"A co poklady, ty tady máte?" zeptal se Vosáka vysoký, celkem
pohledný elf, podle velké knihy, kterou svíral v ruce, určitě
kouzelník.
"I poklady tady máme," přikývl Vosák a hodil do sebe korbel.
Elf upil malinové šťávy a lusknutím prstů objednal Vosákovi
další pivo.
"A co nestvůry, jsou tady taky?" zeptal se Vosáka obrovský
barbar, dle těžkého, neustále hlomozícího brnění určitě válečník.
"I nestvůry tady jsou," přisvědčil Vosák.
"A čeho je víc - pokladů nebo nestvůr?" zeptal se Vosáka malinký
hobit v koženém brnění s lehkou kuší na stole, podle svazku
klíčů u pasu, náušnice v uchu a šperháku v horní kapse určitě
zloděj.
"No je toho tak stejně. Získáte spoustu pokladů, zažijete hodně
dobrodružství. Jen musíte jet se mnou."
"A jak to vzniklo, co nás čeká nebo nějaké legendy jsou?" vyhrkl
elf.
Vosák vzhlédl od korbelu a vzdychnul. Usuzujíc podle této celkem
souvislé a nepochybně racionální zprávy s nimi jistě budou
problémy.
"Je tu jedna legenda stará jako hlubina věku z temných časů,
kdy spolu válčily armády temných mágů a spojené armády elfů
a kudůků. Tenkrát po bitvě u Ardhofingu..."
"Kdy?" Zeptal se elf, pečlivě si dělající poznámky.
"U Ardhofingu," opakoval Vosák, "to je nedaleko Glosingu. Mezi
Alefingem a Tuřholí. U mostu hned doprava."
"Pomaleji prosím," řekl elf, "nestačím si zapisovat!"
"Samozřejmě," napil se Vosák. Chvíli sledoval činorodého elfa
a bylo mu na blití.
"Máte to už?" zeptal se po chvíli.
Elf udělal tečku a přikývl.
"Tak tedy po bitvě u Ardhofingu," pokračoval Vosák, "hned potom,
co ztratili pravé křídlo, sešli se temní mágové naposledy.
Bylo jich sedm - Andhofel, Randhofel, Urdhofel, Bahnhofel,
Rudhofel a Kurdhofel..."
"Promiňte, to je jich je šest," ozval se elf.
"Máte pravdu," přiznal Vosák, "zapomněl jsem na Durdhofela.
Viděli tedy, jak se od Západu blíží vítězná armáda a jejich
moc se krátí. A tehdy Andhofel, mezi nimi nejmocnější, pravil:ţProhráli
jsme bitvu, ale ne válku. Temné síly jsou na čas poraženy,
ale věřím, že jednoho dne opět vzejdou, povstanou a obnoví
moc Zla. Pro tento případ uložme, moji drazí, to nejcennější
co máme - Korunu Temné Moci - někam do skrýše, kam se pro ni
vrátíme.
A Bahnhofel na to řekl: To je dobrý nápad hoši. Uložme ji do
Šikmé hory, tam bude v bezpečí, tam ji určitě nebude nikdo
hledat.
A Durdhofel řekl: Ale pro jistotu ji necháme strážit Rozparovačem,
naším nejlepším bojovníkem. Ten se obklopí houfem věrných a
bude ji strážit až navěky.
Urdhofel na to: To je výborný nápad. Co vy na to hoši?
A ostatní pravili: Pravdu má Andhofel, Bahnhofel i Durdhofel.
Domluveno, uděláno. Uložili Korunu Temné Moci do Šikmé hory
a nechali ji strážit Rozparovačem, kterého předtím obdařili
kouzlem časové nesmrtelnosti."
"Kouzlo časové nesmrtelnosti, co to je?" zeptal se elf.
"To je kouzlo, které zaručí nesmrtelnost v čase, ale ne v boji."
"A svitek máte?" otázal se elf.
Vosák vytřeštil oči. Něco takového nečekal.
"Cože? Jaký svitek?" vyhrkl nevěřícně.
"Svitek časové nesmrtelnosti."
"Ne, takový svitek nemám. Ani nevím, kde bych ho vzal."
"Vy nejste kouzelník?"
"Ne, já nejsem kouzelník."
"Válečník?" zeptal se barbar.
"Ani válečník," znovu zavrtěl hlavou Vosák.
2AniČě děj? prolluv`Ďďôą5:Ď'rľš˛śÉ0ˇ4É=67˛D5I2É1<É490ˇ4ĂĐTťž=2¸:0ś9˛É2ś3+7šĐ5É=0š˛É=0ľš7şş4ś460ť7şÚ É1ˇÉ:0ľ´62É0ś1´<ś´šş0ťž7şP=0ś9˛É47ą4ş'2ů72ľ9˛śÉ0ˇ4É0ś1´<ś´šş0Ú%9˛śÉ87š0˛1˛É;<¸9P;DCÚ(7š0˛1˛É;<¸9P;DCťž;<´95ś4É;T4ą´74É:T´É70ľ2˛77şÚ%0ľˇÉ7ą<ť0ş2ś70¸7ťD2D6+7šĐ5ÚGÉ:0ľů:7É52É7ą<ť0ş2ś9É:š¸7ľˇľ2ˇPśÉ8T´ľĚ;62ś350ľˇÉ97ś7PľůFĎ2PşD9ś:Čľ°ů2D67Pľů5šCśĐTů:śÄ62ąů;2šˇ4Ă°ˇ7ş97ľů9<ąPTĆĎ72ą7É:Ă´ş2ś)¸9P;7DT˛ľś+7šĐ5ů0ś2É:2ÁÉ:ČÉ1<ą´9P287ľš0áť0ś(7ľš0Ăşľ:2ů5Ě;6kouzelník.
"Od těch dob uplynulo mnoho čau. Kosti temných mágů rozvál
vítr v prach, ale Rozparovač v nitru Šikmé hory dál střeží
svoji Korunu."
"No a co to má jako společného s náma jako?" zeptal se barbar.
"Zatím nic," záhadně řekl Vosák, "ale nedaleko odtud je hora,
které se říká Šikmá."
Všichni tři strnuli napětím. Konečně se barbar odvážil promluvit.
"A v ní je Rozparovač?"
Vosák přikývl.
"A kdo to vůbec je ten Rozparovač?" zeptal se hobit.
"To nikdo neví," řekl Vosák, "podle jedněch je to obrovský
skřet, podle druhých kroll, jiní si zase myslí, že to je mocný
nemrtvý."
"Hmm," poškrábal se ve vousech barbar, "a ti jeho věrní?"
"To taky nikdo neví," pokrčil Vosák rameny, "armády skřetů,
hromady nemrtvých, zvířata, vlkodlaci..."
"Prokristapána, já nemám kouzelnou zbraň!" vyjekl zděšeně hobit.
Vosák usoudil, že by se měl mírnit.
"... ale je tam i spousta dobrých nestvůr, které vám ve vašem
nelehkém poslání skutečně pomohou. Moudrá sova, Křišťálová
socha, poletuchy - ty všechny tam rozmístil Kurdhofel, který
možná nebyl tak špatný."
"Hmm," řekl barbar, "to se mi líbí."
Vosák se zakřenil.
"A co ta Koruna Temné Moci, jak vypadá?" zeptal se elf.
"Jako zlatá královská koruna s ohromným diamantem na čele.
Ale co je na ní nejvzácnější - ten, kdo si ji nasadí na hlavu,
se stane Vládcem Temnot."
"To by se mi ale vůbec nelíbilo!" vykřikl elf.
"Také by se dala prodat," navrhl Vosák, "je prý nesmírně cenná.
Její hodnota se odhaduje na milión zlatých."
Hobitovi i barbarovi se rozsvítily oči.
"Milión?!" vykřikli oba současně.
"Milión," přisvědčil Vosák.
"Jdeme tam!" práskl barbar do stolu mečem bastardem, "jak se
tam dostanem?"
"Klid," postavil Vosák převržený korbel zpět na stůl, "dovedu
vás tam. Ale nejdříve pár organizačních otázek. Lucernu nebo
pochodeň máte?"
"Máme," přikývl elf a vytáhl na stůl lucernu, "vlastníme také
deset sáhů dlouhý provaz, železnou zásobu potravin, tři láhve
oleje, já mám navíc hůl..."
"Dobře," zastavil Vosák proud řeči, "pak tedy zítra za úsvitu
vyrazíme!"
Stáli v nitru jeskyně u obrovského kamene.
"Tenhle kámen odvalíte a dostanete se po kamenných schodech
dovnitř," rozdával Vosák poslední pokyny, "počkám na vás u
východu. Napřed se vás ale musím na něco zeptat. V jakém půjdete
pořadí?"
"Nejprve barbar, potom já, abych mohl přes jeho hlavu vrhat
kouzla, hobit nás bude krýt zezadu," řekl elf.
"Kdo ponese lampu?"
"Já," přikývl elf.
"Neměl by ji nést barbar? Takhle bude přece jenom clonit."
"Ne. Barbar drží v jedné ruce štít, v druhé meč. Musím ji držet
já."
Vosák uznal, že má pravdu.
"Kdo bude kreslit mapu?"
"Já," přihlásil se hobit.
"Výborně přátelé," zvolal Vosák, "přeji vám mnoho štěstí!"
Odvalili vstupní kámen. Objevily se kamenné schody padající
hluboko dolů. Elf zažehl lampu a skupinka vyrazila.
Vosák sledoval mizející světlo, poslouchal rachot barbarova
brnění a pomyslel si, že je musí být slyšet na sáhy daleko.
Pomalu počítal. TEĎ!
Něco zadunělo a rozlehl se zvuk, jako když se hroutí železářství
- barbar spadl ze schodů. Dole někdo vykřikl kouzelné slovo
a tmu proťal modrý blesk. Zadunělo to podruhé. Ozval se smrtelný
výkřik - elf právě dozpíval svoji životní píseň. Cupot malých
nožek prozrazoval, že hobit unikl a prchá nahoru. Plácání velkých
neobutých nohou však svědčilo o tom, že je mu útočník v patách.
Vosák počkal, až hobit vyběhne nahoru, naposledy se podíval
do jeho vytřeštěného, kdysi usměvavého obličeje a potom ho
srazil ze schodů. Třeskot lámaných kostí a řev trhaného hobita
potvrdily, že i on se dočkal svého osudu.
Vosák s námahou zavalil vchod. Zezdola se už ozývalo jen mlaskání
a funění - hostina právě začala. Vyšel z jeskyně a poprvé se
usmál. Plán mu vyšel perfektně - obr lidožrout se nažral a
Vosákova koza zůstala celá.
Jinam:
|
|
|
|
|
|
imladris@fi.muni.cz ...home, sweet home...