Jak jsem učil češtině. Pavel Eisner

Když jsem byl na studiích, vytloukal jsem život, jak se dalo. To po česku znamená, že jsem učiteloval po rodinách. Zejména jsem učil češtině. A neřekli byste, jak člověk nakoukne češtině do útrob, a dokonce i pod podsazení, učí-li českému promlouvání nečecha jako poleno. A pamětliv toho, čeho mě bezděky in punkto češtiny naučili žáci líní i horliví - a líní ještě víc než horliví nepřestanu Vám tvrdit a prohlašovat a přísahat: Člověče český, chceš-li se trochu naučit česky, popadni nejbližšího cizince, který se ti namane a uč ho česky. A nechce-li dobrovolně, dej si ho přidělit národním výborem nebo jinou vrchností. Ba měly by na to zvláštní paragrafy být. A tomu cizinci třeba i plať za ty hodiny, které mu dáváš, ono se ti to, věř mi, vyplatí. Nu tak tedy mezi mými žáky byl i vrchní stavební rada z tehdejšího místodržitelství. Chodil jsem k němu do bytu v Jungmannově ulici na Novém městě pražském a zasvěcoval ho do tajů jazyka Libušina. Pán v létech, táhlo mu na šedesátku, urostlý a milý člověk s krásnou tváří, sálala z ní inteligence a pevná vůle, a život daný práci, nebřídilsky zdatné. Zde dovolte, abych pověděl, že není žena nejkrásnějším tvorem Stvoření, je jím stárnoucí muž nebo stařec. Ovšem vydaří-li se! Tak tedy můj vrchní stavební rada, krásný podzimní mužností, byl to dobrý žák. Kupodivu bystrý a horlivý. Ale když jsme se dostali ke kapitolám o českém slovese, padl na mne třas. Věděl jsem, co teď přijde. Napíše mi, jako napsali dosud všichni v tu ránu, když jsem začal vykládat české sloveso, tedy slovesné vidy, že teď nemají čas, že se zas přihlásí na jaře nebo na podzim. Tak magicky působívají na žáky nečeského původu vidy českého slovesa. Tedy aspoň na mé žáky tak působily. A teď šlo o mého nejmilejšího proselytu češtiny. Pane Bože můj. I sebral jsem všecku odvahu a řekl mu, já, devatenáctiletý kluk, tomu krásnému starci:"Pane vrchní rado teď přijde učivo těžké, velmi těžké, ale je to fantastické s tím českým slovesem. Prosím nezlobte se, já za to nemůžu, já jsem to nevynašel, na mou duši. Ale je to nad každou představu, ještě žádný nečech se tomu nenaučil. Tak se prosím nezlobte, ale je to opravdu fantastické." Vrchní stavební rada Theodor Brandt nasupil krásné houštiny obočí a řekl:"Ja. Fantastické. Nu tož, budeme videt. A je to tak tešké, jako gorejské, ne frejské sloveso?". "Ale, jako řecké sloveso, pane vrchní rado, myslím, že to je alespoň tak těžké!" "A alespoň, no tak uvídáme. No tak, Vy už začínajte." "Uvidíme a začněte, pane vrchní rado, ráčíte vidět, jak je to těžké. A vůbec lze, lze i empiricky, že, jen tak podle zvyku, zvykem a cvikem." "Á, lze endericky, á, a lze taky, hm, zyztemátycky, anó? A jak myslíte Vy, co je lepčí?" V tom okamžiku mne posedla sebevražedná touha po propasti. Vychrlil jsem ze sebe:"Pane vrchní rado, žáku s tak skvělou inteligencí bych doporučoval nejdříve povšechnou systematickou orientaci, ale nezlobte se, prosím, nestřílejte na mne, já udělám, co mohu, ale já za to nemůžu, říkám znovu, já to nevynašel." Vrchní rada Theodor Brandt se na mne upřeně zadíval:"Proč Vy se mě báte, člověče - nebo bojíte? No proč Vy se tak báte? Já Vás nebudu zaščelovat. Nemejte stracha. Ne, ne, ne, strach nebo strachu? A strach - nebo strachu?, genitivus, negativus. No tak jen se nebávejte, ne, ne, zyztematýcká orientace o tech videch bude moc uspěšná, ne, nebo prospěšná? No a Vy se nebáte - nebo nebávejte. Já budu sebrat, jak ržikáte Vy, rozum do hrsti, že ano, no tak můžete začínat. Ne, ne, ne, začít nebo začnout?" Mohl jsem a tak jsem tedy začal. Začal jsem, z uzoufané duše s pověstným hrdinstvím zbabělců, rychlostí kulometnou hlásat a hlásit, oznamovat, věstit, sdělovat, vyhlašovat, deklarovat, proklamovat, přiklady a případy dokládat, ilustrovat a dokumentovat, že: rozlišujeme v češtině podle kolikosti a podílnosti děje slovesa jednorázová a slovesa iterativní, neboli opětovací, dále slovesa frekventativní, neboli opakovací a slovesa distributivní, neboli podílná. Podle dokonavosti děje slovesa inperfektivní, neboli nedokonavá a slovesa perfektivní, neboli dokonavá. Podle trvání a fázovitosti děje slovesa momentální, neboli okamžitá a slovesa kontinuativní, dále slovesa inkohativní a slovesa efektivní, přičemž slovesa inkohativní a efektivní mohou být buď inperfektivní nebo perfektivní, pročež pro lepší rozlišení říkáme perfektivnímu inkohativu ingresiva a perfektivnímu efektivu finitiva. Aniž si však, nechceme-li zde zbloudit, smíme slovesa finitivní, neboli končící zaměňovat se slovesy terminativními, neboli omezovacími. A že vedle toho české sloveso dovede vyjádřit i míru děje, míru malou, třeba i pro pouhé náznakovosti, a zase i míru náramnou, takže, kdyby pan vrchní rada z toho chtěl povyletět z kůže, tak by to nebylo ještě tak zlé, jako kdyby se z téže kůže vynalítal několikrát za den. A že dále, a to už jsem byl opilý sadismem, na doplnění těchto prostinkých zákonitostí vidových máme tedy vymoženost, že české sloveso kausativní, neboli účinné poznáme už podle předpony, takže nestačí, chtěl-li by se někdo pro to všechno věšet na hák ve zdi, nýbrž se musí pověsit na ten hák. Pověsit, pane rado, jinak nevisíte! No tak tedy prosím, pane vrchní rado, bychom byli jaksi zhruba hotovi, víc už toho pro první potřebu není, ale i to co jsme si uvedli, můžeme si radikálně zjednodušit schematem, sice kusým, leč přece jen pro základní přehled dostačujícím. Tedy stačí, budete-li soustavně dbát, že:máme slovesa inperfektivní, totiž durativní, iterativní, frekventativní a slovesa perfektivní, totiž momentální, ingresivní, finitivní a terminativní, račte vědět, prosím, nezlobte se na mě, a postačí tedy zprvu úplně, budete-li přesně rozlišovat tyto možnosti a tato dějová fakta: letím z kůže, lítám z kůže, lítávám z kůže, vyletuji z kůže, povyletuji z kůže, co jsem se navylítal z kůže. Jak ráčíte vidět a slyšet, tedy tvoříme tyto významné významové odstíny jednak sufikací, jednak prefigací, a to zase namnoze za současné změny kořenové samohlásky. Pane rado, je to hračka. Ještě žádný Čech se v tom nezmýlil, tedy račte odpustit. Vrchní rada Theodor Brandt po celou tu hodinu vidových výkladů ani nehlesl. Když jsem skončil, zahovořil:"No, to je ešče napoutavější, než grésky, freské sloveso. Nu tož, já si na to budu něco najít. Já se na to budu podívat sám. Nu Vy, pane filozóf, Vy máte tu zyztemátyk v malém perstu od levé ruky, ale Vy se moc báte. Proč Vy se tak moc báte? Já se nebám. Já to zaskusim, snad mi hlava nevypukne. Ah, nebo neprokpukne?, a, nepukne, tak, dobže. Já to budu nacvikávat. Jak prosím, á, velký omyl, ano, ano, já to nasviším sam. Až budu hotovi, nebo hotov?, já Vam budu psat, já Vam budu posilat listek. Děkuju, má úcta, a bylo to moc - jak se to řekne - moc nabadava zyztematyk. Tak se poroučím, má ucta." "Aha," vyjel jsem si, když se za mnou zavřely bytové dveře. "Eh, on mi bude psát. Nejen, že mi nebudeš psát, ani mi nenapíšeš, Ty falote starý!" Ale dobře mi tak, oslovi jednomu, copak jsem nemohl půlku toho neřádu zatajit, zpronevěřit, zdefraudovat? Teď mi můj nelepší žák zařval na vidy. Za čtrnáct dní jsem dostal lístek, abych přišel. Vrchní rada byl trochu přepadlý, ale to nasupené obočí se tentokrát usmívalo. Věřte nebo nevěřte, usmívalo se jakýmsi triumfálním zadostiučiněním. Sedli jsme si. Na stole před vrchním radou ležel mnohokrát složený velký arch papíru, takového inženýrského, konstruktérského. Vrchní rada Theodor Brandt ten arch vzal, rozprostřel jej, až pokryl půl stolu, mé oči zrovna stačily jen postřehnout spleť přímek, oblouků, šipek, čtverců, trojúhelníků, elips; tuš a inkoust modrý, červený, žlutý a v mřížoví těch čar falangy jakýchsi soch. A vrchní rada Theodor Brandt děl, a pořád mu ještě na římse obočí seděl ten vítězný úsměv primána, který vyzrál na kantora, ale snad to byl i úsměv Galia Julia po dobytí Galie Cisalpinie:"Já jsem si na to udělal regulační plán. Já jsem si řekl - říkal nejde, že se vidy naučím - budu naučit je chyba, budu učit taky chyba, to tady nestačí. Vy mě teď, prosím zkoušejte - zkuste je nesmysl, zkoušívejte se nehodí, já Vás opravdu nezastřelím - budu střelit je chyba, budu zastřelovat nejde vůbec." Vypoulil jsem oči a začal jsem ho zkoušet z vidů českého slovesa. Dával jsem mu něměcké věty těžší a těžší, samá chytačka na nějaký český vid. A on je spatra překládal, jako když bičem mrská. Svůj regulační plán českého slovesa měl v rukou, ale jen tak pro parádu, jako když si velký dirigent dá na pult partituru. A co Vám budu dlouho vykládat, můj vrchní rada za celou hodinu neudělal jedinou chybičku. Drobná zvláštnost jeho českého vyjadřování záležela jenom v tom, že za každým správným videm uvedl všechny možnosti tvarů nemožných. Abyste mu rozuměli a jemu nekřivdili, to vůbec nebyla dříčská tupost, jenom tuhá sebekázeň to byla, no a snad i snaha trochu se mi pomstít. Když jsme skončili, blahopřál jsem mu. Vrchní rada odpověděl:"To není hlava, to je ten plán. A že jsem si řekl: Theodor, ty to musíš dokázat! - dokazovat je špatně. Já se teď budu cvičit - budu procvičit nejde. Přijďte zase v pátek, uvidíte - budete vidět není tak dobře." A ještě při loučení děl:"Nezavírejte dveře - nezavřete je špatně, já to tak nemyslel, já se jen cvičím, protože imperativ je zvláštnost. A neskákejte tak rychle po schodech - neskočte by snad šlo taky, ale tady ne. A nezapomeňte v pátek přijít - nezapomínejte je zbytečné, nezapomínejte přicházet se vůbec nehodí. Tak má úcta, děkuju." Můj vrchní stavební rada, drahý Theodor Brandt, je jistojistě už u pána všech regulačních plánů, ale mě pořád ještě neodešel.

laskavostí pana Jana Suchánka, SuchanekJ@radiomobil.cz


Jinam: