Jiná čeština: ascii Isolatin2 Kameníci Windows ISO-8859-1 Cork (T1) koi vga pclatin

Výlet do hor

To ráno jsem se probudil svěží jako rybička. Vesele jsem vyskočil z postele a zarecitoval:

Ranní ptáče bez lahváče
Moc daleko nedoskáče

Vzpomněl jsem si, co na to vždy říkala jedna dívka, která mě krátce před popisovanými událostmi opustila: "Pokud ranní ptáče bez lahváče moc daleko nedoskáče, znamená to, že už asi brzo chcípne, viď, Karle!" Uměla se přitom tak krásně usmívat...

Znám dobře ta rána, kdy by človek nejraději chcípnul, ale to dnešní k nim nepatřilo. Naopak, nic mě netrápilo a jak už jsem měl takovou tvůrčí náladu, usedl jsem ke stolu a složil báseň. Báseň se jmenovala "U zubaře" a zněla takto:

Netvor za bílými dveřmi
Vrtačku už zapíná
Ještě na tě bafne: "Neřvi!"
Pak už bzučí mašina...

Smutně v křesle úpí
Dívenka s mašlemi
Zubař jen trochu supí
A mává kleštěmi

"Neunikne žádný kaz
Tenhle chrup se pročistí
Uděláme tady z vás
Dívku s novou čelistí!"

Vrták je dnes nějak tupý
Z posledních sil dívka dí:
"Pročpak jste tak strašně krutý?
Pročpak jste tak strašně zlý?"

"Nemusíte chodit více!"
Dívka z okna hledí ven...
Zubař zatím usmívá se:
Vždycky chtěl být havířem

Kladívko, dláto, láme jí vaz
"Nechcete napsat poslední vzkaz?
Kdo je teď na řadě z vás?"
Přeřve chroptění ten ras

Další do dveří už vchází
Jdou však dovnitř jen
Z ordinace nevychází
Nikdy nikdo ven

Nikdo nešel ven
Zubař snědl kus párku
Do diáře pod dnešní den
Udělal další čárku

Já jsem probděl celé noce
A tak nyní vím
Že z komína ordinace
Stále stoupá dým

Osud je strašlivě krutý
Sbohem, má lásko, já dím:
"I kdybych v hubě měl vruty,
Stejně se nevrátím!"

Báseň mě ještě více rozveselila a tak jsem si na stůl připravil Kramerovu Mytologii starověku a chvíli si četl o vypálení města Uru Elamity asi kolem roku 2000 před Kristem. Pak jsem statečně došel až do nedalekého obchodu, s uspokojivým pocitem mučednického sebetrýznění vystál mimořádně dlouhou frontu a ani se nepokusil nikoho předběhnout. No a cestou zpět domů jsem našel ve schránce dopis. A tady začíná náš příběh.

Po prvním lahvovém pivu jsem se podíval na adresu odesílatele. Místo ní se ale v příslušné kolonce černala dvě hrozivá slova: MUDr. MOR. Po čtvrtém pivu jsem se konečně odvážil obálku rozbalit. Napůl jsem očekával, že mě zabije pekelný stroj (to bude, panečku, scenérie: Vnitřnosti rozmetané po pokoji, blbý konec blbého života), ale místo toho vypadla na stůl pozvánka na další happening, který tento šílený lékař pořádal.

Hned pod záhlavím se na mě smál vlastní text:

"Poté, co padla Berlínská zeď, železná opona a veškeré zábrany, které jsem stejně nikdy neměl, jsem se rozhodl uspořádat další branně-filozofickou hru a Vy jste se díky mé nesmírné a pravděpodobně zcela nemístné toleranci a benevolenci stal jedním z pozvaných. Očekávejte světlé zítřky, např. nějakou strašlivou katastrofu, která ukončí Kalijugu, současný Černý věk. Pokusím se vás nyní alespoň stručně informovat o tom, o co se vlastně jedná:

Akce se uskuteční v prvních třech březnových dnech tohoto roku, případné protáhnutí o jeden až dva týdny, v některých případech i na věčnost, je možné. Účastníci budou ubytováni v chatě britského velvyslance, podaří-li se mi na ambasádě odcizit klíče. V tom případě je smluvně zajištěna teplota nad absolutní nulou, v opačném případě rovněž. Stravování účastníků bude individuální - co si kdo přinese, uloví či ukradne, přičemž ze strany pořadatele není žádných námitek ani vůči kanibalismu. Programem akce budou přednášky o tom, co nás všechny zajímá (krvavé oběti v hinduismu, účinky jedu na lidský organimus apod.) doplněné semináři a nočním taktickým cvičením, které bude zřejmě poněkud dynamičtějšího rázu. Na závěr si ještě zahrajeme tzv. Majerikův fotbal - bez míče se nesmí udeřit pěstí, v pokutovém území smí střelné zbraně používat jen brankář.

Dostavení i nedostavení na vlastní nebezpečí.
S pozdravem Smrt nejen rybářům
MUDr. Mor, v.r."

No to byl teda gól. Rychle jsem ze sebe vychrlil "Alláh akbar", pokřižoval se a třikrát za sebou odříkal mantru Haré Kršna. Setkání s doktorem Morem se dá totiž klidně srovnat s kontaktem se smrtí. Když ještě doktor Mor nebyl doktor, dalo se s ním vyjít docela dobře, ale když po devítiletém studiu ukončil školu a nastoupil jako obvodní dětský lékař v Hrdlořezích, ukázaly se skutečné kvality jeho osobnosti v pravém světle. Hned druhý den se na dveřích ordinace objevil nápis "Dejte mi na rum, nebo vaše dítě chcípne na kašel".

Když se později ukázalo, ze hrozba je míněna smrtelně vážně, popsal Mor celou příhodu několika verši:

Matce z očí slzy kanou
a naděje skomírá
pohled odvrací už stranou
když jí fakan umírá

Co se týče Morových happeningů, o tom raději nemluvit. Nejobávanější na nich byla noční taktická cvičení. Když např. jednou uspořádal štědrovečerní orientační běh, který začal na Ostravsku, těla třech nezvěstných byla nalezena až v půli ledna v brněnské Macoše a pak byla vystavována u příležitosti zahájení příštího ročníku Brněnského veletrhu.

Už před tím vstoupil Mor do dějin, když se při oslavách prvního výročí vypuknutí Sametové revoluce pokusil uspořádat rekonstrukci událostí z Národní třídy a sám velel zásahu proti pozvaným hostům. Je pravda, že vzhledem k relativně nízkému počtu zúčastněných nešel počet zraněných splnit ani teoreticky, zato byli mimo plán čtyři mrtví. Statistiky, které zpracoval člověk jménem Vařicák, říkaly, že člověk, který se Morovy akce zúčastní, má 40% šanci dozvědět se, jak se to vlastně má s tím posmrtným životem. Vařicák sám přežil čtyřikrát, ale asi před rokem záhadně zmizel poblíž Struhařovického rybníka. Někteří říkali, že se pokusil dostat na ostrov, kde měl být dle zadání hry ukryt poklad. Protože se Vařicákovi příliš nechtělo lézt do vody, v níž plavaly kusy sněhu, pokusil se přes vodu přemístit závěsnou houpačkou. Netušil ovšem, že dráha, kterou urazí zavěšen na jistě jen náhodou nařízlém provaze, hladinu stejně protne, a to sice v místě, kde se skrývá vodník. Vařicák ovšem přežil tak dlouho jenom díky neobyčejně tvrdému výcviku, který podstoupil ve svých povoláních - živil se totiž jako kulisák, uklízeč a pacient ústavu pro duševně choré - a tato příprava mu jistě přišla vhod. Ne každý má přirozeně takové štěstí, ale legrace si všichni užijí požehnaně.

Přirozeně, pozvání jsem se mohl vyhnout tím, že bych prostě zůstal doma. Jenomže, kde bych měl pak záruku, že by můj dům náhle nevyhořel? Ne, řekl jsem si, osud je třeba přijmout a zkoušku podstoupit. Ostatně, Morovy dny jsou stejně sečteny. Poté, co po jednom jeho večírku v Nové Hospodě zastavila činnost místní organizace Strany zelených a na Morovu hlavu vypsal Greenpeace vysokou odměnu, mohlo být docela dobře možné, že tohle bude poslední akce šíleného dětského lékaře. A o něco takového jsem přirozeně přijít nechtěl.

Sraz účastníků byl u Holešovických jatek. Přišli všichni pozvaní i mnoho nepozvaných, pouze Mor v lovecké kamizolce svým slabým zrakem stohlavý dav asi přehlédl a, mírně se potácejíc, vystoupil na nedalekou fontánu. Teprve poté, co zde vykonal svoji potřebu, se připojil ke skupince a černým baretem se pokusil otřít pomočené brýle. Naše cesty se brzy rozešly. Mor řekl, že se každý musí na místo dopravit vlastními prostředky.

"Sejdem se v Kostelci u křížku, to je hned vedle Zelivce," prohlásil a skočil pod kola projíždějícího autobusu. Ten zastavil a pak už stačilo jen vylomit dveře, pobít cestující a donutit řidiče jet žádaným směrem. Mor nám brzy zmizel z očí. "Stejně ale nemá vyhráno, od poslední akce nejsou kolem Kostelce žádné sjízdné silnice," podotkl k tomu kdosi. Většina účastníků se rozhodla, ze přesto pojede autobusem, který jezdí snad jednou za dva dny.

Já jsem se vydal pěšky, na což Maštal ironicky prohodil: "Víš, co je to pochod smrti, haha?" Pak vyprávěl poměrně komplikovanou historku o tom, jak velitel osvětimského pochodu smrti zakládal po válce Spolek argentinských turistů. Musím popravdě říct, že Maštal mě nemá moc rád od chvíle, co jsem na jednom večírku praštil jeho dívku do hlavy prázdným půllitrem, jeho psa vyhodil z okna v devátém patře a samotnému Maštalovi zapálil jeho nové italské boty. Třebaže jsem se mu druhý den omluvil a dokonce mu věnoval na usmířenou láhev rumu, musím říct, že mi nikdy tak docela neodpustil.

Na své anabasi jsem zabloudil na nějaký hřbitov, pravděpodobně v Hrnčířích - něco mi totiž připomínal, čímž ovšem vůbec nechci říci, že bych snad hrnčířský hřbitov znal. Znám totiž v Praze jediný hřbitov a to jsou Olšany. Chodím tam krmit veverky, které mi lezou na nervy mnohem méně než velká většina lidí. Ale to jsem odbočil, chci říci, že v těch pravděpodobných Hrnčířích jsem se zastavil v místní hospodě na dva betony a dvě šavle. Pak jsem se zeptal, jak se nejrychleji dostanu do Kostlivce - to jsem se přeřekl - u Křížku. Přísedící mi ukázali pochmurně z okna, celá hospoda se začala modlit a dva hosté si pohotově objednali česnečku. Když se hostinský pustil do broušení dřevěného kolíku, raději jsem se rozloučil.

Posilněn jsem vyrazil na další cestu a z nedaleko ležící lidské kostry jsem poznal, ze dosud držím správný směr. Po dlouhém pochodu jsem si u jakéhosi podivně vyhlížejícího stánku zakoupil láhev krmného mléka a sáček prosa, přičemž prodavač mi ještě zdarma přidal trochu motorového oleje. Nemohu říci, že bych si nějak zvlášť pochutnal a kanystr toho oleje jsem vypil jen s největším přemáháním.

Jakýsi dobrák mě vzal kousek stopem a ptal se mne, proč jsem zelený jako vodník. Brzy nato skončil chlapík v příkopu, neboť se neznámo proč domníval, že tam jeho žena zrovna souloží s místním obecním blbem, ale on že jim oběma ukáže. Ukázal pouze sobě. Mírně otřesen jsem se vydal na dalši cestu, nechávajíc za sebou hořící automobil a svíjející se osobu volající o pomoc. Křik mě dost rušil a tak jsem se vrátil a jedinou ranou obnovil klid. A pak jsem za chvíli došel do Zelivce. Tam se mi neudělalo dobře, zase jsem dostal záchvat a tloukl jsem při něm sebou o zem tak zdařile, že se prostí vesničané domnívali, že jim postavili orloj.

Krajina stále více připomínala poušť. Jednotvárnost a pochmurnost všeho kolem mi zpočátku nijak zvlášť nevadila, časem mě ale ukolébala k úvahám o mém dosavadním životě. Nemohl jsem si vzpomenout, co jsem vlastně dělal, v hlavě mi utkvělo jen několik málo momentů. Plné knihovny. Plné odpadkové koše popsaných papírů. Napůl plný půllitr piva. Diskuse o etice a vyšších hodnotách. Pěst a plný zásah do nosu. Jdu na schůzku s nějakou dívkou a nepamatuji se, jak dotyčná vlastně vypadá. Vysoká škola, kde jsem snad studoval. Pokus otrávit se zubní pastou. Policisté vyrážejí dveře od koupelny. Léčím se na psychiatrii. Záchvaty těžké deprese.

To vše přede mnou běželo jako náhodný sled obrázků, jako seriál zbavený jakékoliv návaznosti a vztahu k čemukoliv ostatnímu. Vzpomněl jsem si ještě na své poslední zaměstnání u stavební společnosti, budující dálnici z New Yorku do Miami. Nechal jsem tenkrát vypálit jisté západočeské město, po týdnu se odklidily trosky a dálnice se mohla začít stavět. Můj plán byl geniální a tak nevím, proč dálnici z New Yorku do Miami vedli stejně raději přes Alabamu, mě propustili a ještě mi zůstali dlužní plat za poslední měsíc.

Zatím jsem ale už prošel kolem několika vyhořelých budov a po chvíli dospěl ke kupodivu stojící restauraci Jamajka, ze které se už ozýval sborový zpěv písně "Láska je tu s námi". To mě konečně trochu rozveselilo. Účastníci, kteří zatím dorazili - byla jich menšina a mnohým z nich chyběly některé životně důležité orgány - přijali líčení mé cesty s posměchem a vyzvali mě k účasti na mexickém turnaji. Mexiko asi znáte. Je to taková ryze intelektuální hra, při které se háže kostkami, hádají čísla a kdo prohraje, musí rozdíl vypít v pivech. Kdo hraje vyjímečně špatně, často zemře na otravu alkoholem, nebo se mu z přemíry tekutiny utrhne žaludek. Pohled na účet, kde se modraly desítky čar, mě přesvědčil o tom, že hra už je v plném proudu. Všichni se smáli a říkali, že žádný opilec ještě nikdy nezmrzl, zvláště když se před tím upil, eventuálně ublil k smrti.

Utkání Mor versus Bažina se značně přiostřilo neboť Morovi spadla kostka na zem a Bažina zvolal radostně: "Další set pro mne, omluv se svým ledvinám!" Po kratké hádce odešli účastníci sporu na záchod, odkud se k překvapení přítomných, kteří již mezi tím uzavírali sázky o to, kdo se vrátí, vrátili oba a hra mohla pokračovat. Pravda, Mor později tvrdil, ze se vrátila již jen Bažinova holografická projekce.

Ale jsem já to ale popleta. Vždyť jsem vám kolegu Bažinu ani nepředstavil a protože na tomto místě možná zahynul, musím se toho chopit teď - později bych už nemusel mít vůbec příležitost. Kolega Bažina je alkoholik, grafoman a duševně nemocný člověk (věřte mi, i tolik koníčků se dá stihnout, pokud máte tak trochu renesanční povahu a při slově polyhistor se vám nezvedá žaludek). Je znám zejména příhodou z Houslového Ostrovce, kde jsme ho jednou nalezli v psychickém šoku. V ruce držel uši od tašky, byl příšerně pořezaný a celý umatlaný od kremžské hořčice. Blábolivě nám vysvětloval, že nesl v tašce hořčici a láhev vína a v tom náhle spadl v lese z nějaké skály či zdi, přitom propadl taškou (takže mu v ruce zůtaly jen její uši) a dole se pořezal o rozbitou láhev a ještě navíc umazal hořčicí.

Ale to jen tak na okraj. Zase se vrátím k sobě, protože o tomto tématu píšu ze všeho nejraději. Ostatně, psychoanalytikové se stejně domnívají, že veškeré umění je pouze autoerotika sexuálně frustrovaných jedinců, kteří se ukájejí v této intelektuální exhibici. Co jsem tedy dělal já? No, pití mi vůbec nechutnalo, ale uměl jsem si poručit a jako správný chlap jsem svůj organismus podrobil maximální zátěži.

Mor zatím rozdělil účastníky akce na čtyři skupiny - Německo, Mexiko, Etiopii a Írán. Nechápal jsem proč, ale Jezinka mi později prozradil, že Mor má doma pouze jakýsi zmetkovitý atlas, který ukradl ve sběrně barevných kovů a kde jiné země nejsou zakresleny. Další spor mezi Morem a Bažinou ukončil Mor už rázně: "Jsem zde zároveň rozhodčí a já jako německý rozhodčí prohlašuji, žes tuto hru prohrál. Dále ti uděluji důtku a pro její nerespektování - vím, že na ni stejně budeš srát - tě vylučuji z turnaje!"

Whist jsem hrál velice úspěšně, ačkoliv jsem od sebe stěží rozeznával jednotlivé karty. Maštal, který byl konfidentem StB (krycí jméno Abstinent), při hře neustále recitoval dvojverší:

Deset, spodek, svršek, král
ještě jsem tě neudal

a stále se nabízel, že kdybychom chtěli být pozitivně vylustrováni, že to rád zařídí. Dodával, že pokud chce dnes člověk na společenském žebříčku něco znamenat, musí být pozitivně lustrován, mít za sebou bankrot a nakazit se AIDSem. Brzy na to nám paní hostinská naznačila, že se bude zavírat a odmítla Maštalovu nabídku, že když za nás zatáhne účet, zplodí s ní pět dětí v průběhu jednoho roku. "Počítaly by se ale i potraty," smál se Maštal a hladil si svou okovanou pohorku.

Po opuštění místnosti se Mor tvářil velmi bezradně a všem říkal, že úplně zapomněl na slíbené ubytování a že ho to v tom mrazu hrozně mrzí. Potom nakopl okolo běžící toulavou kočku a dal se do běhu. Vypukla panika, všichni jsme se vydali Mora hledat. Mě se podařilo držet se těsně za ním a tak jsem nakonec silně nejistě doklopýtal k nějakému stavení. Ne všichni měli takové štěstí. O žádném pátrání ale nic nevím, protože, jak správně zdůraznil Mor, kam by člověk přišel, kdyby měl ztrácet čas každou blbostí.

Do rána ale náš počet opět dosáhl původní výše, protože dorazili ti, kteří se rozhodli jet autobusem. Většinou se omlouvali za svůj pozdní příchod, ale vysvětlovali ho tím, že se báli jet prvním autobusem, neboť ho řídil pes. O jízdě v pořadí druhým autobusem, nočním, složili cestující báseň, která se jmenovala "Noční autobus". Zněla takto:

Jdeš, jsi alkoholem blažen
Tak uskočit rychle zkus
Kamarád byl zatím sražen
Jede noční autobus

Trasu nemá zrovna přímou
Zkouší právě zastavit
Kola tě jen těsně minou
V očích řidiče je svit

Už jsou dveře otevřeny
Z schodu divný teče hlen
Boty máš už potřísněny
A i kalhot lem

V stěně zabodlý je nůž
Zuby leží na podlaze
Je tam rozlitá i tuš
Usneš pod sedadlem blaze

Ze stropu už kape krev
A strom v cestě náhle máme
Z kabiny je slyšet zpěv
Dobře tyhle konce známe

Spolu s krve potokem
Opouštíš opilým krokem
TEN HŘBITOV

Mor už mezitím stačil seznámit přítomné s některými zvláštnostmi své chaty, především s tím, že je zde vždy nižší teplota než venku. Je to prý zajímavé jednak z přísně vědeckého hlediska, ale i vzhledem k možnosti hromadného zmrznutí, která se nás týká mnohem osobněji. Na můj návrh zatopit v kamnech Mor poněkud tajuplně odvětil, že v těchto kamnech se netopí - Jezinka mně později prozradil, že jedna z minulých výprav zahynula téměř celá na otravu oxidem uhelnatým a Mor pak na nátlak přeživších sám zdůraznil, že dobrý vtip se provádí jen jednou. Sám Mor celý příběh potvrdil a pouze dodal, že nejvtipnější na celé příhodě je to, že on měl náhodou s sebou plynovou masku.

O postele bylo nutno losovat, protože nás bylo příliš mnoho. Losováni se provádělo tak, že Mor přejel kandidátům před obličejem hořící loučí a komu vzplály vlasy, ten prohrál a musel spát na zemi. Nakonec zbylo mnoho postelí volných a já se mohl pohodlně rozvalit na železných hřebech a přikrýt se olověnou dekou. Mor se přátelsky usmál a lítostivě pravil, že právě na této posteli vydechli naposledy jeho rodiče, když na ně omylem vystřelil z plamenometu.

Ve spánku jsme byli rušeni pouze tím, že někdo mečel. Jezinka později tvrdil, že to byl starý kozel ze sousedství, kterého Jalovec zneužil. Sám Jalovec ale tvrdil, že tím zvrhlíkem nebyl on, ale Maštal. Ve skutečnosti jsem mečel já, ale proč vlastně, to už si vážně nemůžu vzpomenout. Kolem devíti hodin ráno, v době nejhlubší noci, ze sebe náhle Bažina setřásl rampouchy a přikročil k posteli doktora Mora. Vzbudil ho úderem krumpáče do ledvin a zaskřehotal hlasem plným záště: "Vznáším protest proti výsledku utkání Německo - Mexiko!" Mor ho hladce odbyl: "Protest se nepřijímá, nejsou úřední hodiny. Kromě toho jste nesložil kauci 50 DM." Bažina tedy bleskově napsal na papír "50 DM" a papír hodil Morovi do tváře. "Vaše marky jsou východní, protest se zamítá," zamumlal Mor ospale. "Podávám protest proti vyřízení protestu," nedal se odbýt Bažina. To už trochu přehnal. "Poslyšte," zasípal Mor, "já jako pořadatel rozhoduji o životě i smrti kohokoliv z vás. Nechtěl bych být teď ve vaší kůži, pane Bažina." Svou hrozbu doprovodil tím, že Bažinovi utrhl ucho. Vítězný úsměv mu ovšem zmrzl na rtech poté, co mu Bažina na oplátku vylil na hlavu protipožární vědro o obsahu dvou hektolitrů.

Společnost se pobaveně uložila ke spánku, který tentokrát přerušil Maštal návrhem uspořádat záchrannou výpravu pro potraviny. Vzbudil Mora a ukázal mu pod mou postelí vyhublé nehybně ležící tělo: "Podívej, někdo tu umřel hlady." Mor si nasadil brýle a pak mávl rukou: "Ten už je tu odminula, ale všimněte si, že téměř není cítit. To víte, to je tou teplotou kolem nuly." Pak z rozmaru, který je znám jen jemu, vylil na podlahu hrnec pórkové polévky. Kousky zeleniny se zformovaly do nápisu "Mene tekel". Chtěl jsem se pomodlit, ale pak jsem se na to radši vykašlal, aby si to ten nahoře nevyložil nějak ironicky.

Maštal se mezitím vrátil s chlebem, slaninou a rumem. Mor se mu pokusil zahryznout do ruky, která držela špek, ale Maštal odpověděl rezolutně: "Německo se nám zfašizovalo a já na něj vyhlašuji embargo. Ty vrahu," zařval pak na v chvatu snídajícího Mora, "tisíce dětí teď zemřou hlady kvůli nenažranému Německu. Sežral jsi polovinu etiopského národního důchodu!" Ve vzteku pak vyrval Morovi slaninu i s kusem jazyka a dolní čelistí.

Zlatým hřebem programu mělo být noční taktické cvičení. Mor byl s přípravou brzy hotov a seznámil nás s jeho programem. Ještě nás upozornil, že dvojčlenné skupinky (já se dostal do jedné s Jalovcem) se nesmí spojovat. "To pak špatně dopadá," zafňukal Mor lítostivě, "já takhle minule ztratil brýle, když jsem chtěl poslední skupince ukázat, čeho všeho se chytá tonoucí, v tomto případě nešťastný šílenec Zavařil, který se pokusil počkat na jinou hlídku jen proto, že si cestou vypíchl obě oči.

Brzy jsem s Jalovcem šlapal po hrázi Struhařovického rybníka. Zapěl jsem vesele do kroku:

Noc se snáší temná
Měsíc závojem je skryt
Ten, jak pavučina jemná
Ztlumí všechen jeho svit

Jalovec přidal poému o pohřbu nějakého příbuzného. Vysvitlo z ní, že pohřební vůz řídil opilý a zfetovaný bufeťák, který mrtvolu z korby vyklopil. Před zraky přihlížejících smutečně oděnných pohřebčanů se poté vymočil na rakev a pak:

...s mojí omdlelou sestrou
souložil v čerstvě vykopaném hrobě
nabízejíc tak škálu pohledů pestrou
senilní slintající vdově

Jalovec se tomu strašně smál a říkal, že to byl jeden z nejhezčích zážitků jeho života.

Jak Mor zdůraznil, každá dvojice by měla především doufat, že se všichni ostatní ztratí a zemřou. Opravdu, na naše volání nikdo neodpovídal. Pouze z dálky se ozvalo zavytí, následované sérií postupně umlkajícího chroptění. Jalovec nad tím jen mávl rukou: "To dělá buď Mor z recese, nebo ty přízraky v osadě Vlková." Na můj nechápavý pohled dodal: "No, víš, to je takový divný místo, ta osada Vlková. Stojí na pasece v lese a jsou tam jen klece. Občas se odtamtud po nocích ozývá vytí a tipoval bych to na vlkodlaky, jestli ne na něco horšího." Pokrčil jsem rameny. Dobrá nálada mě rychle opouštěla a zase jsem už začínal pociťovat dotek Nicoty. Všechno mi bylo úplně jedno a jestli mi něco vůbec nestálo za námahu, pak to byl můj život. Vlkodlaci a přízraky se mi jevili jako něco velmi fádního a nudného.

Mor nás upozornil, že poklady jsou v naší bojové hře ukryty uprostřed rybníků. Na prvním rybníce ale žádný poklad nebyl a když jsme se s Jalovcem opatrně připlazili k díře uprostřed, našli jsme na ledě Morovy brýle a na hladině několik bublinek.

Vrátili jsme se do hospody a dali si svých dvacet piv. Co jiného jsme také na tomhle světě měli dělat, pokud bychom nechtěli chcípnout nudou, že, milý čtenáři. Jalovec pak zkusil stopovat vlak, ale úspěchu doktora Mora nedosáhl a vlak mu ujel obě nohy.

Probudil jsem se v nemocnici. Prý mě našli přiotráveného alkoholem a LSD. Měl jsem podřezané žíly, plazil jsem se v parku po trávníku a fňukal, že jsem ztratil sborník zenbuddhistických koanů. Když mě pustili z blázince, o doktorovi Morovi nikdo nic nevěděl. Trochu divné mi bylo jen to, že zatímco jsem se léčil v ústavu, náš dům vyhořel. Ve svém novém obydlí - kanálu u stanice Flora - bydlím proto raději inkognito a nemám ani schránku na došlou poštu.

Na psychiatrii jsem pravidelně docházel (a prožil tam spoustu zajímavých příhod, ale o tom vám budu vyprávět jindy), než se paní doktorka sama nervově zhroutila. Dost jsem se bál, že takhle bez pomoci lékařů to se mnou půjde rychle z kopce a ještě mi třeba nakonec skutečně přeskočí, ale, kupodivu, náladu mám výbornou a potkávají mě samé příjemné věci. Přede dvěma dny jsem složil novou báseň. Vyjímám z ní:

Anděl ke stolu přivázaný
apokalypsu nevnímá
a člověk z obou stran podpíraný
skalpelem řezat začíná

Když kulomet příliš chátrá
zaměříme ho na játra
kdo nešlápne na minu
vyrveme mu ledvinu

Bruska řeže jako lítá
už ti řeže do břicha
krev a maso z tebe lítá
skrze okna rozbitá

Bílá hůl nás nezastaví
ani pláč a řev
krumpáč tluče dál do hlavy
bude stříkat krev

Neutečeš ze dveří
s přeraženou páteří
mozek stříká z uší
a buchar dál buší

Tam kde rostly smrky
černaj se teď krky
tam kde rostly duby
teď se bělaj zuby

Z krve moře, z kostí houští
sláva, země bude pouští
jaký zločin, jaké vraždy
chcípnout musí stejně každý!

Ale zlatý hřeb přišel včera. To jsem se dozvěděl, že dítě jisté dívky, kterou jsem velmi miloval, ale která mě odkopla a vzala si jiného, zemřelo za velmi zvláštních okolností na kašel.



Další Sáňky:

předmluva jeden den karla sekáčka proces svatební hostina můj poslední soud výlet do hor rozhovor s dr. Kosou ještě jeden den karla sekáčka šťastné a veselé život géniův doslov

celé sáňky


Jinam:

Mirka Misáková