mysl jako objekt neexistuje

lidé ovšem vykazují mentální vlastnosti
(tj. disponují psychologickými predikáty, jež o nich pravdivě vypovídají)

ty vlastnosti se neustále mění

ty mentální události jsou (dle DD) jako men-tální fyzikálními; což plyne z následujících premis:

(1) všechny mentální události jsou v kau-zálním vztahu vůči fyzikálním událostem

(2) pokud dvě události jsou ve vztahu příčiny k následku, spadají pod "nesmlouvavý", tedy "striktní" ("strict") zákon

(3) v tomto přísném (striktním) smyslu neexistují žádné psychofyzické zákony (tj. zákony, jež by takto spojovaly mentální události na základě svých mentálních popisů s fyzikálními událostmi na základě svých fyzikálních popisů)

uvažujme mentální událost M

vzhledem k (1) je M kauzálně spojeno s nějakou fyzikální událostí F

vzhledem k (2) musí tu být striktní zákon propojující M s F

ale vzhledem k (3) takový uvažovaný zákon nemůže mít povahu psychofyzického zákona

jen fyzika se snaží zajistit uzavřený systém uplatňující striktní/přísné zákony, zákon propojující M s F musí být zákonem fyzi-kálním

čili: M musí disponovat fyzikálním popisem (musí být fyzikální událostí)

(1) je zřejmé

(2) mnoha filosofům se jevilo zřejmým (např. Humeovi a Kantovi)

(3) vylučuje dvě formy redukcionismu:

(1) až (3) ovšem znamenají ontologickou redukci:

mentální entity nic nepřipojují navíc k fy-zikální výbavě světa

= ontologický monismus, propojený s kon-ceptuálním dualismem [obdoba Spinozovy metafyziky, až na jím zřejmě odmítnuté (1)]

mentálno třeba chápat holisticky, "propo-ziční postoje" ("propositional attitudes") nemohou existovat izolovaně, jednotlivé intence vděčí za svou identitu zčásti celé síti dalších postojů (daný postoj je částečně identifikován prostřednictvím svých logic-kých vztahů; spolu s předpokládanou jistou jejich koherencí; což ovšem nevylučuje, že by člověk nemohl být iracionálním – ovšem pak tu je jisté zázemí racionality [1975, 1982])

zdá se, že právě propozice je tou věcí, jež může být prezentována mysli nebo jí pocho-pena

jde tu ale jen o "zavádějící gramatiku" ["misleading grammar"]

"mít postoj" vlastně znamená "být v jistém stavu", což je jen jedna z modifikací osoby

žádný "objekt" nemusí být v mysli či před ní kvůli tomu, aby osoba uvažovala, pochybo-vala, zamýšlela nebo počítala

samozřejmě že musí být nositeli postoje znám objekt, vůči němuž je vztažen připisovací postoj ["attitude attribution"], což ovšem musí vědět jen samotný nositel postoje ["attributor"]

ty objekty pak plní funkci obdobnou číslům při uvádění teploty či váhy; číslo je ab-straktní objekt, přímo neznámý těm před-mětům, jimž je připisováno:

každý, kdo je schopen připisovat postoje, má k dispozici nekonečný počet abstraktních objektů, aby mohl sledovat stopu po postojích jiných subjektů (což jsou věty jeho jazyka; 1968)

úspěch při interpretaci je dán jistým od-stupňováním:

interpret nemůže být dokonalým (úspěšnější bude zlepšeným pochopením druhého, rozšířením databáze, další dávkou sympatií či představivosti, zlepšenou poučeností o předmětu)

= proces radikální interpretace

v právě uvedeném pramení konečný rozdíl mezi těmi koncepty, jichž používáme k po-pisu mentálních a na druhé straně fyzi-kálních událostí

ten rozdíl vylučuje existenci striktních psychofyzických zákonů

fyzikální svět (konkrétně materiální objekty a události) a čísla (abstraktní objekty a procesy s nimi), jichž užíváme k jeho kalibraci, jsou naším společným vlastnictvím (to sdílíme, a můžeme se v tomto ohledu spolu vzájemně shodnout)

chápat mentální stavy jiných lidí a chápat přírodu jsou případy, kdy—na různých úrovních—naše tázání končí

jak měříme fyzikální kvantity je rozhodnuto intersubjektivně; při interpretaci jiných lidí se nedostaneme za hranice svých vlastních konečných norem (zřejmě nám nezbude než najít obdobu našich vlastních myšlenkových předloh u druhých lidí; 1991b)

racionalita je zde pojímána jako koherence, padnoucí spojitost ("the fitting") myšlenky s myšlenkou

mají-li takto být více či méně koherentní na základě našich vlastních principů myšlenky jiných lidí = "principle of charity" ("princip milosrdenství"; nešikovný výraz, leč co nám zbývá?)

učíme se mnohému (významům vět a termínům v nich) díky ostenzi ("To je tymián", "Prší" [DD-ovy příklady]; často nejdřív pomocí jednoslovných výrazů)

a je přitom zcela irelevantní, co bylo k té ostenzi vzorem (nebo jak se mluví v rodině či okolí, příp. odborně)

dva problémy tu vyvstávají:

1) co člověk míní tím, co říká, závisí pouze na tom, co je v jeho mysli ("what is in or on his mind")?

2) co člověk míní, závisí (přinejmenším zčásti) na tom, co další uživatelé v jazykové komunitě míní týmiž slovy, a to bez ohledu na jazykovou úroveň mluvčího?

co se přitom vyžaduje: ne aby lidé mluvili podobně (i když by to "píchlo")

potřebujeme mít základnu, od níž by se odvíjely koncepty pravdy a objektivity pro jejich aplikaci, a tou je "community of understanding", možnost dohodnout se mezi mluvčími o tom, jak má být ten který koncept pochopen

takové "dohody" ("agreements") jsou ovšem pouze sdílenými očekáváními, nic víc

na obou stranách—jak u mluvčího, tak u jeho posluchače—je očekávání, že každý bude pokračovat jako až doposud

pokud ne, plyne z toho frustrace; přičemž nelze říci, kdo to zavinil ["who is wrong"]; to lze upřesnit až buďto dalším průběhem nebo pomocí dalších svědků:

právě možnost takových frustrací zdůvodněně zakládá možnost rozlišit mezi správným a nesprávným, a stanovit koncept objektivní pravdy (právě takto se stávají odpovědí na Witgensteinův problém "following a rule", viz Davidson 1992)

pro mluvčího "respektovat pravidlo" znamená pokračovat tak, jako až posud (tj. tak, jak jeho publikum očekává, a jak sám mluvčí očekává, že bude čekat jeho posluchačstvo)

jak tedy mohou společně sdílená očekávání být základnou pro koncept objektivní pravdy?

všechny lidské bytosti nějak rozlišují

jsou-li tu nějaké podobnosti, nejsou přímo vyznačeny v exteriéru ("in nature"); my sami nacházíme ty relevantní podobnosti (nebo odpovědi samotného dítěte jako podobné)

my pak musíme rozhodnout, zda nemluvně reaguje na hluk, anebo spíš na vibrace ušního bubínku, příp. na signály z vnitřního ucha do mozku

samozřejmě že tu je k dispozici kauzální řetěz, od zdroje hluku až do mozku

horší to bude s responzemi na matku; stěží máme představu o tom, jaká třída nervových stimulů navodí relevantně podobné responze

to učení, jež umožňuje předávání významu nejzákladnějším větám, spočívá na třech činitelích:

1. "učitel" (může to být i komunita mluvčích, a bez pedagogických záměrů; přičemž bez "učitele" by tu chybělo kritérium k rozlišení mezi náležitou a nenáležitou traktací věcí ["between getting things right and getting them wrong"])

2. "žák" ("učící se"; ať už vstupující do svého prvého jazyka nebo při pokusu dešifrovat jazyk další)

3. společně sdílený svět (bez něhož—sdíle-ného ostenzí—by žák postrádal možnost, jak odhalit propojení řeči ["speech"] se světem

z toho plyne řada věcí:

jen ti, kdo spolu komunikují, mohou disponovat konceptem objektivního světa, a také jen oni mohou pochybovat o jeho existenci

nelze pochybovat (konzistentně) o existenci jiných lidí disponujících myšlenkami, anebo o existenci vnějšího světa, neboť komunikací uznáváme existenci jiných lidí ve společně sdíleném světě

JAZYK, tj. komunikace s jinými lidmi, je podstatným prostředkem k propozičnímu uvažování

ne že bychom potřebovali slova k vyjádření myšlenek; jenže pro objektivitu potřebujeme intersubjektivitu:

musíme mít možnost odlišit mezi tím, o čem se domíváme, že to nějak je, a tím, co takto je ["what is the case"]; jinak bychom nemohli náležitě pojmout "myšlenku" (1990a, 1991a)

charakteristické pro "mentální stavy" je, že lidé vědí, že jimi disponují, aniž by je museli evidovat usuzováním

je tu "autorita 1. osoby", která není empirickým objevem, nýbrž spíše kritériem těchto stavů

svou vlastní mysl známe (i když nás občas v našem očekávání zklame)

INTROSPEKCE tu klíčem nebude (proč by zrovna percepce těch mentálních stavů byly spolehlivější než percepce čehokoli jiného?)

proč by mělo být jistějším to, čemu věříme bez evidence, než to, čemu věříme teprve na základě jisté evidence?

a pokud jsou důvody k připisování mentálních stavů jiným lidem odlišné od důvodů k připisování těch stavů sobě samým, proč bychom měli mít za to, že tu jde o týž druh stavů?

jednoduše: myšlenky jiných lidí musíme interpretovat na základě jejich evidence; sebe sama takto interpretovat nedává (zpravidla) smysl

pro teorii je obtížnou empirickou otázkou, jak vím, že tvoje věta (a myšlenka, kterou ta věta snad vyjadřuje) "Sníh je bílý" je pravdivá jtajtk sníh je bílý

rozdíl mezi oběma případy je následující:

interpretuji-li 2. osobu, dva jazyky ["languages"] jsou ve hře (tvůj a můj; přičemž táž slova nemusí znamenat v obou jazycích totéž)

jde-li o mou větu, pak k interpretaci (až na výjimečné případy) nedochází (1984b)

pokud je Davidsonova koncepce učení při sdělování významů výrazům správná, pak to, co míníme, když něco říkáme, je zřejmě zčásti fixováno událostmi, jichž si možná ani nejsme vědomi

ne že bychom nevěděli, co máme na mysli (co míníme, jaký význam udělujeme): obsah toho, co si myslíme, že míníme, je determinován přesně týmiž okolnostmi, jež určují, co míníme (1987)

DÍLČÍ BIBLIOGRAFIE

vybr. stati ve sbornících

Mental Events, in: L. Foster + J. W. Swanson, eds., Experience and Theory, The Univ. of Massachussetts Press and Duckworth 1970

Thought and Talk, in: S. Guttenplan, ed., Mind and Language, OUP 1975

What is present to the mind?, in: J. Brandl 1 W. Gombocz, eds., The Mind of Donald Davidson, Grazer Philosophische Studien, 1989, Band 36, pp.3-18

knižní publ. DD:

Essays on Actions and Events, OUP 1980

Inquiries into Truth and Interpretation, OUP 1984

shora vytčená tématika souvisí:

s fií jazyka (vč. konceptu pravdy a reference, s implikacemi pro ontologii)

s teorií činu (vč. intencionality; co činí z události čin)

s iracionalitou (vč. vpádu iracionality do záměru, slabosti vůle)

s radikální interpretací (jak vůbec dochází
k tomu, že jedna osoba chápe druhou)

*** *** ***

šlo tu o vztah mysli a hmotného světa

(a o charakteristiku toho vztahu)

zdá se, jako kdyby se tu především jednalo o jakousi fenomenální "superpozici" mentálna nad fyzikálním substrátem:

 
┌──────────────┐
│    mozek     │
│ ┌─────────┐  │
│ │         │  │ ----> čin (že by dík identitě obou sfér?)
│ │  mysl   │  │
│ └─────────┘  │
└──────────────┘

Descartův model:

┌──────────────┐
│     mysl     │ ----> čin (spirituálně navozený)
│              │       [s doprovodnými percepcemi pohybu]
└──────────────┘
┌──────────────┐
│    mozek     │ ----> čin (reflexně navozený)
│ [black box]  │       [pasivní substrát aktivit mysli]
└──────────────┘

                      ┌──────────┐
                      │   čin    │
┌──────────────┐      │┌───────┐ │ [teprve chování nám něco
│     mozek    │ ---->││ mysl  │ │  prozradí o mysli]
└──────────────┘      │└───────┘ │
                      └──────────┘

přitom empiricky předpokládáme (možná):

vnímaná zkušenost = žízeň, chuť na pivo, přesvědčení, že pivo je v ledničce

mozek je (paralelně??) nastaven uvědoměním si souvislostí k navození aktivity

kauzální nexus (propojující mentální předpoklady s fyzikálně-mechanickými) navozuje

jde tu o "trojúhelník"?

jaká je vzájemná vazba mentálna na fyzikálně-chemický "substrát"?

31. 3. 2001 (na podkladě autorského hesla 1994)