Ervín Krb


Se sáňkami po Tibetu


Copyright (c) Ervín Krb
All Rights Reserved
Copyright (c) for the Assyrian translation by Erwin Krb
Copyright (c) for the English translation by Andrew Rawilson
Copyright (c) for the Czech translation by Pavel Houser
Copyright (c) for Cover by Karel Stibral
Copyright (c) for Preface by Pavel Houser
Copyright (c) for Epilogue by author's friends
Copyright (c) for Czech Edition by SFK Spectra

Co nás nezabije, to nás posílí
(parafráze výroku F. Nietzscheho)

Věnování:

Gordonovi za Doktory, Vonnegutovi za vše, Toolovi za Spolčení hlupců, Dostálovi za Garika, Špackovi za Vosáka, Kromišovi za Strach nad Albrechtovem a všem, kteří někdy pocítili dotek Nicoty.

Předmluva

Kniha, která se tímto poprvé dostává českému čtenáři do rukou, má pohnutou historii.

Je dílem nedávno tragicky zemřelého Ervína Krba, jednoho z mých nejlepších přátel a dosud nedoceněného génia naší doby. Ervín Krb napsal všechny povídky v letech 1988-1993 a to v asyrštině, neboť se kromě literárního vyžití chtěl také pocvičit v orientálních jazycích a klínopisu. Ervín pak zatím neznámým způsobem zařídil zakopání svého díla do zřícenin královského paláce v asyrské rezidenci Kalchu. Zde je objevil britský orientalista A. Rawilson, který pátral v ruinách Kalchu po asyrské verzi babylónské kosmogonie "Enuma Eliš".

Místo slavné báje o stvoření světa a boji prvních bohů vykopal Rawilson ovšem tabulky s Krbovým textem. Rawilson byl svým objevem natolik fascinován, že se jej ani neodvážil publikovat z obavy o možný negativní dopad na svou vědeckou pověst. Nicméně text přeložil do angličtiny, uložil překlad do universitní knihovny v Oxfordu a potom se zastřelil.

V dotyčné knihovně jsem celé dílo nalezl já, ukradl je a ač mám s anglickým jazykem určité potíže, pořídil jsem překlad do češtiny. Několikanásobným překladem se charakter textu poněkud změnil, např. jméno Ervín Krb se skrze klínopis, angličtinu a můj překlad přetransformovalo do podoby Karel Sekáček, nicméně věřím, že i tak se kniha bude českému čtenáři líbit.

Pavel Houser

Jeden den Karla Sekáčka

Ráno bylo strašné, ale s tím Karel víceméně počítal. Skoro by se dalo říci, že čímkoliv jiným by byl nepříjemně překvapen. Není divu - včera trochu přebral, vypil nejenom svých deset piv, ale navrch i asi litr vína a kdybyste se po takové bujaré pitce probudili druhý den svěží jako rybička, měli byste oprávněný pocit, že něco není v pořádku.

Včerejšek stejně za moc nestál. Karla přepadl záchvat těžké deprese, nikdo si s ním nechtěl povídat o poezii, teorii relativity a antické filozofii, což byla jediná témata, která ho v tu chvíli alespoň trochu zajímala. Všichni byli jako blbí, mluvili velice cynicky a znalecky o opačném pohlaví a jiných nesmyslech - o penězích, autech, módě, a tak Karel musel mluvit nejdřív sám se sebou a pak s deskou stolu.

Když člověk chlastá, nemůže se divit, že rána bývají strašná. Horší ale bylo, že strašný byl celý svět a většina ostatních lidí si to ani neuvědomovala a snad byli dokonce i šťastni. Karel při nejlepší vůli nechápal, jak je něco takového možné. Tím problémem se sice nijak intenzívně nezabýval - snahu porozumět světu už dávno vzdal - ale přesto ta záhada sídlila v hloubi jeho mozku, nikdy ji nemohl natrvalo zapudit a vždy se v nějaký nevhodný moment znovu vynořila.

Jednou, když Karel způsobil obrovskou dopravní nehodu, se ho policisté ptali, proč přecházel na červenou. Karel tenkrát odpověděl, že nechápe, že někoho překvapuje něco takového na světě, kde člověka přitlučou na kříž, protože tvrdí, že by se lidé k sobě měli chovat hezky a jiného zase ve jménu toho přibitého spálí na popel, když si povídá něco o tom, jak se na nebi pohybují hvězdičky. Skutečně se policisté domnívají, že přechod vozovky na červenou je něčím, co se vymyká řádu tohoto světa, když uvedené příklady jasně dokazují, že žádný řád stejně neexistuje, ptal se tehdy Karel a dostal podmínku a papíry na hlavu.

Nyní ale bylo ráno, slunce hnusně svítilo a vypadalo to, že Armagedon se zase nekoná. Karla to, tak jako každý den, velice udivilo, protože být Bohem, už by s tím blbým světem dávno skoncoval. Karel ale Bohem nebyl a tak si tedy chvíli četl o potopení letadlové lodi Hirju v námořní bitvě u atolu Midway. Vychutnával pasáže o tom, jak nešťastné plavidlo hořelo jako pochodeň a nikdo z námořníku katastrofu nepřežil, ale pak se přistihl při tom, že z toho vlastně ani nemá žádnou radost a je mu to úplně jedno. Pokusil se napsat několik řádek své poémy o nějakém člověku, který měl blýskavý meč, kouzelný náramek a koně, jenž uměl mluvit lidským hlasem. Dotyčný hrdina se realizoval tím, že se zamiloval do princezny z nějaké vzdálené země - ach, ta láska! - a v té zemi žil zlý čaroděj a Karel si uvědomil, že ani na svou poému nemá náladu a tak se vydal do restaurace. Co jiného měl také dělat, když bylo takové blbé ráno, že?

Alkohol byl Karlovým celoživotním koníčkem, ale těžko říci, jestli mu vůbec něco přinášel. Svým známým Karel vždy říkal, že pije proto, aby mohl na světě vůbec žít a být nakonec svědkem toho, jak celá prašivá civilizace zanikne a všichni pochcípají. Vždy pak začal rozvíjet teorie o tom, že celý svět funguje pouze zdánlivě, na povrchu, a až vyjde najevo, jak je uvnitř nefunkční, bude to hrozná legrace. Ve skutečnosti mu to ale ani moc legrační nepřipadalo a někdy měl i pocit, že je mu to tak trochu líto.

Cestou do restaurace uviděl Karel dvojici mladých lidí, jak sedí na lavičce a zamilovaně se k sobě tisknou. Při pohledu na štěstí v jejich očích se otřásl odporem a jeho žaludek nevydržel. Se směsicí despektu a hnusu se vyzvracel do nedalekého odpadkového koše. Nechápal, jak je možné se v takovém vedru dotýkat něčeho jiného než půllitru chladivého piva, ale bylo mu příliš špatně na to, aby se to té dvojici idiotů pokoušel vysvětlit. Je to ale bezohlednost, pomyslel si ještě smutně o mladé dvojici, když už je někdo tak morálně i intelektuálně méněcenný a vadný, že se zamiluje, proč mě s tím musí ještě otravovat a radši nezaleze někam do díry a tam nepojde?

Uvědomil si, že by si měl dát pozor a radši vůbec nevycházet ven, protože dneska skutečně neměl dost sil snést pohled na blbé cizí ksichty. Rezignoval na možnost jít do restaurace a raději zamířil do krámu. Ve frontě před ním se bavila babička s nějakým malým chlapečkem. Karel přemýšlel, jestli má víc nerad děti nebo staré lidi a musel v sobě potlačit touhu do fakana kopnout a babu srazit pěstí. Pak nad tím v duchu mávl rukou a když platil svá piva, podařilo se mu dokonce prodavačce poděkovat a na tváři vyloudit náznak úsměvu.

Pak se vrátil domů, vypil postupně všechna piva, napsal několik řádek své poémy, dočetl konečně příběh o potopení letadlové lodi Hirju a večer usnul s přesvědčením, že zítra už ten konec světa prostě přijít musí.

Proces

Kladívko kleplo o stůl a soudce zahájil přelíčení. Už asi rok neabsolvoval žádný případ - věnoval se totiž výhradně četbě Boethia, jak ostatně ještě vyplyne z našeho příběhu - a popravdě řečeno, i teď mu četba "Filozofie utěšitelky" prišla jako ten nejméně odporný způsob, jak se vypořádat s časem, jenž mu pro tento svět vyměřily ty tři bezzubé, konzumním rumem páchnoucí a bezpochyby frigidní stařeny zvané sudičky.

Představme si alespoň stručně ostatní účastníky této frašky. Nejprve se alespoň na chvíli zastavíme u osoby hned po soudci nejvýznamnější a tou je bezesporu prokurátor. Pozoruhodnou náhodou byl prokurátorem v tomto případě jistý J.T., známý v soudní síni jako člověk veskrze čestný a sravedlivý. Obžalovaní pro něho nepředstavovali štvanou zvěř, ale vždy se mu jednalo zejména o zjištění pravdy, byť by to mělo znamenat, že občas bude někdo uznán jako nevinný.

Další pozoruhodnou shodou okolností došlo ke skutečnosti, že obhájcem byl jistý P.V., dříve spolužák prokurátora J.T. na zvláštní škole. Celý proces tedy sliboval pokračování těch dětských soubojů o přízeň spolužaček, o to, kdo komu rozkope bábovičky, rozšlape pískový hrad a sní svačinu.

Jestliže obžalovaného představíme až téměř naposled, nechceme tím rozhodně vzbudit dojem, že by byl nějakým pátým kolem u vozu. Každý z nás ale ví, že souzený často přijímá roli hrdiny řecké tragédie, člověka, kolem kterého se sice celý přiběh točí, ale který je proti nevyzpytatelným rozmarům osudu prakticky bezmocný a sám může sotvaco ovlivnit. Obžalovaný P.D. byl toho času u soudu poprvé, ale už teď můžeme říci, že celým právním systémem hluboce opovrhoval a všechny právníky považoval za úplné kretény.

Soudní zapisovatelkou byla slečna E.K. K jejím hlavním koníčkům patřilo vyšívání a paintball. Mimochodem, pro svůj velice přitažlivý zevnějšek byla častým terčem pohledů všech návštěvníků soudní síně, ale bez ohledu na to se vždy cele věnovala své práci - měla totiž vážnou známost s buldozeristou K.S.

Co se týče diváků, těmi se v tuto chvíli nebudeme zdržovat. Nevíme ještě, zda skupinka spících dědečků a bezdomovců, kteří se sem přišli schovat před zimou, podnikne v průběhu přelíčení nějakou výtržnost, ale zatím se nezdá, že by se v jejich ošoupaných santusáckých oblečcích skrývaly smotané řetězy.

Svědky a soudní znalce také zatím pomineme, protože čtenáři už jistě netrpělivě čekají na vlastní příběh a vypravěč zatím ještě netuší, kdo vlastně bude k soudu povolán a nechce se blamovat tím, že by popisoval někoho, o kom by se pak ukázalo, že do děje vůbec nemůže zasáhnout, např. proto, že už je dvacet let mrtvý.

Kladívko tedy kleplo o stůl... ale počkejte to přeskočíme. Úplně stačí, když řekneme, že dlouhou dobu nesliboval průběh procesu nic zajímavého. Vlastně, za celou dobu se nic pozoruhodného nestalo a už si nevzpomínám, z čeho byl vlastně P.D. obviněn a zapomněl jsem mezitím i to, proč byl nakonec odsouzen na patnáct let bez možnosti amnestie, když přece prokurátorovi šlo jen o zjištění pravdy, obhájce byl prokurátorův bývalý spolužák, soudce s oblibou četl Boethia a zapisovatelka měla vážnou známost. Možná za to, že právníky považoval za úplné kretény, možná za to, že opovrhoval celým právním systémem, ale možná také kvůli něčemu úplně jinému.

Ale jinak to byl zajímavý příběh, že, milí čtenáři?

Svatební hostina

(příběh o mezilidských vztazích se šťastným koncem)

"Ženou jsi pohrdl věrnou a krbu teplem
Rodným krovem, o závod chvátáš s větrem
Zlé stařeně v náruč, co vdovy dělá z žen"
lamentace vikingské ženy

1.

Jana zvedla zvonící telefon. Volal Tomáš a zval ji na večírek. Jejich rozhovor vypadal asi takto:

-Jé, Tomáši, zase mejdan? Víš, abych pravdu řekla, z těch samých večírků jsem už trochu unavená...

-Jenomže, odpověděl Tomáš, tohle nebude žádný obyčejný večírek. Asi to ještě nevíš, ale zasnoubil jsem se, tak to musíme trochu oslavit, ne?

-To jsem moc ráda, Tome, blahopřeju. Mužu hádat, kdo to je? Markéta? Po tom, co se rozešla s Karlem, jsme si všichni mysleli, že vy dva byste se k sobě výborně hodili. Mám pravdu?

-Ne, nebudu si brát Markétu. Mužeš hádat znovu.

-A znám ji vůbec? ptala se Jana maličko zklamaně.

-No... Tomáš trochu přemýšlel. Osobně asi zatím ne. Ale to vůbec nevadí, na večírku ji poznáš.

-Přijdu, Tome, určitě přijdu, odpověděla Jana. Víš, Tomáši, já jsem moc ráda, že jsi konečně našel tu pravou. Nám to bylo všem moc líto, vidět, jak jsi tak strašně nešťastně zakoukaný do té Ireny, která za to přece vůbec nestála. Často jsme si s Martinem říkali, že je to moc smutné, jak jsi vlastně sám. Ale teď už to je, chválabohu, za tebou. Bude se mi ta tvoje nastávající líbit?

-Nevím, možná že ani ne, jenomže znáš to, láska si nevybírá... řekl Tomáš a zavěsil.

2.

Petr zvedl zvonící telefon. Volal Tomáš a zval ho na večírek. Jejich rozhovor vypadal asi takto:

-Mejdan?, otázal se Petr nadějně. Naposled bylo něco skoro před týdnem... Moc rád přijdu, pokecáme, zachlastáme. Jenom aby to ty játra vydržely... Doktor mi zakázal pít, ale znáš to, přece se kvůli tomu nevzdám svýho největšího koníčku!

-Ne, Petře, tohle nebude žádný obyčejný večírek. Asi to ještě nevíš, ale zasnoubil jsem se, tak to musíme trochu oslavit, ne?

Po obvyklém blahopřání a neúspěšném pokusu uhádnout, koho že si to vlastně Tomáš bude brát, Petr řekl:

-Přijdu, Tome, určitě přijdu. Víš, když jsi teď konečně našel tu pravou, možná bych se také měl trochu porozhlédnout kolem sebe. Aby se nakonec nestalo, že se s tou pro mě souzenou nakonec minu. No ale znáš to, pořád jenom vedu plané filozofické řeči a chlastám.

-Ty tu svoji najdeš taky, Petře. Určitě už brzo a bude to právě ta, po které jsi nejvíce toužil v bezesných nocích, věř mi.

-Myslíš?, otázal se Petr nejistě. (Měl totiž o předestřeném vývoji určité pochybnosti, které ale, jak vyplyne z další části našeho příběhu, byly zcela neopodstatněné.) No, doufám, že se mi ta tvoje bude líbit.

-Určitě, řekl Tomáš a zavěsil.

3.

Podával se předkrm, pak ryba, pak drůbež, pak hovězí pečeně, nakonec sýr a koláč. K tomu se pilo, tak, jak je zvykem v lepších restauracích: k předkrmu aperitiv, k rybě víno bílé, k drůbeži víno růžové, k pečeni červené, k sýru šampaňské a ke koláči káva a koňak. Pak se otevřela dvoulitrová láhev whisky a všichni připili Tomášovi na zdraví. Jeho snoubenka se sice zatím nedostavila, ale Tomášovi to zřejmě vůbec nevadilo.

Všichni byli slavnostně oblečeni a celkem šťastni. Markéta byla snad trochu smutná a my můžeme tušit proč, ale nemusíme ji zase zbytečně litovat, protože její problémy se brzy šťastně vyřeší. Jestli byl Petr šťastný je poměrně sporné, ale ani jeho litovat nemusíme. Jana a Martin byli šťastní určitě, drželi se za ruce a po vydatném jídle pociťovali jistý pocit malátnosti. Ostatní hosté na tom byli nějak podobně.

-Tak kdypak přijde, už by nás neměla dál napínat, prohodila Markéta do ticha.

-Přijde, odbyl otázku už poněkolikáté Tomáš. Také začínal pociťovat jistou malátnost (však to znáte, kde jsou ty doby, kdy člověk vydržel pít a nespat celé dny a ani mu nebylo špatně...) Stejně je to hezké, dodal ještě Tomáš, jak jsme se tu všichni sešli, celá naše stará parta. Cítíte, že je to jiné než jindy, takové slavnostnější...

-Samozřejmě, řekl Martin, samozřejmě, že jsme se tu všichni sešli, protože tě máme rádi, Tomáši. A slavnostnější to být musí, vždyť něco takového je jen jednou za život.

Tomáš přikývl.

-Ale stejně - Petr už byl také pěkně malátný. Nebylo divu, jako obvykle pil ze všech nejvíc a tak už začínal pociťovat, jak se mu maličko plete jazyk. -Ale stejně, ta tvá nastávající nám tu chybí. Nenapínáš nás už příliš dlouho? Jaká vlastně je? Už jsme všichni netrpěliví...

-Ona přijde, odpověděl Tomáš.

-Jenže, namítla Jana, to už říkáš skoro půl dne. Nemohlo se jí, nedej bože, něco přihodit? A pak, my už jsme, zdá se mi, všichni trochu opilí. Co si o nás pomyslí, když nás poprvé uvidí v takovémhle stavu...?

-Asi bych vám o ní měl něco říci, zrozpačitěl trochu Tomáš. Víte, hledal jsem ji skutečně dlouho. Hodně let jsem nechápal, že ze všeho nejvíc toužím právě po ní, po jejím uklidňujícím objetí, kde se nemusím cítit sám. Chápejte, miluji jí, třebaže mezi námi dosud nic nebylo - tahle věta většinu přítomných překvapila, ale nikdo jí nekomentoval a tak Tomáš pokračoval: Těžko ale říci, jestli ona miluje mne.

-Ale určitě, zadrhávajícím se hlasem řekl Petr. (Před chvílí do sebe hodil dalšího panáka whisky a teď se mu těžký jazyk lepil na patro a vyslovovat zřetelně slova mu dělalo čím dál větší potíže.) Určitě tě miluje, to jenom mne vždycky milují dívky, o které nestojím a nikdy ne ty...

-Nemiluje mne o nic více než tebe. Ostatně, sám poznáš, jaká je její náruč..., odříkával Tomáš pomalu.

-Co to plácáš za nesmysly, ohrazoval se Petr, ale nepříliš důrazně. Co má se mnou společného její náruč? Je to přece tvoje snoubenka...

-A určitě tě miluje, dodala Markéta a s jistým přemáháním se na Tomáše usmála. Trošku jí při tom píchalo u srdce, snad proto, že potom, co se rozešla s Karlem... Ale neměla čas o tom přemýšlet.

-I tebe miluje, řekl Tomáš, úplně stejně jako mne. Je to děvka, jde s každým, s klukem, s holkou, stačí jí říct a vlastně nemusíš ani to. Ale přesto, hledal jsem právě ji a miluji ji, i když ona o mě nestojí o nic víc než třeba tady o Petra. - Pohlédl na hodinky, ručičky se mu ztrácely v oparu, zrak měl rozostřený, ale nakonec zjistil, kolik vlastně je a řekl: Už brzo přijde.

Tomášova slova nevzbudila zdaleka takovou pozornost, jakou by si zasluhovala. Všichni hleděli velice ospale, jako by duchem nepřítomně. Jen Petr se trochu usmál a s porozuměnim přikývl, než sám zavřel oči.

Pak se i Tomáš trochu usmál, narovnal se v křesle usazeném v čele stolu, uhladil si kravatu, přejel pohledem po kamarádech a kamarádkách ze staré dobré party a pomalu položil hlavu na rameno vedle sedící Markétě.

Měl ji moc rád, ale nemiloval ji, nemiloval ji tak jako svou nastávající.

Do nastalého ticha odbily hodiny půlnoc. Zazvonila kosa. Tomášova snoubenka konečně dorazila.

Můj poslední soud

Promiňte, nějak špatně jsem slyšel, to víte, jsem tu v očistci teprve pár dní, kam se hrabu na těch vašich skoro padesát let, to vy jste proti mně úplnej starej mazák, že jo. Ale stejně vám řeknu, že něco takovýho jako mně se u posledního soudu každýmu rozhodně nestane a že to teda stojí za kus řeči. Nevadí, že ti budu tykat, Adolfe, tady jsme přece všichni jako bratři, ne?

Trochu jsem takhle jednou nezvlád řízení, no jasně, měl jsem upito svý, jedu si po mostě a najednou je proti mně zábradlí, prolítnu jím a padám. Stále padám, zdá se mi to dost dlouhý a právě když mi to začalo bejt jaksepatří divný, mě někdo chytne a hele, voni jsou to dva andělé. Chňapnou mě a než bys řekl švec, stojím před trůnem, na kterém si lebedí nějaký trapný stařík - co bych to zapíral, působil na mě tak dementně, že mě napadlo, jestli nejsem ve cvokhausu, ale ne, nebyl jsem. I když, když o tom tak uvažuju, nevim, jestli by v tom byl až zase takovej rozdíl, co, Ádo...

No tak teda jeden z andělů mě nakopne, abych si jako kleknul. Řek jsem si, hele, jsou na tebe dva a tak jsem teda poslech a to už dědek zamrkal prasečíma očkama a takovým tím ukřivděným hlasem se zeptal andělů: "Co tu tenhle chce? Proč nemůžu spát?" Andělé taky padli na kolena a řekli uctivě: "Je to dvojnásobný vrah a provinil se hříchem pýchy. Myslel si o sobě, že je velkým literárním odborníkem jen proto, že mu v tomto oboru byla udělena Nobelova cena." Vůbec nic z toho , Adolfe, nebyla samozřejmě pravda, jenomže voni mají v tý svý nebeský kartotéce úplně příšernej bordel. No, to ale asi dobře víš sám...

"Tak tak, synu," pronesl stařík naprosto nepřítomně, "tak ty jsi hrál biliár? Sám si občas dám se Synem partičku." Lišácky se usmál: "Já ho dycky porazím, ale někdy mám podezření, že mě nechává vyhrát shválně, aby měl dobrej pocit z toho, že občas udělá svýmu starýmu tátovi trochu radosti, když na něj jinak kašle, jak je rok dlouhej. A tys psal taky knížky? Sám jsem to kdysi zkoušel, ale prej to byly hrozný bláboly, tak jsem toho po dvou románech nechal. Ale jinak mám literaturu moc rád. Nenapsal jsi náhodou to vo tom chlápkovi, jak žil na pustém ostrově, kdysi jsem podle toho viděl film na videu, jmenovalo se to Kapitál nebo tak nějak..."

Zapřel jsem, že bych kdy napsal něco podobného, ale jeden z andělů mi dal pěstí do trojúhelníku, až jsem slyšel andělíčky zpívat a řekl: "Neodporuj šéfovi, na to bacha!" Stařík už byl zase úplně mimo a začal chrápat. Na scéně se vzápětí objevil jakýsi dost výstředně oblečený mladík, který při každém kroku zvonil lahvemi, jichž měl plné kapsy. Vztekle pohlédl na jednoho z andělů: "Bude dneska k večeři zase ryba a nebo to odporné jehněčí?"

"Ani jedno," odpověděl anděl. Mladík zajásal: "No konečně, to jsem rád, že jste nakonec pochopili, jak je to maso nezdravé. Vždyť přece z takové zeleniny nebo obilnin..." "Ale ne," zavrtěl hlavou jeden z andělů, "žádný obilí. Dneska se postíme..."

"Tak to jdu na mariáš do pekla," vzplál mladík hněvem. "Ďábel, potvora jedna, šidí, ale stejně ho mám rád, protože je s ním sranda. Řekne mi pár dobrejch fórů a aspoň se u něj pořádně najím. A ne jako tady... Když už jdu dolů, mám ho vzít s sebou?" ukázal na mě. "Ještě se to nerozhodlo, musíme vzbudit Starýho," odpověděli andělé.

Stařík už sice předtím na chvíli procitl s výkřikem "Kanonizovat, ihned!", ale protože vzápětí zase usnul, museli ho andělé uvést do provozuschopného stavu kýblem studené vody.

"Co se děje?" zeptal se pak stařík, který zřejmě už zapomněl, kdo vlastně jsem. "Co tu tenhle chce?" "To je ten, co vraždil," řekl mladík ne bez stopy netrpělivosti v hlase. "Á, tenhle... No, hlavně, že neudělal nic horšího, že ty mrtvoly třeba nepohřbíval... A co teprve jeden, jestli se dobře pamatuju, ten měl místo nohy takovou protézu, strašně mi tu s ní vrzal a tak se teď smaží v kotli. Ale řekni mi jedno, ctíte mě tam dole?"

Nechtěl jsem lhát a tak jsem připustil, že moc ne. To staříka rozčílilo: "Potopu na vás, já vás naučím," vzkypěl a řeknu ti, Adolfe, že ještě pár takovejhle záchvatů a klepne ho pepka. No, ale ve mě byla stejně malá dušička, nevěděl jsem, co do tý chvíle ještě stihne napáchat.

Mladík na mě pohlédl s jistou dávkou účasti: "Nevšímej si ho, to víš, zase blouzní. A kromě toho, potopy, to byl odjakživa jeho koníček." Jeden z andělů se pokoušel starce uchlácholit: "Víš, že jste se s ďáblem dohodli, že už tu ubohou zemi necháte na pokoji. Dycky jste se chtěli trumfnout a je teda fakt, že ty pohromy stály za to. Ale s tím je utrum, nezapomínej na to, že se objevujou i hlasy volající po tom, aby ti dali kazajku..."

Při zmínce o svěrací kazajce stařík strašně zbledl. Druhý z andělů mě zatím uklidňoval slovy, že se nemusím bát, že dneska by stařík vytopil s bídou sousedy, ale ať šéfa zase nepodceňuju, protože když má šéf náladu, tak umí bezvadně stříhat ušima. A ďábel že je taky v klidu, na všechno se dávno vykašlal a lebedí si v pekle, kde má spoustu holek charakteru..." No, taky bych to bral," řekl anděl trochu nostalgicky, "ale holt už jsem zkejsnul tady."

"Tak mám ho teda vzít s sebou?", vmísil se do debaty opět mladík. Stařec se hluboce zamyslel. Myslel jsem si, že zase usnul, ale pak najednou povídá: "Nectil mě a zasloužil by do pekla. Ale dvě vraždy, to není tak moc. A od těch dob, co mají duše vlastní odborovou organizaci, se vždycky v podobných případech odvolání strašně vleče. Zase bych se s nima musel hádat. A že hrál ten biliár..."

Prasečí očka zamrkala a pak stařec poraženecky zamumlal: "Tisíc let očistce!"

Život géniův

Napsáno po přečtení povídky Pavla Kosatíka "Nechte mě na pokoji, hořím!" (nejedná se tudíž o autorovu autobiografii, na což jsem jako překladatel povinen čtenáře upozornit.)

V Neapoli, géniově rodišti, byla nedávno slavnostně odhalena pamětní deska, na které byl Luci Vibali označen za giganta moderní kultury. Je proto přinejmenším zarážející, že naši čtěnáři se ještě neměli možnost seznámit s žádným jeho dílem. Tento autorův životopis má proto za cíl alespoň částečně tuto smutnou situaci napravit.

Luci Vibali byl autorem, který plaval proti uznávanému uměleckému proudu, aniž by se přitom příliš staral o ohlasy, které vyvolá, nebo o lidi, které při své plavbě utopí. Už jeho narození, stejně jako zrození Gilgameše, Sargona Akkadského či starozákonních proroků, bylo provázeno neobvyklými astronomicko-meteorologickými jevy.

V Římě přímo na Svatopetrskou katedrálu padaly celý den smažené hamburgery s kečupem firmy Tutti (Vatikán tuto skutečnost donedávna tajil a za příčinu papežova úmrtí bylo prohlášeno nachlazení, ačkoliv si každý musel všimnout, že vystavená mrtvola Svatého otce páchne stejně jako silně česnekované výrobky firmy McDonald. Svědkové Jehovovi to ovšem přičítali skutečnosti, že papež byl zakuklený upír). V Paříži volně poletovala vzduchem nahnilá rajská jablíčka se zvýšeným obsahem mědi, nad Istanbulem přeletělo osm milionů růžových šlapacích kol za usilovného zvonění.

Už z toho je dobře vidět, že jsme sto let za opicemi, protože u nás se nestalo bohužel vůbec nic. Ten den začal v Praze normálně protichemickým poplachem a skončil zemětřesením, které srovnalo značnou část města se zemí.

Tehdy se Luci Vibali narodil v chudé rodině multimilionáře Vibaliho. Už od dětství si v sobě vypěstoval silné sociální cítění. Vzorem mu byl při tom zejména jeho otec, m. j. zasloužilý člen charitativní organizace Brigatte Rosse, jemuž také maličký Luci odcizil svou první a nejmilejší hračku, lehký kulomet firmy Steyer.

Jednou po obzvláště vydařené hře malý Vibali zjistil, že si rozstřílel nos a při tom sestřelil i tři mongolské parašutisty. Rozradostněn vývojem událostí složil ještě poněkud dětské trojvěrší:

Tři mongolští parašutisté
rozstříleni lehkým kulometem
k obědu bych si dal dnes kaviár a šampus

Touto památnou básní začala autorova skvělá literární tvorba. Brzy nato uspořádal se skupinou přátel umělecký večírek, odehrávající se v místním ústavu pro duševně choré. ("Aby ti cvoci měli také něco ze života, než je pošlu do plynu.") Zde zarecitoval svou poému líčící setkání se slepým budižkničemou, který klepáním hole rušil noční klid. V závěru poémy:

Snad ještě hůl mi nastaví
a pokouší se vydat řev
já ho však kopu do hlavy
než začne stříkat krev

už tušíme autorovu vzpouru proti uznávaným konvencím, které je třeba nemilosrdně drtit. Toto úsilí vedlo časem k bolestnému rozchodu s mnoha přáteli i s Luciho první láskou, sedmdesátiletou trojnásobnou vdovou a trojnásobnou travičkou Pelerií, která nutila génia užívat příbor a kokrhat jen třikrát denně.

Po večírku se Luci s duševně nemocnými brzy opět setkal, dříve, než by se toho sám nadál. Vlastně se mu vůbec nepodařilo z ústavu odejít, poněvadž cestou upadl ze schodů (sám Vibali se domníval, že nehodu zavinili samotní chovanci, když mu na rozloučenou hodili pod nohy půlku naporcovaného psychiatra) a urazil si zbytek nosu i s částí čelisti - jeho obličej tím definitivně získal onen lehce ironický výraz, pro který mu Holywood nabízel tučný honorář za titulní roli ve filmu The Lochness Monster. V ústavu si pak Luci poležel dva měsíce - tak dlouho mu totiž trvalo, než zbylou čelistí překousal ocelové řemeny, jimiž byl připoután k lůžku.

V době svého tragického uvěznění se mu v hlavě rodí jeho první prozaický román, který, ač sám negramotný, později vydal v počtu jednoho výtisku pod názvem "Výtah má vždy zpoždění" s podtitulkem "Třeba taky padesát tisíc let". Kniha pojednává o mladém neandrtálci, který nerad chodil do kopce a tak se pod horou rozhodl počkat, dokud nepřijede výtah. V období napoleonských válek granát utrhne hrdinovi obě nohy a tak, když výtah přijede, hrdina již není schopen nastoupit a odjíždí na ukradené koloběžce, pronásledován dvěma šavlozubými tygry a rozzuřeným výtahářem.

Hrdinův bolestný rozchod s rodinou (otec se po Vibaliho návratu domů domníval, že stačí Luciho pouze utopit ve studni, zatímco matka ho chtěla ještě před smrtí mučit rozžhavenými kleštěmi. Luci sporu využil k tomu, že zatímco matku pouze utopil ve studni, otce ještě před smrtí mučil rozžhavenými kleštěmi) zakončil jeho rané tvůrčí období, kdy, tak jako my všichni, když jsme byli mladí, se pokoušel uplatnit v životě své ideály a učinit tak svět lepším.

Další, vrcholné tvůrčí období, vhodně uvádějí verše z divadelní hry "Kouzelný buben aneb případ muže zavěšeného v brnění mezi dvěma magnety" (hra je též známa pod jménem "Kouzelný buben"):

Tak kdybych svojí vlastní vinou
Z oblačných výšin se zřítil dolů
Korunu dali by mi jinou
Uvitou jenom z trnů stromů

Ne, toto není žádná vize mýtu Kristovy trnové koruny, jak by to někteří chtěli vidět. Vysvětlení je následující: Vibali pracoval jako myč oken a za každé měl slíbenou korunu. Je to zvláštní, uvědomíme-li si, že se celý příběh odehrává v Itálii, ale ještě mnohem zvláštnější je třeba to, že úhoři se jen zřídka stávají šachovými velmistry a po partii odmítají soupeři podat ruku.

Autor si uvedeným čtyřverším předpověděl svůj vlastní osud - vypadl z okna jednoho newyorkského mrakodrapu přímo na pod okny rostoucí trnitý bambusový porost. Ředitel pojištovny mu pak jako bolestné vyplatil korunu padesát (ne korunu - rýsuje se zde tedy další, typicky vibaliánská záhada), odvolávaje se na to, že Luci nikdy nebyl pojištěn. Když Luci poté vyloupl ředitelově sekretářce oko a daroval ho řediteli přizdobené plátkem citronu, byl tím dotyčný tak dojat, že si na místě podřezal žíly ukradenou cirkulárkou.

Posledním géniovým dílem byla krátká novela snažící se v základních obrysech nastínit pocity člověka, který je trhán na kusy pěti rychlými automobily, jedoucími současně na čtyři světové strany. Dotyčný současně pojídá humrovou pomazánku, listuje ve švédském pornografickém časopise a přemýšlí o tom, kdy zaplatí další splátku za černobílý televizor, když v tom si náhle s hrůzou uvědomí, že je ve skutečnosti maminčiným vyšívaným ubrusem a někdo na něj právě zvrací.

Po napsání tohoto díla se Vibaliho mysl začala vzdalovat z tohoto světa. Často budil své spolubydlící v odpadovém kontejneru (sklo) voláním: "Kant se mýlil, Shopenhauer byl idiot. Dejte mi více omáčky, ještě, ještě, ještě! Copak si ten ignorant Bacon nemůže sundat přeskáče a ta dvě telefonní sluchátka, když po něm házím shnilá vejce? To už je vážně vrchol!"

Poslední den svého krátkého, leč nesmírně plodného života, byl Luci Vibali viděn zavěšen na lampě, jak se ladně pohybuje ve směru prudkého severního větru ze západu na východ a na klobouku mu přešlapuje rozzuřený slon. Příčina smrti dosud nebyla veřejnosti oficiálně sdělena.

Výlet do hor

To ráno jsem se probudil svěží jako rybička. Vesele jsem vyskočil z postele a zarecitoval:

Ranní ptáče bez lahváče
Moc daleko nedoskáče

Vzpomněl jsem si, co na to vždy říkala jedna dívka, která mě krátce před popisovanými událostmi opustila: "Pokud ranní ptáče bez lahváče moc daleko nedoskáče, znamená to, že už asi brzo chcípne, viď, Karle!" Uměla se přitom tak krásně usmívat...

Znám dobře ta rána, kdy by človek nejraději chcípnul, ale to dnešní k nim nepatřilo. Naopak, nic mě netrápilo a jak už jsem měl takovou tvůrčí náladu, usedl jsem ke stolu a složil báseň. Báseň se jmenovala "U zubaře" a zněla takto:

Netvor za bílými dveřmi
Vrtačku už zapíná
Ještě na tě bafne: "Neřvi!"
Pak už bzučí mašina...

Smutně v křesle úpí
Dívenka s mašlemi
Zubař jen trochu supí
A mává kleštěmi

"Neunikne žádný kaz
Tenhle chrup se pročistí
Uděláme tady z vás
Dívku s novou čelistí!"

Vrták je dnes nějak tupý
Z posledních sil dívka dí:
"Pročpak jste tak strašně krutý?
Pročpak jste tak strašně zlý?"

"Nemusíte chodit více!"
Dívka z okna hledí ven...
Zubař zatím usmívá se:
Vždycky chtěl být havířem

Kladívko, dláto, láme jí vaz
"Nechcete napsat poslední vzkaz?
Kdo je teď na řadě z vás?"
Přeřve chroptění ten ras

Další do dveří už vchází
Jdou však dovnitř jen
Z ordinace nevychází
Nikdy nikdo ven

Nikdo nešel ven
Zubař snědl kus párku
Do diáře pod dnešní den
Udělal další čárku

Já jsem probděl celé noce
A tak nyní vím
Že z komína ordinace
Stále stoupá dým

Osud je strašlivě krutý
Sbohem, má lásko, já dím:
"I kdybych v hubě měl vruty,
Stejně se nevrátím!"

Báseň mě ještě více rozveselila a tak jsem si na stůl připravil Kramerovu Mytologii starověku a chvíli si četl o vypálení města Uru Elamity asi kolem roku 2000 před Kristem. Pak jsem statečně došel až do nedalekého obchodu, s uspokojivým pocitem mučednického sebetrýznění vystál mimořádně dlouhou frontu a ani se nepokusil nikoho předběhnout. No a cestou zpět domů jsem našel ve schránce dopis. A tady začíná náš příběh.

Po prvním lahvovém pivu jsem se podíval na adresu odesílatele. Místo ní se ale v příslušné kolonce černala dvě hrozivá slova: MUDr. MOR. Po čtvrtém pivu jsem se konečně odvážil obálku rozbalit. Napůl jsem očekával, že mě zabije pekelný stroj (to bude, panečku, scenérie: Vnitřnosti rozmetané po pokoji, blbý konec blbého života), ale místo toho vypadla na stůl pozvánka na další happening, který tento šílený lékař pořádal.

Hned pod záhlavím se na mě smál vlastní text:

"Poté, co padla Berlínská zeď, železná opona a veškeré zábrany, které jsem stejně nikdy neměl, jsem se rozhodl uspořádat další branně-filozofickou hru a Vy jste se díky mé nesmírné a pravděpodobně zcela nemístné toleranci a benevolenci stal jedním z pozvaných. Očekávejte světlé zítřky, např. nějakou strašlivou katastrofu, která ukončí Kalijugu, současný Černý věk. Pokusím se vás nyní alespoň stručně informovat o tom, o co se vlastně jedná:

Akce se uskuteční v prvních třech březnových dnech tohoto roku, případné protáhnutí o jeden až dva týdny, v některých případech i na věčnost, je možné. Účastníci budou ubytováni v chatě britského velvyslance, podaří-li se mi na ambasádě odcizit klíče. V tom případě je smluvně zajištěna teplota nad absolutní nulou, v opačném případě rovněž. Stravování účastníků bude individuální - co si kdo přinese, uloví či ukradne, přičemž ze strany pořadatele není žádných námitek ani vůči kanibalismu. Programem akce budou přednášky o tom, co nás všechny zajímá (krvavé oběti v hinduismu, účinky jedu na lidský organimus apod.) doplněné semináři a nočním taktickým cvičením, které bude zřejmě poněkud dynamičtějšího rázu. Na závěr si ještě zahrajeme tzv. Majerikův fotbal - bez míče se nesmí udeřit pěstí, v pokutovém území smí střelné zbraně používat jen brankář.

Dostavení i nedostavení na vlastní nebezpečí.
S pozdravem Smrt nejen rybářům
MUDr. Mor, v.r."

No to byl teda gól. Rychle jsem ze sebe vychrlil "Alláh akbar", pokřižoval se a třikrát za sebou odříkal mantru Haré Kršna. Setkání s doktorem Morem se dá totiž klidně srovnat s kontaktem se smrtí. Když ještě doktor Mor nebyl doktor, dalo se s ním vyjít docela dobře, ale když po devítiletém studiu ukončil školu a nastoupil jako obvodní dětský lékař v Hrdlořezích, ukázaly se skutečné kvality jeho osobnosti v pravém světle. Hned druhý den se na dveřích ordinace objevil nápis "Dejte mi na rum, nebo vaše dítě chcípne na kašel".

Když se později ukázalo, ze hrozba je míněna smrtelně vážně, popsal Mor celou příhodu několika verši:

Matce z očí slzy kanou
a naděje skomírá
pohled odvrací už stranou
když jí fakan umírá

Co se týče Morových happeningů, o tom raději nemluvit. Nejobávanější na nich byla noční taktická cvičení. Když např. jednou uspořádal štědrovečerní orientační běh, který začal na Ostravsku, těla třech nezvěstných byla nalezena až v půli ledna v brněnské Macoše a pak byla vystavována u příležitosti zahájení příštího ročníku Brněnského veletrhu.

Už před tím vstoupil Mor do dějin, když se při oslavách prvního výročí vypuknutí Sametové revoluce pokusil uspořádat rekonstrukci událostí z Národní třídy a sám velel zásahu proti pozvaným hostům. Je pravda, že vzhledem k relativně nízkému počtu zúčastněných nešel počet zraněných splnit ani teoreticky, zato byli mimo plán čtyři mrtví. Statistiky, které zpracoval člověk jménem Vařicák, říkaly, že člověk, který se Morovy akce zúčastní, má 40% šanci dozvědět se, jak se to vlastně má s tím posmrtným životem. Vařicák sám přežil čtyřikrát, ale asi před rokem záhadně zmizel poblíž Struhařovického rybníka. Někteří říkali, že se pokusil dostat na ostrov, kde měl být dle zadání hry ukryt poklad. Protože se Vařicákovi příliš nechtělo lézt do vody, v níž plavaly kusy sněhu, pokusil se přes vodu přemístit závěsnou houpačkou. Netušil ovšem, že dráha, kterou urazí zavěšen na jistě jen náhodou nařízlém provaze, hladinu stejně protne, a to sice v místě, kde se skrývá vodník. Vařicák ovšem přežil tak dlouho jenom díky neobyčejně tvrdému výcviku, který podstoupil ve svých povoláních - živil se totiž jako kulisák, uklízeč a pacient ústavu pro duševně choré - a tato příprava mu jistě přišla vhod. Ne každý má přirozeně takové štěstí, ale legrace si všichni užijí požehnaně.

Přirozeně, pozvání jsem se mohl vyhnout tím, že bych prostě zůstal doma. Jenomže, kde bych měl pak záruku, že by můj dům náhle nevyhořel? Ne, řekl jsem si, osud je třeba přijmout a zkoušku podstoupit. Ostatně, Morovy dny jsou stejně sečteny. Poté, co po jednom jeho večírku v Nové Hospodě zastavila činnost místní organizace Strany zelených a na Morovu hlavu vypsal Greenpeace vysokou odměnu, mohlo být docela dobře možné, že tohle bude poslední akce šíleného dětského lékaře. A o něco takového jsem přirozeně přijít nechtěl.

Sraz účastníků byl u Holešovických jatek. Přišli všichni pozvaní i mnoho nepozvaných, pouze Mor v lovecké kamizolce svým slabým zrakem stohlavý dav asi přehlédl a, mírně se potácejíc, vystoupil na nedalekou fontánu. Teprve poté, co zde vykonal svoji potřebu, se připojil ke skupince a černým baretem se pokusil otřít pomočené brýle. Naše cesty se brzy rozešly. Mor řekl, že se každý musí na místo dopravit vlastními prostředky.

"Sejdem se v Kostelci u křížku, to je hned vedle Zelivce," prohlásil a skočil pod kola projíždějícího autobusu. Ten zastavil a pak už stačilo jen vylomit dveře, pobít cestující a donutit řidiče jet žádaným směrem. Mor nám brzy zmizel z očí. "Stejně ale nemá vyhráno, od poslední akce nejsou kolem Kostelce žádné sjízdné silnice," podotkl k tomu kdosi. Většina účastníků se rozhodla, ze přesto pojede autobusem, který jezdí snad jednou za dva dny.

Já jsem se vydal pěšky, na což Maštal ironicky prohodil: "Víš, co je to pochod smrti, haha?" Pak vyprávěl poměrně komplikovanou historku o tom, jak velitel osvětimského pochodu smrti zakládal po válce Spolek argentinských turistů. Musím popravdě říct, že Maštal mě nemá moc rád od chvíle, co jsem na jednom večírku praštil jeho dívku do hlavy prázdným půllitrem, jeho psa vyhodil z okna v devátém patře a samotnému Maštalovi zapálil jeho nové italské boty. Třebaže jsem se mu druhý den omluvil a dokonce mu věnoval na usmířenou láhev rumu, musím říct, že mi nikdy tak docela neodpustil.

Na své anabasi jsem zabloudil na nějaký hřbitov, pravděpodobně v Hrnčířích - něco mi totiž připomínal, čímž ovšem vůbec nechci říci, že bych snad hrnčířský hřbitov znal. Znám totiž v Praze jediný hřbitov a to jsou Olšany. Chodím tam krmit veverky, které mi lezou na nervy mnohem méně než velká většina lidí. Ale to jsem odbočil, chci říci, že v těch pravděpodobných Hrnčířích jsem se zastavil v místní hospodě na dva betony a dvě šavle. Pak jsem se zeptal, jak se nejrychleji dostanu do Kostlivce - to jsem se přeřekl - u Křížku. Přísedící mi ukázali pochmurně z okna, celá hospoda se začala modlit a dva hosté si pohotově objednali česnečku. Když se hostinský pustil do broušení dřevěného kolíku, raději jsem se rozloučil.

Posilněn jsem vyrazil na další cestu a z nedaleko ležící lidské kostry jsem poznal, ze dosud držím správný směr. Po dlouhém pochodu jsem si u jakéhosi podivně vyhlížejícího stánku zakoupil láhev krmného mléka a sáček prosa, přičemž prodavač mi ještě zdarma přidal trochu motorového oleje. Nemohu říci, že bych si nějak zvlášť pochutnal a kanystr toho oleje jsem vypil jen s největším přemáháním.

Jakýsi dobrák mě vzal kousek stopem a ptal se mne, proč jsem zelený jako vodník. Brzy nato skončil chlapík v příkopu, neboť se neznámo proč domníval, že tam jeho žena zrovna souloží s místním obecním blbem, ale on že jim oběma ukáže. Ukázal pouze sobě. Mírně otřesen jsem se vydal na dalši cestu, nechávajíc za sebou hořící automobil a svíjející se osobu volající o pomoc. Křik mě dost rušil a tak jsem se vrátil a jedinou ranou obnovil klid. A pak jsem za chvíli došel do Zelivce. Tam se mi neudělalo dobře, zase jsem dostal záchvat a tloukl jsem při něm sebou o zem tak zdařile, že se prostí vesničané domnívali, že jim postavili orloj.

Krajina stále více připomínala poušť. Jednotvárnost a pochmurnost všeho kolem mi zpočátku nijak zvlášť nevadila, časem mě ale ukolébala k úvahám o mém dosavadním životě. Nemohl jsem si vzpomenout, co jsem vlastně dělal, v hlavě mi utkvělo jen několik málo momentů. Plné knihovny. Plné odpadkové koše popsaných papírů. Napůl plný půllitr piva. Diskuse o etice a vyšších hodnotách. Pěst a plný zásah do nosu. Jdu na schůzku s nějakou dívkou a nepamatuji se, jak dotyčná vlastně vypadá. Vysoká škola, kde jsem snad studoval. Pokus otrávit se zubní pastou. Policisté vyrážejí dveře od koupelny. Léčím se na psychiatrii. Záchvaty těžké deprese.

To vše přede mnou běželo jako náhodný sled obrázků, jako seriál zbavený jakékoliv návaznosti a vztahu k čemukoliv ostatnímu. Vzpomněl jsem si ještě na své poslední zaměstnání u stavební společnosti, budující dálnici z New Yorku do Miami. Nechal jsem tenkrát vypálit jisté západočeské město, po týdnu se odklidily trosky a dálnice se mohla začít stavět. Můj plán byl geniální a tak nevím, proč dálnici z New Yorku do Miami vedli stejně raději přes Alabamu, mě propustili a ještě mi zůstali dlužní plat za poslední měsíc.

Zatím jsem ale už prošel kolem několika vyhořelých budov a po chvíli dospěl ke kupodivu stojící restauraci Jamajka, ze které se už ozýval sborový zpěv písně "Láska je tu s námi". To mě konečně trochu rozveselilo. Účastníci, kteří zatím dorazili - byla jich menšina a mnohým z nich chyběly některé životně důležité orgány - přijali líčení mé cesty s posměchem a vyzvali mě k účasti na mexickém turnaji. Mexiko asi znáte. Je to taková ryze intelektuální hra, při které se háže kostkami, hádají čísla a kdo prohraje, musí rozdíl vypít v pivech. Kdo hraje vyjímečně špatně, často zemře na otravu alkoholem, nebo se mu z přemíry tekutiny utrhne žaludek. Pohled na účet, kde se modraly desítky čar, mě přesvědčil o tom, že hra už je v plném proudu. Všichni se smáli a říkali, že žádný opilec ještě nikdy nezmrzl, zvláště když se před tím upil, eventuálně ublil k smrti.

Utkání Mor versus Bažina se značně přiostřilo neboť Morovi spadla kostka na zem a Bažina zvolal radostně: "Další set pro mne, omluv se svým ledvinám!" Po kratké hádce odešli účastníci sporu na záchod, odkud se k překvapení přítomných, kteří již mezi tím uzavírali sázky o to, kdo se vrátí, vrátili oba a hra mohla pokračovat. Pravda, Mor později tvrdil, ze se vrátila již jen Bažinova holografická projekce.

Ale jsem já to ale popleta. Vždyť jsem vám kolegu Bažinu ani nepředstavil a protože na tomto místě možná zahynul, musím se toho chopit teď - později bych už nemusel mít vůbec příležitost. Kolega Bažina je alkoholik, grafoman a duševně nemocný člověk (věřte mi, i tolik koníčků se dá stihnout, pokud máte tak trochu renesanční povahu a při slově polyhistor se vám nezvedá žaludek). Je znám zejména příhodou z Houslového Ostrovce, kde jsme ho jednou nalezli v psychickém šoku. V ruce držel uši od tašky, byl příšerně pořezaný a celý umatlaný od kremžské hořčice. Blábolivě nám vysvětloval, že nesl v tašce hořčici a láhev vína a v tom náhle spadl v lese z nějaké skály či zdi, přitom propadl taškou (takže mu v ruce zůtaly jen její uši) a dole se pořezal o rozbitou láhev a ještě navíc umazal hořčicí.

Ale to jen tak na okraj. Zase se vrátím k sobě, protože o tomto tématu píšu ze všeho nejraději. Ostatně, psychoanalytikové se stejně domnívají, že veškeré umění je pouze autoerotika sexuálně frustrovaných jedinců, kteří se ukájejí v této intelektuální exhibici. Co jsem tedy dělal já? No, pití mi vůbec nechutnalo, ale uměl jsem si poručit a jako správný chlap jsem svůj organismus podrobil maximální zátěži.

Mor zatím rozdělil účastníky akce na čtyři skupiny - Německo, Mexiko, Etiopii a Írán. Nechápal jsem proč, ale Jezinka mi později prozradil, že Mor má doma pouze jakýsi zmetkovitý atlas, který ukradl ve sběrně barevných kovů a kde jiné země nejsou zakresleny. Další spor mezi Morem a Bažinou ukončil Mor už rázně: "Jsem zde zároveň rozhodčí a já jako německý rozhodčí prohlašuji, žes tuto hru prohrál. Dále ti uděluji důtku a pro její nerespektování - vím, že na ni stejně budeš srát - tě vylučuji z turnaje!"

Whist jsem hrál velice úspěšně, ačkoliv jsem od sebe stěží rozeznával jednotlivé karty. Maštal, který byl konfidentem StB (krycí jméno Abstinent), při hře neustále recitoval dvojverší:

Deset, spodek, svršek, král
ještě jsem tě neudal

a stále se nabízel, že kdybychom chtěli být pozitivně vylustrováni, že to rád zařídí. Dodával, že pokud chce dnes člověk na společenském žebříčku něco znamenat, musí být pozitivně lustrován, mít za sebou bankrot a nakazit se AIDSem. Brzy na to nám paní hostinská naznačila, že se bude zavírat a odmítla Maštalovu nabídku, že když za nás zatáhne účet, zplodí s ní pět dětí v průběhu jednoho roku. "Počítaly by se ale i potraty," smál se Maštal a hladil si svou okovanou pohorku.

Po opuštění místnosti se Mor tvářil velmi bezradně a všem říkal, že úplně zapomněl na slíbené ubytování a že ho to v tom mrazu hrozně mrzí. Potom nakopl okolo běžící toulavou kočku a dal se do běhu. Vypukla panika, všichni jsme se vydali Mora hledat. Mě se podařilo držet se těsně za ním a tak jsem nakonec silně nejistě doklopýtal k nějakému stavení. Ne všichni měli takové štěstí. O žádném pátrání ale nic nevím, protože, jak správně zdůraznil Mor, kam by člověk přišel, kdyby měl ztrácet čas každou blbostí.

Do rána ale náš počet opět dosáhl původní výše, protože dorazili ti, kteří se rozhodli jet autobusem. Většinou se omlouvali za svůj pozdní příchod, ale vysvětlovali ho tím, že se báli jet prvním autobusem, neboť ho řídil pes. O jízdě v pořadí druhým autobusem, nočním, složili cestující báseň, která se jmenovala "Noční autobus". Zněla takto:

Jdeš, jsi alkoholem blažen
Tak uskočit rychle zkus
Kamarád byl zatím sražen
Jede noční autobus

Trasu nemá zrovna přímou
Zkouší právě zastavit
Kola tě jen těsně minou
V očích řidiče je svit

Už jsou dveře otevřeny
Z schodu divný teče hlen
Boty máš už potřísněny
A i kalhot lem

V stěně zabodlý je nůž
Zuby leží na podlaze
Je tam rozlitá i tuš
Usneš pod sedadlem blaze

Ze stropu už kape krev
A strom v cestě náhle máme
Z kabiny je slyšet zpěv
Dobře tyhle konce známe

Spolu s krve potokem
Opouštíš opilým krokem
TEN HŘBITOV

Mor už mezitím stačil seznámit přítomné s některými zvláštnostmi své chaty, především s tím, že je zde vždy nižší teplota než venku. Je to prý zajímavé jednak z přísně vědeckého hlediska, ale i vzhledem k možnosti hromadného zmrznutí, která se nás týká mnohem osobněji. Na můj návrh zatopit v kamnech Mor poněkud tajuplně odvětil, že v těchto kamnech se netopí - Jezinka mně později prozradil, že jedna z minulých výprav zahynula téměř celá na otravu oxidem uhelnatým a Mor pak na nátlak přeživších sám zdůraznil, že dobrý vtip se provádí jen jednou. Sám Mor celý příběh potvrdil a pouze dodal, že nejvtipnější na celé příhodě je to, že on měl náhodou s sebou plynovou masku.

O postele bylo nutno losovat, protože nás bylo příliš mnoho. Losováni se provádělo tak, že Mor přejel kandidátům před obličejem hořící loučí a komu vzplály vlasy, ten prohrál a musel spát na zemi. Nakonec zbylo mnoho postelí volných a já se mohl pohodlně rozvalit na železných hřebech a přikrýt se olověnou dekou. Mor se přátelsky usmál a lítostivě pravil, že právě na této posteli vydechli naposledy jeho rodiče, když na ně omylem vystřelil z plamenometu.

Ve spánku jsme byli rušeni pouze tím, že někdo mečel. Jezinka později tvrdil, že to byl starý kozel ze sousedství, kterého Jalovec zneužil. Sám Jalovec ale tvrdil, že tím zvrhlíkem nebyl on, ale Maštal. Ve skutečnosti jsem mečel já, ale proč vlastně, to už si vážně nemůžu vzpomenout. Kolem devíti hodin ráno, v době nejhlubší noci, ze sebe náhle Bažina setřásl rampouchy a přikročil k posteli doktora Mora. Vzbudil ho úderem krumpáče do ledvin a zaskřehotal hlasem plným záště: "Vznáším protest proti výsledku utkání Německo - Mexiko!" Mor ho hladce odbyl: "Protest se nepřijímá, nejsou úřední hodiny. Kromě toho jste nesložil kauci 50 DM." Bažina tedy bleskově napsal na papír "50 DM" a papír hodil Morovi do tváře. "Vaše marky jsou východní, protest se zamítá," zamumlal Mor ospale. "Podávám protest proti vyřízení protestu," nedal se odbýt Bažina. To už trochu přehnal. "Poslyšte," zasípal Mor, "já jako pořadatel rozhoduji o životě i smrti kohokoliv z vás. Nechtěl bych být teď ve vaší kůži, pane Bažina." Svou hrozbu doprovodil tím, že Bažinovi utrhl ucho. Vítězný úsměv mu ovšem zmrzl na rtech poté, co mu Bažina na oplátku vylil na hlavu protipožární vědro o obsahu dvou hektolitrů.

Společnost se pobaveně uložila ke spánku, který tentokrát přerušil Maštal návrhem uspořádat záchrannou výpravu pro potraviny. Vzbudil Mora a ukázal mu pod mou postelí vyhublé nehybně ležící tělo: "Podívej, někdo tu umřel hlady." Mor si nasadil brýle a pak mávl rukou: "Ten už je tu odminula, ale všimněte si, že téměř není cítit. To víte, to je tou teplotou kolem nuly." Pak z rozmaru, který je znám jen jemu, vylil na podlahu hrnec pórkové polévky. Kousky zeleniny se zformovaly do nápisu "Mene tekel". Chtěl jsem se pomodlit, ale pak jsem se na to radši vykašlal, aby si to ten nahoře nevyložil nějak ironicky.

Maštal se mezitím vrátil s chlebem, slaninou a rumem. Mor se mu pokusil zahryznout do ruky, která držela špek, ale Maštal odpověděl rezolutně: "Německo se nám zfašizovalo a já na něj vyhlašuji embargo. Ty vrahu," zařval pak na v chvatu snídajícího Mora, "tisíce dětí teď zemřou hlady kvůli nenažranému Německu. Sežral jsi polovinu etiopského národního důchodu!" Ve vzteku pak vyrval Morovi slaninu i s kusem jazyka a dolní čelistí.

Zlatým hřebem programu mělo být noční taktické cvičení. Mor byl s přípravou brzy hotov a seznámil nás s jeho programem. Ještě nás upozornil, že dvojčlenné skupinky (já se dostal do jedné s Jalovcem) se nesmí spojovat. "To pak špatně dopadá," zafňukal Mor lítostivě, "já takhle minule ztratil brýle, když jsem chtěl poslední skupince ukázat, čeho všeho se chytá tonoucí, v tomto případě nešťastný šílenec Zavařil, který se pokusil počkat na jinou hlídku jen proto, že si cestou vypíchl obě oči.

Brzy jsem s Jalovcem šlapal po hrázi Struhařovického rybníka. Zapěl jsem vesele do kroku:

Noc se snáší temná
Měsíc závojem je skryt
Ten, jak pavučina jemná
Ztlumí všechen jeho svit

Jalovec přidal poému o pohřbu nějakého příbuzného. Vysvitlo z ní, že pohřební vůz řídil opilý a zfetovaný bufeťák, který mrtvolu z korby vyklopil. Před zraky přihlížejících smutečně oděnných pohřebčanů se poté vymočil na rakev a pak:

...s mojí omdlelou sestrou
souložil v čerstvě vykopaném hrobě
nabízejíc tak škálu pohledů pestrou
senilní slintající vdově

Jalovec se tomu strašně smál a říkal, že to byl jeden z nejhezčích zážitků jeho života.

Jak Mor zdůraznil, každá dvojice by měla především doufat, že se všichni ostatní ztratí a zemřou. Opravdu, na naše volání nikdo neodpovídal. Pouze z dálky se ozvalo zavytí, následované sérií postupně umlkajícího chroptění. Jalovec nad tím jen mávl rukou: "To dělá buď Mor z recese, nebo ty přízraky v osadě Vlková." Na můj nechápavý pohled dodal: "No, víš, to je takový divný místo, ta osada Vlková. Stojí na pasece v lese a jsou tam jen klece. Občas se odtamtud po nocích ozývá vytí a tipoval bych to na vlkodlaky, jestli ne na něco horšího." Pokrčil jsem rameny. Dobrá nálada mě rychle opouštěla a zase jsem už začínal pociťovat dotek Nicoty. Všechno mi bylo úplně jedno a jestli mi něco vůbec nestálo za námahu, pak to byl můj život. Vlkodlaci a přízraky se mi jevili jako něco velmi fádního a nudného.

Mor nás upozornil, že poklady jsou v naší bojové hře ukryty uprostřed rybníků. Na prvním rybníce ale žádný poklad nebyl a když jsme se s Jalovcem opatrně připlazili k díře uprostřed, našli jsme na ledě Morovy brýle a na hladině několik bublinek.

Vrátili jsme se do hospody a dali si svých dvacet piv. Co jiného jsme také na tomhle světě měli dělat, pokud bychom nechtěli chcípnout nudou, že, milý čtenáři. Jalovec pak zkusil stopovat vlak, ale úspěchu doktora Mora nedosáhl a vlak mu ujel obě nohy.

Probudil jsem se v nemocnici. Prý mě našli přiotráveného alkoholem a LSD. Měl jsem podřezané žíly, plazil jsem se v parku po trávníku a fňukal, že jsem ztratil sborník zenbuddhistických koanů. Když mě pustili z blázince, o doktorovi Morovi nikdo nic nevěděl. Trochu divné mi bylo jen to, že zatímco jsem se léčil v ústavu, náš dům vyhořel. Ve svém novém obydlí - kanálu u stanice Flora - bydlím proto raději inkognito a nemám ani schránku na došlou poštu.

Na psychiatrii jsem pravidelně docházel (a prožil tam spoustu zajímavých příhod, ale o tom vám budu vyprávět jindy), než se paní doktorka sama nervově zhroutila. Dost jsem se bál, že takhle bez pomoci lékařů to se mnou půjde rychle z kopce a ještě mi třeba nakonec skutečně přeskočí, ale, kupodivu, náladu mám výbornou a potkávají mě samé příjemné věci. Přede dvěma dny jsem složil novou báseň. Vyjímám z ní:

Anděl ke stolu přivázaný
apokalypsu nevnímá
a člověk z obou stran podpíraný
skalpelem řezat začíná

Když kulomet příliš chátrá
zaměříme ho na játra
kdo nešlápne na minu
vyrveme mu ledvinu

Bruska řeže jako lítá
už ti řeže do břicha
krev a maso z tebe lítá
skrze okna rozbitá

Bílá hůl nás nezastaví
ani pláč a řev
krumpáč tluče dál do hlavy
bude stříkat krev

Neutečeš ze dveří
s přeraženou páteří
mozek stříká z uší
a buchar dál buší

Tam kde rostly smrky
černaj se teď krky
tam kde rostly duby
teď se bělaj zuby

Z krve moře, z kostí houští
sláva, země bude pouští
jaký zločin, jaké vraždy
chcípnout musí stejně každý!

Ale zlatý hřeb přišel včera. To jsem se dozvěděl, že dítě jisté dívky, kterou jsem velmi miloval, ale která mě odkopla a vzala si jiného, zemřelo za velmi zvláštních okolností na kašel.

Rozhovor s JUDr. Radoslavem Kosou, právním zástupcem odborové organizace Smrtek

-Transformace naší ekonomiky má v různých odvětvích různý průběh. Někde je už patrné oživení, jinde se počítá s následnou vlnou bankrotů celých podniků. Jaké perspektivy vidíte u vás?.

-Jak jistě víte, naše práce má tak trochu zvláštní charakter a z toho vyplývají i problémy a nesnáze poněkud odlišné od toho, co trápí zaměstnance např. ve strojírenství nebo stavebnictví. Nemyslím, že při v současnosti panujících dlouhotrvajících vedrech budeme nuceni přikračovat k nějakému propouštění. A vývoj v oblasti životního prostředí nám také hraje do noty. Chtěl bych ale upozornit, že zejména v poslední době nám starosti dělají některé aktivity ministerstva zdravotnictví, třebaže počítáme jen s jejich minimálním dopadem.

-Takže jste v podstatě bez problémů?

-To v žádném případě, pouze, jak už jsem řekl, mají naše obtíže vzhledem k charakteru našeho odvětví poněkud specifický rozměr. Podívejte se, svým způsobem se řadíme mezi služby. A přesto jsou naši zaměstnanci na veřejnosti velice neoblíbení a ačkoliv nikdo nepopírá jejich nesmírně významnou společenskou úlohu, zákazníci naše zaměstnance často citově vydírají, nabízejí vysoké úplatky...

-Ale vaši zaměstnanci jsou snad dostatečně odolní a, promiňte mi ten výraz, proti něčemu takovému otrlí...

-Do jisté míry máte samozřejmě pravdu, vždyť jsou od toho placeni, ale přesto je to psychicky velice vyčerpává. V poslední době proto provádíme rekvalifikaci a chceme dosáhnout toho, aby na sto pracovníku v činné službě připadali dva psychologové, tři psychiatři, deset psychoanalytiků a šest psychoterapeutů. Tyto veškeré služby naše zaměstnanecká pojišťovna samozřejmě pojištěncům hradí v plné výši.

-Tak vida, ani vašemu odvětví se nevyhnula nutnost rekvalifikace. Ale jak nahrazujete rekvalifikované pracovníky, když z vašich slov vyplynulo, že vám práce spíše přibývá?

-Samozřejmě zaváděním moderní technologie. Používáme elektronické kosy. Potřebné finanční prostředky dodali zejména somálští investoři. V poslední době uvažujeme i o koupi motorových pil a za tím účelem se zřejmě otevřeme jugoslávskému kapitálu, nevylučujeme ani fúzi s jednou firmou z Rwandy.

-Takže to vypadá, že všechny problémy zvládáte vlastně s přehledem...

-V žádném případě. Podívejte se, ten vztah veřejnosti k nám, to je záležitost natolik podstatná, že vše ostatní, o čem jsme se dnes bavili, je v porovnání s tím naprosto bezvýznamné. Často si říkám, že právě vy, žurnalisté, kteří vlastně vytváříte veřejné mínění, byste nám mohli pomoci. Ale, odpusťte mi mou kritiku, zatím jsem se v tomto ohledu dočkal pouze nejednoho zklamání.

-Bývá v módě vyhlašovat krizové scénáře, hrozit generální stávkou... Uvažujete o něčem takovém? Nebudou-li vaše požadavky splněny, vyhlásíte stávkovou pohotovost?

-Ne, zvýšíme normy!

Ještě jeden den Karla Sekáčka

Ráno bylo skvělé. Karel vesele vyskočil z postele, nohy se pod ním podlomily a hlava udeřila o desku stolu. "Tak co, ty mrzký dobytku, otázal se svého těla, chcípneš už dneska nebo až jindy?". Zdecimovaný organismus neodpověděl a Karel věděl, že dnes ještě uvidí západ slunce. Ta představa ho celkem pobavila - ještě stihne udělat pár věcí, které udělá docela rád, ale kdyby organimus řekl "Dost", nijak by na tom netrval a nebyl by z toho vůbec smutný.

Vyšel před dům a viděl, že padají kroupy - to zase bude škody na polích! "Nemusí hned pršet, hlavně, když je krupobití!", řekl si a vesele se povedené slovní hříčce zasmál. Vrátil se domů. Měl hlad - přemýšlel, jestli má organismus hýčkat jídlem, jestli je pro něj jednodušší se najíst, nebo sám sebe přesvědčit, že žádný hlad ve skutečnosti nemá. Když v lednici nenašel žádné jídlo, zvolil druhou možnost.

Pustil se do psaní. Zahodil rozepsanou aliterovanou poému o rytíři, kouzelném koni, blýskavém meči, krásné princezně a zlém čaroději a pustil se do povídky o faráři, který na půlnočním Hlavním nádraží znásilnil sedmdesátiletou invalidní důchodkyni a při tom je oba postihl epileptický záchvat.

Karel ještě nikdy žádnou invalidní důchodkyni neznásilnil, ale teď si uvědomil, že by to udělal docela rád - kdyby tomu přihlížel pořádný zástup lidí, dámy by omdlévaly a všichni by viděli, jaký je Karel hnusný a odporný. Ta představa Karla opájela tak silně, že v psaní musel udělat přestávku, kterou využil na to, aby si vyměnil trenýrky.

Napadlo ho, že by mohl s tímto dílkem navázat spolupráci s firmou Pornovision, ale pak tu myšlenku zavrhl - je přece umělec a nepotřebuje se podbízet idiotskému davu, který není vůbec hoden jeho velkých myšlenek.

Vyšel znovu ven a zamířil do nejbližší restaurace, kde, jak věděl, už netrpělivě čekají jeho známí.

Vedle zaštěkal pes a Karel se pěkně vylekal. "To už nikdy nedělej, ty mrcho," řekl Karel psu hrozivě, ale pes ho nerespektoval a zaštěkal znovu. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Karel vzal nedaleko ležící cihlu, natáhl se přes plot a rozbil hafanovi hlavu. Pes ještě jednou zaštěkal, ale to už bylo jenom takové slabé zaňafání s trochou nostalgie po odcházejícím životě.

Někdo by si mohl myslet, že se v Karlovi nyní ozval nějaký vnitřní hlas, ale to by byla úplná blbost. Karel už dosáhl osvícení, věděl, že není žádný vnitřní hlas, že nejsou ani ostatní lidé a že ani on sám doopravdy neexistuje. A i kdyby třeba Karel náhodou existoval a nějaký vnitřní hlas měl, přestali spolu dávno mluvit a vnitřní hlas to zabalil.

Takže si nyní Karel mohl spokojeně zamnout ruce nad svým vítězstvím ve férovém boji s hnusným psem a pak na celou věc zapomenout.

Došel do restaurace, kde si jeho známí právě vyprávěli o zvěrstvech, která napáchali v Kambodži Rudí Khmérové, společně se všichni opili a vesele se navzájem ujistili, že i když se nemají nijak zvlášť rádi, ještě spolu vykonají velké věci.

Odešli bez placení. Cestou si všimli na zemi ležícího feťáka, který už byl zjevně někde mimo. Chvíli do něj trochu kopali, sebrali mu z kapsy peníze, vrátili se zpátky do restaurace a protože byli staří poctivci, vyrovnali účet a ještě nechali vrchnímu tučný tuzér.

Karel přišel domů, po kratším boji se zámkem odemkl, rozložil na stole lékárničku, náhodně vybral dvanáct krabiček, z každé vzal po jedné pilulce a pak vše zapil pivem. Navrch si dal hlt becherovky a pak se dorazil vodkou, kteréžto pití si s sebou přinesl z restaurace, aby se mu lépe usínalo.

Vlezl pod peřinu a otázal se svého organismu: "Tak co, hnusný dobytku, přežiješ tohle?". Karel ale dobře věděl, že se ráno zase probudí. Byl si tím vnitřně jist a kromě toho, i kdyby se snad náhodou mýlil, bylo mu to úplně jedno. Věděl, že nemůže umřít, protože nežije a neexistuje, tak jako neexistují ostatní a jako neexistuje žádný vnitřní hlas, žádný Bůh a ani žádný filozof, který na tohle všechno přišel a jehož jméno Karlův vychlastaný mozek dávno zapomněl.

A kdyby nějaký Bůh přece jenom existoval a nahlédl do zdemolované ložnice, viděl by, jak z obličeje zalitého vlastními zvratky obzírají skelné oči vyrovnaným pohledem okolní zátiší z láhví a krabiček prášků a na Karlových rtech pohrává ironický úsměv.

Šťastné a veselé - essay o svátcích vánočních

Život je tak blbý a hnusný, že se mi z něj dělá na nic, i když jsem v nejlepší formě, natož když mám po včerejšku kocovinu.

Richard Gordon

Zamyslíme-li se nad svátky vánočními, napadne řadu čtenářů v první řadě jejich spojení se smaženým kaprem, křesťanstvím, pohanským slunovratem, ozdobeným stromečkem, bohatou nadílkou a dalšími blbostmi.

(Následující tabulky jsou poškozené, a proto není možné text rekonstruovat. Autor v nich nicméně vysvětluje, proč je vše, co zmínil ve svém výčtu, skutečně blbé. Nakonec sám své stanovisko mírně koriguje a uznává, že dary nejsou blbost, pokud je dostává on a pokud se jedná o peníze, knihy, alkohol nebo jídlo.)

Jestliže přesto věnuji svůj, jistě velice vzácný, čas této prkotině, je to jen proto, abych mohl objasnit svůj názor na to, jak prožít toto hnusné období, kdy sice nemusíme chodit do školy, ale zato je taková zima, že cestou z hospody můžeme lehce zmrznout.

Domnívám se, že já se s posledními svátky vánočními vyrovnal dobře a ježto jsem osoba zcela průměrná, ba svou průměrností až typická, není důvod, proč by se mé poznatky neměly stát i cenným receptem pro ostatní a získat tak všeobecnou platnost. Nuže tedy, opona jde vzhůru.

Ocitáme se v jistém severomoravském městě, kterému nesmrtelnou slávu zajistil Jojoband, městě, kde nedá velkou práci zbalit holku nehezkou, ale vše stejně řeší zas jen alkohol. Je časné ráno, asi tak 11 hodin. Probouzím se zimou, protože někdo rozbil okno a teplota klesá téměř až k nule. Přemýšlím, jestli zmrznu, ale mezitím přichází nasraný sklenář a okno zasklívá. Ředitel hotelu vyhrožuje, že sklo budeme muset zaplatit.

Bolest v krku. Odcházím se umýt, ale pak svou ranní hygienu omezím na to, že se několikrát pozvracím - dělám to tak pravidelně už několik dní. Bolest v krku tím nicméně nepřestává, tak kloktám rum. Zdá se mi, že to pomáhá, vykloktám tedy asi třetinu láhve a opět se pozvracím. V krku bolí dál, takže to přece jenom nepomohlo.

Abych se uklidnil, piji svou ranní kofeinovou bombu - dvě kávy a dvě koly, což mě postaví na nohy natolik, že odcházím do nedalekého obchodu. Venku je ukrutná zima a já si navíc zapomněl vzít čepici, bundu a ponožky. Když se vrátím se třemi rohlíky - většinu peněz na jídlo jsem už dávno propil - pěti kolami, balíčkem kávy a lahví kiwi mixely, otřásám se v záchvatech dusivého kašle a myslím si, že udeřila má poslední hodinka. Ve skutečnosti je ale všechno v pohodě, o zem udeřilo jenom tělo mého spolubydlícího, který se není schopen udržet na posteli. Pak si dám doušek mixely a jsem zase v pohodě.

Začíná pravidelná ranní intelektuální debata. Všichni jsme velice vzdělaní a sečtělí a během několika dní jsme již stihli probrat řeckou mytologii, čínskou filozofii, výrobu šumivých vín, tahy ptáků a některé důsledky principu neurčitosti. Dnes je na řadě přednáška z psychologie. Příteli, který studuje tento obor, vyprávíme své sny: "...běžím okolo rybáře, probodnu ho, nasedám do loďky, ta se se mnou potápí, z vody mě vytahuje Václav Havel..., ...šílený strojvůdce řídí mašinu dál a dál. Modlím se k Bohu a současně mám strašnou chuť na rajskou omáčku. Venku kvetou šeříky a z nebe padá meteorit..."

Přítel chvíli přemýšlí a pak důležitě pronese: "Kámo, to je oidipák jak víno. Rybář byl tvůj otec, Václav Havel symbolizoval starostlivou matku. Šílený strojvůdce je opět archetypem otce, rozhodujícího za celou rodinu, tvá motlitba je tohou po matce, je, z hlediska hlubinné psychologie a psycholingvistiky, pouhým pojmem ve tvém vědomí, problémem jazyka. Švestkové knedlíky symbolizují hlubokou frustraci, meteorit představuje rušivý element, ukazuje tvoji neschopnost ovlivnit interní i externí jsoucno. Šeřík je prastarým, mýtickým archetypem jara a plodivé síly přírody a tvého strachu z ní, který se ukládá do hlubin tvého podvědomí a nevědomí. Je to úplně jasný a pro kontrolu už jen jednu otázku: Nakresli mi teď nějaké plavidlo."

Kreslím vor a rozbouřené moře. "Tak to vidíš, kam dospěla tvá životní plavba," říká mladý psycholog vítězně. "Ztroskotal jsi, debile!"

(Následující text není také možné rekonstruovat slovo od slova. Hrdinové v dalším průběhu píšou povídku, poslouchají metalovou hudbu, odcházejí na nedaleký šachový turnaj. Tam se Ervín opět pozvrací, nešťastně se zamiluje do sličné šachistky z Maďarska, vítězí nad anglickým mistrem, na záchodě beseduje se svými přáteli o Lebesgueově integrálu a kriteriích konvergence alternujících řad a dopíjí svou mixelu. To mu neudělá příliš dobře, a proto ostře odsuzuje pojídání tropického ovoce a pije čaj. Následuje poněkud teoretická pasáž, kde se Ervín zamýšlí nad zdravou výživou a životosprávou. Poté si splete záchod a v místnosti vyhrazené pro dámy potkává svou lásku. Snaží se svou přítomnost vysvětlit, v deliriu ale mluví naneštěstí jazykem Etrusků a protože ten není dosud rozluštěn, Maďarka mu přirozeně nerozumí a znechuceně odchází. Ervín a jeho přátelé pak bezcílně bloumají nočním městem, přemýšlí o smyslu lidského života, pohádají se v jedné restauraci o zaplacení účtu, v podroušeném stavu navšťíví i diskotéku, ale nakonec...)

...dochazíme do hotelu, kde - prý - bydlíme. V zimních botech a čepici s bambulí si lehám do postele, recituji Vědminu píseň. Pasáže o Pádu bohů a celého světa mi připadají velice působivé. Cítím, že kruh se uzavírá. Kdosi naprosto nesmyslně vyhazuje zavřeným oknem otevřenou láhev vína a pak se dává do přihlouplého smíchu. Do místnosti vniká mráz a mně se chce zavolat: "Prokletý dne, jak jsem rád, že tě již mám za sebou. Prokletý dne, zase jsi mne trápil a táhl truchlivou cestou, zase jsi mne nutil brodit se stokou tohoto jeviště Nicoty!"

A venku začíná svítat. První lidé vstávají do práce a lidská blbost stéká po zdech domů a jako páchnoucí černá břečka ucpává kanály. Moc pěkně to ten Garik napsal v "Cestě nikam". Ale co naděláte, hlavně, že jsou zase vánoce. A tak si alespoň jeden den v roce předstírejte, že se máte rádi, namlouvejte si, jak je svět krásný a všichni vespolek si hodně nahlas popřejte: "Šťastné a veselé!"

Doslov

Vzpomínám si na ten den jako dnes. Mnozí z vás si užívali pohody pátečního večera, někteří trávili čas bezcílným bloumáním po Praze, jiní se snažili zaplašit nudu tzv. kulturou a někteří dokonce pracovali.

Jen pár statečných svádělo krutý boj s šelmou zvanou alkohol. Naše řady byly pevné, bojová morálka vysoká a nasazení stoprocentní, avšak něco tu scházelo. Scházel nám Muž s velkým M, chlápek, pro kterého nemá alkohol žádné tajemství, scházel nám Ervín Krb.

A tak jsme mu zavolali. Bylo už pozdě večer, den se nachýlil do své poslední čtvrtiny, slunce dávno zapadlo a z ulic velkoměsta vanul ostrý studený vítr. Ervín ale ani minutu nazaváhal a ihned přišel mezi nás. Byl to totiž Minutman. Ano, neváhám ho označit přezdívkou amerických dobrovolníků, neboť stejně jako oni byli kdykoliv ochotni pozvednout zbraň, byl i on vždy schopen priložit k ústům láhev. A stejně jako oni, i on bojoval za naši svobodu!

A ten večer jsme ho viděli naposled ...

Ale začněme od začátku. Vždyť co jiného ovlivní člověka více než první dětské lásky, hádky s kamarády či první pinta rumu prolitá hrdlem. Pomineme prozatím skutečnost, že se Ervín Krb narodil v porodnici popisného čísla 666 a přejděme k jeho vůbec první dochované básni. Zněla:

Paci, paci, pacičky
táta koupil botičky
a maminka rum
podpálíme dům!

Cítíte myšlenkovou hloubku, která je v těchto verších ukryta a která s až zarážející přesností vystihuje pozdější osudy rodiny Krbů? Po absolvování základní školy Ervín postoupil na gymnázium. Poněkud zatrpkl, což mělo záporný ohlas jak mezi spolužáky a spolužačkami, tak zejména mezi pedagogy. Kalich jejich trpělivosti přetekl, když Ervín úspěšně parafrázoval Majakovského poému V. I. Lenin. Báseň, která zněla:

Roh ulice
       Placatá čepice
             Poblitá vesta
To Vladimír Iljič jde z města

mu vynesla vyloučení ze školy.

Mistr ještě více zatrpkl a vstoupil na jezuitskou kolej. Teprve tam se mohlo plně projevit jeho nadání. Bylo to způsobeno zejména nepřítomností dívek, na něž až dosud Ervín plýtval svým talentem, nyní se ovšem rozhodl přenechat psaní milostné poezie básníkům bez inspirace. Zde při probírání růžencem vznikli "Horolezci na Seině", příběh tří obyčejných mladíků, Erika, Hordubala a Kožleje, při pokorných motlitbách se zrodil i "Výlet do hor" a příběhy Karla Sekáčka.

Brzy se dostavily i první úspěchy. Dílko pojednavájící o mariánském kultu v údolí řeky Paraná vyneslo Ervínovi první cenu v literární soutěži "Pero Sv. Augustina Aurelia".

Leč mladý katacheta se brzy zvrhl. Stalo se tak vinou zkažené literatury a ještě zkaženější klášterní uklízečky Boženy. Své myšlenky si Ervín nenechal pro sebe a když se s bravurou sobě vlastní vypořádal ve spisku "Nietzscheho zvratky" se závěry 2. Vatikánského koncilu, dovolil si namol opilý mešním vínem dokonce toto dílo nahlas předčítat. Poté, co několik posluchačů postihla srdeční mrtvice, byl Ervín z koleje vyloučen. Tím také končí jediné Ervínovo systematické vzdělání, protože následná studia potravinářské chemie, orientalistiky, jaderné fyziky, etnografie a literární vědy už nelze považovat za nic jiného než za záchvaty čirého masochismu.

Ervín se pak vydal na zkušenou do světa. Maminka upekla buchty, tatínek prodal neprůstřelnou vestu, propustil dva osobní strážce a Ervín mohl vyrazit. Ještě na cestách pokračoval ve své literární tvorbě. V Bangladéši sepsal dílo "Nedostatky pravého křídla vozové hradby při obraně Chattuše před Mořskými národy", kterým se nadosmrti zapsal do zlatého fondu chettitologů a četných srdcí fanynek. V Tibetu Ervína v krátké době opouští jeho maorská i eskymácká milenka a znechucený Mistr se uchyluje do lámaistického kláštera, kde píše krátkou práci o zakuklování motýlů z rodu Molita cibaria.

Ervín poté studoval thajský box, v převlečení za jezuitského pátera se neúspěšně dvořil tibetské pastýřce jaků a po odchodu z kláštera se v čínské provincii Si-An krátce živil vyučováním dórského nářečí staré řečtiny. Po návratu do Čech ještě sepisuje ekonomickou zprávu o bangladéšském hospodářství "Jak na to s vodními buvoly", krátce pracuje coby náměstek ministra školství a na Filozofické fakultě přednáší předmet "Kauzální morálka diskontinuality prostoročasu", ale nic z toho mu nepřináší plné uspokojení.

Vrací se proto do staré Číny a pod vlivem veršů Li-Poa:

"Ještě jeden vína džbán buď vyzunkán!"

začíná zlaté období jeho tvorby a to sice psaní pod vlivem alkoholu. Mistr má bohaté zdroje, neboť, jak známo, speciálně v Praze, na té prastaré křižovatce obchodních cest, je z čeho vybírat. Mísí se zde německé pití piva, moravská slivovice, slovenská borovička, řecké víno, sudetská becherovka, anglická whisky, ruská vodka, francouzský koňak, jugoslavský vermout a námořnický rum.

Ervín dlouhou dobu opouští restaurace jen proto, aby se přemístil do jiných. Na dveře záchodku "U Fleků" píše komentář ke "Golgotské veselici", účtenky v "Baru Ve zdi" se pokrývají "Problémem pěstování kukuřice u aymarských Indiánů na severních svazích bolívijského Altiplana". V několika letech alkoholového opojení vznikají některé povídky z této knihy a dále mimo jiné i: "Pohádky z 1000 a 1 rumu", "Opilcův průvodce po galaxii", "Fernet z jedné kapsy", "Vodka z druhé kapsy", třídílný "Pán půllitru", "Rady zkušeného alkoholika" a mnoho dalších. Proslula zejména aliterační báseň "Romeo a rum", jejíž hrdina nikdy nepotká Julii, protože sedí neustále v hospodě a tak místo tragické lásky a sebevraždy v 17 letech Romeo šťastně končí svůj život v 28 letech na kombinaci ztvrdlých jater a ztvrdlých ledvin.

Zastavme se ještě na chvíli u Ervínova literárního díla. Autobiografické prvky v něm nacházíme na každém kroku. Zatím není jasné, zda je to důsledkem expanzivního exhibicionismu či naopak hypointrovertismu. Někteří psychoanalitikové také upozorňují na možný vliv Oidipovského komplexu, porušené eroticko-emoční vazby autora ke své matce, působení archetypu stínu či na zvláštní ovlivnění literární tvorby pokročilou schizofrenií a dezintegrací osobnosti.

Pomineme-li práce Ervínův život přímo zobrazující a popularizující, musíme si především uvědomit, že ať autor vypráví o čemkoliv, vždy má nakonec na mysli svou vlastní osobu. Mnohdy to ovšem dokáže umně zastřít a právě toto vnitřní napětí čtenáře k dílu nejvíce připoutává.

Vztah Ervína Krba k ostatním lidem snad nejlépe vystihuje fakt, že všem významnějším vydavatelům novin poslal notářsky ověřený dopis, v němž se zavazuje napsat si svůj nekrolog sám, "aby mi ten život nakonec ještě někdo nezpackal".

Tomuto svému závazku už ale dostát nedokázal. Toho sobotního rána, než nás navždy opustil, stihl ještě říci: "Lidé pijte, měl jsem vás rád!"

Ervín Krb
Se sáňkami po Tibetu
(With a Sledge around Tibet)

Přeložil a předmluvu napsal Pavel Houser.
Doslov je kolektivním dílem autorových přátel.
Vydalo nakladatelství GRYF
pro radost SFK Spectra v edici Krypton.
Použito ilustrací H. R. Gigera.
Grafická úprava Karel Stibral.
Počítačové zpracování Petr Litoš.
Sazba zhotovena v BEZKu.
Tisk Neoset, Ke Březině 86, Praha 4.
Vyšlo s přispěním nadace P. Housera.
Listopad 1994.