Francis Crick spolu s Christofem Kochem (ve stati Toward a neurobiological theory of consciousness, Semin. Neurosci. 2/1990, 263-275), když uvažovali o vědomí, prohlásili, že tento důležitý předmět zájmu je "zralý k útoku". Uvedli přitom dva body na podporu svého výchozího tvrzení:

1) máme před sebou něco, co stojí za výzkum;

2) za rozmanitými aspekty vědomí je jeden jeho obecný mechanismus, takže pochopit mechanismus jedné formy by poskytlo základnu pro pochopení mechanismu vcelku.

Crick ve své pozdější knize The Astonishing Hypothesis. The Scientific Search for the Soul (Simon and Schuster, London 1994; česky Věda hledá duši, edice Kolumbus, mf, Praha 1997; citace v této kapitole jsou převzaty z českého vydání) se většinou soustředil na problematiku vidění, na "mechanismus" zraku a neuronální zpracování/interpretaci jeho dat, neboť právě v této oblasti viděl klíč k možnému pochopení vědomí v jeho celku. Přitom je to v otázkách vědomí jako v detektivce, neboť před očima je fenomén, ne však cesta k jeho rozluštění.

Crick obdobně jako Chalmers si uvědomil, že některé otázky okamžitě zkoumat je zřejmě předčasné, anebo aspoň nikoli funkční. Mezi takové otázky podle jeho názoru patří:

a) definovat přesně, co je vědomí a jaké jsou jeho funkce;

b) spekulovat nad tím, zda i zvířata disponují vědomím (nebo dokonce sebe-vědomím);

c) protože žádná neuronální teorie nevysvětlí vše, je účelné začít takovou nějakou teorií, která vysvětlí aspoň něco;

d) problémy typu qualií odložit do doby, kdy už budeme chápat, jak vůbec např. vidíme barvy.

(Pokud jde o bod d), málem se zdá, že F. Crick nezaregistroval Churchlandův příspěvek z roku 1986, na který upozorní naše poslední kapitola. Crick ovšem Churchlandovy práce zná. Odvolává se na ně s pozitivním přítakáním. Viz v českém překladu Crickovy knihy str. 278.)

Naprotitomu by mohlo být prospěšné věnovat se takovým otázkám jako (zde interpretováno přibližně, MD):

* kdy je živočich ve vědomém stavu?

* jaké je strukturálně-neuronální rozmístění v mozku?

* kde v mozku se nalézají neuronální koreláty vědomí?

* mají ty neurony nějakou specifickou funkci?

* je něco specifického přímo na nich samých?

* je něco specifického na jejich vzájemných spojích?

* jak přesně vypadá jejich nabuzování?

* jak je asociována činnost neuronů s vědomím?

Tyto otázky byly ve shora citované knize uplatněny při zkoumání zrakového systému. Výhodou této volby automaticky bylo to, že nevyžaduje součinnostně jazykové projevy, takže do určité míry lze zkoumání rozšířit i na mimolidské subjekty. Lze zkoumat řadu jevů evidujících klamné efekty, anebo v nových souvislostech již známé vizuální fenomény způsobené komisurotomií, ap.

Problematika rozpoznávání navozuje problém případné provázanosti určitých neuronů. Krátkodobá paměť neuronů se synchronizovanou oscilací 40-70 Hz na několik málo sekund funguje jako "pracovní uvědomování" ("working awareness"), s odpovídající "pracovní pamětí" ("working memory"); což obecně konstatoval už W. James před sto lety. V tomto ohledu Crick považuje za hodno pozoru např. konkurující si vidění takových útvarů jako jsou Neckerova krychle nebo Schröderovy schody (což lze zkoumat dokonce i u makaků). Neskrývá svůj údiv nad některými klamy, o nichž se sám přesvědčil, jako např. je iluzivní prostor prof. Adelberta Amese, Jr., viz na str. 54 cit. d., nebo pokus s tzv. "cheshirskou kočkou", viz na str. 221-2 čes. vyd.

Pokud zkoumání zvířat nejednou dříve probíhalo buďto až po jejich usmrcení, anebo při jejich narkóze (ačkoli u kočky i takto bylo možno zjistit zajímavé údaje, viz str. 25), teď tento nový Crickův program sliboval očividně širší srovnávací základnu a možnost obecnějších závěrů.

K tomu, abychom pochopili mozek, bude možná nezbytné připojit se k názoru V. S. Ramachandrana a k jeho utilitární teorii vnímání ("utilitarian theory of percept-ion"): Zrakové vnímání nezahrnuje odvozování přesně toho druhu, jako tomu je při tvorbě důkazů (ani se přitom neřeší složité formule); ani nelze hovořit o nějaké prosté "rezonanci" na podněty zvnějška (na "inputy"). Možná že se při zrakovém vnímání uplatňují rozmanitá krátká spojení osvědčená evolucí (což je v biologii běžná strategie). Samozřejmě že bez otevření "černé skříňky" se nelze dostat dál...

Když tedy Crick zvažuje, jaký program pro bádání o lidském vědomí by byl efektivní, je střízlivě věcný. Ne že by okamžitě mohlo jít o mapování samotného vědomí, ale je tu zcela evidentní přesvědčení, že trpělivé zkoumání efektů dobře zvolených, tj. spolehlivě kontrolovatelných podnětů musí být cestou, která navodí lepší chápání naší lidské psychiky a její snad adekvátnější interpretaci.

*****

Samotná evoluce, jejímž produktem se posléze stalo i lidské vědomí, není precizním inženýrem, nýbrž—jak to napsal Francois Jacob—pouze "dráteníkem" (cit. na str. 20 Crickovy knihy), a je oportunistická (bez ohledu na možná problematickou funkčnost již navozených změn). "Zfušované hromadění vzájemně provázaných součástí" bývá často "funkčně lepší než přímočařejší mechanismus určený k řešení problému kratší cestou" (tamtéž, str. 20). Přitom celek není pouhým součtem jeho součástí: "Mozek je tak složitý a každý mozek natolik jedinečný, že patrně nebudeme nikdy schopni do všech podrobností zjistit, jak sekundu za sekundou pracuje. Přesto existuje naděje, že přinejmenším pochopíme obecné principy toho, jak z interakcí mnoha částí každého mozku vznikají složité počitky různé druhy chování." (Str. 21.) Pomalost pokroku v bádání o mozku je dána "nesmírnou rozmanitostí a složitostí dějů, které jsou jejich základem" (str. 22). Přitom už před sto lety byly už známy tři základní myšlenky:

(1) ne každá činnost mozku je vědomá;

(2) součástí vědomí je nějaká podoba paměti, pravděpodobně velmi krátkodobé;

(3) vědomí je těsně spjato s pozorností (str. 24).

Crick těsně před koncem své knihy o svém modelu uvádí, že "doufám, že jej nikdo nepojmenuje Crickovou (nebo Crickovou-Kochovou) teorií vědomí" (str. 253). K čemuž dodává: "Kdyby takovou teorii vymyslel kdokoli jiný, bez váhání bych ji označil za domeček z karet. Dotkni se jí, a zřítí se." (Tamtéž.)

Samotnou shora citovanou Crickovu knihu nelze snadno stručně rekapitulovat, ledaže bychom se inspirovali heslovitým výčtem námětů, jak je podává v cit. díle sám autor, viz str. 8-9:

Vychází z předpokladu, že máme-li lépe porozumět sobě samým, musíme líp "porozumět chování a vzájemným vztahům nervových buněk" (str. 8); zdůrazňuje, proč se věnuje právě fenoménu zraku; vymezuje psychologii vidění.

V samostatné druhé části se věnuje přehlednému popisu mozku a jeho činnosti (se zvláštním zřetelem k zrakové soustavě; kap. 7. až 13.).

Třetí část analyzuje mnohé pokusy v uvedené oblasti, s předběžnými závěry pro tématiku vědomí (s "neformálním, ovšem až příliš stručným "PS" o svobodné vůli).

*****

Nezapomeňme, že myšlení = NEvědomě probíhající operace! Nedisponujeme žádnou METAúrovní k přímému zkoumání samotné úrovně!

Jen ilustrativně zde uveďme, že celá plocha dvou vzájemně propojených plášťů nervových buněk CNS (bez rozvinutí) má plochu pouhého kapesníku.

Že tloušťka mozkové kůry je jen 2 až 5 mm.

Že pod každým mm² bychom našli asi 100 OOO neuronů, jejichž celkový počet je srovnatelný s počtem hvězd naší galaxie.

Že bílá hmota (barva myelinové pochvy), tvořící asi 40% mozkové hmoty, zajišťuje propojení na delší vzdálenosti.

Že nejsložitější částí mozkové kůry je neokortex se svými funkčně úctyhodnými laloky.

Že v nitru mozku jsou rozmanité podkorové struktury, jejichž komplexní fungování je nám dnes známo pouze částečně.

Že "branou" mozkové kůry je thalamus, přičemž máme problémy s lokalizací jeho jednotlivých funkcí.

Že neurony vykazují trvalou činnost, i když se nic neděje (1-5 Hz; na krátkou dobu možnost aktivace max. až do 500 Hz).

Že u synapsí excitačních působí jako přenašeč glutamát.

Že u synapsí inhibičních je to kyselina gamaaminomáselná (GABA).

Ale též:

Že informace v signálu má zpravidla vztah k událostem ve vnějším světě, přičemž neudává adresu svého zdroje.

Že sám mozek nemá svá čidla bolesti.

Že k zachycení magnetických polí vytvářených mozkem slouží zvláštní detektory: SQUID ("superconducting quantum interference devices"; tj. supervodivá zařízení kvantové interference).

K zobrazení slouží: starší CAT ("computer assisted tomography", využívající rentgenového záření), a vynikající MRI ("magnetic resonance imaging", citlivý na vodu [zaznamená chování protonů vodíku], ale je jen statický; což odstranil postup realizující fMR [funkční magnet. rezonanci]); další metodou je PET (pozitronová emisní tomografie, jež zachytí činnost změn jako průměr/min. [po vstřiknutí radioaktivního ¹⁵O s krátkým poločasem rozpadu]).

U zvířat se mnohdy uplatňuje technika přímého kontaktu na mozku mikroelektrodami.

Navíc: Neustále nás musí fascinovat, s jakou naléhavostí nás překvapuje vědomí (mj. jako sebe-vědomí) jako svérázný výsledek podráždění nervových sítí. Je tomu podobně, jako když Aladdín třel svou lampu a objevil se mu džin, jak tento obdivuhodný dar metaforicky popsal T. H. Huxley r. 1866 (zde cit. dle Ned Blocka, jeho heslo o vědomí, A Companion to the Philosophy of Mind, S. Guttenplan, ed., Blackwell, Oxford 1994, str.210). Přičemž: Právě v tom přechodovém systému, mezi komplexem nervových sítí a jejich epifenomenálním "zrcadlením", jako kdyby byla jakási "explanační průrva" ("explanatory gap"; J. Levine 1983), tj. naše nezpůsobilost adekvátně vyložit, jaké procesy vlastně probíhají, když navozují ten kód, který vede k fenomenálně svérázné mentální informaci, jejíž "médium" přijatelně vůbec dosud neznáme.

Právě na tomto poli (jakoby "v zemi nikoho") se hraje odedávna "přetahovaná", v první půli 17. stol. "šalamounsky" odpískaná Descartesem ve prospěch dualismu (ve sportovním žargonu tedy "nerozhodně"; navíc s totálním odtržením soupeřů od sebe): formou principiální odlišnosti dvou sfér (hmotné jako rozprostraněné a té "duševní" jako bezrozměrné, s atributem myšlení).

Asi by se tu mělo hned teď dodat, že podle Francise Cricka (a Christofa Kocha) jsou na neuronové bazi vědomí jeho nositelem vlnové oscilace s frekvencí 40 Hz. Samozřejmě že je v tuto chvíli předčasné pokoušet se okamžitě vymezit, co to přesně znamená (nebo může či má znamenat) pro samotné vědomí sebe sama a jak jsou vlastně do významových kategorií prožitkové a předmětové věcnosti transformovány jejich původně výlučně fyzikální parametry.

*****

Crick je přesvědčen, že "vědomí má vztah k určitým druhům činnosti neuronů" (str. 252) a lokalizuje tuto aktivitu do spodních korových vrstev (V. a VI.), přičemž za její nejpravděpodobnější kandidáty označuje především pyramidové buňky V. vrstvy. Aby ovšem taková činnost vedla k fenoménu vědomí, musí tu zřejmě být v součinnosti v nějaké podobě faktor ultrakrátké paměti, s účinným, předpokládaně nezbytným reverberačním^*) obvodem, jdoucím ze VI. korové vrstvy do thalamu a zpět do IV. a VI. vrstvy.

Krátkodobé změny synaptické účinnosti se obtížně zkoumají; přesná lokalizace reverberujících drah "se může ukázat jako nemožná" (str. 241).

Pokud jde o sám thalamus, jeho činnost má těsný vztah k fenoménu pozornosti. Vzruchy, jež při identifikování předmětů thalamus vydává, jsou "často s rytmem kolem 40 hertzů" (str. 252). Crick nejednou opakuje, že "thalamus je ve věci vědomí klíčovým prvkem" (str. 250), že "vědomí zásadním způsobem závisí na spojení thalamu s mozkovou kůrou" (str. 253). To vše je takto řečeno i přesto, že "zatím ještě nevíme, zda může retikulární jádro^**) ovlivnit thalamus co do požadovaného stupně selektivity" (str. 251).

Práci v oblasti vědomí založenou na neuronálních pojmech považuje Crick za slibný prostředek k urychlení "pokusného útoku na vědomí" (str. 253). Jinak řečeno: Klíčem k problematice vědomí by bylo nalezení jeho neuronálních korelátů (F. Crick a Ch. Koch, in: Shear, str. 237), čímž by se přiblížilo řešení onoho Chalmersem nazvaného "obtížného problému" ("hard problem").

Ten "obtížný problém" lze rozložit na řadu otázek dílčích:

* (1) Proč vůbec něco zkušenostně zažíváme?

* (2) Co vede k jednotlivým vědomým--jako specifické vnímaným--zkušenostem?

* (3) Proč bývají jisté aspekty osobní zkušenosti nesdělitelné? (Proč jsou tak navýsost soukromé?)

Crick vnímá jako obtížnější prvé dvě otázky. Za slibný náznak řešení této problematiky vnímá—na abstraktní úrovni—koncept "významu".

Pozn.: Ve zde již cit. sborníku Shearově oba autoři (tedy Crick spolu s Kochem) po pozitivně vyhodnoceném konceptu "významu" v samotném závěru svého příspěvku ale přípouštějí, že "informace může opravdu být klíčovým konceptem, jak se domnívá Chalmers" (str. 239).

Pokud jde o aplikaci konceptu "významu", pak je hodno pozoru, jak neurony výslovně ("explicitly", tamtéž, p. 239) kódují obličej, který nějak specificky identifikují pro další části mozku. Na podnět daný obrazem jisté tváře se nabudí celá sítnice, obdobně jako na televizní obrazovce soubor všech jejích jednotlivých zobrazovacích bodů, čímž se vytvoří "implicitní" reprezentace tohoto obličeje. Zároveň (a navíc) ty buňky jsou způsobilé zachytit současně spoustu dalších rysů té tváře, jako stíny, jednotlivé linie, nestejné osvětlení různých zakřivených ploch, odlišné detaily jejího povrchu, atd.

Na rozdíl od právě popsaného procesu jsou tu další neurony ("vysoko v hierarchii vizuálního kortexu"), jež na ten obličej reagují jako na jistý celek (dokonce jakoby ze zvláštního úhlu pohledu)--ty pak umožňují explicitní jeho specifikaci. Pokud by došlo k jejich ztrátě (v důsledku zranění mozku nebo mrtvice), vede to pak k prosopagnosii, tj. nezpůsobilosti vědomě rozpoznat známé tváře, dokonce i své vlastní jako vlastní; i když tvář jako tvář takový jedinec rozpozná. (Podobně u aut, pacient rozliší auta od jiných objektů, ne však jejich značky, pokud je rozlišoval předtím.) Nejde při tom zřejmě o poruchu paměti; např. pacient rozpoznal manželku podle hlasu. Dokonce podle některých pokusů s detektorem lži pacientův mozek zřejmě jaksi jednotlivé obličeje vzájemně odlišuje, ale vědomě a aktivně nikoli sám pacient (viz str. 177, srvn. se str. 169).

Z dalších obecnějších otázek, jež by bylo možno podle Cricka na podkladě neuronálních základů vědomí vytýčit, jsou citovány dvě:

1) "mohli bychom rozumně hovořit o povaze vědomí u jiných zvířat a také u  strojů vytvořených lidmi, například počítačů";

2) odpověděli bychom adresně na otázku, jakou to vlastně výhodu skýtá vědomí živým organismům (zde viz str. 253).

Při již zde uvedeném jistém optimismu některé problémy se zdají být až příliš "tvrdé", ne-li neřešitelné: "Detailní vymezení subjektivní povahy vědomí se může ukázat jako nesnadné nebo nemožné, neboť třeba závisí na přesné symbolizaci užívané každým organismem, jenž má vědomí. Převedení tohoto druhu symbolizace jinému organismu přímým způsobem se třeba ukáže jako nemožné, pokud nedokážeme dva mozky dostatečně přesně a podrobně propojit. I v případě, že bychom to dokázali, by mohly povstat problémy právě z takového propojení." (Str. 253)

Překvapuje, že v závěru poslední kapitoly knihy (před "PS") autor píše:

"Co z toho všeho vyplyne, se teprve ukáže. Může se ukázat, že naše překvapivá domněnka odpovídá skutečnosti. Další možností je, že přijatelnější budou některé náhledy bližší náhledům náboženským. Vždy však existuje možnost třetí: skutečnosti doloží nový, alternativní způsob náhledu na problém vztahu mozku a vědomí, způsob podstatně odlišný od poměrně hrubého materialistického náhledu sdíleného mnohými dnešními neurovědci i od dnešního pohledu náboženského. Rozhodnout tuto otázku nám dovolí pouze čas a další úporná vědecká práce." (Str. 262.)

Přitom úvodem k 1. kapitole (a tak trochu na adresu Ecclesovy knihy hájící dualismus v How the self controls its brain, Springer, Berlin 1994, tj. "Jak já řídí svůj mozek") dává nepřehlédnutelně motto z řím. kat. katechismu:

"Otázka: Co je duše?

Odpověď: Duše je živá bytost, která nemá tělo, majíc rozum a svobodnou vůli." (Str. 13.)

Jako kdyby tímto způsobem autor chtěl ostentativně poukázat na tu variantu dualismu, která se okatě vyvrací už tím, jak je prezentována. Přitom, ač v závěru svého textu naznačuje sympaticky toleranci vůči odlišným myslitelným alternativám koncepcí mysli, lze považovat za autorovo základní přesvědčení zřejmě to, jež uvedl hned na začátku své knihy, kde vlastní text té výchozí kapitoly začíná tímto odstavcem:

"Překvapivá hypotéza říká, že 'vy', vaše radosti i starosti, vzpomínky a touhy, váš pocit osobní identity a svobodná vůle nejsou ve skutečnosti nic jiného než chování obrovského souboru nervových buněk a přidružených molekul. Alenka Lewise Carrolla by k tomu patrně podotkla: 'Nejste nic jiného než svazek neuronů.' (Tamtéž, str. 13.)

Co uvést na závěr této kapitoly, když už vlastně byla právě uzavřena? Animální mozek připouštěl zřejmě jistý další--řekněme že "progresivní"--vývoj. Lidský neokortex znamená aktuálně jistou výslednici, která umožňovala ještě složitější organizaci zpracovávání informace, než tomu bylo v přírodě předtím, a tak se posléze v toku času (za několik milionů let) člověk výrazně odlišil od svých nejbližších anatomických příbuzných, jimiž jsou lidoopové. Přitom se na první pohled zdá, že v těch viditelných nebo nějak testovatelných částečkách a složkách je člověk zcela totálně charakterizovatelný jako soubor výlučně hmotných elementů, zcela bez jakýchkoli mysticky se projevujících fenoménů. Jakmile však zkusíme nahlížet na člověka jakoby hierarchicky "shora", jaksi od těch jeho projevů, které máme za mentální, začnou se okamžitě projevovat rozmanité pochybnosti o dostatečnosti stávajících naturalisticky reduktivních popisů lidských dispozic a projevů, a jako kdyby mávnutím proutku mizí sebedůvěřivá prohlášení o fyziologických základech mysli, když fenomenálně se nutkavě zdá, že mysl je čímsi navíc, co na fyzikálně-chemický základ není redukovatelné. Pak ovšem se bude lidská mysl okamžitě jevit jako svého druhu tajemství, ne-li dokonce mystika. I kdybychom stále znovu opakovali, že jazyk, jímž mozek hovoří, je "jazyk neuronů", samo co nejpodrobnější poznání jejich fyziologie ještě není tou zkušeností, kterou evidentně zažíváme, když buďto něco vnímáme či si představujeme, anebo to navíc podrobujeme své sebereflexi.

Jenže úvodem své knihy nás její autor ujišťoval, že naše mysl není "ve skutečnosti nic jiného než chování obrovského souboru nervových buněk a přidružených molekul" (což teď bylo v krátkém sledu citováno již podruhé; str. 13). Na nejednom místě se ovšem cítil konfrontován s fenoménem lidského "vědomí", který vnímal jako specifický; tj. jako kdyby v případě vědomí šlo v rámci hierarchizovaného systému o víc než o pouhé fyzikálně-chemické procesy samy (byť bez mystiky). Je-li "jazyk mozku" založen na neuronech, aniž by byl na ně redukovatelný, pak toto tvrzení (bez dalšího upřesňování porovnáváním rozličných citací) nemá automaticky daleko k výslovně nepřiznanému—poněkud zamlženému—dualismu, třeba funkcionalistické provenience (jak se o tom hovořilo v jedné z předchozích kapitol).