Jiná čeština: ascii Isolatin2 Kameníci Windows ISO-8859-1 Cork (T1) koi vga pclatin

Ještě jeden den Karla Sekáčka

Ráno bylo skvělé. Karel vesele vyskočil z postele, nohy se pod ním podlomily a hlava udeřila o desku stolu. "Tak co, ty mrzký dobytku, otázal se svého těla, chcípneš už dneska nebo až jindy?". Zdecimovaný organismus neodpověděl a Karel věděl, že dnes ještě uvidí západ slunce. Ta představa ho celkem pobavila - ještě stihne udělat pár věcí, které udělá docela rád, ale kdyby organimus řekl "Dost", nijak by na tom netrval a nebyl by z toho vůbec smutný.

Vyšel před dům a viděl, že padají kroupy - to zase bude škody na polích! "Nemusí hned pršet, hlavně, když je krupobití!", řekl si a vesele se povedené slovní hříčce zasmál. Vrátil se domů. Měl hlad - přemýšlel, jestli má organismus hýčkat jídlem, jestli je pro něj jednodušší se najíst, nebo sám sebe přesvědčit, že žádný hlad ve skutečnosti nemá. Když v lednici nenašel žádné jídlo, zvolil druhou možnost.

Pustil se do psaní. Zahodil rozepsanou aliterovanou poému o rytíři, kouzelném koni, blýskavém meči, krásné princezně a zlém čaroději a pustil se do povídky o faráři, který na půlnočním Hlavním nádraží znásilnil sedmdesátiletou invalidní důchodkyni a při tom je oba postihl epileptický záchvat.

Karel ještě nikdy žádnou invalidní důchodkyni neznásilnil, ale teď si uvědomil, že by to udělal docela rád - kdyby tomu přihlížel pořádný zástup lidí, dámy by omdlévaly a všichni by viděli, jaký je Karel hnusný a odporný. Ta představa Karla opájela tak silně, že v psaní musel udělat přestávku, kterou využil na to, aby si vyměnil trenýrky.

Napadlo ho, že by mohl s tímto dílkem navázat spolupráci s firmou Pornovision, ale pak tu myšlenku zavrhl - je přece umělec a nepotřebuje se podbízet idiotskému davu, který není vůbec hoden jeho velkých myšlenek.

Vyšel znovu ven a zamířil do nejbližší restaurace, kde, jak věděl, už netrpělivě čekají jeho známí.

Vedle zaštěkal pes a Karel se pěkně vylekal. "To už nikdy nedělej, ty mrcho," řekl Karel psu hrozivě, ale pes ho nerespektoval a zaštěkal znovu. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Karel vzal nedaleko ležící cihlu, natáhl se přes plot a rozbil hafanovi hlavu. Pes ještě jednou zaštěkal, ale to už bylo jenom takové slabé zaňafání s trochou nostalgie po odcházejícím životě.

Někdo by si mohl myslet, že se v Karlovi nyní ozval nějaký vnitřní hlas, ale to by byla úplná blbost. Karel už dosáhl osvícení, věděl, že není žádný vnitřní hlas, že nejsou ani ostatní lidé a že ani on sám doopravdy neexistuje. A i kdyby třeba Karel náhodou existoval a nějaký vnitřní hlas měl, přestali spolu dávno mluvit a vnitřní hlas to zabalil.

Takže si nyní Karel mohl spokojeně zamnout ruce nad svým vítězstvím ve férovém boji s hnusným psem a pak na celou věc zapomenout.

Došel do restaurace, kde si jeho známí právě vyprávěli o zvěrstvech, která napáchali v Kambodži Rudí Khmérové, společně se všichni opili a vesele se navzájem ujistili, že i když se nemají nijak zvlášť rádi, ještě spolu vykonají velké věci.

Odešli bez placení. Cestou si všimli na zemi ležícího feťáka, který už byl zjevně někde mimo. Chvíli do něj trochu kopali, sebrali mu z kapsy peníze, vrátili se zpátky do restaurace a protože byli staří poctivci, vyrovnali účet a ještě nechali vrchnímu tučný tuzér.

Karel přišel domů, po kratším boji se zámkem odemkl, rozložil na stole lékárničku, náhodně vybral dvanáct krabiček, z každé vzal po jedné pilulce a pak vše zapil pivem. Navrch si dal hlt becherovky a pak se dorazil vodkou, kteréžto pití si s sebou přinesl z restaurace, aby se mu lépe usínalo.

Vlezl pod peřinu a otázal se svého organismu: "Tak co, hnusný dobytku, přežiješ tohle?". Karel ale dobře věděl, že se ráno zase probudí. Byl si tím vnitřně jist a kromě toho, i kdyby se snad náhodou mýlil, bylo mu to úplně jedno. Věděl, že nemůže umřít, protože nežije a neexistuje, tak jako neexistují ostatní a jako neexistuje žádný vnitřní hlas, žádný Bůh a ani žádný filozof, který na tohle všechno přišel a jehož jméno Karlův vychlastaný mozek dávno zapomněl.

A kdyby nějaký Bůh přece jenom existoval a nahlédl do zdemolované ložnice, viděl by, jak z obličeje zalitého vlastními zvratky obzírají skelné oči vyrovnaným pohledem okolní zátiší z láhví a krabiček prášků a na Karlových rtech pohrává ironický úsměv.



Další Sáňky:

předmluva jeden den karla sekáčka proces svatební hostina můj poslední soud výlet do hor rozhovor s dr. Kosou ještě jeden den karla sekáčka šťastné a veselé život géniův doslov

celé sáňky


Jinam:

Mirka Misáková