O evoluci psacích strojů přírodním výběrem

Jan Zrzavý


Některé znaky nejsou adaptivní - podívejme se proto, jak vznikají a jak se udržují. Jako obvykle, nejlepší je metafora z oblasti, o které se domníváme, že jí rozumíme.

Tento článek píšu na počítači se standardní klávesnicí, a to dvěma ukazováky. My, co píšeme takto, nemáme žádné nároky na rozmístění písmenek, stačí nám, když písmenko najdeme tam, kde ho hledáme: QWERTYUIOP-ASDFGHJKL- ZXCVBNM. Píše-li někdo více prsty (ano, i deseti), ocitne se v nedobré situaci, aspoň než otupí: samohlásky jsou v horní řadě a prsty se k nim musí natahovat, samohláska A je dokonce umístěna tak pěkně, že se tiskne levým malíkem; upozorňuju, že právě samohlásky jsou nejčastěji tisknuty. Standardní klávesnice je z ergonomického hlediska ta nejblbější možná, přesto na ní píšeme všichni. Zdůrazňuji: evoluce psacích strojů je v rukou pána tvorstva, a ten by ji tedy měl řídit.

QWERTY klávsnice pochází z 60. let minulého století, je tak stará jako psací stroj, a na počátku bylo samozřejmě mnoho konkurujících si typů klávesnic, protože v principu je úplně jedno, jaké je pořadí klapek, jen když jsou samohlásky někde uprostřed (což nejsou). QWERTY musela nejprve zvítězit a pak se udržet.

Tehdy se psalo na mechanických psacích strojích, do nichž se za prvé muselo mlátit, za druhé nebylo vidět, co se píše (koukat na vytvářený text lze až na modernějších strojích, asi o třicet let mladších), a za třetí se takové ty kovové páky, co buší do papíru, snadno zasekly a zamotaly, když člověk stiskl více kláves najednou nebo skoro najednou. Kdo psal rychle, měl velkou šanci, že píše nesmysly, ale ověřt si to mohl, až když byl úplně hotov a vyndal papír ven. Kdo ví, kde ty klávesy leží, má podvědomou tendenci psát rychle (i já svou dvouprstovou metodou píšu tak rychle, že mé myšlenky nemusí na mé prsty čekat; uznávám, že jde o údaj vysvětlitelný dvojako). Jediná cesta, jak člověku zabránit, aby psal rychle, a tím si škodil, je vytvořit ergonomicky absurdní klávsenici, kupříkladu QWERTY. Klávesnce QWERTY je adaptace - byla vynalezena jako nástroj pro pomalé psaní. (Ten pokrok! Kde se to zastaví?)

Roku 1890 byl patentován první stroj, kterému je vidět pod klapky, pak přišly stroje elektrcké a klávesnice počítačů, lidé píšou všem prsty, které mají, ale pořád tisknou A levým malíkem a O pravým prsteníkem. QWERTY převládla někdy v 80.-90. letech minulého století, a to takto: Jakási slečna Longleyová, zakladatelka školy pro psaní na stroji, vynalezla metodu osmiprstého psaní, dosud užívanou, začala ji učit a vydala i jakousi brožurku na toto téme. Zárověň začala firma Remington vybavovat strojopisné školy svými stroji, a ty měly klávesnici QWERTY. Lidé se začali učit psát na remingtonkách a začali si tedy na QWERTY zvykat. (Jak jinak, dalo se na ní psát tak krásně bezpečně.) Trend se rozjel, ale pořád se to dalo zastavit - bylo prý tehdy na světě nějakých 5000 remingtonek a trh silně expandoval. Jenže přišel rok 1888 a slečnu Longleyovou vyzval na souboj její konkurent, pan Taub: ať pěkně dokáže, že její osmiprstá metoda je lepší, než jeho čtyřprstá! Slečna Longleyová nominovala za svého závodníka pana McGurrina a souboj mohl začít. Pozor: soutěžilo se o to, který způsob psaní je lepší. Pan McGurrin byl vybaven trojřadou klávesnicí typu QWERTY; pan Taub se dostavil opatřen šestiřadou klávesnicí, kde velká a malá písmena měla samostatné klapky (tedy s dvojnásobným počtem klapek) a samozřejmě bez QWERTY; na těchto dvou strojích se pak psalo osmi, respektive čtyřmi prsty, a pan McGurrin vyhrál. Takovýto experiment samozřejmě těžko hodnotit - závodníci různým způsoby tloukli do strojů, které se lišily úplně ve všem, a jestli pan McGurrin porazil pana Tauba díky jediné výtečnosti, QWERTY to určitě nebyla. Dva písaři ovládající osmiprsté psaní, dva stroje s třemi řadami písmen a dvě různé klávesnice - QWERTY a neQWERTY- takový pokus se tehdy neuskutečnil.

Jenže QWERTY omylem vyšla jako vítěz - škola (a metoda) slečny Longleyové se proslavila, firma Remington zahltila kursy strojopisců svými produkty, QWERTY se stala standardní klávesniicí, normou, a kdo chtěl vyrábět psací stroje, musel přejít na ni. QWERTY je adaptace, ale pro univerzální použití a pozdějii i pro použití, k němuž se nehodí, byla zafixována náhodou.

Každý dnes může psát, jak se mu zlíbí, protože klávesnici počítače si může libovolně přeprogramovat, ale nikdo to nedělá, protože by se musel přeučit to, co už (jakžtakž) ovládá. Dvakrát za život jsem přecházel z jednoho textového editoru do jiného, vždycky spílaje tomu nejhoršímu z možných světů, a vždycky jsem k tomu byl donucen jakýmisi vnějšími faktory (třeba když se začalo říkat, že software se krást nemá a jak prý chceme do Evropy, když ho pořád všchni krademe; tato argumentace je ovšem nesmyslná - být v Evropě, kde se software nekrade a krást ho je optimální strategie). Kdybych měl ještě navíc hledat A někde jinde než vlevo uprostřed, propadl bych úplnému zoufalství. Umím, co umím, a je-li to jakžtakž k použití, nebudu se učit nic nového. Takhle líní jsme všichni.

Jaké z toho plyne poučení pro biologii? Plyne z toho poučení, že:

Úplně stejně to chodí v přírodě. Člověk sice stvořil psací stroj, ale jeho dlouhodobou evoluci jaksi neřídí, neboť s ji jaksi neuvědomuje. Nevím, zda tento svět náhodou nestvořl Bůh, ale pokud ano, evolucí tohoto světa se očividně příliš nezabývá (anebo se nám směje do očí): organismy jsou zcela nesmyslně poskládány ze zbytků ušetřených z předchozí evoluce, používají věci k účelům, k nimž se nehodí, a tupě trvají na svém, i když by se krásně mohly vyvíjet někam jinam.


Poznámka k článku O vzniku evoluční novinky a příbuzných nočních můrách; vybráno z obsáhlejší diskuse na dané téma ve Vesmíru 3/95.

imladris@fi.muni.cz


Jinam: