Jiná čeština: ascii Isolatin2 Kameníci Windows ISO-8859-1 Cork (T1) koi vga pclatin

Vosák lyrikem

(Wasper the Lyrics)

Za okny hostince pomalu zapadalo slunce. Ještě předtím, než zmizelo za obzorem svítit na jiné, cizí kraje, jeho paprsky naposledy pronikly špinavými okny restauračního zařízení, mile pohladily unavené tváře hostů, zableskly se na stěnách půllitrů a definitivně pokazily Boučkovu zkaženou sekanou.

"Ach ty děvko!" zahrozil mu Vosák, "zase odcházíš a mne tu necháváš o den staršího. A ráno, brzo ráno mi zase vlezeš do postele a budeš dělat, jako by se nic nestalo! Ech!" odplivl si.

Skart setřel flusanec z nálevního pultu a nechápavě se na Vosáka zadíval. Stávalo se mnohdy, že se Vosák opil, mnohokrát propadl depresi a jednou se i stalo, že začal lyrizovat, ale nikdy se nestalo, že by došlo ke všem třem stavům současně. To bylo u Vosáka asi stejně pravděpodobné, jako možnost, že Bouček naučí svého medvěda recitovat své verše, nebo že Malina přepere svoji manželku. Zřejmě se něco stalo. Ale co? Nejlepší bude zeptat se Vosáka přímo.

"Copak se ti Vosáku stalo?" zeptal se ho tedy hostinský.

"Stalo se, stalo," smutně zakýval Vosák hlavou, "jsem zase o den starší!" odpověděl lyrik dost nelogicky na Skartovu otázku a začal se opět věnovat přírodě: "Och ty sluneční reflektore, paprsku, který nám dáváš život, sílu i lásku, slavný životabudiči, který, který..., který... Eště jedno pivo Skarte! A dej mi do toho rum s fernetem!"

Skart začal míchat vražednou směs. Pokud věděl, začal jen jednou jedinkrárt Vosák lyrizovat. Měl v sobě dvacet dvě piva a sedmnáct a půl rumu, zrovna se napil kozího mléka a namazal si rohlík s medem a hořčicí. Zakousl se, říhl si a během třiceti sekund ze sebe vypálil báseň. Jmenovala se U nás ve chlévě a zněla:

Tam u nás ve chlévě, ve voňavém seně,

prosyceno láskou lidského plémě

leží hovno...

Ano, je to hovno,

kterému není žádné jiné rovno.

Tehdy to byla bomba. Devíti lidem se udělalo špatně, devět dalších si muselo dát dvojitého ruma (samozřejmě na účet podniku, neboť se jednalo o první pomoc) a zatímco náhodou přítomného literárního kritika odvážela sanitka, přítomný lyrický básník umíral na střevní chřipku. Skart měl z toho tehdy velké popotahovačky před soudem. Proto se děsil, co přijde teď.

"Hle, jak jsou tvé paprsky zakřiveny touto skelní hmotou a jejím lahodným obsahem," zvedl Vosák půllitr před oči,"hle, jak ses změnila, když na tebe nazírám kryt výtvorem lidského umu a směsí fernetu, piva a rumu! Hle, jak je tvá tvář měnavá! Jak tvář prodejné děvky! Protože, co jsi jiného než boží nevěstka, když svítíš tu a tam každému stejně a přece jinak! Což nemůžeš na chvíli zastavit svůj chod, jen na chvilenku, svítit jen na mne, trochu si se mnou pohrát, polaskat? Věnovat se jen mně, mně samotnému! Chápeš?" zvolal Vosák a Skart, dost dobře nechápaje, komu je otázka určena, přikývl.

Na Vosákově tváři se objevil výraz, kteří jen spisovatelé s velkou dávkou fantazie považují za úsměv. Normálně se nazývá škleb.

"Chci snad po tobě moc? Chci po tobě hodně? Chci jen, aby ses zastavilo a věnovalo se mi jen o trochu déle. Jen o trochu více než ostatním, o trochu, o trošku, vo takovejdle pidiždíček," skřípl mezi prsty švába. Bohatýrsky urazil další pivo s fernetem a rumem a podíval se na hodinky. Skrz jakousi mlhu a večerní opar zkusil najít ručičky. Byly pěkně daleko od sebe! Mohlo být tak za pět minut půl desáté. Nebo za deset minut tři čtvrtě na dvanáct. Nebo taky čtvrt na osm.

"Ech šalbo věků, chceš ošálit starého starce? Neošálíš!" zvolal. Hosté se po něm zvědavě otočili.

"Co čumíte panoši té prodejné děvky!" okřikl je Vosák, "vše se spiklo proti mně. Čas, ten měřič životního rytmu mi utíká, stárnu a nevím, co s tím. Nevím ani, kolik je hodin. Malino, prosím tě, podívej se!" hodil mu své digitálky. Malina je v letu zachytil a mrkl na displej.

"Osm třicet!" hlásil.

"Osm třicet? Budeš viset!" zahrozil mu Vosák žertovně pěstí. Skart však vtip nepochopil a řekl si, že je toho právě dost. První verš stačil, další by už mohly vyprázdnit hostinec. Tak jako tehdy...

"Ne," otřásl se Skart, "k tomu nesmí dojít!" Obešel pult a vzal Vosáka okolo ramen. "Hele, už si toho vypil dost. Co kdyby ses šel domů vyspat?" navrhl mu.

"Spát?" ukázal lyrik z okna, "jít spát a probudit se s ní? S tou děvkou? Ne Skarte, já mám dost té nevděčné lásky. Už toho mám dost. Buď se bude věnovat jen mně nebo nic. Vůbec nic. Chápeš?"

"Ne, nechápu. Ale to nevadí. Myslim si, že si toho už vypil dost a měl by si jít domů. Hele..."

"Nechápeš?" zakroutil Vosák smutně hlavou, "nechápeš? Nemiluje mne, vůbec mne nemiluje. Jsem pro ni míň než vzduch! Je to děvka, která si dá s každym, úplně s každym, je na chlapy i na ženský. Ale já už to nevydržim, nevydržim! Končim. Končim... Už na ni seru. Úplně. Je ti to jasný?"

Bylo. Vosák se konečně zbláznil. Naprosto a docela. "Bláznům se nemá odporovat," pomyslel si hostinský a raději přikývl.

"Aspoň někdo mně chápe, aspoň někdo," zašklebil se Vosák, obrátil se tváří do sálu a náhle spustil:

"Tak odchází umělec...

Z přemíry lásky, jíž obdařil svět.

Tak odchází ten, jenž pravdu měl rád,

lid zbavil běd,

a nikdy neměl hlad.

A Slunce, ta věčná poběhlice,

Bude ještě dnes zamknuta na petlice!

Tak tedy sbohem..."

Uklonil se a zamířil ke vchodu. V sále vypukla panika. Muži odhazovali půllitry a snažili se spasit rychlými rumy. Část osazenstva se snažila spasit útěkem, ale u dveří na záchod se utvořila zácpa, východ blokoval Vosák vlastním tělem. Skart vodou z výlevky křísil první omdlelé.

"Tak tedy sbohem!" prohlédl si Vosák krhavýma očima smutné divadlo, "sbohem," pokynul. Jenže to už na něj bylo moc. Přemíra lyriky, na kterou nebyl vůbec zvyklý, ho zlomila v pase a přinutila udělat tři kroky zpět. Vrhl přímo doprostřed zděšeného davu.

Někde v dáli zahoukala sanitka. Kdesi blízko kdosi poprvé spláchl záchod...


jiní vosáci:

[PŘEDMLUVA] [VOSÁK BOJOVNÍK] [DOTEK VOSÁKA] [VOSÁK LYRIKEM] [VOSÁK NESMRTELNÝ] [VOSÁK PORADCE] [VOSÁKOVO FÁDNÍ ODPOLEDNE] [SEX PATŘÍ NÁM] [DODATKY]


Jinam:

imladris@fi.muni.cz ...home, sweet home...