Aisa.fi.muni.cz je počítač Hewlett-Packard ProLiant DL585 G6 se čtyřmi šesti-jádrovými procesory AMD Opteron(tm) 8439 SE pracujícími na 2800 MHz. Každé jádro má 512 KiB L2 cache, každý procesor 6 MiB sdílené L3 cache. K počítači jsou připojeny čtyři 146GB SAS 15 kRPM disky v konfiguraci RAID-10. Do sítě je připojen rychlostí 1000Mb/s full-duplex. Operační paměť je 128 GiB v šestnácti PC2-6400 modulech. Počítač se fyzicky nachází v klimatizovaném sále v suterénu budovy.

Každý student i učitel FI má na tomto počítači účet. Počítač je primárním studentským serverem. Na tomto počítači každý uživatel přijímá elektronickou poštu. Uživatelům se připojuje domovský adresář z fileserveru home.fi.muni.cz, tak se děje i na ostatích stanicích dostupných uživateli. Uživatel tak, bez ohledu na to, kde sedí, má vždy tentýž domovský adresář.

Na aise dále běží studentský a fakultní WWW server a také POP3 a IMAP4 server.

Aisa

(druhý pád Aisy) -- jedna z bohyň osudu. Považovala se obvykle za bohyni toho osudu, jehož strůjcem je si sám člověk. -- Viz heslo Moiry.

Moiry

řec. Moirai, lat. Parcae -- dcery nejvyššího boha Dia a bohyně zákonného pořádku Themidy; bohyně osudu.

Homér mluví zpravidla o jedné Moiře, pouze na jednom místě se zmiňuje o několika. Hésiodos jmenuje tři: Klóthó, Lachesis a Atropos. Určovaly člověku životní osud, a to každému jednotlivě hned při narození. Přitom Klóthó rozpřádala nit lidského života, Lachesis ji předla a dále rozvíjela, Atropos ji přestřihovala. Při této své práci podle pozdějších představ zpívaly a doprovázely tak nebeskou "harmonii sfér". Při zjednodušené představě připomínají naše Sudičky; zjednodušená představa tu však není na místě.

Řecké "moira" neznamená prostě osud. V obecném smyslu je to spíš podíl nebo úděl, a tedy i to, na čem se má člověk podílet v životě, co je jeho údělem od narození. Všechno, co je zahrnuto v tomto pojmu, je nezměnitelné a nezávislé na svobodné vůli člověka, a nejen člověka, ale i boha. Moiře jsou podřízeni také bohové; přes všechnu jejich moc "vládne i nad nimi osud", jsou jenom jeho stážci a vykonavateli. Někdy ovšem vystupuje Zeus nebo jiný bůh jako "vládce osudu": to však jen v případě, že ho zná a podle něho se řídí, tj. jedná-li ve shodě s osudem jako s poznaným svrchovaným zákonem všehomíra. Takto ovšem může "vládnout svým osudem" i smrtelný člověk.

Moira však není jediným výrazem, kterého použivali Řekové k označení osudu. Homér měl například pro tento pojem přes deset výrazů (např. jako naše Osud, Sudba, Úděl.). Moiru spojoval obvykle s přívlastky "zlá", "zhoubná". Z ostatních výrazů je nejzajímavější "aisa", v němž lze spatřovat osud vytvářený vůlí člověka. To zní už optimističtěji: proti Moiře je člověk bezmocný, proti Aise jedná člověk spíš svévolně, z pýchy nebo vášně, nikoli nevyhnutelně. V tomto smyslu lze též chápat některé verše z Homéra, například z proslulého Hektorova loučení s Andromachou: "Nesmíš se přec tak příliš, ty bláhová, v srdci mi rmoutit: Žádný naproti ,aise` mě Hádovi nevrhne v kořist, ,moiře` své však, jak mním, žádný neujde člověk, ať je vzácný či nízký, jak jednou zrodí se na svět." (V mnohých překladech Homéra do moderních jazyků se však rozdíl mezi Moirou a Aisou stírá a oba výrazy se překládají slovem "osud".)

Moiry si Řekové představovali jako vážné stařeny: Klóthó obvykle s vřetenem v ruce, Lachesis s mírou nebo váhou, Atropos s knihou života, slunečními hodinami nebo nůžkami, jimiž přestřihovala nit života. Jejich starověkých zobrazení se zachovalo málo. Nejvýznamnější pochází z východního štítu Parthenónu a z Feidiovy ruky nebo alespoň dílny (dnes v Britském muzeu v Londýně). Novověcí umělci označovali jejich obrazy a sochy zpravidla latinským názvem Parky; viz. toto heslo.

Vojtěch Zamarovský: Bohové a hrdinové antických bájí