Jiná čeština: ascii Isolatin2 Kameníci Windows ISO-8859-1 Cork (T1) koi vga pclatin

Život géniův

Napsáno po přečtení povídky Pavla Kosatíka "Nechte mě na pokoji, hořím!" (nejedná se tudíž o autorovu autobiografii, na což jsem jako překladatel povinen čtenáře upozornit.)

V Neapoli, géniově rodišti, byla nedávno slavnostně odhalena pamětní deska, na které byl Luci Vibali označen za giganta moderní kultury. Je proto přinejmenším zarážející, že naši čtěnáři se ještě neměli možnost seznámit s žádným jeho dílem. Tento autorův životopis má proto za cíl alespoň částečně tuto smutnou situaci napravit.

Luci Vibali byl autorem, který plaval proti uznávanému uměleckému proudu, aniž by se přitom příliš staral o ohlasy, které vyvolá, nebo o lidi, které při své plavbě utopí. Už jeho narození, stejně jako zrození Gilgameše, Sargona Akkadského či starozákonních proroků, bylo provázeno neobvyklými astronomicko-meteorologickými jevy.

V Římě přímo na Svatopetrskou katedrálu padaly celý den smažené hamburgery s kečupem firmy Tutti (Vatikán tuto skutečnost donedávna tajil a za příčinu papežova úmrtí bylo prohlášeno nachlazení, ačkoliv si každý musel všimnout, že vystavená mrtvola Svatého otce páchne stejně jako silně česnekované výrobky firmy McDonald. Svědkové Jehovovi to ovšem přičítali skutečnosti, že papež byl zakuklený upír). V Paříži volně poletovala vzduchem nahnilá rajská jablíčka se zvýšeným obsahem mědi, nad Istanbulem přeletělo osm milionů růžových šlapacích kol za usilovného zvonění.

Už z toho je dobře vidět, že jsme sto let za opicemi, protože u nás se nestalo bohužel vůbec nic. Ten den začal v Praze normálně protichemickým poplachem a skončil zemětřesením, které srovnalo značnou část města se zemí.

Tehdy se Luci Vibali narodil v chudé rodině multimilionáře Vibaliho. Už od dětství si v sobě vypěstoval silné sociální cítění. Vzorem mu byl při tom zejména jeho otec, m. j. zasloužilý člen charitativní organizace Brigatte Rosse, jemuž také maličký Luci odcizil svou první a nejmilejší hračku, lehký kulomet firmy Steyer.

Jednou po obzvláště vydařené hře malý Vibali zjistil, že si rozstřílel nos a při tom sestřelil i tři mongolské parašutisty. Rozradostněn vývojem událostí složil ještě poněkud dětské trojvěrší:

Tři mongolští parašutisté
rozstříleni lehkým kulometem
k obědu bych si dal dnes kaviár a šampus

Touto památnou básní začala autorova skvělá literární tvorba. Brzy nato uspořádal se skupinou přátel umělecký večírek, odehrávající se v místním ústavu pro duševně choré. ("Aby ti cvoci měli také něco ze života, než je pošlu do plynu.") Zde zarecitoval svou poému líčící setkání se slepým budižkničemou, který klepáním hole rušil noční klid. V závěru poémy:

Snad ještě hůl mi nastaví
a pokouší se vydat řev
já ho však kopu do hlavy
než začne stříkat krev

už tušíme autorovu vzpouru proti uznávaným konvencím, které je třeba nemilosrdně drtit. Toto úsilí vedlo časem k bolestnému rozchodu s mnoha přáteli i s Luciho první láskou, sedmdesátiletou trojnásobnou vdovou a trojnásobnou travičkou Pelerií, která nutila génia užívat příbor a kokrhat jen třikrát denně.

Po večírku se Luci s duševně nemocnými brzy opět setkal, dříve, než by se toho sám nadál. Vlastně se mu vůbec nepodařilo z ústavu odejít, poněvadž cestou upadl ze schodů (sám Vibali se domníval, že nehodu zavinili samotní chovanci, když mu na rozloučenou hodili pod nohy půlku naporcovaného psychiatra) a urazil si zbytek nosu i s částí čelisti - jeho obličej tím definitivně získal onen lehce ironický výraz, pro který mu Holywood nabízel tučný honorář za titulní roli ve filmu The Lochness Monster. V ústavu si pak Luci poležel dva měsíce - tak dlouho mu totiž trvalo, než zbylou čelistí překousal ocelové řemeny, jimiž byl připoután k lůžku.

V době svého tragického uvěznění se mu v hlavě rodí jeho první prozaický román, který, ač sám negramotný, později vydal v počtu jednoho výtisku pod názvem "Výtah má vždy zpoždění" s podtitulkem "Třeba taky padesát tisíc let". Kniha pojednává o mladém neandrtálci, který nerad chodil do kopce a tak se pod horou rozhodl počkat, dokud nepřijede výtah. V období napoleonských válek granát utrhne hrdinovi obě nohy a tak, když výtah přijede, hrdina již není schopen nastoupit a odjíždí na ukradené koloběžce, pronásledován dvěma šavlozubými tygry a rozzuřeným výtahářem.

Hrdinův bolestný rozchod s rodinou (otec se po Vibaliho návratu domů domníval, že stačí Luciho pouze utopit ve studni, zatímco matka ho chtěla ještě před smrtí mučit rozžhavenými kleštěmi. Luci sporu využil k tomu, že zatímco matku pouze utopil ve studni, otce ještě před smrtí mučil rozžhavenými kleštěmi) zakončil jeho rané tvůrčí období, kdy, tak jako my všichni, když jsme byli mladí, se pokoušel uplatnit v životě své ideály a učinit tak svět lepším.

Další, vrcholné tvůrčí období, vhodně uvádějí verše z divadelní hry "Kouzelný buben aneb případ muže zavěšeného v brnění mezi dvěma magnety" (hra je též známa pod jménem "Kouzelný buben"):

Tak kdybych svojí vlastní vinou
Z oblačných výšin se zřítil dolů
Korunu dali by mi jinou
Uvitou jenom z trnů stromů

Ne, toto není žádná vize mýtu Kristovy trnové koruny, jak by to někteří chtěli vidět. Vysvětlení je následující: Vibali pracoval jako myč oken a za každé měl slíbenou korunu. Je to zvláštní, uvědomíme-li si, že se celý příběh odehrává v Itálii, ale ještě mnohem zvláštnější je třeba to, že úhoři se jen zřídka stávají šachovými velmistry a po partii odmítají soupeři podat ruku.

Autor si uvedeným čtyřverším předpověděl svůj vlastní osud - vypadl z okna jednoho newyorkského mrakodrapu přímo na pod okny rostoucí trnitý bambusový porost. Ředitel pojištovny mu pak jako bolestné vyplatil korunu padesát (ne korunu - rýsuje se zde tedy další, typicky vibaliánská záhada), odvolávaje se na to, že Luci nikdy nebyl pojištěn. Když Luci poté vyloupl ředitelově sekretářce oko a daroval ho řediteli přizdobené plátkem citronu, byl tím dotyčný tak dojat, že si na místě podřezal žíly ukradenou cirkulárkou.

Posledním géniovým dílem byla krátká novela snažící se v základních obrysech nastínit pocity člověka, který je trhán na kusy pěti rychlými automobily, jedoucími současně na čtyři světové strany. Dotyčný současně pojídá humrovou pomazánku, listuje ve švédském pornografickém časopise a přemýšlí o tom, kdy zaplatí další splátku za černobílý televizor, když v tom si náhle s hrůzou uvědomí, že je ve skutečnosti maminčiným vyšívaným ubrusem a někdo na něj právě zvrací.

Po napsání tohoto díla se Vibaliho mysl začala vzdalovat z tohoto světa. Často budil své spolubydlící v odpadovém kontejneru (sklo) voláním: "Kant se mýlil, Shopenhauer byl idiot. Dejte mi více omáčky, ještě, ještě, ještě! Copak si ten ignorant Bacon nemůže sundat přeskáče a ta dvě telefonní sluchátka, když po něm házím shnilá vejce? To už je vážně vrchol!"

Poslední den svého krátkého, leč nesmírně plodného života, byl Luci Vibali viděn zavěšen na lampě, jak se ladně pohybuje ve směru prudkého severního větru ze západu na východ a na klobouku mu přešlapuje rozzuřený slon. Příčina smrti dosud nebyla veřejnosti oficiálně sdělena.



Další Sáňky:

předmluva jeden den karla sekáčka proces svatební hostina můj poslední soud výlet do hor rozhovor s dr. Kosou ještě jeden den karla sekáčka šťastné a veselé život géniův doslov

celé sáňky


Jinam:

Mirka Misáková