Velice ti děkuji Chrisi.
Je to opravdu veliká čest moci na tomto pódiu vystoupit dvakrát. Jsem za to vděčný.
Jsem z této konference nadšený a chtěl bych vám všem poděkovat za množství milých komentářů k mému předchozímu vystoupení.
A myslím to upřímně, částečně protože – (falešný vzlyk) – to potřebuji!
(smích) Vžijte se do mé situace!
8 let si létám viceprezidentským speciálem.
A teď si musím zout boty, abych se do letadla vůbec dostal!
(smích) (potlesk) Řeknu vám krátkou historku, která vám přiblíží, jaké to pro mě je.
Je to pravdivý příběh – do posledního detailu.
Nedlouho poté, co jsme s Tipper opustili – (falešný vzlyk) – Bílý dům – (smích), jsme jeli autem z našeho domova v Nashvillu, na naši malou farmu asi 80 km na východ od Nashvillu.
Řídili jsme sami.
Já vím, vám to připadá jako maličkost, ale – (smích) Podíval jsem se do zpětného zrcátka a najednou jsem si uvědomil;
nejela za námi kolona.
Slyšeli jste někdy o fantomové bolesti končetiny?
(smích) Byl to Ford Taurus z půjčovny.
Byl čas na večeři, tak jsme se začali poohlížet, kde se najíme.
Sjeli jsme z dálnice I-40 na výjezdu 238, Lebanon, Tennessee,
a našli restauraci „Shoney's“.
Je to řetězec laciných rodinných restaurací, pokud ho neznáte.
Vejdeme, sedneme si do boxu a přijde servírka, ztropí velký rozruch kolem (mé ženy) Tipper.
(smích) Přijme naši objednávku a pak jde do vedlejšího boxu, a tak potichu, že musím napínat uši, abych ji slyšel,
říká: „Ano, je to bývalý viceprezident Al Gore a jeho žena Tipper.“
A muž na to: „Ten ale pěkně dopadl.“ (smích)
Jedno prozření za druhým.
Ale zpátky k naprosto pravdivému příběhu: Den nato jsem odletěl G-5 do Afriky, kde jsem měl v Nigérii ve městě Lagos promluvit na téma energetika.
A začal jsem projev vyprávěním příběhu o tom, co se stalo den předtím v Nashvillu.
A vyprávěl jsem to víceméně tak, jako teď vám: já a Tipper řídíme, Shoney's, řetězec laciných rodinných restaurací, co řekl ten muž – zasmáli se tomu.
Domluvil jsem, pak na letiště, zpátky domů.
V letadle jsem spal, až uprostřed noci jsme přistáli na Azorech kvůli tankování.
Probudil jsem se a vyšel si trochu na vzduch, a najednou vidím, jak někdo běží přes runway.
A mává kusem papíru a křičí: „Zavolejte do Washingtonu! Zavolejte do Washingtonu!“
Říkám si, uprostřed noci, uprostřed Atlantiku, co můžou mít ve Washingtonu za průšvih? No, něco by se našlo...
(smích)
Ale ukázalo se, že můj personál dost znepokojilo, že o mém projevu už napsala jedna nigerijská tisková agentura. A už to otiskli ve městech po celých USA,
i v Monterey, ověřil jsem si to.
A ten článek začínal slovy: „Bývalý viceprezident Al Gore včera v Nigérii oznámil: 'Spolu s Tipper jsme si otevřeli laciný rodinný restaurant jménem Shoney's, a sami ho řídíme. '“ (smích) Než jsme přistáli v USA, už se do toho pustili David Letterman a Jay Leno. Nasadili mi kuchařskou čepici a Tipper šlo od pusy: „Jeden burger s hranolkama!“
A během tří dnů jsem dostal dlouhý ručně psaný dopis od mého přítele a partnera a kolegy Billa Clintona se slovy: „Gratuluju k nové restauraci, Ale!“
(smích) Rádi slavíme životní úspěchy toho druhého.
Chtěl jsem mluvit o informační ekologii.
Ale protože plánuju přednášet na TED až do smrti, promluvím o tom někdy jindy.
(potlesk) Chris Anderson: Platí!
Al Gore: Chci se soustředit na to, co mnozí z vás chtěli, abych rozvedl. Co můžete ohledně klimatické krize udělat vy?
Začal bych tím, že vám ukážu vám několik nových obrázků a pak shrnu tak čtyři nebo pět.
Teď, prezentace.
Pokaždé, když prezentuji, ji aktualizuji,
přidávám nové obrázky, protože se o tom dozvídám něco nového pokaždé, když ji prezentuji.
Je to jako sbírání mušlí.
Pokaždé když přijde vlna, jich najdete víc.
Jen v posledních dvou dnech jsme tu měli nové teplotní rekordy pro leden.
Toto platí jen pro Spojené státy americké.
Historický průměr pro leden je 31 stupňů (-0,5°C ). Minulý měsíc to bylo 39.5 stupně (4°C ).
Vím, že jste chtěli nějaké další špatné zprávy o životním prostředí - žertuju - ale toto je rekapitulace
a pak vám ukážu nový materiál o tom, co můžete sami udělat.
Ale chtěl jsem rozvést pár těchto slidů.
Za prvé, toto je očekávaný podíl USA na globálním oteplování při běžném podnikání.
Začít by se mělo efektivitou u koncových spotřebitelů elektřiny a veškeré energie.
Efektivita a zachování: nejsou to náklady, je to zisk.
Znamínko je špatné.
Není to mínus, je to plus.
Jsou to investice, které se vyplácí.
Ale také nás velmi efektivně odchylují od naší cesty.
Auta a kamiony - mluvil jsem o nich v prezentaci, ale chci vám to ukázat v kontextu.
Je to jednoduchý, zřejmý cíl našich obav, a měl by být, ale znečištění související s budovami je pro globální oteplování horší, než z aut a kamionů.
Auta a kamiony jsou velmi významné a máme nejnižší standardy na světě,
a tak bychom se na to měli zaměřit. Ale je to jen dílek skládačky.
Efektivita jiných způsobů dopravy je stejně důležitá jako u aut a kamionů!
Obnovitelné zdroje na současné úrovni technologické efektivity mohou znamenat takovou změnu a s tím, co dělají Vinod a John Doerr a jiní,
mnoho z vás - mnoho lidí v tom přímo zapojených - toto odvětví poroste mnohem rychleji, než jak to ukazují současné výhledy.
Zachycování a ukládání oxidu uhličitého - tedy CCS /Carbon Capture and Sequestration/ - se pravděpodobně stane hitem, který nám umožní pokračovat v používání fosilních paliv bezpečným způsobem.
Ale ještě tam úplně nejsme.
OK. Tak co můžete udělat?
Snižte emise ve vašich domovech.
Většina těchto nákladů se vyplatí.
Zateplení, lepší design, kupujte si zelenou elektřinu, když můžete.
Zmínil jsem automobily - kupte si hybrida.
Používejte 'lehké dráhy'.
Přijďte na jiné možnosti, které jsou mnohem lepší.
Je to důležité.
Buďte zeleným spotřebitelem.
Máte možnost volby u všeho, co kupujete mezi věcmi, které mají velký dopad nebo mnohem menší dopad na světovou klimatickou krizi.
Uvažujte o tomto. Rozhodněte se pro uhlíkově neutrální život.
Pokud jste dobří v propagaci, chtěl bych, abyste mi s tím pomohli a poradili, jak to říct způsobem, který osloví co nejvíc lidí.
Je to jednodušší, než si myslíte.
Opravdu je.
Mnoho z nás se pro to rozhodlo a je to opravdu docela jednoduché.
Znamená to: omezte své emise oxidu uhličitého ve všech vašich rozhodnutích a pak si pořiďte kompenzaci za ten zbytek, který jste úplně neomezili.
Co mám na mysli, je to podrobně vysvětleno na climatecrisis.net.
Je tam uhlíková kalkulačka.
Participant Productions shromáždili, s mým aktivním zapojením, nejlepší programátory na světě pro tuto tajemnou vědu výpočtu uhlíkové stopy, aby sestavili uživatelsky přítelskou uhlíkovou kalkulačku.
Můžete si velmi přesně spočítat, jaké jsou vaše emise CO2 a pak dostanete možnosti, jak je omezit.
A až v květnu vyjde film, bude existovat verze 2.0 a budeme nabízet kompenzace prostřednictvím kliknutí.
Dále, zvažte, jak podnikat uhlíkově neutrálně.
Znova, někteří z nás to udělali a není to tak těžké, jak si myslíte.
Zahrňte řešení klimatické situace do všech vašich inovací, ať už pracujete v technologiích nebo v zábavě nebo v designu a architektuře.
Investujte udržitelně.
Majora to zmínila.
Poslyšte, pokud investujete peníze s manažery, které odměňujete na základě jejich ročního výkonu, tak si nestěžujte na čtvrtletní výkazy managementu.
Lidé dělají v průběhu času to, za co je platíte.
A pokud usuzují podle toho, kolik dostanou za váš kapitál, který investovali, v závislosti na krátkodobé návratnosti, budou dělat krátkodobá rozhodnutí.
K tomu by se dalo říct mnohem víc.
Staňte se katalyzátorem změny.
Učte druhé; učte se o tom sami; mluvte o tom.
Vyjde film - je to filmová verze prezentace, kterou jsem měl před dvěma dny, až na to, že je mnohem zábavnější.
A vychází v květnu.
Mnoho z vás se může zasadit o to, aby ho vidělo hodně lidí.
Zvažte poslat někoho do Nashvillu.
Vybírejte dobře.
A já osobně budu učit lidi jak tuto prezentaci předvádět, pozměněnou, s některými osobními příběhy samozřejmě nahrazenými obecným přístupem, a - nejsou to jen snímky, je to smysl.
A je to o jejich propojení.
A tak letos v létě povedu kurz pro skupinu lidí, kteří byli doporučeni různými lidmi a pak budeme prezentovat po celé zemi a budeme tu prezentaci obnovovat každý týden, aby byla co nejaktuálnější.
Spolu s Larrym Lessigem ji v rámci tohoto procesu uveřejníme, vybavenou patřičnými nástroji, a s omezeným copyrightem, aby si ji mladí lidé mohli přizpůsobit podle sebe.
(Potlesk) Jak lidé došli k tomu, že se májí držet co nejdál od politiky? Neznamená to, že pokud jste republikán,
Republikány také potřebujeme.
Tohle býval oboustranný problém a vím, že tady tomu tak opravdu je.
Staňte se politicky aktivními.
Ať naše demokracie funguje tak, jak má.
Podporujte myšlenku zastřešení emisí oxidu uhličitého, znečištění souvisejícího s globálním oteplováním, a obchodování s ním.
A to proto, že i když jsou Spojené státy mimo světový systém, není to uzavřený systém.
Až to bude uzavřený systém s účastí Spojených států pak každý, kdo je ve správní radě - kolik z vás je ve správní radě nějaké společnosti?
Až to bude uzavřený systém, budete mít právní odpovědnost, pokud nedonutíte vašeho generálního ředitele k tomu, aby získal maximální příjem z omezení a obchodování s uhlíkovými emisemi, které nejsou nezbytné.
Trh může vyřešit tento problém, pokud toho dosáhneme.
Pomozte s masovou kampaní, která začne letos na jaře.
Musíme změnit přemýšlení amerických lidí.
Protože v současnosti politici nemohou udělat to, co je potřeba.
A v naší moderní zemi už role logiky a rozumu neznamená střední cestu mezi bohatstvím a mocí, tak, jak tomu kdysi bylo.
Teď je to o opakování, krátkých, úderných, 30-vteřinových, 28-vteřinových televizních reklam.
Musíme si koupit hodně takových reklam.
Změňme vnímání globálního oteplování, jak hodně z vás navrhovalo.
"Klimatická krize" se mi líbí víc než "klimatický kolaps", ale znova, pokud jste dobří ve značkách, potřebuju vaši pomoc.
Někdo řekl, že v testu, kterému teď čelíme, byl to věděc, jde o to, zda je kombinace opozice palce a neokortexu životaschopná kombinace.
To je skutečně pravda,
Znovu, pokud jste republikáni, nemělo by jít o stranickost.
Máte víc moci než někteří z nás demokratů.
Toto je příležitost.
Nejen k tomuto, ale také ke spojení se s myšlenkami, které tu máme a k jejich sjednocení.
Jsme jedním.
Velmi vám děkuji, cením si toho.
(Potlesk)
I když jsou obavy z AIDS a ptačí chřipky oprávněné - a později u nich uslyšíme od brilatního Dr. Brillianta - chci mluvit o jiných pandemiích, o kardiovaskulárních chorobách, cukrovce, vysokém tlaku - a takových, kterým můžeme předejít alespoň u 95% lidí a to změnou stravy a životního stylu.
Dochází k globalizaci nemocí. Lidi ve světě začínají jíst jako my, žít jako my, a umírat jako my. A jen za jednu generaci přešel asijský kontinent od jedné z nejnižších mír srdečních chorob, obezity a cukrovky k jedné z nejvyšších. V Africe přispívají kardiovaskulární choroby rovným dílem k počtu mrtvých jako HIV a AIDS ve většině krajin.
Máme před sebou nesmírnou příležitost, a jak se jí chopíme, může ovlivnit miliony lidí a praktikovat preventivní medicínu v celosvětovém měřítku.
Srdeční a cévní nemoci zabíjejí stále více lidí --a ne jen v této zemi, ale na celém světě -- víc než všechny ostatní dohromady, přičemž jim můžeme předejít.
A ne jen předejít, ale také je zvrátit. Za posledních 29 let se nám z použití pokrokových, drahých přístrojů podařilo dokázat, jak mocné jsou takové jednoduché a zastaralé metody jako změna stravy a životního stylu. Tady vidíte arteriogarfii před rokem a po roku, a toto je srdcový PET scan.
Před pár měsíci jsme ukázali a publikovali první studii, která ukazuje, že je možné zastavit nebo zvrátit růst rakoviny prostaty díky změně stravy a životního stylu. Došlo k 70% poklesu v růstu tumoru, nebo jeho zpomalení oproti jen 9% u kontrolní skupiny.
A tady na MRI a MR spektroskopii aktivita tumoru je červená, můžete vidět jak se po roku zmenšuje.
Nyní čelíme epidemii obezity. Trpí jí dvě třetiny dospělých a 15% dětí. Znepokojuje mě, že cukrovka za posledních 10 let vzrostla o 70%, a současná generace dětí může být první, která bude žít kratšeji než my. Je to žalostné, ale dá se tomu předejít.
Tohle nejsou výsledky voleb, ale jsou to počty obézních lidí v jednotlivých státech, v letech 85, 86, 87 - data jsou z CDC stránky (Centrum pro kontrolu cukrovky) - 88, 89, 90, 91 - máme tady novou kategorii - 92, 93, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 2000, 2001 - a jen se to zhoršuje. Evolučně upadáme. Co s tím můžeme udělat? Azijská kuchyně může zvrátit srdeční nemoci a rakovinu.
Ale lidé v Asii začínají jíst jako my a proto začínají být nemocní jako my.
Spolupracujeme s množstvím velkých potravinových společností, které mohou zábavnou a sexy formou přesvědčit lidi, aby jedli zdravější jídlo. Předsedám poradnímu sboru McDonalds, PepsiCo, ConAgram Safeway a brzy v Del Montu, kde všichni zjišťují, že je to dobrý byznys.
Saláty v McDonalds jsou výsledkem této práce - a brzy budou mít i asijské saláty. V Pepsi, 2/3 nárůstu v příjmech pochází z jejich lepších potravin.
A když dokážeme toto, tak budeme moci uvolnit zdroje na nákup léků, které jsou více než potřebné na léčbu AIDS a HIV, malárie, nebo na prevenci ptačí chřipky. Děkuji.
Cítíte se naprosto přemoženi, když narazíte na komplexní problém?
Doufám, že se mi to podaří změnit do tří minut.
Snad se mi podaří vás přesvědčit, že komplexní neznamená vždy složité.
Pro mě, dobře vypečená bageta, právě vytažená z trouby je komplexní, ale cibule s olivami, se sýrem na kari a máku s chlebem je komplikovaná.
Jsem ekolog a studuji komplexnost.
Miluju ji. Studuji ji v přírodě, vzájemné vazby mezi živočichy.
Tady je potravní řetězec, potravní mapa mezi živočišnými druhy, žijícími v alpinských jezerech kalifornských hor.
A toto se stane s potravním řetězcem, po vpádu nepůvodního druhu ryby, který se tam nevyskytoval.
Všechny šedě vyznačené druhy zmizí.
Některé jsou na pokraji vyhynutí.
A v jezerech bude více komárů, i když je ty ryby požírají.
Všechny tyto efekty byly očekávané a přicházíme na to, že jsou předpověditelné.
Chtěl bych se s vámi podělit o pár klíčových postřehů o komplexitě, které zjišťujeme studováním přírody, a které jsou možná aplikovatelné na další problémy.
První je jednoduchost dobrých vizualizačních programů, které pomáhají rozplétat komplexnost a povzbudí vás ptát se na věci, které vás předtím nenapadly.
Například, můžete zaznamenat tok uhlíku korporátním dodavatelským řetězcem v korporátním ekosystému, nebo vzájemná propojení mezi lokalitami, kde žijí ohrožené druhy, v národním parku Yosemity.
Další věc je, když chcete předpovídat dopad jednoho druhu na další, pokud se zaměříte pouze na toto spojení a vytěsníte vše ostatní, je to vlastně hůře predikovatelné, než když zvážíte celý systém - všechna ta místa a všechna propojení - a z toho místa, zkoumáte sféry vlivu, na kterých nejvíc záleží.
Náš výzkum nám prozrazuje že je to velice lokální s ohledem na uzel, který vás zajímá, s jedním nebo dvěma stupni.
Čím více ustoupíte a přijmete komplexnost, tím větší jsou vaše šance, že najdete jednoduché odpovědi, často pak dostanete jiné odpovědi, než se kterými jste začali.
A teď k opravdu komplexnímu problému, což slouží vládě USA ke cti.
Toto je schéma protipovstalecké strategie v Afghánistánu.
Před pár měsíci bylo na titulní straně New York Times -
médii neustále zesměšňováno, jak je šíleně komplikované.
Počátečním bodem bylo posílení podpory afghánské vládě.
Jasně komplexní problém, je ale komplikovaný?
No, když jsem to viděl na titulní straně Timesů, pomyslel jsem si: "Konečně něco, co je mi blízké,
na tomhle si můžu smlsnout."
Pojďme do toho. Tady tedy máme vůbec poprvé světovou premiéru tohoto špagetového diagramu ve formě uspořádané sítě.
Tento označený uzel se snažíte ovlivnit - veřejnou podporu vládě.
Teď se koukneme o jeden, dva stupně, tři stupně dál od toho uzlu a eliminujeme tři čtvrtiny toho diagramu mimo tu sféru vlivu.
Uvnitř té sféry, většina těch uzlů není akční, jako třeba členitost terénu, a jenom menšina jsou vojenské akce.
Většina akcí je nenásilných a spadají do dvou hlavních kategorií: aktivní angažovanost v etnických a náboženských sporech, spravedlivý a transparentní ekonomický rozvoj a nabídka služeb.
Nic o tom nevím, ale tohle lze vyčíst z tohoto schéma během 24 sekund.
Když vidíte takové schéma, nelekněte se.
Chci, abyste byli nadšeni. Chci, abyste byli uvolněni.
Protože jednoduché odpovědi se mohou vynořit.
V přírodě zjišťujeme, že jednoduchost spočívá na opačné straně od komplexnosti.
A pro každý problém, čím více můžete zabrat celek a přijmout komplexnost, o to větší máte možnost zblízka vidět jednoduché detaily, na kterých nejvíce záleží.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Jsem rád, že tu mohu být a promlouvat k vám o tématu blízkému mému srdci, kterým je krása.
Vlastně se zabývám filozofií umění a estetikou v mé pracovní činnosti.
Snažím se zjistit, intelektuálně, filozoficky, psychologicky, jaký že je ten zážitek z krásy, co o něm prakticky můžeme říci a jak se lidé vychylují, když se mu snaží porozumět.
Toto je ale extrémně komplikovaná disciplína, zčásti proto, že věci, které nazýváme krásnými, jsou tak odlišné.
Mám na mysli tu bezpočetnou mnohotvárnost -- dětský obličej, "Harold v Itálii" od Berlioze, filmy jako "Kouzelník ze země Oz", Chekhovy hry, anebo krajina centrální Kalifornie, pohled na horu Fuji z Hokusai, "Rytíř růže", anebo senzační rozhodující gól při fotbalovém zápase světového poháru, "Hvězdná noc" od Van Gogha, romány Jane Austinové, nebo Fred Astaire, tancující přes celou obrazovku.
Tento velmi stručný seznam zahrnuje lidské bytosti, přírodní tvary a krajiny, umělecká díla nebo dovedné lidské aktivity.
Důvod, který by ozřejmil přítomnost krásy ve všem právě vyjmenovaném, nebude snadné najít.
Ale mohl bych vám alespoň dát malý náznak toho, co je z mého pohledu tou nejsilnější teorií krásy, kterou dosud máme.
A nemáme ji od filozofa umění, od postmoderního uměleckého teoretika, nebo uznávaného uměleckého kritika.
Ne, tato teorie je od experta na korýše, červy a pěstování holubů. A pravděpodobně víte, koho tím myslím -- Charlese Darwina.
Samozřejmě, mnoho lidí se domnívá, že už znají tu správnou odpověď na otázku: "co je krása?"
Je to v oku pozorovatele.
Je to cokoli, co se vás osobně dotkne.
Nebo jak někteří lidé -- speciálně akademici -- preferují, že krása je v kulturně vzdělaném oku pozorovatele.
Lidé souhlasí, že obrazy, filmy nebo hudba jsou krásné, protože jejich kultury je formují do uniformity estetického vkusu.
Vkus pro přírodní krásy a pro umění se posouvá napříč kulturami s obrovskou lehkostí.
Beethovena obdivují v Japonsku.
Peruvijci milují japonské tisky na dřevo.
Sochy Inků jsou ceněnými poklady v britských muzeích, zatímco Shakespear už byl přeložen do každého hlavního jazyka této Zeměkoule.
Nebo jen pomyslete na americký jazz nebo americké filmy -- ty jsou všude.
Je zde mnoho rozdílů mezi uměními, ale jsou tu také univerzální mezikulturní estetické radosti a hodnoty.
Jak můžeme vysvětlit tuto univerzalitu?
Nejlepší odpovědí je pokusit se o rekonstrukci Darwinovské evoluční historie našeho uměleckého a estetického vkusu.
Musíme se pokusit dekonstruovat naše současné umělecké chuti a preference a vysvětlit tím, jak a proč se zaryly do našich myslí. V aktivitách jednak našeho prehistorického, zejména pleistocénského prostředí, kdy jsme se stali plně lidskými, ale také v sociálních situacích, ve kterých jsme se vyvinuli.
Toto reverzní inženýrství nám také zajistí pomoc z lidských záznamů uchovaných z prehistorie.
Myslím tím zkameněliny, jeskynní malby a tak dále.
A mělo by vzít v úvahu to, co už víme o estetických zájmech izolovaných skupinek lovců-sběračů, které přežily do 19. a 20. století.
Já osobně nemám žádné pochyby o tom, že náš zážitek krásy, se svou emocionální intenzitou a potěšením, patří do vyvinuté lidské psychologie.
Zážitek z krásy je jen jedna komponenta v celé sérii Darwinovských adaptací.
Krása je přizpůsobivý efekt, který rozšiřujeme a zintenzivňujeme při tvoření a kochání se uměleckými díly a zábavou.
Jak mnoho z vás ví, evoluce je založena na dvou hlavních mechanismech.
První z nich je existence přírodního výběru -- což je náhodná mutace a výběrové zachování -- společně s naší základní anatomií a fyziologií -- tedy vývojem např. slinivky, očí nebo nehtů na prstech.
Přírodní výběr také vysvětluje mnoho základních ošklivostí, jako např. příšerný pach kazícího se masa, nebo strachy, např. strach z hadů nebo postávání na kraji vysokého útesu.
Přírodní výběr také vysvětluje potěšení -- sexuální potěšení, naši touhu po sladkém, tučném a proteinech, což na oplátku ozřejmuje existenci oblíbené potravy, od zralého ovoce přes čokoládové krémy až po grilovaná žebírka.
Ten druhý skvělý evoluční princip je sexuální výběr, a ten funguje velmi rozdílně.
Třeba pávův nádherný ocas je toho dobrým příkladem.
Nevyvinul se pro přežití v přírodě.
Vlastně přímo odporuje přežití v přírodě.
Ocas páva vznikl k výběru druha k páření, který dělají páví samičky.
Je to docela známý příběh.
Jsou to vlastně ženy, které posouvají historii dál dopředu.
Mimochodem, samotný Darwin, neměl žádné pochybnosti, že ocas páva je pro páví samičky krásný.
On dokonce použil toto slovo.
Takže teď, zohledňujíce vyslovené podněty, můžeme říct, že zážitek z krásy je jeden ze způsobů, jaký evoluce používá pro nabuzení a udržení zájmu nebo fascinace, dokonce posedlosti, aby nás podpořila za účelem udělat to nejsprávnější rozhodnutí k přežití a reprodukci.
Krása je přírodní způsob jak na dálku ovlivnit chod věcí, tak řečeno.
Samozřejmě nemůžete očekávat, že sníte adaptivně prospěšnou krajinu.
Těžko byste to udělali vašim dětem nebo vašemu milenci.
Ten trik evoluce spočívá v dělání věcí krásnými, aby na vás působily jistým magnetismem aby vás těšily jen při pouhém pohledu na ně.
Zamyslete se krátce nad tím důležitým zdrojem estetického potěšení, tou magentickou přitažlivostí krásných krajin.
Lidé z velmi odlišných kultur po celém světě mají rádi určitý druh krajiny. Druh krajiny, který se ne úplně náhodou podobá savanám z pleistocénu, ve kterých jsme se vyvinuli.
Taková krajina se objevuje dnes a denně na kalendářích, pohlednicích, v návrhu golfových hřišť a veřejných parků a v těch zlatě orámovaných obrazech, které visí v obývacích místnostech od New yorku až po Nový Zéland.
To je krajina malíře Hudsona Rivera Schoola, která ukazuje otevřené prostory nízkých travin posetá jednotlivými kmeny stromů.
Stromy jsou, mimochodem, často preferovány, pokud se větví nízko nad zemí, což znamená, že to jsou stromy, na které byste mohli vylézt pokud byste zrovna byli v úzkých.
Krajina často ukazuje přítomnost vody přímo v hlavním pohledu, nebo náznak vody někde v modravé dálce, znaky zvířecího a ptačího života, nebo také nejroztodivnější zeleň, a nakonec -- samozřejmě -- cestu nebo silnici, nebo možná břeh řeky nebo pobřeží, které pokračuje do dálky, jako by vás zvalo k rozběhnutí se po něm.
Taková konstrukce krajiny je považována za krásnou i lidmi v zemích, které ji nemají.
Tato ideální krajina savany je jedním z nejzřetelnějších příkladů, jak lidské bytosti kdekoli nachází krásu v podobných vizuálních zážitcích.
Ale někdo by mohl argumentovat, že to je jen přírodní krása.
Jak je to s uměleckou krásou?
Není to vyčerpávajícně kulturní?
Já si nemyslím, že by bylo.
A znovu bych se rád podíval do prehistorie, abych o tom mohl něco říci.
Všeobecně se věří, že nejrannější lidská umělecká díla jsou ty opravdu vyvinuté nástěnné jeskynní malby, které všichni známe z Lascaux nebo ze Chauvet.
Jeskyně Chauvet jsou staré zhruba 32 tis. let, podobně jako pár malých, realistických soch žen a zvířat z toho samého období.
Ale umělecké a ozdobné dovednosti jsou výrazně starší než toto.
Krásné lasturové náhrdelníky, které vypadají jako něco, co vidíte na každé výstavce rukodělné výroby, podobně, jako třeba okrové tělové barvy, byly nalezeny zhruba před 100 tisíci lety.
Ale ty nejvíce úchvatné prehistorické artefakty jsou ještě starší než toto.
Myslím tím tak zvané Acheulénské ruční sekery.
Nejstarší kamenné nástroje jsou pěstní klíny od Olduvai Gorge ve východní Africe.
Ty se datují do doby zhruba před 2,5 milionem let.
Tyto velmi hrubé nástroje se vyskytovaly po několik tísíc století, až do doby zhruba před 1,4 mil. let, kdy Homo erectus začal formovat jednoduché, úzké kamenné pláty, někdy obroušené ovály, formované do často, našim očím velmi příjemným tvarům symetricky směrovaného listu nebo kapky slzy.
Tyto Acheulénské ruční sekery -- pojmenované podle St. Acheuleénu ve Francii, kde byly poprvé nalezeny v 19. století -- byly vykopány v množstvích tisíců roztroušené po Asii, Evropě a Africe, téměř všude, kde se potuloval Homo erectus a Homo ergaster.
Jen to pouhé množství těchto ručních seker ukazuje, že nemohly být vyráběny na zabíjení zvířat.
A ta zápletka se skutečně zahustí jakmile si uvědomíme, narozdíl od ostatních nástrojů z pleistocénu, že ruční sekery často neukazují žádné znaky opotřebení na jejich křehkých ostřích.
A některé jsou dokonce příliš velké na zabíjení zvířat.
Jejich symetrie, jejich atraktivní materiály a především jejich pedantské zpracování jsou jednoduše krásné pro naše oko i dnes.
Takže co byly tyto starodávné -- myslím tím, že jsou starodávné a cizí, ale současně jsou nám velice povědomé.
K čemu sloužily tyto artefakty?
Nejlepší možná odpověď je, že to byly doslova nejrannější známé formy umění, praktické nástroje, které se proměnily v úchvatné estetické objekty, vysoce hodnocené pro jejich elegantní tvar a jejich vytříbené zhotovení.
Ruční sekery znamenají evoluční krok v lidské historii -- nástroje zhotovené proto, aby fungovaly k něčemu, co Darwinisté nazývají fitness signály -- což, dá se říci, ukazuje na podobný jev jako u pávího ocasu, jen s tím rozdílem, že od ochlupení a peří se ruční sekery úmyslně odlišují dokonalým zpracováním.
Kvalitně vyrobená ruční sekera má naznačovat kýžené osobní kvality -- inteligenci, jemnou motoriku, schopnost plánovat, svědomitost a někdy také přístup ke vzácným materiálům.
Přes desítky tisíc generací tyto schopnosti zvyšovaly status těm, kteří je dokázali dát na odiv, a zvyšovaly jejich reprodukční výhodu oproti těm méně schopným.
Tohle je velmi starý způsob oslovení, ale jak se ukázalo, tak funguje -- "Proč se mnou nejdeš do mé jeskyně, kde ti ukážu svojí sbírku seker."
(smích) S tím rozdílem, samozřejmě, a to je na tom to zajímavé, že si nejsme úplně jistí, jak toto bylo sdělováno, protože Homo erectus, který tyto předměty vyráběl, neměl vyvinutý jazyk.
Je to obtížné uchopit, ale je to neuvěřitelný fakt.
Tento předmět byl vyroben předchůdcem člověka -- Homo erectus nebo Homo ergaster -- mezi 50 a 100 tisíci lety před vývojem jazyka.
Trvajíc přes milion let, tradice ručních seker je nejdelší uměleckou tradicí v lidské a pračlověčí historii.
V závěru této báje o ručních sekerách, Homo sapiens -- jak se pak tito lidé jmenovali -- měli potiže s nalezením nových způsobů pobavení a ohromení druhých, takže si vymysleli vyprávění vtipů, příběhů, tancování a úpravování vlasů.
Ano, upravování vlasů -- na tom trvám.
Pro nás modernisty, je brilatní technika použita k vytváření imaginárních světů v románech a ve filmech, k vyjádření intenzívních emocí hudbou, obrazy a tancem.
Ale stále zůstává jeden velice základní rys té po předcích zděděné osobnosti v našich estetických touhách: je to krása, kterou nacházíme v kvalitním a vytříbeném výkonu.
Z Lascaux až do Louvre a Carnegie Hall, lidské bytosti mají neustálou přirozenou chuť na kvalitní ukázku umělecké práce.
Nacházíme krásu ve všem dobře odvedeném.
Takže příště, až projdete kolem výlohy klenotnictví, kde bude nádherně vybroušený kámen tvaru kapky slzy, nebuďte si tak jistí, je to jen vaše kultura, která vám říká, že ten blyštivý šperk je krásný.
Vaši vzdálení předkové ten tvar milovali a nacházeli krásu v dovednosti potřebné k jeho výrobě, ještě před tím, než dokázali vyjádřit lásku mluveným slovem.
Takže je krása v oku pozorovatele?
Ne, je hluboko v našem vědomí.
Je to dar, za který vděčíme inteligentním dovednostem a bohatému emočnímu životu našich velice starých předků.
Naše silná reakce na obrázky, na výrazy emocí v umění, na krásu hudby nebo nočního nebe, bude s námi a našimi potomky tak dlouho, dokud bude lidská rasa existovat.
Děkuji vám.
(potlesk)
Vzbudila jsem se uprostřed noci zvukem těžké exploze.
Byla hluboká noc.
Nepamatuji se, kolik bylo hodin.
Jenom si pamatuji, že ten zvuk byl tak silný a tolik šokující.
Všechno v mém pokoji se otřásalo -- moje srdce, moje okna, moje postel -- všechno.
Vyhlédla jsem z okna a viděla jsem plný půlkruh exploze.
Myslela jsem si, že to bylo jako ve filmech, ale ty filmy je nevyjádřily v tak silné podobě, na jakou jsem se dívala já -- plné jasně červené a oranžové a šedé, a plného kruhu exploze.
Já jsem na to zírala, dokud se to nevytratilo.
Vrátila jsem se zpátky do postele a modlila jsem se a tajně děkovala Bohu, že ta bomba nepřistála na domě mé vlastní rodiny, a že to té noci nezabilo moji rodinu.
Od té noci uběhlo 30 let a já pořád cítím vinu za tu modlitbu, kterou jsem odříkala, protože další den jsem se dozvěděla, že ta bomba dopadla na dům kamaráda mého bratra a zabila jeho a jeho otce, ale nezabila jeho matku ani jeho sestru.
Jeho matka se objevila další týden ve třídě mého bratra a prosila sedmileté děti, aby se s ní podělily o jakoukoliv fotku jejího syna, protože ona ztratila úplně všechno.
Tohle není příběh nějaké bezejmenné oběti války a bezejmenných uprchlíků, jejichž stereotypní obrázky můžeme vidět v novinách a našich televizích, v roztrhaném oblečení, špinavými tvářemi a vyděšenýma očima.
Tohle není příběh bezejmenného někoho, kdo žil za nějaké války, někoho, čí naděje, sny, úspěchy, rodiny, přesvědčení a hodnoty neznáme.
Tohle je můj příběh.
Já jsem ta dívka.
Já jsem další obraz a zjevení dalšího válečného přeživšího.
Já jsem ta uprchlice, já jsem ta dívka.
Vidíte, vyrůstala jsem ve válkou rozedraném Iráku a věřím, že válka má dvě strany – a že my jsme dosud viděli pouze jednu její tvář.
Mluvíme jenom o té jedné stránce.
Ale je i druhá strana, ta, které jsem byla svědkem jako někdo, kdo ji zažil, a někdo, kdo za ni nakonec pracoval.
Vyrostla jsem s barvami války -- červená barva jako oheň a krev, hnědé odstíny země při výbuchu do našich tváří a ta ostrá stříbrná vybuchlé bomby, tak zářivá, že před ní nemůže nic ochránit vaše oči.
Vyrůstala jsem za zvuků války -- za staccata střelby, za hrozných výbuchů explozí, hrozivého hučení přeletávajících letadel a houkavých výstražných tónů sirén.
Tohle jsou zvuky, které byste očekávali, ale jsou také zvuky trošku falešných ptačích koncertů, které v noci prozpěvují, vysoké, upřímné výkřiky dětí a burácivé, nesnesitelné, ticho.
"Válka", jeden můj přítel řekl, "není vůbec o zvuku.
Je to vlastně o tichu, o tichu lidskosti."
Tehdy jsem opustila Irák a založila mezinárodní organizaci nazývanou Ženy ženám, která pracuje s ženami, které přežily válku.
Při mých pracovních cestách, z Konga do Afgánistánu, ze Súdánu do Rwandy, jsem se naučila, že nejen barvy a zvuky války jsou všude stejné, ale strach z války také.
Jak víte, je strach ze smrti – a nevěřte žádné filmové postavě, která se smrti nebojí.
Je to velmi děsivé, mít ten pocit, že "každou chvíli umřu" nebo "při téhle explozi jsem mohla zemřít."
Ale je také strach ze ztráty milovaných lidí a myslím si, že ten je ještě horší.
Nechcete na to myslet, je to příliš bolestivé.
Já si ale myslím, že ten nejhorší druh strachu je ten -- jak mi Samia, jedna bosenská žena jednou řekla po čtyřech letech války v Sarajevu. Řekla: "Ten strach ze ztráty mého já, ten strach ze ztráty mého já."
Tohle je to, co mi moje maminka v Íráku říkávala.
Je to jako umírání zevnitř.
Jedna palestinská žena mi jednou řekla: "Není to o strachu z vlastní smrti," řekla, "někdy si připadám, jako kdybych umřela desetkrát za den," a popisovala pochody vojáků a zvuky jejich kulek.
A řekla: "To ale není spravedlivé, protože je jenom jeden život, a tak by také měla být jenom jedna smrt."
My jsme se dívali jenom na jednu stranu války.
Diskutovali jsme a sžírali se důležitými starostmi o počtu čet, o snížení času, o válečných náporech a bleskových operacích, když jsme se měli zabývat detaily toho, kde byla sociální síť nejvíce potrhaná. Kde komunita improvizovala a přežila a ukázala skutky nezlomnosti a úžasné kuráže proto, aby přežila.
Byli jsme příliš zabraní do zdánlivě objektivních diskuzí o politice, taktikách, zbraních, dolarech a zraněních.
Tohle je jazyk sterility.
S jakou přirozeností jednáme o zraněních v kontextu tohoto tématu.
V tenhle moment začneme pojímat znásilňování a oběti jako nevyhnutelnost války.
80 procent uprchlíků po celém světě jsou ženy a děti.
Och. 90 procent obětí novodobých válek jsou civilisté --
75 procent z nich jsou ženy a děti.
Jak zajímavé.
Ach, půl milion žen ve Rwandě je znásilněno každých sto dnů.
Nebo, jak teď mluvíme, tak jsou tisíce konžských žen znásilňovány a zohavovány.
Jak zajímavé.
Staly se pro nás čísly, na která se odkazujeme.
Tvář válek má čím dál víc nelidské oči, které shlížejí na naše nepřátele z prostoru. Přitom se posílají bomby na neviděné cíle, přičemž dirigent orchestru mediálních vztahů tohoto konkrétního útoku právě zasáhl vesničana namísto extrémisty.
Je to jako hrát šachy.
Naučíte se hrát na škole mezinárodních vztahů při cestě ven a nahoru k národnímu a mezinárodnímu vedení.
Šachmat.
Chybí nám naprosto odlišná strana válek.
Chybí nám příběh mojí matky, která si vždycky dala pozor, aby pokaždé, když začala houkat siréna nebo přestala jít elektřina, zahrála loutkové představení pro mě a mé bratry, abychom se nebáli zvuků exploze.
Schází nám příběh Fareedy, učitelky piana v Sarajevu, která se vždycky postarala o to, aby byla její hudební škola otevřená každičký den po všechny čtyři roky války v Sarajevu. Do té školy chodila každý den, i přes výstřely ze samopalů na školu i na ni. Postarala se o to, aby se hrálo na piáno, na housle, na cello, po celou dobu války, když studenti nosili své rukavice, čepice a kabáty.
To byl její boj.
To byl její vzdor.
Také nám chybí příběh Nehii, palestinské ženy v Gaze, která v minutě příměří loňské války opustila dům a dala dohromady tolik mouky, aby upekla dost chleba pro každého souseda na to, aby měl zásoby v případě, že by to příměří bylo pouze jednodenní.
Neznáme ani příběhy Violet, která přestože přežila genocidu při kostelním masakru, tak pokračovala s pomocí při pohřbu těl, čištění domů a ulic.
Chybí nám příběhy žen, které doslova udržují život v pohybu uprostřed válek.
Víte to -- víte, že lidé se zamilovávají za války a chodí do škol, do továren a do nemocnic? Rozvádějí se a chodí tancovat a bavit se a snaží se žít normální život?
A ti, kteří se starají o chod těchto životů, jsou ženy.
Jsou dvě strany války.
Je ta, která bojuje, a ta, která udržuje školy, továrny a nemocnice otevřené.
Je tu strana, která je zaměřená na vyhrávání bitev, a ta, která je zaměřená na vyhrávání života.
Je strana, která vede diskuze na titulních stránkách, a je strana, která vede diskuze, které nejsou příliš vidět.
Je strana, která si myslí, že mír je konec boje, a je strana, která si myslí, že mír znamená příchod škol a pracovních příležitostí.
Je strana, která je vedena muži, a strana, která je vedena ženami.
A proto, abychom porozuměli, jak vybudovat trvalé příměří, musíme porozumět válce a míru obou stran.
Musíme znát celý obraz toho, co to znamená.
Proto, abychom porozuměli tomu, co mír doopravdy znamená, potřebujeme pochopit to, co mi řekla jedna súdánská žena, "Mír znamená to, že mi moje nehty na prstech u nohou znovu rostou."
Vyrůstala v Súdánu, v Jižním Súdánu, kde válka zuřila 20 let, zabila milion lidí a vysídlila pět milionů uprchlíků.
Mnoho žen bylo vzato do otroctví rebely a vojáky a staly se z nich sexuální otrokyně, které byly také nuceny nosit munici, vodu a jídlo pro vojáky.
A proto tato žena strávila 20 let chozením -- aby nebyla znovu unesena.
A až když bylo nastoleno nějaké příměří, tak jí její nehty na nohou znovu narostly.
Potřebujeme porozumět míru z perspektivy nehtů na prstech u nohou.
Potřebujeme porozumět tomu, že nemůžeme mít vyjednávání o skoncování válek nebo o míru bez toho, abychom do nich zahrnuli ženy.
Připadá mi neuvěřitelné, že ta jediná skupina lidí, kteří nebojují, nezabíjejí, nerabují, nepálí, ani neznásilňují, že právě ta skupina lidí, která většinou -- i když ne úplně výhradně -- udržuje chod života uprostřed války, není pozvána k jednacímu stolu.
Stojím si za tím, že ženy vedou tyhle méně viditelné diskuze, ale jsou také muži, kteří jsou z těchto diskuzí vyřazeni.
Lékaři, kteří nebojují, umělci, studenti, muži, kteří odmítnou zvednout zbraně -- tihle všichni jsou také vyloučeni od jednacích stolů.
Není možné bavit se o trvalém míru, o budování demokracie a stabilní ekonomiky a jakékoliv stability bez toho, abychom do těchto diskuzí zapojili ženy.
Ne jednu, ale 50 procent.
Není možné bavit se o budování stability bez toho, abychom začali investovat do žen a dívek.
Věděli jste, že jeden rok celosvětového vojenského rozpočtu se rovná 700 let rozpočtu OSN, což je stejné jako 2928 let rozpočtu OSN přiděleného ženám?
Kdybychom prohodili tuto distribuci zdrojů, tak bychom možná docílili stálejšího míru ve světě.
A nakonec musíme také investovat do míru a do žen, nejen proto, že to je ta správná věc, nejen proto, že to je ta správná věc pro to, jak dnes vybudovat dlouhotrvající mír, ale pro budoucnost.
Žena z Konga, která mi vyprávěla o tom, jak jejím dětem zabili otce před očima a ji znásilnili a zohavili, a jak její děti viděli jejich devítiletého sourozence zabitého před jejich očima, tak mi vyprávěla, že teď na tom jsou mnohem lépe.
Zapojila se do mezinárodního programu Ženy ženám.
Byla jí přidělena podpora.
Naučila se o svých právech.
Naučili jsme ji obchodní a pracovní dovednosti.
Pomohli jsme jí získat práci. Vydělávala 450 dolarů. Vedla si dobře.
Posílala své děti do školy a měla nový domov.
Řekla: "To, čeho se bojím nejvíc, není nic z toho.
Bojím se, že mé děti mají nenávist ve svých srdcích. Že když vyrostou, tak budou chtít bojovat proti vrahům jejich otce a bratra."
Potřebujeme investovat do žen, protože jsou naší jedinou nadějí pro to, že v budoucnu nebude žádná další válka.
Tato matka má lepší šanci vyléčit své děti, než jakákoliv mírová dohoda.
Jsou to dobré zprávy? Samozřejmě, že jsou.
Je spousta dobrých zpráv. Začínají těmito ženami, o kterých jsem vám řekla -- o ženách, které tančí a zpívají každičký den kdy mohou -- a kdo jsme my, že netancujeme?
Ta dívka, o které jsem vám řekla, nakonec založila mezinárodní organizaci Ženy ženám -- a to ovlivnilo životy miliónům lidí, poslalo 80 milionů dolarů -- a já jsem to začala od nuly, z ničeho, dočista ničeho.
(Smích) Jsou ženy, které stojí na svých nohách i přes jejich okolnosti, ne kvůli nim.
Přemýšlejte o tom, jak by svět mohl být lepším místem, kdybychom měli, pro změnu, lepší rovnost. Máme rovnoprávnost, máme reprezentaci a rozumíme válce z jedné i druhé strany.
Rúmí, sufijský básník ze třináctého století, řekl: "Venku, mimo světy špatných a dobrých skutků, je pole.
Tam tě budu čekat.
Když si duše lehne na tu trávu, svět je příliš plný na to, aby se o něm mluvilo.
Nápady, jazyky, i fráze 'jeden druhého' najednou nemá žádný smysl."
Já skromně -- skromně dodávám -- že venku za hranicemi světových válek a míru je pole, na kterém je mnoho žen a mužů, kteří se tam sejdou.
Udělejme toto pole větším místem.
Sejděme se na něm všichni.
Děkuji.
(Potlesk)
Budu mluvit o práci, hlavně o důvodech, které vedou lidi k tomu v práci moc práce neudělat, což je problém, který máme v zásadě všichni.
Ale vezměme to od začátku.
Existují firmy, neziskové a charitativní organizace a spousta dalších skupin, které někoho zaměstnávají, nebo pro ně pracují dobrovolníci.
Všechny ty společnosti od svých zaměstnanců očekávají, že odvedou skvělou práci. Teda, aspoň doufám.
Doufejme, že aspoň dobrou práci, nebo ještě lépe skvělou práci.
Většinou si taky řeknou, že by měli být na jednom místě, odkud by pracovali.
Takže se nějaká společnost, charitativní nebo jakákoliv jiná organizace většinou, když nemáte to štěstí a nepracujete v Africe – většina lidí musí denně chodit do kanceláře.
A proto firmy staví kanceláře.
Koupí nebo si pronajmou budovu, nebo si najmou prostor, a ten prostor zaplní.
Dají tam stoly, židle, počítače, software, internetové připojení, možná lednici nebo něco takového, a po svých zaměstnancích nebo dobrovolnících chtějí, aby na takové místo denně přicházeli a dobře pracovali.
Vypadá to jako rozumná úvaha.
Ale když se pak s někým bavíte, nebo se zamyslíte sami nad sebou a zeptáte se: Kam ve skutečnosti chcete jít, když nutně potřebujete něco udělat?
– zjistíte, že nikdo většinou neodpoví to, co by čekali jejich zaměstnavatelé.
Když se někoho zeptáte: Kam jdete, když vážně potřebujete něco udělat?
Existují víceméně tři odpovědi.
Buď je to určité místo, prostor nebo místnost.
Nebo pohyblivý objekt. Anebo, za třetí, doba.
Uvedu pár příkladů.
Když se někoho ptám – a už se na to ptám asi deset let – "Kam jdete, když opravdu potřebujete něco udělat?" Odpověď většinou zní: na terasu, na verandu,
do kuchyně.
Nebo taky do pokoje pro hosty, do přízemí, do kavárny, do knihovny.
Někdo odpoví, že jede vlakem, letadlem, autem, zkrátka dopravním prostředkem.
A pak jsou lidi, co řeknou, "Nezáleží na tom, kde jsem, ale musí to být buď hodně brzo ráno, nebo pozdě v noci, nebo o víkendu."
Skoro nikdy nikdo nezmíní kancelář.
Přitom za takzvané kanceláře utrácejí firmy hromady peněz, a pořád tam nutí někoho chodit, i když v nich vlastně nikdo nepracuje.
Co to jako je?
Co to má znamenat? Kdo tohle vymyslel?
A když se na to ještě víc zaměříte, zjistíte, že lidi – jde o to, že lidi chodí do práce, ale místo dne stráveného v práci zažívají spíš okamžiky strávené prací. Tak to v kanceláři chodí.
Místo celého dne máte na práci pár chvil.
Asi jako kdyby měla kancelář místo dveří mixér – vejdete a pracovní den se rozseká na menší části, protože děláte čtvrt hodiny tohle a půl hodiny tamto, a pak se najednou zase něco přihodí a odvede vás od práce, musíte vyřídit něco jiného, zbyde vám dvacet minut a je tu oběd. Pak máte zas něco dalšího na práci,
nastává čtvrthodinka, někdo si vás bere stranou, na něco se ptá. A pět večer je tu dřív, než se nadějete. A když si to přeberete, uvědomíte si, že jste za celý den neudělali vůbec nic.
Tenhle pocit všichni dobře známe.
S největší pravděpodobností se nám to stalo včera nebo předevčírem.
Zamyslíte se a říkáte si: Dneska jsem nic neudělal.
Byl jsem v práci. Seděl jsem za stolem. Pracoval jsem u drahého počítače.
Používal jsem příslušný software.
Šel jsem na všechny porady.
Vyřídil jsem konferenční hovory. Všechno jsem splnil.
Ale vlastně jsem neudělal vůbec nic.
Jen jsem plnil úkoly.
Ale žádnou smysluplnou práci jsem nevykonal.
Dojdete taky k tomu, že hlavně tvůrčí lidi – designéři, programátoři, spisovatelé, inženýři, myslitelé – ti všichni k práci potřebují dlouhé, ničím nerušené úseky času.
Za čtvrt hodiny nikdo nic nevytvoří a pořádně se nad ničím nezamyslí.
Možná vás letmo něco napadne, ale k tomu, abyste se nad nějakou problematikou skutečně hluboce zamysleli, jsou zapotřebí delší, ničím nerušené časové úseky.
A i když má pracovní den většinou osm hodin, kolik z vás tu kdy mělo v kanceláři osm hodin sami pro sebe?
Sedm hodin?
Šest? Pět? Čtyři?
Kdy jste pro sebe v kanceláři měli naposled tři hodiny?
Dvě hodiny? Jednu, stěží.
Jen velmi málo lidí má v kanceláři dostatek ničím nerušeného času.
A proto lidi pracují doma, nebo sice jdou do kanceláře, ale jdou tam hodně brzo ráno, nebo pozdě v noci, když už tam nikdo není. Počkají si, až všichni odejdou, nebo jdou do kanceláře o víkendu, pracují v letadle, v autě nebo ve vlaku, protože je tam nic neruší.
Nebo je tam sice taky něco vyrušuje, ale není to tak strašné, jako vyrušení, o kterých budu hned mluvit.
A celý tenhle fenomén krátkých časových sekvencí, kdy máme něco dělat, mi přijde podobný ještě něčemu, co taky nefunguje, když vás pořád něco ruší, – spánek.
Spánek a práce mají podle mě hodně společného. A nemyslím jen to, že můžete pracovat ve spaní a spát u práce.
O tom teď nemluvím.
Mluvím konkrétně o tom, že jak spánek, tak práce jsou postupné nebo fázové děje.
Spánek má několik fází nebo stupňů –
každý jim říká jinak. Celkem jich je pět. Abyste se dostali k těm nejhlubším a nejdůležitějším fázím, musíte podstoupit i všechny předchozí.
A když vás něco vyruší v brzké fázi spánku, třeba když vás někdo v posteli kopne nebo slyšíte hluk, nebo cokoli jiného – nemůžete jen tak pokračovat tam, kde jste přestali.
Jestli vás něco vyrušilo a vzbudili jste se, musíte začít znova.
Vrátíte se o pár fází zpátky a začínáte nanovo.
A nakonec – stane se, že máte den, kdy se vzbudíte v osm nebo v sedm ráno nebo kdy vstáváte a říkáte si, dneska jsem se teda moc dobře nevyspal.
Dělal jsem to tak, jak mám – šel jsem spát, lehl jsem si, ale vlastně jsem pořádně nespal.
Říkáme, že jdeme spát, ale ve skutečnosti se spánku postupně přibližujeme.
Trvá to; musíte projít všemi fázemi. A když vás něco přeruší, nevyspíte se moc dobře.
Takže jak můžeme čekat – očekával by tu někdo, že se dobře vyspí, když ho bude celou noc něco rušit?
Jasně že ne.
Tak jakto, že si myslíme, že budou lidi dobře pracovat, když je v kanceláři celý den něco ruší? Jak si vůbec můžeme myslet, že by mohli něco dělat,
když se do kanceláře chodí nechat vyrušovat?
To nedává smysl.
A jaký druh vyrušení neexistuje nikde jinde než v kancelářích?
Protože jinde vás bude taky něco rušit, třeba televize, nebo se půjdete projít, o patro níž je lednice, máte pohodlnou pohovku, nebo co já vím.
Někteří manažeři tvrdí, že nechtějí, aby jejich zaměstnanci pracovali doma, protože je tam toho moc rozptyluje.
Taky tvrdí – někdy říkají: "Jak mám vědět, že ten člověk pracuje, když ho nevidím?"
Což je další, samozřejmě úplně absurdní, výmluva.
Já jsem taky manažer. Chápu je. Vím, jak to chodí.
Všichni na sobě v tomhle ohledu musíme zapracovat.
Manažeři ale často jmenují nejrůznější rozptýlení. "Nemůžu nikomu dovolit pracovat doma.
Koukal by se na televizi. Dělal by něco jinýho."
To ale ve skutečnosti nejsou hlavní vyrušení od práce. Jsou to totiž vyrušení dobrovolná.
Vy sami se rozhodnete, že se necháte vyrušit televizí. Vy se rozhodnete, že něco zapnete. Vy se rozhodnete sejít do jiného patra nebo vyrazit na procházku.
V kanceláři je naopak většina rozptylování a vyrušení, kvůli kterým lidé nepracují, nedobrovolná.
Pár si jich teď projdeme.
Manažeři a šéfové často tvrdí, že z práce vás nejvíc vyrušuje Facebook, Twitter, Youtube a podobné stránky. A dokonce to zašlo tak daleko, že v práci teď tyhle stránky zakazují.
Někdo z vás se na ně možná v práci ani nedostane.
Nejsme snad v Číně, ne? Co to jako je?
Jasně, takže vám zakážou pár stránek a v tom je ten problém, proto lidi nepracujou,
protože jsou na Facebooku a na Twitteru? To je absurdní.
Úplně mimo.
A kromě toho jsou stejně dneska Facebook, Twitter a Youtube jenom novodobý kuřpauzy.
Před deseti lety by čtvrthodinová pauza na cigáro nikomu nevadila, tak proč teď každý řeší pár minut na Facebooku, nebo chvilku strávenou tweetováním nebo na Youtube?
To ale nejsou hlavní nástrahy práce v kanceláři.
Já hlavním úskalím práce v kanceláři přezdívám M&M's, manažeři a mítingy.
Dva hlavní problémy moderní kanceláře dnešní doby.
Kvůli nim se v práci nic neděje. Kvůli M&M's.
Zajímavé je, že na všech těch místech, kde lidi skutečně pracují, například doma, v autě nebo v letadle, pozdě v noci nebo brzo ráno – nejsou ani manažeři, ani mítingy.
Ruší je spoustu jiných věcí, ale nejsou to ani manažeři, ani mítingy.
Jinde na ně nenarazíte, jedině v kanceláři.
A práce manažera spočívá v podstatě ve vyrušování lidí.
Od toho manažeři jsou – aby rušili lidi při práci.
Ve skutečnosti vlastně nepracují, takže kontrolují, jestli pracují ostatní, a tím je ruší. Na světě je hodně manažerů.
A taky hodně lidí. A kvůli manažerům se na světě taky hodně vyrušuje.
Pořád zjišťují: "Jak to jde?"
"Ukaž, co máš," a podobně.
A vždycky ruší v tu nejhorší dobu, když se zrovna člověk dokonce snaží dělat něco, za co je placený, v tu chvíli vás vyruší.
To je blbý.
Ještě horší ale je, že manažeři nejčastěji organizují mítingy.
A mítingy jsou životu nebezpečný, šílený, naprosto zhoubný záležitosti během práce.
Všichni víme, že to tak je. Zaměstnanci nikdy žádný míting neuspořádají,
tak to prostě je.
Manažer svolá míting, zaměstnanci se hezky sejdou, a je to naprosto zničující – Jen tak se rozhodnout: "Sejde se tu deset lidí a budeme mít míting.
Je mi jedno, co zrovna děláte. Rozhodně to, co děláte, dělat přestaňte a pojďte na míting."
Jaká je asi pravděpodobnost, že všem 10 lidem se zrovna hodí přestat?
Co když zrovna vymýšlí něco důležitého? Co když zrovna něco důležitého dělají?
Najednou po nich chcete, aby přerušili svoji práci a šli dělat něco úplně jiného.
Jsou teda v zasedačce, všichni společně, a většinou se probírá něco, na čem nezáleží.
Protože mítingy nejsou práce.
Na mítingu se bavíte o tom, co dělat budete. Mítingy se taky rozmnožují.
Z jednoho mítingu vzniká další
a pak ještě další míting. Většinou se mítingů účastní víc lidí, než je ve skutečnosti potřeba.
A jsou fakt drahý.
Firmy si často myslí, že hodinový míting je hodinový míting, ale to by byla pravda, jen kdyby se takového mítingu účastnil jeden člověk.
Když je na mítingu 10 lidí, není to hodinový, ale desetihodinový míting.
Firma přijde o deset hodin produktivity kvůli jednomu hodinovému mítingu, který by zvládli dva tři lidi vyřídit za pár minut.
Ale ne, místo toho se dopředu naplánuje míting, protože mítingy fungují jako software, v 15minutových nebo 30minutových nebo hodinových intervalech.
V Outlooku si osmihodinový míting nenaplánujete. Nejde to. Ani vlastně nevím, jestli to jde.
Buď to může být 15, 30, 45 minut nebo hodina.
Vyplňujeme tyhle časové intervaly, i když ve skutečnosti by to mělo jít mnohem rychleji.
Takže manažeři a mítingy jsou největší problémy dnešního podnikání, hlavně co se týče kanceláří.
Nikde jinde než v kancelářích se nevyskytují.
Mám pár návrhů, jak z toho ven.
Jak by manažeři mohli – nejlépe osvícení manažeři – jak by to mohli zařídit tak, aby se v kancelářích příjemněji pracovalo a aby kanceláře nebyly na posledním, ale na prvním místě. Aby lidé řekli: "Když chci opravdu pracovat, jdu do kanceláře."
Protože kanceláře jsou dobře vybavené, mělo by tam být všechno, co je k práci potřeba,
ale stejně tam nikdo nechodí, takže jak by se to dalo změnit?
Mám tři nápady, o které bych se s vámi rád podělil. Zbývají mi asi tři minuty, to je tak akorát.
Všichni asi znáte "neformální pátky".
Ani nevím, jestli se to ještě někde dělá.
Co takhle zavést "tiché čtvrtky"?
Co takhle – vzít si jeden čtvrtek v měsíci rozpůlit ho a odpoledne nemluvit – úplně jednoduše.
Takže jenom odpoledne, jeden čtvrtek v měsíci.
První čtvrtek v měsíci – jenom odpoledne – nikdo nesmí mluvit.
Ticho. Nic víc.
A uvidíte, že se za tu dobu udělá obrovský kus práce, když nikdo nemluví.
Takhle totiž lidi opravdu něco udělají, když je nikdo neotravuje, když je nic neruší.
A když někoho necháte čtyři hodiny nerušeně pracovat, je to ten nejlepší dárek, jaký od vás v práci kdy dostane.
Lepší než počítač. Lepší než nový monitor nebo software nebo co lidi většinou potřebují.
Čtyři hodiny klidu v kanceláři budou naprosto nedocenitelné.
A jestli to zkusíte, uvidíte, že to funguje. A možná to zkusíte častěji.
Třeba jednou za čtrnáct dní nebo jednou za týden nikdo nebude smět mluvit.
Opravdu, vážně uvidíte, že to funguje.
Nebo můžete vyzkoušet přejít z aktivní komunikace a spolupráce, která probíhá osobně, poklepete někoho po rameni, pozdravíte, jdete na míting, na pasivní formu komunikace. Začít využívat e-mail a chat, nebo obdobné programy.
Někdo namítne, že e-mail hrozně ruší a chat že taky ruší a ostatní komunikační software ruší, ale ruší ve chvíli, kterou si sami zvolíte.
E-mail se vypnout dá, ale šéfa nevypnete.
Můžete se odhlásit z chatu, ale před svým manažerem se neschováte.
Máte možnost všechno to vypnout a nechat se vyrušit ve vašem vlastním čase, kdy budete chtít, kdy se vám to hodí, když zrovna můžete.
Protože práce, stejně jako spánek, probíhá ve fázích.
Takže budete stoupat směrem k práci, a pak od té práce ustoupíte a možná si zkontrolujete e-mail nebo se kouknete na chat.
Jenom hrozně málo věcí je tak důležitých, aby se děly nebo řešily teď hned, okamžitě.
Takže jestli jste manažer, doporučte svým zaměstnancům častěji používat chat a e-mail i další programy, které lze vypnout a zase se k nim vrátit.
Můj poslední návrh se týká mítingů. Jestli se na nějaký míting zrovna chystáte, tak pokud můžete, prostě ho zrušte.
Dneska je pátek – mítingy jsou většinou v pondělí.
Nedělejte to.
To naznamená přesunout na jindy, to znamená vymazat z paměti.
Je pryč. A uvidíte, že se nic nestane.
Všechny ty diskuze a rozhodnutí, které jste měli udělat v pondělí v 9 ráno – nechte to plavat a všechno bude v naprostém pořádku. Zaměstnanci budou mít ráno volno, víc času na přemýšlení,
a uvidíte, že všechno to, co jste si mysleli, že musíte udělat, vlastně dělat nemusíte. Tyhle tři návrhy jsem vám chtěl dneska předložit
na popřemýšlení.
A doufám, že některé moje návrhy bylo natolik provokativní, že o nich budou manažeři a šéfové, majitelé firem a organizátoři a lidé, co mají na starost jiné lidi aspoň přemýšlet a že svým zaměstnancům poskytnou víc času na skutečnou práci.
Myslím, že se to nakonec určitě vyplatí.
Díky za pozornost.
(Potlesk)
(Potlesk) Mockrát děkuju.
Chci vám ukázat pár fotek a povědět vám, jak dělám to, co dělám.
Všechny tyto domy jsou ze 70–80 % z recyklovaných materiálů původně určených k mulčování, spálení nebo na skládku.
Zkrátka z odpadu.
Tohle je můj první dům.
Tyhle vchodové dveře s trojitým světlíkem měly přijít na zavážku. Je tam malá věžička.
A tyhle výčnělky na opěrných trámech…
… tady… … to jsou hikorové ořechy.
A tyhle knoflíky – to jsou vajíčka.
Napřed si je dáte k snídani, pak skořápky naplníte tmelem, natřete, připevníte a máte z nich architektonický prvek. Snadno a rychle.
Tady máme interiér s pohledem na trojitý světlík
a obloukové prosklení dveří.
Tahle starožitnost měla skončit na smetišti. Jenom zámek má hodnotu asi 200 dolarů.
Před skládkou jsem zachránil celou kuchyň.
Je tam zachovalý sporák z roku 1952, skvělý kousek, jestli rádi vaříte.
Tady vystupujeme do věžičky.
Schodiště mě stálo 20 dolarů včetně dopravy.
(Smích) Při pohledu do věžičky si všimněte vypouklin, výdutí a prohlubní.
Jestli to někomu vadí, asi by tu neměl bydlet.
(Smích) Tohle je díra na prádlo
a u ní ševcovské kopyto. Tyhle věci seženete ve starožitnictví.
Jedno jsem měl, tak jsem si s ním trochu pohrál. Stačí sešlápnout kopyto, víko se zvedne a prádlo jen hodíte dolů.
Když budete šikovní, prádlo přistane v koši přímo na pračce.
Když ne, skončí v záchodové míse.
(Smích) Tuhle vanu jsem vyrobil z dřevěných destiček.
Začal jsem u okraje a postupně je připevňoval do roviny. Připevnil jsem podpěry a otočil ji. Pak jsem na téhle straně udělal dva profily.
Je to vana pro dva.
Nakonec nejde jen o hygienu, můžete se tu i rekreovat.
(Smích) Tady ten kohoutek je ze dřeva maklury.
Připomíná trochu penis, ale co, vždyť jsme v koupelně.
(Smích) Tenhle dům je inspirovaný plechovkou Budweiser.
Nevypadá jako plechovka od piva, ale designová předloha je zcela zřejmá. U okapů jsou plastiky ječmene. Obklady jsou v barvách plechovky: červené, bílé, modré a stříbrné.
Krakorce pod okapy představují ten malý obrázek na plechovce.
Prostě jsem okopíroval plechovku a obrázek zvětšil, jak jsem potřeboval.
Na plechovce se píše: „Toto je slavné pivo Budweiser. Žádné jiné pivo bla, bla, bla.“
To jsme upravili: „Toto je slavný dům Budweiser. Žádný jiný dům…“ a tak dál.
Tenhle zámek byl původně vložka do soustruhu,
takového hrozivého stroje na opracování dřeva.
Dali mi tu vložku, ale bez soustruhu, tak je z ní zámek.
Ten odolá i stádu slonů.
Na mou duši, ještě přes něj neprošel žádný slon.
(Smích) Sprcha imituje sklenici piva.
Máme tam bublinky a nahoře zvlněné kachličky jako pěnu.
Kde vzít zvlněné kachličky? Ty neseženete.
Seženete záchodovou mísu. Tu rozbijete kladivem a máte zvlněné kachličky.
No a ten kohoutek, to je pípa.
(Smích) Tuhle tabuli skla uvidíte ve dveřích každého amerického měšťáckého domu.
Je to fakt okoukaný.
Ve dveřích je to designový propadák.
Takže dveře ne. Dejte ji jinam. Je to pěkná tabule.
Ale dejte ji do dveří a lidi řeknou:
„Tys chtěl být jako oni, to ti moc nevyšlo.“ Takže dveře ne.
Další koupelna, v patře.
Tuhle lampu opět najdete v každé měšťácké vstupní hale.
Tak ji nedávejte do haly,
ale do koupelny nebo komory, ale ne do haly.
Někdo mi dal bidet, takže tam je i bidet.
(Smích) Tenhle domek... Zábradlí jsou z větví maklury.
Fotky se budou dál střídat a já zatím budu mluvit.
Abyste mohli dělat to co já, musíte pochopit, jak se ve stavebnictví plýtvá.
Bydlení se stalo komoditou. O tom dnes budu mluvit,
ale primární důvod plýtvání máme zakódovaný v DNA.
Lidé mají potřebu konzistence ve všem, co vnímají.
Co to znamená?
Že každý náš vjem musí odpovídat něčemu, co už známe, jinak postrádáme spojitost a jsme z toho zmatení.
Ukážu vám předmět, který jste nikdy neviděli.
Ha, je to mobil.
Ale tenhle jste nikdy dřív neviděli.
Děje se to, že zkoumáte strukturální prvky, jejich vzor, a procházíte svou databázi... cink, mobil. Ha, je to mobil.
Kdybych si do něj kousl, řekli byste: „Tak moment,
to není mobil.
To je ten nový čokomobil.“
(Smích) A museli byste vytvořit novou kategorii, mezi mobily a čokoládou.
Takhle zpracováváme informace. A můžeme to aplikovat i na stavebnictví.
Praskne nám tabulka skla
a řekneme si: „Jéje, musíme ji opravit. Vyhoďme ji, ať se už nedá použít, a dejme tam novou.“
To se přece s prasklým sklem dělá.
Nevadí, že náš život nijak nenarušuje.
Stačí, že narušuje zavedený vzor a jednotnou strukturu.
Kdybychom však vzali kladivo a rozpraskali všechny ostatní tabulky, měli bychom vzor nový. Gestaltismus totiž nadřazuje význam vzoru jako celku
nad jeho jednotlivé části.
Takže si řekneme: „To je fakt pěkný.“
Z toho vycházím denně.
Opakování vytváří vzor.
Když mám stovku toho a stovku tamtoho, nehraje roli, co přesně to a tamto je.
Cokoliv, co můžu opakovat, mi umožní vytvořit vzor. Ať to jsou ořechy, vejce, úlomky skla nebo větve.
Je to jedno.
Takhle se tedy ve stavebnictví plýtvá.
Kolem roku 1885 napsal Friedrich Nietzsche knihu s názvem „Zrození tragédie“.
Tam napsal, že každá kultura se rozhoduje mezi dvěma principy. Jedním je princip apollinský, který je zřetelný, promyšlený, staví na intelektu a dokonalosti.
Na druhé straně je princip dionýský, který je více o vášni a intuici, respektuje organičnost a lidský projev.
Když apollinský člověk fotí nebo chce pověsit obraz, vytáhne nivelační přístroj laserovou vodováhu a mikrometr.
„Zlato, ještě setinu milimetru doleva.
Přesně tam. Skvělé.“ Podle pravítka, na středu a v pravém úhlu.
Dionýský typ člověka vezme obraz a udělá... (Smích) V tom je ten rozdíl. Já pracuji s nedokonalostí,
s organickými procesy.
Jsem pragmatik.
Apollinský způsob myšlení vede k ohromnému plýtvání.
Když něco není dokonalé, není to přesně podle našich představ, šup s tím do popelnice.
Škrábanec? Do popelnice s tím.
Nelíbí se nám to či ono.
Další problém… Průmyslová revoluce začala v renesanci s nástupem humanismu, pak se dál rozvíjela v době Velké francouzské revoluce.
Asi v půlce 19. století dosáhla plného rozkvětu.
A tak jsme vymysleli spoustu udělátek a nesmyslů, které zvládnou všechno, co jsme do té doby museli dělat ručně.
Máme teď standardizované materiály.
Jenže stromy nerostou 5x10 centimetrů a do výšky 2,5 a 3 metry.
Takže produkujeme tuny odpadu. Přímo v lese vlastně odvádějí
celkem dobrou práci, když se snaží zpracovat vedlejší produkty. Vyrábějí OSB desky, dřevotřískové desky a tak dál. Tohle zodpovědné chování při zpracování dřeva v lese je však k ničemu, když jím pak spotřebitelé nakonec stejně plýtvají.
A právě to se děje. Když něco není podle šablony,
do popelnice s tím. Je to třeba ohnuté.
Když koupíte desku 5x10 cm a není rovná, můžete ji vrátit.
„Velice se omlouváme. Samozřejmě vám ji vyměníme.“
Všechny ty zdeformované věci používám, protože opakování vytváří vzor, a takhle funguje dionýský princip. Dalším problémem je,
že práce je neúměrně dražší než materiál.
Jenže to je výmysl.
Řeknu vám příběh o Jimu Tullesovi, kterého jsem školil. Říkám mu: „Jime, je to tu.
Mám pro tebe práci stavbyvedoucího. Přišel tvůj čas.“
„Dane, myslím, že na to ještě nemám.“
„Jime, jsi připravenej.“
Bác a měl kšeft.
Chodil okolo se svinovacím metrem, prohrabával hromadu s odpadem a hledal něco na záhlaví, které přijde nad dveře. Myslel, že tím udělá dojem. Tak jsme ho to učili. Přijde k němu šéf a ptá se: „Co to děláš?“
„Jen hledám něco na záhlaví.“
A čeká na slova chvály. „Neplatím tě, aby ses hrabal v odpadu.
Zpátky do práce.“
A Jim mu na to řekl: „Víte, kdybyste mi platil 300 dolarů na hodinu, tak bych to chápal,
ale zrovna teď vám ušetřím pět dolarů za minutu.
Jen si to spočítejte.“
(Smích) „Dobrá práce, Tullesi. Od teď všichni napřed projdete tuhle hromadu.“
Ironií je, že mu počty nikdy moc nešly.
(Smích) Občas dostanete příležitost něco ovlivnit a je dobré toho využít. A právě to Jim udělal.
Další věc je, že i po 2 500 letech jsme ovlivnění Platónovou ideou dokonalé formy.
Tvrdil, že v hlavě máme dokonalou představu toho, co chceme, a k jejímu naplnění využíváme zdroje našeho prostředí.
Takže všichni máme v hlavě dokonalý dům. Americký sen – dům. Dům snů. Jenže si ho nemůžeme dovolit.
Tak si pořídíme náhražku toho snu, mobilní dům.
A problém je na světě.
Je to úvěr na bydlení, na domácnost, na auto.
Vypíšete šek a v minutě ztratí 30 % svojí hodnoty.
Po roce bydlení si ani nepojistíte všechno vybavení, musí stačit 70 %. Běžně se používají 15ampérové kabely.
Žádný problém, pokud do nich nepustíte 20 ampér. A to se děje.
Z mobilních domů se odpařuje formaldehyd, před čímž potenciální zájemce o mobilní domy varuje i stát.
To jsme opravdu tak tupí?
Stěny jsou takhle tenké.
Jejich konstrukční vlastnosti jsou srovnatelné s obilím.
(Smích) „Tady někde má být Palm Harbor.“
„Včera se jim tam prohnal vítr.
Srovnal je se zemí.“
(Smích) Když se takhle rozpadnou, co s nimi?
Všechno tohle, apollinský a platónský model, je základem stavebního průmyslu. A několik věcí to ještě zhoršuje.
Jednak všichni odborníci, obchodníci, prodejci, revizoři, konstruktéři, architekti… … všichni takhle přemýšlejí.
A přenáší se to i na spotřebitele, který vyžaduje stejný model.
Je to začarovaný kruh a není cesty ven.
Pak přichází na řadu marketing.
„Hú. Húúúú.“
Kupujeme si věci, co nepotřebujeme.
Stačí se podívat, co dokázali udělat se švestkovou limonádou. Takový hnus.
(Smích) Ale oni ji ozvláštnili jistým image.
„Piju Dr. Pepper…“
A než se nadějeme, lijeme ji do sebe ve velkém, tisíce litrů.
Přitom ani není ze švestek. Ani nepůsobí na zažívání.
(Smích) Pro pána, spíš to zhoršuje.
A už v tom lítáme, ani nemrkneme.
Jean-Paul Sartre napsal knihu s názvem „Bytí a nicota“. Taková oddechovka.
Prolítnete to tak za dva roky, když budete číst rychle.
Píše tam o rozpolceném já.
Tvrdí, že lidé se chovají jinak, když jsou sami a když vědí, že je někdo sleduje. Když jím špagety a jsem sám,
můžu jíst jako čuně,
utřít si pusu do rukávu, ubrousku se ani nedotknu, žvýkat s otevřenou pusou, mlaskat, škrábat se kde chci.
(Smích) Ale jakmile vejdete... „Jejda. Trocha omáčky.“
Ubrousek na klíně, malá sousta, zavřená pusa, žádné škrabání.
Dělám to, abych splnil vaši představu o tom, jak bych měl žít.
Cítím to očekávání, a tak ho plním a žiju podle toho, jak vy si to představujete.
A stejné je to ve stavebnictví.
Proto všechny naše parcely vypadají stejně.
Někdy jsou naše očekávání kulturně podmíněná.
Určitě máte všichni sladěné i boty.
Propadneme tomu všichni.
V rámci rezidenčních komunit máme očekávání vůči sdružení vlastníků. To jsou někdy pěkní náckové,
pro pána.
To tenhle problém zhoršuje a zvětšuje.
Poslední problém je stádovitost.
Lidé jsou společenští tvorové.
Rádi se sdružujeme stejně jako pakoně nebo lvi. Ale pakoně se nedruží se lvy,
protože by je lvi sežrali.
A lidé jsou stejní.
Děláme to, co skupina, ke které chceme patřit.
Znáte to ze střední.
Ty děti celé léto pracují, dřou se, aby si mohly koupit značkové džíny.
A v září potom nakráčejí do školy… „Jsem děsně důležitej. Bacha, mám značkový džíny.
Že ty takový nemáš?
Nepatříš k těm lepším lidem. Zato já jo.
Vidíš, jaký mám džíny?“
A hned máme důvod pro uniformy.
A stejně to je ve stavebnictví.
Nepatrně jsme popletli Maslowovu pyramidu potřeb.
Základnu tvoří základní potřeby: přístřeší, oděv, strava, voda, páření atd.
Potom bezpečí. Potom vztahy.
A nahoře postavení a seberealizace. Tedy marnivost. My marnivost přesouváme dolů.
A tak děláme marnotratná rozhodnutí a naše hypotéka je nad naše možnosti.
K jídlu si nemůžeme dovolit nic lepšího než fazole. Bydlení se stalo komoditou.
A chce to kuráž naslouchat svým pravěkým vnitřním pudům, rozhodovat se podle sebe a nedělat ze svého domu produkt, ale něco, co vzejde z našeho vnitřního popudu.
To chce kuráž a občas prostě neuspějete.
To je v pořádku. Když vás neúspěch zničí,
tak to nejde.
Já selhávám každý den, někdy jsou to pořádný držkopády, veřejné, ponižující, trapné neúspěchy.
Lidi si ukazují a smějí se: „Zkoušel to už popáté a pořád nic.
To je ale blb.“
Na začátku za vámi chodí a říkají: „Dane, ty jsi takovej rošťák. Víš, ale tohle nebude fungovat.
Proč neuděláš tohle a proč neuděláš tamto?“
A vy si říkáte: „Proč si netrhneš nohou?“
Ale neřeknete to nahlas, protože ty lidi chcete zaujmout.
To, co děláme… a není to jen v bydlení. Týká se to oblečení, jídla, dopravy, energie… Trochu se roztahujeme.
Když se má práce objeví v novinách, píšou mi lidé z celého světa.
Možná jsme vynálezci přebytku, ale plýtvání je problémem na celém světě.
Máme problém.
Nenosím přes hruď nábojové pásy ani červený šátek,
ale zjevně máme problém.
A je potřeba, abychom znovu nalezli své pravěké vnitřní pudy a rozhodovali se. „Chtěl bych si vytapetovat zeď CDčkama.
Co ty na to, zlato?“
Vždycky je můžete sundat.
Musíme zjistit, kdo opravdu jsme, a to je velké dobrodružství. Děkuji vám.
(Potlesk)
Ahoj. Jmenuji se Birke Baehr a je mi 11 let.
Přišel jsem, abych mluvil o tom, co je špatně s naším potravinářským průmyslem.
Nejdřív bych chtěl říct, že mě opravdu udivuje, jak jednoduše se dají děti ovlivnit marketingem a reklamou v televizi, ve školách a vlastně všude, kam se podíváte.
Zdá se, že společnosti se stále snaží přimět děti jako jsem já, aby donutily rodiče koupit jim věci, které nejsou dobré ani pro jejich zdraví, ani pro naši planetu.
Hlavně malé děti přitahují barevné obaly a umělohmotné hračky.
Přiznávám, býval jsem jedním z nich.
Taky jsem si myslel, že potraviny jsou z těch veselých farmiček, kde se prasátka válí v blátě a kravičky se celý den pasou na trávě.
Ale zjistil jsem, že to není pravda.
Začal jsem tyhle věci zkoumat na internetu, v knihách a dokumentárních filmech i na cestách s rodinou.
Objevil jsem stinnou stránku průmyslové výroby potravin.
Za prvé jsou to geneticky upravená semena a organismy.
To znamená, že semena jsou upravena v laboratoři, aby dělala něco, co pro ně příroda neměla v úmyslu. Například vzít DNA ryby a dát ho do DNA rajčete - fujtajbl...
Já mám rád ryby i rajčata, ale tohle je prostě nechutné.
(smích) Semena se zasadí a rostou.
Ale je prokázáno, že potraviny z nich způsobují rakovinu a další problémy laboratorním zvířatům. Lidé jedí takto produkované potraviny od devadesátých let.
A většina lidí ani neví, že něco takového existuje.
Věděli jste, že u krys krmených geneticky upravenou kukuřicí se objevily problémy s játry a ledvinami?
Například záněty a poleptání ledvin a jejich nadváha?
A stejně skoro všechna kukuřice kterou jíme, je nějak geneticky upravená.
A mimochodem, kukuřice je ve všem.
Ani nechtějte, abych se pustil do koncentrovaného chovu zvířat, zvaného CAFOS.
(smích) Konvenční farmáři používají chemická hnojiva z fosilních paliv, které mísí s hlínou, aby rostliny mohly růst.
Dělají to, protože obrali zeminu o všechny živiny pěstováním toho samého pořád dokola.
Další škodlivé chemikálie se stříkají na ovoce a zeleninu, pesticidy a herbicidy, aby zničili plevel a hmyz.
Když prší, tyhle chemikálie prosakují do půdy, nebo se dostanou do našich vodovodů a otráví naši vodu.
Dále se naše potraviny ozařují, aby déle vzdržely a mohly cestovat tisíce mil z místa vypěstování do supermarketu.
Tak se sám sebe ptám, jak se můžu změnit? Jak můžu změnit tyhle věci?
Na tohle jsem přišel.
Zjistil jsem, že existuje hnutí za lepší způsoby.
Před nějakou dobou jsem chtěl být profesionální fotbalista.
Rozhodl jsem se, že budu raději organický farmář.
(potlesk) Děkuji.
A tak můžu mít větší vliv na svět.
Tenhle muž, Joel Salatin, říkají mu šílený farmář, protože pěstuje proti systému.
Protože jsem školený doma, šel jsem si jednou poslechnout jeho proslov.
Tenhle člověk, tenhle šílený farmář, nepoužívá žádné pesticidy, herbicidy ani geneticky upravená semena.
Proto ho systém nazývá bláznem.
Chci, aby jste si uvědomili, že všichni to můžeme změnit tím, že zvolíme jinak a budeme kupovat potraviny přímo od místních farmářů nebo sousedů, které známe celý život.
Někdo říká, že bio a místní potraviny jsou dražší, ale je to pravda?
S tím, co vím o potravinářském průmyslu, bych řekl, že buď zaplatíme farmářovi, nebo nemocnici.
(potlesk) Já vím zcela jistě, koho bych si vybral.
Věřte, že existují takové farmy, jako má Bill Keener v Sequachie Cove Farm v Tennessee, kde krávy jedí trávu a kde se prasata válí v blátě právě tak, jak jsem si to představoval.
Někdy chodím na Billovu farmu a pomáhám, takže osobně a zblízka vidím, odkud pochází to maso, které jím.
Já věřím, že děti budou jíst čerstvou zeleninu a kvalitní potraviny, pokud budou vědět, odkud to skutečně pochází.
Chci, abyste věděli, že farmářské trhy se začínají objevovat ve všech komunitách.
Já, můj bratr a moje sestra máme rádi chipsy z pečené kapusty.
Říkám to všude, kam jdu.
Nedávno můj strýc říkal, že mému šestiletému bratranci nabídl cereálie.
Zeptal se, jestli by chtěl organické Toasted O's, nebo vločky s cukrovou polevou, ty s tou velkou pruhovanou postavičkou na obalu.
Můj malý bratranec odpověděl svému otci, že by raději organické Toasted O's cerealie, protože Birke říkal, že by neměl jíst ty komerční cereálie.
A takhle přátelé, můžeme změnit svět, jedno dítě za druhým.
Takže příště až budete v obchodě, přemýšlejte lokálně, vyberte si organické potraviny a zajímejte se o farmáře a o svoje jídlo.
Děkuji vám.
(potlesk)
Když máme mluvit o složitém vyjednávání, vzpomněl jsem si na jeden svůj oblíbený příběh z Blízkého Východu, o muži, který svým třem synům odkázal 17 velbloudů.
Prvnímu synovi nechal polovinu velbloudů; druhému synovi zanechal třetinu; a nejmladšímu jednu devítinu.
A ti tři synové se začali domlouvat. 17 není dělitelných dvěma.
Ani třemi.
Ani devíti.
Mezi bratry začalo vzrůstat napětí.
Nakonec, celí zoufalí, vyrazili poradit se s moudrou stařenou.
Tato moudrá stařenka dlouho o jejich problému přemýšlela, a když se konečně vrátila, řekla: "Nevím sice, jestli vám dokážu pomoci, ale kdybyste chtěli, můžu vám dát svého velblouda." Takže pak měli 18 velbloudů.
První syn si vzal svou polovinu - tedy devět.
Druhý syn si vzal třetinu - to je šest.
A nejmladší si vzal devítinu. Devítina z osmnácti jsou dva.
To dělá dohromady sedmnáct.
Jeden velbloud jim zbyl.
Tak ho vrátili zpátky té moudré stařence.
(smích) Když se nad tím příběhem na chvíli zamyslíte, myslím, že připomíná spoustu obtížných vyjednávání, do kterých vstupujeme.
Začínají jako 17 velbloudů - není, jak to vyřešit.
Potřebujeme nějak poodstoupit od těch situací, jako ta moudrá stařenka, podívat se na situaci čerstvým pohledem a přijít s osmnáctým velbloudem.
Nacházet osmnáctého velblouda ve světových konfliktech je moje celoživotní vášeň.
Vidím lidstvo trochu jako ty tři bratry;
jsme jedna rodina.
Je známo, že vědecky, díky komunikační revoluci, je všech 15 000 národů na celé planetě nějak navzájem propojeno.
Takže nastává veliká rodinná sešlost.
A ta, jako mnohá setkání celých rodin, není jenom procházkou růžovým sadem.
Objevuje se spousta konfliktů. Otázka je, jak se vyrovnáme s rozdíly a neshodami?
Jak se srovnáme s nejhlubšími rozdílnostmi, když známe lidskou náchylnost ke konfliktům a genialitu lidstva se kterou vynalézá zbraně hromadného ničení?
To je, oč tu běží.
Ptal jsem se tak po tři desítky let, skoro čtyři -- když jsem cestoval po světě, snažil se pracovat, zapojovat do konfliktů od Jugoslávie po Blízký východ, Čečensko, Venezuelu, některé z nejkomplikovanějších konfliktů na planetě, pořád jsem se nad tím zamýšlel.
A myslím, že jsem svým způsobem našel, co je tím tajemným klíčem k míru.
Je to překvapivě prosté.
Není to jednoduché, ale je to prosté.
A není to ani nic nového.
Je to možná jedno z nejstarších lidských dědictví.
Klíčem k míru jsme my sami.
Jsme to my, komunita obklopující jakýkoli konflikt, kdo může hrát konstruktivní roli.
Uvedu jednu příhodu, jen na příklad.
Asi před 20 lety jsem byl v Jihoafrické republice a pracoval se znesvářenými stranami konfliktu. Měl jsem jeden měsíc navíc, takže jsem nějaký čas strávil s několika skupinami křováků.
Byl jsem zvědavý na ně a na způsob, jakým řeší konflikty.
Protože koneckonců, kam paměť sahá, byli vždy lovci a sběrači, žili život velice podobný životu našich předků po možná 99 procent historie lidstva.
Všichni muži používají k lovu jedovaté šipky. Smrtelně jedovaté.
Jak tedy řeší rozmíšky a neshody?
Co jsem se naučil je, že kdykoli začne v komunitě houstnout atmosféra, někdo jde a schová jedovaté šipky v buši. A pak všichni sedí dokola v kruhu, a sedí a mluví a mluví.
Může to trvat dvam tři, čtyři dny, ale oni toho nenechají, dokud nedojdou k řešení, nebo ještě lépe, ke smíření.
A když je pořád ještě dusno, pošlou někoho pryč, aby navštívil nějaké příbuzné. Což slouží jako období pro zklidnění.
Tento systém je, myslím, něco, co nás až do teď udrželo na živu, když vezmeme, k čemu máme sklony.
Nazývám ten systém "třetí stranou".
Když se nad tím zamyslíte, když normálně uvažujeme a mluvíme o konfliktu, jsou tu vždycky dvě strany. Arabové proti Izraelitům, dělníci proti managementu, manžel proti manželce, rapublikání proti demokratům,
ale často už nevnímáme, že u toho je vždycky třetí strana. A tou třetí stranou jsme my, okolní společnost, přátelé, spojenci, rodina, sousedé.
A můžeme hrát neuvěřitelně konstruktivní roli.
Možná to nejdůležitější, v čem může třetí strana pomoci, je připomínat oběma stranám, o co ve skutečnosti běží.
Kvůli dětem, kvůli rodině, kvůli společnosti, kvůli budoucnosti, přestaňme na chvíli bojovat a pojďme spolu mluvit.
Protože jde o to, že když se zapojíme do konfliktu, velice snadno ztrácíme perspektivu a nadhled.
Je moc snadné reagovat.
Lidské bytosti jsou málem stroje na reakce.
A jak se říká, ve vzteku pronesete ten nejlepší projev, jakého kdy budete litovat.
Na to nás upozorňuje ta "třetí strana".
Třetí strana nám pomáhá "vylézt si na balkón", což je metafora pro místo, ze kterého máme nadhled. Odtamtud můžete mít cíl stále na očích.
Povím vám historku ze své vlastní vyjednávačské zkušenosti.
Před pár lety jsem byl jako moderátor zapojen do velice těžkých rozhovorů mezi zástupci Ruska a zástupci Čečenska.
Probíhala tam válka.
Sešli jsme se v Hágu, v Paláci Míru, v místnosti, kde se konal i tribunál nad válečnými zločiny v Jugoslávii.
Hovory nabraly rychlý začátek, když čečenský vicepresident hned na začátku ukázal na Rusy a řekl: "Rovnou tam zůstaňte sedět, stejně budete souzeni za válečné zločiny."
Pokračoval a pak se ke mně otočil a řekl: "Vy jste Američan.
Jen se podívejte, co vy Američani děláte v Portoriku."
Hned se mi hlavou začalo honit, "Portoriko, co vím o Portoriku?"
Začal jsem reagovat,
ale pak jsem se pokusil "vylézt na balkón".
A pak, když se odmlčel, a všichni se dívali na mne a čekali odpověď, už z toho balkónového nadhledu jsem byl schopen mu poděkovat, a říci: "Vážím si vaší kritiky mé země, beru to jako signál toho, že jsme mezi přáteli, a můžeme spolu hovořit upřímně.
A nejsme tu proto, abychom mluvili o Portoriku nebo o minulosti,
ale jsme tu, abychom zkusili vymyslet způsob, jak zastavit utrpení a krveprolití v Čečensku."
A rozhovor se podařilo opět uklidnit.
Rolí třetí osoby je pomoci protivníkům získat nadhled, vylézt na balkón.
Teď se na chvíli přeneseme na místo, kde trvá asi nejtěžší konflikt na světě, nebo nejneřešitelnější konflikt - na Blízký východ.
Otázka zní: kde je tam ta třetí strana?
Jak bychom se jenom dostali na balkón?
Nepředstírám, že znám odpověď na otázky blízkovýchodního konfliktu, ale myslím, že jsem našel první krok, doslova první krok, něco, co každý z nás může udělat jako třetí strana.
Zeptám se vás nejprve na toto:
kolik z vás se v posledních letech přistihlo, že máte strach z toho, co se děje na Blízkém východě, a zajímalo by vás, co se s tím dá dělat?
Jenom pro zajímavost, kolik z vás?
OK, veliká většina z nás.
A přitom je to odsud tak daleko.
Proč tomu konfliktu věnujeme tolik pozornosti?
Je to počet mrtvých?
Stokrát více lidí umírá v konfliktech v Africe než na Blízkém Východě. Ne, je to kvůli tomu příběhu,
protože se cítíme osobně zapojeni do toho příběhu.
Ať už jsme křesťané, muslimové nebo židé, zbožní nebo ne, cítíme, že na tom máme osobní zájem.
Na příbězích záleží. To vím i jako antropolog.
Příběhy používáme k tomu, abychom předávali znalosti.
Dávají našim životům smysl.
Proto jsme tady na TEDu, vykládáme si příběhy.
A příběhy jsou klíčové.
Moje výzva tedy zní: ano, pojďme zkusit řešit politiku Blízkého východu, ale podívejme se i na ten příběh.
Zkusme se podívat ke kořenům toho, o čem to je.
A pokusme se na to aplikovat pohled třetí strany. Co by to znamenalo?
O jaký příběh jde?
Jako antropologové víme, že každá kultura má příběh o svém počátku.
Jaký je příběh o počátku na Blízkém Východě?
Ve zkratce je to: asi před 4000 lety, jeden muž s rodinou prošel napříč Blízkým východem a od té doby už svět nebyl jako dřív.
Ten muž, jak je už jasné, byl Abraham.
Co reprezentoval, byla jednota, jednota rodiny. On je otcem nás všech.
Ale ne tím, co reprezentoval, ale tím, jakou nesl zprávu.
Jeho základní poselství byla také jednota, vzájemné propojení všeho a jednota všeho.
A jeho základními hodnotami byla úcta a laskavost vůči cizincům.
A to je to, čím je znám: svou pohostinností.
Takže v tom smyslu je on symbolickou třetí stranou Blízkého východu.
On je to, kdo nám připomíná, že jsme všichni součástí mnohem většího celku.
A teď jak byste... Teď se chvíli zamyslete.
Dneska čelíme nárůstu terorismu.
Co je to terorismus?
Terorismus je v základě vzít nevinného cizince a chovat se k němu jako k nepříteli, kterého zabijete, abyste vzbudili strach.
A co je protikladem terorismu? Vzít nevinného cizince
a chovat se k němu jako k příteli, kterého uvítáte ve svém domě, abyste zaseli a stvořili porozumění, nebo úctu, nebo lásku.
Takže co kdybychom vzali ten Abrahamův příběh, který je příběhem třetí strany, co kdyby to mohlo -- protože Abraham je symbolem pohostinnosti -- co kdyby to mohla být protilátka proti terorismu?
Co kdyby to mohla být vakcína proti náboženské nesnášenlivosti?
Jak bychom ten příběh mohli oživit?
Nestačí jenom vyprávět příběh --
to je sice silné -- ale lidé potřebují příběhy zažívat.
Oni potřebují ten příběh žít.
Jak se to dá udělat?
Tohle je můj názor na to, jak by to šlo udělat.
A teď se dostanu k tomu prvnímu kroku.
Protože jednoduchým způsobem jak toho dosáhnout, je vydat se na cestu.
Vyrazit na pěší putování po stopách Abrahamových.
Sledovat Abrahamovy šlépěje.
Protože pěší putování má skutečnou moc.
Jako antrolopog tvrdím, že chůze je to, co z nás udělalo lidi.
Je to legrační, když jdete, kráčíte bok po boku stejným směrem.
Kdybych přicházel čelem k vám a došel takhle blízko, cítili byste se ohroženi.
Ale když kráčíte vedle sebe, a třeba se i dotýkáte rameny, není to problém.
Kdo bojuje, když při tom chodí?
A proto při vyjednávání často, když se věci zamotají, lidé jdou na procházku třeba do lesa.
Takže mne napadla myšlenka, co takhle dát dohromady trasu, cestu -- jako byla hedvábná cesta nebo apalačská cesta -- která by sledovala stopy Abrahama.
Lidé říkali: "To je šílené, to nemůžeš.
Nemůžeš sledovat stopy Abrahama. Je to moc nebezpečné. Musel bys překročit všechny ty hranice. Prochází 10 různými zeměmi na Blízkém východě, protože je všechny spojuje." Tak jsme ten nápad zkoumali na Harvardu.
Věnovali jsme tomu náležitou péči.
A před pár lety se několik z nás, skupina si 25 z 10 různých zemí, rozhodla, že zkusíme, jestli se podaří sledovat Abrahamovy stopy, putováním z místa jeho rodiště ve městě Urfa v jižním Turecku, severní Mezopotámii.
Takže jsme sedli na autobus a také něco prošli pěšky, a došli do Cháranu, kde se podle Bible poprvé vydává na cestu.
Pak jsme překročili hranice do Sýrie a došli do Aleppa, které je podle všeho po něm pojmenované.
Šli jsme do Damašku, který má dlouhou historii spjatou s Abrahamem.
Pak jsme přišli do severního Jordánska, do Jeruzaléma, který je plný Abrahama, do Betléma, a konečně do místa, kde je pohřben, v Hebronu.
Takže jsme prakticky prošli od kolébky po rakev.
Ukázali jsme, že je to možné.
Byla to fantastická pouť.
Zeptám se vás:
Kolik z vás už udělalo zkušenost při pobytu v cizím prostředí, nebo cizí zemi, a cizinec, naprostý cizinec, k vám přijde a prokáže vám nějakou laskavost, třeba vás pozve k sobě domů, dá vám napít, uvaří kávu, pozve vás k jídlu? Kolik z vás tohle zažilo?
To je podstatou
Abrahamovské pouti.
Ale co zjistíte, když navštívíte vesnice v této oblasti, kde očekáváte nepřátelství -- dostane se vám nejúžasnější pohostinnosti, právě s odkazem na Abrahama. "Ve jménu otce Abrahama dovolte mi nabídnout vám nějaké jídlo."
Takže jsme objevili, že Abraham není pro tyto lidi jen postava z knížek, je živý a reálně přítomný.
Abych to zkrátil, v několika posledních letech tisíce lidí začalo procházet částmi Abrahamovy cesty pro Blízkém východě, a přitom okoušejí pohostinnost místních lidí.
Začali putovat v Izraeli a Palestině, v Jordánsku, Turecku a Sýrii.
Je to úžasný zkušenost.
Muži, ženy, mladí, staří -- více žen než mužů vlastně, což je zajímavé.
Pro ty, kdo putovat nemohou, kdo se tam teď prostě nemohou dostat, lidé začali pořádat pochody ve městech, ve svých vlastních komunitách.
V Cincinnati například uspořádali pouť z kostela do mešity a do synagogy a všichni pak spolu sdíleli abrahamovské jídlo.
A byl z toho den Abrahamovy cesty.
V Sao Paulu v Brazílii vznikl každoroční svátek, kdy tisíce lidí běží virtuální Abrahamovský běh, který spojuje rozdílná společenství.
A média to milují.
Věnují tomu maximální pozornost, protože je to vizuální, a tím se šíří tahle idea Abrahamovské pohostinnosti a laskavosti vůči cizincům.
Před pár týdny o tom byl program na rádiu NPR.
Minulý měsíc vyšel článek v Guardianu v Manchesteru, na celé dvě stránky.
Citovali vesničana, který říkal: "Tenhle pochod nás spojuje se světem."
Říkal, že to bylo, jako kdyby se jim v životě rozsvítilo. Přineslo to naději.
A o tohle jde.
Ale není to jen věc psychologie, jde také o ekonomiku,
protože poutníci utrácejí peníze.
Tahle žena z Um Ahmadu žije u cesty v severním Jordánsku.
Je strašně chudá.
Je napůl slepá, její muž nemůže pracovat, má sedm dětí.
Ale umí a může vařit.
Takže začala vařit skupinkám poutníků, kteří procházejí vesnicí a zastaví se na jídlo u ní doma.
Sedí na podlaze. Nemá ani ubrus.
Ale připravuje ta nejchutnější jídla vonící bylinkami z okolní krajiny.
Takže k ní přichází čím dál víc poutníků. Postupně začala vydělávat a může živit svou rodinu.
Našemu týmu řekla "Pomohli jste mi zviditelnit se ve vesnici, kde se lidé dřív styděli se na mne i podívat."
A to je potenciál Abrahamovské cesty.
Takových lidí jsou doslova stovky všude po Blízkém východě, podél cesty.
Jde o to změnit způsob hry.
Aby se změnila hra, musíte změnit rámec, způsob, jakým se na věci díváme -- změnit kontext z nepřátelství na pohostinnost, z terorismu na turismus.
V tomto smyslu právě Abrahamovská pouť mění způsob hry. Něco vám ukážu.
Mám tady malý žalud, který jsem sebral někde během pouti v průběhu letošního roku.
Žalud je symbolem dubu, pochopitelně -- vyroste z něj dub, který je zase abrahamovským symbolem.
Dosud je ta stezka jako žalud; pořád v raném stádiu.
Jak bude vypadat vzrostlý dub?
Myslím na svoje dětství, z nějž jsem většinu strávil, i když pocházím z Chicaga, v Evropě. Pokud jste viděli na vlastní oči
třeba trosky Londýna v roce 1945, nebo Berlína, a řekli jste: "Za 60 let bude tohle ta nejpokojnější, nejblahobytnější část světa," lidé by si pomysleli, že jste se úplně pomátli.
Ale celé se to povedlo díky společné Evropské identitě a společné ekonomice.
Takže se ptám, jestli když se to povedlo v Evropě, proč ne na Blízkém východě?
Proč by to nešlo, díky společné identitě -- kterou je Abrahamův příběh -- a díky společné ekonomice, založené z větší části na turismu?
Takže bych to rád uzavřel tím, že za posledních 35 let, kdy jsem pracoval při nejnebezpečnějších, nejkomplexnějších konfliktech po celé planetě, ještě jsem nepotkal žádný konflikt, o kterém bych cítil, že ho nelze proměnit.
Není to jistě snadné,
ale je to možné.
Povedlo se to v Jihoafrické republice.
Daří se to v Severním Irsku.
Může se to podařit kdekoli.
Záleží to čistě na nás.
Závisí to na tom, abychom se stali třetí stranou.
Takže vás zvu, abyste zvážili zaujmutí třetí strany, i když je to jen malý krůček.
Za chvíli bude přestávka.
Běžte za někým, kdo je z jiné kutury, jiné země, jiného etnika, nebo se jinak liší, a dejte se s nimi do hovoru; naslouchejte jim.
To je krok třetí strany.
To je vykročení na Abrahamovu stezku.
Co třeba po TEDTalku vyjít na TEDWalk ("procházku")?
Na závěr už jen tři věci.
Zaprvé, tajemství míru je ve třetí straně.
Tou jsme my,
a každý z nás, jedním malým krokem, může přivést svět o krok blíže k míru.
Jedno staré africké přísloví říká: "Když se spojí pavučiny, dokážou zadržet i lva."
Když spojíme naše pavučiny třetích stran, můžeme zadržet i lva války.
Děkuji vám.
(potlesk)
Dobře, teďka vám ukážu něco o našem jídelníčku.
A rád bych věděl, jací posluchači tu jsou, a kdo z vás už někdy jedl hmyz?
To je docela dost.
(Smích) Ale stále nereprezentujete celkovou populaci naší planety.
(Smích) Protože, více než 80% naší populace jí hmyz.
Ale to je dobře.
Proč nejíst hmyz? Nejprvé si řekneme, co je to hmyz?
Hmyz jsou šestinozí živočichové.
A zde můžeme vidět rozdílnost.
Na této planetě je 6 miliónů druhů hmyzu, 6 miliónů druhů.
Pár stovek savců -- 6 miliónů druhů hmyzu.
Popravdě, pokud bychom počítali jednotlivé organismy, napočítali bychom mnohem větší množství.
Ze všech živočichovů na Zemi ze všech živočišních druhů, 80% jich chodí po šesti.
Ale kdybychom počítali jednotlivce, a vzali bychom jejich průměrnou hmotnost, bylo by to okolo 200 až 2000 kilogramu na jednu osobu jako jste vy nebo já na této planetě.
Myšleno v biomase, hmyz má větší početní zastoupení než my, a nejsme na planetě lidí, ale planetě hmyzu.
Hmyz není jen v přírodě, ale jsou také součásti naší ekonomiky, většinou bez našeho vědomí.
Byl tu odhad, hrubý odhad, před pár lety ekonomika USA profitovala 57 miliard dolarů za rok.
Je to velmi velká hodnota přispěna do ekonomiky USA zcela zdarma.
Podívejme se, kolik USA zaplatili za válku v Iráku ve stejném roce.
Bylo to 80 miliard US dolarů.
Víme, že to nebyla levná válka.
Takže hmyz, zcela zdarma, přispěl do ekonomiky USA zhruba stejným rozsahem, zdarma, bez našeho vědomí.
Ale nejenom v USA, ale také v jiných státech a ekonomikách.
Jak je hmyz užitečný?
Odstraňují hnůj, opilují naše plodiny.
A 1/3 ovoce, které jíme, jsou výsledky jejich péče při reprodukci rostlin.
Regulují škůdce a jsou potravou pro jiné živočichy.
Jsou na začátku potravního řetězce.
Malý živočichové jedí hmyz.
Dokonce i velcí živočichové jedí hmyz.
Ale malý živočichové jedí hmyz a následně jsou snězena většími, stalé většími živočichy.
A na konci potravního řetězce je stejně sníme my.
Je tady hodně lidí, co jí hmyz.
Tady mě vidíte v malém provinčním městě v Číně, Lijang -- okolo 2 mil. obyvatel.
Pokud půjdete na večeři, podobně jako rybí restaurace, kde si můžete zvolit, jakou rybu chcete, tak tady si můžete zvolit, jaký hmyz chcete jíst.
A připraví jej pro vás úžasným způsobem.
A tady mě vidíte, jak si pochutnávám na housenkách, kobylkách, včelách - delikatesy.
Každý den můžete zkoušet nové druhy.
K dispozici máme 1000 druhů hmyzu, které jsou jezeny po celé Zemi.
To je víc, než hrstka savcu, které jíme, jako jsou krávy, vepře, nebo ovce.
Více než 1000 druhů-- obrovská rozmanitost.
A teďka si řikáte, no dobře, v provinčním městě v Číně toto dělají, ale my ne.
Jak zde vidíme, vetšina z vás už někdy ochutnalo hmyz, možná občas, ale mohu vám říci, že každý z vás už jedl hmyz, bez výjimek.
Jíte je minimálně 500 gramů za rok.
Co jíme?
Rajská polévka, arašídová pomazánka, čokoláda, nudle -- každé zpracované jídlo, které jíme, obsahuje hmyz, protože hmyz je všude kolem nás, a když jsou mimo své prostředí, tak jsou také v naších plodinách.
Některé ovoce jsou poškozené hmyzem.
Tyto ovoce, řekněme, že by to bylo rajče, tak poputuje do rajské polévky.
Ovoce, které není poškozené, jde do obchodu.
A tak vidíme rajče.
Ale nevidíme ty, které jsou v rajské polévce, a pokud splňují požadavky potravinářské komise, tak tam může být cokoliv, žadný problém.
Proč tedy dáváme takovýhle blbosti do polévky, když je tam také maso?
(Smích) Ve skutečnosti, všechny zpracovaná jídla obsahuje více bílkovin, než bychom si byli vědomi.
Takže jsou také dobrým zdrojem bílkovin.
Nyní si řeknete, "Dobře, 500g jsem omylem snědl."
My to ale děláme i záměrně.
Ve většině jídla, které jíme-- Mám jenom 2 druhy jídla na tomto obrázku -- růžové sušenky a surimi tyčinky nebo chcete-li Campari .. hodně našich produktů, které mají červenou barvu jsou obarvené přírodní barvou.
Surimi tyčinky z krabího masa, nebo jsou prodávany jako krabí maso je bílá ryba která byla obarvená karmínem.
Karmín je produkt z hmyzu, které žije na kaktusu.
A je produkováno ve velkém množství, 150-180 metrických tun ročně na Kanarském ostrově v Peru, a jde o velký business.
1g karmínu stojí okolo 30 eur.
1g zlata stojí 30 eur.
Takže, je velmi málo produktu, který používáme k obarvení naších jídel.
Situace na světě se mění pro vás a mě, pro každého na této planetě.
Populace roste velmi rychle, roste exponenciálně.
Jsme v okamžiku, kdy máme něco okolo 6-7 miliard obyvatel, a poroste až k 9 miliardám v roce 2050.
To znamená, že budeme muset nakrmit více hladových krků a budeme se muset postarat o více a více lidí.
Konference FAO v říjnu se plně věnovala tomuto tématu.
Jak nakrmíme svět?
Pokud se podíváme na obrázky, máme o 1/3 hladových krků více, které je třeba nakrmit ale potřebujeme zvýšit zemědělskou produkci o 70%.
A to je nutnost, neboť popuplace na této planetě roste, a roste, ale nejen v počtu ale také i bohatstvím, a kdo získá bohatství, začne jíst více a také začne jíst více masa.
A maso je něco, co stojí hodně z naši zemědělské produkce.
Náš jídelníček obsahuje určité množství živočisné bílkoviny a většina z nás zde je získala z dobytka, ryb, divoké zvěře.
A jíme je hodně.
Ve vyspělých zemích, průměrně 80kg na osobu za rok, a poroste až na 120kg v USA a o něco méně v jiných zemích, ale průměrně 80kg na osobu za rok.
V rozvojových zemích je to o hodně méně.
25kg na osobu za rok.
Ale rapidně poroste.
V Číně za posledních 20 let, vzrostla konzumace z 20kg na 50kg, a stále roste.
Takže, pokud 1/3 obyvatel začne zvyšovat konzumaci masa z 25 na 80kg, a 1/3 obyvatel žije v Číně a Indii, máme tu velkou poptávku po masu.
Samozřejmě, nemůžeme říci, že to je jenom pro nás a ne pro ně.
Sdílejí to, co my.
Nyní bych mal říci, že jíme moc masa v západním světě.
Ale mohli bychom jíst méně -- a já vím, byl jsem vegetarián delší dobu, a vy to také dokážete.
Můžeme získavat bílkoviny z jiných zdrojů.
Ale je tu mnoho problémů s produkcí masa, a budeme se s tím setkávat častěji.
První problém je zdraví.
Prasata jsou lidem podobní.
Existuje lékařský model, že můžeme transplantovat orgán z prasete na člověka.
To znamená, že mohou sdílet stejné nemoci jako my.
A prasečí nemoci, prasečí virus a lidský virus, oboji se může rozšířit, a protože mají podobné rozmnožovací schopnosti, mohou se sloučit a vytvořit tak nový virus.
A to se stalo v Nizozemí v letech 1990 během prasečí chřipky.
Získáme novou chorobu, která může být smrtelná.
Pokud jíme hmyz -- jsou od nás naprosto odlišné -- toto se nemůže stát.
Takže to máme 1 bod pro hmyz.
(Smích) Máme tu převodní vztah.
Vezmeme 10 kg krmiva, dostaneme 1 kg hovězí, ale získáme 9kg masa z kobylek.
Takže pokud chcete být dobrým podnikatelem, co byste udělali?
S 10 kg vstupu, ziskáte 9 kg výstupu.
Doposud jsme získali 1 nebo 5 kg výstupu.
A to jsme nebrali v potaz bonus.
Ještě jsme nevyužili 9 kg výstupu.
Takže to máme druhý bod pro hmyz.
(Smích) A pak tu máme životní prostředí.
Pokud z 10 kg krmiva (Smích) je výsledek 1 kg hovězí a zbylých 9 kg je odpad, je zde hodně hnoje.
Pokud budeme chovat hmyz, získáme méně hnoje za kilogram masa, které vyprodukujeme.
Takže méně odpadu.
A navíc, za každý kilogram hnoje, máme mnohem méně amoniaku a méně skleníkových plynů z hmyzu než z krávy.
Takže máme méně odpadů, které tolik nepoškozují životní prostředí, jako je kravský hnůj.
Takže třetí bod pro hmyz.
(Smích) Ale je tu velké "kdyby." Vyprodukuje-li hmyz kvalitní maso.
Bylo zde mnoho analýz o bílkovinách, tuku a vitamínách, které jsou velmi prospěšné.
Můžeme porovnat k tomu, co běžně jíme.
V méřítku kalorii je to velmi prospěšné.
1kg kobylek obsahuje stejné množství kalorií jako 10 hot dogů nebo 6 Big Maců.
To máme 4. bod pro hmyz.
(Smích) Mohl bych pokračovat a mohl bych uvést více výhod pro hmyz, ale čas mi to nedovolí.
Takže otázka zní: "Proč nejíst hmyz?"
Dal jsem vám nejméně 4 argumenty pro.
Budeme muset.
Pokud je nemáte rádi, budete si muset zvyknout, protože 70% naší zemědělské půdy je používáno na produkci dobytka.
Není to jen půda, kde se pase a krmí dobytek, ale také jiné oblasti, kde je krmivo produkováno a transportováno.
Můžeme zvýšit území, ale za cenu deštných pralesů, ale je tu určitý limit, které brzy dosáhneme.
A pokud si pamatujete, musíme zvýšit zemědělskou produkci o 70%, tak tímto způsobem to nemůžeme udělat.
Můžeme mnohem lépe změnit maso, které jíme; hovězí na hmyzí.
80% světové populace jí hmyz, takže jsme menšina -- v zemích jako je Velká Británie, USA Nizozemí, kdekoliv.
Na jedné straně vidíme obchod v Laosu, kde mají velké množství různorodého hmyzu, který si můžete dát k večeři.
Na druhé straně, vidíme kobylku.
Lidé je jedí, nikoliv, protože jsou hladoví, ale, protože si myslí, že je to lahůdka.
Je to velmi dobré jídlo.
Rozmanité.
S mnoha výhodami.
Popravdě, máme lahůdku, která je velmi podobná kobylce: krevety, lahůdka, která je prodávaná velmi draze.
Kdo by nechtěl jíst krevety?
Samozřejmě, je tu i malá skupina lidí, které je nemá ráda. ale krevety, kraby, nebo raci jsou si velmi podobní.
Jsou chutní.
Popravdě, kobylka je "kreveta" na souši, a může být velmi dobrým jídlem v našem jídelníčku.
Takže proč ještě nejíme hmyz?
Je to o našem způsobu myšlení.
Nezvykli jsme si a vidíme hmyz, jako ogranismus, který je velmi odlišný od nás.
Proto je nutné změnit naše vnímáni hmyzu.
Pracuji velmi tvrdě s mým kolegou Arnoldem van Huisem, a říkáme lidem, co je hmyz zač, jak úžasný je, jaké úžasné věci v přírodě dělá.
Popravdě, beze hmyzu bychom tu nebyli v této místnosti, protože pokud by hmyz vymřel, my bychom brzo také.
Pokud bychom vymřeli, tak by hmyz vesele žil dál.
(Smích) Musíme překonat předsudky vůči jezení hmyzu.
Nekteří si myslí, že ještě nejsou k dispozici.
Ale jsou.
Několik podnikatelů z Nizozemí začalo s produkcí, a jeden z nich je i tady, Marian Peeters, která je na obrázku.
Předpokládám, že v tomto roce je budeme mít v supermarketu-- nikoliv zřetelně, ale jako živočišná bílkovina v jídle.
A možná v roce 2020 budeme kupovat s vědomím, že uvnitř je hmyz, který budeme jíst.
A budou zpracovávány úžasným způsobem.
Nizozemský čokoládový výrobce.
(Hudba) (Potlesk) Je zde mnoho způsobů zpracování.
(Smích) V Nizozemí máme inovativní Ministerstvo zemědělství, které zahrnuje hmyz do jídelníčku v restauraci, kde je ministerstvo.
A když ministryně měla schůzi s ministry zemědělství ze všech zemí EU,
v Haagu, vzala je do luxusní restaurace a spolu jedli hmyz.
Není to jen můj koníček.
Ale je to velmi vzrušující.
Takže proč nejíst hmyz?
Měli byste to zkusit.
Před pár lety jsme měli sraz 1750 lidí a všichni společně na náměstí v Wageningenu jedli hmyz, a to je stále horká novinka.
Myslím si, že brzo toto už nebude tak horké, kdy všichni budeme jíst hmyz, protože to bude něco běžné.
Můžete to zkusit dnes, a já vám mohu říci, užijte si to.
A rád bych vám představil Bruna, který první okusí, a jeho první zakousnutí.
(Potlesk) Bruno Guissani: Nejdříve se na to podívám.
Marcel Dicke: Všechno je to bílkovina.
BG: No, je to stejné jako na videu.
A vypadá to chutně.
Asi jsou z oříšků nebo něčěho takového.
MD: Děkuji.
(Potlesk)
Obecně, restaurace a potravinářský průmysl jsou největším odvětvím na světě, ve kterém se plýtvá.
Na každou kalorii z jídla, kterou tady dnes v Británii zkonzumujeme, bylo potřeba vyrobit 10 kalorií.
To je docela dost.
Raději prodiskutujeme něco jednoduššího.
Toto jsem dnes našel na farmářském trhu. Pokud si to někdo chce vzít s sebou domů a rozmačkat to později, prosím.
Prostá brambora. Strávil jsem dlouhých 25 let, abych toto připravil.
A do značné míry prochází osmi různými formami během svého života.
Nejdříve je zasazená, to vezme nějakou energii.
Pak roste a potřebuje výživu.
Následně je sklizena.
Poté distribuovaná, a právě distribuce je masivní problém.
Následně je prodána a koupena a doručena až ke mně.
V podstatě ji vezmu, připravím a později ji lidé konzumují -- a doufám, že si to užijí.
Posledním stádiem je vlastně odpad. A to je do značné míry to, čeho si nikdo nevšímá.
Máme různé druhy plýtvání.
Například ztráta času, plýtvání místem, plýtvání energií a plýtvání odpadem.
V každém podniku, ve kterém jsem pracoval během posledních pěti let, se snažím zmírnit každý z těchto prvků.
Takže dobrá, ptáte se, jak vypadá dlouhodobě udržitelná restaurace.
Vlastně jako každá jiná restaurace.
Toto je restaurace Acorn House.
Zepředu, zezadu.
Dovolte mi na ukázku pár nápadů.
Podlaha: dlouhodobě udržitelná, recyklovatelná.
Židle: recyklované a recyklovatelné.
Stoly: Úřad lesního hospodářství.
Dřevo z norského úřadu lesního hospodářství.
Tato lavice, přestože se mé matce zdála nepohodlná -- nechtěla na ní sedět, takže šla a přinesla tyto polštáře z místního bazaru -- znovupoužitelné, dobrá práce.
Nesnáším plýtvání, zejména zdmi.
Pokud nejsou nějak funkční, dejte na stěnu polici, což jsem taky udělal. Tak ukazuji všem zákazníkům své produkty.
Celý podnik běží na obnovitelnou energii.
Toto je poháněno větrem. Máme tu denní světlo.
Výmalba je z nízko-objemových chemikálií, což je velice důležité, když stále pracujete v místnosti.
Experimentoval jsem s tímto -- nevím jestli to vidíte, ale tady je obráběná plocha.
A to je plastový polymer.
Přemýšlel jsem, snažil jsem se myslet: příroda, příroda, příroda.
Ale myslel jsem si, ne, ne, pokus s pryskyřicemi, pokus s polymery.
Přežijí mě? Pravděpodobně by měly.
Dobře, tady máme repasovaný kávovar.
Ve skutečnosti vypadá lépe než zbrusu nový -- takže tam vypadá dobře.
Takže znovupoužití je rozhodující.
A filtrujeme naši vlastní vodu.
Dáme ji do lahví, zmrazíme je, a pak ty lahve znovu a znovu použijeme.
Tady máme velký malý příklad.
Jestliže vidíte tento pomerančovník, ve skutečnosti roste v pneumatice z auta, která byla obrácena naruby a zašita.
Je v tom můj kompost, který podporuje růst pomerančovníku, což je skvělé.
Toto je kuchyně, která je ve stejné místnosti.
V podstatě jsem vytvořil jídelní lístek, který lidem dovoluje zvolit si množství jídla, které chtějí sníst.
Než abych jim nakládal já, mohou si sami nabrat, kolik toho chtějí.
Dobrá, je to malá kuchyň, okolo 5 m2.
Denně obslouží 220 lidí.
Vytváříme poměrně velké množství odpadu.
Toto je místnost na odpadky.
Nemůžete se zbavit odpadu.
Ale tento příběh není o odstranění odpadu, ale o jeho minimalizaci.
Zde mám výrobky a krabice, které jsou nevyhnutelné.
Dal jsem odpad z potravin do tohoto sušícího louhovače, čímž se to jídlo změní v materiál, který mohu skladovat a později použít jako kompost.
Kompostuji to v této zahrádce.
Všechna ta zemina, kterou vidíte, je vlastně moje jídlo, které je vyprodukováno z restaurace, a roste z těchto kádí, které jsem vyrobil ze spadlých stromů a vínových soudků a jiných dalších věcí.
Tři kompostové zásobníky -- jimi projde zhruba 70 kilo odpadu ze syrové zeleniny týdně -- vážně dobré, dělá to úžasný kompost.
A trocha červů v něm.
Vlastně jedno z červovišť bylo velké červoviště, ve kterém je spousta červů.
Snažil jsem se vzít ten vysušený odpad z jídla a dát ho těm červům, říkajíc "Tady máte, večeře."
Bylo to jako zeleninový trhanec a zabil je všechny.
Nevím, kolik je tam červů, ale zasáhla mě přicházející těžká karma, to vám povím.
(Smích) To co zde vidíte je vodní filtrační systém.
Bere vodu z restaurace, prostupuje vrstvou hornin -- bude pak jako z pramene -- a touto vodou zalévám zahradu.
A hlavně to chci recyklovat, vrátit to zpět do toalety, možná si mýt ruce, nevím.
Takže voda je velice důležitým aspektem.
Začal jsem nad tím uvažovat a vytvořil jsem restauraci s názvem Vodní Dům.
Pokud bych mohl udělat Vodní Dům bezuhlíkovou restaurací, která nespotřebovává na začátku žádný plyn, to by bylo skvělé.
To se mi podařilo.
Restaurace vypadá jako skoro stejně jako Acorn House -- ty samé židle, ty samé stoly.
Všechny jsou anglické a trochu více trvale udržitelné.
Ale toto je elektrická restaurace.
Celá ta věc je elektřina, restaurace i kuchyně.
Běží na vodní elektřinu, takže jsem šel ze vzduchu do vody.
Nyní je důležité pochopit, že tato místnost je chlazena vodou, vytápěna vodou, filtruje svou vlastní vodu a je poháněna vodou.
Takže doslova Vodní Dům.
Uvnitř je systém obsluhy vzduchu, zbavil jsem se klimatizace, protože se domnívám, že spotřeba je příliš vysoká.
Toto je v podstatě obsluha vzduchem.
Měřím teplotu venku v kanálu, která se pročerpává skrz tepelné centrální zařízení, otočí se na těchto úžasných plachtách na střeše, a střídavě jemně padá na lidi v restauraci, ochlazuje je nebo zahřívá, podle toho jak potřebují.
A toto je anglický vrbový vzduchový rozprašovač, který se polehoučku pohybuje jako proud vzduchu po místnosti.
Velmi pokročilé, žádné klimatizování -- líbí se mi to.
V kanálu, který je venku vedle restaurace, jsou stovky metrů potrubí.
To měří teplotu kanálu a přemění ji na čtyřstupňové teplo.
Nemám tušení, jak to funguje, ale zaplatil jsem za to spoustu peněz.
(Smích) Co je úžasné, jeden z kuchařů, kteří pracují v této restauraci, žije na této lodi -- není připojená ke zdroji, tvoří všechu svoji vlastní energii sama --
takže si pěstuje všechno svoje ovoce -- a to je neskutečné.
Není to náhoda ve jménech těchto restaurací.
Acorn House [Žaludový Dům] je elementem dřeva, Vodní Dům je elementem vody a nyní přemýšlím, tedy snažím se vytvořit, pět restaurací založených na pěti rysech akupunktury čínské medicíny.
Mám vodu a dřevo. Právě mohu rozdělat oheň.
Zbývá ještě kov a hlína.
Takže musíte sledovat svůj prostor.
Takže, toto je můj další projekt.
Starý pěti týdnů, je to moje dítě a opravdu bolí.
Lidský supermarket.
Takže, restaurace opravdu zasáhnou pouze lidi, kteří věří v to, co já vlastně dělám.
Co jsem potřeboval udělat bylo, rozšířit jídlo širšímu spektru lidí.
Lidem, například, více pracující třídě -- nebo lidem, kteří věří družstevnictví.
Tomu se říká společné podnikání, nevýdělečný supermarket.
Je to opravdu o odpojení mezi jídlem, komunitami v městských sestaveních a jejich vztahu k venkovským pěstitelům -- spojující společnosti v Londýně k venkovským pěstitelům.
Velice důležité.
Takže jsem zavázán bramborám, mléku, pórku a brokolici -- velice důležité věci.
Držel jsem dlaždice, staral jsem se o podlahu, držel jsem kabelovod, dostal jsem recyklované ledničky, recyklované pokladny, vozíky.
Předpokládám, celá věc je super trvale dlouhodobě udržitelná.
Ve skutečnosti, snažím se a udělám nejvíce trvale udržitelný supermarket na světě.
Nulový odpad jídla.
A to nikdo jiný zatím nedělá.
Je fakt, že Sainbury, jestli to sledujete, to zkouší.
Snažím se tam dostat dříve.
Příroda nevytváří odpad, nevytváří odpad jako takový.
Vše je v přírodě spotřebováno v těsně souvislém cyklu, s odpadem, který je koncem začátku. A to je to, co mě nějaký čas živí. Je důležité toto sdělení pochopit.
Jestliže se nepostavíme a nezměníme to a nebudeme přemýšlet o udržitelné potravě, přemýšlet o její trvale udržitelné povaze, poté můžeme selhat.
Ale -- chtěl jsem vstát a ukázat vám, že toho můžeme dosáhnout, když budeme více odpovědní.
Obchod, který bere na vědomí životní prostředí, je proveditelný.
Jsou mezi námi. Vidíte, doposud jsem udělal tři. A mám jich ještě pár.
Nápad je v zárodku.
Myslím, že je to důležité.
Myslím si, že pokud budeme redukovat, opakovaně používat, třídit odpad a recyklovat -- bude to nakonec správné. Poslední bod, o kterém se chci zmínit, je recyklace. Je to čtvrté z eRek, lepší než jenom ty tři R. Pak si myslím, že jsme na naší cestě.
Tyto tři nejsou dokonalé -- jsou to pouze nápady.
Myslím si, že ještě spousta dalších problémů přijde, ale s jistou pomocí jsem si jist, že najdu řešení.
A doufám, že se všichni zúčastníte.
Děkuji vám mnohokrát.
Teď si vážně nejsem jistá, jestli chci vidět virbl takhle v devět hodin ráno.
Ale je to stejně skvělé vidět tak plné divadlo, a já opravdu musím poděkovat Herbie Hancockovi a jeho kolegům za tak nádherné vystoupení.
Jedna ze zajímavých věcí je zajisté kombinace těch surových rukou na nástroji a technologie a samozřejmě taky co řekl mladým lidem o poslouchání.
Moje práce je pochopitelně celá o poslouchání
a mým cílem je opravdu naučit svět, jak poslouchat.
To je můj skutečný životní cíl.
A ono to zní celkem jednoduše, ale ve skutečnosti to je dost těžký úkol.
Protože, víte, když se podíváte na skladbu -- například když otevřu můj batůžek -- máme tady, doufejme, skladbu, kde je stránka plná malých černých teček.
A, víte, teď ji otevřeme a já čtu hudbu.
Technicky vzato to opravdu mohu číst.
Budu se řídit instrukcemi, značkami pro tempo, dynamiku.
Udělám přesně to, co mi říkaji.
A tak, protože máme málo času, tak vám jen přehraji asi tak první dva řádky. Na téhle skladbě není nic příliš složitého.
Tady se jen dozvím, že je tahle skladba velmi rychlá.
Dozvím se, na které části bubnu mám hrát.
Dozvím se, kterou část paliček použít.
A dozvím se dynamiku.
A také se tady dozvím, že buben má být bez strunění.
Struník zapnutý, struník vypnutý.
Takže když přeložím tuhle skladbu, dostaneme něco takového.
A tak dále.
Moje kariéra by nejspíš trvala asi tak pět let.
Nicméně, to, co jako hudebník musím, je dělat všechno ostatní, co není v notách. Všechno, co není čas naučit se od učitele, nebo o tom dokonce ani s učitelem mluvit.
Ale jsou to právě ty věci, kterých si všimnete když zrovna nejste se svým nástrojem, které vám zrovna připadnou tak zajímavé a které chcete prozkoumat prostřednictvím tohoto mrňavého povrchu bubnu.
Takže takto -- jsme poznali překlad.
Teď poznáme interpretaci. Teď by mohla moje kariéra kvést o chloupek déle!
Ale, víte, je to stejné, jako když se na vás podívám a vidím krásnou, bystrou, mladou slečnu v růžové halence.
Vidím, že svíráte plyšového medvídka, a tak dále a tak dále.
Takže získám základní představu o tom, jaká byste asi mohla být, co byste asi mohla mít ráda, jaké byste asi mohla mít zaměstnání a tak dále a tak dále.
Nicméně, to je jenom prvotní představa kterou můžu mít a kterou všichni získáme, když se opravdu díváme. A snažíme se interpretovat,
ale ve skutečnosti je tak neuvěřitelně povrchní. A úplně stejně: Dívám se na skladbu, získám základní představu,
jsem zvědavá, jak může být technicky těžká, nebo jak ji zahraji.
Jen ten prvotní pocit.
Ale to jednoduše nestačí.
A myslím, že Herbie řekl -- Prosím poslouchejte, poslouchejte.
Především musíme naslouchat sobě.
Když například budu hrát tak, že držím paličku -- že ji vůbec neuvolním -- pocítíte, jak se vám rukou šíří docela silné nárazy.
A cítíte se docela -- věřte nebo ne -- izolovaní od nástroje a od paličky, dokonce i když vlastně držím tu paličku hodně pevně.
Tím, že ji držím pevně, se cítím překvapivě víc izolovaná.
Když ji prostě jenom uvolním a nechám, aby byla v ruce spíš zavěšená, najednou dostanu více dynamiky s menším úsilím.
Mnohem více. A najednou se cítím konečně v jednotě s paličkou i bubnem.
A přitom dělám mnohem, mnohem méně.
A úplně stejně, jako potřebuju svůj čas s tímto nástrojem, potřebuju svůj čas s lidmi, abych je dokázala interpretovat.
Ne je jenom překládat, ale interpretovat je.
Například zahraju jen pár taktů skladby, pro kterou si vsugeruji roli technika -- to znamená někoho, kdo je v podstatě hráč na perkuse... a tak dále. Když si ale sebe přestavím jako hudebníka... a tak dále.
Je v tom přece jenom malinký rozdíl, nad kterým se přece -- (potlesk) -- má cenu zamyslet.
A vzpomínám si, jak mi bylo 12 let a začínala jsem hrát na tympány a perkuse a můj učitel říkal: ,,No a jak to uděláme? Víte, hudba je o poslouchání."
,,Ano, s tím souhlasím. Tak v čem je problém?"
A on řekl: ,,No a jak uslyšíte tohle?
A jak uslyšíte tamto?"
A já říkám: ,,No, jak to slyšíte vy?"
A on říká: ,,No já myslím, že to slyším tudy."
A já říkám: ,,No já myslím, že já taky -- ale já také slyším dlaněmi, rukama, lícními kostmi, vlasy, bříškem, hrudníkem, nohama a tak dále."
A tak jsme pokaždé začínali hodinu laděním bubnů -- zejména kotlů, tympán -- do tak úzkého intervalu, něco jako... takovýto rozdíl.
A pak postupně... a postupně... a je úžasné, že když otevřete svoje tělo a otevřete svoji dlaň a necháte vibrace přicházet skrze ně, tak opravdu můžete cítit i tak malinký rozdíl... tím nejmenším kouskem svého prstu, takhle.
A tak jsem dávala ruce na stěny zkušebny a dohromady jsme poslouchali zvuky nástrojů a doopravdy se snažili spojit s těmi zvuky mnohem, mnohem hlouběji, než se jen spoléhat na uši.
Protože samozřejmě uši ovlivňuje celá řada věcí,
Tato místnost ve které se zrovna nacházíme, aparatura, kvalita nástroje, typ paliček, a tak dále, a tak dále. Káždé jsou jiné.
Stejná váha, ale různé barvy zvuku.
A to je v podstatě to, co jsme. Jsme jen lidské bytosti, ale všichni máme takříkajíc svoje vlastní barvy zvuku, které tvoří všechny ty pozoruhodné osobnosti a charaktery a zájmy.
A jak jsem rostla, tak jsem byla na konkurzu Královské hudební akademie v Londýně a tam mi řekli: ,,Víte, ne, my vás nepřijmeme, protože nemáme tušení, jakou asi může mít takzvaný 'hluchý' hudebník budoucnost." A já jsem to prostě nedokázala jen tak přijmout.
A proto jsem jim řekla: ,,Podívejte, když odmítnete -- když mě odmítnete z takovýchto důvodů, namísto kvůli schopnosti hrát a rozumět a milovat umění vytváření zvuku -- tak bychom se měli opravdu vážně zamyslet nad tím, jaké lidi vlastně přijímáte."
A ve výsledku -- když jsme se dostali přes drobnou překážku a já jsem musela zkoušet dvakrát -- mne přijali. A nejen to --
přihodilo se to, že to úplně změnilo postavení hudebních institucí po Velké Británii.
Za žádných okolností už by neodmítli jakoukoliv přihlášku jen na základě toho, že někdo nemá ruce, nohy -- pořád přece mohou hrát na dechový nástroj když bude stát na stojanu.
Nevyužili žádných okolností aby odmítli moji přihlášku.
A každého jednotlivého uchazeče museli poslechnout, zažít a pak, na základě hudebních schopností -- pak ten člověk mohl nastoupit nebo ne.
A tedy to zase znamenalo, že tady byla nesmírně zajímavá skupina studentů, kteří dorazili do těchto různých hudebních institucí. A musím říci, že spousta z nich teď hraje v profesionálních orchestrech po celém světě.
A zajímavé na tom také je, že ačkoliv -- (potlesk) -- je prostě že nejenom že ty lidi hudba spojovala -- což se v podstatě dá říci o každém z nás, a všichni víme, že hudba je skutečně naše každodenní medicína.
Říkám hudba, ale ve skutečnosti mám na mysli zvuk.
Protože, víte, zažila jsem jako hudebník některé pozoruhodné věci, jako když máte 15-ti letého kluka, který má ty nejneuvěřitelnější problémy, který nemusí být schopen ovládat svoje pohyby, který může být hluchý, může být slepý, a tak dále a tak dále. Najednou, když si ten kluk sedne blízko k nástroji, a třeba si dokonce lehne pod marimbu, a vy zahrajete něco co je takhle fantasticky varhaní, skoro -- nemám tady ty správné paličky, snad -- ale něco takového. Vyměním si je. Něco, co je tak neuvěřitelně jednoduché -- ale prožíval by něco, co já ne, protože já jsem nad zvukem.
Ke mě zvuk přicházi tudy.
K němu by zvuk přicházel přes rezonátory.
Kdyby tam nebyly rezonátory, znělo by to -- takže on by měl tak plný zvuk, který byste ani vy v několika předních řadách nezažili a vy v zadních řadách také ne.
Jeden každý z nás, podle toho kde sedíme, zažije tento zvuk docela, docela jinak.
A samozřejmě, účastnit se toho zvuku, a to začíná od představy, jaký typ zvuku chci vytvořit -- například tento zvuk. Slyšíte něco?
Přesně. Protože se ani nedotýkám.
Ale i přes to máme pocit, že se něco děje.
Úplně stejně, jako když vidím, jak se pohybuje strom, tak si představuji, že ten strom vydává šustivý zvuk.
Chápete, jak to myslím?
Cokoliv vidí oči, vždycky je s tím spojený nějaký zvuk.
Takže je tu vždycky ten obrovský -- prostě kaleidoskop věcí, ze kterých čerpat.
Takže všechna moje vystoupení jsou založená jenom na tom, co prožívám, a ne na tom naučit se skladbu, dát na něčí interpretaci, koupit si všechna možná CD s tou konkrétní skladbou a tak dále. Protože to by mi nedalo dost toho surového a základního, něčeho, u čeho naplno prožiju ten vývoj.
Je to tak, že v některých sálech může tato dynamika znít dobře.
A je možné, že v jiných sálech to posluchači jednoduše vůbec neprožijí, takže namísto toho jemného, lehkého hraní budu muset... Chápete?
Takže, kvůli rozmachu přístupu ke zvuku, hlavně u komunity neslyšících, to nejen ovlivnilo, jak hudební instituce, jak školy pro neslyšící používají zvuk. A nejen jako terapii -- ačkoliv, samozřejmě, být účastníkem hudby, má určitě samo o sobě význam. Ale myslím tím, že mistři akustiky musí opravdu přemýšlet o tom, jaké sály staví.
Na světě je tak málo sálů, které mají skutečně dobrou akustiku,
troufám si říci. Myslím tím, kde můžete dělat úplně cokoliv si dovedete představit.
Od nejtenčího, nejjemnějšího zvuku až po něco co je tak široké, tak mohutné, tak neuvěřitelné!
Vždycky je něco -- co zní dobře támhle a nemusí to být tak dobré tam. Může to být skvělé tam, ale hrozné támhle. Možná hrozné támhle, ale ne zas tak zlé tam, a tak dále, a tak dále.
Takže najít opravdový sál je nemožné -- kde byste mohli bez kosmetických úprav hrát přesně to, co si představujete.
A proto mistři akustiky doopravdy rozmlouvají s lidmi s poškozeným sluchem, kteří jsou účastníky zvuku.
A to je docela zajímavé.
Víte, neřeknu vám, co přesně se s těmi sály děje, ale je prostě fakt, že chodí za skupinou lidí, o které jsme tolik let říkali: ,,No jak, proboha, mohou prožívat hudbu? Vždyť jsou přece hluší."
Dáme si prostě takhle ruce a tak si představujeme hluchotu.
Anebo takto a to je podle nás slepota.
Když vidíme někoho na vozíku, tak předpokládáme, že nemůže chodit.
Ale možná že dokáže udělat tři, čtyři, pět kroků.
A to pro něj znamená, že může chodit.
A za další rok to může být o dva kroky víc.
A za další rok další tři kroky.
Je nesmírně důležité přemýšlet o tomto úhlu pohledu.
A tak když si navzájem nasloucháme, je neuvěřitelně důležité znát svoje schopnosti poslouchat. Používat svoje celá těla jako rezonanční dutinu. Odhodit předsudky.
Pro mě, jako hudebníka, který se setká s 99 procenty nové hudby, je jednoduché říci: ,,Ano, ta skladba se mi líbí. Ne, tuhle skladbu nemám ráda." A tak dále.
A víte, přišla jsem na to, že těm skladbám musím dát čas.
Možná že zrovna nemám na tu konkrétní skladbu náladu. Ale to neznamená, že mám právo říci, že je to špatná skladba.
To je vlastně jedna z těch skvělých věcí na tom, být muzikantem, že je hudba tak neuvěřitelně proměnlivá.
Takže tam neplatí pravidla; žádné správně, špatně, takhle nebo jinak.
Když vás požádám, ať tleskáte -- to bych možná mohla.
Požádám vás tedy, tleskejte, prosím. A vytvořte zvuk bouře.
Předpokládám, že jsme všichni zažili bouřku.
Teď nemyslím jen ten zvuk, mám na mysli opravdu se zaposlouchat do bouře v nás.
A zkuste to, prosím, zpodobnit svým tleskáním.
Zkuste to. Jen to, prosím, zkuste.
(potlesk) Výborně! Sníh.
Sníh. Už jste slyšeli sníh?
Posluchači: ,,Ne."
Evelyn Glennie: ,,No tak přestaňte tleskat."
(smích) Zkuste to znovu. Zkuste to znovu.
Sníh. Vidíte, jste bystří.
Déšť.
To není špatné.
Víte, zajímavé je, že jsem dala skupince dětí před nedávnem úplně stejný úkol.
A teď -- skvělá představivost, moc vám děkuji.
Ale ani jeden z vás se nezvednul ze sedadla a nezamyslel se: ,,Dobře!
Jak můžu tleskat? Třeba... -- možná můžu vyloudit další zvuky svými šperky.
Možná můžu další zvuky vyloudit jinou částí svého těla."
Ani jeden z vás se nezamyslel nad tím, že by šlo tleskat také trochu jinak, než sedět na svých sedadlech a používat dvě ruce.
Je to stejné, jako když posloucháme hudbu, tak předpokládáme, že k nám přicházi tudy.
Takhle prožíváme hudbu.
Samozřejmě, že ne.
Prožíváme bouři -- bouři, bouři. Přemýšlíme, přemýšlíme, přemýšlíme.
Posloucháme, posloucháme, posloucháme.
A teď, co můžeme udělat s bouří?
Vzpomínám si na svého učitele. Když jsme poprvé začali, moji úplně první lekci, byla jsem nachystaná se svými paličkami, jen začít.
A on místo toho, aby řekl: ,,Dobře, Evelyn, prosím. Chodidla kousek od sebe, ruce přibližně v pravém úhlu, paličky do V, tady si nechte tolik místa a tak podobně.
Hlídejte si, prosím, rovná záda, a tak dále, a tak dále." Kde bych asi skončila naprosto ztuhlá, zmrzlá, a nebyla bych schopná trefit buben, protože bych myslela na tolik jiných věcí. On řekl: ,,Evelyn, vemte si ten buben na sedm dní domů a uvidíme se příští týden."
No nebesa! Co jsem měla dělat?
Už jsem nepotřebovala paličky,
nepovolil mi používat paličky.
V podstatě jsem si měla prohlížet tento buben, všimnout si, jak je vyrobený, co dělají tahle očka, co dělá strunění.
Otáčet ho vzhůru nohama, experimentovat s tělem, experimentovat s jeho povrchem.
Experimentovat se svým tělem, experimentovat se šperky,
experimentovat se vším možným.
A já se, samozřejmě, vrátila s různými odřeninami jako tady --
přesto však to byla tak neuvěřitelná zkušenost, protože přece, kdy tak asi tohle můžete zažít v hudební skladbě?
Jak asi tohle můžete zažít v učebnici?
My jsme nikdy nepoužívali skutečné učebnice.
Takže například jedna z věci, které se učíme, když z nás vychovávají perkusionistu, na rozdíl od hudebníka, jsou v podstatě jednoduché víření jednoduchými údery.
Takhle. A pak jen trochu rychleji, a trochu rychleji, a trochu rychleji. A tak dále, a tak podobně.
Co tato skladba potřebuje?
Jednoduché údery.
A proč bych je tedy nemohla dělat během učení skladby?
A přesně to jsme dělali.
Zajímavé je, že když jsem byla starší a stala jsem se studentem tak zvané ,,hudební instituce," všechno tohle letělo z okna.
Museli jsme se učit z učebnic.
A pořád ta otázka -- proč? Proč? S čím tohle souvisí?
Potřebuju hrát skladbu. ,,No, tohle vám pomůže získat zručnost!"
Opravdu, jak? Proč se musím tohle učit?
Potřebuju to dát do souvislosti s nějakou skladbou.
Chápete? Musím něco říct.
Proč cvičím paradidly?
Je to čistě jen pro zručnost, pro ovládání paličky rukou?
Proč to dělám?
Potřebuji mít důvod, a ten důvod je říkat něco prostřednictvím hudby.
A tím, že něco říkáme prostředníctvím hudby, což je v podstatě zvuk, dokážeme sdělit všechny možné věci všem možným lidem.
Ale nechci být zodpovědná za vaši emoční zátěž.
To je na vás, kdy procházíte sálem. Protože na tom pak závisí, jak nasloucháme určitým věcem.
Když hraji určité skladby, mohu se cítit truchlivě, nebo radostně, nebo rozzlobeně, ale nemusím nutně chtít, abyste cítili přesně to stejné.
Takže, prosím, až příště půjdete na koncert, nechte své tělo otevřít a být tou rezonanční dutinou.
Uvědomte si, že nezažijete stejnou věc jako účinkující.
Umělec je pro zvuk na tom nejhoršm možném místě, slyší, jak se paličky dotýkají bubnu, nebo kousků dřeva, nebo smyčec strun a tak podobně. Nebo dech, který vytváří zvuk u dechových a žesťových nástrojů.
Prožívají tu surovost.
Ale na druhou stranu zažívají něco tak neuvěřitelně ryzího, což je ještě před tím, než zvuk doopravdy vznikne.
Všimněte si, prosím, života zvuku po prvotním úderu nebo dech, jak je tažen.
Prožijte celý vývoj toho zvuku stejně, jak jsem si přála já prožít vývoj této konference, namísto pouhého příjezdu včera večer.
Doufám, že se během dne ještě o pár věci podělíme.
Moc vám děkuji, že jste mě pozvali!
(potlesk)
Vyrostl jsem v New Yorku mezi Harlemem a Bronxem.
Když vyrůstáte jako chlapec, učí vás, že muži musí být tvrdí, musí být silní, musí být odvážní, dominantní – bez bolesti, bez emocí, s výjimkou hněvu – a rozhodně beze strachu; že muži jsou v čele, což znamená, že ženy nejsou; že muži vedou, a vy byste měly jen následovat a dělat, co řekneme; že muži jsou nadřazení; ženy jsou podřadné; že muži jsou silní; ženy jsou slabé; že ženy mají menší hodnotu, jsou vlastnictvím mužů, jejich objekty, zejména sexuální objekty.
Později jsem přišel na to, že to je kolektivní socializace mužů, lépe známá jako „mužské zaškatulkování.“
Vidíte, že tato mužská škatulka má v sobě všechny ingredience toho, jak definujeme mužství.
Teď chci také říct, že nepochybně jsou některé skvělé, úžasné, naprosto úžasné věci když jste muž.
Ale zároveň, jsou některé věci, které jsou docela překroucené, a my opravdu musíme začít pochybovat, podívat se na to a opravdu se dostat do procesu narušení, nové definice toho, co známe jako mužství.
To jsou obě moje děti doma, Kendall a Jay.
je jim 11 a 12.
Kendall je o patnáct měsíců starší než Jay.
Bylo období, kdy jsme moje žena - jmenuje se Tammie – a já měli opravdu dost napilno a najednou bum bác: Kendall a Jay.
(Smích) A když jim bylo asi pět a šest, čtyři a pět, Jay ke mně mohla přijít, přijít si ke mně poplakat.
Bylo jedno, proč plakala, mohla si sednout na mé koleno, mohla mi usoplit rukáv mohla jen plakat a vybrečet se.
Táta je tu pro tebe. Na ničem jiném nezáleží.
Na druhou stranu Kendall – a jak jsem řekl, je pouze o 15 měsíců starší než ona – kdyby ke mně přišel plakat on, tak sotva bych ho uslyšel plakat, jeho čas by vypršel.
Dal bych tomu chlapci asi 30 sekund, což znamená, že než se ke mně vůbec dostal, už jsem říkal něco jako „Proč pláčeš?
Hlavu vzhůru. Podívej se na mě.
Vysvětli mi, co se děje.
Řekni mi, co se děje. Nerozumím ti.
Proč pláčeš?“
A z mé vlastní frustrace plynoucí z mé role a odpovědnosti udělat z něj muže, který by se vešel do těchto obecných měřítek a struktur, které definují tuto mužskou škatulku, se slyším, jak sám říkám věci jako, „Jdi do svého pokoje.
Jen si pokračuj, pokračuj ve svém pokoji.
Sedni si, a dej se do kupy a pak se vrať a mluv se mnou až budeš schopný se mnou mluvit jako –“ co?
(Publikum: Muž.) Jako muž.
A to je mu pět let.
A jak šel život dál, říkal jsem si, „Bože můj, co se to se mnou děje?
Co to dělám? Proč bych to měl dělat?“
A začínám vzpomínat.
Vzpomínám na svého otce.
V mém životě bylo období, kdy jsme v rodině zažili velmi problematickou zkušenost.
Můj bratr, Henry, tragicky zemřel, když jsme dospívali.
Žili jsme v New York City, jak jsem již řekl.
Žili jsme v té době v Bronxu, a pohřeb byl v místě zvaném Long Island, bylo to asi dvě hodiny cesty z města.
A jak jsme se připravovali na návrat z pohřbu, auta zastavila u toalet, aby se lidé před dlouhou cestou zpět do města mohli dát do pořádku.
A limuzína se vyprázdnila.
Moje matka, moje sestra, moje teta, všichni šli ven, ale můj otec a já jsme zůstali v limuzíně, a hned, jakmile ženy vyšly ven, se můj otec rozplakal.
Nechtěl plakat přede mnou, ale věděl, že než se vrátíme zpátky do města, to nevydrží a bylo to lepší přede mnou, než aby si dovolil vyjádřit tyto pocity a emoce před ženami.
A tohle je muž, který právě před 10 minutami dal svého dospívajícího syna do země – to je něco, co si prostě nemůžu ani představit.
Co si z toho pamatuju ze všeho nejvíc, je, že se mi omlouval za to, že přede mnou pláče, a zároveň mě podporoval, vyzvedával mě za to, že jsem neplakal.
Dívám se na to takto, že tento strach, který máme jako muži, tento strach nás paralyzuje, drží nás jako rukojmí této mužské škatulky.
Pamatuji si, jak jsem mluvil s 12letým chlapcem, fotbalistou, a zeptal jsem se ho, řekl jsem, „Jak by ti bylo, kdyby ti tvůj trenér před všemi hráči řekl, že jsi hrál jako holka?“
Teď jsem čekal, že řekne něco jako, byl bych smutný; naštval bych se; zlobil bych se, nebo něco takového.
Ne, ten kluk mi řekl – ten kluk mi řekl, „To by mě zničilo.“
A já jsem si řekl „Bože, jestli by ho zničilo když by ho nazvali holkou, co ho tedy o dívkách učíme?“
(Potlesk) Vzalo mě to zpět do doby, kdy mi bylo asi 12 let.
Vyrostl jsem v činžáku v centru města.
V současné době žijeme v Bronxu, a ve vedlejším domě bydlel kluk jménem Johnny.
Bylo mu asi 16 let a nám všem bylo asi 12 let – mladší kluci.
A on se s námi mladšími kluky potloukal.
A na tomhle klukovi nebylo moc dobrého.
Byl to ten typ kluka, jehož rodiče by se ptali, „Co tento 16letý kluk dělá s těmito 12letými chlapci?“
A on opravdu strávil spoustu času ve špatných věcech.
Byl problémové dítě.
Jeho matka zemřela na předávkování heroinem.
Vychovávala jej babička.
Jeho otec nebyl nablízku.
Jeho babička měla dvě zaměstnání.
Byl doma hodně sám.
Ale musím vám říct, že my mladí kluci, jsme k tomuto klukovi vzhlíželi.
On byl v pohodě. Byl skvělý.
To říkaly sestry, „byl skvělý.“
Měl sex.
Všichni jsme k němu vzhlíželi.
Tak jednoho dne, byl jsem před domem a něco jsem dělal – jen jsem si tak hrál a něco dělal - nevím co.
On se podíval z okna; zavolal mě nahoru; řekl, „Hej Anthony.“
Jako dítěti mi říkali Anthony.
"Hej Anthony, pojď nahoru."
Johnny zavolá, vy jdete.
Tak běžím rovnou nahoru.
Jak otevírá dveře, říká mi, „Chceš nějakou?“
Okamžitě jsem věděl, co má na mysli.
Protože pro mě, vyrůstajícího v té době, a s naším vztahem k tomuto mužskému zaškatulkování, „Chceš nějakou?“ znamenalo jednu ze dvou věcí: sex nebo drogy – a my jsme v drogách nejeli.
Teď moje škatulka, moje propustka, moje propustka do světa mužů, byla okamžitě v ohrožení.
Dvě věci: Zaprvé, nikdy jsem neměl sex.
Jako muži o tom nemluvíme.
Jen svému nejdražšímu, nejbližšímu příteli, který přísahal na svůj život, řeknete, kdy jste měli poprvé sex.
Pro všechny ostatní se tváříme, jako že s někým spíme už od dvou let.
Není žádné poprvé.
(Smích) Další věc, kterou jsem mu nemohl říct je, že jsem žádnou nechtěl.
Což je ještě horší. My máme vždycky být na lovu.
Ženy jsou objekty, zejména sexuální objekty.
Takže nic z toho jsem mu říct nemohl.
Takže, jak by řekla moje matka: zkraťme to, řekl jsem Johnnymu prostě jen, „Ano.“
Řekl mi, abych šel do jeho pokoje.
Jdu do jeho pokoje. Na jeho posteli je dívka ze sousedství, Sheila.
Je jí 16 let.
Je nahá.
Dnes vím, že byla duševně nemocná, někdy víc aktivní než jindy.
Měli jsme pro ni celou sbírku nadávek.
Každopádně Johnny s ní právě měl sex.
Tedy, ve skutečnosti ji znásilnil, ale on by řekl, že s ní měl sex.
Protože, zatímco Sheila nikdy neřekla ne, nikdy také neřekla ano.
Takže mi nabízel příležitost udělat totéž.
Takže jsem šel do pokoje, zavřel jsem dveře.
Lidi, já zkamením.
Stojím zády ke dveřím, aby Johnny nemohl vtrhnout do místnosti a vím, že nic neudělám, a stojím tam dost dlouho na to, že bych ve skutečnosti něco udělat mohl.
Takže teď už se nesnažím přijít na to, co udělám, snažím se přijít na to, jak se dostat ven z tohoto pokoje.
Takže v moudrosti mých 12 let si rozepnu zip u kalhot, a vyjdu do místnosti, a heleme se, zatímco jsem byl se Sheilou v pokoji, Johnny byl zpátky u okna a svolával kluky.
Takže teď je obývací pokoj plný chlapců.
Bylo to jako v čekárně u lékaře.
A ptali se mě, jaké to bylo, a já jim povídám, „Bylo to dobré“ a zapnu si před nimi zip u kalhot, a zamířím si to ke dveřím.
Teď to všechno říkám s výčitkami svědomí, a v ten moment jsem měl obrovské výčitky svědomí ale byl rozpolcený, protože jsem cítil výčitky i nadšení, že mě neprokoukli.
Ale věděl jsem, že se cítím špatně kvůli tomu, co se dělo.
Tento strach, že jsem venku škatulky, mě zcela prostoupil.
Já a moje propustka do světa mužů pro mě byli mnohem důležitější, než Sheila a to, co se jí dělo.
Podívejme se na to společně, my jako muži jsme učeni ženy podceňovat, vidět je jako majetek a objekty patřící mužům.
Chápeme to jako rovnici, ze které vyplývá násilí na ženách.
My jako muži, dobří muži, velká většina mužů, pracujeme na základech této celé kolektivní socializace.
Myslíme si, že tam nepatříme, ale jsme toho pevnou součástí.
Vidíte, musíme pochopit, že podceňování, přivlastňování a objektivizace je základem a bez něj se násilí dít nemůže.
Takže jsme součástí řešení stejně jako jsme součástí problému.
Centrum pro tlumení chorob říká, že mužské násilí na ženách má rozměry epidemie, je v této zemi i v zahraničí problémem číslo jedna ve zdravotní péči pro ženy.
Takže bych v rychlosti chtěl jen říct, toto je láska mého života, moje dcera Jay.
Svět, který si pro ni představuji – jak chci, aby se muži chovali a jednali?
Potřebuji, abyste byli se mnou na jedné lodi.
Potřebuji, abyste pracovali se mnou a já pracoval s vámi na tom, jak vychováváme naše syny a učíme je být muži – že je v pořádku nebýt dominantní, že je v pořádku mít pocity a emoce, že je v pořádku podporovat rovnost, že je v pořádku mít kolem sebe ženy, které jsou jen kamarádky že je v pořádku být celistvý, že mé osvobození jako muže je spřaženo s osvobozením ženy. (Potlesk) Vzpomínám si, jak jsem se ptal devítiletého chlapce, Zeptal jsem se devítiletého chlapce, „Jaký by pro tebe byl život, kdyby jsi nemusel dodržovat toto mužské škatulkování?“
Odpověděl mi: „Byl bych svobodný.“
Děkuji vám, přátelé.
(Potlesk)
Povím vám příběh.
Je to indický příběh o indické ženě a její cestě.
Začnu s mými rodiči.
Jsem dílem této vizionářské matky a otce.
Narodila jsem se v padesátých letech. 50. a 60. léta nepatřili v Indii děvčatům.
Patřily chlapcům.
Patřily chlapcům, kteří se zapojí do obchodu a zdědí byznys po svých rodičích. Z děvčat vychovávali panenky, aby se dobře vdaly.
Moje rodina v mém městě a téměř v celém kraji, byla jedinečná.
Byly jsme čtyři sourozenci, nejen já, a naštěstí žádní bratři.
Byly jsme čtyři sestry a žádní chlapci.
Moji rodiče byli z dobré zabezpečené rodiny, která vlastní pozemky.
Můj otec vzdoroval svému starému otci, který ho téměř vydědil, protože se rozhodl, že všechny jeho dcery dostanou vzdělání.
Poslal nás do jedné z nejlepších škol v městě a dal nám nějlepší vzdělání.
Jak jsem říkala, když se narodíme, rodiče si nevybíráme. A když jdeme do školy, nevybíráme si ani školu.
Děti si školu nevybírají,
chodí do té, kterou jim vybrali rodiče.
To bylo období, které mě silně formovalo.
Takto jsem vyrůstala a tak vyrůstaly i mé tři sestry.
Můj otec v těch letech říkával, "Moje čtyři dcery budou ve čtyřech koutech země."
Nevím, jestli to myslel vážně, ale stalo se to.
Já jediná jsem zůstala v Indii.
Jedna je Britka, další Američanka a třetí Kanaďanka.
My čtyři jsme ve čtyřech koutech země.
Rodiče byli mým vzorem a žila jsem podle dvou věcí, které mne vštěpili.
První, kterou říkali: "Život je stále v pohybu.
Buď jdeš nahoru anebo dolů."
A druhá věc, které se mi vryla do srdce a která se stala mou filozofií života, která to všechno způsobila, je, v životě se ti stane sto věcí, dobrý i zlých.
Z těch 100 je 90 tvým výtvorem.
Jsou dobré. Jsou tvým výtvorem.
Těš se z nich. Pokud jsou zlé, jsou tvým výtvorem.
Pouč se z nich. 10 je daných přírodou a ty nemůžeš udělat nic.
Je to například smrt příbuzného, nebo cyklón, nebo hurikán, anebo zemětřesení.
Nemůžeš s tím nic udělat.
Musíš jen na tu situaci nějak odpověděť.
Ale ta odpověď vychází z těch 90 bodů.
Jsem výsledkem této filozofie 90 na 10, a také toho, že "život je stále v pohybu," a takto jsem vyrůstala -- vážila jsem si, co jsem měla.
Jsem výsledkem příležitostí, vzácných příležitostí v 50. a 60. letech, které děvčata nedostávala. A byla jsem si vědoma toho, že mi rodiče dávali něco vyjímečného.
Protože všechny moje kamarádky ze školy byly vychovávané jako panenky, aby se dobře vdaly s bohatým věnem, zatímco já jsem šla do školy s tenisovou raketou a měla jsou kupu mimoškolních aktivit.
Toto jsem vám musela povědět.
Proč to pro mě bylo základem.
A toto přišlo potom.
Vstoupila jsem do Indické policejní služby jako tvrdá žena, žena s neporazitelnou výdrží, kterou jsem získala na tenise a podobně.
Ale, vstoupila jsem k policii, a tehdy policie zaváděla nový systém.
Pro mě znamenala policie moc napravovat, moc předcházet a moc zjišťovat.
Toto bylo něco úplně nového v definici indické policie -- moc předcházet.
Protože obvykle v ní byla jen moc zjišťovat a tím to končilo, případně ještě moc trestat.
Ale já jsem řekla ne, je tam i moc předcházet, protože to jsem se naučila, když jsem vyrůstala.
Jak můžeme předcházet těm 10 a postarat se, aby jich nebylo víc než 10?
Toto jsem vložila do své služby, a tím jsem se odlišovala od mužů.
Nechtěla jsem pracovat jinak než muži, ale moje práce bylo jiná, protože já jsem byla jiná.
Znovu jsem definovala koncepty policie v Indii.
Vezmu vás na dvě cesty, moji cestu v policii a moji cestu ve vězení.
To, co vidíte, je titulek "Premiérovo auto zadrženo."
Bylo to poprvé, kdy dostal premiér Indie pokutu za parkování.
(Smích) Bylo to poprvé v Indii a říkám vám, je to naposled, co o tom slyšíte.
Už se to nikdy nestane, tehdy to bylo poprvé a naposled.
Musela jsem to udělat, protože jsem byla citlivá, soucítila jsem s ostatními, ale byla jsem velmi citlivá vůči nespravedlivosti a byla jsem za spravedlivost.
To byl důvod, proč jsem jako žena vstoupila k policii.
Měla jsem i jiné možnosti, ale ty jsem si nevybrala.
Budu pokračovat.
Tato část bude o tvrdé policii a rovnoprávnosti.
Bylo o mě známé, že jsem žena, které nebude poslouchat.
A tak mě posílali na všechny místa, které ostatní odmítali.
Byla jsem přidělena do vězení jako policejní důstojník.
Obyčejní policejní důstojníci nechtějí jít do vězení.
Poslali mě tam, aby mě tam zahrabali, protože tam nebudou žádné auta významných lidí, kterým bych dávala pokuty za parkování.
Tak ji tam zašijeme.
Byla jsem přidělená do vězení.
Byl to brloh plný zločinců.
Bylo to zlé.
Bylo tam 10 000 věznů, z nich jen 400 žen -- 10 000 -- 9 000 a ještě 600 bylo mužů.
Teroristů, násilníků, zlodějů, zločinců -- některé z nich jsem do vězení poslala já jako policejní důstojník.
A takto jsem se s nimi vypořádala.
Když jsem tam první den vešla, nevěděla jsem, jak se mám na ně dívat.
Říkala jsem, "Modlíte se?" Podívala jsem se na ně a řekla, "Modlíte se?"
Viděli ve mě mladou, malou ženu v hnědém obleku.
Řekla jsem, "Modlíte se?"
Oni neříkali nic.
Zeptala jsem se, "Modlíte se?
Chcete se modlit?" Odpověděli, "Ano." Řekla jsem, "Dobře, pojďme se modlit."
Modlila jsem se za ně a věci se začali měnit.
Tady je zobrazeno vzdělávání ve vězení.
Přátelé, něco takového se ještě nestalo, všichni vězni se vzdělávali.
Začalo to s podporou komunity.
Vláda neměla žádné prostředky.
Byla to jedna z největších dobrovolnických akcí ve vězení na světě.
Spustili jsem to ve vězení v Dillí.
Vidíte jen příklad vězně, jak vyučuje třídu.
Jsou tam stovky tříd.
Od deváté do jedenácté je každý vězeň zapojený do vzdělávacího programu -- v tom stejném vězení, o kterém si mysleli, že mě do něj zavřou a na všechno se zapomene.
Přeměnila jsem to na ášram (náboženské místo) -- z vězení na ášram pomocí vzdělání.
Myslím, že to je velká změna.
To byl začátek změny.
Učiteli byli vězni. Učiteli byli dobrovolníci.
Knihy nám darovali školy.
Nábytek byl darovaný.
Všechno nám darovali, protože na vzdělávání ve vězení jsme neměli žádné prostředky.
Pokud bych to něudělala, bylo by tam peklo.
Toto je druhá změna, kterou jsem zavedla.
Chci vám ukázat některé chvíle z mé cesty, které pravděpodobně nikde jinde neuvidíte.
Zaprvé, nikde neuvidíte tato čísla.
A zadruhé, ani tento koncept.
Toto je meditační program uvnitř věznice pro více jak tisíc vězňů.
1000 vězňů, kteří sedí a meditují.
Byl to jeden z neodvážnějších kroků, které jsem jako ředitelka vězení udělala.
A tímto se to posunulo vpřed.
Pokud o tom chcete vědět víc, jděte a koukněte se na film "Doing Time Doing Vipassana."
Uvidíte to a budete to milovat.
Napište mi na KiranBedi.com a já vám odpovím.
Ukáži vám další obrázek.
Vzala jsem stejný koncept. Proč jsem přinesla do indického vězení meditaci?
Protože zložin je výsledek narušené mysli.
Toto narušení mysli potřebujeme ovládnout,
a né kázáním, ani příkazi, ani čtením, ale vstoupením do své mysli.
To stejné jsem prosazovala i v policii, protože policisté jsou taktéž vězni své mysli a mají pocit, že my jsme tady a oni tam, a proto lidé nechtějí spolupracovat.
Toto fungovalo.
Toto je schránka na připomínky.
Tento koncept jsem zavedla, abychom vyslyšeli stížnosti a mrzutosti.
Byla to kouzelná schránka.
Byla to citlivá schránka.
Takto vězeň namaloval, jak se ve vězení cítí.
Když vidítě někoho v modrým -- ano, tento muž -- byl vězněm a učitelem.
Jak vidíte, všichni mají co dělat, nemrhá se tam časem.
Dovolte mi skončit pár myšlenkami.
V současnosti jsem v hnutích, v hnutích zabívajících se vzděláváním zanedbávaných dětí, kterých jsou tisíce -- v Indii se všechno počítá v tisících.
Dále je tu protikorupční hnutí v Indii.
To je nezanedbatelný způsob, jakým jsme my, malá skupina aktivistů, připravili listinu ombudsmana pro vládu Indie.
Přátelé, ještě o tom budete hodně slyšet.
Je to hnutí, které vedu, a toto hnutí je mojí ambicí v životě.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk) Děkuji. Mnohokrát děkuji.
Děkuji. Děkuji. Děkuji. Děkuji.
Prožíváme úžasný a bezprecedentní okamžik, kdy se dynamika moci mezi muži a ženami velmi rychle mění. A na mnoha místech, kde na tom záleží nejvíc, mají vlastně ženy pod kontrolou vše.
Moje máma nestudovala na vysoké škole.
Jako mnoho žen.
A dnes na každé dva muže, kteří získají vysokoškolský titul, připadají tři ženy, které dokážou totéž.
Ženy poprvé v tomto roce tvoří většinu amerických pracujících.
A začínají dominovat v mnoha profesích: jako lékařky, právničky, bankéřky, účetní.
Více než 50 % manažerů jsou dnes ženy. A v 15 profesích, jež mají v příštím desetiletí růst nejvíc, ženy nedominují jen ve dvou.
Globální ekonomika se tedy stává místem, kde jsou ženy úspěšnější než muži, věřte tomu nebo ne. Tyto ekonomické změny začínají rychle ovlivňovat naši kulturu: to, jak vypadají romantické komedie, jak vypadají naše manželství, jak vypadá naše randění i naši noví superhrdinové.
Americkému mužství dlouho dominoval tento obraz: tvrdý drsňák, který ovládá prostředí kolem sebe.
Před několika lety odešel Marlboro Man do důchodu, a nahradil ho tento mnohem méně působivý jedinec, který je parodií na americkou mužnost. A tohle vidíme v dnešních reklamách.
Úsloví "prvorozený syn" je v našem vědomí tak hluboce zakořeněné, že mě tato statistika šokovala.
Na amerických klinikách reprodukční medicíny 75 % párů žádá dívky, ne chlapce.
A na místech, kde by vás to ani nenapadlo, například v Jižní Korei, Indii a Číně, se velmi přísné patriarchální společnosti začínají pomalu rozpadat a rodiny už tolik nedávají přednost prvorozeným synům.
Když se nad tím zamyslíte, když připustíte tu možnost a začnete si to dávat dohromady, uvidíte důkazy všude.
Ve skladbě absolventů vysokých škol, v představách o zaměstnání, v naší statistice manželství, v islandských volbách, o kterých ještě uslyšíte, i v jihokorejských průzkumech o preferencích synů vidíte, že se ženami se děje něco úžasného a bezprecedentního.
Jistě to není poprvé, kdy dosáhly velkého pokroku.
Vzpomeňme na 20. a 60. léta.
Rozdíl je však v tom, že tehdy ho motivovalo velmi vášnivé feministické hnutí, které se snažilo projektovat svoje vlastní touhy, zatímco dnes nejde o vášeň ani o žádné hnutí.
Jde o fakta ekonomické doby, v níž žijeme.
Období 200 000 let, kdy všemu šéfovali muži, se skutečně chýlí ke konci, věřte tomu nebo ne, proto mluvím o konci mužů.
Teď byste, pánové, neměli přestat poslouchat a házet rajčata, protože jde o to, že tohle vše se děje nám všem.
Mám muže, tátu a dva syny, které mám moc ráda.
Proto o tom chci mluvit. Pokud to totiž nepřipustíme, bude přechod velmi bolestný.
Když to však vezmeme v úvahu, pak to půjde mnohem snadněji.
Poprvé jsem o tom začala přemýšlet asi před rokem a půl.
Jako každý jiný jsem četla zprávy o krizi a začala vnímat jasnou strukturu: to, že krize postihuje muže mnohem hlouběji než ženy.
Vzpomněla jsem si na dobu před 10 lety, kdy jsem četla knihu Susan Faludi s názvem "Neúspěšní: Zrada amerického muže". Popisovala v ní, jak těžce krize muže zasáhla. Začala jsem přemýšlet o tom, jestli se to během této krize zhoršilo.
A uvědomila jsem si, že dvě věci jsou jiné.
Zaprvé muže tentokrát krize nezasáhla jen přechodně, ale odráží hlubší, základní posun v naší globální ekonomice.
A zadruhé už nejde jen o krizi mužů, ale ovlivňuje i ženy.
Podívejte se na tento druhý soubor snímků.
Titulky říkají, co bude se ženami v příštích několika letech.
Před pár lety bychom si to neuměli představit.
Ženy: většina pracujících.
A statistika: ženy zaujímají většinu manažerských pozic.
Druhý soubor titulků: vidíte, že rodiny a manželství se začínají měnit.
A podívejte se na poslední titulek: mladé ženy vydělávají víc než mladí muži.
Ten mám od firmy, která provádí průzkum trhu.
Jeden z jejich klientů se ptal, kdo bude v jeho čtvrti v budoucnu kupovat domy.
Očekávali, že to budou mladé rodiny nebo mladí muži, jak to vždycky bývalo.
Jenže zjistili něco velmi překvapujícího.
Domy tam hlavně kupovaly mladé svobodné ženy.
To zjištění je fascinovalo, proto se rozhodli udělat celostátní průzkum.
Rozšířili ho o údaje ze sčítání lidu a zjištění mi ten muž popsal jako šokující: v 1 997 z 2 000 komunit ženy, mladé ženy, vydělávaly víc než mladí muži.
Máme tu tedy generaci mladých žen, které dospívají a vnímají se jako příjmově silnější než mladí muži kolem nich.
Ukázala jsem vám situaci, ale ještě jsem nevysvětlila, proč k ní dochází.
Za chvíli vám ukážu graf a to, co na něm uvidíte... začíná v roce 1973, než ženy začaly zaplavovat pracovní trh, a přivádí nás do současnosti.
V podstatě uvidíte to, o čem ekonomové hovoří jako o polarizaci ekonomiky.
Co to znamená?
Že ekonomika se dělí na vysoce odborná, dobře placená místa a nekvalifikovaná, málo placená místa a že místa pro středně kvalifikované s průměrným příjmem začínají z ekonomiky mizet.
To se děje už 40 let.
Tento proces však ovlivňuje muže zcela jinak než ženy.
Ženy označuje červená barva a muže modrá.
Uvidíte, jak mizí ze střední třídy i to, co se děje se ženami a co s muži.
Tady.
Dívejte se. Obě skupiny mizí ze střední třídy.
Sledujte, co se stane s ženami a co s muži.
Muži jaksi stagnují, zatímco ženy stoupají na vysoce kvalifikovaná místa.
Co to znamená?
Jako by ženy dostaly nějakou silu ve videohře nebo jim do antikoncepčních pilulek přidali nějaké tajné sérum, a proto letí vzhůru.
Tak to samozřejmě není.
Ekonomika se prostě hodně změnila.
Dřív jsme měli výrobní ekonomiku, jejíž podstatou bylo vytváření zboží a a výrobků, teď máme ekonomiku služeb a informační a kreativní ekonomiku.
Tyto dvě ekonomiky vyžadují velmi odlišné dovednosti. A ženy jsou v získávání nových dovedností náhodou mnohem lepší než muži.
Dřív člověk, který šel na střední školu a neměl vysokoškolské vzdělání, ale měl specifické dovednosti, mohl pomocí odborů vést docela slušný středostavovský život.
Jenže tak už to není.
Tuto novou ekonomiku už nezajímá velikost a síla, které celé ty roky mužům pomáhaly.
Dnes ekonomika vyžaduje úplně jiné dovednosti.
V podstatě potřebujete inteligenci, schopnost sedět a soustředit se, otevřeně komunikovat, umět naslouchat lidem a fungovat na pracovišti, které je mnohem proměnlivější než dřív. A ženy, jak vidíme, tyto věci zvládají mimořádně dobře.
Když se podíváte na teorii řízení, dřív byl ideálním vedoucím někdo jako generál Patton.
Dával rozkazy shora.
Udržoval hierarchické vztahy.
Všem dole říkal, co mají dělat.
Jenže to už dnes ideální vedoucí není.
Když si přečtete dnešní knihy o managementu, vedoucí je někdo, kdo umí podpořit kreativitu, kdo přiměje svoje zaměstnance - vidíte, vlastně říkám "jeho" - kdo přiměje zaměstnance, aby spolu mluvili, kdo umí vytvářet týmy a motivovat je ke kreativitě.
A všechny tyhle věci ženy velmi dobře umí.
Navíc je tu jakýsi kaskádový efekt.
Ženy vstupují do práce ve vedoucích pozicích a na úrovni dělnické třídy, a tam všechna nově vytvořená pracovní místa jsou práce, které ženy dělávaly doma zdarma.
Jde o péči o děti, péči o starší občany a přípravu pokrmů.
Všechny tyto práce jsou na vzestupu a dělají je obvykle ženy.
Jednou se může stát, že matky si najmou nezaměstnaného oceláře ve středním věku, aby jim doma hlídal děti. Pro muže by to bylo dobré, ale ještě k tomu nedošlo.
Abychom zjistili, co se děje, nemůžeme se dívat jen na současný stav, ale i na ten budoucí.
A je to poměrně jednoduché.
Ženy získávají univerzitní vzdělání rychleji než muži.
Proč? To je skutečně záhada.
Mužů se ptali, proč se na vysokou školu nebo nástavbu nevrátí, nerekvalifikují se a nenaučí se nové dovednosti.
Ukazuje se, že je jim to moc nepříjemné.
Byli zvyklí vnímat se jako živitelé a neumí si vytvářet sociálních sítě, díky nimž by školu vystudovali.
Proto se z nějakého důvodu muži do školy nevracejí.
A ještě více znepokojující je to, co se děje s mladšími chlapci.
Asi deset let probíhal výzkum takzvané krize chlapců.
Tato krize znamená, že velmi mladí chlapci si z nějakého důvodu vedou ve škole hůř než dívky. Existují různé teorie.
Je to proto, že osnovy jsou příliš verbální a dívky se líp vyjadřují než chlapci?
Nebo chceme, aby děti seděly moc v klidu, a chlapci mají zpočátku pocit selhání?
Podle některých lidí je to proto, že v 9. třídě chlapci ze školy odcházejí.
Píšu o tom knihu a ještě to studuju, proto ještě odpověď neznám.
Zatím požádám světovou odbornici na vzdělání, kterým je má 10letá dcera Noah, aby vám řekla, proč si kluci v její třídě vedou hůř.
(Video) Noah: Holky jsou samozřejmě chytřejší.
Mají totiž mnohem větší slovní zásobu.
Učí se mnohem rychleji.
Víc se ovládají.
Zítra budou za trest bez přestávky jen kluci.
Hanna Rosin: A proč?
Noah: Proč? Neposlouchali v hodině, zatímco holky pěkně seděly.
HR: A máte to.
Na tohle tvrzení jsem si vzpomněla, když jsem jela navštívit školu v Kansas City, šlo o školu pro pracující.
Na vysoké škole jsem od života něco očekávala: že můj manžel i já budeme pracovat a že oba budeme vychovávat děti.
Jenže tyhle studentky svou budoucnost viděly úplně jinak.
V podstatě mi řekly, že budou pracovat 18 hodin denně, že jejich muž bude mít možná práci, ale že bude spíš doma starat se o koťata.
To mě trochu šokovalo.
Můj oblíbený citát jedné z dívek zní: "Muži jsou nová koule u nohou."
(smích) Teď se smějete, ale ten citát je trefný.
A trefný je nejspíš proto, že tisíc let historie nezvrátíte bez velké bolesti. Proto říkám, že tím procházíme všichni společně.
Večer po rozhovoru se studentkami jsem zajela za skupinou mužů v Kansasu. Byli obětmi výrobní ekonomiky, o které jsem už mluvila.
Tito muži bývali dodavateli nebo stavěli domy, a po boomu bydlení přišli o práci. V té skupině byli, protože nezvládali platit alimenty.
Ve třídě byl instruktor, který jim vysvětloval, jak v této nové době přišli o identitu.
Říkal jim, že už nemají morální autoritu, že už nikdo nepotřebuje jejich emocionální podporu a že už ve skutečnosti nejsou živitelé.
Tak kdo jsou?
Pro ně to bylo velmi skličující.
Pak napsal na tabuli údaj 85 000 dolarů a řekl: "To je její plat." Poté napsal údaj 12 000 dolarů.
"To je váš plat.
Kdo má teď navrch?" zeptal se jich.
"Kdo má teď sakra navrch?
Ona je teď muž."
V místnosti zavládlo zděšení.
A to je jeden z důvodů, proč o tom chci mluvit, může to totiž být dost bolestné, a my to musíme nějak zpracovat.
Druhý důvod, proč je to naléhavé, je ten, že se to neděje jen v USA.
Děje se to na celém světě.
V Indii se chudé ženy učí angličtinu rychleji než jejich mužské protějšky, aby pracovaly v nových call centrech, které v Indii přibývají.
V Číně se hodně rozvíjí soukromé podnikání, protože ženy zakládají firmy, malé firmy, rychleji než muži.
A tady je můj nejoblíbenější příklad, Jižní Korea.
Během několika desítek let tam vznikla jedna z nejvíc patriarchálních společností, které známe.
V podstatě tam zakotvili podřadné postavení žen do občanského zákoníku.
Pokud se ženám nenarodil chlapec, v podstatě s nimi jednali jako se služkami.
Někdy se rodina modlila k duchům, aby zabili holčičku, a oni mohli mít chlapce.
Jenže během 70. a 80. let se jihokorejská vláda rozhodla pro rychlou industrializaci. A v podstatě začali ženy nutit do pracovního procesu.
Od roku 1985 se ptají: "Nakolik dáváte přednost prvorozenému synovi?"
A teď se podívejte na graf.
Je z let 1985 až 2003.
Nakolik dáváte přednost prvorozenému synovi?
Vidíte, že tyto ekonomické změny mají na naši kulturu opravdu silný vliv.
Protože jsme tyto informace zcela nezpracovali, vrací se nám to v naší pop kultuře v podobě podivných a přehnaných projevů, kdy vidíte, že stereotypy se mění.
Na straně mužů se tedy objevují, jak říká jeden můj kolega, "omega samci", tedy muži, kteří jsou romantičtí smolaři a nemůžou najít práci.
Objevují se v mnoha různých podobách.
Máme věčné puberťáky.
Mrzouty bez kouzla.
A pak pivaře, který je šťastný pecivál.
A co je šokující: i nejpřitažlivější Američan, nejpřitažlivější muž ze všech, se dnes ve filmech objevuje jako romantik.
Na straně žen máme opak, kterým jsou praštěné superhrdinky.
Je tu Lady Gaga.
Nová verze Jamese Bonda, Angelina Jolie.
A netýká se to jen mladých.
I Helen Mirren dnes umí držet zbraň.
Zdá se tedy, že musíme přejít ze situace, kdy máme tyto hyperpřehnané obrazy, do stavu, který bude trochu normálnější.
V ekonomické oblasti jsme dlouho žili s pojmem skleněný strop.
Nikdy se mi nelíbil.
Zaprvé staví muže a ženy do nepřátelského vzájemného vztahu, protože muži jsou ti záludní podvodníci nahoře, kteří ten skleněný strop vytvořili.
My ženy jsme vždycky pod ním.
Máme spoustu dovedností a zkušeností, ale je to trik, protože jak se máte připravit na překonání skleněného stropu?
I rozbití skleněného stropu je hrozná fráze.
Který blázen by prorážel hlavou skleněný strop?
Proto si představuju místo skleněného stropu vysoký most.
Je děsivé stát u vysokého mostu, ale je to také velmi vzrušující, protože nahoře je krásně a máte tam krásný výhled.
A skvělé je, že v tom žádný trik jako se skleněným stropem není.
Uprostřed není žádný muž ani žena, kteří by se chystali přeřezat kabely.
Není tam žádná díra, kterou propadnete.
A skvělé je i to, že můžete vzít kohokoli s sebou.
Můžete vzít s sebou manžela.
Na procházku s sebou můžete vzít přátele či kolegy nebo chůvu.
A manželé tam můžou své ženy odtáhnout, pokud se necítí ještě připravené.
U tohoto vysokého mostu jde o to, že si musíte být jistí, že si tam zasloužíte být a že máte všechny potřebné dovednosti a zkušenosti k tomu, abyste ho přešli. Musíte se jen rozhodnout, že uděláte ten první krok a vykročíte.
Moc vám děkuji.
(potlesk)
Učím už delší dobu a dospěla jsem přitom k jádru poznání týkajícího se dětí a učení, o kterém si přeji, aby mu rozumělo více lidí, co se možností studentů týče.
Moje babička v roce 1931 – dole vlevo, kdyby to někoho zajímalo – ukončila osmiletou docházku.
Chodila do školy, aby získala informace, protože tam se ty informace nacházely.
Byly v knihách, byly v hlavách učitelů a musela tam chodit, aby ty informace získala, protože to byl způsob, jakým jste se učili.
O generaci později: toto je jednotřídka, Oak Grove, kam chodil můj táta, do školy s jedinou třídou.
A opět, musel cestovat do školy, aby si osvojil informace od učitele, uložil je do jediného dostupného přenosného paměťového média, tedy do své hlavy, a odnesl si je, protože takto se informace předávaly z učitele na studenta a pak využívaly ve světě.
Když jsem byla malá, měli jsme doma sadu encyklopedií.
Koupily se v roce mého narození a bylo to mimořádné, protože jsem nemusela čekat, až půjdu do knihovny nabýt informace;
informace byly u nás doma a to bylo teda něco.
Bylo to jiné, než co zažily obě generace předtím, a změnilo to způsob mé interakce s informacemi, i když jen o malý stupeň.
Informace však byly blíže ke mně.
Měla jsem k nim přístup.
V době, která uplynula mezi tím, kdy jsem byla dítětem na střední škole a kdy jsem začala učit, došlo k nástupu internetu.
Přesně v té době, kdy z internetu začínal být vzdělávací nástroj, jsem se z Wisconsinu přestěhovala do malého města v Kansasu, kde jsem měla možnost učit v malém hezkém městečku, ve škole ve venkovské části Kansasu, kde jsem učila svůj oblíbený předmět, americký vládní systém.
Můj první rok – plná elánu – se chystám učit americký vládní systém, milovaný politický systém.
Středoškoláci ve třeťáku nebyli až zas takovými příznivci amerického vládního systému.
Rok druhý: naučila jsem se pár věcí – musela jsem změnit taktiku.
Vystavila jsem je osobní zkušenosti, která jim umožnila naučit se něco samostatně.
Neřekla jsem jim, co dělat či jak na to.
Postavila jsem před ně zadání, šlo o to, uspořádat volby v jejich vlastním okolí.
Vytvářeli plakáty, obvolávali úřady,
kontrolovali termíny, měli schůzky s tajemníky,
vytvořili volební brožurku pro celé město, aby představili své kandidáty.
Pozvali všechny do školy na večerní diskusi o vládě a politice a zda ulice byly nebo nebyly opraveny dobře, prošli si vskutku ohromným zkušenostním učením.
Starší učitelé – ti zkušenější – mě sledovali a tvářili se jako: „Tady ji máme. To je milé. Ona to fakt zkouší.“
(Smích) „Vůbec neví, do čeho se pouští.“
Ale já věděla, že se děti vyšvihnou. A věřila jsem tomu. Každý týden jsem jim říkala, co od nich očekávám.
A ten večer se všech 90 dětí vhodně obléklo a svědomitě dělalo svou práci.
Stačilo, abych jen seděla a sledovala je.
Bylo to jejich. Bylo to empirické.
Bylo to autentické. Znamenalo to pro ně hodně.
A oni se posunou dál.
Z Kansasu jsem se přestěhovala do Arizony, kde jsem řádku let učila ve Flagstaff, tentokrát žáky druhého stupně.
Naštěstí jsem je nemusela učit americký vládní systém.
Měla jsem je učit něco mnohem zajímavějšího: zeměpis.
Opět byli do učení celí žhaví.
Na tomto mém postu v Arizoně však bylo zajímavé to, že jsem měla pracovat s opravdu mimořádně různorodou skupinou dětí v opravdové veřejné škole. A měly nám být dopřány chvilky, kdy jsme tyto příležitosti dostali.
A jednou z příležitostí bylo setkání s Paulem Rusesabaginou, což je ten pán, podle kterého natočili film „Hotel Rwanda.“
Chodil přednášet na střední školu vedle nás.
Mohli jsme tam zajít, ani jsme nemuseli platit za autobus.
Nic nás to nestálo. Skvělý tip na výlet.
Nastal však problém jak zapojit naše sedmáky a osmáky do diskuse o genocidě a jak pojmout ten předmět s odpovědností a respektem, aby děti věděly, co s tím.
Tak jsme se rozhodli nahlížet na Paula Rusesabagina jako na příklad ušlechtilého muže, jenž ojediněle využil svůj život, aby udělal něco pozitivního.
Vyzvala jsem tedy děti, aby nalezly někoho v jejich vlastním životě, v jejich vlastním příběhu nebo světě, u něhož by odhalily, že udělal podobnou věc.
Požádala jsem je, aby o tom natočily krátký film.
Něco takového jsme dělali poprvé.
Nikdo pořádně nevěděl, jak vytvořit krátký film na počítači. Ale děti se do toho daly. Požádala jsem je, aby to doprovodily vlastním hlasem.
Byl to ten nejúchvatnější moment odhalení, tedy když požádáte děti, aby užily vlastní hlas a aby mluvily samy za sebe o tom, co si přejí sdílet.
Poslední otázka tohoto zadání byla: jak plánujete využít svůj život k pozitivnímu vlivu na ostatní lidi?
Věci, které děti řeknou, pokud je požádáte a dáte si čas je vyslechnout, jsou mimořádné.
Přesuňme se do Pensylvánie, kde žiju teď.
Učím na Science Leadership Academy, což je škola s partnerstvým mezi Franklin Institute a odborem školství ve Philadelphii.
Tvoříme 9 až 12 veřejných škol, my ale učíme zcela jinak.
Přišla jsem tam hlavně abych se stala součástí učebního prostředí, které potvrdilo způsob učení, o němž vím, že u dětí funguje, a který opravdu chtěl zkoumat, co je možné, když jste ochotni opustit některá paradigmata minulosti ohledně nedostatku informací od školních dob mé babičky a z doby, kdy můj otec a dokonce i já jsme byli ve škole, až po dobu, kdy zažíváme přebytek informací.
Co tedy děláte, pokud jsou informace všude kolem vás?
Proč by děti měly chodit do školy, pokud už nadále nebude třeba chodit tam pro informace?
V Philadelphii máme program „laptop jedna ku jedné,“ takže děti nosí laptopy tak či tak s sebou, berou si je domů, aby měly přístup k informacím.
A to je ta věc, se kterou je potřeba se smířit, pokud vlastníte ten nástroj k osvojení informací studenty, takže byste se měli smířit s touto myšlenkou nechat studenty chybovat jako součást učebního procesu.
Právě teď máme co dělat se vzdělávacím prostředím v poblouznění kulturou jediné správné odpovědi, které může probublat do obyčejného zaškrtávacího testu, a já jsem zde, abych vám řekla, že toto není učení.
Je to nesmírně špatné požadovat, říkat dětem, aby se nikdy nemýlily.
Požadavek, aby vždy znaly správnou odpověď, jim nedovolí se učit.
Takže jsme vytvořili tento projekt a toto je jeden z výstupů projektu.
Téměř nikdy se jím nechlubím kvůli té věci s představou o selhání.
Mí studenti vytvořili tuto infografiku jako výsledek látky, které jsme se rozhodli věnovat na konci roku v souvislosti s únikem ropy.
Požádala jsem se, aby si vzali příklad z toho, co jsme viděli na infografikách zveřejněných ve spoustě masových médií, a aby se podívali na jejich zajímavé části a vytvořili svou vlastní k jiné člověkem způsobené katastrofě v americké historii.
Museli splnit jistá kritéria.
Nebyli si moc jistí v kramflecích, protože nikdy dřív něco takového nedělali a nevěděli přesně, jak na to.
Umí mluvit – velmi plynule, umí také psát velmi, velmi dobře, ale chtít po nich, aby myšlenky vyjádřili jiným způsobem pro ně nebylo příliš příjemné.
Dala jsem jim však prostor to prostě udělat.
Jděte tvořit. Přijděte na to.
Ukažme, co dokážeme.
A student, který neustále tvořil nejlepší vizuální díla, nezklamal.
Tohle bylo hotové za dva nebo tři dny.
A je to práce toho studenta, který si stále vedl dobře.
Když se studenti posadili, zeptala jsem se: „Která je ta nejlepší?“
A oni hned na to: „Tady ta.“
Nic nečetli. „Tady ta.“
Zeptala jsem se: „Co je na ní tak dobrého?“
A oni že „Oh, je to hezky nakreslené a používá dobré barvy.
A tady je…“ Nahlas jsme si to prošli.
Pak jsem řekla: „Přečtěte si to.“
A najednou: „Oh, tamta vůbec nebyla tak úžasná.“
Pak jsme přešli k další – neměla skvělou grafiku, ale byla plná informací – a strávili jsme hodinu v hovoru o procesu učení, protože nezáleželo na tom, jestli to bylo nebo nebylo perfektní nebo jestli bych to dokázala vytvořit nebo ne;
chtělo se po nich, aby tvořili pro sebe. Dovolilo jim to selhat, zpracovat, učit se z toho.
Když začneme nové kolo tohoto projektu letos v mé třídě, budou v tom tentokrát lepší. Protože učení musí obsahovat jistou dávku selhání, protože selhání je v tomto procesu naučné.
Existují miliony obrázků, kterými bych se mohla proklikat a pečlivě vybrat – tento patří mezi mé oblíbené – učící se studenty, jak učení může vypadat v končinách, kde se vzdáme myšlenky, že děti musí chodit do školy, aby získaly informace, ale že se místo toho budeme ptát, co s nimi dokážou.
Klást jim opravdu zajímavé otázky.
To nezklame.
Chtít po nich, aby někam chodily, aby všechno viděly na vlastní oči, aby si učení opravdu zažily, hrály, zkoumaly.
Toto je jedna z mých oblíbených fotek, protože byla pořízena v úterý, kdy jsem studenty požádala, aby šli k volbám.
Toto je Robbie a byl to jeho první den u voleb, chtěl se o tom podělit se všemi a opravdu volit.
Ale to je také učení, protože jsme je požádali, aby šli do opravdových míst.
To hlavní je, že když budeme stále nahlížet na vzdělání jako kdyby spočívalo v chození do školy, aby se získaly informace, a ne jako na zážitkové učení, umožnění projevu studentům a přijímání selhání, budeme úplně mimo.
A všechno o čem se dnes mluví nebude možné, když si budeme hýčkat současný vzdělávací systém, který tyto hodnoty neoceňuje, protože se k nim nedopracujeme jednotnými testy a nedopracujeme se k nim s kulturou jediné správné odpovědi.
Víme, jak to dělat lépe – a je na čase to lépe i dělat.
(Potlesk)
Tak tady to všechno začíná -- dramatické okamžiky narození našeho prvního syna jménem Declan.
Očividně velice hluboký okamžik, který změnil náš život v mnoha rovinách.
Když jsme později uvažovali o všech těch nečekaných změnách, které v našich životech proběhly, přivedlo nás to nakonec k podnikatelské myšlence, a o rok později jsme spustili Babble, webovou stránku pro rodiče.
Rufus Griscom: Myslím, že náš příběh začal již o několik let dříve. (AV: To je pravda.)
RG: Možná si vzpomínáte, byli jsme zamilovaní až po uši.
AV: To ano.
RG: V té době jsme provozovali dost jiný druh webových stránek.
Jmenovaly se Nerve.com, a byly to -- titulek těch stránek byl "čuňárny kulturně".
Teoreticky to byl - a snad i prakticky, kvalitní online magazín o sexu a o kultuře.
AV: Což podnítilo vznik sezamovacích stránek.
Ale asi chápete jaké vtipy jsme pak poslouchali.
Sex plodí miminka. Následujte rady na Nervu a skončíte na Babble. Přesně jako my.
A mohli bychom rozběhnout i stránky pro osoby staršího věku.
Uvidíme. RG: Pro nás ovšem nebyla provázanost mezi Nervem a Bablle pouze takovou tou životní etapou, i když to s tím samozřejmě souvisí, bylo to ale opravdu více o naší touze mluvit velmi upřímně o věcech, se kterými lidé mají problém mluvit upřímně.
Zdá se nám, že když lidé začnou něco skrývat, začnou také lhát, a tady to začíná být opravdu zajímavé,
to je problém, do kterého se chceme ponořit.
Překvapilo nás, jako mladé rodiče, že kolem rodičovství je víc tabu než kolem sexu.
AV: To je pravda. Takže, jak jsme řekli, ty první roky byly opravdu krásné, ale byly také dost obtížné.
A zdá se nám, že to bylo tak těžké také kvůli té falešné reklamě okolo rodičovství.
(Smích) Předplatili jsme si spoustu časopisů, dali jsme si s tím práci, ale všude kolem nás jsme byli obklopeni obrázky, jako je tento.
A my jsme se chtěli stát rodiči za předpokladu, že náš život bude vypadat takto.
Že nám bude stále svítit slunce a naše děti nikdy nebudou brečet.
Že budu mít pořád perfektní účes a budu stále odpočatá. Ale ve skutečnosti, to tak vůbec nebylo.
RG: Když jsme ten přepychový časopis o rodičovství se spoustou nádherných obrázků dali o trochu níž a rozhlédli se po našem opravdovém obýváku, vypadalo to spíše takto.
Toto jsou naši tři synové.
Samozřejmě, že nebrečí a nevřískají pořád. Ale když máte TŘI syny, vždycky je docela slušná pravděpodobnost, že alespoň jeden z nich se nebude chovat přesně tak, jak by měl.
AV: Ano, vidíte, jak odtrženi od našich představ jsme byli.
Opravdu jsme cítili, že to, co jsme očekávali, nemělo nic společného s tím, co jsme zažívali. A tak jsme se rozhodli, že to chceme rodičům říct na rovinu.
Opravdu jsme je chtěli nechat upřímně porozumět, jaká je realita rodičovství.
RG: Takže to, co bychom dnes velice rádi udělali, je sdílet s vámi naše rodičovská tabu.
A samozřejmě existuje mnohem víc než tyto čtyři věci, které o rodičovství nesmíme říkat. Ale chceme se s vámi dnes podělit o čtyři, které se částečně týkají i nás osobně.
Takže, tabu číslo jedna: Nesmíte říct, že jste se do svého dítěte nezamilovali hned v první minutě.
V jasných barvách si pamatuji, jak jsem seděl v té nemocnici.
Přiváděli jsme na svět našeho prvního potomka.
AV: My, nebo já?
RG: Promiň.
Popletl jsem zájmeno.
Alisa byla velice laskavá a přiváděla na svět našeho prvního potomka. (AV: Děkuji.) -- a já jsem s lapačkou chytal.
A já tam byl s otevřenou náručí.
Sestřička ke mně přišla s tímto krásným, nádherným dítětem. A vzpomínám si, jak se ke mně blížila, na hlasy mých přátel, jak říkají: "V ten moment, kdy položí dítě do tvých dlaní, ucítíš obrovskou lásku, která tě pohltí a která je exponencionálně mocnější, než to nejmocnější, cos kdy v životě zažil."
Tak jsem se na ten moment vyztužil.
Děcko se blížilo, a já byl připraven na ten tirák lásky, který mě dostane na kolena.
Namísto toho, když bylo to dítě umístěno do mých dlaní, byl to výjimečný okamžik.
Tento obrázek je,.. řekněme, po několika vteřinách kdy mi dali dítě do rukou a já ho přinesl.
Vidíte, jak nám září očíčka.
Zmocnila se mě obrovská láska a náklonnost k mé ženě, s hlubokou vděčností, že máme něco, co se zdá být zdravím dítětem.
Bylo to ale také docela absurdní.
Chci říct, že jsem musel zkontrolovat cedulky a ujistit se.
Nechtěl jsem tomu věřit: "Jsi si jistá, že to je naše dítě?"
A to všechno docela stojí za povšimnutí.
Sice jsem tehdy ke svému dítěti cítil obrovskou náklonnost, ale nebylo to nic z toho, co k němu cítím teď, o pět let později.
A tady jsme udělali něco, co je dost heretické, co se nedělá.
Zanesli jsme do grafu naši lásku k našemu dítěti v průběhu času.
(Smích) Toto, jak víte, je skutek hereze.
To se nesmí, zanášet lásku do grafu.
Nesmí se to proto, že láska je pro nás binární.
Buď jste zamilovaní nebo nejste.
Buď milujete nebo nemilujete.
Podle mě je realita taková, že láska je proces. A myslím, že pokud uvažujeme o lásce jako o "buď a nebo", nutí nás to stále přehnaně přemýšlet o tom, že je láska falešná, nebo nepřiměřená nebo cokoliv jiného.
A myslím, že mluvím převážně o zkušenosti otců.
Ale myslím, že spoustu mužů si projde tím pocitem, v prvních měsících, možná jejich prvním roce, že v jistém ohledu je jejich reakce nepřiměřená.
AV: No, jsem ráda, že to Rufus zmiňuje. protože si můžete povšimnout, že tam, kde on je na dně, tam si myslím, že jsem dělala většinu práce já.
Ale rádi vtipkujeme. že v prvních měsících všech našich dětí, toto je strýček Rufus.
(Smích) RG: Jsem velmi milující strýček, velmi.
AV: Ano, a občas, když Rufus přijde domů, děláme si legraci, že si nejsem jistá, jestli by vůbec našel naše dítě mezi jinými dětmi.
No, vlastně tu mám pro Rufuse takový malý kvíz.
RG: O-Ou.
AV: Nechci ho moc ztrapnit, Ale dostane tři vteřiny.
RG: To není fér. To je chyták. On tam ani není, že jo?
AV: Náš osmitýdenní syn tu někde je. A chci vidět, jestli ho Rufus dokáže identifikovat.
RG: Úplně vlevo.
(AV: Ne!) (Smích) RG: Drsný.
AV: Není co dodat.
(Smích) Pojďme dál, tabu číslo dvě.
Nesmíte mluvit o tom, jak se cítíte osamoceni, když máte dítě.
Užila jsem si těhotenství. Milovala jsem ten čas.
Přišlo mi, že jsem neuvěřitelně propojená s lidmi kolem sebe.
Cítila jsem, jak každého zajímá moje těhotenství, každého kolem mě, všichni se ptali na termín.
Cítila jsem se jako záchraný člun celého lidstva.
To pokračovalo až do porodnice; bylo to hrozně povzbuzující.
Zasypávali mě dárky, květinami a návštěvami.
Byl to skutečně zázračný zážitek. Ale když jsem se dostala domů, Cítila jsem se najednou strašně odcizeně a najednou těsně uzamčená a vytěsněná. A opravdu mě tyto pocity překvapily.
Čekala jsem, že to bude těžké, noci bez spánku, neustálé krmení, ale nečekala jsem, že to bude doprovázeno tou izolací a samotou, kterou jsem zažívala. A opravdu mě překvapilo, že mi předtím o těchto pocitech nikdo neřekl.
Zavolala jsem své sestře, se kterou jsme si velmi blízké a která má tři děti, a zeptala jsem se jí: "Proč jsi mi neřekla, že se budu takhle cítit, že budu mít tyhle pocity neuvěřitelné izolace od okolí?"
A one řekla - a to nikdy nezapomenu - "To prostě není něco, co chceš říkat matce, která má poprvé v životě dítě."
RG: A my si samozřejmě myslíme, že je to přesně to, co by se mělo říkat matkám, které mají poprvé v životě dítě.
A myslíme si, že toto je samozřejmě jedno z našich témat, že objektivní pohled a brutální upřímnost je pro nás společně rozhodující abychom mohli být dobří rodiče.
A je těžké nepomyslet, že část z toho, co nás do této izolovanosti vede, je náš moderní svět.
Zážitek Alisy není ojedinělý.
58 procent dotázaných žen mluví o tomto pocitu osamělosti také.
67 procent z nich jsou nejvíce samy, když jsou jejich děti od nuly do pěti let - ve skutečnosti pravděpodobně do dvou let.
Když jsme toto připravovali, koukli jsme se i na to, jak se s tímto obdobím vyrovnávají v jiných světových kulturách. Protože tady, na západě, méně než 50 procent žije blízko jiným členům rodiny, což je podle mě jeden z důvodů, proč je toto období tak těžké.
Tak jeden příklad za všechny: v jižní Indii existuje zvyk zvaný jholabihari, kde se těhotná žena, když je v sedmém až osmém měsíci, přestěhuje k matce a prochází řadou rituálů a ceremonií, porodí a vrátí se domů ke své rodině. až po několika měsících po porodu.
A je to jeden z mnoha způsobů, jak se s tímto obdobím samoty vyrovnávají jiné kultury.
AV: Takže, tabu číslo tři: nesmíte mluvit o potratech - ale já Vám dnes povím o mém vlastním.
Po narození Deciana, jsme si tak trochu přerovnali naše očekávání.
Vlastně jsme si mysleli, že si tím můžeme projít ještě jednou a že víme, proti čemu zde stojíme.
A byli jsme moc vděčni, že jsem byla schopna otěhotnět. A brzy jsem zjistila, že budeme mít chlapečka. A pak, když jsem byla v pátém měsíci, zjistili jsme, že jsme naše dítě ztratili.
Toto je vlastně poslední jeho obrázek, který máme.
A byla to pochopitelně hodně těžká doba - opravdu bolestivá.
Jak jsem se propracovávala tím truchlením, zaskočilo mě, že se s nikým nechci vidět.
Opravdu se mi chtělo zalést do nory. A opravdu jsem nevěděla, jaké to bude, až si znovu budu hledat cestu k lidem okolo sebe.
A uvědomovala jsem si, někde hluboko uvnitř jsem cítila, že se hrozně stydím - cítila jsem se trapně, opravdu - že jsem po jisté stránce zklamala v tom, k čemu jsem geneticky určena.
A samozřejmě jsem si kladla otázku, pokud nejsem schopná mít další dítě, co to bude znamenat pro mé manželství, a pro mě, jako ženu.
Takže to bylo hodně těžké období.
A jak jsem se tím začala prokousávat, začala jsem vylézat z nory a mluvit s lidmi.
A byla jsem překvapena množstvím příběhů, které mě začaly zaplavovat.
Lidé, se kterými jsem se denně stýkala, pracovala, přátelila, rodinní příslušníci, které jsem dlouhou dobu znala, nikdo z nich se mi nikdy předtím nesvěřil.
A pamatuji si, jak z nich začali na světlo boží vylézat všechny ty příběhy. A cítila jsem, jako bych se stávala součástí tohoto tajného spolku žen, což mě ujišťovalo a také opravdu zajímalo.
A myslím si, že potrat je neviditelná ztráta.
Není kolem něj zrovna moc společenské podpory.
Žádné obřady, rituály nebo zvyky.
A myslím, když jde o smrt, jsou zde pohřby, oslavujete ten život, a je tu velká podpora společnosti. A to je něco, co ženy po potratu nezažijí.
RG: Což je samozřejmě špatně, protože to je hodně běžný a velice traumatický zážitek.
15 až 20 procent těhotentsví končí potratem. A to mi přijde ohromující.
Výzkum ukazuje, že 74 procent žen tvrdí, že svůj potrat cítili jako svou chybu, což je strašné.
A 22 procent žen tvrdí, což je ohromující, že by nejraději svému partnerovi potrat zatajily.
Takže tabu číslo čtyři: nesmíte říct, že vaše průměrné štěstí se snížilo od narození vašeho dítěte.
Podle pravidel má procházet každičký aspekt mého života dramatickou změnou k lepšímu od chvíle kdy jsem se stal součástí zázraků zvaných narození a rodina.
Nikdy nezapomenu, jasně si pamatuji ten den, kdy našemu prvnímu synovi, Declanovi, bylo devět měsíců a já seděl na gauči, a četl úžasnou knihu Daniela Gilberta "Škobrtnout o štěstí"
Byl jsem asi ve druhé třetině knihy, kde byla vpravo od -- na stránce vpravo -- něco, co jsme zde nazvali "Nejstrašnější tabulka pro nové rodiče jakou si dovedete představit".
V této tabulce jsou zaneseny čtyři nezávislé studie.
Zkrátka, vidíme tu razantní skok spokojenosti v manželství, která je úzce spojena, jak víme, s všeobecným pocitem štěstí, a nevrátí se zpět nahoru, dokud vaše první dítě neodejde na vysokou.
A tak tam tak sedím, rozmýšlím, jak další dvě desetiletí svého života se i s naším slavným kabrioletem řítíme do této černé díry lidského štěstí.
Byli jsme z toho sklíčeni.
AV: Takže si dokážete představit, zase znovu, první měsíce byly obtížné, ale dostali jsme se z toho, a pak nás opravdu zaskočila tato studie.
Tak jsme se tomu opravdu chtěli podívat na zub a doufali, že najdeme jiskřičku naděje.
RG: A tady člověku přijde vhod, že má na starosti web pro rodiče, protože se nám podařilo sehnat tuto reportérku která pro nás vyslechla všechny čtyři vědce, kteří tyto čtyři studie měli na svědomí.
Řekli jsme, že tu něco nehraje.
Něco v těch studijích musí chybět.
Ve skutečnosti to nemůže být tak zlé.
Liz Mitchell tímto udělala kus nádherné práce. A promluvila si se všemi čtyřmi vědci. a také s Danielem Gilbertem. A skutečně jsme jiskřičku naděje našli.
Takže toto je náš odhad, jak může vypadat čára průměrného štěstí v průběhu života.
Průměrné štěstí je samozřejmě neadekvátní pojem, protože zde nejsou vidět zážitky, které prožíváme každým okamžikem. A tak si myslíme, že takto to vypadá, když zanesete i tyto každodenní okamžiky.
Všichni si vzpomeneme, jak nás jako děti, ta nejmenší titěrnost -- a vidíme to i na tvářích našich dětí -- ta nejmenší titěrnost raketově vynese do do výšin naprostého nadšení, a jiná nejmenší titěrnost zapříčiní naše zhroucení do hlubin zoufalství.
A je úžasné to sledovat a sami si to pamatujeme.
A pak, samozřejmě, jak člověk stárne, je to skoro jako kdyby věk byla forma lithia.
Jak člověk stárne, stává se stabilnější.
A jedna z věcí, které se pak dějí, když je vám dvacet nebo třicet, je to, že se naučíte své štěstí chránit.
Zjistíte, že "Hele, můžu jít na tenhle živý koncert a zažít něco, co úplně změní můj život, až mi z toho naskočí husina po celém těle, ale je větší pravděpodobnost, že mě přemůže klaustrofobie a nedostanu se ani pro pivo.
Takže nejdu.
Mám doma dobré stereo.
Takže nejdu." Takže vaše průměrné štěstí stoupá, ale ztrácíte tyto transcendentní okamžiky.
AV: No, a pak máte první dítě. A tím se znovu dostáváte do prožívání těch výšin a hlubin - výšiny ve smyslu prvních krůčků, první úsměv, vaše dítě poprvé v životě čte - a hlubiny když jste od šesti do sedmi, každou noc, zavřeni doma.
Ale uvědomíte si, že se podvolíte této ztrátě kontroly opravdu vzácným způsobem, který podle nás dává životu velký smysl A je velice potěšující.
RG: A tak v konečném důsledku, prodáváme své průměrné štěstí.
Vzdáváme se jistého bezpečí a jistoty určité úrovně spokojenosti pro tyto momenty s životním přesahem.
Co z toho vyplývá pro nás dva s rodinkou s našemi třemi chlapci v ohnisku toho všeho?
V našem případě tu je ještě jedna věc.
V našem životě jsme se dotkli ještě jednoho tabu. Takové bonusové tabu.
AV: Malé bonusové tabu pro vás, že bychom neměli pracovat spolu, obzvláště s třemi dětmi - a to my děláme.
RG: Slyšeli jsme připomínky ze všech stran.
Každý přece ví, že byste neměli pracovat se svým partnerem.
Po pravdě, když jsme poprvé žádali o peníze do projektu Babble, troufalý investor nám řekl: "Zásadně neinvestujeme peníze do společností založených manželským párem, protože to znamená další extra možnost pádu.
Je to špatný nápad. Nedělejte to."
A my to očividně udělali, šli jsme do toho.
Peníze jsme našli a máme z toho hroznou radost, protože v této fázi života, čeho se člověku opravdu nedostává, je čas.
A když vášnivě milujete to, co děláte každý den - což my ano - a zároveň se staráte o váš vztah, pak je toto jediný způsob, o kterém víme, že funguje.
A tak poslední otázka, kterou bychom položili, je: můžeme společně tu linii štěstí posunout nahoru?
Je skvělé, že máme tyto okamžiky radosti, které přesahují naši bytost, ale někdy jsou strašně krátké.
A co se týče průměrné čáry štěstí?
Můžeme to trochu šoupnout nahoru?
AV: Jako bychom cítili, že ta propast na štěstí, o které jsme mluvili, je opravdu výsledek toho, že vcházíme do rodičovství - nebo do jakéhokoliv dlouhodobého vztahu - se špatným očekáváním.
A když je vaše očekávání správné a nečekáte nic, co není pravda, myslíme, že to pro vás bude opravdu ohromný zážitek.
RG: A to je to - Myslíme, že spoustu rodičů když do toho jde - jako mimochodem v našem případě - je to jako sbalit batohy a vydat se na výlet do Evropy, kam už se hrozně těšíte.
Vystoupíte z letadla, a pak zjistíte, že putujete Nepálem.
Putování Nepálem je ale výjimečný zážitek, zvláště když se správně sbalíte na cesty a víte, do čeho jdete a jste nadšeni, že do toho jdete.
Takže pointa toho všeho pro nás dnes není povídání o upřímnosti jen v její prospěch, ale doufáme, že tím, že budeme více upřímní a nefalešní v těchto zážitcích, můžeme všichni společně tu linii štěstí posunout trochu nahoru.
RG + AV: Děkujeme.
(Potlesk)
My, co jsme dnes tady, pojďme začít tím, že přiznáme, že máme štěstí.
Nežijeme ve světě, ve kterém žily naše matky a babičky, kde byl výběr profesí pro ženy velmi omezen.
A jste-li dnes přítomni, většina z nás vyrostla ve světě, kde máme základní občanská práva. A neuvěřitelně, stále žijeme ve světě, kde je některé ženy nemají.
Ale vedle toho máme stále problém, opravdový problém.
A tím problémem je: ženy nedosahují vrcholných pozic v rámci svých profesí nikde na světě.
Údaje o tom vypovídají dost jasně.
190 hlav států -- devět žen.
Ze všech členů parlamentu na světě, je 13 % žen.
V korporátním sektoru, představují ženy ve vrcholných pozicích, v představenstvech -- 15, 16 procent.
Tato čísla se nezměnila od roku 2002 a ubírají se špatným směrem.
Dokonce i v neziskové oblasti, oblasti, o které se někdy domníváme, že je vedena více ženami, zde je ve vedení 20 procent žen.
Je tu ještě jeden problém, a to že ženy se potýkají s mnohem těžší volbou mezi profesním úspěchem a osobním naplněním.
Nedávná studie v USA ukázala, že mezi ženatými/vdanými ve vyšších vedoucích pozicích, mají děti dvě třetiny ženatých mužů, ale pouze jedna třetina vdaných žen má děti.
Před pár lety jsem byla v New Yorku, vyjednávala jsem dohodu byla jsem v jedné z těch luxusních investičních New Yorských kancelářích, jaké si umíte představit. Jsem na tom jednání -- je to asi tříhodinové jednání --
a po dvou hodinách, je potřeba udělat přestávku - odskočit si, všichni vstanou a ten, kdo vede to jednání vypadá trochu zaskočeně.
A já si uvědomila, že neví, kde tam mají dámské záchody.
Rozhlížím se, jestli neuvidím krabice po stěhování, možná se tam zrovna nastěhovali, ale žádné nevidím.
A tak říkám: "Vy jste se sem nově přesunuli?"
A on: "Ne, tady jsme už asi rok."
Já na to: "Chcete mi říct, že jsem jediná žena, která sem za celý rok přišla na jednání?"
A on se na mě podívá a odpoví, "Jo. Nebo jste jediná, která potřeboval jít na toaletu."
-- Takže otázkou je, jak tohle napravíme?
Jak změníme tahle čísla ve vedení?
Jak to změníme?
Chtěla bych začít tím, že budu věnovat -- udržení žen na pracovišti, protože to je podle mě odpovědí.
Na těch výše placených místech na našich pracovištích, mezi lidmi, kteří se dostanou do vedení -- Takzvaných Fortune 500 ředitelských postů, nebo srovnatelné pozice v jiných odvětvích -- problém je, jsem o tom přesvědčená, že ženy ubývají.
Hodně se o tom mluví, mluví se o věcech jako je flexibilní pracovní doba, poradenství a programy, které by společnosti měly mít na školení žen.
Dnes však nechci mluvit ani o jedné z těchto věcí -- i přestože jsou všechny opravdu důležité.
Dnes se chci zaměřit na to, co můžeme udělat jako jednotlivci.
Jaké poselství bychom měly předat sami sobě?
Jaké poselství předáváme ženám, které s námi a pro nás pracují?
Jaké poselství předáváme našim dcerám?
Chtěla bych, aby bylo jasné hned od začátku, že tahle přednáška neposuzuje.
Nemám tu správnou odpověď,
nemám ji ani pro sebe.
Odjela jsem ze San Francisca, kde žiji, v pondělí, odlétala jsem na tuto konferenci.
A když jsem svou dceru, které jsou tři, vysadila u školky, začala objímat mé nohy a plakat "Mami, neodlétej".
Je to těžké. Někdy se cítím vinna.
Neznám žádné ženy, ať už jsou doma, nebo pracují, které by se tak občas necítily.
Takže neříkám, že pracovat je tím správným přístupem pro všechny.
Můj dnešní příspěvek je o tom, jaká jsou poselství, když chcete zůstat pracovním nasazení. A myslím si, že jsou tři.
Za prvé, posaďte se ke stolu.
Za druhé, učiňte vašeho partnera svým opravdovým partnerem.
A tři -- neodcházejte, dokud jste neodešly.
Číslo jedna: posaďte se ke stolu. Před několika týdny jsme měli ve Facebooku
na návštěvě vysoce postaveného vládního úředníka, přišel, aby se sešel s naším vedením ze Silicon Valley.
A všichni seděli za stolem.
Měl s sebou dvě ženy, které s ním cestovaly, a které byly v jeho oddělení celkem vysoce postavené. Řekla jsem jim: Sedněte si ke stolu, pojďte, sedněte si ke stolu." A ony si sedly po straně místnosti.
Když jsem byla v posledním ročníku na univerzitě, měla jsem předmět Historie evropské filosofie.
Nejsou tyhle věci ve škole skvělé?
Přála bych si, abych to mohla studovat teď.
Měla jsem ten předmět se svou spolubydlící Carrie, která již tehdy byla výtečnou studentkou literatury -- a měla našlápnuto, aby se stala vynikající literární vědkyní -- a mým bratrem -- chytrý kluk, ale medik hrající vodní pólo, který byl v druháku.
My tři jsme chodili na tento předmět.
Carrie čte všechny ty knihy v originále - v řečtině, latině -- jde na všechny přednášky --
Já čtu všechny knihy v angličtině a účastním se většiny přednášek.
Můj bratr je jaksi zaneprázdněn,
a přečte jen jednu knihu z 12 a jde jen na pár přednášek, pak nakráčí do našeho pokoje pár dní před zkouškou, abychom jej doučovaly.
Všichni tři jdeme na zkoušku společně, sedneme si.
Sedíme tam tři hodiny -- s našimi modrými notýsky -- ano, tak jsem stará.
Odcházíme a podíváme se jeden na druhého a ptáme se "Jak ti to šlo?"
Carrie odpoví: "Člověče, mám pocit, že jsem opravdu nevystihla ty hlavní body hegeliánské dialektiky."
Já na to "Bože, kdybych tak víc propojila teorii vlastnictví Johna Locka s filosofy, kteří přišli po něm."
A můj bratr řekne, "Mám nejlepší známku ze třídy."
"Máš nejlepší známku ze třídy?
Vždyť nic nevíš."
Problém těchto příběhů je, že ukazují to, co ukazují i data: ženy systematicky podceňují své schopnosti.
Když testujete muže a ženy, a zeptáte se jich na otázky ohledně naprosto objektivních věcí jako je vzdělání, muži se mírně přeceňují a ženy se mírně podceňují.
Ženy za sebe v práci nevyjednávají.
Studie z posledních dvou let o lidech, kteří nastupují do práce po škole, ukázaly, že 57 procent kluků, kteří nastupují -- nebo spíš mužů -- vyjednává svůj první plat, ale pouze 7% žen.
A vedle toho je důležité, že muži přičítají úspěch sami sobě, zatímco ženy jej přičítají okolním faktorům.
Zeptáte-li se mužů, jak to, že se jim něco povedlo, řeknou: "Jsem skvělý.
Samozřejmě. Proč se mě vůbec ptáš?"
Zeptáte-li se žen, jak to, že se jim něco podařilo, řeknou vám, že jim někdo pomohl, měly štěstí, velmi dřely.
Proč na tom záleží?
Člověče, záleží na tom hodně,
protože nikdo se nedostane do rohové kanceláře tím, že bude sedět u zdi, a ne u stolu. A nikdo nebude povýšen tím, že si bude myslet, že si nezaslouží svůj úspěch, nebo že svému úspěchu ani nerozumí.
Přála bych si, aby odpověď byla jednoduchá.
Přeju si, abych mohla všem těm mladým ženám, se kterými pracuji, říct všem těm úžasným ženám "Věřte v sebe a vyjednávejte za sebe.
Buďte hrdé na svůj úspěch."
Přeji si, abych to mohla říct své dceři.
Ale není to tak jednoduché.
Protože jedna věc, kterou údaje ukazují, víc než cokoliv jiného, je že úspěch a oblíbenost jsou positivně spojovány v případě mužů a negativně v případě žen.
Všichni kývají hlavou, protože všichni víme, že je to pravda.
Je tu velmi dobrá studie, která to velmi dobře ukazuje.
Je tu slavná studie Harvardské Business School o ženě jménem Heidi Roizen.
Je vedoucí ve společnosti v Silicon Valley a využije svých kontaktů, aby se stala velmi úspěšnou rizikovou investorkou.
V roce 2002 - není to tak dávno -- tou dobou profesor Kolumbijské univerzity vzal tento případ a přejmenovat tu ženu na Howarda Roizena.
Obě dvě ty studie dal dvěma skupinám studentů.
Změnil tam jen jedno jediné slovo: Heidi na Howard.
Ale tohle jedno slovo vedlo k velkým rozdílům.
Poté sledoval studenty. Dobrou zprávou bylo, že studenti, muži i ženy, si mysleli, že Heidi i Howard byli oba stejně schopní, a to je dobře.
Špatnou zprávou je, že všichni měli rádi Howarda.
Je to skvělí chlapík, chcete pro něj pracovat,
chcete s ním jen na ryby.
Ale Heidi? To už není tak jisté.
Myslí hlavně na sebe. Je trochu vypočítavá.
Nejste si jisti, že byste pro ni chtěli pracovat.
To je ten problém.
Musíme říct našim dcerám, našim kolegyním, musíme říct samy sobě, abychom věřili, že dostaneme A, abychom se snažily o povýšení, abychom si sedly ke stolu. Musíme to udělat pro ně, v tomto světě, kvůli tomu budou muset přinášet oběti, i přestože jejich bratři nemusí.
Smutné na tom všem je, že je jednoduché to zapomenout.
Řeknu vám příběh, za který se dost stydím, ale je, myslím, důležitý.
Měla jsem přednášku ve Facebooku není tomu dávno, k asi stovce zaměstnanců. A o několik hodin později přišla jedna mladá žena, která tam pracuje, ke mému malému stolu a chtěla se mnou mluvit.
Řekla jsem dobrá, sedla si a začaly jsme mluvit.
Řekla, "Dnes jsem se něco naučila.
Naučila jsem se, že se musím pořád hlásit." Já na to "Jak to myslíte?"
Řekla: "No, měla jste tu přednášku, a řekla jste, že odpovíte ještě na dvě otázky.
Hlásila jsem se spolu s dalšími a vy jste odpověděla ještě na další dvě otázky. Přestala jsem se hlásit a všimla jsem si, že všechny ženy se přestaly hlásit,
a vy jste pak odpověděla ještě na několik otázek, pouze od mužů." Pomyslela jsem si,
páni, jsem ten, kdo se tomuhle věnuje, viditelně -- mluvím o tom na přednášce -- a během té přednášky si ani nevšimnu, že muži se stále hlásí a že ženy se stále hlásí, jak dobří jsme jako manažeři společností a organizací ve všímání si, že muži sahají po příležitostech více než ženy?
Musíme posadit ženy ke stolu.
-- Druhé poselství: učiňte svého partnera opravdovým partnerem.
Došla jsem k přesvědčení, že jsme ušly mohem větší kus cesty na pracovišti než doma.
Údaje to jasně ukazují.
Pracuje-li žena i muž na plný úvazek a mají dítě, žena dělá dvakrát tolik domácích prací než muž a čas, který se žena stará o dítě je trojnásobkem času, který věnuje péči o dítě muž.
Takže ona má tři nebo dvě zaměstnání, a on má jen jedno.
Kdo si myslíte, že zůstane doma, když je potřeba?
Důvody jsou velmi složité a nemám čas se jim tu hlouběji věnovat.
A nemyslím si, že nedělní sledování fotbalu a obecná lenivost jsou tou příčinou.
Myslím, že příčina je mnohem složitější.
Myslím si, že jako společnost, klademe mnohem větší důraz na úspěch našich chlapců spíše než našich dívek.
Znám muže, kteří zůstali doma a pracují doma, aby podpořili manželky v jejich kariéře. Je to těžké. Když jdu do Mommy-and-Me
a vidím tam tatínka, všimnu si, že ostatní maminky jej neberou mezi sebe.
A to je problém, protože to by se mělo stát úplně stejně důležitou prací -- protože to je ta nejtěžší práce na světě -- práce v domácnosti pro zástupce obou pohlaví máme-li stav vyrovnat a umožnit ženám, aby zůstaly v práci.
-- Studie ukazují, že domácnosti s vyrovnanými příjmy a vyrovnanými zodpovědnostmi mají rovněž poloviční rozvodovost.
A pokud to není dostatečná motivace pro všechny, pak mají rovněž více -- jak to mám říct tady na jevišti?
-- vědí o sobě rovněž mnohem víc v biblickém slova smyslu.
-- Třetí poselství: neodcházejte, dokud jste neodešly.
Myslím, že je v tom hluboká ironie, že kroky, které ženy podstupují -- a vidím to kolem sebe pořád -- aby mohly zůstat v zaměstnání, vlastně ve výsledku vedou k jejich odchodu.
Odehrává se to následovně: Jsme zaneprázdnění, všichni jsou, ženy jsou.
A ona začne přemýšlet o tom, že bude mít dítě. A od chvíle, kdy začne přemýšlet o tom, že bude mít dítě, začne přemýšlet o tom, jak pro to dítě vytvořit prostor.
"Jak jej vtěsnám do toho všeho, co teď dělám?"
A přesně od této chvíle se přestane hlásit, nesnaží se být povýšená, nepouští se do nových projektů, neříká "Já. Já to chci dělat."
Začne se stahovat.
Problém je, že -- řekněme, že ten den otěhotněla, ten den -- devět měsíců těhotenství, tři měsíce mateřská, šest měsíců, abyste chytily dech -- a máte skoro dva roky, častěji -- a viděla jsem to -- ženy o tomhle začnou přemýšlet mnohem dříve -- když se zasnoubí, vdají, když začnou přemýšlet, že chtějí dítě, což může chvíli trvat. Jedna žena za mnou přišla kvůli tomuhle přišla,
podívala jsem se na ní -- vypadala trochu mladě.
A říkám ji, "Takže vy s manželem přemýšlíte o dítěti?"
A ona, "Ne, nejsem vdaná"
Dokonce neměla ani přítele.
Řekla jsem jí: "Přemýšlíš o tom zbytečně předčasně."
Ale podstatou je, co se stane, jak se jednou začnete pasivně stahovat?
Všichni, kdo si tím prošli -- jsem tu proto, abych vám řekla, že až budete mít doma dítě, vaše práce musí být opravdu skvěla, abyste se vrátila, protože je těžké nechat to dítě doma -- vaše práce vás musí vyzývat.
Musíte cítit sebe zadostiučinění.
Musíte mít pocit, že přispíváte ke změně.
A jestli jste před dvěma lety nepřijala povýšení, a nějaký chlápek vedle vás ano, jestli jste před třemi lety přestala koukat po nových příležitostech, budete se nudit, protože jste měla nechat nohu na plynu.
Neodcházejte, dokud jste neodešla.
Zůstaňte.
Nechte nohu na plynu až do posledního dne, kdy musíte odejít a mít volno kvůli dítěti -- a pak se rozhodněte.
Nečiňte rozhodnutí příliš dopředu, především ne ta, o kterých si ani nejste vědoma, že je činíte.
Moje generace ta čísla z vedoucích pozic bohužel opravdu nezmění.
Prostě se nehnou.
Nedosáhneme padesáti procent populace -- v mé generaci nebude padesát procent žen ve vedení žádné společnosti.
Ale věřím, že dalším generacím se to podaří.
Myslím, že svět, kde je polovina zemí a polovina společností řízena ženami, bude lepším světem.
A nejen proto, že lidé budou vědět, kde jsou dámské toalety, i přestože by to bylo velmi užitečné.
Myslí, že by to byl lepší svět. Mám dvě děti.
Mám pětiletého syna a tříletou dceru.
Chci, aby můj syn měl možnost věnovat se práci nebo domácnosti. A chci, aby má dcera měla možnost nejen uspět, ale i být oblíbená pro to, čeho dosáhla.
Děkuji
--
Začala bych tímhle: před pár lety mi zavolala jedna organizátorka akcí, protože jsem měla mít někde řeč. Zavolala mi a řekla:
"Zrovna zápasím s tím, jak vás mám popsat na našem malém letáčku."
A já si pomyslela, "dobře, kde je problém?" A ona řekla,"Viděla jsem vás mluvit
a asi vás nazvu výzkumnicí, ale bojím se, že pokud to udělám, nikdo nepřijde, protože si budou myslet, že jste nudná a irelevantní," (Smích)
OK. A řekla: "Ale to, co se mi líbí na vašem přednášení
je, že jste vypravěčka.
Takže vás asi nazvu vypravěčkou."
A samozřejmě ta akademická, nejistá část mě samé řekla: "Jak že mě to nazvete?" A ona řekla,"Nazvu vás vypravěčkou."
A já odpověděla,"Proč ne rovnou kouzelným skřítkem?"
(Smích) A potom jsem dodala, "nechte mě o tom ještě chvíli přemýšlet!"
Snažila jsem sebrat kuráž.
A pomyslila si, no tak jsem vypravěčkou.
Dělám kvalitativní výzkumy.
Shromažďuji příběhy, to je moje práce.
A příběhy jsou možná jen data s duší.
Možná jsem tedy prostě vypravěčkou.
A tak jsem řekla, "Víte co?
Proč prostě neřeknete, že jsem výzkumnice-vypravěčka."
A ona řekla, "Haha, taková věc neexistuje."
(Smích) Takže jsem výzkumnicí-vypravěčkou a dneska k vám budu mluvit -- mluvíme o rozšiřování obzoru a vnímání -- Takže dneska bych k vám ráda mluvila, vyprávěla pár příběhů o části svého výzkumu, který mi výrazně rozšířil obzory a skutečně změnil způsob, jakým žiji a miluji, to, jak pracuji a jakým jsem rodičem.
A tohle je začátek mého příběhu.
Když jsem byla mladou výzkumnou pracovnicí, doktorandkou, v prvním ročníku jsem měla profesora, který nám řekl, "Jde o tohle. Pokud to nejde změřit, tak to neexistuje."
A já myslela, že jsou to jen takové sladké řeči.
A řekla jsem, "Doopravdy?" a on řekl, "Rozhodně."
Musíte pochopit, že jsem byla baklalářkou sociální práce, magistrou sociální práce, a právě jsem dodělávala doktorát ze sociální práce, takže v celé svojí akademické kariéře jsem byla obklopena lidmi, kteří věřili, že život je bordel, který je třeba milovat.
Já uvažuji spíš takto: život je bordel, ukliď ho, zorganizuj ho a rožkatulkuj ho do krabic.
(Smích) A tak myslím, že jsem našla svou cestu, našla jsem povolání, které mě zajímá -- jedna z největších pravd v sociální práci říká: polož se do toho nepohodlí té práce.
A já jsem typ člověka, co by vykopnul pryč to nepohodlí přesunul ho někam jinam a dostal samé jedničky.
To bylo moje motto.
Byla jsem z toho úplně nadšená.
A řekla jsem si: tohle je přesně povolání pro mě, protože mě zajímá tolik těch zaneřáděných témat.
A já je chci od nepořádku očistit. Chci jim rozumět.
Chci se dostat na kloub věcem, o kterých vím, že jsou důležité, a zpřístupnit klíč k nim všem, aby ho mohli vidět.
Začala jsem se spojením.
Protože, pokud jste sociálním pracovníkem už 10 let, tak si uvědomíte, že spojení je to, proč jsme tady.
To je to, co dává naším životům význam a účel.
O něm to všechno je.
A nezáleží na tom, jestli mluvíte s lidmi, kteří se angažují v sociální spravedlnosti, duševním zdraví, zneužívání a zanedbávání, to, co víme, je, že spojení schopnost cítit se spojen, je -- neurobiologicky to, jak jsme sestrojeni -- to, proč jsme tady.
Takže jsem si pomyslela, víte co, začnu u spojení.
Znáte přeci tu situaci, kdy dostanete hodnocení od své šéfky a ona vám řekne 37 věcí, které děláte opravdu skvěle a jednu věc jako -- příležitost k růstu?
(Smích) Vše, nad čím pak přemýšlíte, je ta příležitost k růstu, že?
Takže, ve skutečnosti to je cesta, kterou se má práce ubírala, protože, když se zeptáte lidí na lásku, tak vám řeknou o zranění v lásce.
Když se lidí zeptáte na sounáležitost a na to, kam patří, tak vám poví o svých nejnesnesitelnějších zkušenostech s tím, kdy byli vyloučeni.
A když se lidí zeptáte na spojení, tak příběhy, které říkají, jsou o opaku - o odpojení.
Velmi rychle -- asi v šestém týdnu tohoto výzkumu -- jsem narazila tuto nepojmenovanou věc, která totálně ničila spojení ve smyslu, kterému jsem vůbec nerozuměla a který jsem nikdy neviděla.
Takže jsem si dala od výzkumu pauzu a přemýšlela o tom, že musím vyřešit to, co to je.
A vyšlo mi, že to je stud.
Stud je skutečně snáz pochopitelný jako strach z odpojení. Něco se mnou je takové, že když to ostatní lidé uvidí, tak nebudu hodna spojení.
Můžu vám o tom říct jedno: je to universální; my všichni to máme. Jediní lidé, kteří neprožívají stud,
jsou ti, kteří nemají kapacitu spojit se s ostatními. Nikdo o tom nechce mluvit,
a čím méně o tom mluvíte, tím víc to na vás sedá.
Co podpořilo tuto hanbu, ten pocit, že "Nejsem dost dobrý," -- který všichni známe: "Nejsem dost zajímavý. Nejsem dost hubený, dost bohatý, hezký, nebo chytrý dost vysoko postavený."
Věc, která to celé podmiňuje, je nesmírná zranitelnost,
vědomí toho, že aby se mohl určitý vztah nebo spojení stát, musíme dovolit, abychom byli viděni, doopravdy viděni.
Tušíte, jak jsem na tom se zranitelností já. Nesnáším ji.
A tak jsem si pomyslela, že je to má poslední šance abych ji zahnala pryč svým pravítkem.
Řekla jsem si, jdu do toho a tuhle věc vyřeším, strávím tím jeden rok a uplně zpochybním stud, budu se snažit porozumět tomu, na jakém principu zranitelnost funguje, a tak ji přechytračím.
Byla jsem připravená a skutečně nadšená.
A jak asi víte, nedopadlo to moc dobře. (Smích)
Víte to.
Mohla bych vám toho říct hodně o hanbě, ale musela bych si půjčit čas od všech ostatních.
Ale tady je to, do čeho se to dá shrnout -- asi jedna z nejdůležitějších věcí, kterým jsem se naučila za deset let toho výzkumu.
Můj jeden rok se změnil v šest let, tisíce příběhů, stovky dlouhých rozhovoru, cílové skupiny.
V jednu chvíli mi lidé dokonce posílali stránky svých deníčků, posílali mi své příběhy -- tísíce kousků dat během šesti let.
A tak jsem na to jakž takž přišla. Porozuměla jsem tomu, o čem je stud.
Tohle je způsob, jakým to funguje.
Napsala jsem knihu, publikovala jsem teorii, ale něco nebylo v pořádku -- a to tohle: pokud bych vzala lidi, se kterými jsem dělala rozhovory a rozdělila je na ty, kteří mají pocit, že jsou hodnotní -- a to je to, o co skutečně jde, sebeúcta -- mají silný pocit lásky a sounáležitosti -- a na lidi, kteří o něj usilují, lidi, kteří se zamýšlejí nad tím, jestli jsou dostatečně dobří.
Byla tam jenom jedna neznámá která oddělovala lidi, kteří mají silný pocit lásky a sounáležitosti, od lidi, kteří o to bojují.
A to, že lidé, kteří mají silný pocit lásky a sounáležitosti věří, že jsou hodni lásky a sounáležitosti.
To je ono.
Oni věří, že jsou hodnotní.
A pro mě, ta těžká část téhle věci, která nám brání ve vztazích a spojení je strach z toho, že nejsme vztahu hodni. A to bylo něco, čemu jsem osobně a profesionálně potřebovala porozumět lépe.
Takže jsem udělala to, že jsem vzala všechny rozhovory, kde jsem spatřila vědomí své hodnoty a viděla žít lidi tímto způsobem a podívala se na ně.
Co mají tihle lidé společného?
Mám lehkou závislost na jedné kancelářské potřebě, ale to je na jiné povídání.
Měla jsem složku a měla jsem fix, a tak jsem si řekla, jak asi nazvu tento výzkum?
První slova, která mi přišla na mysl byla "upřímní a srdeční".
Byli to dobrosrdeční lidé, kteří žili z hluboké vnitřní sebeúcty.
Takže jsem to napsala nahoru na tu složku a začala jsem se dívat na data Ve skutečnosti, udělala jsem to prvně
ve čtyřdenní velmi intezivní analýze dat, kdy jsem procházela materiály, rozhovory, vytahovala jsem příběhy a události.
Kde je to téma? Kde je ten vzorec?
Můj manžel opustil město i s dětmi protože já se vždycky dostanu do bláznivého, pollockovského stavu, kdy jenom píšu a jsem ve výzkumném režimu.
A zde je to, na co jsem přišla.
To, co měli společné je pocit odvahy.
A ráda bych na chvíli oddělila odvahu od hrdinství.
Odvaha, původní definice odvahy, když to slovo poprvé přišlo do angličtiny -- je z latinského cor, tedy srdce -- a ta původní definice byla, říci příběh o tom, kým jsi, celým srdcem.
Takže tihle lidé měli jednoduše odvahu být nedokonalí.
Měli soucit, byli laskaví nejdřív k sobě a pak také k ostatním, protože, jak se ukazuje, nemůžeme mít soucit s ostatními lidmi, pokud neumíme jednat laskavě sami se sebou.
A ta poslední věc byla, že měli spojení, a - což byla ta těžká část -- jako výsledek vlastní autentičnosti, byli schopni nechat plavat to, o čem si mysleli, že by se tím měli stát, aby byli tím, čím skutečně byli, což je nezbytné pro dosažení vztahů a spojení.
Ta další věc, kterou měli společnou, bylo toto. Oni plně přijali zranitelnost.
Věřili, že to, co je činí zranitelnými, je činí také krásnými.
Nemluvili o zranitelnosti jako o něčem pohodlném, ani o ní nemluvili jako o něčem nesnesitelném -- jak jsem to slyšela dříve, když jsem dělala rozhovory o studu. Mluvili o ní jako o nečem nezbytném.
Mluvili o ochotě říct "Miluju tě" jako první,
o ochotě udělat něco bez jakýchkoliv záruk,
ochotě vydýchat čekání na doktorův telefonát po testu na mamogramu.
Jsou ochotni investovat to vztahu, který může i nemusí vyjít.
Sami považovali právě tohle za stěžejní.
Já osobně jsem to považovala za zradu.
Nemohla jsem uvěřit, že jsem byla věrná výzkumu -- definice výzkumu je kontrolovat a předvídat, studovat určitý fenomén, pro předem daný důvod, kontrolovat a předvídat.
A teď moje mise kontrolovat a předvídat ukázala, že žít se má se zranitelností, bez kontroly a předvídání.
Toto vedlo k malému kolapsu -- (Smích) -- což ve skutečnosti vypadalo spíš jako tohle.
(Smích) A stalo se tak.
Já to nazvala kolapsem, můj terapeut duchovním probuzením.
Duchovní probuzení zní líp než kolaps, ale ujišťuji vás, že to byl kolaps. Musela jsem odložit svá data, a musela jsem hledat terapeuta.
Dovolte mi něco říct; zjistíte, kdo jste
když zavoláte přátelům a řeknete, "Myslím, že potřebuju pomoc. Máte nějaká doporučení?"
Protože asi tak pět mých přátel reagovalo: "Teeda. Já bych něchtěl být tvůj terapeut."
(Smích) A já řekla,"Co tím chcete říct?"
O oni odpověděli, "Jenom takové řeči, však víš.
Nenos to svoje pravítko."
A já řekla,"OK."
Tak jsem si našla terapeuta.
Na své první setkání s ní, Diana se jmenovala, jsem si přinesla svůj seznam toho jak žijí mí dobrosrdeční lidé, a posadila jsem se.
A ona řekla, "Jak se cítíte?"
A já odpověděla, "Skvěle.
Jde to." A ona se zeptala,"Co se děje?"
Byla to terapeutka, která léčí terapeuty, my musíme chodit k takovým, protože jejich detektory lži jsou kvalitní.
(Smích) A tak jsem řekla, "Tady je ta věc, se kterou bojuji."
A ona se zeptala, "S čím bojujete?" A já řekla," No, mám určitý problém se zranitelností.
A vím, že zranitelnost je základem hanby a strachu a našeho boje o sebeúctu. Ale zároveň se zdá, že je rodištěm radosti a kreativity, sounáležitosti a lásky.
A myslím, že mám problém a potřebuji pomoc."
A ještě jsem řekla, "Tady je ta věc. Nemá to nic do činění s rodinou, žádné hnusy z dětství."
(Smích) "Prostě potřebuju nějaké strategie."
(Smích) (Potlesk) Děkuji vám.
A ona se tváří asi takhle.
(Smích) A potom jsem řekla, "Je to asi špatné, že?"
A ona řekla, "Není to ani špatné, ani dobré."
(Smích) "Je to to, co to je."
A já si řekla," Panebože, tohle bude děs."
(Smích) A byl. A zároveň nebyl.
A trvalo to asi rok.
Jak víte, jsou lidé, kteří, když si uvědomí že zranitelnost a něha jsou důležité, tak se jim oddají a poddají.
Za A: to není můj případ a za B: s takovými lidmi se ani nebavím.
(Smích) Pro mě to byla roční pouliční rvačka.
Naprostá řezničina.
Zranitelnost do mě vrazila, já vrazila do ní.
Prohrála jsem, ale asi znovu získala svůj život.
Pak jsem se vrhla zpátky na svůj výzkum a strávila jsem dalších pár let tím, abych opravdu pochopila, kdo jsou ti dobrosrdeční lidé, jaká rozhodnutí dělají a co děláme my
se zranitelností. Proč s ní tolik bojujeme.
A jsem v boji se zranitelností sama?
Ne.
Tohle jsem se naučila.
Ochromujeme zranitelnost -- když čekáme na ten telefonát.
Vtipná věc, dala jsem na Twitter a Facebook otázku "Jak byste definovali zranitelnost? Co vás činí zranitelnými?"
A během hodiny a půl jsem měla přes 150 odpovědí.
Protože jsem chtěla vědět jak to mají ostatní:
To, když musím svého manžela žádat o pomoc, protože jsem nemocná a jsme čerstvě svoji; když chci po svém muži sex; když chci sex po svojí ženě; když mě odmítnou; když zvu někoho na rande; při čekání, až doktor zavolá zpátky; když mě propouštějí; když propouštím lidi --
to je svět, ve kterém žijeme.
Žijeme ve zranitelném světě.
A jeden ze způsobů, jak s tím jednáme je to, že se tu zranitelnost snažíme ochromit.
Myslím, že je pro to důkaz -- není to jediná příčina ale myslím si, že je obrovská -- jsme ta nejzadluženější,
nejtlustší,
nejzávislejší a nejléčenější generace dospělých v historii USA.
Ten problém je -- a to jsem se naučila z výzkumu -- že nemůžete výběrově umrtvit emoce.
Nemůžete říct, tady jsou ty špatné věci.
Tady je zranitelnost, tady je žal, tady je hanba, tady je strach, tady je zklamání,
a tyhle pocity já nechci cítit.
Dám si radši pár piv a banánovo-oříškový muffin.
(Smích) Nechci prožívat takové věci.
Vím, že moc dobře víte, čemu se smějete.
Vrtám se vám do života za peníze.
Bože.
(Smích) Nemůžete umrtvit tyhle těžké city bez umrtvování těch dalších emocí. Nemůžete výběrově umrtvovat.
Takže když se snažíme umrtvovat,
tak taky umrtvujeme radost, umrtvujeme vděčnost, umrtvujeme štěstí.
A potom jsme trosky, které se snaží nají smysl a význam, a cítíme se zranitelní, takže pak si dáme pár piv a banánovo-oříškový muffin.
A stává se z toho nebezpečný kruh.
Jedna z věcí, o které bychom měli přemýšlet, je, proč a jak umrtvujeme.
A nemusí to být jenom závislost.
Další věc, kterou děláme, je, že se snažíme činit ze všeho nejistého jistoty.
Náboženství se stalo z důvěry ve víru a tajemství jistotou.
Já mám pravdu, ty se mýlíš, tak sklapni.
To je ono. Jenom jistota.
Čím víc se bojíme, tím zranitelnější jsme,
a tím víc se bojíme. Tak vypadá dnešní politika.
Už tam není žádná diskuze.
Žádná debata.
Všechno je to o vině.
Víte, jak vinu popisuje výzkum?
Jako způsob odstranění bolesti a nepohodlí.
My dokonalí. Pokud někdo chce, aby jeho život vypadal takhle, jsem to já.
Ale nefunguje to. Protože my bereme tuk ze svých zadků
a dáváme si ho do tváří.
(Smích) Doufám, že za sto let se na to lidé ohlédnou a řeknou si "Vau!"
(Smích) Zdokonalujeme, a to je ta největší hrozba, své děti.
Řeknu vám, jak se díváme na děti.
Oni jsou uzpůsobené pro boj, když se tu ocitnou.
A když držíte ta dokonalá malá miminka v rukou, naše práce není říct,"Podívej se na ni, je perfektní.
Na mě je udržovat ji perfektní -- zajistit, že se dostane v páté třídě do tenisového týmu a v sedmé na Yale." To není náš úkol.
Náš úkol je podívat se a říct,
"Víš co? Jsi nedokonalá, a jsi uzpůsobena k boji, ale jsi hodna lásky a sounáležitosti." To je naše práce.
Ukažte mi generaci dětí vychovaných v takovém prostředí
a skončíme s problémy, které dnes vidíme.
Předstíráme, že to, co děláme, nemá žádný efekt na lidi.
Ale máme ho v osobních životech.
Máme ho ve společnosti -- když pomáháme, u naftové katastrofy,
když vypovídáme u soudu --
předstíráme, že to, co děláme, nemá žádný znatelný dopad na ostatní lidi.
Firmám bych řekla, tohle nejsou naši první lidé na rodeo.
Potřebujeme, abyste byli autentičtí a reální a řekli, "Omlouváme se.
My to spravíme."
A ještě je jeden způsob, a tím to tu zakončím.
Tohle jsem zjistila: abychom byli viditelni, opravdu viditelni, viditelní ve své zranitelnosti,
abychom milovali celým svým srdcem, i když nemáme žádnou záruku -- a to je skutečně těžké. Jako rodič vám můžu říct, že to je nesmírně těžké -- praktikovat vděčnost a radost v momentech hrůzy, když se ptáme, "Můžu skutečně tak moc milovat?
Můžu tak nadšeně věřit? Dokážu mít dost vášně?"
prostě být schopný se zastavit a místo hroucení se ze všeho, co by se mohlo stát, říci, "Jsem tak vděčná, protože má zranitelnost znamená, že žiju."
A to poslední, což považuji za to nejdůležitější, je věřit, že jsme dostateční.
Protože pokud pracujeme z místa, které říká, "Jsem dostatečný,"
pak přestaneme řvát a začneme poslouchat, jsme laskavější a milejší k lidem okolo sebe, a jsme laskavější a milejší k sobě navzájem.
To je vše, co mám. Děkuji.
(Potlesk)
Moje velká myšlenka je vlastně naprostá drobnost, která může otevřít vrátka miliardám velkých nápadů, které právě teď dřímají někde v nás.
A ta naprostá drobnost, která to dokáže, je spánek.
(Smích) (Potlesk) Toto je místnost plná upjatých žen.
Toto je místnost plná spánkově deprivovaných žen.
Docela to bolelo zjistit, jakou hodnotu má spánek.
Před dvěma a půl roky jsem omdlela z vyčerpání.
Hlavou jsem narazila na hranu stolu, zlomila si lícní kost,
nad pravým okem jsem měla pět stehů.
Začala jsem tak znovuobjevovat hodnotu spánku.
Za tím účelem jsem studovala, setkávala se s lékaři a vědci a teď vám můžu povědět, že způsob k produktivnějšímu, inspirovanějšímu a radostnějšímu životu je pořádně se vyspat.
(Potlesk) A my ženy hodláme razit cestu v této nově revoluční, v této nové feministické otázce.
Doslova se hodláme dostat přes postel nahoru, opravdu. (Smích) (Potlesk) Protože, naneštěstí pro muže, se spánková deprivace stala symbolem mužnosti.
Nedávno jsem večeřela s chlapíkem, co se chlubil tím, že minulou noc spal pouhé čtyři hodiny.
Cítila jsem pokušení mu říct – ale odolala jsem – cítila jsem pokušení říct: „A víš ty co? Kdybys byl spal pět, mohla tahle večeře být mnohem zajímavější.“
(Smích) Nedostatek spánku je teď něco jako vytahování se.
Zejména tady ve Washingtonu. Když se snažíte domluvit si snídani a začnete s „Co takhle kolem osmé?“,
nejspíš vám odvětí: „V osm je pro mě už pozdě, ale nevadí, zahraju si mezitím tenis a vyřídím pár konferenčních hovorů a pak se potkáme v osm.“
A přitom si myslí, kdovíjak nejsou zaneprázdnění a produktivní, což však popravdě nejsou, protože v tu chvíli jsou to skvělí lídři v oblastech obchodu, financí či politiky, kteří dělají příšerná rozhodnutí.
Takže vysoké IQ neznamená, že jste skvělý vůdce, protože podstata vedení spočívá ve schopnosti vidět ledovec ještě než se srazí s Titanicem.
A to jsme tu už měli spoustu ledovců narážejících do našich Titaniců.
Popravdě řečeno mám pocit, že kdyby Lehman Brothers byli Lehmanovic Bratři a Sestry, možná by tu ještě byli s námi.
(Potlesk) Zatímco bráškové měli spoustu práce připojení vždy a všude, dnes a denně, sestřička by si mohla všimnout toho ledovce, protože by byla vzhůru po sedmi a půl až osmihodinovém spánku a byla by schopná vidět dál než na špičku svého nosu.
Takže právě čelíme několikanásobným krizím našeho světa, což je pro nás dobré na osobní úrovni, což nám přináší více radosti, vděčnosti a efektivitě v běžném žití, a být nejlepší v naší vlastní kariéře je také to nejlepší pro celý svět.
Takže na vás naléhám, zavřete oči a objevujte velké nápady, které v nás už jsou, vypněte motory a objevte sílu spánku.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Možná jste už slyšeli o tom, že ráj podle Koránu je 72 pannen. Slibuji, že se k těm pannám vrátím.
Nicméně tady na severozápadě žijeme mnohem blíž skutečné představě, kterou má Korán o ráji, zmíněné 36 krát jako "zahrady, zavlažované prameny vod".
Od doby, co žiju na obytném člunu na Lake Union mi to dává dokonalý smysl.
Jak je ale možné, že o tom spousta lidí neví?
Znám spoustu nemuslimů s dobrou vůlí, kteří začali číst Korán, ale zase ho zavřeli, zmateni jeho jinakostí.
Historik Thomas Carlyle měl Mohameda za jednoho z největších hrdinů v dějinách. Ale i on nazval Korán "nejúmornějším čtením, které jsem kdy podnikl, lopotným, pomateným zmatkem."
(Smích) Část problému je nejspíš v představě, že Korán lze číst jako každou jinou knížku. Jako bychom se k němu mohli v deštivém ránu stulit s miskou popcornu na dosah Jako by Bůh -- a Korán není nic jiného než Boží hlas, který mluví k Mohamedovi -- byl jen další literární hvězdou.
Skutečnost, že tak málo lidí opravdu čte Korán, je přesně to, kvůli čemu je tak snadné ho citovat -- což znamená překrucovat.
Frázím a útržkům, vyňatým z kontextu říkám "verze pro zvýrazňovač". Tu mají rádi jak islámští fundamentalisté, tak protimuslimští islamofobové.
Takže minulé jaro, když jsem se chystala začít psát Mohamedův životopis, jsem zjistila, že si musím přečíst Korán pořádně -- tak pořádně, jak jsem schopna.
Moje arabština je omezena na listování slovníkem, takže jsem vzala čtyři nejznámější překlady a rozhodla se číst je paralelně, verš za veršem, spolu s přepisem a původním arabským textem ze 7. století.
Měla jsem výhodu.
Má poslední kniha byla o příběhu počátku rozkolu Šíitů a Sunnitů. Zblízka jsem poznala nejranější dějiny Islámu, takže jsem znala události ke kterým Korán neustále odkazuje, jeho referenční rámec.
Věděla jsem dost na to, abych pochopila že budu v Koránu turistkou -- informovanou, dokonce zkušenou, ale pořád stojící mimo -- židovskou agnostičkou která čte svatou knihu někoho jiného.
(Smích) Takže jsem četla pomalu.
(Smích) Vyčlenila jsem si na ten projekt tři týdny, a pochopila, čemu se říká přehnané sebevědomí, (Smích) protože to nakonec zabralo tři měsíce.
Odolala jsem pokušení přeskočit na konec, kde jsou kratší a zřetelněji mystické kapitoly.
Ale pokaždé, když se mi začalo zdát, že do Koránu pronikám, že "už to konečně mám", všechno se přes noc vytratilo a já se ráno vrátila, bez jistoty, jestli nejsem ztracená v podivné zemi.
Její krajina mi přesto byla povědomá.
Korán říká, že přišel obnovit poselství Tóry a evangelií. Jedna jeho třetina
znovu vypráví příběhy postav z Bible, jako jsou Abraham, Mojžíš, Josef, Marie či Ježíš.
Bůh sám je důvěrně známý ze svého předcházejícího zjevení v podobě Jahveho stále žárlivě odmítající všechny ostatní bohy.
Přítomnost velbloudů, hor, pouštních studní a pramenů mě přivedla zpátky do roku, který jsem strávila putováním po Sinajské poušti.
A pak tu byl jazyk, jeho rytmus a spád, který mi připomněl večery strávené posloucháním starých Beduínů, recitujících dlouhé hodiny epické básně celé zpaměti.
A já začala rozumět tomu, proč se říká, že Korán je doopravdy Koránem jenom v arabštině.
Vezměte si Fatihu, úvodní kapitolu o sedmi verších. Je to muslimský Otčenáš a Slyš, Izraeli dohromady.
V arabštině jde jen o 29 slov, zatímco v překladech je jich od 65 do 72.
A přece se zdá, že čím víc přidáte, tím víc se toho ztrácí.
Arabština má magickou, skoro hypnotickou kvalitu. Žádá, aby byla slyšena spíš než čtena, procítěna spíš než rozebrána.
Chce, abyste ji vyzpívali nahlas, abyste vám její hudba zněla v uších a na jazyku.
Takže Korán v angličtině je něco jako stín sebe sama, nebo, jak Arthur Arberry nazval svou verzi, je to "výklad".
Ne všechno se ale v překladu ztrácí.
Jak Korán slibuje, trpělivost přináší odměnu a spoustu překvapení -- například stupeň ohleduplnosti k prostředí a vědomí toho, že lidé jsou jen správci Božího stvoření, které v Bibli nenajdete.
A tam, kde se Bible obrací výhradně k mužům a hovoří ve druhé i třetí osobě v mužském rodě, Korán zahrnuje ženy. Mluví třeba o věřících mužích a věřících ženách -- počestných mužích a počestných ženách.
Nebo ten nechvalně známý verš o zabíjení nevěřících.
Ano, říká to, ale jen za velmi přesných okolností: během předpokládaného dobývání posvátného města Mekky, kde je boj obvykle zakázán.
A to povolení je omezeno podmínkami.
Ne, že musíte zabíjet nevěříci v Mekce, ale můžete. Máte to povoleno. Nicméně jen pokud minula lhůta milosti, pokud neexistuje žádná jiná dohoda, jen pokud vám brání dostat se ke Kaabě, a pokud vás napadnou jako první.
A i potom -- Bůh je milosrdný, odpuštění stojí nade vším -- takže z principu platí, že je lepší nezabíjet.
(Smích) To bylo asi největší překvapení -- jak pružný Korán je, přinejmenším v myslích, které nejsou fundamentálně nepružné.
"Některé z těchto veršů mají pevný význam," říká, "a jiné jsou mnohoznačné.
Zvrácenost v srdci bude hledat mnohoznačnosti a snažit se způsobit svár omezením jejich významů.
Jen Bůh zná pravý význam."
Věta "Bůh je jemný" se objevuje znovu a znovu a samozřejmě, celý Korán je mnohem jemnější, než většinu z nás učili věřit. Jako například
v té drobnosti s pannami a rájem.
Do hry tu vchází starosvětský orientalismus.
Slovo, použité čtyřikrát, jsou "Hurisky", líčené jako tmavooké dívky s bujnými prsy, nebo jako čisté, vnadné panny.
Vše, co najdete v originální arabštině, je ale jediné slovo: "Hurisky".
Žádné vnady a bujné prsy v dohledu.
(Smích) Můžou se tím myslet čisté bytosti -- jako andělé -- nebo to může být něco jako řecké "Kouros" či "Korē" -- věčné mládí.
Ve skutečnosti ale nikdo doopravdy neví,
a v tom to je.
Protože Korán mluví úplně jasně, když říká, že v ráji budete "novým stvořením", že budete "obnoveni v podobě, kterou neznáte," což je pro mě mnohem přitažlivější vyhlídka, než panna.
(Smích) Číslo 72 se přitom nikdy neobjeví.
Žádných 72 panen v Koránu není.
Ten nápad se objevil až po 300 letech, a většina muslimských učenců je vidí jako obdobu našich okřídlených bytostí, sedících na obláčku a brnkajících na harfy.
Ráj je přesný opak.
Není to panenskost, je to plodnost, hojnost, jsou to zahrady,
zavlažované prameny vod.
Děkuji.
(Potlesk)
Jsou dvě skupiny žen, pokud jde o mamografii prsu -- ženy, pro které mamografie funguje velice dobře a zachránila tisíce životů, a ženy, pro které dobře nefunguje.
Víte, do které skupiny patříte?
Pokud to nevíte, nejste sama.
Prs se totiž stal velmi politickým orgánem.
Pravda se ztratila v přívalu řečí a řečiček přicházejících z tisku, od politiků, radiologů a firem z oblasti lékařských obrazů (imaging).
Dnes ráno se Vám vynasnažím říci, co považuji za pravdu.
Ale nejprve fakta o mě - pro transparenci:
Nejsem po léčení rakoviny prsu,
nejsem radiolog,
nemám žádné patenty, nikdy jsem nedostala peníze od firmy z oboru 'imaging'. Ani nechci, abyste mě volili.
(smích) Co jsem je toto: lékař - internista, který se začal intensivně zajímat o tuto otázku zhruba před 10 lety, když mě pacient položil otázku.
Přišla ke mě, když objevila bulku v prsu.
Její sestra měla diagnozu rakoviny prsu, když jí bylo 40 let.
Pacientka i já jsme byly v té době velmi těhotné a měla jsem s ní pocit silné empatie, když jsem si přestavila, jak se asi musí bát.
Naštěstí bulka se ukázala jako nezhoubná.
Ale položila mně otázku: S jakým stupněm jistoty mohu najít nádor v jejím mamografu, kdyby nádor měla?
A tak jsem studovala její mamograf a prošla jsem literaturu a šokovalo mě, když jsem zjistila, že v jejím případě pravděpodobnost nalezení nádoru v jejím mamografu je menší než jedna polovina.
Možná si vzpomenete, že asi před rokem vypukla velká vřava po tom, co US služba o prevenci udělala revizi literatury a mamografech a testech a vydala doporučení, aby se mamografy nedělaly pro ženy ve věku 40 až 50 let.
Všichni si pospíšili kritizovat Preventivní službu, i když většina neměla ani potuchu o závěru studií.
Trvalo 17 dní, než US senát zakázal užití tohoto doporučení při určování toho, co pojišťovny mají hradit.
Radiologové byli pobouřeni tímto doporučením
a významný odborník vydal toto prohlášení v novinách Washington post: [Ti idioti..]
Jiní zas kritizovali radiology, že jen chrání své finanční zájmy.
Podle mého názoru si ale radiologové zaslouží obdiv.
Je nedostatek radiologů, kteří umí číst mamografy. To proto, že mamograf je jeden z nejsložitějších radiologických obrazů a protože radiologové jsou častěji žalováni u soudu za to, že přehlédli rakovinu prsu než za jakoukoli jinou chybu.
Ovšem toto Vám něco říká.
Kde je tolik právnického kouře, asi bude i nějaký oheň.
Faktor zodpovědný za ten oheň je obvykle hustota prsu.
Hustota prsu měří poměr tuku, zde ukázán žlutě, vůči vazivové a epitelové (krycí) tkáni, která je zde růžová.
Ten poměr je hlavně určen geneticky (dědičně).
Dvě třetiny žen ve věku 40-50 let mají hustou tkáň prsu, a proto pro ně mamografie moc nefunguje.
A ačkoliv se hustota prsu s věkem zmenšuje, až třetina žen má hustou tkáň po mnoha letech po menopauze.
Jak zjistíte, zda Vaše prsy jsou husté?
No, musíte číst pečlivě report z mamografu.
Radiologové rozeznávají 4 kategorie hustoty prsu podle toho, jak mamograf vypadá.
Když má prs hustotu méně než 25 %, říkají mu 'nahrazen tukem' (fatty replaced).
Další kategorie je fibroglandulární a pak 'heterogenní hustá' a pak 'velmi hustá'.
Prsy v těchto dvou kategoriích se považují za husté.
Problém s hustotou je, že jsou vlci v rouše beránčím.
Jak nádory, tak hustá tkáň jsou na mamografu bílé a Rentgen je často nedokáže rozlišit.
Takže tento nádor je snadné vidět, zde, v horní části tukového prsu.
Ale zkuste si představit, jak těžké by bylo najít ten nádor v tomto hustém prsu.
To je ten důvod, proč mamograf najde přes 80% nádorů v tukovém prsu, ale jen 40% v hodně hustém prsu.
Je to špatné, že hustota prsu ztěžuje nalezení nádoru, ale, jak se ukázalo, je to také indikátor rizika rakoviny prsu.
Je to silnější indikátor, než mít matku nebo sestru s rakovinou prsu.
Tehdy, když mě pacientka položila tu otázku, hustota prsu byl podružný pojem v radiologické literatuře a jen málo žen mělo mamografy a málo lékařů, kteří je objednávali, o tom vědělo.
Ale co jiného jsem jí mohla říci?
Mamografy se dělají od roku 1960. Moc se nezměnily.
Bylo překvapivě málo inovací, než byla přijata digitální mamografie v roce 2000.
Digitální mamograf je stále Roentgen prsu, ale obrazy lze uložit a manipulovat digitálně, stejně jako s digitální kamerou.
US investovaly 4 miliardy dolarů do přechodu na digitální vybavení. A co jsme získali z té investice?
Studie, která stála přes 25 milionů dolarů, ukázala, že digitální mamografie není v souhrnu o nic lepší než tradiční mamografie. Dokonce byla horší u starších žen.
Ale byla lepší pro jednu skupinu, pro ženy mladší než 50 let, které byly před menopauzou a měly husté prsy. U těchto žen digitální mamografie našla dvakrát tolik rakovin, ale stále jen 60%.
Takže digitální mamografie byl velký krok dopředu pro výrobce přístrojů na mamografie, ale jen malý krůček pro ženy.
A co ultrazvuk?
Ultrazvuk generuje víc zbytečných biopsií než jiné technologie a tak se moc neužívá.
MRI má velkou citlivost na nádory, ale je taky velmi drahé.
Pokud jde o nové technologie, které změní trh, vidím obecný rys v tom, že nové technologie jsou menší a levnější.
Jako příklad srovnejte iPody se stereo-radii.
Ale v medicíně je to naopak.
Nové přístroje jsou větší a dražší.
Vyšetření mladé ženy pomocí MRI je jako jet na nákup s hummer auťákem.
Je to moc hardwaru.
Jeden MRI snímek je 10x tak drahý jako mamograf.
Dříve či později si musíme uvědomit, že inovace v medicině nemůže vždy znamenat větší cenu.
Malcolm Gladwell napsal v článku pro časopis New Yorker o inovaci, že vědecké objevy jsou málokdy výsledkem práce jednoho génia.
Spíše, velké myšlenky mohou vzniknout, když prostě shromáždíte v jednom pokoji lidi s různou perspektivou a přimějete je mluvit o věcech, o kterých obvykle nemluví.
Je to jako esence TEDu.
Cituje jednoho tvořivého jedince, který říká: "Lékař a fyzik spolupracují, jen když fyzik onemocní."
(smích) To opravdu nemá smysl, protože lékaři mají spoustu problémů a nevidí jejich řešení.
Fyzici mají spoustu řešení, ale neví, jaké jsou problémy.
A teď se koukněte na tento kreslený vtip, který vyšel s Gladwellovým článkem, a řekněte mi, zda vidíte něco v nepořádku s tímto zobrazením inovátorů.
(smích). Tak, pokud mě dovolíte trochu tvořivé licence, řeknu Vám historku šťastného střetu problému mého pacienta a fyzikova řešení.
Brzy po návštěvě pacienta, jsem byla představena na Mayo klinice (kde pracuji) jadernému fyzikovi jménem Michael O'Conner, který byl odborník na zobrazování srdce, s čímž jsem já neměla co dělat.
A on mě náhodou řekl o konferenci v Izraeli, z níž zrovna přijel, na níž mluvili o novém typu gama senzoru.
Gama zobrazování se dělalo už dlouho pro obrazy srdce, dokonce zkusili i zobrazit prs.
Ale problém byl v tom že gama detektory byly velké neohrabané trubice naplněné scintilačními krystaly a nebylo možné je dostat dostatečně blízko k prsu aby mohli najít malé nádory.
Ale potenciální výhoda byla v tom, že gama záření, na rozdíl od Rentgenu není ovlivněno hustotou prsu.
A tato technologie může najít i malé nádory a to je kritické pro život pacienta.
Když najdete nádor menší než centimetr naděje na přežití je 90 procent, ale klesá rychle s velikostí nádoru.
Ale Michael mi řekl o novém typu detektoru, který viděl -- tohle je on.
Není tvořen trubicemi, ale tenkou vrstvou polovodiče, který reaguje na gama záření.
Začala jsem s ním mluvit o problému hustoty prsu a uvědomili jsme si, že tento detektor bychom mohli dostat tak blízko, že by mohl najít malé nádory.
Takže potom, co jsme složili mřížku z těchto kostek a adhesivní pásky (smích) Michael splašil rentgenovou desku z mamografického přístroje, kterou se chystali vyhodit, a k té jsme připevnili ten nový detektor. Rozhodli jsme se říkat tomu Molekulární zobrazování prsu - anglicky MBI.
Toto je obraz od našeho prvního pacienta.
Jak zde vidíte, užitím staré gama technologie to vypadalo jako šum,
ale s naším novým detektorem začínáme vidět obrysy nádoru.
Takže, tady jsme, jaderný fyzik, internista a přidal se k nám Carrie Hruska - inženýr biologické medicíny a dva radiologové, a pokusili jsme se ztéci dobře opevněný svět mamografie přístrojem, který držela pohromadě lepicí páska.
Říci, že jsme čelili velké dávce skepticismu v těch prvních letech, by bylo velmi zdrženlivé vyjádření. Ale byli jsme přesvědčeni, že to můžeme dovést k úspěchu, a tak jsme postupné detektor zdokonalovali, až jsme došli k tomuto.
Toto je náš současný model
a jak vidíte, vypadá docela jinak.
Lepicí páska je pryč a přidali jsme druhý detektor, který zvýšil citlivost detektoru.
Tak jak to funguje?
Pacient dostane injekci stopového prvku, který vstoupí do buněk nádoru, které se rychle množí, ale ne do normálních buněk. Toto je zásadní rozdíl od mamografie.
Mamografie spoléhá na rozdíly vzhledu nádoru a okolní tkáně. A viděli jsme, že ten rozdíl mizí u hustého prsu.
Ale MBI využívá rozdílného chování molekul nádoru a je tedy nezávislé na hustotě prsu.
Po injekci se prs pacientky vloží mezi detektory.
Pokud Vám dělali mamograf, pokud jste dost stará a byla jste na mamografu, víte, co přijde potom: bolest.
Možná Vás překvapí, že mamograf je jediná radiologická procedura regulovaná federálním zákonem, který vyžaduje, aby váha 20 kilové autobaterie byla vložena na Váš prs, během tohoto měření.
Ale pro MBI užíváme bezbolestné, lehké stisknutí.
(potlesk) A detektor pošle obraz do počítače.
Tady je příklad.
Na pravé straně je mamograf, který ukazuje nezřetelný nádor, jehož hrany jsou zastíněny hustou tkání.
Ale MBI obraz nalevo ukazuje ten nádor jasněji a také druhý nádor, který podstatně mění indikaci pro operaci.
V tomto případě, kde mamograf našel jeden nádor, jsme byli schopni ukázat tři oddělené nádory, každý z nich jen 3 mm velký.
Naše velká příležitost přišla v roce 2004.
Potom, co jsme ukázali, že můžeme najít i malé nádory, použili jsme tyto obrázky k návrhu na dotaci od nadace S.G. Komen.
Byli jsme nadšeni, když přijali riziko podporovat tým zcela neznámých pracovníků a financovali náš výzkum. Pro tisíc žen s hustými prsy jsme porovnali mamografy a MBI obrazy.
ze všech nádorů, které jsme našli, mamografie našla jen 25 procent.
MBI našla 83 procent.
Zde je jeden příklad z této studie.
Digitální mamograf byl vyhodnocen jako 'normální' a ukazuje spoustu husté tkáně, ale MBI ukazuje oblast silné absorpce, která měla korelaci s 2 cm nádorem.
V tomto případě s 1 cm nádorem.
A v tomto případě se 45 letá zdravotní sestra kliniky Mayo, která ztratila v útlém věku kvůli nádoru svou matku, chtěla zúčastnit naší studie.
Její mamograf ukázal oblast husté tkáně, ale její MBI ukázal oblast podezřelé absorpce, kterou můžete vidět zde na barevném obrazu.
To odpovídalo nádoru velikosti golfového míčku.
Naštěstí byl nádor odstraněn, než se mohl rozšířit do lymfatických uzlin.
Takže když jsme věděli, ze tato technologie může najít trojnásobek nádorů v hustém prsu, museli jsme vyřešit další problém.
Museli jsme zjistit, jak snížit radiační dávku. Na tom jsme strávili poslední tři roky, děláním změn všech detailů zobrazovacího systému, který by to umožnil.
Jsem šťastná, že mohu prohlásit, že dnes užíváme dávku, která odpovídá dávce záření stejné jako při mamografu.
S touto nízkou dávkou pokračujeme ve studiu. Tento obraz, starý 3 týdny, ženy, které je 67 let, ukazuje normální mamograf, ale MBI obraz ukazuje absorpci, způsobenou velkou rakovinou.
Takže nejen mladé ženy mají užitek,
ale i starší ženy s hustou tkání.
Teď užíváme rutině pětinu radiační dávky, která se užívá u jiných typů gama technologie.
MBI udělá 4 obrazy prsu.
MRI jich udělá přes tisíc.
Pro MRI, radiolog potřebuje roky výchovy, než se stane expertem v rozlišení normálních anatomických detailů od podezřelých nálezů.
Ale myslím, že i ti z vás, kteří nejsou radiology, mohou vidět nádor na tomto MBI obrazu.
To je důvod, proč MBI může způsobit rozvrat. Je tak přesné jako MRI, jeho vyhodnocení je jednodušší a stojí jen zlomek nákladů MRI.
Ale jistě chápete, proč mohou existovat ve světě zobrazování prsu síly, které dávají přednost současnému stavu.
Po tom, co jsme dosáhli výsledků, které jsme považovali za pozoruhodné, náš příspěvek do odborné literatury byl zamítnut čtyřmi časopisy.
Po čtvrtém zamítnutí jsme se odvolali, protože jsme měli podezření, že jeden z posuzovatelů, který to zamítl, měl finanční střet zájmů, investice v soutěžící technologii.
Potom byl náš článek přijat a vyjde koncem tohoto měsíce v časopise 'Radiologie'.
(potlesk) Stále ještě musíme dokončit studii s užíváním nízké dávky a naše závěry bude třeba ověřit zopakováním v jiném ústavu. To může zabrat pět i více let.
Pokud tato technologie bude obecně přijata, já z toho nebudu mít žádný finanční prospěch. To je pro mě důležité, protože mi to dovolí i nadále mluvit pravdu.
Ale chápu .. (potlesk) Chápu, že přijetí této technologie bude záležet na ekonomických a politických silách neméně než na tom, jak dobré jsou vědecké poznatky.
Přístroj na MBI byl teď schválen agenturou FDA, ale není obecně k dostání.
Takže než bude k dispozici pro ženy s hustými prsy, měli byste vědět několik věcí pro své bezpečí.
Za prvé, máte vědět svou hustotu.
90% žen ji nezná a 96% neví, že to je rizikový faktor pro rakoviny prsu.
Stát Connecticut je první a zatím jediný, který vyžaduje, aby žena dostala informaci o hustotě prsu po mamografu.
Minulý týden jsem byla jsem na konferenci v Chicagu pro 60 tisíc lidí. Ohromilo mě, že tam byla velmi živá debata o tom, zda se má ženám říci, jaká je hustota jejich prsu.
Ovšem, že se to má říci.
A pokud to nevíte, zeptejte se svého doktora nebo čtěte detaily zprávy o mamografu.
Za druhé, pokud jste před menopauzou, snažte se mít mamograf v prvních dvou týdnech menstruačního cyklu, kdy je hustota prsů nižší.
Za třetí, když zjistíte trvalou změnu ve Vašem prsu, trvejte na další prohlídce.
A za čtvrté - to nejdůležitější, debata o mamografech bude pokračovat, ale já věřím, že všechny ženy nad 40 let mají mít mamograf každý rok.
Mamografie není perfektní, ale je to jediný test, u kterého bylo prokázáno, ze snižuje úmrtnost z rakoviny prsu.
Tento argument o úmrtnosti se stal zbraní, kterou obhájci mamografie užívají k tomu, aby potlačili inovaci.
Některé ženy, které dostanou rakovinu prsu, na ni zemřou až po mnoha letech. Většina žen, chválabohu, ji přežije.
Takže trvá nejméně 10 let, než jakákoli metoda detekce prokáže redukci mortality z rakoviny prsu.
Mamografie je jediná metoda, která tu byla dost dlouho, aby měla příležitost svou účinnost prokázat.
Nastal čas, abychom přijali jak neobyčejný úspěch mamografie, tak i její meze.
Potřebujeme, aby detekce byla individuální, podle hustoty.
Pro ženy, které nemají husté prsy, je mamografie ten nejlepší test.
Ale pro ženy s hustými prsy bychom neměli opustit detekci, ale musíme nabídnout lepší metodu.
Děti, s kterými jsme obě byly těhotné, když mě pacientka položila tu otázku, jsou teď obě na střední škole a odpověď přicházela jen pomalu.
Dovolila mi, abych Vám řekla víc o jejím osudu.
Po tom, co měla biopsie, které ještě zvyšují riziko rakoviny, a když přišla o sestru kvůli rakovině, učinila těžké rozhodnutí mít preventivní mastektomii.
Můžeme a musíme mít lepší metodu, nejen pro její vnučky a mé dcery, ale včas i pro Vás.
Děkuji Vám.
(potlesk)
Opravdu zde jsem abych vyhlásila výzvu.
Vím, ža mnoho lidí již vyhlásilo lidem výzvu.
Ta, kterou zde přednesu je o tom, že nastal čas vrátit význam tomu, co mír opravdu znamená.
Mír není spirituál táboráku " Kumbaya, my Lord" (Přijď Ó pane)
Mír není holubice s duhou -- i když jsou půvabné.
Když vidím ty symboly, duhu a holubici spojuji to s osobní vyrovnaností,
s meditací.
Nepřipomíná mi to, co já si myslím, že mír opravdu je, totiž udržitelný mír, s rovností a spravedlností.
To je udržitelný mír v němž většina lidí na na této planetě má dostatek zdrojů, aby mohli vést důstojný život, a kde tito lidé mají příležitost ke vzdělání a lékařské péči, takže mohou žít bez nouze a beze strachu.
Nazýváme to lidským bezpečím.
Já nejsem úplný pacifista jako někteři a mých opravdu odolných přátel, kteři zavrhují každé užití síly jako je Mairead McGuire.
Chápu totiž, že lidé jsou tak narušení -- abych to řekla slušně protože jsem slíbila mé matce že přestanu užívat na veřejnosti F-slovo (fucked up).
A tak se snažím, opravdu snažím
Mami, opravdu a těžce.
Potřebujem trochu policie, potřebujem i trochu armády, ale jen pro obranu.
Musíme znovu určit, co nás přivede do bezpečí v tomto světě.
To není to, že svou zemi po zuby vyzbrojíte.
Ani to není v tom že vyzbrojíte jiné země až po zuby zbraněmi, které vyrobíme a prodáme jim.
Je to spíš v tom, užívat peníze rozumě k tomu abychom udělali země bezpečné, abychom vytvořili bezpečí pro všechny lidi celého světa.
Přemýšlele jsem o tom co se teď děje v (americkém) kongresu, kde prezident navrhuje utratit 8.4. miliardy dolarů aby dosáhl ratifikaci START smlouvy.
Já zajisté podporuji START
ale on také chce utratit 84 miliard na modernizaci jaderných zbraní.
Víte, že částka , kterou OSN odhaduje bude potřeba na splnění programu Millennium Development Goals je 80 miliard dolarů?
Tato troška peněz, no teda pro mě, ráda bych to měla na účtu -- není malá , ale ....
ve světovém měřítku, to je jen troška.
Ale to půjde na modernizaci zbraní, které nepotřebujeme. a kterých se během našeho života nezbavíme, dokud se nezvednem z naší .. (prdele)
a začneme na tom pracovat -- dokud nezačneme věřit že to vše, o čem jsme zde (na TED konferenci) slyšeli za poslední dva dny jsou části toho, z čeho se jednou složí lidská bezpečnost.
A je to chránit tygry,
zastavit těžbu ropy z břidlic,
a zařiďit přístup k lékařským přístrojům, které mohou zjistit kdo má rakovinu.
Jsou to všechny tyto věci.
Je to o tom užít peníze na tyto věci.
Je to o aktivitě, o akci.
Před pár týdny jsem byla v Hirošimě, a 'Jeho svatost' (dalaj lama) -- seděli jsme před tisíci lidmi toho města, asi tak osm nositelů Nobelovy ceny,
a je takovej grázlík, víte, jako kluk co zlobí v kostele.
Koukáme na všechny, čekáme až budeme na řadě s proslovem a on se ke mě nakloní, a povídá, "Jody, jsem budhistický mnich."
A já na to "Ano, Vaše svatosti.
jeden to pozná podle Vaši róby."
(Smích) A on řekl, " Víte, že rád medituji a modlím se."
A já: "To je dobře.
Dobře. To ve světě potřebujeme.
Já sam se tomu nevěnuji, ale je to fajn.
A on řekne, "Ale jsem se stal skeptický.
už nevěřím, že meditace a motlitby změní tento svět.
Myslím, že potřebujeme akci.
Jeho svatost, v jeho hábech, je můj nový akční hrdina (action hero figurka pro děti).
Před několik dny, jsem mluvila s Aung Sun Suu Kyi.
Jak většina z vás ví, ona je hrdinkou demokracie ve své zemi, v Barmě,
a jak asi také víte strávila 15 z posledních 20 ti let ve vězení, za své úsilí o demokracii.
Propustili ji před pár týdny, a máme velké starosti o to, jak dlouho bude na svobodě. protože už zase je v ulicích Rangóonu a agituje za změnu.
Je už zase v ulicích a pracuje s opoziční stranou, a snaží se ji obnovit.
Mluvila jsem s ní o celé řadě problémů,
ale jeden z nich zde chci uvést, protože to se podobá tomu co řekl Dalajlama.
Řekla: " Bude to dlouhá cesta, k tomu abychom měli demokracii v mé zemi.
Já nevěřím že máme naději bez úsilí.
Nevěřím, že máme naději věci změnit, pokud se nedáme do akcí které by přivedly tu změnu.
A zde je moje další hrdinka.
Je to má přítelkyně, Dr. Shirin Ebadi, první muslimka, která dostala Nobelovu cenu za mír.
Je v emigraci již rok a půl.
Zeptáte se jí -- kde v emigraci žije?
Řekne Vám - na letištích.
Cestuje, protože byla v cizině během voleb.
Místo aby se vrátila domů, se poradila s ostatními ženami s nimiž pracuje, a ony řekly: Potřebujeme Tě venku.
Potřebujeme s tebou mluvit, když jsi venku abys mohla podat zprávu o tom co se zde děje."
Rok a půl je venku a mluví za ženy ve své zemi.
Wangari Maathai -- která dostla Mírovou Nobelovku v roce 2004.
Říkají jí stromová dáma. ale je mnohem víc než dáma stromů.
Ve své práci pro mír. je velmi tvořivá.
Je to těžká práce.
Každý den zasazuje stromy, a myslím ža mnozí lidé nechápou, že současně s tím, jak dává dohromady tuto aktivitu naverbovat lidi na sázení stromů, take hovoří s lidmi o tom jak přemoci autoritativní vládu své země.
Lidé by se nemohli shromažďovat aniž by je zatkli a odvezli do vězení.
Ale, když se shromáždili k tomu aby sázeli stromy, to bylo v pořádku -- Tvořivost.
Ale nejsou to jen tyto příkladné ženy, jako je Shirin, jako je Aung Sun Suu Kyi, nebo Wangari Maathai; jsou to i jiné ženy tohoto světa, které bojují společně za změnu tohoto světa.
Ženská liga Barmy, 11 jednotlivých organizací se spojilo, protože v počtu je sila.
Pracují dohromady, aby změnily svět.
Kampaň Milion podpisů barmských žen, které pracují spolu, aby přinesly své zemi demokracii.
Když jedna z nich je zatčena a odvezena do vězení, jiná se přidá k hnutí a nastoupí na její místo -- vědoma toho, že pokud budou spolupracovat, podaří se jim nakonec změnit svou zemi.
Mairead McGuire, uprostřed, Betty Williams napravo -- prinesly mír do Severního Irska.
Řeknu Vám o tom ve zkratce.
Řidič pro IRA byl zastřelen, a jeho auto nabouralo do chodníku plného lidí.
Byla tam matka a tři děti.
Děti na místě zemřely, matka byla
sestra Maiready.
Místo aby podlehla smutku, depresi, porážce, když se střetla s tímto násilím, Mairead se spojila s Betty, skalní protestantka se skalní katoličkou -- a spolu vyšly do ulic aby řekly "Přestaňte s násilím."
A podařilo se jim získat desetitisíce, většinou žen, -- pár mužů -- aby také vyšli do ulic a přivedli změnu.
Stali se částí hnutí, které přineslo do Severního Irska mír a stále na tom pracují, protože je stále hodně práce potřeba.
Toto je Rigoberta Menchu Tum.
Také dostala Nobelovu cenu za mír,
a teď se uchází o místo presidenta.
Uvědomuje původní obyvatele své země o tom co je demokracie a jak přivést demokracii do jejich země, učí je jak volit, a že demokracie nejsou jen volby. Demokracie je o tom být aktivní občan.
To je to co jsem musela dělat v akci na likvidaci pozemních min.
Jedna z věcí která té akci pomohly bylo to, že ze dvou neziskovek jsme se rozrostli na tisíce, v 90 zemích po celém světě, a pracovali jsme spolu na zákazu min.
Někteří z těch, kteří se zúčastnili té akce tomu mohli věnovat třeba jen hodinu měsíčně.
To je jak málo tomu mohli dát.
Jiní, včetně mě, na tom pracovali na plný úvazek.
Ale byla to naše společná práce, která přivedla změnu.
Co potřebujeme dnes, podle mého názoru, je aby lidé vstali a zúčatnili se akce za obnovení významu slova mír.
Mír není sprosté slovo.
Je to těžká každodení práce.
a pokud každý z nás, kterému jde o různé věci, by se zvedl ze zadku a přispěl tolik času kolik může, změnili bychom tento svět, mohli bychom zachránit tento svět.
A nemůžeme čekat a to udělá někdo jiný; musíme to udělat sami.
Děkuji Vám.
(Potlesk)
Chtěla bych vám říct, že všichni jste vlastně kyborgové, ale ne takoví, jací si myslíte.
Nejste ani RoboCop ani Terminátor, ale stáváte se kyborgem pokaždé, když se podíváte na obrazovku počítače nebo když použijete svůj mobil.
Jak dobře popsat takového kyborga?
Podle tradiční poučky je to organismus, "kterému byly přidány vnější součásti, aby se mohl přizpůsobit novému prostředí."
To pochází z textu o cestování vesmírem z roku 1960. Protože, když tak o tom přemýšlíte, vesmír je fakt divný;
lidi by tam neměli být.
Ale lidé jsou zvídaví a rádi si na svá těla něco přidávají a můžou se tak jednoho dne vypravit do Alp a jindy se zase stát mořskou rybou.
Vezměme si koncept tradiční antropologie.
Někdo se vydá do cizí země a říká: "Jak jsou ti lidé ohromující, jak zajímavé nástroje používají, jak podivná je ta jejich kultura."
A pak o tom napíší a několik dalších antropologů si to možná přečte a my si říkáme, jak hodně exotické to je.
Jde o to, že jsme najednou našli nový druh.
Já, kyborgická antropoložka, jsem najednou řekla - "Fíha. Najednou jsme novým druhem homo sapiens. A podívejte na ty ohromující kultury. A na ty zajímavé rituály, které všichni s tou technologií provádějí.
Klikají na věci a zírají na obrazovky."
Mám důvod, proč studuji toto a ne tradiční antropologii.
Důvodem je, že užití nástroje bylo na počátku, po tisíce a tisíce let, bylo jen fyzickou nástavbou nás samých.
Pomáhalo nám to rozšiřovat naše fyzické já, zrychlit, tvrději zasáhnout věci až to dosáhlo limitu.
Teď už ale nejde o rozšíření fyzického, ale mentálního já. A kvůli tomu můžeme cestovat rychleji, odlišně komunikovat.
A také se děje to, že si všichni nosíme technologii Mary Poppinsové.
Můžeme do ní vložit cokoliv chceme a ona neztěžkne, a taky můžeme cokoliv odebrat.
Jak vlastně vypadá vnitřek vašeho počítače?
Kdybyste to vytiskli, byly by to tisíce kilogramů materiálu, který s sebou neustále nosíte.
A pokud tyto informace ztratíte, najednou něco v mysli postrádáte, najednou máte pocit, že vám něco chybí až na to, že to nemůžete vidět, a tak jde o hodně zvláštní pocit.
Další věcí je, že máte své druhé já.
Ať se vám to líbí nebo ne, začínáte se ukazovat online a lidé komunikují s vaším druhým já, když u toho nejste.
A tak musíte být opatrní, když se otevíráte ostatním, např. na Facebook zdi, aby vám lidé nepsali uprostřed noci, protože je to vlastně totéž.
A najednou musíme začít naše druhé já řídit.
Ve svém digitálním životě se musíte prezentovat podobným způsobem jako ve skutečném životě.
Takže stejně jako vstáváte, osprchujete se a oblečete, musíte se totéž naučit dělat i se svým digitálním já.
A problémem je, že spousta lidí zvlášť puberťáků, si musí projít dvojím dospíváním.
Nejdřív tím primárním, a už to je divné, a pak procházejí dospíváním svého druhého já. A to je ještě divnější, protože pak zde existuje skutečná historie toho, co po sobě zanechali online.
A kdokoliv, kdo se seznamuje s novou technologií, je takovým dospívajícím právě teď. A proto je velmi divné a velmi obtížné takové věci dělat.
Když jsem byla malá, táta mě v noci posadil a řekl: "Budu tě učit o čase a prostoru v budoucnosti."
A já na to: "Skvělý."
A jednoho dne řekl: "Jaká je nejkratší vzdálenost mezi dvěma body?"
A já: "No, to je přímka. To jsi mi říkal včera."
A říkala jsem si, jak jsem chytrá.
Řekl: "Ne, takhle je to lepší."
Vzal kousek papíru, nakreslil po stranách A a B a přehnul papír tak, že se A a B dotkly.
A řekl: "Tohle je nejkratší vzdálenost mezi dvěma body."
A já na to: "Tati, tati, tati, jaks to udělal?"
A on na to: "No, jen ohneš čas a prostor, stojí to hodně energie, a to je ten způsob, jak na to."
A já řekla: "To chci udělat."
A on: "Tak jo."
A když jsem v příštích 10, 20 letech usínala, přemýšlela jsem v noci, že "chci být prvním člověkem, který vytvoří červí díru k urychlení věcí.
A chci vytvořit stroj času."
Vždycky jsem svému budoucímu já posílala dopisy pomocí nahrávek.
Ale když jsem přišla na univerzitu, zjistila jsem, že technologie se nepřizpůsobuje jen tím, že funguje.
Přizpůsobuje se, protože ji lidé používají a protože je pro lidi.
A tak jsem začala studovat antropologii.
A když jsem psala diplomku o mobilních telefonech, zjistila jsem, že každý má ve své kapse takovou červí díru.
Ne že by se přemísťovali fyzicky, přemísťovali se mentálně.
Zmáčkli tlačítko a ihned vytvořili spojení mezi A a B.
A já si myslela, "téda, našla jsem to.
To je super." Během času se čas a prostor kvůli tomu stlačily.
Můžete stát na jedné straně světa, něco zašeptat a na druhé straně světa to uslyší.
Jiná myšlenka, která se nabízí je, že na každém přístroji, který máte, je jiný typ času.
Jakýkoliv prohlížeč vám nabídne jiný typ času.
A díky tomu se začnete zabývat svými externími vzpomínkami - kde jste je asi nechali?
A tak jsme teď všichni paleontologové, kteří vykopávají věci, které už jsme zanechali na svých externích mozcích, které si nosíme po kapsách.
A to vyvolává něco jako panickou architekturu. Ale ne, kde je ta věc?
Všichni jako v sitcomu "I love Lucy" přijímáme velké množství informací a nestíháme to.
A tak se stane, že když to všechno přeneseme do sociálního prostoru, skončí to tak, že neustále kontrolujeme mobily.
Máme tedy něco jako obklopující intimitu.
Nejde o to, že bychom byli neustále s každým propojení, ale kdykoliv se můžeme ke komukoliv připojit.
A kdybyste mohli zhmotnit všechny z vašeho mobilu, bylo by v místnosti dost těsno.
To jsou lidé, ke kterým máte obecně přístup, že - všichni vaši kamarádi a rodina, se kterými se můžete spojit.
S tím souvisejí některé psychologické jevy, které se spolu s tím dějí.
Ten, který mne opravdu znepokojuje je, že lidé už nemají čas na duševní reflexi a že už nezpomalují a nezastavují se, protože jsou neustále obklopeni řadou lidí, kteří soupeří o jejich pozornost v různých časových zónách, paleontologii a panické architektuře.
Nesedí jen tak.
A skutečně, když nemáte žádný vnější vjem, nastává okamžik, kdy vytváříte sebe sama, kdy můžete dlouhodobě plánovat, kdy se můžete pokoušet zjistit, kdo skutečně jste.
A když to pak uděláte, zjistíte, jak prezentovat své druhé já rozumnou cestou, místo abyste brali všechno, co přijde a, "no, musím udělat toto a musím udělat tamto a potom ještě to".
A to je velmi důležité.
Opravdu mám strach, že zvláště dnešní děti nebudou pracovat s takovým časem zklidnění a že mají takovou okamžikovou klikací kulturu, a že se k nim všechno dostane a že se tím nadchnou a stanou se závislými.
Když se nad tím zamyslíte, ani svět se nezastavil.
Má své vlastní vnější protézní přístroje, a ty nám všem pomáhají komunikovat mezi sebou.
Ale když to zvizualizujete, všechna ta propojení, která teď využíváme - toto je obrázek mapy internetu - nevypadá to technicky,
spíše velmi živě.
Toto je poprvé v celé historii lidstva, kdy jsme takovým způsobem propojeni.
A nejde o to, že by stroje přebírali vládu,
ale pomáhají nám být lidštější, propojit se navzájem.
Ta nejúspěšnější technologie nám ustoupuje z cesty a pomáhá nám žít naše životy.
A skutečně, nakonec jsme lidštější než technologie, protože se vzájemně celou dobu spoluvytváříme.
A to je ta důležitá věc, kterou ráda studuji: že věci jsou nádherné, že stále jde o lidské spojení; jen funguje jinak.
Jen zvyšujeme naši lidskost a schopnost vzájemného propojení, bez ohledu na vzdálenosti.
Proto studuji kyborgickou antropologii.
Děkuji vám.
-
Když se rozhlédneme kolem sebe, většina věcí, které nás obklopují, začala svůj život jako všemožné kameny a bláto zakopané na nejrůznějších místech všude po světě.
Teď už samozřejmě jako kameny a bláto nevypadají;
mají tvar televizních kamer, monitorů, otravných mikrofonů.
A právě tuhle kouzelnou přeměnu jsem se snažil zachytit ve svém projektu, kterému se začalo říkat Projekt Toaster.
Nechal jsem se také inspirovat citátem Douglase Adamse ze „Stopařova průvodce po galaxii.“
V jednom místě této knihy se hrdina – muž ze dvacátého století – dostane na zvláštní planetu obývanou technologicky primitivními lidmi.
A on se domnívá, že se tím pádem stane – pro tyto vesničany – že se stane jejich vládcem a změní jejich společnost svou zázračnou znalostí moderních technologií a vědy a přírodních živlů. Nakonec si ale samozřejmě uvědomí, že bez zbytku lidské společnosti si stěží udělá sendvič, natož toaster.
On ale neměl Wikipedii.
Já si tedy pomyslel: „Fajn, zkusím hezky od začátku vyrobit toaster.“
Předpokládal jsem, že ten nejlevnější elektrický toaster bude také nejjednodušší a vhodný pro reverzní inženýrství. Koupil jsem tedy ten nejlevnější toaster, který jsem našel, vzal ho domů a dost se vyděsil, když jsem zjistil, že uvnitř tohoto předmětu, který jsem koupil za tři libry a devadesát čtyři pencí, se nachází 400 různých součástek vyrobených z více než stovky materiálů.
Na tenhle projekt jsem neměl celý zbytek života,
ale jen asi devět měsíců.
Řekl jsem si tedy, že začnu s pěti materiály:
ocelí, slídou, plastem, mědí a niklem.
Takže začněme ocelí: Jak můžeme vyrobit ocel?
Zaklepal jsem na dveře Rio Tinto profesora katedry pokročilé těžby nerostů na Royal School of Mines a zeptal se: „Jak se vyrábí ocel?“
A profesor Cilliers byl velmi laskav a celý postup mi vysvětlil.
Ze středoškolské chemie jsem si matně vzpomínal na to, že ocel pochází ze železa, takže jsem zavolal do železorudného dolu.
Řekl jsem jim: „Zdravím, snažím se vyrobit toaster.
Mohl bych přijít a vzít si trochu železa?“
Bohužel, když jsem tam přišel, objevil se Ray.
Špatně mě slyšel a myslel si, že jsem tam kvůli výrobě plakátu (poster), takže nebyl připravený se mnou jít do dolu.
Po troše škemrání jsem ho ale přesvědčil.
(Video) Ray: Byl to karbonský vápenec, který vytvořili mořští živočichové před 350 miliony let v příjemně teplé, slunečné atmosféře.
Když studujete geologii, můžete spatřit, co se událo v minulosti. A děly se ohromné změny.
Thomas Thwaites: Jak můžete vidět, měli tam zrovna vánoční výzdobu.
A samozřejmě to už nebyl funkční důl, i když Ray tam jako horník pracoval, důl už byl uzavřen a dnes je znovu otevřen jako turistická atrakce. Pochopitelně totiž nemohli soupeřit s obrovskými těžebními operacemi v Jižní Americe, Austrálii a bůhvíkde jinde.
Každopádně já získal svůj kufr železné rudy a ve vlaku ji dotáhl zpátky do Londýna, kde se ovšem objevil problém: Fajn, jak teď z tohohle kamene udělám součástky pro toaster?
Zašel jsem tedy zpátky za profesorem Cilliersem, který mi řekl: „Jděte do knihovny.“
A já šel a pročítal jsem si učebnice metalurgie, které pro mně byly naprosto nepoužitelné.
Pochopitelně vám v nich totiž nevysvětlí, co dělat, když chcete ocel vyrábět sám a nemáte huť.
Skončil jsem tedy v Knihovně dějin vědy s touto knihou.
Je to úplně první učebnice metalurgie, alespoň první západní.
A to, co vidíte na tomhle dřevorytu jsem nakonec udělal i já.
Jen místo měchů jsem použil fukar na listí.
(Smích) Tohle se v průběhu projektu opakovalo několikrát – čím menší je měřítko, ve kterém pracujete, tím hlouběji do minulosti musíte jít.
A takhle jsem dopadl po asi jednom dni a půlce noci tavení železné rudy.
Vytáhl jsem takovou... věc, ale železo to nebylo.
Naštěstí jsem na internetu našel patent na průmyslové tavné pece, které využívají mikrovlny. A po 30 minutách na plný výkon se celý proces podařilo dokončit.
Mým dalším... (Potlesk) Další věcí, kterou jsem se snažil získat, byla měď.
Tenhle důl byl kdysi největším měděným dolem na světě.
Už tomu tak není, nicméně jsem našel profesora geologie v důchodu, který mě tam vzal. Nakonec řekl: „Dobře, nechám vás vzít si odsud trochu vody.“
O tu jsem se zajímal proto, že voda, která teče skrz doly, se stává mírně kyselou a začne unášet, rozpouštět minerály z vnitřku dolu.
Dobrým příkladem tohohle jevu je Rio Tinto v Portugalsku.
Jak vidíte, má v sobě rozpuštěny spousty minerálů.
Dokonce tolik, že dnes v ní žijí jen bakterie, kterým vyhovuje velmi kyselé, toxické prostředí.
Každopádně voda, kterou jsem dovezl z ostrova Anglesey, kde se ten důl nacházel, obsahovala dostatečné množství mědi na to, abych mohl odlít kolíky pro mou zástrčku.
Takže k mému dalšímu cíli: Jel jsem do Skotska pro slídu.
Slída je minerál, který je velmi dobrý izolant, velmi dobře izoluje elektřinu.
Tohle jsem já, když sbírám slídu.
Posledním materiálem, o kterém se dnes zmíním, je plast. Je jasné, že můj toaster musel mít plášť z plastu.
Plast je naprosto typický pro levné elektrické spotřebiče.
A protože se vyrábí z ropy, zavolal jsem do BP a strávil půl hodiny přesvědčováním jejich PR oddělení, že by pro ně bylo úžasně přínosné, kdyby mě vzali na ropnou plošinu a nechali mě vzít si trochu ropy.
BP má teď pochopitelně starosti s úplně jinými věcmi,
ale ani tehdy nebyli nadšení a řekli jen: „Fajn, ozveme se vám,“ což neudělali.
Začal jsem tedy pátrat po jiných způsobech výroby plastu
a zjistil jsem, že ho můžeme vyrobit nejen z olejů pocházejících z rostlin, ale také ze škrobu.
Takže tohle je můj pokus o výrobu plastu z bramborového škrobu.
Chvíli to vypadalo slibně.
Nalil jsem to do formy, kterou zde můžete vidět, vyrobil jsem ji z kmene stromu.
A vypadalo to, že se dílo podaří, jenže pak jsem to nechal venku zaschnout a když jsem přišel zpátky, nerozložené zbytky brambor pojídali slimáci.
Tak trochu ze zoufalství jsem se rozhodl jít na to jinak.
Geologové pokřtili – respektive o tom zatím debatují – dobu, ve které žijeme, debatují o tom, zda ji prohlásit za novou geologickou epochu zvanou antropocén, doba člověka.
Geologové budoucnosti totiž budou pozorovat náhlou změnu ve vrstvě hornin, která se v dnešní době ukládá.
Najednou začne být radioaktivní kvůli Černobylu a dvěma tisícům atomových bomb, které byly odpáleny od roku 1945.
Dojde také k náhlému zaniknutí – náhle totiž zmizí fosílie.
A také jsem předpokládal, že se objeví syntetické polymery, plasty včleněné do hornin.
Takže jsem si vyhledal – tedy, rozhodl jsem se, že si natěžím nějaký takový moderní kámen.
Jel jsem do Manchesteru na místo zvané Axion Recycling.
Jsou to tahouni projektu zvaného WEEE, tedy Evropské direktivy o elektrickém a elektronickém odpadu.
Ta byla zavedena, aby se pokusila vyřešit problém s horami spotřebičů, které jsou vyrobeny, chvíli se používají v našich domovech a pak jdou na skládku.
A tady to je.
(Hudba) (Smích) A tohle je fotka mého toasteru.
(Potlesk) Tady je bez pláště.
A tady je v regálu.
Děkuji.
(Potlesk) Bruno Giussani: Pokud vím, zkoušel jste ho jednou zapnout.
TT: Jo, zapojil jsem ho do zásuvky.
Nevím, jestli to jde vidět, ale nikdy se mi nepovedlo izolovat dráty.
Botanická zahrada Kew Gardens mi nedovolila přijít a sekat jim do kaučukovníku,
takže dráty byly bez izolace
a procházelo jimi 240 voltů – těmi podomácku vyrobenými měděnými dráty a zástrčkou.
A asi pět vteřin toaster toastoval, jenže potom, bohužel, se tyhle prvky poněkud roztavily.
Nicméně abych byl upřímný, považoval jsem to za částečný úspěch.
BG: Thomas Thwaites. (TT: Děkuji.)
Tato místnost může pojmout kolem 600 lidí, ale ve skutečnosti nás tu je mnohem víc, protože v každém z nás se nachází více osobností.
Mám dvě hlavní osobnosti, které se navzájem hádají a baví se se mnou už od dob, kdy jsem byla malá holčička.
Nazývám je „mystická“ a „bojovná“.
Narodila jsem se do rodiny politicky aktivních,
intelektuálně založených ateistů. Naše rodina fungovala podle rovnice, která vypadala nějak takto: Když jste inteligentní, nejste duchovně založení.
Byla jsem ve své rodině za cvoka.
Byla jsem zvláštní malé dítko, které si chtělo vážně povídat o světech, které by mohly existovat za hranicemi vnímání našich smyslů.
Chtěla jsem vědět, jestli to, co lidské bytosti vidí a slyší a co si myslí je úplné a přesné vyobrazení reality.
Při hledání odpovědí jsem šla na katolickou mši; připojila jsem se ke svým sousedům.
Četla jsem Sartra a Sokrata.
A pak se stala úžasná věc, zrovna když jsem byla na střední: guruové z východu se začali naplavovat na amerických pobřežích.
Řekla jsem si: „Chci pro sebe jednoho z nich.“
A od té doby kráčím po mystické stezce se snahou nahlédnout za to, co Albert Einstein nazýval „optickým klamem všedního vnímání.“
Co tím myslel?
Předvedu vám to.
Zhluboka se teď nadechněte toho čistého vzduchu v této místnosti.
A teď se podívejte na tyto zvláštní, podvodní korálovité věci.
Je to vlastně lidská průdušnice.
A ty barevné koule jsou mikroby, kteří v podstatě plavou všude kolem v této místnosti, právě teď, všude kolem nás.
Jestliže jsme slepí k jednoduché biologii, představte si, o co přicházíme na té nejmenší subatomické úrovni a v těch největších vesmírných.
Léta strávená jako „mystická“ mě přiměla pochybovat
o všech mých domněnkách. Stala jsem se hrdým neználkem.
Avšak když má „mystická“ osobnost takhle brebentí pořád dokolečka, „bojovná“ obrací oči v sloup.
Zajímá se o to, co se ve světě děje právě teď.
Obává se.
Říká: „Pardon, jsem trochu vytočená, ale něco se děje a my bychom se tím radši měli hodně rychle zabývat.“
Strávila jsem svůj život jako bojovnice, pracovala jsem pro ženská hnutí, pracovala jsem na politických kampaních, byla jsem aktivistkou za životní prostředí.
Někdy to může být až ke zcvoknutí, hostit si jak mystickou, tak bojovnou v jednom těle.
Vždycky mě to táhlo k těmto vzácným lidem, kteří to dokázali využít, kteří se oddali lidstvu s kuráží „bojovné“ a grácií „mystické“ – k lidem jako Martin Luther King Jr., který napsal: „Nikdy nemohu být tím, čím mám být, dokud vy nebudete tím, čím máte být.
Toto,“ napsal, „je vzájemně propojené uspořádání reality.“
Pak Matka Tereza, další mystická bojovnice, řekla: „Problém tohoto světa je v tom, že kruh, který kreslíme kolem naší rodiny, kreslíme moc malý.“
A Nelson Mandela, který žil dle africké filozofie ubuntu, což znamená Potřebuji tě, abych to byla já, potřebuješ mě, abys mohl být ty.
Dnes se všichni rádi chvástáme s těmito třemi mystickými bojovníky, jako kdyby se narodili s genem svatosti.
Ve skutečnosti ale my všichni máme stejné schopnosti jako oni
a musíme teď dělat jejich práci.
Jsem hluboce rozčilená tím, jak všechny naše kultury pošťuchují „ty Další“ tím, jak dáváme slyšet těm největším rozvracečům mezi námi.
Poslechněte si několik názvů pár nejlépe prodávaných knih z obou stran politického spektra tady ve Spojených státech. „Liberalismus je duševní porucha,“ „Rush Limbaugh je velký tlustý idiot,“ „Pitomci a patrioti,“ „Hádky s idioty.“
Jsou úmyslně poťouchlé, ale ve skutečnosti jsou nebezpečné.
Nyní název, který vám může být povědomý, ale jehož autor vás může překvapit: „Čtyři a půl roku boje proti lžím, hlouposti a zbabělosti.“
Kdo to napsal?
Toto byl první název pro knihu Adolfa Hitlera „Mein Kampf“ – „Můj boj“ – kniha, která dala zavdat nacistické straně.
Nejhorší doby v historii lidstva, jedno zda v Kambodži, Německu či Rwandě, začínají takto, negativním poukazováním na ty další.
A pak se změní v násilnický extremismus.
A to je důvod, proč spouštím novou iniciativu.
Klade si za cíl pomoci nám všem, včetně mě, bojovat proti tendencím poukazovat na ty další.
Uvědomuju si, že všichni máme dost práce, takže se nebojte, zvládnete to během pauzy na oběd.
Svou iniciativu nazývám „Vezměte ty Další na oběd.“
Jestliže jste Republikáni, jděte na oběd s Demokratem,
jestliže jste Demokrati, přemýšlejte o obědu s Republikánem.
A jestli vám představa oběda s takovým člověkem bere chuť k jídlu, navrhuji začít trochu blíž u sebe, protože nedostatek těch Dalších ve vašem sousedství nehrozí. Třeba člověk, který se modlí v mešitě nebo v kostele nebo v synagoze, někde na ulici; nebo někdo s jiným názorem na interupce; třeba váš švagr, který nevěří na globální oteplování – kdokoli, jehož životní styl vás může děsit nebo jehož názory vás vytáčí úplně doběla.
Před pár týdny jsem vzala na oběd ženu z konzervativní Tea Party.
Do posledního bodu prošla mým dobělavytáčejícím testem. Je příznivkyní pravice, já jsem příznivkyní levice.
Měly jsme určité zásady, abychom udržely debatu na úrovni,
a vy je můžete použít taky, protože vím, že vy všichni vezmete ty Další na oběd.
Ze všeho nejdříve se dohodněte na cíli: poznat jednoho člověka ze skupiny, kterou můžete mít negativně zaškatulkovanou.
A pak, ještě než se sejdete, si domluvte nějaká základní pravidla.
Se svou obědovou známou z Tea Party jsme přišly s těmito: Nepřesvědčuj, neobraňuj, nepřerušuj. Buď zvědavá, povídavá, opravdová. A poslouchej. Pak jsme se do toho mohly pustit.
Využily jsme tyto otázky: Poděl se se mnou o některé své zážitky ze života. Které otázky se tě bytostně týkají?
A nač ses vždycky chtěla zeptat někoho z toho druhého tábora?
Má obědová známá a já jsme odcházely s několika velmi důležitými náhledy, z nichž se s vámi podělím jen o jeden.
Myslím, že se týká každého problému
kdekoli mezi lidmi. Zeptala jsem se jí, proč její strana vydává tak nepřijatelná obvinění a lži vůči mé straně.
„Cože?“ chtěla vědět.
„Jak kdybychom byli banda elitářů, morálně zkorumpovaní milovníci terorismu.“
Byla opravdu šokovaná.
Myslela si, že má strana na tu její útočila mnohem častěji, že jsme je nazývali zbraněmi posedlými rasisty bez mozku.
A obě jsme se podivily nad tím, že tyto nálepky nesedí na nikoho, koho vlastně známe.
Jakmile jsme obě získaly nějakou důvěru, uvěřily jsme v naši vzájemnou upřímnost.
Shodly jsme se, že promluvíme v našich komunitách, když jsme zažily ten druh mluvení o těch Dalších, který může zranit a zanítit se do paranoie a pak být využit těmi na krajích k provokacím.
Na konci našeho oběda jsme ocenily naši vzájemnou otevřenost.
Žádná z nás se nepokoušela změnit tu druhou. Ale také jsme nepředstíraly, že rozdíly mezi námi po jednom obědě prostě zmizí.
Místo toho jsme podnikly společné první kroky směrem k našim bezmyšlenkovitým reakcím, k místu ubuntu, což je jediné místo, kde mohou být nalezeny řešení našich vzpurně se zdajících problémů. Koho byste měli pozvat na oběd?
Příště až se přistihnete, jak někoho řadíte k těm Dalším, vás to snad napadne.
A co se během toho oběda může stát?
Rozevřou se nebesa a z reproduktorů v restauraci se bude linout písnička „We Are the World“?
Nejspíš ne.
Protože práce ubuntu je pomalá a je obtížná.
Jsou to dva lidé zahazující záminku,
že jsou to všeználci. Jsou to dva lidé, dva bojovníci, odhazující své zbraně a kráčející si naproti.
Jak to vystihl velký perský básník Rúmí: „Tam, za představami toho, co je špatné a co dobré, je volné pole.
Budu tam na tebe čekat.“
(Potlesk)
Jsem tady, abych vám řekla, že máme s chlapci problém a že to je opravdu vážný problém.
Jejich zvyky ve škole nefungují. Hodlám se s vámi podělit o způsoby, jakými můžeme smýšlet o překonání tohoto problému.
Za prvé začnu tím, že řeknu, že toto je kluk a toto je holka. A toto je nejspíš to, co si pokaždé o klucích a holkách myslíte.
Kdybych pohlaví striktně oddělila, mohli byste zamítnout to, co chci říct.
Takže to neudělám; nemám to v plánu. Toto je prostě nějaký kluk a toto je nějaká holka.
Vtip je v tom, že ne všichni chlapci se vlezou do té ohraničené škatulky, kterou vnímáme jako klučičí nebo holčičí. A ne všechna děvčata se vlezou do škatulky, kterou pro ně máme vyhrazenou.
Ovšem většina kluků té představě nějak odpovídá, stejně jako jí odpovídá většina holek. A háček je v tom, že způsob,
jakým kluci fungují, a kultura, která je pro ně typická, se příliš neslučuje s dnešními školami.
Jak to víme?
Projekt 100 děvčat nám nabízí pár hezkých statistik.
Například: Na každých 100 dočasně vyloučených děvčat připadá 250 dočasně vyloučených chlapců.
Na každých 100 děvčat vyloučených ze školy připadá 335 chlapců vyloučených ze školy.
Na každých 100 děvčat ve zvláštních školách připadá 217 chlapců.
Na každých 100 dívek s poruchami učení tu máme 276 kluků.
Na každých 100 děvčat s diagnózou nějaké emoční poruchy připadá 324 chlapců.
A krom toho se tato čísla rapidně zvětšují, když se bavíme o černých, o chudých, o dětech ve školách s nadměrným počtem žáků.
A když jste kluk, čtyřikrát pravděpodobněji budete mít ADHD – poruchu nedostatku pozornosti a hyperaktivity.
Ale je tu i druhá stránka věci.
Je velmi důležité si uvědomit, že ženy stále potřebují ve škole pomoc, že jejich platy jsou stále významně menší – a to i na stejných pracovních pozicích – a že dívky mají odnepaměti problémy v matematice a přírodních vědách.
To je všechno pravda.
Ale nic z toho nám nebrání věnovat pozornost potřebám vzdělávání našich chlapců ve věku od tří do třinácti let.
Což bychom měli.
Vlastně bychom se měli inspirovat možnostmi, které mají děvčata, protože iniciativy a programy, které byly navrženy pro ženy v oblastech vědy, techniky a matematiky jsou naprosto skvělé.
Pro dívky v těchto situacích se toho udělalo hodně dobrého. A měli bychom se zamyslet nad tím, jak se něco podobného může udělat i pro chlapce, zejména ty mladší.
Avšak i u starších můžeme pozorovat, že je tu stále problém.
Když se podíváme na univerzity, 60 procent bakalářských diplomů získávají nyní ženy, což je značná změna.
Ve skutečnosti univerzitní úředníci nemusí být příliš nadšeni myšlenkou, že se brzy můžeme dostat na 70 procent ženského zastoupení na univerzitách.
To činí tyto úředníky poněkud nejistými, neboť dívky nechtějí chodit na školy, kde nejsou kluci.
Takže můžeme začít pozorovat zakládání mužských center a mužských studií a přemýšlet o tom, jak zapojit muže do univerzitního života.
Když si promluvíte s představiteli fakult, mohou říct: „Hm, jo, hrají videohry, jsou na síti po celé noci, hrají World of Warcraft. A to vše ovlivňuje jejich výsledky ve škole.“
Víte co?
Videohry nejsou příčinou.
Videohry jsou symptom.
Kluci byli odrazeni od učení dlouho před tím, než se objevily hry.
Pojďme si povídat o tom, proč začali být odrazeni, když byli ve věku od tří do třinácti let.
Jsou tři důvody, které podle mě naznačují, že si kluci nerozumí s kulturou dnešních škol.
Tím prvním je nulová tolerance.
Jedné učitelce v mateřské školce, kterou znám, její syn věnoval všechny své hračky, a když tak učinil, musela je probrat a vyřadit všechny plastové zbraně.
Nemůžete mít plastové nože a meče a sekery a podobné věci ve třídě ve školce.
Čím to je? Čeho se to tak bojíme, že by s těmi zbraněmi malí kluci mohli dělat?
Jako opravdu.
Ale máme to tu jako důkaz, že se dneska na hřišti nemůžete pořádně porvat.
Ne že bych zastávala šikanu.
Nenavrhuji, abychom dovolili zbraně a nože ve školách.
Ale když rozhodneme, že zkušený skaut na střední škole, který má v zamčeném autě na parkovišti zavírací nůž, musí být vyloučen ze školy, myslím, že jsme s nulovou tolerancí zašli trochu daleko.
Další způsob, jak se nulová tolerance projevuje, jsou chlapecké slohy. Ve spoustě tříd dnes
není dovoleno psát o čemkoli, co má co společného s násilím. Nemůžete psát ani o ničem, co má co
do činění s videohrami – tato témata jsou zakázaná.
Kluk přijde ze školy domů a řekne:
„Nesnáším sloh.“
„Co se stalo, synku? Co je špatného na slohu?“ „Musím psát to, co po mně chce ona.“
„Dobře… a co chce, abys psal?“
„Básně. Mám psát básně.
Krátké útržky z mého života.
Nechci psát takové blbosti.“
„Fajn. Ale co chceš psát? A o čem chceš psát?“
„Chci psát o videohrách.
O tom, jak se můžeš zlepšovat. Chci psát o tomto opravdu zajímavém světě.
Chci psát o tom, jak tornádo vtrhne do našeho domu
a vymlátí všechna okna a jak ničí nábytek a všechny zabíjí.“ „Aha.
Dobře.“ Řeknete to učitelům
a oni se vás zeptají, ve vší vážnosti: „Máme to nebohé dítě poslat k psychologovi?“
A odpověď je ne, je to jen kluk.
Je to jen malý kluk.
Není v pořádku psát takovéto věci v dnešním školství.
Takže to je první důvod: politika nulové tolerance a způsob, jakým se projevuje.
Další důvod, proč si chlapecká kultura nerozumí s kulturou dnešních škol: je tu méně učitelů-mužů. Nikdo starší 15 let neví, co to znamená,
protože v posledních 10 letech se počet třídních učitelů na základních školách snížil na polovinu.
Spadlo to ze 14 procent na sedm procent.
To znamená, že 93 procent vyučujících, co mají na základkách na starost naše mladé muže, jsou ženy.
V čem je problém?
Ženy jsou skvělé. Ano, naprosto. Ale kluci potřebují mužské vzory,
kteří by jim ukázali, že je OK být chytrý – mají své otce, mají faráře, mají vedoucí skautů, ale nakonec stejně 6 hodin denně, 5 dní v týdnu tráví ve třídě. A většina těchto tříd nejsou místa, kde existují muži.
A tak si řeknou: myslím, že toto není dobré místo pro kluky.
Je to skvělé místo pro holky. V tomhle nejsem moc dobrý,
myslím, že bych radši měl jít hrát hry nebo si jít zasportovat nebo něco takového, protože semhle očividně nepatřím.
Muži sem nepatří, je to jasné.
To tedy může být přímo způsob, jakým se to podle nás děje.
Nebo méně na rovinu, absence mužské přítomnosti v této kultuře – představte si sborovnu, kde se odehrává konverzace o Joeym a Johnnym, kteří se porvali na hřišti.
„Co s těmi chlapci uděláme?“ Odpověď na tuto otázku se bude lišit podle toho, kdo bude sedět u stolu.
Budou tam sedět muži?
Budou tam sedět matky, které vychovávaly chlapce?
Jak uvidíte, konverzace se opravdu mění podle toho, kdo je zrovna přítomen.
Třetí důvod proč si kluci nerozumí s dnešními školami: školky jsou dnes už dřívější druhá třída, přátelé.
Čelíme zhušťování vyučované látky.
Když jsou vám tři roky, měli byste umět napsat čitelně své jméno, jinak vás budeme považovat za opožděné. Když jste v první třídě,
měli byste už umět číst celé odstavce textu, někdy s obrázky, někdy ne, v knížce s asi 25 až 30 stránkami.
Když to nedokážete, nejspíš vás šoupneme do speciálního programu pro zlepšení čtení Title 1.
Když se zeptáte nějakého učitele z Title 1, řeknou vám, že na každou holku v tomto programu připadá čtyři nebo pět kluků na prvním stupni ZŠ. Příčinou tohoto problému je to,
že zpráva, kterou tímto kluci dostávají, je „musíš dělat to, co ti říká učitel, po celou tu dobu.“
Mzdy učitelů závisí na programech Žádné dítě pozadu a Svižně k vrcholu a zodpovědnosti a testování a všem jiném okolo.
Takže učitelka musí přijít na to, jak do kluků dostat všechnu probíranou látku – a do holek.
Tyto zhuštěné osnovy jsou špatné pro všechny aktivnější děti.
Pak se děje to, že učitelka řekne: „Sedněte si, prosím, buďte potichu, dělejte to co máte, řiďte se pravidly, hlídejte si čas, soustřeďte se, chovejte se jako holky.“
To je to, co jim říká. To je to, co jim říká nepřímo.
Je to velmi vážný problém. A odkud ten problém pramení?
Přichází od nás.
(Smích) Chceme, aby naše batolata četla už v 6 měsících věku.
Viděli jste ty reklamy?
Chceme žít v Lake Wobegonu, kde je každé dítě nadprůměrné.
Ale to, jak to působí na naše dětí, není zdravé.
Neodpovídá to jejich vývoji a je to špatné zejména pro kluky. Co se s tím dá dělat?
Musíme se naladit na jejich vlnu.
Musíme se přizpůsobit jejich kultuře.
Musíme změnit vnímání a nastavení přijímání chlapců na základních školách.
Když zajdu do detailu, můžeme dělat velmi zvláštní věci.
Můžeme navrhnout lepší hry.
Většina dnešních vzdělávacích her jsou vlastně memorovací kartičky.
Hlásí se k tvrdému drilu a procvičování.
Postrádají hloubku a bohatou obrazotvornost, které jsou vlastní zajímavým videohrám, které chlapce opravdu zajímají. Takže musíme navrhnout lepší hry.
Musíme si promluvit s učiteli a rodiči a členy školní rady a s politiky.
Musíme zajistit, aby lidé chápali, že potřebujeme ve školách více mužů.
Musíme opatrně přehodnotit politiku nulové tolerance. Má vůbec smysl?
Musíme se zamyslet nad tím,
jak rozvolnit školní osnovy kde to půjde, a zkusit přivést chlapce do prostředí, ve kterém se budou cítit dobře.
A všechny tyto rozhovory se musí stát.
Tady je několik skvělých příkladů škol – New York Times nedávno psaly o školách.
Herní návrhář z New School dal dohromady skvělou školu videoher.
Ta ovšem pečuje jen o několik málo dětí. Takže to není příliš použitelné řešení.
Musíme změnit kulturu a vnímání, které politici, školní rady a rodiče mají o způsobech, jak a co tolerovat v dnešních školách.
Musíme najít více peněz pro tvorbu her.
Protože dobré hry, opravdu dobré hry, stojí peníze, a World of Warcraft potřebuje opravdu velký rozpočet.
Většina vzdělávacích her ne. Kde jsme začali:
mí kolegové – Mike Petner, Shawn Vashaw a já – jsme začali zkoušet zkoumat postoje učitelů a přijít na co, co si opravdu myslí o hraní, co o tom říkají.
Zjistili jsme, že mluví o dětech ve svých školách, které se baví o hraní, velmi ponižujícím způsobem.
Říkají: „Ach, ano. Pořád o těch věcech mluví.
Povídají si o těch svých malých akčních postavičkách o svých niterných úspěších či medailích za zásluhy nebo co to je vlastně zač.
Pořád se o těch nesmyslech baví.“
Říkají to, jak kdyby o nic nešlo.
Ale kdyby se jednalo o vaši kulturu, pomyslete si, jak byste se cítili.
Je to velmi nepříjemné slyšet to vyslovené takovým tónem.
Jsou nejistí ohledně čehokoli, co má cokoli společného s násilím, právě kvůli politice nulové tolerance.
Jsou si jistí, že rodiče a úřady by něco takového nikdy nepřijali. Takže opravdu musíme přemýšlet o nahlížení na učitelské postoje
a nalézt způsoby, jak ty postoje změnit, aby učitelé byli otevřenější a akceptovali chlapecké zvyklosti ve svých třídách.
Protože když to neuděláme, skončíme nakonec s chlapci opouštějícími základní školu se slovy: „No, podle mě to bylo prostě místo pro holky; nebylo pro mě.
Tak jsem začal hrát nebo víc sportovat.“
Když tyto věci změníme, když jim budeme věnovat pozornost a znovu zapojíme kluky do učení, budou opouštět základní školy a říkat si: „Jsem chytrý.“
Děkuji.
(Potlesk)
Právě jsem podnikla něco, co jsem ještě nikdy předtím neudělala.
Strávila jsem týden na moři, na výzkumné lodi.
Nejsem vědkyně, ale doprovázela jsem významný vědecký tým z Univerzity v Jižní Floridě, který mapuje pohyb ropy rozlité společností BP v Mexickém zálivu.
Mimochodem toto je naše loď.
Vědci, se kterými jsem tam byla, nestudovali vliv ropy a dispersantů na velké živočichy -- jako jsou ptáci, želvy, delfíni a jiná okouzlující zvířata.
Zabývají se těmi nejmenšími živočichy, kteří slouží jako potrava těm o trochu větším, kteří jsou nakonec snědeni velkými zvířaty.
Zjistili, že i jen stopové množství ropy a dispersantů může být vysoce toxické pro fytoplankton, což je velmi špatná zpráva, protože na něm záleží spousta života.
Takže na rozdíl od toho, co jsme slyšeli před několika měsíci, jak se 75 procent té ropy jaksi zázrakem vytratilo, a my si s tím nemusíme dělat starosti, ta zkáza pokračuje.
Razí si cestu vzhůru potravinovým řetězcem.
To by nás nemělo překvapit.
Rachel Carsonová -- kmotra moderního environmentalismu -- nás před tímto varovala již v roce 1962.
Upozorňovala, že "muži hubiitelé" -- jak jim říkala -- ti, kteří kobercově bombardovali města a pole toxickými insekticidy jako je DDT, se snažili zničit jen ty malé živočichy, hmyz, ne ptáky.
Ale na jedno zapomněli: na skutečnost, že ptáci se živí larvami, že drozdi stráví spoustu červů, kteří jsou nyní plní DDT.
A tak se drozdí vejce nevyklubala, a zpěv ptáků se vytratil, města utichla.
Proto se ta kniha jmenuje "Tiché jaro".
Snažím se přijít na to, co mě opětovně přivádí do Mexického zálivu, i přestože jsem Kanaďankou, a nevedou sem ani mé rodinné kořeny.
Myslím, že je to kvůli tomu, že mám pocit, že jsme si ještě plně neuvědomili význam této katastrofy, co to znamená být svědkem toho, jak je do na našeho světa proražena díra, co to znamená, sledovat živě v televizi, jak se obsah Země řine ven 24 hodin denně po dobu měsíců.
Poté, co jsme si po dlouhou dobu říkali, jak naše nástroje a technologie mohou ovládat přírodu, jsme najednou byli tváří v tvář naší slabosti, nedostatku kontroly, když ta ropa vytryskla a my se ji jakkoliv snažili zadržet -- ucpáním, zakrytím, a nezapomenutelně "odpadkovou injekcí" -- zářný nápad střílet staré pneumatiky a golfové míčky dolů do díry ve světě.
Ještě víc zarážející než dravá síla valící se z té studny byla bezohlednost, s kterou byla ta síla rozpoutána -- lehkomyslnost, nedostatek plánování, které byly příznačné pro tuto operaci od vrtání až po úklid.
Jednu věc však nedomrlé vylepšování společnosti BP osvětlilo, a to že naše společnost došla příliš daleko v ochotě riskovat věci, které jsou vzácné a nenahraditelné -- a že tak činíme bez záložního plánu, bez strategie, jak z toho ven.
BP rozhodně nebylo naší první zkušeností s tímto chování v posledních letech.
Naši vůdci se ženou do válek a namlouvají si pohádky o oslavách a uvítacích průvodech,
a pak následují léta smrtící nápravy škod, Frankensteinovské obléhání a navyšování sil, potlačování vzpour, a opět, žádný plán jak z toho ven.
Naši finanční mágové se běžně stávají obětí obdobné přehnané sebedůvěry, přesvědčují sami sebe, že ta poslední bublina je nový druh trhu -- ten, který nikdy neklesne.
Když k tomu nakonec nevyhnutelně dojde, ti nejlepší a nejchytřejší sáhnou po finanční verzi "odpadkové injekce" -- v tomto případě házení obrovských sum velmi potřebných veřejných peněz dolů do úplně jiného typu díry.
Jako v případě BP je díra nakonec ucpána, alespoň načas, ale ne dřív než si to vyžádá vysokou cenu.
Musíme přijít na to, proč dopouštíme, aby k takovým věcem docházelo, neboť se nacházíme uprostřed něčeho, co je možná naší nejvyšší sázkou vůbec: rozhodnutí co dělat či nedělat ve vztahu ke klimatickým změnám.
Jak jistě víte, velké množství času se nejen v této zemi, ale na celém světě, věnuje debatě o klimatu. Otázce "Co když vědci mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) nemají pravdu?"
Mnohem relevantnější otázkou -- slovy Evelyn Fox Kellerové, fyzičky z MIT, -- však je "Co když tito vědci mají pravdu?"
Vzhledem k tomu jak mnoho je v sázce, klimatická krize jasně volá po tom, abychom jednali preventivně -- teorie říká, že když je lidské zdraví a prostředí značně ohroženo, a jsou-li následky nevratné, nemůžeme si dovolit čekat na naprostou vědeckou jistotu.
Je lepší chybovat na straně opatrnosti.
Navíc břemeno prokazování, že dané jednání je bezpečné, by nemělo být na straně veřejnosti, která může být poškozena, ale spíše na průmyslu, který má z dané činnosti zisk.
Ale klimatická politika v bohatých zemích -- v té míře v jaké vůbec existuje -- není postavena na opatrnosti, ale spíše na analýze "cost-benefit" -- která hledá způsob jednání, o kterém si ekonomové myslí, že bude mít nejmenší dopad na náš HDP.
Takže spíše než se ptát, jak si opatrnost žádá, co můžeme co nejrychleji abychom se vyhnuli možné katastrofě, klademe bizarní otázky jako : "Do kdy nejdéle můžeme čekat, než začneme opravdu snižovat emise?
Můžeme to odsunout do roku 2020, 2030, 2050?"
Nebo se ptáme, "O kolik můžeme nechat planetu oteplit a stále to přežít?
Může to být o dva stupně, o tři, nebo -- k čemuž směřujeme nyní -- o čtyři stupně Celsia?"
A mimochodem, předpoklad, že můžeme bezpečně ovládat neuvěřitelně spletitý klimatický systém Země, jako kdyby měla termostat, činit planetu ani ne moc teplou, ani ne moc studenou, ale tak akorát -- tak trochu ve stylu zlatá střední cesta -- je čistá fantazie, která nepřichází od klimatologů,
ale od ekonomů, kteří roubují své mechanismy myšlení na vědu.
Skutečnost je taková, že jednoduše nevíme, kdy oteplování, které jsme způsobili, bude nezvratné vzhledem ke zpětným vazbám systému.
Takže ještě jednou, proč takhle bláznivě riskujeme s tím nejcennějším?
Možná vás teď napadá řada různých vysvětlení, jako například chamtivost.
To je oblíbené vysvětlení a skrývá se v něm mnoho pravdy. Protože velký risk, jak všichni víme, přináší velký zisk.
Dalším vysvětlením bezohlednosti, které často slýcháme, je arogance.
Chamtivost a arogance jsou vzájemně propojené, když přijde na bezohlednost.
Například, jste-li 35letý bankéř, který vydělává 100krát víc než neurochirurg, pak potřebujete příběh, potřebujete historku, která tento nepoměr ospravedlní.
A ve výsledku nemáte tolik možností.
Buď jste neuvěřitelně dobrý podvodník, a prostě vám to prochází -- obehráli jste systém -- nebo jste zázračné dítě, jakého svět ještě neviděl.
Obě možnosti -- zázračné dítě i podvodník -- vás učiní přehnaně sebevědomým, a tím pádem více náchylným ještě víc v budoucnu riskovat.
Mimochodem, Tony Hayward, bývalý ředitel BP, měl na stole plaketu, na které bylo vyryto toto inspirující motto: "O co by ses pokusil, kdybys věděl, že nemůžeš neuspět?"
Tohle je ve celkem oblíbená plaketa a vy jste dav úspěšných a ambiciózních, takže se vsadím, že někteří z vás tuto plaketu mají.
Nestyďte se.
Odsunout strach z neúspěchu stranou může být celkem dobrá věc, trénujete-li na triatlon nebo se připravujete na TED přednášku, ale osobně si myslím, že lidé, kteří mají moc zničit naše hospodářství a zdevastovat naše životní prostředí, by raději měli mít na stěně obraz Ikara, protože -- možná ne konkrétně tento -- ale chci, aby si neustále uvědomovali možnost neúspěchu.
Takže máme nenasytnost, máme přehnanou sebedůvěru / aroganci, ale vzhledem k tomu, že jsme zde na TEDWomen (TEDženy), vezměme v úvahu ještě další faktor, který může v určité malé míře přispívat ke společenské bezohlednosti.
Nebudu tenhle bod příliš rozvíjet, ale studie ukazují, že ženy - investorky jsou mnohem méně náchylné k bezohlednému riskování než muži, právě proto, jak už jsme slyšeli, že ženy nemají tendenci trpět přehnanou sebedůvěrou tak jako muži.
Takže se ukazuje, že být méně placen a chválen, má i své výhody -- přinejmenším pro společnost.
Na druhou stranu, neustále slyšet, že jste nadaní, jedineční a zrození k tomu, abyste vládli, má pro společnost výrazně stinné stránky.
A tento problémem -- říkejme tomu úskalí zvýhodnění -- nás, myslím, posouvá blíže ke kořenům naší společné bezohlednosti.
Protože my všichni -- alespoň na severní polokouli -- muži i ženy, jsme součástí tohoto poselství.
Takže o čem tu mluvím.
Ať už jim aktivně věříme nebo je uvědoměle odmítáme, naše kultura zůstává v sevření jistých archetypálních příběhů o naší nadřazenosti nad druhými a nad přírodou. Příběh o objevování nových krajů, o dobývajících průkopnících, příběh o osudovosti, příběh o zkáze a spáse.
A ve chvíli, kdy si myslíte, že se tyto příběhy upadají v zapomnění a že jsme je překonali, objeví se na těch nejpodivnějších místech.
Například, na tuto reklamu jsem narazila před dámskými toaletami na letišti v Kansas City.
Je na nový odolný telefon od Motoroly, a ano, opravdu tam stojí, "Uhoďte matku přírodu do tváře."
A neukazuji to proto, abych se pustila do Motoroly -- to je jen bonus.
Ukazuji to, protože -- nejsou sponzorem, že ne? -- protože, svým způsobem to je hloupá verze našeho mýtu o civilisaci.
Dávali jsme matce přírodě facky a vyhráli jsme. Vždy vyhrajeme, protože naším osudem je vládnout přírodě.
Ale tohle není jediná pohádka, kterou si o přírodě namlouváme.
Je tu ještě jedna, stejně důležitá, o tom, jak moc je ta samá matka příroda životadárná a nezničitelná, takže její hojnost nemůžeme nikdy vyčerpat.
Poslechněme si ještě jednou, co řekl Tony Hayward.
"Mexický záliv je velmi velký oceán.
Množství ropy a dispersantů, které tam vypouštíme, je nepatrné v porovnání s celkovým objemem vody."
Jinými slovy oceán je velký, on se s tím dokáže vyrovnat.
Tento základní předpoklad nevyčerpatelnosti nás vede k tomu, že bezohledně riskujeme.
Protože to je náš hlavní příběh: Jakkoliv to pokazíme, vždy tu ještě něco zbyde -- další voda, další půda, další nevyužité zdroje.
Nová bublina nahradí tu starou.
Přijde nová technologie, aby napravila škody, které tu zanechala ta předchozí.
Jistým způsobem to je i příběh o osídlení Ameriky, údajně nevyčerpatelné kraje, do kterých Evropané utíkali.
Je to rovněž příběh moderního kapitalismu. Neboť to bylo právě bohatství této země, co umožnilo zrození našeho ekonomického systému, toho, který nemůže přežít bez neustálého růstu a nekonečných zásob nových neprozkoumaných zemí.
Problém je, že tento příběh nebyl nikdy pravdivý.
Země měla vždy své limity,
ty jen byly mimo náš dohled.
A nyní na tyto limity narážíme na několika frontách.
Věřím, že to víme, a i přesto se nacházíme uvězněni v jakési vypravěčské smyčce.
Nejen že stále dokola vyprávíme ty samé oposlouchané příběhy, ale nyní tak činíme se zuřivostí a vztekem, že to, upřímně, až hraničí s nevkusem.
Jak jinak vysvětlit kulturní prostředí obývané Sarah Palinovou.
Na jednu stranu nás nabádá "vrtejte, co to jen jde," protože Bůh vložil tyto zdroje do země, abychom je využili. A na druhou stranu oslavuje ve svém televizním pořadu nedotknutelnou krásu divoké Aljašky.
Jak je toto dvojité poselství šílené, tak je uklidňující.
Ignorujte plížící se obavy, že jsem konečně narazili na zeď.
Stále zde není hranic.
Vždy tu budou další země.
Takže se přestaňte strachovat a nakupujte.
Kdyby to tak bylo jen o televizním pořadu Sarah Palinové.
V ekologických kruzích často slyšíme, že spíše než přecházet k obnovitelným zdrojům, pokračujeme dál, jak jsme zvyklí.
Bohužel, to je příliš optimistický pohled.
Pravdou totiž je, že jsme již vyčerpali obrovské množství jednoduše dostupných fosilních paliv, že už jsme se dostali do období mnohem většího rizika, do doby extrémní energie.
To znamená těžbu ropy v nejhlubších vodách, včetně zamrzlého Arktického moře, kde odstraňování následků může být jednoduše nemožné.
To znamená velkoplošné hydraulické dobývání plynu a rozsáhlou povrchovou těžbu uhlí, jaké jsme ještě neviděli.
A tím nejkontroverznějším způsobem jsou dehtové písky.
Vždy mě překvapí jak málo lidé mimo Kanadu vědí o dehtových píscích v Albertě, u kterých se letos očekává, že se stanou hlavním zdrojem ropy dovážené do USA.
Stojí za to tohle trochu rozvést a porozumět tomu, protože věřím, že ilustruje bezohlednost a cestu, kterou jsme si zvolili, lépe než cokoliv jiného.
Zde se dehtové písky nachází, pod jedním z posledních úžasných severských boreálních lesů.
Tato ropa není tekutá,
nemůžete jen tak vyvrtat díru a čerpat ji nahoru.
Ropa z dehtových písků je pevná, smíšená se zeminou.
Takže abyste se k ní dostali, musíte nejdříve vykácet ty stromy.
Potom strhnete svrchní půdy a dostanete se k ropnému písku.
Tento proces vyžaduje velké množství vody, která je následně vypouštěna do obřích toxických kalových nádrží.
To je velmi špatná zpráva pro místní domorodé obyvatele, kteří žijí níže po proudu a kteří hlásí varovně vysoké výskyty rakoviny.
Díváme-li se na tyto obrázky je těžké si uvědomit velikost celé této akce, kterou již můžeme zahlédnout z vesmíru a která může dosáhnout až velikosti Anglie.
Zjistila jsem, že pomáhá, když se člověk podívá na ty náklaďáky, které převáží zem, největší jaké kdy byly postaveny.
Tam dole vedle toho kola, to je člověk.
Chci tím říct, že tohle není ropný vrt,
ani důlní těžba.
Tohle je pozemní stahování z kůže.
Rozsáhlé, živé krajiny jsou zničeny a zanechány jen v odstínech šedé.
Měla bych říct, že pokud jde o mě, tohle by byla ohavnost, i kdyby se tím do ovzduší nevypustila jediná částice uhlíku.
Ale pravdou je, že v průměru vyprodukuje přeměna tohoto sajrajtu v ropu asi tak třikrát více skleníkových plynů než výroba běžné ropy v Kanadě.
Jak jinak to popsat, než jako formu masového šílenství?
Když konečně víme, že se musíme učit, jak žít na povrchu naší planety, a využívat energii ze slunce, větru a vln, zběsile hrabeme, abychom se dostali k tomu nejšpinavějšímu, nejemisnějšímu, co si lze představit.
Sem nás zavedl náš příběh o nekonečném růstu, do této černé díry uprostřed mé země -- k místu takové planetární bolesti, že se na něj, stejně jako na ten gejzír způsobený BP, člověk nevydrží dívat příliš dlouho.
Jak nám ukázal Jared Diamond a ostatní, toto je způsob, jak civilizace páchá sebevraždu, sešlápnutím plynu přesně ve chvíli, kdy by měla brzdit.
Problém je, že náš hlavní příběh má i na toto odpověď.
Na poslední chvíli budeme zachráněni, tak jako v každém hollywoodském filmu, tak jako ve filmu Extáze (The Rapture).
Samozřejmě naším světským náboženstvím je technologie.
Možná jste si všimli, že je stále více titulků jako je tento.
Představa, která stojí ta touto formou geoinženýrství, jak se tomu říká, je, že jak se planeta otepluje, budeme moci střílet částice sulfátů a hliníku do stratosféry, abychom odrazili část slunečních paprsků zpět do vesmíru, a tím ochladili planetu.
Nejšílenější plán -- a to si nevymýšlím -- je umístit něco jako je zahradní hadice na oblohu do výšky 31 km, aby tam zavěšená na balónech chrlila oxid siřičitý.
Takže řešením znečištění je ještě větší znečištění.
Vlastně se to dost podobá té "odpadkové injekci".
Seriózní vědci, kteří jsou do tohoto výzkumu zapojeni, zdůrazňují, že tyto metody nejsou vůbec otestované.
Nevědí, zda budou fungovat, a netuší ani, jaké hrozivé vedlejší účinky by mohly způsobit.
Navzdory tomu je pouhá zmínka o geoinženýrství v určitých kruzích vítána -- především v medíálních kruzích -- s úlevou, která má nádech euforie.
Našli jsme únikovou cestu.
Objevili jsme nové země.
A co je nejdůležitější, vůbec nemusíme měnit náš životní styl.
Vidíte, pro některé je zachráncem muž sedící v oblacích.
Pro jiné je to muž se zahradní hadicí.
Strašně moc potřebujeme nové příběhy.
Příběhy, ve kterých vystupuje jiný druh hrdinů, kteří jsou ochotni riskovat jiným způsobem -- postavit se bezohlednosti čelem -- a přistoupit k preventivním činům, i kdyby to mělo znamenat přímou akci -- jako například stovky mladých lidí, které zatknou, když blokují špinavé elektrárny nebo bojují proti odstraňování vrcholů hor za účelem těžby uhlí.
Potřebujeme příběhy, které nahradí lineární vyprávění o nekonečném růstu kruhovým vyprávěním, který nám připomene, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá,
že tohle je náš jediný domov.
Tady není úniková cesta.
Říkejte tomu karma, říkejte tomu fyzika, zákon akce a reakce, řikejte tomu opatrnost: tento princip nám připomíná, že život je přiliš vzácný, než abychom jej riskovali pro jakýkoliv zisk.
Děkuji.
--
Některé největší vynálezy a světová zlepšení se často zrodí z propojení dvou odvětví.
A tak bych vám dnes večer ráda pověděla o propojení, které mě v tuto chvíli nejvíce fascinuje, a to je zábava a robotika.
Takže, když zkoušíme udělat roboty tak, aby se uměli lépe vyjadřovat a uměli se lépe zapojit do lidské společnosti, možná bychom se měli podívat na některé lidské profesionály na poli umělé emocionality a osobnosti, kteří se vyskytují v dramatickém umění.
Také mě zajímá vytváření nové technologie, která by dokázala přitáhnout lidi ke vědě a technologii.
Někteří lidé v tomto, nebo posledních dvou desetiletí, začali vytvářet umělecká díla obsahující technologii.
S mým novým podnikem, Marilynem Monrobotem, bych chtěla využít umění k vytvoření technologie.
(Smích) Máme sídlo v New Yorku,
a tak, jestli jste umělec, který by chtěl s spolupracovat s rozkošným robotem, nebo když máte robota, který potřebuje zábavně vystupovat, prosím, kontaktujte mě jako robotího agenta.
Tento robot, naše vycházející celebrita, má také svůj vlastní účet na Twitteru: @robotinthewild.
A tak bych vám ráda představila jednoho z našich první robotů: Data.
Je pojmenovám podle postavy ze Star Treku.
A myslím si, že se stane obrovsky populární.
My máme robota, v jehož hlavě je databáze se spoustou vtipů.
Každý z těch vtipů je označen určitými atributy.
Takže robot ví něco o předmětu nebo délce vtipu.
Ví, jak moc je vtip dojemný.
A také zkouší sledovat vaši odezvu.
Já vlastně nemám tušení, co můj robot bude dneska dělat.
(Smích) Takže se také může od vás naučit, jaká je kvalita jeho vtipů a v dlouhodobém horizontu vybírat věci a v dlouhodobém horizontu vybírat věci pro různé komunity a posluchače: dětí versus dospělí, různé kutury...
Od robota se můžete něco dozvědět o komunitě, jejíž jste součástí.
A také já můžu použít každého z vás jako trenéra pro naše budoucí robotí druhy.
Někteří z vás v prostřední části máte červeno-zelené desky.
Jestliže se vám líbí, co se děje, ukažte zelenou.
Jestliže se vám nelíbí téma vystoupení, zvedněte červenou.
Nestyďte se.
Je to jenom robot;
Nemá žádné city ... zatím.
(Smích) A vy ostatní, s vámi se také počítá, také na vás záleží.
Jsou tady mikrofony, které jsou nastaveny aby zaznamenávali smích a potlesk a pískot - ten snad nepřijde -, abychom mu pomohli v jeho dalším rozhodnutí.
Takže, nechť robotí vystoupení "na stojáka" začne.
Data: Ahoj TEDWomen.
Je mi potěšením tady být.
(Smích) (Potlesk) Všichni vypadáte nádherně.
Připraveni na pár vtipů?
(Obecenstvo: Ano.)
Tady je první z nich.
Takže, doktor říká svému pacientovi, "Mám pro tebe špatnou a ještě horší zprávu.
Špatná zpráva je, že ti zbývá pouze 24 hodin života."
"To je hrozná zpráva," říká pacient.
"Jaká zprávu může být ještě horší?"
"Od včerejška tě scháním, abych ti to řekl."
(Smích) (Potlesk) Švícaři mají zajímavou armádu. Pět set let bez války.
Heather Knight: Mluví o Švícarech.
Data: To mají celkem štěstí.
Už jste někdy viděli ty malé švícarské nože, kterými chtějí bojovat?
"Ale no tak kámo, mám tady nožík na nehty.
Tak to jsi mě dostal, chlápek za mnou má jenom lžíci."
(Smích) HK: Je to francouzský robot.
Data: Párek lovců z New Jersey je na lovu v lese.
Jeden z nich upadne na zem.
Zdá se, že nedýchá.
Druhý lovec vyndá mobil a volá 911.
Vychrlí na operátora, "Můj přítel je mrtev.
Co mám dělat?"
Operátor řekne: "Uklidněte se,
můžu pomoci.
Nejdřív se přesvědčte, že je mrtvý."
Chvíli je ticho, a pak operátor slyší výstřel.
A pak se v telefonu znovu ozve lovcův hlas. "Ok, co teď?"
(Smích) (Potlesk) Otázka: Proč se televizi říká médium?
Kdokoliv?
Protože není ani "rare" ani "well done".
Ale, abych byl vůči vám zcela upřímný, mám televizi rád.
Má někdo z vás rád televizi? (Obecenstvo: Ano.)
Přijde mi nesmírně vzdělávací.
Jakmile jí někdo zapne, jdu do jiného pokoje a čtu si.
(Smích) To je prozatím všechno.
Bylo to napoprvé dobré?
(Potlesk) Byli jste skvělé publikum.
Děkuji.
HK: Jo.
(Potlesk) Toto je vlastně poprvé, kdy jsme měli živou zpětnou vazbu z publika na tento výkon.
A tak vám děkuji, že jste se zúčastnili.
Je toho ještě hodně, co máme v plánu.
A doufáme, že se naučíme mnoho o robotickém vyjadřování.
Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Svět se mění skutečně velice rychle.
Pokud se podíváte na tenhle graf, uvidíte, že v roce 2025 podle odhadů banky Goldman Sachs bude čínská ekonomika téměř stejně tak veliká jako americká.
Pokud se podíváte na graf pro rok 2050, tak se odhaduje, že čínská ekonomika bude ve srovnání s americkou ekonomikou dvojnásobná, a že indická ekonomika bude téměř stejně velká jak americká ekonomika.
A tady bychom měli mít na paměti, že tyto odhady byly vytvořeny před finanční krizí na Západě.
Před několika týdny jsem se díval na poslední odhad od BNP Paribas ohledně toho, kdy bude Čína mít větší ekonomiku než Spojené státy.
Goldman Sachs odhadoval, že v roce 2027.
Odhad z doby po krizi je rok 2020.
To je už za deset let.
Čína změní svět ve dvou zásadních ohledech.
V prvé řadě je to velká rozvojová země s miliardou a třemi sty milióny obyvatel, jejíž ekonomika roste více jak třicet let kolem deseti procent ročně.
Během jednoho desetiletí bude mít největší ekonomiku na světě.
Nikdy dříve v novodobé historii nepatřila největší ekonomika světa rozvojové zemi místo rozvinuté zemi.
Zadruhé, poprvé v novodobé historii nejsilnější země světa - a tou se Čína, myslím, stane - nebude ze Západu a bude stát na velmi, velmi odlišných civilizačních základech.
Vím, že na Západě panuje široce rozšířená představa, že když se země modernizují, tak se zároveň přibližují Západu.
To je však pouhá iluze.
Je založená na domněnce, že modernost je jednoduše výsledkem konkurence, trhů a technologie.
Není tomu tak; je stejně tak utvářena historií a kulturou.
Čína není jako Západ a ani se nestane podobnou Západu.
V řadě zásadních věcí zůstane velice odlišná.
Logicky tedy následuje důležitá otázka - jak porozumět Číně?
Jakým způsobem se máme snažit pochopit, čím Čína je?
Problém, který obecně v současné době na Západě máme, je to, že se obvykle snažíme porozumět Číně podle západních měřítek, za použití západních myšlenkových východisek.
To není možné.
Chci vám nyní ukázat tři stavební kameny, které nám pomohou v naší snaze porozumět tomu, jaká je Čína - jako takový úvod.
Prvním stavebním kamenem je skutečnost, že Čína není ve skutečnosti národním státem.
Říká o sobě, že je národní stát, posledních sto let. Ale každý, kdo něco o Číně ví, ví, že Čína je mnohem starší.
Takhle Čína vypadala po vítězství dynastie Čchin, v roce 221 př. n. l. na konci období válčících států - v době zrodu moderní Číny.
Tady můžete vidět srovnání s hranicemi moderní Číny.
Nebo hned vzápětí, dynastie Chan, což bylo pořád před 2000 roky.
Vidíte, že se již rozkládá na většině území, které dnes známe jako východní Čínu, což je oblast, kde tehdy žila převážná většina Číňanů, stejně jako je tomu i dnes.
Neobvyklé na tom celém je, že, to, co dává Číně pocit, že je Čínou, to, co dává Číňanům pocit, co znamená být Číňany, nepochází z onoho posledního století, z období národního státu, jak je tomu na Západě, ale z období, chcete-li, civilizačního státu.
Mám tady například na mysli zvyklosti, jako je uctívání předků, velice odlišný pohled na stát a stejně tak velice odlišný pohled na rodinu, sociální struktury jako je kuansi, konfuciánské hodnoty a tak podobně.
Všechny tyto věci mají svůj původ v období civilizačního státu.
Jinými slovy, Čína je, na rozdíl od západních států a většiny zemí na světě, utvářena svým vnímáním civilizace, svojí existencí jako civilizační stát spíše než národní stát.
Ještě je k tomu třeba dodat jednu věc. Samozřejmě víme, že Čína je velká, ohromná, populačně i rozlohou, s miliardou a třemi sty milióny obyvatel.
Často si ale neuvědomujeme skutečnost, že Čína je nesmírně různorodá, velmi pluralitní a v řadě ohledů silně decentralizovaná.
Nemůžete řídit takhle rozlehlou zemi jen z Pekingu, ačkoliv si myslíme, že tomu tak je.
Nikdy tomu tak nebylo.
To je tedy Čína, civilizační spíše než národní stát.
Co to ale znamená?
Myslím, že to má celou řadu zásadních dopadů.
Uvedu jen dva rychlé příklady.
První věc je, že pro Číňany je nejdůležitější politickou hodnotou jednota, zachování čínské civilizace.
Víte, jak to bylo před dvěma tisíci lety v Evropě - rozpad, rozdrobení Svaté říše římské [Římské říše].
Rozdělila se a od té doby zůstala rozdělená.
Čína se během té samé doby vydala přesně opačný směrem a za cenu velkých obětí udržovala tuto ohromnou civilizaci, tento civilizační stát, pohromadě.
Druhá věc je možná prozaičtější - Hong Kong.
Vzpomínáte si na předání Hong Kongu Velkou Británií Číně v roce 1997?
Možná si pamatujete, jaký byl čínský ústavní návrh.
Jedna země, dva systémy.
Vsadil bych se, že jim na Západě skoro nikdo nevěřil.
"Je to jen taková fasáda.
Až se Čína zmocní Hong Kongu, bude to vypadat úplně jinak."
Je to už třináct let a politický a právní systém v Hong Kongu je pořád stejně odlišný jako byl v roce 1997.
Zmýlili jsme se. Proč jsme se zmýlili?
Zmýlili jsme se, protože jsme se na to dívali, celkem přirozeně, z pohledu národního státu.
Vzpomeňte si na sjednocení Německa v roce 1990.
Co se stalo?
Východ byl vlastně pohlcen Západem.
Jeden národ, jeden systém.
To je mentalita národního státu.
Nemůžete však řídit Čínu, civilizační stát, podle principu jedna civilizace, jeden systém.
Nefunguje to.
Takže reakce Číny na hongkongskou otázku - stejně jako tomu bude v případě Tchaj-wanu - byla přirozenou reakcí: jedna civilizace, mnoho systémů.
Chtěl bych vám teď ukázat další stavební kámen naší snahy porozumět Číně - možná nebude až tak povzbudivý.
Číňané mají velmi, velmi odlišný pohled na rasu než většina ostatních zemí.
Věděli jste, že z 1,3 miliardy Číňanů přes 90 procent patří ke stejné rasové skupině, k Chanům?
Tohle je zcela odlišné od dalších nejlidnatějších zemí na světě.
Indie, Spojené státy, Indonésie, Brazílie - všechno jsou to mnohonárodnostní státy.
Číňané se tak necítí.
Čína je mnohonárodnostní pouze na okrajích.
Otázkou je proč.
Myslím, že příčinou je v zásadě opět civilizační stát.
Nejméně dvoutisícileté dějiny, dějiny dobývání, okupace, pohlcování, asimilace a tak dále, vedly k procesu, během nějž se v průběhu času vytvořilo toto pojetí Chanů, které bylo pochopitelně přiživováno narůstajícím a velice silným pocitem kulturní identity.
Velkým přínosem této historické zkušenosti je to, že bez Chanů by Čína nikdy nezůstala pohromadě.
Chanská identita je oním cementem, který drží tuto zemi pohromadě.
Velkou nevýhodou je naopak to, že Chanové jen velice slabě vnímají kulturní rozdíly.
Skutečně věří ve svoji vlastní nadřazenost a nerespektují ty, kteří jsou jiní než oni.
Z toho pramení jejich přístup například k Ujgurům a Tibeťanům.
A nyní můj třetí stavební kámen, čínský stát.
Vztah mezi státem a společností v Číně je velice odlišný než na Západě.
My na Západě si v drtivé většině případů myslíme - alespoň v současné době - že autorita a legitimita státu jsou vlastnostmi demokracie.
Problematičnost této úvahy spočívá v tom, že čínský stát se těší větší míře legitimity a větší autoritě mezi Číňany, než se dá říci o jakémkoliv západním státě.
Důvod je takový, že - myslím, že jsou tu dva důvody.
Nemá to zcela zjevně nic společného s demokracií, protože podle našich měřítek Číňané určitě demokracii nemají.
Důvodem je to, zaprvé, že čínskému státu byla dána - těší se velmi zvláštnímu významu coby představitel, ztělesnění a strážce čínské civilizace, civilizačního státu.
To je bod, kde se Čína maximálně blíží jakési duchovní roli.
Druhým důvodem je pak to, že zatímco v Evropě a Severní Americe čelí moc státu neustále různým výzvám - v evropské tradici to bylo historicky proti církvi, proti ostatním šlechtickým frakcím, proti kupcům a tak podobně - posledních tisíc let. Moc čínského státu takovým výzvám nečelí.
Nemá žádné vážné protivníky.
Vidíte tedy, že konstrukce moci v Číně je velmi odlišná od naší zkušenosti v západní historii.
Výsledkem je, mimochodem, to, že Číňané mají velice odlišný pohled na stát.
Zatímco my jej zpravidla vnímáme jako vetřelce, cizince, zcela jistě jako prvek, jehož moc musí být omezená či přesně určená a vymezená, Číňané vidí stát úplně jinak.
Číňané vnímají stát jako důvěrného přítele - vlastně nejen jako důvěrného přítele, jako člena rodiny - vlastně nejen jako člena rodiny, ale jako hlavu rodiny, jako rodinného patriarchu.
To je čínský pohled na stát - velmi, velmi odlišný od toho našeho.
Je zabudován do společnosti zcela jiným způsobem než je tomu na Západě.
Domnívám se, že to, na co tady narážíme v čínském kontextu je nové paradigma, odlišné od všeho, s čím jsme se museli vyrovnat v minulosti.
Vězte, že Čína věří v trh i ve stát.
Adam Smith už na konci osmnáctého století napsal: "Čínský trh je větší, rozvinutější a propracovanější než cokoliv v Evropě."
Kromě období Maovy vlády tomu tak víceméně bylo vždycky.
Je to ale spojeno s nesmírně silným a všudypřítomným státem.
Stát je v Číně všude.
Jako například, řídí firmy - mnoho z nich je pořád veřejným majetkem.
Soukromé firmy, ať už jsou jakkoliv veliké, jako třeba Lenovo, v mnoha věcech závisí na podpoře státu.
Hospodářské cíle a další věci jsou určovány státem.
A autorita státu se, samozřejmě, přelévá do řady dalších oblastí - jak víme - jako například do politiky jednoho dítěte.
Navíc je to velice stará tradice státu, velice stará tradice státnictví.
Pokud byste chtěli nějaký příklad, tak je to třeba Velká zeď.
Nebo tohle je další příklad, Velký kanál, jehož stavba původně započala v pátém století před naším letopočtem
a jenž byl nakonec dokončen v sedmém století našeho letopočtu.
Byl dlouhý tisíc sto čtrnáct mil a spojoval Peking s Chang-čou a Šanghají.
Je zde tedy dlouhá tradice pozoruhodných státních projektů v oblasti infrastruktury v Číně, což nám, myslím, pomáhá porozumět některým věcem dnes, třeba přehradě na Třech soutěskách a mnoha dalším projevům postavení státu v Číně.
Máme zde tedy tři stavební kameny, které nám mohou pomoci porozumět odlišnosti Číny - civilizační stát, vnímání rasy a povahu státu a jeho vztah ke společnosti.
A přesto pořád trváme na tom, alespoň obecně, že můžeme porozumět Číně jednoduše na základě naší západní zkušenosti, dívat se na ni západníma očima, používat západní koncepty.
Pokud chcete vědět proč takřka neomylně chápeme Čínu špatně - naše odhady toho, co se v Číně stane, jsou nesprávné - tak tohle je ten důvod.
Bohužel si myslím, musím říct, že si myslím, že přístup k Číně je ukázkou omezené západní mentality.
Je poněkud arogantní.
Je arogantní v tom smyslu, že se domníváme, že jsme nejlepší, a že proto máme univerzální měřítko.
Je to rovněž projev ignorance.
Odmítáme se skutečně zabývat otázkou odlišnosti.
Existuje velice zajímavá pasáž v knize amerického historika Paula Cohena.
Paul Cohen v ní tvrdí, že Západ se považuje za asi vůbec nejkosmopolitnější že všech kultur.
Není tomu tak.
V mnoha směrech je ze všech nejprovinčnější, protože po dvě století byl Západ tak dominantní světovou silou, že vlastně nepotřeboval porozumět ostatním kulturám, ostatním civilizacím.
Mohl totiž, když na to přišlo, v případě potřeby i silou, prosadit svoje.
Zatímco ty ostatní kultury - vlastně celý zbytek světa - které byly oproti Západu v mnohem slabším postavení, byly přinuceny mu porozumět, vzhledem k přítomnosti Západu v těchto společnostech.
Výsledkem je, že jsou v mnoha ohledech kosmopolitnější než Západ.
Podívejte se třeba na východní Asii.
Východní Asie: Japonsko, Korea, Čína a tak dále. Žije tam třetina světové populace,
je to v současnosti oblast s největší ekonomikou na světě.
Můžu vám říci, že Východoasijci, lidé z východní Asie, toho vědí mnohem víc o Západu než Západ ví o východní Asii.
Obávám se, že tato skutečnost vypovídá hodně o současné situaci.
Co se totiž děje? Když se vrátíme k tomu grafu z úvodu - grafu od banky Goldman Sachs.
Děje se to, že, z historického pohledu velice rychle, je svět nyní poháněn a utvářen nikoliv starými rozvinutými zeměmi, ale rozvojovým světem.
Vidíme to i na příkladu G20, která si rychle přivlastňuje pozici G7, případně G8.
Tento vývoj má dvojí dopad.
Zaprvé, Západ rychle ztrácí svůj vliv ve světě.
Velice jasně to bylo vidět před rokem - v Kodani, na konferenci o změně klimatu.
Evropa nebyla přítomna u závěrečných jednání.
Kdy se něco takového stalo naposledy?
Tipl bych si, že to bylo tak před dvěma sty lety.
A tohle se bude v budoucnosti stávat znovu.
Druhým dopadem je to, že se svět bude nevyhnutelně pro nás stávat neznámějším, protože bude utvářen kulturami a zkušenostmi a dějinami, se kterými nejsme dobře obeznámeni, ve kterých nejsme sběhlí.
A konečně, obávám se, v případě Evropy - v Americe je to trošku jiné - ale Evropané, musím to tak říci, si většinou neuvědomují, nevědí, jakým způsobem se svět proměňuje.
Někteří lidé - mám známého z Anglie, který žije v Číně, a ten řekl: "Celý světadíl je jako náměsíčník kráčející do zapomnění."
Možná to tak není, možná je to přehnané.
Ale souvisí s tím další problém - Evropa čím dál víc ztrácí kontakt se světem a tím vlastně nějak ztrácí představu o budoucnosti.
Evropa samozřejmě v minulosti ovládala budoucnost díky své sebedůvěře.
Vezměte si třeba devatenácté století.
Ale to už, bohužel, není pravda.
Pokud chcete pocítit budoucnost, pokud chce ochutnat budoucnost, vyzkoušejte Čínu - tady je starý Konfucius.
Tohle je nádraží, jaké jste nikdy předtím neviděli.
Dokonce ani jako nádraží nevypadá.
Je to nové nádraží v Kuang-čou, určené pro rychlovlaky.
Čína už má větší síť rychlovlaků než kterákoliv jiná země na světě a brzy bude mít rozsáhlejší síť než celý zbytek světa dohromady.
Nebo tohle: Tohle je nápad, ale nápad, který bude brzy v praxi vyzkoušen na předměstí Pekingu.
Vidíte tady megabus, na jehož horní plošině cestuje asi 2000 lidí.
Pohybuje se po kolejích na předměstské silnici a auta mohou jezdit pod ním.
Může jet rychlostí až 100 mil za hodinu.
Tímto směrem se budou věci vyvíjet, protože Čína má velice konkrétní problém, který je odlišný od situace v Evropě a rovněž ve Spojených státech. Čína má velké množství lidí a žádný prostor.
Toto je tedy řešení pro situaci, kdy bude v Číně existovat mnoho, mnoho, mnoho měst s více jak dvaceti milióny obyvateli.
Co bych tedy chtěl říci na závěr?
Jaký by měl být náš přístup k tomuto světu, který vidíme velice rychle se rozvíjet před našima očima?
Myslím, že tento vývoj s sebou přinese pozitiva i negativa.
Chtěl bych ale především ukázat celkový pohled, který pro tento svět vyznívá pozitivně.
Po dvě stě let světu v podstatě vládl pouhý zlomek lidské populace.
Tento zlomek představovala Evropa a Severní Amerika.
Příchod zemí jako Čína a Indie - které dohromady disponují třiceti osmi procenty světové populace - a dalších, jako jsou Indonésie a Brazílie a podobně, představuje nejzásadnější krok k demokratizaci za posledních dvě stě let.
Civilizace a kultury, které byly přehlíženy, které nemohly do ničeho mluvit, kterým nikdo nenaslouchal, o kterých se nevědělo, budou mít v tomto světě jiné zastoupení.
Jakožto humanisté musíme zcela jistě přivítat tuto proměnu. Budeme se muset učit o těchto civilizacích.
Na této velké lodi se plavil Čeng Che v první polovině patnáctého století během svých velkých cest po Jihočínském moři, Východočínském moři a přes Indický oceán k východní Africe.
A na té malé lodičce vepředu se o osmdesát let později Kryštof Kolumbus přeplavil přes Atlantik.
(Smích) Nebo se podívejte pozorně na tento hedvábný svitek vyrobený Ču Čouem v roce 1368.
Myslím, že hrají golf.
Proboha, Číňané vynalezli i golf.
Vítejte do budoucnosti.
Děkuji vám. (Potlesk)
("Kde to všechno začíná.") (smích) Bála jsem se ženství.
("strach") Ne že bych se teď už nebála, ale naučila jsem se předstírat
a přizpůsobit se. ("je velký motivátor")
Vlastně jsem vyvinula několik zajímavých nástrojů, které mi pomohly se s tímto strachem vyrovnat.
Vysvětlím to.
V 50. a 60. letech, když jsem vyrůstala, měly být holčičky milé a přemýšlivé a hezké a zdvořilé a jemné. A my se měly napasovat do rolí, které byly dost ve stínu. Opravdu nebylo moc jasné, čím máme být.
("Nemůžu se rozhodnout, čím budu, až budu velká. Hodná holka nebo děvka?") Kolem nás bylo hodně vzorů.
Matky, tety, sestřenice, sestry a samozřejmě všudypřítomná média bombardující nás obrázky a slovy o tom, jaké máme být.
Moje máma byla jiná.
Byla žena v domácnosti, ale nechodily jsme spolu ven, abychom dělali holčičárny. Ani mi nekupovala růžové oblečení.
Místo toho věděla, co potřebuji a koupila mi knížku kreslených vtipů.
Zhltla jsem ji najednou.
Kreslila jsem a kreslila a protože jsem věděla, že humor je v mé rodině dovolený, mohla jsem kreslit a dělat, co jsem chtěla a nemusela jsem se předvádět, mluvit - byla jsem hodně stydlivá - a dovolili mi to.
Zapálili ve mě kreslířku. ("To neznamená, že už jsem se nemusela snažit být holka... a dělat chyby.")
Když jste mladí, nevíme vždycky - no, víme, že existují pravidla, ale ne vždycky je nám známo, jak se podle nich správně chovat, přestože jsou nám vštěpována už od narození a říkají nám, jaká je ta nejdůležitější barva na světě.
("růžová") Říkají nám, jakou máme mít postavu.
("Jo, je to velké. Jako vy.") Říkají nám, co nosit ("Tohle se teď nosí?") a jak se česat ("Chci vypadat jako Sarah Palin, ale ne být jako ona.") a jak se chovat
Pravidla, o kterých mluvím naše kultura neustále sleduje.
Opravují nás. A těmi prvotními strážci jsou ženy, protože jsme nositelkami tradice.
Předáváme ji z generace na generaci.
Nejenže máme vždycky ten vágní dojem, že se od nás něco očekává.
A nadto, ta pravidla se stále mění.
("Dělá mi starosti, že nemám starosti.") Polovinu času nevíme, co se děje a to nás staví do velmi slabé pozice.
("Pravidla: jak se oblékat, chovat se, mluvit, chodit, doplňte další pravidlo"). Pokud se vám tato pravidla nelíbí, a mnoha z nás se nelíbí - mně osobně se nelíbila a nelíbí, i když je polovinu času dodržuji a ani si nejsem vědoma, že se jimi řídím - jak lépe je změnit než humorem?
Humor se opírá o tradice společnosti.
Vezme si, co známe a otočí to.
Vezme si pravidla chování a oblékání, udělá z nich něco nečekaného a tak vyvolá smích.
Co se stane, když spojíte ženy a humor?
Podle mně můžete dostat změnu.
Protože my ženy stojíme pevně nohama na zemi, a známe tradice tak dobře, že můžeme přispět novou troškou do mlýna.
Začala jsem kreslit uprostřed velkého zmatku.
Vyrůstala jsem nedaleko odsud, ve Washingtonu D. C.
během hnutí za občanská práva, atentátů, aféry Watergate a feministického hnutí. A myslím, že jsem si kreslila a zkoušela tak přijít na to, co se děje.
A taky moje rodina měla rušné období. A já si kreslila, abych rodinu spojila - ("Zůstávám spolu kvůli mým rodičům.") - abych rodinu pomocí smíchu dala dohromady.
Nefungovalo to.
Moji rodiče se rozvedli a moji sestru zatkli.
Ale já jsem se našla.
Pochopila jsem, že nemusím nosit vysoké podpatky, nemusím nosit růžovou a i tak můžu mít pocit, že zapadám.
Když jsem byla trochu starší a bylo mi kolem 20, zjistila jsem, že je jen málo žen - kreslířek vtipů.
A pomyslela jsem si, "možná že můžu prolomit ten malý skleněný strop, který v kreslení je." A to se i stalo; stala se ze mne kreslířka.
A pak mě napadlo, kolem čtyřicítky jsem začala přemýšlet, "A proč něco neudělám?
Vždycky jsem milovala politické kreslené vtipy, tak proč si nepohraju s obsahem mých kresbiček a nepřinutím lidi k zamyšlení nad těmi hloupými pravidly, kterými se řídíme, zároveň jak se smějí?"
Můj pohled je hodně ("Diplomacie lichotek: Ta černá opravdu zdůrazňuje vaše oči.") můj pohled na věc je hlavně americký pohled.
Jinak to neumím. Žiju tady.
I když jsem hodně cestovala, pořád myslím jako Američanka.
Ale věřím, že pravidla, o kterých mluvím, jsou univerzální, jenže každá kultura má jiné vzorce chování a oblékání a tradice a každá žena se potýká se shodnými věcmi jako my tady ve Spojených státech.
Následkem toho máme -
my, ženy, protože stojíme pevně nohama na zemi, známe tradici -
máme úžasnou anténu.
Poslední dobou spolupracuji se zahraničními kreslíři a hodně mě to baví. A díky tomu ještě více oceňuji sílu kreslených vtipů pojmenovat pravdu, dostat se rychle a stručně k problému.
A navíc se ke čtenáři dostat nejen skrz intelekt, ale i skrz srdce.
Moje práce mi také umožnila spolupracovat se ženami - kreslířkami ze všech koutů světa - - ze zemí jako je Saudská Arábie, Írán, Turecko, Argentina, Francie - - a společně jsme seděly a smály se a mluvily a povídali si o svých problémech.
A tyto ženy pracují hodně tvrdě, v obtížných podmínkách na tom, aby jejich hlas byl slyšen.
A já se cítím poctěna tím, že s nimi mohu pracovat.
A povídáme si o tom, jak ženy silně vnímají, díky svým slabým pozicím a rolím udržovatelek tradic a že máme skvělý potenciál k tomu, abychom nastartovali změnu.
I já myslím a pevně věřím, že můžeme věci měnit s každým zasmáním.
Děkuji.
-
Chci vám představit velmi jednoduchý nápad, který vám budu říkat tak dlouho, až mi uvěříte, a to je to, že my všichni jsme tvůrci.
Opravdu tomu věřím.
My všichni jsme tvůrci.
Narodili jsme se jako tvůrci.
Máme schopnost vytvářet věci, uchopit věci našima rukama.
Používáme slova jako 'uchopit' obrazně, abychom také přemýšleli o chápání věcí.
Nejenom že žijeme, ale také tvoříme;
vytváříme věci.
Chci vám ukázat skupinu tvůrců z Maker Faire a dalších míst.
Tohle nevyšlo zrovna nejlíp, ale je to mimořádně vysoké kolo.
Je to "stírací kolo;" jak se mu říká -- z Oaklandu.
A toto je zvláště malý skútr pro muže této velikosti.
Ale on se ho snaží pohánět nebo zmotorizovat, vrtačkou.
(Smích) Ptal se sám sebe, "Můžu to zvládnout? Může to být uděláno?"
Zřejmě může.
Takže tvůrci jsou nadšenci, amatéři, jsou lidmi, kteří milují dělat to, co dělají.
Oni ani nevědí proč to dělají.
Začali jsme organizovat tvůrce v našem Maker Faire.
Jedna událost se konala minulé léto v Detroitu a bude se znovu konat příští léto, v Henry Ford.
Ale pořádáme je také v San Franciscu -- (Potlesk) -- a v New Yorku.
Je to skvostná událost potkávat a mluvit s těmito lidmi, kteří tvoří věci, a jsou zde, aby nám je ukázali a mluvili o nich s velkým nadšením.
(Video) Muž: Možná si jeden koupím.
Dale Dougherty: Tohle jsou elektrické muffiny.
Muž: Lidi, kde jste tohle koupili?
Muffin: Pojedete s náma? (Muž: Ne) DD: Vím, že Ford bude mít nová elektrická vozidla.
Dostali jsme je tam první.
Paní: Pojedete s náma?
DD: Je to něco, čemu říkám kolébat se v dešti.
Můžete zřídka vidět, ale to je -- regulátor vody v cyklech těsně před a po shoupnutí se.
Takže si představte dítě: Zmoknu?
Zmoknu? Ne, nezmoknu. Zmoknu?
Zmoknu? To je zážitek z chytré jízdy.
A samozřejmě, máme módu.
Lidé přetvářejí věci v módu.
Nevím, jestli se toto nazývá basketbalová podprsenka, ale mohlo by to být něco podobného.
Máme studenty umění, kteří se scházejí a sbírají díly starých radiátorů, a slévají železo dohromady, aby vyrobili něco nového.
Udělali to v létě, a to bylo velice teplo.
Tohle bude chtít trošku vysvětlení.
Víte, co to je, že ano?
Billy-Bob nebo Billy Bass, nebo tak nějak.
To pozadí je -- chlápek, co tohle vyrobil je fyzik.
A zde vysvětluje, co vlastně dělá.
(Video) Richard Carter: Já jsem Richard Carter, a toto je zbor Sashimi Tabernacle.
Zbor: ♫ Když mě držíš v náručí ♫ RC: Vše kontrolováné počítačem ve starém Volvu.
Zbor: ♫ Jsem závyslá na pocitu ♫ ♫ strašně tomu věřím, ♫ ♫ že jsi do mě zamilovaný ♫ DD: Takže Richard přijel minulý rok z Houstonu, aby nás navštívil zde v Detroitu a ukázal nám tento nádherný Sashimi Tabernacle zbor.
Takže, jste tvůrce?
Kolik lidí zde by mohlo říci, že je tvůrcem, ať zvedne ruku?
To je docela dobré -- ale tam vzadu je pár lidí, kteří nechtějí přiznat, že jsou tvůrci.
Znovu, zamyslete se nad tím.
Jste tvůrci jídla, tvůrci přístřešků, tvůrci mnoha různých věcí. Co mne do značné míry dnes zaujalo, že jste tvůrci vašeho vlastního světa, a částečně role, kterou má technologie ve vašem životě.
Jste opravdovým řidičem nebo spolujezdcem -- abychom použili frázi Volkswagenu.
Tvůrci jsou ti, co to vytvářejí.
To je to, co je fascinuje. Proto vlastně dělají to, co dělají.
Chtějí zjistit, jak věci fungují, chtějí k tomu získat přístup a chtějí to kontrolovat.
Chtějí to použít pro vlastní účely.
Dnešní tvůrci, do určité míry, jsou na hraně.
Nejsou tradiční.
Jsou trošku radikální.
Jsou zlehka podvratní v tom, co dělají.
Ale jednou, bylo docela běžné na sebe pomýšlet jako na tvůrce.
Nebylo to něco, na co byste poukazovali.
Našel jsem toto staré video.
Chci vám o tom říci více, ale...
(Hudba) (Video) Narrator: Ze všech věcí Američané jsou, jsme tvůrci.
S našimi silnými stránkami, naším vědomím a duchem, my se sdružujeme, formujeme.
Tvůrci a utvářeči a dal-to-vše-dohromady lidé.
DD: Takže, chystám se vám ukázat lidi, kteří tvoří věci ze dřeva, dědeček tvořící loď v láhvi, žena pečíčí koláč -- některé běžné, všední věci.
Ale byl to pocit hrdosti proč jsme tvořili věci, že svět okolo nás jsme si sami vytvořili.
To jen tak neexistoval.
My ho vytvořili, a díky tomu jsme s tím byli takhle propojeni.
A to si myslím, že je hodně důležité.
Teď vám o tom povím jednu úsměvnou historku.
Toto konkrétní video -- je to průmyslové video -- ale bylo uvedeno v drive-in (letních) kinech v roce 1961 -- v okolí Detroitu, ve skutečnosti, a to před filmem Afreda Hitchocka "Psycho."
(Smích) Myslím, že tady o něco šlo, v nové generaci tvůrců vychází z tohoto "Psycho."
To je Andrew Archer.
Potkal jsem Andrewa na jednom komunitním setkání při sestavování Maker Faire.
Andrew se přestěhoval do Detroitu z Duluth v Minesotě.
A mluvil jsem s jeho matkou, a skončilo to tím, že jsem o něm napsal příběh pro magazín jménem Kidrobot.
On je dítě, které vyrostlo a hrálo si s nástroji namísto hračkami.
Rád rozebíral věci.
Jeho matka mu dala část garáže a on sesbíral věci z prodeje na dvorku, a udělal svoje věci.
A poté, co vlastně neměl tak moc rád školu, ale byl zahrnut do soutěže v robotice, a uvědomil si, že má talent, a co více, měl pro to skutečnou vášeň.
Začal dělat výrobní roboty.
A když jsem si vedle něho sedl, tak mi vyprávěl o společnosti, kterou založil, a že dělal roboty pro automobilové továrny, aby pohybovaly věcmi v těchto továrnách.
A proto se přestěhoval do Michiganu.
Ale také se přestěhoval sem aby mohl potkat jiné lidi, kteří dělají to co on.
A tohle je docela důležitá myšlenka v dnešní době.
To je Jeff a Bilal a pár dalších v hackerspace.
Tady v Detroitu je okolo tří, možná víc hackerspaces.
A možná, že těch nových je ještě více od té doby, co jsem tam byl naposledy.
Ale tyto jsou jako kluby. Sdílí nástroje, sdílí prostor, sdílí zkušenosti v tom, co dělat.
Je to velmi zajímavý fenomén, který se šíří celým světem.
Ale v podstatě toto jsou lidé, kteří si hrají s technologií.
Řeknu to ještě jednou -- hrají si.
Oni vskutku ani nevědí, co dělají nebo proč to dělají.
Hrají si, aby objevili, co technologie dokáže, a možná, aby objevili, co oni sami dokáží, a jaké jsou jejich vlastní kapacity.
Další věc, o které přemýšlím, další důvod, proč se to rozjíždí, je, že tam venku jsou skvělé nové nástroje.
Asi to nevidíte moc dobře na obrazovce, ale Arduino -- Arduino je open-source hardwarové platformy.
Je to mikro-kontroler.
Jestli nevíte, co to je, jsou to pouze "mozky."
Mozky tvůrců projektů, a zde je jeden příklad.
Nevím, zda to dobře vidíte, ale je to poštovní schránka -- obyčejná schránka a Arduino.
Takže zjistíte jak tohle naprogramovat a umístit do vaší schránky.
A když někdo otevře vaší schránku, dostanete upozornění do vašeho iPhonu.
Mohou to být dveře pro psa, může to běžet někde, kde by to běžet nemělo, třeba jako malý bratr, který to dá do sestřiného pokoje.
Je zde spoustu různých věcí, které si pro to můžete představit.
Zde je něco - 3D tiskárna.
Je to další nástroj -- velice, velice zajímavý.
Tohle je Makerbot.
Je tu také průmyslová verze -- zhruba za 20 tisíc dolarů.
Tihle kluci přišli s krabicovou verzí za 750 dolarů a to znamená, že kutilové a obyčejní lidé si mohou s touto 3D tiskárnou začít hrát.
Teď neví, co s tím chtějí udělat, ale snaží se to zjistit.
Zjistí to, jen když si na to šáhnou a začnou si s tím hrát.
Jedna z nejúžasnějších věcí je, že Makerbot rozesílá upgrade, nové držáky na box.
Můžete si vytisknout držáky a pak ty staré nahradit novými.
Není to skvělé?
Tvůrci těží z technologie všude okolo nás.
Toto je silniční radar který vyrobili z hračky Hot Wheels.
Opravdu dělají zajímavé věci.
Opravdu vytváří nové směry a objevují směry, o kterých se vám může jen zdát -- armáda dělá drony (bezpilotní) -- no, je tady celá komunita lidí, která tvoří bezpilotní letadla nebo auta -- něco, co byste mohli naprogramovat, aby to samo létalo, bez tyčky nebo čehokoliv, a zjistit, jak se to celé vlastně děje.
Dělají opravdu fascinující práci.
Měli jsme menší problém s výzkumem vesmíru, DIY výzkum vesmíru.
Tohle je pravděpodobně nejlepší doba v historii lidstva k lásce vesmíru.
Můžete postavit vlastní satelit a poslat ho do vesmíru za přibližně 8 tisíc dolarů.
Vzpomeňte si, kolik peněz a let to trvalo NASA -- dostat satelity do vesmíru.
Vlastně, tihle chlápci pracují pro NASA, a snaží se prosadit pomocí jednoduchých komponent, levnějších věcí, které nejsou specializované, které mohou spojit a poslat do vesmíru.
Tvůrci jsou zdrojem inovací, a já si myslím, že nás to vrací k něčemu, jako bylo zrození odvětví osobních počítačů.
Tohle je Steve Wozniak. Kde se naučil o počítačích?
Je to Homebrew Computer Club -- přesně jako hackerspace.
Říká, "Mohl jsem tam být celý den a povídat si s lidmi a sdílet své myšlenky zdarma."
Dělal to trošku lépe než zadarmo.
Ale je důležité pochopit, že mnoho začátků našich průmyslů -- dokonce i Henry Ford -- přišel z tohoto nápadu hraní si a zjišťování, ve skupinách.
Pokud jsem vás ani nyní nepřesvědčíl, že jste tvůrci, doufám, že vás přesvědčím, že naše příští generace by měla být tvůrci, protože obzlášť děti toto hodně zajímá, schopnost řídit fyzický svět a být schopni používat věci jako mikrokontroler a postavit robota.
A měli bychom se to snažit dostat do škol nebo do komunit, mnoha, mnoha způsoby -- možnost, aby se v tom vrtali; formovat a přetvářet svět kolem nás.
Dnes zde máme skvělou příležitost -- a to je to, co mě opravdu zajímá.
A odpověď na otázku: Co Amerika vytvoří?
Je to více tvůrců.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk)
Argument, který vám tu dnes představím, se může zdát trochu bláznivý: sociální média a konec rozlišování pohlaví.
Nechte mě to vysvětlit.
Budu dnes argumentovat, že sociální média, která všichni známe a milujeme, milujeme nenávidět, nám vlastně pomáhají osvobodit se od některých z absurdních předpokladů, které jako společnost máme o obou pohlavích.
Myslím, že sociální média nám vlastně pomáhají odstranit některé z těch hloupých a ponižujících stereotypů, o obou pohlavích, které vidíme v médiích a reklamách.
Pokud jste si nevšimli, tak v naše mediálním prostředí je obecně nabízen velmi zkreslený obraz našich životů a našeho pohlaví. To se podle mě změní.
Většina mediálních společností -- televize, rádio, vydavatelství, video hry, cokoliv -- používá velmi nepružné způsoby členění ve snaze porozumět svému publiku.
Tím je stará dobrá demografie.
Vytváří tyto velmi omezující nálepky, aby si nás zařadili.
Šílené je, že mediální společnosti věří, že pokud zapadáte do určité demografické skupiny, pak jste jistým způsobem předvídatelní. Máte určitý vkus, a máte rádi určité věci.
Takže ve výsledku vlastně je velká část naší populární kultury postavena na těchto předpokladech, které vycházejí z našeho demografického zařazení.
Věkové kategorie: věková skupina 18-49 let má obrovský vliv na výběr pořadů masovými médii v této zemi již od 60. let, kdy byli tzv. "baby boomers" (generace poválečných dětí v USA) stále mladí.
Dnes už však, vzhledem ke svému věku, do této kategorie nespadají, a i přesto vlivné výzkumné společnosti, jako je Nielson, vůbec neberou v potaz televizní diváky starší 54 let.
V našem mediálním prostředí je to jako by ani neexistovali.
Sledujete-li seriál "Mad Men", jako já -- je to velmi oblíbený seriál v USA -- Dr. Faye Millerová tam dělá tzv. psychografiku, která se prvně objevila v 60. letech, kde vytváříte takové složité psychologické profily spotřebitelů.
Ale psychografika ve skutečnosti neměla moc velký vliv na mediální odvětví.
Ten měl pouze demografický výzkum.
Pracuji v Norman Lear Centru na Univerzitě v Jižní Karolíně. Během posledních sedmi, osmi let jsme vedli řadu výzkumů o demografickém dělení, a jak ovlivňuje média a zábavní průmysl v této zemi i v zahraničí.
A v posledních třech letech jsme se speciálně zaměřili na sociální média, abychom viděli, co se změnilo. Zjistili jsme několik velmi zajímavých věcí.
Všichni, kdo používají mediální sociální sítě, spadají do stejných starých demografických kategorií, které mediální společnosti a reklamní zadavatelé používají, aby těmto uživatelům porozuměli.
Tyto kategorie však dnes znamenají ještě méně než kdy předtím. Neboť s možnostmi, které sociální sítě nabízí, je pro nás mnohem jednodušší, uniknout některým demografickým škatulkám.
Jsme schopni se svobodně propojit s ostatními lidmi a vytvořit své online já.
Na internetu můžeme celkem jednoduše lhát o našem věku.
Můžeme se dát dohromady s jinými lidmi na základě našich určitých zájmů.
Nepotřebujeme, aby nám s tím pomáhala mediální společnost.
Samozřejmě, že tradiční mediální společnosti velmi pozorně sledují tyto online komunity.
Vědí, že je to masové publikum budoucnosti. Budou si to muset pochopit.
Ale jde jim to trochu ztuha, protože se stále snaží pochopit mediální publikum skrze demografické kategorie, protože to je i nadále způsob, jak se reklama zadává.
Když sledují váš sled klikání -- a vy víte, že to dělají -- mají to opravdu těžké, aby zjistili váš věk, pohlaví a příjem.
Můžou učinit několik inteligetních odhadů.
Ale mnohem více informací získají o tom, co na internetu děláte, co máte rádi, jaké jsou vaše zájmy.
To je totiž jednodušší zjistit něž to, kdo jste.
A i přesto že to stále budí nepříjemné pocity, to že sledují váš vkus, má i svou kladnou stránku.
Náš vkus je totiž náhle respektován, což do té doby příliš nebyl.
Předtím byl totiž předpokládán.
Podívejte se, jak se lidé sdružují v online prostředí, není to s ohledem na jejich věk, pohlaví či výši příjmů.
Sdružují se kolem věcí, které mají rádi, které je zajímají. Zamyslíte-li se nad tím, společné zájmy a hodnoty jsou mnohem silnějším pojidlem lidí než demografické kategorie.
Mnohem víc mě zajímá, jestli máte rádi seriál "Buffy - bijec upírů", než kolik vám je let.
To mi o vás řekne něco mnohem podstatnějšího.
O sociálních médiích jsme zjistili ještě další skutečnost, která je celkem překvapivá.
Ukázalo se, že ženy jsou hnací silou této revoluce sociálních médií.
Podíváte-li se na statistiky -- toto jsou celosvětové statistiky -- v každé věkové kategorii převyšuje počet žen, které používají internetové sociální sítě, nad počtem mužů.
A podíváte-li se na čas, který stráví na těchto stránkách, jsou to opravdu ženy, kdo vévodí prostoru sociálních médií, což je prostor, který má obrovský vliv na stará média.
Otázkou je, jaký vliv to bude mít na naši kulturu, a co to bude znamenat pro ženy?
V případě, že sociální média převládají nad starými médii a ženy vládnou sociálním médiím, znamená to potom, že ženy přebraly moc nad globálními médii?
Uvidíme najednou větší počet ženských hrdinek v komiksech, ve video hrách a v televizních pořadech?
Bude dalším velkorozpočtovým filmovým trhákem holčičí film?
Je možné, že by se naše mediální krajina náhle stala feministickou krajinou?
Nemyslím, že taková situace nastane.
Myslím si, že mediální společnosti budou zaměstnávat mnohem více žen, protože si uvědomí, že jsou pro jejich podnikání důležité. Myslím, že ženy budou i nadále pokračovat ve své nadvládě v oblasti sociálních médií.
Ale podle mě to budou právě ženy -- což je ironické --- kdo vrazí kůl do srdce laciným žánrovým kategoriím, ať už jsou to filmy pro ženy nebo všechny ostatní žánrové kategorie, které předpokládají, že jistá demografická skupina má ráda určité věci, že Hispánci mají rádi určité věci, že mladí mají rádi jisté věci.
To je až příliš zjednodušující.
Zábavní média budoucnosti, která přijdou, budou řízena na základě dat a čísel, a budou postavena na informacích získaných o vkusu online komunit, kde jsou to právě ženy, kdo žene dění kupředu.
Můžete se ptát, proč je důležité, abych věděla, čím se lidé baví?
Proč bych to měla vědět?
Jistě, staré mediální společnosti a zadavatelé reklamy to potřebují vědět.
Ale já tvrdím, že jestli chcete porozumět globální vesnici, je možná dobrý nápad zjisti, co je zajímá, co je baví, pro co jsou nadšeni, co se rozhodli dělat ve svém volném čase.
Je velmi důležité, abychom to věděli.
Strávila jsem většinu svého profesního života zkoumáním médií a zábavy a jejich dopadu na životy lidí.
A dělám to nejen protože mě to baví -- ono to je opravdu zábavné -- ale také proto, že náš výzkum opětovně ukazuje, že zábava a hra mají obrovský vliv na životy lidí -- například, na jejich politické přesvědčení a na jejich zdraví.
A tak, snažíte-li se pochopit svět, stojí za to začít u toho, jak se lidé baví.
Představte si mediální prostředí, kterému nevládnou trapné stereotypy o obou pohlavích a jiných demografických kategoriích.
Umíte si vůbec představit, jak by to vypadalo?
Nemůžu se dočkat toho, až zjistím, jaké to je.
Velice vám děkuji
--
"Co budu" Nebudu tancovat na váš buben války.
Nepropůjčím svou duši ani kosti bubnu války.
Nebudu tancovat na toto bití.
Znám to bití.
Je bez života.
Znám důvěrně kuži, kterou bijete.
Kdysi naživu byla, Ulovena, ukradena, Natažena.
Nebudu tancovat na vaší získanou válku.
Kvůli tobě neprasknu, nerozhodíš mě, nezlomím se.
Kvůli tobě nebudu nenávidět, A to ani tebe.
Kvůli tobě nezabiju.
Obzvláště kvůli tobě nezemřu.
Nebudu truchlit nad zavřažděnými ani nad sebevražedníky.
Nebudu na tvé straně ani tancovat na tvoje bomby, Protože každý tančí.
Každý se může zmýlit..
Život je právo, ne zmluva, nic běžného.
Nezapomenu, odkud pocházím.
Vyrobím si svůj vlastní buben.
Shromáždím své bližní, A tanec se stanem naším pokřikem.
Bubnování bude naším bzučením.
Mě neoblbnete.
Nepropujčím své jméno ani můj rytmus vašemu bití.
Budu tancovat a odolávat, a tancovat, a odolávat, a tancovat.
Tlukot srdce je hlasitejší než smrt.
Tvůj buben války není hlasitější Než tento dech.
Haaa. A co vy lidé TEDu? Chci slyšet nějaký hluk.
(Potlesk) Bando pacifistů.
Zmatení, ambiciózní pacifisti.
Chápu.
V poslední době jsem se hodně mýlila.
Docela dost.
Proto jsem nemohla přijít na to, Co dnes číst.
Ano, připravovala jsem se.
Ale ve smyslu, co si vzít na sebe. (Smích) Příprava voleb, Pokusit se přijít na to, za čím a před čím, Před čím přicházím.
A to je poezie.
Přípraví vás to. Zacílí se na vás.
Proto budu číst báseň, Kterou jsem právě teď vybrala.
Ale budu vás potřebovat Abyste tu seděli tak 10 minut A podrželi ženu, která tu není.
Držte ji teď U vás.
Nemusíte vyslovit její jméno, stačí jí pouze držet.
Držíte ji?
Toto je "Únik před bombou"
Veškerá svatá historie zakázaná.
Nepsané knihy předpověděly budoucnost, promítnutou minulostí.
Má mysl přichází k rozumu Díky tomu, co se jeví jako nekonečné, Násilí mužem stvořené.
Čí syn to bude?
Který mužský potomek zahyne každý den?
Smrt naších chlapců nás vyburcuje.
Mrtvoly chováme v srdci.
Oplakáváme ženy, komplikované.
Mrchy jsou bity denně.
Profitujeme, věštby ignorujeme.
Válka a zub, solí smaltované dětství ubohé.
Hrající všemi barvami, ani jedno pořádné.
Nehledej ho za mnou. Nesu ho v sobě.
Žiju v cyklech světla a temnoty.
Rytmus je napůl zticha.
Teď to chápu, nikdy jsem nebyla tato, ani ta druhá.
Nemoc, zdraví, něžné násilí.
Myslím si těď, že nikdy jsem nebyla ryzí.
Před formou jsem byla bouří, Zaslepená, ignorantní - přesto jsem.
Lidé se stáhli do slepoty, zlomyslní.
Nikdy jsem nebyla ryzí.
Rozmazlená dívka před dozráním.
Jazyk mě nemůže učit.
Zažívám věci exponenciálně.
Všechno je všechno.
Žena ztrací 15, možná 20 členů rodiny.
Jiná ztrací 6.
Jiná ztrácí svou hlavu.
Jiná prohledává suť. Jiná se krmí odpadky.
Jiná se střelí do obličeje. Další zastřelí svého muže.
Jiná se sama svazuje.
Jiná porodí dítě.
Jiná zrodí hranice.
Jiná nevěří, že ji někdy najde láska.
Jinou nikdy nenašla.
Kam půjdou srdce uprchlíků?
Zlomená, uražená, Umístěná v místě, kam nepatří. Nechtějí být postrádáni.
Čelící nedostatku.
Truchlíme nad všemi, Nebo nic nejsme.
Má páteř se stáčí do spirály.
Propast táhnoucí se k a od lidských bytostí.
Kazetové bomby daleko za námi.
V podstatě minová pole.
Doutnající žal.
Sklizeň kontaminovaná tabákem.
Sklizeň bombarduje.
Dětské zoubky sklizně.
Sklizeň v úkrytu, dým.
Sklizeň je svědkem, dým.
Rozhodnutí, dým.
Spása, dým.
Vykoupení, dým.
Dech.
Nebojte se Toho, co vybuchlo.
Pokud musíte, Bojte se toho, co nevybuchlo.
Děkuji.
(Potlesk)
Říkal jsem si, že bych začal s malou prosbou.
Chtěl bych, abyste všichni na okamžik vypli, vy nebozí chudáčci a provedli inventuru svého zoufalého bytí.
(Smích) To byla rada, kterou dal sv. Benedikt svým vylekaným následovníkům v pátém století.
Byla to rada, kterou jsem se rozhodl řídit, když jsem překročil čtyřicítku.
Až do té chvíle jsem byl tím klasickým firemním bojovníkem - hodně jsem jedl, hodně pil, tvrdě jsem pracoval a zanedbával rodinu.
A rozhodl jsem se zkusit změnit svůj život.
Konkrétně jsem se rozhodl zkusit zabývat se ožehavým tématem rovnováhy pracovního a osobního života.
A tak jsem odešel z práce a zůstal na rok doma se svou ženou a čtyřmi malými dětmi.
Co jsem se ale o rovnováze mezi prací a osobním životem za ten rok naučil bylo, že mi přišlo celkem snadné vybalancovat osobní a pracovní život, když jsem žádnou práci neměl.
(Smích) Nic moc užitečná dovednost, zvlášť, když docházejí peníze.
A tak jsem se vrátil do práce, a od té doby posledních sedm let trávím potýkáním se, studiem a psaním o rovnováze mezi prací a osobním životem.
Vypozoroval jsem čtyři věci, o které bych se s vámi dnes podělil.
První z nich je, že pokud se chce společnost dostat v tomto tématu dále, musíme k sobě být upřímní.
Problémem je, že spousta lidí vykládá o rovnováze osobního a pracovního života spoustu nesmyslů.
Všechny ty diskuze o pružné pracovní době, nebo neformálních pátcích, nebo otcovské dovolené slouží jen k tomu, aby maskovaly podstatu věci, kterou je, že jistá zaměstnání a kariérní volby jsou z podstaty neslučitelné s možností být smysluplně zapojen - na denní bázi - do života mladé rodiny.
Prvním krokem vyřešení jakéhokoliv problému je pojmenovat realitu situace, ve které se nacházíte.
A realitou společenosti ve které žijeme je, že existují tisíce a tisíce lidí, žijících život tiše řvoucího zoufalství, kdy dlouhé hodiny těžce pracují v práci, kterou nesnášejí, aby si mohli koupit věci, které nepotřebují a omráčit s nimi lidi, které nemají rádi.
(Smích) (Potlesk) Já tvrdím, že možnost chodit v pátek do práce v džínách a tričku neřeší skutečnou podstatu problému.
(Smích) Za druhé jsem vypozoroval, že musíme čelit pravdě, že vláda a firmy za nás tento problém nevyřeší.
Měli bychom přestat hledat mimo nás.
Je na každém jedinci převzít kontrolu a zodpovědnost za způsoby života, který chceme vést.
Pokud sami nenavrhnete svůj život, někdo to udělá za vás a vám se možná nebude líbit jejich představa o rovnováze.
Je zvláště důležité - a tohle není to na webu, nebo jo? proto mě asi propustí - je zvláště důležité, abyste nikdy nesvěřili kvalitu svého života do rukou komerčních firem.
Nemluvím teď jen o těch špatných společnostech - o jatkách lidské duše, jak jim říkám.
(Smích) Mluvím o všech firmách.
Protože komerční firmy jsou v podstatě navrženy k tomu, vyždímat z vás co jen můžou.
Je to jejich podstatou, jejich DNA, je to to, co dělají - včetně těch dobrých firem s dobrým úmyslem.
Na jedné straně je možnost dát dítě do firemní školky skvělá a osvícená.
Na druhé straně jde o noční můru. Vlastě to jen znamená, že trávíte v té zatracené kanceláři více času.
Musíme být zodpovědní za nastavení a uplatňování hranic, které ve svém životě chceme.
Třetím pozorováním je, že musíme dávat pozor na časový rámec, na základě kterého posuzujeme svou rovnováhu.
Než jsem se po roce doma vrátil do práce, sedl jsem si a sepsal podrobný, postupný popis ideálně vyváženého dne, kterého jsem chtěl dosáhnout.
Vypadal takto: Probudit se odpočatý po dobrém nočním spánku.
Pomilovat se.
Jít se psem.
Nasnídat se se ženou a dětmi.
Znovu se pomilovat.
(Smích) Cestou do kanceláře zavézt děti do školy.
Tři hodiny pracovat.
Během oběda si zasportovat s kamarádem.
Pracovat další tři hodiny.
Potkat se s pár známými v hospodě a dát si brzký večerní drink.
Jet domů na večeři s mou ženou a dětmi.
Půl hodiny meditovat.
Pomilovat se.
Jít se psem. Opět se pomilovat.
Jít spát.
(Potlesk) Jak často, myslíte, že takový den nastal?
(Smích) Musíme být realističtí.
Nemůžete to všechno stihnout za den.
Je třeba protáhnout časový rámec, na základě kterého soudíme rovnováhu v našem životě, je ale třeba prodloužit jej bez toho, že bychom padli do pasti zvané "budu si užívat v důchodu, až budou děti pryč z domova, až se se mnou žena rozvede, až budu mít nalomené zdraví, až nebudu mít žádné kamarády ani zájmy."
(Smích) Den je příliš krátký a v důchodu je moc dlouhý.
Musí existovat střední cesta.
Čtvrté zjištění: K rovnováze musíme přistupovat s rovnováhou.
Minulý rok za mnou přišla známá - a nevadí jí, že o tom mluvím - přišla za mnou minulý rok a říká: "Nigele, četla jsem tvou knihu
a uvědomila jsem si, že můj život je úplně mimo rovnováhu.
Úplně v něm převládá práce.
Pracuji 10 hodin denně, 2 hodiny dojíždím.
Všechny moje vztahy nevyšly.
V mém životě není nic než práce.
Tak jsem se rozhodla převzít opratě a vyřešit to.
A začala jsem chodit do posilovny."
(Smích) Nechci se posmívat, ale být akční desetihodinovou kancelářskou krysou nemá nic společného s bytím v rovnováze a fit.
(Smích) Mimo milého cvičení ale existují i jiné oblasti života. Jde o intelektuální stránku, emoční stránku, duchovní stránku.
A pro rovnováhu se podle mě musíme zabývat všemi těmito oblastmi - ne jen udělat 50 sedů lehů.
To může být odrazující.
Protože lidé říkají, "sakra, kámo, já nemám na cvičení čas;
a chceš, abych chodil do kostela a volal matce."
A já tomu rozumím.
Skutečně rozumím tomu, že je to odrazující.
Ale příhoda, která se mi před několika lety stala mi dodala nový pohled na věc.
Moje žena, která je dnes někde tady v publiku, mi zavolala do kanceláře a řekla: "Nigele, musíš vyzvednout našeho nejmladšího syna." Harryho, "ze školy."
Protože musela být s našimi dalšími třemi dětmi ten večer někde jinde.
A tak jsem toho odpoledne odešel z práce o hodinu dřv a u bran školy vyzvedl Harryho.
Šli jsme do místního parku, zařádili si na houpačkách, zahráli si střelené hry.
Pak jsem ho vzal do místní kavárny na kopci a dali jsme si na svačinu pizzu, pak sešli z kopce domů a já ho vykoupal a oblekl mu jeho pyžamo s Batmanem.
Pak jsem mu přečetl kapitolu z knihy Roalda Dahla "Jakub a obří broskev".
Uložil jsem ho do peřin a přikryl, dal mu pusu na čelo a řekl "dobrou noc, kámo", a odcházel z jeho pokoje.
Jak jsem tak odcházel, řekl: "Tati?" Já na to: "Ano, synku?"
A on: "Tati, dneska to byl ten nejlepší den mého života."
Neudělal jsem nic, nevzal jsem ho do Disney Worldu ani mu nekoupil Playstation.
Chci tím říct, že na malých věcech záleží.
Získat větší rovnováhu neznamená dramaticky převrátit život.
Malými vklady na těch správných místech můžete radikálně přeměnit kvalitu svých vztahů a kvalitu svého života.
Navíc to, podle mě, může změnit společnost.
Protože pokud tak učiní dostatek lidí, můžeme změnit společenskou definici úspěchu z té přiblble zjednodušující představy, že ten, kdo má nejvíc peněz, když umře, vyhrává, na smysluplnější a vybalancovanou definici toho, jak dobře prožitý život vypadá.
A to, myslím, je myšlenka hodná šíření.
(Potlesk)
Už jako malou holku, co poprvé viděla Hvězdné války, mě fascinovala myšlenka osobních robotů.
A taky už jako malá holka jsem milovala představu robota, který s námi interaguje, spíš něco jako užitečný kámoš, kterému věříme, něco, co nás potěší, obohatí naše životy a pomůže nám zachránit nějakou tu galaxii.
Takže jsem věděla, že takoví roboti doopravdy neexistují, ale věděla jsem, že je chci stavět.
Uplynulo 20 let a já jsem postgraduální student umělé inteligence na MIT MIT (Massachusetts Institute of Technology). Píše se rok 1997 a NASA poprvé přístává s robotem na Marsu.
Ironií ale bylo, že roboti stále nebyli v našich domovech.
A pamatuju si, že jsem přemýšlela o všech důvodech, proč tomu tak je.
Jeden z nich mě ale zarazil více než ostatní.
Robotika byla hlavně o interakci věcí, nikoliv lidí -- rozhodně ne v takové podobě, která by nám byla přirozená a která by nám pomohla přijmout roboty do našich každodenních životů.
Pro mě to bylo takové bílé místo představující to, co roboti zatím nedokážou.
A tak jsem v tom roce začala stavět robota, Kismeta, prvního sociálního robota na světě.
A tak o tři roky -- a spoustu programování později, díky spolupráci s dalšími studenty v laboratoři, Kismet byl připraven začít interagovat s lidmi.
(Video) Vědec: Chci ti něco ukázat.
Kismet: (Nesmysl). Vědec: Tohle jsou hodinky, které jsem dostal od své přítelkyně.
Kismet: (Nesmysl). Vědec: Jo, podívej, má to i modré světýlko.
Tento týden jsem je málem ztratil.
Cynthia Breazeal: Takže Kismet interagoval s lidmi, něco jako nemluvně nebo batole, což si myslím, že odpovídá, protože byl opravdu první svého druhu.
Nemluvil žádným jazykem, ale to nevadilo.
Tenhle malý robot byl jaksi schopen vzbudit hluboko v nás něco lidského. A s tím také příslib úplně nového způsobu, jak můžeme interagovat s roboty.
Takže v posledních několika letech pokračuji v prozkoumávání tohoto mezilidského rozměru robotů v mediální laboratoři se svým vlastním týmem neskutečně talentovaných studentů.
Jeden z mých oblíbených robotů je Leonardo.
Leonarda jsem vyvinuli ve spolupráci se Stan Winston Studiem.
A tak vám chci ukázat jeden pro mě výjimečný okamžik.
Tohle je Matt Berlin, který komunikuje s Leem - - představuje Leovi nový předmět.
A protože je nový, Leo neví, co s ním.
Ale podobně jako my, může se o něm něco dozvědět pomocí pozorování Mattových reakcí.
(Video) Matt Berlin: Ahoj Leo.
Leo, tohle je Cookie Monster (Sušenková příšera)
Dokážeš najít Cookie Monstera (Sušenkovou příšeru)?
Leo, Cookie Monster (Sušenková příšera) je velmi zlá.
Ona je velmi zlá, Leo.
Cookie Monster (Sušenková příšera) je velmi, velmi zlá.
Je to strašidelná příšera.
Chce ti vzít tvé sušenky.
(Smích) CB: Takže, Leo a Cookie možná měli těžší začátky, ale nyní spolu už vycházejí v pohodě.
Takže co jsem se naučila během návrhu těchto systémů je to, že roboti jsou v podstatě skutečně úchvatnou společenskou technologií. V podstatě je to jejich schopnost probudit v nás sociální cítění a interagovat (komunikovat) s námi jako s partnerem, to je jádrem jejich fungování.
A s touto změnou úhlu pohledu si můžeme nyní začít klást nové otázky a představovat nové možnosti, nad kterými bychom se jinak asi nezamysleli.
Ale co vlastně mám na mysli tím, že v nás "probouzí sociální cítění"?
Jednou z věcí, které jsme se naučili je to, že pokud navrhujeme roboty ke komunikaci s lidmi tak, aby měli stejnou řeč těla, stejná neverbální gesta jako lidé -- jako zde náš humanoidní robot Nexi -- zjišťujeme, že lidé reagují na roboty velmi podobně jako na lidi.
Lidé používají tyto podněty k určení toho, jak je někdo přesvědčivý, sympatický, okouzlující, nebo důvěryhodný.
Ukazuje se, že u robotů to funguje stejně.
Nyní se ukazuje, že roboti se vlastně stávají opravdu zajímavým vědeckým nástrojem umožňujícím porozumět lidskému chování.
Odpovídá na otázky jako třeba jak jsme schopni z krátkého setkání odhadnout důvěryhodnost druhé osoby.
Má se za to, že mimika hraje roli, ale jakou?
Je to o tom, že vyjadřujeme mimikou určitá gesta?
Ukazuje se, že je velmi těžké se toto naučit, nebo pochopit pozorováním ostatních, protože když interagujeme, děláme všechna tato gesta automaticky.
Nemůžeme je pečlivě ovládat, protože je děláme podvědomě.
Ale u robotů můžeme.
Jako třeba na tomto videu, které pochází z laboratoře Davida DeStenoa z Northeastern University (Severovýchodní univerzity).
Je to psycholog, se kterým spolupracujeme.
Vědec pečlivě ovládá Nexiho podněty, aby byl schopen studovat tuto problematiku.
A to podstatné je -- důvod, proč tohle funguje, je -- že se ukazuje, že lidé se chovají lidsky i když interagují s robotem.
Díky tomuto klíčovému zjištění si můžeme nyní představit nové možnosti využití robotů.
Například, když roboti reagují na neverbální podněty, možná by se dali použít jako skvělá, nová komunikační technologie.
Představte si tohle: Co třeba robotické příslušenství pro váš mobil?
Zavoláte kamarádce, ona vloží svůj mobil do robota, a abrakadabra, jste MeBot (JáBot) -- můžete navázat oční kontakt, bavit se s přáteli, můžete se pohybovat, gestikulovat, možná skoro tak dobré jako tam přímo být.
Nebo ne? K prozkoumání této problematiky můj student, Siggy Adalgeirsson, provedl studii, při které pozval lidské účastníky, lidi, do naší laboratoře, aby splnili kolaborativní úkol s kolegou na dálku.
Úkol zahrnoval věci, jako pozorování objektů na stole o nichž se diskutovalo v souvislosti s jejich důležitostí a relevancí pro daný úkol -- nakonec se jednalo o hru o přežití -- a poté bylo třeba předměty oznámkovat podle jejich přínosu a důležitosti.
Vzdálený kolega byl experimentátorem z naší skupiny a byly použity tři různé technologie pro interakci s ostatními účastníky.
První technologií byla pouze obrazovka.
Něco jako dnešní videokonference.
Druhá technologie byla obohacena o mobilitu, takže obrazovka měla pohyblivý podstavec.
To je něco jako dnešní teleprezenční roboti, pokud jste je viděli. Tak asi taková situace.
A potom plně se vyjadřující MeBot (JáBot).
Po skončení interakce byli účastníci požádáni, aby ohodnotili kvalitu interakce s danou technologií, respektive vzdáleným kolegou, pomocí té dané technologie z více úhlů pohledu.
Sledovali jsme psychologické zapojení -- kolik empatie cítili k druhé osobě.
Sledovali jsme celkovou angažovanost.
Sledovali jsme jejich vůli spolupracovat.
Tohle jsou výsledky při použití pouhé obrazovky.
Když se přidá mobilita -- možnost pohybovat se po stole -- čísla trochu stoupnou.
A ještě více vzrostou, když se přidá možnost plného vyjadřování.
Takže to vypadá, že toto fyzicky-sociální ztělesnění vlastně skutečně pomáhá.
Zkusme nyní zasadit tento příběh do kontextu.
V dnešní době jsou jednotlivé části rodin od sebe čím dál více vzdálené, což si vybírá svou daň na rodinných vztazích a rodinných poutech na dálku.
Já mám například tři malé kluky a chci, aby měli dobrý vztah s jejich prarodiči.
Ale moji rodiče žijí tisíce mil daleko, takže se s mými syny moc často nesetkávají.
Zkoušíme Skype, telefony, ale kluci jsou malí -- a prostě si nechtějí povídat, chtějí si hrát.
Oni zbožňují nápad mít roboty jako nový druh technologie umožňující hraní si na dálku.
A tak si dokážu představit, že zanedlouho -- bude moci moje mamka vzít počítač, otevřít prohlížeč a připojit se do malého robota.
A jako babička-bot si bude moci hrát, skutečně hrát, s mými syny, jejími vnuky, v reálném světě s reálnými hračkami.
Dokážu si představit babičky schopné hrát společenské hry s jejich vnučkami a jejich kamarády, a budou schopné sdílet všemožné další domácí aktivity jako například pohádku na dobrou noc.
A pomocí této technologie se budou moci stát aktivními účastníky životů jejich vnoučat takovým způsobem, jakým to dnes není možné.
Podívejme se na další oblasti jako třeba zdraví.
V současné době ve Spojených státech má 65 % lidí nadváhu nebo jsou obézní, a i pro naše děti je to nyní velký problém.
A víme, že v pokročilejším věku, pokud jste obézní jako dítě, může obezita vést k chronickým nemocem, což nejen snižuje kvalitu života, ale také vytváří ekonomické břímě pro systém zdravotní péče.
Ale pokud roboti dokážou být poutaví, pokud s nimi budeme rádi spolupracovat a pokud budou roboti přesvědčiví, tak vám může robot pomoct držet dietu nebo dodržovat tréninkový plán, možná mohou pomoci s udržováním váhy.
Něco jako digitální Jiminy -- stejně jako ve známé pohádce -- taková přátelská bytost poskytující oporu, která je vždy nablízku, aby nám pomohla udělat správné rozhodnutí správným způsobem, ve správném čase, abychom si vytvořili zdravé návyky.
A tak jsme se zabývali tímto nápadem v naší laboratoři.
Tohle je náš robot, Autom.
Cory Kidd vyvinul tohoto robota v rámci své dizertační práce.
A byl navržen tak, aby byl výživovým poradcem a osobním trenérem.
Měl pár jednoduchých neverbálních dovedností.
Mohl s vámi navázat oční kontakt.
Mohl sdělovat informace pomocí obrazovky.
Mohli jste použít jeho obrazovku na vložení informací, jako například kolik jste ten den snědli kalorií, jak moc jste cvičili.
A on vám potom pomáhal udržovat záznamy.
A ten robot mluvil syntetickým hlasem, aby s vámi navázal dialog, navržený po vzoru skutečných trenérů a pacientů a tak dále.
A s vámi by vytvořil pracovní spojenectví pomocí tohoto dialogu.
To by vám pomohlo nastavit cíle a sledovat postup, a také pomoci vás motivovat.
Zajímavou otázkou je, zda na tom sociálním ztělesnění opravu záleží? Záleží na tom, že je to robot?
Nebo je to jen o kvalitě rad a informací?
Abychom tuto otázku zodpověděli, provedli jsme studii poblíž Bostonu, během které jsme otestovali tři různé technologie ve třech různých domácnostech po dobu několika týdnů.
V prvním případě to byl robot, kterého tu vidíte, Autom.
Druhým byl počítač, na jehož dotykové obrazovce běželo to stejné rozhraní s těmi stejnými dialogy.
Kvalita rad byla totožná.
Třetím byl jen papírový zápisník a pero, protože to je standardní postup, když se začíná s dietou nebo tréninkovým programem.
Jednou z věcí, na které jsme se zaměřili, nebylo, kolik lidé zhubli, ale jak dlouho interagovali s robotem.
Protože tou hlavní výzvou není samotné hubnutí, ale spíše udržení snížené váhy.
A čím déle vydržíte interagovat s danou technologií, tím větší je potenciál dlouhodobého úspěchu.
Takže tou první věcí, kterou jsme zkoumali, bylo, jak dlouho lidé interagovali s těmito systémy.
Ukázalo se, že lidé interagovali s robotem mnohem déle, přestože kvalita informací byla totožná jako na počítači.
Když jsme požádali lidi, aby systémy zhodnotili z hlediska kvality pracovního spojenectví, lidé dali robotovi vyšší známky a také mu více důvěřovali.
(Smích) A když se podíváte na emocionální angažovanost, rozdíl byl zřejmý.
Lidé dávali robotům jména.
Oblékali je.
(Smích) A dokonce když jsme si přišli robota na konci studie vyzvednout, šli se s robotem rozloučit.
A tohle se nedá říct o počítači.
Poslední věcí, o které chci dneska mluvit, je budoucnost dětských médií.
Víme, že v dnešní době tráví děti spoustu času před obrazovkami, ať už je to televize, počítačové hry, nebo cokoliv jiného.
Mí synové, oni prostě milují obrazovku.
Milují obrazovku. Ale já chci, aby si hráli; jako máma chci, aby si hráli hry v reálném světě.
A tak pracuje můj tým na novém projektu, který vám chci dnes představit, jmenuje se Playtime Computing, a zamýšlí se nad tím, co je vlastně tak poutavé na digitálních médiích a pokusit se to přenést z obrazovek do reálného světa dětí, kde to může nabrat mnoho vlastností z reálných her.
Tak tady je první výsledek tohoto nápadu, ve kterém mohou být znaky fyzické, nebo virtuální, a ve kterém digitální obsah doslova vystupuje z obrazovky do reálného světa a naopak.
Připomíná mi to Atari Pong této hry se smíšenou realitou.
Ale můžeme posunout ten nápad ještě dále.
Co když -- (Hra) Nathan: Už je to tady, jáj!
CB: -- samotný znak přijde do našeho reálného světa?
Ukazuje se, že děti zbožňují, když se znak zhmotní a vstoupí do jejich reálného světa.
A když je v jejich světě, mohou s ním navázat vztah a hrát si s ním způsobem, který je naprosto odlišný od toho, jak si s ním hrají na obrazovce.
Další důležitou myšlenkou je podmínka přetrvávání znaků napříč realitami.
Takže co děti změní v reálném světě, se musí přenést do toho virtuálního.
A tak zde, Nathan změnil písmeno A na číslici 2.
Můžete si třeba představit, že tyto symboly dávají znakům zvláštní moc, když vstoupí do virtuálního světa.
Takže oni teď posílají ten znak zpět do toho virtuálního světa.
A ten znak má teď číselnou moc.
A potom konečně, to, o co se tu snažím, je vytvořit opravdu úchvatný zážitek pro děti, kde budou cítit, že jsou součástí příběhu, součástí toho zážitku.
A já chci skutečně vyšperkovat jejich představivost stejně, jako byly moje představy vyšperkovány, když jsem jako malá holka sledovala "Hvězdné války".
Ale já chci jít ještě dál.
Chci, aby si tyto zážitky samy vytvářely.
Chci, aby si mohly doslova vybudovat za svých představ vlastní zážitky.
Takže zkoumáme mnoho nápadů v oblastech teleprezence a smíšené reality, abychom doslova umožnili dětem projektovat jejich nápady do tohoto prostoru, kde s nimi mohou interagovat další děti a dále je rozvíjet.
Doopravdy chci přijít s novými možnostmi dětských médií, které podporují kreativitu a učení a inovaci.
Myslím, že je to nesmírně důležité.
A tak tohle je nový projekt.
Pozvali jsme děti do tohoto prostoru a jim se to moc líbí.
Ale řeknu vám, že to, co se jim líbí úplně nejvíc, je ten robot.
To, co je zajímá, je ten robot.
Roboti v nás vzbuzují něco lidského.
A tak ať už nám pomáhají se stát kreativními, inovativními, nebo nám pomáhají se cítit více propojeni s druhými navzdory vzdálenosti, nebo jsou náš kámoš, kterému věříme, který nám pomáhá dosáhnout našich osobních cílů a stát se lepšími lidmi, pro mě osobně, roboti jsou pouze o lidech.
Děkuji vám.
(Potlesk)
(Pískání) (Potlesk) Děkuji.
(Potlesk) Děkuji mockrát.
Toto bylo pískání.
Pokusím se o angličtinu.
Co je to za baculatého, kudrnatého týpka z Holandska – proč píská? No, pískám od svých čtyř let – zhruba čtyř.
Můj táta si vždycky pískal po celém domě. Myslel jsem, že je to součást komunikace v naší rodině.
Tak jsem pískal s ním.
A než mi bylo 34, vždycky jsem lidi pískáním štval. Protože, abych byl upřímný, moje pískání je taková úchylka.
Pískal jsem si sám, pískal jsem si ve třídě, pískal jsem si na kole, pískal jsem všude.
A pískal jsem i na štědrovečerním večírku u tchána a tchyně.
A ti pouštěli, podle mého mínění, příšernou vánoční hudbu.
A já když slyším hudbu, která se mi nelíbí, snažím se jí vylepšit.
Takže "Rudolph the Red-nosed Reindeer" – znáte ji?
(Pískání) Ale může znít taky takhle.
(Pískání) Ale během vánočního večírku – dokonce během večeře – je to velmi otravné.
Tak mě moje švagrová párkrát požádala: "Prosím, přestaň pískat."
Ale já prostě nemohl.
A v jedné chvíli – a už jsem měl nějaké to víno, to musím přiznat -- v jedné chvíli jsem řekl: "Kdyby byla v pískání soutěž, zúčastnil bych se."
A o dva týdny později jsem dostal textovku: "Jedeš do Ameriky."
(Smích) Tak dobře, jedu do Ameriky.
Rád bych, ale proč? Tak jsem jí hned zavolal, samozřejmě.
Hledala na internetu a našla mistrovství světa v pískání – v Americe, samozřejmě.
Nečekala, že bych tam jel.
A ztratil bych svou tvář.
Nevím, jestli je to správně anglicky.
Ale Holanďané tady ví, co myslím.
(Smích) Ztratil jsem svou tvář.
(Potlesk) A ona si myslela: "Nikdy tam nepojede."
Ale já to skutečně udělal.
Takže jsem jel do Louisburgu v Severní Karolíně, na jihovýchodě Spojených Států, a vstoupil jsem do světa pískání.
A taky jsem se zúčastnil mistrovství světa a vyhrál jsem ho, v roce 2004.
(Potlesk) To bylo – To bylo samozřejmě zábavné.
A abych obhájil svůj titul – jako judisté a sportovci – říkal jsem si, tak, vrať se v roce 2005, a zase jsem vyhrál.
Pak jsem se nemohl pár let účastnit. A v roce 2008 jsem se zúčastnil znovu,
v japonském Tokiu, a zase jsem vyhrál.
Takže co se děje teď – stojím tady v Rotterdamu, v krásném městě, na velkém pódiu a mluvím o pískání. Já si ve skutečnosti teď pískáním vydělávám.
Opustil jsem svoji práci zdravotního bratra.
(Potlesk) A snažím se žít svůj sen – tedy, ve skutečnosti to nikdy nebyl můj sen, ale zní to dobře.
(Smích) Dobře, já tady nejsem jediný, kdo píská.
Říkáte "He? Co tím myslí?"
No, vy totiž budete pískat se mnou.
A pak se vždycky stane to samé: lidi koukají jeden na druhého a myslí si "Bože.
Proč? Můžu jít pryč?" Ne, nemůžete.
Je to skutečně velmi jednoduché:
Skladba, kterou budu pískat, se jmenuje "Fête de la Belle."
Je dlouhá zhruba 80 minut.
Ne, ne, ne. Má čtyři minuty.
Chci s vámi nejdřív to pískání nacvičit.
Tak já zapískám tón.
(Pískání) (Smích) Pardon. Zapomněl jsem na jednu věc. Vy máte pískat tentýž tón co já.
(Smích) Slyšel jsem širokou škálu tónů.
(Pískání) To je slibné.
To je slibné.
Řeknu technikům, aby zapnuli hudbu.
Až to začne, jenom vám ukážu, kde máte pískat, a uvidíme, co se stane.
Ha. Omlouvám se, technici.
(Smích) Jsem na to tak zvyklý.
Pouštím to sám.
Dobře, tady to je.
(Smích) (Hudba) (Pískání) Dobře.
(Pískání) Je to jednoduché, ne?
(Pískání) Teď přijde sólo. Navrhuji, abych ho zapískal sám.
(Pískání) (Potlesk) Max Westerman: Geert Chatrou, mistr světa v pískání.
Geert Chatrou: Děkuji vám. Děkuji.
Chci, abyste se podívali na toto mimino.
Zaujmou vás její oči a kůže vás bude nabádat k dotyku.
Ale dnes budu mluvit o něčem, co nemůžete vidět,
o tom, co se děje v jejím malém mozečku.
Moderní nástroje neurovědy ukazují, že to, co se v něm děje, nemá daleko k hotovým zázrakům.
A to, co zjišťujeme vrhá světlo na to co spisovatelé a básníci popisují jako „nadpozemskou otevřenost“ dětské mysli.
Zde vidíme matku v Indii hovořící jazykem Koro, což je nově objevený jazyk.
Mluví jím ke svému dítěti. Tato matka –
a dalších 800 lidí na světě mluvících jazykem Koro – chápe, že – aby byl jazyk zachován – jím musí mluvit na své děti.
A v tomto spočívá ta kritická hádanka.
Proč nemůžete zachovat jazyk tím, že jím budete mluvit na vás a na mě, na dospělé?
Inu, má to něco málo do činění s vaším mozkem.
Co vidíme zde je fakt, že jazyk má kritické období pro učení.
Přečíst tento snímek, vyžaduje podívat se na svůj věk na horizontální ose.
(Smích) Na vertikální pak uvidíte svou schopnost osvojit si druhý jazyk.
Kojenci a děti jsou géniové dokud jim není sedm a od té doby schopnost neustála upadá.
Po pubertě mizíme z grafu.
Žádní vědci tuto křivku nezpochybňují, ale laboratoře na celém světě se snaží přijít na to, proč to tak funguje.
Práce v mé laboratoři se zaměřuje na první kritické období ve vývoji – to je období, ve kterém se kojenci snaží ovládnout zvuky užívané v jejich jazyce.
Myslíme si, že studiem toho, jak se ty zvuky učí, získáme model pro zbytek jazyka, možná i pro kritická období, která mohou nastat v dětství pro sociální, emocionální a kognitivní vývoj.
Takže studujeme děti za použití techniky, kterou používáme po celém světě a se zvuky všech jazyků.
Dítě sedí na klíně jednoho z rodičů a my je učíme obrátit hlavu, když se zvuk změní – třeba z „á“ na „í“. Když to udělají v příslušném čase,
rozsvítí se černá krabička a malá panda zabuší na bubínek.
Šestiměsíční děti to milují.
Co jsme zjistili?
Nu, děti po celém světě jsou něco co ráda popisuji jako občané světa;
dokáží rozlišit všechny zvuky všech jazyků bez ohledu na to, v jaké zemi testujeme a jaký jazyk používáme. Je to pozoruhodné zejména proto, že to vy ani já nedokážeme.
Jsme kulturou omezení posluchači. Dokážeme rozlišit zvuky našeho vlastního jazyka,
ale už ne těch cizích. Takže se nabízí otázka:
kdy se tito obyvatelé světa změní v jazykem omezené posluchače jako jsme my?
Odpověď je: před jejich prvními narozeninami.
Tady můžete vidět výkony na onen úkol s hlavou u dětí testovaných v Tokiu a ve Spojených státech, tady v Seattlu, jak poslouchají „ra“ a „la“ – zvuky důležité v angličtině, ale ne v japonštině.
Od šesti do osmi měsíců si děti vedou naprosto stejně.
O dva měsíce později se děje něco pozoruhodného.
Děti ve Spojených státech si vedou mnohem lépe, děti v Japonsku se rapidně zhoršují, ale obě skupiny dětí se připravují pro naprosto stejné jazyky, které se budou učit. Otázkou je, co se děje
během toho dvouměsíčního kritického období?
Je to období zvukového vývoje, ale co se tam přesně děje?
Dějí se tam dvě věci.
Za prvé, děti nám pozorně naslouchají a vedou si statistiky o tom co slyší – vedou si statistiky. Poslechněte si teď dvě matky hovořící řečí matek –
univerzálním jazykem, kterým mluvíme k dětem – první ukázka je anglicky, druhá japonsky.
(Video) Anglická matka: Ách, miluju ta tvá velká modrá očka – jsou tak pěkná a milá.
Japonská matka: [japonština] Patricia Kuhl: Během výkonu mluvení, kdy děti jen poslouchají, si pro sebe dělají statistiku jazyka, který slyší.
Tato rozdělení rostou.
A zjistili jsme, že děti jsou na tyto statistiky citlivé, a že statistiky japonštiny a angličtiny jsou velmi, velmi rozdílné.
Angličtina má hodně R a L,
jak ukazuje toto rozdělení.
Rozdělení japonštiny je naprosto odlišné, zde vidíme skupinu zvuků mezi R a L, známých jako japonské R.
Takže, děti vstřebávají statistiku jazyka a to mění jejich mozek; mění je to z občanů světa na kulturou omezené posluchače jako jsme my.
Avšak my, jako dospělí již nejsme schopni vstřebat tyto statistiky.
Jsme ovládáni zpodobněními v naší paměti, které se vyvinuly během našeho raného vývoje.
Takže zde pozorujeme, jak se mění naše modely tohoto kritického období.
Z matematického hlediska můžeme tvrdit, že učení se jazykovému materiálu se může zpomalit, když se ono rozdělení ustálí.
Přináší to spoustu otázek o bilinguálních lidech.
Bilinguální musí v mysli opatrovat dvojí statistiky najednou a přeskakovat mezi nimi, jednu po druhé, podle toho, s kým zrovna mluví.
Zeptali jsme se tedy sami sebe, jestli mohou děti zaznamenávat statistiku nového jazyka?
Testovali jsme to tak, že jsme americké děti, které nikdy druhý jazyk neslyšely, poprvé vystavili mandarínštině během kritického období.
Věděli jsme, že když byli testováni monolingvisté v Taipei a Seattlu na zvuky mandarínštiny, vykazovali stejný vzorec.
V šesti až osmi měsících si jsou naprosto rovni.
O dva měsíce později se děje to neuvěitelné.
Děti z Taiwanu si vedou lépe, ne ty americké.
Provedli jsme to, že jsme vystavili americké děti během onoho období mandarínštině.
Bylo to jak kdyby přijeli mandarínští příbuzní na měsíční návštěvu a nastěhovali se do vašeho domu a mluvili na děti na 12 sezeních.
Takhle to vypadalo v laboratoři. (Video) Mandarínský mluvčí: [mandarínština]
PK: Co jsme to tedy provedli těm malým mozečkům? (Smích)
Museli jsme zřídit i kontrolní skupinu, abychom se ujistili, že jen samotný příchod do laboratoře nevylepší vaše znalosti mandarínštiny.
Takže jsme vzali skupinku dětí a nechali je naslouchat angličtině.
Jak můžeme vidět na tomto grafu, vystavení angličtině nevylepšilo jejich mandarínštinu.
Ale podívejte se, co se stalo dětem, které byly vystaveny mandarínštině během 12 sezení.
Byly stejně dobré jako děti na Taiwanu, které jí naslouchaly po deset a půl měsíce.
Ukazuje to, že děti si vedou statistiku nového jazyka.
Cokoli jim předložíte, to si zaznamenají.
Zajímalo nás však také, jakou roli v tomto cvičení hrály lidské bytosti.
Vytvořili jsme tedy další skupinu dětí, ve které se dětem dostalo stejné dávky dvanácti sezení, ovšem z televizní obrazovky,
a jinou skupinu dětí, které byly vystaveny jen zvuku a dívaly se na obrazovce jen na plyšového medvěda.
Co se tedy v jejich mozcích dělo?
Tady vidíte výsledky jen zvukového záznamu – naprosto žádné učení – a výsledky videa – opět žádné učení.
Lidská bytost je nezbytná pro to, aby si dítě vedlo statistiku.
Společenská část mozku řídí, kdy si děti vedou své statistiky. Chceme se dostat dovnitř mozku
a pozorovat, jak se to děje, když děti sedí před televizí oproti tomu, když sedí před lidskou bytostí.
Naštěstí máme nový přístroj, MEG (měřící magnetickou aktivitu mozku), který nám to umožňuje.
Vypadá jako fén z Marsu. Ale je naprosto bezečný,
neinvazivní a tichý.
Díváme se s milimetrovou přesností co se týče prostoru a s milisekundovou přesností v čase užítím 306 SQUIDů – to jsou supravodivé senzory které užívají kvantovou intereferenci – k zachycení magnetického pole, které se mění podle toho, jak zrovna myslíme.
Jsme první na světě, kteří zaznamenávali děti na přístroji MEG během toho, co se učily.
Toto je malá Emma.
Je jí šest měsíců.
Poslouchá nejrůznější jazyky ve sluchátkách v jejích uších.
Můžete vidět, jak se tam vrtí.
Monitorujeme posici její hlavy pomocí terčíků v čepičce, takže se může hýbat naprosto bez omezení.
Je to technická přehlídka síly.
Co vidíme?
Vidíme dětský mozek.
Jakmile díte uslyší slovo ve svém jazyce, vnímání zvuku se rozjasní a následně i oblasti okolo, takže si myslíme, že se vztahují ke spojování, udržují mozek koordinovaný s jinými oblastmi, a následkem toho že jedna oblast mozku aktivuje jiné.
Vstupujeme do významného a zlatého věku znalosti mozkového vývoje u dětí.
Budeme schopni pozorovat dětský mozek při tom jak zažívají emoce, jak se učí mluvit a číst, jak řeší příklady v matematice, jak dostávají nápad.
Budeme schopni vynalézt řešení ovlivňující přímo mozek pro děti s poruchami učení.
Jak popisovali básníci a spisovatelé, budeme schopni vidět, myslím, tu úžasnou otevřenost, bytostnou a naprostou otevřenost dětské mysli.
Při výzkumu dětského mozku odhalíme hluboké pravdy o tom, co to znamená být člověkem, a během toho můžeme být schopni napomoci udržovat naše mysli otevřené učení po celý život. Děkuji vám.
(Potlesk)
Pat Mitchellová: Co symbolizuje vaše brož?
Madeleine Albrightová: Boj proti diskriminaci žen.
PM: Aha.
To je podle mě pro TEDWoman dobrá volba.
MA: Když ráno vstávám, dlouho přemýšlím nad tím, co všechno se ten den může stát.
Žádná z těchto broží by tu nebyla nebýt Saddáma Husajna.
Povím vám, co se stalo.
Dostala jsem se k OSN jako velvyslankyně USA. Bylo to po Válce v Zálivu. A já byla vyškolená velvyslankyně.
Příměří tehdy vyústilo v řadu sankčních opatření a já měla za úkol neustále říkat o Saddámu Husajnovi naprosto strašlivé věci, což si zasloužil – napadl jinou zemi.
A z ničeho nic se v novinách v Bagdádu objevila báseň, která mě přirovnávala ke spoustě věcí, mimo jiné i k bezpříkladnému hadu.
A od té doby mám brož s hadem.
Měla jsem ji pokaždé, když jsme mluvili o Iráku.
(Smích) A když jsem se pak setkala s novináři, upřeli na ni pozornost a zeptali se: „Proč nosíte tu brož s hadem?“
Odpověděla jsem: „Protože mě Saddám Husajn přirovnal k bezpříkladnému plazu.“
Pak jsem si pomyslela, no fajn, toto je zábava.
Tak jsem si koupila spoustu broží, které se týkají toho, co budeme daný den dělat.
A tak to celé začalo.
PM: Jak velká je vaše sbírka?
MA: Obrovská.
Teď je na cestách.
Momentálně v Indianapolisu, předtím v Smithsonianovském muzeu.
Doprovází ji kniha s názvem „Tajná řeč broží“.
(Smích) PM: To je dobrý nápad.
Vzpomínám si na dobu, kdy jste jako první žena zastávala pozici ministryně zahraničí Hodně se tehdy mluvilo o tom, co jste měla na sobě, jak jste vypadala. Stává se to mnohým ženám, zejména když jsou v té roli jako první.
Jak to všechno vnímáte vy? MA: No, trochu mě to irituje, protože nikoho nezajímá, co nosí muži.
Ale lidé si všímali toho, co jsem na sobě měla já.
Zajímavé na tom bylo, že než jsem přišla do New Yorku jako velvyslankyně OSN, mluvila jsem s Jeane Kirkpatrickovou, která byla velvyslankyní přede mnou, a ta řekla: „Musíš se zbavit svého profesorského oblečení.
Musíš vypadat jako diplomatka."
To mi zavdalo spoustu příležitostí jít na nákupy.
Ale stále tu byly všechny ty otázky jako Nosila jsi klobouk? Jak krátká byla tvoje sukně?
A jedna z těch věcí – pamatujete si, jak Condoleezza Rice měla při jedné příležitosti kozačky a sklidila kvůli tomu kritiku.
Žádného chlapa takhle nekritizují. Ale to je to nejmenší.
PM: Pro nás všechny, muže i ženy, to je hledání toho, jak definovat své role a chovat se podle nich tak, abychom něco dokázali pro budoucnost.
Jak jste zvládala dvojí roli - neochvějné diplomatky a silného hlasu této země pro zbytek světa? Jak jste se cítila jako pečující matka a babička?
Jak jste to všechno zvládala?
MA: No, velmi zajímavé to bylo, že se mě zeptali, jaké to je být první ministryní zahraničí, už pár minut po mém jmenování.
Řekla jsem: „Jsem ženou už 60 let, ale ministryní zahraničí jsem jen pár minut.
Takže to je krok kupředu.“
(Smích) Ale v podstatě jsem ráda ženou.
Přihodila se taková věc – myslím, že v publiku bude pár lidí s podobnou zkušeností. Šla jsem na své první zasedání v OSN. A tam to všechno začalo, protože to je velmi maskulinní organizace.
Takže tam tak sedím – z 15 členů Rady bezpečnosti je 14 mužů a všichni na mě zírají. Pomyslela jsem si – znáte to -
chcete odhadnout atmosféru v místnosti, jsem jim sympatická
a řeknu něco opravdu inteligentního?
A pak mě napadlo, moment.
Sedím za cedulkou s nápisem USA a když dnes nic neřeknu, hlas Spojených států nebude vyslyšen. Bylo to poprvé, když jsem měla pocit, že musím překonat sama sebe a svůj běžný, žensky zdráhavý styl. Rozhodla jsem se, že promluvím ve jménu naší země.
Stávalo se to pak vícekrát při různých příležitostech, ale opravdu si myslím, že v mnoha hledech je to ohromná výhoda být ženou.
Myslím si, že jsme mnohem lepší v osobních vztazích a máme samozřejmě schopnost využívat toho, když je to nezbytné.
Ale musím vám říct, moje nejmladší vnučka, když jí bylo sedm, se zeptala své matky, mé dcery, „Co je na tom, že je babička byla ministryní zahraničí?
Vždyť ministryněmi zahraničí jsou vždy ženy."
(Smích) (Potlesk) PM: Protože v dnešní době – (MA: Asi tak.)
PM: Jaká změna to je.
Když teď cestujete po světě, což děláte často, co si myslíte o tom obecném smýšlení ohledně žen a dívek?
Kde teď jsme?
MA: Myslím, že se pomalu měníme, ale samozřejmě by se našla spousta zemí, kde se nic nezměnilo.
To tedy znamená, že musíme mít na paměti, že zatímco mnoho z nás má ohromné příležitosti – a vy, Pat, jste ve svém oboru špičkou - existuje také mnoho žen, které nejsou schopné postarat se o sebe a pochopit, že si ženy musí navzájem pomáhat.
Cítila jsem pak – a dívala jsem se na to z pohledu národní bezpečnosti – když jsem byla ministryní zahraničí, rozhodla jsem se, že ženské záležitosti budou středobodem americké zahraniční politiky, nejen proto, že jsem feministka, ale protože jsem věřila, že společnost na tom bude lépe, když budou ženy více zapojeny do politického a ekonomického života. a že hodnoty se předávají z generace na generaci. Zlepší se zdravotnictví a školství a země zažívá větší ekonomickou prosperitu.
Myslím, že nám náleží – nám které žijeme v různých zemích, kde máme ekonomickou i politickou moc - že musíme pomáhat jiným ženám.
Opravdu jsem se tomuto oddala, jak na půdě OSN, tak jako ministryně zahraničí.
PM: Neosočil se na vás někdy někdo, že z toho děláte středobod zahraniční politiky?
MA: Pár lidí.
Podle mě si mysleli, že je to jen vedlejší téma.
Dospěla jsem k závěru, že ženské otázky jsou jedny z nejsložitějších, protože se týkají života a smrti v tolika ohledech - a protože, jak jsem už řekla, zásadně ovlivňují, jak nahlížíme na věci.
Například – některé války během mého funkčního období - ve spoustě z nich byly ženy hlavními oběťmi.
Například, když jsem začínala, války na Balkánu.
Ženy v Bosně byly znásilňovány.
Pak jsme zřídili tribunál pro válečné zločiny, který se zabýval přesně těmito otázkami.
A jen tak mimochodem, když jsem nastoupila do OSN, měla tehdy 183 členů.
Dnes je jich 192.
Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem nemusela sama vařit.
Řekla jsem své asistentce: „Pozvěte všechny stálé zástupkyně z OSN.“
A myslela jsem si, že až dorazím do svého bytu, bude tam spousta žen.
Dorazila jsem a bylo tam 6 dalších žen, ze 183 lidí.
Země, které měly ženské zástupkyně, byly Kanada, Kazachstán, Filipíny, Tirinidad Tobago, Jamajka, Lichtenštejnsko a USA.
Jako Američanka jsem se rozhodla sestavit výbor.
(Smích) Takže jsme se sdružily a nazvaly se G7.
(Smích) PM: To jako Girl Seven? (MA: Girl Seven.)
[7 žen, pozn. překl.] MA: Lobovaly jsme ve jménu ženských otázek.
Dokázaly jsme získat dvě soudkyně do onoho tribunálu pro válečné zločiny.
Díky tomu se stalo, že bylo možné prohlásit znásilnění jako válečnou zbraň, zločin proti lidskosti.
(Potlesk) PM: Když se rozhlédnete po světě a vidíte, že se v mnoha případech – v západních zemích zcela určitě – ženy se postupně dostávají do vedoucích pozic a že i v jiných ohledech padají další bariéry, ale i přesto to je mnoho násilí, stále mnoho problémů, ale naštěstí teď slyšíme o rostoucím počtu žen u jednacích stolů.
Byla jste u těch stolů v době, kdy tam mnoho žen nebylo - možná vy jeden hlas - a možná ještě jedna nebo dvě ženy.
Myslíte si – a můžete nám říct proč –, že nastane nějaká významnější změna u otázek jako je násilí mír, konflikty a jejich řešení na nějaké udržitelné úrovni?
MA: Myslím si, že když se zapojí více žen, změní se způsob a cíle konverzace
Ale neznamená to, že by na tom celý svět byl mnohem lépe, kdyby ho řídily pouze ženy.
Jestli si to myslíte, zapomněli jste na střední školu.
(Smích) Ale to hlavní je, že existuje možnost mít u jednacích stolů více žen, že je tu snaha dospět k určitému porozumění.
Například když jsem jela do Burundi, shromáždili jsme ženy z kmenů Tutsi a Hutu, aby si promluvily o tom, co se stalo ve Rwandě.
Myslím si tedy, že ženy mají lepší schopnost vžít se do kůže jiného a mít více pochopění.
Myslím, že ženě pomáhá, když jsou v místnosti přítomny i další ženy.
Když jsem byla ministryní zahraničí, podobnou funkci zastávalo jen 13 dalších žen.
Bylo fajn, když jedna z nich přišla na setkání.
Třeba – teď je prezidentkou ve Finsku, ale Tarja Halonen byla dříve finskou ministryní zahraničí a v určitou dobu stála také v čele EU.
Bylo to skvělé.
Kvůli jedné věci, kterou snad budete chápat.
Měli jsme schůzi a muži v mé delegaci, když jsem řekla: „Cítím, že bychom s tím měli něco udělat“, se zeptali: „Co tím myslíte, že cítíte?“
Tarja tehdy seděla přes stůl naproti mně.
Došla řeč na kontrolu zbraní a ona řekla: „Cítím, že bychom to měli udělat.“
A moji mužští kolegové to najednou pochopili.
Myslím, že opravdu pomáhá mít určité minimální množství žen v různých pozicích zahraniční politiky.
Další věc, kterou považuji za opravdu důležitou: Velká část národní bezpečnostní politiky se netýká jen zahraniční politiky, ale také rozpočtů, armádních rozpočtů a dluhů různých zemí.
Když máte ženy na různých zahraničněpolitických postech, mohou se navzájem podporovat, když se jedná o rozpočtech jejich vlastních zemí.
PM: Jak tedy můžeme dosáhnout této rovnováhy, kterou ve světě hledáme?
Více žen u jednacích stolů?
Více mužů, kteří by věřili, že je taková rovnováha nejlepší?
MA: Myslím, že jedna věc: Jsem předsedkyní představenstva organizace zvané Národní Demokratický Institut, která podporuje ženské kandidátky.
Myslím si, že musíme pomáhat v jiných zemích školit ženy, aby se dostaly do politických úřadů, aby samy zjistily, že ve skutečnosti mohou rozvíjet svůj politický hlas.
Myslím si, že také musíme podporovat nově vznikající společnosti a zajistit, aby si ženy navzájem pomáhaly.
Mám takové rčení, které se mě dost drží, protože jsem se narodila v určité době, když jsem začínala svou kariéru, věřte mi nebo ne, ostatní ženy mě kritizovaly: „Proč nevyzvedáváte děti ze školy?“
nebo: „Není vašim dětem líto, že jste pořád pryč?“
Myslím, že máme tendenci navzájem se obviňovat.
Vlastně si myslím, že „vina“ je druhé jméno každé ženy.
Proto si myslím, že si musíme navzájem pomáhat.
Moje motto je, že v peklo má zvláštní místo pro ženy, které si nepomáhají.
(Potlesk) PM: Madam Albrightová, myslím, že půjdete do nebe.
Díky, že jste za námi přišla.
MA: Děkuji vám. Díky, Pat.
(Potlesk)
Je pondělí ráno.
Ve Washingtonu prezident Spojených států sedí v Oválné pracovně a zvažuje, zda udeřit na Al-Kaidu v Jemenu.
V čísle 10 na Downing Street se David Cameron snaží rozhodnout, jestli snížit počet míst ve veřejném sektoru, aby odvrátil recesi ve tvaru W.
V Madridu Maria Gonzalez stojí u dveří, poslouchá své dítě, jak pláče a pláče, a přemýšlí, jestli je nechat brečet, dokud neusne, nebo je vzít do náruče.
A já sedím v nemocnici na kraji postele svého otce a snažím se rozhodnout, jestli ho mám nechat vypít jeden a půl litrovou láhev vody, kterou donesl doktor se slovy: „Dnes ho musíte přimět pít,“ – můj otec nic nepozřel celý týden – nebo jestli ho tím, že má dám tu láhev, nemůžu náhodou zabít.
Čelíme důležitým rozhodnutím s významnými následky v našich životech. Známe nějaké strategie, jak se s takovými rozhodnutími vypořádat.
Probíráme je se svými přáteli, brouzdáme po internetu, hledáme v knihách.
Ale stále, i v této době Googlu a TripAdvisoru a Doporučení od Amazon.com jsou to experti, na které se spoléháme především – zejména když je v sázce hodně a na rozhodnutí opravdu záleží.
Neboť ve světě zaplaveném daty a ohromnou provázaností věříme, že experti jsou schopnější zpracovat informace než jak to dokážeme my – že jsou schopni přijít s lepšími závěry, než s jakými bychom přišli my sami.
A v době, která je občas trochu strašidelná nebo matoucí, se cítíme uchlácholení téměř rodičovskou autoritou expertů, kteří nám jasně říkají, co můžeme a co ne.
Já ovšem věřím, že to je velký problém, problém s potenciálně nebezpečnými důsledky pro nás jako společnost, jako kulturu a jako jednotlivce.
Není to tak, že by experti ohromně nepřispěli světu – jistěže ano.
Ten problém je v nás; stali jsme se na expertech závislými.
Stali jsme se závislými na jejich jistotě, jejich sebejistotě, jejich konečnosti – a během toho jsme se zbavili své odpovědnosti, nahrazujíce náš intelekt a naši inteligenci jejich domnělými slovy moudrosti.
Vzdali jsme se své moci tím, že jsme vyměnili naše nepohodlí nejistoty za iluzi ujištění, kterou nabízejí.
Není to žádné přehánění.
V nedávném experimentu se skupině dospělých skenovaly mozky na magnetické rezonanci, zatímco naslouchali řeči expertů.
Výsledky byly docela neobvyklé.
Jak poslouchali hlasům expertů, část mozku zodpovědná za samostatné rozhodování se vypnula.
Doslova rovná čára.
Poslouchali všechno, co experti říkali, a dávali na jejich radu, bez ohledu na to, jestli dobrou nebo špatnou.
Ale experti se mohou mýlit.
Věděli jste, že studie prokázaly, že se lékaři v diagnóze mýlí ve čtyřech případech z 10?
Věděli jste, že když vyplníte daňové přiznání sami, statisticky je mnohem pravděpodobněji vyplníte správně, než kdybyste si na to najali daňového poradce?
A pak jsou tu, samozřejmě, příklady, kterých jsme si všichni vědomi: finanční experti, kteří se zmýlili tak moc, že nyní procházíme nejhorší finanční krizí od 30. let.
V zájmu zachování našeho zdraví, našeho bohatství a naší společné bezpečnosti je nezbytné, abychom udrželi část mozku zodpovědnou za samostatné rozhodování zapnutou.
A to říkám jako ekonomka, která během posledních několika let zaměřila svůj výzkum na to, co si myslíme a komu věříme a proč. Ale také – a uvědomuji si tu ironii – sama jako expertka, jako profesorka, jako někdo, kdo radí premiérům, hlavám velkých společností a mezinárodních organizací, ale jako expertka, která věří, že role expertů musí být změněna, že musíme být více otevřeni novým přístupům, více demokratičtí, být více otevřeni lidem odporujícím našim pohledům na věc.
Abych vám pomohla pochopit, odkud přicházím, vezmu vás do svého světa, světa expertů.
Jsou zde, samozřejmě, výjimky, úžasné, společnost obohacující výjimky.
Můj výzkum mi však ukázal, že experti obecně inklinují k tvoření velmi zkostnatělých táborů a že se v těchto táborech vynořují dominantní hlediska, která často umlčí opozici, takže experti běží jak vítr zrovna fouká a často u toho uctívají své vlastní guru.
Prohlášení Alana Greenspana o tom, jak léta ekonomického růstu půjdou dál a dál, nezpochybněna jeho vrstevníky, tedy až do této krize, samozřejmě.
Víte, rovněž se učíme, že experti jsou umístěni, jsou ovládáni sociálními a kulturními normami jejich doby – ať už to byli lékaři za viktoriánské Anglie třeba, kteří posílali ženy do blázinců, když projevovaly sexuální touhu, nebo psychiatři ve Spojených státech, kteří až do roku 1973 stále klasifikovali homosexualitu jako duševní poruchu.
A to všechno znamená, že paradigmatům trvá příliš dlouho, než se změní, že se ignorují propletenost a jemné nuance a také že peníze jsou na prvním místě – všichni totiž známe případy farmaceutických společností, které financují studie léků, jež tiše vynechávají jejich nejhorší vedlejší účinky, či studie dotované výrobci potravin zabývající se jejich novými výrobky, ve velkém přehánějící přínosy pro zdraví oněch produktů, které se chystají uvést na trh.
Jedna studie prokázala, že výrobci potravin nadhodnocují typicky sedmkrát více než nezávislé studie.
Musíme mít také na paměti, že experti, jistěže, také dělají chyby.
Dělají chyby každý, každičký den – chyby způsobené lehkovážností.
Nedávná studie v Archivech chirurgie uvedla chirurgy, kteří odstranili zdravé vaječníky, operovali na špatné straně mozku, prováděli procedury na špatné ruce, lokti, oku, noze a uvedla také chyby plynoucí ze špatných úsudků.
Běžným špatným úsudkem radiologů například bývá – když se podívají na tomografii – že jsou přespříliš ovlivněni tím, co lékař, který na ně pacienta odkázal, řekl, že si myslí, co má pacient za problém.
Takže když se radiolog dívá na obrázek pacienta s podezřením na zápal plic třeba, stane se to, že když na tom obrázku vidí známky zápalu plic, přestanou mu věnovat pozornost – a nevšimnou si tedy tumoru usazeného o sedm centimetrů níže na pacientově plicích.
Podělila jsem se s vámi o pár náhledů do světa expertů.
Nejsou to samozřejmě všechny náhledy, o které se mohu podělit, ale snad jsem vám dala alespoň důvody, proč musíme přestat klanět expertům, proč potřebujeme rebelovat a proč musíme zapnout naše schopnosti nezávisle myslet do stavu pohotovosti.
Ale jak toho můžeme dosáhnout?
Protože nemáme dost času, chci se zaměřit jen na tři strategie.
Za prvé, musíme být připraveni a ochotni přijmout experty tak, jak jsou, a rozloučit se s jejich vnímáním jako s moderními apoštoly.
To neznamená nutnost udělat si doktorát
v každém předmětu, ve kterém potřebujete poradit.
Znamená to však trvat na tom, navzdory jejich nekonečné otrávenosti, aby nám například vysvětlili věci, které chceme vědět, v jazyce, kterému budeme rozumět.
Proč mi, když jsem byla na operaci, doktor řekl: „Paní Hertzová, dejte si pozor na hyperpyrexii,“ když mohl prostě a jednoduše říct, abych si hlídala vysokou horečku?
Víte, být připravený přijímat rady expertů také znamená být ochotný vrtat do jejich grafů, jejich rovnic a předpovědí a věšteb a být ozbrojený otázkami, které to dokáží – otázkami jako: Jaké domněnky toto podporují?
Na jakých důkazech je toto tvrzení založeno?
Na co se vaše vyšetření zaměřilo?
A co to opominulo?
Nedávno vyšlo najevo, že experti testující léky než přijdou na trh, typicky léky zkouší nejprve hlavně na samcích zvířat a pak hlavně na mužích.
Zdá se, že tak nějak přehlédli fakt, že více jak polovina světové populace jsou ženy.
A ženy jsou na tom medicínsky nejhůře, protože teď vychází najevo, že spousta těchto léků nejenže nefungují na ženách tak dobře jako na mužích – ale že léky, které fungují dobře fungují až tak moc, že je pro ženy až škodlivé je užívat.
Rebelovat znamená rozpoznat, že domněnky expertů a jejich metodologie mohou být prostě špatné.
Za druhé, musíme vytvořit prostor pro něco, co nazývám řízený nesouhlas.
Jestliže hodláme měnit paradigmata, jestliže hodláme dělat průlomy, jestliže hodláme ničit mýty, musíme vytvořit prostředí, ve kterém se myšlenky expertů mohou dokončit, do kterého vneseme nové, různé, nesouhlasné a kacířské názory do diskuse, bez obav, s vědomím, že k pokroku dochází nejen z tvorby myšlenek, ale i z jejich ničení – a také ze znalosti toho, že obklopení sebe samých různorodými, odporujícími si a kacířskými pohledy,
jak nám ukazuje výzkum, nás opravdu činí chytřejšími.
Podpora nesouhlasu je rebelský pojem, protože jde proti našim přirozeným instinktům obklopit se názory a radami, kterým už věříme nebo chceme, aby byly pravdivé.
A to je důvod proč mluvím o potřebě aktivně řídit nesouhlas.
CEO Googlu Eric Schmidt je praktický odborník na tuto filozofii.
Na schůzích vyhledává v místnosti ty osoby – ruce zkřížené na prsou, tvářící se zadumaně – a vtahuje je do debaty a zkouší zjistit, jestli to opravdu jsou lidé s jiným míněním, takže jestli se v místnosti nachází nesouhlas.
Řízení opozice znamená rozpoznat hodnotu nesouhlasu, odporu a odlišnosti.
Ale musíme zajít ještě dál.
Musíme od základů znovu definovat, kdo to ti experti jsou.
Běžné povědomí je, že experti jsou lidé s vysokým vzděláním, hezkými tituly, diplomy, knihami-bestsellery – jedinci na výši.
Ale jen si představte, že bychom zahodili toto vnímání odbornosti jako nějaký druh elitářského kádrování, a místo toho představili pojem demokratizované odbornosti – kde by odbornost nebyla jen výsadou chirurgů a ředitelů, ale také prodavaček v obchodech – přesně tak.
Best Buy, firma se spotřební elektronikou, nechává všechny své zaměstnance – uklizečky, prodavače, lidi z administrativy, ne jen analytický tým – uzavírat sázky, ano, sázky na to, co si myslí že se bude nebo ne nejlépe prodávat před Vánoci, na to, jaké nápady od zákazníků by se měly zavést do společnosti, na to, zda bude nějaký projekt dokončený včas.
Pákovým efektem a rozšířením odbornosti uvnitř společnosti byl Best Buy schopný objevit, že třeba obchod, který se chystali otevřít v Číně – velký, obrovský obchod – nebude otevřený včas.
Protože když požádali zaměstnance, všechny ty lidi, aby si vsadili na to, jestli si myslí, že se obchod otevře včas nebo ne, skupina z finančního oddělení všechno vsadila na neotevření.
Vyšlo najevo, že si byli vědomi, narozdíl od všech ostatních ve firmě, technologických výkyvů, o kterých ani analytičtí experti, ani experti na poměry v Číně neměli tušení.
Strategie, které jsem nadnesla dnes večer – přijmutí nesouhlasu, obezřetnosti k expertům, demokratizace odbornosti, rebelské strategie – jsou strategie, o kterých si myslím že nám všem pomohou při snaze vypořádat se se všemi nástrahami těchto velmi matoucích, složitých a těžkých časů.
Protože když udržíme část našeho mozku zodpovědnou za nezávislé rozhodování zapnutou, když zpochybníme experty, když budeme skeptičtí, když srazíme autoritu, když budeme rebelští, ale také když se mnohem více spokojíme s nuancemi, nejistotou a pochybnostmi, když dovolíme našim expertům vyjádřit se s použitím těchto termínů, sami se připravíme mnohem lépe na výzvy 21. století.
Nyní, víc než kdy jindy, není ten pravý čas slepě následovat, slepě přijímat a slepě věřit.
Nyní je čas postavit se světu s očima doširoka otevřenýma – ano, využívat experty, aby nám pomohli ty věci rozklíčovat, to jistě – nechci se tady naprosto připravit o práci – ale být si vědomi jejich omezení a, samozřejmě, i těch našich.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Náš obličej je neuvěřitelně důležitý, protože je to vnější vizuální část, kterou každý vidí.
Nezapomeňme, že je to také funkční prvek.
Máme silné kosti lebky, která chrání nejdůležitější část našeho těla: mozek.
Je to místo, kde jsou uloženy naše smysly -- náš zrak, náš jazyk, náš sluch, náš čich, naše chuť.
A tato kost je, jak vidíte, poseta světlem prosvítajícím skrz lebku s dutinami, nosní dutinou, která zahřívá a zvlhčuje vzduch, který dýcháme.
Představte si ale, že by ty kosti byly vyplněny celistvou kostí, naše hlava by byla velké závaží a my bychom nebyli schopni ji držet zpříma, nebo se otáčet a dívat se na svět okolo nás.
Tato žena pomalu umírá, protože nezhoubné nádory v kostech obličeje kompletně zničily její ústa a nos, takže nemůže dýchat a jíst.
Ke kostem obličeje, které udávají strukturu našeho obličeje, jsou napojeny svaly, které určují výrazy tváře, což je náš universální vyjadřovací jazyk, náš společenský signální systém.
A přes toto všechno je vrstva kůže, která je neuvěřitelně složitá, prostorová struktura, která se místy otáčí v pravých úhlech, má svá tenká místa jako oční víčka, silná místa jako tváře a také různé barvy.
A pak máme smyslný faktor tváře.
Kde nejradši líbáme ostatní?
Na rty. Možná jemně okusujeme uši.
Právě obličej je to místo, ke kterému jsme přitahováni.
Ale nezapomeňme ani na vlasy.
Díváte se na obrázek na vaší levé straně -- to je můj syn s jeho obočím stále přítomným.
Podívejte jak divně vypadá bez svého obočí.
Je zde jasný rozdíl.
A představte si, kdyby mu z prostřed nosu rašily chlupy, to by vypadal ještě podivněji.
Dysmorfofobická porucha je extrémní případ toho, že my nevidíme sami sebe tak, jak nás vidí ostatní.
Je šokující pravdou, že vidíme pouze zrcadlové zobrazení nás samých a že vidíme sebe pouze na statických fotografiích, které zachycují pouze nepatrný zlomek našeho života.
Dysmorfofobická porucha je zvrácení faktu, kdy lidé, kteří mohou být velice pohlední, považují sami sebe za velmi ošklivé a neustále hledají pomoc chirurgů, aby opravili jejich vnější vzhled.
To ale nepotřebují, potřebují pomoc psychiatra.
Max mi ochotně zapůjčil tuto fotografii.
Netrpí dysmorfofobickou poruchou, ale využívám jeho fotografii k zobrazení faktu, že vypadá naprosto přesně jako někdo, kdo jí trpí.
Jinak řečeno, vypadá naprosto normálně.
Další věc je věk kdy se náš postoj k tomu jak vypadáme mění.
Děti soudí sami sebe, učí se soudit sami sebe podle chování dospělých okolo nich.
Zde máme typický příklad: Rebecca má nezhoubný nádor krevní cévy, který vyrůstá z její lebky, prorostl jejím nosem a ona má problémy s výhledem.
Jak vidíte, blokuje její výhled.
Je zde také riziko, že při poranění nádoru bude velmi silně krvácet.
Náš výzkum ukázal, že rodiče a blízcí těchto dětí je zbožňují.
Zvykli si již na jejich obličej; myslí si, že jsou jedineční.
Dokonce se někdy rodiče hádají o to, zda-li by jejich děti měly mít tyto léze odstraněny.
Semtam se stane, že reagují smutkem, protože se dítě, které se naučili milovat změnilo tak dramaticky a oni jej nepoznávají.
Ale ostatní dospělí říkají nesmírně ošklivé věci.
Říkají, "Jak si můžete dovolit vzít toto dítě z domova a strašit ostatní lidi.
Neměli by jste s tím něco dělat? Proč to nenecháte odstranit?"
Ostatní děti ze zvědavosti přijdou a do léze šťouchají, protože jsou přirozeně zvědavé.
A tohle samozřejmě upozorní to dítě na to, že je jiné.
Po operaci se vše vrátí do normálu.
Dospělí se chovají přirozeně a děti si ochotně hrají s ostatními dětmi.
Jako náctiletí -- zkuste si vzpomenout na svou náctiletost -- procházíme dramatickou a mnohdy neúměrnou změnou našeho vzhledu.
Usilovně se snažíme o nalezení naší identity.
Prahneme po uznání našich vrstevníků.
Tudíž je pro nás náš vzhled životně důležitý, protože se jím snažíme promítnout světu.
Jenom si vzpomeňte na ten jediný pupínek akné, který vás mrzačil několik dní.
Jak dlouho jste každý den strávili díváním se do zrcadla abyste si nacvičili svůj cynický nebo vážný pohled nebo jste se snažili vypadat jako Sean Connery, tak jako já zkoušel zvednout jedno obočí.
Jsou to zdrcující léta.
Zvolil jsem tento profilový obrázek Sue, protože zobrazuje jak vyčnívá její spodní čelist a její spodní ret vystupuje dopředu.
Chtěl bych, aby teď všichni v publiku vysunuli svou spodní čelist dopředu,
otočili se k člověku vedle vás, vysuňte spodní čelist, otočte se na osobu vedle vás a podívejte se na ně -- vypadají nešťastně.
To je přesně to, co lidé říkávali Sue.
Ona ale nebyla vůbec nešťastná.
Ale lidé jí říkali, "Proč jsi tak nešťastná?"
Lidé neustále nesprávně odhadovali její náladu.
Učitelé a vrstevníci ji podceňovali, ve škole si zní utahovali.
Proto se rozhodla podstoupit operaci obličeje.
Po operaci obličeje řekla, "Můj nový obličej nyní odpovídá mé osobnosti.
Lidé vědí, že jsem zapálená, a že jsem šťastná osoba."
A toto je ta změna, kterou lze dosáhnout pro náctileté.
Je to ale opravdovou změnou a nebo je to pouze produkt představivosti pacientů samotných?
My jsme studovali přístup náctiletých k fotografiím pacientů, kteří podstoupili korektivní obličejovou operaci.
A zjistili jsme -- zamíchali jsme ty fotografie aby nemohli poznat, které jsou před a po zákroku -- zjistili jsme, že pacienti byli považováni jako více atraktivní po zákroku.
Což není překvapivé, ale také jsme je požádali, aby je hodnotili v čestnosti, inteligenci, přátelskosti, násilí.
Všichni byli vnímáni jako méně než je běžné u všech těchto charakteristik -- více násilní atd. -- před zákrokem.
Po zákroku, byli pak považováni za více inteligentní, přátelštější, čestnější, méně násilní -- i přesto, že jsme neoperovali jejich intelekt nebo jejich charakter.
Když lidé zestárnou, ne pokaždé se rozhodnou následovat tento druh operace.
Jejich přítomnost v konzultační místnosti je důsledkem jejich neuvěřitelného osudu.
Co se jim stalo, mohlo být například to, že měli rakovinu nebo nehodu.
Toto je fotografie Henryho dva týdny poté, co mu byl odstraněn zhoubný nádor z levé části jeho obličeje -- jeho lícní kost, horní čelist, oční důlek.
V této fázi vypadá celkem dobře.
Ale během následujících 15 let měl 14 dalších operací, protože nemoc téměř zničila jeho obličej a opakovaně zničila moji rekonstrukci.
Henry mě naučil opravdovou spoustu.
Henry mě naučil, že můžete pokračovat v práci.
Pracoval jako advokát. Pokračoval v kriketu.
Užíval si život naplno. A to pravděpodobně proto, protože měl dobrou a naplňující práci a starostlivou rodinu a byl schopný se sociálně realizovat.
Udržel si svoji klidnou beztarostnost.
Neříkám, že se přes to přenesl; nepřenesl.
Udělal něco víc než to. On to prostě ignoroval.
Ignoroval znetvoření, které ho v jeho životě postihlo a pokračoval bez toho, aby si ho všímal.
A to je to, co tito lidé mohou udělat.
Henriapi také zobrazuje tento fenomén.
Toto je muž okolo dvaceti, jehož první návštěva Británie z Nigérie proběhla kvůli jeho zhoubnému nádoru, který jsme operovali.
Byla to moje nejdelší operace.
Trvala 23 hodin. Dělal jsem ji s mým neurochirurgem.
Odstranili jsme všechny kosti na jeho pravé straně tváře -- jeho oči, jeho nos, kosti lebky, pokožku obličeje -- a zrekonstruovali jsme ji z tkáně na jeho zádech.
Pokračoval pak v práci jako bratr na psychiatrii.
Oženil se a měl syna jménem Jeremiah.
A opět řekl: "Tato malba mně a mého syna Jeremiaha mě zobrazuje jako úspěšného muže, jakým se i cítím být."
Jeho znetvoření obličeje ho neovlivnilo, protože měl podporu své rodiny, byl úspěšný a spokojený ve své práci.
A tak jsme viděli, že můžeme změnit obličeje lidí.
Ale když měníme obličeje lidí, měníme jejich identitu k lepšímu nebo horšímu?
Kupříkladu, existují dva druhy operací obličeje.
Můžeme je roztřídit takto.
Můžeme říct, že jsou pacienti, kteří si zvolí operaci obličeje -- jako Sue.
Když oni mají operaci obličeje, cítí, že se jejich život změnil, protože ostatní je pak považují za lepší lidi.
Necítí se jinak.
Cítí, že získali to, co nikdy neměli, že jejich obličej nyní zobrazuje jejich osobnost.
A tohle je vlastně ten rozdíl mezi kosmetickou chirurgií a tímto druhem chirurgie.
Ale můžete namítnout: "I tento druh operace se dá považovat za kosmetickou."
Pokud uděláte kosmetickou operaci, pacienti jsou často nespokojení.
Snaží se docílit v jejich životech změny.
Sue se nesnažila docílit změny v jejím životě,
snažila se, aby její obličej korespondoval s její osobností.
Ale také máme lidi, kteří se nerozhodli mít operaci obličeje.
Lidé, kterým někdo obličej ustřelil.
Posunu to na prázdnou stránku pro ty z vás kdo jsou citlivější.
Tito ji měli z donucení.
A opět zdůrazňuji, že pokud mají starostlivou rodinu a dobrý pracovní život, mohou žít naprosto plnohodnotný život.
Jejich identita se nezmění.
Je tato záležitost okolo vzhledu a jeho posedlostí jím fenoménem západu?
Rodina Muzzety by mohla vyprávět.
Tohle je malá holčička původem z Bangladéše žijící ve východním Londýně, která má obrovský zhoubný nádor na pravé části obličeje, který ji již oslepil a který se rychle zvětšuje a brzo ji zabije.
Po operaci, která odstranila tento nádor ji její rodiče oblékli do nádherných zelených sametových šatiček, do vlasů dali růžovou stužku a chtěli, aby tato malba byla zobrazena všude na světě i přes to, že to byli silně věřící islamisté a její matka byla zahalena v burce.
Tudíž to není západní fenomén.
Neustále soudíme lidi podle jejich obličeje.
Tohle se děje již od dob Lombrosa, který takto definoval obličeje kriminálníků.
Tvrdil, že je možné spatřit kriminálníka podle jejich obličeje na základě fotografií, které mu ukázali.
Dobře vypadající lidé jsou pokaždé považováni za přátelštější.
Podívejme se na O.J ten vypadá dobře.
S ním bychom chtěli trávit čas.
Vypadá přátelsky. Nyní, když víme, že je odsouzený násilník není zase tak dobrý chlapík.
A krása neznamená dobrotu a jistě také neznamená spokojenost.
Mluvili jsme teď o statickém obličeji a soudili jsme ho, ale je pro nás jednodušší soudit hýbající se obličej.
Myslíme si, že můžeme lidi soudit podle jejich výrazů.
Členové poroty ve Spojeném království rádi vidí svědky naživo aby mohli spatřit vypovídající znaky toho, když někdo lže -- mrknutí, zdrženlivost.
Proto chtějí vidět svědky naživo.
Todorov nám říká, že během desetiny sekundy můžeme posoudit něčí obličej.
Jsme nesví z tohoto obrázku?
Ano, jsme. Líbilo by se nám, kdyby obličej našeho doktora, právníka nebo našeho finančního poradce byl zakryt?
Byli by jsme celkem nesví.
Jsme ale dobří v posuzování vzhledu obličeje a pohybu?
Pravda je, že existuje pravidlo pěti minut -- ne desetiny sekundy jak říka Todorov, ale pěti minut.
Pokud strávíte s někým pět minut, začnete se zajímat o věci mimo vzhled obličeje, a lidé, kteří se vám zpočátku líbí mohou vypadat nudní a my ztratíme zájem. Lidé, kteří zpočátku nebyli vyhledávaní, protože jsme je nepovažovali za atraktivní se stanou atraktivními díky jejich osobnostem.
Mluvili jsme dost o vzhledu obličeje.
Chci se s vámi teď podělit o poznatky z operace, které děláme -- kde jsme a kam míříme.
Tohle je obrázek Ann, které jsme odejmuli její pravou čelist a základnu její lebky.
A jak vidíte na následujícím obrázku, podařilo se nám obličej úspěšně zrekonstruovat.
Ale to nestačí.
Toto je, co chce Ann. Chce být venku na kajaku, chce chodit po horách.
Ona toho dosáhla a tohle je to, čeho musíme dosáhnout my.
Tohle je hrozný obrázek, takže zvedám svoji ruku.
Tohle je fotografie Adiho, manažer Nigerijské banky, kterému ustřelili obličej při ozbrojeném přepadení.
Ztratil jeho spodní čelist, ret, bradu a jeho horní čelist a zuby.
Tohle je laťka, kterou nám nastavil.
"Chci vypadat takto. Takto jsem vypadal před tím."
Za pomoci moderních technologií jsme použili počítače k vytvoření modelu.
Vytvořili jsme model čelisti bez kosti.
Poté jsme k ní ohnuli plát kovu.
Umístili jsme ji tak, aby jsme si byli jistí, že je na správném místě.
Pak jsme vzali kost a tkáň z jeho zad.
Zde vidíte jak to drží ten plát a vidíte vložení implantátů -- a během jedné operace jsme dosáhli tohoto a tohoto.
A tak je pacientův život obnoven.
To je dobrá zpráva.
Ačkoliv jeho kůže na bradě nevypadá stejně jako před tím.
Je to kůže z jeho zad.
Je tlustší, tmavší, drsnější, nemá stejný obrys.
A to je to, kde selháváme. A to je případ, kdy potřebujeme transplantaci obličeje.
Transplantace obličeje má svou roli u obětí popálenin, kteří potřebují novou kůži.
Můžeme vyměnit podkožní strukturu kostí, ale nejsme tak dobří při výměně kůže obličeje.
Je tudíž velmi cenné mít tento nástroj dostupný na operačním sále.
Pacienti však budou muset brát léky aby podpořili jejich imunitní systém do konce jejich života.
Co to znamená?
Jsou vystaveni vyššímu riziku infekce a zhoubného bujení.
Toto není transplantát, který zachraňuje život -- jako srdce, játra nebo plíce -- je to transplantát kvality života a jako výsledek mohou pacienti říct, že pokud dostanou zhoubný typ rakoviny za 10 nebo 15 let, "Kdyby tehdy doktoři použili klasickou rekonstrukční techniku, možná bych dnes neumíral na rakovinu."
To zatím nevíme. Také ale nevíme jak se cítí ohledně uznání a identity.
Bernard Devauchelle a Sylvie Testelin, kteří udělali první operaci vůbec se na toto zaměřili.
Počet dárců bude velmi nízký, protože kdo chce, aby byl obličej jejich milovaných odstraněn krátce po jejich smrti.
Budeme tedy čelit problémům s transplantacemi obličeje.
Lepší zprávou je, že budoucnost je nablízku -- a budoucnost je vývoj tkáně.
Představte si, že můžu udělat biologicky rozložitelnou kůži.
Můžu ji aplikovat na místo, kde má být.
Použijeme několik buněk, kmenových buněk z pacientova boku, trochu geneticky upraveného proteinu a pokud toto necháme pracovat čtyři měsíce, obličej naroste.
Je to trochu jako recept od Julie Child.
Máme ale pořád mnoho problémů.
Máme problém s rakovinou úst.
Stále nevyléčíme mnoho pacientů -- je to nejvíce znetvořující forma rakoviny.
Stále je neumíme dostatečně zrekosntruovat.
V U.K. máme mnoho případů úrazů obličeje u mladých lidí.
Stále neumíme odstranit jizvy.
Musíme toto zkoumat.
A nejlepší zpráva je, že chirurgové vědí, že musíme toto zkoumat.
Založili jsme charitativní organizace, které nám pomohou financovat klinický výzkum abychom zjistili nejlepší formu léčby nyní a lepší formu léčby do budoucna, abychom jen neseděli a neříkali si: "Celkem nám to jde,
nechme to jak to je."
Velmi vám děkuji.
(Potlesk)
Jako dítě jsem byla vychovávána původními havajskými staršími - třemi staršími ženami, které se o mě staraly, když moji rodiče pracovali.
Jsme v roce 1963.
Jsme u oceánu,
stmívá se.
Sledujeme vycházející hvězdy a pohyb proudů.
Je to kus pláže, který dobře známe.
Hladké oblázky na písku nám jsou povědomé.
Kdybyste ty ženy viděli na ulici v jejich zašlém oblečení, mohli byste je mylně považovat za chudé a hloupé.
To by byla chyba.
Ty ženy jsou potomky polynéských mořeplavců školených dávnými postupy jejich předků. A teď je předávají mně.
Učí mě jména větrů a dešťů - astronomii podle rodokmenu hvězd.
Na horizontu vychází nový měsíc,
Havajané říkají, že je to dobrá noc na rybaření.
Začínají pozpěvovat,
(havajský popěvek) Když skončí, posadí se do kruhu a požádají mě, abych si přisedla.
Chtějí mě učit o mém osudu.
Myslela jsem, že tím prochází každé sedmileté dítě.
(smích) "Dívenko, jednoho dne se svět dostane do nesnází.
Lidé zapomenou na svou moudrost.
Bude potřeba hlasů starších ze všech vzdálených končin světa, aby se svět zase dostal do rovnováhy.
Vydáš se daleko.
Občas to bude osamělá pouť.
Budeš na ní bez nás.
Ale pohlédneš do očí zdánlivých neznámých a rozpoznáš svou ohana, svou rodinu.
A bude to vyžadovat tebe celou,
tebe celou."
Ta slova jsem si uchovala po celý život.
Protože myšlenka na to, zvládnout to sama, mě děsí.
Jsme v roce 2007.
Jsem na dalekém ostrově v Mikronésii.
Satawal je půl míle dlouhý a míli široký.
Je domovem mého mentora.
Jmenuje se Pius Piailug.
Mau je palu, kněz mořeplavců.
Také jej považují za nejlepšího hledače vln na světě.
Na ostrově už je jen hrstka paluů.
Jejich tradice je tak mimořádná, že tito námořníci se plavili tři miliony mil čtverečních Pacifikem bez jakýchkoliv nástrojů.
Byli schopni dát dohromady přírodní zákonitosti za použití vycházejících a zapadajících hvězd, souslednosti a směru vln, letových tras některých ptáků.
I jen ten nejjemnější odstín barvy spodní části mraku jim dal informaci a pomohl jim určit směr s tou nejjemnější přesností.
Když se západní vědci připojili k Mauovi na kánoi a sledovali ho, jak vstupuje do loďky, vypadalo to, že se stařec chystá odpočívat.
Ve skutečnosti, vnitřek kánoe je lůnem pro vesla.
Je to to nejpříhodnější místo, ve kterém cítíte rytmus a souslednost a směřování vln.
Mau ve skutečnosti shromažďoval s použitím celého svého těla přesné údaje.
Tak ho to učili už od doby, co mu bylo pět.
Věda možná tento postup nechápe, ale polynéští mořeplavci jej používají i dnes, protože jim pomáhá přesně určit úhel a směr jejich vesel.
Palu také měl záhadnou schopnost předpovídat počasí na dny dopředu.
Někdy jsem byla s Mauem během oblačné noci a seděli jsme na tom nejvýchodnějším pobřeží ostrova a on zpozorněl. A pak řekl, "Tak jo, jdeme".
Zahlédl první záblesk světla - věděl, jaké bude počasí v následujících třech dnech.
Jejich výsledky, z hlediska intelektu i vědy, jsou mimořádné a jsou tak moc příhodné pro dobu, ve které se nacházíme, kdy procházíme bouří.
Nacházíme se v tak zásadní chvíli naší společné historie.
Přirovnávali je k astronautům - ty staré mořeplavce, kteří brázdí širé otevřené ocenány v kánoích s dvojitým trupem tisíce mil od malého ostrova.
Jejich kánoe, naše rakety, jejich moře, náš vesmír.
Moudrost starších není pouhou sbírkou příběhů o starých lidech na nějakém vzdáleném místě.
Je to součást našeho společného příběhu.
Je to lidská DNA.
Nemůžeme si dovolit ji ztratit.
Jsme v roce 2010.
Jak předpovídaly havajské ženy, které mne vychovávaly, svět je v nesnázích.
Žijeme ve společnosti přecpané daty, a stejně hladovíme po moudrosti.
Jsme propojeni 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu, ale úzkost, strach, deprese a osamělost jsou neustále na vrcholu.
Musíme upravit své směřování.
Africký šaman řekl, "Vaše společnost se klaní šaškovi, zatímco král stojí v chudém oblečení."
Spojení mezi minulostí a budoucností je křehké.
To znám velmi zblízka, protože i když cestuji po celém světě, naslouchám příběhům a zachycuji je, trpím.
Pronásleduje mne skutečnost, že už si nepamatuji jména větrů a dešťů.
Mau skonal před pěti měsíci, ale jeho odkaz a ponaučení žijí dál.
A mně to připomíná, že na celém světě existují kultury s vlastním rozsáhlým věděním, stejně mocné jako mikronéští mořeplavci, kteří se vytratí, že toto je odkaz k úžasné, úžasné technologii a vědě a moudrosti, která rychle mizí.
Protože když umře stařec, jako byste vypálili knihovnu. A na světě jsou knihovny zapáleny.
Jsem vděčná za skutečnost, že jsem měla mentora jako byl Mau, který mě naučil, jak se plavit.
A já si uvědomuji, díky našemu sdílenému učení, že pokračujeme s hledáním cesty.
A on řekl toto: "Ostrov je kánoí; kánoe je ostrov."
Měl tím na mysli, že když jste na cestách a daleko od domova, vaše přežití závisí na každém, kdo je s vámi.
Cestu nemůžete uskutečnit o samotě, ani tomu tak nikdy být nemělo.
Pojetí "každý sám za sebe" je zcela neudržitelné.
A vždy bylo.
A tak bych vám na závěr nabídla toto: Planeta je naší kánoí a my jsme cestovatelé.
To pravé směřování začíná v lidském srdci.
Je to ta nejdůležitější mapa ze všech.
Společně poplujeme v míru.
(potlesk)
(Potlesk) (Hudba) (Potlesk) Angella Ahn: Děkujeme.
(Potlesk) Mnohokrát vám děkujeme.
Je nám ctí, že můžeme být zde, na TEDWomen, a podělit se s vámi o naši hudbu.
Je to tak vzrušující a inspirující akce.
To, co jste právě slyšeli, byla skladba Skylife od Davida Balakrishnana.
Chceme vám ale zahrát ještě jednu.
Je od Astora Piazzolly, argentinského skladatele.
A když tady mluvíme o různých myšlenkách – měl tu myšlenku, věřil, že hudba musí jít od srdce.
Bylo to v polovině 20. století, kdy hudba jdoucí od srdce, nádherná hudba, nebyla ve světě klasické hudby ta nejoblíbenější.
Ta byla bez klíče a dodekafonická.
Ale on trval na nádherné hudbě.
Takže toto je Oblivion Astora Piazzolly.
Děkujeme.
(Hudba) (Potlesk)
Přesně před deseti lety jsem byl v Afganistanu.
Psal jsem o Afganistanu do novin a jako reportér Al Jazeery jsem byl svědkem mnoha utrpení a pustošení, kterému dala za vznik tato válka.
Pak, o dva roky později, jsem psal o jiné válce -- o válce v Iráku.
Byl jsem poslán do středu této války, protože jsem psal o válce ze severní části Iráku.
Válka skončila změnou politického režimu, stejně jako ta v Afganistanu.
A tento režim, kterého jsme se zbavili, byla ve skutečnosti diktatura, autoritářský režim, který tvořil po desetiletí obrovský pocit neschopnosti pohybu jak země, tak lidí samotných.
Nicméně tato změna, která přišla díky zahraničnímu zásahu, způsobila ještě horší okolnosti pro tento lid a prohloubila pocit otupělosti a méněcennosti v této části světa.
Po desetiletí jsme žili pod autoritářskými režimy -- v arabském světě, na Středním východě.
Tyto režimy v nás během tohoto času něco vytvořili.
Právě teď mi je 43 let.
Za posledních 40 let jsem viděl skoro ty samé tváře králů a prezidentů, kteří nám vládli -- staré, sešlé, autoritářské zkorumpované situace -- režimy, které jsme viděli kolem nás.
A tak jsem se na chvíli zamyslel, dožijeme se opravdové změny, která by k nám nepřišla zásahem cizího státu, doprovázenou utrpením z okupace, spojenou s invazí naší země a kolikrát prohlubováním pocitu méněcennosti?
Iráčani se zbavili Saddama Husseina, ale když viděli svou zem okupovanou cizími silami, byli velice smutní, cítili, že jejich důstojnost utrpěla.
A proto se vzbouřili.
Proto se jen tak nepřizpůsobili.
A opravdu, další režimy vyzvaly své obyvatele, "Chtěli byste takovou situaci jako v Iráku?
Chtěli byste zažít občanskou válku, sektářské zabíjení?
Chtěli byste být svědky zkázy?
Chtěli byste cizí vojska ve své zemi?"
A lidé si pomysleli, "Možná je lepší tento autoritářským režimem, ve kterém žijeme, než tato druhá varianta."
To byla jedna z nejhorších situací, jakou jsme zažili.
Po 10 let jsme bohužel podávali zprávy o devastacích, zabíjení, o sektářských konfliktech, násilí, které vychází z velkolepé země, oblasti, která byla jednou zdrojem civilizací, umění a kultury po tisíce let.
Teď jsem zde, abych vám řekl, že budoucnost, kterou jsme si vysnili, konečně dorazila.
Nová generace vzdělaná, neizolovaná, inspirovaná celosvětovými hodnotami a globálním porozuměním pro nás stvořila novou realitu.
Našli jsme nový způsob, jak vyjádřit svoje pocity a sny. Tito mladí lidé, kteří nastolují sebevědomí našim zemím v této části světa, kteří nám dali nový význam svobody a dodali nám odvahu vyjít do ulic.
Nic se nestalo. Žádné násilí.
Nic. Pouze vyjdi na ulici a řekni z plných plic, "Chtěli bychom skončit s tímto režimem."
Tak tomu bylo v Tunisku.
Za pár dní, Tuniský režim, který investoval miliardy dolarů do bezpečnostních agentur, miliardy dolarů do udržování, do pokoušení se udržet své věznice, se zhroutil, zmizel, díky hlasům veřejnosti.
Lidi, kteří byli inspirováni vyjít do ulic a nechat se slyšet, je se snažili zabít.
Tajné vládní organizace chtěly zatýkat lidi.
Našli něco, čemu se říká Facebook.
Našli něco, čemu se říká Twitter.
Byli překvapeni všemi těmito různými záležitostmi.
A řekli, "Tyto děti jsou svedeni na nesprávnou cestu."
Proto chtěli po rodičích, aby vyšli do ulic, posbírali je a přivedli zpět domů.
To je, co říkali. To byla jejich propaganda.
"Vemte tyto děti domů, protože jsou svedeni z cesty."
Ale ano, tito mladí, kteří byli inspirováni celosvětovými hodnotami, kteří jsou dostatečně idealističtí, aby si představili velkolepou budoucnost a zároveň dost realističtí, aby tuto představivost a tento proces uvedli do rovnováhy -- bez použití násilí, bez pokusu o vytvoření chaosu. Tito mladí lidé, oni nešli domů.
Jejich rodiče opravdu vyšli do ulic a podpořili je.
A takto vznikla revoluce v Tunisku.
My v Al Jazeeře jsme měli roky zákaz jezdit do Tuniska a vláda nedovolila, aby tam byl žurnalista z Al Jazeery.
Ale našli jsem tyto lidi na ulici, všichni byli naši reportéři, posílajíc do naší kanceláře fotky, videa a zprávy.
Z ničeho nic se kancelář v Doha stala centrem, kterému se dostávalo příspěvků od obyčejných lidí -- od lidí s konexemi a ambicemi, kteří se osvobodili od pocitu méněcennosti.
A pak jsme se rozhodli: Pouštíme zprávy do éteru.
Budeme tím hlasem, který jiní lidé nemají.
Tuto zprávu budeme šířit.
Ano, někteří z těchto mladých lidí mají připojení k Internetu, ale takových je v Arabském světě velice málo, což je z důvodu mnoha problémů, kterým čelíme.
Ale Al Jazeera se chopila hlasu těchto lidí a my ho umocnili.
Přenesli jsme ho do každého obýváku v Arabském světě -- mezinárodně a celosvětově, díky našim anglickým kanálům.
A pak lidé začali cítit, že se začíná dít něco nového.
A pak se Zne al-Abidine Ben Ali rozhodl odejít.
A pak to začalo v Egyptě, a Hosni Mubarak se rozhodl odejít.
A nyní Libye, jak vidíte.
A pak přišel Jemen.
Pak máte mnoho dalších zemí, které se snaží znovuobjevit ten pocit "Jak si představujeme budoucnost, která je velkolepá a nenásilná a svobodomyslná?"
Chci vám něco říci, připojení k Internetu vytvořilo nový postoj.
Ale tento postoj je stabilně věrný půdě a zemi, ve které se vylíhnul.
A toto byl hlavní rozdíl oproti mnoha dřívějším iniciativám, které se snažily něco změnit, před tím jsme si mysleli a vláda nám řekla -- a dokonce to někdy byla pravda -- že změna je na nás uvalena, a tak ji lidé zavrhli, protože si mysleli, že je to cizí jejich kultuře,
stále jsme si mysleli, že změna se bude šířit zevnitř, že změna bude smíření s kulturou, s kulturní diverzitou, s naší vírou a tradicí a naší historií, ale stejně tak bude přístupná celosvětovým hodnotám, spojena se světem, tolerantní k vnějšímu světu.
A toto se děje právě teď v Arabském světě.
Toto je ta chvíle, tento moment nastal. Vidíme, jak se tyto významy setkávají a spolu dávají za vznik začátku velkolepé epoše, která vznikne v této oblasti.
Jak se s tím vyrovnala privilegovaná vrstva -- tak zvaná politická elita?
Přes Facebook přivedli na náměstí Tahrir velbloudy.
Před Al Jazeerou začli praktikovat tribalismus.
A pak, když neuspěli, začli mluvit o konspiracích, které vznikly v Tel Avivu a Washingtonu, aby rozdělily Arabský svět.
Začli šířít na Západ "Obávejte se Al-Kajdy.
Al-Kajda obsazuje naše území.
Jsou to Islamisté, co se snaží vytvořit nový Imaras.
Bojte se takových lidí, kteří přicházejí, aby zlikvidovali vaši civilizaci.
Naštěstí, lidi dnes nelze oklamat.
Protože tato zkorumpovaná elita v této oblasti dokonce ztratila schopnost oklamat.
Nemohli a nemohou si představit, jak by se doopravdy poprali s takovou realitou.
Prohráli --
byli odděleni od svých lidí, od davů, a tak je teď vidíme se hroutit, jednoho po druhém.
Al Jazeera není nástroj revoluce.
My revoluce nezpůsobujeme.
Nicméně, když se stane něco tak velkého, jsme ve středu dění.
Z Egypta jsme byli vykázáni a někteří naši korespondenti byli zatknuti.
Ale většina našich kameramanů a žurnalistů se v Egyptě ukrývali -- dobrovolně -- aby mohli podávat zprávy, co se děje na náměstí Tahrir.
Po 18 dní naše kamery živě vysílaly hlasy lidí na Tahrir náměstí.
Pamatuji si jednu noc, kdy mi někdo zavolal -- obyčejný člověk, kterého jsem neznal -- z Tahrir náměstí.
Řekl mi, "Apelujeme na vás, abyste nevypínali kamery.
Jestliže kamery dnes večer vypnete, dojde ke genocidě.
Ochraňujete nás tím, že ukazujete, co se děje na náměstí Tahrir."
Cítil jsem tu zodpovědnost zavolat našim korespondentům a zavolat do naší kanceláře a říct jim: "Udělejte vše, co je ve vašich silách, abyste nevypínali v noci kamery, protože ti lidé se opravdu cítí sebevědomě, když někdo vysílá jejich příběh -- a také se cítí bezpečně."
Takže máme šanci, abychom vybudovali novou budoucnost v této části světa.
Máme šanci jít a přemýšlet o budoucnosti jako něčem, co bude přístupné okolnímu světu.
Neopakujme chybu, jakou byl Írán, Misdaqovu revoluci.
Pomozte nám se osvobodit -- hlavně na Západě -- od posuzování této částí světa podle ropy a zájmů určitých skupin, osvobodit se od iluze stability a bezpečnosti.
Stabilita a bezpečnost autoritářských režimů může vést pouze k terorismu, násilí a destrukci.
Nechte nás přijmout rozhodnutí lidu.
Nenechte nás vybrat a rozhodnout se, kdo má vládnout jejich budoucnosti.
Budoucnost by měla být spravována lidmi samými, i když nás někdy můžou tyto hlasy vyděsit.
Ale hodnoty demokracie a svobody volby, která se právě teď žene přes Střední Východ, je nejlepší příležitostí pro tento svět, pro Západ i pro Východ, jak spatřit stabilitu a bezpečnost a spatřit přátelství a toleranci, která se šíří z Arabského světa, než přihlížet násilí a terorismu.
Nechte nás podporovat tento lid.
Nechte nás podpořit je.
A nechte nás vzdát se naší malicherné sobeckosti, abychom mohli přijmout změnu a abychom s lidmi z této oblasti oslavili ohromnou budoucnost, naději a toleranci.
Budoucnost je zde a budoucnost je právě teď.
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk) Děkuji moc.
(Potlesk) Chris Anderson: Mám pro vás jen pár otázek.
Děkuji, že jste přišel.
Jak byste popsal historickou významnost toho, co se teď děje?
Je to příběh roku, příběh desetiletí, nebo něco víc?
Tohle by vlastně mohl být největší příběh, na jakém jsme pracovali.
Psali jsme o hodně válkách.
Psali jsme o hodně katastrofách, o mnoha problémech, konfliktních zónách a ožehavých oblastech, protože jsme byli v centru dění.
Ale tento příběh -- je to významný příběh, je to překrásné.
Není to něco, o čem jen píšete, protože musíte popsat ohromnou událost.
Jste svědkem změny v dějinách.
Jste svědkem zrození nové éry.
A o tom je celý tento příběh.
Na Západě je stále dost lidí, kteří jsou skeptičtí nebo si myslí, že se jedná o přechodnou fázi před mnohem více alarmujícím chaosem.
Opravdu věříte, že, když teď budou v Egyptě demokratické volby, vláda by mohla zastávat některé z hodnot, o kterých jste tak nadšeně mluvil?
Lidé opravdu, po pádu Hosni Mubarakově režimu, mladí, kteří se sami sdružili do určitých skupin a rad, střeží tuto změnu a snaží se ji dostat do správných kolejí, aby zajistili demokratické hodnoty, ale zároveň ji udělat přijatelnou, udělat ji rozumnou, aby nevycházela příliš ze zažitého standardu.
Podle mého názoru tito lidé jsou mnohem rozumnější, nejen než nejvyšší politikové, ale i nejvyšší intelektuálové a dokonce i vedoucí pozice protistrany včetně politických stran.
V tuto chvíli jsou mladí lidé v Arabském světě mnohem chytřejší a schopnější uskutečnit změny, než ti staří -- včetně politických a kulturních a ideologických starých režimů.
(Potlesk) Nechceme teď politicky zaplétat a zasahovat.
Co by měli lidé tady na TEDu, tady na Západě, dělat, jestliže se chtějí zapojit a pomoct a věří v to, co se právě teď děje?
Myslím, že jsme objevili velmi důležitou záležitost v Arabském světě -- lidé se zajímají, lidé zajímá tato velká změna.
Mohamed Nanabhay, který je zde přítomen, hlava Aljazeera.net, mi pověděl, že máme 2,500 procentní nárůst návštěvnosti našich stránek z různých koutů světa.
50 procent je přitom z Ameriky.
Protože jsme zjistili, že se o to lidé zajímají, a lidé by rádi věděli -- dostávají zprávy přes Internet.
Naneštěstí, v USA v současné době vysíláme Al Jazeera English pouze v oblasti Washingtonu D.C.
Ale mohu vám říci, toto je chvíle na oslavu. Skrze navazování kontaktů s těmi lidmi na ulici a vyjadřováním naší podpory a vyjadřováním tohoto všeobecného postoje podpory slabých a utlačovaných můžeme vytvořit lepší budoucnost pro nás všechny.
Well Wadah, skupina členů TED komunity, TEDx Cairo, právě teď pořádá meeting.
Jejich řečníci
myslím slyšeli váš proslov.
Děkuji za vaši inspiraci.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Takže toto bude o veřejných rozpočtech.
Je to nejspíše nejnudnější téma celého dopoledne.
Ale chci vám ukázat, že je to důležité téma, o které bychom se měli zajímat.
Veřejné rozpočty znamenají obrovské, obrovské peníze – ukážu vám čísla – kterým se dostává zanedbatelné kontroly.
A ani jim moc lidí nerozumí.
Spousta zainteresovaných lidí má své vlastní nebo krátkodobé zájmy, které jim brání v přemýšlení nad tím, jaké jsou důsledky dlouhodobějších trendů.
Přitom jsou tyto rozpočty klíčem k budoucnosti; klíčem pro naše děti.
Většina financí na vzdělávání – ať už se jedná o základní školy vynikající nebo univerzity nebo regionální vysoké školy – prostě většina peněz na tyto záležitosti přichází ze státních rozpočtů.
Ale má to háček.
Tady je celkový obrázek.
Americká ekonomika je velká – 14,7 bilionů dolarů.
A z tohoto koláče vláda utratí 36 procent.
Zahrnuje to federální stupeň, který je největší, státní stupeň a regionální stupeň.
Je to celkem spletitá cesta, jak se dostat k obecnému povědomí o tom, co se děje, protože tu je ještě řada složitých věcí jako je systém lékařské péče a peníze na výzkum, které se mezi těmito škatulkami přelévají.
Každopádně utrácíme 36 procent
A toho vybereme?
Jednoduchá ekonomická otázka.
Odpověď je: 26 procent.
Zbývá nám tedy 10procentní schodek. Docela ohromující číslo.
Něco z toho je ve skutečnosti způsobeno tím, že jsme si zažili hospodářskou krizi.
Příjmy klesaly, některé veřejné výdaje se zvyšovaly, ale to není ta hlavní příčina.
Za tou stojí způsob, kterým se navyšují naše závazky, a vývoj ekonomiky a to vše tvoří celý problém.
Toto je dokonce jen předpověď.
Je tady spousta věcí, můžu si říct, že vybereme více na daních nebo že vývoj v medicíně výdaje zvýší ještě víc.
Je to stále složitější obrázek a to i za předpokladu, že si ekonomika nebude vésti špatně – což nejspíše nebude pravda.
Toto tedy vidíte na obecné úrovni.
Jak jsme se k tomu ale dostali?
Jak můžete dospět k takovému problému?
Koneckonců, přinejmenším na papíře je psáno, že tyto státní rozpočty jsou vyrovnané.
Pouze v jednom státě nepřikazuje zákon mít vyrovnaný rozpočet.
To tedy znamená, že tu nejde o nic než jiného než o předstírání.
Nikdo si s vyrovnaným rozpočtem hlavu neláme. V jistém smyslu se tu hraje hra, která má skrýt tuto problematiku tak, aby lidé neviděli kam ve skutečnosti poměrně jasně míříme.
Když byl zvolen Jerry Brown, byl mu předložen přesně tento problém.
Že mu díky účetním trikům upraveném takzvaném vyrovnaném rozpočtu najednou chybělo 25 miliard z 76 miliard na plánované výdaje.
Dal dohromady několik návrhů: zhruba polovinu seškrtá, druhou půlku, nejspíše ve velmi spletitém sledu kroků, uhradí přes zvýšené daně.
Ale i tak, když se podíváte na další roky, různé náklady na důchody a zdravotní péči porostou, ale příjmy ani moc ne.
Dostanete se do presu.
Jak se nám to vlastně podařilo zamaskovat?
Inu, bylo to pár hezkých triků.
Někdo si jich dokonce všiml.
Noviny psaly: „Není to docela vyrovnané.“
„Má to mezery.“
„Udržuje to deficitní financování.“
„Je to jeden háček za druhým.“
A když se na to podíváte ještě podrobněji, zjistíte, že tohle by nedokázali ani pánové z Enronu.
Je to tak nehorázné, tak extrémní.
Ví vůbec někdo o tom, co někteří z těch lidí dělají?
Půjčují si peníze.
Neměli by, ale našli si k nim cestu.
Nutí vás platit víc v zálohách, aby jim vyšlo jejich cash flow.
Rozprodávají majetek.
Pozdržují platby.
Prodávají příjem z daní z cigaret.
A Kalifornie není jediná.
Ve skutečnosti je tu pět států, které jsou na tom hůř a pouze čtyři státy, které tento problém vůbec nemají.
Prolíná se to celou zemí.
Vychází to ze skutečnosti, že jisté dlouhodobé závazky – zdravotní péče, která je s inovacemi dražší, předčasné důchody a penze, které věková struktura ještě zhoršuje, štědrost obecně – že se kreativní účetní techniky časem vymknou z ruky, takže máte problém.
Třeba příspěvky na zdravotní péči pro důchodce.
Odkládáte si tři miliony, máte 62miliardový závazek – mnohem horší než u automobilek.
A všichni se na to dívali a věděli, že to povede k obrovskému problému.
Předpovídá se, že jen ve zdravotníctví podíl stoupne z 26 procent rozpočtu na 42 procent.
A kdo na to doplatí?
Abyste to vyrovnali, museli byste seškrtat výdaje na vzdělávání na polovinu.
Opravdu to je boj mladí versus staří, do určité míry.
Když se nezmění strana příjmů, když nevyřešíte otázku, co bude se zdravotní péčí, budete snižovat investice do mladých.
Skvělý vzdělávací systém na Kalifornské univerzitě, všechny ty skvělé věci, které se změnily, prostě to nebude.
Zatím to znamená propouštění, více studentů ve třídách.
Uvnitř učitelské komunity se diskutuje o tématech jako: „Měli by být propouštěni mladí učitelé, nebo by měli být propouštěni ti horší?“
A pak jsou zde debaty typu: když zvýšíte počet studentů ve třídě, kde to uděláte? Jaký efekt to bude mít?
Naneštěstí, když to položíte takto, lidé jsou zmateni a pomyslí si: „No… možná to je v pohodě.“
Ne, ve skutečnosti není, výdaje na školství by se škrtat neměly.
Jsou to cesty, pokud je to dočasné, jak minimalizovat dopady, ale je to problém.
Je to opravdu problém, kterým bychom se měli zabývat.
Technologie může sehrát jistou roli.
Na její vyzkoušení však potřebujete peníze, abyste ji mohli koupit.
Existuje myšlenka odměňování učitelů na základě účinnosti, jejich měření, poskytování zpětné vazby, natáčení videí ve třídách.
To je podle mě něco velmi, velmi důležitého.
Musíte však dát peníze do tohoto systému a na pobídkové odměny.
Ve chvílích, kdy zažíváte růst, do toho vrazíte nové peníze –
a i když stagnujete, můžete tam peníze přerozdělit.
Ale se škrty, o kterých se teď bavíme, bude mnohem, mnohem těžší, zavést odměny za excelenci nebo jen přejít k využívání technologií novými způsoby.
Co se tady děje?
Kde se používá lidský mozek, tak dochází k chybám.
I když tady se zase až tak mozku nepoužívalo.
(Smích) Je to skupina voličů, jsme to my, kdo přichází na řadu.
Jen se podívejte na výdaje.
Kalifornie utratí přes 100 miliard, Mirosoft 38, Google kolem 19.
Při dobré numerické analýze nákladů uvnitř Googlu a Microsoftu, tak i mimo ně, u analytiků rozcházejících se názorů – Měli utrácet na toto?
Na tomto vyhodili peníze oknem. A co třeba toto? – Je to opravdu fantastické.
Každý má názor.
Je to skvělá zpětná vazba.
A těmito čísly se argumentuje při rozhodování.
Když si projdete státní výdaje na vzdělávání a na zdravotní péči – zejména v dlouhodobém horizontu – nemáte žádné jasné číslo, které by bylo důležitější než jiné ať už co se týče rovnosti, co se týče učení.
Co tedy potřebujeme udělat?
Potřebujeme lepší nástroje.
Na něco můžeme použít internet.
Chystám se využít svůj web abych tam dal pár věcí, které utvoří základní obrázek.
Potřebujeme ale mnohem víc.
Existuje pár dobrých knih, jedna z nich o výdajích na školství a odkud plynou peníze – jak se to v průběhu času měnilo a vyvíjelo.
Potřebujeme lepší účetnictví.
Musíme si uvědomit, že současní zaměstnanci vytváří závazky do budoucna, které by měly plynout ze současných rozpočtů.
Musíme pochopit, proč se penzijní účetnictví dělá tak, jak se dělá.
Mělo by to být spíše jako firemní účetnictví.
To je zlatý standard.
A nakonec musíme opravdu odměňovat politiky.
Kdykoli přijdou s tím, že tu je nějaký dlouhodobý problém, nesmíme říct: „Ale ne, vy jste posel špatných zpráv?
To vás rovnou zastřelíme.“
Ve skutečnosti jich tu pár máme: Erskine Bowles, Alan Simpson a další, kdo se do toho ponořili a přišli s návrhy týkající se tohoto celkového federálního problému s výdaji na zdravotnictví.
Nakonec však jejich práce byla zametena pod koberec.
Vlastně po pár týdnech byly provedeny nějaké daňové škrty, které situaci ještě zhoršily daleko za jejich očekávání.
Potřebujeme tyto drobnosti.
Myslím si však, že je to řešitelný problém.
Toto je velká země se spoustami lidí.
Musíme je však zapřáhnout, protože se jedná o vzdělávání.
Jen se podívejte, co se stalo se školným na Kalifornské univerzitě, a zkuste si představit vývoj za další tři, čtyři či pět let. Nikdo si to nebude moci dovolit.
A to je to, oč tu běží – investice do mladých – to nás činí velkými.
Dovoluje nám to věnovat se umění, biotechnologiím, softwaru a všem těm úžasným věcem.
Závěr tedy je, že se musíme zajímat o veřejné rozpočty, protože jsou zásadní pro naše děti a naši budoucnost.
Děkuji Vám.
(Potlesk)
Khan Academy je známá především svou kolekcí videí, proto mi nejprve dovolte ukázat vám krátou montáž.
(Video) Salman Khan: Takže přepona teď bude mít délku pět.
Fosílie těchto živočichů se nacházejí pouze v této oblasti Jižní Ameriky; vidíte zjevný pruh; a v této části Afriky.
Mohli bychom integrovat povrch, který se zapisuje většinou jako velká sigma.
Národní shromáždění zřizuje Výbor pro veřejné blaho, což zní jako velmi pěkný výbor. Všiměte si, že to je aldehyd,
ale i alkohol.
Začnou se diferenciovat na efektor a paměťové buňky.
Galaxie. A támhle je další galaxie. A podívejte, támhle je další.
Takže v dolarech je to jejich 30 milionů plus 20 milionů dolarů od amerického výrobce.
Pokud vás toto neuvádí v úžas, pak nemáte žádné emoce.
(smích) (potlesk) SK: K dnešnímu dni máme kolem 2.200 videí pokrývajících vše, od základních počtů až po vektorový kalkulus, a další věci, které jste zde viděli.
Milion studentů měsíčně používá naše stránky a sledují řádově stovky tisíc videí denně.
Dnes však budu mluvit o tom, jak se posouváme na další stupeň.
Ještě předtím bych však chtěl říci něco o tom, jak jsem s tím vším začal.
Někteří z vás možná vědí, že jsem přibližně před pěti lety pracoval jako analytik v hedgovém fondu. Byl jsem v Bostonu a na dálku jsem doučoval své bratrance v New Orleans.
Začal jsem nahrávat svá první videa na Youtube jen tak, protože se mi zdála užitečná, jako doplněk pro mé bratrance; jako něco, co by jim pomohlo osvěžit si paměť.
Jakmile jsem vystavil svá první Youtube videa stalo se něco velmi zajímavého.
Vlastně se stalo několik zajímavých věcí.
Zaprvé mi mí bratranci sdělili,
řekli mi, že raději sledují má videa na Youtube než mě.
(smích) Když se ale přenesete přes tuto ránu do zad, zjistíte, že za tím však bylo něco hlubšího. Říkali,
že dávají přenost automatické verzi svého bratrance před samotným bratrancem.
Na první pohled se to zdá být proti přirozenosti, ale když se nad tím zamyslíte z jejich pohledu, dává to opravdu smysl.
Najednou jste v situaci, kdy můžete svého bratrance zastavovat a pouštět znovu, aniž byste měli pocit, že plýtváte jeho časem.
Pokud si potřebují zopakovat něco, co se měli naučit před několika týdny, nebo možná před několika lety, nemusí se stydět a ptát se svého bratrance.
Mohou si prostě pustit video. Když se nudí, mohou si ho posunout.
Mohou se na něj dívat svým vlastním tempem. Tou pravděpodobně nejméně oceněnou stránkou
je představa, že poprvé, úplně poprvé, co se snažíte pochopit nový koncept, to poslední co potřebujete je někdo další, kdo se ptá: "rozumíš tomu?"
A to jsem dělal, když jsem se svými bratranci mluvil dříve. Teď to mohou dělat v soukromí svého pokoje.
Druhá věc, co se stala, dal jsem je na Youtube, protože jsem neviděl žádný důvod nechávat si je pro sebe, a tak jsem nechal ostatní aby je sledovali. Lidé si začali videí všimat, komentovat je, posílat mi zprávy a dávat mi najevo co si o nich myslí - náhodní lidé z celého světa.
Pár ohlasů mám zde.
Tento je dokonce z jednoho z původních videí o diferenciálním počtu.
Někdo prostě napsal na Youtube - byl to komentář na Youtube: "To bylo poprvé co jsem se usmíval při derivování."
(smích) Zastavme se nad tím. Ten člověk derivoval
a pak se usmíval.
Někdo na tento komentář odpověděl, můžete se na ty komentáře podívat na Youtube, napsal: "Já taky.
Byl jsem z toho rozjařený a celý den jsem měl dobrou náladu. Pamatuji si text o maticích, co jsme měli ve škole a tady si připadám, jako když umím Kung-fu." (smích) Takovýchto a podobných reakcí máme hodně.
Evidentně to lidem pomáhalo.
Jak se ale počet diváků zvětšoval a zvětšoval, začal jsem dostávat dopisy od lidí a začalo být zjevné, že to je něco víc, než jen doplněk.
Přečtu vám úryvek z jednoho z těchto dopisů. Můj dvanáctiletý syn je autista a měl veliké problémy s matematikou.
Zkoušeli jsme všechno, viděli jsme všechno, koupili jsme všechno.
Narazili jsme na tvé video o desetinných číslech a on to pochopil.
Pak jsme přešli na obávané zlomky.
Zase to pochopil. Nemohli jsme tomu uvěřit.
Je úplně nadšený.
Dokážete si představit, že pro mne jako analytika v investičním fondu bylo velmi nezvyklé dělat něco se sociální hodnotou.
(smích) (potlesk) Byl jsem ale nadšený a tak jsem pokračoval.
Po čase jsem si začal uvědomovat pár dalších věcí: že má videa pomohou nejen mým bratrancům, či těm lidem, kteří mi napsali dnes. Jejich obsah nikdy nezestárne a může pomoci jejich dětem nebo jejich vnoučatům.
Pokud by Isaac Newton natočil Youtube videa o diferenciálním počtu, nemusel bych to dělat já. (smích)
Předpokládáme-li, že byl dobrý.
Kdo ví? (smích) Stala se i další zajímavá věc -- dokonce i v této době jsem si říkal: "Dobře, možná je to dobrý doplněk, užitečný pro motivované studenty
nebo rodiče, co vzdělávají své děti doma." Nemyslel jsem si ale, že
to jakkoliv pronikne do tříd.
Začal jsem ale dostávat dopisy od učitelů, ve kterých mi psali: "Používáme vaše videa a úplně obracíme výuku.
Vy jste dal k dispozici výklad, takže my teď ..." a toto se může stát zítra v jakékoliv třídě v Americe, "... já nyní dávám váš výklad jako domácí úkol. To co byl dříve domácí úkol, nyní děláme v hodině."
Tady bych se chtěl zastavit -- (potlesk) Chtěl bych se na chvíli zastavit nad několika zajímavostmi.
Zaprvé, zjevnou výhodou tohoto přístupu učitelů je, že studenti si mohou užít ta videa stejným způsobem jako mí bratranci. Mohou je zastavovat a opakovat podle svého tempa, podle svého času.
Je tu však něco zajímavějšího -- velmi neočekávaný důsledek, když se bavíme o technologiích ve vyučování, Přesunuli jsme jednotný výklad ze třídy a dovolili jsme studentům učit se vlastním tempem doma. Ve třídě pak pracují na příkladech, učitel prochází kolem nich, mohou diskutovat se svými spolužáky. Tímto učitelé použili technologii k humanizaci třídy.
Vzali hluboce odlidštěnou zkušenost -- 30 dětí s ukazováčkem na rtech, kteří se nesmějí mezi sebou bavit, a učitel, bez ohledu na to, jak je dobrý,
musí podat tentýž výklad, který má být vhodný pro všech 30 žáků, prázdné, lehce nepřátelské obličeje -- a z toho je nyní lidská zkušenost. Nyní mezi sebou spolupracují.
Takže s Khanovou akademií -- odešel jsem z práce a založili jsme skutečnou organizaci, jsme neziskovka -- položili jsme si otázku, jak to posunout dál?
Jak dovedeme to, co dělají učitelé, do přirozených důsledků?
To co vám zde nyní předvádím, to jsou opravdové příklady, které jsem začal psát pro své bratrance.
Ty první byly mnohem primitivnější.
Toto je mnohem schopnější verze.
Základem ale je, že vygenerujeme tolik otázek, kolik pořebujete, dokavad nepochopíte danou látku, dokavad neodpovíte správně na 10 otázek v řadě.
K dispozici máte videa Khanovy akademie.
Dostáváte rady s kroky pro vyřešení daného příkladu, pokud si s ním nevíte rady.
Základem ale je, zdá se to být velmi jednoduché, vyřešíte 10 příkladů v řadě a pokračujete dál.
Toto je ale zcela odlišné od toho, co se odehrává v dnešních třídách.
V klasickém vyučování dostáváte několik domácích úkolů. Domácí úkol, výklad, domácí úkol, výklad, a pak dostanete tématickou písemku.
Po této písemce, ať už jste úspěšní ze sedmdesáti, osmdesáti, devadesáti nebo devadesáti pěti procent, se třída posune na další téma.
Ani u těch nejlepších studentů nevíme, co bylo těch pět procent, které nevěděli?
Možná nevěděli co se stane, pokud umocníte něco na nultou.
Vy však pokračujete a stavíte na tom v dalším výkladu. Bylo by to podobné,
jako kdybyste se učili jezdit na kole
a já bych vám dal předem výklad a pak bych vám dal na dva týdny kolo. Po dvou týdnech bych se vrátil a řekl: "Podívejme. Nejde vám zatáčení doleva a neumíte dobře zastavit.
Jste osmdesátiprocentní cyklista."
Na čelo vám tudíž narazím trojku jako ve škole a pak vám řeknu: "A teď jednokolka."
Jakkoliv se to zdá směšné, přesně tohle se děje v našich dnešních třídách.
Myšlenkou je, že se posunujete stále dále a dobří studenti začnou najednou mít problémy s algebrou, najednou začnou dělat chyby ve výpočtech, přestože jsou nadaní a mají dobré učitele. Příčinou tohoto jsou většinou tyto díry jak v Ementálu, které se hromadily v jejich základních znalostech. Naším přístupem
je tudíž učit se matematiku tak, jako se učí cokoliv jiného, jako se učí jízda na kole.
Jezděte na kole, padejte z kola,
dělejte to tak dlouho, jak je pořeba, než to zvládnete.
Tradiční model vás trestá za experimentování a chyby, ale neočekává úplné zvládnutí látky.
My vás povzbuzujeme k tomu, abyste dělali pokusy a abyste chybovali.
Očekáváme ale úplné pochopení.
Toto je další z našich tematických modulů. Trigonometrie.
Posouvání a zrcadlení funkcí.
A všechno to zapadá do sebe.
Máme kolem devadesáti takovýchto videí.
Můžete navštívit naše stránky hned teď, vše je zadarmo, nepokoušíme se nic prodat.
Obecná myšlenka ale je, že všechy zapadají do této znalostní mapy.
Ten horní vrchol zde, to je doslova sčítání jednociferných čísel. To je něco jako jedna plus jedna rovná se dvě.
Základní myšlenkou je, že jakmile odpovíte správně na 10 otázek v řadě, posouvá vás to dal do náročnějších a náročnějších modulů.
Takže když se posuneme dál po znalostní mapě, dostáváme se k náročnějším počtům.
Jestě dále se dostáváme do úvodu do algebry, rovnic,
pak do algebry jedna a algebry dvě, pak do úvodu k diferenciálnímu počtu.
Myšlenkou je, že tímto způsobem můžeme učit všechno -- lépe řečeno všechno, co se dá učit tímto způsobem.
Dokážete si tak představit -- a na tomto nyní pracujeme -- že z této znalostní mapy přejdete na logiku, počítačové programování, gramatiku, genetiku, vše založené na základu, že pokud znáte to a to, jste připraveni na konkrétní další téma.
Tento přístup funguje dobře pro jednotlivého žáka a já vám doporučuji, zaprvé, abyste to dělali se svými dětmi, ale též doporučuji abyste si to zkusili sami.
Změní to dění u večeře.
Čeho bychom ale chtěli dosáhnout je využít přirozeného důsledku otočení výuky, o kterém mi psali ti z prvních učitelů.
To co vám zde prezentuji jsou data z pilotního programu ve školním okrsku Los Altos, kde vzali dvě páté třídy a dvě sedmé třídy a zcela zrušili jejich původní osnovy matematiky. Tyto děti nepoužívají učebnice,
nedostávájí univerzální výklad.
Studují Khanovu akademii, používají tento software přibližně polovinu doby svých hodin matematiky.
Jedno bych chtěl zdůraznit, nepovažujeme to za úplné vzdělání z matematiky.
Co to však způsobuje je, a toto se děje v Los Altos, že to šetří čas. Všechno to zdržování a postrkování, ujišťování se, že víte jak se pohybovat systémem rovnic. Šetří to čas, který se dá využít na simulace, hry, mechaniku, stavění robotů, odhadování, jak je hora vysoká na základě jejího stínu.
Práce tedy probíhá tak, že každý den přijde učitel a každý žák pracuje svým vlastním tempem -- toto je opravdový, živý ovládací panel z okrsku Los Altos -- a oni se dívají na tento panel.
Každá řádka reprezentuje studenta.
Každý sloupec jedno z témat.
Zelená znamená, že student je již v látce zdatný.
Modrá znamená, že na tom pracují a není třeba mít obavy.
Červená znamená, že někde uvízli.
Učitel si pak řekne: "Půjdu se podívat na ty červené žáky."
Nebo, ještě lépe, "Pošlu tam jednoho ze zelených žáků, kteří již dané látce rozumí, aby byli v první linii a vlastně doučovali své spolužáky."
(potlesk) Já přicházím z prostředí, které je velmi zaměřeno na data, takže nechceme aby učitel musel chodit za žákem a ptát se ho nepříjemné otázky jako: "Čemu nerozumíš?" nebo "Čemu rozumíš?" a podobně.
Naším přístupem je vybavit učitele tolika daty, kolik je jen možné -- ve skutečnosti daty, která jsou očekávána téměř ve všech ostatních oblastech, pokud se pohybujete ve financích, marketingu nebo výrobě. Učitelé tak mohou ve skutečnosti prozkoumat, co je to, čemu student nerozumí, a mohou tak zasáhnout co nejproduktivněji.
Učitelé nyní vědí přesně, co studenti dělali, kolik na tom strávili denně času, jaká videa sledovali, kdy videa zastavovali, kdy se na ně přestali dívat, jaké řeší příklady, na co se zaměřují.
Vnější kolo ukazuje na jaká cvičení se zaměřovali,
vnitřní kolo na která videa.
Tato data jdou až do podrobností, takže se můžete podívat, který konkrétní příklad student vyřešil správně a který špatně.
Červená znamená špatně, modrá správně.
Otázka úplně nalevo je první, kterou student zkoušel vyřešit. Zde se podívali na video.
A později vidíte, jak byli schopni dosáhnout 10 správných odpovědí v řadě.
Je to jako kdybyste je viděli učit na těch posledních deseti příkladech.
Také se zrychlovali. Výška ukazuje, jak dlouho jim to trvalo.
Když mluvíte o učení se vlastním tempem, dává smysl dělat to tak pro všechny -- ve vzdělávání se to nazývá diferencované učení -- ale je to docela šílené vidět to ve třídě.
Pokaždé když jsme to zkoušeli, v každé třídě, ve které jsme to dělali, znovu a znovu, pokud tomu dáte pět dní, najdete skupinu žáků, kteří uháněli dopředu a skupinu, která je o něco pomalejší.
V tradičním modelu, pokud jste dali třídě písemku, řekli jste: "Toto jsou nadané děti, toto jsou pomalé děti.
Možná bychom je měli sledovat zvlášť. Možná bychom je mohli dát do různých tříd."
Pokud ale studenty necháte pracovat svým vlastním tempem --
a toto se nám potvrzuje stále znovu a znovu -- všimnete si studenta, který strávil o něco více času nad některým z témat, ale jak se přes něj jednou přehoupl, vyrazil kupředu závodním tempem.
O těch samých žácích, o kterých jste si před šesti týdny mysleli, že jsou pomalí, byste nyní řekli že jsou nadaní.
Tato zkušenost se nám potvrzuje znovu a znovu
a nutí mě se ptát, kolik z těch nálepek, ze kterých se pravděpodobně mnoho z nás těšilo, byly prostě jen shody okolností.
Jakkoliv cenné je něco takového pro okrsek jako Los Altos, naším cílem je využít technologií ke zlidštění toho co se děje ve vzdělávání nejen v Los Altos, ale ve světovém měřítku.
Vlastně to přináší zajímavý pohled.
Mnoho úsilí směřující ke zlidšťování tříd je zaměřeno na poměr mezi počtem studentů a učitelů.
My si myslíme, že podstatný ukazatel je to, kolik užitečného času stráví učitel s žákem.
V tradičním modelu je tedy většina času učitele věnována výkladu, známkování a kdečemu jinému.
Možná pět procent je věnováno tomu, že sedí se studenty a přímo s nimi pracují.
To nyní dělají sto procent svého času.
Ještě jednou opakuji, pomocí technologie nejenom otáčíte hodinu, ale zlidšťujete ji, odhadoval bych, pětinásobně až desetinásobně.
Toto je užitečné v Los Altos, představte si, jaký to má význam pro dospělého, který se stydí vrátit se a učit se věci, které se měl naučit dříve než šel na střední školu.
Představte si, jaký to má význam pro dítě na ulici v Kalkatě, které musí přes den pomáhat své rodině, a proto nemůže chodit do školy.
Nyní může strávit dvě hodiny denně a vynahradit si to, nebo může dohnat co potřebuje a nemusí se stydět, že něco zná a něco ne.
Představte si, co se stane -- když jsme mluvili o spolužácích, kteří si pomáhaní v rámci třídy. Ale toto je jeden systém.
Není důvod, proč bychom nemohli umožnit učení žáka žákem za hranicí jedné třídy.
Představte si co se stane, pokud ten student v Kalkatě najednou může doučovat vašeho syna, a nebo váš syn to dítě z Kalkaty?
Myslím si, že uvidíte vynořovat se představu globání celosvětové třídy.
A to je v podstatě to, o co se snažíme.
Děkuji.
(potlesk)
Bill Gates: V tvém systému jsem narazil na několik věcí, které souvisely s motivací a zpětnou vazbou -- body za energii, medaile za zásluhy.
Řekni mi, jak to myslíte?
SK: Ano, máme skvělý tým, který na tomhle pracuje.
A musím vyjasnit jednu věc, už to nejsem jen já.
Já stále vytvářím všechna videa, ale na výrobu software máme hvězdný tým.
Ano, začlenili jsme do toho programu nějaké aspekty z her, kdy sbíráte medaile, budeme mít vývěsku s nejlepšími žáky podle oblastí a dostáváte body.
To bylo vlastně docela zajímavé.
Jak nazvat ty jednotlivé medaile či kolik dostanete bodů za které činnosti. Na úrovni celého systému vidíme desítky tisíc páťáků a šesťáků jak se pohybují tím či oním směrem podle toho, jakou jim dáte medaili.
(smích) BG: A ta spolupráce s Los Altos, jak jste se k ní dostali?
SK: V Los Altos to bylo tak trochu šílené. Ještě jednou zdůraňuji, že jsem nepočítal s použitím videí ve třídách.
Někdo z jejich školního výboru se mě zeptal: "Co byste dělal, kdybyste měl ve třídě zcela volnou ruku?"
Řekl jsem: "Nechal bych každého studenta pracovat vlastním tempem na něčem podobném a přidali bychom k tomu ovládací panel." Řekli mi, že to je docela radikální a že o tom musí přemýšlet.
Já s ostatními z týmu jsem si myslel:
"Nikdy nebudou chtít něco takového udělat."
Doslova druhý den se mě ale zeptali: "Jste schopni začít za dva týdny?" (smích)
BG: Takže ten program nyní běží v pátých třídách matematiky?
SK: Ve dvou pátých a dvou sedmých třídách.
A dělají to na úrovni celého okrsku. Myslím, že jsou unešení ze způsobu, jakým můžou pozorovat své žáky.
Není to jen v tom, co dělají ve škole. Dokonce i během Vánoc jsme viděli nekteré žáky, jak s tím pracují.
A všechno můžeme sledovat. Takže jak prochází celým okrskem, mohou to všechno pozorovat.
Během léta, jak chodí od jednoho učitele k druhému, mají k dispozici všechna data, která mohou vidět na úrovni celého okrsku.
BG: Takže některé z těch pohledů, které jsme viděli, byly určeny učitelům, aby mohli sledovat, co se s jejich žáky děje.
Dostáváte také zpětnou vazbu o tom, jak se na to dívají učitelé?
SK: Jistě, většina zadání pochází od učitelů.
Vytvořili jsme několik pohledů i pro žáky, aby mohli sledovat svůj postup, ale velmi úzce spolupracujeme se samotnými učiteli. Říkají nám: "Je to moc pěkné, ale..."
Tak to bylo s tím grafem souvislostí, mnoho učitelů říkalo: "Mám pocit, že mnoho dětí přeskakuje a nezaměřuje se na jedno téma." Proto jsme přidali ten graf se souvislostmi témat.
Všechny tyto nápady přicházely od učitelů.
Bylo to docela bláznivé.
BG: Je to všechno připraveno ke spuštění ve velkém?
Myslíš si, že by to příští školní rok mělo vyzkoušet hodně škol?
SK: Jistě, je to připraveno.
Už dnes máme milion uživatelů, takže vydržíme i pár dalších. (smích)
Není důvod, proč by k tomu zítra nemohlo dojít ve všech třídách v Americe.
BG: A vize toho vzájemného učení.
Myšlenkou je, pokud tomu dobře rozumím, že přímo v ovládání bych našel lidi, dobrovolníky, možná viděl jejich reputaci, a mohl bych se přihlásit a s těmito lidmi spojit?
SK: Rozhodně. A právě to je věc, kterou bych chtěl doporučit všem v publiku.
Pomocí ovládání, které mají učitelé, se můžete právě teď přihlásit a stát se trenérem svých vlastních dětí, synovců, bratranců, nebo možná dětí v chlapeckých či dívčích klubech.
Můžete se stát mentorem či vyučujícím opravdu ihned.
Všechno to už je hotové.
BG: No to je opravdu úžasné.
Myslím, žes nahlédl do budoucnosti vzdělávání.
Děkuji. (SK: Děkuji)
(potlesk)
Mark Zuckeberg, vynálezce Facebooku, mluvil s jedním novinářem o "výpisu novinek".
Ten novinář se ho ptal, "Proč je tak důležitý?"
A Zuckerberg řekl, "Veverka umírající před vaším domem pro vás může být právě teď mnohem důležitější, než lidé umírající v Africe."
A já teď chci mluvit o tom, jak může vypadat Web založený na tom, co je důležité pro jeho uživatele.
Když jsem vyrůstal, na venkově v Maine, internet pro mě znamenal něco úplně jiného než dnes.
Znamenal spojení se světem.
Bylo to něco, co propojí nás všechny.
A já si byl jistý, že bude výborný pro demokracii a pro naši společnost.
Ale objevil se značný posun v tom jak informace po internetu proudí. A ten posun je neviditelný.
A pokud mu nebudeme věnovat pozornost, může to být opravdu problém.
Poprvé jsem si toho všiml tam, kde trávím spoustu času -- na Facebooku.
Jsem progresivista, politicky -- velké překvapení -- ale snažím se nepředpojatě bavit i s konzervativci.
Rád si poslechnu, co si myslí, jaké odkazy posílají, rád se od nich pár věcí přiučím.
Takže jsem byl překvapený, když jsem si všiml, že konzervativci najednou zmizeli z mé facebookové stránky.
Zjistil jsem, že je to proto, že Facebook sleduje, na jaké odkazy klikám, a všiml si, že daleko častěji otevírám odkazy svých liberálních přátel, než svých konzervativních přátel.
A aniž by se mě na to ptal, odstranil mi je ze zdi.
Prostě zmizeli.
A Facebook není jediný, kdo dělá tyhle neviditelné, algoritmické úpravy Webu.
Google to dělá taky.
Pokud budu něco vyhledávat já a vy, i zrovna teď, ve stejnou chvíli, možná dostaneme naprosto rozdílné výsledky.
Jeden inženýr mi řekl, že i když jste odhlášení, vysíláte 57 signálů, na které se Google dívá -- k personalizaci vašeho vyhledávání používá vše od značky vašeho počítače, prohlížeče, který používáte, po místo, kde se zrovna nacházíte.
Zamyslete se nad tím na chvíli: už neexistuje žádný standartní Google.
Víte, nejlegračnější na tom je, že to nepoznáte.
Nevidíte, jak se liší vaše vyhledávání, od výsledků někoho jiného.
Ale před pár týdny jsem poprosil pár přátel, aby vygooglili "Egypt" a poslali mi snímek své obrazovky.
Tady je obrazovka mého přítele Scotta,
a tady Daniela.
Když je dáte vedle sebe, nemusíte ani číst odkazy, abyste si všimli, jak rozdílné ty stránky jsou.
A když si ty odkazy přečtete, uvidíte opravdu propastný rozdíl.
Daniel neměl na celé první stránce ani slovo o protestech v Egyptě.
Scott jich tam má spoustu.
V těch dnech toho zrovna byly plné zprávy.
Tady vidíte jak rozdílné ty výsledky jsou.
A není to jen Google a Facebook.
Šíří se to po celém internetu.
Velké množství společností teď zavádí personalizaci.
Yahoo News, největší internetové zpravodajství, je teď personalizované -- různí lidé vidí různé věci.
Huffington Post, Washington Post, New York Times -- všichni se snaží různě se personalizovat.
A to nás velmi rychle posunuje do světa, ve kterém nám internet bude dávat to, co chceme vidět, ale ne nutně to, co vidět potřebujeme.
Jak řekl Eric Schmidt, "Pro lidi bude velmi těžké sledovat a konzumovat něco, co pro ně v určitém ohledu nebylo vytvořeno."
A já si myslím, že tohle je problém.
Myslím si, že když spojíte všechny tyhle filtry dohromady, vezmete všechny ty algoritmy, dostanete informační bublinu.
A vaše informační bublina je váš osobní, jedinečný informační vesmír, ve kterém žijete když jste online.
Co je ve vaší informační bublině, záleží na tom, kdo jste a co děláte.
A vy vůbec nerozhodujete o tom, co se dostane dovnitř.
A ještě důležitější je, že nevidíte, co se dovnitř nedostane.
Jeden z problémů informačních bublin objevili pracovníci Netflixu, amerického provozovatele online televize a půjčovny DVD.
Dívali se na to, o jaké filmy si zákazníci žádají, a všimli si něčeho zvláštního, čeho si možná všimla i spousta dalších lidí. Že některé filmy si lidé dávají do fronty vždy na začátek - aby je dostali nejdřív.
(Vždy je možné půjčit si jen jeden film naráz)
Filmy jako "Iron Man" bývají na začátku, a "Čekání na Supermana" někde na konci.
Objevili, že v Netflixových frontách probíhá obrovský boj mezi naším cílevědomým já hledícím do budoucnosti a naším impulzivním současným já.
Víte, všichni chceme jednou vidět film Rašomón, ale zrovna teď se jdeme počtvrté koukat na Ace Venturu.
(Smích) Ten nejlepší filtr by nám měl dát trochu od všeho.
Trochu Justina Biebera a trochu Afghánistánu.
Nějaké výživné informace a nějaký informační zákusek.
A největší záludnost těchto algoritmických, personalizovaných filtrů je právě to, že sledují hlavně, na co klikáme jako první, což může narušit tu požadovanou rovnováhu.
A místo vyvážené informační stravy dostaneme jen informační menu z MacDonalda.
Což naznačuje, že jsme se možná s našimi představami o internetu pěkně spletli.
Ve vysílacích společnostech -- tak to říká mytologie vysílání -- tak v těch vysílacích společnostech byli správci, editoři, kteří kontrolovali proudění informací.
A pak přišel internet a smetl je z cesty, umožnil všem navzájem se propojit, a bylo to skvělé.
Ale to už se teď neděje.
Teď můžeme sledovat, jak živí strážci předávají štafetu algoritmickým strážcům.
A problém je v tom, že algoritmy nemají zabudovanou etiku těch bývalých živých strážců.
Takže pokud za nás mají svět hlídat algoritmy, pokud to budou ony, kdo rozhoduje, co vidíme a co nevidíme, pak si musíme dát pozor, aby se neřídily automaticky jen podle našeho výběru.
Musíme zajistit, aby nám také nabízely věci, které jsou nepříjemné, podnětné a důležité, aby nám ukazovaly jiné úhly pohledu -- jako to dělá třeba TED.
V podobné situaci už společnost jednou byla.
V roce 1915 se noviny příliš nestaraly o nějakou občanskou zodpovědnost.
A pak si lidé všimli, že ony mají velmi důležitý úkol.
Že nemůžete mít fungující demokracii, pokud občané nemají kvalitní přísun informací. Noviny byly kritické, protože fungovaly jako filtr, a tak se vyvinula novinářská etika.
Nebyla dokonalá, ale pomohla nám přežít minulé století.
A teď jsme s internetem zpátky v situaci z roku 1915.
A potřebujeme, aby noví strážci zabudovali ten smysl zodpovědnosti do kódu, který vytvářejí.
Vím, že je tu přítomno mnoho lidí z Facebooku i z Googlu -- Larry a Sergey -- lidé, kteří pomohli vybudovat Web do dnešní podoby, a já jsem jim za to vděčný.
Ale musíme si teď dát velký pozor, aby algoritmy měly v sobě zabudovaný smysl pro veřejný život, pro občanskou zodpovědnost.
Musíme se ujistit, že jsou dostatečně průhledné, že známe pravidla, která rozhodují o tom, co projde našimi filtry.
A my potřebujeme, abyste nám vy dali kontrolu, abychom mohli rozhodovat, co se k nám dostane a co ne.
Protože jsem předvědčený, že internet opravdu potřebujeme takový, jaký jsme si ho kdysi vysnili.
Potřebujeme, aby nás všechny spojoval.
Potřebujeme, aby přinášel nové nápady, nové lidi a nové úhly pohledu.
A to se nestane, pokud budeme izolováni v naší vlastní "síti".
Děkuji.
(Potlesk)
Představte si, kdybyste mohli zaznamenat svůj život — všechno, co jste kdy řekli, všechno, co jste udělali, a měli to na dosah ruky v dokonalé paměti, takže byste se k nim mohli vracet a hledat památné okamžiky a znovu je prožívat, nebo se brouzdat stopami času a objevovat vzory ve svém životě, které předtím zůstaly nepovšimnuty.
No a to je přesně ta cesta, kterou nastoupila moje rodina před pět a půl rokem.
Tohle je Rupal, moje žena a spolupracovnice.
A toho dne, v tento okamžik, jsme vcházeli do domu s naším prvním dítětem, naším nádherným chlapečkem.
Vcházeli jsme do domu, který měl velmi zvláštní systém záznamu domácího videa.
(Video) Muž: Dobrá.
Deb Roy: Tento okamžik, stejně jako tisíce dalších pro nás významných okamžiků, byl u nás doma natočen na video, protože každá místnost, při pohledu zdola, měla na stropě kameru a mikrofon a při pohledu shora jste mohli sledovat místnost z ptačí perspektivy.
Tady je náš obývák, dětský pokoj, kuchyň, jídelna a zbytek domu.
A záběry toho všeho plnily diskové pole, které bylo nastaveno na nepřetržitý provoz.
Tady prolétáváme jedním dnem v našem domě od sluncem zalitého rána do rozzářeného večera až nakonec na noc světla zhasnou.
V průběhu tří let jsme natáčeli 8 až 10 hodin denně a nashromáždili odhadem čtvrt milionu hodin vícestopého zvuku a videa.
Díváte se teď na část zdaleka největší sbírky domácího videa, jaká kdy vznikla.
(Smích) A to, co pro naši rodinu tato data znamenají osobně, má už teď nesmírný vliv a stále ještě poznáváme jejich hodnotu.
Je tam zachycen bezpočet nestrojeně přirozených, nestylizovaných okamžiků a my začínáme zjišťovat, jak je objevit a kde je najít.
Ale tento projekt pohání i vědecký důvod, kterým je využití těchto čistě délkových údajů k pochopení procesu, jakým se dítě učí jazyku — přičemž to dítě byl můj syn.
Zavedli jsme mnohá opatření na ochranu soukromí všech, kteří se ocitli na záznamu, to podstatné z těchto dat jsme poskytli mému důvěryhodnému výzkumnému týmu na MIT, takže jsme mohli začít pročesávat vzorky z toho obrovského souboru a pokoušet se chápat vlivy sociálního prostředí na osvojování si jazyka.
Tady sledujeme jednu z prvních věcí, se kterými jsme začali.
Toto je moje žena a já, jak si děláme snídani v kuchyni a jak se pohybujeme v prostoru a v čase, obvyklý každodenní stereotyp života v kuchyni.
K převodu 90 000 hodin ničím výjimečného videa na něco, co můžeme začít pozorovat, používáme analýzu pohybu, kterou natahujeme během pohybu prostorem a časem cosi, čemu říkáme časoprostoroví červi.
Stali se součástí naší sady nástrojů pro vyhledávání a rozpoznávání míst, kde se v datech nacházejí jednotlivé aktivity. A s jejich pomocí zaznamenáváme vzorce, zejména v místech, kde se po domě pohyboval můj syn, abychom mohli soustředit naši snahu o přepis řeči, na veškeré řečové okolí mého syna — na všechna slova, která uslyšel ode mě, mé ženy, chůvy a na všechna slova, která časem sám začal tvořit.
S touto technologií a těmito daty a s možností strojově přepisovat řeč, jsme už zapsali z našich domácích záznamů přes 7 milionů slov.
A teď vás tedy mohu vzít na první prohlídku dat.
Určitě už jste všichni viděli časosběrně zaznamenaná videa, na kterých se květy zrychleně rozvíjejí.
Rád bych, abyste si teď vyzkoušeli, jak se rozvíjí forma řeči.
Můj syn, krátce po svých prvních narozeninách, začal říkat slovo „gaga“ a myslel tím vodu.
A během následujícího půlroku se pomalu učil přizpůsobovat výslovnost tvaru „voda“ u dospělých.
Takže teď proplujeme půlrokem během asi 40 vteřin.
Neuvidíte žádné video, takže se můžete soustředit na zvuky, na akustiku, na nový druh přechodu: z gaga na voda.
(Zvuk) Dítě: Gagagagagaga Gaga gaga gaga guga guga guga vada gaga gaga guga gaga vode guga guga voda voda voda voda voda voda voda voda voda.
DR: Zvládl to na jedničku, co?
(Potlesk) Nenaučil se vyslovovat jenom vodu.
V průběhu 24 měsíců, prvních dvou roků, na které jsme se opravdu zaměřili, na každé slovo, které se postupně naučil, máme tuhle mapu.
A protože máme kompletní přepis řeči, určili jsme všech 503 slov, které se naučil vyslovovat do svých druhých narozenin.
Začal mluvit brzy. A tak jsme začali analyzovat proč.
Proč se konkrétní slova zrodila dřív než jiná?
Toto je jeden z prvních výsledků, které vzešly z naší studie před více než rokem a který nás opravdu překvapil.
Tento očividně jednoduchý graf si můžete vyložit tak, že svislá osa představuje, jak složité výrazy používal opatrovatel na základě délky jeho projevů.
A na vodorovné ose je čas.
Všechna ta data jsme uspořádali podle následujícího konceptu: Kdykoliv se můj syn naučil nějaké slovo, analyzovali jsme zpětně veškerou řeč, kterou slyšel a ve které se slovo objevilo.
A poměrnou délku projevů jsme zakreslili.
Objevili jsme zvláštní fenomén, když projev opatrovatele systematicky klesal na minimum, aby mluvil tak jednoduše, jak to jen jde a potom se pomalu vracel zpět ke složitosti.
Úžasné na tom bylo, že se ten skok, onen pokles, téměř přesně shodoval s okamžikem zrodu slova — slovo za slovem, systematicky.
Takže se zdá, že všichni tři prvotní opatrovatelé — já, moje žena a naše chůva — systematicky a podle mě podvědomě měnili skladbu našeho jazyka, abychom se se synem potkali při zrodu slova a něžně ho naváděli ke složitějšímu jazyku.
Tohle má mnoho důsledků, ale na jeden bych chtěl poukázat: musí existovat úžasné zpětnovazební smyčky.
Samozřejmě, můj syn se učí z lingvistického prostředí, ale to prostředí se učí i od něho.
Prostředí, lidé, jsou v těsných zpětnovazebních smyčkách a vytvářejí něco jako lešení, kterého jsme si doposud nepovšimli.
Ale to se díváme na kontext řeči.
Co takhle vizuální kontext?
Nedíváme se na ― představte si náš dům jako řez domečkem pro panenky.
Vzali jsme tyhle kruhové kamery s rybím okem a udělali nějaké optické korekce a pak jsme domu vrátili jeho třírozměrný život.
Vítejte v mém domě.
Tohle je okamžik, jeden moment nasmímaný více kamerami.
Smyslem bylo vytvořit stroj s absolutní pamětí, se kterým se můžete vracet a interaktivně poletovat a vdechnout tak tomuto systému život.
Teď vám poskytnu zrychlený pohled na 30minutový úsek, který opět zachycuje život v obýváku.
Tohle jsem já a můj syn na podlaze.
A analytické nástroje videa sledují naše pohyby.
Můj syn zanechává červenou stopu.
Já zelenou. Jsme na pohovce a z okna sledujeme projíždějící auta.
Na závěr si můj syn sám hraje na odrážedle.
Teď celé dění zastavíme, 30 minut, čas vyneseme na vodorovnou osu a otevře se nám pohled na záznamy interakcí, které jsme za sebou zanechali.
Uvidíme tyhle úžasné struktury — tyhle malé smyčky z vláken dvou barev nazýváme „místa aktivního družení“.
Tomu spirálovému vláknu říkáme „místo samostatné akce“.
Myslíme si, že mají vliv na způsob, jakým se učíme mluvit.
Chtěli bychom začít chápat vzájemné interakce mezi těmito vzory a řečí, kterou můj syn slyší, abychom zjistili, jestli dokážeme předvídat, ve kterém okamžiku ovlivňuje skladba zaslechnutých slov to, kdy si je osvojíme — jinými slovy, vztahy mezi slovy a tím, co ve světě vyjadřují.
Takže takhle k tomu přistupujeme.
Na tomto videu opět sledujeme pohyb mého syna.
Zanechává za sebou červenou stopu.
A u dveří stojí naše chůva.
(Video) Chůva: Chceš vodu? (Dítě: Aaaa.) Chůva: Dobrá. (Dítě: Aaaa.) DR: Nabízí vodu a u toho jdou dva červíci přes kuchyni, aby nabrali vodu.
Použili jsme slovo „voda“ k označení této chvíle, této části aktivity.
A teď využijeme potenciál dat, vezmeme každý okamžik, kdy můj syn slyšel slovo voda a kontext, ve kterém ho viděl a použijeme ho, abychom pronikli do videa a nalezli každou stopu aktivity, která se pojila s výskytem slova voda.
Data za sebou zanechávají brázdu jako nějakou krajinu.
Říkáme jim slovní krajiny.
Tohle je slovní krajina pro slovo voda a vidíte, že většina dění se odehrává v kuchyni.
To jsou ty velké vrcholy vystupující nalevo.
A pro porovnání to můžeme udělat s kterýmkoliv slovem.
Můžeme se podívat na slovo „pá“, kterým se loučíme.
Přemisťujeme se ke vchodu do domu.
Podíváme se a shledáváme, jak se dalo čekat, nápadné odlišnosti v krajině, kde se slovo „pá“ vyskytuje v mnohem strukturovanější podobě.
Takže teď používáme tyto struktury, abychom mohli předpovídat zákonitosti v osvojování si jazyka, to je práce, která teď stojí před námi.
V mé laboratoři na MIT, kam právě nahlížíme — toto je mediální laboratoř.
Je to teď můj oblíbený způsob videografování v podstatě jakéhokoliv prostoru.
Tři klíčoví lidé stojící za tímto projektem, Philip DeCamp, Rony Kubat a Brandon Roy.
Philip se spolupodílel na všech vizualizacích, na které se díváme.
A Michael Fleischman je další doktorand z mé laboratoře, který se mnou pracoval na analýze domácího videa a který přišel s následujícím postřehem: „stejným způsobem, jakým analyzujeme, jak se mluva váže k událostem, které poskytují společný základ jazyku, tu samou myšlenku můžeme aplikovat i mimo tvůj dům, Debe, na svět veřejných médií“.
Naše úsilí tak nabralo nečekaný směr.
Představte si sdělovací prostředky, které poskytnou společný základ a máte návod na to, jak posunout tuto koncept do úplně nové oblasti.
Začali jsme analyzovat televizní obsah a uplatnili jsme ty samé principy – analýzu struktury děje z televizního signálu – na epizody zábavných pořadů, reklamy, na všechny komponenty, které strukturu vytvářejí.
Přes satelitní antény stahujeme a analyzujeme značnou část televizního vysílání ve Spojených státech.
Není už potřeba instalovat do obýváků mikrofony kvůli zaznamenání hovorů mezi lidmi, stačí se napojit na veřejně dostupné sociální kanály.
Stahujeme asi 3 miliardy komentářů měsíčně a pak se začínají dít zázraky.
Máte k dispozici strukturu děje, společný základ pro to, co slova znamenají, přímo z televizních kanálů; k tomu máte konverzace, které se k nim vztahují; použitím semantické analýzy – a teď se díváte na skutečné údaje z našeho zpracování dat – se každá ze žlutých linek stane propojením mezi nějakým komentářem v éteru a kouskem struktury děje z televizního signálu.
A ten samý koncept se dá rozvíjet dál.
Dostáváme tuto krajinu s tím rozdílem, že teď už slova nepochází z mého obýváku.
Místo obýváku tvoří kontext a aktivity společných zájmů televizní obsah, který je hnací silou konverzací.
Tyhle mrakodrapy, které zde vidíme, jsou komentáře, které jsou propojeny s obsahem v televizi.
Jde o ten samý koncept, ale z pohledu dynamiky komunikace v úplně odlišné sféře.
V podstatě jde o to, že než abychom například poměřovali kvalitu obsahu počtem diváků, kteří ho sledují, získáváme spíše základní data, skrze která pozorujeme atributy zájmu o obsah.
A stejně jako můžeme pozorovat zpětnovazební smyčky a dynamiku v rodině, těmi samými koncepty si otevíráme cestu ke sledování mnohem větší skupiny lidí.
Toto je podmnožina faktů, které máme v databázi – jen asi 50 000 z několika milionů – a sociální graf, který je propojuje s veřejně dostupnými zdroji.
Umístíte-li je do jedné roviny, ve druhé rovině uvidíte, kde se nachází obsah.
Máme tu programy a sportovní události a reklamy a všechna ta propojení, která je drží pohromadě, vytvářejí graf obsahu.
A pak je tu důležitý třetí rozměr.
Každý spoj, který zde můžete vidět, je skutečné propojení mezi něčím, co někdo řekl a nějakým obsahem.
A opět existují desítky milionů takových spojů, které jsou pro nás pojivovou tkání sociálních grafů a vysvětlují, jak souvisí s obsahem.
A teď můžeme začít průzkum struktury rozvíjet zajímavým směrem.
Když například půjdeme po stopě konkrétního kousku obsahu, který někoho vedl k okomentování a dále budeme sledovat, kam komentář vede, až k pohledu přes celý sociální graf, který se zaktivoval a pak se vrátíme, abychom viděli vztah mezi sociálním grafem a obsahem, začne se vynořovat velice zajímavá struktura.
Říkáme tomu pohled lidí ze zájmové skupiny, takový virtuální obývák chcete-li.
A ke slovu se dostává fascinující dynamika.
Není to jednosměrné.
Kousek obsahu, nějaká událost způsobí, že někdo zareaguje.
Mluví s dalšími lidmi.
Vede to k tomu, že se začnou opět obracet na masmédia a tyto cykly řídí celkové chování.
Další příklad – úplně odlišný – další konkrétní osoba z naší databáze – takových najdeme klidně stovky, ne-li tisíce.
Tuto osobu jsme si pojmenovali.
Je to poloprofesionální mediální kritik s velkou mírou sledovanosti.
Sleduje ho velké množství lidí – má velký vliv – a rádi mluví o tom, co se děje v televizi.
Takže tahle osoba je klíčovým článkem, který propojuje masmédia se sociálními médii.
Ještě poslední příklad z tohoto souboru: Někdy je opravdu mimořádný samotný obsah.
Když se podíváme se na tento kousek, na projev prezidenta Obamy o stavu unie, který měl před několika týdny a podíváme se, co najdeme v tom samém souboru, v tom samém měřítku, atributy zájmu o tento obsah jsou opravdu pozoruhodné.
V reálném čase národem exploduje debata jako reakce na to, co se událo ve vysílání.
A samozřejmě, všemi těmi linkami plyne nestrukturovaná řeč.
Můžeme zrentgenovat a měřit puls národa v reálném čase, aktuální náladu ze sociálních reakcí v dílčích cyklech sociálního grafu, aktivovaných obsahem.
Abych tedy shrnul, v čem myšlenka spočívá: S tím, jak v našem světě vzrůstá vybavenost přístroji a jak máme možnosti posbírat a pospojovat to, co se mezi lidmi povídá a v jakých souvislostech si to povídají, vyvíjí se schopnosti vypozorovat nové společenské vazby a dynamiku tak, jak to předtím nebylo možné.
Je to jako postavit mikroskop nebo dalekohled a odhalit nové struktury našeho chování v tom, jak komunikujeme.
A podle mě to má nesmírný význam, ať už pro vědu, pro obchod, pro vládu a ze všeho nejvíc snad pro nás jako jednotlivce.
A abych se znovu vrátil ke svému synovi, když jsem si připravoval tuto přednášku, díval se mi přes rameno a já jsem mu předváděl klipy, které jsem vám dnes chtěl ukázat a žádal jsem ho o svolení — dostal jsem ho.
A uvažoval jsem dál: „No není to úžasné, celá tahle databáze, všechny tyhle nahrávky, jednou předám tobě a tvé sestře“ — narodila se o dva roky později — „a vy děcka se k tomu budete moct vracet a znovu prožívat chvíle, které byste si ve své biologické paměti asi nikdy nezapamatovali tak jako teď.“
Chvilku byl zticha.
A já jsem si pomyslel: „Co mě to jen napadlo?
Je mu pět let. Nebude tomu ještě rozumět.“
A zrovna když jsem o tom přemýšlel, vzhlédnul ke mně a řekl: „Takže až vyrostu, můžu to ukazovat svým dětem?“
A já jsem si pomyslel: „Páni, to je ale síla.“
Na závěr vám chci ukázat ještě jeden památný moment ze života naší rodiny.
Bylo to poprvé, kdy náš syn zvládl udělat dva kroky naráz — zachytili jsme to na film.
A opravdu bych chtěl, abyste se během toho na něco soustředili.
Prostředí je plné shonu, prostě běžný život.
Moje matka je v kuchyni, vaří a já jsem si uvědomil, že ze všech míst v domě to bude chodba, kde se o to pokusí, kde zvládne udělat víc jak dva kroky.
Uslyšíte, jak ho povzbuzuji, protože si uvědomuji, co se děje a pak se stane zázrak.
Velmi pozorně poslouchejte.
Asi po třech krocích si uvědomí, že se stalo nějaké kouzlo a spustila se ta nejúžasnější zpětnovazební smyčka, nadechne se a zašeptá „jů“ a já instinktivně zopakuji to samé.
Tak přeleťme zpátky v čase k tomu památnému okamžiku.
(Video) DR: Hej.
Pojď sem.
Dokážeš to?
Chlapečku.
Dokážeš to?
Dítě: Jo.
DR: Mami, on chodí.
(Smích) (Potlesk) DR: Děkuji.
(Potlesk)
Toto je řeka.
Toto je potok.
Toto je řeka.
Toto se děje po celé zemi.
Existují desítky tisíc kilometrů odvodněných toků ve Spojených státech.
Na této mapě barevné plochy představují problémy s vodou.
Podobné problémy se objevují také na východě.
Příčiny se liší stát od státu, většinou však v detailech.
Přes 6000 km odvodněných proudů najdeme jen v Montaně samotné.
Normálně živí ryby a další volně žijící živočichy.
Jsou to žíly ekosystému, stále častěji však žíly prázdné.
Chci vám vyprávět příběh o jednom z těchto proudů, protože bude základnou pro další, větší příběh.
Toto je Prickly Pear Creek.
Line se přes obydlené oblasti od východní Heleny až k jezeru Helena.
Žijí v něm volně žijící ryby včetně pstruha žlutohrdlého, potočního a pstruha duhového.
Téměř každý rok po více než sto let
to v létě vypadalo takhle.
Jak jsme se sem dostali?
No, začalo to koncem 19. století, kdy se lidé začali usazovat v místech jako je Montana.
Stručně: bylo tam dost vody a nepříliš mnoho lidí.
Když se však objevilo více lidí toužících po vodě, starousedlíci trochu dostali obavy a v roce 1865 Montana schválila svůj první vodní zákon.
V podstatě říkal, že všichni poblíž vodního toku jej mohou využívat.
Kupodivu se objevila spousta lidí toužících po přístupu k vodě a obyvatele, kteří tam byli dřív, to znejistilo natolik, že povolali své právníky.
Došlo ke dvěma precedentním sporům v letech 1870 a 1872 a oba se týkaly Prickly Pear Creeku.
A v roce 1921 Nejvyšší soud v Montaně rozhodl v případu týkajícím se Prickly Pear, že ti, kdo se tam usadili jako první, měli přednostní či seniorská vodní práva.
Tato přednostní vodní práva jsou klíčová.
Problém je, že všude na Západě to nyní vypadá nějak takto.
Některé z těchto potoků nesou břemeno na 50 až 100krát více vody, než v nich vlastně proudí.
Navíc vlastníkům přednostních práv hrozí, že když svá práva nebudou využívat, přijdou o ně spolu s ekonomickou hodnotou s nimi spojenou.
Nemají tedy žádné pobídky chovat se šetrně.
Takže to není jen problém počtu lidí; systém samotný odrazuje od šetrnosti, protože když své právo nevyužíváte, přijdete o něj.
Takže po desetiletích sporů a se 140 lety zkušeností jsme se nikam nepohnuli.
Je to nefunkční systém.
Nevyplácí se šetřit, protože když své přednostní právo na vodu nevyužíváte, přijdete o něj.
Předpokládám, že tušíte, že toto dalo vzniknout významným sporům mezi zemědělskými a enviromentálními komunitami.
Tak… chystám se to teď změnit.
Většina z vás ráda uslyší, že zbytek prezentace je zdarma.
A někteří z vás uslyší ještě radši, že se jedná i o pivo.
(Smích) Po celé zemi se něco děje: firmy se začínají zajímat o svou vodní stopu.
Zajímají se o zabezpečení adekvátního přísunu vody, snaží se být opravdu efektivní při její spotřebě a starají se o to, jak jejich využívání vody ovlivňuje vnímání jejich značky.
I když se jedná o národní problém, povím vám jinačí příběh z Montany,
který zahrnuje pivo.
Vsadím se, že jste netušili, že je potřeba asi 2,5 litru vody na výrobu půl litru piva.
Když zahrnete i vysušování, je na půllitr piva potřeba hodně přes 50 litrů vody.
Pivovary v Montaně sice udělaly hodně ke snížení své spotřeby vody, ale stále jí potřebují miliony litrů.
Chci říct, v pivu je voda.
Co tedy mohou dělat ohledně toho zbytku vodní stopy, která má vážné dopady na ekosystém?
Tyto ekosystémy jsou velmi důležité pro pivovary v Montaně a jejich zákazníky.
Koneckonců, existuje silný vztah mezi vodou a rybařením. A pro některé zde existuje velmi silný vztah mezi rybařením a pivem.
(Smích) Montanské pivovary a jejich zákazníci jsou tedy znepokojeni a hledají způsoby, jak se s tímto problémem vypořádat.
Jak se tedy mohou vypořádat se zbývající vodní stopou?
Vzpomeňte si na Prickly Pear.
Dosud se kontrola komerčního využívání vody omezovala na měření a snižování; my navrhujeme, aby dalším krokem byla obnova.
Vzpomeňte si na Prickly Pear.
Je to nefunkční systém.
Jste odrazováni od šetrné spotřeby, protože když své právo na vodu nevyužíváte, přijdete o něj.
Rozhodli jsme se tedy spojit tyto dva světy – svět společností s jejich vodními stopami a svět farmářů s přednostními vodními právy na tyto potoky.
V některých státech mohou držitelé přednostních práv nechat vodu prostě proudit, zatímco je legálně chráněna před ostatními, a udržet si přitom své právo. Koneckonců,
je to jejich vodní právo a jestli to právo chtějí využít k tomu, aby pomohli rozmnožování ryb v potoce, je jejich právo tak učinit.
nemají ovšem žádnou pobídku tak činit.
Spoluprací s místními vodními kartely jsme vytvořili pobídku tak činit.
Platíme jim za to, že nechají vodu v potoce.
A tak se tomu tady děje. Jedinec učinil rozhodnutí
a uzavírá své rameno, čímž ponechá vodu v potoce.
Neztrácí své právo na vodu, jen se rozhoduje využít to právo, nebo nějakou jeho část, na potok místo na zavlažení své půdy.
A protože je držitelem přednostního práva, může vodu v potoce chránit před ostatními uživateli.
Rozumíme si?
Dostává zaplaceno za ponechání vody v potoce.
Tento chlapík měří vodu, která je tak ponechána v potoce.
My pak tu naměřenou vodu vezmeme a rozdělíme ji na tisícilitrové části.
Každá část dostane seriové číslo a certifikát a pivovary a další firmy si tyto certifikáty kupují jako způsob, jak vrátit vodu do těchto poškozených ekosystémů.
Pivovary platí za obnovení proudu v potoku.
Je to jednoduchý, nepříliš drahý a měřitelný způsob, jak navrátit vodu do těchto poškozených ekosystémů, který dává farmářům možnost ekonomické volby a podnikům znepokojeným jejich vodní stopou možnost snadno se s ní vypořádat.
Po 140 letech konfliktů a 100 letech vyschlých potoků, okolnostech, které soudy ani regulace nevyřešily, jsme přišli s tržním, kupce a prodejce spojujícím řešením – řešením, které se obejde bez soudů.
Dáváme lidem znepokojeným jejich vodní stopou opravdovou příležitost přinést vodu tam, kde je nejvíce potřeba, do těchto poničených ekosystémů, zatímco současně dáváme farmářům smysluplnou ekonomickou volbu toho, jak bude jejich voda využita.
Tyto transakce vytváří spojence, nikoli nepřátele.
Spojují lidi místo toho, aby je dělily.
A dávají potřebnou ekonomickou podporu zemědělským komunitám.
A co je hlavní, funguje to.
Navrátili jsme více než 15 miliard litrů vody do těch zničených ekosystémů.
Spojili jsme držitele přednostních práv s pivovary v Montaně, s hotely a producenty čaje v Oregonu a s hi-tech společnostmi, které využívají spousty vody v Southwestu.
Když umožňujeme tato propojení, můžeme – a také to děláme – změnit toto v toto.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Když jsem dostal svou aktuální práci, radili mi, že mám každý den vyzpovídat tři politiky.
Díky natolik intenzivnímu kontaktu s politiky dnes můžu říct, že jsou to všechno náladoví šílenci.
Trpí poruchou, které říkám logorrhea dementia - mluví tak moc, že sami sebe dovádějí k šílenství.
(Smích) Ale mají úžasné sociální dovednosti.
Když se s nimi potkáte, zaháčknou se do vás, zadívají se vám do očí, obsadí váš osobní prostor, a vlezou vám pod kůži.
Před několika měsíci jsem večeřel s jedním republikánským senátorem který celou dobu držel ruku na mém stehně a mačkal jej.
Před mnoha lety jsem viděl, jak v Senátu Ted Kennedy potkal Dana Quayla.
Byli to přátelé, vzájemně se obejmuli, smáli se a jejich obličeje byly asi tolik od sebe.
Tiskli se k sobě, a navzájem se poplácávali po těle.
Já na to: "Běžte s tím někam do hotelu.
Nechci se na to koukat." Ale mají sociální dovednosti.
Jiný příklad: V posledním předvolebním období jsem jezdil po New Hampshire s Mittem Romneym. Vydal se na kampaň se svými pěti úžasnými syny: Bipem, Chipem, Ripem, Zipem, Lipem a Dipem.
(Smích) Vešel do jedné restaurace,
představil se jedné rodině a řekl: "Ze které jste vesnice v New Hampshire?"
A pak popsal dům, který mu v té vesnici patří.
A pak se prošel po místnosti, a když odcházel z restaurace téměř každého, s kým se tam potkal, oslovil křestním jménem.
Říkal jsem si, že to je sociální dovednost.
Je však paradoxní, že když se tito lidé dostanou k samotné politice, sociální schopnosti se vytrácejí a začnou se vyjadřovat jako účetní.
Během mé kariéry jsem psal o celé řadě neúspěchů.
Když se rozpadl Sovětský svaz, poslali jsme tam ekonomy s privatizačními plány, ale chyběla jim společenská důvěra.
Napadli jsme Irák, aniž bychom znali kulturní a psychologickou realitu země.
Měli jsme finanční regulační systém založený na předpokladu, že obchodníci se chovají racionálně a nedělali by hlouposti.
Třicet let již píšu o reformě školství - v zásadě jsme přeorganizovali byrokratické kategorie - nezávislé školy, soukromé školy, lístky na obědy - ale každý rok se potýkáme se žalostnými výsledky.
Pravdou je, že lidé se učí od těch, které mají rádi.
Když tedy nemluvíme o individuálním vztahu mezi učitelem a žákem, nemáme realitu, kterou bychom chtěli mít.
A ta realita chybí také v oblasti politiky.
To mě přivedlo k otázce: Jak je možné, že natolik společenští lidé se dokážou odlidštit když přemýšlejí o politice?
Dospěl jsem k závěru, že je to jen známka většího problému.
Po staletí jsme věřili představě, že člověk je rozdělená bytost, že rozum je oddělený od emocí a že se společnost vyvíjí jen do té míry, do které dokáže rozum potlačovat vášně.
Dovedlo nás to k přesvědčení, že člověk je racionální bytost, která reaguje přímo na podněty. Vedlo to ke vnímání světa, podle kterého lidé používají předpoklady z fyziky na měření lidského chování.
Kvůli tomu máme dnes omezenou představu o lidské povaze.
Dokážeme skvěle mluvit o materiálních věcech, ale máme potíže mluvit o emocích.
Bez problému mluvíme o dovednostech, bezpečnosti a zdraví, ale nevíme, jak mluvit o charakteru.
Slavný filosof Alasdair MacIntyre jednou řekl: "Máme koncepty starodávné morálky, cti, počestnosti, dobroty, ale už dlouho nemáme systém, který by je spojoval."
To vedlo k povrchnosti v politice, ale také k celé řadě lidských počinů.
Je to patrné v tom, jak vychováváme naše děti.
Ve tři odpoledne jdete před základní školu, díváte se, jak děti vycházejí z budovy, a na zádech vlečou třicetikilové krosny.
Když zafouká vítr, jsou jako bezbranní brouci.
Vidíte, jak ke škole přijíždějí auta - většinou značky Saab, Audi nebo Volvo, protože v některých čtvrtích je společensky přijatelné mít luxusní auto, pokud pochází ze země, která nesouhlasí ze zahraniční politikou USA - to je v pořádku.
Na děti čekají bytosti, kterým říkám "nadmatky", jsou to mimořádně úspěšné kariéristky, které nechaly práci, aby měly jistotu, že se jejich děti dostanou na Harvard.
Nadmatky poznáte obvykle podle toho, že váží méně, než jejich vlastní děti.
(Smích) Od početí dítěte dělají cviky na zadek.
Děti se narodí, a už jim ukazují kartičky se znaky v mandarinštině.
Jezdí pro ně do školy a chtějí mít osvícené děti, takže je zavedou do zmrzlinárny Ben & Jerry's, která má svou vlastní zahraniční politiku.
V jedné ze svých knížek píšu, že Ben & Jerry's by měla vyrábět pacifistickou zubní pastu, která by mikroby nezabíjela, ale požádala je, aby odešly.
Byl by to hit.
(Smích) A pak jdou do supermarketu Whole Foods nakoupit jídlo pro kojence. Whole Foods je jeden z pokrokovějších supermarketů, kde všichni pokladní vypadají, jako by jen zaskakovali z Amnesty International.
(Smích) Nakoupí krekry z mořských řas značky Veggie Booty, pro děti, které přijdou domů a řeknou: "Mámo, dej mi sušenku, která mi pomůže předcházet rakovině konečníku."
(Smích) A tak děti vyrůstají určitým způsobem, sklízejí úspěchy, které umíme měřit - přípravku na zkoušky SAT, hoboj, fotbal.
Vystudují na prestižní škole, dostanou dobrou práci a někdy se povrchně považují za úspěšné a vydělávají velké peníze.
Někdy je potkáte na turistických místech jako Jackson Hole nebo Aspen.
Mají elegantní a štíhlou postavu - nemají moc stehna - mají jen dvě elegantní lýtka jedno na druhém.
(Smích) Mají vlastní děti a podařilo se jim dosáhnout genetického zázraku tím, že si vzali krásné lidi, takže jejich babičky vypadají jako Gertrude Stein, jejich dcery jako Halle Berry - nevím, jak se jim to povedlo.
Pak jim dojde, že je v módě mít psy třikrát větší než po strop.
Takže mají chlupaté, sedmdesátikilové psy - vypadají jako velociraptoři a mají jména po postavách z románů Jane Austenové.
Když pak zestárnou, nemají skutečnou životní filosofii, ale rozhodli se: "Ve všem se mi dařilo, takže ani neumřu."
Najmou si osobní trenéry, berou Viagru jako mentolky.
Můžete je potkat na horách.
Šlapou na běžkách do kopce tváří se přitom tak vážně, že by přitom Dick Cheney vypadal jako Jerry Lewis.
(Smích) Prosviští kolem vás rychlostí vystřeleného náboje směrem do kopce.
(Smích) Je to součást života, ale není to celý život.
Za posledních několik let jsme více pronikli do zákonitostí lidské povahy a lépe poznali, kdo jsme.
Není to zásluhou teologie nebo filosofie, ale díky studiu lidské mysle. Napříč všemi oblastmi výzkumu, od neurovědy až po kognitivní psychologii, behaviorální ekonomii, psychologii, a sociologii budujeme revoluci v lidském povědomí.
Když to dáme všechno dohromady, získáme nový pohled na lidskou povahu.
Na míle vzdálenou chladnému materialistickému pojetí přírody. Jde o nový humanismus, nové okouzlení.
Když dáme dohromady výsledky výzkumu, získáme tři klíčové poznatky:
zaprvé: zatím co vědomá mysl píše životopis našeho druhu, za většinu vykonané práce vděčíme nevědomé mysli.
Dá se to vyjádřit tak, že lidská mysl dokáže za minutu zaznamenat miliony informací, z nichž si je vědoma asi čtyřiceti.
To vede k určitým zvláštnostem.
Například k mému oblíbenému příkladu: lidé se jménem Dennis se mnohem častěji stávají zubaři (angl. dentists), a lidé se jménem Lawrence častěji právníky (angl. lawyers), protože nevědomě se uchylují k věcem, které pro ně působí známým dojmem Proto jsem dal své dceři jméno Prezidentka USA Brooksová.
(Smích) Zadruhé: nevědomá mysl není pouze hloupá a posedlá sexem, ve skutečnosti je velice chytrá.
Jedním z nejtěžších kognitivních úkolů je koupit nábytek.
Je hrozně těžké si představit, jak bude daný gauč vypadat ve vašem domě.
Měli by jste na to jít tak, že si nábytek prohlédnete, vyspíte se na to, zabavíte se nějak a o pár dní později se rozhodnete podle intuice, protože nevědomě jste se už rozhodli.
Dalším zjištěním je, že emoce jsou centrem našeho myšlení.
Lidé po mrtvici nebo s poškozenými částmi mozku, které řídí emoce, nejsou příliš chytří, dokonce bývají často bezbranní.
Obrovská kapacita v oboru je dnes tady s námi a bude mít zítra přednášku - Antonio Damasio.
Jedna z věcí, kterou nám ukázal je, že emoce nejsou oddělené od rozumu, ale tvoří jeho základ, protože nám říkají, čemu máme připisovat hodnotu.
Studium a rozvíjení emocí je jedna z hlavních činností moudrosti.
Už jsem trochu starý
a s emocemi to příliš neumím.
Jeden z mých oblíbených příběhů o mozku je o mužích mého věku.
Dají je do stroje, který snímá mozek - mimochodem, nejde o skutečný případ, ale to nevadí - dají jim sledovat horor a pak jim řeknou, aby popsali svoje pocity ke svým ženám.
Snímky mozku byly v obou případech identické.
Šlo o nefalšovanou hrůzu.
Takže když mluvím o emocích, je to jako kdyby Gándhí povídal o obžerství. Ale jde o hlavní organizační proces způsobu, jakým přemýšlíme.
Říká nám, co si máme pamatovat.
Mozek je zápis pocitů jednoho života.
Třetím poznatkem je, že nejsme primárně samostatné bytosti.
Jsme společenskými, nikoli racionálními tvory.
Projevujeme se ve vztazích a jsme navzájem jeden s druhým spojeni.
Když se setkáváme s jinými lidmi promítáme si v mysli to, co vidíme v jejich mysli.
Když ve filmu vidíme automobilovou honičku, je to skoro stejné, jako bychom sami někoho honili.
Když se díváme na porno, jako bychom se sami milovali, i když asi ne tak příjemné.
Vidíme to, když jde ulicí milostný pár, nebo když davem v Egyptu nebo Tunisku prostoupí emoce, vzájemné hluboké propojení.
Tato revoluce v tom, kdo jsme nám nabízí nový pohled na politiku a hlavně na lidskou povahu.
Jsme dnes potomky francouzského osvícenství.
Věříme, že rozum je největší ze všech schopností.
Ale myslím, že tento výzkum ukazuje, že britské nebo skotské osvícenství, David Hume nebo Adam Smith ve skutečnosti lépe rozuměli tomu, kdo jsme - věděli, že rozum je často slabý a city silné a že citům se dá často důvěřovat.
Tato práce opravuje zaujatost v naší kultuře tu hlubokou odlidšťující zaujatost.
Umožňuje nám lépe pochopit, co přesně potřebujeme, abychom se měli v životě dobře.
Když přemýšlíme o lidském kapitálu, myslíme na to, co se dá snadno měřit - známky, testy SAT, tituly, počet let školní docházky.
Pro dobrý a smysluplný život však potřebujeme hlubší věci, věci, na které ani nemáme slova.
Dovolte mi zmínit několik příkladů Myslím, že výzkum k nim směřuje.
První dar nebo talent je telepatie (angl. mindsight) - schopnost vstoupit jiným lidem do mysli a zjistit, co nám mohou nabídnout.
Člověk má tuto schopnost vrozenou.
Meltzoff z Univerzity ve Washingtonu se naklonil na dítě, které bylo na světě 43 minut.
Vyplazil na miminko jazyk.
Miminko vyplazilo jazyk na Meltzoffa.
Děti se rodí se schopností proniknout do mysle své matky a vzít si pro sebe to, co tam najdou - modely, jak rozumět realitě.
V USA mívá 55 procent miminek hlubokou, vzájemnou konverzaci se svými matkami a učí se modelům, jak vycházet s jinými lidmi.
Lidé, kteří mají modely na to, jak vycházet s jinými, mají v životě obrovský náskok.
Vědci z Minnesotské univerzity provedli studii, ve které byli schopni u 18-měsíčních miminek s přesností 77 procent předpovědět, které z nich úspěšně skončí střední školu, podle toho, které miminko mělo dobrý vztah ke své matce.
20 procent dětí nemá takový vztah.
Říkáme tomu vyhýbavá vazba ("avoidant attachment")
Mají problém navázat vztah s jinými lidmi.
Prožijí svůj život jako plachetnice lnoucí k větru s touhou sblížit se s lidmi, ale nemají k tomu modely, jak na to.
Jde o dovednost, která nám umožňuje se navzájem od sebe učit.
Další schopností je vnitřní rovnováha. Schopnost s klidem vnímat vlastní zaujatost a selhání vlastní mysli.
Tak například jsme stroje s přílišnou sebedůvěrou.
95 procent našich učitelů tvrdí, že jsou nadprůměrnými učiteli.
96 procent VŠ studentů, že mají nadprůměrné sociální dovednosti.
Magazín TIME se Američanů otázal: "Jste v jednom procentu nejvíce vydělávajících lidí?"
19 procent Američanů řeklo, že ano.
(Smích) Mimochodem, je to různé pro muže a ženy.
Muži topí dvakrát tak častěji jako ženy, protože si myslí, že jezero proplavou.
Ale někteří lidé mají schopnost vnímat vlastní předpojatost a přílišné sebevědomí.
Mají tzv. epistemologickou skromnost.
Jsou otevření tváří tvář nejistotě.
Jsou schopni přizpůsobit sílu závěrů síle vlastních důkazů.
Jsou zvídaví.
A tyto vlastnosti často nesouvisí s výškou IQ.
Další schopností je "medes", něco jako průbojnost - je to řecký termín.
Jde o schopnost reagovat na prostředí, pochopit jeho pravidla - vzít si to nejdůležitější.
Jeden z mých kolegů z New York Times napsal skvělý článek o vojácích v Iráku, kteří při pohledu na ulici byli schopni zjistit, jestli tam byla nášlapná mina.
Nebyli schopni popsat, jak na to přišli, ale pokaždé cítili jakýsi chlad a vetšinou měli pravdu.
Další schopností je účast ("sympathy"), schopnost pracovat ve skupinách.
Je to mimořádně užitečná schopnost, protože skupiny jsou chytřejší než jednotlivci
a skupiny pracující osobně jsou mnohem schopnější, než skupiny pracující na dálku, protože 90 procent naší komunikace je neverbálního charakteru.
Efektivita skupiny není závislá na IQ skupiny. Je závislá na tom, jak dobře komunikují, jak často si v konverzaci předávají slovo.
Pak můžeme mluvit o tzv. míchání ("blending").
Každé dítě dokáže říct: "Jsem tygr," a předstírat tygra.
Na první pohled tak jednoduché.
Ve skutečnosti je však šíleně těžké vzít koncept "já" a koncept "tygr" a spojit je v jedno.
Ale toto je zdroj inovací.
Picasso například vzal koncept západního umění a koncept afrických masek a spojil je v jedno - nejen geometrii, ale také jejich morální systémy.
To jsou všechno dovednosti, které nemůžeme počítat a měřit.
Moje poslední poznámka se týká vášně ("limerence").
Není to schopnost. Je to určitá motivace, pohon.
Vědomá mysl je lačná po úspěchu a prestiži.
Nevědomá mysl je lačná po chvílích transcendence, když není jasné rozlišení mezi částmi mozku, když jsme pohlceni úkolem - když se řemeslník naplno oddá svému řemeslu, když vnímá přírodovědec jednotu s přírodou, když věřící cítí jednotu s boží láskou.
Po tom touží nevědomá mysl.
Mnozí z nás to pociťují v lásce, když jsou milenci jako jedno.
Jeden z nejkrásnějších popisů, který jsem objevil v tomto výzkumu, se týká toho, jak se mysle navzájem prostupují. Psal o tom velký teoretik a vědec Douglas Hofstadter z Indianské univerzity.
Vzal si ženu jménem Carol, se kterou měli nádherný vztah.
Když jejich dětem byly dva roky a pět let, Carol dostala mrtvici, nádor na mozku a náhle umřela.
Hofstadter napsal knížku s názvem "I Am a Strange Loop" (překl.
Jsem divná smyčka"). Popisuje v ní jeden moment - jen několik měsíců předtím, než Carol zemřela - Na krbu nebo na stole v ložnici nalezne její fotku
a píše o ní toto: "Podíval jsem se jí do tváře tak hluboko, že jsem měl pocit, že jsem za jejíma očima.
Najednou jsem si přes padající slzy uvědomil, že říkám: "To jsem já. To jsem já." Tato prostá slova mi připomněla mnoho myšlenek, které jsem měl předtím o splynutí duší v jednu vyšší jednotku, o tom, že v centru našich duší jsou stejná přání a sny pro naše děti, že tato přání nejsou samostatná, ale že jde o jedno jediné přání, jednu jasnou věc, která nás oba definovala, která z nás učinila jeden celek - celek, který jsem si neuměl moc představit předtím, než jsme se vzali a měli děti.
Uvědomil jsem si, že přestože Carol umřela, nejdůležitější část z ní neumřela, ale žije dál odhodlaně v mém mozku."
Řekové říkají, že si cestu k moudrosti musíme protrpět.
Díky svému utrpení Hofstadter pochopil, jak moc jsme navzájem propojeni.
Neúspěchy v politice za posledních 30 let nám umožňují vidět, jak povrchní bylo naše vnímání lidské povahy.
Když jsme nyní konfrontování s touto povrchností a s neúspěchy, které jsou důsledkem naší neschopnosti proniknout do hloubky naší povahy, přichází revoluce ve vědomí lidské mysle - tito lidé v mnoha oblastech zkoumají hlubiny naší povahy a přicházejí obohaceni tímto novým humanismem.
Když Freud objevil svůj smysl pro nevědomí, mělo to v tehdejší společnosti obrovský dopad.
Dnes objevujeme přesnější chápání nevědomí - toho, kdo ve skutečnosti jsme. Bude to mít úžasný a hluboký, zušlechťující vliv na naši kulturu.
Děkuji za pozornost.
(Potlesk)
Chtěla bych, abyste se na chvilku všichni zamysleli nad prostou skutečností, že, alespoň doposud, nám většinu toho, co víme o vesmíru, přineslo světlo.
Můžeme stát na Zemi a vzhlédnout k noční obloze a vidět hvězdy pouhýma očima.
Slunce září v našem periferním vidění,
vidíme světlo odrážející se od Měsíce,
a od chvíle, kdy Galileo zamířil svůj primitivní dalekohled na nebeská tělesa, nám světlo přinášelo známý vesmír, napříč celými věky vesmírné historie.
S našimi moderními dalekohledy jsme byli schopni natočit tenhle úžasný němý filmový snímek vesmíru - tyto série obrázků, které sahají zpět až do doby velkého třesku.
Vesmír však není němým filmem, protože ve vesmíru nepanuje ticho.
Chtěla bych vás přesvědčit o tom, že vesmír má svůj zvukový doprovod, který je přehráván na kosmickém prostoru samotném. Kosmický prostor se totiž může chvět jako buben.
Může vysílat jakousi zvukovou nahrávku napříč vesmírem zachycující průběh některých nejdramatičtějších událostí.
Chtěli bychom být schopni přidat k té úžasné obrazové expozici vesmíru, kterou máme, i expozici akustickou.
A třebaže jsme doposud zvuky z kosmického prostoru nikdy neslyšeli, během několika příštích let bychom určitě měli slyšet hlasitěji, co se tam venku děje.
S tímto cílem zachytit melodie vesmíru obracíme tedy svoji pozornost k černým dírám a k příslibu, který znamenají, protože černé díry dokážou bubnovat na časoprostor jako paličky na buben a vyluzují velice zvláštní melodii. Chtěla bych vám pustit některé naše odhady toho, čemu se ta melodie bude podobat.
Černé díry jsou na pozadí tmavé oblohy tmavé.
Nemůžeme je vidět přímo.
Světlo nám je neukáže, alespoň ne přímo.
Můžeme je vidět nepřímo, protože černé díry pustoší okolní prostředí.
Ničí hvězdy kolem sebe.
Víří vesmírný odpad v okolním prostoru.
Prostřednictvím světla je ale přímo neuvidíme.
Možná jednoho dne zahlédneme stín, který může černá díra vrhat na velice jasném pozadí, ale zatím se tak nestalo.
Černé díry je nicméně slyšet, i když je není vidět, protože bubnují na časoprostor jako na buben.
Za myšlenku, že kosmický prostor může zvučet jako buben, vděčíme Albertu Einsteinovi, kterému vůbec vděčíme za tolik.
Einstein si uvědomil, že kdyby kosmický prostor byl prázdný, kdyby vesmír byl prázdný, vypadal by jako tenhle obrázek, jen by tam asi chyběla ta užitečná mřížka, která je tady nakreslená.
Kdybychom volně padali kosmickým prostorem, tak bychom i bez té užitečné mřížky možná dokázali sami ten obrázek nakreslit, protože bychom zjistili, že se pohybujeme v přímce, v přímém směru bez odchylek napříč vesmírem.
Einstein si rovněž uvědomil - a to je podstata celého problému - že pokud do vesmíru vložíte energii nebo hmotu, kosmický prostor se zakřiví. Předmět ve volném pádu poletí například kolem slunce a trajektorie jeho letu se odchýlí podél přirozeného zakřivení kosmického prostoru.
To byla Einsteinova slavná obecná teorie relativity.
Dokonce i světlo se ohýbá podél těchto linií.
A můžete se ohnout natolik, že uvíznete na oběžné dráze kolem Slunce, jak je tomu v případě Země, nebo jako Měsíc obíhá Zemi.
To jsou přirozená zakřivení kosmického prostoru.
Einstein si však neuvědomil skutečnost, že kdybyste vzali naše Slunce a zhustili ho do šesti kilometrů - kdybyste vzali milionkrát větší hmotu, než má Země, a zhustili ji do průměru šesti kilometrů, vytvořili byste černou díru, objekt, který má takovou hustotu, že když se k němu světlo dostane příliš blízko, už nikdy neunikne - temný stín na pozadí vesmíru.
Nebyl to Einsteinův objev, přišel na to Karl Schwarzchild, německý Žid za první světové války - vstoupil do německé armády už jako úspěšný vědec a působil na ruské frontě.
Ráda si představuji Schwarzchilda za války v zákopech, jak propočítává balistické křivky pro dělostřeleckou palbu, a pak, v přestávkách mezi tím, počítá Einsteinovy rovnice - a všechno tohle v zákopech.
Četl krátce předtím vydanou Einsteinovu obecnou teorii relativity a byl touto teorií nadšen.
Velice rychle přišel na přesné matematické řešení, které popisovalo velmi zvláštní jev: zakřivení tak silná, že bych do nich kosmický prostor stekl, kosmický prostor sám by se zakřivil jako vodopád a proudil by otvorem do díry.
Dokonce ani světlo by nedokázalo tomuto proudu uniknout.
Bylo by staženo dolů do díry stejně jako všechno ostatní a zbyl by zde pouhý stín.
Napsal tedy Einsteinovi a řekl: "Jak vidíte, válka se ke mně zachovala dostatečně milosrdně,
i přes silnou palbu. Dokázal jsem se od toho všeho tady odpoutat a procházet se zemí vašich nápadů."
Na Einsteina velice silně zapůsobilo jeho přesné řešení a doufám, že i obětavost tohoto vědce.
Byl to skutečně vědec, který pilně pracoval v obtížných podmínkách.
Einstein pak Schwarzchildovu tezi přinesl následující týden na Pruskou akademii věd.
Einstein se však vždy domníval, že černé díry jsou matematická úchylka.
Nevěřil, že v přírodě existují.
Domníval se, že příroda by nás ochránila před jejich vytvořením.
Trvalo desetiletí, než se objevil název černá díra a než si lidé uvědomili, že černé díry jsou skutečnými astrofyzickými objekty - že jsou vlastně smrtelným stádiem velice masivních hvězd, které se katastrofálně zhroutily na konci svého života.
Naše Slunce se do černé díry nezhroutí.
Není na to dostatečně masivní.
Pokud bychom ale udělali takový imaginární pokus - což Einstein dělal velice rád - mohli bychom si představit, že se Slunce zhustí do průměru šesti kilometrů, a že se na jeho oběžné dráze bude pohybovat maličká Země, možná takových třicet kilometrů od slunce, které je černou dírou.
A tato Země se bude sama osvětlovat, protože když zmizí Slunce, nebude zde žádný další zdroj světla - nechme tedy naši malou Zemi, ať se osvětluje sama.
Uvědomili byste si, že by jste mohli umístit Zemi na bezpečnou oběžnou dráhu pouhých třicet kilometrů od této zhuštěné černé díry.
Tahle zhuštěná černá díra by se vlastně rozlohou víceméně vešla na Manhattan.
Možná by se trošku přelila do řeky Hudson, než by zničila Zemi.
O tomhle tedy ale v zásadě mluvíme.
Hovoříme o objektu, který byste mohli zhustit na poloviční velikost rozlohy Manhattanu.
Posuneme tedy naši Zemi velmi blízko - do vzdálenosti třicet kilometrů - a povšimneme si, že naprosto bezpečně obíhá černou díru.
Existuje takový mýtus, že černé díry pohlcují všechno ve vesmíru, ale ve skutečnosti musíte být velice blízko, abyste do nich spadli.
Nesmírně zajímavé je nicméně to, že z našeho úhlu pohledu můžeme vždy vidět Zemi.
Nemůže se za černou dírou skrýt.
Část světla ze Země do ní spadne, ale část se odrazí kolem ní a vrátí se k nám.
Za černou dírou tedy nemůžete nic ukrýt.
Pokud by to bylo v seriálu Battlestar Galactica [Hrdinové z galaxií] a bojovali byste proti Cylonům, tak se neschovávejte za černou dírou.
Viděli by vás.
Naše Slunce se tedy do černé díry nezhroutí - není na to dost masivní. V naší galaxií je jsou ale desítky tisíc černých děr.
Pokud bychom zatměli Mléčnou dráhu, vypadala by takhle.
Viděli bychom stín té černé díry na pozadí stovky miliard hvězd v Mléčné dráze a jejích svítících prachových stop.
Kdybychom padali směrem k této černé díře, viděli bychom, jak se kolem ní odráží všechno to světlo, a mohli bychom dokonce začít přecházet do toho stínu a vlastně si ani nevšimnout, že se něco zásadního děje.
Kdybychom nahodili motory a snažili se odtamtud dostat, dopadlo by to špatně, protože by se nám to nepovedlo, stejně jako nedokáže uniknout světlo.
Třebaže je ale černá díra zvenku tmavá, není tmavá uvnitř, protože všechno světlo z galaxie do ní může spadnout za námi.
A i když by relativizující úkaz známý jako dilatace času způsobil, že by se naše hodiny zdánlivě zpomalily ve srovnání s galaktickým časem, pořád by se zdálo, že vývoj celé galaxie byl zrychlen a vystřelen přímo proti nám těsně předtím, než by nás černá díra rozdrtila.
Byla by to podobná zkušenost jako zdánlivá smrt, kdy vidíte světlo na konci tunelu, ale tohle je zkušenost definitivní smrti.
(Smích) A není možné nikomu říci o tom světle na konci tunelu.
Nikdy předtím jsme sice podobný stín černé díry neviděli, ale černé díry je nicméně možné slyšet, i když je není vidět.
Představte si nyní situaci, která je z astrofyzického hlediska reálná - představte si dvě černé díry, které prožily dlouhý společný život.
Možná byly na počátku hvězdami a zhroutily se do dvou černých děr, z nich každá má desetkrát větší hmotu než Slunce.
Zhustíme je tedy do průměru šedesáti kilometrů.
Budou se možná otáčet několiksetkrát za vteřinu.
Na konci svého života se budou navzájem obíhat takřka světelnou rychlostí.
Urazí tedy vzdálenost tisíců kilometrů ve zlomku vteřiny. Když se takto přemísťují, tak nejen zakřivují kosmický prostor, ale rovněž za sebou zanechávají zvučící prostor, skutečnou vlnu na časoprostoru.
Kosmický prostor se smršťuje a roztahuje, když vychází z těchto černých děr bubnujících na vesmír.
Cestují vesmírem rychlostí světla.
Tato počítačová simulace je výsledkem práce skupiny zabývající se relativitou v laboratoři NASA Goddard.
Trvalo téměř třicet let, než kdokoli na světě dokázal tento problém vyřešit.
Snažila se o to i tato skupina.
Vidíme zde dvě černé díry, které se navzájem obíhají, a zase jsou tady ta šikovně zakreslená zakřivení.
A pokud to vidíte - je to dost slabě vidět - ale pokud tam vidíte vyzařovat červené vlny, tak to jsou gravitační vlny.
Jsou to skutečné zvuky záchvěvů kosmického prostoru a budou vycházet z těchto černých děr rychlostí světla, postupně utichat a spojovat se do jedné rotující, tiché černé díry v závěrečné fázi.
Kdybyste stáli dostatečně blízko, ve vašich uších by rezonovalo smršťování a roztahování kosmického prostoru.
Skutečně byste slyšeli ten zvuk.
Samozřejmě by se nepříjemně smršťovala a roztahovala i vaše hlava, takže byste měli možná problémy pochopit, co se děje.
Chtěla bych Vám teď přehrát zvuk, který očekáváme.
Tohle je od mojí skupiny - naše počítačová simulace je o něco méně efektní.
Představte si lehčí černou díru padající do velice těžké černé díry.
Zvuk, který slyšíte, je lehká černá díra bubnující na kosmický prostor pokaždé, když se přiblíží.
Když se vzdálí, je až moc potichu.
Ale tady se řítí jako palička a doslova rozštípne kosmický prostor, když ho rozechvěje jako buben.
Dokážeme předpovědět, co to bude za zvuk.
Víme, že během svého pádu dovnitř stále zrychluje a je stále hlasitější.
A nakonec uslyšíme, jak ten malý spadl do toho většího.
(Bušení) Pak to zmizí.
Nikdy jsem to neslyšela takhle nahlas - je to mnohem dramatičtější.
Doma je to tak trošku zklamání.
Je to takové cink, cink, cink.
Tady je další zvuk od mojí skupiny.
Ne, neukazuji vám žádné obrázky, protože černé díry za sebou nezanechávají stopy po inkoustu, které by nám mohly pomoci, a kosmický prostor není namalovaný, abyste tam mohli vidět ta zakřivení.
Kdybyste ale prolétali vesmírem na vesmírných prázdninách a slyšeli jste tohle, tak byste sebou měli hnout.
(Smích) Dostat se daleko od toho zvuku.
Obě černé díry se pohybují.
Obě černé díry se k sobě přibližují.
V tomto případě jsou obě hodně rozkmitané.
A pak splynou v jedno.
(Bušení) A je to pryč.
Tenhle cvrkot je velmi typický pro splývání černých děr, to zacvrlikání na konci.
Takový je tedy náš odhad toho, co uvidíme.
Naštěstí jsme v bezpečné vzdálenosti v Long Beach v Kalifornii.
Někde ve vesmíru určitě splynuly dvě černé díry.
A prostor kolem nás určitě zvučí poté, co urazil možná milión světelných let, milión let rychlostí světla, než se k nám dostal.
Ten zvuk je však příliš tichý na to, aby ho kdokoli z nás slyšel.
Na Zemi jsou vyvíjeny velice užitečné experimentální projekty - jeden se jmenuje LIGO - které zachytí odchylky ve smršťování a roztahování kosmického prostoru menší než zlomek atomového jádra v oblasti o rozloze čtyř kilometrů.
Je to nesmírně ambiciózní experiment, který dosáhne zvýšené citlivosti za několik málo let - aby tyto odchylky zachytil.
Existuje rovněž návrh kosmické mise, která bude, doufejme, spuštěna během následujících deseti let a která se jmenuje LISA.
LISA bude schopna vidět supermasivní černé díry - černé díry, které mají milionkrát či miliardkrát větší hmotu než Slunce.
Na tomto snímku z Hubbleova dalekohledu vidíme dvě galaxie.
Zdá se, jako by ustrnuly v jakémsi vzájemném obětí.
Obě mají pravděpodobně ve svém středu supermasivní černou díru.
Nejsou však strnulé, ve skutečnosti splývají.
Tyto dvě černé díry do sebe narážejí a v horizontu miliard let splynou.
Není ve schopnostech našeho lidského vnímání zachytit tak dlouho znějící melodii.
LISA však může spatřit konečné stádium dvou supermasivních černých děr v uplynulé historii vesmíru, posledních patnáct minut předtím, než se do sebe zhroutily.
A nejsou to jen černé díry, ale rovněž každé větší narušení pořádku ve vesmíru - a největší ze všech je velký třesk.
Když se tento výraz poprvé objevil, měl posměšný nádech - něco jako: "No, kdo by věřil na velký třesk?"
Nyní se ale zdá, že je vlastně technicky přesnější, protože to možná byl třesk -
možná se tam ozval nějaký zvuk.
Tahle animace od mých přátel z Proton Studios nabízí pohled na velký třesk zvenku.
Něco takového bychom nikdy nechtěli - chceme být uvnitř vesmíru, protože stát mimo vesmír nelze.
Představte si tedy, že jste uvnitř velkého třesku.
Je všude, všude kolem vás, a celý kosmický prostor se chaoticky chvěje.
Uběhne čtrnáct miliard let a ta melodie pořád zní všude kolem nás.
Vznikají galaxie a v nich celé generace hvězd. A u jedné hvězdy, minimálně jedné hvězdy, je obyvatelná planeta.
A my tady horečně vyvíjíme ty experimenty, děláme výpočty, píšeme počítačové kódy.
Představte si, že se před miliardou let srazily dvě černé díry.
Tato melodie zvučí kosmickým prostorem celou dobu od té chvíle.
My jsme tu tehdy ještě ani nebyli.
Stále se přibližuje a přibližuje. Před 40 000 lety jsme pořád ještě malovali po stěnách jeskyní.
Zní to jako: pospěšte si, vybudujte ta svá zařízení.
Pořád se přibližuje a přibližuje a v roce dva tisíce něco,
ať už to bude kdykoliv, kdy už naše detektory konečně dosáhnou zvýšené citlivosti - je postavíme, zapneme přístroje a, bum, zachytíme ji - první kosmickou melodii.
Kdybychom zachytili velký třesk, znělo by to takhle.
(Šum) Je to strašlivý zvuk.
Je to přímo definice hluku.
Je to bílý šum, je to takové chaotické drnčení.
Nejspíš je ale všude kolem nás, pokud již nebylo přehlušeno nějakým jiným vesmírným dějem.
Pokud bychom jej zachytili, byla by to hudba pro naše uši, protože by to byla tichá ozvěna okamžiku našeho stvoření, stvoření našeho pozorovatelného vesmíru.
Během příštích několika let ten zvukový doprovod budeme schopni trošku vylepšit, nabídnout zvukovou nahrávku vesmíru.
Pokud však zachytíme ty nejstarší okamžiky, přiblížíme se tak mnohem více porozumění velkému třesku, čímž se dostaneme mnohem blíže k tomu, abychom si položili některé z vůbec nejtěžších, nejhůře uchopitelných otázek.
Kdybychom si pustili film o našem vesmíru pozpátku, víme, že se v naší minulosti odehrál velký třesk, a možná uslyšíme i jeho ohlušující zvuk, byl však náš velký třesk jediným velkým třeskem?
Musíme se ptát, jestli se něco podobného stalo už předtím.
Stane se to znovu?
V duchu výzvy, kterou nám ukládá TED, abychom znovu probudili svoji zvědavost, si můžeme pokládat otázky, minimálně během téhle poslední minuty, na něž, upřímně řečeno, možná nikdy nenalezneme odpověď.
Ale musíme se ptát. Je možné, že náš vesmír je jen ozdobným přívěškem nějakého delšího dějinného příběhu?
Nebo, je možné, že jsme jen jednou z rovin mnohovesmíru - každá rovina má ve své minulosti svůj vlastní velký třesk - někde černé díry bubnují na bubny, a někde ne - někde možná existuje vědomý život, a někde ne - ani v naší minulosti, ani v naší budoucnosti, ale přesto v zásadě nějak propojené s námi?
Pokud existuje mnohovesmír, tak se musíme ptát, zda jsou v jiné části tohoto mnohovesmíru také bytosti?
Tady jsou moje mnohovesmírné bytosti.
Existují v mnohovesmíru jiné bytosti, které přemýšlejí o nás a o svém vlastním původu?
Pokud ano, dokáži si je představit jako nás, jak počítají, píší počítačové kódy, budují zařízení, snaží se zachytit ten nejslabší zvuk vypovídající o jejich původu a přemýšlejí o tom, kdo tu kromě nich ještě je.
Děkuji vám. Děkuji vám.
(Potlesk)
Tam v New Yorku, řídím oddělení rozvoje jedné neziskovky jménem Robin Hood.
Když nebojuji s chudobou, bojuji s plameny jako pomocný kapitán dobrovolných hasičů.
V našem městě, kde dobrovolníci doplňují vysoce kvalifikované kariérní zaměstnance, se musíte na místo požáru dostat docela brzy, abyste se vůbec dostali do akce.
Vzpomínám si na svůj první požár.
Byl jsem druhý dobrovolník na místě požáru, takže jsem měl slušnou šanci, že se k něčemu dostanu.
Ale stejně to opravdový pěší závod proti ostatním dobrovolníkům, dostat se k veliteli zásahu, abychom zjistili, co nám přidělí.
Když jsem velitele našel, byl právě zabraný vzrušeného do rozhovoru s majitelkou domu, která právě určitě prožívala jeden z nejhorších dnů svého života.
Tady, uprostřed noci, stála venku, v hustém dešti, pod deštníkem, v pyžamu, bosá, zatímco její dům hořel.
Dobrovolník který dorazil těsně přede mnou -- říkejme mu Lex Luther -- (Smích) se dostal k veliteli zásahu dřív a byl požádán, aby šel dovnitř a zachránil psa majitelky domu.
Psa! Byl jsem úplně ochromený žárlivostí.
Tady byl nějaký právník, nebo finanční manažer, který po zbytek svého života bude lidem vyprávět, že se vydal do hořící budovy, aby zachránil živou bytost, jenom proto, že mě porazil o pět vteřin.
No, já jsem byl další na řadě.
Velitel zásahu na mě zamával.
Řekl: "Bezosi, potřebuji, aby jsi šel do toho domu.
Potřebuji, aby jsi vyšel po schodech, kolem ohně, a potřebuji, aby jsi přinesl této ženě pár bot."
(Smích) Přísahám.
Takže, ne úplně to, v co jsem doufal, ale šel jsem na to -- po schodech nahoru, dolů, do haly, kolem "opravovdých" hasičů. kteří už tou dobou téměř skončili s hašením, do ložnice paní majitelky, pro pár bot.
Teď vím, co si myslíte, ale nejsem žádný hrdina.
(Smích) Snesl jsem svůj náklad dolů, kde jsem potkal svou nemesis a milovaného psa u předních dveří.
Vynesli jsme své poklady ven k majitelce domu, kde, není divu, si ten jeho vysloužil mnohem větší pozornost, než ten můj.
O pár týdnů později, náš hasičský sbor dostal od majitelky domu dopis, ve kterém nám děkovala za statečné úsilí předvedené při záchraně jejího domu.
Laskavý čin, který mezi ostatními vyzvedla: někdo mi dokonce přinesl pár bot.
(Smích) V obou mých povoláních v Robinu Hoodovi i v mém vedlejším povolání dobrovolného hasiče, jsem svědkem štědrosti a laskavosti v obrovském měřítku, ale jsem také svědkem činů vděčných a odvážných, konaných jednotlivci.
A víte, co jsem se naučil?
Na všech z nich záleží.
Takže jak se tak dívám po této místnosti na lidi, kteří buď dokázali, nebo jsou na cestě k dosažení, velmi významných úspěchů, rád bych připomněl toto: nečekejte.
Nečekejte až vyděláte svůj první milion, abyste mohli změnit něčí život.
Pokud máte něco, co můžete dát, dejte to teď.
Podávejte polévku ve výdejně pro nemajetné, vyčistěte park ve své čtvrti,
buďte mentorem.
Ne každý den nám nabídne šanci, zachránit někomu život, ale každý den nám nabízí příležitost ho ovlivnit.
Tak se do toho pusťte; zachraňte ty boty.
Děkuji.
(Potlesk) Bruno Giussani: Marku, Marku, vraťte se.
(Potlesk) Mark Bezos: Děkuji.
Na obrazovce je zajímavý výrok: "Světlo tvoří atmosféru, světlo dotváří vnímání prostoru a světlo je projev struktury."
Tento výrok není můj.
Je to výrok Le Corbusiera, známého architekta.
A zde můžete vidět, co tím myslel. V jedné z jeho budov, kaple Notre Dame du Haut Ronchamp, kde vytvořil toto světlo jenom díky tomu, že je zde i tma.
Myslím si, že toto je podstata mé 18 minutové přednášky -- neexistuje dobré osvětlení, které je zároveň zdravé a prospěšné, bez existence tmy.
Takto bychom normálně osvětlili naše kanceláře.
Jsou na to pravidla a normy, které uvádí intenzitu světla a také jednotnost.
Takto tvoříme standardní osvětlení, od jedné stěny k druhé, v pravidelné síti světel.
A to je naprosto odlišné od toho, co jsem vám právě ukazoval od Le Corbusiera.
Pokud bychom uplatnili tyto pravidla a normy na římský Pantheon, nikdy by takto nevypadal, protože tento krásný světelný prvek, který se sám pohybuje, může existovat pouze díky přítomné tmě.
A to je víceméně co Santiago Calatrava myslel, když řekl: "Světlo, to tvořím ve svých stavbách pro komfort."
A nemyslel tím komfort večeře o pěti chodech v porovnání s večeří o jednom chodu, myslel komfort jakožto kvalitu stavby pro život lidí.
Myslel tím, že můžete vidět nebe a cítit sluneční svit.
A proto vytvořil tyto skvostné stavby, ve kterých vidíte nebe a cítíte sluneční svit. To nám zlepšuje životní prostor jednoduše díky světlu -- a to v obou jeho formách, světle i stínu.
Jádrem věci je samozřejmě slunce.
Z tohoto obrázku se slunce může zdát jako cosi zlého a agresivního. Ovšem neměli bychom zapomenout, že všechna energie na zemi pochází ze slunce. A světlo je pouze projev této energie.
Slunce tvoří dynamiku, barevnost,
krásu našeho prostředí, jako v této budově -- High Museum v Atlantě, kterou navrhl Renzo Piano z Itálie společně s Arup Lighting, vynikajícím týmem světelných designérů. Společně vytvořili velice jemné uspořádání světla v prostoru, které reaguje na pohyb slunce díky těmto krásným otvorům ve střeše.
Takže můžete nepřímo vidět slunce.
Co utvořili, je ucelený stavební prvek, který zlepšuje kvalitu prostoru, jenž obklopuje návštěvníky muzea.
Vytvořili toto stinítko, které zde můžete vidět, a které ve skutečnosti slunce zakrývá, ale umožňuje vstup potřebnému světlu.
A zde je vidět, jak dokonale to navrhli pomocí modelů, pomocí kvantitativních a kvalitativních metod a došli k řešení, které výborně zapadá a je v součinnosti s architekturou.
Dopustili se pár chyb.
Například toto přímé světlo na podlaze, vše ale vyřešili. Dovolili tím lidem v budově
užít si slunce, tu dobrou část slunce, tedy světlo. Užívání si slunce
může mít mnoho podob.
Můžete si ho užít takto, nebo takto, což je trochu podivné. Toto je v roce 1963 -- sledování zatmění slunce ve Spojených státech.
A jelikož je slunce tak silné, lidé našli zajímavé řešení.
Toto je velice názorný obrázek toho, co se pokouším říci -- tedy že úchvatná dynamika slunce, přenesená do našich budov, vytváří kvalitu prostředí, jež obohacuje naše životy.
A podstatou věci je tma společně se světlem, protože bez obou nevidíte onu dynamičnost.
V kontrastu s kanceláří, kterou jsem ukázal na začátku, je tato známá kancelář společnosti White Group.
Zabývají se ekologickým poradenstvím či něčemu podobnému.
A opravdu dělají, co propagují. Tato kancelář totiž nemá žádné elektrické osvětlení.
Má pouze toto velké okno po celé stěně, které umožní vstup světla hluboko do prostoru a vytvoří kvalitní rozložení a dynamiku světla.
Může tedy být trochu šero a vy pracujete. Může být ale i světla hodně a vy pracujete.
Ukazuje se, že lidské oko je pozoruhodně přizpůsobivé různým světelným podmínkám, které dohromady tvoří prostředí, které není nikdy nudné a jednotvárné, a proto obohacuje náš život.
Tento muž si zaslouží zmínku.
Toto je Richard Kelly, narozený před 100 lety, což je důvod proč ho zmiňuji, jde totiž o výročí.
Ve 30. letech 20. století byl Richard Kelly první, kdo popsal metodiku moderního světelného designu.
Přišel s třemi pojmy -- "světlo pro vidění", "světlo pro dojem" a "světlo pro pohled" -- tři odlišná pojetí světla v architektuře, která společně tvoří krásný zážitek.
Začneme světlem pro vidění.
Myslel něco takového -- světlo udává rozměr prostoru a pomáhá vám při pohybu.
Nebo něco takového -- toto je světelný design, který udělal pro předváděcí místnost General Motors. Člověk vstoupí do prostoru
a řekne si: "Ty jó! To je úchvatný," a to jednoduše díky tomuto ohnisku, tomuto obrovskému zdroji světla uprostřed.
Pro mě je to jako v divadle, později se k tomu ještě vrátím.
Je to právě bodové světlo zaměřené na umělce, jež pomáhá se na něj soustředit.
Mohl by to být též sluneční svit prosvítající skrze mraky, který osvítí kus země, čímž ho zvýrazňuje v porovnání s šerým okolím.
Nebo může jít o moderní nákupní prostředí -- osvětlení výrobku a utvoření bodů, které vám pomohou s orientací.
Světlo pro dojem je něco úplně jiného.
Richard Kelly to vnímal jako něco nekonečného, něco bez ohniska, něco, kde se veškeré detaily rozplynou do nekonečna.
Já to vnímám jako velice příjemný druh světla, který nám pomáhá se uvolnit a přemýšlet či pozorovat. Příkladem je
National Museum of Science v Londýně, kde tato modrá spojuje všechny expozice a výstavy v jednom velkém celku.
A jako poslední, Kellyho světlo pro vidění, které dominuje nočnímu panoráma Hong Kongu, jedná se také o lustr v operním domě nebo zde v divadle. Jde o dekoraci, o třešničku na dortu, něco hravého, o dodatek k architektonickému prostředí.
Tyto tři odlišné prvky dohromady tvoří světelné prostředí, které nám pomáhá cítit se dobře.
Tato prostředí můžeme vytvořit pouze ze tmy.
K tomu se dostanu později.
A myslím si, že to je to, co Richard Kelly, na obrázku vlevo, vysvětloval Ludwigu Mies Van der Roheovi.
A za nimi, budova Seagram Building se později stala ikonou současného světelného designu.
Tehdy proběhly první pokusy o světelnou terapii.
Zde vidíte obrázek z United States Library of Medicine, kde byli lidé vystavováni slunci za účelem uzdravení.
To je ale trochu jiná stránka světla, jeho zdravotní účinky, tedy něco jiného, než o čem tu dnes povídám.
V moderní medicíně se světlem zabývají téměř na biochemické úrovni.
A existuje hypotéza, že když sledujeme objekty, je to žlutá barva, která nám nejvíce pomáhá, na kterou jsme nejvíce citliví.
Ale náš cirkadiánní rytmus, tedy rytmus, který řídí náš spánek a bdělost, naši soustředěnost a uvolněnost atd., je aktivován modrou barvou.
A přizpůsobováním množství modré v našem okolí můžeme pomoci lidem relaxovat či se soustředit, spát či zůstat vzhůru.
A takto možná v blízké budoucnosti budeme osvětlovat nemocnice, abychom urychlili uzdravení pacientů a pomohli jim s regenerací.
Možná v letadle budeme moci předejít pásmové nemoci.
A ve školách budeme schopni pomoci dětem s učením, protože se budou lépe soustředit.
Využití je mnoho.
Ale já bych rád mluvil více o kombinaci světla a tmy jakožto faktoru našeho života.
Světlo dovoluje společenskou komunikaci, ale také vztahy se vším kolem nás.
Světlo je tam, kde se shromažďujeme, když si potřebujeme něco říct.
Je všude na této planetě.
Ale když se podíváte na zemi v noci, vypadá takto. Myslím si, že toto je nejvíce šokující obrázek,
který tu dnes ukážu.
Protože toto všechno světlo uniká směrem k nebi.
Nikdy nedopadne na zem, kam původně mělo.
Nikdy neposlouží lidem.
Pouze kazí tmu.
Takže v globálním měřítku to vypadá takto.
Řekl bych, že je neuvěřitelné, co tu vidíte, kolik světla uniká nahoru a nikdy nedopadne na zem.
Protože když se podíváme na zemi, jak by měla vypadat, vypadala by jako na tomto úžasném obrázku, kde tma slouží naší představivosti a pozorování a pomáhá nám najít souvislosti.
Ale svět se mění a urbanizaci je podřízeno všechno. Tento snímek jsem pořídil před 2 týdny v Guangzhou
a uvědomil si, že před 10 lety tam žádná z těch budov nestála.
Bylo to mnohem menší město a rychlost urbanizace je ohromná.
Musíme se proto zaměřit na následující otázky: Jak se lidé pohybují v nově urbanizovaných prostorách?
Jak sdílí kulturu?
Jak se řeší mobilita? A jak tomu všemu může pomoci světlo?
Nové technologie
jsou v zajímavé pozici, kdy mohou přispět k řešení urbanizace a obklopit nás lepším prostředím.
Není to tak dlouho, kdy se osvětlení řešilo pouze těmito žárovkami.
Samozřejmě ještě byly halogenové lampy, zářivky a další.
Dnes máme LED. Zde vidíte poslední model, vidíte jak jsou neuvěřitelně malé.
A přesně to nám nabízí unikátní příležitost, protože tato miniaturní velikost nám umožňuje umístit světlo tam, kde potřebujeme.
A nemusíme ho směřovat ven, kde není vůbec potřeba a kde můžeme zachovat tmu. Domnívám se, že se jedná o velice zajímavou příležitost
a nový způsob osvětlení architektonického prostředí s přihlédnutím k našemu zdraví.
Chci vám vysvětlit, jak to doopravdy funguje, ale na špičku prstu se mi vejdou čtyři, takže byste je neviděli.
Požádal jsem proto naši laboratoř, aby mi pomohli, a oni řekli: "Pokusíme se." Vytvořili pro mne největší LED na světě,
pouze pro TEDx v Amsterdamu.
Tady je.
Je to to samé, co vidíte na obrazovce, pouze 200krát větší. Rychle vám ukáži, jak to pracuje.
Takže abych to vysvětlil.
Každá LED, co se vyrábí,
svítí modře. To ale není příjemné.
A z toho důvodu přikryjeme LED
fosforeskujícím materiálem. Tento materiál ruší onu modrou a světlo je poté bílé, teplé a příjemné.
Když poté přidáte čočku, můžete světlo koncentrovat a poslat ho kam chcete bez zbytečných ztrát, k nebi či kamkoliv jinam.
Můžete proto uchovat tmu a vytvořit světlo.
Jen jsem vám chtěl ukázat, jak to funguje.
Děkuji.
Můžeme pokračovat.
Musíme tedy přehodnotit způsob, jak osvětlujeme města.
Musíme se proto znovu zamyslet nad světlem jako zažitém řešení.
Proč jsou všechny dálnice neustále osvětleny? Je to potřeba?
Můžeme být opatrnější při navrhování
a utvořit lepší prostředí, která využívají tmy?
Můžeme být opatrnější se světlem? Jako zde -- toto je ve skutečnosti velice nízká úroveň osvětlení.
Můžeme zapojit více lidí do projektů osvětlení, které vytváříme, aby se s nimi ztotožnili, jako zde?
Můžeme vytvořit objekty, které jsou velice inspirující zevnitř i z venku?
A můžeme zachovat tmu?
Protože najít takovéto místo na Zemi je dnes velice těžké.
A najít takovouto hvězdnou oblohu je ještě těžší.
Dokonce i v oceánech tvoříme mnoho světla, které bychom mohli zakázat kvůli zvířatům a zlepšit tak jejich kvalitu života.
Je známo, že migrující ptáci jsou dezorientování kvůli podobným ropným plošinám.
A zjistilo se, že pokud by byla světla zelená, ptáky by to nemátlo. Nebyli by rušeni.
A opět se zjišťuje, že barevné cítění je velice důležité.
Ve všech uvedených příkladech bychom měli tvořit světlo ze tmy a tmu použít jako plátno -- stejně jako to dělají umělci, třeba Edward Hopper ve svém obraze.
Myslím si, že na tomto obraze je mnoho napětí.
Když se na něj podívám, říkám si, kdo jsou ti lidé?
Odkud přicházejí? Kam jdou?
Co se stalo? Co se stane v následujících pěti minutách?
A tyto příběhy a napětí jsou vyjádřeny
díky tmě a světlu. Edward Hopper byl opravdový mistr
ve tvorbě příběhu s použitím světla a tmy.
Můžeme se z toho učit a utvořit zajímavější a inspirující architektonické prostředí.
Můžeme ho utvořit v komerčních prostorách jako je tato.
A přesto když vyjdete ven, uvidíte největší podívanou ve vesmíru, tedy vesmír samotný.
Ukáži vám tedy tento ohromný, poučný snímek oblohy, v rozmezí od centra města, kde vidíte pouze jednu či dvě hvězdy a nic víc, až po venkov, kde uvidíte úžasné představení hvězd a souhvězdí.
V architektuře je to podobné.
Pochopením důležitosti tmy při tvorbě světla vytvoříte mnohem zajímavější prostředí, které obohatí naše životy.
Toto je nejznámější příklad, Chrám světla od Tadaa Anda.
Nebo také lázně ve Vals od Petera Zumthora, kde se světlo a tma jemně doplňují a ovlivňují a tím tvoří prostor.
Nebo stanice Southwark londýnského metra od Richarda McCormacka, kde můžete vidět nebe, přestože jste pod zemí.
Nakonec chci upozornit na to, že mnoho inspirace pramení z divadla.
A myslím, že je úžasné, že se TEDx pořádá poprvé v divadle, protože si myslím, že divadlu patří velké dík.
Bez divadla by to nebyla takto inspirující scénografie.
Myslím si, že divadlo je místo, kde můžeme život světlem hodně obohatit.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Dobré ráno. Posledních několik dnů na této konferenci bylo opravdu úžasných.
Je to pro mě velká čest, že můžu promluvit k tak výjimečnému shromáždění - po všech úžasných projevech, které jsme tu už slyšeli.
Myslím, že budu moci navázat na něco z toho, co jsem tu slyšela.
Přijela jsem sem přímo z hlubokých deštných pralesů v Ekvádoru, z místa, kam se jinak než letadlem nedostanete, kde žijí domorodci s pomalovanými obličeji a čelenkami z papouščího peří. Tito lidé se snaží zabránit tomu, aby ropné společnosti a nové silnice pronikly do jejich lesů.
Bojují za zachování svého způsobu života v pralese a ve světě, který není znečištěný odpady.
Přijde mi úžasné - a zároveň to přímo souvisí s tím, o čem se bavíme na této konferenci - že právě tam, uprostřed pralesa se používaly solární panely - první v této části Ekvádoru - hlavně k pohonu vodní pumpy, která tak šetří práci místním ženám.
Voda se pak čistí a protože panelů mají dost, mají i poměrně velké zásoby elektřiny.
Takže každý dům - v téhle vesničce jich bylo asi osm - může každý večer přibližně půl hodiny svítit.
Tady je náčelník - ve svém honosném rouchu - a pracuje s laptopem.
(Smích) Tento muž byl nějakou dobu pryč a pak se vrátil zpět a říkal: "Najednou jsme se ocitli v úplně jiné době. Ještě před padesáti lety jsme o běloších vůbec nevěděli a teď používáme počítače. Chceme se z moderního světa něco naučit.
Chceme vědět o zdravotnictví.
Také nás zajímá, co dělají lidé v jiných částech světa.
Chceme se naučit cizí jazyky -
angličtinu, francouzštinu, možná čínštinu - jazyky nám jdou dobře."
Sedí tu se svým laptopem, ale zároveň bojuje proti mocným tlakům - kvůli ekvádorskému zahraničnímu dluhu - Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a samozřejmě i proti ropným společnostem, které se snaží do pralesa proniknout.
Právě odtud jsem k vám přijela.
To, čím se ale doopravdy zabývám, patří do ještě jiného druhu civilizace - vlastně civilizace to tak úplně není.
Je to jiný způsob života, jsou to jiné bytosti.
Přede mnou tu krásně promluvil Wade Davis o různých kulturách po celém světě - ale svět neobývají jenom lidské bytosti, jsou to i bytosti zvířecí.
Na této konferenci bych ráda vystupovala jejich jménem, jako to ostatně dělám po celém světě.
Příliš často o nich vidíme jen několik fotek nebo krátké video, ale zvířata mají hlasy, které něco znamenají.
Chtěla bych vás proto pozdravit jako šimpanz z lesů v Tanzanii: Ahoj :)
(Potlesk) Šimpanzi v Tanzanii se zabývám od roku 1960.
Během té doby se objevily moderní technologie, které zásadně změnily způsob práce biologů v terénu.
Například před několika lety jsme poprvé ze vzorků výkalů mohli analyzovat DNA, takže poprvé s jistotou víme, který šimpanz je otcem každého z mláďat,
protože šimpanzi jsou velice promiskuitní.
To nám otevírá úplně nové možnosti výzkumu.
Používáme také GSI - geografické... kdo ví co... - k určení oblasti, kde se šimpanzi pohybují.
Používáme také - asi jste si už všimli, že na takové věci moc nejsem - používáme také obrázky ze satelitů, na nichž vidíme míru odlesnění dané oblasti.
A samozřejmě i záznamy pořízené infračervenou kamerou, takže můžeme zvířata pozorovat i v noci. Zařízení pro nahrávání obrazu a zvuku jsou také menší a lepší.
V mnoha směrech tedy dnes můžeme dělat věci, které v roce 1960, když jsem začínala, nebyly možné.
Při studiu šimpanzů a dalších zvířat s velkým mozkem, při jejich studiu v zajetí nám moderní technologie pomáhá zkoumat, jak tato zvířata poznávají a chápou.
Dnes už tedy víme, že jsou schopny výkonů, které by vědci považovali za absolutně nemožné, když jsem před padesáti lety začínala.
Myslím, že intelektuálně nejtalentovanějším šimpanzem v zajetí je Ai z Japonska - její jméno znamená láska - a pracuje s ní velice citlivý člověk.
Má moc ráda svůj počítač - klidně odejde od své skupiny, potoka, stromů a od všeho,
aby si mohla k tomu počítači sednout - má tam něco jako počítačovou hru a strašně jí to baví.
Je jí 28 roků a s obrazovkou a touchpadem pracuje rychleji než většina lidí.
Řeší velmi komplexní úlohy - na jejich popis teď ale nemám dost času - ale fascinující na téhle dámě je to, že nerada dělá chyby.
Pokud se v nějaké úloze splete a dostane málo bodů, jde a zaťuká na sklo - protože experimentátora nevidí - a chce si to zkusit ještě jednou.
I když už se na úlohu koncentrovala posledních dvacet minut, teď ji chce celou zopakovat - jen pro ten pocit, že se jí to tentokrát povedlo lépe.
Jídlo jako odměna pro ní není důležité - stejně dostává jenom málo, asi jednu rozinku za správnou odpověď - ale klidně to udělá i bez odměny, pokud jí to řeknete předem.
Takže tady máme šimpanze, jak používá počítač.
Šimpanzi, gorily a orangutani se také umí naučit lidskou znakovou řeč.
Jednu událost, která se stala, když jsem poprvé v roce 1960 přijela do Gombe, si ale pamatuji naprosto živě a zřetelně: když jsem se poprvé procházela lesem, šimpanzi ode mě většinou utíkali pryč, i když někteří už byli na lidi trochu zvyklí, uviděla jsem černou postavu skloněnou nad termitištěm. Podívala jsem se tam dalekohledem.
Byl to jeden samec, kterého jsem pojmenovala David Greybeard - mimochodem podle vědeckých zvyklostí té doby se šimpanzům neměla dávat jména, jen čísla, že prý je to vědečtější.
Ale co. Dívala jsem se, jak David Greybeard trhá stébla trávy a používá je jako proutek, na který uvnitř podzemního termitiště chytal termity.
A nejen to - někdy si našel větvičku s listím a listy z ní otrhal. Úprava předmětu tak, aby byl použitelný pro konkrétní účel - to je začátek výroby nástrojů.
Důvodem, proč to byl tak vzrušující a přelomový okamžik, bylo, že v té době se předpokládalo, že pouze lidé vyrábějí a používají nástroje.
Když jsem chodila do školy, člověk byl definován jako výrobce nástrojů.
Když se pak můj učitel Louis Leakey o tomhle dozvěděl, řekl: "Teď tedy musíme změnit definici člověka, změnit definici nástroje nebo začít šimpanze považovat za lidi."
(Smích) Dnes už víme, že jen v samotném Gombe šimpanzi znají nejméně devět způsobů, jak používat různé předměty pro různé účely.
Dále ještě víme, že v různých částích Afriky, kde byli šimpanzi také studováni, existují úplně jiné způsoby používání nástrojů.
Zdá se také, že tyto vzory jsou předávány z jedné generace na druhou prostřednictvím pozorování, nápodoby a procvičování - a to je definice lidské kultury.
Během těch čtyřiceti let, co jsme studovali šimpanze a další velké lidoopy a - jak říkám - další savce s komplexními mozky a sociálním systémem, jsme zjistili, že neexistuje ostrá hranice, která by oddělovala lidi od ostatních zvířat.
Ta hranice je opravdu velmi mlhavá.
A ještě mlhavější se stane pokaždé, když zjistíme, že zvířata dělají věci, které jsme ve své aroganci považovali za výlučně lidské.
Šimpanzi - nemáme čas si povídat o všech aspektech jejich fascinujícího života - mají velmi dlouhé dětství, pět let je matka kojí a spí vedle nich. Další tři až pět roků jsou na ní ještě emocionálně závislí, i v případě, že už porodila další mládě.
V této době se utváří jejich osobnost a učí se obrovské množství věcí nutných k životu ve skupině.
Během dlouhého dětství si vytvářejí trvalé a silné vztahy s matkou, bratry a sestrami, které můžou trvat po celý jejich život, což je až šedesát let.
V zajetí se mohou dožít i vyššího věku, naše výzkumy ve volné přírodě zatím trvají pouze 40 let.
Zjistili jsme, že šimpanzi jsou schopni upřímného soucitu a altruismu.
Mají velmi bohatou neverbální komunikaci - mnoho zvuků používaných v různých situacích, ale i doteky, postoje a gesta. A co dělají?
Líbají se, objímají se, drží se za ruce.
Plácají se po ramenou, předvádějí se, vyhrožují pěstí - dělají podobné věci jako lidé a dělají je i ve stejném kontextu.
Mají také velmi propracovaná pravidla spolupráce.
Když se například jednou za čas vydají na lov, složitě mezi sebou spolupracují a pak se podělí o kořist.
Zjistili jsme, že vykazují emoce, které jsou podobné, možná i stejné jako ty, které u lidí popisujeme jako štěstí, smutek, strach a zoufalství.
Trpí fyzicky i psychicky.
Nemám teď tolik času, abych všechna svá tvrzení podložila důkazy, snad ale stačí říct, že velmi talentovaní studenti těch nejlepších univerzit se zabývají právě studiem zvířecích emocí a jejich osobností.
Víme, že šimpanzi a některá další zvířata poznávají svůj obraz v zrcadle - oproti obrazu někoho jiného.
Mají smysl pro humor, což jsou všechno věci, které jsme obecně považovali za výlučně lidské.
To všechno nás učí novému druhu respektu a to nejen k šimpanzům, ale domnívám se, že i k některým dalším druhům zvířat, s nimiž sdílíme tuto planetu.
Jakmile budeme připraveni uznat, že nejsme jediné bytosti s osobností a intelektem a hlavně emocemi, začneme pak přemýšlet o tom, jak využíváme a zneužíváme tolik jiných citlivých a vnímajících stvoření na této planetě, za což bychom se měli hluboce stydět.
Smutné na tom je, že tito šimpanzi, kteří nás možná víc než kdo jiný naučili alespoň malé pokoře, ve volné přírodě velmi rychle vymírají.
Vymírají z důvodů, o nichž všichni víme více než dobře.
Kácení lesů, rostoucí počet lidí a potřeba stále nové půdy.
Vymírají, protože některé dřevařské společnosti vykácejí úplně všechny stromy.
Mizejí ze svých oblastí v Africe, protože tam přijely nadnárodní společnosti a začaly stavět silnice - to samé chtějí dělat i v Ekvádoru a na ostatních místech, kde jsou lesy ještě nedotčené - aby po nich mohli odvážet ropu a dřevo.
V Konžské pánvi a na dalších místech světa to vedlo k obchodu s masem pralesních zvířat.
I přes to, že po stovky nebo tisíce let lidé žili v těchto lesích v souladu s okolní přírodou a zabíjeli jenom tolik zvířat, kolik potřebovali pro sebe nebo pro své rodiny, teď můžou lovci po silnicích do lesa přímo z města.
Postřílejí všechno, co se hýbe a co je větší než krysa, pak to usuší na slunci nebo vyudí.
Teď je pro ně jednoduchý i transport, naloží to na náklaďák, dovezou do měst a tam to prodají.
Lidé za takové maso zaplatí víc než za maso domácích zvířat - je to kulturní preference.
Tohle není udržitelné. Obrovské tábory těžařů přebývajících v lese požadují maso, takže pygmejští lovci, kteří v Konžské pánvi žili svým jedinečným způsobem života po staletí, jsou nyní upláceni.
Dostanou zbraně, obstarají těžařům maso a dostanou zaplaceno.
Jejich kultura je ničena společně se zvířaty, na nichž závisejí.
Když se tábor těžařů odstěhuje, nezbude po něm vůbec nic.
Ztráta lidské kulturní diverzity už zde byla zmíněna a já jsem ji viděla na vlastní oči.
A pak je tu ponurý obrázek Afriky, kterou mám ráda. Co zde vidíme?
Kácení lesů, rozšiřování pouští, hladomory, nemoci a populační přírůstek v oblastech, kde už tak žije víc lidí, než kolik jich země dokáže uživit, a kteří jsou tak chudí, že odjinud si jídlo koupit nemohou.
Ti lidé, o kterých jsme si povídali včera - lidé na Velikonočním ostrově, kteří pokáceli svůj poslední strom - byli hloupí?
Neuvědomovali si snad, co způsobují?
Pokud byste viděli tu beznadějnou bídu v některých částech světa, tam se nikdo neptá: necháme ten strom na později?
Ale spíš: čím dneska nakrmím svou rodinu?
Možná bych za ten poslední strom mohl dostat několik dolarů, to by nás ještě chvíli podrželo a pak se budeme modlit, že se stane zázrak, který nás zachrání od neodvratného konce.
Je to docela děsivý obraz.
To jediné, čím jsme natolik odlišní od šimpanzů a dalších zvířat, je náš složitý mluvený jazyk - řeč, kterou můžeme dětem vyprávět i o věcech, které tu zrovna nejsou.
Můžeme mluvit o vzdálené minulosti i budoucnosti a diskutovat spolu o různých nápadech, takže ze sdílené moudrosti skupiny mohou vzejít nové myšlenky.
Můžeme mezi sebou komunikovat slovem, obrazem nebo písmem.
Ale my tuto moc zneužíváme a ničíme svět.
V rozvinutých zemích je to v jistém smyslu horší, protože máme přístup k tolika informacím o nesmyslnosti naší činnosti.
Přivádíme své děti do světa, v němž je voda na mnoha místech jedovatá.
Vzduch jim ubližuje a jídlo vypěstované na zamořené půdě je otravuje.
To se neděje jen někde daleko v rozvojových zemích, děje se to všude.
Věděli jste, že ve svých tělech máme kolem 50 chemikálií, které v nich před 50 lety ještě nebyly?
Přibývá nemocí jako je astma a některé druhy rakoviny, zejména v oblastech zamořených toxickým odpadem.
Škodíme sami sobě, celému světu, zvířatům a samotné přírodě. Ničíme Matku Přírodu, díky níž jsme tady. Matku Přírodu, ve které bychom měli trávit více času, se stromy, květinami a ptáky, abychom se správně psychicky vyvíjeli.
Přitom v rozvinutých zemích jsou stovky dětí, které nikdy opravdovou přírodu neviděly, protože vyrůstají ve světě z betonu a jediné, co znají, je svět virtuální reality. Nemají si kde lehnout na slunci nebo se projít lesem, prozářeným slunečními paprsky.
Při svých cestách po světě jsem musela opustit svůj milovaný prales
i úchvatné šimpanze a přenechala jejich studium svým kolegům a studentům. Počet šimpanzů se během posledního století snížil ze 2 miliónů na 150 000 a já jsem věděla, že musím z pralesa odjet, abych o něm mohla po světě šířit povědomí.
Čím víc jsem mluvila o vážné situaci šimpanzů, tím víc jsem si uvědomovala, že všechno souvisí se vším a že problémy rozvojových zemí často vycházejí z nenasytnosti zemí rozvinutých. Všechno to najednou dávalo - ani ne tak smysl, protože ve smyslu je naděje - dávalo to spíš "nesmysl".
Jak se to stalo?
Někdo o tom mluvil včera...
Během svých cest po světě potkávám mladé lidi, kteří ztratili naději.
Jsou zoufalí, říkají: "Nezáleží na tom, co uděláme, budeme si prostě užívat, protože zítra stejně umřeme.
Nic nemá smysl - pořád nám to říkají média."
Také jsem potkala některé velmi rozzlobené a zlost se snadno změní v násilí, to všichni dobře známe.
Mám tři vnoučata a když mi někteří studenti ze středních škol nebo univerzit říkají, že mají vztek nebo: "Ztratili jsme naději, protože se nám zdá, že jste zničili naší budoucnost a my s tím už nic nemůžeme dělat."
Když se dívám na svá vnoučata, říkám si, jak moc jsme planetě uškodili od té doby, co jsem byla v jejich věku.
Hluboce se za to stydím a to je důvod, proč jsem v roce 1991 v Tanzánii začala s programem nazvaným Roots and Shoots.
Mám s sebou brožurky a pokud někdo z vás má něco do činění s dětmi a zajímá se o jejich budoucnost, vezměte si, prosím, jednu.
Roots and Shoots je program naděje.
Kořeny (roots) jsou pevným základem.
Výhonky (shoots) vypadají křehce, ale aby se dostaly za sluncem, dokáží prorazit zeď.
Dosaďte si místo zdi všechny problémy, které jsme této planetě přivodili.
Je to tedy, jak vidíte, metafora pro naději.
Stovky a tisíce mladých lidí na celém světě mohou prorazit a zlepšit svět.
Tím nejdůležitějším poselstvím Roots and Shoots je, že každý jednotlivec může něco změnit.
Každý má svou úlohu.
Každý z nás dennodenně ovlivňuje prostředí, ve kterém žije, a vy jako vědci víte, že s tím se nedá nic dělat - i kdybyste strávili celý den v posteli, pořád dýcháte kyslík, vydechujete oxid uhličitý, chodíte na záchod a podobně. Měníte svět.
Program Roots and Shoots spojuje mladé lidi ve třech projektech.
V projektech, které mění svět k lepšímu.
Jeden z nich se snaží pěstovat úctu a zájem o vaše vlastní lidské společenství.
Další je zaměřen na zvířata, včetně těch domácích - musím říct, že vše, co vím o lidském chování, jsem se naučila ještě dřív, než jsem odjela do Gombe za šimpanzi, od svého pejska Rustyho, se kterým jsem vyrůstala.
Třetí projekt se týká životního prostředí.
Co děti budou dělat záleží hlavně na jejich věku - můžou se zapojit všechny, od dětí ve školkách po univerzitní studenty.
Záleží také, jestli žijí ve městě nebo na venkově.
Jestli jsou bohaté nebo chudé.
Záleží také na tom, z jaké části - třeba Ameriky - pocházejí.
Působíme ve všech amerických státech a problémy na Floridě jsou jiné než problémy v New Yorku.
Záleží na tom, z které země pocházejí - působíme ve více než 60 zemích světa, v 5 000 aktivních skupinách - a každou chvíli se dozvím o nových skupinách různě po světě, o kterých jsem neměla tušení, protože děti samy převezmou iniciativu a šíří to dál.
Proč?
Protože tomu věří a samy si rozhodují o tom, co budou dělat.
Není to nic, co by jim nařizovali rodiče nebo učitelé.
Je efektivní, když si samy vyberou, co chtějí dělat: "Chceme vyčistit tuhle řeku, aby v ní znovu mohly žít ryby.
Chceme vyčistit zamořenou půdu a pěstovat si na ní zeleninu.
Chceme jít za starými lidmi, být s nimi a zaznamenat jejich životní příběhy.
Chceme pomáhat v psím útulku.
Chceme se dozvědět víc o zvířatech. Chceme..." Mohli bychom pokračovat do nekonečna, a to mi dává naději.
Na cestách po světě strávím 300 dní v roce a všude potkávám skupiny Roots and Shoots s dětmi nejrůznějšího věku.
Potkávám děti, které mi se zářícím pohledem říkají: "Podívejte se, co všechno jsme dokázali."
K tomu všemu technologie umožňují elektronickou komunikaci a děti se tak mohou spojit s kýmkoli po celém světě.
Pokud by nám někdo chtěl pomoci - máme tolik nápadů, ale potřebujeme pomoc s vytvořením správného prostředí, které mladým lidem umožní sdílet jejich nadšení.
Ale také - a to je důležité - i jejich beznaděj, aby mohli říct: "Zkusili jsme tohle, ale nepomohlo to.
Co máme dělat teď?" A můžou dostat odpověď od jiné skupiny, která může být třeba v Americe nebo v Izraeli, ve které bude stát: "Tohle jste udělali trochu špatně. Zkuste to příště takhle."
Ta myšlenka je velice jednoduchá.
Odmítáme násilí.
Žádné násilí, bomby ani zbraně.
Takhle se problémy nedají řešit.
Podle mého názoru násilí vede jen k dalšímu násilí.
Jak to tedy děláme?
Cestou k vyřešení problémů jsou znalosti a porozumění.
Je důležité znát fakta, ale také je vidět v širším kontextu.
Důsledná práce a vytrvalost, nevzdávat se, láska, soucit a respekt ke všemu živému.
Kolik minut ještě mám?
Jednu? Dvě? Chris Anderson: Jednu, jednu až dvě.
Jane: Dvě, vezmu si dvě.
(Smích) Pak mě odsud odvlečeš?
(Smích) Takže - Roots and Shoots v podstatě začíná měnit životy mladých lidí.
Právě tomu věnuji nejvíc své energie.
Věřím, že setkání jako toto mohou mnoho změnit, nejen proto, že s námi můžete sdílet nové technologie, ale také proto, že mnoho z vás má děti.
Pokud jim o našem programu řeknete, je to pro ně dobrá možnost, jak něco zlepšit, díky rodičům jako jste vy.
Vidím, jak moc se snažíte, aby se svět stal lepším místem k životu.
Je to velmi povzbuzující.
Děti se mě ale ptají - už to opravdu nebude trvat déle než dvě minuty - ptají se: "Jane, věříš opravdu, že máme naději?
Tolik cestuješ a vidíš všechny ty strašné věci..."
Za prvé: Lidský mozek - to teď nemusím rozebírat...
Když si začínáme uvědomovat, v jakých problémech se svět ocitl, lidské mozky, jako ty vaše, se tím postupně začínají zabývat.
O tom jsme již mluvili dost.
Za druhé: nezdolnost přírody.
Můžeme zničit řeku a můžeme ji také přivést zpět k životu.
Máme celou zničenou oblast a s malou pomocí ji po čase můžeme vrátit do její původní krásy.
Za třetí: můj předřečník zde hovořil o nezkrotné síle lidského ducha.
Jsme obklopeni úžasnými lidmi, kteří dělají věci na první pohled nemožné.
Nelson Mandela - mám kousek vápence z vězení na ostrově Robben, kde 27 let pracoval, a přesto není zahořklý a dokázal své lidi vyvést z hrůzy apartheidu bez prolití krve.
I po 11. září - zrovna jsem byla v New Yorku - všude byl sice strach, ale i tolik lidské odvahy, lásky a soucitu.
Cestovala jsem pak po USA a ten strach v lidech vyvolával pocit, že nemá smysl starat se o životní prostředí, pokud by kvůli tomu nevypadali jako praví patrioti. Já jsem se jim to snažila vymluvit. Někdo pak přečetl krátký citát Mahátmy Gándhího: "Podíváme-li se na dějiny lidstva, zjistíme, že každý špatný režim podlehl dobrému."
Jedna žena mi pak přinesla tento zvoneček, a skončím tím, co mi řekla:
"Když budete mluvit o naději a míru, zacinkejte na něj."
Je vyrobený z kovu z nášlapné miny z minových polí Pol Potova režimu, jednoho z nejkrutějších režimů v dějinách lidstva. V těch místech lidé znovu začínají normálně žít, poté, co se režim rozpadl.
Takže ano, máme naději, ale kde ji hledat?
Mezi politiky?
Je v našich rukách.
Ve vašich, v mých a v rukách našich dětí.
Záleží to jen na nás.
My jsme ti, kdo mohou změnit svět.
Pokud žijeme tak, abychom zanechali co nejmenší ekologickou stopu, pokud kupujeme věci, které nejsou v rozporu s naším svědomím, můžeme změnit svět téměř okamžitě.
Děkuji.
Kdybych měla dceru, neříkala by mi „mami“, ale „plán B“, protože tak bude vědět, že ať se děje cokoliv, já tu pro ni budu vždycky.
A prsty jí pokreslím sluneční soustavou, aby musela poznat celý vesmír dřív, než řekne: „To mám dávno v malíčku.“
A pozná, že tenhle život ti dá ránu, tvrdou, přímo mezi oči, počká, až se oklepeš, aby tě kopnul do břicha.
Ale nechat si pořádně vyrazit dech je jediná cesta jak plicím připomenout, jak moc mají rády chuť vzduchu.
A existuje bolest, tady, kterou nespraví náplast ani poezie.
Tak jakmile si uvědomí, že žádná superhrdinka nepřijde, dohlédnu na to, aby věděla, že ten plášť nemusí nést sama, protože je jedno, jak moc roztahuješ prsty, tvoje ruce budou vždycky moc malé na to, aby zachytily všechnu bolest, kterou chceš vyléčit.
Věř mi, já už to zkusila.
„A holčičko,“ řeknu jí, "nechoď s nosem nahoru."
Ten trik znám. Už jsem ho zkoušela milionkrát.
To jenom větříš kouř, abys vystopovala cestu k hořícímu domu a našla tam chlapce, který v ohni ztratil vše a zjistila, jestli ho můžeš zachránit.
Nebo radši našla kluka, co ten oheň založil, abys zjistila, jestli ho můžeš změnit.“
Ale vím, že ona to stejně bude dělat, a tak budu mít vždycky po ruce kousek čokolády a holínky, protože není trápení, které by čokoláda nespravila.
Dobře, je i pár trápení, které čokoláda nespraví.
Ale od toho jsou tu holínky, protože déšť spláchne všechno, pokud ho necháš.
Chci, aby se na svět koukala přes skleněné dno lodi, a zkoumala mikroskopem galaxie, které existují na špičce lidské mysli, protože tak mě to učila i moje máma.
A přijdou takové dny.
♫ A přijdou takové dny, říkala moje máma.
♫ Kdy roztáhneš ruce, abys chytila, a skončíš jen s puchýři a modřinami; kdy vyjdeš z telefonní budky a chceš se rozletět, a lidi, které se chystáš zachránit, jsou těmi, co stojí na tvém plášti. Když se ti holínky naplní deštěm, budeš až po kolena ve zklamání.
A přesně v tyhle dny budeš mít o důvod navíc říct děkuji.
Protože není nic krásnějšího než to, jak oceán odmítá přestat líbat břeh, i když už ho tolikrát odehnal.
A s větrem něco vyhraješ a něco prohraješ.
A hvězdou nastartuješ a pak zas a znova.
A bez ohledu na výbuchy min se v mysli vždycky zabývej krásou tohohle bláznivého místa s názvem život.
A ano, na škále od jedné až k přehnané důvěřivosti, já jsem zatraceně naivní.
Ale chci, aby věděla, že tenhle svět je z cukru.
Drolí se tak snadno, ale neboj se vystrčit jazyk a ochutnat ho.
„Holčičko,“ řeknu jí, „pamatuj, že tvoje máma je bojovnice, a tvůj táta je bojovník, a ty jsi holka s malýma rukama a velkýma očima, která nikdy nepřestane chtít víc.“
Pamatuj, že dobré věci přicházejí po třech a špatné taky.
A vždycky se omluv, když uděláš něco špatného, ale nikdy se neomlouvej za to, že tvoje oči odmítají přestat zářit.
Sice máš slabý hlas, ale nikdy nepřestaň zpívat.
A když ti konečně zlomí srdce, když ti válku a nenávist podstrčí pod dveřmi a budou ti na ulicích cpát letáky plné cynismu a porážky, řekni jim, že by rozhodně měli poznat tvoji mámu.
Děkuji. Děkuji.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
Dobře, teď prosím o chvíli pozornosti, zamyslete se nad třemi věcmi, o kterých víte, že jsou pravdivé.
A můžou se týkat čeho chcete -- technologie, zábavy, designu, vaší rodiny nebo co jste měli k snídani.
Jediné pravidlo je, že nesmíte myslet moc.
Tak jo, připraveni?
Do toho. Dobře.
Tak tady jsou tři věci, o kterých já vím, že platí.
Vím, že Jean-Luc Godard měl pravdu, když řekl, že „dobrý příběh má úvod, stať a závěr. I když ne nutně v tomhle pořadí.“
Vím, že jsem neuvěřitelně nervózní, když tu stojím, což značně tlumí moji schopnost zůstat v pohodě.
(Smích) A vím, že jsem se celý týden těšila, až řeknu tenhle vtip. (Smích)
Proč pozvali strašáka do zelí na TED?
Protože ve svém poli opravdu vyčníval.
(Smích) Omlouvám se.
Dobře, tak tohle jsou tři věci, které vím, že platí.
Ale pak je spousta věcí, které se mi těžko chápou.
Tak píšu básně, abych je pochopila.
Někdy jediná šance, jak něco pochopím, je když o tom napíšu báseň.
A někdy se dostanu až na konec básně, ohlédnu se a říkám si: „Aha, tak takhle to teda je.“ Jindy zase dojdu až na konec básně a nevyřeším vůbec nic, ale aspoň mám hotovou novou báseň.
Mluvená poezie je druhem hrané poezie.
Říkám lidem, že to zahrnuje tvorbu poezie, která nezůstane sedět na papíře, že něco kolem vyžaduje, aby byla slyšet nahlas nebo zažitá osobně.
Když jsem přišla na střední, byla jsem uzlíček nervů.
Byla jsem nevyvinutá a přecitlivělá.
A i když jsem se děsila delších pohledů, byla jsem fascinovaná myšlenkou mluvené poezie.
Cítila jsem, že dvě moje tajné lásky, poezie a divadlo, se daly dohromady, měly dítě a já to dítě musela poznat. Tak jsem se rozhodla, že to zkusím.
Moje první mluvená báseň, napěchovaná moudrostí 14leté holky, byla o nespravedlnosti, když vás považují za neženskou.
Ta báseň byla hodně rozhořčená a hlavně přehnaná, ale jediná mluvená poezie, kterou jsem poznala do té doby, byla převážně rozhořčená, a tak jsem si myslela, že se to ode mě očekává.
Když jsem poprvé vystupovala, obecenstvo plné puberťáků řičelo pochopením, a když jsem slezla z jeviště, celá jsem se třásla.
V tom mi někdo zaklepal na rameno, já se otočila a viděla, jak se z davu vynořila obrovská holka v mikině s kapucí.
Měla snad přes dva metry a vypadala, že by mě zbila jednou rukou, ale místo toho na mě kývla a říká: „Hele, to jsem fakt cítila. Díky.“ A udeřil blesk.
Chytilo mě to.
Objevila jsem jeden bar v Lower East Side na Manhattanu, kde pořádali každý týden čtení poezie a moji vyděšení ale podporující rodiče mě tam brali, abych mohla nasát každičký gram mluvené poezie, co se nabízel.
Byla jsem ze všech nejmladší, minimálně o 10 let, ale básníkům z Bowery Poetry Clubu vůbec nevadilo, že se tam potlouká 14letá holka,
vlastně mě tam viděli rádi.
A právě tady, když jsem poslouchala básníky, jak se dělí o své příběhy, mi došlo, že mluvená poezie nemusí být jen rozhořčená, že taky může být vtipná nebo plná bolesti, vážná nebo pošetilá.
Bowery Poetry Club se stal mojí třídou i domovem, a básníci, kteří tam vystupovali, mě povzbuzovali, abych se i já dělila o své příběhy.
Bez ohledu na to, že mi bylo 14.
Říkali: „Piš o tom, jaké to je, když je ti 14.“
A tak jsem psala a každý týden se divila, jak se tihle úžasní, dospělí básníci se mnou smáli a vyjadřovali pochopení a tleskali a říkali: „Hele, fakt jsem to cítil.“
Teď můžu rozdělit moji cestu za mluveným slovem do tří kroků.
První krok byl, když jsem si řekla: „Zvládnu to. Já to zvládnu.“
A to bylo díky té holce v kapuci.
Druhý krok byl moment, kdy jsem si řekla: „Budu pokračovat.
Miluju mluvenou poezii a budu sem chodit týden co týden.“
A třetí krok začal, když jsem si uvědomila, že nemusím psát jen rozhořčené básně, pokud to nejsem já.
Byly to věci, které byly pro mě specifické a čím víc jsem se na tyhle věci soustředila, tím divnější se moje poezie stávala, ale tím víc byla právě moje.
Nejde jen o úsloví „Piš o tom, co znáš.“
Jde o to, vzít všechny vědomosti a zkušenosti, které člověk až doteď nasbíral, a díky nim se vrhnout do věcí, kterým nerozumíš.
Já používám poezii k tomu, abych pochopila, co nechápu, ale před každou básní se objevím s batohem plným míst, na kterých jsem už byla.
Na vysoké jsem potkala básníka, který sdílel moje přesvědčení o síle mluvené poezie.
A dokonce, Phil Kaye a já máme shodou okolností i stejné příjmení.
Ještě na střední jsem založila projekt V.O.I.C.E.
(H.L.A.S. ), abych podpořila spolužáky, ať se ke mě přidají.
Ale s Philem jsme se rozhodli přehodnotit V.O.I.C.E. a změnit jeho poslání, aby mluvená poezie sloužila k pobavení, vzdělávání a inspirování lidí.
Zůstali jsme na denním studiu, ale během toho jsme cestovali, vystupovali a učili od devítiletých po studenty uměleckých škol, z Kalifornie přes Indianu do Indie, až po střední školu hned za rohem od univerzity.
A viděli jsme pořád dokola, jak mluvená poezie otevírá zámky.
Ale občas se ukáže, že poezie umí být pěkně děsivá.
Občas totiž musíte použít lest, abyste puberťáky pro mluvenou poezii získali.
Tak jsem přišla se seznamy. Každý umí psát seznamy.
První seznam, který dávám za úkol, je „10 věcí, o kterých vím, že platí.“
A co se stane. Zjistili byste to taky, kdybychom si začali nahlas sdělovat naše body.
V jednom momentu zjistíte, že někdo má na seznamu přesně to samé nebo hodně podobné, co tam máte vy.
A někdo jiný tam má zase přesný opak.
Za třetí, někdo tam má něco, o čem jste nikdy neslyšeli.
A za čtvrté, někdo tam má něco, o čem jste si mysleli, že víte všechno, ale on se na to dívá z úplně jiného úhlu.
A já říkám lidem, že tady začínají úžasné příběhy, právě z těch čtyř křižovatek věcí, ze kterých jste nadšení vy, a pro které jsou zapálení ostatní.
A většina lidí na to cvičení reaguje opravdu dobře.
Ale jedna z mých studentek, Charlotte, o tom přesvědčená nebyla.
Charlotte ty seznamy vážně šly, ale odmítala psát básně.
„Slečno,“ říkala, „já nejsem zajímavá.
Já nemám nic zajímavého, co bych mohla říct.“
Tak jsem jí nechala psát seznam za seznamem a jednoho dne jsem jí dala za úkol seznam „10 věcí, které bych už dnes měla umět.“
Bod číslo tři na Charlottině seznamu byl: „Už bych měla umět nezabouchávat se do chlapů, co jsou třikrát starší než já.“
Ptala jsem se jí, co tím myslí a ona řekla: „Slečno, to je na dlouhé povídání.“
A já na to: „Charlotte, to mi přijde opravdu zajímavé.“
A tak napsala svoji první báseň, milostnou báseň, jakou jsem v životě neslyšela.
Ta báseň začínala: „Anderson Cooper je úchvatný muž.“
(Smích) „Viděli jste ho v 60 minutách, jak soupeří v bazénu s Michaelem Phelpsem, na sobě jen plavky a skáče do vody odhodlaný porazit toho plaveckého šampiona?
Po závodu hodil svými sněhobílými vlasy a řekl: „Jsi bůh.“ Ne, Andersone, ty jsi bůh!“
(Smích) (Potlesk) Vím, že pravidlo číslo jedna k tomu být „cool“ je vypadat v pohodě a nikdy nepřiznat, že tě něco děsí, dojímá nebo vzrušuje.
Někdo mi kdysi řekl: je to jako procházet životem takhle.
Chráníte se před nečekaným trápením a bolestí, které se můžou vynořit.
Ale já se snažím jít životem takhle.
Ano, znamená to, že chytneš všechna trápení a bolesti, ale taky to znamená, že když překrásné, úžasné věci prostě spadnou z nebe, jsem připravená je chytit.
Používám mluvené slovo, abych pomohla studentům znovu objevit zázrak, aby přemohli potřebu být za každou cenu „cool“ a místo toho se zabývali tím, co se děje kolem nich, aby to mohli vyjádřit svými slovy a něco z toho vytvořit.
Neříkám, že mluvená poezie je ideální formou umění.
Já se vždy snažím najít tu nejlepší cestu jak vyprávět příběh.
Píšu muzikály, vedle básní i točím krátké filmy.
Ale učím mluvenou poezii, protože je dostupná. Ne každý umí noty
nebo vlastní kameru, ale každý umí nějak komunikovat a každý máme příběhy, z kterých se ostatní něco naučí.
Navíc, mluvená poezie umožňuje okamžité spojení.
Dost často se lidi cítí osamělí, že jim nikdo nerozumí, ale mluvené slovo učí, že když máte schopnost vyjádřit se a odvahu prezentovat svoje příběhy a názory, můžete být odměněni místností plnou vašich soukmenovců, vaší komunitou, kteří budou poslouchat.
A možná i ta obrovská holka v kapuci se napojí na to, o co jste se podělili.
A tohle si uvědomit je úžasné, zejména když je vám 14.
Navíc, když dnes máme YouTube, není to spojení omezené ani tou místností.
Jsem šťastná, že existuje archiv vystoupení, o které se můžu podělit se svými studenty.
To jim dává příležitost, najít si básníka nebo báseň, se kterou se propojí.
Ono to svádí -- když na to jednou přijdete -- psát pořád tu samou báseň a vyprávět pořád ten samý příběh, když zjistíte, že vám vynesou potlesk.
Proto nestačí učit lidi, aby se uměli vyjádřit.
Musíte růst a objevovat, riskovat a posouvat sami sebe.
A to je krok tři: naplňovat vaši práci věcmi, které vás dělají vámi, i když se tyhle věci neustále mění.
Protože krok tři nikdy nekončí.
Ale nikdy se nedostanete do bodu tři, dokud nevykročíte bodem jedna: „Zvládnu to.“ Hodně díky učení cestuji
a ne vždy se mi podaří vidět studenty dojít k bodu tři, ale měla jsem štěstí u Charlotte, když jsem mohla pozorovat, jak se její cesta rozvinula.
Byla jsem u toho, když si uvědomila, že tím, jak do psaní dává věci, o kterých ví, že platí, vytváří básně, které může napsat pouze ona sama, o očních bulvách, výtazích a Doře objevitelce.
A já se pokouším vyprávět příběhy, které umím vyprávět jen já. Jako třeba tenhle.
Přemýšlela jsem dlouho jak nejlépe vyprávět tenhle příběh a říkala si, jestli bude lepší prezentace v PowerPointu nebo krátký film a kde přesně bude začátek, prostředek a konec?
A přemýšlela jsem, jestli dojdu na konec téhle řeči a konečně to všechno objevím, nebo ne.
A vždycky jsem si myslela, že můj začátek byl v Bowery Poetry Clubu, ale je možné, že to bylo daleko dřív.
Když jsem se na TED připravovala, narazila jsem na tuhle stránku z deníku.
A myslím, že 54. prosince mělo být 24. prosince.
Je jasné, že když jsem byla dítě, rozhodně jsem chodila světem takhle.
Myslím, že to my všichni.
Chci ostatním pomoci znovu objevit ten zázrak, chtít se jím zabývat, chtít se učit a chtít se dělit o to, co se naučili, co zjistili, že je pravda, i co musí teprve objevit.
Proto bych chtěla skončit touto básní.
Když bombardovali Hirošimu, exploze vytvořila takovou supernovu, že každé zvíře, člověk nebo rostlina, kteří byli zasaženi paprsky tohoto slunce, se okamžitě proměnili v popel.
A co zbylo ve městě, postupně následovalo.
Nukleární záření způsobilo, že se celé město a jeho obyvatelstvo proměnilo v prach.
Moje mamka vypráví, že když jsem se narodila, rozhlížela jsem se po porodnici s výrazem, který říkal „Tohle? Tak to už jsem zažila.“
Říká, že mám staré oči.
Když můj děda Genji zemřel, bylo mi jen pět let, ale vzala jsem maminku za ruku a řekla jí: „Neboj, on se vrátí jako miminko.“
A přesto, na člověka, který už tohle zjevně zažil, stejně jsem ještě nic nepochopila.
Kolena se mi pořád třesou, kdykoliv vyjdu na jeviště,
moje sebevědomí se dá měřit na čajové lžičky zamíchané do mé poezie, a v puse pořád chutná trochu legračně.
Ale v Hirošimě byli lidi smeteni ze světa a zbyly po nich jen hodinky nebo stránka z deníku.
Takže i když se stydím nabrat si plné kapsy, zkouším to dál, a doufám, že jednoho dne napíšu báseň, kterou nechám hrdě viset v muzeu jako jediný důkaz toho, že jsem existovala.
Rodiče mi dali jméno Sára, to je biblické jméno.
V původním příběhu řekl Bůh Sáře, že může udělat něco nemožného, a ona se smála, protože ta první Sára nevěděla, co si s nemožným počít.
A já? No, já taky ne,
ale potkávám nemožné každý den.
Nemožné je pokoušet se propojit v tomhle světě, snažit se držet ostatních, když věci kolem vás vybuchují, vědět, že když mluvíte, nečekají jenom, než na ně přijde řada, ale opravdu vás slyší.
Cítí přesně to samé, co vy, v ten samý okamžik jako vy.
O tohle se pokouším pokaždé, když otevřu pusu: zachytit to nemožné spojení.
V Hirošimě stojí kousek zdi, která radiací úplně zčernala.
Ale člověk, co před tou zdí seděl, zabránil radiaci proniknout až ke kameni.
Takže jediná věc, která tam teď zbyla, je věčný stín pozitivního světla.
Po té bombě odborníci říkali, že bude trvat 75 let než z ozářené půdy v Hirošimě zase něco vyroste.
Ale to jaro tam ze země vyrašily květy.
Ve chvíli, kdy vás potkám, už nejsem součástí vaší budoucnosti.
Rychle se stávám součástí vaší minulosti.
Ale přesně v tom okamžiku, sdílím vaši přítomnost.
A vy, vy zase sdílíte tu mou.
A to je ten největší dar ze všech.
Takže když mi budete říkat, že dokážu nemožné, asi se vám budu smát.
Nevím, jestli můžu změnit svět, protože o něm toho ještě tolik nevím, ani toho nevím tolik o reinkarnaci, ale pokud mě opravdu pořádně rozesmějete, občas zapomenu, v jakém jsem století.
Nejsem tu dnes poprvé. A nejsem tu ani naposled.
Tohle nejsou poslední slova, o která se dělím.
Ale i tak, pro jistotu, se opravdu snažím, aby to tentokrát vyšlo.
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk)
Byly mi teprve čtyři roky, když jsem viděl svou matku, jak plní pračku úplně poprvé v jejím životě.
Pro mou matku to byl velký den.
Máma a táta šetřili peníze spoustu let, aby si mohli tu pračku dovolit. Na první den, kdy se měla použít, jsme dokonce pozvali babičku, aby se na ni podívala.
A babička z toho byla ještě nadšenější než my.
Během svého života musela ohřívat vodu na ohni a musela prát prádlo v ruce pro sedm dětí.
A teď se chystala sledovat, jak všechnu tu práci dělá elektřina.
Má matka opatrně otevřela dveře, nacpala všechno to prádlo dovnitř, takhle.
A pak, když zavřela dveře, babička řekla: „Ne, ne, ne, ne.
Nech mě… nech mě to zmáčknout.“
A tak babička zmáčkla tlačítko a řekla: „To je úžasné.
Chci to vidět. Podejte mi křeslo. Podejte mi křeslo. Chci to vidět.“ Sedla si před pračku a sledovala celý prací program.
Byla zhypnotizovaná.
Pro mou babičku byla pračka hotový zázrak.
Dnes, ve Švédsku i v dalších bohatých zemích, lidé používají spousty nejrůznějších přístrojů.
Vidíte, domy jsou plné různých přístrojů;
ani je všechny nedokážu vyjmenovat.
Lidé také, když chtějí cestovat, používají létající stroje, které je umí dostat do vzdálených destinací.
Avšak na světě je také mnoho lidí, kteří stále ohřívají vodu na ohni a na ohni si také vaří.
Občas toho jídla ani nemají dostatek.
A žijí pod hranicí chudoby.
Tady jsou dvě miliardy dalších lidských bytostí, kteří žijí s méně jak dvěma dolary na den.
A nejbohatší lidé tady – je to jedna miliarda lidí – žije nad hranicí, kterou nazývám leteckou hranicí, protože utrácí více jak 80 dolarů denně na svou spotřebu. Ale to jsou jen jedna, dvě, tři miliardy lidí
a my víme, že je na světě sedm miliard lidí, takže někde tady musí být jedna, dvě, tři, čtyři miliardy lidí navíc, kteří žijí někde mezi hranicí chudoby a leteckou hranicí.
Mají elektřinu, ale otázkou je, kolik z nich má pračku?
Podrobně jsem prozkoumal tržní data a zjistil jsem, že opravdu pračky pronikly pod leteckou hranici, a že je tu další miliarda lidí tady někde, kteří žijí nad hranicí pračky.
(Smích) Spotřebovávají více jak za 40 $ denně.
Takže dvě miliardy mají přístup k pračce.
A co těch zbývajících pět miliard, jak perou oni?
Nebo, abychom byli přesnější, jak většina žen na světě pere?
Protože pro spoustu žen je praní stále těžká práce.
Perou nějak takto: ručně.
Je to těžká a časově náročná práce, kterou musí dělat několik hodin každý týden.
A občas také musí vodu nanosit z velké dálky, aby praly doma. Anebo musí odnést prádlo k dalekému potoku.
A chtějí pračku.
Nechtějí strávit tak velkou část svého života tak těžkou prací s poměrně nízkou produktivitou.
Jejich přání se nijak neliší od toho, co měla moje babička. Podívejte se, Švédsko ještě před dvěma generacemi –
nabírání vody v potoce, ohřívání na ohništi a praní tímto způsobem.
Chtějí pračku všechny stejně.
Ale když přednáším studentům s enviromentalistickým zaměřením, říkají mi: „Ne, všichni na světě nemohou mít auta a pračky.“
Jak této ženě můžeme říct, že nebude mít pračku?
A pak se svých studentů zeptám, ptal jsem se jich – ptal jsem se poslední dva roky, „Kolik z vás nepoužívá auto?“
Někteří z nich hrdě zvednou ruce a řeknou: „Já auto nepoužívám.“
A pak položím opravdu zákeřnu otázku: „Kolik z vás si pere džínsy a povlečení na postel v ruce?“
Nikdo nezvedl ruku.
I nejtužší jádro zeleného hnutí používá pračky.
(Smích) Jak na to přijde, že je to něco, co oni všichni používají a myslí si, že ostatní nepřestanou; co je na tom tak extra?
Musel jsem udělat analýzu využívání energie ve světě.
Tady to je.
Podívejte se, tady nahoře je sedm miliard lidí:
letečtí lidé, pračkoví lidé, žárovkoví lidé a ohňoví lidé.
Jedna taková jednotka je jednotka energie z fosilních paliv – ropy, uhlí či plynu.
To jsou hlavní zdroje elektřiny a energie ve světě.
Je to 12 jednotek využívaných na celém světě a nejbohatší miliarda využívá šest z nich.
Polovina energie je spotřebována sedminou světové populace.
A ti, kteří mají pračky, ale nemají dům plný jiných přístrojů, využívají dvě jednotky.
Tato skupina využívá tři, jednu každá. Mají také elektřinu.
A ti tady nevyužívají skoro ani jednu.
To je dohromady dvanáct.
Ale hlavní zájem těch enviromentalistických studentů – a v tom mají pravdu – se týká budoucnosti.
Jaké jsou trendy? Když je jen prodloužíme,
bez nějaké pokročilé analýzy, do roku 2050, nalezneme dvě příčiny nárůstu spotřeby energie. Za prvé: populační růst. Za druhé: ekonomický růst.
Populační růst nastane především mezi nejchudšími lidmi tady, protože mají vysokou dětskou úmrtnost a mají vysoký počet dětí na ženu. Tím dostanete dvě jednotky navíc,
ale to spotřebu energie příliš nezmění. To, co se stane, je ekonomický růst.
Ti nejlepší z rozvíjejících se ekonomik – nazývám je Nový Východ – přeskočí leteckou hranici.
„Hop!“ řeknou.
A začnou spotřebovávat tolik jako dnešní Starý Západ.
A právě tito lidé chtějí mít pračku.
Já vám to říkal. Dostanou se sem.
Znásobí svou spotřebu energie.
Doufáme, že se chudí lidé dostanou ke svícení elektřinou.
A budou mít rodinu se dvěma dětmi bez přestávky v populačním růstu. Ale celková spotřeba energie
vzroste na 22 jednotek.
A z těchto 22 jednotek většinu stále spotřebovávají ti nejbohatší.
Co by se tedy mělo udělat?
Protože riziko, velká pravděpodobnost změny klimatu je reálná.
Je opravdu reálná.
Samozřejmě musí energii využívat efektivněji.
Musí nějak změnit své chování.
Musí také začít produkovat více zelené energie, mnohem více zelené energie.
Ale dokud nesrovnají spotřebu energie na osobu, neměli by radit ostatním – co dělat a co ne.
(Potlesk) Takto můžeme získat mnohem více zelené energie.
To je to, v co doufáme, že se stane. Je to opravdová výzva pro budoucnost.
Ale mohu vás ujistit, že tato žena v chatrči v Riu chce pračku. Je velice ráda za svou ministryni energetiky,
které poskytla elektřinu všem – tak ráda, že jí i dala hlas.
Ta žena se stala Dilmou Rousseff, zvolenou prezidentkou jedné z největších demokracií na světě – prezidentkou z ministryně pro energetiku.
Jestliže máte demokracii, lidé budou hlasovat pro pračky.
Milují je.
Co je na nich tak kouzelného?
Moje matka kouzlo tohoto přístroje objasnila hned v první den.
Řekla: „Tak, Hansi, my jsme tam dali prádlo,
pračka udělá to hlavní.
A teď můžeme jít do knihovny.“ Protože to je to kouzlo:
naložíte prádlo a co z toho stroje dostanete?
Dostanete z něj knížky, dětské knížky.
Moje matka získala čas, kdy mi mohla číst.
Milovala to. A já dostal knížku „ABC“.
Takto začala má kariéra profesora, když má matka měla čas, kdy mi mohla číst.
Získala také knihy pro sebe.
Začala studovat angličtinu a naučila se ji jako cizí jazyk.
A četla v ní mnoho románů, mnoho různých knih.
Opravdu, strašně moc jsme tu pračku milovali.
Říkávali jsme, má matka a já: „Děkujeme ti, industrializace.
Děkujeme vám, ocelárny.
Děkujeme vám, elektrárny.
A děkujeme vám, chemické továrny, že jste nám daly čas na čtení knih.“
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Právě jsem se vrátila z komunity, která drží klíč k tajemství lidského přežití.
Je to místo, kde velí ženy, kde mají sex na pozdrav, a kde hra určuje pravidla -- kde zábava je vážná věc.
A ne, není to žádná Matějská nebo San Francisco.
(Smích) Dámy a pánové, seznamte se se svými bratranci.
Tohle je svět šimpanzů bonobo v konžských džunglích.
Bonobové jsou společně s ostatními šimpanzi vašimi nejbližšími žijícími příbuznými.
To znamená, že sdílíme společného předka, evoluční babičku, která žila před zhruba 6 miliony lety.
Šimpanzi jsou dobře známí svou agresivitou.
(Smích) Bohužel jsme se při výkladu lidské evoluce soustředili příliš na tuto jejich vlastnost.
Ale bonobové nám také ukazují druhou stranu mince.
Zatímco šimpanzi jsou vedeni velkými, děsivými samci, komunity bonobů jsou vedeny silnými samičkami.
Tihle pašáci to opravdu vyřešili, protože tento systém vede k vysoce tolerantní komunitě, kde ono smrtelné násilí ještě nebylo zpozorováno.
Ale bohužel bonobové jsou ten nejméně pochopený druh ze všech lidoopů.
Žijí v hluboké džungli v Kongu, a tudíž je velice obtížné je studovat.
Kongo je takový paradox -- země vymykající se mimořádnou biodiverzitou a krásou, ale zároveň i srdce samotné temnoty -- scéna násilného konfliktu, který trvá po desítky let a na svém kontě má připsáno skoro tolik životů jako první světová válka.
Není překvapením, že tahle zkáza také ohrožuje přežití bonobů.
Obchod s masem a kácení lesů znamená, že bychom nemohli naplnit ani malý stadion všemi přeživšími bonoby na světě -- a ani tím si nejsme jistí.
A přece v této zemi násilí a chaosu můžete slyšet skrytý smích ozývající se mezi stromy.
Kdo jsou tihle bratranci?
Známe je jako opice propagující "make love, not war", protože často používají promiskuitní a bisexuální sex ke zvládnutí konfliktů a řešení sociálních problémů.
Pozor, netvrdím, že tohle je řešení všech našich problémů -- protože v životě bonobů je toho víc než jen Kámasútra.
Bonobové si stejně jako lidé rádi hrají po celý svůj život.
Hra neznamená jen dětské hrátky.
Pro nás stejně jako pro ně je hra základem pro navazování vztahů a posilování tolerance.
Učíme se při ní důvěřovat a učíme se pravidla hry.
Hra podporuje kreativitu a houževnatost, a všechno je to o různorodosti -- různorodosti vzájemného působení, různorodosti chování, různorodosti vztahů.
A když pozorujete bonoby při hře, vidíte evoluční začátky lidského smíchu, tance a rituálů.
Hra je tmel, který nás spojuje.
Sice nevím, jak si vy hrajete, ale chci vám předvést několik ukázek z pravé divočiny.
Zaprvé, je to "míčová hra" v bonobo stylu -- a tím nemyslím fotbal.
Takže tady máme mladou samičku a samečka, kteří si hrají na honěnou.
Podívejte se, co ona dělá.
Odtud možná pramení přísloví "dostala se mu na kobylku" (she's got him by the balls -- chytla ho za koule).
(Smích) Ačkoliv si myslím, že se mu to spíš líbí, že?
Jo.
(Smích) Takže sexuální hrátky jsou společné jak pro bonoby, tak i pro lidi.
A tohle video je velmi zajímavé, protože ukazuje -- tohle video je velmi zajímavé, protože ukazuje schopnost přinášet do hry nezvyklé prvky -- jako varlata -- a také jak hra vyžaduje důvěru, a naopak ji i posiluje -- a zároveň je to velká zábava.
Hra se dokáže přizpůsobit našim potřebám.
(Smích) Hra se dokáže přizpůsobit našim potřebám a může na sebe vzít mnoho podob, z nichž některé jsou tišší, vynalézavé, nápadité -- místo, kde zázraky můžou být znovu objeveny.
Chci vám ukázat Fuku, mladou samičku, která si poklidně hraje s vodou.
Myslím si, že jako ona, i my si někdy hrajeme o samotě a zkoumáme hranice našeho vnitřního i vnějšího světa.
A je to ta hravá zvědavost, která nás pohání ke zkoumání, k vzájemné interakci, a tak vytváříme neočekávaná spojení, která jsou pravou kolébkou kreativity.
Tohle jsou jen malé ukázky toho, co nám bonobové můžou dát v rámci zkoumání minulosti a přítomnosti.
Také ale drží klíč k naší budoucnosti, budoucnosti, kde se musíme přizpůsobit všem výzvám, a to právě větší kreativitou a větší spoluprací.
Tím tajemstvím je právě hra, která je klíčem ke všem těm vlastnostem.
Jinak řečeno, hra je naše divoká karta.
Abychom se úspěšně přizpůsobili neustále se měnícímu světu, potřebujeme si hrát.
Ale podaří se nám vytěžit co nejvíce z naší hravosti?
Hra není lehkovážná.
Hra je nezbytná.
Pro bonoby stejně jako pro lidi život není vždycky jen krutá divočina.
Občas, když se zdá nejméně vhodné si hrát, to může být taky chvíle, kdy je to nejvíce potřeba.
A tak, moji milí primáti, přijměme tento dárek evoluce, hrajme si spolu, a objevme znovu kreativitu, kamarádství a údiv.
Děkuji.
(Potlesk)
Představte si robota, kterého si nasadíte a on vám dá nadlidské schopnosti, nebo robota, který umožní vozíčkáři, aby se postavil a znovu chodil.
My v Berkeley Bionics říkáme těmto robotům exoskeletony.
Nejedná se o nic jiného než o věc, kterou si ráno nasadíte a ona vám dá mimořádnou sílu a rychlost a pomůže vám například s rovnováhou.
Jedná se o skutečné propojení člověka a stroje.
Ale tím to nekončí -- umožní vám spojení s vesmírem samotným i s dalšími zařízeními.
Nejedná se o pouhé fantazírování.
Ukážu vám, na čem pracujeme. A začnu povídáním o americkém vojákovi, který průměrně nosí kolem 45 kg na zádech -- a nároky se zvyšují.
To samozřejmě vede k velkým komplikacím -- problémy se zády, 30 % z nich trpí chronickou bolestí zad.
Tak jsme se rozhodli zabývat se tímto problémem a vytvořit exoskeleton, který by problém pomohl řešit.
Toto je HULC -- neboli Human Universal Load Carrier.
Voják: S exoskeletonem HULC unesu 90 kg v členitém terénu po dlouhou dobu.
Jeho přizpůsobivá konstrukce dovoluje dřepy, plazení se a další složité pohyby.
Zařízení pozná, co chci udělat, kam chci jít, a poté přizpůsobí sílu a odolnost.
Eythor Bender: Společně s naším výrobním partnerem jsme připraveni uvést tento exoskeleton ještě letos.
Je to realita.
Nyní se zaměříme na vozíčkáře, problém, kterému se hodně věnuji.
Na světě je přibližně 68 milionů lidí upoutaných k invalidnímu vozíku.
To je asi 1 procento celkové populace.
A to se jedná o střízlivý odhad.
Jedná se často o mladé lidi s poraněním páteře, které velice brzo, mezi 20. a 40. rokem života, zaskočí osud a invalidní vozík pro ně zůstane jediným řešením.
Ale roste také počet vozíčkářů ze starších řad populace.
A řešením je opět, ať už jde o mrtvici či jiné onemocnění, invalidní vozík.
A to se bavíme o posledních 500 letech, tedy o době po vynalezení invalidního vozíku.
Rozhodli jsme se proto, že otevřeme novou kapitolu pohyblivosti.
Dovolte mi představit zařízení eLEGS, které používá Amanda Boxtelová. Amanda utrpěla před 19 lety poranění páteře a od té doby nemůže chodit. Celých 19 let až dodnes.
(Potlesk) Amanda Boxtelová: Děkuji.
(Potlesk) EB: Amanda má na sobě eLEGS.
eLEGS obsahuje senzory.
Se samotným tělem není nijak spojen. Senzory v berlích vysílají signál do počítače, který má na zádech.
Jsou tam také baterie, které pohání motory umístěné na kyčlích a kolenech, umožňující tak pohyb dopředu s tímto přirozeným držením těla.
AB: Bylo mi 24, na vrcholu svých sil, když mě strašlivé salto na lyžích paralyzovalo.
V ten moment jsem ztratila všechen cit a pohyblivost od pánve níže.
Brzo poté ke mně přišel doktor a řekl: "Amando, už nikdy nebudete chodit."
To se stalo před 19 lety.
Připravil mě o všechnu naději, kterou jsem měla.
Kompenzační pomůcky mně umožnily, abych mohla opět lyžovat, lézt po skalách a dokonce i jezdit na kole.
Ale neexistovalo nic, co by mně umožnilo opět chodit... Až doposud.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk) EB: Jak můžete sami vidět, máme technologii, máme potřebné platformy a jsme otevřeni k diskuzi s vámi všemi.
Je to v našich rukou, máme tu možnost změnit životy budoucích generací -- a to nejen vojáků či Amandy a ostatních vozíčkářů, ale úplně všech.
AB: Děkuji.
(Potlesk)
Vím, co si myslíte.
Myslíte si, že jsem zabloudila a že se na podiu za minutku objeví někdo, kdo mě odvede zpátky na mé místo.
(Potlesk) V Dubaji se s tím setkávám pořád.
„Jste na dovolené, zlato?“
(Smích) „Na návštěvě u dětí?
Jak dlouho se zdržíte?“
Vlastně doufám, že tady ještě chvíli pobudu.
Žiju a učím v Perském zálivu přes 30 let.
(Potlesk) Během té doby jsem byla svědkem spousty změn.
Tato statistika je docela šokující.
Chci si s vámi dnes povídat o ztrátě jazyka a o globalizaci angličtiny.
Chci vám vyprávět o své přítelkyni, která učila dospělé lidi angličtinu v Abu Dhabi.
A jednoho krásného dne, se rozhodla vzít je do zahrady, aby je naučila nějakou přírodní slovní zásobu.
Ale byla to nakonec ona, kdo se učil všechna ta arabská slova pro místní rostliny stejně jako jejich použití – léčebné účinky, kosmetiku, vaření, bylinky.
Jak ti studenti získali všechny ty znalosti?
Samozřejmě že od svých prarodičů a dokonce i svých praprarodičů.
Není nutné říkat, jak je důležité být schopen komunikace napříč generacemi.
Ale bohužel, dnes jazyky vymírají nevídaným tempem.
Každé dva týdny vymře jeden jazyk.
Dnes, ve stejnou dobu, je angličtina nesporně globálním jazykem.
Může v tom být souvislost?
No, já nevím.
Ale vím, že jsem zažila mnoho změn.
Když jsem poprvé dorazila do Perského zálivu, přijela jsem do Kuvajtu v dobách, kdy to bylo ještě místo útrap.
Vlastně to není zas tak dávno.
To je ještě příliš brzy.
Ale přesto jsem byla přijata k Britské radě (British Council) spolu s asi 25 dalšími učiteli.
Byli jsme prvními nemuslimy, kteří měli učit na státních školách v Kuvajtu.
Měli jsme za úkol vyučovat angličtinu, protože vláda chtěla modernizovat zemi a dát moc občanům prostřednictvím vzdělání.
Velká Británie samozřejmě vytěžila něco málo z toho krásného ropného bohatství.
Dobrá.
Teď přijde ta největší změna, kterou jsem viděla – jak se výuka angličtiny proměnila ze vzájemně prospěšné činnosti v ohromný mezinárodní byznys, jakým je teď.
Už to není jen cizí jazyk ve školních osnovách. Už není výhradní doménou matičky Anglie. Stala se tahounem každého anglicky mluvícího národa na Zemi.
A proč ne?
Koneckonců, nejlepšího vzdělání – podle posledního světového hodnocení univerzit – se dostává na univerzitách ve Velké Británii a USA.
Každý chce tedy přirozeně mít anglické vzdělání.
Ale pokud nejste rodilý mluvčí, musíte složit zkoušku.
Je však správné odmítnout studenta jen na základě jeho jazykových dovedností?
Možná je to informatik, počítačový vědec, který je geniální.
Potřebuje ovládat jazyk stejně jako právník, například?
Nemyslím si to.
My, učitelé angličtiny, je však stále odmítáme.
Vztyčíme značku STOP a zastavíme je na jejich cestě.
Nemohou si jít za svým snem, dokud se nenaučí anglicky.
Řeknu to ještě takhle: kdybych narazila na monolingvního Nizozemce, který by měl lék na rakovinu, odmítla bych ho přijmout na svou britskou univerzitu?
Řekla bych, že ne.
Ale to je právě to, co ve skutečnosti děláme.
My, učitelé angličtiny, jsme vrátní.
Musíte nás nejdříve přesvědčit, že je vaše angličtina dostatečně dobrá.
Může však být nebezpečné dát tolik moci tak úzké skupině ve společnosti.
Možná by bariéra byla příliš široká.
Dobrá.
„Ale,“ slyším vás už namítat, „co třeba výzkum?
Všechno je anglicky.“
Opravdu, knihy jsou v angličtině, odborné časopisy jsou také anglické, ale je to jen začarovaný kruh.
Živí ony požadavky na angličtinu.
A tak to pokračuje.
Ptám se vás, co se stalo s překládáním?
Když se zamyslíte nad zlatým věkem islámu, překládalo se tehdy hodně.
Překládali z latiny a řečtiny do arabštiny a perštiny a pak se to překládalo do germánských jazyků v Evropě a do románských jazyků.
A tak se v Evropě rozzářila doba temna.
Ne abyste mě chápali špatně: nejsem proti výuce angličtiny, proti vám všem angličtinářům tady.
Jsem ráda, že máme globální jazyk.
Dnes ho potřebujeme víc než kdy dřív.
Ale jsem proti užívání ho jako překážky.
Opravdu chceme skončit s 600 jazyky a angličtinou nebo čínštinou jako jedním hlavním?
Potřebujeme víc než to. Kde udělat hranici?
Současný systém srovnává inteligenci se znalostí angličtiny, což je docela despotické.
(Potlesk) A ráda bych vám připomněla, že obři, na jejichž ramenech dnešní inteligence stojí, nepotřebovali angličtinu, nemuseli skládat zkoušky z angličtiny.
Jeden příklad za všechny: Einstein.
Mimochodem, na škole ho považovali za opožděného, protože byl dyslektik.
Naštěstí pro celý svět nemusel projít zkouškou z angličtiny.
Protože se s nimi nezačalo před rokem 1964, se zkouškou TOEFL, americkou zkouškou z angličtiny.
Dnes je všude.
Existují spousty a spousty zkoušek z angličtiny.
A miliony a miliony studentů je ročně skládají.
Můžeme si pomyslet, vy i já, že poplatky za ně nejsou zlé, jsou celkem OK, ale jsou překážkou pro spoustu milionů chudých lidí.
Takže je hned odmítáme.
(Potlesk) Připomíná mi to novinový titulek, který jsem nedávno viděla: „Vzdělání: Velké rozdělení.“
Dnes to už chápu, chápu, proč se lidé soustředí na angličtinu.
Chtějí dát svým dětem vyhlídky na lepší život.
A aby toho děti dosáhly, potřebují západní vzdělání.
Protože, samozřejmě, nejlepší práci dostávají lidé ze západních univerzit, jak jsem naznačila dříve.
Začarovaný kruh.
Dobře.
Dovolte mi povědět vám o dvou vědcích, anglických vědcích.
Dělali experiment ohledně genetiky s předními a zadními končetinami u zvířat.
Nemohli však dosáhnout výsledků, které chtěli.
Opravdu nevěděli, jak na to, dokud se neobjevil německý vědec, který si uvědomil, že používají dvě slova pro přední a zadní končetinu, zatímco genetika mezi nimi nerozlišuje stejně jako němčina.
Takže hurá, problém byl vyřešen.
Když na to nemůžete přijít, zaseknete se.
Ale když na to může přijít jiný jazyk, pak, při spolupráci, můžeme dosáhnout a naučit se toho mnohem více.
Má dcera přišla do Anglie z Kuvajtu.
Studovala přírodní vědy a matematiku v arabštině.
Byla to arabská střední škola.
Na gymnáziu si to musela překládat do angličtiny.
A byla ve třídě nejlepší v těchto předmětech.
Což nám říká, že když k nám dorazí studenti ze zahraničí, nemusíme je umět dostatečně ocenit za to, co znají a co znají ve svém vlastním jazyce.
Když jazyk vymře, nevíme, co jsme spolu s ním ztratili.
Nevím, jestli jste to teď nedávno viděli na CNN – dali cenu za hrdinství mladému keňskému pastevci, který ve své vesnici nemohl v noci studovat jako ostatní tamější děti, protože petrolejová lampa příliš čadila a poškodila mu zrak.
A stejně nikdy neměl dost petroleje, protože co si za dolar koupíte, že?
Takže vynalezl beznákladovou solární lampičku.
Nyní děti v jeho vesnici mají ve škole stejné známky jako děti, které mají doma elektřinu.
(Potlesk) Když přebíral ocenění, pronesl tato krásná slova: „Děti mohou vyvést Afriku z toho, co je teď, z černého kontinentu na světlý kontinent.“
Jednoduchá myšlenka, která však má dalekosáhlé důsledky.
Lidé, kteří nemají světlo, ať už ve fyzickém či metaforickém smyslu, nemohou projít našimi zkouškami a my nikdy nebudeme vědět, co umí a znají.
Nenechme je ani nás v temnotě.
Oslavujme rozdílnost.
Dbejme na svůj jazyk.
A užívejme ho k šíření skvělých myšlenek.
(Potlesk) Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Jako chlapec jsem miloval auta.
Když mi bylo 18, můj nejlepší přítel se zabil v autě.
Z ničeho nic.
A poté jsem se rozhodl věnovat život záchraně jednoho miliónu životů každý rok.
Ještě jsem neuspěl, proto je toto pouze průběžná zpráva, ale jsem zde, abych vám řekl něco o automatickém řízení automobilů.
Tento koncept jsem poprvé viděl na DARPA Grand Challenges, kde vláda USA vypsala ocenění za postavení auta s automatickým řízením schopného samostatné navigace v poušti.
Přes účast stovky týmů auta nedojela nikam.
Rozhodli jsme se proto ve Standfordu, že postavíme jiné auto s automatickým řízením.
Vymysleli sme hardware a naprogramovali software.
Udělali jsme to tak, aby se auto učilo od nás, a pustili jsme ho do pouště.
A stalo se něco nepředstavitelného: auto se stalo prvním účastníkem DARPA Grand Challenge, které se kdy vrátilo - a vyhrálo Standfordu 2 milióny dolarů.
Ale stále jsem nezachránil ani jeden život.
Naše práce soustředila na stavbu aut s automatickým řízením, které můžou jezdit kdekoliv sama v kterékoliv ulici v Kalifornii.
Najezdili jsme 140 000 mil.
Naše auta mají senzory, pomocí kterých zázračně vidí vše okolo sebe a rozhodují o každé oblasti řízení.
Je to perfektní mechanizmus řízení.
Jezdili jsme ve městech jako v San Francisku na tomto videu.
Odřídili jsme cestu ze San Franciska do Los Angeles po Dálnici 1.
Potkali jsme běžce, ucpané dálnice, budky na výběr mýta, a to vše bez člověka za volantem; auto se řídilo samo.
Ve skutečnosti, když jsme jeli těch 140 000 mil, lidé si toho ani nevšimli.
Horské cesty, dnem a nocí, a dokonce i křivá ulice Lombard v San Francisku.
(Smích) Občas se naše auta odvázala, a dokonce provádí triky.
(Video) Muž: Pane Bože,.
Co?
Druhý muž: Ono to řídí samo,
Sebastian Thrun: Sice nemůžu oživit mého přítele Harolda, ale mohu udělat něco pro všechny, kteří zemřeli.
Věděli jste, že dopravní nehody jsou nejčastější příčinou smrti mladých lidí?
Uvědomujete si, že téměř všechny tyto nehody se staly kvůli lidské chybě a ne chybě přístrojů, a proto se dá nehodám předcházet?
Uvědomujete si, že můžeme zvětšit kapacitu dálnic o 100 až 200 procent, pokud bychom nespoléhali na lidskou přesnost zůstat ve správném pruhu zlepšit polohu a tím jezdit trochu těsněji u sebe na o něco užších pruzích, a zatočili bychom s kolonami na dálnicích?
Uvědomujete si, posluchači TEDu, že průměrně strávíte 52 minut každý den v dopravní koloně, a plýtváte svým časem, při každodenní jízdě do práce?
Mohli byste tento čas získat zpět.
Jsou to 4 milióny hodin promrhaných jen v této zemi.
A je to zbytečně spálených 2,4 miliónu galonů benzínu.
Nyní si myslím, že vize je tady, nové technologie, a skutečně se těším, až se budou další generace dívat zpět na nás a vyprávět si, jak směšné to bylo, když lidé řídili auta.
Děkuji.
(Potlesk)
Takže, jak vypadá nejšťastnější muž na světě?
Rozhodně nevypadá jako já.
Vypadá takto.
Jmenuje se Matthieu Ricard.
Jak se můžete stát nejšťastnějším mužem na světě?
Vypadá to, že existuje způsob jak měřit spokojenost v mozku.
A to měřením relativní aktivace jeho levé prefrontální kůry prostřednictvím FMRI, versus jeho pravé prefrontální kůry.
A Mattieuova naměřená spokojenost se vymyká veškerým normám.
On je zdaleka ten nejspokojenější člověk, který byl kdy vědecky změřen.
Což nás vede k otázce: Na co asi myslel, když byl měřen?
Možná na něco velmi nemravného.
(Smích) Ve skutečnosti ale meditoval o soucitu.
Mattieuova vlastní zkušenost je že soucit je ten nejšťastnější stav na světě.
Čtení o Matthieuovi bylo jedním z klíčových momentů mého života.
Můj sen je vytvořit podmínky během mého života pro světový mír -- a dosáhnout toho skrze vytvoření podmínek pro vnitřní mír a soucit v celosvětovém měřítku.
Učení se o Matthieuovi mi dalo nový úhel pohledu na moji práci.
Mattův mozkový snímek ukazuje, že soucit není nic povinného.
Soucit je něco, co přináší radost.
Soucit je zábava.
A tento ohromující náhled mění celou hru.
Protože, kdyby soucit byla povinnost, nikdo by ji neplnil -- možná kromě Dalajlámy nebo někoho takového.
Ale kdyby soucit byla zábava, každý by to chtěl dělat.
Proto, abychom vytvořili podmínky pro světový soucit, to, co stačí udělat, je reformulovat soucit jako něco zábavného.
Ale pouze zábava není dostatečná.
Co kdyby soucit byl také výnosný?
Co když soucit je také dobrý pro byznys?
Pak, každý šéf, každý manažer ve světě, by chtěl mít soucit -- touto cestou.
To by vytvořilo podmínky pro světový mír.
Tak jsem se začal zajímat o to, jak soucit vypadá v byznysovém prostředí.
Naštěstí jsem nemusel hledat dlouho.
Protože to, co jsem hledal, bylo přímo před mýma očima -- v Google, mojí společnosti.
Jsem si vědom, že ve světě je více firem, které mají soucit, ale Google je to místo, které je mi důvěrně známé, protože jsem tam už 10 let, a proto použiji Google jako případovou studii.
Google je společnost zrozená z idealismu.
Je to společnost, která prosperuje z idealismu.
A možná proto je soucit vrozený a rozšířený po celé firmě.
U Googlu výrazy firemního soucitu skoro vždy napodobují stejný vzor.
Je to takový kuriózní vzor.
Začne to s malou skupinkou Googlerů, která se rozhodne něco podniknout.
A vetšinou se ani nezeptají o povolení, prostě jdou do toho a vykonají to, a jak se k nim další Googleři připojí, tak se to zvětšuje a zvětšuje.
A občas to dosáhne takové velikosti, že se to stane oficiální.
Jinými slovy, skoro vždy se to vyvine zespodu nahoru.
Dám vám několik příkladů.
První příklad je největší každoroční společenská událost -- kde Googleři z celého světa darují svou pracovní sílu místním komunitám -- byla zavedena a zorganizována třemi zaměstnanci, než se stala oficiální -- protože se to prostě tolik rozšířilo.
Jiný příklad, tři Googleři -- kuchař, inženýr a, hahaha, masážní terapeut -- ti tři se učili o jedné oblasti v Indii, kde žije 200 000 lidí bez jediného lékařského zařízení.
Takže co udělají?
Prostě jdou do toho a začnou získávat finanční prostředky.
A shromáždí dost peněz na postavení tohoto zařízení -- první nemocnice tohoto typu pro 200 000 lidí.
Během zemětřesení v Haiti se několik inženýrů a produktových manažerů spontánně spojilo – a zůstali přes noc, aby sestavili nástroj, který by umožnil obětem zemětřesení najít své milované.
Projevy soucitu jsou také k nalezení v našich mezinárodních kancelářích.
V Číně například, jeden zaměstnanec na střední úrovni začal tu největší soutěž na sociální činnost v Číně zahrnující více jak 1 000 škol v Číně -- které řešily problematiku jako vzdělání, chudoba zdravotnictví a životní přostředí.
Existuje mnoho bezprostředních sociálních činností všude kolem Googlu, že se tato společnost rozhodla vytvořit tým pro sociální odpovědnost, který by podporoval tyto snahy.
Tento nápad, znovu, přišel zespodu, od dvou Googlerů, kteří si napsali svůj vlastní popis práce a sami se nabídli pro tu práci.
A mně to přišlo fascinující, že ten tým pro sociální odpovědnost nebyl vytvořen jako část nějaké velké korporátní strategie.
Prostě si jen dva jedinci řekli: "Pojďme to udělat," a ta společnost řekla "Ano."
A tak to vypadá, že Google je společnost se soucitem, protože Googleři zjistili, že mít soucit může být radost.
Ale zase, zábava není všechno.
Jsou tam také skutečné výhody pro byznys.
Jaké tedy jsou?
První výhoda soucitu je, že vytváří vysoce efektivní obchodní vůdce.
Co to znamená?
Existují tři prvky soucitu.
Je tam emocionální prvek, který je ´Soucítím s tebou´.
Je tam ten kognitivní prvek, který znamená ´Já ti rozumím´.
A pak je tam ten motivační prvek, který říká ´Chci ti pomoci´.
Tedy co to má společného s obchodní schopností vést?
Podle jedné velmi komplexní studie provedené Jimem Collinsem a zdokumentované v knize ´Z dobrého skvělé´, to vyžaduje velice mimořádný typ vůdce, který by přivedl společnost od dobrého ke skvělému.
Říká jim "vůdci na páté úrovni".
Tito jsou vůdci, kteří, kromě toho že jsou velice schopní, vlastní dvě důležité hodnoty, a ty jsou skromnost a ctižádost.
Tito jsou vůdci, kteří chtějí dosáhnout vyššího dobra.
A protože jsou tak žádostiví vyššího dobra, nemají potřebu nafukovat svá vlastní ega.
A oni, podle výzkumu, jsou ti nejlepší byznys vůdci.
A když se podíváte na tyto vlastnosti v kontextu soucitu, zjistíme, že kognitivní a citové součásti soucitu -- porozumění lidem a schopnost vcítit se -- zabraňuje, zmírňuje to, čemu já říkám nadměrná sebeposedlost, která je v nás -- a tím vytvářejí podmínky pro skromnost.
Ta motivační součást soucitu vytváří úsilí pro vyšší dobro.
Jinými slovy, soucit je způsob, jak pěstovat vůdce na páté úrovni.
A to je ta první, pro byznys podmanivá, výhoda.
Druhá důležitá výhoda soucitu je, že vytváří inspirující pracovní sílu.
Zaměstnanci se navzájem inspirují k dosažení vyššího dobra.
Vytváří živou, energetickou komunitu, kde lidé obdivují a respektují jeden druhého.
Co chci říci, přijdete ráno do práce a pracujete se třema chlápkama, kteří se jen tak rozhodnou postavit nemocnici v Indii.
Jak se někdo může neinspirovat těmito lidmi -- svými vlastními spolupracovníky?
Takže tato vzájemná inspirace podporuje spolupráci, iniciativu a kreativitu.
Dělá nás to vysoce efektivní společností.
Takže, po tom všem, co jsem teď řekl, co je ten tajný recept na pěstování soucitu v korporátním prostředí?
Podle naší zkušenosti existují tři ingredience.
Ta první přísada je vytvořit kulturu, která se horlivě zajímá o vyšší dobro.
Takže se vždy zamyslete, jak vaše společnost a vaše práce slouží vyššímu dobru?
Nebo, jak vy můžete dále usilovat o vyšší dobro?
Toto uvědomění si, že sloužíte vyššímu dobru, je velmi sebeinspirující a vytváří úrodnou půdu, kde může soucit růst.
To je jedna.
Ta druhá přísada je samostatnost.
Proto v Googlu naleznete hodně autonomie.
A jeden z našich nejpopulárnějších manažerů vtipkuje, že -- tohle je co říká -- "Google je místo, kde pacienti řídí blázinec."
On také považuje sám sebe za pacienta.
Jestliže už máte kulturu soucitu a idealismus a necháváte své lidi volně se potulovat, budou vykonávat správné věci tím nejsoucitnějším způsobem.
Třetí ingredience je soustředit se na vnitřní vývoj a osobní růst.
Kurzy vůdcovství v Googlu, například, kladou velký důraz na povahové vlastnosti, jako třeba sebeuvědomění, ovládání sama sebe, vcítění a soucit, protože věříme, že vůdcovství začíná u osobnosti.
My dokonce vytváříme sedmitýdenní trénink na emocionální inteligenci, kterému žertovně říkáme "Hledání vnitřního Já".
Ve skutečnosti je to méně ošemetné, než jak to zní.
Tak já jsem vystudovaný inženýr, ale jsem jedním ze zakladatelů a instruktorů tohoto kurzu, který shledávám trochu legrační, protože se jedná o společnost, která věří inženýrovi s vyučováním emoční inteligence.
Copak je to za společnost?
(Smích) "Hledání vnitřního Já" -- v čem to spočívá?
Funguje to ve třech krocích.
První krok je procvičování v pozornosti.
Pozornost je základ pro všechny poznávací a emoční schopnosti.
A proto jakékoliv učební plány pro cvičení emoční inteligence musí začít procvičováním pozornosti.
Hlavní úmysl je procvičit pozornost a vytvořit tak mysl, která je klidná a čistá zároveň.
Tímto vznikne základ pro emocionální inteligenci.
Druhý krok následuje krok první.
Druhý krok je rozvíjení znalostí o sobě samém, ovládání sebe sama.
Použitím nabyté pozornosti z prvního kroku přetvoříme vysoce rozlišné vnímání do poznávacího a emočního procesu.
Co to tedy znamená?
Znamená to schopnost pozorovat náš vlastní proud myšlenek a proces emocí s vysokou jasností, objektivitou a z pohledu třetí osoby.
Jakmile dokážete udělat toto, vytvoříte druh sebepoznání, které umožní ovládnutí sama sebe.
Třetí krok následuje krok druhý a vytváří nové psychické návyky.
Co to znamená? Představte si toto.
Představte si, že kdykoliv potkáte jinou osobu, v jakoukoliv dobu, vaše automatická, instinktivní první myšlenka je "Chci, abys byl šťastný.
Chci, abys byl šťastný."
Představte si, že to dokážete udělat.
Mít tento návyk, tento duševní návyk, uvede všechno v činnost.
Protože tato dobrá vůle je nevědomky adoptovaná dalšími lidmi, vytváří to důvěru a důvěra dá za vznik mnoha dobrým pracovním vztahům.
Toto také tvoří podmínky pro soucit v pracovním prostředí.
Jednoho dne chceme otevřít "Hledání vlastního Já" tak, aby každý v korporátním světě byl schopný použít to alespoň jako odkaz.
A na konec chci zakončit tento proslov tím, čím jsem začal, spokojeností.
Chtěl bych citovat tohoto chlapíka -- toho chlapíka v róbě, ne toho druhého -- Dalajlámu, který řekl, "Když chceš, aby ostatní byli šťastní, praktikuj soucit.
Když chceš ty být šťastný, praktikuj soucit."
Zjistil jsem, že je to pravda, jak pro jednotlivce, tak pro korporaci.
A doufám, že soucit vám poslouží jak jako zábava, tak i jako zisk.
Děkuji.
(Potlesk)
Za posledních několik let jsem se ocitl v situacích, které lze označit za velmi obtížné stejně tak jako nebezpečné.
Dostal jsem se do vězení - obtížné.
Pracoval jsem v uhelném dole - nebezpečné.
Natáčel jsem ve válečných zónách - obtížné a nebezpečné.
A celých 30 dní jsem nejedl nic jiného, než toto - na začátku sranda, trochu těžké uprostřed, velmi nebezpečné na konci.
Ve skutečnosti jsem se většinu své kariéry vrhal do zjevně strašných situací s cílem vyzkoušet prověřit společenská témata způsobem, díky kterému budou angažující, zajímavá, který je snad přiblíží tak, že budou zábavná a přístupná publiku.
A tak když jsem se dozvěděl, že mě sem pozvali, abych si pro TED připravil přednášku, podíval jsem se na svět značek a sponzorství, věděl jsem, že chci udělat něco trochu jiného.
A tak už jste možná zaslechli, nebo taky ne, že jsem před pár týdny vydal na Ebay inzerát.
Vyslal jsem nějaké zprávy přes Facebook nějaké přes Twitter a dal jsem lidem možnost koupit si práva na název mé přednášky na TEDu 2011.
(smích) Přesně tak, několik šťastných jedinců, organizací, ziskových i neziskových, přistoupilo na získání životní příležitosti - protože jsem si jistý, že Chris Anderson už to podruhé nezopakuje - (smích) koupit si práva na název přednášky, kterou právě teď sledujete a která v tu chvíli neměla název, ve skutečnosti ani moc obsahu, ani vlastně moc nenaznačovala, o čem to asi tak bude.
K dispozici jste měli následující: "vaše jméno zde" představuje: moji přednášku na TEDu, u níž netušíte, o čem bude a která, v závislosti na obsahu, by mohla nakonec vybouchnout, zvláště pokud shodím vaši firmu kvůli tomu, že něco takového dělá.
S tím vším v mysli, jde o velmi dobrou mediální příležitost.
(smích) Víte, kolik lidí sleduje TED Talks?
Hodně.
Mimochodem, toto je jen pracovní název.
(smích) Dokonce i s tímto varováním jsem věděl, že někdo by si ta práva koupil.
Pokud byste se mě na to zeptali před rokem, s jistotou bych vám to říct nemohl.
Ale v mém novém pracovním projektu, natáčení filmu, se zabýváme světem marketingu, reklamy.
A jak už jsem zmínil dříve, v průběhu let se dostávám do docela strašných situací, ale nic by mě nepřipravilo, nic by mě nenastartavalo na něco tak složitého nebo nebezpečného jako ocitnout se na jednom místě s těmito dotyčnými.
(smích) Víte, měl jsem takový nápad na film.
Chci natočit film o product placementu, marketingu a reklamě tak, aby byl celý film financovaný product placementem, marketingem a reklamou.
Film se bude jmenovat "Nejlepší film, co kdy kdo prodal".
A tak se v "nejlepším filmu, co kdy kdo prodal" stalo, že všechno do nejmenších detailů, od úvodu po závěr, má na sobě od začátku do konce značku - počínaje sponzorem názvu filmu, který uvidíte, což je značka X.
A další značky, Qualcomm Stadium, Staples Center ...
budou ve filmu oddáni na věky - navždy.
A film se zabývá celou touto myšlenkou - (Michael Kassan: Je to rozvláčné.) Co je to? (MK: Rozvláčné.) Na věky, navždy?
Já jsem rozvláčný. (MK: Jen to tak říkám.) Teď šlo spíš o důraz.
Bylo to "na věky věků".
Ale nejen, že budeme mít značku X jako sponzora názvu filmu, zajistíme, že prodáme ve filmu všechno, co půjde.
A tak možná prodáme botu a ta se stane tou nejlepší botou, co jste kdy nosili,
nejlepší auto, co jste kdy řídili z "Nejlepšího filmu, co kdo kdy prodal", nejlepší pití, co jste kdy pili, laskavost od "Nejlepšího filmu, co kdo kdy prodal".
Xavier Kochhar: Takže je to o tom, že mimo prokázání, že značky jsou částí vašeho života, jimi ještě zafinancujete film? (MS: zafinancujete film.) MS: A navíc ukážeme celý proces toho, jak to funguje.
Cílem celého tohoto filmu je průhlednost.
Uvidíte, jak se celá věc odehrává přímo ve filmu.
Takový je koncept celého filmu, celého filmu, od začátku do konce.
A já bych byl rád, kdyby mi to CEG pomohl uskutečnit.
Robert Friedman: Víte, je to legrační, protože když jsem to slyšel poprvé jde o 100 % respektování diváků.
Nicméně nevím, jak na to budou lidé reagovat.
XK: Máte představu - nechci použít slovo "stanovisko", protože má negativní nádech, ale víte, jak to dopadne (MS: Vůbec ne.) David Cohn: Kolik to bude stát?
MS: 1,5 milionu. (DC: Tak jo.) John Kamen: Myslím, že si na schůzích s nimi prožijete krušné chvilky, ale podle mě určitě má cenu přesvědčit několik velkých, skutečně viditelných značek.
XK: Kdo ví, třeba než váš film vyjde, budeme vypadat jako banda totálních idiotů.
MS: Jaká bude podle vás reakce?
Stuart Ruderfer: Nejčastěji to bude odpověď "ne".
MS: Ale je to těžce prodatelné kvůli filmu nebo kvůli mně?
JK: Obojí.
MS: ...To neznamená nic moc optimistického.
Takže, pane, pomůžete mi? Potřebuji pomoc.
MK: Můžu pomoci.
MS: Dobrá. (MK: Fajn.) Skvěle.
MK: Musíme přijít na to, které značky.
MS: Jo. (MK: To je výzva.) Když se podívate na lidi, se kterými spolupracujete...
MK: Je pár míst, kam můžeme zajít. (MS: OK). Vypněte kameru.
MS: Myslel jsem, že "vypněte kameru" znamená popovídejme si mimo záznam.
Ve skutečnosti to znamená "Nechceme mít s vaším filmem nic společného."
MS: A přesně takhle, jedna po druhé, všechny ty firmy se najednou vypařily.
Žádná nechtěla mít s filmem nic společného.
Byl jsem v úžasu.
Nechtěli mít s projektem vůbec nic společného.
Byl jsem z toho úplně odvařený, protože jsem si myslel, že celá myšlenka reklamy je o tom, představit váš produkt co možná nejvíce lidem., ukázat váš produkt co možná nejvíce lidem.
Zvláště pak v dnešním světě, kde se mísí nová a stará média a rozhraní médií se štěpí, copak není dobrý nápad získat nový nástroj na šíření šeptandy, který doručí sdělení masám?
No, to jsem si myslel.
Ale víte, problémem bylo, že moje myšlenka měla jednu osudovou trhlinu a ta byla toto.
Teda, vlastně ne, tohle to úplně nebylo.
To by totiž žádný problém nebyl.
Tohle by bylo v pohodě.
Ale to, co je na obrázku, představuje problém.
Víte, když v obrázcích na Googlu hledáte "transparentnost", tohle je (smích) (potlesk) Tohle je jeden z prvních obrázků, který se objeví.
"Jdeš na to fakt dobře, Sergeji Brine."
Ne. (smích) To byl ten problém: transparentnost - osvobozená od předstírání či podvodu; snadno odhalitelná nebo průhledná, rychle pochopená, charakterizovaná viditelností nebo přístupností nebo informacemi, zvláště v případě praktik byznysu - ta poslední část byla asi tím největším problémem.
Víte, v sučasnosti často o transparentnosti slýcháme.
Mluví o ní politikové, náš prezident, dokonce naši generální ředitelé.
Ale když se dostanete k realitě, pak se náhle všechno změní.
Ale proč? No, transparentnost je děsivá - (děsivé bručení) jako ten podivný stále řvoucí medvěd.
(smích) Je nepředvídatelná - (hudba) (Smích) jako ta stará zvláštní cesta.
A taky je velice riskantní.
(smích) Co ještě je riskantní?
Sníst celou mísu šlehačky ve spreji.
(smích) To je hodně riskantní.
Když jsem začal mluvit s firmami a říkal jim, že chceme sdělit tento příběh, a ony na to: "Ne, my chceme, abyste šířil příběh.
Chceme, abyste to udělal, jen chceme, aby to byl náš příběh."
Víte, když jsem byl malý a můj otec mě přichytil při lži - to je on, jak se na mě dívá, jak se často díval - řekl mi, "synku, každý příběh má tři verze.
Jedna je tvoje, druhá je moje a pak je tu ta skutečná."
Jak víte, tímto filmem jsme chtěli sdělit skutečnou verzi.
Ale jen s jednou firmou, jedinou agenturou ochotnou mi pomoci - a to jen proto, že léta znám Johna Bonda a Richarda Kirshenbauma - jsem pochopil, že to budu muset zvládnou sám, vynechat prostředníky a jít za firmami sám s mým týmem.
A tak jste najednou začali chápat resp. co jsem já začal chápat - že když jste se začali s těmito firmami bavit, myšlenka chápání vaší značky je všeobjímající problém.
(video) MS: Mám známé, co točí skvělé velké, obrovské Hollywoodské filmy a mám i známé, co točí malé nezávislé filmy jako já.
A ti z nich, co dělají Hollywoodské trháky, říkají, jejich filmy tak úspěšné díky známým partnerům.
A ti známí, co točí malé nezávislé filmy říkají, "no, jak asi máme soupeřit s těmi mega Hollywoodskými trháky?"
A film se jmenuje "Nejlepší film, co kdo kdy prodal."
Jak přesně se ve filmu objeví značka Ban?
Kdykoliv jsem připravený k odchodu, kdykoliv otevřu skříňku, uvidíte deodorant Ban.
Kdykoliv budu dělat s někým rozhovor, můžu říct, "jste na tento rozhovor dostatečně čerstvý?
Jste připravený? Vypadáte trochu nervózně.
Rád bych vám pomohl se zklidnit.
Možná byste si mohl jeden aplikovat před rozhovorem."
Nabídneme jednu z těch úžasných vůní.
Ať už "květinovou směs" nebo "vánky ráje", dostanou svou příležitost.
Nasadíme je na muže i ženy - pevné, kuličky, tuhé nebo jaké můžou být.
Konec mini přehlídky.
Teď zodpovím jakékoliv vaše dotazy a dám vám ještě větší náhled.
Karen Frank: Jsme menší značka.
Podobně jako jste mluvil o malém filmu, i my pracujeme spíše chytře.
Nemáme rozpočty jako ostatní značky.
A takovéto věci - víte - lidem značku Ban připomínají - a taky je to zaujme.
MS: Jakými slovy byste popsali Ban?
Ban je čistý.
KF: To je skvělá otázka.
(smích) Žena: prvotřídní technologie
MS: Technologie není způsob, který byste popsali něco, co si lidi dávají do podpaží.
Muž: Mluvíme o plném, čerstvém.
Myslím, že "čerstvý" je skvělým slovem, které skutečně posouvá do pozitivního světla, ne jako "vypořádá se zápachem a vlhkostí".
Udrží vás svěží.
Jak díky nám budete déle svěží - více svěžesti, třikrát svěžejší.
Takové věci, které představují ten pozitivní prospěch.
MS: A to je multi milionová dolarová společnost.
A co já? Co obyčejný chlápek?
Potřebuju mluvit s chlápkem na ulici, s lidmi jako já, běžnými Pepíky.
Musí mi říct něco o mé značce.
(video) MS: Jak byste popsali svou značku?
Muž: Hm, moji značku?
Nevím.
Rád se hezky oblékám.
Žena: návrat osmdesátek se potkává se skate punkem až do dne, kdy se pere.
MS: OK, jaká je to značky, Gerry?
Gerry: Jedinečná. (MS: Jedinečná.) Muž: Myslím, že žánr, styl, který představuji, by byl něco jako tmavý glamour.
Mám rád tmavé barvy, spoustu šedé a podobně.
Ale většinou mám doplňky jako brýle nebo mám rád křišťál a podobné věci.
Žena: Kdyby byl Dan značkou, mohl by být klasický kabriolet Mercedes Benz.
Muž 2: Moje značka je, pohodář.
Žena 2: Trochu hippie, trochu jogínka, trochu Brooklynská holka - nevím.
Muž 3: Já jsem chovatel.
Prodávám domácí mazlíčky po celé zemi i světě.
Tak to asi bude moje značka.
To je moje značka v mém pokrouceném malém odvětví.
Muž 4: Mou značkou je FedEx, protože dodávám zboží.
Muž 5: Neúspěšný spisovatel - alkoholik.
Je to něco?
Právník: Já jsem právník.
Tom: Já jsem Tom.
MS: No, nemůžeme být všichni značka Tom, ale já si často připadám jako na rozmezí tmavého glamouru a pohodáře.
(smích) A tak jsem zjistil, že potřebuji odborníka.
Potřeboval jsem někoho, kdo by se mi dostal do mysli, někoho, kdo by mi dovedl opravdu pochopit, jak nazývají vaši "personalizovanou značku."
A tak jsem našel společnost Olson Zaltman v Pittsburgu.
Pomohli takovým společnostem jako Nestlé, Febreze, Hallmark, objevit jejich personalizovanou značku.
Pokud to zvládli s nimi, určitě by to mohli udělat i pro mě.
(video) Abigail: Přinesl jste si fotky?
MS: Jo. Úplně první fotkou je fotka mé rodiny.
A: Řekněte mi trochu jak to souvisí s vašimi myšlenkami a pocity ohledně toho, kdo jste.
MS: Jsou to lidé, kteří modelovali způsob mého nahlížení na svět.
A: Řekněte mi o tom světě.
MS: O tomhle světě? Myslím, že váš svět je ten, ve kterém žijete, jako lidé kolem vás, vaši přátelé, rodina, způsob, jakým žijete, vaše práce.
Všechny ty věci mají původ a začínají na jednom místě a pro mě započaly a odstartovaly s mou rodinou v Západní Virginii.
A: O čem ještě mi chcete říct?
MS: Další: Tohle byl ten nejlepší den.
A: Jak to souvisí s vašimi myšlenkami a pocity o tom, kdo jste?
MS: Je to o tom, kým chci být.
Mám rád věci, které jsou jiné.
Mám rád věci, co jsou divné. Mám rád výstřední věci.
A: Řekněte mi o vaší fázi "proč" - co nám to naznačuje?
Co je ta mačeta? V jaké fázi zakuklení jste teď?
Proč je důležité se restartovat? Co představuje červená?
Řekněte mi něco o této části.
... Trochu víc o vás, co nejste úplně vy.
Jaké jsou vaše další přeměny, kterými jste prošel?
...Nemusí to být strach. Na jakém kolotoči právě jste?
áááááááá! (Díky) Ne, já děkuji vám.
A: Díky za vaši trpělivost. (MS: Skvělá práce.) A: Ano. (MS: Děkuji mockrát.)
Tak jo. MS: No, nevím, co z toho vyleze.
Děla se tady spousta bláznivostí.
Lindsay Zaltman: Na první pohled se vyjevil ten nápad, že jste měl dvě odlišné, ale doplňující se, strany své personalizované značky - značka Morgan Spurlock je smysluplná/hravá značka.
Velice dobře spolu fungují.
A já si myslím, že je mezi nimi téměř paradox.
A myslím si, že některé firmy se budou soustředit jen na jednu nebo druhou silnou stránku místo aby se zaměřily na obě.
Většina firem má tendenci - a je to přirozené - vyhýbat se věcem, u kterých si nejsou jisté, vyhnout se strachu, podobným prvkům a vy jste přijal obě a vlastně jste je změnil ve svá pozitiva, což je jasně viditelné.
Jaké jiné značky jsou takové?
První z nich je klasika, Apple.
A pak tu máme Target, Wii, Mini od Mini Coopera a JetBlue.
A pak jsou hravé a dbající značky, ty věci přicházejí a odcházejí, ale hravá, dbalá značka je vskutku modným nástrojem.
MS: Hravá, dbající značka.
Jaká je ta vaše? Kdyby vás někdo požádal, abyste popsala svou značku, svou personalizovanou značku, jaká by to byla?
Jste značka s vnějšíme atributy? Někdo, kdo rozproudí krev?
Nebo spíše jste ti se vnitřními atributy?
Jste spíše klidnější, rezervovaní, konzervativní?
Vnější atributy zahrnují věci jako hravost, být svěží jako Fresh Prince (fresh = svěží), současní, odvážní, popudlivý nebo odvážný jako Errol Flynn, hbitý a čiperný, klející, dominantní, magický a kouzelný jako Gandalf.
Nebo je ve vás více vnitřních atributů?
Jste dbající, kultivovaní jako 007?
Zavedení, tradiční, pečující, ochranářští, empatičtí jako Oprah Winfrey?
Jste spolehliví, stálí, obeznámení, opatrní, zabezpečení, spořádaní, hloubaví nebo moudří jako Dalajláma nebo Yoda?
V průběhu tohoto filmu jsme kontaktovali více než 500 firem, s vnitřními i vnějšími atributy a říkaly, "ne", nechtěly se stát součástí projektu.
Nechtěli mít s tím filmem nic společného, hlavně protože by neměly žádnu kontrolu, žádnou kontrolu nad hotovým dílem.
Ale získali jsem 17 partnerských značek, ochotných vzdát se kontroly, které chtěly spolupracovat s někým tak dbajícím a hravým, jako já a které nám nakonec daly prostor vyprávět příběhy, které bychom normálně šířit nemohli - příběhy, které inzerent normálně nikomu nesdělil.
Umožnili nám popsat neuromarketing, jak jsme se k tomu postupně ve filmu dostávali, jak používají magnetickou rezonanci, aby ve vašem mozku zacílili na centra chtění jak v reklamě, tak ve filmovém marketingu.
Jeli jsme do Sao Paula, kde zakázali venkovní reklamu.
V průběhu posledních pěti letech nejsou v celém městě žádné billboardy, plakáty, letáky, nic.
(potlesk) A vydali jsme se i do míst, kde jsou školy, kde se firmy teď pokoušejí zacílit na všechny školy v Americe s omezeným financováním.
Pro mě je neuvěřitelné, že projekty, na které jsem získal největší zpětnou vazbu, nebo ve kterých jsem měl největší úspěch, jsou ty, kde jsem se pustil do věcí napřímo.
A přesně to udělaly i tyto značky.
Vykašlaly se na prostředníky, odstřihly své agentury a řekly, možná že agentury nesledují ze všeho nejvíc můj záměr.
Budu jednat přímo s umělcem.
Spoluprací s ním vytvořím něco jiného, něco, co přinutí lidi přemýšlet, co nabourá způsob, jakým vnímáme svět kolem sebe.
A jak to fungovalo? Mělo to úspěch?
No, jelikož film už zažil na Sundance filmovém festivalu svou premiréru, mrkněme na to.
Podle média monitoringu měl film premiéru v lednu a od té doby - a to jsme ještě neskončili - se zmínka o filmu objevila v médiích 900 mil krát.
A to mluvíme jen o období dvou a půl týdne.
A to jen online - žádný tisk, žádná televize.
Film se ještě nedostal do distribuce.
Ani není online. Ani se nedá stáhnout.
Ani ho ještě neuvolnili do jiných zemí.
Nakonec tedy tento film už začal získávat spoustu pozornosti.
A to není špatné na projekt, na kterém téměř každá reklamní agentura, se kterou jsme mluvili, nedoporučila svým klientů spolupracovat.
Vždycky věřím, že pokud se chopíte příležitosti, pokud riskujete, tak v tom riskování se skrývá příležitost.
Věřím, že pokud od tohoto přístupu lidi odrazujete, posouváte je směrem k prohře.
Věřím, že pokud učíte své zaměstnance, aby se vyhýbali riziku, pak připravujete celou svou společnost na možný neúspěch.
Mám pocit, že aby se věci pohnuly kupředu, je třeba podpořit lidi, aby zariskovali.
Potřebujeme povzbudit lidi, aby se nebáli možností, které je mohou děsit.
V zásadě myslím, že abychom se pohnuli dál, musím přijmout strach.
Musíme zavřít medvěda do klece.
(smích) Přijmout strach. Přijmout riziko.
Jednou za čas bychom si měli pořádnou dávku rizika dopřát.
A v zásadě musíme přijmout transparentnost.
Dnes víc než kdy jindy prochází čestnost dlouhou cestou.
A s tím v mysli, čestností a transparentností, moje celá přednáška "Přijměte transparentnost" byla uskutečněna díky mým dobrým známým v EMC, kteří si za 7 100 dolarů koupili práva na název na Ebay.
(potlesk) EMC: Změnit velká data do velké příležitosti pro firmy z celého světa.
EMC uvádí "Přijměte transparentnost".
Moc vám všem děkuji.
(potlesk) June Cohen: Takže, Morgane, ve jménu transparentnosti, co přesně se stalo s těmi 7 100 dolary?
MS: To je fantastická otázka.
Mám v kapse šek který bude uplatněn na konto zastřešujících organizátorů TED konferencí, nadaci Sapling Foundation - šek na 7 100 dolarů, aby mi jím propláceli mou účast na dalších TED konferencích v příštích letech.
(smích) (potlesk)
V životě jsem byl výrazně požehnán tím, že jsem pracoval na hromadě úžasných projektů.
Ale nejúžasnější projekt, na kterém jsem kdy pracoval, byl spjat s tímto mužem.
Jeho jméno je TEMPT.
TEMPT byl jeden z předních graffiti umělců v 80. letech.
Jednou se vrátil domů z běhání a řekl, "Tati, brní mě nohy."
A to byl začátek ALS.
Takže TEMPT je nyní úplně ochrnutý.
Může hýbat pouze očima.
Byl jsem s ním seznámen.
Vlastním společnost, která vytváří design a animace, takže graffiti jsou přirozeně nedílnou součástí toho, co obdivujeme a respektujeme v uměleckém světě.
A tak jsme se rozhodli, že budeme sponzorovat Tonyho, TEMPTA a jeho případ.
Tak jsem šel navštívit jeho bratra a otce a řekl jim, "Chtěli bychom vám dát peníze.
Co s nimi uděláte?"
A jeho bratr řekl, "Já jen chci být opět schopný mluvit s Tonym.
Já jen chci být schopný s ním komunikovat a on, aby byl schopný komunikovat se mnou."
A já řekl, "Počkejte, není to -- viděl jsem Stephena Hawkinga -- nemají všichni ochrnutí lidé možnost komunikovat pomocí těchto zařízení?"
A on řekl, "Ne, pokud nejste z horní vrstvy, nemáte opravdu úžasně pojištění, nemůžete vlastně dělat skoro nic.
Tato zařízení nejsou dostupná lidem."
A já řekl, "No, a jak tedy vlastně spolu komunikujete?"
Viděli jste všichni film "Skafandr a motýl?"
Tak takhle oni komunikují -- jezdí jim prstem po papíru.
Já řekl, "To je jako z pravěku.
Jaké to asi je?" Takže jsem se ukázal jen s touhou napsat šek, a místo toho jsem vystavil takový šek, o kterém jsem neměl nejmenší tušení, jak ho pokryju.
Zavázal jsem se jeho bratrovi a jeho otci přímo tam na tom místě -- zhruba v tomto smyslu, "Dobře, tady je řešení: Tony bude mluvit, postavíme mu stroj a vyřešíme to tak, aby mohl zase tvořit svoje umění.
Protože to je výsměch, že někdo, kdo to vše stále v sobě má, to není schopen komunikovat.
Byl jsem řečníkem na konferenci pár měsíců poté.
Seznámil jsem se s lidmi zvanými VLG, Výzkumná laboratoř graffiti, kteří mají technologii, která jim umožňuje promítat světlo na jakýkoli povrch a potom na ně kreslit laserovým ukazovátkem, a ono to zaznamenává pouze negativní prostor.
Oni tpak jezdí po světě a tvoří umělecké instalace, jako jsou tyto.
Ve všech svých instalacích, které vidíte v prezentaci, vnímají koloběh života.
Nejrpve to začíná pohlavními orgány, potom to začíná nadávkami, později to byly pomluvy na Bushe a potom se lidé konečně dostali k umění.
Ale vždycky byl v jejich dílech koloběh života.
Tak jsem šel domů a večeřel se svojí ženou a vyprávěl jí o tom, a povídali jsem si asi takto: "No počkej, když víme, že tahle technologie existuje, se kterou můžeš používat oči k řízení věcí, proč vemyslíme pro TEMPTa způsob, jak řídit laser, aby mohl opět vytvářet grafiti, no to by bylo ohromný."
Tak takhle to začalo.
O dva roky později, možná o rok později, po hromadě organizování a hromadě všelijakého přesouvání, jsme dokončili pár věcí.
Překonali jsme pojišťovny a získali pro TEMPTA přístroj, který mu dovoluje komunikovat -- přístroj Stephena Hawkinga.
(Potlesk) Což bylo úžasné.
A on je fakt jeden z nejzábavnějších lidí -- já mu říkám Yoda, protože když s ním mluvíte, když od něj dostanete email, cítíte se asi takto: "Já si to nezasloužím, tenhle chlap je tak úžasnej."
Ostatní věci, které jsme udělali, jsou, že jsme posbírali sedm programátorů z celého světa -- doslova z každého koutu světa -- do našeho domu.
Já, moje žena a děti jsme se nastěhovali do garáže a tihle hackeři a programátoři a konspirační teoretici a anarchisti převzali moc nad našim domem.
Spousta našich přátel si myslela, že jsme úplně hloupí, že jsme to udělali, a že až se vrátíme zpátky, najdeme místo našich obrazů na zdech graffiti.
Ale víc jak dva týdny jsme programovali, jeli jsme na Benátskou promenádu v Kalifornii, moje děti se zapojili, můj pes se zapojil a vytvořili jsme toto.
Jmenuje se to EyeWriter a tady můžete vidět nákres.
Tohle je levný pár slunečních brýlí, které jsme koupili na Benátské plážové promenádě, nějaký měděný kabel a pár věcí z obchodů Home Depot a Radio Shack.
Vzali jsme PS3 kameru, rozebrali jí, namotovali k ní LEDku a teď tu máme zařízení, které je zadarmo -- sestavíte si ho sami, uveřejnili jsem zdarma kód, stáhnete si software zdarma.
A tak jsem vytvořili zařízení, které je úplně bez omezení.
Neexistuje žádná pojišťovna, která by mohla říci "ne."
Neexistuje žádná nemocnice, která by mohla říct "ne."
Každý, kdo je ochrnutý, má nyní možnost kreslit či komunikovat pomocí svých očí.
(Potlesk) Děkuju.
Děkuju moc lidi. To bylo ohromný.
Po dvou týdnech jsme se vrátili do TEMPTova pokoje.
Miluju tenhle obrázek, protože to je pokoj někoho jiného a tohle je jeho pokoj.
Všechno směřuje k velkému odhalení.
Po víc jak roce plánování, dvou týdnech programování a nočním ponocování. Tony poprvé po sedmi letech opět maloval.
A toto je úžasný obrázek, protože tohle je systém podporující jeho život, a on se dívá přes něj.
Nadzvedli jsme jeho postel, aby mohl vidět ven.
Nastavili jsme projektor na zeď na parkovišti před nemocnicí.
A on opět poprvé maloval před svou rodinou a přáteli -- a můžete si jen představit, jaký to byl pocit na tom parkovišti.
Vtipné byl, že jsme se museli vloupat i na pakroviště, takže jsme se cítili, úplně jako bychom i my byli v celé té graffitové scéně.
(Smích) Po tom všem nám poslal email, a tohle v něm bylo napsáno: "To bylo poprvé, co jsem něco nakreslil po sedmi letech.
Cítím se, jako bych byl držen pod vodou, a někdo na mě konečně dosáhl a vytáhl mou hlavu nad hladinu a já mohl dýchat."
Není to skvělé?
(Potlesk) Tohle je něco jako náš válečný pokřik.
To je to, co nás nutí pokračovat a dál rozvíjet.
A máme před sebou hodně dlouhou cestu.
Tohle je úžasné zařízení, ale je to ekvivalent malovací tabulky.
Někdo, kdo má umělecký potenciál, si zaslouží mnohem víc.
Právě řešíme jak to zlepšit, zrychlit, zesílit.
Od té doby jsme dostali různá uznání.
Vyhráli jsem kopu cen.
Pamatujte, je to zdarma, nikdo z nás na tom nevydělává.
Všechno to jde z naší kapsy.
Takže ta ocenění jsme brali jako fantastická.
Armstrong o nás napsal na Twitteru a potom v prosinci nás ocenil časopis Time jako jeden z 50 vrcholných vynálezů roku 2010, to bylo fakt ohromné.
(Potlesk) Nejúžasnější věc na tom -- a ta uzavírá celý ten kruh -- bude v dubnu tohoto roku. Na Geffen MOCA v centru Los Angeles bude výstava nazvaná "Umění ulic."
A "Umění ulic" bude vystavovat díla v podstatě největších drsňáků street artu -- Banksy, Shepard Fairey, CAWs -- všichni tihle borci tam budou.
TEMPT tam bude, což je hrozně úžasné.
(Potlesk) Takže v podstatě tohle je můj názor: Když vidíte, že něco není možné, umožněte to.
Všechno v téhle místnosti nebylo možné -- tohle pódium, tenhle počítač, mikrofon, EyeWriter -- nebylo vždycky možné.
Zrealizujte to -- každý v téhle místnosti.
Nejsem programátor, nikdy jsem nic nevytvořil s technikou očního rozpoznávání, ale něco jsem rozpoznal a spojil se s úžasnými lidmi, takže jsme mohli něco uskutečnit.
A tohle je otázka, kterou chci, aby si všichni zodpověděli každý den, když přijdete na něco, co cítíte, že byste měli uskutečnit. Když ne teď, tak kdy? Když ne já, tak kdo?
Díky lidi.
(Potlesk)
Pamatujete si, čím jste chtěli být, když vám bylo 17?
Víte, čím jsem chtěla být já?
Chtěla jsem být holka s motorkou.
(Smích) Chtěla jsem závodit na autech a chtěla jsem být kovbojkou a taky Mauglím z Knihy džunglí.
Protože všichni byli tak svobodní - s větrem ve vlasech - prostě volní.
A na mé 17. narozeniny mi rodiče, kteří věděli, jak moc miluji rychlost, věnovali jednu hodinu řízení jakok dárek k narozeninám.
Ne, že bychom si mohli dovolit, abych řídila, ale spíše splnit mi sen o řízení.
A o mých 17. narozeninách jsem doprovodila svou sestřičku v úplné nevědomosti, jako po celý svůj život - svou zrakově postiženou sestru k očnímu specialistovi.
Protože velké sestry by měly vždy své mladší sestry podporovat.
A moje sestřička chtěla být pilotkou bože chraň.
A tak jsem si nechávala vyšetřit své oči jen tak pro zábavu.
A na mé 17. narozeniny, po mém vyšetření očí nanečisto, oční lékař zjistil, že mám zrovna narozeniny.
A řekl: "Takže, jak to oslavíš?"
A já mu ukázala ten kupón na lekci řízení a řekla jsem, "naučím se řídit".
A pak nastalo ticho - takovéto to neblahé ticho, kdy víte, že je něco špatně.
Otočil se k mé matce a řekl: "Vy jste jí to ještě neřekli?"
Na mé 17. narozeniny, jak by nejlépe vyjádřila Janis Ian, v sedmnácti jsem zjistila pravdu:
Jsem, a od narození jsem vždycky byla, dle diagnózy slepá.
A víte, jakto že jsem dospěla až k sedmnáctinám aniž bych to věděla?
No, pokud někdo tvrdí, že country hudba není mocná, dovolte, abych řekla toto: Prošlo to, díky nadšení mého otce pro Johny Cashe a jeho píseň "Chlapec jménem Sue."
Jsem nejstarší ze tří sourozenců. Narodila jsem se roku 1971.
A velmi krátce po mém narození mí rodiče zjistili, že trpím očním albinismem.
Co to ksakru znamená?
Abych to vysvětlila - víte co je tom všem úplně nejlepší?
Nevidím na tyhle hodiny a nevidím časomíru, takže - svatá prostoto, hurá! Mohla bych získat nějaký čas navíc.
Důležitější ale je, abych tak řekla, teď se dost přiblížím,. Nepanikař, Pate.
Hej,
vidíte tuto ruku?
Za touto rukou je mléčná mlha.
Každý muž v této místnosti, dokonce i ty, Steve, je George Clooney.
(Smích) A každá z žen tady je překrásná.
A když chci vypadat skvěle, stoupnu si metr od zrcadla a nemusím se dívat na ty vrásky, co se mi vryly do tváři po všem tom šilhání během života za šera.
To zvláštní na všem je, že ve třech a půl letech, těsně než jsem šla do školky, učinili mí rodiče naprosto neobvyklé a neuvěřitelně odvážné rozhodnutí.
Žádné školy pro děti se speciálními potřebami.
Žádné nálepky.
Žádná omezení.
Moje schopnosti a můj potenciál.
A rozhodli se, že mi budou tvrdit, že vidím.
Takže stejně jako Sue Johnyho Cashe, chlapec s dívčím jménem, i já jsem měla vyrůstat a učit se z vlastní zkušenosti jak být tvrdá a jak přežít, když kolem sebe nemám rodiče, aby mě chránili nebo všechno kolem mě odstranili.
Co je ale důležitější, dali mi schopnost věřit. naplno uvěřit, že to dokážu.
A tak když jsem slyšela toho očního specialistu, jak mi říká všechny ty věci, to jedno velké odporné "ne", asi si představíte, jak mě do dostalo na kolena.
A neberte mě špatně, protože když jsem to slyšela poprvé - mimo skutečnost, že jsem si myslela, že je šílenec - dostala jsem takovou tu ránu do hrudníku - takové to "uf".
Velice rychle jsem se z toho ale vylízala.
Prostě to tak bylo. První věc, na kterou jsem pomyslela, byla moje máma, která stála za mnou a plakala.
A přísahám Bohu, že jsem vyšla z té ordinace se slovy "Budu řídit. Budu řídit.€
Je to šílenec. Já budu řídit. Vím, že můžu řídit."
A se stejným zabýčeným odhodláním, které do mě vkládal otec už odmalička - učil mě, jak se plavit na lodi, s vědomím toho, že nikdy neuvidím, kudy pluji, že nikdy neuvidím pobřeží či plachty nebo místo, kam se plavím.
Ale on mi řekl, abych věřila a vnímala vítr v obličeji.
A ten vítr v obličeji mě přiměl uvěřit, že doktor je šílený a já že můžu řídit.
A během dalších 11 let jsem přísahala, že nikdo nikdy nezjistí, že nevidím, protože jsem se nechtěla stát selháním a nechtěla jsem být slaboch.
A věřila jsem, že to půjde.
A tak jsem se prorážela životem, jak to dokáže pouze Casey.
Byla jsem archeoložkou a rozbíjela věci.
A pak jsem řídila restauraci a padala na věci.
A pak jsem byla masérka. A potom jsem dělala zahradnici.
Pak jsem navštěvovala ekonomickou školu.
Postižení lidé získávají obsáhlé vzdělání.
A pak jsem se přihlásila a získala práci v globální konzultační společnosti Accenture.
A ani oni vůbec nic netušili.
Je neuvěřitelné, jak daleko vás může dostat víra.
V roce 1999, po dvou a půl letech v této práci, se něco přihodilo -
se moje oči rozhodly, že už je toho dost.
A dočasně, velmi nečekaně, přestaly fungovat.
A já se nacházela v jednom z nejvíc konkurenčním prostředí na světě, kde tvrdě pracujete, tvrdě makáte, musíte být nejlepší, musíte být nejlepší.
A po dvou letech ve firmě jsem opravdu viděla velmi špatně.
A tak jsem se ocitla před HR manažerem v roce 1999 a říkala jsem mu něco, co jsem si nikdy nedovedla představit.
Bylo mi 28.
Celou svou osobní auru jsem si vybudovala na tom, co můžu a co ne.
A jednoduše jsem říkala "je mi líto,
nic nevidím a potřebuji pomoc."
Žádat o pomoc může být neuvěřitelně obtížné.
Všichni víte, jak to je. Nemusíte žít s postižením, abyste tomu rozuměli.
Všichni víme, jak těžké je přijmout slabost a prohru.
Je to děsivé, že?
Ale všechna ta víra mě nabíjela tak dlouho.
A abych vám tak řekla, fungovat ve světě pro lidi, kteří vidí, když nevidíte, je docela složité - opravdu je.
Můžu vám říct, že letiště jsou pro mě pohromou.
Dobrý bože...
A prosím všechny designéry mezi námi -
- prosím, designéři, zvedněte ruku, i když na vás nevidím.
Vždycky se ocitnu na mužských toaletách.
Nemá to nic společného s mým čichem.
Ale jde o to, že rozdíl mezi obrázkem pro mužské nebo ženské toalety není nic víc, než malý trojúhelník.
Zkoušeli jste se na to někdy podívat, jako byste měli před očima mlhu?
Je to tak malé, že?
A asi tušíte, jak únavné může být pokoušet se být perfektní, když nejste, nebo být někým, kým nejste?
Takže poté, co jsem personalistovi odhalila, že nevidím, poslali mne k očnímu specialistovi.
A já vůbec netušila, že ten muž změní můj život.
Ale než jsem se k němu dostala, byla jsem ztracená.
už jsem vůbec nevěděla, kdo jsem.
Ten oční specialista se vůbec nenamáhal s vyšetřením mých očí.
Vůbec ne, byla to terapie.
Položil mi několik otázek, jako např. "proč?
Proč tak moc bojuješ, abys nebyla sama sebou?
Miluješ, co děláš, Caroline?"
A chápejte, když jste součástí globální konzultační firmy, nainstalují vám do hlavy čip a vy pak si pak sugerujete "miluju Accenture, miluju Accenture. Mám ráda svou práci.
Miluju Accenture. Miluju Accentrue. Mám ráda svou práci. Miluju Accenture." Odejít by znamenalo prohrát.
A ten doktor řekl: "Baví Tě to?"
Ani jsem nemohla mluvit, jak mě to dostalo.
Byla jsem tak - jak mu říct?
A on mi pak řekl, "čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?"
Teď poslouchejte, nechtělo se mi říct mu, "no, chtěla jsem závodit na autech a motorkách."
V tu chvíli se to fakt nehodilo.
Už tak si říkal, že jsem dost šílená.
A když jsem odcházela z jeho kanceláře, zavolal si mě zpátky a řekl, "myslím, že je na čase.
Myslím, že je na čase přestat bojovat a dělat něco jiného."
A pak se dveře zavřely.
A pak nastalo před ordinací to ticho, které mnoho z vás zná.
Bolelo mě na hrudi.
A ani v nejmenším jsem netušila, kam jdu.
Ani v nejmenším. Věděla jsem ale, že hra právě začala.
A šla jsem domů a protože mě tak moc bolelo na hrudi, řekla jsem si, "jdu si zaběhat".
Ne moc rozumná věc.
Vydala jsem se na trasu, kterou jsem tak dobře znala.
Znám ji tak dobře, zvládám ji levou zadní,
vždycky ji uběhnu bez potíží.
Počítám schody a sloupy lamp a podobné věci, se kterýma se nevidomí tak často nechtěně setkávají.
A byl tam kámen, kterému jsem se vždycky vyhnula.
A nikdy jsem na něm nespadla, nikdy.
A tak jsem plakala že najednou bum, bác na ten můj kámen.
Zlomená, přepadlá přes ten kámen v půlce března roku 2000 - během typického irského počasí ve středu - nicotná, s nudlí u nosu, všude slzy - směšně se litující.
Byla jsem na dně, zlomená a měla jsem vztek.
A nevěděla jsem, co dělat.
Seděla jsem tam nějaký čas a přemýšlela: "Jak se odsud vzchopím a dojdu domů?
Protože - kým budu?
Co se mnou bude?"
A myslela jsem na tátu a říkala si, "Bože, Bože, teď vůbec nejsem jako Sue."
A tak jsem přemýšlela a přemýšlela nad tím, co se stalo? Kdy jsem to pokazila? Proč jsem to nechápala?
A ta zvláštní věc na tom všem je, že jsem neměla žádnou odpověď,
prostě jsem ztratila svou víru.
Vzpomeňte si, kam mě moje víra dostala.
A já ji právě ztratila. A od teď jsem opravdu nic neviděla.
Byla jsem úplně sežvýkaná.
Pamatuji si, že jsem si vzpomněla na toho očního specialistu, jak se mě ptal, "co chceš být?
Co chceš být? Čím jsi chtěla být jako malá? Máš ráda, co děláš?
Dělej něco jiného. Čím chceš být?
Dělej něco jiného. Čím chceš být?"
A opravdu pomalu, pomaličku, pomalu se to stalo.
A takhle to probíhalo.
A v okamžiku, kdy to přišlo, to vybuchlo v mé hlavě a udeřilo mi to do srdce, něco úplně odlišného.
"No, a co tak Mauglí z Knihy džunglí?
Odlišnější už být nemůžeš.
A v tu chvíli, a mám na mysli TU chvíli, okamžik, kdy mě to zasáhlo, přísahám Bohu, to bylo jako - pane jo! - však víte - mít čemu věřit.
A nikdo mi nemohl říct ne.
Ano, možná mi řeknete, že nemůžu být archeoložka.
Ale nemůžete mi říct, ne, nemůžeš být Mauglí, protože víte co?
Nikdo to předtím nezkusil, takže já do toho půjdu.
A nezáleží, jestli jsem holka nebo kluk, prostě se do toho vrhnu.
A tak jsem se sebrala z toho kamene a, dobrý Bože, běžela jsem domů.
Sprintovala jsem domů a nespadla jsem, do ničeho nenarazila.
A vyběhla jsem po schodech a našla jednu ze svých nejoblíbenějších knížek, "Na hřbetu slona" od Marka Shanda - netuším, jestli ji někdo znáte.
Popadla jsem tu knížku, sedla si na gauč, opakovala si "vím, co udělám.
Vím, jak být Mauglí.
Procestuji Indii na hřbetu slona.
Budu jezdkyní na slonovi.
A vůbec jsem netušila, jak se ze mě stane jezdkyně na slonovi.
Z konzultantky globální firmy jezdkyní na slonu.
Vůbec jsem netušila jak. Vůbec jsem nevěděla, jak si pronajmout slona, jak ho získat.
Nemluvila jsem Hindi. Nikdy jsem v Indii nebyla - neměla jsem potuchy.
Ale věděla jsem, že to půjde.
Protože když se ve správný okamžik a na správném místě rozhodnete, můj ty Bože, celý vesmír vám v tom pomůže.
Devět měsíců po mém usmrkaném dni na kameni jsem měla první a poslední schůzku naslepo v mém životě, se slonem Kanchi měřícím přes dva metry.
Spolu jsme měli ujít tisíc kilometrů napříč Indií.
(Potlesk) Ta nejúžasnější věc na tom není že bych předtím neuspěla - Bože, vždyť já uspěla.
Ale, víte, uvěřila jsem v nepravou věc.
Protože jsem nevěřila sama sobě - mému skutečnému já se vším všudy - a všech nás okolo.
Víte, kolik z nás předstírá, že jsou něco, co nejsou?
A víte co? Když skutečně věříte v sebe samotné a všemu kolem vás, je neuvěřitelné, co se stane.
A víte, ta cesta, těch 1 000 km, vydělala dostatek peněz na 6 000 operací šedého zákalu.
6 000 lidí díky tomu mohlo vidět.
Když jsem seskočila z toho slona, víte, co bylo úplně nejlepší?
Zahodila jsem svou práci v Accenture.
Odešla jsem a stala se komunitu podporující podnikatelkou a založila spolu s Markem Shandem organizaci Sloní rodina, která spolupracuje s asijskými ochránci slonů.
A založila jsem Kanchi, protože moje organizace se vždycky měla jmenovat po mém slonovi, protože postižení je jako slon zavřený v místnosti.
A chtěla jsem, abyste to vnímali pozitivně - žádná charita, žádná lítost.
Ale chtěla jsem pracovat pouze a opravdově s vedením firem a médií na celkovém přetvoření chápání postižení tak, že to bude zábavné a reálné.
Bylo to neskutečné.
To přesně jsem chtěla dělat.
A nikdy už jsem nepřemýšlela o žádných dalších "ne", anebo o tom, že nevidím či čemkoliv podobném.
Prostě se zdálo, že to půjde.
A, víte, nejdivnější na tom bylo, že když jsem cestovala sem na TED, abych byla upřímná, bála jsem se.
Mluvím běžně, ale tohle je naprosto odlišné a úžasné publikum a co já tady vlastně dělám?
Když jsem sem jela, asi uvítáte, když vám řeknu, že jsem použila svou slepeckou hůl, protože je to dost dobrý způsob, jak předbíhat v řadě na letišti.
A tak jsem se sem dostala s radostným pocitem hrdosti, že nevidím.
A taky se přihodilo, že jeden můj hodně dobrý kamarád věděl, že se bojím a tak mi napsal zprávu, když jsem byla na cestě,
Přestože bězně prezentuji s jistotou, bála jsem se.
Napsal mi, "buď sama sebou."
A tak tady stojím,
to jsem já, jenom já.
(Potlesk) A zjistila jsem, že auta a motorky a sloni, o tom svoboda není.
Být k sobě absolutně upřímný, to je svoboda.
A nikdy jsem nepotřebovala oči, abych viděla - nikdy.
Potřebovala jsem jen vizi a víru.
A když doopravdy věříte - a myslím tím věřit z celého svého srdce - můžete věci změnit.
A my potřebujeme, aby se to dělo, protože každý z nás - žena, muž, homosexuál či heterosexuál, postižený, zdravý, normální nebo jaký - každý z nás musí ze sebe dát to nejlepší.
Už nechci, aby byl kdokoliv neviditelný.
Týká se to nás všech.
A přestaňme dávat lidem nálepky, omezení -
už žádné nálepky. Protože nejsme žádné sklenice marmelády;
jsme neobyčejní, různorodí, skvělí lidé.
Děkuji vám.
(Potlesk)
(potlesk) Děkuji.
(hudba) Do hladiny třpytivé vplout mezi světy dvojí dokud se nepřestane dmout stát ve středu doby svojí prokousat se závojem iluzí odpoutat se od dřívějších soudů Přemýšlíc, zda všechny mé pochyby a rozpaky zmizí Kdybych mohl být kdekoli Kdybych mohl být kdekoli Kdybych mohl být kdekoli právě teď, chtěl bych být tady. Naději hledaje v bezcenném smetí svět vidět možná je skrz krámy každý den vyráběné Nic netrvá věčně, říkají, ale smetí, to se nikam nevytrácí. Ať přivřeme oči sebevíc, stejně nezmizí. Kdybych mohl být kdekoli Kdybych mohl být kdekoli Kdybych mohl být kdekoli v historii lidstva, chtěl bych být zde. Římané, Španělé, Britové či Holanďané, americký pocit výjimečnosti, tak vzdálený záměru svému, pošetilost království, znova se opakující, vnucení vůle a nadvláda síly, dokola a dokola, napříč historií. Ale svět už moc dlouho trpět nedokáže, Nepřežijem, jestliže nebudeme chytřejší a silnější. Svět se naší nenasytností zhroutí, ale stejně, Kdybych mohl být kdekoli v jakékoliv době bych mohl žít, Kdybych mohl být kdekoli a provést změnu, Muselo by to být nyní. Nic netrvá na věky, říkají, ale smetí, to se nikam nevytrácí, ať přivřeme oči sebevíc, stejně nezmizí. Svět už to moc dlouho trpět nedokáže, Nepřežijem, jestliže nebudeme chytřejší a silnější. Svět se naší nenasytností zhroutí. Ale stejně, Svět to všechno nezvládne, to sami vidíte, Jestliže nepřežijí oceány, ani my ne, svět se celý otřese a tím se vysvobodí. Ale stejně, Kdybych mohl být kdekoli V jakémkoli čase bych mohl žít, Kdybych mohl být kdekoli a změnit následky, Muselo by to být nyní. (potlesk) Děkuji.
(potlesk)
Jak často slýcháme, že lidem je to prostě jedno?
Kolikrát vám řekli, že skutečná, zásadní změna není možná, protože většina lidí je příliš sobecká, hloupá nebo příliš líná, aby se pokusila o změny ve své obci?
Navrhuji vám, že lhostejnost, tak jak si myslíme, že ji dnes známe, ve skutečnosti neexistuje, ale spíše, že lidé mají zájem, ale žijeme ve světě, který aktivně brání zapojování tím, že nám do cesty neustále klade překážky a zábrany.
A já vám dám několik příkladů toho, co myslím.
Začněme s radnicí. Už jste něco takového někdy viděli?
Je to novinový inzerát.
Je to oznámení o žádosti o změnu územního plánu pro novou kancelářskou budovu. Aby v sousedství věděli, co se děje. Jak vidíte, není to možné číst.
Musíte se dostat do poloviny,
abyste zjistili, o které adrese hovoří, a pak ještě o kus dál, v malém písmu velikosti 10 bodů, abyste zjistili, jak se vlastně zapojit.
Představte si, kdyby soukromý sektor inzeroval stejným způsobem -- kdyby Nike chtěli prodat pár bot a dali do novin inzerát, jako je tento.
(Potlesk) To by se nikdy nestalo. Takový inzerát nikdy neuvidíte,
protože Nike ve skutečnosti chtějí, abyste si koupili jejich boty. Kdežto město Toronto zjevně nechce, abyste se zapojili do procesu plánování, jinak by jejich reklamy vypadaly nějak takto: Všechny informace v zásadě jasně vyloženy. Dokud budou města vydávat oznámení jako toto,
aby se lidé zapojili, pak, samozřejmě, se lidé nezapojí. Ale to není lhostejnost,
to je záměrné vyloučení.
Veřejný prostor.
(Potlesk) Způsob, jakým zacházíme s naším veřejným prostorem, je obrovskou překážkou proti jakémukoli pokroku v politice. Protože jsme v podstatě dali cenovku na svobodu projevu.
Kdo má nejvíce peněz dostane nejhlasitější amplión, uchvacujíc smysly i pozornost myslí.
Problém tohoto modelu je, že pro některé úžasné myšlenky, které je dobré říci, není jejich sdělení ziskové.
Takže je nikdy neuvidíte na billboardu.
Sdělovací prostředky hrají důležitou roli v rozvoji našeho náhledu na změnu politiky, a to zejména tím, že ignorují politiku a zaměřují se na celebrity a skandály. A i když se mluví o důležitých politických otázkách, dělají to způsobem, který, jak to cítím, odrazuje od zapojení se.
A já dám vám příklad: Časopis Now z minulého týdne --
progresivní týdeník centra Toronta.
Toto je titulní zpráva. Je to článek o divadelním představení,
jenž začíná se základní informací o tom, kde to je, pro případ, že opravdu, po přečtení článku, chcete jít a vidět to -- adresa, čas, webové stránky.
Stejné je to s tímto -- to je filmová recenze,
výtvarná recenze,
recenze knihy - kde je veřejné čtení v případě, že chcete jít.
Restaurace -- možná si nebudete jenom chtít o ní přečíst, možná se budete chtít jít najíst. Takže vám řeknou, kde to je, jaké jsou ceny,
adresa, telefonní číslo apod.
Pak se dostanete na jejich politické články.
Zde je skvělý článek o probíhající důležité volební kampani.
Hovoří o kandidátech -- sepsáno velmi dobře -- ale žádné další informace, žádné odkazy, žádné webové stránky kampaně, žádné informace o tom, kdy jsou debaty, kde má kampaň kancelář.
Zde je další dobrý článek o nové kampani proti privatizaci dopravy bez jakékoli kontaktní informace kampaně.
Poselství se zdá být, že čtenáři s největší pravděpodobností chtějí jíst, možná číst nějakou knihu, třeba jít do kina, ale nejsou zaangažováni ve své komunitě.
A možná, že to je maličkost, ale myslím si, že je to důležité, protože to stanovuje tón a posiluje nebezpečnou ideu, že politika je divácký sport.
Hrdinové: Jak nahlížíme na schopnost vést?
Podívejte se na těchto 10 filmů. Co mají společného?
Kdo ví?
Ve všech jsou hrdinové, kteří byli vybráni. Někdo k nim přišel a řekl: "Ty jsi ten vyvolený.
Existuje proroctví. Musíš zachránit svět." A pak ten někdo jde a zachrání svět, protože mu to tak bylo sděleno,
a pár lidí se k tomu přivaří. To mi pomáhá pochopit,
proč spousta lidí má potíže vidět sebe jako vůdce. Neboť to vysílá všechny špatné signály o tom, o čem je vedení.
Hrdinské úsilí je společné úsilí. To za prvé. Za druhé, je nedokonalé, není moc atraktivní
a nezačíná ani nekončí znenadání. Je to proces na celý život.
Ale co je nejdůležitější, je to dobrovolné.
Je dobrovolné.
Dokud budeme učit naše děti,
že hrdinství se spustí, když jim někdo vyškrábne na čelo znamení nebo jim někdo řekne, že jsou součástí proroctví, přehlédnou nejdůležitější vlastnost vedení, což je, že to přichází zevnitř. Je to o následování svých snů --
bez vyzvání, bez pozvání -- a pak o práci s ostatními, aby se tyto sny splnily.
Politické strany: O jé. Politické strany by mohly a měly být
jednou ze základních vstupních bran pro lidi, aby se angažovali v politice.
Místo toho se bohužel staly nudnými a nekreativními organizacemi, které závisejí tak ztuha na průzkumu trhu a průzkumu veřejného mínění a cílových skupinách, že nakonec všechny říkají to samé, v podstatě nám zpět papouškují, co jsme už chtěli slyšet na úkor odvážných a tvůrčích myšlenek.
A lidé si to uvědomují -- a právě z toho žije cynismus.
(Potlesk) Status charit:
Skupinám, které mají status charit, není v Kanadě dovoleno lobovat.
To je obrovský problém a obrovská překážka pro změnu, protože to znamená, že některé nejvášnivější a nejmoudřejší hlasy jsou kompletně umlčeny, a to zejména během voleb.
Což nás vede k poslednímu bodu, a to jsou naše volby.
Jak jste si možná všimli, naše volby v Kanadě jsou naprostý vtip. Používáme zastaralý systém,
který je nespravedlivý a tvoří náhodné výsledky.
Kanada je v současné době pod vedením strany, kterou většina Kanaďanů ve skutečnosti nechtěla.
Jak můžeme upřímně a skutečně povzbudit více lidí k hlasování, když hlasy v Kanadě nemají váhu? Dáte si to všechno dokupy
a je samozřejmé, že lidé jsou apatičtí.
Je to jako snaha o běh proti cihlové zdi.
Nesnažím se tady kázat nihilismus, vystavovat všechny tyto překážky a ukazovat, co nám stojí v cestě. Právě naopak: Vskutku si myslím, že lidé jsou úžasní a inteligentní
a že opravdu mají starost. Ale, jak už jsem řekl, žijeme v tomto prostředí, kde se nám všechny tyto překážky staví do cesty.
Dokud budeme přesvědčeni, že lidé, naši sousedi, jsou sobečtí, hloupí a líní, pak není naděje.
Ale všechny ty věci, které jsem zmínil, můžeme změnit. Můžeme zpřístupnit radnici.
Můžeme reformovat náš volební systém.
Můžeme demokratizovat náš veřejný prostor.
Moje hlavní poselství je, že pokud můžeme vidět lhostejnost, ne jako nějaký vnitřní syndrom, ale jako důmyslnou síť kulturních bariér, které posilují pelíškování, a pokud lze jasně definovat, tak lze jasně identifikovat, jaké jsou tyto překážky a pak, pokud dokážeme spolupracovat na rozebrání těchto překážek, pak je možné cokoliv. Díky.
(Potlesk)
Jsem dcerou padělatele. Ale ne jen tak ledajakého:
když slyšíme „padělatel“, většinu z nás napadnou slova jako „žodlák“,
„falešné peníze“ nebo „padělky obrazů“.
Můj otec se ale ničím takovým nezabýval.
Třicet let svého života vyráběl falešné doklady. Ne pro svou potřebu, vždy pro druhé, aby pomohl pronásledovaným a utlačovaným.
Dovolte mi, abych vám ho představila.
To je můj otec, když mu bylo 19 let.
Ve skutečnosti to pro něj všechno začalo během druhé světové války, kdy se, ve věku 17 let, objevil v dílně na výrobu falešných dokladů.
Velmi rychle se stal odborníkem na výrobu falešných dokladů pro odboj.
Tady ale příběh nekončí, protože ve výrobě falešných dokladů pokračoval i po skončení války a to až do 70. let.
A já, jako malá jsem samozřejmě nic z toho netušila.
To jsem já, uprostřed - ta, co se šklebí.
Vyrostla jsem na předměstí Paříže a byla jsem nejmladší ze tří dětí.
Můj tatínek byl „normální“, zkrátka jako ostatní, až na to, že byl o 30 let starší než ostatní...
byl skoro ve věku mého dědečka.
Pro mě to byl fotograf, sociální pracovník, který nás vždy učil, abychom ctili a dodržovali zákony.
O svém minulém životě, když byl padělatelem, samozřejmě nikdy nemluvil.
Budu vám ale vyprávět jednu příhodu, která se mi přihodila a která mě mohla trochu trknout.
Byla jsem tehdy na střední škole a dostala jsem špatnou známku, což se mi, po pravdě řečeno, moc často nestávalo, nicméně jsem se rozhodla, že ji před rodiči zatajím.
A to tak, že zfalšuji jejich podpis.
Chtěla jsem zfalšovat podpis mé matky, protože podpis otce je naprosto nezfalšovatelný.
Vzala jsem si tedy papír a trénovala a trénovala, až jsem dostala ten správný grif a rozhodla se „přejít k činu“.
O něco později, když se má matka koukala do žákovské, okamžitě poznala, že jsem její podpis zfalšovala.
Vynadala mi jako nikdy předtím.
Utekla jsem se schovat do svého pokoje, zalezla pod peřinu, a čekala na svého otce, až se vrátí z práce, doslova třesoucí se strachy.
Když jsem ho slyšela přijít,
zůstala jsem ležet pod peřinou, dokud nepřišel do mého pokoje a posadil se na roh mé postele. Protože nic neříkal, odvážila jsem se vystrčit hlavu z pod peřiny. Když mě uviděl, začal se strašně smát.
A smál se a nemohl přestat a v ruce držel mojí žákovskou
a pak povídá: „Ale Sáro, to jsi nemohla myslet vážně, vidíš přece, že je to příliš dětské!“
Měl pravdu, podpis byl příliš dětský.
Narodila jsem se v Alžírsku.
Tam všichni mému otci říkali „mudžáhid“. Což znamená bojovník.
A pak později, ve Francii, jsem ráda poslouchala, co si povídají dospělí. A slyšela jsem od nich tolik věcí o dřívějším životě svého otce, slyšela jsem hlavně, že můj otec „bojoval“ ve druhé světové válce, a že „bojoval“ v alžírské válce.
A já si říkala, že přece „bojovat“ ve válce znamená být voják.
Ale protože znám svého otce, který o sobě vždy prohlašoval, že je pacifista, který nemá rád násilí, neuměla jsem si ho s přilbou na hlavě a puškou v ruce vůbec představit.
A také jsem byla daleko od pravdy.
Jednoho dne, kdy se můj otec snažil vyřídit všechny formality, abychom celá rodina získali francouzskou národnost, jsem zahlédla doklady, které mě velmi zaujaly.
Tyto jsou pravé!
To jsou mé doklady, já se narodila v Argentině.
Ale doklad, který jsme zahlédla a který byl součástí potřebných formalit, to byl dokument vystavený armádou, ve kterém mému otci děkovali za jeho práci, kterou vykonal pro tajné služby.
A tehdy jsem si poprvé řekla „páni“!
Ach...můj otec jako tajný agent?
! jako nějaký James Bond...
Hrozně jsme mu chtěla položit spoustu otázek, na které ale on neodpovídal.
Až jednou jsme si řekla, že stejně přijde den, kdy ho budu muset vyzpovídat.
A už i já jsem byla maminkou malého chlapečka, když jsme si řekla, že je nejvyšší čas, aby nám o všem pověděl.
Když jsme se stala maminkou, jemu už bylo 77 let a já začala mít velký strach,
že by mohl odejít navždy, aniž by nám něco řekl. Vzít si svoje tajemství s sebou.
Podařilo se mi ho nakonec přesvědčit, že je to důležité nejen pro nás, ale možná i pro ostatní, aby se s námi o svojí minulost podělil.
Rozhodl se mi své vzpomínky vyprávět a já z nich sepsala knihu, ze které vám za chvíli přečtu několik pasáží.
Ale zpátky k jeho příběhu. Můj otec se narodil v Argentině.
Jeho rodiče měli ruské kořeny.
Ve 30. letech se celá rodina přestěhovala do Francie.
Jeho rodiče byli ruští Židé a byli velice chudí.
Můj otec tedy musel ve 14 letech začít pracovat.
Jediné vzdělání, které měl, bylo základní vzdělání. Takto vybaven začal pracovat v barvírně a čistírně oděvů.
A zde objevil něco, co pro něj mělo obrovské kouzlo a když o tom mluví, tak úplně září. Šlo o práci s různými barvivy.
V té době zuřila válka a když mu bylo 15 let, zavraždili mu maminku.
V té době se celou svou duší ponořil do studia chemie a barviv, což pro něj představovalo jediný únik ze světa zármutku.
Celé dny se vyptával svého šéfa, aby načerpal co nejvíce vědomostí. A v noci, ukryt před zraky ostatních, zkoušel vše, co se během dne naučil.
Zajímalo ho zejména, jak odstranit inkoust.
Tohle všechno vám povídám proto, abyste věděli, že můj otec se padělatelem stal více méně náhodou.
Byl to tedy Žid, pronásledovaný člověk.
Celá jeho rodina byla nakonec zadržena a deportována do internačního tábora v Drancy, ale podařilo se jim, doslova za pět minut dvanáct, prchnout díky jejich argentinským dokladům.
Sice se dostali ven, ale nebezpečí jim hrozilo stále. Stále měli v dokladech to hrozivé označení „Žid“.
Byl to jeho otec, kdo rozhodl, že si musí obstarat falešné doklady.
A můj otec, který se nechtěl dostat do křížku se zákonem, aby nebyl zatčen, na falešné doklady nikdy ani nepomyslel.
Sešel se nakonec s jedním mužem z odboje.
V té době byly doklady papírové, vyplněné ručně a bylo v nich uvedeno zaměstnání každého člověka.
Pro přežití bylo nutné, aby pracoval. Poprosil tedy toho muže, aby jako zaměstnání uvedl „barvíř“.
Muže to velice zaujalo a zeptal se ho:
„Když říkáš, že jsi barvíř, umíš odstranit inkoust?“
Samozřejmě, že to uměl.
Nato mu muž vysvětlil, že celý odboj se potýká s obrovským problémem: ani ti největší odborníci nedokáží odstranit „trvalý“ inkoust, zkrátka to, co nejde odstranit vodou.
A můj otec bez mrknutí oka odpověděl, že ví přesně, jak to udělat.
Muž, na kterého tento 17 letý mladík evidentně udělal dojem, ho okamžitě zaměstnal.
A tak, aniž by to věděl, vynalezl můj otec něco, co dnes najdeme v penálech všech školáků: zmizík.
(potlesk) Ale to byl pouze začátek.
Tady je můj otec.
Jakmile přišel do laboratoře, přestože byl ze všech nejmladší, ihned si uvědomil, jak problematické bude vyrábět falešné doklady ve velkém.
Vrhl se ze všech sil do práce.
Objednávek neustále přibývalo, bylo obtížné pozměňovat stávající doklady.
Rozhodl se, že začne doklady vyrábět.
Pořídil si tiskárnu. Stroj na hlubotisk.
Začal napodobovat otisky razítek,
nalézal nové a nové techniky, s použitím dostupného materiálu sestrojil z jízdního kola odstředivku.
Chtěl uspokojit všechny žadatele, byl naprosto posedlý výkonem.
Měl jednoduchý vzoreček: za hodinu práce vyrobil 30 padělaných dokladů.
Kdyby jednu hodinu spal, 30 lidí by umřelo.
Tento pocit odpovědnosti za životy druhých, přestože mu bylo pouhých 17 let, a také určitý pocit viny, že on přežil, že mohl odejít z tábora, zatímco kamarádi museli zůstat, ten pocit si uchoval po celý svůj život.
A možná také proto pokračoval ve výrobě falešných dokladů po dobu dlouhých 30 let bez ohledu na různé oběti, které musel učinit.
Chtěla bych nyní mluvit právě o těchto obětech, protože jich bylo několik.
V první řadě samozřejmě finanční: vždy odmítal, aby mu platili.
Vzít peníze pro něj znamenalo být jako žoldák.
Pokud by platbu přijal, nikdy by nemohl říct „ano“ nebo „ne“, podle toho, zda se mu situace zdála správná či nikoli.
Takže ve dne byl fotografem, v noci padělatelem
a celou dobu byl švorc.
Dále oběti v rovině citové: jak žit s nějakou ženou a přitom mít tolik tajemství?
Jak jí vysvětlit, co dělá každou noc v laboratoři?
Pak existoval ještě jeden typ oběti v rovině rodinné, který jsme pochopila až později.
Jednou mi můj otec představil mojí sestru.
A také mi řekl, že mám ještě jednoho bratra. Když jsem je poprvé viděla, byly mi 3 nebo 4 roky a jim o 30 let víc.
Dnes je jim oběma kolem šedesáti.
Když jsme psala knihu, vedla jsem rozhovor se svojí sestrou. Chtěla jsem vědět, jaký můj otec vlastně byl, kým byl otec, kterého jsme znala já.
Snažila se mi vysvětlit, že otec, tak jak ho vnímala ona, jim vždy říkal, že je v neděli vyzvedne a půjdou na procházku.
Když bylo hezky, čekali na něj, ale on skoro nikdy nepřišel.
Říkal jim, že zavolá.
Nezavolal. Nepřišel.
A jednoho dne úplně zmizel.
A jak šel čas, říkali si nejdřív, že na ně určitě zapomněl
Po dvou letech si řekli: „Jestli on není mrtvý“.
A já pochopila, že když jsme otci pokládala všechny ty otázky, jemu se vracely vzpomínky, o kterých možná vůbec neměl chuť mluvit, protože ho to zraňovalo.
A když se moje nevlastní setra a nevlastní bratr cítili opuštění, téměř sirotci, můj otec vyráběl falešné doklady.
A tím, že jim nic neřekl, je samozřejmě chtěl chránit.
Po skončení války, vyráběl dál doklady, aby pomohl těm, co přežili, vrátit se zpět do Palestiny před vznikem státu Izrael.
A potom, protože byl zarytým odpůrcem kolonialismu, vyráběl falešné doklady pro Alžířany během války v Alžírsku.
Po válce v Alžírsku, jak se vzmáhalo mezinárodní hnutí odporu, začal být známý. Všichni od něho něco potřebovali.
V Africe bojovali země o svojí nezávislost. Guinea, Guinea-Bissau, Angola.
Poté můj otec spolupracoval se stranou bojující proti apartheidu v čele s Nelsonem Mandelou.
Vyráběl doklady pro černé pronásledované Jihoafričany.
Dále tu byla Latinská Amerika.
Můj otec pomáhal vzbouřencům proti diktaturám na ostrově Santo Domingo, na Haiti, dále pak v Brazílii, Argentině, Venezuele, Salvadoru, Nikaragui, v Kolumbii, Peru, Uruguayi, Chile a v Mexiku.
A nezapomeňme ani na válku ve Vietnamu.
Můj otec vyráběl falešné doklady pro americké dezertéry, kteří nechtěli pozvednout zbraně proti Vietnamcům.
Ani Evropa nebyla ušetřena.
Otec vyráběl doklady pro odpůrce generála Franca ve Španělsku, pro odpůrce Salazara v Portugalsku. A také proti vojenské diktatuře v Řecku. Dokonce i ve Francii.
Jedinkrát se tak přihodilo v květnu 68.
Otec s určitým porozuměním sledoval květnové manifestace, ale myšlenkami byl jinde, jeho služby si žádali lidé z dalších 15 zemí světa.
Nicméně jednou se uvolil vyrobit doklady pro někoho, koho budete pravděpodobně znát.
(Daniel Cohn Bendit, vůdce studentských nepokojů v r. 68, europoslanec za Zelené) V té době byl o mnoho mladší a můj otec souhlasit, že pro něj vyrobí falešné doklady, aby mu umožnil přednést projev na shromáždění.
Svěřil se mi, že to byly nejvíce zprofanované a nejméně užitečné doklady, které za svůj život vyrobil.
Ale když souhlasil, že je vyrobí, přestože život Daniela Cohh-Bendita nebyl v ohrožení, bylo to proto, že tím získal dobrou příležitost, jak udělit vrchnosti lekci a ukázat jim, že šíření myšlenek nelze zabránit.
Celé moje dětství, zatímco mým kamarádům vyprávěli tatínkové pohádky bratří Grimmů, vyprávěl mi můj otec příběhy o nenápadných hrdinech. Plné utopických osudů, kde hrdinové konaly zázraky.
A tito hrdinové nestáli v čele žádné armády,
stejně by je nikdo nenásledoval, pouze hrstka mužů a žen plných přesvědčení a odvahy.
Teprve později jsem pochopila, že mi otec před usnutím vypravoval svůj vlastní příběh.
Zeptala jsme se ho, zda nyní když vidí, co všechno musel obětovat, jestli toho někdy litoval.
Odpověděl mi, že ne.
Že by se stejně nemohl dívat na všechny nespravedlnosti a nic neudělat.
Byl vždy přesvědčený, že může existovat jiný svět. Svět, ve kterém nikdo nebude potřebovat padělatele.
Sní o tom stále.
Můj otec je dnes s námi v sále.
Jmenuje se Adolfo Kaminsky a já ho prosím, aby vstal.
(Potlesk) Děkuji.
Dobrý den, jmenuji se Marcin -- jsem farmář, technolog.
Narodil jsem se v Polsku, teď bydlím v U.S.A.
Založil jsem skupinu, která se jmenuje Open Source Ecology.
Určili jsme 50 nejdůležitějších strojů, které jsou podle nás zásadní pro moderní život -- věci jako traktory, pekárny na chleba, stroje na výrobu obvodů.
Pak jsme začali vytvářet open source DIY (udělej si sám) verze, které si za pakatel může vyrobit a udržovat kdokoliv.
Tomu říkáme Stavební Sada Globální Vesnice.
Řeknu vám jeden příběh.
Když jsem se blížil ke třicítce, dokončil jsem titul Ph.D. z fúzní energie a zjistil jsem, že jsem k ničemu.
Neměl jsem žádné praktické dovednosti.
Život mi nabízel možnosti a já je bral.
Asi se to dá nazvat jako konzumní způsob života.
Tak jsem založil farmu v Missouri a učil se o hospodaření na farmě.
Koupil jsem traktor -- ten se rozbil.
Zaplatil jsem za opravu -- pak se to rozbilo znova.
Nedlouho poté jsem byl zruinovaný já.
Zjistil jsem, že příhodné levné nástroje, které jsem potřeboval na postavení udržitelné farmy a osady se prostě nevyráběly.
Potřeboval jsem nástroje, které byly pevné, sestavné, vysoce výkoné a optimalizované, levné, vyrobené z lokálních recyklovaných materiálů, které vydrží celý život, nevytvořené pro to, aby zastarávaly.
Došlo mi, že je musím sestrojit sám.
Tak jsem to udělal.
A ozkoušel jsem je.
A zjistil jsem, že se dá průmyslově výrábět i v malém měřítku.
Poté jsem tedy na naší wiki stránce zveřejnil 3D plány, schémata, instruktážní videa a rozpočty.
Pak se začali objevovat přispěvovatelé z celého světa a při svých návštěvách vyráběli prototypy.
Zatím jsme vyrobili prototypy osmi z padesáti strojů.
A nyní se začal projekt rozrůstat sám od sebe.
Víme, že open source se podařilo uspět s nástroji pro řízení znalostí a s kreativitou.
A to samé se začíná dít s hardwarem.
Soustředíme se na hardware, protože hardware je jediné, co může změnit život lidí v takovém hmatatelném rozsahu.
Jestliže dokážeme ulehčit přístup k farmářství, stavění, zpracovávání, můžeme uvolnit obrovské množství lidského potenciálu.
Nejde jen o rozvojový svět.
Naše zařízení jsou vytvořeny pro amerického farmáře, stavitele, podnikatele, výrobce.
Tito lidé jsou z toho velmi nadšení, mohou začít se stavební firmou, továrnou na součástky, komunitní biofarmou nebo jen prodávat energii zpět do oběhu.
Naší cílem je vytvořit repozitář publikovaných designů tak jasných a kompletních, že jedno jediné DVD poslouží jako instrukce k vybudování civilizace.
Zasadil jsem sto stromů za den.
Slisoval jsem 5000 cihel v jednom dni z hlíny na které jsem stál a vyrobil traktor za šest dní.
Z mého pohledu je to pouze začátek.
Pokud je tato myšlenka opravdu platná, její důsledky jsou významné.
Větší distribuce výrobních prostředků, environmentálně příznivé zásobovací sítě a významná kultura „Udělej si sám“ by mohly překonat uměle vytvořený nedostatek.
Objevujeme hranice toho, co můžeme udělat, abychom vytvořili lepší svět s technologií open hardware.
Děkuji vám.
Potlesk
Měla jsem to privilegium školit se v transplantování pod vedením dvou vynikajících průkopníků chirurgie: Thomase Starzla, který provedl v roce 1967 první úspěšnou transplantaci jater na světě, a sira Roye Calneho, který v následujícím roce provedl první transplantaci jater ve Spojeném království
ve Spojeném království.
Já jsem se vrátila do Singapuru a v roce 1990 provedla první úspěšnou transplantaci jater v Asii s posmrtně odebraným orgánem. Přes to všechno
když se teď dívám zpátky, tak si uvědomuji, že transplantace sama o sobě byla to nejlehčí.
Další byla sbírka peněz na financování celé procedury.
A nakonec snad to nejtěžší bylo přesvědčit regulátory o záležitosti, která se řešila v parlamentu- tedy aby mladá chiruržka mohla dostat tu šanci stát se průkopnící za svou zemi.
Teď, o dvacet let později, je moje pacientka Surinder nejstarší Asiatkou, která přežila transplantaci jater od mrtvého dárce.
(Potlesk) A co je možná důležitější, já jsem hrdou kmotrou jejího čtrnáctiletého syna.
(Potlesk) Bohužel ne všichni pacienti na čekací listině mají takové štěstí.
Pravdou je, že na světě není dost dárců orgánů pro všechny.
Jak poptávka po dárcovských orgánech stoupá, z velké části z důsledku stárnutí populace, tak nabídka zůstává relativně stejná.
Jen ve Spojených státech 100 000 mužů, žen a dětí čeká na dárcovské orgány a více než tucet umírá každým dnem kvůli jejich nedostatku.
Transplantační komunita se zatím aktivně podílela na kampani pro darování orgánů.
Možnost daru života byla rozšířena od klinicky mrtvých dárců přes potenciální žijící dárce- příbuzné, kteří mohou darovat orgán nebo jeho část - jako například jedno játro svému příbuznému nebo milovanému člověku.
Ale protože nedostatek dárcovských orgánů byl stále hrozivý, možnost daru života byla opět rozšířena od žijících přibuzných dárců na žijící dárce bez příbuzenského vztahu.
Tohle zvedlo náhlou vlnu dosud nebývalé a nepředvídané morální diskuze.
Jak je možné rozeznat dar, který je dobrovolný a altruistický, od toho, který je vynucený - například od poddajného partnera nebo partnerových příbuzných, sluhy, otroka nebo zaměstnance?
Kde a jak můžeme stanovit hranici?
V mé části světa žije příliš mnoho lidí pod hranicí chudoby.
A v některých koutech reklama na dárcovství orgánů za penežní odměnu vedla k rozkvětu obchodu s orgány nepříbuzných dárců.
Zanedlouho poté, co jsem předvedla svou první operaci, jsem obdržela dalši úkol, kterým bylo chodit do věznic a sklízet tam orgány popravených vězňů.
Tou dobou jsem byla také těhotná.
Těhotenství má být plné šťastných a naplňujících momentů v životě každé matky.
Moje doba štěstí však byla zničena vážnými a morbidními myšlenkami- myšlenkami na pochodování ostražitě střeženými věznicemi, neboť tohle byla jediná cesta, jak se dostat na operační sál.
A pokaždé¨ jsem cítila, jak mi běhá mráz po zádech z pohledů odsouzených vězňů.
A po další dva roky jsem zápasila s dilematem probouzet se v pátek v půl páté ráno, jet do věznice, sejit dolů, vydezinfikovaná a v rukavicích, připravena obdržet tělo popraveného vězně, odstranit orgány, a poté je dopravit příjemci v nemocnici a následně transplantovat dar života to samé odpoledne.
Přestože jsem byla informována, že popravený k tomu dal souhlas,
v mém životě se moje jediná naplňující schopnost stala zdrojem niterních konfliktů- konfliktů pocházejících z neuvěřitelného smutku za úsvitu proto, abych mohla oslavovat radost při vtiskování daru života za soumraku.
V mém týmu byly životy několika mých kolegů poskrvněny touto zkušeností.
Někteří z nás to možná potlačovali, ale všichni jsme se změnili.
Já jsem se trápila, protože získávání orgánů od popravených vězňů bylo přinejmenším tak kontroverzní jako sklízení kmenových buňek z lidských embryí.
A v duchu jsem si uvědomila, že jako průkopnice v chirurgii jsem měla tu možnost zastat se těch, kteří nemají žádný vliv.
Přimělo mě to k zamyšlení se nad tím, jestli by se nenašla lepší cesta- cesta, jak obelstít smrt a pořád předat dar života. Tohle by mohlo mít exponenciální dopad na miliony pacientů po celém světě.
Zhruba tou dobou se postupy v chirurgii vyvinuly z velkých na malé, ze širokých řezů na metodiku klíčových dírek, miniaturních řezů.
Koncepty v transplantaci se také změnily od celých orgánů k buňkám.
V roce 1988 na univerzitě v Minnesotě jsem se podílela na řadě transplantací celé slinivky.
Byla jsem svědkem technických problémů,
a tohle se pro mě stalo inspirací pro změnu od transplantování celých orgánů na možnost transplantování buněk.
Řekla jsem si, proč nevzít jednotlivé buňky ven ze slinivky- buňky, které vylučují inzulin na léčbu cukrovky- a transplantovat pouze je? Po technické stránce se jedná o mnohem lehčí postup než muset zápasit se spletitostmi transplantování celého orgánu.
Tou dobou získal výzkum kmenových buněk na síle, která pramenila z prvního izolování embriotických kmenových buněk na světě. To bylo v devadesátých letech.
Postřeh, že kmenové buňky by mohly nechat vzniknout celou škálu odlišných buněk- srdeční buňky, jaterní buňky, buňky Langerhansových ostrůvků- upoutal pozornost médií a představivost veřejnosti.
Také jsem byla fascinovaná touhle novou a převratnou buněčnou technologií, a tohle inspirovalo zlom v mém přístupu od transplantování celých orgánů k transplantování buněk.
Soustředila jsem svůj výzkum na využití kmenových buněk jako možného zdroje pro buněčné transplantáty.
Dnes si uvědomujeme, že existuje mnoho různých typů kmenových buněk.
Embryotické kmenové buňky se těšily středu zájmu z velké části díky jejich jednoduchosti v přeměňování na škálu rozlišných typů buněk.
Ale morální dilema, které obklopovalo embryotické kmenové buňky- skutečnost, že tyhle buňky jsou získávané z pětidenních lidských embryí- podnítilo výzkum jiných typů kmenových buněk.
I když se mi kolegové smáli, inspirovala jsem svou laboratoř, aby se zaměřila na to, co jsem se domnívala byl ten nejméně kontroverzní zdroj kmenových buněk, tuková tkáň, neboli tuk, ano, tuk- dnes dostupný v hojném množství- vy a já, myslím, bychom se beztak rádi nějakého zbavili.
Kmenové buňky derivované z tuku jsou dospělé kmenové buňky.
A dospělé kmenové buňky se nacházejí ve vás a ve mně- v naší krvi, v morku našich kostí, v našem tuku, kůži a v jiných orgánech.
A jak se ukázalo, tuk je jedním z nejlepších zdrojů dospělých kmenových buněk.
Ale dospělé kmenové buňky nejsou embryotické kmenové buňky.
A tady je to omezení: dospělé kmenové buňky jsou zralé buňky. a stejně jako dospělí lidé, jsou i tyhle buňky omezenější ve svém myšlení a chování a nemohou nechat vzniknout širokou škálu specializovaných buněčných typů jako embryotické kmenové buňky.
Ale v roce 2007 dva mimořadní lidé, Shinya Yamanaka z Japonska a Jamie Thompson z USA, udělali ohromující objev.
Objevili, že dospělé buňky ziskané ze mne nebo z vás mohou být přeprogramované zpět do buněk, které připomínají ty embryonické, které nazvali OPK buňky, neboli odvozené pluripotentní kmenové buňky.
A co se nestalo. Nyní se vědci po celém světě a v laboratořích předhánějí v přeměňování stárnoucích dospělých buněk- stárnoucích buněk ze mě a z vás- předhánějí se v přeprogramování těchto buněk zpět na užitečnější OPK buňky.
A v naší laboratoři se zaměřujeme na získávání tuku a přeměňování kopečků tuku na zdroje mladých buněk- buněk. které budeme moci použít na vytvoření jiných, specializovanějších buněk, které budou jednoho dne moci být použité jako buněčné transplantáty.
Jestliže bude tenhle výzkum úspěšný, bude moci eventuálně snížit potřebu výzkumu a obětování lidských embryí.
Přestože tento výzkum obnáší řadu chytáků, také nám dává naději že příslib kmenových buněk jednoho dně poskytne lék na vyléčení celé škály zdravotních problémů.
Srdečních chorob, infarktů, cukrovky, úrazů míchy, svalové dystrofie, nemoci sítnice- mají pro vás některé z těchto nemocí osobní ráz?
V květnu 2006 se mi stalo něco hrozného.
Měla jsem právě začít robotickou operaci, ale při výstupu z výtahu do ostrého a jasného světla operačního sálu jsem si uvědomila, že moje levé zrakové pole se postupně zatemňuje.
Dříve ten týden jsem se těžce uhodila při pozdní lyžovací sezóně- ano, upadla jsem.
Před očima se mi začaly míhat měňavky a hvězdičky, nad kterými jsem jenom mávla rukou, protože jsem je přičetla slunčnímu záření ve vysoké nadmořské výšce
To, co se mi přihodilo, mohlo být katastrofické, kdybych nebyla v dosahu dobré chirurgie.
A tak jsem měla zrak napravený, ale poté následovala dlouhá rekonvalescence- tři měsíce- v pozici hlavou dolů.
Tato zkušenost mě naučila více soucítit s mými pacienty, obzvlášť s těmi, kteří trpí problémy sítnice.
37 miliónů lidí na celém světě je slepých a dalších 127 miliónů trpí špatným zrakem.
Sítnicové transplantáty odvozené z kmenových buněk, které jsou nyní ve fázi výzkumu, mohou jednoho dne navrátit zrak nebo alespoň částečné vidění, milionům pacientů na celém světě trpících nemoci sítnice.
Skutečně žijeme v náročné, ale také vzrušující době.
Jak světová populace stárne, vědci se předhánějí v objevování nových cest, jak pozvednout schopnost těla, aby se samo hojilo pomocí kmenových buněk.
Je faktem, že když jsou naše orgány nebo tkáně zraněné, naše kostní dřeň vypustí kmenové buňky do našeho krevního oběhu.
A tyhle kmenové buňky poté plavou krevním oběhem a míří k poškozenům orgánům, kde uvolňují růstové faktory k nápravě poškozených tkání.
Kmenové buňky mohou být použity jako stavební bloky k opravení zničených konstrukcí v našem těle, nebo k opatření nových jaterních buněk k opravení zničených jater.
V této chvíli existuje okolo 117 klinických pokusů, které zkoumají využití kmenových buněk k jaterním nemocem.
A co dál?
Srdeční choroby jsou hlavní příčinou smrti po celém světě.
1.1 miliónů Američanů každoročně utrpí infarkt.
4.8 miliónů utrpí srdeční selhání.
Kmenové buňky mohou být využity k doručení růstových faktorů zničenému srděčnímu svalu a nebo mohou být změněné na buňky srdečního svalu a obnovit tak srdeční činnost.
170 klinických výzkumů zkoumá roli, jakou hrají kmenové buňky v srdečních chorobách.
Přestože jsou nyní pouze ve vývojové fázi, kmenové buňky být mohou jednoho dne poslem obrovského pokroku v kardiologickém oboru.
Kmenové buňky nám dávají naději na nové začátky- malé, zvětšující se krůčky, buňky namísto orgánů, obnovování namísto nahrazování.
Terapie kmenovými buňkami mohou jednoho dne snížit nutnost dárcovských orgánů.
Výkonné nové technologie vždy představují záhady.
V tuto chvíli je na cestě první experiment zkoumající lidské embryotické buňky k zahojení míchy, poté co byl schválen USFDA.
A ve Spojeném království jsou nervové kmenové buňky v prvním stádiu výzkumu léčby infarktu.
Úspěchy ve výzkumu, které dnes oslavujeme, byly umožněny zvídavostí, přínosem a odpovědností jednotlivých vědců a zdravotních průkopníků.
Každý má svůj příběh.
Ten můj byl o cestě od orgánů k buňkám- cestě přes kontroverze, inspirované nadějí- nadějí, že jak stárneme, tak vy i já budeme moci jednoho dne oslavit dlouhověkost se zlepšenou kvalitou života.
Děkuji vám.
Mí studenti se často ptají "Co je sociologie?"
A já říkám: "Je to studium sil, které formují lidské bytosti a které jsou neviditelné."
A oni řeknou: "Jak se mohu stát sociologem?
Jak mohu porozumět těm neviditelným silám?"
A já řeknu "Empatie (vcítění).
Začni empatií.
Všechno to začíná empatií.
Vyzuj se z vlastních bot, a obuj se do bot jiného člověka."
Tady Vám dám příklad.
Představuji si svůj život, jak by vypadal, kdyby před sto lety Čína byla nejmocnějším národem světa a přišli by do Ameriky hledat uhlí.
A našli by je. Spoustu uhlí, zrovna tady.
No a hned by začali to uhlí vyvážet, tunu po tuně, nákladní vůz po vozu, loď po lodi, do Číny a jiných zemí světa.
A tím, že by tohle dělali, nabyli by pohádkové jmění.
Postavili by krásná města poháněná tím uhlím.
A tady, v Americe, jsme viděli jen bídu a ekonomické zoufalství. Tohle jsem viděl.
Lidi, kteří se snaží přežít,
a neví kudy kam.
A tehdy jsem si položil otázku. Říkám si: "Jak to, že jsme tak chudí, tady v Americe, když uhlí je takové bohatství, představuje tolik peněz?"
A pochopil jsem, že to je proto, že Číňani se spolčili s malou elitou, která tady v Americe vládla a která ukradla všechny ty peníze a přivlastnila si to bohatství.
A my ostatní, převážná většina Američanů, sotva přežívají.
A Číňané dali této málopočetné elitě spoustu zbraní a pokročilé technologie, aby zajistili, že lidé jako já nebudou protestovat proti tomuto vztahu.
Zní to povědomě?
A oni taky vycvičili Američany k tomu, aby to uhlí chránili,
a všude byly čínské znaky -- všude, stálá připomínka.
A zatím v Číně, co říkají v Číně?
Nic. Nemluví o nás. Nemluví o uhlí.
A když se zeptáte, řeknou: "No, víte, uhlí, uhlí potřebujeme.
No přece, měj rozum, přece nesnížím svůj termostat.
To opravdu nemůžeš očekávat".
A tak se rozhněvám. Opravdu se naseru. A taky mnoho jiných průměrných lidí.
A začneme bojovat a rychle se to vyostří.
A Číňané taky odpoví ostře,
A než se nadáte, pošlou tanky, a potom vojáky
a hodně lidí začne umírat
a je to opravdu těžká situace.
Dovedete si představit, jak by jste se cítili v mé situaci, v mých botách? Dovedete si představit, jaký byste měl pocit,
kdybyste vyšli z této budovy a viděli tank nebo náklaďák plný vojáků?
Představte si, co byste cítili. Protože byste věděli, proč jsou tady a co tu dělají. Cítili byste hněv a cítili byste strach.
A ten pocit - to je empatie.
Opustili jste své boty a stáli v mých.
A získali jste ten pocit. Dobrá, to byla rozcvička,
Tohle byla rozcvička.
Teď přijde opravdový radikální experiment.
Takže po zbytek mé přednášky chci, abyste se obuli do bot obyčejného muslimského Araba, který žije na středním východě -- konkrétně v Iráku.
A abych vám to usnadnil, třeba jste člen této rodiny ze střední vrstvy Bagdádu.
A chcete to nejlepší pro své děti.
Chcete, aby měli lepší život.
A díváte se na zprávy, jste pozorní,
čtete noviny a chodíte s kamarády do hospody a čtete noviny z celého světa. Někdy se dokonce přes satelit díváte na
CNN ze Spojených států.
Takže máte jisté povědomí o tom, co si Američané myslí.
Ale ve skutečnosti prostě chcete lepší život pro sebe.
To je to, co chcete.
Jste arabský muslim v Iráku. Chcete lepší život pro sebe.
Takže, dovolte, abych Vám pomohl.
Pomohu vám s několika věcmi,
které máte na mysli.
Číslo jedna: tohle pronikání do vaší země za posledních dvacet let i před tím, ten důvod, proč se všichni, zvláště pak Spojené státy, zajímají o vaši zem, je ropa.
Je to vše o ropě, všichni to ví.
I lidé ve Spojených státech to ví.
Je to vše proto, že někdo jiný mé své plány s vašimi zdroji.
Jsou to Vaše zdroje, ne někoho jiného.
Je to Vaše zem, Vaše zdroje.
Někdo jiný je chce mít.
A víte, proč je chtějí?
Víte, proč po nich koukají?
Protože mají svůj celý ekonomický systém závislý na té ropě -- na cizí ropě, na ropě z jiných částí světa, které nejsou jejich.
A co ještě si myslíte o těch lidech?
O Američanech? Jsou bohatí.
Opravdu, bydlí ve velkých domech, mají velká auta,
světlé vlasy, modré oči, jsou šťastní. To si myslíte.
Ovšem není to pravda. Ale je to mediální obraz a nic jiného nemáte.
A mají velká města
a všechna ta města závisí na ropě.
A co vidíš doma?
Chudobu, zoufalství, boj o přežití. Fakt je, že nežiješ v bohaté zemi.
Tohle je Irák.
Tohle je, co vidíš.
Vidíš lidi zápasit o holé živobytí.
Jasně, není to snadné; vidíš spoustu chudoby. A jasně o tom něco cítíš.
Tihle lidi mají své plány s Tvými zdroji a tohle vidíš? Je ještě něco, co vidíš a o čem mluvíš --
Američané o tom nemluví, ale ty ano. A to je tohle. Militarizace světa, která má centrum v Americe. A Spojené státy mají na svědomí
téměř polovinu vojenských útrat tohoto světa --
a tvoří jen 4 procenta světové populace. A cítíš to, vidíš to, každý den.
Je to část tvého života.
Mluvíš o tom s kamarády.
Čteš o tom.
A tehdy, když byl u moci Saddám Husajn, Američanům nevadili jeho zločiny.
Když užíval jedovatý plyn proti Kurdům a Íránu, bylo jim to fuk.
Ale když šlo o ropu, najednou to vše bylo důležité.
A co taky vidíte, Spojené Státy, Centrum demokratického světa, se nezdají, že by opravdu podporovali jiné demokratické země ve světě.
Spousta zemí, které těží ropu, nejsou příliš demokratické, ale jsou podporované Amerikou.
Je to divné.
A ty nájezdy, ty dvě války, těch 10 let sankcí, osm let okupace, vzbouření, které bylo rozpoutáno ve Vaší zemi, statisíce civilistů, kteří zemřeli,
a to vše kvůli ropě.
Nemůžete si to nemyslet.
Mluvíte o tom.
Je to stále před vašima očima.
Říkáte si: "Jak je tohle možné?"
A tento muž, je to kdokoli -- váš dědeček nebo strýc, váš otec, syn, váš soused, profesor, student.
Jednu chvíli život plný štěstí a radosti a náhle bolest a utrpení.
Každý ve vaší zemi byl dotčen tímto násilím, krveprolitím, bolestí, hrůzou, každý.
Není jediný člověk ve vaší zemi, kterého by se to nedotklo.
Ale je tu ještě něco. Ještě něco o těchto lidech,
o těch Američanech, co tu jsou.
Je tu něco, co vy vidíte -- ale oni sami nevidí. A co vidíte?
Jsou to křesťané.
Uctívají křesťanského Boha, mají kříže, nosí s sebou bible.
Bible mají znak, který říká "Armáda USA".
A jejich vůdci, než pošlou své syny a dcery do války do Vaší země -- a vy víte proč -- než je pošlou., jdou do křesťanského kostela, modlí se ke svému křesťanskému Bohu a žádají od něj, aby je chránil a ukázal jim cestu.
Proč?
No zřejmě, když lidé v té válce umírají, jsou to Muslimové, Iráčané -- nejsou to Američané.
Nechcete, aby Američané umírali. Ochraňuj naše vojáky.
A jistě, že o tom něco cítíte -- samozřejmě.
Oni také dělají obdivuhodné věci.
Čtete o tom, slyšíte to.
Oni sem přišli pomoci lidem, postavit školy, to je to, co chtějí.
Dělají dobré činy, ale i zlé činy,
a někdy to nemůžete rozlišit. A potom přijde tenhle chlápek, někdo jak generál William Boykin.
A opravdu, tady je chlap, co říká, že váš Bůh je falešný Bůh.
Váš Bůh je modla. Jeho Bůh je opravdový Bůh.
Podle něho je řešení problémů Středního východu konvertovat Vás všechny ke křesťanství. Prostě zničit a odstranit Vaše náboženství.
A vy víte, že Američané o tomhle chlapíkovi nečtou. Neví o něm nic.
Vy si to řeknete. Citujete jeho slova. Tohle je vážné.
On byl jeden z hlavních velitelů během druhé invaze do Iráku.
A tak si myslíte: "Proboha, když on tohle říká, tak všichni ti vojáci to asi taky říkají." A nebo tohle slovo:
George Bush nazval tuhle válku kampaní (křižáckou výpravou).
Vole, Američani opravdu řekli: "Křížová výprava. Teda opravdu.
Já nevím". Vy víte, co to znamená.
Je to svatá válka proti Muslimům.
Hele. Invaze, potlačení a konfiskace zdrojů.
A pokud se nepoddají, zabij je. To je oč tu běží.
A tak si myslíš.
To budí strach. Hrozné.
Jasně, že cítíš strach.
A tento muž, Terry Jones: Tak tady je chlap, co chce pálit Korán.
A Američani: "Ále, on je cvok. Byl kdysi manažer hotelu.
Má asi tři tucty členů ve své kongregaci."
A smějí se mu. Ale my se nesmějeme. Protože v souvislosti se vším ostatním
to vše do sebe zapadá. Myslím si samozřejmě, takhle to vidí Amíci,
takže lidé všude na Středním východě, ne jen ve Vaší zemi,
protestují. "Chce pálit Korán, naši svatou knihu.
Tihle křesťané, co jsou vlastně zač?
Jsou tak zlí, tak suroví --
to je, co jsou zač.
To je, co si nezbytně myslíte jako arabský Muslim, jako Iráčan. Jistěže si to budete myslet.
A potom přijde Váš bratranec a řekne: "Hele brácho. Mrkni se na tuhle stránku.
To musíš vidět -- biblický vojenský výcvik.
Tihle křesťani jsou šílení.
Trénují své malé děti, aby z nich byli Boží bojovníci.
Vezmou tyhle dětičky, proženou je touhle prolézačkou, a učí je říkat "Pane, ano, pane," a házet granáty a pucovat kvéry. A když jdeš na tuhle stránku, tak tam vidíš "Armáda USA", přímo tam.
Ti povídám, jsou to šílenci.
Jak to mohou dělat svým dětem? A tak to tam na tom webu čteš
a ovšem, křesťani v USA a jinde
říkají "Ále, to je nějaká malinká, mrňavá kongregace, bůhvíkde". Jenže ty to nevíš.
Pro tebe je tohle jako všichni křesťané.
Je to všude na webu.
A koukni sem:
dokonce trénují své děti -- trénují je stejně jako US mariňáky.
Není tohle zajímavé.
A bojíš se toho. Je to hrozivé.
Koukni na tyhle chlápky, vidíš?
Vidíš, já - Sam Richards -, já vím, kdo jsou.
Jsou to mí studenti, mí přátelé. Já vím, co si myslí: "Vy nevíte".
Když je vidíte vy,
jsou něco jiného, něco jiného.
To je, čím jsou pro Vás.
My v USA je tak nevidíme, ale Vy je tak vidíte.
Takže.
Ovšem, tak to není.
Zobecňujete. A je to jinak.
Nerozumíte Američanům.
Není to křesťanská invaze.
Nejsme tam jen kvůli ropě; je mnoho důvodů.
Děláte špatný závěr, děláte chybu. A ovšem, většina nepodporuje odboj;
nepodporujete zabíjení Američanů, nepodporujete teroristy.
Ovšem že ne. Velmi málo lidí je podporuje.
Ale někteří je podporují.
A zde je ta perspektiva, to hledisko.
OK. Teď uděláme tohle.
Vyzujte se z těch bot, co máte teď na sobě, a obujte se zase do svých vlastních bot.
Všichni pojďte zpět sem, do tohoto sálu. Nyní přijde ten radikální experiment.
Tak, všichni jsme zpátky doma.
Tato fotka, ta žena,
vole, opravdu vím, co cítí. Já sám to cítím.
Je to moje sestra,
moje žena, sestřenka, sousedka.
Je pro mě tím vším.
A ti chlápci okolo. Opravdu pociťuji tu fotku.
Teď bych chtěl, abyste udělali tohle.
Vraťme se k mému prvnímu příkladu o Číňanech.
Chci, abyste se k tomu vrátili.
Takže je vše o uhlí a Číňané jsou zde, v USA.
Chci, abyste si představili Číňanku, která dostává čínskou vlajku, protože její milý padl v Americe během povstání kolem uhlí.
A ti vojáci jsou Číňané, všichni ostatní jsou Číňané.
Jako Američan - jaké pocity budí ta scéna?
Co si myslíte o tom obrázku?
OK. Teď zkuste tohle. Pojďte zpět. Tedy je zase ta scéna.
Je to Američan, američtí vojáci,
Američanka ztratila milovaného člověka na středním východě - v Iráku nebo Afghánistánu. Nyní, obujte se do bot,
zpět do bot arabského Muslima, který žije v Iráku.
Co cítíte, co si myslíte o této fotce, o této ženě?
OK. Nyní mě následujte, protože tady riskuji,
a tak Vás pozvu, abyste riskovali se mnou.
Tito muži tady jsou vzbouřenci.
Byli chyceni americkými vojáky, když se snažili zabít Američany.
Možná se jim to i povedlo. Možná uspěli.
Obujte si boty Američanů, kteří je chytli.
Cítíte jejich vztek?
Cítíte, jak je chtějí popadnout a zakroutit jim krkem?
Cítíte ten pocit?
Nemělo by to být tak těžké.
Jen mě na ně pusť.
Nyní se postavte do jejich bot.
Jsou to suroví zabijáci nebo obránci vlasti? Který případ to je?
Můžete cítit jejich hněv, jejich strach, jejich vztek nad tím, co se stalo s jejich zemí? Umíte si představit,
jak jeden z nich se třeba ráno sklonil, aby objal své dítě a řekl, "Miláčku, musím teď jít,
jít bránit tvou svobodu, tvůj život.
Musím teď jít ven, abych se postaral o nás, o budoucnost naší země." Umíte si tohle představit?
Umíte si představit. že Vy byste tohle řekli?
Můžete k tomuto dojít?
Co si myslíte, že cítí?
Vidíte, toto je empatie. Je to také porozumění.
A teď se mě můžete zeptat, "OK, Same, proč děláš tyhle věci?
Proč, ze všech možných příkladů, užíváš tenhle?" A já řeknu, protože... protože.
Můžete ty lidi nenávidět.
Můžete je prostě nenávidět každým kouskem své bytosti.
Ale jestli Vás přiměji k tomu, abyste vstoupili do jejich bot a šli v nich jen pár centimetrů či jeden jediný centimetr, pak si představte, jaké sociologické analýzy můžete užít na jiné oblasti svého života.
Můžete ujít celý kilometr v porozumění člověku, který jede 65 km/h v rychlém pruhu dálnice, nebo svému náctiletému synovi nebo sousedovi, který Vám jde na nervy, když seká trávník v neděli ráno.
Ať je to cokoli, můžete dojít tak daleko.
Tohle říkám svým studentům: Vystupte ze svého malého, mrňavého světa.
Vstupte do malého, mrňavého světa někoho jiného.
A pak to udělejte znovu a znovu.
A pak, najednou, se tyhle malé mrňavé světy spojí a vytvoří komplexní síť.
A vytvoří velký a složitý svět.
Najednou, aniž byste si to uvědomili, vidíte svět jinak.
Všechno se změnilo.
Všechno ve Vašem životě se změnilo.
A tomhle to pochopitelně je.
Buď si vědom jiných životů, jiných pohledů.
Naslouchej ostatním lidem, osviť své vědomí.
Neříkám, že podporuji teroristy v Iráku,
ale jako sociolog, co říkám, je, že rozumím.
Možná, že i Vy teď -- možná -- také rozumíte.
Děkuji Vám
(potlesk)
Je rok 1995, jsem na vysoké a s kamarádkou vyrážíme na výlet z Providence na Rhode Islandu do Portlandu v Oregonu.
Znáte to, byly jsme mladé a bez práce, takže jsme to vzaly po okreskách přes národní parky a chráněné lesy – v podstatě tou nejdelší možnou trasou.
Někde uprostřed Jižní Dakoty jsem se natočila ke kamarádce a položila jí otázku, která mě trápila nějakých 3000 kilometrů.
„Co to je za čínské znaky, které pořád vidím na kraji silnice?“
Má kamarádka se na mě podívala jak na blba.
Tady v první řadě sedí pán, který její pohled dokonale napodobil.
(Smích) Tak to zopakuju: „Však víš, všechny ty značky které míjíme, co na sobě mají čínské znaky.“
Ještě chvíli na mě zírá a pak jí to docvakne, protože si všimne toho, o čem mluvím.
Mluvila jsem o tomhle.
(Smích) Přesně tak, známý čínský znak pro piknikové prostranství.
(Smích) Posledních pět let svého života jsem strávila přemýšlením o situacích jako byla tato – proč občas špatně pochopíme náznaky kolem nás, jak se chováme, když se to stane a co nám to všechno může říct o lidské přirozenosti.
Jinými slovy, jak už řekl Chris, strávila jsem pět let přemýšlením o chybování.
Může vám to připadat jako divná volba zaměstnání, ale má to vlastně obrovskou výhodu: žádná konkurence.
(Smích) Ve skutečnosti většina z nás přemýšlí o tom, jak se chybování vyhnout nebo jak se aspoň vyhnout přemýšlení o možnosti, že jsme se mohli zmýlit my sami.
Smýšlíme o tom dost abstraktně.
Všichni víme, že každý v této místnosti dělá chyby.
Lidský druh obecně není neomylný – to je v pořádku.
Ale když přijde řeč přímo na mě, na přesvědčení, která mám, právě teď v současnosti, zčistajasna se toto abstraktní obeznámení s omylností někam vypaří – a najednou si nemůžu vybavit nic, v čem bych se mohla plést.
Chci tím říct, žijeme v současnosti.
V současnosti chodíme na schůzky; v současnosti bereme rodinu na dovolenou; v současnosti chodíme k volbám a volíme.
Vlastně jsme skončili tak, že procházíme životem uvězněni v malé bublince, ve které se cítíme, že máme ve všem pravdu.
Myslím si, že to je problém.
Myslím si, že je to problém pro každého z nás jako jednotlivce v našich osobních životech i v zaměstnání, a myslím si, že je to pro nás problém i hromadně jako pro kulturu.
Dnes tedy chci, ze všeho nejdříve, mluvit o tom, proč jsme se zarazili u toho pocitu, že máme pravdu.
A pak o tom, proč to je takový problém.
A nakonec vás budu chtít přesvědčit, že je možné se tohoto pocitu zbavit a že, když tak učiníte, je to ten největší morální, intelektuální i kreativní pokrok, který můžete učinit.
Proč jsme se tedy zasekli u pocitu, že máme vždy pravdu?
Jeden z důvodů má něco málo do činění s pocitem při chybování.
Zeptala bych se vás tady dole na něco – nebo vlastně se zeptám vás, protože jste při ruce: Jaké to je – jaký pocit – jaké to je nemít pravdu?
Příšerné. Palec dolů.
Trapné. OK, skvěle, dobrá.
Příšerné, palec dolů, trapné – díky, to jsou skvělé odpovědi, ale odpovídají na jinou otázku.
Právě jste mi odpověděli na otázku: Jaké to je uvědomit si, že se mýlíte?
(Smích) Můžete se tak i jinak cítit, když si uvědomíte svůj omyl, že?
Chci říct, že to může být také zničující, může to pomoci pochopit, může to být i celkem vtipné, jako třeba moje hloupá příhoda s čínskými znaky.
Ale při omylu samotném se necítíte nijak.
Ukážu to na příkladu.
Pamatujete si animáky od Loony Tunes, kde je ten nebohý kojot, který se vždycky snaží – a nikdy se mu to nepodaří – chytit toho rychlého ptáka?
Skoro v každém dílu této kreslené grotesky je moment, kde kojot honí běžícího ptáka, který nakonec skočí z útesu – je mu to fuk, je to pták, umí létat.
Pointa je, že kojot přeběhne přes kraj za ním.
A co je zábavné – přinejmenším když je vám šest let – je to, že kojotovi to je také fuk.
Prostě utíká – až do chvíle, kdy se koukne dolů a zjistí, že je ve vzduchu.
Až pak spadne.
Když se v něčem mýlíme – ne když si to uvědomíme, ale předtím – jsme jako ten kojot, poté, co přeběhne přes útes, a před tím, než se podívá dolů.
Víte, už se vlastně mýlíme, už vlastně máme problém, ale stále se přitom cítíme pevní v kramflecích.
Takže bych vlastně měla opravit to, co jsem řekla před chvílí.
Přeci jen něco cítíme, když se mýlíme; cítíme, že máme pravdu.
(Smích) To je tedy jeden důvod, ten nosný, proč se vždycky zasekneme v pocitu neomylnosti.
Nazývám to chybovou slepotou.
Většinou nemáme žádné vnitřní náznaky, které by nás upozornily, že se v něčem mýlíme, dokud není příliš pozdě.
Je tu ovšem i druhý důvod, proč se také zasekáváme v tomto pocitu – a to důvod kulturní.
Vraťte se v mysli zpátky na základní školu.
Sedíte ve třídě a vaše učitelka rozdává opravené testy, přičemž jeden z nich vypadá takto.
není můj, jen tak mimochodem.
(Smích) Takže jste na základce a víte úplně přesně, co si myslet o dítěti, které dostalo tuto práci.
Je to hloupé dítko, potížista, ten, co nikdy nedělá domácí úkol.
Takže zhruba ve věku devíti let jste se už naučili, že zaprvé lidi, kteří dělají chyby, jsou líní, nezodpovědní zabedněnci – a zadruhé že způsob jak uspět v životě je nikdy nedělat chyby.
Tyto hrubé omyly se učíme až moc dobře.
A spousta z nás – a hádám, že spousta z nás zejména v této místnosti – se s nimi vypořádává prostě tím, že se stanou výbornými jedničkáři, puntičkáři a nesmírně ambiciózními lidmi.
Je to tak, pane finanční řediteli, astrofyziku a ultra-maratonče?
(Smích) Všichni jste finančníci, astrofyzici a ultra-maratonci, jak to tak vypadá.
Dobře, to je v pořádku.
Kromě toho, že nás děsí možnost, že bychom něco mohli udělat špatně.
Protože podle tohoto, to, že něco občas uděláme špatně, znamená, že je špatně i něco s námi.
Proto prostě trváme na tom, že máme pravdu, protože se pak cítíme chytří a zodpovědní a perfektní a jistí.
Povím vám jeden příběh.
Před pár lety přišla jedna žena na operaci do zdravotnického centra Beth Israel Deaconess.
Beth Israel je v Bostonu.
Je to fakultní nemocnice Harvardu – jedna z nejlepších nemocnic v zemi.
Takže tato žena přišla a hned ji vzali na operační sál.
Dostala anestetika, chirurg odvedl svou práci – zašil ji, poslal ji na pooperační oddělení.
Všechno se zdálo být v pořádku.
A pak se probrala, podívala se na sebe a řekla: „Proč mám obvázanou tu druhou stranu těla?“
Inu, druhá strana těla byla obvázaná proto, že chirurg provedl hlavní operaci na její levé noze místo na noze pravé.
Když pak vicepresident pro kvalitu zdravotnické péče v Beth Israel o této nehodě mluvil, řekl něco velice zajímavého.
Řekl: „Z nějakého důvodu měl chirurg prostě pocit, že je na správné straně pacientky.“
(Smích) Pointa tohoto příběhu je ta, že přes-přílišná důvěra v pocity toho, že jsme na správné straně čehokoli, může být velmi nebezpečná.
Vnitřní pocit správnosti, který tak často všichni zažíváme, není věrohodným obrazem toho, co se ve skutečnosti děje ve světě tam venku.
A když se takto chováme, když přestaneme zvažovat možnost toho, že bychom se mohli mýlit, no… pak skončíme tak, že napumpujeme 7,5 milionu hektolitrů ropy do Mexického zálivu nebo že potopíme ke dnu. globální ekonomiku.
Je to obrovský praktický problém.
Ale je to také velký sociální problém.
Přemýšlejte chvíli o tom, co to znamená cítit se neomylně.
Znamená to, že si myslíte že vaše přesvědčení perfektně odráží realitu.
Když máte ten pocit, objeví se jeden problém k vyřešení a to: jak hodláte vysvětlit všechny ty lidi, kteří s vámi nesouhlasí?
Ukazuje se, že většina z nás tyto lidi vysvětluje stejně, že se uchýlí k řadě velmi nešťastných předpokladů.
První věc, kterou obvykle děláme, když s námi někdo nesouhlasí, je to, že předpokládáme, že o tom nic neví.
Že nemají přístup ke stejným informacím, jaké máme my, a že když jim tyto informace velkoryse poskytneme, že je to osvítí a že se přidají na naši stranu.
Když to nefunguje, když vyjde najevo, že tito lidé mají stejná fakta jako my, a přesto s námi nesouhlasí, přejdeme k druhé domněnce: že to jsou idioti.
(Smích) Mají sice všechny kousky skládačky, ale jsou tak pitomí, že je nedokážou složit dohromady.
A když toto nefunguje, když se ukáže, že tito lidé, kteří s námi nesouhlasí, mají stejná fakta jako my a že jsou docela chytří, uchýlíme se ke třetímu předpokladu: znají pravdu, ale záměrně ji překrucují ke svým vlastním zlovolným záměrům.
Tohle je prostě příšerné.
přesvědčení o naší vlastní neomylností nám brání předcházet chybám, když je to nezbytně potřeba, a vede nás ke strašnému zacházení s ostatními.
Ale pro mě je naprosto nepochopitelné a nejsmutnější to, že to úplně nechápe celý smysl lidského bytí.
Je to jako kdybychom si představovali své mysli jako dokonale průzračná okna, skrze která bychom mohli zírat a popisovat svět tak jak se před námi rozkládá.
A my bychom chtěli, aby se kdokoli jiný díval ven stejným oknem a viděl přesně ty samé věci.
To však není pravda, a kdyby byla, život by byl šíleně nudný.
Zázrak vaší mysli není to, že můžete vidět svět takový, jaký je.
Je to možnost vidět svět takový, jaký není.
Můžeme vzpomínat na minulost a můžeme přemýšlet o budoucnosti, můžeme si představovat, jaké by to bylo, být nějakou jinou osobou na nějakém jiném místě.
A každý z nás to dělá trochu jinak, což je důvod, proč se můžeme všichni podívat na tu samou noční oblohu a vidět toto a také toto nebo toto.
A ano, je to také důvod, proč občas něco děláme špatně.
1 200 let před tím, než Descartes vyslovil své známé „Myslím, tedy jsem,“ si tento chlapík, Sv. Augustin, sedl a napsal „Fallor ergo sum“ – „Chybuji, tedy jsem.“
Augustin rozuměl naší schopnosti cokoli zpackat, že to není nějaká trapná porucha v systému lidstva, něco, co bychom mohli vymýtit nebo přecházet.
Je to základ toho, co jsme zač.
Protože, narozdíl od boha, ve skutečnosti nevíme, co se všude děje.
A narozdíl od ostatních tvorů jsme posedlí touhou na to přijít.
Pro mě je tato posedlost zdrojem a základem veškeré naší produktivity a kreativity.
Loni jsem z různých důvodů poslouchala spoustu dílů veřejnoprávního rozhlasového pořadu Ten americký život.
A jak tak poslouchám a poslouchám, v jednu chvíli začnu cítit, že ty všechny příběhy jsou o omylnosti.
Moje první myšlenka byla: „Tak jsem se zcvokla“.
Stala se ze mě zcvoklá omylnostní dáma.
Vidím omyly prostě všude,“ což se taky stalo.
Ale o několik měsíců později jsem měla možnost mluvit s Irou Glassem, který pořad moderoval.
Pověděla jsem mu to a on na to, že „Ne tak docela, vlastně to je pravda.
Ve skutečnosti,“ řekl, „jsme jako tvůrci žertovali, že každý díl našeho pořadu měl stejné skryté téma.
A tím skrytým tématem je: 'Myslel jsem si, že se něco stane, a ono se stalo něco úplně jiného.' A co je hlavní,“ řekl Ira Glass, „potřebujeme to.
Potřebujeme tyto chvíle překvapení, zvratů a omylnosti, aby tyto příběhy fungovaly.“
A my všichni ostatní, členové publika jako posluchači či čtenáři, na to vždycky skočíme.
Milujeme věci jako zamotané zápletky, falešné stopy a nečekané konce.
Když přijde na naše historky, milujeme chybování.
Ale, víte, naše historky jsou takové, protože jsou takové i naše životy.
Myslíme si, že se stane tohleto, a ono se přitom stane něco jiného.
George Bush si myslel, že vpadne do Iráku, najde hromadu zbraní hromadného ničení, osvobodí lid a přinese na Střední východ demokracii.
A stalo se něco jiného.
A Husní Mubárak si myslel, že bude egyptským diktátorem po zbytek svého života, dokud nebude příliš starý a nemocný a bude moci předat otěže moci svému synovi.
A stalo se něco jiného.
Možná jste si mysleli, že dospějete a vezmete si svého miláčka ze střední a pak se vrátíte do rodného města a vychováte spolu spoustu dětí.
A stalo se něco jiného.
A musím se přiznat, že jsem si myslela, že píšu neuvěřitelně nudnou knihu o předmětu, který všichni nesnáší, pro publikum, které se nikdy neobjeví.
A stalo se něco jiného.
(Smích) Chci tím říct, je to život.
V dobrém i ve zlém vytváříme tyto neuvěřitelné příběhy o světě kolem nás, a pak se svět otočí a ohromí nás.
Bez urážky, ale tato celá konference je neuvěřitelná památka naší schopnosti dělat věci špatně.
Strávili jsme celý týden povídáním o inovaci a pokroku a zlepšeních, ale víte proč potřebujeme všechny ty inovace, pokroky a zlepšení?
Protože polovina těch věcí, které byly šokující a světoborné – TED 1998 – ech.
(Smích) Nebyly takové, jaké se zdály, že.
(Smích) Kde je mé vznášedlo, Chrisi?
(Smích) (Potlesk) A jsme u toho znovu.
A takhle to funguje.
Přicházíme s dalšími myšlenkami.
Vyprávíme další příběhy.
Pořádáme další konference.
Téma této, jak jste všichni již slyšeli milionkrát, je znovunalezení zázraku.
Podle mě, když chcete opravdu znovu objevit zázrak, musíte opustit ten malinký, děsivý kamrlík správnosti a podívat se na sebe navzájem, podívat se na rozlehlost a složitost a záhadnost vesmíru a být schopni říct: „Wow, já nevím.
Možná se pletu.“
Děkuji vám.
(Potlesk) Díky!
(Potlesk)
Tahle báječná hudba, ta uvítací znělka -- "Pochod slonů" z Aidy -- je hudba, kterou si chci nechat zahrát na pohřbu --
(Smích) -- a jistě chápete proč. Je vítězoslavná.
Budu -- tedy nebudu cítit nic, ale kdybych mohl, cítil bych se jako vítěz, že jsem vůbec žil, a že jsem žil na této báječné planetě, a že jsem dostal příležitost trochu porozumět tomu, proč jsem tady vůbec byl, než jsem odešel.
Rozumíte mému podivnému anglickému přízvuku?
Jako ostatně všechny i mě uchvátil včerejší blok o zvířatech
Roberta Fulla a Franse Lantinga i jiných -- krása těch věcí, které nám ukázali.
Jen jsem sebou trochu trhl, když Jeffrey Katzenberg nazval mustanga "tím nejúžasnějším stvořením, kterým Bůh obdařil naši zemi."
My samozřejmě víme, že to tak ve skutečnosti nemyslel, ale v této zemi si dnes musíte dávat moc dobrý pozor.
(Smích) Já jsem biolog, a základní teorém mého oboru: teorie designu, Darwinova teorie evoluce přírozeným výběrem,
je v odborných kruzích všude na světě všeobecně přijímána,
v neodborných kruzích mimo Ameriku je povětšinou ignorována,
ale v neodborných kruzích v Americe vzbuzuje tolik nevraživosti -- (Smích) -- že vůbec nepřeháním, když řeknu, že jsou američtí biologové ve válce.
Ta válka je dnes tak znepokojivá, se soudními procesy v dalších a dalších státech, že jsem cítil povinnost něco k tomu říct.
Pokud byste se ode mě chtěli dozvědět něco o Darwinismu samotném, musím vás odkázat na své knihy, které nenajdete v tom knihkupectví venku.
(Smích) Současné soudní spory se často týkají údajně nové verze kreacionismu, nazývané Inteligentní Design neboli ID.
Nenechte se zmást. Na ID není nic nového.
Je to jen kreacionismus pod novým jménem. Překřtěný -- to slovo používám úmyslně -- (Smích) -- z taktických, politických důvodů.
Argumenty takzvaných ID teoretiků jsou ty samé staré argumenty, které byly už mnohokrát vyvráceny od dob Darwina až do dneška.
Existuje jistá úspěšná evoluční lobby, která v tom boji brání vědu, a já se snažím jim všemožně pomáhat. Ale vždycky je naštve, když lidi jako já se opováží zmínit že kromě toho, že jsme evolucionisté, jsme taky ateisté.
Zdá se jim, že zbytečně děláme problémy. A je jasné proč.
Kreacionisté postrádající jakýkoli ucelený vědecký argument pro svůj názor se uchylují k rozšířenému strachu z ateismu. Učte děti v hodinách biologie evoluci a brzy přejdou k drogám, krádežím, a sexuální 'preverzi'.
(Smích) Samozřejmě ve skutečnosti vzdělaní teologové počínaje papežem zcela jednoznačně podporují evoluci.
Tato kniha, "Nalezení Darwinova Boha" od Kennetha Millera je jedním z nejúčinnějších útoků na Inteligentní Design o kterém vím, a je o to účinnější, že ji napsal oddaný křesťan.
Lidé jako Kenneth Miller jsou jako dar z nebes pro evoluční lobby -- (Smích) -- protože vyvracejí tu lež, že evolucionismus je ve své podstatě nerozlučně spjat s ateismem.
Lidé jako já, na druhou stranu, 'dělají problémy'.
Ale chci teď o kreacionistech říct něco pěkného.
Nedělám to často, takže poslouchejte pozorně.
(Smích) Myslím si, že mají v jedné věci pravdu.
Jsem s nimi za jedno v tom, že evoluce je ve své podstatě nepřátelská vůči náboženství.
Už jsem řekl, že mnoho jednotlivých evolucionistů, jako třeba papež, je zároveň věřících, ale myslím si, že sami sebe klamou.
Myslím, že pravé pochopení Darwinismu náboženskou víru rozleptává.
Teď to možná zní, jako že tu začnu kázat ateismus, a musím vás ujistit, že tohle v plánu nemám.
S tak sofistikovaným publikem by to bylo jako kázat kostelnímu sboru.
Ne, to, k čemu vás chci vybídnout (Smích) to, k čemu vás chci vybídnout, je militantní ateismus.
(Smích) (Potlesk) Ale to zní zbytečně ostře.
Kdybych byl někým, kdo chce chránit náboženskou víru, měl bych velký strach z té pozitivní moci evoluční vědy, a vědy obecně, ale především té evoluční, inspirovat a ohromit, právě proto, že je ateistická.
Velkým problémem každé teorie biologického designu je vysvětlit tu ohromnou statistickou nepravděpodobnost živých organismů.
Statistickou nepravděpodobnost ve smyslu dobrého designu -- jinými slovy složitosti.
Standardní argument kreacionistů -- je jen jeden, všechno redukují jen na něj -- vychází ze statistické nepravděpodobnosti.
Živé organismy jsou příliš složité na to, aby vznikly náhodou; proto musely mít svého stvořitele.
Takový argument samozřejmě vyvrací sám sebe. Jakýkoli stvořitel schopný vytvořit něco opravdu složitého
musí sám být ještě složitější, a to ani nemluvím o všech těch ostatních věcech, které po něm chceme, jako odpouštět hříchy, žehnat manželstvím, naslouchat modlitbám, pomáhat naší straně ve válce, (Smích) odsuzovat náš sexuální život, a tak dále.
(Smích) Složitost je problém, který každá biologická teorie musí vyřešit, a nevyřešíte ho tím, že budete předpokládat ještě složitějšího činitele, čímž problém jen znásobíte.
Darwinův přirozený výběr je tak ohromně elegantní, protože řeší problém, jak vysvětlit složitost jen pomocí jednoduchosti.
Dělá to v podstatě tak, že poskytuje plynulý svah pro postupný růst krok po kroku.
Nicméně tady chci upozornit na to, že elegance Darwinismu rozleptává víru právě proto, že je tak elegantní, tak střídmá, tak mohutná, tak úsporně mohutná. Má tu mohutnou střídmost, jakou má krásný visutý most.
Božská teorie je nejen špatná teorie,
ona už v principu není schopná splnit to, k čemu by měla sloužit.
Takže, abych se vrátil k taktice té evoluční lobby, mám za to, že 'dělat problémy' je právě to, co potřebujeme.
Můj přístup k napadání kreacionismu se liší od evoluční lobby, můj přístup je napadat náboženství jako celek.
A tady bych rád upozornil na pozoruhodné tabu, kterým je kritika náboženství, a rád bych to udělal slovy zesnulého Douglase Adamse, drahého přítele, který, pokud nikdy nebyl v TEDu, určitě měl být pozván.
Richard Saul Wurman: Byl tady. Richard Dawkins: Byl tady. Dobře. Říkal jsem si, že tu musel být.
Takto začíná jeho proslov, který byl nahrán v Cambridgi krátce předtím, než zemřel. Začíná tím, že vysvětluje, jak věda postupuje pomocí ověřování hypotéz, které musí obstát před pokusy o vyvrácení, a potom pokračuje.
Cituji: "Zdá se, že náboženství takto nefunguje.
Má ve svém středu určité myšlenky, které jsou svaté. To znamená, tady je myšlenka nebo názor, o kterém nesmíte říct nic špatného.
Prostě nesmíte. Proč ne? Protože nesmíte.
(Smích) Proč je naprosto v pořádku podporovat Republikány nebo Demokraty, tento model ekonomiky místo tamtoho, Macintosh místo Windows, ale mít názor na to, jak začal vesmír, na to, kdo ho vytvořil -- ne, to je svaté.
Takže jsme zvyklí nezpochybňovat náboženské myšlenky, a je zajímavé, kolik vášní vzbuzuje Richard, když to dělá." Tím myslel mě, ne tam toho.
"Každého to úplně rozzuří, protože tyhle věci se nesmí říkat, přitom když se na to podíváte racionálně,
není žádný důvod, proč by tyhle myšlenky neměly být stejně otevřené diskuzi jako jakékoli jiné, jedině snad proto, že jsme se jaksi mezi sebou dohodli, že by neměly být," a to je konec citátu z Douglase.
Podle mě, nejen že věda rozleptává náboženství, náboženství taky rozleptává vědu.
Učí lidi, že mají být spokojeni s triviálními, nadpřirozenými, nic nevysvětlujícími výroky, a zaslepuje je vůči nádherným skutečným vysvětlením, které máme na dosah.
Učí je, aby přijímali autoritu, zjevení, a víru, místo aby vždy vyžadovali důkaz.
Tady je Douglas Adams, nádherná fotka z jeho knížky "Ještě je můžeme vidět".
Tady vidíte typický vědecký časopis, Čtvrtletní Revue Biologie.
A já, jako hostující redaktor, teď sestavím zvláštní vydání k otázce "Vyhubil dinosaury asteroid?"
První článek je standardní vědecký článek předkládající důkazy, "Vrstva iridia na K-T rozhraní, v kráteru na Yucatanu, měřená datovací metodou K-Ar, naznačuje, že dinosaury vyhubil asteroid."
Naprosto běžný vědecký článek.
Teď další, "Prezident Královské Společnosti
byl obdařen silným vnitřním přesvědčením" -- (Smích) -- "... že dinosaury vyhubil asteroid."
(Smích) "Profesoru Huxtaneovi bylo důvěrně zjeveno, že dinosaury vyhubil asteroid."
(Smích) "Profesor Hordley byl vychován k naprosté a nepochybující víře ..." (Smích) "... že dinosaury vyhubil asteroid."
"Profesor Hawkins vyhlásil oficiální dogma zavazující všechny věrné Hawkinsisty, že dinosaury vyhubil asteroid."
(Smích) To je samozřejmě nemyslitelné.
Ale představte si -- (Potlesk) -- v roce 1987 se jistý reportér zeptal George Bushe seniora
jestli uznává stejné občanství a vlastenectví Američanů, kteří jsou ateisti.
Jeho odpověď se stala nechvalně známou.
"Ne, nemyslím, že by měli být ateisti považováni za občany, ani za vlastence.
Toto je jeden národ před Bohem."
Bushův fanatismus nebyl ojedinělým omylem, vyřčeným bez rozmyslu, a později odvolaným.
Stál si za tím, když byl opakovaně žádán o vysvětlení nebo odvolání.
Opravdu to tak myslel. Co víc, věděl, že to nijak neohrožuje jeho zvolení, přímo naopak.
Demokrati i Republikání vystavují svou pobožnost na odiv, pokud chtějí být zvoleni.
Obě strany se dovolávají jednoho národu před Bohem.
Co by tomu řekl Thomas Jefferson?
Mimochodem, nejsem zpravidla moc hrdý na to, že jsem Brit, ale nemůžu se ubránit tomuto srovnání.
(Potlesk) Kdo to ve skutečnosti je ateista?
Je to člověk, který se na Jehovu dívá stejně, jako se každý slušný Křesťan dívá na Thora, Baala, nebo Zlaté tele.
Jak už bylo dříve řečeno, my všichni jsme ateisté vůči většině bohů, ve které kdy lidstvo věřilo.
Někteří z nás jen jdou o jednoho boha dál.
(Smích) (Potlesk) A ať už ateismus definujeme jakkoli, je to rozhodně akademický názor, na nějž má člověk právo, aniž by byl urážen jako nevlastenec a nevolitelný ne-občan.
Přesto zůstává faktem, že přihlásit se k ateismu je jako představit se jako pan Hitler nebo slečna Belzebubová.
A to všechno je způsobeno tím, že jsou ateisté vnímáni jako jakási podivínská menšina.
Natalie Angier napsala pro New Yorker dost smutný článek o tom, jak osaměle se jako ateistka cítí.
Zjevně se cítí v obklíčené menšině.
Ale jak si vlastně američtí ateisté stojí početně?
Výsledky posledního výzkumu nabízí překvapivě povzbudivé čtení.
Křesťanství samozřejmě zaujímá daleko největší část populace, skoro 160 miliónů.
Ale co byste řekli, že je druhá největší skupina, mnohem větší, než Židé s 2,8 milióny, Muslimové s 1,1 milióny, a Hinduisti, Buddhisti a všechna ostatní náboženství dohromady?
Druhá největší skupina, s téměř 30 milióny, je ta bez vyznání neboli sekulární.
Člověk se musí ptát, jak to, že politici v honbě za voliči tak pokorně poslouchají například židovskou lobby -- samotná existence Izraele je, zdá se, závislá na voličských hlasech amerických Židů -- zatímco voliči bez vyznání jsou úplně ignorováni.
Kdyby se toto sekulární voličstvo náležitě mobilizovalo, bude devětkrát početnější než to židovské.
Proč se tato daleko významnější menšina neodhodlá k uplatnění svého politického vlivu?
Tolik tedy ke kvantitě.
A co kvalita? Existuje nějaký vztah, kladný nebo záporný, mezi inteligencí a sklonem k náboženské víře?
(Smích) Výzkum, který jsem citoval, tedy ARIS, neanalyzoval svá data podle socio-ekonomické třídy, vzdělání, IQ nebo čehokoli jiného.
Ale nedávný článek Paula G. Bella v časopise Mensa už poskytuje první náznaky.
Mensa, jak víte, je mezinárodní organizace sdružující lidi s velmi vysokým IQ.
Z meta-analýzy použité literatury Bell vyvozuje, že, cituji: "Ze 43 studií od roku 1927 zkoumajících vztah mezi náboženskou vírou a inteligencí nebo úrovní vzdělání, všechny kromě čtyř nalezly nepřímou úměru.
Což znamená, že čím vyšší inteligence nebo dosažené vzdělání, tím menší pravděpodobnost, že bude člověk věřící."
Těch 42 studií jsem sám neviděl, takže k té meta-analýze se nemůžu vyjádřit, ale rád bych takto zaměřených studií viděl víc.
A vím -- jestli mi dovolíte menší výzvu -- že mezi vámi jsou lidé, kteří by snadno dokázali financovat rozsáhlý výzkum, který by mohl tuto otázku zodpovědět. A vznáším ten návrh k vaší úvaze.
Ale rád bych vám teď ukázal data, která byla náležitě publikována a analyzována, a která se týkají nejlepších vědců.
V roce 1998 Larson a Witham udělali anketu mezi výkvětem amerických vědců, těmi, kteří byli zvoleni do Národní akademie věd. V této skupině víra v osobního Boha spadla na ohromujících 7 %.
Zhruba 20 % jsou agnostici, a zbytek bychom mohli nazvat ateisty.
Podobně dopadla i víra v osobní nesmrtelnost.
Mezi biology je to číslo ještě nižší, jen 5,5 % věří v Boha.
Mezi fyziky to je 7,5 %.
Neznám výsledky u elitních badatelů v jiných oborech, jako historie nebo filozofie, ale překvapilo by mě, kdyby byly jiné.
Takže jsme dospěli k opravdu pozoruhodné situaci, k bizarní neshodě mezi americkou inteligencí a americkým voličstvem.
Filozofický názor na povahu vesmíru, zastávaný velkou většinou vrcholných amerických vědců a pravděpodobně většinou inteligence všeobecně, je tak nepřijatelný pro americké voliče, že žádný kandidát ve všeobecných volbách se to neodváží veřejně říct.
Jestli je to tak, znamená to, že nejvyšší úřad v nejmocnější zemi světa je nepřístupný těm nejlépe kvalifikovaným, tedy inteligenci, pokud nejsou ochotni o svém přesvědčení lhát.
Řečeno zkrátka, americké politické příležitosti jsou důkladně chráněné před těmi, kteří jsou zároveň inteligentní a pravdomluvní.
(Potlesk) Já nejsem občanem této země, takže doufám, že to nebude znít neslušně, když řeknu, že by se s tím mělo něco dělat.
(Smích) A už jsem naznačil, co by to mělo být.
Z toho co vím o TEDu, myslím, že právě tady by to mohlo začít.
A znovu musím říct, že to bohužel bude něco stát.
Potřebujeme kampaň, která by zvýšila povědomí a usnadnila americkým ateistům přihlásit se k ateismu.
(Smích) Mohla by být podobná kampani organizované homosexuály před pár lety, což ale rozhodně neznamená snížit se k veřejnému označování lidí proti jejich vůli.
Ve většině případů ti, kteří takto vystoupí, pomůžou zničit ten mýtus, že na ateistech je něco špatného.
Naopak, ukážou, že ateisti jsou často lidé, kteří můžou sloužit jako mravní vzory dětem, lidé, kteří můžou v reklamách doporučovat výrobky, takoví lidé, jací sedí v tomto sále.
Mělo by to strhnout lavinu, která povzbudí ostatní, takže další jména budou přibývat stále rychleji.
Mohl by nastat nelineární nárůst, prahový efekt.
Jakmile se dosáhne kritického množství, začne další růst prudce zrychlovat.
Ale opět, bude to chtít peníze.
Mám pocit, že už samotné slovo 'ateista' obsahuje překážku, naprosto neúměrnou tomu, co opravdu znamená. Překážku těm, kteří by se jinak ke svému názoru klidně přihlásili.
Jaká jiná slova by se tedy dala použít k umetení cestičky a promazání stroje? Darwin sám dával přednost výrazu agnostik --
a ne jen kvůli svému příteli Huxleymu, který ten termín vytvořil.
Darwin řekl, "Nikdy jsem nebyl ateista v tom smyslu, že bych popíral existenci Boha.
Myslím, že nejpřesněji by stav mé mysli vyjádřil výraz agnostik."
Dokonce reagoval nezvykle podrážděně vůči Edwardu Avelingovi.
Aveling byl militantní ateista, kterému se nepodařilo přimět Darwina, aby přijal věnování jeho knihy o ateismu -- což, mimochodem, vedlo ke vzniku fascinujícího mýtu, že Karel Marx chtěl Darwinovi věnovat "Das Kapital", což není pravda. Byl to Edward Aveling.
Bylo to tak, že Avelingova žena byla Marxova dcera, a když byli Darwin i Marx po smrti, Marxovy dokumenty se pomíchaly s Avelingovými, takže dopis od Darwina, kde psal "Vážený pane, děkuji, ale nechci, abyste svou knihu věnoval mně," byl mylně považován za dopis pro Marxe, čímž vznikl celý ten mýtus, o kterém jste nejspíš slyšeli.
Je to oblíbená povídačka (urban myth), že Marx se pokoušel věnovat "Kapital" Darwinovi.
Takže byl to Aveling, a když se potkali, Darwin se ho ptal:
"Proč si říkáte ateisti?"
"Agnostik," odsekl Aveling, "je jen ohleduplný ateista, a ateista je jen agresivní agnostik."
Darwin si posteskl, "Ale proč chcete být tak agresívní?"
Darwin měl za to, že ateismus může být dobrý pro inteligenci, ale že obyčejní lidé pro to nejsou, cituji, "zralí."
Což je samozřejmě naše staré dobré "nedělejme zbytečně problémy."
Není známo, jestli Aveling Darwinovi řekl, aby se vrátil na zem.
(Smích) Každopádně to bylo před 100 lety.
A říkáte si, že jsme od té doby mohli vyrůst.
Můj přítel, inteligentní odpadlý Žid, který světí Šábes jen jako výraz kulturní solidarity, sebe sama popisuje jako "vílový agnostik."
Nenazval by se ateistou, protože je v principu nemožné dokázat neexistenci, ale pouhé slovo agnostik by naznačovalo, že existence Boha je tím pádem na stejné úrovni pravděpodobnosti jako jeho neexistence.
Takže můj přítel je přísně agnostický ohledně "zubních víl", ale moc pravděpodobné nejsou, že ne.
Jako Bůh.
Odtud tedy "vílový agnostik".
Bertrand Russell upozornil na totéž pomocí hypotetické čajové konvice obíhající kolem Marsu.
Přísně vzato musíte být agnostik ohledně konvice na orbitu Marsu, ale to neznamená, že pravděpodobnost její existence považujete za srovnatelnou s její neexistencí.
Seznam věcí, o nichž musíme být přísně vzato agnostici, nekončí zubními vílami a konvicemi.
Je nekonečný. Když chcete v některou z nich věřit, v jednorožce, víly, konvice, nebo Jehovu, musíte vy říct proč,
ne my ostatní proč ne.
My ateisti jsme zároveň a-vílisti a a-konvicisti,
(Smích) ale považujeme za zbytečné to říkat.
A proto můj přítel používá ten výraz vílový agnostik jako označení toho, co většina lidí nazývá ateista.
Nicméně, pokud chceme, aby ateisti veřejně vystoupili, budeme muset najít něco lepšího na náš prapor než vílový nebo konvicový agnostik.
Tak co třeba humanista?
To by mělo výhodu už existující celosvětové sítě dobře organizovaných společností a časopisů.
Mně na tom ale vadí jejich zjevný antropocentrismus.
Jedna z věcí, které jsme se od Darwina naučili, je, že lidský druh je jen jedním z mnoha milionů bratranců, blízkých i vzdálených.
Jsou i jiné možnosti, třeba naturalista. Tam by ale taky mohlo dojít k nedorozumění, protože Darwin by naturalistu chápal -- naturalistou samozřejmě myslím opak supernaturalisty, a občas se to takto používá. Darwina by asi mátl ten druhý význam slova naturalista, což byl samozřejmě jeho případ, a myslím, že by mohli být i tací, kteří by si to pletli s nudismem.
(Smích) Takoví lidé by mohli patřit k tomu britskému lynčujícímu davu, který loni napadl pediatra, protože si to spletli s pedofilem.
(Smích) Myslím, že nejlepší alternativou k ateistovi by byl non-teista.
Nenaznačuje tak silně, že určitě žádný Bůh není, a tím pádem by se mohl zamlouvat i konvicovým a vílovým agnostikům.
Je zcela kompatibilní s Bohem fyziků.
Když ateisté jako Stephen Hawking nebo Albert Einstein použijí slovo "Bůh," užívají ho samozřejmě jako metaforickou zkratku pro tu nevyzpytatelnou, tajemnou část fyziky, které ještě nerozumíme.
Toto všechno by non-teista splňoval, a přitom na rozdíl od ateisty nevzbuzuje takové panické, hysterické reakce.
Ale upřímně řečeno si myslím, že alternativou by bylo nebát se použít samotné slovo ateista, právě proto, že je to tabu, které způsobuje hysterickou fóbii.
Se slovem ateista může sice být těžší shromáždit kritické množství než s non-teistou, nebo jiným nekonfliktním slovem,
ale kdyby se to s tímhle obávaným slovem podařilo, byl by politický dopad ještě silnější.
Jak jsem řekl, být věřící, měl bych z evoluce velký strach. A nejen to. Bál bych se veškeré správně chápané vědy.
A to proto, že vědecký pohled na svět je daleko víc vzrušující, poetický, a vzbuzuje daleko víc čirého úžasu, než cokoli v tom chudém arzenálu náboženské představivosti.
Jak řekl Carl Sagan, další nedávno zesnulý hrdina, "Čím to, že téměř žádné větší náboženství se nepodívalo na vědu, a neřeklo si 'Toto je lepší, než jsme si mysleli!
Vesmír je daleko větší, než tvrdili naši proroci, impozantnější, důmyslnější, elegantnější'?
Místo toho říkají:
'Ne, ne, ne! Můj Bůh je malý bůh, a chci, aby takový zůstal.' Náboženství, staré nebo nové, které by zdůraznilo velkolepost vesmíru, tak jak ji odhalila moderní věda, by mohlo čerpat ze zásob úcty a respektu, které konvenční víry nechaly téměř nedotčeny."
Stojím před elitním obecenstvem, takže předpokládám, že zhruba 10 procent z vás je věřících.
Hodně z vás zastává naši zdvořilou kulturní víru, že bychom měli náboženství respektovat,
ale taky myslím, že je mezi vámi dost těch, kteří tajně náboženstvím opovrhují stejně jako já.
(Smích) Pokud k nim patříte i vy, a mnozí samozřejmě nepatříte, ale pokud ano, prosím vás, abyste přestali být zdvořilí, vystoupili a řekli to. A pokud jste náhodou bohatí,
zvažte, jakým způsobem byste mohli pomoct.
Náboženská lobby v této zemi je mohutně financovaná nadacemi, a to nemluvím o daňových úlevách, nadacemi jako Templeton Foundation a Discovery Institute.
Potřebujeme, aby někdo vystoupil jako protiváha Templetonovi.
Kdybych prodával své knihy tak dobře jako Stephen Hawking, a ne jen jako Richard Dawkins, udělal bych to sám.
Lidé často mluví o tom, "Jak vás změnilo 11.
září?" Mě změnilo takto:
Přestaňme už všichni být tak zatraceně ohleduplní.
Děkuji vám mockrát.
(Potlesk)
Představte si velkou explozi ve výšce přes 3000 stop (914 m).
Představte si letadlo plné kouře.
Představte si motor jak dělá klak, klak, klak, klak, klak, klak, klak.
Zní to děsivě.
Seděl jsem tenkrát na zvláštním místě, sedadlo 1D.
Byl jsem tedy jediný, kdo mohl mluvit s letuškama.
Tak jsem se na ně hned podíval a ony jen odpověděly: "Nebojte se. Jenom jsme asi srazili nějakého ptáka."
Pilot už letadlo dávno otočil a nebyli jsme tak daleko.
Z okýnka byl vidět Manhattan.
Za dvě minuty se ve stejnou chvíli staly 3 věci.
Pilot srovnal letadlo s řekou Hudson.
To není zrovna normální směr na přistání. (Smích)
Vypl motory.
Jen si představte, že jste v naprosto tichém letadle.
A pak řekl 3 slova -- nejvíce nepříjemná 3 slova, která jsem kdy slyšel.
Řekl: "Připravte se na náraz."
Už jsem se nemusel letušky vůbec na nic ptát.
(Smích) Viděl jsem jí to v očích, byl to strach.
Život je u konce.
Chtěl bych se s vámi teď podělit o tři věci, které jsem si toho dne uvědomil
Uvědomil jsem si, že se všechno může v okamžiku změnit.
Máme ten seznam, seznam věcí, které chceme v životě udělat a myslel jsem na všechny ty lidi, které jsem chtěl potkat, ale nepodařilo se mi to, myslel jsem na vztahy, které jsem chtěl napravit, a všechny zážitky, které jsem chtěl mít, ale nikdy jsem jich nedosáhl.
Když jsem nad tím vším přemýšlel, napadla mě fráze, která je "Sbírám špatná vína."
Protože pokud je to víno zralé a mám osobu, se kterou ho chci vypít, otevřu ho.
Už nikdy nechci nic v životě odkládat.
Tahle naléhavost, tenhle přístup vážně změnil můj život.
Druhá věc, kterou jsem si toho dne uvědomil -- ve chvíli, když jsme míjeli most George Washingtona vážně jen o malý kousek -- napadlo mě, wow, skutečně lituju jedné věci.
Žil jsem dobrý život.
Se svým lidským přístupem a chybama jsem se snažil zlepšit ve všem. co jsem zkusil.
Ale v mém přístupu jsem také nechával hodně vyniknou mé ego.
Litoval jsem toho promarněného času nad věcmi, na kterých nezáleželo, s lidmi, na kterých mi záleží.
Přemýšlel jsem o svém vztahu se svou ženou, s mými přátel, s lidmi.
A později, jak mi toto znělo v hlavě, jsem se rozhodl vymazat negativní energii z mého života.
Můj život se nestal perfektním, ale je o mnoho lepší.
Už 2 roky jsem se se svou ženou nehádal. Je to nádherný pocit.
Už se nesnažím být tím, kdo má pravdu,
chci být tím, kdo je šťastný.
Třetí věc, kterou jsem si uvědomil -- a to ve chvíli, kdy váš život začne odpočítávat "15, 14, 13."
Vidíte, jak se přibližuje hladina řeky.
Říkám si: "Prosím, vybuchni."
Nechci, aby se tahle věc rozpadla na 20 kusů tak, jak to ukazují v těch dokumentech.
A když jsme padali, měl jsme pocit že, wow, umírání není děsivé.
Je to, jako kdybychom se na to připravovali celý život.
Ale bylo to hrozně smutné.
Nechtěl jsem odejít, miluju svůj život.
Všechen ten smutek se zformoval v jednu myšlenku, která je, přeju si jenom jedno.
Přeju si vidět své děti dospívat.
Asi před měsícem jsem byl na představení své dcery -- prvňáček, žádný velký umělecký talent ... ... zatím. (Smích)
Plakal jsem, plakal jsem jako malé dítě.
A naprosto jsem tomu všemu rozuměl.
V tu chvíli mi došlo, když jsem si to všechno spojil, že jediná věc, na které mi v životě záleží je být skvělým tátou. Nade vše, nade všechno,
ten jedinný cíl, který v životě mám je být dobrý táta.
Dostal jsem ten zázračný dar, že jsem toho dne neumřel.
Dostal jsem ještě jeden dar, být schopný podívat se do budoucnosti a vrátit se a žít svůj život jinak.
Vyzývám ty z vás, kteří dnes poletí, abyste si představili, že stejná věc se stane při vašem letu -- doufám, že nestane -- ale představte si, jak byste se změnili?
Co byste udělali z věcí, které odkládáte, protože si myslíte, že tady budete věčně?
Jak byste změnili své vztahy a negativní emoce v nich?
A více než co jiného, jste tou nejlepší matkou/otcem, jakým být můžete?
Děkuju.
(Potlesk)
Poslední rok a půl jsme -- moje skupina z Push Pop Press a Charlie Melcher z Melcher Media -- pracovali na vytvoření první interaktivní knihy plné délky.
Jmenuje se "Naše volba" a autorem je Al Gore.
Je pokračováním "Nepříjemné pravdy" a zkoumá všechna řešení, jež vyřeší klimatickou krizi.
Kniha začíná takto. Toto je obálka.
Jak se glóbus otáčí, můžeme sledovat naši polohu. Pak můžeme knihu otevřít a proklikávat se kapitolami tedy listovat knihou.
Nebo můžeme rolovat stránkami dole.
Pokud bychom chtěli vidět celou stránku, hodíme to nahoru a otevřeme.
Cokoli vidíte v knize, můžete vzít dvěma prsty, posunout to na stránku a otevřít.
A chcete-li se vrátit a pokračovat ve čtení knihy, pouze to sevřete a položíte zpět na stránku.
Funguje to stejně, sevřete dvěma prsty a vyhozením otevřete.
(Audio) Al Gore: Považuji se za toho, kdo se v rámci populace dívá na větrná kola a cítí, že jsou pěknými doplňky krajiny.
Mike Matas: A skrze celou knihu vás Al Gore provede a vysvětlí fotografie.
Tuto fotku můžete dokonce vidět na interaktivní mapě.
Zvětšeme to a podívejme se, kde to vyfotili.
A napříč knihou máme přes hodinu dokumentárních záběrů a interaktivních animací.
Otevřeme tuto.
(Audio) AG: Moderní větrná kola se většinou skládají z velkých ...
MM: Hned se to začne přehrávat.
A zatímco to hraje, můžeme to stáhnout a odložit zpět na stránku, a film se pořád přehrává.
Nebo můžeme přejít na obsah, a video hraje.
Ale jedna z nejlepších věcí v této knize jsou interaktivní infografiky.
Tahle demonstruje možnosti větru napříč Spojenými Státy.
Místo pouhého zobrazování informací, můžeme přejíždět prstem a zkoumat, a sledovat, stát po státě, doslova jaký větrný potenciál zde je.
Totéž je možné pro geotermální energii a sluneční energii.
Tohle je z mých oblíbených.
Takže to ukazuje ...
(Smích) (Potlesk) Fouká-li vítr, nevyužitá energie z větrného kola se odvádí do baterie.
A jak se vítr utišuje, nevyužitá energie se odvede do domu -- světla nikdy nezhasnou.
A celá ta kniha neběží pouze na iPadu.
Ale také na iPhone.
Takže ji můžete začít číst na svém iPadu v obýváku a pak na iPhonu pokračovat tam, kde jste skončili.
A funguje to úplně stejně.
Klepnutím přejdete na libovolnou stránku.
Otevřete ji.
Toto je první titul od Push Pop Press, Al Gorova "Naše volba."
Děkuji vám.
(Potlesk) Chris Anderson: To je senzační.
Chcete být vydavateli, licencovat technologii?
Co s tím podniknete?
Je to něco, co mohou dělat jiní lidé?
MM: Ano, vytváříme nástroj se kterým budou vydavatelé moci velmi snadno sestavovat takový obsah.
Takže tým Melcher Media, jenž je na Východním pobřeží -- a my, kdo na Západním pobřeží vytváříme software -- pomocí našeho nástroje den za dnem vkládají obrázky a text.
CA: Takže vy chcete licencovat tento software vydavatelům aby mohli tvořit tak pěkné knihy jako je tato? (MM: Ano.) Dobře. Miku, děkuji mnohokrát.
MM: Děkuji vám. (CA: Hodně štěstí.) (Potlesk)
Jmenuji se Arvind Gupta a vyrábím hračky.
Vyrábím je posledních 30 let.
V 70. létech, když jsem byl na univerzitě,
byla hodně revoluční doba.
Byl tu politický neklid -- spousta studentů v ulicích Paříže, bouřících se proti autoritě.
Amerika byla otřesena hnutím proti válce ve Vietnamu.
V Indii jsme měli Naxality, [nesrozumitelné] hnutí.
Když to ve společnosti politicky vře, uvolňuje se spousta energie.
Národní indické hnutí toho bylo důkazem.
Lidé odcházeli z dobře placených míst, aby se přidali k Národnímu hnutí.
A tak v 70. letech bylo jedním z hlavních plánů v Indii oživení základů přírodních věd na vesnických školách.
Anil Sagdopal udělal doktorát na Caltechu a vrátil se jako molekulární biolog zpět do indického předního výzkumného institutu, TIFRu.
Ve 31 letech nebyl schopný provázat [nesrozumitelné] výzkum, který prováděl, s životem obyčejných lidí.
A tak odstartoval projekt "vědy na vesnici".
To inspirovalo mnoho lidí.
Heslem sedmdesátých let bylo "Jdi k lidem,
Žij s nimi, miluj je.
Začni s tím, co oni ví. Stavěj na tom, co mají."
To byl vymezující slogan.
Jednoho roku jsem se toho chytil.
Přidal jsem s k Telcu, vyráběl TATA náklaďáky.
Pracoval jsem tam dva roky a uvědomil jsem si, že jsem se nenarodil pro vyrábění náklaďáků.
Často člověk neví, co chce dělat, ale občas stačí, když ví, co nechce dělat.
Vzal jsem si rok volna a zapojil se do projektu "vědy na vesnici". A tak odstartoval projekt "vědy na vesnici".
A to byl bod zvratu.
Byla to maličká vesnice, trh jednou týdně, kde lidé vyloží všechno své zboží.
Řekl jsem si, že tu strávím jeden rok.
Koupil jsem si kousek od všeho, co se prodávalo podél silnice.
A jednou z věcí, které jsem našel, byla tahle černá guma.
Říká se tomu záklopka na ventil.
Pumpuje se s tím vzduch do gum na kole.
A některé z těchto modelů -- vezmete kousek záklopky, dáte dovnitř dvě sirky a uděláte pohyblivé spojení.
Je to spojení trubiček. A začnete učit úhly -- ostrý úhel, pravý, tupý, přímý.
Pěkně to dáváte dohromady.
Když máte tři z nich a spojíte je, udělali jste z toho trojúhelník.
Se čtyřmi uděláte čtverec, a když jich máte víc tak i pětiúhelník, šestiúhelník, všechny druhy mnohoúhelníků.
A ty mají úžasné vlastnosti.
Například když se podíváte na pětiúhelník, je jako améba, která mění svůj tvar.
Můžete to protáhnout a máte obdélník.
Když to posunete, získáte rovnoběžník.
Ale to je velmi nestabilní.
Podívejte se například na tento pětiúhelník - natáhněte to a získáte lichoběžník ve tvaru lodi.
Posuňte ho a máte tvar domu.
Tohle je rovnoramenný trojúhelník - zase velmi nestabilní.
Tenhle jakoby pevný čtverec
jen trochu posuňte- a máte kosočtverec
ve tvaru draka.
Ale dejte dítěti trojúhelník, a nic s ním neudělá.
Proč používat trojúhelníky?
Protože to jsou jediné stabilní tvary.
Nemůžete stavět mosty z čtverců, protože když by přijel vlak, posunuly by se.
Obyčejní lidé to ví, protože když přijdete do indické vesnice, možná tu nechodili na průmyslovku, ale nikdo nedělá střechy takhle.
Kdyby nahoru dali dlaždičky, zhroutilo by se to.
Dělají trojúhelníkovou střechu.
Tohle je lidová věda.
Kdybyste sem vydloubali díru a dali do ní třetí sirku, získáte T-spojení.
Když dám tyhle všechny tři nohy do tří vrcholů trojúhelníku, udělám čtyřstěn.
Tak uděláte všechny 3D tvary.
Takto děláte čtyřstěn.
Jakmile je uděláte, máte malý dům.
Dejte tohle nahoru.
Můžete spojit čtyři, šest.
Potřebujete jen nápad.
To bylo -- spojíte šest, uděláte dvacetistěn.
Můžete si s tím vyhrát.
Z tohoto je iglú.
Tohle bylo v roce 1978.
Byl jsem 24letý inženýr.
Myslel jsem, že tohle je lepší než náklaďáky.
(Potlesk) A když dovnitř vložíte čtyři kuličky, simulujete molekulární strukturu metanu, CH4.
Čtyři atomy vodíku, čtyři stěny, čtyři úhlíkové atomy.
Od té doby jsem si připadal poctěn tím, že jsem mohl jít do 2000 škol v mé zemi -- vesnických škol, státních, městských i výběrových -- byl jsem pozván většinou z nich.
A pokaždé když jdu do školy, vidím, jak se oči dětí lesknou.
Vidím naději, štěstí.
Děti chtějí dělat věci, vyrábět je.
Vyrábíme spoustu pump.
Tohle je pumpička, se kterou můžete nafouknout balónek.
Je funkční - mohli byste s tím balónek i prasknout.
My máme heslo že nejlepší je, když dítě tu hračku rozbije.
Takže všechno, co uděláte, -- je to trochu provokující --- tohle je stará trubička z kola a plastový [nesrozumitelné] Tahle čepička jde jednoduše do trubky.
A takhle vyrobíte záklopku.
Zalepíte to kouskem pásky.
Jde to jen jedním směrem.
Vyrábíme spoustu pump.
A tohle je další -- vezmete brčko a dovnitř dáte tyčku, dvakrát to naříznete.
Pak uděláte tohle: ohnete obě nohy do trojúhelníku a omotáte lepící páskou.
A máte pumpu.
Teď, když ji máte, je to jako úžasný rozprašovač.
Jako centrifuga.
Když něco roztočíte, vylétá to ven.
(Potlesk) V případě -- kdybyste byli v Andra Pradesh, udělali byste to z listu palmyry.
Spousta našich lidových hraček je postavena na úžasných vědeckých principech.
Když něco roztočíte, vyletí to ven.
Když to uděláte oběma rukama, vidíte legračního letce.
Dobře.
Tohle je hračka vyrobená z papíru.
Je to úžasné. Na těchto čtyřech obrázcích
vidíte hmyz, žáby, hady, orly, motýly, žáby, hady, motýly
Tohle je papír, který můžete [nesrozumitelné] navržený harvardským matematikem v roce 1928, Arthurem Stonem, zdokumentovaný Martinem Gardnerem v mnoha z jeho mnoha knih.
Ale tohle dětí baví!
Všechny se učí o potravním řetězci.
Hmyz je sežrán žábami, ty zase hady; hadi jsou sežráni orly.
A tohle může být, když máte celou fotokopii formátu A4 -- můžete být na městské škole nebo státní -- papír, pravítko a tužka, žádné lepidlo, žádné nůžky.
Ve třech minutách to poskládáte.
Co můžete použít, je omezené pouze vaší fantazií.
S menším papírem uděláte menší,
s větším větší flexagon.
Tohle je tužka s několika drážkami.
Když sem dáte malou vrtulku,
najednou z toho máte sto let starou hračku.
Šest diplomek o tom bylo napsáno.
Můžete vidět, že jsou tady nějaké drážky.
A když vezmu tyčku -- když to budu třít, stane se něco úžasného.
Šest diplomek...
Samozřejmě že i Feynman tím byl jako dítě fascinován.
Napsal o tom studii.
A vy nepotřebujete hadronový přístroj za 3 miliardy dolarů, abyste to udělali. Tohle je tady pro každé dítě a každé dítě si to může užít.
Když sem dáte barevné kolečko, všech sedm barev splyne.
Newton psal už před 400 lety, že bílé světlo je poskládáno ze sedmi barev, jenom otáčením.
Tohle je brčko.
Přelepili jsme oba konce páskou, odštípli pravý a dolní levý roh tak, aby tam byly díry v protilehlých rozích, tady je dírka.
Tohle je něco jako foukátko.
Tohle dám dovnitř.
Tady je díra a já to zavřu.
Je to opravdu levné -- a přitom to děti tak baví.
Teď uděláme jednoduchý elektrický motor.
Tohle je nejjednodušší motor na Zemi.
Nejdražší na tom je ta baterka uvnitř.
Když máte baterku, stojí to už jen 5 centů.
Ze staré trubičky z kola použijeme gumu, dva zavírací špendlíky.
Je to trvalý magnet.
Kdykoliv je v cívce proud, stane se z toho elektromagnet.
Je to právě vzájemné působení obou magnetů, které roztáčí motor.
Udělali jsme jich 30 000.
Učitelé, kteří učí vědu už snad sto let, jenom přežvýkají definici a vyplivnou ji.
Když učitelé něco vyrobí, vyrobí to i děti.
Můžete vidět, jak se jim lesknou oči.
Nadchnou se pro vědu.
A tahle věda není jen pro boháče.
V demokratické zemi věda musí přijít i k utlačovaným, nejvíce přehlíženým dětem.
Tento program odstartoval v 16 školách a rozšířil se do 1500 státních škol.
Více než 100 000 dětí se už takto učí.
A my se jen snažíme vidět možnosti.
Podívejte, tohle je tetrapak -- příšerný materiál co se týče životního prostředí.
Má 6 vrstev -- 3 vrsty plastu, hliníku -- které jsou slepeny dohromady,
takže je nemůžete rozdělit.
Ale můžete z nich udělat takovou malou síť -- přehnout je a slepit a udělat dvacetiúhelník.
Takže něco, co je odpad, který zabijí mořské ptáky, můžete recyklovat do něčeho hravého -- všechny základní vědecké principy můžou být takto demonstrovány.
Když z brčka odříznete tyhle dva rohy, stane se z toho krokodýlí tlamička.
Dáte si to do pusy a fouknete.
(Troubení) Děti se baví a učitelé závidí.
Nemůžete vidět, jak se zvuk tvoří, protože ta věc vibruje uvnitř vaší pusy.
Já to udržím venku, vydechnu.
Nasaju vzduch. (Troubení) Takže nikdo nepotřebuje představovat vznik zvuku pomocí vibrací drátů.
Vy jste ti, kteří foukáním udržují zvuk a zároveň to stříhají.
Teď se stane něco krásného.
(Troubení) (Potlesk) A když dostanete tady ten maličký -- (Troubení) Tohle vás naučí děti.
Zkuste to.´ Ale ještě než se přesunu dále, tohle stojí za to.
Tohle je dotyková břidlicová tabulka pro slepé děti.
Tohle je proužek Velcra, tohle je moje kreslící destička, a tohle moje kreslící pero, které je vlastně krabička na film.
Je to vlastně jako rybářský prut.
A tady je vlna.
Když s tím zatočím, vlna jde dovnitř.
A slepé dítě s tím může kreslit.
Vlna se přilepí na Velcro.
V naší zemi je 12 milionů slepých dětí, (Potlesk) které žijí ve tmě.
A tohle je pro ně obrovský dárek.
Existuje i továrna, která oslepuje naše děti, neschopná je uživit, neschopná jim dát dostatek vitaminu A.
Ale tohle je pro ně obrovský dárek.
Nejsou na to žádné patenty - kdokoliv to může dělat.
Je to velmi, velmi jednoduché.
Tohle je generátor na kličku.
Tohle jsou dva magnety.
Tohle je velký kotouč sestavený z gumy mezi dvěma starými CD.
Malý kotouč a dva silné magnety.
A tohle vlákno otáčí drátem připojeným na LED.
Když otočím velkým, malé se bude hýbat rychleji.
Vznikne zde otáčející se magnetické pole,
které generuje elektrickou sílu.
A jak vidíte, LED bude svítit.
Takže to je malý hřídelový generátor.
A tohle je zase obyčejný ocelový kroužek s ocelovými maticemi.
To co s tím můžete udělat je roztočit to a ono se to bude pořád otáčet.
A představte si hlouček dětí, stojících v kruhu, čekajících, až to kolečko přijde k nim,
nadšené, že si s tím můžou hrát.
A nakonec můžeme použít hromadu starých novin a udělat z nich čepičky.
Tohle je hodné Sachina Tendulkara.
Je to výborná čepice na kriket. Když poprvé uvidíte Nehru a Gandhiho, to je Nehrova čepice - je to jen půlka novin.
Vyrábíme hodně hraček z novin a tohle je jedna z nich.
Je to -- jak vidíte -- je to mávající pták.
Všechny staré noviny nastříháme na malé čtverečky.
A jakmile máte jednoho z ptáků -- děti v Japonsku vyrábějí takové ptáčky už staletí,
vidíte ptáčka s vějířovitým ocáskem.
A nakonec vám povím jeden příběh.
Jmenuje se "Příběh kapitánova klobouku".
Byl jednou na moři jeden kapitán,
který se plavil velmi pomalu.
Na palubě měl spoustu lidí, kteří už se začínali nudit, a tak je kapitán pozval na příď.
"Oblečte si barevné oblečení, zpívejte a tancujte, a já vám dám dobré jídlo a pití."
A kapitán nosil ten klobouk každý den, a sám se zapojil do oslav.
První den si vzal obrovský deštníkovitý klobouk.
Tu noc, když všichni spali, z jedné části ho přeložil. a tak měl druhý den hasičskou přilbu s malým převisem, který chrání páteř.
Druhou noc si vzal ten samý klobouk a zase ho složil.
Třetí den měl Shikari, lovecký klobouček.
Třetí noc jej složil dvakrát a získal slavný klobouk
z Bollywoodských filmů -- ten nosí policisté, říká se tomu zapalu.
Teď je to slavné po celém světě.
A nesmíme zapomenout, že byl kapitánem lodi.
Takže tohle je ta loď.
Už se blížíme ke konci. Všichni si tu plavbu užívali.
Zpívali, tančili.
Najednou se přihnala bouře a obrovské vlny.
Loď se jen houpala a tancovala mezi vlnama.
Přišla velká vlna na příď a potopila ji.
Druhá se přihnala k zádi a zalila ji.
A ta třetí tady
spolkla můstek.
Loď se potopila a kapitán přišel o všechno kromě záchranné vesty.
Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk)
Dobré odpoledne všem.
Chtěl bych vám něco ukázat.
(Smích) Přemýšlejte o tomto jako o pixelu, o létajícím pixelu.
Tomuhle v naší laboratoři říkáme chytrý design.
Trochu vám o tom povím.
Podívejte se na tento obrázek -- jsem původně Ital a každý kluk v Itálii má tento obrázek na stěně pokoje. Důvod, proč vám ho ukazuji, je, že se během posledních několika desetiletí stalo v závodech Formule 1 něco velmi zajímavého.
Když jste chtěli před nějakým časem vyhrát závod Formule 1, potřebovali jste peníze, které jste pak vložili do dobrého řidiče a dobrého auta.
A pokud bylo auto a řidič dost dobrý, pak jste vyhráli závod.
Ale pokud chcete vyhrát závod dnes, potřebujete také něco takového -- něco, co sleduje auta v reálném čase, má pár tisíc senzorů, které sbírají informace o autě a přenášejí je do systému, pak je zpracovávají a zpětně používají pro rozhodování o autě a změně věcí v reálném čase, jak jsou informace k dispozici.
Tohle byste v inženýrské terminologii nazvali kontrolní systém v reálném čase.
A v podstatě se jedná o systém složený ze dvou částí -- sledovací a ovládací jednotky.
Zajímavostí dnes je, že kontrolní systémy v reálném čase začínají pronikat do našich životů.
Naše města byla za posledních několik let zrovna pokryta sítěmi a elektronikou.
Stávají se z nich počítače na otevřeném prostranství.
A stejně jako počítače na otevřeném prostranství začínají odpovídat jiným způsobem, aby mohla být sledována a ovládána.
Zda spravíme města, to je velký úkol.
Jen tak mimochodem bych chtěl zmínit, že města zabírají pouze dvě procenta povrchu Země, ale žije v nich 50 procent světové populace.
Spotřebovávají 75 procent energie -- a vytvářejí 80 procent emisí CO2.
Takže pokud budeme schopni s městy něco udělat, bude to znamenat hodně.
Kromě měst všechno tohle sledování a ovládání vstupuje i do běžných předmětů.
Toto je z výstavy, kterou bude Paola Antonelli organizovat v Muzeu moderních umění letos v létě.
Nazývá se "Mluv se mnou."
Naše předměty, naše prostředí na nás začínají promlouvat.
V jistém smyslu to je jako by se každý atom stal zároveň senzorem a ovladačem.
A to zásadním způsobem mění způsob, jakým lidé komunikují s okolním prostředím.
V jistém smyslu je to jako v tom starém Michelangelově snu...
znáte to, když Michelangelo tesal Mojžíše, říká se, že na konci vzal kladivo a hodil jej na Mojžíše -- dokonce tady můžete pořád vidět malý úlomek -- a zařval na něj: "Perché non parli? Proč nemluvíš?"
Dnes poprvé v historii na nás naše prostředí začíná mluvit.
Ukáži vám několik příkladů -- znovu s myšlenkou sledování prostředí a následné reakce.
Začněme sledováním.
První projekt, který vám chci ukázat, je vlastně jeden z prvních projektů naší laboratoře.
Bylo to před 4,5 lety v Itálii.
A tam jsme v podstatě vzali tehdejší nový typ sítě, která byla budována po celém světě -- mobilní telefonní síť -- a použili jsme anonymní a nashromážděné informace z této sítě, které jsou i tak sbírány operátorem, abychom porozuměli, jak město pracuje.
To léto bylo šťastné -- rok 2006.
Tehdy Itálie vyhrála mistrovství světa ve fotbale.
Možná si to někteří pamatujete, hrála Itálie proti Francii a pak Zidane na konci předvedl hlavičku.
Každopádně Itálie nakonec vyhrála.
(Smích) Teď se podívejte, co se ten den stalo, pomocí sledování aktivity, která se odehrávala na síti.
Tady vidíte město.
Uprostřed můžete vidět Koloseum, řeku Tiberu.
Je ráno před zápasem.
Nahoře vidíte časovou osu.
V brzkém odpoledni lidé tu a tam volají a přesunují se.
Zápas začíná -- ticho.
Francie dává gól. Itálie dává gól.
Poločas, lidé si rychle zavolají a jdou na záchod.
Druhý poločas. Konec základní hrací doby.
První prodloužení, druhé.
V tento moment Zidanova hlavička.
Itálie vyhrává.
Jo. (Smích) (Potlesk) Té noci šel každý oslavovat do centra.
Vidíte velký vrchol.
Druhý den jdou všichni do centra vidět vítězný tým a tehdejšího premiéra.
A pak se všichni přesunují dolů.
Vidíte obrázek místa s názvem Circus Maximus, kam již od dob Říma chodí lidé oslavovat -- mít velkou party, takže tady vidíte vrchol na konci dne.
Tohle je jeden příklad, jak dnes můžeme sledovat město způsobem, jakým bychom nemohli před pouhými pár lety.
Další krátká ukázka sledování: není o lidech, ale o věcech, které používáme a spotřebováváme.
Dnes víme vše o tom, odkud věci pocházejí.
Na téhle mapě vidíte všechny čipy, které tvoří počítač Mac, a odkud se berou.
Ale víme pouze velmi málo o tom, kam věci odcházejí.
Takže v tomto projektu jsme vlastně vytvořili malé štítky, které sledují odpadky, jak se pohybují systémem.
Začali jsme s několika dobrovolníky, kteří nám pomohli v Seattlu, sotva rok zpátky, a dali štítky na věci, které vyhazovali -- [Pozvali jsme 500 lidí, aby označili své odpadky] různé druhy věcí, jak můžete vidět -- věci, které by stejně vyhodili.
Pak jsme na ty odpadky dali malý čip, malý štítek a začali jej sledovat.
Tady jsou výsledky, které jsme získali.
[a sledovali celkem 3000 odpadků] Ze Seattlu...
o týden později.
Pomocí těchto informací jsme si uvědomili, že je systém hrozně neefektivní.
To celé přece jsme schopni udělat s menším množstvím energie.
Tato data dříve nebyla k dispozici.
Ale je tam spousta zbytečné přepravy a komplikovaných věcí.
A další věc je, že pokud vidíme každý den, že hrnek, který vyhodíme, nezmizí, že je pořád někde na planetě.
A tahle plastová lahev, kterou každý den vyhazujeme, tam pořád je.
A pokud tohle ukážeme lidem, můžeme také prosadit změny v chování.
To byl tedy smysl toho projektu.
Můj kolega z MIT Assaf Biderman by mohl vyprávět mnohem více o sledování a mnoha dalších úžasných věcech, které se sledováním můžeme dělat, ale chtěl bych teď přejít k druhé části, o které jsem mluvil na začátku, a tou je ovládání našeho prostředí.
Na prvním projektu jsme pracovali před několika lety v Zaragoze ve Španělsku.
Všechno začalo, když za námi přišel primátor města a říkal nám, že Španělsko a jižní Evropa mají pěknou tradici v používání vody na veřejných místech v architektuře.
A otázka byla: Jak mohou být nové technologie součástí něčeho takového?
A jedním z nápadů, které vzešly z workshopu na MIT, byla tato trubka a ventily -- solenoidové ventily, plíšky, které se otevírají a zavírají.
Vytvoříte něco jako vodní záclonu, jejíž pixely vytváří voda.
Pokud tyto pixely padají, můžete na ně psát, můžete zobrazovat vzory, obrázky, text.
A můžete se k tomu i přiblížit, pak se to otevře a vy můžete proskočit, jak vidíte na tomto obrázku.
Představili jsme tohle primátoru Bellochovi.
Moc se mu to líbilo.
A pověřil nás, abychom navrhli budovu u vchodu na výstaviště.
Nazvali jsme ji Digitální vodní pavilon.
Celá budova je tvořena vodou.
Nemá žádné dveře ani okna, ale když se k ní přiblížíte, otevře se a nechá vás vejít.
(Hudba) Na střeše je také voda.
A pokud fouká vítr, chcete-li omezit cákání, můžete snížit střechu.
Nebo můžete uzavřít budovu a celá architektura zmizí jako v tomto případě.
V těchto zimních dnech vidíte, vždycky když střecha sjede dolů, jak lidi, co u toho jsou, říkají: "Zdemolovali tu budovu."
Ne, nezdemolovali ji, akorát když sjede dolů, celá architektura téměř zmizí.
Tady vidíte, jak budova pracuje.
Jak vidíte, tento člověk je zmaten tím, co se děje uvnitř.
A tady jsem já, jak se snažím nezmoknout, když testuji senzory, které otevírají vodu.
Teď vám povím, co se stalo během jedné noci, když všechny tyhle senzory přestaly fungovat.
No, vlastně té noci to bylo ještě vtipnější.
Všechny děti ze Zaragozy přišly k té budově, protože způsob, jakým se teď budova chovala, byl trošku jiný.
Už to nebyla budova, která by se otevřela a nechala vás vstoupit, ale budova, která neustále vytváří díry a prostory mezi vodou, a vy musíte skočit, aniž byste se namočili.
(Video) A to bylo pro nás velmi zajímavé, protože jako architekti, inženýři a designéři vždycky přemýšlíme, jak budou lidé používat věci, které navrhneme.
Ale realita je pak vždycky nečekaná.
A to je krása vytváření věcí, které lidé používají a ony na ně reagují.
Na tomto obrázku pak vidíte budovu s fyzickými pixely, které jsou tvořeny vodou, a jak na ně promítáme.
A to nás vedlo k myšlence, ze které vyšel následující projekt, který vám teď ukážu.
Představte si, že tyto pixely by najednou mohly začít létat.
Představte si, že můžete mít malé helikoptérky, které se pohybují ve vzduchu, a každá z nich má malý pixel s měnícím se světlem -- téměř jako mrak, který se může pohybovat v prostoru.
Tady je video.
[Flyfire] Představte si jednu helikoptéru podobnou té, jakou jste viděli, která se pohybuje v synchronii s ostatními.
Takže můžete vytvořit tento mrak.
Můžete mít druh elastické obrazovky nebo displeje jako tento -- obyčejná konfigurace ve dvou dimenzích.
Nebo to samé ve třech dimenzích, kde to, co se mění, je světlo, nikoli pozice pixelu.
Můžete si pohrát i s jiným typem.
Představte si obrazovku, která se objevuje v různém přiblížení a velikosti s různým rozlišením.
A pak může být celá věc pouhý 3D mrak pixelů, ke kterému se můžete přiblížit a pohybovat se skrz něj, přičemž jej můžete vidět z mnoha různých směrů.
Tady je skutečný Flyfire ovladač, který jde dolů a vytváří obyčejnou mřížku jako předtím.
Když rozsvítíte světlo, uvidíte vlastně tohle. Tedy to samé, co jsme viděli předtím.
A představte si, jak je každý z nich ovládán člověkem.
Můžete určit, aby každý pixel získával vstup od člověka, z pohybu člověka či něčeho jiného.
Chtěl bych vám tady teď něco poprvé představit.
Pracovali jsme s Robertem Bolle, jedním z nejlepších baletních mistrů současnosti, hvězdou Metropolitní opery v New Yorku a La Scala v Miláně -- a zachytili jsme jeho pohyb ve 3D a následně jej použili jako vstup pro Flyfire.
Tady můžete vidět, jak Roberto tančí.
A nalevo vidíte pixely, jak jsou zaznamenávány v různých rozlišeních.
Je to zároveň 3D skenování v reálném čase a záznam pohybu.
Takže můžete celý pohyb zrekonstruovat.
Můžete dojít až tak daleko.
A pak, když máte všechny tyto pixely, si s nimi můžete hrát, měnit barvu a pohyb a gravitaci a rotaci.
Chceme tohle použít jako jeden z možných vstupů pro Flyfire.
Chtěl bych vám ještě ukázat poslední projekt, na kterém pracujeme.
Bude to něco pro olympiádu v Londýně.
Nazývá se to Mrak.
A myšlenka je v tom, představte si, jak můžeme zapojit lidi, aby dělali něco, co změní naše prostředí -- aby poskytovali data pro stavbu mraku -- něco jako stavba stodoly, ale s mrakem.
Představte si, že každý může nějak přispět na jeden pixel.
A myslím si, že je pozoruhodné, co se děje během posledních několika let, a sice že během posledních desetiletí jsme přešli z fyzického světa do digitálního.
To zahrnuje digitalizaci všeho, znalostí, a jejich zpřístupnění na Internetu.
A dnes poprvé -- a ukázala nám to už Obamova kampaň -- můžeme přejít z digitálního světa, z té samo-organizující se síly sítí, do fyzického světa.
To může v našem případě znamenat, že to budeme chtít použít pro návrh a vytváření symbolu.
Tedy něčeho zabudovaného do města.
Ale může to být již zítra, abychom bojovali s dnešními výzvami -- vezměte si třeba klimatické změny nebo emise CO2 -- jak můžeme přejít z digitálního světa do fyzického.
Myšlenka tedy spočívá v tom, že můžeme zapojit lidi, aby dělali něco společně, kolektivně.
Mrak je mrakem, který je opět tvořen pixely, stejně jako je skutečný mrak tvořen částicemi.
A tyto částice jsou voda, zatímco náš mrak je mrak pixelů.
Je to fyzická struktura v Londýně, ale pokrytá pixely.
Můžete vejít dovnitř, mít různé typy zážitků.
Můžete se na to dívat i zespodu a sdílet hlavní momenty olympiády v roce 2012 i další a skutečně tohle použít jako způsob spojení s komunitou.
Takže je to zároveň fyzický mrak na obloze a něco, k čemu můžete vylézt, jako nový Londýnský vrcholek hory.
Můžete do něj vstoupit.
A také nový druh digitálního majáku moci -- ale především nový typ zážitku pro každého, kdo půjde nahoru.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Jako módní návrhářka jsem vždy pracovala s materiály jako jsou tyhle, nebo tyhle, nebo třeba tyto.
Pak jsem se ale setkala s biologem a od té doby pracuji spíše s těmito: se zeleným čajem, cukrem, mikroby a trochou času.
Základem všeho je kombuchová kultura, což je symbiotická směs bakterií, kvasinek a mikroorganismů, které vytvářejí celulózu kvasným procesem.
Během času se tato tenká vlákna v tekutině pospojují a vytvoří na hladině vrstvu.
Nejdřív musíme uvařit čaj.
Většinou uvařím najednou asi tak 30 litrů čaje a dokud je ještě horký, přidám několik kilo cukru.
Mícháme, dokud se cukr nerozpustí a pak čaj přelijeme do vany.
Když teplota klesne pod 30°C,
můžeme přidat živé organismy.
A spolu s nimi i trochu kyseliny octové.
Až se do toho jednou pustíte, můžete znovu použít již dříve zkvašenou tekutinu.
Je třeba udržovat optimální teplotu k růstu.
Osobně používám topnou rohož a termostat k regulaci teploty.
Když je teplo, tak stačí dát vanu ven.
Tohle je moje minifarma na výrobu látky.
Asi po třech dnech se na hladině objeví bublinky.
Díky tomu víme, že je kvašení v plném proudu.
Bakterie se živí rozpuštěným cukrem.
Vytvářejí takováto tenká nanovlákna čisté celulózy.
Spojují se do vrstev a vytvářejí na povrchu tenkou vrstvu.
Asi po dvou až třech týdnech je tato vrstva široká asi 2,5 cm.
Lázeň nalevo je po pěti dnech, napravo pak po deseti.
Jedná se o statickou kulturu.
Nemusíte dělat nic, jen sledujete, jak vám doslova roste před očima.
Nepotřebuje ani světlo.
Když je vše hotové, vyndáte to z vany a omyjete studenou mýdlovou vodou.
V této fázi je to docela těžké.
Ale 90% tvoří voda, takže potřebujeme, aby se vypařila.
Rozložím to proto na dřevěnou desku.
Znovu ji můžete položit ven a nechat to vysušit na vzduchu.
Zatímco schne, scvrkává se. Podle receptu vám pak zůstane cosi, co připomíná buď tenký průsvitný papír, nebo naopak poddajnou rostlinnou kůži.
Tu poté můžete buď rozstříhat a klasicky sešít, nebo ještě vlhkou látku natvarujete do požadovaného trojrozměrného tvaru.
Jak se bude voda vypařovat, pospojují se kusy dohromady a vytvoří se švy.
Tato blůza byla obarvena zeleným čajem.
Myslím, že trochu připomíná lidskou kůži, což mě fascinuje.
Vzhledem k tomu, že se jedná o přírodní látku, snažím se minimalizovat přidávání chemických látek na minimum.
Změna barvy se dá docílit i bez barviva a to oxidací železa.
Pomocí ovoce a zeleniny se dají vytvořit přírodní vzory.
A pomocí indiga se látka stane antimikrobiální.
Bavlna by musela být ponořena do indiga až 18x, aby látka takto ztmavla.
Vzhledem k obrovské absorpci celulózy stačí tuto látku namočit jen jednou a to jen na okamžik.
Co neumím zařídit, je odolnost vůči vodě.
Kdybych se proto šla projít v dešti v tomto oblečení, okamžitě by látka začala nasávat obrovské množství vody.
Oblečení by pořádně ztěžklo a nakonec by se asi rozpadlo -- takže bych byla úplně nahá.
Je to tedy dobrý model pro vystoupení, ale rozhodně ne pro každodenní nošení.
Snažím se dát tomuto materiálu další potřebné vlastnosti,
abych pak jen v budoucnu mohla říct bakteriím: "Upřeďte mi vlákna.
Takhle je pospojujte.
Ať odpuzují vodu.
A když už jste u toho, ať mají takovýhle tvar."
Bakteriální celulóza se již používá k hojení ran a v budoucnu se možná uplatní i pro biokompatibilní cévy a možná i náhradu kostní tkáně.
Pomocí syntetické biologie je ale možné představit si využití této bakterie k výrobě něčeho, co nám poskytne přesnou kvalitu, množství i tvar materiálu, po kterém toužíme.
Jako módní návrhářku mě to fascinuje. Pak si totiž řeknu, páni, můžeme si představit i pěstování spotřebního zboží.
Co mě na mikrobech láká nejvíc je jejich efektivnost.
Vypěstujeme si jen tolik, kolik bude potřeba.
Není z toho žádný odpad.
Navíc se to dá vyrábět i z odpadu -- například ze zbytků z potravinářského průmyslu.
A až by látka dosloužila, sama by se rozložila společně se slupkami od zeleniny.
Netvrdím, že bakteriální celulóza jednou nahradí bavlnu, kůži, nebo jiné látky.
Ale myslím, že by to mohl být chytrý a udržitelný přírůstek k našim stále vzácnějším přírodním zdrojům.
Možná že se nakonec tyto bakterie neuplatní v módě, ale jinde.
Zkuste si třeba představit, že si vypěstujeme lampu, židli, auto, nebo třeba dům.
Má otázka tedy zní: Co byste si v budoucnu nejraději vypěstovali vy?
Mnohokrát děkuji.
(potlesk) Bruno Giussani: Suzanne, jen v rychlosti, dnešní oblečení jste si nevybrala náhodně. (Suzanne Lee: Ne.) To je jedna z blůz, které jste si vypěstovala?
SL: Ano, přesně tak.
Dost možná ještě není ten proces úplně u konce, protože se právě rozkládá před vašima očima.
(smích) Vstřebává můj pot a tím bobtná.
BG: Dobrá, necháme vás tedy jít, abyste ji zachránila.
Suzanne Lee. (SL: Díky.) (potlesk)
Je skvělé být tady na TEDu.
Víte, nad mojí hlavou snad proběhnou nějaké prezentace, avšak ty nejúžasnější koncepce probíhají přímo pod mýma nohama.
Někdy zapomínáme na drobnosti v životě, jako je třeba opylování, které bereme jako samozřejmost.
Nedá se vyprávět příběh o opylovačích — včelách, netopýrech, kolibřících, motýlech — který by současně nebyl i příběhem o vynalézavosti květin a o tom, jak se společně během 50 milionů let vyvíjeli.
Točil jsem květiny časosběrnou metodou 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, víc než 35 let.
Jejich pohyby připomínají tanec, který mě nikdy neomrzí pozorovat.
Naplňuje mě úžasem a otevírá mé srdce.
Věřím, že krása a svádění jsou nástrojem přírody k přežití, protože vždycky ochraňujeme to, do čeho jsme zamilovaní.
Jejich vztah je milostným příběhem, který dává Zemi jíst.
Připomíná nám, že jsme součástí přírody a že v ní nejsme izolovaní.
Když jsem slyšel o mizení včel, o syndromu hroucení včelstev, podnítilo mě to k činu.
Na opylovačích jsme závislí, protože opylí více než třetinu ovoce a zeleniny, které jíme.
A mnoho vědců si myslí, že je to ten nejvážnější problém, kterému lidstvo čelí.
Předpovídají katastrofu jako kanárci v dolech.
Když zmizí včely, zanikneme i my.
Připomíná nám to, že jsme součástí přírody a musíme se o ni starat.
K natáčení jejich chování mě motivovalo něco, na co jsem se ptal svých odborných poradců: „Co motivuje opylovače?“
Odpověď zněla: „Všechno je to o tom, že risk je zisk.“
Ptal jsem se jako malé dítě: „A proč?“
A oni na to: „No, protože chtějí přežít.“
A já: „Proč?“
„No, aby se rozmnožovali.“
„No a proč?“
Myslel jsem si, že třeba řeknou: „Za vším hledej sex.“
A Chip Taylor, náš expert na motýly monarchy, odpověděl: „Nic netrvá věčně.
Ve vesmíru se všechno opotřebovává.“
Úplně mě to ohromilo.
Protože jsem si uvědomil, že příroda vynalezla rozmnožování jako mechanizmus obnovy života, jako životní sílu, která skrze nás proudí a dělá z nás články zapadající do evoluce života.
Ač se jen zřídka dá vidět pouhým okem, toto protnutí světa zvířat se světem rostlin je opravdu kouzelným momentem.
Je to mystický okamžik, kdy život sám sebe zas a znova obrozuje.
Takže tady je trochu nektaru z mého filmu.
Doufám, že se napijete, hvízdnete a vysadíte pár semen k opylení útulné zahrady.
Vždycky si najděte čas přivonět ke květinám, nechte se nasytit krásou a znovu objevte ten pocit být svědky zázraku.
Tady jsou ukázky z filmu.
(Hudba) (Potlesk) Děkuji. Velmi vám děkuji. (Potlesk) Děkuji.
Moje cesta k oboru polárního specialisty, který fotografuje a věnujje se polárním oblastem, začala, když mi byly čtyři roky a moje rodina se přestěhovala z Jižní Kanady na Baffinův ostrov, nahoře u Grónska.
Tam jsme žili s Eskymáky. V malé eskymácké komunitě, čítající okolo 200 členů, jsme byly jedna ze tří ne-eskymáckých rodin.
A v této komunitě jsme neměli televizi, neměli jsme počítače, a samozřejmě ani rádio.
Neměli jsme dokonce ani telefon.
Veškerý svůj čas jsem trávil venku a hrál si s Eskymáky.
Sníh a led byly moje pískoviště a Eskymáci byli moji učitelé.
A to je kde jsem se stal naprosto posedlým touto polární říší.
A věděl jsem, že jednoho dne budu dělat něco, co by mohlo pomoci šíření informací o tomto světě a jeho ochraně.
V příštích dvou minutách bych se s Vámi rád podělil o pár svých fotografií, takový průřez mé práce, doprovazený krásnou skladbou od Brandi Carlie, "Have You Ever."
(Už jsi někdy?) Nevím proč mě National Geographic nechal tohle udělat, nic takového nikdy předtím neumožnili, ale dovolilli mi ukázat vám pár fotografií z reportáže, kterou jsem právě dokončil, ale není ještě publikovaná.
National Geographic obyčejně nic takového nedělá. A proto je mi velkým potěšením se o to s Vámi podělit.
A na těchto fotografiích - - uvidíte je hned na začátku prezentace - jsou asi jen čtyři - uvidíte malého medvěda, který žije v deštném pralese Great Bear Rainforest.
Je naprosto bilý, ale není to polární medvěd.
Je to takzvaný spirit bear (medvěd-duch), medvěd Kermodův.
Zbývá jich už pouhých 200.
Jsou vzácnější než panda velká.
Seděl jsem tam dva měsíce na břehu řeky aniž bych alespoň jednoho zahlédl.
Myslel jsem si, že moje kariéra je u konce.
Navrhl jsem tenhle hloupý příběh časopisu National Geographic..
Co jsem si sakra myslel?
No, měl jsem dva měsíce na to sedět a přemýšlet co jiného bych mohl dělat v budoucnosti, protože jsem si byl jistý, že mě vyhodí.
Protože National Geographic je časopis; pořád nám připomínají, že publikoují fotografie, ne výmluvy.
(Smích) A po dvou měsících sezení -- jednoho dne, kdy už jsem si myslel, že je po všem -- přišel tenhle neuvěřitelně velký bílý samec, přímo za mnou, metr ode mě, přišel dolů, popadnul rybu, šel zpátky do lesa a snědl ji.
A potom jsem strávil celý den jako v mém dětském snu, procházel jsem se lesem s tímhle medvědem.
On se procházel tímto pralesem, usadil se vedle 400 let starého, kulturně modifikovaného stromu, a usnul.
A já jsem se uložil metr on něj, přímo v lese, a fotil ho.
Takže jsem velice nadšený, že vám tyto fotografie mohu ukázat spolu s průřezem mé práce v polárních regionech.
Přeji hezkou podívanou.
(Hudba) Brandi Carlile: ♫ Toulal jsi se někdy sám lesem? ♫ ♫ A cítil jsi, že vše je jak má být, ♫ ♫ že jsi součástí jeho života, ♫ ♫ že jsi součástí něčeho dobrého? ♫ ♫ Kdyby jsi se někdy toulal sám lesem ♫ ♫ Ooh, ooh, ooh, ooh ♫ ♫ Kdyby jsi se někdy toulal sám lesem ♫ ♫ Díval jsi se někdy na hvězdnou oblohu? ♫ ♫ Ležíc na zádech ptal jsi se proč, ♫ ♫ jaký to má smysl? ♫ ♫ Kdo asi jsem? ♫ ♫ Kdyby jsi se někdy díval na hvězdnou oblohu ♫ ♫ Ooh, ooh, ooh, ooh ♫ ♫ Aah, ah, aah ♫ ♫ Ah, oh, oh, ah, ah, oh, oh ♫ ♫ Díval jsi se někdy na hvězdnou oblohu? ♫ ♫ Procházel jsi se někdy venku sněhem? ♫ ♫ Snažil jsi se jít zpět odkud jsi přišel ♫ ♫ a vždy jsi skončil ♫ ♫ bezradně, nevěl kam jít? ♫ ♫ Jestli jsi se někdy procházel venku sněhem ♫ ♫ Ooh, ooh, ooh, ooh ♫ ♫ Aah, ah, aah, ah, aah ♫ ♫ Ah, ah, oh, ah, ah, oh, ah ♫ ♫ Oh, ah, ah, ah ♫ ♫ Ah, ah, oh, ah, ah, oh, oh ♫ ♫ Kdyby jsi se někdy procházel venku sněhem, tak to všechno znáš. ♫ (Potlesk) Děkuji mnohokrát. Přestavení ještě neskončilo.
Čas letí. Dobře, už zastavte.
Děkuji mnohokrát, vážím si toho.
Jsme stále zahlcováni zprávami, jak ledovce mizí a jsou na nejnižší úrovni.
Ve skutečnosti vědci nejprve tvrdili, že ledovce zmizí v příštích sto letech, potom začali říkat v příštích padesáti letech.
Teď tvrdí, že letní rozsah ledovců na Arktidě zmizí v příštích čtyřech až deseti letech.
A co to znamená?
Po chvíli čtení těchto informací v novinách se z toho stanou jen "další zprávy".
Jen to už přelétnete očima.
A já se svojí prací snažím dát těmto zprávám tvář.
A chci, aby lidé porozuměli a pochopili tu myšlenku, že když ztratíme led, tak ztratíme celý ekosystém.
Odhaduje se, že by jsme mohli ztratit lední medvědy, mohli by vyhynout v příštích padesáti až sto letech.
A neexistuje lepší, přitažlivější, krásnější a charizmatičtější velké zvíře, na kterém bych mohl založit svoji kampaň.
Lední medvědi jsou úžasní lovci.
S tímhle medvědem jsem seděl chvíli na pobřeží.
Nebyl tam žádný led,
ale jeden ledovec se propadl do vody a jeden tuleň se na něj dostal.
A tenhle medvěd plaval k tomu tuleni - - 360 kg težký tuleň vousatý - popadl ho, doplaval zpět a sežral ho.
A byl tak plný, tak šťastný a tak tlustý z této tulení hostiny, že když jsem se k němu přiblížil - - asi tak na 6 metrů - abych mohle udělat tuto fotku, jeho jediná obrana byla, že pokračoval v jídle.
A jak jedl, byl už tak plný - - měl pravděpodobně už okolo 90 kilogramů masa v žaludku - že zatímco žral jednou stranou své tlamy, z druhé strany to zase dávil ven.
Takže dokud budou mít tito medvědi alespoň kousek ledu, tak to přežijí, ale ten led právě ubývá.
Nacházíme na Arktidě stále více a více mrtvých medvědů.
Když jsem před dvaceti lety prováděl jako biolog výzkum o ledních medvědech, nikdy jsme nenacházeli mrtvé medvědy.
A v poslední čtyřech nebo pěti letech, nacházíme mrtvé medvědy, kam se podíváme.
Vidíme je v Beaufortovo moři, jak plavou na otevřeném moři tam, kde roztál led.
Našel jsem jich pár minulý rok v Norsku.
Vidíme je na ledu. Tito medvědi už ukazují důsledky mizejícího ledu.
Tady je matka a její dvouleté mládě, my jsme pluli na lodi stovky kilometrů od pobřeží, uprostřed ničeho, a oni se vezou na tomto velkém kusu ledovce, což je skvělé, v tuto chvíli jsou v bezpečí.
Nezemřou na podchlazení,
dostanou se na pobřeží.
Bohužel, 95% ledovců na Arktidě se nyní také vzdaluje do té míry, že skončí na pevnině a nepřinesou žádný led zpátky do ekosystému.
Tito tuleni kroužkovaní jsou "tučné dezerty" Arktidy.
Tyto malé, tučné knedlíky, 70 kilogramů tuku, jsou stěžejní potravou ledních medvědů.
A ti nejsou jako ti tuleni obecní, které máte tady.
Tito tuleni kroužkovaní také žijí neustále venku, celý jejich život je spojený s ledem.
Oni rodí uvnitř v ledu a krmí se arktickou tresku, která žije pod ledem.
A tady je obrázek nemocného ledu.
Toto je kus letitého ledu, který je12 let starý.
Ale co vědci nepředpověděli je, že jak tento led taje, tvoří se na něm tyto kapsy černé vody a ty pohlcují sluneční energii a tím urychlují proces tání.
A tady se potápíme v Beaufortovo moři.
Viditelnost asi na 180 metrů; my připoutaní na našich bezpečnostních lanech; led se pohybuje všude kolem.
Přál bych si mít půl hodiny čas, abych vám mohl vyprávět, jak jsem při tomto potápění málem umřeli.
Ale u této fotografie je důležité, že zde máte kus letitého ledu, tenhle velký kus nahoře v rohu.
V tomto jednom kusu ledu naleznete 300 druhů mikroorganismů.
A na jaře, když se slunce vrátí k ledům, se pod tímto ledem vytvoří fytoplankton, pak dostanete větší vrstvy mořských řas, a pak dostanete zooplankton, který se živí na tomto životě.
Takže led se ve skutečnosti chová jako zahrada.
Chová se jako půda na zahradě. Je to převrácená zahrada.
Ztratit tento led je jako ztratit půdu na zahradě.
Tady jsem já ve své kanceláři.
Doufám, že si teď budete vážit té svojí.
Tohle je poté, co jsem strávil hodinu pod ledem.
Necítím svoje rty; moje tvář je zmrzlá; necítím ruce, necítím nohy.
A já jsem vylezl a jediné, co jsem chtěl, bylo dostat se ven z vody.
Po hodině v těchto podmínkách, je to tak extrémní, že když jdu dolů, skoro pokaždé zvracím do svého regulátoru, protože moje tělo se neumí vyrovnat s tím studeným tlakem v hlavě.
A tak jsem velice šťastný, že je ten ponor u konce.
Podávám svůj fotoaparát mému asistentovi, a jak se na něj dívám, říkám mu: "Hůů.Hůů.Hůů."
Což znamená: "Vezmi ten foťák."
A on si myslí, že říkám: "Vyfoť mě."
A tak jsme měli takové malé selhání komunikace.
(Smích) Ale stojí to za to.
Ukážu vám dnes fotografie běluh, velryb grónských, narvalů, ledních medvědů a tuleňů leopardích, ale tato fotografie pro mě znamená víc, než všechny fotky, které jsem kdy udělal.
Ponořil jsem se touto dírou v ledu, právě tou dírou, kterou jste teď viděli, a podíval jsem se nahoru na spodní stranu ledu a zamotala se mi hlava; myslel jsem, že mám závrať.
Znervózněl jsem - žádný provaz, žádné bezpečnostní lano, celý svět se kolem mě točí - a pomyslel jsem si: "Mám problém."
Ale stalo se, že celý ten spodek ledu byl plný těchto miliónů různonožců a klanonožců, pohybujích se kolem a žívících se na spodní straně toho ledu, množících se a žijících tam svůj celý životní cyklus.
Toto je základ celého potravního řetězce Arktidy, přímo tady.
A když máte nízkou produkci ledu, produkce klanonožců se snižuje.
Toto je velryba grónská.
Vědci tvrdí, že toto je údajně nejstarší žijící zvíře na Zemi.
Tato velryba, zrovna tato, by mohla být přes 250 let stará.
Tato velryba mohla být narozena okolo začátků průmyslové revoluce.
Mohla přežít 150 let lovu velryb.
A nyní je pro ní největší hrozbou mizení ledů na severu, které způsobujeme svým stylem života na jihu.
Narvalové. Tito majestátní narvalové, se svými 2,5 metru dlouhými kly, nemusí být tady; mohli by být klidně venku, na otevřeném moři.
Ale oni se donutí připlout sem nahoru, k těmto malým dírám v ledu, kde se mohou nadechnout, protože přímo pod tímto ledem jsou hejna tresek.
A ty tresky jsou tam, protože se živí všemi těmi klanonožci a různonožci.
Dobrá, moje nejoblíbenější část.
Až budu na smrtelné posteli, budu si pamatovat jednu historku více než všechny ostatní.
I když můj zážitek s medvědem-duchem byl velice silný, myslím, že nikdy nebudu mít podobný zážitek, jako jsem měl s tímto tuleněm leopardím.
Tuleni leopardí mají špatnou reputaci již od dob Shackletona.
Mají ten svůj kyselý úšklebek,
ty svoje černé zlověstné oči a tyhle fleky na kůži.
Vypadají dost prehistoricky a trochu strašidelně.
A bohužel v roce 2004 byla jedna vědkyně stažena dolů, utopena a zkonzumována jedním tuleněm leopardím.
A lidé říkali: "My jsme věděli, že jsou zlí, my jsme to říkali."
A lidé zbožňují utvářet si názory.
A tak jsem dostal nápad. Chci jet na Antarktidu, dostat se do vody s co nejvíce tuleni a dát jim šanci - zjistit, zda jsou opravdu zlá zvířata, nebo jestli jsou nepochopení.
Tak tohle je ten příběh.
Jo, a žerou "Happy Feeta".. (Ifilm happpy Feet (2006))
(Smích) My lidé rádi říkáme, že tučňáci jsou roztomilí, a proto jsou tuleni leopardí zlí a oškliví, když je jedí.
Ale takhle to nefunguje.
Ten tučňák neví, že je roztomilý. A ten tuleň neví, že je tak trochu velký a obludný.
Je to jen potravní řetězec.
A jsou velcí.
Oni nejsou jako tyhle malí tuleni obecní.
Měří 3,5 metru, váží 450 kg.
A jsou také zvědavě agresivní.
Máte 12 turistů naskládaných ve člunu, plavou si těmito ledovými vodami, a najednou se vynoří tuleň a kousne do pontonu.
Člun se začně potápět, oni se ženou zpátky k lodi a pak přijedou domů a vyprávějí historky, jak byli napadeni.
Ale ten tuleň leopardí v podstatě jen kousal do balónku.
On prostě jen vidí velký balónek na moři - nemá ruce - tak si jen trošku kousne, člun praskne a už se vezou.
(Smích) Takže po pětidenní plavbě Drakeovým průlivem - - není to krásné? Po pětidenní plavbě Drakeovým průlivem jsme konečně dojeli na Antarktidu.
Jsem tu se svým švédským asistentem a průvodcem.
Jmenuje se Goran Ehlme, ze Švédska, Goran.
Má spoustu zkušeností s tuleni leopardími, já jsem nikdy žádného neviděl.
Takže my jsme projížděli zálivem v našem malé nafukovacím člunu, a objevil se tam tenhle monstrózní tuleň.
A on říká tím svým hlasem: "To je zatraceně velkej tuleň, co?"
(Smích) A tenhle tuleň chytne toho tučňáka za hlavu a hází s ním ze strany na stranu.
Snaží se obrátit toho tučňáka naruby, aby mu mohl okousat maso z kostí, a pak plave dál a chytne si dalšího.
A tak ten tuleň popadnul dalšího tučńáka, doplaval pod náš člun, a začal narážet do trupu lodi.
A my jsme se snažili nespadnout do vody.
A jak jsem tak seděli, tak Goran řekl: "To je dobrej tuleň, co?
Je na čase aby jsi šel do vody."
(Smích) A já se na něj podíval a řekl: "Na to zapomeň!
". Pravděpodobně jsem použil jiný výraz.
Ale měl pravdu.
Vynadal mi a řekl: "Proto jsme tady.
Navrhl jsi tenhle pitomý příběh National Geographicu
a teď ho musíš doručit.
Nemůžeš publikovat výmluvy."
Mě tak vyschlo v krku - asi ne tolik jako teď - ale úplně strašně mi vyschlo v krku.
Nohy se mi třásly. Vůbec jsem necítil nohy.
Nasadil jsem si ploutve. Sotva jsem mohl oddělit rty.
Nasadil jsem si šnorchl a překulil se přes okraj člunu do vody.
A tohle je první věc, kterou udělala.
Přihnala se ke mně, pohltila celý můj foťák, zuby tady nahoře a tady dole - ale Goran mi dal úžasnou radu, než jsem šel do vody.
Řekl: "Když budeš mít strach, zavři oči, ona půjde pryč."
(Smích) To je všechno co jsem měl.
Ale já začal fotit.
Takže pár minut předváděla tohle strašidelné představení, ale pak se stalo něco úžasného - úplně se uklidnila.
Odplavala, chytla tučňáka,
zastavila asi 3 metry ode mě, zastavila tam s tím tučňákem, tučňák sebou hází a ona ho pustí.
Tučňák plave ke mně a zmizí.
A ona chytne dalšího. Opakuje to pořád dokola.
A tak mi došlo, že ona se mě snaží nakrmit tučňákem.
Proč by ty tučňáky jinak vypuštěla přímo na mě?
Když to udělala už asi počtvrté nebo po páté, proplavala kolem mě s tímhle zkroušeným pohledem.
Nechci znít příliš antropomorfně, ale přísahám, že se na mě podívala jako by říkala: "Tenhle neschopný predátor vyhladoví v mém moři."
(Smích) Takže když jí došlo, že nechytím plavajícího tučňáka, chytala ty tučňáky a pomalu mi je přinášela, takhle se pohupovala a nechala je jít.
To nefungovalo.
Já jsem se tak smál a byl tak emociální, že se moje maska zaplavovala, protože jsem brečel pod vodou. Protože to bylo tak úžasné.
No, tak tohle nefungovalo.
A tak vzala dalšího tučňáka a zkusila tuhle sexy baletní přehlídku, takhle se klouzala podél ledovce. A pak mi je přinášela a nabízela mi je.
To trvalo 4 dny.
To se nestalo jen párkrát.
A pak jí došlo, že neumím chytit živého, tak mi začala přinášet mrtvé tučňáky.
(Smích) Takže si vezměte, 4 nebo 5 tučňáků mi plave kolem hlavy, a já jen sedím a fotím.
A častokrát přestala a udělala ten zkroušený výraz. jako kdyby říkala: "Jako fakt?"
Protože nemohla uvěřit, že neumím sníst tučňáka.
Protože v jejím světě se buď rozmožujete nebo jíte - a já se nerozmnožuju.
(Smích) No, a to nestačilo, takže mi začala házet tučňáky na hlavu.
Snažila se mě násilně krmit. Postrkovala mě kolem.
Snažila se násilně nakrmit můj fotoaparát, což je sen každého fotografa.
A často ji to otrávilo a foukala mi bubliny do tváře.
Myslím, že mi dávala najevo, že takhle vyhladovím.
Ale nepřestala.
Nepřestala se snažit mě nakrmit tučňáky.
A poslední den s touto samicí, když už jsem si myslel, že jsem jí vyprovokoval už moc, jsem znervózněl, protože ona připlula ke mně, převalila se na záda a vydala tenhle hluboký hrdelní zvuk jako zbíječka, znělo to jako gokgokgokgok.
A já si myslel, že mě kousne.
Teď mi dá najevo, jak je ze mě frustrovaná.
Ale stalo se to, že se za mě připlížil jiný tuleň a ona to udělala, aby ho zahnala.
Zahnala toho velkého tuleně pryč, vzala mu jeho tučňáka a přinesla mi ho.
(Smích) Toto nebyl jediný tuleň, s kterým jsem byl ve vodě.
Byl jsem ve vodě s třiceti dalšími tuleni leopardími a ani jednou jsem neměl žádnou děsivou zkušenost.
Jsou to ta nejúžasnější zvířata s jakými jsem pracoval. A to samé s ledními medvědy.
A stejně jako lední medvědi tato zvířata závisí na ledovém prostředí.
Promiňte, dojímá mě to.
Tenhle příběh mám hluboko v srdci a jsem pyšný, že ho s vámi mohu sdílet.
A jsem okolo toho hodně vášnivý.
Jestli někdo chcete jít se mnou na Antarktidu nebo Arktidu, vezmu vás sebou, jen pojďte.
Musíme tenhle příběh dostat ven.
Děkuji mnohokrát. (Potlesk) Děkuji.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk) Děkuji. Děkuji mnohokrát.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk)
Když jsem byl malý, vždycky jsem chtěl být superhrdinou.
Chtěl jsem zachránit svět a učinit každého šťastným.
Věděl jsem ale, že ke splnění svých snů potřebuji zvláštní síly.
A tak jsem se vydával na imaginární cesty, abych našel intergalaktické objekty z planety Krypton, a dost mě to bavilo, ale nepřinášelo kloudný výsledek.
Když jsem vyrostl a zjistil, že sci-fi není tím pravým zdrojem zvláštních sil, rozhodl jsem se vydat místo toho cestu skutečné vědy a najít užitečnější pravdu.
Svou pouť jsem začal v Kalifornii u 30 let probíhající studie univerzity v Berkley, která se zabývala fotografiemi studentů ze staré ročenky, a pokoušela se změřit jejich úspěch a blaho v průběhu života.
Podle toho, jak se studenti usmívali, byli vědci schopní předpovědět, jak bude naplňující a jak dlouho bude trvat manželství daného studenta, jak si povede ve standardizovaných testech blahobytu a jak inspirující bude pro ostatní.
V jiné ročence jsem narazil na Barryho Obamu.
Když jsem jeho fotku viděl poprvé, pomyslel jsem si, že jeho jedinečná síla pochází z jeho jedinečného límce.
Teď už vím, že je to jeho úsměv.
Další okamžik pochopení nastal díky výzkumu Univerzity státu Wayne z roku 2010, která se zaměřila na baseballové kartičky hráčů první ligy z před roku 1950.
Výzkumem zjistili, že rozsah úsměvů hráčů naznačuje rozsah jejich životů.
Hráči, kteří se na fotkách nesmáli, se průměrně dožili 72,9 let, zatímco doširoka se usmívající hráči se v průměru dožili téměř 80 let.
(Smích) Dobrou zprávou je, že se rodíme s úsměvem na rtech.
Za použití 3D ultrazvukové technologie se teď můžeme podívat, že děti se usmívají již v děloze. Když se narodí,
usmívají se miminka dál, ze začátku hlavně ve spánku.
Dokonce i slepá miminka se usmívají při zvuku lidského hlasu.
Úsměv je jedním z nejzákladnějších, všechny lidi jednotícím, způsobem vyjadřování.
Ve studiích prováděných v Papui Nové Guinei Paul Ekman, světově nejuznávanější vědec na výrazy tváře, zjistil, že i členové kmene, kteří nikdy neslyšeli o západní kultuře a také byli známí pro své neobvyklé kanibalistické rituály, se usmívali stejným situacím kterým bychom se usmívali i my.
Od Papui Nové Guiney až po Hollywood, včetně moderního umění v Pekingu, usmíváme se často, a činíme tak, abychom vyjádřili radost a spokojenost.
Kolik lidí v této místnosti se usmívá více než 20 krát za den?
Zvedněte ruku, pokud ano.
Fíha! Mimo tuto místnost
se více než třetina lidí usmívá více než 20 krát za den a méně než 14 % lidí se usměje méně než 5 krát.
Vlastně ti, kdo mají ty nejúžasnější speciální síly, jsou děti, které se usmějí až 400-ráz za den.
Už jste si někdy říkali, proč, když jste s dětmi, které se tak často usmívají, se často usmíváte?
Nedávná studie švédské univerzity v Uppsale zjistila, že je velmi těžké se mračit, když se díváte na někoho, kdo se usmívá.
Ptáte se proč?
Protože úsměv je vývojově nakažlivý a potlačuje ovládání našich obličejových svalů, které obvykle máme.
Mimikry a fyzické vyjádření úsměvu nám pomáhá odhalit, kdy je úsměv skutečný a kdy hraný, a díky tomu chápeme emoční stav toho, kdo se usmívá.
V nedávné studii na mimiku vyhotovené na univerzitě Clermont-Ferrand ve Francii, požádali účastníky, aby určili, zda je úsměv skutečný či hraný, když drží mezi rty tužku, aby potlačili obličejové svaly.
Bez tužky byli zkoumaní skvělými soudci. Ale s tužkou v ústech, když nemohli zapojit do úsměvu mimiku, tak dobří nebyli.
(Smích) Mimo vývojovou teorii "O původu druhů" napsal Charles Darwin také teorii o odezvě obličeje.
Tato teorie tvrdí, že díky samotnému úsměvu se cítíme lépe -- spíše než že by úsměv byl výsledkem toho, že se cítíme dobře.
Ve své studii Darwin citoval francouzského neurologa, Guillauma Duchenne, který použil elektrické výboje ke stimulaci obličejových svalů, aby navodil a podpořil úsměv.
Prosím, doma to nezkoušejte.
(Smích) V podobné německé studii použili vědci snímání funkční magnetickou rezonancí, aby změřili aktivitu mozku před a po vpíchnutí injekce botoxu, která potlačila svaly ovlivňující úsměv.
Zjištění podpořilo Darwinovu teorii tím, že ukázala, že odezva obličeje ovlivňuje nervové procesy emočního obsahu v mozku způsobem, díky kterému se cítíme lépe, když se usmíváme.
Úsměv stimuluje mechanismus našeho mozku takovým způsobem, kterému ani čokoláda - považovaná za nabuzovač radosti - nemůže konkurovat.
Britští vědci zjistili, že jeden úsměv může nabudit mozek do takové úrovně jako 2 000 tabulek čokolády.
(Smích) Moment. Stejná studie zjistila, že úsměv je stimulující stejně jako když dostanete 16 000 liber v hotovosti.
To je jako 25 tisíc dolarů za úsměv.
To nezní špatně.
A přemýšlejte o tom takto dále. 25 000 krát 400 a docela dost dětí se každý den cítí jako Mark Zuckerberg.
A na rozdíl od čokolády budete díky smíchu zdravější.
Smích dokáže pomoci omezit množství hormonů vyvolávajících stres, jako je kortizol, adrenalin a dopamin, zvýšit úroveň hormonů dobré nálady, jako je endorfin, a snížit vysoký krevní tlak.
A to ještě není vše. Díky smíchu můžete vypadat dobře v očích ostatních.
Nedávná studie univerzity státu Penn ukázala, že když se usmíváte, nejen že se budete zdát oblíbenější a zdvořilejší, ale dokonce budete vypadat schopnější.
Takže kdykoliv chcete vypadat dobře a schopně, snížit stres nebo zlepšit své manželství, či mít pocit jako byste si právě dali celý náklaďák kvalitní čokolády - bez přibrání jediné kalorie -- nebo jako byste našli 25 táců v kapse starého saka, které jste na sobě neměli věky, nebo kdykoliv chcete získat nějakou speciální sílu, která pomůže vám a všem okolo žít delší, zdravější, šťastnější život, usmějte se. (Potlesk)
Jmenuji se Amit.
A před 18 měsíci, v době kdy jsem dělal jiný projekt pro Google, jsem předložil takový nápad týkající se galerií a umění své šéfce, která tu náhodou je, a ona souhlasila.
Trvalo to 18 měsíců.
Byla to spousta vyřizování a veselých příhod při jednání se 17 zajímavými galeriemi z 9 zemí.
Ale já se zaměřím na demo.
Existuje mnoho důvodů, proč jsme toto vytvořili.
Můj osobní důvod je jednoduše vysvětlen na tomto obrázku... Jedná se o dostupnost.
Vyrostl jsem v Indii.
Dostalo se mi skvělého vzdělání, na nic si nestěžuji -- ale neměl jsem přístup ke všem těmto galeriím a uměleckým dílům.
Když jsem začal cestovat a chodit do galerií, hodně jsem se naučil.
A zatímco jsem pracoval pro Google, pokoušel jsem se svou touhu zpřístupnit muzea spojit s technologií.
Tak jsme utvořili tým výborných lidí a začali jsme na tom pracovat.
Ukážu vám toto demo a popíšu vám pár zajímavých věcí, které se nám povedly od spuštění.
Jednoduše: přijdete na stránku GoogleArtProject.com.
Podíváte se na muzea, která jsou v nabídce.
Máte tu Uffizi, The Museum of Modern Art v New Yorku, the Hermitage, Rijksmuseum, muzeum Van Gogha.
Já vám ukážu jedno z mých oblíbených, Metropolitan Museum of Art v New Yorku.
Jsou dva způsoby jak vstoupit -- velmi jednoduché.
Kliknete a jste v muzeu.
Nezáleží na tom, kde se nacházíte. Bombaj, Mexiko, opravdu na tom nezáleží.
Prohlédnete si muzeum, bavíte se.
Chcete se v muzeu zorientovat?
Otevřete si jeho plán a jedním kliknutím přeskočíte.
Jste tam. Teď třeba můžete na konec chodby.
Nebo kamkoliv jinam. Je to zábava.
Můžete sami objevovat.
(Potlesk) Děkuji. Ještě jsem ale neukázal to nejlepší.
(Smích) Takže nyní se koukám na jedno z mých oblíbených děl. Žně od Pietera Bruegela z Metropolitan Museum of Art.
Vidíte tento symbol plus.
Pokud nám muzeum poskytlo tento obraz, dá se na něj kliknout.
Toto je jedno z děl.
Tady máte všechny údaje o díle.
Ti z vás, kteří se o umění opravdu zajímají, zde můžou kliknout. Já to nyní ale odstraním.
Toto je jedno z děl, které jsme zachytili něčím, čemu říkáme gigapixel technology.
Takže například tento obrázek má kolem 10 miliard pixelů.
Hodně lidí se mě ptá: "Co všechno lze vidět v 10 miliardách pixelů?"
Takže vám nyní ukážu, co všechno vám 10 miliard pixelů umožní.
Můžete si jednoduše přibližovat.
Tady například můžete vidět, že se zde lidé baví.
Tohoto chlápka zbožňuju, jeho výraz je k nezaplacení.
Ale poté chcete vidět opravdové detaily.
Takže jsem začal zkoumat a našel jsem, že se cosi děje tady.
A řekl jsem si: "Počkej to vypadá zajímavě."
Přiblížil jsem si to a všiml jsem si, že ty děti do něčeho tlučou.
Začal jsem bádat, mluvil jsem s pár lidmi, které znám z Metropolitan Museum of Art, a zjistil jsem, že je to údajně hra, která se nazývá mlácení husy, při které se husa bije klackem na masopustní úterý.
Údajně to byl oblíbený zvyk.
Nevím, proč to dělaly, ale něco jsem se o tom dozvěděl.
Nyní se můžete dostat opravdu k detailům, jako jsou tyto praskliny.
Teď jenom pro představu. Oddálím to, abyste viděli celý obrázek.
Toto jsme viděli a toto je celý obraz.
(Potlesk) To nejlepší ještě přijde, počkejte chvíli.
Tak pojďme se ještě jednou podívat do Museum of Modern Arts v New Yorku.
Další z mých oblíbených, Hvězdná noc.
Předchozí ukázka byla zajímavá detaily.
Ale co když chcete pozorovat jednotlivé tahy štětcem?
A co když chcete vidět, jak Van Gogh ve skutečnosti tvořil toto vrcholné dílo?
Stačí si přiblížit. Opravdu do největšího detailu.
Ukáži vám jednu z mých oblíbených částí malby. Zde můžu opravdu pozorovat jednotlivé praskliny.
Takto Hvězdnou noc doposud nikdo neviděl.
Nyní vám předvedu svoji další oblíbenou funkci.
Je tu toho více, ale nemám čas vám vše ukázat.
Toto je opravdu chytrá funkce. Jmenuje se Collections.
Kdokoliv z vás, kdokoliv... nezáleží, zda jste bohatí, nebo chudí, zda máte nóbl dům -- na tom nezáleží.
Můžete si vytvořit své vlastní muzeum na internetu, svoji vlastní sbírku ze všech dostupných děl.
Velice jednoduše, vstoupíte -- toto jsem nazval The Power of Zoom -- můžete si přiblížit co chcete.
Toto je obraz Vyslanci, který se nachází v National Gallery.
Můžete díla označit, poslat je svým přátelům a vyvolat debatu o vašich pocitech, které ve vás díla při prohlížení vyvolávají.
Takže abych to shrnul, pro mě samotného, nejdůležitější věc není to, že tohle všechno vám poskytne Google.
Vlastně ani to, že vám díla poskytnou galerie.
I když to bych asi neměl říkat.
Tato díla jsou výplodem jejich autorů.
A tento fakt pro mě byl velice inspirující.
Doufám, že v tomto digitálním médiu oceníme práci umělců a patřičně ji prezentujeme.
Nejčastější otázka, kterou mi lidé pokládají je "Udělal jsi to, abys napodobil zážitek z návštěvy galerie?"
Odpověď je ne.
Je to obohacení tohoto zážitku.
A to je vše. Děkuji.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk)
Jsem pediatr a anesteziolog živím se tedy uspáváním dětí.
(smích) Také přednáším na vysoké škole, publikum tedy uspávám zadarmo.
(smích) Nejvíce se ovšem věnuji léčbě bolesti v Dětské nemocnici Lucile Packardové v kalifornském Stanfordu.
Na základě své 20 až 25 let dlouhé praxe vám dnes chci říct, že bolest je nemoc.
Obvykle považujeme bolest za příznak nějaké nemoci. Většinou tomu tak opravdu je.
Je to příznak nádoru, infekce, zánětu, nebo důsledek operace.
Ale zhruba v 10 procentech případů kdy se pacient z nemoci zotaví, bolest přetrvá.
Trvá měsíce, mnohdy i roky. Když k tomu dojde, stává se bolest sama nemocí.
Ještě než vám povím, jak k tomu asi dochází a co se s tím dá dělat, chci vám ukázat, jak se cítí mí pacienti.
Představte si, že vás šimrám na ruce tímto pírkem, tak jako teď sebe.
Teď si představte, že se vás dotýkám tímhle.
Neodcházejte, prosím.
(smích) Úplně jiný pocit.
Ptáte se, jak to souvisí s chronickou bolestí?
Zkuste si teď představit obojí najednou.
Představte si, jaké by to bylo, kdybych se vás dotýkal tímto pírkem, ale mozek vám říkal, že cítíte tohle. Přesně to cítí pacienti trpící chronickou bolestí.
Nebo si představte něco ještě horšího.
Představte si, že lechtám tímto pírkem vaše dítě a mozek mu říká, že držím tenhle hořák.
Přesně tohle prožívala má pacientka Chandler, kterou vidíte na fotografii.
Jak vidíte, je to krásná, mladá žena.
Když jsem ji poznal, bylo jí 16 let a chtěla se stát profesionální tanečnicí.
Během jedné taneční zkoušky upadla na ruku a poranila si zápěstí.
Teď si asi podobně jako ona říkáte, že výron zápěstí nepředstavuje zásadní životní zlom.
Stačí stáhnout ruku elastickým obvazem, týden, dva polykat Ibuprofeny a tím to hasne.
V případě Chandler to však byl teprve začátek.
Takhle vypadala její ruka tři měsíce po zranění, kdy přišla na kliniku.
Jak vidíte, nemá normální barvu, je nafialovělá.
Na dotek byla mrtvolně studená.
Svaly byly ztuhlé - dystonické, jak říkáme my.
Bolest se jí šířila ze zápěstí do dlaně až ke konečkům prstů a od zápěstí k lokti, skoro až k rameni.
Nejhorší ale nebyla spontánní celodenní bolest.
Nejhorší bylo, že trpěla alodynií, což je odborný název jevu, který jsem demonstroval na příkladu s pírkem a hořákem.
I ten nejjemnější dotek, dotek ruky, nebo dokonce jen dotek rukávu, či oděvu jí působil nesnesitelnou pálivou bolest.
Jak se může nervový systém takhle zbláznit?
Jak je možné, že nervový systém špatně vyhodnotí neškodný podnět jako je dotek ruky a přemění to v tak nepříjemný pocit jako je dotyk plamene?
Zřejmě si představujete nervový systém jako domácí rozvody.
Ve zdech vašeho domu vedou kabely od vypínače ke svorkové skříni na stropě a ze svorkové skříně k žárovce.
Když zmáčknete vypínač, světlo se rozsvítí.
Když ho zmáčknete znovu, světlo zhasne.
Takhle si lidé většinou představují nervový systém.
Když se praštíte kladivem do palce, kabely v ruce, kterým říkáme nervy, přenesou informaci do svorkové skříně v míše, odkud nové kabely-nervy přenesou informaci až do mozku a vy si uvědomíte, že vás bolí palec.
Lidské tělo je ale pochopitelně ve skutečnosti mnohem složitější.
Mícha nefunguje jako svorková skříň, která prostě spojuje jeden nerv s dalším předáváním hnědých balíčků s chemickou informací - neurotransmiterů - hezky jeden po druhém. Místo toho jsou neurotransmitery rozptylovány třemi směry - do strany, nahoru a dolů, kde začnou reagovat se sousedními buňkami.
Tyto buňky, kterým se říká gliové, byly kdysi považovány za bezvýznamný stavební prvek míchy, který pouze drží všechny důležité části pohromadě, třeba nervy.
Ukazuje se však, že gliové buňky hrají zásadní roli v modulaci, zesílení a v případě bolesti i zkreslení smyslových vjemů.
Po aktivaci těchto gliových buněk
řídí jejich DNA syntézu nových bílkovin, které se uvolní a reagují se sousedními nervy. Ty začnou uvolňovat své neurotransmitery a ty zase aktivují sousední gliové buňky a tak to jde dál, dokud nevznikne pozitivní zpětnovazebná smyčka.
Skoro jako kdyby přišel někdo k vám domů a předělal elektrické vedení, takže až byste zapli vypínač, spláchl by záchod o tři patra níž, nebo by se zapla myčka, nebo vypnul počítač.
Zní to šíleně, ale přesně tak to je s chronickou bolestí.
Proto je bolest nemocí sama o sobě.
Nervový systém je tvárný.
Mění se a přeměňuje v reakci na podněty.
Co se s tím dá dělat?
Co dělat u případů podobných Chandler?
Léčba pacientů zatím není nijak dokonalá.
Léčíme je symptomatickými léky - prášky proti bolesti, které však na tento druh bolesti moc nezabírají.
Vezmeme aktivní nervy, které by aktivní být neměly a umrtvíme je lokálním anestetikem.
Zásadní je nasazení přísné a často i nepříjemné fyzické terapie a ergoterapie, díky nimž se poškozené nervy znovu naučí reagovat normálně na běžné aktivity a smyslové vjemy.
To vše dál podporujeme intenzivním psychoterapeutickým programem proti sklíčenosti, zoufalství a depresi, které vždy doprovázejí těžkou chronickou bolest.
S úspěchem, jak můžete vidět na tomto videu Chandler, která po dvou měsících od našeho setkání je schopna udělat přemet vzad.
Včera jsme byli na obědě, studuje tanec na zdejší střední škole na Long Beach a daří se jí skvěle.
Budoucnost je ještě optimističtější.
Je totiž příslibem vývoje nových léků, které už nebudou jen symptomatické, nebudou tedy nemoc jen maskovat, jako je tomu teď, ale budou ji léčit, půjdou přímo k jádru problému - napadnou gliové buňky, nebo škodlivé bílkoviny, které tyto gliové buňky produkují a uvolňují, čímž poškozují nervový systém, či jeho plasticitu, což vede ke zkreslení a zesílení smyslovému vjemu, jenž nazýváme bolestí.
Doufám tedy, že se v budoucnu naplní slova George Carlina, který řekl: "Má filozofie zní: bez bolesti není bolest."
Děkuji vám.
(potlesk)
Chci vás vzít na výlet do cizího světa.
Není to výlet, který vyžaduje světelné roky cestování, ale vede na místo, které je definováno světlem.
Je málo uvědomovaným faktem, že většina živočichů v našem oceánu vytváří světlo.
Strávila jsem většinu své kariéry studiem fenoménu zvaného bioluminiscence.
Studuji jej, jelikož si myslím, že jeho pochopení je rozhodující pro porozumění životu v oceánu, kde se většina bioluminiscence vyskytuje.
Také ji používám jako nástroj pro vizualizaci a sledování znečištění.
Ale hlavně jsem jí uchvácena.
Od mého prvního hloubkového ponoru, když jsem se klesla dolů a vypnula světla a viděla tu přehlídku ohňostrojů, byla jsem blázen do bioluminiscence.
Ale když jsem se vrátila z těch ponorů a chtěla sdílet ten zážitek pomocí slov, bylo to naprosto neadekvátní.
Potřebovala jsem nějak sdílet tu zkušenost přímo.
Když jsem poprvé na ten způsob přišla, bylo to v malé jednomístné ponorce zvané Deep Rover.
V následujícím videoklipu uvidíte, jak jsme stimulovali bioluminiscenci.
A první věc, kterou uvidíte, je protnutá obrazovka, která má asi metr napříč.
Vypravěč: Před ponorkou přijde špinavá obrazovka do styku s měkkým tělem živočichů hlubokého moře.
S vypnutým světlem ponorky je možné vidět jejich bioluminiscenci - světlo produkované při kontaktu se sítí.
Toto je poprvé, kdy to bylo natočeno.
Edith Widder: Natočila jsem to zesílenou videokamerou s citlivostí asi jako lidské oko plně přizpůsobené tmě.
Což znamená, že vidíte přesně to, co byste viděli při ponoru ve výzkumné ponorce.
Abych vám dokázala tento fakt, přinesla jsem bioluminiscentní plankton. Což je bezpochyby ztřeštěný pokus o živou ukázku.
(smích) Takže, pokud bychom mohli vypnout světla a mít co možná největší tmu, mám tu lahvičku£ s bioluminiscentním planktonem.
A vy si všimnete, že z něj žádné světlo nevychází, buď proto, že je mrtvý -- (smích) nebo proto, že ho potřebuji nějak rozvířit, abyste viděli, jak bioluminiscence opravdu vypadá.
(vzdechy) Ups. Pardon.
(smích) Trávím většinu svého času prací ve tmě; jsem na to zvyklá.
Dobrá.
To světlo bylo tvořeno bioluminiscentní obrněnkou; jednobuněčnou řasou.
Proč by jednobuněčná řasa měla být schopná produkovat světlo?
No, využívá ho při obraně před predátory.
Záblesk je jako volání o pomoc.
Nazývá se to bioluminiscenční poplašný systém. A podobně, jako u alarmu na vašem autě či domě, smyslem je zaměřit pozornost na vetřelce, s cílem jej dopadnout nebo vyplašit.
Je hodně zvířat, které používají tento trik, například tato ryba z čeleďi světlonošovitých.
Má světelná orgán pod očima.
Má vousy jako sumec.
A má další světelné orgánů, které zatím nevidíte, ale uvidíte je během minuty.
S ponorkou jsme museli tuto rybu docela dlouho nahánět, jelikož nejvyšší rychlost ryby je jeden uzel, což je také maximální rychlost ponorky.
Ale stálo to za to, protože jsme ji chytli ve speciálním zařízení, přinesli ji do laboratoře na lodi, a pak se vše ne této rybě rozsvítilo.
Je to neuvěřitelné.
Světelné orgány pod očima blikají.
Vousy tvoří záblesky.
Má světelné orgány na břiše, které také blikají, světlo na ploutvích.
Je to křik o pomoc; má to přitáhnout pozornost.
Je to fenomenální.
Normálně to neuvidíte, protože vyčerpáme luminiscenci, když je vytahujeme nahoru v sítích.
Jsou i další způsoby, jak se chránit pomocí světla.
Například tento garnát uvolňuje své bioluminiscenční chemikálie do vody, stejně jako oliheň nebo chobotnice vypouští inkoustový mrak.
Tím oslepí nebo vyruší predátora.
Tato malá oliheň je zvána "ohnivý střelec" pro svou schopnost dělat toto.
Teď to může vypadat jako chutné sousto, nebo prasečí hlava s křídly - (smích) ale pokud je napaden, produkuje světelné bombardování - vlastně, palbu fotonových torpéd.
Jen stěží jsem stihla vypnout světla, abyste mohli vidět ty chuchvalce světla dopadající na obrazovku, a pak už jen zářící.
Je to fenomenální.
Je spousta živočichů v širokém oceánu - většina z nich vytváří světlo.
A u většiny z nich poměrně dobře víme proč.
Používají to pro hledání potravy, přilákání partnera, pro obranu před predátory.
Ale když půjdete dolů až na dno oceánu, začnou se dít opravdu divné věci.
Některé z těchto zvířat byly nejspíš inspirací pro to, co jste viděli ve filmu Avatar, ale nemusíte cestovat na Pandoru, abyste to viděli.
Jsou to věci jako tyto.
Toto je zlatý korál, keř.
Roste velmi pomalu.
Vlastně se má zato, že některé z nich jsou staré i 3 000 let, což je také důvod, proč by mělo být zakázáno používání vlečných sítí.
Dalším důvodem je to, že tento keř úžasně září.
Takže, pokud se o něj otřete, kdekoli se jej doknete, dostanete toto blikající modrý-zelené světlo. Zkrátka dechberoucí.
A vidíte takové věci.
To vypadá jako něco z knihy Dr. Seusse - nejrůznější možné bytosti po celé ploše.
A tohle jsou sasanky.
Když do nich šťouchnete, stáhnou svá chapadla.
Ale když budete šťouchat dál, začnou produkovat světlo.
A nakonec to vlastně vypadá jako galaxie.
Produkuje tyto řetězce světla, pravděpodobně jako nějakou formu obrany.
Existují hvězdice, které vytváří světlo.
A také jsou malé hvězdice produkující pruhy světla, které tančí okolo jejich ramen.
Toto vypadá jako rostlina, ale ve skutečnosti je to živočich.
Ukotvuje se do písku nafouknutím balónku na konci svého těla.
Takže se dokáže udržet i ve velmi silných proudech, jak vidíte zde.
Ale pokud jej opatrně sebereme a přineseme do laboratoře a zmáčkneme ve spodní části těla, vyprodukuje světlo, které se šíří od stonku po špičku, a mění barvu ze zelené do modré.
Zbarvení a zvukové efekty jsou přidané pro zážitek ze sledování.
(smích) Ale nemáme představu, proč to dělá.
Zde je další příklad. Toto je také pérovník.
Pohybuje se pomocí malé hvězdice.
Je to zelená šavle světla.
A jako ten, který jste právě viděli, dokáže produkovat pruhy světla.
Když ho zmáčknete ve spodní části, pruhy jdou odspodu ke špičce.
Pokud stisknete špičku, jdou od špičky dolů.
Co si myslíte, že se stane, když ho zmáčknete uprostřed?
(vzdechy) Velice by mě zajímaly vaše teorie, čím si myslíte, že to je.
(smích) Takže v oceánu existuje něco jako "jazyk světla," a teprve mu začínáme rozumět. A jedním způsobem, jak to děláme, je napodobování různých zobrazení.
Zde je optické lákadlo, které jsme použili.
Říkáme mu elektronická medúza.
Je to jen 16 modrých LEDek, které můžeme naprogramovat na různé typy zobrazení.
A vidíme to kamerovým systémem zvaným Oko-v-moři, který jsem vynalezla. Využívá červené světlo neviditelné pro většinu zvířat, takže je nerušivý.
Chci vám ukázat některé z odpovědí, jež jsme získali od živočichů v hlubokém oceánu.
Kamera je černobílá.
Nemá vysoké rozlišení.
A co vidíte zde, je krabička návnady se spoustou - podobně jako šváby v oceánu - jsou tam stejnonožci všude kolem.
A přímo vpředu je elektronická medúza.
A když začne blikat, bude to porstě jedna z LEDek blikající vemi rychle.
Ale jakmile začne blikat - a bude vypadat velká, jelikož je blízko kamery - chci abyste se podívali sem.
je tam něco malého, co nám odpovídá.
K něčemu mluvíme.
Vlastně to vypadá jako starček převislý, a ve skutečnosti jsou tři.
Bylo to velmi konzistentní.
Toto bylo na Bahamách v hloubce asi 600 metrů.
Vlastně jsme tam měli chatovací místnost, protože jakmile se začne, mluví každý.
Myslím, že toto je garnát, který vypouští svou bioluminiscenční chemikálii do vody.
Ale skvělá věc je, že s ním mluvíme.
Nevíme, co mu říkáme.
Osobně si myslím, že je to něco sexy.
(smích) A nakonec vám chci ukázat některé z odpovědí, které jsme nahráli s první hloubkovou webovou kamerou, kterou jsme loni nainstalovali v Monterey Canyon.
Teprve jsme začali s analýzou všech těchto dat.
Nejdříve to bude zářící zdroj, který je jako světelkující bakterie.
Je to optický podnět, že je tam mršina na dně oceánu.
Takže přichází tento mrchožrout, což je velký žralok šedý.
Nemůžu tvrdit s jistotou, že ho sem přilákal ten optický zdroj, jelikož je tam i návnada.
Ale kdyby následoval zápach návnady, měl by přijít z jiného směru.
Vypadá to, že se snaží sníst elektronickou medúzu.
Je to 3,6 metru dlouhý žralok šedý.
To, co teď přijde, je z webové kamery a je to takovéto otáčivé zobrazení.
Je to poplašné zařízení.
A zde byl kalmar peruánský, mládě kalmara peruánského, necelé 2 metry.
Tohle je 900 m hluboko v Monterey Canyon.
Ale jestli je to poplašný alarm, nečekali byste, že zaútočí přímo na medúzu.
Měl by přece zaútočit na to, co útočí na medúzu.
Ale viděli jsme spoustu odpovědí jako je tato.
Tento chlápek je trochu víc hloubavý.
"Hej, počkej chvíli.
Mělo by tam být ještě něco jiného."
Přemýšlí o tom.
Ale je vytrvalý.
Stále se vrací.
Pak se na pár sekund vzdálí a ještě trochu přemýšlí a říká si: "Možná když přijdu z jiného úhlu."
(smích) Ne.
Takže to začínáme pomalu uchopovat, ale jsme teprve na začátku.
Potřebujeme zapojit více očí.
Takže pokud někdo z vás bude mít šanci potápět se v ponorce, určitě do ní vlezte a ponořte se.
Je to něco, co by měl mít každý na svém seznamu přání, jelikož žijeme na vodní planetě.
Více jak 90 procent, 99 procent obývaného prostoru na naší planetě je oceán.
Je to magické místo plné dechberoucích světelných show a bizarních a podivuhodných bytostí, cizích forem života, které můžete spatřit, aniž byste cestovali na jiné planety.
Ale pokud se do toho pustíte, nezapomeňte vypnout světla.
Ale varuji vás, je to návykové.
Děkuji.
(potlesk)
[Thomas Dolby] Čistě pro potěšení přivítejme půvabnou, rozkošnou a bilingvální Rachelle Garniez.
(potlesk) (zvonky) (trumpeta) [Rachelle Garniez] ♫ Když mě do náručí vezme ♫ ♫ Šeptá mi tiše a něžně ♫ ♫ Život vidím v růžových barvách ♫ ♫ Povídá mi o lásce ♫ ♫ Ve slovech běžného dne ♫ ♫ A vším co pro mě dělá ♫ ♫ Vstupuje do mého srdce a nitra ♫ ♫ Kousek štěstí ♫ ♫ Příčinu znám ♫ ♫ V životě je tu pro mě a pro něj jsem já ♫ ♫ Sám mi to řekl, přísahal na život ♫ ♫ A kdykoliv ho vidím ♫ ♫ Tak uvnitř cítím ♫ ♫ Své srdce bít ♫ (potlesk)
Jsem zvyklý považovat obecenstvo na TEDu za vynikající skupinu jedněch z nejvíce efektivních, inteligentních, intelektuálních, důvtipných, výřečných a inovativních lidí na světě.
A myslím si, že to tak je.
Nicméně, mám také důvod věřit, že mnoho, snad i většina, z vás si zavazujete boty nesprávně.
(Smích) Vím, že to tak zní absurdně.
Vím, že to zní směšně.
A věřte mi, že jsem žil ten samý smutný život až do doby před třemi lety.
Stalo se mi to, že jsem si koupil, podle mého dojmu, pár velice drahých bot.
Ale k těm botám jsem dostal kulaté nylonové tkaničky a nedokázal jsme je udržet zavázané.
Šel jsem tedy zpátky do obchodu a řekl jsem majiteli: "Ty boty mám rád, ale nesnáším tkaničky."
On se podíval a řekl: "Aha, vy je špatmě zavazujete."
Až do toho momentu jsem si myslel, že ve věku 50 let jedna z schopností, kterou jsem opravdu zvádl, bylo zavazování tkaniček.
Nechte mě to demonstrovat.
Tohle je způsob zavazování, který jsme se všichni učili.
Jak se ale ukázalo - děkuji.
Počkejte, je toho víc.
Jak se ukázalo, existuje silná a slabá forma uzlu a my jsme se učili slabou formu. A takhle na to.
Pokud roztáhnete boky u základu uzlu, uvidíte, že se klička bude orientovat dolů podél osy boty.
To je slabá forma uzlu.
Ale nebojte se.
Pokud začneme nanovo a jednoduše pokračujeme druhým směrem okolo kličky, dostaneme toto, silnou formu uzlu.
A pokud zatáhnete tkanice pod uzlem, všimnete si, že se klička orientuje podél příčné osy boty.
Toto je silná forma uzlu.
Rozvazuje se méně často. Zklame vás méně.
A nejenom to, vypadá to i lépe.
Ještě jednou to uděláme.
(Potlesk) Začněte normálně, pokračujte opačným směrem okolo smyčky.
To je trochu náročnější pro děti, ale řek bychm že to zvládnete.
Zatáhněte za uzel.
A je to: silná forma uzlu.
Abych pokračoval v duchu dnešního tématu, chtěl bych poukázat - a něco už víte - někdy malé vylepšení někde v životě může přinést obrovské výsledky někde jinde.
Žijte dlouho a prosperujte.
(Potlesk)
Myslím si, že nás data mohou učinit lidštějšími.
Sbíráme a vytváříme různé druhy dat o tom, jak žijeme své životy, a to nám umožňuje vyprávět úžasné příběhy.
Nedávno jeden moudrý teoretik médií napsal: "Kultura 19. století byla definována románem, kultura 20. století kinem a kultura 21. století bude definována rozhraním.
A já věřím, že se to tak stane.
Naše životy jsou řízeny daty a prezentace těchto dat je příležitost, jak můžeme vytvořit úžasná rozhraní vyprávějící velké příběhy.
Ukážu vám tedy několik projektů, na kterých jsem během posledních let pracoval a které reflektují naše životy a naše systémy.
Tento projekt se nazývá Vzory létání.
Díváte se na letový provoz nad severní Amerikou během 24 hodin.
Jak vidíte, všechno se ztmavuje a lidé jdou spát.
Následně vidíte, jak se nad západním pobřežím pohybují letadla, tyto noční lety míří na východní pobřeží.
A vidíte, jak všichni na východním pobřeží vstávají a následně letadla z Evropy, která přilétají v pravém horním rohu.
Všichni se pohybují z východního pobřeží na západní.
Vidíte, jak ze San Francisca a Los Angeles vylétají směrem na Havaj v levém dolním rohu.
Řekl bych, že je jedna věc, že je 140 tisíc letadel sledováno federální vládou v každém okamžiku, a něco jiného je, když vidíte systém, jak se odlétá a přilétá.
Toto je časosběrný snímek těch samých dat, ale obarvil jsem jej podle typu, takže můžete vidět různorodost letadel, která jsou na obloze nad námi.
Začal jsem tohle vytvářet, dal jsem to na Google Maps a přidal možnost přiblížit a vidět jednotlivá letiště a vzory, které se tam vyskytují.
Tady můžeme vidět, jak bílá reprezentuje nízké výšky a modrá vysoké výšky.
A můžete přibližovat. Tímto se díváme na Atlantu.
Můžete vidět toto velké přepravní letiště, kde se děje spousta věcí.
Můžete také přepínat mezi výškou, typem letadla a výrobcem.
Opět zde vidíte tu různorodost.
A můžete se pohybovat po mapě a vidět některá další letiště a různé dráhy, které mají.
Teď přejíždíme nad východní pobřeží.
Můžete vidět ten chaos na New Yorkem, kde se letečtí dispečeři musí vypořádat se všemi velkými letišti tak blízko sebe.
Pokud se v rychlosti oddálíme, můžeme opět vidět USA -- máte Floridu v pravém dolním rohu.
Přesuneme-li se nad západní pobřeží, vidíte San Francisco a Los Angeles -- a velké bezletové zóny napříč Nevadou a Arizonou.
A tady jsme my v L.A. a dole v Long Beach.
Začal jsem si též všímat různých parametrů, protože si můžete vybrat, co chcete z dat získat.
Tady se díváme na stoupající lety vůči klesajícím.
A můžete vidět, jak se v průběhu času letiště mění.
Vidíte určité vzory, které se začínají objevovat na spodu obrazovky.
A můžete vidět, jak letiště v určitý moment vlastně změní směry.
Tohle je další projekt, na kterém jsem pracoval v laboratoři pro sledování měst na MIT.
Tohle zobrazuje mezinárodní komunikaci.
Takto New York komunikuje s dalšími mezinárodními městy.
Vystavili jsme tohle jako živý glóbus v Muzeu moderních umění v New Yorku na výstavu Návrh elastické mysli.
A mělo to živá data s 24 hodinových rozsahem, takže jste mohli vidět měnící se průběh a nějaké demografické informace přicházející z dat AT&T.
Tohle je další projekt, na kterém jsem spolupracoval s laboratoří pro sledování měst a CurrentCity.org.
Je to vizualizace poslaných SMS zpráv ve městě Amsterdam.
Vidíte tady denní výkyvy lidí posílajících SMS zprávy z různých částí města, než se přiblížíme k silvestrovské půlnoci, kdy všichni posílají "Šťastný nový rok!"
(Smích) Tohle je interaktivní nástroj, kterým můžete pohybovat a sledovat různé části města.
Tady se díváme na jinou událost, Den královny.
A opět zde vidíte denní průtoky lidí posílajících SMS zprávy z různých částí města.
A pak vidíte, jak se lidé začnou scházet uprostřed města, aby oslavili noc před tímto dnem, což se děje přímo tady.
A pak můžete vidět, jak lidi slaví následující den.
A můžete si to zastavit a posunovat čas, abyste viděli různé fáze.
Teď se podíváme na něco úplně jiného.
Někteří z vás to možná poznají.
Tohle je mechanický stroj na hraní šachu barona Wolfganga von Kempelena.
A je to tento úžasný robot, který hraje výborně šachy, s jednou výjimkou: ve skutečnosti to robot není.
V té krabici totiž sedí beznohý člověk a ovládá hráče šachu.
To bylo inspirací pro webovou službu Amazonu nazvanou Mechanický Turek -- pojmenovanou podle tohoto chlápka.
Je to založeno na předpokladu, že existují určité věci, které jsou snadné pro člověka, ale opravdu obtížné pro počítač.
Vytvořili tedy tuto webovou službu a řekli: "Každý programátor může napsat kousek kódu a nabourat se do myslí tisíců lidí."
Mé vědátorské já si pomyslelo: "Wow, to je úžasné.
Můžu se nabourat do myslí tisíců lidí."
Ale moje druhé já si pomyslelo: "To je strašné. To je úplně bizarní.
Co tohle znamená pro budoucnost lidstva, kde jsme všichni napojeni na tohoto borga?"
Možná jsem byl příliš extrémní.
Ale co to znamená, když nemáme kontext toho, na čem pracujeme, a pracujeme jenom na těchto dílčích částech?
Vytvořil jsem tedy tento kreslící nástroj.
Požádal jsem lidi, ať nakreslí ovečku, která se dívá vlevo.
A řekl jsem: "Zaplatím vám za váš příspěvek dva centy."
A začal jsem sbírat ovečky.
A nasbíral jsem mnoho různých ovcí.
Opravdu mnoho ovcí.
Vzal jsem prvních 10 tisíc ovcí, které jsem posbíral, a dal jsem je na stránku TheSheepMarket.com, kde si můžete koupit sbírku 20 ovcí.
Nemůžete si vybrat jednotlivou ovci, ale můžete si koupit blok známek jako komoditu.
A když se podíváte na celou mřížku, vidíte vlastně, když sledujete každou jednotlivou ovci, to lidství za tímto obrovsky mechanickým procesem.
Myslím si, že je opravdu zajímavé sledovat lidi, jak prochází touto kreativní dřinou -- něco, s čím se všichni můžeme ztotožnit, tento kreativní proces, kdy se snažíte vymyslet něco z ničeho.
Myslím si, že bylo opravdu zajímavé porovnávat lidství vůči této masivní rozdělené mřížce.
Opravdu úžasné, co někteří lidi udělali.
Mám tady několik statistik o projektu.
Průměrná rychlost 11 ovcí za hodinu, což by znamenalo plat 69 centů na hodinu.
Zamítli jsme 662 ovcí, které nevypadaly jako ovce a byly tudíž vyloučeny ze stáda.
(Smích) Čas strávený kreslením se pohyboval od 4 vteřin do 46 minut.
To vám dává představu o různých druzích motivace a odhodlání.
Celkem do projektu přispělo 7599 lidí, tedy unikátních IP adres -- takže zhruba tolik lidí přispělo.
Ale jenom jeden z těch 7599 napsal tohle.
[Proč? Proč tohle děláš?] Což mě docela překvapilo.
Čekal jsem, že se lidé budou zajímat "Proč jsem nakreslil ovci?"
A to je, myslím si, docela logická otázka.
Je mnoho důvodů, proč jsem vybral ovce.
Ovce byly první zvířata, které byly krmeny mechanicky zpracovanými vedlejšími produkty, první, které byly výběrově chovány kvůli produktovým značkám, první, které byly klonovány.
Zjevně bereme ovce jako následovníky.
A v knize "Malý princ" je tento odkaz, kdy princ požádá vypravěče, aby nakreslil beránka.
Kreslí jednoho beránka za druhým.
Vypravěč ho ale uspokojí, až když nakreslí krabici.
A řekne: "Není to o vědeckém vykreslení ovce.
Je to o naši vlastní interpretaci a vytvoření něčeho odlišného."
To se mi líbí.
Tohle je klip z filmu Charlieho Chaplina "Moderní doba".
Ukazuje, jak se Charlie Chaplin vypořádává s velkými změnami, které přinesla průmyslová revoluce.
Takže už neexistovali ševci, ale lidé přilepující podrážky na boty.
A celá idea vztahu člověka k práci se zásadně změnila.
Napadlo mě, že by bylo zajímavé rozdělit tento klip na 16 dílků a dát je Mechanickému Turkovi s kreslícím nástrojem.
To v podstatě umožnilo -- to, co vidíte nalevo, je původní snímek, a napravo vidíte, jak tento snímek překreslilo 16 lidí, aniž by věděli, co dělají.
A to bylo inspirací pro projekt, na kterém jsem pracoval s kamarádem Takashi Kawashimou.
Rozhodli jsme se využít Mechanického Turka přesně pro to, k čemu je určen, tedy k vytváření peněz.
Vzali jsme tedy stodolarovou bankovku a rozdělili ji na 10 tisíc kousíčků a naplnili jsme jimi Mechanického Turka.
Požádali jsme lidi, aby nakreslili, co vidí.
Ale nebylo žádné kritérium podobnosti k ovci.
Lidé, ať kreslili hubenou postavu nebo usměvavou tvář, to vlastně nakreslili do bankovky.
Tady vidíte reprezentaci toho, jak dobře lidé udělali to, oč byli požádáni.
Vzali jsme tedy tyto stodolarové bankovky a dali jsme je na stránku TenThousandCents.com, kde se můžete podívat na všechny jednotlivé příspěvky.
Můžete také vyměnit skutečné stodolarovky za falešné a přispět tím na projekt počítače za sto dolarů, který je též znám jako Notebook pro každé dítě (One Laptop Per Child).
Tady jsou opět vidět všechny příspěvky.
Jak vidíte, někteří lidé vytvořili nádherné bodové kresby jako tato nahoře -- strávili spoustu času tvorbou realistických verzí.
A jiní lidé zase kreslili hubené postavy či smějící se tváře.
Tady napravo uprostřed vidíte, jak někdo píše "$0.01!!!
Opravdu?" To je vše, co za tohle dostanu?
(Smích) Poslední projekt typu Mechanický Turek, o kterém vám povím, se nazývá Kolo za dva tisíce.
Spolupracoval jsem na tom s Danielem Massey.
Možná poznáte tyto dva chlápky.
To jsou Max Mathews a John Kelly z Bell Labs v 60. letech, kdy vytvořili píseň "Daisy Bell," což byla první píseň zpívaná počítačem na světě.
Můžete ji znát z filmu "2001: Vesmírná odysea."
Když na konci filmu HAL umírá, začne zpívat tuto píseň jako odkaz na okamžik, kdy se počítače staly lidské.
Tuto píseň jsem upravili.
Takto ten zvuk vypadal.
Rozdělili jsme všechny jednotlivé noty v písni a také všechny hlásky.
Daisy Bell: ♫ Daisy, Daisy ... ♫ Pak jsem vzali všechny tyto jednotlivé kousky a zadali jsme je jako vstup do dalšího Turka.
Takto to vypadalo, když jste přišli na stránku.
Zadali jste svůj kód, nejprve otestovali mikrofon.
Pak jste dostali jednoduchý zvukový klip.
(Troubení) A pak jste se to snažili co nejlépe napodobit svým hlasem.
Po poslechnutí a ověření toho, co jste zadali, jste mohli bez dalších kroků výsledek odeslat do Mechanického Turka.
Tohle jsme dostali zpátky z první sady nahrávek.
Nahrávka: ♫ Daisy, Daisy ♫ ♫ řekni mi své ano ♫ ♫ jsem už napůl šílený ♫ ♫ v lásce k tobě utopený ♫ ♫ nebude to svatba se stylem ♫ ♫ nemám na koně s kočárem ♫ ♫ budeš ale sladká, větrem pocuchaná ♫ ♫ na tandemu pro nás dva. ♫ James Surowieki měl tuhle myšlenku ohledně vědomí davů, která říká, že skupina lidí je chytřejší než libovolný jednotlivec.
Chtěl jsme zjistit, jak se tohle projevuje při kolaborativní a distribuované tvorbě hudby, kdy nikdo netuší, na čem vlastně pracuje.
Pokud půjdete na BicycleBuiltforTwoThousand.com, uslyšíte, jak všechny tyto zvuky zní dohromady.
Omlouvám se za tohle.
(Zvuk) Sbor: ♫ Daisy, Daisy ♫ ♫ řekni mi své ano ♫ ♫ jsem už napůl šílený ♫ ♫ v lásce k tobě utopený ♫ ♫ nebude to svatba se stylem ♫ ♫ nemám na koně s kočárem ♫ ♫ ale budeš sladká, větrem pocuchaná ♫ ♫ na tandemu pro nás dva. ♫ Když se na chvíli vrátíme zpět, do doby, kdy jsem studoval na UCLA, pracoval jsem i na místě zvaném Centrum pro snímání vnitřních sítí.
(CENS) A psal jsem program pro vizuální laserové skenery.
V podstatě pohyb v 3D prostoru.
A to viděl režisér z Los Angeles, který se jmenuje James Frost, a řekl: "Počkej,
myslíš, že můžeme natáčet hudební video, aniž bychom vlastně použili video?"
Přesně to jsme udělali.
Vytvořili jsme hudební video pro jednu z mých oblíbených kapel, Radiohead.
A myslím, že jedna z mých oblíbených částí tohoto projektu nebylo jenom natáčet video pomocí laserů, ale i to, že jsme pak otevřeli zdrojový kód a zpřístupnili jsme ho v rámci Google Code, kde si lidé mohou stáhnout nějaká data a zdrojový kód a vytvořit si tím vlastní verzi.
A lidé vytvářeli opravdu zajímavé věci.
Toto jsou dvě mé nejoblíbenější: Nástěnka Thom Yorke a LEGO Thom Yorke.
Kanál YouTube plný lidí posílajících opravdu zajímavý obsah.
Nedávno někdo dokonce vytiskl hlavu Thom Yorke trojrozměrně, což je trošku děsivé, ale docela pěkné.
A jak jsem tak viděl, jak všichni vytvářejí úžasné věci, a pochopil, na čem vlastně pracují, chtěl jsem se pokusit vytvořit kolaborativní projekt, kde by lidé spolupracovali a něco vytvářeli.
Potkal jsem režiséra videoklipů, který se jmenuje Chris Milk.
Začali jsme si pohrávat s myšlenkami na vytvoření kolaborativního projektu na hudební video.
Ale věděli jsme, že potřebujeme správnou osobu, která by nás popoháněla, abychom něco vytvořili.
Tak jsme ten nápad na pár měsíců nechali být.
Nakonec si popovídal s Rickem Rubinem, který zrovna dokončoval poslední album Johnnyho Cashe s názvem "Není žádný hrob."
(Ain't No Grave) Slova k úvodní písni jsou "Není hrob, který může udržet mé tělo."
Řekli jsme si, že tohle je ten správný projekt, abychom vytvořili kolaborativní vzpomínku a virtuální oživení Johnnyho Cashe.
Spojil jsem se se svým dobrým kamarádem Ricardem Cabellem, známým též jako Mr. doob, který je o dost lepší programátor než já, a on vytvořil tento úžasný Flashový nástroj pro kreslení.
Jak víte, animace je série obrázků.
Takže jsme prostříhali několik archivních záběrů Johnnyho Cashe a při 8 snímcích za sekundu jsme lidem umožnili nakreslit snímek, který se proplete do tohoto dynamicky měnícího se hudebního videa.
Nemáme teď čas, abych vám to pustil celé, ale chci vám ukázat dvě krátké ukázky.
Jedna je na začátku toho videa.
Po ní následuje krátký klip, ve kterém lidé, kteří se projektu zúčastnili, o něm krátce hovoří.
(Hudba) (Video) Johnny Cash: ♫ Není hrob, ♫ ♫ který může udržet mé tělo. ♫ ♫ Není hrob, ♫ ♫ který může udržet mé tělo. ♫ ♫ Když slyším zvuk trumpet, ♫ ♫ vylezu ven ze země. ♫ ♫ Není hrob, ♫ ♫ který může udržet mé tělo. ♫ (Potlesk) Neznám lepší způsob, jak uctít tohoto muže, než něco vytvořit pro jednu z jeho písní.
Účastník 1: Byl jsem velmi smutný, když zemřel.
A říkal jsem si, že by bylo úžasné, opravdu úžasné přispět něčím k jeho památce.
Účastník 2: Díky tomuhle může být jeho poslední nahrávka živoucí, dýchající vzpomínkou.
Účastník 3: V každém snímku, který nakreslili fanoušci, každém jednotlivém snímku je velmi silný cit.
Účastník 4: Viděl jsem je všechny, z Japonska, Venezuely, USA, od Knoxville až po Tennessee.
Účastník 5: Tím, jak je každý snímek odlišný od jiného, je to velmi osobní.
Účastník 6: Když jsem se na to video díval ve svém pokoji, nějak jsem nechápal ten začátek.
Ale pracoval jsem přes všechny problémy, až se všechny mé souboje, které jsem bojoval uvnitř obrázku, začaly všechny samy vyjasňovat.
Takže když vím, co pak dělám, vidím ten smysl a přichází s ním plno světla a tmy.
A tato zvláštní cesta je to, co mám vlastně rád i na hudbě Johnnyho Cashe.
Je to souhrn jeho celého života, všech věcí, které se staly -- dobrých i zlých.
Posloucháte něčí životní příběh.
AK: Když půjdete na stránku JohnnyCashProject.com, uvidíte nahoře přehrávat video.
A pod ním jsou všechny jednotlivé rámečky, které lidé do projektu přidali.
Ještě to zdaleka není hotové, ale je to probíhající projekt, na kterém mohou lidé stále spolupracovat.
Pokud najedete na některý z těchto jednotlivých náhledů, uvidíte toho, kdo nakreslil daný náhled, a odkud pochází.
A pokud najdete takový, který se vám líbí, můžete na něj kliknout a otevře se vám informační panel, kde můžete hodnotit tento rámeček, což mu pomůže v cestě vzhůru.
A také uvidíte, jakým způsobem byl nakreslen.
Opět si to můžete přehrát a zobrazit příspěvek.
Navíc je zde napsáno jméno umělce a jeho lokace, jak dlouho to kreslil.
Můžete také vybrat styl. Tento byl označen jako "Abstraktní".
Ale je zde několik rozdílných stylů.
Videa můžete setřídit několika různými způsoby.
Můžete říct: "Chci vidět tuto bodovou kresbu nebo skicovanou verzi nebo tu realistickou verzi.
A pak je to opět abstraktní verze, která je nakonec trošku bláznivá.
Poslední projekt, o kterém chci hovořit, vznikl opět ve spolupráci s Chrisem Milkem.
Nazývá se "Centrum divočiny."
Je to online hudební video pro skupinu Arcade Fire.
Chris a já jsme okouzleni potenciálem dnešních moderních webových prohlížečů, kde máte HTML5 audio a video a sílu JavaScriptu, který se vykresluje úžasně rychle.
Chtěli jsme posunout myšlenku hudebního videa, které je určeno pro web, za hranici okna formátu 4:3 nebo 16:9 a pokusit se pohrát si s choreografií po celé obrazovce.
Ale především si myslím, že jsme chtěli vytvořit zážitek, který je naprosto odlišný od projektu Johnny Cash, kde malá skupina lidí strávila spoustu času vytvářením něčeho pro všechny.
Co když se raději zapojíme málo, ale dodáme něco, co je unikátní pro každého, kdo se zapojí?
Projekt začíná tím, že vás požádá o zadání adresy domu, ve kterém jste vyrostli.
Zadáte tedy adresu -- a to vlastně vytvoří hudební video specifické pro vás, přičemž použije Google mapy a Streetview obrázky při tvorbě animace.
Tohle byste tedy měli raději sledovat doma s vlastní adresou, ale dám vám alespoň malou ukázku toho, co můžete očekávat.
(Video) Win Butler: ♫ Naše životy se rychle mění ♫ ♫ Naše životy se rychle mění ♫ ♫ Doufaje, že něco čistého přetrvá ♫ ♫ Doufaje, že něco čistého přetrvá ♫ ♫ Ooh byli jsme zvyklí čekat ♫ ♫ Ooh byli jsme zvyklí čekat ♫ ♫ Ooh byli jsme zvyklí čekat ♫ ♫ Někdy to vůbec nepřišlo ♫ ♫ Někdy to vůbec nepřišlo ♫ ♫ Pořád se zmítáme v bolesti ♫ ♫ Byli jsme zvyklí čekat ♫ ♫ Byli jsme zvyklí čekat ♫ ♫ Byli jsme zvyklí čekat ♫ Myslím si, že pokud je něco, co stojí z mého dnešního povídání za zmínku, je to, že prezentace může být silný nástroj na vyprávění.
A jak budeme získávat čím dál více osobně a sociálně relevantních dat, budeme mít možnost, či možná dokonce povinnost, zachovat lidství a vyprávět úžasné příběhy při objevování a vzájemné spolupráci.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Příběh, o který se s vámi chci dnes podělit, je pro mě jako íránského umělce výzvou, pro mě jako íránskou umělkyni pro mě jako íránskou umělkyni v exilu.
Vše má svoje plusy a mínusy.
Na té odvrácené straně je fakt, že lidé jako já neuniknou politice.
Každý íránský umělec je, v různé podobě, politický.
Politika vymezila naše životy.
Žijete-li v Íránu, jste vystaveni cenzuře, pronásledování, vězení, mučení -- a někdy popravám.
Žijete-li venku, jako já, musíte se vyrovnat s životem v exilu -- bolestí touhy a odloučením od těch, které milujete, od své rodiny.
Proto nemůžeme nalézt morální, emocionální psychologický ani politický prostor, abychom se vzdálili od toho, co je reálné, od odpovědnosti ke společnosti.
A kupodivu se tak umělec jako já nalézá v pozici hlasu, mluvčího svého lidu, přestože nemám přístup k vlastní domovině.
Lidé jako já bojují na dvou odlišných frontách.
Jsme kritičtí vůči Západu, tomu, jak Západ vnímá naši identitu -- vůči obrazu, který si o nás vytváří, o našich ženách, naší politice, našem náboženství.
Zakládáme si na tom a trváme na respektu.
Ale zároveň bojujeme na druhé frontě.
To jest proti našemu režimu, naší vládě -- naší hrozné vládě, která je schopna učinit jakýkoliv zločin, aby zůstala u moci.
Naši umělci riskují.
Jsme v nebezpečí.
Představujeme hrozbu pro řád, který nastolila vláda.
Ale paradoxně touto situací nás všechny posílila, neboť jsme, jakožto umělci, považováni za centrum kulturního, politického a společenského diskurzu v Íránu.
Jsme zde, abychom inspirovali, provokovali mobilizovali, abychom svému lidu přinesli naději.
Jsme reportéři svého lidu a jsme komunikační kanály se zbytkem světa.
Umění je naší zbraní.
Kultura je formou odporu.
Někdy závidím západním umělcům svobodu jejich výrazu.
Protože se mohou oprostit od politiky.
Od toho, že slouží jen jednomu publiku, zejména západní kultuře.
Ale také se o Západ bojím, protože vidím, že v této zemi, v tomto západním světě, který máme, riskuje kultura to, že se mění v zábavu.
Naši lidé jsou závislí na našich umělcích a kultura je mimo rámec komunikace.
Moje umělecká dráha začala na velmi, velmi osobním místě.
Nezačala jsem tím, že bych komentovala dění ve své zemi.
První, co vidíte, je z doby, kdy jsem se poprvé vrátila do Íránu po dlouhých 12-ti letech.
Bylo to po Islámské revoluci roku 1979.
Když jsem v Íránu nebyla, snesla se na něj Islámská revoluce a naprosto změnila celou zemi z perské kultury na islámskou.
Vrátila jsem se hlavně proto, abych se znovu setkala s rodinou, abych se s ní znovu spojila a oznámila, že jsem našla svoje místo ve společnosti.
Místo toho jsem našla naprosto zideologizovanou zemi, kterou jsem vůbec nepoznávala.
Co víc - začalo mě to zajímat; tím, že jsem čelila vlastním osobním dilematům a otázkám, jsem se pohroužila do studia Islámské revoluce -- a jak skutečně neuvěřitelně změnila životy íránských žen.
Zjistila jsem, že téma íránských žen je zajímavé, v jistém smyslu se íránské ženy, z historického hlediska, zdají reprezentovat politickou proměnu.
Takže určitým způsobem, studováním žen, můžete číst stukturu a ideologii země.
Vytvořila jsem skupinu prací, které v ten moment vyjadřovaly mé osobní životní otázky, a přesto přenesly moji práci do širšího kontextu -- téma mučednictví, otázka těch, kdo dobrovolně stanuli na té křižovatce lásky k bohu, víry, ale i násilí, zločinu a krutosti.
Pro mě se to stalo neuvěřitelně důležitým.
A stále jsem byla v té neobvyklé pozici.
Byla jsem cizinec, který se vrátil do Íránu najít svoje místo, ale nebyla jsem v pozici, kdy bych mohla být kritická vůči vládě nebo ideologii Islámské revoluce.
To se pomalu změnilo, když jsem našla vlastní hlas a objevila věci, o kterých jsem netušila, že je kdy objevím.
Tak se mé umění stalo trošku kritičtější.
Můj nůž o trochu ostřejší.
A zařadila jsem se do života v exilu.
Jsem kočovný umělec.
Pracuji v Maroku, v Turecku, v Mexiku.
Jdu kamkoliv, kde mohu hrát, že je to Írán.
Teď točím filmy.
Minulý rok jsem dokončila film nazvaný "Ženy bez mužů."
"Ženy bez mužů" se obrací k historii, ale k jiné části naší íránské historie.
K roku 1953, kdy americká CIA využila převratu a odstranila demokraticky zvoleného předsedu vlády, Dr. Mosaddeka.
Tuto knihu napsala íránská žena, Shahrnush Parsipurová.
Je to magickorealistický román.
Tato kniha je zakázaná a autorka strávila pět let ve vězení.
Moje posedlost touto knihou, a důvod, proč jsem ji zpracovala jako film, je způsobena faktem, že zároveň oslovuje otázku ženství v Íránu-- tradičně i historicky --- a otázku čtyř žen, které hledají ideu změny, svobody a demokracie -- zatímco Írán, jako by byl zároveň další postavou, také bojoval o ideu svobody a demokracie a nezávislosti na cizích zásazích.
Natočila jsem tento film, protože jsem cítila, že je důležité říci Západu o naší historii, o historii naší země.
Každý z vás vypadá, že si pamatujete na Írán po Islámské revoluci.
Tento Írán byl kdysi světskou společností, která byla demokratická, a tato demokracie nám byla ukradena americkou vládou, britskou vládou.
Tento film také promlouvá k íránskému lidu a žádá je, aby se vrátili ke své historii a podívali se na sebe, než se stanou příliš islamizovanými -- na způsob, jak jsme vypadali, jak jsme hráli hudbu, jak jsme měli nějaký intelektuální život.
Ale hlavně na způsob, jakým jsme bojovali za demokracii.
Tohle jsou nějaké záběry z mého filmu.
Tohle jsou některé z fotografií z převratu.
Natočili jsme tento film v Casablance, znovu jsme natočili všechny záběry.
Tento film zkusil najít rovnováhu mezi vyprávěním politického příběhu a také příběhu žen.
Jako v prvé řadě vizuální umělec se nejvíce zajímám o vytváření umění -- o vytváření umění, které přesahuje meze politiky, náboženství, otázky feminismu, a stává se důležitým, nadčasovým, univerzálním dílem.
Výzvou je pro mě, jak to udělat.
Jak říci politický příběh, ale i alegorii.
Jak vámi pohnout pomocí emocí, ale zároveň vás donutit přemýšlet.
Tohle jsou některé obrázky a postavy z filmu.
Teď přichází zelená revoluce -- léto roku 2009, kdy byl můj film vydán -- v ulicích Teheránu začíná povstání.
Neuvěřitelně ironické je to, že období, které jsme se pokusili zachytit ve filmu, nářek za demokracii a sociální spravedlnost, se teď opakuje znovu v Teheránu.
Zelená revoluce významně inspirovala svět.
Přinesla mnoho pozornosti na všechny ty íránské obyvatele, kteří se postavili za lidská práva a bojovali za demokracii.
Nejvýznamnější pro mě byla, znovu, přítomnost žen.
Jsou pro mě nesmírně inspirativní.
Pokud byly v Islámské revoluci obrazy žen submisivní a neměly ohlas, teď naopak vidíme novou ideu feminismu v ulicích Teheránu -- ženy vzdělané, pokrokové, vyjaté z tradice, sexuálně otevřené, nebojácné a seriózně feministické.
Tyto ženy a tito mladí muži spojili Íránce napříč světem, uvnitř i venku.
Pak jsem objevila, proč čerpám tolik inspirace z íránských žen.
Že, za všech okolností, ony posunuly hranice.
Ony čelily autoritám.
Ony zlomily každé pravidlo tím nejmenším i největším způsobem.
A znovu se osvědčily.
Stojím tu, abych řekla, že íránské ženy našly nový hlas a jejich hlas mi dává můj hlas.
A je nesmírnou ctí být íránskou ženou a íránskou umělkyní, přestože teď musím pracovat pouze na Západě.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Před pár týdny jsem byl v Saúdské Arábii.
Jako muslim jsem nejdříve chtěl jet do Mekky a vidět Kábu, nejvzácnější svatyni islámu.
Oblékl jsem si obřadní roucho, vydal jsem se k Velké mešitě, pomodlil jsem se tam, vykonal všechny rituály.
Ale, krom oné duchovní stránky, jsem si v Kábě všiml jedné drobnosti, která mě velmi zaujala - neoddělování pohlaví.
Tedy, že se tam muži i ženy modlí společně na jednom místě.
Společně vykonávají tawaf, obcházení Káby.
Společně se modlí.
A pokud se ptáte, proč o tom vůbec mluvím, musíte se podívat na zbytek Saúdské Arábie. Je to země, která striktně odděluje obě pohlaví.
Jinak řečeno, muži nemají co dělat v prostoru, kde se nacházejí ženy. Všiml jsem si nečeho legračního.
Opustil jsem Kábu, abych si dal něco k jídlu v centru Mekky.
Zamířil jsem do nejbližšího Burger Kingu.
A tam byla samostatná část pro muže, pečlivě oddělená od prostoru pro ženy.
A já si musel objednat, zaplatit a najíst se v mužské části.
"To je zvláštní," řekl jsem si, "můžete se mísit s příslušníky opačného pohlaví u posvátné Káby, ale ne v Burger Kingu."
Jak ironické. Ironické, a myslím že také velmi názorné.
Protože Kába a rituály s ní spojené jsou pozůstatky z nejrannějšího období Islámu, z časů proroka Mohameda.
A pokud by tehdy byl kladen důraz na oddělení mužů a žen, byly by tomu rituály kolem Káby uzpůsobeny.
Očividně to ale tehdy nikoho nezajímalo.
Takže máme právě takovéto rituály.
To podle mě potvrzuje i to, že izolace žen a rozdělení společnosti není něco, co byste našli v Koránu, samotném jádru islámu -- posvátném jádru islámu, ve které všichni muslimové, včetně mě, věří.
Myslím, že není náhoda, že tuto myšlenku nenajdete v samotných počátcích islámu. Protože mnoho učenců, kteří studují dějiny islámského myšlení -- muslimští učenci, i ti ze Západu -- věří, že tato zvyklost, fyzické oddělení mužů a žen, se v islámu vyvinula až později, jak muslimové přijímali některé existující blízkovýchodní kultury a tradice.
Izolace žen byla ve skutečnosti byzantská a perská zvyklost, kterou muslimové přejali a učinili z ní část svého náboženství.
A to je jen jeden příklad mnohem většího fenoménu.
To, čemu říkáme islámské právo, nebo islámská kultura -- a islámských kultur je ve skutečnosti mnoho -- ta v Saudské Arábii je velmi odlišná od té turecké, nebo istanbulské, odkud pocházím.
Ale stejně, pokud mluvíme o muslimské kultuře, ta má své jádro, božské poselství, které bylo u zrodu tohoto náboženství,
ale mnoho tradic, pojmů, mnoho zvyků přibylo až časem.
Byly to především blízkovýchodní tradice -- středověké tradice.
A já vidím dvě důležitá poselství, dvě lekce, které bychom si měli uvědomit.
Zaprvé, muslimové -- zbožní, konzervativní, věřicí muslimové, kteří chtějí být oddaní své víře -- by neměli lpět na všem ze své kultury, a myslet si, že to je boží přikázání.
Možná, že některé tradice jsou špatné a je potřeba je změnit.
Na druhé straně, Západ, který v islámu vidí předně některé znepokojivé aspekty, by měl pochopit, že to není něco, co islám nařizuje.
Možná je to blízkovýchodní kultura, která se pomíchala s islámem.
Třeba taková ženská obřízka.
Je to něco strašného, hrozného.
Jde v podstatě o operaci, která zabraňuje ženám mít požitek ze sexu.
A lidé na západě, kteří se s tím nikdy dřív nesetkali, narazili na tyto praktiky u některých muslimských komunit, které se přistěhovaly ze severní Afriky.
A řeknou si, "Bože, jak hrozné je náboženství, které nařizuje něco takového."
Ale když se podíváte na ženskou obřízku, zjistítě, že nemá s islámem nic společného, je to prostě severoafrický zvyk, starší než islám.
Existuje po tisícelití.
A pochopitelně jej praktikují i někteří muslimové. Muslimové v severní Africe, nikde jinde.
Ale praktikují jej i nemuslimské komunity v severní Africe -- Animisté, někteří křesťané a dokonce je znám i jeden židovský kmen, který provádí ženskou obřízku.
Takže to, co se může zdát jako problém islámu může ve skutečnosti být tradicí kterou muslimové pouze převzali.
Totéž platí o vraždách ze cti, což je často se objevující téma v západních mediích -- a které jsou, samozřejmě, příšernou tradicí.
Tento zvyk vskutku najdete v některých muslimských komunitách.
Ale v nemuslimských komunitách na Blízkém východě, jako jsou některé křesťanské nebo Východní komunity, najdete ty samé zvyky. Měli jsme jeden tragický případ vraždy ze cti
v komunitě tureckých Arménů před několika měsíci.
Toto jsou příklady z kultury obecně, ale zajímavé je podívat se i na politickou kulturu jestli je podporována demokracie a svoboda, nebo jeslti převládá autoritářství, které svým občanům nařizuje, co mají dělat.
A není žádným tajemstvím, že mnohá islámska hnutí na Blízkém východě mají tendenci být autoritářská a některá z těchto tzv. "islamistických režimů", jako je Saudská Arábie, Írán, a nejhorší ze všech - Talibán v Afghánistánu, jsou bezpochyby velmi autoritářské.
Například v Saúdské Arábii mají takzvanou náboženskou policii.
A tahle náboženská policie vynucuje předpokládaný muslimský způsob života od každého občana silou -- ženy jsou nuceny se zakrývat -- nosit hidžáb, muslimský šátek. To je zatraceně autoritářské,
a to ostře kritizuji. Ale když jsem si uvědomil,
že nejen Muslimové, nebo islamisticky naladěné režimy v této oblasti, se často chovali podobně, uvědomil jsem si, že problém možná vězí v politické kultuře celého regionu, nejen v islámu.
Pro ilustraci: v Turecku, odkud pocházím, které je extrémně sekulární republikou, jsme ještě nedávno měli něco, čemu říkám sekularistická policie, která chránila univerzity před zahalenými studentkami.
Jinak řečeno, nutili studentky, aby nenosily šátky.
A myslím, že nutit lidi sundat šátek je stejně tak tyranské, jako nutit je, aby se zahalili.
Měla by to být svobodná volba.
Když jsem si to uvědomil, povídám, "Možná že problémem je akorát autoritářská kultura tohoto regionu a někteří muslimové jí byli ovlivněni."
Ale i sekulárně smýšlející lidé jí mohou být ovlivněni.
Možná je to problém politické kultury, a musíme vymyslet, jak tuto politickou kulturu změnit.
Tyto otázky jsem si položil před pár lety, když jsem začal psát svoji knihu.
Řekl jsem si:"Budu zkoumat, jak se islám stal, tím, čím je dnes, a po jakých cestách se ubíral a po jakých se mohl ubírat."
Má kniha se jmenuje "Islám bez extrémů: Muslimský pohled na svobodu."
A jak napovídá podtitul, zabýval jsem se tradicí islámu a vývojem islámského myšlení z pohledu osobní svobody a snažil jsem se najít silné stránky oslámu, které se zabývají osobní svobodou.
A tyto silné stránky existují.
Islám, jakožto monoteistické náboženství, definuje člověka jako odpovědnou samostatnou bytost. Na Blízkém východě proto vytvořil koncept jednotlivce a zachránil jej od komunitarismu a kmenového kolektivismu.
Z toho můžete odvodit spoustu idejí.
Krom toho jsem si všiml problémů v rámci islámské tradice.
Jedna věc je však pozoruhodná. Většina těchto problémů se ve skutečnosti objevila až později, nepochází z Koránu, posvátného jádra islámu, ale, jak jsem říkal, z tradic, mentalit, nebo interpretací Koránu, které vznikly ve středověku.
Korán, například, neschvaluje kamenování.
Nezná trest pro odpadlíky.
Nezná trest za věci jako je pití alkoholu.
Tyto věci, ze kterých se skládá islámské právo, kontroverzní části islámského práva, byly později zapracovány pozdějšími interpretacemi islámu.
Což znamená, že se muslimové dnes mohou podívat a říct si, "Budiž, jádro našeho náboženství nám zůstane.
Je to naše víra a my jí budeme věrni."
Ale můžeme změnit to, jak ji vykládáme, protože byla doposud vykládána tak jako ve středověku. My ale žijeme v jiném světě
s jinými hodnotami a jinými politickými systémy. Takováto interpretace je možná a reálná.
Kdybych byl jediný, kdo si to myslí, tak to bychom měli problém.
Ale naštestí tomu tak není.
Ve skutečnosti od počátku 19. století existuje celá revizionistická, reformistická -- jakási -- tradice, trend v muslimském myšlení.
Tito intelektuálové a státníci 19. a 20. století, kteří se v podstatě zabývali Evropou, protože viděli, že v Evropě je spousta věcí k obdivu - věda, technologie.
Ale nejen to. Taky demokracie, parlament, myšlenka zastupitelství, myšlenka rovného občanství.
Tito muslimští myslitelé, intelektuálové a státníci 19. století to všechno viděli. Řekli si:"Proč tyhle vymoženosti taky nemáme?" Podívali se na muslimskou tradici,
a viděli, že má své problematické části, ale nejsou jádrem islámu, takže snad mohou být viděny v novém světle, a Korán může být čten ve světle dnešního světa
Tento trend je obecně nazýván islámský modernismus a byl podporován intelektuály a státníky, nejen jako idea, ale také jako politický program.
A to je důvod, proč v 19. století Ottomanská říše, která tehdy vládla celému Blízkému východu, provedla některé klíčové reformy -- například dala Křesťanům a Židům rovnocenná občanská práva, přijala ústavu, přijala volený parlament, podporovala myšlenku svobody vyznání.
A to je důvod, proč se Ottomanská říše ke konci své existence stala zárodkem demokracie, konstituční monarchií. Svoboda byla tehdy velmi důležitou politickou hodnotou.
Podobně i v arabském světě nastalo to, co slavný arabský historik Albert Hourani označuje za dobu svobody.
Napsal knihu "Arabská myšlenka v době svobody." A tuto dobu svobody definuje jako období 19. a kraje 20. století.
Především si všimněme, že to byl dominantní proud počátku 20. století mezi muslimskými mysliteli, státníky i teology.
Ale další vývoj ve 20.století se ubíral zvláštním směrem, vidíme totiž prudký sestup této modernistické linie.
A místo ní nastupuje růst islamismu, ideologie, které je autoritářská, dosti přísná, značně protizápadní, a která chce formovat společnost podle utopistické vize.
Takže je to islamismus, který způsobil spoustu problému v muslimském světě ve 20. století.
Extrémní formy islamismu vedly k terorismu ve jménu islámu -- což je, podle mě, v rozporu s islámem, ale někteří extremisté si to očividně nemyslí.
Následující otázka však přetrvává: Pokud islámský modernismus byl tak rozšířen v 19. a v počátku 20. století, proč se islamismus stal tak populárním ve zbytku 20. století?
Tato otázka by podle mě měla být pečlivě probrána.
Ve své knize se jí také zabývám.
A ani nemusíte být odborníkem, abyste to pochopili.
Podívejte se na politické dějiny 20. století a uvidíte, že se toho hodně změnilo. Změnily se souvislosti.
V 19. století, když muslimové hleděli na Evropu jako na vzor, byli nezávislí, sebevědomější.
Počátkem 20. století, s pádem Ottomanské říše, byl celý Blízký východ kolonizován.
A když máte kolonizaci, tak máte taky co?
Anti-kolonizaci.
Tudíž Evropa již není jen vzorem, stala se nepřítelem, kterému se musíte bránit.
Dochází tedy k prudkému poklesu liberálních myšlenek v muslimském světě a to, co vidíme, je spíš obranný, strnulý, reakcionářký tlak, který vedl k arabskému socialismu a nacionalismu a nakonec k ideologii islamismu.
A když období kolonialismu skončilo, nahradili jej vesměs sekulární diktátoři, kteří tvrdili, že zastupují svoji zemi, ale této zemi nepřinesli demokracii, založili své vlastní diktátorské režimy.
A myslím že západ, alespoň některé západní mocnosti, především Spojené státy, udělaly tu chybu, že podporovaly tyto sekulární diktátory v domnění, že pomohou svým vlastním zájmům.
Ale tím, že tito diktátoři potlačovali demokracii ve svých zemích a potlačovali islámská hnutí, ve skutečnosti přidali hlasu islamistů na síle. Takže během 20. století
byl arabský svět uvězněn v začarovaném kruhu kde diktátor utlačuje svůj vlastní národ, včetně pravověrných muslimů, a ti pak reakcionářsky odpovídají.
Jedna země však byla schopna uniknout, nebo zůstat stranou tohoto začarovaného kruhu.
A to je země, ze které pocházím, Turecko.
Turecko nikdy nebylo kolonizováno, takže zůstalo nezávislým národem i po pádu Ottomanské říše. To musíme mít na paměti.
Nesdílí onu protikolonialistickou náladu, kterou najdete v jiných zemích tohto regionu.
Dále, a to je nejpodstatnější, Turecko se stalo demokracií dříve než kterákoliv z těchto zemí.
V roce 1950 proběhly v Turecku první svobodné volby, které ukončily předchozí sekulární autokratický režim, který stál u zrodu Turecka.
A pravověrní muslimové v Turecku viděli, že mohou změnit politický systém skrz volby.
A uvědomují si, že demokracie je kompatibilní s islámem, kompatibilní s jejich hodnotami, podporují demokracii.
To je zkušenost, kterou ostatní muslimské národy nezažily až do této doby.
Za druhé, v posledních dvaceti letech díky globalizaci, díky tržní ekonomice, díky vzestupu střední třídy, v Turecku vidíme, to, čemu říkám vzkříšení islámského modernismu.
Máme městské středostavovské pravověrné muslimy, kteří se dívají na své tradice a vidí, že tyto tradice mají své problémy. A chápou, že je potřeba je zpochybnit, změnit a reformovat. Koukají se na Evropu
a vidí příklad hodný následování.
Přinejmenším vidí příklad, ze kterého mohou brát inspiraci.
To je důvod, proč proces připojení, turecká snaha o připojení k EU, má v Turecku podporu mezi pravověrnými muslimy, zatímco jiné sekulární národy byly proti.
Tento proces byl poněkud zastřen tím, že ne všichni Evropané nás vítají s otevřenou náručí -- ale to je na jinou debatu.
Prounijní postoj v Turecku v poslední dekádě se stal téměř muslimskou záležitostí, podporovanou muslimskýmy liberály a pochopitelně i sekulárními liberály.
A díky tomu bylo Turecko schopno dosáhnout úspěšných výsledků, ve kterých se islám a pravověrný výklad islámu stal součástí demokratického kolbiště, a dokonce přispívá k demokratickému a ekonomickému rozvoji země.
A právě dnes je to velmi povzbudivý příklad pro některá muslimská hnutí nebo některé země v arabském světě.
Určitě jste si všimli Arabského jara, které začalo v Tunisku a v Egyptě.
Davy Arabů se prostě vzbouřily proti svým diktátorům.
Požadovaly demokracii, požadovaly svobodu.
Nevyklubal se z nich islamistická obluda kterou diktátoři straší, aby ospravedlnili svůj režim.
Prohlásili: "Chceme svobodu, chceme demokracii.
Jsme věřící muslimové, ale chceme žit jako svobodní lidé ve svobodné společnosti."
Cesta je samozřejmě dlouhá a trnitá. Demokracie není něco, co vybudujete za den.
Je to proces.
Ale je to slibné období v muslimském světě.
A já věřím, že islámský modernismus, který začal v 19. století, ale byl potlačen ve 20. století z důvodu politické nestability muslimského světa, zažívá znovuzrození. A myslím, že to, co byste si měli odnést
je, že Islám, navzdory některým západním skeptikům, má v sobě potenciál vytvořil vlastní cestu k demokracii, vlastní cestu k liberalismu, vlastní cestu ke svobodě.
Musíme jim jen nechat možnost na tom pracovat.
Díky moc.
(Potlesk)
Minulý rok jsem strávil tu nejlepší část roku natáčením dokumentu o svém vlastním štěstí – pokoušel jsem se vypozorovat, jestli můžu cvičit svou mysl stejně jako své tělo a zda mohu dosáhnout lepšího pocitu celkové spokojenosti.
V lednu mi zemřela máma a zabývání se takovýmto filmem se zdálo jako ta poslední věc, která by mě zajímala.
Zcela nepřekvapivě, jak je pro umělce trochu typické, to jediné, co mohu po letech práce ukázat, jsou titulky k tomuto filmu.
(Hudba) Byly vytvořeny, když jsem byl na tvůrčím odpočinku v Indonésii.
Jak vidíte, první část byla navržena prasaty.
Bylo to trochu bláznivé a chtěli jsme tam více ženského pohledu, tak jsme zapojili kachnu, která to zvládla mnohem… lépe.
Mé studio na Bali se nacházelo jen 10 minut chůze od pralesa s opicemi. A od opic se samozřejmě očekává, že budou těmi nejšťastnějšími zvířaty ze všech.
Tak jsme je naučili sestavit tři oddělená slova a správně je umístit.
Jak vidíte, stále je to trochu špatně čitelné.
Patka písmene není úplně, kde by měla být.
Platí, že co si pořádně neuděláte sami, není nikdy perfektní.
Tady lezeme na stromy a napínáme nápis přes Sayanské údolí v Indonésii.
Ten rok jsem se hodně zajímal o nejrůznější výzkumy a rozmanitá data na téma štěstí.
A vyšlo najevo, že muži a ženy vypovídají o velmi, velmi podobných úrovních štěstí.
Zde je velmi rychlý přehled studií, které jsem viděl.
Podnebí nehraje žádnou roli.
Pokud žijete ve vynikajícím ovzduší v San Diegu ve Spojených státech nebo ve špinavém ovzduší v Buffalo v New Yorku, budete v kterémkoli z těchto míst stejně šťastní.
Pokud ve Státech vyděláváte více než 50 000 dolarů, pak jakékoliv zvýšení vašeho platu bude mít jen nevýznamný, minimální vliv na vaši celkovou spokojenost.
Černoši jsou šťastní úplně stejně jako běloši.
To, zda jste staří nebo mladí, nečiní rozdíl.
Ani to, zda jste oškliví nebo vypadáte opravdu, ale opravdu dobře, nečiní žádný rozdíl.
Přizpůsobíte se tomu a zvyknete si.
Pokud máte zvládnutelné zdravotní obtíže, až tak na tom nezáleží.
Na následujícím však záleží.
Žena napravo je mnohem šťastnější než chlápek nalevo – to znamená, že pokud máte spoustu přátel a ta přátelství jsou smysluplná, pak to dělá velký rozdíl.
Stejně tak, když si někoho vezmete – pravděpodobně budete šťastnější, než když zůstanete svobodní.
Jeden z dalších řečníků na TEDu, Jonathan Haidt, přišel s nádhernou analogií o vědomé a nevědomé mysli.
Říká, že vědomá mysl je malý jezdec na obrovském slonovi – neboli nevědomí.
A jezdec si myslí, že může slonovi diktovat, co má dělat. Ale slon na to má svůj vlastní názor.
Když se podívám na svůj vlastní život, narodil jsem se roku 1962 v Rakousku.
Pokud bych se narodil o sto let dříve, pak by velká životní rozhodnutí nebyla na mně, jinak řečeno zůstal bych ve městě, kde jsem se narodil, asi bych se zabýval stejným povoláním jako můj otec a s největší pravděpodobností bych si vzal ženu, kterou by mi vybrali rodiče.
Já, stejně jako vy, sám zodpovídám za tato svá velká životní rozhodnutí.
Žijeme, kde si usmyslíme, alespoň tedy v západní kultuře.
Stáváme se tím, co nás doopravdy zajímá.
Sami si vybíráme povolání a sami si vybíráme své partnery.
A tak je celkem překvapující, že spousta z nás nechá své podvědomí ovlivňovat tato rozhodnutí způsobem, kterého si nejsme zcela vědomi.
Když se podíváme na statistiky – vezměme si například někoho jménem George, kdo se rozhoduje, kde chce bydlet – na Floridě nebo v Severní Dakotě? – a přestěhuje se a žije v Georgii.
Anebo máme chlápka Dennise, který se rozhoduje, čím bude – právníkem, nebo snad lékařem či učitelem? – s největší pravděpodobností chce být dentistou.
A když se Paula rozhoduje, zda si vzít Joea nebo Jacka, tak nejzajímavěji vypadá stejně Paul.
A přestože činíme svá velká rozhodnutí z velmi zvláštních důvodů, zůstává statistickou pravdou, že v Georgii žije více Georgů a hodně Dennisů se stává dentisty a také hodně Paulín si bere Paula, víc než by bylo statisticky pravděpodobné.
(Smích) Samozřejmě že jsem věděl, že pracuji s daty platnými pro Ameriku. A říkal jsem si, no jo, ti hloupí Amíci.
Nechají se ovlivnit věcmi, kterých si vůbec nejsou vědomi.
To je fakt směšné.
A pak jsem se, samozřejmě, podíval na svou mámu a svého tátu – (Smích) Karolinu a Karla, a babičku a dědu, Josefine a Josefa.
A tak stále hledám Stephanii.
Něco vám teď odhalím.
Když to celé více převedu více na sebe a zjistím, co mě dělá jako designéra šťastným, pak nejjednodušší odpovědí je zabývat se více tím, co mě baví, a méně tím, co mě nebaví – a proto by bylo nápomocné vědět, co že mě to vlastně baví.
Rád si dělám seznamy, a tak jsem si jeden takový vytvořil.
Stojí na něm např. nemyslet pod tlakem.
Toto je projekt, na kterém právě teď pracujeme. Máme docela slušný termín.
Jedná se o knihu o kultuře, a jak vidíte, kultura sviští všude kolem nás.
Dělat věci, které právě dělám – cestovat do Cannes.
Jako příklad tu mám židli, kterou jsem vytvořil na Bali – jasně ovlivněnou místní výrobou a kulturou. Nedřepět celý den u počítače a nebýt všude a nikde.
Záměrně si vymýšlet projekty, na které se musí jít různými technikami, jen abych zabránil přímočarému provedení.
Být blízko k obsahu – což je obsah, který je mi blízký.
Toto je autobus nebo dopravní prostředek pro charitu neziskové organizace, která chce zdvojnásobit rozpočet USA na vzdělávání – pečlivě navržený, takže se s pěticentimetrovou rezervou vleze do dálničních nadjezdů.
Mít nějaké výstupy – to co přijde z tiskárny v pořádku, jako třeba tyto malé navštívenky pro animační společnost Sideshow, tištěné na zvláštním animačním papíru.
Pracovat na projektech, které mají viditelný dopad, jako třeba kniha pro zesnulého německého umělce, jehož vdova za námi přišla s tím, že chce svého manžela proslavit.
Vyšla před půlrokem a právě teď se jí v Německu dostává značné pozornosti.
Myslím, že se oné vdově její cíl vyplnil více než zdárně.
A nakonec, být zapojen v projektech, kde znám polovinu použitých technik v projektu a kde je polovina nových.
V tomto případě – je to venkovní projekce pro Singapur na obřích obrazovkách, co jsou třeba na Times Square.
Samozřejmě jako designér znám věci jako třeba typografii, i když jsme si tady s těmito tvory nevedli příliš dobře.
Ale nevím toho moc o pohybu nebo o filmu.
Z tohoto pohledu jsme však vytvořili nádherný projekt.
Ale to také proto, že mi byl obsah blízký.
Vedení deníku v případech jako tento napomáhá osobnímu rozvoji. Vedu si deník od svých dvanácti let.
A zjistil jsem, že to můj život a mou práci neuvěřitelně ovlivnilo.
Také proto, že je odrazem mých mnohých nálad, na kterých stavím celé projekty – na náladách, které plynou z mého deníku.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Tohle je znázornění vašeho mozku. Můžeme ho rozdělit na dvě části.
Tohle je levá polovina, ta logická, a potom pravá půlka, která je intuitivní.
Kdyby existovalo měřítko schopností obou hemisfér, mohli bychom náš mozek zakreslit.
Například takto by vypadal někdo, kdo je kompletně logický.
Tohle bude někdo úplně intuitivní.
Kam byste na této stupnici umístili svůj mozek vy?
Někteří z nás by si možná zvolili jeden z těchto extrémů, ale myslím, že většina lidí v publiku, má mozek někde tady -- s vysokými schopnostmi obou hemisfér zároveň.
Není to tedy tak, že by se tyto schopnosti vzájemně vylučovaly.
Můžete být logičtí i intuitivní.
Sám sebe považuji za jednoho z těch lidí, kteří spolu s většinou dalších experimentálních kvantových fyziků, potřebují spoustu logického myšlení k pospojování těchto komplexních teorií.
Zároveň ale potřebujeme značné množství intuice k vlastní experimentální práci.
Jak si tuto intuici budujeme? Tím, že si rádi se vším hrajeme.
Hrajeme si s věcmi a pozorujeme jak se chovají. Tím si vytváříme schopnost intuice.
Vy děláte ve skutečnosti to samé.
Jeden z instinktů, který jste si nejspíše vyvinuli během let, vám říká, že věc může být pouze na jednom místě.
Tím chci říct, že vám může připadat zvláštní přemýšlet o jedné věci na dvou různých místech zároveň, ale s tímto předpokladem jste se nenarodili, ten jste si vytvořili.
Pamatuji si, že jsem sledoval chlapce, jak si hraje na zarážce pod kola.
Ještě se učil chodit, moc mu to nešlo a tak stále padal.
Ale vsadím se, že hraním na této zarážce získal hodnotnou zkušenost, totiž, že takhle velké věci vám neumožní projít skrz ně, a že zůstanou na jednom místě.
To je dobré obecné pravidlo pro život na tomto světe, tedy pokud nejste vědcem zabývajícím se částicemi.
Pro částicového fyzika by to byl velmi špatný model, protože ti si nehrají se zarážkami pro auta, ti si hrají s těmito zvláštními malými částicemi.
A když si hrají se svými částicemi, zjišťují, že se v mnohém chovají opravdu zvláštně -- jako například, že mohou prolétávat zdí nebo být na dvou různých místech najednou.
Fyzici zaznamenali všechna tato pozorování a nazvali to teorií kvantové mechaniky.
Toto je stav fyziky před pár lety; potřebovali jste kvantovou mechaniku abyste charakterizovali malé, mrňavé částice.
Ale nepotřebovali jste ji k popisu velkých, každodenních objektů kolem nás.
Tohle opravdu neladilo s mojí intuicí, a možná je to jen proto, že si nehraji s částicemi moc často.
No, někdy si s nimi hraji, ale ne moc často.
Nikdy jsem je ale neviděl.
Myslím tím, nikdo je nikdy neviděl.
Nevyhovovalo mi to ale ani po logické stránce.
Jestliže je vše tvořeno těmito malými částicemi a všechny tyto malé částice se chovají podle zákonů kvantové mechaniky, nemělo by potom podléhat zákonům kvantové mechaniky vše?
Nevidím jediný důvod proč by nemělo.
Bylo by mi daleko lépe, kdybychom nějak mohli ukázat, že každodenní objekty také podléhají zákonům kvantové fyziky.
Právě na tom jsem začal před několika roky pracovat
a jeden takový objekt vyrobil.
Bylo to první těleso, které jste mohli vidět, které bylo v kvantově mechanické superpozici.
To, na co se zde díváme, je malinkatý počítačový čip.
Uprostřed něho můžete vidět zelenou tečku.
O tomto kousku kovu vám nyní budu povídat.
Toto je fotografie celého tělesa.
Nyní ho trochu přiblížím; díváme se rovnou do středu.
Tady je hodně, hodně velké zvětšení toho malého kousku kovu.
To, na co teď koukáme, je malý kousek kovu ve tvaru skokanského prkna, který přesahuje přes hranu.
Tuhle věcičku jsem vyrobil skoro stejným způsobem jako se vyrábí počítačové čipy.
Zamířil jsem do bezprašné místnosti s čistým silikonovým polovodičem a tam si asi 100 hodin hrál se všemi těmi velkými mašinami.
Kvůli poslední úpravě jsem si musel postavit stroj vlastní -- to abych mohl vyrobit otvor ve tvaru bazénku pod zařízením.
Toto zařízení má schopnost být v kvantové superpozici, ale musí se mu trochu pomoct.
Dám vám přirovnání.
Znáte to, jak nepohodlné je být v plném výtahu?
Myslím tím, že když jsem ve výtahu sám, dělám spoustu různých podivných věcí, ale potom přistoupí další lidé a já se vším přestanu, protože ty lidi nechci obtěžovat, nebo, upřimně, vystrašit je.
Kvantová mechanika říká, že neživé těleso se chová stejným způsobem.
Spolucestujícími pro neživá tělesa nejsou pouze lidé, ale je to také dopadající světlo, proudění vzduchu kolem, nebo teplo v místnosti.
A tak jsme věděli, že jestli chceme vidět tento kousek kovu chovat se kvantově mechanicky, musíme vyloučit všechny ostatní pasažéry.
Tak jsme to udělali.
Zhasli jsme světla, dali to do vakua a odsáli všechen vzduch, a potom jsme to zchladili jen na zlomek stupně nad absolutní nulu.
Když je úplně sám ve výtahu, může ten malý kousek kovu dělat cokoliv chce.
A tak jsme měřili jeho pohyb.
Zjistili jsme, že se pohyboval opravdu podivným způsobem.
Místo toho, aby zůstal v absolutním klidu, vibroval. Způsob jakým vibroval byl podobný dýchání -- byl podobný měchu, který se roztahuje a stahuje.
Když jsme do něj trošku šťouchli, byli jsme schopni dosáhnout toho, že vibroval i nevibroval současně -- něčeho, co je dovoleno pouze v kvantové mechanice.
Co vám tady povídám je něco skutečně fantastického.
Co to znamená, když těleso vibruje i nevibruje současně?
Představte si atomy.
Jedna z možností je, že všech trilión atomů tvořících kousek kovu je v klidu a zároveň ty samé atomy se pohybují nahoru a dolu.
Jen v jeden okamžik jsou vyrovnané,
po zbytek času jsou delokalizované.
To znamená, že každý atom je na dvou různých místech současně, což vlastně znamená, že celý kus kovu je na dvou různých místech.
Což si myslím, že je skvělé.
(smích) Opravdu.
(potlesk) Být zavřen v bezprašné místnosti po všechny ty roky stálo za to. Protože, podívejte se na takhle, rozdíl v rozměrech mezi jediným atomem a tímto kouskem kovu je zhruba stejný jako rozdíl mezi tímto kouskem kovu a vámi.
Takže jestliže jediný atom může být na dvou místech zároveň, tento kousek kovu může být na dvou místech, tak proč ne vy?
Myslím tím, tohle je jen má logická strana.
Představte si, že byste byli na několika místech zároveň, jaké by to bylo?
Jak by vaše vědomí zvládlo vaše tělo delokalizované v prostoru?
Příběh má však ještě pokračování.
Když jsme to ohřáli, rozsvítili jsme a podívali se do krabice, viděli jsme, že ten kousek kovu tam stále je a v jednom kuse.
Musel jsem si vytvořit novou intuici, vypadá to, že všechna tělesa ve výtahu jsou vlastně kvantovými tělesy jsou však vměstnány v malinkatém prostoru.
Často slyšíte o tom, že kvantová mechanika říká, že vše je vzájemně propojeno.
To není tak docela pravda;
je to víc než to, jde to hlouběji.
Je to tak, že tato propojení, vaše propojení se vším kolem vás, doslova určují kdo jste. A to je ta hluboká zvláštnost kvantové mechaniky.
Děkuji.
(potlesk)
Jmenuji se Jessi a tohle je můj kufřík.
Než vám ale ukážu, co se skrývá uvnitř, učiním veřejnou zpověď. A ta je, jsem posedlá oblečením.
Miluju hledání, nošení a nejnověji fotografování a blogování o různobarevném, bláznivém oblečení na různé příležitosti.
Nekupuju si ale nic nového.
Všechno oblečení mám ze sekáče, z blešáků a obchodů "vše za 30."
ááá, díky.
Nakupování z druhé ruky mi umožňuje snížit dopad, který má moje oblékání, na životní prostředí a na mou peněženku.
Potkávám spoustu různých skvělých lidí, moje peníze obvykle jdou na dobrou věc, vypadám originálně a z nakupování se stává můj osobní hon za pokladem.
Říkám si, co asi najdu dnes?
Bude to v mé velikosti?
Bude se mi líbit barva?
Bude to stát míň než dvacku?
Když jsou všechny odpovědi kladné, mám pocit, jako bych vyhrála.
Ale zpátky k mému kufříku a k tomu, co jsem si do něj zabalila na tento úžasný týden na TEDu.
Co si asi zabalí někdo se všemi těmi módními kreacemi?
Ukážu vám zcela přesně, co jsem si přivezla.
Přivezla jsem si sedmery kalhotky a nic víc.
Kalhotky na přesně jeden týden jsou všechno, co mám v tašce.
Vsadila jsem se, že budu schopná najít všechno ostatní, co bych si chtěla vzít na sebe, přímo tady na místě, v Palm Springs.
A protože mě neznáte jako tu ženskou, co se kolem prochází ve spodním prádle - (Smích) znamená to, že jsem něco našla.
A opravdu ráda bych vám teď ukázala své oblečení na týden.
Co myslíte?
- A když už se do toho pouštím, podělím se s vámi i o několik životních poznatků které, věřte nebo ne, jsem získala při těch dobrodružstvích nosit jen obnošené.
Začněme tedy nedělí.
Tomuhle říkám rozzářený tygr.
Nemusíte utrácet hromady peněz, abyste vypadali dobře.
Za méně než 50 dolarů můžete skoro vždycky vypadat nádherně.
Všechno tohle oblečení, včetně saka, mě stálo 55 dolarů a bylo to to nejdražší, co jsem měla za celý týden na sobě.
Pondělí: Barvy jsou mocné.
Je téměř fyzicky nemožné mít špatnou náladu, když na sobě máte zářivě červené kalhoty.
(Smích) Když jste šťastní, přitáhnete k sobě ostatní šťastné lidi.
Úterý: Snaha o zapadnutí mezi ostatní se přeceňuje.
Celý svůj život jsem se pokoušela být sama sebou a zároveň zapadnout.
Buďte prostě sami sebou.
Pokud se obklopíte těmi správnými lidmi, nejen že to přijmou, oni to i ocení.
Středa: Přijměte své vnitřní dítě.
Někdy mi lidé říkají, že jsem jako malá holka, co si obléká máminy šaty, nebo že jim připomínám je samé v sedmi letech.
Ráda se usmívám a říkám: "děkuji."
Čtvrtek Sebedůvěra je klíčová.
Pokud si myslíte, že v něčem vypadáte dobře, téměř jistě tomu tak je.
A pokud si myslíte, že v něčem vypadáte příšerně, opět, téměř jistě tomu tak je.
Vyrůstala jsem s mámou, která mi to říkala dnem i nocí.
Ale až po svých třicátinách jsem pochopila, co to opravdu znamená.
A já to teď s vámi ve zkratce proberu.
Pokud věříte, že jste skvělý člověk vnitřně i navenek, pak neexistuje žádný vzhled, ze kterého byste se nemohli svléknout.
A tak pro všechny z nás v publiku neexistuje žádná omluva.
Měli bychom být schopní zazářit v čemkoliv jen chceme.
Díky.
(Potlesk) Pátek: Všeobecná pravda - 5 slov pro vás: Zlaté flitry pasují se vším.
A konečně - sobota: Vytvoření si svého vlastního jedinečného osobního stylu je opravdu skvělý způsob jak bez jediného slova svému okolí o sobě něco sdělit.
Neustále se mi to osvědčuje jako tento týden, kdy za mnou lidé chodí jen kvůli tomu, co mám na sobě. A hezky jsme si popovídali.
Zcela jistě se mi to všechno do mého malého kufříku nevejde.
A tak než odjedu domů do Brooklynu, daruji to všechno zpátky.
Protože to, co se pokouším tento týden naučit, je, že je v pořádku nechat věci být.
Není nutné, abych se svými pocity k těmto věcem připoutala, protože na každém rohu bude vždycky další bláznivé, barevné, zářivé oblečení, které čeká na mně a na to, jestli do svého srdce a vzhledu vložím lásku.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk) Díky.
-
Tento příběh je o braní představivosti vážně.
Před čtrnácti lety jsem poprvé narazila na tento obyčejný materiál, rybářskou síť, která se využívá stejně po staletí.
Dnes ji používám k tvoření trvalých, vzdouvajících se úchvatných tvarů velkých jako běžné budovy v městech po celém světě.
Nebyla jsem člověk, od kterého byste toto čekali.
Nikdy jsem nestudovala sochařství, technické obory nebo architekturu.
Popravdě, po střední škole jsem se hlásila na sedm uměleckých škol a byla odmítnuta všemi sedmi.
Rozhodla jsem se stát umělkyní sama a 10 let jsem malovala, až mi nakonec nabídli místo ve Fullbrightově programu v Indii.
Se slibem uspořádat výstavy svých obrazů jsem je odeslala a dorazila do Mahabalipuramu.
Termín výstavy přišel, mé obrazy ne.
Musela jsem něco udělat.
Tato rybářská vesnice byla známá sochařstvím,
a tak jsem zkusila odlévat bronz.
Ale velké sochy byly moc těžké a nákladné.
Šla jsem se projít po pláži a pozorovala rybáře jak na písku smotávají své sítě do kupiček.
Vídala jsem to každý den, ale tentokrát jsem to viděla jinak - jako nový přístup k sochařství, způsob, jak vytvořit objemné tvary bez těžkých pevných materiálů.
Má první uspokojivá plastika vznikla ve spolupráci s těmito rybáři.
Je to autoportrét pojmenovaný „Široké boky."
(Smích) Pro focení jsme je vyzvedli na tyče.
Zjistila jsem, že jejich měkký povrch kopíroval každý závan větru a tvořil neustále se měnící obrazce.
Byla jsem ohromena.
Pokračovala jsem ve studiu uměleckých tradic a spolupráci s řemeslníky, následně s výrobci krajek v Litvě.
Líbily se mi jemné detaily, které propůjčovaly mé práci, ale chtěla jsem je zvětšit - změnit je z něčeho, na co se můžete dívat na něco, v čem se můžete ztratit.
Vrátila jsem se do Indie pracovat s těmito rybáři a vyrobili jsme síť s milionem a půl ručně vázaných uzlů, která byla krátce vystavena v Madridu.
Viděly ji tisíce lidí a jeden z nich byl i urbanista Manual Sola-Morales, který pracoval na novém designu nábřeží v portugalském Portu.
Zeptal se, jestli bych tohle dokázala vyrobit jako trvalou výzdobu pro město.
Nevěděla jsem, jestli to dokážu udělat a zachovat přitom své umění.
Odolný, technonolgický, trvalý - to jsou protiklady osobitého, delikátního a pomíjivého.
Dva roky jsem hledala vlákna, která by dokázala vydržet ultrafialové záření, slaný vzduch, znečištění a současně zůstala dostatečně měkká, aby se vlnila ve větru.
Potřebovali jsme něco, co by drželo síť nahoře uprostřed kruhového objezdu.
A tak jsme postavili tento dvacetitunový ocelový kruh.
Síť jsme museli zkonstruovat tak, aby se půvabně pohybovala v běžném vánku a vydržela i hurikány.
Ale neexistoval žádný technologický software pro modelování něčeho pórovitého a pohybllivého.
Našla jsem vynikajícího leteckého inženýra, který navrhuje plachty pro jachtařské závody America's Cup, jménem Peter Heppel.
Pomohl mi vypořádat se s dvojitou výzvou přesného tvaru a něžného pohybu.
Nemohla jsem síť vyrobit známým způsobem, protože ručně vázané uzly by nedokázaly přežít hurikán.
Takže jsem navázala vztahy s průmyslovou továrnou na rybářské sítě, naučila se, jak pracují její stroje, a vymyslela způsob, jak jimi utkat krajku.
Neexistoval jazyk, kterým by se dalo přeložit toto prastaré osobité umění do něčeho, co by obsluha strojů mohla vyrobit.
Takže jsme ho museli vytvořit.
Po třech letech a dvou dětech jsme vytáhli do výšky 4,5 kilometrů čtverečných krajkové sítě.
Bylo těžké uvěřit, že to, co jsem si představovala, teď bylo postavené, trvalé a přetvářením nic neztratilo.
(Potlesk) Ta křižovatka byla nezajímavá a anonymní.
Teď se na to místo nesmazatelně zapsala.
Procházela jsem se pod sítí poprvé v životě.
Jak jsem pozorovala vítr rozvíjet svou choreografii, cítila jsem se krytá a současně propojená s nekonečnou oblohou.
Můj život už neměl být nikdy stejný.
Chci tvořit tyto oázy plastik v prostorách měst po celém světě.
Podělím se teď o dva směry, které jsou v mé práci nové.
Historická radnice ve Philadelphii: cítila jsem, že její náměstí potřebovalo materiál lehčí než síťovina.
Takže jsme experimentovali s rozprášenými kapičkami vody a vytvořili suchou mlhu, která může být tvarována větrem. A testy ukázaly, že může být tvarována i lidmi, kteří si s ní mohou hrát a pohybovat se skrz, aniž by se namočili.
Používám tento materiál ke sledování tras vlaků metra nad zemí v reálném čase - jako rentgen rozbíhající se oběhové soustavy města.
Další výzva: Festival Amerik v Denveru se ptal, jestli bych dokázala vyjádřit 35 států západní hemisféry a jejich vzájemnou propojenost formou plastiky.
(Smích) Netušila jsem, kde začít, ale řekla jsem ano.
Četla jsem o nedávném zemětřesení v Chile a o tsunami, která se přehnala přes celý Tichý oceán.
Pohnula tektonickými deskami, zrychlila rotaci planety a doslova zkrátila délku dne.
A tak jsem kontaktovala Národní oceanický a atmosferický úřad a zeptala se, jestli by se byli ochotní podělit o data o tsunami, a převedla je na toto.
Název díla, „1,26" symbolizuje počet mikrosekund, o které se den zkrátil.
Nemohla jsem ho vytvořit pomocí ocelového kruhu, jak jsem znala.
Tvar sítě byl už moc složitý.
Nahradila jsem tedy kovovou konstrukci měkkým, tenkým pletivem z vláken, která jsou 15x pevnější než ocel.
Plastika tak mohla být celá měkká a byla tak lehká, že mohla být přípevněna k původním budovám - mohla se doslova stát součástí městské zástavby.
Neexistoval software, který by dokázal zpracovat složité síťové útvary a vymodelovat je s gravitací.
Takže jsme ho museli vytvořit.
Potom mi zavolali z New York City s otázkou, jestli bych dokázala tyto myšlenky upravit pro Times Square nebo park Highline.
Tato nová jemná tvůrčí metoda mi umožňuje modelovat a vytvářet tyto plastiky tak, že mohou být velké jako mrakodrap.
Zatím nejsou financovány, ale už teď sním o tom, že je postavím ve městech po celém světě, tam, kde budou nejvíce třeba.
Před čtrnácti lety jsem hledala krásu v tradičních věcech, v řemeslech.
Teď je kombinuji s nejmodernějšími materiály a technologiemi a tvořím úchvatné vzdouvající se útvary velké jako budovy.
Obzory mého umění se i nadále rozšiřují.
Zanechám vás s tímto příběhem.
Dostala jsem telefon of přítele z Phoenixu.
Advokátka z jeho kanceláře, která se nikdy nezajímala o umění a nikdy nebyla v místním muzeu, vytáhla každého, koho mohla, ven z budovy, aby si lehli pod mou plastikou.
Leželi tam v oblecích v trávě a sledovali, jak vítr vytváří své obrazce. Vedle lidí, které neznali, sdíleli znovuobjevený zázrak.
Děkuji vám.
(Potlesk) Děkuji. Děkuji.
Děkuji.
Děkuji. Děkuji.
(Potlesk)
Navenek se zdálo, že se Johnovi vše dařilo.
Zrovna podepsal smlouvu na prodej svého bytu v New Yorku se šestimístným ziskem, a to jej vlastnil pouze pět let.
Škola, kde obdržel svůj magisterský titul, mu zrovna nabídla místo učitele, což neznamenalo pouze plat, ale také benefity poprvé po dlouhé době.
A přestože Johnovi vše vycházelo, měl potíže, bojoval se závislostí a se svazujícími depresemi.
V noci 11. července 2003 vylezl na okraj plotu na Manhattanském mostě a skočil do nebezpečných vod.
S podivem -- ne, jako zázrakem -- přežil.
Pád mu rozdrtil pravou ruku, zlomil všechna žebra v těle a propíchl plíci a on opakovaně upadal do bezvědomí, zatímco byl unášen po East River pod Brooklynský most a dále na trasu parníku Staten Island, kde pasažéři na palubě uslyšeli jeho naříkání a informovali kapitána lodi, který zavolal pobřežní stráž, jež ho vylovila z East River a převezla do Bellevue Hospital.
A tam vlastně náš příběh začíná.
Protože ve chvíli, kdy se John rozhodl dát svůj život zpět dopořádku -- zprvu fyzicky, poté psychicky a pak i duchovně -- dozvěděl se, že existuje velice málo podpory pro někoho, kdo se pokusil ukončit svůj život stejně jako on.
Výzkum ukazuje, že 19 z 20 lidí, kteří se pokusí o sebevraždu, neuspějí.
Ale lidé, kteří neuspějí, mají 37krát větší šanci na to uspět podruhé.
Je to tedy opravdu ohrožená skupina lidí s malou podporou.
A co se stane, když se lidé pokusí vrátit do života? Z důvodu společenských tabu o sebevraždě nevíme, co říci, a proto často neřekneme nic.
A to prohlubuje izolaci, ve které se lidé jako John nacházejí.
Znám Johnův příběh dobře, protože já jsem John.
A dnes je to poprvé, co jsem mezi lidmi popsal, čím jsem prošel.
Poté, co jsem kvůli sebevraždě ztratil svého milovaného učitele v roce 2006 a dobrého přítele minulý rok, jsem při loňské účasti na TEDActive pochopil, že musím vystoupit ze svého mlčení, překonat vlastní tabu a promluvit o myšlence, kterou je potřeba rozšířit -- že lidé, kteří učinili ono těžké rozhodnutí vrátit se zpět do života, potřebují více podpory a pomoci.
Jak říká motto Trevor Projectu, bude to lepší.
A bude to mnohem lepší.
A já jsem se rozhodl vystoupit s něčím naprosto jiným, abych vám dodal odvahu, pokud jste někdo, kdo zvažoval nebo se pokusil o sebevraždu, nebo pokud někoho takového znáte, abyste o tom mluvili a mohli tak dostat pomoc.
Je to debata, která za to stojí a myšlenka hodna rozšíření.
Děkuji.
(Potlesk)
Dnes jsem tady proto, abych začal revoluci.
Ale předtím, než popadnete zbraně, začnete zpívat bojové písně, nebo si zvolíte oblíbenou barvu, chci definovat, co mám revolucí na mysli.
Revolucí mám na mysli drastickou a dalekosáhlou změnu v našem myšlení a chování -- jak přemýšlíme a jak se chováme.
Proč, Steve, proč potřebujeme revoluci?
Revoluci potřebujeme, protože věci nefungují. Prostě nefungují.
A mě to opravdu mrzí, protože už mám dost toho, že nic nefunguje.
Víte, mám dost toho, že nevyužíváme naplno svůj potenciál.
Mám dost toho, že jsme poslední.
A jsme na posledním místě v tolika věcech -- například společenské faktory.
Jsme na posledním místě v Evropě v inovacích.
Tam jsme na konci, úplně na dně, poslední místo, protože naše kultura si neváží inovace.
Jsme na posledním místě ve zdravotní péči, a to je důležité pro pocit blahobytu.
A tam jsme nejen poslední v EU, ale poslední v celé Evropě, úplně na konci.
A úplně nejhorší ze všeho je, a to vyšlo najevo před třemi týdny, jak někteří z vás četli v časopisu Economist,
jsme nejsmutnější místo na Zemi v poměru k HDP na hlavu -- nejsmutnější místo na Zemi.
Tak to byla společenská oblast. Podívejme se na vzdělávání.
Kam jsme se zařadili před třemi týdny v další zprávě podle OECD?
Poslední ve čtení, matematice a přírodních vědách.
Poslední. Byznys: Nejnižší povědomí v EU o tom,
že podnikatelé prospívají společnosti.
A co se v důsledku toho děje?
Nejnižší procento začínajících podnikatelů.
A to i přesto, že všichni ví, že drobné podnikání je motorem hospodářství.
Nabíráme nejvíce lidí, odvádíme nejvíce daní.
A když se motor rozbije, co potom?
Poslední v EU v HDP na hlavu.
Poslední.
Takže není překvapením, lidi, že 62% Bulharů není optimistckých ohledně budoucnosti.
Jsme nešťastní, máme špatné vzdělání, a máme nejhorší podniky.
A tohle jsou fakta, vážení.
Tohle není pohádka, tohle není výmysl.
Není.
Tohle není moje spiknutí proti Bulharsku.
Tohle jsou fakta. Takže si myslím, že by mělo být opravdu jasné, že náš systém je rozbitý.
Způsob, jakým přemýšlíme a chováme se, operační systém našeho chování, je rozbitý.
Potřebujeme drastickou změnu myšlení a chování, abychom převtořili Bulharsko k lepšímu pro nás, pro naše přátele, pro naše rodiny a pro naši budoucnost.
Jak se to stalo?
Buďme teď pozitivní. Budeme pozitivní.
Jak se to stalo? Myslím, že jsme poslední -- a tohle bude pro některé z vás možná šokující -- protože si sami sobě škodíme.
Sami se držíme zpátky, protože si nevážíme hraní.
Ano, řekl jsem "hraní."
Pokud už někteří z vás zapomněli, co je to hraní, takhle vypadá hraní.
Miminka si hrají, děti si hrají, dospělí si hrají.
Nevážíme si hraní.
Ve skutečnosti shazujeme hraní.
A shazujeme ho ve třech oblastech.
Vraťme se k těm stejným třem oblastem.
Společenská: 45 let čeho?
Komunismu -- vážení si společnosti a státu více než jednotlivce a tím pádem bezděčné potlačování kreativity, individuálního projevu a inovace.
A místo toho, čeho si vážíme?
Protože se ukazuje, že způsob, jakým aplikujeme, vytváříme a používáme znalosti, je ovlivněn naším společenským a institucionálním kontextem, který nám v komunismu říkal co?
Abychom byli vážní.
Abych byli opravdu, opravdu vážní.
Je to tak.
(Potlesk) Abychom byli vážní.
Ani nedokážu spočítat, kolikrát mi někdo v parku vynadal za to, že nechávám své děti si hrát na zemi.
Nedej Bože ve špíně, bahnu, nebo ještě hůř, v loužích -- to je zabije.
Babky a dědkové mi říkali, že bych neměl nechávat své děti si tolik hrát, protože život je vážná věc a musíme je připravit na vážnost života.
Máme vážný ksicht, který zde koluje.
Je to společenský gen, jenž námi prochází.
Je to gen vážnosti.
Je to 45 let toho, co vytvořil, jak já to nazývám, "bába faktor."
(Smích) (Potlesk) A takhle to funguje.
Krok prvý: žena říká "chci mít dítě.
Iskam baby." Krok druhý: Máme dítě, hurá!
Ale co se stane v kroku třetím?
Chci jít zpátky do práce, protože se potřebuji posunout dál v kariérní dráze nebo si prostě chci dávat kafe.
Dám dítě bábě.
Ale musíme pamatovat na to, že bába byla nakažená vážným ksichtem 45 let.
A co se stane?
Přenese virus na dítě, a ono trvá fakt strašně dlouho -- jako u sekvojí -- vypudit vážný ksicht z našeho operačního systému.
Co se děje potom?
Jde to do vzdělávání, kde máme dnes již překonaný vzdělávací systém, který se během posledních 100 let dočkal jen drobných změn a který si cení mechanického učení nazpaměť, memorování a standardizace, a neodměňuje sebeprojevování, sebepoznávání, zpochybňování, kreativitu a hraní si.
Je to mizerný systém.
Pravdivý příběh: Hledal jsem školu pro své dítě.
Šli jsme do této prestižní malé školy a tam mi řekli, že se bude učit 10-krát týdně matematiku, 8-krát týdně přírodní vědy a 5-krát denně čtení a podobné věci.
A já jsem řekl: "Dobrá, ale co hry a přestávky?"
A oni řekli: "Ha, na to nezbude v rozvrhu ani chvilička."
(Smích) A my jsme řekli: "Jemu je pět."
Jaký zločin. Jaký zločin.
A on to je zločin, že náš vzdělávací systém je tak vážný, protože vzdělávání je vážné, a že vytváříme tyto bezduché, robotické pracovníky ke šroubování šroubů do předvrtaných děr.
Je mi líto, ale dnešní problémy nejsou problémy průmyslové revoluce.
Potřebujeme přizpůsobivost, schopnost učit se, jak být tvůrčí a inovativní.
Nepotřebujeme mechanizované pracovníky.
Ale ne, náš vážný ksicht proniká i do práce, ve které si nevážíme hraní.
Vytváříme robotické pracovníky, se kterými zacházíme jako s majetkem, který využijeme a zahodíme.
Jaké jsou charakteristiky bulharské práce?
Autokratická -- udělejte, co říkám, protože já jsem šéf.
Já jsem boss a umím to líp než ty.
Nedůvěřivá -- každý je očividně delikvent, a proto nainstaluji kamery.
(Smích) Plná kontrol -- každý je očividně idiot, a tak zavedu milion malých procesů, kterými se všichni budou řídit, abyste náhodou nešlápli vedle a neudělali něco jinak.
Takže jsou velmi omezující -- nesmí se používat mobilní telefony, notebooky, vyhledávat na Internetu, nebo chatovat.
To je jaksi neprofesionální a špatné.
A na konci dne práce nenaplňuje, protože se člověk cítí pod kontrolou, omezován a není respektován a nebaví ho to.
Ve společnosti, ve vzdělání a v našich podnicích si nevážíme hraní.
A to je důvod, proč jsme poslední, nevážíme si hraní.
A můžete říct: "To je směšné, Steve.
Jaký hloupý nápad. To nemůže být kvůli hraní.
Je to jen hraní, taková blbost."
Máme v sobě vážný ksicht.
No a já vám řeknu ale ano, je.
A dokážu vám to v další části své prezentace -- hraní je katalyzátor, je to revoluce, kterou můžeme použít k přetvoření Bulharska k lepšímu.
Hraní: Naše mozky mají v sobě hraní pevně zakořeněno.
Evoluce upřednostnila v průběhu milionů a milionů let hraní u zvířat i lidí.
A víte co?
Evoluce odvádí opravdu dobrou práci tříděním rysů, které nám nepřináší výhody, a vybrala rysy přinášející konkurenční výhody.
Příroda není hloupá a vybrala si hraní.
Napříč zvířecí říší například: Mravenci. Mravenci si hrají.
Možná jste to nevěděli.
Ale když si opravdu hrají, učí se sociální řád a dynamiku.
Krysy si hrají, ale, co jste možná nevěděli, je to, že krysy, které si hrají více, mají větší mozky a učí se dovednostem lépe.
Koťata si hrají. Všichni víme, že koťata si hrají.
Ale, co možná nevíte, je, že koťata, kterým je hraní upíráno, nejsou schopna společensky interagovat.
Stále mohou lovit, ale nemohou se socializovat.
Medvědi si hrají.
Ale, co asi nevíte, je, že medvědi, kteří si hrají, se dožívají vyššího věku.
Nejsou to ti, co umí lépe lovit ryby.
Jsou to ti, kteří si víc hrají.
A poslední opravdu zajímavá studie -- byla zpozorována korelace mezi hraním a velikostí mozku.
Čím víc si hrajete, tím jsou vaše mozky větší.
Delfíni, ti maji docela velké mozky, si hrají hodně.
Ale kdo si myslíte, že jsou největší hráči s největšími mozky?
Vaše maličkost: lidé.
Děti si hrají, my si hrajeme -- jakýkoli národ, jakékoli rasy, jakékoli barvy, jakéhokoli vyznání.
Je to univerzální záležitost -- hrajeme si.
A to nejen děti, ale i dospělí.
Fakt cool pojem: neotenie - zachování si hravosti a dětských rysů u dospělých
A kdo jsou největši neotenisté?
Lidé. My sportujeme.
Děláme to pro zábavu, nebo jako olympionici, nebo jako profesionálové.
Hrajeme na hudební nástroje.
Tancujeme, líbáme, zpíváme, děláme blbosti.
Jsme stvořeni k hraní od přírody, od narození až do stáří.
Jsme určeni si hrát neustále -- hrát si, a hrát si hodně a nepřestávat si hrát.
Je to obrovská výhoda.
Stejně jako jsou zde výhody pro zvířata, jsou tu výhody i pro lidi.
Například se ukázalo, že hraní stimuluje růst nervů v amygdale, oblasti, která ovládá emoce.
Ukazuje se, že hraní prospívá vývoji přední kůry mozkové, kde se odehrává mnoho kognitivních procesů.
Co se ve výsledku děje?
Rozvíjíme emocionální zralost, když si více hrajeme.
Rozvíjíme schopnost se rozhodovat, když si více hrajeme.
Tohle jsou fakta, lidi.
Tohle není fikce, tohle není pohádka, tohle není výmysl; to je chladná, nelítostná věda.
Tohle jsou výhody hraní.
Je to naše přirozené genetické právo, stejně jako chůze, řeč nebo zrak.
A pokud si upíráme hraní, omezujeme se stejně, jako bychom si upírali jakákoli jiná přirozená práva.
Držíme sami sebe zpátky.
Drobné cvičení jen na chvilku: zavřete oči a zkuste si představit svět bez hraní.
Představte si svět bez divadla, bez umění, bez zpěvu, bez tance, bez fotbalu, bez amerického fotbalu, bez smíchu.
Jak tento svět vypadá?
Je dost pochmurný.
Je dost zasmušilý.
A teď si představte své pracoviště.
Je zábavné? Je hravé?
Nebo třeba pracoviště vašich přátel -- a teď se díváme kupředu.
Je zábavné? Je hravé?
Nebo je na hovno? Je autokratické, plné kontrol, omezující, nedůvěřivé a nenaplňující?
Máme takovou představu, že protikladem hraní je práce.
Dokonce se cítíme provinile, když nás někdo vidí, že si v práci hrajeme.
"Ó, mí kolegové mě viděli, jak se směju, určitě jsem nepracoval dost tvrdě," nebo: "Ó, musím se schovat, protože by mě mohl vidět šéf.
A pak si pomyslí, že nepracuji dost tvrdě."
Ale já mám pro vás novinku: naše myšlení je převrácené.
Protikladem hraní není práce.
Protikladem hraní je deprese. Je to deprese.
Ve skutečnosti, hraní zlepšuje naši práci.
Stejně, jako jsou zde výhody pro lidi a zvířata, tak jsou zde výhody hraní i v práci.
Tak například hraní podněcuje tvořivost.
Zvyšuje to naši otevřenost vůči změně.
Zlepšuje to naši schopnost se učit.
Poskytuje nám pocit, že věci mají smysl, a pocit mistrovství -- dva základní motivační faktory, které zvyšují produktivitu díky hraní.
Takže předtím než si pomyslíte, že hraní prostě není seriózní; hrát si neznamená být lehkovážný.
Víte, profesionální sportovec, který miluje lyžování, to bere vážně, ale miluje to.
Baví ho to, je do toho zažraný, je ve svém živlu.
Doktor může být vážný, ale smích je pořád výborná medicína.
Naše logika je převrácená.
Neměli bychom se cítit provinile.
Měli bychom oslavovat hraní.
Rychlý příklad z korporátního světa.
FedEx, jednoduchý slogan: lidé, služba, zisk.
Pokud se k lidem chováte jako k lidem, pokud se k nim chováte velkoryse, jsou šťastnější, cítí se naplnění, mají pocit mistrovství a toho, že věci mají smysl.
Co se stane? Poskytují lepší služby -- ne horší, ale lepší.
A když zavolá zákazník o asistenci a baví se se šťastnými lidmi, kteří se dokáží rozhodovat a cítí se naplněni, jak se cítí zákazník? Cítí se skvěle.
A co dělají zákazníci, kteří se cítí skvěle?
Nakupují více vašich služeb a poví o vás více přátelům, což vede k vyššímu zisku.
Lidé, služba, zisk.
Hraní zvyšuje produktivitu, ne naopak.
A teď řeknete: "Jéžiš, to může fungovat támhle ve Spojených Státech u FedExu, ale tady v Bulharsku to fungovat nemůže.
V žádném případě. My jsme jiní."
Ale ono to funguje v Bulharsku, vážení.
Dva důvody. Za prvé, hraní je celosvětové.
Bulhaři nejsou nijak divní, že by si nemohli hrát, kromě toho, že se musíme zbavit toho vážného ksichtu.
Za druhé. Zkusil jsem to. Zkusil jsem to ve Sciantu.
Když jsem tam nastoupil, neměli jsme žádné šťastné zákazníky.
Ani jeden zákazník by nás nedoporučil.
Všech jsem se jich zeptal.
Měli jsme jednotkové zisky -- jo, zeptal.
Měli jsme jednotkové zisky a měli jsme nespokojené akcionáře.
Díky některým jednoduchým změnám, změnám jako zlepšení transparentnosti, změnám jako prosazování sebeřízení a spolupráce, podpora spolupráce, nikoliv autokracie, věci jako zaměření se na výsledky.
Je mi jedno, kdy ráno přicházíš do práce.
Je mi jedno, kdy odcházíš. Zajímá mě to, že tvůj zákazník a tvůj tým jsou spokojeni a že jsi ve své práci organizovaný.
Proč by mě mělo zajímat, že chodíš na devět?
V zásadě prosazování zábavy.
Díky prosazování zábavy a skvělému prostředí jsme byli schopni přetvořit Sciant a nyní, po třech krátkých letech -- zní to jako dlouhá doba, ale změna je pomalá -- všichni zákazníci, z nuly na maximum, nás doporučují, nadprůměrné zisky v branži a spokojení akcionáři.
A vy můžete říct: "dobrá, a jak víte, že jsou šťastní?"
Vyhráli jsme, v každém roce, kdy jsme se přihlásili, jeden z žebříčků o nejlepšího zaměstnavatele mezi malými podniky.
Nezávislá analýza dotazníků od anonymních zaměstnanců.
Ono to může, a ono to taky funguje v Bulharsku.
Nic nás nedrží zpátky, kromě naší vlastní mentality ohledně hraní.
A tak nějaké kroky, které můžeme podniknout, abychom uskutečnili tuto revoluci pomocí hraní.
Nejdříve ze všeho mi musíte věřit.
Pokud mi nevěřite, tak prostě běžte domů a zamyslete se nad tím trochu víc nebo něco.
Za druhé, pokud v sobě nemáte cit pro hru, musíte hraní znovu objevit.
Ať to bylo cokoli, co jste si užívali jako děti, co jste si užívali před šesti měsíci, ale teď musíte prosazovat něco, co vás nebaví, protože cítíte, že musíte být vážní, znovuobjevte to.
Nezáleží na tom, jestli je to jízda na horském kole, čtení knih, nebo hraní her.
Znovuobjevte to, protože vy jste vůdci, vůdci inovace, myšlenkoví vůdci.
Vy jste ti, kdo musí jít zpátky do práce nebo se pobavit se svými přáteli a zažehnout oheň změny v herní revoluci.
Lidi, vy musíte, a pokud to tak necítíte, vaši kolegové, zaměstnanci to také neucítí.
Musíte jít zpátky a říct: "Hej, já vám budu věřit."
Zvláštní koncept: Najal jsem tě a měl bych ti věřit.
Nechám vás rozhodovat. Dám vám pravomoci a budu delegovat až na nejnižší úroveň namísto směrem nahoru.
Budu podporovat konstruktivní kritiku.
Nechám vás vznášet námitky vůči autoritám.
Protože vznášením námitek můžeme uskutečnit věci, můžeme se dostat z rutiny, ve které jsme uvězněni, a vytvořit kreativní řešení k vyřešení dnešních problémů.
Nemáme vždy jako vůdci pravdu.
Vymýtíme strach.
Strach je nepřítelem hraní.
A my uděláme věci jako odstranění restrikcí.
Víte vy co, nechme je používat mobil pro osobní hovory -- chraň Bůh.
Nechme je být na Internetu.
Nechme je chatovat.
Nechme je mít dlouhé obědové pauzy.
Oběd je jako pracovní prázdniny.
To je když jdete ven, nabijete mozek, potkáte přátele, dáte si pivo, pojíte, popovídáte si, vyměníte si nápady, získáte synergii, kterou byste bývali možná předtím neměli.
Nechme je to udělat. Dejme jim trochu svobody a obecně, nechme je si hrát. Nechme je se bavit na pracovišti.
Strávíme na svých pracovištích tolik času ze svých životů, a má to být mizerná rutina, takže se za 20 let probudíte a řeknete si: "To je ono?
To je jako všechno?"
Nepřijatelné. Nepriemliv(Bulharsky).
(Smích) Takže ve zkratce, potřebujeme zásadní změnu toho, jak myslíme a chováme se, ale nepotřebujeme dělnickou revoluci.
Nepotřebujeme dělnickou revoluci.
Co potřebujeme, je povstání hráčů.
Co potřebujeme, je povstání hráčů.
Co potřebujeme, je povstání hráčů.
Vážně, potřebujeme se semknout.
Dnes to povstání začíná.
Ale, co musíte udělat, je rozfoukat plamen revoluce.
Musíte jít a sdílet své myšlenky a své úspěchy o tom, co fungovalo při znovuoživování svých životů, škol a své práce s hraním; o tom, jak hraní přináší pocit naděje a sebenaplnění; o tom, jak hraní přináší inovaci a produktivitu, a konečně o tom, jak hraní vytváří smysl.
Protože my to nemůžeme udělat sami. Musíme to udělat společně, a společně, pokud to uděláme a budeme sdílet myšlenky o hraní, můžeme změnit Bulharsko k lepšímu.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Jako umělec považuji vztahy mezi věcmi za velmi důležité.
Ve své práci se snažím ukázat, že člověk a příroda tvoří jeden celek a že všechno je navzájem propojené.
Na Antarktidu jsem se poprvé vydala asi před 10 lety. Tam jsem spatřila své první ledové kry.
Byla jsem v úžasu.
Bušilo mi srdce, točila se mi hlava, snažila jsem se pochopit, co před sebou vidím.
Ledové kry kolem mne se tyčily více než 50 metrů nad hladinou. Jediné, co jsem si uvědomovala, bylo že vznikly dopadem jedné sněhové vločky na druhou, rok co rok.
Ledové kry vznikají telením ledovců nebo odlamováním z ledovcových stěn.
Každá ledová kra má svoji vlastní osobnost.
A každá po svém komunikuje se svým prostředím a má jiné zkušenosti.
Některé to nevzdávají do poslední chvíle, jiné už toho mají dost a dramaticky se rozpadají.
Když se podíváte na ledovou kru, snadno vás napadne, že stojí sama o sobě a že se cítí osamělá, podobně jako se někdy cítí lidé.
Realita je však úplně jiná.
Když ledové kry tají, vdechuji jejich pradávnou atmosféru.
Když ledové kry tají, uvolňují sladkou vodu bohatou na minerály, která dává potravu mnoha živým tvorům.
K focení ledových ker přistupuji stejně, jako bych fotila své předky. Vím, že v tom konkrétním okamžiku žijí tak, jak už nikdy nebudou žít v budoucnosti.
Když roztají, nejde o smrt, není to konec, ale další pokračování jejich poutě cyklem života.
Led některých ledových ker, které jsem nafotila, je velmi mladý – jen pár tisíc let.
A jiný zase má přes 100 tisíc let.
Poslední záběry, které vám chci ukázat, jsou z ledové kry, kterou jsem odfotila v Grónsku, ve městě Kekertsuatsiak.
Jen velmi zřídka se podaří uvidět ledovou kru převalovat se ze strany na stranu.
Tady to je.
Na levé straně vidíme malou loď.
Měří asi 5 metrů.
Pozorně si všimněte tvaru ledovce a jeho polohy vůči hladině.
Jak vidíte, začíná se převalovat a loď odplula na druhou stranu, stojí na ní muž.
Jedná se o průměrně velkou grónskou ledovou kru.
Tyčí se asi 40 metrů nad vodou.
Video to zachycuje v reálném čase.
(Hudba) A jako by se nic nedělo, ledovec nám ukazuje druhou stránku své osobnosti.
Děkuji.
(Potlesk)
(Hudba) Text: BeatJazz
BeatJazz je 1. živé smyčkování 2. jazzová improvizace a 3. vytváření zvuku gesty.
Akcelerometry na každé ruce čtou pozici rukou.
Barva světla indikuje, jaký zvuk přehrávám:
červená = bubny modrá = basa zelená = akordy oranžová = vedoucí kus fialová = tleskání. Ústní instrument se skládá
z tlačítka, dvou kytarových trsátek a množství tavného lepidla.
Displej je smartphone, který ukazuje systémové parametry.
Proč?
Aby se atomizovala hudební kultura. Aby VŠECHNy minulé, současné i budoucí žánry mohly být studovány a abstrahovány, živě.
A „BeatJazzMani“ se stanou tak všední jako DJové.
Ale především…
abychom VYTVÁŘELI budoucnost, než na ni jen čekali.
(Potlesk)
Jsem savant, lépe řečeno vysoce fungující autistický savant.
Jde o vzácné postižení,
ještě vzácnější, když je spojeno -- což je můj případ -- se sebeuvědoměním a silným jazykovým citem.
Když se s někým potkám a když se to o mně dozví, často dochází k trapnému tichu.
Vidím jim na očích,
že se chtějí na něco zeptat.
Až je nakonec přemůže zvědavost a vyhrknou: "Kdybych vám řekl své datum narození, řekl byste mi, ve který den jsem se narodil?"
(Smích) Ptají se na třetí odmocniny nebo chtějí, abych jim zopakoval dlouhé číslo nebo text.
Doufám, že mi nebudete mít za zlé, když pro vás dnes večer nepředvedu podobné představení.
Místo toho bych rád mluvil o něčem mnohem zajímavějším než o datech narození nebo o třetích odmocninách. O něčem, co je hlubší a mnohem bližší mé mysli, než práce.
Rád bych vám krátce popovídal o vnímaní.
Když Anton Čechov psal své hry a povídky, kterými se proslavil, psal si u toho deník, do kterého si zapisoval své postřehy ze světa kolem sebe -- drobné detaily, které jiným lidem unikaly.
Pokaždé, když si čtu Čechova a jeho výjimečné vnímání lidského života, vzpomenu si, proč jsem se také stal spisovatelem.
Ve svých knihách se věnuji problematice vnímání, tomu, jak jeho různé podoby vytvářejí různé podoby vědění a porozumění.
Jsou tři otázky, které se dají odvodit z mé práce.
Místo abyste je řešili, poprosím vás, abyste se na chvíli zamysleli nad intuicí a instinkty, které vnímáte ve své mysli a srdci.
Například počty. Dokážete odhadnout, kde na číselné ose se nejspíš ocitne požadované řešení?
Nebo když se podíváte na cizí slovo a zvuky, dokážete odhadnout rozsah smyslů, které vám naznačují?
A proč v poezii básník raději zvolil slovo "zajíc" než "králík"?
Žádám vás o to, protože věřím, že naše osobní vnímání je způsob, jakým získáváme poznatky.
Je to estetické vnímání spíše než abstraktní analýzy, co ovlivňuje proces, prostřednictvím kterého se k nám dostává to, co víme.
Jsem tohoto extrémním příkladem.
Moje světy slov a čísel se smíchávají s barvami, emocemi a osobností.
Jak řekl Juan, jde o postižení, kterému vědci říkají synestezie, neobvyklé propojení jednotlivých smyslů.
Zde jsou čísla od jedné do 12. Já osobně vnímám každé číslo se svým osobitým tvarem a charakterem.
Jednotku jako záblesk bílého světla.
Šest jako velmi malou, smutnou černou díru.
Tyto náčrty jsou černobílé, ale v mé mysli mají své barvy.
Trojka je zelená.
Čtyřka je modrá.
Pětka je žlutá.
Věnuji se také malování.
Toto je jeden z mých obrazů.
Jde o násobek dvou prvočísel.
Trojrozměrné tvary a prostor, který vytvářejí uprostřed, tvoří nový tvar, odpověď na konečný výsledek.
Co třeba vyšší čísla?
Delší číslo než pí nenajdete, je to matematická konstanta.
Je to číslo, které doslova pokračuje donekonečna.
Na tomto obrazu jsem namaloval prvních 20 desetinných míst pí. Beru barvy, emoce a textury a dávám je dohromady, vytvářím z nich pohyblivý číselný prostor.
V barvách však nevnímám pouze čísla.
Slova pro mne mají také své barvy, emoce a texturu.
Toto je první věta z románu Lolita.
Nabokov sám trpěl synestezií.
Zde vidíte, jak moje vnímání zvuku L napomáhá aliteraci.
Jiný příklad: trochu matematičtější.
A zajímalo by mne, zda si někteří z vás všimnou stavby věty z románu Velký Gatsby.
Jde o sled slabik - "wheat" -- 1 "prairies" -- 2 "lost Swede towns" -- 3 jedna, dva, tři.
Tento efekt je mysli velmi příjemný a napomáhá větě, aby působila dobře.
Vraťme se k otázkám, které jsem vám před chvíli položil.
64 krát 75.
Pokud někteří z vás hrají šachy, víte, že 64 je číslo, které získáte, když na šachovnici vynásobíte 8 krát 8 políček. Dohromady budete mít 64 políček.
Dává nám to určitou formu, kterou dokážeme vnímat, představit si ji.
Co třeba 75?
Například když si představíme 100 jako čtverec, 75 bude vypadat asi takto.
Teď už jen stačí poskládat tyto dva obrázky v naší mysli dohromady -- asi takto.
64 bude 6400.
A v pravém rohu... nemusíte ani nic počítat.
Čtyři napříč, nahoru a dolu -- dává dohromady 16.
Takže celkový výsledek je 16, 16, 16.
Je to mnohem jednodušší, než vás učili ve škole.
Je to 16, 16, 16, 48, 4800 -- 4800 je celkový výsledek.
Je to snadné, když víte, jak na to.
(Smích) Druhá otázka je islandské slovo.
Předpokládám, že mezi vámi není mnoho těch, kteří mluví islandsky.
Proto vám dám jen dvě možnosti.
Hnugginn: je to veselé, nebo smutné slovo?
Co myslíte?
OK.
Někteří říkají, že veselé.
Většina lidí si myslí, že smutné.
Doopravdy to znamená "smutný".
(Smích) Proč si statisticky většina lidí v tomto případě myslí, že slovo je smutné nebo v jiných případech těžké?
Podle mé teorie se jazyky vyvíjejí tak, že se svými zvuky snaží přiblížit subjektivní, osobní, intuitivní zkušenosti posluchače.
Podívejme se na třetí otázku.
Jde o verš básně od Johna Keatse.
Slova stejně jako čísla vyjadřují základní vztah mezi předměty, událostmi a silami, které tvoří náš svět.
Zdá se, že my, kteří žijeme na tomto světě, v průběhu života tyto vztahy intuitivně vnímáme.
A básníci, stejně jako ostatní umělci, si pohrávají s těmito intuitivními pochopeními.
V případě slova "hare" = zajíc jde v angličtině o homonymum.
Zní to také jako "hair"' = vlasy.
A když se nad tím zamyslíte -- ukáži vám obrázek -- vlasy představují citlivost.
Podvolí se nejjemnějšímu pohybu, změně či emoci.
Takže zde máte napjatou a citlivou náladu.
A co zajíc samotný -- ne kočka, ne pes, ale zajíc -- proč zajíc?
Představte si obrázek zajíce, ne slovo, ale obrázek.
Dlouhé uši, velké packy nám pomáhají si představit, pocítit, co to znamená kulhat a třást se.
Doufám, že jsem v těch pár minutách dokázal sdílet trochu mého pohledu na věci a ukázat vám, že slova mají barvy, emoce, čísla, tvary a osobnosti.
Svět je bohatší a větší, než se často zdá.
Doufám, že jsem ve vás probudil touhu vidět svět novýma očima.
Děkuji.
(Potlesk)
Víte, píšu pro děti a jsem asi nejvíce čteným spisovatelem pro děti v Americe.
A vždycky říkám lidem, že nechci vypadat jako vědec.
Můžete mě vidět jako farmáře nebo v kůži a nikdy si nikdo nevybral farmáře.
Dneska jsem tady, abych vám řekl něco o kruzích a prozřeních.
Víte, prozření je stav, kdy něco náhle uvidíte kolem sebe --
jen se na to musíte podívat z jiného úhlu, abyste to viděli jako prozření.
Tohle je kresba kruhu.
Autorem je můj přítel - Richard Bollingbroke.
Je to trochu spletitý kruh jako ten, o kterém vám budu vyprávět.
Můj kruh začal v 60. letech na střední škole v Stow, Ohiu, kde jsem byl třídní fackovací panák.
Byl jsem přesně ten kluk kterého každý týden na záchodě zmlátili do krve, dokud mě jedna učitelka nezachránila.
Zachránila mi život tím, že mě pustila na záchody pro učitele.
Dělala to tajně
celé tři roky.
A já jsem musel odejít z města,
měl jsem jen 85 dolarů a skončil jsem v San Franciscu, Californii - tam jsem potkal přítele -- a v 80. letech jsem začal pracovat pro organizace zabývající se AIDS.
Před třemi nebo čtyřmi lety mě uprostřed noci vzbudil telefon od té učitelky, paní Postenové, která řekla: "Potřebuju Tě vidět.
Je mi líto, že jsme se nikdy neviděli jako dospělí.
Mohl bys prosím přijet do Ohia a přivést s sebou toho muže, kterého vím, že sis určitě našel?
A měla bych Ti říct, že mám rakovinu na slinivce, takže Tě poprosím, aby sis pospíšil."
Takže další den jsme byli v Clevelandu.
Podívali jsme se na ni, smáli se, plakali a věděli jsme, že potřebuje jít do hospicu.
Našli jsme pro ni jeden a odvezli ji tam, postarali jsme se o ni, stejně tak jako o jeji rodinu, protože to opravdu bylo potřeba
a my jsme věděli, jak na to.
A hned jak ta žena, která mě chtěla vidět jako dospělého, mě poznala, proměnila se v urnu s popelem, která přistála v mých dlaních.
A najednou se stalo, že se kruh uzavřel. Ano, stal se z toho kruh -- a to prozření, o kterém jsem mluvil, se samo ukázalo.
To prozření je fakt, že smrt je součástí života.
Ona mi zachránila život a já s partnerem zase ten její.
Víte, tahle část života potřebuje všechno jako zbytek života.
Potřebuje pravdu a krásu, a já jsem rád, že hodně z toho tady už bylo dnes řečeno.
A taky potřebuje -- potřebuje to důstojnost, lásku a radost. A je to naše práce, zvládnout tyhle věci.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Vesmír, všichni víme, jak vypadá.
Jsme obklopeni obrazy vesmíru celý svůj život, od vymyšlených obrazů v science fiction přes inspirativní vize umělců až po stále krásnější obrázky, které jsou dostupné díky složitým technologiím.
I když však disponujeme nesmírně barvitým vizuálním porozuměním vesmíru, nemáme žádnou představu o tom, jak vesmír zní.
Většina lidí si spíše spojuje vesmír s tichem.
Příběh o tom, jak jsme začali chápat vesmír, je však příběhem naslouchání stejně jako příběhem dívání se.
I přesto však téměř nikdo z nás nikdy vesmír neslyšel.
Kolik z vás tady je schopno popsat zvuk vydávaný jedinou planetou či hvězdou?
Pro případ, že by vás to zajímalo, tak takhle zní Slunce.
(Šumění) (Praskání) (Šumění) (Praskání) Tohle je planeta Jupiter.
(Tiché praskání) Tohle je vesmírná sonda Cassini při průletu ledovými prstenci Saturnu.
(Praskání) Tohle je silně zhuštěný shluk neutrální hmoty rotující ve vzdáleném vesmíru.
(Ťukání) Moje tvůrčí práce je tedy plně soustředěna na naslouchání zvláštním a úžasným zvukům, které vydávají nádherná nebeská tělesa tvořící náš vesmír.
Možná si říkáte, jak víme, co je to za zvuky.
Jak poznáme rozdíl mezi zvukem Slunce a zvukem pulsaru?
Odpověď nabízí věda zvaná radioastronomie.
Radioastronomové zkoumají rádiové vlny z vesmíru za použití citlivých antén a přijímačů, což jim poskytuje přesné informace o povaze astronomických těles a o jejich umístění na naší noční obloze.
A stejně jako u signálů, které vysíláme a přijímáme tady na Zemi, můžeme převést toto vysílání na zvuk za pomoci jednoduchých analogových postupů.
A právě prostřednictvím naslouchání jsme odhalili některá z nejdůležitějších tajemství vesmíru - jak je veliký, z čeho se skládá a dokonce i jak je starý.
Dnes vám tedy povím krátký příběh historie vesmíru skrze naslouchání.
Je proložen třemi krátkými historkami, které ukazují, jak nám náhodná setkání se zvláštními zvuky poskytla některé z vůbec nejdůležitějších informací, které máme o vesmíru.
Tento příběh nezačíná obrovskými dalekohledy nebo futuristickými kosmickými loděmi, ale poněkud skromnějším zařízením - a vlastně tím samým zařízením, které nám přineslo telekomunikační revoluci, jíž jsme dnes všichni součástí - telefonem.
Píše se rok 1876, jsme v Bostonu a tohle je Alexander Graham Bell, který pracoval s Thomasem Watsonem na vynálezu telefonu.
Klíčovou součástí jejich technické instalace byl půl míle dlouhý drát, který byl veden přes střechy několika domů v Bostonu.
Tato linka přenášela telefonní signály, které později Bella proslavily.
Stejně jako každý dlouhý drát pod napětím se však i tento drát neplánovaně stal anténou.
Thomas Watson strávil hodiny nasloucháním podivnému praskání a syčení a cvrlikání a pískání, které jeho neúmyslně vytvořená anténa zachycovala.
Musíte mít na paměti, že to bylo deset let před tím, než Heinrich Hertz prokázal existenci rádiových vln, patnáct let před čtyřmi laděnými obvody Nikoly Tesly, téměř dvacet let před Marconiho prvním vysíláním.
Thomas Watson tedy nenaslouchal nám.
Neměli jsme technologii potřebnou k vysílání.
Co to tedy bylo za zvláštní zvuky?
Watson ve skutečnosti naslouchal velmi nízkofrekvenčnímu radiovému vysílání majícímu původ v přírodě.
Něco z toho praskání a křupání byly blesky, ale ono tajemné hvízdání a zvláštní melodické cvrlikání mělo poněkud exotičtější původ.
Za použití vůbec prvního telefonu se Watson vlastně dovolal do nebes.
Jak správně uhodl, některé z těchto zvuků byly způsobeny aktivitou na povrchu Slunce.
Byl to sluneční vítr přicházející do kontaktu s naší ionosférou, který Watson slyšel - úkaz, který můžeme pozorovat na nejsevernějších a nejjižnějších šířkách naší planety jako polární záři.
Při vynalézání technologie, která přinesla telekomunikační revoluci, Watson objevil, že hvězda ve středu naší sluneční soustavy vysílá silné rádiové vlny.
Náhodou se stal prvním člověkem, který si je naladil.
Přeskočíme o padesát let dopředu, kdy Bellova a Watsonova technologie zcela proměnila globální komunikaci.
Cesta od pověšení drátu přes bostonské střechy k položení tisíců a tisíců mil kabelů na dně Atlantského oceánu nebyla vůbec jednoduchá.
A tak zanedlouho začala Bellova společnost začal hledat nové technologie, které by tuto její revoluci posunuly vpřed.
Rádio dokáže přenášet zvuk bez drátů.
Toto médium je však ztrátové - zachycuje mnoho různých zvuků a rušivých jevů.
Bellova společnost proto zaměstnala inženýra, aby tyto zvuky studoval a aby zkusil zjistit, odkud vycházejí, s cílem zkonstruovat dokonalé kódovací zařízení, které by je odstranilo, aby se mohlo začít přemýšlet o využití rádia k telefonním přenosům.
Většina zvuků, které tento inženýr, Karl Jansky, zkoumal, měla poměrně prozaický původ.
Ukázalo se, že se jedná o blesky či elektrické zdroje.
Byl tam však jeden neustávající zvuk, který Jansky nedokázal identifikovat a který se zdánlivě objevoval v jeho rádiových sluchátkách každý den o čtyři minuty dříve.
Každý astronom by vám řekl, že to je jasný poznávací znak něčeho, co nemá původ na Zemi.
Jansky udělal historický objev, že nebeská tělesa dokáží vysílat rádiové vlny stejně jako vysílají světelné vlny.
Padesát let po Watsonově náhodném setkání se Sluncem Janskyho pozorné naslouchání přineslo novou éru vesmírného výzkumu - éru radioastronomie.
Během několika následujících let astronomové připojili své antény k reproduktorům a začali se učit o naší rádiové obloze, o Jupiteru a o Slunci, pomocí naslouchání.
Přeskočme zase o něco dále.
Je rok 1964 a jsme zpátky v Bell Labs [Bellových laboratořích].
Podobně jako minule měli dva vědci problém se zvukem.
Arno Penzias a Robert Wilson používali trychtýřovou anténu v Bell's Holmdel laboratory [Bellově laboratoři v Holmdelu] ke zkoumání Mléčné dráhy s obzvláště vysokou přesností.
Dá se říci, že poslouchali galaxii v hi-fi kvalitě.
V jejich zvukové nahrávce byl ale problém.
Záhadný neustávající zvuk je rušil při jejich výzkumu.
Nacházel se v mikrovlnném spektru a zdálo se, že přichází ze všech stran najednou.
To ale nedávalo žádný smysl. Jako každý logicky uvažující inženýr nebo vědec si i oni řekli, že problém musí být v technice, že musí něco být s talířem antény.
V talíři hnízdili holubi.
A tak kdyby odstranili holubí trus a uvedli disk zpět do provozního stavu, tak by snad vše začalo opět normálně fungovat.
Onen zvuk ale nezmizel.
Ten záhadný zvuk, kterému Penzias a Wilson naslouchali, se ukázal být nejstarším a nejdůležitějším zvukem, který kdokoli kdy slyšel.
Bylo to vesmírné záření, pozůstatek z doby samotného zrození vesmíru.
Byl to první experimentální důkaz toho, že existoval velký třesk a že se vesmír zrodil v jednom určitém okamžiku před zhruba 14,7 miliardami let.
Náš příběh tedy končí na počátku - počátku všech věcí, u velkého třesku.
Tohle je ten zvuk, který Penzias a Wilson slyšeli - nejstarší zvuk, který kdy uslyšíte, mikrovlnné záření vesmírného pozadí, pozůstatek z doby velkého třesku.
(Šumění) Děkuji.
(Potlesk)
Jmenuji se Joshua Walters.
Jsem umělec.
(beatbox) (smích) (potlesk) Ale kromě toho mi zjistili, že jsem maniodepresivní.
Beru to jako výhodu, protože čím šílenější jsem na jevišti, tím je to větší legrace.
V 16 jsem byl v San Franciscu a zažil jsem ... manickou episodu kdy jsem měl pocit že jsem Ježíš.
Možná si myslíte, že je to hrozné ale vlastně neexistuje žádné množství drog ze kterých jste tak mimo že si připadáte, že jste Ježíš.
(smích) Poslali mě na léčení, na psychiatrii, a tam na oddělení má svoji one-man show úplně každý.
(smích) Nemají publikum, jako mám tady které by ocenilo jejich zkoušení.
Oni prostě jen zkouší.
Jednoho dne budou třeba tady.
Když mě propustili, sdělili mi diagnózu a dostal jsem prášky od psychiatra.
"Takže, Joshi, dáme ti třeba --- dáme ti třeba pár tablet Zyprexa.
Může být? Mmhmm?
Teda mám to napsáno na propisce."
(smích) Někteří z vás jsou, zdá se, z oboru.
Slyším vaše zapírání.
První půlku střední školy jsem bojoval s manickou epizodou, a druhou půlku jsem bojoval s těmi léky, kdy jsem vlastně celou školu prospal.
Druhá půlka byla jeden velkej šlofík, přímo ve třídě.
Když jsem se z toho dostal, Měl jsem na výběr.
Buď jsem mohl skrývat svoji mentální slabost nebo z té slabosti udělat přednost.
(troubení) V současné době je tendence považovat duševní nemoc za pozitivum nebo alespoň její hypomanickou stránku.
Pro ty, co neví, co je hypomanie je to jako motor, bez řízení, přesněji jako Ferrari, jenže bez brzd.
Řada předchozích řečníků, i řada z vás v publiku má onu kreativní stránku, jestli víte, o čem mluvím.
Něco vás nutí do něčeho o čem ostatní říkají, že je nemožné
John Gartner o tom napsal knihu.
Jmenuje se "Výhody hypománie". podle které Kryštof Kolumbus a Ted Turner a Steve Jobs a další podnikatelské špičky mají zrovna takovou výhodu.
Další kniha byla napsána docela nedávno v 90tých letech "Osvícení ohněm" od Kaye Redfielda Jamisona která na to nahlíží jako na tvůrčí cit Mozart, Beethoven i Van Gogh ti všichni trpěli maniodepresí.
Část z nich spáchala sebevraždu.
Takže ta nemoc nemá jen světlé stránky.
V poslední době se tato problematika rozvíjí.
V New York Times vyšel článek, v září 2010, ve kterém stálo: "Blázen tak akorát."
Být akorát blázen přesně takové lidi hledají investoři ty kteří mají určitou škálu -- pokud mi rozumíte -- možná ne úplně bipolární ale existují v tom bipolárním spektru kde na jedné straně myslí, že jsou Ježíš a na druhé straně dokážou vydělat spoustu peněz.
(smích) Vyberte si.
A všichni jsou někde uprostřed.
Každý je někde uprostřed.
Takže možná vlastně neexistuje nic takového jako jako šílenství, a diagnóza duševní nemoci neznamená, že jste šílenec.
Možná to spíš znamená že jste citlivější k tomu co většina lidí nevidí nebo nevnímá.
Možná že vlastně nikdo není opravdu blázen.
Každý je jen trochu cvok.
Jak moc to záleží na to, u kterého pólu se nacházíte.
Jak moc záleží na vašem štěstí.
Děkuji.
(potlesk)
Chtěl bych začít takovým imaginárním pokusem.
Představte si, že jsme se posunuli o čtyři tisíce let do budoucnosti.
Civilizace v podobě, jakou známe, přestala existovat - nejsou knihy, není elektronika, není Facebook ani Twitter.
Veškerá znalost angličtiny a anglické abecedy byla ztracena.
A teď si představte archeology, jak se prokopávají troskami jednoho z našich měst.
Co tam mohou najít?
Možná nějaké plastové obdélníčky se zvláštními symboly na povrchu.
Možná nějaké kulaté kousky kovu.
Možná nějaké válcovité nádoby s několika symboly na povrchu.
A možná se jedna archeoložka najednou proslaví, když objeví - zahrabané v kopcích někde v Severní Americe - stejné symboly, jen mnohokrát větší.
Položme sami sobě otázku, co by mohly takovéto artefakty o nás říci lidem žijícím o čtyři tisíce let později v budoucnosti.
Není to pouze hypotetická otázka.
Je to stejný druh otázky, které čelíme, když se snažíme porozumět protoindické civilizaci povodí Indu, která existovala před čtyřmi tisíci roky.
Protoindická civilizace existovala zhruba ve stejné době jako mnohem lépe známá egyptská a mezopotámská civilizace, ale byla mnohem větší než obě tyto civilizace.
Rozkládala se na ploše zhruba jednoho miliónu čtverečních kilometrů na území dnešního Pákistánu, severozápadní Indie a částí Afghánistánu a Íránu.
Vzhledem k tomu, že to byla tak rozsáhlá civilizace, by se dalo očekávat, že se najdou mocní panovníci, králové, a veliké památníky oslavující tyto mocné krále.
Ve skutečnosti archeologové našli něco zcela jiného.
Našli malé předměty, jako jsou tyhle.
Tohle je ukázka jednoho takového předmětu.
Je to samozřejmě replika.
Ale kdo je ta osoba?
Král? Bůh?
Kněz?
Nebo možná obyčejný člověk jako vy nebo já?
Nevíme.
Lidé z povodí Indu však po sobě rovněž zanechali artefakty s nápisy.
Nejsou to kousky plastu, ale kamenná pečetidla, měděné tabulky, keramika, a překvapivě, jedna veliká deska s nápisem, která byla nalezena zakopaná poblíž městské brány.
Nevíme, jestli je na ní napsáno Hollywood, nebo v tomhle případě Bollywood.
Ve skutečnosti vlastně nevíme, co je napsáno na kterémkoli z těchto předmětů. Protoindické písmo totiž není rozluštěno.
U žádného z těchto symbolů nevíme, co znamená.
Tyhle symboly jsou nejčastěji nacházeny na pečetidlech.
Tady vidíte jeden podobný předmět.
Je to čtvercový předmět se zvířetem podobným jednorožci.
Je to mistrovské umělecké dílo.
Jak myslíte, že je veliké?
Takhle veliké?
Nebo možná takhle veliké?
Ukáži vám to.
Tady je replika jednoho takového pečetidla.
Je veliké jen asi palec krát palec - takže docela malé.
K čemu se ta pečetidla používala?
Víme, že se obtiskovala do hliněných štítků připevněných k balíkům zboží, které se posílaly z jednoho místa na druhé.
Znáte ty zásilkové lístky, které jsou na krabicích doručovaných FedExem?
Tak tahle pečetidla se používala k výrobě podobných zásilkových lístků.
Možná si říkáte, co asi obsahují nápisy na těchto předmětech.
Možná to je jméno posílajícího nebo nějaká informace o zboží, které se posílalo z jednoho místa na druhé - nevíme.
Musíme rozluštit písmo, abychom na tuto otázku mohli odpovědět.
Rozluštění písma není jen logickým rébusem - stala se z něj otázka, která je úzce propojena s politikou a kulturní historií jižní Asie.
Toto písmo se vlastně stalo jakýmsi bitevním polem, na němž se utkávají tři různé skupiny lidí.
Zaprvé je tu skupina lidí, kteří velmi odhodlaně hájí svůj názor, že protoindické písmo vůbec nezaznamenává jazyk.
Tito lidé věří, že ony symboly jsou velice podobné symbolům, které můžete najít na dopravních značkách či heraldickým znakům, které najdete na štítech.
Podle další skupiny lidí zaznamenává protoindické písmo indoevropský jazyk.
Pokud se podíváte na dnešní mapu Indie, uvidíte, že většina jazyků, jimiž se hovoří v severní Indii, patří do rodiny indoevropských jazyků.
Někteří lidé tedy věří, že protoindické písmo zachycuje starobylý indoevropský jazyk, jakým je kupříkladu sanskrt.
Pak je tu poslední skupina lidí, kteří věří, že lidé civilizace povodí Indu byli předky lidí, kteří dnes žijí v jižní Indii.
Tato třetí skupina věří, že písmo povodí Indu zaznamenává starověkou podobu řeči z rodiny drávidských jazyků, což jsou jazyky, kterými se dnes mluví ve většině jižní Indie.
Zastánci této teorie upozorňují na malou enklávu drávidsky hovořících lidí na severu, poblíž Afghánistánu, a říkají, že se možná, někdy v minulosti, drávidskými jazyky hovořilo po celé Indii, což by mohlo znamenat, že protoindická civilizace byla taktéž drávidská.
Která z těchto hypotéz je pravdivá?
Nevíme, ale kdybyste rozluštili ono písmo, možná byste na tuto otázku nalezli odpověď.
Rozluštění tohoto písma je však velmi náročným úkolem.
V prvé řadě neexistuje žádná Rosettská deska.
Nemyslím tím stejnojmenný počítačový program. Myslím tím starověký artefakt, který by obsahoval stejný text napsaný jak známým, tak neznámým písmem.
Pro protoindické písmo takový artefakt nemáme.
Navíc ani nevíme, jakou řečí tito lidé hovořili.
A aby to bylo ještě horší, většina nápisů, které máme k dispozici, je velice krátká.
Jak jsem vám ukazoval, většinou se najdou na pečetidlech, která jsou velice, velice malá.
Když člověk vezme v úvahu tyhle zásadní překážky, může si říkat a může se strachovat o to, zda vůbec někdy protoindické písmo rozluštíme.
Ve zbytku svého vystoupení bych vám chtěl říci, jak jsem se naučil přestat se strachovat a jak jsem se naučil milovat výzvu, kterou protoindické písmo představuje.
Protoindické písmo mě fascinovalo odjakživa, už od doby, kdy jsem si o něm četl v učebnici na základní škole.
Proč mě fascinovalo?
Je to poslední důležité písmo starověkého světa, které zůstává nerozluštěno.
Výběr povolání mě nakonec přivedl k tomu, že jsem se stal počítačovým neurologem, takže obvykle v práci vytvářím počítačové modely mozku a snažím se porozumět tomu, jak mozek předvídá, jak se mozek rozhoduje, jak se mozek učí a tak podobně.
V roce 2007 mi však protoindické písmo opět zkřížilo cestu.
Byl jsem tehdy v Indii a měl jsem skvělou příležitost setkat se s několika indickými vědci, kteří se s pomocí počítačových modelů snažili právě o analýzu tohoto písma.
Tehdy jsem si uvědomil, že se mi zde nabízí příležitost ke spolupráci s těmito vědci, a této příležitosti jsem využil.
Chtěl bych zde prezentovat některé z výsledků, k nimž jsme došli.
Nebo, ještě lepší bude, když budeme luštit společně.
Jste připraveni?
První věc, kterou musíte udělat, když máte před sebou nerozluštěné písmo, je pokusit se zjistit, jakým směrem bylo psáno.
Máme zde dva nápisy obsahující několik symbolů.
Dokážete mi říct, zda jsou psány směrem zprava doleva nebo zleva doprava?
Dám vám pár vteřin.
Dobře. Kolik z vás říká zprava doleva?
Dobře. Dobře. Zleva doprava?
Hm, je to skoro přesně půl na půl.
Dobře. Odpověď je - pokud se podíváte na levou stranu těch dvou nápisů, všimnete si, že jsou tam znaky namačkané, takže se zdá, že před čtyřmi tisíci roky, když písař psal zprava doleva, došlo mu místo.
A tak tam musel ten znak natlačit.
Jeden znak je napsán rovněž pod nápisem nad ním.
Jsou to náznaky toho, že směr písma byl pravděpodobně zprava doleva. Jedna ze základních věcí, kterou víme, je to, že pevně daný směr psaní je velice důležitou charakteristikou jazykových písem.
Protoindické písmo nyní tedy má tuto konkrétní vlastnost.
Jaké další vlastnosti jazyka toto písmo vykazuje?
Jazyky obsahují vzorce.
Kdybych vám dal písmeno Q a řekl vám, abyste odhadli, jaké písmeno bude následovat po něm, co by vás napadlo?
Většina z vás řekla U, což je správně.
Kdybych vás vyzval, abyste si tipli ještě jedno písmeno, co myslíte, že by to bylo?
Teď tu máme několik možností. Máme tady E. Mohlo by to být I. Mohlo by to být A, ale určitě ne B, C nebo D, že ne?
Protoindické písmo také vykazuje podobné vzorce.
Řada nápisů začíná tímto symbolem ve tvaru diamantu.
Ten je pak často následován tímhle symbolem, který připomíná uvozovky.
Je to velice podobné příkladu s písmeny Q a U.
Tento symbol může být pro změnu následován těmito symboly připomínajícími rybu a některými dalšími znaky, ale nikdy žádným z těch ostatních znaků, které vidíme dole.
Navíc existují znaky, které se skutečně často vyskytují na konci nápisů, jako třeba tenhle znak ve tvaru džbánu. Tento znak je vlastně znakem, který se v celém písmu vyskytuje nejčastěji.
Vzhledem k existenci podobných vzorců jsme dostali následující nápad.
Napadlo nás využít počítač k tomu, abychom odhalili tyto vzorce, a proto jsme do počítače zadali dostupné texty.
Počítač vytvořil statistický model ukazující, které symboly se obvykle objevují společně a které symboly zpravidla následují za sebou.
Když máme k dispozici počítačový model, můžeme jej otestovat tak, že jej podrobíme zkoušce.
Můžeme záměrně některé ze symbolů vymazat a můžeme zadat počítači úkol, aby odhadl, které symboly chybějí.
Tady je několik příkladů.
Můžete to považovat za možná nejstarší verzi hry kolo štěstí.
Zjistili jsme, že počítač v 75 procentech případů uspěl a odhadl symbol správně.
V ostatních případech byl zpravidla správnou odpovědí v pořadí druhý nebo třetí tip počítače.
Tento konkrétní postup má rovněž svoje praktické využití.
Existuje řada nápisů, které jsou poškozené.
Tady vidíme jeden příklad.
My nyní můžeme využít tohoto počítačového modelu a pokusit se ten nápis doplnit stanovením nejpravděpodobnější možné odpovědi.
Tady je kupříkladu symbol, který by tam dle předpokladů měl být.
Tohle by mohlo být velmi užitečné při snaze o rozluštění písma, protože touto cestou bude vygenerováno více údajů, které budeme moci analyzovat.
Tady je další věc, kterou lze dělat s tímhle počítačovým modelem.
Představte si opici sedící u klávesnice.
Myslím, že výsledkem bude asi náhodná změť písmen, která bude vypadat takhle.
Taková náhodná změť písmen vykazuje velice vysokou entropii.
To je pojem, který se používá ve fyzice a v teorii informace.
Představte si nicméně, že je to skutečně náhodná změť písmen.
Kolik z vás si někdy vylilo do klávesnice kávu?
Možná jste se pak setkali s problémem, že se vám klávesnice zasekla - takže se vlastně pořád dokola opakoval stejný symbol.
O podobné sekvenci platí, že má velice nízkou entropii, protože v ní zcela schází různorodost.
Jazyk má na druhou stranu středně vysokou míru entropie - není ani příliš rigidní, ani příliš náhodně uspořádaný.
Jak je na tom protoindické písmo?
Tady máme graf, který zachycuje entropii celé množiny sekvencí.
Úplně nahoře vidíte rovnoměrně nahodilou sekvenci, což je náhodná změť písmen - je zajímavé, že tady rovněž najdeme DNA sekvenci lidského genomu a instrumentální hudbu.
Obě tyto řady jsou velice, velice proměnlivé, a proto je v rámci grafu najdete velice vysoko.
Na spodním konci žebříčku najdete velice rigidní sekvenci, řadu sestavenou pouze z písmen A, a rovněž zde najdete počítačový program, v tomto případě naprogramovaný v jazyce Fortran, který se řídí skutečně velice pevnými pravidly.
Jazyková písma se nacházejí uprostřed.
Jak je na tom protoindické písmo?
Zjistili jsme, že se protoindické písmo nachází ve stejném pásmu jako jazyková písma.
Když byl tento výsledek poprvé zveřejněn, vyvolal značnou kontroverzi.
Našli se lidé, kteří začali hlasitě protestovat, a byli to právě ti lidé, kteří věřili, že protoindické písmo nezaznamenává žádný jazyk.
Začal jsem dokonce dostávat výhružné dopisy.
Moji studenti říkali, že bych měl vážně uvažovat o tom, že bych si obstaral nějakou ochranu.
Kdo by si byl pomyslel, že luštění může být nebezpečné povolání?
Co ten výsledek skutečně ukazuje?
Ukazuje, že protoindické písmo sdílí jednu důležitou vlastnost jazyka.
Jak se tedy říká, pokud něco vypadá jako jazykové písmo a funguje to jako jazykové písmo, pak je to možná opravdu jazykové písmo.
Jaké další důkazy máme pro tvrzení, že toto písmo je možná skutečně zápisem jazyka?
Jazyková písma mohou posloužit k zápisu více různých jazyků.
Tady je například věta napsaná v angličtině a stejná věta napsaná holandsky za použití stejných písmen abecedy.
Kdybyste neuměli holandsky a hovořili pouze anglicky a já bych vám dal nějaká slova v holandštině, řekli byste mi, že ta slova obsahují některé velice neobvyklé vzorce.
Některé věci se vám nebudou zdát a tak řeknete, že ta slova pravděpodobně nejsou anglická.
To samé platí v případě protoindického písma.
Počítač našel několik nápisů - dva z nich zde vidíme - které obsahují velice neobvyklé vzorce.
Například ten první nápis - je tu dvakrát za sebou tenhle znak ve tvaru džbánu.
Je to znak, který se v protoindickém písmu vyskytuje vůbec nejčastěji, a pouze v tomto jediném nápisu se objevuje zdvojeně hned za sebou.
Proč tomu tak je?
Podívali jsme se zpětně na to, kde byly tyto konkrétní nápisy nalezeny, a ukázalo se, že se našly velice, velice daleko od oblasti povodí Indu.
Našly se v dnešním Iráku a Íránu.
A proč se tam našly?
Ještě jsem vám neřekl, že lidé civilizace povodí Indu byli velice, velice podnikaví.
Obchodovali s lidmi, kteří od nich žili docela daleko. V tomto konkrétním případě se plavili po moři až do Mezopotámie, dnešního Iráku.
A zdá se, že došlo k tomu, že obchodníci z oblasti povodí Indu, kupci, použili tohoto písma k zapsání cizího jazyka.
Je to přesně stejné jako náš příklad s angličtinou a holandštinou.
Tím by se vysvětlovalo, proč se tu vyskytují ty zvláštní vzorce, které jsou velice odlišné od vzorců v nápisech pocházejících z oblasti povodí Indu.
Z toho lze odvodit, že to samé písmo, protoindické písmo, mohlo být využito k zapsání různých jazyků.
Výsledky, které doposud máme, se zdají nasvědčovat tomu, že protoindické písmo je pravděpodobně záznamem jazyka.
Pokud je záznamem jazyka, jak máme jeho symboly přečíst?
To pro nás představuje další velkou výzvu.
Všimněte si, že mnoho těch symbolů vypadá jako obrázky lidí, hmyzu, ryb, ptáků.
Většina starověkých písem funguje na principu rébusu, což znamená, že obrázky představují slova.
Tady máme například slovo.
Dokážete ho napsat pomocí obrázků?
Dám vám pár vteřin.
Máte to?
Dobře. Skvělé.
Tohle je moje řešení.
Můžete použít obrázek včely [anglicky bee] následovaný obrázkem listu [anglicky leaf] - a dohromady je z toho slovo "belief" [anglicky víra, přesvědčení].
Mohou existovat i další řešení.
V případě protoindického písma je problém opačný.
Musíte najít zvukový ekvivalent každého z těchto obrázků, aby celá sekvence dávala smysl.
Je to tedy jako křížovka, až na to, že tohle je křížovka všech křížovek, protože pokud byste ji vyluštili, získáte opravdu hodně.
Moji spolupracovníci Iravatham Mahádévan a Asko Parpola dosáhli při řešení tohoto konkrétního problému jistého pokroku.
Chtěl bych vám předvést rychlou ukázku Parpolovy práce.
Máme zde velice krátký text.
Obsahuje sedm svislých tahů následovaných tímto rybě podobným znakem.
Chtěl bych zmínit, že ta pečetidla se používala k obtiskování do hliněných štítků, které se připevňovaly k balíkům zboží, takže je docela pravděpodobné, že ty štítky, alespoň některé z nich, obsahují jména obchodníků.
Obecně platí, že v Indii existuje dlouhá tradice vytváření jmen na základě horoskopů a přítomnosti různých souhvězdí v okamžiku narození.
V drávidských jazycích je slovo pro rybu "mín", které náhodou zní stejně jako slovo pro hvězdu.
Sedm hvězd by tedy mohlo představovat "élu mín", což je drávidské slovo pro souhvězdí Velký vůz.
Podobně zde máme další sekvenci šesti hvězd, kterou lze přeložit jako "áru mín", což je staré drávidské jméno pro souhvězdí Plejády.
Konečně jsou tu i další kombinace, jako tento rybí znak spolu s něčím, co vypadá jako stříška nad ním.
To by šlo přeložit jako "mej mín", což je staré drávidské jméno pro planetu Saturn.
Tohle bylo tedy docela zajímavé.
Vypadá, že se posouváme někam dál.
Je to ale důkaz toho, že ta pečetidla obsahují drávidská jména založená na planetách a souhvězdích?
Zatím ještě ne.
Nemáme způsob, jak si ověřit to, co jsme tímto způsobem přečetli, avšak pokud začne při čtení dávat smysl víc a víc věcí, a pokud se delší a delší sekvence začnou jevit jako správné, poznáme, že jsme na dobré cestě.
Dnes dokážeme napsat slovo jako třeba TED v egyptských hieroglyfech a v klínopisu, protože obojí bylo rozluštěno v devatenáctém století.
Rozluštění těchto dvou písem dalo těmto civilizacím možnost znovu k nám přímo promlouvat.
Mayové k nám začali mluvit ve dvacátém století, avšak civilizace povodí Indu zůstává němá.
Proč by nám na tom mělo záležet?
Civilizace povodí Indu nepatří jen obyvatelům severní či jižní Indie nebo Pákistáncům - patří nám všem.
Jsou to naši předci - vaši a moji.
Byli umlčeni nešťastnou náhodou v historickém vývoji.
Pokud rozluštíme písmo, umožníme jim znovu k nám hovořit.
Co by nám řekli?
Co bychom se o nich dozvěděli?
A co o nás? Nemohu se dočkat, až to zjistíme.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Highline je stará nadúrovňová železniční trať, která vede v délce asi 2,4 km skrze Manhattan.
A byla to původně nákladní trasa, která vedla 10. avenue.
Té se začalo přezdívat "Avenue smrti", protože zde mnoho lidí bylo přejeto vlakem, takže železnice najala jezdce na koni, aby jel před soupravou, a tomu se přezdívalo "kovboj z West Side."
Ale dokonce i s kovbojem byla jedna osoba měsíčně přejeta a usmrcena.
A tak ji vyvýšili.
Postavili ji 9 metrů nad zemí, skrz střed města.
Ale s nárůstem mezistátní nákladní automobilové dopravy, byla používána méně a méně.
V roce 1980 vyjel poslední vlak.
Byl to vlak naložen mraženými krocany -- říká se, že to bylo na Díkůvzdání -- ze čtvrti, kde se balilo maso.
A potom byla opuštěna.
Žil jsem v sousední čtvrti a poprvé jsem o tom četl v deníku New York Times, v článku, kde se psalo o její demolici.
Předpokládal jsem, že někdo se snaží o její zachování a záchranu a že bych se přihlásil jako dobrovolník, ale pak mi došlo, že nikdo nic nedělá.
Šel jsem na svoje první zasedání místního zastupitelstva, na kterém jsem nikdy předtím nebyl -- a seděl jsem vedle chlápka jménem Joshua David, který je cestopisec.
A na konci schůze jsme si uvědomili, že jsme jediní dva, kteří máme nějaký plán; většina lidí byla pro demolici.
A tak jsme si vyměnili vizitky a začali jsme si navzájem volat a rozhodli se založit organizaci, Přátelé High Line.
Původní cíl byl zachránit ji před demolicí, ale pak jsme chtěli přijít také na to, jak ji využívat.
A první, co mě přitahovalo nebo zaujalo, byl tento pohled z ulice -- což je tato ocelová konstrukce, trochu rezavá, tato industriální památka.
Ale když jsem vylezl nahoru, byly to přes dva kilometry polního kvítí, procházející rovnou tady středem Manhattanu s výhledy na Empire State Building a na Sochu Svobody a řeku Hudson.
A to je kde to opravdu začalo, zrodila se myšlenka udělat z toho park a nechat se tak nějak inspirovat tímto zdivočelým zákoutím.
V té době tu bylo hodně odporu.
Starosta Giuliani to chtěl strhnout.
Teď přeskočím řadu soudních sporů a zapojení značné části komunity.
Starosta Bloomberg nastoupil do úřadu a byl velice nápomocný, ale stále jsme museli dokázat ekonomickou realizovatelnost.
Bylo to po 11. září; město procházelo těžkým obdobím.
A tak jsme nechali udělat zakázku na ekonomickou realizovatelnost a pokusili se argumentovat.
A ukázalo se, že naše čísla jsme měli špatně.
Mysleli jsme si, že stavba bude stát 100 milionů dolarů.
Zatím se cena dostala na 150 milionů.
A hlavní argument byl, že to bude v jistém ekonomickém smyslu dobré pro město.
A tak jsme řekli, že během 20 let hodnota pro město vzroste s hodnotou pozemků a zvýšeným příjmem z daní, že to bude kolem 250 milionů.
To stačilo. A město bylo na naší straně.
Ukázalo se, že jsme se v tom zmýlili.
V současnosti se odhaduje,že to vytvořilo zisk půl miliardy dolarů, nebo vytvoří okolo půl miliardy dolarů, v daňových příjmech města.
Vypsali jsme výběrové řízení na design a vybrali návrhářský tým.
Pracovali jsme s nimi na tvorbě návrhu, který byl inspirovaný tím zdivočelým zákoutím.
Je to rozděleno do tří částí.
První sekci jsme otevřeli v roce 2009.
Byl to úspěch, o kterém jsme ani nesnili.
Loni jsme měli okolo 2 milionů návštěvníků, což je asi 10krát více, než jsme odhadovali.
Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších věcí v této sekci.
Je to amfiteátr právě nad 10. avenue.
A první sekce končí na 20. ulici právě teď.
Další věc je, že to vytváří, očividně, velké ekonomické hodnoty; je to také inspirující, myslím, spousta skvělé architektury.
Je zde místo, kde můžete stát a vidět budovy od Franka Gehry, Jeana Nouvela, Shigeru Bana, Neila Denari.
A Whitney (muzeum Amerického umění) se stěhuje do centra a staví svoje nové muzeum právě u základny High Line.
A tohle je designováno Renzou Piano.
Hodlají začít stavět v květnu.
A my jsme už začali stavět druhou část.
Tohle je jeden z mých oblíbených rysů, tento přelet, kde jste 2,5 metru vysoko na povrchem High Line, letíc skrz koruny stromů.
High Line byla pokryta billboardy, a tak jsme to pojali trochu hravě, kde místo zarámované reklamy budou zarámovaní lidé ve výhledu na město.
Tohle bylo umístěno minulý měsíc.
A poslední část povede kolem železničních vozoven, což je nejrozlehlejší nedostatečně vyvinutá část v Manhattanu.
A město naplánovalo -- k lepšímu nebo horšímu -- výstavbu přes více jak čtvereční kilometr, kterou High Line obkrouží kolem dokola.
Ale co doopravdy, si myslím, dělá High Line výjimečnou, jsou lidé.
A upřímně, i když miluji vzhled toho, co stavíme, vždy jsem se bál, že to nebudu mít opravdu rád, protože jsem se zamiloval do toho zdivočelého koutku -- a jak mohu napodobit to kouzlo?
Ale co jsem zjistil, že je to v lidech a v tom jak to využijí, tohle, podle mě, tvoří tu výjimečnost.
Jeden rychlý příklad, který jsem si uvědomil po otevření, je že se tam na High Lane všichni tihle lidé drželi za ruce.
A uvědomil jsem si, že Newyorčané se nedrží za ruce. My to prostě venku neděláme.
Ale můžete to vidět na High Line a myslím si, že to je ta moc, kterou veřejné místo může mít, aby změnilo způsob, jakým lidé vnímají svoje město a vzájemně na sebe působí.
Děkuji.
(Potlesk)
Před několika lety Jsem se cítil jako bych uvízl ve stereotypu, a tak jsem se rozhodl jít ve stopách velkého amerického filozofa, Morgana Spurlocka, a zkusit něco nového po 30 dní.
Myšlenka je to vlastně velmi jednoduchá.
Myslete na něco co jste vždy chtěli udělat navíc ve vašem životě a zkuste to v přístích 30 dnech.
A ukázalo se, že 30 dní je ta správná doba si něčemu novému navyknout nebo zbavit se zlozvyku - jako je sledování zpráv - z vašeho života.
Je několik věcí které jsem se naučil během těchto 30-ti denních výzev.
První byla, místo toho aby měsíce ubíhali v zapomnění, čas se stal více nezapomenutelný.
Toto bylo součástí výzvy, udělat snímek každý den po celý měsíc.
A pamatuji si přesně kde jsem byl a co jsem ten den dělal.
Také jsem si všimnul že jak jsem začal dělat více a těžší 30-ti denních výzvy, moje sebevědomí rostlo.
Z počítačového maniaka žijícího za stolem v chlapíka co jezdí na kole do práce -
pro zábavu.
Dokonce loni, jsem skončil výstupem na Kilimandžáro, nejvyšší horu Afriky.
Nikdy předtím jsem nebyl tolik pro dobrodružství než jsem začal moje 30-ti denní výzvy.
Také jsem pochopil, že pokud něco opravdu chcete jste schopni to dělat po 30 dní.
Chtěli jste někdy napsat román? Každý listopad,
desítky tisíc lidí se pokouší napsat svůj román o 50.000 slovech od úplného začátku během 30 dní.
Ukázalo se, že vše co musíte udělat, je napsat 1.667 slov denně po dobu jednoho měsíce.
A tak jsem to udělal.
Mimochodem, tajemství je nejít spát dokud jste nenapsali vaše slova pro ten den.
Můžete trpět nedostatkem spánku, ale dokončíte svůj román.
Bude moje kniha dalším skvělým americkým románem?
Ne. Napsal jsem ji během měsíce.
Je hrozná.
Ale po zbytek mého života, pokud potkám Johna Hodgmana na večírku TEDu, Nemusím říct. "Jsem počítačový vědec."
Ne, ne. když budu chtít mohu říct. "Jsem autor románu."
(Smích) Ještě jedna poslední věc kterou bych rád vzpomenul
Zjistil jsem když udělám malé, udržitelné změny, věci ve kterých jsem schopen pokračovat, tím spíše vydrží.
Není nic špatného s velkými, bláznivými výzvami.
Ve skutečnosti jsou spoustou zábavy.
Ale pravděpodobně dlouho nevydrží.
Když jsem se vzdal cukru na 30 dní den 31 vypadal takhle.
(Smích) Teď otázka pro Vás: Na co čekáte?
Garantuji Vám, že příštích 30 dní uplyne chcete-li nebo ne tak proč nepopřemýšlet o něčem co jste vždy chtěli zkusit a dát tomu šanci
v následujících 30 dnech.
Díky.
(Potlesk)
Chtěl bych vám povědět něco málo o nové představě jídla.
O jídlo se zajímám už nějaký čas.
Naučil jsem se vařit ze spousty takovýchto bichlí.
Chodil jsem do kuchařské školy ve Francii.
Je to způsob, jakým svět přistupuje k jídlu, jak se ve světě o jídle píše a jak se o jídle učí.
Z velké části to je to, co najdete v těch knihách.
A je to úžasná věc.
Ovšem od doby, kdy se ustálila jakási představa o jídle, se toho stalo hodně.
V posledních 20 letech si lidé uvědomili, že věda má s jídlem mnoho do činění.
Vlastně chápání toho, proč vaření funguje, vyžaduje znalost vědy o vaření – nějakou tu chemii, něco málo fyziky a tak podobně.
Ale o tom se v těch knihách nepíše.
Existuje také nespočet technik, které šéfkuchaři vymysleli; něco o estetice, něco o novém přístupu k jídlu.
Ve Španělsku je šéfkuchař jménem Ferran Adria.
Vyvinul velmi avantgardní kuchyni;
a jeden chlápek v Anglii, Heston Blumenthal, si vymyslel taky svou vlastní.
Žádnou z těch technik, které tito lidé vymysleli během posledních 20 let, nenajdete v oněch knihách.
Žádné z nich se neučí v kuchařských školách.
Abyste se je naučili, musíte si v těchto restauracích najít práci.
A nakonec, starý náhled na jídlo je prostě starý.
A tak jsem si před pár lety – vlastně to bylo před čtyřmi roky – řekl: Existuje způsob, jakým snadno vysvětlit vědu, techniky a zázraky?
Existuje způsob, jakým bychom mohli lidem ukázat jídlo tak, jak ho nikdy neviděli?
Zkusili jsme to a já vám teď ukážu, co jsme vymysleli.
Tento obrázek se nazývá řez.
Toto je dokonce první obrázek, který jsem do knihy vyfotil.
Snažíme se tady vysvětlit, co se děje, když vaříte brokolici v páře.
Tento kouzelný obrázek vám umožňuje sledovat všechno, co se děje, když dáte brokolici do páry.
Každý z těchto boxíků okolo vysvětluje nějaký fakt.
Doufali jsme ve dvě věci.
Jednak že dokážete vysvětlit, co se děje, když vaříte brokolici na páře.
A jednak že by se nám snad mohlo podařit nalákat lidi na více techničtější věci, možná i trochu na vědu a kuchařské fígle, než ke kterým by se jinak dostali.
Protože k tomuto krásnému obrázku můžeme také přilepit tento malý box tady, který tvrdí, že vaření v páře a to běžné zaberou různé množství času.
Na páře by to mělo být rychlejší.
Ono ale není, kvůli něčemu, co se nazývá povrchová kondenzace, a tohleto to vysvětluje.
No a jelikož první obrázek v řezu fungoval, řekli jsme si: „Fajn, uděláme nějaké další.“
A tady ho máme.
Zjistili jsme, proč mají pánve wok zrovna takový tvar.
Takto tvarovaný wok moc nefungoval – třikrát chytl plamen.
Řídili jsme se ale heslem, že to musí dobře vypadat jen na tisícinu sekundy.
(Smích) A jeden z našich zavařovacích řezů.
Když už jednou začnete s půlením věcí, necháte se snadno unést, takže jsme tady rozřezali skleničky stejně jako hrnec.
Každý z těchto bloků textu vysvětluje nějakou důležitou věc, která se tam děje.
V tomto případě, že zavařování varem je pro zavařování věcí, které jsou už celkem kyselé.
Nemusíte to zahřívat tak moc jak byste to dělali u tlakového zavařování, protože zárodky bakterií se v kyselém prostředí nemnoží.
Dobrá zpráva pro nakládanou zeleninu, kterou zavařujeme právě na tomto obrázku.
Tady je náš hamburgerový řez.
Jednou ze zásad naší knihy je, že žádný pokrm není svou podstatou lepší než nějaký jiný.
Takže si můžete dát tu práci a zkusit stejné postupy na hamburgeru stejně jako na nějakém luxusnějším jídle.
A když už zapojíte velkorysé postupy v nejvyšší možné míře a snažíte se udělat hamburger nejvyšší jakosti, začíná se o tom mluvit.
The New York Times vydaly článek, poté, co se vydání mé knihy pozdrželo, který se jmenoval „Čekání na 30hodinový hamburger se prodlužuje.“
Protože náš recept na hamburger, náš nepřekonatelný recept na hamburger, když děláte housku a nakládáte maso a děláte všechno to okolo, opravdu zabere asi 30 hodin.
Samozřejmě po celou dobu nepracujete.
Většinu času jen sedíte a čekáte.
Cíl tohoto řezu je ukázat lidem hamburgery tak, jak je ještě neviděli, a vysvětlit jim fyziku hamburgerů a jejich chemickou podstatu, protože, věřte nebo ne, fyzika i chemie v tom hrají roli, zejména co se týče ohně pod masem.
Většina té typické kouřové chuti nepochází ze dřeva nebo dřevěného uhlí.
Když si koupíte uhlí z mesquitu, nejspíše nepoznáte rozdíl.
Chuť se tvoří zejména pyrolýzou tuku nebo spálením.
Takže tu typickou chuť dělá tuk, skápne a vznítí se.
Teď by vás mohlo zajímat, jak obrázky v řezu děláme?
Spousta lidí si myslí, že je za tím Photoshop.
A odpověď je… ne, ne tak docela. Používáme StrojoShop.
Ukázalo se totiž, že nejlepší způsob, jak věci rozpůlit, je opravdu je rozříznout vejpůl.
Takže jsme získali dvě půlky jedné z nejlepších kuchyní na světě.
(Smích) Rozřízli jsme profesionální troubu za 5000 $ na poloviny.
Výrobce se ptal: „Za kolik byste ji rozpůlil?“
A já na to: „Musel bych ji dostat zadarmo.“
A tak se stalo, chvíli jsme ji používali a pak rozpůlili.
Nyní můžete nahlédnout pod pokličku toho, jak ty snímky děláme.
Přilepíme na to kus Pyrexu, nebo tepelně odolného skla.
Používáme červený silikon odolávající vysokým teplotám.
Nejlepší věc na půlení věcí je, že máte druhou půlku.
Takže ji vyfotíte v naprosto stejné pozici a pak jí nahradíte – a to je ta část pro Photoshop – nahradíte jen okraje.
Je to jako v hollywoodských filmech, kde nějaký chlápek letí ve vzduchu, přivázaný k drátům, které pak digitálně odstraníte, takže opravdu letíte.
Ve spoustě případů sklo nebylo potřeba.
Třeba pro ten hamburger, prostě jsme ten zatracený gril rozřízli.
Takže ty uhlíky, které padaly přes okraj, jsme museli sbírat a vracet.
Ale jak už jsem řekl, potřebujeme to vidět jen na tisícinu sekundy.
Tento wok se nám třikrát podpálil.
To se děje, když svůj wok rozříznete, olej steče do ohně a pak – vžum!
Jeden z našich kuchařů takhle přišel o obočí.
Ale v klidu, dorostlo mu to.
Kromě řezů také vysvětlujeme fyziku.
Toto je Fourierův zákon tepelné vodivosti.
Je to rovnice s parciální derivací.
Napsali jsme jedinou kuchařku na světě, ve které najdete i parciální derivace.
Abychom je udělali lákavějšími, nařezali jsme je na nerezovém prkýnku a dali na oheň a vyfotili nějak takhle.
V knize je podobných chuťovek více.
Všichni víte, že vaše spotřebiče mají nějaký výkon, že?
Ale nejspíš už toho moc nevíte o Jamesi Wattovi.
Teď už budete: zahrnuli jsme i bibliografii Jamese Watta.
Je to pár krátkých odstaců, ve kterých říkáme, proč nazýváme jednotku tepla watt a kde na to přišel.
Bylo to tehdy, když ho najala jedna skotská destilérka, aby zjistil, proč spalují tak zatraceně moc rašeliny, aby vydestilovali whiskey.
Také jsme hodně počítali.
Já sám jsem napsal tisíce řádek kódu, abych napsal tuto knihu.
Tady je model, který ukazuje, jak intenzita grilování, či sálavý zdroj tepla, postupuje, když ho oddalujete.
Takže když se pohybujete svisle od povrchu, teplota klesá.
Když se hýbete na strany, jde to pryč.
Tady ta oblast ve tvaru rohu je to, co nazýváme bodem optima.
Je to místo, kde je teplo až do 10 procent okolo.
Takže je to přesně tam, kde chcete vařit.
Má to tady takový vtipný tvar rohu, což se, pokud vím, opět objevuje poprvé až v naší kuchařce.
Ona to taky může být poslední kuchařka, která to udělala.
Víte, jsou dvě cesty, jak vytvořit produkt.
Můžete udělat spoustu marketingových průzkumů, focus groups a zjistit, co lidé opravdu chtějí, nebo do toho skočit po hlavě, udělat knížku tak jak chcete vy a doufat, že se bude líbit i ostatním.
Tady je postup krok za krokem, jak se mele hamburger.
Když chcete opravdu dobrý hamburger, zdá se, že záleží na tom, jestli srovnáte strukturu.
Je to opravdu jednoduché, jak můžete vidět tady.
Jak to leze z mlýnku ven, vlákna naskládáte na malý tácek a v krátkých úsecích opakujete, přitlačíte k sobě a svisle nakrájíte.
Tady je hotový hamburger.
Je to 30hodinový hamburger.
Ohlídali jsme si každý aspekt tohoto burgeru.
Salát byl napuštěn tekutým kouřem.
Taky víme něco o tom, jak udělat housku.
Jsou tu i houby, kečup – a tak dále, a tak dále.
Teď se pozorně dívejte. Tohle je popcorn.
Vysvětlím to. Tento popcorn ilustruje zásadní fyzikální věc.
No není to krása?
Máme vysokorychlostní kameru, se kterou jsme si při přípravě knihy užili dost legrace.
fyzikální princip tady je ten, že když voda vaří a mění se v páru, expanduje 1600krát.
To je to, co se děje s vodou uvnitř kukuřice.
A toto je skvělá ukázka.
Uzavřu to videem, které je poměrně neobvyklé.
Máme kapitolu o želatině.
Lidi totiž sledují Bořiče mýtů a Kriminálku Las Vegas, tak jsem si pomyslel: dobrá, dejme tam i recept na balistickou želatinu.
No, když máte vysokorychlostí kameru a někde poblíž se povaluje kvádr balistické želatiny, dříve nebo později někoho napadne toto:
(Plesknutí) Strašně zajímavé na tom je, že balistická želatina má za úkol napodobovat, co se stane s lidským masem, když do něj vnikne střela – takže byste se nikdy neměli nechat postřelit.
Další zajímavou věcí je, že když se balistická želatina „uklidní“, je z ní zase hezký kvádr.
Nicméně, tady je ta kniha.
Tady ji máme.
2 438 stran.
Jsou to krásně velké stránky.
(Potlesk) Jeden kamarád si stěžoval, že je to moc velké a příliš hezké na to, aby to tahal do kuchyně, takže to tu máme v šesti svazcích s omyvatelným, voděodolným papírem.
(Potlesk)
Víte, kolik existuje druhů kvetoucích rostlin?
Je jich čtvrt milionu -- těch, o kterých víme -- čtvrt milionu kvetoucích rostlin.
Květy jsou pěknej oříšek.
Pro rostliny je opravdu těžké květy vytvořit.
Vyžaduje to obrovské množství energie a prostředků.
Proč jim to za to stojí?
Odpovědí je stejně jako na mnoho dalších otázek sex.
Vím, co si pomyslíte při pohledu na tyto obrázky.
Důvodem, proč je rozmnožování tak důležité -- existuje mnoho věcí, které rostliny mohou udělat pro rozmnožení.
Můžete použít řízkování, rostliny mohou mít sex samy se sebou, mohou se také opylovat.
Ony ale potřebují rozšířit své geny, aby se smíchaly s ostatními geny, což jim umožní se přizpůsobit okolí.
Takto funguje evoluce.
Způsob, kterým rostliny přenášejí tuto informaci je pyl.
Mnozí z vás možná viděli některé z těchto obrázků.
Říkávám, že každý by měl mít doma rastrovací elektronový mikroskop, aby to mohl pozorovat.
Existuje tolik různých druhů pylu, kolik existuje kvetoucích rostlin.
To je užitečné pro soudní lékařství, atd.
Většina pylu, který nám způsobuje sennou rýmu, pochází z rostlin, které používají vítr k rozšíření pylu. Je to velmi neefektivní způsob, proto se tolik pylu dostane do našich nosů.
Protože rostliny musí rozšířit mnoho pylu a doufají, že jejich samčí pohlavní buňky, jenž jsou obsaženy v tomto pylu, se náhodou dostanou k další rostlině.
Takže všechny trávy, také všechny obilniny a většina stromů se opylují větrem.
Ale většina druhů rostlin k tomu používá hmyz. A to je svým způsobem chytřejší, protože pylu není potřeba tolik.
Hmyz a ostatní živočišné druhy mohou vzít pyl a přenést ho přesně tam, kde je potřeba.
Takže jsme si vědomi vztahu mezi hmyzem a rostlinami.
Je mezi nimi symbiotický vztah, ať už jde o mouchy, ptáky, či včely, dostávají něco na oplátku, a jde obecně o nektar.
Někdy vedla tato symbióza k úžasným adaptacím -- dlouhozobka svízelová je krásná svým přizpůsobením.
Rostlina něco poskytne a dlouhozobka rozšíří pyl.
Rostliny se vyvinuly a vytvořily malé "přistávací dráhy", aby se včely neztratily.
Na mnoha rostlinách jsou skvrny, které vypadají jako hmyz.
Toto jsou prašníky lilie, chytře udělané tak, že nic nevědoucí hmyz na květině přistane a rozpohybuje prašník, ze kterého se pyl dostane na hmyz a ten ho dopraví na další rostlinu.
A toto je orchidej, která vypadá jak když má čelisti. A ona je v jistém smyslu má; "čelisti" nutí hmyz, aby vylezl, mezitím je hmyz pokryt pylem, který roznese dále.
Orchidejí je nejméně 20 000 druhů 20 000 druhů -- ohromně, ohromně rozmanitých.
Orchideje dělají různé triky.
Všechny se pokouší přilákat opylovače, aby jim posloužili.
Tato orchidej se nazývá Darwinova orchidej, protože ji Darwin studoval a učinil úžasnou předpověď. Vidíte, že má dlouhou ostruhu, která sestupuje z květu.
A co hmyz musí udělat -- jsme uprostřed květu -- musí vsunout svůj sosák přímo doprostřed a celou délkou do ostruhy, aby získal nektar.
Darwin se podíval na tento květ a řekl: "Tipuji, že něco se s tímto vyvinulo společně."
A doopravdy, toto je onen hmyz.
Běžně je sosák svinutý, ale ve své ztopořené podobě vypadá takto.
Můžete si představit, že pokud je nektar takto cenný a nákladný na výrobu a pokud přiláká mnoho opylovačů, poté, stejně jako u sexu lidí, přichází na řadu klamání.
Mohou třeba říct: "Mám trochu nektaru.
Chceš nějaký?" Toto je rostlina.
Toto je rostlina, kterou jihoafrický hmyz jednoduše miluje. Hmyz vyvinul dlouhé sosáky, aby dosáhl na nektar.
A toto je imitátor.
Jedná se o rostlinu napodobující první rostlinu.
A toto je moucha s dlouhým sosákem, která z imitátora samozřejmě žádný nektar nedostala. Protože imitátor žádný nektar neposkytuje.
Moucha byla oklamána. Takže moucha nezíská nektar a ještě k tomu má na sobě, pokud se podíváte dobře, můžete vidět, že má pyl na hlavě, který by dopravila na jinou rostlinu, pokud by jí nějaký botanik nepropíchl jehlou a nepřišpendlil na modrý papír.
(Smích) Tím klamání v říši rostlin nekončí.
Tato květina s černými tečkami: pro nás vypadají jako černé tečky, ale pro samečky stejného druhu vypadají jako dvě velmi sexy samičky.
(Smích) Hmyz, který zde přistane, je obalen pylem, který poté přemístí na další rostlinu, když se podíváte skrz rastrovací elektronový mikroskop, uvidíte určitý vzor, který je trojrozměrný.
Takže pro hmyz je to příjemné jak na dotyk, tak na pohled.
A tyto obrázky z elektronového mikroskopu -- zde je obrázek orchideje napodobující hmyz -- je vidět, že různé části květu mají různé zabarvení a strukturu, hmyz vidí rozdílnost struktury ještě mnohem lépe.
Tento květ se vyvinul tak, aby napodobil kovově lesklý povrch pozorovatelný na některých broucích.
A pod rastrovacím elektronovým mikroskopem můžete vidět povch, který je velice odlišný od povrchů které jsme doposud viděli.
Někdy rostlina napodobující hmyz zmate i nás.
Zdá se mi, že toto vypadá jako nějaké létající zvíře.
Je to úchvatné.
Toto je chytré. Je to Heurecha - dlužicha.
Je tak trochu záludná.
Pro určitý druh včel připomíná velmi agresivní včelu, snaží se na ní tedy útočit a přitom se na ni přichytí pyl.
Tato orchidej také napodobuje jinou orchidej, která je bohatá na potravu pro hmyz.
Tato mu nemá co nabídnout.
Takže klame na dvou frontách - úžasné.
(Smích) Toto je ylang-ylang, součást mnoha parfémů.
Vlastně jsem tu na někom cítíl parfém s ylang-ylang.
Jejich vůně není tak jednoznačná.
Vysílají úžasnou škálu vůní pro různé druhy hmyzu.
Tato květina moc nevoní.
Jedná se o květ, který opravdu páchne a byla navrhnuta, tedy, vyvinula se, aby vypadala jako zdechlina.
Takže mouchy ji milují.
Vletí dovnitř a opylují.
Toto je helicodiceros, také známý jako árón mrtvého koně.
Netuším jak vlastně páchne mrtvý kůň, ale tato rostlina asi páchne podobně.
Je to opravdu příšerné.
A muchy si prostě nemůžou pomoct.
Vletí do květu až na dno.
Myslí si, že je to mršina a tak zde snesou vajíčka ale neví, že zde není potrava pro vajíčka, takže brzy zemřou. Ale rostlina prosperuje protože štětiny se uvolní a mouchy zmizí a opylují tak další rostlinu, fantastické.
Toto je árón, árón plamatý, známý také jako lords and ladies nebo cuckoo-pint v této zemi.
Vyfotil jsem ho minulý týden v Dorsetu.
Dokáže se zahřát o přibližně 15 °C nad okolní teplotu, úžasné.
A když se podíváte do květu, v toulci se nachází jakási jámová past, mušky jsou přilákány teplem, které odpařuje těkavé látky, a uvíznou v této jamce.
Mušky poté pijí tento úžasný nektar a jsou ulepené.
V noci se obalí pylem, jenž na ně spadne a poté štětiny z předešlého snímku povolí a dovolí pylem obaleným muškám uniknout. Báječná věc.
Pokud se vám toto zdálo úžasné, teď uvidíte jedno z mých oblíbených.
Toto je philodendron selloum.
Pokud je někdo z vás z Brazílie, určitě tuto rostlinu znáte.
Je to naprosto úžasná rostlina.
Tento jakoby falus je asi stopu dlouhý.
A dělá něco, co žádná jiná mně známá rostlina nedokáže. V rozkvětu, po dobu dvou dnů -- květenství je to uprosřed -- dělá něco podobného trávení, což je typické pro savce.
Takže namísto škrobu, což představuje výživu rostlin, tato rostlina využívá něco podobného hnědé tukové tkáni a spaluje ji tak rychle, že tráví stejně rychle, jako malá kočka.
A to je dvojnásobek výdeje energie kolibříka. Neskutečné.
Tato rostlina dělá další neobvyklou věc.
Nejen že dokáže zvýšit svou teplotu na 115 stupňů Fahrenheit, 43 nebo 44 °C po dobu dvou dnů, ale dokáže tu teplotu udržet stálou.
Má v sobě termoregulační mechanismus, který udržuje stálou teplotu.
Asi se ptáte proč to dělají?
Už to ale asi tušíte, existují totiž brouci, kteří se rádi páři při této teplotě.
Takže si vlezou dovnitř a jdou na to.
(Smích) Rostlina je zasype pylem a hmyz jej opět roznese.
Je to úžasná věc.
Když se řekne opylovač, představíme si hmyz, ale v tropech opylují i ptáci a motýli.
A proto je mnoho tropických květů červených, protože motýli a ptáci, pravděpodobně vidí podobně jako lidé, vidí dobře červenou barvu.
Když se podíváte na spektrum barev, ptáci a my vidíme červenou, zelenou a modrou, takže naše spektrum vypadá takto.
Hmyz vidí zelenou, modrou a ultrafialovou, vidí různé odstíny ultrafialové.
Takže vidí něco, co leží za pravým koncem.
Asi se ptáte: "Nebylo by to super kdybychom viděli, co vidí?"
Můžeme.
Takže co vidí hmyz?
Minulý týden jsem pořídil v Dorsetu tyto obrázky devaterníku - helianthemum.
Jsou to žluté květy, které lehce zahlédnete kdekoliv.
Takto je vidíte při normálním světle.
Takto vypadají pokud odstraníte červenou.
Většina včel totiž nevidí červenou barvu.
Poté jsem nasadil na fotoaparát UV filtr a pořídil snímek s dlouhou expozicí zachycující určité frekvence ultrafialového světla. A toto je výsledek.
A to je opravdu trefa do černého.
Nevíme, co přesně včela vidí, stejně jako vy nevíte, co já vidím, když řeknu že toto je červená.
Nevíme, co vidí člověk, natož hmyz.
Ale kontrast bude podobný tomuto. Tedy květ je výrazný oproti pozadí.
Zde je další malá květina -- jiný rozsah ultrafialových frekvencí, jiné filtry aby květ přilákal správné opylovače.
Takže opylovači vidí něco podobného tomuto.
V případě, že si myslíte, že všechny žluté květy mají tuto vlastnost -- žadná květina nebyla poškozena běhěm pořizování snímku, byla pouze připevněna ke stativu, nebyla zničena -- pod ultrafialovým světlem vypadá takto.
Květ by tedy mohl být použit k výrobě opalovacího krému, protože opalovací krémy pohlcují ultrafialové světlo.
Chemikálie v tomto květu tedy může být užitečná.
A nakonec, zde je jedna z prvosenek, kterou mi poslal Bjorn Rorslett z Norska -- krásně schovaný vzor.
Líbí se mi myšlenka ukrytých věcí.
Zdá se mi to jaksi poetické. Tyto obrázky byly pořízeny s UV filtrem, hlavní využití těchto filtrů je při pořizování snímků Venuše -- konkrétně mraků Venuše.
To je hlavní využití těchto filtrů.
Venuše je známá jako bohyně lásky a plodnosti, což souhlasí s příběhem o květinách.
Takže zatímco květiny usilují o přilákání opylovačů, podařilo se jim přesvědčit nás, abychom jich vysazovali celá pole a abychom je darovali sami sobě při příležitosti narození či smrti a hlavně při příležitosti svatby, což je, když se nad tím zamyslíte, moment který symbolizuje přenos genetického materiálu z jednoho organismu na druhý.
Děkuji moc.
(Potlesk)
Jako učitelka na základní škole dělala moje máma, co mohla, aby zajistila, že budu umět dobře číst.
To obvykle znamenalo víkendové lekce čtení u kuchyňského stolu, zatímco si moji kamarádi hráli venku.
Moje čtení se zlepšovalo, ale tyhle nucené lekce čtení ve mně zrovna nevyvolávaly lásku ke čtení.
Střední škola vše změnila.
V druháku jsme v hodinách angličtiny četli povídky a psali diktáty.
Kvůli naprosté nudě jsem požádal o přesun do jiné třídy.
V dalším semestru jsem se připojil k pokročilým angličtinářům.
(smích) V tom semestru jsme četli dva romány a psali dva referáty.
Drastický rozdíl a striktnost mezi těmi dvěma lekcemi angličtiny mě rozčilovala a vyvolávala otázky jako: „Kde se všichni ti běloši vzali?“
(smích) Moje střední škola sestávala ze 70 % z černochů a Hispánců, ale na lekcích pokročilé angličtiny převládali bílí studenti.
Tahle osobní zkušenost s institucionálním rasismem změnila navždy můj vztah ke čtení.
Naučil jsem se, že se nemohu spoléhat na školu, učitele nebo učební plán, abych se naučil to, co potřebuji znát.
Ne z projevu intelektuálství, ale spíše ze vzpoury jsem se rozhodl, že už si nikým nenechám diktovat, kdy a co mám číst.
A aniž bych si to uvědomil, narazil jsem na klíč k tomu, jak pomoci dětem číst.
Ztotožnění.
Místo fixování se na schopnosti a posouvání studentů z jedné čtenářské úrovně k další, nebo naléhání na ty, kterým čtení nejde, aby si pamatovali seznamy neznámých slov, měli bychom sami sobě položit tuto otázku: Jak můžeme děti dovést k tomu, aby se považovaly za čtenáře?
DeSean, úžasný prvňák, kterého jsem učil v Bronxu, mi pomohl pochopit, jak identita formuje učení.
Jednou během matiky jsem k DeSeanovi přišel a řekl mu: „DeSeane, ty jsi dobrý matematik.“
Podívá se na mě a prohlásí: „Já nejsem matematik, já jsem matematický génius!“
(smích) Fajn DeSeane, tak jo.
A čtení?
Úplně jiný příběh.
„Pane Irby, já neumím číst.
Nikdy se nenaučím číst,“ říkal.
Naučil jsem DeSeana číst, ale spousta černošských chlapců zůstává uvězněných v negramotnosti.
Podle amerického Ministerstva školství neumí číst více než 85 % černošských chlapců ve 4. ročníku.
85 procent!
Čím větší problémy mají děti se čtením, tím více musí být pedagogové kulturně kompetentní.
Za posledních 8 let jsem při melouchaření jako stand-up komik pochopil, jak důležité jsou kulturní kompetence, které definuji jako schopnost převést to, co chcete, aby někdo jiný znal nebo uměl dělat, na komunikaci nebo zkušenost, kterou považují za relevantní a poutavou.
Před vstupem na pódium publikum hodnotím.
Jsou to běloši, jsou to Hispánci?
Jsou staří, mladí, profesionální, konzervativní?
Pak vybírám a upravuji vtipy podle toho, co by podle mě mohlo vyvolalat nejvíc smíchu.
Kdybych vystupoval v kostele, mohl bych tam říkat vtipy z baru.
Ale tomu by se asi nikdo nesmál.
(smích) Jako společnost vytváříme pro děti čtenářské zážitky, které jsou ekvivalentem vyprávění vtipů z baru v kostele.
A pak se divíme, proč tolik dětí nečte.
Pedagog a filozof Paulo Freire věřil, že učení by mělo být obousměrné.
Studenti by neměli být vnímáni jako prázdné nádoby, které máme naplnit vědomostmi, ale jako spolutvůrci znalostí.
Učební plány a školní řády na jedno brdo, které vyžadují, aby žáci seděli bez hnutí nebo pracovali v naprostém tichu – taková prostředí často vylučují individuální potřeby učení, zájmy a zaměření dětí.
Obzvlášť u černošských chlapců.
Mnoho dětských knih předkládaných černošským chlapcům se zaměřuje na vážná témata, třeba na otroctví, občanská práva a životopisy.
Méně než 2 % učitelů v USA jsou černošští muži.
A většinu černošských chlapců vychovává matka samoživitelka.
Opravdu existují mladí černošští chlapci, kteří nikdy neviděli černocha číst.
Nebo je černoch nikdy ke čtení nepovzbuzoval.
Jaké kulturní faktory, jaké existující společenské podněty by mohly mladého černošského chlapce dovést k závěru, že čtení je vážně něčím, co by měl dělat?
A proto jsem vytvořil Barbershop Books.
Je to neziskovka na podporu gramotnosti, která v holičstvích vytváří prostor vhodný pro děti, kde si lze číst.
Její mise je jednoduchá: pomoci černošským chlapcům, aby se identifikovali jako čtenáři.
Spousta mladých černochů chodí jednou či dvakrát měsíčně k holiči.
Někteří vídají svého holiče častěji než svého otce.
Barbershop Books spojuje čtení s prostorem orientovaným na muže a pro černoššké muže a chlapce znamená ranou čtenářskou zkušenost.
Tento čtenářský program založený na ztotožnění se využívá seznam vybraných dětských knih doporučených černošskými chlapci.
Jsou to knihy, které si opravdu chtějí přečíst.
Ze Zprávy o vzdělávání dětí a rodin z roku 2016 vyplynulo, že děti v první řadě při výběru knihy hledají tu, která je rozesměje.
Pokud to myslíme vážně a chceme černošským i dalším dětem pomoct něco si nepovinně přečíst, potřebujeme už v počátcích gramotnosti více vhodných mužských čtenářských vzorů a vyměnit některé dětské knihy, které dospělí tolik milují, za vtipné, hloupé nebo dokonce vulgární knihy, jako je „Nechutný Greg“.
(smích) „Vy jim říkáte šušně, Greg jim říká lahodné malé cukříky.“
(smích) Ten smích, tu pozitivní reakci, nebo u některých z vás tu znechucenou reakci, (smích) tu si černí chlapci zaslouží a zoufale více potřebují.
Odstranění hrubých nerovností, které trápí americké vzdělání, vyžaduje, abychom dali vzniknout čtenářským zážitkům, které inspirují všechny děti, aby řekly tato dvě slova: „Jsem čtenář.“
Děkuji.
(potlesk)
Dobré ráno všem.
Pracuji s opravdu úžasnými malinkatými potvůrkami, které se nazávají buňky.
A teď vám povím, jaké to je pěstovat tyto buňky v laboratoři.
Pracuji v laboratoři, kde odebereme buňky z jejich přirozeného prostředí.
Umistňujeme je do misek, které někdy nazýváme Petriho miska.
A krmíme je -- samozřejmě sterilně -- něčím, co nazýváme živá půda - je to jejich potrava -- a pěstujeme je v inkubátorech.
Proč to dělám?
Pozorujeme tyto buňky v misce, a to jsou jenom na povrchu.
Ale to, co se opravdu snažíme v laboratořích dělat, je vytváření tkání z těchto buňek.
Co to tedy vůbec znamená?
To znamená vypěstovat skutečné srdce, například, nebo vypěstovat kost, kterou můžeme implantovat do těla.
Ale nejenom to, můžeme je použít i na modely onemocnění.
Ale pro tyto účely jsou tradiční techniky takovýchto buněčných kultur opravdu nedostačující.
Těmto buňkám se nějak stýská po domově; v misce se jednoduše necítí jako doma.
A proto se musíme více snažit při kopírování jejich přirozeného prostředí, aby se jim mohlo dařit.
Říkám tomu biomimetické paradigma -- napodobování přírody v laboratoři.
Vemme si příklad srdce, námět mnoha mých výzkumů.
Čím je srdce tak jedinečné?
No, srdce bije, rytmicky, neúnavně, poctivě.
Toto napodobujeme v laboratoři tím, že systém buněčné kultury vybavíme elektrodami.
Tyto elektrody fungují jako malé kardiostimulátory, aby se buňky mohly smršťovat.
Co dál víme o srdci?
No, srdeční buňky jsou docela nenasytné.
Příroda zásobuje srdeční buňky v našem těle pomocí velmi, velmi velkého množství krve.
V laboratoři to na mikro úrovni napodobujeme kanálkami v bio-materiálech, na kterých pěstujeme tyto buňky. A to nám umožňuje tok skrz živnou půdu, jídlo pro buňky, skrz síť kanálků kde pěstujeme buňky -- vpodstatě je to podobné tomu, co byste mohli očekávat od kapilárního řečiště v srdci.
To mě přivádí k lekci číslo jedna: život dokáže z mála opravdu mnoho.
Vemme si příklad elektrické stimulace.
Podívejme se, jak může být byť jen jedna z těchto nezbytností významná.
Nalevo vidíme malý kousek pulzující srdcové tkáně, který jsem v laboratoři připravila z krysích buněk.
Je přibližně velikosti malého žužu bonbónu.
A po jednom týdnu již bije.
Můžete si toho všimnout v levém vrchním rohu.
Ale netrapte se, pokud to tak dobře nevidíte.
Je úžasné, že tyto buňky vůbec pulzují.
Ale co je opravdu úžasné, je to, že pokud tyto buňky stimulujeme pomocí kardiostimulátoru, tak pulzují mnohem víc.
A to mě přivádí k lekci číslo dvě: buňky odvedou všechnu práci.
V jistém smyslu mají buněční inženýři trochu krizi identity, protože stavební inženýři staví mosty a velké věci, počítačoví inženýři zase počítače, ale co děláme my, jsou technologie, které umožňují buňkám samotným stavět.
Co to pro nás znamená?
Řekněme to opravdu jednoduše.
Uvědomme si, že buňky nejsou abstraktním konceptem.
Pamatujme si, že naše buňky nás opravdu velmi očividně udržují na živu.
"Jsme to, co jíme," můžeme jednoduše vystihnout jako,"Jsme to, co jí naše buňky."
A v připadě naší střevní flóry ani nemusejí být buňky původem lidské.
Ale také stojí za zmínku, že buňky nám zprostředkovávají naše zážitky.
Za každým zvukem, pohledem, dotykem, chutí a vůní stojí odpovídající skupina buněk, které přijímají tyto informace a interpretují nám je.
Vyvolává to otázku: měli bychom rozšířit náš smysl pro starostlivost o životní prostředí tak, aby zahrnoval i ekosystém našich vlastních těl?
Zvu vás, abyste se mnou pokračovali v této diskuzi, a mezitím vám přeji hodně štěstí.
Kéž by se žádná z vašich nerakovinných buněk nestala ohroženým druhem.
Děkuji.
(Potlesk)
Začnu s reklamou inspirovanou Georgem Orwellem, kterou Apple spustil v roce 1984.
(Video) Big Brother: Jsme jeden lid se společnou vůlí, odhodláním i minulostí.
Naši nepřátelé se umluví k smrti a my je porazíme jejich vlastní zmateností.
Zvítězíme!
Vypravěč: 24. ledna Apple Computer představí Macintosh.
Uvidíte, proč rok 1984 nebude jako „1984.“
Rebecca MacKinnon: Poselství tohoto videa zůstává velmi důležité dodnes.
Technologie vytvářené novátorskými společnostmi nás osvobodí.
Přesuňme se o více jak dvacet let dopředu. Apple v Číně představuje iPhone a cenzuruje aplikaci s dalajlamou stejně jako několik dalších – politicky citlivých – aplikací, to vše na žádost čínské vlády pro svůj čínský app store.
Americkému karikaturistovi Marku Fioremu jeho aplikaci se satirami ve Spojených státech také zakázali, protože se někdo ze zaměstnanců Apple obával, že by mohly určité skupiny urážet.
Jeho aplikace se do app storu nevrátila, dokud nezískal Pulitzerovu cenu.
Německému magazínu Stern, papírovým novinám, jeho aplikaci zakázali, neboť se Applí chůvičky domnívaly, že je pro jejich uživatele trochu moc peprná, navzdory tomu, že jde tento magazín bezproblémově a legálně koupit v trafikách napříč Německem.
A ještě kontroverzněji Apple nedávno zakázal palestinskou protestní aplikaci poté, co izraelská vláda vyjádřila obavy, že by mohla být zneužita k přípravě násilných útoků.
Věc se tedy má tak,
že soukromé společnosti aplikují cenzorské standardy, které jsou často dosti svévolné a obecně mnohem přísnější, než ústavou dané standardy svobody slova, které máme v demokratických zřízeních.
Či, případně, reagují na cenzorské požadavky autoritativních režimů, které neodráží vůli poddaných.
Anebo reagují na požadavky a obavy vlád, které nemají žádnou pravomoc nad spoustou, ne-li většinou uživatelů a diváků, kteří onen obsah využívají.
Tak to tedy je.
Ve světě před nástupem internetu byla suverenita naší fyzické svobody – či naopak její nedostatek – téměř kompletně střežena národními státy.
Nyní jsme se však dostali k nové dimenzi soukromé suverenity v kyberprostoru.
A jejich rozhodnutí o programování softwaru, vývoji, designu, podmínkách použití, to všechno se tváří jako právo, které vyznačuje, co se svými digitálními životy můžeme a nemůžeme dělat.
A jejich suverenity, roztříštěné, globálně propojené, mohou tak nějak pokoušet suverenity národních států velmi zajímavými způsoby; občas se však snaží vytvářet a rozšiřovat svou moc, a to navíc v době, kdy kontrola toho, co lidé mohou či nemohou dělat s informacemi, má efekt větší než jindy na využívání síly v našem fyzickém světě.
Koneckonců, i vládce svobodného světa potřebuje drobnou pomoc sultána z Facebookistánu, jestli chce být zvolen i další rok.
Tyto platformy jistě byly velmi nápomocné aktivistům v Tunisu a v Egyptě toto jaro i později.
Jak Wael Ghonim, přes den vedoucí egyptského Googlu, v noci tajný facebookový aktivista, slavně řekl CNN, když Mubarak odstoupil: „Jestli chcete osvobodit společnost, dejte jim prostě internet.“
Ovšem svržení vlády je jedna věc a budování stabilní demokracie věc další, trochu komplikovanější.
Vlevo je fotka zachycená egyptským aktivistou, který se účastnil nepokojů u státního bezpečnostního úřadu v březnu.
Mnoho úředníků skartovalo tolik dokumentů, kolik jen dokázali, a nechali je tak v hromadách.
Ale některé složky zůstaly nedotčeny a aktivisté, někteří z nich, našli záznamy o svém sledování plné přepisů jejich mailové korespondence, SMSek a dokonce i hovorů přes Skype.
Jeden z aktivistů dokonce našel smlouvu se západní společností na dodávku sledovacích technologií pro egyptské bezpečnostní složky.
Egyptští aktivisté se domnívají, že tyto technologie na sledování jsou stále ještě používány přechodnými autoritami, které spravují místní sítě.
A v Tunisku se cenzura v květnu začala vracet – i když ani zdaleka v takovém rozsahu jako za prezidenta Ben Aliho.
Nicméně zde vidíte blokovanou stránku, to co se stane, když se snažíte dostat na jistou facebookovskou stránku nebo jiné stránky, které přechodné autority určily jako ty, které by mohly podněcovat násilí.
Na protest proto blogger Slim Amamou, který byl za Ben Aliho vězněn a pak se po revoluci stal členem přechodné vlády; na protest proto rezignoval.
V Tunisku se však živě debatuje o tom, jak se s tímto problémem vypořádat.
Na Twitteru se objevilo hodně lidí, kteří revoluci podporovali, kteří říkali: „Dobře, chceme demokracii a svobodu se vyjadřovat, ale jisté projevy je potřeba utlumit, protože jsou příliš násilné a mohly by naši demokracii destabilizovat.“
Problém však je, jak chcete rozhodovat o tom, kdo má mít tu moc dělat taková rozhodnutí, a jak zajistíte, aby své moci nezneužíval?
Jak Riadh Guerfali, bývalý digitální aktivista z Tuniska, poznamenal ohledně tohoto incidentu: „Dříve to bylo jednoduché: měli jste ty dobré na jedné straně a ty zlé na straně druhé.
Dnes se ty rozdíly stírají.“
Vítejte v demokracii, naši tunisští a egyptští přátelé.
Realita je taková, že ani v dnešních demokratických společnostech nedokážeme uspokojivě říct, jak najít rovnováhu mezi potřebou bezpečí a prosazování práva na jedné straně a ochraně občanských svobod a svobody slova na straně druhé v našich digitálních sítích.
Třeba ve Spojených státech, ať si už o Julianu Assangeovi myslíte cokoli, jsou i lidé, kteří zrovna nepatří k jeho fanouškům, znepokojeni tím, jak k Wikileaks přistupuje vláda Spojených států a některé společnosti.
Webhosting Amazonu přestal Wikileaks poskytovat své služby po obdržení stížnosti amerického senátora Joe Liebermana, a to navzdory faktu, že Wikileaks nebyly obviněny, natožpak usvědčeny, ze žádného zločinu.
Předpokládáme, že internet je technologie, která má bořit hranice.
Tady je mapa světových sociálních sítí a Facebook samozřejmě dobyl většinu světa – což je dobrá i špatná zpráva, záleží na tom, jak se vám zamlouvá způsob, kterým Facebook řídí své služby.
Hranice ovšem přetrvávají v určitých částech kyberprostoru.
V Brazílii a Japonsku za to mohou jedinečné kulturní a jazykové důvody.
Když se ale podíváte na Čínu, Vietnam a nespočet bývalých sovětských zemí, to, co se tam děje, je mnohem větší problém.
Je to ten případ, kde vztah mezi vládou a místními sociálními sítěmi vytváří situaci, kdy je v podstatě potenciál dát lidem do rukou moc utlačován právě kvůli těmto vztahům mezi společnostmi a vládami.
Právě v Číně existuje „velký firewall,“ jak je to známé, který blokuje Facebook, Twitter a nyní i Google+ a spoustu dalších zahraničních webů.
Funguje to částečně za pomoci západních technologií.
Ale to je jen začátek příběhu.
Pokračuje to požadavky, které čínská vláda uvalila na všechny společnosti podnikající na čínském internetu, také známými jako systém sebedisciplíny.
Česky řečeno, znamená to cenzuru a dohled nad jejich uživateli.
Toto je ceremonie, které jsem se účastnila v roce 2009, na kterém Internetová společnost Číny uděluje ceny prvním 20 čínským společnostem, které jsou nejlepší v sebedisciplíně, tj. hlídání svého obsahu.
Robin Li, ředitel Baidu, nejpoužívanějšího čínského vyhledávače, byl jedním z příjemců.
V Rusku obvykle neblokují internet a webstránky necenzurují přímo.
Ale toto je stránka nazvaná Rospil, je to stránka proti korupci.
Nedávno, ještě letos, však zažili nepříjemný incident, kdy lidé, kteří Rospilu poslali finanční příspěvek přes platební bránu nazvanou Yandex Money, náhle obdrželi výhružné telefonáty od členů národní strany, kteří získali detaily o dárcích Rospilu od členů bezpečnostních složek, kteří tyto informace nějak získali od lidí z Yandex Money.
Docela to snížilo schopnost lidí využívat internet k dohledu nad zodpovědností vlády.
Ve světě dnes tedy dochází k tomu, že v stále více a více zemích je vztah mezi občany a vládami udržován přes internet, který zahrnuje převážně soukromě vlastněné a provozované služby.
Důležitou otázkou podle mě tedy není debata o tom, zda internet pomůže spíš těm dobrým než těm zlým.
Jistěže vloží moc do rukou těch, kteří mají znalosti a zkušenost s technologiemi a rozumí nejlépe internetu ve srovnání s svým nepřítelem, ať už to je kdokoli.
Zásadní otázka, kterou si dnes musíme klást, je to, jak zajistíme, aby se internet vyvíjel způsobem zaměřeným na občana.
A to proto – a tady se, myslím, shodneme – že jediným legitimním účelem vlády je sloužit občanům. A řekla bych, že jediným legitimním účelem technologií je vylepšit naše životy, nikoli nás manipulovat či zotročovat.
Otázkou tedy je, zda víme, jak držet vládu na uzdě.
Ne vždy to nezbytně děláme dobře, ale tak nějak tušíme, na jakých principech, politických a institucionálních, k tomu dospět.
Jak doženete hlavy kyberprostoru k zodpovědnosti u veřejných zájmů, když většina ředitelů tvrdí, že jejich hlavním závazkem je maximalizovat hodnotu pro akcionáře?
Vládní regulace tomu moc nepomáhají.
Dostáváme se tak do situací, kdy například ve Francii prezident Sarkozy říká ředitelům internetových společností, že „My jsme jedinými oprávněnými zástupci veřejného zájmu.“
A pak jde a prosadí si zákony jako třeba nechvalně známý zákon tří varování, který umožňuje občany odstřihnout od internetu za sdílení souborů, což bylo odsouzeno zvláštním zpravodajem OSN pro svobodu vyjadřování, jako nepřiměřené narušení občanského práva na komunikaci, a vyvolalo spoustu otázek u občanských skupin ohledně toho, jestli nejsou političtí zástupci zainteresováni spíše v zachování zájmů zábavního průmyslu, než v hájení práv svých občanů.
A tady ve Spojeném království jsme také znepokojeni zákonem nazvaným Digital Economy Act, který klade více povinností soukromým zprostředkovatelům, aby monitorovali chování občanů.
Musíme si tedy uvědomit, že jestli chceme v budoucnu mít občansky orientovaný internet, potřebujeme širší a usilovnější hnutí za svobodný internet.
Koneckonců, firmy nepřestaly znečišťovat podzemní toky jako samozřejmost, či nepřestaly zaměstnávat desetileté děti jako samozřejmost, jen proto, že se šéfové jednoho dne vzbudili s pocitem, že je to správná věc.
Byl to výsledek desetiletí usilovného aktivismu, obhajování akcionářů a obhajování spotřebitelů.
Podobně, ani vlády neschválily inteligentní zákoníky práce či zákony na ochranu živ. prostředí jen proto, že se politikové dobře vyspali.
Byl to výsledek velmi usilovného a zdlouhavého politického aktivismu, který přinesl ta správná nařízení a správné chování společností.
Podobný přístup potřebujeme i u Internetu.
Budeme také potřebovat politickou inovaci.
Zhruba před 800 lety angličtí baroni rozhodli, že božská práva králů jim už vůbec nevyhovují, a donutili krále Jana podepsat Velkou Listinu Svobod, která tvrdila, že i král, který měl mít nejvyšší pravdu, se stále musel držet základních pravidel.
To odstartovalo cyklus toho, co můžeme nazvat politickými inovacemi, které následně vedly k myšlence souhlasu podřízených – a to se pak poprvé zavedlo tehdy radikálně revoluční vládou v Americe a pak i v Evropě.
Nyní musíme přijít na to, jak vybudovat souhlas zasíťovaných.
Jak to vypadá?
Právě teď ještě stále nevíme.
Bude to však vyžadovat inovace, které se nebudou muset zaměřovat jen na politiku a geopolitiku, ale bude se muset také vypořádat s problémy řízení firem, chování investorů, spotřebitelské volby a dokonce i návrhu a vývoje softwaru.
Každý z nás má svou nepostradatelnou roli v budování takového světa, kde vláda a technologie slouží lidem na celém světě a nikoli naopak.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Je druhá světová válka,
toto je německý zajatecký tábor
a tento muž, Archie Cochrane, je válečný vězeň a lékař – a narazil na problém.
Problém je, že muži v jeho péči trpí něčím mučivým a vysilujícím, čemu Archie moc nerozumí.
Symptomy jsou takové nafouknuté mokvavé puchýře pod kůží.
Netuší, zda to je infekce nebo jestli to má něco do činění se špatnou stravou.
Netuší, jak to léčit.
A nachází se v nepřátelském prostředí.
A lidé ve válce dělají strašlivé věci.
Strážní v německém táboře se nudí.
Rozhodli se náhodně střílet do vězňů, jen tak, pro zábavu.
Při jedné příležitosti jeden ze strážců hodil granát na vězeňské latríny, která byla plná zajatců.
Řekl, že slyšel podezřelý smích.
A Archie Cochrane, táborový lékař, byl první na řadě, kdo to měl uklidit.
A ještě jedna věc: Archie tou nemocí trpěl také.
Situace se zdála být zoufalá.
Archie Cochrane však byl mazaný muž.
Podařilo se mu už do tábora propašovat vitamin C a teď zajistil i dodávky marmitu na černém trhu.
Někteří z vás by asi rádi věděli, co je marmite zač.
Marmite je pomazánka, kterou Britové milují.
Vypadá jak surová ropa.
Chutná jako…
…prostě má říz.
Ale co je to hlavní, je to bohatý zdroj vitamínu B12.
Archie rozdělil muže ve své péči jak nejlépe mohl do dvou stejných skupin.
Jedné půlce podával vitamin C.
Druhé půlce podával vitamin B12.
Velmi pečlivě až puntičkářsky zaznamenával výsledky do svého sešitu.
A po pár dnech začínalo být jasné, že ať už tu nemoc způsobuje cokoli, léčbou je marmite.
Cochrane se tedy sebral a šel za těmi Němci, co měli tábor na starosti.
Zkuste si tu chvíli představit – zapomeňte na tuto fotku, představte si ho s dlouhou zrzavou bradkou a rozcuchanými ryšavými vlasy.
Nemohl se holit – tak trochu postava jak Billy Connolly.
Cochrane to vypálí na ty Němce svým skotským přízvukem – plynulou němčinou, jen tak na okraj, ale se skotským přízvukem – a vysvětluje jim, jak německá kultura byla kulturou, která dala světu Schillera a Goetheho.
A že nemůže pochopit, jak může být takové barbarství tolerováno. Dává průchod své frustraci.
A pak se vrací zpátky do své ubikace, zhroutí se a brečí, protože je přesvědčený o bezvýchodnosti situace.
Avšak mladý německý doktor prolistuje sešit Archieho Cochrana a řekne svým kolegům: „Důkazy jsou nezvratné.
Když vězňům nebudeme dodávat vitaminy, je to válečný zločin.“
Druhého rána do tábora dorazí dodávka vitaminu B12 a zajatci se začínají zotavovat.
Neříkám vám tuhle historku jen proto, že si myslím, že je Archie Cochrane chlapák, ačkoli chlapák určitě je.
Neříkám vám tu historku ani proto, že si myslím, že bychom měli provádět více pečlivě řízených náhodných pokusů ve všech ohledech veřejné politiky, ačkoli jsem toho názoru, že by to bylo naprosto úžasné.
Vyprávím ji proto, že Archie Cochrane, celý svůj život, bojoval proti ošklivým neduhům. A zjistil, že to vysilovalo jednotlivce a rozkládalo společnost.
Měl pro to i jméno.
Nazýval to syndromem boha.
Syndrom boha (či syndrom všemohoucnosti) mohu popsat velice snadno.
Symptomy tohoto syndromu jsou, že u jakkoli složitého problému máte naprosto nevyvratitelné přesvědčení, že je vaše řešení zcela bezchybné.
Archie byl lékař. Docela dost se stýkal s jinými lékaři.
A lékaři syndromem boha trpí docela dost.
Já jsem ekonom, nikoli lékař, ale příznaky syndromu boha vidím všude kolem sebe u svých kolegů ekonomů.
Vidím je u špičkových obchodníků.
Vidím je u politiků, pro které hlasujeme – u lidí, kteří jsou, ač vystaveni neuvěřitelně složitému světu, naprosto nezvratně přesvědčeni o tom, že rozumí tomu, jak svět funguje.
Však víte, s těmi dalšími miliardami, o kterých stále slýcháváme, svět je prostě příliš složitý, než abychom ho takhle chápali.
Ukážu vám to na příkladu.
Představte si na chvíli, že tu před vámi místo Tima Harforda stojí Hans Rosling ukazující své grafy.
Znáte Hanse: je to Mick Jagger TEDu.
(Smích) Prezentuje své úchvatné statistiky, ty úchvatné animace.
Jsou parádní, je to úžasný kus práce.
Ale typický graf Hanse Roslinga: zamyslete se na chvíli, ne nad tím, co ukazuje, zamyslete se radši nad tím, co opomíjí.
Ukáže vám HDP na hlavu, populaci, délku života a to je všechno.
Tři druhy dat pro každou zemi – tři druhy dat.
Tři útržky dat jsou jako nic.
Chci říct, podívejte se na tento graf.
Vytvořil ho fyzik Cesar Hidalgo.
Je z MIT (univerzita).
Nepochopíte z něj ani slovo, ale takhle vypadá.
Cesar projel databázi více jak 5 000 různých výrobků a použil techniky síťové analýzy, aby databázi rozklíčoval a znázornil graficky vztahy mezi různými výrobky.
Je to úžasná, opravdu úžasná práce.
Vidíte všechna ta propojení a ty vzájemné vztahy.
Myslím si, že to bude velmi užitečné při studiu toho, jak ekonomiky rostou.
Špičková práce.
Spolu s Cesarem jsme zkoušeli napsat článek do přílohy New York Times vysvětlující, jak to funguje.
A zjistili jsme, že Cesarova práce je až moc dobrá na to, abychom ji vysvětlovali v příloze New York Times.
Ale 5 000 výrobků – to je stále nic.
5 000 výrobků – představte si počítání každé produktové kategorie v datech Cesara Hidalga.
Představte si, že máte vteřinu na každou kategorii.
Zhruba za jeden blok těchto přednášek byste spočítali všech 5 000.
Teď si představte to samé pro každý různý druh zboží, co se prodává ve Walmartu.
Je jich tam 100 000. Zabralo by vám to celý den.
A teď si zkuste představit počítání všech různých zvláštních produktů a služeb, které jsou k dostání v hlavních ekonomikách jako jsou Tokio, Londýn či New York.
Je to dokonce složité i v Edinburgu, protože musíte spočítat veškerou whisky a tartan.
Kdybyste chtěli spočítat všechny výrobky a služby dostupné v New Yorku – je jich tam přes 10 miliard – zabralo by vám to 317 let.
Takhle složitá je ekonomika, kterou jsme vytvořili.
A to tu jen počítám toastovače.
Nesnažím se vyřešit problémy Středního Východu.
Tam je ta komplexnost nepředstavitelná.
Abych to zasadil do kontextu – společnosti, ve kterých se vyvíjel náš mozek, měly okolo 300 produktů a služeb.
Spočítali byste je za pět minut.
To je tedy komplexnost světa, který nás obklopuje.
Možná to je důvod, proč je syndrom boha tak lákavý.
Láká nás to ustoupit do ústraní a říct: „Nakreslíme si obrázek, přidáme nějaké grafy a máme to, chápeme fungování světa.“
A přitom nechápeme.
Nikdy ho nepochopíme.
Nesnažím se tu předkládat nějaká nihilistická poselství.
Nesnažím se tvrdit, že nemůžeme vyřešit složité problémy složitého světa.
Jistěže můžeme.
Ale musíme je řešit s pokorou – opustit syndrom všemohoucnosti a využívat techniky k řešení problémů, které fungují.
A takové techniky k řešení problémů máme k dispozici.
Zkuste mi ukázat úspěšný komplexní systém a já vám ukážu systém, který se vyvinul díky omylům a chybám.
Tady je jeden příklad.
Dítě bylo vytvořeno pokusem a chybou.
Uznávám, že je to dost nejednoznačné tvrzení.
Nejspíše bych ho měl objasnit.
Dítě je lidské tělo: vyvinulo se.
Co je vývoj?
Miliony let změny a výběru, změny a výběru – pokus a omyl, pokus a omyl.
A nejsou to jen biologické systémy, které chrlí zázraky díky pokusům a chybám.
Můžete je najít i v průmyslovém prostředí.
Řekněme, že chcete vyrobit prací prášek.
Řekněme, že jste Unilever a chcete vyrobit prací prášek v továrně poblíž Liverpoolu.
Jak to uděláte?
Máte takhle obrovskou nádrž tekutého pracího prostředku.
Napumpujete ho pod vysokým tlakem přes trysku.
Vytvoříte mýdlo ve spreji.
Sprej uschne. Přemění se v prášek.
Spadne na podlahu.
Pohrabete ho, dáte ho do kartonových krabic.
Prodáte jej v supermarketu.
Vyděláte spousty peněz.
Jak navrhnete tu trysku?
Zdá se být velice důležitá.
Když podlehnete syndromu boha, opravdu v sobě kousek boha naleznete.
Naleznete v sobě matematika, naleznete v sobě fyzika – někoho kdo rozumí dynamice této tekutiny.
A on či ona vypočítá optimální tvar trysky.
Unilever to udělal a nefungovalo to – příliš složité.
I takovýhle problém byl příliš složitý.
Ale genetik – profesor Steve Jones – popsal, jak Unilever tento problém nakonec vyřešil – pokusem a chybou, změnou a výběrem.
Vezmete trysku a vytvoříte 10 náhodných variant.
Zkusíte všech deset a necháte si tu, která funguje nejlépe.
Vytvoříte deset variací té jedné.
Zkusíte jich všech deset. Necháte si tu, která funguje nejlépe.
Vyzkoušíte všech deset variací této.
Rozumíte tomu, jak to funguje, že?
A po 45 generacích máte úžasnou trysku.
Vypadá trošku jako šachová figurka – funguje naprosto bez chybičky.
Nemáme tušení, proč to funguje, vůbec žádné.
Ve chvíli, kdy se odvrátíte od svého syndromu boha – zkusme tuhle hromadu věcí; zkusme systematicky určit, co funguje a co ne – můžete vyřešit svůj problém.
Metoda pokusu a omylu je vlastně společná úspěšným institucím mnohem více než se obtěžujeme všimnout si.
Slyšeli jsme hodně o tom, jak ekonomiky fungují.
Americká ekonomika je stále největší světovou ekonomikou.
Jak se tou největší světovou ekonomikou stala?
Můžu vám nabídnout nejrůznější fakta a čísla o americké ekonomice, ale myslím, že tím nejhlavnějším je toto: 10 procent amerických podniků ročně zmizí.
To je obrovská míra selhání.
Je mnohem vyšší než míra selhání třeba Američanů.
Deset procent Američanů vám ročně nezmizí.
Což nás vede k závěru, že americké podniky selhávají více než Američané sami a tudíž se americké podniky vyvíjejí rychleji než Američané.
Nakonec se vyvinou do takového stupně dokonalosti, že si z nás udělají své domácí mazlíčky – (Smích) – pokud tak samozřejmě již neučinili.
Občas bych se ani nedivil.
Metoda pokus-omyl však vysvětluje tento propastný rozdíl, tuto neuvěřitelnou výkonnost západních ekonomik.
Nestalo se to proto, že byste do ředitelny posadili výjimečně schopného člověka.
Stalo se to díky pokusům a chybám.
Dost jsem o tom teď mluvil v posledních několika měsících a lidé mi občas říkali: „Ale Time, vždyť je to samozřejmé.
Samozřejmě že pokusy a omyly jsou důležité.
Samozřejmě že experimentování je důležité.
Proč tedy všude kolem hlásáš tak samozřejmé věci?“
Tak jim říkám – jasně, fajn.
Myslíte si, že je to samozřejmé?
Začnu to brát za samozřejmé, až školy začnou učit děti, že existují i úlohy, které nemají správnou odpověď.
Až jim přestanou dávat seznamy otázek, všechny s nějakou správnou odpovědí.
A že je tu nějaká autorita zalezlá za katedrou, která zná veškeré odpovědi.
A že když nemůžete přijít na odpověď, že jste automaticky líní či hloupí.
Až to školy přestanou pořád dělat, pak ano, uznám, že je samozřejmé, že pokus a omyl jsou dobré věci.
Až se zvedne nějaký politik ucházející se o náš hlas a řekne: „Chci napravit naše zdravotnictví.
Chci napravit naše školství.
Nemám tušení jak.
Mám půl tuctu nápadů.
Hodlám je vyzkoušet. Možná všechny krachnou.
Pak zkusíme nějaké další nápady.
Najdeme něco, co bude fungovat. A na tom budeme stavět.
Zbavíme se těch, které nefungují.“ Když politik postaví svou kampaň na této základně a – což je důležitější – když voliči jako vy a já budeme ochotni dát takovému politikovi svůj hlas, pak uznám, že je samozřejmé, že pokus a omyl fungují a – díky –
(Potlesk) – do té doby – do té doby hodlám stále narážet na metodu pokus-omyl a proč bychom se měli zbavit syndromu boha.
Protože je zatraceně těžké uznat naši vlastní omylnost.
Je to nepříjemné.
Archie Cochrane toto chápal jako nikdo jiný.
Toto je jeden pokus, který provedl mnoho let po druhé světové válce.
Chtěl přijít na kloub otázce, kde by se měli pacienti zotavovat po srdečních příhodách?
Měli by se zotavovat na specializované kardiologické jednotce v nemocnici – anebo doma?
Kardiologové se ho snažili zarazit.
V syndromu boha byli až po uši.
Věděli, že jejich nemocnice jsou pro pacienty to pravé. Věděli, že je velmi neetické provádět jakékoli pokusy či experimenty.
Archie nicméně dostal povolení to udělat.
Provedl svůj pokus.
A poté co pokus nějaký čas běžel, sedl si se svými kolegy ke stolu a řekl: „Tak, pánové, máme nějaké předběžné výsledky.
Nejsou statisticky významné.
Ale už něco máme.
Vyšlo najevo, že jste měli pravdu a já se mýlil.
Pro pacienty je nebezpečné zotavovat se z infarktu doma.
Měli by být v nemocnici.“
Nastal povyk, všichni doktoři bouchali pěstmi do stolu a říkali: „Vždycky jsme ti říkali, že je to neetické, Archie.
Svými klinickými testy zabíjíš lidi. Musíš to hned zastavit.
Zastav to hned teď.“
Bylo to velké pozdvižení.
Archie ho nechal odeznít.
A pak řekl: „Víte, to je velmi zajímavé, pánové, protože když jsem vám dal tabulky s výsledky, prohodil jsem dva sloupce.
Vychází najevo, že to vaše nemocnice zabíjí lidi, takže by měli zůstat doma.
Chcete test ukončit teď, nebo si počkáme na průkaznější výsledky?“
Zasedačka naprosto ztichla.
Ale Cochrane takové věci dělával.
A důvod, proč je dělával, byl ten, že rozuměl, jak mnohem lepší to je stát tam a říkat: „Tady v mém malém světě jsem bůh a všemu rozumím.
Nechci, aby mé názory někdo zpochybňoval.
Nechci, aby mé závěry někdo ověřoval.“
Je mnohem pohodlnější prostě stanovit nějaké pravidlo.
Cochrane chápal, že když nejistotu či omylnost vytáhnete na světlo, bolí to.
Občas potřebujete spadnout zpátky na zem.
Nehodlám předstírat, že je to snadné.
Není to snadné.
Je to neuvěřitelně bolestivé.
Od doby co jsem začal o tomto předmětu mluvit a zabývat se jím ve výzkumu, jsem byl pronásledován něčím, co o tom řekl jeden japonský matematik.
Krátce po válce tento mladý muž, Yutaka Taniyama, přišel s ohromnou domněnkou nazvanou Taniyamova-Shimurova domněnka.
Ukázalo se, že to byl o několik desítek později zásadní nástroj při dokazování Fermatova posledního teorému.
Vlastně že to je vlastně ekvivalent důkazu Fermatova posledního teorému.
Když dokážete první, dokážete i ten druhý.
Vždycky to ale byla domněnka.
Taniyama zkoušel a zkoušel a zkoušel a nikdy se mu nepodařilo dokázat, že je to pravda.
Krátce před svými 30. narozeninami v roce 1958 se Yutaka Taniyama sám zabil.
Jeho přítel, Goro Shimura – který byl matematik tak jako on – o mnoho desítek let později uvažoval nad Taniyamovým životem.
Řekl: „Nebyl příliš pečlivý člověk jako matematik.
Dělal spousty chyb.
Ale dělal chyby směrem k dobrému.
Zkoušel jsem ho napodobit, ale zjistil jsem, že je velmi obtížné dělat dobré chyby.“
Díky.
(Potlesk)
Pat Mitchellová: Přinesla jste nám obrázky z Yemen Times.
Ukažte nám je a přibližte nám nový Jemen.
Nadia Al-Sakkafová: Ráda jsem přišla.
Chtěla bych vám ukázat pár snímků z událostí v Jemenu.
Tento obrázek ukazuje revoluci, na jejímž počátku byly ženy. A ukazuje muže a ženy společně demonstrující.
Další obrázek ukazuje, jak moc lidé chtějí změnu.
Zapojuje se mnoho lidí.
Odpor je opravdu silný.
Tento obrázek ukazuje, že revoluce přináší příležitosti ke vzdělání.
Tyto ženy se učí o první pomoci a jejich právech garantovaných ústavou.
Tento obrázek miluji.
Chtěla jsem vám ukázat, že více jak 60 procentům jemenské populace je 15 let či méně.
Byla jim upřena možnost rozhodování, ale nyní jsou v popředí dění a zvedají vlajku.
Angličtina -- zde můžete vidět, toto jsou džíny, také legíny a anglický způsob vyjádřování -- možnost sdílet se světem co se odehrává v naší vlastní zemi.
Události také odhalily talenty.
Jemeňané využívají kreslené vtipy, umění, malby, komiksy aby řekli světu a sami sobě, co se děje.
Samozřejmě je tu i temná stránka.
A toto je jeden z méně děsivých obrázků revoluce a její ceny.
Solidarita milionů Jemeňanů v celé zemi dožadujících se jedné věci.
A poslední věc, mnoho lidí tvrdí, že Jemenská revoluce rozdělí zemi.
Vznikne více různých zemí?
Bude z nás další Somálsko?
Ale my chceme říci světu že ne, jemenský lid zůstane pod jednou vlajkou.
PM: Děkujeme za snímky, Nadio.
Opravdu mnoha způsoby vypráví odlišný příběh, než příběh Jemenu, se kterým se setkáváme ve zpravodajství.
A přesto vy sama se vymykáte oněm charakteristikám.
Takže pojďme se zaměřit na váš osobní příběh.
Váš otec byl zavražděn.
Yemen Times už mají silné jméno v Jemenu jakožto nezávislé, anglicky píšící noviny.
Co vás vedlo k rozhodnutí převzít zodpovědnost za vydávání novin v této době častých střetů?
NA: Zaprvé mně dovolte vás upozornit, že nejsem normální jemenské děvče.
Předpokládám, že toho jste si už všimli.
(Smích) V Jemenu chodí většina žen zahalených a většinu času tráví doma a neúčastní se veřejného života.
Ale je tu tolik potenciálu.
Přála bych si, abyste mohli vidět můj Jemen.
Přála bych si, abyste viděli Jemen mýma očima.
Věděli byste, že je jiný, než se zdá.
Bylo mi přáno, protože jsem se narodila do rodiny, ve které otec vždy podporoval chlapce i dívky.
Říkával, že jsme si rovni.
Byl to opravdu výjimečný muž.
Stejně tak moje matka -- dlužím to své rodině --
můj příběh. Studovala jsem v Indii.
Ve třetím ročníku jsem začínala být zmatená, byla jsem totiž Jemenka, ale zároveň jsem se stýkala s mnoha spolužáky ze školy.
Přišla jsem poté domů a řekla: "Tatí, nevím kdo vlastně jsem.
Nejsem Jemenka, nejsem Indka."
A otec mi řekl: "Jsi most."
A toto mi zůstane v srdci navždy.
A protože jsem tím mostem, mnoho lidí po mně šlape.
PM: To si nemyslím. NA: Je přínosné, že jsou ve společnosti iniciátoři změn.
A když jsem se stala vrchní redaktorkou, jako nástupce mého bratra -- můj otec zemřel v roce 1999, poté můj bratr v roce 2005 -- každý si myslel, že to nezvládnu.
"O co se tato dívka pokouší, přijde, plná sebevědomí, jen protože je to rodinný podnik," nebo podobně.
Zpočátku to bylo velmi těžké.
Nechtěla jsem spory s lidmi.
Ale se vší úctou k mužům, ke všem mužům, především starším, nechtěli mne tam.
Bylo to velice těžké uplatnit mou autoritu.
Ale žena musí udělat, co musí udělat.
(Potlesk) Proto jsem v prvním roce musela vyhodit polovinu mužů.
(Smích) (Potlesk) Zaměstnala jsem více žen.
Zaměstnala jsem více mladých mužů.
A nyní máme vyrovnanější redakci.
Vše je o profesionalitě.
Je to o tom ukázat, kdo jste a čeho jste schopni.
Nechtěla bych se teď chlubit, ale jenom v roce 2006 jsme získali tři mezinárodní ceny.
Jedna z nich je IPI Free Media Pioneer Award.
Takže to byla odpověď celému jemenskému lidu.
Chtěla bych poukázat na to, že můj manžel je zde v publiku, tamhle.
Postav se prosím.
Velice mě podporuje.
(Potlesk) PM: A také bychom měli říct, že s vámi pracuje pro noviny.
A tím, že jste se toho chopili a způsobem, kterým to děláte, jste vytvořili onen most mezi starou a tradiční společností a tou, kterou tvoříte okolo vašich novin.
Takže vedle personálních změn jste také museli čelit další překážce, se kterou se často stýkáme, hlavně mezi ženami a to je zevnějšek, šaty, zahalené ženy.
Jak jste se tedy s tímto vypořádala vy sama a ženy, které pro vás pracují?
NA: Jak víte, typický obrázek jemenských žen je černé oblečení, zahalené ženy.
A je to pravda.
A důvodem je, že ženám je upřeno ukázat svou vlastní tvář.
Jedná se o mnoho tradičních pravidel, které pramení z autorit, jakými jsou muži, prarodiče a další.
A je to ekonomické zplnomocnění a možnost ženy říci: "Dávám rodině stejně jako ty, nebo dokonce více."
A čím více zplnomocněné ženy jsou, tím více jsou schopny ono zahalení odstranit, například mohou řídit vlastní auto či mít práci a možnost cestovat.
Takže druhá strana Jemenu je ta, která se skrývá pod závojem. Je to ekonomické zplnomocnění, které většinou umožňuje ženě závoj odstranit.
A o to jsem se snažila celou svou kariéru.
Pokouším se dodat odvahu dívkám.
Začaly jsme tím, že jsme závoje sundaly v kanceláři.
Poté i v terénu.
Protože jsem nevěřila, že novinář může být novinářem s --- jak můžete mluvit s lidmi, pokud máte zakrytý obličej? -- a tak dále; jde o jakýsi pokrok.
Já jsem příkladem v Jemenu.
Mnoho lidí ke mně vzhlíží.
Mnoho mladých dívek ke mně vzhlíží.
A já jim musím dokázat, že můžete být vdaná, můžete být matkou, můžete být respektovaná ve společnosti, ale zároveň nemusíte být pouze jedna z mnoha.
Můžete být sama sebou a mít svou vlastní tvář.
PM: Tím, že se takto vyjadřujete -- zároveň prezentováním tohoto jiného obrazu jemenské ženy a také tím, co jste umožnila ženám, které pro vás pracují -- jste se ocitla v nebezpečí?
NA: Yemen Times zažily za 20 let opravdu mnoho.
Byli jsme stíháni; vydávání bylo pozastaveno více než třikrát.
Jedná se o nezávislé noviny, ale říkejte to lidem, kteří jsou u moci.
Domnívají se, že ve chvíli, kdy vydáme cokoliv proti nim, jsme opoziční tisk.
Byly to velmi těžké časy.
Někteří z našich reportérů byli zadrženi.
Soudili jsme se.
Na mého otce byl spáchán atentát.
Dnes jsme v mnohem lepší situaci.
Vybudovali jsme si důvěryhodnost.
A v čase revoluce a změn jako dnes je velice důležité, aby byla nezávislá média slyšet.
Je velice důležité, abyste navštívili YemenTimes.com a je velice důležité, abyste nám naslouchali.
A to je něco, co s vámi dnes budu sdílet pomocí západních médií -- existuje mnoho stereotypů -- uvažování o Jemenu jediným způsobem: o tomto je Jemen.
A to není spravedlivé.
Není to spravedlivé vůči mně, není to spravedlivé vůči mé zemi.
Mnoho novinářů přichází do Jemenu a chtějí psát články o Al-Káidě či terorismu.
Chtěla bych vám říct o jednom novináři.
Chtěl natočit dokument o tom, co chtěli jeho nadřízení.
A nakonec zachytil něco co překvapilo i mne -- hip hop -- tedy o tom, že existují jemenští mladíci, kteří se vyjadřují skrze tancování a (beatbox).
(Smích) Tamto. (PM: Rapování. Break dancing.) Jo, break dancing.
Nejsem tak stará.
Pouze nejsem v obraze.
(Smích) (Potlesk) PM: Ale jste.
Jde o dokument, který je dostupný na internetu.
NA: ShaketheDust.org.
PM: "Shake the Dust." ["Vytřepte prach"] PM: ShaketheDust.org.
A toto určitě ukazuje jinou tvář Jemenu.
Mluvila jste o zodpovědnosti tisku.
A opravdu, s ohledem na způsob, jakým jsme se odlišili od ostatních a vytvořili strach a nebezpečí, často z důvodu nedostatku informací a nedostatku pochopení, jak se díváte na způsob, jakým západní média píší o tomto a dalších událostech v oblasti a konkrétně ve vaší zemi?
NA: No, existuje úsloví, které říká: "Člověk se bojí toho a nenávidí to, co nezná."
Takže jde o nedostatek informací.
Je to skoro jako: "Buď připraven," -- je třeba se opravdu zajímat.
Nemůžete dělat povrchní zpravodajství -- jednoduše přicestovat do země na pár dní a myslet si, že jste připraveni napsat článek.
Takže bych si přála, abyste znali můj Jemen, moji zemi, můj lid.
Jsem příklad a je nás více.
Možná nás není tolik, ale pokud se budeme prezentovat jako dobrý příklad, bude nás víc -- žen i mužů -- těch, kdo přemostí rozdíly -- těch tvořící most mezi Jemenem a světem a hovoří zprvu o poznání a také o komunikaci a pochopení.
Myslím si, že Jemen čekají v následujících třech letech těžké časy.
Je to přirozené.
Ale za dva roky, dva roky které stojí za to vydržet, se opět postavíme na nohy, ale to už bude Jemen nový, s mladším a svobodnějším lidem -- demokratický.
(Potlesk) PM: Nadio, myslím, že jste nám poskytla jiný pohled na Jemen.
A vy sama a to, co děláte, nám poskytlo vizi budoucnosti, již určitě rádi přijmeme a za niž budeme vděční.
Přeji vám to nejlepší.
YemenTimes.com
NA: Jsme také na Twitteru.
PM: Jste tedy dostupní na internetu.
(Potlesk)
Miluji Internet.
Je to pravda.
Zamyslete se nad vším, co nám Internet přinesl.
Zamyslete se nad všemi službami, které dnes používáme, všechna ta propojení a ta zábava, ty podniky a všechen obchod.
A vše tohle se děje během našeho života.
Jsem přesvědčen, že jednoho dne za stovky let, budou lidé psát knihy o historii. Naše doba, naše generace bude označena jako generace, která se stala online. generace, která vytvořila něco skutečně světového.
Ale ano, je také pravdou, že Internet má problémy, velice vážné problémy. Problémy s bezpečností a problémy se soukromím.
Celou svou kariéru jsem strávil bojem s těmito problémy.
Dovolte mi tedy něco vám ukázat.
Toto tady je Brain (jméno viru).
Toto je disketa -- 5,25 palcová disketa nakažena virem Brain A.
Jedná se o první virus pro stolní počítače, který jsme objevili.
A vlastně i víme, odkud se k nám Brain dostal.
Víme to, protože je to napsané uvnitř kódu.
Pojďme se na to podívat.
Takže.
Toto je spouštěcí oblast nakažené diskety. A když se podíváme lépe, uvidíme tu informaci přímo tady. je tam napsáno "Vítejte v žaláři".
A pokračuje to dále, 1986, Basit a Amjad.
Basit a Amjad jsou křestní jména, pákistánská křestní jména.
Ve skutečnosti je tam napsáno telefonní číslo a adresa v Pákistánu.
(Smích) Teď, 1986,
dnes máme rok 2011.
To je před 25 lety.
Otázka počítačových virů je dnes 25 let stará.
Před půl rokem jsem se rozhodl jet do Pákistánu.
Podívejte se, tady mám pár fotek, které jsem udělal v Pákistánu.
Toto je z města Lahore, což je asi 300 km jižně od Abbottabadu, kde byl chycen Bin Ládin.
Toto je běžný pohled na ulici.
A toto je ulice nebo cesta, která vede k této budově s adresou Nizam blok 730 v Allama Iqbal Town.
Tak jsem zaklepal na dveře.
(Smích) Chcete si tipnout, kdo mi otevřel?
Basit a Amjad! Stále tam žijou.
(Smích) (Potlesk) Tady, ten stojící je Basit
s ten, co sedí, je jeho bratr Amjad.
Toto jsou ti lidé, kteří vytvořili první počítačový vir.
Samozřejmě, že jsme si měli o čem povídat.
Zeptal jsem se jich "proč".
Zeptal jsem se na to, jaké mají pocity z toho, co začali.
A dostalo se mi nějakého zadostiučinění když jsem se dověděl, že oba Basit a Amjad měli své počítače nepočítaně krát nakažené úplně jinými viry za celé ty roky.
Takže máme určitou spravedlnost na tom našem světě.
Ty viry, které jsme vídali v 80. a 90. letech již samozřejmě nejsou problémem.
Dovolte mi tedy ukázat aspoň pár příkladů toho, jak tenkrát vypadaly.
To, co tady spouštím, je systém, který mi umožní spustit starý program na novém počítači.
Jenom vytvořím nějaké jednotky, přesunu je zde.
To, co tady máme je seznam starých virů.
Takže vám teď nějaké z nich spustím na svém počítači.
Například, začněme s virem Centipede (stonožka).
Vidíte nahoře na monitoru, jak se stonožka prochází po vašem počítači ve chvíli, kdy tenhle vir dostanete.
Ve skutečnosti víte, že jste vir dostal, protože se vám sám ukáže.
A tady je další. Tenhle se jmenuje Crash (náraz) vytvořený v Rusku v roce 1992.
Spustím vám nějaký, který vydává i zvuky.
(Zvuk houkačky) A jako poslední příklad, co myslíte, že bude dělat virus Walker (chodec).
Ano, postava se vám prochází po monitoru ve chvíli, kdy vir dostanete.
Takže bylo celkem lehké rozpoznat, že jste dostali vir, když byly viry ještě vytvářeny nadšenci a puberťáky.
Ale dnes už dávno nejsou vytvářeny nadšenci a puberťáky.
Dnes jsou viry celosvětový problém.
To, co je tady za mnou, je příklad systémů, které používáme v našich laboratořích, kde sledujeme viry po celém světě.
Takže se vlastně můžeme v reálném čase podívat že jsme právě zablokovali viry ve Švédsku a na Taiwanu a v Rusku a kdo ví kde ještě.
Vlastně, když se teď připojím zpátky do našeho systému prostřednictvím Internetu, můžeme se v reálném čase podívat, získat trochu představu o tom, kolik virů, kolik nových typů škodlivých programů najdeme každý den.
Toto je poslední virus, který jsme objevili v souboru s názvem Server.exe.
A našli jsme ho před pouze 3 sekundami -- ten předchozí před 6 sekundami.
A pokud sjedu až dolů, je toho opravdu spousta.
Objevujeme 10.000, dokonce 100.000 virů.
A to je pouze posledních 20 minut škodlivých programů každý den.
Odkud se ale všechny tyhle viry berou?
Dnes existují organizované kriminální spolky, které vytvářejí viry, čistě proto, že díky nim vydělávají peníze.
Kriminální spolky jako -- podívejme se na GangstaBucks.com.
To je webová stránka fungující v Moskvě, kde tihle lidé kupují infikované počítače.
Takže, pokud jste tvůrcem viru a jste schopný nakazit počítač s Windows, ale nevíte, co s ním potom dělat, můžete tyto infikované počítače prodat -- počítače někoho jiného -- těmhle chlápkům.
A oni vám skutečně zaplatí penězi za takový počítač.
Jak ale tito lidé poté zpeněží infikované počítače?
No, možností je spousta, jako třeba bankovní trojské koně, které vám začnou krást peníze z vašeho online bankovního účtu, když se přihlásíte do online bankovnictví, nebo "keyloggers".
Keylogger si tiše sedí na vašem počítači, schován před vámi a ukládá vše, co píšete.
Takže sedíte u počítače a hledáte něco na Googlu.
Každé slovo, které na Googlu vyhledáte je uloženo a posláno těmto zločincům.
Každý email, který napíšete, je uložen a poslán těmto zločincům.
To samé se děje s každým heslem, a tak dále.
Ale to, na co čekají nejvíce, je chvíle, kdy se připojíte online a koupíte si něco z nějakého e-shopu.
Protože když nakupujete v e-shopech, musíte napsat své jméno, dodací adresu, číslo vaší kreditní karty a bezpečnostní kódy vaší karty.
A toto je příklad souboru, který jsme našli před několika týdny.
Toto je číslo kreditní karty, toto lhůta, kdy vyprší její platnost a toto bezpečnostní kód, tady je jméno vlastníka karty.
Ve chvíli, kdy získáte přístup k informacím o kreditních kartách jiných lidí, můžete se připojit kdekoli online a koupit si, co se vám zachce, díky této informaci.
A to je samozřejmě problém.
Existuje dnes celý černý trh a podnikatelský ekosystém vytvořený okolo online kriminality.
Mám pro vás jeden příklad toho, jak jsou tito lidé schopni zpeněžit své operace. Podívejme se na stránky INTERPOLu a najděme si hledané osoby.
Najdeme lidi jako Bjorn Sundin původem ze Švédska a jeho kriminálního partnera, který je také na seznamu hledaných osob INTERPOLem pan Shaileshkumar Jain, občan Spojených Států.
Tihle lidé mají na svědomí akci s názvem I.M.U., kriminální akce, díky které získali miliony.
Oba jsou nyní na útěku.
Nikdo neví, kde jsou.
Před pouhými pár týdny, úředníci Spojených Států zmrazili účet ve švýcarské bance který patřil panu Jainovi účet, který obsahoval 14,9 milionu amerických dolarů.
Částky, které online kriminalita vynáší jsou závratné.
A to znamená, že online zločinci si mohou dovolit investovat peníze do svých akcí.
Víme, že tito zločinci si najímají programátory, lidi na testování, testování jejich kódů, mají záznamový systém s SQL databázemi.
A mohou si také dovolit sledovat, jak pracujeme my -- jak pracují lidé na bezpečnosti -- a snaží se najít si cesty skrze naše bezpečnostní opatření.
Využívají také globální prostředí Internetu ke svému prospěchu.
Co mám na mysli je, že Internet je mezinárodní (international).
To je taky důvod, proč se mu říká Internet.
A podívejte se jen, co se v online světě děje. Tady mám video vytvořené společností Clarified Networks, které ukazuje, jak jeden druh malware programu je schopný cestovat po celém světě.
Tahle akce, která zřejmě původně pochází z Estonska, se pohybuje z jedné země do druhé hned ve chvíli, kdy se někdo pokusí stránku zrušit.
Takže prostě nemůžete tyhle lidi jen tak vypnout.
Přepnou se z jedné země do druhé, z jednoho právního systému do jiného -- po celém světě, využívající faktu, že nejsme schopni globálně stíhat akce jako jsou tyto.
Takže Internet je něco jako, kdyby někdo dal letenky zdarma všem online zločincům celého světa.
Takže teď, zločinci, kteří na nás nemohli dříve, již mohou nyní.
Jak tedy vlastně postupovat při hledání online zločinců?
Jak je můžete vystopovat a najít?
Ukážu vám příklad.
To, co tady mám, je soubor se záznamem.
Tady otevírám šestnáctkové úložiště souboru, který obsahuje záznam.
To ve zkratce znamená, že pokud se pokusíte tento soubor pokusíte otevřít na vašem Windows počítači, převezme to váš počítač a spustí kód.
Teď, podívejte se na tento soubor -- tady je hlavička souboru, a tady je samotný kód toho útoku.
A ten kód byl zaheslovaný tak ho pojďme odheslovat.
Bylo to zaheslované XOR funkcí 97.
Prostě mi tohle musíte věřit je to tak.
A můžeme se do toho pustit, teď to začíná dešifrovat.
Ta žlutá část už není šifrována.
Ano, já vím, nevypadá to o moc jinak než ten původní,
ale prostě na to stále koukejte.
Nakonec uvidíte, že tady dole je napsaná webová adresa: unionseek.com/d/ioo.exe A když se pokusíte tuto stránku načíst na svém počítači, začne to samo stahovat program a spustí ho to.
A tohle jsou zadní vrátka, která nakonec převezmou i váš počítač.
Ale co je zajímavější, pokud budeme pokračovat v dešifrování, narazíme na tajemnou hlášku, která říká O600KO78RUS.
Tahle hláška je tam pod vším tím šifrováním jako určitý typ podpisu.
K ničemu to neslouží.
Koukal jsem na to a snažil se přijít na to, co to znamená.
Celkem jednoduše jsem to zkusil zadat do Googlu.
Nic jsem nedostal, nebylo to tam.
Bavil jsem se o tom tedy s lidmi z laboratoře.
Máme tam i pár Rusů a jeden z nich se zmínil, že ta hláška vlastně konči písmeny RUS jako Russia.
A 78 je kód města, používaný pro Petrohrad.
Například, můžete na to narazit u některých telefonních čísel nebo u SPZ aut a podobných věcí.
Tak jsem začal hledat kontakty v Petrohradu. A po dlouhém hledání jsme narazili na tuhle jednu webovou stránku.
Tady je jeden Rus, který už je online několik let, má vlastní webovou stránku a píše blog na populárním Live Journal.
Na tom blogu píše o svém životě, o životě v Petrohradu -- je mu jen málo přes 20 -- o jeho kočce, a o jeho přítelkyni.
Tenhle kluk má docela dobré auto.
Ve skutečnosti má Mercedes-Benz S600, V12 s motorem o objemu 6 litrů a více než 400 koní.
To je docela dobré auto na kluka z Petrohradu, který má něco přes dvacet.
Jak o tom autě vím?
Protože o něm psal na blogu.
Ve skutečnosti se s ním dostal do bouračky.
V centru Petrohradu naboural do jiného auta.
A na blog pak dal fotky z této kolize -- toto je jeho Mercedes -- a tady je Lada Samara, do které naboural.
A když se podíváte na SPZ té Samary, končí s 78RUS.
A když se podíváte na fotku celé havárie, zjistíte, že SPZ jeho Mercedesu je O600KO78RUS.
Takže, já nejsem právník, ale kdybych byl, toto je chvíle, kdy bych řekl "Případ uzavřen".
(Smích) Takže, co se stane, když je online zločinec chycen?
Bohužel, ve většině případů se to nedostane až takhle daleko.
Pro velkou většinu online zločinů ani nevíme, ze kterého kontinentu útoky vlastně přicházejí.
A i když jsme schopni zločince vystopovat, docela často z toho nic není.
Policie s tím nic nedělá, a když ano, není dostatek důkazů nebo z nějakého důvodu je nemůžeme zavřít.
Přál bych si, aby to bylo snazší, bohužel není.
Ale věci se mění, a to docela rychle.
Všichni jste slyšeli o věcech jako Stuxnet.
Když se podíváte, co Stuxnet udělal, zjistíte, že napadl tyhle stoje.
Toto je Siemens S7-400 PLC, programovatelný logický ovládač.
A toto řídí naši infrastrukturu.
Toto je ta věc, která řídí vše okolo nás.
PLC, tyhle malé krabice, které nemají žádný monitor, žádnou klávesnici, které jsou pouze naprogramovány a dělají svou práci.
Například, výtahy v této budově jsou pravděpodobně ovládány jedním z nich.
A když Stuxnet napadl jeden takový přístroj, byla to obrovská revoluce ve smyslu toho, čeho bychom se měli obávat.
Protože vše okolo nás je řízeno těmito stroji.
Máme důležitá místa, závislá na těchto strojích.
Když přijdete do jakékoli továrny, elektrárny, chemické továrny nebo místa zpracujícího jídlo, rozhlédnete se kolem sebe -- všechno je řízeno počítači.
Vše je řízeno počítači.
Všechno závisí na tom, že tyto počítače fungují.
Stali jsme se velice závislými na Internetu, na základních věcech jako elektřina, samozřejmě, na tom, že počítače fungují.
A toto je skutečně něco, co nám vytváří úplně nový problém.
Potřebujeme mít nějaký způsob, jak pokračovat v práci, i když počítače vypoví službu.
(Smích) (Potlesk) Takže připravenost znamená že dokážeme dělat věci, dokonce když jiné věci, které bereme jako samozřejmost, nefungují.
Ve skutečnosti je to docela lehké -- přemýšlejte o návaznosti, přemýšlejte o zálohách, myslete na věci, na kterých skutečně záleží.
Takže, jak říkám -- (Smích) Miluji Internet.
Velice. Myslete na všechny ty služby, které máme online.
Zamyslete se, co když jsou nám jednou odebrány, co když je už nemáme z jakéhokoli důvodu.
Vidím pro Internet nádhernou budoucnost, ale také se obávám že bychom to možná nemuseli zažít.
Obávám se, že běžíme vstříc problémům, kvůli online kriminalitě.
Online kriminalita je jedná z věcí, která by nám vše toto mohla vzít.
(Smích) Strávil jsem svůj život chráněním Internetu. A skutečně mám pocit, že pokud nezačneme bojovat s online kriminalitou, riskujeme, že o toto vše přijdeme.
Musíme to ale udělat globálně a musíme to udělat hned teď.
To, co potřebujeme, je více globální, mezinárodní právní tlak k tomu, aby byly online kriminální spolky objevovány -- tyhle organizované skupiny které získávají miliony z jejich činností.
Toto je mnohem důležitější než zapínat antiviry a různé firewally.
Na čem skutečně záleží, je, abychom našli lidi zodpovědné za tyto útoky. A ještě více, musíme najít ty lidi, kteří se chystají stát součástí online kriminality, ale zatím nejsou.
Musíme najít lidi s těmito schopnostmi, ale bez těchto příležitostí a dát jim tu příležitost, aby využili své schopnosti k dobru.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Přijetí odlišnosti.
Když jsem poprvé slyšela toto téma, myslela jsem si, že přijímání odlišnosti je přijímání sebe samotné.
Cesta na toto místo porozumění a přijetí pro mě byla zajímavá a umožnila mi vhled do celého pojmu vnitřního já, o kterém si myslím, že stojí za to ho s vámi sdílet.
Každý máme své já, ale nemyslím si, že jsme s ním narození.
Víte, jak novorozenci věří, že jsou součástí všeho, neoddělují se?
Tento základní smysl jednoty velmi rychle ztrácíme.
Jako by počáteční stadium bylo za námi – jednota: dětský, nerozvinutý, primitivní.
Není už potom reálná či skutečná.
Co je skutečné je oddělenost a v určitém bodě útlého dětství myšlenka vlastního já, která se začne formovat.
Našemu jednotnému kousku je dáno jméno, jsou mu sděleny nejrůznější věci o něm samotném a tyto detaily, názory a představy se stanou fakty, které pomáhají budovat nás samotné, naši identitu.
Toto já se stane prostředkem, který nás naviguje ve společenském životě.
Ale já je projekcí založenou na projekcích dalších lidí.
Je tím, kým my sami opravdu jsme?
Nebo tím, kým ve skutečnosti chceme nebo bychom měli být?
Takže celá tato interakce s já a identitou pro mě byla během dospívání velmi složitá.
Já, které jsem se snažila ukázat světu, bylo znovu a znovu odmítáno.
A má panika z toho, že nemám já, které by se ke mně hodilo, a zmatek pocházející z neustálého odmítání mého já, vytvořily úzkost, stud a beznaději, které mě svým způsobem po dlouhou dobu definovaly.
Když se však podívám zpět, bylo likvidování mého já tak opakované, že jsem v něm uviděla vzorec.
Mé já se změnilo, ovlivnilo ho to, zlomilo, zničilo, ale další se vyvíjelo – někdy silnější, někdy nenávistné, někdy s přáním, aby zde vůbec nebylo.
Já nebylo neměnné.
A kolikrát muselo mé já zemřít, než jsem si uvědomila, že v první řadě nebylo nikdy živé?
Vyrůstala jsem na pobřeží Anglie v 70. letech.
Můj táta je běloch z Cornwallu a máma je černoška ze Zimbabwe.
Dokonce i ta představa nás jako rodiny byla pro většinu lidí těžko přijatelná.
Ale příroda měla své vypočítavé způsoby a tak se rodila hnědá miminka.
Jenže od věku asi pěti let jsem si uvědomovala, že nezapadám.
Byla jsem černé ateistické dítě mezi samými bílými v katolické škole provozované řádovými sestrami.
Byla jsem anomálií a mé já pátralo v okolí po definici a snažilo se zapadnout.
Protože já rádo někam zapadá, vidí se víckrát, patří někam.
To potvrzuje jeho existenci a důležitost.
A to je důležité.
Má to velmi významnou funkci.
Bez toho nemůžeme být ve spojení s ostatními.
Nemůžeme spřádat plány a šplhat po schodišti popularity, úspěchu.
Ale barva mé pleti nebyla správná.
Mé vlasy nebyly správné.
Má minulost nebyla správná.
Mé já se stalo definované odlišností, což znamenalo, že jsem v tom společenském světě v podstatě neexistovala.
A byla jsem "jiná" před čímkoliv jiným – dokonce i před tím, že jsem byla dívkou.
Byla jsem zjevným nikým.
Jiný svět se však začal otevírat v té době: hraní a tančení.
Ta neustálá hrůza z odlišného já neexistovala, když jsem tančila.
Doslova jsem se do toho pohroužila.
A byla jsem opravdu dobrá tanečnice.
Dávala jsem všechny své pocity do tance.
V pohybu jsem mohla existovat způsobem, kterého jsem nebyla schopná dosáhnout ve svém skutečném životě, v sobě.
V šestnácti letech jsem narazila na další příležitost a získala jsem svoji první hereckou roli ve filmu.
Těžko mohu naleznout slova k popsání míru, který jsem cítila, když jsem hrála.
Mé nefunkční já se mohlo zapojit do jiného, ne mého vlastního, a byl to skvělý pocit.
Bylo to poprvé, kdy jsem existovala v plně fungujícím já – takovým, nad níž jsem měla kontrolu řídila jsem ho, dala jsem mu život.
Ale natáčení skončilo a já se vrátila do svého nepříjemného, podivného já.
V devatenácti jsem byla plnohodnotnou filmovou herečkou, ale stále jsem hledala definici.
Přihlásila jsem se na antropologii na univerzitě.
Doktorka Phyllis Lee, která se mnou dělala pohovor, se mě zeptala: "Jak byste definovala rasu?"
Myslela jsem si, že na to mám odpověď a řekla jsem: "Podle barvy pleti."
"Takže biologie, genetika?"
odpověděla ona. "Protože, Thandie, to není správně.
Ve skutečnosti existuje více genetických rozdílů mezi černým Keňanem a černým Uganďanem než mezi černým Keňanem a řekněme, bílým Norem.
Protože všichni pocházíme z Afriky.
Takže v Africe bylo více času na to, aby se v ní vytvořila větší genetická rozmanitost."
Jinými slovy, rasa nemá žádné základy v biologických nebo věděckých faktech.
Na jednu stranu výsledek.
Že jo?
Na druhou stranu, definice mého já právě ztratila ohromnou část své důvěryhodnosti.
Co však bylo spolehlivé byla biologická a vědecká fakta, že všichni máme původ v Africe – přesně v ženě nazývané mitochondriální Eva, která žila před 160 000 lety.
Rasa je nelegitimním konceptem, který jsme sami vytvořili na základě strachu a neznalosti.
Kupodivu však tyto objevy nevyléčily mé malé sebevědomí, pocit jinakosti.
Má touha zmizet byla stále velmi silná.
Měla jsem titul z Cambridge, vzkvétající kariéru, ale mé já bylo rozbité a já jsem skončila s bulimií a na lehátku u terapeuta.
A bylo to samozřejmé.
Stále jsem věřila, že mé já bylo vším, čím jsem byla.
Stále jsem cenila sebe nad všechny ostatní hodnoty a co jiného se dalo navrhnout?
Vytvořili jsme celý systém hodnot a hmotné reality na podporu našich já.
Podívejte se na průmysl zaměřený na image a práci, kterou vytváří, na tržby, které má.
Bylo by logické předpokládat, že já je skutečná žijící věc.
Ale ona není. Je to projekce, kterou vytváří naše chytré mozky, aby nás podváděly před realitou smrti.
Ale je zde něco, co může dát našemu já dokonalé a časově neomezené spojení – a tou věcí je jednota, naše podstata.
Zápas našeho já o autentičnost a vymezení nikdy neskončí, pokud není spojeno se svým stvořitelem – mnou a vámi.
A to se může stát s uvědoměním, uvědoměním skutečnosti jednoty a projekce svého zosobnění.
Pro začátek můžeme myslet na všechny ty okamžiky, kdy nad sebou ztrácíme kontrolu.
Stává se to, když tančím, když hraji.
Jsem ukotvená ve své podstatě a mé já je odloučeno.
V těchto okamžicích jsem spojena se vším – se zemí, se vzduchem, se zvuky, s energií od diváků.
Všechny mé smysly jsou ve střehu a fungují podobným způsobem, jakým to může cítit malé dítě – jsou v jednotě.
Když hraji nějakou roli, obývám jiné já, na chvíli mu dávám život, protože když je mé já vyloučeno, s ním je vyloučeno i rozdělení a souzení.
Hrála jsem všechno od pomstychtivých duchů v časech otroctví až po ministryni zahraničí v roce 2004.
A nezáleželo na tom, jak jiná tato já mohou být, všechna jsou se mnou spojená.
A doopravdy věřím, že klíčem k mému hereckému úspěchu a rozvoji v lidské rovině byl právě nedostatek já, který ve mně vyvolával takové pocity úzkosti a nejistoty.
Vždy jsem se divila tomu, proč jsem tak hluboce cítila bolest druhých, proč jsem mohla rozeznat někoho velkého v někom bezvýznamném.
Je to proto, že jsem neměla vlastní já, které by tomu stálo v cestě.
Myslela jsem si, že mi chybí jádro, ale skutečnost, že jsem ho mohla cítit u ostatních znamenala, že jsem nemohla cítit nic sama.
Ta věc, která byla zdrojem studu, byla ve skutečnosti zdrojem osvícení.
A když jsem zjistila a opravdu pochopila, že mé já je projekcí a že má svoji funkci, stala se podivná věc.
Přestala jsem mu nechávat tolik moci.
Dávám mu, co mu patří.
Beru ho na terapie.
Sžila jsem se s jeho špatně fungujícím chováním.
Ale nestydím se za sebe.
Ve skutečnosti respektuji své já a jeho roli.
Postupem času a tréninkem se snažím žít více a více ze své podstaty.
A pokud to dokážete, stanou se úžasné věci.
V únoru jsem byla v Kongu. Tančila jsem a slavila se ženami, které přežily zničení jejich já prováděné doslova nemyslitelnými způsoby. Zničené, protože jiná brutální psychopatická já v celé té krásné zemi zásobují naši závislost iPody, Pady a ozdobami, které nás ještě více oddělují od schopnosti někdy ucítit jejich bolest, jejich utrpení, jejich smrt.
Protože, hej, když žijeme všichni v sobě a zaměňujeme to za život, potom snižujeme jeho hodnotu a znecitlivujeme ho.
A v tomto stavu odpojení, jasně, můžeme stavět průmyslové farmy bez oken, ničit mořský život a používat znásilňování jako válečnou zbraň.
Takže tady je osobní poznámka: V našem zkonstruovaném světě se začaly ukazovat trhliny a oceány budou těmito trhlinami dál proudit a stejně tak ropa a krev, v celých řekách.
Co je klíčové, nezačali jsme řešit jak žít v jednotě se Zemí a všemi dalšími živými tvory.
Jenom se nesmyslně snažíme vymyslet, jak žít jeden s druhým – miliardami druhých.
Jenže s druhými nežijeme. Naše bláznivá já žijí s ostatními a udržují epidemii izolovanosti.
Pojďme žít jeden s druhým a vzít to krok za krokem.
Pokud se můžeme dostat pod to nepřístupné já, zapálit světlo uvědomění a najít naši podstatu, naše spojení s nekonečnem a každou další živou věcí.
Věděli jsme to ode dne, kdy jsme se narodili.
Nebuďme zděšení svou nezměrnou nicotností.
Je skutečnější než ta já, která jsme si vytvořili.
Představte si, jaký způsob života můžeme mít, když budeme respektovat nevyhnutelnou smrt svého já, vážit si výsady života a žasnout, co přijde potom.
Začíná to prostým uvědoměním.
Děkuji za pozornost.
(Potlesk)
Tohle je fotka vytvořená umělcem, který se jmenuje Michael Najjar, a je reálná protože jel do Argentiny, aby to vyfotil.
Ale je to taky fikce. Hodně na té fotce pracoval i potom.
A tady je co udělal: digitálně upravil všechny obrysy a vrcholky hor, aby vypadaly jako vývoj Dow Jones indexu.
Takže to, co vidíte, ten sráz, ta stěna s údolím, je finanční krize v roce 2008.
Ta fotka byla vytvořená, když jsme byli hluboko v tamtom údolí.
Netuším, kde jsme teď.
Tohle je Hang Seng index pro Hong Kong.
A podobný tvar.
Přemýšlím proč.
A tohle je umění. Tohle je metafora.
Ale myslím, že je důležité, že je to břitká metafora. A stejně ostře bych rád dnes navrhl, abychom se trochu zamysleli nad rolí matematiky, nejenom finanční matematiky, ale matematiky obecně.
A její přerod z něčeho, co jsme dostávali a odvozovali ze světa v něco, co začíná svět, kolem nás a v nás, utvářet.
A jsou to především algoritmy, které jsou vlastně matematika, kterou používají počítače, aby rozhodovali věci.
Učí se být citlivé vůči podstatě, protože se opakují pořád dokola. A tak kostnatí a stávají se reálnými.
A přemýšlel jsem o tom hlavně, když jsem letěl před několika lety přes Atlantik, protože jsem se náhodou ocitl vedle maďarského fyzika, zhruba stejně starého. A tak jsme si povídali o tom, jaký byl život během studené války pro fyziky v Maďarsku.
A tak mu říkám: "Co jste tenkrát dělali?"
On na to: "Tak, hlavně jsme se snažili prolomit maskovací technologie."
"To je dobrá práce, to je zajímavé.
Jak to fungovalo?"
A abyste tomu porozuměli, musíte trochu vědět, jak fungují maskovací technologie.
No, hodně to zjednodušuji, ale vlastně… nemůžete jen tak dostat radarový signál skrz 156 tun železa, co je ve vzduchu.
Jen tak to nezmizí.
Ale když dokážete vzít tuhle obrovskou masivní věc a změnit ji v milion malých věcí, něco jako hejno ptáků, tak radar, který to hledá, musí vidět každé hejno ptáků na obloze.
A pokud jste radar, tak je to fakt blbej úkol.
A on mi na to povídá: "Jasně, pokud jsi radar.
Takže jsme nepoužili radar. Postavili jsme černou skříňku, která hledá elektronické signály, elektronickou komunikaci.
A když jsme viděli hejno ptáků, ve kterém byla nějaká elektronická komunikace, řekli jsme si, že to asi bude mít co dělat s Američany." A já mu povídám: "Jo,
to je dobrý.
Takže jste v podstatě zničili 60 let leteckého výzkumu.
Co je druhé dějství?
Co děláš, když jsi vyrostl?"
On na to: "To víš, finanční služby."
Já mu povídám: "Hmm."
Protože zrovna nedávno byly ve zprávách.
Tak se ho ptám: "Jak to funguje?"
A on na to: "Na Wall Street je teď 2000 fyziků a já jsem jeden z nich."
"A jaká je černá skříňka pro Wall Street?"
A on povídá: "To je vtipný, že se ptáš zrovna takhle, protože se tomu říká obchodování přes černou skříňku.
Nebo taky občas algo obchodování, algoritmické obchodování."
A algoritmické obchodování se rozvinulo zčásti proto, že institucionální obchodníci měli stejné problémy, jako mělo letectvo Spojených států, protože přetvářeli své finanční pozice, ať to byl Proctor & Gamble nebo Accenture, to je jedno, přesouvali miliony akcií něčeho skrz trh.
A pokud by to udělali všechno najednou, bylo by to jako hrát poker a hned vsadit všechno.
Všichni by věděli, co plánují.
A tak potřebovali najít způsob, jak rozdělit jednu velkou věc na milion malých transakcí – a k tomu použili algoritmy.
A to kouzlo a děs je v tom, že ta stejná matematika, kterou používáme, abychom rozdělili jednu velkou věc na milion malých, se dá použít, abychom našli milion malých věcí a dali je zpátky dohromady a přišli na to, co se vlastně na trhu děje.
Takže abyste si trochu představili, co se vlastně dneska děje na akciových trzích, představte si spoustu algoritmů, které jsou naprogramovány, aby se schovávaly, a spoustu algoritmů, které jsou naprogramovány, aby našly ty, co se schovávají.
A všechno to je super a je to v pohodě.
A je to 70 % amerického akciového trhu, 70 % operačního systému, kterému se dřív říkalo penze nebo půjčka.
A co by se mohlo porouchat?
Co se mohlo stát je, že před rokem devět procent celého trhu jen tak zmizelo během pěti minut. A dneska se tomu říká propad ve 2:45.
Z ničeho nic, devět procent zmizelo a dodneška se nedokážeme shodnout, co se stalo, protože to nikdo nezpůsobil, nikdo o to nepožádal.
Nikdo neměl kontrolu nad tím, co se tenkrát dělo.
Všechno co měli byl monitor, čísla na něm a jedno červené tlačítko, na kterém bylo napsáno "Stop."
A to je ono, píšeme věci, píšeme věci, které už nedokážeme přečíst.
A vytvořili jsme něco nečitelného. A ztratili jsme ponětí o tom, co se vlastně děje ve světě, který jsme stvořili.
A postupně se k tomu dostáváme.
V Bostonu je firma, která se jmenuje Nanex, a tam používají matematiku a magii a ještě nevím co, aby koukali do tržních dat a občas tam nacházeli některé tyhle algoritmy.
A když je najdou, tak je vytáhnou a připíchnou je na zeď jako motýly.
A taky dělají, co jsme vždycky dělali, když jsme čelili obrovskému množství dat, kterým nerozumíme. Pojmenovávají je a vyprávějí jejich příběh.
Tohle je jeden, který našli, nazvali ho Nůž, Karneval, Žonglér, Soumrak.
A vtip je v tom, že tyhle nejsou jenom na trzích.
Tyhle věci najdete, kam se podíváte, pokud víte, jak se koukat.
Najdete ji tady. Tahle kniha o mouchách, kterou jste možná hledali na Amazonu.
Možná jste si všimli, že její cena byla 1.7 miliónu dolarů.
Sice už se netiskne, ale stejně...
(Smích) Pokud jste to koupili za 1.7, bylo to nakonec za babku.
Za pár hodin cena vyskočila na 23.6 miliónu dolarů plus poštovné a balné.
A otázka je, nikdo nic neprodával ani nekupoval, tak co se vlastně dělo?
A můžete vidět tenhle druh chování na Amazonu stejně jistě jako ho uvidíte na Wall Streetu.
A když něco takového uvidíte, to co vidíte je důkaz algoritmů v konfliktu, algoritmů, které jsou vzájemně uvězněny ve smyčce, bez jakéhokoliv lidského dohledu, bez dohledu dospělých, kteří by řekli: "Hmm, 1.7 milionu je dost."
(Smích) A jako s Amazonem, stejné je to na Netflixu.
A tak Netflix prošel za několik let různé algoritmy.
Začali s Cinematch a vyzkoušeli několik dalších. Tady je Dinosauří planeta, tady Přitažlivost.
Teď používají Pragmatický chaos.
Pragmatický chaos, stejně jako všechny algoritmy Netflixu, se snaží o stejnou věc.
Snaží se vám přijít na kloub, na to, jaký je firmware uvnitř lidské lebky, aby vám mohl doporučit film, na který se budete chtít podívat příště. A to je opravdu, opravdu složitý problém.
Ale složitost toho problému a fakt, že se jim to zatím nepovedlo, nic neubírá na efektech, které Pragmatický chaos má.
Pragmatický chaos, jako ostatní algoritmy Netflixu, nakonec určí 60 procent filmů, které si nakonec vypůjčíte.
Takže jeden kousek kódu s jednou představou o vás je zodpovědný za 60 procent filmů, které si půjčíte.
Ale co kdybyste mohli ty filmy ohodnotit před tím, než se natočí?
Nebylo by to praktické?
No, pár statistiků z UK v Hollywoodu je a mají algoritmy na příběh. Společnost, která se jmenuje Epagogix.
Můžete jim dát scénář, aby ho projeli, a oni vám řeknou, kvantifikovatelně, že film vydělá 30 milionů dolarů nebo 200 milionů.
A průšvih je, že tohle není Google.
Tohle nejsou informace.
Nebo finanční ukazatele.
To je kultura. A co tady vidíte nebo co tu normálně nevidíte je, že tohle je fyzika kultury.
A pokud by tyhle algoritmy, jako algoritmy na Wall Streetu, jednoho dne zkolabovaly a nevyšlo by to, jak máme vědět,
jak to bude vypadat?
A jsou ve vašem domě. Ve vašem domě.
Tyhle dva algoritmy soupeří o váš obývák.
To jsou dva automatické vysavače, každý má úplně jinou představu o uklízení.
A vy to vidíte, když to zpomalíte a připnete k nim světlo. A jsou trochu jako architekti ve vaší ložnici.
A myšlenka, že sama architektura jaksi podléhá algoritmické optimalizaci, není úplně přehnaná.
Je to sakra reálné a děje se to kolem vás.
Nejvíc to cítíte, když jste zavření v železné krabici, moderním výtahu. Říkají jim výtahy, které kontrolují destinaci.
To jsou ty, u kterých musíte zmáčknout patro, kam jedete, před tím než nastoupíte.
Používají bin-packing algoritmus.
Takže žádné bláznovství, že si každý může jít, do kterého výtahu chce.
Každý kdo jede do 10. patra, jde do dvojky, a každý kdo jede do třetího, jde do výtahu číslo 5.
Ale problém je, že lidé z toho šílí.
Propadají panice.
A vidíte proč.
Je to kvůli tomu, že výtah nemá jednu důležitou součást.
Tlačítka. (Smích) Jako ty věci, které lidé používají.
Všechno, co má, je číslo, které se hýbe buď nahoru nebo dolů a červené tlačítko, na kterém je napsáno: "Stop."
A tímhle způsobem designujeme.
Designujeme v jazyku strojů.
A kam se to až může vyvinout?
Kam? Může se to hodně přehnat.
Vraťme se na Wall Street.
Protože algoritmy na Wall Streetu jsou závislé především na jedné věci a tou je rychlost.
Pracují v milisekundách a mikrosekundách.
Abyste pochopili, co jsou mikrosekundy: zabere vám 500 000 mikrosekund jen abyste klikli myší.
Ale když jste algoritmus na Wall Streetu a jste pozadu o pět mikrosekund, jste nula.
Takže pokud jste algoritmus, hledali byste architekta jako jsem já potkal ve Frankfurtu. Vyklízel mrakodrap, vyhazoval všechen nábytek, zařízení pro lidi, a dával na zem železo, aby se připravil na skříně serverů. Všechno to jen kvůli tomu, aby se algoritmus dostal blíž k Internetu.
A čekali byste, že Internet bude distribuovaný systém.
Jasně, je, ale přece jen odněkud.
V New Yorku je distribuovaný z Carrier Hotelu, který je na Hudson Street.
A to je místo, kde dráty přichází přímo do města.
A čím dál odtamtud jste, pokaždé budete mít několik mikrosekund zpoždění.
Tihle fešáci na Wall Streetu, Marco Polo a Cherokee Nation, jsou osm mikrosekund pozadu oproti všem těmhle krasavcům, kteří jsou v prázdných vyklízených budovách kolem Carrier Hotelu.
To se děje,
vyklízíme je, protože vy, milimetr po milimetru, gram po gramu, dolar po dolaru, nikdo z vás nedokáže z toho prostoru vymáčknout takový zisk, jako algoritmus Žonglér.
Ale pokud to oddálíte, pokud to oddálíte, uviděli byste 825 mil dlouhý příkop mezi New Yorkem a Chicagem, který byl vybudován během posledních let společností Spread Networks.
Je to optický kabel, který byl položený mezi tahle dvě města, jen kvůli tomu, aby přenášel jeden signál 37krát rychleji, než dokážete kliknout na myš, jen pro tyhle algoritmy, jen pro Karneval a Nůž.
A když o tom přemýšlíte, že přerýváme Spojené státy dynamitem a řezáním skal jen kvůli tomu, aby algoritmus mohl obchodovat o tři mikrosekundy rychleji, všechno kvůli komunikačnímu rámci, o kterém nebude člověk ani vědět, to je trochu projev osudu, který bude vždycky hledat další hranice.
Naneštěstí už teď víme, co máme dělat.
Tohle je jen teoretické.
Nějaký matematik z MIT.
A popravdě moc nerozumím tomu o čem mluví.
Zahrnuje to světelné kužely a nějaké kvantové věci a opravdu nerozumím ani jednomu.
Ale umím si přečíst tuhle mapu. A co ta mapa říká je, že pokud se snažíte vydělávat peníze na trzích, kde jsou červené tečky – to je kde jsou lidé a kde jsou města – budete muset dát servery do míst, kde jsou modré tečky, abyste to dělali efektivně.
A čeho jste si už mohli všimnout, spousta modrých teček je uprostřed oceánů.
To je to co budeme dělat, budeme budovat bubliny nebo plošiny.
Půjdeme na vodu, abychom vydělali peníze z čistého nebe, protože to je přece dobrá budoucnost, pokud jste algoritmus.
(Smích) A nejsou to ani tak peníze, co je na tom zajímavé.
Je to to, co peníze motivují. Že přetváříme samotnou Zemi s nějakou algoritmickou efektivností.
A teď když to víme a vrátíme se a podíváme se na fotky Michaela Najjara, zjistíme, že vůbec nejsou metaforou, ale proroctvím.
Jsou proroctvím seismických a pozemních manifestací matematiky, kterou vytváříme.
A krajina byla vždycky utvářena tou podivnou a složitou spoluprací člověka a přírody.
Ale teď tu máme třetí evoluční sílu: algoritmy – Žongléra, Karneval.
A budeme je muset chápat jako přírodu. A svým způsobem přírodní jsou.
Děkuji.
(Potlesk)
Létat jako pták je snem lidstva.
Ptáci jsou velmi mrštní.
Létají, ale ne díky rotujícím prvkům, ale díky mávání svých křídel.
Takže jsme se podívali na ptáky a pokusili jsme se udělat model, který je silný, ultralehký a má skvělé aerodynamické vlastnosti proto, aby létal sám o sobě pouze máváním křídly.
Takže co by bylo lepší použít než Racka stříbřitého, kroužícího a snášejícího se nad mořem, a využít ho jako model.
Takže jsme dali dohromady tým.
V týmu máme odborníky i neodborníky na aerodynamiku v oboru konstrukce větroňů.
A úkolem bylo postavit ultralehký, sálový, létající model, který bude schopný létat nad vašimi hlavami.
Takže později buďte opatrní.
A toto byl jeden z problémů: postavit to tak lehké, aby nikdo nebyl zraněn v případě, že model spadne na zem.
A proč to všechno děláme?
Jsme společnost z oboru automatizace a rádi bychom tvořili velmi lehké konstrukce, protože je to úsporné. A rádi bychom se naučili více o pneumatice a proudění vzduchu.
Takže teď bych vás rád požádal, abyste si zapnuli bezpečnostní pásy a nasadili si klouboky.
Zkusíme, jak létá SmartBird.
Děkuji.
(Potlesk) (Potlesk) (Potlesk) Nyní se pojďmě podívat na robota SmartBird.
Tady je jeden bez kůže.
Má rozpětí křídel zhruba 2 metry.
Délka je metr a šest centimetrů a váha je pouze 450 gramů.
Je tvořený karbonovými vlákny.
Uprostřed máme motor, ve kterém je převod. Převod využíváme k převodu otáček motoru.
Uvnitř motoru máme tři Hall senzory, abychom přesně věděli, v jaké poloze je křídlo.
A když budeme mávat křídly nahoru a dolů ... můžeme létat jako pták.
Když jdete dolů, máte velkou oblast pohonu. A když jdete nahoru, křídla nemají tak velkou plochu, a tak je snadnější pohyb nahoru.
Další věc, kterou jsme udělali, překážky, které jsme překonaly, bylo zkoordinovat tento pohyb.
Musíme to otočit a jít nahoru a dolů.
Máme rozdělené křídlo.
S rozděleným křídlem dostaneme zdvih v horním křídle a pohon ve spodním křídle.
Zde můžete vidět, jak jsme měřili aerodynamickou efektivnost.
Věděli jsme mnohé o elektromechanické efektivnosti a tak jsme mohli spočítat efektivnost aerodynamickou.
Takže proto se zvedá z pasivního zkroucení k aktivnímu zkroucení, z 30 procent na 80 procent.
Další věc, kterou jsme museli vyřešit, byla kontrola a regulace celé konstrukce.
Stroj bude aerodynamicky efektivní, jen když vše kontrolujete a regulujete.
Takže celková spotřeba energie je zhruba 25 wattů při vzletu a 16-18 wattů během letu.
Děkuji.
(Potlesk) Bruno Giussani: Markusi, myslím, že bychom to měli proletět ještě jednou.
Markus Fischer: Ano, dobře.
(Smích)
(Vzdechy) (Pokřik) (Potlesk)
Města jsou tavícím kotlem civilizace.
Rozšiřují se, urbanizace pokračuje za posledních 200 let exponenciálním růstem, takže ve druhé polovině tohoto století budou celé planetě zcela dominovat města.
Města jsou původci globálního oteplování, dopadu na životní prostředí, zdraví, znečištění, chorob, financí, ekonomik, energie - to vše jsou problémy, kterým díky městům čelíme.
Z nich pocházejí veškeré problémy.
A jádro problémů, kterým čelíme ve smyslu otázky udržitelnosti, jsou vlastně odpovědí na exponenciální růst urbanizace na Zemi.
Zde několik čísel.
Před 200 lety, byly USA urbanizovány jen z několika procent.
Teď už je to více než 82 %.
Před několika lety planeta překročila 50 % hranici,
Čína v následujících letech vybuduje 300 nových měst.
A teď si poslechněte tohle. Každý týden v blízké budoucnosti, až do roku 2050, každý týden se více než milion lidí stěhuje do měst.
To ovlivní všechno.
Každý z vás v této místnosti, pokud budete naživu, budete ovlivněni tím, co se děje ve městech, v tom mimořádném úkazu.
Přesto jsou města, navzdory všem těmto negativním hlediskům, také řešením.
Protože města jsou vysavače a magnety, které nasály tvořivé jedince, vytvářející myšlenky, inovace, bohatství apod.
Máme tak tuto duální podstatu.
A tak je tu naléhavá potřeba vědecké teorie měst.
Toto jsou mí spolubojovníci.
Tato práce byla dokončena díky neobyčejné skupině lidí, kteří provedli všechnu tu práci a já jsem velký kecal, který se pokouší to všechno dát dohromady.
(smích) Takže - o co jde: Všichni chceme totéž.
10 miliard lidí na zeměkouli chce v roce 2050 žít na místech, jako je toto, chtějí mít takového věci, dělat toto, v ekonomikách, které rostou takto, bez toho, že by rozpoznali entropii, která vytváří takovéto věci, takovéto, tyto a tyto.
A otázkou je: Budou Edinburg, Londýn a New York vypadat v roce 2050 takto nebo takto?
Taková je otázka...
Musím říci, spousta z mých ukazatelů naznačují, že budou vypadat takto, ale pojďme se na to podívat.
Můj provokativní názor je, že zoufale potřebujeme seriozní vědeckou teorii měst.
A vědecká teorie znamená měřitelná - spolehnutí se na skryté všeobecné principy, které lze přetavit do odhadnutelného systému.
Taková je mise.
Je to uskutečnitelné?
Existují všeobecné zákony?
Jsou tedy dvě otázky, které mi leží v hlavě, když o tom problému přemýšlím.
První je: Jsou města součástí biologie?
Je Londýn velkou velrybou?
Je Edinburg koněm?
Je Microsoft úžasným velkým mraveništěm?
Co si z toho vezmeme?
Používáme je jako přirovnání - DNA firmy, metabolismus města apod. - jsou to jen kecy, jen bezduché přirovnání, nebo se v tom skrývá skutečná podstata?
A pokud by v tom skutečně něco bylo, jaktože je tak těžké město zahubit?
Můžete na město shodit atomovou bombu a za 30 let žije dále.
Jen málo měst zanikne.
Všechny firmy zaniknou, všechny.
A pokud bychom měli seriózní teorii, měli bychom umět předpovědět, kdy zkrachuje Google.
Jde tedy jen o další verzi téhož?
No, rozumíme tomu poměrně dobře.
To znamená, že v této oblasti položíte jakoukoliv obecnou otázku kolik stromu určité velikosti, kolik větví určité velikosti má strom, kolik listů, jaká energie proudí každou z těch větví, jak velká je koruna, jak roste, kdy umírá?
Máme matematický systém, založený na obecně platných principech, který umí na takové otázky odpovědět.
A jde o to, zda jej můžeme použít i pro toto?
Cestou k pochopení je rozpoznat jednu z nejúžasnějších věcí o životě, a to že je odstupňovatelný, odehrává se v neskutečném rozpětí.
Zde vidíme jen malou část, jen nás - savce, i my jsme jen jedni z mnoha.
Stejná pravidla, stejná dynamika, stejná organizace se odehrávají ve všech zde zobrazených, včetně nás a fungují pro všechny organismy, ať mají 2 nebo 200 mil gramů.
A to je jeden z hlavních důvodů, proč je život tak odolný a silný - rozšiřitelnost
Řekneme si o tom něco víc za chvilku.
Ale víte, na místní úrovni se stupňujete, každý v této místnosti je odstupňovaný.
Říká se tomu růst.
Tady vidíte, jak rostete.
Krysa, to je krysa, ale mohli byste to být vy.
Jsme všichni celkem stejní.
A vidíte, že nás velmi dobře znáte.
Velmi rychle vyrostete a pak se zastavíte.
A ta čára zde je předpověď z té samé teorie postavené na stejných principech, které popisují zmiňovaný les.
A zde je to na růst krysy. A ty body tam jsou datové body.
Jde jen o váhu versus věk.
A vidíte, že přestává růst.
Velmi, velmi dobré pro biologii, také jeden z důvodu, proč je krysa tak odolná.
Velmi velmi špatné pro ekonomiky a firmy a města aspoň podle našeho současného přesvědčení.
Tomuto věříme.
To nám celá naše ekonomika namlouvá, speciálně je ilustrováno v tom levém rohu: hokejky.
Je to několik softwarových firem a zobrazuje to jejich výnosy versus stáří, všechny letí nahoru a každá vydělává miliony a miliardy dolarů.
Takže, jak tomu rozumíme?
Nejdříve si vezměme biologii.
Toto vám přesně ukazuje jak se věci rozpínají. A je to vskutku pozoruhodný graf.
Je zde načrtnutý metabolický poměr - kolik energie za den potřebujete, abyste přežili - versus vaše hmotnost, hmota pro různé organismy.
Měřítko osy zobrazuje násobky desítky, a je tomu tak, protože jinak by se všichni do grafu nevešli.
A když si to nakreslíte takto zajímavě, uvidíte, že všichni se nacházejí na stejné linii.
I přes skutečnost, že je to nejobsažnější a nejrozmanitější systém ve vesmíru, je v tom mimořádná jednoduchost vyjádřená tímto.
Je to celkem udivující, protože každý z těch organismů, každý subsystém, každý typ buňky, každý gen se vyvinuli ve svém vlastním jedinečném přírodním prostředí, se svou vlastní historií.
A tak, navzdory celé té Darwinovské evoluci a přírodnímu výběru, byli omezeni položením na této linii.
Něco se tu děje...
Než se k tomu dostanu, dole pod grafem jsem uvedl sklon této křivky, této rovné linie.
Jsou to zhruba ¾, což je méně než 1 - tomu říkáme sublineární.
A jde o tohle -
znamená to, že pokud by to bylo lineární, s prudším sklonem, pak by zdvojení velikosti vedlo k nutnosti dvojitého množství energie.
Je to ale sublineární, což přeloženo znamená, že pokud organismus zvětšíte dvakrát, pak ve skutečnosti potřebujete jen 75 % dodatečné energie.
Úžasnou věcí na celé biologii tak je, že představuje mimořádné úspory z rozsahu.
Čím větší jste, tím, podle velmi dobře definovaných pravidel, méně energie na jednotku je potřeba.
Kterákoliv fyziologická proměnná, která vás napadne, jakákoliv historická událost, pokud si to takto naformulujete, vypadá takto.
Je v tom výjimečná zákonitost.
Takže když mi řeknete velikost savce, jsem schopný vám o něm z 90 % říct všechno ve smyslu jeho fyziologie, životního vývoje apod.
A to díky propojením.
Veškerý život je ovládán propojením - od jednobuněčných, přes mnohobuněčné, až po úroveň ekosystémů.
A vám jsou tato propojení velmi dobře známa.
Toto je malá věc, která se nachází ve slonovi.
Zde je shrnutí toho, o čem mluvím.
Pokud vezmete tato propojení, celou myšlenku propojení, a uplatníte na ni všeobecné principy, zmatematizovatelné, univerzální principy, všechna ta odstupňování a všechna omezení budou vždy platit, včetně popsaného lesa, vašeho oběhového systému, či propojení buněk.
Jedna z věcí, kterou jsem na začátku nezdůraznil byla, že čím větší jste, tím se tempo života systematicky snižuje.
Srdeční činnost je pomalejší, žijete déle, šíření kyslíku a zdrojů membránami je pomalejší apod.
Otázkou je: Je něco z toho platné i pro města a firmy?
Je Londýn větším Birminghamem, který je zvětšeným Brightonem atd.
a tak podobně? Je New York zvětšeným San Franciskem, které je zvětšeninou Santa Fe?
Nevím, podíváme se na to,
jsou ale propojené. A tím nejdůležitějším propojením měst jste vy.
Města jsou jen fyzickou podobou vašich vzájemných vazeb, našich vzájemných vazeb a shlukování a seskupování jednotlivců.
Toto je jen symbolický obrázek, který to ilustruje.
A zde je stupňování měst.
Znázorňuje to velmi jednoduchým příkladem, což je náhodou příklad ze života, počtu benzínek jako funkce velikosti - zmapovaných stejně jako biologie - přesně vidíte tu samou věc.
Je v tom stupňování.
Tzn. že vám řeknu počet benzínek, když mi zadáte velikost města.
Sklon funkce je méně než lineární.
Jsou v tom úspory z rozsahu.
Čím větší město, tím méně benzínek na jednotku - nic překvapujícího.
Překvapující je ale toto -
všude to probíhá ve stejném měřítku.
Zde jsou jen evropské země, ale když to uplatníte na Japonsko, Čínu či Kolumbii, uvidíte totéž, se stejným druhem úspor z rozsahu, ve stejném rozpětí.
A ať se podíváte na jakoukoliv infrastrukturu - ať už délku silnic, délku elektrického vedení - na cokoliv se zaměříte, dosahuje stejných úspor z rozsahu stejným způsobem.
Je to ucelený systém, který se vyvinul i přes veškeré plánování apod.
Ještě překvapivější ale je pohled na socio-ekonomické ukazatele, ukazatele, které nemají s biologií nic společného a které se vyvinuly tak, jak vznikaly komunity před 8 až 10 000 lety.
Ten vrchní jsou mzdy jako funkce velikosti popsaná stejným způsobem.
A na tom spodním jste vy, bando - super nadaní rozložení stejným způsobem.
A vidíte tam náš fenomén odstupňování.
Ještě důležitější je zde exponent, obdoba těch zmíněných ¾ u metabolického poměru, který je větší než 1 - pohybuje se od 1,15 do 1,2.
Tady je a říká, že čím jste výše, tím více je třeba na jednotku, ne jako v biologii - vyšší mzdy, více nadaných lidí na jednotku, čím větší jste, více patentů na jednotku, více zločinnosti na jednotku.
A zaměřili jsme se na vše: případy AIDS, chřipky apod.
A zde jsou zmapovány všechny dohromady.
Na vysvětlenou, co jsme mapovali - zde je příjem, HDP - HDP města - zločinnost a patenty, vše v jednom grafu.
A jak vidíte, všechny kopírují totožnou linii.
A zde je definice.
Pokud zdvojnásobíte velikost města ze 100 000 na 200 000, z milionu na dva, z 10 na 20 milionů, na tom nezáleží, pak systematicky získáte 15 % nárůst ve mzdách, bohatství, množství případů AIDS, počtu strážníků, čehokoliv, na co pomyslíte.
Zvyšuje se to o 15 %. A dosáhnete 15 % úspor na infrastruktuře.
To je bezpochyby důvod, proč týdně do měst proudí milion lidí.
Myslí si totiž, že všechny ty skvostné věci, jako tvořiví lidé, bohatství, příjem, je to, co je přitahuje a zapomínají přitom na ty ošklivé a špatné.
Čím je to způsobeno?
No nemám čas vám vysvětlovat celou matematiku, ale skrývají se za tím sociální sítě, jde totiž u všeobecně platný jev.
Toto pravidlo 15 % je platné bez ohledu na to, kde na planetě se nacházíte - v Japonsku, Čile, Portugalsku, Skotsku, na tom nezáleží.
Vždy vám data ukáží totéž i přes skutečnost, že tato města se vyvinula nezávisle na sobě.
Děje se něco všeobecně platného.
Všeobecnost, abych to zopakoval, tvoříme my - my jsme městem.
A naše vzájemné vztahy a jejich shlukování.
Tady to máme, zopakoval jsem to znova.
Jsou to tedy propojení a jejich matematická podoba, v opaku s biologií, která má sublineární rozsah, úspory z rozsahu, pomalejší průběh života s tím, čím větší jste.
Pokud jde o sociální propojení s nadlineárním rozsahem - více na jednotku - pak teorie říká, že zvyšujete životní tempo.
Čím jste větší, tím je život rychlejší.
Vlevo je tlukot srdce v biologii.
Vpravo je rychlost chůze v několika evropských městech, která ukazuje nárůst.
Nakonec chci mluvit o růstu.
Na zopakování, toto jsme viděli v biologii.
Úspory z rozsahu daly vzniknout této esovitě prohnuté křivce.
Rychle vyrostete a pak ustanete - jde o součást vaší odolnosti.
To by bylo pro ekonomiky a města špatné.
A skutečně, jednou z úžasných věcí na této teorii je, že pokud existuje nadlineární měřítko, od vytváření bohatství a inovace, pak skutečně na základě stejné teorie získáte nádhernou rostoucí exponenciální křivku - hezké.
A pokud to porovnáte s daty, velmi dobře to odpovídá rozvoji měst a ekonomik.
Je tu ale hrozivý chyták. A tím je, že tento systém je odsouzen k zániku.
A odsouzen k zániku je z mnoha důvodů - tak trochu Malthusiánským důvodům - že dojdou zdroje.
A jak se tomu vyhnout? No, už jsme to dříve dokázali.
Jak rosteme a blížíme se k zániku, dojde k významné inovaci a my začínáme úplně od začátku. A znovu, jak se blížíme k dalšímu a tak dále.
Existuje tu ten neustálý cyklus inovace, která je nezbytná k udržení růstu a vyhnutí se zániku.
Ten chyták je ale v tom, že musíte inovovat rychleji a rychleji a rychleji.
Představte si to jako že jste na větrném mlýně, který zrychluje, ale my musíme ten mlýn měnit rychleji a rychleji.
Musíme neustále zrychlovat.
A otázkou je: Můžeme se, jako socio-ekonomické bytosti, vyhnout infarktu?
Závěrečnou minutu či dvě zakončím dotazy ohledně firem.
Vidíte firmy, resp. jejich prodeje.
Ta nahoře vpravo je Walmart.
Jde o stejný příběh.
Toto jsou zrovna příjmy a jmění a velikost firmy vyjádřená počtem zaměstnanců.
Mohli bychom použít i prodeje či cokoliv jiného.
Takže: po mírném počátečním kolísání, kdy firmy inovují, se krásně rozloží.
A my vzali v úvahu 23 000 firem v USA, abych tak řekl.
A já vám z toho ukazuji jen malý ždibec.
Na firmách je úžasné, že se vyvíjejí sublineárně, jako v biologii, což naznačuje, že jsou ovládány, ne nadlineárními inovacemi a nápady: jsou ovládány úsporami z rozsahu.
Jinak řečeno byrokracií a administrativou a jde jim to hezky, abych tak řekl.
Takže pokud mi zadáte velikost nějaké firmy, třeba velmi malé, mohl bych pak předpovědět velikost Walmartu.
Pokud máme sublineární měřítko, pak dle teorie by měl nastat esovitý nárůst.
Tady je Walmart. Nevypadá to moc esovitě.
Takhle to máme rádi, jako hokejky.
Ale jak jste si všimli, podváděl jsem, protože jsem to namodeloval jen do roku 94.
Protáhněme to až do roku 2008.
Ta červená linie pochází z teorie.
Takže pokud bych to provedl v roce 1994, byl bych schopen odhadnout, kde bude Walmart teď.
A to se opakuje napříč celým spektrem firem.
Tady je máme. 23 000 firem.
Všechny začnou vypadat jako hokejky, všechny se sklánějí a všechny zaniknou jako vy nebo já.
Děkuji.
(potlesk)
Dnes budu mluvit o potěšení z každodenního života.
Ale nejdříve začnu příběhem jednoho neobvyklého a děsného člověka.
Je jím Hermann Göring.
Göring byl Hitlerův zástupce velitele během druhé světové války, jeho budoucí nástupce.
A stejně jako Hitler se Göring považoval za sběratele umění.
Prošel celou Evropu během druhé světové války, kdy kradl, vynucoval si a příležitostně kupoval různé malby do své sbírky.
A co opravdu chtěl bylo některé z Vermeerových děl.
Hitler měl 2, on neměl žádné.
Nakonec našel dealera umění, holanského dealera jménem Han van Meergen, který mu prodal nádherného Vermeera za cenu, která by dnes činila 10 milionů dolarů.
Bylo to jeho vůbec nejoblíbenějsí dílo.
Druhá světová válka skončila, Göring byl zadržen, souzen v Norimberku a nakonec odsouzen k smrti.
Poté, co spojenci procházeli jeho sbírky, našly ty malby a šli po lidech, kteří mu je prodali.
V jednom okamžiku nizozemská policie dorazila do Amsterdamu a zatkla Van Meegerena.
Van Meergen byl obviněn ze zločinu zrady, který se trestá smrtí.
Šest týdnu před rozsudkem se Van Meergen přiznal.
Nepřiznal se ale ke zradě.
Řekl: "Neprodal jsem žádné veledílo tomu nacistovi.
Sám jsem ho namaloval. Ja jsem ten padělatel."
Nikdo mu nevěřil.
Pak řekl: "Dokážu to.
Doneste mi plátno a nějaké barvy, namaluju ještě lepšího Vermeera, než jsem prodal tomu nacistovi.
Taky potřebuju alkohol a morfium, jelikož to je jediný zpsob, jakým můžu pracovat."
(Smích) Tak tedy vše donesli.
Namaloval nadherného Vermeera.
Obvinění ze zrady bylo zrušeno.
Byl obviněn z méně závažného činu padělatelství, byl odsouzen na jeden rok a zemřel jako hrdina pro Nizozemce.
O Van Meergenovi se dá jestě hodně povídat, ale já se chci teď vrátit ke Göringovi, o kterém se jednalo u soudu v Norimberku.
Tak či tak, Göring byl v každém případě příšerný člověk.
I pro samotné nacisty to byl příšerný člověk.
Jeho američtí vyšetřovatelé ho popsali jako přátelského psychopata.
Mohli byste přesto soucítit s jeho reakcí když mu bylo řečeno, že jeho oblíbená malba byl ve skutečnosti podvrh.
Podle jeho životopisce: "Vypadal, jako kdyby poprvé v životě objevil, že je na světě zlo."
(Smích) Brzy na to se zabil.
Nakonec totiž zjistil, že malba, která byla podle něho tato, byla ve skutečnosti tato.
Vypadaly úplně stejně, ale jejich původ byl jiný, z jiné umělecké dílny.
Nebyl ale sám, kdo byl šokovaný.
Jakmile byl Van Meergen u soudu, nemohl přestat mluvit.
A chvástal se všemi výtvarnými díly, které sám namaloval a která byla přisuzována jiným umělcům.
Obzvláště dílo "Večeře v Emmaus", které bylo považováno za Vermeerovo nejlepší dílo -- lidé přicházeli z celého světa, aby ho viděli -- byl ve skutečnosti podvrh.
Nebyla to tato malba, ale tato malba.
A když toto bylo odhaleno, dílo ztratilo svoji cenu a bylo odstraněno z muzea.
Proč na tom záleží?
Vy psychologové, proč je původ tak důležitý?
Proč tak reagujeme, když se dozvíme odkud něco pochází?
Existuje odpověď, kterou by spousta lidí odpověděla.
Mnoho sociologů jako Veblen nebo Wolfe by se nám snažili vysvětlilt, že důvod, proč bereme původ tak vážně, je proto, že jsme snobové, jelikož jsme zaměření na společenské postavení.
Mimo jiné, jestli chcete ukázat, jak jste bohatí, jak jste mocní, je vždy lepší vlastnit originál než padělek jelikož vždycky bude méně originálů než padělků.
Nepochybuji, že to hraje určitou roli, ale o čem vás chci dnes přesvědčit je, že je v tom ještě něco dalšího.
Chci vás přesvědčit, že lidé jsou, do určité míry, od narození zaměření na podstatu věci.
Co tím myslím je, že nereagujeme na věci tak, jak je vidíme nebo je cítíme nebo slyšíme.
Naše reakce jsou spíš podmíněny naší vírou, než tím, jaké opravdu jsou, odkud pochází, z čeho jsou vyrobené, jaká je jejich skrytá podstata.
Chci dokázat, že je to pravda nejenom pro to, co si o věcech myslíme, ale i jak na ně reagujeme.
Chci dokázat, že potěšení sahá hluboko -- a že to neplatí pouze pro potěšení vyšší úrovně jako umění, ale dokonce i zdánlivě jednoduchá potěšení jsou ovlivňována naší vírou ohledně skryté podstaty věci.
Například jídlo.
Snědli byste toto?
No, správná odpověď je: "Záleží na tom, co to je!"
Někteří z vás by to snědli, pokud by to bylo vepřové, ale ne hovězí.
Někteří z vás by to snědli, pokud by to bylo hovězní, ale ne vepřové.
Několik z vás by to snědlo, pokud by to byla krysa nebo člověk.
Někteří z vás by to snědli pouze pokud by to byl divně obarvený kousek tofu.
To není tak překvapivé.
Ale mnohem zajímavější je, že jak vám to chutná bude zásadně záviset na tom, co si myslíte, že jíte.
Jeden z důkazů tohoto tvrzení byl proveden na dětech.
Jak přinutíte děti, aby nejenom jedli mrkev a pili mléko, ale aby měli potěšení z toho, že jedí mrkev a pijí mléko -- aby si mysleli, že to lépe chutná?
Jednoduše, jim řeknete, že to je z MacDonaldu.
Věří totiž, že jídlo z MacDonaldu chutná lépe a tím pádem si ho i lépe vychutnají.
Jak přimějete dospělé, aby si upravdu vychutnali víno?
Je to velice jednoduché: nalijte ho z drahé lahve.
Dnes existují tucty, možná stovky studií, které ukazují, že pokud věříte, že pijete něco drahého, tak vám to chutná lépe.
Nedávno byl proveden neurologický vědecký oběv.
Lidé byli položeni do dMRI skeneru, a během toho, co leželi v tunelu, se měli napít vína.
Na obrazovce před nimi jsou informace o víně.
Každý samozřejmě pije úplně to samé víno.
Přesto, pokud věříte, že pijete něco hodně drahého, část mozku propojená s potěšením a odměňováním se rozsvítí jako vánoční stromeček.
Není to jenom o tom, že byste řekli, že je to příjemnější nebo že by vám to víc chutnalo, ve skutečnosti to prožíváte jiným způsobem.
Nebo si vezměte sex.
Toto jsou podněty, které jsem použil v některých svých studiích.
A pokud jednoduše tyto obrázky ukážete lidem, řeknou, že to jsou docela přitažliví lidé.
Ale to, za jak atraktivní je považujete, jak na vás sexuálně či romanticky působí, to zásadním způsobem záleží na tom, na koho si myslíte, že se koukáte.
Pravděpodobně si myslíte, že obrázek na levo je muž, na pravo je žena.
Pokud se tento předpoklad ukáže jako nepravdivý, bude to úplně jiné.
(Smích) Bude to jiné, i když se ukáže, že jsou o dost mladší nebo starší, než si myslíte, že jsou.
Bylo by to jiné, kdyby jste měli zjistit, že osoba, na kterou se díváte s chtíčem, je ve skutečnosti vaše dcera nebo syn v převlečení, popřípadě matka nebo otec.
To, že je dotyčný váš příbuzný, většinou zažene veškeré libido.
Jedno z možná nejpovzbudivějších zjištění z oblasti psychologie potěšení je to, že více záleží na tom, jestli zrovna dobře vypadáme, než jaký je náš normální fyzický zjev.
Jestli se vám někdo líbí, hned ve vašich očích vypadá líp.
To je důvod, proč manželé ve sťastném manželství věří, že jejich muž nebo žena vypadá líp, než si myslí ostatní.
(Smích) Obzvlášť dramatický příklad pochází z neurologické choroby známé jako Capgrasův syndrom.
Capgrasův syndrom je porucha, kde máte specifické klamání smyslů.
Ti, co trpí Capgrasovým syndromem věří, že lidé, které mají ze všech nejradši na světě byli vyměněni za perfektní duplikáty.
Velmi často je výsledek Capgrasova syndromu tragický.
Tito lidé velmi často zabijí ty, které mají rádi ve víře, že zabili podvodníka.
Existuje ale alespoň jeden příklad kde měl Capgrasův syndrom i sťastný konec.
Toto bylo zaznamenáno v roce 1931.
"Záznamy popisují ženu s Capgrasovým syndromem, která si stěžovala na svého ne moc vybaveného a sexuálně neschopného milence."
To bylo ale předtím, než dostala Capgrasův syndrom.
Po té, co syndrom našli, "S radostí oznámila, že objevila, že milenec má dvojníka, který byl bohatý, mužný a hezký aristokrat."
Samozřejmě se jednalo o stejného muže, ale ona ho viděla jiným způsobem.
Jako třetí příklad zvážíme spotřebitelské produkty.
Jeden z důvodů proč se vám něco líbí je použitelnost.
Můžete si obout boty na nohy, můžete hrát golf s golfovými holemi; a vyžvýkaná žvýkačka už vám moc neposlouží.
Přesto každý z těchto tří objektů má svoji hodnotu nad rámec toho, čím vám to poslouží, na základě vlastní historie.
Golfové hole vlastnil John F. Kennedy a prodal je za 3/4 milionů dolarů v aukci.
Žvýkačku žvýkala popová hvězda Britney Spears a byla prodána za několik stovek dolarů.
Ve skutečnosti existuje vzkvétající trh s částečně požitým jídlem zbožňovaných osobností.
(Smích) Boty jsou možná nejcennější ze všeho.
Podle nepotvrzeného vyjádření milionář ze Saudské Arábie nabídnul 10 milionu dolarů za tento pár bot.
Byly to právě ty boty hozené na George Bushe na Irácké tiskové konferenci před několika lety.
(Potlesk) Tato přitažlivost předmětů nefunguje pouze pro přeměty celebrit.
Každý z nás, většina lidí, má ve svém životě něco, co je nenahraditelné, co má svoji hotnotu právě pro svoji historii -- možná váš snubní prsten, možná botičky vašeho dítěte -- když je ztratíte, už je nemůžete získat zpátky.
Můžete získat něco, co vypadalo nebo se zdálo být podobné, ale už se vám nepodaří získat zpět ten samý předmět.
Se svými kolegy Georgem Newmanem a Gilem Diesendruckem jsme se zaměřili na to, jaké faktory, jaký typ historie, je podstatný pro předměty, které mají lidé rádi.
V jednom z našich experimentů se ptáme lidí na jméno osoby, kterou zbožňují, stále žijící osobu, kterou zbožňují.
Jedna z odpovědí byla George Clooney.
Potom jsme se jich zeptali, "Kolik byste zaplatili za mikinu George Clooneyho?"
A odpověďí byla docela značná částka -- víc, než byste zaplatili za úplně novou mikinu nebo mikinu, kterou vlastnil někdo, koho jste tolik nezbožňovali.
Poté jsme se zeptali jiné skupiny -- za jiných omezení a jiných podmínek.
Například, řekli jsme několika lidem, "Máte možnost koupit si mikinu, ale nesmíte nikomu říct, že ji vlastníte, a nemůžte ji znova prodat."
Kvůli tomu cena klesla, předpokládáme tedy, že to je jeden z důvodů, proč se nám líbí.
Co má ale jiný dopad je když lidem řeknete: "Máte možnost tu mikinu podat, chlubit se sní, ale předtím, než se k vám dostane, tak je completně vypraná."
To způsobí velký propad její ceny.
Jak prohlásila moje žena, "Vymyl jsi všechny blechy George Clooneyho."
(Smích) Vraťme se zpátky k umění.
Chtěl bych nějakého Chagalla. Mám rád Chagallova díla.
Pokud mi chcete dát něco na konci konference, můžete mi koupit Chagalla.
Ale nechci duplikát, i když nepoznám rozdíl.
Není to protože, nebo jenom protože, jsem snob a chci se chvástat originálem.
Spíš je to tím, že chci něco se specifickou historií.
V případě umění je historie vskutku specifická.
Filozof Denis Dutton ve své báječné knize "Cit pro umění" vyzdvihuje to, že "Hodnota díla je zakořeněna v předpokladu o lidském výkonu, který podtrhuje jeho vznik."
A to by mohlo vysvětlit rozdíl mezi originálem a padělkem.
Můžou vypadat stejně, ale mají jinou historii.
Originál je typicky výsledek tvořivosti, padělek není.
Myslím si, že tento příklad může vysvětlit rozdíl ve vnímání díla každého.
Toto je práce Jacksona Pollocka.
Kdo tady má rád práci Jacksona Pollocka?
OK. Komu z vás tady to nic neříká?
Prostě se vám nelíbí.
Nebudu vám dokazovat, kdo má pravdu, ale provedeme empirický důkaz lidské intuice, dokazující, že pokud se vám líbí díla Jacksona Pollocka, budeme mít větší sklony, než lidé, kterým se ta díla nelíbí, věřit, že tato díla jsou náročná na vytvoření, že je potřeba hodně času, energie a kreativní erergie.
Jacksona Pollcoka jsem naschvál použil jako příklad, protože existuje mladá americká umělkyně, která maluje více méně ve stylu Pollocka a její díla měla cenu mnoha desítek ticíců dolarů -- hlavně protože je to tak mladá umělkyně.
Toto je Maria Olmstead, která vytvořila většinu svých prací, když jí byly 3 roky.
Zajímavá skutečnost o Marii Olmsteadové je, že její rodina udělala tu chybu, že pozvala televizní program 60 Minut II do jejich domu natočit ji, jak maluje.
Pak uvedli, že ji její otec během malování vedl.
Když to zveřenili v televizi, hodnota jejího díla klesla na minimum.
bylo to úplně stejné dílo, fyzicky, ale jeho příběh se změnil.
Doteď jsem se soutředil na vizuální umění, Ale chci vám dát i dva příklady z hudby.
Toto je Joshua Bell, velmi slavný houslista.
Reportér Washington Post Gene Weingarten se rozhodl ho zapojit do troufalého experimentu.
Otázka je: Jak hodně budou mít lidé rádi Joshuu Bella, jeho hudbu, kdyby nevěděli, že poslouchají právě Joshuu Bella?
Joshua Bell vzal svoje housle za milion dolarů dolů do stanice metra ve Washington D.C., postavil se do rohu a sledoval kolik by si mohl vydělat.
Tady je krátka ukázka jeho klipu.
(Hudba houslí) Po uplynutí 45 minut si vydělal 32 dolarů.
To není špatné. Ale není to ani dobré.
Očividně, abyste si obravdu užili hudbu Joshui Bella, musíte vědět, že posloucháte Joshuu Bella.
Ve skutečnosti si vydělal o 20 dolarů víc, ale to nezapočítal.
Jelikož přisla jedna paní -- vidíte na konci videa -- že se objevila.
Slyšela ho hrát v Konkresové knihovně před několika týdny na jedné extravagantní akci.
Byla tak ohromená, že teďka stál ve stanici metra.
Dojala se lítostí.
Sáhla do kabelky a dala mu 20 dolarů.
(Smích) (Potlesk) Druhý příklad z hudebního prostředí je modernistická skladba od Johna Cage "4´33".
Jak mnoho z vás ví, toto je ta skladba, kde pianista sedí na sedačce, otevře piáno, sedí, nic nedělá následující 4 minuty a 33 vteřin -- chvíle ticha.
Lidé na to mají rozdílné názory.
Co ale chci vyzdvihnout je, že si to můžete koupit na iTunes.
(Smích) Za dolar devadesát devět můžete poslouchat to ticho, které je jiné, než ostatní druhy ticha.
(Smích) Doteď jsem mluvil pouze o potěšení, co ale chci ukázat je to, že vše, co jsem řekl, se vztahuje stejně i na bolest.
A na to, co si myslíte o tom, co prožíváte, vaše víra v podstatu podnětu ovlivňuje, jak to bolí.
Jeden hezký experiment byl proveden Kurtm Grayem a Damen Wegnerem.
Udělali to, že připoutali harvardské studenty na elektrický přístroj dávající šoky.
A dostali sérii bolestivých elektrických elektrických šoků.
Byla to série bolestivých elektrických šoků.
Půlce z nich bylo řečeno, že jim ty šoky dává někdo v jiné místnosti, ale ta osoba v jiné místností neví o tom, že jim dává elektrické šoky.
Není v tom žádná škodolibost, prostě jenom mačkají čudlík.
První šok je zaznamenán jako velice bolestivý.
Druhý šok bolí méně, protože už si na to trochu zvykli.
Třetí ještě mín, čtvtý, pátý.
Bolest se zmenšuje.
V opačných podmínkách jim bylo řečeno, že osoba ve vedlejší místnosti jim dává šoky naschvál - ví o tom.
První šok bolí neskutečně moc.
Druhý bolí úplně stejně jako třetí, čtvrtý a pátý.
Bolí to víc, když věříte, že to někdo dělá naschvál.
Hodně extrémní příklad je, když v některých případech se může bolest za správných okolností přeměnit v potěšení.
Lidé mají tuto mimořádně zajímavou vlastnost, že budou vyhledávat nízké dávky bolesti za bezpečných okolnotí a mít z toho potěšení -- v případě pojídání pálivých chilli papriček a horské dráhy.
Tento postřeh byl dobře vyjádřen básníkem Johnem Miltonem, který napsal: "Mysl je místo samo o sobě, které samo sobě může udělat nebe z pekla a peklo z nebe."
A tímto skončím.
Děkuji. (Potlesk)
Ztrácíme svou možnost naslouchat.
Zhruba 60 % komunikace zahrnuje naslouchání. Ale to nám moc nejde.
Uchováme si jen 25 % toho, co slyšíme.
Ne vy, ne na této přednášce, ale obecně to tak je.
Naslouchání bychom mohli popsat jako přiřazení významu ke zvuku.
Jde o mentální proces a jde o proces vytržení.
Používáme k tomu celkem bezva techniky. Jednou z nich je rozpoznání vzoců..
(hluk davu) Takže na takovéto koktejl párty,
když řeknu, "Davide, Sáro, dávejte pozor", někteří z vás se napřímí.
Jsme schopní rozeznat vzory pro rozlišení zvuku od signálu, zvláště našeho jména.
Odlišování je pak další způsob, který používáme.
Pokud nechám tento absolutně zdravý zvuk puštěný na několik minut, přestanete ho vnímat. Nasloucháme rozdílným věcím,
zvuky, které zůstávají stejné, nebereme v úvahu.
A také existuje celá řada filtrů.
Tyto filtry (kultura, jazyk, hodnoty, přesvědčení, postoje, očekávání, závěry) nás vytrhnou od zvuku zpět k tomu, čemu věnujeme pozornost.
Většina lidí si není těchto filtrů vůbec vědoma.
Ale ony ve skutečnosti dotvářejí naši realitu, protože nám sdělují, čemu právě teď věnujeme pozornost.
Jeden příklad za všechny:
Záměr je ve zvucích a naslouchání velmi důležitý.
Když jsem si bral svou ženu, slíbil jsem jí, že jí budu naslouchat každý den, jako by to bylo poprvé. No, na denní bázi v tom očekávání nesplňuji.
(smích) Ale pro partnerství je to skvělý záměr.
Ale to vůbec není všechno. Zvuk nám dává místo v prostoru a čase.
Když teď v této místnosti zavřete oči, budete vědět, jak je místnost velká podle ozvěny a jak se zvuk odráží od povrchů. A víte, kolik je kolem vás lidí, díky mikro zvukům, které přijímáte.
A zvuk nás také ukotvuje v čase, protože zvuk v sobě vždy má zabudovaný i čas.
Já tvrdím, že naše naslouchání je tím hlavním způsobem, jakým prožíváme plynutí času od minulosti k budoucnosti.
A tak, "zvučnost v sobě nese čas a význam" - je skvělý citát. Na začátku jsem řekl, že ztrácíme schopnost naslouchat.
Proč jsem to řekl?
Existuje pro to spousta důvodů.
Zaprvé, vynalezli jsme způsoby zaznamenávání - nejdříve psaní, poté audio záznam a teď také video nahrávky.
Přednost přesného a pozorného naslouchání se prostě vytratila.
Zadruhé, svět je teď tak hlučný, (hluk) díky této neustálé kakafonii, vizuální i poslechové, že je prostě obtížné naslouchat. Je to unavující.
Mnoho lidí hledá únik ve sluchátkách, ale tím přeměňují velká, veřejná prostranství jako je tohle, sdílené zvukové palety, do milionů maličkých, mini osobních zvukových bublin.
A tak nikdo nenaslouchá nikomu.
Stáváme se netrpělivými. Už nechceme oratoria,
ale jen zvukové úryvky.
A umění konverzace je nahrazováno - podle mě nebezpečně - osobním vysíláním.
Nevím, kolik naslouchání se skrývá v této konverzaci, která je velmi častá, zvláště v Británii.
Stáváme se znecitlivělí.
Naše média na nás musí řvát takovýmito titulky, aby upoutala naši pozornost.
A to znamená, že je pro nás těžší věnovat pozornost tichému, něžnému, zdrženlivému.
Ztráta naslouchání je vážným problémem.
Nejde o nic banálního. Protože naslouchání je náš přístup k porozumění.
Vědomé naslouchání vždy vytváří porozumění. A jen bez vědomého naslouchání se může dít toto -
svět, kde si vůbec nenasloucháme je vskutku velmi děsivé místo.
A tak bych se s vámi rád podělil o pět jednoduchých cvičení, nástrojů, které si můžete odnést, abyste zlepšili své vlastní vědomé naslouchání. Co vy na to?
Tak jo.
Prvním je ticho.
Jen tři minuty ticha denně je skvělé cvičení na nové nastartování a nové vyvážení vašich uší, takže můžete znovu naslouchat tichu. Pokud nemůžete být v úplném tichu,
je zcela v pořádku najít si místo toho klidné místo.
Druhému cvičení říkám mixér.
I když jste v hlučném prostředí jako je toto - a my všichni na takových místech trávíme spoustu času - poslouchejte třeba v kavárně, kolik různých kanálů zvuku můžete slyšet?
Kolik jednotlivých proudů vzduch v tom mixu slyším?
Můžete si to zkusit i na krásném místě, třeba u jezera.
Kolik slyším ptáků?
Kde jsou? Kde jsou ty vlnky?
Je to skvělé cvičení na zlepšení kvality vašeho naslouchání.
Třetí je cvičení, kterému říkám dochucování. A je to skvostné cvičení.
Jde o vychutnávání si pozemských zvuků.
Tohle je např. moje sušička.
Je to waltz. Raz dva tři. Raz dva tři. Raz dva tři.
Miluju to.
Anebo zkuste toto zdůraznění.
(mlýnek na kávu) Fíha!
Pozemské zvuky mohou být dost zajímavé, když jim věnujete pozornost. Říkám tomu skrytý sbor.
Je to pořád kolem nás všech.
Další cvičení je asi to nejdůležitější ze všech, pokud byste si měli odnést jen jeden poznatek.
Zde jsou tzv. polohy naslouchání - jde o to, že můžete svůj způsob naslouchání měnit podle toho, co vás při naslouchání zajímá. Jde o hraní se s těmi filtry.
Vzpomínáte si? Říkal jsem vám o nich na začátku.
Jde o to, začít si s nimi hrát jako s páčkami,
začít si jich být vědomi a hrát si s nimi.
Toto jsou jen některé z poloh naslouchání (aktivní/pasivní; zužující/rozšiřující; kritický/naslouchající) nebo stupnic naslouchání, které lze použít.
Je jich spousta.
Bavte se s tím. Je to velmi zábavné.
A nakonec, zkratka.
Můžete ji použít při naslouchání a komunikaci.
Pokud se nacházíte v některé z těchto rolí (manažeři, učitelé, partneři, rodiče, přátelé) a já myslím, že to jsou asi všichni, kdo teď poslouchají tuto přednášku - zkratka je RASA, což je slovo, které v Sanskrtu značí šťávu nebo podstatu.
A RASA značí "Receive" - přijímat, to znamená věnovat pozornost tomu druhému, "Appreciate" - ocenit, vydávat jemné zvuky jako hmm, ach, aha, Summarize - shrnout, slovo "takže" je v komunikaci velmi důležité, a "Ask" - zeptat se, doptávat se.
Zvuk je mou vášní, můj život.
Napsal jsem o něm celou knihu. Proto žiji, abych poslouchal.
Pro většinu lidí to je přílišný požadavek.
Ale já věřím, že každá lidská bytost potřebuje naslouchat uvědoměle, aby mohla žít naplno - propojena prostorem a časem s fyzickým světem kolem nás, propojena s ostatními, či dokonce propojena duchovně, protože každá duchovní cesta, kterou znám, obsahuje naslouchání a přemítání ve své podstatě.
Proto potřebujeme, aby naslouchání učili ve školách jako dovednost.
Proč se to neučí? To je šílené.
A pokud můžeme učit naslouchání na školách, můžeme naslouchání odlepit od té nahnuté roviny, z toho nebezpečného, děsivého světa, o kterém jsem mluvil a posunout ho na místo, kde každý neustále a vědomě naslouchá, nebo aspoň má tu schopnost.
Nevím, jak na to, ale tohle je TED a podle mě je TED komunita schopná všeho.
A tak vám dávám možnost se se mnou spojit, spojit se mezi sebou, vydat se na tuto misi a dostat naslouchání jako předmět do škol
a přeměnit svět do jedné generace vědomě naslouchajícího světa - světa propojení, světa porozumění a pokoje.
Děkuji, že jste mi dnes naslouchali.
(potlesk)
Koncem tohoto roku bude na této planetě téměř miliarda lidí, kteří aktivně používají sociální sítě.
Jednu věc mají všichni společnou: jednoho dne zemřou.
Možná je to trochu morbidní představa, ale myslím, že to má velmi zásadní důsledky, které by se měly blíže prozkoumat.
První, co mě přivedlo na tuto myšlenku, byl nedávný blogový příspěvek Dereka K Millera, byl to novinář píšící o vědě a technice, který zemřel na rakovinu.
Miller nechal svou rodinu a své přátele napsat příspěvek, který byl uveřejněn krátce po jeho smrti.
Napsal následující – a tím se to celé spustilo.
Řekl: "Je to tady. Umřel jsem a toto je poslední příspěvek na mém blogu.
Již předem jsem požádal svou rodinu a přátele, aby uveřejnili tuto zprávu, kterou jsem předem napsal, až se mé tělo konečně osvobodí od týrání rakovinou -- je to první část procesu jak přeměnit tento aktivní web v archiv."
Jako novinář měl Miller oproti řadě dalších velmi dobře psaný a vedený archiv, ovšem my všichni dnes také vytváříme archivy, což je něco zcela odlišného od všeho, co bylo vytvořeno předcházejícími generacemi.
Jen několik málo statistik.
Právě v tuto chvíli je během každé minuty nahráno na YouTube 48 hodin videa.
200 milionu příspěvků je uveřejněno na Twitteru každý den.
A průměrný uživatel Facebooku vytvoří 90 různých obsahů měsíčně.
Když si vezmete své rodiče a prarodiče, přinejlepším vyfotili několik fotek, natočili domácí video nebo si psali deník, který teď leží někde v krabici.
Dnes však všichni přispíváme do tohoto neuvěřitelně bohatého digitálního archivu, který bude přítomen v internetovém mraku nekonečně, řadu let potom, co my už tu nebudeme.
Myslím, že to povede k neuvěřitelně zajímavým možnostem pro techniky.
Aby bylo jasno, jsem novinář a ne technik, takže bych teď chtěl jen rychle načrtnout obraz toho, jaká je přítomnost a jak bude vypadat budoucnost.
Už teď se setkáváme s určitými službami, které nám umožňují rozhodnout se, co se stane s naším online profilem a našimi účty na sociálních médiích poté, co zemřeme.
Jedna z nich si mě, dost příhodně, našla, když jsem se na Foursquare registroval v delikatesách jedné newyorské restaurace.
(Nahrávka) Adam Ostrow: Dobrý den.
Smrt: Adame?
AO: Ano.
Smrt: Smrt vás může zastihnout kdekoliv a kdykoliv, dokonce i v biopotravinách.
AO: S kým mluvím?
Smrt: Jděte na ifidie.net (kdyzzemru.net) dřív než bude pozdě.
(Smích) Docela to nahání hrůzu, že?
Takže co je podstatou této služby, je to celkem jednoduché, můžete vytvořit zprávu nebo video, které může být uveřejněno na Facebooku poté, co zemřete.
Další dostupná služba se jmenuje 1000 vzpomínek.
Tam můžete vzdát online hold svým blízkým, doplněno o fotografie, videa a příběhy, které po vaší smrti mohou uveřejnit oni.
Myslím, že to co bude následovat je ještě mnohem zajímavější.
Většina z vás asi zná Deb Roye, který v březnu předvedl, jak je schopen zanalyzovat více než 90 000 hodin domácího videa.
S tím, jak se schopnost počítačů rozumět lidské řeči a zpracovávat obrovská množství dat stále zlepšuje, bude možné zanalyzovat celý život, který je zaznamenán v obrovském množství obsahu, který vytváříme, ať už jsou to fotografie, videonahrávky či texty uveřejněné na blozích či Twitteru.
A to umožní, aby naše digitální osobnosti pokračovaly v interakcích v reálném světě ještě dlouho poté, co už tu nebudeme, a to díky záplavě obsahu, který vytváříme, a technice, která je schopna tomu všemu dát smysl.
Některé pokusy již můžeme sledovat dnes.
Služba nazvaná Můj další tweet (My Next Tweet) analyzuje celý proud zpráv na vašem Twitteru, vše, co jste na Twitteru uveřejnili, a na základě toho učiní předpověď, co asi řeknete v další zprávě.
Jak právě vidíte, výsledek může být poněkud směšný.
Představte si, jak tohle může vypadat tak za pět, 10, 20 let, s tím, jak se zlepšují technické možnosti.
Posuneme-li se ještě dál, mediální laboratoř na MIT pracuje na robotech, kteří budou reagovat jako lidé.
Ale co kdyby tito roboti byli schopni reagovat na základě unikátních vlastností určité osoby, na základě stovek a tisíců jednotlivých obsahů, které ta osoba vytvořila během svého života?
Na závěr, vraťme se do slavného momentu z volební noci v roce 2008 ve Spojených státech, kde CNN v přímém přenosu ve studiu vytvořila hologram hiphopového umělce jménem will.i.am pro rozhovor s Andersonem Cooperem.
Co kdybychom byli schopni použít ten samý typ techniky k přenosu podoby našich blízkých do našich obýváků -- a chovali by se jako kdyby byli živí na základě obsahů, které vytvořili, když živí ještě byli.
Myslím, že to bude možné, vzhledem k tomu, že množství dat, které používáme, a stejně tak schopnost techniky jim porozumět rostou exponenciálně.
Závěrem, myslím, že je potřeba, abychom se zamysleli nad tím, zda chceme, aby se toto stalo realitou -- a pokud ano, co z toho vyplývá pro definici života a všeho, co přijde po něm.
Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Víte, že na světě je 1,4 milionu vysílačů pro mobilní telefony?
Říká se jim základové stanice.
Máme také více než 5 miliard těchto zařízení.
Mobilních telefonů.
A prostřednictvím mobilních telefonů přeneseme více než 600 terabajtů dat každý měsíc.
To je 6 s 14 nulami -- obrovské číslo.
Bezdrátové komunikace se staly službou na úrovni elektřiny či vody.
Používáme je v každodenním životě -- v osobním i profesním.
A občas jsme požádáni si mobilní telefon vypnout při příležitostech jako je tato a z dobrého důvodu.
A tento význam mě přinutil se zabývat problémy, kterým tato technologie čelí, protože tato technologie je pro naše životy důležitá.
Jedním z problémů je kapacita.
Přenášíme data prostřednictvím elektromagnetických vln -- konkrétně jde o rádiové vlny.
Ale rádiové vlny jsou omezené.
Je jich nedostatek, jsou drahé a existují pouze v určitém rozsahu.
A je to právě toto omezení, které neumožňuje uspokojit poptávku po bezdrátovém přenosu dat a počet bajtů přenesených každý měsíc.
Jednoduše docházejí frekvence.
A je tu další problém.
Účinnost.
Těch 1,4 milionu vysílačů, neboli základových stanic spotřebuje mnoho elektřiny.
A upozorňuji, že většina elektřiny není využívána k přenosu rádiových vln, ale k chlazení základových stanic.
Účinnost takovéto základové stanice je tedy pouze okolo 5 %.
A to je velký problém.
Pak je tu další velký problém, který všichni znáte.
Mobilní telefon musí být vypnutý na palubě letadla.
V nemocnicích se jedná o bezpečnostní problém.
Bezpečnost je další věcí.
Rádiové vlny projdou skrz zdi.
Mohou být zachyceny a použity někým se špatnými úmysly.
Toto jsou 4 hlavní problémy.
Na druhou stranu máme 14 miliard těchto: žárovky, světlo.
A světlo je součástí elektromagnetického spektra.
Takže se na to podívejme v kontextu celého elektromagnetického spektra, které obsahuje záření gama.
Gama záření může být pro člověka nebezpečné.
Rentgenové paprsky jsou užitečné v medicíně.
Pak máme ultrafialové světlo,
to je dobré pro pěkné opálení, ale může být pro lidské tělo nebezpečné.
Infračervené světlo může být kvůli vlivu na oči použito pouze při malé intenzitě.
A pak máme rádiové vlny, jejichž problémy jsem právě zmínil.
A uprostřed máme spektrum viditelného světla.
Je to světlo, které tu je už mnoho milionů let.
Vlastně nás světlo vytvořilo, vytvořilo život, vytvořilo vše, co s životem souvisí.
Tudíž je ve své podstatě bezpečné.
Nebylo by úžasné použít jej k bezdrátové komunikaci?
A tam to nekončí, porovnal jsem ho s celým spektrem.
Porovnal jsem ho s rádiovými vlnami -- jejich rozsah -- s rozsahem spektra světla.
A hádejte co.
Spektrum využitelného světla je 10 000 krát větší.
Takže máme obrovské spektrum. Pojďme to porovnat s číslem, které jsem zrovna uvedl.
Máme 1,4 milionu hustě rozmístěných neefektivních základových stanic.
Vynásobte to 10 000 a máte 14 miliard.
14 miliard je počet již používaných žárovek.
Takže infrastruktura už existuje.
Podívejte se na strop na všechny ty žárovky.
Podívejte se v přízemí, uvidíte tyto světla.
Můžeme je využít pro komunikaci?
Ano.
Co k tomu potřebujeme?
Jednou věcí je vyměnit neefektivní klasické žárovky a zářivky za tyto LED žárovky.
LED je polovodič. Jedná se o elektrické zařízení.
A má dobrou vlastnost.
Jeho intenzita může být měněna velmi rychle a může být také vypnuta velmi rychle.
A toto je klíčová vlastnost, kterou jsme se zabývali v naší technologii.
Takže pojďme se kouknout, jak to funguje.
Pojďme se kouknout na nejbližšího souseda světla -- pojďme se kouknout na dálková ovládání.
Všichni víte, že dálková ovládání využívají infračervenou diodu -- zapnutím diody televizi zapnete, vypnutím ji vypnete.
Tvoří to jednoduchý tok dat rychlostí 10 000 bitů za sekundu, 20 000 bitů za sekundu.
Nepoužitelné pro YouTube video.
My jsme vyvinuli technologii, se kterou můžeme nahradit ovladač žárovkou.
Díky naší technologii může probíhat ne pouze jeden datový tok, ale tisíce datových toků současně při vysokých rychlostech.
Technologie, kterou jsme vyvinuli, se jmenuje SIM OFDM.
A její prostorová světelná modulace -- toto je jediný technický termín, nebudu zacházet do detailů -- ale takto jsme dosáhli toho, že světelný zdroj přenáší data.
Vy asi řeknete: "No to je pěkné -- slide který byl udělaný za 10 minut."
Ale to není vše.
My jsme vyvinuli ukázkový prototyp.
A nyní tento prototyp poprvé předvedu veřejnosti.
Zde máme obyčejnou stolní lampu.
Dali jsme do ní LED žárovku, která stojí 3 americké dolary, a přidali naši technologii na zpracování signálu.
Zde je malý otvor.
Světlo prochází tímto otvorem.
Je zde také přijímač.
Přijímač převede ty malé rozdíly amplitudy, které jsme zde vytvořili na elektrický signál.
A ten elektrický signál je poté převeden na vysokorychlostní datový tok.
Doufáme, že v budoucnosti můžeme umístit tento otvor do těchto chytrých telefonů.
Možná ne pouze umístit světelný senzor, ale použít také vestavěnou kameru.
Takže co se stane, když zapnu toto světlo?
Jak by se dalo čekat, je to světlo, stolní lampa.
Dáte pod ní knihu a můžete si číst.
Osvětluje prostor.
Ale zároveň… vidíte toto video?
Jedná se o video s vysokým rozlišením, které je přenášeno tímto světlem.
Jste skeptičtí.
Řeknete si: "Ha ha ha.
Je to chytrej akademik, co tady dělá triky."
Udělám ale toto.
(Potlesk) Ještě jednou.
Stále nevěříte?
Toto světlo přenáší tamto video ve vysokém rozlišení.
A když se podíváte na lampu, svítí, jak byste čekali.
Lidské oko to nepostřehne.
Nepoznáte tu jemnou změnu v amplitudě, která v žárovce probíhá.
Koná to funkci osvětlení, ale zároveň dochází k přenosu dat.
A můžete vidět, že dokonce i světlo ze stropu dopadá na přijímač.
Ale toho si přijímač nevšímá, protože ten zaznamenává pouze ony malé změny amplitudy.
Člověka napadne důležitá otázka. "Dobře, musím mít světlo neustále zapnuté, aby to fungovalo?"
Odpověď je ano.
Ale můžete ho ztlumit tak, že vypadá vypnuté.
Takto můžete stále přenášet data.
Zmínil jsem zde 4 body:
Kapacita: Máme 10 000 krát větší spektrum, 10 000 krát více LED žárovek, které tvoří infrastrukturu.
Snad se mnou tedy budete souhlasit, že v kapacitě problém není.
Účinnost: Data jsou přenášena světlem -- prvotním účelem je osvětlení.
Takže co se týče energie, přenos dat je zadarmo -- vysoce energeticky účinné.
A to nemluvím o vysoké účinnosti LED žárovek.
Kdyby je používal celý svět, ušetřilo by nás to stovek elektráren.
Ale to je z jiného soudku.
A pak jsem zmínil dostupnost.
Budete se mnou souhlasit, že máme světla v nemocnici.
Je potřeba vidět, co děláte.
Máme světla v letadlech.
Světla jsou tedy všude.
Podívejte se kolem sebe. Všude. Podívejte se na váš telefon.
Disponuje bleskem, LED bleskem.
To vše jsou potenciální zdroje pro vysokorychlostní přenos dat.
A pak zde máme bezpečnost.
Opět se mnou budete souhlasit, že světlo zdi neprostoupí.
Takže nikdo, pokud zde mám světlo, pokud mám bezpečná data, nikdo za zdí této místnosti nemůže tato data číst.
Data jsou pouze tam, kde je světlo.
Takže pokud nechci, aby přijímač přijímal data, tak lampu jednoduše odkloním.
Data proudí tamtím směrem, ne sem.
Takže můžeme v podstatě pozorovat, kam data proudí.
Pro mě sahá využitelnost za hranice představivosti.
Nacházíme se ve století ve znamení tvůrců chytrých aplikací.
Musíte si uvědomit, že kde je světlo, tam je potenciál přenosu dat.
Mohu vám nabídnout pár příkladů.
Vlastně můžete vidět vliv už nyní.
Toto je vzdáleně ovládaný podmořský robot.
Využívá světlo k osvícení dna.
A toto světlo může být použito k přenosu dat, která jsou používána ke komunikaci mezi zařízeními.
V prostorách s vysokými bezpečostními nároky, jako je tento petrochemický závod -- zde nemůžete používat rádiové vlny, mohly by způsobit jiskření, ale můžete používat světlo -- je ho zde dostatek.
V nemocnicích u nových zdravotnických přístrojů, na ulici při řízení dopravy.
Auta mají LED reflektory, mohou proto spolu komunikovat a zabránit nehodám skrze výměnu informací.
Semafory mohou komunikovat s autem atd.
A pak máte miliony podobných pouličních lamp po celém světě.
A každá lampa by mohla být přístupovým bodem.
Říkáme tomu Li-Fi -- light-fidelity.
Dále máme letadlové kabiny.
V nich jsou stovky světel a každé z těchto světel může přenášet data.
Takže byste si mohli přehrát své oblíbené TED video během letu domů.
Život online. Myslím, že tato vize je reálná.
Takže to, co bychom museli udělat, je zabudovat malý mikročip do každého světelného zdroje.
A to by dovolilo spojení dvou základních funkcí: osvětlení a bezdrátového přenosu dat.
A věřím, že je to právě tato symbióza, která by mohla vyřešit 4 základní problémy, kterým dnes čelíme na poli bezdrátové komunikace.
A v budoucnosti byste neměli pouze 14 miliard žárovek, ale také 14 miliard přístupových bodů na celém světě -- čistší, ekologičtější a dokonce i světlejší budoucnost.
Děkuji.
(Potlesk)
Každý z vás je vybaven tím nejmocnějším, nejnebezpečnějším a nejrozvratnějším rysem, jaký kdy vznikl přírodním výběrem.
Jedná se o audio-neurální technologii, jíž lze přepínat nervové spoje v lidských myslích.
Mám pochopitelně na mysli váš jazyk, protože vám umožňuje vzít myšlenku ze své mysli a bezprostředně ji zasadit do mysli někoho jiného - a dotyčný člověk se zas může o totéž pokusit vůči vám - aniž by se někdo musel podrobit operaci.
Místo toho, když mluvíte, provádíte vlastně jakousi telemetrii, jež se výrazně neliší od dálkového ovladače na váš televizor.
Rozdíl je pouze v tom, že dálkový ovladač funguje na bázi pulzů infračerveného světla, zatímco váš jazyk používá pulzů, oddělených pulzů, zvukových vln.
A stejně jako dálkovým ovladačem měníte vnitřní nastavení svého televizoru tak, aby ladilo s vaší náladou, tak jazykem měníte vnitřní nastavení cizího mozku na takové, jež ladí s vašimi zájmy.
Jazyk - to je řeč genů, jež si říkají o to, po čem touží.
Pomyslete jen, jaký údiv musí pocítit nemluvně, když poprvé zjistí, že pouhým vydáním zvuku přiměje předměty přesunout se přes celou místnost - jakoby kouzlem - a někdy i do jeho úst.
Tak tedy, rozvratnou sílu jazyka si lidé uvědomovali v každé historické epoše. Existovala cenzura, seznamy zakázaných knih, zapovězená slovní spojení a zapovězená slova.
Biblický příběh o babylonské věži - to je vlastně báje, jež varuje před silou jazyka.
V tomto příběhu si dávní lidé usmyslí, že budou prostřednictvím jazyka spolupracovat na stavbě věže tak vysoké, že se dostanou až do nebes.
Avšak Bůh, rozhněván snahou uchvátit jeho moc, věž zbořil, a pak, aby se pojistil, že takovou věž už nikdo nikdy nepostaví, dal lidem různé jazyky, a tím je rozptýlil -- dal jim různé jazyky, a tím je zmátl.
To nás přivádí k nádhernému paradoxu: jazyky existují proto, abychom spolu nemohli komunikovat.
I dnes, jak víme, existují slova, jež nemůžeme vyřknout, slovní spojení, jež nemůžeme vyslovit, protože pokud to uděláme, může se stát, že na nás někdo začne dorážet, že skončíme ve vězení, či že nás někdo dokonce i zabije.
To vše kvůli tomu, že jsme z úst vyfoukli trochu vzduchu.
Tolik povyku o jednom jediném lidském rysu? Musí zde být něco, co stojí za objasnění.
Jmenovitě, jak a proč se tento pozoruhodný rys vyvinul, a proč se vyvinul pouze v našem druhu?
Nuže, jistě nás trochu překvapí, že abychom zodpověděli tuto otázku, musíme obrátit pozornost na šimpanze a jejich nástroje.
Tak tedy, šimpanzi užívají nástrojů, což pokládáme za známku inteligence.
Pokud by ale byli opravdu inteligentní, proč by dobývali všekazy ze země větvičkou a ne lopatou?
Kdyby byli opravdu inteligentní, proč by rozbíjeli ořechy kamenem?
Proč nezajít do obchodu pro pytlík ořechů, které jim už vylouskal někdo jiný?
Proč ne? Vždyť to tak děláme my.
Šimpanzi to nedělají, protože postrádají to, čemu psychologové a antropologové říkají sociální učení.
Postrádají, jak se zdá, schopnost přebírat znalosti od druhých napodobováním či imitací nebo prostě pozorováním.
Důsledkem je, že nedokážou vylepšovat cizí nápady ani se nepoučí z cizích chyb -- nedokážou těžit z moudrosti druhých.
A tak prostě dělají totéž pořád a pořád dokola.
Ba co víc, mohli bychom na milion let odejít a po návratu by šimpanzi stále dělali totéž - týmiž větvičkami by vybírali všekazy a týmiž kameny by rozbíjeli ořechy.
Zní vám to povýšeně nebo i zpupně?
Jak to tedy víme?
Protože přesně takto se choval náš předek Homo erectus.
Tito vzpřímení opolidé se vyvinuli na afrických savanách asi před dvěma miliony let a uměli vyrábět takovéto skvostné pěstní klíny umožňující skvělý úchop.
Podíváme-li se však na fosilní nálezy, zjistíme, že vyráběli tytéž pěstní klíny pořád a pořád a pořád dokola - po celý milion let.
Můžete si chronologicky projít fosilní nálezy a ověřit si to.
Odhademe-li průměrnou délku života u druhu Homo erectus, tedy délku jedné generace, vyjde nám nějakých 40 000 generací, kdy rodiče předávali vědomosti potomkům a další jedinci je pozorovali, aniž by pěstní klín doznal změny.
Jisté není ani to, zda naši geneticky velmi blízcí příbuzní, neandertálci, měli schopnost sociálního učení.
Neandertálci sice měli složitější nástroje, než Homo erectus, ale i tyto nástroje doznaly pouze malých změn po těch nějakých 300 000 let, kdy tyto druhy - neandertálci - žili na euroasijském světadíle.
Tak tedy: to svědčí o tom, že navzdory starému rčení "opice vidí, opice činí," je skutečným překvapením právě to, že všichni ostatní živočichové to kupodivu nedokážou -- a pokud ano, ne příliš dobře.
A i na tomto snímku lpí stín podezření, že byl uměle zinscenován -- jako něco z cirkusu Barnum & Bailey.
Náš druh se však učit dokáže.
Dokážeme se učit pozorováním druhých lidí a napodobováním či imitací toho, co dělají.
Pak si můžeme vybrat - z celé škály možností - tu nejlepší.
Dokážeme těžit z nápadů druhých.
Dokážeme stavět na jejich moudrosti.
A důsledkem toho se naše myšlenky hromadí a naše technologie jde kupředu.
A této kumulativní kulturní adaptaci - jak antropologové nazývají toto hromadění myšlenek - vděčíme za všechno, co se kolem nás v našich uspěchaných a rušných životech děje.
Svět se nesmírně změnil a už není takový, jak ho lidé znali před pouhými 1000 nebo 2000 lety.
A to vše díky kumulativní kulturní adaptaci.
Židle, na nichž sedíte, světla v tomto sále, můj mikrofon, iPady a iPody, jež máte s sebou -- to vše je výsledkem kumulativní kulturní adaptace.
Nuže tedy, mnohým komentátorům stačí, že máme kumulativní kulturní adapaci či sociální učení - tím je pro ně vše vyřešeno, tečka.
Náš druh dokáže vyrábět věci, proto se nám dařilo tak, jako žádnému jinému druhu.
Dokonce dokážeme vyrábět "životní potřeby" -- všechno, co nás obklopuje, jak jsem již řekl.
Ukazuje se však, že když někdy před těmi 200 tisíci lety náš druh vznikl a osvojil si sociální učení, tak to byl vlastně začátek našeho příběhu, nikoliv jeho konec.
Tím, že jsme si osvojili sociální učení, jsme totiž způsobili společenské a evoluční dilema, jehož řešení mělo - dalo by se říci - udat směr nejen budoucímu vývoji naší psychologie, ale i budoucímu vývoji celého světa.
A pro naše téma je nejdůležitější, že nám to objasní, proč máme jazyk.
Toto dilema vzniklo proto, že sociální učení se ukázalo být jakousi krádeží za pomoci zraku.
Dokážu-li se učit tím, že tě pozoruji, mohu zcizit tvé nejlepší nápady a mohu těžit z tvého úsilí, aniž bych musel vynaložit stejný čas a úsilí k jejich vyvinutí.
Mohu-li sledovat, na jakou návnadu chytáš ryby, nebo jakým způsobem štěpíš pěstní klín, abys jej vylepšil, nebo budu-li tě tajně sledovat k tvému houbovému políčku, mohu těžit z tvých vědomostí, moudrosti a dovedností, a možná tu kýženou rybu chytím dříve než ty.
Sociální učení je opravdu krádež zrakem.
A u jakéhokoliv druhu, jenž si jej osvojil, by vám bylo záhodno své nejlepší nápady tajit, aby vám je snad někdo nezcizil.
Takže, někdy tak před 200 tisíci lety se náš druh ocitl tváří v tvář tomuto dilematu.
A měli jsme vlastně jen dvě možné volby při řešení konfliktů, jež krádež zrakem bude vyvolávat.
Jedna z oněch voleb by byla spočívala v tom, že bychom se stáhli zpět do drobných rodinných skupin.
Těžit z našich nápadů a vědomostí by pak mohli pouze naši příbuzní.
Kdybychom se byli rozhodli pro tuto volbu někdy před těmi 200 tisíci lety, asi bychom stále žili tak, jak žili neandertálci, když jsme před 40 tisíci lety poprvé vstoupili do Evropy.
To proto, že v malých skupinách je méně nápadů, méně inovací.
Malé skupinky také častěji podléhávají nehodám a nepřízni osudu.
Kdybychom se tedy byli rozhodli pro tuto volbu, naše evoluční cesta by byla vedla do pralesa -- a byla by to bývala cesta vskutku krátká.
Tou druhou volbou bylo vyvinout komunikační systém, jenž by nám umožnil nápady sdílet a spolupracovat s ostatními.
Rozhodnout se pro tuto volbu by znamenalo, že by se najednou každému jedinci otevřela nesmírně větší zásobárna nahromaděných vědomostí a moudrosti, než by kdy mohla vytvořit jediná rodina nebo samotný jedinec.
Nuže tedy, rozhodli jsme se pro tu druhou volbu, a výsledkem je jazyk.
Jazyk se vyvinul proto, aby vyřešil krizi vyvolanou krádeží zrakem.
Jazyk je sociální technologii, jejímž cílem je učinit spolupráci ještě výhodnější -- nástroj, jímž sjednáváme dohody, uzavíráme obchody a slaďujeme naše činnosti.
A jak vidíte, v rozvíjející se společnosti, jež si začala osvojovat jazyk, by člověk bez jazyka byl jako pták bez křídel.
Stejně jako křídla otevírají oblast ovzduší k užitku ptákům, jazyk otevřel oblast spolupráce k užitku lidem.
Pro nás je to ale naprostou samozřejmostí - pro náš druh je řeč přirozeným živlem - uvědomte si však, že i ta nejprostší výměna mezi lidmi je zcela závislá na jazyku.
A abychom viděli, proč tomu tak je, zvažte dva scénáře z raného stádia evoluce.
Představte si, že vynikáte ve výrobě šípových hrotů, ale jste zcela nemožný při výrobě dřevených dříků s opeřením.
Znáte dva skvělé výrobce dřevených dříků; těm dvěma však vůbec nejde výroba hrotů.
Co tedy uděláte? Jeden z těchto dvou lidí si ještě zcela neosvojil jazyk.
Předpokládejme, že tomu druhému jazyk jde.
Jednoho dne vezmete hromadu šípových hrotů, jdete k tomu, jenž neumí dobře mluvit, a položíte před něj své šípové hroty, doufaje, že jej napadne, že je chcete směnit za hotové dříky.
On se na hroty zadívá, řekne si, že to je dar, zvedne je, usměje se a odejde.
Vy za ním vyletíte, šermuje rukama.
Následuje rvačka, při níž utržíte bodnou ránu svým vlastním šípovým hrotem.
Přehrajte tutéž scénku s tím jazyka znalým jedincem.
Složíte před něj své hroty a řeknete, "chtěl bych tyto hroty vyměnit za hotové dříky.
Rozdělíme se půl na půl." A on řekne, "Dobře. To mně vyhovuje.
Uděláme to tak."
A je to.
Jakmile máme jazyk, můžeme skloubit své nápady s cizími a spoluprací docílit takové prosperity, jíž jsme předtím bez jazyka nemohli dosáhnout.
To je důvod, proč se našemu druhu dařilo po celém světě, zatímco ostatní druhy zvířat tklivě posedávají za mřížemi zoologických zahrad.
Proto stavíme raketoplány a katedrály, zatímco ostatní tvorové dloubají větvičkami do země, snažíce se vytáhnout všekazy.
Nuže tedy: je-li toto správný pohled na jazyk a na jeho význam při řešení krize vyvolené krádeží zrakem, pak u kteréhokoliv druhu osvojivšího si jazyk by mělo dojít k výbuchu tvořivosti a prosperity.
A přesně to archeologické nálezy vskutku dokládají.
Podíváte-li se na naše předky - neandertálce a hominidy Homo erectus, bezprostřední předky, vyskytují se jen v nevelkých částech světa.
Když se ale objevil náš druh, asi před 200 tisíci lety, tak nějaký čas poté jsme svižně vyrazili za hranice Afriky a rozšířili se po celém světě, obsazujíce skoro všechny druhy prostředí.
Zatímco ostatní druhy zůstávají v oblastech, jimž jsou genetickou výbavou přizpůsobeny, my jsme využili sociálního učení a jazyka a přetvořili své prostředí tak, aby vyhovovalo našim potřebám.
A proto se nám dařilo tak, jako žádnému jinému živočichovi.
Jazyk je vskutku ten nejmocnější znak, jenž se kdy vyvinul.
Je tím nejcenějším znakem, jejž máme: umožňuje přeměňovat nová území a zdroje na další lidi a jejich geny; nic cennějšího přírodním výběrem nevzniklo.
Jazyk je vskutku hlas našich genů.
Vyvinuvše jazyk jsme však učinili něco velice zvláštního, ba prapodivného.
Jak jsme se šířili světem, vytvořili jsme tisíce různých jazyků.
V současné době se na Zemi mluví asi sedmi až osmi tisíci jazyky.
Mohli byste říci - no, to je přece přirozené.
Vzdalujeme se od sebe, naše jazyky se tedy od sebe vzdalují.
Hádankou a paradoxem však je, že největší rozmanitost různých jazyků na světě nalezneme tam, kde lidé žijí nejtěsněji u sebe.
Navštívíme-li ostrov Papua Nová Guinea, nalezneme přibližně 800 až 1000 rozličných lidských jazyků, různých lidských jazyků, jimiž se hovoří pouze na tomto ostrově.
Na tomto ostrově jsou oblasti, kde můžete narazit na nový jazyk každé dvě, tři míle.
No a byť to zní neuvěřitelně, jednou jsem se zeptal jednoho Papuánce, zda to vůbec může být pravda.
A on na to, "Kdepak.
Jsou vedle sebe rozmístěny daleko těsněji."
A měl pravdu: jsou tam oblasti, kde k dalšímu jazyku nemusíte ujít ani míli.
Totéž platí pro některé odlehlé oceánské ostrovy.
Zdá se tedy, že jazykem nejen spolupracujeme, nýbrž také budujeme hradby kolem spolupracující skupiny budeme její identitu a možná také chráníme své vědomosti, moudrost a dovednosti před zvědavci stojícími mimo skupinu.
Toto víme, protože když studujeme různé jazykové skupiny a jejich spojitost s kulturami, jež jimi hovoří, vidíme, že existence odlišných jazyků zpomaluje výměnu idejí mezi skupinami.
Zpomaluje šíření technologií.
Zpomaluje i šíření genů.
Nemohu sice mluvit za vás, zdá se ale, že nemáme sex s lidmi, s nimiž nedokážeme komunikovat.
(Smích) Jako příklad svědčící o opaku bychom ale měli uvést že jsme možná měli tak trochu odporné genetické pletky s neandertálci a denisovany.
(Smích) Nuže tedy, tento náš sklon, tento náš zdánlivě vrozený sklon vydělovat se, držet se stranou, byl po hlavě vržen proti současnému světu.
Tento pozoruhodný obrázek není mapa světa.
Je to mapa "přátelských" vztahů na Facebooku.
Když tyto "přátelské" vztahy zanesete podle zeměpisné šířky a délky, doslova tak nakreslíte mapu světa.
V dnešní době svět komunikuje se sebou samým a my komunikujeme mezi sebou intenzivněji než kdykoliv předtím.
A tato komunikace, tato globální propojenost, tato globalizace nese těžké břemeno.
Existence všech těch rozličných jazyků totiž klade překážky - jak jsme právě viděli - do cesty výměny zboží, idejí, technologií a moudrosti.
Znesnadňuje spolupráci.
Nejjasněji to vidíme na Evropské unii, jejíž 27 členských zemí hovoří 23 úředními jazyky.
Evropská unie každý rok vynaloží přes miliardu eur na překlady mezi svými 23 úředními jazyky.
Vynakládá tedy přibližně 1,45 miliardy amerických dolarů jen na překlady.
Pomyslete na absurditu této situace.
Kdyby 27 jedinců z těchto 27 členských zemí sedělo okolo stolu a hovořilo svými 23 jazyky, tak si jednoduchým výpočtem můžete zjistit, že potřebujete vojsko 253 tlumočníků, abyste byli připraveni na veškeré možné páry.
Evropská unie poskytuje stálé zaměstnání přibližně 2500 překladatelů a tlumočníků.
A jen v roce 2007 -- a existují jistě ještě aktuálnější údaje -- okolo 1,3 milionu stránek bylo přeloženo jen do angličtiny.
A tak je-li jazyk opravdu řešením krize vyvolané krádeží zrakem, je-li jazyk opravdu oním kanálem, jímž proudí naše spolupráce, je-li opravdu technologií, již náš druh vynalezl, aby povzbudil nerušený tok a výměnu idejí, pak v našem současném světě stojíme tváří v tvář jisté otázce:
Tou otázkou je, zda-li si v současném globalizovaném světě opravdu můžeme dovolit všechny tyto jazyky.
Jinými slovy, příroda nezná jinou situaci, v níž funkčně ekvivalentní znaky koexistují.
Jeden z nich vždy převálcuje ten druhý.
Vidíme to v neúprosném postupu směrem ke standardizaci.
Existuje spousta způsobů, jak měřit věci -- jak je vážit, jak určovat jejich délku -- ale metrická soustava vítězí.
Existuje spousta způsobů, jak měřit čas, ale prapodivnou šedesátkovou soustavu, z níž známe hodiny, minuty a vteřiny, používá téměř celý svět.
Existuje spousta způsobů, jak vypalovat CD a DVD disky, ty ale také procházejí standardizací.
Vzpomenete si asi na mnoho dalších příkladů ze svého každodenního života.
A tak nás náš současný svět staví před dilema.
Dilema, jemuž čelí tento Číňan, jehož řečí sice mluví více lidí než jakýmkoliv jiným jazykem, a on přesto sedí u tabule a převádí čínská slovní spojení na anglická.
To vše nás upozorňuje na možnost, že ve světě, v němž chceme podporovat spolupráci a výměnu, ve světě, jenž je asi více, než kdy předtím, odkázán na spolupráci, aby mohl udržet a zvýšit úroveň naší prosperity, jeho jednání nám napovídá, že je možná neodvratitelné, že se budeme muset vyrovnat s myšlenkou, že naším osudem je být jedním světem s jedním jazykem.
Děkuji.
(Potlesk) Matt Ridley: Marku, mám na tebe jednu otázku.
Svante přišel na to, že gen FOXP2, jenž zřejmě souvisí s jazykem, měli v téže podobě jako my i neandertálci.
Máme nějakou představu o tom, jak se nám podařilo zvítězit nad neadertálci, pokud i oni disponovali jazykem?
Mark Pagel: To je velmi dobrá otázka.
Mnozí z vás asi vědí, že existuje gen FOXP2, jenž zřejmě plní jistou úlohu při ovládání jemné motorické činnosti související s jazykem.
Nemyslím si však, že z toho vyplývá, že neandertálci měli jazyk, a to z následujícího důvodu. Prostá analogie: Auta značky Ferrari mají motory.
Moje auto má motor - ale není to Ferrari.
Zjednodušená odpověď tedy zní, že samotné geny nedokážou samy o sobě zaručit tak velice složitý výsledek, jakým je jazyk.
V případě genu FOXP2 u neandertálců víme, že možná disponovali jemnou motorickou kontrolou úst -- ale kdo ví?
Z toho ale nevyplývá, že nutně museli mít jazyk.
MR: Velice ti děkuji.
(Potlesk)
Lidé v rozvinut‎ých zemích tráví více než 90 procent svého života v uzavřených prostorech, kde dýchají a přijdou do styku s trilliony organismů neviditelných‎ pouhým okem: mikroorganismy.
Budovy jsou složité ekosystémy, které jsou důležitým zdrojem mikrobů, mikrobů, které jsou pro nás dobré, a některé, které jsou pro nás škodné.
Co určuje typy a distribuci mikrobů v interiérech?
Budovy jsou kolonizovány mikroby, které vstupují okny a skrz mechanické ventilační systémy.
A jsou přineseny dovnitř lidmi a jinými tvory.
Osud mikrobů v interiéru závisí na složité interakci s lidmi a s prostředím vytvořeným lidmi.
A dnes architekti a biologové pracují společně, aby zkoumali inteligentní stavební návrhy, které budou tvořit budovy pro nás zdravé.
Trávíme neobyčejné množství času v budovách, které jsou velmi kontrolovaným prostředím, jako tahle budova-- ovzduší s mechanickými ventilačními systémy, které zahrnují filtrování, vytápění a klimatizaci.
Vzhledem k množství času, který trávíme v interiéru, je důležité pochopit, jak to ovlivňuje naše zdraví.
V Centru Biologie a Vystavěného Prostředí jsme provedli studii v nemocnici, kde jsme vzali vzorky vzduchu a vytáhli DNA z mikrobů ve vzduchu.
A dívali jsme se na tři různé typy pokojů.
Zkoumali jsme se pokoje mechanicky větrané, to jsou modré datové body.
Zkoumali jsme pokoje přirozeně větrané, kde nám nemocnice dovolila vypnou mechanickou ventilaci v křídle budovy a otevřeli jsme okna, která již nebyla funkční, ale oni je udělali funkční pro náš výzkum.
A taky jsme vzali vzorky venkovního vzduchu.
Když se podíváte na x-osu tohoto grafu, uvidíte, že to, co obvykle chceme dělat― udržovat přírodu venku― jsme dosáhli mechanickou ventilaci.
Tak když se podíváte na zelené datové body, které jsou vzduch venku, uvidíte velké množství mikrobní různosti, anebo pestrost mikrobových typů.
Ale když se podíváte na modré datové body, což je mechanicky větraný vzduch, není to tak různé.
Ale být méně různé není nezbytně dobré pro naše zdraví.
Když se podíváte na Y-osu tomto grafu, uvidíte, že v mechanicky větraném vzduchu máte vyšší pravděpodobnost setkání s potenciálním patogenem, nebo bakterií, než když jste venku.
Pro pochopení, proč to byl ten případ, vzali jsme naše data a dali je do ordinačního diagramu, což je statistická mapa, která vám řekne něco o tom, jak spolu souvisejí mikrobiální společenství v různých vzorcích.
Datové body, které jsou blíž u sebe mají mikroby více spřízněné než datové body dál od sebe.
A prvních věc, kterou můžete vidět z tohoto grafu je, když se podíváte na modré datové body, které jsou mechanicky větran‎‎ý‎‎‎‎‎‎‎ vzduch, není to pouze podmnožina zelených datových bodů, které jsou venkovní vzduch.
Co jsme zjistili je, že mechanicky větran‎ý‎ vzduch vypadá jako lidé.
Má na tom mikroby, které normálně souvisí s naší kůží a s našimi ústy, našemi slinamy.
A je to proto, že všichni neustále shazujeme mikroby.
Tak vy všichni právě teď poděluje svoje mikroby jeden s druh‎‎‎ým‎‎‎.
A když jste venku, ten typ vzduchu má mikroby, které jsou obvykle spojeny s listy rostlin a zeminou.
Proč na tom záleží?
Záleží na tom, protože zdravotnictví je druhý nejvíce energeticky náročný průmysl ve Spojených státech.
Nemocnice používají dva a půl krát více množství energie než kancelářské budovy.
A model se kterým pracujeme v nemocnicích, a také v mnoha a mnoha jiných budovách, je udržovat přírodu venku.
A tenhle model není nutně nejlepší pro naše zdraví.
A vzhledem k mimořádnému rozsahu nozokomiálních infekcí, neboli infekcí získaných v nemocnici, je to znamení, že je to dobrý čas na přehodnocení naší současné praxe.
Tak stejně jako ovládáme národní parky, kde podporujeme růst některých druhů a potlačujeme růst jiných, pracujeme na smýšlení o budovách s pomocí ekosystémového rámce, kde můžeme podporovat druhy mikrobů, které chceme mít v interiéru.
Slyšela jsem někoho říkat, že jste tak zdravý jako jsou vaše střeva.
A z toho důvodu mnoho lidí jí probiotický jogurt, tak aby mohli podpořit zdravou střevní mikroflóru.
A co v podstatě chceme udělat je být schopen používat tenhle koncept na podporu zdravé skupiny mikroorganismů uvnitř.
Děkuji.
(Potlesk)
Po dlouhou dobu jsem tu byla já a mé tělo.
Já se sestávalo z příběhů, tužeb, snažení a přání.
Já se snažilo nebýt produktem mé dramatické minulosti, ale oddělení mezi mým já a tělem, k němuž už došlo, bylo docela dost výrazným výsledkem.
Já se vždy snažilo se stát někým, nebo něčím.
Jeho existence tkvěla pouze v usilování.
A mé tělo mi často překáželo.
Já bylo vznášející se hlava.
Mnoho let jsem v podstatě nosila jen klobouky.
To byl způsob, jakým si udržovat hlavu na krku.
To byl způsob, jakým jsem hledala sama sebe.
Měla jsem strach, že kdybych klobouk sundala, já by zmizelo.
Měla jsem terapeuta, který mi jednou řekl: "Eve, už sem chodíte dva roky, ale, upřímně řečeno, nikdy mi nedošlo, že máte i tělo."
Tenkrát jsme žila ve městě, protože, upřímně řečeno, měla jsem strach ze stromů.
Nikdy jsem neměla dítě, protože hlava nemůže rodit.
Miminko se nenarodí jen tak z úst.
Vzhledem k tomu, že jsem nedokázala své tělo zaměřit, začla jsem se ptát ostatních žen na jejich těla, obzvlášť na vaginu, protože jsem měla dojem, že vaginy jsou svým zůsobem důležité.
Na základě toho jsem napsala "Monology vagíny", což mě vedlo k tomu, že jsem obsesivně a nepřetržitě mluvila o vagínách při jakékoliv příležitosti.
Často i před cizími lidmi.
Jeden večer jsme během vystoupení opravdu vstoupila do své vagíny.
Byla to extatická zkušenost.
Vyděsilo mě to, dodalo mi to energii, a tak jsem se stala posedlou osobou, posedlou vagínou.
Začala jsem vnímat své tělo jako věc, věc, která se umí rychle pohybovat, věc, která umí dělat další věci, hodně věcí, všechny najednou.
Začala jsem se koukat na své tělo jako na iPad nebo na auto.
Řídila jsem ho a očekávala od něj výkon.
Nemělo limity. Bylo nepřemožitelné.
Bylo určeno k tomu, aby bylo dobyto a ovládnuto, jako sama Země.
Nevěnovala jsem mu pozornost, jen jsem ho řídila a dávala mu směr.
Neměla jsem se svým tělem trpělivost, vynucovala jsem si, co bude dělat.
Byla jsem hamižná.
Brala jsem si od těla víc, než co mohlo nabídnout.
Pokud jsem byla unavená, pila jsem více kávy.
Když jsem měla strach, chodila jsem na ještě nebezpečnější místa.
Samozřejmě, že jsme měla chvíle, kdy jsem si svého těla vážila, bylo to ale takové, jako když má týrající rodič občas záchvěv vlídnosti.
Můj otec na mě byl doopravdy milý, například na mé šestnácté narozeniny.
Občas jsem slýchávala lidi šeptat, že bych měla mít své tělo ráda, tak jsem se naučila, jak na to.
Byla jsem vegetariánka, abstinentka, nekouřila jsem.
Ale tohle všechno byl jen důmyslnější způsob, jak kontrolovat své tělo, další odtržení se, bylo to jako pěstovat zeleninu na dálnici.
Protože jsem tak často mluvila o své vagíně, hodně žen mi začalo vyprávět o svojich, byly to jejich příběhy o jejich tělech.
Tyto příběhy mě motivovaly k cestování kolem světa, byla jsem ve více než 60 zemích.
Slyšela jsem tisíce příběhů. Musím vám říct, že vždycky nastal moment, kdy se mnou ženy sdílely tu konkrétní chvíli, kdy se oddělily od svého těla, kdy opustily svůj domov.
Slyšela jsem o ženách zneužívaných ve svých postelích, zbičovaných ve svých burkách, ponechaných svému osudu na parkovištích, popálených kyselinou doma v kuchyni.
Některé ženy to umlčelo a zmizely.
Jiné se staly šílenými, posedlými stroji, tak jako já.
Uprostřed svých cest jsem dovršila 40 let a začala jsem své tělo nenávidět, což byl v podstatě pokrok, protože mé tělo existovalo aspoň dost na to, abych ho mohla nenávidět.
To, co jsem nenáviděla nejvíc, byl můj žaludek.
Byl důkazem mé nedostatečné úrovně, toho, že jsem stará a nejsem báječná, dokonalá a ani schopná se zapasovat do přednastavené role v práci.
Můj žaludek byl důkazem mého selhání, toho, že mě zradil, že se porouchal.
Tématem mého života se stalo to, že jsem se ho zbavovala, a že jsem byla tímto zbavováním posedlá.
Došlo to tak daleko, že jsem o tom napsala divadelní hru.
Ale čím více jsem o něm mluvila, tím víc se mé tělo externalizovalo a fragmentovalo.
Stalo se zábavou, novým druhem komodity, něčím, co jsem prodávala.
A pak jsem se dostala jinam.
Šla jsem za hranice toho, co jsem si myslela, že vím.
Jela jsem do Demokratické republiky Kongo.
Tam jsem slyšela příběhy, které přebily všechny předešlé.
Slyšela jsem příběhy, které se dostaly do mého těla.
Slyšela jsem o holčičce, která na sebe neustále čůrala, protože do ní vniklo mnoho dospělých vojáků.
Slyšela jsem o 80. leté ženě, které vojáci zlomili nohy, vyrvali je z kloubních hlavic a ohnuli jí je nad hlavu, když ji znásilňovali.
Takových příběhů jsou tisíce. Hodně žen mělo ve svých tělech díry, díry, krátery, které byly důsledkem válečných nepravostí, díry v tkáni svých duší.
Tyto příběhy zaplnily mé buňky a nervy. A, upřímně řečeno, tři roky jsem nemohla spát.
Všechny tyto příběhy se začaly krvavě slévat dohromady.
Znásilňování Země, drancování minerálů, ničení vagín -- nic mi už nepřipadalo oddělené.
Milice znásilňovaly šestiměsíční miminka proto, aby mohly vzdálené země získat přístup ke zlatu a koltanu pro své iPhony a počítače.
Mé tělo teď už nebylo jen posedlým strojem, bylo také zodpovědné za ničení těl ostatních žen, ve své šílené snaze vyrobit více strojů, které by podporovaly rychlost a výkonnost mého stroje.
Potom jsem dostala rakovinu ... nebo jsem zjistila, že mám rakovinu.
Objevila se, jako když letící pták narazí do okenní tabulky.
Najednou jsem měla tělo, tělo, do kterého bylo bodáno, šťoucháno a které propichovali, tělo, které bylo rozříznuto, tělo, jehož orgány byly vyňaty, přemístěny, znovu uspořádány a poskládány dohromady, tělo, které bylo snímané, byly do něj zasunovány trubice, tělo, které bylo páleno chemikáliemi.
Rakovina prorazila zeď mé oddělenosti.
Najednou jsem pochopila, že krize v mém těle je krizí světa, která se neměla odehrát později, děla se právě teď.
Má rakovina byla najednou rakovinou, která byla všude, byla to rakovina krutosti, rakovina chamtivosti, rakovina, která se dostává do lidí žijících hned u chemických továren -- jsou většinou chudí -- rakovina v plicích horníka z uhelných dolů, rakovina vyvolaná stresem z nenaplněných ambicí, rakovina pohřbených traumat, rakovina kuřat v kleci a ryb ve znečištěných vodách, rakovina v děloze ženy, když byla znásilněna, rakovina, která je kvůli naší ignoranci všude.
Ve své nové vizionářské knize nazvané "Nové já, nový svět" Philip Shepherd napsal: "Když je člověk oddělený od svého těla, je také oddělený od světa, který se pak zdá být něco jiného než člověk, oddělený od člověka, než aby byl živoucím propojením, jehož jsme součástí."
Před rakovinou byl svět oddělený.
Bylo to, jako bych žila ve jezírku stojaté vody a rakovina roztříštila tu hráz, která mě oddělovala od většího moře.
V něm teď plavu.
Nyní ležím na trávě, třu se o ni svým tělem a miluju bláto na svých nohách a chodidlech.
Každý den podnikám pouť k jedné smuteční vrbě na břehu Seiny a prahnu po zelených plochách buše obklopující Bukavu.
A když silně prší, křičím a běhám v kruzích.
Vím, že vše je propojené, a že jizva, která se mi táhle po celém těle, je stopa po zemětřesení.
A já jsem s dalšími třemi miliony lidí v ulicích Port-au-Prince.
A oheň, který ve mě hoří během třetího ze šesti dnů chemoterapie, je ten samý oheň, který hoří v lesích celého světa.
Vím, že ten bolák který po operaci vyrostl okolo rány, těch čtyři sta padesát gramů hnisu, je zamořený Mexický záliv, a vím, že ve mě byli naftou obalení pelikáni a plovoucí mrtvé ryby.
A že cévky, které do mě bez patřičného umrtvení zasouvali, způsobily, že jsem křičela stejně, jako křičí Země, když do ní vrtáme.
Během mé druhé chemoterapie moje matka vážně onemocněla a já se za ní vypravila.
Ve jménu propojení chtěla před svou smrtí jedinou věc, chtěla domů, ke svému milovanému Mexickému zálivu.
Tak jsme ji vzali domů a já se modlila, aby se ropa nedostala k její pláži dřív, než zemře.
Naštěstí se tak nestalo.
A ona tak tiše zemřela na svém oblíbeném místě.
O několik týdnů později jsem byla v New Orleans a moje krásná, oduchovnělá kamarádka mi řekla, že pro mě chce udělat léčivý rituál.
Cítila jsem se poctěná.
Šla jsem k ní domů, bylo ráno a ranní neworleanské slunce prosvítalo závěsy.
Moje přítelkyně připravovala velkou mísu a já se zeptala: "Co to je?"
Odpověděla: "To je pro tebe.
Květiny to zkrášlí a med osladí."
Zeptala jsem se: "A co má být ta voda?"
A ve jménu propojenosti řekla: "To je přece Mexický záliv."
Odpověděla jsem: "Samozřejmě, že je."
Přišly další ženy, seděly v kruhu a Michaela omývala mou hlavu v té posvátné vodě.
Zpívala, chci říct, že celé její tělo zpívalo.
I ostatní ženy zpívaly a modlily se za mě a za moji matku.
Když se Mexický záliv rozléval po mojí holé hlavě, zjistila jsem, že v něm je to nejlepší i nejhorší z nás.
Byla to chamtivost a lehkomyslnost, která vedla k explozi hloubení vrtů.
Byly to lži, které jsme si vymýšleli, předtím i potom.
Byl to med, který osladil vodu, byl to olej, který ji zničil.
Byla to má holá hlava, která se nyní cítila dobře i bez klobouku.
Bylo to celé mé já, vpíjející se do Michaelina klínu.
Byly to slzy, které splývaly s Mexickým zálivem a stékaly mi po tvářích.
Bylo to konečně spočinutí v mém těle.
Byl to smutek, že to tak dlouho trvalo.
Bylo to nalezení mého místa a obrovské zodpovědnosti, která přichází s propojením.
Byla to stále trvající ničivá válka v Kongu a lhostejnost světa.
Byly to ženy z Konga, které teď povstávají.
Byla to má matka, která odešla přesně ve chvíli, kdy jsem se rodila.
Bylo to zjištění, že jsem stála na prahu smrti, stejně jako Země, naše matka, se jen stěží udržuje v chodu, stejně jako 75 % světové populace, které jen tak tak přežívá, stějně jako existuje způsob, jakým lze přežít.
Zjistila jsem, že to je propojené s pozorností a materiálními zdroji, které si zaslouží každý.
Byli to přátelé, kteří jsou oporou, a milující sestra.
Byli to moudří doktoři a rozvinutá medicína a chirurgové, kteří vědí, co mají jejich ruce dělat.
Byly to nedostatečně placené a doopravdy milující řádové sestry.
Byli to léčitelé a vonné oleje.
Byli to lidé, kteří objevili zaříkávání a rituály.
Bylo to mít vidinu budoucnosti a něco, za co je třeba bojovat, protože vím, že tento boj není jen můj.
Byly to miliony modliteb.
Byly to tisíce zvolání haleluja a miliony óm.
Byla to spousta vzteku, choromyslný humor, hodně pozornosti, rozhořčení.
Byla to energie, láska a radost.
Byly to tyto všechny věci.
Byly to tyto všechny věci.
Byly to tohle všechno, ve vodě, na světě, v mém těle.
(potlesk)
Přál bych si, abychom se dnes zamysleli nad úpadkem mužů.
Muži nezvládají školu, společensky vyhořují s dívkami a sexuálně se ženami.
Jinak se nezdá, že by byl nějaký další problém.
Takže, co nám říkají údaje?
Údaje ohledně nedostudování jsou neuvěřitelné.
U chlapců je o 30 procent pravděpodobnější než u děvčat, že nedokončí školu.
V Kanadě je poměr nedokončení pět chlapců na tři dívky.
Dívky v současnosti překonávají chlapce na všech úrovních, od základní školy až po univerzitu.
Je desetiprocentní rozdíl v úspěšném získání bakalářského nebo jiného titulu, kde chlapci jsou daleko za dívkami.
Dvě třetiny studentů ve zvláštních školách jsou chlapci.
A jak všichni víte, u chlapců je pětkrát vyšší pravděpodobnost, že u nich bude diagnostikována porucha pozornosti - a z toho důvodu je dopujeme Ritalinem.
Jaký je důkaz pro společenské zhoršení?
Zaprvé to je strach z intimity.
Intimita znamená fyzické či citové spojení s někým jiným - obzvláště s někým opačného pohlaví, který vydává dvojznačné, protichůdné, fosforeskující signály.
(Smích) A každý rok probíhá výzkum o nesmělosti studentů vysokých škol.
A můžeme si všimnout stálého nárůstu nesmělosti mezi muži.
Jsou to dva druhy.
Je to společenská nešikovnost.
Bývalá nesmělost byl strach z odmítnutí.
Je to společenská neobratnost, jako byste byl cizinec na jiné půdě.
Nevědí, co říkat, nevědí, co mají dělat, zejména, když jsou sami s osobou opačného pohlaví.
Neznají řeč osobního kontaktu, neverbální a verbální soubor pravidel, které zajišťují, abyste mohli příjemně mluvit s někým jiným, poslouchat někoho jiného.
Zrovna teď rozvíjím něco, čemu říkám syndrom sociální intenzity, kterým se snažím zdůvodnit, proč muži opravdu preferují mužská pouta, spíše než přátelství s děvčaty.
Ukazuje se, že od nejranějšího dětství chlapci a poté muži preferují chlapskou společnost -- fyzickou společnost.
Je to dokonce kortikální vzrušení, které můžeme spatřit, protože chlapi jsou společně v týmech, v klubech, v ganzích, v bratrstvech, zejména v armádě a poté i v hospodách.
A toto vrcholí v neděli při Super Bowlu, kdy muži budou raději v baru s cizími lidmi sledovat nabaleného Aarona Rodgerse z the Green Bay Packers, než Jennifer Lopez úplně nahou ve své ložnici.
Problém je, že v současnosti dávají přednost nepřítomnému internetovému světu, než-li spontánní interakci ve společenských vztazích.
Jaké jsou příčiny? No, je to neúmyslný následek.
Myslím, že je to přílišné používání internetu obecně, nepřiměřené hraní videoher, nadměrný přístup k pornografii.
Problém je, že to jsou závislosti na vzrušení.
U drogové závislosti chcete jednoduše více.
U závislosti na vzrušení chcete rozdílné.
U drog chcete více toho stejného -- jiného.
Takže potřebujete nové podněty, aby vzrušení vydrželo.
A problém je, že to průmysl podporuje.
Jane McGonigal nám minulý rok řekla, že ve věku, kdy je chlapcům 21, tak stráví 10,000 hodin hraním videoher, většinu toho osamoceně.
Jak si jistě pamatujete, Cindy Gallop nám řekla, že muži neznají rozdíl mezi milováním a děláním porna.
Průměrný chlapec v současnosti shlédne 50 porno videí za týden.
A existují samozřejmě tací, kteří jich shlédnou stovku.
(Smích) Porno průmysl je nejrychleji rostoucí průmysl v Americe -- 15 miliard ročně.
Na 400 natočených filmů v Hollywoodu připadá dnes 11,000 natočených porno videí.
Takže účinek, velice rychle, je to nový druh vzrušení.
Mozky chlapců jsou digitálně přenastaveny v naprosto novém směru, pro změnu, nové podněty, nabuzení a neustálé vzrušení.
To znamená, že jsou absolutně mimo soulad s tradičními hodnotami, což jsou analogické. neměnné, interaktivně pasivní.
Jsou také absolutně mimo soulad v romantických vztazích, které se budují postupně a nepatrně.
Takže, jaké je řešení? To není moje práce.
Já jsem tu, abych vás varoval. Je to vaše práce to napravit.
(Smích) (Potlesk) Ale kdo by se měl zajímat? Jediní lidé, kteří by se o to měli zajímat, jsou rodiče chlapců a děvčat, pedagogové, hráči, tvůrci filmů a ženy, které by si přály opravdového muže, se kterým si můžou popovídat, který umí tancovat, který se umí pomalu milovat a přispět k evolučním nátlakům, aby se náš druh udržel nad banánovými slimáky.
Tím nechci urazit majitele banánových slimáků.
Děkuji vám. (Potlesk)
Změna klimatu je vždy silné téma a stává se ještě silnějším, protože chápeme, že musíme dělat více, než děláme.
Skutečně chápeme, že ti z nás, kteří žijí v rozvinutém světě, se musí opravdu nutit k eliminaci našich emisí.
Není to, jemně řečeno, na pořadu dne.
A začíná to trochu tížit, když se podíváme na to, co se činí, a na závažnost problému, kterému čelíme.
A když před sebou máme ohromný problémy, hledáváme jednoduché odpovědi.
A já si myslím, že to je to, co jsme udělali se změnou klimatu.
Díváme se odkud emise přichází -- vynořují se z výfuků, komínů a tak dále, a my říkáme, fajn, ten problém je, že vychází z fosilních paliv, která spalujeme, tudíž odpovědí musí být nahrazení těchto fosilních paliv čistými zdroji energie.
A zatímco, samozřejmě, potřebujeme čistou energii, já bych vám ukázal, že je možné, že pohledem na změnu klimatu jako na generační problém čisté energie, se ve skutečnosti stavíme do takové pozice, abychom ho nevyřešili.
A důvodem proč, je to, že žijeme na planetě, jež se prudce urbanizuje.
To by pro nikoho z nás neměla být novinka.
Nicméně, někdy je těžké si vzpomenout na rozměr této urbanizace.
Do půlstoletí nás bude osm miliard -- možná více -- lidí žijících ve městech nebo den cesty od nějakého.
Budeme nesmírně městským živočišným druhem.
Kvůli zabezpečení takového množství energie, aby vystačila pro osm miliard lidí žijících ve městech, která jsou taková jako města, ve kterých dnes žijeme my z globálního severu, bychom museli generovat absolutně ohromující množství energie.
Možná ani nejsme schopni vyrobit tolik čisté energie.
Takže pokud mluvíme vážně o zastavení změny klimatu na urbanizující se planetě, musíme se porozhlédnout po řešení někde jinde.
To řešení vlastně může být blíže, než si myslíme. Protože všechna ta města, jež stavíme, jsou příležitostmi.
Každé město z velké části určuje množství energie používáno jeho obyvateli.
Máme sklon přemýšlet o používání energie jako o rozhodnutích -- já se rozhodnu rozsvítit toto světlo -- ale doopravdy je enormní množství naší energetické potřeby předurčeno různými komunitami a městy, ve kterých žijeme.
Dnes vám neukáži příliš mnoho grafů, ale pokud se na okamžik mohu zaměřit na tento, vskutku nám říká hodně toho, co potřebujeme znát -- což je, docela jednoduše, že když se podíváte například na dopravu, hlavní skupinu klimatických emisí, je tu přímý vztah mezi tím, jak husté město je, a množstvím klimatických emisí, které jeho obyvatelé vypouští do vzduchu.
A tento vzájemný vztah, samozřejmě, je takový, že hustší místa mají sklon mít nižší emise -- na což není zas tak těžké přijít, když se nad tím zamyslíte.
V podstatě, nahradíme v našich životech přístup k věcem, jež chceme.
Jdeme tam ven a naskočíme do našich aut a vozíme se z místa na místo.
A v zásadě používáme pohyb, abychom získali přístup, který potřebujeme.
Ale když žijeme v hustší komunitě, najednou, co nalezneme, samozřejmě, je, že věci, které potřebujeme, jsou poblíž.
A jelikož dlouhodobě nejudržitelnější cesta je ta, kterou nemusíme vykonat, najednou se naše životy stanou více udržitelnými.
A je samozřejmě možné zvýšit hustotu komunit kolem nás.
Někde toto dělají v nových eko čtvrtích, budujíc celá nová udržitelná sousedství, což je příjemná práce, když ji dokážete získat. Ale většinu času ve skutečnosti mluvíme o přetváření městské zástavby, kterou již máme.
Takže mluvíme o věcech, jako je vývoj materiálů: opravdu vychytralé malé změny tam, kde máme budovy, kde budujeme.
Městské dovybavování: vytváření různých druhů prostorů a využití míst, která tam již jsou.
Stále více si uvědomujeme, že nepotřebujeme zhustit celé město.
To, co potřebujeme místo toho, je průměrná hustota, která se zvedne k úrovni, kdy nemusíme tolik jezdit autem a tak dále.
A toho může být dosaženo zvyšováním hustoty ve velmi specifických místech velkého celku.
Můžete si to představit jako stanové podpěry, které vlastně zvednou hustotu celého města.
A nalézáme to, když to děláme, vskutku můžeme mít pár míst, která jsou opravdu hyper-hustá, uvnitř širokého uspořádání míst, která jsou možná méně komfortní a dosahují stejných výsledků.
Nyní můžeme zjistit, že tu jsou místa, která jsou opravdu, opravdu hustá, a přesto závisí na svých autech, ale reality je taková, že obecně to, co vidíme, když dáme k sobě spoustu lidí za správných podmínek, je efekt prahu, kde lidé jednoduše přestanou tolik jezdit a stále více a více lidí, pokud jsou obklopeni místy, která jim dávají cítit se jako doma, se vzdá svých aut.
A to je obrovská, obrovský úspora energie. Protože to, co vychází z našich výfuků, je ve skutečnosti právě začátek příběhu s klimatickými emisemi z aut.
Máme výrobu auta, likvidaci auta, všechno to parkování a dálnice a tak dále.
Když se toho všeho zbavíte, protože už je nikdo doopravdy nepotřebuje, zjistíte, že skutečně můžete snížit dopravní emise až o 90 procent.
A lidé to přijímají.
Všude na světě vidíme více a více lidí přijímajících tento pěší život.
Lidé říkají, že se posouváme od ideje domova snů k sousedství snů.
A když to překryjete s všudypřítomnými komunikacemi, které začínáme vidět, co naleznete, vskutku, je ještě větší přístup rozprostřen do okolí.
Část toho je dopravní přístup.
Toto je Mapnificent mapa, která mi ukazuje, v tomto případě, jak daleko se mohu dostat z mého domova za 30 minut pomocí hromadné dopravy.
Část je o chůzi. Ještě to není perfektní.
Toto jsou Google Walking Maps.
Zeptal jsem se, jak projít Ridgeway, a navedlo mě to přes Guernsey.
Řeklo mi to, že tato cesta možná postrádá chodníky nebo pěší stezky.
(Smích) Ale technologie se zlepšují a my opravdu začínáme jaksi "crowdsourcovat" tuto navigaci.
A jak jsme slyšeli dříve, samozřejmě, učíme se, jak umístit informaci na "hloupé" objekty.
Věci, které v sobě nemají žádné dráty, učíme se, jak je zahrnout do těchto systémů notace a navigace.
Část toho, co tímto nacházíme, je to, že co jsme si mysleli, že je hlavní smysl výroby a spotřeby, což je zisk hromady věcí, ve skutečnosti není, jak žijeme nejlépe v hustém prostředí.
Zjišťujeme, že to, co chceme, je přístup k množství věcí.
Můj oblíbený příklad je vrtačka. Kdo tady vlastní vrtačku, domácí vrtačku?
OK. Já také.
Průměrná vrtačka se použije někde mezi šesti a dvaceti minutami za svou celou životnost; záleží, koho se zeptáte.
A tak, co my děláme, je to, že si kupujeme tyhle vrtačky, které mají potenciální kapacitu tisíců hodin vrtání, a používáme je jednou nebo dvakrát, abychom udělali díru do zdi.
Naše města, řekl bych, jsou skladiště tohoto přebytku kapacity.
A zatímco bychom se mohli snažit a vymýšlet nové způsoby využití těchto kapacit -- jako je vaření nebo sochání z ledu nebo dokonce použití mafií -- co nejspíš zjistíme je, že ve skutečnosti proměna těchto produktů ve služby, ke kterým máme přístup, když potřebujeme, je mnohem chytřejší cesta.
A vlastně i prostor sám se mění ve službu.
Zjišťujeme, že lidé mohou sdílet stejné prostory, dělat věci s volným místem.
Budovy se stávají balíky služeb.
Takže máme nové návrhy, které nám pomáhají vzít mechanické věci, jež jsme používali na útratu energie -- jako ohřev, chlazení atd. -- a měnit je na věci, které se vyhýbají utrácení energie.
Takže prosvětlujeme naše budovy denním světlem.
Chladíme je větrem. Ohříváme je slunečním svitem.
Ve skutečnosti, když používáme všechny tyto věci, co jsme zjistili je, že v některých případech může spotřeba energie v budově klesnout až o 90 procent.
Což přináší další prahový efekt, který nazývám zahozením kotle. Je to docela jednoduché, když máte budovu, která nepotřebuje být vyhřívána kotlem, ušetříte balík peněz dopředu.
Tyhle věci jsou vlastně levnější na výstavbu než jejich alternativy.
Když se teď podíváme na schopnost snížit naši spotřebu, dopravu, energii v budovách, všechno to je skvělé, ale stále to nechává něco za sebou.
A pokud chceme opravdu, skutečně udržitelná města, musíme se zamyslet trochu jinak.
Tohle je jedna možnost.
Toto je Vancouverská propaganda o tom, jak je jejich město zelené.
A spousta lidí si rozhodně vzala k srdci tuto myšlenku, že udržitelné město je pokryto zelení.
Takže máme takovéto vize.
Máme vize, jako je tato. Vize jako tahle.
Jistě jsou to dobré projekty, ale něco základního jim po pravdě ušlo, totiž není to o těch listech nahoře, je to o systémech vespod.
Zachycují například dešťovou vodu, abychom snížili útratu vody?
Voda je intensivní energie.
Začleňují třeba zelenou infrastrukturu, tak abychom posbírali dešťovou vodu a vodu, která vyhází z našich domů, a vyčistili ji a filtrovali a vypěstovali městské pouliční stromy?
Spojují nás zpět s ekosystémy kolem nás tím, že nás například spojí s řekami a počítají s obnovením?
Berou v úvahu opylení, pylové stezky, po nichž se včely a motýli mohou vrátit do našich měst?
Berou vůbec odpadní hmotu, kterou máme z jídla a vlákniny a tak dále, a mění ji zpět na zeminu a odebírají uhlík -- berou uhlík ze vzduchu v procesu používání našich měst?
Řeknu vám, že všechny tyto věci jsou nejen možné, dějí se právě teď, a je to zatraceně dobrá věc.
Protože právě teď naše ekonomika vcelku operuje tak, jak řekl Paul Hawken: "tím, že krade budoucnost a prodává ji v přítomnosti a nazývají ji HDP."
A pokud budeme mít dalších osm miliard nebo sedm miliard nebo dokonce šest miliard lidí, žijících na planetě, kde města kradou budoucnost, přijdeme o budoucnost velmi rychle.
Ale pokud se zamyslíme jinak, myslím si, že vskutku můžeme mít města, která jsou nejen na nulových emisích, ale mají stejně tak i neomezené možnosti.
Mnohokrát vám děkuji.
(Aplaus)
Kam až mi paměť sahá jsem měla hluboký vztah ke zvířatům a k oceánu.
A když jsem byla takhle malá, zbožňovala jsem Delfína Ploutváka.
A když jsem se poprvé dozvěděla o ohrožených druzích, opravdu mě zarmoutilo, když jsem si uvědomila, že každý den jsou zvířata likvidována a navždy mizí z naší planety.
Chtěla jsem tedy nějak pomoci; ale vždy jsem si kladla otázku: Kolik toho tak zmůže jeden člověk usilující o změnu?
Trvalo to sice 30 let, ale nakonec jsem se dočkala odpovědi na tuto otázku.
Když tyto srdcervoucí záběry ropou pokrytých ptáků začaly nakonec loni přicházet z Mexického zálivu během strašného úniku ropy z vrtu společnosti British Petroleum, německá přírodovědkyně jménem Silvia Gausová se nechala v médiích slyšet, že "bychom všechny ropou znečištěné ptáky měli prostě humánně usmrtit protože podle vědeckých studií méně než jedno procento zasažených ptáků po vypuštění přežije."
S tímto názorem naprosto nesouhlasím.
Kromě toho se domnívám, že každý ropou znečištěný živočich si zaslouží šanci přežít.
A nyní bych vám ráda řekla, proč jsem o tom tak hluboce přesvědčena.
23. června roku 2000 se loď jménem Treasure (Poklad) potopila u pobřezí Kapského města v Jižní Africe, což vedlo k úniku 1300 tun paliva, které znečistilo domov téměr poloviny celosvětové populace tučnáků brýlových.
Tak tedy, loď se potopila mezi ostrovem Robben na jihu a ostrovem Dassen na severu. Oba tyto ostrovy patří mezi hlavní hnízdiště těchto tučňáků.
Bylo to přesně šest let a tři dny poté, co se dne 20. června roku 1994 potopila loď jménem Apollo Sea u ostrova Dassen: uniklá ropa znečistila 10 000 tučňáků. Polovina uhynula.
Tak tedy, když se roku 2000 potopila loď Treasure, zrovna vrcholila ta nejlepší doba hnízdění, již vědci kdy zaznamenali u tučňáka brýlového jenž byl tehdy veden jako ohrožený druh.
Netrvalo dlouho a na 20 tisíc tučnáků pokryla tato jedovatá ropa.
Místní záchranné středisko pro mořské ptáky - SANCCOB - okamžitě zahájilo masivní záchrannou akci; a ta se zanedlouho rozrostla na největší akci na záchranu živočichů v dějinách.
Tou dobou jsem pracovala kousek odsud, v New England Aquarium,
jako akvaristka věnující se tučňákům.
Včera tomu bylo právě 11 let, co v oddělení tučňáků zazvonil telefon.
Ten hovor navždy změnil můj život.
Volala Estelle van der Meerová ze SANCCOBu. "Přijdťe nám pomoci," říkala,
"Máme tu tisíce tučňáků znečištěných ropou a tisíce ochotných, ale zcela nezkušených dobrovolníků.
Potřebují školení a dohled od odborníků na tučnáky."
Takže dva dny nato jsem seděla v letadle do Kapského města s týmem odborníků na tučňáky.
To, co se dělo v této budově bylo zdrcující a bizarní.
Popravdě řečeno, mnozí to přirovnávali k válečné zóně.
Minulý týden se mě zeptala jedna desetiletá dívka, "Jaké to bylo, když jste poprvé vešla do té budovy a spatřila tolik tučňáků znečištěných ropou?"
A stalo se následující:
ihned jsem byla přenesena zpátky do oné chvíle.
Tučnáci jsou velmi upovídaní ptáci a dělávají opravdu velký rámus. A tak jsem očekávala, že až do té budovy vstoupím, uvítá mě nesouzvučná směsice bečení, hýkání a škřehotání,
avšak místo toho, když jsme vkročili těmi dveřmi a dostali se dovnitř budovy, bylo tam mrtvolné ticho.
Bylo tedy zcela jasné, že tito ptáci trpí stresem, traumatem a nemocemi.
Dalším velkým překvapením bylo samotné množství dobrovolníků.
Až 1000 lidí denně se hlásilo na záchranném středisku,
a nakonec se během celé záchranné akce dostavilo více než 12 a půl tisíce dobrovolníků, kteří z celého světa přicestovali do Kapského města, aby tyto ptáky pomohli zachránit.
A to úžasné na tom je, že ani jeden z nich tam nemusel být -
a přece tam byli.
Takže mě a těch pár dalších odborníků tato mimořádná odezva dobrovolníků ve prospěch zvířat v nouzi naplnila hlubokým dojetím a úctou.
První den po příjezdu jsme já a další zaměstnanec akvária dostali na starost místnost 2.
V té místnosti bylo více než 4000 znečištěných tučňáků.
Mějte na paměti, že tři dny předtím jsme pečovali o 60 tučňáků. Takže práce jsme měli až nad hlavu, a byli jsme tak trochu vyděšení - alespoň tedy já.
Nebyla jsem si sama za sebe jistá, zda budu stačit na úkol tak mamutích rozměrů.
A ani my všichni jako tým jsme vlastně nevěděli, jestli to zvládneme.
Všichni jsme totiž věděli, že před pouhými šesti lety bylo zachráněných znečištěných tučňáků o polovinu méně - a pouze polovina z nich přežila.
Zdalipak tedy bude v lidských silách zachránit takové množství ropou znečištěných tučňáků?
Prostě jsme to nevěděli. Co nám ale dodávalo naděje
byli tito neuvěřitelně obětaví a srdnatí dobrovolníci -- tři z nich zde vidíte, jak nuceně krmí tučňáky.
Asi vám neušlo, že používají velmi silné rukavice.
O tučňácích brýlových byste měli vědět toto: disponují zobáky ostrými jako břitva.
Netrvalo tedy dlouho, a byli jsme od hlavy k patě pokryti takovýmito nepříjemnými ranami, jež nám zděšení tučnáci uštědřili.
Tak tedy, den po našem příjezdu se začala rýsovat další pohroma.
Ropná skvrna nyní postupovala na sever k ostrovu Dassen, a záchranáři klesali na mysli. Věděli totiž, že pokud skvrna ostrov zasáhne, nebude možné zachránit další znečištěné ptáky.
Z této situace neexistovalo žádné dobré východisko.
Posléze však jeden z výzkumníků vyrukoval se ztřeštěným návrhem.
Řekl: "No tak dobře, co takhle se pokusit shromáždit ty ptáky, u nichž je hrozba znečištění ropou největší -- nakonec jich shromáždili 20 tisíc -- přepravit je 500 mil podél pobřeží do Port Elizabeth v takovýchto otevřených kamionech, vypustit je tam do čistého moře a nechat je doplavat zpátky domů?"
(Smích) Na tři z těchto tučňáků -- Petera, Pamelu a Percyho -- připevnili satelitní vysílače. A výzkumníkům pak už nezbylo než držet jim palce a doufat, že až dorazí domů bude jejich ostrov od ropy vyčištěn. A bohudík, když dorazili,
vyčištěn už byl.
Byla to tedy riskantní sázka, ale vyplatila se.
A tím pádem už vědí, že mohou použít tuto strategii při dalších únicích ropy.
Takže při záchranách zvířat - stejně jako v životě - se učíme z každé předešlé zkušenosti: nejen ze svých úspěchů, ale i ze svých chyb.
A hlavním poučením ze záchranné akce po ztroskotání lodi Apollo Sea roku 1994 bylo to, že většina uhynulých tučňáků zemřela kvůli neúmyslnému použití špatně větraných přepravních beden a kamiónů -- prostě nebyli připraveni zvládnout tolik ropou znečištěných tučňáků najednou.
Takže během těch šesti let mezi oběma ropnými úniky zhotovili tisíce dobře větraných beden.
A díky tomu během záchranné akce po ztroskotání lodi Treasure uhynulo při přepravě pouze 160 tučňáků, nikoliv 5000 jako předtím.
To samo o sobě už bylo velkým úspěchem.
Při záchranné akci po potopení lodi Apollo Sea se účastníci také naučili, jak tučňáky vycvičit, aby si sami od sebe brali ryby z rukou - pomocí těchto cvičných beden.
Tento postup jsme znovu použili při záchranné akci po ztroskotání lodi Treasure.
Ale během výcviku tučňáků jsme si všimli něčeho zajímavého:
tučňáci, kteří jako první přešli na dobrovolné krmení byli ti s šest let starým kovovým kroužkem na křídle, připevněným po úniku ropy z lodi Apollo Sea.
Takže také tučňáci se učí z předešlých zkušeností.
Tak tedy, každého tučňáka jsme museli pečlivě vyčistit od ropy. Dvěma lidem trvalo nejméně hodinu,
než vyčistili jediného tučňáka.
Když čistíte tučňáka, musíte jej nejdříve postříkat odmašťovadlem.
A to mě přivádí k mému nejoblíbenějšímu příběhu ze záchranné akce po úniku ropy z lodi Treasure.
Asi rok před touto ropnou havárií jeden sedmnáctiletý student vynalezl odmašťovadlo.
V SANCCOBu se už nějakou dobu s velkým úspěchem používalo, a tak ho začali používat i po ztroskotání lodi Treasure.
Ale během záchranné akce jim došlo.
Zděšená Estelle ze SANCCOBu zavolala onomu studentovi a prosila ho, aby ho vyrobil více.
Uháněl tedy do laboratoře a vyrobil ho tolik, aby to stačilo na vyčištění zbývajících ptáků.
No a já si myslím, že je opravdu úžasné, že teenager vynalezl produkt, který pomohl zachránit život tisícům živočichů.
Co se tedy stalo s těmi 20 tisíci znečištěných tučňáků?
A měla Silvia Gausová pravdu? Mělo by být běžnou praxí
humánně usmrcovat všechny ropou znečištěné ptáky, protože většina z nich stejně uhyne?
Tak tedy, většího omylu se nemohla dopustit.
Po půl milionu hodin, které dobrovolníci strávili úmornou dřinou, přes 90 procent ošetřených tučňáků bylo úspěšně vypuštěno zpět do přírody.
Z následných studií také víme, že žili stejně dlouho jako tučňáci, kteří ropou nikdy zasaženi nebyli, a že byli téměř stejně úspěšní ve výchově mláďat.
A to není vše: okolo 3000 mláďat tučňáků bylo zachráněno a vychováno lidmi.
A zde opět víme díky dlouhodobému pozorování, že mláďata vychovaná lidmi se dožívají dospělosti a pohlavní zralosti ve větších počtech než mláďata vychovaná rodiči. Tak tedy, vyzbrojen těmito vědomostmi,
SANCCOB spustil projekt na pomoc mláďatům. Rok co rok zachraňují a vychovávají odložená mláďata a pyšní se velmi působivou osmdesátiprocentní úspěšností.
A to je něco zásadního, jelikož před rokem byl tučňák brýlový prohlášen za ohrožený druh.
Hrozí, že vyhyne do 10 let, pokud nyní něco neuděláme na jeho záchranu.
Co mi tedy dala tato hektická a nezapomenutelná zkušenost?
Já osobně jsem se o sobě dozvěděla, že toho zvládnu daleko více, než se mi kdy zdálo možné.
Také jsem si uvědomila, že i jeden člověk je s to vykonat něco nesmírně významného.
Jen se podívejme na onoho sedmnáctiletého mladíka.
A když se dáme dohromady a táhneme za jeden provaz, můžeme dokázat neobyčejné věci.
A vskutku, být součástí něčeho, co vás tolik přesahuje, je tou nejvděčnější zkušeností, kterou kdy může získat.
Než skončím, ráda bych vás postavila před jednu závěrečnou myšlenku a před jakousi výzvu.
Mým posláním jako "Penguin Lady" ("Paní přes tučňáky") je osvěta a obstarávání financí na záchranu tučňáků,
proč by ale měli tučňáci zajímat kohokoliv z vás?
Nuže, zajímat by vás měli, protože jsou indikačním druhem.
Jednoduše řečeno, hynou-li tučnáci, znamená to, že hyne i život v našich oceánech.
a nakonec to zasáhne i nás, protože, jak říká Sylvia Earleová, "Oceány jsou systémem udržujícím nás při životě."
Dvěma největšími hrozbami pro tučňáky jsou dnes nadměrný rybolov a globální oteplování. A s těmito dvěma věcmi
opravdu může každý z nás něco udělat.
A přispěje-li každý z nás svou troškou do mlýna, pak společně můžeme stav věcí zlepšit, a můžeme pomoci zabránit tomu, aby tučnáci vyhynuli.
Až dosud byli lidé vždy největší hrozbou pro tučnáky: nyní jsme jejich jedinou nadějí. Děkuji vám.
(Potlesk)
Zajímal jsme se o to, co se dějě ve světě.
Nemohl jsme pochopit hladovění, ničení, zabíjení nevinných lidí.
Pochopit, jaký smysl mají tyhle věci, je opravdu obtížné.
Ve dvanácti letech jsem se stal hercem.
Byl jsem nejhorší ze třídy. Nikdy jsem nedokončil školu.
Řekli mi, že jsem dyslektik.
Vlastně jsem nějaké předměty absolvoval.
Dostal jsem čtyřku z keramiky, to bylo to jediné, co bylo k něčemu.
Zajímalo mě, kde se to všechno bere.
No, a jako herec jsem dělal všechno možné. Cítil jsem, že filmy na, kterých pracuji, uplně nepostihují celou stránku věci, že určitě jde dělat něco víc.
A v této době jsem přečetl knihu od Franka Barnabyho toho skvělého jaderného fyzika, tvrdí, že média mají odpovědnost, že všechny sektory společnosti mají odpovědnost usilovat o rozvoj a aby se věci pohly kupředu.
A to mě fascinovalo, protože já se potloukal s kamerou skoro celý život.
A tak jsem si řekl: "Možná bych mohl něco udělat."
Možná bych se mohl stát filmařem.
Možná bych mohl využít konstruktivně formu filmu a tím něco změnit.
Možná bych mohl alespoň něco malého změnit.
A začal jsem přemýšlet o míru a samozřejmě jsem byl velmi velmi pohnut těmito obrázky, snažil jsem se přijít na to, jaký to má smysl.
Mohl bych zkusit mluvit se starším a moudřejšími lidmi, kteří by mi řekli, jak si oni vysvětlují všechny ty věci, co se dějí?
Protože to bylo prostě hrozivé.
Ale uvědomil jsem si, když jsem se zabýval strukturou filmu jako herec, že různé zvukové úryvky samy o sobě nejsou k ničemu. že tu musí být hora, která lze zdolat, že tu musí být cesta, kterou se mohu vydat.
A když se vydám tou cestou, bez ohledu na to, zda uspěji či ne, na tom nebude vůbec záležet.
Důležité bude, že budu něco mít, pořád mě hlodala ta otázka: "Je lidstvo přirozeně zlé?"
Je ničení a zabíjení na světě nevyhnutelné?
Měl bych mít děti? Je to zodpovědné mít děti?
atd, atd. Takže jsem přemýšlel o míru a říkal jsem si, kde by mohl mír začít,
a pak mi došlo, že mír nikde nezačíná.
Není žádný bod, o který bychom se mohli opřít.
Neexistoval žádný globální den jednoty.
Žádný den mezikulturní spolupráce.
Žádný den, kdy by se lidstvo zblížilo, odhlédlo od těchto věcí a sdílelo to spolu, že jsem v tom všichni spolu, a že když se sjednotíme a budeme spolupracovat napříč kulturami, že to by moh být klíč k přežití lidstva.
To by mohlo posunout stupeň našeho uvědomění o těchto základních problémech, jimž lidstvo čelí... kdybychom to zajistili aspoň na jeden den.
Neměli jsme žádné peníze.
Bydlel jsem se svojí mámou.
A psali jsem dopisy na všechny strany.
Rychle přijdete na to, co je třeba, abyste tomu porozuměli.
Jak zařídíte, aby hlava každého státu na světě hlasovala pro první den příměří bez násilí? 21. září?
Chtěl jsem, aby to bylo 21. září, protože to bylo oblíbené číslo mého dědečka.
byl válečným zajatcem.
Viděl vybuchnout bombu v Nagasaki.
Zemřel na otravu krve. Zemřel, když mi bylo 11.
Takže byl mým hrdinou.
A důvodem proč to datum bylo vybráno na 21: 700 mužů odešlo a vrátilo se jen 23. dva zemřeli na lodi a 21 padlo k zemi.
A proti jsme chtěli, aby tím datem bylo 21. září.
Takže jsme se vydali na tuto cestu a začali jsme v roce 1999.
Psali jsme hlavám států, jejich velvyslancům, laureátům Nobelovy ceny, nevládním organizacím, církvím, všemožným organizacím - doslova každému.
A brzy začaly přicházet první odpovědi.
A začali jsme pracovat na tomto projektu.
Pamatuji si na první dopis.
Jeden z prvních dopisů byl od Dalajlámy.
Neměli jsme žádné peníze, hráli jsme na kytaru, abychom měli peníze na známky na všechny ty dopisy, které jsme rozesílali.
Od Dalajlámy přišel dopis, kde stálo: "To je úžasný nápad. Přijeď mě navštívit.
Chtěl bych si s tebou promluvit o prvním dni míru na světě."
Neměli jsme peníze na letenku.
Zavolal jsem Siru Bobu Aylingovi, který byl v té době šéfem British Airwaves, a řekl: "Kámo, máme tohle pozvání
Mohl byste nám dát letenku? Protože ho jedeme navštívit".
A tak jsme ho jeli navštívit a bylo to úžasné.
A pak se ozval Dr. Oscar Arias.
A dovolte mi prosím vrátit se na ten slide, protože, když jsme začali v roce 1999 realizovat naši myšlenku, tedy vytvořit první den příměří bez násilí, pozvali jsme tisíce lidí.
Dobře, ne tisíce, ale stovky, hodně lidí, všechny novináře, protože jsme se snažili vytvořit první Světový den míru, den míru.
Pozvali jsme všechny, a z novinářů nepřišel nikdo.
Bylo tam 114 lidí - většinou přátelé a rodina.
A takhle to celé začalo.
Ale nevadilo to, protože jsme to všechno dokumentovali a to bylo důležité.
Pro mě to spíš bylo celé o procesu,
ne o konečném výsledku.
A to je to krásné na kameře.
Říkalo se, že pero je mocnější než meč. A já si myslím, že kamera určitě je.
A tady zrovna v tom momentu, kdy to bylo tak krásné a posilující.
No, prostě jsme to celé rozjeli.
A vidíte lidi jako Mary Robinson, se kterou jsme se setkal v Ženevě.
Nechal jsem si ostříhat vlasy, vidíte, že na fotkách jsou střídavě krátké a dlouhé. protože kdykoliv jsem se měl setkat s Kofi Annanem. bál jsem se, aby mě nepovažoval za hipíka, takže jsem se nechal ostříhat. No a o to šlo.
(Smích) Teď už se o tím nezbývám.
Takže Mary Robinson mi řekla: "To je myšlenka, na kterou přišel čas.
Tohle musí být realizováno." Kofi Annan řekl: "To pomůže našim nasazeným jednotkám."
Salimem Ahmedem Salimem řekl za Organizaci africké jednoty: "Musím zapojit africké země."
Dr. Oscar Arias, laureát Nobelovy ceny, současný prezident Kostariky řekl: "Udělám, co bude v mých silách."
Setkal jsem se s Amrem Mousau z Ligy arabských států
s Mandelou na mírových vyjdnáváních v Aruši, a tak dále, a tak dále.. zatímco jsme pracoval na tom, abych dokázal, že tento nápad bude mít smysl.
Naslouchali jsme lidem. Všude jsme všechno dokumentovali.
V posledních dvanácti letech jsme navštívil 76 zemí.
A kamkoliv jsem jel, všude jsem hovořil s ženami a dětmi.
Natočil jsem 44 000 mladých lidí.
Natočil jsem 900 hodin jejich myšlenek.
Vím moc dobře, jak se mladí lidé cítí, když s nimi mluvíte o tomto nápadu. Když mají nějakou startovní čáru pro jejich vlastní počiny za více míru ve světě, skrze poezii, umění, jejich literaturu, hudbu, sport, cokoliv, co vymyslí.
Naslouchali jsme všem.
Bylo to úžasné pracovat s OSN
a s neziskovými organizacemi na tomto projektu.
Cítil jsem, že prezentuji tento projekt ve jménu celé globální komunity snažit se vytvořit tento den.
A jak se projekt rozrůstal a stával se propracovanějším byla větší šance, že ho opravdu realizujeme.
A takhle to probíhalo, když jsem byl ještě vlastně na začátku, když jsem si říkal, je jedno co se stane, vlastně to nevadí.
Nevadilo by, kdybych nevytvořil den míru.
Šlo o to, že kdybych se snažil a nevyšlo to, mohl bych poukázat na to, že v globální komunitě není vůle sjednotit se... dokud jsem nebyl v Somálsku a nevzal do náruče tuhle holčičku.
Tahle holčička, které vzali asi 4 cm nohy bez jakékoliv dezinfekce, a tenhle chlapec, který byl dětským vojákem, který mi vyprávěl, jak zabíjel lidi, když mu bylo 12... Tyhle věci mě přiměly uvědomit si, že tohle nebyl jen film, který by šlo přerušit.
A v této chvíli se mi něco přihodilo něco mě nakoplo: "Budu dokumentovat.
Jestli je tohle jediný film, který natočím, budu dokumentovat, dokud se to nestane realitou"
Protože tohle musíme zastavit, musíme něco udělat, kde se spojíme oddělit všechnu politiku a náboženství. To pro mě, jako mladého člověka bylo poněkud matoucí.
Nevím, jak se účastnit těchto procesů.
A 7. září jsem byl pozván do New Yorku.
Vláda Kostariky a britská vláda svolaly Valné shromáždění Spojených národů, s 54 sponzory s myšlenkou prvního Dne příměří bez násilí. každoročně 21. září a bylo to jednomyslně přijato hlavami států celého světa.
(Potlesk) Ale za tím vším stojí stovky jednotlivců, které to umožnili realizovat.
A já jim všem teď děkuji.
Byl to úžasný moment.
Stál jsem na balkóně ve Valném shromáždění a díval se na to, jak se to celé stává skutečností.
Jak už jsem řekl, když jsme začali, byli jsme v divadle Globe a nebyl tam nikdo z novinářů.
A teď jsem si říkal říkal: "Tak tahle zpráva se dostane do médií."
A celé jsme to začali institucionalizovat.
Kofi Annan mě pozval ráno 11. září na tiskovou konferenci.
Bylo 8 ráno, když jsem tam stál.
Čekal jsem na něj, až dorazí, věděl jsem, že je na cestě.
A samozřejmě nepřišel. Ta tisková konference nikdy neproběhla.
Nikdo světu neřekl, že existuje den globálního příměří.
Byla to samozřejmě tragická chvíle pro tisíce lidí, které ztratili své životy po celém světě.
Nikdy k tomu nedošlo.
A já si vzpomínám, že jsem si řekl: "To je přesně to, proč musíme pracovat ještě víc.
Musíme tenhle den zrealizovat.
Byl vytvořen, nikdo o tom neví,
ale musíme v tom pokračovat. Musíme to šířit mezi lidmi a musíme dokázat, že to může fungovat."
A z New Yorku jsem odjel vyděšený, ale ve skutečnosti silnější.
cítil jsem se inspirovaný těmi možnostmi, že kdyby to vyšlo, nemuseli bychom se dívat na tyto fotografie.
Pamatuji si, jak jsem film vydal a jezdil ho promítat cynikům.
Promítal jsem film, a pamatuji si, jak jem byl v Izraeli a byl jsem popotahován nějakými týpky, kteří říkali že je to jen jeden den míru, že to nic neznamená.
"Nebude to fungovat, nezastavíš boje v Afghánistánu, Taliban nebude poslouchat, atd, atd..
Je to jen symbolismus."
A co bylo ještě horší, než to co se stalo, protože to nemohlo nefungovat.
Přednášel jsem v Somálsku, Burundi, Gaze, na Západním břehu, Indii, Srí Lance, Kongu, všudemožne, a říkali mi: "Když to dokážeš, mohli bychom tam dopravit pomoc, proočkovat děti."
Děti jsou schopny řídit své projekty.
Mohou se spojit. Kdyby to lidé zastavili, životy by byly zachráněny."
To mi říkali.
A říkali mi to lidé, kteří opravdu rozuměli tomu, o co v kterém konfliktu jde.
Tak jsem se opět vrátil do Spojených národů.
Rozhodl jsem se, že budu točit dál a natočím další film
A několik dalších let jsme se snažil v OSN najít podporu.
Pohybovali jsme se v chodbách systému OSN vlády, neziskové organizace, snažili jsem se zoufale někoho najít, kdo by vystoupil a snažil se to prosadit, umožnil nám, abychom to mohli realizovat.
A po spoustě a spoustě schůzek, Jsem potěšen, tento muž, Ahmad Fawzi, jeden z mých hrdinů a mentorů, dosáhl, že se do projektu zapojil UNICEF.
A UNICEF řekl, "OK, zkusíme to"
A UNAMA (Asistenční mise OSN v Afghánistánu) se zapojila v Afghánistánu.
Byl to historický okamžik. Mohlo by to fungovat v Afghánistánu s pomocí UNAMA a Světové zdravotnické organizace a občanské společnosti atd.
atd. atd? A já to všechno natáčel a říkal si: To ej ono. To je ta možnost, která by mohla fungovat.
Ale i když to nebude fungovat, alespoň se nám otevřou dveře a je tu šance."
A vrátil jsem se do Londýna, a měl jsem schůzku s tímhle chlápkem, Judem Lawem.
Setkal jsme se sním, protože je herec a já jsem herec. Měl jsem k němu určité pouto, protože jsme potřebovali získat pozornost tisku, potřebovali jsme je tím nalákat, potřebovali jsme, aby se zapojila média.
Protože, když to trochu nafoukneme, možná se budou lidé zajímat a bude toho víc. Když se dostaneme do určitých sfér, možná to bude zajímat více lidí.
A možná nám to pomůže i finančně, v té době jsme na tom s financemi byli dost obtížně.
Nebudu to rozebírat.
No a Jude řekl: "OK, udělám pro tebe nějaká prohlášení."
Když jsem točil tyto výstupy, řekl mi: "A kam se chystáš teď?"
A já řekl: "Jedu do Afghánistánu."
A on: "Opravdu?" A já v jeho očích zahlédl zájem.
Tak jsem mu řekl: "Nechceš jet se mnou?
Bylo by opravdu zajímavé, kdyby si jel s námi.
Pomohlo by to a přivedlo pozornost.
A tu bychom mohli využít k dalšímu postupu a vůbec všechno kolem toho."
Myslím si, že úspěch má mnoho pilířů.
Jeden je, že musíte mít skvělý nápad.
Dalším je, že máte podporu a že máte finance, a musíte být schopni přitáhnout zájem.
A já nikdy nedokázal přitáhnout zájem bez ohledu na to, co se mi povedlo dosáhnout.
Takže tihle lidé byli naprosto nezbytní.
No a on řekl, že ano, a byli jsme v Afghánistánu.
Bylo opravdu užásné, že když jsme tam přijeli, mluvil jsme s různými lidmi a říkali mi: "Musíš tu zapojit všechny.
Nemůžeš jen čekat, že to bude fungovat. Musíš vyjet do terénu pracovat na tom."
A vyjelli jsme, cestovali jsme po zemi a mluvili jseme se stařešiny, s doktory, se sestrami, pořádali jsme tiskové konference, setkávali se s vojáky, setkali jsme se s ISAF, s NATO, s britskou vládou.
No v podstatě jsme se setkali s úplně každým.. ve školách a mimo školy s ministry školství, během těchto konferencí. A ty tiskovky byly narvané novináři, najednou tam byli všichni.
Byl zájem o náš projekt.
Tahle úžasná žena, Fatima Magalani nám velmi pomohla s prosazením projektu, byla mluvčí organizace odporu proti Rusům.
A její afghánská síť byla naprosto všude.
A její zapojení do šíření naší myšlenky bylo opravdu nenahraditelné.
No a paka jsme se vrátili domů, v podstatě jsme to dokázali.
Teď zbývalo jen čekat, co se stane.
Vrátil jsme se domů, a pamatuju si, že jeden z členů týmu mi donesl dopis od Talibanu.
No a v tom dopise v zásadě stálo: "Tento den budeme pozorovat.
Tento den budeme pozorovat.
Vidíme to jako příležitost.
Nebudeme zasahovat. Nechystáme se zasahovat."
A to znamenalo, že humanitární pracovníci nebudou uneseni či zabiti.
A najednou jsem si uvědomil, v téhle chvíli jsem věděl, že to je příležitost.
A o několi dní později bylo 1,6 milińu dětí očkováno proti dětské obrně a to bylo umužněno tím, že všichni zastavili boje.
(Potlesk) A podobně jako ve Valném shromáždění to bylo úžasná, úžasná chvíle.
No a vzali jsme film a sestříhali ho, protože jsme se museli vrátit.
Přeložili jsme ho do paštštiny a perštiny, do místních jazyků.
Vrátili jsme se do Afghánistánu, protože už uplynul skoro rok a my jsme chtěli podporu.
Ale především jsme se vrátili, chtěli jsme se vrátit, protože tihle lidé v Afghánistánu jsou hrdinové.
Byli to oni, kdo věřili v mír a v ty možnosti, které poskytuje atd, atd - a oni to proměnili ve skutečnost.
A chtěli jsme se vrátit, promítnout jim ten film a říci: "Podívejte se, to Vy jste to umožnili.
Moc Vám děkujeme." A předali jsme ten film.
promítali ho a bylo to úžasné.
A v tomto roce, v roce 2008 přišlo toto prohlášení od ISAF z Kábulu ze dne 17.září: "Generál Stanley McChrystal, vedoucí Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly v Afghánistánu, dnes oznámil, že ISAF nepovede útočné vojenské operace 21. září.
Oznámili, že zastaví boje.
A pak tu bylo tohle další prohlášení. které přišlo z Ministerstva Bezpečnosti, ve kterém bylo uvedeno, že v Afghánistánu, protože to fungovalo, pokleslo násilí o 70 %.
70% pokles násilí alespoň v tento den.
A to mě opravdu dostalo téměř více než cokoliv jiného.
A pamatuji se, že jsem uvázl v New Yorku, tentokrát kvůli té sopce. což tedy samozřejmě nebylo tak dramatické.
No a přemýšlel jsem o tom, co se dělo.
A pořád jsem se vracel k těm 70 %.
70% snížení násilí na místě, kde všichni tvrdili, že je to absolutně nemožné, že to nejde provést.
No a to mě přimělo k uvažování, že když můžeme dosáhnou 70 % v Afghánistánu, tak jistě můžeme dosáhnout snížení násilí o 70 % úplně všude.
Musíme usilovat o globální příměří.
Musíme využít tento den klidu zbraní a usilovat o globální klid zbraní usilovat o největší zaznamenané snížení násilností na domácí i mezinárodní úrovni.
To je přesně to, co musíme udělat.
A 21. září tohoto roku odstartujeme kampaň v O2 aréně [v Greenwich], abychom zahájili tento proces, abychom dosáhli největšího zaznamenaného snížení násilností.
A použijeme všechno možné tanec, sociální média návštěvy Facebooku, návštěvy webové stránky, podpisování petice.
A je v šesti oficiálních jazycích OSN.
A globálně se spojíme s vládami jak na národní tak mezivládní úrovni, s neziskovým sektorem, vzdělávacím sektorem, odbory, sportovními organizacemi.
A vidíte tady box vzdělávacího sektoru.
V současnosti máme kontakty ve 174 zemích usilujeme o to, aby se mladí lidé stali vedoucí silou za myšlenku globálního příměří.
A zvýší se počet zachráněných životů, tento koncept pomáhá.
Propojení s Olympiádou.. Setkal jsme se se Seme Coem. Řekl jsem: Londýn 2012 je o příměří.
o tom to koneckonců je."
Proč se všichni nedáme dohromady? Proč neuskutečníme příměří?
Proč nepodpořit dosud největší proces globálního příměří?
O tomto procesu natočíme nový film.
Využijeme sport a fotbal.
V den míru bude odehráno tisíce fotbalových zápasů. od slumů v Brazílii po jakékoliv jiné místo na světě.
A tím vším bychom chtěli inspirovat jedince k ejich vlastní akci.
No a musíme se o to pokusit.
Musíme spolupracovat.
A když tu před Vámi všemi stojím a před lidmi, kteří tuhle přednášku uvidí. Mám radost za všechny, které jsme potkal. že je tu šance, že se náš svět spojí, že vystoupíme všichni jako jeden že zvýšíme povědomí o těchto důležitých problémech, které řeší jednotlivci.
Setkal jsme se s Brahimim, velvyslancem Brahimim.
Považuji ho za jednoho z nejúžasnějších osobností, které se pohybují v mezinárodní politice - v Afghánistánu, v Iráku.
Je to úžasný člověk.
A při setkání s nám před několika týdny
jsem se ho zeptal: "Pane Brahimi, je to bláznivé usilovat o globální klid zbraní?
Je to možné? Je možné, že bychom to dokázali?"
Odpověděl: "Je to samozřejmě možné."
Zeptal jsem se: " A co byste dělal vy?
Kontaktoval byste vlády, lobboval a snažil se využít systému?"
Řekl: "Ne, mluvil bych s jednotlivci."
Celé je to o jednotlivcích.
Celé je to o mě a o Vás.
Celé je to o partnerstvích.
Je to o Vaší podpoře, je to o Vašich firmách.
Protože společně, tím že budeme spolupracovat, si skutečně myslím, že můžeme něco změnit.
A v publiku sedí úžasný muž, nevím kde je, který mi před několika dny řekl - když jsem si zkoušel tuto přednášku - řekl mi: "Přemýšlel jsme o tomto dni a představoval jsem si ho jako náměstí s 365 čtverci. a jeden z nich je bílý.
A to mě přivedlo představit si sklenici vody, která je průzračná.
Když kápnete jednu kapku jednu kapku něčeho do vody, změní se navždy.
Tím, že budeme spolupracovat, můžeme vytvořit mír na jeden den.
Díky TED, Díky.
(Potlesk) Děkuji Vám.
(Potlesk) Moc díky.
(Potlesk) Moc Vám děkuji, díky.
Planetární systémy mimo náš vlastní jsou jako vzdálená města, jejichž světla vidíme mihotat se, ale jejichž ulicemi nemůžeme kráčet.
Avšak zkoumáním těchto třpytících se světel můžeme pochopit, jak hvězdy a planety interagují, aby zformovaly své ekosystémy a vytvořily prostředí přístupná životu.
V tomto obrazu tokijského panoramatu jsem ukryla data z nejnovějšího "planety-lovícího" vesmírného teleskopu na trhu: mise Kepler.
Vidíte to?
Tady to máme.
Toto je pouze maličká část oblohy na kterou Kepler hledí, kde hledá planety měřením světla více než 150 000 hvězd, to vše najednou, každou půlhodinu, a velmi precizně.
A to, po čem pátráme, je drobné ztlumení světla, které je způsobeno planetou, procházející před jednou z těchto hvězd a bránící části hvězdného světla dostat se k nám.
Jen za něco přes dva roky operací jsme našli přes 1 200 potenciálních nových planetárních systémů okolo dalších hvězd.
Abych vám nastínila situaci, v předchozích dvou dekádách hledání jsme znali pouze kolem 400 planetárních systémů před Keplerem.
Když vidíme tato malá ztlumení světla, můžeme určit množství věcí.
Nejenže můžeme stanovit, že se tam nachází planeta, ale také jak je tato planeta velká a jak daleko je od své mateřské hvězdy.
Tato vzdálenost je velmi důležitá, protože nám říká, kolik světla celkově planeta přijímá.
A tato vzdálenost a znalost tohoto množství světla je důležitá, protože je to trochu, jako když vy nebo já sedíme u táboráku. Chcete být dost blízko ohni, aby jste byli v teple, ale ne tak blízko, že jste příliš zahřátí a popálíte se.
Nicméně, je toho více k zjištění o vaší mateřské hvězdě, než jen kolik světla celkem přijímáte.
A já vám povím proč.
Tohle je naše hvězda. Tohle je naše Slunce.
Je tu ukázáno ve viditelném světle.
To je to světlo, které můžete spatřit vlastníma lidskýma očima.
Všimnete si, že vypadá docela jako známý žlutý míč -- to Slunce, které my všichni kreslíme, když jsme děti.
Ale všimnete si ještě něčeho, a to toho, že tvář Slunce má pihy.
Tyto pihy se nazývají sluneční skvrny a jsou jednou ze známek slunečního magnetického pole.
Také způsobují, že se světlo z hvězdy mění.
A my toto můžeme změřit velmi, velmi přesně s Keplerem a sledovat jejich efekty.
Nicméně, jsou pouze špičkou ledovce.
Kdybychom měly UV nebo rentgenové oči, ve skutečnosti bychom viděli dynamické a dramatické efekty magnetické aktivity našeho Slunce -- podobná věc se děje stejně tak i na ostatních hvězdách.
Jen se zamyslete, i když je venku oblačno, podobné události se dějí na obloze nad vámi celou dobu.
Takže když chceme zjisti, zda-li je planeta obyvatelná, zda-li by mohla být přístupna životu, chceme vědět nejen kolik světle celkem přijímá a jak teplá je, ale chceme znát její kosmické počasí -- tuto vysoko-energetickou radiaci, UV a rentegenové paprsky, které jsou vytvořeny její hvězdou a které ji omývají v této koupeli vysoko-energetické radiace.
A tak se nestačí koukat na planety okolo ostatních hvězd stejným pohledem, jako pozorujeme planety naší vlastní sluneční soustavy.
Tady ukazuji Venuši, Zemi a Mars -- tři planety naší vlastní sluneční soustavy, které jsou přibližně stejné velikosti, ale jen jediná z nich je opravdu dobrým místem k žití.
Ale co můžeme dělat mezitím, je měření světla z našich hvězd a učení se o tomto vztahu mezi planetami a jejich mateřskými hvězdami, pátrat po vodítkách o tom, které planety by mohly být dobrými místy pro hledání života ve vesmíru.
Kepler nenajde planetu okolo každé hvězdy, na kterou se podívá.
Ale ve skutečnosti každé měření, které provede, je cenné, protože nás učí o vztahu mezi hvězdami a planetami, a o tom, že je to opravdu světlo hvězd, které chystá půdu pro formování života ve vesmíru.
Zatímco je to teleskop Kepler, nástroj, který hledí, jsme to my, život, kdo hledáme.
Děkuji vám.
(Aplaus)
Druh magie, který mám rád, a já sám jsem kouzelník, je magie, která využívá technologie k vytvoření iluzí.
Rád bych vám tedy předvedl něco, na čem jsem teď pracoval.
Je to aplikace, která si myslím bude velice užitečná pro umělce -- zejména ty, kteří pracují s médii.
Dokáže synchronizovat videa napříč několika různých obrazovek mobilních zařízení.
Já jsem si vypůjčil tyto tři Ipody od lidí, kteří tady sedí v publiku, abych vám ukázal co mám na mysli.
A použiju je k tomu, abych vám pověděl něco málo o mém oblíbeném jevu: klam.
(Hudba) Jedním z mých oblíbených kouzelníků je Karl Germain.
Uměl jeden nádherný trik, kdy keře růží začaly rozkvétat přímo před vašima očima.
Ale vytvoření motýla, bylo jeho nejkrásnějším kouskem.
(Nahrávka) Hlasatel: Dámy a pánové, vytvoření života.
(Potlesk) (Hudba) Marco Tempest: Když se ho někdo zeptal na otázku klamu, řekl toto: Hlasatel: Magie je jedinným upřímným povoláním.
Kouzelník vám slíbí, že vás oklame -- a skutečně se mu to povede.
MT: Sám sebe považuju za upřímného kouzelníka.
Používám spoustu triků, což znamená, že vám občas musím lhát.
Kvůli tomu se cítím špatně.
Ale lidé lžou každý den.
(Zvonění) Pardon.
Dívka v telefonu: Kde jsi?
MT: Zasekaný v zácpě. Za chvíli tam budu.
Všichni jste to už někdy udělali.
(Smích) Žena: Za chvilku už budu hotová, drahý.
Muž: To je přesně to, po čem jsem vždy toužil.
Žena: Vypadáš nádherně.
MT: Klam je základní součástí života.
Výzkumy ukazují, že muži lžou dvakrát tolik jako ženy -- za předpokladu, že ženy odpovídaly pravdivě.
(Smích) Všichni klameme, abychom získali navrch a ukryli naše nedostatky.
Čínský generál Sun Tzu řekl, že všechny války byly postaveny na klamech.
Oscar Wilde řekl tu samou věc o romantice.
Někteří lidé klamou kvůli penězům.
Zahrajeme si hru.
Tři karty, tři možnosti.
Hlasatel: Za 5 dostanete 10, za 10 budete mít 20.
Teď, kde je dáma?
Kde je ta naše dáma?
MT: Tato?
Je mi líto, prohráli jste.
No, já jsem vás neoklamal.
Oklamali jste se sami.
Úplně sami.
To se stává, když přesvědčíme sami sebe, že lež je pravdou.
Občas je obtížné tyto dvě od sebe rozeznat.
Chorobní hráči jsou odborníci na klamání sebe sama.
(Zvuk výherního automatu) Věří, že určitě vyhrajou.
Zapomínají na čas, který promarní.
Mozek je velice dobrý v zapomínání.
Špatné zkušenosti jsou zapomenuty rychle.
Špatné zážitky rychle zmizí.
A to je důvod, proč v tomhle obrovském a pustém vesmíru jsme stále tak příjemně optimističtí.
Oklamáním sebe sama si vytváříme příjemné prostředí -- proč jsou filmy schopné zavést nás na neuvěřitelná místa, proč věříme Romeovi, když říká, že miluje Julii, a proč jednotlivé hudební noty, zahrané dohromady, dají vzniknout sonátám a vykouzlí význam.
Toto je "Clair de Lune."
Skladatel této hudby jménem Debussy říkával, že umění je tím nějvětším klamem ze všech.
Umění je klamem, které vytváří skutečné emoce -- lží, která vytváří pravdu.
A když se sami odevzdáte tomuto klamu, stává se z toho magie.
(Potlesk) Děkuji. Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Dlouhou dobu jsem strávil v nemocnici.
A jen pár let po tom, co mě pustili, jsem se tam zase vrátil a vedoucí oddělení popálenin byl hrozně šťastný, když mě uviděl -- a říkal: "Dane, mám pro vás úžasnou novou metodu léčení."
Byl jsem z toho nadšený. Šel jsem s ním tedy do jeho kanceláře.
Tam mi začal vysvětlovat, že když se holím, mám na levé tváři, kde mi rostou vousy, malé černé tečky, ale na pravé tváři, která byla popálená, nemám žádné vousy a toto vytváří velmi viditelný rozdíl.
A co byla ta úžasná nová metoda, kterou měl?
Chtěl mi vytetovat na pravou tvář malé černé tečky a tímto ten rozdíl srovnat.
Znělo to zajímavě. Požádal mě, abych se šel oholit.
Musím vám říci, že tohle holení bylo strašně divné, protože jsem nad tím přemýšlel a došlo mi, že to, jak se oholím dnes, bude muset být způsob, jak se budu holit do konce života -- protože budu muset zachovat stejný styl.
Když jsem se vrátil do ordinace, nebyl jsem si tím úplně jistý.
Zeptal jsem se: "Můžu vidět nějaké důkazy této metody?"
Tak mi ukázal pár obrázků s tvářemi, které mají malé černé tečky -- nic moc informativního.
Zeptal jsem se taky: "Co se stane, až zestárnu a mé vousy začnou šedivět?
Co bude potom?"
"Toho se nemusíte bát," řekl.
"Máme lasery, prostě vám ty tečky vybělíme."
Ale stále jsem měl otázky, tak jsem řekl: "Víte co, já do toho nejdu."
Načež přišlo něco, díky čemu jsem cítil snad největší vinu ve svém životě.
Pamatujte, že jsem Žid, takže to už něco znamená.
(Smích) Zeptal se mě: "Dane, co je s vámi špatně?
Vás baví vypadat takhle rozdílně?
Máte z toho snad nějaké zvrácené potěšení?
Litují vás snad ženy a vy s nimi máte díky tomu sex?"
Nic z toho nebyla pravda.
Ale tohle vše pro mě bylo velkým překvapením, protože jsem prošel mnohým léčením -- a spoustu z nich jsem se rozhodl odmítnout -- ale nikdy jsem nebyl vystaven takové vině jako tehdy.
Ale stejně jsem se rozhodl tuto léčbu nepodstoupit.
A šel jsem za zástupcem toho doktora a zeptal se, o co vlastně šlo.
Proč ten vytvořený pocit, že jsem z něčeho vinen?
A ten zástupce mi vysvětlil, že ten doktor už tuhle metodu vyzkoušel na 2 pacientech a já jsem měl být jeho třetím, kvůli výzkumu, který o tom psal.
(Smích) Asi vás napadne, že ten doktor je blbec.
Ano, vypadá to tak.
Ale dovolte mi ukázat vám jiný úhel pohledu na ten samý příběh.
Před pár lety jsem byl uprostřed svého vlastního výzkumu.
A normálně když děláte výzkum, tak doufáte, že jedna skupina se bude chovat jinak než ta druhá.
Takže jsme měli skupinu, u které jsem doufal ve velmi dobré výsledky, a měli jsme jinou skupinu, u které jsem si myslel, že budou hodně slabí. A když jsme dostali výsledky, tak to dopadlo asi takhle -- byl jsem z nich nadšený -- až na jednoho člověka.
Ve skupině, která měla mít výsledky velmi dobré, byl jeden člověk, který měl výsledky naprosto hrozné.
A celý výsledek výzkumu tím stáhl dolů a zmírnil statistický rozdíl mezi oběma skupinami.
Tak jsem se na tohoto člověka podíval "zblízka".
Byl asi o 20 let starší než všichni ostatní ve skupině.
A pamatoval jsem si jednoho starého a opilého chlápka, který přišel jednoho dne do laboratoře pro lehce získané peníze. A tohle byl ten chlápek.
"Skvěle!" pomyslel jsem si. "Prostě ho vyhodíme.
Kdo by kdy zahrnul opilého chlápka do výzkumu?"
Ale o pár dní později jsme nad tím přemýšleli s mými studenty a říkali jsme si: "Co by asi mohlo být jinak, kdyby tenhle chlápek nebyl v takovém stavu?
Co by se asi stalo, kdyby byl v té druhé skupině?
Vyhodili bychom ho taky pryč?"
Nejspíše bychom se nad ničím ani nepozastavovali, a kdyby ano, nejspíše bychom řekli: "Super! Takhle chytrý chlápek a takové nízké výsledky," protože by jenom stáhl výsledek té skupiny níže a tím nám nabídl ještě větší statistický rozdíl, než bychom měli.
Takže jsme se rozhodli toho chlápka nevyhodit a vrátit se zpět k výzkumu.
Ale faktem je, že tyto příběhy a spousty dalších pokusů, které jsme zatím udělali na střet zájmů, vlastně ukazují dva hlavní body důležité pro mě.
Tím prvním je, že v životě se střetneme se spoustou lidí, kteří, ať už tak či jinak, se budou pokoušet potetovat naše tváře.
Mají totiž nějaký svůj cíl či odměnu a ta jim zaslepí zrak a pak nám dají radu, která je naprosto zkreslená jejich zájmem.
A jsem si jistý, že každý z nás tohle pozná a uvědomí si to.
Možná že to nepoznáme pokaždé, ale časem nám dojde, že se to stalo.
Mnohem náročnější však je poznat, že občas my sami jsme zaslepení vlastními cíly.
A to je mnohem, mnohem náročnější věc, na kterou bychom vždy měli myslet.
Protože nevidíme, jak střet zájmů ovlivňuje nás samotné.
Když jsem dělal všechny své pokusy, v mém chápání jsem pomáhal vědě.
Upravoval jsem špatná data, abych získal skutečně viditelný výsledek.
Nedělal jsem nic špatného.
V mém chápání jsem byl vlastně rytířem, který se snaží pomoci vědě v pokroku.
Ale tohle nebyl ten případ.
Ve skutečnosti jsem se spoustou dobrých záměrů manipuloval s procesy.
A myslím si, že skutečná výzva je pro nás uvědomit si, kde jsou ty momenty v našich životech, kdy nás ovlivnil náš vlastní střet zájmů, a snažit se nevěřit vlastní intuici, ale dělat věci, které nás budou chránit před podobným chováním, protože jím můžeme vytvořit mnoho dalších nemilých věcí.
Chci vám na závěr dát jednu pozitivní myšlenku.
Teda, tohle všechno je docela depresivní, že -- lidé jednají ve střetu zájmů, my to nepoznáme, a tak dále.
Ten kladný pohled na celou věc je podle mě, že když pochopíme, že děláme něco špatně, když pochopíme komplexně to, proč jsme chybovali a kde jsme chybovali, můžeme se vlastně pokusit své chyby napravit.
A tohle je podle mě ta naděje, kterou máme.
Děkuji vám. (Potlesk)
Jsem filmařka.
Posledních osm let života jsem věnovala dokumentování práce Izraelců a Palestinců, kteří se snaží ukončit konflikt mírovou cestou.
Když se svou prací cestuji po Evropě nebo Spojených státech, zaznívá často jedna otázka: Kde je palestinský Gandhí?
Proč nepoužívají Palestinci nenásilný odpor?
Je škoda, že tuto otázku často slyším hned po návratu z Blízkého východu, kde jsem právě filmovala desítky Palestinců, kteří se snaží nenásilně chránit svou půdu a vodní zdroje před izraelskými vojáky a osadníky.
Tito lidé se snaží vytvořit obrovské národní nenásilné hnutí za konec okupace a navrácení míru do této oblasti.
Přesto o nich většina z vás nikdy neslyšela.
Ten rozdíl mezi tím, co se děje na tomto území a informovaností zahraničí je jedním z hlavních důvodů, proč se ještě nenašel palestinský nenásilný protest, který by byl úspěšný.
Proto tu dnes chci mluvit o síle pozornosti, o síle vaší pozornosti a o začátcích a vývoji nenásilných hnutí na Západním břehu Jordánu, v Gaze a i jinde -- ale dnes se chci věnovat hlavně Palestině.
Věřím, že aby se nenásilí šířilo, není třeba, aby se Palestinci začali chovat nenásilně, ale abychom my začali věnovat pozornost těm, kteří se tak už chovají.
Dovolte mi uvést příklad jedné vesnice jménem Budrus.
Před sedmi lety jí hrozil zánik, protože Izrael ohlásil vybudování separační bariéry jejíž část měla vést přímo skrz vesnici.
Ztratili by 40% země, byli by ohraničeni a ztratili by tím volný přístup ke zbytku Západního břehu.
Díky motivovaným místním představitelům byla spuštěna mírumilovná prostestní kampaň proti těmto bariérám.
Ukážu vám krátké video, abyste získali představu, jak to tam tehdy vypadalo.
(Hudba) Palestinská žena: Řekli nám, že zeď oddělí Palestinu od Izraele.
Tady v Budrusu by ta zeď zabrala část naší země.
Izraelský muž: Ta zeď vytváří řešení teroru.
Muž: Dnes jste pozváni na mírumilovný pochod.
Jsou tu s námi desítky našich izraelských bratrů a sester.
Izraelský aktivista: Nic nevyděsí armádu víc než nenásilná opozice.
Žena: Viděli jsme muže, jak se snaží odtlačit vojáky, ale nikomu se to nepodařilo.
Ale myslím, že děvčata by to zvládla.
Člen strany Fatah: Musíme z našich hlav odstranit tradiční myšlení.
Člen strany Hamas: Byli jsme v naprosté harmonii a chtěli jsme ji rozšířit po celé Palestině.
Skandování: Jeden jednotný národ.
Fatah, Hamas a Lidová fronta!
Zpravodajství: Střety kvůli bariéře pokračují.
Reportér: Izraelská pohraniční policie musela rozpustit dav.
Měli nařízeno použít veškerou nutnou sílu.
(Střelba) Muž: To jsou ostré náboje.
Je to jako Fallujah. Všude se střílí.
Izraelský aktivista: Byl jsem si jistý, že tam zemřeme.
Ale někteří lidé kolem mě se třeba ani nekrčili.
Izraelský voják: Nenásilný protest nezabrání [nesrozumitelné].
Odpůrce: Tohle je pokojný pochod.
Není zapotřebí používat násilí.
Skandování: Zvládneme to.
Zvládneme to. Zvládneme to!
Julia Bacha: Když jsem poprvé slyšela příběh Budrusu, byla jsem překvapená, že mezinárodní média se vůbec nezabývají těmito neobyčejnými událostmi, které se staly před sedmi lety, v roce 2003.
Ještě více mě ale překvapilo, že Budrus byl úspěšný.
Obyvatelé po 10 měsících mírumilovného odporu přesvědčili Izraelskou vládu, aby přesunula bariéru z jejich území na zelenou linii což je mezinárodně uznávaná hranice mezi Izraelem a Palestinským územím.
Vytrvalost obyvatel Budrusu se mezitím rozšířila do vesnic po celém Západním břehu a do okolí Jeruzaléma.
Média však o těchto věcech většinou mlčí.
Toto mlčení má těžké následky, protože snižuje šanci že nenásilí se v Palestině může šířit, nebo dokonce přežít.
Násilný odpor a nenásilný odpor mají společnou jednu důležitou věc; obojí je formou divadla, hledající publikum.
Pokud násilní herci budou jediní dostávat titulky na prvních stranách a získávat mezinárodní pozornost ohledně Palestinské otázky, bude pro nenásilné vůdce velmi těžké přesvědčit komunity, že občanská neposlušnost je možným způsobem jak upozornit na svůj problém.
Síla pozornosti je něco, co určitě nepřekvapí zde přítomné rodiče.
Nejlepší způsob jak naučit dítě mít silnější a silnější záchvaty vtzeku je věnovat mu pozornost, jakmile poprvé začne.
Záchvat se pak stane tím, čemu dětští psychologové říkají užitkové chování, protože dítě se naučilo, že díky němu může získat pozornost rodičů.
Rodiče mohou zesílit nebo zeslabit jisté chování jednoduše zvýšením nebo snížením pozornosti.
Ale to platí i pro dospělé.
Chování celých komunit a zemí může být ovlivněno tím, na co zaměří mezinárodní komunity svoji pozornost.
Věřím, že základ skončení konfliktu na Blízkém východě a vnesení míru je, abychom změnili nenásilí na užitkové chování tím, že budeme věnovat více pozornosti současným nenásilným činům.
Během promítání svého filmu ve vesnicích na Západním břehu, v Gaze a Východním Jeruzalémě jsem viděla jaký vliv může mít i jen jeden dokumentární film.
Ve vesnici Wallajeh, která leží velmi blízko Jeruzaláma, hrozil komunitě velmi podobný osud jako Budrusu.
Mohli být ohraničeni, ztratit velké množství země a nemít volný přístup ani na Západní břeh, ani do Jeruzaléma.
Dva roky nenásilně protestovali, ale byli zklamaní, protože jim nikdo nevěnoval pozornost.
Tak jsme zorganizovali promítání.
Týden potom proběhla zatím nejpokojnější demonstrace s nejvyšší účastí.
Podle organizátorů vesničané poté, co viděli příběh Budrusu ve filmu, pochopili, že stále existují lidé, které zajímá, co dělají.
Takže to nevzdali.
Na izraelské straně je nové mírové hnutí Solidariot, což v hebrejštině znamená solidarita.
Představitelé tohoto hnutí používají Budrus jako hlavní způsob oslovení lidí.
Tvrdí, že Izaelci, kteří se nikdy předtím neangažovali, po shlédnutí filmu pochopili sílu nenásilí a připojili se k jejich aktivitám.
Příklady Wallajehu a hnutí Solidariot ukazují, že i nízkorozpočtový nezávislý film může hrát roli v přeměně nenásilí na užitkové chování.
Představte si tu sílu, kterou by mohla mít velká média, kdyby začala informovat o nenásliných demonstracích, které se konají každý týden ve vesnicích jako Bil'in, Nil'in, Wallajeh, v okolí Jeruzaléma, třeba v Sheikh Jarrah a Silwan -- nenásilní představitelé by byli viditelnější, efektivnější a více ceněni za svou práci.
Věřím, že nejdůležitější je vědět, že pokud nebudeme věnovat pozornost těmto snahám, budou neviditelné, jako by se nikdy nestaly.
Ale sama jsem viděla, že pokud budou mít pozornost, bude jich přibývat.
Pokud budou přibývat, vzroste jejich vliv v rámci izraelsko-palestinského konfliktu.
A to je ten vliv, který může konečně vyřešit celou situaci.
V místech jako Budrus tito lidé ukázali, že nenásilí funguje.
Věnujme jim pozornost, ať mohou dokázat, že funguje všude.
Děkuji.
(Potlesk)
Dnes bych vám rád ukázal budoucnost toho, jak se tvoří věci.
Věřím, že brzy se budou budovy a stroje vytvářet, množit a opravovat samy.
Ukáži vám, jak dnes vypadá průmyslová výroba, a poté ji porovnám s přírodními systémy.
Dnes máme mrakodrapy -- dva a půl roku, 500 000 až milion součástek, dosti složité, máme zajímavé nové technologie zpracování oceli, betonu a skla.
Máme velice zajímavé stroje, které nás dostanou do vesmíru -- 5 let, 2,5 milionu součástek.
Na druhou stranu, když se podíváme na přírodní systémy, máme proteiny, kterých jsou 2 milionů typů a rozmnoží se za 10 000 nanosekund. Dále tu je DNA s 3 miliardami párů bází, které se zdvojnásobí za přibližně hodinu.
Přírodní systémy jsou tedy velice složité, ale zároveň vysoce účinné, mnohem účinnější a mnohem složitější než cokoliv, co jsme schopni postavit.
Jsou mnohem účinnější energeticky.
Málokdy chybují.
A účinně se spravují po dlouhou dobu.
Přírodní systémy jsou tedy velice zajímavé.
A pokud bychom byli schopni si z nich vzít to nejlepší a použít to v našem světě, pak pro nás skrývají obrovský potenciál ve způsobu, jakým tvoříme věci.
A to si myslím, že je klíčem k sebekonstrukci.
Pokud tedy chceme využít sebekonstrukce v našem fyzickém prostředí, musíme počítat se 4 klíčovými faktory.
Zaprvé potřebujeme rozluštit komplexitu toho, co chceme vytvořit -- budovy a stroje.
A potřebujeme je rozdělit do jednoduchých částí -- v podstatě DNA toho, jak budovy fungují.
Dále potřebujeme programovatelné součástky, které mohou použít ony části k vytvoření něčeho nového nebo k přeměně.
Potřebujeme energii, která nám dovolí vše aktivovat a dovolí sestavení podle programu.
A nakonec potřebujeme něco, co se bude zabývat chybami, abychom se ujistili, že se tvoří to, co chceme.
Nyní vám ukáži několik projektů, na kterých se svými kolegy z MIT pracuji v rámci sebekonstrukce.
První dva projekty jsou MacroBot a DeciBot.
Jsou to velcí programovatelní roboti -- 250 až 350 cm dlouhé proteiny.
Je v nich zabudovaná elektronika, senzory.
Vy naprogramujete, do čeho chcete aby se seskládali, do řady úhlů -- takže -120°, -120°, 0, 0, 120°, -120° -- něco podobného. Tedy řadu úhlů či záhybů. Tu pošlete celým řetězcem.
Každá jednotka obdrží svou informaci -- tedy -120°. Jednotka se podle toho otočí a zkontroluje pozici a poté pošle informace dál.
Na tomto projektu pracovali špičkoví vědci, inženýři a projektanti.
A myslím, že nás to nutí se ptát: Je to realizovatelné?
Myslím tím, tisíce dolarů, mnoho hodin práce vedlo k vytvoření tohoto 250 cm velkého robota.
Jsme schopni to přenést na větší věci? Můžeme zakomponovat robotiku do každé součástky?
Další věcí je pasivní charakter, neboli pokus o programovatelnost rekonfigurace.
Ale jde to ještě dál a jsou zde pokusy o počty.
V podstatě to zahrnuje nejzákladnější pilíř programování, digitální logický člen, přímo do součástek.
Toto je tedy NAND logický člen.
Tento čtyřstěn je logickým členem, který provádí výpočty, a vy máte dva čtyřstěny jako vstupní zdroje.
Jeden z nich představuje vstup od uživatele, když jej skládáte.
Druhý je předchozí díl, který jste zasadili.
Výstup máte ve 3D.
To znamená, že uživatel může naprogramovat, co chce, aby se ze součástek utvořilo.
Výpočty jsou založeny na minulých procesech a na tom, co chcete, aby vzniklo.
A poté se to začne pohybovat ve třech dimenzích -- nahoru a dolů.
Takže nalevo -- vstup [1,1] znamená výstup 0, tedy dolů.
Napravo -- vstup [0,0] je výstup 1, takže nahoru.
To znamená, že tyto konstrukce nyní obsahují plány toho, co má být postaveno.
Takže obsahují informaci o tom, co bylo postaveno.
To umožní autonomní replikaci.
V tomto případě tomu říkám autonomně řízená duplikace, protože konstrukce samotná obsahuje přesné plány.
Když dojde k chybě, část vyměníte.
Všechny informace o tom, jak chybu opravit, jsou zahrnuty.
Takže byste mohli mít něco, co v průběhu čte a přímo tvoří výstup.
Vše je uvnitř, nejsou zde externí pokyny.
Poslední projekt, který vám ukážu, je Biased Chains. Je to asi to nejvíce strhující, co zatím v oblasti sebekonstrukce existuje.
Využívá to rekonfigurace a programovatelnosti a tvoří to zcela pasivní systém.
Takže máte řetězec prvků.
Prvky jsou stejné a závislé.
Každý řetězec, nebo každý prvek, se chce otočit buď doleva nebo doprava.
Vy tedy utvoříte řetězec, vlastně ho naprogramujete.
Každému prvku řeknete, jak se má natočit.
Když řetězcem trhnete, uspořádá se do podoby, kterou jste předprogramovali -- v tomto případě do spirály nebo v tomto případě do dvou krychlí vedle sebe.
Můžete tedy naprogramovat libovolný trojrozměrný tvar -- jednorozměrný či dvourozměrný -- to vše pasivně.
Takže co nám toto vše napovídá o budoucnosti?
Myslím, že nám to naznačuje, že zde jsou nové možnosti sebekonstrukce, replikace a oprav v budovách, strojích a dalších konstrukcích.
Jedná se o nový typ programovatelnosti.
Z toho jsou odvozeny nové možnosti pro počítače.
Bude existovat prostorové programování.
Představte si, že by budovy, mosty, stroje a všechny jejich součásti mohly samostatně pracovat.
Je to úžasná paralelní distribuovaná výpočetní síla. Tolik nových možností.
Má to úžasný potenciál.
To, co jsem vám ukázal, jsou pouze malé krůčky vstříc této budoucnosti, pokud zavedeme tyto nové technologie světa sebekonstrukce.
Děkuji.
(Potlesk)
Chci se zabývat otázkou soucitu.
Soucit má mnoho tváří.
Jedny jsou rozlícené, jiné zatvrzelé další něžné, jiné moudré.
Věta, kterou jednou pronesl Dalai Lama zní: "Láska a soucit jsou nezbytnosti,
nejsou luxusem.
Bez nich lidstvo nepřežije."
A já se domnívám, že to není jen lidstvo, které nepřežije, ale všechny druhy na planetě, jak jsme dnes již slyšeli.
Jsou to velké kočky, a je to i plankton.
Před dvěma týdny jsem byla v Indii v Bangalore.
a dostalo se mi cti moci učit v hospicu na bangalorském předměstí.
Časně ráno jsem šla na oddělení
toho hospicu. Bylo tam 31 mužů a žen, kteří umírali.
Šla jsem k lůžku staré vetché ženy, která dýchala velmi rychle, zřejme v poslední fázi před smrtí.
Podívala jsem se jí do obličeje.
Pohlédla jsem na obličej jejího syna, který vedle ní seděl a který byl rozpolcen zmatkem a zármutkem
a vzpomněla jsem si na jeden verš z Mahábharáty, velkého indického eposu: "Jakáže je nejpodivuhodnější věc na světě Judhištiro?"
A Judhištira odpověděl: "Nejpozoruhodnější věcí na světě, je to, že všude kolem nás mohou umírat lidé a nám nedochází, že se nám to může také stát."
Vzhlédla jsem.
O těch 31 umírajících se staraly mladé ženy z vesnic okolí Bangalore.
Pohlédla jsem do tváře jedné z těch žen a viděla v ní sílu, která povstane, když je vrozený soucit opravdu přítomný.
Sledovala jsem její ruce, když koupala starého muže.
Pohlédla jsem na jinou mladou ženu, jak omývala tvář dalšímu umírajícímu.
A připomnělo mi to cosi, čehož jsem byla nedávno svědkem.
Každým rokem je mou výsadou podnikat misie do Himaláí a na Tibetské plošiny.
V těchto vzdálených končinách, kde není žádná lékařská péče provozujeme kliniky.
První den v Simikot Humla na západním okraji Nepálu, v nejchudším nepálském regionu, k nám přišel starý muž, který svíral uzlík hadrů.
Vešel dovnitř a někdo ho oslovil. Uvědomili jsme si, že je hluchý a podívali jsme se do hadrů kde byl pár očí.
Z hader jsme vybalili malou holčičku, jejíž tělo bylo značně popáleno.
Opět oči a ruce buddhy soucitu.
Byly to mladé ženy, zdravotní pomocnice, které vyčistily a obvázaly rány toho děvčátka.
Znám ty ruce a oči také mne hladily.
Hladily mne tehdy.
Hladily mne po mých 68 let.
Hladily mne, když mě byly 4 a ztratila jsem zrak a byla částečně ochrnuta.
Má rodina obstarala ženu, jejíž matka byla otrokyní, aby se o mne starala.
A ta žena mě nelitovala.
Měla jedinečnou sílu.
A věřím, že to byla vskutku její síla, která byla zdrojem jakési předčasné zralosti která byla u kormidla mého života.
Čili se můžeme ptát, z čeho se soucit tvoří...
Má několik rysů.
Je zde soucit vztažený a všeobsažný soucit.
Ale předně, je soucit tvořen ze schopnosti vidět jasně do podstaty utrpení.
Je to ta schopnost tvrdě trpělivě stát a uvidět, že ani já nejsem od onoho utrpení oddělena.
Ale to nestačí, protože soucit, který aktivuje sensomotorickou oblast mozku, znamená, že aspirujeme, že se opravdu snažíme přetvořit utrpení.
A pokud je nám takto požehnáno, tak se zabýváme činostmi, které utrpení přetváří.
Ale soucit má daší část, která je opravdu podstatnou složkou.
Tou komponentou je, že nelze očekávat výsledek.
Nyní již pracuji s umírajícími přes 40 let.
Bylo mojí výsadou pracovat s odsouzenými na smrt v nejvyšší ostraze po 6 let.
A velmi jasně jsem viděla, přinášejíc svou vlastní zkušenost z práce s umírajícími a ze školení pečovatelů, že jakékoli očekávání výsledku by značně narušilo mou schopnost být plně přítomna tomu celému neštěstí.
A když jsem pracovala ve věznicích, bylo mi zřejmé, že mnohým z nás i v této místnosti a skoro všem na smrt odsouzeným, se kterými jsem pracovala, semínka soucitu nebyla nikdy zalévána.
Soucit je totiž přirozenou lidskou vlastností.
Je přítomen u každé lidské bytosti.
Ale podmínky k tomu, aby se soucit aktivoval, probudil, jsou specifické.
Mně aktivovala soucit, do jisté míry má dětská choroba.
Evě Ensler, kterou uslyšíte později, se soucit ohromně rozvinul skrze horstva utrpení, která překonala.
A co je fascinující, je to, že soucítění má nepřátele, kterými jsou věci jako litování, pohoršení, strach.
A vy víte, že máme společnost, svět, jenž je paralyzován strachem.
A v tomto ochromení je ovšem naše schopnost soucítění také paralyzována.
Samotné slovo teror je mezinárodní.
Samotný pocit ohrožení je globální.
Čili naší prací je svým způsobem postavit se tomuto přízraku, tomuto svojskému archetypu, který infikoval mysl celé planety.
Teď už víme z neurověd, že soucit má některé velmi výjimečné kvality.
Na příklad: Člověk, který kultivuje soucit, když je přítomen utrpení, prociťuje toto utrpení o mnoho víc, než mnoho jiných lidí.
Nicméně zpět do normálu se vrátí o dost dřív.
Tomuto se říká odolnost.
Mnozí z nás si myslí, že soucit vysiluje, ale slibuji vám, že to je něco, co nás opravdu osvěžuje.
Další vlastností soucitu je, že skvěle podporuje tzv. neurální integraci.
Zaktivizuje všechny části v mozku.
Dalším, co bylo objeveno různými výzkumníky, na univerzitách v Emory, Davisu aj., je to, že soucit posiluje naši imunitu.
Hej, žijeme ve velmi škodlivém světě.
(Smích) Většina z nás se sesype tváří v tvář psycho-sociálním a chemickým jedům chorob našeho světa,
ale soucit, jeho vytváření, skutečně mobilizuje naši imunitu.
Víte, je-li soucit pro nás tak dobrý, tak mám otázku,
proč netrénujeme v soucitu naše děti?
(Potlesk) Když je soucit pro nás tak dobrý, proč neškolíme v soucitu naše poskytovatele zdravotní péče, aby mohli dělat to, co mají dělat, což je: opravdu transformovat utrpení?
A pokud je soucit pro nás tak dobrý, proč nehlasovat podle soucitu?
Proč nehlasujeme pro lidi v naší vládě na základě soucitu, tak, abychom měli laskavější svět.
V buddhismu říkáme, "chce to silný hřbet, ale měkkou tvář."
Vyžaduje to velmi sílnou páteř stát vzpříma ve vřavě okolností.
To je duševní vyrovnanost.
Ale také to chce měkký předek - schopnost být skutečně otevřená světu bez výběru, mít nechráněné srdce.
Archetypem tohoto je v buddhismu Avalokitešvára, čínsky Kuan-jin.
Je to ženský archetyp: Je to ona, kdo slyší nářky trpících na světě.
Stojí a má 10 000 paží a v každé ruce je nástroj k osvobození, v každé dlani každé ruky jsou oči, a to jsou oči moudrosti.
Říkám, že po tisíce let, ženy žily, byly příkladem i důvěrným znalcem archetypu Avalokitešváry Kuan-jinu té, která slyší nářek trpících světa.
Ženy po tisíce let ukazují sílu plynoucí ze soucitu vnímaným nepředmyšleně, přímo, tak, jaký je.
Vnesly do společností laskavost což jsme opravdu cítili z žen, které se na tomto pódiu za poslední den a půl vystřídaly.
A ony vyjadřovaly soucit přímou akcí.
Jody Williamsová k tomu říkala: Je dobré meditovat.
Je mi líto, ale měla bys to trochu dělat, že Jody.
Ustup a nech svou matku na chvíli být, ok..
(Smích) Ale druhou stranou rovnice je, že se musíte dostat ze své jeskyně.
Musíte přijít na svět, tak, jako Asanga, který po 12ti letech sezení v jeskyni chtěl realizovat vědomí buddhy Maitréje.
Řekl:"Jdu ven"
A jde dolů po cestě.
A cosi tam uvidí.
Kouká, že je to pes, poklekne k němu.
Vidí, že pes má na noze velkou ránu.
V ráně se to hemží červy.
Vyplázne jazyk, aby jím odstranil ty červy, ale neublížil jim.
A tom okamžení se pes proměnil v buddhu lásky a milosrdenství.
Věřím, že ženy a dívky dnes musí mít s muži silný (vlivný) vztah - se svými otci, se syny, se svými bratry, s instalatéry, silničáři, s pečovateli, doktory, právníky, s naším prezidentem a se všemi bytostmi.
Ženy v této místnosti jsou květy lotosů v moři ohně.
Ať se daří užívat této schopnosti žen po celém světě.
Díky.
(Potlesk)
O co se budu v následujících cca 15 minutách snažit, je říci vám o nápadu, jak přimějeme hmotu oživnout.
To se může zdát lehce ambiciózní, ale když se podíváte na sebe, na své ruce, uvědomíte si, že jsou živé.
Takže to je začátek.
Toto hledání začalo před čtyřmi miliardami let na planetě Zemi.
Již čtyři miliardy let tu je organický, biologický život.
A jako anorganický chemik, mí přátelé a kolegové rozlišujeme mezi organickým, živým světem a anorganickým, mrtvým světem.
A o co se pokusím a co udělám, je zasadit pár myšlenek o tom, jak můžeme transformovat anorganickou, mrtvou hmotu, do živoucí hmoty, do anorganické biologie.
Než toto udělám, chci tak nějak usadit biologii na její místo.
A já jsem naprosto omámen biologií.
Miluji syntetickou biologii.
Miluji věci, které jsou živé.
Miluji manipulaci s infrastrukturou biologie.
Ale v rámci této infrastruktury si musíme zapamatovat, že řídící síla biologie popravdě vychází z evoluce.
A evoluce, ačkoli byla ustanovena před více než 100 lety Charlesem Darwinem a širokým počtem dalších lidí, stále je trošku nehmatatelná.
A když hovořím o darwinistické evoluci, mám na mysli jednu jedinou věc, a to přežití nejschopnějšího.
A tak zapomeňte na evoluci v metafyzické podstatě.
Pomyslete na evoluci z hlediska potomků, co soutěží a někteří vyhrávají.
S tímto na mysli, jakožto chemik, chtěl jsem si položit otázku frustrovanou biologií: Jaké je minimální množství hmoty, jež může zažít darwinistickou evoluci?
A toto se zdá jako docela hluboká otázka.
A jako chemici nejsme zvyklí na hluboké otázky každý den.
Takže když jsem se nad tím zamyslel, náhle jsem si uvědomil, že biologie nám dala odpověď.
A vskutku, nejmenší jednotkou hmoty, která se může nezávisle vyvíjet je, vskutku, samotná buňka -- bakterie.
Tím vyvstávají tři velmi důležité otázky: Co je to život?
Je biologie výjimečná?
Biologové si to, zdá se, myslí.
Může se hmota vyvíjet?
Nyní, když zodpovíte tyto otázky v opačném pořadí, třetí otázka -- může se hmota vyvíjet? -- pokud ji můžeme zodpovědět, poznáme tím, jak výjimečná je biologie, a možná, jen možná, budeme mít trochu ponětí o tom, co je opravdu život.
Takže tady je trocha anorganického života.
Toto je mrtvý krystal a já s ním něco provedu a on ožije.
A můžete viděte, je to něco jako opylení, klíčení, růst.
Toto je anorganická trubice.
A všechny tyto krystaly tady pod mikroskopem byly před pár minutami mrtvé a vypadají živě.
Jistěže, nejsou živé.
Je to chemický experiment, v němž jsem vytvořil krystalovou zahrádku.
Ale když jsem toto spatřil, byl jsem opravdu fascinován, protože to vypadalo tak podobné životu.
Na chvilku to pozastavím, pohleďte na plátno.
Vidíte, že tam roste architektura, vyplňujíc prázdnotu.
A je to mrtvé.
Takže jsem byl optimistický v tom, že pokud nějak dokážeme přimět věci imitovat život, pojďme o krok dál.
Podívejme se, jestli můžeme skutečně stvořit život.
Ale je tu problém, protože až do minulé dekády nám bylo tvrzeno, že život je nemožný a že jsme nejneuvěřitelnějším zázrakem ve vesmíru.
Vlastně jsme byli jediní lidé ve vesmíru.
No, to je trošku nudné.
Takže jako chemik jsem chtěl říct: "Počkat. Co se to tu děje?
Je život tak nepravděpodobný?"
A to je opravdu ta otázka.
Myslím, že možná vznik prvních buněk byl tak pravděpodobný jako vznik hvězd.
A vskutku, udělejme další krok.
Řekněme, že pokud je fyzika fúze zakódována do vesmíru, možná je stejně tak i fyzika života.
A tak problém s chemiky -- a to je stejně tak i obrovská výhoda -- je, že se rádi zaměřujeme na naše prvky.
V biologii má hlavní roli uhlík.
A ve vesmíru, kde uhlík existuje a organická biologie, pak máme všechnu to skvělou rozmanitost života.
Vlastně máme tak úžasné formy života, se kterými můžeme manipulovat.
Jsme velice opatrní v laboratoři, abychom se vyhnuli různýmu biohazardu.
Tak co s hmotou?
Pokud dokážeme oživit hmotu, byl by to hmotohazard?
Pomyslete, to je vážná otázka.
Pokud by se vaše pero dokázalo replikovat, byl by to trochu problém.
Musíme se tedy zamyslet jinak, pokud se chystáme oživit hmotu.
A také musíme dbát na problémy.
Ale než dokážeme stvořit život, zamysleme se na sekundu, čím je život opravdu charakterizován.
A odpusťte ten komplikovaný diagram.
Toto je jen soubor cest v buňce.
A buňka je pro nás očividně fascinující věc.
Syntetičtí biologové jí manipulují.
Chemici se snaží studovat molekuly, aby se podívali na nemoci.
A všechny tyto cesty běží ve stejný čas.
Máte regulaci; informace jsou přepsány; katalyzátory jsou vytvářeny; dějí se věci.
Ale co dělá buňka?
No, dělí se, soutěží, přežívá.
A myslím, že to je to, kde musíme začít za podmínek, že přemýšlíme o stavění v životě z našich myšlenek.
Ale jak jinak je život charakterizován?
Představuji si ho jako plamen v lahvi.
A tak, co tu máme, je popis samotných buněk replikujících se, metabolizujících, pálících si to skrz chemii.
A tak musíme porozumět tomu, že pokud chceme vytvářet umělí život a chápat původ života, musíme tomu nějak dát sílu.
Takže než můžeme opravdu začít tvořit život, musíme se skutečně zamyslet nad tím, odkud přišel.
A Darwin sám dumal v dopise kolegovi nad tím, že si myslel, že život se pravděpodobně vynořil v nějakém teplém malém jezírku někde -- možná ne ve Skotsku, možná v Africe, možná někde jinde.
Ale opravdu čestná odpověď je, že prostě nevíme, protože tu je problém s původem.
Představte si cestu zpátky čtyři a půl miliardy let, je tam veliká chemická polévka hmoty.
A z toho jsme vzešli.
Takže, až budete přemýšlet o nemožné povaze toho, co vám povím v příštích pár minutách, jen si vzpomeňte, my jsme přišli z hmoty na planetě Zemi.
A prošli jsme množstvím světů.
Lidé přes RNA by mluvili o RNA světě.
Nějak jsme se dostali k bílkovinám a DNA.
Pak jsme se dostali k poslednímu předkovi.
Evoluce začala -- a to je trochu skvělé.
A jsme tu.
Ale je tu zátaras, přes který nelze projít.
Můžete dekódovat genom, můžete se ohlížet, můžete nás všechny spojit pomocí mitochondriální DNA, ale nemůžeme se dostat dál než k poslednímu předkovi, poslední viditelné buňce, kterou můžeme vysledovat nebo na níž můžeme pomyslet v minulosti.
Takže nevíme, jak jsme se tu vzali.
Tak jsou tu dvě možnosti: inteligentní design, přímý a nepřímý -- takže Bůh, nebo můj kamarád.
Řeči o E.T., který nás sem umístil, nebo nějaký jiný život, pouze posouvá problém kus dál.
Nejsem politik, jsem vědec.
Další věc, o které potřebujeme přemýšlet, je vznik chemické komplexity.
To se zdá velmi podobné.
Takže máme nějakou pravěkou polévku.
A ta je najednou dobrým zdrojem všech 20 aminokyselin.
A nějak jsou tyto aminokyseliny kombinovány a život začíná.
Ale život začíná, co to znamená?
Co je život? Co je tenhle život zač?
Takže v padesátých letech, Miller-Urey provedli svůj fantastický chemický Frankenstein experiment, kde udělali ekvivalent v chemickém světě.
Vzali základní ingredience, dali je do jedné nádoby a zažhnuli je a dali tam vysoké napětí.
A podívali se na to, co bylo v polévce a našli aminokyseliny, ale nic nevzešlo, nebyly tam buňky.
Takže celý obor se trochu zasekl a byl obnoven v osmdesátých letech, kdy analytické technologie a počítačové technologie přicházeli na svět.
V mé vlastní laboratoři je způsobem, kterým se snažíme stvořit anorganický život, užití několika různých reakčních formátů.
Takže, co se snažíme dělat, je dělat reakce -- ne v jedné baňce, ale v desítkách baněk, a spojit je dohromady, jak můžete vidět s tímto proudícím systémem, všechny ty trubky.
Můžeme to dělat mikrokapalně, můžeme to dělat litograficky, můžeme to dělat v 3D tiskárně, můžeme to dělat v kapkách pro kolegy.
A klíčová věc je mít mnoho komplexní chemie jen tak se hemžit.
Ale to pravděpodobně skončí neúspěchem, takže se potřebujeme více soustředit.
A odpověď samozřejmě leží u myší.
Tak si pamatuji, co potřebuji jako chemik.
Říkám: "Hm, chci molekuly."
Ale potřebuji metabolismus, potřebuji nějakou energii.
Potřebuji informace a potřebuji obal.
Protože pokud chci evoluci, potřebuji obaly k soutěžení.
Takže když máte obal, je to jako nastoupit do vašeho auta.
"Tohle je moje auto a budu jezdit kolem a vystavovat ho na odiv."
A představuji si, že máte něco podobné v buněčné biologii se vznikem života.
Takže tyto věci dohromady nám možná dávají evoluci.
A způsob, jak to testovat v laboratoři, je zminimalizovat je.
Takže, o co se pokusíme, je přijít s anorganickou Lego soupravou molekul.
A tak odpusťte molekuly na obrazovce, ale je to velmi jednoduchá souprava.
Máme tu možná jen tři nebo čtyři různé typy stavebních kostiček.
A můžeme je dát dohromady a udělat z nich doslova tisíce a tisíce opravdu velkých nano-molekulárních molekul velikosti DNA a bílkovin, ale není tu žádný uhlík.
Uhlík je špatný.
A tak s touto Lego stavebnicí máme rozmanitost požadovanou pro uložení komplexních informací bez DNA.
Ale potřebujeme udělat nějaké obaly.
A jen před pár měsící v mé laboratoři jsme byli schopni vzít tyto stejné molekuly a udělat z nich buňky.
A na obrazovce můžete vidět výrobu buňky.
A nyní dáme nějakou chemii dovnitř a uděláme nějakou chemii v této buňce.
A vše, co jsem vám chtěl ukázat, je, že můžeme sestrojit molekuly v membránách, v opravdových buňkách, a poté vznikne jakýsi molekulární Darwinismus, molekulární přežití nejschopnějšího.
A tento film tady ukazuje toto soutěžení mezi molekulami.
Molekuly soutěží o hmotu.
Jsou všechny ze stejné hmoty, ale chtějí, aby vyhrál jejich tvar.
Chtějí, aby jejich tvar přečkal.
A to je klíč.
Pokud dokážeme nějak povzbudit tyto molekuly, aby spolu mluvily a tvořily správné tvary a soutěžily, začnou utvářet buňky, které se budou replikovat a budou soutěžit.
Pokud to zvládneme, zapomeňte molekulární detail.
Zaměřme se na to, co by to mohlo znamenat.
Takže máme tuhle speciální teorie evoluce, která se týká pouze organické biologie, nás.
Pokud dokážeme dostat evoluci do hmotného světa, tak předpokládám, že bychom měli mít obecnou teorii evoluce.
A to opravdu stojí za přemýšlení.
Ovládá evoluce důmyslnost hmoty ve vesmíru?
Je v evoluci nějaká řídící síla, která umožňuje hmotě soutěžit?
Takže to znamená, že bychom pak mohli začít vytvářet různé platformy pro bádání této evoluce.
Tak si představte, pokud jsme schopni vytvořit soběstačnou umělou formu života, nejenže nám to řekne něco o původu života -- že je možné, že vesmír nepotřebuje uhlík, aby žil; může použít cokoli -- můžeme poté zajít o krok dál a vyvinout nové technologie, protože pak můžeme využít softwarovou kontrolu ke kódování evoluce.
Tak si představte, že vytvoříme malou buňku.
Chceme ji dát ven do prostředí a chceme ji napájet sluncem.
Co uděláme, je, že ji zapojíme do krabičky se světlem.
A už dál nevyužíváme design. Nacházíme, co funguje.
Měli bychom vzít naši inspiraci z biologie.
Biologie se nestará o design pokud funguje.
Takže toto přeorganizuje způsob, kterým navrhujeme věci.
Ale nejen to, začneme přemýšlet o tom, jak můžeme začít vyvíjet symbiotický vztah s biologií.
Nebylo by to skvělé, kdyby jste mohli vzít tyto umělé biologické buňky a spojit je s biologickými k nápravě problémů, se kterými jsme se nedokázali vypořádat?
To zásadní v buněčné biologii je, že nikdy nebudeme všemu rozumět, protože je to multidimenzionální problém nastolený evolucí.
Evoluce nemůže být rozřezána.
Potřebujete nějak najít "fitness funkci".
A hluboké uvědomění si pro mě je to, že, pokud toto funguje, koncept sobeckého genu je posunut o řád výše a ve skutečnosti začínáme mluvit o sobecké hmotě.
A co to znamená ve vesmíru, kde právě jsme nejvyšší formou hmoty?
Sedíte na židlích.
Jsou neživé, jsou mrtvé.
Ale vy jste z hmoty a požíváte hmotu a zotročujete hmotu.
Takže použití evoluce v biologii a v organické biologii je pro mě docela půvabné, docela vzrušující.
A dostáváme se opravdu velmi blízko k pochopení klíčových kroků, které oživují mrtvou hmotu.
A opět, když si říkáte, jak nepravděpodobné to je, vzpomeňte, před pěti biliony let jsme tu nebyli a nebyl tu žádný život.
Takže co nám to říká o původu života a smyslu života?
Třeba, pro mě jako chemika, nechci se pouštět do obecným pojmů; chci se zamyslet nad specifiky.
Takže co to znamená o definování života?
Opravdu se o tohle snažíme.
A já myslím, že můžeme vytvořit anorganickou biologii a můžeme dát hmotě schopnost vyvíjet se, která ve skutečnosti definuje život.
Předkládám vám, že hmota, která se vyvíjí, je živá, a to nám dává myšlenku tvoření vývojeschopné hmoty.
Velice vám děkuji.
(Aplaus) Chris Anderson: Jen rychlá otázka k časové ose.
Věříte, že v tomto projektu uspějete?
Kdy?
Lee Cronin: Tolik lidí si myslí, že životu trvá miliony let, aby začal fungovat.
Hodláme to provést za pár hodin, jen co utvoříme správnou chemii.
CA: A kdy si myslíte, že se to stane?
LC: Snad během následujících dvou let.
CA: To by bylo pozdvižení.
(Smích) Jaké věříte, že jsou, podle vás osobně, šance, že procházejíc se po nějaké jiné planetě, je tam život, nezaložený na uhlíku, a prochází se nebo teče nebo něco?
LC: Myslím, že je to 100 procent.
Protože potíž je, že jsme tak šovinističtí biologií, když vezmete pryč uhlík, jsou tu další věci, jež se mohou stát.
Takže jiná věc, že pokud jsme schopni vytvořit život, který není založen na uhlíku, možná budeme schopni říci NASA, po čem doopravdy pátrat.
Nechoďte a nepátrejte po uhlíku, jděte a hledejte hmotu schopnou vývinu.
CA: Lee Cronine, hodně štěstí. (LC: Velice vám děkuji.) (Aplaus)
Zdravím vás.
Jsem malíř a otec. Už dvojnásobný.
Děkuju.
A chtěl bych se s vámi podělit o svůj nejnovější výtvarný projekt.
Je to dětská knížka pro iPad.
Je trochu svérázná a praštěná.
Jmenuje se "Pop-It," A je o všem, co mohou dělat malé děti se svými rodiči.
(Hudba) Takže tu máme jak se chodí na nočník -- což, doufám, všichni známe.
Můžete šoupat s kobercem.
Můžete nechat to mimčo kakat.
Můžete si hrát tady s tímhle tím.
Můžete praskat bublinky.
Můžete kreslit. Každý by měl mít tu možnost.
Ale víte, mám s knížkami pro děti problém: Podle mého názoru jsou plné propagandy.
Alespoň pro Inda, který si prohlíží Americké knížky na Park Slope.
Takhle mě to rozhodně neučili.
A tak jsem si řekl, že proti tomu postavím svoji propagandu.
Pokud se podíváte pozorně, to dítě vychovává homosexuální pár.
Nelíbí?
Zatřepejte, máte tu lesbický pár.
(Smích) Zatřepejte, a teď tu máme heterosexuální pár.
Víte, já ani nevěřím na ideální rodinu.
Povím vám něco o svém dětství.
Chodil jsem do přísně křesťanské školy. Učili mě jeptišky, otcové, bratři, sestry.
Byl jsem veden k tomu, aby ze mě byl dobrý Samaritán. A taky jsem.
A po škole jsem se vracel do tradičního hinduistického domu, který byl asi jediný v převážně muslimské čtvrti.
V podstatě jsme dodržovali všechna náboženství.
Vzpomínám, jak jednou byla u nás svatba. A celá čtvrť si proto vymalovala domy.
A vzpomínám si, že jsme brečeli když z těch malinkatých kůzlátek, se kterými jsme si v létě hráli, uvařili biriani.
(Smích) Všichni jsme se museli postít o Ramadánu.
Byly to krásné časy.
Ale musím říct, že nikdy nezapomenu na to, co se stalo, když mi bylo 13:
Babri Masjid -- jedna z nějkrásnějších mešit v Indii, kterou postavil král Babur, myslím, v 16 století -- byla zdemolována hinduistickými radikály.
To způsobilo u nás ve městě nepokoje.
A poprvé v životě jsem pocítil vzájemné rozbroje.
Pětiletý kluk od vedle za mnou přiběhl a říká: "Ragi, Ragi.
Víš o tom, že hinduisti zabíjejí nás muslimy?
Dávej si bacha." A já na to: "Kámo, ale já jsem hinduista."
(Smích) A on na to: "Jejda!"
Víte, takové události, mně vždycky inspirovaly.
I u věcí, které se vystavím v galerii se snažím vrátit k historickým událostem jako bylo zničení Babri Masjid, extrahovat jenom jejich emocionální vrstvu a promítnout ji do svého života.
Představte si, že by se dějepis učil jinak.
Víte, jako v té knížce pro děti, kde zatřepete a změní se sexualita rodičů.
Mám další nápad.
Je to dětská knížka o indické nezávislosti -- hodně vlastenecká.
Ale když s ní zatřepete, bude z pákistánské perspektivy.
Zatřepete znova a bude z britské perspektivy.
(Potlesk) Musíte oddělit fakta od předsudků.
I v mých knížkách pro děti. máte roztomilá huňatá zvířátka.
Ale hrají si na geopolitiku.
Hrají si na Izrael a Palestinu. Na Indii a Pákistán.
Pokouším se tu zformulovat důležitou myšlenku.
A ta zní: že jediný způsob, jak učit kreativitu je učit děti vnímat perspektivu už od malička.
Dětské knížky jsou vlastně příručky rodičovství takže je ve vašem zájmu je naučit v nich vnímat perspektivu.
A naopak jen když je poučíte o perspektivě si děti budou schopné představit samy sebe v kůži někoho jiného, kdo je odlišný.
Zastávám názor, že umění a kreativita jsou zásadní pomůcky k empatii.
Víte, nemůžu slíbit svým dětem život bez předsudků -- všichni máme předsudky -- ale slibuji, že je budu učit posuzovat předsudky z různých perspektiv.
Děkuji vám.
(Potlesk)
TEDy, je to sice dost neobvyklé, ale začněme dnešní odpoledne zprávou od tajemného sponzora.
Anonymous: Drahé Fox News, naší pozornosti neunikla nešťastná zpráva, že dobré jméno a podstata Anonymous byly poškozeny.
Jsme všichni. Nejsme nikdo.
Jsme anonymní. Jsou nás zástupy.
Neodpouštíme. Nezapomínáme.
Jsme počátek chaosu.
Misha Glenny: Anonymous, dámy a pánové - sofistikovaná skupina politicky motivovaných hackerů, kteří se objevili v roce 2011.
A jsou docela děsiví.
Nikdy nevíte, kde zaútočí příště, na koho, ani jaké to bude mít následky.
Ale kupodivu mají smysl pro humor.
Tihle týpci napadli Twitter účet Fox News, aby oznámili zavraždění prezidenta Obamy.
Jistě si dokážete představit, jakou paniku to vyvolalo ve studiu Foxu.
"Co budeme dělat?
Navlečeme si černé pásky nebo otevřeme šampaňské?"
(Smích) A samozřejmě, kdo by si nevšiml té ironie, když se Fox News jako člen News Corporation Ruperta Murdocha
stal pro změnu obětí hackerů.
(Smích) (Potlesk) Občas si zapnete zprávy a říkáte si, "Zbývá ještě něco k hacknutí?"
Síť Sony Playstation -- hotovo, Turecká vláda -- splněno, britská Agentura pro závažný organizovaný zločin -- hračka, CIA -- jednoduché jako facka.
Můj známý, který pracuje v bezpečnostním průmyslu, mi jednou řekl, že na světě existují dva typy společností: ty, které ví, že byly napadeny, a ty, které o tom ještě neví.
Vždyť tři společnosti, které zajišťují bezpečnostní služby pro FBI, byly úspěšně napadeny.
Pro boha živého, to už není nikomu nic svaté?
Mimochodem, tahle záhadná skupina Anonymous -- a oni by to o sobě řekli sami -- nám poskytují službu tím, že ukazují, jak jsou tyto korporace naprosto k ničemu při ochraně našich dat.
Ale Anonymous mají ještě jeden velice závažný aspekt -- jsou vedeni ideologií.
Tvrdí, že bojují proti hanebnému spiknutí.
Říkají, že vlády se snaží převzít kontrolu nad Internetem, a že oni, Anonymous, jsou pravým hlasem odporu -- ať už proti blízkovýchodním diktátorům, proti globálním mediálním korporacím, či proti tajným službám nebo kdo za tím stojí.
A jejich metody nejsou tak úplně odpudivé.
Dobrá, jsou ještě trochu nevyzrálí.
Mají okolo sebe silný nádech nedomyšleného anarchismu.
Ale jedna věc je pravda: jsme na začátku velkého boje o kontrolu nad Internetem.
Síť spojuje všechno, a velmi brzy bude prostředkem pro většinu lidských aktivit.
Protože Internet vytvořil nové a komplikované prostředí pro dávné dilema, které proti sobě staví požadavky na bezpečnost a touhu po svobodě.
Tohle je velmi komplikovaný boj.
A naneštěstí pro smrtelníky jako jste vy nebo já, jej nedokážeme dost dobře pochopit.
Nicméně, v nečekaném záchvatu pýchy pár let zpátky jsem se rozhodl, že se to pokusím pochopit.
A dá se říct, že se mi to vcelku podařilo.
Tohle byly různé věci, na které jsem se díval, když jsem se tomu snažil porozumět.
Ale abych se mohl aspoň pokusit celou tu věc vysvětlit, potřeboval bych dalších 18 minut nebo tak nějak, takže mi pro tentokrát budete muset věřit, když vás teď ujistím, že všechny tyto věci nějak souvisí s kyberbezpečností a kontrolou internetu ať tak nebo onak, ale je to tak spletité, že i Stephen Hawking by snad měl problém to dát nějak dohromady.
Takže tak.
Jak vidíte, uprostřed toho všeho se nachází náš starý kamarád, hacker.
Hacker je v absolutním středu mnoha politických, sociálních a ekonomických záležitostí, které ovlivňují Internet.
A tak jsem si pomyslel: "Tohle jsou ti, se kterými chci mluvit."
A věřte nebo ne, nikdo jiný s hackery nemluví.
Jsou naprosto anonymní.
Takže navzdory faktu, že začínáme lít miliardy, stovky miliard dolarů, do bezpečnosti v kyberprostoru -- při vývoji nejneobvyklejších technických řešení -- nikdo nechce mluvit s těmito lidmi, hackery, kteří za tím vším jsou.
Místo toho upřednostňujeme oslnivá technologická řešení, která stojí obrovské množství peněz.
A nic nesměřuje k hackerům.
No, říkám nic, ale ve skutečnosti existuje jedna titěrná výzkumná jednotka v italském Turíně, nazvaná Projekt profilování hackerů.
Provádí se tam úžasný výzkum charakteristických vlastností, schopností a socializace hackerů.
Ale možná proto, že projekt funguje v rámci OSN, o něj vlády a korporace nejeví zájem.
A protože projekt patří pod OSN, samozřejmě mu také chybí finance.
Ale myslím si, že tam dělají velmi důležitou práci.
Protože tam, kde máme nadbytek technologie v oblasti bezpečnosti v kyberprostoru, tam máme určitý nedostatek -- říkejte si klidně, že jsem staromódní -- lidské inteligence.
No, zatím jsem zmínil hackery Anonymous, kteří jsou politicky motivovanou hackerskou skupinou.
Pochopitelně, systém trestního soudnictví je hodnotí jako běžné kriminálníky.
Ale co je zajímavé, Anonymous nevyužívá informací získaných hackingem pro finanční zisk.
Ale co opravdoví kyberzločinci?
Opravdový organizovaný zločin na Internetu začal před 10 lety, kdy skupina talentovaných ukrajinských hackerů vytvořila stránku, která vedla k industrializaci kyberzločinu.
Vítejte do dnes již zapomenutého království CarderPlanet.
Takhle propagovali sami sebe na Internetu před deseti lety.
CarderPlanet (planeta kartařů - zlodějů kreditek) byla velmi zajímavé místo.
Kyberzločinci tam chodili, aby nakupovali a prodávali přístupové údaje ukradených kreditních karet a vyměňovali si informace o novém malwaru (program určený k vniknutí nebo poškození počítače bez vědomí majitele).
Pamatujte, tohle je doba, kdy jsme se poprvé mohli setkat s takzvaným krabicovým malwarem.
To je hotová věc, připravená k použití, kterou můžete vypustit, i když nejste extrémně nadaný hacker.
A tak se CarderPlanet stal v podstatě supermarketem pro kyberzločince.
A jeho tvůrci byli úžasně chytří a podnikaví, protože před sebou měli jako kyberzločinci jednu obrovskou výzvu.
A tou výzvou je: Jak chcete obchodovat, když nemůžete věřit nikomu na webu, s kým chcete podnikat, když víte, že jsou to zločinci?
(Smích) Mají v povaze úskočnost, a nevyhnutelně se vás pokusí odrbat.
Proto "rodina", jak bylo známo tvrdé jádro CarderPlanet, přišla s geniálním nápadem zvaným escrow (systém úschovy).
Určila se osoba, která sloužila jako prostředník mezi prodávajícím a kupcem.
Řekněme, že prodávající zná PIN ukradené kreditky a kupující ho chce získat.
Kupující pošle prostředníkovi elektronicky nějaké dolary, a prodávající poskytne ukradené údaje.
Prostředník potom ověří, jestli PIN ukradené kreditky funguje.
A pokud ano, převede peníze prodávajícímu a PIN naopak kupujícímu.
Právě tohle převrátilo naruby svět internetového zločinu.
Potom už to šlo ráz na ráz.
Byla to zlatá éra pro lidi, které známe jako kartaře.
Mluvil jsem s jedním z kartařů - říkejme mu RedBrigade- i když to nebyl jeho "skutečný" nick - ale slíbil jsem, že neprozradím jeho totožnost.
A on mi popsal jak v letech 2003 a 2004 jezdil na tahy po New Yorku, a vybíral z tohohle bankomatu 10.000$, z tamtoho 30.000$, pomocí klonovaných kreditek.
Takhle si "vydělal", v průměru, 150.000 dolarů týdně. Samozřejmě nezdaněných.
A pak mi řekl, že měl tolik peněz naštosovaných ve svém apartmá na Upper East Side (nejdražší čtvrť v New Yorku), že zkrátka nevěděl co s nimi má dělat a začal trpět depresemi.
Ale to je trochu jiný příběh, do kterého se teď nebudu pouštět.
Zajímavá věc o RedBrigadeovi je, že to nebyl žádný super hacker.
Celkem rozuměl technologii, a uvědomoval si, že bezpečnost je velice důležitá, pokud chcete být Carder, ale netrávil dny a noci před monitorem, nejedl pizzu, nepil colu ani tak podobně.
Chodil do společnosti, pařil a užíval si života na vysoké noze.
A to proto, že hackeři jsou jen jedním prvkem byznysu jménem kyberzločin.
A často jsou tím nejzranitelnějším prvkem ze všech.
A chci vám to vysvětlit tím, že vám představím šest lidí, které jsem potkal, když jsem pracoval na tomto výzkumu.
Dimitrij Golubov alias SCRIPT- narozen v Oděse na Ukrajině v roce 1982.
Své sociální a morální cítění si formoval v černomořském přístavu v devadesátých letech,
což bylo prostředí, kde se chyby neodpouští, kde aktivní účast na zločinu a korupci byla naprosto nezbytná, pokud jste chtěli přežít.
Jako pokročilý počítačový uživatel, Dimitrij přesunul gangsterský kapitalismus svého města na Internet.
A vedl si přitom zatraceně dobře.
Musíte přitom pochopit, že od svých devátých narozenin jediné prostředí, které znal, byla galérka.
Mimo zločin neznal jiný způsob života a vydělávání peněz.
Pak je tu Renukanth Subramaniam, alias JiLsi- zakladatel DarkMarketu, narozen v Kolombu na Srí Lance.
Když mu bylo osm, jeho rodiče s ním utekli z hlavního města, protože Singhálské davy křižovaly městem a hledaly Tamily jako Renua, aby je zavraždily.
V jednácti ho vyslýchala Srí Lanská armáda, obvinila ho, že je terorista, a jeho rodiče ho samotného poslali do Británie jako uprchlíka se žádostí o azyl.
Ve třinácti, když skoro nemluvil anglicky a ve škole ho šikanovali, utekl do světa počítačů, kde ukázal veliké technické nadání, ale byl zakrátko sveden na scestí lidmi na internetu.
Byl zatčen za úvěrové podvody a zneužívání kreditních karet, a z londýnské věznice Wormwood Scrubs ho propustí v roce 2012.
Matrix001, jeden ze správců DarkMarketu.
Narozen v jižním Německu do stabilní a vážené středostavovské rodiny, jeho vášeň pro hry ho ale jako teenagera dovedla k hackování.
Brzy mu patřily obří servery po celém světě, kde skladoval "své" hry, které cracknul a pirátsky šířil.
Jeho sestup do zločineckých vod byl postupný.
Ale když se probral, uvědomil si svoji situaci a pochopil důsledky toho, co dělal, vězel v tom už příliš hluboko.
Max Vision alias ICEMAN- vůdčí osobnost CardersMarketu.
Narozen ve městě Meridian v Idahu.
Max Vision byl jedním z nejlepších bezpečnostních analytiků, pracoval v Santa Claře uprostřed Silicon Valley na konci 90. let pro soukromé společnosti a dobrovolně i pro FBI.
Na sklonku devadesátých let odhalil slabinu všech amerických vládních sítí, a taky ji odstranil- protože se bavíme i o jaderných laboratořích- čímž ušetřil vládě USA obrovské problémy.
Jenže protože byl taky nenapravitelný hacker, nechal si v systému maličká zadní vrátka, kterými se mohl protáhnout jen on.
Ale načapal ho pozorný vyšetřovatel a byl odsouzen.
Při výkonu trestu ve věznici s minimální ostrahou se dostal pod vliv finančních podvodníků a tihle podvodníci ho přesvědčili, aby pro ně pracoval až bude zase venku.
A tenhle muž s obřím mozkem si teď odpykává třináctiletý trest v Kalifornii.
Adewale Taiwo alias FreddyBB- mistrný zloděj přístupů k bankovním účtům z Abudži v Nigérii.
založil jednoduše nazvanou diskusní skupinu, bankovnipodvody@yahoo.co.uk ještě než přicestoval do Británie v roce 2005, aby studoval chemické inženýrství na univerzitě v Manchesteru.
Ohromil soukromý sektor, když vyvíjel chemické aplikace pro ropný průmysl, zatímco souběžně vedl celosvětovou organizaci specializovanou na podvody v mnohamilionové hodnotě až do svého zatčení v roce 2008.
A nakonec, Cagatay Evyapan alias Cha0- jeden z nejpozoruhodnějších hackerů vůbec, z Ankary v Turecku.
Kombinoval v sobě úžasné geekovské dovednosti se schopnostmi sociálního inženýrství mozku zločineckého organizace.
Jeden z nejchytřejších lidí jaké jsem kdy potkal.
Měl také nejefektivnější zabezpečení soukromé virtuální sítě s jakým se policie kdy setkala na úrovni globálního kyberzločinu.
Důležité na tom je, že všichni tito lidé mají společné určité rysy navzdory tomu, že pocházeli z velmi odlišných prostředí.
Jsou to lidé, kteří se hackování naučili v raných až středních pubertálních letech.
Všechno to jsou lidé, kteří projevují velké nadání pro matematiku a vědy.
Mějte na paměti, že když se naučili hackovat, nebylo jejich morální cítění ještě vyvinuté.
A většina z nich, SCRIPT a Cha0 tvoří výjimku, nepředvedla žádné své sociální dovednosti ve skutečném světě, ale pouze na webu.
Další zajímavou skutečností je to, že zaznamenáváme vysoké procento hackerů, kteří vykazují znaky odpovídající Aspergerovu syndromu.
Rozebíral jsem to s profesorem Simonem Baron-Cohenem, který je profesorem vývojové psychopatologie v Cambridgi.
Tento pán dosáhl průlomu v práci s autisty, a potvrdil, a to i úředním autoritám, že Gary McKinnon- který je v USA hledaný kvůli nahackování se do Pentagonu- trpí Aspergerovým syndromem a k tomu má ještě deprese.
Profesor Cohen mi vysvětlil, že určitá postižení se mohou jevit ve světě počítačů a hackingu jako obrovské výhody, a že bychom neměli zavírat do vězení lidi, kteří mají taková postižení a nadání, protože prostě "společensky" zbloudili nebo byli oklamáni a zneužiti.
Měli bychom se nad tím zamyslet, protože já si nemyslím, že by lidé jako Max Vision měli být ve vězení.
A dovolte mi říct to přímo.
V Číně, Rusku a spoustě dalších zemí, které si budují kapacity pro kybernetickou útočnou válku, tam dělají právě tohle.
Dělají nábory hackerů jak předtím tak potom, co se zapletli se zločinem a průmyslovou špionáží, a mobilizují je ve službách státu.
Musíme začít jednat a najít způsob jak nabídnout správné vedení těmto mladým lidem, protože jsou velmi pozoruhodní.
A pokud se - tak jako teď - budeme spoléhat pouze na trestní soudnictví a hrozbu trestů budeme tím jen živit monstrum, které nedokážeme zkrotit.
Děkuji vám velice za pozornost.
(Potlesk) Chris Anderson: Takže tvoje myšlenka k šíření zní najímat hackery.
Jak by se ale někdo mohl přenést přes obavu z toho, že si jeho najatý hacker někde nechá ta titěrná zadní vrátka?
MG: Do jisté míry si myslím, že je nutné pochopit, že je neoddělitelná součást podstaty hackerů tohle dělat.
Jsou neúnavní a posedlí tím co dělají.
Ale všichni, se kterými jsem mluvil, kteří skončili mimo zákon, všichni říkali: "Prosím, dejte nám šanci pracovat v legálním zaměstnání.
My jsme se prostě ještě nenaučili, jak ho získat.
Chceme s vámi pracovat."
Chris Anderson: Dobrá, to dává smysl.
Díky moc, Misho. (Potlesk)
Jmenuji se Kate Hartman.
A ráda navrhuji věci, jež si pohrávají se způsoby, kterými se sbližujeme a komunikujeme.
Takže mě obzvlášť zajímá, jak se my lidé sbližujeme sami se sebou, s druhými, ale i se světem okolo nás.
(Smích) Tedy, abych Vás uvedla do souvislostí, jak řekla June, jsem umělkyně, technoložka a pedagožka.
Přednáším o „physical computing“ a obléknutelné elektronice.
A mnoho z toho, co vyrábím, je buď obléknutelné, nebo se nějak týká podoby člověka.
A když mluvím o tom, co dělám, vždy s oblibou zmíním, proč jsou těla důležitá.
A je to vcelku jednoduché.
Každý jedno má -- vy všichni.
Můžu vám garantovat, že všichni v této místnosti, vy všichni támhle, ti lidé na měkoučkých sedadlech, lidé tam nahoře s těmi laptopy -- my všichni máme těla.
Nestyďte se za to!
Je to něco, co je nám všem společné a plní roli našeho primárního rozhraní pro svět.
Takže pracovat jako projektantka interakcí nebo jako umělkyně vyžadující spoluúčast -- když vytvářím věci, které se točí okolo lidské formy -- znamená pohybovat se ve velmi silné oblasti.
Ve své tvorbě používám širokou škálu materiálů a nástrojů.
Ke komunikaci využívám všechno možné od rádiových vysílačů po trychtýře a plastové trubky.
Abych vám představila věci, které vyrábím, nejjednodušší bude začít tento příběh kloboukem.
Všechno to začalo před několika lety, když jsem jednou, pozdě v noci, seděla v metru na cestě domů a přemýšlela.
Mám tendenci příliš myslet a málo mluvit.
Tak jsem uvažovala o tom, jak skvělé by bylo, kdybych mohla všechny ty zvuky -- všechny ty zvuky vytvářené myšlenkami ve své hlavě -- kdybych je mohla osvobodit a převést do formy, kterou bych je mohla sdílet s ostatními.
Tak jsem šla domů a vyrobila prototyp tohoto klobouku.
Nazvala jsem ho Mručící klobouk, protože vydával takové mručivé zvuky, které patřily nositeli, ale šlo je i od nositele oddělit a sdílet je s někým dalším.
(Smích) A ušila jsem i další klobouky.
Tenhle se jmenuje Klobouk samomluvy.
(Smích) Jeho účel je celkem zjevný.
Vytváří prostor pro rozhovor jedné osoby.
Takže když si ho nasadíte a začnete nahlas mluvit, zvuk vašeho hlasu je přenesen zpět do vašich uší.
(Smích) Když tyhle věci vyrábím, nemám na srdci objekt samotný, ale spíš negativní prostor okolo daného objektu.
Co se stane, když si takový klobouk člověk nasadí?
Jaký mu to dá zážitek?
Jak ho nošení takového klobouku změní?
Mnoho z mých vynálezů se soustředí na způsoby, jakými se můžeme sblížit sami se sebou.
Například tohle zařízení se nazývá Vnitřní naslouchač.
A je to pomůcka, která vám umožní poslouchat vaše vlastní vnitřnosti.
(Smích) Některé z mých věcí zase podporují lidské vyjádření a komunikaci.
Mé Nafouknutelné srdce je vnější orgán, který nositeli napomáhá k vyjadřování.
Může je nafouknout a vyfouknout v souladu se svými emocemi.
Takže může vyjádřit cokoli, od obdivu a chtíče po strach a úzkost.
(Smích) Jiné mé výrobky se zase stanou vaším prostředníkem.
Diskomunikátor je užitečný při hádkách.
(Smích) Umožňuje intenzivní dialog emocí, přičemž však absorbuje konkrétnost vyřčených slov.
(Smích) Nakonec některé z mých věcí přímo vybízejí k interakci.
Například trčící Srolovatelné ucho doslova volá po tom, aby vás někdo popadl za ucho a řekl vám, co vám říci potřebuje.
No a přestože mě opravdu zajímají mezilidské vztahy, zabývám se i způsoby, kterými se můžeme spojit s neživým světem okolo nás.
Poté, co jsem se před několika lety přestěhovala do New Yorku, často jsem přemýšlela o všech těch architektonických formách, a také o tom, jak bych se s nimi mohla ztotožnit.
Pak mě napadlo: „No jasně!
Možná, že když se chci lépe ztotožnit se zdmi, sama potřebuji vypadat víc jako zeď!“
Takže jsem vytvořila obléknutelnou zeď, kterou lze nosit jako batoh.
A když jsem si ji oblékla, transformovala jsem se takovým způsobem, že jsem mohla buď doplňovat, nebo kritizovat prostředí, které mě obklopovalo.
(Smích) No a přesuneme-li se od uměle vytvořeného prostředí k přírodě, momentálně pracuji na projektu jménem Botanicalls [calls=volání], který umožňuje pokojovým rostlinám účastnit se lidských komunikačních procesů.
Když má rostlina žízeň, může vám kvůli tomu zavolat nebo to říct světu prostřednictvím platformy jako je Twitter.
Což skutečně posunuje dynamiku lidsko-rostlinných vztahů kupředu. Každá pokojová rostlina může v jednom okamžiku sdělit své potřeby tisícům lidí.
Když už jsme u větších měřítek, mou nejnovější posedlostí jsou horské ledovce -- jak jinak.
Horské ledovce jsou pozoruhodné bytosti a existuje mnoho důvodů, proč jimi být posedlá. Mě ale nejvíc zajímají lidsko-ledovcové vztahy.
(Smích) Protože se zdá, že v této oblasti je problém.
Ledovce nás totiž opouštějí.
Zmenšují se a jsou na ústupu -- a některé už úplně zmizely.
Teď žiji v Kanadě a v poslední době často navštěvuji jeden ze svých místních ledovců.
A tenhle je obzvlášť zajímavý, protože ze všech severoamerických ledovců se po něm vozí nejvíce lidí ročně.
Takovýmito autobusy se dokonce nechají vyvézt až nahoru, přes boční morénu, a vyklopit přímo na vrcholu ledovce.
To mě opravdu donutilo přemýšlet o takovéto zkušenosti prvního setkání.
Když se poprvé setkávám s ledovcem, jak se mám chovat?
Neexistuje pro to žádný bonton.
Vždyť ani nevím, jak ledovec pozdravit.
Měla bych napsat zprávu do sněhu?
Nebo bych ji mohla vytvořit z ledových teček a čárek, z ledové morseovky.
Možná by to chtělo nástroj k mluvení, nějakou ledovou hlásnou troubu, kterou bych mohla použít k zesílení svého hlasu, když ji namířím k ledu.
Nicméně nejuspokojivější zážitek, jaký jsem měla, byl akt naslouchání, což je nezbytné v každém dobrém vztahu.
A skutečně mě zarazilo, jak moc mě to ovlivnilo.
Tento zásadní posun mé fyzické orientace změnil mou perspektivu ve vztahu k tomuto ledovci.
A protože v dnešní době člověka s okolním světem spojují různé přístroje, vynalezla jsem přístroj s názvem Oblek k objímání ledovců.
(Smích) Je ušitý z teploodrazné fólie, která slouží k vyrovnání rozdílu teplot mezi lidským tělem a ledem ledovce.
A opět funguje jako výzva, ať si lidé lehnou na zem a ledovec obejmou.
Tohle je vlastně teprve začátek.
V rámci tohoto projektu jde zatím jen o počáteční úvahy.
A podobně jako jsem se u projektu o zdech chtěla více podobat zdi, teď se snažím nabrat ledovcové tempo.
Takže můj záměr je věnovat se následujících 10 let sérii kolaborativních projektů, kde budu spolupracovat s experty z různých disciplín -- s umělci, technology či vědci -- se záměrem zlepšit lidsko-ledovcové vztahy.
Abych to uzavřela, řekla bych jen, že žijeme v éře, kdy se množí různé komunikační a jiné technologie. Jsou všechny úžasné a vzrušující a sexy, ale myslím, že jestli je něco důležité, pak jen snažit se neztrácet ani úžas, ani kritičnost tváří v tvář výrobkům, které používáme ke komunikaci s okolním světem.
Děkuji.
(Potlesk)
Dámy a pánové. Dovoluji si představit vám lidský genom.
(Potlesk) Chromozom č. 1, vlevo nahoře. Vpravo dole jsou chromozomy pohlaví.
Ženy mají dvě kopie toho velkého X chromozomu; muži mají X a ovšem také tu malou kopii Y.
Je mi to líto, chlapci, ale je to jen tahle maličkost, která vás odlišuje.
Takže, pokud si ten genom přiblížíte, uvidíte tuto dvojitou šroubovici -- kód života vypsán těmito čtyřmi biochemickými písmeny, kterým říkáme báze, že ano: A, C, G a T,
Kolik je jich v lidském genomu? Asi tři miliardy.
Je to velké číslo?
No, každý se může ohánět velkými čísly.
Ale fakt je, že kdybychom vložili jednu bázi na každý pixel tohoto displeje s rozlišením 1280 x 800, potřebovali bychom 3000 displejů, abychom se mohli na genom podívat.
Takže je opravdu veliký.
A možná kvůli té velikosti se skupina lidí -- mimochodem, všichni měli chromozom Y -- rozhodla, že jej budou sekvenovat.
(Smích) A tak za 15 let a 4 miliardy dolarů byl genom sekvenován a publikován.
V roce 2003 zveřejnili konečnou verzi, ale stále na tom pracují.
To vše bylo uděláno na přístroji, který vypadá takhle. Stojí to asi dolar za bázi
a je to velmi pomalé.
No dobrá, lidičky. Přišel jsem, abych vám řekl, že svět se úplně změnil a nikdo z vás to neví.
Co děláme teď je, že vezmeme genom, udělame nějakých 50 kopií, rozsekáme je na malé kousky, asi 50 bází dlouhé, a pak uděláme sekvenování, které je masivně paralelní.
A výsledek vložíme do softwaru, kde to znovu složíme a řekneme vám výsledek. Pro srovnání, abyste si udělali obrázek toho procesu,
Projekt Lidský genom má 3 gigabáze, že ano. Jeden proces na jedné z těchto mašin
udělá 200 gigabází za týden.
A to číslo, 200, změníme v létě na 600 -- a nevidíme žádné příznaky zpomalování tempa prokroku.
Takže, cena báze, sekvenováni na jednu bázi, klesla stomilionkrát.
To odpovídá tomu, že byste naplnili nádrž auta benzinem v roce 1998, počkali do roku 2011, a pak mohli jet k Jupiteru a zpět, dvakrát.
(Smích) Růst populace světa, počet prodaných PC, objem lékařské literatury, Mooreho zákon, stará metoda sekvenování -- a tohle je nový archiv. Kluci, tohle je logaritmická škála;
není obvyklé vidět grafy, které takhle rychle rostou.
Takže světová kapacita sekvenování je tak 50 000 až 100 000 lidských genomů ročně.
Tohle víme na základě objednávek na tyhle přístroje.
Čeká se, že tohle se zdvojnásobi až zčtyřnásobí rok od roku v dohledné budoucnosti.
Jedna laboratoř, která představuje 20 % celkové kapacity, se jmenuje Pekingský genomický ústav.
Mimochodem: Číňané vyhrávají tento závod o nový Měsíc.
A co to znamená pro medicínu?
Tak třeba -- žena má 37 let. Je ve stadiu 2 rakoviny prsu (estrogen receptor-positive).
Léčí ji chirurgicky, chemoterapií a ozařováním.
Jde domů.
Za dva roky je zpět se stadiem 3 C rakoviny vaječníku. Bohužel, znovu ji léčí chirugicky a chemoterapií.
Za tři roky se vrátí ve věku 42 let s další rakovinou vaječníku a má další chemoterapii.
Šest měsíců poté je zpět v nemocnici s akutní leukemií (myeloid Leukemia).
Dojde k respiračnímu selhání a za osm dní zemře.
Tak za prvé, způsob, kterým ji léčili, za méně než 10 let bude vypadat jako pouštění žilou.
A to proto, že lidé jako je můj kolega Rick Wilson, který pracuje v Genomickém ústavu Washingtonské university, se podíval se na data této ženy post mortem. Sekvenoval dva vzorky DNA, jeden ze zdravých buňek kůže,
jeden z morku kosti, který byl napaden rakovinou. Sekvenoval celý genom obou vzorků. Zabralo to pár týdnů -- což není velký problém.
A když pomocí softwaru srovnal tyto dva genomy, zjistil, mimo jiné, vypuštění 2.000 bází z tří miliard bází genomu. Tyto báze tvoří gen zvaný TP53. Pokud máte mutaci, kterou toto vypuštění představuje,
máte 90% pravděpodobnost, že dostanete rakovinu.
Bohužel, této ženě toto poznání již nepomohlo, ale má vážné, tedy hluboké, důsledky pro její rodinu.
Tím myslím, že pokud mají stejnou mutaci a nechají si udělat tento test a rozumí mu, mohou jít a nechat si dělat pravidelné testy a objevit tu rakovinu včas a mít šanci na podstatně delší život.
Dovolte mi teď představit dvojčata Beereovy, kterým, když jim byly dva roky, lékaři diagnostikovali mozkovou obrnu.
Jejich maminka je velmi statečná žena, která nevěřila tomu, že by děti měly odpovídající příznaky. Pomocí internetu a ohromného úsilí
se jí podařilo přesvědčit lékaře, že děti mají něco jiného. Měly druh distonie, která se projevuje se křečovitým stahem svalů.
Dali jim lék L-Dopa a příznaky se zlepšily, ale úplně je to neuzdravilo.
Stále byly velké problémy.
No a tenhle pán na tomto obrázku je John Beery, který šťastnou náhodou byl ředitelem informatiky firmy zvané "Životní technologie". Je to jedna ze dvou firem, které
vyrábí tyhle přístroje, které dělají masivně paralelní sekvenování.
A tak zařídil, že genom jeho dětí byl sekvenován.
Našli celou řadu mutací genu zvaného SPR, což je gen, který mimo jiné organizuje produkci serotoninu.
A tak k tomu L-Dopa přidali dětem medicínu, která usnadňuje produkci serotoninu, a ty děti se teď vyvíjí normálně.
Vážení, tohle by se nepovedlo bez sekvenování genomu.
V té době, to se stalo před pár lety, to stálo 100 000 dolarů. Dnes (rok 2011) to stojí 10 000 dolarů, příští rok 1 000 dolarů.
A další rok -- 100 dolarů, plus-minus rok. Tak rychle se tento obor rozvíjí.
Tak tady je klouček jménem Nick.
Má rád Batmana a střikací pistole.
Stalo se, že jednoho dne se Nick ukázal v dětské nemocnici s nafouklým bříškem, jako mají oběti hladovění.
Ale ne proto, že by nejedl, ale proto, že když jí, jeho střeva se v podstatě otevřou a jejich obsah se vyleje do žaludku.
Tak asi po stovce chirurgických zákroků se podíval na matku a řekl, "Mami,
prosím modli se za mě, mám tolik bolestí..."
Jeho pediatr, který měl znalosti z klinické genetiky, neměl tušení, co s tím klukem je, ale řekl: "Udělejme sekvenci genomu toho kluka."
Našli mutaci v jednom místě, u genu, který kontroluje naprogramovanou smrt buněk.
Takže usoudili, že dítě má imunologickou reakci, reaguje na proces zažívání,
že je to přirozená reakce, která vede ke smrti buněk. Ale gen, který tu reakci má regulovat, nefunguje.
Na základě této teorie, vedle jiných opatření, ovšem, doporučí transplantaci kostní dřeně, kterou provedou. Po devíti měsících obtížného zotavování
kluk teď jí steaky (a to i s omáčkou A1). (Smích)
Dnes je v dohledu nová éra, v níž se genomika bude užívat jako univerzální diagnostický nástroj. Dnes již je zde.
Co to znamená pro nás --
každý v této posluchárně může žít o 5, 10, 20 let déle a to jen kvůli této jedné věci.
Což je fantastický příběh, dokud neuvažujete dopad lidstva na planetu a naši schopnost vyrobit dost potravy.
Ale ukázalo se, že ta samá technologie (genomika) se také užívá k vypěstování nových odrůd kukuřice, pšenice, sóji a jiných plodin, které dobře snáší sucho či povodně, škůdce a pesticidy.
Heleďte, pokud budeme pokračovat v růstu populace, budeme muset pokračovat v pěstování a pojídání geneticky modifikovaných potravin, a to je názor, který dnes budu zastávat,
ledaže by byl někdo v posluchačstvu, kdo by se dobrovolně přihlásil, že přestane jíst?
Nikdo. Ani jeden.
Toto je psací stroj, nezbytná součást každého pracovního stolu po celá destiletí.
Fakt je, že psací stroj byl nahrazen tímhle [raný Apple]
a dalšími verzemi editačního softwaru.
Ale nakonec přišla převratná změna navrch převratné změny.
Bob Metcalfe vynalezl Ethernet, bylo to propojení všech těch počítačů, které vše od základu změnily.
A najednou tu bylo Netscape a Yahoo
a celá ta internetová bublina.
(Smích) Buďte ale v klidu, ta byla rychle zachráněna pomocí iPodu, Facebooku a ovšem také Rozhěvanými ptáky (počítačovou hrou "Angry Birds").
(Smích) Koukněte se, kde dnes jsme.
Toto je genomická revoluce dneška. Chtěl bych, abyste uvážili toto:
Co to znamená, když tyto tečky nepředstavují jednotlivé báze vašeho genomu, ale spojují genomy na této planetě?
Nedávno jsem si šel domluvit životní pojistku. Žádali, abych zodpověděl tohle: A) Nikdy jsem nepodstoupil genetický test; B) Podstoupil jsem -- a tady je; nebo C) Podstoupil jsem-- a výsledek si nechám pro sebe.
Naštěstí jsem mohl vybrat A. A mohu dodat, že jsem vybral poctivě -- pro případ, že můj pojišťovák poslouchá.
Ale co by se stalo, kdybych vybral C?
Aplikace pro "obyčejné lidi" -- na zakázku -- pokvetou.
Chcete vědět, zda jste vy a vaše dívka geneticky pro sebe vhodní? Maličkost. Chcete provádět DNA sekvenování na svém mobilu?
Máme na to aplikaci.
(Smích) Má někdo zájem o geneticky navrženou masáž?
Již dnes existuje laboratoř, která dělá test pro alelu 344 genu AVPR1, což je takzvaný podváděcí gen. Takže, pokud tu dnes je někdo se svou partnerkou,
otočte se k ní a setřete slinu z jejích úst, pošlete to do té laboratoře a budete mít jistotu. (Smích)
Chtěli byste mít prezidenta, jehož genom ukazuje vážnou srdeční vadu? Uvažte tohle: Je rok 2016
a hlavní kandidát zveřejní nejen svá daňová přiznání za poslední čtyři roky, ale i svůj osobní genom. A ten vypadá opravdu dobře.
A pak vyzve svého oponenta, aby to udělal taky. Myslíte, že to se nestane?
Myslíte, že Johnu McCainovi by to pomohlo?
(Smích)
Kolik lidí v publiku má stejné příjmení Resnick jako já?
Přihlaste se. Někdo? Nikdo.
Obvykle je jeden nebo dva.
Hmm.
Můj otec měl 10 bratrů-Resnicků. Neměli se rádi.
A všichni se přestěhovali do různých konců světa.
Takže je pravděpodobné, že jsem příbuzný s každým Resnickem, kterého kdy potkám, ale neznám.
Ale představte si, že by můj genom byl identifikován, uložen v počítači, a genom mého bratrance z třetího kolena by tam taky byl, a byl by software, který by je mohl srovnat a zjistit tyto asociace. To není těžké si přestavit.
Moje firma má software, který tohle dělá.
Představte si ještě jednu věc: že software by se zeptal obou účastníků na souhlas. "Chcete se setkat se svým bratrancem ze třetího kolena?"
A oba by řekli "Ano"
a hle, máme tu genetický LinkedIn.
(Smích) Tohle by asi byla dobrá věc, že jo?
Měli byste větší rodinné sešlosti atd.
Ale možná i špatná věc.
Kolik máme v publiku otců? Zvedněte ruku.
OK. Experti odhadují, že jedno až tři procenta z vás nejste biologickým otcem svého dítěte.
(Smích) Heleďte -- (Smích) Tyhle genomy, těchto 23 chromozomů, naprosto nepředstavují kvalitu našich vztahů nebo podstatu naší společnosti -- aspoň zatím ne. A jako s každou novou technologií
je to opravdu v rukou lidstva, užít ji pro prospěch lidstva nebo naopak. A já vás tedy burcuji, abyste se probudili a naslouchali
a ovlivnili genetickou revoluci, která se děje kolem vás.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Pojďme si promluvit o miliardách.
Pojďme si promluvit o minulých a budoucích miliardách.
Víme, že na světě dosud žilo či žije asi 106 miliard lidí.
Víme také, že většina z nich je mrtvá.
Rovněž víme, že většina z nich žije nebo žila v Asii.
Dále víme, že většina z nich byla či je velmi chudá -- a nežila dlouho.
Pojďme si promluvit o miliardách.
Pojďme si promluvit o bohatství v hodnotě $195 tisíc miliard, jež se dnes ve světě nachází.
Víme, že většina tohoto bohatství byla vytvořena po roce 1800.
A víme, že většina z něho dnes patří lidem, jež bychom mohli nazvat "Zápaďany" - Evropanům, Severoameričanům a obyvatelům Australasie.
Představují 19% populace současného světa, přesto Zápaďanům patří 2/3 jeho bohatství.
Ekonomičtí historikové to nazývají "Velkým vzdalováním".
A tento obrázek, který zde vidíte je tím nejlepším zjednodušením příběhu Velkého vzdalování, které vám mohu nabídnout.
Jsou to v podstatě dva poměry mezi hodnotami HDP na obyvatele, tedy hodnotami hrubého domácího produktu na obyvatele, takže mezi průměrnými příjmy.
První, ta červená čára je poměr britského HDP na obyvatele k indickému.
A ta modrá čára je poměr amerického k čínskému.
Tento graf sahá zpět do roku 1500.
A jak zde vidíte, to Velké vzdalování se rozbíhá exponenciálně.
Začínají celkem blízko u sebe.
A opravdu, v roce 1500 je průměrný Číňan bohatší než průměrný Severoameričan.
Když však dospějeme do 70.let 20.století, kde tento graf končí, je už průměrný Brit desetkrát bohatší než průměrný Ind.
A to i když zohledníme rozdílné životní náklady.
Vycházíme z parity kupní síly.
Průměrný Američan se stal téměř dvacetkrát bohatším než průměrný Číňan do sedmdesátých let 20. století.
Proč tedy?
To nebyl jenom ekonomický příběh.
Podíváte-li se na oněch 10 zemí, z nichž se posléze staly západní impéria, zjistíte, že v roce 1500 byly vlastně maličké: 5% světové pevniny, 16% světové populace, a asi tak 20% světových příjmů.
V roce 1913 už těchto 10 zemí – a také USA – ovládalo rozsáhlá globální impéria, představující 58% světové plochy přibližně stejný podíl světové populace, a také vskutku obří, téměř tříčtvrtinový podíl na světovém hospodářském produktu.
A všimnětě si, že jeho většina končí v mateřské zemi, v imperiálních metropolích, nikoli v koloniálních državách.
Nemůžete to ale jen tak přičítat imperialismu - byť mnozí se o to pokoušeli - a to ze dvou důvodů.
Zaprvé, impérium bylo tou nejotřepanější věcí, do níž se Západ po roce 1500 pustil.
Impéria budovali všichni.
Západ porazil již existující východní impéria, jako například Mughalskou nebo Osmanskou říši.
Opravdu se tedy nezdá, že by budování impérií poskytovalo úžasné vysvětlení pro Velké vzdalování.
V každém případě si asi vzpomínáte, že Velké vzdalování vrcholí až v 70.letech 20.století, tedy značnou dobu po dekolonozaci.
Tohle není nová otázka.
Samuel Johnson, onen velký slovníkář, ji položil ústy své postavy Rasselase v románu "Rasselas, Princ Habešský," vydaném roku 1759.
"Jakými prostředky se Evropané stali tak mocnými; tedy proč, když oni mohou tak snadno zavítat do Asie nebo Afriky jako obchodníci či dobyvatelé, nemohou Asijci nebo Afričané vpadnout na jejich břehy, osázet koloniemi jejich přístavy, a předepsat zákony jejich přirozeným vladařům?
Tentýž vítr, jenž je nese zpět, by nás dopravil k nim."
To je vynikající otázka.
A představte si, zhruba touž dobou si ji také kladli "Zbytňané" – obyvatelé zbytku světa – jako Ibrahím Muteferrika. Tento osmanský úředník, jenž zavedl knihtisk v Osmanské říši – kam přišel s velkým zpožděním – píše v knize vydané roku 1731, "Jak je možné, že křesťanské národy, jež bývaly o tolik slabší než národy muslimské, začaly v současnosti ovládat tolik zemí a dokonce i porážet dříve vítězná osmanská vojska?"
Na rozdíl od Rasselase Muteferrika nabídl na tuto otázku odpověď, a to odpověď správnou.
Píše, že je to proto, "že mají zákony a pravidla, na něž přišli rozumem."
Na zeměpisné poloze nezáleží.
Možná si myslíte, že Velké vzdalování zeměpisnou polohou vysvětlit můžeme.
My ale víme, že to není pravda, protože ve 20. století jsme provedli dva velké přirozené pokusy, abychom zjistili, zda na zeměpisné poloze záleží více než na institucích.
Vzali jsme všechny Němce, rozdělili je na dvě zhruba stejně velké skupiny, a dali těm na východě komunismus - a výsledek vidíte sami.
Během neuvěřitelně krátké doby, lidé žijící v Německé demokratické republice přišli s Trabantem, Trabim, jedním z nejhorších aut vůbec - zatímco západní skupina vyrobila Mercedes Benz.
Pokud mi stále nevěříte, provedli jsme tento pokus také na Korejském poloostrově.
Rozhodli jsme se vzít Korejce ze zhruba stejné zeměpisné polohy, a - pozor - s touž základní tradiční kulturou, a rozdělit je na dvě skupiny – a severní skupině dát komunismum.
a výsledkem je ještě větší rozdíl – a to po velmi krátkém údobí – než ten v Německu.
Uniformy pohraniční stráže se ale moc neliší, to nepopírám; ale v téměř každém jiném ohledu se jedná o ohromný rozdíl.
A to mě vede k názoru, že ani zeměpisná poloha, ani národní charakter – oblíbená vysvětlení pro něco takového – nejsou ve skutečnosti důležité.
Důležité jsou ideje,
důležité jsou instituce.
Tomu tak musí být, protože to řekl Skot.
A mám za to, že jsem jediný Skot tady na edinburském TEDu.
Tož tedy, abyste věděli, ten nejchytřejší člověk, co kdy žil, byl Skot.
Byl to Adam Smith – nikoli Billy Connolly, ani Sean Connery – byť jemu by ten titul jistě slušel.
(Smích) Smith ... a chci, abyste se šli poklonit před jeho sochou na Královské míli; je to nádherná socha – Smith píše v "Bohatství národů", vydaném roku 1776 – a to je ta nejdůležitejší událost onoho roku ...
(Smích) To si pište, že ano.
Došlo sice k menším místním potížím v některých našich druhořadých državách, ale...
(Smích) "Čína je zjevně už dlouhou dobu bez hnutí, a asi už před dávnými časy naplnila onu míru bohatství, jež odpovídá charakteru jejích zákonů a institucí.
Nicméně tato míra je možná mnohem nižší, než ta, již by jiné zákony a instituce, vlastnosti její půdy, podnebí a zeměpisné polohy mohly umožnit."
To je tak trefné, no prostě super.
A napsal to tak dávno.
Ale víte co, tohle je TEDovské publikum, a budu-li stále mluvit o institucích, vypnete.
Takže vám to přeložím do srozumitelného jazyka.
Říkejme jim bomba aplikace.
Jak vám vysvětlím, existuje šest bomba aplikací, které umožnily Západu vyniknout nad zbytkem světa.
Podobají se trochu aplikacím na vašem mobilu, také totiž vypadají velmi jednoduše.
Jsou to prostě ikony, na které klikáte.
Za ikonem se ale skrývá složitý kód.
Tak je tomu i s institucemi.
Je jich šest, které podle mě objasňují Velké vzdalování.
První je konkurence.
Druhou je vědecká revoluce.
Třetí jsou vlastnická práva.
Čtvrtou je moderní lékařství.
Pátou je konzumní společnost.
A šestou je etika práce.
Můžete se pokusit přijít na další, kterou jsem přehlédl, nebo to snížit jenom na čtyři, ale tuhle hru prohrajete.
(Smích) Dovolte mi vám velmi stručně říci, co tím myslím. Budu se přitom opírat o syntézu práce mnoha ekonomických historiků.
Konkurencí mám na mysli to, že nejenže bylo v Evropě roku 1500 sto různých politických celků, ale uvnitř každého takového celku probíhal konkurenční boj mezi korporacemi a mezi vladaři.
Předchůdce moderní korporace – Londýnská korporace – existovala ve 12. století.
Nic takového neměli v Číně, kde byl jeden monolitický stát, pojímající pětinu lidstva, a měl-li kdokoli jakékoli ambice, musel složit jednu standardizovanou zkoušku, která trvala tři dny, byla velice těžká a obnášela memorování ohromného množství znaků a velmi složitý konfuciánský esejistický styl.
Vědecká revoluce se lišila od vědy, kterou vybudovali na Východě, v řadě klíčových ohledů, z nichž ten nejdůležitější je to, že v podobě experimentální metody dala lidstvu bezpříkladnou nadvládu nad přírodou.
Příklad: Benjamin Robins skvěle využil newtonovskou fyziku v balistice.
Jakmile něco takového dokážete, vaše děla jsou najednou přesná.
Považte, co to znamená.
Tahle aplikace byla fakt bomba.
(Smích) Mezitím však nikde jinde k vědecké revoluci nedochází.
Osmanská říše není moc daleko od Evropy, ale žádná vědecká revoluce tam neprobíhá.
Ba co víc, zničí tam obsevatoř Taki al-Dina, protože zkoumání boží mysli se považuje za rouhání.
Vlastnická práva: nikoli demokracie, pánové, ale právní řád založený na právech soukromého vlastnictví –
to je to, co způsobuje rozdíl mezi Severní a Jižní Amerikou.
Mohli jste jen tak přijet do Severní Ameriky, jen s podepsanou služební smlouvou (Deed of Indenture), v níž říkáte,
"Po dobu 5 let budu pracovat jen za stravu."
Ale na konci jste dostali 100 hektarů půdy.
To je to rozhodnutí o přídělu půdy ve spodní polovině obrázku.
Tohle není možné v Latinské Americe, kde se půdy drží nepočetná elita odvozující svůj původ od conquistadorů.
A zde můžete vidět onu propast rozevírající se mezi Severem a Jihem co do vlastnictví pozemků.
Do roku 1900 většina lidí na severoamerickém venkově vlastnila kus půdy.
V Jižní Americe téměř nikdo.
A to je další bomba aplikace.
Moderní lékařství začalo v pozdním 19. století dosahovat zásadních úspěchů v boji proti nakažlivým chorobám, jimž podléhalo mnoho lidí.
A to byla další bomba aplikace – na rozdíl od bomby ale životodárná – jelikož zdvojnásobila, a pak více než zdvojnásobila, průměrnou délku života.
A dokonce to dokázala i v evropských državách.
I v zemích jako Senegal počínaje 20. století docházelo k zásadním průlomům ve zdravotnictví a průměrná délka života začala růst.
Nezačne růst rychleji poté, co tyto země získají nezávislost.
Impéria nebyla bezvýhradně špatná.
Konzumní společnost potřebujete k tomu, aby průmyslová revoluce měla smysl.
Potřebujete, aby lidé chtěli nosit hromady šatstva.
Každý z vás si za poslední měsíc pořídil nějaký oděv; za to vám ručím.
O to jde v konzumní společnosti, která pohání hospodářský růst ještě více, než dokonce sám technologický pokrok.
Japonsko bylo první nezápadní zemí, která si ji osvojila.
Alternativou, s níž přišel Mahatma Gandhi, bylo zavést chudobu jako trvalou státní filozofii.
Málokterý Ind si dnes myslí, že Indie se měla vydat cestou, kterou jí vytyčil Mahatma Ganghi.
A nakonec – etika práce.
Podle Maxe Webera šlo o něco příznačně protestanského.
Mýlil se.
Každá kultura může etiku práce získat má-li instituce, které vytvářejí motivaci k práci.
To víme, protože etika práce dnes už není protestantským, západním jevem.
Ba co víc, Západ svou etiku práce ztratil.
V současné době, průměrný Korejec odpracuje o 1000 hodin ročně více, než průměrný Němec – považte, tisíc.
A to je součástí opravdu pozoruhodného jevu, a tím je konec Velkého vzdalování.
Kdo má etiku práce dnes?
Podívejte se na matematické znalosti dosahované patnáctiletými žáky.
Na špicce mezinárodních ligových tabulek, podle posledního průzkumu PISA, je čínská provincie Šanghaj.
Propast mezi Šanghají na straně jedné a Británií a USA na straně druhé je stejně velká jako propast mezi Británií a USA
a Albánií a Tuniskem.
Vy si asi myslíte, že jelikož iPhone byl navržen v Kalifornii ale smontován v Číně, tak Západ stále vede co do technologických inovací.
Jste na omylu.
Co do patentů, není pochyb, že v čele je Východ.
Nejenže už značný čas vede Japonsko, na třetí místo se posunula Jižní Korea a Čína se chystá předběhnout Německo.
Proč?
Protože bomba aplikaci si můžete stáhnout.
Jsou to aplikace s otevřeným zdrojovým kódem.
Tyto instituce si může osvojit každá společnost, a když tak učiní, dokážou to, co dokázal Západ po roce 1500 – jenže rychleji.
Jedná se o Velké sbližování, a je to ten nejvýznamnější fenomén vašich životů.
Děje se to totiž, když na vartě stojíte vy.
Je to naše generace, která je svědkem konce převahy Západu.
Průměrný Američan býval více než 20krát bohatší než průměrný Číňan.
Nyní jenom pětkrát, a zanedlouho to bude dva a půlkrát.
Na závěr bych rád položil tři otázky, určené budoucím miliardám, nedlouho před rokem 2016, kdy Spojené státy ztratí své prvenství ve světovém hospodářství ve prospěch Číny.
Zaprvé, je možné tyto aplikace smazat – a nemažeme je právě u nás na Západě?
Druhá otázka je, zda při stahování záleží na pořadí aplikací?
A hrozí, že si Afrika zvolí pořadí špatně?
Z moderní ekonomické historie zjevně vyplývá, že je přetěžké přejít na demokracii dříve, než zavedete a zabezpečíte práva soukromého vlastnictví.
Varování: možná to nejde.
Otázka třetí: může se Čína obejít bez bomba aplikace číslo 3?
Tu zakotvil John Locke, když řekl, že svoboda vychází z práv soukromého vlastnictví a z ochrany poskytované zákonem.
To je ten základ, na němž stojí západní model zastupitelské vlády.
Na této fotografii vidíte, jak bourají ateliér čínského výtvarníka Ai Wej-Weje v Šanghaji začátkem letošního roku.
On sám je opět na svobodě, poté, co strávil, jak víte, značnou dobu ve vazbě.
Nedomnívám se ale, že jeho ateliér znovu postavili.
Winston Churchill kdysi definoval civilizaci v projevu, který pronesl onoho osudného roku 1938.
A podle mne to těmito slovy opravdu vystihl: "Rozumí se tím společnost postavená na mínění obyčejných občanů.
Rozumí se tím, že násilí, vláda válečníků a tyranů, podmínky vojenských ležení a války, nepokojů a despocie, ustupují parlamentům, které stanovují zákony, a nezávislým soudním dvorům, které ony zákony po dlouhá údobí hájí.
To je civilizace – a na její půdě vytrvale rostou svoboda, pohodlí a kultura," tedy věci, na nichž všem TEDařům záleží nejvíc.
"Když v jakékoli zemi vládne civilizace, poskytuje obyčejným lidem volnější a méně ustaraný život."
Pravda pravdoucí.
Nemyslím, že by úpadek západní civilizace byl neodvratný, protože dějiny se podle mne nedrží onoho modelu založeného na životních cyklech, jejž krásně vykresluje Thomas Cole svou sérií obrazů "Osud impéria".
Dějiny se takového scénáře nedrží.
Podle takového scénáře Západ nevynikl, a podle takového scénáře také nezanikne.
Západ se přesto může velmi nečekaně zhroutit.
Složité civilizace to dělávají, poněvadž po většinu času balancují na hraně chaosu.
To je jeden z nejzásadnějších vhledů, které vzešly z historických rozborů složitých institucí, jakými jsou civilizace.
Ano, možná vydržíme, navzdoru obřímu dluhovému břemenu, které jsme na sebe navršili, a navzdory známkám toho, že jsme přišli o etiku práce a o ostatní prvky svého dějinotvorného kouzla.
Jedna věc je ale jistá – s tím Velkým vzdalováním je konec, pánové.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk) Bruno Giussani: Nialle, chtěl bych se tě jenom zeptat na tvůj názor na ten další kus světa na vzestupu - mám na mysli Latinskou Ameriku.
Jaký máš na to názor ty?
Niall Fergusson: Nemluvím tady jenom o vzestupu Východu; mluvím o vzestupu "Zbytku světa", a tím pádem i o Jižní Americe.
Jednou jsem se zeptal kolegy z Harvardu, "Hele, patří Jižní Amerika k Západu?"
Byl to znalec latinskoamerických dějin.
A on na to, "Já ti nevím; musím si to promyslet."
To svědčí o něčem velice důležitém.
Podíváte-li se na to, co se děje zejména v Brazílii, ale také v Chile, která v mnohém ukázala ostatním cestu tranformací svých hospodářských institucí, kyne jim opravdu skvělá budoucnost.
Takže můj příběh je vlastně rovnou měrou o sbližování mezi oběma Amerikami a o sbližování probíhajícím uvnitř Eurasie.
BG: Je tu také jakýsi dojem, že Severní Amerika a Evropa těmto trendům vlastně nevěnují pozornost.
Většinou mají obavy jeden z druhého.
Podle Američanů se evropský model zítra zhroutí.
Podle Evropanů zítra vybuchne americký rozpočet.
A to je asi tak vše, o co se poslední dobou staráme.
NF: Myslím, že fiskální krize, kterou vidíme ve vyspělém světě, na obou stranách Atlantiku, je v zásadě tentýž jev nabývající různých podob v závislosti na politické kultuře.
Je to krize, která má svůj strukturální aspekt – má to zčásti co do činění s demografickou strukturou.
Má to ale samozřejmě také co do činění s těžkou krizí, která následovala po nadměrném investování vypůjčených peněz po nadměrném zadlužování soukromého sektoru.
Tato krize, na niž upírá pozornost tolik lidí – včetně mě – je podle mne epifenoménem.
Tato finanční krize je ve skutečnosti poměrně malým historickým jevem, který pouze urychlil onen ohromný posun, který dělá tečku za půl tisíciletím převahy Západu.
V tom podle mě spočívá její skutečný význam.
BG: Děkuji, Nialle. (NF: Mnohokrát ti děkuji, Bruno). (Potlesk)
Erez Lieberman Aiden: Každý ví, že jeden obraz vydá za tisíc slov.
My na Harvardu jsme si to chtěli ověřit.
(smích) A tak jsme dali dohromady tým expertů z Harvardu, MIT, The American Heritage Dictionary, The Encyclopedia Britannica a dokonce i našeho hrdého sponzora, Google.
A bádali jsme 4 roky.
A přišli jsme na překvapující závěr.
Dámy a pánové, jeden obraz nevydá za tisíc slov.
Nášli jsme obrazy, které vydají i za 500 miliard slov.
Jean-Baptiste Michel: Jak jsme na to přišli?
Erez a já jsme přemýšleli nad tím, jak získat celkový obrázek lidské kultury, historie a jejich vývoje v čase.
V historii vzniklo mnoho a mnoho knih.
Takže jsme si řekli, že nejlepší způsob, jak se z nich poučit, je přečíst všechny ty miliony knih.
Takže, na škále úžasnosti je takový postup opravdu, velmi vysoká..
Nicméně je zde i osa X, a to osa praktičnosti.
A ta je velmi, velmi nízká.
(potlesk) Takže lidé zkouší různé alternativní přístupy, například vzít si pár zdrojů a pečlivě je pročíst.
Velmi praktické, ale ani trochu cool.
Nejraději bychom získali úžasné a praktické řešení zároveň.
No a kousek od nás byla společnost Google, která před pár lety začala projekt digitalizace který toto umožnil.
Zdigitalizovali milióny knih.
To znamená, že za použití počítačů můžete přečíst všechny ty knihy na jedno kliknutí.
To je velmi praktické a naprosto úžasné.
ELA: Dovolte mi říci něco o původu těchto knih.
Od pradávných časů jsme měli spisovatele.
Tito autoři toužili psát knihy.
Což se stalo výrazně snazším s vynálezem knihtisku před pár stoletími.
Od té doby se autorům podařilo ve 129 milionech různých případů, své knihy vydat.
Pokud tyto knihy nezapadly v čase, staly se součástí nějaké knihovny, a mnoho z nich se z těchto knihoven i dostalo, a byly zdigitalizovány Googlem, který má dnes naskenováno asi 15 miliónů knih.
Když Google naskenuje knihu, převede jí do velmi pěkného formátu.
Takže teď máme data a k tomu metadata.
Máme informaci například o tom, kde byla kniha vydaná, kdo byl její autor, nebo kdy byla vydaná.
A to, co jsme my udělali bylo, že jsme prošli všechny tyto záznamy a vypustili vše co nebylo nejvyšší kvality.
A nakonec nám zbyla sbírka 5 miliónů knih, 500 miliard slov, řada písmen tisíckrát delší než lidský genom - text, který, když by byl přepsán, by dosáhl odsud na Měsíc a zpátky desetkrát - opravdový střípek našeho kulturního genomu.
Samozřejmě, když jsme čelili tak nehorázné hyperbole..
(smích) udělali jsme to, co by každý výzkumník s trochou sebeúcty udělal.
Vzali jsme stránku z XKCD, a řekli: "Ustupte,
zkusíme vědu!"
(Smích) JM: No a pochopitelně jsme si říkali, že nejprve ty data zveřejníme, aby na nich lidi mohli tu vědu dělat.
Takže jsme přemýšleli, jaká data můžeme zveřejnit?
Pochopitelně chtěli jsme vzít obsah všech těch pěti miliónů knih a všechen zveřejnit.
Na to Google, a zejména Jon Orwant, nás seznámili s jednou pěknou rovnicí.
Máte pět miliónů knih. To je pět miliónů autorů a pět miliónů žalob je už pořádný proces.
Takže, i když by to bylo opravdu úžasné, opět to bylo i opravdu nepraktické.
(Smích) Takže jsme ustoupili a pojali velmi praktický přístup, který byl však trochu méně úžasný.
Řekli jsme si, že namísto plného znění, vydáme o těchto knihách statistiky.
Takže například: "Záblesk štěstí"
To jsou dvě slova; říkáme tomu dvou-gram.
Takže Vám můžeme říci, kolikrát se daný dvou-gram objevil v knihách v roce 1801, 2, 3 až do roku 2008.
To nám dá časovou řadu stopující jak často se tato věta v danné době použila.
Děláme to se všemi slovy a frázemi, které se v těchto knihách objevují a to nám dá jednu velkou mapu dvou mliard řádků zrcadlící proměny kultury.
ELA: Takže tyto řádky nazýváme dvě milardy n-gramů.
Co nám umí říct?
Jednotlivé n-gramy měří kulturní trendy.
Dám Vám příklad.
Řekněme, že se mám fajn a druhý den vám o tom chci říci.
Mohl bych říci: "Včera mi bylo fajn."
Nebo bych mohl říct: "Včera mi bylo dobře."
Co bych měl říct správně?
Jak se rozhodnout?
Přibližně před šesti měsíci by situace v této oblasti vypada asi takto - šli byste za tímto psychologem s úžasným účesem a řekli: "Steve, ty jsi expert na nepravidelná slovesa.
Co bych měl říct?"
A on by Vám řekl: "No, většina lidí by řekla "fajn" ale někteří by řekli "dobře".
Ale, když byste se vrátili, zhruba, 200 let nazpátek, a oslovili byste dalšího odborníka s neméně úžasným účesem: (Smích) "Tome, co bych měl říci?"
Řekl by: "Inu, v mé době většina lidí řekne "dobře", ale někteří i "fajn".
Takže nyní Vám ukáži původní data.
Tyto dvě linky vznikly také z oněch dvou
miliard údajů. To, co vidíte je frekvence užití dvou podobných slov rok po roce.
A toto jsou pouze dvě z dvou miliard linek.
Takže všechna ta data jsou ještě mnohem úžasnější než tento slide.
(Smích) (potlesk) JM: Existuje mnoho dalších obrázků, které vydají za 500 miliard slov.
Například toto.
Když bychom vzali třeba "chřipku", uvidíte maxima v dobách, kdy víte, že velké chřipkové epidemie zabíjely po celém světě.
ELA: pokud ještě nejste přesvědčeni, hladiny moře stoupají, stejně jako obsah CO2 v atmosféře či globální teplota.
JM: Možná byste také stáli o to vidět tento n-gram, který říká Nietzschemu, že Bůh není mrtvý, i když byste mohli usoudit, že by mohl užít lepšího PR agenta..
(Smích) ELA: S tímto se můžete dostat k pár dosti abstraktním pojmům.
Tak například, dovolte mi Vás seznámit s historií roku 1950.
Po drtivou většinu celé historie o samotný rok 1950 nikdo ani nezavadil.
V roce 1700, 188, ani 1900. Ani trochu.
Ani v 30. nebo 40. letech nikoho nezajímal.
Najednou, uprostřed 40. let to začalo vřít.
Lidé si uvědomili, že přijde rok 1950 a že to může být velké.
(Smích) Ale nic lidi nezajímalo na roku 1950 více, než rok 1950.
(Smích) Lidé byli celí bez sebe.
Nemohli přestat mluvit o všem, co v tom roce dělali, co plánovali do té doby dosáhnout a jaké sny si chtěli splnit v roce 1950.
Ve skutečnosti byl rok 1950 tak fascinující, že i v dalších letech lidé vydrželi mluvit o tom, jak úžasné věci se staly i v roce 51, 2, 3..
Až konečně v roce 1954 se lidé z ničeho nic probrali a zjistili, že rok 1950 je poněkud pasé.
(Smích) A stejně tak splaskla i ta bublina.
(Smích) A příběh roku 1950 je příběh každého roku, který jsme zaznamenali trochu jinak, díky těmto krásným tabulkám, co máme.
A protože tyto úžasné tabulky máme, můžeme věci měřit.
Můžeme říct: "Takže, jak rychle ta bublina splaskla?"
Ukázalo se, že to dokážeme změřit velmi přesně.
Rovnice byly odvozeny, grafy vytvořeny a čistý výsledek říká, že zjistíme, jak ta bublina splaskává rychleji a rychleji každ rok.
O minulost ztrácíme zájem čím dál rychleji.
JM: A nyní malý kariérní tip.
Pro ty z Vás, kdo se chcete stát slavnými, můžeme vzít inspiraci od 25 nejslavnějších politických osobností, autorů a herců atd.
Pokud se chcete stát slavnými spíše hned, měli byste být herci, neboť tehdy zazáříte pravděpodobně před 30. rokem. Jste stále mladí, takže je to skvělé.
Pokud jste ochotni si trochu počkat, měli byste být spisovatel, protože pak Vás nejvyšší pocty čekají později, jako třeba úspěch Marka Twaina.
Ale pokud se chcete dostat opravdu na vrchol, měli byste odložit uspokojení ještě více a pochopitelně
se stát politikem. Slavným se stanete před 60tým rokem a velmi slavným poté.
Také vědci tíhnout k slávě ve výrazně starším věku.
Jako například biologové a fyzici tíhnou k slávě srovnatelné s herci.
Jediná chyba by byla, když byste se dali na dráhu matematika.
(Smích) Pokud byste to udělali, mohli byste si říct: "Oh, skvěle. To nejlepší udělám mezi 20-30 lety.
Jenže, ouha. Nikoho to nezaujme.
(Smích) ELA: Mezi n-gramy najdeme ještě více varování.
Například tady vidíme trajektorii Marc Chagalla, malíře narozeného 1887.
Která vypadá jako běžná trajektorie slavné osobnosti.
Stává se slavnějším a slavnějším všude, kromě Německa.
Pokud se podíváte na Německo, zjistíte něco velmi bizardního, co se jen tak nevidí. A to je to, že se stává extrémně slavným a pak zničeho nic sláva opadne, s nejnižším bodem v letech 1933 až 1945, kdy se odrazil ode dna.
A pochopitelně to, co zjistíme je, že Marc Chagall je židovský umělec v nacistickém Německu.
Tyto signály jsou ve skutečnosti tak silné, že nepotřebujeme ani vědět, že tu byl někdo cenzorován.
Můžeme to zjistit užitím základních metod zpracování dat.
Toto je jedna jednoduchá metoda.
A sice: rozumné očekávání je, že míra slávy jednoho člověka v daném čase by se měla rovnat cca průměru jeho slávy před tím a potom.
Něco takového očekáváme.
A srovnáváme to se slávou, kterou pozorujeme.
A jen dělíme jedno druhým, abychom se dostali k tzv. indexu potlačení.
Pokud je index potlačení velmi, ale velmi nízký, pak asi se jedná o nějaký útisk, cenzuru.
Pokud je velmi vysoký, můze to být výsledek propagandy.
JM: Nyní se můžeme podívat na několik příkladů rozdělení indexů potlačení napříč populací.
Zde je například je index potlačení pro asi 5 000 lidí vybraných z anglické literatury, kde nebylo žádné známé potlačení, vypadá takto, v podstatě těsně vycentrované na jedné.
To, co očekáváte je to, co vidíte.
Toto je rozložení je viděno v Německu - velmi odlišné - posunuté doleva.
Lidé o tom mluvili dvakrát méně, než by měli.
Ale co je ještě důležitější, rozdělení je mnohem širší.
Mnoho lidí se umístilo daleko vlevo na této škále a o nich se mluvilo 10 krát méně, než by se mělo.
Mnoho lidí se ale také umístilo daleko v pravo, které podporovala propaganda.
Tento obrázek je znak cenzury v knihách.
ELA: Tuto metodu nazýváme kulturomikou.
Je to trochu jako genomika.
S tím rozdílem, že genomika je biologie, nahlížena skrze pohled na posloupnosti bází lidského genomu.
Kulturomika je podobná.
Aplikuje analyzu masivní sbírky dat ke studiu lidské kultury.
Zde však namísto pohledu skrze lidský genom nahlížíme člověka skrze digitální kusy historických záznamů.
Na kulturomice je skvělé to, že se jí může věnovat každý.
Jak to?
Je to možné díky třem chlapíkům, Jonovi Orwantovi, Mattotvi Graymu a Willovi Brockmanovi z Googlu, kteří, když viděli prototyp Ngrame Vieweru, řekli, "Tohle je fakt supr,
tuhle věc musíme dostat k lidem."
Takže dva týdny před tím, než jsme vydali svou studii vytvořili kódy pro verzi Ngram Vieweru, která by byla dostupná
všem. Takže i vy si můžete napsat jakoukoliv frázi či slovo, které vás zajímá a vidět je okamžitě v n-gramu a také si zabrouzdat ukázkou všech možných knih, ve kterých se Váš n-gram vyskytuje.
JM: Během prvního dne byly užity více než miliónkrát a to je nejlepší ze všech statistik.
Takže lidé chtějí být co nejlepší a dělat to nejlepší.
Ale ukazuje se, že v 18. století se o to lidé o toto nezajímali.
Nechtěli být co nejlepší. Chtěli být co "nejlepčí".
To, co jste viděli byla samozřejmě chyba.
Není to pokus o jakousi prostřednost. Spousta slov se historicky psala s jinými písmeny.
Například S jako Beta, v angličtině jako F apod. Google si to samozřejmě sám od sebe nepřeložil a tak jsme to popsali ve vědedckém
článku, který jsme vydali. Ale ukázalo se, že je to připomínka, toho, že i když je to celé velká zábava, když interpretujete tyto grafy, musíte být velmi opatrní a použít to nejlepší co věda nabízí.
ELA: Lidé to využívali pro mnoho rozličných zábavných účelů.
(Smích) Ve skutečnosti nebudeme muset ani moc mluvit, jen Vám ukážeme zbylé slidy a můžeme mlčet.
Tato osoba se zajímala o historii frustrace.
Jsou různé typy frustrací.
Pokud se praštíte do palce, zakřičíte "argh".
Pokud planetu Zemi zničí Vogoni, aby si udělali prostor pro mezihvězdný bypass, bude to osmimístné "aaaaaaaargh."
Tato osoba studovala všechny "arghy." od jednoho po osmimístné.
A ukázalo se, že méně frekventovaná "argh" se pochopitelně váží k více frustrujícím situacím, s jednou zvláštní výjimkou v 80. letech.
Domníváme se, že to bude mít něco společného s Reaganem.
(Smích) JM: Tato data mají mnohotvárné využití, ale základ je vždy digitalizace historických záznamů.
Google začal a zdigitalizoval 15 miliónů knih.
To je 12 procent všech knih, které kdy byly vydané.
To je slušný kousek z lidské kultury.
Ale kultura má mnohem víc: manuskripty, noviny, věci, které nejsou v textech - jako umění a obrazy.
Ale všechny se nalézají v nějaké podobě v našich počítačech kolem světa.
A až budou všechny zdigitalizované, nastane změna v chápání naší minulosti, současnosti a kultury lidstva.
Velice Vám děkuji.
(potlesk)
Jsem napravená marketérka a nyní pracuji v oblasti mezinárodního rozvoje.
V říjnu jsem strávila nějaký čas v Demokratické republice Kongo, což je [druhá] největší země v Africe.
Vlastně je větší než západní Evropa, ale má jenom 500 kilometrů dlážděných cest.
Kongo je nebezpečná země.
V posledních 10 letech tam pět milionů lidí zemřelo kvůli válce na východě země.
Ale válka není jediným důvodem, proč je život v Kongu nebezpečný.
Kongo čelí také spoustě zdravotních rizik.
Rozšíření viru HIV dosahuje úrovně 1,3% dospělé populace.
Možná to nezní jako vysoké číslo, ale v zemi se 76 milióny lidí to znamená 930 000 nakažených.
A kvůli zaostalé infrastruktuře pouhých 25% nakažených dostává potřebné léky, které by jim mohly zachránit život.
Což je částečně důvod, proč dárcovské organizace poskytují kondomy za cenu nízkou nebo zadarmo.
A tak, zatímco jsem byla v Kongu, strávila jsem hodně času tím, že jsem se bavila s lidmi o kondomech. Bavila jsem se i s Damienem.
Damien řídí hotel vně Kinshasy.
Je to hotel, jenž je otevřen jen do půlnoci, takže to není místo pro přespání,
ale místo, kam sexuální pracovnice vodí své klienty.
Damien ví vše o kondomech, ale neprodává je.
Říkal, že tu po nich prostě není poptávka.
A to není překvapující, protože jen 3% lidí v Kongu používají kondomy.
Joseph a Christine provozují lékárnu, kde prodávají řadu kondomů, a říkají, že přes to, že dárcovské organizace poskytují kondomy zadarmo nebo velmi levně a platí marketingové kampaně podporující jejich používání, jejich zákazníci nekupují značkové kondomy.
Preferují ty neznačkové.
A jako marketérka to považuji za zvláštní.
A tak jsem se začala dívat na to, jak marketing kondomů vypadá.
A ukazuje se, že jsou tu tři hlavní myšlenky, používané dárcovskými organizacemi o kondomech: strach, financování a věrnost.
Jména těch kondomů jsou něco jako Vive, "žít" nebo Důvěra.
Zabalí je do červené stužky, která má připomínat HIV, dají je do krabiček, které připomínají, kdo za kondomy platí, ukážou obrázky manžela nebo manželky a řeknou, abyste je chránili nebo jednali opatrně.
To ale nejsou věci, na které někdo myslí těsně před tím, než si jde koupit kondom.
(Smích) Na co myslíte těsně před tím, než si koupíte kondom?
Sex!
A soukromé společnosti, které v těchto místech prodávají kondomy, to chápou.
Jejich marketing je trochu jiný.
Jméno se možná příliš neliší, ale obrázky určitě ano.
Některé značky mají velké ambice a jejich balení je nesmírně provokativní.
A tak si myslím, že dárcovské organizace zřejmě nepochopily klíčový aspekt marketingu: pochopení zákazníků.
A pro neziskové organizace, bohužel, zákazníci jsou většinou lidé, kteří ani nežijí v zemi, kde organizace působí.
Jsou to lidé doma, kteří podporují jejich práci, lidé jako tito.
Ale pokud to, o co se skutečně snažíme, je zastavit šíření HIV, pak potřebujeme myslet na zákazníka, na lidi, jejichž chování se musí změnit -- páry, mladé ženy a mladé muže -- jejichž životy na tom závisí.
A tak poučení je následující: nezáleží na tom, co prodáváte; musíte myslet jen na to, kdo je váš zákazník, a co mu chcete sdělit, abyste změnili jeho chování.
Může jim to zachránit život.
Děkuji.
(Potlesk)
Právě dochází k zásadní demografické změně.
A může se stát, že překročení 50% míry urbanizace je ekonomický bod zvratu. Svět je dnes propojenou mapou.
Bývalo, že Paříž a Londýn a New York byly největší města na světě.
Nastal konec vzestupu Západu.
Skončil. Souhrné počty jsou ohromující.
Co se doopravdy děje? Vesnice všude na světě se vyprázdňují.
Otázkou je proč?
Tady je ne-romatická pravda - městský vzduch osvobozuje říkali v renesančním Německu. Někteří lidé odcházejí do míst jako Shangaj, ale většina odchází do příměstských slamů, kde vládne estetika.
Tihle lidé nejsou lidé trpící chudobou.
Jsou to lidé snažící se dostat z chudoby, jak nejrychleji to jde.
Ti jsou hlavními staviteli a do velké míry i hlavními dizajnéry.
Mají doma vyrobenou infrastrukturu a městský život plný energie.
Jedna šestina indického HDP pochází z Bombaje.
Neustále si vylepšují (své domovy) jenom někde s pomocí vlády.
Vzdělání patří k hlavním událostem, které mohou ve městech nastat.
Co se děje v ulicích Bombaje?
Al Gore to zná. Je to vzásadě všechno.
V příměstských slamech neexistuje nezaměstnanost.
Každý pracuje. Nachází se tam jedna šestina lidstva. Bude jich ale mnohem víc.
Tady je první pointa. Města zneškodnila populační explozi.
Tady je druhá pointa.
To jsou zprávy z centra. Tady je výhled do budoucna.
Hvězdy zářily na Zemi po miliardy let.
Teď pro změnu my osvětlujeme vesmír.
Děkuji.
Chci se s vámi podělit o svůj příběh.
Hodně času učím dospělé, jak v práci používat vizualizaci a čmárání si.
A přirozeně se setkávám s velkým odporem, protože se má za to, že to není intelektuální a že to nepatří do seriózního učení.
Já mám ale s takovým názorem problém, protože vím, že čmárání má prokazatelný vliv na to, jak pracujeme s informacemi a jak řešíme problémy.
A tak mě zajímalo, proč existuje takový rozpor mezi tím, co naše společnost vnímá jako čmárání a tím, jaká je realita.
A přišla jsem na zajímavé věci.
Např. pro čmárání neexistuje žádná lichotivá definice.
V 17. století označovalo toto slovo - v angličtině doodle - prosťáčka, hlupáka - - něco jako Hloupého Honzu.
V 18. století se z toho stalo sloveso, které znamenalo někoho ošidit, zesměšnit, či si z něj dělat blázny.
V 19. století se jím označoval zkorumpovaný politik.
A dnes získalo dle mého názoru asi tu nejurážlivější definici, a ta zní takto: Čmárat si - "to doodle" - v angličtině oficiálně znamená flákat se, jen tak mařit čas, okounět, zabývat se hloupostmi, zabývat se něčím nevýznamným, nepodstatným či nedůležitým a - moje oblíbnené - nedělat nic.
Žádný div, že lidé mají ke kreslení v práci odpor.
Nedělat v práci nic je něco podobného, jako v práci masturbovat; vůbec se to nehodí.
(smích) Navíc jsem slyšela hororové příběhy od lidí, které jejich učitelé plísnili za to, že si v hodinách kreslili.
A mají šéfy, kteří jim hubují za to, že si kreslí při schůzích.
Je uplatňována mocná kulturní norma namířená proti kreslení v podmínkách, kde bychom se měli něco naučit.
A bohužel tisk má tendenci toto vnímání ještě posilovat tím, když zachytí nějakou důležitou osobnost, že si čmárá, např. při volbě prezidenta nebo něčem podobném - typicky užívají slova jako "objevili" či "přistihli" nebo "našli" jako by to bylo něco zločinného.
A navíc ke čmárání ještě existuje psychologická averze - díky, Freude.
Ve 30. letech 20. století nám všem Freud sdělil, že lidskou duši lze analyzovat na základě osobních kreseb.
Není to zcela přesné, ale přihodilo se to Tonymu Blairovi na Fóru v Davosu v roce 2005, kdy, samozřejmě, "objevili" jeho kresby a přiřkli mu toto [agresivní, nestabilní, vznětlivý, ve stresu, megaloman].
Jak se nakonec ukázalo, šlo o kresby Billa Gatese.
(smích) A Bille, jestli jsi tady, nikdo si nemyslí, že jsi megaloman.
Ale i tohle přispívá k tomu, že lidé nechtějí své kresbičky ukazovat ostatním.
A skutečným problémem je, podle mě,
že naše kultura se tak moc soustředí na informace předávané slovně, že téměř nejsme schopni vidět hodnotu kreseb.
A to mi vadí.
A kvůli této myšlence, kterou podle mě musíme překonat, jsem tu, abych všechen ten šum navrátila k pravdě.
A pravda je takováto: čmárání si je neuvěřitelně mocný nástroj, který se my všichni potřebujeme znovu naučit používat.
Překládám novou definici čmárání si.
A doufám, že je tu někdo z Oxfordského slovníku angličtiny, protože bych s vámi později ráda mluvila.
Skutečná definice tedy je: "Čmárat si" znamená vytvářet spontánní značky, které vám pomáhají přemýšlet.
Proto si miliony lidí čmárají.
A mám pro vás další zajímavou věc o čmárání: Lidé, kteří si čmárají, když jsou vystaveni verbální informaci, si uchovají z té informace více, než ti, kdo ji obrázky nepodpoří.
Čmárání vnímáme jako něco, co děláte, když ztrácíte pozornost, ale ve skutečnosti jde o prevenci ztráty pozornosti.
Navíc má významný vliv na tvůrčí řešení problémů a hlubší zpracování informací.
Lidé vnímají informace čtyřmi způsoby, a následně se rozhodují.
Na základě vizuálních podnětů, sluchu, čtení a psaní a kinesteticky.
Abychom skutečně informaci zpracovali a něco s ní udělali, musíme zapojit alespoň dva ze zmíněných způsobů, nebo jeden z nich spojený s pocitovým prožitkem.
Neuvěřitelný význam kreslení spočívá v tom, že zapojuje všechny čtyři způsoby učení s možným pocitovým prožitkem.
To je dost solidní přínos na něco, co je stavěno do roviny s nicneděláním.
Tohle je hrozně podivínské, ale když jsem to zjistila, rozplakala jsem se.
Byl proveden antropologický výzkum, aby odhalili uměleckou aktivitu dětí a zjistili, že bez ohledu na místo a čas zažívají všechny děti při výchově stejný vývoj ve vizuální logice.
Jinak řečeno, mají shodující se a vzrůstající spletitost vizuálního jazyka, který funguje v předvídatelném pořadí.
A to je podle mě nevídané.
Podle mě to znamená, že čmárání si je nám přirozené a my se jen tomuto instinktu bráníme.
A nakonec, pro spoustu lidí není žádným tajemstvím, že čmáranice jsou předchůdci některých skvělých kulturních hodnot.
Tohle je jen jedno z nich: dle tohoto nákresu navrhl Frank Gehry Guggenheimovo muzeum v Abu Dhabi.
Mířím k tomu, že čmárání si by za žádných okolností nemělo být vystrnaděno ze tříd, zasedaček či dokonce válečných kabinetů.
Naopak, ze čmárání by se mělo těžit v těch situacích, kdy jsou předkládány velice hutné informace a je potřeba tyto informace dobře zpracovat.
A já zajdu ještě dál.
Protože čmárání si je tak jednoduše dostupné a lidé se ho nebojí tak jako jiných uměleckých forem, můžeme jej vnímat jako portál, prostřednictvím kterého posuneme lidi do vyšších sfér vizuální gramotnosti.
Milí přátelé, kresbičky nikdy nebyly zhoubou intelektuálního myšlení.
Ve skutečnosti jsou jeho největšími spojenci.
Díky.
(potlesk)
Vyrůstal jsem v prostředí bílé, světské střední třídy Ameriky 50. let 20. století.
Takže jsem 4. července koukal na ohňostroje, chodil koledovat na Halloween a o Vánocích dával dárky pod stromeček.
Ale když jsem začal nad těmi tradicemi přemýšlet, byly to bezvýznamné, komerční kampaně, které ve mně zanechaly jen prázdnotu.
Takže už od relativně útlého dětství jsem se snažil zaplnit tuto existenční mezeru, propojit se s něčím větším, než jsem já.
V mé rodině se nekonal obřad bar micva už víc než 100 let, tak jsem si řekl, že do toho půjdu... (smích) ale nakonec jsem byl zdrcený, když moje jediné setkání s rabínem, vysokánským pánem, co vypadal jako Bůh, se splývavými bílými vlasy, vypadalo tak, že se mě zeptal na moje prostřední jméno, abychom mohli vyplnit formulář.
Ano, to bylo všechno.
(smích) Tak jsem dostal plnicí pero, ale ne pocit, že někam patřím, ani jistotu, kterou jsem hledal.
O mnoho let později jsem nemohl snést tu myšlenku, že můj syn oslaví 13. narozeniny bez jakéhokoliv přechodového rituálu.
A tak mě napadlo mu uspořádat výlet ke 13. narozeninám, a nabídl jsem Murphymu, že ho vezmu kamkoliv na světě, kam ho jeho srdce táhne.
Mladý začínající přírodovědec se zálibou v želvách se okamžitě rozhodl pro Galapágy.
A když má dcera Katie oslavila 13 let, strávili jsme spolu dva týdny na dně Grand Canyonu, kde Katie poprvé zjistila, že je silná a statečná.
Od té doby vzala moje partnerka Ashton a mnoho našich přátel a příbuzných své děti na výlet ke 13. narozeninám. Každého tyto výlety proměnily, a to jak děti, tak rodiče.
Jako malého mě nikdo neučil se před jídlem modlit,
ale posledních 20 let se doma před každým jídlem držíme za ruce.
Je to nádherný kousek sdíleného ticha, které nás všechny spojuje v jednom okamžiku.
Ashton všem říká, aby "poslali elektrický signál", a ujišťuje je, že to není nic náboženského.
(smích) Takže nedávno, když mě moje rodina požádala, abych laskavě něco udělal s těmi více než 250 krabicemi věcí, které jsem za svůj život nasbíral, napadlo mě z toho vytvořit nějaký rituál.
Říkal jsem si, zda bych na to mohl jít jinak než si jen uklidit před smrtí.
"Úklid před smrtí" je švédský termín pro vyklizení vašich skříní, sklepa a půdy předtím, než zemřete, aby to potom nemusely dělat vaše děti.
(smích) Představil jsem si své děti, jak otevírají jednu krabici za druhou a diví se, proč jsem si všechny ty věci schovával.
(smích) A pak jsem si představil, jak se dívají na jednu konkrétní fotku mě s nějakou krásnou mladou ženou a ptají se: "Proboha, a tahle vedle táty je kdo?"
(smích) A to byl ten aha moment.
Důležité nejsou ty věci, které jsem schraňoval. Jsou to příběhy, které se k nim vážou, které jim dávají význam.
Mohlo by být vyprávění příběhů o těchto předmětech zárodkem nového rituálu, přechodového rituálu, ne pro třináctileté dítě, ale pro někoho, kdo je na cestě životem o kus dál?
Tak jsem začal experimentovat.
Vyndal jsem z krabic hromádku věcí, rozložil jsem je v pokoji a pozval jsem lidi, aby přišli a zeptali se mě na cokoliv, co je zaujme.
Výsledky byly úžasné.
Dobrý příběh byl jen začátkem daleko hlubší diskuze, během níž mí hosté přicházeli na zajímavé souvislosti se svými vlastními životy.
Derrius [Quarles] se mě zeptal na tričko s Leonardem Peltierem, které jsem hodně nosíval v 80. letech a které je bohužel aktuální i dnes.
Náš rozhovor plynul rychle: od vysokého počtu politických vězňů v amerických věznicích až po Deriusovu úvahu nad odkazem afroamerického hnutí za občanská práva v 60. letech a nad tím, jak by se jeho život lišil, kdyby dospíval tehdy, a ne o nějakých 30 let později.
Na konci našeho rozhovoru se mě Derrius zeptal, jestli by si mohl to tričko vzít.
Ten pocit, že jsem mu ho mohl dát, byl prostě dokonalý.
Jak jsme s ostatními nacházeli společná témata, zejména napříč generacemi, došlo mi, že vytvářím prostor, kde se mohou lidé bavit o věcech, které jsou pro ně opravdu důležité.
A začal jsem vnímat, že i já znovu objevuji svůj účel: nejsem starý chlap, co se chystá zaklepat bačkorama, ale někdo, hraje svoji roli na cestě kupředu.
Když jsem byl malý, život končíval pro většinu lidí po sedmdesátce.
Dnes se lidé dožívají daleko vyššího věku a poprvé během historie lidstva je běžné, že spolu bok po boku žijí čtyři generace.
Je mi 71 let a s trochou štěstí mám před sebou ještě 20 nebo 30 let života.
To, že teď rozdám své věci a budu je sdílet s přáteli, s rodinou, a doufám, že i s cizími lidmi, mi přijde jako skvělý způsob, jak vstoupit do této nové životní etapy.
Zdá se, že je to přesně to, co jsem hledal: rituál, který je méně o umírání a více o otevírání dveří tomu, co má ještě přijít.
Děkuji.
(potlesk) Kupředu!
(potlesk)
Dnes chci mluvit o jednom nápadu
Je to nápad na nový typ školy, která mění zažitý způsob myšlení o tom, co škola je a jak funguje.
A možná se brzo objeví ve vaší blízkosti.
Pochází z organizace zvané Young Foundation, která po desetiletí přicházela s mnoha inovacemi ve vzdělání, jako např. Open University, dále pak Extended Schools, školy pro sociální podnikatele, letní školy a škola pro všechno.
A před pěti lety jsme se zeptatli, co byl nejdůležitější impuls pro motivaci ve školství zde ve Velké Británii.
A pochopili jsme, že nejvyšší prioritou bylo spojit dva problémy.
Jeden byl velký počet znuděných náctiletých, kteří neměli rádi školu, neviděli žádné spojení mezí tím, co se ve škole učili a jejich budoucí práci.
A zaměstnavatelé, kteří si neustále stěžovali, že děti vycházející ze školy nebyly v podstatě připraveni na reálnou práci, neměly správný přístup k práci ani zkušenosti.
A tak jsme se pokusili zeptat: Jaký druh školy by náctileté vtáhl do hry tak, aby nezůstali stranou?
Po stovkách diskuzí s mládeži, učiteli a jejich rodiči a zaměstnavateli a školami, od Paraguaje až po Austrálii, a zkoumáním nějakého akademického výzkumu, který ukazoval důležitost toho, čemu se dnes říká nekognitivní dovednosti - motivace, houževnatost - a že tyto dovednosti jsou stejně důležité jako kognitivní dovednosti - formální akademické dovenosti - jsme přišli s odpovědí, docela jednoduchou odpovědí, kterou jsme označili jako Studio School.
A nazvali jsme ji "studio school" ve vztahu k původní myšlence studia v renesanci, kde jsou práce a škola spojeny v jedno.
Pracujete učením, a učíte se prací.
A návrh, se kterým jsme přišli, měl následující charakteristiku.
Ze všeho nejdříve, chtěli jsme malé školy - okolo 300 - 400 žáků - ve věku od 14 do 19 let, a hlavně, okolo 80% ze studijního plánu by nemělo být založeno na pouhém sezení ve třídách, ale reálné práci, praktických projektech, práci na úřadu, v mimovládních organizacích a další.
Každý žák by měl svého mentora, stejně jako učitele, kteří by měli časové rozvrhy podobné jako plány z běžného podnikání.
A toto všechno by se provedlo v rámci veřejného systému, který by byl financován z veřejných peněz, ale fungoval by nezávisle.
A všechno bez bez extra poplatků, bez výběrových řízení, tak aby to umožňovalo žákům zamířit na uverzitu, a to i přesto, že mnoho z nich by se chtělo stát podnikateli, případně pracovat manuálně.
Za tím vším byla jedna velmi jednoduchá myšlenka, že velký počet náctiletých se nejlépe naučí samotnou praxí, nejlépe se naučí v týmech a nejlépe se naučí děláním reálných věcí - vše je opakem toho, co běžné školství vlastně dělá.
Nyní to byla hezká myšlenka, takže jsme se přesunuli do fáze návrhu.
Nejdříve jsme to vyzkoušeli v Lutonu - slavném pro své letiště a nic víc, a v Blackpoolu - slavném pro své pláže a pohodu.
A co jsme zjistitli - spoustu věcí jsme udělali špatně, a tak jsme je napravily -- ale zjistili jsme, že mladí lidé to milují.
Připadá jim to mnohem více motivující, mnohem více zajímavé, než tradiční způsob vzdělání.
A možná nejdůležitější pro všechny, dva roky poté, co přišly výsledky, žáci, které měli možnost se tohoto pokusu účasnit, a byli ve slabších skupinách, povyskočili přimo mezi špičku - ve skutečnosti patřili mezi nejlepší dle GCSE (General Certificate of Secondary Education), což je britský systém hodnocení.
Není překvapující, že to přinutilo některé lidi přemýšlet, že jsme na něco narazili.
Ministr školství v Londýně popsal sám sebe jako "velkého fanouška."
A obchodní organizace si mysleli, že máme způsob, jak mnohem lépe připravit děti pro opravdovou práci.
A vskutku, šéf obchodní komory je nyní předsedou sdružení Studio Schools, a to pomáhá ne s velkými obchody, ale s malými obchody po celé zemi.
Začali jsme se dvěma školami.
Tento rok jich již bude 10.
A příští rok očekáváme kolem 35 škol otevřených v Anglii, a dalších 40 oblastí chce otevřít své vlastní školy - celkem rychlé rozšíření této myšlenky.
Je zajimavé, že se to děje téměř bez zájmu médií.
Děje se to téměř bez velkých peněz.
Rozšiřuje se to prakticky díky slovům, virálně, díky učitelům, rodičům, lidem zapojeným do vzdělání.
A rozšiřuje se to díky síle myšlenky - velmi, velmi jednoduché myšlenky o postavení vzdělání na hlavu a posunutí věcí, které byly okrajové, věci jako práce v týmu, dělání praktických projektů, a posunutí je mezi klíčové věci výuky, namísto na okraj.
Nyní tady máme skupiny nových škol otevíraných tento podzim.
To je jedna z Yorkshire, kterou bude (doufám) můj synovec navštěvovat.
A tato škola je zaměřena na kreativní a mediální průmysl.
Jiné mají zaměření na zdravotnictví, turismus, strojařství a ostatní oblasti.
Myslíme si, že jsme na něco narazili.
Zatím to není perfektní, ale my si myslíme, že to je ta myšlenka, která může změnit život tisícům, možná milionům náctiletých kteří jsou opravdu znudění školstvím.
Nepovzbuzuje je to.
Nejsou jako vy všichni, co tady sedíte v řadách a posloucháte myšlenky hodinu za hodinou.
Chtějí dělat věci, chtějí si ušpinit ruce, chtěji vzdělání pro praxi.
A já doufám, že někdo z vás tady nám může pomoct.
Cítíme, že jsme na začátku našeho experimentu a zlepšení k tomu, aby se myšlenka Studio School změnila na něco běžného, ne jako univerzální odpověď pro každé dítě, ale minimálně jako odpověď pro některé děti v každé části světa.
A já doufám, že pár z vás nám mohou pomoct uskutečnit to.
Děkuji
(potlesk)
Narodil jsem se ve Švýcarsku a vyrostl jsem v Ghaně, v západní Africe.
Jako dítěti se mi zdála Ghana bezpečné místo.
Byl jsem volný, byl jsem šťastný.
Začátek 70. let představoval v Ghaně dobu hudebního a uměleckého rozkvětu.
Ale koncem 70. let spadla země zpět do politické nestability a špatné správy.
V roce 1979 jsem se stal svědkem vojenského převratu.
My děti jsme se sešly v domě kamaráda.
Byla to špatně osvětlená chatrč.
Byla tam stará černobílá televize, která poblikávala v pozadí, v televizi běžely záběry bývalé hlavy státu a generála, kterému v tu chvíli zavazovali oči a přivazovali ho ke stožáru.
Popravčí četa namířila a vystřelila -- generál byl popraven.
Toto bylo vysíláno živě.
Krátce poté jsme opustili zemi a vrátili se do Švýcarska.
Evropa pro mě byla šok a pomyslel jsem si, že se budu muset změnit, abych zapadl.
Chtěl jsem splynout jako chameleon.
Toto byl plán na přežití.
A vyšlo to, nebo se mi to zdálo.
No a v roce 2008 jsem si lámal hlavu nad tím, co se mnou bude.
Jako herec jsem pokaždé hrál tu samou roli,
byl jsem pokaždé exotický Afričan.
Hrával jsem násilné Afričany, africké teroristy.
A přemýšlel jsem, kolik rolí teroristy můžu hrát, než se stanu jedním z nich?
A začal jsem se stydět za Afričana ve mně samém.
Naštěstí jsem se v roce 2008 rozhodl vrátit do Ghany po celých 28 letech.
Chtěl jsem natočit film o prezidentských volbách v roce 2008.
Začal jsem pátráním po stopách svého dětství.
Netrvalo to dlouho a stál jsem na pódiu obklopen jásajícím davem na politickém mítinku.
A pochopil jsem, že v době, kdy jsem opustil zemi byly svobodné a spravedlivé volby pouhým snem.
A když jsem se vrátil, sen se stal skutečností, přestože velice nejistou skutečností.
Ptal jsem se, zda Ghana hledala svou identitu stejně jako já hledal svou?
Bylo dění v Ghaně metaforou pro to, čím jsem procházel já samotný?
Z pohledu měřítka mého života na západě jsem nenaplnil svůj potenciál.
Vlastně ani Ghana, přestože jsem se usilovně snažil.
V roce 1957 se stala Ghana první nezávislou zemí subsaharské Afriky.
Koncem 50. let měla Ghana stejné HDP jako Singapur.
Dnes patří Singapur ke státům prvního světa, Ghana ne.
Ale možná bylo potřeba, abych si dokázal -- ano, minulost je důležitá, je třeba se na ni podívat z jiného úhlu, ale co bychom možná měli udělat, je podívat se na silné stránky naší kultury a postavit na nich základy.
7. prosince roku 2008
se volební místnosti otevřely v 7 hodin ráno, ale dychtiví voliči připraveni vzít politický osud do vlastních rukou se začali shromažďovat už ve 4 hodiny ráno.
Přicestovali z daleka i nedaleka, aby vyjádřili svůj názor.
Zeptal jsem se jednoho voliče: "Koho budete volit?"
A on mi odpověděl: "Promiňte, ale nemůžu vám to říci."
Řekl mi, že hlas má v srdci.
Chápal jsem to, byly to jejich volby a nechtěli si je nechat vzít.
První kolo voleb neurčilo jasného vítěze -- nikdo nedosáhl většiny -- proto šly volby do druhého kola, které se konalo o 3 týdny později.
Kandidáti znovu rozjeli své kampaně.
Rétorika kandidátu se samozřejmě změnila.
Bylo to intenzivnější.
A poté se vrátilo staré klišé.
Došlo k údajnému vyhrožování ve volebních místnostech a urny byly odcizeny.
Začaly přicházet výsledky a dav se začal vymykat kontrole.
V ulicích propuklo násilí.
Lidé byli napadeni.
Armáda začala střílet. Docházelo ke konfliktům mezi lidmi.
Byl to naprostý chaos.
Byl jsem zklamaný, pomyslel jsem si: No a je to tu zase.
Zde je další důkaz toho, že Afrika není schopna vlastní vlády.
A to není všechno, já to všechno dokumentuji-- dokumentuji své kulturní nedostatky.
Střelba pokračovala, ale byla poté přehlušena skandujícím davem, nemohl jsem uvěřit vlastním uším.
Skandovali: "My chceme mír.
My chceme mír."
A uvědomil jsem si, že to musí přijít z lidu.
Koneckonců lidé rozhodují, tak se také stalo.
Takže zvuky které byly dříve rušivé a hlasité se proměnily v melodii.
Byly najednou harmonické.
Takže to bylo možné.
Demokracie mohla být prosazena mírovou cestou.
Mohla - vůlí lidu, který naléhavě usiloval celým svým srdcem o mír.
Tohle je zajímavé porovnání.
My na Západě kážeme hodnoty, demokracii a to, že jsme ukázkou toho, jak to má být.
Ale když na to dojde, Ghana byla v podobné pozici, jako Spojené státy při volbách v roce 2000 -- Bush proti Goreovi.
Ale narozdíl od neochoty kandidátů nechat rozhodnout lid, Ghana respektovala demokracii a svůj lid.
Nenechala, aby rozhodl Nejvyšší soud. Nechala rozhodnout lid.
Ani druhé kolo voleb nepřineslo jasného vítěze.
Bylo to neuvěřitelně těsné.
Hlavní volební komisař se souhlasem stran rozhodl, že se volby budou opakovat.
Takže šli lidé k urnám znovu a nenechali rozhodnout právní systém, rozhodli sami.
A hádejte, co se stalo.
Vyšlo to. Poražený kandidát se vzdal moci a dovolil, aby se Ghana posunula k demokracii.
V pravý čas, v době největší potřeby demokracie, nezneužili moc.
Víra v demokracii a lid je hluboko zakořeněna a ukazuje, že Afrika je schopna vlastní vlády.
Boj o Ghanu a o Afriku samotnou není u konce, ale mám již důkaz, že ona druhá strana demokracie existuje a my jí nesmíme mít za samozřejmou.
Já sám sem zjistil, že moje místo není pouze v západní Africe, pořád hledám svoji identitu, ale zažil jsem, jak Ghana vytvořila demokracii lepší.
Ghana mě naučila, abych se na lidi a sám na sebe díval jinak.
A ano, my Afričani můžeme.
Děkuji.
(Potlesk)
Tak já jsem lékař, ale nějak jsem sklouznul k výzkumu, a tak nyní jsem epidemiolog.
A nikdo opravdu neví, co to epidemiologie je.
Epidemiologie je vědou, která se zabývá tím, jak poznat, co je pro nás dobré a co je pro nás špatné.
A nejlépe to pochopíme na příkladu jako je věda těch bláznivých novinových titulků.
A tohle je jenom několik příkladů.
Tyto jsou z Daily Mail. Každý stát na světě má noviny, jako jsou tyto.
Jejich bizarním dlouhodobým filosofickým projektem
je rozdělení všech neživých věcí na světě do skupin podle toho, zda-li způsobují nebo předchází rakovině.
Takže zde jsou některé z věcí, které prý způsobují rakovinu: rozvod, Wi-Fi, toaletní potřeby a káva. Zde jsou některé věci, o kterých říkají, že předchází rakovině:
krusty, paprika, lékořice a káva. Již zde můžete vidět protichůdnost informací.
Káva současně způsobuje a předchází rakovině.
A jak budete pokračovat ve čtení, uvidíte,
že se za tímto možná skrývá nějaký druh politického vlivu.
Takže pro ženy - domácí práce předchází rakovině prsu, ale u mužů může nakupování zapříčinit impotenci.
Takže víme, že musíme začít rozebírat vědu, která se za tímto skrývá.
A co vám doufám ukáži je, že rozebírání těchto pochybných tvrzení, rozebírání důkazů těchto pochybných tvrzení není nějakým druhem zlomyslné kritické činnosti, ale je společensky užitečné,
ale také je extrémně cenným vysvětlovacím nástrojem. Protože skutečná věda je o tom, jak kriticky posoudit důkazy pro něčí postoj. To je to, co se děje v akademických časopisech.
To je to, co se děje na akademických konferencích. Sekce otázek a odpovědí následující po prezentaci faktů je často krvavá lázeň.
A nikomu to nevadí. My to aktivně vítáme.
Je to jako schvalování intelektuálního sadomasochismu.
Takže, co se vám chystám ukázat, jsou všechny důležité věci, všechny hlavní rysy mého oboru - medicíně založené na důkazech.
A všechny tyto rysy vám vysvětlím a demonstruji, jak fungují, výhradně použitím příkladů lidí, kteří je používají špatně.
Takže začneme s absolutně nejslabší formou důkazu známou lidstvu, a tou je autorita. Ve vědě se nezajímáme o to, kolik písmen máte za jménem.
Ve vědě chceme znát důvody toho, proč něčemu věříte. Jak víte, že je pro nás něco dobré,
nebo špatné?
Ale také na nás nedělá dojem autorita, protože ta se dá velice snadno přikrášlit.
Toto je někdo, kdo si říká Dr. Gillian McKeith Ph.D., nebo - abychom použili celý její lékařský titul - Gillian McKeith.
(Smích) Každý stát má někoho jako je ona. Ona je náš TV guru přes stravování.
Natočila masivních pět sérií pořadů vysílaných v hlavním čase, kde rozdává velice přepychové a exotické rady ohledně zdraví.
A jak se ukázalo, absolvovala neakreditovaný korespondenční Ph.D. program někde v Americe.
Také se chlubí, že je certifikovaným profesionálním členem Americké asociace nutričních poradců, což zní velice okázale a poutavě. Dostanete certifikát a všechno kolem.
Tento patří mé mrtvé kočce Hetti. Byla to hrozná kočka.
Stačí jen navštívit jejich webové stránky, vyplnit formulář, zaplatit $60 a oni vám jej doručí poštou. Tohle není jediný důvod, proč si myslíme, že tato osoba je idiot.
Také říká věci jako to,
že by jste měli jíst spousty tmavě zeleného listí, protože obsahuje spoustu chlorofylu a ten vám dobře okysličí krev. A každý, kdo ve škole absolvovat biologii, si pamatuje,
že chlorofyl a chloroplasty produkují kyslík pouze ve slunečním světle a ve vašich vnitřnostech je docela tma poté, co sníte špenát.
Dále, potřebujeme řádnou vědu, řádné důkazy.
"Červené víno může pomoct předcházet rakovině prsu."
Toto je titulek z Daily Telegraph ve Velké Británii. "Sklenička červeného vína denně pomáhá předcházet rakovinu prsu."
Takže půjdete a co zjistíte je, že tento článek
je skutečný kus vědy.
Popisuje změny jednoho enzymu poté, co nakapete látku extrahovanou ze slupek červeného vína do rakovinných buněk v misce na stole někde v laboratoři.
A to je velice užitečná věc k popisu ve vědeckém článku,
ale na otázku ohledně vašeho osobního rizika získání rakovinu prsu - pokud pijete červené víno - vám to nepoví absolutně nic. Ve skutečnosti se ukázalo, že riziko získání
rakoviny prsu se lehce zvýší s jakýmkoliv množstvím požitého alkoholu.
Takže co chceme, jsou studie o skutečných lidech.
A to je další příklad.
Toto je od britské expertky na stravu a výživu z Daily Mirror, což jsou naše druhé nejprodávanější noviny. "Australská studie z roku 2001
zjistila, že olivový olej v kombinaci s ovocem, zeleninou a luštěninami nabízí měřitelnou ochranu proti zvrásněním kůže." A poté vám dají radu: "Pokud budete požívat olivový olej a zeleninu, budete mít méně vrásek." A velice ochotně vám řeknou, jak můžete tento článek najít.
Když půjdete a najdete tento článek, zjistíte, že se jedná o pozorování. Samozřejmě nikdo nebyl schopen
vrátit se do roku 1930, najít lidi narozené v jedné porodnici a polovině přikázat jíst hodně ovoce, zeleniny a olivového oleje a druhé polovině jíst u McDonald's, a poté porovnat, jak moc vrásek budou později mít.
Musíte si udělat obrázek o tom, jak lidé vypadají dnes. A co zjistíte, je samozřejmě to,
že lidé kteří jí zeleninu a olivový olej mají méně vrásek.
Ale to je jen kvůli tomu, že lidé kteří jedí ovoce, zeleninu a olivový olej jsou podivíni, nejsou normální, jsou jako vy; navštěvují události jako je tato.
Jsou nóbl, jsou bohatí, s menší pravděpodobností pracují venku, s menší pravděpodobností dělají manuální práci, mají lepší společenskou podporu, pravděpodobně méně kouří -- takže kvůli spoustě fascinujícím, duchaplným, společenským, politickým a kulturním důvodům mají lepší předpoklady k menšímu počtu vrásek. Neznamená to, že je to zeleninou nebo olivovým olejem.
(Smích)
Takže ideálně chcete udělat zkoušku.
A každý si myslí, že jsou obeznámeni s myšlenkou zkoušky.
Zkoušky jsou velmi staré. První zkouška byla v Bibli -- Daniel 1:12.
Je to velmi přímočaré - vezmete skupinu lidí, rozdělíte je na polovinu, k jedné se chováte jedním způsobem, k druhé jiným, a o něco později je prozkoumáte
a zjistíte, co se jim přihodilo. Teď vám povím o jedné zkoušce,
která je pravděpodobně nejlépe rozšířenou zkouškou v britských mediích za poslední desetiletí. A je to zkouška tablet rybího oleje.
Tvrzení bylo, že tablety rybího oleje zlepšují výsledky ve škole a chování
výsledky ve škole a chování u většiny dětí. A říkají, "Udělali jsme zkoušku.
Všechny předchozí zkoušky byli pozitivní a mi víme, že tato bude také."
Tohle by vždy mělo znamenat varovný signál.
Protože pokud již znáte výsledek vaší zkoušky, neměli by jste žádnou dělat.
Buď jste ji úmyslně zmanipulovali, nebo máte dostatečné množství dat, že už nemusíte zkoumat další lidi.
Takže to, co udělali při této zkoušce bylo, že vzali 3 000 dětí, dávali jim tyhle obrovské tablety rybího oleje, 6 denně, a o rok později změřili jejich úspěchy ve škole a porovnali je s předpokladem,¨ jak by měli jejich školní úspěchy vypadat, kdyby rybí olej nebrali.
Vidí v tom kdokoliv z vás nějakou chybu?
A žádní profesoři metodologie klinických zkoušek nesmí odpovídat na tuto otázku.
Není zde žádná kontrola, žádná kontrolní skupina.
Ale to zní moc technicky. Je to technický pojem.
Děcka dostanou tablety a jejich výkon se zlepší.
Co jiného, než tabletky by to mohlo způsobit?
Zestárnou. Všichni se v čase vyvíjíme.
A samozřejmě je zde také placebo efekt. Placebo efekt je jeden z nejzajímavějších věcí celé medicíny. Není to jen o tom, že si vezeme tabletku a váš výkon nebo bolest se zlepší.
Je to o našich víře a očekávání. Je to o kulturním významu léčby.
A tohle bylo demonstrováno v celé řadě fascinujících studií porovnávající jeden druh placeba s jiným.
Takže víme, že například dvě tablety cukru denně jsou efektivnější léčbou žaludečních vředů než jedna tableta cukru. Dvě tablety cukru denně porazí jednu tabletu cukru denně.
A to je skandální a směšné zjištěni, ale je to tak.
Známe tři různé studie tří různých druhů bolesti, pro které jsou injekce se slanou vodou efektivnější léčbou než tablety s cukrem, požívání prázdné tablety, která neobsahuje žádnou medicínu - a není to tím, že injekce ani tablety nemají žádný vliv na vaše tělo, ale proto, že injekce vypadá jako mnohem dramatičtější zákrok.
Takže víme, že naše víra a očekávání jsou manipulovatelné, což je důvod proč děláme zkoušky, kde je placebo kontrolou - kde polovina lidí dostane skutečnou léčbu a druhá polovina placebo.
Ale to nestačí.
Co jsem vám zrovna ukázal jsou příklady velice jednoduchých a přímočarých způsobů, jak novináři a podomní obchodníci s potravinovými doplňky a vyznavači přírodní medicíny mohou převrátit důkazy na svou stranu.
Co mi připadá fascinující, je to, jak farmaceutický průmysl používá přesně ty stejné druhy triků a nástrojů, ale v trošku více sofistikovaném provedení, aby změnil důkazy, které dává doktorům a pacientům, a které používáme během důležitých zdravotních rozhodnutí.
Takže nejprve zkoušky s placebem: každý si myslí, že ví jak, že by zkouška měla být porovnáním vašeho nového léku s placebem. Ale ve skutečnosti je to v mnoha situacích špatně.
Protože většinou již máme v současnosti dostupnou velmi dobrou léčbu,
takže nechceme znát, jeslti naše nová alternativa léčby lepší než nic. Chceme vědět, jestli není lepší než ta v současnosti dostupná.
A zatím opakovaně a důsledně vídáme lidi dělat zkoušky s placebem.
A můžete získat licenci k začlenění vašeho léku na trh pouze s daty ukazujícími, že váš lék je lepší než nic, což je pro doktory jako jsem já zbytečné při rozhodování. Ale to není jediný způsob, jak můžete upravit data.
Můžete také pozměnit vaše data
tím, že váš nový lék porovnáte s úplně špatným lékem. Můžete podávat kontrolní lék v příliš malých dávkách,
takže lidé vlastně nejsou správně léčeni. Můžete podávat kontrolní lék v příliš velkých dávkách,
takže lidé pocítí vedlejší účinky. A tohle je přesně to, co se stalo
s antipsychotickou léčbou schizofrenie.
Před 20 lety se objevila nová generace antipsychotických léků, která slibovala méně vedlejších účinků.
Takže lidé začali porovnávat tyto nové léky s těmi starými,
které ale podávali ve směšně velkých dávkách - 20 miligramů haloperidolu denně. A je předem jasné,
že pokud budete podávat lék v tak velkých dávkách, pak se objeví více vedlejších účinků a váš nový lék bude vypadat lépe.
Před 10-ti lety se historie opakovala, právě když risperidonu, což byl první z nové generace antipsychotických léků, vypršela autorská práva a každý tak mohl dělat jeho kopie.
Každý chtěl ukázat, že je jejich nový lék lepší než risperidon, takže došlo k sérii zkoušek porovnávajících nové antipsychotické léky s risperidonem v dávkách 8 mg denně. Znovu, nejedná se o šílenou dávku, nejedná se o nelegální dávku,
ale o dávku na velmi vysokém konci normálu. A nezbytně se ukáže že váš lék vypadá lépe.
A tak nakonec není překvapivé, že zkoušky financované průmyslem mají 4x větší pravděpodobnost positivního výsledku než nezávisle sponzorované zkoušky.
Ale - a je to obrovské ale - (Smích) ukázalo se, že když se podíváte na metody používané u průmyslem financovaných zkoušek, že jsou ve skutečnosti lepší než nezávisle sponzorované zkoušky.
A i přesto se jim vždy podaří získat výsledky, jaké chtějí.
Takže jak to funguje?
Jak můžeme vysvětlit tento podivný jev?
Ukázalo se, že se děje to, že negativní data se během procesu ztrácí; jsou doktorům a pacientům odepřena.
A to je ten nejdůležitější aspekt celého příběhu. Toto stojí na vrcholu pyramidy důkazů.
Potřebujeme znát všechna data o konkrétní léčbě,
abychom věděli, zda-li je, či není skutečně efektivní. A existují 2 různé způsoby, jak můžete zjistit,
zda se nějaká data ztrácí během procesu.
Můžete použít statistiku, nebo příběhy.
Osobně preferuji statistiku, takže se podívejme nejprve na ni.
Toto je něco, co nazýváme trychtýřovitý graf.
Jedná se o velice chytrý způsob, jak poznat, jestli se malé množství negativních zkoušek ztrácí.
Toto je graf všech zkoušek, které byli vykonány na konkrétní léčbě.
Jak jdete směrem k vrcholu grafu, pak každá tečka značí zkoušku.
A jak jdete nahoru, jsou tyto zkoušky lepší, takže je v nich méně chyb. Takže mohou být klamně positivní nebo negativní s menší pravděpodobností.
Všechny se shlukují k sobě.
Velké zkoušky jsou blíže ke správné odpovědi.
Jak jdete níže ke dnu, můžete nad touto stranou klamné negativní výsledky a nad touto stranou klamné positivní výsledky.
Pokud jsou zde nějaké zkreslení, pokud se malé negativní zkoušky ztratili během procesu, můžete to spatřit na těchto grafech.
Takže zde můžete vidět, že malé negativní zkoušky, které by měli být vlevo dole, zmizely.
Toto je graf demonstrující přítomnost zkreslení ve studiích o publikačním zkreslení. A myslím si, že je to ten nejlegračnější epidemiologický vtip,
který kdy uslyšíte.
Toto je způsob, jak to dokázat statisticky, ale co s příběhy?
No ty jsou hanebné, opravdu jsou.
Toto je lék zvaný reboxetin.
Jedná se o lék, který jsem sám předepsal pacientům.
A já jsem velice zvláštní lékař.
Doufám, že se snažím číst a chápat všechnu literaturu. Četl jsem o něm zkoušky.
Všechny byli positivní. Všechny byli dobře provedeny.
Nenašel jsem žádnou chybu.
Naneštěstí se ukázalo,
že mnoho z těchto zkoušek bylo utajeno.
Ve skutečnosti 76% všech zkoušek, které byli u tohoto léku provedeny, bylo doktorům a pacientům zatajeno. Nyní když se zamyslíte,
kdybych hodil 100x mincí - a mohl vám zatajit polovinu případů - pak vás můžu přesvědčit, že mám minci s dvěma pannami.
Pokud odstraníme polovinu dat, nikdy nemůžeme vědět, jaká je skutečná míra efektu těchto léků.
A tohle není ojedinělý případ. Zhruba polovina dat u všech zkoušek antidepresiv byla zatajena,
ale jde to dále.
Skupina Nordic Cochrane se pokoušela získat tyto data a dát je všechna dohromady. Cochrane Groups jsou mezinárodní nezisková společnosti,
které vytváří systematické posudky všech dat, které byli kdy předvedeny. A potřebují mít přístup ke všem informacím o zkouškách.
Ale společnosti před nimi tyto data zatajuje,
a to dělala i European Medicines Agency po tři roky.
Toto je problém, který v současnosti postrádá řešení.
A abych ukázal, jak daleko to zašlo, toto je lék s názvem Tamiflu, za který vlády po celém světě utratili miliardy a miliardy dolarů.
A utratili tyto peníze protože byl příslib, že se jedná o lék, který sníží míru komplikací spojených s chřipkou.
Již máme data, ukazující, že zkrátí délku vaší chřipky o několik hodin.
Ale na tom nám skutečně nezáleží. Vládám na tomto nezáleží. Velmi mě mrzí, jestli máte chřipku, vím je to hrozné,
ale nebudeme utrácet miliardy dolarů ve snaze zkrátit trvání příznaků vaší chřipky o půl dne.
Předepisujeme tyto léky, shromažďujeme je pro případy nouze,
ve snaze zmírnit počet komplikací, které znamenají pneumonii a které znamenají smrt. Skupina infekčních nemocí Cochrane Group, která sídlí v Itálii,
se snažila získat všechny informace v použitelné podobě od výrobců léčiv, aby mohli učinil plné rozhodnutí o tom, zda-li je tento lék efektivní, či nikoliv, a nebyli schopni tyto informace získat.
To je nepochybně jeden z největších etických problému, kterému dnešní medicína čelí.
Nemůže učinit rozhodnutí, pokud neznáme všechny informace.
Takže se stává obtížnějším zajistit nějaký druh positivního závěru.
Ale řekl bych toto: Myslím si, že sluneční světlo je tou nejlepší dezinfekcí.
Všechny tyto věci se dějí před našimi zraky a všechny jsou chráněny silovým polem únavy a "zdlouhavosti".
Myslím si, že se všemi problémy ve vědě, jednou z nejlepších věcí, kterou můžeme udělat, je zvednout víko, ohmatat si mechanismy a zahledět se do nich. Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Dějiny civilizace jsou do jisté míry dějinami map. Jak se nám podařilo porozumět světu kolem nás?
Jedna z nejslavnějších map funguje, protože to vlastně mapa ani není.
[Malá věc. Velká idea.] [Michael Bierut - Mapa londýnského metra] Londýnské metro začalo fungovat v roce 1908, kdy se 8 na sobě nezávislých železnic spojilo v jeden systém.
Následně bylo potřeba mapy tohoto systému, aby lidé věděli, jak se kam mohou dostat.
Mapa, kterou vytvořili, byla komplikovaná.
Jsou tam řeky, vodní plochy, stromy a parky - a všechny stanice byly namačkané ve středu mapy. A předměstích se některé stanice do mapy nevešly.
Takže mapa byla zeměpisně v pořádku, ale téměř nepoužitelná.
Pak přišel Harry Back.
Harry Back byl 29letý strojírenský kreslič, který občas pracoval pro londýnské metro.
On pochopil, že lidi, jezdící metrem v podzemí, až tak nezajímá to, co je na povrchu.
Oni se jen potřebovali přepravit mezi stanicemi - "Kde mám nastoupit? A kde vystoupit?"
Není podstatný zeměpis, ale systém.
Harry vzal tu změť špaget, a rozmotal ji.
Trasy jezdí jen třemi směry: horizontálně, vertiklálně nebo pod úhlem 45 °.
Stejně tak, všechny stanice byly stejně velké a měly barvu podle linky. Tohle všechno opravil. A to už nebyla ani tak mapa.
Byl to spíše diagram, jako elektrické obvody, s tím rozdílem, že místo elektronů, se linkami prohánějí vlaky s lidmi.
V roce 1933, se správa londýnského metra rozhodla vyzkoušet mapu Harryho Becka.
Zkusili to prve s 1000 kapesních map.
A za hodinu byly všechny pryč.
Došlo jim, že na to kápli a vytiskli dalších 750 000. A to jsou ty mapy, které znáte z dneška.
Beckův design se stal vzorem pro to, jak o metru dnes smýšlíme.
Tokyo, Paříž, Berlín, São Paulo, Sydney, Washington, D.C. -- všichni ti přešli od zeměpisu k čisté geometrii.
Všichni používají jiné barvy pro jiné linky metra, všichni používají jednoduché symboly pro různé typy stanic.
Očividně jsou všechny součástí univerzálního jazyka.
Vsadím se, že Harry Beck tenkrát netušil, co to je uživatelské rozhraní, nicméně on ho vskutku vytvořil. K této výzvě se postavil čelem, a rozhraní rozdělil do třech principů, které se dají použít, myslím, téměř na každou otázku designu.
Za prvé je to soustředění.
Soustřeďte se na to, pro koho to má být.
Za druhé je to jednoduchost.
Jaký je nejrychlejší způsob sdělení?
Závěrem, princip poslední: Myšlení napříč disciplínami.
Kdo by jen pomyslel, že elektroinženýr bude tím, kdo přijde na řešení toho, co bylo považováno za jeden z nejkomplikovanějších systémů na světě. A to vše začalo jedním člověkem, který měl tužku a nápad.
Myslím si, že zvuk má velký podíl na požitku ze psaní obyčejnou tužkou, už proto, že slyšíte ten zvuk psaní.
(psaní) [Malá věc. Velká idea.] [Caroline Weaver - Obyčejná tužka] Tužka je velmi jednoduchá.
Vyrobená ze dřeva, pokrytá několika vrstvami barev, s gumou a tuhou, která je vyrobena z grafitu, hlíny a vody.
Stovkám lidí to trvalo několik století, než vyvinuli známý vzhled.
A právě ta dlouhá historie spolupráce je to, co pro mne dělá tužku téměř perfektním předmětem.
Příběh o tužce začíná grafitem.
Lidé nalézali velmi užitečné možnosti použití pro tuto novou látku.
Grafit nařezali na malé tyčky, a ty, zabalené v motouzu, ovčí kůži či papíru, prodávali v ulicích Londýna, aby s nimi lidé mohli psát či kreslit, anebo, jako farmáři a pastýři, značkovat svá zvířata.
Mezitím ve Francii, Nicolas-Jacque Conté vynalezl metodu, kdy rozdrcený grafit smíchal s práškovou hlínou a vodou, a vytvořil tak grafitovou pastu.
Pastu následně vložil do formy a vypálil v peci, výsledkem čehož byla velmi pevná grafitová tuha, která byla nerozbitná, hladká a použitelná. Byla něčím mnohem lepším, než co bylo tenkrát k mání. A toto je dodnes metoda, která se používá při výrobě tužek.
Mezitím v Americe, v Concordu, Massachusetts, byl to právě Henry David Thoreau, kdo přišel se stupnicí pro různé tvrdosti tužek.
Stupnice byla od 1 do 4, s tím, že 2 byla ideální tvrdostí pro běžné používání.
Čím měkčí tužka, tím více grafitu obsahovala, a tím tmavší a hladší linky kreslila.
Čím tvrdší tužka, tím více hlíny obsahovala, a tím slabší a tenčí linky kreslila.
Původní ručně vyráběné tužky byly kulaté.
Neexistoval způsob jednoduché výroby, ale právě Američanům se podařilo zmechanizovat jejich výrobu.
Celá řada lidí to připisuje Josephu Dixonovi, který byl prvním vývojářem strojů na řezaní dřevěných latí, na vyřezávání žlábků do nich a jejich lepení...
Následně lidé zjistili, že je jednodušší a úspornější vytvářet šestihranné tužky, což se pak stalo standardem.
Už od ranných dob tužek, na nich lidé milovali, že se dají vygumovat.
Původně se na gumování tužek používaly drobky z chleba, později pak guma či pemza.
První guma přidělaná na konec tužky se objevila v roce 1858, kdy si americký papírník Hymen Lipman nechal patentovat první tužku s gumou na druhém konci, což zamíchalo s trhem tužek.
Světově první žlutá tužka byla KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR udělal toto poprvé, když nanesli 14 vrstev žluté barvy na tužku a namočili její konec ve 14karátovém zlatě.
Tužky jsou pro všechny a každá tužka má svůj příběh.
The Blackwing 602 je slavná díky tomu, že ji používala celá řada knižních autorů zvláště pak John Steinbeck a Vladimír Nabokov.
A pak tu je také výrobce tužek Dixon.
Ti jsou zodpovědní za Dixon Ticonderoga,
což je vlastně ikona. To je to, na co si lidé vzpomenou, když se řekne tužka a také ve spojitosti se školou.
A to je proč si myslím, že tužka je opravdu něco. Obyčejný člověk se nikdy nepozastavil nad tím, jak byla vyrobená nebo proč vypadá, tak jak vypadá. Protože to tak vždycky bylo.
Dle mého názoru, už není nic, co by tužku udělalo lepší než je teď.
Je dokonalá.
Kolik lidí sedí znuděných u svých stolů, kolik hodin každý den, kolik dnů každý týden, kolik týdnů každý rok, kolik let z jejich života? [Malá věc.
Velká myšlenka.] [Daniel Engber - Lišta načítání] Lišta načítání v počítači je jen indikátorem, že se uvnitř něco děje.
Klasická podoba lišty, která se používá léta, je horizontální pruh.
Co tím myslím je, že ještě v dobách před počítači lidé vybarvovali v účetních knihách horizontální pruhy zleva doprava, aby znázornili, kolik z úkolu v továrně již splnili.
A tohle je vlastně ta samá věc na obrazovce.
V 70. letech se odehrálo něco, čemu říkáme "softwarová krize". Počítače začaly být mnohem komplikovanější, a to rychleji, než na co byli lidé připraveni z hlediska designu.
Lidé používali procentuální ukazatele dokončení různými způsoby.
Mohli jste narazit na grafické odpočítávací hodiny nebo jen na řadu hvězdiček, které se postupně vybarvovaly zleva doprava.
Ale nikdo tenkrát neprovedl systematický výzkum těchto věcí a nezkusil rozlousknout: Jak vlastně ovlivňují uživatelskou zkušenost během sezení u počítače?
Univerzitní student Brad Myers se to v roce 1985 rozhodl studovat.
Zjistil, že je jedno, jestli procentuální ukazatele ukazují přesná procenta dokončení.
Podstatné bylo, že tam vůbec ukazatel byl.
Jen jeho sledováním se lidé cítili lépe. A to bylo vůbec nejpřekvapivější.
Brad má spoustu nápadů, co by tato věc mohla dělat.
Možná by to lidem pomohlo efektivněji se uvolnit.
Možná by to lidem umožnilo odejít od počítače a dělat něco jiného, co by trvalo jako načítání.
Podívali by se a řekli by si: „Ukazatel průběhu je v polovině.
A trvalo to pět minut.
To znamená, že mám dalších 5 minut na to, abych poslal fax," nebo cokoliv jiného, co lidé dělali v roce 1985.
Ale tohle není pravda.
Když vidíte lištu načítání, tak se na ni vaše oči přilepí a změní čekání v napínavý příběh, který se před vámi odehrává: čas strávený frustrujícím čekáním, než počítač něco udělá, se přeměnil na: „Načítá se to! Už se něco děje!"
[Načítání...] Jakmile ale začnete přemýšlet o načítací liště jako o něčem, co otupuje bolest z čekání, tak pak si můžete začít pohrávat s psychologií.
Takže pokud máte načítací lištu, která se pohybuje stále stejnou rychlostí - řekněme, že to se opravdu odehrává v počítači - tak bude lidem připadat, že se zpomaluje.
A začneme se nudit.
Můžete se pokusit to vylepšovat a udělat, aby to vypadalo, že se pohybuje rychleji než ve skutečnosti, rychlejší pohyb na začátku, jako rychlý výstřel.
To je vzrušující a lidé mají pocit, že: „se něco opravdu děje."
Pak můžete rychlost vrátit na reálnou úroveň a pokračovat.
Předpokládáte, že lidé sledují čas. Sledují, jak roste tráva. Sledují hrnec vody, než se začne voda vařit. A vy se jen snažíte, aby čekání bylo méně nudné, méně bolestivé a méně frustrující, než předtím.
Načítací lišta vám dává alespoň vidinu začátku a konce, a přibližujete se k cíli.
Myslím, že to jistým způsobem zmírňuje strach ze smrti...
Je to příliš?
Schody podle mě můžou být jedním z nejvíce emocionálně tvárných fyzických elementů, se kterými architekt musí pracovat.
[Malá věc. Velký nápad.] [David Rockwell - Schody] Jednoduše řečeno jsou schody způsob, jak se při různých výškách dostat z bodu A do bodu B.
Schody mají společný jazyk.
Je tu stupnice, tedy to, po čem chodíte.
Podstupnice, vertikální prvek oddělující dvě stupnice.
Hodně schodišť má hranu stupně, který vytváří určitý okraj.
A nakonec je tu spojující část, schodnice.
Tyto části v různých formách tvoří všechny schodiště.
Předpokládám, že schody vznikly v momentě, kdy někdo řekl: 'Chci se dostat odsud na tenhle vyšší kámen.'
Lidé k lezení používali vše, co mohli: naskládaná polena, žebříky a cestičky v přírodě, které se časem vyšlapaly.
Jedna z prvních schodišť - jako například pyramidy v Chichén Itzá nebo cesty k Mount Tai v Číně - sloužily k přesunu na vyšší úroveň, což lidé vyhledávali pro modlení nebo k ochraně.
S inženýrstvím se vyvíjelo i to, co je praktické.
Schodiště můžou být z různých materiálů.
Máme rovná i točitá schodiště.
Najdeme je uvnitř i venku.
Zcela jasně nám pomáhají v případech nouze.
Ale zároveň jsou samy o sobě také formou umění.
Když se pohybujeme po schodišti, tak jeho forma určuje naše tempo, pocit, bezpečí, náš vztah k prostoru okolo nás a účast na něm.
Na chvíli si tedy představte, jak scházíte postupné, monumentální schodiště jako například to před newyorskou veřejnou knihovnou.
Z takových schodů máte výhled na ulici a na všechny lidi okolo a vaše chůze je pomalá a stabilní, díky široké stupnici.
Toto je úplně jiný zážitek než scházet po úzkém schodišti, řekněme do staré hospody, kde přímo vpadnete dovnitř.
Tady se setkáte s vysokými podstupnicemi, a proto jdete rychleji.
Schodiště hodně přidávají na dramatičnosti.
Tak třeba schodiště sloužící jako hlavní vchod dříve přitahovalo pozornost všech.
Schodiště můžou být i hrdinská.
Tomu, které zůstalo stát po 11. září a útoku na Světové obchodní centrum, se začalo říkat 'schodiště přeživších', protože hrálo hlavní roli při vysvobození stovek lidí.
Ale i malá schodiště mohou mít obrovský vliv.
Vstupní schodiště bývá místem, kde se schází sousedi, poslouchají hlasitou hudbu a pozorují město kolem.
Pro mě je fascinující pozorovat, jak lidé chtějí trávit čas na schodištích.
Podle mě cítí hlubou lidskou potřebu obsadit prostor nejen v přízemí.
A pokud tedy můžete sedět v polovině takového schodiště, nacházíte se v takovém magickém místě.
Večer před odjezdem do Skotska jsem dostala pozvánku k moderování finále „Čína má talent“ v Šanghaji na stadionu pro 80 000 lidí.
Hádejte, kdo byl významným hostem?
Susan Boyle.
A já jí řekla: „Zítra jedu do Skotska.“
Zpívala nádherně a dokonce řekla pár slov v čínštině: [čínština] Nebylo to „ahoj,“ nebo „děkuji,“ nebo podobná běžná fráze.
Znamená to „jarní cibulka zdarma.“
Proč to řekla?
Protože to jsou slova naší čínské Susan Boyle – padesátnice, která prodává zeleninu v Šanghaji a velmi ráda zpívá vaše opery, ale neumí anglicky, francouzsky, ani italsky, takže texty tvoří z čínských názvů zeleniny.
(Smích) A v poslední větě z Nessun Dorma, kterou zpívala na stadionu, byla „jarní cibulka zdarma“.
Když to Susan říkala, 80 tisíc diváků to s ní zpívalo.
Bylo to úžasné.
Myslím si, že Susan Boyle a tato prodavačka zeleniny ze Šanghaje patří k odlišnosti.
Byly ty poslední, od kterých se očekával úspěch v zábavním průmyslu, přesto se jim to díky odvaze a talentu podařilo.
A tenhle televizní program jim dal prostor, aby uskutečnily své sny.
Být odlišný není tak složité.
Každý jsme jiný, když se díváme z různých pohledů.
Ale myslím si, že odlišnost je dobrá, protože přináší nový úhel pohledu.
Máte pak šanci něco změnit.
Moje generace měla to štěstí, že mohla sledovat a podílet se na významné transformaci Číny, která v minulých 20, 30 letech prošla neskutečnými změnami.
Vzpomínám si, že v roce 1990, když jsem promovala, jsem se ucházela o práci v obchodním oddělení prvního pětihvězdičkového hotelu v Pekingu, Great Wall Sheraton – stále existuje.
Po půlhodinovém pohovoru ten japonský manažer nakonec řekl: „Tak, slečno Yang, chcete se teď na něco zeptat vy mě?“
Sebrala jsem odvahu, napřímila se a zeptala se: „Ano. Mohl byste mi říct, co vlastně prodáváte?“
Neměla jsem nejmenší ponětí, co by obchodní oddělení mělo v pětihvězdičkovém hotelu dělat.
Bylo to poprvé, co jsem vůbec vstoupila do pětihvězdičkového hotelu.
Zhruba tou dobou jsem se účastnila konkurzu – prvního veřejného konkurzu pro čínskou národní televizi – s další tisícovkou vysokoškolaček.
Producent nám řekl, že hledají nějakou milou, nevinnou, krásnou novou tvář.
Když došlo na mě, vstala jsem a zeptala se: „Proč ženské osobnosti v televizi pořád musí být nádherné, milé, nevinné a, však víte, podporující?
Proč nemohou mít vlastní myšlenky a názory?“
Myslela jsem, že jsem je urazila.
Ukázalo se však, že na ně má slova udělala dojem.
A tak jsem se dostala do druhého kola konkurzu a pak i do třetího a čtvrtého.
Po sedmi kolech jsem zůstala jediná.
A tak jsem se objevila v hlavním vysílacím čase národní TV.
A věřte nebo ne, v čínské televizi to byl první pořad, který hostům dovolil vyjádřit jejich vlastní myšlenky, aniž by četli schválený scénář.
(Potlesk) Moje týdenní sledovanost v té době byla mezi 200 až 300 miliony lidí.
Po několika letech jsem se rozhodla odejít do USA na Kolumbijskou univerzitu vystudovat postgraduál, a pak jsem založila vlastní mediální společnost, na což jsem v prvních letech své kariéry ani nepomyslela.
Děláme spoustu věcí.
Vyzpovídala jsem více než tisícovku lidí.
Občas se mi ozvou mladí lidé a říkají: „Lan, změnila jste můj život,“ a já se pak cítím hrdá.
Měli jsme však i to štěstí být svědky transformace celé země.
Byla jsem u toho, když se Peking snažil získat pořadatelství olympiády.
Reprezentovala jsem Shanghai Expo.
Viděla jsem, jak se Čína otevírá světu a naopak.
Ale občas mě napadá, co udělá další generace?
Jak se od nás liší, jaké odlišné kroky podstoupí při tvoření budoucnosti Číny nebo, ve větším měřítku, celého světa?
Dnes chci tedy mluvit o mladých lidech skrze platformu sociálních médií.
Za prvé: Co jsou zač? Jak vypadají?
Tato dívka se jmenuje Guo Meimei – je jí 20 let, je krásná.
Ukazuje své drahé kabelky, oblečení a auto na svém mikroblogu, je to něco jako čínský Twitter.
Tvrdila, že je ředitelkou místní divize Červeného kříže na Ministerstvu obchodu.
Neuvědomila si, že tak šlápla do vosího hnízda a vyvolala tak národní pochyby, téměř vřavu, o důvěryhodnosti Červeného kříže.
Kontroverze zašla tak daleko, že Červený kříž musel svolat tiskovou konferenci, aby to objasnil, a vyšetřování stále pokračuje.
Dnes zatím víme, že se trošku povýšila – nejspíše proto, že cítila hrdost při spojení s charitou.
Všechny ty drahé věci dostala jako dárek od svého přítele, který býval členem představenstva odnože Červeného kříže na Ministerstvu obchodu.
Je těžké to vysvětlit.
Každopádně, veřejnost to ještě nespolkla.
Stále je to živé.
Ukazuje nám to obecnou nedůvěru k vládě nebo vládním institucím, které v minulosti postrádaly transparentnost.
Ukazuje nám to také sílu a dopad sociálních médií, jako jsou mikroblogy.
Mikroblogy zažily boom v roce 2010, kdy se návštěvníci znásobili a čas na nich strávený ztrojnásobil.
Jen Sina.com, hlavní zpravodajský portál, má přes 140 milionů mikroblogerů.
Tencent má 200 milionů.
Nejpopulárnější blogerka – nejsem to já – je to filmová hvězda, má přes 9,5 milionů followerů či fanoušků.
Kolem 80% těchto mikroblogerů jsou mladí lidé pod 30 let.
A jelikož – jak asi víte – tradiční média jsou stále pod přísnou kontrolou vlády, sociální média umožňují otevřít ventil a uvolnit trochu ten tlak.
Ale protože takovýchto ventilů není moc, ta síla, která z nich uniká, je občas velmi silná, reaktivní a někdy i násilná.
Takže díky mikroblogům dokážeme mladé Číňany pochopit lépe.
Čím jsou odlišní?
Především většina z nich se narodila v 80. a 90. letech během politiky jednoho dítěte.
A kvůli výběrovým potratům v rodinách, které preferovaly spíše chlapce, jsme teď skončili s převahou 30 milionů mužů nad ženami.
Pro společnost to může představovat nebezpečí, ale kdo ví; žijeme v globalizovaném světě a po přítelkyni se tedy mohou dívat i za hranicemi.
Většina z nich má více než slušné vzdělání.
Míra negramotnosti v Číně, v této generaci, je pod jedním procentem.
Ve městech jde 80 % děti studovat bakaláře.
Čelí však stárnoucí Číně s populací 65 a více let letos překračující sedmiprocentní hranici, která dosáhne až 15% do roku 2030.
Nejspíše víte, že máme tradici, kdy mladší generace podporují ty starší finančně a starají se o ně, když onemocní.
To znamená, že mladé páry budou muset podporovat 4 rodiče s očekávanou délkou života dosahující 73 let.
Vydělat si na živobytí tedy pro mladé není tak snadné.
Čerstvých bakalářů není nedostatek.
Ve městech bakaláři se svým platem začínají na 400 amerických dolarech měsíčně, zatímco průměrný nájem převyšuje 500 $.
Co tedy dělají? Hledají spolubydlící, dělí se o místo – namačkaní v maličkém prostoru, aby ušetřili peníze – a nazývají sami sebe „kmenem mravenců.“
A ti, kteří se cítí připraveni na svatbu a ke koupi vlastního bytu, ti brzy zjistí, že by museli pracovat asi 30 nebo 40 let, aby si své první bydlení mohli dovolit.
V Americe by jeden pár musel pracovat 5 let, ale v Číně to je 30 až 40 let kvůli do nebe stoupajícím cenám nemovitostí.
Mezi 200 miliony migrujících pracovníků je 60 procent z nich v mladém věku.
ľľľľ mezi městskými a venkovskými oblastmi.
Většina z nich se nechce vrátit na venkov, ale jinak nemají pocit, že někam patří.
Pracují přesčasy za nižší platy, s menším sociálním zabezpečením.
Jsou mnohem zranitelnější ke ztrátě místa, podléhání inflaci, snižování půjček v bankách, zhodnocování čínské měny, nebo k poklesu poptávky z Evropy a Ameriky po produktech, které vyrábějí.
Loni se dokonce přihodil otřesný incident v továrně na originální příslušenství na jihu Číny: 13 mladých dělníků náctiletého věku a těsně po dvacítce spáchalo sebevraždu, jeden po druhém jako po nějaké nákaze.
Zemřeli však každý z odlišných osobních důvodů.
Tento incident však vzbudil ohromnou společenskou vlnu nevole kvůli té izolaci, jak fyzické tak duševní, těchto migrujících dělníků.
Ti, kteří se nakonec na venkov vrátí, jsou však radostně vítáni, neboť se svými znalostmi, dovednosti a kontakty, kterých nabyli ve městech, za pomoci internetu, jsou schopni vytvořit více pracovních míst, pozvednout místní zemědělství a vytvořit nové obchodní příležitosti na méně rozvinutých trzích.
Pobřežní oblasti během několika posledních let zjistily, že mají nedostatek pracovní síly.
Tyto grafy ukazují něco více o sociálních důvodech.
První je Engelsův koeficient, který ukazuje, že cena denních potřeb klesla v procentním vyjádření během poslední dekády co se týče rodinného příjmu na nějakých 37 procent.
Ale v posledních dvou letech se zase zvedla na 39 procent, což naznačuje rostoucí životní náklady.
Giniho koeficient už překročil nebezpečnou hranici 0,4.
Nyní to je 0,5 – dokonce horší než v Americe – a ukazuje nám příjmovou nerovnost.
Můžete vidět, jak celá společnost začíná být frustrována kvůli ztrátě své mobility.
Rozhořčení a vztek vůči bohatým a mocným se rychle šíří.
Jakékoli obvinění z korupce nebo podezřelých obchodů na úřadech nebo v byznysu by zapříčinily společenskou nevoli nebo dokonce nepokoje.
Skrze některá nejožehavější témata při mikroblogování tedy můžeme vidět, oč se mladí zajímají nejvíce.
Sociální spravedlnost a zodpovědnost vlády se v jejich požadavcích umisťují nahoře.
Během posledního desetiletí z nás masivní urbanizace a rozvoj udělaly svědky mnoha případů nucené demolice soukromého majetku.
Vzbudilo to ohromný vztek a frustraci mezi mladou generací.
Někdy byli lidé zabíjení, někdy se na protest sami upalovali.
Když se tyto incidenty začaly na internetu objevovat stále častěji, lidé žádali vládu, aby podnikla kroky, které to mají zastavit.
Dobrou zprávou je, že nedávno, už letos, národní rada schválila nové pravidlo o vyvlastnění domů a demolici a přenesla právo nařídit nucenou demolici z lokálních orgánů na soud.
Stejně tak jsou na internetu žhavým tématem otázky týkající se veřejného bezpečí.
Slyšeli jsme o znečištěném ovzduší, znečištěné vodě, otráveném jídle.
A víte co? Padělali jsme hovězí.
Mají různé druhy přísad, které smícháte s kousky kuřete nebo ryby, aby to pak vypadalo jako hovězí.
Později byli lidé znepokojeni ohledně stolního oleje, protože byly tisíce lidí přistiženy při filtrování stolního oleje z restauračních splašek.
Toto všechno vyvolalo obrovské vlny nevole z hlubin internetu.
A naštěstí jsme už viděli, jak vláda reaguje častěji a více na tyto veřejné záležitosti.
Zatímco se mladí lidé cítí být jistí v kramflecích ohledně jejích zapojení do tvorby veřejné politiky, občas jsou trochu ztraceni v tom, jaký chtějí mít svůj osobní život.
Čína brzy předčí USA
jako trh číslo jedna pro luxusní značky – a to to nezahrnuje čínské výdaje v Evropě a jinde.
Na druhé straně, polovina těchto zákazníků vydělává méně jak 2000 amerických dolarů.
Vůbec nejsou bohatí.
Všechny ty kabelky a oděvy považují za součást identity a společenského postavení.
Tato dívka v televizní seznamce výslovně říká, že by radši brečela v BMW než se smála na bicyklu.
Samozřejmě se najdou i mladí lidé, kteří stále preferují úsměv, ať už to je v BMW nebo na kole.
Na dalším obrázku vidíte velmi populární fenomén zvaný „nahá“ svatba nebo „nahý“ sňatek.
Neznamená to, že na sobě při svatbě nikdo nic nemá, ukazuje to jen, že mladé páry jsou připraveny vzít se bez domu, bez auta, bez prstenu s diamantem či bez svatební hostiny, aby dokázali závazek z pravé lásky.
Lidé také díky sociálním sítím konají dobro.
Na prvním obrázku je náklaďák převážející 500 opuštěných a ukradnutých psů ke zpracování na jídlo, který někdo zpozoroval a zastavil na dálnici, zatímco to sledovala celá země přes mikroblogy.
Lidé darovali peníze, krmivo pro psy a nabízeli se jako dobrovolníci, aby náklaďák zastavili.
Po hodinách vyjednávání bylo těch 500 psů zachráněno.
Lidé také pomáhají hledat ztracené děti.
Otec nahrál na internet obrázek svého syna.
Po tisících přeposlání ve štafetě bylo dítě nalezeno a my mohli být svědky rodinného shledání přes mikroblogy.
Štěstí je nejpopulárnější slovo, které jsme slyšeli během posledních dvou let.
Štěstí se nevztahuje pouze na osobní zážitky a hodnoty, zahrnuje také životní prostředí.
Lidé přemýšlejí o následujících otázkách: Hodláme obětovat naše životní prostředí vyššímu růstu HDP?
Jak hodláme provést sociální a politické reformy, abychom udrželi tempo ekonomického růstu a také dlouhodobou udržitelnost a stabilitu?
A pak také – do jaké míry je systém schopen sebekorekce, aby udržoval lidi spokojené s tím vším, co se děje v jeden čas?
Myslím si, že lidé na tyto otázky najdou odpověď.
A že naše mladší generace promění tuto zemi, zatímco se budou měnit i oni sami.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Co je v této krabici?
Ať je to, co je to, musí to být docela důležité, protože jsem s tím cestoval, stěhoval to z jednoho bytu do druhého a do třetího.
(Smích) (Potlesk) Je vám to povědomé?
Věděli jste, že my Američané nyní máme třikrát více místa než před 50 lety?
Třikrát.
Řekli byste si, že s tolika místem navíc musíme mít spoustu prostoru pro všechny naše věci.
Ani omylem.
Objevil se nový byznys, byznys za 22 miliard dolarů zabírající přes 200 km2 místa – osobní skladování.
Takže jsme ztrojnásobili prostor, ale nakupovali jsme tak dobře, že potřebujeme ještě víc místa.
K čemu to vede?
Spousta dluhů na kreditkách, obrovské následky na životním prostředí a nejspíše nikoli náhodou se úroveň našeho štěstí během těch stejných 50 let snížila.
Jsem tu tedy proto, abych vám navrhl lepší cestu – že méně může být nakonec více.
Vsadím se, že většina z nás už někdy zažila tu radost z mála: vysoká škola – na koleji, cestování – v hotelovém pokoij, kempování – v naprostém provizorium, možná ještě loď.
Ať už to bylo cokoli, řekl bych, že vám to mimo jiné dalo zažít o trochu více svobody, o trochu víc času.
Proto tvrdím, že méně věcí a menší prostor se rovnají i menší uhlíkové stopě.
Je to vlastně skvělý způsob, jak ušetřit peníze.
A do života vám to přidá trochu víc jednoduchosti.
Začal jsem tedy projekt nazvaný Seškrtaný život na lifeedited.org, abych toto téma prohloubil a našel nějaká skvělá řešení.
První pokus: veřejná spolupráce na návrhu mého 40. metrového bytu na Manhattanu s partnery Mutopo a Jovoto.com.
Chtěl jsem všechno – domácí kancelář, jídelnu pro 10 lidí, místnost pro hosty a uskladnit své potřeby pro kitesurfing.
S více jak 300 příspěvky z celého světa jsem to dokázal, vytvořit si své hnízdečko.
Koupí místa, co mělo 40 m2
místo 55 m2, jsem okamžitě ušetřil 200 tisíc dolarů.
Menší prostor vede i k menší spotřebě – tady se také něco ušetří – ale také k menší uhlíkové stopě.
A protože je to opravdu navrženo vzhledem k mému majetku – mým oblíbeným věcem – a navrženo přímo pro mě, jsem z toho prostoru naprosto nadšený.
Jak tedy můžete žít v malém?
Jsou tři hlavní přístupy.
Ze všeho nejdříve musíte být nemilosrdní.
Musíme uvolnit tepny našich životů.
Co ta košile, kterou jsem na sebe nevzal celé roky?
Je na čase ji vyhodit.
Musíme se odříznout od všeho nadbytečného a zamezit přítoku nových zbytečností.
Musíme myslet, než něco koupíme.
Ptejte se sami sebe: „Opravdu mě to učiní šťastnějším?
Fakt?“ Zcela určitě bychom měli kupovat a vlastnit nějaké skvělé věci.
Ale chceme přeci věci, které budeme milovat dlouhé roky, nechceme bordel.
Za druhé – naše nová mantra: co je malé, to je milé.
Chceme využívat prostor efektivně.
Chceme věci navržené tak, jak se budou používat drtivou většinu času, ne jednou za uherský rok.
Proč mít sporák se šesti plotýnkami, když sotva využijete tři?
Chceme tedy věci slučovat, chceme je štosovat, chceme je digitalizovat.
Můžete si vzít papírování, knížky, filmy a všechno to nechat zmizet – kouzlo.
A nakonec chceme víceúčelové prostory a nábytek – umyvadlo kombinované s toaletou, jídelní stůl se přemění v postel – stejný prostor, malý stolek se roztáhne a sedne si k němu 10 lidí.
Ve vítězném schématu Seškrtaného života na obrázku tady kombinujeme pohyblivé stěny s měnícím se nábytkem, abychom z místa vytěžili co nejvíce.
Podívejte se na ten konferenční stolek – rozroste se do výšky a do šířky pro 10 lidí.
Moje kancelář se poskládá a snadno schová.
Postel vyskočí ze zdi, když zatáhnete dvěma prsty.
Hosté? Odsuňte zeď a rozložte jim postele.
A samozřejmě ještě domácí kino.
Neříkám, že všichni musíme žít na 40 m2.
Ale uvažte ty přínosy seškrtaného života.
Jděte z 300 metrů na 200, ze 150 na stovku.
většina z nás, možná my všichni jsme tu těchto pár dní hezky šťastní s několika batohy a nejspíš v malém prostoru, hotelovém pokoji.
Až se pak vrátíte domů a překročíte práh, zamyslete se na vteřinku a zeptejte se: „Zvládl bych pár škrtů ve svém životě?
Nedalo by mi to trochu víc svobody?
Možná i víc času?“
Co je v této krabici?
Nesejde na tom.
Vím, že to nepotřebuju.
Co je v té vaší?
Možná… možná se méně rovná více.
Tak si ukliďte pokoj pro skvělé věci.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Jsem popelář.
A možná vám to příjde zajímavé, že jsem se stal popelářem, protože naprosto nesnáším plýtvání.
Věřím, že během příštích deseti minut změním způsob, jakým vidíte mnoho věcí ve vašem životě.
A chtěl bych začít na úplném počátku.
Pomyslete na dobu, kdy jste byli dětmi.
Jak jste se dívali na věci ve vašem životě?
Možná nějak tak, jako jsou tyto pravidla batolat: Je to moje, pokud jsem to viděl jako první.
Všechno na kupě je moje, pokud něco stavím.
Čím více věcí mám, tím lépe.
A samozřejmě, je to tvoje, pokud je to rozbité.
(Smích) Po tom, co jsem strávil zhruba 20 let v odvětví recyklace mně bylo celkem jasné, že ne vždy opouštíme tyto pravidla batolat jakmile se staneme dospělými.
A dovolte mi, abych vám vysvětlil, proč se na to tak dívám.
Každým dnem nám v našich recyklačních továrnách všude ve světě projde rukama zhruba ½ milionu kg věcí co lidé vyhodili.
½ milionu kg se může zdát jako hodně věcí, ale to je jen kapka spotřební zboží, které je vyhozeno každým rokem na světě -- méně než jedno procento.
Pravdou je, že Spojené Národy odhadují, že se na světě vyhodí přes 40 miliard kilogramů elektronických zařízení. každým rokem. A toto je jedna z nejprogresivnějších částí našeho odpadového proudu.
A když k tomu přidáte další spotřební zboží jako auta a tak dále, tyto čísla se více než zdvojnásobí.
A samozřejmě čím více rozvinutá země je, tím vetší jsou tyto hory odpadu.
Když se na tyto hory podíváte, většína lidí vidí odpadky.
My vidíme povrchové doly.
A ten důvod, proč vidíme doly je ten, protože je v nich mnoho cenných materiálů, které se využívají k výrobě těchto věcí.
A do popředí zájmu se nyní dostává potřeba zjistit jak tyto cenné materiály dostat z těchto velmi komplikovaných odpadových proudů.
Jak jsme celý týden slyšeli zde na TEDu, svět se stává menším místem s více lidmi, kteří chtějí více a více věcí.
A samozřejmě, že chtějí více hraček a nářadí, které mnozí považujeme za samozřejmost.
A co se používá k výrobě těchto hraček a nářadí, které využíváme každý den?
Především je to mnoho druhů plastů a mnoho druhů kovů.
A ty kovy obvykle dostáváme z rudy, kterou těžíme ze stále se rozšiřujících a hlubších dolů na celém světě.
A plasty děláme z ropy, kterou získáváme z více odlehlých oblastí a vrtáme ještě hlouběji, abychom ji dostali.
Tyto postupy mají značné ekonomické a ekologické dopady, které již nyní začínáme pozorovat.
Dobrá zpráva je, že začínáme získávat tyto materiály i z věcí, co dosloužily a začínáme tyto staré věci recyklovat, především v jistých částech světa jako třeba zde v Evropě, kde jsou nastaveny postupy pro recyklaci, které zaručují, že jsou věci recyklovány zodpovědným způsobem.
Z většiny z našich starých věcí, které zrecyklujeme, získáváme kovy.
Abychom to porovnali -- a jako zástupce kovů použiju ocel, protože je to nejběžnější kov -- pokud se vaše věci dostanou k recyklaci, pravděpodobně přes 90% všech kovů se získají nazpět a opět použijí k jinému účelu.
Plasty jsou ale naprosto jiný případ: méně než 10% se znovu zužitkuje.
Ve skutečnosti je to spíše 5%.
Většina je spálena nebo uložena na skládce.
Mnoho lidí si myslí, že je to protože plasty jsou materiál k vyhození, jelikož má malou hodnotu.
Ale ve skutečnosti jsou plasty několikrát cennější než ocel.
Každým rokem se na světě vyprodukuje a využije více plastu než oceli, přepočteno na objem.
Proč se tedy takto častý a cenný materiál nerecykluje zdalekta v takové míře jako méně cenný materiál?
Převážně protože kovy se recyklují poměrně snadno, narozdíl od jiných materiálů a kovy se dají rozlišit.
Mají velmi rozdílné hustoty.
Mají rozdílné elektrické a magnetické vlastnosti.
A dokonce mají rozdílnou barvu.
Je tudíž velmi jednoduché pro lidi nebo stroje tyto kovy rozdělit jeden od ruhého a od jiných materiálů.
Plasty maji přesahující hustotu na velmi malém rozmezí.
Mají buď identické nebo velmi podobné elektrické a magnetické vlastnosti.
A plasty mohou mít jakkoukoliv barvu, jak zajisté velmi dobře víte.
Tradiční metody rozdělování materiálů tedy prostě u plastů nefungují.
Dalším důsledkem toho, že se kovy dají jednoduše recyklovat lidmi je, že mnoho našeho odpadu z rozvinutých zemí -- a bohužel, právě ze Spojených států, které nemají žádné recyklační strategie jako zde v Evropě -- končí v rozvojových zemích kde se recykluje levněji.
Lidé se za jeden dolar denně budou prohrabávat odpadem.
Odeberou co mohou, což jsou především kovy -- desky s plošnými spoji atd. -- a nechají na místě to, co nemohou znovy využít, což jsou opět většnou plasty.
Nebo zapálí plasty, aby se dostali ke kovům ve spáleništích jako vidíte zde.
A získávají kovy ručně.
Ačkoliv toto řešení může být velmi levné, zajisté není velmi ekologické nebo zdravotně nezávadné.
Já toto nazývám ekologická arbitráž.
A není to fér, není to bezpečné a není to dlouhodobě udržitelné.
I přestože máme plastů opravdu mnoho -- a mimochodem, tyto další metody nevedou ke znovuvyužití plastů samozřejmě -- lidé se snaží o získání plastů při recyklaci.
Toto je pouze jeden příklad.
Tohle je fotografie, kterou jsem pořídil ze střechy jednoho z největších slumů na světě v Bombaji v Indii.
Uskladňují plasty na střeše.
Poté je přinesou z těch střech do malých dílen jako jsou tyto a lidé se velmi snaží tyto plasty roztřídit podle barvy, tvaru nebo pocitu za pomoci jakkýchkoliv dostupných technik.
A často se uchýlí k něčemu zvanému technika "zapal a přičichni" kdy zapálí plast a poté čichají výpary a snaží se takto zjistit druh plastu.
Žádná z těchto technik však nevede k žádnému velkému objemu recyklace.
A mimochodem, prosím nezkoušejte tuto techniku doma.
Co tedy budeme dělat s tímto materiálem vesmírné doby, který jsme tak alespoň dříve nazývali?
S plasty? Já si zajisté myslím, že je příliš cenný a příliš hojný na to abychom ho dávali k odpadu nebo aby skončil jako dým.
Zhruba před 20 lety jsem se začal v mé garáži v tomto šťourat a snažil se zjistit jak rozdělit tyto velmi podobné materiály jeden od druhého a nakonec naverboval mnoho mých přátel z oboru těžařství a z oboru plastů a společně jsme začali jezdit do těžebních laboratoří všude na světě.
Koneckonců děláme přece povrchovou těžbu.
A nakonec jsme se dostali k výsledku.
Tohle je posledni mezník v recyklaci.
Je to poslední podstatný materiál, který musíme ve značném množství získat ze Země.
A konečně jsme přišli jak na to.
A během tohoto procesu jsme začali znovu vytvářet postupy, jak se dělají plasty v továrnách.
Tradiční způsob jak dělat plasty je za použití ropy a ropných produktů.
Rozložíte molekuly, překombinujete je velmi specifickým způsobem aby jste vytvořili všechny tu úžasné plasty, které denně používáme.
Řekli jsme si, že přece musí být udržitelnější způsob jak dělat plasty.
Ale ne udržitelné pouze z ekologického pohledu, ale také udržitelné z pohledu ekonomického.
Dobré místo kde začít je u odpadů.
Určitě nestojí tolik co ropa a je ho spousta jak jste si jistě všimli na fotografiích.
A protože nerozkládáme plasty na molekuly a pak je přeskládáváme, používámek získání materiálu těžební postupy.
V naší továrně máme také podstatně nižší výdaje.
Ušetříme neskutečné množství energie.
Nevím kolik dalších projektů na naší planetě v dnešní době může ušetřit 80 až 90 procet energie v porovnání s výrobou tradičním způsobem.
A namísto spláchnutí několika stovek milionů dolarů k postavení chemické továrny, která bude produkovat pouze jeden druh plastu, naše továrna může dělat jakkýkoliv plast, který jí dáme.
A také bezplatně změníme ty plasty, které jsou udělány z ropných produktů.
Naši zákazníci tímto ušetří obrovské množství CO2.
S jejich produkty se pak starají o uzavření cyklu.
A jejich produkty jsou mnohem více ekologické.
Během chvilky, kterou mám vám chci ukázat postup, který u tohoto používáme.
Začíná to s recyklátoru kovů, které rozsekají náš materiál na malé kousky.
Získají kovy a zanechají to, co se nazývá zbytkový odpad což je mix různých materiálů, ale především plasty.
Odejmeme z toho věci, které nejsou z plastu, například kovy, které se nezachytily, koberce, pěnu, gumu, dřevo, sklo, papír, v podstatě cokoliv.
Někdy dokonce i mrtvé zvíře, bohužel.
A jde to do první části našeho procesu, který je skoro jako tradiční recyklace.
Prosíváme tento materiál, využíváme magnety a také třídění vzduchem.
V této chvíli to vypadá jako továrna Willyho Wonky.
Na konci tohoto procesu máme směsici mixovaných plastů, mnoho rozlišných druhů plastů a mnoho odlišných jakkostí plastů.
Tohle pak jde do složitější části našeho procesu, a toto je opravdu těžká práce, začíná více krokový oddělovací proces.
Rozemeleme tento plast na velikost zhruba nehtu vašeho malíčku.
Používáme plně automatizovaný proces k roztřídění těchto plastů nejen podle typu, ale také podle jakkostí.
A jako konečný produkt této části procesu jsou malé vločky plastu: jeden typ, jedna jakost.
Pak používáme optické třídění podle barvy materiálu.
Zmixujeme to ve velkých mixovacíxh silech.
Tlačíme pak tento materiál přes extrudér, kde se taví a protlačuje přes malé lisovací díry a vytváří vlákno plastu jako špagety.
Tyto vlákna se pak nasekají na něco čemu říkáme granule.
A tohle se stává platidlem v oboru plastů.
Je to ten samý materiál, který dostanete z ropy.
A dnes ho produkujeme ze starých věcí a jde přímo zpět do nových věcí.
(Potlesk) Takže nyní, místo aby váš odpad skončil někde na kopci v rozvojové zemi, nebo doslova skončil jako dým, můžete najít vaše staré věci zpátky na vašem stole jako nové produkty ve vaší kanceláři, nebo také u vás doma.
Tohle je pouze pár příkladů společností, které kupují náš plast a vyměňují nepoužitý plast aby mohli udělat nové produkty.
Doufám, že jsem změnil váš pohled na alespoň některé věci ve vašem životě.
Isnpirovali jsme se matkou přirodou.
Příroda má opravdu málo odpadu a prakticky vše znovu použije.
A doufám, že se na sebe přestanete dívat jako na spotřebitele -- tuto nálepku jsem nenáviděl celý můj život -- a budete sami využívat zdroje v jedné formě, dokud je nebude možno přeměnit v jinou formu, aby se využila někdy jindy.
A nakonec doufám, že mi dovolíte změnit trochu to poslední pravidlo batolat na: "Když je to pokaženo, je to Mikovo"
Děkuji za váš čas.
(Potlesk)
Já jsem dirigent a dnes si s vámi budu povídat o důvěře.
Moje práce na ní závisí.
Mezi mnou a orchestrem musí panovat neotřesitelná důvěra, založená na vzájemném respektu, díky němuž můžeme splétat hudební příběh, kterým všichni žijeme.
V minulosti bylo dirigování a skládání hudby méně o důvěře a, na rovinu řečeno, o nátlaku.
Před a během druhé světové války byli dirigenti stále diktátory - těmi tyranskými figurkami, které cvičili nejen orchestr jako celek, ale i jeho jednotlivce v každém kousíčku jejich bytí.
Naštěstí mohu říci, že jak se změnil svět, změnila se i hudba s ním.
Dnes již máme demokratičtější chápání a náhled na to, jak dělat hudbu -- jde již o vzájemnou komunikaci.
Já jako dirigent musím přijít na zkoušku s pevnou představou o vnější stavbě dané skladby, v rámci které pak mohou členové orchestru s úžasnou osobní svobodou zazářit.
Pro mě to samozřejmě znamená, že musím naprosto důvěřovat své řeči těla.
Ta je to, s čím jdu na trh.
Je to gestikulace beze slov.
Těžko můžu na někoho vykřikovat instrukce, když hrajeme.
(hudba) Dámy a pánové, Skotský orchestr.
(potlesk) Aby to celé fungovalo, musejí mi samozřejmě ostatní důvěřovat.
Já musím důvěřovat orchestru a ještě více musím věřit sám sobě.
Zamyslete se nad tím: když vám chybí důvěra, co děláte?
Až příliš ji nahrazujete něčím jiným.
V mém případě to znamená, že přehnaně gestikulujete.
Vypadáte jako nějaký zuřící větrný mlýn.
A čím jsou vaše gesta výraznější, tím jsou i nedomrlejší, nejasnější, a, upřímně řečeno, neužitečná pro orchestr.
Budete jim pro smích. Už to není o důvěře, jen se vám budou smát.
A vzpomínám si, že na začátku své kariéry, zas a znovu, jsem na těch neutěšených výjezdech s orchestrem ocital jsem se na pódiu zcela šílený a pokoušel se z nich vyplodit drobné vystupňování, jen malé zesílení hlasitosti.
Já hlupák, samozřejmě na mě kašlali.
Ve svých začátcích jsem si často v šatnách naříkal.
A jak neúčinně mi zněly rady od skvělého britského dirigenta Sira Colina Davise, který řekl: "Charlesi, dirigování je jako když držíš ve své dlani malého ptáčka.
Když moc sevřeš dlaň, umačkáš ho.
Když ho budeš držet volně, uletí ti."
Musím říct, že tenkrát mi dělalo problém i jen toho ptáčka najít.
Základní a skutečně vnitřně důležitou zkušeností pro mě bylo, co se hudby týká, moje působení v Jižní Africe, v té, dle mého názoru, nejzávratnější hudební zemi na světě a zároveň zemi, která mi prostřednictvím své hudební kultury dala jednu základní lekci: že hudba odhalí i hluboké vrstvy základního životadárné důvěry.
V roce 2000, jsem dostal příležitost jet do Jižní Afriky dát dohromady nový operní sbor.
Tak jsem tam jel a vedl konkurzy, většinou ve venkovských oblastech po celé zemi.
Slyšel jsem kolem 2000 zpěváků a dal dohromady sbor 40 neskutečně famózních mladých umělců, většinou černochů, ale byla tam i hrst bělošských umělců.
A hned v počátečním období zkoušení jsme zjistili, že jeden z bělošských zpěváků byl, v předchozím životě, členem jihoafrické policie.
A v posledních letech starého režimu se rutinně vydával na pochůzky své správní oblasti a napadal občany.
Asi si umíte představit, co taková informace udělala s náladou v místnosti, s celkovou atmosférou.
Nebuďme naivní.
V Jižní Africe chybí nejvíce důvěry právě ve vztahu mezi bělošským policistou a černošským obyvatelstvem.
Takže, dámy a pánové, jak se z toho vymotat?
Jednoduše, zpěvem.
Zpívali jsme, zpívali, zpívali, a úžasná nová důvěra rostla stejně jako nová přátelství.
A to mi odhalilo tu tolik základní pravdu, a to, že komponování hudby a jiné formy kreativity se často dostanou na místa, kam se hloupá slova nedostanou.
Připravili jsme tedy několik show.
Začali jsme s nimi jezdit do zahraničí. Jedním z nich byla Carmen.
Tenkrát jsme si říkali, že bychom vytvořili film Carmen, a natočili ho v oblasti mimo Kapské Město, na místě zvaném Khayelitsha.
Celé představení se zpívalo v Xhosa, což, pokud to nevíte, je nádherně zpěvný jazyk.
Film se jmenuje U-Carmen e-Khayelitsha, doslova Carmen z Khayelitshy.
Chci vám teď z toho kousíček ukázat, jen abych vám dal prokazatelný důkaz, že při komponování hudby v Jižní Africe nenakládáte s ničím drobným.
(hudba) (potlesk) Na skládání jihoafrické hudby mě zcela okouzluje její nespoutanost.
Jihoafričané prostě tvoří hudbu tak nevázaně.
A já myslím, a nijak to nesnižuji, že je to kvůli jedné základní věci: nejsou svázáni notovými zápisy.
Oni hudbu nečtou.
Oni věří svým vlastním uším.
Skupinu Jihoafričanů naučíte čistý nápěv během pěti sekund.
A potom, jakoby mávnutím kouzelného proutku, spontánně ten nápěv improvizovaně obohatí novými tóny, protože to prostě umějí.
My, kdo žijeme na Západě, pokud to tak mohu říci, máme mnohem úzkoprsejší náhled či cítění pro hudbu - tak nějak je to celé o dovednostech a systémech.
Hudba se tak stává exkluzivním hájemstvím těch elitních a talentovaných.
A přitom, dámy a pánové, kdokoliv na této planetě se s hudbou setkává asi každý den.
A pokud bych se tímto tématem zabýval jen na chvilku šířeji, vsadil bych se, že každý, kdo sedí v této místnosti, by radostně a bez obav, s naprostou sebedůvěrou, mluvil o filmech, snadi i literatuře.
Ale kolik z vás by bylo schopno sebevědomě pohovořit o skladbě klasické hudby?
Proč tomu tak je?
Rád bych teď řekl, že vás naléhavě žádám, abyste se přenesli přes ten obrovský nedostatek sebevědomí, abyste do toho rovnou skočili, abyste uvěřili svým vlastním uším, můžete přece slyšet základní svalovou tkáň, vlákno, DNA, která tvoří skvělou hudbu tak skvělou.
Rád bych s vámi zkusil jeden pokus.
Věděli jste, že TED představuje melodii?
Velmi jednoduchou, se základem ve třech notách - T, E, D.
Vydržte,
vím, že mi chcete říct, že T v hudbě neexistuje.
No, dámy a pánové, existuje časem prověřený systém, který skladatelé používají několik set let, a který dokazuje, že T v hudbě existuje.
Pokud vám přezpívám hudební stupnici: A, B, C, D, E, F, G -- a stejně přezpívám následující sadu písmen v abecedě, ve stejném rozsahu: H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T - vidíte?
T - vidíte, že je v hudbě stejné jako F.
Takže T je F.
A tak T, E, D je stejný jako F, E, D.
Ta skladba, kterou jsme hráli na začátku této přednášky, měla ve svém základu uloženu hlavní znělku - TED.
Zaposlouchejte se.
(hudba) Slyšíte to?
Anebo cítím ze sálu nějaké pochybnosti?
Tak jo, zahrajeme vám to znovu a vypíchneme, jasně poukážeme na T, E, D.
Pokud omluvíte výraz.
(hudba) Panečku, bylo to tam, hlasité a jasné, určitě ano.
Podle mě bychom to měli ještě více zdůraznit.
Dámy a pánové, je pomalu čas na čaj.
Pomysleli byste si, že si musíte čaj odzpívat?
Podle mě bychom si měli čaj odzpívat.
Zazpíváme si ty tři nádherné noty: T, E, D.
Jdete do toho se mnou?
T, E, D.
No, zníte spíš jako krávy než jako lidské bytosti.
Zkusíme to ještě jednou?
A pokud máte odvahu, zvednete to o oktávu výš.
T, E, D.
T, E, D.
A trochu elánu do toho. (T, E, D) Vidíte, už zase jsem jako ten prokletý mlýn.
A teď to propojíme s hudbou.
Hudba začne a pak dám znamení a vy to zazpíváte.
(hudba) Ještě jednou, procítěně, dámy a pánové.
Jinak vás nepustíme ze sálu.
Velmi dobře, dámy a pánové.
Jako debut TED sboru to nebylo špatné, nebylo to vůbec špatné.
V současnosti začínám pracovat na projektu, který mě velmi těší a o kterém bych vám rád něco řekl, protože je to celé o proměnách vnímání, až o navázání nové úrovně důvěry.
Mé nejmladší dítě se narodilo s mozkovou obrnou, a jak si asi dovedete představit, pokud jste to sami nezažili, je celkem těžké se s tím vypořádat.
Moje dcera mi ale dala nádherný dar, kromě své samotné existence, a to, že se mým očím otevřel záběr na komunitu, která mi byla do té doby skryta, komunitu postižených.
A tak jsem se najednou díval na Paralympiádu a přemýšlel o tom, jak jsme využili technologii k tomu, abychom nad vší pochybnost dokázali, že postižení není žádnou překážkou k dosažení nejvyšších met sportovních úspěchů.
Samozřejmě existuje i chmurnější stránka této skutečnosti a to ta, že trvalo desetiletí, než se celý svět dobral důvěry, skutečně uvěřil, že postižení a sport jdou přesvědčivým a zajímavým způsobem dohromady.
A tak se ptám: kde se v tom všem ukrývá hudba?
Netvrďte mi, že jen v samotné Británii nejsou miliony postižených lidí s velkolepým hudebním nadáním.
A tak jsem se rozhodl vytvořit pro toto nadání program.
Půjde o zcela první Britský národní orchestr postižených.
Jmenuje se Paraorchestra.
Pustím vám teď video úplně první improvizace, kterou jsme měli.
Byla to opravdu neobyčejná chvíle.
Jen já a čtyři úžasně nadaní postižení hudebníci.
Když běžně improvizujete - a to já dělám běžně po celém světě - je na začátku ta hororová chvíle, kdy se všichni bojí vhodit rukavici do ringu, úděsné ticho.
A pak najednou, jako by mávnutím kouzelného proutku, bum! Jedeme v tom všichni a nastává blázinec. Nic neslyšíte.
Nikdo nenaslouchá. Nikdo nikomu nedůvěřuje.
Nikdo na toho druhého nereaguje.
V místnosti s těmi čtyřmi postiženými hudebníky, během pěti minut zaujaté naslouchání, zaujaté reakce a opravdu neskutečně nádherná hudba.
(video, hudba) Já jsem Nicholas McCarthy.
Je mi 22 a jsem pianista - levák.
Narodil jsem se bez levé ruky - pravé ruky.
Můžu to sjet znova?
(hudba; Lyn je 51 a trpí mozkovou obrnou. Skládá elektronickou hudbu.) Když skládám, cítím se jako pilot v kokpitu letícího letadla.
Stávám se živou.
(hudba; Clarance hrával na trumpetu s Courtney Pine, ale v roce 1995 měl vážnou autonehodu) Raději bych znovu hrál na hudební nástroj, než chodil
V hraní a vystupování se skrývá tolik radosti a věcí.
Hudba odstranila část mé nehybnosti.
(hudba) (potlesk) Přál bych si, aby tady někteří z těch hudebníků byli dnes s námi, a vy jste tak mohli na vlastní oči vidět, jak neobyčejní jsou.
Projekt se jmenuje Paraorchestra.
Pokud někdo z vás uvažuje, že by mi jakkoliv pomohl dosáhnout toho, co je v této chvíli jasně nedosažitelným a nepravděpodobným snem, dejte mi, prosím, vědět.
Na závěr složím poklonu velkému Josephu Haydnovi skvostnému rakouskému skladateli druhé poloviny 18. stol., který valnou část svého života strávil ve službách prince Mikuláše Esterházyho a jeho orchestru.
Princ miloval hudbu, ale miloval i zemské sídlo, ve kterém se po většinu času zdržoval, a které je přímo na rakousko-maďarské hranici, místě zvaném Esterházy - daleko od velké Vídně.
Jednou v roce 1772 princ nařídil, že rodiny hudebníků, těch, kdo hráli v orchestru, už nejsou v sídle vítáni.
Už tam nemohly zůstat, musely se vrátit do Vídně - jak jsem zmínil, tenkrát šlo o strastiplnou dlouhou cestu.
Dokážete si asi představit, jak byli hudebníci zdrceni.
Haydn u prince protestoval, ale bez úspěchu.
Protože princ miloval hudbu, pomyslel si Haydn, že by napsal symfonii, aby věc vysvětlil.
A my vám teď kousíček z konce této symfonie zahrajeme.
A uvidíte orchestr, jak mrzutě vzdoruje.
Jsem rád, že mohu říct, že prince to díky výkonu orchestru trklo a hudebníci a jejich rodiny mohli zůstat.
Ale podle mě to velmi dobře shrnuje mou přednášku, kde je důvěra, je i hudba - přeneseně život.
Kde není důvěra, hudba postupně uvadá.
(hudba) (potlesk)
Co se asi děje v mysli tohoto miminka?
Pokud byste se na to zeptali lidí před 30 lety, většina z nich, včetně psychologů, by řekla, že toto dítě nemá rozum, postrádá logiku, je egocentrické -- že se nedokáže vcítit do pozice někoho druhého či chápat příčinu a následek.
Za posledních 20 let vývojová věda tento obrázek obrátila úplně naruby.
Takže v určitých případech si myslíme, že myšlení tohoto miminka je stejné jako myšlení těch nejbrilantnějších vědců.
Dám vám příklad.
Jedna z věcí, nad kterou by mohlo toto miminko dumat, co by se mu mohlo honit hlavou, je pokoušet se přijít na to, co se honí hlavou jinému miminku.
Nakonec jednou z těch nejtěžších věcí pro nás všechny je zjistit, co si myslí a co cítí jiní lidé.
A možná tou nejtěžší věcí ze všech je pochopit, že to, co si myslí a co cítí ostatní, není úplně totéž, co si myslíme a co cítíme my.
Kdokoliv, kdo se zabývá politikou, může dosvědčit, jak obtížné to pro některé lidi je.
Chtěli jsme vědět, zda mohou miminka a malé děti porozumět této těžké skutečnosti o jiných lidech.
Otázka zní: Jak se jich ale zeptat?
Miminka přece nemluví a když požádáte tříleté dítě, aby vám řeklo, co si myslí, získáte nádherný proud vědomého monologu o ponících a narozeninách a podobných věcech.
Takže jak jsme se jich vlastně ptali?
Nakonec se tajemství skrývalo v brokolici.
Já a spolu se mnou Betty Rapacholi, jedna z mých studentek, jsme dali miminkám dvě mísy jídla: jednu mísu se syrovou brokolicí a jednu mísu chutných slaných krekrů.
Všem miminkám, dokonce i v Berkley, chutnají krekry a nechutná jim syrová brokolice.
(Smích) A tak Betty trochu ochutnala z každé mísy.
A zatvářila se, že jí to buď chutná, nebo nechutná.
Polovinu času se tedy tvářila, že jí chutnají krekry a nechutná jí brokolice -- stejně jako miminkám a jakékoliv jiné osobě při smyslech.
Ale tu druhou půli času si vzala trochu brokolice a předstírala: "Mmmmm, brokolice.
Ochutnala jsem brokolici.
Mmmmm." A pak si vzala několik krekrů a říkala: "Ble, fuj, krekry.
Ochutnala jsem krekry.
Ble, fuj." Chovala se tedy, jako by chtěla přesný opak toho, co chtěla miminka.
Provedli jsme to s 15 a 18měsíčními miminky.
A ona pak poodstoupila a řekla: "Můžu taky dostat?"
Otázka je: Co jí to dítě asi dá? To, co chutná jemu, nebo to, co má ráda ona?
A pozoruhodné bylo, že 18měsíční děti, které zřídka chodily a mluvily, jí daly krekry, pokud jí chutnaly, ale taky jí daly brokolici, pokud jí chutnala brokolice.
Na druhé straně, 15měsíční děti se na ni dlouze dívaly, pokud předstírala, že jí chutná brokolice, jako by to nemohly pochopit.
Když se ale dívaly dost dlouho, daly jí krekry, o kterých si myslely, že je má rád každý.
Z toho vyplývají dvě pozoruhodné věci.
Tou první je, že tyto malé 18měsíční děti už přišly na tu zásadní skutečnost lidské povahy, a to, že ne vždy chceme totéž jako ostatní.
A navíc cítily, že by měly dělat věci, díky kterým ostatní získají, co chtějí.
Snad ještě pozoruhodnější skutečnost, že ty 15měsíční děti se tak nechovaly, naznačuje, že 18měsíční miminka objevila tuto hlubokou, zásadní stránku lidské povahy během těch tří měsíců od doby, co jim bylo 15 měsíců.
Děti tedy vědí víc a učí se víc, než bychom si kdy pomysleli.
A to je pouze jedna ze stovek a stovek studií za posledních 20 let, která to dokazuje.
Přesto byste mohli položit otázku: Proč se děti tak moc učí?
A jak je možné, že se naučí tolik za tak krátkou dobu?
Mám tím na mysli, že když se konec konců podíváte na děti povrchně, jeví se dost neužitečné.
A vlastně i v mnohých ohledech je to ještě horší, protože musíme tolik času a energie věnovat jen tomu, abychom je udrželi naživu.
Když ale o odpověď na tuto hádanku požádáme evoluci, tedy proč tolik času trávíme starostí o neužitečné děti, vyjeví se nám, že odpověď existuje.
Když se podíváme na mnoho a mnoho různorodých živočišných druhů, ne jen na nás primáty, ale i jiné savce, ptáky, či dokonce vačnatce jako je klokan nebo wombat, zjistíme, že existuje vztah mezi délkou mláděcího období živočišného druhu a velikostí mozku ve srovnání k jejich tělu a tomu, jak chytří a přizpůsobiví jsou.
Ukázkovými ptáky této myšlenky jsou ptáci na obrazovce.
Na jedné straně máme vránu novokaledonskou.
A vrány a jiní havranovití, krkavci, havrani a podobní jsou neuvěřitelně chytří ptáci.
V některých ohledech jsou chytří stejně jako šimpanzi.
A tohle je pták na obálce časopisu Science (Věda), který se naučil používat nástroj, aby získal potravu.
Na druhé straně je naše známá -- slepice domácí.
A kuřata a kachny a husy a krůty jsou prostě natvrdlí jako vejce.
Jsou tedy velmi, velmi dobré v zobání zrní, ale v ničem dalším už tak moc ne.
Ukazuje se tak, že mláďata vrány novokaledonské jsou zelenáči.
Jsou závislé na svých matkách, nosí jim červy až do zobáků po dobu dvou let, což je v ptačím životě opravdu dlouhá doba.
Naproti tomu slepice dospějí za několik měsíců.
Doba dozrávání je tak důvodem, proč vrány končí na obálce časopisu Science (Věda) a slepice v hrnci na polévku.
Na dlouhém věku dozrávání je něco, co se zdá být propojené se znalostmi a učením.
Jaké asi vysvětlení pro to máme?
Některá zvířata, jako třeba slepice, se zdají být skvěle vybavena na vynikající vykonávání jedné jediné věci.
Zdají se tedy být skvěle přizpůsobena k zobání zrní v daném prostředí.
Jiní tvorové, jako třeba vrány, nejsou moc dobří v dělání něčeho konkrétního, ale nadprůměrně dobře se naučí principy různých prostředí.
A samozřejmě, my lidské bytosti se v tomto rozdělení nacházíme ještě mnohem dál.
V poměru k tělu máme mozky mnohem větší než jakékoli jiné zvíře.
Jsme chytřejší, přizpůsobivější, více se naučíme, přežijeme ve více odlišných prostředích, stěhovali jsme se, abychom zaplavili svět a dostali se i mimo něj.
A naše miminka a děti na nás závisejí mnohem déle než mláďata jakéhokoliv jiného druhu.
Mému synovi je 23.
(Smích) A nejméně do třiadvaceti jim stále nosíme do jejich malých zobáčků červy.
Dobrá, proč bychom mezi tím měli vidět souvztažnost?
Myšlenkou je, že způsob učení je nesmírně mocným, skvělým způsobem pro připojení se ke světu, ale má jednu velkou nevýhodu.
A tou velkou nevýhodou je, že dokud se to všechno nenaučíte, budete bezbranní.
Tzn. nechcete, aby na vás zaútočil mamut a vy abyste si říkali, "prak, nebo možná oštěp by mohl fungovat.
Co asi bude lepší?" Chcete to všechno vědět předtím, než na mamuta narazíte.
A způsob, jakým se s tímto problémem vypořádala evoluce, je způsob dělby práce.
Spočívá v myšlence, že máme to rané období, kdy jsme zcela chráněni.
Nemusíme nic dělat. Jen se máme učit.
A následně jako dospělí můžeme uchopit všechno to, co jsme se naučili jako miminka a děti a použít to na různé věci v životě.
Jednou z možností, jak na to nahlížet, je, že miminka a malé děti jsou část lidského druhu zabývající se výzkumem a vývojem.
Jsou tedy chráněnými snílky, kteří jen musí jít a učit se a mít dobré nápady. A my představujeme produkci a marketing.
My musíme vzít všechny ty myšlenky, které jsme získali jako děti, a použít je.
Jiným způsobem nazírání je místo přemýšlení o miminkách a dětech jako by byly neúplnými dospívajícími, přemýšlet o nich jako že se nacházejí v odlišné vývojové fázi totožného druhu -- podobně jako housenky a motýli -- až na to, že oni už jsou brilantními motýly, kteří poletují nad zahradou a objevují ji, a my jsme housenky, které se plazí svou danou, zralou, dospělou cestou.
Pokud tomu tak je, pokud jsou tyto děti stvořené k učení -- a příběh evoluce nastiňuje, že děti jsou tu kvůli učení, přesně na to jsou -- mohli bychom očekávat, že mají vskutku mocný mechanismus učení.
A skutečně, mozek miminka se zdá být tím nejmocnějším učícím se počítačem na Zemi.
Ale skutečné počítače jsou na tom mnohem lépe.
A v našem chápání strojového učení proběhla nedávno revoluce.
A celé to vychází z poznatků tohoto muže, reverenda Thomase Bayese, statistika a matematika 18. století.
V podstatě Bayes poskytl matematický způsob užití teorie pravděpodobnosti pro charakteristiku, popis způsobu, jakým vědci objevují svět.
Vědci mají hypotézu, o které se domnívají, že by se od ní mohli odpíchnout.
Jdou a porovnávají ji se skutečností.
Skutečnosti je donutí hypotézu změnit.
Potom tuto novou hypotézu testují a tak dál a tak podobně.
A Bayes poukázal na matematický způsob, kterým by to šlo provést.
A matematika je v samém jádru těch nejlepších učících se programů, které teď máme.
A před nějakými 10 lety jsem předestřela, že miminka by se mohla chovat stejně.
Pokud vás tedy zajímá, co se odehrává pod těma nádhernýma hnědýma očima, vypadá to podle mě nějak takhle.
Tohle je zápisník reverenda Bayese.
Vypadá to, že ta miminka vlastně provádějí složité propočty s podmíněnými pravděpodobnostmi, které upravují, aby zjistila, jak to na světě chodí.
To může vypadat jako ještě mnohem vyšší dovednost než jsem doposud předváděla.
Protože když se i dospěláků zeptáte na statistiku, vypadají hodně hloupě.
Jak je potom možné, že statistiku provádějí malé děti?
Abychom to ověřili, použili jsme přístroj s názvem Blicket Detector.
Jde o skříňku, která se rozsvítí a hraje hudbu, když na ni položíte jen určité věci.
A za použití tohoto velmi jednoduchého přístroje jsem se svými výzkumníky provedla tucty studií prokazujících, jak jsou miminka dobrá v objevování světa.
Dovolím si zmínit jednu z nich, kterou jsme provedli s Tumarem Kushnerem, mým studentem.
Když vám ukáži tento detektor, asi byste si pomysleli že detektor funguje tak, že na něj položíte kvádr.
Tento detektor ale funguje trochu zvláštním způsobem.
Protože pokud kvádrem zamáváte nad detektorem, tedy provedete činnost, kterou byste asi neprovedli jako první, detektor se aktivuje ze tří pokusů dvakrát.
Zatímco když uděláte pravděpodobnou věc, položíte kvádr na detektor, aktivujete detektor jen dvakrát ze šesti pokusů.
Nepravděpodobná hypotéza tedy zaznamenává vyšší výskyt.
Zdá se, že mávání je účinnější strategií než je ta druhá.
Provedli jsme tedy jen toto: dali jsme čtyřletým dětem tento zřejmý vzorec, a požádali je, aby to uvedli do provozu.
A skutečně ty čtyřleté děti použily tyto vzorce, aby zamávaly věcí nad detektorem.
Na této věci jsou dvě velmi zajímavé skutečnosti.
První je, znovu připomínám, že jde o čtyřleté děti.
Teprve se učí počítat.
Ale nevědomě provádějí tyto poměrně složité propočty, které jim poskytnou měřítko podmíněné pravděpodobnosti.
A druhou zajímavou skutečností je, že používají tyto vzorce, aby zjistily, získaly takovou hypotézu o světě, která se by vás jako první asi nenapadla.
A ve studiích, které jsme prováděli v laboratoři, při podobných studiích, jsme ukázali, že čtyřleté děti jsou vlastně lepší v objevení nepravděpodobné hypotézy, než jsou dospělí, kterým zadáte stejný úkol.
Za těchto okolností užívají děti statistiku, když se učí o světě, ale vědci provádějí i experimenty, a my chtěli vědět, jestli je provádějí i děti.
Když děti experimentují, říkáme tomu "přicházejí věcem na kloub" nebo jinak, že si "hrají".
A nedávno bylo provedeno několik studií, které prokázaly, že toto hraní je skutečně takovým experimentálním výzkumným programem.
Zde je jedna studie z laboratoře Cristine Legare.
Cristine použila naše detektory.
A ukázala dětem, že žluté věci detektor spustí a červené ne. A pak jim ukázala odchylku.
A uvidíte, že tento klučina si ověří pět hypotéz v průběhu dvou minut.
(Video) Chlapec: A co takhle?
A stejně na druhé straně.
Alison Gopnik: Jeho první hypotéza byla právě vyvrácena.
(Smích) Chlapec: Ta první se rozsvítila a tahle ne.
AG: OK, právě vytáhl svůj pokusnický zápisník.
Chlapec: Jak rozsvítit tuhle?
(Smích) Nevím.
AG: Každý vědec zná ten výraz zoufalství.
(Smích) Chlapec: Aha, tohle musí být takto a tohle takto.
AG: Takže, druhá hypotéza.
Chlapec: Tak je to.
Ach.
(Smích) AG: Tohle je jeho další nápad.
Požádal výzkumnici, aby zkusila jeden detektor položit na druhý.
Ani to nefunguje.
Chlapec: Aha, protože světlo jde jen sem, ale ne sem.
Spodek této skříňky má elektřinu tady, ale tenhle elektřinu nemá.
AG: To je jeho čtvrtá hypotéza.
Chlapec: Svítí.
Musíš dát čtyři.
Na tenhle musíš položit čtyři, aby svítil a na tenhle stačí dvě.
AG: A to je jeho pátá hypotéza.
V tomto případě se jedná -- v tomto případě jde o roztomilého a výřečného chlapečka, Cristine ale přišla na to, že tohle je vlastně celkem typické.
Když sledujete, jak si děti hrají a požádáte je, aby vám něco vysvětlily, pustí se do série pokusů.
To je pro čtyřleté poměrně typické.
No a jaké to je být takovou bytostí?
Jaké to je být jedním z těch skvostných motýlů, kteří ověří během dvou minut pět hypotéz?
No, pokud byste se obrátili na psychology a filozofy, mnozí by vám řekli, že miminka a děti si spoustu věcí neuvědomují, pokud si vůbec něco uvědomují.
Ale já si myslím, že je tomu právě naopak.
Podle mě miminka a děti si toho uvědomují mnohem víc než my dospělí.
Víme, že vědomí dospělých funguje následovně:
Pozornost a vědomí dospělých vypadají tak trochu jako bodový reflektor.
U nás dospělých dochází k tomu, že se rozhodujeme, že něco je relevantní nebo důležité a měli bychom tomu věnovat pozornost.
Vědomí upřené na danou věc se stane neobyčejně jasné a živoucí a všechno ostatní se dostává do stínu.
A víme něco i o způsobu, jakým k tomu v mozku dochází.
Pokud tedy něčemu věnujeme pozornost, prefrontální kortex, taková výkonná část našeho mozku, vyšle signál, díky kterému se stane malá část našeho mozku flexibilnější, plastičtější, lepší v učení se, a vypne činnost ve zbytku mozku.
Máme tedy velmi zaměřenou pozornost orientovanou na cíl.
Pokud se podíváme na miminka a děti, uvidíme něco velmi odlišného.
Myslím, že vědomí u miminek a dětí vypadá spíše jako lucerna než jako bodový reflektor.
Proto miminkám a dětem moc nejde soustředit se na jedinou věc.
Jsou ale velice dobré v přijímání spousty informací z mnoha různých zdrojů najednou.
A pokud se podíváte na jejich mozek, uvidíte, že je zaplavený těmi neuropřenašeči, které velmi dobře vyvolávají učení a přizpůsobivost, a to se ještě neobjevily tlumicí mechanismy.
Pokud tedy tvrdíme, že miminka a děti se špatně soustředí, máme ve skutečnosti na mysli, že jim nejde se nesoustředit.
To znamená, že jim nejde zbavit se všech těch zajímavých věcí, které by jim mohly něco napovědět, a věnovat se jen věci, která je důležitá.
Jde o ten druh pozornosti, druh vědomí, který bychom očekávali u těch motýlů, kteří byli navrženi k tomu, aby se učili.
Pokud se chceme zamyslet nad způsobem, jak jako dospělí můžeme vyzkoušet, jak vnímají miminka a děti, pak podle mě je nejlepší přemýšlet nad případy, kdy se ocitneme v nové situaci, která se nám nikdy předtím nestala -- když se zamilujeme do někoho nového, nebo když se poprvé ocitneme v novém městě.
Tehdy se naše vědomí nestáhne do sebe, ale roztáhne se, proto nám ty tři dny v Paříži připadají bohatější na vědomí a zážitky spíše než všechny ty měsíce strávené doma chozením, mluvením, účastí na fakultních schůzích.
A mimochodem, ta káva, ta lahodná káva, kterou jste si dávali o přestávce, vlastně napodobuje účinek neuropřenašečů miminek.
Jaké tedy je být miminkem?
Je to jako být zamilovaný poprvé v Paříži poté, co jste vypili tři dvojité kávy.
(Smích) Jde o skvělý způsob bytí, ale směřuje to k tomu, že ve tři hodiny ráno jste vzhůru a brečíte.
(Smích) Teď je dobré být dospělým.
Nechci mluvit přespříliš o tom, jak skvostná miminka jsou.
Je dobré být dospělý.
Můžeme dělat věci jako zavázat si tkaničky a přejít sami ulici.
A dává smysl, že věnujeme spoustu úsilí tomu, abychom naučili přemýšlet miminka jako dospělé.
Ale pokud chceme být jako ti motýli, mít otevřenou mysl, být otevřeni učení, představivosti, tvořivosti, inovacím, pak alespoň někdy bychom měli dospělé přinutit, aby začali více přemýšlet jako děti.
(Potlesk)
Když jsem byl malý -- a jen tak mimochodem, já jsem byl kdysi malý -- vyprávěl mi můj otec příběh o hodináři z 18. století.
A co tento chlapík udělal: vyráběl tyto nesmírně krásné hodiny.
A jednoho dne, jeden z jeho zákazníků přišel do jeho dílny a požádal ho o vyčištění hodin, které si u něj koupil.
Hodinář je rozebral, a jedna z věcí, které vyndal bylo jedno z balančních koleček.
Když to udělal, všiml si jeho zákazník, že na zadní straně toho kolečka bylo něco vyryto, byla tam slova.
A řekl tomu muži, "Proč něco dáváte na zadní stranu kterou nikdo nikdy neuvidí"
A ten hodinář se otočil a řekl, "Bůh to může vidět."
No, já nejsem ani trochu věřící, ani můj otec nebyl, ale v tomto okamžiku jsem si všiml, že se něco děje tady.
Cítil jsem něco v této změti cév a nervů, a musí tam být také nějaké svaly, myslím.
Ale já jsem něco cítil.
A byla to fyziologická reakce.
A od tohoto okamžiku, od mého věku v té době, jsem začal o věcech přemýšlet jiným způsobem.
A když začala má kariéra dizajnéra, začal jsem si klást jednoduché otázky: Krásu si myslíme, nebo ji cítíme?
Pravděpodobně už teď na to odpověd znáte.
Asi si myslíte, no, já nevím přesně, co si myslíte, ale já si myslím, že je to o tom krásu cítit.
A tak jsem ve své dizajnérské kariéře pokračoval dál a začal jsem objevovat některé vzrušující věci.
Jedna z nejranějších prací byla v automobilovém dizajnu -- některé velmi zajímavé práce se dělaly tam.
A během hromady této práce jsme něco našli, nebo já jsem něco objevil, co mě opravdu fascinovalo, a možná si na to vzpomenete.
Vzpomínáte si na to, když se světla jednoduše zapnula a vypnula, klik klik, když se zavřely dveře v autě?
A potom někdo, myslím, že to bylo BMW, představil světlo, které se vypínalo pozvolna.
Vzpomínáte si?
Já si to pamatuji jasně.
Pamatujete si, kdy jste byli poprvé v autě, které to dělalo?
Já si pamatuji, jak tam sedím a myslím si jak je to fantastické.
Vlastně jsem nikdy nepoznal nikoho, kdo by neměl rád, když se světlo zhasíná pomalu.
Myslel jsem si ''co to sakra je.''
A tak jsem si o tom začal klást otázky.
A ta první byla, že jsem se ptal lidí: "Líbí se vám to?"
"Ano." "Proč?! A oni odpovídali. "Hm, je to takové přirozené." nebo "je to příjemné."
A já si pomyslel, to není dost dobré.
Můžeme se na to podívat trochu víc zblízka, protože jako dizajnér potřebuji slovník, potřebuji klaviaturu toho, jak to opravdu funguje.
A tak jsem udělal pár experimentů.
A najednou jsem si uvědomil, že tam bylo něco, co přesně toto dělalo -- ze světla do tmy v šesti sekundách -- přesně toto.
Víte, co to je? Někdo z vás?
Když používáme tuto část, tu myslící, tu pomalou část mozku.
To není myšlenka, to je pocit.
Uděláte mi laskavost?
Na dalších 14 minut nebo jak ještě dlouho budu mluvit, budete něco cítit, uděláte to?
Nechci po vás, abyste tak moc přemýšleli, jako to, abyste cítili.
Cítil jsem náznak uvolnění spolu s očekáváním.
A na co jsem přišel, bylo kino nebo divadlo.
Vlastně se to odehrává právě zde -- ze světla do tmy v šesti sekundách.
A když se to stane, sedíte tam a myslíte si "Ne, ten film už začne," nebo je to spíš, "To je fantastické.
Těším se na to. Cítím očekávání?''
No, já nejsem neurolog.
Nevím ani, jestli existuje něco jako podmíněný reflex.
Ale mohlo by.
Protože lidé, se kterými mluvím na severní polokouli a chodí do kina, tohle cítí.
A někteří lidé, se kterými mluvím a kteří nikdy neviděli film nebo nebyli v divadle, to nechápou stejným způsobem.
Každý to má rád, ale někdo mnohem raději než ostatní.
A to mě vede k tomu o tom uvažovat jiným způsobem.
My to necítíme. Myslíme si, že krása se nachází v limbické části mozku -- pokud to není zastaralá idea.
To jsou ta místa, centra slasti, a možná to, co vidím, prožívám a cítím, obchází mé uvažování.
Zasíťování z našich smyslových orgánů do těchto míst je kratší než jakékoliv jiné, které musí skrz myslící část, mozkovou kůru.
Dorazí jako první.
Jak to můžeme zprovoznit?
A kolik z této reaktivní části pochází z toho, co už známe nebo o čem se něco naučíme?
To je jedna z nejkrásnějším věcí, které znám.
Je to plastikový sáček.
A když jsem jej viděl poprvé, myslel jsem si, ''ne, v něm není žádná krása.''
Později po jeho prohlédnutí jsem si uvědomil, že když jej dám do špinavé kaluže, nebo do proudu koliformních bakterií nebo dalších odporných věcí, tak ta špinavá voda proteče díky osmóze skrze stěny toho sáčku a skončí uvnitř jako čistá, pitná voda.
A náhle mi tento plastový sáček přišel mimořádně krásný.
A teď vás požádám znovu abyste zapnuli svá emoční centra.
Poprosím vás, abyste vypnuli mozek, a chtěl bych vás požádat, abyste pouze něco cítili.
Podívejte se na to.
Co cítíte? Je to krásné? Je to zajímavé?
Dívám se velmi důkladně na vaše obličeje.
Tam sedí celkem znuděný gentleman a pár dam, které působí nepříliš zaujatým dojmem a poslouchají jen na půl ucha.
Možná je za tím jistá nevinnost.
Nyní vám řeknu, co to je. Jste připraveni?
Je to poslední čin na zemi malého 5-ti letého děvčátka jménem Heidi předtím, než zemřela na rakovinu páteře.
Je to poslední věc, kterou udělala, její poslední fyzický akt.
Podívejte se na ten obrázek.
Podívejte se na tu nevinnost. Podívejte se na krásu v tom.
Je to teď krásné?
Stop. Stop. Jak se cítíte?
Kde to cítíte?
Já to cítím zde. Cítím to tady.
A dívám se do vašich tváří, protože vaše obličeje mi něco říkají.
Mimochodem, ta dáma támhle pláče.
Ale co děláte?
Dívám se, co lidé dělají.
Pozoruji jejich obličeje.
Všímám si reakcí.
Protože musím vědět, jak lidé reagují na věci.
A jeden z nejběžnějších výrazů, když se setkáváme s krásou, s něčím dechberoucně krásným, je to, čemu říkám O.M.G.
(Ó můj Bože). A jen tak mimochodem, není žádné potěšení v takovém výrazu.
Není to "to je krása!"
Obočí udělá toto, oči se rozostří a ústa visí pootevřená.
To není výraz radosti.
Je v tom něco jiného.
Děje se tam něco zvláštního.
Potěšení se zdá být zušlechtěné celou řadou různých věcí, které do toho vstupují.
Břitkost je slovo, které jako dizajnér miluji.
Znamená, že něco vyvolá obrovskou emocionální reakci, častěji spíše smutnou emocionální reakci, ale to je část toho, co děláme.
Není to jenom o těch pěkných věcech.
A to je to dilema, to je ten paradox krásy.
Vážně, mluvíme o všech možných věcech -- směsi věcí, které jsou dobré, špatné, vzrušující, děsivé -- abychom ukázali senzorické ovlivnění, porozumění tomu, co se děje.
Patos se zjevně objeví jako část toho, co jsme viděli v tom obrázku malé dívenky.
A také triumf, tento pocit překonání, toto "Já jsem o tom nevěděl. Ach, to je něco nového."
A to je v tom zabaleno také.
A když poskládáme tyto nástroje z dizajnérského úhlu pohledu, jsem z toho neskutečně rozrušený, protože to jsou věci, které, jak jsme již říkali, zdánlivě dorazí do mozku ještě předtím, než je rozpoznáme a než s nimi můžeme manipulovat -- elektrochemické triky.
Co mě také ještě velmi zajímá: Je možné oddělit vnitřní a vnější krásu?
Tím myslím vnitřně krásné věci, které jsou dokonale krásné, univerzálně krásné.
To je těžké objevit. Možná máte pár příkladů.
Je velmi těžké najít něco, co se každému zdá jako velmi krásná věc bez toho, aniž bychom k tomu předem přidali určité množství informací.
Mnoho z nich je spíše vnějších.
Je to zprostředkované informací před samotným pochopením.
Nebo je informace dodána až na samotném konci, jako v případu kresby dívenky, kterou jsem vám ukázal.
Když mluvíme o kráse, nemůžeme pominout fakt, že se dělá mnoho experimentů tímto způsobem s obličeji a věcmi, které máme.
A myslím si, že jedna z nejnudnějších věcí je ta, že krása je o symetrii.
Nuž, očividně není.
Toto je zajímavější, když je ukazován obličej pouze z poloviny, a má se doplnit do seznamu jeho hodnocení od nejvíce krásných po nejméně krásné, a následně se ukáže celý obličej.
Přišlo se na to, že se jedná téměř vždy o naprostou shodu.
Takže to není o symetrii.
Tato dáma má zrovna částečně asymetrický obličej, přičemž obě jeho části jsou krásné.
Ale obě jsou rozdílně.
A jako designér se do toho musím vložit, takže jsem jej rozložil na kousky asi takto, a snažil se pochopit, jaké ty jednotlivé díly jsou, a také to cítit.
Teď cítím pocity radosti a krásy, když se podívám na to oko.
Nestaví se mi z něho obočí.
Ani ucho to se mnou nedělá.
Takže nevím, jak moc mi to pomáhá, ale pomáhá mi to dobrat se míst, odkud jednotlivé signály pocházejí.
A jak jsem řekl, nejsem neurolog, ale k tomu porozumět, jak mohu poskládat věci, které minou velmi rychle tuto myslící část a dovedou mě k příjemným prekognitivním prvkům.
Anais Nic a Talmud nám stále opakovali, že nevidíme věci, jaké jsou, ale jací jsme my sami.
Tak vám teď bezostyšně něco poodhalím, něco, co je pro mě krásné.
Toto je F1 MV Agusta.
Aaaach.
Je opravdová -- myslím, že vám nemohu vyjádřit, jak úžasný je tento objekt.
Ale vím také, proč je pro mě tak jedinečný, protože to je palimpsest věcí.
Má spoustu a spoustu vrstev.
To je pouze část, která vyčnívá v naší fyzické dimenzi.
Je to však něco mnohem většího.
Vrstva za vrstvou legendy, sportu, detailů, které se doplňují.
Myslím, že i když teď projdu jen část z nich -- vím něco o laminárním proudění, co se týče objektů, které doslova řezají vzduch, a tady to umí velmi dobře, jak můžete vidět.
A to mě vzrušuje.
Cítím to zde.
Tenhle kousek, velké tajemství automobilového designu -- ovládání zpětných zrcátek.
Není to o tvarech, je to o tom, jak tvary odráží světlo.
Tato věc mihotá světlem, když se pohybujete, a stává se tak kinetickým objektem přesto, že stále stojí na místě -- jen díky tomu, jak je brilantně odladěný odraz.
Tento malý reliéf na šlapce mimochodem pro řidiče znamená, že se pod tím něco děje -- v tomto případě se jedná o hnací řetěz, který se pravděpodobně točí rychlostí 300 mil za hodinu, a bere si přitom energii ze stroje.
Jsem neskutešně vzrušený, když má mysl a mé oči přeletí přes tyto věci.
Má titanové lakování.
Nedokážu vám vysvětlit, jak úžasné to pro mě je.
Tak se zabrání tomu, aby se matice za vysoké rychlosti uvolnily z kol.
Teď jdu opravdu do toho.
A samozřejmě závodní motorka nemá žádný pořádný stojan, ale tato, protože se jedná o motorku na silnici, tady se vše odklopí a složí do této malé mezery.
Takže to zmizí.
A ani vám nedokážu popsat, jak je těžké vytvořit tento chladič, který je zaoblený.
Proč bychom to dělali?
Protože vím, jak je možné přidat tomu kolu na aerodynamice.
Takže je to mnohem dražší, ale je to krásné.
A to všechno je završeno touto značkou -- Agusta, Count Agusta, s úžasnou historií těchto věcí.
To, co nemůžete vidět, je génius, který toto stvořil.
Massimo Tamburini.
V Itálii jej nazývají "Klempíř," nebo také "Maestro," protože on je skutečně inženýr, umělec a sochař v jedné osobě.
Je v tom tak málo kompromisu, který není vidět.
Ale bohužel musí lidé jako já uzavírat neustále komprosisy, co se týče krásy.
Musíme s tím vyjít.
Takže já musím pracovat s dodavateli a technologiemi a současně se musím popasovat se vším ostatním, a tak do toho začínají přicházet kompromisy.
A tak se na ni podívám.
A musím udělat malý kompromis tady.
Musím trochu posunout tyto části, ale jen o milimetr.
Nikdo si toho nevšiml, že?
Viděli jste, co jsem udělal?
Posunul jsem tři věci o milimetr.
Pěkné? Ano.
Krásné? Možná méně.
Ale potom příjde samozřejmě zákazník a řekne, že to nehraje žádnou roli.
Tak je to v pořádku, nebo ne?
Další milimetr?
Nikdo si nevšimne těch rozdělených mezer a změn.
Je to tak jednoduché ztratit krásu, protože je tak neskutečně těžké krásy dosáhnout.
A pouze pár lidí to dokáže.
Cíleně vybraná skupina to nedokáže.
Tým lidí to dokáže zřídkakdy.
Je potřeba centrální mozkové kůry, jestli chcete, abychom mohli instrumentovat všechny jednotlivé elementy ve stejný okamžik.
Toto je krásná karafa na vodu -- někteří z vás ji znají -- je od designéra jménem Ross Lovegrove.
Je to dost blízko skutečné kráse. Když víte, jaká je voda, můžete to objevit.
Je to půvabné, protože je to ztělesnění něčeho osvěžujícího a lahodného.
Možná se mi líbí více než vám, protože vím, jak je to zatraceně těžká práce něco takového udělat.
Je to obtížné až otupujícím způsobem vytvořit něco, co tak reflektuje světlo, co vyjede z výrobní linky v pořádku a jede až na konec, aniž by se to převrátilo.
Za tím, stejně jako v příběhu o labuti, jsou miliony věcí, kterých je těžké dosáhnout.
Takže tomu patří opravdu všechna čest.
Je to fantastický příklad, prostá věc.
A ta, kterou jsem vám ukázal předtím byla samořejmě velmi komplexní.
A každá z nich pracuje s krásou, i když trochu rozdílným způsobem.
Hádám, že si vy, stejně jako já, užíváte pohled na tančící baletku.
A část toho prožitku je v tom, že víte, jak je to náročné.
Možná si také uvědomujete, jak je to neskutečně bolestivé.
Viděl někdo z vás někdy baletčiny prsty na nohou poté, co odtančila na špičkách?
Během toho, co dělá ty půvabné arabesky a plié a ty další věci, děje se tam dole něco hrozného.
Pochopení toho nás vede k většímu a rozsáhlejšímu uvědomění si krásy a toho, o co vlastně jde.
Zde užívám špatně mikrosekundy, tak si jich prosím nevšímejte.
Ale co teď musím udělat, když znovu cítím, abych mohl dodávat dost těchto enzymů, z těchto spouštěčů do raného stádia procesu, abyste je zachytili ne vaším myšlením, ale vašimi pocity.
Uděláme si malý experiment.
Dobře, jste připraveni? Něco vám na velmi, velmi krátký moment ukážu.
Jste připraveni?
Dobře. Myslíte si, že se jednalo o kolo, když jsem vám to poprvé ukázal?
Není to kolo.
Něco mi řekněte. Myslíte si, že jste to viděli jen na chvilku?
Ano, viděli. Myslíte si, že to bylo moderní?
Ano myslíte. Tento malý impulz, tato informace se do vás dostala ještě předtím.
A protože je tam váš mozek nastartovaný, musí se s tím teď vypořádat.
A ta skvělá věc je, že tato motorka tak byla vytvořená, aby tohoto efektu docílila, že se jedná o zelenou technologii, která je pro vás dobrá je lehká a zapadá celá do budoucnosti.
Je to špatně?
No, v tomto případě ne, protože se jedná o velmi, velmi ekologický kousek techniky.
Ale jste otroci toho prvního zablesknutí.
Jsme otroci prvních zlomků vteřiny -- a to je místo, kde velká část mé práce musí vyhrát nebo prohrát v regále v obchodě.
Vyhraje nebo prohraje v tomto okamžiku.
Uvidíte 50, 100, 200 věcí v regále když kolem něho projdete, ale já musím pracovat v této oblasti, abych dosáhl toho, že vás to zasáhne jako první.
A nakonec úroveň, kterou miluji, úrověň vědomosti.
Někteří z vás to znají, čímž jsem si jistý.
Co je na tom neskutečné, a způsob, jakým se k tomu rád vracím, je to, že když vezmeme něco, co nesnášíme nebo co nás nudí jako skládání oblečení, -- a když to umíte dělat -- kdo z vás tohle umí? Někdo z vás už to zkusil?
Ano?
Je to fantastické, že?
Podívejte se na to. Chcete to vidět znovu?
Nemáme čas. Mám už jen 2 minuty do konce, tak už si to nezopakujeme.
Ale jděte na web, na YouTube a vyhledejte si "skládání trička."
To je způsob, jakým málo placení mladí lidé skládají trička.
Možná jste to nevěděli.
Ale jaký z toho máte pocit?
Já se cítím skvěle, když to dělám, těším se na to, a když o tom řeknte někomu dalšímu -- jako už jste možná udělali -- vypadáte dost chytře.
Ta bublina vědění, která sedí kolem, ty věci, co nic nestojí, protože vědění je zadarmo -- dejme to dohromady a kam se dostaneme?
Forma následuje funkci?
Jen někdy. Jen někdy.
Forma je funkce. Forma je funkce.
Informuje nás, mluví s námi, dává nám odpovědi předtím, než jsme vůbec na něco pomysleli.
Proto jsem přestal používat slova jako "forma," a přestal jsem používat slova jako "funkce" jako dizajnér.
Co se nyní snažím následovat je emoční funkcionalita věcí.
Protože, když to budu dělat správně, dokážu dělat krásně věci, a to stále znovu a znovu.
A vy víte, co tyto produkty a služby jsou, protože některé z nich vlastníte.
Jsou to věci, které popadnete, když váš dům hoří.
Vytvoření toho emočního pouta mezi tou věcí a vámi je elektrochemický trik, který nastane ještě předtím, než na to pomyslíte.
Velmi vám děkuji.
(potlesk)
Všichni víme, že World Wide Web naprosto změnil publikování, vysílání, obchod i společenské kontakty, ale odkud se to všechno vzalo?
Vyjmenuju tři lidi: Vannevar Bush, Doug Engelbart a Tim Berners-Lee.
Podívejme se na ty tři chlápky.
Toto je Vannevar Bush.
Vannevar Bush byl během druhé světové hlavním vědeckým poradcem vlády USA.
V roce 1945 publikoval článek v časopise Atlantic Monthly.
Článek se jmenoval „Jak bychom mohli myslet“
a Vannevar Bush v něm tvrdil, že na způsobu, jakým zacházíme s informacemi, je něco špatně.
Nepracujeme jako knihovny ani katalogové systémy a tak podobně.
Mozek funguje přes asociace.
Jedna myšlenka ve víru mysli se okamžitě chytá k druhé.
Systém, jakým jsou informace strukturované, však není schopen s tímto procesem držet krok.
Přišel tedy s návrhem na stroj, který nazval memex.
Memex by propojoval informace, jednu informaci vztahující se k další a tak dále.
To se psal rok 1945.
Počítač v té době byl něco, co tajné služby používaly k luštění kódů a šifer.
A nikdo o tom nic nevěděl.
Bylo to předtím, než byl počítač vůbec vynalezen.
A on tedy navrhoval tento přístroj zvaný memex.
Byla to platforma, ve které jste propojovali jednu informaci s druhou a mohli jste si je pak kdykoli zobrazit.
Abychom se někam pohnuli, jedním z těch, kdo článek četli, byl pán jménem Doug Engelbart, důstojník americké Air Force.
Článek četl v jejich knihovně na Dálném Východě.
Článek ho natolik inspiroval, že mu v podstatě naplánoval zbytek života.
V polovině 60. let byl schopný to přeměnit v realitu, když pracoval ve výzkumné laboratoři na Stanfordu v Kalifornii.
Vybudoval systém.
Systém navržený k obohacení lidské inteligence, jak to nazval.
A jakoby s předtuchou dnešního světa cloud computingu a softwaru jako službě se systém jmenoval NLS, oN-Line System.
Toto je Doug Engelbart.
Přednášel zde na podzimní Společné počítačové konferenci v roce 1968.
Předváděl – seděl na podiu nějak takto a předváděl ten systém.
Měl náhlavní mikrofon jako já.
A pracoval se systémem.
Jak vidíte sami, procházel dokumenty a grafiku a tak různě.
Všechno to řídil s touhle věcí, klávesnicí na pět prstů a první počítačovou myší na světa, která byla speciálně navržena právě pro tento systém.
Odtud tedy také pochází počítačová myš.
Tak to je tedy Doug Engelbart.
Problém se systémem Douga Engelbarta byl ten, že počítače v těch dnech stály několik milionů liber.
Dát za osobní počítač několik milionů liber bylo jako koupit si soukromý tryskáč; ne zrovna nejpraktičtější záležitost.
Avšak později, v 80. letech, kdy se objevily soukromé počítače, se pro takové systémy - pro osobní počítače - vytvořila spousta místa.
Moje společnost OWL vyvinula systém nazvaný Průvodce pro Apple Macintosh.
Představili jsme první hypertextový systém na světě.
Začalo si to razit cestu.
Apple představil věc jménem HyperCard a nadělali kolem toho pořádný rozruch.
V den, kdy to spustili, měli ve Wall Street Journal 12-ti stránkovou přílohu.
Časopisy to začaly sledovat.
„Byte magazine“ a „Communications of the ACM“ vydaly speciální čísla o hypertextu.
Vyvinuli jsme verzi pro PC stejně jako verzi pro Macintosh.
A naše PC verze rychle dozrála.
Najdeme několik příkladů tohoto systému v akci ke konci 80. let.
Byli jste schopní posílat dokumenty, byli jste toho schopni přes sítě.
Vyvinuli jsme i takový systém, který měl značkovací jazyk založený na HTML.
Nazvali jsme ho HTML: hypertext markup language.
Systém uměl dělat velmi ohromně velké dokumentační systémy přes počítačové sítě.
Přihlásil jsem to tedy na veletrh ve Versailles poblíž Paříže ke konci listopadu 1990.
Oslovil mě tam příjemný mladý muž jménem Tim Berners-Lee, zeptal se: „Jste Ian Ritchie?“ a já na to: „Jasně.“
A on: „Chtěl bych s vámi mluvit.“
Povídal mi o svém navrženém systému nazvaném World Wide Web.
Celosvětová síť. Pomyslel jsem si, no, to je pěkně nafrněné jméno, zejména když uvážíte, že to celé běží na počítači v jeho pracovně.
Byl ale skálopevně přesvědčený, že jeho World Wide Web jednoho dne ovládne svět.
Zkoušel mě přesvědčit, abych pro to napsal prohlížeč, protože jeho systém neměl ani grafiku, fonty ani layout, vůbec nic; byl to jen prostý text.
Říkal jsem si, víš, je to zajímavé, ale tu kluku jeden CERNovská, tohle nepůjde.
Nešli jsme do toho.
Během dalších let ho neuznávala ani hypertextová komunita.
V roce 1992 jeho příspěvek odmítli na Hypertextové konferenci.
V roce 1993 jsem seděl u stolu na konferenci v Seattlu, kde chlápek jménem Marc Andreessen demonstroval svůj první prohlížeč pro World Wide Web.
Uviděl jsem to a problesklo mi hlavou: jo, to je ono.
A hned za rok, v 94. roce, jsme měli konferenci tady v Edinburghu. Neměl jsem námitek, aby byl Tim Berners-Lee hlavním přednášejícím.
Staví mě to do vskutku zářné společnosti.
Patří tam i muž jménem Dick Rowe, který pracoval u Decca Records a odmítnul The Beatles.
Patří tam chlápek Gary Kildall, který si někam odletěl, když IBM hledalo operační systém pro své IBM PC a když ho nenašli, šli rovnou za Billem Gatesem.
Patří tam i 12 vydavatelů, kteří odmítli J. K. Rowlingovou s jejím Harry Potterem, řekl bych.
A na druhé straně tu je Marc Andreessen, který napsal první prohlížeč pro World Wide Web na světě.
Podle magazínu Fortune má jmění 700 milionů dolarů.
Je ale šťastný?
(Smích) (Potlesk)
Dobrá, nechci tady nikoho vystrašit, ale zrovna jsem zjistila, že osoba napravo od vás je lhář.
(Smích) A osoba nalevo je také lhář.
Stejně tak ten, kdo sedí přímo na vašem místě; to je také lhář.
Všichni jsme lháři.
Co se vám dnes chystám ukázat, je výzkum, který zodpoví, proč jsme všichni lháři, jak lež odhalit a proč bychom chtěli ještě něco víc, abychom nejen lež odhalili, ale zároveň poznali pravdu, a abychom mohli budovat důvěru.
Když už mluvíme o důvěře, od doby, kdy jsem napsala knížku "Odhalení lži" se se mnou nikdo nechce setkat osobně, ne, ne, ne, ne, ne.
Říkaji, "To je v pohodě, pošlu ti email."
(Smích) Už si ani nemůžu dát schůzku ve Starbucks.
Můj muž mi říká "Miláčku... podvody?
Možná ses mohla zaměřit spíš na vaření. Co takhle francouzská kuchyně?"
Takže než začnu, vysvětlím vám můj cíl, což není naučit vás hru "Mám tě!" Lidé, co odhalují lži,
nejsou ty přehnaně kritické děti, ty děti, které vzadu v místnosti křičí "Mám tě!
Mám tě!" Zacukalo ti obočí. Rozšířily se ti nozdry.
Viděla jsem pořad "Lži mi," vím, že lžeš."
Ne, lidé odhalující lži jsou ozbrojeni vědeckými znalostmi o tom, jak poznat klam.
Používají je, aby zjistili pravdu, a dělají to, co vůdčí osoby každý den; prožívají nesnadné konverzace s nesnadnými lidmi, někdy ve velmi těžkých dobách.
A začnou tak, že přijmou základní tezi, která zní takto: Lhaní je společný akt.
Zamyslete se nad tím, lež nemá absolutně žádnou jen pouhým řečením.
Její síla se objeví až když někdo jiný akceptuje této lži věřit.
Vím, že to může znít tvrdě, ale pokud vám někdo zalže, je to proto, že se lží souhlasíte.
Pravda o lhaní číslo jedna: Lhaní je společný akt.
Ale ne všechny lži musí být špatné.
Někdy si přejeme být podvedeni, kvůli společenské důstojnosti, nebo třeba, aby bylo zachováno tajemství, které nemá být prozrazeno.
Řekneme "Pěkná písnička."
"Miláčku, jistě, že v tom nevypadáš tlustě."
Nebo, co rádi používají IT specialisti: "Víte, zrovna jsem ten email našel ve spamu.
Je mi to moc líto."
Ale pak jsou tu situace, kdy si nepřejeme být klamáni.
Což pro nás může mít dramatické důsledky.
Minulý rok bylo 997 miliard dolarů zpronevěřeno ve firmách jen ve Spojených státech.
To je téměř bilion dolarů.
To je sedm procent zisků.
Podvody mohou stát miliardy.
Třeba Enron, Madoff, úvěrová krize.
Nebo například dvojití agenti a zrádci jako Robert Hanssen a Aldrich Ames, lži mohou zradit naši zemi, ohrozit naši bezpečnost, podrývat demokracii, mohou způsobit smrt těm, kteří nás brání.
Podvod je ve skutečnosti vážná věc.
Jeden podvodník, Henry Oberlander, byl opravdu úspěšným podvodníkem. Britské úřady tvrdí, že mohl zničit celý bankovní systém Západu.
A přesto ho nenajdete na Googlu, nikde. Jednou byl vyslýchán a řekl tohle:
"Podívejte, mám jedno pravidlo."
A to bylo Henryho pravidlo.
"Podívejte, každý je ochoten vám něco dát,
dát vám něco výměnou za to, po čem zase touží on."
No a v tom je jádro věci.
Pokud nechcete být oklamáni, musíte vědět, co je to, po čem toužíte?
A všichni se bojíme si to přiznat.
Přejeme si být lepšími manželi, lepšími ženami, chytřejší, mocnější, vyšší, bohatší .. a seznam pokračuje.
Lhaní je pokus o překonání tohoto rozdílu, o spojení našich přání a fantazií o tom, kdo bychom chtěli být, mohli být, s tím, jací doopravdy jsme.
A fakt jsme ochotni tyto rozdíly vyplnit lžemi.
Stude ukazují, že za jediný den můžete být obelháni desetkrát až dvěstěkrát.
Samozřejmě, mnoho z těchto lží je neškodných.
V jiné studii se ukazuje, že dva neznámí lidé si zalžou třikrát v prvních 10 minutách setkání.
(Smích) Když jsme prvně tato data slyšeli, tak nás to zarazilo.
Nemůžeme uvěřit tomu, jak je lež běžná.
V podstatě jsme proti lhaní.
Ale když se nad tím více zamyslíte, dává to celkem smysl.
Lžeme více neznámým lidem než spolupracovníkům.
Extroverti lžou více než introverti.
Muži o sobě lžou osmkrát více než o ostatních.
Ženy lžou více aby ochránili jiné.
Pokud jste v průměrném manželském svazku, tak svému protějšku lžete jednou z deseti případů.
Možná, že se vám tohle zdá špatné.
Ale pokud v manželství nejste, lžete jednou ze tří.
Lhaní je komplexní.
Je zakořeněno v našem denním a pracovním životě.
Jsme těžce rozpolcení co se pravdy týče.
Doplňujeme si ji podle potřeby, někdy k tomu máme velmi dobré důvody, někdy zkrátka nechápeme mezery v našem životě.
To je pravda o lhaní číslo dvě.
Jsme proti lhaní, ale ve skrytu duše jsme pro, způsobem, který si naše společnost utvářela po staletí a staletí a staletí.
Je starý jako dýchání samotné.
Je částí naší kultury, naší historie.
Takový Dante, Shakespeare, Bible, večerní zprávy.
(Smích) Lhaní má pro náš druh evoluční hodnotu.
Vědci již dlouho vědí, že čím je druh inteligentnější, tím větší má mozkovou kůru, a tím větší je pravděpodobnost, že bude lhát.
Možná si vzpomínáte na Koko.
Pamatujete si někdo na gorilu Koko, která se naučila znakovou řeč?
Koku učili komunikovat pomocí znakové řeči.
Tady je Koko s jejím koťátkem.
Je to její rozkošné, chlupaté koťátko.
Koko jednou své kotě obvinila z toho, že vyrvala ze zdi umyvadlo.
(Smích) Jsme naprogramováni stát se vůdcem smečky.
A začíná to brzy, vážně brzy.
Jak brzy?
Tak například děti předstírají pláč, chvíli počkají, kdo přijde, a pak zase začnou brečet.
Už roční děti se naučí zamlčovat.
(Smích) Dvouleté zvládnou blafovat.
Pětileté lžou naprosto otevřeně.
Manipulují skrz pochlebování.
Devítileté děti jsou mistři v maskování.
Když jste ve věku vysokoškoláka, lžete své matce jednou z pěti konverzací.
Když začnete pracovat a stanete se živitelem rodiny, vstoupíte do světa, který je vyloženě přeplněn spamy, nepravými digitálními přáteli, záškodnickými médii, vynalézavými zloději identit, špičkovými podvodníky v pyramidových hrách, epidemiemi podvodů -- což jeden autor ve zkratce nazývá post-pravdIvá společnost.
Už dlouhou dobu je to velmi matoucí.
Co s tím?
Mám pro vás určité rady, abyste si proklestili cestu těmito podvody.
Trénovaní lidé odhalující lež dokáží v 90% poznat pravdu.
Co se nás ostatních týče, jsme úspěšní jen v 54%.
Proč je tak jednoduché se to naučit?
Prostě jsou dobří lháři a špatní lháři.
Neexistují žádní lháři od přírody. Všichni děláme stejné chyby.
Všichni používáme stejné techniky.
Takže vám teď hodlám ukázat 2 vzory podvodu.
A pak se podíváme na znaky podvodu a jestli je na příkladu dokážeme najít. A začneme s projevem.
(Video) Bill Clinton: Chci, abyste mě poslouchali.
Řeknu to ještě jednou.
Neměl jsem sexuální vztah s tou ženou, paní Lewinskou.
Nikdy jsem nikoho nepřemlouval aby lhal. ani jednou, nikdy.
A tato obvinění jsou lichá.
Musím jít zpět pracovat pro americký lid.
Děkuji.
Pamela Meyer: Dobrá, kde byly ty prozrazující znaky?
Tak zaprvé jsme slyšeli neco, čemu se říká nezkrácené popírání.
Studie prokazují, že se lidé snažící se až příliš něco popřít uchylují více k formálnímu než neformálnímu vyjadřování.
Také jsme mohli slyšet snahu o distancování se: "ta žena".
Víme, že lháři se nevědomě snaží držet odstup od jejich subjektu používáním řeči jako svého nástroje.
Nebo když Bill Clinton řekl: "Takže, abych vám řekl pravdu..."
nebo oblíbené Richarda Nixona: "Se vší upřímností..."
byl by jasnou kořistí pro každého kdo odhaluje lži a ví, že kvalifikační jazyk, jak se tomu říká, kvalifikační jazyk jako tento ještě více diskredituje subjekt.
Kdyby zopakoval celou otázku, nebo kdyby okořenil svůj případ příliš mnoho detaily -- což jsme všichni rádi, že neudělal -- zdiskreditoval by se ještě více.
Freud měl pravdu.
Freud řekl: "Víte, je v tom mnohem více než proslov. Žádný smrtelník neudrží tajemství.
I když mlčí, prozradí ho tělo."
To děláme všichni bez ohledu na to, jak jsme silní.
Všechny nás zrazuje naše tělo.
Ukážu vám Dominika Strauss-Kahna s Obamou, jak se neverbálně prozrazuje.
(Smích) Což nás přivádí k dalšímu znaku, kterým je řeč těla.
Jak jde o řeč těla, stačí udělat následující.
Prostě jen zahoďte svoje domněnky.
Nechte vědu aby trochu pozměnila vaše znalosti.
Protože obecně si myslíme, že lháři sebou stále šijí.
Ale naopak, zjistilo se, že když lžou, zamrzne jim horní polovina těla.
Myslíme si, že lháři se nám nepodívají do očí.
Naopak, spíše se dívají do očí až příliš, aby vykompenzovali svůj výmysl.
Myslíme, že vřelost a úsměvy dávají najevo čestnost, upřímnost.
Ale člověk trénovaný v odhalování lží dokáže rozeznat falešný úsměv na míle daleko.
Dokážete tady najít falešný úsměv?
Vědomě dokážete pohnout mimickými svaly okolo pusy.
Ale opravdový úsměv se skrývá v očích, ve vráskách okolo očí.
Vědomě ty svaly nestáhnete, obzvlášť pokud jste to přehnali s Botoxem.
Nepřežeňte to s Botoxem; nikdo vám už nebude věřit.
Podívejme se na určité rysy.
Dokážete uhádnout, o co jde v konverzaci?
Dokážete podle těchto rysů poznat rozdíly mezi tím, co někdo říká a jak se chová?
Jistě, teď se to zdá celkem jasné, ale když se bavíte s někým, u koho čekáte podvod, držení těla je nejpřehlíženějším znakem, který ale může hodně napovědět.
Upřímný člověk bude spolupracovat.
Bude na vaší straně.
Bude nadšený.
Bude vám chtít pomoci při hledání pravdy.
Bude ochotný diskutovat, jmenovat podezřelé, říkat detaily.
Řekne: "Hele, možná to byli tihle chlápci z finančního, kdo padělal ty šeky."
Bude se zlobit, když bude mít pocit, že je křivě obviněn po celou dobu rozhovoru, nejen občas; bude rozzlobený po celou dobu rozhovoru. A když se zeptáte někoho čestného
co by se mělo stát tomu, kdo padělal ty šeky, čestný člověk spíše navrhne přísnější než mírnější trest.
Teď si představte, že vedete tu stejnou konverzaci s nějakým lhářem.
Ten bude stažený, oči sklopené, hlubší hlas, bude mluvit přerušovaně, chvíli neposedí.
Zeptejte se lháře na jejich příběh a on vám začne vykládat až příliš mnoho podrobností ve všemožných nepodstatných věcech.
A pak vám řekne svůj příběh v přesně chronologickém sledu.
Zkušený vyšetřovatel přijde a velmi rafinovaně se po několika hodinách výslechu zeptá dotyčného, aby převyprávěl svůj příběh pozpátku, a pak se dívá jak se dotyčný vrtí a zjišťuje, u kterých otázek se projevuje nejvíce rysů lháře.
Proč to tak dělá? Protože všichni děláme to stejné.
Opakujeme svá slova, ale horko těžko už opakujeme i gesta.
Říkáme "ano" a točíme hlavou "ne."
Povídáme velmi přesvědčivé příběhy, mírně krčíme rameny.
Pácháme strašlivé činy a usmíváme se, když už vypadá, že nám to projde.
Třeba tenhle úsměv je známý jako "křivácká radost."
A tohle uvidíme na několika videích, ale nejdříve začneme -- pro Ty z vás, kdo neví, tohle je kandidát na prezidenta John Edwards, který šokoval Ameriku nemanželským dítětem.
Vidíme ho jak mluví o tom, že si nechá udělat otcovský test.
Teď ho můžete vidět jak říká "ano" i když kroutí hlavou "ne," a mírně krčí ramena.
(Video) John Edwards: Klidně ho podstoupím.
Vím, že není možné, aby to dítě bylo moje už kvůli časovému nesouladu.
Takže vím, že to není možné.
Rád podstoupím otcovský test, opravdu rád.
Tazatel: A podstoupíte ho brzy? Je tu někdo -- JE: Víte, to není jen na mně. Na test potřebujete i toho druhého.
Ale rád ho podstoupím.
PM: Vidíte, otáčení hlavou je mnohem snadnější rozpoznat, když víte, na co se zaměřit. Ale také se stane,
že má někdo určitý výraz, kterým maskuje jiný. Ten se pak objevuje v záblescích.
Vrazi jsou známí tím, že se u nich občas objeví smutek.
Váš nový firemní partner vám může potřást rukou, oslavovat, jít s vámi na večeři a najednou se v něm mihne záblesk zlosti.
A určitě se tady za jednu noc nestaneme experty v rozpoznávání tváří, ale jeden projev, který je velmi nebezpečný a dá se lehce poznat, vás naučím. A to je výraz pohrdání.
Když je někdo naštvaný, pořád jsou oba dva na stejné úrovni.
Stále je to celkem zdravý vztah.
Ale když se zlost změní na opovržení, tak rovnost končí.
Má to co dělat s morální nadřazeností.
A proto je velmi těžké se z toho dostat.
Takhle to vypadá.
Vyznačuje se tak, že jeden koutek rtů je stažený nahoru a dovnitř.
Je to jediný asymetrický výraz.
A když vidíte, že má někdo takový výraz, nezáleží na tom, jestli následuje podvod -- a ne vždy následuje -- hleďte jinam, jděte jinam, rozmyslete si dohodu, řekněte: "Ne, díky. Nejdu dál na poslední rundu.
Díky." Věda objevila velmi mnoho ukazatelů.
Víme například, že lháři mění rychlost svého mrkání, směřují chodidly k východu.
Berou různé věci a stavějí je mezi sebe a člověka, který se jich vyptává.
Mění hloubku hlasu, často mluví mnohem hlouběji.
Ale pozor.
Tyhle známky chování jsou stále jen určitým chováním.
Není to důkaz podvodu.
Jsou to výstražná znamení.
Jsme pořád jen lidi.
Děláme tyhle jakoby znaky lhářů všude možně celý den.
Neznamenají automaticky, že je někdo lhář.
Ale když jich uvidíte víc, je to určitý signál.
Sledujte, poslouchejte, zkoumejte, dávejte těžké otázky, zkuste se dostat ze zajetí jen toho co víte, a zajímejte se, ptejte se více otázek, mějte úctu, chovejte se k tomu člověku přátelsky.
Nesnažte se být jako ti ze "Zákona a pořádku" nebo jiných seriálů, jako někdo, kdo dokope podezřelého k přiznání. Nebuďte příliš agresivní, to nefunguje.
Takže jsme si řekli něco o tom jak mluvit s lhářem a jak poznat lež.
Jak jsem na začátku slíbila, podíváme se taky, jak vypadá pravda.
Takže vám ukážu dvě videa, dvě matky - jedna lže, druhá mluví pravdu.
Tyto matky zkoumal David Matsumoto z Kalifornie.
A jsou podle mě skvělým příkladem toho, jak vypadá pravda.
Tahle matka, Diane Downs, zblízka zastřelila své děti, odvezla je do nemocnice, zatímco krvácely v autě a do prohlášení uvedla, že to udělal nějaký rozcuchaný cizinec.
A na videu můžete vidět, že ani nedokáže předstírat utrápenou matku.
Čeho si tady můžete všimnout je neskutečný nesoulad mezi tím hororem, který popisuje a jejím naprosto chladným chováním.
A když se pořádně podíváte, uvidíte ve videu i ten křivácký úsměv.
(Video) Diane Downs: Když v noci zavřu oči, Vidím Kristýnku jak se po mně natahuje v autě a krev jí teče z úst.
a že -- možná to časem odezní -- ale nemyslím.
Toho se bojím nejvíc.
PM: Teď vám pustím video Erin Runnion, matky, která opravdu truchlí, když u soudu stála tváří v tvář vrahovi a mučiteli své dcery.
Neuvidíte žádné falešné emoce, jen skutečné výrazy mateřské bezmocnosti.
(Video) Erin Runnion: Napsala jsem toto prohlášení třetího dne od noci, kdy jsi mi sebral mé dítě, ublížil jsi jí, zničil jsi jí, děsil jsi jí, dokud se její srdce nezastavilo.
A ona bojovala, vím, že Ti vzdorovala.
Vím, že se na Tebe podívala jejíma úžasnýma hnědýma očima a Ty jsi ji chtěl stejně zabít.
Nerozumím tomu, nikdy to nepochopím.
PM: Tady prostě vidíte skutečné nezfalšovatelné emoce.
V dnešní době výrazně pokročila technologie, která nám ukáže jak vypadá pravda, z vědeckého hlediska.
Například víme, že existují speciální přístroje detekující náš pohled a infračervené mozkové scannery, magnetická rezonance dokáže odhalit signály, které naše tělo vydává když se snažíme podvádět.
A tyhle technologie nám všem budou jednou k dispozici jako všelék proti podvodům a jednou budou neskutečně užitečné.
Na druhou stranu si ale zatím představte: S kým chcete být na schůzce, s někým, kdo je trénovaný, aby odhalil pravdu, nebo s někým, kdo s sebou potáhne 180kg elektroencefalogram (EEG)?
Lidé, kteří odhalují lži spoléhají na lidské nástroje.
"Oni vědí" kdosi jednou řekl. "Skutečnou povahu poznáte, když je vše zahaleno tmou."
Ale co je celkem zajímavé je, že máme v dnešní době takové tmy velmi málo
Náš svět je vzhůru 24 hodin denně.
Je transparentní i skrz blogy a sociální sítě, které vám přináší různé zprávy od nové generace lidí, kteří se rozhodli žít veřejně.
Svět je mnohem hlučnější.
Takže jeden z cílů, který máme je si zapamatovat, že přehnané sdílení, to není upřímnost.
Naše šílené tweetování a psaní SMSek mohou zakalit fakt, že delikátnost slušného vyjadřování -- charakter, čestnost -- je to, co stále hraje roli a vždy bude.
Takže v tomhle o tolik hlučnějším světě nám možná přijde logické snažit se být trošku víc důslední co se našich mravních zásad týče.
Když propojíte vědecké poznatky o rozpoznávání podvodu s uměním jako je správně se dívat a naslouchat, vyčleníte se ze zavedené praxe spolupracovat ve lžích.
Začnete novou cestu, budete trošičku důslednější, protože pošlete všem okolo signál "Hele, můj svět, náš svět bude pocitvý.
Můj svět se stává takovým, kde je pravda posilována a falešnost odhalována a odsunována na okraj."
Když tohle uděláte, věci okolo vás se začnou mírně měnit.
A to je pravda. Děkuji za pozornost.
(Aplaus)
Jsem tady, abych Vám vysvětlila, proč mám na sobě tohle pyžamo pro ninjy.
A proto bych Vám ráda nejdřív řekla o jedech v našem těle pocházejících ze životního prostředí.
Někteří z vás pravděpodobně ví o chemické látce Bisfenolu A (BPA).
Je to zpevňovač materiálů a syntetický estrogen, který se nachází v obalech konzerv a v některých plastech.
BPA vlastně napodobuje tělu vlastní hormony a způsobuje tak neurologické a reprodukční problémy.
A ke všemu je všude.
Nedávná studie zjistila, že BPA se nachází v 93% lidí starších šesti let.
Ale to je jen jedna chemikálie.
Centrum pro kontrolu nemocí v USA
tvrdí, že máme v těle 219 jedovatých znečišťujících látek a to včetně konzervantů, pesticidů a těžkých kovů, jako je olovo nebo rtuť.,
Pro mě to znamená tři věci.
Zaprvé, nebuďte kanibalové.
Zadruhé, my všichni jsme zodpovědní za naše vlastní znečištění, a zároveň jsme jeho oběti.
A zatřetí, naše těla jsou filtry a sklady pro jedy z okolí.
Takže co se stane se všemi těmi jedy, když umřeme?
Stručná odpověď je: nějakou cestou se vrátí zpět do životního prostředí, aby mohl pokračovat cyklus znečišťování.
Ovšem naše momentální pohřební zvyky celou situaci ještě zhoršují.
Když jste spáleni, všechny tyhle toxiny, o kterých jsem mluvila, jsou vypuštěny do atmosféry.
A to včetně každoročních 5 000 liber (2268 kilo) rtuti z našich plomb.
A na tradičním americkém pohřbu je mrtvé tělo namaskováno, aby vypadalo jako živé.
Pak je napuštěno jedovatým formaldehydem, který má zpomalit rozklad -- což je praxe, která způsobuje pracovníkům pohřebních služeb dýchací problémy a rakovinu.
Takže když se snažíme zachovat naše mrtvá těla, odmítáme smrt, otravujeme ty, co ještě žijí, a dále znečišťujeme životní prostředí.
Zelené či přírodní pohřby, při kterých se nepoužívá balzamování, jsou sice tím správných krokem, ale nezaměřují se na už existující jedy v našich tělech.
Myslím, že je tu lepší řešení.
Jsem umělkyně, takže bych ráda skromně navrhla něco na pomezí umění, vědy a kultury.
Projekt "Nekonečného pohřbu", alternativní systém pohřbívání, ve kterém se houby podílejí na rozkladu a zneškodnění jedů v těle.
Projekt "Nekonečeného pohřbu" začal před pár lety představou vytvořit "Nesmrtelnou houbu" -- novou hybridní houbu, která by rozkládala těla, zneškodnila jedy a pomohla živit kořeny rostlin, zanechávajíc za sebou čistý kompost.
Ovšem zjistila jsem, že vytvořit takovou hybridní houbu je skoro nemožné.
Taky jsem zjistila, že některé z našich nejchutnějších hub dokáží zneškodnit jedy v půdě.
Tak jsem si pomyslela, že bych mohla vycvičit armádu zneškodňujících jedlých hub. které by snědly mé tělo.
Takže dneska sbírám vše, čeho se mé tělo zbavuje -- vlasy, kůži, nehty -- a tím živím tyto jedlé houby.
Jak ty houby rostou, vybírám ty nejlepší, které se stanou Nesmrtelnou houbou.
Je to druh imprintingu a selektivního křížení pro posmrtný život.
Takže až umřu, Nekonečné houby rozpoznají mé tělo a budou schopny ho sníst.
Dobře, pro některé z vás tohle může být hodně, hodně mimo.
(Smích) Jenom trošičku.
Chápu, že tohle není typ vztahu, který jsme zvyklí mít se svým jídlem.
Chceme jíst, ne být snědeni našim jídlem.
Ale když pozoruju, jak ty houby rostou a tráví mé tělo, představuju si Nesmrtelnou houbu jako symbol nového způsobu, jak přemýšlet o smrti a vztahu mezi mým tělem a životním prostředím.
Víte, pro mě je pěstování Nesmrtelné houby víc než jen vědecký experiment, nebo zahradničení nebo starání se o zvíře. Pro mě je to krok směrem k přijetí skutečnosti, že jednoho dne umřu a rozložím se.
Je to také krok k převzetí zodpovědnosti za břímě, kterým zatěžuju planetu.
Pěstování hub je také součástí kultivace rozkladných organismů, která je nazývána decompiculture, "rozkladohospodářství", koncept vyvinutý entomologem Timothy Mylesem.
Nesmrtelná houba je částí rozkladohospodářství, kterou nazývám "rozkladohospodářství těla" a "zneškodnění toxinů" -- pěstování organismů, které rozkládají a zneškodňují toxiny v tělech.
A teď o pyžamech pro ninjy.
Až to dokončím, mám v plánu vložit Nesmrtelné houby do nejrůznějších věcí.
Nejdříve tu máme pohřební šaty napuštěné spórami z hub, takzvaný "Houbový posmrtný oblek"
(Smích) Právě mám na sobě druhý prototyp tohoto pohřebního oděvu.
Je pokrytý háčkovanou sítí, do které jsou zapleteny spóry.
Vzor dendritů, který vidíte, napodobuje růst podhoubí, což je ekvivalent kořenů u rostlin.
Pracuji také na rozkladné soupravě, což je směs tobolek obsahující spóry Nesmrtelné houby a další materiály, které urychlují rozklad a zneškodnění toxinů.
Tyto tobolky jsou vloženy do speciálního želé bohatého na živiny, něco na způsob druhé kůže, která se rychle rozpustí, a tak se z ní stane výživa pro rostoucí houby.
Tuto houbovou soupravu plánuju dokončit v dalších dvou letech, a pak bych je ráda otestovala - nejdříve na prošlém mase z obchodu, a pak i na lidech.
A věřte nebo ne, pár lidí už mi pro tento projekt nabídlo svá těla - aby byla snědena houbami.
(Smích) Díky diskuzím s těmito lidmi jsem zjistila, že sdílíme podobnou touhu porozumět smrti a přijmout ji a minimalizovat její dopad na životní prostředí.
Chtěla jsem pěstovat tuto myšlenku, stejně jako pěstuju houby, a tak jsem založila Společnost přátel rozkladu, což je skupina lidí, kteří se nazývají "dekompinauti" a kteří se aktivně zajímají o své posmrtné možnosti, snaží se přijmout smrt a kultivují rozkladné organismy, jako je třeba Nesmrtelná houba.
Společnost přátel rozkladu sdílí představu kulturní proměny z naší momentální kultury popírání smrti a snahy o zachování těla ke kultuře rozkladohospodářství, tj. radikálního přijetí smrti a rozkladu.
Přijmout smrt znamená přijmout fakt, že jsme fyzická stvoření, úzce spojená s životním prostředím, jak potvrzuje výzkum environmentálních jedů.
A říká se, v prach jsi a v prach se obrátíš.
Až jednou porozumíme, že jsme spojení s přírodou, uvidíme, že přežití našeho druhu závisí na přežití planety.
Věřím, že tohle je začátek opravdové zodpovědnosti vůči přírodě.
Díky.
(Potlesk)
Chtěl bych vás vzít do jiného světa.
A chtěl bych se s vámi podělit o 45-letý příběh lásky k chudým, kteří žíjí za méně než jeden dolar denně.
Dostalo se mi velmi elitního, snobského, a drahého vzdělání v Indii, a téměř mně to zničilo.
Byl jsem na dobré cestě stát se diplomatem, učitelem, lékařem -- všechno k tomu směřovalo.
A ač na to nevypadám, byl jsem mistrem Indie ve squashi po tři roky.
(Smích) Měl jsem před sebou celý svět.
Všechno mi leželo u nohou.
Nemohl jsem udělat nic špatně.
A pak mě napadlo, ze zvědavosti, že bych chtěl jet na vesnici, podívat se, jak se tam žije a pracuje.
A tak jsem v roce 1965 jel do Biháru, do oblasti sužované nejhorším hladomorem v historii Indie, a viděl jsem hladovění, smrt, lidi umírající hlady. Poprvé v životě.
Změnilo mi to život.
Přijel jsem zpět domů a řekl jsem matce, "Chtěl bych žít a pracovat na vesnici."
Matka padla do mdlob.
(Smích) "Co to má znamenat?
Leží před tebou celý svět, leží před tebou skvělá kariéra, a ty chceš jít a pracovat na vesnici?
Je s tebou něco?"
Já jsem řekl, "Ne. Mám nejlepší vzdělání.
Přimělo mne to přemýšlet.
A chtěl jsem něco vrátit svým vlastním způsobem."
"Co chceš dělat na vesnici?
Není tam práce, peníze, ani bezpečí, žádná perspektiva."
Řekl jsem, "Chci žít a pět let kopat studny."
"Pět let kopat studny?
Chodil jsi do těch nejdražších škol a univerzit v Indii, a chceš pět let kopat studny?"
Dlouho se mnou nemluvila, protože podle ní jsem zklamal rodinu.
Ale pak se přede mnou odkryly ty nejneobyčejnější znalosti a dovednosti velmi chudých lidí, dovednosti, které nikdy nejsou v hlavním proudu -- nejsou rozpoznány, respektovány, ani používány ve velkém měřítku.
A vymyslel jsem, že založím Bosou univerzitu -- univerzitu pouze pro chudé.
To, co chudí považují za důležité, by se odráželo v této univerzitě.
Když jsem poprvé přijel do vesnice,
přišli ke mně stařešinové a zeptali se, "Utíkáš před policií?"
Řekl jsem, "Ne."
(Smích) "Propadl jsi u zkoušky?"
Řekl jsem, "Ne."
"Nedostal jsi práci ve státní správě?"
Řekl jsem, "Ne." "Co tu děláš?
Proč tu jsi?
Vzdělávací systém v Indii ti umožňuje ohlížet se po Paříži, Novém Dillí a Zurichu; co děláš v téhle vesnici?
Je s tebou něco v nepořádku, co nám nechceš prozradit?"
Řekl jsem, " Ne. Já chci založit univerzitu jenom pro chudé.
To, co chudí považují za důležité, by se odráželo v této univerzitě."
A tak mi stařešinové dali několik velmi rozumných a hlubokých rad.
Řekli, "Prosím tě, nevoď si nikoho s titulem nebo kvalifikací na svou univerzitu."
Takže je to jediná univerzita v Indii kde, pokud máte doktorský nebo magisterský titul, nepřijmeme vás.
Vyhnuli jste se škole, vyhodili vás, nebo jste školy nechali? Pak můžete přijít na naši univerzitu.
Musíte pracovat rukama.
Musíte si vážit práce.
Musíte ukázat, že máte dovednost, kterou můžete nabídnout komunitě a poskytnout komunitě službu.
A tak jsme založili Bosou univerzitu a změnili jsme definici profesionality.
Kdo je profesionál?
Profesionál je ten, kdo má kombinaci kompetence, jistoty a víry.
Proutkař je profesionál.
Tradiční porodní bába je profesionálka.
Tradiční napravovač kostí je profesionál.
Takoví lidé jsou profesionály po celém světě.
Najdete je v každé nedostupné vesnici na světě.
A my jsme si řekli, že tihle lidé by měli vejít do hlavního proudu a ukázat, že ty vědomosti a dovednosti, které mají jsou univerzální.
Je potřeba je používat, aplikovat, je potřeba ukázat světu venku, že tyto znalosti a dovednosti mají význam i dnes.
Univerzita funguje podle životního stylu Mahátmy Gándhího.
Jíte na podlaze, spíte na podlaze, pracujete na podlaze.
Nemáme žádné psané smlouvy.
Můžete se mnou zůstat 20 let a odejít zítra.
A nikdo nedostane víc než 100 dolarů za měsíc.
Přicházíte-li kvůli penězům, nechoďte na Bosou univerzitu.
Přicházíte-li kvůli práci a výzvám, pojďte na Bosou univerzitu.
Tady chceme, abyste zkoušeli bláznivé nápady.
Ať už máte jakýkoli nápad, přijďte a zkuste to.
Nevadí, pokud neuspějete.
Potlučení, pohmoždění, začnete znovu.
Je to jediná univerzita, kde učitel je studentem a student učitelem.
A je to jediná univerzita, která nedává diplomy.
Jste kvalifikován komunitou, jíž sloužíte.
Nepotřebujete papír, který si ho pověsíte na zeď, abyste ukázali, že jste inženýři.
Takže, když jsem tohle řekl, řekli mi, "Dobrá, ukaž nám, co je možné.
Jak to uděláš? Tohle všechno jsou jen řeči, pokud to nedokážeš předvést."
A tak jsme postavili první Bosou univerzitu v roce 1986.
Postavilo ji 12 Bosých architektů, kteří neumí číst ani psát, za 1,50 dolaru na čtvereční stopu.
(10,2 dolarů/m2) 150 lidí tam žilo a pracovalo.
V roce 2002 dostali cenu Aga Khan za architekturu.
Pak ale přišlo podezření, mysleli si, že za tím stojí architekt.
Řekl jsem, "Ano, udělali plány, ale Bosí architekti tu univerzitu skutečně zkonstruovali."
Jsme jediní, kdo cenu za 50000 dolarů vrátil, protože nám nevěřili, měli jsme za to, že křivě očerňují Bosé architekty z Tilonie.
Zeptal jsem se lesníka -- vysoce postaveného, papírově kvalifikovaného experta -- Řekl jsem, "Co se tady dá postavit?"
Mrknul se na hlínu a řekl, "Zapomeňte na to.
V žádném případě. Nemá to cenu.
Žádná voda, kamenitá půda."
Byl jsem v koncích.
Tak jsem si řekl, "Dobrá, půjdu za tímhle vesnickým starcem a řeknu, 'Co bych měl zasadit na tomhle kousku země?' Podíval se na mě tiše a řekl, "Postav tohle, postav tamto, tady dej toto a bude to fungovat."
Takhle to vypadá dnes.
Šli jsem na střechu, a všechny ty ženy řekly, "Zmizte.
Muži tady nemají co dělat, protože my se o tuhle technologii s muži dělit nechceme.
Tohle utěsňuje střechu proti vodě."
(Smích) Je v tom trocha cukru, trocha moči a trocha dalších věcí, které neznám.
Ale opravdu to neteče.
Od roku 1986 to nikdy neproteklo.
Tahle technologie, o kterou se ženy s muži nebudou dělit.
(Smích) Je to jediná univerzita, která je plně solárně elektrifikovaná.
Veškerá elektřina pochází ze slunce.
45 kilowattů v panelech na střeše.
A všechno bude fungovat ze slunce po příštích 25 let.
Dokud bude slunce svítit, nebudeme mít žádný problem s elektřinou.
Ale ta krása je v tom, že to bylo instalované knězem, hinduistickým knězem, který dokončil pouze osm let základní školy -- nikdy nechodil do škol, na univerzitu.
Ví o solární energii víc, než kdokoli, koho znám, kdekoli na světě, zaručeně.
Jídlo, když přijdete na Bosou univerzitu, je vařené na sluneční energii.
Ale ti lidé, co sestrojili ten solární vařič, jsou ženy, negramotné ženy, které skutečně sestrojily ten nejsofistikovanější solární vařič.
Je to parabolický Schefflerův solární vařič.
Bohužel jsou to skoro poloviční Němky, jsou tak přesné.
(Smích) Nikde nenajdete tak přesné Indky.
Do úplně posledního centimetru dokáží vyrobit ten vařič.
A my máme 60 jídel dvakrát denně ze solárného vaření.
Máme zubařku -- je to babička, negramotná, která je zubařkou.
Ona se stará o zuby sedmi tisíc dětí.
Bosá technologie: tohle byl rok 1986 -- žádný inženýr, žádný architekt na to nepomyslel -- ale my sbíráme dešťovou vodu ze střech.
Skoro žádná voda se nevyplýtvá.
Všechny střechy jsou napojeny pod zemí na 400000-litrovou cisternu, a žádná voda se nevyplýtvá.
Kdybychom měli čtyři roky sucha, pořád budeme mít v kampusu vodu, protože sbíráme dešťovou vodu.
60 procent dětí nechodí do školy, protože se musí starat o zvířata -- ovce, kozy -- musí se starat o domácnost.
Tak jsme vymysleli, že založíme pro tyhle děti školu v noci.
Díky nočním školám Tilonie, více než 75000 dětí prošlo těmito nočními školami.
Protože to je pro pohodlí toho dítěte; není to pro pohodlí učitele.
A co učíme v těchto školách?
Demokracii, občanskou výchovu, jak změříte svoji půdu, co máte dělat, když vás zatknou, co máte dělat, když onemocní vaše zvíře.
Tohle učíme v nočních školách.
Všechny ty školy jsou solárně osvětlené.
Každých pět let máme volby.
Děti mezi 6 a 14 lety se účastní demokratického procesu a volí si premiéra.
Premiérce je 12 let.
Ráno se stará o 20 koz, ale večer je premiérkou.
Má kabinet, ministra výchovy, ministra energie, ministra zdravotnictví.
A oni skutečně monitorují a dohlížejí na 150 škol pro 7000 dětí.
Před pěti lety dostala Cenu dětí světa a jela do Švédska.
Poprvé v životě jela mimo svou vesnici.
Nikdy neviděla Švédsko.
Nebyla vůbec oslněna tím, co se dělo.
A švédská královna, která tam byla, se ke mně obrátila a řekla, "Můžete se zeptat toho dítěte, odkud bere tu sebejistotu?
Má jen 12 let a nic ji neoslňuje."
A ta dívka, stojící po její levé straně, se ke mně obrátila a podívala se královně přímo do očí a řekla, "Prosím, řekněte jí, že jsem premiérka."
(Smích) (Potlesk) Tam, kde je procento negramotnosti velmi vysoké, používáme loutkové divadlo.
Komunikujeme pomocí loutek.
Tohle je Jokhim Chacha, je mu 300 let.
Je to můj psycholog.
Můj učitel. Můj doktor. Můj právník.
Můj sponzor.
Shání peníze, řeší mé spory.
Řeší problémy ve vesnici.
Pokud je ve vesnici napětí, když klesne docházka ve školách a mezi učitelem a rodičem jsou neshody, loutka předvolá toho učitele a toho rodiče před celou vesnici a řekne, "Podejte si ruce.
Docházka nesmí klesnout."
Tyhle loutky jsou vyrobené z recyklovaných výročních zpráv Světové banky.
(Smích) (Potlesk) Takže tímto decentralizovaným, demystifikovaným přístupem k solární elektrifikaci vesnic jsme pokryli celou Indii od Ladaku po Bhútán -- všechny ty vesnice byly solárně elektrifikované lidmi, kteří k tomu byli vyškoleni.
Jeli jsme do Ladaku, a zeptali jsme se jedné ženy -- tady, při mínus 40, se z domu vychází střechou, protože není kudy, po obou stranách je to zasněžené -- a my jsme se zeptali téhle ženy, "Jaký jste měla užitek ze sluneční energie?"
A ona se na chvíli zamyslela a řekla, "Je to poprvé, co v zimě vidím tvář svého muže."
(Smích) Jeli jsme do Afghánistánu.
V Indii jsme se pochopili jednu věc -- muži jsou neškolitelní.
(Smích) Muži jsou neposední, muži jsou ambiciózní, muži jsou chorobně pohybliví, a všichni chtějí diplom.
(Smích) Po celé zeměkouli vidíte tuhle tendenci, že muži chtějí diplom.
Proč? Protože chtějí opustit vesnici a jít do města hledat práci.
Našli jsme skvělé řešení: školíme babičky.
Jaký je nejlepší způsob komunikace v dnešním světě?
Přes televizi?
Ne. Přes telegraf?
Ne. Po telefonu?
Ne. Přes ženskou.
(Smích.) (Potlesk) Takže jsme poprvé jeli do Afghánistánu, vybrali jsme tři ženy a řekli jsme, "Chceme je vzít do Indie."
Řekli nám, "To nejde. Ony nevycházejí ani z domu a vy je chcete vzít do Indie."
Řekl jsem, "Ustoupím. Vezmu jejich manžele se sebou."
Tak jsem vzal jejich manžele se sebou.
Samozřejmě, že ty ženy byly daleko chytřejší než muži.
Jak jsme za šest měsíců změnili tyhle ženy?
Pomocí znakové řeči.
Psané slovo nefunguje.
Mluvené slovo nefunguje.
Používáme znakovou řeč.
A za šest měsíců se stanou solárními inženýrkami.
Vrátí se zpátky a solárně elektrifikují svou vlastní vesnici.
Tahle žena jela domů a solárně elektrifikovala první vesnici. Založila workshop -- vůbec první solárně elektrifikovaná vesnice v Afghánistánu těmito třema ženami.
Tahle žena je neuvěřitelná babička.
Je jí 55 let a solárně elektrifikovala pro mě 200 domů v Afghánistánu.
A nezhroutilo se to.
Ona dokonce hovořila s jedním strojním oddělením v Afghánistánu a řediteli tohoto oddělení vysvětlila rozdíl mezi střídavým a jednosměrným proudem.
Nevěděl to.
Tyhle tři ženy vyškolily 27 dalších žen a solárně elektrifikovaly 100 vesnic v Afghánistánu.
Jeli jsme do Afriky a udělali jsme totéž.
Všechny tyhle ženy, z osmi, z devíti zemí, sedí u jednoho stolu, vzájemně se baví, aniž by rozuměly jediné slovo, protože každá mluví jiným jazykem.
Ale řeč jejich těla je skvělá.
Mluví spolu a skutečně se stávají solárními inženýrkami.
Jel jsem do Sierra Leone, a tam takhle temnou nocí jede ministr a projel touhle vesnicí.
Vrátí se zpátky, jde do vesnice a říká, "Vyprávějte mi ten příběh."
Řekli mu, "Tyhle dvě babičky..." "Babičky?" Ministr tomu nemohl uvěřit.
"Kam jely?" "Jely do Indie a zpátky."
Ministr šel rovnou k prezidentovi.
Řekl, "Víte, že v Sierra Leone je solárně elektrifikovaná vesnice?"
Prezident řekl, "Ne." Polovina kabinetu se hned druhý den jela na babičky podívat.
"Vyprávějte nám ten příběh."
Nakonec předvolal mě a řekl, "Můžete mi vyškolit 150 babiček?"
Říkám, "Já nemůžu, pane prezidente.
Ale ony ano. Ty babičky vám je vyškolí."
A on postavil první Bosé školicí centrum v Sierra Leone.
150 babiček bylo v Sierra Leone vyškoleno.
Gambie: jeli jsme vybrat babičku do Gambie.
Přišli jsme do jedné vesnice.
Věděl jsem, kterou ženu chci vzít.
Osada se sešla dohromady a řekli, "Vezměte tyhle dvě ženy."
Já na to, "Ne. Já chci vzít tuhletu ženu."
Zeptali se, "Proč? Ona nezná jazyk.
Vy neznáte ji." Řekl jsem, "Líbí se mi řeč jejího těla.
Líbí se mi, jak mluví." "S jejím manželem bude potíž; to nejde."
Zavolali manžela, manžel přišel, vykračuje si, politik, mobil v ruce.
"V žádném případě." "Proč ne?" "Podívejte se na tu ženu, jak je krásná."
Já řekl, "To jo, je velmi krásná."
"Co se stane, když uteče s nějakým Indem?"
Toho se bál nejvíc.
Řekl jsem, "Bude v pohodě. Bude vám volat na mobil."
Odjela jako babička a vrátila se jako tygřice.
Vyšla z letadla a mluvila s tiskem, jako by byla veterán.
Zvládla národní média a byla hvězda.
Když jsem tam přijel o šest měsíců později, ptám se jí, "Kde máš muže?"
"Hm, támhle někde. To je jedno."
(Smích) Úspěch.
(Smích) (Potlesk) Zakončím tímto-- Myslím, že řešení není třeba hledat zvenčí.
Hledejme řešení uvnitř.
A naslouchejme lidem. Předkládají řešení přímo před nás.
Jsou po celém světě.
Nemusíme mít obavy.
Neposlouchejme Světovou banku, poslouchejme lidi při zemi.
Znají všechna řešení světa.
Skončím citací Mahátmy Gándhího.
"Nejprve vás ignorují, pak se vám smějí, pak s vámi bojují, a pak vyhrajete."
Děkuji.
(Potlesk)
Proč nemůžeme vyřešit tyto probémy?
Víme, které to jsou.
Pokaždé nás něco zastaví.
Proč?
Pamatuju si na 15. březen 2000.
Ledovec B15 se odlomil od Rossovy ledové stěny.
V novinách se psalo "bylo to součástí normálního procesu."
Kousek dále v tomto článku se psalo "ztráta, jenž by normálně trvala 50-100 let, aby se znovu obnovila"
To samé slovo, "normální," mělo dva rozdílné, skoro až opačné významy.
Pokud bychom šli směrem k ledovci B15, a když vyjdeme dnes, narazíme na něco, co je 300 metrů vysoké, 120 km dlouhé, 27 km široké a bude to vážit 2 giga tuny.
Pardon, ale na tomhle není nic normálního.
A přesto, myslím, že to je ten náš pohled jako lidí se dívat na náš svět skrz "normální" objektiv, a to je jeden z důvodů, jenž nám zabraňuje přijít na reálná řešení.
Za pouhých 90 dní po tomto se objevil nepochybně největší objev minulého století.
Byla to posloupnost prvního lidského genomu.
To je kód, který je v každé z našich 50 trilionů buňek, které nás dělají tím, čím jsme.
A pokud vezmeme pouze jedinou buňku a její kód rozvineme, bude to metr dlouhé a 2 nanometry tlusté.
2 nanometry je 20 atomů v šířce.
A tak jsem si řekl, co když odpověď na některé z našich největších problémů může být nalezena na těch nejmenších místech, kde rozdíl mezi tím, co je cenné a co bezcenné, je pouze o přídání či odebrání pár atomů?
A co kdybychom mohli získat dokonalou kontrolu nad podstatou energie, nad elektronem.
A tak jsem se vydal okolo světa a hledal jsem nejlepší a nejchytřejší vědce k nalezení na univerzitách, jejichž společné poznatky mají šanci nás tam dostat, a tak jsme vytvořili společnost postavenou na jejich výjimečných myšlenkách.
O šest a půl roku později sto osmdesát vědců dělalo úžasné pokroky v laboratoři. A dneska vám ukážu tři takové, jenž nám umožní přestat spalovat naši planetu, a namísto toho generovat veškerou energii, kterou potřebujeme tam, kde jsme, a to čistě, bezpečně a levně.
Představte si místo, kde trávíme většinu našeho času.
Neuvěřitelné množství energie na nás proudí ze Slunce.
To světlo proudící do místnosti máme rádi, ale co uprostřed léta, všechno to horko proudící do místnosti, kterou se snažíme uchovat chladnou.
V zimě se děje naprostý opak tohoto.
Snažíme se vytopit prostor, ve kterém jsme, a teplo se snaží dostat skrz okna ven .
Nebylo by opravdu skvělé, kdyby to okno umělo odrazit teplo zpět do místosti, když to potřebujeme nebo odrazit ho pryč dříve, než projde skrz?
Jeden z materiálů, který to dokáže, je neuvěřitelný materiál, uhlík, který změnil svoji podobu během této neuvěřitelně krásné reakce, kde grafit je vystřelen výpary, a když se tyto výpary uhlíku kondenzují, kondenzují zpět do jiné podoby: zamotané pletivo.
Ale toto uhlíkové pletivo, nazývané uhlíková nanotrubička, je stotisíckrát menší než šířka jednoho vašeho vlasu.
Je tisíckrát vodivější než měď.
Jak je to možné?
Jedna z věcí zajímává na práci v nanosvětě je, že věci vypadají a chovají se jinak.
Uhlík si představíte jako černý.
Uhlík v nanorozměru je ale průhledný a ohebný.
A když je v tomto stavu, pokud ho zkombinuji s polymerem a připevním ho k vašemu oknu, pokud je zabarvený, bude odrážet všechno teplo a světlo a když je odbarvený propustí všechno světlo a teplo skrz a nebo různé kombinace mezi oběma.
Aby změnil svoji podobu, potřebuje 2 volty po dobu 2 milisekund.
Jakmile změníte jeho podobu, zůstane v ní dokud ji opět nezměníte.
Během naší práce na tomto neuvěřitelném poznatku na University of Florida, bylo nám řečeno, aby jsme šli o chodbu dál, navštívit dalšího vědce, který pracoval na docela úžasné věci.
Představte si, kdybychom se nemuseli spoléhat na umělé osvětlení když v noci někam jdeme.
Ale my potřebujeme vidět, že jo?
Tohle vám to umožní.
Je to nanomateriál, dva nanomateriály, detektor a zobrazovač.
Celková šířka tohoto je 600 krát menší než šířka desetinného místa.
Vezme si všechno infračervené záření dostupné v noci, převede ho na elektron mezi dvěma malými vrstvami filmu a dovoluje zobrazení obrazu, který pak lze vidět při pohledu naskrz.
Teď vám TEDstrům ukážu, úplně poprvé, jak to funguje.
Prvně vám ukážu průhlednost.
Průhlednost je důležitá.
Je to vrstva filmu, přes kterou lze vidět.
A poté vypnu všechna světla.
A můžete vidět, díky malinkému filmu, neuvěřitelnou čistotu.
Během naší práce na tomto se nám rozsvítilo: tohle si bere infračervené záření, vlnové délky a mění to na elektrony.
Co se stane, když to zkombinujeme s tímto?
Najednou jste přeměnili energii v elektron na umělém povrchu, který můžete připevnit na vaše okno.
Ale protože je to ohebné, může to být na jakémkoliv povrchu.
Elektrárna zítřka je žádná elektrárna.
Mluvili jsme o výrobě a spotřebě.
Teď chceme mluvit o ukládání energie a, bohužel, ta nejlepší věc, kterou teď máme, je něco vyvinutého ve Francii před 150 lety známé jako olověný akumulátor.
Vztaženo na dolar za to, co je uloženo, je to jednoduše to nejlepší.
S vědomím, že si nedáme padesát takovýchto baterií do sklepa abychom skladovali energii, jsme se vydali na University of Texas v Dallasu a dali jsme jim tento diagram.
Bylo to vlastně v malé restauraci vedle letiště Fort Worth v Dallasu.
Řekli jsme,"Můžete toto postavit?"
A tito vědci, namísto, aby se nám smáli, řekli, "Jasně!"
A, co postavili, byl eBox.
eBox testuje nové nanomateriály k ukládání elektronů venku, držet je, dokud je nepotřebujete, a pak je uvolnit a předat dále.
Schopnost tohle udělat znamená, že můžu vyrábět energii čistě, efektivně a levně tam, kde jsem.
Je to moje energie.
A když ji nepotřebuji, můžu ji převést zpět na okno, změnit na světelný paprsek a vyslat ho na viditelnou vzdálenost k vám.
A na uskutečnění tohoto nepotřebuji mezi námi elektrické vedení.
Vedení zítřka je žádné vedení a energie, čistá, výkonná energie bude jednoho dne zdarma.
Pokud se tohle povede, získáme poslední dílek skládačky, což je voda.
Každý potřebujeme denně 8 sklenic tohoto, protože jsme lidé.
Pokud nám dojde voda, a v některých částech světa už se tak děje, a brzy dojde i v dalších částech světa, budeme muset získat vodu z moře, a pro to budeme potřebovat odsolovací zařízení.
Na to budeme potřebovat 19 trilionů dolarů.
Tyto zařízení také spotřebují neuvěřitelné množství energie.
Ve skutečnosti to vyžaduje dvojnásobek světových zásob ropy ke zprovoznění pump, jenž vyrábějí vodu.
Tohle se prostě nestane.
Ale ve světě, kde je energie osvobozena a je přenositelná jenoduše a levně, můžeme vzít jakkoukoliv vodu, kdekoliv jsme, a přeměnit ji na vodu, kterou potřebujeme.
Jsem rád, že pracuji s opravdu skvělými a laskavými vědci, kteří nejsou laskavější než mnoho lidí na světě, ale mají kouzelný pohled na svět.
A jsem rád, že vidím produkty jejich práce vycházet z laboratoře do reálného světa.
Bylo to před velmi dlouhou dobou.
Před 18 lety jsem v novinách viděl fotografii.
Byla pořízena Kevinem Carterem, který odjel do Sudánu, aby zdokumentoval tamní hladomor.
Nosím tuto fotografii se sebou od té doby každý den.
Je to obrázek malé dívky umírající žízní.
Jakkoliv se na to podíváme, tohle je špatně.
Je to velmi špatně.
Můžeme být lepší než toto.
Měli bychom být lepší než toto.
A pokaždé, když se bavím s někým, kdo říká, "Víš co, ty děláš na něčem, co je příliš složité.
Nikdy se to nestane. Nemáš na to dost peněz.
Nemáš dostatek času.
Jsou mnohem zajímavější věci hned za rohem," Ja odpovím, "Zkus to říct jí."
Tohle si řeknu v duchu. Jim řeknu jen "děkuji," a jdu o člověka dál.
To je důvod, proč musíme vyřešit naše problémy a vím odpověď na to, jak budeme schopni získat dokonalou kontrolu nad stavebním kamenem přírody, nad věcmi života: jednoduchý elektron.
Děkuji vám.
(Potlesk)
(Hudba) To, co jste právě slyšeli, jsou interakce atmosférického tlaku, větru a teploty, které byly zaznamenány během Hurikánu Noel v roce 2007.
Hudebníci hráli podle trojrozměrného grafu meteorologických dat jako je tento.
Každá kulička, každá barva, představuje součást počasí která může být zároveň čtena jako noty.
Počasí mě nesmírně fascinuje.
Počasí je směs systémů které nám jsou ze své podstaty neviditelné.
A tak používám sochy a hudbu nejen abych je učinila viditelné, ale také hmatatelné a slyšitelné.
Každá moje práce začíná jednoduše.
Prostřednictvím informací z určitého prostředí za použití primitivních zařízení -- vlastně čímkoliv, co najdu v železářství.
Potom svoje záznamy porovnám s tím, co najdu na internetu -- satelitní snímky, meteorologické záznamy z pozemních stanic i z pobřežních bójí.
A to jak historická, tak i současná data.
Potom dám dohromady všechna čísla v deskách, které vidíte.
Tyto desky jsou plné čísel.
A ze všech těchto čísel,. začínám pouze se dvěma nebo s třemi proměnnými.
Tak začíná můj proces překladu.
Jako médium používám jednoduchý košík.
Košík je upleten z horizontálních a vertikálních prutů.
Když přiřadím hodnoty ke každému horizontálnímu a vertikálnímu bodu, mohu ze změn dat v čase vytvořit formu.
Používám přírodní rákos, protože mi klade odpor a nemohu ho úplně tvarovat.
To znamená, že formu vytvářejí čísla, a ne já.
Nakonec vzniknou takovéto formy.
Tyto formy jsou kompletně vytvořené podle meteorologických nebo vědeckých dat.
Každý barevný korálek, každý proužek, představuje část počasí.
A dohromady tyto části nejenom, že tvoří formu, ale také znázorňují vztahy mezi nimi které nemusí být zřejmé z dvojrozměrných grafů.
Když přistoupíte blíže, můžete se přesvědčit, že je opravdu všechno řízeno čísly.
Vertikálním bodům je přiřazena konkrétní hodina.
Tak, že kolem dokola máme 24-hodinovou osu.
Zároveň znázorňují teplotní rozsah.
Do této sítě pak mohu vplétat záznamy přílivu a odlivu, teploty vody, vzduchu a fáze měsíce.
Také mohu převádět meteorologická data do notové osnovy.
A hudební zápis mi umožňuje lépe zachytit nuance překládané informace bez nutnosti kompromisu.
Všechny tyto partitury tvoří meteorologická data.
Každá barva, každá linka, je částečka počasí.
A dohromady tyto proměnné tvoří partituru.
Na těchto partiturách pak spolupracují hudebníci.
Toto je 1913 Trio při hraní jedné mojí skladby v Art Museum v Milwaukee.
Mezitím používám tyto partitury jako plány překladu do forem soch, jako je tato které stále fungují jako trojrozměrná vizualizace počasí, ale teď v sobě obsahují i vizuální formu hudební partitury, takže může být vlastně čtena jako notový zápis.
Mám ráda na této práci, že narušuje naše zažité představy o tom, jaký vizuální jazyk patří do světa umění a jaký do světa vědy.
Tento objekt je čten různým způsobem podle toho, kde jej umístíme.
Pokud bude stát v galerii, bude to socha.
Pokud bude stát ve vědeckém muzeu, bude to trojrozměrná vizualizace dat.
Pokud jej umístíme do koncertní síně, promění se v hudební partituru.
A to se mi na tom líbí protože před divákem stojí skutečná výzva který vizuální jazyk patří do vědy, který do hudby a který do výtvarného umění.
Další důvod, proč se mi to líbí je ten, že nabízí alternativní vstupní bránu do komplexního světa vědy.
Ne každý má vědecký doktorát.
Alespoň pro mě to byla cesta k vědě.
Děkuji.
(Potlesk)
Všichni znáte pravdu o tom, co vám tu řeknu.
Myslím že pocit, že nerovnost vyvolává spory a ničí společnost, existovala již před Francouzskou revolucí.
Co se ale změnilo, je fakt, že se můžeme podívat na důkazy, můžeme porovnat společnosti, více a méně rovnostářské společnosti, a uvidíme, co nerovnost dělá.
Provedu vás daty a pak vám vysvětlím proč propojení, která ukáži, zde jsou.
Nejprve se ale podívejme, jak mizerně vypadáme.
(Smích) Rád bych začal paradoxem.
Tento graf ukazuje očekávanou délku života v závislosti na HDP na hlavu -- podle průměrného bohatství státu.
A vidíte, že země napravo, jako Norsko a USA, jsou dvakrát tak bohaté jako Israel, Řecko a Portugalsko nalevo.
Ale to nehraje žádnou roli v jejich očekávané délce života.
Nic nenaznačuje tomu, že je mezi těmito ukazateli vztah.
Ale když se podíváme dovnitř našich společností, uvidíme neobyčejné trendy ve zdraví, které probíhají společností.
Toto, opět, je očekáváná délka života.
Toto jsou malé oblasti Anglie a Walesu -- nejchudší napravo, nejbohatší nalevo.
Obrovské rozdíly mezi chudými a námi ostatními.
Dokonce lidé těsně pod vrcholem mají horší zdraví než lidé na vrcholu.
Takže rozdíl v přijmech znamená něco významného v rámci našich společností, ale nic v jejich vzájemném srovnání.
Vysvětlením tohoto paradoxu je fakt, že uvnitř společností€ se díváme na relativní přijem nebo sociální postavení, status -- kde jsme v porovnání s ostatními a jaké jsou mezi námi mezery.
A jakmile zjistíte tohle, měli byste se začít okamžitě zajímat: co se stane, když ty rozdíly rozšíříme, nebo naopak zúžíme, když uděláme rozdíly v příjmech větší nebo menší?
A to je to, co vám ukážu.
Nepoužívám žádná hypotetická data.
Používám data z OSN -- ta stejná, co má Světová banka -- o rozměru rozdílů v příjmech v těchto bohatých, rozvinutých, tržních demokraciích.
Měřítko, které jsme použili, protože se snadno chápe a můžete si to stáhnout, je o kolik je bohatší horních 20 % společnosti oproti spodním 20 % společnosti v každé zemi.
A u těch více rovnostářských zemí nalevo vidíte -- Japonsko, Finsko, Norsko, Švédsko -- že horních 20 % je zhruba 3,5x - 4x bohatších než dolních 20 %.
Ale na méně rovnostářském konci -- Velká Británie, Portugalsko, USA, Singapur -- jsou rozdíly dvakrát tak velké..
V tomto ohledu jsme (v USA) dvakrát méně rovnostářští než jiné úspěšné tržní demokracie.
A teď vám ukážu, co to dělá s našimi společnostmi.
Sesbírali jsme data o problémech spojených se sociálními mapami, ty typy problémů, které jsou běžné na spodu společenského žebříčku.
Mezinárodně srovnatelná data o očekávané délce života, dětské gramotnosti a výsledcích v matematice, úmrtnosti kojenců, počtu vražd, procentu populace ve vězení, porodech náctiletých, míře důvěry, obezity, duševních poruch -- což v standardní diagnostické klasifikaci zahrnuje drogovou a alkoholickou závislost -- a společenské mobilitě.
Dali jsme je všechny do jednoho indexu.
Všechny mají stejnou váhu.
Pozice země je určena průměrem těchto věcí.
A tady to vidíte v závislosti na měřítku nerovnosti, které jsem vám ukázal a které budu používat stále dokola.
Ty země, kde je více nerovnosti, jsou na tom hůře ve všech těchto sociálních problémech.
Je to neuvěřitelně úzký vztah.
Ale když se podíváte na stejný index zdraví a sociálních problémů ve vztahu k HNP na hlavu, hrubému národnímu produktu, nic tam není, žádný vztah.
Trochu jsme se obávali, že by si lidé mohli myslet, že jsme vybírali problémy tak, aby vyhovovaly našemu argumentu a pouze vyrobili tyto důkazy, takže jsme také napsali článek do British Medical Journal o UNICEF indexu kvality života dětí.
Ten obsahuje 40 různých komponent poskládaných jinými lidmi.
Obsahuje např. to, jestli děti mohou mluvit se svými rodiči, jestli mají doma knihy, jaká je míra očkování, jestli jsou ve škole šikanované.
Obsahuje všechno.
A tady je v souvislosti ke stejnému měřítku nerovnosti.
Děti se mají hůře ve více nerovných společnostech.
Vysoce významný vztah.
Ale ještě jednou, pokud se podíváte na měřítko dětského blahobytu ve vztahu k národnímu příjmu na hlavu, nenajdete žádný vztah, žádný náznak vztahu.
Co naznačují všechna data, která jsem vám doposud ukázal, je jedna a tatáž věc.
Průměrný blahobyt v našich společnostech nezávisí již na národním příjmu a ekonomickém růstu.
To je velmi důležité v chudých zemích, ale ne v bohatém, rozvinutém světě.
Ale rozdíly mezi námi a kde jsme ve vztahu k ostatním jsou nyní důležité.
Ukážu vám nyní některé části našeho indexu.
Zde, například, je důvěra.
Je to jednoduše podíl lidí, kteří se shodnou na tom, že lidem lze věřit.
Pochází to z Průzkumu světových hodnot.
Vidíte, že na konci s větší nerovností je podíl těch, kteří cítí, že mohou ostatním věřit, kolem 15 % populace.
Ale v zemích s větší rovností se podíl zvyšuje na 60 až 65 procent.
A pokud se podíváte na podíl účasti na komunitním životě nebo sociální kapitál, uvidíte velmi podobné vztahy, které jsou úzce navázané na nerovnost.
Dalo by se říct, že jsme tu stejnou práci dělali dvakrát.
Nejdříve jsme ji udělali pro tyto bohaté, rozvinuté země, a poté jsme si jako samostatnou jednotku vzali všech 50 států USA -- a ptali se na tu stejnou otázku: jsou na tom méně rovné státy hůře ve všech těchto ohledech?
Takže tady vidíme měřítko důvěry v obecném průzkumu společnosti od federální vlády, napojený na nerovnost.
Velmi podobné rozdělení podobného rozpětí míry důvěry.
Jedná se o to samé.
V podstatě jsme zjistili, že téměř všechno, co se týká důvěry mezinárodně, se týká také důvěry ve těchto 50 státech v odděleném výzkumném vzorku.
Nemluvíme jenom o náhodě.
Toto jsou duševní poruchy.
WHO dala dohromady statistiky, za využití neměnných diagnostických interview na náhodných vzorcích populace, abychom mohli srovnat míru duševních poruch v každé společnosti.
Toto je procento populace s výskytem duševní poruchy v předchozích letech.
A to se pohybuje od zhruba 8 % až k trojnásobku tohoto čísla -- celé společnosti s třikát vyšším zastoupením duševních poruch.
A znovu úzce napojeno na nerovnost.
Toto je graf násilí.
Tyto červené tečky jsou státy USA a modré trojúhleníky jsou kanadské provincie.
Ale podívejte se na ty rozdíly.
Pohybujeme se od 15 vražd na milion obyvatel až ke 150.
Toto je podíl populace ve vězení.
Tady je rozdíl zhruba desetinásobný, Logaritmická stupnice na y ose.
A pohybuje se zhruba od 40 do 400 lidí ve vězení.
Tento vztah není způsoben větší kriminalitou.
V některých částech je to její součástí.
Ale většinou je to o více represivním trestání, přísnějších trestech.
A více nerovné společnosti si také pravděpodobněji ponechaly trest smrti.
Tady vidíme děti, které nedokončily střední školu.
Opět vidíme poměrně velký rozdíl.
Neuvěřitelně škodlivé, pokud mluvíme o využití talentů v populaci.
Toto je společenská mobilita.
Je to vlastně měřítko mobility v závislosti na příjmu.
V podstatě zjišťujeme: mají bohatí otcové bohaté syny a chudí otcové chudé syny, nebo to nemá žádnou spojitost?
A tam, kde je více nerovnosti, je příjem otrců mnohem důležitější -- ve Velké Británii, USA.
A ve skandinávských zemích je příjem otců mnohem méně důležitý.
Je tu větší míra společenské mobility.
A jak rádi říkáme -- a já vím, že je tu hodně Američanů v publiku -- pokud chtějí žít Američané 'americký sen', měli by jet do Dánska.
(Smích) (Potlesk) Ukázal jsem vám pouze několik nejdůležitějších věcí.
Mohl jsem ukázat řadu dalších problémů.
Problémů, které jsou většinou častější na spodu společenského žebříčku.
Ale existuje nespočetné množství problému na spodu společenského žebříčku, které jsou horší ve více nerovných zemích -- ne jen o trochu horší, ale dvakrát až desetkrát horší.
Pomyslete na cenu, lidskou cenu tohoto jevu.
Rád bych se vrátil ke grafu, který jsem vám už ukázal dříve, kde jsme to všechnu dali dohromady, abych vám ukázal dva závěry.
První z nich je viditelný na všech grafech, a to že všechny země, které jsou na tom hůře, v jakémkoliv ohledu, se zdají být ty, kde je více nerovností, a ty, které jsou na tom dobře, se zdají být severské země a Japonsko.
Takže to, co vidíme, je obecná společenská disfunkce propojená s nerovností.
Nejde jen o jednu nebo dvě věci, které by byly špatně, jde o většinu věcí.
Dalším důležitým závěrem, který vám chci ukázat na tomto grafu je, že pokud se podívate na spodek, Švédsko a Japonsko, jsou to velmi rozdílné země ve všech ohledech.
Postavení žen, úzká nebo rozšířená rodina, jsou na opačných stranách v rámci bohatého rozvinutého světa.
Ale další opravdu podstatný rozdíl je i to, jak dosahují jejich rovnosti.
Ve Švédsku je obrovský rozdíl v příjmech a ten je zmírňován zdaněním, sociálním státem, obecnými výhodami atd.
Japonsko je hodně odlišné.
Začíná s malými rozdíly v příjmech před zdaněním.
Má nižší daně.
Méňe rozsáhlý sociální stát.
A v naší analýze států USA najdeme podobné kontrasty.
Některé státy využívají přerozdělování, některé jsou na tom dobře, protože mají menší rozdíly příjmů před zdaněním.
Takže můžeme uzavřít, že nezáleží na tom, jak se dostanete k rovnosti, pokud se tam nějak dostanete.
Nemluvím o dokonalé rovnosti, ale o té, která existuje v bohatých, rozvinutých, tržních demokraciích.
Další skutečně překvapující součástí této studie je fakt, že nejde jen o chudé, kteří jsou ovlivněni nerovností.
Vypadá to, že je něco pravdy na tvrzení Johna Donne: "Žádný člověk není ostrovem."
A v několika studiích je možné srovnat, jak jsou na tom lidé ve více nebo méně rovných společnostech na každém stupni společenského žebříčku.
Tady je jeden příklad.
Je to kojenecká úmrtnost.
Švédové roztřídili jejich kojeneckou úmrtnost podle Britské socioekonomické klasifikace.
A tak je to postaru klasifikace podle zaměstnání otce, takže svobodné matky mají vlastní kategorii.
Ale pokud je tu napsané "nízká společenská třída", tak se jedná o neodbornou manuální práci.
A pokračuje to přes odbornou manuální práci uprostřed, potom juniorská nemanuální práce až po vysoce postavená profesionální zaměstnání -- doktoři, právnící, ředitelé velkých společností.
Vidíte, že Švédsko je na tom lépe než Británie napříč spekterem společenského žebříčku.
Největší rozdíly jsou vespodu společnosti.
Ale i na vrcholu je patrná drobná výhoda v životě v rovnější společnosti.
Ukazujeme to na zhruba pěti různých datech, která pokrývají vzdělávání a zdravotnictví v USA a mezinárodně.
A obecný závěr vypadá všude stejně -- větší rovnost činí největší rozdíly na spodu společnosti, ale má výhody i pro ty na jejích vrcholu.
Ale měl bych také říci pár slov o tom, proč to tak je.
Myslím, že tu ukazuji a mluvím o psychosociologických efektech nerovnosti.
Efektech spojených s pocity nadřazenosti a podřazenosti, být oceňován nebo podceňován, respektován nebo nerespektován.
Samozřejmě, tyto pocity soutěživosti o status, které z toho vycházejí, podporují také konzumerismus ve společnosti.
Vedou také k pocitu nejistoty společenského postavení.
Bojíme se víc o to, jak jsme hodnoceni a vnímáni druhými, jestli jsme vnímáni jako atraktivní, chytří, všechny tyto věci.
Sociálně-hodnotící posouzení umocňuje strach z těchto sociálně-hodnotících posouzení.
Překvapivě, podobný výzkum probíhá v sociální psychologii: bylo vyhodnoceno 208 různých studií, ve kterých byli dobrovolníci pozvání do psychologické laboratoře a byly jim změřeny stresové hormony, jejich reakce na stresové úkoly.
A v průzkumu šlo o to, jaké typy stresu nejspolehlivěji zvednou hladinu kortizolu, hlavního stresového hormonu.
A závěrem bylo, že to jsou ty úkoly, které představovaly společensko-hodnotící ohrožení -- ohrožení sebedůvěry a společenského postavení, ve kterých ostatní mohou negativně hodnotit váš výkon.
Tyto typy stresu mají velmi charaktersitický efekt na fyziologii stresu.
Byli jsme také kritizováni.
Samozřejmě existují lidé, kterým se naše zjištění nelíbí, a lidé, pro které je překvapující.
Měl bych vám říci, že pokud nás lidé kritizují pro výběr dat, tak jsme nikdy nevybírali data.
Máme pravidlo, že pokud náš zdroj má data o jedné ze zemí, které studujeme, pak je to zahrnuto do analýzy.
Rozhoduje náš zdroj dat, jedná-li se o spolehlivá data, ne my.
Jinak by to znamenalo zkreslení.
A co ostatní země?
Existuje 200 studií o zdraví v závislosti na příjmu a kvalitě v akademických publikacích.
A to se netýká pouze těchto zemí, skrývají velmi jednoduchou ukázku.
Stejné země, stejná měřítka nerovnosti, jeden problém po druhém.
Proč nezkontrolujeme i ostatní faktory?
Ukázali jsme, že HNP na hlavu nečiní žádný rozdíl.
Navíc, ostatní, kteří použili více sofistikované metody v literatuře, zkontrolovali chudobu a vzdělání a tak dále.
Ale co příčinnost?
Korelace sama o sobě příčinnost nedokazuje.
Strávili jsme s tím velký díl času.
A vskutku, lidé vidí příčinnost celkem dobře v některých z těchto výsledků.
Velká změna v našem porozumění příčin chronického zdraví v bohatém rozvinutém světě je v tom, jak důležitý je chronický stres způsobený společenskými zdroji, který ovlivňuje náš imunitní systém, kardiovaskulární systém.
Nebo například, důvody násilí jsou více přítomné ve více nerovných společnostech, protože lidé jsou citliví na to, když se na ně zhlíží zvrchu.
Děkuji.
Jsem rád, že tady můžu být.
Posledně jsem tady přednášel přibližně před sedmi lety.
Mluvil jsem o špagetové omáčce.
A hodně lidí to pravděpodobně vidělo.
Od té doby za mnou chodí a kladou mi otázky ohledně špagetových omáček, což je skvěla věc, tedy alespoň krátkodobě -- (Smích) ale po sedmi letech se to stalo méně než příhodným.
Takže jsem si řekl, že znovu přijdu a zkusím za tou omáčkou udělat tlustou čáru.
(Smích) Téma tohoto ranního setkání je Věci, které tvoříme.
Takže jsem si myslel, že bych vám pověděl příběh o někom, kdo vynalezl jednu z nejzvláštnějších věcí své éry.
Jmenoval se Carl Norden.
Carl se narodil roku 1880.
A byl to Švýcar.
A Švýcary můžeme samozřejmě rozdělit do dvou hlavních skupin: ti, kteří dělají malé, úžasné, drahé věci a ti, kteří se starají o peníze těch, kteří prodávají malé, úžasné, drahé věci.
A Carl Norden zapadá do první skupiny
Byl inženýr.
Chodil na Federální polytechniku v Curychu.
Ve skutečnosti, jedním z jeho spolužáků byl mladý muž jménem Lenin, který posléze ničil malé, drahé a úžasné věci.
Carl byl švýcarský inženýr.
A to myslím v tom nejširším významu.
Nosil trojdílné obleky; a měl velmi, velmi malý, důležitý knír; byl také velmi rozkazovačný a narcistický a zapálený a měl obrovské ego; pracoval 16 hodin denně; velice ho zajímal střídavý proud a opálení považoval za symbol morální slabosti; pil veliké množství kávy; a svou nejlepší práci odváděl v kuchyni své matky, kde celé hodiny seděl za úplného ticha pouze s logaritmickým pravítkem.
V každém případě, Carl Norden emigroval do Spojených států těsně před první světovou válkou a založil si obchod na Lafayettově ulici v centru Manhattanu.
Stal se posedlým otázkou, jak shazovat bomby z letadel.
Když se nad tím zamyslíte, tak v době před GPS a radary to byl evidentně opravdu těžký úkol.
Jedná se o velice komplikovaný fyzikální problém.
Máte letadlo, které letí tisíce metrů nad zemí, letí rychlostí stovek mílí za hodinu, a snažíte se shodit objekt, bombu, na nějaký statický cíl, skrz všemožná oblaka a boční větry a další možné překážky.
Mnoho lidí se od první světové války až do počátku druhé, snažilo tento problém vyřešit a v podstatě nikomu se to zcela nepovedlo.
Zaměřovací systémy, které existovaly byly neuvěřitelně nepřesné.
Ale Carl Norden je ten, kdo vlastně prolomil tuto otázku.
Přišel s neuvěřitelně komplikovaným zařízením.
Váží okolo 23 kilogramů.
Jmenuje se Zaměřovač Norden Mark 15.
Je na něm spousta pák, kuličkových ložisek, měřidel a dalších součástí.
Prostě vytvořil takové komplikované zařízení.
To umožňuje bombardéru vybrat si určitý objekt, vizuálně ho zaměřit skrz plexisklo v bombardéru, zadat si výšku letu, rychlost letadla a větru a souřadnice cíle.
Zařízení jim potom řekne kdy shodit bombu.
Norden slavnostně prohlásil, "Před tímto zaměřovacím zařízením bylo běžné minout cíl o celé míle."
Ale o zaměřovači Mark 15 Norden prohlásil, že dokáže shodit bombu do sudu s lákem z výšky 6 kilometrů.
Dokážete si představit, jak neuvěřitelný úžas zavládl v Americké armádě, když se dozvěděli o zaměřovači Norden.
Bylo to jako mana z nebes.
Armáda po zkušenostech z první světové války, kde miliony mužů v zákopech bojovaly proti sobě bez viditelného postupu, a tady někdo vynalezne zařízení, které umožňuje letět vysoko v oblacích nad nepřátelským úžemím a ničit cokoli se mu zachce s dokonalou přesností.
Americká armáda investovala 1.5 miliard dolarů -- tehdejších dolarů -- do vývoje zaměřovače Norden.
A teď to srovnejme s celkovými náklady Manhattan projektu, který vyšel na 3 miliardy dolarů.
Celkově se do zaměřovače Norden investovalo tolik peněz, jako do poloviny nejznámějšího vojensko-průmyslového projektu moderní éry.
A byli tady lidé, stratégové uvnitř Americké armády, kteří upřímně věřili, že toto jediné zařízení dokáže rozhodnout mezi prohrou a výhrou, když došlo na souboj proti nacistům a proti japoncům.
Pro Nordena se také jednalo o zařízení vysoké morální důležitosti, protože Norden byl silně věřící křesťan.
Ve skutečnosti ho vždy trápilo, když lidé mluvili o zaměřovači jako o jeho vynálezu, protože v jeho očích pouze Bůh mohl tvořit věci.
On byl pouze nástrojem Boží vůle.
A co bylo Boží vůlí?
No, Boží vůlí bylo snížit počet zasažených válkou na co nejméně.
A co zaměřovač dělal?
Přece nám to umožnil.
Umožnil shodit bombu na věci, které absolutně měly být bombardovány.
Takže v letech vedoucích k 2. světové válce zakoupila Americká armáda 90 tisíc těchto Norden zaměřovačů za cenu 14 tisíc dolarů za kus -- opakuji, že v roce 1940 se jednalo o hodně peněz.
Vycvičili také 50 tisíc členů obsluhy, aby byli schopni je využívat -- vyžadovalo to důkladný několikaměsíční trénink -- protože tyhle věci jsou v základu analogové počítače; nejsou jednoduché na použití.
Donutili také obsluhu složit přísahu, že pokud budou zajati, tak nikdy neprozradí jediný detail tohoto zařízení nepříteli, protože je důležité, aby se nepřítel nedostal k této naprosto zásadní technologii.
Kdykoliv byl zaměřovač Norden instalován do letadla, byl eskortován týmem strážců.
A byl přenášen v zahalené krabici.
Krabice byla připoutána k rukám střážců.
Nikdy nesměla být focena.
Uvnitř také bylo malé zápalné zařízení, aby se v případě pádu letadla automaticky zničilo a nedošlo k zpřístupnění zařízení nepříteli.
Zaměřovač Norden byl Svatý grál.
A co se tedy stalo v průběhu 2. světové války?
No, ukázalo se, že to není tak docela Svatý grál.
V praxi umí Norden shodit bombu do sudu s lákem z výšky 6 kilometrů, ale pouze za dokonalých podmínek.
A samozřejmě během války nejsou nikdy dokonalé podmínky.
Zaprvé, je to velice těžké na použití -- velice těžké.
A ne zrovna každý z těch 50 tisíc můžu, kteří ho měli obsluhovat, byl schopen pořádně programovat na analogovém počítači.
Zadruhé, často se ničí.
Je to plné všemožných gyroskopů, kladek, kuličkových ložisek a součástek a ty samozřejmě nefungují tak přesně, jak by měly v zápalu boje.
Zatřetí, když Norden dělal své kalkulace, tak předpokládal letadlo letící relativně malou rychlostí v nízkých hladinách.
No a za války tohle jednoduše nemůžete udělat; sestřelí vás.
Takže se s nimi létalo ve velkých výškách a v závratných rychlostech,
A zaměřovač Norden jednoduše za těchto podmínek nefunguje tak dobře.
Avšak nejdůležitější bylo, aby obsluha zaměřovače mohla vizuálně zaměřit cíl.
Jak to však funguje v reálném světě?
Na obloze jsou mraky, že ano.
Obloha musí čistá, abychom mohli být úplně přesní.
Kolik si myslíte, že bylo dní s čistou oblohou nad střední Evropou v letech 1940 až 1945?
Moc ne.
A abych vám dokázal, jak doopravdy nepřesný byl zaměřovač Norden, tak v roce 1944 došlo k případu, kde Spojenci bombardovali chemické továrny v Leuně v Německu.
Tyto chemické továrny se rozprostíraly na ploše 3 kilometrů čtverečních.
A v průběhu 22 bombových akcí shodili Spojenci 85 tisíc bomb na tuto 3 km čtvereční velikou oblast za pomocí zaměřovače Norden.
Takže jaké procento těchto bomb si myslíte, že opravdu dopadlo dovnitř těch 3 km čtverečních?
10 procent. 10 procent.
A z těch 10 procent, které správně dopadly, 16 procent ani nevybouchlo; byly to zmetky.
Chemické továrny Leuna, po tomto jednom z nejrozsáhlejších bombardování v historii války, se znovu spustily za několk týdnů.
A mimochodem, jak dopadla všechna ta opatření, která měla chránit zaměřovač Norden před rukama Nacistů?
No, ukázalo se, že Carl Norden, jako správný Švýcar, byl velmi okouzlen německými inženýry.
Takže v letech 1930 si jich veliké množství také najal, mezi nimi i jednoho jménem Hermann Long, který v roce 1938 předal veškeré podklady na zaměřovač Norden nacistům.
Takže měli vlastní zaměřovač Norden po celou dobu války -- mimochodem ani ten jejich moc nefungoval.
(Smích) Proč tedy vůbec mluvíme o zaměřovači Norden?
Jednoduše proto, že žijeme v době, kde je mnoho a mnoho takových zaměřovačů Norden.
Žijeme v době, kdy máme opravdu mnoho velmi, velmi chytrých lidí pobíhajících kolem se slovy, že vyvinuli zařízení, které navždy změní svět.
Spustili webové stránky, díky kterým můžeme být svobodní.
Vynalezli tohle, nebo támhleto, co navždy změní náš svět v lepší.
Pokud byste šli do armády, tak také najdete mnoho Carlů Nordenů.
Pokud byste šli do Pentagonu, tak vám řeknou "Víte co? Nyní už opravdu dokážeme shodit bombu do sudu s lákem z výšky 6 kilometrů."
A všichni budete vědět, že je to pravda; dnes to opravdu jde.
Ale musíme si také uvědomit jak málo to nakonec znamená.
Na začátku první války v Iráku, poslala Americká armáda 2 skvadry F-15E Leteckých orlů do irácké pouště s kamerami za 5 milionů dolarů, které jim umožnily vidět celou plochu pouště.
Jejich cíl byl najít a zničit -- vzpomínáte si na balistické rakety Scud, rakety země-vzduch, které Iráčané posílali na Izraelity?
Cílem těchto dvou skvader bylo zničit všechny raketové základy Scud.
Takže létali na mise ve dne v noci a shodili tisíce bomb a vystřelili tisíce raket za účelem zneškodnění této obavy.
Na konci války proběhl takový audit -- tak, jak ho armáda vždy provádí -- položí několik otázek: kolik raket Scud jsme vlastně zničili?
Víte jaký byl výsledek?
Nula, ani jednu.
No ale proč?
Je to tím, že jejich zbraně nejsou přesné?
Ale ne, jejich zbraně jsou úžasně přesné.
Mohli by zničit tuhle malou věcičku z výšky 8 kilometrů.
Problémem bylo, že oni nevěděli kde rakety Scud byly.
Problém bomby a sudu s lákem nebyl dostat bombu do toho sudu, ale vědět kde najít ten sud s lákem.
To je vždycky ten těžší problém, když dojde na vyhrávání válek.
Vemte si boj v Afgánistánu.
Jaká je charakteristická zbraň CIA pro válku v severozápadním Pákistánu?
Jsou to droni. Co je dron?
No je to takový vnuk zaměřovače Norden Mark 15.
Je to zbraň se zničující přesností a precizností.
A v průběhu posledních 6 let v severozápadním Pákistánu, vyslala CIA stovky raket těchto dronů a jejich prostřednictvím zabila 2 tisíce podezřelých pákistánských a talibanských ozbrojenců.
Jaká že je přesnost těchto dronů?
Je popravdě pozoruhodná.
Myslíme si, že dokážeme být přesní na 95% když dojde na použití dronů.
95 procent lidí, které zabijeme, bylo třeba zabít, že ano?
Tohle je jeden z největších úspěchů v historii moderního boje.
Ale víte co je podstatné?
V tom stejném časovém období kdy jsme používali tyto drony s ničivou přesností, se počet útoků, sebevražedných útoků a dalších teroristických útoků proti americkým jednotkám v Afgánistánu desetinásobně zvýšil.
Čím jsme stále více a více efektivnější v jejich zabíjení, tím se jsou více a více rozzuření a více a více motivovaní nás zabít.
Nepopsal jsem vám příběh úspěchu.
Popsal jsem vám opak úspěšného příběhu.
A to je ten problém s naší posedlostí vynalézat takovéto věci.
Myslíme si, že dokážou vyřešit naše problémy, ale naše problémy jsou mnohem komplikovanější.
Problém není přesnost bomb, které máme, problém je, jak tyto bomby použít a navíc ještě, zda je vůbec použít.
K Nordenovu příběhu Carla Nordena a jeho skvělého zaměřovače je ještě takový dovětek.
A tím je 6. říjen, 1945, bombardér B-29 zvaný Enola Gay přeletěl přes Japonsko a pomocí zaměřovače Norden shodil obrovské termonukleární zařízení na město Hirošima.
A jak bylo u zaměřovače Norden typické, tak bomba minula svůj cíl o 250 m.
To však samozřejmě nebylo důležité.
A to je právě největší ironie ze všech, které provázejí zaměřovač Norden.
Letecký zaměřovač za 1.5 miliardy dolarů byl použit na shození bomby za 3 miliardy dolarů, která ani žádné zaměřovaní nepotřebovala.
Mezitím, zpátky v New Yorku, nikdo Carlu Nordenovi neřekl, že jeho zaměřovač byl použit v Hirošimě.
Byl zasvědceným křesťanem.
Myslel si, že vynalezl něco, co může snížit vlnu utrpení ve válce.
Zlomilo by mu to srdce.
(Potlesk)
(Potlesk) (Potlesk) Jsem řezačka papíru.
(Smích) Vyřezávám příběhy.
Můj postup je jasný.
Vezmu si kus papíru, představím si svůj příběh, někdy ho načrtnu, někdy ne.
A protože má představa už v papíru je, musím jen odstranit to co do příběhu nepatří.
K vystřihování jsem se nedostala jen tak.
Vlastně, to vidím spíš jako spirálu.
Nenarodila jsem se s nužkami v ruce.
A jako dítě si vystřihování nepamatuji.
Jako náctiletá jsem kreslila a skicovala a chtěla se stát umělkyní.
Zároveň jsem však byla rebel.
Všeho jsem nechala a vydala jsem se vstříc celé řadě zvláštních povolání.
Kromě jiného jsem také byla byla pastýřka, řidička kamionu, dělnice v továrně, uklízečka,
pracovala jsem v cestovním ruchu, rok v Mexiku, rok v Egyptě.
na dva roky jsem se přestěhovala na Taiwan.
A pak jsem se usadila v New Yorku, kde jsem se stala průvodcem.
A pořád jsem pracovala jako průvoce, cestovala jsem tam a zpátky po Číně, Tibetu a Centrální Asii.
A samozřejmě, to chvíli trvalo, takže mi bylo skoro 40, když jsem se rozhodla, že je čas začít jako umělkyně.
(Potlesk) Vytřihování jsem si vybrala, protože papír je levný, lehký a můžete ho používat mnoha různými způsoby.
Vybrala jsem si řeč siluet, protože graficky je velmi účinná.
A přímo se dotýká podstaty věcí.
Slovo "silueta" pochází od ministra financí, Etienna de Silhouette,
který srazil tolik rozpočtů, až lidé začali tvrdit, že si již nemohou dovolit malby, a své portréty vyžadovali "a la Silhouette".
(Smích) Vytvořila jsem sérii obrazů, výstřižků, a skládala je do alb.
A lidi mi říkali, jako tyhle surrealistické pohledy na Empire State Building -- říkali mi, "Ty vytváříš umělecké knihy"
Umělecké knihy mají spoustu definic.
Spoustu různých tvarů.
Ale pro mě, jsou to fascinující objekty, skrze které můžu obrazem vyprávět příběh.
Mohou obsahovat slova nebo mohou být beze slov.
A já mám vášeň pro představy a pro slova.
Miluji slovní hříčky a vztah k nevědomému.
Miluji zvláštnosti jazyků.
A všude kde jsem žila, jsem se učila jazyky, ale nikdy ne úplně dokonale.
Takže vždycky hledám homonyma nebo slova, která jsou v různých jazycích identická.
Takže jak jste asi správně uhodli, můj rodný jazyk je francouzština.
A jazyk, který denně používám, je angličtina.
Takže jsem udělala sérii prací, kde byly stejná slova ve francouzštině a angličtině.
Jednou z těchto prací je "Spelling Spider"
"Spelling Spider" je bratranec "spelling bee" /hláskování/.
(Smích) Ale mnohem víc spojený se sítí.
(Smích) A tenhle pavouk spřádá bilingvní abecedu.
Takže můžete číst "architecture active" nebo "active architecture".
A tenhle pavouk prochází celou abecedu s identickými přídavnými a podstatnými jmény.
Takže když neznáte jeden z těchto jazyků je to bezprostřední způsob učení.
Jednou ze starých forem knihy jsou svitky.
Svitky jsou velmi praktické, protože můžete vytvořit velký obraz na docela malém stole.
Neočekávaným důsledkem toho je, že vidíte jenom jednu část vašeho obrazu, což dává stavbě poměrně volný styl.
Vytvářím všechna tahle různá okna
jako pohled pod povrch.
Jako pohled do různých světů.
Velmi často jsem věci viděla jen zvenčí,
takže chci vědět jak fungují a co se děje.
Tedy každé okno je obraz a je to svět, který často navštěvuji.
A já ten svět navštěvuji s myšlenkou na obraz nebo na klíšé o tom co chceme dělat, a jaká jsou slova, hovorové výrazy, které se s tím pojí, ty výrazy.
Je to všechno "co kdyby".
Třeba co kdybychom žili v balónových domech?
To by dělalo svět dost povznášejícím.
A zanechali bychom jen málo stop na planetě.
To by bylo tak lehké.
Někdy se dívám zevnitř, egocentricky a ve vnitřních kruzích.
Někdy je to pohled na celek, na naše společné kořeny, na to jako je můžeme využít, abychom zachytili sny.
Také je můžeme používat jako záchranou síť.
Moje inspirace jsou různorodé.
Jsem ovlivněná vším co čtu, vším co vidím.
Některé mé příběhy jsou komické, jako "Mrtvé beaty".
(Smích) Jiné jsou historické.
Tohle to je "Cukrové město".
Historie cukru bez cukrového obalu.
Od obchodování s otroky až k přílišné spotřebě cukru s pár sladkými momenty uprostřed.
A někdy je to má osobní reakce na události, jako bylo zemětřesení na Haiti v roce 2010.
Jindy to ani nejsou mé příběhy.
Lidé mi popisují své životy, jejich vzpomínky, jejich touhy. A já vytvářím krajiny myšlenek.
Sleduji jejich historii tak, aby měli místo kam se vracet a dívat se na svůj život a jeho možnosti.
Říkám jim "Freudovská města".
Nemůžu mluvit o všech svých obrazech, takže projdu pár svých světů jen skrze jejich název.
"Modicity"
"Elektroměsto"
"Bláznivé bujení na Kolumbově rynku"
"Skalisté město"
"Pavučina času"
"Město chaosu"
"Bitvy dne"
"Blaženost"
"Plovoucí ostrovy"
Pak jsem jednou udělala "Celých devět yardů".
Což je vlastně vystřihovaný obraz, který je dlouhý devět yardů /8,2 m/.
(Smích) V životě a ve vystřihování je všechno spojené.
Jeden příběh vede k dalšímu.
Navíc mě zaujala fyzičnost tohoto formátu, protože, abyste to mohli zhlédnout, musíte chodit.
A paralela mého vyřezávání je moje běhání.
Začala jsem s malými obrazy, začala jsem s pár km.
S většími obrazy jsem začala běhat maratony.
Pak jsem běžela 50 km, pak 60 km.
Běžela jsem 80 km ultramaratony.
A stále mám pocit, že běžím. Je to jen trénink, stát se dálkovým střihačem.
(Smích) Běhání mi dodává spoustu energie.
Tady je tří týdenní vystřihovací maraton v Muzeu umění a designu v New Yorku.
Výsledkem je dílo "Pekla a nebesa".
Dva panely vysoké 4 m.
Byly instalovány v muzeu ve dvou patrech, ale ve skutečnosti se jedná o navazující obraz.
Nazývám ho "Pekla a nebesa", protože zobrazuje denní pekla a denní potěšení.
Mezi nimi není žádná hranice.
Někteří lidé se rodí v pekle a navzdory osudu se dostanou do nebe.
Jiní lidé podnikají opačnou cestu.
Tam je ta hranice.
Dílny v pekle.
Lidi, kteří si pronajímají křídla na nebesích.
A pak jsou tam všechny ty samostatné příběhy, Kdy za stejné jednání můžete jít jak do nebe, tak do pekla.
Celé dílo "Pekla a nebesa" je o svobodné vůli a odhodlání.
Ve vystřihování máte kresbu jako samotnou strukturu.
Tudíž to můžete ze zdi sundat.
Tady tohle je instalace umělecké knihy nazvaná "Projek Identita".
Ty identity nejsou autobiografické,
jsou to spíš naše společenské identity.
A vy se za ně prostě můžete postavit a zkusit si je.
Jsou to svého druhu různé vrstvy, ze kterých jsme stvořeni a které ukazujeme světu jako identitu.
Tohle je další projekt umělecké knihy.
Vlastně na obrázku jsou vidět dva.
Jeden, který mám na sobě a druhý, který je vystavený v Centru knižních umění v New Yorku.
Proč tomu říkám kniha?
Dílo se jmenuje "Výpověď módy" a obsahuje citáty o módě, takže ho můžete číst. A navíc, definice umělecké knihy je tuze velkorysá.
Uměleckou knihu sundáte ze zdi,
můžete se s nimi projít.
můžete jí také umístit do veřejného prostoru.
Tady třeba v arizonském Scottsdale. Název je "Vznášející se vzpomínky".
Jsou to regionální paměti a volně se pohybují s větrem.
Miluji umění ve veřejném prostoru.
Dlouho jsem se účastnila různých soutěží.
A po osmi letech odmítání jsem s nadšením dostala první zakázku na projektu Percent for Art v New Yorku.
Bylo to pro společnou stanici hasičů a záchranářů.
Udělala jsem uměleckou knihu z nerezavějící oceli místo papíru.
Nazvala jsem to "Pracovat ve stejném směru".
Ale na obě strany jsem přidala korouhvičky, abych ukázala, že pokrývají všechny směry.
Jako umění ve veřejném prostoru také řežu sklo.
Tady to je vitráž v Bronxu.
Vždycky když dělám něco takového, chci, aby moje dílo bylo relevantní k místu kde je instalované.
Takže u metra v New Yorku jsem viděla spojitost mezi cestováním v metru a čtením.
Cestování v čase, cestování na čas.
Literatura Bronxu, to jsou autoři z Bronxu a jejich příběhy.
Další skleněný projekt je ve veřejné knihovně v San Jose v Kalifornii.
Je to vývoj San Jose zobrazený skrze zeleninu.
Začala jsem veprostřed s žaludem pro civilizaci ohlonských indiánů.
Pak ovoce z Evropy pro farmáře.
A nakonec ovoce světa pro dnešní Silicon Valley.
A stále to roste.
Technikou je řezané, pískované, leptané a potištěné sklo vložené do tvrzeného skla.
A venku před knihovnou jsem chtěla udělat místo kde bychom rozvíjeli naší mysl.
Vzala jsem tituly z knihovny, které měly ve svém názvu ovoce a použila jsem je k tvorbě ovocného sadu z těchto plodů vědění.
Taky jsem zasadila "bibliostrom".
Je to strom v jehož kmeni jsou kořeny jazyků.
A celé je to o mezinárodních písmech.
A na větvích roste materiál knihovny.
Stejně tak může mít umění praktickou funkci a formu.
Lavička v Auroře, v Coloradu.
Tahle lavička má jeden bonus.
Protože když na ní budete sedět dlouho v šortkách, odnesete si dočasný obtisk části příběhu na svých nohách.
(Smích) Další užitková práce, je v jižní části Chicaga, ve stanici metra.
A jmenuje se "Semínka budoucnosti sázíme již dnes".
Je to příběh o proměně a propojeních.
Funguje to jako clona, která chrání trať a cestující a zabraňuje pádu věcí do trati.
Mít možnost proměnit ploty a okenní mříže na květiny je fantastické.
Tohle jsou poslední tři roky kdy spolupracuji s developerem z Jižního Bronxu a přivádím umění k životu na nízkorozpočtových budovách v rámci cenově dostupného bydlení.
Každá budova má svou osobnost.
Někdy je to dědictví okolní čtvrti, jako jazzová historie v Morrisanii /Jižní Bronx/.
U jiných projektů, jako v Paříži, záleží na jménu ulice.
Tahle se jmenuje Rue de Prairie --- "Prériová ulice"
Tak jsem oživila zajíce a vážku, aby obývali tuhle ulici.
A v roce 2009 jsem byla požádána, abych udělala plakát, který by rok visel ve vagónech metra v New Yorku.
Šlo o velmi uvězněné publikum.
A já jsem jim chtěla dát únik.
A vytvořila jsem "Všude po městě."
Je to vyřezané z papíru, a barvu jsem později přidala na počítači.
Takže tomu můžu říkat techno-řemeslo
A tak svým způsobem vystřihuji z papíru a přidávám další techniky.
Ale výsledek je vždycky příběh.
Možností těch příběhů je spousta.
Mají spoustu scénářů,
Já ty příběhy neznám,
obrazy si beru z představivosti celého světa, z klišé, z věcí, o kterých mluvíme, z historie.
A každý je vypravěč, protože každý má příběh k vyprávění.
Ale mnohem důležitější je, že každý musí příběh vytvářet, aby dával světu smysl.
A ve všech těchto vesmírech, je představivost jakoby prostředkem pro pohyb, ale cílem jsou naše myšlenky a to jak se dokážeme spojit s tím základním a magickým.
A o tom vyřezávání příběhů je.
(Potlesk)
Ahoj. Jmenuji se Hasan.
Jsem umělec. Obvykle, když řeknu lidem, že jsem umělec, podívají se na mě a zeptají se: "Malujete?"
nebo "V jakých médiích pracujete?"
Pro to, co dělám, je důležitá metodologie práce spíše než konkrétní disciplína či určitá technika.
To, co mne opravdu zajímá, je kreativní řešení problémů.
Před pár lety jsem měl malý problém.
Nechte mne, abych vám z toho něco ukázal.
Začalo to tady.
Toto je Detroitské letiště 19. června 2002.
Vracel jsem se zpět do USA z výstavy v zahraničí.
Vracel jsem se.. tedy byl jsem zadržen agentem FBI, odvedl mě do malé místnosti a ptal se mne na různé otázky -- "Kde jste byl? Co jste dělal? S kým ste mluvil?
Proč jste tam byl? Kdo platil vaše cesty?" -- takovéto otázky.
A pak doslova z ničeho nic se mě zeptal: "Kde jste byl 12.
září?" Když se vás někdo zeptá, "Kde jste byl 12.
září?" nebo kterýkoliv jiný den, většinou řeknete: "Nepamatuju si to přesně, ale můžu se podívat."
Vytáhl jsem tedy své PDA, a řekl: "Dobře, podívám se, jaké schůzky jsem měl 12.
září." 12.9. jsem od 10:00 do 10:30 platil účet za sklad.
10:30 do 12:00 jsem měl schůzku s Judith, která byla tehdy mojí studentkou.
12:00 - 15:00 jsem učil lekce pro začátečníky, 15:00 až 18:00 jsem učil pokročilé lekce.
"Kde jste byl 11.?" "Kde jste byl 10.?"
"Kde jste byl 29.?
30.?" "Kde jste byl 5.
října?" Přečetli jsme asi 6 měsíců mého diáře.
A myslím, že nepředpokládal, že budu mít tolik detailů o tom, co jsem dělal.
Ale dobře, že jsem měl, protože oranžová mi nesluší.
(Smích) Zeptal se mě -- (Potlesk) "Co jste měl ve skladu, za který ste platil?"
Bylo to v Tampě na Floridě, řekl jsem: "Zimní oblečení, které na Floridě nevyužiju.
Nábytek, který se nevejde do mého omšelého bytu.
Nějaké krámy, protože nerad vyhazuju věci."
Podíval se na mne zmateně a zeptal se: "Žádné výbušniny?"
(Smích) Řekl jsem: "Ne ne. Jsem si jistej, že jsem tam žádné výbušniny neměl.
Kdyby jo, tak bych si to pamatoval."
Byl pořád trochu zmatený, ale myslím, že každý, kdo se mnou mluví delší dobu pochopí, že nejsem teroristickou hrozbou.
Tak sme tam seděli a po hodině a půl, po hodině a půl dělání toho samého dokola řekl: "Dobře, mám už dost informací,
předám to kanceláři v Tampě.
Oni mě poslali. Oni to prověří a postarají se o to."
Řekl jsem, "Dobře."
Dorazil jsem domů a zazvonil telefon a představil se muž.
Toto jsou kanceláře FBI v Tampě, kde jsem strávil 6 měsíců mého života -- nemyslím v kuse...
Mimochodem, asi víte, že v USA nesmíte vyfotit federální budovy, ale Google to může udělat za vás.
Takže díky Google.
(Potlesk) Strávil jsem tedy v této budově hodně času.
Dávali mi otázky jako: "Účastnil jste se nebo byl ste svědkem činu, který by mohl poškodit USA nebo jiné země?"
Musíte si dávat pozor na to, v jakém duševním rozpoložení se nacházíte.
Bavíte se s člověkem, který doslova rozhoduje o vašem životě.
Nebo otázky jako -- tato byla položena při polygrafu, ke kterému to dospělo po 9 slyšení -- jedna z otázek byla...
no vlastně úplně první byla: "Jmenuje te se Hasan?"
"Ano." "Jsme na Floridě? "Ano." "Je dnes úterý?"
"Ano." Jsou to otázky ano/ne.
Další otázka je samozřejmě: "Patříte do nějaké skupiny, co chce poškodit USA?"
Pracuji pro univerzitu.
(Smích) Takže jsem řekl: "Můžete se zeptat některých z mých kolegů."
Ale oni řekli, "Dobře, pryč od toho, o čem jsme mluvili, patříte do skupiny, která by chtěla ublížit USA?"
Řekl jsem: "Ne."
A po 6 měsících podobných výslechů a devíti polygafech mi řekli: "Všechno je v pořádku."
Já na to: "Já vím. To jsem se vám snažil celou dobu říci.
Vím, že je vše v pořádku."
Dívali se na mě podivně.
Řekl jsem jim: "Chlapi, já hodně cestuju."
Toto jsem jim říkal.
Řekl jsem: "Jen je potřeba, aby o tom věděl každý stát, abych se nedostal do problémů jinde."
To byl opravdový problém.
Řekli mi: "Jestli bude problém, zavolejte nám a my se o to postaráme."
Od té doby, když jsem někam jel, dal jsem vědět FBI.
Řekl jsem jim: "Hej chlapi, jedu tam a tam.
Letím tímhle letadlem. Severozápadní let č. 7 do Seattlu 12. března" a tak podobně.
O pár týdnů později jsem jim opět zavolal, abych jim dal vědět.
Nemusel jsem, jen jsem chtěl.
Jen jsem jim chtěl říci: "Hej chlapi,
nechci, abyste si mysleli, že dělám nějaké nepředvídatelné pohyby."
(Smích) "Nechci, abyste si mysleli, že se chystám uprchnout.
Jen vám to říkám. Tak pozor."
Toto jsem dělal pořád dokola.
A pak jsem začal psát emaily místo telefonování. A emaily byly delší a delší...
s obrázky a tipy o cestování.
Pak jsem vytvořil internetové stránky.
Vytvořil jsem toto.
Toto jsem vytvořil v roce 2003.
Neustále mě to sleduje.
Je to spojené s mým telefonem.
Rozhodl jsem se tedy, ok, jestli mě chcete sledovat, bez problému.
Budu sledovat sám sebe. To je v pořádku.
Nemusíte plýtvat energií.
Pomůži vám.
Mezitím jsem přemýšlel, co by tak mohli ještě chtít vědět.
Asi znají všechny lety, které jsem uskutečnil, takže jsem dal všechny lety, na kterých jsem byl od narození.
Zde to můžete vidět, Delta 1252 z Kansas City do Atlanty.
A tady vidíte jídla, které jsem jedl na palubě.
Toto je Delta 719 z JFK do San Francisca.
Vidíte to? Nepustí mě s tím na palubu, ale na palubě mi to dají.
(Smích) Toto jsou letiště, na kterých sem se pohyboval, mám rád letiště.
Toto je Kennedyho letiště, úterý 19. května.
Toto je Varšava.
Singapur. Jak vidíte, jsou jaksi prázdná.
Fotografie byly pořízeny anonymně, takže autor by mohl být kdokoliv.
Ale pokud je spojíte s ostatními daty, tak vlastně děláte práci FBI agenta, dáváte všechno dokupy.
A když jste v situaci, kdy musíte odůvodnit každý moment vaší existence, najednou se chováte zcela jinak.
"Umělecký projekt" bylo to poslední, co mě během této doby zajímalo.
Určitě jsem nepomýšlel, hej, tohle je má nová práce.
Ale poté, co jsem tím prošel a uvědomil si, co se stalo...
A poté co jsem spojil toto a tamto.. jsem si uvědomil, že se to vyvinulo a vznikl tento projekt.
Toto jsou obchody, ve kterých jsem nakupocal -- některé -- je potřeba, aby věděli.
Tady si kupuji kachní omáčku v Ranch 99 v Daly City v neděli 15. listopadu.
Tady jsem v Coreana Supermarket, kde jsem kupoval své oblíbené kimchi.
Koupil jsem si také krabí maso a chitlin v Safeway v Emoryville.
A prací prášek ve West Oakland -- East Oakland pardon.
A také zavařované medúzy v Hong Kong Supermarketu na Route 18 v East Brunswick.
Pokud se podíváte na mé výpisy z banky, něco vám na nich ukáži, můžete vidět, že jsem si 9. května koupil benzín za $14,79 na Safeway Vallejo.
Takže není to pouze moje informace o tomhle a tamtom, ale je tu i třetí strana, nezávislá strana - banka, to je usvědčující, ten den jsem tam byl.
Takže vidíte, že se ta data dají spojit dohromady.
Dají se ověřit.
Občas jde o malé částky.
34 centů někde v zahraničí.
Všechna data jsou z mých bankovních účtů, všechno je zřetelné.
Někdy je informací hodně.
Toto je pozice mého bytu v San Franciscu.
Někdy máte tolik informací.
A někdy pouze tolik, pouze prázdná vstupní hala v Salt Lake City, 22. ledna.
Také vám můžu říci přesně s kým jsem byl a kde jsem byl, protože to požadovala FBI.
Musel jsem jim říci každý detail.
Trávil jsem hodně času na cestách.
Toto je parkoviště v Elku, Nevada u Route 80 ve 20:01 19. srpna.
Také jsem ztrávil hodně času na benzínkách a prázdných železničních stanicích.
Takže jsem tvořil databáze.
Pořídil jsem tisíce a tisíce snímků.
Aktuálně mám na stránce 46 000 snímků a FBI viděli každý z nich -- nebo aspoň doufám, že je všechny viděli.
Občas jsem informací poskytl méně, například tato prázdná postel.
Občas je zase hodně textu, ale málo snímků.
To vypadá takto.
Toto je pozice mého oblíbeného obchodu se sandwichi v Kalifornii -- Vietnamské sandwiche.
Mám tedy různé kategorie míst, kde jsem jedl, dále prázdných železničních stanic a čerpacích stanic.
Tyto jídla jsem si vařil doma
Jak ale víte, že se jedná o jídla, které jsem si připravil doma?
Podle toho, že se jedná často o ten samý talíř.
Takže opět musíte udělat trochu detektivní práce.
Někdy jsou data velice detailní.
Toto jsou tacos, které jsem jedl v Mexico City poblíž železniční stanice z 5. na 6. července.
Ve 23:39 to bylo toto.
A v 13:56 toto. A v 16:59 zase toto.
Zaznamenávám tedy svůj život každou chvíli.
Fotím snímky.
Vše dělám skrz můj iPhone a jde to přímo na server a server se postará o ostatní, zařadí snímky a vše spojí dohromady.
Je potřeba, aby věděli kde pracuji, protože chtějí vědět na čem pracuji.
Takže 4. prosince jsem byl tady.
A 14. června 2009 zase tady -- toto bylo ve 2 odpoledne v Skowhegan, Maine -- toto je můj byt.
Takže co zde vidíte jsou různé informace.
Když navštívíte moji stránku, najdete tam tuny věcí.
A nejedná se o snadno ovladatelnou stránku.
Je to celkem chaotické.
A důvod, proč je to chaotické je ten, že tam najdete opravdu všechno, jen se k tomu musíte propracovat.
Takže tím, že dávám tyto informace na internet, vám říkám.. říkám vám všechno.
Ale díky tomu zmatku, který se utvořil vlastně žiju velice anonymní život.
A vlastně o mně moc nevíte.
Takže jsem došel k závěru, že způsob, kterým chráníte své soukromí, zejména v éře, kdy všechno je zaznamenáváno, všechno je archivováno a sepisováno, vlastně ani nemusíte data mazat.
Takže co děláte, když je k dispozici naprosto všechno?
No musíte to kontrolovat.
A když vám řeknu věci takto přímo, tak je to jiný typ identity, než kdybyste museli analyzovat vše sami.
Další zajímavá věc je, že zpravodajské služby -- ať už jde o jakoukoliv -- operují v odvětví, kde komoditou jsou informace či omezený přístup k informacím.
A důvod, proč jejich informace mají hodnotu je protože nikdo jiný k nim nemá přístup.
A tím, že jsem je obešel a dal informace přímo vám, jsem znehodnitil tyto informace pro FBI, čímž jsem znehodnotil jejich měnu.
Vím samozřejmě, že na individuální úrovni je to čistě symbolické.
Ale kdyby 300 miliónů lidí v USA
udělali to samé, museli bychom přestavět spravodajský systém od hlavy až k patě.
Protože by to jednoduše nefungovalo, kdyby každý sdílel vše.
A k tomuto to směřuje.
Když jsem tento projekt začal, lidé se na mě dívali a říkali: "Co je důvodem toho, že o sobě říkáte všechno?
Proč sdílíte všechny ty snímky?"
Toto bylo předtím, než lidé sdíleli věci na Twitteru a 750 milionů lidí aktualizovalo statusy a štouchalo lidi.
Takže jsem vlastně rád, že jsem jaksi zastaralý.
V projektu pořád pokračuji, je už ale zastaralý, protože to už děláte všichni.
Všichni to děláme každý den, ať už o tom víme, nebo ne.
Takže tvoříme své vlastní archivy atd.
Přátelé mi vždy říkali: "Seš pouze paranoidní. Proč to děláš?
Nikoho to nezjímá.
Nikdo tě nebude obtěžovat."
Takže jednou z věcí, které dělám, je že se koukám na záznamy ze serverů.
Jde tu o sledování.
Sleduji, kdo mě sleduje.
A dostal jsem tento seznam.
Toto jsou záznamy z mého serveru.
Vidíte různé záznamy.
Pročistil jsem to, takže je to zřetelnější.
Můžete vidět, že server navštívily různé orgány -- Ministerstvo vnitra.
Zde vidíte Národní bezpečnostní agenturu.
Vlastně jsem se přestěhoval blíže k nim. Bydlím jen o ulici dále od jejich sídla.
CIA.
Kancelář prezidenta.
Nevím pořádně proč chodí na moji stránku.
Myslím, že se zajímají o umění.
Jsem rád, že lidé z těchto branží se zajímají o umění.
Děkuji vám moc. Vážím si toho.
(Potlesk) Bruno Giussani: Hasane, pouze mě zajímá.
Řekl jste, že vše děláte skrze váš iPhone, ale ve skutečnosti přidáváte informace a obrázky.
Kolik času vám to každý den zabere?
HE: Skoro žádný.
Není to delší, než poslat SMS.
Nezabere to déle, než kontrola emailu.
Je to jedna z těch věcí, bez kterých jsme se obešli, než se objevily.
Takže to je přirozené.
Myslím tím... každý aktualizujeme své statusy, ani nepřemýšlíme, jak dlouho to zabere.
Takže jde opravdu pouze o stisk pár tlačítek, odeslání a je to.
A na stránce je všechno automatické.
BG: Panikaří FBI když se nacházíte v místě, kde není signál?
HE: V tom případě je to poslední místo, kde jsem se nacházel.
Drží se to posledního místa, kde jsem se nacházel.
Takže když jsem 12 hodin v letadle, na stránce uvidíte letiště, ze kterého jsem odlétal.
BG: Děkujeme Hasane. (HE: Děkuji.) (Potlesk)
Jsou lidé v něčem jedineční?
Ano jsou.
Jsme jediní tvorové s plně vyvinutým morálním cítěním.
Jako tvorové společenští jsme morálkou posedlí.
Stále se pídíme po tom, proč lidé dělají to, co dělají.
Já osobně jsem morálkou posedlý naprosto.
A to všechno způsobila tato žena, Sestra Mary Marastela, taktéž známá jako moje máma.
Jako ministrant jsem se nadýchal spousty kadidla, a naučil se říkat latinská souvětí, ale také jsem měl čas přemýšlet jestli shůry daná morálka mojí matky platí pro všechny.
Viděl jsem lidi, kteří ač věřící nebo nevěřící, morálkou byli posedlí stejně.
Myslel jsem si, že možná existuje nějaký pozemský základ pro morální rozhodnutí.
Ale chtěl jsem dojít dál než k tomu, že mozek řídí naši morálku.
Zajímalo mě, jestli je něco jako chemie morálky.
Chtěl jsem zjistit jestli existuje molekula morálky.
Po deseti letech pokusů, Jsem ji našel.
Chcete ji vidět? Přinesl jsem ji s sebou.
Tato malá stříkačka obsahuje molekulu morálky.
(Smích) Jmenuje se oxytocin.
Oxytocin je obyčejná a stará molekula a vyskytuje se jen u savců.
Je známo, že u hlodavců se díky ní matky starají o potomstvo, a u dalších tvorů, způsobuje toleranci ke spolubydlícím v noře.
Ale u lidí se vědělo jen to, že napomáhá porodu a kojení a je uvolňována oběma pohlavími během sexu.
A tak mě napadlo, že by oxytocin mohl být onou molekulou morálky.
A udělal jsem, co většina z nás -- vyzkoušel jsem to na kolezích.
Jeden mi řekl, "Paule, to je největší blbost na světě.
Je to," řekl, "jenom ženský hormon.
Nic víc v tom není."
Ale já namítnul: "No ale mužský mozek jej tvoří také
To musí mít nějaký důvod."
Ale měl pravdu, byl to hloupý nápad.
Ale byl testovatelně hloupý.
Jinými slovy, myslel jsem, že dokážu navrhnout experiment a zjistit, jestli oxytocin dělá lidi morální.
Ukázalo se, že to není tak jednoduché.
Zaprvé, oxytocin je stydlivá molekula.
Její koncentrace je téměř nulová, bez nějakého stimulu, který by ji uvolnil.
A vyprodukovaná má poločas rozpadu jen tři minuty, a při pokojové teplotě se rychle rozkládá.
Takže tento pokus musí způsobit příval oxytocinu, rychle ho zachytit a udržet v chladu.
Myslím že to svedu.
Naštěstí, oxytocin je produkován jak v mozku, tak i v krvi, takže jsem mohl pokus provést bez znalosti neurochirurgie.
Pak jsem musel změřit morálku.
Pustit se do Morálky s velkým M je obrovský projekt.
Tak jsem začal v menším.
Zkoumal jsem jedinou vlastnost: důvěryhodnost.
Proč? Na počátku minulého desetiletí jsem dokázal že státy s vyšším poměrem důveryhodných lidí prosperují více.
A to tak, že se uskuteční více transakcí vzniká větší bohatství, a snižuje se chudoba.
Takže chudé státy jsou obecně méně důvěřivé.
Čili, pokud rozklíčuji chemii důvěryhodnosti, mohl bych zmírnit chudobu.
Zároveň jsem byl skeptický.
Nechtěl jsem se jen tak ptát lidí: "Jste důvěryhodný?"
Místo toho jsem použil přístup k výzkumu à la Jerry Maguire.
Jestli jsi počestný, chci vidět prachy.
Takže děláme v laboratoři to, že pokoušíme lidi k počestnosti a neřesti pomocí peněz.
Předvedu vám jak.
Najmeme nějaké dobrovolníky.
Všichni dostanou 10 dolarů, když slíbí, že přijdou.
Dáme ji spoustu instrukcí a nikdy je nepodvedeme.
Potom je spárujeme pomocí počítače.
Jeden z toho páru pak dostane zprávu, ve které stojí: "Chcete se vzdát části z těch 10 dolarů, které jste si vydělali za to, že tu jste a darovali je někomu jinému v laboratoři?"
Vtip je v tom, že je nevidíte, nemůžete s nimi mluvit.
Můžete to udělat pouze jednou.
A všechno, co darujete se ztrojnásobí na účtu toho druhého.
Uděláte je daleko bohatší.
A dostanou počítačovou zprávu, ve které stojí osoba číslo jedna vám poslala tuto částku peněz.
Chcete si je všechny nechat, nebo pošlete něco nazpět?
Takže o tomto experimentu popřemýšlejte.
Budete sedět na poměrně tvrdé židli dobrou hodinu a půl.
Nějaký šílený vědec vám zabodne jehlu do ruky. a vezme čtyři zkumavky krve.
A teď se máte vzdát těch peněz a poslat je někomu cizímu?
Tohle je zrod upírské ekonomiky.
Rozhodni se a dej mi trochu své krve.
Ve skutečnosti, experimentální ekonomové provádějí tento test po celém světě, a s daleko většími obnosy, a společný výklad byl ten, že to, kolik dal první druhému je míra důvěry, a to, kolik druhý převedl prvnímu nazpět vyměřuje důvěryhodnost.
Ekonomové však byli vyvedeni z konceptu tím, proč by druhá osoba měla té první vlastně něco vracet.
Když jsou peníze dobré, proč si je tedy nenechat všechny?
To jsme neobjevili.
Zjistili jsme, že 90 procent poslalo peníze těm druhým, a z těch, kteří peníze obdrželi, 95 procent něco vrátilo zpět.
Ale proč?
Když budeme měřit oxytocin zjistíme, že čím více peněz druhý člověk obdržel, tím více oxytoxinu mozek produkoval, a čím víc oxytocinu se vyplavilo, tím víc peněz vrátili.
Takže máme biologii důvěryhodnosti.
Ale počkat. Co je na tomto experimentu špatně?
Dvě věci.
Zaprvé to, že v těle se nic neděje izolovaně.
Tak jsme změřili hladinu devíti dalších molekul reagujících s oxytocinem, ale bez výsledku.
Druhá věc je, že mám stejně pořád nepřímý vztah bezi oxytocinem a důvěryhodností.
Nemůžu říct s jistotou, že oxytocin způsobil důvěryhodnost.
Věděl jsem, že abych provedl experiment, musím jít do mozku a ovládat oxytocin přímo.
Zkusil jsem snad všechno kromě vrtačky abych dostal oxytocin přímo do mozku.
Nakonec jsem zjistil, že mi stačí obyčejný nosní inhalátor.
Takže společně s kolegy z Curychu, jsme podali 200 mužům buď oxytocin nebo placebo, provedli jsme ten samý peněžní test důvěry, a zjistili jsme, že ti na oxytocinu prokázali nejen větší důvěru, ale dokonce se zdvojnásobil počet lidí kteří poslali všechny své peníze neznámému -- vše bez změny nálady nebo vnímání.
Takže oxytocin je molekula důvěry, je to i molekula morálky?
Použili jsme inhalátor oxytocinu, k dalšímu výzkumu.
Dokázali jsme, že dodání oxytocinu zvyšuje štědrost v jednostranných peněžních převodech o 80 procent.
Dokázali jsme že zvyšuje příspěvky na charitu o 50 procent
Také jsme zkoumali nefarmakologické způsoby, jak oxytocin zvýšit.
Ty způsoby zahrnují masáž, tancování a modlení.
Ano, moje máma z toho posledního měla radost.
A kdykoliv zvýšíme oxytocin, lidé ochotně otvírají své peněženky a sdílejí peníze s neznámými.
Ale proč to dělají?
Jaký je to pocit, když je váš mozek zaplaven oxytocinem?
Abychom odpověděli na tuto otázku, provedli jsme pokus, kdy jsme lidem pustili video otce a jeho čtyřročního syna, který má smrtelnou rakovinu mozku.
Potom, co video shlédli, jsme je nechali vyhodnotit svoje pocity a odebrali jsme jim krev před a po, abychom změřili oxytocin.
Změna oxytocinu předpověděla jejich pocity empatie.
Takže je to empatie která nás spojuje s ostatními lidmi
Je to empatie, která nás nutká pomáhat ostatním.
Je to empatie, která nás dělá morálními.
Tohle není žádná novinka.
Tehdy ještě neznámý filozof Adam Smith napsal v roce 1759 knihu s názvem "Teorie morálních pohnutek."
V této knize Smith zastává názor, že jsme morální tvorové, ne proto, že to máme dáno shůry, ale zezdola.
Tvrdí, že jsme tvorové společenští, a proto sdílíme svoje emoce s ostatními.
Takže jestli ti někdo ublíží, bolest pocítím také.
Takže mám sklon se tomu vyhnout.
Jestli udělám něco, z čeho máš radost, budu moct tu radost sdílet.
Takže mám sklon to dělat.
Je to ten samý Adam Smith, který o 17 let později napsal útlou knížku s názvem "O bohatství národů" -- zakládající dokument ekonomie.
Byl to ve skutečnosti moralitní filozof, a v tom, proč jsme morální, měl pravdu.
Já jsem jenom objevil molekulu, která za tím je.
Ale vědět o té molekule, je užitečné, protože díky tomu víme, jak toto chování vyvolat a jak ho vypnout.
Zejména díky tomu víme, proč vnímáme nemorálnost.
Abychom prozkoumali nemorálnost, dovolte mi teď odbočku do roku 1980.
Pracoval jsem na benzínce. na periferii Santa Barbary v Kalifornii.
To sedíte celý den na benzínce, a vidíte spoustu morálnosti a nemorálnosti, to mi věřte.
A tak jednoho nedělního odpoledne, přišel za mnou k pokladně muž s takovou nádhernou šperkovnicí.
Otevřel ji a uvnitř byl perlový náhrdelník.
A řekl: "Hej, byl jsem na pánských toaletách.
A našel jsem tohleto. Co bych s tím měl dělat?"
"Já nevím, zaneste to do Ztrát a nálezů."
"No ale tohle má velkou cenu.
Musíme zjisti, komu to patří." Řekl jsem: "Tak jo."
Takže se snažíme přijít na to, co s tím, a zazvoní telefon.
A v něm muž mluví překotně: "Před chvílí jsem byl u vás na stanici, a koupil jsem svojí ženě šperk a teď ho nemůžu najít."
"Perlový náhrdelník?" řekl jsem, "je tady."
"Jeden chlápek ho zrovna našel."
"Jé, zachránil jste mi život. Tady je moje telefonní číslo.
Řekněte tomu muži, ať počká hodinu a půl.
Přijedu tam a dám mu odměnu 200 dolarů."
Dobře, tak jsem tomu muži řekl: "Podívej, klid.
Dostaneš tučnou odměnu.
Je to fajn." On řekl: "Ale já nemůžu.
Mám pracovní pohovor v Galeně za 15 minut, a tu práci opravdu potřebuju, budu muset jít."
A znova se mě zeptal: "Co teda uděláme?"
Jsem na střední škole. Nic mě nenapadá.
Tak jsem řekl: "Já vám to pohlídám."
On na to: "Víte co? Že jste tak hodný, rozdělme si odměnu."
Já vám dám náhrdelník, vy mi dáte sto dolarů, a když ten člověk přijde..." No vidíte. Byl jsem podveden.
Tohle je klasická finta, zvaná oškubávání holuba, a já jsem byl ten holub.
Ten způsob, jak tyhle fígly fungují, není jen v tom, že pachatel přiměje oběť mu věřit, ale zároveň ukáže, že věří oběti.
Teď víme, co se při tom děje.
Mozek oběti uvolňuje oxytocin, a už otevíráte kabelku nebo peněženku a rozdáváte peníze.
Kdo jsou tito lidé, kteří manipulují našimi oxytocinovými systémy?
Zjistili jsme testováním tisíců jednotlivců, že pět procent populace neuvolňuje oxytocin na podnět.
Takže i když jim důvěřujete, mozek oxytocin neuvolňuje.
Pokud na stole leží peníze, oni si je nechají.
Pro tyto lidi máme v laboratoři odborný termín.
Říkáme jim parchanti.
(Smích) Nejsou to lidi, se kterými byste šli na pivo.
Mají mnoho společných rysů s psychopaty.
Jsou ale i další způsoby, jak můžou být systémy zablokovány.
Jedním z nich je nevhodná výchova.
Testovali jsme sexuálně zneužívané ženy, a zhruba polovina z nich neuvolňuje oxytocin během stimulu.
Je třeba dostatečná výchova aby se tento systém správně vyvinul.
Také stres uvolňuje oxytocin.
Všichni víme, že když jsme ve stresu, neděláme správná rozhodnutí.
Je tu ještě jeden způsob, jak potlačit oxytocin, který je zajímavý -- pomocí působení testosteronu.
Takže jsme v rámci pokusů podávali testosteron mužům.
A namísto sdílení peněz, se stali sobečtí.
Ale zajímavé je, že muži s vysokým testosteronem mají také tendenci použít svoje peníze, aby potrestali ostatní za sobeckost.
(Smích) Zamysleme se nad tím. To znamená, že v rámci naší biologie, máme jing a jang morálnosti.
Máme oxytocin, který nás s ostatními spojuje, díky němu se dokážeme vcítit do ostatních.
A máme testosteron.
A to mají uži 10 krát více testosteronu než ženy, takže muži to dělají častěji než ženy -- máme testosteron, díky kterému máme potřebu trestat lidi, kteří se chovají nemorálně.
Nepotřebujeme boha ani vládu, kteří nám budou říkat co máme dělat.
Všechno je už v nás.
Teď se nejspíš ptáte: tohle jsou hezké laboratorní pokusy, ale můžeme je aplikovat do reálného života?
Ano, to mě také zajímalo.
Takže jsem vyšel z laboratoře abych ověřil, jestli to platí i v každodenním životě.
A tak jsem minulé léto navštívil svatbu v Jižní Anglii.
200 lidí v překrásném Viktoriánském sídle.
Neznal jsem tam nikoho.
A přijel jsem svým vypůjčeným Vauxhallem.
A přinesl jsem odstředivku, suchý led, jehly a zkumavky.
A odebral jsem krev ženichovi a nevěstě a svatebčanům a rodině a přátelům před a bezprostředně po obřadu.
(Smích) A víte co?
Svatby způsobují uvolňování oxytocinu, ale specifickým způsobem.
Kdo je středem svatebního vesmíru?
Nevěsta.
Měla největší nárůst oxytocinu.
Kdo zbožňuje svatbu skoro téměř tolik jako nevěsta?
Její matka, to je fakt.
Její matka byla na druhém místě.
Potom otec ženicha, potom ženich potom rodina, potom přátelé -- obklopení kolem nevěsty jako planety okolo slunce.
To myslím dokazuje, že jsme vytvořili tento rituál abychom k nám připojili tento nový pár, propojili se emocionálně.
Proč? Protože je potřebujeme, aby se úspěšně reprodukovali a zachovali druh.
Také jsem se obával toho že moje pokusy důvěry s malými částkami ve skutečnosti nezachytily, jak často svěřujeme svůj život do rukou cizím.
A tak přetože mám strach z výšek, tak jsem se nedávno připoutal k jinému člověku a vyskočil jsem z letadla z výšky 3 a půl km.
Odebral jsem si krev před a po, a hladina oxytocinu mi vyletěla.
Existuje mnoho způsobů, jak se můžeme propojit s lidmi.
Například přes sociální média.
Hodně lidí teď tweetuje.
Takže jsme zjistili roli sociálních médií a objevili, že využívání sociálních médií způsobuje dvojciferné zvýšení hladiny oxytocinu.
Udělal jsem tento experiment pro Korejskou televizi KBS.
Účastnili se jejich reportéři a producenti.
A jeden z nich, chlapík, muselo mu být tak 22, měl 150 procentní nárůst oxytocinu.
To je ohromné; to nemá nikdo.
V soukromí používal sociální média.
Když jsem Korejcům sepsal svoji zprávu, řekl jsem: "Hele, nevím co ten člověk dělá," ale odhadoval jsem, že si povídá s matkou nebo s přítelkyní.
Ověřili to.
Psal svojí přítelkyni na Facebook.
No vidíte. To je spojení.
Existují tuny způsobů jak se můžeme s lidmi spojovat, a zdá se, že je to všeobecně platné.
Před dvěma týdny jsem se vrátil z Papuy Nové Guiney kde jsem putoval do hor -- velmi izolovaný kmen soběstačných zemědělců žijících tímto způsobem celá tisíciletí.
V těch horách mají přes 800 jazyků.
Jsou to nejprimitivnější lidé na světě.
A i oni také uvolňují oxytocin.
Takže oxytocin nás spojuje s ostatními.
Oxytocin nám umožňuje cítit, co cítí ostatní.
A lze úplně jednoduše přimět lidský mozek aby vylučoval oxytocin.
Vím jak na to, a můj oblíbený způsob je po pravdě ten nejjednodušší.
Předvedu vám to.
Pojďte. Obejměte mě.
(Smích) No vidíte.
(Potlesk) Moje záliba v objímání ostatních mi vysloužila přezdívku Doktor Láska
Těší mě vysílat trochu lásky do světa, je to skvělé, a tady je předpis od Doktora Lásky: osm objetí denně.
Zjistili jsme, že lidé kteří uvolňují více oxytocinu jsou šťastnější.
A jsou šťastnější protože mají lepší vztahy na všech úrovních.
Doktor Láska říká osm objetí denně.
Osm objetí denně -- a budete šťastnější a svět bude lepším místem k životu.
Samozřejmě, pokud se neradi dotýkáte druhých, můžu vám vrazit do nosu tohle.
(Smích) Děkuji.
(Potlesk)
Co je tak atraktivního na létajicích autech?
Usilujeme o ně už alespoň sto let.
A je tu několik historických pokusů, které z technologického hlediska slavily úspěch.
Ale zatím jsme se nedostali do bodu, kdy byste ráno cestou sem viděli něco, co by opravdu skutečně a bezchybně spojovalo dvourozměrný svět, který je nám tak blízký, s trojrozměrnou oblohou nad našimi hlavami -- tedy nevím jak vy, ale já si opravdu užívám čas strávený tam nahoře.
Podívali jsme se na předchozí pokusy, které se na tomto poli uskutečnily, a uvědomili jsme si, že navzdory faktu, že dnes máme množství skvělých inovací, na kterých můžeme stavět a které předtím nebyly k dispozici -- máme moderní kompozitní materiály, máme letecké motory, které jsou úsporné a mají lepší poměr tahu a hmotnosti než měly kdykoli předtím, máme celoskleněné kokpity, které vám poskytují přesně ty informace, které k letu potřebujete, a to prostřednictvím rozměrných displejů -- ale bez zásadního přehodnocení celé problematiky z jiné perspektivy, bychom dosáhli pouze opět stejných výsledků, kterých lidé dosahovali během posledních sta let, což není právě výsledek, ke kterému bychom chtěli dospět.
A tak namísto toho, abychom se snažili vytvořit auto, které může létat, rozhodli jsme se vytvořit letadlo, kterým můžete jezdit po silnici.
A výsledkem je Terrafugia Transition.
Je to dvoumístné jednomotorové letadlo, které funguje úplně stejně jako jakékoli jiné malé letadlo.
Vzlétnete a přistanete na blízkém letišti.
Pokud jste na zemi, sklopíte křídla, odjedete domů a zaparkujete ve své garáži.
A funguje to.
Po dvou letech navrhování a výroby si první prototyp odbyl své veřejné představení v roce 2008.
Jako u čehokoli jiného, co je opravdu novátorské a narušuje status quo, ani zde neprobíhaly testy úplně přímočaře.
A uvědomili jsme si, že mnohem užitečnější je, když něco nefunguje, protože se toho naučíte víc, než když vám jde všechno pěkně od ruky a podle plánu.
V každém případě jsme opravdu hodně chtěli spatřit letadlo, které bychom společnými silami postavili a dostali do vzduchu. Aby vzlétlo, jak jsme to zamýšleli.
Během třetího testu, kdy jsme ověřovali chování za vysokých rychlostí, bylo to jednoho chladného rána na severu New Yorku, se nám to poprvé povedlo.
Obrázek za mnou pořídil pilot doprovodného letadla, okamžik po tom, co se kola úplně poprvé odlepila od země.
Všechny nás tento obrázek ohromně potěšil, stal se symbolem dosažení toho, o čem si lidé po celém světě mysleli, že je nemožné.
Následné letové testy byly tak prosté a bezpečné, jak jen to bylo možné, ale i tak jsme dosahovali všeho, co jsme potřebovali, abychom pokročili na další úroveň programu, a získali tak důvěryhodnost, kterou vyžaduje potenciální trh, letecké úřady, a všechny ty instituce, které dohlíží na konstrukce letadel, obzvláště zde ve Státech.
Federální letecký úřad (FAA) přibližně před rokem udělil našemu Transitionu výjimku, čímž nám umožnil navýšit hmotnost o 50 kg
v rámci kategorie lehkých sportovních letadel.
To možná nezní jako moc, ale je to ohromně důležité, abychom mohli Transition dodávat v rámci kategorie lehkých sportovních letadel, což je pro nás jednodušší z hlediska certifikace, v neposlední řadě je to pak i jednodušší pro vás z hlediska létání.
Sportovní pilot může získat certifikaci absolvováním 20 letových hodin.
Proto těch 50 kg. Stejně tak důležité ale bylo vyřešit druhou stranu rovnice -- jízdu po silnici.
Ukázalo se totiž, že jízda po silnici z hlediska návrhu, který zohledňuje veškeré regule a požadavky, je ve skutečnosti obtížnější problém než létání.
Pro ty z nás, kdo tráví většinu svého života na zemi, to může být neintuitivní, ale na silnicích jsou výmoly, dlažební kostky, chodci, další řidiči a poměrně dlouhý a detailní seznam bezpečnostních opatření, která musí vozidla splňovat.
Naštěstí, nutnost je matkou vynálezů, a tak hodně práce na návrhu, na kterou jsme na našem letadle nejvíce pyšní, vzešla z řešení problémů spojených s pohybem po zemi -- počínaje variátorem, přes kapalinové chlazení, které dovoluje použít letecký motor i během jízdy po zemi, až po vlastní typ převodovky, která pohání jak vrtuli, když letíte, tak i kola, když jedete po zemi, či skládací mechanismus křídla, který je automaticky složí, jak uvidíme za okamžik, a různé bezpečnostní vybavení.
Máme šasi z uhlíkových vlákem, která chrání pasažéry, a to při méně než 10procentní hmotnosti běžné ocelové šasi aut.
To ale, navzdory tomu, jak skvělé to je, nestačilo.
Předpisy pro pozemní vozidla nebyly psány s ohledem na letadla.
A tak jsme potřebovali trochu podpory od Národního úřadu pro bezpečnost provozu.
Mohli jste tak ve zprávách vidět, že pro nás vystavili koncem minulého měsíce pár zvláštních výjimek, které umožní prodávat Transition ve stejné kategorii jako vozidla SUV a menší nákladní vozy.
Jako víceúčelové osobní vozidlo, které je „navrženo pro příležitostnou jízdu mimo silnici".
(Smích) Podívejme se na to v akci.
Vidíte křídla složená podél trupu letadla.
Nepoháníme teď vrtuli, ale kola.
Na výšku má méně než 2 metry, takže se vejde do běžné garáže.
A tohle je zmíněný mechanismus pro automatické sklápění křídel.
Záznam není zrychlený.
Jednoduše v kabině zmáčknete pár tlačítek a křídla se zase rozloží.
A jakmile jsou roztažena, zajistíte je mechanickým zámkem, opět zevnitř kabiny.
A poté jsou schopna zcela zvládat všechny vlivy, kterým budou vystavena za letu -- je to jako stažení střechy u vašeho kabrioletu.
Určitě si všichni říkáte, co si pomyslí vaši sousedé, když to uvidí.
(Video) Zkušební pilot: Dokud stroj nevzlétne, 75 procent rizika tkví v prvním letu.
Rádio: Opravdu letí.
Ano. Rádio 2: To bylo ohromné.
Rádio: Jak to na Tebe působilo?
Musím vám říct, že to odtam shora bylo nádherné.
AMD: Vidíte, všichni jsme mimořádně nadšeni tímto malým skokem.
A náš zkušební pilot nám dal tu nejlepší zpětnou vazbu, jakou můžete od zkušebního pilota po prvním letu dostat, což bylo, že let byl „pozoruhodně běžný".
Také nám řekl, že s Transitionem se přistávalo nejlépe ze všech letadel, se kterými za svou 30letou kariéru zkušebního pilota letěl.
Takže namísto vytvoření něčeho, co je zdánlivě revoluční, jsme se soustředili na to, abychom vytvořili nového tak málo, jak jen to bylo možné.
Využili jsme mnoho špičkových technologií ze všeobecného letectví a automobilového sportu.
A když pracujeme na něčem zcela novém, postupujeme v malých krocích, vytvoříme, ověříme, přetvoříme a tak dále, což nám dovoluje umenšit riziko už během prvních kroků.
Když jsme založili Terrafugiu před nějakými 6 lety, těchto malých kroků jsme dělali velké množství.
Postupně jsme vyrostli ze tří lidí, co pracovali ve sklepě na MIT, zatímco stále studovali, do skupiny dvou tuctů lidí, kteří pracují na počáteční produkci v továrně poblíž Bostonu.
Museli jsme překonat překážky jako je dodržení hmotnosti pro kategorii sportovních letadel, o čem jsem mluvila, vyřešit, jak zdvořile odpovědět, když nám úředník řekne: „Ale tohle s roztaženými křídly neprojede mýtnou branou" -- (Smích) až po všechny ty pevnostní překážky spojené s konstrukcí, jak jsme se o tom zmínila v souvislosti s jízdou po zemi.
Takže pokud půjde všechno k naší spokojenosti, ať už v případě zkoušek nebo konstrukce obou našich prototypů, na kterých v současnosti pracujeme, první dodávky přibližně stovce zákazníků, kteří si letadlo dosud rezervovali, by mohly začít koncem příštího roku.
Transition bude stát stejně jako ostatní malá letadla.
Rozhodně si nemyslím, že by nahradil váš Chevrolet, ale myslím si, že by Transition mohl být vaším příštím letadlem.
Tady je důvod.
Zatímco téměř všechna komerční letecká přeprava ve světě funguje prostřednictvím relativně malého množství uzlových letišť, je tu ohromné množství nevyužitých menších letišť.
Existují tisíce regionálních letištních ploch, které zdaleka nedosahují denních pohybů, kterých by mohly.
Průměrně je jedna taková plocha každých 30 až 50 km, ať už jste ve Spojených státech kdekoli.
Transition vám nabízí bezpečnější, pohodlnější a zábavnější způsob, jak tyto možnosti využít.
Pro ty z vás, kdo zatím nejsou piloty, existují čtyři hlavní důvody, proč my, kdo piloty jsme, nelétáme tak často, jako bychom chtěli: počasí, to v prvé řadě, náklady, dlouhá cesta z domu na letiště a zpět, a omezená mobilita v cíli cesty.
Ale teď, když přijde špatné počasí, prostě přistanete, složíte křídla, odjedete domů.
Nezáleží na tom, jestli prší, protože máte stěrač.
Namísto toho, abyste platili za hangárování letadla, parkujete jej ve své garáži.
A bezolovnaté automobilové palivo, které používáme, je jak levnější, tak i ekologičtější než běžný Avgas.
Cesta z domu na letiště a zpět je zkrácena, protože se nemusíte starat o kufry, hledat parkovací místo, sundávat si boty na bezpečnostní kontrole, vytahovat letadlo z hangáru, teď už trávíte čas pouze cestou tam, kam chcete.
A mobilita v místě, kam docestujete, je jednoduše vyřešena.
Jen sklopíte křídla a pokračujete.
Transition zároveň rozšiřuje naše obzory a přitom zmenšuje svět, dělá z něj dostupnější místo.
A v neposlední řadě jde o báječné dobrodružství.
Doufám, že se všichni alespoň na chvíli zamyslíte, jak by vám mohlo použití tohoto prostředku pomoci, abyste získali lepší přístup k vlastnímu světu, a abyste své cestování učinili pohodlnějším a zábavnějším.
Děkuji, že jste mi dali příležitost toto vše s vámi sdílet.
(Potlesk)
Jsem neurovědec.
A v neurovědě čelíme mnoha složitým otázkám ohledně mozku.
Já bych ale rád začal tou nejjednoduší otázkou, kterou si každý z vás už někdy v životě měl položit, jelikož se jedná o zásadní otázku, pokud chceme porozumět funkci mozku.
A ta otázka zní, proč my a další živočichové máme mozek?
Některé živočišné druhy naší planety mozek nemají, takže chceme-li zjistit, k čemu mozek slouží, přemýšlejme, proč se nám mozek vyvinul.
Tak tedy, bylo by pochopitelné, kdybyste ho měli, abyste vnímali svět nebo abyste přemýšleli, ale to je velký omyl.
Pokud si o tom alespoň chvilku popřemýšlíte, bude naprosto zřejmé, proč mozek máme.
Mozek máme z jednoho jediného důvodu: abychom mohli vyvíjet přizpůsobivé, složité pohyby.
Jiný důvod, proč mít mozek, neexistuje.
Zvažte to a dáte mi za pravdu.
Pohyb je jediný způsob, kterým můžete ovlivnit svět kolem sebe.
Vlastně ne tak docela - je tu ještě pocení.
Ale kromě této výjimky se všechno ostatní děje skrze stahování svalů.
Vezměte si komunikaci - řeč, gesta, psaní, znakovou řeč -- všechno to zprostředkovávají stahy vašich svalů.
Takže je velmi důležité mít na paměti, že smyslové, paměťové a kognitivní procesy jsou všechny důležité, nicméně důležité jsou jenom proto, aby buď poháněly nebo potlačovaly budoucí pohyb.
Žádná evoluční výhoda nemůže plynout z toho, že jste si uchovali vzpomínky z dětství nebo z vnímání barvy růže, neovlivní-li to váš budoucí pohyb později v životě.
Pro ty, kteří této argumentaci nevěří: máme na naší planetě stromy a trávy, a ty mozek nemají, rozhodujícím důkazem je však tento živočich -- prostý pláštěnec.
Primitivní živočich, má nervový systém, před dospělostí plave sem a tam oceánem,
až jednou přijde chvíle, kdy se usadí na kameni.
A jakmile se na té skále usadí (kterou už nikdy neopustí), stráví svůj vlastní mozek a nervstvo jako potravu.
Takže jakmile se nepotřebujete hýbat, nepotřebujete luxus, jakým je mozek.
A tento živočich často slouží jako analogie k proměně univerzitních profesorů po získání definitivy - ale to bychom mluvili o něčem jiném.
(Potlesk) Jsem tedy pohybový šovinista.
Jsem přesvědčen, že pohyb je tou nejdůležitější funkcí mozku -- nevěřte nikomu, kdo vám bude tvrdit, že tomu tak není.
Nuže tedy, je-li pohyb tak důležitý, jak se nám daří rozumět tomu, jak mozek řídí pohyb?
Odpověd zní: mizerně; jedná se o zapeklitý problém.
Abych posoudili, jak se nám v této věci daří, zamysleme se nad tím, jak se nám daří sestavovat stroje, které umí dělat to, co umí lidé.
Vezměte si třeba šachovou partii.
Jak se nám daří určovat, kam kterou figurku posunout?
Postavíte-li zde Garyho Kasparova - není-li zrovna ve vězení - proti počítači Deep Blue od IBM, pak odpověď zní, že Deep Blue občas vyhraje.
A pokud by Deep Blue hrál proti komukoliv v této místnosti, vyhrál by podle mne pokaždé.
Tento problém je vyřešen.
A co takhle problém spočívající v tom, jak zvednout šachovou figurku, obratně s ní zacházet a položit ji zpátky na šachovnici?
Srovnáte-li pětileté dítě s nejlepšími roboty dnešní doby co do zručnosti, výsledek je jasný: dítě s přehledem vyhraje.
Nemá žádnou opravdovou konkurenci.
Nuže tedy, proč je ten vrchní problém tak snadný a ten spodní problém tak složitý?
Jedním z důvodů je, že velice chytré pětileté dítě by přišlo na algoritmus k tomu vrchnímu problému -- zvažte všechny možné tahy až do konce partie a vyberty ty, které vám umožní vyhrát.
Jedná se tedy o velice jednoduchý algoritmus.
Pravda, možných tahů je velmi mnoho, ale s pomocí ohromných počítačů můžeme aproximovat a přiblížit se optimálnímu řešení.
Když ale přijde na zručnost, není ani jasné, jaký algoritmus máte řešit, abyste zručnosti dosáhli.
A jak uvidíme, musíte jak vnímat, tak působit na svět, a to obnáší řadu problémů.
Nyní vám předvedu ukázku špičkové robotiky.
Velká část robotiky je velmi působivá, ale manipulační robotika je zatím v raném středověku.
Tak tohle je výsledek doktorandského projektu z jednoho z nejlepších ústavů robotiky.
Student naučil robota nalít vodu do sklenice:
složitý problém - voda totiž šplouchá - ale dokáže to.
Ale co do hbitosti má k člověku velice daleko.
Pokud by ale ten robot měl provést jiný úkol, máte vystaráno na další tříletý doktorandský program.
Vůbec se nám nedaří zobecňovat z jednoho robotického úkolu na druhý.
Můžeme to však porovnat se špičkovým výkonem u lidí.
Nyní vám ukážu Emily Foxovou, jak vytváří světový rekord ve vršení kelímků.
Americké části publika bude tento sport důvěrně známý.
Jedná se o středoškolskou sportovní disciplínu, v níž na sebe střídavě vršíte a odebíráte 12 kelímků, a to na čas a v předepsaném pořadí.
A zde ji vidíme na nezrychlených záběrech, jak vytváří světový rekord.
(Smích) (Potlesk) A má z toho docela velkou radost.
Nemá ani ponětí, co probíhá uvnitř jejího mozku, když tohle dělá, a právě to bychom rádi věděli.
Takže v naší skupině se snažíme zpětným postupem zjistit, jak člověk řídí pohyb.
Zní to jako jednoduchý úkol.
Pošlete dolů příkaz - a svaly se stáhnou,
vaše ruka nebo tělo se pohne a vy dostanete smyslovou zpětnou vazbu - ze zraku, kůže, svalstva a tak dále.
Potíž vězí v tom, že tyto signály nejsou tak krásné, jak byste si přáli.
Takže jedním z důvodů, proč je řízení pohybu tak složité, je například to, že smyslovou zpětnou vazbu narušuje šum,
Šumem nemám ale na mysli zvuk,
nýbrž význam používaný v inženýrství a neurovědě, tedy náhodný šum narušující signál.
Takže za starých časů, před digitalizací rozhlasu, když jste si ladili stanici a slyšeli jste "crrcckkk" na stanici, kterou jste chtěli poslouchat, tak to byl šum.
Obecněji vzato je ale šum něco, co ruší signál.
Když si třeba dáte ruku pod stůl a snažíte se ji najít druhou rukou, stává se, že ji o několik centimetrů minete - kvůli šumu rušícímu zpětnou vazbu od smyslů.
Obdobně, když graficky znázorníte motorické nebo pohybové výstupy, je tam nesmírné množství šumu.
Zapomeňte na pokusy trefit se šipkou do černého - prostě miřte na stejný bod pořád dokola.
Dostanete široké rozpětí výsledků kvůli variabilitě pohybu.
Ba co víc, vnější svět nebo dotyčný úkon je nejasný a zároveň proměnlivý.
Čajová konvice může být plná nebo prázdná;
mění se v závislosti na čase.
Takže fungujeme v jakési smyslově pohybově úkonové polévce z šumu.
Ten šum je ale tak silný, že společnost si cení nesmírně vysoko těch z nás, kteří umí potlačovat důsledky šumu.
Takže máte-li to štěstí, že umíte uhodit dlouhou kovovou tyčí do bílého míčku tak, aby spadl do díry vzdálené několik set metrů, naše společnost vás ráda odmění stovkami miliónů dolarů.
Nuže tedy, chci vás přesvědčit, že mozek také vynakládá velkou snahu, aby potlačil záporné důsledky takovéhoto šumu a variability.
K tomu používá jistou vztažnou soustavu - velmi oblíbenou ve statistice a strojovém učení posledních padesáti let - která se nazývá bayesovská teorie rozhodování.
A nedávno se stala sjednocujícím vysvětlením toho, jak se mozek vypořádává s neurčitostí.
Její podstata tkví v tom, že činíme dedukce a pak jednáme.
Zamysleme se tedy nad dedukcemi.
Cílem je vytvářet si představy o skutečnosti.
Jaké představy?
Například: kde se v prostoru nacházejí mé ruce?
Dívám se na kočku nebo na lišku?
Ale my budeme představy vyjadřovat pravděpodobnostmi.
Představu tedy vyjádříme číslem mezi nulou a jedničkou - nula znamená "vůbec tomu nevěřím", jednička pak "jsem si zcela jist".
A čísla mezi vyjadřují ony šedé mezistupně nejistoty.
Klíčovým konceptem v bayesovské dedukci je to, že máte dva zdroje informací, na nichž stavíte svou dedukci.
Máte údaje - a údaje v neurovědě, to jsou vstupní údaje od smyslů.
Tyto smyslové vstupy mohu přijmout - a vytvořit představy.
Máme ale další zdroj informací, a tím je již získané poznání.
Celý svůj život hromadíte poznání v podobě vzpomínek.
A podstatou bayesovské teorie rozhodování je, že vám umožňuje matematicky zpracovat optimální způsob, jak spojit již získané poznání se svědectvím smyslů a vytvářet tak nové představy.
Ten vzorec jsem vám promítl:
nebudu jej ale vysvětlovat. Je však velice krásný.
Má v sobě opravdovou krásu a opravdovou objasňující sílu.
To, co vlastně říká, a to, co chceme odhadnout, je pravděpodobnost jednotlivých představ, vycházíme-li ze vstupních údajů od smyslů.
Dám vám intuitivní příklad.
Představte si, že se učíte hrát tenis a chcete vydedukovat, kde se odrazí míček letítící k vám přes síť.
Máme dva zdroje informací, jak nám říká Bayesovo pravidlo.
Máme smyslové poznatky - můžeme využít zrakových a sluchových údajů a usoudit tak, že míček dopadne na to červené místo.
Ale jak víte, smysly nejsou dokonalé, takže čelíme jisté variabilitě v tom, kam míček dopadne - znázorněné onou červenou skvrnou představující čísla mezi 0,5 a zhruba tak 0,1.
Tyto informance jsou k dispozici při této ráně, ale existuje jiný zdroj informací, které při této ráně k dispozici nejsou a ke kterým se dostaneme jen opakovaným prožitkem tenisového utkání: díky němu víme, že míček během utkání nedopadá se stejnou pravděpodobností po celém kurtu.
Máte-li opravdu schopného protihráče, může míčky rozmísťovat po té zelené ploše, která představuje předchozí distribuci a kde je pro vás těžší je vrátit.
Oba tyto informační zdroje poskytují důležité údaje.
A podle Bayesova pravidla máme vynásobit červená čísla zelenými čísly, abychom dostali čísla žlutá, k nimž patří ty elipsy, a to je pak moje představa.
A to je optimální způsob, jak spojovat informace.
Tohle všechno bych vám neříkal, kdybychom před několika lety nedokázali, že přesně tohle lidé dělají, když se učí novým pohybovým dovednostem.
A to znamená, že jsme vlastně bayesovské dedukční stroje.
Chodíme po světě a zaznamenáváme si statistické údaje - také ale poznáváme, kolik je v našem smyslovém aparátu šumu - a pak je spojujeme skutečně bayesovským způsobem.
Důležitým prvkem bayesovského přístupu je tato část vzorce.
A ta část ve skutečnosti znamená, že musím předpovědět pravděpodobnost různých zpětnovazebných údajů od smyslů, vycházeje ze svých představ.
Vlastně to znamená, že musím předpovídat budoucnost.
A já vás chci přesvědčit, že mozek opravdu předpovídá, jakou zpětnou vazbu od smyslů dostane.
Ba co víc, zásadně mění vaše vnímání podle toho, co děláte.
A proto vám povím o tom, jak náš mozek zachází se vstupními údaji od smyslů.
Tak tedy, když vyšlete příkaz, dostanete zpětnou vazbu od smyslů, a tato transformace se řídí fyzikálními vlastnostmi vašeho těla a vašeho smyslového ústrojí.
Můžete si ale představit, že nahlížete do mozku -
a tady máme vnitřek mozku znázorněn.
Možná tam je jakýsi malý ukazatel, neurální simulátor toho, jak se budou podle fyzikálních zákonů chovat vaše tělo a smysly.
Takže když vyšlete dolů příkaz k pohybu, odeberete také jeho kopii necháte ji projet vaším neurálním simulátorem, abyste tak předpověděli smyslové důsledky svého jednání.
Takže zatímco třepu touto lahví s kečupem, dostávám pravou zpětnou vazbu od smyslů jako funkci času ve spodní řadě.
A mám-li dobrý simulátor, bude jeho přepověď totožná.
Tak proč to tedy vůbec dělám?
Stejně dostanu zpětnou vazbu, která je totožná.
Tak tedy - existují dobré důvody.
Představte si, že jak tak třepu onou lahví s kečupem, tak někdo ochotně přistoupí a poklepe mi na dno lahve.
Teď mám další zdroj smyslových informací kvůli tomuto vnějšímu působení.
Mám tedy dva zdroje:
vás, který na to klepete, a mě, který tím třepu. ale z pohledu mých smyslů je to sloučeno do jediného informačního zdroje.
Máme pádný důvod k tomu se domnívat, že byste chtěli být schopni rozeznat vnější události od vnitřních.
To proto, že vnější události mají větší dopad na chování, než schopnost rozeznat vše, co se děje v mém těle.
Jedním způsobem, jak to rekonstruovat, je porovnat předpověď -- která vychází pouze z vašich pohybových příkazů -- s tím, co se ve skutečnosti stane.
Případná nesrovnalost by měla být dána - doufejme - vnějším vlivem.
Takže jak tak chodím po světě, předpovídám, co by se mělo stát - a odečítám to.
A to, co zbude, to je vůči mně vnější.
Jaké jsou pro to důkazy?
Tak tedy, existuje jeden velmi jednoznačný příklad toho, kde můj pocit, který vyvolám já, se velice liší od pocitu vyvolaného někým jiným.
Usoudili jsme, že nejvhodnější by bylo začít lechtáním.
Jak je už dlouho známo, člověk sám sebe nemůže lechtat tak dobře, jak to dokáže někdo jiný.
Nebylo ale ještě dokázáno, že za tím stojí neurální simulátor, simulující činnost našeho těla a odečítající příslušné pocity.
My ale můžeme tyto pokusy přivést do 21. století a při řešení využít robotických technologií.
To v praxi znamená, že někdo jednou rukou drží tyčku připojenou k robotu - a tou tyčkou hýbe sem a tam.
Tento pohyb sledujeme v počítači a pomocí něho řídíme druhého robota, který toho člověka lechtá na dlani jinou tyčkou.
A po tom člověku pak chceme, aby vyhodnotil řadu věcí, mezi nimiž je lechtivost.
Ukážu vám jen část naší studie.
Tady už nevidíte roboty, v podstatě ale nejde o nic jiného, než že ten člověk hýbe pravou rukou sem a tam po jakési sinusoidě.
A tento pohyb převádíme na druhou ruku, ale s prodlevou.
Buď s nulovou prodlevou, v kterémžto případě pravá ruka lechtá dlaň přímo, nebo s prodlevou 1/10, 2/10 nebo 3/10 vteřiny.
Zde je důležité připomenout, že pravá ruka vykonává pořád totéž - sinusoidní pohyb.
Levá ruka také pořád dělá totéž a vyvolává sinusoidní lechtivost.
Hrajeme si pouze a jenom s časovou kauzalitou.
A jak prodlevu zvyšujeme z nuly na 0,1 vteřiny, lechtivost roste.
A když pak prodlevu zvyšujeme z 0,1 na 0,2 vteřiny, lechtivost stále roste.
A než prodleva dosáhne 0,2 vteřiny, lechtivost je stejná, jako když vás robot lechtá sám, aniž vy byste cokoliv dělal.
Cokoliv tedy zapříčiňuje ono rušení musí být nesmírně pevně spojeno s časovou kauzalitou.
Tato a další studie nás badatele z tohoto oboru přesvědčily, že mozek činí přesné předpovědi a odečítá je od vjemů.
Musím přiznat, že to byly ty nejobtížnější studie v historii naší laboratoře.
Protože lechtivost dlaně kolísá, potřebujete značný počet subjektů, abyste získali statisticky signifikantní výsledky.
Takže jsme hledali daleko objektivnější způsob, jak tento jev vyhodnotit.
No a mezitím se mi narodily dvě dcery.
Děti, když sedí na zadních sedadlech auta při dlouhých jízdách, se začnou prát, jak si všimnete -- začne to tím, že jeden něco druhému provede, a ten mu to oplatí.
A situace se kvapem hrotí.
A dětské rvačky se často stupňují co do použité síly.
Když na své děti zařvu, aby toho nechaly, tak mi někdy obě řekly, že ta druhá ji praštila silněji.
No a já náhodou vím, že moje děti nelžou, takže jsem si řekl - jako neurovědec - že by mělo význam vysvětlit, jak je možné, že si jejich pravdivá sdělení navzájem odporují.
Vycházejíce ze studie o lechtání jsme přišli s hypotézou, že když jedno dítě uhodí druhé, zadá pohybový příkaz.
Předpoví smyslové následky a odečtou je.
Takže si vlastně myslí, že druhého uděřil slaběji, než tomu skutečně bylo, poněkud jako u příkladu s lechtáním.
Kdežto pasivní příjemce rány žádnou předpověď nečiní - a cítí náraz v plném rozsahu.
Pokud mu ji oplatí stejnou silou, bude si ten první myslet, že došlo k eskalaci.
No a tak jsme se rozhodli vyzkoušet to v laboratoři.
(Smích) S dětmi nepracujeme, s údery také ne - ale koncept je stejný.
Přivedeme dva dospělé a řekneme jim, že si zahrají hru.
Tady je hráč jedna a hráč dvě - sedí proti sobě.
Hra je to velice prostá.
Začali jsme s motorem, s malou páčkou - malým zesilovačem.
Pomocí toho motorku vyvíjíme tlak na hráčovy prsty - tři vteřiny a dost.
Tomu hráči jsme řekli, aby si zapamatoval pocit z toho tlaku a pak druhým prstem vyvinul tentýž tlak na prst svého protihráče pomocí zesilovače - což učiní.
A hráči dvě jsme řekli, aby si zapamatoval pocit z onoho tlaku
a druhou rukou ten tlak zopakoval.
Takto se tedy střídají ve vyvíjení tlaku, který právě pocítili - tam a zpátky.
Klíčové je ale to, že jsme je poučili o pravidlech hry v oddělených místnostech.
Takže neví, jakými pravidly se řídí protihráč.
Při tomto pokusu jsme měřili sílu jako funkci počtu střídání.
A podíváme-li se na první naměřenou hodnotu - čtvrt Newtonu... a počet střídání... ideálním výsledkem by byla ta červená čára.
Co ale vidíme u každého páru subjektů je toto: 70 procentní stupňování síly při každém střídání.
To opravdu svědčí o tom, že při této hře -- vycházíme zde z této a jiných studií, které jsme uskutečnili -- mozek odečítá smyslové následky a podhodnocuje sílu, kterou vyvíjí.
Takže to skutečně dokazuje, že mozek činí předpovědi, a mění samu podstatu vnímání.
Po dedukcích a předpovědích musí přijít samotné jednání.
A tady bayesovo pravidlo říká, že vycházím-li ze svých představ, tak by jednání mělo být v jistém smyslu optimální.
Narážíme ale na překážku.
Úkony jsou symbolické - chcí se napít, chci tancovat - ale pohybové ústrojí musí stáhnout 600 různých svalů v určitém sledu.
Zeje tedy velký rozdíl mezi úkonem a pohybovým ústrojím.
Způsobů, jak tento rozdíl překonat, je nekonečně mnoho.
Vezměme si třeba obyčejný pohyb z bodu do bodu.
Mohu zvolit tyto dvě dráhy - z nekonečného počtu možných drah.
Jakmile jsem si zvolil konkrétní dráhu, mohu svou ruku na ní držet v nekonečném počtu různých kloubních konfigurací.
A když si vyberu konkrétní kloubní konfiguraci, můžu v ní ruku držet velmi zaťatou nebo velmi uvolněnou.
Takže si musím vybrat z ohromného množství možností.
A jak se ukázalo, jsme velice stereotypní.
Všichni děláme téměr totožné pohyby.
A jelikož jsme se ukázali býti tak stereotypními, naše mozky mají specializovaný neurální systém na dešifrování těchto stereotypů.
Takže když vezmu pár teček a rozpohybuji je biologickým pohybem, tento neurální systém ve vašem mozku by okamžitě pochopil, o co se jedná.
Tohle je shluk pohybujících se teček,
ale vy poznáte, co ten člověk dělá, zda je spokojený, smutný, starý, mladý - ohromné množství informací.
Ale kdyby tyto tečky představovaly auta na závodní dráze, neměli byste nejmenší tušení, co se děje.
Proč se tedy pohybujeme pouze určitými způsoby?
Tak tedy, zamysleme se nad tím, co se skutečně děje.
Možná se všichni nepohybujeme úplně stejně.
Možná je v populaci rozmanitost.
A možná ti, kdo se dovedou pohybovat lépe než ostatní, mají větší šanci dostat své potomky do dalšího pokolení.
Takže na evoluční stupnici se pohybové schopnosti zlepšují.
A možná že se naše pohyby během života učením zlepšují.
Čím to tedy je, že nějaký pohyb je dobrý a jiný špatný?
Představte si, že chci chytit tento míček.
Tady vidíte dvě možné dráhy k tomu míčku.
Zvolím-li tu nalevo, mohu přijít na to, jaké síly je třeba v tom kterém svalu v závislosti na čase.
Nicméně do toho vstupuje také šum.
Takže nakonec skončím, místo té krásné, hladké, kýžené síly, je tato šumem zamořená verze.
Takže zvolím-li opakovaně tentýž příkaz, dostanu díky šumu pokaždé jinou verzi, jelikož šum je pokaždé jiný.
Takže tady vám mohu ukázat, jak se ta variabilita pohybu bude vyvíjet, když si zvolím tuhle dráhu.
Když si zvolím jinou dráhu - třeba tu napravo - tak to bude obnášet jiné příkazy, jiný šum, a jelikož se to vše odehrává v nelineárním systému, je to velice složité.
Můžeme být jisti jedině tím, že ona variabilita bude odlišná.
Zvolím-li tuto konkrétní dráhu, dostanu, napříč celou řadou jednotlivých pohybů, menší variabilitu.
Takže pokud si musím vybrat mezi těmito dvěma, vybral bych si tu napravo, protože obnáší menší variabilitu.
Klíčovou myšlenkou je tedy to, že chcete rozvrhnout své pohyby tak, aby ony nepříznivé důsledky šumu byly co nejmenší.
A jeden intuitivní vhled, který je třeba pochopit, je to, že množství šumu či variability, které zde ukazuji, je tím větší, čím větší je síla.
Takže jednou zásadou je vyhnout se velkým silám.
Takže jsme ukázali, že takto můžeme vysvětlit ohromné množství dat -- že, přesně takto, lidé ve svém praktickém životě plánují své pohyby tak, aby snížili na nejmenší míru nepříznivé důsledky šumu.
Doufám, že jsem vás přesvědčil, že mozek je důležitý a že se vyvinul proto, aby řídil pohyb.
A porozumět tomu, jak to děláme, je intelektuální výzvou.
Má to ale také význam u nemocí a rehabilitace.
Mnohé nemoci ovlivňují pohyb.
A doufejme, že když porozumíme tomu, jak řídíme pohyb, tak to budeme moci využít v robotické technologii.
A závěrem bych vám chtěl připomenout, že když vidíte zvířata dělat něco, co vypadá velice jednoduše, tak ty složité procesy, které ve skutečnosti probíhají v jejich mozku, jsou opravdu naprosto úžasné.
Velice vám děkuji.
(Potlesk) Chris Anderson: Měl bych pro tebe jeden rychlý dotaz, Dane.
Takže ty jsi pohybový -- (DW: Šovinista) -- šovinista.
Znamená to, že podle tebe ty další věci, které našim mozkům připisujeme - snění, toužení, zamilovávání se a všechny takovéto věci -- odvádějí pozornost od podstaty a jsou jen nahodilostmi?
DW: Ne, ne, naopak, myslím si, že jsou všechny důležité jako hnací síla správného pohybového chování vedoucího nakonec k rozmnožení.
Takže podle mne lidé, kteří zkoumají smyslové vnímání nebo paměť, si neuvědomují, proč si uchováváme vzpomínky z dětství.
Například to, že většinu svého dětství zapomeneme, je nejspíše v pořádku, protože to neovlivňuje naše pohyby později v životě.
Potřebujete uchovávat jenom věci, které budou mít skutečný vliv na pohyb.
CA: Takže podle tebe lidé, kteří přemítají o mozku nebo obecně o vědomí, by mohli dosáhnout důležitých vhledů, pokud by si řekli, "jakou roli zde hraje pohyb?"
DW: Takhle lidé přišli například na to, že zkoumání zraku, aniž bychom si uvědomovali, k čemu zrak máme, je mylné.
Při zkoumání zraku si musíte uvědomovat, jak pohybové ústrojí bude zrak využívat.
A využívá ho docela jinak - jakmile o tom budete takto uvažovat.
CA: Tak tedy, tohle bylo zcela strhující.
Opravdu ti velice děkuji. (Potlesk)
Kouzla jsou velmi uzavřená oblast.
Zatímco vědci pravidelně publikují jejich nejnovější výzkumy, my kouzelníci neradi odhalujeme své postupy a tajemství.
Stejně tak i sami mezi sebou.
Ale pokud se podíváte na tvůrčí práci jako formu výzkumu, nebo na umění jako formu výzkumu a rozvoje pro lidi, pak jak by kybernetický kouzelník jako já se mohl podílet o svůj výzkum?
Moje vlastní specializace je kombinace digitálních technologií a kouzel.
Asi před třemi roky jsem začal se cvičením v otevřenosti a začlenění. Oslovil jsem open-source softwarovou komunitu, aby vytvořila nové digitální nástroje pro kouzla -- nástroje, o které bych se případně mohl podělit s ostatními umělci, aby mohli začít něco nového, a dostali se tak rychleji dál.
Dnes vám chci ukázat to, co z toho vzniklo.
Je to rozšířená realita projekce a mapovací systém, nebo také nástroj pro vyprávění digitálního příběhu.
Mohli byste ztlumit světla prosím?
Děkuji. Tak to pojďme vyzkoušet.
A použiji to tak, abych vám ukázal věci ze života.
(Potlesk) (Hudba) To je hrozné, promiňte. Zapomněl jsem podlahu.
Vzbuď se.
Hej.
No tak.
(Hudba) Prosím.
(Hudba) No tak.
Á, za to se omlouvám.
Zapomněl jsem tohle.
(Hudba) Zkus to ještě.
Dobře.
Zjistil, jak to funguje.
(Hudba) (Smích) (Potlesk) (Hudba) A jéé.
(Hudba) Dobře, teď zkusíme tohle.
No tak.
(Hudba) (Smích) (Hudba) Hej.
(Hudba) Slyšel jsi jí, jdi to toho.
(Smích) (Potlesk) Papa.
(Potlesk)
Lidé od pradávna ostře rozlišovali mezi systémy, které jim připadaly jako neživé, a těmi, které se jim zdály být živé.
Na jedné straně máme například nádherný neživý celek v podobě krystalu, a na druhé straně nádherný, živý celek v podobě kočky.
Za posledních 150 let věda hranici mezi živými a neživými systémy trochu rozmazala. V současnosti máme za to, že mezi obojím existuje plynulý přechod.
Jeden příklad za všechny. Virus je přírodní systém.
Je ale velice primitivní.
Není živý, protože mu některé vlastnosti života chybí. Aby se mohl množit a vyvíjet, musí na živých systémech parazitovat.
Dnes ale budeme hovořit o pokusech na neživé části onoho spektra. O laboratorních chemických pokusech, kde se mísí neživé přísady, aby vznikly nové struktury, které mohou mít některé vlastnosti živých systémů.
Budu vlastně mluvit o pokusech, jak uměle stvořit život.
Jaké vlastnosti má tedy život? Život v prvé řadě musí mít tělo,
aby se vymezil od svého prostředí.
Život má také metabolismus, aby přeměnil získanou potravu ve stavební jednotky. Díky nim se udržuje a narůstá.
Život má také dědičnou informaci.
My, lidé, ji máme v DNA a předáváme ji v genech potomkům.
Když má tělo metabolismus, může dál vzniknout systém schopný pohybu a replikace. Pokud dál přidáme dědičnou informaci, může být systém schopný i evoluce.
Našim cílem tedy je laboratorně vytvořit jednu či více z uvedených vlastností.
Jak to děláme? Vytváříme tzv. "protobuňku".
Je to jakási primitivní buňka. Jednoduchý chemický model živé buňky. Buňka ve vašem těle se ovšem skládá z milionů různorodých, složitě propojených molekul. A ten celek pokládáme za cosi živého.
My vytváříme něco podobného, ale děláme to jen z desítek typů molekul. Vytváříme tedy něco na způsob života, ale pracujeme s nesrovnatelně menší komplexitou.
Začínáme zkrátka s něčím jednoduchým, a postupně se dostáváme dál.
Říká se tomu syntetická biologie. Biolog Leduc o ní před sto lety prohlásil: "Syntéza života, pokud k ní dojde, nebude tak senzační objev, jak si představujeme."
Stvoříme-li tedy umělý život, náš svět se tím nejspíš nijak nezmění.
"Pokud přijímáme evoluční teorii, budou první krůčky v syntéze života spočívat v tvorbě čehosi na rozhraní organického a neorganického, živého a neživého. Výtvor bude mít jen primitivní znaky života." (O tom jsem právě mluvil.) "Další vlastnosti se budou zvolna přidávat během procesu evoluce v daném prostředí."
Z jednoduchých struktur, které mají jen některé vlastnosti života, vytváříme tedy struktury čím dál "živější".
A proto začínáme s protobuňkou.
Využíváme tzv. sebeuspořádávání.
To znamená, že když v laboratoři smísím nějaké chemikálie, tak se začnou samy uspořádávat do větších a větších struktur.
Takže na začátku mám struktury, které mají 10 tisíc molekul, a z nich vznikne nová struktura, která má 100 tisíc molekul.
Tohle jsou například membránové molekuly. Tyto krásné, komplexní struktury vznikly během několika sekund míšením molekul v určitém prostředí.
Funkčně a tvarově jsou podobné membránám v našich tělech. Právě z takových struktur můžeme vytvořit tělo protobuňky.
Podobně lze využít vody a oleje.
Voda a olej se sice nemísí, ale díky sebeuspořádání vytvoří šikovné krůpěje. A ty lze rovněž využít jako tělo protobuňky, jak uvidíme později.
Tím ale vytvoříme jen tělo.
Co další aspekty života?
Tohle je model protobuňky vytvořené z přírodního jílu
zvaného montmorillonit.
Má chemicky aktivní povrch, na němž může probíhat metabolismus.
S jílem se totiž spojují molekuly, jako třeba RNA (vyznačená červeně). RNA je obdoba DNA. Nese informaci a může se navázat na povrch jílu.
Tato struktura pak může vytvořit útvar ohraničený membránou. Z molekul tekutiny (vyznačených zeleně) tak může vzniknout tělo.
Takže pouhým laboratorním míšením látek můžeme díky sebeuspořádání vytvořit metabolický povrch, který má uvnitř molekulu nesoucí informaci.
To už je cesta k živým systémům.
Ale taková protobuňka pořád ještě nevypadá jako nic živého.
A taky živá není. Jakmile vznikne, už nic nedělá.
Potřebujeme tudíž ještě něco navíc.
Potřebujeme například, aby protobuňka dokázala využívat energetické zdroje a udržovala tím v chodu své funkce, jako to dělají živé systémy.
Proto jsme přišli s jinou protobuňkou.
Je to krůpěj oleje, uvnitř které probíhá metabolismus. Protobuňka tak může využívat energii a počínat si v prostředí aktivně, jak teď uvidíme.
Krůpěj přidáme do kádinky s vodou.
A protobuňka se začne pohybovat.
Díky sebeuspořádání v ní probíhá chemický metabolismus. S jeho pomocí využívá energii a může se v daném prostředí pohybovat.
Pro živé systémy je pohyb velmi důležitý.
Protobuňka pohybem zkoumá prostředí. Dělá při tom chemické vlnky, čímž své prostředí přetváří.
Chová se jako živý systém, který usiluje o své zachování.
Tutéž buňku vyzkoušíme i v dalším experimentu. Nechám ji pohybovat a za chvíli přidám potravu. Potrava bude mít modrou barvu.
Přidal jsem tedy zdroj potravy.
A protobuňka na něj naráží.
Přetváří se a je schopna vyhledat místo s nejvyšší koncentrací potravy, kde se zastaví.
Nejenže tedy naše protobuňka díky metabolismu využívá energii, aby se pohybovala.
Ona navíc reaguje na prostředí a hledá v něm zdroje výživy.
Přitom nemá nervovou soustavu. Je to jen balíček chemikálií. Ale svým složitým chováním už připomíná živý systém.
K vytvoření tohoto systému přitom stačí pět chemikálií, a to včetně vody, v níž je potrava.
V dalším pokusu jsme dali do téhož prostředí více protobuněk. Nalevo máme protobuňky, které se pohybují a vzájemně ohmatávají.
Protobuňky napravo kolem sebe jen krouží, jako by spolu složitě tančily.
Protobuňky tedy mají něco jako specifické chování, a to na úrovni jednotlivců i celých populací, podobně jako živé organismy.
Teď už jsou z vás experti na protobuňky, a tak si s nimi zahrajeme hru.
Vytvoříme z nich dva typy. Protobuňka A má chemický systém, díky němuž se zdá, jako by křepčila.
Už to, že primitivní buňka křepčí, je ostatně zajímavé. (smích) Druhá protobuňka má ale jiný chemický systém. Dokáže vyhledávat další protobuňky a spojovat se s nimi. Teď oba typy umístíme do téhož prostředí.
Tohle je populace A.
Tohle je populace B. Modré protobuňky B se začnou slučovat do jediného velkého útvaru. Ostatní protobuňky zatím křepčí okolo. A to pokračuje, dokud se nevyčerpá energie.
Pak hra skončí. Tenhle pokus jsem několikrát opakoval. Jednou se stalo něco velmi zajímavého.
Dal jsem protobuňky A a B opět do téhož prostředí, a ony vytvořily hybridní protobuňku AB.
Tady vidíte vzniklou protobuňku AB.
Protobuňka AB teď křepčí okolo a protobuňky B se mezitím spojily.
A teď se stane něco ještě zajímavějšího.
Sledujte, jak se spojí dvě velké hybridní protobuňky.
A křepčící protobuňka se najednou replikuje. A pořád je to jen kapička chemikálií.
Vyšli jsme tedy ze dvou systémů o pěti chemikáliích. Ty se zkřížily a vzniklo něco mnohem komplexnějšího. Došlo k emergenci schopnosti replikace.
Umíme tedy vytvořit zajímavé protobuňky, které mají hezké barvičky a zajímavě se chovají. Je snadné je vytvořit a jsou jako živé. Možná nám tedy prozradí něco o zrodu života na Zemi. Takhle nějak mohl vypadat první, snadno dosažitelný krok, kterým na Zemi začal život.
Tytéž molekuly tehdy už na Zemi byly. Jenom neměly tak čisté složení jako v našich pokusech.
Byly to složité směsi všeho možného. Nekontrolované chemické reakce vytvářely různorodé sloučeniny.
Byla to jakási zárodeční břečka.
Ani s moderními metodami ji neumíme zcela postihnout. Byl to takový hnědý dehet jako tady vlevo. To vpravo je pro srovnání čistá verze téhož.
Něco podobného se děje, když v kastrolku zahříváte čistý cukr.
Teplo vytváří či naopak narušuje chemické vazby, a z cukru vzniká hnědý karamel.
Pokud v tom budete dál pokračovat, bude směs ještě různorodější a v kastrolku vám vznikne černá, dehtová hmota, kterou nejde vymýt. A tak mohl vypadat vznik života z břečky,
která byla na Zemi před 4,5 miliardami let.
Skutečnou výzvou tedy je vytvořit "živé" protobuňky nikoli z čistých chemikálií, nýbrž ze zárodeční břečky.
Proto jsme s pomocí samouspořádání vytvořili těla z kapek oleje. Ty černé tečky uvnitř jsou něco jako rozmanitý, komplexní, organický dehet.
Vzniklé protobuňky jsme opět podrobili našim pokusům. A výsledkem byl opět pohyb, jako by byly živé.
A opět se zdá, že protobuňky mají určitý typ chování. Tak jako předtím kolem sebe krouží a sledují se. Tentokrát však pracujeme v neupravených podmínkách, bez čistých chemikálií.
Tyhle protobuňky se živí dehtem a umí ho vystopovat.
Za chvíli do systému zleva pronikne zdroj potravy.
Protobuňky se ihned aktivují a plují ke zdroji, tak jako jsme to viděli předtím.
Ale znovu připomínám, že jde o prostředí plné nečistot, nikoli o sterilní laboratorní podmínky.
Tyhle protobuňky jsou tak trochu špindírové. (smích) Ale mají vlastnosti, jako by byly živé, a to je hlavní.
Pokusy s umělým životem nám tak pomáhají načrtnout možnou cestu od neživých systémů k těm živým.
Navíc zároveň rozšiřují naši představu o tom, co život je a jak by mohl vypadat na jiných planetách, kde se může od života na Zemi výrazně lišit.
To mě přivádí k pojmu tzv. "divného života".
Ten pojem zavedl Steve Benner.
Vztahuje se ke zprávě Národní výzkumné rady USA z r. 2007, která se zamýšlí na tím, jak najít ve vesmíru život, i kdyby byl výrazně odlišný od života na Zemi. Otázka totiž je, zda bychom život na jiné planetě vůbec poznali.
Autoři přišli se třemi obecnými kritérii. Tady je jejich seznam.
Systém musí být za prvé v nerovnováze. To znamená, že není mrtvý,
že přijímá energii a využívá ji k uchování svých funkcí.
Příkladem je Slunce, které svítí na Zemi a pohání fotosyntézu a celý ekosystém.
Bez Slunce by patrně na Zemi nebyl život.
Zadruhé, život potřebuje tekutou formu. Ze struktur zamrzlých v pevné hmotě, jakkoli mohou být zajímavé, život nevznikne.
A zatřetí, potřebujeme schopnost tvořit a přerušovat chemické vazby. Jinak život nedokáže přeměňovat potravní zdroje ve stavební jednotky a udržovat své funkce.
Dnes jsem vám tedy vyprávěl o jakýchsi podivných protobuňkách. Některé obsahovaly jíl a jiné zárodeční břečku. V některých byl místo vody olej.
I když neobsahují DNA, mají vlastnosti, jako by byly živé.
Hlavní totiž je, že splňují obecná kritéria živého systému.
Našimi pokusy s umělým životem na chemické bázi chceme nejen hlouběji porozumět vzniku a existenci života na Zemi, ale také tomu, jak by mohl život vypadat jinde ve vesmíru. Děkuji.
(potlesk)
Ahoj. Dnes uvidíte ukázky z osmi mých projektů, které vytvářím společně s dánským umělcem Sorenem Porsem.
Říkáme si Pors & Rao, a žijeme a tvoříme v Indii.
Rada bych začala svým úplně prvním objektem, který jsem nazvala "Strýčkův telefon".
Nechala jsem se inspirovat vrtochem mého strýce, neustále mě žádat abych pro něj něco udělala, skoro jako bych byla část jeho těla -- abych rozsvítila světla, přinesla mu sklenici vody nebo krabičku cigaret.
Čím jsem byla starší, tím to bylo horší. Až jsem to začala vnímat jako formu ovládání.
ALe samozřejmě jsem nemohla nic říct, protože strýc je velice vážený v indické rodině.
Nejvíc jsem nechápala a nejvíc mi lezl na nervy způsob jakým používal pevnou telefoní linku.
On držel sluchátko a čekal, že mu budu vytáčet čísla.
A tak jako reakci a dárek pro mého strýčka, jsem vyrobila "Strýčkův telefon".
Je tak dlouhý že je k telefonování zapotřebí dvou lidí.
Je to přesně ten způsob, jakým strýček používá telefon pro jednu osobu.
Problém nastal, když jsem odešla z domu na vysokou školu, začalo mi jeho komandování chybět.
A tak jsem mu vyrobila zlatý psací stroj díky kterému mohl vydávat rozkazy svým synovcům a neteřím po celém světe přes e-mail.
Jediné co musel udělat bylo vzít list papíru, zasunout do stroje, napsat dopis nebo příkaz a vytáhnout papír.
Přístroj automaticky poslal dopis požadované osobě jako e-mail.
Tady vidíte, že jsme použili spoustu elektroniky, která rozumí všem mechanickým činnostem a převádí je na digitální.
Takže můj strýc pracuje pouze s mechanickým prostředím.
A samozřejmě stroj musel být velkolepý, a mít v sobě špetku ritualismu, tak jak to má můj strýc rád.
Další dílo je instalace citlivá na zvuk které láskyplně říkáme "Pygmejkové".
Chtěli jsme pracovat s představou že jsme obklopeni kmenem plachých, citlivých a roztomilých tvorů.
Pracuje to tak, že máme tyto panely, které visí na zdi, a za nimi jsou tito malí tvorečkové, kteří se schovávají.
Jakmile je ticho, tak vykukují ven.
A když je ještě větší ticho, tak natahují krky.
A při sebemenším zvuku, se zase schovají.
Tyto panely jsme měli na třech stěnách.
A za nimi se schovávalo kolem 500 takových pygmejků.
Funguje to takto.
Toto je video prototyp.
Takže když je ticho, vylézají zpoza panelů.
Slyší úplně jako lidé nebo živí tvorové.
Po chvíli se stanou imunní na zvuky, které je plašily.
A nereagují na zvuky v pozadí.
Za chvíli uslyšíte tramvaj, která s nimi nehne.
(Ruch) Ale reagují na zvuky v popředí. Toho si všimněte za chvíli.
(Pískání) Tvrdě jsme pracovali na tom, aby vypadali, co nejživěji.
Takže každy pygmej má svoje chování, psychiku, nálady, osobnost a tak dále.
Toto je jeden z prvních prototypů.
Pochopitelně jsme ho ještě dost vylepšili.
Vyrobili jsme je tak, aby reagovali na lidi, ale zjistili jsme, že lidé si s nimi rádi hráli.
Toto je video instalace s názvem "Nezvěstná osoba".
Dost nás zaujalo hraní si s možností neviditelnosti.
Jak by bylo možné zažít pocit neviditelnosti?
Takže jsme spolupracovali se společností která se zabývá kamerovým zabezpečením, a požádali jsme je aby vyvinuli software, který pomocí kamery mohl rozeznat lidi v místnosti, sledovat je a nahradit jednoho z nich pozadím, takže by se objevil neviditelný.
Teď sledujete velmi ranný prototyp.
Vpravo vidíte mého kolegu Sorena, který je skutečně v prostoru.
Vlevo vidíte zpracované video kde ho kamera zneviditelnila.
Soren vchází do místnosti. Hop!
A je neviditelný. Mužete si všimnout, jak ho kamera sleduje a maže.
Je to velmi rané video, kdy jsme se ještě nezabývali překrýváním a ostatními věcmi, ale později jsme to celkem rychle vychytali.
Použili jsme to v místnosti kde kamera mířila do prostoru, a na každé stěně jsme měli jeden monitor.
Když lidé vešli do místnosti, mohli se spatřit na monitoru, ale s jedním rozdílem: jeden z nich byl stále neviditelný, jakkoli se mohybovali po místnosti.
Toto je dílo s názvem "Sluneční stín."
Bylo téměř jako list papíru, jako vystřižená dětská kresba olejové skvrny nebo slunce.
Ze předu se tento objekt zdál velice silný a robustní, a ze strany se zdál být velice slabý.
Takže lidé vešli do místnosti a téměř ho ignorovali, mysleli si že je to nějaký binec, co se tam povaluje.
Ale jakmile prošli okolo, začalo to šplhat po stěně trhavým pohybem.
Vždy se to pak unavilo a svezlo nazpět dolů.
(Smích) Toto dílo je karikatura člověka vzhůru nohama.
Jeho hlava tak těžká, plná těžkých myšlenek, že se jaksi propadla do jeho klobouku, a jeho tělo z něj vyrostlo jako nějaká rostlina.
Dělá to, že se pohybuje dokola na hlavě takovým opilým způsobem velice nepředvídatelně a extrémně pomalu.
Pohyb je vymezený tím kruhem.
Protože kdyby tam ten kruh nebyl a podlaha byla úplně rovná, začal by putovat po místnosti.
Nejsou tu žádné dráty.
Ukážu vám případ --- když lidi vejdou do místnosti, předmět se aktivuje.
A velmi pomalu, v průběhu několika minut, se s námahou napřímí, nabere rychlost a vypadá téměř, jako by měl spadnout.
A to je velmi důležitý moment, protože jsme chtěli divákům vštípit instinkt téměř jít a pomoct nebo předmět zachránit.
Což ale ve skutečnosti nepotřebuje, protože, se znovu dokáže sám zvednout.
Tato práce byla pro nás velká technická výzva, a pracovali jsme velmi tvrdě, jako ostatně vždycky, celé roky aby mechanika, rovnováha a dynamika pracovaly správně.
Bylo to pro nás velmi důležité vytvořit ten přesný moment, kdy se zdá, že spadne, protože kdyby jsme to udělali tak, že by se to převrhlo, poškodilo by se to, a kdyby to nepadalo dostatečně, nevyvolalo by to ten fatalismus, nebo ten pocit chtít jít a zachránit to.
Takže teď vám velice krátké video kde tento scénář testujeme -- je to zrychlené.
To je můj kolega. Nechává to klesnout.
Ale teď už je nervózní, takže to chce zachytit.
Ale ve skutečnosti nemusí, protože se to zvládne zvednout samo.
Při této práci nás velice zajímala práce s estetikou kožešiny protkanou tisíci maličkých různě velkých optických vláken, které se třpytí jako noční obloha.
A má to takové rozměry aby to vypadalo jako noční obloha.
Obalili jsme tím takovou baňatou formu, ve tvaru plyšového medvídka, který visel ze stropu.
Myšlenka byla ukázat kontrast něčeho velmi studeného a vzdáleného a abstraktního jako je vesmír v důvěrně známé formě plyšového medvídka, který je velmi uklidňující a intimní.
Myšlenka byla ta, že se v určitou chvíli přestanete na to dívat jako na plyšového medvídka ale budete to vnímat téměř jako díru do vesmíru, jako by jste se dívali ve na třpytění noční oblohy.
Toto je naše poslední dílo, které je ještě ve vývoji, říkáme tomu "Prostorová výplň".
Představte si malou kostku, která je asi takto veliká stojící před vámi uprostřed místnosti, když se k ní přiblížíte, bude se vás snažit zastrašit že se zvětší na kostku která je dvakrát tak velká a čtyřikrát objemnější.
A tento předmět se stále rozpíná a smršťuje dynamicky podle toho, jak se kolem něj lidi pohybují -- téměř jako by se v sobě snažil skrýt tajemství nebo něco takového.
Pracujeme s řadou technologií, ale ve skutečnosti nemáme technologii moc rádi, protože se s ní při práci celé roky trápíme.
Ale používáme ji, protože nás zajímá způsob, jakým nám může pomoci vyjádřit emoce a vzorce chování v těch tvorech, které vytváříme.
V momentě, kdy nás nějaký výtvor napadne, jako téměř jako proces stvoření objevit způsob, jakým ten tvor chce existovat a jakou formu chce mít, a jak se chce pohybovat.
Děkuji.
(Potlesk)
Lidský mozek nás odedávna fascinuje.
Zkoumáme jeho anatomii, popisujeme ho, kreslíme a mapujeme.
Způsob mapování fyzického světa výrazně ovlivnila moderní technika. Vzpomeňte na Google Maps či GPS. Podobným přerodem teď prochází i mapování mozku.
A tak se na mozek podívejme.
Tohle je surová tkáň mozku. Když ji lidé vidí poprvé, jsou překvapení, protože takto mozek neznají.
Obvykle se setkáte s šedým, naloženým mozkem.
Surová tkáň má tzv. vaskulaturu. U lidí je opravdu impozantní.
Jsou to vlastně krevní cévy.
Mozek spotřebuje 20 % kyslíku, který vyprodukují vaše plíce. 20 % krve poháněné srdcem využívá jediný orgán,
který je jen o málo větší než dvě sevřené pěsti.
Koncem 20. století vědci zjistili, že mohou sledovat tok krve, a tím neinvazivně mapovat oblasti mozkové aktivity.
Například vidí aktivitu v zadní části mozku, kde se nachází mozeček.
Díky němu stojíme na nohou. Ovládá rovnováhu a koordinaci pohybů.
Tady na straně je spánkový lalok.
Je to oblast primárního zpracování zvuků. Díky němu mě slyšíte, a pak to vysíláte do vyšších jazykových center.
V přední části mozku je oblast složitějšího myšlení a rozhodování. Rozvíjí se až do pozdní dospělosti.
Odehrávají se tam všechna vaše rozhodnutí.
Právě tam si teď říkáte, že si ten stejk nejspíš dnes k večeři nedáte.
Ponořme se teď hlouběji. Průřez nitrem mozku vypadá, jako by v něm nebylo příliš rozmanitých struktur.
Opak je však pravdou.
Jsou tam buňky a spoje a vše je propojené.
Asi před sto lety proto vědci vymysleli, jak buňky obarvit.
Když obarvíte buněčná těla,
vzniknou takovéto světle modré oblasti,
kde rázem vynikne řada různých struktur.
Té části na okrajích mozku se říká neokortex.
Je to vlastně nepřetržitě činná výpočetní jednotka.
Můžete však vidět i to, co je pod ní.
Bezbarvé oblasti mají méně buněk,
zato tam probíhají spoje.
V mozku máme asi 86 miliard neuronů.
Jejich rozmístění je, jak vidíte, velmi nerovnoměrné.
Jejich distribuce úzce souvisí s tím, jakou vykonávají funkci.
A protože - jak jsem zmiňoval - teď umíme funkce mozku mapovat, můžeme je spojovat s jednotlivými buňkami.
Pojďme ještě hlouběji.
Prohlédněme si neurony.
Kromě těch 86 miliard neuronů
můžete vidět i menší, podpůrné buňky,
zvané astrocyty. Nervy jako celek mají na starost přijímání signálů.
Zpracovávají je a ukládají.
Prostřednictvím synapsí je každý neuron vašeho mozku propojen až s 10 tisíci dalšími.
Každý neuron je přitom vysoce unikátní.
Jedinečnost jednotlivých neuronů, ale i celé mozkové neurální sítě vyplývá z fundamentálních vlastností jejich vnitřní biochemie.
Tohle jsou bílkoviny.
Kontrolují například, jak proudí ionty v kanálcích
nebo jak se buňky nervové soustavy spojují.
Vlastně kontrolují veškerou činnost nervové soustavy.
Teď zaostříme ještě o úroveň dál. Všechny bílkoviny jsou zakódované našimi geny.
Každý máme 23 párů chromozomů.
Jeden od mámy, jeden od táty.
Chromozomy zahrnují asi 25 tisíc genů.
Jsou zakódované v DNA.
Funkce libovolné buňky, vyplývající z její biochemie, je dána tím, které z těch 25 tisíc genů jsou zapnuté a v jaké míře jsou zapnuté.
Náš projekt se snaží právě taková data zjišťovat. Zjišťovat, které geny z těch 25 tisíc jsou zapnuté.
Pochopitelně, že k tomu potřebujeme materiál v podobě mozků.
A tak vysíláme naše pomocníky.
(Smích.) Hledáme normální lidské mozky.
Obvykle takové hledání začíná návštěvou patologa,
k němuž se vozí mrtvá těla.
Hledáme "normální" mozek.
Vybíráme ho podle řady kritérií.
Musí to být mozek normálního člověka ve věku 20-60 let, který umřel přirozenou smrtí a jeho mozek nebyl poškozen, netrpěl žádnou psychickou chorobou a nebral drogy - provádíme toxikologické vyšetření.
Na výběru mozku si tedy dáváme velmi záležet.
Navíc vybíráme mozky, u nichž můžeme odebrat tkáň (a dostat k tomu povolení) do 24 hodin od smrti.
Abychom získali údaje o genech, potřebujeme totiž získat RNA, a ta je velmi nestabilní, a tak si musíme pospíšit.
Ještě jedna poznámka na okraj: kvůli kritériím výběru a nutnosti mít povolení máme o dost víc mužských než ženských mozků.
Muži výrazně častěji umírají na vrcholu sil
a jejich manželky nám dávají souhlas k odběru mnohem ochotněji, než když je to v opačném gardu.
(Smích.) Po výběru mozku nejdříve uděláme takovýto snímek
s pomocí magnetické rezonance: MRI.
Vznikne tak výchozí šablona, kam doplňujeme další data.
Snímky MRI jsou pro nás něco jako satelitní mapy.
Potom provedeme takzvanou DTI traktografii.
Ta v mozku zmapuje nervové dráhy.
Je to něco jako mapa vnitrostátních dálnic.
Pak mozek vyjmeme z lebky a nařežeme ho na centimetr silné plátky.
Mozky jsou hluboce zmražené, aby vydržely transport do Seattlu.
Pak je bereme po celých hemisférách a řežeme na přístroji s čepelí, vlastně je to takový kráječ masa.
Oddělenou tkáň pak položíme na mikroskopické sklíčko.
Pak do ní vpravíme barvivo a naskenujeme ji.
A odborníci na anatomii vyznačí základní anatomické oblasti,
čímž vytvoří naši první mapu.
Je to něco jako mapa států, kde vidíte jasná ohraničení.
Potom můžeme mozek rozdělit na další kousky, které se vejdou do menšího kryostatu.
Zmražená tkáň se dál nařeže na plátky
tlusté 20 mikronů, tedy jako dětský vlásek.
Vše je pořád zmražené.
Tady vidíte, že pracujeme i postaru, se štětečkem.
Potom vezmeme mikroskopické sklíčko
a opatrně do něj tkáň vtiskneme.
Později na to bude roboticky aplikováno barvivo.
Takhle to pak naši anatomové
podrobně vidí pod mikroskopem.
Jsou to soubory různě nahloučených a uspořádaných velkých i malých buněk.
Anatomové pak určí jednotlivé části
a vznikne něco jako popisný atlas či propracovanější mapa.
S pomocí tohoto přístroje pak vědci zkoumají další části tkáně a provádějí mikrořezy s pomocí laseru.
To znamená, že technici podle instrukcí vyznačí určitou oblast,
a potom ji vyřízne laser (ta modrá tečka na monitoru).
Tady vidíte, jak to probíhá v reálu na mikroskopickém sklíčku.
Vespod je nádobka, kam ta tkáň odpadne.
A my z té tkáně za použití běžné techniky dostaneme RNA. Tu RNA označíme fluorescenční značkou a celé to potom vložíme na destičku
zvanou "DNA čip".
Asi vám to připadá jako změť teček, ale jsou to vlastně jedinečné části lidského genomu,
který jsme umístili na destičku. Takových částí je tu asi 60 tisíc. My takto opakovaně zkoumáme různé geny celého genomu.
Provádíme takzvanou hybridizaci a získáváme něco jako jedinečný otisk prstu, kvantitativní obraz genů, jež jsou zapnuté.
A to děláme pořád dokola na všech zkoumaných mozcích.
Z každého z nich získáme přes tisíc vzorků.
Tady vidíte oblast zvanou hipokampus.
Podílí se na procesech učení a paměti.
Z celkové tisícovky vzorků jich je asi 70 právě odsud.
V každém vzorku je asi 50 tisíc "teček" čili dat. Z jednoho mozku máme tisíc vzorků.
Tudíž z každého mozku získáme zhruba 50 milionů dat.
Zatím jsme nasbírali data odpovídající dvěma mozkům.
Dali jsme to všechno dohromady a teď vám ukážu výslednou syntézu.
Vznikla vlastně ohromná databáze informací volně dostupných vědcům z celého světa.
Nemusí se nikam přihlašovat; můžou data hned čerpat a hledat, co je zajímá.
Tohle je tedy náš výstup.
Budete v něm poznávat, co už jsme si ukázali.
Tohle je výchozí šablona MRI.
S pomocí ovládání napravo si můžete mozek natáčet, přibližovat si ho nebo si prohlížet konkrétní struktury.
Hlavně však můžeme na tomto názorném anatomickém podkladu mapovat oblasti, v nichž je ten který gen zapnutý.
V těch červených oblastech je daný gen hojně zapnutý.
V zelených oblastech je daný gen naopak vypnutý.
Každý gen má takovýto "otisk prstu".
A těch otisků je v každém genomu 25 tisíc a my jsme je všechny zpřístupnili.
Co z těch "otisků" mohou vědci zjistit?
My sami to teprve zkoumáme.
Ale máme okruh základních problémů.
Skvělým příkladem jsou léky jako Prozac a Wellbutrin.
Jsou to hojně předepisovaná antidepresiva.
My sice zkoumáme geny,
ale na základě genových instrukcí vznikají bílkoviny
- a na bílkoviny působí léky.
Léky se mohou vázat na bílkoviny a například je vypínat.
Pochopit, jak účinkují léky, znamená pochopit jejich žádoucí, ale i nežádoucí účinky na bílkoviny.
Vedlejší účinky jsou ovlivněné tím, kde jsou zapnuté určité geny.
A my to teď umíme zjišťovat.
Navíc máme vzorky z více jedinců.
Můžeme vidět cokoli, co v mozku je.
Máme "otisk prstu" od každého genu.
Snadno tak zjistíme, jestli jsou například zapnuté určité geny v serotoninové oblasti, o které víme, že na ni působí Prozac. Ale potom taky můžeme prozkoumat další oblasti, a pokud tam
najdeme zapnuté tytéž geny,
víme, že tam hrozí vedlejší účinky.
A můžeme dělat i další věci. Náš postup je založen na srovnávání "otisků prstů" v databázi. Můžeme tedy napříč celým genomem hledat bílkoviny s podobným "otiskem prstu".
Při vývoji léků si tak například můžete prohlédnout všechny bílkoviny, které má genom "na skladě", a optimalizovat léky, aby působily na co nejvhodnější cíle.
Většina z vás asi zná studie o genetické podmíněnosti v podobě novinových zpráv typu: "Vědci právě objevili gen, který je zodpovědný za to či ono."
Takové studie jsou běžné a vznikají na základě rozborů
celých genomů u velkých vzorků populace. Vědci v nich hledají žhavé kandidáty na projevy zapříčiněné geny.
Tímhle postupem ale získáte pouze seznam genů,
aniž víte, kde jsou ty geny zapnuté.
My jsme teď takovým výzkumníkům poskytli velmi důležitou možnost,
aby získali povědomí o projevech genů.
Mohou zkoumat tzv. "společné cesty" [common pathways], což dříve nemohli.
Vy všichni tady jistě dobře víte, jak důležitá je individualita.
Všichni víme, že každý člověk má jinou genetickou výbavu a vede trochu jiný život.
Přesto platí, že naše genomy si jsou z více než 99 % podobné.
Geneticky jsme si velmi podobní.
A jak jsme zjistili, jsme si dost podobní i s ohledem na biochemii mozku.
Není to sice 99 %, ale střízlivá horní hranice může být asi 90 %, takže základ je vesměs stejný.
Jsou tu ovšem i odchylky; věci, co nepatří do průniku.
Jde o velmi zajímavé, ale nepatrné geny.
Tento poznatek stojí za to vypíchnout a pamatovat na něj. Ačkoli oslavujeme naši rozmanitost, jsme si docela podobní - i z pohledu našich mozků.
Jak ale vypadají rozdíly?
Tohle je příkladová studie, kde jsme po takových rozdílech pátrali, ale jsou jen drobné.
Zkoumali jsme, jak jsou geny zapnuté u jednotlivých typů buněk.
Tohle jsou dva geny vybrané jako příklad.
Gen RELN hraje roli při raném vývoji mozku.
Narušení genu DISC1 je spojováno se schizofrenií.
Tyhle vzorky nejsou od schizofreniků, ale vykazují určitou variabilitu.
Můžete proto vidět, že vzorky od dárců 1 a 4 mají na rozdíl od ostatních tyto geny zapnuté u specifické podmnožiny buněk.
To nám prozrazují ty temně fialové sraženiny.
Nevíme, zda je to dáno geneticky nebo okolnostmi vývoje.
Potřebovali bychom mnohem větší vzorek populace.
Na závěr lze tedy říci, že mozek je nesmírně složitý a pořád nám toho zbývá spoustu zjistit.
Naše databáze je mimořádně cenná.
Poskytuje vědcům určitá vodítka.
Musíme však analyzovat větší počet mozků.
Zatím jich máme jen pár.
Rozloučím se konstatováním, že nástroje máme, ale stále před námi leží neprobádaný kontinent.
Leží před nám neznámé teritorium.
Před složitostí mozku musíme mít respekt, ale zároveň se nezaleknout.
To je cesta k budoucnosti.
Děkuji. (Potlesk.)
Začal jsem s Improv Everywhere před přibližně 10 lety v době, kdy jsem se přestěhoval do New Yorku se zájmem o herectví a komedii.
Protože jsem byl v New Yorku nový, neměl jsem kde hrát. Rozhodl jsem se proto hrát na veřejných místech.
První projekt, na který se podíváme, je úplně první 'Metrem bez kalhot'. Bylo to v lednu 2002.
Tato žena je hvězdou tohoto videa.
Neví, že je natáčena.
Je natáčena skrytou kamerou.
Je to na lince 6.
A toto je první zastávka na této lince.
Tamto jsou dva Dánové,
kteří si sedli vedle osoby s kamerou.
A to jsem já, ten v hnědém kabátu. Venku bylo okolo nuly.
Mám na sobě čepici a šálu. A teď si mě dívka všimne.
(Smích) A jak vidíte, nemám na sobě kalhoty.
(Smích) Takže nyní -- nyní si mě už všimla, ale v New Yorku potkáte v metru samé podivíny. Jeden člověk není nic neobvyklého.
Vrátí se ke čtení své knihy, která se naneštěstí jmenuje "Znásilnění".
(Smích)
Všimla si tedy něčeho neobvyklého, ale vrátila se k tomu, co dělala předtím.
Mezitím na dalších 6 zastávkách čekají kamarádi bez kalhot a chystají se nastoupit do vlaku.
Nastoupí do tohoto vagonu jeden po druhém. Budeme předstírat, že se neznáme.
A budeme předstírat, že jde o naprostou náhodu, že jsme si všichni zapoměli kalhoty v tento chladný lednový den.
(Smích) Takže v tuto chvíli se dívka rozhodla odložit svou knihu o znásilnění.
(Smích) A rozhodla se všímat si trochu více toho, co se kolem ní děje.
Mezitím se ti dva Dánové smějí nalevo od kamery. Zdá se jim to velice vtipné.
Všimněte si, jak s nimi naváže oční kontakt.
(Smích) Tenhle moment miluju, protože než se z toho stal společný zážitek, bylo to cosi trochu hrozivého, nebo minimálně podivného.
Ale jakmile se z toho stal společný zážitek, najednou to bylo cosi legračního, čemu se mohla zasmát. Vlak nyní přijíždí
do třetí zastávky na lince 6.
(Smích) Nepustím video celé. Takto to pokračuje další 4 zastávky.
Celkem 7 chlápků ve spodním prádle nastoupilo do vlaku.
Na 8. zastávce nastoupila dívka s obrovským pytlem a začala prodávat kalhoty za dolar -- stejně jako nabízejí baterie či sladkosti ve vlaku.
Všichni jsme si koupili kalhoty a nasadili si je a řekli jsme: "Děkuji. Přesně toto jsem dnes potřeboval." Poté jsme vystoupili z vlaku, aniž bychom odhalili o co šlo. A šli jsme si každý po svém.
(Potlesk) Děkuji.
Toto je obrázek z toho videa.
Reakce dívky je úžasná.
Když jsem video později sledoval, inspirovalo mě to k tomu, co dnes dělám.
Jedním ze smyslů Improv Everywhere je utvořit scénu na veřejnosti, která pozitivně zapůsobí na ostatní lidi.
Je to vtip, vtip o kterém budou lidé vyprávět.
A její reakce mě inspirovala k tomu, abych uspořádal druhý ročník 'Metrem bez kalhot'.
A od té doby to děláme každý rok.
V lednu tohoto roku jsme uspořádali 10. ročník, kterého se účastnilo 3500 lidí pouze ve spodním prádle skoro na každé lince v New Yorku. Zúčastnili se také lidé
v 50 dalších městech po celém světě. (Smích)
Když jsem začal navštěvovat hodiny improvizovaného herectví na Upright Citizens Brigade Theater a potkal velice kreativní lidi a další umělce a komiky, začal jsem shromažďovat seznam lidí, kteří se chtěli podobných akcí zúčastnit. Takže jsem mohl zorganizovat větší projekty.
Jednoho dne jsem procházel Union Square
a viděl jsem tuto budovu, která byla postavena v roce 2005.
V jednom z oken byla dívka, která tancovala. Bylo to podivné,
protože venku byla tma, ale ona byla osvětlena zezadu zářivkami, byla jako na jevišti,
nechápal jsem, proč to dělá. Po přibližně 15 vteřinách se objevila její kamarádka --
schovávala se za výlohou -- a začaly se smát, objaly se a utekly pryč.
Takže to vypadalo jako nějaká sázka.
To mne inspirovalo.
Koukl jsem se na celou fasádu -- bylo tam celkem 70 oken -- a věděl jsem, co musím udělat. (Smích)
Tento projekt se jmenuje Look Up More. Zapojili jsme 70 herců oblečených v černém.
Bylo to bez povolení.
Nedali jsme těm obchodům vědět, že přijdeme.
Stál jsem v parku a dával povely.
První pokyn byl, aby všichni zvedli tato 120 cm vysoká písmena, která tvořila dohromady "Look Up More", tedy název projektu.
Druhý pokyn byl, aby každý skákal.
Zde to uvidíte.
(Smích) Pak se tancovalo. Každý tancoval.
A pak jsme měli taneční sóla, kdy na tancující osobu ostatní ukazovali. (Smích)
Pak jsem dal další pokyn, aby začalo sólo v obchodě Forever 21, herec tedy začal tancovat. Dělaly se další věci.
Herci skákali,
padali na zem.
Já jsem venku anonymně stál ve svetru a pokládal jsem ruku na odpadkový koš, jako znamení, že se má přejít na další aktivitu.
A protože to bylo na Union Square Park, hned vedle stanice metra, ke konci tam byly stovky lidí, kteří se zastavili a dívali se na to, co jsme dělali.
Tady je kvalitnější fotografie.
Takže tato konkrétní událost byla inspirována něčím, na co jsem náhodou narazil.
Další projekt, který vám chci ukázat, mi poradil neznámý člověk přes email.
Středoškolák z Texasu mi v roce 2006 napsal: "Měli byste přimět co nejvíce lidí, aby si oblékli modrá polo trička a khaki kalhoty, šli do Best Buy a postávali tam."
(Smích) (Potlesk) A já mu ihned odepsal: "Ano, máš pravdu. Myslím, že to udělám tenhle víkend.
Díky." Takže tady jsou záběry.
Opět, je to v roce 2005.
Je to Best Buy v New Yorku.
Zúčastnilo se přibližně 80 lidí, vešli jeden po druhém.
Účastnily se taky osmi a desetileté dívky.
Byl tam také 65letý muž, který se účastnil.
Byla to rozmanitá skupina lidí.
Řekl jsem jim: "Nepracujte. Nedělejte práci.
Ale zároveň nenakupujte.
Pouze postávejte, ale nekoukejte se na zboží."
Zaměstnance poznáte podle toho, že mají žluté jmenovky.
Všichni ostatní jsou herci.
(Smích) Některým prodavačům se to zdálo legrační. Někteří si dokonce z šatny donesli foťáky
a vyfotili se s námi. Někteří si dělali srandu, že bychom měli jít do skladu
a přinést zákazníkům televizory.
Vedoucím prodejny a ochrance to ale legrační nepřišlo. Můžete je vidět zde.
Mají na sobě žlutá či černá trička.
Byli jsme tam asi 10 minut a pak se vedoucí prodejny rozhodli zavolat policii.
(Smích) Takže začali procházet obchodem a všem říkali, že policie je na cestě, pozor, přijíždí policie.
Policii můžete vidět zde.
Tento člověk v černém je policista, je natáčen skrytou kamerou.
Policie musela nakonec vedení Best Buy informovat, že není protizákonné nosit modré polokošile a khaki kalhoty.
(Smích) (Potlesk) Děkuji.
(Potlesk) Po 20 minutách jsme ochotně opustili obchod.
Vedoucí prodejny se snažili vypátrat naše kamery.
Pár z nás chytli s kamerami v taškách.
Ale jednoho chlápka nechytili, jednoduše přišel s prázdnou video kazetou, šel k oddělení kamer, vložil kazetu do jedné z kamer a předstíral, že si vybírá.
Líbí se mi tento koncept použití jejich vlastní technologie proti nim.
(Smích) Myslím si, že naše nejlepší projekty jsou ty, které se dějí na určitém místě z určitého důvodu. Jednoho rána jsem jel metrem
a musel jsem přestoupit na stanici 53. ulice,
kde jsou tyto obrovské jezdící schody. Je to po ránu velice depresivní místo, je plné lidí.
Takže jsem se rozhodl uspořádat něco,
co by toto místo utvořilo veselejší alespoň na jedno ráno.
Toto je zima roku 2009 -- 8:30 ráno.
Je to ranní špička.
Venku bylo velice chladno.
Lidé přijíždějí z Queensu a přestupují z linky E na linku 6.
Jedou na těchto obrovských jezdících schodech na cestě do práce.
(Smích) (Smích) (Potlesk) Děkuji.
Tento obrázek to ukazuje trochu lépe.
Ten den si plácnul s 2000 lidmi, umyl si ruce předtím i potom a neonemocněl. To udělal také bez svolení,
ale nikoho to netrápilo. Řekl bych, že za ty roky
je nejčastější kritikou Improv Everywhere, která je zanechávána anonymně na YouTube: "Ti lidé mají přehnaně moc volného času."
Znáte to, ne každému se bude líbit, co děláte. Jsem již odolný k různým komentářům na internetu, ale tento konkrétní mě vždy štval, protože nemáme přehnaně moc volného času. Účastníci akcí Improv Everywhere
mají stejně volného času jako kterýkoliv jiný obyvatel New Yorku, oni pouze občas tráví svůj čas trochu neobvykle.
Víte co, každou sobotu a neděli se sejdou stovky tisíc lidí na fotbalových stadionech. Nikdy jsem neslyšel nikoho namítat při pohledu na fotbalový zápas:
"Ti lidé na tribunách mají přehnaně moc volného času." Samozřejmě, že nemají.
Je to úžasný způsob, jak trávit víkendové odpoledne,
sledováním fotbalu na stadionu. Ale zároveň si myslím, že je stejně dobré
strávit odpoledne v mrazu s dalšími 200 lidmi na stanici Grand Central či být oblečený jako krotitel duchů a pobíhat po newyorské veřejné knihovně.
(Smích) Nebo poslouchat stejnou skladbu jako 3000 dalších lidí a tancovat v tichosti v parku, nebo zpívat v supermarketu v rámci spontánního muzikálu či skákat do moře na Coney Island ve společenském oblečení.
Jako děti nás učí hrát si. Ale nikdy nám neřeknou důvod ke hře.
Je to pouze považováno za dobrou věc.
To si myslím, že je důvod existence Improv Everywhere.
Že neexistuje důvod, ale že zároveň ani důvod není potřeba. Důvod nepotřebujeme.
Dokud je to zábava, dokud se to zdá jako legrační nápad a pokud se zdá, že lidé, kteří budou svědkem, si to také užijí, pak nám to stačí.
Myslím si, že jako dospělí bychom se měli naučit, že neexistuje správná či špatná forma hry. Děkuji vám.
(Potlesk)
Byla mi nabídnuta pozice docenta medicíny a šéfa vědecké vizualizace na Yaleově univerzitě v oddělení medicíny.
A mou prací bylo napsat mnoho algoritmů a kódu pro NASA v oboru virtuální chirurgie, v přípravě astronautů chystajících se na dlouhý vesmírný let, aby vydrželi v robotech.
Jedna z fascinujících věcí na tom, na čem jsme pracovali, je, že jsme viděli za použití nových druhů pozorovacích technologií věci, která ještě nikdy před tím nebyly spatřeny -- myslím nejen oboru nemocí,
ale také věci, které nám umožňují vidět věci přesahující tělo, z čehož právě žasnete.
Pamatuji si, když jsme poprvé hleděli na kolagen.
A vaše celé tělo, vše -- vaše vlasy, pokožku, kost, nehty -- vše je tvořeno kolagenem.
A je to tak trochu "provazovitá" struktura, která se takhle otáčí a zatačí.
A jediné místo, kde kolagen mění svou strukturu, je rohovka vašeho oka. Ve vašem oku
se uskupí do mřížky, a proto se stane průsvitným v opaku k neprůhlednosti.
Tak perfektně organizovaná struktura, že bylo těžké nepřisuzovat to boží ruce.
Protože to vidíme stále znovu a znovu dokola v různých částech těla.
Jedna z příležitostí, kterou jsem měl, byl člověk, který pracoval na opravdu zajímavém mikromagnetickou rezonanci zobrazujícím přístroji s NIH.
(Národní ústavy zdraví) A co jsme se chystali udělat, bylo skenovat nový projekt o vývoji plodu od početí k narození za použití těchto nových druhů technologií.
Tak jsem naprogramoval algoritmy a on sestavil hardware -- Paul Lauterbur -- a pak vyhrál Nobelovu cenu za vynález MRI.
Získal jsem data.
A ukáži vám ukázku díla: "Od početí k narození."
(Hudba) Text videa: "Od početí k narození" Vajíčko Spermie Oplodnění vajíčka 24 hodin: První dělení dítěte Oplodněné vajíčko se dělí pár hodin po spojení ... A znovu se rozdělí každých 12 až 15 hodin. Rané embryo Žloutkový vak stále vyživující Dítě. 25 dní: Vyvíjí se srdeční komora 32 dní: Vyvíjí se paže a ruce 36 dní: Počátek primitivních obratlů Tyto týdny jsou obdobím nejrychlejšího vývoje plodu. Kdyby plod pokračoval v růstu touto rychlostí po celých devět měsíců, vážil by při porodu jeden a půl tuny. 45 dní Srdce embrya byje dvakrát rychleji než matčino. 51 dní 52 dní: Vytvařející se sítnice, nos a prsty Neustálý pohyb plodu v děloze je nezbytný pro vývoj svalů a kostí. 12 týdnů: Nerozlišený penis -- pohlaví se prozradí později 8 měsíců Porod: expulzační fáze Okamžik narození (Aplaus) Alexander Tsiaras: Děkuji vám. Ale jak můžete vidět,
když opravdu začnete pracovat na těchto datech, je to docela úžasné.
A jak jsme pokračovali ve skenování dál a dál, pracovali na tomtu projektu, dívali se na tyto dvě jednoduché buňky, které mají tento neuvěřitelný aparát, stane se to pro vás kouzlem.
A jak jsme pokračovali v práci na těchto datech, hleděli na malé shluky těla, tyto malé kousky tkáně, které byly trofoblastem vycházejícím z blastocysty, najednou zavrtaným do stěny dělohy, říkajícím: "Jsem tu, abych zůstal."
Najednou konverzuje a komunikuje s estrogeny a progesterony a říká: "Jsem tu, abych zůstal, zasaďte mě." Vystavuje tento neuvěřitelný trilineární plod, který se stane ve 44 dnech něčím, co dokážete poznat, a poté v devátém týdnu je opravdu tak nějak malou lidskou bytostí.
Zázrak této informace: Jak vlastně máme tento biologický mechanismus v našem těle, abychom viděli tuto informaci?
Ukáži vám něco opravdu unikátního. Tady je lidské tělo ve 25 [týdnech].
Jsou to v podstatě dvě cévy.
A jako toto skvostné origami se buňky vyvíjí rychlostí milion buněk za sekundu ve čtvrtém týdnu, jen tím, že se skládají na sebe.
Během pěti týdnů můžete začít vidět rané síně a rané komory.
Šest týdnů, tyto ohyby nyní začínají výběžkem na vnitřku srdce a jsou vlastně schopny stáhnout každou z těchto chlopní ve vašem srdci, dokud nemáte vyspělé srdce -- a poté v podstatě vývoj celého lidského těla.
Kouzlo mechanismu uvnitř každé genetické struktury říká přesně, kam má tato nervová buňka jít -- komplexnost těchto matematických modelů, jak jsou tyto věci vskutku dělány, jsou mimo lidské chápání. I přesto, že jsem matematik,
koukám na toto s úžasem. Jak tyto sady instrukcí nedělají chyby, když staví to, co jsme my?
Je to záhada, je to magie, je to božské.
Poté se začnete dívat na dospělý život.
Podívejte na tento shluk kapilár.
Je to jen drobná sub-substruktura, mikroskopická.
Ale v zásadě, když je vám devět měsíců a rodíte se, máte téměř 60 tisíc mil cév ve vašem těle.
Chci říct, a jen jedna míle je viditelná.
59 999 mil, které v podstatě vedou živiny a odváží odpad.
Složitost vybudování tohoto v jediném systému je opět mimo vše chápání, nebo jakoukoli dnešní matematiku.
A tato sada instrukcí z mozku do každé další části těla -- podívejte na složitost ohybů.
Kde tato inteligence, která ví, že ohyb udrží více informací, takže vlastně vidíte mozek dítěte růst --
a toto je jedna z věcí, které právě děláme.
Ve skutečnosti spouštíme dvě nové studie o skenování mozků dětí od okamžiku, kdy se narodí.
Každých šest měsíců dokud jim nebude šest let -- budeme pracovat s přibližně 250 dětmi -- sledovat přesně, jak se gyrus a sulcus mozku skládají, abychom viděli, jak se tento ohromující vývoj změní ve vzpomínky a div, jímž jsme my.
A není to jen naše vlastní existence, ale jak ženské tělo rozumí tomu, že má genetickou strukturu, která nejen staví její tělo, ale také má schopnost, která jí umožňuje stát se chodícím imunologickým, kardiovaskulárním systémem, který v podstatě je pohyblivým systémem, které vlastně vyživuje a staré se o toto dítě tak trochu s úžasem. To je opět za hranicí našeho chápání -- toto kouzlo, které je existencí. Které je námi?
Děkuji vám.
(Aplaus)
Vždy mě fascinovaly počítače a technologie a tak jsem dělal několik aplikací pro iPhone, iPod Touch a iPad.
Rád bych tu dnes několik sdílel s vámi.
Mojí první aplikací byl unikatní věštecká aplikace nazvaná Earth Fortune ("Země Štěstěna"), která zobrazovala různé barvy Země závisející na tom, jaká byla Vaše štěstěna.
Moje oblíbená a nejúspěšnější aplikace je Bustin Jieber, což je ~ (smích) ~ což je hra Prašti Krtka (Whac-A-Mole) s J. Bieberem.
Vytvořil jsem ji, protože hodně spolužáků nemělo rádo Justina Biebra, a tak jsem se rozhodl udělat tuto aplikaci.
Tak jsem ji naprogramoval a vydal těsně před prázdninami roku 2010.
Hodně lidí se mě ptá jak je dělám.
Často proto, že ten člověk, který se ptá by také rád dělal aplikace.
Hodně dětí v dnešní době hraje hry, ale teď je chtějí i tvořit a to je těžké, protože málo z nich si umí zjistit, jak vytvořit program.
Chci říct, například fotbal vás naučí ve fotbalovém týmu,
hraní na housle vás naučí na houslových lekcích.
ale co když chcete dělat aplikace?
A jejich rodiče, rodiče těchto dětí možná dělali něco z toho když byli mladí, ale ne mnoho rodičů psalo aplikace.
~ (Smích) ~ Kde zjistíte, jak se dělají aplikace?
Podívejte, takto jsem k tomu přistoupil já.
Toto jsem udělal. Nejprve jsem programoval ve více různých programovacích jazycích abych získal základy, jako Python, C, Java atd.
A pak Apple vydal iPhone a s ním i vývojový kit pro iPhone software a tento vývojový kit je sada nástrojů pro vytváření a programování aplikací pro iPhone.
Tohle mi otevřelo celý nový svět možností a poté, co jsem si trochu pohrál s touto vývojovou sadou, jsem udělal několik zkušebních aplikací.
Jedna z nich byla právě Earth Fortune, která se mi zdála dostatečně dobrá pro App Store a tak jsem přesvědčil rodiče, aby zaplatili 99-dolarový poplatek.
Souhlasili, takže teď mám aplikaci na App Store.
Dostalo se mi hodně zájmu a podpory od rodiny, přátel, učitelů a dokonce od lidí z Apple Store a to pro mě byla obrovská pomoc.
Hodně mě inspiroval Steve Jobs, ve škole jsem otevřel aplikační kroužek, který laskavě podporuje jeden z mých učitelů.
Kdokoliv ze školy může přijít a naučit se jak se navrhuje aplikace.
Takhle se já mohu podělit o své zkušenosti s ostatními.
Existují programy nazvané iPad Pilot Program které fungují v některých okrscích.
Mám to štěstí, že jsem členem jednoho z nich.
Velkou výzvou je jak využívat iPady a jaké aplikace by se na nich měly používat.
Dostáváme zpětnou vazbu od našich učitelů abychom zjistili jaké aplikace by chtěli.
Když takovou aplikaci vyvineme a prodáme, pro místní okrsky bude zdarma a peníze, které získáme z prodeje do dalších okrsků půjdou místním vzdělávacím nadacím.
V dnešní době studenti obvykle ví o technologii více než učitelé.
~ (Smích) ~ Takže ~ (Smích) ~ promiňte ~ (Smích) ~
takže toto je zdroj pro učitele a pedagogové by jej měli znát a náležitě jej využívat.
Rád bych uzavřel tím, co bych chtěl dělat v budoucnu.
Předně, rád bych vytvořil více aplikací, více her.
Spolupracuji s externí společností na vývoji aplikace.
Rád bych se věnoval programování a vývoji pro Android, rád bych pokračoval v mém aplikačním kroužku a hledal další způsoby jak by studenti mohli sdílet své znalosti s ostatními. Děkuji ~ (Potlesk) ~
Budu k vám dnes promlouvat řečí…
… protože můžu.
Je to jedna z těch kouzelných schopností, které my lidé máme.
Můžeme jeden druhému zprostředkovávat velice složité myšlenky.
Právě teď dělám to, že při vydechování tvořím zvuky.
Vydávám tóny, syčení a šumy, které ve vzduchu tvoří vibrace.
Tyto vibrace pak putují k vám, zasáhnou vaše ušní bubínky a mozek si pak tyto vibrace z ušních bubínků přebere a přetvoří je v myšlenky.
Snad.
(smích) Snad se to stane.
Díky této schopnosti můžeme my lidé přenášet naše myšlenky skrze široký prostor a čas.
Jsme schopni přenášet znalosti mezi myslemi.
Mohu vám právě teď v mysli zakořenit bizarní představu.
Mohla bych říct: „Představte si medúzu, jak v knihovně tančí valčík, zatímco dumá nad kvantovou mechanikou.“
(smích) Pokud ve vašem životě dosud všechno šlapalo tak, jak má, tato myšlenka vás snad zatím nenapadla.
(smích) Teď jsem vás ale přiměla o ní uvažovat skrze jazyk.
Na světě samozřejmě není jen jeden jazyk, na světě se mluví přibližně 7 000 jazyky.
A všechny ty jazyky se od sebe v něčem trochu liší.
Některé jazyky mají odlišné zvuky, mají rozdílnou slovní zásobu, mohou být jinak strukturované – především jsou jinak strukturované.
A to vyvolává otázku: Ovlivňuje jazyk způsob, jakým myslíme?
Je to odvěká otázka.
Lidé o této otázce přemýšleli i dříve.
Karel I. Veliký, římský císař, řekl: „Mluvit druhým jazykem je jako mít druhou duši.“ Odvážné tvrzení, že jazyk utváří realitu.
Na druhé straně Shakespeare vložil Julii do úst větu: „Co je po jméně?
Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“
Inu, naznačuje to, že jazyk možná realitu neutváří.
Tyto spory se vedou stále dokola po tisíce let.
Ale až dosud jsme neměli žádná data, která by nám to pomohla rozseknout.
Nyní má laboratoř i laboratoře všude po světě začaly dělat výzkum a konečně máme k dispozici vědecká data, o která se můžeme opřít.
Podělím se s vámi o pár mých oblíbených příkladů.
Začnu příkladem z komunity Aboridžinců v Austrálii, se kterými jsem mohla pracovat.
Toto jsou lidé kmene Kuuk Thaayorre.
Žijí ve vesnici Pormpuraaw na nejzápadnějším konci Yorského poloostrova.
Na jazyce Kuuk Thaayorre je ohromné to, že nepoužívají slova jako „vlevo“ nebo „vpravo“, ale všude řídí se světovými stranami: sever, jih, východ a západ.
A když říkám všude, myslím tím opravdu všude.
V jejich jazyce byste říkali: „Jaj, po jihozápadní noze ti leze mravenec.“
Nebo: „Šoupni si hrnek trochu na severoseverovýchod.“
V jazyce Kuuk Thaayorre dokonce i běžné „ahoj“ řeknete jako: „Kterým směrem kráčíš?“
A odpověď by měla znít jako: „Předaleko na severoseverovýchod.
Co ty?“
Takže si představte, že kdykoli během dne někoho potkáte, musíte mu při pozdravu nahlásit cíl své cesty.
(smích) Zas byste se ale rychle zorientovali, že?
Nemohli byste ani pozdravit, aniž byste věděli, kterým směrem jdete.
A je to pravda. Lidé hovořící podobnými jazyky se orientují velmi dobře.
Orientují se lépe, než jsme si mysleli, že jsou lidé schopni.
Mysleli jsme si, že jsou v tomto lidé horší než jiní tvorové z nějakých biologických důvodů: „Vždyť přece nemáme zobáky nebo šupiny s magnety.“
Kdepak. Když vás v tom vycvičí jazyk a kultura, zvládnete to taky.
Existují lidé, kteří se na světě orientují velmi dobře.
A abych vám ukázala, jak odlišně to funguje na rozdíl od našeho způsobu, chci, abyste teď na chvilku zavřeli oči a ukázali na jihovýchod.
(smích) Oči stále zavřené. A ukazujte.
Dobře, teď je můžete otevřít.
Vidíte, jak lidé ukazují tam a tam a tam…
Sama nevím, jakým to je směrem – (smích) A vy jste mi moc nepomohli.
(smích) Řekněme, že míra přesnosti v tomto sále není zrovna vysoká.
Je to napříč jazyky velký rozdíl v kognitivních schopnostech, že?
Když v jedné skupině – velmi sofistikovaných lidí jako vy – nikdo netuší, která bije, zatímco v jiné skupině by to vědělo i pětileté dítě.
(smích) Existují rovněž velké rozdíly v tom, jak lidé uvažují o čase.
Toto jsou fotky mého dědečka v různém věku.
Když požádáte anglického mluvčího, aby je seřadil podle času, nejspíš je poskládá takto, zleva doprava.
Má to co dělat se směrem psaní.
Kdybyste mluvili hebrejsky či arabsky, asi byste na to šli z opačné strany: zprava doleva.
Jak by k tomu ale přistoupil kmen Kuuk Thaayorre, o kterém jsem mluvila?
Nepoužívají slova jako „vlevo“ či „vpravo“.
Napovím vám.
Když jsme je posadili směrem na jih, seřadili čas zleva doprava.
Když na sever, řadili jej zprava doleva.
Když čelili východu, řadili čas směrem k sobě.
Vidíte ten vzorec?
Od východu k západu, že?
Vnímání času se u nich neřídí tělem, ale orientuje se podle krajiny.
Takže když se dívám sem, čas jde takto, a když se dívám semhle, čas vede tudy.
Když hledím sem, čas jde tudy – je to ode mě sobecké, takhle honit čas, kdykoli se otočím.
Pro kmen Kuuk Thaayorre je čas řízen krajinou.
O čase přemýšlí dočista odlišným způsobem.
Tady je další chytrý trik.
Řekněme, že vás požádám, abyste spočítali tyto tučňáky.
Vsadím se, že vím, jak byste na to šli.
Hezky „Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm.“
Spočítali byste je.
Každému byste přiřadili číslo a poslední číslo, které byste řekli, by byl počet tučňáků.
Je to trik, který nás učili odmalička.
Naučíte se seznam čísel a naučíte se, jak ho používat.
Malý jazykový trik.
No a některé jazyky takto nefungují, protože pro čísla nemají správná slova.
Existují jazyky, které nemají třeba slovo „sedm“ nebo slovo „osm“.
Lidé hovořící těmito jazyky vlastně nepočítají, mají problém evidovat přesné počty.
Kdybych po vás chtěla, abyste porovnali počet tučňáků se stejným počtem kachen, jednoduše byste to spočítali.
Ale jedinci, kteří tento jazykový trik neumí, to nedokážou.
Jazyky se rovněž liší v rozdělení barevného spektra – ve vizuálním světě.
Některé jazyky mají pro barvy mnoho slov, jiné jen pár, jako třeba „světlý“ a „tmavý“.
Jazyky se liší i v tom, kam kladou hranice mezi barvami.
Například v angličtině slovo pro modrou pokrývá všechny barvy, které vidíte na obrazovce, zatímco ruština jedno slovo nemá.
Ruští mluvčí musí rozlišovat mezi světle modrou – goluboj (голубой) – a tmavě modrou – sinij (синий).
Rusové tedy mají celoživotní praxi v jazykovém rozlišení těchto barev.
Když otestujeme schopnost lidí rozlišovat tyto barvy, zjistíme, že mluvčí ruštiny jsou díky tomuto jazykovému omezení rychlejší.
Jsou schopni rychleji rozlišit mezi světle a tmavě modrou.
Když pozorujete mozky lidí, kteří se dívají na barvy, řekněme na modrou pomalu přecházející ze světlé na tmavou, mozky lidí, kteří mají odlišná slova pro světlou či tmavou, vykazují při přechodu ze světlé na tmavou překvapivou reakci, něco jako: „Ach, tady nastala zásadní změna,“ zatímco mozky například rodilých angličtinářů takové rozdíly nevykazují, nepřekvapuje je to, nic se zásadně nemění.
Jazyky mají celou řadu strukturálních zvláštností.
Tahle je má oblíbená.
Spousta jazyků má gramatický rod: každé podstatné jméno má rod, nejčastěji mužský či ženský.
Tyto rody se mezi jazyky liší.
Například slunce je v němčině rodu ženského, ale ve španělštině mužského. A u měsíce to je naopak.
Mohlo by to mít vliv na to, jak lidé přemýšlejí?
Považují Němci slunce za něco ženského a měsíc za něco mužštějšího?
Ukazuje se, že ano.
Když Němce a Španěly požádáte, aby popsali třeba most – jako třeba tento – „most“ je v němčině ženského rodu, ve španělštině mužského – němčináři mosty častěji popisují jako „krásné“, „elegantní“, stereotypně feminními slovy.
Španělštináři zase častěji použijí slova jako „silný“, „dlouhý“, tato maskulinní slova.
(smích) Jazyky se liší i v tom, jak popisují situace, že?
Situaci jako tuto považujeme za nehodu.
V angličtině je v pořádku říct: „Rozbil tu vázu.“
Ve španělštině však častěji řeknete: „Ta váza se rozbila,“ „Ta váza se rozbila sama.“
Je to nehoda, neřekli byste, že to udělal někdo.
Anglicky můžeme, trochu divně, říct dokonce něco jako: „Zlomil jsem si ruku.“
Ve spoustě jazyků byste tuto konstrukci nepoužili, pokud nejste šílenec, který si chtěl sám zlomit ruku – (smích) – a povedlo se mu to.
Pokud to byla nehoda, použijete jinou konstrukci.
Má to své důsledky.
Lidé mluvící různými jazyky věnují pozornost různým věcem podle toho, co je přiměje udělat jejich jazyk.
Když stejnou nehodu ukážeme angličtinářům a španělštinářům, angličtináři si budou pamatovat, kdo to udělal, protože anglicky řeknete: „Udělal to on, to on rozbil tu vázu,“
zatímco španělštináři si viníka moc pamatovat nebudou, pokud to byla nehoda, protože si spíš vybaví, že to byla nehoda.
S větší pravděpodobností si vybaví záměr.
Když dva lidé pozorují stejnou událost, stanou se svědky stejného zločinu, budou si pamatovat odlišné věci.
Má to samozřejmě důsledky pro očitá svědectví.
Má to důsledky na vnímání viny a trestu.
Když jste angličtináři a ukážu vám, jak někdo rozbíjí vázu a řeknu „On tu vázu rozbil“ místo „Ta váza se rozbila,“ tak ačkoli to vidíte sami, můžete se podívat na video, být svědky zločinu proti váze, někoho potrestáte více, budete mu přikládat větší vinu, když řeknu: „On tu vázu rozbil“ místo „Ta váza se rozbila“.
Jazyky řídí naše smýšlení o událostech.
Uvedla jsem tedy několik příkladů toho, jak jazyk ovlivňuje způsob našeho myšlení, a to hned několika způsoby.
Jazyk může mít výrazný vliv třeba na vnímání prostoru a času, kdy lidé mohou prostor a čas vnímat naprosto odlišnými logikami.
Jazyk rovněž může mít opravdu hluboké důsledky, jak jsme viděli u příkladu s čísly.
Mít v jazyce slova pro počítání, názvy čísel, otevírá celý svět matematiky.
Protože když neumíte počítat, nenaučíte se algebru, nemůžete dělat hromadu věcí, které jsou potřeba třeba k navržení tohoto sálu nebo k tomuto vysílání.
Malý trik s názvy čísel vám otevře bránu do nového kognitivního světa.
Jazyk může mít rané efekty, jaké jsme viděli u příkladu s barvami.
Jsou to jednoduchá, základní, percepční rozhodnutí.
Děláme jich tisíce a stejně je ovlivňuje jazyk a zasahuje do těch maličkých percepčních rozhodnutí, která děláme.
Jazyk může mít dalekosáhlé důsledky.
Příklad s gramatickými rody může být trošku hloupý, gramatický rod se ale týká všech podstatných jmen.
Znamená to, že jazyk může ovlivnit vaše smýšlení o čemkoli, co můžete pojmenovat podstatným jménem.
To je spousta věcí.
A nakonec jazyk může ovlivnit věci, které pro nás mají osobní význam – koncepty viny a trestu, očitá svědectví.
V našich životech to jsou důležité věci.
Krása jazykové rozmanitosti spočívá v tom, že nám odhaluje, jak geniální a přizpůsobivá lidská mysl je.
Lidské mysli nevyvinuly jen jeden kognitivní vesmír, ale hned 7 000. Na světě se mluví 7 000 jazyky.
A můžeme jich vytvořit víc – jazyky jsou koneckonců živoucí věci, věci, které můžeme pilovat a přizpůsobovat našim potřebám.
Smutné je, že zároveň z jazykové diverzity mnoho ztrácíme.
Každý týden přijdeme o jeden jazyk a podle některých odhadů v příští stovce let zmizí polovina světových jazyků.
A ještě horší zpráva je, že skoro všechno, co o lidské mysli a lidském mozku víme, pochází ze studií založených na VŠ studentech hovořících americkou angličtinou.
Vylučuje to většinu lidstva, že?
To, co o lidské mysli víme, je vlastně omezené a předpojaté a my vědci to musíme napravit.
Chci, abyste si nakonec odnesli tuto myšlenku.
Mluvila jsem o tom, jak mluvčí různých jazyků různě přemýšlejí, ale samozřejmě nezáleží na tom, jak myslí lidé jinde.
Záleží na tom, jak myslíte vy.
Jak jazyk, kterým hovoříte, ovlivňuje to, jak přemýšlíte.
Je to příležitost zeptat se: „Proč přemýšlím tak, jak přemýšlím?“
„Jak můžu přemýšlet jinak?“
A také: „Jaké myšlenky chci vymyslet?“
Děkuji vám.
(potlesk)
Už jste někdy toužili být déle mladí a odložit stárnutí?
Toto je odvěký sen.
Vědci se dlouho domnívali, že to nikdy nebude možné.
Mysleli si, že se opotřebíme a nedá se s tím nic dělat, podobně jako se starou botou.
Ale při pohledu na přírodu vidíme, že různé druhy živočichů mají rozličnou délku života.
Tito živočichové se od sebe liší, protože mají různé geny.
Což napovídá, že někde v těch genech, někde v DNA jsou geny stárnutí, geny umožňující různě dlouhý život.
Pokud takové geny existují, pak si lze představit, že když některý z genů pokusně změníme, gen pro stárnutí, možná bychom mohli stárnutí zpomalit a prodloužit život.
Pokud se to povede, mohli bychom najít geny stárnutí.
Pokud existují a pokud je lze nalézt, možná by se pak s tím případně dalo něco dělat.
Takže jsme se vydali hledat geny, které řídí stárnutí.
Nezabývali jsme se těmito živočichy.
Místo nich jsme studovali malinkou hlístici jménem háďátko obecné, velkého asi jako čárka ve větě.
Byli jsme velmi optimističtí, že něco najdeme, protože jsme měli zprávy o dlouhověkých mutantech.
Začali jsme náhodně měnit geny a hledali dlouhověké organismy.
Měli jsme štěstí a zjistili jsme, že mutace, které poškozují jediný gen zvaný daf-2, zdvojnásobily délku života tohoto červíka.
Takže vidíte, v černé barvě, po měsíci -- normálně žijí velmi krátce, proto se jimi rádi zabýváme při studiu stárnutí -- tedy po měsíci jsou obyčejní červi mrtví.
Ve stejné době většina zmutovaných červů stále žije.
Dvakrát tolik času než jsou všichni mrtví.
Ve filmu vám ukážu, jak vypadají.
Nejprve vidíte obyčejného červa ve věku studenta - raná dospělost.
Docela pěkný červík.
Nyní vidíme dlouhověkého mutanta, když je mladý.
Toto zvířátko bude žít dvakrát tak dlouho.
Je zbědované?
Zdá se, že ne. Je aktivní. V podstatě nevidíme rozdíl.
Mohou být normálně plodní -- mají stejně potomků jako běžní červi.
Nyní si připravte kapesníčky.
Uvidíte, že za dva týdny budou obyčejní červi staří.
Tady dole se hýbe hlavička.
Ale zbytek těla jen leží.
Zvířátko je očividně v LDN.
Na jeho tkáních vidíte, že začínají ochabovat.
I když jste nikdy žádné háďátko neviděli -- pravděpodobně většina z vás žádné neviděla -- poznáte, že jsou staří -- není to zajímavé?
Na stárnutí je něco univerzálního.
Zde máme daf-2 mutanta.
Jeden z 20 tisíc genů je změněn a heleme se.
Je stejně starý, ale v léčebně neleží. Jede lyžovat.
To je to skvělé: stárne pomaleji.
Tomuto červu trvá dva dny, aby zestárnul stejně jako běžný červ za jeden den.
Když o tom lidem říkám, myslí si, že je to jako 80 nebo 90 let starý člověk, který na svůj věk vypadá velmi dobře.
Ale je to spíše takto: řekněme, že jste chlapík okolo 30 let, svobodný a hledáte známost.
Potkáte ženu, která se vám líbí, seznámíte se s ní.
Pak jste v restauraci a ptáte se: „Kolik je vám let?"
Ona odpoví: „Je mi 60."
Tak takové to je.
A vy byste to nepoznali. Nepoznali byste to, dokud by vám to neřekla.
(Smích) Takže,
co je ten daf-2 gen?
Jak víte, geny jsou částí DNA, jsou to instrukce, jak vytvořit protein s nějakou funkcí.
Gen daf-2 kóduje hormonální receptor.
Zde na obrázku vidíte buňku s hormonálním receptorem (červeně), který proniká stěnou buňky.
Jedna část je jako baseballová rukavice.
Vyčnívá ven a zachycuje hormon, který je poblíž (zeleně).
Další část je uvnitř a vysílá signál do buňky.
Co tedy receptor daf-2 sděluje nitru buňky?
Před chvilkou jste slyšeli, že mutace genu daf-2 způsobí špatně fungující receptor, zvířátko žije déle.
Což znamená, že normální funkcí tohoto hormonálního receptoru je zrychlit stárnutí,
jak vyjadřuje ta šipka.
Urychluje stárnutí.
Jako by to zvířátko mělo v sobě zubatou s kosou, která urychluje stárnutí.
Toto je velmi zajímavé.
Znamená to, že stárnutí je řízeno geny a zejména hormony.
O které hormony se jedná?
Máme spoustu hormonů. Testosteron, adrenalin.
Znáte jich mnoho.
Tyto hormony jsou podobné hormonům v našich tělech.
Hormonální receptor daf-2 je velmi podobný receptoru pro hormon inzulín a IGF-1.
Určitě jste slyšeli aspoň o inzulínu.
Inzulín je hormon, který podporuje tok živin do tkání, když něco sníte.
Hormon IGF-1 podporuje růst.
O těchto funkcích hormonů již dávno víme, ale naše výzkumy naznačují, že mají možná třetí funkci, o které se nevědělo -- možná ovlivňují také stárnutí.
Vypadá to, že je to tak.
Poté, co jsme učinili naše objevy s háďátkem, ti, co pracovali s jinými živočichy se začali ptát, pokud se provede ta stejná mutace genu daf-2, mutace hormonálního receptoru, u jiných zvířat, budou žít déle?
Je tomu tak u mušek.
Pokud změníme hormonální dráhu u mušek, žijí déle.
Také u myší - a myši jsou savci jako my.
Je to tedy prastará dráha, musela vzniknout během rané evoluce a proto u všech těchto zvířat stále funguje.
Tedy společný předchůdce, ze kterého vzešli i lidé.
Možná tedy u lidí funguje stejným způsobem.
Takové náznaky máme. Například byla provedena studie v populaci Ashkenazi židů v New Yorku.
Jako v každé jiné populaci se většina lidí dožije 70 nebo 80 let, ale někteří žijí do 90 až 100 let.
Bylo zjištěno, že ti, kteří se dožívali 90 nebo 100 let měli vyšší výskyt mutace genu daf-2 -- tedy změny genu, který kóduje receptor pro IGF-1.
Tyto změny zapříčinily, že gen nefunguje tak dobře jako normální gen.
Gen je poškozen.
Toto tedy naznačuje, že lidé podléhají vlivům hormonů stárnutí.
Další otázka je zjevná: jsou ovlivněny také nemoci spojené se stářím?
Jak stárnete, máte vyšší šanci, že onemocníte rakovinou, Alzheimerem, nemocemi srdce a dalšími chorobami.
Ukazuje se, že tito dlouhověcí mutanti jsou proti všem těmto nemocem odolnější.
Jen zřídka mají rakovinu, a pokud přece, ne tak závažnou.
Což je velmi zajímavé a dává to docela smysl, jestliže jsou stále mladí, tak proč by měli trpět nemocemi stárnutí, dokud nezestárnou?
Což naznačuje, že kdybychom měli léčebnou metodu nebo lék a napodobili některé tyto účinky u lidí, možná bychom nalezli způsob, jak bojovat s mnoha různými nemocemi stáří najednou.
Jak tedy hormon ovlivňuje rychlost stárnutí?
Jak to asi funguje? Zdá se, že u daf-2 mutantů se v DNA aktivuje mnoho genů, které kódují proteiny ochraňující buňky a tkáně a napravují škody.
Jsou aktivovány proteinovým regulátorem genů zvaným FOXO.
Takže u daf-2 mutanta vidíte, že zde je receptor přeškrtnutý.
Příliš dobře nefunguje.
Za těchto podmínek protein FOXO (modře) proniká do buněčného jádra -- malé organely uvnitř buňky -- a usazuje se u genu.
Vidíte jeden gen. Na FOXO se ve skutečnosti navazuje mnoho genů.
Je navázán na každý z nich.
Takže FOXO spouští mnoho genů.
Spouští geny pro antioxidanty, geny, které nazývám dárci mrkví, jejichž proteinové produkty zlepšují funkce jiných proteinů -- aby se správně vytvořily a pracovaly.
Také je doprovází do míst, kde má buňka skládku odpadků a když jsou poškozeny, recykluje je.
U těchto živočichů jsou aktivnější opravné geny DNA.
Imunitní systém je aktivnější.
Ukázali jsme, že mnoho těchto různých genů přispívá k dlouhému životu daf-2 mutantů.
Takže je to velmi zajímavé.
Tito živočichové mají uvnitř skrytou schopnost žít mnohem déle, než normálně žijí.
Mají schopnost chránit se před různými druhy poškození, což podle nás přispívá k jejich delšímu životu.
A co obyčejný červ?
Pokud je receptor daf-2 aktivní, spouští sérii akcí, které zabrání FOXO dostat se do jádra, kde je DNA.
Takže nemůže spustit tyto geny.
Takhle to funguje, proto nevidíme dlouhý život, dokud nemáme daf-2 mutanta.
K čemu to je červovi dobré?
Domníváme se, že hormony inzulín a IGF-1 jsou obzvláště aktivní za příznivých podmínek -- v dobrých časech -- kdy je hojnost potravy a životní podmínky bez velkého stresu.
Pak hormony podněcují příjem živin.
Můžete ukládat živiny do zásoby, používat pro energii, růst a tak dále.
Ale myslíme, že za stresových podmínek hladiny těchto hormonů klesnou -- například když je omezen zdroj potravy.
Myslíme, že toto živočich zaznamená jako signál nebezpečí, znamení, že něco není v pořádku a že by měl spustit obranné mechanismy.
Pak se aktivuje FOXO, zamíří k DNA, což spustí expresi genů, které zlepší schopnost buňky se bránit a opravovat poškození.
Myslíme, že proto tito živočichové žijí déle.
Takže FOXO můžeme chápat jako správce nějaké budovy.
Možná je poněkud líný, ale je tam, o budovu se stará.
Ta se ale pomalu rozpadá.
Náhle se správce dozví, že přichází hurikán.
Sám nedělá nic.
Jde k telefonu -- stejně jako FOXO jde k DNA -- a zavolá pokrývače, sklenáře, malíře, podlaháře.
Ti všichni se dostaví a spraví dům.
Pak se přežene hurikán a dům je v lepším stavu, než by byl normálně.
Nejen to, je odolnější, i kdyby ten hurikán nepřišel.
Myslíme, že toto je koncept, jak funguje schopnost prodloužení života.
Skvělá věc na FOXO je, že existuje v různých formách.
Všichni máme FOXO geny, ale ne všichni máme totožnou podobu FOXO genu.
Podobně jako všichni máme oči, ale někdo má modré a někdo hnědé.
Jisté podoby FOXO genu jsou častější u lidí, kteří se dožívají 90 nebo 100 let.
Platí to celosvětově, jak vidíte podle těchto hvězdiček.
Každá reprezentuje populaci, kde se vědci ptali: „Existují rozdíly v podobě genů FOXO u lidí, kteří žijí opravdu dlouho?"
a rozdíly jsou. Nevíme do detailů, jak to funguje, ale víme, že FOXO geny mohou ovlivnit délku lidského života.
Což znamená, že pokud si s tím malinko pohrajeme, můžeme zlepšit zdraví a prodloužit lidský život.
Považuji to za velmi vzrušující.
FOXO je protein, který u těchto malých hlístic ovlivňuje délku života a u lidí taktéž.
V naší laboratoři se nyní snažíme vyvinout látky, které by ovlivnily FOXO, za použití lidských buněk. Zkoušíme objevit lék, který odloží stárnutí a nemoci s věkem spojené.
Optimisticky věřím, že se nám to podaří.
Známe mnoho proteinů, které ovlivňují stárnutí.
Alespoň pro jeden z nich máme lék.
Jeden protein se jmenuje TOR, další senzor živin, jako u inzulinové dráhy.
Mutace, které poškozují TOR gen -- podobně jako daf-2 mutace -- prodlužují život u červů, mušek a myší.
V tomto případě ale už máme látku jménem rapamycin, která se váže na TOR protein a tlumí jeho aktivitu.
Když dáte rapamycin myši -- i když je docela stará, jako člověk ve věku 60 let, když takhle staré myši podáte rapamycin, bude žít déle.
Nechci, abyste všichni začali brát rapamycin.
Užívá se jako lék pro lidi, ale důvodem je, že potlačuje imunitní systém.
Lidé to užívají, aby jejich tělo neodmítlo transplantovaný orgán.
Takže to asi nebude ideální lék na prodloužení života.
Přesto ale nyní, v roce 2011 máme látku, kterou můžeme podat docela staré myši a prodloužit jí život, což je výsledkem zkoumání mnoha nejrůznějších živočichů.
Takže jsem velká optimistka a doufám, že to nepotrvá dlouho a tento odvěký sen se začne naplňovat.
Děkuji vám.
(Potlesk) Matt Ridley: Děkuji, Cynthia.
Ujasněme si to.
Hledáte látku, která by vyřešila stárnutí u starců jako jsem já, což se vám v laboratoři daří. Kdyby to bylo eticky možné, šlo by vytvořit lidský život s geny od základů změněnými, se kterými by se žilo déle?
CK: Látky, o kterých jsem hovořila, nemění geny, pouze se vážou na proteiny a mění jejich aktivitu.
Takže když se látka přestane užívat, protein zase funguje normálně.
V principu je možné geny změnit.
Ale k tomu u lidí nemáme technologii.
A myslím, že to není dobrý nápad.
Důvodem je, že tyto hormony, například inzulín a IGF a dráha TOR jsou nepostradatelné.
Kdybychom je úplně vypnuli, byli bychom velmi nemocní.
Možná by se to muselo pečlivě vyladit, abychom získali přínosy a ne problémy.
Myslím, že to by bylo lepší, tento způsob kontroly by byl lepší než léky.
A dále jsou další způsoby ovlivnění FOXO, které nezahrnují inzulín ani IGF-1, co by bylo ještě bezpečnější.
MR: Neměl jsem na mysli, že bych to hodlal udělat, ale...
(Smích) Existuje jev, o kterém jste psala a přednášela, což je neexistující stárnutí.
Na naší planetě jsou již nyní stvoření, která nestárnou.
Popojděte si prosím o kousek dál.
CK: Ano, jsou živočichové, kteří vypadají, že nestárnou.
Například želvy ontarijské,
dorůstají asi do této velikosti.
Byly označeny a zjistilo se, že jsou 70 let staré,
Když pohlédnete na tyto 70leté želvy, pouhým pohledem je nerozlišíte od želv 20letých.
Tyhle 70leté želvy jsou lepší ve vyhledávání míst vhodných k hnízdění a každým rokem mají více potomků.
Máme další takové živočichy, mořští rackové, například někteří ptáci.
Nikdo neví, zda opravdu žijí navěky nebo co je chrání před stárnutím.
Není to jasné.
Ptáci, kteří žijí dlouho, mají buňky odolnější vůči různým vlivům prostředí, jako vysoká teplota, peroxid vodíku a podobně.
Naši dlouhověcí mutanti také.
Jsou mnohem odolnější vůči těmto vlivům.
Je možné, že dráhy, o kterých jsem mluvila, které u červů běží naplno, mají mnohem vyšší stálou úroveň u ptáků, proto žije pták mnohem déle.
A je možné, že jsou nastaveny úplně jinak u živočichů, kteří vůbec nestárnou -- to ale nevíme.
MR: Vy zde ale nehovoříte o prodloužení lidského života odvrácením smrti, ale spíše o prodloužení lidského mládí.
CK: Ano, správně.
Představte si, že jste pes,
vnímáte, že stárnete, díváte se na svého pána a říkáte si: „Proč ten člověk nestárne?"
Za dobu psího života lidé nezestárnou.
Takže spíše takto.
Ale nyní jsme lidé, hledáme a představujeme si jiného člověka.
MR: Cynthia Kenyon, velmi vám děkuji.
(Potlesk)
Nejprve bych se vám všem rád omluvil, protože nemám žádnou PowerPointovou prezentaci.
Co hodlám udělat je to, že pokaždé, když udělám toto gesto, v duchu PowerPoint demokracie, si můžete představit cokoliv, co by jste rádi viděli.
Uvádím rozhlasový pořad.
Tento pořad se jmenuje "Nekonečná Opičí Klec."
Je to pořad o vědě, o racionalismu.
Díky čemuž dostáváme spoustu stížností -- každičký týden -- stížností zahrnujících jednu, kterou dostáváme velice často, která říká, že samotný název "Nekonečná Opičí Klec" oslavuje myšlenku vivisekce.
Jasně jsme těmto lidem vysvětlili, že nekonečná opičí klec je prostorná.
(Smích) Dostali jsme také jednu stížnost, ve které stálo: "Myšlenka "Nekonečné Opičí Klece" je směšná.
Nekonečný počet opic by nikdy nemohl napsat práci hodnou Shakespeara.
Víme to, protože na toto téma udělali experiment."
Ano, dali na týden 12-ti opicím psací stroj, a po tomto týdnu jej opice použily pouze jako záchod.
(Smích) Ale ta nejvážnější stížnost, kterou jsme dostali - a kterou považuji za nejvíce znepokojivou - je tato: "Oh, proč stále trváte na ničení toho kouzla?
Vnesete sem vědu, a ta to kouzlo zničí."
Jsem absolvent humanitních věd; miluji mýty a magii, a existencionalismus a sebepohrdání.
To je to, co dělám.
Ale na druhou stranu nerozumím, jak to ničí kouzlo.
Já si mylsím, že všechno to kouzlo, které může být zničeno vědou, je nahrazeno něčím stejně tak úžasným.
Astrologie, například: jako většina racionalistů, jsem Ryba.
(Smích) Takže astrologie -- odstraňme tu banální myšlenku, že by váš život mohl být předpovězen; že možná dnes potkáte šťastného může v klobouku a vše se změ...
To je pryč.
Ale jestli se chceme podívat do oblak a vidět předpovědi, stále můžeme.
Můžeme vidět předpovědi formujících se galaxií, galaxií narážejících jedna do druhé, předpovědi nových slunečních soustav.
To je úžasná věc.
Kdyby jednoho dne Slunce - vlastně Země - pokud by Země mohla číst svou vlastní astrologickou, astronomickou předpověď, tak by tam jednoho dne mohlo stát: "Dnešek pro vás není dobrý den pro plánování.
Budete pohlceni rudým obrem."
A pro mě také ne, pokud si myslíte, že se strachuji o zánik světů ... ano, Teorie Mnoha světů -- jedna z nejkrásnějších, nejfascinujícejších, někdy nejděsivějších myšlenek kvantové interpretace -- je úžasná věc.
Každý člověk tady, každé rozhodnutí, které jste dnes udělali, každé rozhodnutí, které jsme udělali ve svém životě, jste vlastně neudělali, ale ve skutečnosti s každou kombinací těchto rozhodnutí vzniká nový vesmír.
To je úžasná myšlenka.
Pokud si někdy říkáte, že váš život nestojí za nic, vzpomeňte si, že je zde vaše jiné já, které je na tom mnohem hůře než vy.
(Smích) Pokud jste si někdy říkali, "Ah, nejraději bych to všechno ukončil." nedělejte to.
Vzpomeňte si, že ve většině vesmírů vlastně vůbec neexistujete.
To je pro mě - svým vlastním zvláštním způsobem - velmi, velmi uklidňující.
Nyní reinkarnace, to je další věc, která je pryč
-- posmrtný život. Ale ne tak úplně.
Popravdě věda říká, že budeme žít věčně.
No, je tu jeden háček.
Ve skutečnosti nebudeme.
Vy nebudete. Vaše vědomí - podstata vašeho já, podstata mého já - to bude pryč.
Ale každičká věc, která nás tvoří, každý atom v nás, již stvořil mračna různých věcí a ještě vytvoří spoustu nových věcí.
Byli jsme horami a jablky, pulsary a koleny jiných lidí.
Kdo ví, třeba jeden z vašich atomů byl jednou Napoleonovo koleno.
To je pozitivní věc.
Narozdíl od ostatních obyvatel vesmíru, vesmír sám není marnotratný.
My všichni jsme kompletně recyklovatelní.
A když umřeme, nemusíme být ani umístěni v různých odpadkových pytlích.
To je úžasná věc.
Porozumění, podle mého, neničí údiv ani potěšení.
Například má žena by se ke mě mohla otočit a zeptat se "Proč mě miluješ?"
A já bych se mohl se vší upřímností podívat do jejich očí a říct "Kvůli tomu, že se naše feromony spárovaly s našimi čichovými receptory."
(Smích) I když bych asi taky řekl něco o jejich vlasech a osobnosti.
A to je ta nádhera.
A kvůli tomu láska neumírá.
Bolest také ne.
Bolest je strašná věc - i když ji rozumíte.
Když mě někdo praští - a kvůli mé osobnosti je to v poslední době poměrně časté - chápu, odkud se všechna ta bolest bere.
Je to v podstatě zákon čtyřhybnosti, kde je čtyřvektor konstantní -- to je bolest.
V žádném případě ale nezareaguji takto: "Ha! To je nejlepší konstantní čtyřvektor čtyřhybnosti, který máš?"
Ne, jenom vyplivnu zub.
(Smích) A teď odbočíme -- láska k dětem.
Mám syna. Jmenuje se Archie.
Jsem velmi šťastný, protože je lepší, než všechny ostatní děti.
Vím, že vy si to nemyslíte.
Můžete také mít vlastní děti a myslet si "Kdepak, mé dítě je to nejlepší."
To je na evoluci ta skvělá věc -- sklon věřit, že naše dítě je to nejlepší.
Ve spoustě věcí jde vlastně pouze o věc přežití.
Ve skutečnosti je vidíme jako nositele našich genů, a proto je milujeme.
Ale tohle si neuvědomujeme; prostě jen bezpodmínečně milujeme.
To je úžasná věc.
I když bych mohl říct, že můj syn je nejlepší a je lepší, než vaše děti.
Dělal jsem pár testů.
A všechny tyto věci mi dávají takovou radost, nadšení a údiv.
Kvantová mechanika vás dokonce může omluvit například za špatnou údržbu domácnosti.
Možná jste někdy byli sami týden doma.
Váš dům je v hrozivém stavu.
Váš partner se má zanedlouho vrátit.
Říkáte si: "Co bych měl dělat?"
Nedělejte nic.
Jediné, co musíte udělat je - jakmile vejde dovnitř - použít kvantovou interpretaci. řeknete "Je mi to tak líto.
Na chvilku jsem přestal sledovat dům, a když jsem se ohlédl zpět, všechno se stalo."
(Smích) To je silný antropický princip vysávání.
Pro mě je to velice, velice důležitá záležitost.
Dokonce při mé cestě sem nahoru -- radost, kterou mám pokaždé, když kráčím sem nahoru.
Pokud skutečně myslíte, odstraníte tím mýtus a přece tu zůstane něco úžasného.
Sedím ve vlaku.
Pokaždé když se nadechnu, tak vdechnu miliardy a miliardy atomů kyslíku.
Sedím na židli.
I přesto, že vím, že se židle skládá z atomů, a tudíž vlastně z prázdného prostoru, i tak se cítím pohodlně.
Podívám se z okna a uvědomím si, že pokaždé, když se zastavíme a podívám se ven z okna, tak v tom oknem ohraničeném prostoru, ať už jsme kdekoliv, pozoruji více života než ho je ve zbytku známého vesmíru mimo planetu Zemi.
Pokud půjdete do safari na Saturn nebo Jupiter, budete zklamaní.
A uvědomuji si, že tohle vše pozoruji mým mozkem, lidským mozkem, tou nejkomplexnejší věcí v celém známém vesmíru.
To je pro mě zcela neuvěřitelné.
A víte co? To by mohlo stačit.
Steven Weinberg - nositel Nobelovy ceny - jednou řekl, "Čím více se zdá vesmír býti přístupným, tím více nám připadá zbytečným."
Některým lidem připadá, že tato myšlenka vede k nihilismu.
Ale pro mě ne. Je to úžasná věc.
Jsem rád, že vesmír je nesmyslný.
To znamená, že až dojdu ke konci svého života, vesmír se ke mě nemůže otočit a říct: "Cos to celý život dělal, ty idiote?
Bylo to bezvýznamné."
(Smích) Já si můžu vybrat svůj účel.
Vy si můžete sami vybrat svůj účel.
Máme tu vlastní moc říci si: "To je to, co chci dělat."
A v nesmyslném vesmíru je to - podle mého - úžasná věc.
Já jsem si vybral dělaní hloupých vtipů o kvantové mechanice a Kodaňské interpretaci.
Vy, myslím si, můžete ve svém čase dělat spoustu lepších věcí.
Díky moc. Nashledanou.
(Potlesk)
Dovolte mi Vám představit Rezera.
Tento malý chlapík byl vyroben skupinou deseti vysokoškoláků v laboratoři Autonomous Systems Laboratory při ETH-Curich.
Náš robot patři do rodiny robotů nazývaných Ballbot - robot stojící na kouli.
Namísto kol Ballbot balancuje a pohybuje se na jediném míči.
Hlavními charakteristikami takového systému je, že existuje jen jeden kontaktní bod se zemí.
To znamená, že robot je ze své podstatvy nestabilní.
Je to jako bych zkoušel stát na jedné noze.
Můžete si klázt otázku, k čemu je dobré mít nestabilního robota.
K tomu se dostaneme za chvíli.
Dovolte mi nejdříve vysvětlit, jak Rezero vlastně udržuje svůj balanc.
Rezero udržuje svůj balanc neustálým měřením odchylového úhlu svým senzorem.
Poté reaguje a zamezí tomu, aby přepadl, tím, že patřičně pohne motory.
Toto se děje 160x za sekundu, a pokud cokoli selže během tohoto procesu, Rezero by okamžitě spadnul k zemi.
Aby se Rezero pohyboval, Rezero musí otáčet míčem.
Míč je řízen třemi speciálními koly a ty umožňují Rezerovi hýbat se v jakémkoli směru, a také se hýbat kolem vlastní osy v ten samý okamžik.
Kvůli jeho nestabilitě, Rezero je neustále v pohybu. Tady je fígl.
Je to právě ta nestabilita, která umožňuje robotovi dynamický pohyb.
Zkusme si něco zahrát.
Můžete se ptát, co se stane, když do robota lehce zatlačím.
V tomto režimu se snaží udržet si svoji pozici.
Kvůli další zkoušce, bych vám rád představil mého kolegu Michaela, při počítači, a Thomase, který asistuje na pódiu.
V dalším režimu je Rezero pasivní, můžeme jím hýbat naokolo.
Téměř bez síly mohu kontrolovat jeho pozici a jeho rychlost.
Můžu ho také nechat rotovat.
V dalším režimu můžeme Rezera nechat následovat někoho.
Teď udržuje stejnou vzdálenost od Thomase.
Děje se tak díky laserovému senzoru, který je zabudován na vršku Rezera.
Díky stejnému principu můžeme ho nechat kroužit kolem osoby.
Říkáme tomu orbitální režim.
Dobře, díky Thomasi.
(Potlesk) K čemu je tedy tato technologie dobrá?
V tuto chvíli to je jen experiment, ale nechte mě vám ukázat možné budoucí aplikace.
Rezero může být použit při výstavách nebo veletrzích.
S obrazovkou může informovat lidi na místě zábavnou formou.
V nemocnicích může být toto zařízení použito k přenášení zdravotnického vybavení.
Díky systému "Ballbot" má úzkou kontaktní plochu a jednoduše se jím manipuluje okolo.
A samozřejmě, kdo by si nechtěl zajezdit na jednom z těhle.
A existuje mnoho praktičtějších aplikací.
Ale existuje jistá krása v této technologii.
(Hudba) (Potlesk) Děkuji vám.
(Potlesk) Děkuji vám.
Dámy a pánové, shromážděte se kolem,
rád bych vám vyprávěl příběh.
Bylo nebylo, v 19. století v Německu, existovala kniha.
V této době byla kniha královnou vyprávění.
Byla respektovaná.
Byla všudypřítomná
Ale byla taky trochu nudná.
Protože během 400 let existence vypravěči knihu nerozvinuli jako vypravěčskou pomůcku.
Ale potom přišel jeden autor a změnil pravidla hry navždy.
(Hudba) Jeho jméno bylo Lothar, Lothar Meggendorfer.
Lothar Meggendorfer si dupnul a řekl: "Genug ist Genug!"
(Dost je dost) Vzal své pero, chopil se nůžek.
Tento muž odmítl skládat poklony konvencím normality a rozhodl se skládat.
Historie zná Lothara Meggendorfera jako -- koho jiného? -- prvního vynálezce dětského prostorového leporela.
(Hudba) Pro toto potěšení a tento zázrak lidé plesali.
(Jásot) Byli šťastní, protože příběh přežil a protože svět se stále točil.
Lothar Meggendorfer nebyl první, kdo rozvinul způsob, jakým jsou šířeny příběhy, a určitě nebyl posledním.
Ať už si to vypravěči uvědomojí nebo ne, šíří Meggendorferovo dědictví, když se posunuli od opery ke kabaretu, od rozhlasových zpráv k rozhlasové hře, od filmu k filmu v pohybu, k filmu se zvukem, barvou, 3D, na kazetách a na DVD.
Vypadalo to, že neexistuje léčba pro tuto Meggendorferitidu.
A lidé se začali ještě více bavit, když se objevil internet.
(Smích) Protože nejenom že lidé mohli vysílat své příběhy do světa, ale mohli tak činit za využití toho, co vypadá jako nekonečné množství přístrojů.
Například, jedna společnost vyprávěla příběh o lásce skrze svůj vlastní vyhledávač.
Jedno tajwanské produkční studio převedlo americkou politiku do 3D.
(Smích) A jeden muž vyprávěl příběh svého otce za využití platformy, která se jmenuje Twitter, aby komunikoval exkrementy, které jeho otec gestikuloval.
A po tom všem se každý zastavil, udělal krok zpátky.
Uvědomili si, že za 6000 let vyprávění příběhů se posunuli od zobrazování lovu na zdi v jeskyních k zobrazování Shakespeara na zdích Facebooku.
A to byl důvod k oslavě.
Umění vyprávět příběhy zůstalo nezměněno.
A příběhy jsou z větší části recyklovány.
Ale způsob, kterým lidé vyprávějí příběhy, se vždy vyvíjel s čistou, neutuchající novostí.
A vzpoměnli jsi na muže, jednoho úžasného Němce, pokaždé, když se objevila nová metoda, jak vyprávět příběhy.
A proto, publikum -- milé, krásné publikum -- bude žít šťastně navěky.
(Potlesk)
Po ukončení univerzity UCLA jsem se přestěhoval do severní Kalifornie a žil jsem v malém městě jménem Elk na pobřeží Mendocina.
Neměl jsem telefon ani televizi, ale používal jsem americkou poštu
a život byl tenkrát dobrý, pokud si na to vzpomínáte.
Šel jsem do koloniálu na kávu se sušenkou a poslal jsem svůj film do San Franciska a, světě div se, za dva dny přistála za mými dveřmi zásilka, což bylo mnohem lepší než se potýkat s přetíženou dopravou v Hollywoodu.
(Hudba) Neměl jsem moc peněz, ale měl jsem čas a schopnost nechat se okouzlit.
(Hudba) Takže jsem začal fotit časosběrné fotografie.
Zabralo mi měsíc nafotit čtyřminutovou roli filmu, protože víc jsem si nemohl dovolit.
Fotil jsem průběžně květiny časosběrným způsobem. Dělal jsem to non-stop, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, více než 30 let. Dívat se na květiny, jak se pohybují,
je jako sledovat tanec, čehož jsem se nikdy nenabažil.
Můžeme se nechat omámit jejich barvou, vůní, strukturou.
Rostliny také představují třetinu toho, co jíme.
(Hudba) Krása a svádění pomáhá přírodě přežít, protože chráníme to, co milujeme.
Otevírá naše srdce a my si díky ní uvědomujeme, že jsme součástí přírody, že od ní nejsme odtrženi.
Když vidíme sami sebe v přírodě, také nás to spojuje navzájem, protože je jasné, že vše tvoří jeden celek.
Když lidé vidí mé obrázky, často říkají: "Ach, můj bože."
To "ach" znamená, že něco vzbudilo vaši pozornost, uvědomujete si přítomnost, vaše mysl se otevře.
Slovo "můj" znamená spojení s něčím hluboko ve vaší duši.
Vytváří bránu, kterou se vznese váš vnitřní hlas,
aby byl slyšet. A "bože"?
Bůh je ta osobní cesta, po které chceme všichni jít, být inspirováni, cítit, že jsme spojeni s vesmírem, který oslavuje život.
Věděli jste, že 80 procent informací přijímáme očima? A pokud porovnáte světelnou energii s hudebními stupnicemi, vidělo by oko pouze jednu oktávu, tu která je uprostřed.
Nejsme snad vděční našemu mozku, že může převzít ten elektrický impuls, který přichází ze světelné energie a vytvoří obrazy, což nám umožňuje objevovat svět?
Nejsme snad vděční, že máme srdce, které může cítit tyto vibrace a tím nám umožní cítit potěšení z krásy přírody? a tím nám umožní cítit potěšení z krásy přírody? (Hudba)
Krása přírody je dar, který kultivuje pochopení a vděčnost. Krása přírody je dar, který kultivuje pochopení a vděčnost. (Hudba)
Mám dar, o který bych se s vámi chtěl dnes podělit. Je to projekt, na kterém pracuji a který se jmenuje Odhalené štěstí.
Umožní nám podívat se na svět z perspektivy Umožní nám podívat se na svět z perspektivy dítěte a staršího člověka.
Dítě: Když se dívám na televizi jsou to prostě jen pořady -- je to jenom jako,
ale když sám objevuješ, máš víc představivosti, než jsi měl. A když máš víc představivosti, nutí tě to dostat se hlouběji, abys dostal víc a viděl pěknější věci, jako pěšinka, jestli to je pěšinka, může tě dovést na pláž a může to být krásné. (Hudba)
Starší muž: Myslíte si, že to je jen další den vašeho života?
Není to jen další den.
Je to den, který vám byl dán, dnešek.
Byl vám dán.
Je to dar.
Je to jediný dar, který máte právě teď
a jedinou správnou reakcí je vděčnost. a jedinou správnou reakcí je vděčnost.
Když neuděláte nic jiného, jen budete kultivovat tu reakci na ten úžasný dar, kterým je dnešní den, když se naučíte chovat se tak, jako by to byl první den vašeho života a zároveň poslední, pak si ten den dobře užijete.
Začněte tím, že otevřete oči a necháte se překvapit tím, že máte oči, které můžete otevřít, tou neuvěřitelnou záplavou barev, které nám jsou nepřetržitě nabízeny pro naše čiré potěšení.
Podívejte se na oblohu.
Tak málo se díváme na oblohu.
Tak zřídka si všimneme, jak se mění, každou chvíli je jiná, mraky se honí sem a tam.
My jenom přemýšlíme o počasí. I pokud jde o počasí, nemyslíme na tu spoustu jemných změn počasí.
Rozlišujeme počasí jen na dobré, nebo špatné.
Dnes, právě teď, je jedinečné počasí, přesně takové možná už nikdy znovu nebude. přesně takové možná už nikdy znovu nebude.
Formace mraků, která je na obloze právě teď, se nebude už nikdy opakovat.
Otevřete své oči.
Podívejte se na to. Podívejte se na tváře lidí, které potkáváte.
Za každou tváří se skrývá mimořádný příběh, příběh, který nikdy nemůžete plně obsáhnout, jejich vlastní příběh, i příběh jejich předků.
Příběh každého z nás sahá tak daleko do minulosti a v této chvíli, v tento den všichni lidé, které potkáte, životy všech těch generací z tolika míst z celého světa, plynou společně a setkávají se s vámi tady jako životodárná voda. Stačí jen otevřít svá srdce a pít.
(Hudba) Otevřete svá srdce těm nádherným darům, které nám dává civilizace.
Zmačknete vypínač a máte elektrické světlo.
Otočíte kohoutkem a máte teplou a studenou vodu, dokonce pitnou vodu.
To je dar, který miliony a miliony lidí na světě nikdy neokusí.
To je jen pár z nekonečné řady darů, kterým můžeme otevřít své srdce.
Já vám tedy přeji, abyste otevřeli svá srdce všem těmto požehnaným darům a nechali je plynout skrze sebe tak, aby každý, koho dnes potkáte byl také vámi obdarován; prostřednictvím vašich očí vašeho úsměvu, vašeho doteku, vaší pouhou přítomností.
Ať vděčnost přeplyne do požehnání všude kolem vás
a pak to bude opravdu dobrý den.
(Hudba) (Potlesk) Louie Schwartzberg: Děkuji vám.
Mnohokrát vám děkuji. (Potlesk)
Stejně jako mnoho z vás i já jsem jedním ze dvou miliard lidí na Zemi,
kteří žijí ve městě. A v některých dnech -- nevím jak to máte vy ostatní -- ale já si v některých dnech zřetelně uvědomuji, jak silně jsem téměř ve všem, co se týká mého života, závislá na ostatních lidech.
A někdy může být ten pocit až trochu děsivý.
Dnes chci ovšem mluvit o tom, jak ta samá vzájemná závislost může vytvořit mimořádně mocnou společenskou infrastrukturu, kterou můžeme vlastně využít k tomu, abychom pomohli řešit některé nejzásadnější občanské otázky tím, že použijeme otevřené zdroje spolupráce.
Před několika lety jsem četla článek Michaela Pollana v New York Times, ve kterém tvrdil, že pěstovat alespoň nějaké vlastní potraviny je jednou z nejlepších věcí, kterou můžeme udělat pro životní prostředí.
Ten článek jsem četla právě uprostřed zimy a ve svém bytě v New York City jsem rozhodně neměla místo na spoustu hlíny.
Takže jsem to prostě chtěla nechat být a jen jsem si přečetla nové číslo časopisu Wired, kde jsem zjišťovala, jak se odborníci snaží vyřešit všechny tyto problémy za nás do budoucna.
Ale to byla přesně ta situace, na kterou upozorňoval Michael Pollan ve svém článku -- to znamená, že takhle přesně přenecháváme odpovědnost za všechny tyto záležitosti odborníkům, a tím způsobujeme právě ty potíže, které vnímáme v souvislosti s potravinovým systémem.
Náhodou jsem ze své vlastní práce věděla trochu o tom, jak NASA používá hydroponii při zkoumání možností pěstování potravin ve vesmíru.
Je možné získat optimální výživnou sklizeň, když použijete pro pěstování rostlin vysoce kvalitní tekutý substrát.
Pokud jde o pěstování zeleniny, musel by se můj byt co nejvíce podobat prostředí ve vesmíru.
Ale můžu nabídnout trochu denního světla a celoročně kontrolovanou teplotu. Rychle se přesuneme o dva roky později:
máme teď okenní farmy, což jsou vertikální, hydroponické platformy pro pěstování potravin uvnitř budov.
Funguje to tak, že dole je pumpa, která periodicky zajistí přísun té tekuté výživy směrem k rostlinám nahoru, a tato tekutá výživa pak v pramíncích stéká skrz kořenové systémy rostlin, které jsou zavěšeny v keramických granulích -- takže nepotřebujete žádnou hlínu.
Světlo a teplota se u každého okenního mikroklimatu liší, takže okenní farma potřebuje farmáře a ten se musí rozhodnout, jaký druh plodiny zasadí na své okenní farmě a jestli bude hnojit své rostliny organicky.
Okenní farma byla nejdříve jen technicky složitým nápadem, který vyžadoval spoustu testování.
A já jsem vážně chtěla, aby to byl otevřený projekt, protože hydroponie je teď jednou z nejrychleji se rozvíjejících oblastí patentování ve Spojených státech a mohla by se stát něčím podobným jako Monsanto, kde je hodně korporátního duševního vlastnictví (patentů) v oblasti potravin pro lidi.
Takže jsem se rozhodla, že místo toho, abych vytvořila produkt, bude lepší otevřít tento projekt celé řadě spoluvývojářů.
Několik prvních systémů, které jsme vytvořili, docela fungovalo.
Byly jsme vlastně schopni vypěstovat asi tak jeden salát týdně na typickém okně newyorského bytu.
A byli jsme schopni vypěstovat cherry rajčátka a okurky, všechno možné. Ale těch prvních pár systémů
prosakovalo, byly dost hlasité a spotřebovaly hodně energie, takže Martha Stewartová by je určitě nikdy neschválila.
(Smích) Takže, abychom přilákali více spoluvývojářů, vytvořili jsme stránku na sociálních sítích, na které jsme uveřejnili návrhy, vysvětlili jsme, jak to funguje, a šli jsme dokonce tak daleko, že jsme upozornili na všechno, co bylo na těchto systémech špatné.
A pak jsme pozvali lidi z celého světa, aby si postavili svoje systémy a experimentovali s námi.
Takže teď na této webové stránce máme 18 tisíc lidí.
Máme okenní farmy po celém světě.
To, co děláme, by NASA nebo velká korporace nazvala výzkum a vývoj (anglicky R&D).
Ale my tomu říkáme výzkum a vývoj Udělej si sám, neboli vyzkoumej a vyviň sám.
Tak například přišel Jackson a navrhl, abychom použili vzduchová čerpadla místo vodních čerpadel.
Bylo potřeba postavit docela dost systémů, aby to fungovalo správně, ale jakmile se nám to povedlo, byli jsme schopni snížit naši uhlíkovou stopu skoro na polovinu.
Tony z Chicaga prováděl experimenty s pěstováním stejně jako řada dalších okenních farmářů, a povedlo se mu přimět svoje jahody, aby plodily 9 měsíců v roce ve zhoršených světelných podmínkách tím, že prostě změnil složení organické výživy rostlin.
Okenní farmáři ve Finsku upravují svoje okenní farmy pro tmavé dny, jaké jsou ve Finsku v zimě, tak, že je doplňují LED světlem, takže i oni jsou teď součástí našeho otevřeného projektu.
Okenní farmy se tedy vyvíjejí prostřednictvím rychlého procesu úprav, což se podobá softwaru.
U každého projektu otevřených zdrojů je hlavním přínosem vzájemné působení specifických zájmů lidí, kteří si upravují své systémy pro své individuální potřeby i pro potřeby univerzální.
Takže můj nejužší tým a já se můžeme soustředit na vylepšování, které prospěje skutečně každému.
A můžeme se věnovat i potřebovám nově se zapojujících spolupracovníků.
Takže pro ty, kdo si chtějí něco vypěstovat stylem "udělej si sám", nabízíme zdarma velmi podrobně testované instrukce tak, aby si každý, kdekoliv na světě, mohl postavit takový systém zadarmo.
Společenství spolupracovníků, podílejících se na těchto systémech, také požádalo o jejich patentování.
Pro financování tohoto projektu jsme vytvořili sdružení, které vypěstované produkty prodává do škol a jednotlivcům, kteří nemají čas postavit si své vlastní systémy.
V rámci naší komunity se objevila určitá kultura.
V jejím rámci je lepší být testujícím, který podporuje nápad někoho jiného, než být tím, kdo nese novou myšlenku.
Tento projekt nám dává podporu pro naši vlastní práci a stejně tak i možnost skutečně přispívat k ekologickému hnutí jiným způsobem, než je jen namontování úsporných žárovek.
Ale myslím si, že Eileen nejlépe vyjadřuje to, co nám tento projekt skutečně přináší, a to je vlastní radost ze spolupráce.
Takže tady ukazuje, jaké to je vidět někoho přes půl světa, jak převzal vaši myšlenku, rozvinul ji a pak uznal váš příspěvek k této práci.
Pokud bychom skutečně chtěli, aby se chování spotřebitelů zásadně změnilo, jak o tom všichni mluvíme, jako ekologové a lidé, kterým záleží na potravinách, možná bychom prostě měli odložit výraz "spotřebitel" a postavit se za lidi, kteří něco dělají.
Otevřené projekty mají sklon nabrat svůj vlastní směr.
A i tady vidíme, že "výzkum a vývoj Udělej si sám" se posunul od prostých okenních farem a LED světel k solárním panelům a akvaponickým systémům.
I my stavíme na inovacích generací, které šly před námi.
A díváme se dopředu na generace, které opravdu potřebují, abychom teď přebudovali svoje životy.
Takže vás žádáme, abyste se k nám připojili a znovu objevili, jakou má hodnotu, když se lidé spojí a prohlásí, že my všichni jsme stále průkopníky.
(Potlesk)
Tony je můj student.
Je zhruba stejně starý jako já a je ve Státní věznici San Quentin.
Když bylo Tonymu 16, jednoho dne, v jedné chvíli: "Byla to pistole mojí mámy.
Prostě ji vytáhni a postraš ho.
Je to tvrďák. Vzal nějaké peníze a my mu je sebereme.
To ho naučí. V poslední chvíli si říkám: "To přece nemůžeš. Není to správné." Můj parťák říká: "No tak, pojďme na to." A já říkám: "Pojďme na to" A ta tři slova si bude Tony pamatovat až do smrti, protože v další chvíli uslyšel výstřel.
Tvrďák leží na podlaze v kaluži krve.
A to je vražda -- 25 let až doživotí, podmínečné propuštění v 50 letech, když máte štěstí. ale Tony nikdy nebyl dítě štěstěny.
Poznali jsme se ve vězení na mojí hodině filozofie, když jsem říkal: "Na této hodině budeme diskutovat o základech etiky," Tony mě přerušil.
"Budete nás učit co je dobré a co špatné?
Vím co je špatné. To, co jsem udělal, je špatné.
Připomínají mi to každý den, v každé tváři, v každé zdi vidím, že jsem špatný.
A jestli se odsud někdy dostanu, budu mít zápis v rejstříku.
Jsem trestanec; ocejchovaný zločinec. Co mně budete vyprávět o tom, co je správné a co špatné?
Tak jsem řekl Tonymu, "Je mi líto, ale je to horší než si myslíš.
Myslíš si, že víš co je správné a co špatné?
Můžeš mi teda říct, co to je: "špatné"?
Ne, prostě mi dej nějaký příklad.
Zajímá mě podstata špatnosti, idea špatnosti.
Co je to za ideu?
Čím to, že je něco špatné?
Jak poznáme, že je to špatné? Možná budeš se mnou nesouhlasit.
Možná jeden z nás chápe špatnost špatně.
Možná ty, možná já -- ale nejsme tady abychom si vyměňovali názory; každý máme nějaký názor.
Jsme tu kvůli znalostem.
Nepozornost je náš nepřítel. Tohle je filozofie."
A najednou se pro Tonyho něco změnilo.
"Tak jsem špatný. Ale už nechci být špatný.
Chci vědět, co je špatné.
Chci vědět, co vím."
Tony v té chvíli začal filozofický projekt, projekt na jehož počátku je údiv -- to, co Kant nazval: "obdiv a úžas nad hvězdným nebem nad námi a mravním zákonem v nás."
Jak mohou tvorové jako my znát takové věci?
Je to projekt který s sebou vždy nese otázku podmínek existence -- to, co Heidegger nazval: "vždy už být zde."
Úkolem je zpochybnit to, čemu věříme a proč tomu věříme -- Sokrates tomu říkal "prozkoumaný život".
Sokrates, člověk natolik moudrý, aby přiznal že nic neví.
Sokrates zemřel ve vězení, jeho filozofii to ale nepoznamenalo.
A tak Tony začal pracovat na svém úkolu.
Učil se všechna proč a proto, příčiny a souvislosti, logiku, omyly.
Ukázalo se, že Tony má filozofické střevo.
Jeho tělo je ve vězení, ale jeho mysl je volná.
Tony se učí, co znamená "ontologicky promiskuitní, gnozeologicky skeptický, eticky nejistý, metafyzicky absurdní.
To jsou Platón, Descartes, Nietzche a Bill Clinton.
Když mi odevzdal svoji závěrečnou práci, ve které namítá, že kategorický imperativ je možná příliš přísný na naše každodenní konflikty a žádá odpověď, jestli jsme tedy odsouzeni k morálnímu pochybení, odpovídám: "Nevím.
Pojďme o tom uvažovat."
Protože v tu chvíli není u Tonyho jména žádný záznam; jen my dva, co tu stojíme.
Ne profesor a odsouzený, ale dvě hlavy, které filozofují.
A říkám Tonymu: "Pojďme na to."
Děkuji.
(Potlesk)
Tohle je samozřejmě Johnny Depp.
A tohle je rameno Johnnyho Deppa.
A tohle je slavné tetování na rameni Johnnyho Deppa.
Někteří z vás možná ví, že v roce 1990 se Depp zasnoubil s Winonou Ryder a nechal si na své rameno vytetovat: "Winona navždy".
A o tři roky později -- což po pravdě je tak nějak navždy podle hollywoodských standardů -- se rozešli a Johnny šel a nechal si udělat trochu "opravařiny."
A nyní jeho rameno hlásá: "Wino (ožrala) navždy".
(Smích) Takže jako Johnny Depp a jako čtvrtina Američanů ve věku od 16 do 50, mám tetování.
Poprvé jsem o něm začala uvažovat, když jsem byla "dvacátnice," ale schválně jsem čekala opravdu dlouho.
Protože všichni známe lidi, kteří se nechali tetovat, když jim bylo 17 nebo 19 nebo 23 a litovali toho, když jim bylo 30.
To se mi nestalo.
Já si nechala udělat tetování, když mi bylo 29, a litovala jsem okamžitě.
A tím "litovala" myslím to, že jsem vykročila ze salónu -- je jen pár mílí odsud, dole na Lower East Side -- a emocionálně jsem se zhroutila za bílého dne na rohu East Broadway a Canal Street.
(Smích) Což je k tomu skvělé místo, protože to nikoho nezajímá.
(Smích) A poté, v noci jsem šla domů a zhroutila jsem se ještě víc, o čemž řeknu víc asi za minutu.
A tohle všechno pro mě bylo vlastně docela šokující, protože do toho momentu jsem se pyšnila tím, že vůbec ničeho nelituji.
Udělala jsem spoustu chyb a hloupých rozhodnutí samozřejmě.
Taková dělám každou hodinu.
Ale vždycky jsem se cítila jako, však víte, udělala jsem nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla, dáno tím, kým jsem tehdy byla, dáno tím, jaké jsem měla informace.
Poučila jsem se z toho.
Nějak mě to dostalo tam, kde teď v životě jsem.
A v pořádku, neměnila bych to.
Jinými slovy jsem tehdy ještě podléhala víře naší kultury, že lamentování nad tím, co se přihodilo v minulosti, je absolutní ztráta času, že bychom se měli vždy dívat kupředu a ne zpět a že jedna největších ctností je usilovat o život bez lítosti.
Tato myšlenka je hezky zachycena tímto citátem: "Čemu není léku nač o tom snít? Co stalo, stalo se."
Zprvu se to zdá jako docela obdivuhodná filozofie -- něco, pod co bychom se všichni podepsali ...
dokud vám nepovím, kdo to řekl.
Jasně, takže Lady MacBeth v podstatě říká svému muži, aby přestal být takový slaboch a necítil se špatně, že vraždí lidi.
A jak se stává, Shakespeare měl něco na mysli, jako měl obyčejně.
Protože neschopnost prožít lítost je ve skutečnosti jednou z diagnostických charakteristik sociopatů.
Mimochodem je to také příznak určitého poškození mozku.
Lidé, kteří mají poškozený svou orbitofrontální mozkovou kůru, se zdají být neschopni pociťovat lítost tváří v tvář i očividně velmi špatným rozhodnutím.
Pokud tedy chcete žít život bez lítosti, jsou tu pro vás jedny dveře otevřeny.
Jmenují se lobotomie.
Pokud ale chcete být plně funkční a plně lidští a schopni soucitu, myslím, že se nepotřebujete naučit žít bez lítosti, ale s ní.
Takže, začněme definicí několika pojmů.
Co je to lítost?
Lítost je emoce, kterou prožíváme, když si myslíme, že naše současná situace by mohla být lepší nebo šťastnější, pokud bychom v minulosti udělali něco jinak.
Jinými slovy, lítost vyžaduje dvě věci.
Vyžaduje, v první řadě, zprostředkování -- musíme se nejprve nějak rozhodnout.
A za druhé, vyžaduje představivost.
Potřebujeme být schopni představit si návrat zpět a změnu volby, a poté si musíme umět tento smyšlený film pustit a představit si, jak by věci vypadaly v současnosti.
A ve skutečnosti čím více jedné z těchto věcí -- více zprostředkování a více představivosti vzhledem k dané lítosti, tím akutnější lítost to bude.
Řekněme například, že jedete na svatbu svého nejlepšího přítele a snažíte se dostat na letiště a zaseknete se v příšerné zácpě a konečně dorazíte ke svému letadlu a ono vám zrovna uletí.
Zažijete více lítosti v této situaci, pokud jste let nestihli o tři minuty, než kdyby jste ho nestihli o 20.
Proč?
Protože, pokud jste let nestihli o tři minuty, je bolestně snadné představit si, že jste mohli udělat jiná rozhodnutí, která by vedla k lepšímu výsledku.
"Měla jsem jet přes most a ne tunelem.
Měla jsem projet na oranžovou."
Toto jsou klasické podmínky, které vytváří lítost.
Litujeme, když si myslíme, že jsme zodpovědní za rozhodnutí, která dopadla špatně, ale skoro dopadla dobře.
V tomto rámci můžeme očividně litovat mnoho různých věcí.
Toto povídání je o behaviorální ekonomice.
A většina toho, co víme o lítosti, vychází z této oblasti.
Máme rozsáhlou literaturu o konzumním a finančním rozhodování a lítosti s nimi spojené -- výčitky spotřebitele, v podstatě.
Ale nakonec se stalo, že někteří badatelé udělali krok zpět a řekli, dobrá, ale kolem a kolem, čeho v životě nejvíce litujeme?
Tady jsou nejčastější odpovědi.
Prvních šest -- věci, kterých v životě nejvíce litujeme: Číslo jedna, daleko před ostatními, vzdělání.
Třetina všech našich výčitek se týká rozhodnutí spojených se vzděláním.
Kéž by se nám ho dostalo více.
Přejeme si, abychom byli více využili jeho možností, než jsme učinili.
Přejeme si, abychom si byli vybrali jiný obor ke studiu.
Další vysoko postavené na našem seznamu zahrnují kariéru, milostné vztahy, rodičovství, různá rozhodnutí a volby o našem já a o tom, jak trávíme náš volný čas -- nebo přesněji, jak se nám nedaří trávit volný čas.
Zbývající lítosti se vztahují k těmto věcem: finance, ostatní rodinné záležitosti, zdraví, přátelé, duchovno a komunita.
Jinými slovy, nejvíce víme o lítosti skrze studium financí.
Ale ukazuje se, když se podíváte na to, čeho lidé v životě litují, že naše finanční rozhodnutí se mezi nejčastějšími vůbec neumisťují.
Patří mezi méně než tři procenta celkové lítosti.
Takže pokud tamhle sedíte a stresujete se, jestli velkou, nebo malou investici, nebo společnost A versus společnost B, nebo jestli koupit Subaru, či Prius. Víte co? Nechte to plavat.
Pravděpodobně vám to za pět let bude jedno.
Ale jak u těchto věcí, o které se opravdu staráme a zažíváme pro ně hlubokou lítost, prožíváme své pocity?
Všichni známe tu krátkou odpověď.
Je to strašlivé. Lítost je otřesná.
Ale ukazuje se, že lítost je otřesná ve čtyřech velmi specifických a konsistentních způsobech.
První neměnnou složkou lítosti je v podstatě popření.
Když jsem se vrátila domů tu noc po tom, co jsem se nechala tetovat, v podstatě jsem zůstala vzhůru celou noc.
A po několik prvních hodin jsem myslela na jedinou věc.
Ta myšlenka byla: "Nech to zmizet!"
To je neuvěřitelně primitivně emocionální reakce.
Myslím tím, že je to tam hned vedle: "Já chci maminku!"
Nesnažíme se vyřešit problém.
Nesnažíme se porozumět, jak k problému došlo.
Chceme jen, aby zmizel.
Druhou charakteristickou složkou lítosti je pocit zmatku.
Další věcí, nad kterou jsem přemýšlela tehdy v noci v mé ložnici, bylo: "Jak jsem to mohla udělat?
Co jsem si myslela?"
Tento opravdový pocit odcizení od té části nás, která provedla rozhodnutí, jehož litujeme.
Nemůžeme se identifikovat s tou částí.
Nerozumíme té části.
A rozhodně s touto částí nesoucítíme -- což vysvětluje třetí běžnou součást lítosti, kterou je intenzivní touha potrestat se.
Proto, tváří v tvář naší lítosti, věcí, kterou říkáme, je: "Mohla bych se kopnout."
Čtvrtou částí je, že lítost je, co psychologové nazývají perserverace.
Perserverovat znamená nutkavě a opakovaně zaměřovat na přesně tu stejnou věc.
Efekt perserverace je v podstatě ten, že bereme tyto první tři složky lítosti a dáváme je do nekonečné smyčky.
Takže jsem si tehdy nesedla v mé ložnici a neřekla: "Nech to zmizet."
Seděla jsem tam a říkala jsem si: "Nech to zmizet. Nech to zmizet.
Nech to zmizet. Nech to zmizet."
Když se podíváte do psychologické literatury, toto jsou čtyři stálé, definující součásti lítosti.
Ale já navrhuji, že je existuje ještě také pátá.
Přemýšlím o ní, jako o takovém existenciálním probuzení.
Tu noc v mém bytě, poté, co jsem se přestala kopat a tak dále, jsem si lehla nadlouho do postele a myslela jsem na kožní štěpy.
A potom jsem myslela na to, jak stejně jako cestovní pojištění nepokrývá činy Boží, pravděpodobně mé zdravotní pojištění nepokrývá činy idiocie.
De facto žádné pojištění nekryje činy idiocie.
Celý smysl těchto pitomých činů je, že vás nechají zcela nezajištěné; nechají vás vystavené světu a vystavené vaší vlastní zranitelnosti a omylnosti, tváří v tvář, upřímně, dost lhostejnému vesmíru.
To je očividně neskutečně bolestivá zkušenost.
A myslím si, že je zvláště palčivá pro nás nyní na Západě v sevření toho, co někdy nazývám Control-Z kulturou -- Control-Z jako ten počítačový příkaz, zpět.
Jsme neskutečně zvyklý, že nemusíme čelit tvrdé životní realitě v jistém smyslu.
Myslíme si, že můžeme problém řešit penězi nebo technologiemi -- můžeme dát zpět, můžeme odpřátelit a přestat odebírat.
Problém je, že v životě se stávají určité věci, které zoufale chceme napravit, ale nemůžeme.
Někdy místo Control-Z máme vlastně nulovou kontrolu.
A pro ty z nás, kteří jsou kontrolní maniaci a perfekcionisté -- a já vím, o kom mluvím -- je to velmi těžké, protože chceme dělat vše sami a chceme to dělat správně.
Je možné argumentovat, že kontrolní maniaci a perfekcionisté by se neměli nechat tetovat, vrátím se k tomuto bodu za pár minut.
Ale nejdříve chci říci, že intenzita a perzistence, s níž prožíváme tyto emocionální složky lítosti, se očividně budou lišit. Záleží na tom, čeho přesně zrovna litujeme.
Takže například, tady je jeden z mých oblíbených automatů na lítost v moderním životě.
(Smích) Text: Odpovědět všem.
A ta úžasná věc na této opravdu záludné technologické inovaci je to, že už jen s touto věcí můžeme zažít obrovský rozsah lítosti.
Můžete omylem kliknout na "odpovědět všem" v emailu a torpédovat vztah.
Nebo můžete mít neskutečně trapný den v práci.
Nebo můžete mít svůj poslední den v práci.
A toto se ani nedotýká těch skutečně hlubokých lítostí života.
Protože samozřejmě někdy děláme rozhodnutí, která mají nevratné a strašlivé následky, buď pro naše, nebo pro cizí zdraví a štěstí a živobytí, a v nejhorším možném případě dokonce jejich životy.
Tyto druhy lítosti jsou očividně neskutečně pronikavé a trvající.
Mám na mysli, že dokonce hloupé "odpovědět všem" lítosti nás mohou po dny nechat v záchvatu mučivé agonie.
Tak jak s tím máme žít?
Chci navrhnout tři věci, které nám pomohou usmířit se s lítostí.
A první z nich je udělat si pohodlí v její všestrannosti.
Pokud "vygooglíte" lítost a tetování, dostanete 11 a půl milionu výsledků.
(Smích) FDA odhaduje, že mezi Američany, kteří mají tetování, je 17 procent těch, co litují.
To je Johnny Depp a já a našich sedm milionů přátel.
A to je jen okolo tetování.
Jsme v tom všichni společně.
Druhý způsob, jak se usmířit s lítostí je smát se sami sobě.
Tohle v mém případě opravdu nebyl problém, protože je opravdu velmi snadné smát se sobě, když je vám 29 a chcete svou maminku, protože se vám nelíbí vaše nové tetování.
Ale může se to zdát jako tak trochu kruté nebo ostré doporučení, když dojde na ty hlubší lítosti.
Nemyslím si však, že je to ten případ.
Všichni z nás, kdo zažili lítost, která zahrnuje skutečnou bolest a skutečný smutek, chápou, že humor, nebo dokonce černý humor, hraje zásadní roli, co se týče pomoci v přežití.
Spojuje póly našich životů zpět k sobě, kladný a záporný, a posílá malý proud života zpět k nám.
Třetí cestou, jak si myslím, že se můžeme usmířit s lítosti, je plynutí času, který, jak víme, hojí všechny rány -- až na tetování, která jsou trvalá.
Už je tomu několik let, co jsem se nechala tetovat.
A chcete to prostě vidět?
Tak dobře.
Vlastně, víte co, měla bych vás varovat, budete zklamáni.
Protože není ve skutečnosti tak ošklivé.
Nemám tetování obličeje Marilyna Mansona na nějakých indiskrétních částech sebe nebo co.
Když ostatní lidé vidí mé tetování, většinou se jim líbí, jak vypadá.
Jen mně se nelíbí, jak vypadá.
A jak jsem řekla dříve, jsem perfekcionistka.
Ale ukáži vám ho i tak.
Toto je mé tetování.
Hádám, že vím, co si někteří myslíte.
Nechte mě vás o něčem ujistit.
Některé z vašich vlastních lítostí také nejsou tak ošklivé jak si myslíte, že jsou.
Máme tohle tetování, protože jsem jako dvacátnice trávila život venku a na cestách.
A když jsem přišla a usadila se potom v New Yorku, bála jsem se, že bych zapomněla některé z nejdůležitějších lekcí, kterým jsem se během života naučila.
Především dvě věci, které jsem se o sobě naučila, jsem nechtěla zapomenout. Jak důležité bylo prozkoumávat a zároveň jak důležité je mít pod dohledem svůj vlastní pravý sever.
A co jsem milovala na tomto obrázku kompasu, bylo, že jsem měla pocit, že zapouzdřil obě tyto myšlenky do jednoho jednoduchého obrázku.
A myslela jsem si, že by mohl posloužit jako taková věčná mnemotechnická pomůcka.
No, posloužil.
Ale ukázalo se, že mi připomíná něco jiného; připomíná mi místo toho pokaždé něco jiného.
Ve skutečnosti mi připomíná nejdůležitější lekci, které nás lítost může naučit, což je i jedna z nejdůležitějších lekcí, co nás život naučí.
Myslím si, že je to, ironicky, ta nejdůležitější věc, kterou jsem si vůbec mohla nechat vytetovat -- částečně jako spisovatelka, ale také jako lidská bytost.
Víte, když máme cíle a sny, a chceme se snažit ze všech sil, a když milujeme a nechceme zranit nebo ztratit, měli bychom cítit bolest, když se to pokazí.
Nejde o to, žít bez lítosti.
Jde o to, aby nám na sobě nevadila.
Lekce, kterou mi mé tetování ihned uštědřilo a o kterou se s vámi chci podělit, zní takto: Potřebujeme se naučit milovat ty chybné, nedokonalé věci, které vytváříme, a odpouštět si, že jsme je vytvořili.
Lítost nám nepřipomíná, že jsme činili špatně.
Připomíná nám, že můžeme činit lépe.
Děkuji.
(Aplaus)
Mým dnešním tématem je učení.
A v tomto duchu vám chci dát hádanku.
Můžeme?
Kdy se začínáme učit?
Během toho, co o tom přemýšlíte, možná vás napadne první den ve škole nebo ve školce, poprvé, kdy jsou děti ve třídě s učitelem.
Nebo možná vás napadla fáze batolete kde se děti učí chodit a mluvit a používat vidličku.
Možná jste slyšeli o hnutí "Od nuly do tří", které zastává názor že nejdůležitější roky pro učení jsou ty první.
A vaše odpověď na moji otázku by tedy byla: Učení začíná už od narození.
Nicméně dnes bych vám ráda představila názor, který může být překvapivý a může se třeba zdát nepravděpodobný ale který je podpořen nejnovějšími výzkumy z oblastí psychologie a biologie.
A ten zní, že některé z nejdůležitějších věci, které se kdy naučíme, se naučíme před narozením, kdy jsme ještě v děloze.
Jsem vědecká reportérka.
Píšu knihy a články do časopisů.
A také jsem matka.
A tyto dvě mé role se protnuly v mojí knize, kterou jsem nazvala "Origins".
"Origins" je reportáž z první linie zajímavého nového odvětví, které se jmenuje původ plodu.
Původ plodu je vědecká disciplína která se objevila zhruba před dvaceti lety, a je založená na teorii že naše zdraví a prosperita v průběhu života je zásadně ovlivněna během devíti měsíců, které strávíme v děloze.
Tato teorie mě zajímala nejenom intelektuálně.
Zrovna jsem byla těhotná, když jsem dělala výzkum pro knihu.
A jedna z věcí, které mě fascinovaly nějvíce z těch, co jsem se dozvěděla v průběhu práce je že všichni poznáváme okolní svět ještě než do něj vstoupíme.
Když poprvé držíme své děti v náručí, představujeme si, že mají čistý štít, že jsou nepoznamenané životem, přestože ve skutečnosti, už byly ovlivňovány námi a tím konkrétním světem, ve kterém žijeme.
Dnes vám chci předat některé úžasné věci které vědci objevili o učení plodů, které jsou ještě u maminky v bříšku.
Zaprvé, učí se rozpoznat zvuk matčina hlasu.
Protože zvuky z vnějšího světa musí putovat skrz matčinu břišní stěnu a skrz plodovou vodu, která obklopuje plod, hlasy, které plod slyší, řekněme od čtvrtého měsíce těhotenstí, jsou tlumené a zahuhlané.
Jeden výzkumník to popisuje jako hlas, kterým asi mluví učitel Charlieho Browna ve starých komiksech Peanuts.
Ale hlas těhotné ženy se šíří skrze její tělo, a snáze se dostává k plodu.
A protože plod je s ní celou dobu, slyší její hlas neustále.
Jakmile se dítě narodí, rozpozná její hlas a dává mu přednost před hlasy jiných.
Jak to můžeme vědět?
Novorozenci toho moc nesvedou, ale v jedné věci jsou opravdu dobří - v sání.
Vědci toho využili a sestavili dvě gumové bradavky, a když z jedné začne dítě sát uslyší nahrávku hlasu svojí matky ve sluchátkách, a když bude sát z té druhé uslyší nahrávku hlasu cizí ženy.
Děti rychle ukázaly které dávají přednost a vybraly si tu první.
Vědci také využili poznatku, že děti zpomalí sání, když je něco zaujme a začnou sát rychleji když se začnou nudit.
Tímto způsobem vědci zjistili že, poté co ženy opakovaně četly nahlas úryvek z knihy "Kočka a klobouk" Dr. Seusse, když byly těhotné, jejich děti rozpoznaly ten úryvek, i když ho slyšely zvenku dělohy.
Můj oblíbený experiment byl ten, který ukazuje, že děti ženy, která sleduje určitou telenovelu každý den během těhotenství poznají znělku toho pořadu i poté, co přijdou na svět.
Plody se dokonce učí konkrétní jazyk, kterým se mluví ve světě, do kterého se narodí.
Studie publikovaná vloni zjistila, že děti od narození, od chvíle, kdy se narodí, pláčou s přízvukem mateřského jazyka jejich matky.
Pláč francouzských dětí má stoupající tón zatímco pláč německých dětí končí klesáním, a imituje tak melodické rysy těchto jazyků.
A teď tedy, jak může učení v tomto období užitečné?
Nejspíš se vyvinulo, aby pomohlo dítěti přežít.
Od chvíle, kdy se narodí, dítě reaguje zejména na hlas osoby, která se o něj pravděpodobně bude starat -- jeho matky.
Dokonce přizpůsobuje pláč jazyku svojí matky, což může ješt více sblížit matku a dítě, a může dítěti poskytnout náskok v důležitém úkolu kterým je naučit se rozumět a mluvit svým rodným jazykem.
Ale nejsou to pouze zvuky které se plod v děloze učí.
Učí se i chutě a vůně.
V sedmém měsíci těhotenství jsou chuťové buňky plodu zcela vyvinuté, a jeho čichové receptory jsou funkční.
Chutě jídel, které těhotná žena jí se přenesou i do plodové vody, kterou plod neustále polyká.
Zdá se, že děti si chutě pamatují a oblíbí si je, jakmile přijdou na svět.
V jednom experimentu, skupina těhotných žen měla nařízeno pít spoustu mrkvové šťávy během třetího trimestru těhotenství, zatímco jiná skupina těhotných žen pila pouze vodu.
O šest měsíců později dětem těchto žen nabídli vločky zamíchané v mrkvové šťávě, a pozorovali jejich výrazy obličeje, když je jedly.
Potomci těch žen, které pily mrkvovou šťávu snědly více vloček s mrkvovou příchutí, a z jejich tvářiček se dalo vyčíst že jim chutná daleko víc.
Dalo by se říct, že francouzská verze tohoto pokusu se odehrála v Dijonu ve Francii kde výzkumníci zjistili, že děti matek, které konzumovaly jídlo a pití s příchutí lékořicového anýzu během těhotenství projevily náklonnost k anýzu už první den po narození a znovu, když byly testovány později čtvrtý den od narození.
Děti těch matek, které anýz během těhotenství nejedly na něj reagovaly tak, že by se to dalo zhruba přeložit jako "fuj".
Tohle znamená, že plody se efektivně učí od svých matek co je bezpečné a dobré jíst.
Plody se také učí o kultuře, do které brzy vstoupí skrze jeden z nejvýraznějších rysů každé kultury, kterým je jídlo.
Seznamují se s charakteristickými chutěmi a vůněmi jejich národní kuchyně ještě před narozením.
Nyní se ukazuje, že plody se učí daleko důležitější věci.
Ale ještě než se k tomu dostanu, chci promluvit o něčem, co by vás mohlo zajímat.
To, že víme, že se plody učí, může vést až k tomu, že zkusíme tomu učení pomoct -- jako když se dětem pouští Mozart ze sluchátek umístěných na bříšku maminky.
Ale ve skutečnosti je ten devítiměsíční proces formování a tvarování, který v děloze probíhá, spíše instinktivní a nenucený.
Více se týká toho, co těhotná žena denně prožívá -- vzduch, který dýchá, jídlo a pití, které konzumuje, chemikálie, kterým je vystavena, dokonce emoce, které cítí -- všechno nějakým způsobem sdílí se svým plodem.
Jsou směsí podnětů individuálních a jedinečných jako žena sama.
Plod je všechny vstřebává do svého těla až se stanou součástí jeho masa a krve.
A často ještě víc než to.
Nakládá s těmito mateřskými příspěvky jako s informacemi, jako s tím co by se dalo nazvat biologické pohlednice. z vnějšího světa´.
Takže to co se plod v děloze učí není Mozartova Kouzelná flétna ale odpovědi na otázky mnohem důležitější pro přežití.
Zdali se narodí do světa hojnosti nebo nedostatku?
Bude chráněno a v bezpečí, nebo bude muset čelit hrozbám a nebezpečí?
Bude žít dlouhý, plodný život nebo krátký a plný trápení?
Obzvlášť matčina strava a hladina stresu mohou poskytnout důležitá vodítka jako prst vztyčený do větru.
Výsledné ladění a dotváření mozku a orgánů budoucího dítěte je důvodem, proč jsme my, lidé, tak výjimečně přizpůsobiví, naše schopnost rozvíjet se v různorodých prostředích, na venkově i ve městě v tundře i v poušti.
Na závěr vám chci říct dva příběhy o tom jak matky učí svoje děti o okolním světě ještě před narozením.
Na podzim roku 1944, během nejtemnějšího období druhé světové války, Německé jednotky obklíčily Západní Holandsko, a zadržovaly všechny zásilky s jídlem.
Začátek nacistického obléhání následovala jedna z nejkrutějších zim za dlouhé roky -- že dokonce voda v kanálech úplně zamrzla.
Brzy bylo jídla nedostatek a mnoho Holanďanů přežívalo jen s 500 kaloriemi denně -- to byla čtvrtina toho, co konzumovali před válkou.
Jak se týdny hladovění natáhly na měsíce, někteří z nouze jedli tulipánové cibule.
Na začátku května byly schraňované národní zásoby potravin na příděl naprosto vyčerpané.
Hrozba masového hladomoru byla na dohled.
A pak, 5. května 1945, obléhání náhle skončilo když bylo Holandsko osvobozeno spojeneckými vojsky.
"Hladová zima," jak vešla do historie, zabila kolem 10 000 lidí a oslabila tisíce dalších.
Byla tu ale ještě jiná populace, kterou ovlivnila -- 40 000 plodů v dělohách během obléhání.
Některé z důsledků podvýživy během těhotenství byly okamžitě zjevně patrné na vysokých číslech novorozenecké úmrtnosti, defektů, nízkých porodních vah a kojenecké úmrtnosti.
Ale další se nebyly objeveny mnoho let.
Desítky let po "Hladové zimě," výzkumníci zjistili, že lidé, jejichž matky byly těhotné během obléhání častěji trpěli obezitou, cukrovkou a srdečními chorobami v pozdějším věku než ti, kteří byli zplozeni za normálních podmínek.
Zkušenost těchto jedinců s hladem před narozením, zdá se, změnila jejich těla v mnoha směrech.
Měli vyšší krevní tlak, vyšší hladinu cholesterolu a sníženou toleranci glukózy -- předstupeň cukrovky.
Proč se podvýživa v děloze projevila na zdraví až později?
Jedno z vysvětlení je, že plod se snaží nepříznivou situaci zvládnout co nejlépe.
Když je jídla nedostatek, přesměruje živiny k životně důležitému orgánu, k mozku, na úkor ostatních orgánů, jako jsou srdce a játra.
Toto umožní plodu přežít na nějakou dobu, ale vybere si to svou daň později kdy se tyto ostatní orgány, dříve zanedbané, stanou náchylnější k chorobě.
Ale to nejspíš nebude všechno.
Zdá se, že plod vnímá podněty z nitroděložního prostředí a podle toho vytváří svoji tělesnou stavbu.
Připravuje se na svět, kterému bude muset čelit na druhé straně dělohy.
Plod přizpůsobuje svůj metabolismus a ostatní fyziologické procesy podle toho, jaké prostředí na něj čeká.
A základem těchto předpovědí je hlavně to, co matka jí.
Jídlo, které těhotná žena konzumuje, tvoří takový příběh, pohádku o hojnosti nebo žalozpěv o strádání.
Tento příběh obsahuje informace podle kterých plod organizuje svoje tělo a systémy -- a přizpůsobuje se převládajícím okolnostem což mu usnadní jeho budoucí přežití.
Dítě, které má omezené prostředky, bude při menší velikosti a sníženým energetickým nárokům mít vlastně vyšší naději, že se dožije dospělosti
Problém ovšem nastává v případě, kdy jsou těhotné ženy nespolehliví vypravěči, kdy plod vedou k tomu, aby očekával svět nedostatku a místo toho se narodí do světa hojnosti.
Přesně to se stalo dětem holandské "Hladové zimy".
A jejich vyšší míra obezity cukrovky a srdečních chorob je toho důsledkem.
Těla, vytvořená aby dokázala využít každou kalorii, začla plavat v moři nadbytečných kalorií západní poválečné stravy.
Svět, na který se připravila v děloze nebyl tentýž, jako svět, do kterého se narodila.
A nyní další příběh.
11. září 2001 v 8:46 ráno, byli desítky tisíc lidí v okolí Světového obchodního centra v New Yorku -- dojíždějící, valící se z vlaků, číšnice, prostírající stoly na ranní špičku, makléři, kterým už zvonili telefony na Wall Street.
1700 z těch lidí byly těhotné ženy.
Když letadlo narazilo a věže se zřítily, mnoho žen zažilo podobné hrůzy, jako ostatní přeživší této katastrofy -- zdrcující chaos a zmatek, valící se mračna potenciálně toxického prachu a sutin, úzkostný strach o život.
Zhruba rok po devátém září výzkumníci vyšetřili skupinu žen které byly těhotné v době, kdy byly vystaveny útoku na Dvojčata.
U dětí těchto žen, které trpěly post-traumatickým stresovým syndromem, neboli PTSD, z hrůzného zážitku, výzkumníci objevili biologickou stopu náchylnosti k PTSD -- efekt, který byl nejvýraznější u dětí, jejichž matky prožily katastrofu ve třetím trimestru.
Jinými slovy, matky s post-traumatickým stresovým syndromem předaly sklon k tomuto onemocnění svým dětem, které byly ještě v děloze.
Teď si představte tohle: post-traumaticky stresový syndrom vypadá jako velice silná a nezvladatelná reakce na stres, kvůli které nemocní nesmírně a nepřiměřeně trpí.
Ale je tu ještě jiný pohled na PTSD.
To, co nám připadá jako patologické, může vlastně být užitečné adaptaci za určitých podmínek.
V obzvláště nebezpečném prostředí, charakteristické projevy PTSD -- hyper-vnímavost okolí, rychle se spouštějící reakce na nebezpečí -- mohou zachránit něčí život.
O tom, že prenatální přenos náchylnosti k PTSD je adaptace se stále spekuluje, mně to ale přijde očividné.
Znamenalo by to, že ještě před narozením, matky varují své děti, že venku je divoký svět, říkají jim: "Buďte opatrné."
Abych to ujasnila.
Výzkum původu plodu není obžalobou žen za to, co se jim během těhotenství přihodí.
Je o tom, jak co nejvíce podpořit zdraví a rozvoj příští generace
Toto důležité snažení se musí zaměřit na to, co se plod učí během devíti měsíců, které stráví v děloze.
Učení je jednou z nepostradatelných činností, a začíná daleko dříve než jsme si mysleli.
Děkuji.
(Potlesk)
Když přemýšlíme o našich smyslech, většinou nemáme na mysli důvody, proč se vyvinuly, z biologického úhlu pohledu.
Nemyslíme na evoluční nutnost, že musíme být chráněni smysly, ale to je nejspíš důvod, proč se naše smysly vyvinuly -- aby nás ochránily, abychom přežili.
Vlastně když uvažujeme o smyslech, nebo když uvažujeme o ztrátě některého z nich, většinou si myslíme spíš něco jako: možnost sáhnout si na něco luxusního, ochutnat něco chutného, ucítit něco voňavého, vidět něco krásného.
To chceme od našich smyslů.
Chceme krásu; nechceme jenom účel.
A když přijde na obnovení funkčnosti smyslů, jsme ještě velmi daleko od toho, abychom mohli poskytnout krásu.
A o tom vám dnes chci něco málo říct.
Platí to i pro sluch.
Když uvažujeme o tom, proč slyšíme, nemáme na mysli schopnost uslyšet poplach nebo sirénu, přestože je to jistě důležité.
Chceme mít sluch kvůli hudbě.
(Hudba) Jak mnozí z vás poznali, to byla Beethovenova Sedmá symfonie.
Mnozí z vás vědí, že byl hluchý, nebo téměř hluchý, když ji napsal.
To, na co jsem vás chtěl upozornit, je, jak je zvláštní, že dokážeme slyšet hudbu.
Hudba je jednou z nejzvláštnějších věcí vůbec.
Jsou to akustické vibrace, přenášené vzduchem, energie, vlnící se vzduchem, co nás lechtá na bubínku.
Právě lechtání bubínku, které přenáší energii do sluchových kůstek, které ji přemění na proměnlivý impuls uvnitř hlemýždě, a pak se přemění na elektrický signál v našich sluchových nervech, které ústí do našeho mozku, jako vjem písně nebo krásné hudební skladby.
Tento proces je zcela abstraktní a velice neobvyklý.
A jenom o tom bychom si mohli povídat celé dny, abychom přišli na to, jak je možné, že slyšíme něco tklivého, když to vzniká z vibrace vzduchu.
Víme, že co se týče sluchově postižených, většina lidí ztratí svoji schopnost slyšet v části, která se jmenuje hlemýžď, ve vnitřním uchu.
Odehrává se to na ploše o rozměru vlasu.
Kdyby jste si museli vybrat smysl, o který přijdete, budu k vám upřímný, když řeknu, že dokážeme obnovit sluch daleko lépe než kterýkoli jiný smysl.
Vlastně, se nic ani nedá srovnat s tím, jak dokážeme obnovit sluch.
Jako lékař a chirurg můžu s jistotou říct svým pacientům, že pokud by si museli vybrat smysl, o který přijdou, po stránce lékařské a chirurgické jsme nejdál se sluchem.
Jako muzikant vám musím říct, že kdybych měl kochleární implantát, byl bych v troskách. Doslova v troskách, protože vím, že bych nikdy nemohl slyšet hudbu, jako teď.
Nyní vám ukážu video, o holčičce, která je od narození neslyšící.
Její okolí ji velmi pomáhá a podporuje ji.
Její maminka dělá co může.
Dobrá, pusťte to video.
(Video) Matka: To je sova.
Sova, ano.
Sova. Sova.
Ano.
Děťátko. Děťátko.
Chceš ho?
(Pusa) Charles Limb: Přestože dítě dostává všechno, co se týče podpory od rodiny a odpovídajícího zjednodušeného vyučování, stále jsou tu jistá omezení pro dítě, které je od narození neslyšící, v dnešním světě po stránce sociálních, vzdělávacích a pracovních příležitostí.
Neříkám, že nemohou žít nádherný život.
Říkám, že budou muset čelit překážkám, které lidé se zdravým sluchem překonávat nemusí.
Léčení nedoslýchavosti se za posledních 200 let velmi zdokonalilo.
Myslím to doslova, dříve se používaly nástavce ve tvaru uší nebo se do uší strkaly trychtýře.
To bylo jediné, co jste mohli se ztrátou sluchu dělat.
Tehdy ani nedokázali prohlédnout bubínek.
Takže nikoho nepřekvapí, že ani nebyla žádná účinná léčba nedoslýchavosti.
A dnes máme moderní multikanálové kochleární implantáty, které vyžadují jen ambulantní zákrok.
Chirurgicky se umístí do vnitřního ucha.
Trvá to zhruba hodinu a půl až dvě, podle toho, kde se provádí, pod celkovou narkózou.
A na konci budete mít něco takového, kde elektronová mřížka je vložena dovnitř do hlemýždě.
Ve skutečnosti ve srovnání s naším zdravým vnitřním uchem je to docela primitivní.
Ale podívejme se na tu samou holčičku, které jsme dali implantát.
Tady je o deset let starší.
Toto je video pořídil můj chirurgický poradce, Dr. John Niparko, který jí dal implantát.
Můžeme pustit video, prosím.
(Video) John Niparko: Takže ty jsi napsala dvě knížky?
Dívka: Napsala jsem dvě knížky. (Matka: Ta druhá byla knížka nebo deník?) Dívka: Ne, ta druhá je taky knížka. (Matka: No dobře.) JN: No tahle knížka má sedm kapitol, a poslední kapitola se jmenuje "Proč je dobré být hluchý."
Pamatuješ si, že bys tu kapitolu napsala?
Dívka: Pamatuju. Pamatuju si každou kapitolu.
JN: Dobře.
Dívka: No někdy mě moje sestra trochu štve.
Takže se to někdy hodí, aby mě neštvala.
JN: Aha. A kdo je to?
Dívka: Holly. (JN: Dobře.) Matka: Její sestra. (JN: Její sestra.)
Dívka: Moje sestra. JN: A jak dokážeš zabránit tomu, aby tě štvala?
Dívka: Prostě si sundám implantát a neslyším nic.
(Smích) Někdy se to hodí.
JN: Takže nechceš slyšet úplně všechno?
Dívka: Ne.
CL: Je úžasná.
Není důvod se na to dívat jinak, než jako na ohromný úspěch.
Opravdu je. Je to příběh o úspěchu moderní medicíny.
Nicméně, i přes obrovské usnadnění, které implantát poskytuje svým uživatelům v řeči, pustíte rádio a zničeho nic hudbu téměř neslyší.
Ve skutečnosti, většina uživatelů implantátu hudbu snáší těžce, a mají k ní odpor, protože zní hrozně.
Když přijde na to, abychom někomu vrátili krásu, tak pokud jde o sluch, máme před sebou ještě hodně dlouhou cestu.
Je pro to spousta důvodů.
Už dříve jsem zmínil, že hudba je odlišná kategorie, protože je abstraktní.
Řeč je něco jiného. Řeč je přesně daná.
Ve skutečnosti, důvod, proč ji používáme, je kvůli její sémantické specifičnosti.
Když řeknete slovo, zajímá vás, jestli tomu slovu dobře rozumíte.
Nezabýváte se tím, jestli slovo znělo pěkně, když jste ho vyslovili.
Hudba je úplně odlišná.
Když slyšíte hudbu, která nezní dobře, tak k čemu to je?
Není nejmenší důvod, proč poslouchat hudbu, která vám nezní dobře.
Akustika hudby je daleko složitější než akustika řeči.
Jak můžete vidět na tomto grafu, frekvenční rozsah a hlasitostní rozsah, dynamický rozsah hudby je daleko rozmanitější.
Pokud bychom měli navrhnout dokonalý kochleární implantát, museli bychom se pokusit umožnit, aby uměl přenášet hudbu.
Protože pro mě hudba vždycky byla vrchol slyšení.
Pokud slyšíte hudbu, měli byste být schopni slyšet cokoli.
Problémy začínají s vnímáním výšky tónu.
Většina z vás ví, že výška je důležitý stavební kámen hudby.
A bez schopnosti ji dobře vnímat, hudba a melodie může být velmi obtížná -- zapomeňte na harmonii a podobné věci.
Tohle je Rachmaninovovo Preludium přepsané do MIDI.
Zkusíme si to přehrát.
(Hudba) Dobrá, teď si představte, že pacient s kochleárním implantátem bude mít rozhozené vnímání výšky až o dvě oktávy, podívejme se, co se stane, když se výška náhodně změní o jeden půltón.
Bylo by naprosto ohromné, kdyby měl implantát toleranci rozlišení výšky pouze jeden půltón.
Prosím, přehrajte to.
(Hudba) Důvod, proč vám to pouštím, je ten, abych vám ukázal, že hudba není odolná k degradaci.
Zkreslíte ji jen trošku, zvláště pokud jde o výšku, a je úplně jiná.
Možná se vám to svým způsobem líbilo.
Je to docela hypnotické.
Ale zcela jistě to nebylo tak, jak byla hudba zamýšlena.
A určitě neslyšíte to samé, co slyší většina lidí se zdravým sluchem.
Další problém s tím spojený, kromě ztráty schopnosti rozlišit výšku tónu, je ztráta schopnosti rozeznat zvuky.
Většina uživatelů kochleárního implantátu nedokáže rozlišit nástroje.
Pokud si přehrajeme tyto klipy za sebou.
(Trubka) Trubka.
A druhý.
(Housle) To byly housle.
Mají podobný vlnový průběh. Oba nástroje mají dlouhý, táhlý tón.
Uživatelé kochleárního implantátu nedokážou tyto nástroje rozlišit.
Zvuková kvalita, to jak zvuk zní, říká se tomu témbr, barva tónu -- oni takové věci nepoznají.
Implantát nepřenáší kvalitu hudby, která obvykle umožňuje vnímat intenzitu.
Když se podíváte na mozek někoho, kdo má kochleární implantát, a pustíte jim rozhovor, pustíte jim rytmus a pustíte jim melodii, zjistité, že středisko sluchu je nejaktivnější během rozhovoru.
Z toho vyvodíte, že tyto implantáty jsou uzpůsobené na řeč, byly navrženy na mluvené slovo.
Ale když se podíváte na melodii, zjistíte, že je zde pouze velmi malá mozková aktivita u uživatelů implantátů oproti lidem se zdravým sluchem.
Z nějakého důvodu tento implantát nestimuluje sluchové centrum dostatečně během vnímání melodie.
Další otázka zní: jak to vlastně zní?
Dělali jsme nějaké průzkumy abychom si dokázali představit, jak je zvuk z implantátů kvalitní.
Pustím vám dvě ukázky Ushera, jedna je normální a druhá nemá skoro žádné vysoké a skoro žádné nízké frekvence a ubrali jsme i střední frekvence.
Prosím, pusťte to.
(Hudba) (Hudba s ořezanými frekvencemi) Moji pacienti by řekli, že znějí stejně.
Nedokážou rozeznat rozdíly v kvalitě zvuku mezi těmito dvěma ukázkami.
Připomínám, že jsme ještě daleko od toho, kam chceme dojít.
Vyvstává tu otázka: Je tu nějaká naděje?
Ano, naděje tu je.
Nevím, jestli někdo z vás ví, kdo to je.
To je ... ví to někdo?
To je Beethoven.
Jakto, že víme, jak vypadala Beethovenova lebka?
Protože jeho hrob byl odkryt.
A ukázalo se, že jeho spánkové kosti byly po smrti proraženy aby se mohli podívat na příčinu jeho hluchoty, a proto tam má keramickou hlínu a jeho lebka je na této straně vypouklá.
Ale Beethoven skládal hudbu ještě dlouho potom, co přišel o sluch.
To nám naznačuje, že i v případě ztráty sluchu cit pro hudbu zůstává.
Mozek zůstává s hudbou pevně propojený.
Měl jsem to štěstí pracovat s Dr. Davidem Ryugo, pracoval jsem s bílými hluchými kočkami a snažil se přijít na to, co se stane, když dostanou kochleární implantát.
Tato kočka byla vycvičena, aby měla s trumpetou spojené jídlo.
(Hudba) Text: Beethoven ji nezaujal.
(Hudba) "Slavnostní předehra 1812" jí nestojí za námahu.
(Trubka) Ale vyskočí, když je povolána do služby!
(Trumpeta) CL: Netvrdím, že ta kočka slyší trubku podobně jako my.
Ale tvrdím, že pomocí cvičení můžete naplnit zvuk hudby významem, a to i když je to jen kočka.
Pokud bychom měli mluvit o konkrétních snahách vstříc umožnění uživatelům implantátu slyšet hudbu -- protože v současnosti se tomu příliš nevěnuje, žádné rehabilitační plány, a co se týče technologického pokroku v zdokonalení hudby jen málo -- bylo by to příliš unáhlené.
Teď vám chci ukázat ještě poslední video.
Je o mém studentovi, který se jmenuje Joseph. Měl jsem to štěstí s ním pracovat dva roky v laboratoři.
Je neslyšící a naučil se hrát na klavír po tom, co dostal kochleární implantát.
A tady je jeho video.
(Hudba) (Video) Joseph: Narodil jsem se v roce 1986.
A když mi byly asi 4 měsíce, zjistili mi rozsáhlou ztrátu sluchu.
Nedlouho poté jsem dostal naslouchátko.
Ale i když to bylo tehdy nejvýkonnější naslouchátko na trhu, moc mi nepomohlo.
Díky tomu jsem musel často spoléhat na odezírání ze rtů, a co lidé říkají jsem moc neslyšel.
Když mi bylo 12 let, byl jsem jeden z prvních lidí v Singapuru, kteří podstoupili kochleární implantaci.
Nedlouho potom, co jsem dostal svůj implantát, začal jsem se učit hrát na klavír.
A bylo to úplně báječné.
Od té doby jsem toho nikdy nelitoval.
CL: Joseph je úžasný. Je velmi nadaný.
Nyní studuje medicínu na Yaleské univerzitě, a plánuje, že se stane chirurgem -- jeden z prvních neslyšících, kteří zvažují kariéru chirurga.
Neslyšících chirurgů je jako šafránu.
Je to opravdu neslýchané, a všechno díky této technologii.
A fakt, že dokáže hrát tak dobře na klavír, je vyznamenáním pro jeho mozek.
Pravdou je, že můžete hrát na klavír i bez kochleárního implantátu, protože stačí jenom mačkat klávesy ve správnou dobu.
Ve skutečnosti to nemusíte slyšet.
Vím, že moc dobře neslyší; slyšel jsem ho zpívat karaoke.
(Smích) Byl to jeden z nejúděsnějších zážitků -- dojemný, ale úděsný.
(Smích) Takže je tu jistě velký příslib, ale také daleko víc, co je ještě třeba udělat.
Chtěl bych to zakončit těmito slovy.
Když přijde na obnovu sluchu, zcela jistě jsme ušli dlouhou cestu, pozoruhodně dlouhou
Ale ještě máme daleko delší cestu před sebou co se týče obnovy dokonalého sluchu.
A řeknu vám, je v pořádku být rád alespoň za řeč.
Ale kdybychom přišli o sluch, kdyby kdokoliv z vás najednou přišel o sluch, chtěl by zase slyšet perfektně.
Nechtěli byste "docela dobrý" sluch, chtěli byste dokonalý sluch.
Obnova základních senzorických funkcí je základ.
A tím nechci znevažovat důležitost obnovy základních funkcí.
Ale až teprve obnova schopnosti vnímat krásu může být inspirující.
Myslím, že bychom se neměli vzdávat krásy.
A chci vám poděkovat za váš čas.
(Potlesk)
(Zpěv) Vidím Měsíc. Měsíc vidí mě.
Měsíc vidí někoho, koho já nevidím.
Bože, požehnej Měsíci, Bože, požehnej i mně.
Bože, požehnej tomu, koho nevidím.
Pokud se dostanu do nebe dřív než ty, udělám v něm díru a protáhnu tě dovnitř.
Napíši tvé jméno na každou hvězdu, a svět se nebude jevit tak vzdálený.
Astronaut dnes nebude v práci.
Volal, že je nemocný.
Vypnul si mobil, počítač, pager i budík.
Tlustá žlutá kočka spí na jeho gauči, kapky deště bubnují na okno a v kuchyni není ve vzduchu ani stopa po kávě.
Všichni jsou nervózní.
Inženýři na 15. podlaží přestali pracovat na svém urychlovači částic.
Antigravitační komora netěsní a i to pihované dítě s brýlemi, jehož jediným úkolem je vynášet smetí, je nervózní, zápolí s pytlem, utrousí banánovou slupku a papírový kelímek.
Nikdo si toho nevšimne.
Jsou zaneprázdněni počítáním ztraceného času.
Kolik galaxií ztrácíme za sekundu?
Za jak dlouho může odstartovat další raketa?
Někde odletí elektron ze svého energetického mraku.
Vybuchla černá díra.
Matka prostře stůl k večeři.
Začíná maraton "Práva & Pořádku".
Astronaut spí.
Zapomněl si vypnout hodinky, tikají jako ocelový tep na jeho zápěstí.
Neslyší to.
Sní o korálových útesech a planktonu.
Jeho prsty najdou stěžně polštáře.
Obrátí se na bok, v mžiku otevře oči.
Myslí si, že potápěči mají tu nejkrásnější práci na světě.
Tolik vody ke splutí.
(Potlesk) Děkuji.
Jako malá jsem nemohla pochopit koncept, že můžeme žít pouze jeden život.
Nemyslím obrazně.
Já si myslela, doslova, že budu moci dělat všechno a být vším.
Že je to jen otázka času.
A že neexistuje omezení založené na věku, pohlaví, rase nebo odpovídajícím historickém období.
Byla jsem přesvědčená, že zažiji, jaké to je být vůdcem hnutí za lidská práva nebo desetiletým chlapcem žijícím na farmě během prachové bouře nebo císařem dynastie Tang v Číně.
Máma říká, že když se mě lidé zeptali, čím chci být až vyrostu, moje typická odpověď byla: princezna-baletka-astronautka.
Nepochopila, že se nesnažím vymyslet nějakou super nakombinovanou profesi.
Vyjmenovala jsem to, o čem jsem si myslela, že se tím stanu: princeznou, baletkou a astronautkou.
A jsem si jistá, že ten seznam pokračoval.
Většinou mě jen zastavili.
Nikdy nebylo otázkou, jestli se k tomu dostanu, ale spíše kdy.
Byla jsem si jistá, že pokud budu dělat všechno, že to asi znamená, že se budu muset ohánět, protože jsem toho musela hodně stihnout.
Můj život byl ve stavu neustálého spěchu.
Bála jsem se, že zaostávám.
Protože jsem vyrůstala v New Yorku, spěchat bylo docela normální.
Jak jsem vyrůstala, postupně jsem zjistila, že nebudu žít více než jeden život.
Věděla jsem jen, jaké je to být dospívající dívkou v New Yorku, ne dospívajícím chlapcem na Novém Zélandu, ne královnou plesu z Kansasu.
Viděla jsem pouze svýma očima.
A tehdy mě uchvátily příběhy, protože pomocí příběhů jsem mohla vidět očima někoho jiného, jakkoli omezeně a nedokonale.
Začala jsem toužit po poznání zkušeností ostatních, protože jsem záviděla ty celé životy, které jsem nikdy neměla zažít a chtěla jsem slyšet o všem, co mi uniká.
Tím přechodným vlastnictvím jsem si uvědomila, že existují lidé, kteří nikdy nezjistí, jaké to je být dospívající dívkou v New Yorku.
Znamená to, že nikdy nebudou vědět, jaká je jízda metrem po prvním polibku nebo jak vše ztichne, když sněží.
Chtěla jsem, aby to věděli, chtěla jsem jim to povědět.
Stalo se to jádrem mé obsese.
Zaměstnala jsem se vyprávěním příběhů, jejich sdílením a sběrem.
Až donedávna jsem si neuvědomila, že poezii nemohu uspěchat.
V dubnu, v rámci Národního měsíce poezie, probíhá výzva, do které se zapojí mnoho básníků, a říká se jí Výzva 30/30.
Její myšlenkou je, že v průběhu celého dubna každý den napíšete jednu báseň.
Minulý rok jsem to poprvé vyzkoušela a byla jsem nadšená efektivitou, s jakou jsem byla schopná tvořit poezii.
Na konci měsíce jsem se podívala na těch 30 básní, které jsem napsala a zjistila, že se všechny snaží povědět ten stejný příběh, jen mi trvalo na 30 krát uvědomit si způsob, jakým jej chci vyprávět.
Uvědomila jsem si, že to možná platí v ještě větším měřítku i pro jiné příběhy.
Mám příběhy, které jsem se snažila povědět roky, neustále jsem je přepisovala a hledala ta správná slova.
Francouzský básník a esejista Paul Valéry řekl, že báseň není nikdy dokončena, je pouze opuštěna.
A to mě děsí, protože to znamená, že mohu donekonečna upravovat a přepisovat a je jen na mně rozhodnout, kdy je báseň hotová a kdy od ní mohu odejít.
Což jde přímo proti mé obsesivní povaze, snažící se nalézt správnou odpověď a ta dokonalá slova a správnou formu.
Používám poezii ve svém životě, abych se lépe zorientovala a zpracovala některé věci.
Ale jen proto, že ukončím báseň, neznamená, že jsem vyřešila to, s čím jsem se potýkala.
Ráda procházím staré básně, protože mi ukazují, kde jsem se právě v ten okamžik nacházela a v čem jsem se snažila vyznat a slova, která jsem k tomu vybrala.
Mám příběh, na který roky opakovaně narážím a nejsem si jistá, zda jsem našla tu správnou formu nebo je to jen jeden pokus a já jej později, při hledání lepšího způsobu jeho vyprávění, přepíši.
Ale teď vím, že později, až se ohlédnu, budu vědět, čím jsem si procházela a v čem jsem se snažila vyznat, pomocí těchto slov, zde, v této místnosti, s vámi.
Takže -- Usmějte se.
Ne vždy to tak fungovalo.
Byly doby, kdy jste si museli zašpinit ruce.
Když jste byli povětšinou ve tmě, tápání bylo nevyhnutelné.
Když bylo třeba větší kontrast, více saturace, tmavší tmy a jasnějšího světla, říkali tomu rozšířený rozvoj.
Znamenalo to, že jste déle dýchali chemikálie, až po zápěstí.
Nebylo to vždy snadné.
Děda Stewart byl námořním fotografem.
Mladý, červenolící, s vyhrnutými rukávy, pěsti s prsty jako tlusté štůčky mincí, vypadal jako oživlý Pepek námořník.
Pokřivený úsměv, chlupatý hrudník, přišel do druhé světové války s úšklebkem a koníčkem.
Když se ho zeptali, zda ví něco o fotografování, zalhal, naučil se číst Evropu jako mapu, vzhůru nohama, z výšin bojového letadla, cvakající foťák, mžikající víčka, nejtmavší tma a nejjasnější světlo.
Rozuměl válce jako by si mohl pročíst cestu domů.
Když se ostatní vrátili, odložili své zbraně, ale on si vzal čočky a foťáky s sebou domů.
Otevřel si obchod, proměnil jej v rodinnou záležitost.
Můj otec se narodil do světa černé a bílé.
Jeho basketbalové ruce se naučily drobná kliknutí a zapadnutí diáků do rámu, filmu do kamery, chemikálie do plastového koše.
Jeho otec znal vybavení, ale ne umění.
Znal tmu, ale ne světlo.
Můj otec se naučil kouzlit, strávil čas následováním světla.
Jednou cestoval napříč zemí za lesním požárem, lovil jej s foťákem celý týden.
"Následuj světlo," řekl,
"Následuj světlo."
Části sebe poznávám jen z fotografií.
Byt na Wooster Street s vrzajícími chodbami, třímetrovými stropy, bílými zdmi a studenými podlahami.
To byl dům mé matky, předtím než byla matkou.
Předtím než byla manželkou, byla umělkyní.
Jediné dva pokoje v domě se zdmi až ke stropu a dveřmi, které se otevíraly a zavíraly, byly koupelna a temná komora.
Temnou komoru postavila ona sama, s na míru dělanými nerezovými dřezy, zvětšovákem 2,5 x 3 m, který se pohyboval nahoru a dolů obrovskou ruční klikou, se sadou barevně vyvážených světel, bílou skleněnou stěnou pro prohlížení tisků, sušákem, který se se vysouval a zasouval do zdi.
Moje matka si postavila temnou komoru.
Udělala z ní svůj domov.
Zamilovala se do muže s basketbalovýma rukama, a do způsobu, jakým se díval na světlo.
Vzali se. Měli dítě.
Přestěhovali se do domu poblíž parku.
Ale nechali si byt na Wooster Street na narozeninové oslavy a honby za poklady.
Dítě odvrátilo šeď, naplnilo fotoalbum rodičů červenými balónky a žlutou polevou.
Dítě vyrostlo v dívku bez pih, s křivým úsměvem, která nerozuměla, proč její kamarádi nemají ve svých domech temnou komoru, nikdy neviděla políbení svých rodičů, nikdy je neviděla držet se za ruce.
Jednoho dne se objevilo další dítě.
S perfektně rovnými vlasy a buclatými tvářemi.
Pojmenovali ho sladká brambora.
Když se smál, smál se tak hlasitě, že plašil holuby na únikovém schodišti. Ti čtyři žili v domě poblíž parku.
Dívka bez pih, chlapec sladká brambora, basketbalový otec a matka temná komora, zapalovali svíčky a odříkávali své modlitby a rohy fotografií se kroutily.
Jednoho dne spadly nějaké věže.
A dům poblíž parku se stal domem pod popelem, tak utekli s batohy na kolech do temných komor. Ale byt na Wooster Street byl postaven pro umělce, ne pro rodinu holubů, a stěny, které nesahají ke stropu, neudrží křik a muž s basketbalovýma rukama odložil své zbraně k odpočinku.
Nemohl bojovat v této válce, žádná mapa neukazovala domů.
Jeho ruce už nepasovaly k foťáku, ani k rukám jeho ženy, ani k jeho tělu.
Chlapec sladká brambora se bil pěstmi do obličeje, až už neměl, co říct.
Tak dívka bez pih šla na hon za pokladem sama.
A na Wooster Street, v budově s vrzajícími chodbami a bytem s tří metrovými stropy a temnou komorou s příliš mnoha umyvadly, pod vyváženými světly nalezla lísteček, připnutý na stěně připínáčkem z doby před věžemi, z doby před dětmi.
Stálo tam: "Chlápek určitě miluje dívku, která pracuje v temné komoře."
Byl to rok předtím, než se můj otec opět chopil foťáku.
Poprvé venku následoval vánoční světla, která tečkovala svou cestu new yorskými stromy, malé tečky světla blikající na něj z nejtemnější tmy.
Rok později cestoval napříč zemí za lesním požárem, zdržel se týden na lovu se svým foťákem, oheň pustošil Západní pobřeží, požírajíce 18-kolové kamiony ve své cestě.
Na druhém konci země jsem šla do školy a napsala báseň na okraj svého sešitu.
Oba jsme se naučili umění zachycení.
Možná se učíme umění objetí.
Možná se učíme umění nechat odejít.
(Potlesk)
Kolik z vás už muselo vyplnit nějaký nějaký webový formulář, kde jste byli požádáni o přečtení řetězce zdeformovaných znaků jako jsou tato? Pro kolik z vás to bylo otravné?
Dobře, skvělé.
To jsem vymyslel já. (Smích)
Spíš jsem byl jedním z těch, co to vymysleli. Jmenuje se to CAPTCHA.
A je tam proto, aby zjistila, že vy, bytost, která formulář vyplňuje,
jste opravdu člověk a ne nějaký typ programu, napsaný tak, aby odesílal formulář milionkrát. Funguje to, protože lidé,
alespoň ti bez zrakového postižení, nemají problém se čtením těchto pokroucených znaků, zatímco počítačové programy to zatím tak dobře nesvedou.
Například v případě Ticketmasteru, musíte tyto znaky zadat, aby se zabránilo spekulantům v napsání programu, který by po dvou nakoupil miliony lístků.
CAPTCHA se používá po celém internetu.
A protože se užívá tak hojně, často se stane, že konkrétní řada zobrazených náhodných znaků může být nešťastná. Například tento registrační formulář na Yahoo.
Náhodné znaky, které se uživateli zobrazily, byly Č, E, K, E, J, což samozřejmě tvoří slovo.
Ale nejlepší část je zpráva, kterou obdržela pomocná linka Yahoo asi za 20 minut.
"Pomoc! Už čekám přes 20 minut a nic se neděje." (Smích) Takže si myslel, že musí počkat.
Ale tento uživatel na tom byl ještě hůř.
(Smích) Projekt CAPTCHA jsme vytvořili zde v Carnegie Mellon před 10 lety a používá se úplně všude.
Řeknu vám o projektu, který jsme udělali o pár let později, další krok ve vývoji CAPTCHA. Říkáme mu reCAPTCHA,
a je něčím, co jsme začli zde na Carnegie Mellon a časem z toho udělali začínající firmu. A pak, asi před rokem a půl,
koupil tuto firmu Google.
Řeknu vám, jak to začalo. Když mi došlo následující:
Přibližně 200 milionů CAPTCHA se na světě vyplní každý den.
Když jsem to slyšel prvně, byl jsem na sebe hrdý. Říkal jsem si, jaký dopad můj výzkum má.
Ale pak jsem se začal cítit špatně.
Víte, pokaždé, když vyplňujete CAPTCHA,
vlastně přijdete o 10 vteřin vašeho času.
A když to vynásobíte 200 miliony, zjistíte, že lidstvo jako celek ztrácí asi 500 000 hodin denně při psaní těch otravných CAPTCHA.
Tehdy jsem se začal cítit špatně. (Smích)
A pak jsem si říkal, no, nemůžeme CAPTCHA odstranit, protože bezpečnost webu na nich závisí. Ale pak jsem si pomyslel, existuje způsob jak z tohoto úsilí
získat něco dobrého pro lidstvo?
Má se to takto.
Zatímco píšete CAPTCHU, během těch 10 vteřin, váš mozek dělá něco úžasného.
Vás mozek dělá něco, co počítače zatím nesvedou. Můžete tak dělat během těch 10 vteřin něco užitečného?
Jinak řečeno,
je tu nějaký velký problém, který počítače nedokáží vyřešit, ale můžeme jej rozdělit na 10 vteřinové úseky, takže když někdo vyřeší CAPTCHA vyřeší i kousek toho problému?
A odpověď na to je "ano", a to je to co teď děláme. Takže to co možná nevíte je, že zatímco píšete CAPTCHA,
nejen, že se dokazujete, že jste člověk, ale zároveň pomáháte digitalizovat knihy. Vysvětlím vám jak to funguje.
Je tu spousty projektů, pokoušejících se o digitalizaci knih.
Google jeden má, The Internet Archive jeden má.
Amazon, teď když má Kindle, se o to pokouší.
V základě to funguje tak,
že vezmete starou knihu.
Viděli jste ty věci, že? Myslím, knihy?
(Smích)
Začnete s knihou a naskenujete jí. Ale skenování knihy
je jako focení každé její stránky.
Z každé stránky máte obrázek. Je to obrázek s textem z každé stránky knihy.
V dalším kroku procesu
musí počítač dešifrovat všechna ta slova na obrázku. K tomu se používá technologie OCR,
optické rozeznávání znaků, které vezme obrázek textu a pokusí se zjistit, jaký text tam je.
Problém u OCR je, že je nedokonalý.
Hlavně u starších knih, kde inkoust vybledl a stránky zežloutly, OCR nerozpozná hodně slov.
Například u knih napsaných před více než 50 roky, počítač nerozpozná okolo 30 procent slov.
Takže my děláme to, že sebereme všechna slova, která počítač nerozezná, a dáváme je lidem, aby je pro nás přečetli, když píšou CAPTCHA na internetu.
Takže příště až budete psát CAPTCHA, ta slova která píšete, jsou vlastně slova z knih, které se právě digitalizují a počítač je nerozeznal.
A důvod proč používáme 2 slova místo jednoho je ten, protože jedno z těch slov je slovo, které systém dostal z knihy, a neví co to to je a ukáže vám ho.
Protože ale neví, jaká je správná odpověď, nemůže jí posoudit.
Takže vám dáme další slovo, které systém už zná.
Neřekneme vám, které je které a poprosíme o vyplnění obou. A když zadáte správné slovo
pro to, které systém už zná, tak předpokládá, že jste člověk a také získá důvěru, že jste dobře napsali i to druhé slovo. A když zopakujeme tento proces třeba u 10 různých lidí
a všichni se shodnou jaké to nové slovo je, máme jedno nové správné slovo v digitální podobě. Takže takhle to funguje.
A od doby před asi třemi nebo čtyřmi lety, kdy jsme s tím začli,
spousta stránek začala přecházet ze staré CAPTCHA, kde lidé mrhali svým časem, na novou CAPTCHA, kde lidí pomáhají s digitalizováním knih. Například Ticketmaster.
S každou koupí lístku na Ticketmasteru, pomůžete digitalizovat knihu. Facebook: Pokaždé když si někoho přidáte nebo šťouchnete,
pomůžete digitalizovat knihu. Twitter a dalších asi 350 000 dalších stránek používá reCAPTCHA.
Popravdě to číslo stránek, které reCAPTCHA používají je tak vysoké, že množství slov digitalizovaných denně je opravdu velké. Je to kolem 100 milionu denně,
což je asi dva a půl milionu knížek ročně.
A to vše napsáno slovo po slově jen lidmi vyplňujícími CAPTCHA na internetu. (Potlesk)
Samozřejmě, když máme tolik slov každý den, může se stát něco vtipného. A to hlavně proto, že teď dáváme lidem dvě
náhodně vybraná anglická slova vedle sebe. Takže se stávají vtipné věci.
Například, objevilo se toto slovo.
Slovo "Křesťané", na tom není nic špatného.
Když se ale objeví vedle dalšího náhodného slova,
může se stát něco špatného. Dostali jsme toto.
(Špatní křesťané)
Ale je to ještě horší, protože stránka, na které se ukázalo byla "Ambasáda Království božího". (Smích)
Hups.
(Smích) Tady je další špatná. JohnEdwards.com
(Zatracený liberál) (Smích) Takže pořád urážíme lidi v jednom kuse.
Samozřejmě lidi jen neurážíme. Jde o to, že když uvádíme dvě náhodná slova,
může se stát něco zajímavého. To dalo vzniknout velkému
internetovému memu, kterému přispěli desetitisíce lidí, říká se mu CAPTCHA umění.
Určitě o něm někteří z vás slyšeli.
Takhle to funguje.
Představte si, že jste na internetu a vidíte CAPTCHA a pomyslíte si, že je to něco konkrétního, jako zde. (Neviditelný toustovač)
Takže uděláte s tím snímek obrazovky. Pak, samozřejmě, vyplníte CAPTCHA,
protože pomůžete s digitalizací.
Ale nejdřív uděláte snímek, a pak namalujete něco co se k tomu vztahuje. (Smích)
To je celá věda.
Jsou jich desetitisíce.
Některé roztomilé. (Udržel jsem to)
(Smích) Některé vtipné. (Sjetí předci)
Smích A některé, jako paleontologické ňůňo
mohou obsahovat Snoop Dogga.
(Smích) Dobře, toto je mé nejoblíbenější číslo z reCAPTCHA.
Je to moje nejoblíbenější věc na celém projektu.
Je to množství lidí, kteří pomohli zdigitalizovat alespoň jedno slovo přes reCAPTCHA 750 milionů, což je něco málo přes 10 procent světové populace, nám pomohlo zdigitalizovat vědění lidstva.
A čísla jako jsou tato, mě motivují ve výzkumu.
Otázka, která motivuje můj výzkum, je tato: Když se podíváte na největší úspěchy lidstva, ty opravdu největší, které spojily lidstvo a změnily dějiny -- například stavba pyramid v Egyptě, Panamského kanálu nebo poslání člověka na Měsíc -- všechny mají něco společného, hlavně to, byly dokončeny s podobným množstvím lidí. Zvláštní, ty všechny zvládnuty s asi 100.000 lidmi.
A důvod je ten, že před internetem,
organizování více než 100.000 lidí, nemluvě o výplatách, byla téměř nemožná.
Teď jsem vám ale ukázal projekt, který v době internetu kde spolupracuje 750 milionu lidí na digitalizaci vědění lidstva.
Takže otázkou, která mě motivuje je, když zvládneme poslat člověka na Měsíc se 100 000 lidmi, co zvládneme se 100 miliony?
A na základě této otázky jsme rozjeli různé projekty, na kterých pracujeme.
Ukážu vám jeden, ze kterého jsem opravdu nadšený.
Něco, na čem jsme v tichosti pracovali asi poslední rok a půl. Ještě není spuštěn.
Jmenuje se Duolingo. A protože nebyl spuštěn, pšššt!
(Smích)
Věřím vám. To je ten projekt a takhle začal.
Začal mou otázkou na mého studenta
Severina Hackera.
Dobře, to je Severin Hacker. Takže, položil jsem mu svou otázku.
Mimochodem, slyšeli jste dobře,
jeho příjmení je Hacker.
Dal jsem mu tedy tuto otázku: Jak přimějeme 100 milionů lidí přeložit web do všech hlavních jazyků zdarma?
Dobře, několik věcí k té otázce. Zaprvé, překládání webu.
Web je rozložen do více jazyků.
Jeho velká část je v angličtině.
Když anglicky neumíte, nedostanete s k ní.
Ale jsou i ty velké části v jiných jazycích,
které když neznáte, nedostanete se k nim. A my bychom chtěli přeložit web, alespoň jeho většinu,
do všech hlavních jazyků.
To je to, co bych rád udělal.
Někteří možná namítnou, proč nepoužijeme počítače? Proč nemůžeme použít překladače?
V současnosti počítačové překlady sem tam přeloží větu. Proč je nepoužijeme pro celý web?
No, problém s tímto je, že to není dost dobré
a pravděpodobně nebude dalších asi 15 až 20 let. Tvoří spoustu chyb.
A i když nechybuje, tak protože dělá tolik chyb, nevíte, zda tomu věřit, či ne.
Ukážu vám příklad něčeho přeloženého strojem. Byl to příspěvek na fóru.
Někdo se ptal na něco ohledně JavaScriptu.
Bylo to přeloženo s japonštiny do angličtiny.
Nechám vás číst.
Ten člověk začíná omluvou za to, že to bylo přeloženo počítačem.
Další věta je úvod k otázce.
Takže něco vysvětluje. Pamatujte, je to otázka ohledně JavaScriptu.
(Často, kozločas instaluje chyba jsou zvratky.) (Často, kozločas instaluje chyba jsou zvratky.) Pak následuje první část otázky.
(Kolikrát jako vítr, stožár a drak?) (Kolikrát jako vítr, stožár a drak?) Pak přichází má oblíbená část otázky.
(Není to urážka otcových gulí?) (Není to urážka otcových gulí?) A pak přichází závěr, který je z toho všeho nejlepší. (Prosím omluvte svou hloupost.
Pro vás mnohé díky.) (Prosím omluvte svou hloupost. Pro vás mnohé díky.) Takže počítačový překlad ještě není dost dobrý. Zpět k otázce.
Takže potřebujeme, aby lidé přeložili web.
Takže teď asi budete ptát, proč nemůžeme lidem zaplatit, aby to udělali? Mohli bychom zaplatit profesionální překladatele, aby vše přeložili.
To můžeme.
Bohužel by to bylo extrémně nákladné.
Například, překlad malinkého zlomku celého webu, Wikipedie, do jednoho jazyka, španělštiny.
Wikipedia existuje ve španělštině, ale ta je velice malá ve srovnání s anglickou. Je to asi 20 procent velikosti té anglické.
Pokud chceme přeložit těch dalších 80 procent do španělštiny,
stálo by to asi 50 milionů dolarů -- a to v té nejzneužívanější outsourcingové zemi vůbec. Takže by to bylo velice nákladné.
Takže my chceme sehnat 100 milionů lidí
na překlad webu do všech hlavních jazyků zadarmo.
Ale když se do toho pustíte, brzy si uvědomíte, že máte dvě velké trhliny, dvě velké překážky.
První je nedostatek bilingvních lidí.
Já ani nevím, jestli na světě existuje 100 milionu lidí, kteří používají web a umí dva jazyky tak, aby mohli pomoci.
To je velký problém.
A ten druhý problém je nedostatek motivace.
Jak chceme lidi motivovat, aby opravdu překládali web zdarma?
Běžně za to lidem musíte platit.
Tak jak je přimět, aby to udělali zdarma?
Když o tom začneme přemýšlet, jsme omezeni těmi dvěmi věcmi. Ale pak jsme si uvědomili, že vlastně
existuje způsob na řešení obou problémů naráz. Jak zabít dvě mouchy jednou ranou.
A to tak, že změníte překládání,
v něco, co miliony lidí chtějí dělat, a to také vyřeší problém s nedostatkem bilingválů, a to je výuka jazyků.
Ukázalo se, že dnes se asi 1,2 miliardy lidí učí cizí jazyk.
Lidé se opravdu chtějí cizí jazyk učit. Ne jen proto, že jsou k tomu nuceni ve škole.
Například jen ve Spojených státech
je přes 5 milionů lidí, kteří zaplatili přes 500 dolarů za software na výuku jazyků.
Lidé se chtějí jazyky učit opravdu hodně. Takže na tom jsme pracovali přibližně poslední rok a půl --
stránka jménem Duolingo, kde hlavní myšlenkou je naučit lidi jazyky zdarma a zároveň překládat web.
Takže se učí praxí. Funguje to tak,
že když jste nováček, dostanete velice snadné věty.
Těch je na webu samozřejmě plno. Dáme vám velice snadné věty
společně s významem slov.
A jak překládáte a koukáte, jak je překládali ostatní, začnete se učit jazyk. A jak se zlepšujete,
dostáváte na překlad složitější věty.
Ale pořád se učíte praxí.
Šílené na tomto způsobu je, že opravdu funguje.
Zaprvé, lidé se opravdu učí jazyky.
Už to je převážně hotové, teď to testujeme.
Lidé se tam tak mohou naučit jazyk. A naučí se ho přibližně stejně jako u nejlepšího výukového programu.
Takže lidé se jazyk opravdu naučí.
Výuka není jen stejně dobrá,
ale i zajímavější.
A to proto, že Duolingo používá skutečný obsah.
Na rozdíl od vymyšlených vět z učebnic, lidé se učí na skutečném obsahu, který je zajímavější.
Takže lidé se doopravdy naučí. Ale co je asi nejpřekvapivější,
překlady, které máme od lidí z této stránky, i když jsou jen začátečníci, jsou tak přesné, jako ty od profesionálních překladatelů, což je opravdu překvapivé. Ukážu vám jeden příklad.
Toto je věta přeložená z němčiny do angličtiny. Horní je německy.
Prostřední je anglický překlad, který dělal profesionální překladatel, kterému bylo zaplaceno 20 centů za každé slovo. A spodní je překlad uživateli Duolinga,
kteří vůbec neuměli německy, když stránky začali používat.
Vidíte, že je téměř perfektní.
Samozřejmě, máme na to malý trik aby překlad byl stejně dobrý jako profesionální. Kombinujeme překlad několika začátečníků
na dosáhnutí profesionální kvality.
Ale i když kombinujeme překlady, tyto stránky dokáží překládat velice rychle.
Něco vám ukážu, toto je odhad, za jak dlouho můžeme přeložit Wikipedii z angličtiny do španělštiny. Nezapomínejme, že to má hodnotu 50 milionů dolarů.
Takže kdybychom chtěli přeložit Wikipedii do Španělštiny, šlo by to za 5 týdnů se 100 000 aktivními uživateli.
A přibližně za 80 hodin s milionem aktivních uživatelů.
Protože všechny projekty, na kterých jsme pracovali, měly miliony uživatelů, doufáme, že s tímto projektem budeme schopni překládat extrémně rychle.
To, proč jsem z Duolinga tak nadšený je to, že si myslím, že nabízí poctivý obchodní model výuky jazyka. Jde o tohle:
Současný obchodní model výuky jazyků je, že student platí, vlastně platí Rosettově desce 500 dolarů. vlastně platí Rosettově desce 500 dolarů.
Takový je současný obchodní model. Problém s tímto modelem je,
že 95 procent světové populace nemá 500 dolarů.
Takže je extrémně nefér k chudým.
A vlastně je zaměřen na bohaté. Ale u Duolinga,
protože jak se učíte, tvoříte hodnoty, děláte překlad -- za který bychom mohli někomu zaplatit. A takto to můžeme zpeněžit.
A protože lidé tvoří hodnoty během učení, nemusí nám platit penězi, platí nám svým časem.
Kouzelné na tom je, že sice platí svým časem, ale ten čas by stejně strávili tím, že by se učili jazyk.
Takže pěkné na Duolingu je, že nabízí poctivý obchodní model -- takový, který nediskriminuje chudé. Toto je ta stránka.
Děkuji vám. (Potlesk)
Takže toto je ta stránka. Ještě jsme ji nespustili, ale když tam půjdete, můžete se přihlásit do naší soukromé bety, která začne nejspíš za 3 nebo 4 týdny. Ještě jsme toto Duolingo nespustili.
Mimochodem, já zde mluvím,
ale Duolingo je ve skutečnosti práce úžasného týmu, ze kterého tu část je. Takže, děkuji.
(Potlesk)
Během posledních 13ti let jedna, tři, třinácti let jsem byl součástí vyjímečného týmu v InSightecu v Izraeli a s partnery po celém světě kteří se zabývali tímto nápadem, konceptem neinvazivní operace z výzkumných laboratoří do běžného klinického užití.
A o tom vám teď povím.
13 let někteří z vás mohou mít k tomuto číslu vlastní vztah.
Pro mě, dnes, toto datum, je to jako podruhé zažít Bar micva.
(Smích) Tenhle sen je opravdu možný spojením dvou známých technologií.
Tou první je zaostřený ultrazvuk, a tou druhou je zobrazení pomocí magnetické rezonance.
Napřed budeme mluvit o zaostřeném ultrazvuku.
V ruce držím "fantom", který napodobuje tkáň.
Je vyroben ze silikonu.
Je průhledný, vyrobený jen pro vás.
Jak vidíte, je zcela neporušený, úplně průhledný.
Teď vás vezmu do zvukové laboratoře.
Vidíte fantoma v akváriu.
Toto je soustava ve fyzikální laboratoři.
Na pravé straně vidíte ultrazvukový vysílač.
Ten vysílá v podstatě ultrazvukový paprsek, který je zaostřen ve vnitřku fantoma.
Dobře, až uslyšíte cvaknutí, v tu chvíli začne energie zářit a vy vidíte malé poškození uvnitř fantoma.
Všechno okolo je celistvé a neporušené.
Je to pouze postižené místo uvnitř.
Představte si, že toto je váš mozek.
Potřebujeme zaměřit cíl uvnitř mozku.
Můžeme to udělat bez poškození ostatních tkání.
Tohle je, myslím, vlastně první chirurgický zákrok, košér podle Hipokrata.
(Smích) Tak jo, a teď se budeme bavit trošku o ultrazvuku, síle ultrazvuku.
Víte hodně o zobrazování, zobrazování ultrazvukem.
Také znáte lithotripsii, drcení ledvinových kamenů.
Ale ultrazvuk může být tvarován, aby byl cokoliv mezi tím, protože je to mechanická síla.
V základě je to silové působení na tkáň, procházející skrz.
Můžeme měnit intenzitu, frekvenci, délku, tvar pulsů, abychom vytvořili cokoli od zubního kartáčku po kladivo.
Ukážu vám rozmanitá uplatnění na poli medicíny, která jsou možná díky zaostření, fyzickému zaostření.
Tento nápad bezbolestného zaměřeného ultrazvuku k léčení poranění v mozku není žádná novinka.
Když jsem byl malý, tento nápad byl již koncipován průkopníky jako byli bratři Fryové a Lars Leksell, který je známý jako vynálezce gama nože.
Ale možná nevíte, že se pokoušel provádět lobotomie neinvazivně, zaostřeným ultrazvukem, v 50. letech.
To se mu nepodařilo, tak potom vynalezl gama nůž.
Nutí vás to zamyslet se nad tím, proč tito průkopníci selhali.
Bylo v tom něco zásadního, co postrádali.
Chybělo jim vidění.
To bylo do doby vynálezu magnetické resonance a vlastně spojení magnetické resonance se zaostřeným ulrazvukem nám může poskytnout zpětnou informaci, jak anatomickou tak fyziologickou, za účelem naprosto neinvazivního, uceleného chirurgického zákroku.
A takto to vypadá, operační místnost budoucnosti dnes.
Toto je zařízení magnetická resonance se zaostřeným ultrazvukem.
Dám vám pár příkladů.
První je ve vašem mozku.
Jeden z neurologických stavů, který může být léčen zaostřeným ultrazvukem jsou poruchy hybnosti jako je Parkinson či neovladatelný třes.
Co je typické pro tyto stavy třeba pro třes je neschopnost pít nebo jíst vločky nebo polívku aniž byste se polili, nebo psát čitelně, aby tomu lidé porozuměli a být opravdu nezávislý v životě bez pomoci ostatních.
Chci, abyste poznali Johna.
John je profesor historie v důchodu z Virginie.
Mnoho let trpěl neovladatelným třesem.
Léčba mu vůbec nepomohla.
Mnoho podobných pacientů odmítlo podstoupit operaci, aby jim někdo řezal do mozku.
Před asi čtyřmi nebo pěti lety podstoupil experimentální proceduru.
Je schválena americkými úřady pro kontrolu na Virginské univerzitě v Charlottesville používající zaostřovací ultrazvuk k odříznutí bodu v thalamu.
Toto je jeho rukopis.
"20. června", pokud to dokážete přečíst, "2011."
Tohle je jeho rukopis ráno před tím než šel na magnetické resonance. Teď vás provedu tím, jak typická procedura vypadá. Jak vypadá neinvazivní operace.
Položíme pacienta na stůl mag.
resonance. Zaměříme zářič, v tomto případě k mozku, ale pokud to bude jiný orgán, byl by to jiný zářič zaměřený na pacienta.
Lékař udělá obvyklý snímek.
A jeho cíl?
Nemám tu ukazovátko, ale vidíte zelený, takový obdélník či lichoběžník?
To je hlavní oblast léčby.
Jsou tu bezpečné hranice okolo cíle.
Tím je bod v thalamu.
Pro jednou, když jsou získány snímky a lékař zakreslil všechny nezbytné bezpečnostní limity a tak, vybere v podstatě bod -- vidíte kulatý bod uprostřed, tam kde je kursor -- a mačká tohle modré tlačítko s nápisem "ozářit."
Nazýváme tento způsob vpravení energie, říkáme tomu ozáření.
Jediná činnost, kterou tu lékař provádí je hýbání myší.
Je to jediné zařízení, které potřebuje k léčbě.
Zmáčkne "ozářit" a toto se stane.
Vidíte zářič, světle modrý.
Je tam voda mezi lebkou a zářičem.
A to vytváří zvětšení energie.
Zvyšuje teplotu.
Napřed potřebujeme ověřit, že jsme na cíli.
Proto má první záření nižší energii.
Nezpůsobí žádné poškození, ale zvyšuje teplotu o několik stupňů.
Je to jedna z jedinečných schopností MR, kterou využíváme, je schopnost měřit teplotu neinvazivně.
To je opravdu jedinečná schopnost MR.
Nepoužívá se v běžné diagnostice.
Ale můžeme tak mít anatomické zobrazení i teplotní mapy v reálném čase.
Jak vidíte body na grafu.
Teplota se dočasně zvýšila na 43 stupňů Celsia, dočasně.
To nezpůsobí žádné poškození.
Ale cílem je zjistit, jestli jsem na cíli.
Pokud jednou lékař potvrdí, že cíl je zaměřen, tak jak ho vybral, pak provedeme zákrok s plnou energií jak vidíte zde.
A vidíte zvyšující se teplotu k 55 až 60 stupňům Celsia.
Pokud je to víc jak vteřina, je to dostačující na zničení bílkovin v buňce.
Tohle napsal ten samý pacient téhož dne po léčbě.
Toto je okamžité zlepšení.
(Potlesk) Děkuji.
John je jedním z dvanácti velmi odvážných lidí, kteří se uvolili k výzkumu.
Musíte pochopit co je v lidské mysli, když jsou ochotni riskovat.
Toto je citát od Johna, po tom, když to napsal.
Řekl, "Zázrak."
Jeho manželka řekla, "Toto je nejšťastnější chvíle mého života."
Jste zvědaví proč.
Jedna z věcí, které jsem chtěl sdělit je, co se stalo s ochranou kvality života?
Představte si, že tito lidé ztratili svoji nezávislost.
Jsou závislí na ostatních.
A John je nyní zcela nezávislý.
Vrátil se do svého všedního života.
Také hraje golf, tak jako vy ve Virginii, když jste v důchodu.
Dobře, tady můžete vidět bod.
Jsou to tak tři milimetry uprostřed mozku.
Žádné vnější poškození.
Už netrpí neurologickými obtížemi.
Již není potřeba žádná pooperační rehabilitace, nic.
Vrátil se zpět ke svému životu.
Teď se posuneme k více bolestivému tématu.
Bolest je něco, co může znepříjemnit život.
Lidé trpí mnoha druhy bolestí jako je neuropatická bolest, bolest zad, bolestí z rakoviny z metastáz v kostech. Když se metastáze dostane do kostí, je někdy velice bolestivá.
Všechny, které jsem zmínil, se ukázaly jako úspěšně léčitelné zaostřeným ultrazvukem, který ulevuje od bolesti velmi rychle.
A rád bych vám pověděl o PJovi.
Je to 78letý farmář, který trpěl bolestí -- jak to říci? -- bolel ho zadek.
Měl metastázi v pravé hýždi, nemohl sedět ani s pomocí léků.
Musel se vzdát všech farmářských prací.
Byl léčen ozařováním, ale to nepomohlo.
Mnoho pacientů má rádo tuto příjemnou ozařovací léčbu.
Dobrovolně se zúčastnil klíčové studie, která běží po celém světě, také ve Spojených státech.
Jeho žena ho vlastně unesla.
Jeli tři hodiny z farmy do nemocnice.
Musel sedět na polštáři, velmi klidně, nehybně, jinak by to bylo velmi bolestivé.
Podstoupil léčbu a cestou zpátky řídil sám.
Takže opět, tak vypadá okamžitá úleva.
Musíte pochopit co ti lídé prožívají a co prožívají jejich rodiny když se to stane.
Vrátil se zpět ke svým denním povinnostem na farmě.
Jezdí s traktorem,
jezdí pravidelně na koni na horskou chatu.
A je velmi štastný.
Ale teď se mě zeptáte, ale co válka, válka proti rakovině?
Co nějaké základní druhy rakoviny.
Co tam zmůžeme?
Mám dobrou a špatnou zprávu.
Dobrá zpráva: je mnoho, co můžeme udělat.
A to se prokázalo mimo území Spojených států.
Provozování tohoto ve Státech
je velmi bolestivé.
Nedokážu si představit, že by tento národ bez toho aby to bral jako kolektivní cíl nebo něco co je celonárodní úkol, toto uskutečnil.
A není to jen kvůli regulaci, je to kvůli penězům, které potřebujeme na současnou medicínu, vyžadující důkazy a počet pokusů a tak, aby se to uskutečnilo.
Takže první dvě aplikace jsou rakovina prsu a rakovina prostaty.
Byly první v pořadí k léčení zaostřeným ultrazvukem.
A máme lepší výsledky než z operací prsou.
Ale mám zprávu pro muže.
Včera jsme tu slyšeli Quyen mluvit o nežádoucích účincích léčby rakoviny prostaty.
Máme tu jedinečnou možnost v zaostřeném ultrazvuku řízeném magnetickou rezonancí, protože můžeme uvažovat o lumpektomii prostaty -- léčit jen ohniskovou lézi a nevyndavat celou žlázu, a tím se vyhneme všem komplikacím s potencí a inkontinencí.
Máme i jiné rakovinné nádory v břiše -- docela malé, hodně malé -- slinivka, játra, ledviny.
Máme možnost léčit pacienta, který je při vzhůru, pacient, který je vzhůru a při vědomí a mluví s lékařem. Musíte se naučit pár triků s magnetickou resonancí jak to dělat za chodu.
A to zabere čas.
Zabere to asi dva roky.
Teď mám zprávu pro ženy.
Bylo to v roce 2004, americké úřady schválily zaostřený ultrazvuk řízený magnetickou resonancí jako léčbu děložních myomů.
Ženy trpí touto chorobou.
Všechny tyto nádory způsobují silné krvácení během menstruace, tlak v břišní dutině, bolest zad, časté močení.
A někdy ani nemohou otěhotnět kvůli tomu myomu.
To je Frances.
Byl jí diagnostikován myom velikosti grapefruitu.
To je velký myom.
Nabídli jí hysterektomii, ale to je nepředstavitelné pro někoho kdo by chtěl jednou otěhotnět.
Tak se rozhodla, že podstoupí proceduru zaostřeného ultrazvuku v roce 2008.
V roce 2010 se stala poprvé matkou zdravého dítěte.
Byl zrozen nový život.
(Potlesk) Takže na závěr, bych chtěl vlastně zanechat čtyři zprávy.
Přemýšlejte o rozsahu utrpení, kterého uchráníme pacienty při podstoupení neinvazivní operace a také o ekonomickém a emocionálním břemenu které tím odejmeme rodinám, komunitám a celé společnosti -- a myslím tím také i lékařům.
A druhá věc, o které bych byl rád, abyste přemýšleli, je nový vztah mezi lékařem a pacientem. Když máte na stole pacienta který je bdělý a může sledovat léčbu.
Při každé naší léčbě drží pacient ovládací tlačítko,
Může kdykoli zastavit operaci.
A s touto poznámkou bych vám chtěl poděkovat za pozornost.
(Potlesk)
Dobrá, nemám ponětí, co budeme hrát.
A nejsem schopný vám to říct, dokud to nezahrajeme.
Neuvědomil jsem si, že tu bude ta znělka.
Takže zkusím začít s tím, co jsem právě slyšel.
(Hudba) (Potlesk) Dobrá, ze všeho nejdřív prosím potlesk pro Jamira Williamse na bicí, (Potlesk) Burnisse Travise na kontrabas, (Potlesk) a Christiana Sandse na piano.
(Potlesk) To, čemu říkáme pódium, je neuvěřitelné místo.
Je to vskutku posvátná půda.
A jedna z věcí, které jsou na ní posvátné, je ta, že zde nemáte možnost přemýšlet o budoucnosti, nebo minulosti.
Žijete právě zde a v tomto okamžiku.
Když vstoupíte na pódium, musíte udělat mnoho rozhodnutí.
Vůbec jsme nevěděli, ve které tónině budeme hrát.
V jednu chvíli jsme tak trochu přešli do skladby s názvem "Titi Boom."
Ale to se mohlo stát a nemuselo.
Všichni posloucháme. A reagujeme na to.
Nemáte čas si plánovat nápady.
Takže pojem chyba: Z perspektivy jazzového muzikanta je snazší mluvit o chybě někoho jiného.
Způsob, jakým vnímáme chybu, když stojíme na pódiu - za prvé, my ji nepovažujeme za chybu.
Chyba je pouze to, pokud nedokážu vnímat, co někdo druhý udělal.
V jazzu je každá "chyba" příležitostí.
Takže je dokonce těžké popsat, jak by zněla divná nota.
Například, kdybych zahrál barvu, jako bychom hráli na paletě, třeba něco takového...
(Hudba) Kdyby Christian zahrál notu - třeba, zahraj F.
(Hudba) Vidíte, je to všechno na paletě.
Kdybyste zahráli E.
Vidíte, všechny leží přímo uvnitř této obecné emocionální palety, kterou malujeme.
Kdybyste ale zahráli Fis, (Disonance) sluch většiny lidí to bude vnímat jako chybu.
A hned vám to ukážu, budeme teď chvíli hrát.
Budeme hrát na této paletě.
V libovolné chvíli Christian zahraje tuto notu.
A my na ni nebudeme reagovat.
Chvilku nás nechá hrát, a pak přestanu hrát a budu zase povídat.
Uvidíme, co se stane, když budeme hrát s touto paletou.
(Hudba) Někdo by to mohl vnímat a pojmenovat jako chybu.
Ale já bych řekl, že to byla chyba jen v tom, že jsme na ni nezareagovali.
Byla to příležitost, kterou jsme propásli.
Je to nepředvídatelné. Namalujeme opět tu stejnou paletu.
On ji zahraje. Nevím, jak na ni budeme reagovat, ale něco se změní.
Buď jeho nápad přijmeme nebo ne.
(Hudba) Jak vidíte, zahrál tuto notu.
A já jsem potom kolem ní vytvořil melodii.
Tentokrát se textura změnila u bicích.
Dostalo se tam více rytmu, o trochu víc intenzity, jako odpověď na to, jak jsem reagoval já.
Takže chyba neexistuje.
Chyba je jen to, když nedávám pozor, když žádný z muzikantů nedává pozor a neakceptuje své spoluhráče natolik, aby zpracoval nápad, a když nedáme prostor kreativitě.
Čili jazz, to pódium, je naprosto úžasné.
Je to velice očišťující zážitek.
A vím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že to nepovažujeme za samozřejmost.
Víme, že to, že můžeme přijít na pódium a hrát hudbu, je požehnání.
Jak ale toto všechno souvisí s chováním financí?
No, my jsme jazzoví muzikanti, takže stereotypně nemáme k financím dobrý vztah.
(Smích) Každopádně jsem vám chtěl ukázat, jak to řešíme.
Další dynamikou toho je, že my v jazzu nekontrolujeme každou maličkost.
Někteří lidé to dělají.
Ale takové řízení ve skutečnosti omezuje umělecké možnosti.
Když bych přišel a nařídil kapele, že chci hrát tak a tak a chci, aby se hudba ubírala právě tudy, a prostě se vrhnu do ...
připraveni, trochu si zahrajeme.
Raz, dva, raz, dva, tři, čtyři.
(Hudba) Je to trochu chaotické, protože tvrdě prosazuji svoje nápady.
Říkám jim: "Pojďte se mnou po této cestě."
Pokud ale opravdu chci, aby hudba šla tudy, nejlepší způsob, jak toho docílit, je poslouchat.
Je to věda o poslouchání.
Má to víc co do činění s tím, co dokážu vnímat, než s tím, co umím zahrát.
Takže pokud chci, aby měla hudba určitou intenzitu, můj první krok bude být trpělivý, poslouchat, co se děje, a těžit z něčeho, co se děje kolem mě.
Když to uděláte, zapojíte a inspirujete ostatní muzikanty, a ti vám dají víc, a postupně se to buduje.
Sledujte. Raz, dva, raz, dva, tři, čtyři.
(Hudba) Když těžím z nápadů, je to úplně odlišný zážitek.
Je to organičtější. Má to daleko víc odstínů.
Není to o prosazování mojí vize ani nic takového.
Je to o tom, být tu v tomto okamžiku, akceptovat jeden druhého, a dovolit kreativitě, aby proudila.
Děkuji.
(Potlesk)
Ahoj všichni, díky za pozvání.
Utrpěl jsem malé zranění, ale jedno auto mi nezabrání, abych k vám dneska promluvil.
(Smích) (Potlesk) Tank by asi stačil.
Dnes bych vám rád pověděl o mikrotiskárně, o své práci, jak to všechno začalo, o své motivaci sestrojit nejmenší 3D tiskárnu na světě.
Nejprve vám povím o svém zaměstnání.
Tedy, normálně pracuji v oboru dvoufotonové polymerizace.
Zní to jako obor pro šprty. Je to pro šprty.
(Smích) Co v tomto oboru potřebujeme?
Je potřeba komplexní laserový systém, jmenuje se femtosekundový laser, kterým zaměříte na velmi malé místo - malililinkaté místečko - a proto jde o velmi drahý a nepříliš odolný laserový systém. (Smích) A navíc k němu potřebujete ještě komplikovaný souřadný systém.
Říkáme mu "Teta Agáta", protože je hrozně těžký a taky se nám líbilo jméno Agáta.
(Smích) Tento souřadný systém nám umožňuje pohybovat laserem velice přesně, například v našem měřítku je to přesnost 200 nanometrů. Tak velmi přesně.
A co s tím pak můžete dělat?
Můžete dělat věci, které jsou pouhým okem neviditelné.
Můžete vytisknout cokoliv vás napadne, můžete vytisknout třeba Tower Bridge nebo manžela pro Agátu...
(Smích) OK, ale co je na tom tak úžasného?
Možná jste si povšimli uvedeného měřítka, je to 100 mikronů u mostu a 20 mikronů v případě tlustého chlapíka.
Pro srovnání, průměr lidského vlasu je kolem 50 mikronů.
Takže tyto výtvory jsou jako zrnko prachu, nebo ještě menší, stěží je uvidíte pouhým okem.
Co ještě lze dělat, a my se tomu také věnujeme, je vylepšování systému, vylepšování té pryskyřice, to je materiál, který používáme na přichycení červa a jemu podobných.
Uvnitř pryskyřice pohybujeme naším laserem a díky tomu polymerizuje, a daří nám se odchytit živé zvíře, v tomto případě určitého červa.
A teď se snažíme, nebo tedy dalším krokem bude vytvoření biokompatibilních polymerů, a pak můžeme něco vepsat do vašeho těla, nebo do těla toho červa, nebo napojit buňky na naše struktury a tak dál.
Tedy, OK, to je můj běžný pracovní obor.
Dnes vám chci povědět příběh vzniku mikrotiskárny.
Co mě motivovalo?
Všechno začalo v pondělí ráno v 6:30.
OK, to je lež. Spíš bylo tak deset.
(Smích) Přišel jsem do laborky na Technické Univerzitě ve Vídni, která je poblíž Karlova náměstí ve čtvrti Freihaus,
Přišel jsem a uviděl, že laser je rozbitý. Zkusil jsem to opravit.
Pracoval jsem na tom půl dne, několik hodin.
Pak jsem si všiml, že hlavní problém bude zdroj čerpadla.
To bych sám opravit nedokázal, museli jsme zavolat servisní techniky.
A v tu chvíli mi došlo, že mám spoustu času na přemýšlení.
Řekl jsem si: "Co teď budu dělat? Pustím se do psaní disertační práce?"
(Smích) Ne, ne, ne, to není dobrý nápad.
Pak mě napadlo, že bych se pustil do psaní vědeckého článku.
Taky špatný nápad.
A najednou, v sobotu, po týdnu přemýšlení, jsem přišel s nápadem sestrojit nejmenší 3D mikrotiskárnu na světě.
(Smích) Nebo nejmenší 3D tiskárnu na světě.
(Potlesk) Zavolal jsem svému profesorovi a řekl jsem mu o tom.
"Hej, pojďme tu věc postavit! Já na to mám čas.
Je to OK?" "Pusť se do toho, postav to."
A tak jsem šel na univerzitu a od té chvíle jsem jednoduše všechno přesunul z mozku do počítače, abych vytvořil počítačový model celé té věci.
A za pár měsíců už probíhalo první testování systému.
Pracoval bezchybně už od prvních testů a se stejným rozlišením jako systémy za 60.000 eur, zatímco my za to utratili jen 1.500 eur, tedy když nepočítám svůj plat, ale to by nebylo o moc více.
(Smích) OK, jak to funguje?
Přinesl jsem vám video, kde vidíte, jak nahrajete vložíte svůj soubor ve 3D.
Toto video připravil můj kamarád Junior Veloso.
Jak vidíte, máme pevnou desku, která se pohybuje směrem nahoru.
Pod touto deskou je tekutina, která se vytvrzuje světlem.
Plátek po plátku vytvoříte model, který vlastně taháte ven z tekutiny.
Záleží jen na tom, jak velký je váš model.
Možná budete mít 100 plátků, možná 1.000 nebo 10.000 plátků.
Takhle to funguje.
Samozřejmě je to mnohem větší stroj než mikrotiskárna, ale pracuje víceméně na stejném principu, to jsem vám chtěl ukázat.
Nakonec tahle hlava, tahle ufouní hlava, zůstane připevněna na stavební desku a když je proces dokončen, jednoduše odlomíte hlavu od podpěry, kterou jste potřebovali, a je hotovo.
Tak.
Ok, a jak ta mikrotiskárna doopravdy vypadá?
Někteří z vás už možná viděli tento obrázek.
Donesl jsem také jednu skutečnou, vypadá takto, a rád bych vás s touto 3D mikrotiskárnou seznámil.
Je celkem malá, je to stolní verze.
Cenově dostupný systém.
A jsme na ni velmi pyšní, vlastně, a ... (Smích) Máme tenhle malý systém, existují i větší kousky.
Co můžete dělat s levným, dostupným systémem?
Například všichni znáte tato naslouchátka?
Jsou vyráběná individuálně pro každého člověka, tohle je skvělý příklad použití této technologie k výrobě obalu na naslouchátko.
Standardně přijdete do obchodu, oni vám oskenují ucho, data pošlou do Německa emailem a -- (Smích) tam ho vytisknou na -- (Potlesk) Děkuji.
(Potlesk) Tam ho vytisknou na velkém stroji, a pak, když je hotové, pošlou ho zpět do Vídně nebo kamkoliv jinam -- poštou -- a tam do něj zastrčí elektroniku.
Když máte v obchodě mikrotiskárnu, přijdete do obchodu, oskenují vám ucho, zmáčknou "Tisk", ten 3D model se naplátkuje a vy si zajdete na kafe, zajdete si na univerzitu, cokoliv chcete, a namísto pěti dní, máte obal nebo naslouchátko za jeden den.
A to je jen příklad, jak tyto malé stroje, nebo jiné levné 3D tiskárny, můžou změnit náš každodenní život.
Tak vám děkuji, a začněte tisknout cokoliv chcete, cokoliv budete potřebovat.
(Potlesk)
Děkuji.
A cítím jako by tento celý večer byl naprosto úžasný.
Cítím to jako by to byl Vimalakirti Sutra, klasická práce ze starověké Indie, v které se Budha objeví na začátku a celá skupina lidí přijde, aby ho viděla ve velké části města - Vaisali, a přináší skvostné slunečníky, aby mu je nabídla.
Vlastně, všichni mladí lidé z města
staří maloměšťáci nepřijdou, protože jsou naštvaní na Budhu, protože ten když přišel do jejich města, přijal --- stejně jako vždy přijímá první nabídky, které k němu přijdou, od kohokoliv, a místní gejša, taková filmová hvězda, předběhla starší z města v závodním voze a pozvala ho jako první.
Takže šel s filmovou hvězdou a samozřejmě ostatní bručeli: "On by měl být nábožensky založený.
Co bude dělat v Amrapali domě s všemi 500 mnichy," a tak dále. Všichni mrmlali a také bojkotovali jeho příchod.
Nepřišli si ho poslechnout.
Ale všichni mladí lidé přišli.
A přinesli drahé slunečníky a dali je na zem.
A jakmile je položili všechny, celou tu hromadu těchto slunečníků, které používali ve starověké Indii, udělal Budha speciální efekt, kterým vytvořil obrovské planetárium, zázrak vesmíru. Každý se na to podíval a viděl všechna propojení všeho žití v celém vesmíru.
A samozřejmě, V Budhistickém vesmíru jsou miliony a biliony planet na kterých existuje lidský život, a osvícení mohou vidět život na všech těchto planetách.
Takže když se dívají na všechna tato světla na obloze, nevidí jen částice, které hoří nebo kameny nebo plameny nebo vybuchující plyny.
Oni vidí krajiny a lidské bytosti a Bohy a draky a hadí bytosti a bohyně a takové věci.
Budha udělal tento speciální efekt na začátku aby každý přemýšlel o propojeních a vzájemné propojenosti a jak všechno v životě je velmi propojené.
A potom Leilei - znám jeho další jméno -- nám řekl o propojení, a o tom, jak jsme všichni úplně propojení, a jak všichni všechny známe. A samozřejmě v Budhistickém vesmíru, jsme to už udělali milionkrát, v mnoha a mnoha životech v minulosti.
A já jsem tento rozhovor nedělal vždy. Vy ano a my jsme se na vás dívali.
A tak dále. A stále to zkoušíme, všichni se myslím snažíme stát TED-lidmi, pokud je to moderní formou osvícení.
Tedy, myslím... Protože pokud jsou TED-lidé spojeni vzájemnou projeností všech těch počítačů a všeho, je to padělání masového uvědomění, kde každý může opravdu vědět všechno co se děje na celé planetě.
A proto se to stane nepřijatelné -- soucit nastane, když to začne být pro nás nepřijatelné, úplně nepřijatelné, že se sedíme tady v komfortu a potěšení a užíváme si život své mysli nebo cokoliv to je, a jsou tady lidé, kteří jsou absolutně prolezlí nemocemi a nemohou mít kousek jídla a nemají kam jít nebo je zlí lidé týrají a tak podobně.
Začne to být nepřijatelné.
Jak tak všichni všechno víme, tlačí nás technologie k tomu stát se Budhy nebo něčím podobným, dosáhnout osvícení.
A samozřejmě, my všichni jsme hluboko nespokojeni.
Protože si myslíme, že když jsme unavení z toho, co děláme, trošku unaveni, tak trpíme.
Svoje trápení si jistým způsobem užíváme.
Odvracíme se od svého trápení útěkem někam, ale vlastně všichni máme společné trápení a to, že jsme zaseknutí ve své kůži a každý další je mimo.
A příležitostně se setkáme s dalším člověkem zaseknutým ve své kůži a užíváme si jeden druhého, a každý z nás se snaží dostat ven po svém, a nakonec se mu to nepodaří a je opět zpátky na začátku.
Protože naše egocentrické vnímání -- z pohledu Budhy špatné pochopení -- je všechno, co jsme a co je uvnitř nás.
A je to uvnitř a zvnějšku, nás nebo ostatních, a ostatní je všechno velmi odlišné.
A každý tady bohužel nosí toto obvyklé pochopení, aspoň trošku, že?
Víte, že někdo sedí vedle vás na židli, to je v pořádku, protože jste v divadle, ale když budete na lavičce v parku a někdo přijde a sedne si blízko vás, začne se bát.
Co ode mě chce? Kdo je to?
A tak si nesednete tak blízko z dalšímu člověku kvůli vaší představě, že stojíte vy versus vesmír--- to je to, na co přišel Budha.
Protože tahle kosmická základní myšlenka, že jsme to my všichni samotní, každý z nás a každý druhý je odlišný, že nás to dostává do nemožné situace, nemám pravdu?
Kdo je ten, komu se dostane dostatek pozornosti od světa?
Kdo dostane dostatek ze světa?
Kdo nebude přetažený nekonečným počtem ostatních bytostí -- když jsi odlišný od všech ostatních bytostí?
Soucit přichází tehdy, když překvapivě zjistíte, že ztrácíte sebe sama prostřednictvím umění, meditací, porozuměním, vědomostmi, věděním, že žádné takové hranice nemáte, věděním o svém propojení s ostatními bytosmi.
Když prohlédnete klam pocitu, že jste od ostatních oddělení, můžete sami sebe zažít v kůži jiných bytostí.
A když k tomu dojde, tlačí vás to k tomu cítit to co ony bytosti.
Naštěstí, říkají -- stále si nejsem jistý -- ale naštěstí říkají že když se dostaneš k tomuto bodu, protože někteří lidé řekli v Budhistické literaturaře, říkají, ooh, kdo by chtěl opravdu být soucitný?
Jak hrozné! Jak jsem ubohý. Moje hlava mě bolí.
Moje kosti bolí. Potácím se od narození k smrti.
Nikdy nejsem spokojený. Nikdy nemám dost, i když jsem bilionář, stále nemám dost.
Potřebuji stovky bilionů.
Představte si, jaké by to bylo, kdybych cítil jen stovky dalších lidí, jak trpí.
To by bylo hrozné.
Ale očividně je tohle divný životní paradox.
Když už nejste zavření uvnitř sebe sama, a zároveň vám moudrost, inteligence nebo vědecké poznání podstaty světa dovolí vaší mysli rozletět se a vcítit se a posílit základní lidskou schopnost vcítění se, a zjištění že jste jinou bytostí nějak tímto otevřením, můžete vidět hlouběji do podstaty života a můžete se dostat z tohoto ošklivého železného kola já, já, já, moje, jako to zpívali Beatles.
Víte, opravdu jsme se všechno naučili v 60. letech.
Je dost zlé, že se nikdo nikdy nevzbudil, a že se to snažili od té doby potlačit.
Já, já, já, moje. Je to jako skvělá písnička.
Skvělé učení. Ale když jsme si ulehčili z toho, tak jsme se nějak začali zajímat o všechno ostatní bytí.
A začali jsme se cítit jinak. Je to úplně podivné.
úplně podivné.
Dalai Lama vždy rád říká --- říká, že když ve své mysli dodáte zrození myšlence soucitu, je to protože zjistíte, že vy a vaše bolesti a potěšení jsou nakonec tak malé divadlo pro vaše chápání.
Je to opravdu hodně nudné, jestli se cítíte tak nebo tak -- a čím víc se soustředíte na to, jak se cítíte, o to víc je to horší.
Jako když se máte dobře, kdy ten čas skončí?
Dobré časy jsou pryč, když si myslíte, jak dobré to je?
A pak nikdy nejsou dobré dostatečně.
Mám rád když Leilei říká, že způsob jak pomáhat těm, co hodně trpí na fyzické rovině nebo na jiných rovinách, je mít se dobře, dělat to tak, že se sami máte dobře.
Myslím, že Dalai Lama to musel slyšet. Přeji si, aby tady byl, aby to slyšel.
jednou mi řekl-- vypadal trošku smutně; trápil se velmi kvůli tomu,co má a nemá
vypadal trošku smutně, protože řekl, před sto lety, šli a vzali všechno, co měli.
Víte, velká komunistické revoluce, Rusko a Čína a podobní -
vzali všechno pryč násilím, řekli, že to dají všem a potom byli ještě horší.
Vůbec nepomohli.
Takže co mohlo změnit tuto hrozivou propast, která se otevřela v dnešním světě?
A tak se potom podíval na mě.
A já jsem řekl "Dobře, ty jsi celý v tomto tvém. Ty učíš: je to štědrost." To bylo všechno, na co jsem myslel.
Co je ctnost? Ale samozřejmě, myslím, že klíč k zachránění světa, klíč k milostrdenství, je to více zábavy.
mělo by to bát uděláno s více zábavou. Štědrost je zábava.
To je ten klíč. Každý má špatný nápad. Myslí si, že je Budha nudný, a jsou překvapeni, když potkají Dalai Lamu a on je docela veselý.
I když jeho lidé prochází genocidou --- a věřte mi, že cítí každou ránu na každé hlavě staré jeptišky, v každé čínské věznici.
Cítí to. Cítí způsoby, kterými loví jaky.
Ani neřeknu, co dělají. Ale on to cítí.
A ještě je stále velmi veselý. Je extrémně veselý.
Protože když se tak otevřete, potom nemůžete jen --- co dobré dělá, dělat také a také být smutný s ostatním utrpením?
Musíte najít nějaké vize, kde uvidíte, jak je nadějné, jak to může být změněno.
Podívejte se na tuto krásnou věc, kterou nám Chiho ukázal.
Vyděsila nás lávovým mužem. Vyděsila nás tím, že přijde lávový muž, potom tsunami, ale nakonec tady byly květiny a stromy a bylo to velmi krásné.
Je to opravdu nádherné.
Takže utrpení znamená, že cítíme city ostatních, a lidská bytost je vlastně soucitná.
Lidská bytost je téměř mimo takt.
Lidská bytost je soucitná, protože na co je váš mozek?
Teď si Jimův mozek pamatuje almanach.
Ale mohl by si pamatovat všechny potřeby všech bytostí, kterými je, byl a bude.
Mohl by si pamatovat všechny fantastické věci,a by pomohl mnoha bytím.
A mohl by mít senzační zábavu z toho všeho.
Takže první člověk, který bude šťastný, když se přestanete zabývat sebestřednou situací toho, jak šťastný jsem, kde jste stále nespokojení -- jako nám řekl Mick Jagger, takhle nikdy nedosáhnete uspokojení.
Tak se rozhodnete, dobře, už toho mám dost.
Budu myslet na to, jak můžu udělat šťastné ostatní.
Vstanu ráno a budu myslet na to, co můžu udělat aspoň pro jednoho člověka, i psa, svého psa, kočku, moje zvíře, mého motýla.
A první člověk, který bude šťastný, když to uděláte, nebude nikdy jiný, než vy sami. protože vaše celé chápání se rozšíří, a najednou uvidíte celý svět všechny lidi v něm.
A zjistíte, že tohle -- bytí s těmito lidmi -- je květinová zahrada, kterou nám Chiho ukázala.
Je to nirvána.
A můj čas je u konce. A já znám příkazy TEDa.
Děkuji.
Moje cesty do Afghánistánu začali již před mnoha a mnoha lety, na východní hranici mojí země, mojí vlasti, Polska.
Procházela jsem se lesy příběhů mojí babičky.
Krajinou, kde každé pole skrývá hrob, kde byli miliony lidí deportováni nebo zabiti ve 20. století.
Za touto skázou jsem našla duši těchto míst.
Poznala jsem skromné lidi.
Poslechla jsem si jejich modlitbu a jedla jejich chléb.
Potom jsem 20 let putovala východem - od východní Evropy po střední Ásii - přes Kavkazské hory, Blízký východ, Severní Afriku, Rusko.
A pokaždé jsem potkala skromnější lidi.
A dělila jsem se s nimi o chléb a modlitbu.
Proto jsem šla do Afghánistánu.
Jednoho dne, jsem předcházela most přes řeku Oxus.
Šla jsem pěšky a sama.
A Afghánský voják byl tak překvapený, že mě vidí, že mi zapomněl označit pas.
Ale dal mi šálek čaje.
A pochopila jsem, že jeho překvapení bylo mojí záchranou.
Takže jsem chodila a cestovala, na koních, na yakovi (zvíře), kamionem, stopem, od Íránských hranic až dolů, do kraje Wakhanského koridoru.
A tímto způsobem jsem mohla najít Noor, skryté světlo Afghánistánu.
Mojí jedinou zbraní byl můj notebook a můj fotoaparát Leica.
Slyšela jsem modlitby Sufiů - skromných muslimů, nenáviděných Talibanem.
Skrytá řeka, propojená s mysticismem z Gibraltaru do Indie.
Mešita, kde je zdvořilí cizinec zahrnutý požehnáními a slzami, a vítaný jako dar.
Co víme o zemi a lidech, u kterých předstíráme, že je ochraňujeme, o vesnicích, kde jediným lékem na utišení bolesti a zastavení hladu je opium?
Tito lidé jsou závislí na opiu na střechách Kábulu 10 let po začátku naší války.
Toto jsou nomadské (kočovné) děvčata, které se stali prostitutkami pro afghánské obchodníky.
Co víme o ženách 10 let po válce?
Oblečené v nylonových pytlích, vyrobených v Číně, kterým říkají burka.
Jednoho dne jsem viděla největší školu v Afghánistánu, je to dívčí škola.
13 000 dívek zde studuje v podzemních místnostech plných škorpionů.
A jejich láska k učení byla tak velká, že mě to rozplakalo.
Co víme o výhružkách smrti od Talibanu přibitých na dveřích lidí, kteří se opováží poslat své dcery do škol jako je ta v Balhk?
Oblast není bezpečná, ale plná Talibanu a ti to udělali.
Mým cílem je dát hlas němým lidem, ukázat skryté světla v zákulisí této velké hry malých světů ignorovaných médii a proroky globálních konfliktů.
Děkuji.
(Potlesk)
Ben Roche: Takže, já jsem Ben.
Homaro Cantu: A já jsem Homaro.
BR: Jsme kuchaři. Když Moto otevřelo v roce 2004, lidé moc nevěděli co si mají myslet. Mnozí si mysleli že jsme Japonská restaurace, a možná to bylo tím názvem, možná kvůli logu, které vypadá jako japonské písmeno, ale v každém případě jsme dostávali spoustu objednávek na japonské jídlo, a to my jsme nedělali. A zhruba po desetitisící objednávce na maki rolku, jsme se rozhodli dát lidem to, co chtěli. Na tomto obrázku je příklad tištěného jídla, a to byla první vlaštovka něčeho, čemu říkáme transformace chutí. Tak, tu máte všechny ingredience, všechny chutě, vlastně, standardní maki rolky, natištěné na kousku papíru.
HC: Ale když se naším hostům tento nápad okoukal, rozhodli jsme se jim dát to samé jídlo dvakrát, takže jsme vlastě vzali přísady do maki rolky a a obrázek jídla a pak jsme vlastně servírovali obrázek s tím jídlem.
Tohleto jídlo je v zásadě šampaňské s mořskými plody.
Šampaňské hrozny, které vidíte, jsou vlastně hrozny nasycené oxidem uhličitým. Trochu mořských plodů a smetany a obrázek opravdu chutná stejně jako jídlo. (Smích) BR: Ale neděláme jenom jedlé obrázky.
Rozhodli jsme se udělat něco trochu odlišného a proměnit chutě které jsou všem dobře známé -- v tomto případě máme mrkvový dort.
Vzali jsme mrkvový dort, dali ho do mixéru, a máme něco jako džus z mrkvového dortu, ten jsme nalili do balónku zmraženého v tekutém dusíku aby se vytvořila dutá skořápka kolem zmrzliny z mrkvového dortu, řekl bych, a když se odloupne, vypadá jako, třeba, Jupiter obíhající kolem vašeho talíře.
Takže ano, přetváříme věci v něco pro co nemáte absolutně žádné srovnání.
HC: A tady je něco, co nemůžete srovnat s ničím, co jste jedli. Te to doutník, a ve skutečnosti je to kubánský doutník, vyrobený z kubánského vepřového sendviče, z koření, které se dává do vepřové krkovičky, jsme vytvořili popel. Vzali jsme sendvič a obalili jsme ho kapustou, navlékli jsme na něj prstýnek z jedlého papíru který se jistojistě nepodobá těm, které používá značka Cohiba, naservírovali jsme ho do popelníku za 1.99 dolarů a naúčtovali si za to dvacet dolarů. (Smích) HC: Lahůdka.
BR: Ale ještě to nebylo ono.
Místo abychom dělali jídla, která vypadají jako věci, které byste nejedli, rozhodli jsme se, že z ingrediencí uděláme jídla, která vypadají povědomě.
Tohle je talíř nachos.
Rozdíl mezi našimi nachos a nachos někoho jiného, je ten, že naše jsou ve skutečnosti moučník.
Chipsy jsou pocukrované, mleté hovězí je z čokolády, a sýr je vyrobený z nastrouhaného mangového sorbetu, který se strouhá do tekutého dusíku aby vypadal jako sýr.
A po tom všem odhmotňování a přestavování všech těchto ingrediencí jsme si uvědomili, že je to docela super, protože když jsme to podávali, zjistili jsme, že se jídlo chová jako opravdové, že sýr se rozpouští.
Když se na tu věc díváte v jídelně, máte pocit, že je to opravdu talíř nachos, a dokud ho neochutnáte, nepřijde vám, že je to ve skutečnosti dezert a je to svým způsobem jenom podfuk.
(Smích) HC: Tak jsme tvořili všechna tahle jídla v kuchyni, která připomínala spíš řemeslnou dílnu než kuchyň a náš další logický krok byla instalace nejmodernější laboratoře, to je ta, kterou právě vidíte.
Postavili jsme ji v suterénu, a úplně jsme se ponořili do jídla, do opravdového experimentování.
BR: Skvělá věc na té laboratoři je to, že kromě toho, že máme vědeckou laboratoř v kuchyni, že s tím vším novým vybavením a s novým přístupem, s nejrůznějšími bránami ke kreativitě, které jsme nikdy nevěděli jak otevřít, a díky experimentování s potravinami a jídlem, které jsme vytvářeli, jsme pronikali stále dál a dál.
HC: Teď si povíme něco o proměně chutí, a ukážeme si něco opravdu senzačního.
Vidíte krávu, které visí jazyk z tlamy.
Já vidím krávu, která má chuť na něco chutného. Co jí kráva?
A proč je to chutné?
Kráva, vlastně, má v jídelníčku tři základní věci: kukuřici, řepu a ječmen, a tak já vlastně konfrontuji svůj personál s těmihle bláznivě divokými nápady. Co by se stalo, kdybychom vzali to, co kráva jí, odstranili krávu a pak z toho udělali hamburgery?
A v podstatě reakce na to bývají zhruba takovéto. (Smích) BR: Ano, to je náš šéfkuchař Chris Jones. A není to jediný člověk který vyletí z kůže, když zadáme takový praštěný úkol, ale spoustu těchto nápadů, je těžké pochopit.
Je těžké je automaticky udělat.
Je zatím spousta zkoumání, spousta chyb, pokusů a omylů -- myslím, že spíš omylů -- které provázejí každé jídlo, nikdy to nevyjde napoprvé, a trvá to nějakou chvíli, než jsme schopni to lidem vysvětlit.
HC: Takže zhruba den poté, co jsme s Chrisem na sebe jenom hleděli, jsme přišli na něco, co bylo docela podobné hamburgerovému masu, a jak můžete vidět také se tvaruje podobně jako maso na hamburger.
Je vyrobeno ze tří přísad: řepy, ječmene a kukuřice, takže se to ve skutečnosti smaží jako hamburger, vypadá i chutná jako hamburger z masa, ale nejenom to, je to jako byste odstranili krávu z rovnice.
Přetváření jídla, dostat ho na vyšší úroveň, o to se snažíme.
(Potlesk) BR: A je to rozhodně první krvavý vegetariánský burger na světě, což je skvělý vedlejší efekt.
A miracle berry, pokud ji neznáte, je přírodní ingredience, která obsahuje speciální látku.
Je to glykoprotein jménem miraculin, v přírodě se vyskytující věc. Ještě dnes, když ji sním mě to vyděsí, ale má jedinečnou vlastnost, že blokuje určité chuťové receptory na jazyku, hlavně receptory kyselé chuti, takže věci, které normálně chutnají kysele nebo trpce, zničehonic dostanou velmi sladkou chuť.
HC: Chcete sníst citron, a on chutná jako limonáda.
Zastavme se a zamysleme se nad ekonomickými výhodami něčeho takového.
Mohli bychom odstranit cukr ze všech cukrářských výrobků a limonád, a nahradit ho přírodním, čerstvým ovocem.
BR: Tady nás vidíte krájet meloun. Myšlenka, která za tím je. že můžeme odstranit tuny potravinových mílí, promrhané energie, a nadměrného výlovu tuňáka, vytvořením tuňáka nebo jiné exotické pochutiny ze vzdálených končin, z lokálních, organicky pěstovaných; máme tu meloun z Wisconsinu.
HC: Pokud miracle berry dokáže kyselé proměnit na sladké, máme tu ještě další kouzelný prášek, kterým posypeme meloun, a ten změní jeho chuť ze sladké na slanou.
No a potom ho dáme do sáčku, odsajeme vzduch, přidáme trochu mořských řas, trochu koření, srolujeme, a teď už to začíná vypadat jako tuňák.
Důležité teď je zařídit, aby se i choval jako tuňák.
BR: A poté co ho smočíme v troše tekutého dusíku, aby byl perfektně křupavý opravdu dostaneme něco, co vypadá, chutná a chová se jako originál.
HC: To podstatné, co si z toho odnést je, že je nám jedno jestli je to tuňák nebo ne.
Pokud je to dobré pro vás a dobré pro životní prostředí, tak na tom nezáleží.
Ale kam tím míříme?
Jak můžeme přenést tento nápad, jak ošálit chuťové buňky a přenést jej na něco, co můžeme dnes udělat a co může být průlomová technologie ve vaření.
Tady je další výzva.
Řekl jsem svým zaměstnancům, vezměte nějaký plevel, a udělejte z něho ingredienci do jídla. Když nebudou pro člověka jedovaté, vydejte se po Chicagských cestičkách, utrhněte, rozmixujte, uvařte a pak udělejte všem chuťovou ukázku v Motu.
A naúčtujeme jim za to ranec peněz, schválně co si o tom budou myslet. (Smích) BR: Ano, dokážete si představit, úkol jako tento -- to je jedno z těch zadání, pro které nás personál v kuchyni nenávidí. Ale opravdu jsme se museli téměř znovu naučit vařit od základů, protože toto jsou ingredience, jak víte, rostlin, které zaprvé neznáme, a zadruhé nemáme žádný vzor nebo srovnání, jak bychom je měli vařit, protože je lidé nejedí.
Museli jsme usilovně přemýšlet o nových, tvůrčích možnostech, jak je ochutit, jak je uvařit, jak změnit jejich strukturu -- a to byl zásadní problém s tímto úkolem.
HC: Teď je ta chvíle, kdy kráčíme vstříc budoucnosti a najednou uděláme skok kupředu.
Rozvojové národy a nejbohatší národy, představte si, že bychom vzali tento plevel a konzumovali ho, potravinové míle by se rázem změnily v potravinové stopy.
Toto narušené smýšlení o tom, co jídlo je by v podstatě přepsalo encyklopedická hesla, co jsou základní potraviny, i když bychom jen vyměnili, řekněme, něco za mouku, to by odstranilo tolik energie a tolik odpadu.
Abychom vám tu ukázali jednoduchý příklad, čím jsme to vlastně krmili naše zákazníky, máme tu otep slámy a nějaká planá jablka.
V podstatě jsme vzali slámu a planá jablka a udělali z těchto dvou přísad barbecue omáčku.
Lidi by odpřísáhli, že jedli barbecue omáčku, a přitom je to volně rostoucí jídlo.
BR: Díky vám všem.
(Potlesk)
Rád bych tu dnes pohovořil o podivuhodném a záhadném fenoménu vědomí.
Podivuhodnost tkví v tom, že když jsme se dnes probudili, zažili jsme něco úžasného: naskočilo nám vědomí.
Najednou jsme věděli, že je tu nějaké "já", byli jsme si vědomi své existence. Většinou se nad tím ani nezamýšlíme.
Ale měli bychom. Protože nebýt vědomé mysli neměli bychom ani ponětí, že jsme lidmi. Nevěděli bychom vůbec nic o světě.
Nebyla by sice bolest, ale ani radost.
Neměli bychom možnost nic milovat
ani nic tvořit. Scott Fitzgerald sice, jak známo, prohlásil: "Velké spáchal zlo, kdo první vymyslel vědomí."
Jenže zapomněl, že bez vědomí by nemohl poznat skutečné štěstí ani si uvědomit nic transcendentního.
Vědomí je tedy podivuhodné.
Ale je i záhadné, protože se dá jen nesmírně těžko objasnit.
Od samých počátků filosofie a bezesporu i po nástupu neurovědy se tato záhada vzpírala objasnění a vyvolávala vleklé polemiky.
Mnozí se jí ani nechtějí zabývat, protože je prý neřešitelná.
Já tomu nevěřím. Situace se podle mě mění.
Nevíme sice s jistotou, jak se vědomí v našich mozcích vytváří, ale známe postupy, jak to zkoumat, a zdá se, že odpověď se už rýsuje.
Vděčíme za to mimo jiné úchvatné vymoženosti v podobě zobrazovací technologie, která nám umožňuje vstoupit do lidského mozku a nahlédnout do něj jako na těchto snímcích
z laboratoře Hanny Damasiové. Takhle teď dokážeme rekonstruovat podobu živého mozku.
Je to obraz mozku získaný studiem živé osoby,
nikoli autopsií.
Dokážeme ale ještě víc. Teď vám ukážu něco opravdu úžasného. Tady totiž pronikáme pod povrch a v reálu sledujeme neurální dráhy živého mozku.
Ty barevné čáry jsou ve skutečnosti svazky axonů, jimiž jsou prostřednictvím synapsí spojeny nervové buňky.
V reálu samozřejmě barevné nejsou.
Ale jsou tam.
S pomocí barev jen označujeme, kterým směrem vedou signál.
Ale teď dál. Co je to vědomí?
Co je vědomá mysl?
Prostými slovy lze říci, že je to něco, o co přicházíme, když upadneme do hlubokého bezesného spánku, nebo pod vlivem anestézie. A když procitneme, tak to zase máme zpátky.
Ale co je to "něco", o co během anestézie nebo ve spánku přicházíme?
V prvé řadě je to mysl, tedy proud mentálních počitků
založených na bázi smyslových vjemů. Mohou být vizuální, jako to, že mě teď vidíte na pódiu, nebo třeba sluchové, jako to, že slyšíte, co říkám.
A proud takových počitků je mysl.
Ale my všichni zažíváme ještě něco navíc.
Nejsme jen pasivní příjemci počitků, ať už zrakových, zvukových, nebo hmatových.
Máme své "já".
Máme automaticky přítomné vědomí sebe sama.
Víme, že mysl je "naše".
A něco nám říká, že tak to zažívá úplně každý, a nejen my tady v sále.
Aby tedy mysl měla vědomí, musí zahrnovat nějaké "já".
Musí mít vědomí sebe sama, které z ní činí subjekt.
Když není přítomno "já", nemáme plné vědomí.
Klíčem k záhadě mysli jsou tedy dvě otázky: 1) Jak v mozku vzniká mysl? 2) Čím je utvářeno "já"?
Ten první problém je o něco jednodušší. To vůbec neznamená, že je snadný. Ale neurověda už o něm dost zjistila.
Zdá se, že mysl vzniká díky tomu, že neurony vytvářejí mapy.
Představte si to jako takovouhle mřížku. Každé 2-D políčko znázorňuje jeden neuron.
Teď si na té mřížce představte velký obraz. Část políček teď barevně "svítí", a část zůstala "zhasnutá".
Kombinací "svítících" a "zhasnutých" políček (tj. neuronů) vzniká na principu souřadnic obraz či vlastně spíš mapa.
Tahle mapa je sice vizuální, ale naše mysl vytváří i mapy zvukových frekvencí či mapy hmatových počitků na naší pokožce.
Topografické uspořádání neuronů a jejich akvitit úzce souvisí s tím, jak věci mentálně zakoušíme. Povím vám o tom osobní příběh.
Vám se to nejspíš nestává, ale když já si zakryju levé oko, a podívám se na takovouhle nějakou mřížku,
tak bych měl vidět krásné kolmé čáry.
Jenže já jsem před lety zjistil, že když si zakryju levé oko, tak vidím tohle.
Mřížka je na levém okraji mého zorného pole deformovaná.
Dlouho jsem nad tím hloubal.
Před časem jsem tomu přišel na kloub díky své kolegyni, Carmen Puliafitové, očařce, která vyvinula laserový skener sítnice.
Tohle je horizontální sken mojí sítnice. Jak můžete vidět, napravo mám sítnici dokonale symetrickou.
Svažuje se zvolna k jamce, kde začínají zrakové nervy.
Na levé straně mám ale vybouleninu, na niž ukazuje červená šipka.
Je to dáno malou cystou, která je vespod.
A právě kvůli tomu mám zrakové vjemy deformované.
Vnější, mechanická deformace tedy narušila uspořádání neuronů na "mřížce" sítnice, a výsledkem je zkreslený mentální výstup.
Mentální počitky tudíž úzce souvisí s činností neuronů na sítnici, což je vlastně část mozku na oční bulvě či "promítací plátno" zrakové kůry.
Ze sítnice jde totiž obraz do zrakové kůry.
Mozek k němu ovšem připojí řadu dalších, doplňujících údajů.
Na tomhle obrázku vidíte různé "ostrůvky". Jsou to oblasti, kde vznikají počitky.
Zelená oblast odpovídá hmatovým informacím, modrá například zase zvukovým.
Ale to není všechno. "Ostrůvky", kde vznikají počitky a které mají husté neurální mapy, mohou vysílat signály do fialového "oceánu", což je asociační korová oblast. A ta ukládá záznam o počitcích, které na těch "ostrůvcích" vznikly.
A krásné na tom je, že to funguje i naopak. Když vyšlete signál z asociační (tj. paměťové) oblasti, tak tím počitek v oblasti jeho vzniku znovu vyvoláte.
Na tom vidíte, jak je mozek báječně líný a pohodlný.
Oblasti, které zajišťují vnímání a tvorbu počitků,
nám zároveň umožňují si počitky vybavovat, a tedy na něco vzpomínat.
Záhada vědomé mysli se nám tedy trochu zmenšuje. Přinejmenším už máme ponětí, jak si vytváříme počitky.
Ale co "já"?
Právě "já" je tím skutečným oříškem.
Mnozí ho dlouho ani nechtěli zkoumat. Nechápali, jak je vůbec možné mít referenční bod, stabilitu, která zajišťuje každodenní kontinuitu "já".
Myslím, že jsem nalezl řešení.
Vytváříme si mozkové mapy vnitřku našich těl, a ty slouží jako referenční bod všech ostatních map.
Dovolte, abych vám svou úvahu objasnil.
Potřebujeme referenční bod, kterému říkáme "já". Vědomí subjektivní jednoty našich aktivit. Potřebujeme tedy něco stabilního. Jednotku, která v zásadě zůstává pořád stejná.
Takovou jednotkou se zdá být tělo.
Je jedno, ne dvě nebo tři.
Můžeme se tedy vztáhnout k němu.
Udělat z něho referenční bod.
Jenže tělo se skládá z mnoha částí a ty se vyvíjejí různou rychlostí a různě u různých lidí. Pro vnitřek těla to ale neplatí.
Mechanismy našeho vnitřního prostředí, například regulace vnitřních chemických procesů, jsou extrémně stabilní. A je pro to dobrý důvod.
Když se příliš odchýlí od úzkých parametrů, které zaručují optimální běh životních funkcí, nastává úmrtí.
Přímo v nás je tedy zabudovaný systém, který umožňuje určitou kontinuitu.
Je to něco, co se téměř vůbec nemění.
Bez této fyziologické neměnnosti onemocníte nebo zemřete.
To je jeden z dalších rysů této kontinuity.
A posledním rysem je, že regulační mechanismy procesů uvnitř těla jsou úzce spjaté s mozkem. To je ojedinělé.
Když vás například vidím, mám sice počitky, ale ty nejsou s mozkem fyziologicky provázané.
Kdežto mezi tělem a oblastmi mozku, které ho regulují, existuje úzká, permanentní vazba.
Hned vám to ukážu.
Tohle je mozkový kmen mezi cerebrálním kortexem a míchou.
A právě v téhle oblasti, kterou teď vyznačím, se nachází centrum regulující všechny životně důležité funkce těla.
To centrum je přesně vymezené. Všimněte si té červené, horní části mozkového kmene. Když se ta část poškodí, například při mrtvici, výsledkem bude kóma nebo vegetativní stav. Tedy stav, kdy se vaše mysl a vaše vědomí vytratily,
neboť jste přišli o to, co zakládá "já". Nemůžete už prožívat svou vlastní existenci. Ve vašem cerebrálním kortextu se dál mohou tvořit počitky, ale vy o nich nevíte.
Při poškození červené části mozkového kmene tedy přijdete o vědomí.
U zelené části mozkového kmene to však nehrozí.
Tak úzce je vědomí lokalizované. Když dojde k poškození té zelené části, tak sice úplně ochrnete, ale o vědomí nepřijdete.
Budete cítit; budete úplně při vědomí, ale budete to moct projevit jen nepřímo.
Je to hrozný stav, kdy jsou pacienti uvězněni ve vlastním těle, ale mají vědomí.
Před pár lety o tom vznikl vzácně vydařený film. Natočil ho Julian Schnabel [a jmenuje se "Motýl a skafandr"].
Teď vám ukážu obrázek, u kterého se moc nezdržím,
tak se nelekejte.
Ten červený obdélník je červená část mozkového kmene. Sbíhají se v něm obdélníčky, které schematicky znázorňují moduly, kde vznikají mozkové mapy různých aspektů našeho nitra či těla.
Jsou důkladně topograficky uspořádané a propojené. Tvoří rekurzivní systém.
A právě díky úzkému propojení těla s mozkovým kmenem vzniká, jak věřím - a mohu se plést, ale nemyslím si to - vzniká tím mapa těla, která je základem "já" a vytváří elementární pocit jáství.
Podívejme se teď na tenhle obrázek.
Je na něm "cerebrální kortex", "mozkový kmen" a "tělo". Všechny ty části jsou propojené. Mozkový kmen slouží jako základ "já" díky úzkému propojení s tělem.
A cerebrální kortex obstarává velkolepou šou naší mysli. Zaplavuje ji totiž počitky, čímž vytváří její obsah. A my těmto počitkům po právu věnujeme maximální pozornost, protože tvoří film naší mysli.
Ale ty šipky tam nejsou pro nic za nic.
Upozorňují na úzkou interakci.
Vědomá mysl by neexistovala nebýt interakce mezi cerebrálním kortexem a mozkovým kmenem
či interakce mezi mozkovým kmenem a tělem.
Pozoruhodné také je, že stejný mozkový kmen jako my má i řada dalších živočichů.
Náš mozkový kmen se téměř neliší od jiných obratlovců. Proto se domnívám, že i další živočichové mají vědomí,
i když ne tak rozvinuté jako my, protože nemají takový cerebrální kortex.
Tím se lišíme. Ale rozhodně nesouhlasím, že by vědomí vytvářel právě a pouze cerebrální kortex.
Ten sice možnosti mysli rozšiřuje, ale není příčinou toho, že máme "já" a víme o své existenci, že máme koncept subjektivity.
Tak dál. "Já" má tři úrovně: elementární, jádrovou a životopisnou.
Ty první dvě má i řada dalších živočichů. V podstatě jsou výtvorem mozkového kmene; nerozvinutá kůra k nim přispívá jen omezeně.
Životopisné "já" však patrně mají jen někteří živočichové.
Do jisté míry ho asi mají kytovci a primáti.
A v jisté míře ho má i pejsek u vás doma.
Životopisné "já" představuje přelom.
Je utvářené vzpomínkami na to, co jsme zažili, ale i na to, co jsme plánovali. Jsou to minulé zážitky a budoucí očekávání.
Životopisné "já" umožnilo vznik dlouhodobé paměti, racionálního uvažování, představivosti, tvořivosti a jazyka.
A to s sebou přineslo vymoženosti kultury: náboženství, justici, obchod, vědu, techniku.
A právě kultura je přelomová, protože nám poskytuje něco, co není plně ukotveno v naší biologii,
ale co se může rozvíjet
v lidských společenstvech.
Kultura nám tedy dává něco, co rád nazývám socio-kulturní regulací.
Můžete se ovšem oprávněně ptát, k čemu je dobré vědět,
jestli za to může zrovna mozkový kmen, a jak je to celé ustrojené?
Nabízím tři důvody.
Za prvé: ze zvědavosti. Primáti jsou hrozní zvědavci. A lidé už teprve.
Pokud nám přijde zajímavé, že se například galaxie vzdalují od Země, proč nezkoumat, co se děje uvnitř lidských bytostí?
Za druhé: chceme-li porozumět společnosti a kultuře,
měli bychom obojí vnímat v kontextu procesu socio-kulturní regulace.
A poslední důvod: lékařství.
Mezi nejhroznější choroby, které lidstvo sužují, patří nemoci jako deprese, Alzheimerova nemoc, drogová závislost
či mrtvice, která vám může poškodit mysl nebo vás připravit o vědomí.
Tyhle choroby nebudeme moct léčit efektivně, pokud nepochopíme, jak mysl funguje.
Kromě zvědavosti máme tedy i další dobré důvody, abychom se zajímali, co se děje v našem mozku.
Děkuji za pozornost.
(Potlesk.)
Myslím si, že co se týká uživatelského rozhraní počítače, jsme nyní v období "jeskynních kreseb".
Třeba toto, nejznámější zástupce, rozhodně nejde tak hluboko nebo nás citově nezatahuje, jak by mohl, a já bych to vše chtěl změnit.
Pojďme na to.
Dobře. Myslím si, že toto je aktuální stav rozhraní, že?
Je tak nějak ploché, tak trochu strnulé.
Jasně, mohli bychom to trochu nažhavit a změnit na mnohem příjemnější Mac, ale víte sami, že to je ve skutečnosti stejný šmejd, jaký jsme tady měli posledních, asi tak, 30 let.
(smích) (potlesk) Chci říct, myslím si, že jsme počítače zaneřádili spoustou blbostí.
Jasně, je to ukázat a kliknout, jsou tady menu, ikony, všechno to vypadá stejně.
Jeden z typů informačního prostoru, ze kterého tak trochu čerpám inspiraci, je můj skutečný stůl.
Je mnohem propracovanější, mnohem fyzičtější -- chápete, něco vidět je, něco není.
A já bych chtěl tuto zkušenost přenést na běžnou plochu.
Takže mám -- tohle je BumpTop.
Je to takový nový přístup k počítačovým plochám.
Můžete pohazovat s věcmi -- jsou jakoby fyzické, hýbají se a tak,
a místo ukazování a klikání tady máme tlačit a tahat, věci do sebe narážejí, přesně jak čekáte. Úplně jako kdyby to bylo na mém stole, můžu -- tady vezmu tyhle týpky -- můžu uspořádat věci do sloupečků, místo obyčejných složek, které máme teď.
A jakmile jsou věci ve sloupečku, můžu je procházet tak, že si je rozložím do mřížky, nebo jimi listuju jako knihou, nebo si je můžu rozložit jako balíček karet.
Když jsou rozložené, můžu přetáhnout věci do nových umístění nebo něco smazat, nebo rychle setřídit celý sloupeček, víte, prostě hned.
Všechno je to krásně animované, místo těch takových nepříjemných změn, které vidíte v dnešních rozhraních.
Stejně tak, když chci přidat něco do sloupečku, jak to udělám?
Prostě to hodím na sloupec a přidá se to nahoru.
Je to celkem přijemný způsob. Některé z věcí, které můžeme dělat s těmito samostatnými ikonami -- chci říct, jak bychom si mohli pohrát s nápadem ikony a posunout jej dále?
Jednou z věcí, kterou můžu udělat, je zvětšit ji, pokud chci, aby byla výraznější a důležitější.
Ovšem to opravdu skvělé je to, že díky tomu, že na pozadí používáme fyzikální simulaci, je to ve skutečnosti těžší. Takže lehčí věci tím vlastně moc nehýbají. Ale pokud je hodím na tyhle lehčí týpky, že?
(smích) Je to roztomilý, ale také velmi mocný nástroj pro přenos informací, že?
Je to těžké, takže to asi bude důležitější.
Je to tak nějak fajn. I když jsou počítače všude, papír se ve skutečnosti nevytratil, protože má mnoho, řekl bych, cenných vlastností.
Některé z nich jsme se snažili přenést do ikon v našem systému.
Jednou z věcí, které můžete našim ikonám udělat, stejně jako papíru, je zmačkat je, poskládat je, stejně jako papír. Zapamatujte si, na později.
Nebo, pokud chcete být destruktivní, můžete ji prostě zmuchlat a třeba hodit do kouta.
Stejně jako papír, často si na našem pracovišti připícháváme věci na zdi, abychom si na ně později vzpomněli, to stejné můžeme udělat i tady. A jak víte, u stolů kolegů vídáte takovéto nebo podobné poznámky.
Můžu si je sundat, pokud s nimi chci pracovat.
Jedním z kritických hlasů k tomuto přístupu k organizování je, že lidé říkají: "Dobře, vím, že na mém stole je skutečně nepořádek.
Nechci stejný nepořádek na svém počítači." Jednou z věcí, které pro tyto případy máme, je rozložení do mřížky, takže -- tak nějak získáte tradičnější pracovní plochu.
Věci jsou zarovnány do mřížky. Je to mnohem nudnější, ale pořád tady funguje to narážení a pohazování.
Pořád můžete dělat zábavné věci, jako třeba vytváření poliček na vaší pracovní ploše.
Pojďmě rozbít tuhle poličku. OK, polička je rozbitá.
Já přemýšlím za hranicemi těchto ikon, přemýšlím o dalším opravdu úžasném využití tohoto softwaru -- myslím, že se dá použít na mnohem víc než jen ikony a pracovní plochu -- třeba na prohlížení fotek.
Řekl bych, že si můžete vylepšit způsob, jakým si prohlížíte fotografie, a přenést ho na něco jako tu krabici od bot se starými fotografiemi vaší rodiny na kuchyňském stole.
Můžu si pohazovat s těmito věcmi. Jsou mnohem hmatatelnější, když -- a uchopitelnější -- a můžu třeba na něco kliknout dvakrát, když se na to chci podívat.
Můžu dělat všechny ty věci, které jsem vám ukazoval dříve.
Můžu rovnat věci do sloupečků, prohlížet si je, můžu třeba -- dobře, tuhle fotku dáme dospodu, tohohle chlápka tady smažeme, myslím, že to je mnohem plnější a zajímavější způsob, jak můžete pracovat s informacemi.
To je BumpTop. Děkuji!
Pamatujete si příběh o Odysseovi a Sirénách tenkrát ještě ze střední?
Je to o Odysseovi, hrdinovi, který pluje domů z Trojské války.
Stojí na palubě, hovoří s prvním důstojníkem a povídá mu: "Zítra poplujeme okolo tamtěch skal, na těch skalách sedí nádherné ženy, Sirény.
Zpívají čarovnou píseň, píseň tak svůdnou, že každý námořník, který ji uslyší, najede na skály a umře."
Takže byste předpokládali, že zvolí jinou trasu, aby se Sirénám vyhnuli, ale místo toho Odysseus pronese: "Chci tu píseň slyšet.
Takže udělám následující, zaliju vám uši voskem, vám a všem mužům -- poslouchej dobře -- takže vy tu píseň neuslyšíte, a přivážete mě ke stěžni, abych ji mohl slyšet a zároveň bezpečně proplujeme."
Takže tenhle kapitán dává v sázku všechny své muže, aby si poslechl nějakou píseň.
A celkem bych čekal, že si tohle párkrát vyzkoušeli.
Že Odysseus řekl: "Dobrá, zkusíme to nanečisto.
Přivažte mě ke stěžni a já budu prosit a žadonit.
Ale v žádném případě mě nesmíte rozvázat.
Přivažte mě tedy."
První důstojník vezme lano a pevně přiváže Odyssea ke stěžni.
A Odysseus se snaží ze všech sil, volá: "Odvažte mě! Odvažte mě!
chci to slyšet, odvažte mě!"
A důstojník moudře odolává a Odyssea nepouští.
Pak Odysseus řekne: "Vidím, že to chápete.
Odvažte mě a navečeříme se."
První důstojník váhá.
Jakože: "Je to ještě zkouška, nebo ho už mám rozvázat?"
Nakonec se rozmyslí: "Tak hádám, že zkouška někdy musí skončit."
Rozváže Odyssea a Odysseus se naštve.
"Ty idiote! Ty pitomče!
Jestli tohle uděláš zítra, tak umřu já, umřeš ty a všichni muži na palubě.
Takže mě nerozvazuj ať se děje co se děje."
A srazí důstojníka k zemi.
Tohle jde dokola celou noc -- opakování, uvázání ke stěžni, přesvědčování, aby ho pustili, aby důstojníka znovu bez milosti srazil.
A zase hezky znovu.
Přivázání ke stěžni je asi nejstarší dochovaný psaný příklad toho, čemu psychologové říkají donucovací prostředek.
Donucovacím prostředkem je rozhodnutí, které uděláte s čistou hlavou, takže pak neuděláte něco, čeho byste litovali když přijde na věc.
Každý má totiž dvě "já" když se nad tím zamyslíte.
Vědci už dlouho hovoří o metafoře dvojího "já", když dojde na pokušení.
Nejdříve naše "já" v přítomnosti.
To je jako Odysseus, když slyší tu píseň.
Má nutkání se dostat co nejblíž.
Myslí jen na okamžité uspokojení tady a teď.
Ale pak existuje ještě jedno "já", budoucí "já".
To představuje Odyssea jako starého muže, který chce jen zestárnout ve svém slunném venkovském sídle se svojí ženou, Penelope, někde mimo Ithacu -- ne tu dnešní.
Takže proč vlastně potřebujeme donucovací prostředky?
No protože odolat pokušení je těžké, jak řekl anglický ekonom z 19. století, Nassau William Senior: "Zdržet se možnosti dopřát si potěšení nebo usilovat o výsledky v budoucnu než o ty v přítomnosti je jedna z nejtěžších zkoušek lidské vůle."
Pokud si zvolíte nějaké cíle a jste jako většina ostatních, pak si uvědomíte, že vaše cíle nejsou fyzické nemožné, ale že to co vás brzdí je ve skutečnosti nedostatek disciplíny k jejich splnění.
Zhubnout je fyzicky možné,
je fyzicky možné více cvičit.
Ale odolat pokušení je těžké.
Dalším důvodem proč je těžké pokušení odolat, je nerovná bitva mezi vaším přítomným a budoucím "já".
Protože, upřímně, přítomnost je přítomnost.
Přítomné "já" vám vládne právě teď.
Má ty silné, heroické ruce, které vám cpou koblihy do pusy.
A budoucí "já" není poblíž.
Je daleko, v budoucnosti.
Je slabé. Ani nemá právníka v přítomnosti.
Nikdo se za něj nepostaví.
Takže naše přítomné "já" si dělá co se mu zachce.
Existují tedy dvě "já", která se mezi sebou perou, a proto potřebujeme donucovací prostředky, abychom stanovili pravidla.
Já jsem docela velký fanda donucovacích prostředků.
Uvázání ke stěžni je nejstarším, ale existují i další jako zamknutí kreditky a zahození klíče, nebo třeba to, že si nekoupíte nezdravé jídlo, takže žádné nesníte, nebo se můžete odpojit od internetu, abyste nebyli na počítači.
Já sám jsem si vytvářel donucovací prostředky ještě než jsem věděl co jsou.
Takže když jsem byl hladovějícím postdoktorantem na Kolumbijské univerzitě, musel jsem publikovat, abych se pohnul v kariéře.
Musel jsem napsat pět stránek denně do mé práce nebo jsem musel dát pryč pět dolarů.
Když už si ale vymyslíte nějaký ten donucovací prostředek, zjistíte, že je třeba dopilovat i maličkosti.
Samozřejmě není snadné jen tak zahodit pět dolarů.
Nemůžete je spálit, to je nelegální.
Tak jsem si řekl, že je dám na charitu, nebo své ženě a tak podobně.
No ale pak jsem si uvědomil, že to úplně fungovat nebude.
Protože když nepíšu, tak je to sice špatně, ale přispívat na charitu je zase správné.
A tím jsem si vlastně ospravedlnil nepsaní, protože jsem něco daroval.
Tak jsem se zamyslel a řekl si, že ty peníze můžu dát neo-nacistům.
Ale to by zase bylo mnohem víc špatné, než by bylo psát správné, takže by to taky nešlo.
Nakonec jsem se rozhodl, že je nechám v obálce v metru.
A někdy je najde dobrý člověk, jindy zase špatný.
A tím pádem to bude naprosto zbytečná ztráta peněz, které budu litovat.
(Smích) To je úděl donucovacích prostředky.
A i když je mám rád, tak mají dvě vady, které mě vždy znepokojovaly a vás budou možná taky, pokud je zkusíte.
Tou první je, že když máte nějaký ten donucovací prostředek, např. jako já psát každý den, nebo zaplatit, vám to neustále připomíná, že nemáte žádnou sebekontrolu.
Říkáte si: "Bez donucovacího prostředku nejsem nic, nemám žádnou disciplínu."
A když jste pak v situaci, kdy pro nějakou činnost nemáte donucovací prostředek -- jako: "Pane Bože, ten člověk mi nabízí koblihu a já vůči tomu nemám žádný obranný prostředek," -- tak ji prostě sníte.
Co mi tedy vadí je, že vám seberou seberegulaci.
Sebedisciplína je jako sval.
Čím víc ji trénujete, tím víc se v ní zlepšujete.
Ten druhý problém s donucovacími prostředky je, že se z nich vždycky dokážete vymluvit.
Řeknete si: "Tak dneska samozřejmě psát nemůžu, vystupuji v TED Talk, mám pět interview a pak jdu na koktejl párty a pak budu opilý.
Takže dneska to prostě nejde zvládnout."
V konečném důsledku jste vlastně jako Odysseus a první důstojník v jedné osobě.
K něčemu se snažíte zavázat, pak se z toho vykrucujete a následně se za to nesnášíte.
Už asi deset let pracuji na dalších způsobech, které by změnili přístup lidí ke svému budoucímu "já" bez užití donucovacích prostředků.
Obzvláště se zajímám o budoucí "já" z finančního hlediska.
Což je aktuální problém.
Mluvím o spoření.
Spoření je totiž klasický problém mezi oběma "já".
"Já" v přítomnosti nechce šetřit nic.
Chce konzumovat.
Kdežto budoucí "já" chce, aby to přítomné spořilo.
To je skutečné aktuální problém.
Když se podíváme na spořící úrokové míry tak od poloviny minulého století padají.
A naopak index penzijního rizika, který udává šanci, že ve stáří nevyžijete ze starobního důchodu, postupně narůstá.
Dneska jsme v situaci, kdy z každých tří lidí narozených v populační explozi, je to předpoklad McKinsey Global Institute, nebudou dva schopni vyžít z důchodu až zestárnou.
Co proti tomu můžeme udělat?
Jeden filosof, Derek Parfit, řekl pár slov, která mě a mé spoluautory inspirovala.
Řekl: "Možná přehlížíme naše budoucí "já" protože nejsme schopni si ho uvědomit nebo představit."
V překladu to znamená, že nějakým způsobem nevěříme tomu, že zestárneme, nebo si nedokážeme představit, že budeme jednou staří.
Na jednu stranu to zní směšně.
Samozřejmě, že víme, že zestárneme.
Ale neexistují věci, kterým věříme a nevěříme zároveň?
Já a mí spoluautoři jsme za pomoci počítačů, nejlepších nástrojů dnešní doby, pomohli lidem si představit co je zhruba čeká v budoucnosti.
Dnes vám ukážu některé z těchto nástrojů.
Prvnímu se říká tvorba rozdělení.
Ukazuje, jakou mohou mít lidi budoucnost představením stovky stejně možných výsledků, kterých můžou v budoucnu dosáhnout.
Každý z výsledků je představen jedním obdélníčkem a každý je v určitém řádku, který představuje úroveň bohatství v důchodu.
Tím pádem horní pozice znamenají, že budete mít v důchodu hodně peněz.
Naopak ty dolní ukazují, že se budete potýkat s nedostatkem.
Když investujete, tak vlastně říkáte, že akceptujete jednu z těchto sta věcí, které se vám mohou stát a určit vaše bohatství.
Můžete přeskládávat vaše výsledky.
Můžete manipulovat váš osud jako to dělá tenhle člověk, ale něco vás to bude stát.
Tím něčím je nutnost dnes spořit.
Jakmile najdete investici, se kterou jste spokojeni, kliknete na "hotovo" a obdélníčky začnou mizet jeden za druhým
Program simuluje určitou investici a co se z ní dá vytěžit.
Na konci zůstane poslední obdélník, který určí váš příjem ve stáří.
Tak, náš člověk ve stáří dosáhne 150 procent svého příjmu.
V důchodu bude mít víc peněz než vydělává dnes když pracuje.
Jestli jste jako většina lidí, pak si asi říkáte jak parádní by to bylo -- jen si představte, že v důchodu vyděláváte o 50 procent více peněz než dnes v práci.
A naopak, když skončíte úplně dole, asi si začnete dělat trochu obavy a nebudete mít příjemný pocit při pomyšlení na stáří bez peněz.
Používání tohoto nástroje stále dokola a simulace jednoho výsledku za druhým pomůže lidem pochopit, že investice a spoření, které začnou již dnes, ovlivní jejich blahobyt v budoucnosti.
Protože lidé jsou motivování emocemi ale zároveň každého motivuje něco jiného,
mám tu jednu simulaci, která pracuje s názorným zobrazením, protože někteří jsou motivováni tím, co si za peníze mohou koupit, ne čísly jako takovými.
Takže jsem vytvořil program rozdělení příjmu, který místo číselného vyjádření ukazuje vizuální výsledky toho, čeho dosáhnou, konkrétně bydlení, které si budou moci dovolit při 3.000, 2.500 2.000 dolarech za měsíc atd.
Při menších příjmech si můžete všimnout jak se bydlení zhoršuje.
Některé vypadají jako koleje z mých studentských let.
Když se dostanete na úplné dno, zjistíte krutou pravdu, že bez žádných úspor na staří si nebudete moci dovolit žádné bydlení.
Tohle jsou skutečné obrázky skutečných bytů, které si za danou částku můžete pořídit, nabízených na internetu.
A poslední věc, kterou vám ukážu, poslední stroj času, který reaguje na změnu chování je něco, co jsem vytvořil s Halem Hershfieldem, kterého mi představil spoluautor předešlého projektu, Bill Sharpe.
Je to takové nahlédnutí do virtuální reality.
Vezmeme fotky lidí -- v tomto případě lidí ve věku vysokoškoláků -- použijeme software, který je udělá staršími a ukážeme jim, jak budou vypadat až jim bude 60, 70, 80 let.
A zkoumáme, jestli se za pomoci jejich představivosti skrz obličeje budoucího "já" změní jejich chování v investování.
Tady máme jeden z experimentů.
Nalevo vidíme mladý subjekt.
Může libovolně kontrolovat míru jeho spoření.
Když s ní hýbe směrem dolů, znamená to, že nespoří vůbec nic, to je když má posuvník úplně nalevo.
Můžeme vidět, že jeho roční příjem -- vyjádřený v procentech, jakou část výdělku si dnes nechá -- je celkem vysoký, 91 %, ale naopak jeho příjem v důchodu je dost nízký.
V důchodu bude mít 44 procent svého příjmu v době, kdy pracoval.
Když bude šetřit maximální zákonnou částku, jeho příjem v důchodu soupá, ale teď je nešťastný, protože má méně peněz na útratu v přítomnosti.
Jinak toto rozložení působí na budoucí "já".
Z jeho pohledu je vše opačně.
Když spoříte jen málo, budoucí "já" je nešťastné, když má žít se 44% příjmem.
Zatímco když spoří v přítomnosti hodně, je budoucí "já" nadšené, jeho příjem bude téměř 100 procent.
Abych vytvořil něco pro širší okruh lidí, tak jsem ve spolupráci s Halem a Allianz vytvořil něco, čemu říkáme stroj času reagující na chování, který vám ukáže nejen jak budete vypadat v budoucnosti, ale rovněž uvidíte i emoce závislé od míry příjmu.
Tady je ukázka jak někdo používá náš stroj.
Zaměřte na výrazy v obličejích, když se hýbe posuvník.
Mladá tvář je čím dál tím šťastnější, když spoří méně a méně.
Starší tvář vypadá zkroušeně.
Pomaličku se přesouváme k rozumné míře spoření.
K větší míře spoření,
kde se mladá tvář začíná tvářit nešťastně,
ale starší vypadá s výsledkem celkem spokojeně.
Chceme poznat, jestli to bude mít účinky na chování lidí.
A co je na tom krásné je, že to není nijak předpojaté, protože když se jedna tvář usmívá, ta druhá se mračí.
Neříká vám to, kam máte posuvník umístit, jen vám připomíná, že jste spojeni a právně svázání ke svému budoucímu "já".
Vaše dnešní rozhodnutí určí váš budoucí blahobyt.
A na to se snadno zapomíná.
Tenhle nástroj virtuální reality tu není jen od toho, aby dělal lidi starší.
Existují programy, které vám ukáží jak budete vypadat když budete kouřit, příliš se vystavovat slunci, když přiberete a tak dále.
Pozitivním na tom je, že na rozdíl od experimentů, které s Halem a s Russem Smithem děláme, vy už si je programovat nemusíte, abyste viděli virtuální realitu.
Existují aplikace do smartphonů za pár dolarů, které umí to samé.
Tohle je mimochodem fotka Hala, mého spoluautora.
Možná si ho vybavíte z předchozích demonstrací.
Jen tak ze srandy jsme jeho tvář nechali projít softwarem, který ukazuje plešatění, stárnutí, tloustnutí, abychom viděli jak by vypadal.
Hal tu je mezi vámi, takže asi stáhneme ten poslední obrázek.
A tím bych to uzavřel.
Za Hala i za mě vám přeji to nejlepší, jak vašemu "já" v přítomnosti, tak budoucímu "já".
Děkuji.
(Potlesk)
Posledních deset let jsem zakoušel bolest a ponížení, doufám, že pro dobrou věc, kterou je sebezdokonalování.
Mělo to tři části.
Začal jsem od mysli.
Rozhodl jsem, že se stanu chytřejší a přečtu celou Encyklopedii Britannicu od A do Z -- nebo přesněji od "a-ak" po "Zywiec".
Tady je malý obrázek.
A byl to úžasný rok.
Opravdu to byla fascinující pouť.
Někdy to bolelo, obzvlášť ty okolo mě.
Moje žena mi začala dávat pokuty - jeden dolar za každou nepodstatnou zajímavost, kterou řeknu.
Takže to mělo i své stinné stránky.
Ale potom, jsem se rozhodl zdokonalovat svou duši.
Jak jsem zmínil loni, vychovali mě jako bezbožníka.
Jsem Žid. Ale jsem Žid asi stejně, jako je Olive Garden italská restaurace.
(Smích) Takže vůbec.
Ale rozhodl jsem se učit o Bibli a o mém původu tak, že se do toho ponořím a budu tím žít, naprosto zabraný do celé věci.
Rozhodl jsem se žít podle všech biblických pravidel.
Od Desatera přikázání až po to, že jsem si nechal narůst plnovous -- protože v 3. knize Mojžíšově stojí, že se nesmíte holit.
A takhle jsem na konci vypadal.
Děkuji vám za tuhle reakci.
(Smích) Vypadal jsem jako Mojžíš, nebo Ted Kaczynski.
Od každého trochu.
Ještě kousek a potřeboval bych křovinořez.
A tady je ovečka.
A jako poslední díl trilogie jsem se chtěl zaměřit na tělo a pokusit se být tak zdravý, jak je to jen možné, nejzdravější člověk na světě.
A to jsem dělal posledních pár let.
Skončil jsem teprve před několika měsíci.
A musím říct: "Díky bohu."
Protože žít tak zdravě mě ubíjelo.
(Smích) Byl jsem tím úplně zavalený, protože to množství věcí, které musíte udělat, je prostě ohromné.
Poslouchal jsem všechny odborníky a mluvil s takovým řekněme výborem zdravotních poradců.
A ti mi říkali všechno, co musím udělat.
Musel jsem správně jíst, cvičit, meditovat, venčit psy, protože to snižuje krevní tlak.
Psal jsem knihu na běžeckém pásu, a trvalo mi to asi tisíc mil, než jsem ji dopsal.
Natíral jsem se opalovacím krémem.
To nebylo nic snadného, protože pokud poslechnete dermatology, ti říkají, že byste měli použít skleničku o velikosti panáku plnou krému.
A musíte se tím natírat každé dvě až čtyři hodiny.
Takže myslím, že polovinu honoráře za tu knihu spolkl opalovací krém.
Byl jsem jako kobliha s polevou skoro celý rok.
Také umývaní rukou.
Musel jsem to dělat správně a pořádně.
A můj imunolog mi řekl, že musím také utírat všechny ovladače a iPhony, co mám doma, protože na nich mikroby pořádají orgie.
To mi zabralo spoustu času.
Také jsem zkoušel být co nejbezpečnější, protože to je součást zdraví.
Inspirovala mě Dánská bezpečnostní rada.
Spustili veřejnou kampaň pod heslem: "Chodící helma je dobrá helma."
Věří, že by se helmy neměly nosit jen při jízdě na kole, ale také když jdete na procházku.
Jak můžete vidět dokonce nakupují v helmách.
(Smích) A ano, to jsem také zkusil.
Je to trochu extrémní, přiznávám.
Ale pokud se nad tím zamyslíte, autoři knihy Freakonomics o tom napsali, že více lidí v přepočtu na míle denně umře při chůzi pod vlivem než při řízení pod vlivem.
To je důvod k zamyšlení, pokud jste si dnes už dali pár kousků.
Když jsem končil, v jistém ohledu s úspěchem,
všechny ukazatele se změnily správným směrem.
Snížila se mi hladina cholesterolu, zhubl jsem, moje žena mi přestala říkat, že vypadám jako těhulka.
Bylo to fajn.
A dalo by se říct, že jsem dosáhl svého cíle.
Ale také jsem poznal, že jsem byl zdravý přespříliš, což bylo nezdravé.
Tak jsem se zaměřil na to, abych plnil všechny ty věci že jsem své přátele a rodinu odložil na druhou kolej.
A jak by vám mohl říct Dan Buettner, mít pevnou sociální síť je pro zdraví nezbytné.
Tak jsem skončil.
A tak trochu jsem se vrhl přes palubu týden poté, kdy jsem projekt ukončil.
Přestoupil jsem na temnou stranu, a jenom jsem si dopřával.
Byl jsem jako postava z Caliguly.
(Smích) Kromě toho sexu.
Protože mám tři malé děti, takže na to nedošlo.
Ale na přejídání a "přepíjení" rozhodně ano.
Nakonec jsem se zklidnil.
Už jsem zase začal dodržovat spoustu -- ne všechny; helmu už nenosím -- ale desítky zdravých návyků které jsem si minulý rok osvojil.
Ten projekt mi vážně změnil život.
Samozřejmě není čas mluvit o všech.
Ale jen v rychlosti vám řeknu alespoň dva.
Ten první -- bylo to pro mě překvapivé; nečekal jsem, že k tomu dojde -- ale mám daleko tišší život.
Protože žijeme v tak hlučném světě.
Všechny ty vlaky, letadla a auta a Bill O'Reilly, ten taky nadělá spoustu rámusu.
(Smích) Je to vážné, podceňované, přehlížené zdravotní riziko -- nejen proto, že to poškozuje sluch, což se samozřejmě pravda, ale ve skutečnosti vede k "bojuj nebo uteč" reakci.
Hlasitý hluk bude udržovat reakci "bojuj nebo uteč".
A tohle, v průběhu let, může napáchat mnoho škody v kardiovaskulárním systému.
Světová zdravotnická organizace dokončila velkou studii, která bude letos publikována.
Probíhala v Evropě.
Odhadují, že 1,6 milionu let zdravého života se v Evropě každý rok ztratí kvůli hlukovému znečištění.
Myslí si, že je to docela smrtelné.
A mimochodem, je to škodlivé i pro mozek.
Poškozuje to smyslové vjemy.
I naši předci to věděli.
Když psali Ústavu, pokryli blátem dlažební kostky před halou, aby se mohli soustředit.
Bez technologie na redukci hluku, by naše země nemohla existovat.
Takže jako vlasteneci se mi to zdá důležité --- Nosím různá sluchátka špunty do uší, a opravdu mi to zlepšilo život překvapivým a nečekaným způsobem.
A druhá věc, na kterou chci poukázat, poslední, je ta -- a je to vlastně i téma TEDMED -- že radost je pro zdraví tak důležitá, že velmi málo těchto návyků nepřestanu dodržovat, pokud v nich nebudu spatřovat nějakou radost a potěšení.
A dám vám jeden příklad: jídlo.
Bufetový průmysl má v malíku mačkání našich spínačů potěšení a ví, co nás dokáže uspokojit nejvíce.
Ale myslím, že bychom mohli využít jejich techniky a aplikovat je na zdravé jídlo.
Dám vám jeden příklad, máme rádi křupavost, ten pocit v ústech.
Takže se snažím zařadit křupavost do řady mých receptů -- používám k tomu slunečnicová semínka.
A můžete skoro oklamat sami sebe a namluvit si, že jíte Doritos.
(Smích) A díky tomu jsem zdravější člověk.
A to bude všechno.
Knížka o tom vyjde v dubnu.
Jmenuje se "K smrti zdravý".
A doufám, že se mi neudělá šoufl, až s ní pojedu na turné.
V to opravdu doufám.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk)
Během posledního století proběhla spousta revolucí, ale snad žádná tak významná jako revoluce dlouhověkosti.
Dnes žijeme v průměru o 34 let déle než naši pra-prarodiče. Zkusme se nad tím zamyslet.
Je to jako byste připočetli k naší délce života druhé období dospělosti.
Ale stejně se naše kultura ještě nenaučila žít s tím, co to znamená.
Stále žijeme podle staré představy o věku jako o oblouku.
To je metafora, stará metafora.
Narodíte se, ve středním věku jste na vrcholu sil, a pak už jen chátráte.
(Smích) Věk jako patologie. Ale mnoho lidi v současnosti --
filozofové, umělci, lékaři, vědci -- zaujímá nový pohled na to, čemu říkám třetí dějství, poslední tři desetiletí života.
Uvědomují si, že se lze v tomto stádiu života stále rozvíjet a že má pro život svůj význam -- odlišný od středního věku tak jako adolescence od dětství.
Ptají se -- my všichni bychom se měli ptát -- jak ten čas využít?
Jak ho můžeme zdárně prožít?
Jaká je nová přiléhavá metafora pro stárnutí?
Poslední rok jsem strávila výzkumem tohoto tématu a psaním o něm.
A přišla jsem na to, že přiléhavější metafora pro stárnutí je schodiště -- stoupání lidského ducha vzhůru, směrem k moudrosti, ucelenosti a autenticitě.
Stáří není v žádném případě patologie;
stáří je potenciál.
A víte co?
Tento potenciál není jen pro několik vyvolených.
Ukazuje se, že většina lidí starších 50-ti let se cítí lépe, jsou méně ve stresu, méně nevraživí, méně úzkostliví.
Vidíme spíše společné věci než rozdíly.
Některé studie dokonce tvrdí, že jsme šťastnější.
A věřte mi, že jsem to opravdu nečekala. V naší rodině bývá hodně depresivních lidí.
Když jsem se blížila k padesátce, sotva jsem se ráno probudila, mých prvních šest myšlenek bylo negativních. A to mě vyděsilo.
Pomyslela jsem si: "A kruci.
Teď se ze mě stane stará mrzutá bába.
Ale nyní, když jsem přesně uprostřed svého třetího dějství, zjišťuji, že jsem nikdy nebyla štastnější.
Mám tak silný pocit duševní pohody.
A přišla jsem na to, že když už opravdu stárnete, místo abyste se ho stranili, strach opadne.
Přijdete na to, že jste to stále vy -- možná ještě víc než předtím.
Picasso kdysi prohlásil: "Trvá dlouho než se stanete mladým."
(Smích) Nechci stárnutí romantizovat.
Pochopitelně zde není žádná záruka, že to bude období plné zrání a růstu. Něco z toho je o štěstí.
Další část je samozřejmě dána geneticky.
Ve skutečnosti jedna třetina je dána geneticky.
A s tím toho moc nenaděláme.
Ale to znamená, že dvě třetiny toho, jaké bude naše třetí dějství, můžeme nějak ovlivnit.
Pojďme si říct, co můžeme udělat pro to, aby tyto roky navíc byly úspěšné, a jak je využít k tomu, abychom něco změnili.
Teď vám povím něco o schodišti, může se to zdát jako divná metafora pro seniory, vzhledem k tomu, že pro mnoho seniorů představují překážku.
(Smích) Včetně mě.
Jak možná víte, celý svět se řídí univerzálním pravidlem: entropie, druhý zákon termodynamiky.
Entropie znamená, že všechno na světě, všechno, je ve stavu úpadku a rozkladu, oblouk.
Pouze s jedinou výjimkou k tomuto univerzálnímu pravidlu, a tou je lidský duch, který pokračuje ve vývoji stále kupředu -- schodiště -- směrem k ucelenosti, autenticitě a moudrosti.
Zde je příklad toho, co mám na mysli.
Tento pohyb vzhůru se může odehrát tváří v tvář extrémním fyzickým obtížím.
Zhruba tři roky zpátky jsem četla článek v New York Times.
Byl o člověku jménem Neil Selinger -- 57 let, právník v penzi -- který se připojil k literární skupině na Sarah Lawrence kde objevil svoje spisovatelské střevo.
O dva roky poději, mu zjistili ALS, známější spíš jako Lou Gehrigova choroba.
Je to strašná nemoc. Smrtelná.
Ničí tělo, ale mysl zůstává nedotčena.
V tomto článku pan Selinger popisoval, co se s ním dělo.
Cituji: "Čím víc mé svaly slábly, tím bylo moje psaní silnější.
Čím víc jsem pomalu ztrácel řeč, tím víc jsem získával hlas.
Čím víc jsem se zmenšoval, tím víc jsem rostl.
Čím víc jsem ztrácel, tím víc jsem konečně nacházel sám sebe."
Neil Selinger je pro mě ztělesněním stoupání po schodišti ve svém třetím dějství.
Všichni se rodíme s duchem, každý z nás ale někdy nás skličují životní těžkosti, násilí, zneužívání, zanedbávání.
Možná že naši rodiče trpěli depresemi. Možná, že nebyli schopni nás milovat
navzdory tomu, jak se nám vedlo.
Možná, že stále cítíme psychickou bolest, jizvu.
Možná cítíme, že mnoho našich vztahů nebylo ukončeno. A tak se můžeme cítit nehotoví.
Snad je úkolem třetího dějství dokončit dokončování sebe samých.
Pro mě to začalo, když jsem se blížila ke svému třetímu dějství, o mých 60-tých narozeninách.
Jak to mám prožít?
Čeho bych měla v tomto posledním dějiství dosáhnout?
A pak jsem pochopila, že abych věděla, kam jdu, musím přijít na to, kde jsem byla.
A tak jsem se vydala zpátky a studovala svá první dvě dějství, snažila se přijít na to, kdo jsem tehdy byla, kdo jsem opravdu byla -- ne, kdo mi rodiče nebo ostatní lidé řekli, že jsem, nebo tak se mnou jednali. Ale kdo jsem byla?
Kdo byli moji rodiče --
ne jako rodiče, ale jako lidé?
Kdo byli moji prarodiče?
Jak se chovali k mým rodičům?
Tyhle věci.
Zjistila jsem o pár let později že proces, kterým jsem si prošla, nazvali psychologové "inventura života".
A říkají, že může dát význam a srozumitelnost a smysl lidskému životu.
Můžete přijít na to jako já, že spousta věcí, o kterých jste si mysleli, že byly vaše chyba, spousta věcí, kdy jste mysleli na sebe, neměli ve skutečnosti s vámi nic společného.
Nebyla to vaše chyba.
Jste schopni se vrátit a odpustit jim
a odpustit sami sobě. Jste schopni se osvobodit
z minulosti. Můžete pracovat na změně
vašeho vztahu k minulosti.
Když jsem o tom psala, narazila jsem na knihu s názvem: "Člověk hledá smysl" od Viktora Frankla. Viktor Frankl byl německý psychiatr (přesněji rakouský, pozn.
překl.) který strávil 5 let v nacistickém koncentračním táboře.
A napsal, že během svého pobytu v táboře, dokázal říct, až budou někdy propuštěni, kteří lidé budou v pořádku, a kteří ne.
A napsal toto: "Všechno v životě vám může někdo vzít kromě jedné věci, vaší svobody se rozhodnout, jak budete reagovat na situaci.
To určuje kvalitu života, který jsme prožili -- ne to, jestli jsme byli bohatí nebo chudí, slavní nebo neznámí, zdraví nebo nemocní.
To, co určuje kvalitu života, je, jak se postavíme ke skutečnostem, jaký smysl jim přiřadíme, jaký postoj k nim zaujmeme, jaké duševní rozpoložení je necháme vyvolat."
Možná že hlavním účelem třetího dějství je vrátit se nazpět a zkusit, pokud je to možné, změnit náš vztah k minulosti.
Kognitivní výzkum nám říká, že když jsme toho schopni, tak se to neurologicky projeví -- nervové cesty se vytvoří v našem mozku.
Víte, pokud jste někdy v minulosti reagovali negativně na lidi a události, vytvoří se nervové cesty z chemických a elektrických signálů probíhajících mozkem.
A za určitou dobu se tyto cesty propojí napevno, stanou se normou --
i když je to pro nás špatné, protože nám to způsobuje stres a úzkost.
Jestliže se však dokážeme vrátit a změnit náš vztah, přehodnotit náš vztah k minulým lidem a událostem, nervové cesty se mohou změnit.
A pokud si dokážeme zachovat pozitivnější pohled na minulost, stane se novou normou.
Je to jako resetování termostatu.
Neexistují zkušenosti ze kterých byste zmoudřeli,
je to reflektování zážitků, které jste měli, co vytváří cestu k moudrosti -- a pomáhá nám dosáhnout celistvosti, přináší moudrost a autentičnost.
Pomáhá nám stát se tím, kým jsme mohli být.
My ženy začínáme jako celistvé, že ano?
Myslím tím, jako holky jsme hádavé -- "Jo? To řek' kdo?"
Umíme jednat. Žijeme svůj vlastní život.
Ale často,
mnoho z nás, pakliže ne většina, když se dostaneme do puberty, začneme se starat abychom zapadly a byly oblíbené.
A stanou se z nás subjekty a objekty životů ostatních lidí.
Ale teď, v našem třetím dějství se můžeme vrátit zpátky tam, kde jsme začaly a věděly to od začátku. A pokud to dokážeme,
nebude to jen pro nás.
Starší ženy jsou nejpočetnější demografická skupina na světě.
Pokud se dokážeme vrátit a znovu se definovat a stát se celistvé, odstartujeme kulturní změnu ve světě, a dáme tím příklad mladším generacím aby mohly přehodnotit svoji délku života.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Existuje báseň od slavného Anglického básníka z konce 19. století.
Údajně zněla Churchillovi v hlavě ve 30. letech 20. století.
Zní takto: "Na zahálčivém kopci v létě, líný s proudem potoků, slyším z dálky bubeníka bubnujícího snové zvuky, daleko a blízko, potichu a nahlas po pěšinách, blízký příteli se suchým jídlem, pochodují vojáci, brzy zemřou."
Pro ty, co se zajímají o poezii, báseň se jmenuje "Mladík z Shropshire" od A.E.
Housmana. Co Housman chápal a co můžete slyšet i v Nielsenových symfoniích, je to, že tyto dlouhá, horká léta stability 19. století se chýlila ke konci a my se přesunuli do jedné z těch děsivých period dějin, kdy se rozdělení moci mění.
A tyto periody, dámy a pánové, jsou často periody doprovázeny nepokoji a často i krví.
Má zpráva pro vás je, že věřím tomu, že jsme odsouzeni, pokud se to tak dá říci, žít v jednom z těch momentů dějin, kdy se základy, na nichž je položeno stávající rozdělení moci začínají měnit a kdy nový vzhled světa, a nové síly se začinají vytvářet.
Jsou to -- jak můžete již vidět dnes -- skoro pokaždé velice bouřlivé a těžké časy a velice často i krvavé časy.
Mimochodem se to stává přibližně jednou za století.
Dalo by se říci, že naposledy se to stalo -- a to je to co cítili Housman s Churchillem -- když moc přešla ze starých národů, starých mocností Evropy, přes Atlantik k nově vznikající síle Spojených států amerických -- na začátku amerického století.
A ve vakuu, kde bývaly staré síly Evropy se odehrály dvě krvavé katastrofy minulého století -- jedna v prvé polovině a jedna v druhé: dvě světové války.
Mao Ce-Tung o nich mluvil jako o Evropských občanských válkách, což je asi přesnější charakteristika.
Dámy a pánové, žijeme v jednom z těch období.
Chci dnes mluvit o třech faktorech.
Prvním z nich, první dva z nich se týkají posunu moci.
Další jsou nové dimenze, dimenze, se kterými jsme se nikdy předtím nesetkali.
Nejprve pohovořme o posunech rozložení moci, které ve světě vidíme.
To, co se děje dnes, je v jistém smyslu děsivé, protože se to nikdy předtím nestalo.
Byli jsme svědky laterálních posunů sil -- moc Řecka přesunuta do Říma a posuny moci, k jejímž došlo během vývoje evropských civilizací -- Dnes jsme ale svědky něčeho trochu jiného.
Protože moc se už neposouvá pouze laterálně z národu k národu.
Posouvá se také vertikálně.
Dnes se děje to, že moc, která byla dříve uzavřena, byla za ní zodpovědnost, byla stanovena právem v rámci státu, se posunula na globální scénu.
Globalizace moci -- mluvíme o globalizaci trhů, ale ve skutečnosti jde o globalizaci moci.
A zatímco ve státě je moc omezena zodpovědností a právem, na globální scéně tomu tak není.
Mezinárodní a globální prostředí, kde moc dnes spočívá: moc internetu, moc médií, moc penězomněnců -- tento obrovský kolotoč peněz, který otočí 32 krát větší částku peněz, než kolik je potřeba na financování obchodů -- tito spekulanti, tito finanční spekulanti, kteří nás nedávno srazili do recese, tato moc nadnárodních společností, které dnes mají rozpočty větší, než některé středně velké země.
Tyto působí v globálním prostoru, jenž je z velké části neregulovaný, mimo rámec práva a ve kterém se lidé mohou chovat bez zábran.
To vyhovuje mocným do určité doby.
Působiště bez omezení bylo pro mocné vždy velice atraktivní, ale historie nás naučila, že dříve, či později se toto působiště -- působiště neomezené právem -- zaplní. Zaplní se nejen věcmi které chcete -- mezinárodní obchod, internet atd. -- zaplní se ale také věcmi, které nechcete -- mezinárodní kriminalita, mezinárodní terorismus.
11. září nás naučilo, že přestože jste nejmocnějším státem na zemi, nicméně ti, kteří jsou v tomto působišti vás mohou napadnout ve vašem nejikoničtějším městě jednoho jasného zářijového rána.
Údajně 60% z oněch 4 milionů dolarů, které byly potřeba k uskutečnění útoků prošlo institucemi Světového obchodního centra, které útoky 11.09.2001 zničily.
Jak vidíte, naši nepřátelé tento prostor také využívají -- prostor dopravy, internetu a médií -- aby rozšířili svůj jed, který ničí naše systémy a způsoby.
Dříve, či později, Dříve, či později, pravidlem dějin je, že kde je moc, tam musí být i řád.
A pokud tomu tak je a já věřím, že ano, pak jedním z fenoménů naší doby je globalizace moci a proto výzva naší doby je vnést řád do globálního prostoru.
Věřím také, že desetiletí před námi budou více či méně bouřlivá, podle toho, jak úspěšně tento úkol splníme: přinést řád do globálního prostoru.
Všimněte si prosím, že nemluvím o vládě.
Nemluvím o založení nějaké globální demokratické instituce.
Můj názor je, že tohoto nebude dosaženo založením dalších institucí OSN.
Pokud bychom neměli OSN, museli bychom jej založit.
Svět potřebuje mezinárodní fórum.
Potřebuje způsob, kterým lze legitimizovat mezinárodní kroky.
Ale co se týče řízení globálního prostoru, myslím si, že toho nedosáhneme skrze utvoření více institucí OSN.
Lze toho dosáhnout tím, že se spojíme a utvoříme systém založený na smlouvách, dohody, které budou regulovat globální prostor.
A když se zamyslíte, lze už podobné věci vidět dnes.
Světová obchodní organizace - smluvně založená organizace, zcela smluvně založená, a přesto dostatečně silná na to, aby udržela i Spojené státy zodpovědné v případě potřeby.
Kjótský protokol: počátky úsilí utvořit smluvně založenou organizaci.
G20: nyní víme, že musíme utvořit instituci, která je schopna vnést řád do finančního světa spekulantů.
A to je přesně, čím G20 je, smluvně založená instituce.
Ale je tu problém, ale k tomu se vrátíme za chvíli, problém je, že pokud se spojí nejsilnější a utvoří smluvně založenou instituci, která se postará o řád, pak co se stane se slabšími, které vynechali?
A to je velký problém, ale k tomu se vrátíme za chvíli.
Takže zde je moje první poselství, že pokud chceme přežít tyto bouřlivé časy, pak úspěch záleží na naší schopnosti vnést řád do globálního prostoru.
A poté čekat, co se stane.
Má druhá myšlenka je.. a vím, že tomuto publiku nemusím vysvětlovat tyhle věci, ale moc se nepřesouvá pouze vertikálně, ale také horizontálně.
Lze říci, že dějiny civilizací byly takové, že civilisace se utvořily kolem moří -- první civilizace kolem Středomoří, dnešní civilizace vzestupem západních zemí kolem Atlantiku.
Zdá se mi, že jsme svědky zásadního posunu moci, obecně řečeno od států kolem Atlantiku ke státům kolem Tichého oceánu.
Jako vždy to začíná ekonomickou mocí.
Lze to již vidět na vývoji zahraniční politiky a na zvyšování výdajů na obranu, ke kterému dochází v rostoucích mocnostech.
Myslím si, že to není tak moc přesun ze západu na východ. Dochází tu k něčemu jinému.
Můj odhad je, že Spojené státy zůstanou nejsilnějším státem na zemi dalších 10 či 15 let, ale kontext, ve kterém USA drží moc se radikálně změnil.
Opouštíme 50 let mimořádných let dějin zcela jednopolárního světa, ve kterém směr ručičky kompasu, ať už pro či proti byl vždy souzen podle Washingtonu -- absolutní světovou mocnost.
Ale to není v dějinách obvyklé.
Co se děje dnes je v dějinách mnohem častější.
Vidíme vznik multipolárního světa.
Doposud byly USA dominantním prvkem našeho světa.
Zůstanou nejmocnějším státem, ale budou nejmocnějším státem ve stále více multipolárním světě.
Již dnes vidíte alternativní centra moci -- samozřejmě Čína, přestože si myslím, že vzestup Číny není úplně plynulý.
Bude docela podrážděný a mrzutý protože Čína začíná s demokratizací společnosti poté, co liberalizovala svou ekonomiku.
Ale to je trochu jiná otázka.
Vidíte Indii či Brazílii.
Postupně lze pozorovat, že svět z pohledu Evropana vypadá více a více jako Evropa v 19. století.
Evropa v 19. století: Britský ministr zahraničí Lord Canning to popisoval jako "Evropský koncert moci".
Existovala rovnováha, pět stran v rovnováze.
Británie vždy vyvažovala.
Když se Paříž spojila s Berlínem, Británie se spojila s Vídní a Římem a vytvořili protiváhu.
Nyní si povšimněte, že v době jednopolárního světa máme zafizované aliance -- NATO, Varšavská smlouva.
Stanovená polarita moci znamená pevné aliance.
Ale multipolární rozložení sil znamená nestálé aliance.
A to je situace, která nás čeká. Situace, kdy aliance nejsou pevné a zafixované.
Canning, Britský ministr zahraničí jednou řekl: "Británie má stálé zájmy, ale ne stálé spojence."
A my na západě postupem času zjistíme, že musíme natáhnout ruku z pohodlí kruhu kolem Atlantiku a utvořit aliance s ostatními, abychom dosáhli toho, co chceme.
Všimněte si, že když jsme bojovali v Libyji, nestačilo, aby jednal pouze západ samotný, museli se zapojit i další.
Musela se zapojit Liga arabských států.
Odhaduji, že případy Afgánistánu a Iráku byly poslední, kdy se západ pokusil jednat sám. A neuspěl.
Odhaduji, e jsme na začátku konce 400 leté periody -- říkám 400 let, protože 400 let trvala Otomanská říše -- nadvlády západních mocí, západních institucí a západních hodnot.
Doposud to bylo tak, že pokud západ jednal svorně, podařilo se mu vše, co chtěl ve všech koutech zeměkoule.
Ale dnes už tomu tak není.
Dobrý příklad je finanční krize po 2. světové válce.
Západ se spojil -- Brettonwoodský měnový systém, Světová banka, Mezinárodní měnový fond -- problém byl vyřešen.
Nyní ale musíme zapojit i ostatní.
Dnes musíme vytvořit G20.
Dnes musíme natáhnout ruku z pohodlí kruhu našich západních přátel.
Dovolte mi, abych něco předpověděl, něco co bude asi ještě víc znepokojující.
Domnívám se, že končí perioda 400 let, kdy západní síly byly dostatečné.
Lidé mi říkají: "Číňani, ti se určitě nikdy nezapojí do mírových snah ve světě."
Opravdu? Proč myslíte?
Kolik čínských vojáků dnes slouží pod modrým baretem, pod modrou vlajkou, pod velením OSN?
3700.
Kolik Američanů?
11. Která z námořních flotil, které jsou zapojeny do bojů se somálskými piráty, je nejvetší?
Čínská.
Ovšem Čína je merkantelistický národ.
Chce, aby moře bylo přístupné.
VIc a víc musíme obchodovat s lidmi, se kterými nesdílíme hodnoty, ale s kterými momentálně sdílíme zájmy.
Toto je zcela jiný pohled na svět, který se před námi tvoří.
A nyní třetí faktor, jenž je zcela jiný.
V dnešní době, díky internetu a díky různým věcím, o kterých zde lidé přednášeli, vše je spojené se vším.
Jsme nyní vzájemně závislí.
Jsme propojeni v rámci národů a jedinců, jako nikdy předtím. Jako nikdy.
Spojitost národů existuje odjakživa.
Diplomacie se zabývá řízením vztahů mezi národy.
Nyní sme ale blízce spojeni.
Dostanete ptačí chřipku v Mexiku a na letišti Charlese de Gaulla v Paříži z toho mají problém za 24 hodin.
Lehman Brothers zkrachují a najednou mají problémy všichni.
Stepi v Rusku hoří a v Africe se bojuje o jídlo.
Svět je dnes hluboce propojen.
To znamená, že myšlenka státu jednajícího samostatně, nespojeného s ostatními, nespolupracujícího s ostatními již není proveditelná.
Protože činy samostatného státu už se netýkají pouze toho státu, a už také není dostatečné, aby si stát kontroloval pouze vlastní území, protože věci, jenž se dějí vně státu dnes také ovlivňují dění uvnitř státu.
Byl jsem mladým vojákem v poslední válce Britského impéria.
V té době byla obrana mé země pouze o jedné jedniné věci: jak silná bylo naše vojsko, jak silné bylo naše letectvo, jak silné bylo naše námořnictvo a jak silní byli naši spojenci.
To byla doba, kdy byli nepřátelé za hranicemi.
Dnes jsou nepřátelé uvnitř.
Když dnes chci mluvit o obraně naší země, musím mluvit s ministrem zdravotnictví, protože pandemie ohrožuje bezpečnost. Musím také mluvit s ministrem zemědělství protože bezpečnost jídla ohrožuje celkovou bezpečnost, musím také mluvit s ministrem průmyslu, protože nedostatky hi-tech infrastruktury jsou přístupovým bodem pro naše nepřátele -- jak vidíme z kyber útoků -- musím také mluvit s ministrem vnitra, protože ten, kdo vstoupil do mé země a žije v řadovém domě v centru města přímo ovlivňuje, co se děje v zemi -- jak jsme viděli z útoků na Londým 7.7.2005.
Bezpečnost země už nezávisí pouze na vojácích a ministerstvu obrany.
Závisí na schopnosti spolupráce institucí.
A toto je velice důležité.
Znamená to, že naše vertikálně rozdělené vlády, vytvořené na ekonomickém modelu průmyslové revoluce -- hierarchii a dělbě práce, hierarchii řízení -- mají naprosto špatnou strukturu.
Podnikatelé ví, že modelem moderní struktury je síť.
To, na čem záleží je to síť kontaktů, jak uvnitř vlády, tak externě.
Takže toto je Ashdownův třeti zákon.
Mimochodem neptejte se mě na Asdownův první a druhý zákon, protože jsem je ještě nevymyslel. Zní lépe, když máte rovnou třetí zákon.
Ashdownův třetí zákon je, že v moderní době je vše spojeno se vším a nejdůležitější na tom, čeho jste schopni je čeho jste schopni ve spolupráci s ostatními.
Nejdůležitějším prvkem vašeho systému -- ať jste vláda, armádní pluk či firma -- jsou vaše spojení, vaši partneři, vaše schopnost spolupráce s ostatními.
Průmysl toto chápe, vlády ne.
Poslední věc.
Pokud tomu tak je -- a je tomu tak -- že jsme propojeni jako nikdy předtím, tak také sdílíme stejný osud.
Takže poprvé není kolektivní obrana, tedy doposud dominantní koncept bezpečnosti států, již postačující.
Dříve pokud můj kmen byl silnější než druhý kmen, byl jsem v bezpečí. Když moje země byla silnější než druhá země, byl jsem v bezpečí. Když moje aliance (NATO) byla silnější než jejich aliance, byl jsem v bezpečí.
Dnes už tomu tak není.
Nástup vzájemného propojení a zbraní hromadného ničení znamená, víc a víc, že sdílím osud se svým nepřítelem.
Když jsem byl diplomat a domlouval jsem smlouvy o odzbrojení se Sovětským svazem v Ženevě v 70. letech, uspěli jsme, protože jsme chápali, že spolu sdílíme osud.
Kolektivní bezpečnost uz nestačí.
V Severním Irsku byl nastolen mír, protože obě strany chápaly, že to k ničemu nevede.
Sdílely společný osud.
Jednou z překážek míru na Blízkém východě je, že Izrael a Palestina nechápou, že sdílí společný osud.
Takže najednou se myšlenka vizionářů a básníků z dávných dob stala něčím, co musíme brát vážně v rámci veřejné politiky.
Začal jsem básní, tak básní také skončím.
Je to báseň od Johna Donnea.
"Neptej se, komu zvoní hrana."
Báseň se jmenuje "Žádný muž není ostrovem."
Zní takto: "Smrt každého člověka mě ovlivňuje, neboť jsem součástí lidstva, neptej se komu zvoní hrana, zvoní tobě."
Pro Johna Donnea je to morální rada.
Pro nás součást rovnice pro přežití.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Na webové stráce TEDu je v současnosti přes 1000 přednášek.
A hádám, že mnoho z vás si myslí, že je to fantastické - kromě mě. Já s tím nesouhlasím.
Myslím, že tu máme problém.
Protože pokud se nad tím zamyslíte, 1000 přednášek, to je přes 1000 myšlenek, které by se měly šířit.
Jak proboha chcete rozšířit tisíc myšlenek?
Dokonce i když si zkusíte nacpat všechny ty myšlenky do hlavy a zhlédnete všech tisíc videí na TEDu, v současnosti by vám to zabralo přes 250 hodin.
Trochu jsem si to propočítal. Každý, kdo by to udělal, by tím připravil ekonomiku
o zhruba 15 000 $.
Když jsem viděl toto ekonomické nebezpečí, pomyslel jsem si, že potřebujeme najít řešení. A tohle je můj pohled na věc:
pokud se podíváte na nynější situaci,
máme přes tisíc přednášek na TEDu.
Každá z těchto přednášek má průměrnou délku zhruba 2 300 slov.
Když si to dáme dohromady, dostaneme 2,3 milionu slov na TEDu, což je rozsah přibližně tří Biblí.
Otázka je, zda-li každá přednáška na TEDu potřebuje 2 300 slov.
Není tu něco kratšího? Myslím, pokud máte myšlenku, která by se měla šířit,
můžete ji jistě vyjádřit i méně než 2 300 slovy.
Jediná otázka je, jak to můžete nejvíc zkrátit?
Jaké nejmenší množství slov potřebujete pro přednášku na TEDu?
Když jsem se zaobíral touto otázkou, narazil jsem na citát připisovaný Ernestu Hemingwayovi, který prý kdysi řekl, že techto šest slov: "Na prodej: dětské botičky, nikdy nenošené," byl nejlepší román, který kdy napsal.
Také jsem narazil na projekt s názvem Paměti o šesti slovech, kde byli lidé požádáni, aby celý svůj život shrnuli do šesti slov, podobně jako zde: "Našla pravou lásku, vzala si jiného." Nebo "Žiju v existenciálním vakuu; nic moc."
To se mi docela líbí.
Když můžeme román zkrátit na šest slov, a celé memoáry můžeme zkrátit na šest slov, pro přednášku na TEDu víc než šest slov také nepotřebujete.
To bychom tu do oběda byli hotovi. Chci říct...
Pokud byste tohle udělali u všech tisíc předášek, 2,3 milionu slov byste zkrátili na 6 000.
Tak jsem si myslel, že by to za to stálo. Začal jsem se ptát mých přátel,
jestli by svoji oblíbenou přednášku neshrnuli do šesti slov.
Zde jsou některé jejich myšlenky. Myslím, že jsou fajn. Například přednáška Dana Pinka o motivaci,
která byla vážně dobrá, pokud jste ji neviděli: "Ani cukr. Ani bič. Potřebují smysl." A o tom vlastně mluví celých 18 a půl minuty.
Některé dokonce zahrnovaly odkazy na řečníky,
jako ústní projev projev Nathana Myhrvolda, nebo ta od Tima Ferisse, která může někdy být až trochu únavná. Potíž spočívá v tom, že pokud bych to dělal systematicky,
nejspíš bych měl na konci spoustu shrnutí, ale ne mnoho přátel. Musel jsem najít jinou metodu,
která by nejlépe zahrnovala cizí lidi.
A naštěstí tu existuje stránka s názvem Mechanical Turk, na které můžete zadávat úkoly, které sami nechcete dělat, jako například "Prosím shrňte mi tento text do šesti slov."
A nedovolil jsem, aby na tom pracovala levná pracovní síla, ale zjistil jsem, že bych mohl mít shrnutí do šesti slov za pouhých 10 centů, a to si myslím je dobrá cena. Ale naneštěstí i přesto
není možné shrnout každou přednášku na TEDu individuálně.
Protože pokud si to spočítáte, máte tisíc přednášek a za každou zaplatíte 10 centů. Musíte mít ale od každé víc než jedno shrnutí, protože některá z nich budou, nebo jsou, dost špatná.
Takže na konec zaplatíte stovky dolarů.
A tak jsem uvažoval jiným způsobem a řekl jsem si, že se přednášky točí kolem určitých témat.
Co kdybych místo toho, abych nechal lidi shrnout každou přednášku do šesti slov, dal jim 10 přednášek najednou a řekl: "Prosím shrňte to celé do šesti slov."
To by snížilo moje náklady o 90 procent. Takže za 60 dolarů
bych mohl shrnout tisíc přednášek do zhruba 600 shrnutí, což by bylo vlastně docela fajn.
Ale někteří z vás byi teď namítli, že je naprosto šílené shrnout 10 přednášek do 6 slov.
Ale ve skutečnosti není, protože tu máme příklad Hanse Roslinga, profesora statistiky.
Hádám, že mnoho z vás vidělo jednu nebo více jeho přednášek. Má na webu osm přednášek,
a tyto přednášky by se daly shrnout pouze do čtyř slov, protože to, co nám v zásadě ukazuje, je, že naše intuice je velmi špatná.
A vždycky dokáže, že se mýlíme. No a lidé na internetu, někteří si nevedli příliš dobře.
Chci říct, když jsem je požádal aby sesumírovali 10 přednášek najednou, někteří si s tím nelámali hlavu a poslali mi nějaký obecný komentář.
A pak tu byli další, a to mi přišlo docela drzé, kteří použili svých šest slov na odpověď, ve které se mě ptali, jestli netrávím moc času na Googlu.
A nakonec také, a to nikdy nepochopím, někteří lidé opravdu přišli s vlastní verzí pravdy.
Nevím o žádné přednášce na TEDu, ve které to je.
Ale, no nic. Na konec, i přesto,
a to je opravdu úžasné, ke každému z těch balíků deseti přednášek, jsem skutečně obdržel smysluplná shrnutí. Zde jsou některá moje oblíbená.
Například, všechny přednášky, které se týkají jídla,
někdo shrnul do: "Jídlo formuje tělo, mozek i prostředí." Což si myslím je vážně dobré. Nebo štěstí: "Usilování o štěstí =
cesta do neštěstí." A tak to dopadlo.
Začal jsem s tisícem přednášek
a dostal jsem 600 shrnutí o šesti slovech.
To sice na začátku znělo dobře, ale když se podíváte na 600 shrnutí, je to docela dost. Je to dlouhý seznam.
A tak jsem si řekl, že nejspíš musím udělat ještě další krok a vytvořit shrnutí ze shrnutí - a přesně to jsem udělal.
Podíval jsem se na 600 shrnutí, které jsem měl, a rozdělil jsem je do devíti skupin podle hodnocení, které přednášky dostaly na TED.com a požádal lidi, aby je shrnuli.
A zase to někteří nepochopili.
Například, měl jsem zde soubor všech "krásných" přednášek, a někdo si myslel, že se snažím najít dokonalou balící hlášku. Ale na konci, překvapivě,
lidi to opět dokázali. Například, všechny "odvážné" přednášky:
"Umírající lidé," nebo "Trpící lidé," byla jedna z nich, "mající jednoduchá řešení poblíž." Nebo recept na dokonalou "úžasnou" přednášku:
"Fotky intergalaktického skladatele klasiky na Flickru."
Chápete, to je základ všeho.
Měl jsem sice svých devět skupin, ale, myslím, už tak je to velká redukce.
Ale samozřejmě jakmile jste tak daleko, nejste úplně spokojeni.
Chtěl jsem dojít až na konec, vydestilovat co se dá, z tisíce přednášek na TEDu. Chtěl jsem tisíc přednášek na TEDu shrnout do pouhých šesti slov -
to by byla 99,9997 procentní redukce obsahu.
A zaplatil bych pouze 99,50 dolarů - takže bych zůstal pod hranicí sto dolarů. Nechal jsem si udělat 50 celkových shrnutí.
Tentokrát jsem platil 25 centů
protože chápu, že tento úkol byl trochu obtížnější.
A naneštěstí, když jsem poprvé obdržel výsledky - a vy šest z nich uvidíte - byl jsem trochu zklamaný.
Protože myslím, že budete souhlasit, shrnuly pouze některé aspekty TEDu, ale mě připadaly trochu nemastné neslané, nebo už v sobě měly určitý pohled na TED.
Už jsem to skoro chtěl vzdát, když jedné noci jsem si hrál s těmi větami a přišel jsem na to, že tu mám vlastně krásné řešení.
A tady je, hromadné šestislovné shrnutí tisíce přednášek na TEDu v hodnotě 99,50 $: "Radši se divit, než se strachovat." Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Chci vám ukázat úžasné molekulární stroje, které tvoří živou tkáň vašeho těla.
Molekuly jsou opravdu, opravdu malé.
A tím malé, myslím opravdu malinké.
Jsou menší než vlnová délka světla, takže nemáme možnost, jak je pozorovat.
Ale věda nám umožňuje udělat si docela dobrou představu o tom, co se tam v molekulárním měřítku děje.
Takže vám můžeme skutečně o molekulách vyprávět, ale nemáme opravdu přímý způsob, jak vám molekuly ukázat.
Můžeme to obejít třeba tím, že namalujeme obrázek.
A tento nápad není nikterak nový.
Vědci vždy vytvářeli obrázky jako součást svého procesu myšlení a objevování.
Malovali obrázky toho, co pozorují svýma očima, prostřednictvím techniky jako jsou dalekohledy a mikroskopy, a rovněž obrázky toho, čím se zabývají ve svých myšlenkách.
Vybral jsem dva dobře známé příklady, protože dobře vyjadřují vědecké myšlenky prostřednictvím umění.
Začnu s Galileem, který použil první dalekohled na světě, aby se podíval na Měsíc.
Změnil tak naše vnímání měsíce.
V 17. století panovala představa, že měsíc je dokonalá nebeská koule.
Ale Galileo viděl skalnatý, pustý svět, který znároznil svým akvarelem.
Dalším vědcem s velmi velkými myšlenkami je Charles Darwin, superstar biologie.
Toto je jeho slavný záznam do deníku - začíná v levém horním rohu slovy "Myslím," a potom načrtne svůj první strom života, který zachycuje jeho představy o tom, jak jsou všechny druhy, všechno živé na Zemi, spojené prostřednictvím evoluční historie -- původ druhů prostřednictvím přirozeného výběru a vývoj různých druhů z původní populace.
Dokonce jako vědec jsem chodíval na přednášky molekulárních biologů, a považoval jsem je za totálně nesrozumitelné, s tím vším nóbl technickým jazykem a žargonem, který používali při popisování své práce, dokud jsem se nesetkal s uměleckými díly Davida Goodsella, který je molekulárním biologem ve výzkumném ústavu Scripps Institute.
Na jeho obrazech je všechno přesné a v měřítku.
Jeho práce mi osvětlila, jak vypadá molekulární svět uvnitř nás.
Toto je průřez krví.
V levém horním rohu, to je ta žlutozelená oblast,
jsou tekuté součásti krve, což je zejména voda, ale patří sem i protilátky, cukry, hormony a podobné věci.
A ta červená oblast, to je řez červenou krvinkou.
Ty červené molekuly, to je hemoglobin.
Jsou opravdu červené, to je to, co dává krvi její barvu. Hemoglobin funguje jako molekulární houba,
která nasákne kyslík z vašich plic a potom ho přenese do dalších částí těla. Toto zobrazení mne před mnoha lety velmi inspirovalo
a zajímalo mě, jestli bych mohl použít počítačovou grafiku pro zobrazení molekulárního světa. Jak by to vypadalo?
A takhle jsem skutečně začal.
Takže jdeme na to.
Toto je DNA ve své klasické podobě dvojité šroubovice.
Je převzatá z rentgenové krystalografie, takže je to přesný model DNA.
Pokud rozvineme dvojitou šroubovici a rozepneme ji jako zip do dvou vláken, vidíme tyto části, které vypadají jako zuby. To jsou písmena genetického kódu,
to je těch 25 tisíc genů, které máme zapsané ve své DNA.
O tom se obvykle mluví, pokud se řekne genetický kód. Ale chci mluvit o jiném aspektu vědy zabývající se DNA,
a to je fyzická povaha DNA. Tato dvě vlákna vedou opačným směrem
z důvodů, které teď nemohu vysvětlovat.
Ale fyzicky prostě vedou opačnými směry, což vytváří řadu komplikací pro vaše živé buňky, jak za chvíli uvidíte. Zejména v případech, kdy je DNA kopírována.
Takže teď vám chci ukázat přesné znázornění skutečného stroje na replikaci DNA, který právě teď pracuje uvnitř vašeho těla. Alespoň podle poznatků biologie z roku 2002.
DNA vstupuje na výrobní linku z levé strany a narazí do této sbírky, těchto miniaturních biochemických stroječků, které roztahují vlákno DNA a přesně ho kopírují.
Takže DNA vstoupí, narazí do této modré struktury připomínající koblihu a je roztržena na dvě vlákna. Jedno vlákno může být kopírováno přímo
a vy můžete vidět jeho části, jak se navíjejí tady dole.
Ale pro druhé vlákno to není tak jednoduché, protože musí být kopírováno pozpátku. Takže je opakovaně vhazováno do těchto oblouků
a kopírováno kousek po kousku, a tak se vytváří dvě nové molekuly DNA.
Miliardy těchto strojků právě těď pracují uvnitř vašeho těla a kopírují vaší DNA s dokonalou přesností. Je to přesné znázornění
a dost dobře zachycuje i správnou rychlost toho, co ve vás probíhá. Vynechal jsem korekci chyb a pár dalších věcí.
Tato práce už je několik let stará. Děkuji Vám. Tuto práci jsem už dělal před několika lety,
ale teď vám ukážu nejnovější vědecké poznatky, je to nejnovější technologie. Začneme zase s DNA.
Škube se tady a vrtí kvůli polévce z molekul, která ji obklopuje,
ale tu jsem dal pryč, abyste mohli něco vidět. DNA má v průřezu asi dva nanometry,
takže je opravdu dost tenká. Ale v každé vaší buňce
je každé vlákno DNA asi 30 až 40 milionů nanometrů dlouhé.
Aby mohla být DNA organizována a aby mohl být regulován přístup ke genetickému kódu, je omotána kolem těchto fialových bílkovin. Já jsem je tu označil fialovou barvou. Je to zabalené do takového balíku.
Všechno, co tady vidíte, je jediné vlákno DNA.
Tento velký balík DNA se nazývá chromozom.
Ke chromozomům se vrátíme za chvilku.
Teď se vzdalujeme, procházíme průduchem jádra, což je taková brána do oddělení, které drží veškerou DNA a kterému říkáme jádro.
Všechno to, co vidíte právě teď, představuje asi jeden semestr biologie a já mám sedm minut. Takže to nemůžeme všechno projít dnes?
Ne, říkají mi, že "Ne."
Takto vypadá živá buňka v mikroskopu.
A byla filmována s časovým posunem, takže můžete vidět, jak se hýbá.
Obal jádra praskne. Tyto tvary připomínající párky jsou chromozomy a na ně se teď soustřeďme.
Pohybují se velmi pozoruhodným způsobem.
Pohyb se soustřeďuje do těchto malých červených míst.
Když buňka cítí, že je připravena, roztrhne chromozom.
Jeden soubor DNA se vydá na jednu stranu, druhý set DNA na druhou stranu -- identické kopie DNA.
A pak se buňka oddělí uprostřed.
Miliardy buněk právě teď procházejí tímto procesem přímo ve vašem těle.
Teď se vrátíme a soustředíme se jen na chromozomy. Podíváme se na tuto strukturu a popíšeme ji.
Tady je opět proces rozdělení buňky uprostřed. Chromozomy se řadí.
Pokud izolujeme jen jeden chromozom,
vytáhneme ho a podíváme se na jeho strukturu. Toto je jedna z nějvětších molekulárních struktur, kterou máme,
alespoň podle toho, co jsme zatím objevili v lidském těle.
Takže toto je jeden chromozom. V každém chromozomu jsou dvě vlákna DNA.
Jeden je smotaný do jednoho párku.
Druhý je smotaný do druhého párku. Tyto věci, které vypadají jako kočičí fousky a trčí po obou stranách,
to je dynamické lešení buňky.
Nazývají se mikrotubule. Jméno není důležité. Ale soustřeďme se na tuto červenou oblast - označil jsem ji červeně -
je to rozhraní mezi dynamickým lešením a chromozomy.
Je zcela zjevně zásadní pro pohyb chromozomů.
Nemáme ovšem ani zdání, jak k tomu pohybu dochází.
Studujeme tento jev nazvaný kinetochór velmi intenzívně více než sto let a teprve začínáme objevovat jeho význam. Je tvořen asi dvěmy sty různými typy bílkovin,
dohromady to jsou tisíce bílkovin.
Je to systém vysílající signál.
Vysílá prostřednictvím chemických signálů a informuje zbytek buňky, když je připraven, jakmile cítí, že všechno je srovnané a připravené pro oddělení chromozomů.
Může se napojit na rostoucí a smršťující se mikrotubule.
Je zapojen do růstu mikrotubulí a může se na ně postupně napojit.
Je to rovněž sledovací systém, který pozná, kdy je buňka připravena,
kdy jsou chromozomy ve správné pozici. Tady začíná zelenat,
protože cítí, že všechno je správně připraveno.
A vidíte, tady je ten poslední kousek, který zůstává stále červený. A ten odchází po mikrotubulích.
To je systém vysílající signály a posílá signál stop.
A teď odešel. Chci říct, že to je mechanické.
Je to molekulární hodinový strojek.
Tímto způsobem fungujete v molekulárním měřítku.
Takže, když to trochu přibarvíme, aby to bylo přitažlivější, máme tu bílkovinu zvanou kinesin, tady jsou oranžové.
Jsou to malí molekulární poslíčci, kteří kráčejí jedním směrem.
A tady je dynein. Dyneiny přenášejí vysílací systém.
Mají dlouhé nohy, aby mohly překročit překážky a podobně. To vše je také přenesno přesně
podle vědeckých poznatků.
Problém je, že nemáme jinou možnost, jak vám to ukázat.
Výzkum na hranici vědy, na hranici lidského porozumění, je ohromující.
Tyto objevy jsou jistě příjemnou motivací vědecké práce.
Ale většina vědců v medicíně objevuje věci, které jsou malými krůčky na cestě k velkým cílům, jakými jsou vymýtění nemocí, zmírnění utrpení a strádání, které tyto nemoci způsobují, a pomoc lidem z bídy. Děkuji Vám.
(Potlesk)
(Hudba) ♫ Stáli spolu ♫ ♫ pod stromem ve vysoké trávě ♫ ♫ v televizi, ♫ ♫ vyprávěje světu ♫ ♫ svůj příběh. ♫ ♫ Zůstane nám jenom bloudění ♫ ♫ a postupně se vytratíme. ♫ ♫ Vojáci přijeli a vzali naše muže ♫ ♫ na sklonku dne. ♫ ♫ My budem žít dál, ♫ ♫ a pak se vytratíme ♫ ♫ Vojáci přijeli a zabili naše děti ♫ ♫ na sklonku dne ♫ ♫ Ženy naděje ♫ ♫ Ženy změny ♫ ♫ Ženy války a zarmoucení ♫ ♫ Věřím, ♫ ♫ že Všemohoucí zná každého z nás ♫ ♫ jeho jménem. ♫ ♫ Ženy naděje ♫ ♫ Ženy změny ♫ ♫ Ženy lásky, radosti, beze studu ♫ ♫ Máš něco, co Ti tenhle malinkej život ♫ ♫ nemůže vzít ♫ ♫ Běžíc skrze tmu noci ♫ ♫ s dítětem při sobě ♫ ♫ Ó Bože, proč jim jen nedáš ♫ ♫ svítící brnění ze světla ♫ ♫ Ó Bože, proč jim jen nedáš ♫ ♫ svítící brnění ze světla ♫ ♫ Ráno přináší znak nového života ♫ ♫ a sílu opět vstát ♫ ♫ Překračujíc hranici řekla, ♫ ♫ 'Tady vyrosteš jako svobodný člověk.' ♫ ♫ Ženy naděje ♫ ♫ Ženy změny ♫ ♫ Ženy války a zarmoucení ♫ ♫ Jestliže cítíš tu sílu ♫ ♫ v těchto slovech, které říká, ♫ ♫ Pokud se cítíš bezmocný, ♫ ♫ pomoz někomu ♫ ♫ Pokud se cítíš bezmocný, ♫ ♫ pomoz někomu ♫ ♫ Nikdo skutečně neví, ♫ ♫ jak dlouho ♫ ♫ ještě budou žíti ♫ ♫ Nikdo skutečně neví, ♫ ♫ jak dlouho ♫ ♫ ještě budou schopni dávat ♫ ♫ a odpouštět ♫ ♫ Aung San Suu Kyi ♫ ♫ Žijící v domácím vězení ♫ ♫ za její mírumilovný protest ♫ ♫ V domácím vězení ♫ ♫ za její mírumilovní protest ♫ ♫ Když se jí lidi vyptávali na její motto, ♫ ♫ řekla: ♫ ♫ Pokud se cítíš bezmocný, ♫ ♫ pomoz někomu ♫ ♫ Pokud se cítíš bezmocný, ♫ ♫ pomoz někomu ♫ ♫ Pokud se cítíš bezmocný, ♫ ♫ pomoz někomu ♫ ♫ Pokud se cítíš bezmocný, ♫ ♫ pomoz někomu ♫ Teď už všichni známe slova, tak zpívejme spolu.
♫ Pokud se cítíš bezmocný, ♫ ♫ pomoz někomu ♫ ♫ Pokud se cítíš bezmocný, ♫ ♫ pomoz někomu ♫ ♫ Pokud se cítíš bezmocný, ♫ ♫ pomoz někomu ♫ ♫ Pokud se cítíš bezmocný, ♫ ♫ pomoz někomu ♫ ♫ Lidé naděje ♫ ♫ Lidé změny ♫ ♫ Lidé lásky, radosti, beze studu ♫ ♫ Věřím, že Všemohoucí ♫ ♫ zná každého jednoho z nás ♫ ♫ jeho jménem. ♫ Děkuji.
(Potlesk)
Cholera byla na Haiti zaznamenána poprvé za více než 50 let minulý říjen.
Nebylo možné předvídat, jak daleko se rozšíří skrze zásoby vody a jak hodně se situace zhorší.
A neznalost míst, kde byla pomoc potřeba, vždy zajistila, že pomoc byla nedostatková v oblastech, kde byla nejpotřebnější.
Zlepšujeme se v předpovědích bouří a přípravách na ně než si odnesou nevinné životy a způsobí nenávratné škody, ale stále to neumíme s vodou; a tady je proč.
Když chcete nyní testovat vodu na poli, potřebujete trénovaného technika, drahé vybavení jako toto a musíte asi den počkat na chemické reakce, ke kterým dojde a které zajistí výsledky.
Je to příliš pomalé na získání obrázku o stavu na zemi, než se změní, příliš drahé k implementování na všechna místa, která vyžadují testování.
A ignoruje fakt, že mezitím lidé stále potřebují pít vodu.
Většina informací, které jsme sesbírali během propuknutí cholery, nepocházela z testování vody; pocházela z formulářů, jako je tento, které dokumentovali všechny osoby, kterým jsme nedokázali pomoci.
Nespočetně životů bylo zachráněno kanárky v uhelných dolech -- snadný a neocenitelný způsob pro horníky jak zjistit, jestli jsou v bezpečí.
Byl jsem inspirován touto jednoduchostí, když jsem pracoval na tomto problému s některými z nejpracovitějších a nejskvělejších lidí, které jsem kdy poznal.
Domníváme se, že tento problém má jednodušší řešení -- takové, které může být užito lidmi, kteří takovýmto podmínkám čelí každý den.
Je ve svých počátcích, ale takto vypadá už nyní.
Nazýváme to Vodní kanárek.
Je to rychlé, levné zařízení, které odpovídá na důležitou otázku: Je tato voda kontaminovaná?
Nevyžaduje žádný speciální trénink.
A místo čekání na chemické reakce používá světlo.
To znamená, že tu není žádné čekání na chemické reakce, žádná potřeba použít činidla, která mohou dojít, a žádná potřeba býti expertem, abyste dostali informace.
Abyste otestovali vodu, jednoduše vložíte vzorek a - během pár vteřin - ukáže buď červené světlo, indikující kontaminovanou vodu, nebo zelené světlo, indikující bezpečnost vzorku.
Toto umožní každému, aby sbíral život zachraňující informace a monitoroval stav kvality vody.
Navíc také začleňujeme bezdrátové propojení do cenově dostupných zařízení s GPS a GSM.
To znamená, že každý test může být automaticky přenášen do serverů, kde je mapován v reálném čase.
S dostatečným počtem uživatelů takovéto mapy umožní provádět preventivní akce, zabraňující šíření nebezpečí před tím, než se stane krizí, ze které obnova trvá roky.
A poté, místo aby to to trvalo dny rozšířit tyto informace mezi lidi, kteří je potřebují nejvíce, se to může dít automaticky.
Vidíme, jak distribuované sítě, velká data a informace mohou transformovat společnost.
Myslím, že je načase použít je na vodu.
Naším cílem pro další roky je připravit Vodního kanárka pro použití a uveřejnit hardware tak, aby se každý mohl podílet na vývoji a hodnocení, tak, abychom tomuto problému mohli čelit skutečně.
Děkuji.
(Aplaus)
Jedním ze nejběžnějších způsobů dělení světa je na ty kdo věří a ty kdo nevěří. Na věřící a ateisty.
V uplynulém desetiletí převládl jeden druh ateismu.
Někteří ateisté dávali velmi hlasitě najevo, že nejen že je náboženství na omylu, ale že je úplně k smíchu.
Tihle ateisté, nebo snad jejich sobecké geny, zastávali... ...názor, že věřit v Boha je trochu jako věřit na víly, že je to v podstatě hra pro děti.
Ale já myslím,
že je to příliš snadné takhle odmítnout náboženství vůbec.
Lehké jak facka.
To, co vám dnes chci představit já je nový druh ateismu, chcete-li, nová verze. Řekněme Ateismus 2.0.
Co to je, ten Ateismus 2.0?
Jeho základní přepodklad je prostý: Samozřejmě, že není žádný Bůh.
Samozřejmě, že nejsou žádní bohové, duchové nebo andělé.
Tohle je jasné, tak pojďme dál! U toho nekončíme, teprve pomaličku začínáme.
Mě zajímá posluchač, který myslí nějak takhle: „Ničemu z toho se přece nedá věřit.
Těmhle doktrínám se nedá věřit.
Tyhle doktríny se mi nezdají správné.“
„Ale,“ a to je důležité ale, „mám moc rád vánoční koledy.
Mám rád Mantegnovy obrazy,
líbí se mi staré kostely,
rád listuju Starým zákonem.“
Něco takového, však víte o čem mluvím; o lidech, které lákají ty rituální, morální a společenské stránky náboženství, ale jeho doktríny nemohou vystát.
Zatím stál takový člověk před nemilým rozhodnutím:
Buď přijmeš náboženskou doktrínu, a pak můžeš mít i všechno to hezké, anebo doktrínu odmítneš a budeš žít v jakési pustině pod duchovním vedením CNN a Teska.
To se pak blbě rozhoduje.
Ale já myslím, že to nejsou jediné dvě možnosti.
Myslím, že je tu alternativa.
Myslím, že by šlo (jak v uctivém, tak v bezbožném smyslu) vykrást náboženství.
Když náboženství nevěříte, tak není nic špatného, že si z něj vyberete jen jeho nejlepší stránky.
A pro mě je ateismus 2.0 o tom podívat se na náboženství, uctivě i bezbožně zároveň, a zeptat se: „Co z toho by se nám hodilo?“
Sekulární svět má mnoho trhlin.
Sekularizace se nám moc nepovedla, řekl bych.
A důkladná studie náboženství by nám pomohla pochopit oblasti, kde se nám nedaří.
Na některé se podíváme.
Začnu u vzdělávání.
Na vzdělávání se v sekulárním světě hodně věří.
Když přemýšlíme, jak zlepšit svět, hned se nám vybaví vzdělávání. Dáváme do něj spostu peněz.
Nejen že nás kvalifikuje pro výkon povolání, ale že z nás udělá lepší lidské bytosti.
Znáte takové ty projevy na promocích, ve kterých se dojemně prohlašuje, že vzdělání a učení, obzvlášť vyšší vzdělání nás učiní vznešenějšími a lepšími.
Překrásná myšlenka.
Zajímavé je, kde se vzala.
Na začátku 19.století začal v západní Evropě prudce klesat počet lidí, kteří chodili do kostela.
Lidé začali panikařit, začali se ptát:
„Kde se vezme morálka, kdo dá lidem duchovní vedení, a kde najdou útěchu?“
A vlivní přišli s odpovědí.
Prý kultura.
V kultuře se dá najít vedení, útěcha, morálka.
Vezměme Shakespearovy hry, Platónovy dialogy, romány Jane Austen.
V nich jsou mnohé pravdy, jež jsme dříve hledali v Evangeliu svatého Jana.
Já si myslím, že je to nádherná a pravdivá myšlenka,
nahradit Písmo svaté kulturou.
Přesvědčivá myšlenka.
Také je to myšlenka, na kterou jsme zapomněli.
Pokud přijdete na špičkovou univerzitu, řekněme Harvard, Oxford nebo Cambridge, a řeknete: „Přicházím, hledaje duchovní vedení, morálku a útěchu; chci vědět jak mám žít,“ nasměrují vás leda do blázince.
Naše nejprestižnější vzdělávací instituce tohle zkrátka nedělají.
Proč? Prý to nepotřebujeme.
Prý nemáme naléhavou potřebu podpory.
Vidí nás jako racionální dospělé.
Prý potřebujeme informace,
údaje, a ne pomoc.
Náboženství na to jdou docela odjinud.
Všechna světová náboženství nás někdy mají za děti.
A jako děti urgentě potřebujeme podporu.
Div že se nerozsypeme...
nebo to jenom já?
I vy? Tedy je div že se nerozsypeme...
A pomoc, ovšemže potřebujeme pomoc.
A vedení, výchovu a výuku.
Víte, v 18. století žil v Británii nejslavnější náboženský kazatel jménem John Wesley. Jezdil po celé zemi a kázal, radil lidem, jak žít.
Kázal o povinnostech rodičů k dětem a dětí k rodičům, bohatých k chudým a chudých k bohatým.
Vysvětloval lidem, jak mají žít, prostřednictvím kázání, sdělovacího prostředku náboženství.
S kázáními je ale konec.
Zkuste říct modernímu liberálnímu individualistovi: „Poslyš, co takhle kázání?“
asi by řekl: „Kdepak, to není nic pro mě.
Jsem nezávislý, samostatný člověk.“
Jaký je rozdíl mezi kázáním a přednáškou, naším sekulárním sdělovacím prostředkem?
Cílem kázání je změnit váš život, cílem přednášky je předat informace.
Myslím, že musíme zpátky k tradici kázání.
Tradice kázání je nesmírně hodnotná, protože potřebujeme vedení, morálku a útěchu... a náboženství o tom vědí.
Ještě ke vzdělávání: Dnes se předpokládá, že lidé si věci zapamatují na poprvé.
Ve 20 uslyší ve škole o Platónovi a po 40 letech práce v managementu si to ještě budou pamatovat.
Náboženství říká: „Nesmysl.
Ponaučení se musí opakovat 10× denně.
Takže na kolena, a opakovat.“
Říkají to všechna náboženství: „Na kolena a opakovat, 10×, 20×, 15× denně.“
Aby to hlava děravá nezapomněla.
Náboženství opakují,
obkružují velké pravdy znovu a znovu.
Pro nás je opakování nuda.
„Chceme něco nového,“ říkáme,
„tohle je staré.“
Kdybych řekl: „Tak, místo nové přednášky
vám tady přehraju starší TEDy a protože jsou tak dobré, dáme si je 5×;
podíváme se 5× na Elizabeth Gilbert, protože co říká, je hodně chytré.“ Necítili byste se podvedeni?
V rámci náboženského myšlení ne.
Náboženství nám také dávají uspořádání času.
Každé velké náboženství má svůj kalendář.
Co je kalendář?
Kalendář je způsob, jak se ujistit, že během roku narazíte na určité velmi důležité myšlenky.
V katolické chronologii, katolickém kalendáři, budete na konci dubna přemýšlet o sv. Jeronýmovi, jeho skromnosti, dobroty, a velkorysosti k chudým.
A nebude to náhodou; budete k tomu přivedeni.
Takhle dnes neuvažujeme.
V sekulárním světě si myslíme: „Pokud je to důležité,
natrefím na to.“
Z náboženského pohledu nesmysl.
Z náboženského pohledu potřebujeme kalendáře, strukturovat čas, synchronizovat setkání.
Podobně jsou náboženské rituály zkonstruovány okolo důležitých pocitů.
Vezměte si měsíc. Je důležité dívat se na měsíc.
Znáte to, díváte se na měsíc a napadá vás: „Jsem maličký... a mé problémy...“
Podíváte se na věci s odstupem...
Všichni bychom se měli dívat na měsíc častěji.
Proč to neděláme? Nic nám neříká: "Koukej na měsíc."
Zenoví buddhisté v polovině září vycházejí z domu, postaví se na slavnostní plošinu a oslavovují svátek Cukimi; dají jim ke čtení básně oslavující měsíc a plynutí času, připomínající křehkost života.
Dají vám rýžové knedlíčky.
A měsíc a rozmýšlení o měsíci bude mít pevné místo ve vašem srdci.
To je velice dobré.
Další věc: Pro náboženství je důležité umět mluvit. Mně to dneska moc nejde, ale pro náboženství je rétorika zásadní.
I když je absolvent univerzity mizerný řečník, v sekulárním světě může udělat kariéru.
Ale náboženském světe je to jinak:
Nejen CO říkáte, ale i JAK to říkáte musí být velice přesvědčivé.
Jděte do pentekostálního kostela mezi afroameričany na jihu USA a poslechněte si, jak mluví... panečku, ti ale umějí mluvit.
Řekne se něco přesvědčivého a všichni: „Amen, amen, amen.“
A po zvlášť strhující pasáži všichni vstanou a spustí: „Díky Ježíši, díky Kriste, díky Spasiteli.“
Kdybychom to dělali jako oni, ... ne, snad radši ne. Ale kdyby, řekl bych třeba „kultura by měla nahradit Písmo svaté.“
A vy na to: „Amen, amen, amen.“
A na konci mé přednášky byste vstali a volali: „Díky Platóne, díky Shakespeare, díky Jane Austene.“
A věděli bychom, že se nám to pěkně rozjelo.
Dobrá, dobrá. Už tam budem.
(potlesk) Náboženství vědí ještě něco: Nejsme jen mozky, jsme také těla.
A když nás něco učí, učí nás tělesně.
Například židovská myšlenka odpuštění.
Pro Židy je důležité odpuštění a idea nového a čerstvého začátku.
Nejen, že o tom káží a píšou knihy,
a obracejí se na nás slovy.
Říkají: „Vykoupejte se.“
Ortodoxní židé chodí každý pátek do mikve.
Ponoří se do vody a tělesně tak posílí filozofickou myšlenku.
My to nemáme ve zvyku.
Naše myšlenky jsou v jedné oblasti a naše chování a těla v jiné.
Je úžasné, jak se náboženství snaží oboje skloubit.
Pojďme na umění.
Umění si v sekulárním světě velmi ceníme. Umění máme za velice důležité.
Dost volných peněz jde na muzea apod.
Někdy se říká, že muzea jsou naše nové katedrály nebo kostely.
Říká se to.
Myslím, že možné by to bylo, ale že zatím jsme úplně selhali.
A důvodem toho selhání je, že jsme neprozkoumali, jak s uměním zacházejí náboženství.
Dva velmi špatné moderní nápady nám brání čerpat z umění sílu. Za prvé, koncepce umění pro umění. Směšná myšlenka, že umění má žít ve vzduchotěsné bublině a nemá chtít udělat něco pro náš nešťastný svět.
Naprosto nesouhlasím.
A za druhé věříme, že umění se nemá vysvětlovat. Umělci prý nemají říkat, o co jim jde, protože by tím zničili kouzlo a příliš nám to usnadnili.
Proto v muzeu často, jen si to přiznejme, cítíme: „Vůbec tomu nerozumím.“
Jako vážní lidé to nepřiznáme,
ale cítit se zmaten je strukturální součástí soudobého umění.
Náboženský přístup k umění je mnohem zdravější.
Nemají problém říci, o čem je umění.
Umění má pro věřícího dva významy:
Za prvé, připomenout vám co máte milovat.
A zadruhé, připomenout čeho se bát a co nenávidět.
A to je umění,
niterné setkání s hlavními myšlenkami vaší víry.
Takže když jdete kolem kostela, nebo mešity nebo katedrály, nasáváte očima, smysly, pravdy, které vám to připomíná.
V podstatě to je propaganda.
Rembrandt je propagandista v křesťanském pojetí.
Slovo „propaganda“ je podezřelé,
připomene Hitlera a Stalina.
Ale nemusí! Propaganda je výchova něčemu na počest.
A pokud je to něco dobré, není žádný problém.
Podle mě by se muzea měla od náboženství poučit.
Když vejdete do muzea... Kdybych byl kurátorem, zřídil bych místnost lásky a místnost velkorysosti.
Všechna umělecká díla nám chtějí něco říct.
A kdybychom je uspořádali podle významu, pomohlo by nám to použít je k upevnění ideálů v naší mysli. Prohloubilo by to náš prožitek
a umění by znovu dostalo úlohu, kterou jsme zanedbali na základě pomýlených myšlenek.
Umění má být nástrojem zlepšování společnosti.
Umění má být výchovné.
Změňme téma.
Lidé v moderním sekulárním světě, které zajímají duchovní, duševní, vyšší záležitosti, jsou často izolovaní.
Básnící, filozofové, fotografové, filmaři.
Často jsou sami.
Jsou to osamělí, zranitelní pracovníci,
často mají deprese a jsou smutní.
A moc se nemění.
A teď se podívejte na organizovaná náboženství.
Jak to řeší?
Spojují se a zakládají instituce.
To má celou řadu výhod.
Za prvé velikost, moc.
Katolická církev si loni přišla na 97 milard dolarů, napsal Wall Street Journal.
Jsou to obří stroje,
kolaborativní, značkové, nadnárodní a vysoce disciplinované.
To jsou samé velmi dobré vlastnosti.
Oceňujeme je u korporací.
A korporace jsou v mnohém jako náboženství, jenomže se starají o nejnižší z našich potřeb.
Prodávají nám auta a boty.
Zato lidé, kteří nám prodávají vyšší věci – terapeuti, básnící – jsou sami a nemají sílu, nemají moc.
Takže církve jsou příkladem institucí, které bojují za duševní věci.
Ač nemusíme souhlasit s tím, co nás chtějí naučit, můžeme obdivovat, jak jsou k tomu zorganizované.
Pouhé knihy, napsané jednotlivci, nic nezmění.
Musíme se seskupit.
Chcete-li změnit svět, musíte se seskupit a spolupracovat.
Jako to dělají náboženství.
Ta jsou nadnárodní, značková, s přehlednou identitou, aby se v hektickém světě neztratily.
Z toho se můžeme poučit.
Závěrem:
Tím vším jsem chtěl říci, že mnoho z vás se, v oborech, kde pracujete, může poučit z příkladu náboženství – a to i když jim vůbec nevěříte.
Pokud jste zapojeni v něčem kolektivním, na čem dělá mnoho lidí, můžete si vzít něco z náboženství.
Pokud, řekněme, pracujete v turismu, podívejte se
pořádně na náboženské poutě.
Vůbec ještě netušíme, jaké jsou možnosti cestování, protože nezkoumáme, jak s ním zachází náboženství.
Pokud děláte do umění, podívejte se, jak s ním zachází náboženství.
Pracujete ve vzdělávání? Všimněte si, jak náboženství šíří myšlenky.
S jejich myšlenkami nemusíte souhlasit, ale panečku, jak velice účinný způsob šíření.
Takže už úplně na závěr: Nemusíte s náboženstvím souhlasit, ale náboženství jsou tak delikátní a komplikovaná, tak inteligentní, že je škoda nechat je jenom věřícím; jsou pro nás pro všechny.
Děkuju vám.
(potlesk) Chris Anderson: Tohle byla dost odvážná přednáška, protože se vystavujete riziku, že se vám někdo bude vysmívat.
AB: Můžou se do mě trefovat z obou stran,
jak zatvrzelí ateisté, tak plně věřící.
CA: Sobecké geny útočí...
AB: Přesně tak.
CA: Ale vynechal jste jednu stránku náboženství, kterou by si váš program zřejmě mohl vypůjčit: Ten pocit – pro mnoho lidí možná na náboženství to hlavní – ten duchovní zážitek nějakého spojení s něčím větším, než jste vy.
Je pro to v Ateismu 2.0 místo?
AB: Určitě. Tak jako vy i já potkávám lidi, kteří říkají: „Je přece něco většího než my, něco jiného.“
A já na to: „Samozřejmě.“ A oni: „Takže jste tak trochu věřící?“
A já na to: „Ne.“ Proč by to vědomí tajemství, to vědomí závratné velikosti vesmíru, mělo být doprovázeno nějakým mystickým pocitem?
Ten pocit nám dá věda, nebo určitá vnímavost, takže nevidím potřebu.
Vesmír je obrovský a my jsme maličkatí, k tomu není potřeba nějaká náboženská superkonstrukce.
Člověk může mít duchovní okamžiky bez víry v ducha.
CA: Mohu se na něco zeptat:
Kdo z vás by řekl, že je pro něj náboženství důležité?
Je nějaký obdobný proces, kterým byste přemostil to, o čem jste mluvil a to, co byste řekl těmhle lidem?
AB: Řekl bych, že v sekulárním životě je mnoho trhlin, a ty se dají ucpat.
Snažil jsem se říct, že to není že buď jste zbožný, a pak musíte přijmout spoustu věcí, anebo zbožný nejste, a od těch věcí se musíte odříznout.
Je smutné, jak pořád říkáme: „Nejsem věřící, takže nemám komunitu a jsem morálně izolovaný, takže nemůžu na pouť.“
Chce se říct: „Nesmysl.
Proč by ne?“ A v tomhle duchu byla moje přednáška.
Tolik toho můžeme vstřebat.
Ateismus by se neměl uzavírat bohatým zdrojům náboženství.
CA: Zdá se mi, že okolo TEDu je spousta ateistů.
Ale většina lidí ve společnosti si určitě nemyslí, že náboženství už se loučí; a rádi by našli jazyk pro konstruktivní dialog. Abychom mohli mezi sebou mluvit a dělit se aspoň o to, co máme společné.
Myslíte, že je pošetilé doufat v takový svět, kde by náboženství nebylo bojovým pokřikem rozdělení a války, že tohle můžeme přemostit?
AB: O rozdílech musíme zdvořile.
Zdvořilost je nedoceněná ctnost,
vidíme ji jako pokrytectví.
Ale musíme dojít do stádia, kdy když vám, ateistovi, někdo řekne: „Víte, onehdy jsem se modlil,“ tak to zdvořile přeslechnete.
Přejdete to.
Protože spolu z 90 % souhlasíte, protože na tolik vecí se díváte stejně, a v tomhle se zdvořile neshodnete.
V nedávných diskuzích o náboženství tohle ignorovali,
tu možnost harmonického nesouhlasu.
CA: A na závěr, potřebuje tenhle váš nový projekt, – není to náboženství, je to něco jiného – potřebuje vůdce; a hlásíte se jako papež?
(smích) AB: Jednotliví vůdci jsou vždycky podezřelí.
Nepotřebuje ho.
Chtěl jsem tu nastínit rámec a doufám, že zbytek si lidé doplní.
Načrtl jsem tu široký rámec.
Ať jste kdekoli, opakuju, jste v cestovním ruchu, udělejte cestování.
Jste v něčem komunálním, podívejte se na náboženství a udělejte něco komunálního.
Takže je to wiki projekt.
(smích) CA: Alaine, děkuju za námět k mnoha diskuzím.
(potlesk)
Začnu tady.
Tohle je ručně psaný nápis, který se objevil v malém pekařství. v Brooklynu, kde jsem před pár lety bydlel.
V obchodě měli jeden z těch přístrojů, který dokáže tisknout na talíře z cukru.
A děti si mohli donést kresbu a nechat si ji vytisknout na cukrový talíř na vrch jejich narozeninového dortu.
Ale bohužel jednou z věcí, které děti rády kreslily, byly postavičky z kreslených seriálů.
Rády kreslily Malou mořskou vílu, rády kreslily šmouly, rády kreslily Micky Mouse.
Ale jak se ukázalo, je to ilegální vytisknout dětskou kresbu Micky Mouse na talíř z cukru.
A je to porušení autorského práva.
A hlídání porušování autorských práv na dětských narozeninových dortech bylo tak otravné, že Collage Bakery prohlásila: "Víte, my to už nebudeme dělat.
Pokud jste amatér, nebudete mít už přístup k našemu přístroji.
Pokud si chcete nechat vytisknout narozeninový dort, musíte použít jeden z našich předpřipravených obrázků - pouze pro profesionály."
Takže nyní se v Kongersu projednávají dva zákony.
Jeden se nazývá SOPA a ten druhý se jmenuje PIPA.
SOPA znamená Stop Online Piracy Act. (Stop online pirátství)
Je ze senátu.
PIPA je zkratkou PROTECTIP, což je samo zkratkou Prevence Reálných Online Hrozeb vůči Ekonomické Tvořivosti a Krádežím Duševního Vlastnictví - protože asistenti Kongresu, kteří pojmenovávají tyto zákony, mají k dispozici hodně času.
A čeho chtějí SOPA a PIPA dosáhnout, je, že chtějí udělat toto.
Chtějí zvýšit náklady vyhovění autorským právům až do bodu, kdy je lidé prostě přestanou nabízet jako možnost amatérům.
Způsob, jakým to chtějí udělat, je nalézt webové stránky, které podstatně porušují autorská práva - ačkoliv jak se takové stránky rozpoznají, není v zákonech plně vysvětleno - a pak je chtějí vyřadit ze systému doménových jmen (DNS).
Chtějí je vyřadit ze systému doménových jmen (DNS).
Systém doménových jmen je to, co převádí lidmi čitelné názvy jako Google.com do podoby adres, které přístroje očekávají - 74.125.226.212.
Problém tohoto modelu cenzury identifikace stránky a snaha o její následné vyřazení ze systému doménových jmen, je to, že to nefunguje.
A mysleli byste si, že by to byl pro zákon velký problém, ale Kongres to očividně moc netrápí.
Důvodem, proč to nefunguje, je to, že stejně můžete napsat do prohlížeče 74.125.226.212, nebo z toho můžete udělat klikatelný odkaz, a pořád můžete jít na Google.
Takže ta vrstva kontroly kolem problému se stává opravdovou hrozbou tohoto zákona.
Abyste porozuměli, jak Kongres dospěl k tomu, že napíše zákon, který nesplní účel pro který byl údajně napsán, ale vytvoří mnoho škodlivých vedlejších efektů, musíte trochu porozumět příběhu v zákulisí.
Zákulisní okolnosti jsou takovéto: SOPA a PIPA, jakožto právní texty, byly navrženy a sepsány z velké části mediálními společnostmi, které vznikly ve 20. století.
Dvacáté století bylo pro vás skvělým obdobím, pokud jste mediální společnost, protože to, co je na vaší straně, je jistá nouze.
Když jste vytvořili televizní show, tak nemusela být lepší než všechny ostatní televizní show všech dob; musela být jen lepší než dvě další show, které běžely v televizi ve stejné době - což je velmi nízký práh konkurenční náročnosti.
To znamenalo, že pokud jste umístili do vysílání průměrný pořad, získali jste třetinu obyvatelstva USA zadarmo - desítky milionů uživatelů prostě jen za něco, co nebylo až tak hrozné.
To je jako mít licenci na tisk peněz a sud inkoustu zadarmo.
Ale technologie se, jak má ve zvyku, posunula dál.
A pomalu, pomaličku, na konci 20. století, se ta nouze začala bortit - a nemám na mysli digitální technologii; mám na mysli analogovou technologii.
Kazety, videorekordéry, dokonce obyčejné kopírky vytvořily nové příležitosti, že jsme se mohli chovat způsobem, který ohromil mediální průmysl.
Protože se ukázalo, že vlastně nejsme povaleči.
Že vlastně nemáme rádi pouhé konzumování.
Mý máme rádi konzumování, ale pokaždé, když přijde nějaký nový nástroj, očividně také rádi vytváříme a rádi sdílíme.
A tohle vyděsilo mediální průmysl - a vyděsilo je to pokaždé.
Jack Valenti, hlavní lobbista Americké Asociace Pohyblivých Obrázků (Motion Picture Association of America), kdysi přirovnal ďábelský videorekordér k Jacku Rozparovači a chudý, bezmocný Hollywood k ženě, která je sama doma.
Taková byla tehdy řečnická úroveň.
A tak mediální průmysl žebral, vyžadoval a domáhal se, aby s tím Kongres něco udělal.
A Kongres něco udělal.
Začátkem 90. let, Kongres schválil zákon, který všechno změnil.
A ten zákon se jmenoval Zákon o domácím nahrávání zvukových stop (Audio Home Recording Act). z roku 1992.
Zákon o domácím nahrávání zvukových stop říkal, podívejte, když si lidé nahrávají věci z rádia a pak z nich dělají mixy pro své přátele, to není zločin. To je v pořádku.
Nahrávání a mixování a sdílení s vašimi přáteli je v pohodě.
Pokud uděláte spousty a spousty kvalitních kopií a prodáváte je, to v pořádku není.
Ale tenhle nahrávací byznys, dobrá, nechme to být.
A mysleli si, že je vyřešeno, protože nastavili jasnou hranici mezi legálním a ilegálním kopírováním.
Ale to nebylo to, co chtěl mediální průmysl.
Ten chtěl, aby Kongres postavil kopírování mimo zákon a tečka.
A tak když Zákon o domácím nahrávání zvukových stop nesplnil očekávání, mediální průmysl se vzdal myšlenky rozlišování mezi legálním a ilegálním kopírováním, protože bylo jasné, že pokud Kongres jednal v rámci jejich konstruktu, tak tím vlastně může rozšířit práva občanů na účast v jejich vlastním mediálním prostředí.
A tak přešli na plán B.
Chvíli jim trvalo, než ho zfromulovali.
Plán B se poprvé objevil v plné kráse v roce 1998 - něco, co se jmenovalo Autorskoprávní zákon digitálního milénia. (Digital Millennium Copyright Act = DMCA)
Byl to komplikovaný legislativní kousek, spousta dynamických částí.
Ale podstatou DMCA bylo, že zlegalizovala prodej nekopírovatelného digitálního materiálu - až na to, že nic takového jako nekopírovatelný digitální materiál neexistuje.
Bylo by to, jak kdysi slavně prohlásil Ed Felton, jako "předávání vody, která není mokrá".
Bity jsou kopírovatelné. To je to, co počítače dělají.
To je vedlejší efekt jejich každodenních operací.
A tak aby předstírali schopnost prodávat nekopírovatelné bity, DMCA zároveň zlegalizovala možnost donutit vás používat takové systémy, které poškodí kopírovací funkci vašich zařízení.
Každý DVD přehrávač a každá herní konzole a televize a počítač, který máte doma - bez ohlednu na to, co jste si mysleli při nákupu - může být poškozen multimediálním průmyslem, pokud to chtějí nastavit jako podmínku, pod kterým vám prodávají obsah.
Aby se ujistili, že si to neuvědomíte, nebo se nevzdáte základních funkcí výpočetních zařízení jako takových, tak navíc uzákonili, že se nesmíte pokusit obnovit kopírovatelnost daného obsahu.
DMCA označuje moment, kdy mediální průmysl zanevřel na právní způsob rozlišování mezi legální a ilegální kopií, a prostě se vám pozkusil zabránít v kopírování pomocí technických prostředků.
DMCA měla, a stále má, mnoho složitých důsledků, ale její hlavní záměr, omezení sdílení, skoro vůbec nezafungoval.
A hlavním důvodem, proč to nefungovalo, je to, že Internet se ukázal být mnohem populárnější a mnohem mocnější, než si kdokliv dokázal představit.
Namixované kazety, fanouškovské časopisy, to bylo nic oproti tomu, co se na Internetu děje dnes.
Žijeme ve světe, kde většina americké populace starší 12 let mezi sebou sdílí věci online.
Sdílíme psané texty, sdílíme obrázky, sdílíme hudbu, sdílíme video.
Něco z toho, co sdílíme, jsme sami vytvořili.
Něco z toho, co sdílíme, jsme našli.
Něco z toho, co sdílíme, jsme si vymysleli z toho, co jsme našli, a to všechno děsí mediální průmysl.
A tak PIPA a SOPA jsou druhým kolem.
Ale tam, kde byla DMCA přesně mířená - chceme se dostat do tvého počítače, chceme se dostat do tvé televize, do tvé herní konzole a zabránit jim v tom, aby dělali to, co vám řekli v obchodě, že dělat budou - PIPA a SOPA jsou plošné a říkají, že chtějí jít kamkoliv na světě a cenzurovat obsah.
A teď, ten mechanismus, jak jsem už říkal, jak toho dosáhnout, je takový, že musíte odpojit kohokoliv pomocí toho, že upozorníte na jeho IP adresu.
Musíte ho odstranit z vyhledávačů, musíte ho odstranit z internetových rejstříků, musíte ho odstranit z uživatelských seznamů.
A protože největšími producenty obsahu na Internetu nejsou Google nebo Yahoo, jsme to my, my jsme ti lidé, kteří jsou omezovaní.
Protože ve skutečnosti to, co je ohroženo v případě schválení PIPY a SOPY, je naše schopnost vzájemného sdílení informací.
Takže co PIPA a SOPA riskují, je to, že berou prastarý právní koncept, presumpci neviny, a převrací ho na presumpci viny.
Nemůžete sdílet, dokud nám nedokážete, že nesdílíte něco, co se nám nelíbí.
Tím se náhle důkazní břemeno přesouvá na nás, a na služby, které nám mohou nabízet jakékoliv nové možnosti.
A pokud to bude stát kontrola jednoho uživatele třeba i jen desetník, zlikviduje to služby se stovkami milionů uživatelů.
Takže tohle je Internet, jak si ho oni představují.
Představte si ten nápis všude - a nemusí se to týkat jen College Bakery - může to být YouTube a Facebook a Twitter.
Představte si ten nápis na TEDu, protože komentáře nemohou být kontrolovány za žádné přijatelné náklady.
Reálné důsledky SOPY a PIPY budou jiné než navrhované důsledky.
Hrozbou ve skutečnosti je přesunutí důkazního břemene, kdy jsme náhle všichni považováni za zloděje, kdykoliv máme svobodu tvořit, vyrábět, nebo sdílet.
A lidé, kteří nám k tomu dodávají prostředky - služby jako YouTube, Facebook, Twitter nebo TED - jsou nuceni nás kontrolovat, jinak se pohybují na šikmé ploše kvůli spoluvině.
Tady jsou dvě věci, které můžete udělat, aby jste to pomohli zastavit - jednoduchá věc a složitá věc, snadná věc a náročná věc.
Ta jednoduchá, snadná věc je tohle: pokud jste občan USA, zavolejte svému poslanci, zavolejte svému senátorovi.
Pokud se podíváte na lidi, kteří podepsali zákon o SOPĚ, a lidi, co podepsali PIPU, co uvidíte je, že již dohromady obdrželi miliony a miliony dolarů od tradičního mediální průmyslu.
Vy nemáte miliony a miliony dolarů, ale můžete zavolat svým poslancům a připomenout jim, že jste volič a že nechcete, aby s vámi zacházeli jako se zloději, a můžete jim navrhnout, že byste raději měli Internet, který by nebyl rozbitý.
A pokud nejste občanem USA, můžete kontaktovat americké občany, které znáte, a podpořit je, aby udělali to stejné.
Protože tohle může vypadat jako vnitrostátní problém, ale není.
Tato odvětví se nespokojí s ničením našeho Internetu.
Pokud ho zničí, zničí ho pro všechny.
Tohle je ta jednoduchá věc.
Tohle je ta snadná věc.
Ta náročná věc je tohle: připravte se, protože toho přijde víc.
SOPA je prostě jen opakováním CIOCA, která byla navrhována minulý rok, ale neprošla.
A tohle všechno jde zpátky k neúspěchu DMCA jakožto zákazu sdílení pomocí technických prostředků.
A DMCA odkazuje na Zákon o domácím nahrávání zvukových stop který vyděsil mediální průmysl.
Protože celý ten proces vlastního obviňování, že někdo porušuje zákon, a následného shromažďování důkazů a dokazování, se ukázal být opravdu nepohodlný.
"My bychom to radší nedělali," říká mediální průmysl.
A to, co chtějí, je nemuset to vůbec dělat.
Oni nechtějí právně rozlišovat mezi legálním a ilegálním sdílení.
Oni zkrátka chtějí, aby sdílení úplně vymizelo.
PIPA a SOPA nejsou zvláštnosti, nejsou to anomálie, nejsou to jednorázové události.
Jsou další otáčkou tohoto závitu, který se nyní otáčí již 20 let.
A pokud vyhrajeme tuto bitvu a já doufám, že ano, tak přijdou další.
Protože dokud nepřesvědčíme Kongres o tom, že nejlepší způsob, jak se vypořádat s porušováním autorských práv, je ten stejný jako v případě Napsteru nebo Youtube, což znamená soudní líčení s prezentací veškerých důkazů, prodiskutováním faktů a posouzením nápravných opatření, které jsou k dispozici v demokratických společnostech.
Tohle je ten způsob, jak to zvládnout.
Mezitím, a to bude náročné, se musíme připravit.
Protože to je opravdové sdělení SOPY a PIPY.
Time Warner vyložil karty na stůl a chce, abychom se sedli zpátky na gauč, prostě konzumovali - nevytvářeli, nesdíleli - a my bychom měli říct ne.
Děkuji.
(Potlesk)
Víte, kolik rozhodnutí uděláte během běžného dne?
Víte, kolik rozhodnutí uděláte během běžného týdne?
Nedávno jsem udělala průzkum, kterého se zúčastnilo více jak 2 000 Američanů, a průměrný počet rozhodnutí, které typický Američan udělá, je kolem 70 za den.
Nedávno byl uskutečněný průzkum s generálními řediteli firem, které sledovali po celý týden.
Vědci, kteří to dělali, měli za úkol zapisovat všechny úlohy, které tito ředitelé konali, a kolik času strávili rozhodnutími v souvislosti s těmito úlohami.
Zjistili při tom, že v průměru se každému z nich podařilo udělat 193 úloh za týden.
Každý úloha zahrnovala mnoho, mnoho možností.
50 procent jejich rozhodnutí bylo učiněno za 9 minut a méně.
Jen okolo 12 procent rozhodnutí jim trvalo více jak hodinu.
Přemýšleli jste už o tom?
Kolik rozhodnutí se vám podaří udělat za 9 minut a kolik za hodinu?
Jak jste dobří ve zvládání těchto rozhodnutí?
Dnes bych ráda povídala o jednom z největších problémů moderní společnosti, kterým je problém přehlcení možnostmi.
Chtěla bych povídat o tomto problému a také o jeho potenciálních řešeních.
Tak jako nyní vykládám o tomto problému, ráda bych vám položila několik otázek a chci znát i vaše odpovědi na ně.
Takže, když vám položím otázku – protože jsem nevidomá – zdvihnete ruku jen v případě, že chcete spálit nějaké ty kalorie.
(Smích) V opačném případě, když se vás na něco zeptám a vaše odpověď je ano, chci, abyste zatleskali.
Takže moje první otázka zní: Jste připraveni poslechnout si o problému záplavy možnostmi?
(Potlesk) Děkuji.
Takže, když jsem studovala na Stanford University, byla jsem zvyklá chodívat do jednoho velmi kvalitního obchodu s potravinami; teda aspoň tehdy byl kvalitní.
Jmenoval se Draeger's.
Tento obchod, to vám bylo skoro jako chodit do zábavního parku.
Měli tam 250 různých druhů hořčice a octa a více jak 500 druhů ovoce a zeleniny a více jak dva tucty různých druhů balené vody -- a to bylo v době, kdy jsme byli zvyklí pít vodu z kohoutku.
Chodila jsem do tohoto obchodu ráda, ale jednou jsem se sama sebe zeptala: Dobrá. Jak je možné, že tam nikdy nic nekoupíš?
Tady je jejich ulička s olivovým olejem.
Měli tam více jak 75 druhů olivového oleje, včetně těch, které byly v uzamčené skříňce a pocházely z tisíce let starých olivovníků.
Takže jsem se jednou rozhodla, že navštívím manažera a zeptala jsem se ho: "Funguje tento váš model, který nabízí všechny tyto možnosti?"
On ukázal na to množství turistů, kteří tam přicházejí každý den, většinou s připravenými foťáky.
Rozhodli jsme se udělat malý experiment, na který jsme si vybrali džem.
To je ulička s džemem.
Je tu 348 různých druhů džemů.
Postavili jsme malé místečko na ochutnávky přímo u vchodu do obchodu.
Položili jsme tam šest různých druhů džemů v prvním případě a 24 druhů džemů v druhém případě a pozorovali jsme při tom dvě věci: Zaprvé, v kterém případě se více lidí zastavilo a zkusilo vzorky džemu?
Více lidí se zastavilo tehdy, když tam bylo vzorků 24 -- okolo 60 % lidí, než když jich tam bylo šest -- tehdy to bylo okolo 40 %.
Druhá věc, na kterou jsme se zaměřili, byla v kterém případě byli lidé ochotnější si koupit džem.
Nyní vidíme opačný efekt.
Z lidí, kteří se zastavili, když tam bylo 24 vzorků, jen tři procenta z nich si džem koupilo.
Z lidí, kteří se zastavili, když tam bylo šest vzorků, jsme viděli, že 30 procent z nich si ve skutečnosti džem koupilo.
Když si to přepočítáte, byla zde šestkrát větší šance, že si lidé džem koupí, když se setkají se šesti, než když se setkají s 24 vzorky.
Nyní, nekoupit si sklenici džemu je pravděpodobně pro nás dobré -- alespoň co se týče naší linie. Ukazuje se ale, že problém záplavy možnostmi nás ovlivňuje i co se týká velmi důležitých rozhodnutí.
Volíme nerozhodnout se, i když to jde proti našim nejlepším zájmům.
Takže nyní k aktuálnímu tématu: finanční úspory.
Nyní bych vás ráda seznámila se studií, kterou jsem dělala s Gurem Hubermanem, Emirem Kamernicem a Wei Jangem. Dívali jsme se na rozhodnutí týkající se důchodového spoření skoro milionu Američanů z přibližně 650 důchodových plánů v USA.
Dívali jsme se na to, jestli počet nabídek fondů dostupných jako důchodový plán, tedy plán 401(k), zvyšuje pravděpodobnost, že ušetří víc pro budoucnost.
A přišli jsme na to, že tam byla souvislost.
Takže tyto plány, měli jsme jich kolem 657, nabízely lidem cokoliv od dvou do 59 různých nabídek fondů.
Přišli jsme na to, že čím více fondů nabízely, tím menší byla míra zapojení.
Takže, když se podíváme na tyto extrémy, u plánů, které nabízely dva fondy, se míra zapojení pohybovala nad 70 – nebyla stále tak velká, jako bychom chtěli.
V těch plánech, které nabízely skoro 60 fondů, se účast snížila na 60 procent.
Nyní se ukazuje, že i když se rozhodnete zúčastnit se, když je na výběr z více možností, i tehdy to pro vás bude mít zlé následky.
Takže pro lidi, kteří se rozhodli zúčastnit, více možností znamenalo větší pravděpodobnost úplně se vyhnout akciovým nebo kapitálových fondům.
Čím více možností bylo dostupných, tím větší byla pravděpodobnost, že vkládají všechny své peníze čistě do peněžních trhů.
Žádné z těchto radikálních rozhodnutí nejsou rozhodnutími, které by kdokoliv z vás doporučil lidem, když chcete, aby se v budoucnosti z hlediska financí měli dobře.
V minulém desetiletí jsme byli svědky třech negativních důsledků vyplývajících z nabídky stále více možností.
Je větší pravděpodobnost, že jejich výběr se oddálí, i když to jde proti jejich nejlepším zájmům.
Jsou náchylnější dělat horší rozhodnutí -- finanční a také co se týče zdraví.
Také je větší pravděpodobnost, že učiní rozhodnutí, které je uspokojí méně, i když se jim objektivně daří lépe.
Hlavním důvodem je, že i když nás možná baví koukat na ty ohromné pulty plné majonéz, hořčic, octů či džemů, neumíme si to vlastně porovnat a rozlišit a tak si vlastně vybrat z této ohromující nabídky.
Takže, co bych vám dnes chtěla navrhnout, jsou čtyři jednoduché techniky -- techniky, které jsme ověřili různými způsoby na různých výzkumných místech -- takže je můžete lehce aplikovat ve svých firmách.
Za prvé: Snižování.
Slyšeli jste o tom už předtím, ale nikdy to nebylo tak pravdivé jako dnes, že méně je více.
Lidé se vždy rozčílí, když jim řeknu: "Snižujte."
Mají strach, že ztratí svoje místo v regálech.
Ve skutečnosti jsme však stále častěji svědky toho, že jakmile jste ochotní snížit, zbavit se těch nadbytečných možností, váš prodej vzroste, náklady klesnou a výběr se stane lehčím.
Když Proctor & Gamble přešli z 26 různých druhů Head & Shoulders na 15, viděli, že jejich prodej se zvýšil o 10 procent.
Když se Golden Cat Corporation zbavili svých 10 nejhůře se prodávajících toalet pro kočky, viděli nárůst v ziscích o 87 procent -- funkce nárůstu prodeje i snížení nákladů.
Víte, dnes průměrný obchod s potravinami nabízí 45 000 výrobků.
Typický Walmart nabízí 100 000 výrobků.
Ale devátý největší prodejce, devátý největší maloobchodní prodejce na světě, je dnes Aldi, a to nabízí jen 1 400 výrobků -- jeden druh rajčatové omáčky.
Ve světě finančních úspor je podle mě jeden z nejlepších aktuálních příkladů o tom, jak nejlépe zorganizovat nabídku, ten, do jehož návrhu byl intenzivně zapojen David Laibson, což byl program, který mají na Harvardu.
Každý zaměstnanec Harvardu je automaticky zapsaný ve fondu životního cyklu.
Pro ty, kteří by si chtěli vybrat, mají na výběr z 20 fondů, namísto z 300 nebo více.
Víte, lidé často říkají "Nevím, kterých možností se mám zbavit.
Všechny jsou stejně důležité."
První věc, kterou já dělám je, že se zeptám zaměstnanců: "Řekněte mi, jak se tyto možnosti liší.
Když mi na to nedokáží odpovědět zaměstnanci, nebudou to vědět ani vaši zákazníci."
Před tím, než jsem dnes po obědě začala vyprávět, jsem měla rozhovor s Garym.
Gary mi říkal, že by byl ochotný nabídnout lidem v tomto publiku dovolenou zdarma, které bude součástí nejkrásnější cesty na světě.
Zde je popis cesty.
Chtěla bych, abyste si to přečetli.
Máte na to pár vteřin a pak bych vás poprosila, abyste tlesknuli, až budete připravení přijmout Garyho nabídku.
(Lehký potlesk) Fajn. Kdo by tu nabídku ještě rád přijal?
To je všechno?
V pořádku. A nyní bych vám k tomu ukázala něco víc.
(Smích) Věděli jste, že v tom bude trik, že?
(Zatroubení) Teďka, kdo je připravený jet na tento zájezd?
(Potlesk) (Smích) Myslím, že nyní jsem slyšela více rukou.
V pořádku.
Faktem je, že objektivně jste měli více informací napoprvé než kolik jich bylo v druhém kole. Vsadím se ale, že ty druhé se vám zdály skutečnější.
Je to proto, že fotografie vám to zprostředkovaly reálněji.
Což mě přivádí k technice číslo dvě, která je určená na řešení problému přehlcení možnostmi -- je jí "Konkretizace".
Aby lidé pochopili rozdíly mezi dvěma možnostmi, musí být schopni rozumět důsledkům, které se po zvolení každé projeví, a tyto důsledky musí pocítit intenzivním, velmi konkrétním způsobem.
Proč lidé utrácejí v průměru o 15 až 30 procent víc, když používají debetní anebo kreditní kartu na rozdíl od hotovosti?
Protože se jim to nezdá jako skutečné peníze.
A vyšlo najevo, že když to uděláme konkrétnější, může to být vlastně velmi pozitivní nástroj využívaný k tomu, aby lidé víc šetřili.
Studie, kterou jsem dělala s Sholomem Bernatzim a Alessandrem Previterem -- dělali jsme výzkum s lidmi z ING -- zaměstnanci, kteří všichni pracují v ING -- tito lidé byli všichni na přednášce, kde se registrovali na důchodový 401(k) plán.
V čase naší přednášky, která byla úplně stejná jako vždycky, jsme přidali jednu drobnou věc.
Jednu maličkou věc, a to že jsme poprosili lidi, aby přemýšleli nad pozitivními věcmi, které se jim mohou v životě stát, pokud víc ušetří.
Tímto jednoduchým cvičením se nám zaregistrovalo o 20 procent více lidí a zvýšil se počet těch, co chtějí šetřit, stejně jako suma, kterou byli ochotni na spoření přispívat, o 4 procenta.
Technika číslo 3: "Kategorizace".
Jsme schopni zvládat více kategorií jak možností.
Například tady je studie, kterou jsme dělali v uličce s časopisy.
Ukázalo se, že v obchodech s potravinami Wegmans se po celé délce severovýchodní řady rozpětí uličky s časopisy pohybuje od 331 různých druhů časopisů až po 664.
A víte co?
Když vám ukážu 600 časopisů a rozdělím je do 10 kategorií, nebo vám ukážu 400 časopisů, které rozdělím do 20 kategorií, uvěříte, že jsem vám dala více možností a lepší zážitek z výběru, když jsem vám dala těch 400 než když jich bylo 600.
Protože kategorie mi napovídají, jak je rozlišit.
Zde vidíme dvě rozdílné podoby šperků.
Jeden se jmenuje "Jazz" a ten druhý "Swing".
Pokud si myslíte, že ten nalevo je Swing a ten napravo Jazz, zatleskejte.
(Lehký potlesk) Fajn, pár jich slyším.
Pokud si myslíte, že ten nalevo je Jazz a napravo Swing, zatleskejte.
Fajn, nyní trošku víc.
Ukazuje se, že jste měli pravdu.
Ten nalevo je Jazz a napravo Swing, ale více co?
Toto je vysoce nepoužitelné kategorizační schéma.
(Smích) Kategorie musí mít co říct tomu, kdo se rozhoduje, ne tomu, kdo je již rozhodnutý.
A často se s tímto problémem můžete střetnout, když se podíváte na dlouhý list všech těch fondů.
Koho by tím vlastně měli informovat?
Moje čtvrtá technika: "Podmínka pro komplexnost".
Vypadá to, že jsme schopni zvládat o hodně více informací, než si myslíme, ale musíme k tomu přistupovat pomalu.
Měli bychom postupně přecházet ke složitějšímu.
Ukážu vám jeden příklad o tom, co zde říkám.
Vezmeme si velmi, velmi složité rozhodnutí: nákup auta.
Tady máme německého výrobce aut, která nám nabízí poskládání si auta podle přání.
Musíte ale učinit 60 různých rozhodnutí, abyste si kompletně poskládali auto.
Tato rozhodnutí se liší v počtu možností, které jsou vám nabízeny při každém rozhodnutí.
Barva auta, barva exteriéru -- mám 56 možností.
Motor, řadicí páka -- 4 možnosti.
Takže nyní udělám to, že změním pořadí, ve kterém se nám tato rozhodnutí ukáží.
Takže polovina zákazníků si začne vybírat od vysokého počtu možností, 56 barev auta, až k nejnižšímu, čtyři řadicí páky.
Další polovina zákazníků si začne vybírat od nízkého počtu možností, ze čtyř řadicích pák, až po 56 barev auta.
Co tady chci zkoumat?
Jak moc vás to bude bavit.
Když budete stále akceptovat předvolenou možnost, bude to znamenat, že jste tím zaplaveni, to znamená, že vás ztrácím.
Co jsme objevili je, že lidé, kteří jdou od vysokého počtu možností k nízkému, vybírají předvolenou možnost zas a znovu.
Ztrácíme je.
Na rozdíl od těch, kteří jdou od nejmenšího počtu možností po nejvyšší -- ti s námi zůstávají.
Je to ta stejná informace. Ten stejný počet možností.
Jedinou věc, kterou jsme změnili: přehodili jsme pořadí, ve kterém je informace prezentovaná.
Když začnu od lehčího, naučím se, jak si vybírat.
I navzdory tomu, že výběr řadicí páky mi neřekne nic o mých preferencích pro interiér auta, stále mě to připravuje na to, jak si vybrat.
Také mě to nadchne, ohledně tohoto velkého výrobku, který si dávám dohromady, takže jsem ochotnější být motivovaná, být tím zaujatá.
Takže si to zrekapitulujme.
Povídala jsem o čtyřech technikách na zmírnění problému přesycení se možnostmi -- snižuj -- zbav se přebytečných alternativ; konkretizuj -- udělej to skutečným; kategorizuj -- zvládneme víc kategorií, méně možností; podmínka pro komplexnost.
Všechny tyto techniky, které vám tu dnes popisuji, jsou určené na zvládání vašich voleb -- je to lepší pro vás, když si je můžete vyzkoušet na sobě, a také lepší pro lidi, kterým sloužíte.
Protože já věřím, že klíč k tomu, abychom vytěžili co nejvíce z našich možností, je být vybíravými ohledně vybírání si.
A čím více jsme schopni být vybíravými, tím lepší budeme v praktikování umění výběru.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk)
Jo, takže před pár lety mně táhlo na 60, a mně se nelíbí být šedesátnicí.
(Smích) Začala jsem se prát s touto existenciální krizí, s tím, jak málo jsem toho v životě udělala.
Nebylo to psaní životopisu, "tady překonala rekord", bylo to spíš, kým jsem se to stala?
Jak jsem strávila svůj cenný čas?
Jak to, že to uběhlo tak bleskurychle?
A nemohla jsem si odpustit ty nespočetné, nespočetné hodiny, které jsem ztratila negativním myšlením -- všechen ten čas, kdy jsem si vyčítala ztrátu mého manželství a nezamezení pohlavního zneužívání, když jsem byla ještě dítě a kariérní kroky a toto a toto a toto.
Prostě proč, proč jsem to neudělala líp?
Proč? Proč? Proč? A potom moje matka zemřela ve věku 82 let.
A tak začnu přemýšlet, nejenom, že nejsem spokojená s minulostí, teď se navíc dusím tím, že mi zbývá jen 22 let života.
Co učiním s tak krátkým časem, který se jen mihne?
A já vůbec nejsem v přítomnu.
A rozhodla jsem se, že řešením všech těchto neduhů pro mě bude, že se vydám po stopách vznešeného snu, extrémního snu, něčeho, co by vyžadovalo totální odhodlání a neotřesitelnou vášeň, něco, co by mě donutilo být tím nejlepším v každém aspektu mého života, každičkou minutu každého dne, protože ten sen byl natolik velký, že bych jej nikdy nemohla dosáhnout bez takového druhu chování a takového druhu odhodlání.
A já se rozhodla, byl to starý sen, který přetrvával, byl ze starých časů. tři dekády zpátky -- jediný druh plavby světové třídy, jež jsem zkusila a neuspěla někdy po dvacítce -- bylo to plavat z Kuby na Floridu.
Bylo to hluboko v mé fantazii.
Nikdo to nikdy nepřeplaval bez žraločí klece.
Je to znepokojující.
Je to více než sto mil napříč obtížnou částí oceánu.
Pravděpodobně při mé rychlosti, při mém věku -- při kohokoliv rychlosti, při kohokoliv věku -- to potrvá 60, možná 70 hodin plavání bez přestávky, bez možnosti vylézt na palubu lodi.
A já začala trénovat.
Neplavala jsem 31 let, ani jedno tempo.
Udržovala jsem se v dobré kondici, ale plavání je úplně o něčem jiném.
De facto tento obrázek jsem prý já při tréninku.
Je to smějící se tvář.
A když trénujete na tento sport, moc vám do smíchu není.
(Smích) Je to úporný, těžký sport, nepamatuji si, že bych se smála ani jednou při tomhle sportu.
Jak jsem řekla, mám respekt k ostatním sportům a občas přirovnávám tenhle sport k cyklistice a horolezení a k ostatním disciplínám expedičního typu, ale toto je smyslová deprivace, fyzické donucení.
A když jsem začala s osmihodinovými a desetihodinovými a dvanáctihodinovými a 14hodinovými a 15hodinovými a 24hodinovými plavbami, věděla jsem, že je to ve mně, protože se mi je zatím dařilo zvládat.
A když jsem si řekla, že půjdu a dám 15hodinovou plavbu a vraceli jsme se do doků po dlouhém dni, už byla noc, dorazili jsme a bylo 14 hodin a 58 minut, už jsem se mohla dotknout mola a konec, trénér řekl: "Výborně.
Je to 14 hodin 58 minut. Komu záleží na těch posledních dvou minutách?"
Já řekla: "Ne, musí to být 15 hodin," a vyplavala jsem minutu tam a minutu zpátky, aby to bylo 15 hodin.
Dala jsem dohromady expedici.
Ne, že bych neměla pomoc, ale upřímně tak trochu jsem je vedla, byla jsem vedoucí týmu.
A dostat vládní povolení, čtete noviny, myslíte si, že je to jednoduché dostat se na Kubu jen tak?
Zkuste to s takovou armádou, kterou jsme měli my. 50 lidí a pět lodí, štáb ze CNN, atd.
Navigace je složitá.
Je tam taková velká řeka, které se říká Golfský proud, která se táhne napříč a nejde tím směrem, kterým chcete vy.
Jde na východ a vy byste chtěli na sever.
Není to jednoduché.
Máme tu dehydrataci.
Máme tu podchlazení.
Jsou tam žraloci
a taky spousta dalších problémů.
Dala jsem dohromady upřímně světovou špičku ve všech možných odvětvích.
A před měsícem, 23. září, jsem stála na pobřeží, pohlédla kupředu na ten daleký, předaleký horizont a zeptala se sama sebe. Mám to v sobě?
Jsou moje ramena připravena?
A ona byla. Byla připravena.
Nic nebylo opomenuto.
Byla moje mysl připravena?
Víte, když plavete v zamlžených brýlích, plavete 60 temp za minutu, tak nikdy nejste pořádně zaměřeni na nic, moc dobře nevidíte.
Máte těsnou plavací čepici přes uši, snažící se udržovat hlavu v teple, protože to je místo, kde začíná podchlazení, a tak moc dobře neslyšíte.
Jste de facto sami se svými myšlenkami.
A já měla v záloze spoustu druhů systémů na počítání: anglicky, který vystřídala němčina, již vystřídala španělština a tu pak francouzština.
Francouzštinu si necháte na konec.
A měla jsem písně, celý playlist v mojí hlavě -- ne skrz sluchátka, jen v mé vlastní hlavě -- 65 písní.
A nemohla jsem se dočkat, až se dostanu do tmy uprostřed noci, protože to je čas, když se vynoří Neil Young.
(Smích) A je to divné, že?
Mysleli byste si, že budu zpívat "Hallelujah" Leonarda Cohena, venku v majestátu oceánu, ne písně o závislosti na heroinu v New York City.
Ale ne, z nějakého důvodu jsem se nemohla dočkat tmy noci, až budu zpívat: ♫"A heard you knocking at my cellar door" ♫ (Neil Young - Needle of Death) ♫ I love you baby and I want some more ♫ ♫ Ooh, ooh, the damage done" ♫ (Potlesk) Noc před tím, než jsem vyrazila, jsem dočetla "Velkolepý plán" Stephana Hawkinga.
A nemohla jsem se dočkat, abych vytripovala fantastičnost mysli.
Okolo padesáté hodiny jsem začala přemýšlet nad okrajem vesmíru.
Je tam někde okraj?
Je to jen obálka, ve které žijeme, anebo ne a pokračuje to do nekonečna v času i prostoru?
Není nic lepšího než plavat v oceánu 50 hodin, co by vás přinutilo se zamyslet nad těmito věcmi.
Nemohla jsem se dočkat, že si dokážu, jakým sportovcem to jsem, že nikdo jiný na světě takhle plavat nedokáže.
A věděla jsem, že to dokážu.
A když jsem skočila do té vody, zakřičela jsem francouzsky, v mateřštině mé matky, "Courage!"
A začala jsem plavat a, pane bože, šlo to hladce.
A my jsme to věděli, všech těch 50 lidí na lodi, my všichni jsme to věděli, toto byl náš čas.
Připomněla jsem si po pár hodinách, víte, sport je jakýsi mikrokosmos života samotného.
Nejprve narazíte na překážky.
A i přesto, že se cítíte skvěle v jeden určitý moment, neberte to jako samozřejmost, buďte připraveni, protože přijde bolest a přijde utrpení.
Takhle skvěle to nepůjde celou dobu.
Přemýšlela jsem o podchlazení a snad i o bolesti ramen a všech těch ostatních věcech -- zvracení, které přijde, když jste ve slané vodě.
Jste ponořeni v té tekutině.
Vaše tělo nemá rádo slanou vodu.
A po pár dnech, po třech dnech, máte tendenci se bouřit mnoha fyzickými způsoby.
Ale ne, po dvou hodinách, wow! Nikdy ve svém životě...
Věděla jsem o měchýřovkách portugalských, všech různých talířovkách, všech různých věcech, ovšem čtyřhranky z jižních oceánů nemají v těchto vodách co dělat.
Byla jsem v jednom ohni -- mučící, mučící bolest,
nevěděla jsem, jestli můžu vidět tu červenou čáru přes moji paži.
Evidentně kus takhle velkého chapadla má sto tisíc malých háčků a každý háček nejenom, že probodne vaši kůži, ale pošle dávku jedu.
Nejjedovatější zvíře, které žije v oceánu, je čtyřhranka.
A každý z těch háčků posílá jed do centrálního nervového systému.
Nejprve je mi jako bych byla ponořena ve vařícím oleji.
Křičím: "Oheň! Oheň!
Oheň! Pomoc! Někdo mi pomozte!"
Hned potom přijde paralýza.
Pociťuji to na zádech a pak tady na hrudi, nemůžu dýchat.
A teď nedělám pěkná dlouhá tempa, jen se tak nějak takto plácám.
Pak nějaké ty křeče.
Mladík z lodi je záchranář. Skočí do vody, aby mi pomohl.
Je uštknut.
zbytek ho vytáhne na palubu a on -- zřejmě, nic z toho jsem neviděla -- ale on leží v lodi a dává si injekce epinefrinu a křičí.
Je mu 29 let, dobře stavěný, hubený, měří 195 cm, váží 120 kg a nedal to.
Pláče a křičí na mého trenéra, který se snaží pomoct mně.
Říká: "Bonnie, myslím, že umřu.
Můj dech se zpomalil na tři nádechy za minutu.
Potřebuji pomoc a nemůžu pomoci Dianě."
Tak to bylo v osm hodin večer.
Doktor, tým mediků z Univerzity v Miami dorazili v pět ráno.
Tak jsem plavala přes noc a za úsvitu dorazili a začali s injekcemi prednizónu.
A já nevylezla, ale byla jsem ve vodě, dostávala jsem injekce prednizónu a xanaxu, kyslíková maska na tváři.
Bylo to jako na JIPce ve vodě.
(Smích) A myslím, že je to tak, že i mariňáci speciálních jednotek, které uštkne čtyřhranka, jsou v pasti.
Buď umřou anebo se rychle dostaví do nemocnice.
A já plavala celou noc a celý další den.
A další noc při stmívání znova, zásah!
Znova čtyřhranka -- napříč přes krk a též tady.
A tentokrát -- Nelíbilo se mi to, nechtěla jsem se tomu nechat poddat, ale je rozdíl mezi plaváním bez přestávky a plaváním na úseky.
A já přistoupila na plavání na úseky.
Vytáhli mě ven a začali znovu s epinefrinem a prednizónem a s kyslíkem a se vším, co měli na palubě.
A já se vrátila
a plavala jsem celou noc do dalšího dne.
A na 41. hodině toto tělo už nemohlo.
Poškození z těch ušknutí vyřadila dýchací soustavu, a proto jsem nemohla postupovat, jak jsem chtěla.
A ten sen byl napadrť.
A jak zvláštní je tato inteligentní osoba, která toto dala dohromady a sezvala všechny tyhle světové experty.
A já věděla o té medúze, ale byla jsem takový kavalír.
Mnoho sportovců to takhle má, víte, pocit neporazitelnosti.
Měly by se bát ony mě. Já se jich nebojím.
Já prostě přes ně dál proplavu.
Měli jsme na palubě benadryl. Pokud mě něco uštkne, jen se zasměji a snesu to.
No, žádný smích ani snášení tam nebylo.
Vlastně ta nejlepší rada, kterou jsem dostala, byla od třídy ze základní školy v Karibiku.
Říkala jsem o tom dětem, 120 jich bylo -- všechny byly na podlaze školní tělocvičny -- a já jim povídala o těch medúzách, jak jsou rosolovité a jak je nemůžete vidět, v noci zvlášť.
A mají tyhle chapadla, 80, 100, 130 centimetrů dlouhá.
A jak se zamotávají
a posílají jed do vašeho těla.
A jeden malý chlapec začne takhle mávat.
Říkám: "Jak se jmenuješ?"
-- "Henry." "Henry, na co se chceš zeptat?"
On na to: "No, ona to není zas tak otázka jako spíš návrh."
Říká: "Víte, jak jsou takoví ti chlapi, co opravdu věří v to, co věří, a tak na sobě nosí bomby?"
Říkám: "Je zvláštní, že ses naučil, že toto je jakási ctnost, ale ano.
Vím, koho myslíš." On na to: "To je to, co potřebujete.
Potřebujete takové hejno ryb, které by před vámi takhle plavalo."
(Smích) "A když přijdou medúzy, obtočí svoje chapadla okolo těch ryb, budou zaneprázdněny těmi rybami a vy jen poplavete dál."
Říkám: "Aha, jako sebevražedná armáda."
A on: "To je přesně o čem mluvím. To je to, co potřebujete."
Jak málo jsem věděla, že osmiletí by se měli poslouchat.
Tak jsem začala plavat v plavkách jako normálně a beze srandy, potapěči se žraloky to navrhli,
jsem dokončila tu plavbu takto.
Plavala jsem s touto věcí na hlavě.
Tak moc jsem se bála těch medúz.
No co mám teď dělat?
Nevadilo by mi, kdybyste dneska večer vy všichni přišli na pódium a řekli nám, jak jste překonali svá velká životní zklamání.
Protože je všichni máme, není-liž pravda?
Všichni jsme měli zlomená srdce.
A tak moje cesta teď je nalézt nějakou formu důstojnosti tváří v tvář porážce.
A můžu se kouknout na cestu samotnou, nejenom na ten cíl.
Můžu se cítil pyšná. Můžu tu před vámi všemi stát dnes večer a říct, že jsem měla odvahu.
Ano.
(Potlesk) Děkuji.
Se vší upřímností mohu říct, že jsem ráda, že jsem ty dva roky svého života takto prožila, protože můj cíl je netrpět lítostí, tam jsem se dostala s tímto cílem.
Když tímto způsobem žijete, když žijete s takovouto vášní, nemáte čas, nemáte čas na lítost, prostě jdete dál.
A já takto chci žít každý den po zbytek svého života, s plaváním nebo bez.
Ale rozdíl v přiznání si konkrétní porážky je, že někdy, když rakovina vyhraje, pokud je tu smrt a my nemáme na výběr, potom důstojnost a smíření se jsou nezbytné.
Nicméně ten oceán tu pořád je.
Naděje stále žije.
A já nechci být ta poblázněná ženská, která to dělá rok co rok a zkouší to a selhává a zkouší to a selhává, ovšem já dokážu doplavat z Kuby na Floridu a já doplavu z Kuby na Floridu.
Děkuji.
Děkuji.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk) A co potom?
Poplaveš přes Atlantik?
Ne, tohle je poslední plavba.
Toto je ta jediná plavba, která mne zajímá.
Ale jsem připravena.
Mimochodem před časem mi zavolal reportér a řekl, že se koukal na Wikipedii a řekl, že viděl, že jsem se narodila 22. srpna 1949 a z nějakého divného důvodu na Wikipedii mají datum mé smrti.
(Smích) Řekl: "Věděla jste, že umřete ve stejném místě, kde jste se narodila, v New York City, a bude to v lednu 2035?"
Řekla jsem: "Ne, to jsem nevěděla."
A tak se dožiji 85.
Mám o tři roky víc, než jsem si myslela.
A tak se ptám sama sebe, začínám se ptát sama sebe, ještě před tím, než si splním tenhle extrémní sen. Ptám se sebe a možná se dnes večer můžu zeptat i vás, abych parafrázovala básnířku Mary Oliver, říká: "Co to jest, to, co děláš s tím jedním divokým a drahocenným životem tvým?"
Děkuji moc.
(Potlesk) Děkuji. Děkuji.
Děkuji. Děkuji.
(Potlesk) Žijte naplno! Žijte naplno!
Myslím, že musíme něco udělat s částí medicínské kultury, která se musí změnit.
Myslím, že začnem jedním lékařem, a to budu já.
A možná už tuhle práci dělám dost dlouho, takže že si můžu dovolit vzdát se trochy své falešné slávy, abych vám to mohl říct.
Ale předtím než se dostanu k jádru mojí přednášky, začneme trochou baseballu.
Hej, proč ne?
Blíží se konec sezóny, brzy bude končit Světová série.
Všichni máme rádi baseball, že ano?
(Smích) Baseball je plný úžasných statistik.
Jsou jich stovky.
"Moneyball" jde do kin, a je to film o statistikách a o tom jak s pomocí statistik postavit skvělý baseballový tým.
A chci se zaměřit na jednu statistiku, o které doufám spousta Vás už někdy slyšela.
Jmenuje se úspěšnost odpalů.
Takže třístovka je pálkař, který odpálí 300.
To znamená že hráč odpálil, úspěšně odpálil tři z 10 odpalů.
To znamená, že odpálil míč do pole, míč dopadl, nikdo ho nechytil, a polař ho nestihl hodit na první metu včas, takže hráč získal metu.
Třikrát z deseti.
Víte jak říkají hráči, který má 300, v baseballové Major League?
Dobrej, fakt dobrej, možná hvězda.
A víte, jak říkají hráči, který má 400?
To je někdo, kdo odpálí úspěšně čtyřikrát z deseti.
Legendární -- například legendární Ted Williams -- poslední hráč Major League, který měl na odpalech 400 během standartní sezóny.
A teď to převeďme na svět medicíny ve které se orientuji daleko lépe, i když se to nejspíš trochu zhorší, až o tom pohovořím..
Představte si, že máte zánět slepého střeva a pošlou vás k chirurgovi, který má úspěšnost 400 na apendektomii.
(Smích) Jaksi to nejde dohromady.
Představte si že žijete na nějakém vzdáleném místě a máte blízkého, který má ucpané dvě koronární tepny a váš rodinný doktor ho pošle ke kardiologovi který má úspěšnost 200 v angioplastikách.
Ale, ale, víte co?
Letos je ve formě. Letos má dobrou sezónu.
A má úspěšnost 257.
Jaksi to nefunguje.
Ale chci se vás zeptat:
Jakou úspěšnost si myslíte, že by měl mít kardiochirurg nebo zdravotní sestra nebo ortopedický chirurg, nebo gynekolog nebo záchranář, úspěšnost?
1000, správně.
Ale pravdou je, že nikdo v celém zdravotnictví neví, jakou by měl mít dobrý chirurg nebo lékař nebo záchranář Jakou úspěšnost?
Ale přesto každého z nich, včetně mě, posíláme do světa s výstrahou, buďte perfektní.
Nikdy, nikdy, nikdy nesmíte udělat chybu, ale staráte se o detaily, bojíte se, jak se to dopadne.
A to bylo poselství, které jsem si odnesl z lékařské fakulty..
Byl jsem obsedantně kompulzivní student.
Na střední prohlásil jeden spolužák, že Brian Goldman by šprtal i na odběr krve.
(Smích) A taky že ano.
Bifloval jsem se ve své špeluňce v sesterně v Toronto General Hospital, jen nedaleko odtud.
A snažil jsem se zapamatovat všechno.
V anatomii jsem se nabifloval klidový a napjatý stav každého svalu, každé rozvětvení každé tepny, která vychází z aorty, všemožné diagnózy, běžné či obskurní.
Dokonce jsem znal několik různých diagnóz, jak vyhodnotit renální tubulární acidózu.
Celou tu dobu jsem hromadil víc a víc vědomostí.
A dařilo se mi, absolvoval jsem s vyznamenáním, s červeným diplomem.
A jsem vyšel z lékařské školy s pocitet, že pokud jsem si zapamatoval a vím všechno, nebo všechno, co jsem mohl, všechno, co jen to šlo, tak budu imunní vůči chybám.
A fungovalo to nějakou dobu, něž jsem potkal paní Druckerovou.
Byl jsem rezident ve fakultní nemocnici zde v Torontu kde přivezli paní Druckerovou na pohotovostní oddělení nemocnice, kde jsem pracoval.
V té době jsem sloužil na kardiologii jako praktikant.
A moje práce byla, když na pohotovosti požádali o konzultaci kardiologa, tak toho pacienta prohlédnout
a nahlásit to svému nadřízenému.
Viděl jsem paní Druckerovou, jak nemůže dýchat.
A když jsem si ji poslechl, vydávala sípavý zvuk.
A když jsem si poslechl její hrudník stetoskopem, slyšel jsem chrčivé zvuky na obou stranách z čehož jsem usoudil, že jde o selhání srdce.
To je stav při kterém srdce vypoví službu, místo aby pumpovalo krev kupředu, část krve se vrací zpět do plic a plíce se plní krví, a proto máte dýchací potíže.
A to nebyla nijak zvlášť těžká diagnóza.
Tak jsem začal jsem ji léčit.
Dal jsem jí aspirin. Dal jsem jí léky, které jí uvolnily tlak na srdci.
Dal jsem jí léky, takzvaná diuretika, vodní tabletky, aby vyloučils přebytečnou tekutinu močí.
A v průběhu dalších jeden a půl až dvou hodin, se její stav začal zlepšovat.
A já měl z toho dobrý pocit.
A tehdy jsem udělal svoji první chybu; poslal jsem ji domů.
Vlastně jsem udělal ještě další dvě chyby.
Poslal jsem ji domů bez konzultace se svým nadřízeným.
Nezvedl jsem telefon a neudělal to, co jsem měl, což bylo zavolat mého nadřízeného a ohlásit to, aby si ji mohl prohlédnout sám.
A on ji znal, a mohl by mi o ní poskytnout další informace.
Možná jsem to udělal z dobrého úmyslu.
Možná jsem nechtěl být rezident, co ostatním přidává práci.
Možná jsem chtěl být tak úspěšný a tak zodpovědný že to dokážu a že jsem schopný se postarat o pacienty svého nadřízeného aniž bych ho k tomu musel volat.
Druhá chyba, kterou jsem udělal, byla horší.
Poslal jsem ji domů i přesto, že mi malý hlásek uvnitř našeptával "Goldmane, to není dobrý nápad.
Nedělej to." Ve skutečnosti jsem byl tak nejistý, že jsem se dokonce zeptal sestry, která se o paní Druckerovou starala, "Myslíte, že může jít domů?"
A sestra se zamyslela a odpověděla velmi věcně: "Jo, myslím, že bude v pořádku."
Pamatuju si to, jako by to bylo včera.
Tak jsem podepsal propouštěcí formuláře, a sanitka přijela, a odvezli ji domů.
Vrátil jsem se zpět k práci na oddělení.
Po celý zbytek toho dne, toho odpoledne, jsem měl takový trýznivý pocit v žaludku.
Ale pokračoval jsem v práci.
Na konci dne jsem se převlékl, vyšel z nemocnice, přišel jsem na parkoviště abych odjel autem domů a udělal jsem něco, co normálně nedělám.
Cestou jsem prošel pohotovostním oddělením.
A už tam byla jiná sestra, ne ta, co se starala o paní Druckerovou předtím, ale jiná, a řekla mi tři slova. Tři slova, která většinu pohotovostních lékařů, které znám, děsí.
Ostatní doktory děsí také, ale je tu něco příznačného na pohotovostním lékařství protože vidíme pacienty jen takřka za letu.
Ta tři slova jsou: Pamatujete si na?
"Pamatujete si na tu pacientku, kterou jste poslal domů?"
zeptala se ta druhá sestra věcně.
"No víte, je zpátky," přesně tímto hlasem.
Vzápětí ji přivezli nazpět.
Vrátila se a byla jen krůček od smrti.
Zhruba hodinu potom, co přijela domů, co jsem ji poslal domů, zkolabovala a její příbuzní zavolali 911 a záchranáři ji přivezli nazpět na pohotovost kde jí naměřili krevní tlak 50, což odpovídá velkému šoku.
Téměř nedýchala a byla celá modrá.
A lidé na pohotovosti dělali co mohli.
Dali ji léky na zvýšení krevního tlaku.
Napojili ji na dýchací přístroj.
A já jsem byl v šoku a otřesen do morku kostí.
A prošel jsem si úplnou horskou dráhou, protože jakmile ji stabilizovali, převezli ji na jednotku intenzivní péče, a mě nezbylo než marně doufat, že se z toho dostane.
Za další dva nebo tři dny už bylo jasné, že se nikdy neprobudí.
Měla nevratné poškození mozku.
Rodina se shromáždila.
Během dalších osmi nebo devíti dní, se smířilo s tím, co se dělo.
Když přišel devátý den, nechali ji spát navždy -- paní Druckerová, manželka, matka a babička.
Říká se, že nikdy nezapomenete jména těch, kteří zemřou.
A to bylo poprvé, co jsem poznal, jaké to je.
Dalších několik týdnů jsem se trápil a poprvé jsem poznal ten nezdravý stud, který existuje v naší lékařské kultuře -- kde jsem se cítil sám, izolovaný, necítil ten zdravý druh hanby, kterou cítíte, protože o tom nemůžete mluvit s kolegy.
Víte, ten zdravý druh, kdy vyzradíte tajemství nejlepšího přítele, kterému jste slíbili, že to neuděláte, a pak vás nachytal, a pak jste se mu museli postavit tváří v tvář, museli jste čelit nepříjemnému rozhovoru, ale na konci vás pocit viny dovede k tomu, že řeknete: "Já už to nikdy neudělám."
Snažíte se to napravit a už nikdy neuděláte tutéž chybu.
To je hanba, která je zároveň učitelkou.
Nezdravá hanba, ta o které mluvím, je ta, kvůli které se cítíte zle uvnitř.
Je to ta, která říká, že ne to, co jsi udělal bylo špatné, ale to ty jsi špatný.
A to byl přesně můj pocit.
A nebylo to kvůli mému nadřízenému; byl skvělý.
Promluvil s rodinou pozůstalých a jistě to celé urovnal, a ujistil se, že mě nebudou žalovat.
Já si pořád kladl tytéž otázky.
Proč jsem se nezeptal svého nadřízeného?
Proč jsem ji poslal domů? A pak, v té nejhorší chvíli: Proč jsem udělal tak hloupou chybu?
Proč jsem šel na medicínu?
Pomalu ale jistě, mě to přešlo.
Začal jsem se cítit trochu líp.
A jednoho zamračeného dne, jsem uviděl průrvu v mračnech, kudy prosvítalo slunce a přemýšlel jsem, možná bych se mohl znovu cítit lépe.
A předsevzal jsem si že pokud zdvojím svoji snahu být perfektní a nikdy neudělám další chybu, Ať ty hlasy přestanou.
A také přestaly.
A já se vrátil zpět do práce.
A pak se to stalo znovu.
O dva roky později už jsem byl plnohodnotný ošetřující na pohotovosti v komunitní nemocnici na severu Toronta, a vyšetřoval jsem 25 letého muže, kterého bolelo v krku.
Byl frmol, trochu jsem spěchal.
On si pořád ukazoval sem.
Podíval jsem se mu na krk, měl ho trochu růžový.
Tak jsem mu předepsal penicilín a poslal ho pryč.
A i když odcházel ze dveří, stále si ukazoval prsem na krk.
O dva dny později jsem měl další službu na pohotovosti, a tehdy moje nadřízená přišla, že si se mnou chce promluvit o samotě.
A řekla ta tři slova: Pamatujete si ho?
"Pamatujete si na pacienta, kterého jste přijal s bolestí v krku?"
Nuže ukázalo se, že neměl angínu.
Měl potenciálně životu nebezpečné onemocnění zvané epiglotitida.
Můžete si to najít na Googlu, ale je to infekce, ne v krku, ale v horních cestách dýchacích, která může může dokonce dýchací trubici zablokovat.
Naštěstí nezemřel.
Nasadili mu nitrožilní antibiotika a během pár dní se uzdravil.
A já si prošel tím stejným obdobím hanby a sebeobviňování než jsem se cítil očištěný a šel zase do práce, a pak se to stalo znovu a znovu a znovu.
Dvakrát během jedné pohotovostní služby jsem přehlédl zánět slepého střeva.
To už vyžaduje velké "štěstí", zvláště, když pracujete v nemocnici kde máte na starost jen čtrnáct lidí za noc.
V obou případech jsem je neposlal domů a nemyslím, že jsem v jejich péči nějak polevil.
První jsem myslel, že má ledvinové kameny.
Objednal jsem rentgen ledvin. Když se vrátil bez nálezu, můj kolega, který dělal přehodnocení pacienta si všiml jisté citlivosti v pravé spodní čtvrtině a oznámil to na chirurgii.
Ten druhý měl velký průjem.
Podal jsem mu nějaké tekutiny abych ho hydratoval a požádal kolegu, aby ho vyšetřil.
Když to udělal, všiml si jisté citlivosti v pravé spodní čtvrtině a oznámil to na chirurgii.
V obou případech, byli operováni a operace dopadly dobře.
Ale pokaždé, mě trápily a užíraly.
A tak rád bych vám byl schopen říct, že moje nejhorší chyby se odehrály jen během prvních pěti let v praxi, jak říkají mnozí moji kolegové, ale to je naprostá kravina.
(Smích) Některé z těch nejhorších se odehrály během posledních pěti let.
Sám, zahanbený, bez opory.
A zde je problém: Nemůžu se otevřít a začít mluvit o svých chybách, pokud nemohu najít ten malý hlásek který mi říká, co se doopravdy stalo, jak to pak můžu říct svým kolegům?
Jak jim můžu poradit na svém příkladu, aby neudělali to samé?
Pokud bych měl vejít do místnosti -- třeba jako teď, netuším, co byste si o mě mysleli.
Kdy naposledy jste slyšeli někoho mluvit o jedné chybě za druhou?
No jasně, když půjdete na večírek můžete zaslechnout, co se stalo jinému doktorovi, ale nikdy neuslyšíte někoho, jak mluví o svých pochybeních.
Kdybych měl vejít do místnosti plné mých kolegů a požádat je o podporu právě teď, a začít jim vyprávět to, co jsem právě řekl vám, nejspíš bych se ani nedostal ke druhému příběhu a už by jim to bylo nepříjemné, někdo by to zkusil zlehčit vtipem, zkusili by změnit téma a už bychom se k tomu nevrátili.
A ve skutečnosti, kdybych já a mí kolegové věděli, že jeden z kolegů ortopedů amputoval špatnou nohu u nás v nemocnici, věřte mi, měl bych problém se tomu člověku podívat do očí.
Takový tu máme systém.
Naprosté popírání pochybení.
Je to systém ve kterém jsou dva druhy pozic -- ti co dělají chyby a ti co je nedělají. ti co nedokážou přemoct nedostatek spánku a ti co to dokážou, ti co mají bídné výsledky a ti co mají skvělé výsledky.
Je to téměř jako ideologická reakce, jako protilátka, která na toho člověka útočí.
A myslíme si, že když lidi, kteří dělají chyby z lékařství vystrnadíme, zůstane nám jen bezpečný systém.
Ale s tím souvisí dva problémy.
Už zhruba dvacet let, co se věnuji lékařským pořadům a novinařině, jsem si dělal soukromý průzkum přečinů a chyb ve zdravotnictví abych se o tom dozvěděl všechno, od jednoho z prvních článků, které jsem napsal pro Toronto Star do svojí show "Bílý plášť, černá magie."
A dozvěděl jsem se, že chyby jsou naprosto všudypřítomné.
Pracujeme v systému, kde jsou omyly na denním pořádku, kde jeden z deseti léků je buď špatný lék podaný v nemocnici a nebo špatné dávkování kde jsou infekce z iskané v nemocnicích jsou stále četnější, a způsobují komplikace a smrt.
V této zemi zhruba 24 000 Kanaďanů zemře na lékařské omyly, kterým bylo možno zabránit.
Ve Spojených státech, Institut medicíny jich stanovil 100 000.
V obou případech, jsou tato čísla podhodnocená, protože se ve skutečnosti nepídíme po problému, jak bychom měli.
A to je ten problém.
V nemocničním systému kde se lékařské poznatky zdvojnásobují každé dva nebo tři roky, nemůžeme držet krok.
Spánková deprivace je naprosto všudypřítomná.
Nemůžeme se jí zbavit.
Naše rozhodování je zatíženo předsudky, takže můžu udělat dokonalou anamnézu pacienta s bolestí na prsou.
A když vezmeme toho stejného pacienta, jen bude zpocený a ukecaný a bude z něj cítit alkohol, hned bude anamnéza ovlivněna mým opovržením.
Nikdy nesepíšu stejnou anamnézu.
Nejsem robot; nedělám věci pokaždé stejně.
A moji pacienti nejsou jako auta; nehlásí mi svoje příznaky pokaždé stejně.
Když to uvážíme, chybám se nevyhneme.
Když bychom podle systému, jak mě ho učili, vytřídili všechny zdravotníky náchylné k omylu, no, tak by nezůstal nikdo.
A víte o tom, že lidé nechtějí mluvit o svých nejhorších případech?
Ve svém pořadu "Bílý plášť, černá magie", jsem si zvykl říkat: "Toto byla moje nejhorší chyba," pověděl jsem o ní každému záchranářům i primáři kardiochirurgie, "To byla moje nejhorší chyba," bla, bla, bla, bla, bla, "Jaká byla ta vaše?" a namířil jsem na ně mikrofon.
Jejich zorničky se zvětšily, odtáhli se, podívali se na špičky bot a nasucho polkli a všechno mi řekli.
O ni o těch případech chtěli mluvit. Chtěli se o ně podělit.
Chtěli mít možnost říct: "Hele, neudělej tu stejnou chybu jako já."
Potřebují prostředí, kde jim to bude umožněno.
Potřebují změnu v medicínské kultuře.
Všechno začíná jedním lékařem.
Ten změněný lékař je člověk, ví že je jen člověk, je s tím smířený, není na svoje chyby pyšný, ale snaží se něco naučit z toho co se stalo něco, z čeho by se i někdo jiný mohl poučit.
Mluví o té zkušenosti s ostatními.
Pomáhá ostatním mluvit o jejich chybách.
A poukazuje na chyby druhých, ne tak, že by se jim posmíval, ale chápavě, s porozuměním, aby si z toho mohli něco odnést.
Pracuje v medicínské kultuře která chápe, že systém tvoří lidé, a když systém tvoří lidé, tak se čas od času zmýlí.
Systém se vyvíjí, vytváří zálohy díky kterým je snadnější odhalit chyby, které lidé nevyhnutelně dělají a pečuje a podporuje místa, kde každý, kdo pozoruje systém zdravotní péče může poukázat na věci, které mohou být potencionální chyby a je za to odměněn, a zvláště lidi, jako jsem já, když děláme chyby, jsme odměněni za to, že je ututláme.
Jmenuji se Brian Goldman.
Jsem změněný lékař.
Jsem člověk. Dělám chyby.
Omlouvám se za to, ale snažím se něco naučit co mohu předat ostatní.
Stále nevím, co si o mně myslíte, ale dokážu s tím žít.
A dovolte mi zakončit svými třemi slovy: Já si pamatuji.
(Potlesk)
Neinvestujeme do obětí, investujeme do přeživších.
Ať už ve své velikosti či naopak, příběh oběti určuje náš pohled na ženu.
Nelze počítat to, co nevidíte.
A neinvestujete do toho, co nevidíte.
Ale toto je obraz houževnatosti.
Před šesti lety jsem začala psát o podnikatelkách v průběhu a po konfliktu.
Začala jsem psát zajímavý příběh o ekonomice, příběh, který obsahoval báječné postavy, velice ojedinělý příběh, který je důležitý.
Příběhem byly ženy.
Opustila jsem ABC news a kariéru, kterou jsem milovala ve 30 letech, a šla do byznys školy, tedy do něčeho, o čem jsem nic nevěděla.
Žádná z žen, se kterými jsem vyrostla v Marylandu, neabsolvovaly vysokou školu a už vůbec né byznys školu.
Snažily se nakrmit své děti a zaplatit nájem.
Od malička jsem viděla, že mít slušnou práci a vydělat si na slušný život bylo to nejdůležitější pro rodiny s problémy.
Takže jestli mluvíme o práci, musíme mluvit o podnikání.
A jestli mluvíme o podnikání v konfliktních a post-konfliktních situacích, pak musíme mluvit o ženách, protože to je ta část populace, která přežila.
Populace ve Rwandě po konfliktu byla tvořena ze 77% ženami.
Chci vám představit některé z podnikatelek, které jsem potkala, a sdílet s vámi to, co mě naučily.
Vydala jsem se do Afgánistánu v roce 2005, abych pracovala na článku pro Financial Times. Potkala jsem tam Kamilu, mladou ženu, která mi řekla, že zrovna odmítla nabídku na práci pro mezinárodní organizaci, která by jí vydělala skoro 2000 dolarů měsíčně -- astronomická suma v tamních podmínkách.
Práci odmítla, protože se chystala založit vlastní firmu, podnikatelské poradenství, která bude učit podnikání muže a ženy po celém Afgánistánu.
Řekla mi, že podnikání je klíčové pro budoucnost Afgánistánu.
Protože dlouho poté, co mezinárodní síly odejdou, pomůže podnikání udržet její zemi pokojnou a bezpečnou.
Řekla také, že pro ženy je podnikání ještě důležitější, protože pro ženy znamenají peníze respekt a moc.
Byla jsem ohromena.
Byla to dívka, která nikdy nežila v míru a která najednou mluvila jak soutěžící z "The Apprentice."
(Smích) Zeptala jsem se jí tedy: "Jaktože víte tolik o podnikání?
Co vám dodává tu vášeň?"
Odpověděla: "Aa Gayle, toto je moje třetí firma.
Moje první firma bylo krejčovství, tu jsem měla ještě za vlády Talibanu.
Byla to úžasná firma, protože jsme dávali práci ženám z naší čtvrti.
A takto jsem se stala podnikatelkou."
Vemte si to: Byly to dívky, které riskovaly, aby vydělávaly peníze v době, kdy jim ani nebylo povoleno vyjít na ulici.
A v době ekonomického kolapsu, kdy lidé prodávali panenky, tkaničky, dveře a okna, jen aby přežili, zatímco tyto dívky poskytly možnost přežití tolika lidem.
Příběh mne upoutal, nemohla jsem se toho tématu zbavit, protože všude, kde jsem byla, jsem potkávala podobné ženy. Ženy, o kterých nikdo nevěděl, či nechtěl vědět.
V Bosně jsem potkala IMF úředníka, který mi řekl: "Víte Gayle, nevím vlastně, zda máme podnikatelky v Bosně, ale znám ženu, která u silnice prodává sýr.
Můžete udělat rozhovor s ní."
Tak jsem se vydala a potkala jsem Narcisu Kavazovicovou, která v tu chvíli otevírala novou továrnu na bývalých válečných frontách v Sarajevu.
Narcisa založila svoji firmu dřepící v opuštěné garáži šijící prostěradla a povlečení, které později prodávala na trzích po městě, aby mohla živit 12 nebo 13 členů rodinny, kteří na ní záviseli.
V době, kdy jsme se potkali měla 20 zaměstnanců, většina z nich byly ženy, které posílaly své dcery a syny do škol.
A Narcisa byla pouhý začátek.
Potkala jsem ženy, které měli firmy na esenciální oleje, vinárny a dokonce Bosenskou největší reklamní kancelář.
Tyto příběhy se později dostaly na titulní stranu Herald Tribune.
A když byl článek vydán, běžela jsem k počítači a poslala to onomu IMF úředníkovi.
Napsala jsem mu: "Jen pro případ, že hledáte podnikatelky pro příští konferenci o investování, tady jich pár máte."
(Potlest) Ale zamyslete se.
Tento MMF úředník je těžko jediný člověk, který automaticky považuje ženy za nesolventní.
Předpojatost, ať už chtěná či ne, je všudypřítomná, stejně jako zavádějící představy.
Když vidíte slovo "mikrofinance," co si představíte?
Většina lidí řekne: ženy.
A když vidíte slovo "podnikatel," většian řekne: muži.
Proč tomu tak je?
Protože, co se týče žen, nemáme vysoké požadavky.
Mikrofinance je velice silný nástroj, který vede k soběstačnosti a sebeúctě, ale měli bychom se posunout za mikro-naděje a mikro-ambice pro ženy, protože mají mnohem větší příležitosti.
Ženy se chtějí posunout z mikro do středu a dále.
A v mnoha místech už tam jsou.
V USA vytvoří firmy vlastněné ženami 5,5 milionů nových míst do roku 2018.
V Jižní Koreji a Indonési vlastní ženy téměř půl milionu firem.
V Číně řídí ženy 20% malých firem.
A v rozvojových zemích je toto číslo mezi 40 a 50%.
Skoro všude, kam cestuji, potkávám neskutečně zajímavé podnikatelky, které shánějí finance, přístup k trhům a kontakty.
Často jsou ignorovány, protože jim je těžší pomoci.
Je mnohem riskantnější poskytnout půjčku 50 000 dolarů, než 500 dolarů.
A jak nedávno napsala Světová banka, ženy jsou uvězněny v pasti produktivity.
Ty v malých firmách nemohou dostat kapitál na rozšíření a ty v mikropodnicích nemohou růst.
Nedávno jsem byla na Ministerstvu zahraničí USA ve Washingtonu a setkala jsem se s neskutečně zanícenou podnikatelkou z Ghany.
Prodává čokoládu.
Nepřišla do Washingtonu, aby žádala o pomoc nebo o mikropůjčku.
Přišla, aby sehnala seriózní investici, aby mohla postavit továrnu a nakoupit vybavení, aby mohla vyvážet čokoládu do Afriky, Evropy,na Střední východ a mnohem dál -- sehnat kapitál, jenž by pomohl zaměstnat více než oněch 20 lidí, kteří pro ni už pracují, a kapitál, jenž by pomohl ekonomickému růstu její země.
Dobrá zpráva je, že víme, že to funguje.
Teorie a praxe nás naučily.
Nemusíme vymýšlet nová řešení, protože je už máme -- cash flow půjčky založené na příjmech, ne na aktivách, půjčky, jenž využívají nezástavní smlouvy, protože ženy často nevlastní půdu.
Kiva.org poskytující mikropůjčky nyní experimentuje s crowdsourcingem malých a středně velkých půjček.
A to je jen začátek.
Stalo se to populárním nazývat ženy "hlavní z rozvojových trhů."
Myslím, že to je úžasné.
Víte proč?
Protože -- a říkám to jako někdo, kdo pracoval ve finančnictví -- nejméně 500 miliard dolarů bylo investováno do rozvojových trhů v posledních 10 letech.
Protože investoři vidí potencionální výdělky v době pomalého ekonomického růstu, proto vytvořili finanční možnosti a finanční inovace speciálně pro rozvojové trhy.
Jak úžasné by bylo, kdybychom činili dle našich slov a investovali 500 miliard dolarů a uskutečnili ženský ekonomický potenciál?
Jen si představte přínos zaměstnanosti, produktivitě, dětské výživě, kojenecké úmrtnosti, gramotnosti a dalších.
Protože jak bylo řečeno na Světovém ekonomické fóru, menší rodová nerovnost je spojena s vyšší konkurenceschopností.
A žádná země ve světě se nezbavila rodové nerovnosti -- žádná.
Dobrá zpráva je, že toto je úžasná příležitost.
Je tu tolik prostoru pro růst.
Jak vidíte, není to o charitě, je to o globálním růstu a zaměstnanosti.
Je to o tom, jak investujeme, o tom, jak vidíme ženy.
Ženy už nemohou být zároveň polovina obyvatelstva a zároveň skupina zvláštního zájmu.
(Potlesk) Často vedu zajímavé diskuze s reportéry, říkají mi: "Gayle, jsou to úžasné příběhy, ale nepíšete spíše o vyjímkách?"
Nad tím se pozastavuji z několika důvodů.
Zaprvé, výjimky, je jich mnoho a jsou důležité.
Zadruhé, když přemýšlíme o úspěšných mužích, po právu je považujeme za ikony, průkopníky a inovátory hodny následování.
Zatímco když mluvíme o ženách, bereme je jako vyjímky a odchylky, které nestojí za to brát v potaz.
A nakonec, ve světě není společnosti, která by nebyla ovlivněna svými nejmimořádnějšími členy.
Tak proč neoslavujeme a nevyzdvyhujeme tyto inovátorky a tvůrce pracovních pozicí?
Téma houževnatosti je mi velice blízké a v mnoha ohledech ovlivnila můj život.
Matka byla svobodná matka, jenž pracovala v továrně na telefony během dne a prodávala Tupperware v noci, aby mi mohla dopřát všechny možnosti.
Nakupovali jsme v nejlevnějších obchodech a když zjistila, že má rakovinu prsu v pokročilém stádiu a nemohla již pracovat, museli jsme požádat o pomoc od státu.
A když jsem se litovala, jako 9-10 leté dívky dělají, řekla mi: "Drahá, na stupnici velkých světových tragédií nedosahuješ na 3.
pozici." (Smích) A když jsem se hlásila na školu byznysu a myslela si, že to nezvládnu, a nikdo nevěděl, že to dělám, šla jsem za svou tetou, která žila roky bita svým manželem a později utekla s důstojností.
Řekla mi: "Nikdy se nepodřizuj slabostem ostatních."
A když jsem si stěžovala své babičce, veteránce 2. světové války, jenž pracovala ve filmu 50 let a finančně mě podporovala od mých 13 let, že se bojím, že pokud odmítnu nabídku od ABC, abych pracovala v zámoří, že už nikdy nenajdu další práci, řekla mi: "Kiddo, řeknu ti dvě věci.
Zaprvé, Fulbright se neodmítá, zadruhé, McDonald's tě zaměstnají vždy."
(Smích) "Najdeš práci. Jdi do toho."
Ženy v naší rodině nejsou vyjímkou.
Ženy v této místnosti a ženy, jenž nás sledují v LA
a všude na světě, nejsou vyjímky.
Nejsme skupinou zvláštních zájmů.
Jsme většina.
A po dlouhou dobu se podceňujeme a jsme podceňováni ostatními.
Je na čase, abychom zvýšili své požadavky na ženy, abychom investovali více a rozmístnili peníze, aby pomohly ženám po celém světě.
Můžeme přinést změnu a ovlivnit ne pouze ženy, ale také globální ekonomiku, jenž zoufale potřebuje jejich přínos.
Společně můžeme pomoci výjimkám a udělat z nich vzory.
Pokud změníme to, jak vidíme samy sebe, ostatní nás budou následovat.
A je na čase, abychom zvýšily požadavky.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Jako nejvyšší vojenský velitel Nizozemska, s jednotkami umístěnými po celém světě, jsem velice poctěn tu dnes být.
Když se rozhlédnu kolem sebe zde na TEDxAmsterdam, vidím velice mimořádné obecenstvo.
Vy jste důvod, proč jsem řekl ano na pozvání sem dnes přijít.
Když se rozhlédnu kolem, vidím lidi, kteří chtějí něčím přispět,
vidím lidi, kteří chtějí udělat svět lepším, díky přelomové vědecké práci, vytvořením impozantních uměleckých děl, psaním důležitých článků nebo inspirujících knih, založením udržitelných firem.
A vy všichni jste si vybrali své vlastní nástroje k naplnění tohoto poslání za vytvoření lepšího světa.
Někteří si vybrali mikroskop - jako svůj nástroj.
Jiní si vybrali tanec nebo malování nebo skládání hudby, jakou jsme mohli zrovna slyšet.
Někteří si vybrali pero.
Jiní používají jako svůj nástroj peníze.
Dámy a pánové, já jsem udělal jinou volbu.
Díky.
Dámy a pánové -
(Smích) (Potlesk) Sdílím vaše cíle.
Sdílím cíle řečníků, které jste do teď slyšeli.
Nevybral jsem si pero, štětec, fotoaparát.
Vybral jsem si tento nástroj.
Vybral jsem si pušku.
Pro vás, a to jste již slyšeli, může být nepříjemné, být tak blízko této pušce.
Může to dokonce působit děsivě. Skutečná puška
v blízkosti několika stop.
Na chvíli se zastavme a nechme tuto nejistotu působit.
Můžete ji dokonce i slyšet.
Opatrujme skutečnost, že pravděpodobně většina z vás nikdy nebyla tak blízko pušce.
To znamená, že Nizozemsko je mírumilovnou zemí.
Že Nizozemsko není ve válce.
To znamená, že vojáci nejsou potřeba k hlídkování na ulicích.
Že zbraně nejsou součástí našich životů.
V mnoha zemích tomu tak ale není.
V mnoha zemích jsou lidé konfrontováni se zbraněmi.
Jsou utiskováni. Jsou zastrašováni -
vojenskými vůdci, teroristy, zločinci. Zbraně mohou způsobit spoustu škody.
Jsou příčinou mnoha utrpení.
Proč tedy stojím před vámi s touto zbraní?
Proč jsem si vybral zbraň jako svůj nástroj?
Dnes vám chci tento důvod povědět. Dnes vám chci říct,
proč jsem si vybral pušku k vytvoření lepšího světa.
A chci vám říci, jak může tato puška pomoci.
Můj příběh začíná ve městě Nijmegen na východě Nizozemska, ve městě, kde jsem se narodil.
Můj otec byl pracovitý pekař, ale když dokončil svou práci v pekárně, často mě a mému bratrovi vyprávěl příběhy.
A častokrát mi vyprávěl příběh, o který se tu dnes s vámi podělím.
Příběh, který se stal, když byl brancem Holandských ozbrojených sil, na začátku Druhé světové války.
Nacisté napadli Nizozemsko.
Jejich kruté plány byly zřejmé.
Chtěli vládnout prostřednictvím útisku.
Diplomacie nedokázala Němce zastavit.
Zbývala pouze hrubá síla.
Bylo to naše poslední východisko.
Můj otec tam byl, aby jej poskytl.
Jako syn farmáře, který uměl lovit, byl můj otec skvělým střelcem.
Když zamířil, nikdy neminul.
V této rozhodující chvíli holanské historie byl můj otec umístěn na břeh řeky Waal nedaleko města Nijmegen.
Měl jasný výhled na německé vojáky, kteří přišli okupovat svobodnou zemi, jeho zemi, naši zemi.
Vystřelil. Nic se nestalo.
Vystřelil znovu.
Žádný německý voják nepadl k zemi.
Můj otec dostal starou pušku, které nebyla ani schopna dostřelit na druhý břeh.
Hitlerovy jednotky postupovaly dále a nebylo nic, co by mohl můj otec udělat, aby tomu zabránil.
Do dne, než můj otec zemřel, jej trápily tyto promarněné střely.
Mohl něco udělat.
Ale se starou puškou ani ten nejlepší střelec z celé holandské armády nemohl zasáhnout cíl.
Tento příběh mi zůstal v paměti.
Poté na střední škole, mě upoutaly příběhy Spojeneckých vojáků - vojáků, kteří opustili bezpečí svých vlastní domovů a riskovali své životy pro osvobození země a lidí, které neznali.
Osvobodili mé rodné město.
Tehdy jsem se rozhodl že si vyberu pušku - z respektu a vdečnosti, kterou jsem cítil k těm mužům a ženám, kteří přišli, aby nás osvobodili -
kvůli vědomí, že někdy je zbraň to jediné, co může stát mezi dobrem a zlem.
A to je důvod, proč jsem si vybral pušku - ne ke střílení, ne k zabíjení, ne k ničení, ale k zastavení těch, kteří by činili zlo, k ochraně zranitelných, k obraně hodnot demokracie, k podpoře svobody, díky které zde dnes promlouváme - v Amsterdamu - o tom, jak můžeme udělat svět lepším místem.
Dámy a pánové, dnes tu nestojím, abych vám povídal o slávě zbraní.
Nemám rád pušky.
A jakmile jste sami jednou pod palbou, je vám dokonce jasnější, že zbraň není nějaký nástroj drsňáka k chvástání se.
Dnes tu stojím, abych vám pověděl o pušce, jako prostředku míru a stability.
Zbraň je možná jedním z nejdůležitějších nástrojů míru a stability, jaký na světě máme.
Může vám připadat, že si to protiřečí.
Ale nejen, že jsem to zažil na vlastní kůži během mého nasazení v Libanonu, Sarajevu a mezinárodní účasti jako nizozemský náčelník Generálního štábu, toto je také podpořeno chladnou, těžkou statistikou.
Během posledních 500 let násilnost dramaticky poklesla.
Navzdory obrázkům, které jsou nám ukazovány denně v novinách, války mezi vyspělými zeměmi již nejsou samozřejmostí.
Míra úmrtnosti v Evropě je 30-krát nizší než v dobách Středověku.
A výskyt občanských válek a útisku od dob Studené války také klesl.
Statistiky ukazují, že žijeme v relativně mírumilovné době.
Proč? Proč násilnost klesla?
Změnila se lidská mysl?
- Ráno jsme mluvili o lidské mysli.
- Ztratili jsem prostě naše zvířecí nutkání pro pomstu, pro násilné obřady, pro čistou zlobu?
Nebo je to nečím jiným?
Ve své poslední knize harvardský profesor Steven Pinker - a mnozí další myslitelé před ním - usuzují, že jedním z hlavních důvodů, který stojí za méně násilnou společností je rozšíření konstitučních států a ve velkém měřítku zavedení státního monopolu legitimního použití násilí - legitimního podle demokraticky volených vlád, legitimního podle kontroly a bilance moci a nezávislého soudního systému.
Jinými slovy, státní monopol, který má užití násilí pevně pod kontrolou.
Takový státní monopol násilí především slouží jako pojistka.
Odstraňuje podnět v závodech ve zbrojení mezi potenciálními nepřátelskými skupinami v naší společnosti.
Dále, přítomnost trestů, které převažují výhody použití násilí, mění rovnováhu o to více.
Odpouštění od násilí se stalo výhodnějším, než rozpoutání války.
Nenásilí nyní začíná pracovat jako setrvačník.
Zkrášluje mír o to více.
Kde není žádný konflikt, tam obchod vzkvétá.
A obchod je dalším důležitým podnětem proti násilí.
Kde je obchod, tam je vzájemná závislost a vzájemný zisk mezi stranami.
A kde je vzájemný zisk, tam stojí obě strany před většími ztrátami, ke kterým by došlo, kdyby rozpoutaly válku.
Válka již nyní jednoduše není nejlepší možností a to je důvod, proč násilí pokleslo.
To, dámy a pánové, je důvodem existence mých ozbrojených sil.
Ozbrojených sil realizovaných státním monopolem násilí.
Konáme tak legitimní cestou a to pouze v případě, že nás o to naše demokracie požádá.
Je to legitimní, kontrolované použití zbraní, které velmi zlepšilo statistiku války, konfliktů a násilí
po celém světě. Je to účast na mírových misích, která vedla k řešení mnoha občanských válek.
Mí vojáci používají pušku jako nástroj míru.
A to je přesně důvod, proč jsou zhroucené státy tak nebezpečnými.
Zhroucené státy nemají žádné legitimní, demokraticky ovládané použití síly.
Zhroucené státy neznají pušku jako nástroj míru a stability.
To je důvodem, proč zhroucené státy mohou vtáhnout celou oblast do zmatku a konfliktu.
To je důvodem, proč je rozšiřování konceptu konstitučního státu tak důležitým aspektem našich zahraničních misí.
To je důvod, proč se právě teď v Afghánistánu snažíme vytvořit soudní systém.
To je důvod, proč cvičíme policisty, proč cvičíme soudce, proč cvičíme státní zástupce po celém světě.
A to je důvod - a Nizozemsko je tímto velmi jedinečné - to je důvod, proč nizozemská ústava říká, že jedním z hlavních úkolů ozbrojených sil je udržování a podpora mezinárodní právní moci.
Dámy a pánové, dívajíc se na tuto pušku jsme konfrontováni s ohyzdnou stránkou lidské mysli.
Každý den doufám, že politici, diplomaté, vývojoví pracovníci dokáží proměnit konflikt v mír - a hrozbu v naději.
A doufám, že jednoho dne budou armády rozpuštěny a lidé naleznou způsob společného soužití bez násilí a útlaku.
Ale než se tak stane, musíme najít kompromis mezi ideály a lidským selháním.
Než se tak stane, stojím za svým otcem, jenž se snažil střílet na nacisty starou puškou.
Stojím za mými muži a ženami, kteří jsou připraveni riskovat své životy za méně násilný svět pro nás pro všechny.
Stojím za tímto vojákem, který trpí částečnou ztrátou sluchu a utrpěl trvalé zranění nohy po zásahu raketou během mise v Afghánistánu.
Dámy a pánové, než nastane den, kdy se budeme moc zbavit zbraní, doufám, že všichni souhlasíme s tím, že mír a stabilita nepřichází zadarmo.
Vyžadují tvrdou práci, kterou často ani nevidíme.
Vyžaduje dobré vybavení a dobře trénované, odhodlané vojáky.
Doufám, že podpoříte úsilí našich ozbrojených sil v trénování vojaků - jako je tento mladý kapitán - a jejich vybavení dobrými zbraněmi, namísto těch špatných, jakou dostal můj otec.
Doufám, že podpoříte naše vojáky, když jsou tam venku, když se vrátí domů a když jsou zraněni a potřebují naši péči.
Nasazují své životy, za nás, za vás, a nemůžeme je zklamat.
Doufám, že budete respektovat mé vojáky, tohoto vojáka se zbraní.
Protože ona touží po lepším světě.
Protože ona se aktivně podílí na lepším světě, stejně tak, jako všichni, co jsme dnes zde.
Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Když mi bylo sedm let a mé sestře jen 5 let, hráli jsme si na horní patrové posteli.
Tehdy jsem byl o dva roky starší než má sestra - chci říct, že i teď jsem o dva roky starší než ona - ale tehdy to znamenalo, že udělá cokoliv, co budu chtít, a já si chtěl hrát na válku.
Takže jsme byli na horní patrové posteli.
A na jednu stranu postele jsem postavil všechny své G.I. Joe vojáčky a zbraně.
A na opačné straně postele byli všichni sestřini poníci My little Ponny, připraveni na zteč.
Existují různé výklady toho, co se vlastně to odpoledne stalo, ale vzhledem k tomu, že tu dnes s námi má sestra není, řeknu vám pravdivou verzi, (Smích) která ukazuje sestřinu neohrabanou stránku.
Nějak, aniž by jí její starší bratr jakkoliv pomáhal nebo ji popostrčil, Amy náhle zmizela z horní postele a přistála na podlaze. Nervózně jsem nahlédl přes okraj postele,
abych se podíval, co se mé malé sestřičce přihodilo, a uviděl jsem, jak bolestivě dopadla na podlahu na všechny čtyři.
Byl jsem nervózní, protože mě rodiče pověřili tím, abychom si má sestra a já hráli, co možná nejbezpečněji a nejtišeji, jak jen to bylo možné.
A sledovat, jak jsem náhodou zlomil Amiinu ruku před pouhým týdnem ... (Smích) ... když jsem ji hrdinně odstrčil z cesty blížící se imaginární střele odstřelovače, (Smích) za což, mi ještě nebylo poděkováno, snažil jsem se, jak jsem jen mohl -- ona tu střelu ani neviděla -- snažil jsem se chovat, co možná nejlépe. A v tom jsem viděl tvář mé sestry,
ten nápor bolesti a utrpení a překvapení, který mohl každou chvíli vybouchnout a vzbudit tak mé rodiče z jejich dlouhého zimního zdřímnutí.
Tak jsem udělal to jediné, co mohl můj malý 7-letý zuřivý mozek vymyslet, aby odvrátil tuto tragédii.
A pokud máte děti, tak jste tohle již mnohokrát zažili. Řekl jsem, "Amy, Amy, počkej.
Neplač. Neplač. Viděla jsi, jak jsi dopadla na zem?
Žádný člověk nedokáže takhle dopadnou na všechny čtyři.
Amy, myslím si, že to znamená, že jsi jednorožec."
(Smích) To bylo podvádění, protože na světě neexistovalo nic, co by má sestra chtěla raději, než nebýt 5-letou zraněnou sestrou Amy, ale být Amy - výjimečným jednorožcem. Samozřejmě, to byla možnost, kterou jí její mozek nikdy v minulosti nenabídl.
A já jsem mohl sledovat, jak má ubohá zmanipulovaná sestra čelí konfliktu,
kdy se její mozeček snaží rozdělit zdroje mezi pociťování bolesti, útrap a překvapení, které právě pociťovala, a zamýšlením se nad svou nově získanou totožností jednorožce. Zvítězila druhá možnost.
Namísto pláče, namísto konce naší hry,
namísto probuzení mých rodičů, se všemi zápornými důsledky, které mě mohly postihnout, se na její tváři objevil úsměv a ona se vyškrábala zpět na horní patrovou postel se vší ladností malého jednorožce... (Smích) ... s jednou zlomenou nohou. Na co narážíme,
během této křehké doby, kdy je nám 5 nebo 7 - a o čem v té době nemáme ani potuchy - je něco, z čeho se stane předvoj vědecké revoluce během následujících dvou desetiletí ve vnímání lidského mozku.
Na co narážíme, je něco, co nazýváme pozitivní psychologií, což je důvod, proč zde dnes jsem a proč každé ráno vstávám.
Když jsem poprvé začal o tomto výzkumu hovořit mimo akademickou půdu, se společnostmi a školami, úplně první, co mi poradili bylo, abych nikdy nezačínal svou prezentaci grafem.
Úplně první věcí, kterou chci udělat, je začít mou prezentaci grafem.
Tento graf vypadá nudně, ale je to právě tento graf, co mě každé ráno nabudí a probouzí.
A tento graf vlastně ani nic neznamená; jsou to falešná data. Co jsme zjistili -
(Smích) Kdybych získal tyto data studováním vás zde v místnosti, byl bych vzrušený, protože je zcela jasné, že by se jednalo o závislost, a to znamená, že to mohu publikovat, což je to nejdůležitější.
Skutečnost, že je zde nad křivkou jeden zvláštní červený puntík - je zde jeden podivín v místnosti - Vím o koho se jedná, viděl jsem vás už dřív - to není problém.
To není problém, jak většina z vás ví, protože prostě můžu ten puntík vymazat.
Můžu jej vymazat, protože se jasně jedná o chybu měření.
A my víme, že je to chyba měření, protože mi to kazí má data.
Takže jednou z prvních věcí, které učíme lidi v kurzech ekonomiky a statistiky a obchodu a psychologie, je jak statisticky platným způsobem odstranit tyto podivíny.
Jak odstraníme výchylky tak, abychom mohli nalézt nejlepší fit?
Což je úžasné, pokud se snažím nalézt, kolik ibuprofenů by průměrný člověk měl brát - dva.
Ale pokud mě zajímá potenciál, pokud mě zajímá váš potenciál, nebo štěstí, nebo produktivita, nebo energie, nebo kreativita, pak se snažíme o vytvoření kultu průměrnosti pomocí vědy.
Kdybych vám položil otázku jako: "Jak rychle se dítě ve třídě může naučit číst?"
vědci by odpověděli "Jak rychle se průměrné dítě v této třídě naučí číst?," a potom přizpůsobíme tuto třídu vůči tomuto průměru.
Pokud jste na této křivce pod průměrem,
pak budou psychologové nadšeni, protože to znamená, že jste buď sklíčení nebo trpíte poruchou, nebo nejlépe obojí.
Doufáme v obojí, protože náš obchodní model je takový, že pokud přijdete na terapeutické sezení s jedním problémem, chceme se ujistit, že bude odcházet s vědomím, že jich máte 10, takže přicházíte zpět k nám, znovu a znovu. Pokud to bude nutné, vrátíme se do dob vašeho dětství,
ale nakonec, o co usilujeme, je udělat z vás opět normálního. Ale normální je pouze průměrný.
A co já zastávám, a co zastává pozitivní psychologie, je,
že pokud studujeme to, co je pouze normální, pak zůstaneme pouze normální.
Namísto odstranění těchto pozitivních výchylek, já záměrně dělám to, že přicházím k populacím jako je tato a říkám: "Proč?" Proč jsou někteří z vás tak vysoko nad touto křivkou
pokud jde o vaši intelektuální schopnost, atletické schopnosti, hudební schopnost, kreativitu, úroveň energie, vaši přizpůsobivost vůči výzvám, váš smysl pro humor? Ať už je to cokoliv, namísto odstranění vás, to, co chci, je studovat vás.
Protože možná můžeme shromažďovat informace -
ne jen jak můžeme lidi vyzvednout blíže k průměru, ale jak můžeme vyzvednout samotný průměr nahoru v našich společnost a školách po celém světě.
Důvodem, proč je tento graf pro mě důležitý, je, když si zapnu zprávy, připadá mi, že většina informací není pozitivní, ale je ve skutečnosti negativní.
Většina z nich je o vraždách, korupci, nemocech, přírodních katastrofách.
A velice rychle si můj mozek začne myslet, že se jedná o skutečný přesný poměr dobrého a zlého na světě. To má na svědomí vytvoření něčeho,
co nazýváme syndrom lékařské fakulty -
pokud znáte někoho, kdo studovat lékařskou fakultu, pak během prvního ročníku studia, jak si tak pročítáte seznam všech symptomů a nemocí, které existují, si náhle uvědomíte, že je máte všechny.
Mám švagra jménem Bobo - což je úplně jiný příběh. Bobo se oženil s jednorožcem Amy.
Bobo mi takhle zavolal z lékařské fakulty Yale a říká: "Shawne, mám lepru."
(Smích) Což je - dokonce i na Yale - neobvykle vzácné.
Já jsem ale neměl vůbec tušení, jak utěšit nebohého Boboa, protože zrovna přečkal celý týden menopauzy.
(Smích) Takže, na co narážím, je, že to není nutně realita, která nás formuje, ale čočky, skrze které váš mozek pozoruje svět, formují vaši realitu.
A pokud dokážeme změnit tyto čočky, nejen že pak dokážeme ovlivnit vaše štěstí, ale v tu samou chvíli můžeme změnit každičký vzdělávací a obchodní výstup. Když jsem se přihlásil na Harvard, bylo to pouze "z hecu."
Neočekával jsem, že mě přijmou, a má rodina neměla dost peněz na vysokou.
Když jsem o dva týdny později dostal armádní stipendium, dovolili mi jít.
Náhle něco, co ani nebylo možností, se stalo skutečností.
Když jsem tam přišel, očekával jsem, že i všichni ostatní to budou brát
jako privilegium. Že tím budou nadšeni. Dokonce i když jste v místnosti plné lidí chytřejších než jste vy,
měli by jste být šťastní, jen za tu možnost být v této třídě - tak jsem se cítil já. Ale, na co jsem přišel, bylo, že zatímco někteří lidé toto pociťují
- bylo to po 4 letech studia a mé promoci, po které následovalo 8 let žití se studenty na kolejích -- Harvard mě o to požádal; nebyl jsem ten chlápek -- (Smích)
byl jsem poradcem Harvardu pro pomoc studentům během jejich 4 obtížných let.
A na co jsem během mého výzkumu a učení přišel, bylo, že tito studenti, nezávisle na tom, jak šťastni byli ohledně svého původního úspěchu dostat se na tuto školu, dva týdny později byli jejich mozky zaměřeny ne na privilegium být zde, ani na hodiny filosofie nebo fyziky. Jejich mozky se soustředili na konkurenci, zatížení, potíž, stresy, stížnosti. Když jsem tam poprvé přišel, vešel jsem do jídelny pro prváky,
což mí kamarádi z Waco v Texasu - tam jsem se narodil -- a vím, že někteří z vás o tomhle místě slyšeli -- když mě přijeli navštívit, ohlédli se kolem sebe
a řekli, "Tahle jídelna pro prváky vypadá jako z Bradavic z filmu Harry Potter," což taky vypadala.
Toto jsou Bradavice z filmu "Harry Potter" a toto je Harvard. A když tohle viděli,
řekli mi: "Shawne, proč ztrácíš čas studováním štěstí na Harvard? Vážně, kvůli čemu by mohl být
student Harvardu nešťastný?"
Tato otázka je klíčem k pochopení vědy kolem štěstí. Protože to, co tato otázka předpokládá je,
že náš vnější svět je ovlivněn naší úrovní štěstí, zatímco ve skutečnosti, pokud znám vše o vašem okolí, dokážu předpovědět pouze 10% vašeho dlouhodobého štěstí. 90% vašeho dlouhodobého štěstí
je ovlivněno ne vnějším světem, ale způsobem, jakým váš mozek zpracovává tento svět. A pokud to změníme,
pokud změníme náš vzorec pro štěstí a úspěch, co můžeme udělat, je změnit způsob, jak poté působit na skutečnost.
Co jsme objevili, je, že pouze 25% našeho pracovního úspěchu je předurčeno mírou IQ, 75% pracovního úspěchu je ovlivněno naší úrovní optimismu, společenské podpory a schopnosti vnímat zátěž jako výzvu namísto hrozby.
Promlouval jsem k internátní škole v Nové Anglii, možná k nejprestižnější internátní škole, a ti mi řekli, "To již víme. A proto každý rok, namísto učení našich studentů, také pořádáme odpočinkový týden.
A jsme tak nadšeni.
V pondělí večer proumlouvá světový expert o sklíčenosti adolescentů. V úterý večer je to násilí na školách a šikanování.
Středeční večer patří poruchám stravování.
Ve čtvrtek je to získání drogové závislosti.
A v pátek se snažíme rozhodnout mezi nechráněným sexem a štěstím."
(Smích)
Řekl jsem, "To jsou páteční večery většiny lidí."
(Smích) (Potlesk) Za což jsem rád, že se vám to líbilo, protože jim se to
nelíbilo ani trochu. Ticho na telefonu.
A do toho ticha jsem pronesl, "Rád bych promluvil na vaší škole, ale jen, aby jste věděli, tohle není odpočinkový týden, to je týden nemocí.
Co jste udělali, je, že jste nastínili všechny negativní věci, ke kterým může dojít, ale nemluvili jste o tom pozitivním." Nepřítomnost nemocí neznamená zdraví.
Takto se můžeme uzdravit:
Potřebujeme obrátit vzorec pro štěstí a úspěch.
V posledních 3 letech jsem cestoval po 45 různých státech, pracoval se školami a společnostmi zažívajícími ekonomický pokles.
A co jsem objevil, bylo, že většina společností a škol dodržují následující vzorec pro štěstí: Čím pracovitější budu, tím budu úspěšnější. A pokud jsem úspěšnější, pak jsem šťastnější.
To tvoří základ většiny našich rodičovských a řídících způsobů, způsobů, kterými motivujeme naše chování. A problémem je, že tento způsob je vědecky narušený a zaostalý ze dvou důvodů.
Zaprvé, pokaždé, když náš mozek zaznamená úspěch,
tak prostě posuneme hranici toho, jak by měl úspěch vypadat. Dostaneme dobré známky, teď musíte získat lepší známky,
dostanete se na dobrou školu, a pak se dostanete na lepší školu, máte dobrou práci, teď musíte získat lepší práci, dosáhnete vašeho prodejního cíle, změníme vám váš prodejní cíl. A pokud je štěstí na opačné straně úspěchu, váš mozek se k němu nikdy nedostane.
Co jsme udělali, je, že jsme posunuli štěstí za poznávací obzor jako společnost.
A to kvůli tomu, že si myslíme, že musíme být úspěšnější,
abychom byli šťastnější. Ale skutečný problém je, že náš mozek pracuje v opačném pořadí. Pokud můžete zvýšit něčí úroveň pozitivity v současnosti,
potom jeho mozek zažívá něco, co nazýváme výhodou štěstí, což je to, že váš mozek v pozitivní prostředí pracuje výrazně lépe, než-li tomu je v negativním, neutrálním, nebo stresovém prostředí. Váš intelekt stoupá, vaše kreativita stoupá, vaše úroveň energie stoupá.
Ve skutečnosti jsme přišli na to,
že se každičký obchodní výstup zlepší. V pozitivním prostředí je váš mozek o 31% produktivnější,
než v prostředí negativním, neutrálním nebo stresovém. Jste o 37% lepší v prodeji.
Lékaři jsou o 19% rychlejší a přesnější ve stanovení správné diagnózy v pozitivním prostředí, než-li v negativním, neutrálním nebo stresovém. Což znamená, že můžeme převrátit tento vzorec.
Pokud nalezneme způsob, jak se stát pozitivním v současnosti,
pak bude náš mozek pracovat dokonce více úspěšněji, jak budeme schopni pracovat pilněji, rychleji a chytřeji.
Co potřebujeme být schopni udělat, je převrátit tento vzorec, abychom mohli vidět, čeho je náš mozek ve skutečnosti schopen.
Protože dopamin, který zaplavuje náš systém, když jsme pozitivní, má dvě funkce. Nejen, že nás dělá šťatnějšími,
ale také spouští všechna vzdělávací centra našeho mozku, což nám umožňuje přizpůsobit se světu odlišným způsobem. Objevili jsme, že existují způsoby, jak můžete svůj mozek vycvičit,
aby byl schopen se stát pozitivnějším. V pouhých 2 minutách vašeho času po 21 dnů v řadě,
můžeme ve skutečnosti přepojit váš mozek, což mu dovolí skutečně pracovat více optimisticky a úspěšněji. Tyto věci jsme zkoumali
v každé společnosti, se kterou jsem pracoval, kdy jsem je přiměl, aby jsi psali 3 nové věci, za které jsou vděčni po 21 dnů v řadě - 3 nové věci každý den. A na konci této doby si jejich mozek uchoval schéma
skenování světa, ne pro přednostní hledání negativ, ale pozitiv. Psání záznamu o jednom pozitivním zážitku, který jste zažili během posledních 24 hodin
dovolí vašemu mozku jeho opětovné prožití. Toto cvičení učí váš mozek, že na vašem chování záleží. Objevili jsme, že meditace dovolí vašemu možku
překonat kulturní hyperaktivitu, kterou jsme si vytvořili
snahou o dělaní několika úkolů současně, a dovolí našemu mozku soustředit se na jednotlivé úkoly. A konečně, nahodilé činy laskavosti jsou vědomé činy laskavosti.
Přiměli jsme lidi, aby když otevřou své schránky napsali jeden pozitivní email,
ve kterém pochválí nebo poděkují někomu v jejich okolí. A prováděním těchto aktivit a trénováním vašeho mozku stejně tak, jako trénujeme naše tělo,
jsme objevili, že můžeme převrátit vzorec pro štěstí a úspěch, a díky tomu vytvořit nejen návaly pozitivity, ale vytvořit skutečnou revoluci. Velice vám děkuji. (Potlesk)
Přišel jsem vám ukázat své fotografie.
Ale jsou to vůbec fotografie?
Protože toto je obrázek, který samozřejmě nemůžete vyfotit.
Přesto, můj zájem o fotografii začal, když jsem v patnácti letech dostal svůj první digitální fotoaparát.
Šlo to dohromady s mou zálibou v kreslení, ale bylo to jiné, protože při používání foťáku je hlavním procesem plánování.
A když pak fotíte, ten proces skončí zmáčknutím spouště.
Takže fotografování se pro mne stalo uměním být ve správnou chvíli na správném místě.
A připadalo mi, že to zvládne leckdo.
Takže jsem chtěl vytvořit něco jiného, něco, při čem proces začíná, když zmáčknete spoušť.
Fotografie jako je tato: dělnické práce na silnici
ale s nečekaným zvratem.
A přesto v ní zůstává jistá míra realismu.
Nebo takovéto fotografie -- mohou být temné nebo barevné, ale mají společný cíl, zachovat si realismus.
Když říkám realismus, myslím foto-realismus.
Protože, samozřejmě, toto nemůžete doopravdy zachytit, ale já chci, aby to vypadalo, že to jako fotografie zachytit lze.
Fotky, které vám dají chvilku přemýšlení, než objevíte ten trik.
Zachycují spíš nápad, než nějaký moment.
Ale jaký trik je dělá realistickými?
Jsou to detaily, nebo barvy?
Nebo něco se světlem?
Co vytváří tu iluzi?
Někdy je tou iluzí perspektiva.
Ale vše vychází z našeho vnímání světa a jak může být zrealizován na dvourozměrné ploše.
Nejde o to, co je realistické, ale spíš o to, co vypadá realisticky.
Takže myslím, že základy jsou docela snadné.
Dívám se na to jako na skládačku reality, ze které můžete vzít různé kousky reality a složením vytvořit alternativní realitu.
Ukážu vám jednoduchý příklad.
Zde máme tři perfektně představitelné objekty, něco, co všichni známe z třídimenzionálního světa.
Ale zkombinováno tím správným způsobem mohu vytvořit něco, co stále vypadá trojrozměrně, jako by to mohlo existovat.
Ale zároveň víme, že to existovat nemůže.
Takže přelstíme svůj mozek, protože náš mozek nechce přistoupit na to, že to nedává smysl.
A stejně funguje i skládání fotografií.
Jde prostě o zkombinování různé reality.
Věci, které dělají fotografii realistickou, jsou často ty, o kterých ani nepřemýšlíme, věci z běžného života kolem nás.
Ale když skládáme fotografie, musíme je vzít v úvahu, protože jinak to bude vypadat chybně.
Takže bych vám rád řekl tři jednoduchá pravidla k dosažení realistického výsledku.
Jak vydíte, tyto obrázky nejsou nijak vyjímečné.
Ale když je spojíte, můžete vytvořit něco jako toto.
Takže první pravidlo je, že spojované fotky by měly mít stejnou perspektivu.
Zadruhé, spojované fotky by měly mít stejný typ světla.
A tyto dva obrázky splňují oba požadavky -- byly vyfoceny ze stejné výšky a za stejného světla.
Třetí pravidlo je: nesmí být poznat, kde jednotlivé obrázky začínají a končí -- musíte vytvořit souvislý obraz.
Nesmí být poznat, jak obraz vlastně vznikl.
Tím, že sladíme barvy, kontrast a jas na hranicích obrázků a použijeme fotografické efekty jako hloubku ostrosti, sytost barev a šum, smažeme hranice mezi různými obrázky a vytvoříme dojem jednoho celku, ačkoliv ten jeden obraz může být složen ze stovek vrstev.
Zde je další příklad.
(Smích) Můžete si myslet, že je to prostě obrázek krajiny s pozměněnou spodní částí.
Ale ten obrázek je ve skutečnosti složený z fotografií z různých míst.
Osobně si myslím, že je jednodušší vytvořit místo, než ho najít, protože pak nemusíte dělat kompromisy s nápadem ve své hlavě.
Ale je nutné vše dobře naplánovat.
Tento nápad jsem dostal v zimě, takže jsem věděl, že mám několik měsíců na to, najít různá místa pro části té skládanky.
Například ta ryba byla vyfocena na rybářském výletě.
Pobřeží je z jiného místa.
Část pod vodou je z lomu.
A přiznávám, dokonce jsem obarvil dům na ostrově na červeno, aby vypadal víc švédsky.
Myslím, že k dosažení realistického výsledku je nejdůležitější plánování.
Vše začíná náčrtkem, nápadem.
Pak přichází kombinování jednotlivých fotografií.
A zde musí být každý kousek dobře naplánovaný.
A když se vám povede zachytit dobré fotografie, výsledek může být velmi krásný, a také velmi realistický.
Takže všechny nástroje tu jsou a jediná věc, která nás nyní omezuje, je naše představivost.
Děkuji.
(Potlesk)
Rád bych začal tím, že se vás všech zeptám: Kolik z vás má odvahu prohlásit se za vůdce?
Víte, tuhle otázku jsem kladl různě po Kanadě a ať jsem se ptal kdekoli, je velká část posluchačstva, která nezvedne ruku.
A já si uvědomil, že jsme z vůdcovství udělali něco většího, než jsme sami. Něco, co je nad námi.
Něco, co mění svět.
A tento titul vůdce bereme jako něco, co si jednoho dne zasloužíme.
Ale vzít si to hned teď, znamená mít v sobě úroveň arogance nebo nafoukanosti, která nám není příjemná.
A mě někdy trápí, že trávíme tolik času oslavováním úžasných věcí, které dokáže jen pár lidí, že jsme sami sebe přesvědčili o tom, že tohle jsou věci hodné oslavy a začínáme
snižovat hodnotu věcí, které můžeme dělat každý den. Okamžiky, kdy vskutku vůdci jsme, si nedovolíme připsat ke svým zásluhám a nedovolíme si mít z nich dobrý pocit.
Já měl to štěstí pracovat posledních 10 let se skvělými lidmi, kteří mi pomohli předefinovat vůdcovství způsobem, díky kterému jsem šťastnější. A v tomto krátkém čase bych se s vámi chtěl podělit
o jeden příběh, který je asi nejvíce zodpovědný za toto předefinování.
Chodil jsem na malou školu zvanou Mount Allison University v Sackville, v New Brunswicku
a v můj poslední den tam za mnou přišla dívka a řekla: „Pamatuji si den, kdy jsem tě potkala.“
A pak mi řekla příběh, který se stal o čtyři roky dříve.
Řekla: „Den před tím, než jsem se zapsala na univerzitu, jsem byla s mámou a tátou na pokoji v hotelu. Byla jsem tak vyděšená a přesvědčená, že to nezvládnu, že na to nejsem připravená, až jsem začala plakat.
Máma s tátou byli skvělí. Říkali mi:
"Víme, že máš strach, ale pojďme tam zítra. Pojďme tam na první den a pokud kdykoliv ucítíš, že to nezvládneš, klidně nám to řekni a my tě vezmeme domů.
Máme tě rádi ať se děje cokoliv." Pokračovala: „Druhý den jsme tedy šli a já stála v řadě na registraci,
dívala se kolem a říkala si, že to nezvládnu. Věděla jsem, že nejsem připravená, že musím skončit."
A řekla: „Hned po tomhle rozhodnutí, se ve mně rozlil nepopsatelný pocit klidu. A řekla: „Hned po tomhle rozhodnutí, se ve mně rozlil nepopsatelný pocit klidu.
Otočila jsem se, abych řekla rodičům, že jedeme domů, a přesně v tu chvíli jsi z budovy studentské unie vyšel ty a na hlavě jsi měl ten nepitomější klobouk, jaký jsem kdy viděla.“ (Smích)
„Bylo to úžasný.
A měl jsi velkou ceduli propagující Shineramu, což je studentský projekt proti cystické fibróze.“ – charitativní projekt, na kterém roky dělám – a měl jsi kýbl plný lízátek. Šel jsi podél fronty, rozdával lízátka
a mluvil k lidem o Shineramě.
A najednou ses dostal ke mě a zastavil se.
A zíral. Bylo to děsivý.“ (Smích)
Tahle dívka přesně ví, o čem mluvím.
(Smích) „A pak ses podíval na kluka vedle mě, usmál ses, šáhl do kyblíku a vytáhl lízátko. Dal jsi ho jemu a řekl: "Musíš té překrásné dívce, co stojí vedle tebe, dát lízátko." Ještě nikdy jsem neviděla nikoho zastydět se tak rychle.
Zrudl a ani se na mě nepodíval.
Jen to lízátko takhle držel.“ (Smích)
„A mně ho bylo tak líto, že jsem si to lízátko vzala.
A hned po tom jsi nasadil takový šíleně vážný výraz, podíval ses na moje rodiče a řekl: "Vidíte to?
První den mimo domov a už si bere sladkosti od cizích lidí?!" (Smích) První den mimo domov a už si bere sladkosti od cizích lidí?!" (Smích) A řekla: "Nikdo to neustál.
Pět metrů kolem dokola se všichni začali smát.
A já vím, že to je laciný a nevím, proč ti to vykládám, ale v tu chvíli, kdy se všichni smáli, jsem věděla, že bych neměla odjet.
Věděla jsem, že jsem tam, kde mám být, že jsem doma.
A ani jednou za ty čtyři roky jsem s tebou nemluvila,
ale slyšela jsem, že odcházíš a tak jsem ti přišla říct, že ten den jsi byl nesmírně důležitým člověkem v mém životě a že mi budeš chybět.
Hodně štěstí.“
A ona odchází a já jsem úplně přejetý.
A neujde ani dva metry, otočí se, usměje a dodá: „A ještě bych ti měla říct tohle. Po těch čtyřech letech s tím klukem pořád chodím.“ (Smích)
Rok a půl po tom, co jsem se odstěhoval do Toronta, jsem dostal pozvánku na jejich svatbu.
A teď ta rána. Vůbec si na to nevzpomínám.
Nevybavuji si tu chvíli.
Prohledával jsem svou paměť, protože je to zvláštní, a já bych si to měl pamatovat, ale nevzpomínám si.
A to mi otevřelo oči. Že možná ten největší dopad, který jsem kdy měl na něčí život, chvíle, která donutila ženu jít k cizímu člověku po čtyřech letech a říct: „Jsi nesmírně důležitý člověk v mém životě,“ byla chvíle, kterou si vůbec nepamatuji.
Kolik z vás už mělo takovou lízátkovou chvilku? Chvilku, kdy někdo něco řekl nebo udělal, o čem si myslíte, že zásadně zlepšilo váš život? Dobře.
Kolik z vás to tomu člověku řeklo?
Vidíte? Proč ne? Slavíme narozeniny,
kdy vše, co musíte zvládnout, je neumřít během 365 dní. (Smích) Ale přesto chodíme kolem lidí, kteří zlepšili náš život, aniž by to věděli.
A každý z vás byl někdy příčinou takové lízatkové chvilky.
Vylepšili jste něčí život něčím, co jste řekli nebo udělali, a pokud si myslíte, že ne,
vzpomeňte si na všechny ty ruce, které se nezvedly při druhé otázce.
Jste prostě jedním z těch lidí, kterým to neřekli.
Ale je příliš strašidelné, myslet si o sobě, že máme takovou sílu. Může být děsivé, myslet si, že na nás tolik záleží.
Protože dokud bude vůdcovství něco většího než my, dokud to bude něco nad námi, dokud to bude něco, co mění svět. Máme výmluvu, proč to nečekat každý den ani od sebe ani od druhých.
Marianne Williamson řekla: „Naším největším strachem není naše nedostatečnost.
Ale to, že bychom mohli mít neskutečnou moc.
Je to naše světlo, ne naše temnota, co nás děsí.“
A moje dnešní poselství je, že tohle musíme překonat. Musíme se přenést přes to jak neskutečně mocní můžeme být v životech druhých.
Musíme to překonat, abychom se nad to mohli povznést a naši mladší sourozenci a jednoho dne naše děti, nebo naše děti dnes, se mohli dívat a začít si vážit dopadu, který můžeme mít na životy druhých. Většího než mají peníze, moc, tituly a vlivnost.
Musíme předefinovat vůdcovství na lízátkové chvilky, na to, kolik jich vytvoříme, kolik jich rozpoznáme, kolik jich předáme dál a za kolik jich poděkujeme.
Protože jsme vůdcovství udělali něčím, co mění svět. Ale svět neexistuje.
A pokud změníte chápání jedné osoby, chápání vlastních schopností jedné osoby, chápání jednoho člověka o tom, jak moc na něm druhým záleží, chápání jednoho člověka toho, jak mocným původcem změny světa může být, změníte celek.
A pokud se naučíme chápat vůdcovství takto, jestliže jej takto předefinujeme, myslím, že můžeme změnit úplně všechno.
A je to jednoduchá myšlenka, ale nemyslím, že je malá.
Moc vám děkuji, že jsem se s vámi o ni dnes mohl podělit.
Každý rok, jen ve Spojených státech, 2,077,000 párů přijme zákonné a duševní rozhodnutí strávit zbytek svého života společně ... (Smích) a nemít sex s nikým jiným
nikdy.
On koupí prsten, ona koupí šaty.
Nakupují všechno možné.
Ona ho přihlásí do tanečních kurzů pro dospělé.
A velký den nastává.
A oba stojí před Bohem a rodinou a před chlápkem, který kdysi pracoval s jejím tátou, Oba odpřisáhnou, že nic, ani naprostá bída, ani smrtelná nemoc, ani úplná a naprostá bída ani náznakem nezastíní jejich věčnou lásku a oddanost.
(Smích) Tihle mladí optimističtí mizerové slibují, že se budou navzájem ctít a opatrovat i v přechodu, i v krizi středního věku, i když přiberou víc jak 20 kilo, až do toho vzdáleného dne, kdy bude jeden z nich konečně moci
odpočívat v pokoji. Protože už neuslyší chrápání.
A pak se opijí, budou po sobě házet dorty a tancovat "Macarenu"
a my tam budeme, zahrneme je ručníky a toustovači, a budeme pít zadarmo jejich alkohol a házet na ně rýži pokaždé --
i když víme, že statisticky, polovina z nich bude do 10 let rozvedená.
(Smích) Samozřejmě, ta druhá polovina se nerozvede, že?
Budou zapomínat na výročí a hádat se, kam pojedou na dovolenou a diskutovat o tom, jakým způsobem se toaletní papír odtáčí z role.
A někteří z nich budou dokonce rádi trávit čas společně, až ani jeden z nich nebude moci kousat pevnou stravu.
A vědci chtějí vědět, proč.
Podívejte se, není na to potřeba komplikovaný výzkum s placebem a tak, abychom zjistili, proč manželství nefunguje. Nedostatek respektu, nuda, moc času na Facebooku, sex s jinými lidmi.
Ale můžete mít i přesný opak všech těchto věcí -- respekt, vzrušení, přerušené internetové spojení, otupující monogamie -- a stejně všechno může jít k čertu.
Tak, jak je to, když to funguje?
Co ty lidi, kterým se povedlo být spolu celou cestu až ke hrobu, mají společného? Co dělají správně?
Co se od nich můžeme naučit?
Jestli pořád ještě spíte šťastně sólo, proč byste měli přestat s tím, co děláte, a vzít si za svůj životní cíl hledání takové mimořádné osoby, kterou byste mohli do konce svého života otravovat?
Vědci utrácejí miliardy dolarů z vašich daní, aby na to přišli.
Pronásledují blažené páry a studují každý jejich pohyb a způsoby.
A snaží se přijít na to pravé, co je odlišuje od jejich ubohých sousedů a přátel. A vychází najevo,
že úspěšné případy mají několik společných znaků; vážně, i kromě toho, že nemají sex s jinými lidmi.
Například v nejšťastnějších manželstvích je žena hubenější a vypadá lépe než manžel. (Smích)
To je jasné, ne.
Je jasné, že toto vede k manželské blaženosti, protože nám ženám hodně záleží na tom, abychom byly štíhlé a vypadaly jsme dobře. Zatímco mužům záleží hlavně na sexu... idálně se ženami, které jsou štíhlejší a vypadají lépe než ti muži.
Půvab tohto výzkumu ovšem tkví v tom, že nikdo netvrdí, že ženy musejí být štíhlé, aby byly štastné,
stačí být štíhlejší než náš partner.
Takže místo toho náročného držení diet a cvíčení je potřeba počkat, až muži ztloustnou, možná upéct pár koláčů.
Je dobré mít tuto informaci a není to tak složité.
Výzkum také zjistil, že nejštastnější páry jsou ty, které se soustředí na pozitivní věci.
Například, spokojená manželka. Místo, aby upozozorňovala na manželovo zvětšující se panděro,
nebo mu navrhovala, aby si šel zaběhat, může říct, "Jé, miláčku, díky, že se tak namáháš, abych vypadala relativně štíhlejší."
Jsou to páry, které mohou každou situaci vnímat pozitivně.
"Jo, bylo to hrozné, když jsme o všechno přišli při tom požáru,
ale je docela hezké spát tady pod hvězdami,
a je fajn, že všechen tvůj tělesný tuk nás hezky zahřívá."
Jedna z mých oblíbených studii zjistila, že čím více je manžel ochoten dělat domácí práce, tím je pro manželku přitažlivější.
To bychom bez studie nevěděli.
Ale jde o toto.
Čím je on pro ni přitažlivější, tím víc sexu mají; čím víc sexu mají, tim je on na ni milejší; čím je on na ni milejší, tím méně ona ho dusí kvůli mokrým ručníkům na posteli -- a nakonec žijí spokojeně až do smrti.
Jinými slovy, pánové, možná byste si chtěli udělat bod, na poli domácích prací.
A tohle je zajímavé.
Jedna studie zjistila, že lidé, kteří se na fotografiích z dětství usmívají, mají menší pravděpodobnost, že se rozvedou. Jde o skutečnou studii
a já to vysvětlím. Vědci se nedívali na zdokumentované zprávy o vlastním šťastném dětství ani nestudovali staré deníky. Data byla založena zcela
na tom, jestli lidé vypadali šťastně na fotkách z dětství.
Nevím, jak staří vy všichni jste, ale když já jsem byla dítě, rodiče nás fotili speciálním aparátem, ve kterém bylo něco, čemu se říkalo film,
a, bože, film byl drahý.
Nevyfotili nás 300x tím digitálním video přístrojem, ze kterého se pak dá vybrat ten nejhezčí nejusměvavější snímek na vánoční přání.
To ne. Oblékli vás, naaranžovali,
a vy jste se usmívali do blbý kamery, jak vám řekli, jinak jste se mohli se svojí narozeninovou oslavou rozloučit. Ale i tak mám velký balík
falešných obrázků šťastného dětství a jsem ráda, že kvůli nim mám menší pravděpodobnost než jiní lidí, že se rozvedu.
Takže, co ještě můžete udělat, abyste zachránili vaše manželství?
Nevyhrát Oscara pro nejlepší herečku.
(Smích) Myslím to vážně.
Bettie Davis, Joan Crawford, Halle Berry, Hillary Swank, Sandra Bullock, Reese Witherspoon, každá z nich brzy poté, co si přinesli domů tu sošku.
Ve skutečnosti se tomu říká oscarové prokletí. Pro manželství je to polibek smrti
a měli byste se tomu vyhnout.
A nejen úspěšné hraní ve filmech je nebezpečné.
Bylo zjištěno, že i obyčejné sledování romantické komedie může zatížit spokojený vztah.
(Smích) Zřejmě, jakmile si s hořkostí uvědomíme, že toto jsme mohli zažít i my, ale nezažili jsme to a asi ani nikdy nezažijeme, vnímáme náš život jako nesnesitelně pochmurný ve srovnání s filmem.
A teoreticky předpokládám, že pokud zvolíme film, kde je někdo brutálně zavražděn nebo zahyne v plamenech při autonehodě, je pravděpodobnější, že vyjdeme z kina a budeme mít pocit, že jsme na tom ještě docela dobře.
Zdá se, že pití alkoholu je pro manželství špatné.
Jo. O tom vám nemůžu říci nic dalšího,
protože jsem to přestala číst hned za nadpisem. Ale tohle je odstrašující:
Rozvod je nakažlivý.
To je pravda - když se vaši blízcí přátelé rozejdou, zvyšuje to šance na váš rozvod o 75%.
Teď musím přiznat, že tomuhle vůbec nerozumím.
Můj manžel a já jsme už sledovali, jak se docela dost našich přátel rozešlo, a potom se museli vyrovnávat s tím, že jsou v našem věku a single v době erotických SMSek, Viagry a specializovaných internetových seznamek.
A myslím si, že tím vlastně mému manželství prospěli víc, než by kdy mohla prospět celoživotní terapie.
Takže, teď se možná ptáte, proč se vlastně lidi berou?
Vláda USA napočítala více než tisíc zákonných výhod pro ty, kteří jsou něčí choť --
seznam obsahuje právo návštěv ve vězení, ale to snad nikdy nebudete potřebovat.
Ovšem vedle celonárodních výhod vydělávají lidé v manželství více peněz. Jsme zdravější,
fyzicky i emocionálně.
Plodíme šťastnější, stabilnější a úspěšnější děti.
Máme víc sexu než naši single přátelé střídající partnery -- věřte nebo nevěřte. Dokonce žijeme déle,
což je docela pádný důvod pro to, abyste si vzali někoho, koho máte hodně rádi. To musí být první důvod.
Pokud právě nezažíváte radost se společného daňového přiznání, nemůžu vám říct, jak najít osobu milující domácí práce přibližně ideálně velkou a přitažlivou, která má radši hororové filmy a nemá moc přátel, kteří se rozvádějí, ale mohu vás jen povzbudit, abyste to zkusili, protože výhody, jak jsem uvedla, jsou mimořádné. Na závěr chci říct, že ať už to máte nebo to hledáte,
jsem přesvědčena, že manželství je instituce, která stojí za to, abychom o ni usilovali a chránili ji.
Takže doufám, že použijete moji dnešní informaci k tomu, abyste porovnali svoje vlastní silné stránky s vašimi rizikovými faktory.
Například moje manželství. Řekla bych, se si vedu dobře.
Na jedné straně mám manžela, který je až otravně štíhlý a neuvěřitelně hezký.
Takže budu muset zařídit, aby ztloustl.
A jak jsem řekla, máme ty rozvedené kamarády, kteří se možná tajně nebo podvědomě snaží nás rozvést.
Takže na to si musíme dávat pozor.
Rádi si dáme jeden nebo dva koktejly.
Na druhé straně, mám ty falešné šťastné fotky z dětství.
Můj manžel taky dělá dost domácích prací a bude šťasný, když se už nikdy nebude muset dívat na další romantickou komedii. Takže to všechno hraje v můj prospěch.
Ale pro jistotu raději plánuji pracovat extra tvrdě na tom, abych jen tak brzy nevyhrála Oscara.
A pro dobro vašich vztahů bych vám doporučila to samé. Uvidíme se na baru.
(Potlesk)
Ahoj všichni.
Jmenuji se Sam a právě mi bylo 17 let.
Ještě před pár lety, než jsem nastoupil na střední školu, jsem chtěl hrát na buben ve školní pochodové kapele ve Foxboro. Byl to sen, který jsem si prostě musel splnit.
Jenže buben a postroj váží asi 18 kg a já trpím nemocí zvanou progerie.
Pro vaši představu - vážím asi 23 kg.
Logicky jsem tedy nemohl nosit klasický buben, proto mi vedoucí kapely přidělil bicí, na které jsem hrál o přestávce zápasu.
Neříkám, že s bicími nebyla sranda.
Součástí bicích byly různé další nástroje, jako bonga, tympány, timbály a kravský zvonec.
Hrát na ně byla sranda, ale během hraní se nedá pochodovat a to mě prostě ničilo.
Jenže nic mi nemohlo zabránit hrát na buben s pochodovou kapelou o poločase zápasu.
S rodinou jsme našli konstruktéra a spolu jsme navrhli postroj pro buben, který byl lehčí a který jsem unesl.
Po mnoha nekonečných hodinách práce jsme skončili s výstrojí, která váží jen necelé 3 kg.
(potlesk) Rád bych vám pověděl víc o progerii.
Na celém světě jí trpí asi jen 350 dětí,
takže je dost vzácná. Jejími symptomy jsou: napjatá kůže, neschopnost přibrat, zastavený růst a onemocnění srdce.
Minulý rok se mojí mamince a jejímu týmu vědců podařilo vydat studii první úspěšné léčby progerie a díky tomu si mě k rozhovoru pozvala rozhlasová stanice NPR. John Hamilton se mě zeptal: "Co je podle tebe to nejdůležitější, aby o tobě lidé věděli?"
Prostě jsem odpověděl: "Žiji velmi šťastný život."
(potlesk) I když se ve svém životě potýkám s mnoha překážkami způsobenými progerií, nechci, aby mě lidé litovali.
Nemyslím pořád jen na překážky a většinu z nich stejně dokážu překonat.
Dnes jsem tady proto, abych se s vámi podělil o svou filozofii šťastného života.
Pro mě má tato filozofie tři aspekty. [Citát na obrazovce:]
"Život běží rychle. Když se nezastavíš a nerozhlédneš, propásneš ho."
První aspekt mé filozofie: Buď smířený s tím, co nedokážeš, protože zbývá dost toho, co dokážeš.
Lidé mi často kladou otázky: "Není obtížné žít s progerií?" nebo "Čemu musíš denně kvůli progerii čelit?"
A já rád odpovídám, že i když trpím progerií, většinu svého času trávím myšlenkami na věci, které s progerií vůbec nesouvisí.
To ale neznamená, že negativní stránky těchto překážek ignoruji.
Například, když nedokážu uběhnout dlouhou vzdálenost nebo se projet na horské dráze, vím, co mi tím uniká.
Místo toho se ale vědomě soustředím na činnosti, kterých jsem schopen, které mě baví, jako je skauting, hudba, komiksy nebo sportovní týmy Bostonu.
Ano, takže... (smích) Někdy ale musím najít jiné způsoby jak něčeho dosáhnout, musím se přizpůsobit. Takové věci řadím do kategorie "to dokážu",
jako jste předtím viděli s tím bubnem.
Tady je několik let staré video, kde hraji znělku ze Spider-Mana se školní pochodovou kapelou ve Foxboro v poločase zápasu.
(video) ♫ Úvodní znělka ze Spider-Mana ♫ (potlesk) Děkuji.
Tak jo, takže... To bylo opravdu skvělé, tak jsem si splnil svůj sen, abych si zahrál na buben s pochodovou kapelou. A věřím, že se mi mohou splnit všechny mé sny.
Doufám, že s takovým postojem se i vám podaří splnit si vaše sny.
Druhý aspekt mé filozofie: Obklop se lidmi, se kterými chceš trávit čas, lidmi s dobrými vlastnostmi.
Mám neskutečné štěstí, že mám úžasnou rodinu, která mě v životě vždy podporovala.
A mám opravdu štěstí, že ve škole mám skupinku velmi blízkých přátel.
Jsme sice trochu praštění a mnoho z nás jsou geekové, ale opravdu si užíváme svou společnost a v případě potřeby si pomáháme.
Navzájem si ceníme toho, jací jsme uvnitř.
Na tomto obrázku trochu blbneme.
Teď jsme staršími žáky na střední škole a můžeme učit mladší členy kapely jak vytvořit soudržný tým.
Na členství v kapele mě těší, že hudba, kterou spolu vytváříme, je poctivá, nefalšovaná a zatlačuje progerii,
takže se jí nemusím zabývat, když se při hraní cítím tak dobře.
I když jsem natočil dokument a vystoupil několikrát v televizi, cítím, že nejlépe mi je, když jsem v kontaktu s lidmi, kteří mě obklopují každý den.
Tito lidé na mě v mém životě mají pozitivní vliv a já doufám, že je také můžu pozitivně ovlivnit.
(potlesk) Děkuji.
Doufám, že si ceníte své rodiny a milujete ji, milujete své přátele. Teď zdravím ty svoje - mám vás rád. Uznávejte své mentory a svou komunitu, protože jsou skutečnou součástí každodenního života a mohou na vás mít vskutku důležitý a pozitivní vliv.
Třetí aspekt mé filozofie: "Neustále postupujte kupředu."
Toto je citát muže, kterého byste mohli znát, Walta Disneye, je to jeden z mých oblíbených citátů.
Vždy se snažím, abych se měl na co těšit.
Něco, o co bych usiloval, abych obohatil svůj život.
Nemusí to být nic výjimečného.
Může to být maličkost. Těšit se na příští číslo komiksu, jet s celou rodinou na dovolenou, trávit čas s přáteli nebo jít ve škole na příští fotbalový zápas.
Všechny tyto věci mě udržují v bdělosti a vědomí, že mě čeká světlá budoucnost, mě dokáže provést obtížným obdobím, které by mohlo nastat.
Takový postoj vyžaduje, abyste ovládali stav své mysli.
Opravdu se snažím neplýtvat energií a nesmýšlet o sobě negativně, protože pak bych se dostal do stavu, kde není místo pro štěstí ani jiné emoce.
Neignoruji svou špatnou náladu. Svým způsobem ji přijímám, dovolím jí do mě vstoupit, uvědomím si ji a udělám vše pro to, abych se od ní oprostil.
Když jsem byl ještě mladší, chtěl jsem se stát inženýrem.
Chtěl jsem být vynálezcem, chtěl jsem vystřelit svět směrem k lepším zítřkům.
Možná to zavinila má láska k Legu a pocit sebevyjádření, který jsem cítil, když jsem stavěl z kostek.
Vycházelo to také z mé rodiny a mých mentorů, kteří mi vždy pomáhali, abych se cítil zdravý a sám se sebou spokojený.
Dnes se mé ambice trochu změnily. Rád bych studoval biologii, možná biologii buněk nebo genetiku. Nebo biochemii, vlastně cokoliv.
Toto je můj přítel, ke kterému vzhlížím, Francis Collins, ředitel Národního institutu zdraví, tady se spolu bavíme na loňské konferenci TEDMED.
Věřím, že ať už si vyberu jakýkoliv obor, dokážu změnit náš svět.
A na této cestě za změnou světa budu šťastný.
Asi před čtyřmi lety začalo HBO s natáčením dokumentu o mně a mé rodině, "Velký život malého muže".
Byla to pro mě obohacující zkušenost, ale bylo to již před čtyřmi lety.
Jako všichni ostatní, také já jsem změnil pohled na mnoho věcí, i pohled na mou kariéru a snad jsem i dospěl.
Některé věci se ale nezměnily.
Třeba mé smýšlení a životní filozofie.
Rád bych vám ukázal část dokumentu o mém mladším já, která dle mého názoru ztělesňuje tuto filozofii.
(video) Po genetické stránce o tom vím víc.
Teď je pro mě lehčí se s tím vyrovnat.
Dříve to pro mě byla věc, která mi brání dělat různé věci, kvůli které umírají další děti, kvůli které je každý vystresovaný. Teď je to bílkovina, která je abnormální, která oslabuje strukturu buněk.
Takže... Teď se díky tomu cítím lépe, protože nemusím na progerii myslet jako na samostatný objekt.
To bylo celkem dobré, ne?
(potlesk) Děkuji.
Jak jste viděli, smýšlím tak už mnoho let.
Všechny aspekty mé filozofie jsem dosud nemusel použít najednou, tedy až do ledna minulého roku.
Byl jsem dost nemocný, měl jsem zápal plic a několik dní jsem strávil v nemocnici. Byl jsem odloučen od všech aspektů mého života, které mě utvářely, které mi daly mou identitu.
Ale vědomí, že se můj stav zlepší, a naděje, že budu zase v pořádku, mi to pomohly překonat.
Byly časy, kdy bylo nutné být statečný a ne vždy to bylo snadné.
Občas jsem zaváhal, zažil jsem špatné dny, ale uvědomil jsem si, že být statečný nemá být snadné.
Pro mě je to klíčový způsob, díky kterému se stále pohybuji kupředu.
Když to shrnu, neplýtvám energií litováním sebe samého,
obklopuji se lidmi, se kterými je mi dobře a pokračuji ve své cestě kupředu.
Doufám, že díky této filozofii, nehledě na překážky, kterým čelíte, může každý z vás, prožít život plný štěstí, stejně jako já.
Počkat, málem bych zapomněl, ještě bych měl jednu radu... (smích) Pokud to půjde, nikdy nevynechejte žádnou oslavu.
Tradiční ples mé školy se koná zítra večer a já tam budu taky.
Děkuji vám mnohokrát.
(potlesk)
Gabriel García Márquez je můj oblíbený spisovatel, pro své vypravěčství, a nebo ještě lépe, pro krásu a preciznost své prózy.
Ať už je to úvodní věta ze "Sto roků samoty" nebo fantastický proud vědomí v "Podzimu patriarchy," kde slova běží, jedna stránka neurčitých obrazů za druhou, unášející čtenáře jako divoká řeka, vinoucí se naskrz divokou jihoamerickou džunglí, četba Márqueze je hluboký zážitek.
Což mě zasáhlo jako obzvlášť pozoruhodné během jedné chvíle s románem, kdy jsem si uvědomil, že jsem byl unesen na tuto pozoruhodnou, barvitou výpravu v překladu.
Vystudoval jsem obor literární komparatistika, což je něco jako studovat angličtinu, ale místo toho, abychom se tři měsíce babrali s Chaucerem, mohli jsme číst v překladech velká díla literatury z celého světa.
A i když tyto knihy byly skvělé, vždy jste poznali, že k úplnému zážitku ještě kousek chybí.
To není Márquezův případ, jeho překlady jsou považovány za ještě lepší než Márquezovy originály, což je ohromná poklona.
Takže když jsem se dozvěděl, že jeho překladatel, Gregory Rabassa, napsal na toto téma knihu, nemohl jsem odolat.
Nazval ji podle Italského rčení, které jsem si vypůjčil z jeho předmluvy: "Jsouc to zrada."
A je to půvabné čtení.
Velmi to doporučuji každému, koho zajímá překladatelské umění.
Ale zmiňuji to proto, že hned zpočátku Rabassa nabízí tento elegantně jednoduchý poznatek: "Každý skutek komunikace je skutkem překladu."
Možná to pro vás je už dlouho samozřejmé, ale pro mě, přestože jsem se setkával přesně s těmito obtížemi na denním pořádku, nikdy jsem nespatřil náročnost komunikace v tak jasném světle.
Už od té doby, co vědomě přemýšlím o těchto věcech, komunikace byla moje ústřední vášeň.
Dokonce už jako dítě, když jsem přemýšlel, co chci v životě nejvíc, jsem chtěl být schopen rozumět všemu, a pak se s tím podělit s ostatními.
Neměl jsem problémy s egem.
Je legrační, že moje žena, Daisy, jejíž rodina je zaplevelena schizofreniky -- a myslím doslova zaplevelena -- mi jednou řekla, "Chrisi, už mám bratra, který si myslí, že je Bůh.
Nepotřebuju ještě manžela, který jím chce být taky."
(Smích) Tak či tak, když jsem proplul svými dvacátými roky, stále více jsem si uvědomoval, jak nedosažitelná byla první část mých dětských přání, byla to ta druhá část, být schopen zdárně komunikovat s ostatními, ať jsem získával znalosti, jak mohl, kdy na mě marnost mého poslání opravdu dolehla.
Čas od času, kdykoli jsem se hodlal podělit o nějakou velkou pravdu s zanedlouho vděčným příjemcem, mělo to opačný efekt.
Zajímavé je, že když první věta vaší komunikace je: "Hej, dobře mě poslouchej, protože ti teď řeknu něco hodně poučného," je úžasné, jak brzy pocítíte ledový chlad i ohnivou palbu zároveň.
Nakonec, po zhruba 10-ti letech ztrácení přátel i úplně cizích lidí, se mi to nakonec povedlo; moje vlastní osobní pravda, že pokud chci někdy dobře komunikovat s ostatními lidmi o svých nápadech, musím najít jiný způsob, jak při tom postupovat.
A tehdy jsem objevil komedii.
Komedie se přenáší odlišnou vlnovou délkou než všechny ostatní jazyky.
Pokud bych ji měl umístit na nějakou škálu, řekl bych, že spadá někam mezi poezii a lhaní.
A nemluvím tady teď o jakékoli komedii, protože, samozřejmě, máme mnoho druhů humoru, které bezpečně zapadají do toho, jak myslíme a cítíme.
Ale chci mluvit o té jedinečné schopnosti, kterou má nejlepší komedie a satira, obcházet naše hluboce zakořeněné hledisko -- komedie jako kámen mudrců.
Vezme základní kov našeho všeobecného povědomí a tím, že ho zesměšní, ho přetaví na odlišný způsob chápání, a nakonec i bytí ve světě.
Protože to jsem si vzal z tématu této konference: Získáno v překladu.
To, že je to o komunikaci, to neznamená jenom lepší porozumění mezi jedinci, ale vede k opravdové změně.
Což podle mých zkušeností znamená komunikaci, která dokáže promlouvat k naší omezenosti a rozšiřovat ji.
Nemám problém mluvit o lidské omezenosti, protože jsme tak naprogramovaní.
Je to součást naší výbavy pro přežití, a proto je to pro nás tak důležité, a proto na té úrovni vždy posloucháme.
A také protože tímto spůsobem, s ohledem na naše vlastní zájmy, se konečně chopíme naší schopnosti odpovědět, naší zodpovědnosti ke zbytku světa.
A k tomu, co považuji za nejlepší komedii a satiru, je práce, která vychází nejdřív a především z čestnosti a poctivosti.
Pokud si vzpomenete na Tinu Fey v Saturday Night Live, jak imitovala čerstvě nominovanou kandidátku na viceprezidenta Sarah Palinovou, to bylo zničující.
Fey poukázala daleko efektivněji, než kterýkoli politický učenec, na kandidátčin zásadní nedostatek vážnosti, upevnila tak dojem, který většině americké veřejnosti zůstal dodnes.
A klíčový detail je, že Fey si svoje repliky nenapsala, a nenapsali je ani scenáristé SNL.
Byly převzaté slovo od slova ze skutečných komentářů Sarah Palinové.
(Smích) Před námi stál imitátor Palinové a citoval Palinovou slovo od slova.
To je ta čestnost a poctivost, a také důvod, proč vystoupení Tiny Fey zanechávají trvalý dojem.
Z druhé strany politického spektra, když jsem poprvé slyšel Rushe Limbaugha, jak prezidentského kandidáta Johna Edwardse označil za reklamu na šampon, došlo mi, že to byl přímý zásah.
Nestává se často, že si spojím slova čestnost a poctivost s Limbaughem, ale jeho pointa se nedá popřít.
Jeho popis perfektně zachytil Edwardsovo lpění na vzhledu.
A hádejte co?
Nakonec to byl tentýž rys jeho osobnosti, který byl jádrem skandálu, který skončil jeho politickou kariéru.
A teď The Daily Show s Johnem Stewartem, která je zdaleka -- (Potlesk) (Smích) zdaleka nejlépe zdokumentovaným příkladem efektivity tohoto druhu komedie.
Průzkum vedle průzkumu, ať už od Pew Research, nebo od Annenbergova centra pro veřejnou politiku, ukázal, že diváci Daily Show jsou lépe informovaní o současných událostech než diváci všech hlavních zpravodajských relací.
(Potlesk) I když to spíš vypovídá o konfliktu mezi poctivostí a ziskovostí korporátní novinařiny, než o pozornosti Stewartových diváků, hlavní zjištění spočívá v tom, že Stewartův materiál má vždy hluboké kořeny ve faktech -- a ne proto, že jeho cílem je informovat.
Není. Jeho cílem je rozesmát.
Tak, jak je Stewartův druh humoru postavený, nefunguje, pokud nejsou fakta pravdivá.
A výsledkem je skvělá komedie, a zároveň systém, který zprostředkovává informace, který má zřetelně více bodů, co do důvěryhodnosti a zapamatovatelnosti, než profesionální zpravodajská média.
Je to dvojnásob ironické, když uvážíte, že to, co dává komedii výhodu, aby se dostala i k lidem za zdí, je to, že úmyslně zavádí nesprávným směrem.
Skvělý komediální kus je slovní kouzelnický trik, kdy si myslíte, že půjde sem a najednou z ničeho nic jste přeneseni zde.
Dostaví se vnitřní radost a požitek, který je doprovázen fyzickou reakcí, tedy smíchem, který ne náhodou uvolňuje endorfiny v mozku.
A najednou jste byli přilákáni k jinému způsobu nazírání na něco, protože endorfiny prolomily vaši obranu.
To je pravý opak způsobu, kterým hněv a strach a panika, všechny "bojuj nebo uteč" reakce, fungují.
"Bojuj nebo uteč" uvolňuje adrenalin, který vymrští naše zdi závratně vysoko.
A přijde komedie, která se týká těch samých oblastí, kde je naše obrana nesilnější -- rasismus, náboženství, politika, sexualita - jenom tím, že volí přístup skrze humor místo adrenalinu, dostaneme endorfiny a alchemie smíchu promění naše zdi v okna, kterými můžeme spatřit čerstvý a nečekaný úhel pohledu.
Dám vám příklad ze svého vystoupení.
Mám nějaký materiál o takzvané radikální gay agendě, který začíná otázkou, jak radikální je gay agenda?
Protože, co můžu říct, tak tři věci, které američtí gayové zřejmě chtějí nejvíc, jsou vstoupit do armády, oženit se a založit rodinu.
(Smích) Tři věci, kterým se snažím celý život vyhýbat.
(Smích) Tu máte, vy radikální parchanti.
Hřiště je vaše. (Smích) A následují repliky o adopci gayů: Proč je adopce gayů problém?
Proč je to vůbec kontroverzní?
Vždyť pokud mám dítě, a myslím si, že to dítě je gay, měl bych mít možnost je dát k adopci.
(Smích) Dali jste život hnusu.
Pryč s ním z vašeho příbytku.
Tím, že vezmu biblický epiteton "hnus" a dám ho dohromady s obrazem naprosté nevinnosti, s dítětem, tento vtip přemostí emocionální spoje během debaty a nechá publiku příležitost, skrze jejich smích, zvážit otázku jeho opodstatněnosti.
Zavedení nesprávným směrem není jediný trik, který má komedie v rukávu.
Ekonomičnost jazyka je další silná stránka komedie.
Tady je několik frází, které obsahují koncentrovanější dávku podstaty a symbolu, než perfektní pointa.
Bill Hicks - a pokud nejste obeznámeni s jeho prací, měli byste si ho vygooglovat - Hicks měl scénku o tom, jak se dostal do jedné z těch dětských slovních tahanic na hřišti, kdy mu nakonec jedno dítě řeklo: "Jo? A můj táta přepere tvého tátu," na což Hicks odpověděl: "Vážně? A kdy?"
(Smích) To je celé dětství ve třech slovech.
(Smích) Nehledě na to, že to odhaluje něco o dospělém, který je mluví.
A v neposlední řadě další silnou vlastností, kterou komedie má jako komunikace, je, že je z podstaty virální.
Lidé se nemohou dočkat až někomu řeknou ten nový skvělý vtip.
A to není nějaký nový fenomén našeho sdrátovaného světa.
Komedie překračuje hranice ohromnou rychlostí už od dob, kdy nebyl internet, sociální média, dokonce ani kabelová televize.
Tehdy v roce 1980, když se komik Richard Pryor náhodou zapálil během zapalování cracku, byl jsem v Los Angeles den poté, co se to stalo, a pak jsem byl ve Washingtonu D.C. dva dny na to.
A slyšel jsem tu stejnou pointu na obou pobřežích - něco o Zapáleném černošském vysokoškolském fondu.
Očividně, to nebylo nic z monologu v Tonight Show.
A já hádám - byť to nemám podložené výzkumem - že pokud byste se opravdu vrátili nazpět a mohli to vypátrat, zjistili byste, že komedie je druhá nejstarší virální profese.
Jako první tu byly bubny a potom vtipy "ťuky ťuk, kdo je tam?"
(Smích) Ale když všechny tyto části poskládáte dohromady - když pochopíte virální dopad skvělého vtipu se silnou pointou, který je založen na čestnosti a poctivosti, může to mít opravdu celosvětový dopad na proměnu konverzace.
Mám dobrého přítele, Joela Petta, který je kreslíř vtipů pro Lexington Herald-Leader.
Dříve dělal pondělní zprávy pro USA Today.
Navštívil jsem Joela víkend před Kodaňskou konferencí o klimatických změnách v prosinci 2009.
A Joel mi vysvětloval, že jelikož USA Today je jeden ze čtyřech hlavních amerických deníků, bude ho číst naprosto každý, který se účastní konference, což znamená, že pokud uspěje se svým kresleným vtipem v pondělí, zahajovací den konference, bude se to šířit na nejvyšší úrovni mezi lidmi, kteří opravdu rozhodují.
Takže jsme začali mluvit o klimatických změnách.
A ukázalo se, že Joelovi i mně leží v žaludku ta stejná věc, že jak velká část debaty se stále zaměřuje na vědu a jak dokonalá je nebo není, což nám oběma připadalo jaksi úmyslně mimo mísu.
Protože za prvé, je tu falešný předpoklad, že něco takového jako dokonalá věda existuje.
Právě guvernér Perry mého nově domovského státu Texas probíral to samé toto léto, na začátku jeho zvorané kampaně na Republikánského kandidáta na prezidenta, omílaje stále dokola, že věda není dokonalá v tu chvíli, kdy v 250 z 254 okresů ve státě Texas hořelo.
A řešení Perryho politiky bylo, že požádal texaský lid, aby se modlil za déšť.
Osobně jsem se modlil za čtyři další požáry abychom konečně s tou zatracenou vědou skoncovali.
(Smích) A zpátky k roku 2009, otázka, o které jsme Joel a já stále dokola uvažovali, byla, proč tak pozdě v tomto zápase je tolik energie vynakládáno na povídání o vědě, když zákony, nezbytné k vypořádání se s klimatickými změnami, by byly jednoznačně přínosem pro lidstvo do budoucna nehledě na vědu.
Takže jsme to převraceli tam a zpátky dokud Joel nepřišel s tímto:
Kreslený vtip: "Co když je to jen kachna a my děláme svět lepší pro nic za nic?"
(Smích) Ten nápad musíte milovat.
(Potlesk) No a co? Co když vytváříme lepší svět pro nic za nic?"
Ne pro Boha, ne pro vlast, ne pro zisk - jako základní ukazatel pro globální rozhodování.
Tento kreslený vtip byl trefa do černého.
Krátce po skončení konference požádal Joela o podepsanou kopii ředitel EPA ve Washingtou, na jehož zdi teď visí.
A nedlouho poté ho požádala o další kopii ředitelka EPA v Kaliforni, která ji použila jako součást svojí prezentace na mezinárodní konferenci o klimatických změnách loni v Sacramentu.
A nezůstalo jen u toho.
Dodnes Joel dostal žádosti od více než 40 ekologických skupin ze Spojených států. Kanady a Evropy.
A na začátku tohoto roku dostal žádost od Strany Zelených v Austrálii, která ji použila ve své kampani, kde se stala součástí debaty, která přiměla australský parlament přijmout nejtvrdší zdanění uhlíkových zplodin ze všech zemí na světě.
(Potlesk) To je velká síla na to, že jde o 14 slov.
Můj návrh pro ty z vás, kteří vážně usilujete o to, aby jste vytvořili lepší svět, je vyčlenit si malý kousek každého dne a trénovat, jak myslet vtipně, protože možná, že tak naleznete otázku, kterou jste hledali.
Děkuji.
(Potlesk)
Můj příběh vlastně začal zde v Rádžasthánu před dvěma lety.
Byla jsem v poušti, hvězdné nebe nade mnou, se zpěvákem Sufi jménem Mukhtiar Ali.
A mluvili jsme o tom, že se nic nezměnilo od časů staroindického eposu Mahábhárata.
Tehdy, když jsme my Indové chtěli cestovat, zapřáhli jsme vůz a rozjeli se s větrem o závod.
Podobně jako když dnes létáme letadlem.
Tehdy, když indický princ Ardžuna, velký válečník, dostal žízeň, vzal do ruky luk, střelil šíp do země a z ní začala pramenit voda.
Dnes děláme to samé za pomoci strojů a vrtáků.
A došli jsme k závěru, že kouzla byla nahrazena stroji.
A z toho mi vážně bylo do pláče.
Stal se ze mě tak trochu technofob.
Děsila mě představa, že ztratím schopnost si vychutnat a ocenit západ slunce, aniž bych si ho fotila a pak o tom psala přátelům na Twitteru.
Mám pocit, že by technologie měla kouzla umožňovat, ne je ničit.
Když jsem byla malá holka, můj dědeček mi dal svoje stříbrné kapesní hodinky.
A tento kousek 50 let staré technologie byl pro mě ta nejkouzelnější věc na světě.
Byla to zlatá brána do světa pirátů a ztroskotaných lodí a výplodů mé představivosti.
Mám pocit, že díky našim mobilům a stylovým hodinkám a foťákům jsme přestali snít.
Že nám brání nechat se inspirovat.
A tak jsem do toho skočila po hlavě, do světa technologií, abych zjistila, jak ji mohu využít k vytváření kouzel, namísto jejich ničení.
Knížky ilustruji už od svých 16 let.
Když jsem uviděla iPad, viděla jsem v něm zařízení na vyprávění příběhů, které může spojovat čtenáře po celém světě.
Dokáže rozpoznat, jak ho držíme.
Ví, kde se nacházíme.
Spojuje obrázky, text, animaci, zvuky a hmat.
Do vyprávění je najednou zapojeno mnoho smyslů.
Ale k čemu to využít?
Rovnou spustím Khoyu, interaktivní aplikaci pro iPad.
Píše se tu: "Umístěte prsty na každé světélko."
A pak -- (Hudba) Píše se tu: "Tato skříňka patří..." A tak sem napíšu svoje jméno.
Tím se vlastně stávám postavou v této knize.
V určitou chvíli dostávám dopisy -- a iPad ví, kde bydlím díky GPS -- a chodí na moji adresu.
Dítě ve mně je nadšené ze všech těch nových možností.
Teď jsem dlouho mluvila o kouzlech.
A neměla jsem na mysli čaroděje a draky, myslela jsem spíš taková ta dětská kouzla, ty představy, kterými jsme se bavili jako malí.
Tahleta představa světlušky ve sklenici, z nějakého důvodu pro mě byla vždycky vzrušující.
Takže tady musíte naklánět iPad tak, aby světlušky vyletěly ven.
A ony vám pak svítí na cestu celý zbytek knihy.
Další představa, která mě jako dítě fascinovala, že celá galaxie se může schovávat v jedné jediné kuličce.
Takže tady se každá knížka a každý svět proměňuje v malou kuličku kterou vložím sem, do tohoto magického přístroje v přístroji.
A díky tomu se mi otevře mapa.
Všechny fantasy knížky měly vždycky mapy, ale ty mapy byly statické.
Toto je mapa, která roste a svítí a stává se vaší navigací po zbytek knihy.
Také se vám v určitých částech knihy odkrývá.
Tak a teď vstoupím dovnitř.
Další věc, která je pro mě velice důležitá, je vytvářet obsah, který je Indický, ale přesto velmi současný.
Zde jsou Apsary.
Už jsme slyšeli o vílách a o nymfách, ale kolik lidí mimo Indii zná jejich Indický protějšek - Apsary?
Tyhle ubohé Apsary byly uvězněny v Indrových komnatách tisíce let ve staré zatuchlé knize.
A my jsme je opět probudili k životu v současném příběhu pro děti.
V příběhu, který se dokonce zaobírá aktuálními problémy, jako je environmentální krize.
(Hudba) Když mluvíme o environmentální krizi, myslím, že za posledních 10 let tu vznikl velký problém, děti se zamykají u sebe v pokoji, nalepeni na počítač, a nejsou schopni se dostat ven.
Nyní díky mobilní technologii můžeme děti poslat ven do světa přírody i s jejich technikou.
Jedna z interakcí v knize vás vyšle splnit úkol, kde musíte jít ven, a svojí kamerou na iPadu sehnat obrázky různých přírodních objektů.
Když jsem byla malá, měla jsem spoustu sbírek klacíků a kamínků a oblázků a mušliček.
Z nějakého důvodu to děti už nedělají.
Takže tento dětský rituál vracíme zpět, musíte jít ven a v jedné kapitole vyfotit obrázek květiny, a pak ho označit.
V další kapitole musíte vyfotit kousek kůry, a pak jej označit.
A stane se to, že si vlastně vytvoříte digitální kolekci fotografií kterou potom můžete nahrát na web.
Dítě v Londýně nahraje obrázek lišky a říká: "Jé, dneska jsem viděl lišku."
A dítě v Indii říká: "Dneska jsem viděl opici."
Vytváří to tento druh sociální sítě okolo sbírky digitálních fotografií které jste si vyfotili.
Ve spojení kouzel, Země a technologie, je mnoho možností.
Plánujeme, že v další knize bude interakce, kde vezmete svůj iPad ven, nahrajete video a skrze rozšířenou realitu uvidíte vrstvu animovaných skřítků kteří se objeví na rostlinách před vaším domem.
V jednu chvíli je celá obrazovka plná listů.
A tak musíte pusou napodobit foukání větru a odfouknout je abyste mohli přečíst zbytek knihy.
Jsme na cestě ke světu, kde se síly přírody a technologie propojují, a kouzla a technologie se propojují.
Využíváme energii ze slunce.
Vydáváme se se svými dětmi blíže přírodnímu světu za kouzly a radostí a dětskou láskou, kterou jsme znali, skrze jednoduché médium příběhu.
Děkuji.
(Potlesk)
Jak mohu mluvit v 10 minutách o poutu žen přes tři generace, o tom, jak úžasná síla těchto pout vnikla do života čtyřleté dívky choulící se s její mladou sestrou, její matkou a babičkou pět dní a nocí v malé lodi na čínském moři před více než třiceti lety,
pouta, která vnikla do života té malé dívky a už nikdy nezmizela -- ta malá dívka dnes žije v San Fracisku a mluví k Vám?
Toto není celý příběh.
Je to skládanka, která je stále dávána dohromady.
Dovolte mi říci o některých kouscích.
Představte si první díl: muž pálící své životní dílo.
Je básník, dramatik, muž jehož celý život balancoval na jediné naději jeho národní jednoty a svobody.
Představte si jej jako komunisty vstupující do Saigonu, konfrontující fakt, že jeho život byl totální plýtvání.
Slova jeho dlouholetých přátel jej nyní zesměšňovala.
Vzdálil se do zátiší.
Zemřel zdrcen historií.
Je to můj dědeček. Nikdy jsem jej nepoznala.
Ale naše životy jsou více než naše vzpomínky.
Má babička mě nikdy nenechala zapomenout jeho život.
Mou povinností bylo nedovolit upadnout to v zapomnění, a mou lekcí bylo se naučit, že, ano, historie se nás pokoušela rozdrtit, ale my jsme vydrželi.
Další díl skládanky je o lodi při úsvitu tiše prokluzující na moře.
Mé matce, Mai, bylo 18 když její otec zemřel -- již ve spořádaném manželství, již se dvěma malými děvčaty.
Pro ni se život přeměnil na jeden úkol: útěk její rodiny a nový život v Austrálii.
Bylo pro ni nepředstavitelné, že by neuspěla.
Takže po čtyřleté sáze, která vzdoruje výmyslům, loď proklouzla na moře zamaskovaná jako rybářská loď.
Všichni dospělí znali ta rizika.
Největší strach byl z pirátů, únosu a smrti.
Jako většina dospělých na lodi, i má matka s sebou nesla lahvičku jedu.
Kdybychom byli dopadeni, prvně má sestra a já, potom ona a nakonec by pila má babička.
Mé první vzpomínky jsou z lodi -- nepřetržitý zvuk motoru, příď nořící se do každé vlny, drtivý a prázdný horizont.
Nepamatuji si piráty, kteří několikrát přišli, ale byli bravurně klamáni mužem na naší lodi, nebo kleknutí motoru a nezdaru nastartovat jej přes šest hodin.
Pamatuji si ale světla na těžební věži Malajského pobřeží a mladého muže, který se zhroutil a zemřel, konec cesty pro něj bylo příliš, a první jablko, které jsem ochutnala, darované od muže na věži.
Žádné jablko nikdy nechutnalo stejně.
Po třech měsících v uprchlickém táboře, jsme se dostali do Melbourne.
A další díl skládanky je o čtyřech ženách napříč třem generacím utvářející společně nový život.
Usadili jsme se ve Footscray, dělnickém předměstí jehož složením byly vrstvy imigrantů.
Narozdíl od usazených předměstí středních vrstev, jejichž existenci jsem nevnímala, tam nebyl žádný pocit nároku ve Footscray.
Vůně z dveří obchodu byly z celého světa.
A úryvky nejisté angličtiny byly vyměňovány mezi lidmi, kteří měli jedno společné, a to - - začínali znovu.
Má matka pracovala na farmách, potom na automobilové montážní lince, šest dní v týdnu, dvojité směny.
Nějak si našla čas studovat angličtinu a získala IT kvalifikaci. Byli jsme chudí.
Všechny dolary byly přerozděleny
a extra výuka v angličtině a matematice byla zahrnuta do rozpočtu bez ohledu na to, co scházelo, což bylo obvykle nové oblečení, to bylo vždy ze secondhandu. Dva páry punčoch do školy,
každá na zakrytí děr té druhé.
Školní uniforma až ke kotníkům, protože měla vydržet šest let.
Ojedinělé, ale zraňující, bylo skandování "šikmoocí" a náhodná graffiti: "Asiaté, táhněte domů."
Kam domů? Něco ve mně strnulo.
Bylo tam sbírání odhodlání a tichý hlas říkající, "Já vás obejdu."
Má matka, sestra a já jsme spali v jedné posteli.
Má matka byla každou noc vyčerpaná, ale každá jsme si navzájem vyprávěly o našich dnech a poslouchaly kroky naší babičky po domě.
Matka trpěla nočními můrami; všechny byly o lodi.
Moje práce byla zůstat vzhůru než přijdou její noční můry, abych ji mohla vzbudit.
Otevřela si obchod s počítači, pak se učila být kosmetičkou a začala nové podnikání.
A ženy přicházely se svými příběhy o mužích, kteří nemohli udělat kompromis, rozhněvaní a nepřizpůsobiví, a ustaraných dětech chycených mezi dvěma světy.
Hledaly se granty a sponzoři.
Byla založena střediska.
Žila jsem v paralelním světě. V jednom jsem byla klasická asijská studentka,
která měla velké požadavky sama na sebe.
V jiném jsem uvízla v životě, který byl riskantní, neskutečně vystrašena z násilí, narkomanie a isolace.
Ale v průběhu těch let bylo mnoho, co mi pomohlo.
A za tu práci, když jsem byla studentkou posledního ročníku práv, jsem byla vybrána jako Mladý Australan roku.
Byla jsem katapultována z jednoho kousku skládanky do jiné, a jejich hranice do sebe nezapadávaly.
Tan Le, anonymní obyvatel Footscray, byla nyní Tan Le, uprchlík a sociální aktivista, zvaná promlouvat na místech, o kterých nikdy neslyšela, a do domovin, jejichž existenci si nikdy nedokázala představit.
Neznala jsem protokoly. Nevěděla jsem, jak používat příbor.
Nevěděla jsem, jak mluvit o vínu.
Nevěděla jsem, jak mluvit o čemkoli.
Chtěla jsem ustoupit k rutině a pohodlí života v neopěvovaném předměstí -- babička, matka a dvě dcery zakončující každý den po skoro dvacet let vyprávěním ostatním příběh svého dne a usínáním, třech z nás ve stejné posteli.
Řekla jsem matce, že to nemohu udělat.
Připomněla mi, že jsem byla ve stejném věku jako byla ona když jsme nastoupily na loď.
Nikdy nebylo na výběr.
"Prostě to udělej," řekla, "a nebuď něčím, čím nejsi."
A tak jsem otevřeně mluvila o mladistvé nezaměstnanosti a vzdělání a zanedbávání marginalizovaných a nerovnoprávných.
A čím více upřímně jsem mluvila, tím více jsem byla žádána mluvit.
Potkala jsem lidi všech společenských vrstev, mnoho z nich dělajících věci, které milovali, žíjící na hranicích možností.
A i když jsme získala titul, uvědomila jsem si, že nemohu začít kariéru v právu.
Musel existovat jiný kousek skládanky.
A já si ve stejnou chvíli uvědomila že je v pořádku být outsider, nedávný příchozí, nový na scéně -- a ne jen v pořádku, ale něco, za co mám být vděčná, možná dar z lodi.
Protože býti insiderem může snadno znamenat kolaps obzorů, může snadno znamenat přijetí předpokladů své domoviny.
Dlouho jsem byla mimo komfort, abych věděla - ano, svět se rozpadá, ale ne způsobem, kterého se bojíte.
Možnosti, které by neměly být povoleny, byly skandálně podporovány. Byla tam energie,
nesmiřitelný optimismus, zvláštní směs pokory a odvahy.
A tak jsem následovala svá tušení. Shromáždila jsem kolem sebe malý tým lidí,
pro které byl výraz "Toto nejde" neodolatelnou výzvou.
Na rok jsme byli na mizině.
Na konci každého dne jsem udělala velkou mísu polévky, kterou jsme všichni sdíleli. Dřeli jsme až do noci.
Většina z našich nápadů byla bláznivá, ale pár bylo skvělých, a my prorazili.
Rozhodla jsem se přestěhovat do USA po jediném výletě.
Opět mé předtuchy.
O tři měsíce později jsem se přestěhovala, a dobrodružství pokračovalo.
Než ale skončím, dovolte mi něco povědět o mé babičce.
Vyrostla v době, kdy Konfucianismus byla společenská norma a místní Mandarin byl člověk, na kterém záleželo.
Život se po staletí nezměnil.
Její otec zemřel krátce po jejím narození.
Její matka ji vychovala sama.
V sedmnácti letech se stala druhou manželkou Mandarina, jehož matka ji bila.
Bez podpory manžela, způsobila rozruch, když jej vzala k soudu a stíhala vlastní případ, a ještě větší senzaci, když vyhrála.
(Smích) (Potlesk) "To nejde" se stalo omylem.
Dopřávala jsem si sprchu v hotelu v Sydney, když zemřela 600 mil dále v Melbourne.
Dívala jsem se skrze sklo sprchy a viděla ji stát na druhé straně.
Věděla jsem, že se přišla rozloučit.
Matka mi volala o pár minut později.
Pár dní poté jsme se vydaly do budhistického chrámu ve Footscray a sedly si vedle její rakve.
Vyprávěly jsme jí příběhy a ujišťovaly ji, že jsme stále s ní.
O půlnoci přišel mnich a řekl nám, že musí zavřít rakev.
Matka nás požádala vzít ji za ruku.
Zeptala se mnicha, "Proč je její ruka tak teplá a zbytek tak chladný?"
"Protože jste ji držely od rána," řekl.
"A nepustily."
Pokud je v naší rodině síla, pak proudí skrze ženy.
Vzhledem k tomu, kdo jsme a jak nás život utvářel, nyní můžeme vidět, že muži, kteří by přišli do našich životů, by byli nazmar.
Porážka mohla přijít snadno.
Nyní chci mít vlastní děti, a přemýšlím o lodi.
Kdo by si to přál na vlastní pěst?
Nyní se bojím výsady, pohodlí, nároků.
Mohu jim dát oporu v jejich životech, nořící se statečně do každé vlny, klidný a stabilní chod motoru, drtivý obzor který nic nezaručuje?
Nevím. Ale pokud bych mohla
a stále je viděla v pořádku, Pak bych dala.
(Potlesk) Trevor Neilson: Dnes je tu také Tanina matka ve čtvrté nebo páté řadě.
(Potlesk)
Dobré ráno.
Jsem dnes zde, abych mluvil o autonomních létajicích plážových míčích.
Ne, o mrštných létajicích robotech, jako je tenhle.
Rád bych vám pověděl něco málo o výzvách při jejich stavbě a některých úžasných možnostech pro využití této technologie.
Tyto roboty jsou příbuznými bezpilotních letadel.
Nicméně letadla, které vidíte zde, jsou velká.
Váží tisíce liber (stovky kilogramů) a nejsou v žádném případě mrštná.
Navíc nejsou ani autonomní.
Ve skutečnosti je mnoho těchto strojů ovládáno letovými posádkami, které mohou zahrnovat několik pilotů, operátorů senzorů a koordinátorů misí.
Co nás zajímalo, je vývoj robotů jako jsou tyto -- a tady dva další obrázky -- robotů, které si můžete koupit v obchodě.
Takže toto jsou helikoptéry se čtyřmi rotory a jsou zhruba metr velké a váží několik liber (pár kilogramů). Dodatečně jsme je vybavili senzory a procesory,
a tak mohou tyto roboty létat v místnostech bez GPS.
Robot, který držím ve své ruce,
je jedním z nich, vytvořili jej dva studenti, Alex a Daniel. Tenhle váží trochu víc
než desetinu libry (50 gramů).
Spotřebuje okolo 15 wattů příkonu.
A jak můžete vidět, má v průměru přibližně osm palců (20 cm).
Dovolte mi dát vám velmi rychlý úvod do toho, jak tyto roboty pracují.
Takže má čtyři rotory.
Když mají tyto rotory stejné otáčky, robot se vznáší.
Když zvýšíte otáčky každého z těchto rotorů, pak robot stoupá, zrychluje.
Samozřejmě kdyby byl robot nakloněn, byl skloněn oproti vodorovné ose, pak by zrychloval tímto směrem.
Existují dva způsoby, jak jej naklonit. Na tomto obrázku
vidíte, že rotor číslo 4 se otáčí rychleji a rotor číslo 2 se otáčí pomaleji.
A když se toto stane, dojde k tomu, že se robot natočí.
A nebo, když zvýšíte otáčky rotoru číslo 3 a snížíte otáčky rotoru číslo 1, pak se robot nahne vpřed.
A konečně, když má pár protilehlých rotorů vyšší otáčky než druhý pár, pak se robot obrací kolem svislé osy. Procesor na palubě
v podstatě sleduje, jaké pohyby je třeba vykonat a kombinuje tyto pohyby a řeší, jaké příkazy poslat motorům, a to dělá 600krát za sekundu.
Takto v základě tato věc funguje.
Jedna z výhod tohoto přístupu je, že když tyto věci zmenšíte, robot se přirozeně stává mrštnějším.
Toto R je charakteristická délka robota.
Činí polovinu průměru.
A je mnoho fyzikálních parametrů, které se změní, když zmenšíte R.
Ten nejdůležitější je setrvačnost neboli odpor k pohybu. Ukazuje se,
že setrvačnost, která řídí úhlový pohyb, je úměrná páté mocnině R.
Takže čím menší R uděláte, tím dramatičtěji poklesne setrvačnost.
Jako výsledek, úhlové zrychlení, zde označené řeckým písmenem alfa, je 1/R.
Je nepřímo úměrné R.
Čím menší jej vyrobíte, tím rychleji se může otáčet.
To by mělo být jasné na těchto videích. V pravo dole vidíte robot
provádějící 360stupňový obrat za méně než půl sekundy.
Několik obratů za nepatrně delší čas.
Zde procesy na palubě dostávají zpětnou vazbu z akcelerometrů a gyroskopů na palubě a vyhodnocují, jak jsem už dříve řekl, příkazy 600krát za sekundu, aby stabilizovaly robota.
Nalevo vidíte Daniela, který tohoto robota háže do vzduchu. Předvádí se nám, jak stabilní ovládání je.
Nezáleží na tom, jak jej hodíte, robot se stabilizuje a vrátí se k němu.
A proč vyrábět roboty jako jsou tyto?
Nuže, takové roboty mají mnoho použití.
Můžete je vyslat do budov jako je tato coby první průzkumníky hledající vetřelce, případně hledající biochemické znečištění, úniky plynu. Rovněž je můžete použít
pro stavbu.
Tady roboty přenášejí trámy a sloupy a skládají krychlové struktury.
Řeknu vám o tom trochu víc.
Roboty lze použít pro přepravu nákladu.
Jeden z problémů s těmito roboty je jejich nosnost.
Takže budeme možná chtít mnoho robotů pro přepravu nákladu.
Tohle je obrázek nedávného experimentu, který jsme dělali -- vlastně už ne tak nedávného -- v Sendaji krátce po zemětřesení.
Roboty jako je tento mohou být poslány do bortících se budov, aby zjistily poškození po živelních katastrofách nebo je lze poslat do reaktoru, aby prozkoumaly úroveň radiace.
Jeden zásadní problém, který roboty musí řešit, pokud mají být autonomní, je, jak vlastně vyřešit, jak se dostat z bodu A do bodu B.
Toto je celkem výzva, protože dynamika tohoto robota je docela složitá.
Ve skutečnosti se pohybují ve dvanáctirozměrném prostoru. Takže používáme malý trik.
Vezmeme tento zakřivený dvanáctirozměrný prostor
a přeměníme jej na plochý čtyřrozměrný prostor.
A tento čtyřrozměrný prostor se skládá z os X, Y, Z a úhlu vybočení. A tak co robot dělá,
je, že plánuje něco, co nazýváme minimální snapová trasa.
Abych vám připomenul fyziku, rychlost je derivací dráhy, další derivací získáte zrychlení a pak přichází ryv a snap.
Takže tento robot minimalizuje snap.
Takže co efektivně dělá, je, že koná plynulý a elegantní pohyb.
A vyhýbá se překážkám.
Tyto minimální snapové trasy v plochém prostoru jsou posléze převedeny zpět do komplikovaného dvanáctirozměrného prostoru, ve kterém se robot nachází, pohybuje a jedná.
Dovolte mi ukázat vám nějaké příklady toho, jak tyto minimální snapové trasy vypadají.
V prvním videu uvidíte robot, který se přesunuje z bodu A do bodu B skrze středový bod.
Robot je očividně schopný procházet jakkoli zakřivenou trasu.
Tohle jsou kruhové trasy, kde na robota působí přetížení kolem 2 G.
Robot má na zádech kamery, které mu říkají, kde je -- 100krát za sekundu.
Rovněž robotu říkají, kde jsou překážky.
A překážky se mohou pohybovat.
Tady uvidíte Daniela, jak háže obruč do vzduchu, zatímco robot si spočítá polohu obruče a snaží se vyřešit, jak nejlépe jí proletět.
Jako akademičtí pracovníci jsme byli vždy cvičeni ke skákání obručemi, abychom získali finance pro naše laboratoře, a tak jsme to naučili i roboty.
(Potlesk) Jiná věc, kterou robot dovede, je, že si pamatuje trasu, kterou se naučí nebo mu je předprogramována.
Tady vidíte robot, který kombinuje pohyby, čímž získá hybnost, a pak změní svoji orientaci a poté se dostává do výchozí polohy.
Musí to udělat, protože díra v okně je pouze o trošku větší než je šířka robota.
Podobně jako skokan stojící na odrazovém můstku, si poskočí, aby získal hybnost, pak provede piruetu, tohle dvou a půl salto, a pak se půvabně vrátí do výchozí pozice, tento robot v podstatě tohle dělá.
Takže ví, jak kombinovat malé části tras tak, aby provedl tyhle vskutku náročné úkony.
A teď druhá strana mince.
Jedna z nevýhod těchto malých robotů je jejich velikost.
Jak jsem řekl již dříve, budeme možná chtít využít mnoho a mnoho těchto robotů k překonání omezení daných jejich velikostí.
Jedna obtížnost je, jak koordinovat množství těchto robotů?
A tak jsme se inspirovali u přírody.
Chci vám ukázat nahrávku pouštních mravenců rodu Aphaenogaster, kteří v laboratoři profesora Stephena Pratta přenášejí předmět.
Tohle je kousek fíku. Každý předmět pokrytý fíkovým džusem
si budou chtít přinést zpátky do mraveniště.
Tihle mravenci nemají žádného ústředního koordinátora.
Vnímají své sousedy. Není zde žádná explicitní komunikace.
Protože vnímají jeden druhého,
a protože vnímají předmět, mají implicitní koordinaci napříč skupinou.
Tohle je typ koordinace, který chceme pro naše roboty.
Takže když máme robot, který je obklopen svými sousedy -- podívejme se na robot I a robot J -- co chceme, aby tyto roboty udělaly, je, aby sledovaly vzdálenost mezi sebou, když letí ve formaci.
A pak chceme zajistit aby tato vzdálenost mezi nimi byla v přijatelných mezích.
Roboty tak sledují odchylky a vypočítávají řídicí příkazy 100krát za sekundu, které posléze převádějí na příkazy motoru 600krát za sekundu. Tohle musí být prováděno
decentralizovaně.
Opět, pokud máte mnoho těchto robotů, je nemožné koordinovat všechny informace centrálně dostatečně rychle, aby roboty úspěšně splnily úkol.
Navíc roboty musí zakládat své jednání pouze na lokálních informacích, které získávají od svých sousedů. A nakonec,
trváme na tom, aby roboty byly agnostické k tomu, kdo jsou jejich sousedé.
Tohle nazýváme anonymita.
Co vám chci ukázat dále, je video dvaceti těchto malých robotů letících ve formaci.
Sledují pozice svých sousedů.
Udržují formaci.
Formace se mohou měnit.
Mohou to být rovinné formace, mohou to být trojrozměrné formace.
Jak můžete vidět tady, mohou přejít z třírozměrné formace do rovinné formace.
A aby překonaly překážky, mohou přizpůsobovat formaci během letu.
Znovu, tyhle malé roboty mohou letět velmi blízko sebe.
Jak můžete vidět v tomto letu ve tvaru čísla 8, létají od sebe ve vzdálenosti palců (centimetrů). A přes aerodynamické interakce
rotorových listů, jsou schopné udržovat stabilní let.
(Potlesk) Takže když už jednou víte, jak letět ve formaci, můžete zvedat ve spolupráci předměty. Tohle ukazuje,
že můžeme zdvojnásobit, ztrojnásobit či zčtyřnásobit sílu robota jen jeho přidáním do týmu s jeho sousedy, jak můžete vidět zde.
Jedna z nevýhod tohoto řešení je, když se takto věci zvětší -- když máte mnoho robotů nesoucích jednu věc, v podstatě efektivně stoupá setrvačnost a tedy vás to něco stojí -- nejsou tak mrštní.
Nicméně zisk je ve smyslu nosnosti.
Jiné použití, které vám chci předvést -- opět, tohle je v naší laboratoři.
Tohle je práce Quentina Lindseye, který je postgraduální student.
Jeho algoritmy v zásadě těmto robotům říkají, jak samostatně stavět krychlové struktury z trámovitých elementů.
Jeho algoritmy robotům říkají, kterou část vzít, kdy a jak ji umístit. V tomto videu vidíte --
je zrychleno 10- až 14krát -- vidíte tři rozdílné struktury, které tyhle roboty staví.
A opět, všechno je to samostatné, a všechno, co Quentin musí udělat, je dát jim plánek stavby, kterou chce, aby postavily.
Všechny tyhle experimenty, které jste dosud viděli, všechny tyto demonstrace, byly provedeny s pomocí systémů pro snímání pohybů.
Co se stane, když opustíte laboratoř a půjdete do skutečného světa?
A co když zde není GPS?
Takže tento robot je vybavený kamerou a laserovým dálkoměrem, laserovým scannerem.
A používá tyto senzory k vybudování mapy prostředí.
Tato mapa se skládá z prvků -- jako jsou dveře, okna, lidé, nábytek -- a pak zjišťuje, kde se nachází vzhledem k nim. Není zde žádný globální souřadnicový systém.
Souřadnicový systém je určen dle robota, kde je a na co se dívá.
A navádí jej s ohledem na tyto prvky.
Chci vám ukázat nahrávku algoritmů vyvinutých Frankem Shenem a profesorem Nathanem Michaelem, která ukazuje tohoto robota vstupujícího úplně poprvé do budovy. A vytvářejícího tuto mapu za letu.
Robot pak zjistí, jaké prvky tu jsou. A vybuduje si mapu. Zjistí, kde je s ohledem k těmto prvkům a poté odhadne svoji pozici, a to 100krát za sekundu, což mu dovolují řídicí algoritmy, které jsem popsal dříve.
Tento robot je ovládán dálkově Frankem. Ale robot dovede zjistit, kam jít, i zcela sám.
Představme si, že jsem jej poslal do budovy a nemám vůbec žádnou představu, jak budova vypadá, mohu poslat robota dovnitř,
aby vytvořil mapu, a pak se vrátil a řekl mi, jak budova vypadá.
A tak zde, robot neřeší jenom problém, jak se dostat z místa A do místa B na této mapě, ale zjišťuje, co je bod B.
V podstatě ví, kam jít, aby se podíval po místech, o kterých má nejméně informací. A tak zaplňuje tuto mapu.
Chci svou řeč ukončit s ještě jednou aplikací.
Existuje mnoho použití této technologie,
a jako profesor jsem nadšený výukou. Roboty jako tyto mohou změnit způsob,
jak provádíme výuku na prvních dvou stupních.
Ale jsme v jižní Kalifornii, blízko Los Angeles, takže musím vše shrnout něčím, co je zaměřeno na zábavu.
Chci vše shrnout jedním hudebním klipem. Chci vám představit autory, Alexe a Daniela,
kteří vyrobili toto video.
(Potlesk) Předtím, než pustím video, chci vám říct, že jej vyráběli v posledních třech dnech, po Chrisově telefonátu.
A roboty ve videu jsou zcela autonomní.
Uvidíte devět robotů hrajících na šest různých nástrojů.
A je samozřejmě vytvořeno exkluzivně pro TED 2012.
Dívejte se.
(Hudba) (Potlesk)
Když mi bylo devět let, jela jsem na svůj první letní tábor.
Má matka mi zabalila kufr plný knih, což mi připadalo jako naprosto samozřejmá věc.
V mé rodině totiž bylo čtení hlavní společenskou aktivitou.
Může vám to připadat asociální, ale pro nás to byl prostě jiný způsob, jak být společenský.
Cítíte živočišné teplo své rodiny sedící kolem vás, ale uvnitř své hlavy se můžete svobodně toulat v říši fantazie.
Myslela jsem si, že ten tábor bude něco podobného, ale lepší.
(Smích) Představovala jsem si deset holek v chatce, uvelebené v ladících košilkách s knihami v ruce.
(Smích) Tábor připomínal spíše divokou párty, jen bez alkoholu.
Hned první den nás vedoucí nahnala dohromady a naučila nás pozdrav, který jsme podle ní měly dělat každý den po zbytek léta, abychom si udržely táborového ducha.
Bylo to něco jako: „D-I-V-O-Ž-K-Y, říkáme si divožky.
Divožky, divožky, my jsme přeci divožky.“
Jo.
Neměla jsem nejmenší ponětí, proč jsme měly být tak divoké a proč jsme to musely hláskovat špatně.
(Smích) Ale pozdrav jsem vyřvávala. Tak jako každý jiný.
Opravdu jsem se snažila.
A prostě jsem čekala na chvíli, kdy budu moci jít a číst si své knihy.
Ovšem ve chvíli, kdy jsem z kufru vytáhla knížku, přišla ke mně nejoblíbenější holka z pokoje a zeptala se mě: „Proč seš taková měkkota?“ – měkkota pochopitelně byla přesným opakem D-I-V-O-Ž-K-Y. Když jsem to zkusila podruhé,
přišla za mnou vedoucí s ustaranou tváří a opakovala něco o táborovém duchu a jak bychom měly pracovat na tom, abychom byly společenské.
Takže jsem knížky schovala zpátky do kufru a zastrčila ho pod postel, kde zůstal po zbytek léta.
Cítila jsem se provinilá.
Cítila jsem, jako by mě knihy potřebovaly a volaly mě a já je opustila navěky.
Opravdu jsem je opustila a kufr jsem neotevřela do chvíle, kdy jsem se na konci léta vrátila za rodinou.
Jak vám teď vyprávím tuto historku z letního tábora,
mohla bych z rukávu vysypat 50 podobných – pokaždé mi někdo naznačoval, že můj tichý a introvertní způsob existence není úplně to pravé ořechové, a že bych se měla snažit působit extrovertněji.
Vždycky jsem někde hluboko cítila, že to je špatně, a že introverti vynikají přesně takoví, jací jsou.
Na několik let jsem tento pocit utlumila a stala jsem se právničkou na Wall Street namísto spisovatelkou, jak jsem vždycky chtěla – částečně i proto, že jsem si potřebovala dokázat, že také dokážu být smělá a asertivní.
Chodívala jsem do přelidněných barů, i když bych bývala upřednostnila klidnou večeři s přáteli.
A tyto sebezapírající volby jsem prováděla natolik podvědomě, že jsem si ani neuvědomovala, co dělám.
Dělá to spousta introvertů a to ke škodě nejen vlastní, ale i ke škodě svých kolegů a svého okolí.
A jakkoli to může znít troufale, taktéž ke škodě celého světa.
Protože když přijde řeč na kreativitu a vůdcovství, potřebujeme introverty, aby dělali to, co umí.
Třetina až polovina populace jsou introverti – třetina až polovina.
Jeden ze dvou či tří lidí, které znáte.
Takže ačkoli vy sami můžete být extroverti, mluvím o vašich kolezích, vašich partnerech a vašich dětech a o tom člověku co právě teď sedí vedle vás – všichni z nich podléhají předsudkům, které jsou v naší společnosti hluboce zakořeněny.
Všichni je bereme za své od útlého věku, kdy ani neumíme pojmenovat to, co děláme.
Abychom tyto předsudky pochopili, musíme rozumět tomu, co introverze je.
Je to něco jiného než stydlivost.
Stud je strach ze společenského hodnocení.
Introverze označuje spíše to, jak reagujete na stimulaci, včetně stimulace společenské.
Extroverti opravdu dychtí po kvantech stimulace, zatímco introverti jsou ve svém živlu, nabuzení a maximálně schopní, když se nachází v tišším, nerozptylujícím prostředí.
Nikoli stále – tohle není absolutní – ale po většinu času. Klíčem k maximálnímu
využití našich talentů pro nás všechny je tedy najít míru stimulace, která nám vyhovuje.
A právě tady přichází na řadu ty předsudky.
Naše nejdůležitější instituce, školy a pracoviště, jsou navrženy především pro extroverty a pro extrovertní potřebu spousty stimulace.
To se také promítá do nového „systému víry“, který nazývám novým skupinovým myšlením; které věří, že veškerá tvořivost a produktivita přichází z velice podivně družných míst.
Představte si dnešní moderní třídu ve škole. Když jsem chodila do školy já, seděli jsme v řadách.
Seděli jsme v řadách takhle a většinu úkolů jsme dělali vesměs samostatně.
Dnes se typická třída skládá z takových hnízd – čtyři, pět, šest či sedm dětí naproti sobě.
Pracují na nespočtu skupinových úkolů.
Dokonce i v předmětech jako matematika či sloh, u kterých byste čekali, že prim bude hrát samostatné myšlení, se od dětí očekává, že se budou chovat jako členové komise.
A když dítě preferuje vlastní řešení nebo práci o samotě, je na něj často nahlíženo jako na černou ovci, nebo – hůře – jako problémový případ.
Dle domnění převážné většiny učitelů je ideálním studentem extrovert oproti introvertovi, přestože introverti ve skutečnosti mají lepší známky a dle průzkumů mají i větší znalosti.
(Smích) Dobrá, to stejné platí i pro pracoviště.
Dnes většina z nás pracuje v otevřených prostorech bez zdí, kde podléháme neustálému hluku a pohledům našich kolegů.
A když dojde na vůdcovství, introverti bývají u vedoucích pozic běžně vynechávání, ačkoli mají tendenci být opatrnější, nepodstupovat nadměrná rizika – což bychom dnes mohli ocenit.
V zajímavém výzkumu Adama Granta z Wharton School se zjistilo, že introvertní vůdci často prokazovali lepší výsledky než extroverti, protože když vedli proaktivní zaměstnance, mnohem častěji je nechávali provádět jejich vlastní nápady, zatímco extrovert se snadno, často nevědomky, pro něco tak nadchne, že ovládne celý prostor a nápady jiných lidí se tak často nedostanou na povrch.
Ve skutečnosti někteří z revolučních vůdců minulosti byli introverti.
Dám vám pár příkladů.
Eleanor Rooseveltová, Rosa Parksová, Gándhí – všichni tito lidé se dají popsat jako tiší, málo mluvící a dokonce stydliví.
A ti všichni si stoupli na pódium, přestože jim každá kostička v těle říkala, aby to nedělali.
Vychází najevo, že to má samo o sobě zvláštní sílu, protože lid mohl cítit, že tito vůdcové nestáli v čele proto, že by si užívali komandování druhých nebo že by se jim líbilo stát ve světle reflektorů; činili tak, protože neměli jinou možnost, protože se hnali za tím, co považovali za správné.
V tuto chvíli považuji za důležité říct, že vlastně miluju extroverty.
Vždycky ráda říkám, že někteří z mých nejlepších přátel jsou extroverti, včetně mého milovaného manžela.
A my všichni pochopitelně spadáme do různých částí intro/extrovertního spektra.
I Carl Jung, psycholog, který tyto termíny zpopularizoval, řekl, že není nikdo jako čistý introvert nebo čistý extrovert.
Podle něj by takový člověk skončil v blázinci, kdyby vůbec existoval.
Někteří lidé zapadnou přesně doprostřed tohoto spektra; tyto lidi pak nazýváme ambiverty.
Často si říkám, že mají to nejlepší z obou světů.
Ale většina z nás se zařadí do jednoho či druhého typu.
Podle mě naše kultura potřebuje jejich lepší rovnováhu.
Potřebujeme více jin a jang mezi těmito dvěma typy.
To je obzvláště důležité u kreativity a produktivity, neboť když psychologové nahlíží do životů nejkreativnějších lidí, zjišťují, že jsou velmi dobří ve výměně a sdělování myšlenek a jejich rozvíjení, ale že v sobě také mají notnou dávku introverze.
To kvůli tomu, že samota je zásadní přísadou kreativity.
Třeba Darwin chodíval sám na dlouhé procházky v lesích a důrazně odmítal pozvánky na večerní sešlosti.
Theodor Geisel, lépe známý jako Dr. Seuss, si vysnil spoustu svých úžasných výtvorů v opuštěné kanceláři ve zvonici, kterou měl za domem v La Jolla v Kalifornii.
Dokonce se bál setkat se s malými dětmi, které četly jeho knihy, ze strachu, že by čekaly veselou figurku jako je Santa Claus a mohly být zklamané jeho odtažitou osobností.
Steve Wozniak vynalezl první počítač Apple sedě o samotě ve svém boxu v Hewlett-Packard, kde toho času pracoval. Říká, že by se nikdy nestal takovým prvotřídním odborníkem,
kdyby býval nebyl tak introvertní, že neopouštěl dům, když vyrůstal. Pochopitelně
to neznamená, že bychom teď měli přestat spolupracovat – zrovna v tomto případě je Steve Wozniak známý spoluprácí se Stevem Jobsem na startu Apple Computer – říkám jen, že na samotě záleží a že pro některé lidi je vzduchem, který dýchají.
Ve skutečnosti už po staletí známe fascinující sílu samoty.
Teprve nedávno jsme na ni záhadně začali zapomínat.
Když se podíváte na hlavní světová náboženství, najdete hledače – Mojžíše, Ježíše, Buddhu, Muhameda – hledače, kteří se vydávají sami do divočiny, kde zažívají důležitá zjevení a prozření, která pak přináší zpátky svým společnostem.
Žádná divočina, žádné prozření.
Nic překvapivého, když nahlédnete pod pokličku současné psychologie.
Ukázalo se, že ani nedokážeme být ve skupině lidí, aniž bychom instinktivně nezrcadlili jejich postoje.
I co se týče osobních a niterných záležitostí – jako např. ke komu jste přitahováni – začnete zrcadlit postoje lidí kolem vás, aniž byste si uvědomovali, co vůbec děláte.
Je známo, že skupiny následují názory nejdominantnějších nebo nejcharismatičtějších lidí v místnosti, ačkoli je nulová korelace mezi schopností dobře mluvit a mít skvělé myšlenky – zdůrazňuji, nulová.
Takže… (Smích) Můžete naslouchat člověku s nejlepšími myšlenkami – nebo taky ne.
Ale opravdu to chcete nechat na náhodě?
Pro všechny je lepší jít si po svých, přijít s vlastními nápady nespoutanými vlivy skupinové dynamiky a pak se zase sejít v týmu, probrat je v dobře vedeném prostředí a pak s nimi něco udělat.
Jestli je toto pravda, proč to tedy stále děláme tak špatně?
Proč naše školy a pracoviště stále vypadají takhle?
A proč se kvůli nám introverti cítí mizerně, když chtějí čas od času pracovat na vlastní triko?
Jedna odpověď leží hluboko v historii naší kultury.
Západní společnosti, zejména Spojené státy, vždy preferovaly muže činu než lidi rozjímající nebo dokonce muže rozjímající.
Ovšem v tehdejší Americe lidé žili v tom, co historici nazývají kulturou charakteru, kdy jsou lidé – v tomto ohledu – hodnoceni dle svých vnitřních stránek a morální čistoty.
Když se podíváte na příručky osobního rozvoje z té doby, budou mít názvy jako třeba „Charakter, nejlepší věc na světě.“
Odkazovaly na vzory jako Abraham Lincoln, který byl vyzdvihován pro skromnost a neokázalost.
Ralph Waldo Emerson ho nazval „mužem, který neurážel nadřazeností.“
Ale pak jsme se dostali do 20. století a vstoupili jsme do kultury, kterou historici nazývají kulturou osobnosti.
Vyvinuli jsme se z agrární ekonomiky do světa velkého byznysu.
Lidé se najednou stěhují z malých městeček do měst.
A namísto toho, aby pracovali s lidmi, které znali od narození, nyní musí prokázat své kvality mezi zástupy cizinců.
Takže se celkem pochopitelně kvality jako je přitažlivost a charisma najednou zdají být docela důležitými.
Knihy o osobním rozvoji se samozřejmě změnily, aby naplnily nové potřeby, a začaly se objevovat názvy jako „Jak získávat přátele a působit na lidi.“
Za vzor vyzdvihují skvělé obchodníky.
To je tedy svět, ve kterém dnes žijeme.
To je naše kulturní dědictví.
Nikdo tady netvrdí, že sociální dovednosti nejsou důležité, a také nežádám, aby se zrušila veškerá týmová práce.
Stejná náboženství, která vysílají své mudrce do osamělých vrcholků hor nás také učí milovat a důvěřovat.
Problémy, kterým dnes čelíme na poli vědy či ekonomie, jsou tak obsáhlé a komplexní, že budeme potřebovat shromáždit celé armády lidí, aby je vyřešili pospolu.
Říkám však, že čím víc svobody dáme introvertům, aby byli sami sebou, tím spíše přijdou s vlastním jedinečným řešením těchto problémů.
Chtěla bych se s vámi nyní podělit o obsah svého kufru.
Co tam asi je?
Knihy.
Mám kufr plný knih.
Tady je „Cat's Eye“ Margaret Atwoodové.
Toto je román od Milana Kundery.
„Průvodce zbloudilých“ od Maimonida.
Nejsou to však tak úplně moje knihy.
Přinesla jsem je sem, neboť jsou to oblíbení autoři mého dědečka.
Můj dědeček byl rabín a vdovec, který žil v malém bytě v Brooklynu, což bylo mé nejoblíběnější místo, když jsem vyrůstala; částečně kvůli tomu, že bylo cítit jeho jemnou, nenápadnou přítomností, z části kvůli tomu, že bylo plné knih.
Doslova každý stůl a každá židle v tomto bytě přestaly plnit svou funkci, aby sloužily jako základna vratkých komínků knih.
Stejně jako u zbytku mé rodiny, dědečkovou nejoblíbenější činností na celém světě bylo čtení.
Miloval však i svou kongregaci a tuto lásku jste mohli cítit v kázáních, která vedl každý týden po 62 let, co byl rabínem.
Zužitkovával plody každotýdenního čtení a svá kázání prolínal pestrou škálou starověkého a humanistického myšlení. Lidé se scházeli zdaleka, aby ho
slyšeli mluvit.
Mělo to však jeden háček.
Pod povrchem své ceremoniální role byl opravdu skromný a velmi introvertní – tak moc, že během svých kázání měl problém udržet oční kontakt s tou samou kongregací, ke které mluvíval po 62 let.
Dokonce i mimo kazatelnu, když jste ho odchytli a pozdravili, často ukončoval konverzaci předčasně ze strachu, aby vás zbytečně neokrádal o čas.
Když však ve věku 94 let zemřel, policie musela uzavřít ulice v celém sousedství, aby ochránila dav lidí, kteří se s ním přišli rozloučit.
Dnes se z dědečkova příkladu snažím poučit vlastním způsobem.
Zrovna jsem vydala knihu o introverzi, jejíž napsání mi zabralo sedm let.
Pro mě těch sedm let bylo vrcholem blaha, protože jsem četla, psala, přemýšlela a hledala.
Byla to má verze dědečkových denních hodin o samotě v jeho knihovně.
Z ničeho nic je však má práce jiná – mým úkolem je být tady a mluvit o tom, mluvit o introverzi.
(Smích) Je to pro mě mnohem těžší, neb jakkoli jsem poctěna, že tu s vámi právě teď mohu být, není to mé přirozené prostředí.
Připravovala jsem se na chvíle jako tato nejlépe, jak jsem dovedla.
Minulý rok jsem strávila cvičením mluvení na veřejnosti, kdykoli jsem jen mohla.
Nazvala jsem to svým „rokem mluvení nebezpečně.“
(Smích) Docela to pomohlo.
Ale řeknu vám, že mnohem více pomáhá můj pocit, víra a naděje, že když dojde na náš postoj k introverzi, tichu a samotě, máme opravdu nakročeno k hranici dramatické změny.
Opravdu, máme.
Opustím vás tedy se třemi výzvami pro ty, kteří to cítí stejně.
Číslo jedna: Zastavte tu cvokárnu s týmovou prací.
Prostě s tím přestaňte.
(Smích) Díky.
(Potlesk) A chci, abychom si v tomto rozuměli, protože hluboce věřím, že kanceláře mají podporovat uvolněný, kavárensky upovídaný druh kontaktu – jako když se lidé sejdou dohromady a vesele si vyměňují myšlenky.
To je skvělé.
Skvělé pro introverty i extroverty.
Ale potřebujeme více soukromí a více svobody a více samostatnosti v práci. To stejné ve škole.
Musíme děti učit, jak pracovat společně, to ano, ale také je musíme učit, jak pracovat samostatně.
To je mimořádně důležité i pro extrovertní děti.
Musí pracovat samy, protože právě odtud se rojí hluboké myšlenky.
Dobře, číslo dvě: Jděte do divočiny.
Buďte jako Buddha, zažijte si vlastní prozření.
Neříkám, že teď máme všichni jít a postavit si chatky v lesích a nikdy už na sebe nepromluvit; říkám jen, že bychom si nemuseli sedět na vedení a podívat se do nitra vlastní mysli trochu častěji.
Číslo tři: Dobře se podívejte, co je ve vašich kufrech a proč jste to tam dali.
Takže extroverti, možná máte kufry také plné knih.
Možná jsou plné sklenek na šampaňské nebo parašutistického vybavení.
Ať už to je cokoli, doufám, že to vytáhnete ven pokaždé, když to jde, a oblažíte nás svou energií a radostí.
Avšak introverti, takoví, jací jste, nejspíš máte nutkání pečlivě si strážit obsah svých kufrů.
To je v pořádku.
Ale občas, jen občas, byste mohli kufry otevřít a nechat do nich nahlédnout i jiné, protože svět potřebuje vás a potřebuje i to, co máte.
Přeji vám tedy to nejlepší na všech cestách a odvahu mluvit potichu.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk) Díky vám. Díky.
(Potlesk)
Turista baťůžkář prochází skotskou vysočinou a zastaví se v hospodě na pití.
V hospodě je jenom barman a starý děda sedící u piva.
Turista si objedná pivo a chvíli sedí všichni potichu.
Najednou se starý děda obrátí na turistu a říká: "Vidíš tenhle bar?
Postavil jsem ho holýma rukama z nejfajnovějšího dřeva v kraji.
Dal jsem tomu víc lásky a péče než vlastnímu dítěti.
Ale říkají mi MacGregor, stavitel baru?
Ne." Ukáže z okna.
"Vidíš to kamennou zídku tam venku?
Postavil jsem ji svýma holýma rukama.
Každej kámen jsem našel, dal na místo, stavěl jsem v dešti i zimě.
Ale říkají mi MacGregor, stavitel zdi?
Ne." Ukáže z okna.
"Vidíš to molo tam venku na jezeře?
Postavil jsem ho svýma holýma rukama.
Zarazil sloupy do písčitého dna navzdory vlnám, kůl po kůlu.
Ale říkají mi MacGregor, stavitel mola?
Ne. Ale vojedeš jednu ovci ... " (Smích) Vyprávění příběhů -- (Smích) je vyprávění vtipů.
Musíte znát svou pointu, vědět, jak to zakončíte, vědět, že všechno, co říkáte, od první do poslední věty vede k jedinému cíli a ideálně potvrzuje nějakou pravdu, která nám pomůže pochopit, jací jako lidé jsme.
Všichni milujeme příběhy.
Jsme zrozeni pro příběhy.
Příběhy potvrzují, kdo jsme.
Všichni chceme potvrzení, že náš život má smysl.
A nejvíc si to potvrdíme, když naše životy porovnáme s jinými příběhy.
Příběh může překročit hranice času, minulost, přítomnost a budoucnost a umožní nám zažít podobnosti mezi námi a jinými lidmi, mezi skutečností a představami.
Mr. Rogers, tvůrce a moderátor dětských TV pořadů, nosil stále ve své peněžence citát od jednoho sociálního pracovníka, který řekl, "Upřímně, není takový člověk, kterého byste se nemohl naučit milovat, jakmile jste slyšel jeho příběh."
A já si to rád vysvětluju tak, že to je pravděpodobně nejsilnější úkol příběhu - a to je "Zaujmout -- prosím, emocionálně intelektuálně, esteticky prostě mě zaujmi."
Všichni víme, jaké to je nezaujmout.
Projdete stovky TV kanálů, přepínáte z programu na program. a pak najednou na jednom zastavíte.
Pořad je už v polovině, ale něco vás chytlo a jste vtaženi a zaujati.
To není náhoda, to je záměr.
Takže mě napadalo, co kdybych vám vyprávěl svůj život jako příběh, jak jsem se pro něj narodil, jak jsem došel, k tomu co dělám a o čem teď mluvím?
A abych to udělal zajímavější, začneme od konce a půjdeme k začátku.
Takže, abych vám řekl konec toho příběhu, bylo by to asi takhle: A to mě nakonec přivedlo k tomu, že teď s vámi mluvím tady na TEDu o příbězích.
Mojí zatím poslední lekcí, jak vyprávět příběh, bylo dokončení filmu, který jsem právě dodělal letos v roce 2012.
Film se jmenuje "John Carter" a je natočen podle knihy "Princezna Marsu," kterou napsal Edgar Rice Burroughs.
Edgar Rice Burroughs vlastně vystupuje jako postava v tomto filmu a jako vypravěč.
Je předvolán svým bohatým strýcem, Johnem Carterem, do jeho sídla telegramem s textem "Okamžitě za mnou přijeď".
Ale jakmile tam přijede, zjistí, že jeho strýc tajemným způsobem zemřel a byl pohřben v mauzoleu na svém pozemku.
(Video) Majordomus: Klíčovou dírku nenajdete.
Otvírá se to jen zevnitř.
Trval na tom, žádné balzamování, žádná otevřená rakev, žádný pohřeb.
Nezískáte takové bohatství, které měl váš strýc, když jste jako my ostatní, ne?
Pojďte, půjdeme dovnitř.
Stanton: Tato scéna ve filmu, stejně jako v knize vám něco zásadního slibuje.
Slibuje vám, že ten příběh povede někam, kde vás to bude bavit.
A tak by měly na začátku působit všechny příběhy, měly by vám něco slíbit.
To se dá udělat nekonečným množstvím způsobů.
Někdy jednoduše jako "Byl jednou jeden..." V knihách o Carterovi je Edgar Rice Burroughs vždy jako vypravěč.
Vždycky jsem si říkal, že to je fantastický způsob.
Je to jako když vás kluk zve k táboráku, nebo někdo na baru říká: "Poslyš, řeknu ti jeden příběh.
Nestalo se to mně, stalo se to někomu jinému, ale nebudeš litovat času, že sis to poslechl."
Dobře předložený slib je jako kamínek v nataženém praku, který vystřelí a protáhne vás příběhem až na jeho konec.
V roce 2008 jsem odsunul všechny teorie, které jsem tehdy o příbězích znal, až na hranici mého pochopení tohoto projektu.
(Video) (Zvuky strojů) ♫ A to všechno ♫ ♫ je láska ♫ ♫ A až uplyne náš čas ♫ ♫ vzpomeneme si, ♫ ♫ že to jen ♫ (Smích) Stanton: Vyprávění příběhu bez dialogu.
To je nejčistější forma vyprávění filmového příběhu.
Tento postup je nejucelenější.
Potvrdil mi něco, co jsem vážně tušil. A to, že diváci si na to chtějí přijít sami.
Ale nechtějí vědět, že to dělají.
To je práce vypravěče skrýt ten fakt, že je nutíte přijít si na pointu sami.
Jsme rození řešitelé problémů.
Jsme nuceni vyvozovat a dedukovat, protože to samé děláme ve skutečném životě.
Dobře organizovaný nedostatek informací nás vtahuje do děje.
Ne náhodou nás všechny přitahuje malé dítě nebo štěně.
Není to jen proto, že jsou úžasně roztomilí, je to tím, že nemohou úplně vyjádřit, co si myslí a jaké jsou jejich záměry.
Je to jako magnet.
Nemůžeme si pomoct, Sami chceme dokončit větu a dát ji na správné místo.
Poprvé jsem začal opravdu chápat tento způsob vyprávění příběhů, když jsem s Bobem Petersonem psal "Hledá se Nemo".
Nazvali bychom to sjednocující teorií dva plus dva.
Přinuťte diváky, aby si to dali dohromady.
Neříkejte jim rovnou, že to je čtyři, řekněte dva plus dva.
Předložit jednotlivé prvky ve správném pořadí je zásadní pro váš úspěch či neúspěch při získání zájmu diváků.
Střihači a scénáristi to vědí celou dobu.
Je to neviditelná aplikace, která drží naši pozornost u příběhu.
Nechci, aby to vyznělo jako exaktní věda, tak to není.
To je na příbězích tak jedinečné. Nejsou to udělátka, nejsou exaktní.
Příběhy jsou nevyhnutelné, pokud jsou dobré, ale nejsou předvídatelné.
Letos jsem se zúčastnil semináře, který pořádá profesorka herectví Judith Weston.
Tady jsem pochopil hlavní rys postavy.
Profesorka je přesvědčená, že dobře vykreselné postavy mají páteř.
Jde o to, že postava musí mít vnitřní motor, dominantní podvědomý cíl, o který usiluje, nutkání, kterému nemůže vyhovět.
Dala krásný příklad v postavě Michaela Corleone, kterou ztvárnil Al Pacino ve filmu "Kmotr". Jeho páteří, osou jeho jednání bylo potěšit svého otce.
To ovlivňovalo všechny jeho volby a rozhodnutí.
Dokonce i po smrti otce ho stále něco nutilo chovat se tak, jak by se to otci líbilo.
Tenhle názor mi padnul do noty.
Wall-E byl o hledání krásy.
Marlin, táta ve filmu "Hledá se Nemo", se snažil zabránit neštěstí.
A Woody dělal to, co je nejlepší pro jeho dítě.
Tyto osy vás nenutí vybrat si vždy jen to nejlepší.
Někdy se můžete podle nich rozhodnout úplně strašně.
Mám to velké štěstí, že jsem rodič, a když se dívám, jak moje děti rostou, vážně pevně věřím, že člověk se narodí s určitou povahou a je určitým způsobem nasměrován, a nemůže to moc ovlivnit, ani se to nedá moc změnit.
Můžete se jen naučit to poznat a vzít to za své.
Někteří z nás se narodí s povahou pozitivní někteří s povahou negativní.
Bod zlomu je překročen, když člověk dospěje natolik, aby věděl, co ho pohání a byl schopen mít nad tím kontrolu.
Jako rodiče pořád poznáváte, jaké jsou vaše děti.
Ony poznávají, jaké jsou.
A i vy stále poznáváte jací jste, kým jste.
Takže se pořád poznáváme a učíme.
Proto je změna pro příběh zásadní.
Pokud jsou věci statické, příběhy umírají. protože život není nikdy statický.
V roce 1998 jsem dopsal "Toy Story" a "Život brouka" a psaní scénářů mě kompletně pohltilo.
Takže jsem v tom chtěl být mnohem lepší a chtěl jsem se naučit, co se dalo.
Snažil jsem se o scénáristice zjistit všechno, co se dalo.
A nakonec jsem našel tenhle fantastický výrok britského dramatika Williama Archera: "Drama je očekávání promíchané s nejistotou".
Je to neuvěřitelně přesná definice.
Když vyprávíte příběh, máte tam prvek očekávání?
Krátce, přinutili jste mne chtít vědět, co se stane příště?
Ale především, přinutili jste mne chtít vědět, jak to všechno skončí?
Vystavěli jste uvěřítelné konflikty pravdivé, ale vyvolávající pochybnosti o tom, jak to všechno může dopadnout?
Příkladem může být "Hledá se Nemo", jednak šlo o krátkodobé napětí, kdy se divák obával, jestli Dory se svou krátkou pamětí zapomene, co jí Merlin řekl.
Ale pod tím se zároveň skrývalo to celkové napětí, jestli někdy najdeme Nema v tomhle velkém, širém oceánu?
Na začátku naší spolupráce s Pixarem, předtím, než jsme zcela pochopili neviditelný mechanismus příběhu, jsme byli prostě parta kluků, postupujících podle našich pocitů a instinktů.
Je zajímavé vidět, že nás to zavedlo vcelku dobrým směrem.
Je třeba mít na paměti, že v té době, v roce 1993 se za úspěšný animovaný film považovala "Malá mořská víla" a "Kráska a zvíře", "Aladdin, "Lví král".
Takže když jsme poprvé nabídli "Toy Story" Tomu Hanksovi, zeptal se, "Nechcete po mně, abych zpíval, ne?"
Myslím, že to dokonale vystihuje představu, jakou tehdy každý měl o animovaných filmech.
Ale my jsme vážně chtěli dokázat, že animací můžete vyprávět příběhy úplně jinak.
Neměli jsme tehdy žádný vliv, takže jsme měli tajný krátký seznam pravidel, který jsme si nechávali pro sebe.
Toto jsou ta pravidla: Žádné písničky, žádný moment "já chci", žádná šťastná vesnička, žádný milostný příběh.
Irionií je, že první rok náš příběh vůbec nefungoval a v Disney nastala panika.
Takže se soukromě poradili se slavným textařem, kterého nebudu jmenovat, a on jim nafaxoval pár návrhů.
A my jsme viděli ten fax.
Ve faxu stálo: měly by tam být písničky, měla by tam být písnička "já chci", písnička o šťastné vesničce, měl by tam být milostný příběh a měl by tam být padouch.
Díky bohu jsme byli v té době moc mladí a neposlušní rebelové.
Ještě víc nás to utvrdilo v tom, že chceme ukázat, že se dá vystavět lepší příběh.
A rok nato jsme to dokázali.
Ukázalo se, že vyprávění příběhů má určitá vodítka, ne pevná a jasná pravidla.
Další zásadní věc, kterou jsme se naučili, je oblíbenost vaší hlavní postavy.
Naivně jsme si říkali, že Woody v "Toy Story" se musí na konci stát obětavým, takže jsme museli odněkud začít.
Tak ho uděláme sobeckého. A tohle z toho vyšlo.
Hlas Woodyho: Co tady děláte?
Ven z postele.
Hej, ven z tý postele!
Pan Brambora: Ty nás vyháníš, Woody?
Woody: Ne, on vás vyžene.
Slinky? Slink... Slinky!
Pojď sem a ukaž, co umíš.
Seš hluchej?
Řek´ sem, aby ses o ně postaral.
Slinky: Je mi líto Woody, ale musím s nimi souhlasit.
Myslím, že to, cos udělal, nebylo správné.
Woody: Cože? Slyším dobře?
Ty si myslíš, že nemám pravdu?
Kdo ti řek, že máš myslet, ty buřte jeden?
Stanton: Takže jak zařídíte, aby byla sobecká postava oblíbená?
Řekli jsme si, že může být laskavý velkorysý, legrační, ohleduplný, pokud bude zachovaná jedna podmínka, musí zůstat hlavní hračkou.
A tak to skutečně je, my všichni žijeme za určitých podmínek.
Všichni chceme hrát podle pravidel a jednat určitým způsobem, pokud zůstanou zachovány určité podmínky.
Pokud se změní jedna podmínka, změní se všechno.
Ještě předtím, než jsem se vůbec rozhodl, věnovat se vyprávění příběhu profesionálně, vím, že se mi v mládí přihodily věci, které mi vážně tak trochu otevřely oči, pokud jde o příběhy.
V roce 1986 jsem pochopil, že příběh má mít téma.
Byl to rok, kdy znovu uvedli do kin upravenou verzi "Lawrence z Arábie"
Za jeden měsíc jsem to viděl sedmkrát.
Nemohl jsem se nabažit.
Jenom jsem věděl, že to je nádherně udělané -- každý záběr, každá scéna, každá věta.
Na povrchu se prostě zdálo, že film popisuje historické události.
Ale bylo tady i něco navíc, co nebylo vyřčeno.
Co to přesně bylo? Až když jsem ten film viděl poněkolikáté, ten závoj se nadzvedl. Bylo to ve scéně, kde Lawrence přejde Sinajskou poušť a dojde k Suezskému průplavu a tady mi to najednou došlo.
(Video) Chlapec: Hej! Hej!
Hej! Hej! Motocyklista: Kdo jste?
Kdo jste?
Stanton: To bylo to téma: Kdo jste?
Ve filmu jsou všechny ty zdánlivě nesourodé události a dialogy, které prostě chronologicky vyprávějí jeho historii, ale pod tím vším se vine konstatní linka, něco jako silniční mapa.
Při všem, co Lawrence ve filmu dělá, se pokouší příjít na to, kde je jeho místo ve světě.
Dobře vyprávěným příběhem se vždy vine silné téma.
Když mi bylo pět, poznal jsem asi nejzásadnější ingredienci, kterou by podle mého měl příběh obsahovat, ale která je velmi vzácná.
Tehdy, když mi bylo pět, mě maminka vzala do kina.
(Video) Dupík: Pojď.
To je dobrý. Podívej se.
Voda zmrzla.
Bambi: Jupí!
Dupík: To je švanda, Bambi?
Pojď. Vstávej.
Takhle.
Ha ha. Ne, ne.
ne. Stanton: Vyšel jsem z kina oči vykulené tím zázrakem.
A to si myslím, že je ta kouzelná ingredience, ta tajná omáčka, to znamená, jestli umíte vyvolat zázrak.
Zázrak je poctivý, je to úplně nevinné.
Nemůže být vyvolán uměle.
Já neznám větší umění než je nadání člověka předat druhému ten pocit -- omráčit někoho jen na krátký moment a způsobit, aby se poddal tomu zázraku.
Když se to povede, zasáhne vás to až téměř do vašich buněk.
A když takhle umělec zasáhne jiného umělce, máte pocit, že to musíte předat dál.
Je to jako spící rozkaz, který je ve vás najednou aktivován.
Okouzli druhé tak, jaks byl ty sám okouzlen.
Ty nejlepší příběhy přinášejí zázrak.
Když mi byly čtyři, mám živě v paměti, že jsem si našel na kotníku dvě malinké jizvy a ptal jsem se tatínka, co to je.
Řekl mi, že stejný pár jizev mám na hlavě, ale nemůžu je vidět, protože tam mám vlasy.
Vysvětlil mi, že když jsem se narodil, narodil jsem se předčasně, že jsem přišel na svět moc brzy, a nebyl jsem ještě úplně dopečený. Byl jsem velmi, velmi nemocný.
A když se doktor podíval na to žluté dítě, podíval se mojí matce do očí a řekl, "Nebude žít."
Byl jsem v nemocnici několik měsíců.
A o mnoho krevních transfúzí později jsem žil a díky tomu jsem jedinečný.
Nevím, jestli jsem tomu opravdu věřil.
Nevím, jestli tomu opravdu věřili moji rodiče, ale nechtěl jsem dokázat, že nemají pravdu.
Ať už jsem nakonec dobrý v čemkoli, budu se snažit, abych stál za tu druhou šanci, kterou jsem dostal.
(Vidoe) (Pláč) Marlin: No tak, no tak,
To je v pořádku, táta je tady.
Jsi u táty.
Slibuju, že nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo, Nemo.
Stanton: A to je první lekce vyprávění příběhů, kterou jsem se naučil.
Použijte to, co znáte. Stavte na tom.
Nemusí jít vždy o zápletku nebo fakt.
Jde o to, zachytit pravdu podle vaší zkušenosti, vyjádřit hodnoty, které hluboko uvnitř osobně cítíte.
A to mě nakonec vedlo k tomu, abych k vám promluvil dnes tady na TEDu.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Před pár lety jsem začala program s cílem přesvědčit špičkové lidi v oblasti technologie a designu, aby si vzali rok volna a šli pracovat do prostředí, které představuje skoro vše, co by měli nenávidět; měli pracovat pro státní správu.
Program se nazývá Kód pro Ameriku a je to trochu něco jako mírové sbory pro geeky.
Každý rok vybíráme několik kolegů a necháváme je pracovat pro místní zastupitelstva.
Namísto toho, abychom je posílali do zemí třetího světa, je pošleme do divočiny na radnice.
A tam tvoří ve spolupráci se zaměstnanci města výborné aplikace.
Ale co doopravdy dělají, je, že ukazují, co všechno je možné dělat s dnešními technologiemi.
Takže se můžete seznámit s Alem.
Al je požární hydrant ve městě Boston.
Tady to trochu vypadá, že shání někoho na rande, ale to, co opravdu hledá, je někdo s lopatou, kdo ho vyhrabe, když začne sněžit, protože ví, že neumí moc dobře bojovat s požáry, když je zasypán metrem sněhu.
Takže jak přišel na to, kde hledat pomoc takto jedinečným způsobem?
Měli jsme loni v Bostonu tým kolegů přes program Kód pro Ameriku.
Byli tam v únoru, kdy zrovna loni hodně sněžilo.
A všimli si, že se město nestará o vyhrabávání požárních hydrantů.
Ale konkrétně jeden kolega, chlápek jménem Erik Michaels-Ober, si všiml i něčeho jiného, a sice toho, že občané odhrnují sníh z chodníků přímo u těch hydrantů.
A tak udělal to, co by udělal každý správný vývojář: napsal aplikaci.
Je to roztomilá drobná aplikace umožňující ujmout se požárního hydrantu.
Čímž souhlasíte s tím, že ho vyhrabete ze sněhu, když sněží.
Kdo se ujme hydrantu, pojmenuje ho. A on pojmenoval první hydrant Al.
Pokud hydrant nepojmenujete, kdokoli vám ho může zabrat.
To vytváří herní dynamiku té aplikace.
Je to skromná malá aplikace.
Je pravděpodobně ta nejmenší z 21 aplikací, které kolegové loni napsali.
Ale dělá něco, co žádná jiná technologie státní správy neumí.
Šíří se virálně.
Jeden týpek na oddělení IT města Honolulu, který viděl tuto aplikaci, si uvědomil, že by ji mohl také použít; ne kvůli sněhu, ale aby nalákal občany k adopci sirén proti tsunami.
Je velmi důležité, aby tyto sirény proti tsunami fungovaly, ale lidé z nich kradou baterie.
Takže tímto přiměl lidi k tomu, aby je kontrolovali.
A pak se ji Seattle rozhodl využít k tomu, aby přesvědčil lidi k uklízení zanesených odtokových kanálů.
A Chicago ji právě zavedlo, aby v zimě získalo lidi k odklízení sněhu.
Takže nyní víme o devíti městech, které mají v plánu toto využít.
A tohle šíření probíhalo hladce, organicky, přirozeně.
Pokud víte cokoliv o technologiích státní správy, tak víte, že takto to normálně nechodí.
Obstarávání software obvykle trvá několik let.
Náš tým pracoval loni v Bostonu na jednom projektu, který zabral třem lidem asi dva a půl měsíce.
Umožňovalo to rodičům zjistit, které veřejné školy jsou ty správné pro jejich děti.
Potom nám bylo řečeno, že kdyby to probíhalo standardním způsobem, trvalo by to nejméně dva roky a stálo by to asi 2 miliony dolarů.
A to ještě nic není.
V kalifornském soudním systému teď běží projekt, který zatím stál daňové poplatníky 2 miliardy dolarů a nefunguje.
A takové projekty jsou na všech úrovních státní správy.
Takže aplikace, jejíž napsání trvá několik dní a pak se šíří virálně, je jakýmsi varovným výstřelem pro všechny instituce státní správy.
Poskytuje inspiraci, jak zlepšit fungování státní správy -- nikoliv jako soukromá firma, jak by si mnozí mysleli.
A dokonce ani jako technologická společnost, ale spíše jako samotný Internet.
To znamená bez nutnosti získávat povolení, to znamená otevřeně, to znamená inspirativně.
A to je důležité.
Ale co je ještě důležitější na této aplikaci, je to, že ukazuje, jak nová generace bojuje s problémy státní správy -- nikoliv jako s problémem zkostnatělé instituce, ale jako s problémem společného jednání.
A to je výborná zpráva, protože, jak se ukazuje, společné jednání nám opravdu jde, především v kombinaci s digitálními technologiemi.
Takže tady máme velmi rozsáhlou společnost lidí, kteří tvoří nástroje, jež potřebujeme k tomu, abychom mohli společně jednat efektivně.
Nejsou to jen kolegové z Kódu pro Ameriku, ale stovky dalších lidí po celých Státech, kteří se probouzí a píší komunální aplikace každý den ve svých komunitách.
Ještě stále nezanevřeli na státní správu.
Jsou z ní silně frustrovaní, ale nestěžují si na ni a raději ji napravují.
A tihle lidé vědí něco, co jsme již dávno ztratili z dohledu.
A to je to, když zapomenete na všechny své pocity ohledně politiky, front na úřadech a všech těch dalších věcí, které nás rozčilují, že státní správa je, ve své podstatě, slovy Tima O'Reillyho, "To, co zvládneme společně, ale ne samostatně."
V současnosti už spousta lidí na státní správu zanevřela.
A pokud jste jedni z nich, žádám vás, abyste svůj postoj ještě zvážili, protože věci se mění.
Politika se nemění; státní správa se mění.
A protože státní správa koneckonců získává svoji moc od nás -- vzpomínáte na "My, lid?" -- to, jak se na to díváme, ovlivní to, jaké budou další změny.
Když jsem začala s tímto programem, moc jsem toho o státní správě nevěděla.
A stejně jako mnoho lidí jsem si myslela, že státní správa je o tom dosazovat volené lidi do jejich úřadů.
Nuže, po dvou letech jsem došla k závěru, že státní správa, především ta místní, je spíše záležitost vačic.
Je to naše call centrum a informační linka.
Je to místo, kam se dostaneme, když zavoláme ve svém městě na příslušné telefonní číslo.
Pokud budete mít někdy možnost pracovat ve vašem městském call centru stejně jako náš kolega Scott Silverman v rámci našeho programu -- ve skutečnosti to tak mají všichni -- zjistíte, že lidé volají na úřad v celé řadě různých případů -- včetně toho, když máte v domě vačici.
A tak Scott zvedne telefon.
Napíše "vačice" do oficiální databáze znalostí.
Ale na nic tam nepřijde. Tak začne s odchytem zvířat.
A nakonec prostě řekne: "Podívejte, mohli byste prostě otevřít dveře od domu a pustit hudbu hodně nahlas a zkusit, jestli odejde?"
A ono to fungovalo. Třikrát hurá pro Scotta.
Ale to nebyl konec vačicím.
Boston jednoduše nemá call centrum.
Zato má aplikaci, webovou a mobilní, nazvanou Citizens Connect. (Spojení s občany)
Tuhle aplikaci jsme nenapsali my.
To je práce hodně chytrých lidí na Úřadě nové městské techniky v Bostonu.
Jednoho dne -- tohle je autentický záznam -- přišlo tohle: "Vačice je v mé popelnici. Těžko říct, jestli je mrtvá.
Jak ji mohu odstranit?"
Ale Citizens Connect funguje jinak.
Scott mluvil přímo s další osobou na lince.
Ale v Citizens Connect je vše veřejné, takže to všichni mohou vidět.
A v tomto případě to viděl soused.
A další záznam, který máme, zněl: "Šel jsem tam a našel popelnici za domem.
Vačice? Je tam. Živá?
Jo. Převrátil jsem popelnici na bok.
Šel jsem domů. Dobrou noc, milá vačice."
(Smích) Pěkně jednoduché.
Takže tohle je super. Tady se potkává digitální svět s tím fyzickým.
A je to taky krásný příklad toho, jak státní správa využívá crowdsourcing.
(síly davu) Ale je to také skvělý příklad, kdy státní správa poskytuje platformu.
A to neznamená nutně technologickou definici platformy.
Mluvím o platformě pro lidi, aby mohli pomáhat ostatním a sami sobě navzájem.
A tak jeden občan pomohl druhému, ale státní správa tu sehrála klíčovou roli.
Spojila ty dva lidi.
A mohla je spojit pomocí služeb státní správy, kdyby to bývalo bylo třeba, ale soused je mnohem lepší a levnější alternativou ke službám státní správy.
Když jeden soused pomáhá druhému, posilujeme tím své komunity.
Když zavoláme odchyt zvířat, tak to akorát stojí peníze.
Jednou z důležitých věcí, kterou musíme vědět o státní správě, je to, že to není to stejné jako politika.
A většina lidí to chápe, ale myslí si, že jedno je vstupem pro druhé.
Že naším vstupem do systému státní správy jsou volby.
Ale kolikrát jsme už zvolili politického představitele -- a často vynaložili hodně energie na zvolení nového politického lídra -- a pak se s tím spokojíme a očekáváme, že státní správa bude odrážet naše hodnoty a plnit naše potřeby, ale ono se toho moc nezmění?
To je proto, že státní správa je jako širý oceán a politika je jako dvaceticentimetrová vrstva na hladině.
A právě pod ní je to, čemu říkáme byrokracie.
A říkáme to opovržlivě.
Ale právě to pohrdání je to, co dělá z těchto věcí, které vlastníme a za které platíme, něco, co pracuje proti nám, a tak sami sebe zbavujeme moci.
Lidem se zdá, že politika je sexy.
Pokud chceme, aby tato instituce fungovala pro nás, musíme udělat byrokracii sexy.
Protože to je místo, kde se odehrává reálná práce vlády a státní správy.
Musíme se zapojit do té mašinerie státní správy.
A to je to, co učinilo hnutí OcuppytheSEC.
Viděli jste je?
Je to skupina zúčastněných občanů, která sepsala velmi detailní, 325stránkovou zprávu, která je reakcí na požadavek SECu na komentář k Zákonu o reformě financí. (Financial Reform Bill)
A není to o tom být politicky aktivní; je to o tom být byrokraticky aktivní.
A pro ty z vás, kteří již zanevřeli na státní správu, je čas zeptat se sama sebe na svět, který chceme zanechat našim dětem.
Musíte vidět ohromné výzvy, kterým budou čelit.
Opravdu si myslíme, že dojdeme tam, kam potřebujeme, aniž bychom napravili tu jedinou instituci, která může jednat za nás všechny?
Bez státní správy to nezvládneme, ale potřebujeme, aby byla efektivnější.
Dobrou zprávou je, že technologie umožňuje od základu přebudovat funkci státní zprávy tak, aby opravdu záleželo na posilování občanské společnosti.
A nyní nastupuje generace, která vyrostla na Internetu, a oni vědí, že není těžké dělat věci společně, že je jen potřeba navrhnout správné systémy.
V současnosti je průměrný věk našich kolegů 28 let, takže jsem, ač nerada, skoro o generaci starší než většina z nich.
Tohle je generace, která vyrostla ve světě, kde na jejich hlasu záleží.
Oni nebojují ve stejné bitvě jako my všichni ostatní, o to, kdo se dostane ke slovu; oni se dostanou ke slovu všichni.
Mohou vyjádřit svůj názor jakýmkoliv způsobem a kdykoliv; a oni ho vyjadřují.
A tak při setkání s problémem státní správy jim až tak nezáleží na jejich hlasech.
Oni raději používají své ruce.
Používají své ruce k psaní aplikací, které zlepšují státní správu.
A ty aplikace nám umožňují použít naše ruce ke zlepšení našich komunit.
Může to být vyhrabávání hydrantu ze sněhu, likvidace plevele nebo převracení popelnice s vačicí uvnitř.
A docela jistě někteří už dávno vyhrabávali požární hydranty ze sněhu a hodně lidí to dělá nyní.
Ale tyhle aplikace jsou jako malé digitální upomínky, že nejsme jen zákazníci, že nejsme jen zákazníci státní správy, vkládající do ní naše daně a přijímající protislužby.
Jsme více než to, jsme občané.
A my nenapravíme státní správu, dokud nenapravíme občanství.
Takže otázka pro vás všechny tady: Když vezmeme v úvahu velké, závažné věci, které je třeba udělat společně, my všichni společně budeme pouze houf hlasů, nebo budeme také dav rukou?
Děkuji vám.
(Potlesk)
Dnes budu mluvit o nečekaných objevech.
Pracuji v solárně-energetickém průmyslu.
V naší malé firmě se snažíme zaměřit na životní prostředí a klademe důraz ...
... klademe důraz na crowdsourcing.
Je to takové krátké video z toho, co děláme.
Hm. Vydržte chvilku.
Jenom než se to načte.
(Smích) No tak - můžeme to přeskočit - Já to teda zkusím přetočit...
(Smích) Ne.
(Smích) (Smích) (Hudba) Tohle není...
(Smích) Dobře.
(Smích) Solární technologie je...
Cože, už nemáme čas?
No dobrá. Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Dnešní odpoledne bych s vámi chtěl diskutovat o tom, proč se vám nepodaří mít skvělou kariéru.
(Smích) Jsem ekonom.
Koneckonců, je čas na chmurné poznámky.
Promlouvám pouze k těm, kteří chtějí mít skvělou kariéru.
Vím, že někteří z vás se již rozhodli, že budou mít dobrou kariéru.
Vy také neuspějete --(Smích)--
protože -- Panejo, jste z neúspěchu celí rozjaření.
(Smích) Kanadská skupinka, nepochybně.
(Smích) Ti, co se snaží vybudovat dobrou kariéru neuspějí, protože dobrých pracovních míst je dnes jako šafránu, opravdu.
Existují skvělá pracovní místa a skvělé kariéry a pak tu jsou také časově náročné, stresující, krev pijící, duchamorné druhy povolání, a nic jiného mezi tím.
Takže lidi hledající dobrou práci nepochodí.
Povím vám o těch, co hledají skvělou práci, kariéru, a proč v tom selžou.
První důvod je ten, že přestože vám lidi nespočetněkrát opakují: "Jestli chceš mít skvělou kariéru, musíš se oddat své vášni, pronásledovat své sny a věci, co tě v životě nejvíc fascinují." Slyšíte to pořád dokola a pak se rozhodnete, že je neposlechnete.
Bez ohledu na to, kolikrát jste si stáhli promoční projev Stevena Jobse, pořád si stojíte za svým a nic s tím neuděláte.
Nevím přesně proč.
Jste příliš líní. Je to nad vaše síly.
Bojíte se, že když budete hledat svou vášeň a nenajdete ji, budete se cítit jako idioti a tak přijdete s výmluvami, proč ji hledat ani nebudete.
Jsou to pouhé výmluvy, dámy a pánové. Projdeme si celý seznam vašich kreativních
výmluv, které vám brání v tom dělat věci tak, abyste měli skvělou kariéru.
Tak například, jedna z vašich skvělých výmluv je tahle: "Většina lidí vděčí za svou skvělou kariéru hlavně štěští, takže já si tuhle počkám,
třeba se na mě štěstí usměje, a když jo, tak budu mít skvělou kariéru. Když ne, tak si vystačím s dobrou kariérou."
Žádná dobrá kariéra ale neexistuje, tudy cesta nevede.
Pak tu máme další výmluvu: "Ano, jsou výjimeční lidé, kteří se ženou za svou vášní. Jsou to ale géniové
jako Steven Jobs.
Mezi ně já nepatřím.
Když mi bylo pět, považoval jsem se za génia, ale mí učitelé mi od té doby vyhnali tuhle myšlenku z hlavy."
(Smích) "Takže jsem dnes dočista způsobilý."
Podívejte, kdyby se dnes psal rok 1950, úplná způsobilost by vám zaručila skvělou kariéru.
Dnes je ale rok 2012, světe div se,
a prohlašováním, že jste naprosto, dočista způsobilými, přímo zatracujete svůj úspěch.
Pak tu máme další výmluvu: "Udělal bych to, zvládl bych to, ale, ale, no ale jsem přece normální.
Každý přece ví, že lidi, co se ženou za svou vášní, jsou trošku šílení.
Trochu divní?
Že?
Šílenství a genialitu dělí tenká čára.
Nejsem šílenec. Přečetl jsem biografii Stevena Jobse.
Panečku, nejsem jako on. Jsem dobrák.
Jsem normální. Jsem obyčejný dobrák,
a obyčejní dobráci necítí žádnou vášeň.
Ále, stejně chci skvělou kariéru.
Nejsem připravený vydat se za svou vášní, takže to udělám jinak. Mám totiž řešení,
mám strategii.
Maminka s tatínkem mi o ní pověděli.
Maminka s tatínkem mi řekli, že když budu pilně pracovat, budu mít skvělou kariéru. Pokud tedy budu tvrdě pracovat
a budu mít dobrou kariéru, když začnu pracovat ještě mnohem víc, budu mít skvělou kariéru. To přece dává
matematicky smysl, ne?
Hmm. Nedává. (Smích) Přesto jste si to sami sobě namluvili.
Víte co? Řeknu vám jedno malé tajemství. Chcete pracovat? Chcete dřít?
Nemějte strach, uspějete. Svět vám dá spoustu
příležitostí pracovat tak, že se z vás bude kouřit,
ale jste si jistí, že vám to zaručí skvělou kariéru, když veškeré důkazy naznačují pravý opak?
Přejděme teď k těm z vás,
co se snaží najít svou vášeň. Opravdu si uvědomujete, že byste s tím měli začít, žádné výmluvy.
Snažíte se najít svou vášeň a jste štěstím bez sebe.
Našli jste něco, co vás zajímá.
"Něco mě zajímá! Našel jsem zálibu!"
Říkáte mi: "Něco mě zajímá!" Já na to: "To je báječné! A co mi tím chcete říct?"
"No, našel jsem něco, co mě zajímá."
"Jste do toho zapálení?" odvětím. "Zajímá mě to," říkáte.
K čemu byste váš zájem přirovnali?
"Tohle mě prostě zaujalo."
A ostatní oblasti lidské aktivity vás nezaujaly?
"O ty se nazajímám."
Všechny jste si je nechali projít hlavou, že ano?
"Ne tak úplně."
Vášeň je láska vašeho života.
Vášeň vám umožní naplno vyjádřit váš talent.
Vášeň a zájem -- dvě odlišné věci.
Opravdu půjdete za svou láskou a řeknete: "Vezmi si mě!
Jsi zajímavá." (Smích) Na to zapomeňte.
Nikdo si vás takhle nevezme a umřete v osamění.
Co chcete, potřebujete, po čem toužíte, je vášeň, která přesahuje hranice zájmu.
Potřebujete mít 20 zájmů, a jeden z nich, jeden z nich vás možná chytne a pohltí víc než cokoli jiného. Pak si možná uvědomíte, co je mezi všemi ostatními zájmy vaše opravdová vášeň. Jeden můj kamarád požádal svou dívku o ruku.
Byl ekonomicky racionální.
Řekl své dívce: "Vezměme se.
Spojme naše zájmy."
(Smích) A to taky udělal.
"Opravdu tě miluji," řekl. "Miluji tě z celého srdce.
Miluji tě víc než všechny ostatní ženy, které jsem kdy poznal.
Miluji tě víc než Mary, Jane, Susie, Penelope, Ingrid, Gertrude, Gretel -- tehdy jsem byl výměnném programu v Německu."
(Smích) "Miluji tě víc než --" No dobře! Odešla z místnosti v půli jeho
vyznávání lásky.
Potom, co překonal ono překvapivé odmítnutí, dospěl k názoru, že jen těsně unikl manželství s iracionální osobou;
přesto si poznačil, že až bude příště žádat ženu o ruku, není třeba vyjmenovávat všechy ženy, které se o tuto roli ucházely.
(Smích) Pořád ale platí to stejné -- musíte hledat alternativy,
abyste našli svůj osud. Nebo se snad toho slova "osud" bojíte?
Děsí vás "osud"?
Teď o něm mluvíme a pokud nenajdete oblast,
která nejvíc odhaluje váš talent, pokud se spokojíte s těmi zatracenými "zájmy", ať už to znamená cokoli, víte, co váš čeká na konci vašeho dlouhého života?
Vaši přátelé a rodina budou stát u vašeho hrobu a na náhrobku budete mít vytesáno: "Zde odpočívá významný vynálezce suchého zipu."
Na náhrobku by ale místo toho mělo být napsáno, ve vašem alternativním životě, pokud byste naplno projevili váš talent: "Zde leží laureát Nobelovy ceny za fyziku, který zformuloval jednotnou teorii pole a prokázal reálnost nadsvětelného warp pohonu."
(Smích) Suchý zip, zajisté.
(Smích) Příklad skvělé kariéry
a zmařené příležitosti.
Někteří z vás ale, navzdory všem těm výmluvám, najdou svou vášeň,
přesto ale neuspějí.
Neuspějete, protože se neoddáte vaší vášni, protože přijdete s novou výmluvou, jakoukoli výmluvou, která vám v tom zabrání. Tuhle výmluvu jsem už slyšel mnohokrát. "Ano, mohl bych mít skvělou kariéru, lidských vztahů si ale vážím víc než úspěchu.
Chci být skvělým přítelem, skvělým partnerem.
Chci být skvělým rodičem a tohle všechno neobětuju za vidinu velkého úspěchu."
(Smích) Co vám na to mám říct?
Vážně chcete, abych vám řekl: "Namouduši přísahám, že děti nebiju."
(Smích) Podívejte se, jakou životní filozofii jste přijali.
Jste hrdinou za každou cenu a já jsem za to, že vám
jemně naznačím, že byste mohli mít skvělou kariéru, obviňovaný, že nenávidím děti.
Děti mám rád. Nebiju je.
Ano, když jsem vstoupil do této budovy, narazil jsem na jednoho potulujícího se klučinu, ale nenakopl jsem ho.
(Smích) Jasně, musel jsem ho informovat, že tahle budova je jen pro dospěláky a ať odsud zmizí. Zamumlal něco o své matce
a já mu řekl, že ho stejně asi najde venku.
Když jsem ho viděl naposled, seděl na schodech a brečel.
(Smích) Padavka. (Smích)
Co si ale myslíte? Tohle po mně chcete slyšet.
Opravdu si myslíte, že byste měli využít děti jako svůj štít?
Víte, co se jednou stane, vy jedni perfektní rodičové?
Vaše dítě k vám jednou přijde a řekne: "Vím, čím chci být.
Vím, co budu v životě dělat."
Jste štěstím bez sebe. Tohle je konverzace,
na kterou každý rodič čeká, protože je jejich dítě nadané v matematice, a těší se na to, co bude následovat.
Vaše dítě vám řekne: "Rozhodl jsem se, že budu kouzelník.
Chci předvádět kouzla před publikem."
(Smích) A co na to vy?
Řeknete: "Hmm, to je riskantní.
Nemusí se ti to podařit. Nebudeš moc bohatý.
Chápeš, nevím, zkus o tom ještě popřemýšlet,
tak moc ti to jde v matematice, co takhle --" Vaše dítě vás přeruší a řekne: "Tohle je ale můj sen. Je mým snem stát se kouzelníkem."
A co na to vy?
Víte, jak zareagujete? "Podívej, já měl taky jednou sen, ale, -- ale."
Jak dokončíte tu větu s vaším "ale"?
"...Ale. Taky jsem měl jednou sen, ale bál jsem se za ním jít."
Anebo mu řeknete tohle? "Jednou jsem měl svůj sen,
ale pak ses narodil."
(Smích) (Smích) (Potlesk) Opravdu chcete takhle zneužít svou rodinu, opravdu chcete vidět svého partnera a děti jako bachaře vašich snů?
Když vám vaše dítě řeklo: "Mám svůj sen." mohli jste mu odvětit jinak.
Mohli jste se mu podívat do očí a říct: "Běž do toho,
tak jako já."
To mu ale nebudete moct říct, protože jste do toho nešli.
Takže to neřeknete. (Smích) Takhle jsou hříchy rodičů přenášeny na jejich ubohé děti.
Jaktože využíváte lidské vztahy jako výmluvu, proč jste nenašli a nenásledovali svou vášeň?
Vy víte proč. Ve skrytu duše to víte
a to teď myslím smrtelně vážně.
Vy znáte důvod, proč se zachumlat do teploučka lidských vztahů.
Protože jste -- vy víte, jací jste. Bojíte se jít za svou vášní.
Bojíte se, že budete k smíchu.
Bojíte se to zkusit.
Bojíte se, že selžete.
Skvělý přítel, skvělý partner, skvělý rodič, skvělá kariéra.
Nejde to dohromady? Nejste to snad vy?
Jak můžete být jedním, aniž byste byl i druhým?
Vy se ale bojíte.
A proto nebudete mít skvělou kariéru, ledaže --
ledaže, nejpřiléhavější ze všech anglických slov -- ledaže. Slovo "ledaže" se ale ovšem pojí
s jiným, nejstrašlivějším spojením, "Kdybych jen tak..."
"Kdybych jen tak..."
Pokud vám tahle myšlenka bude rezonovat v hlavě, bude to hodně bolet.
To jsou tedy mnohé důvody, proč se vám nepodaří mít skvělou kariéru,
ledaže... Ledaže.
Děkuji. (Potlesk)
Mám pro vás otázku: Jste nábožní?
Prosím, zvedněte ruku, pokud se považujete za nábožného člověka.
Řekl bych, že asi tři nebo čtyři procenta.
Netušil jsem, že na TED konferenci je tolik věřících.
(Smích) Dobře, další otázka: Považujete se za duchovní bytost z jakéhokoliv hlediska?
Zvedněte ruku. Dobře, to je většina.
Moje dnešní přednáška je o hlavním důvodu nebo o jednom z hlavních důvodů, proč se většina lidí považuje z nějakého hlediska za duchovní.
Budu dnes mluvit o sebetranscendenci.
Základní pravdou o lidství je, že občas jako by se Já rozplynulo.
A když k tomu dojde, je to extatický pocit a saháme po metaforách stoupání pro vysvětlení těchto pocitů.
Říkáme, že jsme povzneseni nebo pozvednuti.
Je těžké uvažovat o čemkoliv takto abstraktním bez dobré hmatatelné metafory.
Dnes tedy nabízím tuto metaforu:
Představte si mysl jako dům s mnoha místnostmi, z nichž většina je nám důvěrně známá.
Ale někdy se jakoby zničehonic objeví dveře, které vedou ke schodišti.
Vystoupáme po schodišti a zažijeme stav změněného vědomí.
V roce 1902 psal velký americký psycholog William James o mnoha druzích náboženských zážitků.
Sbíral všemožné případové studie.
Citoval slova nejrůznějších lidí, kteří zažili různé druhy těchto zkušeností.
Jednou z nejvíce vzrušujících je pro mne, když se tento mladý muž, Stephen Bradley, domněle v roce 1820 setkal s Ježíšem .
A Bradley o tom řekl tohle:
(Hudba) Myslel jsem, že v pokoji vidím asi na vteřinu spasitele v lidské podobě, s roztaženýma rukama, a zdálo se mi, že mi říká: "Pojď."
Druhý den jsem se třásl radostí.
Moje štěstí bylo tak velké, že jsem řekl, že chci umřít.
V tomto světě nebylo místa pro mé pocity.
Předtím jsem byl velmi sobecký a arogantní.
Ale teď jsem toužil po blahu celého lidstva a dokázal jsem s pohnutým srdcem odpustit svým nejhorším nepřátelům.
JH: Všimněte si, jak Bradleyho malicherné moralistické já prostě zemře na cestě po schodišti.
A na tomto vyšším stupni se stane milujícím a odpouštějícím.
Mnohá světová náboženství našla mnoho způsobů, jak pomoci lidem stoupat po schodišti.
Některá umlčují Já pomocí meditace.
Jiná používají psychedelické drogy.
Tento aztécký svitek z 16. století zobrazuje muže, který se chystá sníst houbu s psilocybinem a ve stejné chvíli je vymrštěn do schodů bohem.
Jiná používají tanec, otáčení a kroužení k povzbuzení sebetranscendence.
Ale abyste prošli schodištěm, nepotřebujete náboženství.
Mnozí lidé nalézají sebetranscendenci v přírodě.
Jiní překonávají své Já na technopárty.
Ale nejpodivnějším místem ze všech je válka.
Tolik knih říká o válce to stejné, že nic nespojuje lidi tak jako válka.
A toto jejich spojení otevírá prostor pro výjimečné sebetranscendentní zážitky.
Pustím vám výňatek z této knihy od Glenna Graye.
Za II. světové války byl Gray vojákem v americké armádě.
A po válce vyslechl mnoho dalších vojáků a psal o zkušenostech mužů v bitvě.
V tomto klíčovém úryvku v podstatě popisuje naše schodiště.
(Video) Glenn Gray: Mnoho veteránů přiznává, že zážitek společného úsilí v boji byl vrcholem jejich života.
"Já" nepozorovaně přechází v "my", "moje" se stává "naším" a osobní víra ztrácí svůj hlavní význam.
Věřím, že díky ničemu menšímu než záruce nesmrtelnosti je v těchto chvílích tak poměrně snadné sebeobětování.
Možná padnu, ale nezemřu, protože to skutečné ve mně pokračuje a žije v kamarádech, pro které jsem se vzdal života.
JH: Pro všechny tyto případy je společné, že Já jakoby zřídne nebo se rozplyne a je to vskutku skvělý pocit, svým způsobem úplně jiný než vše, co běžně cítíme.
Je to jaksi povznášející pocit.
Myšlenka, že stoupáme, byla jádrem spisu velkého francouzského sociologa Émile Durkheima.
Durkheim nás dokonce nazval Homo duplex, dvoustupňový člověk.
Nižší stupeň nazval stupněm profánním.
Profánní je opakem posvátného.
Znamená to všední nebo obyčejný.
A v našich všedních životech existujeme jako jednotlivci.
Chceme uspokojit své osobní tužby.
Sledujeme své vlastní cíle.
Ale občas se stane něco, co spustí fázovou změnu.
Jedinci se spojí do kolektivu, hnutí či národa, které jsou mnohem víc než součet jejich částí.
Durkheim tuto úroveň nazval stupeň posvátného, protože věřil, že úlohou náboženství je spojit lidi do skupiny, do mravního společenství.
Durkheim věřil, že vše, co nás spojuje, přejímá posvátnou kvalitu.
A jakmile se lidé spojí kolem nějakého posvátného předmětu nebo hodnoty, začnou pracovat jako kolektiv a bojovat k její obraně.
Durkheim napsal o souboru silných sdílených emocí, které uskutečňují tento zázrak E pluribus unum (Z mnohých jeden), vytvoření skupiny z jednotlivců.
Vzpomeňte si na sdílené štěstí v Británii v den, kdy skončila II.
světová válka. Vzpomeňte si na sdílený hněv na Tahrírském náměstí (Káhira), které srazilo diktátora.
A vzpomeňte si na sdílený zármutek ve Spojených státech, který jsme všichni cítili, který nás všechny spojil po 11. září.
Rád bych to teď shrnul.
Tvrdím, že schopnost sebetranscendence je základní částí lidství.
Nabízím metaforu schodiště v mysli.
Říkám, že jsme Homo duplex a toto schodiště nás vede z profánní úrovně na úroveň posvátného.
Když stoupáme po schodišti, vlastní zájmy mizí, stáváme se mnohem méně zištnými, a máme pocit, že jsme lepší, vznešenější a jakoby povzneseni.
Takže otázka za milion pro společenské vědce jako já: Je toto schodiště rysem našeho evolučního designu?
Je výsledkem přirozeného výběru, podobně jako ruce?
Nebo je to chyba, vada v systému -- tahleta náboženskost je jenom něco, k čemu dojde, když se dráty v mozku zkratují -- Jill měla mrtvici a měla náboženský zážitek, je to jenom chyba?
Mnoho vědců, kteří se zabývají náboženstvím, má tento názor.
Například Noví Ateisté tvrdí, že náboženství je souborem memů, jakýchsi parazitických memů, které se nám dostanou do mysli a přimějí nás dělat nejrůznější náboženské šílenosti, sebezničující věci, třeba sebevražedné atentáty.
A konečně, jak by pro nás mohlo být dobré pozbýt sami sebe?
Jak by mohlo být adaptivní pro jakýkoliv organismus překonat vlastní zájmy?
Ukážu vám to.
V "Původu člověka" napsal Charles Darwin mnohé o evoluci morálky -- odkud přišla, proč ji máme.
Darwin si všiml, že mnoho z našich předností má pro nás samotné velmi malé uplatnění, ale je velice užitečné pro naše skupiny.
Popsal scénář kdy mezi dvěma kmeny primitivních lidí dojde ke kontaktu a konkureci.
Řekl: "Pokud by jeden kmen obsahoval velký počet odvážných, soucitných a věrných členů, kteří jsou vždy připraveni pomáhat a bránit ostatní, tento kmen by byl úspěšnější a porazil by ten druhý."
Dále řekl, že "Sobečtí a svárliví lidé nebudou držet pohromadě a bez soudržnosti se ničeho nedosáhne."
Jinými slovy Charles Darwin věřil ve skupinový výběr.
Tato myšlenka byla posledních 40 let velice kontroverzní, ale letos ji čeká velký návrat, především poté, co v dubnu vyjde kniha E. O. Wilsona, která velmi dobře zdůvodní, že my a některé další druhy jsme výsledkem skupinového výběru.
Ale je třeba si to představit jako víceúrovňový výběr.
Představte si ho takto: Dochází ke kompetici uvnitř skupin a mezi skupinami.
Zde máme skupinu chlapů v univerzitním mužstvu.
Uvnitř tohoto mužstva probíhá soupeření.
Chlapi soupeří mezi sebou.
Nejpomalejší a nejslabší veslaři budou z mužstva odstraněni.
A jenom několik z nich bude ve sportu pokračovat.
Možná, že jeden z nich se dostane na Olympiádu.
Takže uvnitř mužstva se jejich zájmy staví proti sobě navzájem.
A občas by bylo výhodné pro někoho z nich pokusit se sabotovat ostatní.
Možná pomluví svého hlavního soka před trenérem.
Ale zatímco tato soutěž probíhá v rámci člunu, jiná soutěž probíhá mezi čluny.
A jakmile tyto chlápky posadíte do lodi, která soutěží s jinou lodí, nemají na vybranou a musejí spolupracovat, protože jsou na jedné lodi.
Vyhrát můžou jedině tehdy, když budou táhnout za jeden provaz.
Možná to zní otřepaně, ale jsou to hluboké evoluční pravdy.
Hlavním argumentem proti skupinové selekci bylo vždycky to, že by samozřejmě bylo pěkné mít skupinu spolupracujících, ale jakmile máte skupinu spolupracujících, převáží v ní příživníci, jedinci, kteří zneužívají těžkou práci ostatních.
Rád bych vám to předvedl.
Mějme skupinu malých organismů -- třeba bakterií nebo křečků; na tom nezáleží -- a předpokládejme, že se v této malé skupině vyvinula spolupráce.
Skvělé. Pasou se, navzájem se brání, pracují společně, tvoří blahobyt.
A jak uvidíte na této simulaci, když interagují, získávají body, rostou, a když zdvojnásobí svou velikost, uvidíte, že se rozdělí, tím se rozmnožují a populace roste.
Ale předpokládejme, že pak jeden z nich zmutuje.
Dojde k mutaci v genu a jeden z nich zmutuje tak, že se řídí sobeckou strategií.
Zneužívá druhé.
Takže když zelený interaguje s modrým, uvidíte, že zelený se zvětší a modrý se zmenší.
A takto to bude probíhat.
Začneme s jediným zeleným, který když interaguje, získává bohatství nebo body nebo potravu.
A zakrátko mají spolupracující utrum.
Příživníci převládli.
Jestliže skupina nedokáže vyřešit problém příživníků, nemůže sklízet výhody spolupráce a skupinová selekce nemůže začít.
Ale k problému příživníků existují řešení.
Není to tak těžký problém.
Ve skutečnosti ho příroda mnohokrát vyřešila.
A nejoblíbenějším řešením přírody je dát všechny na jednu loď.
Například proč má mitochondrie v každé buňce své vlastní DNA, úplně oddělené od DNA jádra?
Protože to bývaly samostatné volně žijící bakterie, které se spojily a stal se z nich superorganismus.
Ať tak či onak -- možná jedna spolkla druhou; nikdy to nebude jisté -- ale jakmile měly kolem sebe membránu, všechny byly ve stejné membráně. Veškerá dělba práce tvořící blahobyt, veškerá velkolepost tvořená spoluprací zůstává uzavřená v membráně.. a máme superorganismus.
Teď pusťme simulaci znovu a dejme jeden z těchto superorganismů do populace příživníků, odpadlíků, podvodníků a podívejme se, co se stane.
Superorganismus si může jednoduše vzít, co chce.
Je tak velký a mocný a zdatný, že může brát zdroje od zelených, od odpadlíků, podvodníků.
A dost brzo se celá populace skládá z těchto nových superorganismů.
Ukázal jsem vám to, čemu se někdy říká hlavní přechod v dějinách evoluce.
Darwinovy zákony se nemění, ale na hřišti se objevil nový druh hráče a věci začínají vypadat úplně jinak.
Tento přechod nebyl jednorázovým rozmarem přírody, ke kterému došlo jen u nějakých bakterií.
Stalo se to znovu před zhruba 120 až 140 miliony let, když několik samotářských vos začalo vytvářet malá jednoduchá primitivní hnízda či roje.
Jakmile bylo několik vos společně ve stejném hnízdě, neměly na vybranou a musely spolupracovat, protože zanedlouho začaly soupeřit s dalšími hnízdy.
A nejsoudržnější hnízda vyhrála, jak řekl Darwin.
Tyto rané vosy daly vzejít včelám a mravencům, kteří pokryli svět a změnili biosféru.
A stalo se to znovu, ještě působivěji, během posledního půl milionu let, když se z našich vlastních předků staly kulturní bytosti, dali se dohromady u krbu či táboráku, rozdělili si práci, začali si malovat těla, začali mluvit vlastními dialekty, a nakonec uctívat své vlastní bohy.
Jakmile byli v jednom kmeni, mohli výhody spolupráce udržet uvnitř.
A uvolnili tak nejmocnější sílu, která je na této planetě známa, což je lidská spolupráce -- síla tvoření a ničení.
Lidské skupiny samozřejmě nejsou zdaleka tak soudržné jako včelí úly.
Lidské skupiny možná na krátkou chvíli úly připomínají, ale mají sklon se rozpadat.
Nejsme tak uzavření do spolupráce jako včely a mravenci.
Ve skutečnosti, jak jsme viděli na mnoha vzpourách arabského jara, tyto rozkoly často probíhají na náboženských tématech.
Nicméně když se lidé setkají a vstoupí všichni do stejného hnutí, můžou pohnout horami.
Podívejte se na lidi na těchto fotkách.
Myslíte, že sledují své osobní zájmy?
Nebo sledují společný zájem, který vyžaduje, aby pozbyli sami sebe a jednoduše se stali částí celku?
Tak to byla moje přednáška, pronesená obvyklým TED způsobem.
A teď bych rád zopakoval celou přednášku během tří minut poněkud mnohotvárněji.
(Hudba) (Video): My lidé máme mnoho druhů náboženských zážitků, jak vysvětlil William James.
Nejobvyklejším je výstup po tajném schodišti a pozbytí sama sebe.
Schodiště nás dovede ze zkušenosti života profánního či všedního vzhůru ke zkušenosti života posvátného či hluboce propojeného.
Jsme Homo duplex, jak vyložil Durkheim.
A Homo duplex jsme proto, že jsme se vyvinuli víceúrovňovou selekcí, jak vyložil Darwin.
Nejsem si jistý, jestli je schodiště přizpůsobením, nebo spíše mutací, ale pokud je přizpůsobením, pak jsou důsledky pronikavé.
Jestliže je to adaptace, pak jsme se vyvinuli jako náboženští.
Nemyslím tím, že jsme se vyvinuli, abychom vstoupili do obrovských organizovaných náboženství.
Ta se objevila příliš nedávno.
Spíš jsme se vyvinuli, abychom viděli posvátnost všude kolem sebe, spojili se s ostatními do kolektivů a obklopili posvátné předměty, lidi a myšlenky.
Proto je politika tak kmenová.
Politika je zčásti profánní, zčásti jde o vlastní zájmy, ale v politice jde i o posvátnost.
Jde o to spojit se s ostatními k prosazení morálních idejí.
Je to věčném boji dobra a zla kdy všichni věříme, že jsme v tom dobrém družstvu.
A co je nejdůležitější, pokud je schodiště skutečné, vysvětluje to trvalý spodní proud nespokojenosti v moderním životě.
Protože lidské bytosti jsou do určité míry úlové bytosti jako včely.
Jsme včely. Z úlu jsme unikli během osvícenství.
Zbořili jsme staré instituce a přinesli svobodu utlačovaným.
Rozpoutali jsme tvořivost, která změnila Zemi, a vytvořili ohromné bohatství a pohodlí.
Dnes poletujeme jako jednotlivé včely jásající nad svobodou.
Ale občas se ptáme sami sebe: Je to všechno?
Co mám dělat se životem?
Co chybí?
Chybí to, že jsme Homo duplex, ale moderní světská společnost byla postavena tak, aby uspokojila naše nižší, profánní já.
Na této nižší úrovni je to velmi pohodlné.
Pojď, posaď se v mém domácím zábavním středisku.
Velkou výzvou moderního života je najít schodiště ve všem tom nepořádku a pak udělat něco dobrého a ušlechtilého, jakmile vylezete až nahoru.
Tuto touhu vidím u svých studentů na Virginské univerzitě.
Všichni chtějí najít dobrou věc nebo povolání, do nichž by se mohli vrhnout.
Všichni hledají své schodiště.
A to mi dává naději, protože lidé nejsou čistě sobečtí.
Většina lidí touží překonat malost a stát se součástí něčeho většího.
A to vysvětluje mimořádný ohlas této prosté metafory, vyjevené před téměř 400 lety:
"Žádný člověk není ostrovem sám o sobě.
Každý člověk je kusem kontinentu, částí celku."
JH: Děkuji vám.
(Potlesk)
Současná debata nad kopírovacími zákony jako je SOPA ve Spojených státech a smlouva ACTA v Evropě probíhá velmi emocionálně.
A já věřím, že debatě by výrazně prospělo jisté odměřené a kvantitativní uvažování.
Proto navrhuji, abychom využívali přelomový obor autorskoprávní matematiky, kdykoli se tímto problémem budeme zabývat.
Například nedávno Motion Picture Assosiation odhalila, že naše ekonomika kvůli porušování copyrightu ročně přichází o 58 miliard dolarů.
Namísto, aby se o tomto čísle hádal, ho autorskoprávní matematik analyzuje a brzy zjistí, že tolik peněz bychom mohli rozprostřít z tohoto sálu přes Ocean Boulevard až k hotelu Westin, a potom na Mars...
(Smích) ...kdybychom použili pence.
To je zřejmě mocný, někteří by možná řekli až nebezpečné mocný, vhled.
Taky je ale morálně důležitý.
Nejedná se totiž o pouhou hypotetickou maloobchodní cenu nějakých upirátěných filmů, ale toto jsou skutečné ekonomické ztráty.
Je to stejné, jako kdyby Amerika ztratila celou roční produkci kukuřice, společně se všemi druhy ovoce, a také pšenicí, tabákem, rýží, čirokem -- ať už je čirok cokoliv - ztrácíme čirok.
Ale rozpoznání skutečných ekonomických ztrát je téměř nemožné bez užití autorskoprávní matematiky.
Příjmy z hudby se od příchodu Napsteru na trh snižují o osm miliard dolarů ročně.
To je tedy jen malá část celkové sumy, kterou hledáme.
Ale celkové příjmy z filmů v kinech, na nosičích a placení-za-zhlédnutí stoupají.
Výnosy ze satelitních i kabelových televizí stoupají ještě víc.
Příjmy z ostatních trhů s obsahem, jako např. z prodeje knih nebo z provozu rádií, také stoupají.
Takže tahle malá chybějící část je matoucí.
(Smích) (Potlesk) Vzhledem k tomu, že velké trhy s obsahem rostou tak, jako vždycky v minulosti, pirátství nebrzdí jejich další růst. Autorskoprávní matematika nám tedy odhaluje, že to musí být ztracený růst na trhu, který nemá srovnání s minulostí -- trhu, který ještě v 90. letech neexistoval.
To, co zde můžete vidět, jsou totiž ušlé zisky z pirátství mobilních vyzvánění.
(Smích) 50 miliard dolarů ročně, což je při 30 sekundách na vyzvánění dost na to, abychom se dostali až do doby neandrtálců.
(Smích) Opravdu.
(Poslesk) Mám Excel.
(Smích) Lidé od filmu nám také tvrdí, že naše ekonomika ztrácí přes 370 000 pracovních míst jen na krádežích multimediálního obsahu. Což je poměrně dost, když uvážíte, že v roce 1998 Úřad pro pracovní statistiky vykázal, že ve filmovém a video průmyslu bylo zaměstnáno na 270 000 lidí.
Jiný zdroj navíc odhaduje hudební průmysl na 45 000 lidí.
Takže vlastně ztráty pracovních pozic, které nám přinesl Internet a celé tohle kradení obsahu, nám způsobily zápornou zaměstnanost v těchto oborech.
A to je jen jedna z ohromujících statistik, se kterými se autorskoprávní matematici musí každodenně vyrovnávat.
A někteří si myslí, že teorie strun je složitá.
(Smích) Následující číslo je kličovým nástrojem autorskoprávních matematiků.
Je to přesně vyčíslená škoda, kterou způsobuje mediální společnosti jedno pirátské zkopírování chráněné písničky nebo filmu.
Hollywood a kongres matematicky odvodili toto číslo, když posledně zasedli, aby vylepšili škody na chráněném obsahu a udělali z toho zákon.
Někdo si možná může myslet, že je to trochu moc, ale autorskoprávní matematici, kteří jsou experti mediálního lobby, se pouze nestačí divit, jaktože se toto číslo ještě nezvedá o každoroční inflaci.
V době, kdy tento zákon prošel, měla nejžhavější novinka na trhu - MP3 přehrávač - kapacitu pouhých 10 písniček.
A byl to velký Vánoční hit.
Taky, který mrňous by nechtěl do kapsy ukradené zboží za milion a půl dolarů.
(Smích) (Potlesk) V současnosti se do jednoho iPodu Classic vejde až 40 000 písniček, což je osm miliard dolarů v hodnotě ukradených médií.
(Potlesk) Nebo 75 000 pracovních míst.
(Smích) (Potlesk) Možná vám autorskoprávní matematika příjde divná, ale to proto, že je to pole, které je lépe přenechat odborníkům.
Takže to bychom měli.
Doufám, že příjdete i příště, až budu obdobně vědecky zkoumat škody způsobené Americkému hospodářství mimozemským pirátstvím.
Mnohokráte děkuji.
(Potlesk) Děkuji vám.
(Potlesk)
Chtěla bych vám povědět něco málo o své přednášce na TEDxHouston.
Ráno po přednášce jsem se probudila s tou nejhorší kocovinou ze zranitelnosti v životě.
A nevyšla jsem z domu asi tři dny.
Pak jsem poprvé vyšla s kamarádkou na oběd.
Když jsem vstoupila, seděla už u stolu. Sedla jsem si a ona řekla:
"Proboha, vypadáš hrozně."
Řekla jsem: "Díky. Vlastně cítím, že nefunguju."
A ona na to: "Co se děje?"
Řekla jsem: " Právě jsem pověděla pěti stům lidí, že jsem se stala výzkumnicí, abych se vyhnula zranitelnosti.
A že když z mých podkladů vyplynulo, že být zranitelná je zcela podstatné k nadšenému životu, řekla jsem těmto 500 lidí, že jsem se zhroutila.
Na jeden slajd jsem napsala "Zhroucení". Jak jsem si mohla myslet, že je to dobrý nápad?"
(Smích) Ona řekla: "Viděla jsem živé vysílání tvé přednášky.
Nebyla jsi to tak úplně ty.
Bylo to trochu jiné než obvykle. Ale bylo to skvělé."
Já jsem řekla,
"To se nesmí stát:
YouTube, chtějí to dát na YouTube.
A pak půjde o 600, 700 lidí."
(Smích) Ona řekla: "No, myslím, že teď už je pozdě."
Odpověděla jsem: "Chci se tě na něco zeptat." Ona na to: "Dobře."
A já: "Pamatuješ si, jak jsme byly na univerzitě,
byly jsme divoké a trochu hloupé?" A ona řekla: "Jo."
A já: "Pamatuješ, jak jsme nechaly dost ošklivou zprávu na záznamníku bývalého přítele? Pak jsme se musely vloupat na jeho pokoj
a vymazat pásku?"
(Smích) A ona na to: "Hm ... ne."
(Smích) Samozřejmě že v té chvíli mě napadlo říct jenom: "No, ani já." Totiž ... ani já."
A myslím si: "Brené, co to děláš? Co to děláš?
Proč jsi to připomněla?
Zbláznila ses? Tvé sestry by se na tohle hodily skvěle."
Podívala jsem se na ni a ona řekla: "Vážně se tam chceš zkusit vloupat a ukrást to video, než ho dají na YouTube?"
A já na to: "Tak trochu o tom přemýšlím."
(Smích) Odpověděla: "Ty jsi ten nejhorší vzor zranitelnosti co kdy existoval."
(Smích) Podívala jsem se na ni a řekla jsem něco, co v té chvíli vypadalo trochu dramaticky, ale nakonec to bylo spíše prorocké než dramatické. Řekla jsem:
"Pokud se z 500 stane 1000 nebo 2000 můj život skončí."
(Smích) Neměla jsem záložní plán pro čtyři miliony.
(Smích) A můj život opravdu skončil, když se to stalo.
Na jeho ukončení bylo možná nejtěžší to, že jsem si o sobě uvědomila něco nepříjemného, totiž, že přestože budu frustrovaná, že nedokážu ukázat svou práci světu, byla ve mně část, která usilovně pracovala, jak zůstat bezvýznamná, nepoutat pozornost.
Ale chci mluvit o tom, co jsem se naučila. Dvě věci jsem se minulý rok naučila.
Zaprvé: Zranitelnost není slabina.
A ten mýtus je nesmírně nebezpečný.
Chci se vás upřímně zeptat -- a varuju vás, jsem kvalifikovanou terapeutkou, dokážu být oproti vám nepříjemně trpělivá -- takže by bylo skvělé, kdybyste mohli prostě zvednout ruku -- upřímně, kdo z vás, když uvažujete, že uděláte něco zranitelného, nebo řeknete něco zranitelného, si myslí, "Bože, zranitelnost je slabina.
Toto je slabina?" Kdo z vás považuje zranitelnost a slabost za totéž?
Většina lidí. Teď se vás chci zeptat:
Tento týden na TEDu, kdo z vás, když jste tady na pódiu viděli zranitelnost, ji považoval za čistou odvahu?
Zranitelnost není slabina.
Definuji zranitelnost jako citové riziko, obnažení, nejistotu.
Pohání náš každodenní život.
A dospěla jsem k přesvědčení -- tento výzkum dělám už dvanáctým rokem -- že zranitelnost je naší nejpřesnější mírou odvahy -- být zranitelný, ukázat se, být upřímný.
Jednou ze zvlášních věcí, která se přihodila po TED explozi, bylo, že jsem dostala mnoho nabídek, abych mluvila po celé zemi -- ať už ve školách a na schůzkách rodičů nebo ve společnostech z Fortune 500.
A spousta hovorů probíhala takto: "Doktorko Brownová. Moc se nám líbil váš TEDTalk.
Byli bychom rádi, kdybyste přijela přednášet.
Ocenili bychom, kdybyste nezmiňovala zranitelnost a stud."
(Smích) O čem mám podle vás mluvit?
Dostala jsem na to hlavně tři odpovědi.
Toto je, upřímně řečeno, především z podnikové oblasti: inovace, tvořivost a změna.
Ráda bych tedy prohlásila, že zranitelnost je rodištěm inovace, tvořivosti a změny.
(Potlesk) Tvořit znamená dělat něco, co nikdy dřív neexistovalo.
Nic není zranitelnějšího.
V přizpůsobivosti ke změně jde hlavně o zranitelnost.
Zadruhé, kromě toho, že jsem konečně pochopila vztah mezi zranitelností a odvahou, zadruhé jsem se naučila toto: O studu musíme mluvit.
A budu k vám skutečně upřímná.
Když jsem se stala "výzkumnicí zranitelnosti", což se stalo středem pozornosti díky TEDTalku -- nedělám si legraci.
Uvedu vám příklad.
Asi před třemi měsíci jsem byla ve sportovním obchodě koupit brýle, chrániče na holeně a podobné věci, co rodiče nakupují ve sportovních potřebách.
Zhruba z 30 metrové vzdálenosti slyším: "Zranitelnost TED! Zranitelnost TED!"
(Smích) Jsem z páté generace Texasanů.
Naším rodinným heslem je "Zavři se a zásob se".
Nejsem přirozenou výzkumnicí zranitelnosti.
Takže jdu dál, mám ji za zády.
(Smích) A pak uslyším: "Zranitelnost TED!"
Otočím se a říkám: "Ahoj."
Je u mě a říká: "Vy jste ta výzkumnice studu, která se zhroutila."
(Smích) V té chvíli si rodiče přitahují děti k sobě.
"Dívejte se jinam."
A já jsem ze všeho už tak utahaná, že se na ni podívám a říkám: "Bylo to zatracené duchovní probuzení."
(Smích) (Potlesk) A ona se na mě podívá a udělá tohle: "Já vím."
A řekla: "Dívaly jsme se na tvůj TEDTalk v mém čtenářském klubu."
Pak jsme četly tvou knihu a přejmenovaly jsme se na Zhroucené holky." A řekla: "Naše heslo je: 'Jsme na prášky a je to úžasný pocit.'" (Smích) Nedokážete si představit, jaké je to pro mě na fakultních schůzích.
Když se ze mě stala Zranitelnost TED, jako akční postava -- jako Ninja Barbie, ale jsem Zranitelnost TED -- řekla jsem si, že nechám všeho toho studu, protože jsem strávila šest let studiem studu než jsem skutečně začala psát a mluvit o zranitelnosti.
A myslela jsem si, díky bohu, protože stud je hrozné téma, nikdo o něm nechce mluvit.
Je to nejlepší způsob, jak umlčet lidi v letadle.
"Co děláte?" "Zkoumám stud." "Ou."
(Smích) A vidím do vás.
(Smích) Ale jak jsem přežívala poslední rok, připomněla jsem si základní pravidlo -- ne výzkumnické pravidlo, ale morální imperativ ze své výchovy -- tanči s tím, kdo tě přivedl.
A nepoučila jsem se o zranitelnosti a o odvaze a tvořivosti a inovaci studiem zranitelnosti.
O těchto věcech jsem se poučila zkoumáním studu.
A tak bych vás ráda uvedla do studu.
Jungovští analytici nazývají stud močálem duše.
A my do něj vkročíme.
Cílem není vstoupit, postavit dům a žít tam.
Jde o to obout si galoše a projít skrz a najít si cestu.
A to z následujícího důvodu.
Slyšeli jsme nejpřesvědčivější výzvu, abychom v této zemi, a myslím že i na celém světě, mluvili o rase, že?
Ano? Slyšeli jsme to. Že?
Nejde o tom hovořit beze studu,
protože nemůžete mluvit o rase, aniž byste mluvili o výsadách.
A když lidé začnou mluvit o výsadách, ochromí je stud.
Slyšeli jsme o skvělém a jednoduchém řešení jak nezabíjet lidi při operacích, - mít kontrolní seznam úkolů. Tento problém nemůžete vyřešit bez oslovení studu,
protože když se ti lidé učí, jak stehovat, učí se také, jak spojovat svou cenu s všemocností.
A všemocní lidé nepotřebují kontrolní seznamy.
Jméno následujícího TED kolegy jsem si musela zapsat, abych ho tu nepopletla. Myshkin Ingawale,
Doufám, že jsem to řekla správně. (Potlesk)
Viděla jsem tohoto TED kolegu, když jsem tu byla první den. A on vystoupil a popsal,
jak měl potřebu vytvořit technologii, která by pomohla testovat chudokrevnost, protože lidé zbytečně umírali. A řekl: "Viděl jsem, že je to potřeba.
Víte co jsem udělal?
Vyrobil jsem to." A propukl potlesk a všichni se tvářili jako: "Ano!"
A on řekl: "A nefungovalo to.
A tak jsem to udělal znovu 32krát, a pak to fungovalo."
Víte, jaké je velké tajemství TEDu? Nemůžu se dočkat, až to řeknu lidem.
Vlastně to dělám právě teď.
(Smích) Toto je konference neúspěchu.
Vážně, je to tak. (Potlesk)
Víte, proč je toto místo úžasné?
Protože jenom málokdo tady se bojí neúspěchu.
A nikdo z těch, kdo byli na jevišti, se, co jsem zatím viděla, nevyhnul neúspěchu.
Já jsem totálně selhala mnohokrát.
Myslím, že svět to nechápe, a to kvůli studu.
Jeden skvělý citát mě v posledním roce zachránil - od Theodora Roosevelta.
Mnoho lidí mu říká citát o "Muži v aréně".
A zní následovně: "Na kritikovi nezáleží.
Ani na člověku, který sedí a upozorňuje, jak by muž činu mohl dělat věci lépe, a jak padá a klopýtá. Čest získá člověk v aréně,
jehož tvář je zohyzněná prachem, krví a potem.
Ale když je v aréně, přinejlepším vyhraje, a přinejhorším prohraje, ale když padne, když prohraje, udělá to s velkou odvahou."
A myslím, že o to jde na této konferenci.
O to jde v životě, o velkolepou odvahu, o to být v aréně.
Když přijdete k aréně a dáte ruku na dveře, a myslíte si, "Jdu tam a zkusím to," stud je šotkem, který říká: "Ne ne.
Nejsi dost dobrý.
Nikdy jsi nedostal ten manažerský diplom. Žena tě opustila.
Vím, že tvůj otec ve skutečnosti nebyl v Lucembursku, ale v Sing Sing (vězení).
Vím o všem, co se ti stalo, když jsi dospíval.
Vím, že si myslíš, že nejsi dost hezký, dost chytrý, dost talentovaný nebo dost mocný.
Vím, že tvůj otec ti nikdy nevěnoval pozornost, ani když ses stal finančním ředitelem."
To je stud.
A když ho dokážeme utišit a vstoupíme a řekneme: "Udělám to," vzhlédneme a kdo jsou ti kritici, kteří si ukazují a smějí se? Kdo je to z 99 procent?
My.
Stud nám opakuje dvě věci -- "nikdy nejsi dost dobrý" a když se z toho dokážete vymluvit, "kdo si myslíš, že jsi?"
Je třeba si uvědomit, že stud není vina. Stud je zaměřený na osobnost, vina je zaměřená na chování.
Stud je: "Jsem špatný." Vina je: "Udělal jsem něco špatného."
Kdo z vás, kdybyste mi způsobili něco bolestivého, by byl ochotný říct: "Omlouvám se. Udělal jsem chybu?"
Kdo z vás by byl ochotný to říct?
Vina: Omlouvám se, udělal jsem chybu.
Stud: Omlouvám se. Jsem chyba.
Mezi studem a vinou je velký rozdíl.
A toto byste měli vědět: Stud vysoce, vysoce souvisí
se závislostí, depresí, násilím, agresí, šikanou, sebevražedností, poruchami příjmu potravy.
A ještě víc byste měli vědět toto:
Vina s těmito věcmi souvisí inverzně.
Schopnost postavit to, co jsme udělali nebo nedovedli udělat, proti tomu, jací chceme být, je neuvěřitelně přizpůsobivá.
Je nepohodlná, ale přizpůsobivá.
Další věc, kterou byste měli vědět o studu vědět je, že je úplně řízený pohlavím.
Když stud zaleje mě nebo Chrise, budeme se cítit stejně.
Všichni, jak tu sedíte, znáte teplou vlnu studu.
Jsme si docela jistí, že jediní lidé, kteří nezažívají stud, jsou ti, kteří nemají schopnost propojení nebo vcítění.
Což znamená, ano, mám trochu studu; ne, jsem sociopat.
Takže bych volila, ano, máte trochu studu.
Stud cítí muži i ženy stejně, ale je řízený podle pohlaví. Pro ženy
je nejlepším příkladem, jaký vám můžu dát Enjoli, reklama:
"Můžu vyskládat oblečení na praní, zabalit svačinu, rozdat pusy, a být v práci od pěti do devíti.
Zvládnu přinést domů slaninu, osmahnout ji na pánvičce, a stále ti připomínat, že jsi muž."
Pro ženy je studem všecko to udělat, udělat to dokonale a nedat najevo, že se potíte.
Nevím, kolik parfému ta reklama prodala, ale zaručuji vám, že prodala spoustu antidepresiv a léků proti úzkosti.
(Smích) Studem je pro ženy síť nedosažitelných, protikladných, soupeřících očekávání jaké máme být.
A je to svěrací kazajka.
Pro muže není studem shluk soupeřících, protikladných očekávání.
Studem je toto: Jak nebýt vnímaný?
Jako slabý.
Během prvních čtyř let výzkumu jsem nedělala rozhovory s muži.
A to až do té doby, než mi jednou po autogramiádě knih řekl jistý muž: "Líbí se mi, co říkáte o studu, ale zajímalo by mě, proč jste nezmínila muže." A já na to: "Nezkoumám muže."
On řekl: "To je výhodné." (Smích)
Odpověděla jsem: "Proč?" A on řekl: "Protože říkáte, abychom se otevřeli,
řekli svůj příběh, byli zranitelní.
Ale vidíte tyto knížky, které jste právě podepsala, pro mou ženu a mé tři dcery?"
Řekla jsem: "Ano." "Radši by byly, kdybych zemřel na svém bílém koni,
než by viděly, jak spadnu.
Když se otevřeme a jsme zranitelní, vytřískají z nás duši.
A neříkejte mi, že to dělají chlapi a trenéři a otcové,
protože ženy v mém životě jsou na mě tvrdší než kdokoliv jiný."
Takže jsem začala dělat rozhovory s muži a pokládat otázky.
A tohle jsem zjistila: Ukažte mi ženu, která si dokáže sednout s mužem v opravdové zranitelnosti a strachu, a ukážu vám ženu, která udělala neuvěřitelný kus práce.
Ukažte mi muže, který si dokáže sednout s ženou, která toho má po krk, už to všecko dál nezvládne, a jeho první reakce není "Vytáhl jsem nádobí z myčky",
ale doopravdy poslouchá -- protože nic víc nepotřebujeme -- ukážu vám chlapa, který udělal spoustu práce.
Stud je epidemií naší kultury.
A abychom se z něj dostali, abychom si k sobě navzájem znovu našli cestu, musíme pochopit, jak nás ovlivňuje, jak ovlivňuje naše rodičovství, způsob, jak pracujeme, způsob, jak na sebe navzájem hledíme.
V rychlosti, výzkum od Mahalika z Bostonské univerzity.
Ptal se, co dělají ženy, aby vyhovovaly ženským normám?
Nejčastější odpovědi v této zemi: hezká, štíhlá, skromná, a využívá veškeré dostupné prostředky na vzhled.
Když se ptal na muže, co muži v této zemi musí udělat, aby vyhovovali mužským normám, odpovědi byly: vždy projevujte ovládání emocí, práce je první, usiluje o postavení a sílu. Pokud máme najít cestu zpět k sobě navzájem,
musíme pochopit a znát empatii, protože empatie je protilék na stud.
Pokud dáte stud na Petriho misku, potřebuje tři věci, aby mohl exponenciálně růst: utajení, mlčení a odsuzování.
Pokud dáte stejné množství studu na Petriho misku a zalejete ho pochopením, nepřežije.
Dvě nejmocnější slova, když zápasíme, jsou: já také.
A tak skončím touhle myšlenkou:
Pokud chceme najít cestu zpět k sobě navzájem, zranitelnost bude tou cestou.
A vím, že je lákavé zůstat venku z arény, protože si myslím, že to jsem dělala celý život, a myslela si, že tam půjdu a nandám jim to, až budu neprůstřelná a dokonalá.
A to je svůdné.
Ale pravda je taková, že to se nikdy nestane.
A i když pak budete tak dokonalí, jak dokážete, a tak neprůstřelní, že to víc nejde, když tam vstoupíte, to my vidět nechceme.
Chceme, abyste vstoupili.
Chceme být s vámi a naproti vám.
A prostě chceme pro sebe a pro lidi, na kterých nám záleží, a pro lidi, se kterými pracujeme, velkou odvahu.
Velice vám všem děkuju. Moc si toho vážím.
(Potlesk)
Takže mé jméno je Taylor Wilson.
Je mi 17 let a jsem jaderný fyzik, což může být trochu těžko stravitelné, ale jsem jím.
A chtěl bych vás přesvědčit, že jaderná fúze bude tím bodem, že most, o kterém T. Boone Pickens mluvil bude ten,
po kterém budeme směřovat. Jaderná fúze je naše energetická budoucnost.
A za druhé ukázat vám, že děti opravdu mohou změnit svět.
Můžete se zeptat ... (Potlesk) Můžete se mě zeptat: "Dobrá, jak víš, co je naší energetickou budoucností?"
Ve svých 14 letech jsem postavil fúzní reaktor.
Toto je vnitřek mého fúzního reaktoru.
S tímto projektem jsem začal, když mi bylo kolem 12 nebo 13 let.
Rozhodl jsem se, že chci vytvořit hvězdu.
Možná si většina z vás říká, že nic takového jako jaderná fúze neexistuje.
Přece nikde nevidíme žádné jaderné elektrárny fúzního typu.
To ale neznamená, že neexistuje.
Neprodukuje více energie, než kolik spotřebuje, ale i tak je to zvládne celkem pěkné věci.
A dal jsem ji dohromady v naší garáži a nyní se nachází na katedře fyziky
nevadské univerzity v Renu. A sráží dohromady deuterium, což je v podstatě vodík s jedním dodatečným neutronem.
Takže se jedná o stejnou reakci protonu,
ke které dochází uvnitř Slunce. A sráží je dohromady tak silně, že se vodík slučuje, přičemž vzniká několik vedlejších produktů, a já využívám těchto vedlejších produktů.
V loňském roce jsem vyhrál Mezinárodní vědecký a inženýrský veletrh Intel.
Vyvinul jsem detektor, který nahrazuje současné detektory,
které má Vnitřní bezpečnost. Za stovky dolarů jsem vyvinul systém, který předčí citlivost detektorů za sta tisíce dolarů.
Postavil jsem ho v mé garáži.
(Potlesk) A vyvinul jsem systém produkující lékařské isotopy.
Namísto potřeby zařízení za několik miliónů dolarů jsem vyvinul přístroj, který ve velmi malém měřítku dokáže tyto isotopy produkovat.
Toto je můj fúzní reaktor na pozadí.
Tohle jsem já u kontrolního panelu mého fúzího reaktoru.
Oh, mimochodem, v mé garáži jsem vyrobil "žlutý koláč" [pozn. uranový koncentrát], takže můj jaderný program je stejně pokročilý jako ten íránský.
K čemuž se možná nechci přiznat.
Toto jsem já v CERNu ve švýcarské Ženevě, což je nejlepší laboratoř částicové fyziky na světě.
A tohle jsem já s prezidentem Obamou, ukazujíc mu svůj výzkum pro Vnitřní bezpečnost.
(Potlesk) Takže po sedmi letech jaderného výzkumu, kdy jsem začínal s vidinou vytvoření "hvězdy v láhvi" - hvězdu v mé garáži, jsem skončil u setkání s prezidentem a vyvíjením věcí, které podle mě mohou změnit svět, a myslím si, že další děti mohou také.
Takže vám všem moc děkuji.
(Potlesk)
Podívejte, opravdu jsem byl na pochybách, jestli mohu o tomhle mluvit před publikem tak energickým a plným života, jako jste vy.
Pak jsem si vzpomněl na citát od Glorie Steinemové, který zní: "Pravda vás osvobodí, ale předtím vás pěkně naštve." (smích) Takže... (smích) Takže maje toto na paměti, pokusím se tu tohoto dosáhnout a mluvit o umírání ve 21. století.
První věc, která vás nepochybně naštve, je, že všichni opravdu umřeme v jednadvacátém století. je, že všichni opravdu umřeme v jednadvacátém století.
Bez výjimky.
Asi tak každý osmý z vás si dle průzkumů zjevně myslí, že je nesmrtelný, ale -- Asi tak každý osmý z vás si dle průzkumů zjevně myslí, že je nesmrtelný, ale -- (smích) tak to naneštěstí není.
Zatímco tady mluvím, v následujících deseti minutách odumře sto milionů mých buněk a během dneška 2 tisíce mých mozkových buněk odumře a nikdy se nevrátí, takže by se dalo říci, že umírání začíná dosti brzy. takže by se dalo říci, že umírání začíná dosti brzy.
Druhá věc, kterou chci říci o umírání ve 21. století, kromě toho, že se to stane každému, je, že umírání tak nějak spěje ke karambolu pro většinu z nás, pokud něco neuděláme a nepokusíme se ten proces odklonit z dosti neúprosné trajektorie, na které nyní je.
Takže tady to máte. Tohle je pravda.
Tohle vás nepochybně naštve a teď se podívejme, jestli vás můžeme osvobodit.
Nic neslibuji. Jak jste slyšeli v úvodu, pracuji v oblasti intenzivní péče a myslím, že jsem tak nějak zažil rozkvět intenzivní péče. Teda, to bylo něco.
Bylo to úžasné.
Máme pípací přístroje.
Spoustu z nich vidíte tady.
A máme geniální technologie, které myslím opravdu dobře fungují, a během té doby, co jsem pracoval v intenzivní péči, se úmrtnost australských mužů snížila na polovinu a intenzivní péče s tím měla něco do činění.
Mnoho z těch technologií, které používáme, s tím určitě má něco do činění.
Takže jsme měli obrovský úspěch a poněkud jsme se jím nechali unést a začali jsme používat výrazy jako "zachraňování životů."
Za tohle se všem opravdu omlouvám, protože tohle evidentně neděláme.
Spíš životy lidí prodlužujeme a smrt oddalujeme a odkláníme, ale neumíme, přísně vzato, zachraňovat životy nijak trvale.
A co se opravdu událo za tu dobu, co pracuji v intenzivní péči, je, že lidé, jejichž životy jsme zachraňovali v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech, nyní začínají umírat ve 21. století na nemoci, na které neumíme reagovat stejným způsobem jako tehdy.
Takže nyní dochází k velkému posunu ve způsobu, jakým lidé umírají a většina toho, na co teď umírají, není tak ovlivnitelná tím, co můžeme udělat, jako tomu bylo, když jsem tohle dělal v 80. a v 90. letech.
Takže na tomhle jsme trochu ustrnuli a ještě jsme tak úplně nevyložili karty ohledně toho, co se teď vlastně děje, a už je načase, abychom to udělali.
Tahle věc mě trkla ke konci 90. let, když jsem se setkal s tímhle člověkem.
Jmenoval se Jim Smith a takhle vypadal.
Byl jsem k němu zavolán na oddělení.
Jeho ruka je ta malá.
Zavolal mě k němu na oddělení plicní lékař. Zavolal mě k němu na oddělení plicní lékař.
Řekl mi: "Hele, máme tady chlapíka,
který má zápal plic a je zralý na intenzivní péči.
Je tu jeho dcera a chce, abychom udělali všechno, co můžeme." Je tu jeho dcera a chce, abychom udělali všechno, co můžeme."
Což je věta, kterou dobře známe.
Takže se jdu na oddělení na něho podívat a jeho kůže je takhle průsvitná.
Pod kůží mu prosvítají kosti.
Je velmi, velmi hubený a opravdu velmi nemocný zápalem plic. Je příliš nemocný, než aby se mnou mluvil, takže si jdu promluvit s jeho dcerou Kathleen a říkám jí: "Mluvili jste někdy s Jimem o tom, co byste chtěli udělat, kdyby se ocitl v takovéto situaci?"
A ona se na mě podívala a řekla: "Samozřejmě, že ne!"
Pomyslel jsem si: "Dobře. Vezmeme to pomalu."
A povídal jsem si s ní a ona mi po chvíli řekla: "Víte, vždycky jsme si mysleli, že na to bude dost času."
Jimovi bylo 94 let. (Smích) A já si uvědomil, že tu něco neprobíhá.
Nekonal se tu rozhovor, o kterém jsem si myslel, že probíhá.
Takže několik z nás začalo s průzkumem. Zkoumali jsme 4,5 tisíce obyvatel pečovatelských domů v Newcastlu, v oblasti Newcastlu a zjistili jsme, že pouze jeden ze sta z nich měl plán, co se má udělat, kdyby mu přestalo bít srdce.
Jeden ze stovky.
A jen 1 z 500 z nich měl plán, co dělat, když vážně onemocní.
A já si uvědomil, samozřejmě, že tento rozhovor rozhodně neprobíhá ani mezi širokou veřejností.
Já pracuji v akutní péči.
Toto je nemocnice Johna Huntera.
Pomyslel jsem si, že tam jsme na tom určitě lépe.
A tak jsme s kolegyní ošetřovatelkou Lisou Shaw procházeli stovkami a stovkami zápisů v lékařských záznamech procházeli stovkami a stovkami zápisů v lékařských záznamech hledajíce vůbec nějakou zmínku, že někdo měl nějakou rozmluvu o tom, co se může přihodit, pokud léčba, kterou podstupují, bude neúspěšná natolik, že nakonec umřou.
A nenašli jsme ani jediný záznam nějakých přání o cílech, typech léčby ani výsledcích v žádném ze zápisů poznámek iniciovaných lékařem nebo pacientem.
A tak jsme si začali uvědomovat, že máme problém a ten problém je ještě vážnější z tohoto důvodu.
My víme, že samozřejmě všichni umřeme, ale způsob, jakým umřeme, je ve skutečnosti velmi důležitý, a to zjevně nejen pro nás, ale také kvůli tomu, jakou roli sehraje v životech lidí, kteří po nás zůstanou.
Způsob, jakým umřeme, žije dál v myslích všech, kteří nás přežijí a stres v rodinách způsobený umíráním je obrovský. Ve skutečnosti je ten stres sedmkrát větší, když k umírání dojde na jednotce intenzivní péče než kdekoli jinde, takže umřít na jednotce intenzivní péče byste si zrovna nepřáli, kdybyste si mohli vybrat.
A jakoby tohle samo o sobě nebylo už dost zlé, tohle všechno je na nejlepší cestě ke skutečnosti, že vlastně mnoho z vás, v této fázi asi tak 1 z 10, umře na jednotce intenzivní péče.
V USA je to jeden z pěti.
V Miami umírají na jednotce intenzivní péče tři lidé z pěti.
Takže tohle je ta tendence, kterou tu teď máme.
Důvodem, proč se tohle děje, je toto, a musím vám vysvětlit, co to vyjadřuje.
Tohle jsou čtyři způsoby umírání.
Jeden z nich postihne každého z nás.
Způsoby, o kterých toho možná víte nejvíce, jsou ty, které jsou zajímavé víc a víc spíš jen historicky: náhlá smrt.
Je dost pravděpodobné, že z takhle velkého publika tady se to nestane nikomu.
Náhlá smrt se stala velmi vzácnou.
Smrt malé Nell (Dickens) a Kordélie (Král Lear) a tyhlety věci se prostě už nedějí.
Umírání nevyléčitelně nemocných, o kterém jsme zrovna mluvili, postihuje mladší lidi.
Jakmile dosáhnete osmdesátky, bude nepravděpodobné, že se vám to stane.
Pouze jeden z deseti lidí nad 80 umře na rakovinu.
Oblast s největším rozvojem je tato.
To, na co umřete, je zhoršující se selhávání orgánů, vaše plíce, srdce, ledviny, nebo jiné orgány to zabalí. Každé takové selhávání je vstupenka na jednotku intenzivní péče, a na konci nebo v nějaké fázi uprostřed někdo řekne, že už je to příliš a přestane se s tím.
A tohle je vůbec nejrychleji rostoucí oblast ze všech a aspoň 6 z 10 lidí v tomto sále umře tímto způsobem, to jest na ubývající schopnosti a zvyšující se chatrnost. Chátrání je nevyhnutelná součást stárnutí a prohlubující se chátrání je v podstatě ta hlavní příčina, proč lidé nyní umírají a několik posledních let nebo poslední rok vašeho života je naneštěstí prožit velkou měrou v nemohoucnosti.
Zatím se bavíte? (smích) (smích) Promiňte, teď se tu cítím jako věštkyně Kasandra.
(smích) Co bych mohl říct pozitivního? Pozitivní na tom je, že tohle se teď děje až ve velmi vysokém věku.
My všichni, většina z nás, tohoto bodu v životě dosáhne.
V minulosti tomu tak nebylo.
Tohle se vám děje, když se dožijete vysokého věku a naneštěstí zvyšující se dlouhověkost znamená více stáří, nikoli více mládí.
Mrzí mě, že to musím říct. (smích) Co jsme udělali, podívejte, co jsme udělali, my jsme to jen tak nepřijali s nohama na stole, v nemocnici Johna Huntera a jinde.
Spustili jsme celou sérii projektů, abychom se pokusili a propátrali, zda bychom vlastně mohli lidi mnohem víc zapojit do způsobu, jakým se jim věci dějí.
Ale samozřejmě jsme si uvědomili, že tu narážíme na kulturní otázky Ale samozřejmě jsme si uvědomili, že tu narážíme na kulturní otázky a tohle je, mám rád tenhle Klimtův obraz, protože čím déle se na něj díváte, tím více vám jaksi dochází celý ten problém, o který tu jde, což je zjevně oddělení smrti od živých a ten strach - když se pozorně podíváte, je tam jedna žena, která má otevřené oči.
Ona je ta, na kterou (smrt) hledí a (ona je) ta, pro kterou si přišla.
Vidíte to? Vypadá zděšeně.
Je to úžasný obraz.
Každopádně, měli jsme velký kulturní problém.
Lidé evidentně nechtěli, abychom mluvili o smrti, nebo jsme si to aspoň mysleli.
Takže s velkými dotacemi od federální vlády a místní zdravotní služby jsme v nemocnici Johna Huntera spustili program nazvaný Respektování přání pacienta.
Vyškolili jsme stovky lidí, aby chodili na oddělení a mluvili s lidmi o tom, že umřou a co by si přáli za daných okolností.
Moc se jim to líbilo. Rodinám i pacientům.
98 procent lidí si opravdu myslelo, že tohle by prostě měla být normální praxe a že takhle by to mělo fungovat.
A když vyjádřili nějaká přání, všechna se jim splnila, dalo by se říct.
Měli jsme možnost jim to tak zařídit.
Ale pak, když dotace došly, zašli jsme se tam podívat znovu po šesti měsících a všichni s tím zase přestali a nikdo už tyto rozhovory nevedl.
Z toho nás opravdu zabolelo u srdce, protože jsme si mysleli, že jsme odstartovali něco, co se ujme.
Ten kulturní problém se znovu potvrdil.
Takže tvrdím tohle: Myslím, že je důležité, abychom se prostě nedostali na tuhle dálnici vedoucí na JIP, aniž bychom si pořádně promysleli, jestli tohle je to místo, kde chceme všichni skončit, zejména jak budeme stárnout a chátrat a JIP už bude mít méně a méně co nám nabídnout.
Musí tam někde být nějaká boční silnička z toho ven pro lidi, kteří se něchtějí dostat na tuhle cestu.
A mám jeden malý nápad a jeden velký nápad, co by se s tím dalo dělat.
Tohle je ten malý nápad.
Pojďme se do toho všichni víc zapojit tak, jak to ukázal Jason.
Proč bychom nemohli vést takový rozhovor s našimi vlastními seniory a s lidmi, kteří se k tomuhle možná blíží?
Je tu pár věcí, které můžete udělat.
Jedna z nich je, že můžete položit tuto jednoduchou otázku. Tahle otázka nikdy nezklame.
"V případě, že bys byl tak nemocný, že bys nemohl sám za sebe mluvit, kdo bys chtěl, aby za tebe mluvil?"
To je opravdu důležitá otázka, která by se měla klást, protože dát lidem kontrolu nad tím, kdo by to měl být, vede k úžasným výsledkům.
Druhá věc, kterou můžete říct, je: "Mluvil jsi s tím člověkem o tom, co je pro tebe důležité, abychom měli jasnější představu, co bychom měli udělat?"
Tak to je ten malý nápad.
Ten velký nápad je, myslím, političtější.
Myslím, že bychom se měli zabývat tímhle.
Navrhl jsem, že bychom měli uspořádat Occupy Death (Okupovat Smrt).
(smích) Moje žena řekla: "Jo, jasně, obsadíme márnici.
Jo, jo. To určitě." (smích) Moje žena řekla: "Jo, jasně, obsadíme márnici. Jo, jo. To určitě." (smích) Tak tohle mi neprošlo, ale tohle mě opravdu zarazilo.
Vždyť jsem přece stárnoucí hippie.
Nevím, myslím, že už na to nevypadám, ale měl jsem, dvě z mých dětí se narodily v 80. letech doma, kdy domácí porody byla velká věc a my, součást populační exploze, jsme zvyklí brát věci do vlastních rukou, takže když prostě nahradíte všechna ta slova o rození, já mám rád verzi "Mír, láska a přirozená smrt."
Opravdu si myslím, že musíme tento problém přenést do politické roviny a začít tento proces osvobozovat od té přehnané medikalizace, do které se dostává.
Ale pozor, tohle zní jako argument pro eutanazii.
Chci vám všem dát absolutně jasně najevo, že eutanazii nenávidím. Myslím si, že je to vedlejší záležitost.
Nemyslím, že eutanazie má význam.
Ve skutečnosti si myslím, že v místech, jako je Oregon, kde můžete podstoupit lékařem asistovanou sebevraždu, požít smrtelnou dávku něčeho, tohle kdy udělá jenom půl procenta lidí.
Spíš mě zajímá, co se stane s těmi 99,5 procenty lidí, kteří tohle udělat nechtějí.
Myslím, že většina lidí nechce být mrtvá, ale také myslím, že většina lidí chce mít nějakou kontrolu nad tím, jak jejich umírání bude probíhat.
Takže jsem odpůrce eutanazie, ale jsem přesvědčen, že musíme lidem vrátit kontrolu.
To eutanazii ubírá kyslík.
Myslím, že bychom se měli snažit přestat požadovat eutanazii, nezabývat se její legalizací či zákazem či vůbec se jí zabývat.
Tohle je výrok Dame Cicely Saundersové, se kterou jsem se setkal jako student medicíny.
To ona založila hospicové hnutí.
Řekla: "Jste důležití, protože jste, a jste důležití do posledního okamžiku svého života."
A já pevně věřím, že to je to poselství, které máme předávat dál.
Děkuji vám. (potlesk)
Loni jsem vám řekl tři věci.
Řekl jsem, že světové statistiky nebyly pořádně zpřístupněny.
V důsledku toho máme stále ty staré představy o rozvojových a průmyslových zemích, což je špatně.
A že animované grafy můžou věci změnit.
Věci se mění. A dnes na domácí stránce Divize pro Statistiku OSN stojí, že od prvního května je plný přístup do všech databází.
(Potlesk) A jestli se s vámi mohu podělit o ten obrázek na obrazovce.
Tak se staly tři věci.
OSN zveřejnily své statistické databáze, a my máme novou verzi softwaru fungující jako beta verze na internetu, takže si jej už nemusíte stahovat.
A dovolte mi zopakovat to, co jste viděli loni.
Ty bubliny jsou jednotlivé země.
Tady máte míru porodnosti - počet dětí na jednu ženu - a tady máte délku života v rocích.
Tohle je rok 1950 - tamto byly průmyslové země, tamto byly rozvojové země.
V té době existovalo "my" a "oni".
Ve světě byly obrovské rozdíly.
Ale potom se to změnilo a vyvíjelo se to docela dobře.
A stalo se tohle.
Vidíte, jak Čína je ta velká červená bublina,
ta modrá tamhle je Indie.
A procházejí přes tohle celé... Já se budu snažit být letos o trošku vážnější, když vám budu ukazovat jak se věci doopravdy změnily.
A je to Afrika, která vyčnívá jako problém tady dole, ne?
Stále velké rodiny a epidemie HIV takto stáhly ty země dolů.
Tohle je víceméně to, co jsme viděli loni, a takhle to bude pokračovat v budoucnosti.
A já budu mluvit o tom jestli je tohle možné.
Protože vidíte, že teď jsem ukazoval statistiky, které neexistují.
Protože tohle je kde jsme teď.
Bude to možné, aby se tohle stalo?
Já tady pokrývám délku svého života, víte?
Očekávám, že budu žít 100 let.
A tohle je, kde jsme dnes.
Teď, mohli bychom se podívat namísto toho na ekonomickou situaci ve světě?
Chtěl bych to ukázat ve srovnání s dětskou úmrtností.
Přehodíme osy:
tady máte dětskou úmrtnost - tedy, přežití - čtyři děti umírají tady, 200 umírá tady.
A tohle je HDP na hlavu na téhle ose.
A takhle to bylo v roce 2007.
A když půjdu zpět v čase, přidal jsem nějaké historické statistiky - jedeme, jedeme, jedeme - 100 let zpátky neexistuje tak moc statistik.
Některé země stále měly statistiky.
Díváme se zpátky do archívů, a jsme zpět až v roce 1820, a jenom Rakousko a Švédskou jsou schopni podat záznamy.
(Smích) Ale byly tady dole, měly 1000 dolarů na osobu na rok.
A přišly o pětinu dětí před jejich prvními narozeninami.
Takže tohle je, co se dělo ve světě, když přehrajeme celý svět.
Jak se stávaly postupně bohatší a bohatší, a přidávaly statistiky.
Není to krásné, když získají statistiky?
Vidíte, jak je to důležité?
A tady děti nežijí déle.
Minulé století, 1870, bylo těžké pro děti v Evropě, protože většina těchto statistik je Evropa.
Teprve na přelomu století přežilo svůj první rok více jak 90 procent dětí.
Tady se objevuje Indie, s prvními údaji z Indie.
A tohle jsou Spojené státy, které se tady vzdalují, vydělávají víc peněz.
A brzy uvidíme Čínu, jak se objevuje v tom nejvzdálenějším rohu tady.
A zvedá se s Mao Ce-tungem, získává zdraví, ale moc nebohatne.
Tady zemřel, pak Teng Siao-pching přinesl peníze,
pohybuje se tímhle směrem tady.
A ty bubliny se stále pohybují sem nahoru, a takhle svět vypadá dnes.
(Potlesk) Pojďme se podívat na Spojené státy.
Tady máme funkci - můžu říct světu "zůstaň, kde jsi".
A vezmu Spojené státy - pořád chceme vidět to pozadí - a vložím je takhle sem, a teď jdeme pozpátku.
A vidíme, že Spojené státy jdou po pravé straně toho hlavního proudu.
Pořád jsou na té straně peněz.
A zpátky v roce 1915 byly Spojené státy sousedem Indie - Současné, dnešní Indie.
A to znamená že Spojené státy byly bohatší, ale ztratily úměrně víc dětí než Indie dnes.
A podívejte sem - srovnejte s dnešními Filipínami.
Dnešní Filipíny mají téměř stejnou ekonomiku jako Spojené státy během první světové války.
Musíme převést Spojené státy o docela velký kus v čase, abychom našli stejné zdraví Spojených států jako máme na Filipínách.
Tady okolo roku 1957 je zdaví Spojených států stejné jako na Filipínách.
A tohle je drama světa, kterému mnozí říkají globalizovaný, že Asie, arabské státy a Latinská Amerika jsou mnohem víc napřed ve zdraví, vzdělání, lidských zdrojích, než jsou ekonomicky.
Je to nepoměr v tom, co se dnes děje v nastupujících ekonomikách.
Tam teď sociální výhody, sociální pokrok, jde napřed před hospodářským pokrokem.
V roce 1957 měly Spojené státy stejnou ekonomiku jako má dnes Chile.
A jak daleko musíme vzít Spojené státy abychom dostali stejné zdraví, jako má dnes Chile?
Myslím, že musíme jít až sem - máme rok 2001, nebo 2002 - Spojené státy mají stejné zdraví jako Chile.
Chile dotahuje!
Během pár let může mít Chile lepší dětské přežití než Spojené státy.
Je to opravdu změna, že máme tohle zpoždění o více jak 30, 40 let ve zdraví.
A za zdravím je úroveň vzdělání.
A je tam hodně co se týče infrastruktury, a jsou tam lidské zdroje obecně.
Teď tohle můžeme dát pryč - a chtěl bych vám ukázat rychlost, rychlost změny, jak rychle postupovali.
Půjdeme zpátky do roku 1920, a chci se podívat na Japonsko.
A chci se podívat na Švédsko a Spojené státy.
A uspořádám tady závod mezi tímhle žlutým Fordem tady a červenou Toyotou tady dole a hnědým Volvem.
(Smích) A jedem, jedem.
Toyota má velmi špatný začátek tady dole, jak vidíte, a Ford Spojených států to bere terénem.
A Volvo si vede celkem slušně.
Tohle je válka. Toyota se ztrácí, a teď se Toyota objevuje na zdravější straně Švédska - vidíte to?
A předjíždí Švédsko, a je teď zdravější než Švédsko.
To je ten úsek, kdy jsem prodal Volvo a koupil Toyotu.
(Smích) A teď můžeme vidět, že rychlost změny v Japonsku je enormní.
Opravdu to dohnali.
A tohle se mění postupně.
Musíme se podívat přes několik generací, abychom tomu rozuměli.
Dovolte mi ukázat svoji vlastní rodinnou historii - my jsme vytvořili ty grafy tady.
A tohle je stejné, peníze tady dole, a zdraví, vidíte?
A tohle je moje rodina.
Tohle je Švédsko, 1830, kdy se narodila moje pra-pra-babička.
Švédsko bylo jako je Sierra Leone dnes.
A tohle je když se narodila pra-babička, 1863.
A Švédsko na tom bylo jako Mosambik.
A tohle je když se narodila moje babička, 1891.
Starala se o mě, když jsem byl dítě, takže já teď nemluvím o statistice - teď to je ústní historie mojí rodiny.
Tehdy věřím statistice, když to je babičkou potvrzená statistika.
(Smích) Myslím, že to je nejlepší způsob potvrzení historické statistiky.
Švédsko bylo jako Ghana.
Je zajímavé vidět tu obrovskou různorodost v rámci subsaharské Afriky.
Říkal jsem to loni, řeknu to znova, moje matka se narodila v Egyptě, a já - kdo jsem já?
Já jsem Mexikánec v naší rodině.
A moje dcera, ta se narodila v Chile, a vnučka se narodila v Singapuru, dnes nejzdravějším státě na Zemi.
Předběhl Švédsko asi před dvěma nebo třemi roky, s vyšším dětským přežitím.
Ale oni jsou hrozně malí, víte.
Jsou tak blízko nemocnice, že je nikdy nemůžeme v těchto končinách porazit.
(Smích) Ale všechna čest Singapuru.
V Singapuru jsou teď nejlepší.
Tak tohle teď také vypadá jako dobrý příběh.
Ale není to tak jednoduché, že to je všechno dobrý příběh.
Protože vám musím ukázat jednu další funkci.
Můžeme taky použít tu barvu tady pro znázornění proměnné - a co tady vybírám?
Emise oxidu uhličitého, v metrických tunách na hlavu.
Tohle je 1962 a Spojené státy vypouštěly 16 tun na osobu.
A Čína vypouštěla 0.6, a Indie vypouštěla 0.32 tun na hlavu.
A co se stane když se posuneme vpřed?
No, vidíte ten pěkný příběh o postupném bohatnutí a o zlepšujícím se zdraví - každý toho dosáhl za cenu vypouštění oxidu uhličitého.
Není nikdo, kdo to zatím dotáhl dál.
A my už nemáme všechna aktuální data, protože tohle jsou dnes skutečně žhavé data.
A tady jsme, 2001.
A v diskusi, které jsem se zúčastnil s globálními lídry, víte, hodně jich teď říká, že problém je v nastupujících ekonomikách, že vytvářejí příliš mnoho oxidu uhličitého.
Ministr životního prostředí Indie řekl, "No, byli jste to vy, kdo ten problém způsobil."
Země OECD - země s vysokým příjmem - byly to ony, kdo způsobil změnu klimatu.
"Ale my vám odpouštíme, protože jste to nevěděli.
Ale od teďka počítáme na hlavu.
Od teďka počítáme na hlavu.
A každý je zodpovědný za emise na hlavu."
Tohle vám doopravdy ukazuje, že jsme neviděli dobrý ekonomický a zdravotní pokrok nikde na světě bez ničení podnebí.
A to je to, co se doopravdy musí změnit.
Byl jsem kritizován, že ukazuji příliš optimistický obraz světa, ale nemyslím, že to tak je.
Ve světě je docela pěkný nepořádek.
Tohle můžeme nazvat Dolarová ulice.
Každý žije na téhle ulici.
To kolik vydělávají - ve kterém čísle bydlí - je kolik vydělávají za den.
Tahle rodina vydělává kolem jednoho dolaru na den.
Jedeme ulicí nahoru, a nacházíme tady rodinu, která vydělává dva až tři dolary na den.
A jedeme dál, tady - nacházíme první zahradu v téhle ulici, a tihle vydělávají 10 až 50 dolarů na den.
A jak žijí?
Když se podíváme na postel, můžeme vidět že spí na pokrývce na zemi.
Tohle je hranice chudoby - 80 procent rodinného příjmu jde pouze na pokrytí energetických potřeb, na jídlo na den.
Tohle jsou dva až pět dolarů, tady máte postel.
A tady je mnohem hezčí ložnice, jak vidíte.
Přednášel jsem o tomhle pro Ikeu, a ti chtěli hned vidět pohovku.
(Smích) A tohle je pohovka, jak se objevuje odsud.
A zajímavá věc je, když tady jdete dokola v té panoramatické fotografii, stále tady vidíte rodinu sedící na zemi,
i když je tady pohovka. Když se kouknete na kuchyň, můžete vidět, že největší rozdíl pro ženy nepřichází mezi jedním a 10 dolary.
Přichází až později, kdy opravdu můžete získat dobré pracovní podmínky v rodině.
A pokud opravdu chcete vidět rozdíl, tak se podíváte na záchod.
Tohle se může změnit, to se může změnit.
Tohle jsou všechno snímky z Afriky, a může se to hodně zlepšit.
Můžeme se dostat z chudoby.
Můj vlastní výzkum nebyl v informačních technologiích ani ničem podobném.
Já jsem strávil 20 let rozhovory s Africkými farmáři, kteří byli na pokraji hladomoru.
A tohle je výsledek výzkumu na základě potřeb farmářů.
Je pěkné, že tady nepoznáte kdo jsou na tomhle obrázku výzkumníci.
To je, kdy výzkum pro společnost funguje - musíte s těmi lidmi doopravdy žít.
Když jste v bídě, všechno je jen o přežití.
Je to o tom, mít jídlo.
A tyhle dvě mladé farmářky, to jsou dívky - protože rodiče jsou mrtví kvůli HIV a AIDS - právě diskutují se školeným agronomem.
Tohle je jeden z nejlepších agronomů v Malawi, Junatambe Kumbira, a on mluví o tom, který druh manioku zasadí - nejlepší konvertor slunečního svitu v jídlo, který člověk objevil.
A ony se velmi, velmi dychtivě zajímají o rady, aby přežily v chudobě.
To je jeden kontext.
Dostat se z chudoby.
Ty ženy nám říkaly jednu věc. "Dejte nám technologie.
Nenávidíme tenhle hmoždíř, stát celé hodiny a hodiny.
Dejte nám mlýn, abychom mohly mlít mouku, pak budeme moci zaplatit za zbytek samy."
Technologie vás dostane z chudoby, ale je potřeba mít trh na únik z chudoby.
A tahle žena je teď velice šťastná, když vozí svoje produkty na trh.
Je velice vděčná za veřejné investice do školství, takže dokáže počítat, a nebude na trhu ošizená.
Chce, aby její dítě bylo zdravé, takže bude moct jet na trh a nebude muset zůstat doma.
a chce infrastrukturu - je dobré mít zpevněnou silnici.
A dobré je to také s úvěry.
Mikro-úvěry jí poskytly kolo.
A informace jí řeknou, kdy má jet na trh s kterým produktem.
Tohle se dá udělat.
Zjistil jsem, že moje zkušenost z 20 let v Africe je, že zdánlivě nemožné je možné.
Afrika si nevedla špatně.
Během 50 let se dostali z před-středověké úrovně, na velmi slušnou úroveň Evropy před 100 lety, s fungujícím národem a státem.
Řekl bych, že subsaharská Afrika si vedla nejlépe na světě během posledních 50 let.
Protože my se nedíváme, odkud začínali.
Je to ten hloupý koncept rozvojových zemí, který dává dohromady Argentinu a Mosambik před 50 lety, a říká, že Mosambik si vedl hůř.
Musíme toho vědět trochu víc o světě.
Já mám souseda, co zná 200 druhů vína.
Ví všechno.
Ví jméno hroznů, teplotu a všechno.
Já znám jenom dva druhy vína - bílé a červené.
(Smích) Ale můj soused zná jenom dva druhy zemí - průmyslové a rozvojové.
A já znám 200, já vím o všech těch podrobných datech.
Ale to se dá udělat.
(Potlesk) Ale musím teď být vážný. A jak se člověk stane vážný?
Použijete PowerPoint, že ano?
(Smích) Pocta balíku Office, ne?
Co je to, co je to, o čem mluvím?
Mluvím o tom, že existuje mnoho rozměrů vývoje.
Každý chce tu svoji malou věc.
Když jste v podnikatelském sektoru, milujete mikro-kredity.
Pokud bojujete v nevládní organizaci, milujete rovnost mezi pohlavími.
Nebo když jste učitel, budete milovat UNESCO, a tak dál.
Na globální úrovni potřebujeme mít víc než tu jednu vlastní věc.
Potřebujeme všechno.
Všechny tyhle věci jsou důležité pro rozvoj, zvlášť, když se právě dostáváte z chudoby a měli byste se posunovat k blahobytu.
To, o čem potřebujeme přemýšlet je, co je cílem rozvoje, a co jsou prostředky rozvoje?
Dovolte mi nejdřív oznámkovat, co jsou nejdůležitější prostředky.
Ekonomický růst pro mě, jako profesora veřejného zdraví, je nejdůležitější věc pro rozvoj, protože vysvětluje 80 procent přežití.
Vládnutí. Mít vládu, která funguje - to je to, co vytáhlo Kalifornii z mizérie v roce 1850.
Byla to vláda, která nakonec zavedla fungující zákon.
Vzdělání, lidské zdroje jsou důležité.
Zdraví je taky důležité, ale ne až tolik jako prostředek.
Životní prostředí je důležité.
Lidská práva jsou taky důležitá, ale dostanou jen jeden křížek.
A teď co cíle? Kam směřujeme?
Nezajímají nás peníze.
Peníze nejsou cíl.
Je to ten nejlepší prostředek, ale dám jim nula jako cíli.
Vládnutí, no, je zábavné volit o nějaké věci, ale není to cíl.
A chodit do školy, to není cíl, to je prostředek.
Zdraví dostane dva body. Chci říct, je pěkné být zdravý - zvlášť v mém věku - můžete tu stát, když jste zdraví.
A to je dobré, dostává to dva plusy.
Životní prostředí je velmi, velmi zásadní.
Nic nezbude pro vnoučata, pokud nebudeme šetřit.
Ale co jsou ty důležité cíle?
Samozřejmě, jsou to lidská práva.
Lidská práva jsou cíl, ale není to tak důležitý prostředek rozvoje.
A kultura. Kultura je ta nejdůležitější věc, řekl bych, protože to je to, co přináší do života radost.
Je to hodnota života.
Takže zdánlivě nemožné je možné.
Dokonce africké země můžou tohohle dosáhnout.
A já jsem vám ukázal záběr toho, kdy zdánlivě nemožné je možné.
A pamatujte, prosím pamatujte si moje hlavní poselství, což je toto: zdánlivě nemožné je možné.
Můžeme mít dobrý svět.
Ukázal jsem vám záběry, dokázal jsem to v PowerPointu, a myslím, že vás přesvědčím také kulturou.
(Smích) (Potlesk) Přineste mi můj meč!
Polykání mečů pochází se staré Indie.
Je to kulturní výraz, který po tisíce let inspiroval lidské jedince přemýšlet za hranice zjevného.
(Smích) A já vám nyní dokážu, že zdánlivě nemožné je možné tím, že prostrčím tento kus oceli - pevné oceli - tohle je armádní bajonet Švédské armády, 1850, poslední rok, kdy jsme měli válku.
A je to celé masivní ocel - můžete to slyšet.
A já vezmu toto ocelové ostří a prostrčím jej skrze moje tělo z masa a krve, a dokážu vám, že zdánlivě nemožné je možné.
Mohu požádat o okamžik absolutního ticha?
(Potlesk)
Elektřina napájející světla tohoto divadla byla vyrobena jen před malým okamžikem.
Což je způsob, jak se to dnes dělá, Spotřeba elektřiny musí být ve stálé rovnováze s vyrobenou elektřinou.
Pokud, by v době, která uběhla, než jsem vyšel sem na jeviště, desítky megawatt větrné energie přestaly proudit do rozvodné sítě, rozdíl by musel být okamžitě pokryt z jiného zdroje.
Uhelné elektrárny a jaderné elektrárny nemohou reagovat dostatečně rychle.
Obrovské baterie by však mohly.
S obrovskou baterií, bychom byli schopni řešit tento problém přerušovanosti, čímž bychom předešli problému dodávek elektřiny z větru a slunce tak, jako to v současnosti dělá energie z uhlí, zemního plynu a jádra.
Vidíte, baterie je to klíčové zařízení.
S tímto bychom mohli vyrábět elektřinu ze slunce dokonce, i když nesvítí.
To všechno mění.
Protože obnovitelné zdroje energie, jako vítr a slunce, tímto opouští postranní část jeviště a přicházejí sem na scénu.
Dnes vám chci říci o takovém zařízení.
Je to baterie založená na tekutých kovech.
Je to nový způsob ukládání energie, kterou jsem vynalezl na MIT spolu s týmem svých studentů a doktorandů.
Letošní téma TEDu je Full Spectrum.
OED (Oxfordský slovník angličtiny), definuje spektrum jako: „Celý rozsah vlnových délek elektromagnetického vlnění, od nejdelších radiových vln až po nejkratší gama záření, včetně viditelného světla, které je jen jeho malou částí."
Nejsem zde jen proto, abych vám řekl, jak můj tým z MIT vyřešil, za pomoci přírodních zákonů, jeden z největších problémů světa.
Chci vám ukázat celé spektrum a říct vám, jak jsme v průběhu vynalézání této nové technologie, odkryli překvapivé heterodoxie, které mohou být brány jako lekce pro inovace, Myšlenky, které stojí za to šířit.
Vy víte, že jestli chceme dostat tuto zemi z nynější energetické situace, tak si nemůžeme svou únikovou cestu ven, jen tak "uchovat" nemůžeme si ji jen tak "natěžit", nemůžeme si ji "vybombardovat".
Uděláme to starým dobrým americkým způsobem, my naši cestu vynalezneme společným úsilím.
(Potlesk) Tak tedy začněme.
První baterii vynalezl učenec Alessandro Volta zhruba před 200 lety na italské univerzitě v Padově.
Jeho vynález dal základ nové vědní disciplíně, elektrochemii, a také novým technologiím jako je třeba galvanické pokovování.
Možná vám to trošku více přiblížím. Voltův vynález baterie také poprvé ukázal, jak jde využít učenec.
(Smích) Do té doby si nikdo nedokázal představit, že učenec může mít nějaké využití.
Toto je první baterie, hromada mincí ze zinku a stříbra oddělených lepenkou namočenou ve slané vodě.
To je počáteční bod vývoje baterie – dvě elektrody, v tomto případě dva kovy různého složení a elektrolyt, v tomto případě sůl rozpuštěná ve vodě.
Věda je opravdu takto jednoduchá.
Nepopírám, že jsem vynechal pár detailů.
Naučil jsem vás, že věda o baterii je přímočará a že potřeba skladu elektrické energie je důležitá. Pravda však je, že dodnes nemáme technologii, která by byla schopna poskytnout požadované vlastnosti, jmenovitě netypicky velký výkon a dlouhou životnost za malé peněžní náklady.
Potřebujeme se nad tímto problémem zamyslet odlišně.
Potřebujeme myslet ve velkém a potřebujeme myslet levně.
Zanechme stávajícího paradigmatu v podobě hledání nejlepšího chemického postupu v naději, že dosáhneme požadovaného snížení nákladů vytvořením mnoha a mnoha výrobků.
Místo toho vynalézejme tak, aby to odpovídalo ceně na trhu elektřiny.
To znamená, že některé části periodické tabulky prvků jsou axiomaticky nepřípustné.
Tato baterie musí být vytvořena z prvků, které se na zemi hojně vyskytují.
Jestli chcete vytvořit něco levného jako prach, vytvořte to z prachu. (Smích) – nejlépe z prachu, který je regionálně dostupný.
Potřebujeme být schopni vybudovat tuto věc použitím jednoduchých výrobních technologií a postupů, které nestojí jmění.
Před šesti lety jsem začal přemýšlet o tomto problému.
Za účelem získání nového pohledu, jsem hledal inspiraci za hranicí elektrického skladování.
V podstatě jsem zkoumal technologie, které ani neskladují, ale ani negenerují elektrickou energii, místo toho ji spotřebovávají ve velkém množství.
Mluvím o výrobě hliníku.
Tento proces byl vynalezen v roce 1886 dvěma dvaadvacetiletými muži Hallem ve Spojených státech a Heroultem ve Francii.
Což za pouhých několik let způsobilo změnu, ze vzácného hliníku, stejně drahého jako stříbro, se stal běžný konstrukční materiál.
Díváte se na dům plný moderních elektrolyzních pecí.
Je okolo 15,3 m široký a 0,8 km dlouhý. Řada za řadou skládající se z buněk, které uvnitř připomínají Voltovu baterii se třemi důležitými rozdíly.
Voltova baterie pracuje při pokojové teplotě.
Má vestavěné pevné elektrody a elektrolyt je roztok soli a vody.
Hall-Heroultův elektrolyzér pracuje při vysoké teplotě. Tato teplota je tak vysoká, že hliníkový produkt je v tekuté fázi.
Elektrolyt není roztok soli a vody, nýbrž spíše sůl, která je roztavena.
Je to ta kombinace tekutého kovu, tavené soli a vysoké teploty, která nám umožňuje nechat protékat vysoký proud.
V současnosti můžeme produkovat čistý kov z rudy za cenu menší než 50 centů za 0,23 kg.
Je to ekonomický zázrak moderní elektrometalurgie.
Toto si získalo moji pozornost až do té míry, že jsem se stal posedlým výzkumem baterie, která by mohla dosáhnout takovéto obrovské úspory.
Zvládl jsem to.
Vytvořil jsem tu baterii, v které jsou obě elektrody z tekutého kovu a elektrolyt je roztavená sůl.
Ukáži vám, jak jsem to udělal.
Do horní vrstvy jsem dal tekutý kov o malé hustotě a do spodní vrstvy tekutý kov s velkou hustotou, roztavená sůl je mezi nimi.
Tedy, jak vybrat tyto kovy?
Pro mě začíná návrhářská rozcvička vždy zde, u periodické soustavy prvků, kterou formuloval jiný učenec, Dmitrij Mendělejev.
Vše, co známe, je vytvořeno nějakou kombinací toho, co tu vidíte zobrazeno.
Včetně našich těl.
Vybavuji si ten den, kdy jsem hledal kovy, které by splňovaly omezení jako hojnost pozemského výskytu, rozdílnost hustot a vysokou vzájemnou reaktivitu.
Vzrušilo mě, když jsem zjistil, že jsem přišel na odpověď.
Hořčík pro horní vrstvu
a antimon pro spodní vrstvu.
Musím vám něco říci. Jedním z největších benefitů toho, že jste lektor, jsou barevné křídy.
(Smích) Aby se vytvořil proud, hořčík ztrácí dva elektrony a stává se z něj iont, který putuje přes elektrolyt, pohlcuje dva elektrony od antimonu, slučují se a vytvářejí slitinu.
Elektrony jdou do práce v reálném vnějším světě, poskytují energii našim zařízením.
K dobytí připojíme baterii ke zdroji elektřiny,
například k větrné elektrárně,
a otočíme cestu proudu.
Tyto síly nutí slitinu k rozpadu a vrací hořčík k horní elektrodě, obnovují počáteční stav baterie.
Průchod proudu mezi elektrodami vytváří dostatek tepla k udržení požadované teploty.
Je to docela dobré, aspoň teoreticky.
Funguje to však?
Co dělat dál?
Přesunuli jsme se do laboratoře.
Najal jsem ostřílené profesionály?
Ne, najal jsem studenta a vedl jsem ho, učil jsem ho, jak přemýšlet o problému, aby jej viděl z mojí perspektivy a potom jsem ho nechal pracovat.
To je ten student, David Bradwell, který se na tomto obrázku zdá být zvědavý, jestli to bude někdy fungovat.
Co jsem však Davidovi neřekl, bylo, že jsem si také nebyl zcela jistý, že to bude fungovat.
David je však mladý, chytrý a chce Ph.D. Tedy on začal výzkum... (Smích) Začal výzkum první baterie založené na tekutých kovech daného chemického složení.
Na základě Davidových počátečních slibných výsledků, které byly placeny z fondu MIT, který poskytuje počáteční investice, jsem dokázal získat největší část prostředků pro výzkum z privátní sféry a od federální vlády.
Což mi dovolilo rozšířit skupinu pracovníků na 20 lidí ve složení doktorandů a postdoktorandů a dokonce i některých studentů.
Povedlo se mi získat velmi, velmi dobré lidi, lidi kteří ukazovali vášeň pro vědu a službu společnosti, ne pro vědu a vlastní kariérní růst.
Pokud byste se zeptali těchto lidí, proč pracují na vývoji baterie s tekutými kovy, tak by se jejich odpověď odkazovala na slova prezidenta Kennedyho, kterou vyslovil v roce 1962 na Riceově univerzitě. Tady si dovolím trochu parafrázovat. „Vybrali jsme si práci na skladu energie, ne však proto, že je to lehké, ale proto, že je to těžké."
(Potlesk) Toto je evoluce baterie s tekutými kovy.
Začali jsme zde, s dříčem o výkonu jedné watt-hodiny.
Nazývám jej panák.
Těchto panáků jsme provozovali kolem 400. Zlepšovali jsme jejich výkon mnohými chemikáliemi, ne jen hořčíkem a antimonem.
Během své cesty jsme zvýšili výkon na 20 watt-hodin.
Nazývám jej hokejový puk.
Dostali jsme stejně skvělé výsledky.
Pokračování se nabízelo jako na podnose.
200 watt-hodinové zařízení.
Technologie dokázala, že může dosáhnout velkých výkonů.
Tempo pro nás však nebylo dostatečné.
Proto jsme David a já, před rokem a půl, spolu s dalšími výzkumníky, založili společnost za účelem zrychlení tempa vývoje a rychlosti výroby.
V současnosti v LMBC vyrábíme elektrolyzéry o průměru 40 cm s kapacitou jedné kilowatt-hodiny. To je 1000 násobek kapacity počátečního panáku.
Pracovní název tohoto zařízení je pizza.
Brzy již budeme dokonce vyrábět čtyř kilowatt-hodinové zařízení.
Bude o průměru 91 cm.
Nazýváme jej bistro stolek, zatím však není připraven na prvotní zhlédnutí.
Jedna varianta technologie je vrstvení těchto bistro stolků do modulů, čímž by moduly tvořily obrovskou baterii, která by se vešla do 12 metrového kontejneru situovaného v terénu.
Jmenovitá kapacita celého zařízení má dvě megawatt-hodiny, tedy dva miliony watt-hodin.
To je dostatek energie k pokrytí denní poptávky elektrické energie 200 amerických domácností.
Zde vidíte, síťový sklad elektrické energie. Je tichý, bez emisí, bez pohybujících se částí, řízený na dálku, navržený dle cen trhu bez nutnosti dotace k výstavbě.
Co jsme se dnes z toho všeho naučili?
(Potlesk) Co jsme se dnes z toho všeho naučili?
Chci vám prozradit pár překvapení, těch heterodoxů.
Leží za hranicí viditelnosti.
Teplota: obecné povědomí nám říká, že má být nízká, na nebo okolo pokojové teploty, přičemž je potřeba použít kontrolní, řídící systém a udržovat ji.
Vyhnout se nekontrolovatelné změně.
Baterie s tekutými kovy pracuje za vysokých teplot s minimální regulací.
Naše baterie si umí poradit s velmi vysokým teplotními růsty, které jsou způsobeny prudkými výkyvy tekoucího proudu.
Škálování: obecné povědomí říká, že cenu snížíme početnou produkcí.
Baterie s tekutými kovy je navržena pro snížení ceny produkcí menšího počtu s velkým výkonem.
Nakonec lidské zdroje. obecné povědomí říká, najmi dav expertů, ostřílených profesionálů, kteří mohou čerpat z ohromného množství zkušeností a znalostí.
K vývoji baterii s tekutými kovy jsem najal studenty a post-doktorandy, které jsem dále vedl.
U baterie jsem se snažil maximalizovat elektrický potenciál. Když jsem byl mentorem, snažil jsem se maximalizovat lidský potenciál.
Nakonec vidíte, že příběh o baterii s tekutými kovy je více než zpráva o vynalézání technologie. Je to detailní plán pro vynalézání vynálezců, v celém spektru.
(Potlesk)
Může to znít divně, ale jsem fanynkou betonových bloků.
První betonové bloky spatřily světlo světa v roce 1868. Myšlenka byla jednoduchá betonové moduly fixní velikosti, které do sebe budou zapadat.
Velmi rychle se betonové bloky staly nejpoužívanějším stavebním materiálem na světě.
Umožnily nám stavět věci větší než jsme sami, budovy, mosty, cihlu po cihle.
V podstatě betonové bloky se staly stavebním kamenem dnešní doby.
Téměř o sto let později v roce 1947 LEGO přišlo s tímto nápadem.
Nazávali to samozamykací cihla(Automatic Binding Brick).
A za několik málo let se LEGO cihly ocitly v každé domácnosti.
Odhaduje se, že bylo vyrobeno přes 400 miliard cihel resp. 75 cihel na každého člověka na Zemi.
Nemusíte být stavitel, abyste stavěli nádherné domy, nádherné mosty nebo budovy.
To umožnilo LEGO.
LEGO v podstatě vzalo betonový blok, stavební kámen z reálného světa, a přetvořilo jej ve stavební blok naší představivosti.
Mezitím se v tom samém roce v laboratořích firmy Bell schylovalo k oznámení další revoluce, nový stavební blok.
Transistor byl malým kouskem plastu, který nám umožnil dostat se ze světa statických cihel naskládaných na sebe do světa, kde všechno bylo interaktivní.
Jako betonový blok, transistor umožnuje vytvářet mnohem větší, komplexnější obvody, cihlu po cihle.
Ale hlavní rozdíl je, že transistor byl pouze záležitostí odborníků.
Já ale nesouhlasim s tím, že by stavební blok naší doby měl být vyhrazen pouze odborníkům, tak jsem se rozhodla, že to změním.
Když jsem byla před 8 lety v Media Lab, začala jsem přemýšlet nad myšlenkou toho, jak předat schopnosti inženýrů do rukou umělců a designérů.
Před několika lety jsem začala vyvíjet kostičky littleBits.
Ukážu Vám, jak to funguje.
LittleBits jsou elektronické moduly - každý s jednou určitou funkcí
Jednotlivé moduly jsou navrženy jako zdroje světla, zvuku, motory a sensory.
A nejlepší na nich je to, že k sobě jdou připojovat pomocí magnetů.
takže je nelze připojit špatně.
Kostičky jsou barevně označeny.
Zelená je pro výstup, modrá pro zdroj energie, růžová pro vstup a oranžová je propojovací.
Takže vše, co musíte udělat, je připojit modrou k zelené a velice jednoduše můžete začit vytvářet větší obvody.
Dáte modrou k zelené a máte svítítko.
Můžete mezi ně vložit regulátor a nyní můžete světlo ztmívat.
Vyměníme regulátor za pulsovací modul, který je tady, a tím vytvoříme malé blikátko.
Přidáme tento bzučák, ať to má nějaký grády, a tím vytvoříme pípající blikátko.
Radši to vypnu.
Takže krom jednoduchého hraní, mohou být littleBits vlastně celkem mocným nástrojem.
Namísto nutnosti programovat, připojovat dráty nebo pájet, littleBits Vám umožňují programovat pomocí velmi jednoduchých úkonů.
Takže, aby tato věc blikala rychleji nebo pomaleji, stačí jen když otočíte tímto knoflíkem a tím dosáhnete toho, že bude blikat rychleji nebo pomaleji
littleBits jsou vlastně takovou knihovnou, co roste.
Chceme přetvořit veškeré principy z reálně fungujícího světa do ihned použitelných kostiček.
Světla, zvuky, solární panely, motory - všechno by mělo být dostupné.
Dali jsme kostičky littleBits dětem na hraní a sledovali jsme je.
A byl to úžasný zážitek.
Nejlepší je část, kdy začínají rozumět elektronice v jejich okolí něco, co se ve škole neučí.
Například: jak funguje noční osvětlení, nebo proč zůstavají otevřené dveře od výtahu, nebo jak iPod reaguje na dotek.
Taky dodáváme littleBits školám se zaměřením na design.
Takže například jsme nechali designéry s absolutně žádnými zkušenostmi s elektronikou hrát si s littleBits jako s materiálem.
Tady vidíte jak Geordie z plsti a papíru vyrábí...
Cinkání Bzučení Před několika týdny jsme poskytli littleBits RISD (škola v USA se zaměřením na design) a nechali s kostičkami pracovat designéry, kteří neměli žádnou zkušenost s prací s elektronikou - jenom lepenka, dřevo a papír - a řekli jsme jim: "Vytvořte něco."
Tady je příklad toho, co vytvořili, pohybem aktivovaný kanón na konfeti.
Smích Nesmějte se, ale toto je vlastně můj oblíbený projekt.
Humr vytvořený z plastelíny, který se bojí tmy.
Smích Pro lidi bez elektrotechnického vzdělání se littleBits stal novým materiálem. Elektronika se stala pouze novým materiálem.
A chceme, aby byl tento materiál dostupný všem.
Takže littleBits je open-source (návrh a implementace jsou k dispozici zdarma).
Můžete jít na webovou stránku, stáhnout si veškerou dokumentaci a návrhy a upravit si je dle svého.
Chceme povzbudit všechny tvůrce, vynálezce, dobrovolníky, protože svět, ve kterém žijeme, tento interaktivní svět, patří nám.
Tak běžte a začněte vymýšlet.
Děkuji.
(Potlesk)
Marco Tempest: Co bych vám dnes rád ukázal je něco na způsob pokusu.
Dnes je jeho debut.
Jedná se o předvedení rozšířené reality.
A efekty, které za chvíli uvidíte, nejsou předtočeny.
Jsou živé a reagují na mě v reálném čase.
Rád o nich přemýšlím jako o technologické magii.
Tak držte palce
a sledujte očima velkou obrazovku.
Rozšířená realita je spojení skutečného světa s počítačem tvořenými obrazy.
Zdá se být perfektním médiem k prozkoumávání magie a k otázkám, proč, ve věku technologií, stále máme kouzelný smysl býti udiven.
Magie je podvod, ale podvod, který nás baví.
Pro radost ze svého podvedení musí publikum nejprve potlačit své pochyby.
Byl to básník Samuel Taylor Coleridge, kdo jako první pojmenoval tento naslouchající stav mysli.
Samuel Taylor Coleridge: Snažím se zprostředkovat zdání pravdy v mém psaní, abych vytvořil pro tyto stíny představivosti ochotu potlačit pochyby, které v ten moment představují poetickou víru.
MT: Tato víra ve fikci je základ pro všechny druhy divadelních představení.
Bez toho je scénář pouhými slovy.
Rozšířená realita je pouze nejnovější technologie.
A efekt je jen umělecké předvedení zručnosti.
Všichni jsme velice dobří v potlačení svých pochyb.
Činíme tak každý den, když čteme romány, sledujeme televizi nebo když jdeme do kina.
Ochotně vstupujeme do fiktivních světů, kde fandíme svým hrdinům a pláčeme pro přátele, které jsme nikdy neměli.
Bez této schopnosti by nebyla magie.
Byl to Jean Robert-Houdini, nejslavnější francouzský iluzionista, kdo poprvé rozpoznal roli mága jako vypravěče příběhu.
Řekl něco, co jsem si pověsil na zeď ve svém studiu.
Jean Robert-Houdini: Kouzelník není žonglérem,
je hercem hrajícím roli mága.
MT: Což znamená, že magie je divadlo a každý trik je příběh.
Triky v magii následují archetypy vyprávění ve fikci.
Jsou zde příběhy stvoření a ztráty, smrti a oživení, a překážek, které musí být překonány.
Mnoho z nich je intenzivně dramatických.
Kouzelníci si hrají s ohněm a ocelí, čelí běsnící pile, troufnou si chytit kulku nebo pokouší smrt při svých útěcích.
Diváci však nepřichází, aby uviděli kouzelníka umírat, přicházejí, aby ho viděli živého.
Protože nejlepší příběhy mají vždy šťastný konec.
Kozelnické triky mají jeden zvláštní prvek.
Jsou to příběhy se zvraty.
Avšak Edward de Bono tvrdil, že naše mozky jsou jen strojem hledajícím vzory.
Říkal, že kouzelníci úmyslně využívají způsob, jakým diváci přemýšlí.
Edward de Bono: Scénická magie závisí téměř zcela na setrvačnosti odchylek.
Publikum je vedeno k domněnkám nebo uvažovaní, které je dokonale pochopitelné, ale ve skutečnosti neodpovídá tomu, co je před nimi předváděno.
MT: V tomto ohledu, jsou kouzelnické triky jako vtipy.
Vtipy nás vedou cestou k očekávanému závěru.
Pokud se však námi představovaný scénář náhle otočí v něco zcela nečekaného, smějeme se.
To samé se děje, když lidé sledují kouzelnické triky.
Finále odporuje logice, dává nový pohled na problém, a publikum vyjadřuje svůj úžas smíchem.
Je zábavné být oklamán.
Jedna z klíčových kvalit všech příběhů je, že jsou tvořeny, aby se sdílely.
Cítíme nutkání, abychom je pověděli.
Když na večírku ukážu trik, (Smích) tato osoba okamžitě přivolá svého přítele a požádá mě, abych to udělal znovu.
Chtějí sdílet své zkušenosti.
Toto činí moji práci o dost těžší, protože, pokud je chci překvapit, musím vyprávět příběh, který začíná stejně, ale končí odlišně, trik se zvratem ve zvratu.
Pořád jsem v jednom kole.
Odborníci věří, že příběhy přesahují naše chápaní, aby nás stále bavily.
Přemýšlíme v liniích vyprávění.
Spojujeme si události a emoce a instinktivně je měníme do posloupnosti, která je snadno pochopitelná.
Je to jedinečný lidský úspěch.
Všichni chceme sdílet naše příběhy, ať je to trik viděný na večírku, špatný den v kanceláři a nebo nádherný západ Slunce viděný o dovolené.
Dnes, díky technologii, se můžeme o tyto příběhy podělit jako nikdy předtím, přes email, Facebook, blog, Twitter, na TED.com.
Možnosti sociálních sítí, jsou digitálními táboráky okolo kterých se schází publikum, aby si poslechlo naše příběhy.
Měníme fakta do přirovnání a metafor, a dokonce fantazií.
Vyhlazujeme hrubé hrany našich životů tak aby vypadaly uceleně.
Naše příběhy nás tvoří lidmi, kterými jsme, a někdy i lidmi, kterými chceme být.
Dávají nám naši identitu a smysl pro společnost.
A pokud je příběh dobrý, může nám vykouzlit i úsměv.
Děkuji.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk)
Právě před chvílí mi má dcera Rebecca poslala SMS pro štěstí.
Napsala: "Mami, ty to rozjedeš."
Tohle miluju.
Když jsem si to četla, jako by mě objala.
No a tady to máte.
Já ztělesňuji ten ústřední paradox.
Jsem žena, která ráda dostává SMS a která vám teď poví, že mnoho SMS může být problém.
Vlastně ta připomínka mé dcery mě přivádí na začátek mého příběhu.
Když jsem roku 1996 poprvé mluvila na TED konferenci, Rebecce bylo pět let a seděla právě támhle v první řadě.
Tenkrát jsem dopsala knihu oslavující náš život na internetu a měla jsem být na titulní stránce časopisu Wired.
V těch opojných dnech jsme experimentovali s chaty a virtuálními komunitami.
Objevovali jsme odlišné stránky nás samotných.
A pak jsme se odpojovali.
Byla jsem nadšená.
A co mě jako psycholožku nadchlo nejvíce, byla ta myšlenka, že bychom naše zkušenosti z virtuálního světa o nás samých, o naší identitě mohli využít k zlepšení našich reálných životů.
A teď přeletím k roku 2012.
Jsem tu zpátky na pódiu TEDu.
Mojí dceři je 20 a studuje na vysoké škole.
Spí se svým mobilem, stejně jako já.
A já právě dopsala novou knihu, ale tentokrát ne takovou, která mě dostane na titulní stránku časopisu Wired.
Co se tedy stalo?
Jsem stále nadšená z technologií, ale věřím, a chci vám to tu odůvodnit, že nás berou na místa, kam nechceme.
Posledních 15 let jsem studovala technologie mobilní komunikace a hovořila se stovkami a stovkami lidí, mladými i starými, o tom, jak se sžili s virtuální komunikací.
A zjistila jsem, že tyto naše malé přístroje, tyto malé přístroje v našich kapsách, jsou tak psychologicky mocné, že mění nejen to, co děláme, ale i to, kdo jsme.
Některé věci, které děláme se svými přístroji, bychom ještě před pár lety považovali za divné nebo znepokojující, ale rychle jsme si na ně zvykli a běžně je děláme.
Abych řekla několik rychlých příkladů: Lidé posílají SMS a emaily během firemních porad.
Píšou SMS, nakupují online a chodí na Facebook během vyučování, během přednášek, vlastně na všech schůzkách.
Lidé mi vyprávějí o nové důležité dovednosti - udržování očního kontaktu během psaní SMS.
(smích) Vysvětlili mi, že je to těžké, ale jde to.
Rodiče píší SMS a emaily během snídaně a večeří a jejich děti si stěžují, že se jim jejich rodiče plně nevěnují.
Pak ale ty samé děti odepírají jeden druhému plnou pozornost.
Toto je nedávná fotka mojí dcery a jejích kamarádek, jak jsou spolu a zároveň nejsou.
A dokonce i na pohřbech posíláme SMS.
Studovala jsem to.
Odlučujeme sami sebe od našeho žalu nebo snění a noříme se do našich telefonů.
Proč na tom záleží?
Mně na tom záleží, protože myslím, že si tak zaděláváme na problém -- na jasné potíže s tím, jak spolu navzájem vycházíme, ale také potíže s tím, jak vycházíme sami se sebou, a jak jsme schopní sebereflexe.
Pomalu si zvykáme na nový způsob jak být společně sami.
Lidé chtějí být spolu, ale také na jiných místech -- být ve spojení se všemi místy, kde by chtěli být.
Lidé si chtějí přizpůsobovat své životy.
Chtějí být neustále na všech místech, protože jediná věc, na které jim záleží, je kontrola nad věcmi, které je zajímají.
Takže chcete jít na firemní schůzi, ale chcete dávat pozor jen tehdy, když vás to zajímá.
Někteří lidé myslí, že je to tak dobře.
Ale můžete skončit tak, že se před sebou budete schovávat, i když jsme všichni neustále spojeni jeden s druhým.
Jeden padesátiletý podnikatel si mi stěžoval, že mu připadá, že už v práci nemá žádné kolegy.
Když přijde do práce, nezastavuje se u nikoho na kus řeči, k nikomu nechodí.
Řekl, že nechce rušit své kolegy, protože jak řekl: "Jsou příliš zaneprázdnění svými e-maily."
Pak se ale odmlčel a řekl: "Víte, neříkám vám pravdu.
Já jsem ten, kdo nechce být rušen.
Možná bych měl chtít, ale vlastně si raději něco dělám na svém Blackberry."
Napříč generacemi pozoruji, že lidé nemají jeden druhého dost, ovšem jen tehdy, když si udržují navzájem odstup, takový, který mohou kontrolovat.
Říkám tomu Zlatovlásčin efekt: ne moc blízko, ne moc daleko, prostě tak akorát.
Ale co se může zdát správné pro středně starého podnikatele, může být problém pro dospívající, kteří potřebují rozvíjet vztahy v přímém kontaktu.
Osmnáctiletý hoch, který píše SMS o téměř všem, mi toužebně řekl: "Jednou, jednou, ale určitě ne teď, bych se rád naučil, jak se bavit s lidmi."
Když se lidí ptám, "Co je špatné na tom se spolu bavit?"
Odpovídají: "Povím vám, co je na tom špatné.
Děje se to v reálném čase a vy nemůžete kontrolovat, co se právě chystáte říct."
To je tedy rozhodující faktor.
SMS, email, blogy a všechny tyto věci nám dovolují prezentovat se tak, jak chceme.
Editujeme, což vlastně znamená, že mažeme, a to znamená, že retušujeme, obličej, hlas, tělo, postavu -- ne málo, ne příliš, ale tak akorát.
Mezilidské vztahy jsou bohaté, neuspořádané a náročné.
A my je urovnáváme pomocí technologií.
A když tak děláme, jedna z věcí, které se mohou stát, je, že obětujeme konverzaci pro pouhopouhé spojení.
Šidíme sami sebe.
A postupem času se zdá, že to zapomínáme nebo se přestáváme starat.
Odzbrojilo mě, když mi Stephen Colbert položil vážnou otázku, vážnou otázku.
Řekl: "Nedávají všechny tyto malé tweety, tyto malé doušky virtuální komunikace dohromady jeden velký lok opravdové konverzace?"
Má odpověď byla: Ne, nedávají.
Spojení doušky může fungovat pro získávání diskrétních kusů informaci, můžou fungovat pro "Myslím na tebe," nebo dokonce pro "Miluji tě," -- Chci říct, vezměte si, co jsem cítila, když jsem dostala tu SMS od dcery -- ale doušky opravdu nefungují pro poznávání jeden druhého, pro opravdové poznání a vzájemné porozumění.
Používáme vzájemnou konverzaci, abychom se naučili mluvit sami se sebou.
Tedy útěk od konverzace může mít význam, protože může ohrozit naši schopnost sebereflexe.
Pro dorůstající děti je to zásadní schopnost pro další vývoj.
Znovu a znovu slyším: "Raději bych psal, než mluvil."
A všímám si, že lidé si zvykají na to být ošizeni o skutečnou konverzaci, zvykli si vystačit si s málem, takže skoro by skoro chtěli úplně se odloučit od ostatních lidí.
Například, mnoho lidí mi sdělilo své přání, aby jednou pokročilá verze Siri, digitální pomocník na iPhonu, byla něco jako nejlepší přítel, někdo, kdo bude naslouchat, když nikdo jiný nechce.
Věřím, že toto přání vyjadřuje bolestnou pravdu, kterou jsem zjistila během minulých 15 let.
Pocit, že mě nikdo neposlouchá, je velmi důležitý v našem vztahu k technologiím.
Je to důvod, proč je tak přitažlivé být na Facebooku nebo na Twitteru -- tolik automatických posluchačů.
Kvůli pocitu, že mě nikdo neposlouchá, chceme trávit čas s přístroji, které se zdají mít o nás zájem.
Vyvíjíme roboty, říká se jim společenští roboti, kteří jsou přímo navrženi tak, aby dělali společníky -- lidem vysokého věku, našim dětem, nám.
Ztratili jsme tedy jistotu, že tu jsme jeden pro druhého?
Během mého výzkumu jsem pracovala v sanatoriích a přinesla jsem tam tyto společenské roboty určené dávat starým lidem pocit, že jim někdo rozumí.
Jeden den jsem přišla a žena, které zemřelo dítě, mluvila s robotem, který vypadal jako dítě.
Zdálo se, že se jí dívá do očí.
Zdálo se, že chápe, co mu říká.
Utěšovalo jí to.
A mnoha lidem to přišlo báječné.
Ale ta žena se snažila dát smysl svému životu pomocí stroje, který nemá žádné zkušenosti s během lidského života.
Ten robot předvedl skvělé představení.
A my jsme zranitelní.
Lidé zakoušejí předstíraný soucit, jakoby to bylo doopravdy.
Tak během toho momentu, když ta žena zažívala onen předstíraný soucit, myslela jsem si: "Ten robot nemůže soucítit.
Nečelí smrti.
Nezná život."
A jak tu ženu uklidňovalo společenství s robotem, nepřišlo mi to úžasné; Přišlo mi to jako jeden z nejvíce pokroucených a komplikovaných momentů mých 15 let práce.
Ale když jsem se podívala s odstupem, cítila jsem se být v studeném, tvrdém centru dokonalé bouře.
Očekáváme více od technologií a méně od ostatních lidí.
A sama sebe se ptám: "Proč se tak stalo?"
Věřím, že je to proto, že technologie nás přitahují nejvíce tam, kde jsme nejvíce zranitelní.
A my jsme zranitelní.
Jsme osamělí, ale bojíme se důvěrností.
A tak od sociálních sítí po společenské roboty projektujeme technologie, které nám dají iluzi společenského vztahu bez požadavků přátelství.
Měníme technologie, aby nám pomohly cítit se ve spojení, které bychom mohli pohodlně kontrolovat.
Ale nejsme tak v pohodě.
Nemáme zas takovou kontrolu.
V dnešní době tyto telefony v našich kapsách mění naše vědomí i srdce, protože nám nabízejí tři blažené rozmary:
Za prvé, můžeme se zaměřit kamkoli je nám libo; za druhé, vždycky máme publikum; za třetí: nikdy už nebudeme muset být sami.
A ta třetí myšlenka, že nikdy nebudeme muset být sami, je zásadní pro změny naší psychiky.
Protože jakmile se lidé ocitnou o samotě, dokonce jen na pár sekund, jsou úzkostliví, panikaří, jsou neklidní a sahají po nějakém přístroji.
Pomyslete na lidi ve frontě u pokladny nebo při stání na semaforech.
Být sám vypadá jako problém, který se musí řešit.
A tak se lidé snaží řešit to připojením.
Ale zde je připojení více symptomem než lékem.
Pomáhá vyjádřit se, ale neřeší základní problém.
Ale je to více než symptom. Nepřetržité připojení mění způsob, jakým lidé sami o sobě přemýšlí.
Formuje nový způsob bytí.
Dá se to nejlépe popsat jako: Sdílím, tedy jsem.
Díky technologiím definujeme sami sebe pomocí sdílení našich myšlenek a pocitů, právě když nás napadnou.
Takže předtím to bylo: Něco cítím a chci to někomu sdělit.
Teď je to: chci něco cítit, proto potřebuji poslat SMS.
Problém s tímto novým režimem "Sdílím, tedy jsem" je ten, že když nemáme připojení, necítíme se být sami sebou.
Skoro necítíme sami sebe.
Co tedy děláme? Připojujeme se více a více.
Ale během toho procesu se sami izolujeme.
Jak se dostanete z připojení do izolace?
Skončíte v izolaci, když nerozvíjíte schopnost samoty, schopnost být odloučeni, stáhnout se do sebe.
V samotě nalézáte sami sebe, abyste se dokázali dostat k ostatním lidem a vytvořili opravdové vztahy.
Když nemáme schopnost být o samotě, obracíme se k ostatním lidem, abychom nebyli úzkostliví nebo abychom se cítili živí.
Když se toto stane, nedokážeme ocenit, kým vlastně jsou.
Jako kdybychom je používali jako náhradní díly k našemu křehkému smyslu pro sebe sama.
Upadáme v domnění, že neustálé připojení nám pomůže cítit se méně osaměle.
Ale jsme v nebezpečí, protože opak je pravdou.
Když nedokážeme být sami, budeme jen ještě více osamělí.
A když nebudeme učit naše děti, jak být o samotě, budou vědět jen jak být osamělí.
Když jsem mluvila pro TED v roce 1996 o mém výzkumu, o prvních virtuálních komunitách, řekla jsem:"Ti, kteří většinu života prožívají na obrazovce, k tomu přistupují jako k sebereflexi."
A to je to, po čem tu dnes volám: reflexe, a co víc, konverzace o tom, kam nás naše současné užívání technologií může zavést, co nás to může stát.
Jsme omámení technologiemi.
A bojíme se, jako mladí milenci, že mnoho mluvení může ten románek zničit.
Ale je čas k mluvení.
Vyrostli jsme s digitálními technologiemi, a tak je vidíme jako vyspělé.
Ale ony nejsou, je to jen počátek.
Máme mnoho času na uvážení, jak je použít, jak je vystavět.
Nenavrhuji, abychom se od našich přístrojů úplně odvrátili, jen abychom vyvinuli více sebeuvědomělý vztah k nim, k sobě navzájem a k sobě samým.
Znám pár prvních kroků.
Začněte myslet o samotě jako o dobré věci.
Udělejte si na ni čas.
Najděte způsob, jak vyjádřit její hodnotu svým dětem.
Vytvořte doma posvátná místa -- kuchyni, jídelnu -- a obnovte je pro konverzaci.
To samé udělejte v práci.
V práci jsme tak zaneprázdněni komunikací, že často nemáme čas na přemýšlení, nemáme čas promluvit si o věcech, na kterých opravdu záleží.
Změňte to.
A hlavně, všichni se potřebujeme navzájem poslouchat, včetně těch nudných řečí.
Protože právě když se zadrhneme nebo váháme nebo nemáme slov, tehdy se sobě navzájem odhalujeme.
Technologie nabízí možnost předefinovat lidské vztahy -- jak nám na sobě navzájem záleží, jak nám záleží na nás samých -- ale také nám dává možnost potvrdit naše hodnoty a naše směřování.
Já jsem optimista.
Pro začátek máme vše.
Máme jeden druhého.
A máme tu největší šanci na úspěch, pokud rozeznáme, kde jsme zranitelní.
Musíme poslouchat, když technologie říká, že nám vezme něco komplikovaného za příslib něčeho jednoduššího.
Takže v mé práci slýchám, že život je těžký, vztahy jsou plné riskování.
A pak jsou tu technologie -- jednodušší, slibné, optimistické, nestárnoucí.
Je to jako deus ex machina.
Jedna reklamní kampaň slibuje, že online a s avatary můžete "Konečně milovat vaše přátele, vaše tělo, váš život, online a s avatary."
Jsme vtaženi do virtuální pohádky, do počítačových her, které se zdají jako světy, do myšlenky, že roboti, roboti, budou jednou naši opravdoví společníci.
Raději strávíme večer na sociální síti, místo abychom šli s přáteli do hospody.
Ale naše náhražkové fantazie nás už něco stály.
Nyní se všichni potřebujeme zaměřit na ty mnohé způsoby, kdy nás technologie můžou přivést zpět do našich reálných životů, našich těl, našich komunit, našich politik, k naší planetě.
Potřebují nás.
Bavme se o tom, jak můžeme využít digitální technologie, technologie našich snů, k tomu, aby náš život byl životem hodným lásky.
Děkuji.
(potlesk)
Ahojte.
(Smích) Udělal jsem to ze dvou důvodů.
Zaprvé, chtěl jsem vás ohromit hned na první pohled.
Udělal jsem to ale hlavně proto, že se mi to děje, když musím nosit ten ukrutně otravný mikrofon jak Lady Gaga.
(Smích) Jsem zvyklý na pevný mikrofon.
Je to rozumnější nástroj k oslovení veřejnosti.
(Smích) Ale vy mi nalepíte na hlavu tuhle věc a něco se stane.
Budu prostě otravný.
(Smích) Omlouvám se za to.
Ale to už jsem mimo téma.
(Smích) Dámy a pánové, obětoval jsem posledních 25 let svého života navrhování knih.
[Ano, KNIH. Těch tlustých svazků papíru s inkoustem.
Nemají vypínač.
Vysvětlete to svým dětem.] Začalo to neškodným omylem, stejně jako penicilin. (Smích) Vlastně jsem chtěl být grafickým designérem v jedné obrovské designérské firmě v New Yorku.
Když jsem tam však na sklonku roku 1986 přijel a prošel spoustou pohovorů, zjistil jsem, že to jediné, co mi nabídli, bylo dělat asistenta uměleckému řediteli u Alfreda A. Knopfa, knižního nakladatele.
Byl jsem pitomý, ale ne tak pitomý, abych to odmítl.
Neměl jsem nejmenší tušení, do čeho hodlám strkat nos; a měl jsem z pekla štěstí.
Brzy jsem zjistil, co bylo náplní mé práce.
Měl jsem za úkol klást si otázku: [Jak tyto příběhy vypadají?]
Protože to je to, co Knopf dělá.
Je to továrna na příběhy, jedna z nejlepších na světě.
Vynášíme příběhy na veřejnost.
Příběhy mohou být o čemkoli, některé z nich jsou dokonce založené na pravdě.
Všechny však mají něco společného: Musí nějak vypadat.
Potřebují tvář.
Proč? Abyste získali první dojem, do čeho se chystáte pustit.
Knižní designér dává nejen formu obsahu, ale také vyvažuje rovnováhu mezi formou a obsahem.
První den mého vzdělání v oblasti grafického designu na Penn State University vešel do učebny náš učitel, Lanny Sommese, a nakreslil na tabuli obrázek jablka a napsal pod něj „Jablko“. A řekl: „OK, lekce první.
Poslouchejte.“ Zakryl obrázek a řekl: „Buď to řeknete takhle.“ Zakryl slovo. „Nebo to ukážete.
Ale nikdy ne obojí najednou.“
Protože takhle máte svou cílovku za kretény.
(Smích) Zaslouží si lepší zacházení.
A světe div se, brzy jsem měl možnost otestovat tuto teorii na dvou knihách, na kterých jsem u Knopfa pracoval.
První byly paměti Katharine Hepburnové a druhou biografie Marlene Dietrichové.
Knížka Hepburnové byla napsána v příjemně konverzačním stylu, jak kdyby seděla s vámi u stolu a vyprávěla vám to.
Knížka o Dietrichové byla pozorování její dcery, byla to biografie.
Příběh Hepburnové je založen na slovech a příběh Dietrichové na obrázcích, tak jsme se tím řídili.
Tady jsou.
Čistý obsah a čistá forma hezky vedle sebe.
Žádné hádky, dámy.
[Co je Jurský park?] Jaký příběh máme zde?
Někdo přivádí na svět dinosaury extrakcí jejich DNA z prehistorického jantaru.
Génius!
(Smích) Naštěstí pro mě žiju a pracuju v New Yorku, kde se to dinosaury jenom hemží.
(Smích) Takže jsem šel do Přírodovědeckého muzea, kouknul na kosti a ve stánku se suvenýry si koupil knížku.
Byl jsem obzvláště uchvácen touto stránkou, zejména rohem vpravo dole.
Vzal jsem ten obrázek a strčil ho do kopírovacího stroje – (Smích) – a pak jsem si vzal pauzovací papír, přilepil na desku kouskem izolepy – ozvěte se, kdybych byl moc rychlý – (Smích) a pak jsem se chopil technického pera – vysvětlete to někdo těm mladším – (Smích) a začal jsem toho dinosaura obkreslovat.
Neměl jsem ani páru co to dělám nebo co z toho vyleze, ale v určitou chvíli jsem přestal – to když se mi pokračování zdálo až příliš.
Vylezlo z toho ztvárnění nás, pozorujících, jak toto zvíře ožívá.
Jsme uprostřed celého postupu.
Přidal jsem něco málo typografie.
Základní věci, které decentně připomínají brány do městských parků.
(Smích) Všichni v kanclu si to zamilovali, tak jsme to poslali autorovi knihy.
I v té době byl Michael na špičce pokroku.
[Michael Crichton odpověděl faxem: „Wow. No ty vole, to je parádní přebal!“] (Smích) (Potlesk) Byla fakt úleva vidět, jak to lezlo ze stroje.
(Smích) Michael byl fajn.
A co víc, někdo z MCA Universal zavolal našim právníkům, aby zjistili, jestli by nějak nešlo koupit práva na ten obrázek, čistě pro případ, že by ho chtěli použít.
No… použili ho.
(Smích) (Potlesk) Byl jsem u vytržení.
Všichni víme, že je to skvělý film, a bylo zajímavé sledovat, jak se stává součástí kultury, fenoménem, a pozorovat ten ruch okolo.
Ne až tak dávno jsem na toto narazil na webu.
Ne, nejsem to já.
Ale ať už to je kdokoli, nemůžu si nepředstavit, jak jednoho dne vstane: „Ach můj bože, tohle tu večer nebylo.
Aaaaach! Jsem totálně namol.“
(Smích) Ale když se nad tím zamyslíte, od mé hlavy přes ruce až k jeho noze…
(Smích) Je to zodpovědnost.
A tu zodpovědnost neberu na lehkou váhu.
Zodpovědnost knižního grafika je trojí: ke čtenáři, k nakladateli a – především – k autorovi.
Chcete se kouknout na jeho knížku a říct si: „Wow! Tohle si musím přečíst!“
David Sedaris je jeden z mých oblíbených spisovatelů a hlavní esej v této sbírce je o jeho výletu na nudapláž.
Důvod, proč tam jel, spočíval ve strachu z vnímání svého těla, takže chtěl zjistit, v čem to vězí.
Pro mě to byl prostě důvod navrhnout knihu, které budete moci doslova stáhnout kalhoty.
Ale když tak učiníte, nedočkáte se toho, co byste čekali.
Dostanete něco, co jde mnohem hlouběji.
Zejména David si tento návrh naprosto zamiloval, protože na autogramiádách, kterých dělá fakt hodně, si mohl vzít fixku a nakreslit tohle.
(Smích) Čauky!
(Smích) Augusten Burroughs napsal paměti s názvem [„Na suchu“] o své odvykačce.
Po dvacítce se stal machrem přes reklamu a jak jsme se dozvěděli v seriálu Mad Men, tak i bouřlivým alkoholikem.
On si to sice nemyslel, avšak jeho kolegové zasáhli a řekli mu: „Buď půjdeš na odvykačku, nebo tě vyhodí a umřeš.“
Mně se tu nabízelo typografické řešení, které bych nazval opakem k Úvodu do typografie.
Co to znamená?
Obvykle hned první den v hodině Úvodu do typografie dostanete úkol: vybrat si slovo a ztvárnit ho tak, aby znázornilo svůj význam.
Chápeme se, ano? Jednoduchá věc.
Tohle mělo být pravým opakem.
Chtěl jsem, aby ta knížka vypadala, jako kdyby vám lhala, zoufale a beznadějně, stejně jako alkoholici.
Řešení bylo tak primitivní, jak si jen dokážete představit.
Navrhl jsem písmo, vytisknul na tiskárně Epson obyčejným inkoustem, přilepil na zeď a chrstl na to kbelík vody.
A máme to! Když jsme s tím šli do tisku, v tiskárně na inkoust nanesli parciální lak, takže vypadal, jak kdyby ještě tekl.
Zanedlouho po vydání se Augusten nudil na letišti a schoval se tam v knihkupectví, aby sledoval ty, kteří si kupují jeho knihy.
Jedna žena k ní přišla, zamračila se a vzala ji k pokladně. Muži za přepážkou řekla: „Tahle je zničená.“
(Smích) A ten chlápek na to: „Já vím, madam. Ale takhle nám už došly.“
(Smích) Na tomto v tiskárně odvedli dobrou práci.
Knižní přebal je výběr.
Je to haiku, dá-li se to tak nazvat, tohoto příběhu.
Zvláště tento příběh od Osama Tezuky je o epickém životě Buddhy shrnutý do osmi svazků. Nejlepší na tom ale je, že když to máte v regálu, máte tam život Buddhy, jak se přesouvá z jednoho věku do dalšího.
Všechna tato řešení se odvíjí od textu knihy. Avšak když má knižní designér číst ten text, musí se stát i vykladačem a překladatelem.
Tento příběh byl opravdovou hříčkou.
Je o tomto. [Orhan Pamuk: Jmenuji se Červená]
[Intriky a vražda ve světě dvorních malířů Otomanské říše v 16. století.] (Smích) Dal jsem tedy dohromady sbírku těchto maleb, podíval jsem se na ně, rozložil jsem je a dal zase zpátky dohromady.
A tady máme design!
Tady máme přední stranu a hřbet, je plochý.
Pravý příběh však začíná, když přebalem obalíte knihu a vrátíte ji do police.
Áha! Našli jsme je, tajné milence. Vytáhněme si je.
Jaj! Objevil se sultán.
Nebude mít radost.
Och! Sultán je nyní v nebezpečí!
A teď knihu musíme otevřít, abychom se dozvěděli, co se stane dál.
Zkuste si to zažít na Kindlu.
[čtečka e-knih] (Smích) Tady mě radši zastavte.
Myslím to vážně.
E-knihy mohou nabídnout mnohé: lehkost, pohodlí, přenosnost.
Ale mnohé se s nimi ztrácí: tradice, pocitový zážitek, pohodlnost čehosi v ruce – a kousek lidskosti.
Víte, co dělával John Updike hned poté, co obdržel kopii jedné ze svých nových knih od Alfreda A. Knopfa?
Přičichl k ní.
Pak přejel rukou přes vláknitý papír a pronikavý inkoust a roztřepené kraje stránek.
Po všech těch letech, všech těch knihách ho to nikdy nepřestalo bavit.
iPad je super, ale věřte mi – čicháním k němu se nikam nedostanete.
(Smích) Páni z Apple si teď značí: „Vyvinout plug-in na emisi vůní.“
(Smích) Poslední příběh, o kterém vám povím, stojí za to.
Žena jménem Aomame se v Japonsku roku 1984 najednou ocitne na cestě dolů z točitého schodiště na vyvýšené dálnici. Když se dostane na konec, najednou pocítí, jak z ničeho nic vstoupila do nové reality, která je jen trošinku odlišná od té, kterou opustila. Velmi podobná, ale jiná.
Hovoříme tu o paralelních rovinách bytí, něco jako knižní přebal a kniha samotná.
Jak to tedy znázorníme?
Vrátíme se k Hepburnové a Dietrichové, ale teď je dáme dohromady.
Hovoříme o odlišných rovinách, různých druzích papíru.
Toto je poloprůhledný list vellumu [druh pergamenu].
Je to jedna část formy a obsahu.
Když obaluje desky knihy, které jsou negativem, vypadá takhle.
Takže i když o knize nevíte vůbec nic, vytváří to ve vás dojem jedné osoby rozpolcené ve dvou rovinách bytí.
Objekt samotný vyzývá ke zkoumání, interakci, přemýšlení a dotýkání.
Debutovalo to jako číslo dva na seznamu nejlépe prodávaných knih podle New York Times.
Je to nevídané, jak pro nakladatele, tak pro autora.
Hovoříme o 900stránkové knize, která je stejně divná jako podmanivá a obsahuje vrcholnou scénu, ve které se davy maličkých lidiček řinou z úst spící dívky a zapříčiní výbuch německého ovčáka.
(Smích) Není to žádný Michal Viewegh.
Čtrnáct týdnů v žebříčku bestsellerů, osm dotisků a stále úspěšnější.
Ačkoli tedy milujeme vydávání knih jako umění, víme hodně i o byznysu, takže když uděláme svou práci dobře a máme krapet štěstí, skvělé umění může být i skvělý obchod.
To je tedy můj příběh. Pokračování příště.
Jak to vypadá?
Ano. Může být, je i bude to takové. Ale pro knižního designéra, obraceče stránek, toho, co záložkuje ohýbáním rohů, dělá si poznámky na kraje stránek a fetuje inkoust, příběh vypadá takhle.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Říkám si architektka lidských těl.
Tančila jsem klasický balet a mám zkušenosti s architekturou a módou.
Jako architektka těl jsem fascinována lidským tělem a zkoumáním, jak ho přetvořit.
Pracovala jsem ve Philips Electronics ve výzkumné laboratoři designu budoucnosti s výhledem na 20 let.
Zkoumala jsem lidskou kůži a způsob, jakým může technologie přetvořit lidské tělo.
Pracovala jsem na konceptech jako je elektronické tetování, které se s dotykem zvětšuje, nebo šaty, které se zbarví a rozechvějí působením světla.
Začala jsem se svými vlastními experimenty.
Byly to technicky nenáročné metody k uskutečnění technicky náročnějších představ.
Toto jsou vatové tyčinky přilepené na mé spolubydlící lepidlem na paruky.
(Smích) Začala jsem spolupracovat s mým přítelem, Bartem Hessem – normálně takhle nevypadá – a jako modely jsme použili sami sebe.
Přetvořili jsme naše byty na laboratoře a pracovali velmi spontánně a bezprostředně.
Tvořili jsme vizuální představy vyvolávající lidskou evoluci.
Zatímco jsem byla u Philips, projednávali jsme nápad na možnou technologii, která nebyla ani zapnutá, ani vypnutá, ale něco mezi.
Možná ve formě plynu či tekutiny.
A já se stala posedlá ideou zamlžování obrysů lidského těla, tak abyste nemohli poznat, kde končí tělo a začíná okolí.
Založila jsem si ateliér ve vykřičené čtvrti a jako posedlá jsem se obalovala do instalatérských trubek a našla jsem způsob, jak přetvořit kůži a vytvořit dynamickou textilii.
Byla jsem představena Robyn, švédské popové hvězdě, a ta také zkoumala, jak se může technologie propojit se syrovými lidskými emocemi.
Mluvila o nových technologiích – o peří; nových obličejových barvách; punku; o způsobu, jakým se ztotožňujeme se světem, a tak jsme udělaly tento videoklip.
Jsem fascinována myšlenkou toho, co se stane, když sloučíme biologii s technologií. A pamatuji si, jak jsem četla o možnosti přeprogramovat biologii tak, aby nás v budoucnu ochránila před nemocemi a stárnutím.
A přemýšlela jsem o tom. Představte si, kdybychom přeprogramovali náš vlastní tělesný pach, upravili a posílili, a jak by to změnilo způsob, jak komunikujeme s ostatními?
Jak by to změnilo naši přitažlivost?
Vrátili bychom se zpět ke zvířatům s jakousi základní primitivní komunikací?
Pracovala jsem se syntetickým biologem a vytvořila jsem polykací parfém, což je kosmetická pilulka, kterou sníte, a vůně projde skrz vaši pokožku spolu s potem.
Úplně to tak mění to, čím parfém je, a ukazuje nám to úplně novou formu.
Je to parfém, který přichází zevnitř.
Mění to funkci kůže a z našich těl se stávají rozprašovače.
Naučila jsem se, že neexistují hranice, a když se podívám na vývoj mé práce, vidím věci a spojení, která dávají smysl.
Ale když se podívám do budoucnosti, všechno další je naprosto neznámé a otevřené.
Mám pocit, jako by všechny ty myšlenky uvnitř mě existovaly a jen díky těmto konverzacím a zkušenostem, které ty nápady propojují, mají možnost vyjít ven.
Jako architektka lidských těl jsem vytvořila platformu bez hranic, kde můžu objevit, co jen chci.
A cítím, že je to teprve začátek.
Tak tolik k dalšímu dni v kanceláři.
(Smích) (Potlesk) Děkuji vám!
Díky!
Zdravím vás, jmenuji se Frank a sbírám tajemství.
Všechno to začalo bláznivým nápadem v listopadu roku 2004.
Vytiskl jsem 3000 pohlednic se svojí adresou, zrovna jako tahle.
Na jedné straně byly prázdné a na druhou stranu jsem napsal pár jednoduchých instrukcí.
Žádal jsem lidi, aby anonymně sdíleli tajemství, které ještě nikdy nikomu neřekli.
Tyto pohlednice jsem náhodně rozdával v ulicích Washingtonu D.C a netušil, co čekat.
Ale brzy se ten nápad začal šířit jako lavina.
Lidé si začali kupovat vlastní pohlednice a vyrábět vlastní pohlednice.
Začal jsem do své schránky dostávat tajemství nejenom s razítky z Washingtonu D.C., ale také z Texasu, Kalifornie, Vancouveru, Nového Zélandu, Iráku.
Brzy můj bláznivý nápad nevypadal tak bláznivě.
PostSecret.com je nejnavštěvovanějším blogem bez reklam na světě.
A toto je sbírka mých pohlednic dnes.
Můžete vidět moji ženu, jak se snaží dát cihličku pohlednic na pyramidu více než půl milionu tajemství.
Rád bych s vámi teď sdílel pár velmi speciálních tajemství z této sbírky, počínaje tímto.
"Našel jsem tyto známky jako dítě a celý svůj život jsem čekal, až budu mít někoho, komu bych je poslal.
Nikdy jsem nikoho takového neměl."
Tajemství mají mnoho podob.
Mohou být šokující nebo hloupá nebo dojemná.
Mohou nás spojit s naší nejhlubší lidskostí či s lidmi, které nikdy nepotkáme.
(Zákazníkům, kteří jsou na mě sprostí, dávám kávu bez kofeinu.) (Smích) Možná to poslal někdo z vás.
Nevím.
Tahle pohlednice skvěle ukazuje kreativitu, kterou lidé mají, když vyrábějí a posílají mi pohlednici.
Tato je zjevně udělaná z poloviny šálku ze Starbucks se známkou a mojí adresou napsanou na druhé straně.
"Milá biologická mámo, mám úžasné rodiče.
Našel jsem lásku. Jsem šťastný."
Tajemství nám mohou připomínat bezpočet lidských dramat, slabost a hrdinství, odehrávající se tiše v životech lidí všude okolo nás, i teď.
"Každý, kdo mě znal před 11. zářím si myslí, že jsem mrtvý."
"Pracovala jsem se skupinou upjatých nábožných lidí a tak jsem někdy nenosila kalhotky a usmívala se od ucha k uchu a sama pro sebe se smála."
(Smích) Další potřebuje malé vysvětlení, než se o něj s vámi podělím.
Hrozně rád přednáším na vysokoškolských kampusech a sdílím příběhy se studenty.
A potom občas ještě chvíli zůstanu a podepisuji knížky a fotím se se studenty.
A tato další pohlednice byla udělaná z jedné z takových fotek.
A také bych měl zmínit, že, stejně jako dnes, na akci PostSecret jsem používal bezdrátový mikrofon.
"Tvůj mikrofon nebyl během zvukové zkoušky vypnutý.
Všichni jsme tě slyšeli čůrat."
(Smích) To bylo opravdu trapné, když se to stalo, dokud mi nedošlo, že to mohlo být horší.
Dobře. Víte, co myslím.
(Smích) "Uvnitř této obálky jsou roztrhané zbytky mého sebevražedného dopisu, který jsem nepoužil.
Cítím se jako nejšťastnější člověk na světě (teď)." "Jeden z těchto mužů je otcem mého syna.
Platí mi hodně za to, aby to zůstalo tajemstvím."
(Smích) "Tu sobotu, kdy ses divila, kde jsem byl, pořizoval jsem ti prstýnek.
Právě teď je v mé kapse."
Měl jsem tuto pohlednici zveřejněnou na PostSecret blogu před dvěma lety na Valentýna.
Byla úplně dole, poslední tajemství v dlouhé řadě.
A nebyla tam déle než pár hodin, když jsem dostal tenhle radostný email od chlapíka, který mi poslal tuto pohlednici.
A řekl: „Franku, musím se s tebou podělit o tenhle příběh, který se právě odehrál v mém životě."
Řekl: "Moje kolena se ještě třesou."
Řekl: "Tři roky jsme, má přítelkyně a já, udělali naším nedělním ranním rituálem, že navštívíme PostSecret blog společně a nahlas si čteme tajemství.
Já čtu nějaká jí, ona čte nějaká mně.
Říká: "Opravdu nás to přivedlo během těch let blíže k sobě."
A tak když jsem zjistil, že jsi zveřejnil moji žádost o ruku mé přítelkyně na samý spodek stránky, byl jsem bez sebe.
Snažil jsem se chovat klidně, nedat nic najevo.
A jako každou neděli, začali jsme jeden druhému číst tajemství."
Řekl: "Ale tentokrát se zdálo, že jí trvá celou věčnost, než se přes každé dostane."
Ale nakonec to zvládla.
Dostala se k tomu spodnímu tajemství, jeho žádosti o ruku.
A on řekl: "Četla to jednou a pak to četla znovu."
A otočila se k němu a řekla: "To je naše kočka?"
(Smích) A když ho uviděla, klečel na jednom koleni a měl vytažený prstýnek.
Položil jí tu otázku a ona odpověděla ano. Byl to velmi šťastný konec.
Napsal jsem mu zpátky a řekl: "Prosím, poděl se se mnou o fotku, něco, co můžu sdílet s celou PostSecret komunitou, aby se každý dozvěděl váš pohádkový konec."
A on mi poslal tuhle fotku.
(Smích) "Našel jsem toto léto v Lollapalooze foťák.
Konečně jsem nechal fotky vyvolat a moc rád bych ti je dal."
Tato fotka nebyla nikdy vrácena lidem, kteří ji ztratili, ale toto tajemství mělo vliv na mnoho životů počínaje kanadským studentem jménem Matty.
Mattyho toto tajemství inspirovalo k založení jeho vlastní webové stránky, stránky nazvané IFoundYourCamera (NašelJsemTvůjFoťák).
Matt vybízí lidi, aby mu poslali digitální foťáky, které našli, paměťové karty, které byly ztraceny s osiřelými fotkami.
A Matty bere snímky z těchto foťáků a zveřejňuje je každý týden na svůj web.
A lidé ho navštěvují, aby viděli, jestli tam nenajdou fotku, kterou ztratili, nebo jestli nebudou schopní pomoct někomu jinému, aby získal zpět fotky, po kterých možná zoufale pátrá.
Tato je má nejoblíbenější.
(Vypadáš sexy.) (Smích) Matty našel tento chytrý způsob, jak využít dobroty cizích lidí.
A může to vypadat jako jednoduchý nápad, a je jednoduchý, ale dopad, který může mít na lidské životy, může být obrovský.
Matty se se mnou podělil o dojemný příběh, který dostal od matky na této fotce.
"To jsem já, můj manžel a syn.
Na těch dalších fotkách je má velmi nemocná babička.
Děkuji ti za vytvoření tvé stránky.
Tyhle fotky pro mě znamenají víc než tušíš.
Na tomto foťáku je narození mého syna.
Zítra mu budou čtyři."
Každá fotka, kterou tu vidíte, a tisíce dalších byly vráceny zpět lidem, kteří je ztratili - někdy putovaly přes oceány, někdy překonávaly jazykové bariéry.
Toto je poslední pohlednice, kterou s vámi dnes budu sdílet.
"Když lidé, které miluji, nechají hlasové zprávy na mém telefonu, vždycky si je uložím pro případ, že zítra zemřou a já nebudu mít žádný jiný způsob, jak znovu slyšet jejich hlas."
Když jsem zveřejnil toto tajemství, desítky lidí poslali hlasové zprávy ze svých telefonů, někdy takové, které uchovávali celé roky, zprávy od členů rodiny či přátel, kteří zemřeli.
Řekli, že zachovávání těchto hlasů a jejich sdílení jim pomohlo udržet ducha jejich milovaných naživu.
Jedna mladá dívka poslala poslední zprávu, kterou slyšela od své babičky.
Tajemství mohou mít mnoho podob.
Mohou být šokující nebo hloupá či dojemná.
Mohou nás spojit s naší nejhlubší lidskostí nebo s lidmi, které nikdy znovu nepotkáme.
Hlasový záznam: První uložená hlasová zpráva.
Babička: ♫ Někdo má dnes narozeniny ♫ ♫ Dnes jsou něčí narozeniny ♫ ♫ Svíčky jsou zapálené ♫ ♫ na něčím dortu ♫ ♫ A my jsme všichni pozvaní ♫ ♫ kvůli někomu ♫ Dnes ti je 21 let.
Ať máš opravdu veselé narozeniny, miluji tě.
Prozatím ahoj.
FW: Děkuji vám.
(Potlesk) Děkuji vám.
(Potlesk) June Cohen: Franku, to bylo krásné, tak dojemné.
Poslal jsi někdy sám sobě pohlednici?
Zveřejnil jsi někdy své tajemství na PostSecret?
FW: V každé knížce mám jedno ze svých tajemství.
Myslím, že svým způsobem to, proč jsem začal s tímto projektem, i když jsem to tehdy netušil, bylo, protože jsem zápasil se svými vlastními tajemstvími.
Bylo to díky mnoha lidem, díky dobrotě těch cizích lidí, kterou mi prokazovali, že jsem mohl odkrýt části mé minulosti, které mě pronásledovaly.
JC: A objevil někdy někdo, které tajemství v té knížce bylo tvoje?
Byl v tvém životě někdo, kdo byl schopný to poznat?
FW: Někdy se o tu informaci dělím s ostatnimi, jo.
(Smích) (Potlesk)
Narodil jsem se v Den Bosh, v místě, po kterém se pojmenoval malíř Hieronymus Bosh.
A proto jsem měl tohoto malíře, žijícího a pracujícího v 15. století, vždy velmi rád.
Ohledně morálky je na něm zajímavé to, že žil v době, kdy náboženství přestávalo mít takový vliv, a myslím, že se zajímal o to, co by se se společností stalo, kdyby náboženství nebylo, nebo kdyby bylo podřadné.
A tak namaloval tento slavný obraz, "Zahrada pozemských rozkoší", o kterém někteří tvrdí, že představuje lidsvo před Pádem, nebo lidstvo bez jakéhokoli Pádu vůbec.
A to vás vede k otázce, co by se stalo, kdybychom tak říkajíc neokusili jablko poznání, a jaký typ morálky bychom měli.
Mnohem později, jako student, jsem se dostal do velmi odlišné zahrady, do zoologické zahrady v Arnhemu, kde jsme chovali šimpanze.
Tohle jsem já zamlada s mládětem šimpanze.
(Smích) A tam jsem přišel na to, že šimpanzi velmi baží po moci, a napsal jsem o tom knihu.
Výzkum mnoha zvířat se tenkrát soustředil na agresivitu a soutěživost.
Udělal jsem si celkový obrázek o živočišné říši, a to včetně lidí, kde hluboko uvnitř jsme všichni konkurenti, jsme agresivní a jde nám v zásadě jen o vlastní prospěch.
Toto je křest mé knihy.
Nevím, jak dobře si ji ti šimpanzi přečetli, ale zdálo se, že je zajímala.
Takže během výzkumu moci a dominance a agrese a tak dále, jsem zjistil, že šimpanzi se po boji usmiřují.
Tady vidíte dva samce právě po rvačce.
Skončili na stromě a jeden nabízí ruku tomu druhému.
A chvíli po tom, co jsem je vyfotil, se sešli na rozvětvení toho stromu a navzájem se líbali a objímali. Toto je velmi zajímavé,
protože v tu chvíli jim šlo jen o kompetici a agresivitu a tohle by nemělo žádný smysl. Záleží jen na tom, jestli vyhrajete nebo prohrajete.
Proč byste se po boji usmiřovali?
To nedává smysl.
Takhle to dělají bonobové: všecno řeší sexem.
A také se usmiřují sexem.
Ale ten princip je úplně stejný.
Ten princip je, že máte hodnotný vztah, který je narušen konfliktem, a tak to potřebujete nějak vyřešit.
Takže celá má představa živočišné říše, a to včetně lidí, se tenkrát začala měnit. Máme takovou představu
v politologii, v ekonomii, v humanitních vědách, ve filozofii, že člověk je člověku vlkem.
A že hluboko uvnitř je naše povaha vlastně odporná.
Myslím, že je to velmi nespravedlivá představa vlka.
Vlk je přece jen velmi kooperativní živočich.
A proto mnozí z vás mají doma psa, který také má všechny tyto vlastnosti. A je to vážně nespravedlivé k lidem,
protože člověk je mnohem více kooperativní a empatický, než se říká.
Tak jsem se začal zabývat tímto problémem a studovat ho u dalších zvířat.
Toto jsou pilíře morálky.
Když se kohokoli zeptáte: "Na čem spočívá morálka?
", vždy dostanete tyto dvě složky.
První je vzájemnost a s ní spojený cit pro spravedlnost a poctivost.
A pak jsou to empatie a soucit. A lidská morálka je více než toto,
ale kdybyste odňali tyto dva pilíře, myslím, že by toho moc nezůstalo.
A proto jsou naprosto nezbytné.
Dovolte mi uvést několik příkladů.
Toto je velmi staré video z Yerkesova centra výzkumu primátů, kde učili šimpanze spolupracovat.
Je to tedy už skoro sto let, kdy jsme experimentovali se spoluprácí.
Tady máte dva mladé šimpanze, kteří mají krabici, a ta je příliš těžká pro jednoho na přitažení.
Na té krabici je samozřejmě potrava. Jinak by netahali tak usilovně.
A tak si tu krabici přitahují.
A vidíte, že jsou synchronizovaní.
Vidíte, že pracují spolu, tahají současně.
To už je velký pokrok oproti mnohým živočichům,
kteří by to nedokázali.
A teď uvidíte mnohem zajímavější obrázek, protože jeden z nich teď dostal nažrat.
Takže jednomu z nich už vážně na tom úkolu nezáleží.
(Smích) (Smích) (Někdy vyjadřují svá přání a úmysly gesty.) Teď sledujte, co se stane nakonec.
(Smích) Vezme si v podstatě všechno.
(Smích) Z toho plynou dvě zajímavé věci.
Za prvé, šimpanz vpravo si plně uvědomuje, že potřebuje partnera -- tedy plné chápání potřeby kooperace.
Za druhé, partner je ochoten pracovat, i když nemá zájem o získání potravy.
Proč se to děje? Nejspíš to má co dělat se vzájemností.
Ve skutečnosti existuje mnoho důkazů u primátů i jiných zvířat,
že oplácí laskavost. Takže ta laskavost se mu vrátí
někdy v budoucnu.
A tak to všechno funguje. Stejné úkoly dáváme slonům.
Tedy sloni, s těmi je velmi nebezpečné pracovat.
Další problém se slony je, že nelze sestrojit nástroj, který je pro jednoho slona příliš těžký.
Tedy možná by to šlo, ale byl by asi dost chatrný, podle mě.
Co tedy v tom případě děláme -- tento výzkum děláme v Thajsku pro Joshe Plotnika -- máme zařízení, kterým je protažen provaz.
A když se za jeden konec zatáhne, druhý konec se ztratí.
Takže dva sloni jej musí uchopit a táhnout současně.
Jinak se nic nestane a provaz se ztratí.
V prvním videu uvidíte dva současně vypuštěné slony, jak přistupují k zařízení.
To je vlevo a je na něm potrava.
Přijdou tedy současně, současně dorazí, současně se chytí a současně tahají. Je to pro ně vlastně dost jednoduché.
Tady je máme.
A takhle si to přitáhnou. Ale teď jim to trochu ztížíme.
Protože tímto experimentem chceme zijstit,
jak dobře rozumí spolupráci. Rozumí tomu stejně, jako např.
V dalším kroku tedy vypustíme jednoho slona trochu dřív a ten potřebuje být dost chytrý na to, aby tam chvíli počkal a netahal za provaz -- protože když zatáhne, provaz zmizí a je po pokusu. Teď tento slon udělá něco nepovoleného,
co jsme ho neučili.
Ale ukazuje to jeho porozumění věci, protože položí svou velkou nohu na provaz, stojí na provazu a čeká na toho druhého a ten pak přichází, aby to za něj odpracoval.
Tomu říkáme příživnictví.
(Smích) Ale ukazuje to, jakou inteligenci sloni mají.
Vyvinuli několik alternativních postupů, které jsme ne vždy schvalovali.
Takže druhý slon teď přichází
a hodlá tahat.
Sledujte toho prvního. Samozřejmě se nezapomene najíst. (Smích)
Toto byla vzájemná spolupráce. Teď něco o empatii.
V současné době je to hlavní předmět mého výzkumu.
Empatie má dvě vlastnosti. První je porozumění. Toto je obvyklá definice:
schopnost porozumění a sdílení pocitů s druhým. A druhá část je emocionální.
Empatie má v podstatě dvě cesty.
První je tělní cesta. Když mluvíte s někým smutným, převezmete jeho smutný výraz a postoj, a než vám to dojde, jste smutní.
A to je tělní cesta emocionální empatie, kterou mají mnozí živočichové. Váš průměrný pes ji má také.
Proto vlastně lidé doma chovají savce a ne želvy, hady nebo tak něco, protože ti nemají takovou empatii.
A pak existuje cesta poznávání, která znamená přijmutí zorného úhlu někoho jiného. A je také více limitovaná.
Je málo zvířat -- myslím že sloni a opice to dokáží --
ale je jen málo zvířat, která mají tuto schopnost.
Tedy synchronizace, která tvoří část mechanismu empatie, je v živočišné říši velmi dlouho. A u lidí ji samozřejmě můžeme studovat
u nakažlivosti zívání.
Lidé zívají, když zívají ostatní.
A to souvisí s empatií.
Aktivuje to stejné oblasti v mozku.
Takže víme, že lidé, kteří se snadno nakazí zíváním, jsou velmi empatičtí.
Lidé, kteří mají problémy s empatií, jako autistické děti, se zíváním nenakazí. Je tu tedy spojitost.
Toto jsme studovali na šimpanzích, když jsme jim ukazovali animovanou hlavu.
Vidíte ji v levém horním rohu, zívající animovaná hlava.
A tam je sledující šimpanz, skutečný šimpanz sledující monitor, na kterém běží tato animace.
(Smích) Tedy nákazu zívání, kterou asi dobře znáte -- a možná za chvíli také začnete zívat -- sdílíme s ostatními živočichy.
A ta souvisí s tělní cestou synchronizace, která je základem empatie, a je v podstatě univerzální u všech savců.
Také jsme studovali více komplexní výrazy.
Toto je útěcha. Toto je samec šimpaze, který prohrál rvačku, křičí a přichází mládě, klade mu ruku na rameno a utěšujě ho.
To je útěcha. Je velmi podobná lidské útěše.
Utěšující chování je ovládáno empatií.
Vlastně způsob studia empatie u dětí spočívá v navedení člena rodiny k sklíčenému chování a pak se sleduje, jak se dítě chová. Souvisí to tedy s empatií
a toto jsou výrazy, které pozorujeme.
Také jsme nedávno publikovali experiment, o kterém jste mohli slyšet.
Je o altruismu a šimpanzích, kde se ptáme, zda se šimpanzi starají o blaho někoho jiného.
Po desetiletí se mělo za to, že toto dokáží jen lidé, že jen lidé se starají o blaho někoho jiného.
My jsme provedli velmi jednoduchý pokus. Zkoumáme to na šimpanzích žijících v Lawrenceville,
v polní stanici Yerkesova centra.
A takhle tam žijí.
Zavolali jsme jsme je dovnitř a provedli s nimi pokus.
V tomto přímadě jsme dali k sobě dva šimpanze. Jeden má vědro plné značek, a ty mají různé významy.
S jednou značkou dostane najíst jen vybírající, s druhou se nají oba dva.
Tuto studii jsme dělali s Vicky Horner.
Tady máte ty dvě barevné značky.
Mají jich tedy plné vědro. A mají za úkol vybrat si jednu ze dvou barev.
Sledujte, jak to funguje.
Když tedy tento šimpanz provede sobecký výběr, což je v tomto případě červená značka, musí nám ji podat. My si ji vezmeme, dáme ji na stůl, na kterém jsou dvě odměny s jídlem, ale v tomto případě dostává jídlo jen ten vpravo.
Ten vlevo ochází, protože už ví, že tohle není pro něj dobrý postup.
Jako další vytáhne značku pro soudržnost.
Tedy ten, kdo vybírá značky -- to je ta zajímavá část -- protože tomu, kdo vybírá, na tom vůbec nezáleží.
Takže nám podá značku pro soudržnost a oba dostanou jídlo.
Ten, který vybírá, tedy vždy dostává odměnu.
Takže na tom vůbec nezáleží.
A ve skutečnosti by mohl vybírat naslepo.
Ale zjistili jsme, že preferují značky pro soudržnost.
Toto je 50% linie, když očekáváme náhodný výběr.
Hlavně když na sebe partner upozorňuje, dostává více.
A když na vybírajícího partner naléhá -- tedy když začne plivat vodu a zastrašovat ho -- dostávají méně.
Je to, jako by říkal: "Jestli se nebudeš chovat slušně, dnes nebudu s tebou soudržný."
A toto se stane bez partnera, když tam nesedí žádný partner. A tak jsme zjistili, že šimpanzi se starají
o blaho těch druhých -- především pokud jde o členy jejich skupiny.
Poslední experiment, který vám chci ukázat, je naše studie o spravedlnosti.
A tato studie se stala velmi slavnou.
A je jich teď mnohem víc, protože poté, co jsme ji asi před 10 lety provedli, stala se velmi známou.
Prováděli jsme ji původně s malpami kapucínskými.
Ukážu vám náš první experiment.
Od té doby se to dělalo se psi, s ptáky a se šimpanzi.
Ale se Sarah Brosnan jsme začali s malpami kapucínskými.
Udělali jsme to, že jsme dali dvě malpy vedle sebe.
Znovu, tyto zvířata žijí ve skupinách, znají se navzájem. Vzali jsme je ze skupiny a dali do testovací komory.
A za úkol měly
velmi jednoduchou věc.
Když dáte oběma za odměnu okurku, těm dvěma opicím vedle sebe, jsou naprosto ochotné opakovat test 25x za sebou.
Za okurku, i když podle mě je to jen voda, ale podle nich je dokonale vhodná.
Když potom dáte partnerovi hrozny -- potravní preference mých malp se přímo shoduje s cenami v supermarketu -- tedy když jim dáte hrozny -- je to mnohem lepší jídlo -- vytvoříte mezi nimi nerovnost.
To je tedy ten náš experiment.
Nedávno jsme jej natočili s novými opicemi, které se ho nikdy nezůčastnily, a mysleli jsme, že by mohly mít silnější reakce, a ukázalo se, že je to pravda. Ta opice vlevo dostává okurku.
Ta vpravo dostává hrozny.
U té, co dostává okurku,
si všimněte, že první kus přijíma docela klidně. První kus sní.
Pak uvidí, jak druhá dostává hrozny, a uvídíte, co se stane.
Podává nám kámen. To je její úkol.
My jí dáme kus okurky a ona ho sní.
Ta druhá nám má podat kámen.
A taky to udělá.
A dostane víno a sní ho.
Druhá to vidí.
Podá nám nyní kámen
a znovu dostane okurku.
(Smích) Bije teď kamenem do zdi.
Musí nám ho podat. A znovu dostane okurku.
(Smích) Takže v podstatě jste tu viděli protest na Wall Street.
(Smích) (Potlesk) Dovolte mi říci -- ještě mám dvě minuty, tak mi dovolte říci k tomuto vtipný příběh. Tato studie se stala velmi slavná
a dostali jsme hodně reakcí, především od antropologů, ekonomů, filozofů.
Vůbec se jim to nelíbilo.
Protože se v duchu rozhodli, myslím, že spravedlnost je velmi komplexní problém a že zvířata jej nemohou chápat.
A jeden filozof nám dokonce napsal, že je nemožné, aby opice měly smysl pro spravedlnost, protože byla vynalezena až během francouzské revoluce.
(Smích) A jiný nám napsal celou kapitolu o tom, že by věřil, že to nějak souvisí se spravedlností, kdyby ta, co dostává hrozny, je odmítla.
Vtipné je na tom, že Sarah Brosnan, která toto zkouší na šimpanzech, měla několik dvojic šimpanzů, ve kterých opravdu ten, co dostával hrozny, odmítal, dokud ten druhý nedostal taky.
Takže se dostáváme velmi blízko k lidskému smyslu pro spravedlnost.
A myslím, že filozofové by měli svou filozofii na chvíli přehodnotit.
Takže to shrnu.
Věřím, že existuje vyvinutá morálka.
Myslím, že morálka je mnohem víc, než o čem jsme mluvili, ale neexistovala by bez těchto složek, které jsme objevili u primátů, jsou to empatie a utěšování, tendence k soudržnosti a vzájemnosti a smysl pro spravedlnost.
Pracujeme s těmito konkrétními problémy, abychom zjistili, zda lze vytvořit morálku odspodu nahoru, tedy bez nutnosti zapojení Boha a náboženství, a jak se můžeme dopracovat k vyvinutější morálce.
Děkuji za vaši pozornost.
(Potlesk)
Dnes bych si s Vámi ráda povídala o něčem, co by mělo být zcela nekontroverzním tématem.
Bohužel se ale stalo nesmírně kontroverzním.
Když se tak nad tím zamyslíte, letos se spolu bude milovat více než miliarda párů.
Dvojice jako tato a tato a tato a, ano, i tato.
(Smích) A moje představa je taková, že všichni tito muži a ženy by se měli svobodně rozhodnout, zda chtějí či nechtějí počít dítě.
A měli by mít možnost využít jednu z metod antikoncepce, která jim k tomu poslouží.
Myslím si, že byste těžko našli mnoho lidí, kteří s touto myšlenkou nesouhlasí.
Více než miliarda lidí užívá antikoncepci bez jediného zaváhání.
Chtějí mít moc plánovat si svůj vlastní život a vychovat zdravější, vzdělanější a lépe prosperující rodiny.
Jenže na to, jak je tato myšlenka široce přijímaná v soukromém životě, vyvolává kontrola porodnosti u veřejnosti velký odpor.
Někteří se domnívají, že když mluvíme o antikoncepci, jedná se vlastně o potrat, což není pravda.
Někteří lidé -- upřímně řečeno -- se při tomto tématu cítí nesví, protože jde o sex.
Někteří se bojí, že pravý cíl plánování rodiny je kontrola nad populací.
Tohle všechno jsou vedlejší záležitosti, které se přidružily k myšlence, že muži a ženy by měli mít možnost rozhodnout se, kdy chtějí mít dítě.
A jako důsledek se kontrola porodnosti téměř úplně a naprosto vytratila z plánů světového zdravotnictví.
Obětmi tohoto ochromení jsou lidé ze subsaharaské Afriky a jižní Asie.
Zde v Německu je lidí, kteří užívají antikoncepci, asi 66 procent.
To byste asi tak čekali.
V Salvádoru, velmi podobně, 66 procent.
Thajsko, 64 procent.
Porovnejme to ale s jinými místy, jako je Uttarpradéš, jeden z největších států v Indii.
Kdyby byl Uttarpradéš samostatnou zemí, byla by to pátá největší země na světě.
Jejich míra používání antikoncepce -- 29 procent.
Nigérie, nejvíce zalidněná země v Africe, 10 procent.
Čad, 2 procenta.
Zkusme se podívat na jednu zemi v Africe, Senegal.
Míra používání antikoncepce je asi 12 procent.
Ale proč je tak nízká?
Jedním z důvodů je, že většina forem kontracepce je zřídka dostupná.
Ženy v Africe vám řeknou, zas a znova, že dnes dávají raději přednost injekční formě.
Dostanou to do paže -- přibližně čtyřikrát do roka, takže musí dostat injekci každé tři měsíce.
Proč je africké ženy preferují? Protože je mohou schovat před manželi, kteří někdy chtějí hodně dětí.
Problém je to, že při každé druhé návštěvě kliniky v Senegalu není tato injekce na skladě.
Není dostupná 150 dní v roce.
Takže si umíte představit tu situaci -- jde pěšky celou tu cestu, aby dostala svou injekci.
Odejde ze svého pole, někdy opustí své děti, a ta injekce tam není.
A neví, kdy bude znovu k dostání.
Tohle je v současnosti příběh platný napříč celou Afrikou.
A tak svět, který jsme vytvořili, se stal krizí života a smrti.
100 000 žen [ročně] říká, že nechtějí být těhotné a zemřou při porodu -- 100 000 žen ročně.
Potom je tu dalších 600 000 žen [ročně], které nechtějí otěhotnět vůbec, porodí dítě, a to dítě zemře během prvního měsíce svého života.
Vím, že všichni chtějí zachránit tyto matky a tyto děti.
Ale někde cestou jsme se zamotali do vlastního rozhovoru.
A přestali jsme se snažit tyto životy zachraňovat.
Takže pokud se chceme v této věci někam dostat, musíme mít opravdu jasno v tom, co je naším cílem.
Nemluvíme o potratech.
Nemluvíme o kontrole nad populací.
To, o čem mluvím, je dát ženám možnost zachránit svůj život, zachránit život svých dětí a poskytnout svým rodinám tu nejlepší možnou budoucnost.
Je mnoho věcí, které musíme dělat pro to, aby se celosvětově zlepšilo zdraví lidí. Například bojovat s nemocemi.
Tolik dětí v dnešní době umírá na průjmy a zápal plic.
Ty nemoci zabijí doslova miliony dětí ročně.
Také musíme pomoci malým farmářům -- těm, kteří orají malé kusy země v Africe -- aby mohli vypěstovat dostatek jídla a uživit tak své děti.
A musíme zajistit, aby se dětem po celém světě dostalo vzdělání.
Jedna z nejsnadnějších věcí, které můžeme udělat, je zpřístupnit každému antikoncepci, ke které mají přístup téměř všichni Němci a všichni Američané. Všichni je během svého života použili.
A myslím si, že pokud máme opravdu jasno v tom, co je naším cílem, je zde světové hnutí, které čeká na své uskutečnění a je připraveno postavit se za tuto zcela nekontroverzní myšlenku.
Vyrůstala jsem katolické rodině.
Stále se považuji za aktivního katolíka.
Prastrýc mé matky byl jezuitský kněz.
Moje prateta byla dominikánská jeptiška.
Celý svůj život byla učitelkou a ředitelkou.
Vlastně to byla ona, kdo mě jako malou holku naučila číst.
Měla jsem k ní velmi blízko.
A celé své dětství jsem chodila do katolických škol, než jsem odešla z domu na univerzitu.
Na střední škole -- Ursuline Academy, stavěly jeptišky službu a sociální spravedlnost na nejvyšší místo.
Věřím, že při práci pro nadaci Gates Foundation využívám lekce, které jsem se naučila na střední.
Podle tradice katolických učenců nás jeptišky také učily zpochybňovat přijímané učení.
A jedno z těch učení, o kterém jsme my děvčata a vrstevníci pochybovali, bylo: je antikoncepce opravdu hříchem?
Myslím si, že jedním z důvodů, proč se cítíme nepohodlně, když mluvíme o kontracepci, je přetrvávající obava, že když oddělíme sex od rozmnožování, budeme podporovat promiskuitu.
A myslím si, že se jedná o opodstatněnou otázku -- jaký je dopad antikoncepce na sexuální morálku?
Stejně jako u většiny žen, mé rozhodování o antikoncepci nemělo co dělat s promiskuitou.
Měla jsem plány do budoucna. Chtěla jsem jít na vysokou.
Na vysoké škole jsem pilně studovala, a byla jsem hrdá, že jsem jednou z mála absolventek informatiky na své univerzitě.
Chtěla jsem i kariéru, takže jsem pokračovala ve studiích obchodu a stala se jednou z nejmladších žen na vedoucí pozici v Microsoftu.
Ale stále si pamatuji, jak jsem odcházela z domu svých rodičů, abych se přestěhovala přes celou zemi a začala pracovat pro Microsoft.
Obětovali toho hodně, aby mi umožnili pět let vyššího vzdělání.
Ale jak jsem odcházela, řekli -- pamatuju se, že jsem zrovna scházela dolů po schodech -- "I přes to, že máš tohle skvělé vzdělání, pokud se hned rozhodneš vdát a mít děti, taky nám to nebude vadit."
Chtěli, abych udělala to, co mě učiní nejvíc šťastnou.
Mohla jsem si svobodně vybrat, co to bude.
Byl to úžasný pocit.
Ve skutečnosti jsem chtěla mít děti -- ale chtěla jsem je mít, až budu připravená.
A tak máme nyní s Billem tři.
Když se narodila naše nejstarší dcera, nebyli jsme si, abych tak řekla, úplně jistí v tom, jak být dobrými rodiči.
Možná někteří z vás ten pocit znáte.
A tak jsme chvíli čekali, než jsme měli druhé dítě.
Takže není náhoda, že máme tři děti, které mají mezi sebou tři roky.
Co jako matka nejvíc chci pro své děti?
Chci, aby se cítily stejně jako já -- že v životě mohou dělat, cokoli chtějí.
Jednu věc jsem si uvědomila, když jsem během posledních deseti let cestovala kvůli nadaci po světě: všechny ženy chtějí tutéž věc.
Loni jsem byla v Nairobi ve slumech, v jednom s názvem Korogocho -- což v překladu znamená doslova "stát s ramenem u ramene".
A mluvila jsem se skupinou žen, která je tady na fotce.
Ty ženy hovořily velmi otevřeně o životě svých rodin ve slumech, o tom, jaké to je.
A dost intimně hovořily o tom, co dělali jako prevenci početí.
Marianne, ta uprostřed obrázku v červeném svetru, shrnula tu celou dvouhodinovou konverzaci do věty, kterou nikdy nezapomenu.
Řekla, "Chci dát tomu dítěti všechno dobré, předtím, než budu mít další."
A já si pomyslela -- to je ono.
To je celosvětové.
Všichni chceme dát našim dětem všechno dobré.
Ale rozhodně není celosvětová naše schopnost poskytnout všechno dobré.
Spousta žen trpí domácím násilím,
a nemohou ani nadhodit téma kontracepce – ani ve svém vlastním manželství.
Je mnoho žen, které postrádají základní vzdělání.
Dokonce ani mnoho žen, které mají ty vědomosti a mají tu moc, nemá ke kontracepci přístup.
V posledních 250 letech se rodiče po celém světě rozhodli mít menší rodiny.
Je to stabilní trend již po čtvrtinu tisíciletí, napříč kulturami a zeměmi, s nápadnou vyjímkou subsaharské Afriky a jižní Asie.
Francouzi začali zmenšovat své rodiny v polovině 18. století.
A během následujících 150 let se tento trend rozšířil po celé Evropě.
Když jsem studovala dějiny, překvapilo mě, že se trend šířil ne v rámci socioekonomických, ale kulturních vrstev.
Lidé, kteří hovořili stejným jazykem, učinili tu změnu jako skupina.
Učinili totéž rozhodnutí pro svou rodinu, ať už byli bohatí nebo chudí.
Důvodem k rozšíření trendu menších rodin bylo to, že se prosadila myšlenka, že pár může mít vědomou kontrolu nad tím, kolik dětí chce mít.
To je velmi silná myšlenka.
Znamená to, že rodiče mají možnost ovlivnit budoucnost, a ne ji pouze přijmout takovou, jaká je.
Ve Francii se průměrná velikost rodiny zmenšovala každé desetiletí po 150 let za sebou, než se ustálila.
Trvalo to tak dlouho, protože v té době nebyla antikoncepce tak účinná.
V Německu začala tato změna v letech 1880-90 a trvalo pouhých 50 let, než se v této zemi ustálila velikost rodiny.
A v Asii a latinské Americe tato změna nastala v letech 1960-70, a proběhla mnohem rychleji, díky moderním metodám kontracepce.
Myslím si, že jak procházíme historií, je důležité na chvíli zastavit a vzpomenout si, proč se z toho stala tak sporná záležitost.
Je to proto, že se některé programy plánování rodiny uchýlily k nešťastným pobídkám a nátlakovým taktikám.
Například, v letech 1960-70, Indie přijala velmi konkrétní cílové hodnoty a platila ženám, aby používaly nitroděložní tělíska.
Indické ženy se v této situaci zachovaly velmi chytře.
Když si je nechaly zavést, dostaly šest rupií.
A co tedy udělali?
Počkali několik hodin nebo několik dnů a šli k jinému poskytovateli a nechaly si je za jednu rupii odstranit.
Po desetiletí byly v USA afroameričanky sterilizovány bez svého svolení.
Tato procedura byla tak běžná, že se o ní začalo mluvit jako o mississipském odstranění slepého střeva -- tragická kapitola v dějinách mé země.
A dokonce i velmi nedávno v 90. letech, byly v Peru ženy z oblasti And bez svého vědomí uvedeny do anestezie a sterilizovány.
Nejvíce zarážející na tom je, že tyto nátlakové taktiky ani nebyly zapotřebí.
Byly prováděny v místech, kde rodiče již sami chtěli zmenšit velikost svých rodin.
Protože v regionu za regionem, zas a znovu, rodiče chtěli mít menší rodiny.
Není důvod proč věřit, že africké ženy mají vrozeně jiné touhy.
Pokud je jim ta možnost nabídnuta, budou mít méně dětí.
Otázka zní: budeme investovat do pomoci všem ženám, aby dostaly to, co chtějí?
Nebo je odsoudíme ke stoletému boji, jako bychom stále žili v revoluční Francii a nejlepší metodou byla přerušovaná soulož?
Dát moc rodičům -- to nepotřebuje ospravedlnění.
Naše touha dát našim dětem všechno dobré je hybnou sílou pro dobro ve světě.
To je to, co pohání společnost kupředu.
V témže slumu v Nairobi jsem se setkala s mladou podnikatelkou, která doma šila batohy.
Se svými malými dětmi chodili do místní továrny na džíny a sbíraly útržky džínoviny.
Potom ušila batohy a prodávala je.
Když jsem s ní mluvila, měla tři děti a já se jí zeptala na rodinu.
Řekla mi, že se s manželem rozhodli, že po třetím dítěti nechtějí mít další.
Když jsem se jí zeptala proč, jednoduše odpověděla: "No, protože bych s dalším dítětem nemohla provozovat svůj byznys."
A vysvětlila mi, že příjem z jejího obchodu jí stačí na zajištění vzdělání pro všechny tři děti.
Ohledně budoucnosti své rodiny byla nesmírně optimistická.
Tohle je tentýž myšlenkový proces, kterým prošly stovky milionů mužů a žen.
A důkazy nasvědčují, že mají pravdu.
Jsou svým dětem schopni poskytnout více příležitostí díky tomu, že se mohou rozhodnout, kdy je budou mít.
V Bangladéši se nachází distrikt Matlab.
Vědci zde nashromáždili údaje o více než 180 000 obyvatelích od roku 1963.
Mezi zdravotnickými aktivisty rádi prohlašujeme, že se jedná o jeden z nejdéle běžících výzkumů.
Máme mnoho skvělých statistik o zdraví.
Co udělali v jedné studii?
Byla vybrána polovina vesničanů, kteří obdrželi antikoncepci.
Byli vzděláni a měli přístup k antikoncepci.
Po dvaceti letech sledování těchto vesničanů jsme zjistili, že vedli kvalitnější životy než jejich sousedé.
Jejich rodiny byly zdravější.
Ženy měly menší pravděpodobnost, že zemřou při porodu.
Jejich děti měly větší šanci na přežití prvních třicet dnů života.
Děti byly lépe živeny.
Tyto rodiny byly také bohatší.
Platy dospělých žen byly vyšší.
Domácnosti měly více předností, jako zvířata, pozemky či úspory.
Konečně, jejich synové a dcery měli více školního vzdělávání.
Takže když vynásobíte tyto účinky více než milionem rodin, výsledkem může být rozsáhlý ekonomický rozvoj.
Lidé hovoří o asijském ekonomickém zázraku z osmdesátých let -- ale ve skutečnosti to zázrak nebyl.
Jedna z hlavních příčin ekonomického růstu v této oblasti byl tento kulturní trend směrem k menším rodinám.
Rozsáhlé změny začínají na úrovni jednotlivých rodin -- jejich rozhodnutím o tom, co je pro jejich děti nejlepší.
Když tu změnu a rozhodnutí udělají, stane se z toho regionální a poté celostátní trend.
Když je rodinám v subsaharské Africe dána příležitost, aby se rozhodovaly samy, myslím, že to podnítí ctnostný koloběh vývoje v komunitách po celém kontinentu.
Můžeme pomoci vybudovat rodinám lepší budoucnost.
Můžeme trvat na tom, že všichni lidé mají možnost dozvědět se o kontracepci a mít plný přístup k celé škále metod.
Myslím, že cíl je jasný: univerzální přístup ke kontrole porodnosti, kterou ženy chtějí.
A aby se to stalo, znamená to, že jak bohaté, tak chudé vlády musí dát kontracepci úplnou prioritu.
Svůj podíl na tom můžeme udělat i my v této místnosti a také globálně tím, že budeme mluvit o těch stovkách milionů rodin, které v dnešní době nemají přístup k metodám kontracepce, a jak by to změnilo jejich životy, kdyby ten přístup měly.
Myslím, že když Marianne a členové její ženské skupiny o tom mohou hovořit otevřeně a vést o tom rozhovor jak mezi sebou, tak na veřejnosti, my můžeme také.
A musíme začít teď.
Protože stejně jako Marianne, i my chceme dát našim dětem to nejlepší.
A co je na tomhle kontroverzního?
Děkuji.
(Aplaus) Chris Anderson: Děkuji.
Mám na Melindu pár otázek.
- Díky za Vaši odvahu a všechno ostatní.
Melindo, v posledních letech jsem slyšel spoustu chytrých lidí říkat něco v tom smyslu, že: "Problém přelidnění nás už nemusí trápit.
Velikosti rodin se přirozeně zmenšují po celém světě.
Populace dosáhne maximálně 9 či 10 miliard.
A to je všechno." Mýlí se?
Melinda Gates: Když se podíváte na statistiky v Africe, tak se mýlí.
A myslím, že se na to musíme podívat jinak, z jiného úhlu.
Musíme se na to podívat zdola směrem nahoru.
Myslím, že to je jeden z důvodů, proč jsme se dostali do problémů ohledně kontracepce.
Koukali jsme na to shora dolů a říkali, že v průběhu času chceme jiné množství populace.
Ano, záleží nám na naší planetě. Ano, chceme dělat správná rozhodnutí.
Ale ta rozhodnutí se musí udělat na úrovni rodin.
A jenom tím, že dáme lidem přístup a necháme je rozhodnout o tom, co chtějí, se stanou ty rozsáhlé změny, které jsme viděli celosvětově -- kromě subsaharské Afriky a těch míst v Jižní Asii a Afgánistánu.
CA: Někteří pravicoví Američané a lidé z mnoha konzervativních kultur po celém světě mohou říct něco jako: "Je to všechno moc hezké, mluvit o záchraně života, dát moc ženám a tak dále.
Ale sex je posvátný.
To, co navrhujete, jen zvýší pravděpodobnost, že lidé budou mít nemanželský sex.
A to je špatně."
Co byste jim řekla?
MG: Řekla bych, že sex je zcela posvátný.
A je posvátný v Německu a je posvátný ve Spojených státech a je posvátný ve Francii a v mnoha místech po celém světě.
A také, že 98 procent žen v mé zemi, které mají zkušenost se sexem, tvrdí, že používání antikoncepce nečiní sex o nic méně posvátným.
Znamená to jen, že mají šanci rozhodovat se o svých životech.
A myslím, že v tom také ctíme posvátnost rodiny a posvátnost života matky a životů dětí, tím, že ty životy zachráníme.
To je pro mě také nesmírně svaté.
CA: Co dělá vaše nadace pro to, aby tento problém dostala do povědomí?
A co by mohli lidé tady a ti, co poslouchají na internetu -- co byste ráda, aby udělali?
MG: Řekla bych toto -- zapojte se do rozhovoru.
Napsali jsme zde internetovou stránku.
Zapojte se do rozhovoru. Povězte nám svůj příběh buď o tom, jak antikoncepce změnila Váš život, nebo život Vašeho známého.
A řekněte, že jste pro.
Potřebujeme základnu lidí říkající: "Tohle má smysl.
Musíme těmto ženám umožnit přístup -- ať už žijí kdekoli."
A jedna z věcí, které plánujeme udělat, je uspořádat velkou akci 11. července v Londýně, a s celou řadou zemí, s celou řadou Afrických zemí, říct, že vracíme toto téma do programu celosvětové péče o zdraví.
Poskytneme finanční prostředky, a s vládami budeme plánovat od zdola směrem nahoru, abychom zajistili vzdělání pro ženy -- tak, aby ty prostředky měly, když je budou chtít, a aby měli spoustu dostupných možností ať už přes místního zdravotníka, nebo přes venkovské kliniky.
CA: Melindo, hádám, že některé z těch jeptišek, co vás učily na škole, tento TED Talk někdy uvidí.
Budou z toho zděšené, nebo vám budou fandit?
MG: Vím, že tenhle TED Talk uvidí, protože vědí, že ho dělám a plánuju jim ho poslat.
Víte, ty jeptišky, co mě učily, byly nesmírně pokrokové.
Doufám, že na mě budou pyšné, protože žiju to, co nás učily o sociální rovnosti a službě.
Jsem pro tento problém nesmírně zanícená kvůli tomu, co jsem viděla v rozvojových zemích.
A to téma mi velmi přirostlo k srdci, protože když potkáte tyto ženy, jsou tak často "bez hlasu."
A to by neměly být -- měly by mít hlas, měli by mít přístup.
A tak doufám, že cítí, že žiju to, co jsem se naučila od nich a od těch desetiletí práce, kterou jsem v nadaci již udělala.
CA: Vy a váš tým jste dnes poskládali úžasnou skupinu řečníku, kterým jsme všichni velmi vděčni.
Naučila jste se něco také zde?
(Smích) MG: Pane jo, naučila jsem se zde spoustu věcí a mám mnoho dalších otázek.
A myslím, že velkým dílem této práce je cesta.
Slyšeli jste diskuzi o cestě skrz energii nebo o cestě skrz sociální design nebo o cestě, kde řekli: "Proč tu na jevišti nejsou žádně ženy?"
A myslím, že my všichni, kdo pracujeme na problému rozvojových zemí, se učíme z rozhovoru s jinými lidmi.
Učíte se tím, že něco děláte. Učíte se pokusy a chybováním.
A otázkami, které kladete.
Někdy jsou to otázky, které vedou k odpovědi jiného člověka, který vám pomůže je zodpovědět.
Takže já mám dnes spoustu otázek na účastníky diskuze.
A myslím, že dnes to byl úžasný den.
CA: Melindo, děkuji za to, že jsi nás na tuto cestu pozvala.
Díky moc. MG: Díky, Chrisi.
Minulý leden u soudu moji firmu: Fark.com spolu s firmami Yahoo, MSN, Reddit, AOL, TechCrunch, a několika dalšími žalovala firma jménem: "Gooseberry Natural Resources".
'Srstky přírodní zdroje' 'Srstky' vlastnily patent pro tvorbu a distribuci novinek pomocí mailu.
(smích) Může se vám to zdát divné, že tohle jde patentovat, ale to se stává celkem často.
Prostě vezmete něco, co se už dělá a patentujete to jako novou technologii -- třeba telofonování přes internet, nebo seznam TV pořadů na TV obrazovce, nebo radio do mobilu a tak dále.
Problém s takovými patenty je že jejich funkce je neprůhledná a patentový systém nefunguje a proto většina těchto procesů končí mimosoudní dohodou.
A protože tyto dohody obsahují doložku, že o tom strany v procesu nesmí mluvit nikdo neví jaké dohody bylo dosaženo.
Takže trol může vždy tvrdit, že vyhrál.
V případě firmy 'Přírodní zdroje srstek', jeich patent na zasílání 'novinky o firmách' měl osudnou chybu, pokud šlo o nás, a ta byla v tom, že hlavní media mají jen jednu definici toho, co jsou 'novinky o firmách' a ta popisuje 'Press release' (oznámení tisku), a anglickou zkratkou P.R.
No, a moje firma, Fark, pracuje s novinkami, zřejmě, a tedy neporušujeme tento patent
Takže - případ uzavřen, pravda?
Nikoliv.
Jeden z hlavních problémů patentového zákona je, že když jste žalováni patentovým trolem, břemeno důkazu, že jste patent neporušili, máte vy, tedy obžalovaný musíte dokázat, že jste neporušili patent , který žaloba uvedla.
To si může vyžádat dost práce.
Musíte vědět, že v průměru objahoba proti trolům stojí dva miliony dolarů a trvá 18 měsíců, když vyhrajete.
To je ten nejlepší výsledek, když vás žaluje patentový trol.
Já jsem doufal, že s některými většími firmami vytvoříme tým pro společnou obranu, ale jedna po druhé, šli cestou mimosoudního vyrovnání. i když -- a to je důležité -- ani jedna z těchto společností -- patent neporušila.
Začali dělat dohody,
A důvodem je. že je to levnější, než obhajoba -- Jasně, levnější o dva miliony dolarů. A je to horší pokud prohrajete.
A také, soudní proces vyrušuje manažery firmy, zvláště v případě malé firmy, jako je moje, s osmi zaměstnanci.
V šestém měsíci soudní pře jsme dosáhli stadia 'objevy' (discovery).
Ve fázi objevů jsme požadali trola aby poskytl snímky displeje Farku kde se narušení patentu vyskytlo.
No a, asi proto že žádné snímky nebyly, najednou Srstky chtěly dohodu.
Jejich právník: " Jo, eh. Máme tady reorganizaci ve firmě.."
To přesto, že adresa té 'firmy' byla v pochybném místě v Los Angeles.
a neměla žádné zaměstance.
" .. a tak bychom to chtěli uzavřít.
Tak jakou byste nám dali vaši nejlepší a konečnou nabídku?"
Moje odpověď: " Co takhle NIC?!"
(potlesk) Nedělali jsme si moc nadějí, že to přijmou.
(smích) Ale přijali to.
Žádná protinabídka.
Jak jsem se již zmínil, jeden z důvodů, že o tom mohu mluvit je, že tam nebyla žádná doložka o mlčenlivosti.
Jak se tohle stalo?
Když jsem dostal psaný text návrhu dohody, tak jsem ji vyškrtl.
Můj právník řekl: "Kdepak.
To neprojde." Ale přišlo to zpět, podepsané.
A proč? Můžete se jich zeptat.
Taky nemají závazek mlčenlivosti.
Takže, co jsem se z toho naučil?
Tři věci. Za prvé, pokud to jde, oponujte narušení patentu, ne patent.
Prokázat neplatnost patentu je těžké.
Prokázat, že jste neporušili patent je snažší.
Za druhé. Od samého začátku vysvětlete, že buď nemáte peníze, nebo že své peníze raději utratíte za svého advokáta, než dáte peníze žalobcům.
Důvod proč tohle funguje je to, že patentový trol dostává procento toho, co vysoudí
a pokud je mu jasné, že nevysoudí nic, mají menší zájem na tom, v procesu pokračovat.
Konečné, určitě jim řekněte, že uděláte ten soudní proces pro ně co nejvíc nepřijemný a namáhavý.
Toto ovšem je taktika, kterou trolové uživají, aby dosáhli svých cílů.
Ale protože jsou placeni podílem z výnosu, funguje to dobře, velmi dobře, i naopak.
Nezapomeňte to.
Takže, co to znamená?
Shrneme to. Závěr je jeden: "Nevyjednávejte s teroristy"
(Potlesk) Patentoví trolové, dělají ročně hospodářství Spojených států víc škody, než jakákoli, domácí či cizí teroristická organizace v historii. každý rok
A co dělají s těmi penězi?
Vloží je do dalších a dalších takových žalob.
A teď, toto je hlavní bod téhle přednášky, v němž mám prijít s nějakým řešením pro patentový zákon.
Problém je v tom, že dvě velké skupiny průmyslu mají jiné cíle pro funkci patentového systému.
Farmaceutický průmysl chce mít silnou ochranu pro investory.
Technologické firmy chtějí vyšší ochranu pro výrobce.
Ty dva cíle nejsou nezbytně opačné, ale často jsou v protikladu.
Důsledkem toho je, že patentoví trolové najdou prostor v němž mohou žít.
Takže, bohužel, nejsem dost chytrý na to abych našel řešení problému patentových trolů.
Nicméně, měl jsem tento nápad a nebyl špatný.
A tak jsem si pomyslel, "Měl bych to patentovat".
(smích) Pozřete: Narušováni patentu pomocí mobilu -- mobil je definován jako počitač, který nesetrvává na jednom místě.
Mé řešení: Udělte mi tento patent, já je vytroluji z existence.
Děkuji vám.
(potlesk).
Tohle je Shivdutt Yadav. Pochází z indického Uttarpradéše.
Shivdutt jednou navštívil místní katastrální úřad v Uttarpradéši a zjistil, že v úředních záznamech je veden jako mrtvý.
Jeho půda nebyla nadále vedena pod jeho jménem.
Jeho bratři, Chandrabhan a Phoolchand, byli vedeni také jako mrtví.
Rodinní příslušníci podplatili úředníky, aby narušili dědické řízení o převodu půdy na základě prohlášení bratrů za mrtvé, což jim umožnilo zdědit otcův podíl na zemědělské půdě jejich předků.
Z tohoto důvodu všichni tři bratři a jejich rodiny museli opustit své domovy.
Podle Yadavovy rodiny, místní soud se svolává k přezkoumání případu od roku 2001, ale soudce se nikdy neobjevil.
V Uttarpradéši existuje několik případů lidí, kteří se nedožili řádného přezkoumání svého případu.
Smrt Shivduttova otce a touha po jeho majetku vedla k této korupci.
Byl pochován v řece Ganze, kde jsou mrtví na břehu zpopelněni nebo přivázáni k těžkým kamenům a potopeni do vody.
Focení těchto bratrů bylo matoucí záměnou, protože na papíře neexistovali a fotografie je často používána jako důkaz života.
Přesto tito muži zůstanou mrtví.
Tato bezradnost vedla k názvu tohoto projektu, který zvažuje v mnoha směrech, že my všichni jsme živí mrtví a že v určitém směru představujeme duchy minulosti a budoucnosti.
Tento příběh je prvním z 18 kapitol mého nového díla nazvaného: "Žijící muž prohlášen za mrtvého a další kapitoly."
A pro toto dílo jsem přes čtyři roky cestovala kolem světa, zkoumala a objevovala pokrevní linie a s nimi spjaté příběhy.
Zajímala jsem se o názory obklopující osud a zda náš osud je určen krví, náhodou nebo okolnostmi.
Zachytila jsem témata od krevní msty v brazilských rodinách přes oběti genocidy v Bosně k první ženě, která unesla letadlo, až po žijící mrtvé v Indii.
V každé kapitole můžete poznat vnější vlivy vlády, moci a území nebo náboženství, ve střetu s vnitřními vlivy psychické a fyzické dědičnosti.
Každé mnou vytvořené dílo se skládá ze tří částí.
Nalevo je jeden nebo více panelů s portréty, na kterých jsem systematicky seřadila členy dané pokrevní linie.
Následuje panel s textem, navržený tak, aby šel posouvat. V něm tvořím příběh, na který se soustředím.
A pak je napravo něco, čemu říkám dodatkový panel.
Je to prostor, který je intuitivnější, ve kterém ukazuji útržky z příběhu, začátky dalších příběhů, fotografické důkazy.
A je to myšleno jako určitý odraz toho jak vnímáme historii a příběhy na webu, ne až tak přímočaře.
Takže jde spíš o nepořádek.
A tento nepořádek je v přímém kontrastu s nezaměnitelným pořádkem v pokrevní linii.
V předchozích projektech jsem často pracovala v sériích zachycujících věci, které vyvolávaly dojem ucelenosti prostřednictvím vymezeného názvu a vymezeného podání, i když jsou ve skutečnosti poměrně abstraktní.
V tomto projektu jsem chtěla pracovat opačným směrem a nalézt absolutní katalog, něco, co nemohu narušit, ohnout nebo upravit z vlastní vůle.
Toto mě vedlo ke krvi.
Pokrevní linie je daná a uspořádaná.
Avšak tento projekt se zaměřuje na střet pořádku a nepořádku – pokrevní pořádek jdoucí proti nepořádku v podobě často rozervaných a násilných příběhů které se staly tématy mých kapitol.
V druhé kapitole jsem fotila potomky Arthura Ruppina.
V roce 1907 byl poslán do Palestiny sionistickou organizací, aby našel místa pro židovská osídlení a získal pro ně tuto zem.
Dohlížel na nákup země v rámci Společnosti pro rozvoj palestinské země, jejíž práce vedla k založení židovského státu.
Během mého výzkumu v Sionistickém archivu v Jeruzalémě jsem chtěla nahlédnout do počátečních dokumentů zřízení židovského státu.
A našla jsem tyto mapy, které zde vidíte.
A tohle jsou studie na zakázku od Sionistické organizace o náhradních oblastech pro židovské osídlení.
Zde jsem se zajímala o dopady zeměpisné polohy a o představu, jak by svět vypadal, kdyby byl Izrael v Ugandě, což ukazují tyto mapy.
Tyto archivy v Jeruzalémě uchovávají lístkový rejstřík nejstarších imigrantů a žadatelů o imigraci do Palestiny, pozdějšího Izraele, od roku 1919 do roku 1965.
Kapitola třetí: Joseph Nyamwanda Jura Ondijo léčil pacienty v okolí Kisuma v Keni s AIDS, s tuberkulózou, s neplodností, s duševními nemocemi a se zlými duchy.
Za své služby byl nejčastěji placen v hotovosti, v kravách nebo v kozách.
Ale někdy, když si jeho pacientky nemohou dovolit jeho služby, jejich rodiny dají Jurovi tyto ženy výměnou za lékařské ošetření.
V důsledku těchto převodů má Jura 9 manželek, 32 dětí a 63 vnuků.
Zde v jeho pokrevní linii vidíte děti a vnuky.
Dvě z jeho žen k němu byly přivedeny jako trpící neplodností a on je vyléčil. Tři měly zlé duchy. Jedna měla astmatické potíže a vážné bolesti hrudníku a o dvou ženách Ondijo tvrdil, že si je vzal z lásky, a zaplatil jejich rodinám celkem 16 krav.
Jedna žena ho opustila a další zemřela během léčení od zlých duchů.
Polygamie je široce rozšířená v Keni
a běžná mezi vyšší třídou, která je schopna zaplatit několik věn a postarat se o vícero domovů.
Příklady společensky a politicky významných osobností v polygamních vztazích vedly ke vnímání polygamie jako symbolu bohatství, postavení a moci.
Můžete si všimnout, že v několika kapitolách, které jsem fotila, jsou prázdné portréty.
Ty představují jednotlivce, žijící jednotlivce, kteří nemohli být přítomni.
A důvody jejich nepřítomnosti jsou uvedeny na panelu s textem.
Zahrnují horečku dengue, uvěznění, vojenskou službu, nedovolené fotografování žen z náboženských a kulturních důvodů.
A zvláště v této kapitole jsou to děti, kterým jejich matky nedovolily cestovat na focení ze strachu, že by je při cestě unesli jejich otcové.
24 evropských králíků bylo přivezeno do Austrálie v roce 1859 britským osadníkem pro sportovní účely, pro lov.
A během sta let se tato populace 24 kusů rozrostla na půl milionu.
Evropský králík nemá v Austálii přirozené nepřátele a soupeří s domácí divokou zvěří a poškozuje domácí rostiliny a zhoršuje kvalitu půdy.
Od padesátých let Austrálie zanáší smrtelné nemoci do populace králíka divokého, aby regulovala její růst.
Tito králíci byli chováni ve vládním zařízení, Biosecurity Queensland, kde chovají tři pokrevní linie králíků, které nakazili smrtelnými nemocemi a sledují jejich průběh, aby zjistili, zda budou účinně zabíjet.
Zkoumají jejich nakažlivost.
V průběhu této studie všichni králici zemřeli až na několik, kteří byli utraceni.
Haigh's Chocolate, ve spolupráci s Nadací pro Austrálii bez králíků, zastavila veškerou výrobu velikonočních čokoládových zajíčků a nahradila je velikonočním bandikutem.
Toto bylo učiněno, aby se zrušila každoroční oslava králíků a pravděpodobně, aby se názor veřejnosti naklonil k zabíjení králíků a aby se podpořilo zvíře původem z Austrálie, které je navíc ohroženo evropským králíkem.
V kapitole sedm se zaměřuji na vliv genocidy na jedné pokrevní linii.
Během dvou dnů šest jednotlivců této pokrevní linie bylo zabito v srebrenickém masakru.
Tohle je jediné dílo, ve kterém jsem zobrazila smrt.
Zobrazila jsem jen ty, kteří byli zabiti v srebrenickém masakru, což je druhá největší zaznamenaná masová vražda v Evropě od druhé světové války.
A během tohoto masakru, 8 000 bosensko-muslimských mužů a chlapců bylo systematicky popraveno.
Když se podíváte podrobně na toto dílo, uvidíte muže nahoře vlevo, který je otcem ženy sedící vedle něho.
Její jméno je Zumra.
Je následována čtyřmi svými dětmi. Všechny byly zabity v srebrenickém masakru.
Tyto čtyři děti následuje Zumřina mladší sestra, která je následována svými dětmi, které rovněž byly zabity.
V době, kdy jsem byla v Bosně, ostatky nejstaršího Zumřina syna byly exhumovány z hromadného hrobu.
A já jsem tak mohla vyfotit zcela složené ostatky.
Nicméně další osoby jsou zastoupeny těmito modrými snímky, které ukazují zuby a kostní vzorky, identifikované pomocí DNA vzorků od rodinných příslušníků, aby se prokázalo, že patří těmto osobám.
Všem se dostalo řádného pořbu, takže zůstávají jen tyto modré snímky v Mezinárodní komisi pro pohřešované osoby.
Toto jsou osobní věci vykopané z masového hrobu, u kterých se čeká na identifikaci od rodinných příslušníků, a grafity na továrně na baterky v Potočari, kde byli ubytováni nizozemští vojáci OSN a později také srbští vojáci v době poprav.
Toto je videozáznám použitý v procesu s Miloševičem, který od shora dolů ukazuje srbskou jednotku, Škorpiony, jak jim je požehnáno pravoslavným knězem než shromáždí tyto chlapce a muže a zabijou je.
Kapitola patnáct je spíše kus na zakázku.
Požádala jsem čínskou Informační kancelář státní rady v roce 2009, aby vybrala vícegenerační pokrevní linii pro reprezentaci Číny v tomto projektu.
Vybrali velkou rodinu s Pekingu pro její velikost a odmítli mi dát jakékoliv další zdůvodnění jejich volby.
Tohle je jedna z mnoha situací, kde nemám prázdné portréty.
Všichni se ukázali.
Můžete si také všimnout vývoje politiky jednoho dítěte jak cestuje přes pokrevní linie.
Dříve známá jako Ministerstvo zahraniční propagandy, Informační kancelář státní rady je zodpovědná za veškeré vnější propagační činnosti.
Kontroluje veškerou obrazovou tvorbu určenou mimo Čínu od zahraničních médií pracujících v Číně.
Sleduje také Internet a dává instrukce místním médiím jak zvládnout možné kontroverzní otázky zahrnující Tibet, etnické menšiny, lidská práva, náboženství, demokratická hnutí a terorismus.
Pro dodátkový panel v tomto díle mi dal úřad instrukci, abych vyfotila jejich centrální televizní věž v Pekingu.
Vyfotila jsem i dárkovou tašku, kterou jsem dostala při odjezdu.
Toto jsou potomci Hanse Franka, který byl Hitlerovým osobním právním poradcem a generálním guvernérem okupovaného Polska.
Tato pokrevní linie obsahuje mnoho prázdných portrétů, zvýrazňující složité vztahy v historii rodiny jedné osoby.
Zdůvodnění těchto absencí zahrnuje lidi, kteří odmítli účast.
Jsou zde rodiče, kteří se zúčastnili, ale svým dětem účast nedovolili, protože že jsou prý příliš mladé, aby se mohly samy rozhodnout.
Další část rodiny předložila své oděvy, jako protiklad ke své fyzické podobě, protože nechtěli být spojeni s minulostí, kterou jsem zdůrazňovala.
A nakonec další osoba si pro mě sedla otočená zády a později odvolala svou účast, takže jsem ho musela rozkostičkovat, aby nebyl rozpoznatelný.
Pro dodatkový panel, který doprovází toto dílo, jsem vyfotila oficiální poštovní známku Adolfa Hitlera a napodobeninu této známky vytvořenou britskou zpravodajskou službou s fotkou Hanse Franka.
Byla vydána v Polsku pro vytvoření napětí mezi Frankem a Hitlerem, aby se Hitler domníval, že Frank se snaží přivlastnit si jeho moc.
Když už mluvíme o osudu: zajímaly mě příběhy a osudy konkrétních uměleckých děl.
Tyto malby byly ukořistěné Hansem Frankem v době Třetí říše.
A zajímá mě vliv jejich absence a přítomnosti v čase.
Patří k ním od Leonarda da Vinciho Dáma s hranostajem, od Rembrandta Krajina s milosrdným samaritánem a od Rafaela Portrét mladého muže, který nebyl nikdy nalezen.
Kapitola 12 upozorňuje na lidi narozené do války, kterou si nezačali, ale stala se jejich.
Tohle je rodina Ferrazů a rodina Novaesů.
A jsou součástí krevní msty.
Tato msta probíhá od roku 1991 v severovýchodní Brazílii v Pernambucu, a zahrnuje smrt 20 členů rodin a 40 dalších spojovaných s tímto sporem, včetně najatých vrahů, nevinných kolemjdoucích a přátel.
Napětí mezi těmito dvěma rodinami se datuje od roku 1913, kdy nastal spor o místní politickou moc.
Během uplynulých dvou dekád vypuklo násilí, které zahrnuje stětí hlavy a smrt dvou starostů.
Zabudovány do ochranné zdi obklopující předměstské domovy Louise Novaese, který je hlavou rodiny Novaesů, byly tyto střílny ve věžích, které se používaly ke střelbě a pozorování.
Brazilský severovýchodní stát Pernambuco je jedním z nejnásilnějších regionů v zemi.
Zákořenil zde princip retributivní justice, neboli oko za oko. Odvetné zabíjení vedlo k několika úmrtím v této oblasti.
Tento příběh, jako mnoho jiných v mých kapitolách, zní jako typická příhoda, jako něco od Shakespeara, co se děje teď a co se stane opět v budoucnosti.
Takové opakování mě zajímá.
Když jsem se vrátila domů, obdržela jsem zprávu, že jeden ze členů rodiny byl střelen 30krát do hlavy.
Kapitola 17 zkoumá chybějící pokrevní linie a chybějící historii.
Děti v tomto ukrajinském sirotčinci jsou staré od 6 do 16 let.
Toto dílo je seřazeno podle věku, protože nemůže být řazeno po krvi.
Během 12 měsíců, které jsem strávila v sirotčinci, pouze jedno dítě bylo adoptováno.
Děti musí opustit sirotčinec v 16 letech, nehledě na fakt, že často nemají kam jít.
Na Ukrajině je běžně hlášeno, že děti opouštějící sirotčinec jsou cílem pro obchodníky s lidmi, pro dětskou pornografii a prostituci.
Mnoho z nich se kvůli přežití obrátí ke kriminálním činům a rovněž je zaznamenán vysoký počet sebevražd.
Toto je pokoj pro chlapce.
V sirotčinci je nedostatek postelí a teplého oblečení.
Děti se koupou zřídka, protože teplá voda se do října nepouští.
Toto je pokoj pro dívky.
Ředitel vyjmenoval nejpotřebnější věci pro sirotčinec jako průmyslovou pračku a sušičku, čtyři vysavače, dva počítače, video projektor, kopírku, zimní boty a zubní vrtačku.
Tato fotografie, kterou jsem vyfotila v jedné z tříd sirotčince, ukazuje nápis, který jsem přeložila po návratu domů.
Je zde napsáno: "Ti, kteří neznají svou minulost, nejsou hodni své budoucnosti."
Tento projekt má mnoho dalších kapitol.
Tohle je jen zkrácené podání z více než tisíce fotografií.
A tato hromada fotografií a příběhů tvoří archiv.
A v tomto nahromadění obrázků a textů usiluji o nalezení vzorů a o představu, že příběhy obklopující naše životy jsou zakódovány tak, jako naše krev.
Ale archivy existují, protože je tu něco, co nelze nutně vyjádřitit slovy.
Něco je řečeno v mezerách mezi všemi informacemi, které byly posbírány.
A je zde nelítostná vytrvalost narození a smrti a nekončící sbírka příběhů mezi nimi.
Je to skoro až stroj, jak se lidé rodí a jak lidé umírají, a jak příběhy přicházejí a přicházejí.
A u těchto zvažuji, zda jejich sbírka povede k nějaké podobě evoluce a nebo je budeme opakovat stále a stále dokola?
Děkuji.
(Potlesk)
Už jste si někdy říkali, co se asi skrývá ve vašem zubním plaku?
Asi ne, ale lidé jako já ano.
Jsem archeolog - genetik v Centru evoluční medicíny na Univerzitě v Curychu a studuji původ a vývoj lidského zdraví a nemocí pomocí genetického výzkumu kosterních a mumifikovaných ostatků pravěkých lidí.
Doufám, že díky této práci lépe porozumím evoluční zranitelnosti našich těl a my tak v budoucnu můžeme zlepšit své zdraví a lépe se o ně starat.
Existují různé přístupy k evoluční medicíně, jedním způsobem je extrakce lidské DNA z pravěkých kostí.
Z těchto extraktů můžeme rekonstruovat lidský genom v nejrůznějších obdobích a hledat změny, které by mohly souviset s adaptacemi, rizikovými faktory a dědičnými nemocemi.
To je ale jen polovina příběhu.
Nejdůležitější zdravotní problémy dnešní doby nejsou způsobeny jednoduchými mutacemi uvnitř genomu, ale jsou výsledkem složité a dynamické souhry mezi genetickými odchylkami, stravou, mikroby a parazity a naší imunitní reakcí.
Všechny tyto nemoci mají silnou evoluční složku, která je přímo vztažena k faktu, že nyní žijeme ve velmi odlišném prostředí, než v jakém se naše těla vyvinula.
Abychom tyto nemoci pochopili, musíme studovat nejen lidský genom, ale zaujmout celistvější přístup k lidskému zdraví v minulosti.
Zde je ale mnoho problémů.
Nejprve, co vůbec budeme zkoumat?
Kostry jsou všudypřítomné, nalézají se všude.
Samozřejmě veškerá měkká tkáň je rozložena a kostra samotná obsahuje jen omezenou informaci o zdraví.
Skvělým zdrojem informací jsou mumie, ale jsou velmi omezeny geograficky a také časově.
Koprolity jsou zkamenělé lidské výkaly, jsou opravdu velmi zajímavé.
Dozvíme se z nich mnoho o pravěké stravě a vnitřních chorobách, ale jsou velmi vzácné.
(Smích) Abych tento problém vyřešila, sestavila jsem mezinárodní vědecký tým ve Švýcarsku, Dánsku a Spojeném království,
který se zabývá jen málo studovaným, málo známým materiálem, který všude na lidech nalezneme.
Je to druh zkamenělého zubního plaku, vědecky nazývaného calculus dentis.
Většinou ho znáte pod jménem zubní kámen.
To, co zubaři odstraňují z vašich zubů při každé prohlídce.
Na běžné zubní kontrole vám mohou odstranit 15 - 30 mg.
Ale v pravěku, před érou čištění zubů se mohlo na zubech nastřádat až 600 mg za celý život.
Na zubním kameni je důležité, že zkamení stejně jako zbytek kostry. Až do současnosti ho bylo velké množství a byl na celém světě všudypřítomný.
Nalézáme ho v každé populaci na celém světě v každé epoše v dobách před desítkami tisíc let.
Nalézáme ho dokonce u neandertálců a zvířat.
Předešlé výzkumy se zaměřovaly jen na mikroskopii.
Prohlíželi si zubní kámen pod mikroskopem a našli například pyl rostlinné škroby, svalové buňky z masa zvířat a bakterie.
S mým týmem vědců jsme chtěli zjistit, zda můžeme použít genetickou a proteomickou technologii a hledat DNA a proteiny a tak získat lepší taxonomický obraz a opravdu pochopit, co se tam děje?
Zjistili jsme, že lze nalézt mnoho symbiotických a patogenních bakterií, které obývaly nosní dutinu a ústa.
Také jsme nalezli imunitní proteiny vztahující se k infekci a zánětu a proteiny a DNA související se stravou.
Překvapivé a vzrušující bylo, že jsme také nalezli bakterie, které běžně osidlují horní cesty dýchací.
Což nám umožňuje virtuální přístup k plicím, kde sídlí mnoho důležitých nemocí.
Také jsme nalezli bakterie, které běžně sídlí ve střevech.
Takže můžeme získat virtuální přístup k těmto vzdálenějším orgánům kostry, které jsou již dávno rozloženy.
Použitím sekvencování pravěké DNA a technologie hmotnostní spektrometrie proteinů na pravěkém zubním kameni můžeme generovat ohromné množství údajů, které lze použít k rekonstrukci detailnějšího obrazu dynamického vlivu stravy, infekcí a imunity před mnoha tisíci lety.
Nejprve to byl jen nápad a nyní už to provádíme a produkujeme miliony sekvencí, které můžeme použít ke zkoumání dlouhodobé evoluční historie lidského zdraví a nemoci přímo na genetickém kódu individuálního patogenu.
Z těchto informací se můžeme dozvědět, jak se patogeny vyvíjely a také proč nám stále způsobují nemoci.
Doufám, že jsem vás přesvědčila o hodnotě zubního kamene.
Na rozloučenou bych vás jménem budoucích archeologů ráda požádala, abyste se pořádně zamysleli, než půjdete domů a vyčistíte si zuby.
(Potlesk) Děkuji vám.
(Potlesk)
Před několika měsíci byla Nobelova cena za fyziku udělena dvěma týmům astronomů za objev, který byl oslavován jako jeden z nejdůležitějších astronomických pozorování vůbec.
A dnes, po krátkém popisu toho, co objevili, vám povím o velice kontroverzním schématu vysvětlujícím jejich objev, jmenovitě tu možnost, že daleko mimo Zemi, Mléčnou dráhu a jiné vzdálené galaxie, náš vesmír nemusí být tím jediným vesmírem, ale je naopak částí rozsáhlého komplexu vesmírů, který nazýváme multivesmír.
Myšlenka multivesmíru je zvláštní.
Chci říct, většina z nás byla vychována v duchu toho, že slovo "vesmír" znamená všechno.
A prozíravě říkám většina z nás, protože má čtyřletá dcera mě poslouchá mluvit o těchto myšlenkách od chvíle, kdy se narodila.
A loni, drže ji v nářuči, jsem jí řekl: "Sofie, ve vesmíru neexistuje nic, co bych miloval víc než tebe."
A ona se na mě podívala a řekla: "Tati, ve vesmíru nebo multivesmíru?"
(Smích) Ovšem pominu-li takto neobvyklou výchovu, je zvláštní představit si jiné reality oddělené od té naší, většinou s fundamentálně odlišnými vlastnostmi, které by po právu mohly být nazývány samostatnými vesmíry .
A přece, ač je tato myšlenka jistě spekulativní, dal jsem si za cíl přesvědčit vás, že je zde důvod, abychom ji brali vážně, protože prostě může být správná.
Povím vám příběh multivesmíru ve třech částech.
V první části vám popíši výsledky oceněné Nobelovou cenou a zdůrazním hlubokou záhadu, kterou tyto výsledky odkryly.
V druhé části vám nabídnu řešení této záhady.
Toto řešení je založeno na přístupu zvaném teorie strun, a to je ta část, kde myšlenka multivesmíru bude hrát hlavní roli.
Nakonec ve třetí části vás seznámím s kosmologickou teorií nazývanou inflace, která propojí všechny části příběhu dohromady.
Dobře, část první začíná v roce 1929, kdy si významný astronom Edwin Hubble uvědomil, že vzdálené galaxie se od nás vzdalují a prokázal, že vesmír samotný se natahuje, že se rozpíná.
Tedy, to bylo revoluční.
Převládající názor byl totiž ten, že ve velkém měřítku je vesmír statický.
Ale i přesto zde byla jedna věc, kterou si byli všichni jistí: Rozpínání se musí zpomalovat.
Stejně, jako gravitační přitažlivost Země zpomaluje stoupání jablka hozeného vzhůru, tak gravitační působení každé galaxie na všechny ostatní musí zpomalovat expanzi vesmíru.
Nyní se přesuňme do 90. let 20. století, kdy se tyto dva týmy astronomů, které jsem zmiňoval v úvodu, nechaly inspirovat těmito argumenty a změřily míru, jíž expanze vesmíru zpomaluje.
A to provedly důkladnými pozorováními mnoha vzdálených galaxií, která jim dovolila zmapovat, jak se míra rozpínání mění s časem.
Zde přichází překvapení: Zjistili, že expanze se nezpomaluje.
Namísto toho zjistili, že se zrychluje, probíhá rychleji a rychleji.
Je to jako když vyhodíte jablko vzhůru a to stoupá stále rychleji a rychleji.
Kdybyste viděli takto se chovat jablko, rádi byste věděli, čím to je.
Co jej postrkává?
Tak jako tak jsou výsledky astronomů jistě hodny Nobelovy ceny, ale oni si položili podobnou otázku.
Jaká síla pohání všechny galaxie odhánějíc je pryč od ostatních navždy se zvyšující rychlostí?
Neslibnější odpověď přichází ze staré Einsteinovy myšlenky.
Jak víte, všichni jsme zvyklí na to, že gravitace je silou, která způsobuje jedinou věc, přitahuje tělesa k sobě.
Ale v Einsteinově teorii gravitace -- v jeho Obecné teorii relativity -- gravitace může také odpuzovat věci od sebe.
Jak? Podle Eisteinovy matematiky, pokud je prostor jednotně naplněn neviditelnou energií, něčím jako jednotnou neviditelnou mlhou, pak gravitace generovaná touto mlhou bude odpuzující, odpuzující gravitací, což je přesně to, co potřebujeme k vysvětlení oněch pozorování.
Protože odpudivá gravitace neviditelné energie v kosmu -- kterou nyní nazýváme temná energie, ale zde jsem ji udělal kouřově bílou, abyste ji viděli -- její odpudivá gravitace by způsobila, že by každá galaxie tlačila na všechny ostatní, nutíc expanzi zrychlovat, nikoli zpomalovat.
A toto vysvětlení představuje obrovský pokrok.
Ale slíbil jsem vám záhadu zde v první části.
Tady je.
Když astronomové zjistili, kolik této temné energie musí naplňovat vesmír, aby způsobila zrychlování kosmu, podívejte se, co objevili.
Toto číslo je malé.
Vyjádřeno v relevantních jednotkách, je úžasně malinké.
A záhadou je, jak vysvětlit toto podivné číslo.
Chceme, aby toto číslo vyplynulo z fyzikálních zákonů, ale dosud nikdo nenašel způsob, jak toho dosáhnout.
Nyní se můžete ptát, jestli by vás to mělo vůbec zajímat.
Možná, že zdůvodnění tohoto čísla je pouze technickou záležitostí, technickou drobností zajímavou pro experty, ale nedůležité pro kohokoli jiného.
Ono se jistě jedná o technický detail, ale na některých detailech skutečně záleží.
Některé detaily poskytují možnost nahlédnout do neprozkoumaných koutů reality, a tohle zvláštní číslo může být přesně tím případem, protože jediný přístup, který dosud udělal pokrok k jeho vysvětlení, vyvolává možnost existence jiných vesmírů -- myšlenka, která přirozeně vyplývá z teorie strun, která mě přivádí k části druhé: k teorii strun.
Takže podržme myšlenku temné energie na pozadí naší mysli a já vám zatím povím tři klíčové věci ohledně teorie strun.
Zaprvé, o co se jedná?
Jedná se o přístup, jak zrealizovat Einsteinův sen sjednocující fyzikální teorie, jediné všezahrnující schéma, které by bylo schopno popsat všechny přítomné síly ve vesmíru.
A ústřední myšlenka teorie strun je docela přímočará.
Říká, že pokud prozkoumáte jakýkoliv kousek hmoty, pak nejprve najdete molekuly a následně najdete atomy a subatomární částice.
Tato teorie ale říká, že pokud byste mohli zkoumat hlouběji, mnohem hlouběji, než nám současné technologie umožňují, nalezli byste uvnitř těchto částic ještě něco dalšího -- droboulinká vlákna energie, droboulinké vibrující struny.
A stejně jako struny na houslích, i ony mohou vibrovat v různých konfiguracích, představujíce různé hudební noty.
Když tyto malé fundamentální struny vibrují v různých konfiguracích, představují různé druhy částic -- takže elektrony, kvarky, neutrina, fotony a všechny ostatní částice mohou být sjednoceny do jediného schématu, jakoby všechny pocházely z vibrujících strun.
Je to působivý koncept, něco jako kosmická symfonie, kde všechno bohatství, které vidíme ve světě kolem nás, sestává z hudby, kterou tyto drobounké struny dovedou hrát.
Ale je zde daň za toto elegantní sjednocení, protože léta výzkumu ukázala, že matematika teorie strun tak docela nefunguje.
Má své vnitřní nesrovnalosti, dokud nepřipustíme něco zcela neobvyklého -- dodatečné dimenze prostoru.
Všichni známe obvyklé tři prostorové dimenze.
A za ty považujeme výšku, šířku a hloubku.
Teorie strun ale říká, že v neuvěřitelně malých měřítcích můžeme nalézt další dimenze namačkané do rozměrů tak malých, že jsme je ještě nedokázali detekovat.
Ale i přesto, že jsou tyto dimenze skryty, měly by dopad na věci, které již můžeme pozorovat, protože tvar dalších dimenzí určuje, jak mohou tyto struny vibrovat.
A v teorii strun vibrace určuje vše.
Takže hmotnosti částic, velikosti sil -- a co je nejdůležitější -- množství temné energie by byly určeny tvarem těchto dalších dimenzí.
Takže kdybychom znali tvar těchto dalších dimenzí, měli bychom být schopni spočítat tyto vlastnosti, spočítat množství temné energie.
Problémem je, že neznáme tvar těchto dalších dimenzí.
Jediné, co máme, je seznam možných tvarů, které nám matematika dovoluje.
Když byly tyto myšlenky poprvé rozvinuty, existovalo pouze asi pět možných tvarů, takže si dovedete představit, že analyzováním jednoho po druhém bychom mohli určit, zdali nějaký z nich nenese fyzikální vlastnosti, které pozorujeme.
Ale časem, jak vědci objevovali nové možnosti, tento seznam rostl.
Z pěti se toto číslo zvýšilo na stovky a poté na tisíce. Obrovská, ale stále zvládnutelná sbírka k analýze; přece jen, vysokoškolští studenti potřebují mít co dělat.
Poté se ale seznam rozrůstal dále do miliónů a miliard, až dodnes.
Seznam možných tvarů se rozrostl zhruba na 10 na pětistou (10^500).
Takže, co teď?
Někteří vědci ztratili vůli usuzujíce, že s tolika možnými tvary dalších dimenzí, kdy každý udává různé fyzikální vlastnosti, teorie strun nebude nikdy schopna přinést jasné, testovatelné předpovědi.
Jiní ale převrátili tento problém vzhůru nohama přinášejíce možnost multivesmíru.
Tato myšlenka je následující.
Možná je každý z těchto tvarů rovnocenný všem ostatním.
Každý je stejně skutečný jako všechny ostatní v tom smyslu, že existuje mnoho vesmírů, každý s jiným tvarem pro další dimenze.
A tento radikální návrh má podstatný dopad na tuto záhadu: množství temné energie odhalené výsledky oceněnými Nobelovou cenou.
Protože, podívejte, pokud zde existují jiné vesmíry, a pokud tyto vesmíry mají každý, řekněme, různé tvary dalších dimenzí, pak fyzikální vlastnosti každého vesmíru budou odlišné, a zvláště pak množství temné energie v každém vesmíru bude odlišné.
Což znamená, že tato záhada vysvětlení množství temné energie, které jsme právě změřili, by měla zcela jiný charakter.
V tomto kontextu nemohou zákony fyziky vysvětlit jedno číslo pro temnou energii, protože zde není pouze jedno číslo, nýbrž existuje spousta takových čísel.
Což znamená, že jsme si pokládali špatnou otázku.
Správně je ptát se, proč se my lidé nacházíme ve vesmíru s tímto konkrétním množstvím temné energie, které jsme změřili, namísto kterékoliv jiné verze, která je možná?
A to je otázka, díky níž můžeme pokročit kupředu.
Protože kdykoliv se v těch vesmírech, které mají mnohem více temné energie než náš vesmír, snaží hmota zformovat do galaxie, odpudivý vliv temné energie je tak silný, že shluky od sebe odtrhne a galaxie se nezformují.
A v těch vesmírech, které mají mnohem méně temné energie, ty se zhroutí samy do sebe tak rychle, že -- opět -- nedojde ke zformování galaxií.
A bez galaxií nejsou žádné hvězdy, žádné planety a žádná šance na vyvinutí naší formy života schopné existence v těchto dalších vesmírech.
A proto se ocitáme ve vesmíru s tímto konkrétním množstvím temné energie, které jsme změřili jednoduše kvůli tomu, že náš vesmír má podmínky příznivé pro naši formu života.
Tak, to by bylo.
Záhada vyřešena, multivesmír objeven.
Někteří shledávají toto vysvětlení neuspokojivým.
Jsme zvyklí na fyziku, která nám poskytuje jasná vysvětlení jevů, které pozorujeme.
Jde ale o to, že pokud jev, který pozorujete, může nabývat a skutečné také nabývá velkého množství různých hodnot napříč širším rozsahem skutečnosti, pak uvažování o jediném vysvětlení pro konkrétní hodnotu je jednoduše zavádějící.
Dávný příklad pochází od významného astronoma Jana Keplera, který byl posedlý touhou po pochopení jiného čísla -- proč je Slunce vzdáleno od Země 150 milionů kilometrů?
A celá desetiletí pracoval na tom, aby toto číslo vysvětlil, ale nikdy neuspěl, a my víme proč.
Kepler si pokládal špatnou otázku.
Nyní víme, že existuje mnoho planet, které se liší vzdáleností od jejich domovských hvězd.
Takže víra v to, že zákony fyziky vysvětlí jedno konkrétní číslo -- 150 milionů kilometrů -- je jednoduše mylná.
Namísto toho správnou otázkou je, proč se lidé nachází právě na planetě, jejíž vzdálenost je přesně takováto, namísto kterékoliv jiné možnosti?
A znovu, to je otázka, kterou můžeme zodpovědět.
Ty planety, které jsou mnohem blíže ke hvězdám, jako je Slunce, jsou tak horké, že by na nich naše forma života nemohla existovat.
A ty planety, které jsou mnohem dále, jsou tak chladné, že by na nich -- opět -- naše forma života nemohla vydržet.
Takže se nacházíme na planetě v této konkrétní vzdálenosti jednoduše proto, že poskytuje podmínky nezbytné pro náš život.
A když se bavíme o planetách a jejich vzdálenostech, toto je jasně ten správný způsob uvažovaní.
Jde o to, že pokud se budeme bavit o vesmírech a temné energii, kterou pojmou, může to být také ten správný způsob uvažování.
Jediným klíčovým rozdílem je ale samozřejmě to, že víme, že další planety skutečně existují, ale dosud jsme pouze spekulovali o tom, že mohou existovat i další vesmíry.
Takže abychom to všechno shrnuli, potřebujeme mechanismus, který by mohl de facto generovat další vesmíry.
A to mě přivádí k mé závěrečné části, části třetí.
Protože takový mechanismus byl objeven kosmology snažícími se porozumět Velkému třesku.
Víte, když mluvíme o Velkém třesku, často máme na mysli nějaký druh kosmické exploze, která vytvořila náš vesmír a zapříčinila rozpínání prostoru.
Je zde ale jedno malé tajemství.
Velký třesk opomíjí něco velice důležitého -- samotný Třesk.
Říká nám, jak se vesmír vyvíjel po Třesku, ale nedává nám žádný pohled na to, co mohlo pohánět Třesk samotný.
A tato mezera byla konečně vyplněna rozšířeným výkladem teorie Velkého třesku.
Nazývá se inflační kosmologie, a ta identifikovala konkrétní druh paliva, které by přirozeně generovalo rozpínavost prostoru.
Toto palivo je založeno na čemsi zvaném kvantové pole, ovšem jediným detailem, který je pro nás právě teď důležitý, je to, že toto palivo se ukázalo být tak efektivním, že je prakticky nemožné jej spotřebovat všechno, což znamená, že podle inflační teorie, Velký třesk dávající za vznik našemu vesmíru pravděpodobně není jednorázovou událostí.
Nejenže by toto palivo způsobilo náš Velký třesk, ale způsobilo by také nespočet dalších Velkých třesků, z nichž každý by vytvořil svůj vlastní oddělený vesmír zanechávaje náš vesmír pouhou bublinou v honosné kosmické bublinkové koupeli vesmírů.
A nyní, když jsme toto spojili s teorií strun, zde je obrázek, ke kterému jsme dovedeni.
Každý z těchto vesmírů má další dimenze.
Další dimenze zahrnují široké množství různých tvarů.
Tyto různé tvary přináší různé fyzikální vlastnosti.
A my se nacházíme v tomto vesmíru a v žádném jiném jednoduše proto, že pouze v tomto vesmíru jsou fyzikální vlastnosti, tak jako množství temné energie, těmi správnými pro naši formu života.
A toto je působivý, ale vysoce kontroverzní koncept širšího kosmu, který nám nejmodernější pozorování a teorie přinesly k důkladnému zvážení.
Jedna velká otázka ovšem zůstává: Budeme někdy schopni potvrdit existenci dalších vesmírů?
Inu, dovolte mi popsat jednu z možností, která může jednoho dne nastat.
Inflační teorie má již v současnosti silnou podporu pozorování.
Protože tato teorie předpovídá, že by Velký třesk byl tak intenzivní, že by se s tak rapidním rozpínáním vesmíru malinké kvantové vibrace z mikrosvěta natáhly, a projevily se tak v makrosvětě zanechávajíce charakteristické stopy, strukturu lehce teplejšch a lehce chladnějších míst napříč vesmírem, kterou dnešní mocné teleskopy zmapovaly.
Zajdeme-li ještě dále, pokud existují další vesmíry, tato teorie předpovídá, že se tyto vesmíry mohou občas srazit.
A kdyby se náš vesmír srazil s jiným, pak by tato srážka vygenerovala dodatečnou jemnou strukturu teplotních variací napříč vesmírem, kterou bychom jednoho dne byli schopni detekovat.
A tak tato vzrušující představa může být jednoho dne doložena pozorováními dokazujícími existenci dalších vesmírů.
Rád bych toto završil jedním působivým důsledkem všech těchto představ na dalekou budoucnost.
Jak již víte, zjistili jsme, že náš vesmír není statický, že prostor se rozpíná, že toto rozpínání se zrychluje a že mohou existovat jiné vesmíry, a to vše díky pečlivému zkoumání mdlých teček hvězdného světla přicházejícího z dalekých galaxií.
Avšak díky tomu, že se rozpínání zrychluje, v daleké budoucnosti budou tyto galaxie od sebe vzdáleny natolik, že je již nebudeme moci vidět -- ne kvůli technickému omezení, ale kvůli zákonům fyziky.
Světlo, které tyto galaxie vyzařují, i přesto, že se šíří tou největší možnou rychlostí -- rychlostí světla, nebude schopno překonat navždy se rozšiřující propast mezi námi.
A proto astronomové v daleké budoucnosti hledíce do hlubokého vesmíru, neuvidí nic, jen nekonečný pás statické, inkoustové, černé stálosti.
A usoudí tak, že vesmír je statický a neměnný a obydlený jedinou centrální oázou hmoty, na které žijí -- představa kosmu, o které s určitostí víme, že je nesprávná.
Možná budou tito budoucí astronomové mít záznamy z dřívější doby, jako je ta naše, dokládající rozpínající se vesmír hemžící se galaxiemi.
Ale budou tito budoucí astronomové věřit tak starobylým znalostem?
Nebo budou věřit v černý, staticky prázdný vesmír, který bude odhalen jejich nejpokročilejšími pozorováními?
Mám pocit, že spíše to druhé.
Což znamená, že žijeme v úžasně privilegované době, kdy jsou jisté hluboké pravdy o kosmu stále na dosah lidského ducha zkoumání.
Zdá se, že tomu tak ale nemusí být navždy.
Protože dnešní astronomové míříce mocné teleskopy ke hvězdám zachytili hrst jasně informativních fotonů -- jakýsi druh kosmického telegramu, který byl na cestě miliardy let
a zpráva, které se ozývá napříč věky, je jasná.
Někdy příroda střeží svá tajemství v nezlomném sevření zákonů fyziky.
Někdy na nás pravá podstata reality čeká hned za obzorem.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk) Chris Anderson: Briane, díky.
Rozsah myšlenek, o kterých jste mluvil, je závratný, fascinující, neuvěřitelný.
Co si myslíte o tom, kde se současná kosmologie nachází z historického úhlu pohledu?
Nacházíme se, podle vašeho názoru, uprostřed něčeho historicky neobyčejného?
Brian Greene: Těžko říci.
Když zvážíme to, že astronomové daleké budoucnosti možná nebudou mít dostatek informací k rozlousknutí těchto věcí, pak přirozenou otázkou je, zda-li se my sami nenacházíme v takové situaci a jisté hluboké, klíčové vlastnosti vesmíru již neunikly naší schopnosti porozumět kvůli tomu, jak se kosmologie vyvíjí.
Takže z tohoto pohledu si možná navždy budeme klást otázky, na které nikdy nebudeme schopni plně odpovědět.
Na druhou stranu, nyní rozumíme tomu, jak starý je vesmír.
Rozumíme tomu, jak pochopit informace z mikrovlnného reliktního záření, které se začalo šířit před 13,72 miliardami let -- a dokonce jsme schopni spočítat a předpovědět, jak by mělo vypadat a tyto výpočty se schodují.
Svatá dobroto! To je prostě úžasné.
Takže na jednu stranu je prostě neuvěřitelné, kam jsme se dostali, ale kdo ví, na jaké překážky můžeme v budoucnu narazit.
CA: V příštích několika dnech budete nablízku.
Možná některé z těchto diskusí mohou pokračovat.
Děkuji vám. Děkuji, Briane. (BG: Bylo mi ctí.) (Potlesk)
Takže, rád bych dnes mluvil o penězích a štěstí. To jsou dvě věci, o kterých spousta z nás často přemýšlí. Ať už o tom, jak k nim přijít nebo je znásobit.
A ve spoustě z nás zní fráze, která vychází jak z náboženství, tak z knih o sebezdokonalování, že štěstí si nemůžeme koupit. A já bych dnes chtěl ukázat, že to vlastně není pravda.
(Smích) Jsem na podnikatelské škola a tohle je naše práce. Pokud si tedy myslíte, že štěstí nelze koupit,
neumíte utrácet peníze správným způsobem.
Takže místo běžného způsobu utrácení zkuste utrácet trochu jinak. Možná to půjde o trochu lépe.
Před tím, než vám řeknu o způsobech utrácení, které vás učiní šťastnějšími, zamysleme se nad běžným utrácením, u kterého to tak úplně nefunguje. Udělali jsme malý experiment.
Před nějakou dobou CNN sepsala zajímavý článek o tom,
co se stane lidem, kteří vyhrají v loterii.
Ukazuje se, že lidé jsou přesvědčeni, že po výhře v loterii budou jejich životy skvělé. Ten článek je o tom, jak se jim zhroutí život.
Takže, co se stane lidem, když vyhrají v loterii.
Zaprvé, utratí všechny peníze a zadluží se. Zadruhé, všichni jejich přátelé a kdokoliv, koho kdy potkali, je vyhledá a škemrá o peníze. To ve skutečnosti zničí jejich sociální vztahy.
Nakonec mají větší dluhy a horší přátelství
než měli před výhrou. Na tom článku je zajímavé,
že lidé, čtenáři, jej začali komentovat.
A místo aby hovořili o prozření, že peníze nevedou ke štěstí, okamžitě začali psát věci jako "Víte co bych dělal, kdybych to vyhrál já?"
a fantazírovali o tom, co by dělali. A tady jsou dva z těch, které jsou podnětem k zamyšlení.
Jeden člověk napsal: "Až vyhraju já, koupím si vlastní malou horu" "a na vrcholku budu mít malý dům." (Smích)
A jiný člověk napsal: "Já bych penězma naplnil velkou vanu, "vlezl bych do ní s pořádným doutníkem a usrkával sklenku šampaňského."
A teď to teprve přijde: "Pak bych se nechal vyfotit," tu fotku nechal mockrát vyvolat a každý, kdo by ode mě chtěl peníze,
"by dostal jen tu fotku a nic víc."
(Smích) Spousta dalších komentářů byla ve stejném duchu. Když lidé dostanou peníze, často se mění v asociály.
Už jsem tedy říkal, že peníze ničí lidem životy a přátelé je otravují,
ale také z nás často dělají velké sobce a my pak děláme věci pouze pro sebe.
Peníze nám možná nedělají radost proto, že je pořád utrácíme za špatné věci. A hlavě, pořád je utrácíme jen pro sebe.
A my si říkali, co by se asi stalo, kdyby lidé utratili více peněz pro druhé. Takže by se svými penězi nebyli asociální,
ale pro-sociální.
A tak jsme si řekli, přinuťme je to udělat a uvidíme, co se stane. Takže nechme nějaké lidi dělat, co normálně dělají -
utrácet pro sebe, a přinuťme jiné lidi peníze rozdat a změřme, jestli jsou ve skutečnosti šťastnější.
Takže, první způsob, který jsme zkusili. Jedno ráno jsme šli ve Vancouveru na koleje Univerzity Britské Kolumbie, oslovovali lidi a ptali se: "Chcete se zapojit do experimentu?" A oni na to: "Ano."
Zeptali jsme se, jak jsou šťastní a pak jsme jim dali obálku.
Jedna z obálek měla vevnitř lísteček, na kterém bylo: "Do dnešní páte hodiny si za peníze kupte něco pro sebe." Bylo tam i pár způsobů, jak je utratit.
Druzí měli na lístečku napsáno: "Do dnešní páté hodiny za tyto peníze něco kupte pro někoho jiného."
A i v této obálce byly peníze. Ovlivnili jsme, kolik peněz dostali.
Někteří měli lísteček a pět dolarů. Jiní lísteček a dvacet dolarů.
Nechali jsme je jít a dělat, co chtěli.
Zjistili jsme, že peníze utratili opravdu tak, jak jsme chtěli.
Večer jsme je svolali a ptali se: "Za co jste peníze utratili a jak šťastní se teď cítíte?"
A za co utráceli?
No, byli to studenti bakalářských programů, takže když utráceli za sebe,
většinou šlo o věci jako jsou náušnice a makeup. Jedna žena koupila plyšáka pro svoji neteř.
Jiní věnovali peníze bezdomovcům.
Tady je mocný Starbucks efekt -
(Smích) Když dáte studentům pět dolarů, hned si vybaví kafe a běží do Starbucks a utratí je, jak rychle to jen jde.
Ale někteří lide si koupili kávu pro sebe, jako obvykle, jiní zase řekli, že koupili kávu někomu jinému. Takže stejný nákup,
ale jednou namířený na sebe a jednou na někoho jiného.
A co jsme zjistili, když jsme je večer svolali?
Lidé, kteří utráceli za jiné, byli šťastnější. Ti, kteří utráceli za sebe - nic se nezměnilo. Nebyli smutnější, ale nic jim to nepřineslo.
Také jsme si všimli, že na sumě příliš nezáleželo.
Lidé by řekli, že mít 20 dolarů by bylo mnohem lepší, než 5.
Ale ve skutečnosti nezáleží na sumě, kterou utratíte.
Na čem opravdu záleží je to, že utrácíte za někoho jiného a ne za sebe. To vidíme pořád dokola.
Kdykoliv dáme lidem peníze, aby je utráceli za druhé.
Samozřejmě, tohle jsou bakaláři v Kanadě - to není nejreprezentativnější vzorek světové populace. Taky jsou docela bohatí a podporovaní a tak dál...
Chtěli jsme vědět, jestli to bude všude na světě stejné nebo jen v bohatých zemích.
Takže jsme se vydali do Ugandy a provedli velmi podobný experiment. S tím rozdílem, že jsme oslovili i další lidi.
Ptali jsme se: "Kdy naposledy jste za někoho utratili peníze?" "Popište to.
Jak vás to potěšilo?" Stejně v Ugandě "Kdy jste naposledy utratili peníze"
"za sebe nebo někoho jiného a popište to." A znovu jsme se ptali, jak jsou šťastní.
A to, co jsme zjistili je v podstatě úžasné.
V tom, co lidé dělají s penězi, platí tzv. lidkská univerza, ale také jisté kulturní rozdíly. Například,
jeden chlápek z Ugandy říká: "Zavolal jsem dívce, se kterou jsem chtěl chodit." V podstatě šli na rande.
A to říkal, že do té doby pro ni "nebyl dost dobrý".
Tady je chlápek z Kanady. Velmi podobný příběh.
"Vzal jsem přítelkyni na večeři.
Šli jsme do kina, odešli z něj dřív a pak na její pokoj na ..." Na kousek dortu.
Obecné pravidlo zní- to, že za někoho utratím peníze znamená, že jsem na ně hodný. Možná máte nějaké další úmysly, možná taky ne.
Ale pak tu vidíme neobyčejné rozdíly.
Podívejte se na tyto dva.
Toto je žena z Kanady.
Ptali jsme se, kdy naposledy utratila peníze za někoho jiného.
"Koupila jsem dárek pro svoji mámu."
"Jela jsem do obchodňáku, koupila dárek a dala jej mámě." Udělala vskutku dobrou věc.
Je dobré shánět dárky pro lidi, které už znáte.
Ale srovnejte to s touto ženou z Ugandy. "Po cestě jsem potkala svoji dlouholetou kamarádku, jejíž syn měl malárii."
"Neměli peníze, šli na kliniku a já jí dala ty peníze."
Nejednalo se o 10 000 dolarů, peníze byly v místní měně.
Takže to je velmi malý obnos peněz.
Ale je zde úplně jiná motivace.
Tohle je reálná zdravotní potřeba, opravdu dar na záchranu života.
Ten první případ je prostě jen "Koupila jsem dárek mámě." Ale co tu znovu vidíme je to,
že způsob, kterým dáváte, není zdaleka tak důležitý, jako to, že za druhé utrácíte proto, abyste sami byli šťastnější, což je opravdu důležité.
Takže se svými penězi nemusíte dělat nevídané věci, abyste byli šťastní. Můžete udělat maličkost a přesto získat tuto "odměnu", za to, že jste to udělali.
Zatím jsme si řekli jen o dvou zemích. Chtěli jsme ale situaci popsat šířeji a podívat se na každou zemi světa.
Podívat se, jaký je vztah mezi penězi a štěstím.
Data jsme získali od organizace Gallup, kterou znáte z jejich mnoha nedávných politických průzkumů.
Ptali se lidí: "Darovali jste v poslední době nějaké peníze na charitu?" Také se ptali: "Jak jste se svým životem celkově spokojeni?"
A tady se můžeme podívat na vztah těchto dvou oblastí. Jsou v pozitivní korelaci?
Dělá nás darování peněz šťastnými? Nebo jsou v negativní korelaci?
Na této mapě znamená zelená pozitvní korelaci
a červená negativní. A vidíte, že svět je bláznivě zelený.
Takže ve skoro všech zemích světa,
ze kterých máme data, jsou lidé přispívající na charitu šťastnější, než lidé, kteří nepřispívají. Je mi jasné, že se díváte na červenou zemi uprostřed.
Byl bych hloupý, kdybych vám neřekl, co je to za zemi. Je to Středoafrická republika.
Můžete si vymyslet proč. Možná to tam je z nějakého důvodu jiné než jinde.
Ale hned pod ní je Rwanda,
která je překvapivě zelená. Takže skoro všude, kde jsme se dívali,
jsme viděli, že rozdávání peněz lidi těší více, než když si je nechají pro sebe. A co pracovní život, kde trávíme všechen zbytek našeho času,
když nejsme s lidmi, které známe?
Rozhodli jsme se proniknout do pár firem a provést něco podobného.
Toto jsou prodejní týmy z Belgie.
Pracují v týmech, chodí po doktorech a snaží se je přesvědčit aby koupili léky. Takže se můžeme podívat na úspěšnost prodeje léků,
jako na funkci jejich příslušnosti v týmu.
V některých týmech jsme dali lidem peníze pro ně samotné a řekli: "Kupte si za ně co chcete." Stejně jako s těmi bakaláři v Kanadě. Ale jiným týmům jsme řekli, "Tady je 15 euro.
Během týdne je utraťte za něco pro vaše kolegy."
"Kupte nějakou pozornost nebo dáreček a dejte jim ho."
Tak teď máme týmy, kde utrácí každý sám za sebe a pak tyhle prosociální týmy, kterým jsme dali peníze, abychom tým trochu vylepšili.
To je důvod, proč tady mám toho oslíka. Jeden tým vybral peníze a pořídili si pinatu (hračka plná sladkostí). Pak pobíhali okolo, rozbíjeli ji a všechny ty bonbóny vypadávaly.
Hodně bláznivá a jednoduchá věc, ale zamyslete se nad rozdílem mezi tímto týmem a tím, který nic takového nedělal. Dostali 15 euro, dali si je do kapsy, možná si za ně koupili kávu. Zato tito měli tuto prosociální zkušenost, kde se sbližovali tím, že si něco koupili a dělali společně.
V tomto zjišťujeme, že týmy, které jsou prosociální prodávají lépe než ty, kde každý dostal peníze pro sebe. Jeden ze způsobů, jak se na to dívat je,
že každý, kdo dostane 15 euro pro sebe, je strčí do kapsy a neudělá nic neobvyklého. Z toho žádné peníze nezískáte.
Vlastě ztrácíte peníze, protože je to nemotivuje k lepším výsledkům.
Ale pokud jim dáte 15 euro, které mají utratit za své kolegy, ve svých týmech se mnoho zlepší. Taková investice je vlastně velkou výhrou. Uvědomuji si, že si asi říkáte:
"To je hezké, ale strašně důležitý je kontext veřejné politiky a nedovedu si představit, že by to v praxi mohlo fungovat." A pokud mi neukáže že může,
nevěřím ničemu, co říká." A já vím, že teď všichni myslíte na vybíjenou.
(Smích)
Snesla se na nás vlna kritiky, která říkala, že pokud to neukážeme na týmech vybíjené, je to celé blbost.
Takže jsme vyhledali tyto týmy a spojili se s nimi. Dělali jsme to samé jako před tím Takže někteří členové týmu dostali peníze, aby si něco pro sebe koupili,
jiné týmy dostaly peníze na útratu za své spoluhráče.
Týmy, kde hráči utráceli za sebe si udržely stejnou pravděpodobnost výhry jako před tím.
Týmy, kterým jsme dali peníze k útratě za spoluhráče, se změnily. Ve skutečnosti, když skončili, vedli ligu.
Napříč všemi těmito kontexty - osobní život, pracovní život, dokonce střelené halové sporty - vidíme zde, že utrácení za druhé lidi vám přinese víc, než utrácení sám za sebe.
Takže říkám, že jestli si myslíte, že štěstí nelze koupit, pak nevíte, jak správě utrácet své peníze.
V důsledku tedy nejde o to, jestli koupíte tento nebo tamten produkt, který vás potěší. Je to vlastně o tom, že byste měli přestat myslet na to,
který produkt si koupit, ale místo toho zkusit něco věnovat druhým lidem.
A náhodou, máme pro vás takovou možnost.
DonorsChoose.org je nezisková organizace zaměřená především na učitele nízkorozpočtových škol. Zveřejňují své projekty, takže třeba řeknou:
"Chci děti učit o Huckleberrym Finnovi, ale nemám tolik knih." nebo: "Potřebuji mikroskop pro výuku přírodopisu a žádný nemáme." Vy i já jim ho můžeme koupit.
Učitel s dětmi vám pak napíší děkovný dopis.
Někdy dokonce pošlou fotky, jak ty věci používají. Je to neobyčejná věc.
Takže navštivte tu stránku a přestaňte myslet:
"Co bych si pro sebe koupil?" spíše si řekněte: "Když mám pět nebo patnáct dolarů,
co mohu udělat abych tak pomohl jiným lidem?" Protože nakonec, když to uděláte, přijdete na to, že sobě jste pomohli mnohem víc.
Děkuji vám.
(Potlesk)
(Hudba) Asi už víte, že vše kolem nás je složeno z maličkých částeček zvaných atomy. Možná víte i to, že každý atom je složen z ještě menších částic zvaných protony, neutrony a elektrony.
A už jste nejspíš slyšeli, že atomy jsou malé.
Ale vsadím se, že jste nikdy nepřemýšleli nad tím, jak moc malé doopravdy atomy jsou.
Odpověď zní, že jsou velmi, velmi, velmi malé.
Ptáte se, jak malé tedy atomy jsou?
Abychom tomu porozuměli, položme si tuto otázku: Kolik atomů se nachází v grapefruitu?
Předpokládejme, že se grapefruit skládá pouze z atomů dusíku, což není tak úplně pravda. Ovšem platí, že grapefruit obsahuje atomy dusíku.
Abyste si to uměli lépe představit, nafoukneme každý z atomů na velikost borůvky.
Jak velký by potom musel být celý grapefruit?
Musel by mít stejnou velikost jako -- Země.
Neuvěřitelné!
Opravdu chcete říct, že kdybych naplnil Zemi borůvkami dostal bych stejné číslo, jako je atomů dusíku v grapefruitu?
Přesně tak!
Takže jak velký je atom?
No, je velmi, velmi, velmi, velmi malý.
A víte co? Je to ještě šílenější!
Podívejme se nyní dovnitř každého atomu, tedy vlastně borůvky, ano? Co v něm vidíme?
Ve středu atomu je takzvané jádro, které obsahuje protony a neutrony, a kolem se nacházejí elektrony.
A jak velké je jádro?
Tedy, jak velké by bylo jádro, kdyby atomy byly jako borůvky?
Možná si pamatujete na obrázek atomu v učebnici, kde jste mohli vidět malou tečku a šipku ukazující na jádro.
Tyto obrázky ale nezachovávají poměr velikostí, takže nejsou úplně správné.
Takže jak velké je jádro?
Kdybyste rozloupli borůvku a hledali její jádro,
co byste viděli? Vůbec nic.
Jádro by bylo moc malé na to, aby bylo vidět!
Dobrá. Tak pojďme nafouknout atom (borůvku) na velikost domu.
Představte si míč vysoký jako dvoupatrová budova,
a pojďme v jeho středu najít jádro.
Víte co? Bylo by stěží vidět.
Takže abychom si uvědomili, jak velké jádro opravdu je, potřebujeme nafouknout borůvku až na velikost fotbalového stadionu.
Představte si míč o velikosti fotbalového stadionu, a přesně uprostřed tohoto atomu byste našli jádro, které byste mohli vidět!
Bylo by velké jako malá skleněnka.
Pokud vás ani toto neohromilo, ještě pokračujeme!
Pojďme se znovu podívat na atom.
Obsahuje protony, neutrony a elektrony.
Protony a neutrony se nachází uvnitř jádra a je v nich koncentrována téměř celá hmotnost atomu.
Na povrchu atomu jsou elektrony.
Pokud máme atom jako míč o velikosti fotbalového stadionu s jádrem ve středu a elektrony na povrchu, co se nachází mezi jádrem a elektrony?
Odpověď je překvapivá: prázdný prostor.
(Zvuk větru) Ano, prázdný!
Mezi jádrem a elektrony jsou obrovské oblasti prázdného prostoru.
Technicky vzato zde najdeme elektromagnetická pole, ale co se týče hmoty či látky zde není nic.
Uvědomte si, že tato ohromná oblast prázdného prostoru je uvnitř borůvky, která je uvnitř Země, což jsou ve skutečnosti atomy grapefruitu.
Další věc je snad ještě podivuhodnější.
Protože je prakticky všechna hmota atomu soustředěna v jádře -- elektrony mají sice také určitou hmotnost, ale většina hmotnosti je v jádru -- jakou hustotu má jádro?
Odpověď je neuvěřitelná.
Hustota typického jádra je čtyřikrát deset na sedmnáctou kilogramů na metr krychlový.
Je těžké si to představit. Dobře, převedu to na anglické jednotky.
2.5 krát 10 na šestnáctou liber na kubickou stopu.
Hm, pořád je těžké si to představit.
Budu po vás chtít toto:
Představte si krabici o rozměrech zhruba 30 x 30 x 30 cm.
Nyní pojďme posbírat všechna jádra, která obsahuje typické auto.
Auta váží v průměru dvě tuny.
Jádra kolika aut byste museli dát do krabice aby vaše krabice měla stejnou hustotu jako jádro?
Je to jedno auto?
Dvě? Co třeba sto?
Ne, ne, a ještě jednou ne.
Odpověď je mnohem vyšší.
Je to 6,2 miliardy.
To je skoro počet všech lidí na Zemi.
Takže, pokud by každý člověk vlastnil auto -- jako že nevlastní -- a dali bychom všechna tato auta do vaší krabice,
získali bychom hustotu atomového jádra.
Pokud byste tedy vzali všechna auta na světě a dali je do své krabice, měla by krabice hustotu jednoho atomového jádra.
Pojďme si to zopakovat.
Atomy jsou velmi, velmi, velmi malé.
Atomy grapefruitu si můžeme představit jako borůvky uvnitř Země.
Atomové jádro je šíleně malé.
Podívejte se dovnitř borůvky a nafoukněte ji na velikost fotbalového stadionu, a nyní uprostřed najdeme jádro ve velikosti skleněnky.
Atom obsahuje spoustu prázdného prostoru.
To je zvláštní.
Jádro má neskutečně vysokou hustotu.
Představte si , že byste poskládali všechna auta do vaší krabice.
Myslím, že jsem unavený. (Zívá) Myslím, že jsem unavený. (Zívá)
Je pro mě velká čest tady být,
je pro mě velká čest mluvit tady o městech, mluvit o budoucnosti měst.
Je skvělé tady být v pozici starosty.
Vážně věřím, že starostové mají politickou moc změnit lidem život.
To je jejich úkol.
A je skvělé tady vystupovat jako starosta Ria de Janeira.
Rio je nádherné město, plné života, speciální.
Vlastně se díváte na chlápka, který má nejlepší práci na světě.
A chci se s vámi podělit o velice výjimečný moment mého života a historie Ria.
Hlasatel: A teď, dámy a pánové, tato obálka obsahuje výsledek.
Jacques Rogge: Mám tu čest vám oznámit, že Třicáté první olympijské hry se budou konat v Riu de Janeiru.
(Pokřiky) EP: Ok, je to dojemné, velice emotivní, ale nebylo lehké to vyhrát.
Ve skutečnosti to byl velice tvrdý souboj.
Museli jsme porazit evropskou monarchii.
To je Juan Carlos, španělský král.
Museli jsme porazit silné Japonce a jejich technologie.
Museli jsme porazit nejmocnějšího muže světa bránícího své město.
Takže to nebylo ani trochu jednoduché.
Tento poslední chlapík řekl před pár lety větu, která, myslím, perfektně vystihuje situaci, když Rio vyhrálo pořádání olympiády.
Ukázali jsme, že " Ano, dokážeme to."
A skutečně, to je ten důvod, proč jsem dnes večer přišel.
Přišel jsem, abych vám řekl, že věci lze uskutečnit, že nemusíte být vždy bohatí a mocní, aby se věci daly do pohybu, že města jsou velká výzva.
Vést město je těžký úkol.
Ale s originálním přístupem jak dát věci do pohybu, s pár základními přikázáními, můžete z měst udělat skvělé město pro život.
Představte si všichni Rio.
Pravděpodobně se vám vybavuje město plné energie, pulzující životem, kde je mnoho zeleně.
A nikdo to neukázal lépe než Carlos Saldanha v minulém ročníku " Rio".
(hudba) Pták: To je neuvěřitelné.
(hudba) EP: Ok, některé části Ria jsou takhle pěkné, ale není to takové všude.
Jsme jako každé jiné velké město na světě.
Máme mnoho lidí, znečištění, auta, beton, hodně betonu.
Obrázky, které vám tady ukazuji, jsou z Madureira.
To je něco jako srdce jednoho předměstí v Riu.
A chtěl bych na příkladu Ria ukázat, co děláme v Madureiře, v tomto regionu, abyste viděli, co by mělo být první přikázání.
Pokaždé, když vidíte podobnou betonovou džungli, musíte najít otevřený prostor.
Pokud nemáte otevřený prostor, musíte si ten prostor vytvořit.
Takže jděte do těchto otevřených prostor a uzpůsobte je tak, aby do nich přišli lidé a používali je.
V červnu 2012 bude toto třetí největší park v Riu. V červnu 2012 bude toto třetí největší park v Riu.
Bude to místo, kde se lidé budou scházet, kde je příroda.
Teplota tam klesne o dva až tři stupně.
Takže první přikázání, které vám chci dnes sdělit je, že město budoucnosti musí být ohleduplné k přírodě.
Pokaždé, když uvažujete o městě, musíte myslet "zeleně".
Musíte myslet "zeleně a jen zeleně".
Přesuňme se k druhému přikázání, které bych vám chtěl ukázat.
Uvažujme o městech tak, že jsou tvořena lidmi, mnoha lidmi pohromadě.
Města jsou napěchována lidmi.
Takže jak je přesunovat?
Dnes žije 3,5 miliardy lidí ve městech. V roce 2050 už to bude 6 miliard.
Takže pokaždé, když přemýšlíte o tom, jak přesouvat tyto lidi, přemýšlíte o vysokokapacitní dopravě.
Ale je tady jeden problém.
Vysokokapacitní doprava znamená utrácení spousty a spousty peněz.
Takže to, co vám teď ukážu, je něco, co už na TEDu bylo prezentováno bývalým starostou brazilského města Curitiba, Jaimem Lernerem, autorem tohoto nápadu.
A mnoho z toho děláme i my v Riu.
Jmenuje se to Metrobus
Představte si autobus, jednoduchý autobus, který každý zná.
Přeměníte jeho vnitřek na vagon.
Použijete oddělené jízdní pruhy.
Developerům se to nelíbí.
Nemusíte kopat hluboký tunel metra.
Můžete postavit pěkné stanice.
Toto je stanice, kterou děláme v Riu.
Opravdu nemusíte kopat tunel metra, abyste udělali takovou stanici.
Tato stanice poskytuje stejný komfort a má stejné prvky jako stanice metra.
Kilometr tohoto stojí desetinu toho, co metro.
Takže tím, že budete utrácet méně a stavět rychleji, dokážete změnit způsob, jakým se lidé přesunují.
Toto je mapa Ria.
Všechny čáry, ty barevné čáry, které vidíte, tvoří vysokokapacitní dopravní síť.
V současné době se přepravuje pouze 18 % populace Ria ve vysokokapacitní dopravně.
Pomocí Metrobusu, což je nejlevnější a nejrychlejší způsob, dosáhneme toho, že 63 % populace Ria se bude přepravovat pomocí vysokokapacitní dopravy.
Takže mějte na paměti, co jsem řekl: Nemusíte být vždy bohatí nebo mocní, aby se věci daly do pohybu.
Lze najít originální způsoby řešení, aby se věci uskutečnily.
Druhé přikázání, které vám chci dnes sdělit je, že město budoucnosti se musí vypořádat s mobilitou a integrací jeho obyvatel.
Přejděme k třetímu přikázání,
které je nejkontroverznější.
Týká se favel a slumů. Nazvěte si to jakkoliv, existuje pro to několik termínů.
Ale co dnes chci říct je, že favely nejsou vždy problémem.
Myslím, že favely někdy mohou vážně být řešením, pokud se o ně staráte, pokud v nich uplatníte veřejnou politiku.
Znovu vám ukážu mapu Ria.
V Riu žije 6,3 miliónů obyvatel. Více než 20 %, tj. 1,4 miliónů, žije ve favelách.
Všechny červené části jsou favely.
Jak můžete vidět, jsou rozprostřeny po celém městě.
Toto je typický vzhled favely v Riu.
Je zde vidět rozdíl mezi bohatými a chudými.
Chtěl bych dnes zmínit dvě myšlenky ohledně favel.
První je: můžete změnit zakletý kruh ve virtuální kruh.
Ale co musíte udělat, aby se tak stalo, je proniknout do nitra favel, zřídit tam základní služby, především vzdělání a zdravotnictví, ve vysoké kvalitě.
Rychle vám ukážu jeden příklad.
Toto byla stará budova ve favele v Riu (jméno favely) a my z ní udělali velmi kvalitní základní školu. a my z ní udělali velmi kvalitní základní školu.
Toto je ambulantní středisko, které jsme vybudovali uvnitř favely, opět s důrazem na kvalitu.
Nazýváme ji rodinnou klinikou.
Takže první myšlenka je zřídit základní služby ve favelách Takže první myšlenka je zřídit základní služby ve favelách s důrazem na kvalitu.
Druhá myšlenka týkající se favel, kterou chci zmínit, je, že musíte vytvořit volné prostory ve favelách.
Vytvořit infrastrukturu ve favelách, ve slumech, kdekoli jste.
Cíl Ria je, že do roku 2020 budou všechny favely zcela urbanizovány.
Další příklad: toto místo bylo zaplněno domy, a my tam místo toho postavili toto. Nazýváme to Náměstí vědomostí.
Toto je místo plné vyspělých technologií, kam děti z chudých rodin žijících poblíž můžou jít a mít tak přístup ke všem těmto technologiím.
Dokonce jsme tam postavili 3D kino.
A toto je výsledný efekt, kterého se dočkáte.
A tak nakonec získáte něco lepšího než je ocenění od TEDu. Získáte tento skvělý smích dítěte, které žije ve favele.
Takže třetí přikázání, které vám chci dnes předat je, že město budoucnosti musí být sociálně integrované.
Nemůžete pracovat s městem, pokud není sociálně integrované.
Ale přejděme ke čtvrtému přikázání, bez kterého bych tady dnes nebyl.
Mezi listopadem a květnem je Rio plné lidí.
Minulý týden u nás proběhl karneval.
Bylo to skvělé. Spousta legrace.
Pak je tu Silvestr,
během nějž je na pláži Copacabana zhruba 2 milióny lidí.
Máme problémy.
Během tohoto období bojujeme se záplavami a tropickými dešti.
Dokážete si představit, že lidí ze mě nejsou moc nadšení, když se dívají na tyto scény.
Máme problémy s tropickými dešti.
Téměř každý rok čelíme sesuvům půdy, které jsou hrozné.
Ale důvod, proč jsem sem mohl přijít, je kvůli tomuto.
To je něco, co jsme dělali ve spolupráci s IBM, je to staré něco málo přes rok.
Říkáme tomu Operační středisko Ria.
Chtěl jsem ukázat, že dokážu řídit moje město pomocí technologií odsud, z Long Beach, takže když jsem včera večer dorazil, věděl jsem všechno.
Zkontaktujeme se teď s Operačním střediskem.
To je Osorio, náměstek městských záležitostí.
Takže, Osorio, rád tě vidím.
Už jsem se tady zmínil, že zrovna je u nás období tropických dešťů.
Takže jaké je teď počasí v Riu?
Osorio: Počasí je dobré, dneska máme pěkné počasí.
Ukážu vám naše satelitní snímky počasí.
Na nich lze vidět, že kolem města je jen trochu vlhkosti.
Takže co se týče počasí, tak s ním nejsou problémy, ani dnes ani v několika následujících dnech.
EP: Ok, a co doprava?
Během tohoto období máme spoustu dopravních zácp.
Lidé jsou naštvaní na starostu. Takže co doprava dnes večer?
Osorio: Dnes je doprava dobrá.
Ukážu vám obraz z jednoho z našich 8000 autobusů.
Živý přenos do centra Ria pro vás, pane starosto.
Jak můžete vidět, silnice jsou volné.
Teď je u nás 11 hodin večer.
Nic znepokojujícího co se týče dopravy.
A teď incidenty dne.
Ráno byl hustý provoz, to samé během dopravní špičky odpoledne, ale nic příliš znepokojujícího.
Co se týče dopravních incidentů ve městě, jsme dnes pod průměrem.
EP:Ok, takže to byla ukázka veřejné služby.
Toto jsou ta vozidla.
Osorio: Přesně tak, pane starosto.
Teď vám ukážu vozový park popelářských vozů.
Toto je živý přenos.
Máme GPS přijímače ve všech našich vozech.
A můžete je vidět pracovat ve všech částech města.
Svoz odpadu probíhá včas.
Veřejné služby pracují dobře.
EP: Ok, Osorio, děkujeme.
Rádi jsme tě viděli.
Posuneme se dále, abych se dostal k závěru.
(potlesk) Ok, takže tu nemáme žádné šanony, žádné papírování, žádná vzdálenost, funguje 24 hodin 7 dní v týdnu.
Takže čtvrté přikázání, o které se s vámi chci podělit je, že město budoucnosti musí používat technologie, aby udrželo krok.
Nemusím tam být, abych řídil město.
Ale vše, co jsem dnes zde zmínil, přikázání, atd jsou způsoby, jak řídit město - investovat do infrastruktury, do zeleně, volných parků, otevřených prostorů, sjednocovat společnost, používat technologie.
Ale koneckonců, když mluvíme o městech, mluvíme o shromažďování lidí.
A nemůžeme v tom vidět problém.
To je úžasné.
Pokud je teď populace 3,5 miliardy lidí, bude to 6 a potom 10 miliard.
To je skvělé, znamená to, že budeme mít 10 miliard myslí pracujících dohromady. 10 miliard talentů dohromady.
Já opravdu věřím, že město budoucnosti je město, které se stará o své obyvatele, sjednocuje jejich společenství.
Město budoucnosti je město, které nikdy nikoho nevynechá z této skvělé párty, což jsou města.
Děkuji mnohokrát.
(potlesk)
Pro většinu z vás je tohle přístroj pro nakupování, prodávání, hraní her, sledování videí.
Já se domnívám, že to může být záchranné lano.
Vlastně si myslím, že je schopný zachránit víc životů než penicilin.
Posílání smsek: Je mi jasné, že říkám smskování a mnoho z vás napadne posílání smsek s erotickým obsahem, mnoho z vás myslí na ty oplzlé fotky, které vídáte -- doufejme, že takové fotky nikomu neposílají vaše děti -- nebo se snažíte přeložit zkratky jako LOL (hlasitý smích), LMAO (smíchem se popadám za břicho), HMU (zavolej mi).
Až tady skončím, tak vám s tímhle můžu pomoct.
Avšak ti z vás, kdo jsou rodiči, vědí, že smskování je vlastně tou nejlepší cestou jak komunikovat s vašimi dětmi.
Možná je to jediný způsob jak s nimi komunikovat.
(Smích) Průměrný teenager pošle 3 339 smsek za měsíc, tedy pokud nejde o dívku, potom je to téměř 4 000 smsek.
A vtip je v tom, že tahle dívka si každičkou z těch smsek přečte.
Smsku si otevře 100% lidí.
Tím jsou rodiče opravdu znepokojeni.
Vaše dcera si smsku otevře, i když vám neodpoví na otázku, jestli dorazí domů na večeři.
Slibuji vám, že si tu textovku přečetla.
A tohle není jenom nějaký maloměšťácký fenomén nezletilých uživatelů iPhonu.
Smskování vlastně přesahuje průměr pro menšiny a mladé lidi z městských částí.
Tohle dobře vím, protože v DoSomething.org, což je největší organizace pro teenagery a sociální změnu v Americe, jsme se před šesti měsíci začali zaměřovat na posílání smsek.
V současné době posíláme textovky kolem 200 tisíc dětem týdně o tom, jak děláme kampaně za zelenější školy, nebo o práci na problémech spojených s lidmi bez domova apod.
Shledáváme tuhle cestu 11 krát účinnější, než je posílání emailů.
Také jsme objevili nezamýšlený důsledek.
Začaly nám chodit textovky zpátky, textovky jako:
"Dneska nechci jít do školy.
Kluci mi nadávají do teploušů."
"Řezala jsem se, naši to zjistili, tak jsem toho nechala.
Ale před hodinou jsem s tím znova začala."
Nebo: "Nepřestane s tím znásilňováním.
Řekl mi, že to nemám nikomu říkat.
Je to můj táta. Jste tam?"
Tahle poslední je skutečná smska, kterou jsme dostali.
A ano, my tu jsme.
Nezapomenu na den, kdy jsme tuhle textovku dostali.
A to byl ten den, kdy jsme se rozhodli, že je třeba zřídit krizovou linku využívající textovek.
Protože tohle není to, co děláme.
Děláme sociální změnu.
Děti nám jen posílají tyhle smsky proto, že smskování je pro ně známou věcí a je to pro ně pohodlné a nemají se na koho jiného obrátit, takže je posílají nám.
Zamyslete se nad tím, smsková krizová linka -- to má docela grády.
Je to rychlé a dost osobní.
Nikdo vás při tom nemůže slyšet, smskujete prostě potichu.
Děje se tak v reálném čase.
Můžeme tak pomoct milionům teenagerů cestou konzultace a odkázáním na jiné odborníky.
To je fantastické.
Věc, která dělá tohle všechno více než fantastickým, jsou ovšem data.
Protože mně úplně nesedí pomoci té dívce jenom prostřednictvím konzultací a odkázáním na další služby.
Chci zamezit tomu, aby se jí děly tyhle sračky.
Tak třeba takový polda.
V New Yorku se něco stalo.
Policie to začla. Zpočátku to byly jenom takové odhady, policejní práce.
A potom policajti začali zločin mapovat.
Takže začali sledovat a pozorovat malé zlodějíčky, posílali obsílky atd. -- a tím významně mapovali budoucnost.
A zjistili například, že když na ulici zaregistrujete přítomnost metamfetaminu, a přidáte k tomu přítomnost policie, můžete zabrzdit jinak nevyhnutelný příval útoků a vykrádaček, ke kterým by jinak došlo.
Pravdou je, že rok poté, co policie města New York začala užívat tzv. CompStat (speciální policejní jednotka), podíl vražd klesl o 60%.
Zamyslete se tedy nad daty vycházejícími z provozu krizové smskové linky.
Neexistuje žádná statistika týkající se šikanování, týrání v mileneckém vztahu a poruchy příjmu potravy, řezání se, znásilnění -- žádná.
Možná existují nějaké studie, nějaké dlouhodobé studie, které stály hromadu peněz a spoustu času.
Nebo možná máme k dispozici jakási neoficiální data.
Představte si ale reálná data v reálném čase připadající na každičký z těchto problémů.
Mohli byste informovat příslušné úřady.
Mohli byste informovovat příslušnou školu.
Mohli byste říct řediteli téhle školy, "Každý čtvrtek ve tři tu máte problém.
Co se děje ve vaší škole?"
Mohli byste vidět okamžitý dopad legislativy nebo nenávistného projevu, který někdo prezentuje na školním sněmu a být svědky toho, co se ve výsledku stane.
Pro mě je tohle opravdová síla, kterou v sobě skýtá smskování a síla takto získaných informací.
Protože zatímco lidé se baví o datech ve smyslu založení si Facebooku a jeho užívání, aby mohli vyhledat svého kamaráda ze třetí třídy, nebo se zaměřit na to, kdy je pro mě nejlepší nakoupit víc plenek nebo na jakéhosi týpka, který by postavil lepší baseballový tým. Já jsem především nesmírně nadšená mocí, kterou mají data a smskování v tom, aby pomohly tomu dítěti jít do školy, té dívce, aby se přestala řezat v koupelně a rozhodně pomoci té dívce, kterou znásilňuje její vlastní otec.
Děkuji Vám.
(Potlesk)
Pět set sedmdesát jeden milion dvě stě třicet tisíc liber papírových ručníků je použito Američany každý rok.
Neboli – oprava, špatné číslo – 13 miliard je použito každý rok.
Pokud bychom mohli snížit využití papírových ručníků na jeden papírový ručník na osobu a den, ušetřilo by se 571 230 000 liber papíru.
(asi 260 tisíc tun) Můžeme to udělat.
Existuje mnoho druhů papírových ručníků.
Složené na třikrát. Lidé si obvykle berou dva nebo tři.
Dále je tu tento, který si odtrháváte sami.
Lidé berou jeden, dva, tři, čtyři, trhnout.
Tolik, ne?
Pak je tu tento, který se odtrhává sám.
Lidé berou jeden, dva, tři, čtyři.
Nebo to stejné z recyklovaného papíru, musíte si jich vzít pět, protože neabsorbují dobře.
Faktem je, že to lze zvládnou s jedním ručníkem.
Klíčem jsou dvě slova: Tato polovina místnosti, vaše slovo je "protřepat".
Poslechněme si to. Protřepat.
Hlasitěji. Publikum: Protřepat.
Joe Smith: Vaše slovo je "přeložit".
Publikum: Přeložit.
JS: Znovu.
Publikum: Přeložit. JS: Hodně nahlas.
Publikum: Protřepat.
Přeložit. JS: Dobře. Mokré ruce.
Protřepat - raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, 10, 11, 12.
Proč 12? Dvanáct apoštolů, dvanáct kmenů, dvanáct znamení zvěrokruhu, dvanáct měsíců. Toto se mi líbí nejvíce: Dvanáct je největší jednoslabičné číslo.
(v angličtině). (Smích) Na třetiny poskládaný: Přeložit...
Usušit.
(Potlesk) Publikum: Protřepat.
Přeložit.
JS: Samoodtrhávací. Přeložte. Přeložení je důležité, protože umožňuje zadržet vodu mezi vrstvami.
Nemusíte si pamatovat tuto část, ale věřte mi.
(Smích) Publikum: Protřepat.
Přeložit. JS: Samoodtrhávací.
Víte, vtipné na tom je, že mám ruce sušší než lidé se třemi nebo čtyřmi kousky, protože se nemohou dostat mezi mezery.
Pokud si myslíte, že tento nebude tak dobrý...
Publikum: Protřepat.
Přeložit. JS: Ještě existujete velmi elegantní vynález, takový, kde mávnete rukou a ono to vyplivne kus ručníku.
Je to příliš velký ručník.
Řeknu vám tajemství.
Pokud jste opravdu rychlí, pokud jste opravdu rychlí, a já to dokázal -- toto je polovina ručníku z dávkovače v této budově.
Jak? Jakmile to začne, tak si to hned odtrhnete.
Je to dostatečně chytré zařízení, aby se samo zastavilo.
A dostanete jen polovinu ručníku.
Publikum: Protřepat.
Přeložit. JS: Pojďme všichni dohromady. Protřepat.
Přeložit. Po zbytek svého života si budete pamatovat tato slova vždy, když si budete brát papírový ručník.
A nezapomeňte: jeden ručník na osobu a za jeden rok ušetří 571 230 000 liber papíru.
To už je hodně. A příští rok probereme toaletní papír.
(Smích)
Nevím proč, ale neustále žasnu při představě, že je na celém světě dvě a půl miliardy lidí spolu propojeno přes internet a že v jakoukoliv dobu může být víc než 30 procent světové populace online, učit se, vytvářet a sdílet.
A množství času, které tím vším každý z nás tráví, také průběžně roste.
Nedávná studie ukazuje, že jen sama mladá generace tráví přes osm hodin denně online.
Jako rodiči devitileté dívky se mi zdá toto číslo děsně malé.
(Smích) Ale právě s tím, jak internet každému z nás otevřel svět, tak také každého z nás světu vystavil.
A cena, kterou jsme nuceni se vzrůstající měrou platit za všechnu tu propojenost, je naše soukromí.
Dneska by mnozí z nás rádi věřili, že je internet soukromým místem; není.
A s každým kliknutím myší a každým dotykem obrazovky jsme jako Jeníček a Mařenka, když zanecháváme drobky chleba našich osobních informací všude, kde procházíme digitálním lesem.
Svěřujeme svá data narození, svá bydliště, svoje zájmy a preference, svoje vztahy, svoje finanční situace, a tak dále a tak dále.
Teď mě nechápejte nijak zle, ani na minutu teď nenavrhuji, že podělit se o data je špatná věc.
Vlastně, když vím, že budou data sdílena a jsem výslovně požádán o souhlas, chci, aby některé stránky pochopily moje zvyky.
Pomáhá jim to doporučit mi knihy ke čtení nebo filmy ke shlédnutí pro moji rodinu nebo naše přátele, se kterými se dá spojit.
Ale když nevím a když nejsem požádán, tak tehdy vyvstává problém.
Je to fenomén dnešního internetu nazývaný sledování způsobu chování, a je to opravdu velký byznys.
Ve skutečnosti existuje celé průmyslové odvětví zformované okolo sledování našeho průchodu digitálními lesy a sestavování profilu každého z nás.
A když jsou všechna ta data někým vlastněna, může si s nimi dělat téměř cokoliv se mu zachce.
V dnešní době je to velmi málo regulovaná oblast s ještě méně pravidly.
Až na několik nedávných prohlášení zde ve Spojených státech a v Evropě je to oblast ochrany spotřebitele, která je téměř úplně bezbranná.
Takže mi dovolte tento slídivý průmysl poněkud poodhalit.
Vizualizace, která se teď za mnou utváří, se jmenuje Collusion a je to experimentální rozšíření prohlížeče, které si můžete nainstalovat do svého Firefoxu a které vám pomůže zjistit, kam odcházejí vaše data na webu a kdo vás sleduje.
Ty červené body, které tam nahoře vidíte, jsou stránky sledující způsoby chování, po kterých jsem se přímo nepohyboval, ale které mě sledovaly.
Ty modré body jsou stránky, které jsem opravdu přímo navštívil.
A ty šedé body jsou stránky, které mě rovněž sledují, ale o nichž nevím, kdo za nimi stojí.
Jak můžete pozorovat, všechny jsou propojeny, aby tak vytvořily můj obraz na webu.
A toto je můj profil.
Dovolte mi teď přejít od příkladu k něčemu velmi určitému a osobnímu.
Před dvěma týdny jsem si nainstaloval Collusion a nechal ho sledovat co dělám v průběhu svého poměrně typického dne.
Jako většina z vás začínám den připojením se online a kontrolou pošty.
Pak jdu na stránky se zprávami, prohlédnu si nadpisy.
A v tomto konkrétním případě se stalo, že se mi jeden z nich líbil, na téma podstata hudební gramotnosti na školách, a nasdílel jsem ho na sociální síti.
Naše dcera se k nám pak přidala u snídaně a já jsem se jí zeptal: "Stará se vaše škola o hudební gramotnost?"
A ona se na mě, samozřejmě jako každé devítileté dítě, podívala a udiveně se zeptala: "Co je to gramotnost?"
Tak jsem jí, samozřejmě online, poslal odkaz.
Teď mi dovolte se zastavit.
Ještě jsme nesnědli ani dvě sousta snídaně a už mě sleduje skoro 25 stránek.
Já jsem klikal celkem na čtyři.
Takže mi dovolte rychlý průchod zbytkem mého dne.
Jdu do práce, kontroluji email, přihlašuji se na několik dalších sociálních stránek, bloguji, zjišťuji další zpravodajské novinky, některé z nich sdílím, jdu se podívat na nějaká videa, docela typický den -- v tomto případě vlastně poměrně nezáživný -- a na jeho konci, když moje aktivita ustává -- pohleďte na můj profil.
Červené body explodovaly.
Počet šedých bodů vzrostl exponenciálně.
Celkem vzato, přes 150 stránek právě teď sleduje moje osobní informace, většina bez mého souhlasu.
Pozoruji tenhle obrázek a šílím z něho.
Není to nic zvláštního. Právě jsem na webu pronásledován.
A proč se tohle děje?
Docela jednoduché -- je to obrovský obchod.
Příjmy hrstky největších firem v tomto segmentu dnes překračují 39 miliard dolarů.
A jako dospělí v tom zajisté nejsme sami.
Ve stejné době, kdy jsem si nainstaloval svůj vlastní profil na Collusion, nainstaloval jsem ho i své dceři.
A tady je její profil z jednoho sobotního rána, po dvou hodinách na internetu.
Je to devítiletá dívka, která se většinou pohybuje na dětských stránkách.
Tohle mnou pohnulo, od šílenosti k zuřivosti.
Tady přestávám být technologickým průkopníkem nebo ochráncem soukromí; stávám se rodičem.
Představte si, že by ve skutečném světě někdo sledoval vaše děti s fotoaparátem a notebookem a nahrával každý jejich pohyb.
Můžu vám říct, že v téhle místnosti není nikdo, kdo by seděl se založenýma rukama.
Přijali bychom nějaké opatření. Možná by to nebylo vhodné opatření, ale nějaké bychom přijali.
(Smích) Nemůžeme tady jen tak sedět.
Tohle se právě dnes děje.
Soukromí není volba, a nemělo by být cenou, kterou přijímáme, jen abychom se dostali na internet.
Na našich hlasech záleží a na našich činech ještě víc.
Dnes jsme spustili Collusion. (collusion = tajná dohoda, pozn.
překl.) Můžete si ho stáhnout, nainstalovat do Firefoxu, abyste viděli, kdo za vámi slídí při pohybu na síti a kdo vás následuje přes digitální lesy.
Do budoucna je třeba, aby byly slyšet všechny naše hlasy.
Protože to, co neznáme, nám může ve skutečnosti uškodit.
Protože paměť internetu je věčná.
Právě teď jsme sledováni.
A nastává čas, abychom my sledovali, kdo sleduje nás.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Rád bych vás požádal, abyste zavřeli oči.
Představte si, že stojíte před vstupními dveřmi vašeho domu.
Zkuste si vybavit barvu těch dveří, materiál, ze kterého jsou vyrobeny.
Nyní si představte skupinku obtloustlých nudistů jedoucích na kolech.
Bojují o přední místa v cyklistickém závodě nudistů a míří si to přímo k vašim vstupním dveřím.
Je třeba, abyste si to představili.
Šlapou jako o život, celí zpocení, letí jako blázni.
A napálí to přímo do vašich vstupních dveří.
Vzduchem letí kola, špice přistanou do nevhodných míst.
Překročte práh svých dveří a vstupte do foyer, haly, cokoli co tam uvidíte, a vnímejte odstíny světla.
Osvětluje Sušenkovou příšeru.
Sušenková příšera na vás mává ze sedla urostlého hnědáka.
Je to mluvící kůň.
Téměř cítíte, jak vás modrý kožich Sušenkové příšery šimrá na nose.
Vzduchem se line vůně rozinkové sušenky, kterou si co nevidět nacpe do pusy.
Projdete kolem něj do obýváku.
Představte si, v plné imaginativní kráse, Britney Spears.
Je spoře oděna, tancuje na stolku a zpívá svůj hit "Hit Me Baby One More Time."
Následujte mě teď do kuchyně.
Kuchyně je vydlážděna žlutými kachličkami a z trouby po nich pochodují Dorotka, Plecháč, Strašák a lev z "Čaroděje ze země Oz," ruku v ruce poskakují přímo k vám.
Dobře. Teď otevřete oči.
Chci vám něco říct o jedné prapodivné soutěži, která se koná každé jaro v New Yorku.
Nese název "Paměťové mistrovství Spojených států."
Před pár lety jsem se jel na tuto soutěž podívat jako vědecký novinář s očekáváním, že se bude jednat o něco jako superpohár géniů.
Ve skutečnosti se jednalo o bandu chlapíků a pár dam, lišících se od sebe jak věkem, tak péčí o svůj zevnějšek.
(Smích) Učili se nazpaměť stovky náhodných čísel po pouhém jednom pohledu.
Memorovali desítky a stovky neznámých jmen.
V krátkých časových úsecích se byli schopni naučit nazpaměť celé básně.
Soutěžili o to, kdo si bude schopný nejrychleji zapamatovat pořadí zamíchaného balíčku karet.
Tohle je neuvěřitelné, pomyslel jsem si.
Tihle lidi jsou hříčka přírody.
S některými z nich jsem nahodil řeč.
Tohle je Ed Cook z Anglie, kde patří mezi nejlepší v paměťových dovednostech.
Zeptal jsem se ho: "Ede, kdy jsi zjistil, že máš takovýto talent?"
Načež Ed odvětil: "Nejsem žádný génius.
Ve skutečnosti mám jen průměrnou paměť.
Každý ze soutěžících vám řekne, že má jen průměrně dobrou paměť.
Všichni jsme jen naši paměť vycvičili, abychom byli schopni dosáhnout těchto zázračných výkonů, pomocí starodávných technik, které vymysleli před 2 500 lety v Řecku. Stejné techniky, které používal Cicero k zapamatování svých projevů, stejné techniky, jaké používali středověcí učenci k zapamatování celých knih."
Já na to: "Jaktože jsem o nich nikdy předtím neslyšel?"
Stáli jsme před soutěžní halou a Ed, jinak skvělý, chytrý, ale trochu výstřední anglický chlápek, mi říká: "Joshi, ty jsi americký novinář.
Znáš Britney Spears?"
"Cože? Ne. Proč?"
"Já bych totiž hrozně rád naučil Britney Spears, jak si zapamatovat pořadí karet v zamíchaném balíčku v přímém přenosu amerického pořadu.
Všichni by tak viděli, že to dokáže úplně každý."
(Smích) Řekl jsem mu: "Nejsem sice Britney Spears, ale možná bys mě to mohl naučit.
Musíš přece někde začít, ne?"
A to byl začátek mé cesty do neznáma.
Velkou část dalšího roku jsem strávil nejen trénováním paměti, ale také jejím zkoumáním, snahou pochopit jak pracuje, proč někdy nefunguje a jaký má skrytý potenciál.
Setkal jsem s mnoha zajímavými lidmi.
Tohle je E.P.
Amnestik, který měl dost možná tu nejhorší paměť na světě.
Byl na tom tak špatně, že si ani nepamatoval, že ztratil paměť, což je neuvěřitelné.
Jeho příběh je neuvěřitelně tragický, ale je příkladem toho, jak zásadní roli paměť hraje při utváření naší osobnosti.
Na opačném konci spektra jsem potkal tohoto chlapíka.
Kima Peeka. Byla jím inspirována postava Dustina Hoffmana ve filmu "Rain Man".
Strávili jsme spolu jedno odpoledne ve veřejné knihovně v Salt Lake City a učili se nazpaměť telefonní seznamy, skvělá zábava.
(Smích) Přečetl jsem celou řadu spisů o paměti starých více jak 2000 let, napsaných ve starověké latině a pak z pozdější doby středověku.
Naučil jsem se spoustu zajímavých věcí.
Jednou z nich byla skutečnost, že kdysi nebyla představa trénované, disciplinované, kultivované paměti zdaleka tak cizí, jak se nám zdá nyní.
Lidé kdysi věnovali velké úsilí trénování své mysli.
Během posledních tisiciletí lidé vynalezli spoustu technologií -- od abecedy a svitků přes rukopisy, tiskařský lis a fotografii až k počitačům a chytrým telefonům -- všechny tyto vynálezy umožnily jednodušší uchování našich vzpomínek tak, že jsme na ně v podstatě mohli částečně přelít tuto základní lidskou kapacitu.
Tyto technologie nám nejen umožnily existovat v moderním světě, ale také nás změnily.
Zanechaly stopy v naší kultuře a domnívám se také, že ovlivnily i naše kognitivní schopnosti.
Za předpokladu, že si moc nemusíme pamatovat, se někdy zdá, že jsme zapomněli, jak si pamatovat.
Jedním z mála míst na Zemi, kde najdete pár lidí, kteří jsou nadšení z myšlenky trénované, disciplinované, kultivované paměti, je právě zmíněná paměťová soutěž.
Není úplně ojedinělá, podobné soutěže se pořádají po celém světě.
Mě vždycky fascinovalo to, jak to tihle lidi dokážou.
Před pár lety se rozhodlo několik vědců z University College London otestovat skupinku paměťových šampionů.
Chtěli zjistit následující: Mají tito lidé mozek, který se nějakým způsobem, strukturálně či anatomicky, liší od toho našeho?
Odpověď zněla: Ne.
Jsou chytřejší než my?
Dali jim sadu kognitivních testů a odpověď byla: Ani ne.
Podstatný rozdíl byl však mezi mozkem paměťových přeborníků a kontrolních subjektů, se kterými je porovnávali.
Když dali přeborníky na magnetickou rezonanci, aby prohlédli jejich mozek při zapamatování si čísel, lidských tváří a obrázků vloček, zjistili, že přeborníci narozdíl od ostatních zapojovali jiné části mozku.
Zdálo se, že používali část mozku, která je spojena s prostorovou pamětí a navigací.
Proč? A co si z tohoto poznání můžeme odnést my?
Tento druh paměťové soutěže je podobný závodu ve zbrojení, kdy každý rok někdo přijde s novou, rychlejší a efektivnější metodou, jak si zapamatovat více věcí, a zbytek soutěžního pole se ho snaží dohnat.
Tohle je můj přítel Ben Pridmore, trojnásobný paměťový šampion.
Na stole před ním je 36 zamíchaných balíčků herních karet, které se pokusí během jedné hodiny zapamatovat pomocí své vlastní techniky.
Podobnou techniku použil k zapamatování přesného pořadí 4140 náhodných binárních číslic během 30 minut.
Ano.
Přestože je nesčetné množství způsobů, jak si v těchto soutěžích věci zapamatovat, všechny techniky, které jsou používány, spějí ke stejnému konceptu, který psychologové označují termínem elaborativní kódování.
Tento koncept je hezky popsán paradoxem pod názvem Pekař/pekař, který říká: Představte si, že řeknu dvěma lidem, aby si zapamatovali stejné slovo. Prvnímu řeknu: "Zapamatujte si tohoto chlápka,
jmenuje se Pekař."
Druhému řeknu: "Zapamatujte tohoto chlápka, je to pekař."
Když se pak po čase zeptám prvního: "Pamatuješ si to slovo,
co jsem ti před chvílí řekl? Pamatuješ si, co to bylo za slovo?"
Ten, kterému jsem řekl, že se chlápek jmenuje Pekař, si na slovo vzpomene hůř, než ten, kterému jsem řekl, že pracuje jako pekař.
Stejné slovo, ale jinak zapamatovatelné.
Divné, že? Co se tedy stalo?
Jméno Pekař vám ve skutečnosti nic neříká.
Je naprosto oddělené od všech vašich dalších vzpomínek.
Zatímco pekaře jako povolání známe všichni.
Pekaři nosí srandovní bílé čepice.
Pekaři mají ruce od mouky.
Když se pekař vrátí domů z práce, pěkně voní.
Možná dokonce nějakého pekaře známe.
A když pak poprvé uslyšíme to slovo, začneme jej spojovat s asociacemi, které nám usnadňují si jej vybavit později.
Celé kouzlo toho, jak si co nejvíce zapamatovat nejen v těchto paměťových soutěžích, ale i v každodenním životě, spočívá v tom, abychom dovedli převést Pekaře na pekaře. Převést informaci, která postrádá kontext, význam a smysl a nějak ji upravit, aby byla smysluplná mezi všemi ostatními věcmi, která máte uložené v paměti.
Jedna z pokročilejších technik jak tohoto dosáhnout pochází z doby starověkého Řecka před 2500 lety.
Začalo se jí říkat paměťový palác.
Tady je příběh, který stojí za jejím vytvořením: Byl jednou jeden básník Simonides, který šel na hostinu.
Byl vlastně najatý jako bavič, když jste tehdy totiž chtěli mít pořádnou party, tak jste si nepozvali DJ, ale básníka.
Simonides se postaví, přednese nazpaměť naučenou báseň, vyjde ven ze dveří a v tom se celý sál zhroutí.
Všichni uvnitř jsou zabiti.
Nejen, že jsou všichni mrtví, ale jejich těla jsou k nepoznání.
Nikdo neví, kdo byl uvnitř, nikdo neví, kde kdo seděl.
Těla nemohou být náležitě pohřbena.
Jedna tragédie se nabaluje na druhou.
Simonides stojí venku jako jediný, kdo přežil, a mezi troskama zavře oči a zjistí, že si dokáže v mysli vybavit, kde každý z hostů na večírku seděl.
Vezme každého z pozůstalých za ruku a dovede je k místu, kde pod troskami leží jejich drazí.
Simonides v tu chvíli přišel na to, co všichni tak nějak intuitivně tušíme -- špatně si pamatujeme jména a telefonní čísla a doslovné instrukce od našich kolegů z práce, máme však výjimečnou zrakovou a prostorovou paměť.
Kdybych se vás zeptal na prvních 10 slov příběhu o Simonidovi, který jsem vám teď vyprávěl, dost těžko si na ně vzpomenete.
Vsadil bych se však, že kdybyste si teď měli vybavit, kdo seděl na mluvícím hnědákovi ve vašem foyer, nebudete mít problém.
Hlavní myšlenkou paměťového paláce je vytvořit si v mysli smyšlenou konstrukci a vyplnit ji představami věcí, které si chcete zapamatovat -- čím šílenější, podivnější, směšnější, vzrušující, odpornější ta představa je, tím lépe si ji zapamatujete.
Tato pomůcka je stará více jak 2000 let a sahá až do dob raných latinských spisů o paměti.
Jak to tedy funguje?
Řekněme, že jste byli pozváni přednést prezentaci na hlavním pódiu TEDu, a chcete ji přednést z hlavy stejným způsobem jako Cicero, kdyby jej před 2000 lety pozvali na TEDxŘím.
Mohli byste to udělat tak, že si představíte, jak stojíte před vstupními dveřmi vašeho domu,
a vymyslíte si nějakou naprosto šílenou, směšnou, nezapomenutelnou představu, která by vám připomněla, že první, o čem chcete mluvit, je tahle šílená paměťová soutěž.
Pak vejdete do domu a spatříte Sušenkovou příšeru
na hlavě pana Eda. To by vám připomnělo, že chcete představit vašeho kamaráda Eda Cooka.
Pak byste uviděli Britney Spears, která by vám připomněla říct ten vtip.
Následně vejdete do kuchyně a čtvrté téma, o kterém chcete mluvit, je ta podivná cesta, na kterou jste se na rok vydali, a na to, abyste si na vše vzpomenuli, máte několik smyšlených přátel.
Takhle si proslovy pamatovali římští řečníci -- ne slovo od slova, což vás jenom zmate, ale od tématu k tématu.
Úvodní věta odstavce nesoucí hlavní myšlenku ("topic sentence") vlastně pochází z řeckého slova "topos", což znamená "místo".
Je to pozůstatek z doby, kdy lidé přemýšleli o řečnickém umění v těchto prostorových termínech.
Spojení "na prvním místě" znamená první místo v našem paměťovém paláci.
"To je skvělé," pomyslel jsem si a opravdu mě to chytlo.
Navštívil jsem několik dalších paměťových soutěží. A napadlo mě, že bych mohl o této subkultuře paměťových atletů napsat něco víc.
Byl tu však jeden problém --
paměťové soutěže jsou až chorobně nudnou záležitostí.
(Smích) Vážně, jsou jako skupinka lidí píšících Scia. Nejdramatičtější chvilkou je, když si někdo začne masírovat hlavu. Jsem ale novinář a potřebuji o něčem psát.
Vím, že se v mysli soutěžících odehrávají neuvěřitelné věci, ke kterým ale nemám přístup.
Uvědomil jsem si, že pokud chci o tomto napsat příběh, je nezbytné, abych se do nich víc vžil.
A tak jsem každé ráno, ještě než jsem si sedl k novinám, strávil 15 až 20 minut pokoušením si něco zapamatovat.
Mohla to být báseň, jména ze staré ročenky, kterou jsem pořídil na bleším trhu.
Zjistil jsem, že to je strašná sranda,
což bych nikdy neřekl.
Byla to sranda, protože se nejednalo o trénování paměti.
Je to o tom, že se neustále snažíte zlepšit ve vytváření, ve smýšlení naprosto absurdních, vzrušujících, legračních a snad nezapomenutelných představ ve vaší mysli.
A docela mě to chytlo.
Tady na sobě mám standardní tréninkovou výstroj soutěžících.
Tohle jsou klapky na uši a sada brýlí, které jsou celé zakryty až na dvě malé dírky, jelikož úhlavním nepřítelem soutěžícího je ztráta soustředění.
Vrátil jsem se na místo, kde se konala soutěž, o které jsem minulý rok psal, a napadlo mě, že bych se mohl taky zúčastnit jako součást takového experimentu v rámci aktivní novinařiny.
Mohl bych tak napsat pěkný epilog k celému svému výzkumu, pomyslel jsem si.
Problémem ale bylo, že celý experiment zkolaboval.
Soutěž jsem totiž vyhrál, což se vůbec nemělo stát.
(Potlesk) Je sice hezké zapamatovat si proslovy, telefonní čísla a nákupní lístky, ale o to ve skutečnosti přece nejde.
Jedná se jen o triky,
o triky, které fungují, protože jsou založeny na poměrně jednoduchých principech, na nichž náš mozek pracuje.
A nemusíte vytvářet paměťové paláce nebo si pamatovat balíčky hracích karet, abyste se dozvěděli trochu víc o tom, jak funguje vaše mysl.
Často zmiňujeme lidi se skvělou pamětí, jakoby byli nositeli jakéhosi přirozeného nadání, ale tak tomu není.
Skvělé paměti se dá naučit.
Zapamatujeme si věci, když se soustředíme,
když jsme do něčeho hluboce ponořeni.
Pamatujeme si věci, když dokážeme uchopit informaci a zážitek a přijdeme na to, čím je pro nás užitečná, proč je důležitá a barevná. Lépe si pamatujeme, pokud umíme převést danou informaci do podoby, která dává smysl mezi všemi ostatními věcmi a zážitky, které v naší hlavě poletují. Když umíme převést Pekaře na pekaře.
Paměťový palác a další techniky jsou jen zkratky.
Vlastně ani nejsou zkratkami.
Fungují, protože vás na sobě přimějí pracovat.
Donutí vás k hlubšímu zamyšlení, jistému uvědomění, které obyčejně jen málo z nás cvičí.
Ve skutečnosti neexistují zkratky.
Jedině tak si věci zapamatujeme.
Pokud je něco, co bych chtěl, abyste si odnesli, pak je to E.P., amnestik, který si ani nepamatoval, že má probém s pamětí, díky kterému jsem si uvědomil, že naše životy jsou souhrnem vzpomínek.
Kolik z nich jsme ochotni ztratit z našeho už tak krátkého života tím, že se naplno oddáme našim mobilům, iPhonům, nevěnováním pozornosti lidem naproti nám, kteří s námi mluví, tím, že jsme tak líní, že nejsme ochotni se pořádně zamyslet?
Na vlastní kůži jsem zjistil, že každý z nás disponuje neuvěřitelnými paměťovými schopnostmi. Pokud však chcete žít nezapomenutelný život,
musíte být člověkem, který si nezapomíná pamatovat.
Děkuji.
(Potlesk)
Pokusím se vám v rychlosti povědět příběh o stránce 404 a ponaučení, které jsem si z toho vzal.
Ale než začnu, bude dobré pochopit, co to vlastně stránka 404 je.
To je stránka 404.
To je ta pověstná nepřijemná událost na webu.
Je to v podstatě výchozí stránka, když zadáte do prohlížeče něco, co nemůže najít.
Tak vám zobrazí stránku 404.
Když na ni narazíte, provází ji v podstatě pocit prohry.
A já chci jen abyste se nad tím trochu zamysleli a vzpomněli si, jak nepříjemné to pro vás bylo.
Protože to je pocit rozbitého vztahu.
A tady to už vlastně začne být zajímavé, o tom přemýšlet, odkud pochází 404?
Je to vlastně jedno z celé rodiny chybových hlášení - celá skupina vztahových chyb, které, když jsem se v tom začal vrtat, vypadají skoro jako dotazník sexuálního terapeuta nebo partnerského poradce.
Vlastně klesáte čím dál víc ke dnu, kde už věci začnou být nebezpečné.
(Smích) Ano.
Ale tyto věci jsou všude.
Jsou na velkých stránkách i na malých stránkách.
Je to všeobecná zkušenost.
Stránka 404 říká, že jste úplně mimo.
A to není dobrý pocit, když jste zvyklí na takovéto věci.
Můžete si připojit Kinect a můžete mít tancující jednorožce a duhu tryskající z vašeho mobilního telefonu.
Stránka 404 není to, co hledáte..
Zobrazí se vám a je to jako políček do tváře.
Když tak přemýšlím, k čemu 404 přirovnat, bylo by to jako kdybyste přišli do Starbucks, tam za pultem stál chlápek vy jste tam a najednou dojde nízkotučné mléko.
A vy říkáte: "Hej, mohl byste přinést nízkotučné mléko?"
A když odstoupí od pultu , vidíte, že nemá kalhoty.
A vy si říkáte: "Jejda, tohle jsem nechtěl vidět."
To je stejný pocit jako 404.
(Smích) Chci říct, slyšel jsem o tom.
Tam, kde to vstupuje do hry a kde je to důležité, jsem vedoucí technologického inkubátoru, měli jsme osm nováčků, seděli kolem dokola.
A ti nováčci se zaměřili na to co jsou, ne na to co nejsou, až jednoho dne přišel Athletepath, což je webová stránka, která se zaměřuje na služby pro extrémní sportovce kde našli toto video.
(Video) Muž: Joey!
Dav: Au!
Renny Gleeson: Právě jste... Ne, není v pořádku.
Vzali toto video a vložili ho na svoji stránku 404 a bylo to jako by se najednou všem rozsvítilo
Protože konečně tu byla stránka kde vám opravdu dali pocítit, jaké to je, narazit na 404.
(Smích) (Potlesk) A změnilo se to v soutěž.
Dailypath, která se týká inspirace dala inspiraci na jejich stránku 404.
Stayhound, který pomáhá najít hlídání pro vaše domácí mazlíčky prosřednictvím sociální sítě, vyjádřil soucit s vaším zvířetem.
Každá z nich založila tohle.
To se změnilo ve 24-hodinový závod.
Na druhý den v 4:04 jsme darovali 404 $ v hotovosti.
A co se naučili bylo, že ve skutečnosti záleží na maličkostech, které se udělají správně, a že ty dobře zvládnuté momenty, mohou vybudovat značku.
A tak se rozhlédnete po skutečném světě, a legrační na tom je, že si je vlastně můžete sami najít.
Stačí zadat URL adresu a k tomu 404 a vyjedou vám tyhle.
Tato, která s vámi soucítí.
Tato, která to dává za vinu vám.
Tuhle mám rád.
Je to chybová stránka, ale co když tato chybová stránka je zároveň i příležitost?
Takže to byl moment, kdy si všichni tito nováčci museli sednout a přemýšlet a byli opravdu nadšení z toho, co můžou být.
Protože, když se vrátíme k té záležitosti se vztahy, díky tomuto cvičení zjistili, že jednoduchá chyba mi může říct buď to, co nejsem, nebo mi může připomenout, proč bych tě měl mít rád.
Děkuju.
(Potlesk)
Budu vám vyprávět o optimismu, přesněji, o sklonu k optimismu.
Jedná se o kognitivní iluzi, kterou jsme v mé laboratoři studovali několik posledních let. Tuto iluzi má 80 % z nás.
Je to naše tendence přeceňovat pravděpodobnost, že během našeho života zažijeme pozitivní události a podceňování pravděpodobnosti, že zažijeme události špatné.
Tudíž podceňujeme možnost, že dostaneme rakovinu nebo že se nám stane autonehoda.
Přeceňujeme naši dlouhověkost, vyhlídky na kariéru.
Jsme tedy mnohem více optimističtí než realističtí, ale nechceme si to přiznat.
Vezměte si například manželství.
V západním světě činí míra rozvodovosti asi 40 %.
To znamená, že z pěti manželských párů skončí dva tak, že si budou muset rozdělit majetek.
Ale když se zeptáte novomanželů, jaká je pravděpodobnost jejich rozvodu, odhadnou tuto pravděpodobnost na 0 %.
Dokonce rozvodoví právníci, kteří by o tom měli něco vědět, velmi podceňují pravděpodobnost svého vlastního rozvodu.
Takže se ukazuje, že optimisté se nikoliv spíše rozvedou, ale spíše se znovu vdají či ožení.
Slovy Samuela Johnsona: „Opětovný sňatek je vítězstvím naděje nad zkušeností.“
(Smích) Pokud žijeme v manželství, je pravděpodobnější, že budeme mít děti.
A všichni si myslíme, že naše děti budou výjimečně talentované.
Mimochodem, tohle je můj dvouletý synovec Guy.
A chci, aby bylo úplně jasné, že on je opravdu špatným příkladem sklonu k optimismu, protože je vskutku výjimečně talentovaný.
(Smích) V tomhle nejsem sama.
Tři ze čtyř Britů říkají, že jsou optimističtí, co se týče budoucnosti svých rodin.
To je 75 %.
Avšak jen 30 % si myslí, že rodinám se obecně daří lépe, než před několika generacemi.
Tohle je velmi důležitý poznatek, protože jsme optimističtí ohledně sebe samých, ohledně našich dětí a našich rodin, ale nejsme tak optimističtí, co se týče člověka sedícího vedle nás, a jsme poněkud pesimističtí, pokud se jedná o osud našich spoluobčanů a naší země.
Ovšem osobní optimismus týkající se naší vlastní budoucnosti, se nemění.
Neznamená to, že si myslíme, že se věci kouzlem spraví, ale spíše to, že máme výjimečnou schopnost tohoto sami dosáhnout.
Já jsem vědec, provádím experimenty.
Takže abych vám ukázala, co mám na mysli, provedu tu s vámi experiment.
Dám vám seznam schopností a vlastností a chci, abyste u každé z těchto schopností přemýšleli, kde se nacházíte v poměru ke zbytku populace.
První z nich je schopnost dobře vycházet s ostatními.
Kdo z vás věří, že jsou ve spodních 25 %?
Dobře, to je asi 10 lidí z 1 500.
Kdo věří, že jsou v horních 25 %?
To je většina z nás tady.
Dobře, teď to samé s vaší schopností řídit.
Nakolik jste zajímaví?
Atraktivní?
Upřímní?
A konečně, nakolik jste skromní?
Většina z nás vidí sama sebe nad průměrem ve většině z těchto schopností.
Toto je ovšem statisticky nemožné.
Nemůžeme být všichni lepší než ostatní.
(Smích) Ale když věříme, že jsme lepší než někdo jiný, znamená to, že je pravděpodobnější, že budeme povýšeni, zůstaneme v manželství, protože jsme více společenští, zajímavější.
A tohle je celosvětový fenomén.
Sklon k optimismu je sledován v mnoha různých zemích -- v západních kulturách, v jiných než západních kulturách, u mužů i žen, dětí, starých lidí.
Je to celkem rozšířené.
Otázkou však je, zda je to pro nás dobré.
Někteří říkají, že ne.
Někteří lidé říkají, že tajnou cestou ke štěstí jsou nízká očekávání.
Myslím, že logika tu pracuje asi takto: Pokud neočekáváme velké věci, pokud neočekáváme, že najdeme lásku, budeme zdraví a úspěšní, nebudeme pak zklamaní, pokud k tomu nakonec nedojde.
Pokud nejsme zklamaní, když se nám nedějí dobré věci, a jsme příjemně překvapeni, když naopak ano, jsme šťastní.
To je velmi dobrá teorie, ale je chybná ze tří důvodů.
Důvod č. 1: Cokoliv se stane, ať už jste úspěšní či ne, lidé s vysokými očekáváními se vždy cítí lépe.
Protože to, jak se cítíme, když dostaneme vyhazov nebo jsme zvoleni zaměstnancem měsíce, závisí na tom, jak tuto událost interpretujeme.
Psychologové Margaret Marshall a John Brown studovali studenty s vysokými a nízkými očekáváními.
Zjistili, že když jsou lidé s vysokými očekáváními úspěšní, připisují tento úspěch svému vlastnímu charakteru.
„Jsem geniální a tak jsem dostal jedničku, tudíž dostanu jedničku znovu a znovu i v budoucnu.“
Pokud neuspěli, nebylo to proto, že jsou hloupí, ale protože zkouška nebyla férová.
Příště si povedou lépe.
Lidé s nízkým očekáváním dělají pravý opak.
Takže když propadnou, je to proto, že jsou hloupí, a když se setkají s úspěchem je to jenom proto, že zkouška byla prostě snadná.
Příště už jim realita ukáže, zač je toho loket.
Takže se cítí hůř.
Důvod č. 2: Bez ohledu na výsledek, samotný akt očekávání nám přináší pocit štěstí.
Behaviorální ekonom George Lowenstein požádal studenty na své univerzitě, aby si představili, jak je vášnivě líbá nějaká celebrita.
Pak řekl: „Kolik jste ochotní zaplatit za polibek této celebrity, pokud vás políbí okamžitě, za 3 hodiny, za 24 hodin, za 3 dny, za rok, za 10 let?“
Zjistil, že studenti byli ochotni zaplatit nejvíce ne za okamžité políbení, ale za polibek za 3 dny.
Byli ochotni zaplatit více, aby si mohli počkat.
Nebyli ale ochotni čekat rok nebo 10 let, o stárnoucí celebritu nikdo nestojí.
Ale 3 dny se zdají být optimální.
Proč je tomu tak?
Jestliže dostanete polibek nyní, je to hned hotovo a šmytec.
Ale když máte dostat polibek za 3 dny, znamená to 3 dny neklidných předtuch a vzrušeného čekání.
Studenti chtěli mít čas a představovat si, co se stane, jak se to stane.
Očekávání jim přinášelo radost.
Mimochodem, proto mají lidé raději pátek než neděli.
Je to opravdu zajímavý fakt, protože pátek je pracovní den a neděle je den volna. takže by se dalo čekat, že lidé budou mít raději neděli, ale není to tak.
Není to proto, že by tak strašně rádi seděli v kanceláři a nesnášeli procházky v parku ani lenošivé pozdní snídaně.
Víme to, protože když se lidí ptáme, který den v týdnu mají nejraději, překvapivě je na prvním místě sobota, pak pátek a pak neděle.
Lidé mají raději pátek, protože s pátkem přichází očekávání víkendu a plány, jak jej strávit.
V neděli se můžete těšit tak leda na další pracovní týden.
Optimisté jsou lidé, kteří očekávají v budoucnu více polibků, více procházek v parku.
A toto očekávání posiluje jejich pocit štěstí.
V podstatě bychom bez záliby v optimismu byli všichni lehce deprimování.
Lidé s lehkou depresí nemají očekávání ohledně budoucnosti.
Jsou ve skutečnosti realističtější než zdraví jedinci.
Ale lidé s těžkou depresí mají zálibu v pesimismu.
Mají sklon očekávat, že v budoucnu bude hůř, než jak to ve skutečnosti dopadne.
Takže optimismus mění subjektivní realitu.
To, jaký svět očekáváme, mění způsob, jak svět vidíme.
Mění ale také objektivní realitu.
Funguje jako sebenaplňující předpověď.
Což je třetí důvod, proč snížení vašich očekávání nepřináší pocit štěstí.
Řízené experimenty ukázaly, že optimismus je s úspěchem nejen spojen, ale že k němu vede.
Optimismus vede k úspěchu ve škole, sportu i politice.
Asi nejpřekvapivějším přínosem optimismu je zdraví.
Pokud očekáváme šťastnou budoucnost, snižuje se stres a strach.
Takže optimismus má nakonec spoustu přínosů.
Ale opravdu mě trápila otázka, jak si uchováváme optimismus tváří v tvář realitě?
Mátlo mě to obzvláště jako neurovědce, protože podle veškerých teorií bychom měli svá očekávání změnit, když se nenaplňují.
Ale zjišťujeme, že je to jinak.
Pozvali jsme lidi do naší laboratoře, abychom zjistili, jak to funguje.
Požádali jsme je o odhad pravděpodobnosti, že zažijí během svého života strašné věci.
Například jaká je pravděpodobnost, že dostanete rakovinu?
Pak jsme jim řekli, jaká je průměrná pravděpodobnost, že se někomu jako oni toto neštěstí přihodí.
Například pro rakovinu je to asi 30 %.
Pak jsme se znovu zeptali: „Jaká je pravděpodobnost, že dostanete rakovinu?“
Chtěli jsme zjistit, zda lidé přijmou informace, které jsme jim podali a změní své přesvědčení.
Což se stalo -- ale většinou tehdy, pokud informace, které jsme jim dali, byly lepší, než jejich očekávání.
Například když někdo řekl: „Pravděpodobnost, že budu mít rakovinu, je asi 50 %,“ a my jsme řekli: „Máme dobrou zprávu.
Průměrná pravděpodobnost je jen 30 %,“ příště by řekl: „No, má pravděpodobnost je asi 35 %.“
Takže se rychle a efektivně poučili.
Ale když někdo začal takto: „Pravděpodobnost, že budu mít rakovinu, je asi 10 %,“ a my na to: „Máme špatnou zprávu.
Průměrná pravděpodobnost je asi 30 %,“ příště by řekl: „Ano, ale přesto si myslím, že je to asi 11 %.“
(Smích) Takže není to tak, že by se nepoučili -- poučili -- ale mnohem méně, než když jsme jim dali pozitivní výhled do budoucnosti.
Ne že by si nepamatovali čísla, která jsme udali, každý si zapamatuje, že průměrná pravděpodobnost onemocnění rakovinou je asi 30 % a průměrná pravděpodobnost rozvodu je asi 40 %.
Ale mysleli si, že pro ně ta čísla neplatí.
Což znamená, že taková varování mají možná jen omezený dopad.
Ano, kouření zabíjí, ale většinou jen ty druhé.
Chtěla jsem vědět, co v lidském mozku brání tomu, abychom tato varování vztáhli na sebe.
Ale když slyšíme, že ceny nemovitostí porostou, myslíme si: „Cena mého domu se určitě zdvojnásobí.“
Abych na to přišla, požádala jsem účastníky experimentu, aby si lehli do skeneru, který snímá obrázky mozku.
Takto to vypadá.
Použitím metody funkční magnetické rezonance jsme v mozku identifikovali oblasti, které reagovaly na pozitivní informace.
Jedna z těchto oblastí se jmenuje levý dolní čelní závit.
Takže když někdo řekl: „Pravděpodobnost, že dostanu rakovinu, je 50 %,“ a my na to: „Máme dobrou zprávu.
Průměrná pravděpodobnost je 30 %,“ levý dolní čelní závit by prudce reagoval.
Bez ohledu na to, zda jste extrémní optimista, mírný optimista či spíše pesimista, levý dolní čelní závit u všech lidí perfektně fungoval, ať už jste Barack Obama nebo Woody Allen.
Na opačné straně mozku je pravý dolní čelní závit reagující na špatné zprávy.
A tady to máme: nefunguje úplně dobře.
Čím větší jste optimista, tím hůře tato oblast reaguje na neočekávané negativní informace.
A pokud se vašemu mozku nedaří zpracovat špatné vyhlídky do budoucnosti, budete mít stále nasazeny růžové brýle.
Chtěli jsme vědět, zda to lze změnit.
Mohli bychom změnit sklon lidí k optimismu ovlivněním mozkové aktivity v těchto oblastech?
Existuje způsob, jak to udělat.
Toto je můj kolega Ryota Kanai.
Pouští malý magnetický impuls lebkou účastníka naší studie do jeho levého dolního čelního závitu.
Takto ovlivní aktivitu této mozkové oblasti asi na půl hodiny.
Pak se vše vrátí k normálu, nebojte se.
(Smích) Takže se podívejme, co se děje.
Nejprve vám ukážu průměrnou velikost očekávání.
Kdybych nyní otestovala vás všechny, bude toto číslo znamenat, nakolik jste se poučili více z dobrých zpráv v poměru ke zprávám špatným.
Nyní ovlivníme oblast, o které víme, že integruje negativní informace v tomto úkolu a sklon k optimismu vzroste ještě více.
Ovlivnili jsme způsob, jakým lidé zpracovávají informace.
Pak jsme působili na mozkovou oblast, o které víme, že zpracovává dobré zprávy v tomto úkolu a sklon k optimismu zmizel.
Tyto výsledky nás velmi překvapily, protože se nám povedlo odstranit hluboce zakořeněnou lidskou tendenci.
Zde jsme se zastavili a ptali se sami sebe, zda opravdu chceme rozbít iluzi optimismu na tisíc kousků.
Pokud bychom toho byli schopni, chceme lidi připravit o sklon k optimismu?
Už jsem vám říkala o přínosech sklonu k optimismu, které byste si asi za každou cenu rádi ponechali.
Ale má to i háčky, a bylo by opravdu hloupé je ignorovat.
Například tento email jsem dostala od hasiče z Kalifornie.
Píše: „Vyšetřování nehod požárníků často zmiňuje: Netušili jsme, že oheň se tak rozhoří, i když byly k dispozici veškeré informace, abychom udělali bezpečné rozhodnutí.
Tento velitel využije naše zjištění o sklonech k optimismu a pokusí se svým hasičům vysvětlit, proč přemýšlejí tak, jak přemýšlejí, aby si uvědomili existenci této lidské záliby v optimismu.
Nerealistický optimismus může vést k rizikovému jednání, finančnímu kolapsu, chybnému plánování.
Například britská vláda uznala, že díky náklonnosti k optimismu mohou lidé spíše podcenit náklady a trvání projektů.
Proto upravili rozpočet olympijských her 2012 s ohledem na optimistická očekávání.
Můj přítel se za pár týdnů žení a provedl to stejné se svým svatebním rozpočtem.
Mimochodem, když jsem se ho zeptala, jak vidí pravděpodobnost svého rozvodu, odpověděl, že je to určitě 0 %.
Takže bychom se velice rádi ochránili před nebezpečím optimismu a zároveň si uchovali naději a užívali si jeho prospěšných plodů.
Věřím, že je to možné.
Klíčem je znalost.
Nerodíme se s přirozeným pochopením našich sklonů.
Je třeba je poznat vědeckým zkoumáním.
Dobrá zpráva je, že pochopení sklonu k optimismu nerozbíjí iluzi.
Je to jako vizuální iluze, i když je pochopíme, stále existují.
Což je dobře, protože to znamená, že bychom mohli docílit rovnováhy, nastavit plány a pravidla, abychom se ochránili před nereálným optimismem, ale zároveň si uchovali naději.
Myslím, že to dobře vystihuje tento kreslený vtip.
Protože pokud jste jedním z těchto pesimistických tučňáků, kteří prostě nevěří, že mohou létat, určitě nikdy nevzlétnete.
Abychom dosáhli jakéhokoliv pokroku, musíme si umět představit jinou skutečnost a pak uvěřit, že tato skutečnost je možná.
Ale jste-li extrémně optimistický tučňák, který prostě skočí dolů a doufá, že to dobře dopadne, mohli byste skončit docela špatně, až dopadnete na zem.
Ale jste-li optimistický tučňák, který věří, že může létat a pak si připevní padák, jen pro případ, že by plán tak úplně nevyšel, budete se vznášet jako orel, i když jste jen obyčejný tučňák.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Ukázalo se, že matematika je velmi mocným jazykem.
Značným způsobem příspěla fyzice, biologii a ekonomii, ale už ne tolik humanitním vědám a historii.
Domnívám se, že za tím stojí názor o nemožnosti kvantifikace počínání lidstva, tedy že nemůžeme měřit historii.
Nemyslím si, že je tomu tak.
Ukáži vám pár příkladů, proč si to myslím.
Se spolupracovníkem Erezem jsme uvažovali o následujícím faktu: že dva králové, které dělí staletí, budou mluvit velmi odlišným jazykem.
To je mocná historická síla.
Anglický král Alfréd Veliký bude používat slovník a gramatiku dost odlišnou od té, kterou používá král hip hopu Jay-Z.
(Smích) Tak to prostě je.
Jazyk se postupem času mění, a to je mocná síla.
S Erezem jsme se o tom chtěli dozvědět víc.
Takže jsme se zaměřili na konkrétní gramatické pravidlo, minulý čas.
Prostě přidáte příponu „ed" ke slovesu, abyste vyjádřili minulost.
„Today I walk. Yesterday I walked." Ale některá slovesa
jsou nepravidelná.
„Yesterday I thought."
Zajímavé na tom je, že nepravidelná slovesa se mezi Alfrédem a Jay-Z stala pravidelnějšími.
Třeba sloveso „wed", jak zde vidíte, se stalo pravidelným.
S Erezem jsme sledovali osud víc než 100 nepravidelných sloves v průběhu 12 století anglického jazyka a nalezli jsme mezi nimi velmi jednoduchý matematický vzorec, který zachycuje tuto složitou historickou změnu. Konkrétně, pokud je sloveso 100krát častější než jiné, zpravidelňuje se 10krát pomaleji.
To je kus historie, ale v matematickém balení.
V některých případech může matematika dokonce pomoci vysvětlit nebo navrhnout vysvětlení historických sil.
Se Stevem Pinkerem jsme přemýšleli nad rozsahem válek ve dvou minulých stoletích.
Je tu známá pravidelnost, kdy počet válek, které přinášejí 100krát víc mrtvých, je 10krát menší.
Takže 30 válek mělo zhruba tolik mrtvých jako šestidenní válka, ale jen čtyři války měly 100krát víc mrtvých -- jako první světová válka.
Jaký druh historického mechanismu to může způsobit?
Jaký to má původ?
Se Stevem, prostřednictvím matematické analýzy, tvrdíme, že za tím stojí docela jednoduchý jev, který se nachází v našich mozcích.
Je to velmi známá věc skrze kterou vnímáme kvantity relativně -- kvantity jako intenzita světla nebo hlasitost zvuku.
Například obětovat 10 000 vojáků v příští bitvě zní jako velký počet.
Je to relativně velký počet, pokud jste už obětovali 1 000 vojáků.
Ale nezní to jako velký počet, relativně to nepůsobí jako velký počet, pokud jste už obětovali 100 000 vojáků.
Takže vidíte, že kvůli způsobu, jakým vnímáme množství, když se válka táhne, počet obětovaných vojáků a obětí se nebude zvyšovat lineárně -- jako 10 000, 11 000, 12 000 -- ale exponenciálně -- 10 000, pak 20 000, pak 40 000.
A to vysvětluje tento vzorec, který jsme viděli.
Matematika může propojit známý jev jednotlivé mysli s dlouhodobým historickým vzorcem, který se vine stoletími a kontinenty.
Tyto typy příkladů, dnes je tu jen pár z nich, se stanou v příštím desetiletí zcela běžnými.
Důvodem je, že se historické záznamy velmi rychle digitalizují.
Zhruba 130 milionů knih bylo napsáno od úsvitu času.
Společnosti jako Google mnoho z nich digitalizovaly -- více než 20 milionů.
A jakmile je historie dostupná v digitální formě, zpřístupňuje se matematické analýze, která velmi rychle a příhodně přezkoumá trendy naší historie a kultury.
Myslím si, že v příštím desetiletí se přírodovědné a humanitní směry sblíží, aby mohly zodpovědět vážné otázky o lidstvu.
A myslím si, že matematika pro to bude mocným jazykem.
Bude moci odhalit nové trendy v naší historii, někdy je i vysvětlí a možná v budoucnosti dokáže i předvídat, co se stane.
Velmi vám děkuji.
(Potlesk)
Kvůli globálnímu oteplování čelíme velkému problému.
Mnoho z vás, mnoho lidí sleduje povodně, sucha, bouřky a požáry.
Až dnes odejdu z pódia, nechci, abyste měli naději.
Chci, abyste měli jistotu, opravdovou jistotu, že můžeme něco změnit a výsledky pozorovat za našeho života.
Chci vám představit vizi toho, jak by to mělo vypadat.
Toto je vůbec poprvé, co to budeme veřejně sdílet.
Jste první publikum, které to uslyší.
Chystáme start rakety.
A tato raketa ponese satelit.
Satelit, který bude sbírat data o znečištění, které otepluje planetu.
My tyto data předáme do rukou lidí, kteří mohou provést jednoduché úpravy, které změní směr globálního oteplování za našeho života.
Teď je toho asi na vás moc, možná bych to měl vzít po pořádku.
Nejprve se vám představím, jsem Fred. Byl jsem enviromentalista už jako dítě, kdy jsem sledoval, jak umírají ryby a žáby kvůli chemickému znečištění v rybníku nedaleko našeho domu.
Trápilo mě to.
Později mě můj profesor inspiroval, abych o enviromentalismu přemýšlel jinak.
Jak nalézt ta nejlepší řešení pomocí lidské touhy po prosperitě, po věcech jako je bezpečí, zdraví a být úspěšný na tomto světě.
Přidal jsem k Environmental Defense Fund a stavěl taková řešení.
A pracoval jsem celou svou kariéru pro moment jako je tento - moment, kdy můžeme přestat jít proti větru a začít mít vítr v zádech.
Díky síle informací, informací pocházejících z technologií, které jsou čím dál levnější a přesnější.
Na globálním oteplování je něco, co jsme opomíjeli ještě deset let zpátky.
Svět se tolik soustředil na oxid uhličitý, že jsme přehlédli jíný důležitý plyn.
Nevzali jsme v potaz metan.
Znečištění metanem způsobuje čtvrtinu globálního oteplování, které právě zažíváme.
Pro srovnání, jeho okamžitý dopad je mnohem větší než u oxidu uhličitého.
Čtyřiaosmdesátkrát větší za dobu dvaceti let.
Jedním z nějvětších zdrojů znečištění metanem je ropný a plynárenský průmysl.
To ale není zřejmé, protože metan je neviditelný.
Podívejte se na toto zařízení přírodního uložiště metanu u Los Angeles.
Vidíte nějaký metan?
Ani já ne.
A co teď?
Toto jsme natočili infračervenou kamerou na stejném místě. Odhalili jsme jeden z největších úniků metanu v dějinách USA.
To už je jiný obrázek.
Ukázalo se, že zemní plyn nahrazuje naši závislost na uhlí, které produkuje daleko více oxidu uhličitého.
Ovšem zemní plyn je z velké části metan.
Takže jak je produkován, zpracován a transportován do domovů a firem přes celou Ameriku, uniká z vrtů, trubek a dalších zařízení.
Tím se dostává do ovzduší a přispívá k pohromě, kterou právě zažíváme.
Tohle se dít nemusí.
Ale nikdo tomu nevěnoval moc pozornosti, dokud jsme nezahájili celonárodní studii, aby lidé pochopili o co jde.
Použili jsme drony, letadla, helikoptéry,
dokonce i auta Google Street View. Ukázalo se, že metanového znečištění je daleko více než vláda oznamuje.
Také jsme zjistili, že pokud najdeme místo, kde dochází k úniku, většinou to jde spravit jednoduše a levně, s úsporou plynu, který by byl jinak vyplýtván.
Konečně nám došlo, že když tuto informaci dáme lidem, tak jednají.
Přední firmy vyměnily ventily a utáhly povolené spoje.
Colorado se stalo prvním státem USA, který omezil znečištění metanem, Kalifornie následovala vzápětí, a připojila se i veřejnost.
Tweety začaly létat - #cutmethane.
A všichni tomu teď věnují více pozornosti.
Děláme to, protože už nemůžeme čekat na Washington, hlavně ne teď.
Popravdě musíme vzít to, čeho jsme do teď dosáhli a posunout se o úroveň výš.
USA má asi desetiprocentní podíl na tomto znečištění.
Abychom našli ten zbytek, musíme hledat v celém světě.
Vzpomínáte na tu raketu?
Ponese kompaktní satelit, který jsme nazvali MethaneSAT. A umožní nám, čeho do teď nebyl nikdo schopen: měřit znečištění metanem z ropných a plynárenských zařízení celosvětově, s obrovskou přesností.
Data z tohoto měření nám umožní mapovat znečištění, aby to mohl viděl každý.
Pak už to bude o tom, přeměnit data v akci. Tak, jak jsme to udělali v USA.
Je patrné, že když tato data ukážeme společnostem, mnoho z nich se rozhodne pro omezení znečištění.
Veřejnost dostane nástroj, aby mohla jednat, a vlády zpřísní opatření.
A protože všechna data budou zdarma a veřejná, všechno bude transparentní - uvidíme, jak moc se to zlepšilo a kde.
Což mě přivádí k našemu cíli: zredukovat znečištění metanem o 45 % do roku 2025.
(potlesk) Bude to mít stejný dopad, jako uzavření 1 300 uhelných elektráren.
Představuje to jednu třetinu všech uhelných elektráren světa.
Nic jiného nemůže mít takový vliv za tak malou cenu.
To, že nám jediný satelit může pomoci zpomalit globální oteplování, je opravdu pozoruhodné.
Tohle je šance provést změnu ještě během našeho života, a můžeme ji provést teď.
Díky velkorysé podpoře od Audacious Project jsme na cestě ke startu rakety.
Můj čas se ale krátí a já jsem vám slíbil vizi toho, jak bude vypadat zásadní část našeho řešení.
Vidíte to?
Vidíte, jak tento satelit využívá to nejlepší z vědy, dat a technologie?
Vidíte, jak vstupujeme do nové éry inovace, která nakopne pokrok?
Uvědomujete si, že je to v našich rukou?
Zavázali jsme se k ambicióznímu cíli vzlétnout do 3 let. A až bude satelit připraven, uspořádáme startovací párty.
Opravdovou startovací párty.
Představte si den s modrou oblohou, davy lidí, televizní kamery, děti zírající na oblohu, na věc nad nimi, která změní jejich budoucnost.
Jaký úžasný den to bude.
Jak obrovskou možnost to máme.
Už se nemůžu dočkat.
Děkuji.
(potlesk)
Dnes tady chci mluvit o tvůrčím sebevědomí.
Vrátím se zpátky do třetího ročníku do Oakdale School v Barberton, Ohio.
Pamatuji si na jeden den, kdy můj kamarád Brian pracoval na jednom projektu.
Modeloval koně z hlíny, kterou náš učitel měl schovanou pod umyvadlem.
V jednu chvíli jedna z dívek, která seděla vedle něj, pozorovala co dělá, naklonila se k němu a řekla, "To je strašný. To vůbec nevypadá jako kůň." Brianova ramena sklesla.
Zmačkal hliněného koně a hodil to zpátky do koše. Poté jsem již nikdy neviděl dělat Briana projekt, jako byl tento.
A já se ptám, jak často se tohle děje. Vypadá to, že když řeknu tento příběh o Brianovi v mé třídě,
spousta z nich chce přijít po hodině a říct mi o jejich podobném zážitku, jak je učitel shodil nebo jak byl jiný student k nim krutý. A někteří přestali přemýšlet o sobě
jako o tvůrčí bytosti. Všiml jsem si, že když se toto stane v dětství
a posunuje se to, tak se to zakoření, dokonce, i když dospějete. Takže toho můžeme vidět hodně.
Když jsme měli seminář nebo když jsme měli klienta u nás v práci a pracoval s námi, nakonec jsme se dostali do bodu, který byl rozmazaný a nekonvenční.
A dokonce tito velcí šéfové vytáhnou své Blackberry (mobilní telefon) a řeknou, že musí vyřídit nějaký hodně důležitý hovor, a hned zamíří k východu. Jednoduše se cítí nepohodlně.
Když je doženeme a zeptáme se, co se děje, odpoví něco jako, "Nejsem tvůrčí typ."
Ale my víme, že to není pravda.
Jestliže zůstanou v procesu, pokud se toho budou držet, skončí s úžasnými věcmi
a sami sebe překvapí jak inovativní jsou oni i jejich týmy. Sledoval jsem tento strach z rozsudku, který máme.
Ten, díky kterému neděláte věci, kterých se bojíte, protože byste byli souzeni. Když neřeknete tu správnou tvůrčí věc, budete souzeni.
Měl jsem velký průlom, když jsem potkal psychologa Alberta Banduru.
Nevím, jestli znáte Alberta Banduru. Ale když se podíváte na Wikipedii, píše se tam, že je čtvrtým nejdůležitějším psychologem v historii -- jako Freud, Skinner, ještě někdo a Bandura.
Bandurovi je 86 a stále pracuje na Stanfordu.
Je to prostě skvělý chlap. Chtěl jsem ho poznat,
protože zrovna dlouho pracoval na fóbiích, o které se hodně zajímám.
On vyvinul tuto cestu, tento druh metodiky, který končí léčbou lidí ve velice krátkém čase. Ve čtyřech hodinách měl obrovskou úspěšnost v léčbě lidí, kteří měli fóbie.
Mluvili jsme o hadech. Nevím proč jsme mluvili o hadech, ale mluvili jsme o nich a o strachu z nich jako fóbie.
A bylo to opravdu příjemné, opravdu zajímavé.
Řekl mi, že pozval testovací subjekt dovnitř a řekl, "Víte, že ve vedlejší místnosti je had a my tam spolu půjdeme." Těm, kterým toto řekl, většina z nich odpovědělo,
"Absolutně ne, tam nepůjdu, obzvlášť pokud tam je had.
Ale Bandura má proces krok za krokem, který byl super úspěšný.
Takže vzal lidi k polopropustnému zrcadlu, aby se podívali do místnosti, kde byl had
a aby se s tím cítili uvolněně.
A pak, po sérii kroků, je přesunul a oni stáli ve dveřích s otevřenými dveřmi a koukali se přímo dovnitř.
Dosáhl toho, že se v této situaci cítili uvolnění.
A po mnoha dalších krocích, dětských krůčcích, byli v té místnosti, měli kožené rukavice, jako svářeč a nakonec se dotknuli i hada.
A jakmile se dotknuli hada, všechno bylo v pohodě.
Byli vyléčení. Vlastně, všechno bylo lepší než v pohodě.
Tito lidé, kteří měli životní strach z hadů, říkali něco takového, "Podívej jak krásný had tohle je."
A měli ho na svém klíně.
Bandura nazývá tento proces "průvodce mistrovství."
Miluji tento termín: průvodce mistrovství.
A stalo se ještě něco dalšího.
Tito lidé, kteří prošli tímto procesem a dotknuli se hada skončili s tím, že měli menší strach z dalších věcí v jejich životě. Více se snažili, měli větší vytrvalost,
a byly odolnější tváří v tvář neúspěchu. Prostě získali novou důvěru.
A Bandura tuto důvěru nazývá samo-účinou --
pocit, že můžete změnit svět a že můžete dosáhnout toho, co jste si předsevzali.
Setkání s Bandurou pro mě bylo očistné, protože jsem si uvědomil, že tento slavný vědec zdokumentoval a vědecky podložil něco, co jsme viděli stát se za posledních 30 let. Že bychom mohli vzít lidi, kteří měli strach, že nejsou tvůrčí, a mohli bychom je provést přes sérii kroků, něco jako série malých úspěchů, a oni by změnili strach na důvěrnost a překvapili by sami sebe.
Tato transformace je úžasná. Vidíme to nyní na d.škole celou dobu.
Lidé ze všech různých druhů oborů, si o sobě myslí, že jsou jen analytičtí.
Přijdou a projdou procesem, naším procesem, vybudují si sebejistotu a najednou o sobě smýšlejí jinak.
Jsou naprosto emocionálně nadšení, že můžou chodit po světě a myslet o sobě jako o tvůrčí osobě. Tak jsem myslel, že jednou z věcí, kterou bych dnes udělal,
je, že bych vás vzal a ukázal jak takový výlet vypadá.
Pro mě, ten výlet vypadá jako Doug Dietz. Doug Dietz je technický člověk.
Navrhuje lékařské zobrazovací zařízení, velká lékařská zobrazovací zařízení.
Pracuje pro GE a měl skvělou kariéru. (GE = General Electric)
Ale v jednu chvíli měl krizi.
Byl v nemocnici a díval se na jeden jeho MRI přístroj, který se používal, (MRI = magnetická rezonance) když viděl mladou rodinu. Byla tam malá holčička
brečela a byla strašně vyděšená.
A Doug byl vážně zklamaný, když se dozvěděl, že téměř 80 procent dětských pacientů této nemocnice muselo být pod sedativy, aby mohli být vyšetřeni MRI přístrojem.
A tohle Douga vážně znepokojilo, protože předtím byl pyšný na to co udělal.
S tímto přístrojem zachraňoval životy.
Ale opravdu ho to zraňovalo, když viděl ten strach, který tento přístroj způsoboval dětem.
Toho času byl na d.škole ve Stanfordu.
Učil se o našem procesu, o designu myšlení, o empatii, o opakovaném prototypování.
Chtěl by vzít tyto nové znalosti a udělat něco opravdu jedinečného.
Chtěl by kompletně změnit celou zkušenost se skenováním.
A tohle je to, s čím přišel.
Pro děti to změnil v dobrodružství.
Namaloval zdi i přístroj a obsluhu přeškolili lidé, kteří znají děti, jako lidé z dětských muzeí.
A když nyní děti přijdou, tak je to zážitek.
Mluví s nimi o hluku a pohybu lodi.
A když přijdou, říkají, "Dobře, půjdeš na pirátskou loď, ale musíš být potichu, protože nechceme, aby tě piráti našli." A výsledky byly super úspěšné.
Takže dříve, 80 procent dětí, které potřebovaly být pod sedativy, jsme u 10 procent, které potřebují sedativa.
A nemocnice a GE jsou šťastní také. Protože nemusíte pokaždé volat anesteziologa. Přes den mohou ošetřit více dětí. Takže kvantitativní výsledky byly skvělé.
Ale Dougovy výsledky, na kterých mu záleželo, byly kvalitativní.
Byl s jednou mámou, čekali na dítě, až přijde ze skenu.
A když se ta holčička vrátila ze skeneru, utíkala přímo k mámě a řekla, "Mami, můžeme zítra přijít taky?"
(Smích) Slyšel jsem Douga říkat tento příběh mnohokrát, o jeho osobní přeměně a o průlomovém designu, který z toho vznikl. Ale nikdy jsem ho neslyšel říkat příběh o té malé holčičce bez slz v očích.
Dougův příběh se odehrává v nemocnici. Vím své o nemocnicích.
Před pár lety jsem cítil bouli na straně mého krku
a byl jsem na řadě jít na MRI přístroj.
Byla to rakovina. Ten špatný druh.
Řekli mi, že mám 40procentní šanci na uzdravení.
Takže, když sedíte a okolo jsou další pacienti ve stejných pyžamech a každý je bledý a hubený a vy čekáte až přijdete na řadu na gamma ozařování, myslíte na hodně věcí. Většinou myslíte na: "Budu žít?"
Myslel jsem hodně na to,
jaký by byl život mé dcery beze mě?
Ale myslíte taky na jiné věci.
Přemýšlel jsem hodně o tom, co jsem měl na Zemi udělat?
Jaké bylo mé poslání? Co bych měl udělat?
Měl jsem štěstí, protože jsem měl hodně možností.
Pracovali jsme v oblasti zdraví a wellness a v školách a pro rozvojový svět.
A tady bylo hodně projektů na kterých jsem mohl pracovat. Ale rozhodl jsem se a angažoval, v tomto bodě,
do věci, kterou jsem chtěl dělat nejvíc -- pomoci co největšímu počtu lidí jak jen to bude možné. Získat tvůrčí sebevědomí, které ztratili po své cestě.
A pokud přežiji, to je ta věc, kterou chci dělat.
Přežil jsem, jen abyste věděli.
(Smích) (Potlesk) Opravdu věřím, že pokud si lidé získají toto sebevědomí -- a můžeme to stále vidět v d.škole a v IDEO -- tak mohou začít pracovat na věcech, které jsou v jejich životech opravdu důležité.
Vidíme lidi, kteří končí s tím co dělali a dávají se novým směrem.
Vidíme je, že přicházejí se zajímavými a i více nápady, takže si mohou vybrat z lepších nápadů.
Prostě dělají lepší rozhodnutí.
Takže vím, že na TEDu byste měli mít věci jako "chci změnit svět". Každý má svou "svět měnící" věc. Pokud je tady jedna pro mě, tak je to ono.
Pomoci, aby se to stalo realitou.
Doufám, že se ke mě připojíte v mém úkolu -- vy jako přemýšliví lídři.
Bylo by skvělé, kdybyste nenechali rozdělit svět na tvůrčí a netvůrčí, jako by to byla věc daná Bohem. A aby si lidé uvědomili, že jsou od přírody tvůrčí. A tito přirození lidé by měli nechat své myšlenky létat. Měli by dostáhnout toho, čemu Bandura říká samo-účinnost, že můžete dělat, co si předsevzali a že můžete dosáhnout místa tvůrčí sebejistoty a dotknout se hada. Děkuji.
(Potlesk)
Před dvanácti lety jsem psal po ulicích své jméno, abych vyjádřil "Já jsem tady. Jsem tady na světě.
". Potom jsem začal fotit lidi a lepit ty fotky do ulic, abych řekl: "Oni jsou tady".
Z předměstí Paříže přes zeď mezi Izraelem a Palestinou, přes střechy v Keni až po chudinské čtvrti v Riu, jen papír a lepidlo - nic víc.
Loni jsem si kladl otázku: Může umění změnit svět?
No, podívejme se, když mluvíme o změně ve světě, hodně se toho letos událo, arabské jaro pořád pokračuje, eurozóna zkolabovala ... co dál?
Hnutí Occupy našlo svůj hlas a já pořád mluvím anglicky.
Událo se tedy hodně změn.
Takže když jsem loni vymýšlel své TED přání, řekl jsem si, že chci změnit svou koncepci.
Vy budete dělat fotky.
Budete je posílat mně.
A já je vytisknu a pošlu vám je zpět.
Pak je vylepíte na místa, která se vám budou zdát vhodná k vyjádření vašeho názoru.
Toto je projekt Inside Out.
Tento rok jsme vytiskli sto tisíc plakátů.
Dovolte mi vám je ukázat.
A každý den jich posíláme víc a víc.
Takhle jsou velké.
Je to jen obyčejný papír s trochou inkoustu.
Tento je z Haiti.
Loni, když jsem začínal, za mnou přišly stovky lidí a chtěli mi pomoci.
Řekl jsem jim však, že musí splnit moje podmínky: žádná reklama, žádná loga, žádní sponzoři.
O týden později přišlo několik lidí, kteří byli připraveni pomoci povzbudit všechny lidi na zemi, kteří chtěli změnit svět.
A to jsou lidé, o kterých dnes budu mluvit.
Dva týdny po mém proslovu vyfotili v Tunisku stovky portrétů.
Přelepili všechny fotografie diktátora svými vlastními fotkami.
Bum! Přesně to se stalo.
Slim a jeho přátelé projeli celou zemi a všude lepili stovky fotek, aby ukázali různorodost své země.
Tím se z Inside Out stal jejich vlastní projekt.
Například tato fotka byla vylepena na policejní stanici a to, co vidíte na zemi, to jsou složky s fotografiemi všech lidí, které policie sleduje.
Rusko. Chad chtěl bojovat proti homofobii v Rusku.
Se svými přáteli navštívil všechny ruské ambasády v Evropě a stál před nimi s fotografiemi, aby ukázal, že "My máme svá práva".
Použili Inside Out jako platformu k protestu.
Karachi, Pákistán.
Sharmeen je dokonce tady mezi námi.
Sharmeen organizovala akci TEDx v Pákistánu a vystavila všechny ty neznámé tváře na zdech po celém městě.
A já bych jí dnes chtěl poděkovat.
Severní Dakota, Standing Rock Nation, ostrov Turtle, [nejasné jméno] z kmene Dakota Lakota, chtěl ukázat, že zde stále ještě žijí Indiáni.
Že jejich sedmá generace stále bojuje za svá práva.
Vylepil plakáty po celé rezervaci.
A také je tu dnes s námi.
Pokaždé, když najdu v New Yorku nějakou zeď, použiju jeho fotky, abych dál šířil tento projekt.
Juarez: Určitě jste slyšeli o této hranici -- jedna z nejnebezpečnějších hranic na světě.
Monica udělala spolu se skupinou fotografů tisíce fotek a pokryla jimi celou hranici.
A víte, co tohle všechno stojí?
Lidi, energii, lepidlo a organizaci týmu.
Bylo to úžasné.
Mezitím v Iránu, Abololo - což je přezdívka - vylepil fotografii tváře jedné jediné ženy, aby ukázal svůj odpor k vládě.
Asi vám nemusím říkat, jakému nebezpečí se tím vystavoval.
A jsou tu také hromady školních projektů.
20 % plakátů, které jsme dostali, pocházely ze škol.
A vzdělání je základ.
Děti se jednoduše vyfotily ve třídě, učitel fotky posbíral a pak je vylepili po škole.
Tady jim dokonce pomáhali hasiči.
Do takových projektů by se mělo zapojit více škol.
Samozřejmě jsme se chtěli znovu vrátit do Izraele a Palestiny.
Takže jsme tam přijeli s dodávkou. Byla to taková fotobudka v autě.
Vstoupíte do auta, tam vám udělají fotku, za 30 vteřin si jí vyzvednete a můžete lepit!
Tisíce lidí toho využilo a každý z nich souhlasil s mírovým řešením a rozdělením na dva státy. A pak vyšli do ulic.
Toto je pochod 450 000 lidí - začátkem září.
Všichni drželi ty fotky jako vyjádření svého názoru.
Jinde lidé polepovali ulice, budovy.
Bylo to všude.
A teď mi zkuste říct, že tito lidé nejsou připraveni na mír.
Tento projekt - to bylo tisíce akcí ročně, stovky tisíc lidí, kteří se jich účastnili a ti vytvářeli miliony plakátů.
Jedná se o největší společný umělecký projekt na světě, který stále pokračuje.
Takže zpátky k mé otázce: "Může umění změnit svět?
". Pravděpodobně ne za jeden rok. Ale to je jen začátek.
Možná bychom měli tu otázku změnit.
Může umění změnit životy lidí?
Podle toho, co jsem letos viděl - ano, může.
A víte co? To je zatím jen začátek.
Tak se pokusme otočit svět naruby (Inside Out) společně.
Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk)
Tento zvuk, tato vůně, tento pohled, vše mi připomíná táboráky mého dětství, kdy se každý mohl stát vypravěčem nad tančícími plameny.
Bylo tu to překrásné zakončení, kdy lidé a oheň usnuli téměř v souladu.
Byl to čas snění.
Můj příběh toho má se sněním hodně společného, ačkoli jsem známý tím, že své sny měním ve skutečnost.
Minulý rok jsem vytvořil one-man show.
Po hodinu a půl jsem s publikem sdílel život plný kreativity, jak usiluji o dokonalost, jak překonávám nemožné.
A pak mě TED vyzval: "Philippe, můžeš ten život zkrátit do osmnácti minut?"
(Smích) Osmnáct minut, jasně nemožné.
Ale jsem tady.
Jedním řešením by byl projev rychlosti kulometu, kdy by každá slabika, každá vteřina hrála roli a já bych se modlil, aby lidé stíhali.
Ne, ne, ne.
Nejlepší způsob pro mě jak začít, je vzdát hold bohům kreativity.
Prosím připojte se ke mě v minutě ticha.
Fajn, podváděl jsem, bylo to sotva 20 vteřin.
Ale co naplat, máme málo času.
Když mi bylo šest, zamiloval jsem se do magie.
K Vánocům jsem dostal kouzelnický kufřík a velmi starou knihu karetních triků.
Z nějakého důvodu mě více zajímala kouzla s kartami, než všechny ty malé hloupé triky v kufříku.
Takže jsem v knize našel nejtěžší trik, což byl tento.
Neměl bych vám tohle ukazovat, ale musím vám ukázat, že karta je schovaná vzadu na hřbetu ruky.
Tento trik byl rozložen na sedm pohybů a popsán na sedmi stranách.
Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest a sedm.
A dovolte mi něco vám ukázat.
Ty karty byly větší než mé dlaně.
O dva měsíce později, šestiletý, jsem uměl udělat jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm.
A šel jsem to ukázat slavnému kouzelníkovi a hrdě se ho zeptal: "No, co myslíte?"
Šestiletý.
Ten kouzelník se na mě podíval a řekl: "To je katastrofa!
Nemůžeš to udělat ve dvou sekundách a mít vidět nepatrnou část karty mezi prsty.
Aby byl trik profesionální, musí trvat méně než jednu sekundu a musí být perfektní."
O dva roky později, jedna - šup.
A nepodvádím. Je tam vzadu.
Perfektní. Vášeň je motto všech mých činů.
Jak se učím magii, žonglování je opakovaně zmiňováno jako skvělý způsob jak získat obratnost a koordinaci.
Vždy jsem obdivoval, jak rychle a plynule dokáží žongléři přimět předměty létat.
Tak a je to. Je mi 14; stanu se žonglérem.
Spřátelil jsem se s mladým žonglérem ze žonglovacího souboru, a on souhlasil, že mi prodá tři kuželky.
Američanům to vysvětlím. Co jsou kuželky?
Nic společného s bowlingem.
Jsou to ty překrásné podlouhlé objekty, které jsou ale obtížné na výrobu.
Musí být precizně vyvážené.
A, ještě něco. Když jsem ty kuželky kupoval, z nějakého důvodu se ten mladý žonglér stranil od ostatních.
Samozřejmě, tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost.
Každopádně, jsem tu a cvičím se svými novými kuželkami.
Ale vůbec tomu nerozumím.
Jsem docela rychlý, ale vůbec ne plynulý.
Kuželky mi při každém hodu utíkají.
A já se je neustále snažím dostat zpátky s sobě.
Až do dne, kdy jsem cvičil před zrakem Francise Brunna, největšího světového žongléra.
Mračil se.
A poté se mě konečně zeptal: "Můžu je vidět?"
Tak jsem mu hrdě ukázal moje kuželky.
Řekl, "Philippe, byl jsi podveden.
Tohle jsou zmetky. Jsou úplně nevyvážené.
Je nemožné s nimi žonglovat."
Houževnatost, tak jsem vše vydržel navzdory vší pravděpodobnosti.
Tak jsem šel to cirkusu, abych viděl více kouzelníků a žonglérů, a viděl jsem - ne, ne, ne, neviděl.
Bylo to mnohem zajímavější; slyšel jsem.
Slyšel jsem o těch úžasných mužích a ženách, kteří kráčeli ve vzduchu. Provazochodci.
S provazy a lezením jsem si hrál celé mé dětství, tak a je to. Je mi 16; bude ze mě provazochodec.
Našel jsem si dva stromy, ale ne je tak ledajaké stromy, stromy s charakterem, a velmi dlouhé lano.
Obmotal jsem to lano dokola a dokola a dokola a dokola a dokola, dokud mi žádné nezbylo.
Nyní mám všechna ta lana paralelně, přesně takhle.
Mám kleště a nějaká ramínka, a spojím je dohromady v jakousi lanovou pěšinku.
Tak, právě jsem vytvořil nejširší lano na světě.
Co jsem potřeboval? Potřeboval jsem nejširší boty na světě.
Tak jsem našel nějaké obrovské, směšné, obří lyžařské boty a pak jsem si roztřesený a chvějící se stoupl na lana.
A během několika dnů jsem byl schopný udělat jeden přechod.
Tak jsem ustřihl jedno lano.
A další den zase jedno.
A po pár dnech jsem trénoval na jediném laně.
Jistě si dokážete představit, že v té době jsem musel směšné lyžařské boty vyměnit za nějaké pantofle.
Takže to je příklad - pro případ že by to někdo v hledišti chtěl zkoušet - jak se neučit chůzi na laně.
(Smích) Intuice je nezbytný nástroj v mém životě.
Mezitím mě vyhodí z pěti různých škol, protože místo poslouchání učitelů jsem svým vlastním učitelem, rozvíjejícím své nové dovednosti a stávám se pouličním žonglérem.
Na laně, během pár měsíců, jsem schopen zvládnout všechny triky, které dělají v cirkuse, až na to, že nejsem spokojen.
Začal jsem si tedy vymýšlet svoje vlastní triky a přiváděl je k dokonalosti.
Nikdo mě ale nechtěl zaměstnat.
A tak jsem začal lano věšet tajně a vystupoval jsem bez povolení.
Notre Dame, Sydney Harbour Bridge, Světové obchodní centrum.
Vyvinul jsem si jistotu, víru, která mě přesvědčovala, že se bezpečně dostanu na druhou stranu.
Kdybych ji neměl, nikdy bych neudělal ten první krok.
No nicméně, na vrcholu Světového Obchodního Centra byl můj první krok děsivý.
Tlak vzduchu najednou není stejný,
Manhattan se už netáhne do nekonečna.
Hluk města se ztrácí v bouřce, jejíž mrazivou sílu už necítím.
Zvedám balanční tyč. Přibližuji se k okraji.
Překračuji nosník.
Pokládám svou levou nohu na kabel, váha mého těla spočívá na pravé noze, ukotvené k boku budovy.
Měl bych vůbec přenést váhu na levou nohu?
Moje pravá noha bude nezatížená, moje pravá noha se volně setká s lanem.
Na jedné straně, tíha hory, život jak ho znám.
Na straně druhé, vesmír oblaků, tak plný neznáma, až si myslíme, že je prázdný.
U mých nohou, cesta k severní věži - 55 metrů ocelového lana.
Je to přímá linka, která se prohýbá, která se houpe, která vibruje, která se sama kroutí, která je ledová, napnutá silou tří tun, připravená explodovat, připravená mě spolknout.
Napadá mě vnitřní zvíře, divoká touha utéci pryč.
Ale už je pozdě.
Lano je připraveno.
Moje druhá noha se sama a rozhodně pokládá na kabel.
Víra je to, co v mém slovníku nahrazuje pochyby.
Po mém výstupu se mě lidé ptali: "Jak tohle můžete překonat?"
Tenhle problém jsem neměl.
Nezajímalo mě dobývání obrovského, překonávání rekordů.
Ve skutečnost, můj přechod mezi Dvojčaty řadím na stejnou uměleckou úroveň s některými mými menšími čísly nebo úplně jinými druhy vystoupení.
Pojďme se podívat, napřílad mé pouliční žonglování.
Takže pokaždé, když nakreslím křídou kruh na chodník a vstoupím do něj jako improvizující, komická, tichá postava, kterou jsem stvořil před 45 lety, jsem stejně šťastný, jako když kráčím v mracích.
Ale tohle tady, to není ulice.
Takže tady nemůžu žonglovat, jistě rozumíte.
Takže nechcete, abych tu teď žongloval, že ne?
Víte to, že?
Nechce ne abych žonglovat, nebo ano?
(Potlesk) (Hudba) (Potlesk) Děkuji. Děkuji vám.
Pokaždé, když žongluji na ulici, používám improvizaci.
Improvizace je velmi mocná, protože vítá neznámo.
A protože to, co je nemožné, je vždy neznámé, dovoluje mi to věřit tomu, že dokážu pokořit nemožné.
Nepokořil jsem nemožné jen jednou, ale mnohokrát.
Tak o co se podělím? Ó, už vím, festival v Izraeli.
Před pár lety jsem byl pozván, abych zahájil Izraelský Festival, výstupem na laně.
A zvolil jsem si, že napnu své lano mezi Arabskou a Židovskou čtvrtí Jeruzaléma, přes údolí Gehenna.
A myslel jsem si, že by bylo neuvěřitelné, kdybych se v polovině lana zastavil a jako kouzelník bych vyčaroval holubici, kterou bych vypustil k obloze, jako žijící symbol míru.
No, musím říct, že bylo poněkud těžké najít holubici v Izraeli, ale jednu jsem našel.
A v mém hotelovém pokoji, pokaždé, když jsem cvičil vyčarování holubice a její vypuštění, pokaždé se odrazila ode zdi a skončila u mě na posteli.
Řekl jsem si, že je to v pořádku. Pokoj je jen moc malý.
Totiž: pták potřebuje k letu místo.
V den vystoupení se vše perfektně povede.
Přichází den výstupu.
80 000 lidí se rozmísťuje po celém údolí.
Starosta Jeruzaléma, Teddy Kollek přichází, aby mi popřál štěstí.
Ale zdá se být nervózní.
V mém laně bylo pnutí, ale napětí jsem pociťoval i na zemi.
Kvůli tomu davu, který se z větší části skládal z lidí, kteří jeden druhého považovali za nepřítele.
A tak začnu svůj výstup. Všechno je v pořádku.
Zastavuji se v polovině.
Nechávám objevit se holubici.
Lidé radostně tleskají.
A poté, při tom nejvíce ušlechtilém gestu vypouštím holubici míru na azurové nebe.
Ale ten pták, místo aby odletěl, udělá flop, flop, flop a přistane mi na hlavě!
(Smích) A lidé jásají.
Tak vezmu holubici a podruhé ji vypouštím do vzduchu.
Ale holubice, která očividně nechodila do létací školy, udělá flop, flop,flop a skončí na konci mé balanční tyče.
(Smích) Takže teď... Vy se smějete.
Ale počkejte. Okamžitě si sedám. To je reflex provazochodců.
Mezitím, obecenstvo šílí.
Musí si myslet, že tenhle chlap s tou holubicí musel strávit roky prací s ní.
Je génius, je profesionál!
(Smích) Tak se ukláním, zdravím pokynem ruky.
A na konci praštím rukou do tyče, abych toho ptáka shodil.
A ta holubice, která, jak teď víte, očividně neumí létat, udělá potřetí flop, flop, flop a skončí na laně přímo za mnou.
A celé údolí jásá.
Ale vydržte, ještě jsem neskončil.
Jsem asi 45 metrů od mého cíle a jsem vyčerpaný, takže mé kroky jsou pomalé.
A pak se něco stalo.
Někdo, někde, skupina lidí začala tleskat v rytmu mých kroků.
A během pár sekund celé údolí tleská s souladu s každým mým krokem.
Ale není to potlesk nadšení, jako předtím, je to potlesk povzbuzení.
Na moment, celý dav zapomněl na své odlišnosti.
Stali se jedním člověkem, tlačícím mě k triumfu.
Chci, abyste jen na vteřinu pocítili tu úžasnou lidskou symfonii.
Takže řekněme, stojím tady a ta židle je můj cíl.
Já půjdu a vy tleskejte, všichni v souladu.
(Tleskání) (Potlesk) Po mém výstupu jsme se s Teddym stali přáteli.
A řekl mi, že na svém pracovním stole má mou fotografii, jak stojím uprostřed lana s holubicí na hlavě.
Neznal pravdu.
A pokaždé, když čelí bezvýchodné situaci, kterou má v tomto komplikovaném městě vyřešit, místo vzdávání se se podívá na tu fotku a řekne si: "Když to dokáže Philippe, já taky", a vrátí se zpět k práci.
Inspirace.
Inspirováním sama sebe inspirujeme i ostatní.
Nikdy nezapomenu tuhle hudbu a doufám, že vy také ne.
Prosím, vezměte si tu hudbu s sebou domů a začněte si na paže lepit peří, a vzlétněte, a leťte, a podívejte se na svět z jiného úhlu.
A když uvidíte hory, pamatujte, hory se dají posunout.
(Potlesk) Děkuji vám. Děkuji.
Děkuji vám.
(Potlesk)
[mluví cizími řečmi]
... a to je jedna z věcí, kterou mám na tomto setkání nejraději.
Není to ani tak o tom, co je to nebo ono, spíš to o tom není vůbec.
(Smích) Ale je v našem zájmu porozumět topografii našich životů skrze nás samotné.
(Smích) Budoucnost dává najevo, že nemáme jiný čas, než zhroucení toho pocitu v zrcadle vzpomínek, ve kterých žijeme.
(Smích) Nic co bychom už nevěděli, avšak o nic méně důležité.
(Smích) V současnosti čelíme obavám a obavy jsou všude kolem nás, máme také anti-obavy.
Je těžké si to představit nebo změřit.
Pozadi radiace je jednoduše příliš statické na to, aby bylo vidět obvyklou spektrální analýzou.
Máme však pocit, jako by byly případy, kdy mnoho z nás - chápete vo co tu de?
Ale - chápete vo co tu de?
Páč, jako hip hop, chápete vo co tu de, TED je hustej, chápete vo co tu de.
A tak jsem složil píseň a doufám, že se vám bude líbit.
Je to píseň o lidech a sněžných mužích - (Smích) - a dalších poznatcích francouzské vědy.
Je to francouzská věda.
Tak jo, jdeme na to.
♫ V hloubi duše jsem se snažil ♫ ♫ Já vím, že sám mám problémy ♫ ♫ Ale pokaždé, když mě to dostane ♫ ♫ [nesrozumitelné] ♫ (Hudba) ♫ A snažil jsem se být ten, ve kterého věříš ♫ ♫ Chci, aby jsi byla strašně drzá ♫ ♫ Chci, abys [nesrozumitelné], baby ♫ ♫ A dokážeš cokoliv ♫ ♫ Jen pokud si neublížíš, až se budeš vracet ♫ ♫ Pokud přežiju, řeknu ti, co je špatně ♫ ♫ Protože kdyby jsi byla [nesrozumitelné] ♫ ♫ A myslím, že vypadáš jako [nesrozumitelné] ♫ ♫ Dávám ti to, co chci být ♫ (Hudba) A můžete jich použít tolik, kolik chcete.
(Potlesk) A počítačové modely, bez ohledu na to, kolik jich máte a kolik lidí tím zaměstnáte, nikdy nebudou moci dojít ke stejným závěrům.
Před čtyřmi lety jsem pracoval s pár lidmi na Brookings Institute, a dospěl jsem k závěru.
(Smích) Zítra je další den.
(Smích) Není to jen tak nějaký den, ale je to den.
Dostanete se k němu, není pochyb.
A je důležité si pamatovat, že tato simulace je dobrá.
Je to uvěřitelné, je to hmatatelné.
Můžete natáhnout ruku – věci jsou pevné.
Objekty můžete přesunout z jedné oblasti do druhé.
Můžete cítit své tělo.
Můžete říct: "Rád bych šel na toto místo," a můžete přesunout tuto masu molekul vzduchem někam jinam, dle vašeho přání.
(Smích) Uvnitř toho žijete každý den.
A teď se dáme do rozdělování a pochopení nedostatku pochopení, vstupujeme do nové éry vědy ve které necítíme nic víc než to, tak říkajíc, než to, co v sobě, současné nebo nesoučasné, se posléze přeneseně přenesou do záhybů našeho ne-porozumění a naše částečné porozumění do sítí, ze kterých všichni čerpáme svoje zdroje a závěry.
(Smích) Jak už jsem řekl, nevnímejme místo, kde žijeme, jako kouli, ale spíše jako nekonečnou rovinu, která budí dojem že směřuje zpět do místa začátku.
(Smích) Jakmile pochopíme, že všechny koule na obloze jsou jen nekonečně velká letadla, bude to nad slunce jasné.
Ha Ha Ha. To je moje poslední píseň.
A pamatujte si, že všechno co jste - je důležitější si uvědomit negativní prostor, jako hudba je jen rozdělení prostoru; vesmír, který posloucháme je tak rozdělen, a to nám dává informace, v porovnání s něčím jiným, co nám dává představu o tom, co ta která představa, co chce být přenášena, chce být.
Tak prosím, bez dalších řečí.
(Potlesk) Děkuju.
(Potlesk) Tahle je srandovní.
Začíná takhle.
(Hudba) Dobrá, poslední kus, který chci předvést, je vlastně velmi podobný tomuto.
Doufám, že to poznáte.
Jdeme na to.
Hele, ještě to funguje. No, dobře.
Tak jo, jdeme na to.
(Smích) (Hudba) Jdeme na to.
(Hudba) ♫ Jo, jo, jo, jo ♫ (Hudba) Děkuju. Užijte si zbytek.
Děkuju. (Potlesk)
Velké texty starověkého světa se k nám nedostávají v původní podobě.
Přežívají díky středověkým písařům, kteří je opisovali a opisovali a opisovali.
Stejné je to s Archimédem, skvělým řeckým matematikem.
Vše, co víme o Archimédovi-matematikovi známe jen ze tří knih, jmenují se A, B a C.
Text A byl ztracen italským humanistou roku 1564.
O textu B jsme naposledy slyšeli v papežské knihovně asi 160 kilometrů severně od Říma ve Viterbu v roce 1311.
Kodex C byl objeven teprve roku 1906 a na mém stole v Baltimoru přistál 19. ledna 1999.
Toto je Kodex C.
Kodex C je vlastně pohřben v téhle knize.
Je to pohřbený poklad.
Toto je totiž modlitební knížka.
Byla dokončena chlápkem jménem Johannes Myrones 14. května 1229.
K jejímu vytvoření použil pergamen.
Ale nepoužil nový pergamen, ale pergamen recyklovaný ze starších rukopisů, kterých bylo dohromady sedm.
A Archimédův Kodex C byl jen jednou z těchto knih.
Rozložil Archimédův rukopis a těch sedm dalších.
Smazal všechny jejich texty, potom rozřezal listy na polovinu, přeházel je, otočil je o 90 stupňů a napsal přes ně modlitby.
Těchto sedm rukopisů v podstatě zmizelo na 700 let, a my máme knihu modliteb.
Kniha byla objevena tímhle mužem, Johanem Ludvíkem Heibergem, v roce 1906.
Jen s použitím zvětšovacího skla přepsal tolik textu, co mohl.
Důležité je, že v rukopisu našel dva texty, které byly jedinečné.
V kodexu A a B vůbec nebyly, šlo o naprosto nové Archimédovy texty, jmenovaly se "Metoda" a "Ostomachion".
Kniha se stala světově známým rukopisem.
Teď by už mělo být jasné, že je kniha ve špatném stavu.
Ve 20. století, poté, co ji Heiberg viděl, se její stav ještě zhoršil.
Byly přes ni malovány padělky a těžce utrpěla plísní.
Ta kniha je doslova na odpis.
Je to ten druh knihy, od které byste čekali, že bude v nějakém ústavu.
Ale není, roku 1998 ji koupil soukromý vlastník.
Proč ji koupil?
Protože chtěl zachránit to, co je křehké.
Chtěl z unikátního udělat všudypřítomné.
Chtěl, aby drahé bylo zadarmo.
A chtěl to všechno udělat z principu.
Moc lidí nebude číst Archiméda ve starořečtině, ale měli by mít možnost si ho přečíst.
Tak kolem sebe nashromáždil Archimédovy přátele a slíbil, že za všechno zaplatí.
Byla to nákladná práce, ale vlastně ne tak drahá, jak byste mysleli, protože tihle lidé to nedělali kvůli penězům, ale kvůli Archimédovi.
Přišli lidé z mnoha různých odvětví.
Částicoví fyzikové, klasičtí filologové, knižní restaurátoři, odborníci na starověkou matematiku, specialisté na správu dat, na vědecké zobrazování a programové řízení.
Dali se dohromady, aby pracovali na tomto rukopise.
První problém byl s konzervací.
Museli jsme se vypořádat například s tímto: na hřbetě knihy bylo lepidlo.
Když se podíváte pozorně, uvidíte, že spodní polovina je dost hnědá.
To lepidlo je přírodní klíh.
Pokud jste restaurátor, není na jeho sundání nic těžkého.
Horní polovina je lepidlo na dřevo.
Je to polyvinylacetátová emulze, která se po zaschnutí nedá rozpustit ve vodě.
Taky je mnohem pevnější než pergamen.
Tudíž bylo před začátkem skenování potřeba knihu rozebrat.
Trvalo to čtyři roky.
Toto je vzácný akční snímek, dámy a pánové.
(Smích) Museli jsme se taky zbavit veškerého vosku, jelikož kniha se používala při bohoslužbách řecké pravoslavné církve, a ta užívala svíčkový vosk.
Byl špinavý a nemohli jsme se přes něj dostat k textu.
Proto jsme museli velmi opatrně mechanicky seškrábat všechen vosk.
Těžko říct, v jak špatném stavu ta kniha je, ale velmi často se rozpadávala na malé kousíčky.
U obyčejné knihy by to ani tolik nevadilo. ale tyto kousíčky mohly obsahovat jedinečný Archimédův text.
Nakonec se nám podařilo dát malinké zbytky zpátky na správné místo.
Po tom všem jsme začali rukopis skenovat.
Nafotili jsme ho pod 14 různými vlnovými pásmy světla.
To proto, že když se na něco díváte pod jiným světlem, vidíte různé věci.
Tady máme snímek stránky nasvícené 14 různými vlnovými pásmy.
Ale žádné z nich nefungovalo.
Takže jsme snímky spojili dohromady a dali jsme dva na prázdnou obrazovku.
Jsou to dva různé snímky Archimédova rukopisu.
Snímek vlevo je obyčejná červená fotografie.
Pravý snímek je ultrafialová fotografie.
Na snímku vpravo jste možná schopni vidět část Archimédova spisu.
Pokud je na digitálním plátně sloučíte dohromady, pergamen bude na obou snímcích jasný a písmo také.
Modlitební knížka je na obou snímcích tmavá a její písmo bude tmavé.
Archimédův text je jednou tmavý a podruhé světlý.
Vyjde tmavý, ale červený, a pak si ho můžete poměrně jasně přečíst.
Takhle to vypadá.
Nyní máme fotku před a po, ale tak se na obrazovce číst nedá.
Zvětšujete, zvětšujete, přibližujete a přibližujete a teď ho prostě čtete.
(Potlesk) Pokud spojíte dva stejné snímky různým způsobem, dokážete se zbavit textu modliteb.
Je to strašně důležité, protože ta schémata v rukopisu jsou unikátním zdrojem schémat, která Archimédes kreslil do písku ve čtvrtém století před naším letopočtem.
Jsme tam, teď vám je můžu ukázat.
Tímto způsobem skenování -- infračerveným, ultrafialovým a neviditelným světlem -- bychom se nikdy nedostali přes ty zlaté ilustrace.
Jak jsme to chtěli provést?
No, vzali jsme rukopisy a rozhodli jsme se je nafotit rentgenovou fluorescenční metodou.
Rentgenový paprsek pronikne do schématu vlevo a vykopne elektron z atomového obalu.
Ten elektron zmizí.
A jak mizí, vzdálenější elektron skočí dovnitř a zaujme jeho místo.
A když to udělá, vyzáří elektromagnetickou radiaci.
Rentgenový paprsek.
Tento paprsek má specifickou vlnovou délku podle atomu, s kterým se srazí.
My jsme chtěli získat železo.
Protože inkoust byl železitý.
Kdybychom mohli zmapovat, odkud přišel rentgenový paprsek, našli bychom všechno železo na stránce a pak bychom teoreticky mohli snímek přečíst.
Problém je, že na to potřebujete opravdu silný zdroj světla.
Proto jsme rukopis vzali do Synchrotronové radiační laboratoře ve Stanfordu v Kalifornii, kde je urychlovač částic.
Elektrony jdou jedním směrem, pozitrony opačným.
Setkávají se uprostřed a vytvářejí subatomární částice jako kvark c nebo tauon.
Ve skutečnosti jsme se nechystali vystavit Archiméda tomu paprsku.
Ale jak se elektrony prohánějí kolem rychlostí světla, vyzařují rentgenové paprsky.
Je to nejsilnější světelný zdroj ve sluneční soustavě.
Jmenuje se to synchrotronové záření a obyčejně se používá k pozorování proteinů a tak podobně.
My jsme se ale chtěli podívat na atomy, atomy železa, abychom si mohli přečíst stranu před a po.
A ejhle, zjistili jsme, že to jde.
Udělat jednu stránku trvalo sedmnáct minut.
A co jsme objevili?
Jeden z Archimédových unikátních textů se nazývá "Ostomachion".
Není ani v Kodexu A, ani v Kodexu B.
Věděli jsme, že zahrnuje tento čtverec.
Je to dokonalý čtverec rozdělený na čtrnáct částí.
Nikdo ale netušil, co s nimi Archimédés měl v úmyslu.
Teď už to možná víme.
Snažil se zjistit, kolika způsoby se dá zkombinovat 14 kusů, aby stále tvořily dokonalý čtverec.
Tipne si někdo?
Je to 17152 krát, rozděleno do 536 skupin.
Důležité na tom je, že se jedná o nejstarší studii v oblasti kombinatoriky.
A kombinatorika je úžasně zajímavé matematické odvětví.
Překvapující ale na tomto rukopise je, že jsme se podívali na ostatní rukopisy, které písař použil na výrobu své knihy, a zjistili, že jeden z nich obsahuje text od Hyperida.
Hyperides byl athénský řečník ze čtvrtého století před Kristem.
Byl přesným současníkem Démosthéna.
Roku 338 př. n. l. se s Démosthénem rozhodli, že se postaví vojenské moci Filipa Makedonského.
Athény a Théby šly tedy bojovat s Filipem Makedonským.
Nebyl to dobrý nápad, jelikož Filip měl syna jménem Alexandr Veliký, a byli poraženi v bitvě u Chairóneie.
Alexandr Veliký odjel dobýt doposud známý svět, Hyperides se ocitl u soudu kvůli vlastizradě.
Toto je řeč, kterou pronesl u soudu -- je to skvělá řeč: "Nejlepší," řekl, "je zvítězit.
Ale jestli nemůžeš zvítězit, pak bojuj z ušlechtilého důvodu, protože jen tak si tě budou pamatovat.
Pohleďte na Sparťany.
Dosáhli nespočetných vítězství, ale nikdo si nepamatuje, kým jsou, protože bojovali pro sobecké cíle.
Jejich jedinou pamětihodnou bitvou je bitva u Thermopyl, kde byli povražděni do posledního muže, ale bojovali za svobodu Řecka."
Byla to tak dobrá řeč, že ho athénský soud nechal jít.
Žil ještě dalších deset let, pak ho dostihla makedonská frakce.
Vyřízli mu jazyk jako výsměch jeho řečnictví a nikdo neví, co provedli s jeho tělem.
Proto je tohle objev ztraceného hlasu ze starověku, který k nám promlouvá ne z hrobu, protože ten neexistuje, ale z athénského soudního dvora.
Teď bych měl zmínit, že obvykle, když hledáte ve středověkých, seškrábaných rukopisech, jedinečné texty nenajdete.
A najít dva v jednom rukopise je vážně něco.
Najít tři je fakt zvláštní.
A my jsme tři našli.
Aristotelovy "Kategorie" patří mezi základní texty západní filozofie.
Našli jsme komentář ke "Kategoriím" ze třetího století, možná od Galéna a pravděpodobně od Porfyria.
Všechna data, která jsme posbírali, všechny skeny, všechny raw snímky, všechny přepisy a jiné věci byly dány k dispozici online pod licencí Creative Commons, aby je kdokoli mohl použít k jakýmkoli komerčním účelům.
(Potlesk) Proč by to vlastník rukopisu dělal?
Udělal to proto, že rozumí datům stejně jako knihám.
Způsob, jak uchovat knihy, které mají dlouho zůstat užitečné, je schovat je do skříně a pustit k nim jenom pár lidí.
Způsob, jak nechat přežít data, je dát je k dispozici všem a to s nejmenším možným omezením.
A to je to, co udělal.
Instituce se z toho mohou poučit.
V současnosti instituce omezují svá data autorskými právy a jinými omezeními.
A když se chcete na Internetu podívat na středověké rukopisy, musíte jít na stránku "Y" Národní knihovny nebo stránku "X" Univerzitní knihovny, což je asi ten nejnudnější způsob, jak nakládat s digitálními daty.
Chcete je mít všechna na jednom místě.
Protože webová stránka budoucnosti se starověkými rukopisy nebude tvořena institucemi,
ale uživateli, lidmi, kteří data shromáždí, lidmi, kteří chtějí posbírat všechny možné druhy map, kteréhokoli místa, odkud pocházejí, všemožné středověké dobrodružné romány, odkudkoli pocházejí, lidé, kteří jenom chtějí uspořádat svou vlastní slavnou sbírku krásných věcí.
A to je budoucnost Internetu.
Je to přitažlivá a krásná budoucnost, ale pouze v případě, že se nám ji podaří uskutečnit.
My z Waltersova muzea umění jsme se řídili tímto příkladem a dali všechny naše rukopisy na web, aby si je lidé mohli užít -- všechna raw data, všechny popisy, všechna metadata --
pod licencí Creative Commons.
Waltersovo muzeum je malé a má nádherné rukopisy, ale data jsou fantastická.
Výsledkem je, že když na Googlu hledáte obrázky a zadáte třeba "iluminovaný rukopis Koránu", 24 z 28 obrázků, které najdete, pochází z mého ústavu.
(Potlesk) Zamysleme se na chvíli.
Co z toho instituce má?
Velkou spoustu věcí.
Můžete mluvit o lidstvu a tak podobně, ale raději mluvme o těch sobeckých věcech.
To, co z toho instituce opravdu mají je tohle: Proč lidé chodí do Louvru?
Chtějí vidět Monu Lisu.
Proč chtějí vidět Monu Lisu?
Protože už vědí, jak vypadá.
A to vědí, protože její fotky viděli naprosto všude.
Není třeba mít taková omezení.
Myslím, že instituce by měly povstat a vypustit všechna svá data pod neomezenými licencemi, a to by bylo prospěšné pro všechny.
Proč nedat každému přístup k těmto datům a možnost zorganizovat vlastní sbírku staré vzdělanosti, úžasných a nádherných věcí, a proč neposílit krásu a společenský význam Internetu.
Moc vám děkuju.
(Potlesk)
Má dnešní přednáška bude o tom, o čem někteří z vás už možná slyšeli.
O Arabském jaru.
Slyšel o něm někdo z vás?
(Potlesk) V roce 2011 se moc přesunula od pár vyvolených k hlasu lidu, od oválných kanceláří do městských center, bedlivě střeženého vysílání po otevřené sítě.
Předtím, než se Tahrír stal symbolem globálního osvobození, existovaly reprezentativní průzkumy, které lidem umožňovaly vyslovit svůj názor umírněným, ale přesto účinným způsobem.
V rámci Gallup (nestranické výzkumné centrum, pozn. překl.) studuji světové muslimské společnosti.
Od roku 2001 jsme vedli rozhovory se stovkami tisíci lidí -- mladých a starých, mužů a žen, vzdělaných a negramotných.
Má dnešní přednáška vychází z tohoto výzkumu a odhaluje proč Arabové povstali a co nyní požadují.
Tento region je velmi rozmanitý a každá země má svá specifika.
Ti, co povstali, však sdíleli společnou rozhořčenost a i dnes mají stejné požadavky.
Velkou část prezentace zaměřím na Egypt.
Skutečnost, že jsem se tam narodila, na to samozřejmě nemá žádný vliv.
Je to však největší arabská země, které připadá také velký vliv.
Vše zakončím rozšířením záběru na celý region, abychom prozkoumali tak všední oblasti týkající se arabských názorů na náboženství, politiku a jejich vlivu na ženy, a přitom odhalovali některá překvapivá zjištění.
Po tom, co jsme zanalyzovali kupu dat, jsme dospěli k tomuto: Sama nezaměstnanost a chudoba nevedla k arabským povstáním v roce 2011.
Pokud zoufalý čin tuniského obchodníka s ovocem zažehnul tyto povstání, pak to byl rozdíl mezi tím, co Arabové zažívali a jejich očekáváními, to vše podnítilo tyto povstání.
Abyste pochopili, co tím myslím, vezměte v úvahu tento trend v Egyptě.
Na papíře se zemi dařilo skvěle.
Země byla oceňována nadnárodními společnostmi díky svému ekonomickému růstu.
Pod povrchem se však skrývala hodně odlišná skutečnost.
V roce 2010, těsně před revolucí, přestože HDP na obyvatele rostlo po několik let pětiprocentním tempem, Egypťané zažívali nejhorší období svého života.
To je velmi neobvyklé, protože obecně spatřujeme, světe div se, že čím je země bohatší, tím lépe se lidé cítí.
To je protože mají lepší pracovní příležitosti a stát jim nabízí lepší sociální služby.
V Egyptě tomu však bylo přesně naopak.
A jak země bohatla, nezaměstnanost ve skutečnosti rostla a spokojenost lidí v oblastí bydlení a vzdělání se snižovala.
Nejednalo se však o vztek z ekonomické nespravedlnosti.
Jednalo se také o hlubokou touhu lidí po svobodě.
V rozporu s teorií střetu civilizací Arabové neopovrhovali svobodou Západu, toužili po ní.
Již v roce 2001 jsme se dotazovali Arabů a Muslimů obecně z celého světa, co na Západu nejvíc obdivují.
Mezi nejčastější odpovědi patřily svoboda a spravedlnost.
Vlastními slovy na otevřenou otázku odpovídali: "Jejich politický systém je transparetní a navazuje na demokracii v pravém slova smyslu."
Jiní říkali: "Svoboda, volnost a vzájemná otevřenost."
Hlas většiny - 90% a více, v případě Egypta, Indonézie a Íránu, nám v roce 2005 prozradil, že kdyby mohli lidé napsat novou ústavu, čistě hypoteticky, pro nově vzniklou zemi, zaručili by se o svobodu slova, jako zásadní právo, zejména v Egyptě.
88% lidí prozradilo, že posun k vyšší míře demokracie by Muslimům pomohl k pokroku -- nejvyšší procento ve všech zemích, ve kterých jsme dělali průzkum.
V tísni těchto demokratických aspirací byla však každodenní zkušenost velmi odlišná, zejména v Egyptě.
Ačkoli tíhnou k demokracii nejvíce ze všech, na světě není populace, která by nebyla v posledním měsíci uzavřenější ve sdělení svého názoru veřejnému činiteli -- udělaly to pouhé 4% lidí.
Zatímco ekonomický pokrok učinil z hrstky lidí boháče, mnoho lidí si pohoršilo.
S postupnou ztrátou svobody lidé začali pociťovat také nedostatek zabezpečení.
Místo toho, aby vnímali své bývalé režimy jako štědré, ne-li až úzkostlivé otce, byly pro ně v podstatě vězeňskými dozorci.
Dnes, poté, co ukončili Mubarakovu 30-ti letou nadvládu, by Egypťané mohli být příkladem pro další země v regionu.
Pokud Egypt uspěje v utváření společnosti postavené na zásadách právního státu, může jít příkladem.
Pokud však nebudou adresovány základní témata, které poháněly revoluci, následky by mohly být katastrofální -- nejen pro Egypt, ale i celý region.
Nevypadá to dobře, říkají někteří.
Islamisté, ne mladí liberálové, kteří zažehli revoluci, získali většinu v parlamentu.
Vojenská rada zasahuje proti občanské společnosti a protestům a ekonomika země dále skomírá.
Hodnocení Egypta pouze z těchto hledisek však ignoruje skutečnou revoluci.
Egypťané hýří větším optimismem, který jim léta chyběl, v oblasti náboženství a sekularity je jejich názory liší podstatně méně, než bychom mysleli, a jsou připraveni na požadavky, které demokracie klade.
Ať už podporují islamisty nebo liberály, požadavky Egypťanů vůči vládě jsou stejné a patří mezi ně práce, stabilita a vzdělání, ne morální policie.
Především však očekávají, poprvé za několik desetiletí, že budou aktivními účastníky, ne pozorovateli, v záležitostech své země.
Před několika týdny jsem se setkala se skupinou nově zvolených egyptských a tunisských poslanců.
Skutečně mě na nich zaujal nejen jejich optimismus, ale také jakási nervozita tak bych to nějak popsala.
Jeden z nich mi řekl: "Náš lid se kdysi tísnil v kavárnách při sledování fotbalu," nebo kopané, jak říkáme v Americe -- a nyní místo fotbalu sledují jednání parlementu."
(Smích) "Opravdu nás sledují a my jsme zmítáni obavami, že nenaplníme jejich očekávání."
Opravdu mě zarazilo, že před necelými 24 měsíci to byli právě lidé, kteří byli nervózní z toho, že je vláda bedlivě pozoruje.
Příčinou jejich vysokých očekávání je nově nalezená víra v budoucnost.
Těsně před revolucí jsme řekli, že se Egypťané nikdy v životě necítili hůř ale nejen to, mysleli, že jejich budoucnost nebude lepší.
Skutečným následkem vypuzení Mubaraka nebyl zjednodušený život.
Ten se totiž ztížil.
Vyhlídky lidí se však značně zlepšily.
A tato naděje, tento optimismus přetrval rok bouřlivých změn.
Jednou z příčin tohoto optimismu je to, navzdory názorům mnoha lidí, že se Egypťané domnívají, že se věci skutečně v mnoha ohledech změnily.
Zatímco byli Egypťané známí svou jednocifernou volební účastí ve volbách předcházejícím revoluci, v posledních volbách šlo volit více než 70% žen a mužů.
Tam, kde v roce 2010 věřila v poctivé volby sotva čtvrtina lidí -- překvapuje mě, že jich bylo tolik -- je nyní 90% lidí, kteří považují poslední volby za poctivé.
Toto je podstatné, protože jsme objevili souvislost mezi důvěrou obyvatelstva v demokratický proces a jejich vírou, že utiskovaní lidé mohou svou situaci změnit pomocí mírových prostředků.
(Potlesk) Vím, co si někteří z vás myslí.
Egypťané a mnoho dalších Arabů, kteří se vzbouřili a procházejí transformací kladou na vládu velká očekávání.
Jsou jen obětí dlouhodobé autokracie a očekávají paternalistický stát, který vyřeší všechny jejich problémy.
Takovýto závěr by však ignoroval tektonický posun, odehrávající se v Egyptě mimo záběr kamer z Tahrirského náměstí.
Egypťané kladou zvýšená očekávání v prvé řadě sami na sebe.
V zemi kdysi známé pro svou pasivní rezignaci, kde i přes tristní situaci pouze 4% lidí vyjádřilo svůj názor veřejnému činiteli, nám dnes 90% z nich říká, že pokud existuje v jejich komunitě problém, je na nich, aby jej vyřešili.
(Potlesk) A tři čtvrtiny nejenže věří ve vlastní zodpovědnost, ale také v moc učinit změnu.
Toto zplnomocnění se týká také žen, jejichž role v povstáních nemůžeme podceňovat.
Byly mezi nimi doktorky a disidentky, umělkyně a pořadatelky.
Celá třetina těch, kteří čelili tankům a slznému plynu při domáhání se svobody a spravedlnosti v Egyptě, představovala ženy.
(Potlesk) Lidé vyjádřili reálné obavy z toho, co bude vzestup islamistických stran znamenat pro ženy.
Ze studií role náboženství v právu a společnosti jsme zjistili, že neexistuje žádný ženský konsensus.
Zjistili jsme, že se názory žen v dané zemi podobají více názorům mužů oné země, než názorům žen sousedních zemí.
To naznačuje, že pohled žen na roli náboženství ve společnosti je více formovaný kulturou jejich země a kontextem než jednolitým názorem, že náboženství je pro ženy zkrátka špatné.
Ženy se však shodují že jejich role musí být stěžejní a aktivní.
A tady se dostáváme k největší rozdílnosti mezi pohlavími, která panuje v otázce ženských práv.
To, jak se muži staví k otázce ženských práv, má dopad na budoucnost tohoto regionu.
Objevili jsme totiž souvislost mezi mužskou podporou ženské zaměstnanosti a tím, kolik žen je ve skutečnosti zaměstnaných v odborných profesích dané země.
Vyvstává tedy otázka, co stojí za mužskou podporou ženských práv?
Co třeba názory mužů na náboženství a právo?
Ovlivňuje mužský názor na roli náboženství v politice jejich pohled na ženská práva?
Ne.
Neobjevili jsme vůbec žádnou korelaci, naprosto žádnou provázanost, mezi těmito proměnnými.
Co stojí za mužskou podporou ženské zaměstnanosti je mužská zaměstnanost, úroveň vzdělání, stejně tak jako vysoká hodnota Indexu lidského rozvoje Organizace spojených národů jejich země.
To znamená, že lidský rozvoj, ne sekularizace, je klíčem k ženskému zrovnoprávnění v transformujícím se Středním východu.
A tato tranformace pokračuje.
Od Wall Street az po Mohamed Mahmoud Street, nikdy nebylo důležitější porozumět tužbám obyčejných lidí.
Děkuji.
(Potlesk)
Mám pro vás odpověď na otázku, kterou jsme si každý někdy položili.
Ta otázka zní: Proč zastupuje písmeno "x" všechno neznámé?
Jasně, všichni jsme se to učili v matematice, ale teď je to v naší kultuře všude. X Prize, Akta X, Projekt X, TEDx.
Kde se to vzalo?
Asi před šesti lety jsem se rozhodl, že se budu učit arabštinu, ze které se vyklubal vrcholně logický jazyk.
Napsat v arabštině slovo, frázi nebo větu, to je jako vytvořit rovnici, protože každá část musí být nesmírně přesná a obsahuje hodně informací.
Je to jeden z důvodů toho, že to, o čem jsme si zvykli přemýšlet jako o západní vědě, matematice a inženýrství, bylo ve skutečnosti vymyšleno v několika prvních stoletích našeho letopočtu Peršany, Araby a Turky.
A to včetně systému, který se v arabštině nazývá "al-jebr".
"Al-jebr" můžeme přeložit přibližně jako "systém na sladění nesourodých částí".
V češtině známe "al-jebr" jako algebru.
Jeden příklad za všechny.
Arabské texty obsahující tyto matematické znalosti nakonec našly cestu do Evropy -- konkrétně do Španělska -- v 11. a 12. století.
Když dorazily, vznikl obrovský zájem tyto znalosti přeložit do evropského jazyka.
Ale byly problémy.
Jeden problém je, že arabština má některé hlásky, které zkrátka neprojdou evropským hrtanem bez dlouhého cvičení.
To mi věřte.
A také právě tyto hlásky obvykle neměly zastoupení mezi písmeny užívanými v evropských jazycích.
Tady máme jednoho z obviněných.
Tohle je písmeno "šín" (SHeen) a to náleží hlásce, o které přemýšlíme jako o "š" (sh).
Také je to první písmeno slova "shalan", což znamená "něco" stejně jako české slovo "něco" -- nějakou nedefinovanou, neznámou věc.
V arabštině můžeme přidat určitost přidáním určitého členu "al".
Takže bychom měli "al-shalan" -- tu konkrétní neznámou věc.
A to je slovo, které se objevuje v celé rané matematice, jako třeba v tomto odvození důkazů z 10. století.
Problém byl pro středověké španělské učence, kteří měli za úkol přeložit tento materiál, v tom, že písmeno "šín" (sheen) a slovo "shalan" nemůže být převedeno do španělštiny, protože španělština nemá to "š", nemá hlásku "š".
Takže podle konvence vytvořili pravidlo, ve kterém si vypůjčili hlásku "kch", zvuk "kch", z klasické řečtiny, a to ve formě písmena chí.
Později, když byl tento materiál přeložen do běžného evropského jazyka, což byla v té době latina, jednoduše nahradili řecké chí latinským X.
A jakmile se to stalo, jakmile byl tento materiál v latině, vytvořil základ pro matematické příručky na téměř 600 let.
Ale teď máme odpověď na naši otázku.
Proč je X neznámá?
X je neznámá, protože ve španělštině nemůžete říci "š".
(Smích) A myslel jsem si, že by stálo za to se o to podělit.
(Potlesk)
Spolupracuji s bakteriemi.
- hned předvedu časosběrná nahrávka kterou jsem nedávno pořídil kde můžete vidět, jak bakterie hromadí minerály z vlastního okolí během jedné hodiny.
Takže to, co tady vidíte, je bakterie, která tráví a v momentě, kdy tak činí, vytváří elektrický náboj.
A ten přitahuje kovy z okolního prostředí
a tyto kovy se hromadí jakožto minerály na povrchu těchto bakterií.
Jeden z těch největších problémů, které jsou všudypřítomné v současném světě, je nedostatečný přístup k čisté pitné vodě.
A proces odsolování je ten, ve kterém odstraňujeme soli.
Můžeme tak získat pitnou vodu či vodu pro zemědělství.
Odstraňování solí z vody - obzvláště té mořské prostředníctvím reverzní osmózy je kritická metoda pro země, které nemají přístup k pitné vodě po celém světě.
Takže reverzní osmóza je technologie využívající k filtraci membránu.
Vezmeme vodu z moře ta je natlakována
a tento tlak nutí vodu projít membránou.
Produkce čisté vody vyžaduje energii.
ovšem zbyde nám ještě koncentrovaný solný roztok...
Ale tento proces je vemi drahý a pro mnoho zemí světa cenově nedostupný.
A také ten roztok, který vzniká, je častokrát vypouštěn zpět do moře
což má negativní vliv na ekologii dané vodní plochy, do které je vypouštěn.
Takže..momentálně pracuji v Singapuru a to je místo, které je skutečným lídrem v odsolovacích technologiích.
A Singapur zamýšlí do roku 2060 produkovat 900 milionů litrů denně odsolené vody.
Toto ovšem znamená produkci stejně masivního množství zbytkového solného roztoku.
A toto je místo, kde má spolupráce s bakteriemi vstupuje do hry.
Takže to, co momentálně děláme, je že získáváme kovy jako je vápník, draslík a horčík ze solného roztoku.
a toto, na příkladu hořčíku, a množství vody, které jsem zmiňoval, dělá 4.5 mld dolarů pro težební průmysl Singapuru - místo, které nemá žádné přírodní zdroje.
Chtěl bych, abyste si představili těžební průmysl způsobem, který tady doposud neexistoval; představte si těžební průmysl, který neznamená znečišťování Země; představte si bakterie, které nám k tomu dopomáhají akumulováním, srážením a sedimentací minerálů ze solného roztoku.
A to, co tady vidíte, je začátek takového průmyslu ve zkumavce, težebního průmyslu, který je v harmonii s přírodou.
Děkuji.
(Aplaus)
Dnes vám představím tři ukázky ikonického designu, a dá rozum, že jsem pro to ten pravý, protože mám bakalářský titul z literatury.
(Smích) Ale také jsem známá tvář z televize, tak trochu, a horlivý sběratel katalogů Design na dosah, takže vlastně vím všechno co se dá.
Nuže, jsem si jistý, že poznáváte tento objekt; mnozí z vás ho nejspíš viděli, když přistávali se svými soukromými zepelíny na Mezinárodním letišti Los Angeles během posledních pár dní.
Říkají tomu Theme Building (Tématická budova); jmenuje se tak z důvodů, které jsou pořád velmi nejasné.
A je to snad nejlepší příklad starobylé mimozemské architektury, který v Los Angeles máme.
Byla objevena při vykopávkách v roce 1961, když stavěli losangeleské letiště, přestože si vědci mysleli, že pochází z roku 2000 před naším letopočtem, kdy sloužila jako rušný transdimenzionální vesmírný přístav pro starověké astronauty, kteří zprvu kolonizovali tuto planetu a osvobodili náš druh od nánosů barbarství tím, že nám dali psaný jazyk a technologie a otáčející se restaurace.
Domníváme se, že měly sloužit jako náhrada za staré vesmírné přístavy, které se nacházely kde jinde než ve Stonehenge, a jsou považovány za veliký pokrok díky úspornému designu, redukci druidů, neustále se poflakujících okolo, a samozřejmě daleko lepším možnostem parkování.
Když byla odhalena, uvedla novou éru zmodernizovaného, archaicky futuristického designu zvanému Googie, který považujeme za synonymum Doby Tryskáčů, což je chybné.
Koneckonců, starověcí astronauti, kteří ho používali, necestovali tryskáčem moc často, dávali přednost cestování na opeřených hadech poháněných křišťálovými lebkami.
(Potlesk) (Hudba) A ano, stůl.
Používáme je každý den.
A na vršku se nachází odšťavňovač.
Tento design vytvořil Philippe Starck, který se, myslím, nachází v tuto chvíli v publiku.
Poznáte, že jde o Starckův design podle jeho preciznosti, hravosti, inovativnosti a příslibu bezprostředního násilí.
(Smích) Je to design, který dráždí vaši intuici -- není to to, co si na první pohled myslíte.
Není to vidlička určená k tomu, abyste s ní mohli napíchnout tři jednohubky zaráz, což by se hodilo venku ve vestibulu, řekl bych.
A přestože je očividně inspirovaný starověkými astronauty a je vesmírný a trojnožkovitý, není to něco, co se vám má dostat do hlavy a vycucnout všechny vaše myšlenky.
Je to ve skutečnosti odšťavňovač citronů, a od teď už v tom nebudete schopni vidět nic jiného.
Také to není vzor designu, je to vzor užitečnosti designu.
Můžete si ho vzít s sebou domů -- narozdíl od Theme Building, která bude na věky stát tam, kde je.
Můžete si to koupit a může jít s vámi domů a tam může stát na kuchyňské lince -- nevleze se do šuplíku; věřte mi, vlastnoručně jsem se o tom přesvědčil -- a vaši kuchyňskou linku promění ve vzor designu.
Další věc je ta, že když ho budete mít doma, řeknu vám ještě o funkcích, o kterých byste jinak nevěděli: když usnete, probudí se k životu a promenáduje se po domě a hrabe se vám v poště a pozoruje vás ve spánku.
(Potlesk) Dobrá, a co je tato věc?
Nic mě nenapadá. Nevím, co to je.
Vypadá to strašně. Je to malá elektrická plotýnka?
Nechápu to.
Ví to někdo?
Chee? Co že to je ... iPhone.
iPhone. No jistě, to je ono, už si vzpomínám; nechal jsem si jimi vydláždit koupelnu za starých dobrých časů.
Ne, mám iPhone. Samozřejmě, že mám.
Zde je můj milovaný iPhone.
Používám tu malou věc na spoustu věcí.
Rád si na něm čtu knížky.
Ještě radši si na něm kupuju knížky. A pak se nemusím stydět, že jsem je nečetl, protože zůstanou v tomhle a nikdy se na ně nebudu muset ani podívat -- a to je ideální.
Používám ho každý den na měření hmotnosti vola, například.
Jednou za čas, přiznávám, na něm uskutečním i telefonní hovor, někdy.
A stejně na něj v jednom kuse zapomínám.
To je design, který jakmile jednou uvidíte, hned na něj zapomenete.
Je snadné zapomenout ty nadšené vzdechy, které s sebou přinesl v roce 2007, když jste se poprvé této věci dotkli, protože začala být tak rychle všudypřítomná; a díky tomu, jak rychle jsme si osvojili tato gesta a začlenili je do svého života.
Narozdíl od Theme Building, není to mimozemská technologie.
Spíš bych měl říct, že přinesla technologii, která -- kromě lidí v této místnosti -- připadá mnoha lidem na světě pořád ještě velice mimozemská a proměnila ji okamžitě v něco důvěrně známého.
A narozdíl od odšťavňovače nehrozí, že se vám dostane do hlavy; místo toho se vám spíš přicucne k mozku.
(Smích) A ani si nevšimnete, že k tomu došlo.
Takže tady to máte. Jmenuji se John Hodgman.
Právě jsem vám vysvětlil design.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Vypadá to, že lidé všech věků a všech kultur vytvářejí svoji identitu skrze nějaký druh vyprávění.
Matka dceři, kazatel věřícím, učitel žákům, vypravěč svému publiku.
Ať už se jedná o malby v jeskyních nebo nejnovější možnosti internetu, lidé si vždy vyprávěli svoje příběhy a pravdy v pověstech a podobenstvích.
Jsme zatvrzelí vypravěči.
Ale kde, v našem čím dál víc přízemním a roztříštěném světě, můžeme zažít skupinovou zkušenost, nezprostředkovanou naším zuřivým konzumem?
A jaký příběh, jakou historii, jakou identitu, jaké morální poselství předáváme našim dětem?
Film je pravděpodobně nejvlivnější umělecká forma 20. století.
Filmaři vyprávějí příběhy napříč hranicemi národů, v tolika jazycích, žánrech a filosofických směrech, kolik si jen umíme představit.
Opravdu je velmi těžké najít téma, se kterým se film ještě nevypořádal.
Během poslední dekády jsme viděli širokou integraci globálních médií, kterým nyní dominuje kultura hollywoodského blockbusteru.
Stále častěji je nám nabízena strava jejíž hlavní ingrediencí není příběh, ale senzace.
Co bylo před 40 lety běžné -- že si generace navzájem vyprávěly příběhy -- je dnes vzácnost.
Jako filmařku mě to znepokojovalo.
Jako člověka, mě to k smrti vyděsilo.
Jakou budoucnost mohou mladí vybudovat s tak malým ponětím o tom, odkud pocházejí, a s tím málem příběhů o tom, co je možné?
Ta ironie je hmatatelná; technické možnosti nebyly nikdy větší, kulturní hranice nikdy menší.
A tak jsme v roce 2006 založili FILMCLUB, organizaci, která ve školách pořádá každotýdenní promítání, po kterém následuje diskuze.
Pokud bychom mohli udělat výpravu do 100leté historie filmu, možná bychom mohli sestavit příběh, který by dodal smysl roztříštěnému a neposednému světu mladých.
Díky dostupnosti technologií, i ve školách v zapadlých vesničkách mohou promítat DVD na bílou tabuli.
Během prvních devíti měsíců jsme zřídili 25 klubů po celé Británii, ve kterých děti mezi 5 a 18 lety sledovaly filmy nepřetržitě devadesát minut.
Tyto filmy byly vybrané a zařazené do kontextu.
Ale volba byla vždy na nich, a naše publikum se rychle naučilo vybrat si tu nejbohatší a nejpestřejší stravu, kterou můžeme nabídnout.
Výsledek byl okamžitý.
Bylo to vzdělávání velmi hluboké a podnětné.
Ve velkých i malých skupinách, čítajících 150 nebo i 3 studenty, tito mladí lidé objevovali nová místa, nové myšlenky, nová hlediska.
Když pilotní ročník skončil, měli jsme jména tisíce škol, které se přály zapojit.
Film, který změnil můj život, je film Vittoria De Sicy z roku 1951 "Zázrak v Miláně".
Nabízí pozoruhodný pohled na slumy, chudobu a ctižádost.
Viděla jsem ten film u příležitosti oslavy 50. narozenin mého otce.
Technologie tehdy byla taková, že jsme si museli pronajmout kinosál, vypůjčit a zaplatit filmovou kopii a promítače.
Ale pro mého otce byl emocionální a umělecký význam De Sicovy vize tak velký, že se rozhodl oslavit svoje půlstoletí se svými náctiletými dětmi a jejich třiceti přáteli, "To proto," jak říkal, "aby předal štafetu starostí a naděje příští generaci."
V poslední scéně "Zázraku v Miláně", obyvatelé slumu letí vstříc obloze na létajících košťatech.
O šedesát let později od natočení a o třicet let po tom, co jsem ho prvně viděla, vidím mladé tváře zvednuté v úžasu, ve své nevěřícnosti tak podobné mojí.
A rychlost se kterou si to spojili s "Milionářem z chatrče" nebo s chudinskými čtvrtěmi v Riu, vypovídá o jeho nadčasovosti.
V jednom ročníku FILMCLUBu, který se věnoval demokracii a vládě, jsme promítali "Pan Smith přichází".
Byl natočený v roce 1939, je tedy starší než prarodiče našich členů.
Klasický snímek Franka Capry oceňuje nezávislost a slušnost.
Ukazuje, jak správně konat, jak může být i prosťáček hrdinou.
Je to také výraz víry v politickou mašinérii jako instituci cti.
Krátce nato, co se "Pan Smith" stal klasikou FILMCLUBu, tu byl týden celonočních obstrukcí ve Sněmovně Lordů.
A bylo nám velkým potěšením vidět mladé lidi po celém státě sebejistě vysvětlovat co obstrukce znamená a proč Lordi můžou obětovat svůj spánek kvůli principu.
Nakonec Jimmy Steward dělal obstrukce celé dva filmové kotouče.
Když si vybrali "Hotel Rwanda", poznávali genocidu toho nejbrutálnějšího druhu.
Vyvolalo to slzy, ale také kritické otázky ohledně neozbrojených mírových sil a licoměrnosti západní společnosti, která se žene do morálních soubojů kvůli zboží.
A když "Schindlerův seznam" kladl požadavek, aby nikdy nezapomněli, jedno z dětí, naplněné bolestí z poznání, prohlásilo: "Už jsme zapomněli, jak jinak by se mohl stát Hotel Rwanda?"
Čím víc filmů viděli, tím se jejich životy stávaly hmatatelně bohatší.
"Kapsář" odstartoval debatu o odebrání hlasovacího práva odsouzeným.
"Panu učiteli s láskou" podnítil náctileté diváky.
Oslavovali změnu v postavení vůči ne-bílým Britům, ale hlasitě kritizovali náš neúnavný školní systém, který nedoceňuje kolektivní identitu, v kontrastu s citlivou výukou Sidneyho Poitiera.
Doteď tito přemýšliví, neústupní a zvídaví mladí lidé netušili, že zdolávali filmy ve všech formách -- černobílé, titulkované, dokumentární, nenarativní, fantasy -- a netušili, že budou psát detailní rozbory, ve kterých měli upřednostnit jeden film před ostatními ve vášnivé a neuvěřitelně sofistikované próze.
Šest tisíc rozborů každý týden, každý by se mohl ucházet o titul rozbor týdne.
Z 25 klubů jsme se rozrostli na stovky, potom na tisíce, a nyní shromažďujeme téměř čtvrt milionu dětí v 7000 klubech po celé zemi.
A přestože ta čísla byla a stále jsou pozoruhodná, je ještě pozoruhodnější to, jak se zkušenost kritického a zvídavého přemýšlení uplatnila v životě.
Některé z našich dětí začaly mluvit se svými rodiči, další se svými učiteli, nebo se svými přáteli.
A ti, kteří přátele neměli, je začali získávat.
Tyto filmy poskytly dětem pocit sounáležitosti navzdory všemu, co je rozděluje.
A tyto příběhy jim poskytly sdílení zážitku.
"Persepolis" sblížil dceru s její iránskou matkou, a "Čelisti" se staly prostředkem, pomocí něhož byl jeden chlapec schopen vyjádřit strach, který zakusil když utíkal z místa neštěstí, při kterém zemřel jeho otec a pak i jeho matka, která byla vržena přes palubu na lodní výpravě.
Kdo měl pravdu, a kdo ne?
Co by dělali za těch samých podmínek?
Byl ten příběh vyprávěn dobře?
Ukrýval v sobě skryté poselství?
Jak se svět změnil? V čem mohl být jiný?
Tsunami otázek se snášelo z úst dětí, o kterých si svět myslel, že je to nezajímá.
A ani oni sami nevěděli, že je to zajímá.
A jak psali a debatovali, spíš než aby viděli filmy jako artefakty, začali vidět sami sebe.
Mám tetu, která je vynikající vypravěčka.
V momentu dokáže vylíčit obrazy jak běží bosa po Stolové hoře a hraje si na policajty a zloděje.
Právě nedávno mi říkala, že v roce 1948 dvě její sestry a můj otec cestovali na lodi do Izraele bez mých prarodičů.
Když se námořníci na moři vzbouřili proti nelidským podmínkám, tito teenageři krmili posádku.
Bylo mi přes 40, když můj otec zemřel.
Nikdy se o té plavbě nezmínil.
Matka mojí matky ve spěchu opustila Evropu bez manžela, ale zato se svojí tříletou dcerou a diamanty zašitými v lemu sukně.
Po dvou letech schovávání se můj dědeček objevil v Londýně.
Zase neměl pravdu.
A jeho příběh byl ututlán, když se začlenil do rodiny.
Můj příběh začal v Anglii s čistým štítem a v tichu rodičů -- imigrantů.
Měla jsem Annu Frankovou, Velký útěk, Šoa, Triumf vůle.
Byla to Leni Riefenstahlová, se svojí elegantní nacistickou propagandou, kdo dal kontext tomu, co moje rodina musela vydržet.
Tyto filmy zobrazovaly to, co bylo bolestivé říct nahlas, a byly mi užitečnější než šeptání přeživších a občasné zahlédnutí tetování na zápěstí mojí svobodné tety.
Puristé by mohli mít pocit, že fikce rozptyluje úkol skutečného lidského poznání, že film je příliš neohrabaný, aby sdělil komplexní a detailní historii, nebo že filmaři upřednostňují drama před skutečností.
Ale mezi filmovými pásy leží účel a význam.
Jak řekl jeden dvanáctiletý po shlédnutí Čaroděje ze země Oz, "Měl by to vidět každý, protože nebýt toho, nikdy by vám nemuselo dojít, že máte taky srdce."
Vážíme si čtení, proč si nevážit dívání stejnou měrou?
Považovat Občana Kanea za stejně hodnotného jako Jane Austenovou.
Souhlasit, že Chlapci ze sousedství, stejně jako Tennyson, vytváří emocionální krajinu a zvýšené pochopení, které se doplňují.
Každé je zapamatováníhodné umělecké dílo, každé je cihla ve zdi toho, kdo jsme.
A je v pořádku, pokud si spíše pamatujeme Toma Hankse než astronauta Jima Lovella nebo se nám místo Gándhího vybaví tvář Bena Kingsleyho.
A přestože nejsou skuteční, Eve Harringtonová, Howard Beale, Mildred Pierceová, představují příležitost, jak zjistit, jaké je to být člověkem, a o nic méně nám nepomáhá pochopit život a naši dobu, než jak Shakespeare vykresluje svět alžbětinské Anglie.
Hádáme, že film, jehož příběhy jsou místo setkání dramatu, hudby, literatury a lidské zkušenosti, zapojí a inspirují mladé lidi, kteří se účastní FILMCLUBU.
Nemůžeme ale předvídat měřitelná zlepšení v chování, sebevědomí a akademických úspěších.
Kdysi neochotní studenti nyní běží do školy, mluví se svými učiteli, bojují, ne na hřišti, ale o to, který bude příští týden film -- mladí lidé, kteří našli hodnotu sebe sama, ambice a apetýt pro vzdělání a sociální povinnosti, z příběhů, které viděli.
Naši členové popírají černobílé vidění toho, jak často mladé vnímáme.
Nejsou ani zdivočelí ani krátkozrace zahledění do sebe.
Stejně jako ostatní mladí lidé zdolávají svět nekonečných možností, ale jsou málo vybavení k hledání smysluplných zkušeností.
Zdálo se, že jsme překvapeni chováním těch, kteří se definují podle velikosti fajfky na botách, ale získávání majetku byl jediný příběh, který jsme jim nabídli.
Pokud bychom chtěli jiné hodnoty museli bychom jim vyprávět jiný příběh, příběh, který chápe, že každé vyprávění je nezbytnou součástí osobní identity že společné příběhy jsou nezbytnou součástí kulturní identity, a bez ní je nemožné si sebe představit jako součást skupiny.
Protože, když se tito lidé vrátí domů po promítání Okna do dvora, a zvednou svůj zrak k budově naproti, mají potřebu se zajímat kdo, kromě nich, je tam venku jaký je jejich příběh.
Děkuji.
(Potlesk)
Vyrůstala jsem ve státě Maine a jedna z věcí, co jsem měla nejraději, bylo sbírání schránek ježovek (řád Clypeasteroida) na pobřeží, protože mi rodiče řekli, že přinášejí štěstí.
Ježovky ale jen tak nenajdete.
Jsou pokryty pískem, těžko si jich všimnete.
Po nějaké době jsem si zvykla je hledat.
Začala jsem vidět tvary a obrazce, díky kterým jsem je lépe našla.
Vzbudilo to ve mně vášeň pro hledání věcí, lásku k minulosti a archealogii.
Když jsem pak začala studovat egyptologii, uvědomila jsem si, že pouhé pozorování lidským okem nestačí.
V Egyptě se najednou moje malá plážička z Maine proměnila v pláž dlouhou 800 mil táhnoucí se podél Nilu
a moje ježovky vyrostly v obří města.
Tato proměna mě přivedla k používání satelitních snímků.
Věděla jsem, že pokud chci zmapovat minulost, musím vidět jinak.
Chci vám ukázat, jak lze vidět jinak pomocí infračerveného záření.
Toto je oblast egyptské východní delty zvané Bendix.
Tato oblast má hnědou barvu, když ale použijeme infračervené záření, a zpracujeme data za použití nepravých barev, oblast je najednou světle růžová.
Právě vidíte skutečné chemické změny v zemském povrchu způsobené stavebními materiály a činností starověkých Egypťanů.
Dnes se s vámi chci podělit o to, jak využíváme satelitní data k objevení starověkého egyptského města nazývaného Itjtawy, které bylo ztraceno po tisíce let.
Itjtawy bylo po více než 400 let hlavní město starověkého Egypta v období Střední říše před zhruba 4000 lety.
Tato oblast se nachází na území fajjúmského guvernorátu a je velmi významná, protože v období Střední říše zde proběhla renesance starověkého egyptského umění, architektury a náboženství.
Egyptologové věděli, že oblast Itjtawy se nachází někde blízko pyramid dvou králů, kteří je postavili. Jsou vyznačeny v červených kruzích, někde v této obrovské zatopené oblasti.
Tato oblast je obrovská -- čtyři krát tři míle čtvereční.
Nil kdysi protékal těsně kolem Itjtawy a jak se časem měnil a posouval na východ, město zatopil.
Jak tedy najdete pohřbené město v tak rozlehlé oblasti?
Kdybychom to dělali nahodile, bylo by to jako hledat jehlu v kupce sena, s páskou přes oči a baseballovými rukavicemi.
My jsme proto použili topografická data NASA, abychom zmapovali krajinu a velmi nepatrné změny, které v ní proběhly.
Mohli jsme tak vidět, kudy kdysi protékal Nil.
Ve větším a také zajímavějším detailu však můžete vidět tuto lehce vyvýšenou oblast v tomto červeném kruhu, ve které se podle nás mohlo nacházet město Itjtawy.
Spolupracovali jsme s egyptskými vědci na půdní analýze, což vidíte na tomto obrázku.
Půdní analýza je podobná analýze ledu, s tím rozdílem, že místo vrstev klimatických změn hledáme vrstvy lidské činnosti.
Pět metrů hluboko, pod silnou vrstvou bahna, jsme narazili na výraznou vrstvu keramiky.
Na tomto místě, kde mohlo kdysi být Itjtawy, nacházíme v hloubce pěti metrů vrstvy svědčící o stovkách let lidské činnosti, která sahá až do dob Střední říše, do kterých Itjtawy podle nás patří.
Také jsme našli opracované kameny -- karneol, křemen a achát, což znamená, že zde byla klenotnická dílna.
Vypadá to jako malý objev, ale pokud vezmete v úvahu nejčastěji používané kameny v klenotnictví z dob Střední říše, byly to právě kameny, které jsme našli.
Takže, narazili jsme zde na výraznou vrstvu prokazující lidskou činnost, která sahá do dob Střední říše.
Máme také důkazy o tom, že zde byly elitní šperkařské dílny, což značí o významnosti tohoto města.
Itjtawy jsme zatím nenašli, na toto místo se ale brzy vrátíme a zmapujeme jej.
Navíc však máme prostředky na vyškolení mladých Egypťanů v oblasti satelitní technologie tak, aby mohli učinit vlastní významné objevy.
Ráda bych ukončila svou přednášku mým oblíbeným citátem z dob Střední říše, který zřejmě pochází z Itjtawy a je čtyři tisíce let starý.
"Šiření vědomostí je největším z poslání.
Nic jemu podobného na zemi není."
Ukazuje se tedy, že TED nebyl založen v roce 1984 našeho letopočtu.
(Smích) Tvoření myšlenek ve skutečnosti začalo v roce 1984 před naším letopočtem ve městě znovu objeveném seshora.
Rozhodně to vrhá na hledání mušlí na pobřeží docela jiné světlo.
Děkuji.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk)
Před dvěma týdny jsem seděl v kuchyni u stolu se svou ženou Katyou a probírali jsme, o čem tady budu mluvit.
Máme jedenáctiletého syna Lincolna.
Seděl s námi u stolu
a počítal úkoly z matematiky. Během chvilky ticha v naší konverzaci s Katyou jsem se podíval na Lincolna a najednou, zčistajasna, na mě dolehla vzpomínka na jednoho mého klienta.
Jmenoval se Will.
Pocházel ze severního Texasu.
Svého otce nikdy pořádně nepoznal, protože jeho matku opustil, když Willa čekala.
Willovým osudem bylo, aby jej vychovávala svobodná matka, což by bylo v pořádku, jenže zrovna tahle svobodná matka byla paranoidní schizofrenička a pětiletého Willa se pokusila zabít řeznickým nožem.
Úřady ji poté umístnily do psychiatrické léčebny a Will tak několik dalších let žil se starším bratrem. Do té doby, než si jeho bratr prohnal srdcem kulku.
Poté Will střídavě žil u dalších členů rodiny a když mu bylo devět, žil v podstatě sám.
To ráno jsem se tedy podíval na Lincolna a uvědomil si, že když bylo Willovi tolik, co mému synovi, žil už dva roky úplně sám.
Nakonec se Will přidal k jednomu gangu a spáchal mnoho závažných trestných činů, včetně toho nejhoršího – strašlivé, tragické vraždy. Za to ho nakonec
popravili.
Dnes však nechci mluvit o morálnosti trestu smrti. Bezpochyby myslím, že můj klient neměl být popraven.
Místo toho bych dnes rád mluvil o trestu smrti tak, jako nikdy předtím -- v čistě nekontroverzním smyslu.
Domnívám se, že je to možné, protože existuje oblast debaty o trestu smrti, dost možná klíčová, ve které se shodnou všichni. Ti nejzarputilejší příznivci trestu smrti i jeho nejráznější odpůrci
jsou v tom úplně zajedno. Přesně touhle oblastí se chci zabývat.
Předtím vám však během pár minut řeknu o tom, jak se případ trestu smrti vyvíjí a pak vám dám dvě lekce o tom, co jsem se během posledních 20 let sledováním více než stovky případů jako právník v oblasti trestu smrti naučil.
Případ trestu smrti si můžete představit
jako příběh o čtyřech dějstvích. První dějství každého případu
je naprosto stejně tragické. Začíná vraždou nevinné lidské bytosti a pokračuje soudním řízením, kdy je vrah odsouzen a poslán do cely smrti; rozsudek je následně potvrzen odvolacím soudem.
Druhé dějství se skládá z komplikovaného soudního řízení, odvolání habeas corpus na státní úrovni (každý občan má právo žádat soud o přezkoumání zákonnosti, pozn.
překl. ). Třetí dějství – habeas corpus na federální úrovni – je ještě komplikovanější.
V posledním, čvrtém dějství, se může odehrát hned několik věcí -- právnici mohou požádat o milost,
zahájit ještě složitější řízení, anebo nemusí dělat vůbec nic.
Čtvrté dějství však vždycky končí popravou.
Když jsem před více jak 20 lety začal zastupovat vězně odsouzené k trestu smrti, neměli nárok na právníka v druhém, ani čtvrtém dějství.
Byli odkázáni sami na sebe.
Nárok na právní zastoupení ve třetím dějství získali
až na konci osmdesátých let. Všichni odsouzení k trestu smrti tak museli během svého soudního řízení spoléhat na pro bono právníky.
Problémem bylo, že odsouzených k trestu smrti bylo mnohem víc než právníků, kteří měli jak zájem, tak patřičnou odbornost.
Není tedy divu, že se nejvíc právníků nahnalo do čvrtého dějství. Je to logické.
Jsou to nejnaléhavější případy těch, kteří měli nejblíž k popravě.
Někteří z těch právníků dokázali úspěšně zajistit nové soudní procesy.
Některým se podařilo svým klientům prodloužit životy o několik let, jindy o několik měsíců.
V Texasu však nebyl zaznamenán žádný výrazný a dlouhodobý pokles v počtu poprav za rok.
Na tomto grafu vidíte, že v době, kdy byl počet poprav v Texasu na vrcholu – v druhé polovině devadesátých let – celkový počet poprav zřídkakdy klesl pod dvacet.
Obvykle jsou v Texasu popraveni dva lidé za měsíc.
Byly roky, kdy jsme v Texasu popravili skoro čtyřicet lidí a toto číslo v posledních patnácti letech výrazně nekleslo.
Každoročně popravíme zhruba stejný počet lidí, ale počet lidí každoročně odsouzených k smrti poměrně značně poklesl.
Je zde následující paradox – počet poprav za rok zůstává vysoký, zatímco počet nově odsouzených k smrti klesá.
Proč tomu tak je?
Nená se to vysvětlit poklesem četnosti vražd, protože ta zdaleka neklesá tak prudce, jako červená čára v grafu.
Stalo se to, že poroty začali odsuzovat čím dál tím více lidí na doživotí bez možnosti podmíněného propuštění, místo do popravčí komory.
Jaktože se to děje?
Není to proto, že by se veřejná podpora
trestu smrti rozplynula. Odpůrci trestu smrti se utěšují, že podpora trestu smrti je v Texasu na historickém minimu.
Víte, co historické minimum v Texasu znamená?
Znamená to 60%.
To je opravdu dobré v porovnání s 80. lety, kdy bylo pro trest smrti přes 80% lidí. Menší podpora trestu smrti ale nevysvětlí úbytek trestů smrti a příklon k doživotní, protože trest smrti je stále populární.
Co tedy tento jev způsobilo?
Stalo se to, že právníci zastupující vězně odsouzené k trestu smrti přesunují pozornost směrem k úvodním dějstvím příběhu.
Před 25 lety se zaměřili na čvrté dějství.
Na konci 80. let pak přešli do třetího dějství.
V první polovině 90. let přešli od třetího dějství k druhému a na konci 90. let
se začali zaměřovat na první dějství příběhu.
Nechám na vás, jestli úbytek trestů smrti a nárůst počtu doživotních trestů je ku prospěchu, nebo ne.
O tom se dnes ale nechci bavit.
Říkám jen, že za to může skutečnost, že právníci zabývající se tresty smrti pochopili, že čím dříve do případu zasáhnou, tím větší je šance, že zachrání klientův život.
To je první, co jsem pochopil.
Druhá věc, co jsem pochopil je, že Willův případ nebyl žádnou výjimkou, ale pravidlem.
Pokud mi dáte jméno člověka odsouzeného k smrti, bez ohledu z jakého je státu a jestli jsem ho už někdy potkal, napíšu vám jeho životopis.
V osmi z deseti případů budou detaily toho životopisu víceméně přesné.
Důvod je ten, že 80 % lidí odsouzených k smrti pochází z podobně dysfunkční rodiny, jako Will.
80 % odsouzených k trestu smrti bylo v dětství soudně trestáno.
To je druhá lekce, co jsem se naučil.
A už se dostáváme do té oblasti, ve které se všichni shodnou.
Přítomní se nemusí shodnout, zda měl být Will popraven. Každý však myslím bude souhlasit, že nejlepší verzí jeho příběhu by byla ta, kde by k žádné vraždě nedošlo.
Jak toho dosáhneme?
Náš syn Lincoln před dvěma týdny počítal velmi zapeklitou úlohu z matematiky.
Přitom postupně zjišťoval, že k řešení může dospět tím, že příklad rozkouskuje do menších celků.
To děláme ve většině případů – v matematice, fyzice, dokonce v sociální politice – rozkouskujeme problém do menších, lépe uchopitelných částí.
Jak však poznamenal Dwight Eisenhower, jednou za čas vyřešíme problém tím, že ho zvětšíme.
Způsob, jak tenhle problém vyřešit, je téma trestu smrti rozšířit.
Máme náš příběh
trestu smrti o čtyřech dějstvích. Co se však děje předtím, než samotný příběh začíná?
Jak můžeme zasáhnout do života vraha, než se stane vrahem?
Jak jej můžeme vychýlit z životní dráhy, na jejímž konci je výsledek, který považují jak zastánci trestu smrti, tak jeho odpůrci za špatný – smrt nevinné lidské bytosti?
Víte, jak se někdy říká:
Nedělej z toho vědu. Myslí tím, že věda je hodně komplikovaná a problém, o kterém se baví, je opravdu jednoduchý.
Na tomhle obrázku vidíte skutečnou vědu, rovnici balistické křivky.
A to, o čem se tady bavíme, je podobně komplikované.
Téma, které tu probíráme, je velká věda.
Život mého klienta Willa, stejně jako 80% odsouzených na smrt, se skládal z pěti dějství, které předcházely čtyřem dějstvím příběhu trestu smrti.
Chápu aždé z těchto pěti dějství jako příležitost, kdy naše společnost mohla zakročit a změnit životní dráhu odsouzených a předejít důsledkům, které všichni považujeme za špatné.
V každém z těch pěti dějství – v době, kdy byl Will ještě v břiše, v raném dětství, když chodil do základní a střední školy a když byl ve vězení pro mladistvé – v každém z těchto dějství mohla společnost udělat celou řadu věcí.
Představte si, že je pět různých způsobů, jakými mohla společnost zakročit v každém z těch pěti dějství a že bychom je mohli volně zkombinovat – dostali bychom více než 3000 možných strategií, které bychom mohli použít ke změně životní dráhy dětí jako Will.
Dnes tu nestojím s jasným řešením,
spíše říkám, že se máme stále co učit. To však neznamená, že toho víme málo.
Ze zkušeností z ostatních států víme, že lze proti následkům, které všichni považujeme za špatné, zasáhnout mnoha způsoby, které bychom mohli aplikovat nejen v Texasu, ale i dalších státech.
Několik z nich teď zmíním.
Nebudu mluvit o reformě právního systému.
Tohle téma se asi víc hodí do místnosti plné právníků a soudců.
Raději vám povím o tom, jak můžeme společně zasáhnout. Jedná se o způsoby zakročení, které předpokládají shodu mezi tvůrci legislativy a daňovými poplatníky, občany, na tom, co dělat a kam směřovat peníze.
Mohli bychom zdarma poskytovat předškolní péči pro ekonomicky znevýhodněné i daší problémové děti.
Mohli bychom změnit životní dráhu dětí, jako je Will.
Jsou státy, které to, narozdíl od nás, dělají.
Mohli bychom mít speciální školy na vyšším i nižším stupni základní školy, ale i mateřské školy pro ekonomicky a jinak znevýhodněné děti a zejména pro děti, které poznaly soudy a vězení.
Hrstka států to již dělá, Texas ne.
Je ještě jedna věc, kterou můžeme udělat – je jich vlastně víc, ale zmíním jednu a bude to jediná kontroverzní věc, co dnes řeknu.
Mohli bychom zasahovat mnohem agresivněji do nebezpečně dysfunkčních rodin a dostat z nich děti dřív, než máma vezme řeznický nůž a zkusí je zabít.
Pokud to uděláme, musíme je mít kam dát.
I když uděláme všechno tohle, některé děti propadnou sítem a dostanou se do pátého dějství, do systému justice pro mladistvé delikventy.
Ani pro ně není pozdě.
Pokud je budeme chtít změnit, a ne jenom potrestat, je na to ještě čas.
Dva profesoři ze Severovýchodu – jeden z Yale a druhý z Marylandu – založili školu, která funguje při vězení pro mladistvé.
Děti jsou ve vězení, ale od osmi ráno do čtyř odpoledne chodí do školy.
Bylo to logisticky náročné.
Museli nabrat učitele ochotné učit ve vězení, museli stanovit pevnou hranici mezi lidmi pracujícími ve škole a věznici a, což bylo nejtěžší, museli vytvořit nové osnovy. Víte proč?
Lidé se totiž ve vězení nestřídají každý semestr.
Nakonec ale všechno zvládli.
Co mají všechna tato opatření společného?
Všechna stojí peníze.
Starší z vás si možná vzpomenou na chlapíka ze staré reklamy na olejový filtr.
Říkal: "Buď mi zaplatíte teď,
nebo později." Pokud jde o systém trestu smrti, platíme později.
Faktem ale je, že každých 15 000 dolarů utracených na intervence do životů ekonomicky a jinak znevýhodněných dětí v počátečních dějstvích jejich příběhu, nám ušetří 80 000 dolarů na nákladech spojených s kriminalitou.
I když nesouhlasíte s tím, že je to naše morální povinnost, dává to ekonomický smysl.
Řeknu vám o našem posledním rozhovoru s Willem.
Bylo to v den jeho popravy, jen jsme se tak bavili.
V jeho případě
se nedalo už nic udělat. Bavili jsme se o jeho životě.
Nejdřív mluvil o tátovi, kterého pořádně neznal, a který umřel. Potom o mámě, kterou znal
a která stále žije. Řekl jsem mu: "Znám tvůj příběh,
četl jsem tvůj spis.
Vím, že se tě pokusila zabít.
Vždycky mě ale zajímalo, jestli si na to skutečně pamatuješ.
Já si ze svých pěti let nepamatuju nic.
Možná ti o tom jen někdo řekl."
Podíval se na mě, naklonil se dopředu a řekl: "Profesore," – znal mě dvanáct let a stále mi říkal profesore –
"neberte to osobně, ale když vezme vaše matka řeznický nůž, který vypadá větší než vy, honí vás s ním po baráku a kříčí, že vás zabije, a vy se před ní musíte schovat do koupelny, držet dveře a řvát až do té doby, než dorazí policie," podíval se na mě a pokračoval, "na takovou věc se nezapomíná."
Já doufám, že na jednu věc nikdo z vás nezapomene: Během doby, kdy jste sem ráno dorazili a pauzou na oběd, se ve Spojených státech
staly čtyři vraždy. Na potrestání těch, kdo se dopustili těchto zločinů, věnujeme spoustu společenských zdrojů, což je dobře, protože bychom měli tyto lidi potrestat.
Třem z těchto vražd ale můžeme předejít.
Pokud se na to podíváme v kontextu a věnujeme pozornost úvodním dějstvím, pak už nikdy nebude muset začít příběh trestu smrti.
Děkuji.
(Potlesk)
Jako kouzelníka mě vždycky zajímají představení, která obsahují elementy iluze.
A jedno z nejvíce okouzlujících bylo divadlo "Tanagra", které bylo velice populární na počátku 20. století.
Používá zrcadla k vytvoření iluze malých lidí hrajících na malinkém pódiu. Já nebudu používat zrcadla, ale toto je moje digitální poklona divadlu "Tanagra".
Jedné temné a bouřlivé noci -- je to tak! -- bylo to 10. června 1856.
Hromy křižovaly nebesa a narodilo se dítě.
Jeho jméno bylo Nikola, Nikola Tesla.
Z dítěte se stal velice chytrý chlap.
Dovolte mi to předvést.
Teslo, kolik je 236 krát 501?
Nikola Tesla: "Výsledek je 118 236."
Marco Tempest: "Mozek Tesly pracoval velice pozoruhodným způsobem."
Když se zmínilo slovo, jeho obraz se okamžitě vytvořil v jeho mysli.
Strom. Židle.
Dívka. Byly to halucinace, které zmizely v ten moment, kdy se jich dotkl.
Pravděpodobně šlo o formu synestezie.
Ale bylo to něco, co později použil jako svoji výhodu.
Když si ostatní vědci hráli ve svých laboratořích, Tesla tvořil své vynálezy v mysli.
NT: "K mému potěšení jsem zjistil, že si mohu představit své vynálezy velice lehce."
MT: A když fungovaly v pestrém světě jeho představivosti, sestrojil je ve své dílně.
NT: "Nepotřebuji žádné modely, nákresy či experimenty.
Mohu si je představit jako skutečné ve své mysli a pak je nastartuji, vyzkouším a vylepším.
Teprve pak je sestrojím."
MT: Jeho velký nápad byl střídavý elektrický proud.
Ale jak mohl přesvědčit veřejnost, že milióny voltů, které jsou potřebné k fungování, jsou bezpečné?
Aby prodal svoji myšlenku, stal se showmanem.
NT: "Jsme na hranici nového věku, věku elektřiny.
Byl jsem schopný skrze pozornou invenci převést pouhým stisknutím tlačítka elektřinu skrze éter.
Je to magie vědy.
(Potlesk) Tesla je tvůrcem více jak 700 patentů: rádio, bezdrátová telegrafie, dálkové ovládání, robotika.
Dokonce rentgenoval kosti lidského těla.
Ale nejvyšší bod byla realizace snů z dětství: využít bouřlivé síly Niagárských vodopádů a přinést světlo do města.
Ale Teslův úspěch nevydržel.
NT: "Měl jsem větší nápady.
Osvětlení města byl jen začátek.
Světové telegrafní centrum -- představte si zprávy, sdělení, zvuky, obrázky dodané na jakékoli místo na zemi, okamžitě a bezdrátově."
MT: Je to skvělý nápad, je to obrovský projekt.
Také drahý. NT: "Nedali mi na to peníze."
MT: No možná jsi jim neměl říci, že by to mohlo být použito na kontaktování jiných planet.
NT: "Ano, to byl velký omyl."
MT: Teslova kariéra jako investora se nikdy nezměnila k lepšímu.
Stal se samotářem.
Semknutý smrtí strávil většinu svého času ve svém apartmá ve Waldorf-Astoria.
NT: "Vše, co jsem učinil, jsem učinil pro lidstvo, pro svět, kde by nebylo ponížení chudých skrze bohaté, kde produkty intelektu, vědy a umění budou sloužit společnosti pro zlepšení a zkrásnění života."
MT: Nikola Tesla zemřel 7. ledna 1943.
Jeho místo posledního odpočinku je zlatý glób obsahující jeho popel v muzeu Nikoly Tesly v Bělehradě.
Jeho odkaz je s námi dodnes.
Tesla se stal člověkem, který ozářil svět, ale toto byl jen začátek.
Tesla měl velice hluboký vhled.
NT: "Řekněte mi, co budou lidé dělat, až lesy zmizí a zásoby uhlí budou vyčerpány?"
MT: Tesla si myslel, že má odpověď ve své hlavě.
My si stále klademe otázky.
Děkuji Vám.
(Potlesk)
Všichni jsme zároveň žáci i učitelé.
Toto jsem já, podněcován mým prvním učitelem, mojí maminkou. A toto jsem já, jak přednáším úvod do umělé inteligence 200 studentům na Stanfordské univerzitě.
Třída i já jsme si přednášku užili, ale došlo mi, že zatímco téma přednášky je pokročilé a moderní, způsob učení není.
Vlastně používám stejnou technologii jako při této hodině ve 14. století.
Všimněte si učebnice, mudrce za katedrou a spícího kluka vzadu. (smích) Přesně jako dnes...
A tak jsme si s kolegou Sebastianem Thrunem řekli, že musí existovat lepší způsob.
Dali jsme si za úkol vytvořit on-line kurz, který bude stejně nebo více kvalitní jako naše předměty na Stanfordu, ale bude zdarma pro všechny na světě.
Kurz jsme oznámili 29. července a během dvou týdnů se přihlásilo 50 000 lidí.
To poté vzrostlo na 160 000 studentů z 209 zemí.
Uchvátilo nás mít takové publikum a jen trošičku jsme se strachovali, že jsme neměli dokončenou přípravu. (smích) A tak jsme se do toho pustili.
Studovali jsme, co jiní vypracovali, co jsme mohli zkopírovat nebo změnit.
Benjamin Bloom ukázal, že učení jeden jednoho funguje nejlépe, a tak jsme se to snažili napodobit, tak jako já s mojí maminkou, přestože jsme věděli, že to bude jeden na tisíce.
Tady mě natáčí kamera, jak mluvím a kreslím na kus papíru.
Jeden ze studentů řekl: „Bylo to jako sedět v baru s opravdu chytrým kamarádem, který vysvětluje něco, co ti zatím nedošlo, ale velmi brzo dojde.“
A to je přesně to, oč nám šlo.
Takže... na Khan Academy jsme viděli, že krátká 10 minut dlouhá videa fungují mnohem lépe, než se snažit nahrát hodinovou přednášku a pustit ji na malé obrazovce.
My jsme se rozhodli dělat videa ještě kratší a více interaktivní.
Naše typické video má dvě minuty. Někdy je kratší, nikdy není delší než šest minut, a potom pauzneme na kvizovou otázku, aby se student cítil jako při opravdové individuální hodině.
Tady vysvětluji, jak počítač užívá anglickou gramatiku k rozebírání vět, a teď přichází pauza a student se musí vyjádřit, rozumět a zaškrtnou správná políčka, než bude pokračovat.
Studenti se učí nejlépe, když aktivně procvičují.
Chtěli jsme je zaujmout... aby se vypořádali s nejasnostmi, a vést je, aby si klíčové myšlenky urovnali sami.
Většinou se vyhýbáme otázkám jako: „Tady je rovnice, teď mi řekni hodnotu Y, když X se rovná dvěma.“
Preferujeme otevřené otázky.
Nějaký student napsal: „Teď vidím Bayesovské sítě a příklady teorie her všude, kam se podívám.“
A taková odpověď se mi líbí.
To je přesně to, o co jsme usilovali.
Nechtěli jsme, aby si studenti pamatovali vzorečky. Chtěli jsme změnit způsob, kterým pohlíží na svět.
A to se nám podařilo.
Nebo bych možná měl říct... studentům se to podařilo.
A je to trochu ironie, že jsme se vydali rozvrátit tradiční výuku, a přitom je námi vytvořený on-line kurz mnohem podobnější tradičním třídám než ostatní on-line kurzy.
Ve většině z nich jsou videa dostupná neustále.
Můžete je shlédnout, kdy chcete.
Ale když to můžete udělat kdykoliv, znamená to, že to můžete udělat zítra. A když to můžete udělat zítra, tak... se k tomu také nemusíte dostat nikdy. (smích) A tak jsme opět oživili vynález termínů. (smích) Video jste mohli zhlédnout kdykoliv během týdne, ale na konci týdne jste museli mít úkol hotový.
To motivovalo studenty pokračovat a také to znamenalo, že každý pracoval na tom samém problému v ten samý čas, takže když jste šli do diskuzního fóra, mohli jste dostat odpověď od „spolužáků“ v řádu minut.
Ukážu vám některá ta fóra. Většinu z nich si studenti organizovali sami.
Od Daphna Kollera a Andrew Nga jsme se naučili koncept „obracení“ kurzu.
Studenti sledují videa sami, a potom se sejdou, aby je prodiskutovali.
Od Erica Mazura jsem se dozvěděl o „výuce od spolužáků“, a to že spolužáci můžou být ti nejlepší učitelé, protože oni jsou ti, kteří si pamatují, jaké to je nerozumět.
Sebastian a já jsme to už částečně zapomněli.
Samozřejmě jsme nemohli mít třídní diskuzi s desítkami tisíc studentů, a tak jsme podněcovali vznik takový fór a starali jsme se o ně.
A konečně od Teach For America jsem se naučil, že kurz není primárně o informacích.
Důležitější je motivace a odhodlání.
Bylo zásadní, že studenti viděli, že jsme pro ně tvrdě pracovali a že se všichni navzájem podporovali.
Kurz běžel 10 týdnů a na konci zhruba polovina ze 160 000 studentů zhlédla alespoň jedno video týdně a přes 20 000 jich dokončilo všechny úkoly, což jim zabralo od 50 do 100 hodin.
Obdrželi toto prohlášení o splnění.
A co jsme se z toho naučili?
No... vyzkoušeli jsme nějaké staré a nějaké nové nápady a dali je dohromady, ale stále tu jsou další k vyzkoušení.
Sebastian teď učí jeden kurz,
já mám jeden na podzim.
Stanford Coursera, Udacity, MITx a ostatní mají další kurzy naplánované.
Je to velmi vzrušující doba.
Ale pro mě ta nejvíce vzrušující část jsou data, které shromažďujeme.
Sbíráme tisíce interakcí na studenta a na třídu... miliardy interakcí celkem. A ty teď můžeme začít analyzovat, a až se z nich poučíme, experimentovat... a s tím přijde ta pravá revoluce.
A výsledek budete moci vidět jako novou generaci úžasných studentů.
(potlesk)
Moje tři minuty ještě nezačaly, že ne?
Chris Anderson: Ne, nemůžeš začít tři minuty
Vynulovat tři minuty, to prostě není fér.
Allison Hunt: Můj bože, je to tady kruté.
Jsem dost nervózní i bez toho.
Ale nejsem tak nervózní, jak jsem byla před pěti týdny.
Před pěti týdny jsem byla na operaci, kde jsem dostala kompletně novou kyčel
znáte tuto operaci?
Elektrická pila, vrtačka, úplně odporné. Pokud nejsem David Bolinsky, v jehož případě je to pravdivé a krásné.
Jistě, David, když to není tvoje kyčel, je to pravdivé a krásné.
Nicméně jsem měla velmi velkou hrůzu z této situace, takže mě Chris pozval, abych vám o tom řekla.
Nejdříve ale musíte vědět dvě věci o mě.
Jen dvě věci.
Jsem Kanaďanka, jsem nejmladší ze sedmi dětí.
Teď, v Kanadě, máme skvělý zdravotnický systém.
To znamená, že dostáváme nové kyčle zdarma.
A být nejmladší ze sedmi dětí to znamená, že jsem nikdy nebyla na začátku fronty.
OK? Takže moje kyčel mě bolela roky.
Nakonec jsem šla k lékařce, která byl zdarma,
a ta mě doporučila k ortopedickému chirurgovi, taky zdarma.
Nakonec jsem se k němu dostala po 10 měsících čekání - skoro za rok.
To je situace, kam vám dostane slovo "zdarma".
Přišla jsem k chirurgovi a on mě vzal na rentgen, taky zdarma. a vypadala jsem dobře na nich a víte, i já jsem sama mohla říci, že moje kyčel vypadá špatně. Pracuji v marketingu.
Takže řekl: "Allison, vy půjdete pod nůž.
Vyměním vaši kyčel - budete čekat asi 18 měsíců.
Dalších 18 měsíců.
Už jsem čekala 10 měsíců a budu muset čekat dalších 18.
Víte, takové dlouhé čekání vlastně způsobí že jsem o tom začala přemýšlet ve stylu TED.
Nebudu mít svůj kyčel pro tento TED,
nebudu ho mít ani pro TEDGlobal v Africe,
nebudu ho mít ani pro TED 2008.
Budu mít stále tu špatnou kyčel. To je takové zklamání.
Takže jsem vyšla z jeho ordinace a šla jsem nemocnicí, a to bylo ve chvíli, kdy jsem měla to zjevení.
Tahle nejmladší ze sedmi se musela postavit do čela fronty.
Oh jeee...
Můžu vám říct jak ne-Kanaďani tohle dělají?
My o tom nepřemýšlíme tímto způsobem.
Nemluvíme o tom - uuuh - ani to nebereme v úvahu.
Vlastně, když cestujeme do zahraničí, to je způsob, jak identifikujeme
"Až po vás." "O ne, až po vás."
Hele, jsi z Kanady? "O, já také!
Ahoj!" Skvělé! Excelentní!
Ale ne, najednou jsem se nemohla prezentovat jako ten poslední na listině.
Jako nějaká 70-tiletý dědek, co chce novou kyčel takže by pak mohl hrát golf a zahrádkařit.
Ne, ne. Na začátek listiny.
Takže jsem právě procházela lobby a samozřejmě v bolesti kvůli mé kyčli, jsem potřebovala nějaké znamení.
A to znamení jsem viděla.
V okně malého nemocničního obchodu s dárkovým zbožím bylo znamení které říkalo "Hledáme dobrovolníky".
Hmm Dobře, potřebují mě hned.
Nechtěli žádné reference, žádné informace o mě, nic.
Nutně potřebovali dobrovolníky protože průměrný věk dobrovolníků u nich v obchodě byl 75 let.
Ano. Potřebovali mladou krev.
Takže další věc byla moje nová dobrovolnická vesta, měla jsem svoji fotku a byla jsem plně vytrénována svým 89 letým šéfem.
Pracovala jsem sama.
Každý pátek ráno jsem byla v dárkovém obchodě.
Během zvonění na nemocniční hodiny pro zaměstnance, jsem se obvykle zeptala "Co děláte?"
Potom jsem jim řekla "Já dostanu svoji novou kyčli - za 18 měsíců.
Bude to tak skvělé, že moje bolest přestane!"
Všichni zaměstnanci poznali statečnou mladou dobrovolnici.
Moje další schůzka u chirurga byla náhodně hned po směně v obchodě.
Takže přirozeně jsem měla na sobě vestu a identifikaci.
Pověsila jsem je na židli v ordinaci
a když přisel musel je vidět.
Za chvilku jsem měla pár týdnů před operací, a velký tlustý recept na Percocet.
Říkalo se, že to bylo moje dobrovolnictví, které mě dostalo na začátek řady.
A víte, že se za to příliš nestydím.
Dva důvody.
Nejdříve, budu se starat opravdu dobře o tuto novou kyčel.
Ale také, zůstanu u dobrovolnictví, které mě vede k největšímu zření ze všech.
I když Kanaďani podvádí systém, dělají to stylem, který je prospěšný pro společnost.
Studuji budoucnost zločinu a terorismu, a zcela upřímně, mám obavy.
Obavy plynoucí z toho, co vidím.
Upřímně chci věřit tomu, že nám technologie může přinést techno-utopii, která nám byla slíbena. Mám za sebou ale kariéru u policie, a ta mi utvořila jistou perspektivu na věci kolem mne.
Pracoval jsem jako pouliční strážník, vyšetřovatel v utajení, stratég v boji proti terorismu a pracoval jsem také ve více než 70 zemích po celém světě.
Přišel jsem do kontaktu s nadměrným množstvím násilí a temnými stránkami společnosti a tímhle se moje názory zformovaly.
Má práce se zločinci a teroristy je vlastně vysoce vzdělávací.
Naučili mě toho mnoho a rád bych s vámi některé ze svých postřehů sdílel.
Dnes vám ukážu odvrácenou tvář všech těch technologií, nad kterými žasneme, těch technologií, které milujeme.
V rukou lidí, kteří jsou součástí TED komunity, jsou to fantastické nástroje, které přinesou velkou změnu pro náš svět, ale v rukou sebevražedných bombových atentátníků může budoucnost vypadat poněkud jinak.
Se sledováním technologie a toho, jak zločinci používají technologie, jsem začal jako mladý pochůzkář u policie.
Tohle bylo tehdy vrcholem technologie.
Smějte se jak chcete, ale drogoví dealeři a členové gangů, se kterými jsem tehdy měl tu čest, měli takovéhle přístroje dřív než jakýkoliv policajt, kterého jsem znal.
O dvacet let později zločinci stále používají mobilní telefony, ale také vytvářejí své vlastní mobilní sítě, jako je tato, která byla rozvinuta narkomany ve všech 31 státech Mexika.
Mají národní zašifrovaný radiový komunikační systém.
Zamyslete se nad tím.
Přemýšlejte o té inovaci, kterou museli vymyslet.
O infrastruktuře, kterou museli vybudovat.
A pak se zamyslete nad tímhle: Jaktože nemůžu chytnout signál v San Francisku? (Smích) Jak je to možné? (Smích) Nedává to smysl. (Potlesk) Neustále podceňujeme to, co zločinci a teroristé dovedou.
Technologie náš svět otevřela možnostem, a většinou je to úžasné, ale tahle otevřenost může mít nezamýšlené důsledky.
Vezměte si teroristický útok na Bombaj v roce 2008.
Muži, kteří byli strůjci toho útoku, byli ozbrojeni AK-47, výbušninami a ručními granáty.
Hodili tyhle granáty na nevinné lidi, kteří seděli v kavárnách, jedli a čekali na svůj vlak domů.
Takováhle ostrá palba není v teroristických operacích ničím novým.
Zbraně a bomby nejsou žádnou novinkou.
Co ale bylo v tomto případě jiné, byl způsob, jakým teroristé využili moderních komunikačních technologií, aby lokalizovali další oběti a zabili je.
Byli vyzbrojeni mobilními telefony.
Měli BlackBerry.
Měli přístup k satelitním fotografiím.
Měli satelitní telefony, dokonce měli i brýle s nočním viděním.
Avšak jejich pravděpodobně největší inovací bylo toto.
Všichni jsme tyhle obrázky už viděli v televizi a v novinách. Tohle je operační centrum.
A teroristé si postavili svoje vlastní operační centrum na hranici s Pákistánem, kde sledovali BBC, al Jazeeru, CNN a indické lokální stanice.
Sledovali také internet a sociální média, aby mohli monitorovat postup svých útoků a to, kolik lidí zabili.
Tohle všechno dělali v reálném čase.
Inovace ve stavbě teroristických operačích center dala teroristům jedinečné povědomí o probíhající situaci a také taktickou převahu nad policií a nad vládou.
Jak si s tím poradili?
Využili tuto výhodu bravurně.
V jedné chvíli, během 60 hodinového okupování, chodili teroristé do všech pokojů, a snažili se najít další oběti.
V nejvyšším patře hotelu objevili apartmá, vykopli dveře a našli zde muže schovaného za postelí.
Zeptali se ho: "Kdo jsi, a co tady děláš?"
A tenhle muž odpověděl, že je jenom nevinný učitel.
Teroristé pochopitelně věděli, že žádný indický učitel by se neubytoval v apartmá v hotelu Taj Mahal.
Vzali mu doklady a zavolali jeho jméno do teroristické základny, kde si jej vygooglovali. Na základně našli fotku a zavolali zpátky, a zeptali se: "Je váš rukojmí zavalité postavy?
Vpředu plešatý? Nosí brýle?"
"Ano, ano, ano," ozvalo se jim v odpovědi.
Operační centrum toho muže našlo a dalo si dvě a dvě dohromady.
Tento muž nebyl učitel.
Byl to druhý nejbohatší obchodník v Indii a po objevení této informace dali teroristé svým kolegům v Bombaji jasný pokyn.
("Zabijte ho.") Všichni se bojíme nastavení soukromí na našem Facebooku, ale faktem je, že naše otevřenost může být použita proti nám.
Toho zneužívají teroristé.
Vyhledávač může určovat, kdo bude žít a kdo zemře.
Tohle je svět, ve kterém žijeme.
Během okupace v Bombaji byli teroristé tak závislí na technologii, že podle výpovědi několika svědků masakru teroristé jednou rukou stříleli rukojmí a druhou si kontrolovali zprávy na telefonu.
Nakonec bylo 300 lidí vážně zraněno, a více než 172 mužů, žen a dětí toho dne přišlo o život.
Přemýšlejte o tom, co se stalo.
Během 60-ti hodinového obléhání Bombaje bylo 10 mužů ozbrojených nejen zbraněmi, ale také technologií, schopno uvést 20 miliónů obyvatel Bombaje do naprosté strnulosti.
Deset lidí uvedlo 20 miliónů lidí do slepé uličky a tahle informace se rozšířila do celého světa.
Vidíme, jak radikálové dokáží zneužít otevřenosti.
Tohle se stalo před téměř 4 lety.
Co by mohli teroristé udělat dnes s technologiemi, které jsou nám nyní k dispozici?
Co udělají zítra?
Schopnost jednoho ovlivnit mnoho jiných narůstá exponenciálně. To platí jak pro věci dobré, tak pro věci špatné.
Nejedná se však jenom o terorismus.
Objevil se také velký posun ve formě, jakou je zločin páchán.
V dnešní době můžeme také páchat více typů zločinu.
V minulosti jste mohli použít nůž a pistoli.
Pak se zločinci přesunuli k vykrádání vlaků.
Tohle byla nesmírná inovace, neboť ve vlaku jste mohli oloupit takových 200 lidí.
Postupem času se díky internetu začaly věci šířit ještě víc.
Mnoho z vás si nejspíš pamatuje hacknutí Sony Play Stationu z poslední doby.
Při tomhle incidentu bylo přes 100 milionů lidí okradeno.
Jen si to vezměte.
Kdy v historii lidstva bylo vůbec možné, aby jeden člověk okradl 100 milionů jiných lidí?
Samozřejmě se nejedná jenom o krádeže věcí.
Existují další zákoutí technologie, která mohou zločinci zneužít.
Mnoho z vás si pamatuje takové to super roztomilé video z poslední TED konference, ale ne všechny roje helikoptér jsou tak pěkné a roztomilé.
Ne všechny mají paličky na bicí.
Některé mohou být vybaveny HD kamerami a za pomoci přístrojů sledovat protestující osoby, anebo jako v tomhle lehce filmovém kouzlu mohou být tyhle helikoptéry naloženy střelnými zbraněmi a automatickými pistolemi.
Malí roboti jsou roztomilé věcičky, když vám hrají hudbu.
Když se za vámi honí uličkou ve snaze vás zastřelit, už to tak milé není.
Samozřejmě, že to nebyli zločinci a teroristé, kteří jako první dali robotům zbraně. My víme, kde tohle začalo.
Adaptují se však rychle.
Nedávno FBI zatkla ve Spojených státech příslušníka teroristické organizace al Qaeda, který plánoval použití letadýlka na ovládání, které mělo doručit C4 výbušniny do vládních budov ve Spojených státech.
Mimochodem, takováhle letadýlka uletí přes 600 mil za hodinu.
Vždy, když je představena nová technologie, jsou zločinci připraveni ji zneužít.
Všichni známe 3D tiskárny.
Víme, že jejich pomocí můžeme vytisknout jakýkoliv materiál od plastu přes čokoládu až po kov a dokonce i beton.
S obrovskou přesností se mi včera povedlo vytvořit tohle -- velmi roztomilou, malou kachničku.
Ale říkám si, jak by ti, kdo si připevňují bomby k hrudi a vyhodí se do vzduchu, mohli využít 3D tiskárny?
Možná, že následovně.
Jestliže můžete tisknout kov, pak můžete vytisknout tohle, a dokonce, můžete vytisknout i tohle.
Vím, že Anglie má několik velmi striktních zákonů týkajících se střelných zbraní.
Do Anglie si už nemusíte vozit zbraň.
Stačí si přivézt 3D tiskárnu a zbraň si vytisknout až tam, a samozřejmě zásobník na kulky.
Ale vzhledem k tomu, že tyto technologie v budoucnu porostou, jaké další věci si budeme moci vytisknout?
Technologie umožňují vývoj větších tiskáren.
S neustálým pokrokem uvidíme také další nové technologie, jako je například Internet of Things (Internet věcí).
Každý den spojujeme čím dál tím více z našich životů s internetem, což znamená, že Internetu věcí bude brzy možné hacknout.
Všechny fyzické objekty v našem prostoru se přeměňují na informační technologie, a to má radikální dopad na naši bezpečnost, protože čím dál tím větší propojení s přístroji představuje větší zranitelnost.
Tomuhle zločinci rozumí.
Stejně tak teroristé a stejně tak hackeři.
Jestliže ovládáte kód, ovládáte celý svět.
Taková nás čeká budoucnost.
Zatím neexistuje operační systém či technologie, která nebyla napadena hackery.
To je znepokojující, vzhledem k tomu, že samo lidské tělo se v současné době stává informační technologií.
Přeměňujeme se na cyborgy.
Každý rok jsou tisíce kochleárních implantátů, diabetických pump, kardiostimulátorů a defibrilátorů implantovány do lidských těl.
Ve Spojených státech je 60 tisíc lidí, kteří mají kardiostimulátor připojený k internetu.
Defibrilátory umožňují lékařům dát dálkově elektrickou ránu srdci pacienta, který to potřebuje.
Avšak jestliže takový šok nepotřebujete, a někdo jiný než doktor vám jej i přesto dá, pak to není dobrá věc.
Samozřejmě zacházíme ještě dál než jen do implementace do lidského těla.
Zasahujeme také do buněčného systému.
Až do této chvíle byly všechny technologie, o kterých jsem hovořil, založené na bázi silikonu, jedničky a nuly. Pak máme ale ještě jeden operační systém, originální operační systém, kterým je DNA.
A pro hackery je DNA jenom jedním z dalších operačních systémů, do kterého je třeba se nabourat.
Je to pro ně obrovská výzva.
Již existují lidé, kteří pracují na nabourání se do softwaru života, a zatímco většina z nich to dělá s dobrým úmyslem, aby nám pomohli, jiní mít dobré úmysly nebudou.
Takže jak toho zneužijí zločinci?
Inu, se syntetickou biologií můžete dělat celkem zajímavé věci.
Například já osobně si tipuji, že se přesuneme od rostlinných narkotik k těm syntetickým. Na co ještě vůbec potřebujeme rostliny?
Vždyť můžeme vzít kód DNA z marihuany nebo vlčích máků nebo listů koky a vyjmout a zkopírovat tenhle gen a nechat to zkvasit. Pak tyhle kvasnice vzít a nechat je, ať vám vytvoří kokain, nebo marihuanu, nebo jakoukoliv jinou drogu.
Tedy to, jak kvasnice budeme používat v budoucnu, bude nesmírně zajímavé.
Dokonce bychom v dalším století mohli mít i opravdu zajímavý chleba a pivo.
Náklady na sekvenování lidského genomu strmě klesají.
Snižovaly se dle Mooreova zákona, ale pak se v roce 2008 něco změnilo.
Technologie se zlepšily a v dnešní době probíhá sekvenování DNA pětkrát rychleji, než tomu je podle Mooreova zákona.
To má pro nás značné důsledky.
Trvalo nám 30 let dostat se od osobních počítačů až do stupně cyber zločinu jaký máme dnes, ale když sleduji, jak rychle postupuje pokrok v biologii, a vzhledem k tomu, že znám zločince a teroristy, možná se do kritického bodu dostaneme rychleji a to formou bio zločinu.
Pro nikoho nebude moc těžké vytisknout si svůj vlastní bio-virus, vylepšené verze eboly nebo antraxu, po zuby ozbrojenou chřipku.
Poslední případ, který jsme měli možnost sledovat bylo, když výzkumníci znásobili účinnost virusu H5N1, neboli ptačí chřipky.
Už když ji dostanete, tak má 70 procentní míru úmrtnosti.
Inženýři tím, že si pohráli s malým číslem reprezentujícím genetické změny, byli schopni udělat z chřipky zbraň a tím způsobit, že ji lidé mohou chytit snadněji, tudíž by mohly zemřít nikoliv tisíce lidí, ale desítky milionů.
Jak vidíte, můžete jen tak jít a vytvořit novou pandemii a tihle konkrétní výzkumníci byli tak hrdí na svoje úspěchy, že o nich chtěli otevřeně referovat, aby to mohl každý vidět a získat přístup k této informaci.
Ale zachází to ještě dále.
Andrew Hessel, DNA výzkumník, celkem správně poukázal na to, že jestliže můžete použít léčbu na rakovinu, moderní léčbu rakoviny tak, že se soustředíte na jednu buňku, zatímco ostatní vynecháváte a ty zůstávají nedotčené, tak tím pádem můžete takhle pronásledovat buňku jakéhokoliv člověka.
Léčba rakoviny šitá člověku na míru je opakem personalizovaných biozbraní, což znamená, že můžete kohokoliv napadnou, včetně všech lidí na tomhle obrázku.
Jak je budeme v budoucnu chránit?
Co máme s tímhle dělat?
Tuhle otázku dostávám neustále.
Těm, kteří mě sledují na Twitteru, pošlu dnes odpověď. (Smích) V podstatě je to mnohem složitější a žádná zázračná léčba neexistuje.
Na všechno odpověď neznám, ale pár věcí vím.
Bezprostředně po 9. září 2011 daly největší mozky zajišťující ochranu dohromady všechny své nápady a s tímhle přišli.
Jestliže očekáváte, že vás lidé, kteří sestavili tohle, ochrání před nadcházející robokalypsou -- (Smích) -- hm, tak to byste možná měli mít v záloze plán B. (Smích) Jenom se nad tím zamyslete. (Potlesk) Prosazování zákona je v současné době uzavřený systém.
Jeho povaha je národní, zatímco povaha hrozby je mezinárodní.
Kontrola zločinu není globální a náš současný systém zbraní, pohraničních strážců, velkých bran a plotů je zastaralý ve srovnání s novým světem, do kterého se všichni přesouváme.
Takže jak se můžeme připravit na některé ze specifických hrozeb, jako je útok na prezidenta nebo předsedu vlády?
Přirozenou odpovědí vlády by bylo schovat všechny naše státníky do uzavřených bublin.
Tohle ovšem fungovat nebude.
Náklady na sekvenování DNA budou zanedbatelné.
Každý to zvládne a každý to v budoucnu bude mít.
Takže možná, že existuje mnohem radikálnější způsob, jakým se na tohle lze dívat.
Co by se stalo, kdybychom vzali DNA prezidenta, nebo krále či královny, a dali ji skupině několika stovek důvěryhodných výzkumníků, aby mohli tuhle DNA studovat a udělali na ní penetrační test, za účelem ochrany našich vůdců?
Nebo co kdybychom tuhle DNA poslali několika tisícovkám výzkumníků?
A nebo, což by bylo rozhodně riskantní, co kdybychom ji dali celé veřejnosti?
Tím bychom byli všichni zapojeni do pomáhání v ochraně našich vůdců.
Již jsme byli svědky několika případů, kdy tohle zafungovalo dobře.
V Projektu sledování organizovaného zločinu a korupce jsou zaměstnáni novináři a občané, kteří společně pracují na tom, co dělají diktátoři a teroristé s veřejnými fondy po celém světě. V mnohem dramatičtějším případě, který jsme viděli v Mexiku, zemi, která byla v posledních šesti letech zasažena a sužována 50 tisíci vraždami souvisejícími s narkotiky.
Zabíjejí tam tolik lidí, že si ani nemůžou dovolit je všechny pohřbít v ničem jiném, než v neoznačených hrobech, jako jsou ty vně Ciudad Juarez.
Co s tímhle můžeme dělat? Kroky, které činí vláda, se ukázaly být neefektivní.
Takže v Mexiku občané riskují vlastní životy, bojují proti zločinu, aby vytvořili efektivní řešení.
Společně mapují aktivity drogových dealerů.
Ať už si to uvědomujete nebo ne, nacházíme se na pokraji závodu o to, kdo bude mít lepší technologii, závodu lidí, kteří používají technologii k dobrým účelům a těmi, kdo ji zneužívají.
Tato hrozba je vážná a čas se na ni připravit nastal právě teď.
Můžu vás ujistit, že teroristi a zločinci už připraveni jsou.
Mou osobní vírou je, že spíše než mít malou, elitní jednotku dobře vytrénovaných vládních agentů, kteří nás mají všechny chránit, na tom budeme lépe, když budeme mít průměrné a obyčejné občany, kteří se k tomuto problému postaví společně a budou přemýšlet o tom, co mohou udělat.
Pokud všichni přispějeme, domnívám se, že budeme žít v mnohem lepším prostředí.
Nástroj pro změnu světa leží v rukou každého z nás.
Jak jej použijeme nezáleží jenom na mně, ale na nás všech.
Tohle byla technologie, kterou jsem často rozvíjel když jsem byl policajtem.
V dnešním světě je tahle technologie zastaralá.
Nerozvíjí se, nefunguje na globální bázi a rozhodně nefunguje doslova.
Byli jsme svědky posunu v paradigmatech týkajících se zločinu a terorismu.
Volají po změně ve smyslu otevřenější formy, kdy se prosazování zákona účastní všichni.
Takže vás vyzývám, abyste se ke mně přidali.
Koneckonců, veřejná bezpečnost je až příliš důležitá na to, abychom ji přenechávali profesionálům.
Děkuji. (Potlesk) (Potlesk)
Chtěla bych mluvit o svém tátovi.
Můj táta má Alzheimerovu chorobu.
Symptomy se začaly projevovat před dvanácti lety, oficiálně diagnostikován byl v roce 2005.
Teď je na tom hodně špatně. Potřebuje pomoci s jídlem, potřebuje pomáhat s oblékáním, neví pořádně, kde je nebo kolik je hodin; je to opravdu velmi těžké.
Můj táta mi byl po většinu života hrdinou a učitelem a teď ho posledních deset let vidím mizet před očima.
Táta v tom není sám. Na celém světě žije asi 35 milionů lidí s nějakým druhem demence. A k roku 2030 se to nejspíše zdvojnásobí na 70 milionů.
To je spousta lidí.
Demence nás děsí. Zmatené tváře a roztřesené ruce lidí s demencí, obrovské množství nemocných lidí, to všechno nás straší.
Abychom tomu strachu utekli, obvykle děláme jednu ze dvou věcí: Můžeme odmítat: „Já ne, já s tím nemám co do činění, tohle se mi nemůže stát.“
Nebo se můžeme rozhodnout demenci předcházet a pak se nám vyhne, protože děláme všechno správně, takže nás nedostihne.
Zvolila jsem třetí cestu: Připravuju se na Alzheimera.
Prevence je dobrá a dělám spoustu věcí, které k prevenci proti Alzheimerovi pomáhají.
Jím správně, každý den cvičím, udržuji mysl aktivní – tohle byste podle výzkumů měli dělat.
Výzkumy však také ukazují, že vás nic neochrání na 100 procent.
Když vás ta zrůda chce, tak vás taky dostane.
To se stalo i tátovi.
Táta byl vysokoškolský profesor. Mluvil dvěma jazyky a rád hrál šachy, bridž a psal sloupky do novin.
(Smích) A stejně je teď dementní.
Když vás ta zrůda chce, tak vás taky dostane.
Zejména když jste jako já, protože Alzheimer se běžně dědí.
Takže se připravuju na Alzheimera.
Na základě toho, co jsem se naučila při péči o svého otce a po zkoumání toho, jaké to je žít s demencí, se ve svých přípravách zaměřuji na tři věci: Měním věci, které dělám pro zábavu, snažím se vybudovat fyzickou sílu a – a to je nejtěžší – snažím se stát lepším člověkem.
Začněme s koníčky. Když dostanete demenci, je stále těžší zabavit se.
Nemůžete si dlouho do noci povídat se starými přáteli, protože netušíte, co jsou zač.
Sledování televize je matoucí a občas velmi děsivé.
A čtení je prakticky nemožné.
Když pečujete o někoho s demencí a projdete přitom školením, učí vás zapojovat je do aktivit, které jsou jim známé, jsou manuální a nekončí.
U mého táty zafungovalo vyplňování formulářů.
Byl profesorem na veřejné vysoké škole; ví, jak ta byrokracie vypadá.
Na každý řádek napíše své jméno, zaškrtne všechna políčka a vyplní nějaká čísla tam, kde si myslí, že by čísla měla být.
Nutí mě to však k přemýšlení o tom, co budou pečovatelé dělat se mnou?
Jsem dcerou svého otce. Hodně čtu, píšu a přemýšlím o světovém zdraví.
Dali by mi snad vědecké časopisy, abych si čmárala poznámky na okraji?
Dali by mi snad tabulky a grafy k vybarvení?
Snažím se tedy naučit dělat něco manuálního.
Vždycky jsem ráda kreslila, takže teď kreslím ještě více, přestože maluju mizerně.
Učím se základní origami. Už umím fakt skvělou krabičku.
(Smích) A učím se také plést; zatím dokážu uplést něco, co připomíná kaňku.
Víte, vůbec nezáleží na tom, jestli jsem v tom dobrá. Hlavní je, že to dokážou dělat mé ruce.
Protože čím víc věcí mi bude povědomých, tím víc jich ruce budou umět dělat – a tím spíš se budu moci něčím vesele zaměstnat, až můj mozek odejde ze scény.
Říká se, že lidé zapojení do nějaké aktivity jsou šťastnější, lépe se pečovatelům hlídají a může to dokonce zpomalit postup nemoci.
To všechno je pro mě vítězství.
Chci být tak šťastná, jak jen můžu, tak dlouho, jak jen to půjde.
Spousta lidí neví, že Alzheimer má také fyzické symptomy vedle těch rozumových. Ztrácíte smysl pro rovnováhu, dostáváte svalové třesy a to vede u lidí k postupné ztrátě pohyblivosti.
Bojí se projít dokola. Bojí se vůbec pohnout.
Takže se věnuji činnostem, které dají základ mému smyslu pro rovnováhu.
Cvičím jógu a tai či, abych zlepšila rovnováhu, takže i když ji začnu ztrácet, stále se budu moci hýbat.
Zvedám činky, abych získala silné svaly, takže když začnu chřadnout, budu mít více času, kdy budu schopna pohybu.
A konečně ta třetí věc. Snažím se stát lepším člověkem.
Táta byl hodný a milující i před Alzheimerem; a je hodný a milující stále.
Zažila jsem, jak ztrácí intelekt, smysl pro humor i znalosti jazyků, ale také vidím toto: Miluje mě, miluje mé syny, miluje mého bratra a mámu i své pečovatele.
A ta láska nás drží okolo něj i teď,
když je to tak těžké.
Když dáte pryč všechno, co se na tomto světě naučil, jeho holé srdce stále září.
Nikdy jsem nebyla tak milá jako můj táta. A nikdy jsem tolik nemilovala.
A musím se teď naučit taková být.
Potřebuji srdce tak čisté, že i když se před demencí svlékne do naha, přežije.
Nechci dostat Alzheimera.
Chci, aby se během nejbližších 20 let našla léčba, dost brzy na to, aby mě chránila.
Ale co se mě týče, jsem na to připravena.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Narodil jsem se s vzácnou poruchou zraku zvanou achromatopsie, což je naprostá barvoslepost, takže jsem nikdy neviděl barvy, a nevím, jak která barva vypadá, protože můj svět je šedivý.
Pro mě je obloha vždycky jen šedá, květiny jsou vždycky šedé, a televize je stále černobílá.
Ale od mých 21 let, místo abych barvy viděl, tak je slyším.
V roce 2003 jsem zahájil projekt s informatikem Adamem Montandonem, a výsledkem, s pomocí dalších spolupracovníků, s Peterem Keše ze Slovinska a Matiasem Lizanou z Barcelony, je toto elektronické oko.
Je to čidlo pro snímání barev, které zjišťuje barevnou frekvenci přede mnou — (Zvuk frekvence) — a posílá tuto frekvenci čipu nainstalovanému v zadní části mojí hlavy a já slyším tuto barvu přede mnou skrze kosti díky tomu, že kosti přenášejí chvění.
(Zvuk frekvence) Takže například, pokud mám něco jako — Toto je zvuk fialové. (Zvuk frekvence) Například toto je zvuk trávy. (Zvuk frekvence) Toto je červená, jako nápis TED. (Zvuk frekvence) Toto je zvuk špinavé ponožky. (Smích) Zní jako žlutá, tahleta.
Slyším barvy už celých osm let, od roku 2004, takže už je to pro mě naprosto normální, že celou tu dobu slyším barvy.
Jenže ze začátku jsem se musel naučit zpaměti jméno každé barvy, takže jsem si musel zapamatovat jejich noty, ale po nějaké době se všechny tyto informace staly součástí vnímání.
Nemusel jsem o těch notách přemýšlet.
A po nějaké době, se toto vnímání dostalo na úroveň pocitu.
Začal jsem mít oblíbené barvy a začal jsem mít barevné sny.
A když jsem začal mít barevné sny, tehdy jsem měl pocit, že ten software a můj mozek jsou propojené, protože v mých snech to byl můj mozek, který vytvářel elektronické zvuky. Nebyl to ten software, takže od té doby jsem si začal připadat jako kyborg.
Tehdy jsem začal cítit, že to kybernetické zařízení už není jenom zařízení.
Stalo se součástí mého těla, rozšířením mých smyslů a po nějaké době se dokonce stalo součástí mojí oficiální podoby.
Tohle je můj pas z roku 2004.
Na anglickém pasu nejsou povoleny fotky s elektronickým zařízením, ale já jsem naléhal na pasový úřad, že to co vidí, je vlastně nová část mého těla, příslušenství mého mozku, a nakonec mi dovolili mít na pasu takovou fotku.
Od té doby, co slyším barvy, se mi život dramaticky změnil, protože barvy jsou téměř všude, takže například největší změna je, když jdu do galerie, můžu poslouchat Picassa, například. Je to, jako bych šel na koncert, protože můžu poslouchat obrazy.
A supermarkety, ty mě vždycky šokují, je opravdu velmi lákavé procházet se po supermarketu.
Je to jako bych šel na diskotéku.
Je plný různých melodií.
(Smích) Ano. Zvlášť regály s čistícími prostředky.
Je to prostě báječné. (Smích) Také se změnilo moje oblékání.
Dřív jsem se oblékal tak, aby to dobře vypadalo.
Teď se oblékám tak, aby to dobře znělo. (Smích) (Potlesk) Dnes jsem oblečený v C dur, což je takový veselý akord. (Smích) Leč kdybych musel jsem jít na pohřeb, oblékl bych se v B moll, což by byla tyrkysová, fialová a oranžová. (Smích) A také se změnil způsob, jakým se dívám na jídlo, protože teď si můžu vystavit jídlo na talíři a jíst si svoji oblíbenou písničku. (Smích) Záleží na tom, jak si to naskládám. Můžu slyšet a můžu skládat hudbu pomocí jídla.
Představte si restauraci, kde byste mohli mít, třeba, Lady Gaga saláty jako předkrm. (Smích) Chci říct, že tohle by třeba donutilo teenagery jíst zeleninu.
A také, některý Rachmaninův klavírní koncert jako hlavní chod, a třeba Björk nebo Madonnu jako dezert, to by byla naprosto úžasná restaurace, kde můžete skutečně jíst písně.
A také se změnil způsob, jak vnímám krásu, protože, když se na někoho podívám, slyším jeho tvář, takže někdo může vypadat hezky, ale znít příšerně.
(Smích) Ale může se stát i opak, platí to i naopak. Rád vytvářím takové zvukové portréty lidí.
Místo abych si někoho nakreslil, jako nakreslil tvar, zamířím na ně svoje oko a zapíšu si všechny různé noty, které slyším, a pak si vytvořím zvukové portréty.
Tady jsou některé tváře.
(Hudební akordy) Jo, Nicole Kidman zní dobře. (Smích) Některé lidi bych vůbec nespojoval, ale zní podobně.
Princ Charles se v něčem podobá Nicole Kidman.
Mají podobný zvuk očí.
Takže spojujete lidi, které byste si nikdy nedali dohromady a také můžete vytvářet koncerty, když se podíváte na tváře v publiku.
Takže zapojím svoje oko, a přehraju si tváře v publiku.
Dobré je na tom to, že pokud koncert nezní dobře, je to jejich chyba.
Není to moje chyba, protože — (Smích) A stává se mi jiná věc, že jsem začal mít takové vedlejší účinky, kdy se běžné zvuky začínají proměňovat v barvy.
Slyšel jsem oznamovací tón a cítil jsem zelenou, protože zněl jako zelená barva.
Pípání BBC, zní jako tyrkysová, a z poslouchání Mozarta se stal žlutý zážitek, tak jsem začal malovat hudbu a malovat lidské hlasy, protože lidské hlasy mají frekvence, které přiřazuji k barvám.
A zde je hudba přeložená do barev.
Například Mozartova Královna noci vypadá takto.
(Hudba) Velice žlutá a barevná, protože obsahuje mnoho různých frekvencí.
(Hudba) A toto je úplně jiná písnička.
(Hudba) Je to "Baby" od Justina Biebera. (Smích) (Hudba) Je velice růžová a velice žlutá.
A také hlasy, dokážu přeměnit řeč na barvu, například, toto jsou dva velice známé projevy.
Jeden z nich je "Mám sen" od Martina Luthera Kinga, a další je Hitlerův.
A rád bych vystavil tyto obrazy ve výstavních halách, bez popisků a pak se zeptal lidí: "Který se vám líbí víc?"
A většina lidí mění svoje priority, když jim řeknu, že ten vlevo je Hitler a ten napravo je Martin Luther King.
Dostal jsem se na úroveň, kdy jsem schopen rozeznat 360 barev, stejně jako lidský zrak.
Dokázal jsem rozlišit všechny odstíny na barevném kruhu.
Ale pak jsem si pomyslel, že tento lidský zrak není dostatečně dobrý.
Kolem nás existuje daleko víc barev, které nedokážeme vnímat, ale které elektronické oči vnímat dokážou.
A tak jsem se rozhodl pokračovat v rozšiřování svého barevného vidění a přidal jsem infračervenou a ultrafialovou do svého zvukobarevného spektra, takže teď můžu slyšet barvy, které lidské oko nedokáže vnímat.
Například vnímání infračervené je užitečné, protože můžete zjistit, jestli jsou v místnosti detektory pohybu.
Uslyším, když na mě někdo namíří dálkové ovládání.
A vnímání ultrafialové je užitečné v tom, že můžete slyšet, jestli je dobrý nebo špatný den na opalování, protože ultrafialová je nebezpečná barva, barva, která nás vlastně zabíjí, takže myslím, že bychom všichni měli chtít umět vnímat věci, které vnímat nedokážeme.
A proto jsem před dvěma lety, založil Kyborgskou nadaci, což je nadace, která se snaží pomáhat lidem stát se kyborgy, snaží se povzbudit lidi, aby si rozšířili smysly používáním technologií jako částí těla.
Všichni bychom měli pochopit, že znalosti mají původ v našich smyslech a pokud si smysly rozšíříme, následkem toho si rozšíříme i znalosti.
Myslím, že život bude daleko zajímavější, když přestaneme vytvářet aplikace pro mobilní telefony a začneme vytvářet aplikace pro naše tělo.
Myslím, že to bude velikánská změna, které se v tomto století dočkáme.
A tak bych vás všechny chtěl povzbudit, abyste začali přemýšlet o tom, které smysly byste si chtěli rozšířit.
Chtěl bych vám dodat odvahu k tomu, abyste se staly kyborgy.
Nebudete sami. Děkuji vám. (Potlesk) (Potlesk)
Dobrý den. Tohle je můj mobilní telefon.
Mobilní telefon může změnit váš život, mobilní telefon vám dává osobní svobodu.
S mobilem můžete vyfotit zločin proti lidskosti v Sýrii.
S mobilem můžete poslat zprávu na Twitter a začít protest v Egyptě.
A s mobilem můžete nahrát píseň, nahrát ji na SoundCloud a stát se slavnými.
Tohle vše je možné s vaším mobilem.
Jsem ročník 1984 a žiji v Berlíně.
Pojďme nazpět do této doby, do tohoto města.
Zde můžete vidět, jak se statisíce lidí postavily a protestovaly za změnu.
Tohle je podzim 1989 a představte si, že všichni ti lidé vystupující a protestující za změnu by měli v kapse mobilní telefon.
Kdo z vás má s sebou v téhle místnosti mobil?
Zvedněte jej.
Zvedněte své telefony, zvedněte své telefony!
Zvedněte je. Android, Blackberry, wow.
To je dost. Skoro každý má dnes mobil.
Ale já dnes budu mluvit o sobě a svém mobilním telefonu a jak změnil můj život.
A budu mluvit o tomhle.
Tohle je 35,830 řádků informací.
Nezpracované údaje.
A proč tam jsou tyto informace?
Protože v létě 2006 Evropská komise předložila směrnici.
Tato směrnice je nazvána Směrnice o uchovávání údajů.
Tato směrnice říká, že každá telefonní společnost v Evropě, každá internet poskytující společnost po celé Evropě, musí uchovávat široké spektrum informací o uživatelích.
Kdo komu volá? Kdo komu posílá email?
Kdo komu posílá textovou zprávu?
A jestliže používáte svůj mobil, tak kde se nacházíte.
Všechny tyto informace jsou uchovávány nejméně šest měsíců, až po dva roky vaší telefonní společností nebo vaším poskytovatelem internetových služeb.
A po celé Evropě lidé vystoupili a řekli, "My tohle nechceme."
Řekli: My nechceme tohle uchovávání dat.
My chceme v digitálním věku sebeurčení a nechceme, aby o nás telefonní a internetové společnosti musely uchovávat všechny tyto informace.
Byli to právníci, novináři, kněží, všichni řekli: "My tohle nechceme."
A zde můžete vidět, jak desetitisíce lidí vyšly do ulic Berlína a řekly, "Svobodu, ne strach."
A někteří dokonce řekli: Tohle by bylo Stasi 2.0.
Stasi byla tajná policie ve Východním Německu.
A ptám se také sám sebe, opravdu to funguje?
Můžou o nás doopravdy uchovávat všechny tyto informace?
Pokaždé, když použiji svůj mobil?
Tak jsem požádal mou telefonní společnost, Deutsche Telekom, která byla tou dobou největší telefonní společností v Německu, a požádal jsem je: Prosím, pošlete mi všechny informace, které jste o mně uložili.
A požádal jsem je poprvé, požádal jsem je znovu a nedostal jsem žádnou skutečnou odpověď. Byly to jen bla bla odpovědi.
Ale pak jsem řekl: Já tyhle informace chci mít, protože to je můj život, co protokolujete.
Tak jsem se rozhodl proti nim podat žalobu, protože jsem chtěl tyto informace mít.
Ale Deutsche Telekom řekla: Ne, my vám tyto informace nevydáme.
Takže nakonec jsem s nimi měl dohodu.
Já stáhnu žalobu a oni mi zašlou informace, které žádám.
Protože mezitím Spolkový ústavní soud rozhodl, že provedení této směrnice EU v německém zákoně bylo protiústavní.
Takže jsem obdržel tuto ošklivou hnědou obálku s CD uvnitř.
A na CD bylo toto.
Třicet pět tisíc osm set třicet řádků informací.
Nejdříve, když jsem to uviděl, jsem si řekl, dobře, je to obrovský soubor.
Dobře. Ale po chvíli jsem si uvědomil, že tohle je můj život.
Tohle je šest měsíců mého života, v tomto souboru.
Takže jsem byl trošku skeptický, co s tím mám dělat?
Protože můžete vidět, kde se nacházím, kde v noci spím, co dělám.
Ale pak jsem si řekl, chci s těmito informacemi vyjít ven.
Chci je zveřejnit.
Protože chci ukázat lidem, co uchovávání údajů znamená.
Takže jsem společně s Zeit Online a Open Data City udělal toto.
Tohle je vizualizace šesti měsíců mého života.
Můžete přibližovat a oddalovat, můžete převíjet zpátky a rychle posouvat vpřed.
Můžete vidět každý krok, který udělám.
A můžete dokonce vidět, jak jedu z Frankfurtu vlakem do Kolína nad Rýnem a jak často mezitím volám.
Tohle vše je s touto informací možné.
To je trošku děsivé.
Ale není to jen o mně.
Je to o nás všech.
Zaprvé, je to jen jako, já zavolám své ženě a ona zavolá mně a párkrát spolu mluvíme.
A pak tu jsou někteří přátelé, co mi volají, a co volají jeden druhému.
A po chvíli vy voláte vám a vy voláte vám a máte tuhle velkou komunikační síť.
Ale můžete vidět, jak vaši lidé navzájem komunikují, kdy si volají, kdy jdou spát.
Můžete vidět tohle všechno.
Můžete vidět centra, kdo je ve skupině vedoucím.
Pokud máte přístup k těmto informacím, můžete vidět, co dělá vaše společnost.
Pokud máte přístup k těmto informacím, můžete kontrolovat společnost.
Tohle je plán pro země jako je Čína nebo Írán.
Tohle je plán jak zkoumat společnost, protože víte, kdo s kým mluví, kdo komu posílá e-mail, tohle všechno je možné, pokud máte přístup k těmto informacím.
A tyto informace jsou v Evropě uloženy nejméně šest měsíců – až po dva roky.
Jak jsem řekl na začátku, představte si, že všichni ti lidé v ulicích Berlína na podzim 1989 by měli v kapse mobil.
A Stasi by věděla, kdo se podílel na tomto protestu, kdyby Stasi věděla, kdo jsou ti vůdci v pozadí, tohle by se možná nikdy nestalo.
Pád Berlínské zdi by tam možná nebyl.
A v důsledcích možná ani pád Železné opony.
Protože dnes o nás státní úřady a společnosti chtějí uchovávat tolik informací, kolik jen můžou, v režimu online i offline.
Chtějí mít možnost sledovat naše životy a chtějí je uchovat po celou dobu.
Ale sebeurčení a život v digitální éře nejsou v rozporu.
Dnes ale musíte pro své sebeurčení bojovat.
Musíte pro ně bojovat každý den.
Takže, až přijdete domů, povězte přátelům, že soukromí je hodnotou 21.století a není zastaralé.
Až přijdete domů, povězte svým zástupcům, že jen proto, že společnosti a státní úřady mají možnost uchovávat jisté informace, neznamená to, že to musí dělat.
A jestli mi nevěříte, zeptejte se své telefonní společnosti, jaké informace uchovávají o vás.
Takže, do budoucna, pokaždé, když použijete svůj mobilní telefon, ať je vaší připomínkou, že v digitální éře musíte pro sebeurčení bojovat.
Děkuji.
(Potlesk)
Jako architekt se často sám sebe ptám, jak vznikají tvary, které navrhujeme.
Jaké všemožné tvary by se daly navrhnout, kdybychom už nepracovali s odkazy na existující projekty?
Kdyby nás nic neovlivňovalo, kdybychom byli bez předsudků, co vše bychom dokázali vyprojektovat, kdybychom se osvobodili od nabytých zkušeností?
Kdyby nás nesvazovalo vzdělání?
Jak by takové neznámé tvary vypadaly?
Byli bychom překvapeni? Fascinovaly by nás?
Mohli bychom se z nich těšit?
Pokud ano, jak se pak vypořádat s něčím doopravdy novým?
Inspirujme se přírodou.
Příroda bývá nazývána největším architektem.
Netvrdím, že bychom ji měli kopírovat, ani že bychom měli napodobovat procesy v organismech, místo toho navrhuji, abychom si vypůjčili přírodní postupy.
Můžeme z nich čerpat při tvorbě něčeho nového.
Hlavním přírodním tvořivým procesem je morfogeneze, kdy se buňka rozděluje na dvě nové.
A tyto buňky mohou být buď identické nebo se mohou jedna od druhé lišit, pokud se rozdělí asymetricky.
Jestliže vyjdeme z tohoto postupu a co nejvíce ho zjednodušíme, začneme s jedním listem papíru, s jednou plochou, kterou můžeme přeložit a rozdělit ji na dvě části.
Místo přehybu si můžeme libovolně zvolit,
a tak plochy jednu od druhé rozlišíme.
Tímto velmi jednoduchým postupem se dají vytvářet úžasně proměnlivé tvary.
Ten samý postup můžeme aplikovat na tento tvar a generovat trojrozměrné struktury, avšak namísto ručního skládání necháme konstrukci na počítači, kde naprogramujeme algoritmus přehýbání.
Rázem tak můžeme poskládat cokoliv.
Můžeme to udělat miliónkrát rychleji a skládat stovky a stovky variací.
A protože chceme vytvořit něco trojrozměrného, nezačneme na ploše, ale v prostoru.
S jednoduchým tělesem, s krychlí.
Když její strany přehneme znovu a znovu a pak opět a opět, pak po 16 opakováních, 16 krocích, získáme 400 000 ploch a výsledný tvar bude vypadat například takto.
A pokud změníme umístění přehybů a poměr vzdáleností mezi nimi, promění se krychle na tohle.
Další změnou poměru mezi přehyby vytvoříme tento tvar anebo tenhle.
Dolaďováním místa ohybu řídíme výsledný tvar, ale v zásadě se stále díváme na poskládanou krychli.
A můžeme si s tím hrát.
Na různé části tvaru můžeme aplikovat různé poměry vzdáleností, abychom tvar v tom místě upravili.
Začínáme ho otesávat.
A protože ohyby provádí počítač, jsme zcela nezávislí na fyzikálních omezeních.
To znamená, že povrchy se mohou prolínat a mohou být nereálně malé.
Můžeme udělat přehyby tam, kde normálně udělat nejdou.
Mohou vznikat porézní povrchy.
Mohou se natahovat. Mohou se od sebe odtrhnout.
To vše odhaluje rozsah forem, které je možné vytvořit.
Avšak já jsem nenavrhoval formu,
navrhoval jsem postup, kterým se tvar generuje.
Obecně platí, že pokud uděláme malou změnu v poměru vzdáleností přehybů, což můžete vidět zde, tvar se odpovídajícím způsobem změní.
Ale je to jen půlka pravdy -- v 99,9 % případů nevyjde toto, ale tohle, geometrický ekvivalent šumu.
Tvary, které jsem vám ukazoval, ve skutečnosti vznikly díky dlouhé řadě pokusů a omylů.
Mnohem účinnějším způsobem, který jsem nalezl, je využít informace, které už jsou ve tvarech obsaženy.
Tento velmi jednoduchý tvar v sobě nese množství informací, kterých si pouhým okem snad ani nevšimneme.
Například můžeme rozvrhnout délky hran.
Bílé plochy mají dlouhé hrany, černé mají krátké hrany.
Můžeme zdůraznit rovinnost povrchů, jejich zakřivení, jak jsou radiální -- všechny informace, které nemusíte okamžitě postřehnout, ale které se dají zvýraznit, které se dají vyjádřit a kterými se dá řídit přehýbání ploch.
Teď už neurčuji jednotlivé poměry u přehybů, ale namísto toho stanovuji pravidlo, vztah mezi vlastností povrchu a tím, jak má být poskládaný.
A protože jsem navrhl postup a ne formu, mohu postup znovu a znovu opakovat a vyrábět celé rodiny tvarů.
Tyto tvary vypadají propracovaně, ale postup je velmi minimalistický.
Máme jednoduchý vstupní údaj, vždycky začínám s krychlí a s jednoduchou operací -- přehýbáním -- kterou neustále opakuji.
Přenesme tento postup do architektury.
Jak? A v jakém měřítku?
Rozhodl jsem se navrhnout sloup.
Sloupy jsou architektonické archetypy.
Používaly se v průběhu dějin k vyjádření ideálů krásy a technologie.
Byla to pro mě výzva, jak sloupem vyjádřit tenhle nový algoritmický řád.
Začal jsem se čtyřmi válci.
Po mnoha experimentech se válce nakonec vyvinuly do této podoby.
Tyhle sloupy nesou celou škálu informací.
Zkusme si je zvětšit.
Čím blíž se dostáváme, tím podrobnější rysy vystupují.
Některé útvary jsou téměř na prahu viditelnosti.
A na rozdíl od tradiční architektury, celkovou podobu i mikroskopické detaily vytváří jediný proces.
Tyhle tvary se nedají nakreslit.
Architektovi by trvalo měsíce, než by je nakreslil pomocí pera a papíru nebo snad i rok, než by vykreslil všechny profily, všechna stoupání, něco takového se dá vytvořit jen pomocí algoritmu.
Snad nejzajímavější otázkou je, jestli si takový tvar dokážeme představit.
Architekt si obvykle umí představit konečnou podobu svého návrhu.
V tomto případě je proces deterministický.
Vůbec ho neovlivňují nějaké náhodnosti, ale není zcela předvídatelný.
Je tu příliš mnoho povrchů, příliš mnoho detailů, než aby se dala předvídat konečná podoba.
Pro architekta je to nová role.
Potřebuje znát nové metody, jak prozkoumat veškeré možnosti.
Někdo může navrhovat řadu variant tvarů a někdo jiný je může rozvíjet.
A pokud se vrátím k analogii s přírodou, můžeme začít přemýšlet o populacích, mluvit o permutacích, generacích, křížení a šlechtění, které vstupují do designu.
Architekt se opravdu přesouvá do pozice skladatele všech těchto procesů.
Ale dost teorie.
V jednu chvíli jsem chtěl takříkajíc skočit dovnitř toho obrazu, koupil jsem si tyhle stereoskopické brýle a posadil se velmi blízko k obrazovce, ale stále ještě to nebylo stejné, jako kdybych se tam mohl procházet a věcí se dotýkat.
Existovala jenom jedna možnost -- vynést sloup z počítače ven.
O 3D tisku se teď hodně mluví.
Pro mě, pro mé účely to v této chvíli znamená příliš mnoho nežádoucích kompromisů mezi velikostí na jedné straně a rozlišením a rychlostí na druhé straně.
Namísto toho jsme se rozhodli, že sloup vystavíme jako vrstvený model, vyrobený z mnoha tenkých řezů navršených jeden na druhém.
Zde vidíte rentgenový snímek sloupu, když se na něho díváte pohledem shora.
Pro mě to tehdy byla neznámá věc, protože jsme ho vždy vídali jen zvenčí, plochy se stále samy skládaly a vyrůstaly uvnitř sloupu, což byl docela překvapující objev.
Z tohoto modelu jsme spočítali obvodovou linii řezu a pak jsme ji přenesli do laserové řezačky, abychom provedli -- zde vidíte jednu část -- řadu tenkých řezů nad sebou, každý samostatně.
A tady je fotografie sloupu, to už není vykresleno, vyžádalo si to hodně práce a nakonec se sloup nápadně podobal tomu, který jsme zkonstruovali v počítači.
Téměř všechny podrobnosti, téměř všechna ta povrchová spletitost byla zachována.
Ale bylo to velmi pracné.
V tuto chvíli stále ještě zeje obrovská propast mezi virtuálním a skutečným provedením.
Trvalo mi několik měsíců, než jsem sloup navrhnul, ale počítači to pak trvalo asi 30 sekund, než spočítal všech 16 miliónů ploch.
Naproti tomu fyzický model má 2 700 vrstev jeden milimetr tenkých, váží 700 kilo, je vyroben z plátu, který by zakryl celé tohle hlediště.
A řezná dráha laseru by byla dlouhá jako cesta odsud na letiště a zpátky.
Ale tento postup je den ode dne reálnější.
Stroje jsou stále rychlejší, výroba se zlevňuje a na obzoru se rýsuje další slibný technologický vývoj.
Tohle jsou obrázky z Gwangju Biennale.
V tomto případě jsem k výrobě sloupu použil běžný plast, měli jsme větší a rychlejší stroj, sloupy mají ocelové jádro a tím i nosnou konstrukci, snesou velké zatížení.
Každý sloup se v podstatě skládá ze dvou.
Pokud je za sloupem umístěno zrcadlo, vzniká jakási optická iluze a uvidíte v něm jiný sloup.
Takže kam nás to zavedlo?
Myslím, že tento projekt jenom nastiňuje, jaké nevídané objekty na nás teprve čekají, pokud jako architekti nebudeme přemýšlet o designu objektů, ale o procesech jejich generování.
Ukázal jsem vám jednoduchý postup, kterým mě inspirovala příroda; existuje bezpočet dalších.
Stručně řečeno, nic nás neomezuje.
Místo toho teď ve vlastních rukou držíme postupy, které nám umožní vytvářet konstrukce ve škálách, o jakých se nám nikdy ani nesnilo.
A dodal bych, že jednou přijde čas, kdy je postavíme.
Děkuji. (Potlesk)
Povím vám o svém trápení.
A mám takový pocit, že nemálo z vás tím také trpí.
Když se procházím po galerii, místnost za místností plné obrazů, po zhruba 15 až 20 minutách zjišťuji, že nad těmi obrazy vůbec nepřemýšlím.
Nic mi neříkají.
Místo toho myslím na šálek kávy který zoufale potřebuji, abych se probudila.
Galerie sama mě unavuje.
Kolik z vás tím také trpí... Ano. Ha ha, ha ha!
Nuže, někdo z vás třeba vydržíte déle než 20 minut, jindy ani to ne, ale myslím, že tím trpíme všichni. A také máte přitom pocit provinění?
Já, když se dívám na obrazy, přemýšlím, že je tam musel někdo pověsit, někdo, kdo věřil že je dost dobrý na to, aby na té zdi visel, ale ne vždy toto rozhodnutí chápu.
Vlastně, většinou to nechápu.
A odcházím s pocitem nespokojenosti.
Cítím se vina a nespokojená sama se sebou, místo abych si myslela, že je něco špatně s tím obrazem, myslím si, že jsem špatná já.
Tak by člověk přeci neměl odcházet z galerie.
(Smích) Myslím si, že bychom si měli dát pohov.
Vezměte si, že přijdete do restaurace, a přečtete si jídelníček. Však se nečeká, že si objednáte vše co je na menu, že?
Ne! Vyberete si.
Když přijdete do obchodu koupit tričko, vyzkoušíte si všechna trička, a všechna se vám budou líbit?
Samozřejmě, že ne, vyberete si.
Předpokládá se to. A jak je tedy možné, že se nepředpokládá, že si budete vybírat i v galerii?
Proč by se vám měl líbit každý obraz bez výjimky?
Takže se k tomu snažím přistupovat jinak.
Dělám dvě věci: Když přijdu do galerie, nejdřív si ji rychle projdu, a dívám se na všechno a zapamatuju si ty, které mě přiměly z nějakého důvodu zpomalit.
Ani nevím přesně proč, ale z nějakého důvodu mě přitahují jako magnet a pak ignoruji všechny ostatní a jdu k tomu obrazu.
A první věc, co dělám je, že jsem sama sobě průvodcem.
Vyberu si obraz. Může to být jen jeden z 50ti.
A pak, když už stojím před tím obrazem, vyprávím si o něm příběh.
Proč příběh? No, myslím si, že jsme tak naprogramovaní, vyprávění příběhů máme zakódováné v DNA.
Neustále vyprávíme příběhy a o čemkoliv hlavně proto, že svět je bláznivé a chaotické místo, a my se jej pomocí příběhu snažíme pochopit, vnést do něj nějaký řád.
Proč to neaplikovat i na obrazy?
A tak jsem z návštěvy galerie udělala menu v restauraci.
Ukáži vám tři obrazy, které mě přiměly se zastavit a chtěly aby o nich byly vyprávěny příběhy.
První z nich snad netřeba představovat - "Dívka s perlovou" od Johanna Vermeera, nizozemského malíře ze 17tého století.
Je to překrásný obraz.
Poprvé jsem ho viděla, když mi bylo 19, a okamžitě jsem si šla koupit jeho plakát, který mám dodnes. I po třiceti letech visí v mém domě.
Provází mě, ať jdu kamkoliv, nikdy se na něj nemůžu dost vynadívat.
To, co mě donutilo se zastavit, byly ty nádherné barvy, které používá a světlo, které jí dopadá na tvář.
Ale myslím, že to, kvůli čemu se k němu stále vracím rok co rok je něco jiného, a to je výraz v její tváři, ten pohled plný emocí.
Nedokážu říct, jestli je šťastná nebo smutná, a pokaždé si myslím něco jiného.
A proto se k tomu stále vracím.
Jednoho dne, o šestnáct let později, ten plakát visel na zdi, já ležela v posteli a dívala se na ni, a najednou mě napadlo, co jí asi ten malíř udělal, že se na něj takhle dívá.
A to bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že výraz v její tváři je vlastně odrazem toho, co k němu cítí.
Kdykoli předtím, jsem se na obraz dívala jako na portrét dívky.
Ale teď jsem o něm začala uvažovat jako o portrétu vztahu.
A ptala jsem se, nuže, jaký je ten vztah?
Rozhodla jsem se to zjistit. Při studiu jsem zjistila, že se neví, kdo to je.
Vlastně, nevíme nic o Vermeerových modelech na jeho obrazech. A víme jen velmi málo o Vermeerovi samotném.
Načež jsem zvolala: "Jupí!"
Můžu si dělat co chci, můžu si vymyslet příběh, jaký chci.
A tak jsem si vymyslela příběh.
Nejdřív mě napadlo, nějak jí musím dostat k němu domů.
Jak ji Vermeer poznal?
Uvažuje se, že je to jeho dvanáctiletá dcera.
Dcera, které by v té době bylo 12.
Ale řekla jsem si: ne, je to příliš intimní pohled, ne pohled, kterým se dcera dívá na otce.
Pokud měla žena otevřená ústa, nizozemské malbě té doby, naznačovalo to sexuální dostupnost.
Bylo by pro Vermeera nepřístojné, aby svoji dceru namaloval právě tak.
Takže to není jeho dcera, ale je to někdo jemu blízký, fyzicky blízký.
No, kdo další byl v domě?
Služka, půvabná služka.
Takže, je v domě.
Jak ji dostaneme k němu do ateliéru?
O Vermeerovi toho moc nevíme, ale z toho mála, co víme, víme jedno, měl za ženu katoličku, žili u její matky v domě, kde měl vlastní pokoj, svůj ateliér. Také měl 11 dětí.
Musela to být velmi chaotická a hlučná domácnost.
A pokud jste někdy viděli Vermeerovy obrazy, víte, že jsou neuvěřitelně tiché a klidné.
Jak mohl malíř namalovat tak tiché a klidné obrazy, když
kolem něj běhalo 11 dětí? Tak, že si uspořádal život.
Odešel do ateliéru a řekl: "Nikdo ke mě nesmí.
Ani žena ani děti. Dobře, služka tu může přijít uklidit."
Je u něj v ateliéru. Má ji v ateliéru, jsou tam spolu.
A rozhodne se ji namalovat.
Nechá ji, aby si vzala velmi prosté šaty.
Všechny ženy, nebo většina žen, které kdy Vermeer namaloval, měla na sobě samet, hedvábí, kožešiny, velmi drahé materiály.
Tyto jsou velmi neokázalé; jediná věc, která je okázalá je její perlová náušnice.
Pokud byla služka, není možné aby si mohla dovolit perlové náušnice.
Takže to nejsou její perlové náušnice.
Čí tedy jsou? Víme, že existuje soupis oblečení jeho ženy Cathariny.
Mezi nimi je žlutý kabát s bílou kožešinou, žlutočerný korzet, tyto věci můžete spatřit na mnoha jiných obrazech, na jiných ženách na Vermeerových obrazech.
Takže zjevně, její oblečení půjčoval mnoha jiným ženám.
Není tak těžké uvěřit, že ta perlová náušnice ve skutečnosti patřila jeho ženě.
A máme všechny detaily našeho příběhu.
Je s ním v ateliéru velmi dlouho.
Tyto obrazy zabraly mnoho času.
Trávili celou tu dobu o samotě.
Ona má na sobě náušnici jeho ženy.
Je nádherná. A očividně ho miluje.
Je na rozpacích. A ví o tom jeho žena?
Možná ne. A pokud o tom neví, pak ... si to můžeme domyslet.
(Smích) Další obraz, o kterém budu mluvit se jmenuje "Chlapec staví domek z karet" od Chardina.
Francouzský malíř, žijící v 18 století, který se proslavil svými zátišími, ale příležitostně maloval i lidi.
Ve skutečnosti namaloval čtyři verze tohoto obrazu, různí chlapci stavící domky z karet, kteří se hluboce soustředí.
Tato verze se mi líbí nejvíc. Někteří chlapci jsou starší a někteří jsou mladší, a pro mě je tento, jako ta kaše z pohádky o třech medvědech, tak akorát.
Není už dítě, a není ještě muž.
Stojí na hraně mezi nevinností a zkušeností, a díky tomu jsem se před tím obrazem zastavila.
A podívala jsem mu do tváře. Je to trochu jako u Vermeerova obrazu.
Světlo dopadá zleva, jeho tvář se koupe v té oslnivé záři. Je přímo uprostřed obrazu, a když se na něj podíváte, stejně jako já zjistíte, že na něj chcete zvolat: "Podívej se na mě. Prosím, podívej se."
A on se na mě nepodíval. Pořád se jen díval na svoje karty, a to je jeden ze svůdných prvků tohoto obrazu, je tak zabraný do toho, co dělá, že se na nás ani nepodívá.
To je pro mě známka mistrovského díla, když obrazu schází jasné řešení.
Nikdy se na mě nepodívá.
A tak jsem si představila příběh, ve kterém, jsem na jeho místě, kdo by se na něj díval?
Ne malíř, na toho myslet nechci.
Myslím na starší verzi jeho samotného.
Je to muž, sluha, starší sluha se dívá na tohoto mladšího sluhu, a říká: "Podívej se na mě. Chci tě varovat před tím, čím se chystáš projít. Prosím, podívej se na mě."
A on to nikdy neudělá.
Ono chybějící rozřešení, chybějící rozřešení u Dívky s perlovou - nevíme jestli je šťastná nebo smutná.
Napsala jsem o ní celý román, a stále nevím jestli je šťastná nebo ne.
Znovu a znovu, se k tomu obrazu vracím, hledám odpověď, hledám příběh, který by tu mezeru zaplnil.
Můžeme si vymyslet příběh, který nás krátkodobě uspokojí, ale ne doopravdy, a my se vracíme znovu a znovu.
Poslední obraz, o kterém budu mluvit se jmenuje "Anonym" a namaloval ho anonym. (Smích) Je to tudorovský portrét, který koupila National Portrait Gallery.
Mysleli, že je to portrét muže jménem Sir Thomas Overbury, a pak zjistili, že není, a že nemají páru, kdo to je.
Jenže v National Portrait Gallery, je vám obraz k ničemu, pokud nevíte co a koho představuje.
Nemohou jej nechat viset na zdi, protože neví, kdo to je.
Tak naneštěstí, tento sirotek strávil mnoho času ve skladišti, společně s mnoha dalšími sirotky, mezi nimiž jsou i nádherné malby.
Tato malba mě přiměla se zastavit ze třech důvodů: Prvním je ten rozpor mezi jeho ústy, která se usmívají a jeho očima, které zračí melancholii.
Není šťastný, ale proč není šťastný?
Druhá věc, která mě k němu přitahuje, jsou jeho sytě rudé tváře.
Červená se. Červená se, když ho malují!
Musí to být muž, který se červená v jednom kuse.
Co se mu honí hlavou, že se červená?
Třetí věc, která mě přiměla se zastavit je jeho absolutně nádherný kabát.
Hedvábný, šedý, ty krásné knoflíky.
A víte, co mě u něj napadlo? Je to tak trochu těsné i nařasené; je to jako přehoz přes postel.
A tak jsem přemýšlela o postelích a rudých tvářích, a samozřejmě jsem myslela na sex, když jsem se na něj dívala, a ptala jsem se sama sebe, je to to, nač myslí?
A řekla jsem si, pokud si mám představit příběh, jakou další věc tam mám dát?
Tedy, čím by se tudorovský gentleman zaobíral?
A řekla jsem si, no, Jindřich VIII, dobře.
Zaobíral se svým dědictvím, kdo po něm bude dědit.
Kdo zdědí jeho jméno a jeho bohatství?
Když si to dáte dohromady, máte příběh, kterým zaplníte mezeru, jež vás nutí vracet se zpět.
Nuže, zde je ten příběh.
Je krátký.
"Stydlín" Pořád nosím ten bílí brokátový kabátec, který jsem dostal od Caroline.
Má vysoký hladký límec, odepínatelné rukávy a důmyslné zapínání na knoflíky z motaného hedvábí, které jsou tak blízko u sebe, že mi těsně padne.
Ten kabátec mi připomíná přehoz na široké posteli.
Možná to byl záměr.
Poprvé jsem si ho oblékl na slavnostní večeři s jejími rodiči, na naši počest.
Věděl jsem, ještě než jsem se odhodlal promluvit, že moje tváře jsou jako v ohni.
Vždycky snadno zčervenám, z fyzického úsilí, z vína, z velkého vzrušení.
Jako chlapce si mě dobíraly mé sestry a kluci ve škole, ale George nikdy.
Jenom George mi mohl říkat Stydlíne.
Nikomu jinému bych to nedovolil.
Z jeho úst to slovo znělo něžně.
Když jsem oznámil svatbu, George nezčervenal, ale zbledl jako můj kabátec.
Neměl by být překvapený.
Mohl přece čekat, že si jednoho dne vezmu jeho sestřenici.
Ale není to snadné slyšet ta slova nahlas.
Vím to, jen ztěží jsem je dokázal vyslovit.
Potom jsem potkal George na terase, jak hledí do zahrady.
Přestože celé odpoledne vytrvale pil, byl stále bledý.
Stáli jsme tam spolu a pozorovali služky, jak sbírají salát.
"Jak se ti líbí můj kabátec?"
zeptal jsem se ho. Pohlédl na mě. "Ten límec vypadá, jako by tě škrtil."
"Pořád se budeme vídat," trval jsem na svém.
"Pořád můžeme jezdit na lov a hrát karty a potkávat se u dvora.
Nic se tím přece nemění."
George nepromluvil.
"Je mi 23 let. Je na čase, abych se oženil a zplodil potomka. Očekává se to ode mne."
George vyprázdnil další sklenku klaretu a obrátil se na mně.
"Gratuluji ti k tvojí nadcházející svatbě, Jamesi.
Věřím, že budete spolu šťastní."
Už nikdy nepoužil moji přezdívku.
Děkuji.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk)
Tento muž má na sobě takzvaný včelí vous. (Smích) Vous plný včel.
Možná si mnoho z vás představí právě takovýto obrázek, když pomyslíte na včely, hmyz, nebo na cokoli, co má více než dvě nohy.
Nejprve bych vám rád řekl, že vás chápu.
Rozumím tomu. Ale musíte vědět mnoho věcí a já chci, abyste otevřeli svou mysl, abyste zůstali přístupní a abyste změnili svůj názor na včely medonosné.
Všimněte si, že tento muž nedostal žádné žihadlo.
Pravděpodobně má na bradě včelí královnu a ta vábí ostatní včely.
Takže toto opravdu ukazuje náš vztah se včelami, který trvá už tisíce let.
Vývoj lidstva a včel je úzce spjatý, protože na včelách jsme závislí kvůli opylování rostlin a poslední dobou i kvůli ekonomice.
Mnoho z vás mohlo zaslechnout, že včely mizí. Ne že by umíraly, ale prostě nejsou.
Ani nenacházíme mrtvá těla.
Tento úkaz se nazývá syndrom zhroucení včelstev. Je to velmi zvláštní jev. Badatelé po celém světě stále neznají jeho příčinu. Naopak víme, že s klesajícím počtem včel se ceny více jak 130 druhů ovoce a zeleniny, na které spoléháme jako na zdroj jídla, zvyšují.
Takže včely jsou důležité z hlediska ekonomiky i z hlediska zemědělství.
Zde můžete vidět několik obrázků tzv. "zelených střech" a výsledků městského zemědělství.
Všichni známe obrázek na levé straně, který ukazuje zahradu v blízkém sousedství, v South Endu.
To je můj domov. Mám na dvorku včelí úl.
Možná, že až budeme více využívat městské části, které mají volná místa na zahrady, tak si zařídím "zelenou střechu".
Podívejte se na tuto fotku (zobrazující dům nedaleko "oranžové trasy" metra v Bostonu).
Zkuste najít včelí úl.
Je tam. Je na vrcholku střechy, přesně na rohu. Je tam už několik let.
Včelaři ve městech preferují umisťovat úly do pozadí. Ne proto, že by to bylo nutné,
ale kvůli tomu, že lidé se necítí pohodlně. Proto dnes chci, abyste o tom přemýšleli; přemýšlejte o výhodách včelařství ve městech a přemýšlejte o důvodu, proč jsou včely tak skvělé.
V rychlosti vám vysvětlím, jak funguje opylování.
Víme, že květiny, ovoce, zelenina, dokonce i vojtěška používaná jako krmivo pro dobytek závisí na opylovačích. Květina má samčí a samičí orgány. Opylovači jsou v podstatě lákáni ke květinám kvůli jejich nektaru. Včela během dne navštíví několik květin, z nichž po cestě sesbírá pyl, neboli obdobu spermatu. Včela cestuje od květiny ke květině a nakonec vznikne například jablko, jako v tomto případě.
Můžete vidět polohu jablka, stonek směřuje dolů.
Květ upadne, jablko vyroste a my ho sníme. To je stručný přehled toho, jak probíhá opylování.
Přemýšlejme o životu ve městech, ne jak lidé žijí dnes, ani ne jak žili v minulosti, ale jak budou žít za sto let?
Jak to bude vypadat? Dnes se potýkáme s velmi obtížně řešitelným problémem ztráty přirozeného prostředí. Počet lidí narůstá, dnes to jsou miliardy a bůh ví, kolik to bude za sto let a jak málo místa tu bude, aby se sem všichni vešli. Takže potřebujeme změnit způsob, jakým posuzujeme města. Vlevo je fotka současného New Yorku. Vidíte, jak je celý šedý a hnědý.
Asfaltové střechy odráží teplo zpět do atmosféry a bezpochyby tak přispívají k celosvětové změně klimatu.
Co když za 100 let budeme mít všude "zelené střechy" a zahrady a budeme si pěstovat plodiny přímo ve městech? Ušetřili bychom za dopravu, měli bychom zdravější jídlo a také bychom vytvořili nové pracovní pozice.
V budoucnosti potřebujeme včely pro život ve městech.
Zde vám ukáži určité informace, které jsme shromáždili díky společnosti Best Bees, která doručuje, montuje a spravuje včelí úly komukoliv, kdo je chce, ať je to ve městě, nebo na vesnici. Seznamujeme lidi s myšlenkou včelaření na vlastním dvorku nebo střeše nebo dokonce na požárním schodišti a ukazujeme jim, jak jednoduché a dostupné to je.
Čísla se chovají jinak, než by člověk předpokládal. Podívejme se na první tabulku, týkající se počtu včel přeživších zimu.
To je velký problém již po mnoho let, v podstatě od konce 80. let, když se objevil kleštík včelí a spolu s ním se objevily různé viry, bakterie a plísňová onemocnění.
Je obtížné zajistit včelstva na zimu a většina kolonií hyne právě v tomto období. Přišli jsme na to, že ve městech se včelstvům podaří přežít lépe, než na venkově.
To se neshoduje se selským rozumem, že?
Myslíme si: jasně, včely, venkov, zemědělství. Ale včely nám ukazují něco jiného.
Včely mají města rády. (Smích) A ještě k tomu produkují více medu.
Med z městského prostředí je lahodný.
Bostonské včely na vrcholu hotelu Seaport, (mimochodem právě teď nad námi létají statisíce včel, kterých si stoprocentně nikdo z vás nevšiml), tyto včely létají z jedné místní zahrady do druhé a vyrábějí vynikající a zdravý med, chutnající po květinách z našeho města.
Takže výhody včelaření ve městech, to jest vyšší produkce a lepší šance včel na přežití zimy, jsou větší, než na venkově.
Trochu proti přírodě.
Když se podíváme na historii zdraví včel medonosných tak zjistíme, že v roce 950 nastala vysoká úmrtnost včel v Irsku.
Takže problémy týkající se včel nejsou nutně novinkou. Nastávají již po více než tisíc let. Problémy ve městech však moc nebereme na vědomí.
Jedna věc, o které chci, abyste přemýšleli, jsou městské tepelné ostrovy.
Předpokládáte, že ve městech je tepleji.
Proč se včelám lépe daří ve městech?
To je důležitá otázka, abychom pochopili, proč by měly být ve městech.
Třeba je ve městech více pylu.
Vlaky, co přijíždějí do městských center, s sebou přivážejí pyl, velmi lehký pyl; pro včely to je jako velký supermarket.
Okolo tratí roste mnoho lip.
Možná je ve městech méně pesticidů než na venkově.
A třeba jsou tu ještě další faktory, o kterých prozatím nevíme. Takže popřemýšlejte o městských tepelných ostrovech.
Nejenom syndrom zhroucení včelstev ovlivňuje včely. Včely umírají a pro nás to je velká, opravdu obrovská výzva.
Tady můžete vidět mapu světa. Sledujeme rozšíření kleštíka včelího.
Kleštík včelí změnil podmínky včelaření. Vpravo nahoře vidíme letopočet, postupně se přibližujeme současnosti. Sledujeme šíření kleštíka od počátku 20. století až do dneška.
V roce 1968 byla zasažena již skoro celá Asie.
V roce 1971 kleštík zasáhl Evropu a Jižní Ameriku. Potom v osmdesátých letech, konkrétně v roce 1987, se kleštík rozšířil i do Severní Ameriky a USA. To je moment, kdy se změnily podmínky pro včely v USA.
Mnoho z nás si pamatuje doby našeho dětství, kdy nás štípla včela nebo když jsme zahlédli včelu na květině.
Myslete na současné děti. Jejich dětství bude jiné.
Nezažijí to.
Okolo nás včely prostě nejsou.
Takže -- potřebujeme včely, ty ale mizí, a to je velký problém.
Co můžeme udělat?
Já například dělám průzkumy včel.
Doktorský titul jsem získal studiem zdraví včel.
V roce 2005 jsem s tímto studiem začal.
V roce 2006 včely začaly mizet. Takže najednou jsem se já, podivín, který studuje hmyz -- (smích) -- stal velice důležitým.
Zkrátka to tak vyšlo.
Zkoumám, jak zlepšit zdraví včel.
Samo sebou že nezkoumám, co včely zabíjí.
Nejsem jeden z mnoha vědců ve světě, kteří se zabývají tím, jak pesticidy, nemoci, ztráta přirozeného prostředí nebo chudá výživa ovlivňuje včely.
My hledáme způsoby, jak včelám zlepšit zdraví pomocí očkování, jogurtu (probiotikum) a jiných druhů orální léčby. Tento postup je tak jednoduchý, že by ho zvládlo i sedmileté dítě.
Jen smícháte pyl, cukr a vodu a jakoukoliv aktivní látku, kterou chcete přidat, a naservírujete to přímo včelám. Neobsahuje to žádné chemikálie, pouze to podporuje imunitu.
Lidé o svém zdraví přemýšlejí v dlouhodobém horizontu.
Cvičíme, jíme zdravě, bereme vitamíny.
Proč tak nepřemýšlíme i o včelách?
Přesuňme je do míst, kde se jim daří, a zkusme je udržet zdravé, aby vůbec neonemocněly.
Během studií na univerzitě jsem se mnoho let pokoušel včely očkovat klasicky, jehlami. (Smích). Roky, opravdu roky proseděné u stolu a s myšlenkami typu: "Bože, jsou tři hodiny ráno
a já stále propichuji včely." (Smích) A pak jsem si jednoho dne řekl: "Proč jim zkrátka nepodáváme orální vakcínu?"
A mohli jsme si říct, že to máme konečně z krku. (Smích) Rád bych se s vámi podělil o fotky úlů ve městech, protože se mohou podobat čemukoliv.
Opravdu byste se měli tomuto nápadu otevřít.
Můžete úl namalovat tak, aby ladil s vaším domem.
Můžete úl schovat do vašeho domova.
Na střeše hotelu Fairmont Copley Plaza se nacházejí tři úly. Opravdu se tam vyjímají. Úly ladí s malbou pokojů v barvě mořeného dřeva i s modrou barvou pokrývek. Ty včely jsou skvělé, dokonce využívají bylinky rostoucí v tamější zahradě.
Ty bylinky používají hoteloví kuchaři. A med -- organizují mnoho akcí -- med používají v hotelovém baru.
Med je bezvadná výživová náhražka klasického bílého cukru, protože med obsahuje různé druhy cukru.
Podporujeme projekt úlů ve školách. Je to neziskový podnik, ale šíříme povědomí o tom, jak můžeme úly včel medonosných umístit do třídy nebo do muzea, za sklo, a používat je jako výukový materiál.
Úl na této fotce je ve Fenwayské střední škole již mnoho let.
Včely létají přímo na vnější baseballové pole Fenway Park.
Nikdo si jich nevšímá. Jestliže nejste květina, včely vás ani nezaznamenají. (Smích) Opravdu ne, nezajímáte je. Jen kolem prolétnou se slovy: "Pp-pardon, letím kolem." (Smích) Několik dalších obrázků ilustruje historii včelaření ve městech, což je skvělé, protože v New York City bylo včelaření ještě do roku 2010 nelegální.
To je obrovský problém, protože jak dojde k opylení všech rostlin v dané lokalitě?
Ručně? V Bostonu existuje společnost, jmenuje se Green City Growers, a jejich zaměstnanci chodí a opylují tykve pomocí štětečků. Pokud zmeškají třídenní interval, (v kterém je nutné opylování provést), nedozraje žádná úroda.
Jejich klienti jsou nespokojení a lidé hladoví.
Takže to je důležité.
Máme také nějaké fotky medu z Brooklynu.
Pro deník New York Times byl tento červený med záhadou. Forenzní experti z newyorského oddělení udělali průzkum a přišli na to, že ta červená barva pochází z výrobny likéru Maraschino, která stojí nedaleko. Takže můžete si vyrobit med na míru, aby chutnal jakkoliv chcete, pomocí pěstování rostlin příznivých včelám.
Paříž je ukázkovým příkladem ohledně včelaření ve městech.
Již mnoho let mají na střeše opery úly. Lidi to nastartovalo a začali přemýšlet: "Hmm, je to možné, měli bychom se do toho pustit."
Také v Londýně a ve všech částech Evropy umí velmi dobře využívat "zelené střechy" a začleňují úly do měst. Nakonec bych rád podpořil
vaši otevřenost.
Co můžete udělat k záchraně včel, jak jim pomoci nebo jak zajistit dlouhodobě udržitelný model měst?
Ve skutečnosti stačí, abyste změnili pohled na věc.
Zkuste porozumět tomu, že včely jsou velmi důležité.
Když uvidíte včelu, ona vás nechce bodnout.
Umřela by. Včely umřou, pokud vám dají žihadlo, takže ani ony se do toho moc nehrnou. (Smích) Nemusíte panikařit. Jsou po celém městě.
Můžete si pořídit i vlastní úl, pokud chcete.
K dispozici vám jsou skvělé zdroje, dokonce existují firmy, které vám pomohou v začátcích a povedou vás. Pro vzdělávací systém po celém světě, pro studenty, je důležité, aby se učili o zemědělství. I pro toto děvče, které nedostává žihadlo.
Děkuji vám. (Potlesk)
Pracoval jsem na filmu Apollo 13, a během práce jsem si uvědomil, jak náš mozek funguje, tedy že když jsme naplněni, ať už třeba nadšením nebo obdivem či slabostí pro něco, mozek mění a upravuje naše vnímání.
Mění to, co vidíme. Mění to, co si pamatujeme.
Jako experiment jsem si dal za úkol v tomto filmu ztvárnit start Saturnu 5, a protože jsem ten start do toho filmu dal, cítil jsem se trochu nervozní, takže jsem potřeboval udělat experiment. Shromáždil jsem skupinu lidí jako vy do promítací místnosti a pustil jím záběr startu. A když jsem pustil tuto ukázku, jednoduše jsem tím chtěl zjistit, co si lidé z ní lidé pamatují, co na ní bylo pamětihodné.
Co se mám vlastně snažit napodobit?
Co se mám snažit do určité míry imitovat?
Takže toto je ukázka, kterou jsem ukázal všem v místnosti.
A zjistil jsem, že díky povaze této ukázky a faktu, že děláme tento film, že jsou tam obsažené naše emoce a naše společné vzpomínky toho, co pro nás tento start znamenal a spousta dalších věcí.
Když to všichni zhlédli a když jsem se jich okamžitě po promítání zeptal, co si o tom myslí, co pro ně byly pamětihodné záběry, změnili je.
Přidali do nich pohyb kamery.
A spoustu dalších věcí. Záběry byly zkombinovány a já byl opravdu zvědavý. "Jako na co jste se, lidi, před pár minutami dívali? a jak to, jak to, že přicházíte s takovými popisy situace?"
A zjistil jsem, že bych vlastně neměl napodobovat to, co viděli, ale to, co si pamatovali.
Takže toto je náš záznam startu v podstatě založený na poznámkách o tom, co si lidé mysleli, a tak kombinace různých záběrů a všech ostatních aspektů vytvořila něco jako kolektivní vědomí toho, co si pamatovali, že se stalo, ale ne to, jak to bylo ve skutečnosti.
Toto jsme tedy vytvořili pro film Apollo 13.
(zážeh) To, co teď vidíte, je doslova kombinace spousty různých vzpomínek od různých lidí včetně těch mých, a toho jak jsme si dovolili pohrát si s daným tématem.
V podstatě jsem vše točil širokoúhlým objektivem, což znamená, že jste velice blízko dané situaci, ale obraz je zasazen tak jako u dlouhoohniskového objektivu, který vyvolává pocit vzdálenosti, takže jsem v podstatě vytvářel představu něčeho, co jste před tím neviděli. (hudba) A teď vám ukážu přesně to, na co jste reagovali když jste na to reagovali.
(Hudba) Tom Hanks: Ahoj, Houstone, tady je Odyssey.
Rád vás zase vidím. (Potlesk) (Hudba) Rob Legato: Představuji si, že tleskají mně.
(Smích) Takže teď jsem na parkovišti. A v podstatě je to malá plechovka a já napodobuji start pomocí hasicích přístrojů, ohně, mám tu vosk, který jsem hodil před objektiv, aby vypadal jako led a tak v podstatě, pokud jste věřili čemukoli, co jsem vám zrovna ukázal, na co jste reagovali a co jste prožívali, tak jste se nechali nachytat a pro mě je to opravdu fascinující.
A v tomto konkrétním případě, toto je vyvrcholení filmu a způsob jak toho dosáhnout byl jednoduchý. Vzal jsem model, vyhodil jej z helikoptéry a natáčel jsem ho.
A to je prostě to, co jsem udělal.
To jsem já, jak natáčím. Jsem docela průměrný kameraman, takže se mi podařilo dostat pocit autentičnosti tím, jak jsem po celou dobu sledoval raketu padat dolů. Zoufale jsem se snažil mít ostrý obraz a zároveň jsem se snažil neztratit raketu ze záběru. A potom jsem přišel na další věc.
Měli jsme při ruce konzultanta z NASA, který byl zároveň astronaut, a který se opravdu účastnil některých misí Apolla 15. Byl tam v podstatě proto, aby mému natáčení dodal vědeckou věrohodnost.
Hádám, že si někdo myslel, že je to zapotřebí.
(Smích) Nevím proč, ale mysleli si to.
Chápejte, on je hrdina, astronaut a tak jsme z toho všichni tak trochu vzrušeni. A já si dovolil říct, že některé záběry, které jsem udělal, nebyly až tak špatné.
A tak jsme z toho měli docela dobrý pocit. Takže jsem toho astronauta přivedl a on skutečně měl potřebu to vše zkontrolovat a podívat se na to, co vlastně provádíme. V podstatě nám dal jedničku s hvězdičkou, tak jsem mu ukázal některé záběry, na kterých jsme pracovali, a čekal jsem na reakci, v kterou jsem doufal, a tu jsem taky dostal. (Hudba) (Zážeh) Takže jsem mu ukázal tyto dva záběry, a pak mi řekl, co si myslí.
"To je špatně" (Smích) OK. (Smích) Přesně to chcete slyšet.
(Smích) Otočil se ke mně a řekl mi: "Nikdy v životě byste takovou raketu nepostavili.
Ta raketa by nikdy nevzlétla, zatímco by se uvolňovala opěrná konstrukce. Dokážeš si představit tu tragédii, která by mohla nastat?
Nikdy v životě byste takovou raketu nepostavili."
Díval na mě a já jsem mu řekl: "OK, nevím, jestli sis všiml, ale já jsem chlápek na parkovišti, co se snaží napodobit jeden z nejpodstatnějších momentů americké historie pomocí hasicího přístroje.
(Smích) Nebudu se s tebou hádat. Ty jsi astronaut, hrdina, já jsem z New Jersey, takže... (Smích) ...ti prostě ukážu nějaké záběry."
"Ukážu ti nějaké záběry a řekneš mi, co si o nich myslíš."
A pak jsem dostal tu reakci, v kterou jsem doufal.
Tak jsem mu ukázal tohle, a to je skutečný záznam, kde on byl. To je Apollo 15. To byla jeho mise.
Tak jsem mu to pustil a reakce, kterou jsem dostal, byla zajímavá.
"To je taky špatně." (Smích) Co se stalo je to, že jsem tak trochu pozměnil situaci, kterou si on pamatoval jinak.
Jeho vzpomínka byla, že to byl naprosto bezpečný systém, že start byl také bezpečný, protože on seděl v té raketě o tahu několika desítek megaNewtonů postavené tím, kdo nabídl nejlevnější variantu,
a doufal, že vše dobře dopadne.
(Smích) (Potlesk) Takže byl trochu zmatený.
Ron Howard potkal Buzze Aldrina, který nebyl ve filmu, takže neměl ani tušení, že nějaká z těch ukázek je podvrh, a on odpověděl tak, jak odpověděl. Teď pustím toto.
Ron Howard: Buzz Aldrin ke mně přišel a řekl, "Hele, k tomu záznamu o startu, viděl jsem nějaké záběry, které jsem nikdy předtím neviděl. Kde jste to našli, v jakým trezoru? A já řekl, "No, my to nenašli, Buzzi, my to vše vytvořili."
A on řekl, "Aha, to je docela dobrý.
Můžeme to použít?" (Výbuch) "Jasně" (Smích) RL: Myslím, že je skvělý Američan.
(Smích) Takže "Titanic", pokud neznáte jeho příběh, neskončil dobře.
(Smích) Jim Cameron ve skutečnosti natočil skutečný Titanic.
On se v podstatě zbavil nedůvěry, protože to, co natočil, byla skutečná věc. Ponorka Mir se ponořila, nebo ve skutečnosti dvě Mir ponorky se ponořily k vraku lodi a on vytvořil tento záběr.
Je to opravdu nádherné, vyvolává to všechny různé emoce. Jenže nemohl natočit všechno, a aby mohl vyprávět příběh, musel jsem vyplnit mezery, což bylo spíše znepokojující, protože jsem musel od začátku rekonstruovat, co se opravdu stalo a já jsem byl jediný, kdo by to v tomto okamžiku mohl pokazit.
To je záběr, který natočil, bylo to docela dojemné a vyvolávalo to údiv.
Nechám to chvíli běžet, abyste mohli nasát tu atmosféru a já zatím popíšu svou reakci na to, když jsem se na to poprvé díval.
Měl jsem takový pocit, že můj mozek v podstatě chtěl vidět tu loď v původním stavu.
Automaticky jsem chtěl vidět tuto loď, tuto úžasnou loď, v celé své kráse, a naopak, nechtěl jsem ji vidět v celé své kráse, ale v podstatě zase ukázat, jak vypadá teď.
Takže jsem vytvořil efekt, který vám později ukážu. To, co jsem se snažil udělat, byla pro mě klíčová část filmu, a tedy důvod, proč jsem chtěl dělat na tomto filmu, to je proč jsem chtěl vytvořit to, co jsem vytvořil.
Ukážu vám další věc, která mi připadá zajímavá, a to je, na co reagujeme, když se na něco díváme.
Toto jsou záběry z natáčení.
Když jste se dívali na můj záběr, tak jste v podstatě viděli spoustu chlapů, jak otáčejí loď vzhůru nohama. Zmenšeniny ponorek Mir jsou zhruba o velikosti fotbalových míčů a jsou natáčeny v kouři.
Jim (Cameron) sestoupil do hloubky tří mil pod hladinu a taky byl vzdálen tři míle od studia a točil toto v garáži.
Ale to, na co se teď díváte a co ve vás vyvolává nějaké emoce, tak to samé na vás působilo a mělo tutéž kvalitu jako když jste viděli Jimovy záběry, což mi příjde tak fascinující, že náš mozek funguje tak, že jakmile věříte, že něco je skutečné, tak to ve vás vyvolá takové pocity, jako by to opravdu bylo skutečné, i když je to ve skutečnosti umělé vytvořené.
Je to naprosto předstírané, a přesto to neovlivníte. Považoval jsem to za zajímavou věc k prozkoumání a použití, a to způsobilo, že jsem vytvořil další efekt, který vám ukážu, a to je tento druh magické změny.Vše, o co jsem se snažil, bylo v podstatě to, že jsem naznačil obecenstvu daný efekt, aby se to pro ně stalo uceleným zážitkem. Neukazoval jsem vám svou interpretaci, ale ukazoval jsem vám to, co vy jste chtěli vidět.
A hned další záběr, hned po tomto Teď uvidíte, co jsem vlastně udělal.
V podstatě, v tomto záběru jsou dvě ponorky, to je můj záběr, protože kde by se ta kamera v této pozici vzala?
A když Jim to točil, byla tam pouze jedna ponorka, protože on to natáčel z té druhé ponorky. Nepamatuji si, jestli jsem to udělal já, nebo Jim,
řekněme, že to byl Jim, ať se poměje, potřebuje to.
(Smích) OK. Takže teď ta změna Titanicu.
Tak to je ta změna, co jsem měl na mysli, v podstatě jsem chtěl kouzelně přeměnit Titanic z jednoho stavu do druhého. Pustím tedy ten záběr. (Hudba) A v co jsem doufal, bylo to, že to před vámi roztaje.
Gloria Stuart: To bylo naposledy, kdy Titanik viděl denní světlo.
RL: Takže, co se v podstatě stalo je to, že jsem měl další zkušenost z promítací místnosti, kde jsem sledoval, kam jsem se díval, nebo kam jsme se dívali, a samozřejmě vy se díváte na dva lidi na přídi. A pak v určitém momentu měním prostředí záběru, a Titanic se začíná proměňovat v zrezavělý vrak. Pouštěl jsem si to den za dnem a pak jsem našel přesně ten okamžik, kdy jsem se přestal dívat na ně a začal vnímat ten zbytek okolo nich. V ten moment, kdy mé oko se přestalo dívat na ně, jsme to zasadili do záběru.
V ten moment, kdy se mé oko pohnulo, začal jsem je okamžitě měnit, takže teď jste tak nějak ztratili pojem o tom, kde to začalo a kde to skončilo.
Pustím vám to tedy ještě jednou.
(Hudba) Doslova jsem využil toho, co náš mozek přirozeně dělá pro nás, což je, že jakmile přesuneme naši pozornost, něco se změní. Potom jsem nechal tu malou šálu jen tak vlát, protože jsem chtěl, aby to byl přízračný záběr. Chtěl jsem, aby to působilo, jako že jsou stále na tom vraku. Tam kde jsou pohřbení navěky.
Nebo něco takového. Právě jsem si to vymyslel.
(Smích) Shodou okolností, to bylo naposledy, co jsem viděl denní světlo.
Dlouho se na tom filmu pracovalo. (Smích) A teď "Hugo". To byl další zajímavý film, protože samotný film je o iluzi.
Je to o tom, jak je náš mozek obelstěn tak, že nakonec nerozezná co se hýbe a co je pevné. Jedna z věcí, co jsem musel udělat, je tato: Sasha Baron Cohen je velice chytrý chlapík, a komik. On chtěl v podstatě vzdát hold groteskám Bustera Keatona. Chtěl to udělat tím, že se jeho noha zachytí za jedoucí vlak.
Velmi nebezpečné a velmi těžko proveditelné. Obzvláště v našem studiu. Protože to jednoduše není možné pohnout s tím vlakem, protože ten je pohodlně ukotven k zemi.
Takže vám teď pustím jednu scénu. V Podstatě jsem použil trik, na který přišel Sergej Ajzenštajn. Což je, pokud se kamera pohybuje současně s pohybujícím se objektem, to co je původně nehybné, se zdá pohybovat, a to, co se hýbe, vypadá, že stojí. Takže to, co vlastně teď vidíte je, že vlak se vůbec nepohybuje, ve skutečnosti se pohybuje podlaha.
To je ten záběr. To je krátké video toho, jak probíhal náš test. Takže to je vlastně to, co vidíte, a myslel jsem si, že to je docela zajímavý poznatek, protože to je z části pocta filmu samotnému, že se přišlo na tento geniální trik, který si sobě nemohu přisoudit.
Rád bych, ale nemůžu, protože byl vynalezen zhruba v roce 1910. A já řekl Martymu, že to je ta jedna z těch věcí, kterou lze těžko pochopit, dokud ji opravdu člověk neuvidí. A já mu říkám: "¨Ty víš, co jsem měl v plánu udělat," a on řekl: "Takže abych to správně pochopil.
Ta věc s těmi koly? Ta se nehýbe."
(Smích) "A ta věc bez kol, ta se hýbe."
Přesně tak. (Smích) Což mě přivádí k poslední věci- Marty toto neuvidí, že ne? (Smích) Toto není veřejnosti přístupné –? (smích) Další ukázka je o teorii jednoho záběru. Je to velice elegantní způsob vypravování, zejména pokud sledujete někoho, kdo se pohybuje. A ten pohyb vypovídá stručně o o osobnosti daného člověka. To, co my jsme chtěli dělat, bylo založeno na jedné ze scén z Mafiánů, natočené Martinem Scorsesem, což je jeden z nejlepších záběru vůbec, kdy Henry Hill je sledován při tom, co vypadá jako chůze gangstera. Prochází se po Copacabaně a lidé k němu chovají velikou úctu.
Byl králem svého vesmíru a my jsme chtěli, aby Hugo byl vnímán úplně stejně. Takže jsme vytvořili tento záběr.
(Hudba) To je Hugo. (Hudba) A cítili jsme, že pokud bychom se mohli pohybovat s kamerou jako on, mohli bychom pocítit, jaké to je jím být, člověkem, který je králem svého vesmíru. A jeho vesmírem jsou, jak víte, útroby oné vlakové stanice, ve kterých se jen on vyzná. A abychom tohoto efektu docílili, muselo to vypadat, jako že je to pro něho normální, každodenní život Takže bylo velice důležité natočit to na jeden záběr. Samozřejmě, že točit to 3D kamerou, což obrovská kamera, která visí na velké tyči znamenalo vytvořit záběr jakoby z pevné kamery. A zároveň aby ta scéna vyvolávala podobnou reakci, jako když jste viděli onen záběr z Mafiánů.
Teď uvidíte, jak jsme to vlastně natáčeli.
Ve skutečnosti jde o pět oddělených scén, natočených v pěti různých časech se dvěma různými chlapci.
Ten nalevo je ten, kde záběr končí a záběr napravo je, kde dojde ke změně scén. Teď vyměníme chlapce, takže začalo to Asou Butterfieldem, který je hvězdou filmu, pak následuje jeho zástupce. Neřekl bych jeho kaskadér. Tady vidíte konstrukci, kterou jsme kvůli tomu vybudovali. (Hudba) Toto je třetí scéna. a po tom přejdeme do posledního momentu scény, který je ve skutečnosti natáčen pevnou kamerou. Vše ostatní bylo natáčeno pomocí jeřábu a dalších takových věcech. A ono to opravdu bylo natočeno na pěti různých scénách, s dvěma různými chlapci, v různých časech. A vše to dohromady muselo působit jako jeden záběr. A co mě tak nějak potěšilo, je to, že to nejspíše byl jeden z nejlépe hodnocených záběrů, který jsem vytvořil. Takže jsem byl pyšný na to, když jsem to dodělal. Člověk by asi nikdy neměl být pyšný na sebe, myslím.
Takže jsem byl pyšný na ten záběr a zašel jsem za mým kamarádem a řekl jsem mu:" víš, to je jeden z nejlepších záběrů, na kterých jsem dělal.
Proč si myslíš, že tomu tak je?"
A on odpověděl:" Protože nikdo neví, že jsi s tím měl cokoliv společného."
(Smích) Takže vše co můžu říct je, děkuji. to byla má prezentace pro vás. (potlesk)
Myslel jsem, že když to přeskočím, trochu se uvolním, ale mám na to paradoxní reakci, takže to byl špatný nápad. (Smích) Nicméně, byl jsem velice potěšen, když jsem dostal pozvání prezentovat zde svoji hudbu a svoji práci jako skladatel, především proto, že to zasáhlo můj proslulý a vydatný narcisimus. (Smích) A teď nežertuji, myslím, že bychom si to měli ujasnit a popojet dál. (Smích) Ale k věci. Vyvstává zde dilema, že mě hudba velice nudí, a nudí mě i má role skladatele, a tak jsem se rozhodl na tu myšlenku, nudu, zaměřit svoji dnešní prezentaci.
A ukážu vám něco ze svojí hudby, ale doufám, že se tak stane způsobem, jakým se vypráví příběh, příběh o tom, jak jsem využil nudu jako katalyzátor kreativity a vynalézavosti, a jak mě nuda vlastně donutila změnit zásadní otázku, na kterou se ptám ve svém odvětví, a jak mě nuda také, svým způsobem, postrčila abych začal chápat svoji roli šířeji než jak velí tradiční úzkoprsá definice skladatele.
Dnes bych rád začal ukázkou hudební skladby pro piano.
(Hudba) Nuže, toto jsem složil. (Smích) Chci říct - (Potlesk) Eh, no, děkuji.
Ne, ne, nesložil jsem to.
Vlastně je to Beethovenova skladba, a já jsem tu nebyl za skladatele.
Právě jsem tu stanul v roli interpreta, zde mě máte, interpret.
Ale interpret čeho? Hudební skladby, že ano?
Ale můžeme přeskočit otázku: "Ale je to hudba?"
A je to pouze řečnická otázka, protože samozřejmě, podle jakéhokoli metru bychom museli připustit že toto je, samozřejmě, hudební skladba, a říkám to teď pouze proto, abych vám ji pro tuto chvíli nasadil do hlavy, protože se k ní ještě vrátíme.
Bude to takový refrén během této prezentace.
Takže tady máme Beethovenou skladbu, a mám s ní problém, je nudná.
Chce se mi říct - udělat pšššt, hm - jakože - (Smích) Je to Beethoven, jak to můžete říct?
No, víte, nevím, znám ji až příliš dobře.
Musel jsem ji cvičit jako dítě, a dělá se mi z ní zle. Takže - (Smích) Možná bych ji mohl zkusit změnit, přetvořit ji nějakým způsobem, přizpusobit ji, mohl bych si vzít úvodní pasáž, třeba takto - (Hudba) a potom použít obraty - (Hudba) a potom bych mohl volně improvizovat na tu melodii, která teď přijde - (Hudba) (Hudba) Mohl bych to udělat nějak tak - Tedy, děkuji vám.
(Potlesk) Něco takového bych s tím udělal, a není to nezbytně lepší než Beethoven.
Vlastně, myslím, že to vůbec není lepší. Ale věc se má tak - (Smích) - že je to pro mě zajímavější. Je to pro mě méně nudné.
Soustředím se na sebe, protože, protože musím myslet na to jak se improvizovaně rozhodnu, Beethovenovy noty se mi přehrávají v hlavě a znažím se přijít na to, jaké změny v nich udělám.
Mohu tak do toho zapojit svoji iniciativu a a teď jsem opravdu nadužíval první osobu jednotného čísla, a teď tu máme můj obličej dvakrát, takže se shodneme, že je to bytostně egocentrická záležitost. (Smích) Ale je to podmanivé a pro mě zajímavé, na chvíli, než mě to začne nudit, a když říkám to, myslím tím piano, protože se z něj stává, je to celkem profláklý nástroj, jeho tónová rozmanitost je vlastně celkem omezená, alespoň když hrajete na klávesnici a nezkoušíte dělat věci, jako třeba poslouchat ho poté co jste ho zapálili, nebo něco takového, víte.
Začíná být nudné, a tak celkem brzy zkouším další nástroje, ty také začínají být profláklé, a nakonec skončím u toho, že si navrhnu a sestrojím svůj vlastní nástroj, a jeden jsem s sebou přinesl, a myslel jsem, že bych vám na něj kousek zahrál abyste slyšeli, jak zní.
(Hudba) Musíte mít zarážky do dveří, ty jsou důležité. (Smích) Mám tu hřebeny. To jsou jediné hřebeny, které vlastním. (Hudba) Všechny jsou namontováné na mých nástrojích. (Smích) (Hudba) Můžu s tím dělat spoustu věcí. Můžu na to hrát houslovým smyčcem. Nemusím používat jenom hůlky.
Dostaneme tento zvuk. (Hudba) A s bankou elektronických nástrojů, můžu zvuky radikálně měnit. (Hudba) (Hudba) Třeba takto. A takto. (Hudba) A tak dále.
To by vám mělo nastínit zvukový svět tohoto nástroje, o kterém si myslím, že je celkem zajímavý a díky němu se dostávám do role vynálezce, a díky tomu — Tento nástroj se jmenuje Myšketýr ... (Smích) a díky tomu jsem nejlepší hráč na Myšketýr na světě. (Smích) Chápete? (Potlesk) A díky tomu, je to jedna z věcí, jedno z privilegií další role, tedy role vynálezce, a mimochodem, když jsem vám řekl, že jsem nejlepší na světě, tak pokud si to píšete, tak jsme tu měli narcisismus a solipsismus a nyní tu máme zdravou dávku egocentrismu.
A jen čekám, že někteří z vás teď zakřičí: "Bingo!" Nebo, no nic. (Smích) Nicméně, je to také velice příjemná role.
A měl bych na závěr dodat, že jsem zároveň i nejhorší hráč na Myšketýr na světě, a byla to tato hranice, která mě trápila nejvíc když jsem stál na protějším břehu.
Jsem rád, že jsem se přes to dostal. A už se k tomu nebudeme vracet.
Uvnitř pláču. Zůstaly tam jizvy.
Takže, myslím že chci říct, že všechny tyto eskapády, mě zaujaly svojí mnohočetností, ale jak jsem vám je dnes představil, jsou to vlastně osamělé eskapády, a tak jsem brzy chtěl komunikovat s ostatními lidmi, a tak mě těší, že jsem pro ně mohl něco složit.
Mohl jsem skládat, někdy pro sólisty a mohl jsem spolupracovat s jedním člověkem, jindy s celým orchestrem, a pak jsem spolupracoval se spoustou lidí, a to je nejspíš ta funkce, ta role řekněme, pro kterou jsem nejspíš nejznámější, co se týče mé práce.
Některé noty, které jsem jako skladatel napsal vypadají takto, a jiné vypadají takto, a další zase takto, a všechny jsem psal rukou, a je to opravdu únavné.
Jejich psaní zabere spousty času, a zrovna pracuji na skladbě která má 180 stran, a je to velká část mého života, a málem si rvu vlasy.
Mám jich hodně, to je asi moje výhoda. (Smích) Je to tedy pro mě velmi nudné a únavné, a po chvíli celý ten proces notace je nejen nudný, ale vlastně chci, aby to bylo zajímavější, a to mě přimělo k dalším projektům, jako je tento.
Je to ukázka skladby nazvané "Metafyzika notace".
Celý notový zápis je 22 metrů dlouhý.
Je to spousta bláznivých pikrografických not.
Přibližme si jednu sekci, přímo zde. Vidíte, že je celkem detailní. Všechno jsem dělal pomocí šablon, pravítek, křivítek i rukou, a těch 22 metrů bylo vlastně rozděleno do 12 panelů o šířce 180 centimetrů, které byly instalovány okolo balkónové galerie v Cantor Arts Center Museum, a celý rok byly v muzeu k vidění, a během toho roku, bylo vnímáno jako vizuální umění většinu týdne, kromě, jak můžete vidět na těchto fotografiích, pátků, od poledne do jedné, a jen v tuto dobu, různí hudebníci přicházeli a interpretovali tyto podivné a těžko definovatelné piktografické ornamenty. (Smích) To byla pro mě velice zajímavá zkušenost.
Uspokojovalo mě to po hudební stránce, ale myslím že důležitejší na tom je to, že mě to zajímalo, protože jsem si mohl zkusit další roli, zvláště díky tomu, že se to objevilo v muzeu, a to byla role vizuálního umělce. (Smích) Zaplníme to celé, nebojte. (Smích) Je nás mnoho. (Smích) Jedna věc je ta, chci říct, někteří lidé by řekli: "Jste diletant." A možná je to pravda. Dokázal bych to pochopit, protože nemám kariéru ve vizuálním umění a nemám žádné vzdělání, ale je to něco co jsem chtěl udělat jako nástavbu mého skladatelství, jako nástavbu jistých kreativních impulzů.
Ale dovedl bych pochopit tu otázku.
"Ale je to hudba?" Chci říct, není to tradiční notový záznam.
Také chápu tu tak trochu implicitní kritiku této skladby, "S-tog," kterou jsem složil, když jsem žil v Kodani.
Vzal jsem si plán kodaňského metra a přejmenoval jsem všechny stanice na abstraktní hudební provokace, a hudebníci, kteří jsou synchronizovaní pomocí stopek, hráli podle harmonogramu, které jsou zapsány v minutách jedné hodiny.
V tomto případě jsem vlastně něco adaptoval, nebo možná něco ukradl, a potom to proměnil na notový zápis.
Toto dílo bylo další adaptace.
Inspiroval jsem se hodinkami, a udělal z nich partituru.
Vymyslel jsem vlastní ciferníky a našel firmu, která je vyrobila, a hudebníci hráli podle těchto not.
Sledovali vteřinovou ručičku a kdykoli se dostala na různé symboly, tak na ně hudebníci reagovali.
Zde je další příklad z jiné skladby, a zde její realizace.
V těchto dvou případech jsem byl mrchožrout, v tom smyslu, že jsem vzal třeba plán metra, nebo možná zloděj, ale také jsem byl designer, v tom případu s hodinkami.
A ještě jednou, je to pro mě zajímavé.
Další role, které se chci věnovat je role performera.
Některé mé skladby mají podivné divadelní prvky, a já je často předvádím. Chci vám ukázat klip ze skladby nazvané "Echolalia".
Ve skutečnosti s ní vystupuje Brian McWhorter, který je vynikající muzikant.
Pojďme se na kousek podívat, a prosím dobře si všímejte instrumentace.
(Hudba) Dobrá, slyším, že se smějete nervózně, protože jste slyšeli že ta vrtačka hrála falešně, její intonace byla celkem pochybná. (Smích) Podívejme se na další klip.
(Hudba) A jak ten chaos pokračuje, nejsou tu žádné klarinety ani trumpety ani flétny ani housle. Další skladba je ještě neobvyklejší, s daleko svéráznější instrumentací.
To je "Tlön", pro tři dirigenty a žádné hudebníky. (Smích) Byla inspirována mým zážitkem, když jsem pozoroval dva lidi, jak se agresivně hádají ve znakové řeči, ta hádka neprodukovala žádné decibely, ale citově, psychologicky, to byl velice hlučný zážitek.
Nuže, ano, chápu, díky těm podivným nástrojům a naprosté absenci konvenčních nástrojů a nadbytku dirigentů, lidé by se mohli ptát: "Je to hudba?"
Ale pojďme k jiné skladbě, kde se ještě chovám slušně, a to je můj "Koncert pro orchestr."
Můžete si všimnout spousty konvenčních nástrojů v tomto klipu. (Hudba) (Hudba) Ve skutečnosti to však není celý název skladby.
Trochu jsem vás mystifikoval. Ve skutečnosti, aby to bylo zajímavější, sem vložíme mezeru a zde je celý název této skladby. /Koncert pro květináře a orchestr/
Můžeme pokračovat v též ukázce.
(Hudba) Je to s tím květinářem lepší, že ano? (Smích) (Hudba) Nebo alespoň méně nudné. Podívejme se ještě na další klipy.
(Hudba) Tyto všechny divadelní prvky mě stavějí do další role, a to by mohla být - snad - role dramaturga.
Byl jsem poslušný. Musel jsem napsat ty orchestrální částí, že?
Ano? Ale také tam byly i ty ostatní věci, že ano?
Byl tam ten květinář, a dokážu pochopit, ještě jednou, tlačíme na ontologii hudby jak ji konvenčně známe, ale podívejme se ještě na poslední skladbu, o kterou se dnes hodlám podělit.
Bude to skladba s názvem "Aphasia", a je pro gesta rukou synchronizovaná se zvukem, a to mě přivádí k další roli, dnes už poslední a tou je role choreografa.
Pro tuto skladbu vypadá partitura takto, a dává pokyny mě, performerovi, abych předváděl různá gesta v určitou dobu synchronizovaná se záznamem, a ten záznam je tvořen výlučně vokálními samply.
Nahrál jsem úžasnou zpěvačku, a zpracoval jsem její hlas v počítači a pokroutil ho nesčetnými způsoby, až jsem dostal zvukový podkres, který uslyšíte.
A já vám teď předvedu ukázku z "Aphasia".
(Hudba) Teď byste o té skladbě měli mít jistou představu. (Potlesk) Ano, dobře, jsou to docela divné věci.
Je to hudba? A tímto bych chtěl skončit.
Rozhodl jsem se, s konečnou platností, že je to špatná otázka, že to není důležitá otázka.
Důležité je: "Je to zajímavé?"
A kladu si tuto otázku a otázka "Je to hudba?" mě nezajímá, nezájímá mě definice věcí, které dělám.
Nechávám kreativitu, aby mě postrkovala směry, které jsou pro mě jednoduše zajímavé, a nestarám se o to, jestli se výsledek něčemu podobá nějaké představé, nějakému vzoru toho co by komponovaná hudba měla být, a to mě svým způsobem pobízí k tomu, abych přijímal spoustu různých rolí, a chci abyste přemýšleli o tom, do jaké míry můžete změnit základní otázku ve vašem oboru, a... A chci sem přidat ještě poznámku navíc, protože si uvědomuji, že jsem dříve zmínil nějaké psychologické defekty, a také jsme celou dobu měli před sebou značnou dávku obsesivního chování, a bylo zde klamavé jednání a podobné věci, ale zde myslím, že bychom mohli říct, že je to argument pro sebenenávist a jistou schizofrenii, alespoň v populárním slova smyslu, a opravdu mám namysli rozštěpení osobnosti. (Smích) Ale navzdory těmto rizikům, vás chci vybídnout, aby jste přemýšleli o možných rolích, které můžete zastávat ve vaší práci, ať jsou si ty role blízké, nebo vzdálené definici vaší profese.
A s tímto vám mnohokrát děkuji. (Potlesk) (Potlesk)
Během svého života jsem poznal mnoho alfa samců, šimpanzích alfa samců, a budu hovořit o tom, co znamená být alfa, protože si myslím, že se od svých příbuzných můžeme naučit, kde máme své alfa samce.
Jako příklad uvedu Amose, kterého jsem poznal jako mladého alfa samce. Byl velmi oblíbený, ale onemocněl a ztratil svou pozici. Šimpanzí samci si totiz všimnou na míle daleko, jste-li slabý, a tak na něj zaútočili. Ztratil svou pozici a jeho zdravotní stav se zhoršil až tak, že jsme jej museli izolovat.
Skupina žila na travnatém ostrově a museli jsme ho izolovat v kleci, ale klec jsme otevřeli, takže ostatní šimpanzi k němu měli stále přístup.
A co se dělo bylo velice dojemné.
Ostatní šimpanzi mu nosívali jídlo a dřevitou vlnu, což je ta podestýlka, na které spí a ze které si staví hnízda, a samice mu ji strkaly za záda.
Opřel se plnou vahou o stěnu a ony mu strkaly ten materiál za záda tak, jak to děláme s polštáři pacientům v nemocnici.
A já si pomyslel: toto je cesta, jak být alfa samcem.
Byl milován a respektován, a všichni se o něj starali, ne vždy to takto bývá, protože někteří samci nesou těžce, když ztratí svou pozici.
Takže Amos byl příkladem samce, který byl jako vůdce oblíben. Myslím, že k termínu alfa samec, pokud se na to podíváte na internetu, najdete všechny ty podnikatelské knihy, které vám říkají, jak být alfa samcem, a je tím myšleno, jak porazit ostatní a vtlouci jim do hlavy, kdo je šéf a s kým se nezahrává a tak podobně.
V podstatě podle nich je alfa samec tyran.
Tento druh popisu se mi opravdu nelíbí, protože jsem vlastně za termín "alfa samec" částečně zodpovědný, protože jsem napsal tu knihu "Šimpanzí politika," (1982) kterou Newt Gingrich doporučoval nově zvoleným členům kongresu.
Nevím, co dobrého to přineslo, ale tu knihu jim doporučoval. Poté se termín "alfa samec" stal velmi populární.
A já myslím, že je používán v nesprávném významu slova.
Používá se velmi povrchním způsobem který nevystihuje, co je skutečný alfa samec.
Jsem zde, abych to vysvětlil.
Samotný výraz sahá vlastně mnohem dále do minulosti.
Spadá do výzkumu vlků z let čtyřicátých a padesátých. Definice je v podstatě velmi jednoduchá.
Nejvýše postavený samec je alfa samcem
Nejvýše postavená samice je alfa samicí.
Každá skupina primátů má jednoho alfa samce či alfa samici, nikdy ne více, vždy je jenom jeden.
Vysvětlím, jak to chodí.
Takže nejprve řeč těla.
Co tu vidíte, jsou dva šimpanzí samci, kteří mají stejnou velikost, ale jeden chodí vzpřímeně, má chlupy nahoru a v ruce má velký kámen. To je alfa samec.
Druhý samec mu houkavě pochlebuje. Je mu podřízen. Hrbí se před ním, a to je druh rituálu, kterým musejí projít mnohokrát denně, aby měli stabilní vztah.
Ukážu vám video.
Uvidíte, jak samice houkavě pochlebuje alfa samci podíváme se, jak to probíhá.
Samec se blíží, ona zahouká
(vřeštění) On má všechny chlupy nahoru a předvádí se.
Stál jsem příliš blízko.
Šimpanzi jsou mnohem silnější než já, a já jsem nebyl v tomto konkrétním videu příliš obezřetný.
Takže co jste ho viděli dělat bylo, že on se zvedl a stál na obou nohách, a roztahoval ruce.
Toto se nazývá naparování se
Je to velmi běžný postoj vysoce postavených samců a je to snadno rozpoznatelné, protože i lidé dělají takové věci.
(smích) Lidi tohle dělají pořád
A co se mi opravdu líbí na tomto konkrétním obrázku, jsou dva starší po stranách.
To je velmi šimpanzí.
U šimpanzů je obvyklé, že staří samci, co jsou za zenitem a se už nemohou sami stát alfami, začínají intrikovat a tvořit koalice za zády ostatních.
A stanou se nesmírně vlivnými. Můžeme mít skutečně staré samce, kteří mají větší vliv než samotný alfa samec.
Jako například, tito tři samci, kterými jsem se nejvíc zabýval v holandské zoo, kde jsem kdysi pracoval. Tenhle prostřední je 17ti letý alfa samec.
Opečovává samce nalevo, který je dvakrát tak starý. Ten starý samec z něj udělal vůdce.
Takže si dokážete představit, že ten starý samec má obrovskou moc, protože to on ustanovil alfa samce.
Samec vpravo je individuálně nejsilnější samec.
V zajetí to můžete otestovat. Přemoci jednoho z těch dvou by mu nečinilo problém.
Má ale potíže s kombinací obou.
A tak tvorba koalicí, které se dějí u šimpanzů, to činí mnohem komplexnější, než si myslíte.
To například znamená, že nejmenší samec ve skupině může být alfa samcem.
Nemusíte být největší a nejsilnější samec.
Nejmenší samec, pokud má správné přátele, které udržuje šťastné, nebo má podporu samic, může být alfa samcem.
Takže koaliční systém dělá všechno zajímavějším. A tady v USA vždy čekám na primárky, na jejich konec, protože to je chvíle, kdy potřebujete ukázat jednotu.
Nyní mi dovolte, abych vám nejprve ukázal, jak vypadá jednota u šimpanzů.
Co zde vidíte, jsou dva samci vlevo kteří stojí společně.
Také vidíte jejich velké špičáky.
Stojí spolu a ukazují zbytku skupiny: "Jsme spolu, jsme jednotní."
Samci vpravo jdou společně a synchronně.
To je další způsob, jak demonstrovat, že jste spolu.
A demonstrace jednoty je v koaličním systému nesmírně důležitá. Jak jsem řekl, v primárkách vždy čekám na ten moment, protože pak máte dva členy stejné strany, kteří před tím proti sobě bojovali a v určitém okamžiku se potřebují spojit.
Toto vede k zvláštně trapným situacím.
Lidé, kteří se nemají rádi se musí objímat a stát bok po boku. Toto je zcela zásadní pro jednotu strany. Pokud to neděláte, strana se může rozpadnout.
A tak, pokud se to, jako v tomto konkrétním příkladě, nedaří -- (smích) tak je strana po kolena v hnoji, protože neprojevili svornost.
Takže toto je velmi důležitou součástí koaličního systému a je to také něco, co lidstvo se šimpanzi sdílí.
Takže, jak se stát alfa samcem?
Především musíte být impozantní a zastrašující, prokázat občas rozhodnost, a ukázat, že jste velmi silní. Existuje mnoho způsobů, jak to udělat.
Ale další, co musíte dělat, je být velkorysý.
Takže například samci, kteří jdou do kampaně aby svrhli vůdce, což může trvat dva až tři měsíce, testují všechny koalice ve skupině, a stanou se také nesmírně štědrými.
S každým snadno sdílejí potravu.
Nebo začínají škádlit mláďata samic.
Samci se normálně o mladé příliš nezajímají, ale během kampaně získají o mláďata velký zájem a pošťuchují je. Snaží se podlézat samicím.
(smích) Takže u lidí jsem samozřejmě vždy zaujatý těmito muži, kteří kandidují a drží děti tímto způsobem.
To není zrovna něco, co mají miminka ráda - (smích) ale protože je to signál zbytku světa, musí je držet ve vzduchu.
A mě opravdu zaujalo, když jsme měli ženu kandidátku že ona držela mimina spíše takto, což je jak to mají děti rády.
Ale ona samozřejmě nepotřebovala signalizovat, že umí držet dítě, aniž by upadlo, o což se pokoušel ten muž.
Takže toto je velmi běžná taktika, a šimpanzí samci stráví hodně času pochlebováním nejrůznějším stranám, když dělají kampaň.
Jaké jsou teda výsady a cena toho, že jste alfa samec?
Největší výsadou jsou samice.
Jídlo opravdu nehraje roli.
Samec šimpanze může být týden bez jídla pokud je v říji samice, o kterou má sexuální zájem.
Jídlo je podružné vůči sexu.
A tak samci šimpanzů - a my evoluční biologové pro to máme samozřejmě vysvětlení, a to, že sex vede k reprodukci a reprodukční úspěch je měřítkem evoluce.
Takto se všechno vyvíjí.
A pokud mohou samci zlepšit svůj reprodukční úspěch tím, že jsou vysoce postaveni, automaticky tu máme ambici být vysoce postaveným samcem.
Takže to jsou výsady.
Náklady, jedním nákladem je samozřejmě, že musíte udržovat své společníky šťastné.
Takže pokud se dostanete k moci s podporou starého samce, musíte toho starého samce nechat pářit se samicemi.
Pokud tak neučiníte, ten starý samec se na vás rozzlobí a ztratíte ho jako společníka.
Takže je to něco za něco.
Pokud se takto stanete alfa samcem, musíte dbát spokojenosti svých společníků.
A to je první z nákladů.
Druhým nákladem je to, že každý chce vaši pozici.
Alfa samec je velmi důležitá pozice, a všichni vás o ni chtějí připravit, a tak si musíte neustále krýt záda.
Musíte být velmi ostražití.
Například musíte narušovat koalice ostatních, což šimpanzí samci celkem běžně dělají.
Mají strategie typu rozděl a panuj.
A tak to je velmi stresující situace, a na to máme skutečně data.
Data jsou z terénu od paviánů, v tomto případě nikoli šimpanzů, kde dělali vzorky výkalů paviánů a ty pak analyzovali na glukokortikoidy.
A co tu vidíte, je graf znázorňující, že čím nižší je postavení samce paviána, tím vyšší je jeho hladina kortizolu ve výkalech. Ale alfa samec, jak vidíte, má stejně vysokou úroveň jako nejníže postavení samci a tak si můžete myslet, že být alfa samcem je skvělé, ale je to vlastně velmi stresující pozice, jak můžeme prokázat fyziologicky.
Jaké má alfa závazky?
A tady je to pro mě opravdu zajímavé, velmi se to odchyluje od typického obrazu alfa samce.
Alfa samec má dva druhy povinností.
První je udržet mír ve skupině.
Kontrolu bojů ve skupině nazýváme kontrolní rolí. A druhou je být nejvíce empatickým, vrchním utěšitelem národa, abych tak řekl.
Takže nejprve udržet mír.
Toto je samec, který zastavuje boj mezi dvěma samicemi.
Dvě samice, jedna vlevo a druhá vpravo křičeli jedna na druhou kvůli jídlu, protože jídlo je pro samice velmi důležité. A alfa samec boj zastaví tak, že si stoupne mezi ně.
A pro mne je velmi zajímavé, že když toto alfa samci dělají, tak jsou nestranní.
Nenadržují své matce nebo nejlepší kamarádce.
Ne, ne, zastaví boje, a obecně ochraňují slabší.
A toto je dělá v tlupě velmi populárními, protože poskytují bezpečí méně vlivným členům tlupy.
A tak se stanou nestrannými, což je pro šimpanze neobvyklý stav, protože je obvyklé, že milují své přátele a tak dále. Ti alfa samci, kteří jsou v tom dobří, jsou velmi efektivní při zachovávání míru v tlupě.
A druhou věc, kterou dělají, že projevují druhým empatii.
Já empatii zkoumám velice detailně ale nemám teď čas to tu rozebírat, ale empatie je dnes téma, které studujeme u hlodavců a psů a slonů a primátů. Všelijakých druhů zvířat.
A to, co tu vidíte, jsou dva bonobové.
Ten vpředu byl zbit v boji.
Ten za ním dává ruce kolem něj a utěšuje ho.
Takto vlastně měříme empatii u malých dětí, tím, že se podíváme, jak reagují na zoufalé jedince.
Vysoce postavení samci toto dělají často.
Vysoce postavení samci zajišťují skupině velké množství komfortu. Jezdí na místa, kde jsou zemětřesení nebo hurikány a poskytují úlevu.
Papež to dělá. Prezidenti to dělají.
Všichni vůdci na světě musí dělat tuto práci.
Královna to dělá a tak dále.
Všichni to musí dělat, takže poskytování útěchy, je velmi důležitý úkol.
A samci, kteří jsou v těchto dvou rolích: udržování míru a komfortu dobří, se stávají velmi populárními vůdci. Na pozadí toho je ale nějaký vlastní zájem.
Nečiní to jen pro skupinu, ale taky protože tím upevňují svou pozici.
Čím populárnější se alfa samec stává a čím víc ho zbytek respektuje je a vzhlíží k němu, tím snáze je jeho pozice bránitelná v případě, že by ji někdo jiný napadl, protože pak se samozřejmě celá tlupa postaví za toho samce protože chtějí zachovat vůdce, který je pro ně dobrý.
Takže tlupa obvykle velmi podporuje samce, kteří jsou dobrými vůdci, a naopak nepodporuje násilníky.
A když tyrani ztratí svou pozici, mohou skončit ve velmi špatné situaci.
Toto jsou data o utěšitelském chování,
případy utěšování u šimpanzů. A vidíte, že u středně a nízko postavených jedinců, utěšují samice více než samci.
To je v podstatě celé společenství.
A toto platí pro všechny studie o empatii savců. Samice jí mají víc než samci.
Ale podívejme se na alfa samce.
Alfa samec dělá mnohem více než kdokoli jiný.
Data v podstatě ukazují, že alfa samci jsou vrchními utěšiteli.
Poslední věc, kterou chci říct, je něco o alfa samicích.
Toto je fotka Mamy, alfa samice v zoo v Arnhemu, kde jsem pracoval. Teď je známá na internetu. Myslím, že video, kde ve věku 59 let umírá, má sto milionu kliknutí. To se stalo loni.
A Mama byla absolutním centrem tlupy.
Nebyla fyzicky schopná vládnout samcům.
Byla v nižším postavení, ale byla středem komunity, a když byly v komunitě velké nepokoje, všichni končili v náručí Mamy.
A tak byla velmi důležitou postavou.
Nechci tedy minimalizovat pozice alfa samic v tlupě šimpanzů.
A pak tu máme druh, který je nám stejně blízko jako šimpanzi, bonobové.
Často na ně zapomínáme, ale bonobové mají matriarchální společnost a alfa jedincem je obvykle samice.
Obecně jsou to samice která jsou na vrcholu komunity, a my víme mnohem méně o tom, jak se to dělá, jak se dostanou do této pozice, a co s ní dělají, protože o bonobech víme obecně mnohem méně.
Ale chci zdůraznit že alfa ve skupině nemusí být samec, a že u jednoho z našich blízkých příbuzných je to samice.
Takže poselství, které vám chci předat, že když se podíváte na muže v naší společnosti, kteří dejme tomu šéfují rodině nebo firmě, nebo Washingtonu, nebo čemukoliv jinému, a nazýváte je alfa muži, neměli byste nesprávným nálepkováním urážet šimpanze.
(smích) Neměli byste nazývat násilníky alfa samcem.
Někdo, kdo je velký a silný a zastrašuje a každého uráží není nutně alfa samec.
Alfa samec může mít všelijaké vlastnosti, já viděl alfa tyrany u šimpanzů, vyskytují se, ale většina z těch, které máme, má vůdčí schopnosti a jsou integrováni ve své komunitě, a, jako Amos na konci, jsou milováni a respektováni, což je velmi odlišné od toho, co si možná myslíte.
A já vám děkuji.
(potlesk)
Chris Anderson: Ahoj Williame.
Těší mě. William Kamkwamba: Děkuji.
CA: Tady máme obrázek, že?
Kde to je? WK: Tohle je můj domov.
Tady žiju. CA: Kde? Ve které zemi?
WK: V Malawi. V Kasungu.
CA: Dobře. Teď je ti 19 let, že?
WK: Ano. Je mi 19 let.
CA: Před pěti lety jsi dostal nápad.
Jaký? WK: Chtěl jsem postavit větrný mlýn.
CA: Větrný mlýn?
WK: Ano.
CA: A tak -- na co jsi to chtěl?
Na svícení a tak? WK: Ano.
CA: Takže co jsi dělal? Jak jsi to provedl?
WK: Jednou -- to už jsem dostudoval -- jsem v knihovně našel knížku "Užívání energie". V ní jsem se dočetl, jak se staví mlýn.
A zkusil jsem to a podařilo se.
(potlesk) CA: Takže jsi zkopíroval -- přesně jsi zkopíroval plán z knihy.
WK: Ale ne. Jen-- CA: Jak to bylo?
WK: Nákres větrného mlýnu v té knížce měl čtyři -- vlastně -- tři lopatky. A můj má čtyři lopatky.
CA: V knize byly tři lopatky a tvůj měl čtyři.
WK: Ano.
CA: A z čeho jsi to vyrobil?
WK: Udělal jsem čtyři lopatky, jen protože jsem chtěl zvýšit výkon.
CA: Aha.
WK: Ano.
CA: Testoval jsi tři a zjistil jsi, že čtyři fungují lépe?
WK: Ano, testoval.
CA: A z čeho jsi ten větrný mlýn postavil?
Jaké -- materiály jsi použil?
WK: Použil jsem rám od kola a kladku a plastovou trubku, která pak tahá za -- CA: Máme to na obrázku? Můžeme přejít k dalšímu snímku?
WK: Ano. Můj větrný mlýn.
CA: A tak, jak to -- fungovalo?
WK: Když fouká vítr, otáčí se to a generuje.
CA: Kolik elektřiny?
WK: 12 wattů.
CA: Tak to zažehne žárovky v domě, že?
Kolik žárovek? WK: Čtyři žárovky a dvě rádia.
CA: Hezky!
WK: Ano.
CA: A tak -- (potlesk) -- další snímek -- kdo je tohle?
WK: To jsou moji rodiče, koupili zrovna to rádio.
CA: Takže jak se k tomu -- když jsi měl 14, 15 let tehdy -- co na to říkali? Udělalo to na ně dojem?
WK: Ano.
CA: Takže, co máš teď -- co budeš dělat dál?
WK: Hm -- CA: Co budeš -- myslím -- chtěl bys postavit další?
WK: Ano, chci postavit další -- na pumpování vody a zavlažování -- zavlažování plodin.
CA: Takže tenhle bude muset být větší?
WK: Ano.
CA: Jak velký?
WK: Myslím, že bude generovat přes 200 wattů.
CA: Takže se postará o zavlažování pro celou vesnici?
WK: Ano.
CA: Pěkně. Takže proto mluvíš tady k divákům TEDu, abys -- našel lidi, kteří by ti mohli jakkoli pomoci -- tento sen naplnit?
WK: Ano, kdyby mi mohli pomoci -- materiálem, ano.
CA: A jak tak přemýšlíš o své budoucnosti, teď máš 19, představuješ si, že budeš dál pracovat v energetice?
WK: Ano. Rád bych v tom pracoval.
CA: Williame, je pro nás opravdová pocta, že ses zúčastnil konference TEDu.
Děkuji, že jsi přijel.
WK: Děkuji.
(potlesk)
Před březnem roku 2011 jsem pracovala jako retušérka fotek v New Yorku.
Jsme bledá, šedá stvoření.
Schováváme se v temných místnostech bez oken a obecně se vyhýbáme slunečnímu svitu.
Děláme hubené modelky ještě hubenější, dokonalou pleť dokonalejší, nemožné možným a jsme neustále kritizováni tiskem, ale někteří z nás jsou skutečně talentovaní umělci s mnohaletou zkušeností a opravdovým pochopením pro snímky a fotografování.
11. března 2011 jsem doma sledovala, stejně jako zbytek světa, vývoj tragických událostí v Japonsku.
Brzy poté organizace, u níž jsem byla dobrovolníkem, All Hands Volunteers, byla v terénu, během pár dnů, a zapojila se do reakce na katastrofu.
Já jsem spolu s dalšími stovkami dobrovolníků věděla, že nemůžeme jenom sedět doma, tak jsem se rozhodla se k nim na tři týdny připojit.
13. května jsem dorazila do města Ōfunato.
Je to malé rybářské město v prefektuře Iwate, má asi 50 000 obyvatel a bylo jedním z prvních, které bylo zasaženo vlnou tsunami.
Bylo zaznamenáno, že voda zde dosahovala výšky přes 24 metrů a valila se více než tři kilometry do vnitrozemí.
Jak si můžete představit, město bylo zničené.
Vytahovali jsme trosky z kanálů a příkopů.
Čistili jsme školy. Zbavovali jsme domy bahna a vyprazdňovali jsme je, aby byly připravené pro renovaci.
Odklidili jsme tuny a tuny zapáchajících a rozkládajících se mrtvých ryb z místní továrny na zpracovávání ryb.
Ušpinili jsme se, ale zbožňovali jsme to.
Celé týdny všichni dobrovolníci, stejně jako místní, nacházeli podobné věci.
Nacházeli fotky a alba s fotkami a foťáky a paměťové karty.
A všichni dělali to samé.
Sbírali je dohromady a předávali je do úschovy na nejrůznějších místech v různých městech.
Do té doby jsem si neuvědomovala, jak velkou část osobní ztráty, kterou lidé cítili, tyto fotky tvořily.
Jak utíkali před vlnou, o holé životy, naprosto vše, co měli, všechno museli nechat na místě.
Na konci svého prvního týdne jsem tam pomáhala v evakuačním centru ve městě.
Pomáhala jsem čistit onsen, komunitní onsen, což jsou obrovské vany.
Ve městě to zároveň bylo místo, kde evakuační centrum shromažďovalo fotky.
Tam je lidé předávali a já jsem měla ten den tu čest, že mi svěřili jejich ruční čištění.
Bylo to emotivní a inspirativní a dříve jsem slýchávala o myšlení mimo vyjeté koleje, ale až v okamžiku, když jsem se já dostala mimo své koleje, se něco stalo.
Jak jsem se probírala fotkami, našla jsem některé starší než sto let, některé ještě stále v obálce z laboratoře. Nemohla jsem si pomoct, jako retušérka jsem přemýšlela, jak bych mohla spravit tu roztrženou část a opravit škrábanec a znala jsem stovky lidí, kteří by dovedli udělat to samé.
Takže toho večera jsem se připojila na Facebook a požádala několik z nich a do rána to vyvolalo tak obrovskou a pozitivní reakci, že jsem věděla, že to musíme zkusit.
Tak jsme začali retušovat fotky.
Tato byla úplně první.
Ne až tak strašně poškozená, ale místo, kde voda způsobila změnu barvy na obličeji holčičky, muselo být opraveno s obrovskou přesností a precizností.
Jinak už nebude ta holčička vypadat jako ona holčička a to je nepochybně stejně nešťastné, jako mít tu fotku poškozenou.
(Potlesk) Během doby dorazilo více fotek, naštěstí, bylo zapotřebí více retušérů a tak jsem se znovu ocitla na Facebooku a Linkedln a během pěti dní 80 lidí z 12 různých zemí chtělo pomoct.
Během dvou týdnů jsem měla 150 lidí, kteří se chtěli zapojit.
V Japonsku jsme do července rozšířili svoji činnost do sousedního města Rikuzentakata a dále na sever do města Yamada.
Jednou týdně jsme připravili naše skenovací zařízení v dočasných fotoknihovnách, které byly vytvořeny a kde lidé získávali své fotky zpět.
Některé starší dámy nikdy dříve skener neviděly, ale když našly svoji fotku, v rámci 10 minut nám ji mohly dát, my jsme ji oskenovali, nahráli na cloud server a fotka byla stažena gaijinem, cizincem, kdesi na druhé straně Země a začala být spravována.
Nicméně čas, který to zabralo, než jsme ji dostali zpátky, je zcela jinou kapitolou a závisel samozřejmě na rozsahu poničení.
Mohlo to zabrat hodinu. Mohlo to zabrat týdny.
Mohlo to zabrat měsíce.
Kimono na téhle fotce muselo být více méně nakresleno ručně anebo poskládáno dohromady vybíráním zbývajících barevných částí a detailů, které voda neponičila.
Bylo to časově velmi náročné.
Všechny tyto fotky byly poničeny vodou, zaplaveny slanou vodou, pokryté bakteriemi, byly v odpadních vodách, někdy dokonce v ropě, což všechno je bude časem dále poškozovat, takže obrovskou částí projektu bylo je ručně čistit.
Nemohli jsme fotku retušovat, dokud nebyla očištěná, suchá a nepřihlásil se k ní její majitel.
Měli jsme s naším ručním čištěním štěstí.
Vedla nás úžasná místní žena.
Je velmi snadné tyto poškozené fotky poničit ještě více.
Jak řekla vedoucí mého týmu, Wynne, je to jako někoho tetovat.
Nemáte možnost to zkazit.
Paní, která nám přinesla tyto fotky, měla štěstí, alespoň pokud jde o ně.
Začala je ručně čistit sama a přestala, když si uvědomila, že je poškozuje ještě více.
Také měla kopie.
Oblasti, jako ty, kde byl její manžel a její obličej, které by jinak bylo naprosto nemožné spravit, jsme mohli spojit dohromady v jedné dobré fotce a celou ji nově zpracovat.
Když si od nás fotky vyzvedla, podělila se s námi o kousek svého příběhu.
Její fotky nalezli kolegové jejího manžela na místní požární stanici v troskách, daleko od místa, kde dříve stával její dům, a poznali ho.
V den tsunami měl za úkol zkontrolovat, že je bariéra proti tsunami zavřená.
Musel jít vstříc vodě, když začaly znít sirény.
Její dva malí chlapci, vlastně už ne tak malí, ale její dva chlapci byli oba ve škole, v různých školách.
Jeden z nich uvízl ve vodě.
Trvalo jí týden, než je všechny zase nalezla a zjistila, že všichni přežili.
Ten den, kdy jsem jí dávala fotky, byl také dnem, kdy měl její mladší syn 14. narozeniny.
Pro ni, navzdory tomu všemu, byly tyto fotky perfektním dárkem pro něj, něčím, na co se může podívat znovu, něčím, co si pamatoval z dřívějška, co nebylo poznamenáno událostmi od toho březnového dne, kdy se úplně všechno v jeho životě změnilo nebo bylo zničeno.
Po šesti měsících v Japonsku prošlo All Hands 1100 dobrovolníků a stovky z nich nám pomohly ručně vyčistit více než 135 000 fotek, většina z nich -- (Potlesk) -- většina z nich skutečně znovu nalezla svůj domov, což je důležité.
Více než 500 dobrovolníků z celého světa nám pomohlo dát 90 rodinám stovky fotek zpět, zcela obnovených a spravených.
Během té doby jsme za výbavu a materiály neutratili více než asi tisíc dolarů, z čehož většina byla na inkoust do tiskárny.
Neustále děláme fotky.
A fotka je připomínkou někoho nebo něčeho, místa, vztahu, milovaného člověka.
Jsou prostředkem k udržování paměti a naší minulosti, jsou poslední věcí, kterou byste vzali, a první, kterou byste šli hledat zpátky.
O tom byl celý tento projekt, o obnovování těch malých kousků lidskosti, o navrácení toho spojení zpět.
Pokud můžeme takovou fotku vrátit v takovéto podobě, dělá to obrovskou změnu v životě člověka, který ji získá.
Tento projekt udělal obrovskou změnu v životech retušérů.
Některým z nich to poskytlo spojení s něčím větším, dali něco nazpět za použití svého talentu na něco jiného než hubené modelky s dokonalou pletí.
Ráda bych na závěr přečetla email, který jsem dostala od jedné z nich, Cindy, v den, kdy jsem se konečně vrátila po šesti měsících zpět z Japonska.
"Jak jsem pracovala, nemohla jsem nemyslet na jednotlivé lidi a příběhy zachycené na fotkách.
Zvláště jedna, fotka zobrazující ženy nejrůznějšího věku od babičky až po malou holčičku seskupených kolem miminka, ve mně vyvolala emoce, protože podobná fotka mojí rodiny, mé babičky, matky, mě a novorozené dcery, je pověšená na naší zdi.
Po celém světě, napříč časem, jsou naše základní potřeby jsou docela stejné, že?"
Děkuji vám. (Potlesk) (Potlesk)
V padesátých letech byla na Oxfordu fantastická doktorka, která se však trochu vymykala, jmenovala se Alice Stewart.
A Alice se vymykala částečně proto, že samozřejmě byla žena, což byla v padesátých letech poměrně vzácnost.
Byla geniální, svého času byla jedním z nejmladších členů Royal College of Physicians.
Vymykala se také proto, že pokračovala v práci i po svatbě, i poté co měla děti, a i potom, co se rozvedla a byla matka samoživitelka, pokračovala ve své lékařské práci.
A vymykala se také proto, že se zajímala o nové vědecké odvětví, vznikající obor epidemiologie, která zkoumá opakované jevy u chorob.
Ale jako každý vědec, ráda na sebe poutala pozornost, potřebovala najít složitý problém a vyřešit ho.
Složitý problém, který si Alice vybrala bylo zvyšování výskytu rakoviny u dětí.
Většina nemocí souvisí s chudobou, ale v případě rakoviny u dětí, děti, které umíraly, pocházely většinou z bohatých rodin.
Takže chtěla vědět, jestli dokáže tuto anomálii vysvětlit?
Alice měla problém najít pro svůj výzkum financování.
Nakonec získala pouze 1000 liber z ocenění Lady Tata Memorial.
A to znamenalo, a ona to věděla, že má při shromažďování dat pouze jeden pokus.
Ale neměla ani potuchy, co hledat.
Ten výzkum byl vskutku podobný hledání jehly v kupce sena, takže se vyptávala na všechno, co mohla.
Jedly děti cucavé bonbóny?
Pily obarvené nápoje?
Jedly fish and chips? /rybu s hranolkami/
Měly vodu ze studny nebo z vodovodu?
V kolika letech začly chodit do školy?
A když se její kopírákové dotazníky začaly vracet zpět, pouze jediná věc bila do očí se statistickou přesností, o které se mnohým vědcům může jenom snít.
V poměru 2 ku 1 u dětí, které zemřely, byl jejich matkám v těhotenství udělán rentgen.
Tento poznatek naprosto odporoval obecnému povědomí.
Obecné povědomí bylo takové, že všechno je bezpečné až do nějaké hranice.
Odporovalo to všeobecnému povědomí, které sdílelo velké nadšení pro úžasnou novou technologii té doby, a to byl rentgen.
A odporovalo to představě doktorů o sobě samých, kteří si mysleli, že pomáhají pacientům, že jim neubližují.
Nicméně, Alice Stewartová spěšně publikovala svoje předběžné výsledky v The Lancet v roce 1956.
Vzbudilo to veliký ohlas, mluvilo se o Nobelově ceně, a Alice byla ve velkém spěchu a snažila se prostudovat všechny případy rakoviny dětí, které mohla, než zmizí.
Vlastně nemusela pospíchat.
Bylo to celých 25 let před tím, než britská -- britská a americká zdravotnická zařízení zakázala používání rentgenu u těhotných žen.
Ta data tu byla, bylo to otevřené, všem přístupné, ale nikdo to nechtěl vědět.
Každý týden umřelo dítě, ale nic se nezměnilo.
Otevřenost samotná nemůže způsobit změnu.
Po 25 let Alice Stewart musela neustále tvrdě bojovat.
Jak věděla, že má pravdu?
Měla fantastický model myšlení.
Pracovala se statistikem, který se jmenoval George Kneale, a George byl pravý opak Alice.
Alice byla velice družná a přátelská, a George byl samotář.
Alice byla velice laskavá, velice empatická ke svým pacientům.
George upřímně upřednostňoval čísla před lidmi.
Ale řekl fantastickou věc o jejich pracovním vztahu.
Řekl: "Moje práce je dokazovat Dr. Stewartové, že se mýlí."
Aktivně vyhledával pochybnosti.
Různé úhly pohledu na její modely, na její statistiky, různé způsoby zpracovávání dat, aby jí to vyvrátil.
Chápal svoji práci jako vyhledávání rozporů v jejích teoriích.
Protože jenom tak, že nemohl Alici dokázat, že se mýlí, jí George dal jistotu, kterou potřebovala, že všechno je správně.
Byl to fantastický model spolupráce -- partneři v uvažování, kteří nejsou jako prázdná ozvěna.
Zajímalo by mě, kolik z nás mělo, nebo se snažilo mít takové spolupracovníky.
Alice a George byli v hádkách velmi dobří.
Chápali je jako přemýšlení.
Co je k takovému konstruktivnímu konfliktu potřeba?
No, zaprvé, potřebujete najít lidi kteří jsou naprosto odlišní.
To znamená, že musíme odolat neurobiologickému nutkání, čili že upřednostňujeme lidi, kteří jsou jako my, a znamená to, že musíme vyhledávat lidi s odlišným původem, odlišným oborem, odlišným způsobem myšlení a odlišnou zkušeností, a najít cestu, jak je zapojit.
To vyžaduje spoustu trpělivosti a energie.
A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si myslím, opravdu, že je to druh lásky.
Protože prostě nemůžete obětovat tolik energie a času, pokud je vám to jedno.
A také to znamená, že musíte být připraveni změnit názor.
Alicina dcera mi řekla, že pokaždé když se Alice dostala do křížku s kolegou vědcem, donutili ji znovu a znovu přemýšlet.
"Moje matka," řekla, "Moje matka hádky neměla ráda, ale byla v nich velmi dobrá."
Takže to je jedna věc kterou je třeba v takových vztazích dělat.
Ale zaráží mě, že největší problémy, kterým čelíme, řada těch největších katastrof, které jsme zažili, většinou nebyla zaviněna jednotlivci, ale organizacemi, některé z nich byly daleko větší než státy, mnoho z nich bylo schopno ovlivnit stovky, tisíce, dokonce miliony životů.
Jak organizace myslí?
No, většinou nemyslí.
A to ne proto, že by nechtěly, ale spíš proto, že nemohou.
A nemohou proto, že v nich jsou lidé, kteří se bojí konfliktu.
V průzkumech evropských a amerických ředitelů celých 85 procent z nich přiznalo, že měli problémy nebo obavy v práci, na které se báli upozornit.
Báli se konfliktu, který by to vyvolalo, báli se zaplést do hádek, se kterými by si neuměli poradit a cítili, že by je prohráli.
Osmdesát pět procent je opravdu velké číslo.
To znamená, že organizace většinou nedělají to, co George a Alice tak triumfálně dělali.
Nedokážou přemýšlet společně.
A to znamená, že lidé, jako mnozí z nás, kteří řídíme organizace a pracně se snažíme najít ty nejlepší lidi z nejlepších, většinou nedokážeme z nich dostat to nejlepší.
Jak si vypěstujeme dovednost, kterou potřebujeme?
Protože je to dovednost, která vyžaduje cvik.
Pokud se nechceme bát konfliktu, musíme ho vnímat jako přemýšlení, a potom v něm musíme být opravdu dobří.
Nedávno jsem pracovala s ředitelem, jmenoval se Joe, a Joe pracoval pro společnost vyrábějící lékařská zařízení.
A Joe se velice trápil kvůli zařízení, na kterém pracoval.
Myslel si, že je příliš komplikované a myslel, že jeho komplexnost vytváří tolerance chyb, které mohou lidem vážně ublížit.
Bál se, že ublíží pacientům, kterým se snažil pomoct.
Ale když se rozhlédl po své organizaci, nezdálo se, že by to někoho trápilo.
A tak o tom nechtěl nic říct.
Nakonec, možná věděli něco, co on ne.
Možná že by vypadal jako hlupák.
Ale stále se tím trápil, a trápil se tím tak moc, že se dostal do bodu, kde si myslel, že jediná věc, kterou může udělat, je odejít z práce, kterou miloval.
Nakonec jsme s Joem našli způsob, jak může dát najevo své obavy.
A co se stalo pak se děje téměř vždy v takové situaci.
Ukázalo se, že každý měl úplně ty samé otázky a pochybnosti.
Nyní měl Joe spojence. Mohli myslet společně.
A ano, bylo tam mnoho konfliktů a debat a hádek, ale to dovolilo každému u stolu být kreativní, vyřešit problém a předělat to zařízení.
Joe byl ten, kterého spousta lidí považuje za práskače, s výjimkou, že -- jako všichni práskači -- nebyl ani trochu blázen, byl vášnivě oddaný organizaci a vyššímu principu, kterému ta organizace sloužila.
Ale tak moc se bál konfliktu, až se nakonec víc bál mlčení.
A když se odvážil promluvit, objevil v sobě daleko víc a systému dal daleko víc, než si kdy dokázal představit.
A jeho kolegové už jej nepovažovali za blázna.
Považovali ho za vůdce.
Takže jak takto konverzovat snadněji a častěji?
Univerzita v Delftu požaduje, aby její doktorandi předložili 5 tvrzení, která jsou připraveni obhájit.
Nezáleží moc na tom, o čem ta tvrzení jsou, záleží na tom, co kandidáti chtějí a jsou schopni obhájit před odborníky.
Myslím si, že je to fantastický systém, ale myslím, že nechat to pouze doktorandům je omezení na úzkou sortu lidí, a přichází to velmi pozdě.
Myslím, že bychom měli učit této dovednosti děti a dospělé v každém stádiu jejich vývoje, pokud chceme mít přemýšlející organizace a přemýšlející společnost.
Ve skutečnosti většina největších katastrof, které jsme zažili, zřídkakdy vzešla z informace, která byla ukrytá nebo tajná.
Vzešla z informace, která je volně dostupná a všem na očích, ale my jsme k ní vědomě slepí, protože si s ní nevíme rady, nechceme si s ní vědět rady, s konfliktem, který vyvolá.
Ale když se odvážíme prolomit to ticho, nebo když se odvážíme pochopit, a vyvoláme konflikt, umožníme sami sobě a lidem okolo, aby se hluboce zamysleli.
Volný přístup k informacím je fantastický, otevřené sítě jsou nezbytné.
Ale pravda nás neosvobodí, dokud si neosvojíme dovednost a návyk a talent a morální kuráž je používat.
Otevřeností to nekončí.
Otevřeností to začíná.
(Potlesk)
Před dvěma lety jsem jakožto umělkyně byla pozvána, abych se zúčastnila výstavy na oslavu stoletého výročí islámského umění v Evropě.
Ředitel výstavy měl pouze jednu podmínku: Pro svoji uměleckou práci jsem musela použít arabské písmo.
Jako umělkyně, žena, Arabka či lidská bytost žijící v roce 2010, jsem chtěla říct jen jednu věc: Chtěla jsem říct ne.
A v arabštině, když chceme říct "ne", říkáme "ne", a tisíckrát ne.
Takže jsem se rozhodla najít tisíc rozdílných "ne".
Na všem, co kdy bylo vytvořeno pod islámskou či arabskou záštitou za posledních 1400 let, od Španělska až po hranice s Čínou.
Všechny své poznatky jsem shromáždila v jedné knize, seřadila je chronologicky s uvedením názvu, vlastníka, média a datumu.
Kniha tehdy ležela na poličce vedle objektu vysokého tři krát sedm metrů v německém Mnichově, Německu v září 2010,
V lednu 2011 začala revoluce a život se zastavil na 18 dní a 12.února jsme naivně oslavovali na ulicích Káhiry v domnění, že se revoluce zdařila.
O devět měsíců později jsem sprejovala nápisy na zdi na náměstí Tahrír. K tomuto činu mě dohnalo to, co jsem uviděla v televizních novinách.
Cítila jsem, že nemohu žít ve městě, kde jsou zabíjeni lidé a pohozeni na ulicích jako nějaké odpadky.
Takže jsem vzala jedno "ne" z náhrobního kamene z Muzea islámského umění v Káhiře a napsala na něj: "Ne vojenské diktatuře."
A začala jsem to sprejovat po ulicích Káhiry.
Ovšem to vedlo k sérii dalších "ne", vycházejících z knihy jako náboje a přidávaly se další hesla, a začala jsem je sprejovat po stěnách.
Takže některá z těch "ne" teď chci sdílet tady s vámi.
Ne novým faraonům, protože kdokoliv další, kdo bude u moci by měl pochopit, že my se nikdy nedáme ovládat novým diktátorem.
Ne násilí: Ramy Essam přišel na Tahrírské náměstí druhý den revoluce a sedl si tam a začal hrát na kytaru a zpívat.
Měsíc po odstoupení Mubaraka byl takto odměněn.
Ne oslepování hrdinů. Ahmed Harara přišel o pravé oko 28. ledna a o levé 19. listopadu, díky dvěma různým odstřelovačům.
Ne zabíjení, v tomto případě ne zabíjení představitelů náboženství, protože Sheikh Ahmed Adina Refaat byl zastřelen 16. prosince během jedné demonstrace. Zanechal za sebou tři sirotky a vdovu.
Ne pálení knih. Egyptský institut byl vypálen 17. prosince, byla to velká kulturní ztráta.
Ne vysvlékání lidí. Modrá podprsenka nám připomíná národní hanbu, když jsme dovolili, aby zahalená žena byla vysvlečena a bita na ulici a stopy říkají: "Ať žije mírová revoluce," protože my nikdy neodpovíme násilím.
Ne zdem a bariérám. 5.února byly v Káhiře postaveny betonové zátarasy, aby ochránily ministerstvo obrany od demonstrantů.
Nyní, když už se bavíme o zdech, chtěla bych s vámi sdílet příběh o jedné zdi v Káhiře.
Skupina aktivistů se rozhodla namalovat na jednu stěnu tank v životní velikosti. Je to jedna ku jedné.
Před tankem je namalován člověk na kole s košíkem na chléb na hlavě. Kolemjdoucím se tenhle výjev zdá normální.
Po aktu násilí přišel nějaký jiný umělec, namaloval krev, protestující, které sráží tank, demonstranty a následovný vzkaz: "Od zítřka budu mít novou tvář, tvář každého z mučedníků.
Budu zrozen." Úřady daly zeď přemalovat na bílo, ponechaly tam však ten tank a přidaly vzkaz: "Armáda a lidé jsou zajedno. Egypt pro Egypťany."
Přišel jiný umělec, přemaloval hlavu vojáka a udělal z něj monstrum požírající pannu v řece krve před tankem.
Přišly úřady, přemalovaly zeď na bílo, nechaly tam ten tank, nechaly vojákovu uniformu a přemalovaly obličej vojáka na černo, aby zakryly hlavu monstra.
Takže pak jsem přišla já se spreji a posprejovala uniformu, tank a celou stěnu, a tak to tam vypadá dneska až do odvolání. (Smích) Chťela bych vám říci na závěr poslední ne.
Na kousku papíru jsem našla citát od Nerudy v jedné polní nemocnici na Tahríře a rozhodla jsem se vzít jedno ne z Mamlukova mausolea v Káhiře.
Vzkaz říká: (arabsky) "Můžete zašlápnout květinu, ale nemůžete oddálit jaro."
Děkuji. (Potlesk) (Potlesk) Děkuji. Shukran. (Potlesk)
Jsem 45 metrů hluboko v ilegální důlní šachtě v Ghaně.
Vzduch je prosycený horkem a prachem a dýchat lze jen obtížně.
Mohu cítit letmý dotek procházejících zpocených těl ve tmě, ale o moc víc nevidím.
Slyším hovořící hlasy, ale většinou je šachta kakofonií kašlajících mužů a kamene rozbíjeného primitivními nástroji.
Stejně jako ostatní, mám poblikávající levnou baterku přivázanou k hlavě pomocí elastické potrhané pásky a jen stěží mohu rozeznat kluzké větve podpírající stěny 90-ti centimetrové čtvercové díry zanořující se desítky metrů pod zem.
Když mé ruce sklouznou, náhle si vzpomenu na horníka, kterého jsem potkala před několika dny a který se neudržel a spadl šachtou metry hluboko.
Zatímco tu k vám dnes mluvím, tito muži jsou stále hluboko v té díře, riskují životy, bez výplaty či odškodného, a často umírají.
Já jsem se z té díry dostala a dostala jsem se domů, ale jim se to nejspíš nikdy nepodaří, protože jsou uvěznění v otroctví.
Posledních 28 let jsem dokumentovala původní kultury ve více než 70 zemích na šesti kontinentech a v roce 2009 jsem měla velkou čest, když jsem byla jediným vystavovatelem na Mírovém summitu ve Vancouveru.
Mezi všemi těmi úžasnými lidmi, které jsem tam potkala, byl i stoupenec Free the Slaves (Osvoboďte otroky), neziskovky věnující se vymýcení novodobého otroctví.
Začali jsme se o otroctví bavit a začala jsem se o něm dozvídat, protože jsem rozhodně věděla, že ve světě existuje, ale ne v takovém rozsahu.
Poté, co jsme domluvili, jsem se cítila strašně a upřímně se styděla za nedostatek svých znalostí o této krutosti odehrávající se během mého života a myslela na to, že pokud o tom já nevím, kolik dalších lidí neví?
Začalo mě to sžírat, takže během několika týdnů jsem odletěla do Los Angeles, abych se setkala s ředitelem Free the Slaves a nabídla jim svoji pomoc.
Tak začala má cesta do novodobého otroctví.
Co je zvláštní, na mnoha těch místech jsem už dřív byla.
Některé jsem dokonce považovala za svůj druhý domov.
Ale tentokrát jsem viděla temné tajemství.
Opatrný odhad uvádí, že více než 27 milionů lidí je v dnešním světě zotročených.
To je dvojnásobek množství lidí odvezených z Afriky během celého transaltantického obchodu s otroky.
Před 150 lety stál otrok pracující v zemědělství zhruba třikrát více než byl roční plat amerického pracovníka.
To se rovná asi 50 000$ v dnešních penězích.
Přesto mohou být dnes celé rodiny po generace zotročeny kvůli tak malému dluhu jako je 18$.
Ohromující je, že z otroctví jsou celosvětové zisky více než 13 miliard dolarů za rok.
Mnozí byli obelstěni falešnými sliby dobrého vzdělání, lepší práce, jenom aby zjistili, že jsou nuceni pracovat bez platu, pod výhružkou násilí. A nemohou odejít pryč.
Dnešní otroctví je o obchodu, takže zboží vyrobené zotročenými lidmi má hodnotu, ale lidé, kteří ho vyrábí, jsou nicotní.
Otroctví existuje téměř všude na světě a přesto je všude na světě ilegální.
V Indii a Nepálu jsem byla zavedena do pecí na vypalování cihel.
Tento podivný a hrozivý pohled byl jako přijít do starověkého Egypta nebo Danteho pekla.
Obklopeni teplotou 55 stupňů, muži, ženy, děti, vlastně celé rodiny byly zahaleny v tlusté pokrývce prachu, zatímco si strojově nakládali cihly na hlavu, až 18 najednou, a nesli je z rozpálených pecí do náklaďáků vzdálených stovky metrů.
Otupělí jednotvárností a vyčerpáním, pracovali tiše, dělajíc tento úkol pořád dokola 16 či 17 hodin denně.
Neexistovaly přestávky na jídlo, na napití, a vážná dehydratace udělala močení docela bezvýznamným.
Tak vše prostupující byl žár a prach, že můj foťák se stal i na pouhý dotek příliš horký a přestal fungovat.
Každých 20 minut jsem musela odbíhat zpět do našeho vozu, abych vyčistila své vybavení a dala ho ke klimatizaci, abych ho vzkřísila. A jak jsem tam seděla, uvědomila jsem si, že mému foťáku se dostává mnohem lepšího zacházení než těmto lidem.
Když jsem se vrátila do pecí, chtěla jsem brečet, ale abolicionista vedle mě mě rychle chytil a řekl: "Liso, nedělej to. Jenom to tady nedělej."
A velmi jasně mi vysvětlil, jak je projev emocí na takovýchto místech velmi nebezpečný, nejenom pro mě, ale pro ně.
Nemohla jsem jim nabídnou žádnou přímou pomoc.
Nemohla jsem jim dát žádné peníze, nic.
Nebyla jsem obyvatelem té země.
Mohla bych je dostat do ještě horší situace, než ve které byli.
Musela jsem spoléhat na Free the Slaves, že budou pracovat v rámci toho systému pro jejich osvobození a já jsem jim věřila, že budou.
A co se mě týče, musela jsem počkat, než jsem se dostala domů, abych mohla skutečně cítit svůj zármutek.
V Himalájích jsem našla děti snášející kameny celé míle dolů horským terénem, do náklaďáků čekajících dole na silnicích.
Velké pláty břidlice byly těžší než děti, které je nesly, a ty děti je nesly s pomocí svých hlav, za použití těchto ručně dělaných postrojů z klacků, lana a roztrhaného oblečení.
Je těžké být svědkem něčeho tak zdrcujícího.
Jak můžeme ovlivnit něco tak zákeřného a přesto tak rozšířeného?
Někteří ani neví, že jsou zotročení, lidé pracující 16, 17 hodin denně bez jakékoliv mzdy, protože to je situace, v níž byli celý svůj život.
Nemají nic, s čím by to srovnali.
Když tito vesničané požadovali svobodu, otrokáři spálili všechny jejich domy.
Totiž, tito lidé neměli nic a byli tak vyděšení, že se chtěli vzdát, ale žena z centra je přiměla, aby vytrvali a abolicionisté pracující v terénu jim pomohli získat smlouvu o pronájmu lomu, takže teď dělají tu samou zničující práci, ale dělají ji pro sebe, mají za ni zaplaceno a dělají ji svobodně.
Obchod s bílým masem je to, co nás často napadne, když slyšíme slovo otroctví. A díky tomuto celosvětovému povědomí jsem byla varována, že pro mě bude těžké pracovat bezpečně v tomto konkrétním oboru.
V Káthmándu jsem byla doprovázena ženami, které byly dříve sami sexuálními otrokyněmi.
Zavedly mě dolů po úzkých schodech vedoucích do špinavého, mdle osvětleného suterénu.
Nebyl to tak úplně nevěstinec.
Bylo to spíše jako restaurace.
Kabinové restaurace, jak jsou nazývané ve své branži, jsou místa pro nucenou prostituci.
Každá má malé soukromé místnosti, v nichž jsou otroci, ženy společně s mladými dívkami a chlapci, z nichž někteří mají teprve sedm let, nuceni bavit zákazníky, přesvědčovat je, aby si koupili více jídla a alkoholu.
Každá kabinka je temná a zanedbaná, odlišená číslem nakresleným na zdi a oddělená překližkami a závěsy.
Pracovníci zde často snáší tragické sexuální zneužívání z rukou svých zákazníků.
Stojící v téměř naprosté tmě, pamatuji si pocit rychlého, ochromujícího strachu a v tom okamžiku jsem si mohla představit, jaké to musí být, být uvězněný v tomto pekle.
Měla jsem jedinou cestu ven: schody, po nichž jsem přišla.
Nebyl tam žádný zadní vchod.
Nebyla tam žádná okna dostatečně velká na to, aby se jimi dalo prolézt.
Tito lidé nemají žádného úniku a když se díváme na takto těžké téma, je důležité si uvědomit, že otroctví, včetně obchodu s bílým masem, existuje i v našem vlastním okolí.
Tisíce lidí jsou zotročeny v zemědělství, v restauracích, v domácích službách a tento seznam může pokračovat.
Nedávno New York Times oznámil, že 100 000 až 300 000 amerických dětí je každoročně prodáno do sexuálního otroctví.
Je to všude kolem nás. Jenom to nevidíme.
Textilní průmysl je další, který nás často napadne, když slyšíme o otrocké práci.
Navštívila jsem vesnice v Indii, kde byly celé rodiny zotročeny v obchodě s hedvábím.
Toto je rodinný portrét.
Ty obarvené černé ruce patří otci, zatímco modré a červené jeho synům.
Smíchávají barvu v těchto velkých barelech a potápí hedvábí do kapaliny až po lokty, i když je ta barva toxická.
Můj překladatel mi řekl jejich příběhy.
"Nemáme žádnou svobodu," řekli.
"Přesto stále doufáme, že jednoho dne budeme moci opustit tento dům a jít na nějaké jiné místo, kde dostaneme za své obarvování zaplaceno."
Je odhadováno, že více než 4000 dětí je zotročených na přehradní nádrži Volta, největší přehradě na světě.
Když jsme poprvé dorazili, šla jsem se tam na chvíli mrknout.
Co jsem viděla vypadalo jako rodina rybařící na lodi, dva starší bratři, nějaké mladší děti, to dává smysl, že?
Špatně. Všichni byli zotročení.
Děti jsou odebrány ze svých rodin, stanou se předmětem obchodu a zmizí a jsou nuceny pracovat nekonečné hodiny na těchto lodích na přehradě, i když neumí plavat.
Toto malé dítě má osm let.
Třásl se strachy, když se naše loď přiblížila, vyděšený, že přejede jeho maličkou kanoi.
Byl hrůzou bez sebe, že bude shozen do vody.
Tenké větve zanořené do Volty často zachytávají rybářské sítě a vyčerpané vyděšené děti jsou hozeny do vody, aby sítě odvázaly.
Mnohé z nich se utopí.
Co si pamatuje, byl odjakživa nucen pracovat na přehradě.
Vyděšený ze svého pána, neuteče, a protože s ním zacházeli krutě celý jeho život, předává to dál na mladší otroky, které vede.
Potkala jsem tyto chlapce v pět ráno, když vytahovali poslední ze svých sítí, oni však pracovali od jedné,
v chladné větrné noci.
A je důležité si uvědomit, že tyto sítě váží více než 450 kg, když jsou plné ryb.
Ráda bych vám představila Kofiho.
Kofi byl zachráněn z rybářské vesnice.
Potkala jsem ho ve středisku, kde Free the Slaves navrací oběti otroctví do běžného života.
Tady se koupal u studny, vyléval velká vědra s vodou na svoji hlavu a skvělou zprávou je, že zatím co tu dnes já a vy sedíme a povídáme, Kofi se vrátil do své rodiny. A co víc, jeho rodině byly poskytnuty nástroje, aby měli na živobytí a děti byly v bezpečí.
Kofi je ztělesněním možnosti.
Kým se stane, protože někdo ho podpořil a udělal v jeho životě rozdíl?
Když jsme jeli po silnici v Ghaně s partnery z Free the Slaves, spolupracovník abolicionista na mopedu náhle zrychlil k našemu vozidlu a zaťukal na okýnko.
Řekl nám, abychom ho následovali po prašné cestě do džungle.
Na konci cesty nás vystrkal z auta a řekl řidiči, aby honem zmizel.
Pak ukázal na sotva viditelnou pěšinu a řekl: "Toto je ta cesta, toto je ta cesta.
Pojďme." Jak jsme se po ní vydali, prodírali jsme se popínavými rostlinami bránícími cestu a po asi hodinové chůzi jsme zjistili, že cesta byla zatopena nedávnými dešti. Tak jsem zvedla fotografické vybavení nad svoji hlavu, jak jsme sestoupili to té vody, která mi sahala až po hrudník.
Po dalších dvou hodinách túry, klikatící se stezka náhle skončila na mýtině a před námi byla spousta děr, které by se mohly vejít na plochu fotbalového hřiště, a všechny z nich byly plné zotročených pracujících lidí.
Mnoho žen mělo děti přivázané ke svým zádům, zatímco rýžovaly zlato a brodily se přitom vodou otrávenou rtutí.
Rtuť je používána během těžby.
Tito horníci jsou zotročení v důlní šachtě v jiné části Ghany.
Když vylezli ze šachty, byli skrz naskrz promočení svým vlastním potem.
Pamatuji si pohled do jejich unavených, krví podlitých očí, protože mnoho z nich bylo pod zemí 72 hodin.
Šachty jsou až 90 metrů hluboké a oni nosí těžké pytle kamení, které budou později převezeny do jiné oblasti, kde budou kameny rozbity, aby z nich mohli získat zlato.
Na první pohled se místo na drcení zdá být plné silných mužů, ale když se podíváme blíž, vidíme na okraji pracovat některé méně šťastné a děti také.
Všichni z nich jsou oběťmi zranění, nemoci a násilí.
Vlastně je velmi pravděpodobné, že tento silný člověk skončí jako tady tento, sužován tuberkulózou a otravou rtutí, a to za pouhých pár let.
Toto je Manuru. Když zemřel jeho otec, jeho strýc ho dostal k sobě na práce v dolech.
Když jeho strýc zemřel, Manuru zdědil strýcův dluh, což ho dále nutilo být zotročený v dolech.
Když jsem ho potkala, pracoval v dolech 14 let a zranění nohy, které tu vidíte, je vlastně z důlního úrazu, který byl tak vážný, že doktoři říkají, že jeho noha by měla být amputována.
Navíc má Manuru tuberkulózu, přesto je však stále nucen každý den pracovat v té důlní šachtě.
Stále však má sen, že se stane volným a vzdělaným s pomocí místních aktivistů jako Free the Slaves a je to tento druh odhodlání, navzdory nepředstavitelným těžkostem, které mě naplňuje naprostým úžasem.
Chci na otroctví vrhat světlo.
Když jsem pracovala v terénu, vzala jsem si s sebou mnoho svíček a s pomocí mého překladatele jsem sdělila lidem, které jsem fotila, že chci osvítit jejich příběhy a jejich těžký úděl, takže když to pro ně bylo bezpečné a pro mě také, pořídila jsem tyto fotky.
Oni věděli, že jejich fotka bude ve světě viděna vámi.
Chtěla jsem, aby věděli, že se staneme jejich svědky a že uděláme, co můžeme, abychom pomohli udělat v jejich životech změnu.
Opravdu věřím, že pokud dovedeme vidět jeden druhého jako rovné lidské bytosti, pak se stane velmi těžké tolerovat krutosti jako otroctví.
Toto nejsou fotky věcí. Jsou lidí, skutečných lidí, jako vy a já, z nichž si všichni zasluhují stejná práva, důstojnost a respekt ve svých životech.
Není dne, kdy bych nemyslela na těchto mnoho krásných, týraných lidí, které jsem měla tu obrovskou čest potkat.
Doufám, že tyto fotky probudí sílu v těch, kteří je vidí, v lidech jako vy, a doufám, že ta síla zažehne oheň a ten oheň bude vrhat světlo na otroctví, protože bez toho světla může obludnost otroctví pokračovat v životě ve stínu.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk)
Za půl století snahy pomáhat zabraňovat válkám mám otázku, kterou nikdy nepouštím ze zřetele: Jak se máme vypořádat s extrémním násilím, aniž bychom násilí opláceli?
Když jste vystaveni brutalitě, ať je to dítě čelící rváči na hřišti nebo domácí násilí -- nebo když na ulicích dnešní Sýrie čelíte tankům a šrapnelům, co je to nejefektivnější, co můžete udělat?
Bránit se? Vzdát se?
Použít větší sílu?
Tahle otázka: „Jak se postavit násilníkovi, aniž by se ze mě také stal rváč?"
mě provází od dětství.
Pamatuji si, že když mi bylo asi 13, sledovala jsem přilepená k zrnící černobílé televizi v obýváku rodičů, jak sovětské tanky vjely do Budapešti a děti ne o mnoho starší než já se na ně vrhaly a byly přejety.
A já jsem utíkala nahoru a začala si balit kufr.
Moje matka za mnou přišla a řekla: „Co to, prosím tě, děláš?"
A já řekla: „Jedu do Budapešti."
Ona řekla: „A to jako proč?"
A já řekla: „Zabíjejí tam děti.
Děje se tam něco strašného."
Ona řekla: „Neblázni."
A já se rozplakala.
Jí to došlo a řekla: „Dobře, vidím, že to myslíš vážně.
Jsi příliš mladá na to, abys pomohla.
Potřebuješ výcvik.
Pomůžu ti. Ale musíš si vybalit."
A tak jsem prošla výcvikem, odjela do Afriky a pracovala tam většinu roků mezi dvacítkou a třicítkou.
Ale uvědomila jsem si, že to, co doopravdy potřebuji zjistit, se nenaučím na výcvikových kurzech.
Chtěla jsem pochopit, jak násilí a utlačování funguje.
Od té doby jsem přišla na to, že tyrani používají násilí třemi způsoby:
politické násilí k zastrašování, fyzické násilí k terorizování a duševní nebo emoční násilí k oslabování.
A jen velmi vzácně, ve velmi málo případech funguje použití ještě většího násilí.
Nelson Mandela věřil v násilí, když šel do vězení a o 27 let později on a jeho kolegové pomalu a opatrně zdokonalovali ty neuvěřitelné schopnosti, které potřebovali k přeměně jedné z nejhorších vlád, kterou svět znal, v demokracii.
A udělali to v absolutní oddanosti nenásilí.
Uvědomili si, že použití síly proti síle nefunguje.
Co tedy funguje?
Během času jsem nasbírala okolo půl tuctu metod, které fungují -- samozřejmě jich je mnohem víc -- které fungují a které jsou účinné.
První z nich je, že ta změna, která se musí odehrát, se musí odehrát tady, ve mně.
Je to má odpověď, můj přístup, má tíseň, nad kterými mám kontrolu a se kterými mohu něco udělat.
Abych to mohla udělat, potřebuji rozvinout poznání sebe sama.
To znamená, že potřebuji vědět, jak funguji, když se hroutím, co jsou mé silné stránky, co jsou mé slabší stránky.
Kdy se vzdávám?
Za co se postavím?
Meditace nebo prozkoumání sebe sama je jedna z cest -- znovu říkám, že ne jediná -- je to jedna z cest, jak získat tento druh vnitřní síly.
Mou hrdinkou zde -- stejně jako Satishinou -- je Aung San Su Ťij v Barmě.
Vedla skupinu studentů protestujících v ulicích Rangúnu.
Zahnuli za roh a tam byla řada vojáků se samopaly.
Ona si okamžitě uvědomila, že ti vojáci s prsty chvějícími se na spouštích jsou ještě vyděšenější než demonstrující studenti za ní.
Ale řekla studentům, aby si sedli.
A kráčela dopředu s takovým klidem a takovou nezáludností a s takovou absencí strachu, že mohla jít přímo k první zbrani, dotknout se jí a sklonit ji.
A nikdo nebyl zabit.
Takže toto může dokázat překonání strachu -- nejen tváří v tvář samopalům, ale když se na ulici setkáte se rvačkou na nože.
Ale musíme se cvičit.
Takže co náš strach?
Mám malou mantru.
Moje obava z něčeho bobtná energií, kterou do ní vkládám.
A pokud naroste do velkých rozměrů, pak se to pravděpodobně stane.
Všichni známe syndrom třetí hodiny v noci, kdy vás probudí něco, čím se znepokojujete, vidím, že mnoho lidí -- a hodinu se jen převalujete, a je to horší a horší a ve čtyři jste už přišpendleni k polštáři takhle velkým monstrem.
Jediné, co můžete udělat, je vstát, udělat si čaj a sednout si s tím strachem jako s dítětem.
Vy jste ti dospělí.
Strach je to dítě.
A mluvíte ke strachu a ptáte se ho, co chce, co potřebuje.
Jak by se tohle mohlo napravit?
Čím se to dítě může povzbudit?
A uděláte plán.
A řeknete: „Dobře, teď jdeme zase spát.
V půl osmé vstáváme a tohleto pak uděláme."
Já jsem měla jeden z těchto nočních záchvatů v neděli -- ochromena strachem z toho, že mám před vámi hovořit.
(Smích) Tak jsem to udělala.
Vstala jsem, udělala si čaj, sedla jsem si s tím, všechno jsem to udělala a jsem tu -- stále trochu ochromená, ale jsem tu.
(Potlesk) Takže to byl strach.
Co hněv? Tam, kde je nespravedlnost, je i hněv.
Ale hněv je jako benzín a když jej nastříkáte okolo a někdo škrtne sirkou, máte z toho peklo.
Ale hněv jako pohon -- v motoru -- je mocný.
Když jsme sto dát svůj hněv do motoru, může nás posouvat dopředu, může nás dostat skrz hrozné chvíle a může nám dát opravdovou vnitřní sílu.
A tohle jsem se naučila ve své práci s tvůrci postupů pro nukleární zbraně.
Protože zpočátku jsem byla tak rozhořčená nebezpečími, kterým nás vystavují, že jsem se chtěla jen hádat a vinit je a dokázat, že jednají špatně.
Zcela neefektivní.
Abychom mohli začít dialog o změně, musíme se vypořádat se svým hněvem.
Je v pořádku zlobit se na tu věc -- v tomto případě nukleární zbraně -- ale je beznadějné hněvat se na ty lidi.
Jsou to lidské bytosti stejně jako my.
A dělají, co myslí, že je nejlepší.
A to je základ, na kterém s nimi musíme mluvit.
Takže to je to třetí, hněv.
A to mě přivádí k podstatě toho, co se děje nebo co vnímám, že se děje, v dnešním světě, což je, že v minulém století šla moc shora dolů.
Stále to byly vlády, které říkaly lidem, co dělat.
V tomto století je posun.
Moc míří zezdola nahoru, neboli je to moc řadových lidí.
Je to jako houby vyrážející skrz beton.
Jsou to lidé spojující se s lidmi, jak to právě vyjádřil Bundy, na míle daleko, aby přinesli změnu.
Organizace Peace Direct si docela brzy všimla, že místní lidé v oblasti velmi žhavého konfliktu vědí, co dělat.
Oni vědí nejlépe, co dělat.
Takže Peace Direct se staví za ně, aby dělala to samé.
Dělají to, že demobilizují domobrany, obnovují hospodářství, navracejí uprchlíky, dokonce osvobozují dětské vojáky.
A musí riskovat své životy skoro každý den, aby to mohli dělat.
Uvědomili si, že použití násilí v situacích, ve kterých působí, je nejen méně lidské, ale i méně efektivní, než používání metod, které budují, které spojují lidi s jinými lidmi.
Myslím, že americká armáda si to konečně začíná uvědomovat.
Doposud bylo jejich protiteroristickou zásadou zabít vzbouřence za téměř jakoukoli cenu a pokud se do cesty dostali civilisté, byli odepsáni jako „nevyhnutelné oběti".
A to je tak rozhořčující a ponižující pro obyvatele Afghánistánu, že to velmi usnadňuje Al-Káidě nábor, když jsou lidé tak znechuceni, například pálením Koránu.
Takže výcvik vojáků se musí změnit.
Myslím, že už tu jsou známky toho, že se měnit začíná.
Britská armáda v tomhle byla vždy mnohem lepší.
Ale je tu pro ně jeden skvělý příklad, ze kterého se mohou poučit, a to je vynikající americký podplukovník Chris Hughes.
Vedl své muže po ulicích Najafu -- to je v Iráku -- a najednou se z okolních domů na obou stranách silnice začali hrnout ven lidi, křičící, řvoucí, zuřivě rozlobení a obklopili tyto velmi mladé vojáky, kteří byli úplně vyděšení, nevěděli, co se děje, neuměli arabsky.
Chris Hughes nakráčel doprostřed té tlačenice se zbraní nad hlavou, ukazuje k zemi, a řekl: „Klekněte si."
A ti mohutní vojáci, se svou polní a vším svým vybavením, se nemotorně posadili na zem.
Nastalo úplné ticho.
A asi po dvou minutách se všichni obrátili a šli domů.
Tak tady byla podle mě při práci moudrost.
V tom okamžiku, kdy toto udělal.
A teď se to děje všude.
Vy mi nevěříte?
Zeptali jste se sami sebe, proč a jak to, že se tolik diktatur zhroutilo v posledních 30 letech?
Totalita v Československu, východním Německu, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, na Mali, Madagaskaru, v Polsku, na Filipínách, v Srbsku, Slovinsku, mohla bych pokračovat a nyní v Tunisku a Egyptě.
To se nestalo jen tak.
Hodně z toho způsobila kniha napsaná osmdesátiletým mužem z Bostonu, Genem Sharpem.
Napsal knihu nazvanou „Od diktatury k demokracii" s 81 metodikami nenásilného odporu.
Byla přeložena do 26 jazyků.
Obletěla svět.
Je všude používána mladými i staršími lidmi, protože to funguje a je to efektivní.
Tak tohle mi dává naději -- a nejen naději, proto se teď cítím velmi pozitivně.
Protože lidským bytostem to konečně dochází.
Dostává se nám praktických, proveditelných metodik, které jsou odpovědí na mou otázku -- jak se vypořádáme s násilníkem, aniž bychom se stali rváčem?
Používáme ty dovednosti, které jsem nastínila: vnitřní sílu -- rozvíjení vnitřní síly -- skrze sebepoznání, rozpoznání strachu a práci s ním, používání hněvu jako paliva, spolupráci s ostatními, spojování se s ostatními, odvahu a hlavně odhodlání k aktivnímu nenásilí.
Ne že bych v nenásilí pouze věřila,
já v ně nepotřebuji věřit.
Všude vidím důkazy toho, že funguje.
Vidím, že my, obyčejní lidé, můžeme dělat to, co dělali Aung San Su Ťij a Gándhí a Mandela.
Můžeme ukončit nejkrvavější století, které lidstvo kdy poznalo.
Můžeme se zasadit o překonání útisku otevřením svých srdcí, a také upevněním tohoto neuvěřitelného rozhodnutí.
Tato dobrosrdečnost je přesně to, co zakouším v celé organizaci tohoto shromáždění od chvíle, kdy jsem sem včera přijela.
Děkuji vám.
(potlesk)
Jedno z mých nejoblíbenějších slov z celého Oxfordského slovníku Angličtiny je "snollygoster". Prostě proto, že zní tak dobrě.
Slovo snollygoster vlastně znamená "nečestný politik".
Přestože v devatenáctém století žil novinář, který ho definoval daleko lépe: "Snollygoster je muž, který nehledí na stranu, program nebo principy, a který, když vyhraje, dostane se tam hrubou silou monumentální hovorosofické uzurpošílenosti."
(Smích) Opravdu netuším, co znamená "hovorosofický".
Předpokládám, že to bude mít něco do činění se slovy.
Ale je velmi důležité, aby slova byla jádrem politiky a všichni politici vědí, že se musejí pokusit ovládnout jazyk.
Dřív to tak nebylo, například v roce 1771, kdy Britský parlament dovolil novinářům vytisknout přesné znění slov, která padla v debatní síni.
A to všechno díky statečnosti muže s neobvyklým jméném - Brass Crosby (brass = mosaz v českém překladu, pozn. překl.) který se postavil proti parlamentu.
Byl uvržen do žaláře Tower of London a uvězněn, ale byl dost statečný, aby se jim postavil a nakonec byl v Londýně tak populární, že zvítězil.
A jen o několik let později jsme zaznamenali první záznam použití rčení "odvážný jako mosaz ".
Většina lidí si myslí, že je to podle toho kovu.
Není. Je to podle bojovníka za svobodu tisku.
Ale abych vám opravdu ukázal jak se slova a politika ovlivňují, musím vás vzít zpět do Spojených států amerických, těsně poté, co Američané dosáhli nezávislosti.
A museli čelit otázce, jak říkat svému vůdci Georgi Washingtonovi.
Nemohli na to přijít.
Jak se říká čelnímu představiteli republiky?
Vedly se o tom v Kongresu debaty celé věky.
A bylo předloženo mnoho různých návrhů, jaké pojmenování by to mohlo být.
Někteří lidé chtěli, aby se mu říkalo nejvyšší soudce Washington, další zase -- Jeho Výsost George Washington, a další zase -- ochránce svobod lidu Spojených států amerických Washington.
To nebylo dvakrát chytlavé.
Někteří lidé ho chtěli jednoduše nazvat králem. Mysleli si, že je to ozkoušené a ověřené.
A ani nemuseli být monarchisté, prostě si mysleli, že by se mohl volit král na pevné volební období.
A co víte, mohlo by to fungovat.
A všichni byli nakonec z toho šíleně znudění, protože tahle debata pokračovala tři týdny.
Četl jsem deník jednoho ubohého senátora, který pořád jen psal: "Stále se o tom bavíme."
A důvodem průtahů a otrávenosti bylo to, že Sněmovna reprezentantů byla proti Senátu.
Sněmovna reprezentantů nechtěla Washingtona
opít mocí. Nechtěli mu říkat králi, aby to jemu nebo jeho nástupci nevnuklo jisté myšlenky.
Chtěli mu dát nejskromnější, nejprostší, nejubožejší titul, jaký jen lze.
A ten titul byl "prezident".
Prezident. Ten titul nevymysleli.
Už tu existoval, ale používal se pro někoho, kdo předsedá jednání.
Bylo to jako předseda soudu.
A nebyl o moc velkolepější než "předseda" nebo "dozorčí".
Byli tu občasní prezidenti malých koloniálních rad a částí vlády, ale nebyl to nic moc titul.
A proto byl Senát proti tomu.
Řekli: "To je směšné, nemůžete mu říkat prezident. Tento člověk bude podepisovat smlouvy a jednat se zahraničními hodnostáři.
Kdo ho bude brát vážně, když mu dáte takový hloupý titul jako prezident Spojených států amerických?
A po třech týdnech debatování, nakonec Senát neustoupil.
Místo toho, souhlasili, aby se titul "prezident" používal dočasně,
ale také chtěli rezolutně potvrdit, že s tím nesouhlasili z mravního respektu k názorům a zkušenosti civilizovaných národů, ať už s republikánskou nebo monarchistickou formou vlády, jež mají právo anektovat území skrze úřad Nejvyššího soudu, respekt budícího titulu -- ne nějakej prezident -- a že ve styku s ostatními národy
hrdost lidu Spojených států nesmí být ohrožena zdáním singularity, tzn. nechceme předsi vypadat jako nějací pošuci.
Z tohoto plynou hned tři zajímavé věci.
Zaprvé -- a to je moje oblíbená -- zatím, pokud jsem byl schopen zjistit, Senát nikdy formálně neuznal titul prezident.
Barack Obama, prezident Obama, je jen dočasně, jen se čeká, než se Senát rozhoupe k činům.
Druhá věc, kterou si z toho můžete odnést je ta, že když vláda řekne, že je to jen dočasné -- (Smích) -- ještě i po 223 letech ten čas nemusí nastat.
Ale třetí ponaučení, a tohle je opravdu důležité, a tohle bych chtěl, abyste si odnesli, je že titul prezident Spojených států amerických, nezní dnes tak skromně, že ne?
Možná je to kvůli těm téměř 5000 jaderných hlavic, které má k dispozici a největší ekonomice na světě a flotile dronů a takovým těm věcem.
Realita a historie obdařily tento titul honosností.
Takže Senát nakonec vyhrál.
Dostali titul vzbuzující úctu.
A také další obava Senátu -- zdání jedinečnosti -- nuže, tenkrát to bylo ojedinělé.
Ale dnes, víte, kolik národů má svého prezidenta?
Sto čtyřicet sedm.
A to proto, že chtějí být jako ti, co mají 5000 jaderných hlavic, atd.
Takže nakonec, Senát vyhrál a Sněmovna reprezentantů prohrála,
protože nikdo se teď nebude cítit skromně když jim řeknou, že jsou prezidentem Spojených států amerických.
A to je důležitá lekce, kterou si myslím můžete odnést a kterou jsem vám chtěl předat. Politici se snaží vybírat slova a používat je aby překrucovali realitu
a ovládali realitu, ale ve skutečnosti, realita mění svět daleko víc, než by jej kdy mohla změnit slova.
Děkuji vám mnohokrát.
Je mnoho způsobů, jak mohou lidé kolem nás pomoct zlepšit naše životy.
Nenarazíme na každého souseda, takže mnoho vědění se nikdy nepředá, přestože sdílíme stejný veřejný prostor.
Takže posledních pár let zkouším způsoby, jak s mými sousedy ve veřejném prostoru sdílet více za použití jednoduchých nástrojů jako jsou nálepky, šablony a křída.
A tyto projekty vycházely z mých otázek, jako například kolik platí moji sousedé za své byty?
(Smích) Jak můžeme někomu půjčit a sami si vypůjčit více věcí, aniž bychom si vzájemně klepali na dveře ve špatný čas?
Jak můžeme sdílet více z našich vzpomínek na naše opuštěné budovy a lépe porozumět naší krajině?
A jak můžeme sdílet více našich přání pro prázdné zdi obchodů, tak aby komunity mohly vyjádřit naše potřeby a sny?
Žiji v New Orleans a New Orleans miluji.
Vždycky mě pohladí po duši obrovské duby zastiňující milence, opilce a snílky už stovky let. A věřím městu, ve kterém je stále místo pro hudbu.
(Smích) Připadá mi, že pokaždé, když někdo kýchne, New Orleans prochází slavnostní průvod.
(Smích) V tomto městě najdete jedny z nejkrásnějších staveb na světě, ale také jedno z největších množství opuštěných nemovitostí v Americe.
Žiji nedaleko tohoto domu a přemýšlela jsem o tom, jak bych tohle místo mohla zlepšit pro své okolí. A také jsem přemýšlela o něčem, co navždy změnilo můj život.
V roce 2009 jsem ztratila někoho, koho jsem velmi milovala.
Jmenovala se Joan a byla pro mě matkou
a její smrt byla náhlá a nečekaná.
Hodně jsem přemýšlela o smrti
a ucítila jsem hlubokou vděčnost za svůj život
a vneslo to jasnost do věcí, které jsou teď v mém životě důležité.
Ale mám problém zachovávat tento pohled v mém každodenním životě.
Připadá mi, že je snadné uvíznout v každodennosti a zapomenout, co je pro vás skutečně důležité.
Takže s pomocí starých a nových přátel jsem přeměnila stěnu tohoto opuštěného domu v obrovskou tabuli a dala tam šablony s větou na doplnění: "Než zemřu, chci..."
Takže kdokoliv procházející kolem si může vzít křídu, uvažovat o svém životě a podělit se o své osobní ambice ve veřejném prostoru.
Nevěděla jsem, co od tohoto experimentu čekat, ale další den byla stěna celá vyplněná a rozrůstala se dál.
A já bych se s vámi ráda podělila o pár věcí, které lidé na tuto stěnu napsali.
"Než zemřu, chci být obžalovaný z pirátství."
(Smích) "Než zemřu, chci stát na datové hranici."
"Než zemřu, chci zpívat pro miliony lidí."
"Než zemřu, chci zasadit strom."
"Než zemřu, chci žít bez rozvodné sítě."
"Než zemřu, chci ji ještě jednou držet."
"Než zemřu, chci někoho ochraňovat."
"Než zemřu, chci být sám sebou."
Takže tento zanedbaný prostor se stal konstruktivním, a přání a sny lidí mě hlasitě rozesmály, vehnaly mi do očí slzy a utěšovaly mě během mých vlastních těžkých chvil.
Je to o vědomí, že nejste sami. Je to o porozumění našim sousedům novými a poučnými způsoby. Je to o vytváření prostoru pro reflexi, uvažování a rozpomenutí se na to, na čem nám opravdu záleží, během toho, co rosteme a měníme se.
Udělala jsem to loni a začala jsem dostávat stovky zpráv od nadšených lidí, kteří chtěli udělat ve své komunitě stěnu,
takže já a moji spolupracovníci z městského kulturního střediska jsme udělali soupravu nástrojů a teď jsou stěny stavěny v zemích po celém světě včetně Kazachstánu, Jižní Afriky, Austrálie, Argentiny a dalších.
Společně jsme ukázali, jakou sílu může veřejný prostor mít, když dostaneme příležitost použít hlas a sdílet více jeden s druhým.
Dvě nejcennější věci, které máme, jsou čas a naše vztahy s druhými lidmi.
V naší době vzrůstajících rozptýlení je důležitější než kdy dříve najít cesty, jak si zachovat perspektivu a pamatovat si, že život je krátký a křehký.
Smrt je něčím, od čeho jsme často zrazováni mluvit či jenom na to myslet, ale zjistila jsem, že příprava na smrt je jednou z nejvíce posilujících věcí, které můžete udělat.
Přemýšlení o smrti projasňuje váš život.
Náš sdílený prostor může lépe odrážet, na čem nám záleží jako jednotlivcům a jako komunitě a s více způsoby, jak sdílet naše přání, strach a příběhy nám lidé okolo nejenom mohou pomoct vytvořit lepší místa, ale mohou nám pomoct vést lepší životy.
Děkuji vám.
(Potlesk) (Potlesk) Děkuji vám.
(Potlesk) (Potlesk)
"5 nemocnic v Aleppu bylo vybombardováno"
To je zpráva, kterou jsem dostala jedné temné listopadové noci v roce 2016.
Jedna z nich byla dětská nemocnice provozovaná mými syrskými kolegy z Nezávislé asociace doktorů, IDA.
Bylo to šesté bombardování té nemocnice.
V hrůze jsem sledovala záběry vrchní sestry, Malak, jak ihned po bombardování, bere předčasně narozené děti z inkubátorů a před tím, než se v slzách zhroutí, se je snaží dostat do bezpečí.
Cítila jsem se zničeně.
Já a mí kolegové jsme při rekonstrukci nemocnic potili krev, slzy a pot, aby naši pacienti mohli žít, ne umírat.
Během této práce jsem učinila objev.
Důvodem, proč lidé krizi přežijí je neuvěřitelná práce jich samotných.
Přežijí díky místním doktorům, sestřičkám a pracovníkům humanitární pomoci, kteří jsou přímo z centra zasažené komunity, díky lidem, kteří se odhodlají pracovat, když ostatní nemůžou nebo nechtějí.
Lidé přežívají díky lidem jako je Malak, která i přes popáleniny považovala za povinnost jít se ihned po propuštění z nemocnice zase starat o malé děti.
Pod sutí smrti a devastace se rodí nejušlechtilejší a nejstatečnější lidské bytosti.
Místní dobrodinci jsou majáky ve válečné temnotě.
Data ukazují, že syrské organizace vykonávají 75% humanitární péče v Sýrii.
Ale dostávají jen 0,3% syrského rozpočtu humanitární pomoci.
A úplně stejně to vypadá i v ostatních světových krizích.
Byla jsem toho svědkem.
To znamená, že ti, co mají znalosti, schopnosti a možnost pracovat v prvních liniích mají jen zlomek potřebných nástrojů, vybavení a zdrojů potřebných pro záchranu životů.
To znamená, že skupiny jako IDA nemají peníze na rekonstrukci svých nemocnic.
Humanitární systém zrazuje svou nejzranitelnější část komunity v jejich nejtemnějších časech.
V době, kdy jsem dostala tu zprávu, jsem měla volno od své práce na klinice, připravovala jsem CanDo, start-up, který měl vyřešit tuto nerovnováhu a umožnit místním respondentům poskytovat pomoc svým válkou zdevastovaným komunitám.
Navrhli jsme jednoduchý model: projektem podpoříme rozvoj důvěryhodných zdrojů a významných místních skupin a propojíme je přes naši crowdfundingovou platformu kde můžou od veřejnosti vybírat peníze na zdravotní potřeby.
Když IDA požádala o pomoc, rozhodla jsem se s minimem peněz spustit CanDo o 7 měsíců dřív. Spoustu lidí, včetně mě, si myslelo, že jsem se úplně zbláznila.
Chtěla jsem udělat něco, co promění náš společný vztek v něco krásného.
A tak vznikl People's Convoy (lidský konvoj).
Byla to globální kampaň společného financování, která měla umožnit společnosti IDA znovu vybudovat celou dětskou nemocnici a, pokud by uspěla, dopravili bychom lékařské vybavení z Londýna až na syrské hranice.
A uspěli jsme.
Tisíce lidí z celého světa se sešly, aby dosáhly světového prvenství: postavili jsme první společně financovanou nemocnici.
Umístění bylo pečlivě vybráno místními experty z organizace IDA, vybrali bezpečné místo, kde věděli, že se budou moci postarat o nejvíce vysídlených dětí.
Organizaci IDA tolik zasáhly reakce lidí, že nazvali tu nemocnici "Nemocnice Naděje".
Je otevřena přesně rok a postarali se tam o více než 15 000 dětí.
(potlesk) Dokážeme poskytnout pomoc při záchraně životů na většině míst naší planety.
Systém se musí změnit a ta změna začíná u nás sdílejících novou humanitární vizi: takovou, kde my, lidé s dovednostmi, odbornými znalostmi a zdroji, budeme stát bok po boku s místními respondenty, takovou, při níž všichni humanitární pracovníci dají nezbytné zdroje těm, kteří je nejvíce potřebují a jsou v nejlepší pozici, aby je efektivně a účinně využili.
Musíme podporovat lidi, kteří momentálně zachraňují nejen životy, protože to budou oni, kdo zase stmelí dotčené komunity, jakmile skončí konflikt, pomůžou jim se vyléčit.
Místní humanitární pracovníci stále mají kuráž, opráší ze sebe trosky a začnou znova riskovat své životy pro ostatní.
Můžeme mít stejnou kuráž, když se k nim neotočíme zády, neodvrátíme od nich zrak, když pomůžeme těm, co si pomáhají navzájem a společně zachráníme více životů.
Děkuji.
(potlesk) Shoham Arad: Pojďte sem, prosím.
Proč jsou nemocnice bombardovány?
Rola Hallam: Dobrá otázka.
Lékaři za lidská práva zdokumentovali téměř 500 útoků na nemocnice a více než 800 zdravotníků, kteří byli zabiti. Přes 90 procent z toho se stalo kvůli syrskému systému. Říkají, že systematická destrukce a cílení na zdravotní péči je jedna z válečných zbraní.
A tohle není jen náš problém, je to i váš problém, je to problém každého z nás, protože to zhoršuje situaci s uprchlíky, když máte zničený systém zdravotní péče, znamená to, že epicentrum dalšího vypuknutí Eboly bude v Sýrii a naneštěstí díky tomu budou nemocnice všude po světě nebezpečné. Tak by to být nemělo.
SA: Takže to vlastně není jen o penězích, CanDo není jen o penězích.
Řekněte mi, co pro vás znamená, že 5 000 lidí z celého světa přispělo dohromady 350 000 dolarů na postavení "Nemocnice naděje".
RH: Myslím, že odpověď je v tom slově, je ve slově naděje.
Myslím, že každý, kdo přispěl, věří v lidskost, ví, že jsou lidé a organizace jako je IDA a doktoři, kteří ukazují to nejlepší z lidskosti, což je v případě doktorů a přispěvatelů vzájemné.
IDA, Syřané a spousta lidé v místech, kde jsou konflikty často mají pocit, že je nikdo neslyší ani nevidí.
A myslím si, že je fakt, že vnímají věci skrze vládu, takže když vidí, že vláda nereaguje, předpokládají, že všichni, kdo tady žijí, se nezajímají.
Když pak vidí, že zajímají, tak to obnoví jejich víru v lidskost.
SA: Díky, Rolo.
RH: Děkuji. SA: Děkuji za všechno.
(potlesk)
Před patnácti lety převládal názor, že převážná většina vývoje mozku probíhá v několika prvních letech života.
Tehdy před 15 lety jsme se neuměli podívat dovnitř živoucího lidského mozku a sledovat jeho vývoj v průběhu celého života.
V posledních zhruba 10 letech došlo k velkému rozvoji technologií zobrazujících mozek, jako je magnetická rezonance. Vědci zabývající se neurologií se začali dívat dovnitř mozku živých lidských bytostí různého věku a sledovali změny ve struktuře mozku a jeho funkcích. Použiváme strukturální magnetickou rezonanci pro pořizování fotografií vnitřku mozku živých lidských bytostí a můžeme si klást otázky, jako kolik šedé hmoty obsahuje mozek a jak se její objem mění v průběhu lidského života?
Používáme také tzv. fMRI, funkční magnetickou rezonanci, pro pořizování videa mozkové aktivity, kdy účastníci plní určité úkoly vyžadující přemýšlení, cítění nebo vnímání něčeho.
Do tohoto výzkumu je zapojeno mnoho laboratoří po celém světě a máme teď opravdu mnoho detailních obrázků zachycujících vývoj živého lidského mozku a tato zobrazení radikálně mění náš pohled na vývoj lidského mozku. S jejich pomocí zjišťujeme, že vývoj lidského mozku není ukončen v dětství, ale že jeho vývoj dál pokračuje v průběhu adolescence i po dvacátém i třicátém roce života.
Adolescence je definována jako období života, které začíná biologickými, hormonálními a fyzickými změnami a končí ve věku, kdy člověk získá stabilní nezávislou roli ve společnosti.
(Smích) Může to trvat dlouho. (Smích) Jedna z oblastí mozku, která se mění v adolescenci nejvíce, je prefrontální mozková kůra,
Toto je model lidského mozku a toto je prefrontální kůra, přímo vpředu.
Prefrontální kůra je zajímavou oblastí mozku.
U lidí je proporčně mnohem větší než u jiných druhů a je zapojena do celé řady vysoce kognitivních funkcí, jako je rozhodování, plánování, plánování toho, co budete dělat zítra nebo příští týden nebo příští rok. Tlumí nevhodné chování, takže vás zastaví, když chcete říct něco opravdu hrubého nebo opravdu hloupého.
Podílí se také na společenské interakci, porozumění druhým lidem a sebeuvědomování.
Studie této oblasti provedené magnetickou rezonancí ukazují, že prefrontální mozková kůra prochází v adolescenci dramatickým vývojem.
Podíváte-li se například na objem šedé hmoty průběžně od 4 do 22 let věku člověka vidíte, že objem šedé hmoty se v dětství zvyšuje. To vidíte na tomto grafu. Nejvíce jí je v rané adolescenci.
Šipky ukazují největší objem šedé hmoty v prefronální kůře. Vidíte, že u chlapců je to o několik let později než u dívek. Je to pravděpodobně proto, že chlapci procházejí pubertou průměrně o několik let později než dívky. V průběhu dospívání pak dochází ke značnému úbytku šedé hmoty v prefrontální mozkové kůře.
Možná to nezní dobře, ale ve skutečnosti to je pro vývoj člověka opravdu důležité, protože šedá hmota obsahuje buňky a spojení mezi buňkami, nervové spoje. Úbytek šedé hmoty při vývoji prefrontální kůry znamená, že dochází k eliminaci, nepotřebných nervových spojení.
Je to skutečně důležitý proces. Závisí částečně na prostředí, ve kterém živočich nebo člověk žije. Nervová spojení, která jsou používána, se posilují a nervová spojení, která jednotlivec ve svém prostředí nepoužívá, jsou odstřihnuta.
Můžete si to představit jako prořezávání růžového keře.
Odstříhnete slabé větve, aby zbývající důležité výhonky mohly sílit. Tento proces, který jemně vylaďuje mozkovou tkáň podle prostředí specifického pro daný druh, se odehrává v prefrontální kůře i v jiných částech mozku v průběhu dospívání.
Při zachycování změn v dospívajícím mozku pomocí funkční magnetické rezonance sledujeme také změny mozkové aktivity s přibývajícím věkem.
Dám vám příklad z naší laboratoře.
Zajímáme se tu o sociální mozek, to znamená ty oblasti mozku, které používáme, abychom porozuměli druhým lidem a mohi s nimi jednat.
Ukážu vám fotografii fotbalového utkání, která ilustruje dva aspekty toho, jak pracuje váš sociální mozek
Toto je fotbal. (Smích) Michael Owen se právě netrefil do brány a leží na zemi. První aspekt sociálního mozku, který tento obrázek pěkně ukazuje, je automatická a instinktivní sociální emocionální reakce. Během zlomku sekundy poté, co Michal Owen netrefil branku, dělají všichni to samé se svými pažemi, mají stejný výraz ve tváři, dokonce i Michael Owen, který uklouzl po trávě, dělá to samé se svými pažemi, a pravděpodobně má i podobný výraz ve tváři. Jedině muži ve žlutém vzadu se chovají jinak. (Smích) Myslím, že jsou na špatné straně stadionu a předvádějí jinou sociální emoční reakci, kterou všichni okamžitě rozpoznáme, a to je ten druhý aspekt sociálního mozku, který tento obrázek vážně hezky ilustruje, tzn. jak dobře umíme rozluštit chování druhých lidí, jak nám jejich činy, gesta, výraz tváře prozrazují jejich pocity a duševní stav.
Nemusíte se tedy nikoho z těcho mužů ptát.
Z tohoto obrázku máte docela jasnou představu, jak se cítí a co si myslí právě v tomto okamžiku.
O to se zajímáme v naší laboratoři.
Na skenování mozku k nám přicházejí adolescenti i dospělí lidé. Dáváme jim různé úkoly, při kterých musejí brát v úvahu jiné lidi, jejich způsob myšlení, jejich duševní stav a emoce. Několikrát jsme při našem zkoumání zjistili, a stejné poznatky mají i v jiných laboratořích po celém světě, že do procesu je zapojena část prefrontální kůry, nazvaná mediální prefrontální kůra, která je na obrázku vyznačena modře, a je uprostřed prefrontální kůry uprostřed vaší hlavy.
Pokud je potřeba při rozhodování brát v úvahu ostatní lidi a jejich uvažování, je tato část mozku aktivnější u adolescentů než u dospělých. Toto je vlastně metaanalýza devíti různých studií této oblasti provedená v laboratořích po celém světě. Všechny studie ukazují stejnou věc, a to že aktivita v této oblasti prefrontální kůry v průběhu dospívání klesá.
Domníváme se, že je to proto, že adolescenti používají jiné mentální postupy, jinou kognitivní strategii při rozhodování o společenských vztazích. Pro sledování tohoto aspektu provádíme behaviorální studie, kdy dáváme lidem v naší laboratoři určitý behaviorální úkol. Uvedu další příklad úkolu, který zadáváme v naší laboratoři.
Představte si, že jste účastník jednoho z našich experimentů. Přijdete do laboratoře, vidíte na počítači úkol.
Na počítači máte sestavu polic.
Na policích jsou tyto předměty. Za policemi vidíte na počítači muže, který několik těchto předmětů nevidí.
Z jeho strany je pohled na několik předmětů zakrytý šedou přepážkou.
Takhle vypadají ty samé police z jeho pohledu.
Všimněte si, že on vidí jen některé předměty, zatímco vy vidíte předmětů mnohem víc.
Vaším úkolem je posouvat předměty.
Ředitel, to je ten muž za policemi, vám bude dávat pokyny, jak předměty posouvat, ale musíte myslet na to, že vám nedá pokyn posouvat předměty, které nevidí. Toto je opravdu zajímavé zadání, kde jde o určitý druh konfliktu mezi vaší perspektivou a ředitelovou perspektivou.
Představte si, že vám řekne, abyste posunuli vrchní náklaďák vlevo.
Na policích jsou tři náklaďáky. Instinktivně posunete bílý náklaďák, protože to je z vašeho pohledu vrchní náklaďák, ale pak si musíte uvědomit: "On vlastně ten náklaďák nevidí, takže chce, abych posunul, ten modrý náklaďák", to je vrchní náklaďák z jeho pohledu. Věřte mi, nebo nevěřte, ale normální, zdraví, inteligentní dospělí lidé jako vy, udělají chybu v 50% těchto pokusů.
Posunou bílý náklaďák místo modrého.
Tyto a podobné úkoly dáváme adolescentům a dospělým a máme také kontrolní zadání, kde není žádný ředitel a místo toho dáme lidem určité pravidlo.
Řekneme jim, teď budete dělat přesně stejnou věc ale tentokrát bez ředitele. Místo toho musíte ignorovat předměty, za kterými je tmavě šedé pozadí.
Vidíte, že jde o přesně stejné zadání, pouze v případě úkolu bez ředitele, musejí účastníci pokusu myslet na tuto víceméně nahodilou podmínku. V zadání s ředitelem si musejí pamatovat, že musejí při plnění úkolu průběžně brát v úvahu ředitelův pohled na police.
Ukážu vám procento chybných výsledků ve velké vývojové studii, kterou jsme provedli. Věk jejích účastníků byl od sedmi let do dospělosti. Tady je procento chybných výsledků ve skupině dospělých v obou zadáních. Šedá je zadání s ředitelem a tady můžete vidět, že naši inteligentní dospělí mají padesátiprocentní úspěšnost, zatímco udělali mnohem méně chyb, pokud tam neměli ředitele, pokud si jen museli pamatovat, že je potřeba vzít v úvahu šedé pozadí.
Vývojově se tyto dvě podmínky vytvářejí zcela stejným způsobem. Mezi pozdním dětstvím a střední pubertou, dochází ke zlepšení, jinými slovy ke snížení počtu chyb u obou těchto pokusů s odlišným zadáním.
Pokud porovnáte tyto dvě poslední skupiny, to je skupina adolescentů a skupina dospělých, dojdeme k zajímavému poznatku, protože v případě zadání bez ředitele se výsledky u dospělých nezlepšují.
Jinými slovy, všechny funkce potřebné k tomu, abyste si pamatovali pravidlo a použili ho při plnění úkolu, jsou plně rozvinuté do období střední adolescence. Avšak při pohledu na poslední dvě šedé řádky vidíte významné zlepšení u zadání s ředitelem v období mezi střední adolescencí a dospělostí. Znamená to, že schopnost brát v úvahu pohled někoho jiného při našem průběžném jednání, což je mimochodem věc, kterou děláme v našem každodenním životě stále, se v průběhu dospívání rozvíjí až do pozdní adolescence.
Takže pokud máte syna nebo dceru v pubertě a někdy si myslíte, že mají problém vzít v úvahu pohled nebo názor druhých, máte pravdu. Je to pro ně těžké.
A teď víte proč. Někdy se teenagerům smějeme.
Bývají parodováni, někdy až démonizováni v médiích pro své typicky pubertální chování. Riskují, bývají někdy náladoví, velmi sebestřední.
Mám docela dobrý vtip od svého kamaráda, který mi řekl, čeho si nejvíc všiml na svých pubertálních dcerách před pubertou a po ní. A to je, do jaké míry se před ním stydí.
Řekl. "Před pubertou, pokud moje dvě dcery zlobily v obchodě, řek´ jsem jim: 'Přestaňte zlobit a já vám zazpívám vaši oblíbenou písničku.' Okamžitě přestaly zlobit a já jsem jim zazpíval oblíbenou písničku. Po pubertě to začalo fungovat jako hrozba.
(Smích) Pouhá představa, že jejich táta bude zpívat na veřejnosti zajistila, že se začaly chovat slušně.
Lidé se často ptají. "Je puberta určitým druhem současného fenoménu?
Je to něco, co jsme nedávno objevili na Západě?"
Odpověď je, pravděpodobně, ne. Existuje mnoho popisů adolescence v historii, které znějí velmi podobně jako dnešní popisy.
Existuje slavný Shakespearův citát ze Zimní pohádky, kde se popisuje puberta takto: "Kéž by nebyl žádný věk mezi desátým a třiadvacátým rokem, nebo kdyby to mládež raději prospala, neboť nedělají nic než prohánějí děvečky, škodí starším, kradou a perou se." (Smích) Dále Shakespeare píše: "Šel by někdo jiný než nějaká ta devatenácti či dvaadvacetiletá horká hlava lovit v tomto počasí?" (Smích) Před téměř 400 lety, zachytil Shakespeare adolescenty velmi podobným způsobem, jakým je vidíme dnes, ale dnes se pokoušíme pochopit jejich chování sledováním změn, které probíhají v jejich mozku.
Vezměme si například riskování. Víme, že adolescenti mají sklony riskovat.
Je to tak. Riskují častěji než děti nebo dospělí a mají mimořádné sklony riskovat, pokud jsou se svými kamarády. Je důležité přestat být závislý na rodičích a udělat dojem na svoje pubertální kamarády.
Teď se tomu snažíme porozumět z hlediska vývoje části jejich mozku nazývané limbický systém. Ukážu vám limbický systém, to je to červené na obrázku za mnou a také na tomto mozku.
Limbický systém je vpravo hluboko uvnitř mozku a je zapojen do věcí jako je zpracování emocí a odměn. Tam vzniká pocit uspokojení, když děláte zábavné věci, včetně riskování.
Vzniká tam pocit vzrušení z rizika.
Zjistilo se, že oblasti tvořící limbický systém jsou v adolescenci hypersenzitivní na příjemné pocity, které souvisí s riskováním, více než v dospělosti. Zároveň prefrontální kůra, kterou tady vidíte v modré barvě a která nás odrazuje od přílišného riskování se v adolescenci stále ještě vyvíjí.
Výzkum prokázal, že mozek adolescentů prochází rozsáhlými změnami, které mají vliv na vzdělávání, rehabilitaci a intervenci. Prostředí, včetně vyučování, může ovlivnit a opravdu ovlivňuje rozvoj mozku adolescentů. Přitom ještě v relativně nedávné minulosti se vzdělávání teenagerů na Západě nevěnovala mimořádná pozornost.
Všichni čtyři moji prarodiče například skončili školu na začátku adolescence. Neměli na výběr.
Týká se to stále mnoha teenagerů po celém světě. 40 procent teenagerů nemá dnes přístup k sekundárnímu školnímu vzdělávání.
Toto je ovšem životní období, kdy je mozek mimořádně adaptabilní a tvárný.
Je to fantastická příležitost pro učení a kreativitu.
To, co je někdy u adolescentů vnímáno jako problém, větší riskování, malá sebekontrola, výbušnost, sebestřednost - to by nemělo být stigmatizováno.
Ve skutečnosti to odráží změny v mozku, které poskytují skvělou příležitost pro vzdělávání a sociální rozvoj. Děkuji vám. (Potlesk) (Potlesk)
Je načase začít navrhovat budovy pro naše uši.
Architekti a designéři mají tendenci se zaměřovat výhradně na ně.
Používají je k navrhování a také pro ně navrhují, což je důvod, proč když sedíme v restauraci, tak to vypadá takto -- a zní takto. Křičíme, abychom se slyšeli s lidmi, se kterými večeříme. Nebo proč nasedáme do letadel, které stojí 200 milionů liber, ve kterých někdo mluví do staromódního telefonu skrz levný stereo systém, jehož zvuk nás dohání k šílenství.
Vytváříme si prostředí, ze kterého šílíme. (Smích) A netrpí tím pouze kvalita našeho života.
Ale i naše zdraví, naše společenské chování a také naše produktivita.
Proč tomu tak je? Dva důvody.
Zaprvé, prostředí. Na toto téma mám celý jeden TEDTalk.
Zvuky ovlivňují to, jak se cítíme fyzicky, psychicky, ovlivňuji naši kognitivitu a chování.
Zvuky okolo nás na nás mají vliv, přestože si toho nejsme vědomi.
Druhý důvod, proč tomu tak je.
Ruch. Komunikace je o odesílání a přijímání. Mám další TEDTalk o důležitosti vědomého naslouchání. Můžu mluvit jak dobře jen chci a vy můžete být skvělí posluchači,
ale pokud prostor, ve kterém mluvím, není efektivní, pak komunikace neprobíhá.
Prostory obsahují hluk a akustiku.
Místnost jako je tato, má akustiku, tato místnost ji má velice dobrou.
Mnohé místnosti ale nejsou tak dobré.
Uvedu pár příkladů z oblastí, na kterých nám všem záleží: zdravotnictví a školství.
Když jsem byl navštívit mého umírajícího otce v nemocnici, ptal jsem se sám sebe, jak se někdo může uzdravit v prostředí s takovými zvuky okolo.
Nemocniční zvuky se zhoršují po celou dobu.
Za poslední roky hlasitost hluku v nemocnici se zdvojnásobila. A to ovlivňuje nejenom pacienty, ale i lidi, kteří tam pracují.
Myslím, že bychom všichni chtěli, aby lidské chyby byly minimální. A tedy, čím více se hluk zvětšuje, tím více zaměstnanci nemocnicí chybují.
Což má hlavně dopad na pacienty, kterými můžete být vy nebo já.
Spánek je velice důležitý během léčby.
Během spánku dochází k regeneraci, zotavujeme se. A při takovémto hrozivém zvuku jako je tento, vaše tělo, i když jste schopni spát, vám říká: "Hrozí mi nebezpečí. To je nebezpečné."
A tím je kvalita spánku degradována a také naše uzdravování.
Přinese to spoustu výhod, pokud budeme navrhovat nemocniční prostory pro naše uši.
Toto je oblast, na kterou se letos chci zaměřit.
Vzdělání.
Když vidíte třídu, která vypadá jako tato, dokážete si představit, jak to v ní zní?
Jsem nucen se sám sebe zeptat:
"Mají architekti uši?" (Smích) Dobře, je to trochu nefér. Někteří mí nejlepší kamarádi jsou architekti. A rozhodně uši mají.
Ale myslím si, že je někdy nepoužívají, když navrhují budovy. Toto je příklad.
Toto je školní budova za 32 miliónů liber, která byla nedávno postavena ve Velké Británii (VB) a navržena jedním z předních britských architektů.
Bohužel byla navržena jako sídlo korporace s velkým centrálním átriem, kde třídy neměly zadní stěnu.
Žáci měli problém slyšet učitele.
Museli to tedy předělat a utratit tak 600 tisíc liber za zadní zdi. Zastavme prosím toto šílenství s otevřenými třídami hned teď.
Nejen tyto moderní budovy škodí,
staromódní třídy škodí také.
Před pár lety jedna ze studií na Floridě zjistila, že pokud sedíte v místě, odkud byla tato fotografie pořízena, tj. ve čtvrté řadě, srozumitelnost projevu učitele je jen 50-ti procentní.
Žáci nerozumí jednomu slovu ze dvou.
To však neznamená, že jsou vyučováni jen z poloviny, musejí však velice tvrdě pracovat, aby si spojili souvislosti a pochopili, o čem se vlastně mluví.
To je ovlivněno hlavně ozvěnou, jak moc se zvuk v místnosti ozývá.
Ve třídě s dobou ozvěny 1,2 sekundy, což je docela běžné, to zní takto.
(Nerozlišitelný odraz zvuku) Nic moc, že?
Pokud se 1,2 sekundy sníží na 0,4 sekundy, tím, že se do místnosti umístí materiál pohlcující zvuk, uslyšíte toto.
" V jazyce lze napsat nekonečný počet slov pomocí malé skupiny písmen. V aritmetice lze napsat nekonečný počet čísel pomocí pár číslic a nuly."
Julian Treasure: To je rozdíl.
Teď se k vám dostane více informací a díky britskému expertovi na akustiku Adrianu Jamesovi za tyto simulace. Signál byl stejný, zvuky v pozadí byly stejné.
To, co se v těchto dvou případech změnilo, byla akustika třídy.
Pokud přirovnáme vzdělání k zalévání zahrady, což je příhodná metafora, bohužel, mnoho vody se vypařuje ještě před tím, než se dostane ke květinám, především to platí pro některé skupiny, např. pro lidi se sluchovými problémy.
To nejsou jen žáci, kteří jsou hluší. To může být žák, který je nachlazený, má zánět středního ucha, či infekci ucha, nebo sennou rýmu. V jakýkoli den jedno z osmi dětí spadá do této skupiny.
Potom jsou zde studenti, pro které je angličtina druhý jazyk, nebo kterýkoliv jiný jazyk, který není jejich mateřský.
Ve VB je to více jak 10 procent studentů.
V únoru na TEDTalku jsme se od Susan Cain dozvěděli, že pro introverty je obtížné navazovat kontakt, když mají v hlučném prostředí dělat skupinovou práci.
Když to sečteme, je to spousta studentů, ke kterým se informace během výuky náležitě nedostávají.
Avšak, netýká se to pouze studentů.
Německá studie zjistila, že průměrná velikost hluku ve třídách je 65 decibelů.
Abych přehlušil 65 dB, musím hodně zvýšit hlas, avšak učitelé nezvyšují pouze hlas.
Tento graf ukazuje, jaký vliv má na srdeční tep učitele hlasitost hluku.
Hluk se zvyšuje, srdeční tep také.
To pro vás není dobré.
Ve skutečnosti, tento velký výzkum ukázal, že 65 dB, co se týče zdraví, je hranicí, za níž roste nebezpečí onemocnění infarktem myokardu.
Pro vás a pro mě to znamená infarkt.
Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že mnoha učitelům se zkracuje délka života tím, že učí v takovémto prostředí každý den.
Kolik stojí upravit třídu, aby se doba ozvěny snížila na 0,4 sekundy?
2 500 liber.
A studie z Essexu, která nedávno proběhla ve VB, právě dokázala, že když se třída takto upraví, tak nejen, že to prospěje studentům se sluchovými problémy, ale zlepší se i prostředí třídy, významně se zlepší i známky. Ukázalo se, že posílat dítě do vzdálenější školy, kde mají takovou místnost, stojí ročně 90 tisíc liber.
Myslím, že ta čísla mluví za vše.
Jsem rád, že se o tomto diskutuje.
Nedávno jsem moderoval velkou konferenci v Lodnýně, jež se jmenovala Zdravá výuka, kde se shromáždili přední experti v akustice, politici, učitelé a tak dále.
Konečně jsme začali řešit toto téma a výhody, které by navrhování pro uši přineslo do škol. Neuvěřitelné.
Tato konference také přinesla volně stažitelnou aplikaci, která má studentům pomoci studovat, pokud nemají jinou možnost, než se učit například v hlučné kuchyni.
A je zcela zdarma.
Podívejme se na to z širší perspektivy. Zaměřme se na města.
Máme urbanisty.
Kde jsou urbanisté se zaměřením na zvuk?
Neznám žádného, avšak je zde příležitost, aby se náš dojem z měst změnil.
Světová zdravotní organizace odhaduje, že čtvrtina evropské populace má špatný spánek, protože jsou města hlučná. Můžeme to zlepšit.
Mnoho času trávíme v kanceláři.
Kde jsou návrháři kanceláří se zaměřením na zvuk?
Lidé, kteří by nám řekli, oddělte tento tým od tohoto týmu, protože jeden má rád hluk, ale druhý potřebuje klid.
Nebo někdo, kdo by řekl, neutraťte celý rozpočet za velkou obrazovku v zasedací místnosti, kde je malý mikrofón uprostřed stolu pro 30 lidí. (Smích) Pokud mě slyšíte, tak mi rozumíte, aniž byste mě viděli. Pokud mě vidíte, aniž by jste mě slyšeli, tak je to k ničemu.
Zvuk v kanceláři je velké téma. Shodou okolností bylo zjištěno, že hluk v kancelářích zapříčiňuje to, že lidé jsou méně nápomocni, neužívají si týmovou práci a jsou méně produktivní.
A nakonec jsou tu domy. Máme návrháře interiéru.
Kde jsou ale návrháři zvuku v interiéru?
Což takhle, abychom všichni byli návrháři zvuku v interiéru, poslouchejme naše místnosti a upravme je tak, aby byly efektivní a příjemné.
Můj kamarád Richard Mazuch, architekt z Londýna, vymyslel pojem "neviditelná architektura."
Libí se mi toto spojení.
Je to o navrhování dojmu, ne vzhledu. Takže nakonec místa znějí tak dobře, jak vypadají, jsou vhodná pro svůj účel, zlepšují kvalitu našeho života, zdraví a blaha, naše společenské chování a produktivitu.
Je načase navrhovat pro naše uši.
Děkuji (Potlesk) Děkuji
Chtěla bych začít tím, že vám nabídnu netechnickou radu do života, a jediné, co musíte udělat je, že na dvě minuty změníte své držení těla.
Ale než vám to celé prozradím, ráda bych vás požádala, abyste zkontrolovali své tělo a to, co s ním právě teď děláte.
Kolik z vás se tak nějak choulí do sebe?
Možná, že se hrbíte, máte nohu přes nohu,
možná, že se držíte za kotníky. Někdy máme takhle založené ruce.
Někdy je takhle rozpínáme. (Smích) Vidím vás.
(Smích) Chci tedy, abyste pozorně sledovali, co právě teď děláte.
Vrátíme se k tomu za několik minut, a doufám, že když se s tím naučíte trochu pracovat, pomůže vám to zásadně změnit váš život.
Jsme fascinováni řečí těla a zajímá nás především řeč těla ostatních lidí.
Zajímá nás například - (Smích) - zvláštní interakce nebo úsměv nebo pohrdavý pohled nebo možná podivné mrknutí nebo dokonce také podání ruky.
Komentátor: Tady přichází k domu č.
10 a podívejte se, šťastný policista si podává ruku s prezidentem Spojených států amerických.
A tady přichází premiér - ? A nic. (Smích) (Smích) (Potlesk) Amy Cuddy: Takže podání ruky nebo nepodání ruky může být předmětem rozhovorů na celé týdny a týdny a týdny.
Dokonce v BBC nebo New York Times.
Když přemýšlíme o neverbálním chování, nebo řeči těla -- my sociologové tomu říkáme neverbální chování -- jde o řeč, a tím do naší úvahy přichází komunikace.
Když přemýšlíme o komunikaci, uvažujeme o interakcích.
Co mi říká vaše tělo?
Co mé tělo říká vám?
A je řada důvodů, proč věřit, že toto je ten správný
úhel pohledu. Sociologové strávili spoustu času sledováním toho, jak působí řeč našeho těla nebo řeč těla jiných lidí na naše rozhodnutí.
A my z řeči těla vyvozujeme rychlé závěry a soudy.
A tyto úsudky mohou předpovídat opravdu smysluplná životní rozhodnutí jako například to, koho zaměstnáme nebo povýšíme, koho pozveme na rande.
Například, Nalini Ambady, vědkyně z Tufts univerzity, dokazuje, že když lidé sledují třicetivteřinové němé záběry skutečných interakcí mezi lékařem a pacientem, jejich názory na lékařovo příjemné vystupování předpovídají, jestli lékař bude nebo nebude zažalován.
Takže to moc nesouvisí s tím, jestli lékař je nekompetentní, ale s tím, jestli se nám líbí a jak se k sobě vzájemně chovají.
Alex Todorov z Princeton nám dokonce ukázal, že názory lidí na obličeje politiků utvořené během pouhé jedné vteřiny, mohou ze 70 % předpovědět složení amerického Senátu a volby guvernérů, a dokonce když se podíváme do digitálního světa, dobře použité emotikony v online rozhovorech mohou vést k pocitu, že daný rozhovor má pro vás větší hodnotu.
A když je nepoužíváte správně, tak opačnou.
Takže když přemýšlíme o neverbálních projevech, zabýváme se tím, co si myslíme o jiných lidech, co si oni myslí o nás a jaké to má následky.
Často ale zapomínáme na další publikum, které je ovlivněno našimi neverbálními projevy, a to jsme my samotní.
I my jsme ovlivněni našimi neverbálními projevy, našimi myšlenkami a pocity a fyziologií.
O jakých neverbálních projevech tedy mluvím?
Jsem sociální psycholožka, zabývám se předsudky, učím na obchodní škole, kde panuje soutěživá atmosféra, takže je přirozené, že se zajímám o rozložení moci.
Zajímám se hlavně o neverbální projevy moci a převahy.
A jaké jsou neverbální projevy moci a převahy?
Zde jsou.
V říši zvířat to jsou projevy roztahování se.
Děláte se velkými, natahujete se, zabíráte prostor, v podstatě se otevíráte.
Je to o otevírání se.
A to platí napříč celou říší zvířat.
Není to omezeno jen na primáty. A lidé dělají úplně to samé.
(Smích) Dělají to, když mají moc po delší dobu i tehdy, když se cítí mocně v jedné určité chvíli.
A toto je obzvlášť zajímavé, protože nám to ukazuje, jak jsou projevy moci univerzální a staré.
Tímto projevem, který je známý jako pýcha, se zabývala Jessica Tracy.
Dokazuje, že lidé, kteří se narodili se zrakem a lidé, kteří jsou od narození nevidomí, se takto chovají, když vyhrají v nějakém sportovním závodě.
Když překročí cílovou čáru a vyhrají, tak nezáleží na tom, jestli to předtím viděli někoho udělat.
Prostě to udělají. Paže vztyčené do V, brada je lehce zvednutá.
Co děláme, když se cítíme bezmocní?
Přesný opak.
Uzavřeme se. Schoulíme se do sebe.
Jakoby se zmenšíme. Nechceme narazit do člověka vedle nás.
Takže znovu vidíme, že zvířata a lidé dělají úplně to samé.
A přesně to se stane, když se velká moc setká s malou.
Máme ve zvyku doplnit neverbální projevy druhých.
Jestliže se nacházíme v přítomnosti někoho mocného, máme tendenci se jakoby zmenšit. Neděláme to samé co oni.
Děláme přesný opak.
Tento projev chování sleduji ve třídě, a co vidím?
Vidím, že studenti MBA
předvádějí celou řadu neverbálních projevů moci. Máme lidi, kteří jsou jako karikatury alfa samců, přijdou do třídy, přímo doprostřed místnosti ještě předtím než začne výuka, jakoby chtěli obsadit celý prostor.
Když se posadí, jakoby se roztahovali.
Takto zvedají ruce.
Jiní se v podstatě hroutí, když přijdou do místnosti.
Vidíte to hned, jak vstoupí. Vidíte to na jejich obličeji a těle, a na židli sedí tak, že se celí stáhnou do sebe a dělají se malými, a když zvedají ruku, dělají toto.
Všimla jsem si několika věci.
První věc nás nepřekvapí.
Zdá se, že to souvisí s pohlavím.
Je mnohem pravděpodobnější, že se takto chovají ženy a ne muži.
Ženy se dlouhodobě cítí méně mocné než muži, takže to není překvapující.
Ale další věc, které jsem si všimla, se vztahuje k míře, v jaké se studenti zapojují v hodině a jak dobře jim to jde.
A to je u MBA studentů velmi důležité, protože aktivita v hodině tvoří polovinu známky.
Obchodní školy zápasí s touto propastí mezi známkami obou pohlaví.
Přicházejí podobně nadané ženy a muži, ale potom mají takové rozdíly ve známkách, a zdá se, že to částečně souvisí s jejich aktivitou.
Takže jsem si řekla, dobrá, máme tu lidi, kteří jsou aktivní.
Je možné je přimět k tomu, aby to předstírali a vedlo by je to potom k větší aktivitě?
Společně s mou hlavní spolupracovnicí Danou Carney z Berkeley jsme chtěly zjistit, jestli to lze předstírat, dokud to nedokážete?
Jestli to můžete jen na chvíli zkusit a skutečně změnit výsledky svého chování tak, abyste se cítili mocnějšími?
Víme, že naše neverbální projevy ovlivňují, co si o nás jiní lidé myslí a co cítí. Máme pro to řadu důkazů.
Ale nás ve skutečnosti zajímalo to, jestli naše neverbální projevy ovlivňují to, jak sami o sobě přemýšlíme a jaký máme ze sebe pocit?
Existuje několik důkazů, že ano.
Tak například, usmíváme se, když jsme šťastní, ale také když jsme nuceni se usmívat, protože mezi zuby takto držíme propisku.
Je to obousměrné.
Stejně jako s mocí, ta také funguje obousměrně.
Když cítíte svou moc, je pravděpodobnější, že uděláte toto, ale je také dost možné, že když předstíráte moc, tak se budete pravděpodobně mocnými také cítit.
Druhá otázka byla, nyní již víme, že naše mysl mění naše těla, ale platí také, že naše těla mění naši mysl?
A když mluvím o myslích v případě mocných, o čem vlastně mluvím?
Mluvím o myšlenkách a pocitech a určitých fyziologických věcech, které utvářejí naše myšlenky a pocity, a to jsou v mém případě hormony.
Zabývám se hormony. Takže jak vypadá mysl těch, kteří moc mají, a těch,
kteří moc nemají? Není divu, že lidé, kteří mají moc, jsou asertivnější a sebejistější, optimističtější.
Oni ve skutečnosti cítí, že vyhrají dokonce i v hazardních hrách.
Mají také tendenci myslet abstraktněji.
Existuje tedy řada rozdílů.
Více riskují. Mezi mocnými lidmi a lidmi bez moci je mnoho rozdílů.
Fyziologicky se odlišují dvěma klíčovými hormony: testosteronem, který je hormonem převahy, a kortizolem, který je hormonem stresu.
Zjistili jsme, že alfa samci, kteří v hierarchii primátů oplývají velkou mocí, mají vyšší hladinu testosteronu a nižší hladinu kortizolu, a stejně tak lídři, kteří jsou mocní a úspěšní, mají vysokou hladinu testosteronu a nízkou hladinu kortizolu.
Co to tedy znamená? Když vezmete v úvahu moc, lidé většinou přemýšlí jen o testosteronu, protože je spojen s dominancí.
Ale ve skutečnosti je moc také o tom, jak reagujete na stres.
Chcete vysoce výkonného lídra, který je dominantní, má hodně testosteronu, ale který podléhá stresu?
Pravděpodobně ne.
Chcete člověka, který bude mít moc, bude asertivní a dominantní, ale nebude podléhat stresu, prostě uvolněného člověka.
V říši primátů platí, že když chce alfa samec převzít moc, když potřebuje rychle převzít roli alfa samce během pár dní, tak hladina jeho testosteronu výrazně stoupně a kortizolu naopak výrazně klesne.
To je důkaz, že tělo může ovlivnit mysl, alespoň co se obličeje týče, a je to také důkaz toho, že role může ovlivnit mysl.
Takže co se stane, když se ujmete nové role, co se stane, když to uděláte na opravdu minimální úrovni, jako je tato malá manipulace, tento malý zásah?
„Chci, abyste na dvě minuty stáli takto a budete se cítit mocnější.“
Udělali jsme to takto.
Rozhodli jsme se, že do laboratoře přivedeme lidi a provedeme malý experiment. Na dvě minuty zaujali postoje, které signalizují velkou moc nebo malou moc, a já vám ukážu pět těchto pozic, i když oni udělali jen dvě.
Tady je první z nich.
A tady několik dalších.
Tomuto postoji média přezdívají "Wonder Woman".
A tady je pár dalších.
Můžete stát nebo sedět.
A tady jsou postoje, které signalizují malou moc.
Choulíte se, děláte se jakoby menšími.
Toto je postoj, který vyjadřuje velmi malou moc.
Když se dotýkáte krku, tak se ve skutečnosti chráníte.
Probíhalo to takto.
Přišli, plivli do lahvičky, my jsme jim dvě minuty říkali: „Chceme, abyste udělali to a to.“
Nedívali se na žádné obrázky postojů. Nechtěli jsme do nich infiltrovat
koncept moci. Chtěli jsme, aby moc pocítili sami.
Takže po dobu dvou minut dělají toto.
Pak jsme se jich ve spojení s různými předměty zeptali: „Cítíte se mocnými?“ a pak jsme jim dali příležitost si zahazardovat a hned potom jsme jim vzali další vzorek slin.
A to je celý náš experiment.
A zjistili jsme následující: u tolerance rizika, což bylo hazardování,
jsme zjistili, že když zaujímáte postoj vyjadřující vysokou míru moci, 86 % z vás bude hazardovat.
Když zaujímáte postoj s nízkou mírou moci, pak to je jen 60 % a to už je pěkně velký rozdíl.
A teď co jsme zjistili o testosteronu.
Ti, co měli za úkol dělat postoj vyjadřující velkou moc, vykázali nárůst asi o 20 %, a u lidí, kteří měli zaujmout postoj s nízkou mírou moci, jsme zaznamenali pokles asi o 10 %.
Takže opět vidíme, že stačí pouze dvě minuty a dosáhnete takové změny.
V případě kortizolu se stane toto: lidé, kteří zaujímali
mocenské postoje, zaznamenali asi 25 % pokles a lidé, kteří zaujímali postoje s malou mírou moci, zaznamenali asi 15 % nárůst.
Takže dvě minuty způsobí hormonální změny, které nastaví váš mozek tak, že buď jste asertivní, sebevědomí nebo uvolnění, nebo vystresovaní, nebo se cítíte
utlumeni. A ten pocit všichni známe, že?
Zdá se tedy, že naše neverbální projevy ovlivňují to, jak o sobě přemýšlíme a jaký máme ze sebe pocit, takže to není jen druhými lidmi, ale námi samotnými.
Naše těla mění naši mysl.
Další otázkou samozřejmě tedy je, jestli nacvičený postoj může během několika minut smysluplně změnit váš život?
Toto je v laboratoři. Je to taková malá úloha, jen na pár minut.
Kde to vlastně můžete využít? O to nám samozřejmě šlo.
Myslíme si, že to můžete nejvíce využít v situacích, kde vás někdo hodnotí jako například situace společenského hodnocení, kdy vás hodnotí
třeba přátelé.
Například v případě teenagerů je to u stolu během oběda.
Pro některé lidi to zase může být projev
na zasedání školní rady. Může to být jednání nebo přednáška jako je tato nebo pracovní pohovor.
Příšlo nám, že většina lidí se dokáže nejlépe ztotožnit s pracovním pohovorem, protože si jím už několikrát v životě prošli.
Takže jsme naše výsledky publikovali v médiích, měli o ně velký zájem a říkali, toto máme tedy dělat, když jdeme na pracovní pohovor, ano?
(Smích) A my jsme se samozřejmě zděsili a řekli jsme, panebože, to ne ne ne ne, tak jsme to vůbec nemysleli.
Ne, ne, ne nedělejte to, a to z několika důvodů.
Znova, tohle není o vás, jak mluvíte s jinými lidmi.
Je to o vás, jak mluvíte sami k sobě.
Co děláte předtím, než jdete na pracovní pohovor? Děláte toto.
Mám pravdu? Sedíte. Díváte se do svého iPhonu nebo Androida, abych na nikoho nezapomněla.
Díváte se na své poznámky, hrbíte se a choulíte se do sebe, a přitom ve skutečnosti byste měli dělat toto, třeba v koupelně, že? Udělejte to. Najděte si dvě minuty.
Takže to jsme chtěli otestovat.
Přivedeme lidi do laboratoře a znovu po nich chceme, aby zaujali oba dva postoje, procházejí velmi náročným pracovním pohovorem.
Trvá to pět minut. Nahráváme je.
Také je hodnotíme a hodnotitelé jsou instruováni, aby nedáváli žádnou neverbální zpětnou vazbu, takže se tvářili nějak takto.
Představte si, že toto je člověk, který s vámi vede pohovor.
Pět minut vůbec nic, to je horší než, když vás provokují.
Lidé to nesnáší.
Marianne LaFrance tomu říká „stát v pohyblivém písku.“
To vám pořádně zvýší kortizol.
Nechali jsme je absolvovat právě takový pracovní pohovor, protože jsme chtěli zjistit, co se stane.
Pak jsme se na nahrávky podívali se čtyřmi programátory.
Neznali hypotézu ani podmínky.
Neměli tušení, kdo měl dělat jaký postoj, ale na konci po zhlédnutí nahrávek nám řekli: „Chceme přijmout tyhle lidi,“ -- všechny ty, kteří dělali postoje signalizující moc a dál řekli: „Tyhle lidi přijmout nechceme.“
Celkově tedy také tyto lidi vyhodnocujeme mnohem pozitivněji.
Ale co to způsobuje?
V obsahu řeči to není.
Je to o vystupování, které vkládájí do svého projevu.
Vyhodnocujeme je vůči všem proměnným souvisejících s kompetencí, například jak je projev
strukturovaný? Jak je dobrý? Jaké jsou jejich kvalifikace?
Tyto věci neměly žádný dopad. Vliv mělo toto.
Tyto věci. Lidé v podstatě přináší své pravé já.
Přinášejí své myšlenky, ale sami
za sebe, bez jakýchkoliv zbytečností.
Toto tedy způsobuje daný výsledek nebo ho nepřímo ovlivňuje.
Když o tom říkám lidem, že naše těla mění naši mysl a že mysl dokáže ovlivnit naše chování, a naše chování dokáže ovlivnit výsledky, říkají mi: „Zní to jako podvod.“
Já říkám, že dokud něco nedokážeš, předstírej to.
A oni: „Já nemůžu. Nejsem to pak já.
Nechci to dokázat a stále mít pocit, že to je podvod.
Nechci se cítit jako podvodník.
Nechci to dokázat jen proto, abych cítil, že sem nepatřím.“
A to na mne zapůsobilo, a povím vám krátký příběh o tom, jak jsem podváděla a cítila jsem, že se nacházím někde, kam nepatřím.
Když mi bylo 19, přežila jsem ošklivou autonehodu.
Vyhodilo mne to z auta, udělala jsem několik kotrmelců.
Úplně mě to vyhodilo z auta ven.
Probudila jsem se na rehabilitačním oddělení úrazů hlavy, a musela jsem nechat školy, a zjistila jsem, že moje IQ kleslo o dvě směrodatné odchylky, což bylo velmi traumatické.
Znala jsem svoje IQ, byla jsem považována za chytrou a jako dítěti mi říkali, že jsem nadaná.
Takže jsem vypadla z vysoké a snažila jsem se dostat zpět.
Říkali mi: „Ty vysokou nedokončíš.
Můžeš dělat jiné věci, ale tohle se ti nepodaří.“
Opravdu jsem s tím hodně bojovala a musím říct, že když ztratíte svoji identitu, základní identitu, a v mém případě to bylo to, že jsem chytrá, když ji ztratíte, neexistuje už nic jiného, kvůli čemu byste se cítili víc bezmocně.
Cítila jsem se úplně bezmocná. Pracovala jsem a pracovala a pracovala,
měla štěstí a pracovala, měla štěstí a pracovala.
Nakonec jsem vysokou dokončila.
Trvalo mi to o čtyři roky déle než mým spolužákům, a přesvědčila jsem svoji rádkyni a anděla, Susan Fiske, aby mne přijala a tak jsem skončila na Princetonu, a přitom si říkala, že tam nemám co dělat.
Jsem podvodník.
A noc před mým projevem po prvním roce, a prvácký projev na Princetonu je dlouhý 20 minut pro 20 lidí.
Takže tak. Tak jsem se bála, že mne odhalí,
že jsem jí zavolala a řekla jsem: „Končím.“
A ona na to: „Nekončíš, protože jsem s tebou zariskovala a ty zůstáváš.
Ty tu zůstaneš a uděláš následující.
Budeš to předstírat.
Prostě to uděláš a znovu a znovu, i když se budeš bát a budeš paralyzovaná a budeš mít pocit, že jsi mimo, dokud nepřijde chvíle, kdy si řekneš, „No páni, dělám to.
Skutečně jsem se tím stala. Opravdu to dělám.“ Takže jsem to tak udělala.
Pět let na doktorátě, po pár letech na Northwestern jsem se přesunula na Harvard, a na Harvardu už o tom ani nepřemýšlím, ale dlouho jsem si říkala „Neměla bych tu být. Neměla bych tu být.“
Takže na konci prvního roku na Harvardu, studentka, která za celý semestr ve třídě nepromluvila, které jsem řekla, „Podívej, budeš se muset zapojit, jinak neprojdeš,“ přišla do mé kanceláře. Vůbec jsem ji neznala.
Přišla s výrazem poraženého člověka a řekla, „Neměla bych tu být.“
A to byl pro mne ten okamžik.
Staly se totiž dvě věci.
Zaprvé jsem si uvědomila, oh můj bože, už se tak vůbec necítím. Už se tak necítím, ale ona ano, a já vím, jaké to je.
Zadruhé, ona tu má být!
Může to předstírat, může se tím stát.
Takže jsem jí řekla, „Ano, máš tu být.
Máš tu být! A zítra to budeš předstírat, zítra budeš působit silně a budeš - “ (Potlesk) (Potlesk) „A přijdeš do třídy, a budeš mít ten nejlepší komentář na světě.“
A víte co? Ona měla ten nejlepší komentář na světě, a lidé se otáčeli a říkali se, panebože, vůbec jsem si nevšiml, že tu sedí. (Smích) Přišla za mnou za pár měsíců a já si uvědomila, že nejen že to předstírala, dokud to nedokázala, ale ona to předstírala, až se tím skutečně stala.
Změnila se.
A tím vám chci říct, nepředstírejte to, dokud to nedokážete.
Předstírejte to, dokud se tím nestanete.
Chápete? Dělejte to tak dlouho, dokud se tím nestanete a nepřijmete to za své.
Poslední věc, kterou vám chci říct, je tato.
Malé vychytávky mohou způsobit velké změny.
To jsou dvě minuty.
Dvě minuty, dvě minuty, dvě minuty.
Předtím, než půjdete na další stresující hodnocení, zkuste dvě minuty dělat toto, ve výtahu, na toaletách, za stolem za zavřenými dveřmi.
Chci, abyste udělali toto. Nastavte svůj mozek tak,
aby si se situací co nejlépe poradil.
Zvyšte si testosteron. Snižte si kortizol.
Neodcházejte s pocitem, že jste jim neukázali, kým jste.
Odcházejte s pocitem, že jste jim řekli, kdo jste a ukázali, jací jste.
Chci vás požádat, abyste jednak zkusili procvičování postojů, a také o to, abyste se o tuto znalost podělili, protože to je jednoduché.
Nejde tady o mé ego. (Smích) Povídejte o tom dál. Sdílejte to s ostatními, protože nejvíc to využijí lidé, kteří nemají přístup ke zdrojům ani k technologiím a nemají žádný status ani moc.
Podělte se s nimi, protože to mohou dělat v soukromí.
Potřebují k tomu svá těla, soukromí a dvě minuty, a může jim to zásadně změnit jejich život.
Děkuji. (Potlesk)
(Potlesk)
Takže tohle je můj dědeček, Salman Schocken, který se narodil do chudé a nevzdělané rodiny, která musela živit šest dětí, a když mu bylo 14, byl přinucen opustit školu, aby mohl shánět obživu pro rodinu.
Do školy se nikdy nevrátil.
Namísto toho vybudoval skvostné impérium obchodních domů.
Salman byl naprostý perfekcionista a každý z jeho obchodů byl klenotem architektonického stylu Bauhaus.
Byl také výjimečným samoukem a stejně jako i ve všech ostatních oblastech jím byl ve velkém stylu.
Obklopil se společností mladých neznámých učenců jako byli Martin Buber, Shain Agnon a Franz Kafka a každému z nich platil měsíční mzdu, aby mohli v klidu psát.
A přesto koncem 30. let Salman viděl, co přichází.
Utekl spolu se svojí rodinou z Německa, kde zanechal vše, co vybudoval.
Jeho obchodní domy byly zkonfiskovány, zbytek života strávil neúnavnou honbou za uměním a kulturou.
Tento středoškolský odpadlík zemřel ve věku 82 let jako respekt vzbuzující intelektuál, spoluzakladatel a první CEO Hebrejské univerzity v Jeruzalému, zakladatel Schocken Books, uznávaného nakladatelství, které později koupil Random House.
Taková je síla samostudia.
A tohle jsou mí rodiče.
Ti si také neužili privilegia vysokoškolského vzdělání.
Měli příliš práce s budováním rodiny a státu.
A přesto, stejně jako Salman, byli celoživotními, houževnatými samouky a náš domov byl přeplněn tisíci knih, nahrávek a uměleckých děl.
Velmi jasně si pamatuji, jak mi otec říkával, že až budou mít všichni sousedé televizi, tak my si pořídíme rádio. (Smích) A tohle jsem já, Chtěl jsem říct držíce své první počítadlo, ale ve skutečnosti držíce něco, co můj otec považoval za víc než dostatečnou náhradu iPadu. (Smích) Takže jedna z věcí, které jsem si z domova odnesl, je toto přesvědčení, že pedagogové nemusí nutně vyučovat.
Namísto toho mohou poskytovat prostředí a zdroje, které samy dráždí přirozenou schopnost učení.
Samostudium, samobádání, sebeobohacení, to jsou pravé vlastnosti dobrého vzdělání.
A tak bych s vámi chtěl sdílet příběh o samostudiu, sebeobohacujícím kurzu informatiky, který jsem vytvořil spolu se svým skvělým kolegou Noamem Nisanem.
Jak můžete vidět na obrázcích, jak Noam, tak i já jsme byli v útlém věku fascinováni základními principy a v průběhu času, jak se naše znalosti vědy a technologie stávaly sofistikovanějšími, se tento brzký údiv nad základy ještě více zintenzivnil.
A tak není překvapením, že jsme asi před 12 lety, když jsme již s Noamem byli profesory informatiky, byli oba zároveň frustrovaní tím stejným jevem.
Jak se počítače stávaly komplexnějšími, naši studenti pro stromy neviděli les. A opravdu, je nemožné se spojit s duší stroje, pokud interagujete s černou krabicí PC nebo Macu, která je zahalena mnoha vrstvami uzavřeného, proprietárního softwaru.
A tak jsme s Noahem pochopili, že pokud chceme, aby naši studenti rozuměli, jak počítače fungují, a rozuměli tomu až do morku kostí, pak možná nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je nechat je postavit kompletní, fungující, obecný, použitelný počítač; hardware a software od píky, od základních principů.
Někde jsme museli začít, a tak jsme se s Noamem rozhodli založit naši takzvanou katedrálu na nejjednodušším stavebním kameni, kterému říkáme NAND.
Není to nic víc, než triviální logická brána s čtyřmi stavy vstup-výstup.
Tak jsme začali naše putování tím, že jsme našim studentům řekli, že nám Bůh dal NAND -- (Smích) -- a řekl nám, abychom vytvořili počítač a když jsme se zeptali jak, Bůh odpověděl: "Jedno po druhém."
A potom, následujíce jeho radu, jsme začali s touto prostou, skromnou NAND bránou a provázeli jsme naše studenty propracovanou sekvencí projektů, ve kterých postupně stavěli počítačový čip, hardwarovou platformu, assembler, virtuální stroj, základní operační systém a compiler pro jednoduchý javovský jazyk, kterému jsme říkali "JACK."
Studenti oslavují konec tohoto tour de force tím, že používají JACK k psaní všemožných super her jako jsou Pong, Had nebo Tetris.
Můžete si představit neskutečnou radost z hraní Tetrisu, který jste si sami napsali v JACKu a poté zkompilovali do strojového jazyka v překladači, který jste také napsali, a potom vidíte výsledek běžet na stroji, který jste postavili, i když jste nezačínali s ničím jiným než s několika tisíci branami NAND.
Je to ohromné osobní vítězství při cestě od prvních principů až k úžasně komplexnímu a užitečnému systému.
S Noamem jsme pracovali pět let, abychom umožnili tento vzestup a vytvořili nástroje a infrastrukturu, která umožní studentům toto všechno postavit za jeden semestr.
A tohle je ten skvělý tým, který nám pomohl všechno zrealizovat.
Šlo hlavně o to rozložit stavbu počítače do mnoha samostatných modulů tak, aby každý z nich mohl být samostatně popsán, postaven a otestován v izolaci od zbytku projektu.
A od prvního dne jsme se s Noamem rozhodli zpřístupnit všechny tyto stavební kameny zdarma jako open source na Internet.
Takže specifikace čipů, API, projektové popisy, sofwarové nástroje, hardwarové simulátory, CPU emulátory, balíky stovek slidů, přednášky -- všechno jsme umístili na web a pozvali jsme celý svět, aby si vzal, co jen potřebuje, a dělal si s tím co jen chce.
A pak se stalo něco úžasného.
Svět přišel.
A zakrátko tisíce lidí stavěly vlastní stroje.
A NADN2Tetris se stal jedním z prvních masových, zdarma přístupných online kurzů, ačkoliv jsme před sedmi lety ještě netušili, že to, co děláme, se nazývá MOOC (masivní otevřené online kurzy, pozn.
překl. ). Prostě jsme pozorovali, jak se vlastními silami organizované kurzy spontánně vynořovaly z našich materiálů.
Například Pramode C.E., inženýr z Keraly, z Indie, zorganizoval skupinu samouků, kteří postavili náš počítač pod jeho dohledem.
A Parag Shah, další inženýr, tentokrát z Bombaje, rozdělil náš projekt do menších, jednodušeji zvládnutelných částí, které nyní nabízí v jeho průkopnickém "udělej si sám" studijním programu informatiky.
Lidé, které zajímají tyto kurzy, mají obvykle mentalitu hackera.
Chtějí rozluštit, jak věci fungují, a chtějí to udělat ve skupinách jako tento klub hackerů z Washingtonu, D.C., který používá naše materiály pro veřejné kurzy.
A protože jsou tyto materiály široce dostupné a open-source, různí lidé je používají k velmi různorodým a nepředvídatelným účelům.
Například Yu Fangmin z Guangzhou použil FPGA technologii k sestavení svého počítače a pak ukázal ostatním, jak udělat to samé, pomocí videoklipu; a Ben Craddock vyvinul velmi pěknou počítačovou hru, která probíhá uvnitř architektury našeho procesoru, a tou je docela komplexní 3D bludiště, které Ben vyvinul za použití 3D simulátoru z Minecraftu.
Komunita kolem Minecraftu z tohoto projektu šílela a Ben se okamžitě stal mediální celebritou.
A vskutku, pro docela dost lidí se tato, pokud dovolíte, pouť za NAND2Tetris stala zkušeností, která jim změnila život.
Například si vezměte Dana Roundse studujícího hudbu a matematiku z East Lansingu, v Michiganu.
Před několika týdny vyvěsil Dan vítězoslavné oznámení na naše stránky a já bych vám ho rád přečetl.
Tak tady je, co řekl Dan.
"Přihlásil jsem se na tento kurz, protože porozumění počítačům je pro mě důležité právě jako gramotnost a znalosti matematiky, a dokázal jsem to. Nikdy jsem na ničem nepracoval tvrději, nikdy jsem nepřijal takovou výzvu.
Ale vzhledem k tomu, na co všechno bych si nyní troufl, určitě bych do toho šel znovu.
Pro kohokoli, kdo zvažuje NAND2Tetris, je to náročná cesta, ale na jejím konci budete někým jiným."
A takto Dan demonstruje to množství samouků, kteří se hlásí přes Internet na tento kurz, na vlastní pěst, z jejich vlastní iniciativy; a je to úžasné, protože těmto lidem vůbec nejde o známky.
Dělají to z jednoho jediného důvodu.
Mají ohromnou vášeň se učit.
A když se na tímto zamyslíme, rád bych řekl několik slov o tradičním školním známkování.
Je mi z něj zle.
Jsme posedlí známkami, protože jsme posedlí daty, a to i přesto, že známkování bere veškerou zábavu ze selhání a právě obrovská část vzdělávání je o tom, že se něco nepodaří.
Odvaha, podle Churchilla, je schopnost jít od jedné porážky k druhé bez ztráty nadšení. (Smích) A Joyce říká, že chyby jsou bránou k poznání.
A navzdory tomu všemu netolerujeme chyby a uznáváme známky.
Takže posbíráme vaše lepší dvojky a jedna mínus a dáme je dohromady do nečeho jako 1,7, co je vám vyraženo na čelo a vystihuje to to, kým jste.
No, podle mě jsme zašli s tímto nesmyslem příliš daleko a známkování se stalo ponižujícím.
A tak bych rád řekl pár slov o zlepšování a poskytl vám letmý pohled na jeden z mých současných projektů, který je odlišný od toho přechozího, ale sdílí s ním stejné vlastnosti jako sebevzdělávání, učení se pomocí činnosti, sebepoznávání a tvorbu komunity; a tento projekt se zabývá výukou matematiky dle osnov K-12 a začíná matematikou pro předškoláky a čerstvé školáky, a provozujeme ho na tabletech, protože si myslíme, že matika, stejně jako všechno ostatní, by se měla učit prakticky.
Takže na to jdeme takhle. V podstatě jsme vyvinuli bezpočet mobilních aplikací a každá z nich vysvětluje určitý matematický koncept.
Takže například si vězměme plochu.
Když se dítě potýká s konceptem jako je plocha, poskytujeme mu sadu nástrojů, k jejichž použití je vyzváno, aby se tak mohlo učit.
Takže pokud je plocha to, co nás zajímá, tak jednou z pro nás přirozených věcí, je rozdělit plochu určitého tvaru a jednoduše spočítat, kolik dílků je třeba k úplnému zaplnění plochy.
A tohle malé cvičení vám dává první nahlédnutí do konceptu plochy.
Jdeme dál, co třeba takováto plocha?
Když se ji pokusíte rozdělit na dílky, moc dobře to nefunguje, co?
A tak místo toho můžete experimentovat s těmito nástroji pomocí řízené metody pokus-omyl a v určité chvíli objevíte, že to, co můžete dělat napříč několika legitimními transformacemi, je následující věc. Můžete uříznout část útvaru, přeskupit vzniklé části, opět je slepit dohromady a pak pokračovat k rozdělení na dílky úplně stejně jako předtím.
(Potlesk) Tato konkrétní transformace nezměnila plochu původního útvaru, takže šestiletí, hrající si s touto aplikací, právě objevili chytrý algoritmus, jak spočítat plochu libovolného rovnoběžníku.
A mimochodem, my nenahrazujeme učitele.
Jsme přesvědčeni, že učitelé by měli být podporováni, nikoliv nahrazováni.
Když pokročíme, co třeba plocha takového trojúhelníku?
A tak po několika řízených aplikacích metody pokus-omyl dítě objeví, ať už s pomocí nebo bez ní, že on nebo ona může duplikovat původní útvar a pak vzít výsledek, přemístit jej, slepit do původní tvaru a pokračovat dále jako předtím: uříznout, přeskupit, vložit -- hups-- vložit a slepit a rozdělit na dílky.
Nyní tato transformace zdvojnásobila plochu původního útvaru, a tady jsme se právě naučili, že plocha trojúhelníku se rovná ploše tohoto obdélníku děleno dvěma.
Ale objevili jsme to sami vlastním zkoumáním.
Takže, kromě toho, že se dítě učí užitečnou geometrii, je navíc vystaveno dost chytrým vědeckým strategiím jako redukce, což je umění přetvořit komplexní problém na jednoduchý, nebo zobecnění, které je srdcem jakékoliv vědecké disciplíny, nebo to, že některé vlastnosti jsou neměnné při určitých operacích.
A tohle všechno je něco, co si může velmi mladé dítě osvojit díky takovýmto mobilním aplikacím.
A tak také děláme následující: především rozdělujeme matematické osnovy K-12 do mnoha takových aplikací.
A protože to nemůžeme dělat sami, vyvinuli jsme šikovný autorský nástroj, který kterýkoliv autor, kterýkoliv rodič, nebo prostě kdokoliv, kdo se zajímá o matematické vzdělávání, může využít pro tvorbu podobných aplikací na tablety bez programování.
A nakonec, dáváme dohromady adaptivní ekosystém, který spáruje jednotlivé studenty s různými aplikacemi podle toho, jak se vyvíjí jejich studijní styl.
Hnacím motorem tohoto projektu je můj kolega Shmulik London a můžete vidět, že stejně jako u Salmana před 90 lety, umění tkví v tom se obklopit skvělými lidmi, protože koneckonců je to všechno jenom o lidech.
Před pár lety jsem šel Tel Avivem a viděl jsem na jedné zdi takové graffiti, a to mě tak uchvátilo, že ho nyní kážu svým studentům a dneska bych ho rád sdělil i vám.
No, nevím, kolik z vás tady zná pojem "mensch".
V podstatě to znamená být člověkem a dělat správné věci.
A to zmiňované graffiti hlásá: "Na high-tech nezáleží.
Nejdůležitější je být mench." (Smích) Děkuji. (Potlesk) (Potlesk)
Ahoj. Tenhle chlápek si myslí, že umí předpovídat budoucnost.
Jmenuje se Nostradamus, ačkoliv podle „The Sun“ vypadá spíš jako Sean Connery. (Smích) Asi jako většina z vás, ani já nevěřím, že lidé mohou předpovídat budoucnost.
Nevěřím na předtuchy, ale čas od času zaslechnete, že někdo někdy předpověděl něco, co se pak v budoucnosti stalo, což byla nejspíš šťastná náhoda a my holt slýcháme pouze o náhodách a o podivnostech.
O případech, kdy se lidé spletli, se nedozvídáme.
To se dá čekat u hloupých historek o předpovědích, ale problém je, že přesně tomu samému čelíme v akademické obci a v medicíně, v prostředí, kde to stojí životy.
Předně, pokud jde čistě o předvídání budoucnosti, zrovna minulý rok vědec Daryl Bem prováděl výzkum, během kterého našel důkazy o schopnostech vysokoškoláků předvídat budoucnost, otiskli mu to v akademickém časopise a většina lidí, kteří to četli, si řekli: „OK, fajn,“ ale myslím, že je to náhoda, abnormalita, protože vím, že kdybych já udělal studii, ve které bych nenašel žádné důkazy o schopnosti studentů věštit, nejspíš by to žádný časopis neotiskl.
A my víme, že je to pravda, protože se několik různých vědeckých skupin pokusilo opakovat výsledky této studie o předpovídání budoucna a když je zaslali tomu samému časopisu, dostalo se jim odpovědi: „Nemáme zájem publikovat to samé. Vaše negativní výsledky nás nezajímají.“
Už to je důkazem, že v odborné literatuře najdeme zkreslený vzorek skutečného souhrnu všech vědeckých studií, které kdy byly uskutečněny.
To se ovšem neděje pouze v ryze akademickém oboru psychologie.
Například se to také stává při výzkumu rakoviny.
V březnu 2012, jen před měsícem, popisovali vědci v časopise Nature, jak se pokoušeli zopakovat 53 studií základního výzkumu zaměřených na potenciální cíle léčby rakoviny a z těchto 53 studií se jim povedlo úspěšně zopakovat 6.
47 z 53 se nedalo zopakovat.
A v diskusi uvádějí, že je to velmi pravděpodobně proto, že se do tisku dostávají jen nevysvětlitelné náhody.
Dělá se velké množství nejrůznějších studií, z nichž se publikují ty případy, které vyjdou, a ty, které se nezdaří, se nepublikují.
Jejich první doporučení, jak tenhle problém napravit, a je to problém, protože nás zavádí do slepých uliček, tedy jejich první doporučení k nápravě je usnadnit lidem publikování negativních výsledků ve vědě, změnit pobídky a povzbudit vědce, aby zveřejňovali více negativních výsledků.
Ale nestává se to jen v suchopárném světě základního, předklinického výzkumu rakoviny.
Běžně se to děje i v samém srdci akademické medicíny. V roce 1980 vědci vypracovali studii o léku lorcainide, což je antiarytmikum, léčivo potlačující srdeční arytmie. Myšlenka spočívala v tom, že lidé po infarktu mají často větší tendence k arytmiím, takže když jim podáte lék proti arytmii, zvýší se jejich šance na přežití.
Na začátku vývoje provedli velmi malou studii na zhruba 100 pacientech.
50 dostalo lorcainide a 10 z nich zemřelo.
Dalších 50 dostalo placebo pilulku bez účinné látky a zemřel pouze 1.
Po právu považovali tento lék za neúspěšný, jeho komerční vývoj byl zastaven, a protože byl zastaven, jejich studie nebyla nikdy publikována.
Bohužel, během dalších 5 až 10 let měli ostatní výrobci stejný nápad vyrábět antiarytmika pro pacienty po infarktu.
Tyto léky se dostaly na trh a byly hromadně předepisovány, protože infarkt myokardu je velmi častá věc. A dlouho nám pak trvalo, než jsme zjistili, že i ony zvyšují míru úmrtnosti, a než jsme si všimli varovného signálu, zemřelo v Americe zbytečně přes 100 000 lidí kvůli užívání antiarytmik.
V roce 1993 uveřejnili autoři té původní studie z roku 1980 „mea culpa“, omluvu vědecké komunitě, ve které stálo: „Když jsme prováděli naši studii v roce 1980, mysleli jsme si, že zvýšená úmrtnost, která se objevila u skupiny užívající lorcainide, je vliv náhody.“
Vývoj lorcainidu byl opuštěn z komerčních důvodů a tato studie nebyla nikdy publikována. Teď slouží jako výborný příklad publikačního bias (zkreslení výsledků).
Jde o terminus technicus pro fenomén, kdy se nelichotivá data ztrácejí, nepublikují se, jsou ponechána svému osudu, ačkoli výsledky zmíněné studie „mohly poskytnout včasné varování před nadcházejícími problémy.“
Tyhle historky souvisejí se základním výzkumem.
Jsou 20, 30 let staré.
Dnes jsou podmínky publikování v akademické obci úplně jiné.
Existují volně přístupné časopisy jako jsou „Trials“ (Studie), které publikují jakékoli studie na lidech bez ohledu na to, jestli přinesly pozitivní nebo negativní výsledky.
Problém s negativními výsledky, o které jsme přišli, je stále velmi rozšířený. Je tak rozšířený, že proniká do jádra medicíny založené na důkazech.
Tohle je lék reboxetine, který jsem sám předepisoval.
Jde o antidepresivum. Jsem velmi důkladný doktor, takže jsem si přečetl veškeré studie, které o tomto přípravku vyšly. Jedna z nich prokazovala, že reboxetine je lepší než placebo a v dalších 3 publikovaných studiích, které jsem četl, vyšel reboxetine srovnatelně se všemi ostatními antidepresivy. Mému pacientovi nedělala ostatní antidepresiva dobře, tak jsem si řekl, proč nezkusit reboxetine, když je stejně účinný.
Ale ukázalo se, že mě uvedli v omyl. Ve skutečnosti bylo provedeno 7 studií srovnávajících reboxetine s placebem. Jediný pozitivní byl publikován, ale 6 z nich vyšlo negativně a publikovány nebyly.
Byly publikovány 3 studie srovnávající reboxetine s ostatními antidepresivy, ve kterých byl stejně dobrý, a ty byly otištěny, ale data od trojnásobného počtu pacientů naznačovala, že reboxetine je horší než ostatní léky, a tyto studie uveřejněny nebyly.
Cítil jsem se oklamán.
Teď byste asi mohli říct, že jde o extrémně neobvyklý případ a já bych se nechtěl dopustit toho stejného výběrového odkazování jen na to, co se mi hodí, ze kterého obviňuji ostatní.
Faktem ale je, že fenomén publikačního bias byl opravdu velmi dobře prostudován.
Tady je jeden příklad možného přístupu.
Klasický model je, že máte hromadu studií, o kterých víte, že se uskutečnily a byly dokončeny a pak hledáte, zda byly publikovány kdekoli v odborné literatuře. Zde se zabývali všemi studiemi, které byly o antidepresivech provedeny a schváleny FDA v období 15 let.
Jde o studie předložené FDA jako součást žádostí o schválení.
Takže to nejsou všechny studie, které kdy byly s těmi léky prováděny, protože skutečný počet nezjistíme, ale byly to ty, které byly prováděny za účelem povolení prodeje.
Pak se zjišťovalo, jestli byly všechny tyto studie uveřejněny v peer-review odborné literatuře. A zjistilo se následující.
Skóre bylo přibližně 50 na 50. Polovina studií byla ve skutečnosti pozitivní a polovina negativní.
Když po nich ale pátrali v odborném tisku, obraz byl velmi rozdílný.
Z negativních studií byly uveřejněny pouze tři, z pozitivních všechny, kromě jediné.
Když se nad těmi čísly zamyslíme, uvidíme ten zarážející rozdíl mezi realitou a tím, co mohli doktoři, pacienti, poskytovatelé zdravotní péče a akademici vidět na stránkách peer-review odborné literatury.
Byli jsme klamáni, jedná se o systematickou chybu v samém srdci medicíny.
Už bylo provedeno mnoho studií o publikačním bias, více než 100, jejich systematický přehled byl zveřejněn v roce 2010, zahrnoval každičkou studii o publikačním bias, kterou se podařilo nalézt.
Publikační bias ovlivňuje všechny obory medicíny.
Průměrně polovina studií je pro praxi ztracena, a víme, že pozitivní výsledky mají dvojnásobnou pravděpodobnost publikování než výsledky negativní.
Jedná se o rakovinu v samotném srdci medicíny založené na důkazech.
Pokud bych si 100krát hodil mincí, ale zamlčel vám výsledky poloviny hodů, mohlo by to vypadat, že mince vždy dopadne pannou nahoru.
Ale neznamenalo by to, že panna je na obou stranách mince.
Znamenalo by to, že jsem podvodník a vy idioti, u kterých mi to hladce prošlo. (Smích) Ale přesně to slepě tolerujeme v celé vědecky založené medicíně.
Podle mě je to vědecký podvod.
Pokud bych provedl jednu studii a z té studie zamlčel polovinu dat, oprávněně byste mě nařkli z vědeckého podvodu.
A přesto, z nějakého důvodu, pokud někdo provede 10 studií, ale publikuje pouze těch 5, které ukazují požadované výsledky, nepovažujeme to za vědecký podvod.
A když je zodpovědnost rozptýlena v celé síti vědců, akademiků, sponzorských firem, redaktorů v časopisech, zdá se nám to z nějakého důvodu přijatelné, ale důsledky pro pacienty jsou zničující.
A děje se to stále, i dnes.
Tento lék se jmenuje Tamiflu. Vlády celého světa utratily za předzásobení se Tamiflu miliardy a miliardy dolarů, v panice jsme hromadili zásoby Tamiflu a věřili jsme, že sníží míru komplikací při chřipce.
Komplikace je lékařským eufemismem pro zápal plic a smrt. (Smích) Systematičtí revizoři z Cochrane se snažili shromáždit veškerá data ze všech studií, které byly provedeny bez ohledu na to, zda to Tamiflu dokáže nebo ne, a zjistili, že několik studií publikováno nebylo.
Výsledky nebyly volně dostupné.
Když začali různými prostředky získávat přístup k těmto studiím, žádostmi podle Zákona o svobodném přístupu k informacím a dotíráním na různé další organizace, došli k nesourodým zjištěním.
Když se pokusili sehnat zprávy o průběhu klinických studií, dokumenty o desetitisících stranách, poskytující nejlepší možný souhrn informací, bylo jim řečeno, že je nelze vydat.
Pokud chcete číst celou korespondenci, výmluvy a vysvětlování farmaceutické firmy, můžete si to přečíst tento týden v „PLOS Medicine“.
Podle mě je nejvíce šokující nejen to, že je to problém a my ho dokážeme rozpoznat, ale že musíme snášet pokusy o jeho falešnou nápravu.
Našli se tací, kteří předstírali, že tento problém již byl odstraněn.
Nejprve se zavedly registry studií a všichni říkali: „Ano, to je OK. Všichni zaregistrují své studie, zašlou protokol, uvedou, co budou dělat předtím, než to udělají, a pak bude možné zkontrolovat, zda byly publikovány všechny studie, které byly provedeny a dokončeny.“
Ale nikdo se neobtěžoval tyto registry používat.
Proto nastoupil ICMJE, Mezinárodní výbor editorů lékařských časopisů, a uvedl: „My to ohlídáme.
Nezveřejníme žádné studie, které nebudou předem zaregistrovány.“
Ale nic neohlídali. Studie z roku 2008 ukázala, že polovina studií zveřejněných v časopisech redigovaných členy ICMJE, nebyla řádně registrována, a čtvrtina nebyla registrována vůbec.
A tak byl nakonec před pár lety schválen dodatek k zákonu o FDA, který stanovil, že kdokoli, kdo provádí studii, musí její výsledky zveřejnit do jednoho roku.
V prvním lednovém čísle časopisu BMJ v roce 2012 je studie, která sleduje, zda bylo toto pravidlo dodrženo, a ukazuje se, že se tak stalo pouze v jednom z pěti případů.
To je katastrofa.
Nemůžeme znát skutečné účinky léků, které předepisujeme, pokud nemáme přístup k veškerým informacím.
Tento problém není těžké napravit.
Je třeba vynutit zveřejnění všech studií prováděných na lidech, včetně starších studií, protože Dodatek k zákonu o FDA požaduje zveřejnění jen studií provedených po roce 2008, a já nechápu, proč bychom měli praktikovat medicínu pouze na základě studií dokončených v posledních 2 letech.
Musíme zveřejnit veškeré studie na lidech, včetně starších studií, týkajících se aktuálně používaných léků, a je třeba, aby všichni věděli, že zde máme problém a že nebyl vyřešen.
Děkuji vám. (Potlesk) (Potlesk)
(Hudba) (Potlesk) Děkuji mnohokrát. (Potlesk) Děkuji vám. Jsem velmi poctěn, že zde mohu být.
Před několika týdny jsem viděl na YouTube video ze začátku rekonvalescence členky Kongresu Gabrielle Giffords poté, co byla tak strašně postřelena.
Jedna z kulek vnikla to její levé hemisféry a postihla její Brocovu oblast, což je mozkové centrum řeči.
Při rehabilitaci Gabby pracuje s řečovým specialistou a pokouší vyslovit ta nejzákladnější slova. Můžete vidět, jak je stále zničenější, až se nakonec rozbrečí a skončí v slzách v náručí svého terapeuta.
A po chvíli, její terapeut zkusí jinou metodu a začnou společně zpívat a Gabby začíná skrz své slzy zpívat. Můžete slyšet, jak je schopna jasně vyslovovat slova písně, která popisuje její pocity, a ona zpívá "Let it shine, let it shine, let it shine."
Je to velmi silná a bolestná připomínka toho, jak krásná hudba může vyjadřit to, co slova nedokážou, v tomto případě může doslova mluvit.
Toto video s Gabby Giffords mi připomnělo dílo Dr. Gottfrieda Schlauga, jednoho z význačných vědců v oboru neurologie, studujícího hudbu a mozek na Harvardu. Schlaug je zastáncem teorie nazvané Terapie melodickou intonací, která se v poslední době stala velmi oblíbenou metodou hudební terapie.
Schalug zjistil, že jeho pacienti po mrtvici s poškozením řečového centra nemohli tvořit věty o třech až čtyřech slovech, ale byli schopni zpívat slova písně, ať už to bylo "Hodně štěstí zdraví", nebo jejich oblíbená písnička od Eagles či Rolling Stones.
Po 70 hodinách intenzívní výuky zpěvu zjistil, že hudba byla schopna doslova opět obnovit mozková spojení jeho pacientů a vytvořit nové řečové centrum v jejich pravé hemisféře, čímž se kompenzovalo poškození v levé hemisféře.
Když mi bylo 17, navštívil jsem laboratoř Dr. Schlauga a on mi během jednoho odpoledne ukázal něco ze špičkového výzkumu spojitostí mezi hudbou a mozkem -- muzikanti mají fundamentálně jinou mozkovou strukturu než nemuzikanti; hudba a poslech hudby může rozsvítit celý mozek, od naší prefrontální mozkové kůry až dozadu k našemu mozečku, hudba se stává neuropsychiatrickou modalitou, pomáhající autistickým dětem, lidem bojujícím se stresem, fobiemi a depresí. Pacienti trpící Parkinsonovou chorobou že jejich že jejich třes a držení těla se zlepší, když poslouchají hudbu. Pacienti v pozdním stádiu Alzheimerovy nemoci, jejichž demence postoupila natolik, že už nepoznávají vlastní rodinu, jsou schopni vyťukat na piano Chopinovu melodii, kterou se naučili, když byli malí.
K návštěvě Gottfieda Schlauga mě ovšem přivedly tyto postranní úmysly: Byl jsem ve svém životě na rozcestí, snažil jsem se vybrat si mezi hudbou a medicínou.
Právě jsem dokončil první stupeň svých vysokoškolských studií a pracoval jsem jako výzkumný asistent v laboratoři Dennise Selkoe. Studoval jsem Parkinsonovu nemoc na Harvardu a zamiloval jsem se do neurologie. Chtěl jsem se stát chirurgem.
Chtěl jsem se stát doktorem jako Paul Farmer nebo Rick Hodes, jako ti neohrožení muži, kteří jedou na Haiti nebo do Etiopie, léčit pacienty s AIDS, s resistentní tuberkulózou, nebo děti se znetvořující rakovinou.
Chtěl jsem být lékařem Červeného kříže, nebo pracovat pro Lékaře bez hranic.
Na druhou stranu jsem ale celý svůj život hrál na housle.
Hudba pro mě byla víc než vášeň.
Byla to posedlost. Byl to můj kyslík. Měl jsem to štěstí a studoval jsem Juilliard School na Manhattanu, a můj hudbení debut byl se Zubinem Mehtou a Izraelským filharmonickým orchestrem v Tel Avivu. Zjistil jsem, že Gottfried Schlaug studoval hru na varhany na Vídeňské konzervatoři, ale vzdal se své lásky k hudbě, aby se mohl věnovat kariéře v medicíně. To odpoledne jsem se ho zeptal: "Jaké to pro vás bylo, rozhodnout se?"
A on řekl, že občas si přál, aby se mohl vrátit a hrát na varhany jako dřív a pokud jde o mě, medicína může počkat, ale housle nepočkají.
Po dalších dvou letech studia hudby jsem se rozhodl usilovat o nemožné. Před tím, než složím zkoušky na lékařskou fakultu jako hodný indický syn a stanu se dalším Dr. Guptou. (Smích) Rozhodl jsem se tedy usilovat o nemožné a přihlásil jsem se na konkurz do vážené Losangelesské filharmonie.
Byl to můj první konkurz a ve zkušebním týdnu, po třech dnech hraní za oponou, mi bylo nabídnuto místo.
To byl sen. Byl to můj divoký sen hrát v orchestru, vystupovat v kultovním Koncerním sále Walta Disneyho, v orchestru, který teď řídí slavný Gustavo Dudamel, ale ještě důležitější pro mě bylo být obklopen hudebníky a učiteli, kteří se stali mojí novou rodinou, mým novým hudebním domovem.
Ovšem o rok později jsem potkal jiného hudebníka, který studoval na Juilliardově škole a ten mi zásadně pomohl najít svůj styl a utvořit si svoji identitu hudebníka.
Nathaniel Ayers byl kontrabasistou na Juilliardu, ale po 20. roce svého života utrpěl řadu psychotických záchvatů. V léčebně Bellevue mu byl ordinován thorazin a on skončil o 30 let později jako bezdomovec na ulicích Skid Row v centru Los Angeles.
Nathanielův příběh se stal zdrojem inspirace pro obhajobu duševně nemocných bezdomovců po celých Spojených státech, když byl zachycen v knize a ve filmu "Sólista". Já jsem se s ním spřátelil a stal jsem se jeho učitelem hry na housle. Řekl jsem mu, že kdekoliv bude mít u sebe housle a já taky, můžeme si dát lekci hraní.
Mnohokrát jsem viděl Nathaniela na Skid Row, jak hraje na housle a hudba ho může přivést zpátky z jeho nejtemnějších stavů, z toho, co se pro mé nezkušené oko zdálo být začátkem schizofrenického záchvatu.
Pro Nathaniela měla hudba hlubší význam, protože znamenala komunikaci. Komunikaci tam, kde slova selhala, komunikaci, která zasáhla hlouběji než slova na úplně primární úrovni Nathanielovy psychiky, zároveň to pro mě byl i hluboký hudební zážitek.
Víc a víc mě rozčilovalo, že někdo jako Nathaniel může skončit jako bezdomovec na Skid Row proto, že je duševně nemocný. Kolik desítek tisíc dalších je ještě na Skid Row a mají stejně tragický osud, jako Nathaniel, ale nikdy o nich nebude napsána kniha ani natočen film, který by jim pomohl?
Někde v jádru této mojí krize, jsem vnímal, že hudba si mne vybrala a nějak jsem cítil, velmi naivním způsobem, že Skid Row opravdu potřebuje někoho jako je Paul Farmer a ne dalšího klasického hudbeníka hrajícího na Bunker Hill.
Nakonec to byl Nathaniel, kdo mi ukázal, že pokud to myslím upřímně a chci vážně něco změnit, mám už na to dokonalý nástroj. Hudba byla tím mostem, který spojoval můj svět s jeho.
Existuje nádherný citát německého romantického skladatele Roberta Schumanna, který řekl: "Poslat světlo to temnoty srdcí, to je posláním umělce."
To je obzvlášť výstižný citát, protože Schumann sám trpěl schizofrenií a zemřel v psychiatrické léčebně.
Inspirován tím, co jsem se naučil od Nathaniela, jsem na Skid Row založil hudební těleso nazvané Pouliční symfonie, které přinášelo světlo hudby do těch nejtemnějších koutů. Hráli jsme pro bezdomovce a duševně nemocné v útulcích a na klinikách na Skid Row, pro válečné veterány s post-traumatickými poruchami, pro uvězněné i pro lidi označované za trestně nepříčetné.
Po jedné z našich akcí v Pattonově státní nemocnici v San Bernardinu k nám přišla žena, které tekly po tváři slzy, byla ochrnutá a třásla se. S nádherným úsměvem řekla, že ještě nikdy neslyšela vážnou hudbu, myslela si, že se jí to nebude líbit, nikdy předtím neslyšela housle, ale slyšet hudbu pro ni bylo jako slyšet sluneční svit a že je ještě nikdo nenavštívil a že poprvé po šesti letech se přestala třást bez léků, když nás slyšela hrát.
Na těchto koncertech najednou zjišťujeme, že bez pódia, bez reflektorů, bez fraků předávají hudebníci obrovskou terapeutickou sílu hudby její vliv na mozek obecenstva, které by se nikdy nedostalo do koncertního sálu, nikdy by nemělo přístup k hudebnímu žánru, který provozujeme.
Tak, jako medicína léčí více než jen stavební části lidského těla, stejně tak síla a krása hudby přenáší písmeno "E" uprostřed našeho oblíbeného akronymu.
Hudba přenáší samotnou estetiku krásy.
Synchronii emocí, kterou pociťujeme, když slyšíme Wagnerovu operu, nebo Brahmsovu symfonii nebo komorní hudbu Beethovenovu, připomíná nám to naši sdílenou, společnou lidskost, hluboce propojené vědomí a empatii, o které neuropsychiatr Iain McGilchrist řekl, že je napevno ukotvená v naší pravé mozkové hemisféře.
Těm, kteří žijí v těch nejnelidštějších podmínkách duševní nemoci a jsou bez domova nebo uvězněni, hudba a krása hudby dává šanci vystoupit ze světa, který je obklopuje a uvědomit si, že jsou pořád schopni prožít něco krásného a že je stále obklopuje lidskost.
Ta jiskra krásy, jiskra lidskosti přechází v naději a my víme, že ať se vydáme na cestu hudby nebo medicíny, toto je první věc, kterou musíme přenést na naše okolí, na naše obecenstvo, pokud chceme inspirovat léčení zevnitř.
Rád bych zakončil citátem Johna Keatse, anglického romantického básníka. Je to velmi známý citát. Jsem přesvědčen, že ho všichni znáte.
Keats se sám také vzdal kariéry v medicíně, aby se mohl věnovat básnictví, ale zemřel, když byl o rok starší, než já.
Keats řekl: "Krása ja pravda a pravda je krása.
To je všechno, co na světě víme a co potřebujeme vědět."
(Hudba) (Potlesk)
Abychom pochopili svět, ve kterém žijeme, vyprávíme příběhy.
A když je přetváříme a sdílíme, dostáváme se k definici webu tak, jak ho známe. Každý z nás je součástí toho příběhu díky jednoduchým nástrojům, které nám umožňují dávat věci na síť.
Ale video stojí stranou. Přišlo na web v malém rámečku, a tam také zůstalo, naprosto odpojené od okolních dat a obsahu.
Ve skutečnosti jediná věc, která se na videu změnila za víc než dekádu, je velikost toho rámečku a kvalita obrazu.
Popcorn to všechno mění.
Je to online nástroj, který umožňuje každému kombinovat video s obsahem, který rovnou stahuje přímo z webu.
Videa vytvořená pomocí Popcornu se chovají stejně jako web: jsou dynamická, plná odkazů a mohou být upravována a konečně se mohou vyloupnout z okénka.
Chci vám předvést ukázku prototypu, na kterém pracujeme a který spustíme na konci podzimu.
Bude naprosto zdarma a bude fungovat v každém prohlížeči.
Tvorba v Popcornu pokaždé začíná videem. Proto jsem pomocí novinářské šablony vytvořil krátký, 20 sekundový klip, který používáme na workshopech.
Pustíme si ho. Pak vám ukážu, jak jsme ho udělali.
Ahoj, vítejte na mém zpravodajském kanálu.
Svou polohu jsem přidal na Google Map, a děje se to živě, takže s tím můžeme posouvat.
Můžete přidat vyskakovací okna s odkazy a vlastní ikonky nebo stahovat obsah z jakékoli webové služby, jako je Flickr, nebo přidávat články a blogové příspěvky s odkazy na plné znění.
Vrátíme se a ukážu vám, co jste viděli.
Bylo toho celkem dost. Toto je časová osa a pokud jste někdy stříhali video, tak ji dobře znáte. Místo klipů na časové ose ale vidíte webové akce, které se budou stahovat do videa.
V tomto projektu máme v Popcornu titulek, máme Google mapu, která se objevuje uvnitř obrazu a potom ji Popcorn vytlačí mimo obraz a zabere celou obrazovku.
Jsou tu dvě vyskakující okna, která obsahují nějaké další informace a poslední článek s odkazem na původní článek.
Půjdeme na Google Map a ukážu vám, jak to můžete upravovat.
Jediné, co je k tomu třeba, je jít na časovou osu, dvakrát kliknout na obsah a nastavit Toronto, protože odtamtud pocházím.
Můžeme to nastavit na něco jiného.
Popcorn okamžitě jde na web, navštíví Google, stáhne mapu a umístí ji na obrazovku.
A to je úplně stejné pro lidi, kteří sledují váš pořad.
Děje se to živě. Není to obrázek. Když na to kliknete, můžete si to přiblížit až třeba na uliční pohled, pokud chcete.
Ve videu jsem se zmínil o přidávání aktuálního obsahu. Můžeme to udělat rovnou, takže přidáme obsah z Flickru. Najedeme na pravou stranu, vybereme z nabídky Flickru, přetáhneme ho na časovou osu a umístíme ho tam, kde chceme, a on okamžitě jde na Flickr a začne stahovat obrázky podle tagů. Moji programátoři mají prostě rádi poníky, a tak to nastavili jako výchozí tag.
Zkusíme něco jiného, možná něco relevantnějšího.
A teď se objeví obrázky stažené přímo z webu.
Pokud se na to budete dívat za týden, bude to úplně jiné, dynamické, zkrátka jako web, na kterém je všechno uložené, takže kliknete na odkaz a jdete přímo na Flickr a vidíte zdrojový obrázek.
Všechno, co tu dnes vidíte je vytvořeno pomocí základních stavebních kamenů webu: HTML, CSS a JavaScriptu.
To znamená, že je to možné kompletně předělat. Také to znamená, že to není žádný speciální software. Stačí vám jenom webový prohlížeč.
Představte si, že by každé video, které na webu sledujete pracovalo jako web, umožňovalo by předělávání, s odkazy na zdrojový obsah a interaktivní pro všechny, co se na něj dívají.
Myslím si, že by Popcorn mohl změnit způsob, jakým vyprávíme příběhy na webu, a to jak chápeme svět ve kterém žijeme.
Děkuji. (Potlesk)
V roce 1975 jsem se ve Florencii seznámil s profesorem Carlem Pedrettim, mým bývalým profesorem dějin umění, dnes světově uznáváným znalcem Leonarda da Vinci.
Zeptal se mě, jestli bych mohl vymyslet nějakou technickou metodu, kterou by se dalo odkrýt pět století staré tajemství týkající se ztraceného díla Leonarda da Vinci "Bitva u Anghiari", které se podle předpokladů nachází v Sále pěti set v Palazzo Vecchio ve Florencii.
V polovině 70. let neměl bioinženýr jako já, obzvláště v Itálii, mnoho příležitostí, a proto jsem se rozhodl, spolu s několika vědci ze Spojených států a z Florentské univerzity, začít zkoumat omítku vymalovanou Vasarim na dlouhých zdech Sálu pěti set. Začali jsme hledat ztracené Leonardovo dílo.
Tehdy jsme bohužel nevěděli, že to není to správné místo, kde bychom měli hledat, protože bylo potřeba jít mnohem hlouběji. Výzkum se proto zastavil a byl obnoven až v roce 2000 díky zájmu a nadšení rodiny Guinness.
Tentokrát jsme se soustředili na pokusy rekonstruovat, jak Sál pěti set vypadal před přestavbou, a na takzvaný Sala Grande, postavený v roce 1494 a také na hledání původních dveří a oken. Abychom to mohli udělat, vytvořili jsme nejprve 3D model a potom jsme pomocí termografie odhalovali skrytá okna. Toto jsou původní okna v Sala Grande. Zjistili jsme také, jaká byla výška stropu a následně se nám podařilo rekonstruovat celkový půdorys původního sálu tak, jak vypadal před příchodem Vasariho. Rekonstruovali jsme celkovou podobu včetně schodiště, což bylo velmi důležité pro přesné zjištění místa "Bitvy u Anghiari" na určité části jedné ze zdí.
Také jsme zjistili, že Vasari byl pověřen vévodou Cosimem I. Medicejským přebudovat v letech 1560 až 1574 Sál pěti set. Podle našich poznatků alespoň ve dvou případech uchoval mistrovská díla tím, že před ně vystavěl cihlovou zeď a nechal před nimi malou vzduchovou kapsu.
Jedno z děl vidíme zde. Je to Masaccio v chrámu Santa Maria Novella ve Florencii. Řekli jsme si tedy, že možná Vasari udělal něco podobného i v případě mistrovských uměleckých děl Leonardových, protože Vasari Leonarda da Vinci velmi obdivoval.
Vystavěli jsme několik velmi důmyslných radiových antén, abychom mohli prozkoumat obě zdi a hledat vzduchové kapsy.
Skutečně jsme našli na pravém panelu východní zdi vzduchovou kapsu a věříme, že tam by mohla být umístěna "Bitva u Anghiari" nebo alespoň její část o níž víme, že byla namalována a nazývá se "Boj o vlajku".
V tomto bodě byl, bohužel, v roce 2004 projekt zastaven. Z mnoha politických důvodů.
Rozhodl jsem se opět obrátit na svou alma mater a na Kalifornskou univerzitu v San Diegu. Navrhl jsem otevřít výzkumné centrum technických věd zabývající se kulturním dědictvím.
V roce 2007 jsme vytvořili CISA3, výzkumné centrum kulturního dědictví, zejména umění, architektury a archeologie. Začali se nám hlásit studenti a my jsme začali pracovat na přípravě technologií, které jsme potřebovali, abychom se mohli posunout dále a přejít k práci v terénu.
Do Sálu pěti set jsme se vrátili v roce 2011, tentokrát s velkou skupinou studentů a mým kolegou, profesorem Falko Kuesterem, který je nyní ředitelem CISA3. Vrátili jsme se na místo, na kterém jsme byli přesvědčeni, že máme hledat. Chtěli jsme zjistit, jestli tam ještě něco z malby zůstalo.
Ze všech metod, které byly k dispozici, jsme z důvodů, které tu není nutné uvádět, mohli použít pouze endoskopii. Připojenou 4 milimetrovou kamerou jsme úspěšně natočili záznam a také jsme odebrali vzorky něčeho, co se ukázalo být červenou barvou, černou barvou a rovněž i několik béžových fragmentů. Později jsme provedli mnohem propracovanější průzkum pomocí rentgenové fluorescence a difrakce. Výsledky jsou zatím velmi pozitivní. Indikují pravděpodobně, že jsme skutečně nalezli nějaké pigmenty a vzhledem k tomu, že víme, že na tuto zeď nemaloval žádný jiný malíř, až do příchodu Vasariho 60 let poté, náleží tedy tyto pigmenty k nástěnné malbě, velmi pravděpodobně Leonardově.
Hledáme to nejskvostnější, vysoce ceněné umělecké dílo, které kdy bylo stvořeno člověkem.
Je to fakticky nejdůležitější zakázka, kterou byl Leonardo kdy pověřen. Díky tomuto dílu byl ve své době označován za nejvyšší uměleckou autoritu.
V uplynulých 37 letech jsem měl tu čest pracovat na několika mistrovských dílech, která můžete vidět za mnou, ale co bylo vlastně náplní mé práce? Například jsem posuzoval stav, ve kterém se dílo uchovalo. Tady vidíte tvář Madony se židlí. Když na ni posvítí ultrafialové světlo, vidíte náhle další, jinou dámu, spíše bych měl říct, starší dámu.
Je tam stále hodně laku, několik retuší a obraz byl několikrát čištěn. Je to takto velmi dobře viditelné.
Technologické postupy nám pomohly napsat nové stránky naší historie nebo je alespoň aktualizovat.
Například "Dáma s jednorožcem", další Rafaelovo dílo. Vidíte jednorožce.
O jednorožci toho bylo hodně řečeno i napsáno, ale pokud se podíváte na rentgenový snímek jednorožce, stane se z něj štěně.
(Smích) -- V pořádku, ale bohužel, při následném vědeckém zkoumání tohoto obrazu se zjistilo, že Rafael nenamaloval jednorožce, ani štěně, ale nechal obraz nedokončený, takže ta všechna pojednání o jednorožci jako exotickém symbolu ¨-- (Smích) -- bohužel nejsou velmi spolehlivá. Další věcí je autentičnost. Představte si na okamžik, že by se věda skutečně mohla zabývat autenticitou uměleckých děl. To by znamenalo přinejmenším kulturní revoluci, ale také, řekl bych, revoluci na trhu s uměním. Podívejte se na tento příklad: Otto Marseus, hezký obraz. Je to "Zátiší" umístěné v Galerii Pitti. Právě ho zkoumá infračervená kamera a naštěstí pro historiky umění, bylo právě potvrzeno, že je zde podpis Otto Marseuse. Dokonce se tak zjistilo, kdy a kde byl obraz namalován.
Takže to byl dobrý výsledek. Někdy to není tak dobré. Při zjišťování pravosti uměleckého díla by věda mohla změnit způsob posuzování obrazu, či spíše přispět k tomu, aby přikládání významu jednotlivých složek obrazu bylo více objektivní nebo raději řeknu méně subjektivní než je tomu dnes.
Objev, který vážně zaujal moji představivost a získal moje uznání, to je neuvěřitelně živoucí malba pod touto hnědou vrstvou na obraze "Klanění třech králů". Tady vidíte ručně sestavený skener XYZ se zabudovanou infračervenou kamerou, který se dívá skrz tuto hnědou vrstvu mistrovského díla, aby odhalil, co se může skrývat vespod.
Toto je shodou okolností nejdůležitější obraz Leonarda da Vinci, který v Itálii máme. Podívejte se na nádherně zachycené tváře, které za uplynulých pět set let nikdo neviděl.
Podívejte se na ty portréty. Jsou překrásné. Vidíte Leonarda při práci.
Vidíte genialitu jeho tvorby, přímo na základní vrstvě desky a vidíte, že tady je tahle zajímavá věc, raději bych měl říci slon. (Smích) Po objevení tohoto slona jsme odkryli více než 70 nových výjevů, které nebylo možné po staletí vidět.
Bylo to zjevení. Pochopili jsme a prokázali, že tu hnědou vrchní vrstvu, kterou dnes vidíme, nemaloval Leonardo da Vinci. Nový povrch zakryl obraz, který nebylo možné vidět pět století a nyní ho můžeme díky novým technickým poznatkům obdivovat.
Tak a teď tablet. Říkali jsme si, když my máme teď to potěšení, tu čest to všechno vidět, odhalit tyto skryté obrazy, co kdybychom je zpřístupnili ostatním.
Přemýšleli jsme o aplikaci, která používá rozšířenou realitu, tj. zobrazení reality s přidanými digitálními prvky, s použitím tabletu. Ukáži vám to na simulaci toho, co by každý z nás mohl použít při návštěvě muzea.
Řekněme si, že jdeme do muzea s tabletem.
Namíříme takhle objektiv tabletu na obraz, který nás zajímá.
Vidíte? Prostě na to kliknu, pauza, a teď se s dovolením obrátím k vám, takže, kamera zachytila obraz, následně se načítají snímky obrazu, který jste pravě viděli, do tabletu. A tady to vídíme. Jak jsem řekl,
můžeme si to přiblížit a potom posouvat.
Vidíte? Tak a teď budeme hledat slona.
Jediné co potřebujeme je jeden náš prst. Setřeme to a vidíme slona. (Potlesk) (Potlesk) Pokud chceme, můžeme obraz dále posouvat a mazat vrstvy, abychom například zjistili, že se na schodišti celá ikonografie se změní. Spousta neodborných pracovníků rekonstruovala nový chrám z ruin starého chrámu a začíná tu vystupovat hodně čísel.
Vidíte? Není to jen zajímavost, ale mění to nejen ikonografii, jak vidíte, ale také ikonologii, vykládání významu obrazu. Jsme přesvědčeni, že to je přitažlivý a snadný způsob, ke kterému by mohl mít přístup každý a který by při prohlídce nekonečných sálů muzea umožnil komukoliv aktivně prozkoumávat obrazy, nejenom si je pasivně prohlížet.
(Potlesk) Dalším projektem je digitální klinická karta, což zní jasně, pokud mluvíme o skutečných pacientech, ale pokud hovoříme o uměleckých dílech, něco takového nikoho dříve nenapadlo.
My se však domníváme, že by to měl být začátek, první krok vedoucí k účinné ochraně uměleckých děl, který by nám umožnil řádně prozkoumat a pochopit vše, co souvisí se současným stavem uměleckého díla, techniku, materiály a také zda, kdy a proč bychom měli dílo restaurovat nebo raději změnit podmínky prostředí, ve kterém je umělecké dílo přechováváno.
Naší vizí je objevit znovu renesačního ducha, vytvořit novou disciplínu, kde technický průzkum kulturního dědictví bude ve skutečnosti symbolizovat propojení vědy a umění.
Každopádně potřebujeme novou generaci technicky vzdělaných odborníků, kteří budou moci v terénu zkoumat tato díla a znovu pro nás objeví tyto kulturní hodnoty, jejichž připomenutí zvláště v dnešní době tak nutně potřebujeme.
Kdybych to měl krátce shrnout, snažíme se o následující.
Snažíme se dát naší minulosti budoucnost, abychom zajistili budoucnost.
Pokud žijeme život plný zvědavosti a vášně, je kousek Leonarda v každém z nás. Děkuji vám. (Potlesk) (Potlesk)
Firmy ztrácejí kontrolu.
Co se stane na Wall Streetu, už nezůstane jen na Wall Streetu.
Co se stane ve Vegas, skončí na YouTube. (Smích) Dobrá pověst je zranitelná. Loajalita je vrtkavá.
Zdá se, že manažerské týmy jsou stále více odtržené od zaměstnanců. (Smích) Nedávný průzkum ukázal, že 27 procent šéfů je přesvědčeno, že jejich zaměstnanci jsou inspirováni jejich firmou.
Ovšem stejný průzkum ukázal, že jen 4 procenta zaměstnanců s tím souhlasí.
Firmy mají stále menší vliv na své zákazníky a své zaměstnance.
Ale je to tak opravdu?
Pracuji v marketingu, a proto vím, že jsem kontrolu nebo velký vliv nikdy neměl.
Říká se, že vaše značka je to, co o vás říkají ostatní lidé, když s nimi nejste v místnosti.
Hyperkonektivita a transparentnost teď umožňuje firmám být v té místnosti nonstop.
Mohou naslouchat a zapojovat se do konverzace.
Ve skutečnosti mají víc kontroly nad ztrátou kontroly, než kdy předtím.
Mohou to samy regulovat.
Ale jak? Za prvé, mohou umožnit zaměstnancům a zákazníkům, aby měli větší vliv.
Mohou s nimi spolupracovat při utváření myšlenek, nápadů, obsahu, návrhů a výrobků.
Mohou jim dát větší vliv při tvorbě ceny, což udělala například kapela Radiohead při vydání svého alba "In Rainbows", kdy zavedla systém "zaplaťte, kolik chcete". Kupující mohli určit cenu, ale nabídka byla exkluzivní a platila pouze po omezenou dobu.
Kapela prodala mnohem více kopií tohoto alba než předchozích alb.
Dánský výrobce čokolády Anthon Berg otevřel v Kodani takzvaný "šlechetný obchod".
Požádali zákazníky, aby si koupili čokoládu a slíbili přitom udělat dobrý skutek pro své blízké.
To přeměnilo transakce na interakce a šlechetnost se přeměnila na peníze.
Společnosti mohou dát kontrolu dokonce i hackerům.
Když se na trhu objevil Microsoft Kinect, přídavné zařízení ke konzoli Xbox ovládané pohybem těla, okamžitě to přitáhlo pozornost hackerů.
Microsoft nejprve s hackery bojoval, ale potom změnil strategii, když si uvědomil, že podpora hackerů může přinášet i výhody.
Pocit spoluvlastnictví, bezplatnou reklamu, přidanou hodnotu a vyšší tržby.
Když chcete dát zákazníkům největší vliv, požádejte je, aby nekupovali.
Patagonia, specialista na outdoorové oblečení, vybídnul potenciální zákazníky, aby se podívali na eBay na jejich oblečení z druhé ruky a aby prodali svoje staré boty, než si koupí nové.
Ještě radikálnějším krokem proti konzumerizmu bylo, když společnost uprostřed vrcholného nákupního období uvedla reklamu "Nekupujte tuto bundu".
Mohlo to krátkodobě ohrozit prodej, ale vybudovalo to trvalou, dlouhodobou loajalitu založenou na sdílených hodnotách.
Výzkum prokázal, že pokud mají zaměstnanci větší vliv na svou práci, jsou pak šťastnější a výkonnější.
Brazilská společnost Semco Group je známá tím, že nechává zaměstnance stanovit si vlastní pracovní dobu a dokonce i své mzdy.
Společnosti Hulu a Netflix, a mnohé další, dávájí zaměstnancům možnost zvolit si délku dovolené.
Firmy nechávají lidem větší vliv, ale snaží se také jejich vliv omezovat.
Tradiční podnikatelské moudro praví, že důvěra se dá získat předvídatelným chováním, ale když je všechno konzistentní a normované, jak získáte smysluplné zkušenosti?
Dát lidem menší vliv může být skvělý způsob, jak vyvážit přemíru možností a lidé pak mohou být spokojenější.
Například cestovní kancelář Nextpedition.
Nextpedition udělá z výletu hru s překvapivými zvraty a změnami po celou dobu cesty.
Do úplně poslední minuty neřeknou cestovateli, kam jede a informace jsou poskytovány podle potřeby. Podobně holandské aerolinky KLM uvedly kampaň s překvapením, kdy zdánlivě nahodile rozdávali cestujícím za letu malé dárky.
Interflora z Velké Británie monitorovala Twitter a vyhledávala uživatele, kteří měli špatný den a potom jim poslala zdarma květiny.
Mohou společnosti udělat něco pro to, aby se jejich zaměstnanci necítili tolik tlačeni časem?
Ano. Přinutit je, aby pomáhali druhým.
Nedávná studie ukazuje, že zaměstnanci, kteří občas splní přes den nějaký altruistický úkol, mají větší smysl pro zvyšování produktivity.
Ve společnosti Frog, kde jsem pracoval, jsme pořádali rychlé seznamovací schůzky, kde se sešli staří a noví zaměstnanci a mohli se tak rychle seznámit.
Zavedením striktního procesu jim dáváme méně kontroly, měně možností volby, ale dáváme jim možnost větší a bohatší sociální interakce.
Společnosti jsou strůjcem svého štěstí a, stejně jako my všichni, jsou zcela vystaveny možnosti, že na ně sedne štěstí.
Měly by proto být skromnější, citlivější a lidštější.
S tím, jak hyperkonektivita a transparentnost vystavuje chování společností na denní světlo, je pro společnosti jedinou možnou udržitelnou hodnotou to, aby zůstaly věrné samy sobě.
Neboli, jak řekl baletní umělec Alonzo King: "To, co je na tobě zajímavé, jsi ty sám."
Chtějí-li si společnosti zachovat svůj charakter, je pro ně nejdůležitější otevřenost, ovšem radikální otevřenost není řešením, protože, když je otevřené všechno, není otevřené nic.
"Úsměv, to jsou napůl otevřené a napůl zavřené dveře", napsala spisovatelka Jennifer Egan.
Společnosti mohou dát svým zaměstnancům a zákazníkům více, nebo méně kontroly. Mohou řešit to, jak je otevřenost pro ně dobrá a co má zůstat uzavřeno.
A nebo se prostě mohou usmívat a zůstat otevřené všem možnostem.
Děkuji vám. (Potlesk) (Potlesk)
Před pěti lety jsem zažila tak trochu to, co Alenka v říši divů.
Penn State mě, coby lektorku komunikace požádal, abych vedla lekce komunikace pro studenty inženýrství.
Měla jsem z toho strach. (Smích) Opravdový strach. Strach ze studentů s velkými mozky a velkými knihami a velkými neznámými slovy.
Ale jak se konverzace začala vyvíjet, zažila jsem to, co Alenka, když vlezla do králičí nory a objevila tam dveře do úplně nového světa.
Právě tak jsem se cítila, když jsem se s těmito studenty bavila. Udivily mě jejich nápady a chtěla jsem, aby ostatní také prožili tuhle říši divů.
A věřím, že skvělá komunikace je klíčem k otevření oněch dveří.
Zoufale potřebujeme skvělou komunikaci s našimi vědci a inženýry k tomu, abychom změnili svět.
Jsou to právě vědci a inženýři, kteří se potýkají s těmi největšími výzvami, od energetiky až po životní prostředí a zdravotnictví a pokud o tom my nic nevíme a nerozumíme tomu, pak jejich práce není úplná a já věřím, že je naší zodpovědností jako nevědců s vědci komunikovat.
Ale tato komunikace se nemůže uskutečnit pokud nás naši vědci a inženýři nepozvou do své říše divů.
Takže vědci a inženýři, prosím, mluvte s námi vědátorsky.
Ráda bych s vámi sdílela několik rad ohledně toho, jak se ujistit, že pro nás bude vaše věda sexy a vaše inženýrství přitažlivé.
Naše první otázka: Co z toho máme?
Povězte nám, jaký pro nás má vaše věda význam.
Nemluvte o tom, že studujete trabekuly, ale řekněte mi, že studujete trabekuly, které vytváří tkáňovitou strukturu našich kostí, protože je to klíčové k pochopení a léčení osteoporózy.
A když popisujete vaše bádání, buďte si vědomi žargonu, který používáte.
Žargón nám brání v pochopení vašich myšlenek.
Jistě, můžete říct "prostorový a temporální", ale proč raději nepoužít "prostor a čas", což je pro nás laiky daleko srozumitelnější?
A to, že vaše nápady zpřístupníte, ještě neznamená, že je i zjednodušíte.
Místo toho, jak řekl Einstein, udělejte vše co možná nejjednodušší, ale ne prostoduché.
Můžete jasně diskutovat svá bádání bez toho, abyste zpronevěřili vaše nápady.
Pár věcí, které byste měli zvážit, je mít k dispozici příklady, příběhy a srovnání. Takto nás můžete zapojit a nadchnout vaším obsahem.
A když už nám předvádíte vaši práci, odpusťe si odrážky.
Už vás někdy napadlo, proč se jim říká odrážky? (Smích) Co dělají odrážky? Odrážejí a každého od vašeho výkladu tím pádem odradí.
Takovýto snímek je nejen nudný, ale je odkázán až příliš na jazykovou část našeho mozku a způsobuje, že se mozek zaplaví informacemi.
Místo toho je tento názorný snímek vytvořený Genevieve Brown daleko efektivnější. Dokazuje, že speciální struktury trabekulí jsou tak silné, že inspirovaly jedinečný design Eiffelovky.
Kouzlo spočívá v použití jednoduché, čtivé věty, se kterou se publikum může sladit, pokud se cítí trochu mimo a také poskytuje vizuální zobrazení, které apeluje na naše další smysly a vytváří hlubší pocit porozumění toho, co je popisováno.
Takže si myslím, že tady máte pár řešení, která mohou pomoci nám ostatním otevřít dveře do říše divů, kterou pro nás představuje věda a inženýrství.
A protože inženýři, se kterými jsem spolupracovala, mě naučili, jak být v kontaktu s vědátorem, který se v každém z nás skrývá, ráda bych vše shrnula rovnicí. (Smích) Od vědy odečtěte odrážky a váš žargon, vydělte důležitostí -- to znamená sdělení toho, co je pro posluchače důležité -- a vynásobte to vášní, kterou pro vaši neuvěřitelnou práci máte a to se bude rovnat neuvěřitelným interakcím, které budou plné pochopení.
A tak, vědci a inženýři, až vyřešíte tuhle rovnici, tak na mě určitě mluvte vědátorsky. (Smích) Děkuju. (Potlesk)
Bylo nebylo, svět byl jedna velká rozhádaná rodina.
Řídili ji velcí a mocní rodiče. A lidé byli bezmocné a zoufalé zlobivé děti.
Když některé drzejší dítě zpochybňovalo autoritu rodičů, dostalo vynadáno.
Když šlo prozkoumat pokoje rodičů, nebo dokonce tajnou kartotéku, bylo potrestáno a bylo mu řečeno, že ve vlastním zájmu už tam nikdy chodit nesmí.
Pak jednoho dne přišel do města člověk se spoustou beden plných tajných dokumentů, ukradených z pokojů rodičů.
A řekl: "Podívejte, co před vámi skrývali."
Děti se podívaly a byly ohromeny.
Byly tam mapy a protokoly z jednání, kde se rodiče naváželi jeden do druhého.
Chovali se úplně stejně, jako děti!
A také dělali chyby, stejně jako děti.
Jediný rozdíl byl v tom, že jejich chyby byly schované v tajných kartotékách.
No a ve městě bylo děvče, které si myslelo, že by neměly být schované v tajných kartotékách. A když už budou, tak by měl existovat zákon, který k nim dětem umožní přístup.
A tak se to rozhodla uskutečnit.
No, já jsem to děvče z toho příběhu a tajné dokumenty, které mě zajímaly, se nacházely v této budově, v britském parlamentu. A data, ke kterým jsem se chtěla dostat, byly účtenky za služební výdaje poslanců.
Myslela jsem, že to je v demokracii úplně normální žádost. (Potlesk) Přece jsem nežádala o odpalovací kódy k jaderným raketám nebo tak něco. Ale podle odporu proti splnění této žádosti o svobodný přístup k informacím byste čekali, že jsem o něco takového žádala.
Takže jsem o to bojovala asi 5 let a byla to jedna z mnoha set žádostí, které jsem podala. Podívejte, vážně jsem neměla v plánu způsobit revoluci v britském parlamentu.
To nebyl můj cíl. Podávala jsem ty žádosti kvůli podkladům pro moji první knihu.
Jenže to skončilo táhlou právní bitvou a po pěti letech válčení s parlamentem jsem stála před třemi nejvýznamnějšími soudci britského nejvyššího soudu a čekala na rozsudek, jestli parlament musí zveřejnit data.
A musím říct, že jsem si nedávala moc nadějí. Protože znám státní moc, myslela jsem, že vždycky drží při sobě a já mám smůlu.
A hádejte co se stalo? Já vyhrála! Hurá! (Potlesk) No, to není tak úplně všechno. Háček byl v tom, že parlament zveřejnění dat pořád zdržoval, a pak se pokusil zákon retrospektivně změnit, aby se na ně už nevztahoval.
Zákon o přístupu k informacím, který schválili a platil pro ostatní. Snažili se ho změnit, aby pro ně neplatil.
Jenže nepočítali s digitalizací, protože všechny papírové účtenky se elektronicky naskenovaly a stačilo, aby někdo celou databázi zkopíroval, uložil ji na disk a vyšel z parlamentu, což se přesně stalo, a pak disk prodal nejvyšší nabídce, což byl Daily Telegraph, a pak si všichni pamatujete, že následovaly celé týdny odhalování. Všechno možné od pornofilmů a špuntů do vany přes nové kuchyně, až po nikdy nesplacené hypotéky.
Výsledkem byla demise šesti ministrů a poprvé za 300 let byl k demisi donucen i předseda Dolní sněmovny. Byla zvolena nová vláda s programem transparence, před volbami odstoupilo 120 poslanců a, prozatím, čtyři poslanci a dva lordi šli do vězení za zpronevěru.
Díky. (Potlesk) Ten příběh jsem vyprávěla, protože se netýká jen Británie.
Byl to příklad kulturního střetu, který probíhá po celém světě mezi funkcionáři v parukách a punčochách, kteří si myslí, že nám mohou vládnout, aniž by do toho mluvila veřejnost, a najednou proti nim stojí veřejnost, která už s tímhle uspořádáním není spokojená. A nejen nespokojená, dnes navíc často vyzbrojená samotnými oficiálními daty.
Takže se blížíme k takové demokratizaci informací a sama se v této oblasti už nějaký čas pohybuji.
Stydím se to přiznat, ale když jsem byla malá, mívala jsem malý notes, dívala jsem se, co všichni kolem dělají a zapisovala si to.
Určitě z toho muselo být jasné, že ze mne jednou bude investigativní novinářka. A během dlouhých let strávených v oboru přístupu k informacím jsem si všimla, že to bývala dost minoritní záliba, ale teď je to všude. Čím dál víc ve světě chtějí všichni vědět, co dělají ti u moci.
Chtějí mluvit do rozhodnutí prováděných jejich jménem a za jejich peníze. Tato demokratizace informací je podle mě informačním osvícenstvím. A stojí na podobných principech, jako původní osvícenství.
Je to o hledání pravdy. Ne, že někdo říká, že to je pravda, "protože to říkám!"
Ne, je to o hledání pravdy na základě toho, co vidíte a co se dá ověřit.
To během prvního osvícenství vedlo k pochybám o právu králů, právu vládnout lidem z boží vůle. Nebo o podřízenosti žen mužům nebo že církev reprezentuje oficiální slovo boží.
Církev z toho samozřejmě nebyla nadšená a snažila se to potlačit. Jenže nebrali v potaz technologie. A pak přišel knihtisk, který najednou umožnil šířit tyto myšlenky levně, rychle a daleko. A lidé se scházeli v kavárnách, diskutovali a plánovali revoluci.
Dnes tu máme digitalizaci, která informace odpoutává od hmoty, takže kopírování a sdílení informací je dnes prakticky zadarmo.
Naším tiskařským lisem je Internet. Naší kavárnou jsou sociální sítě.
Míříme k něčemu, co mi připadá jako plně propojený systém. A v tomto systému musíme dělat globální rozhodnutí. Rozhodnutí o klimatu, o finančních systémech, o zdrojích. A uvědomte si, že když chceme udělat důležité rozhodnutí o koupi domu, tak jej hned nekoupíme. Totiž, nevím jak vy, ale než do domu vrazím tolik peněz, chci jich vidět co nejvíc.
A když jde o finanční systém, musíme vstřebat spoustu informací. Prostě není možné, aby jedna osoba vstřebala to množství, ten objem informací, zanalyzovala je a rozhodla dobře.
Proto dnes vidíme rostoucí zájem o přístup k informacím.
Proto začíná vznikat víc zákonů o informační povinnosti, tak například pro životní prostředí platí Aarhuská úmluva, což je evropská směrnice, která lidem dává značné právo na informace. Třeba když váš správce kanalizace vypouští splašky do místní řeky, máte právo to vědět.
Ve finančním sektoru teď máte větší právo vědět, co se děje. Takže máme různé protikorupční zákony, peněžní regulace, vyšší informační povinnost korporací, takže se majetek dá sledovat napříč hranicemi.
A je čím dál těžší ukrýt majetek, daňové úniky, platovou nerovnost. A to je dobře. Začínáme o těch systémech zjišťovat čím dál víc.
A všechny se mění na centrální systém, který je plně propojený. Všechny kromě jednoho. Uhodnete, který to je?
Je to systém, který podpírá všechny ostatní systémy.
Je to systém, pomocí kterého organizujeme a vykonáváme moc. A tím myslím politiku. Protože v politice máme tenhle systém: shora řízenou hierarchii.
A jak je možné, že se v tomhle systému dá zpracovat ten objem informací, co je třeba?
No, prostě nedá.
Tečka. A podle mě je to hlavní příčina krize legitimity všech našich dnešních vlád.
Takže jsem vám řekla něco o tom, jak jsem se snažila vtáhnout parlament přes jeho kopání a křik do 21. století, a ještě uvedu pár příkladů, co dělá několik dalších lidí, které znám.
Tenhle člověk se jmenuje Seb Bacon, je to programátor a vytvořil webovou stránku jménem Alaveteli. Je to platforma pro svobodný přístup k informacím.
Je open source, plná dokumentů a umožňuje vám podat žádost o svobodný přístup k informacím, položit otázku orgánům státní správy. Tu největší námahu udělá za vás. A můžu vám říct, že s podáváním těch žádostí je spousta námahy. Tu námahu udělá za vás a vy jen napíšete otázku, třeba kolik policistů má záznam v trestním rejstříku.
Otázka odfrčí k příslušné osobě, upozorní vás to na vypršení termínu, zaznamenává to veškerou korespondenci, zveřejňuje ji to, a tím vytváří archiv veřejných informací.
Takže je to open source a dá se to nasadit v kterékoliv zemi, kde platí nějaký zákon o svobodném přístupu k informacím.
Támhle je seznam několika zemí, kde už to běží, a pár dalších, co se brzy přidají.
Takže jestli to někoho z vás zaujalo a ve vaší zemi platí podobný zákon, vím jistě, že Seb bude nadšený, když se mu ozvete ohledně spolupráce při nasazení ve vaší zemi.
Tohle je Birgitta Jónsdóttirová, islandská poslankyně.
Dost neobvyklá poslankyně. Na Islandu byla jedním z demonstrantů, kteří přišli před parlament, když ekonomika státu zkolabovala, a pak byla zvolena s reformním programem. A teď prosazuje tento projekt --
Islandskou iniciativu pro moderní média -- a nedávno získali finance na vybudování mezinárodního projektu pro moderní média. Vybírají ty nejlepší zákony z celého světa o svobodě projevu, ochraně whistleblowerů, ochraně před žalobami pro pomluvu, ochraně informátorů a snaží se z Islandu udělat novinářský ráj.
Je to místo, kde vaše data budou svobodná. Když si vezmeme, jak vlády chtějí čím dál větší přístup k uživatelským datům, na Islandu se snaží vytvořit bezpečný přístav, kde můžete svobodně psát.
V mém oboru investigativní novinařiny musíme také začít myslet globálně, takže tohle je stránka nazvaná Investigative Dashboard. A když se snažíte sledovat majetek diktátora, třeba Husního Mubáraka, když mu začne téct do bot, začne ze země vyvádět peníze. A když to chcete prošetřovat, potřebujete přístup do co nejvíc databází obchodních rejstříků po celém světě.
No a tahle stránka se snaží shromáždit všechny ty databáze na jednom místě, abyste mohli hledat třeba jeho příbuzné, přátele, šéfa tajné služby.
Můžete tak zjistit, jak vyvádí majetek ze země.
Ale opět, když jde o rozhodnutí, která se nás asi dotýkají nejvíce, ta nejdůležitější rozhodnutí o válkách a podobně, opět je podávání žádosti o přístup k informacím k ničemu.
Je to vážně těžké. Tak pořád musíme spoléhat na protiprávní cestičky, jako úniky informací.
Takže když Guardian připravoval reportáž o válce v Afghánistánu, nemohli prostě přijít na Ministerstvo obrany a požádat
o všechny informace. Nikdo by jim je nedal.
Takže tohle pochází z úniku desítek tisíc hlášení o válce v Afghánistánu napsaných americkými vojáky a pak vyzrazených. Tak mohla vzniknout tahle reportáž.
Další velká reportáž se týká světové diplomacie.
Opět všechno stojí na úniku informací. 251 000 amerických diplomatických depeší. A já se na té reportáži podílela, protože jsem se k těm dokumentům dostala přes únik od naštvaného člena WikiLeaks a nakonec jsem dostala práci v Guardianu.
Takže vám můžu říct, jaký to byl pocit, mít v ruce ty uniklé dokumenty. Bylo to úžasné.
Připomnělo mi to scénu ve filmu "Čaroděj ze země Oz".
Víte, kterou myslím? Jak pejsek Toto přiběhne k čaroději a odtáhne závěs a -- "Nedívejte se za závěs! Nedívejte se na muže za závěsem!"
Bylo to přesně takové, protože jste zjistili, že všichni ti velcí státníci, všichni ti pompézní politici byli úplně stejní, jako my.
Všichni si navzájem nadávali. Totiž ty depeše byly samé drby. Podle mě si musíme uvědomit jednu důležitou věc: Jsou to lidské bytosti stejně jako my. Nemají zvláštní schopnosti,
neumějí čarovat, nejsou to naši rodiče.
Dále co mi připadalo nejvíc fascinující, byla rozbujelost systémové korupce ve všech zemích a zvláště soustředěné kolem centra moci, kolem státních funkcionářů, kteří zpronevěřovali veřejné peníze pro vlastní obohacení a procházelo jim to kvůli úřednímu tajemství.
Takže jsem zmínila WikiLeaks, protože co by mohlo být otevřenější než zveřejnění všech materiálů?
Protože přesně to Julian Assange udělal.
Nelíbilo se mu, jak to otiskly noviny, aby byly právně z obliga, tak to vypustil všechno.
Následkem toho byly vyzrazeny zranitelné osoby v Afghánistánu. Navíc tím běloruský diktátor dostal kompletní seznam všech prodemokratických aktivistů v zemi, kteří komunikovali s americkou vládou.
Je tohle radikální otevřenost? Podle mě ne, protože to neznamená vzdát se moci, povinností, zodpovědnosti, ve skutečnosti to znamená být partnerem moci. Radikální otevřenost je o sdílení povinnosti, zodpovědnosti. Assange mi navíc vyhrožoval žalobou, protože ke mně unikly jeho uniklé dokumenty, to mi připadalo jako pořádná nekonzistence v uvažování, abych byla upřímná. (Smích) Další věc je, že moc je neuvěřitelně opojná. A podle mě když u jednacího stolu řešíte moc, mluvíte o moci, musíte mít dvě důležité vlastnosti kvůli její opojnosti.
Musíte být skeptičtí a pokorní.
Skeptičtí, protože musíte neustále zpochybňovat.
Chci vědět proč -- protože to říkáte?
To nestačí. Chci vidět důkaz, proč to tak je.
A pokorní, protože jsme jen lidé.
Všichni děláme chyby. A když nebudete skeptičtí a pokorní, tak stačí jen malý krok, aby se z reformátora stal autokrat. A podle mě si stačí jen přečíst Farmu zvířat, abyste si uvědomili, jak moc korumpuje lidi.
Takže jak to vyřešit? Podle mě je třeba v zákonech zakotvit právo na informace.
Teď jsou naše práva hrozně slabá.
Ve spoustě zemí platí zákon o státním tajemství. I tady v Británii máme zákon o státním tajemství bez výjimek pro veřejný zájem. To znamená, že lidé jsou trestáni, v mnoha případech dost tvrdě, za zveřejnění nebo prozrazení úředních informací.
No nebylo by úžasné, a vážně chci, abyste se nad tím zamysleli, kdyby platil zákon o státní informační povinnosti, který by trestal státní funkcionáře, kteří se snažili zamlčet nebo skrýt informace, které jsou ve veřejném zájmu?
Tohle ano. Ano! Můj vítězný postoj! (Potlesk) (Smích) Chtěla bych, abychom o to usilovali.
Není to zas tak černé. Rozhodně tu je určitý pokrok. Jenže zjišťujeme, že čím víc se blížíme přímo k centru moci, tím je to neprůhlednější a uzavřenější.
Před pár týdny jsem poslouchala komisaře londýnské Metropolitní policie když vysvětloval, proč policie potřebuje přístup k veškeré naší komunikaci, špehovat nás bez soudního příkazu. A řekl, že je to otázka života smrti.
Doslova to řekl, otázka života a smrti.
Úplně bez důkazů. Nepředložil jediný důkaz, že to tak je.
Bylo to prostě "protože to říkám".
"Musíte mi věřit, musíte mít víru."
No to pardon, ale to jsme zpátky u církve před nástupem osvícenství. A proti tomu musíme bojovat.
Komisař mluvil o britském zákonu Communications Data Bill, což je naprosto nehorázný legislativní zmetek.
V Americe je teď Cyber Intelligence Sharing and Protection Act.
Uvažuje se o bezpilotních letounech pro vnitrostátní hlídky.
Národní bezpečnostní agentura tam staví největší špionážní centrum na světě. Je to kolosální -- pětkrát větší než budova Kongresu. A budou tam zachytávat a analyzovat komunikaci, provoz a osobní data, aby zjistili, kdo ve společnosti dělá potíže.
Ale vraťme se k původnímu tématu, rodiče zpanikařili. Pozamykali všechny dveře.
Po celém domě zabudovali bezpečnostní kamery.
Všechny nás sledují. Rozšířili sklep a postavili tam špionážní centrum, aby mohli pomocí algoritmů zjišťovat, kdo z nás dělá problémy. A když si na to někdo z nás bude stěžovat, zatknou ho za terorismus.
Tak je to pohádka, nebo živá noční můra?
Některé pohádky končí šťastně, některé ne.
Myslím, že jsme všichni četli pohádky bratří Grimmů, které jsou dost ponuré.
Jenže svět není pohádka a mohl by být brutálnější, než si chceme připustit.
Stejně tak by mohl být lepší, než nám slibovali. Tak či tak musíme svět začít vidět takový, jaký je, se všemi jeho problémy. Protože problémy dokážeme napravit jedině tehdy, když je budeme vnímat, a pak můžeme žít ve světě, kde všichni budeme žít šťastně až do smrti. (Smích) Díky za pozornost.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
Malý Billy přijde do školy, posadí se a učitel se ho ptá: „Co dělá tvůj tatínek?“
A malý Billy odpoví: „Můj tatínek hraje na klavír v opiovém doupěti.“
A tak učitel zavolá rodičům a spustí: „Billy nám dneska vyzradil jeden skandál.
Právě jsem se dozvěděl, že rád hrajete na klavír v opiovém doupěti.“
A tatínek povídá: „Já se vám omlouvám, ano, lhal jsem.
Ale jak mám svému osmiletému chlapečkovi říct, že jeho otec je politik?“ (Smích) Jako politik teď tady před vámi nebo při setkání s kýmkoliv po celém světě, nakonec lidem odhalím skutečnou povahu svého povolání a oni na mě hledí, jako na něco mezi hadem, opicí a leguánem. A já celou dobu silně pociťuji, že něco není v pořádku.
Čtyři sta let dospívání demokracie, kolegové z parlamentu, kteří mi přijdou jako osobnosti značně obdivuhodní, čím dál vzdělanější, energičtí, vědoucí lidé, a přesto obklopeni pocitem hlubokého, hlubokého zklamání.
Mezi mými kolegy v parlamentu, včetně těch nových, jsou rodinní doktoři, podnikatelé, profesoři, významní ekonomové, historici, spisovatelé, armádní důstojníci od plukovníků až po rotmistry.
Ale všichni, včetně mě, když procházíme pod těmi podivnými kamennými chrliči (u britského Parlamentu) kousek odsud, cítíme, že jsme se stali méně než součtem našich částí, cítíme, že jsme ztratili společenské postavení.
A to není jen problém Británie.
Je to problém v celém rozvojovém světě a také v zemích se středními příjmy. Na Jamajce, například. Vezměte si jamajské poslance: potkáte je a jsou to často lidé, kteří studovali v Oxfordu, studovali na Harvardu nebo na Princetonu, a přesto, když dojdete do centra hlavního města Kingstonu, uvidíte jedno z nejdepresivnějších míst, jaké se dá v zemích se středními příjmy najít: tristní, depresivní krajinu spálených a napůl opuštěných budov.
Takto to vypadá už 30 let a při předání moci v letech 1979 a1980, od jednoho jamajského vůdce, který byl synem absolventa Oxfordu a poradcem královny, na dalšího, který měl doktorát z ekonomie na Harvardu, bylo přes 800 lidí bylo zabito v ulicích v drogové válce.
Před deseti lety se však zdál příslib demokracie mimořádným. George W. Bush vystoupil ve své řeči o stavu Unie v roce 2003 a řekl, že demokracie je síla, která vymýtí většinu neduhů světa. Řekl: „Protože demokratické vlády ctí svůj lid a respektují své sousedy, svoboda přinese mír.“
Významní akademici také zastávali názor, že demokracie má nezměrně příznivé vedlejší účinky,
které přinesou bezpečnost, prosperitu a překonání sektářského násilí; zajistí, že státy už nebudou přístavištěm teroristů.
Ale co se od té doby stalo?
Co jsme viděli v místech, jako je Irák a Afghánistán, je vytvoření demokratických systémů vlády, které žádné z těchto výhod neměly.
V Afghánistánu jsme například neměli jen jedny nebo dvoje volby – prošli jsme třemi volbami, jak prezidentskými, tak parlamentními.
A co zjišťujeme? Najdeme tu vzkvétající občanskou společnost, energický právní řád, dobré zabezpečení? Ne. V Afghánistánu najdeme soudní moc, která je je slabá a zkorumpovaná, velmi omezenou občanskou společnost, která je do značné míry neúčinná, média, která se začínají dostávat na své nohy, ale také vládu, která je hluboce nepopulární a považovaná za veskrze zkorumpovanou, a bezpečnost, která je šokující, až příšerná.
V Pákistánu, ve většině subsaharské Afriky, znovu vidíme, že demokratické volby jsou kompatibilní se zkorumpovanými vládami – se státy, které jsou nestabilní a nebezpečné.
A když vedu rozhovory s lidmi, vzpomínám si na rozhovor například v Iráku s tamní komunitou, kde se mě ptali, zda ty nepokoje, kterých jsme byli svědky – byl tam obrovský dav rabující budovu Provinciální rady – zda jsou známkou oné nové demokracie.
Myslím, že to samé platí v téměř všech středně rozvinutých a rozvojových zemích, které jsem navštívil, a do jisté míry totéž platí o nás.
Takže jak to vyřešit? Je správnou odpovědí prostě tu myšlenku demokracie vzdát?
No, samozřejmě ne. Bylo by absurdní, kdybychom se měli znovu zapojit do takových operací, do jakých jsme se zapojili v Iráku a Afghánistánu, kdybychom se najednou ocitli v situaci, kdy se snažíme zavést cokoliv jiného než demokratický systém.
Cokoliv jiného by bylo v rozporu s našimi hodnotami, bylo by to v rozporu s vůli lidí v těch místech, a bylo by to v rozporu s našimi zájmy.
Vzpomínám si, že v Iráku jsme například měli nějakou dobu pocit, že bychom měli demokracii zbrzdit.
Měli jsme pocit, že ponaučení z Bosny je, že příliš brzké konání voleb skončí sektářským násilím a vzestupem extremistických stran. Takže v Iráku v roce 2003 bylo rozhodnuto, že volby ještě dva roky nebudou. Pojďme investovat do voličského vzdělání, pojďme investovat do demokratizace.
Výsledkem bylo, že budovu mé kanceláře oblehl obrovský dav lidí – toto je ve skutečnosti fotografie pořízená v Libyi, ale stejnou scénu jsem zažil v Iráku: dav lidí, kteří stáli venku a žádali volby. A když jsem vyšel ven a zeptal se: „Co je špatného na prozatímní Provinciální radě?
Co je špatného na lidech, které jsme vybrali?
Je mezi nimi jeden sunnitský Šejk, jeden šíitský Šejk, je tu všech Sedm – představitelé sedmi hlavních kmenů, jeden křesťan a jeden sabián, zástupkyně z řad žen, v Radě je každá politická strana… Co je špatného na lidech, které jsme vybrali?
A odpověď zněla: „Problém nejsou ti lidé, které jste vybrali, problém je, že jste je vybrali vy.“
Ještě jsem se nesetkal s nikým, ani v té nejvzdálenější afghánské obci, nikoho, kdo by nechtěl mít vliv na to, kdo mu vládne.
Ani v těch nejzapadlejších vsích jsem nepotkal ani jednoho vesničana, který by nechtěl právo volit.
Takže musíme uznat, že navzdory pochybné statistice, navzdory tomu, že 84 procent lidí v Británii má pocit, že politika je zkažená, navzdory tomu, že když jsem byl v Iráku a udělali jsme anketu v roce 2003 a zeptali se lidí, jaké politické systémy preferují, a odpověď byla, že sedm procent chce Spojené státy, pět procent Francii, tři procenta Británii a téměř 40 procent Dubaj, která konec konců není žádný demokratický stát, ale relativně prosperující menší monarchie, demokracie je věcí hodnot, za které bychom měli bojovat. Ale k tomu musíme přestat používat instrumentální argumenty.
Musíme přestat říkat, že demokracie je důležitá kvůli těm dalším věcem, které přináší.
Stejně tak se musíme vymanit z tohoto pocitu i jinde: že na lidských právech záleží kvůli dalším výhodám, které přináší, nebo že práva žen jsou důležitá kvůli tomu, co přináší.
Proč bychom se měli těchto argumentů zbavit?
Protože jsou velmi nebezpečné. Pokud si zvykneme říkat, že například mučení je špatně, protože nezískává dobré informace, nebo že potřebujeme práva žen, protože to stimuluje hospodářský růst tím, že se zdvojnásobí pracovní síla, stavíme se do situace, kdy se může vláda Severní Koreje otočit a namítnout: „No, my teď ale slavíme úspěch v získávání dobrých informací našimi metodami mučení,“ nebo vláda Saúdské Arábie může říct: „No, náš hospodářský růst je v pořádku, dík za optání, podstatně lepší než váš, takže asi ani nebudeme podporovat programy v oblasti práv žen.“
Smysl demokracie není instrumentální.
Nejde o věci, které přináší.
Smysl demokracie není v tom, že zajistí legitimní, efektivní, prosperující právní řád.
Není ani v tom, že zaručí mír v zemi nebo s jejími soudy.
Smysl demokracie je vnitřní.
Na demokracii záleží, protože odráží myšlenku rovnosti a svobody. Odráží myšlenku důstojnosti, důstojnost jedince, myšlenku, že každý jednotlivec by měl mít rovnoprávný hlas a vliv na tvorbu své vlády.
Ale pokud chceme demokracii opravdu znovu vzbudit, jsme-li připraveni ji oživit, musíme se zapojit do nového projektu občanů a politiků.
Demokracie není jen otázkou struktur.
To je stav mysli. Je to činnost.
A součástí této činnosti je upřímnost.
Až skončím svou řeč, půjdu do rozhlasového pořadu jménem „Jakékoliv otázky“ a jistě jste si všimli, že politici v takových programech v rádiu za žádných okolností neřeknou, že neznají odpověď na otázku, ať už je jakákoliv.
Zeptejte se na daňové úlevy na děti, na budoucnost tučňáků v jižní Antarktidě, zeptejte se na vyjádření, zda vývoj v Chongqing přispívá k udržitelnému rozvoji zachycování uhlíku, a my pro vás budeme mít odpověď.
Musíme s tím přestat – přestat předstírat, že jsme vševědoucí.
Politici se také musí naučit občas přiznat, že některé věci, které voliči chtějí, určité věci, které byly voličům slíbeny, mohou být věcmi, které neumíme splnit, nebo třeba máme pocit, že bychom je plnit neměli.
A druhá věc, kterou bychom měli udělat, je pochopit génia našich společností.
Naše společnosti nikdy nebyly tak vzdělané, nikdy nebyly tak energické, nebyly nikdy tak zdravé, nikdy toho tolik nepoznaly, nikdy se tolik nezajímaly, nikdy tolik nechtěly dělat, a to je genius loci.
Jedním z důvodů, proč se stěhujeme ze slavnostních sálů, jako je ten, kde dnes stojíme, sálů s pozoruhodnými malbami na stropech s králi na trůnech, od celého dramatu, které se odehrálo v těchto prostorách, kde byla anglickému králi sťata hlava – důvod, proč se stěhujeme z těchto míst, těchto trůnů, na radnici, je, že se čím dál více přibližujeme energii svého lidu, ze které musíme čerpat.
To může v různých zemích znamenat různé věci.
V Británii to by mohlo znamenat podívat se na Francouze, učit se od nich: dostat do funkcí přímo volené starosty podle francouzského komunálního systému.
V Afghánistánu by to mohlo znamenat, že namísto soustředění se na velké prezidentské a parlamentní volby jsme měli udělat to, co bylo v afghánské ústavě od samého počátku, tedy přistoupit k lokálním volbám na okresní úrovni a nechat lidi zvolit si své guvernéry.
Ovšem aby cokoliv z toho mohlo fungovat, upřímnost v jazyce, místní demokracie, nemůžeme se ptát jen po tom, co dělají politici.
Je to otázka toho, co dělají občané.
Aby mohli politici být upřímní, musí jim to veřejnost dovolit, a stejně tak média, která zprostředkovávají komunikaci mezi politiky a veřejností, musí politikům dovolit upřímnost.
Jestli má místní demokracie růst, bude záviset na aktivním a informovaném zapojení každého občana.
Jinými slovy, máme-li demokracii zrekonstruovat, má-li být znovu energická a živá, je nezbytné nejen, aby se veřejnost naučila důvěřovat svým politikům, ale také, aby se politici naučili důvěřovat veřejnosti.
Opravdu velice vám děkuji. (Potlesk)
V 17. stol. žila žena jménem Giulia Tofana, která velmi úspěšně obchodovala s parfémy.
Prodávala je více než 50 let.
Skončilo to vcelku nečekaně, tím, že ji popravili (smích) za vraždu 600 mužů. No, nebyl to moc dobrý parfém.
Ve skutečnosti neměl žádnou vůni, chuť ani barvu, ale jako jed to bylo to nejlepší, co se dalo za peníze pořídit, takže se k jejím dveřím hrnuly ženy, které chtěly zavraždit své muže.
Ukázalo se, že traviči byli velmi ceněná a obávaná skupina, otrávit člověka je totiž docela těžká věc.
A to proto, že v těle máme zabudovaný jakýsi detektor jedů.
Můžete si ho všimnout už u novorozenců.
Pokud chcete, můžete vzít pár kapek něčeho hořkého nebo kyselého a uvidíte tento obličej s vyplazeným jazykem a zvrásněným nosem, jakoby se snažili zbavit obsahu svých úst.
Tato reakce trvá až do dospělosti a stává se plnohodnotným výrazem znechucení, který již neindikuje jen potenciální otravu, ale i hrozbu fyzické kontaminace z vnějšího zdroje. Výraz však zůstává překvapivě podobný.
Rozvinul se ale více, než aby nás jen držel dále od fyzické kontaminace, čím dál více důkazů ukazuje, že emoce znechucení ve skutečnosti ovlivňuje i naše morální hodnoty a dokonce i naše hluboce zakořeněné politické intuice.
A proč to tak je?
Tomuto procesu můžeme lépe porozumět, když pochopíme pár věcí o emocích samotných. Základní lidské emoce, ty, které mají všichni lidé společné, existují, aby nás motivovaly dělat dobré věci a odrazovaly nás od těch špatných.
Takže jsou vcelku dobré pro naše přežití.
Vezměte si například strach. Odrazuje nás od dělání věcí, které jsou vážně riskantní.
Tahle fotka pořízená před jeho smrtí - (smích) - je vlastně - Ne, důvod, proč je tahle fotka zajímavá je, že by to většina lidí neudělala, a pokud ano, tak by nepřežili dost dlouho na to, aby o tom promluvili, v reakci na predátora by se totiž už dávno před tím dostavil strach.
Vypadá to, že znechucení má podobné ochranné výhody jako strach, až na to, že nás nedrží dál od zvířat, která by nás mohla sníst nebo od výšek, ze kterých můžeme spadnout, ale spíše od věcí, které nás mohou otrávit, přivodit nemoc nebo nám udělat špatně.
Znechucení má jednu vlastnost, která z něj dělá zajímavou emoci. Je hrozně snadné jej vyvolat, možná dokonce jednodušší, než jakoukoli jinou základní emoci, takže vám to ukážu na několika obrázcích, možná vás trochu znechutím.
Takže se otočte, řeknu vám, až se zase budete moci dívat.
(smích) Vždyť to vidíte každý den, ne? Ale no tak! (smích) (Publikum: fuuuuuuj.) Dobře, pokud jste se nedívali, tak se můžete otočit.
Hodně z vás v publiku bylo těmito obrázky pravděpodobně dost znechuceno, ale pokud jste se nedívali, tak vám můžu říct o dalších věcech, které znechucují lidi po celém světě. Věci jako fekálie, moč, krev nebo shnilé maso.
Toto je ten typ věcí, od kterých dává smysl držet se dál, protože nás mohou něčím nakazit.
I věci jako nezdravý vzhled nebo divné sexuální projevy v nás vlastně také vyvolávají značné znechucení.
Darwin byl pravděpodobně jedním z prvních vědců, kteří systematicky zkoumali lidské emoce a poukázal na obecnou podstatu a sílu projevů znechucení.
Toto je anekdota z jeho cest po Jižní Americe.
"V Tierro del Fuegu se domorodec, zatímoc jsem jedl, prstem dotkl chlazeného masa.
Jeho měkkost ho jednoduše znechutila, stejně jako znechutilo mě, když jsem viděl nahého divocha, dotýkat se mého jídla, - (smích) - ač jeho ruce nevypadaly špinavě.
Pak napsal: "Je to v pořádku, několik mých dobrých přátel jsou nazí divoši." (smích) Ale ukazuje se, že přecitlivělostí netrpí jen staromódní britští vědci. Nedávno jsem pro jeden dokument dělal rozhovor s Richardem Dawkinsem a párkrát jsem ho také znechutil. Tady je moje oblíbená reakce.
Richard Dawkins: "Vyvinuli jsme se z námluv a soulože, jsme spojeni s hluboce zakořeněnými emocemi a reakcemi, kterých se nedá zbavit přes noc."
David Pizarro: Nejvíce se mi na klipu líbí, že se profesoru Dawkinsovi začalo navalovat.
Pokaždé odskočil, aby se nepozvracel. Museli jsme to zkusit třikrát a ve všech třech případech se mu navalilo. (smích) A vážně se mu navalovalo. Myslel jsem si, že mě pozvrací.
Znechucení má krom univerzálnosti a síly ještě další vlastnost a to, jak funguje skrze mentální asociace.
Takže když se něco nechutného dostane do kontaktu s něčím čistým, pak se čistá věc stane nechutnou, nikoli naopak.
Takže může velmi dobře fungovat jako strategie pro to, abyste někoho přesvědčili, že je nějaká věc, jednotlivec nebo celá skupina lidí nechutná a měli by se jí vyhnout.
V tomto citátu na to upozorňuje i filozofka Martha Nussbaum: "Napříč historií se některé znaky znechucení - slizkost, smrad, lepkavost, kaz či špinavost- opakovaně a monotónně asociovaly s...
Židy, ženami, homosexuály, nedotknutelnými, či lidmi z nižších tříd - všechny tyto skupiny jsou reprezentovány s cejchem špinavého těla."
Teď vám ukážu pár příkladů, které velmi dobře ilustrují použití takových asociací napříč historií.
Tento je z nacistické dětské knížky publikované v roce 1938: "Jen se na ně podívejte! Ty zavšivené plnovousy, ty špinavé, odstávající uši, to ušpiněné a zamaštěné oblečení...
Židé obvykle páchnou nasládlým smradem.
Pokud máte dobrý čich, Židy ucítíte."
Modernější příklad pochází od lidí, kteří se nás snaží přesvědčit, že je homosexualita nemorální.
Toto je z anti-homosexuálního webu, kde o gayích říkají, že si "zaslouží smrt za své odporné sexuální praktiky." Jsou jako "psi, kteří jedí
vlastní zvratky nebo jako prasnice válející se ve vlastních výměšcích."
Toto je snaha přímo spojit něco nechutného se sociální skupinou, kterou máte mít neradi.
Při prvním zkoumání vlivu znechucení na morální soudy jsme se zabývali tím, zda jsou na tyto apely citlivější lidé, které je jednodušší znechutit.
I když je znechucení, stejně jako ostatní základní emoce, univerzální pro všechny lidi, tak je pravda, že jsou na něj někteří z nás náchylnější.
Asi jste to zpozorovali v publiku, když jsem vám ukazoval ty nechutné obrázky.
Měřili jsme to pomocí škály vytvořené jinými psychology, kteří seznámili lidi s různými situacemi, a pak se jich ptali, jak je pravděpodobné, že by se v těchto situacích cítili znechuceni.
Tady je pár příkladů.
"I kdybych měl hlad, nesnědl bych talíř své oblíbené polévky zamíchané použitou, leč dobře umytou plácačkou na mouchy.
"Souhlasíte, či ne?" (smích) "Jdete tunelem pod kolejemi tratě a cítíte moč. Znechutilo by vás to hodně nebo vůbec?"
Pokud položíte dost takových otázek, dostanete celkem obecnou hodnotu citlivosti na znechucení.
Ukázalo se, že tato hodnota je významná.
Vezmete-li do laboratoře lidi a zeptáte se, jestli jsou ochotni dělat bezpečné, ale nechutné věci jako je pojídání čokolády ve tvaru psího hovínka nebo, v tomto případě, pojídání brouků, kteří jsou zdraví, ale dost nechutní, vaše hodnota na této škále dokáže určit, jestli jste ochotni takové věci dělat nebo ne.
Když jsme poprvé sbírali tato data a spojovali je s politickým či morálním přesvědčením, našli jsme obecný vzorec -- to bylo s psychology Yoelem Inbarem a Paulem Bloomem -- kdy jsme napříč třemi studiemi nacházeli, že lidé, jejichž dotazníky ukazovaly větší náchylnost ke znechucení také tvrdili, že jsou politicky konzervativnější.
Můžeme to ale říci i tak, že je dost těžké znechutit velmi liberální lidi. (smích) V nedávné navazující studii jsme pracovali s mnohem větším vzorkem 30 000 amerických respondentů, u kterých jsme našli stejný vzorec. Jak vidíte, lidé, kteří na otázky o politické orientaci odpovídali velmi konzervativně, také častěji uváděli, že je jednoduché je znechutit.
Tato sada dat nám zároveň umožnila statisticky kontrolovat spoustu věcí, o kterých víme, že se pojí s politickou orientací i citlivostí na znechucení.
Takže jsme do výpočtů mohli zahrnout pohlaví, věk, příjem, vzdělání a dokonce i základní osobnostní proměnné a výsledek zůstal stejný.
Když jsme brali v potaz nejen subjektivní dotazníky o politické orientace, ale i na volební chování, mohli jsme se podívat geograficky na celý stát. Zjistili jsme, že v oblastech, kde jsme zmapovali vyšší míru citlivosti na znechucení, získal McCain více hlasů.
Předpovědělo to, krom subjektivních odpovědí na politickou orientaci, i skutečné chování při volbách. S tímto vzorkem jsme také porovnávali i zbytek světa, konkrétně pak 121 různých zemí, kde jsme kladli tytéž otázky, tady je 121 zemí, které jsme rozdělili do 10 rozličných zeměpisných regionů.
Nehledě na to, kam se podíváte, uvidíte vykreslení vztahu mezi citlivostí na znechucení a politickou orientací, a kamkoli jsme se podívali my, vždy jsme viděli podobný efekt.
Zkoumaly to i další laboratoře, které používaly jiná měřítka citlivosti na znechucení, takže spíš než aby se lidí ptali, jak jednoduché je znechutit je, použijí přístroje, kterými měří fyziologické hodnoty, v tomto případě odpor kůže.
A co nám ukázali je, že lidé, kteří tvrdí, že jsou politicky konzervativnější, jsou také fyziologicky více vzrušeni, když jim ukážete nechutné obrázky, jaké jsem vám ukázal i já.
Zajímavé také je, že tato studie přišla se závěrem, ke kterému jsme v našich studiích docházeli i my, a to, že jeden z nejsilnějších vlivů je, že jednotlivci velmi citliví na znechucení se nejen častěji označují za politicky konzervativní, ale že jsou daleko častěji proti homosexuálním sňatkům, homoseualitě a vlastně spoustě dalším společensko-morálním otázkám souvisejícím se sexem.
Fyziologické vzrušení tedy v této studii předpovídalo stanovisko k homosexuálním sňatkům.
Ale i se všemi těmito daty spojujícími citlivost na znechucení a politickou orientaci zbývá zodpovědět jednu otázku - Co je příčina a co je následek? Opravdu znechucení formuje politická a morální přesvědčení?
Abychom ji zodpověděli, musíme se uchýlit k experimentálním metodám, což znamená přivést lidi do laboratoře, znechutit je a porovnat s kontrolní skupinou, která nebyla znechucena. Ukázalo se, že to v posledních 5 letech udělala i spousta jiných vědců, příčemž výsledky byly vcelku stejné - postoje lidí s pocitem znechucení se posunují v politickém spektru vpravo, stějně jako k morálnímu konzervatismu.
Takže ať už u testu použijete nepříjemný zápach, špatnou chuť, filmové klipy, post-hypnotickou sugesci znechucení, obrázky jako ty, které jsem vám ukázal já nebo dokonce pouze upozorníte na rozšířenou nemoc, kvůli které by lidé měli být opatrní a mýt se, aby zůstali čistí, všechno bude mít na jejich úsudek podobný vliv.
Dám vám ještě jeden příklad z naší nedávné studie. Ptali jsme se účastníků na jejich názor na různé společenské skupiny v smradlavé a nesmradlavé místnosti.
Ve smradlavé místnosti jednotlivci vykazovali negativnější postoj k homosexuálním mužům.
Znechucení však neovlivnilo postoje k žádným dalším skupinám lidí, včetně Afroameričanů a starších lidí. Mělo to vliv jen na jejich postoje vůči homosexuálním mužům.
V další sadě studií jsme lidi jen upozornili - to bylo během epidemie prasečí chřipky - upozornili jsme je, že si pro zabránění šíření chřipky mají umýt ruce.
Někteřé účastníky jsme nechali vyplnit dotazníky vedle nápisu, který jim připomínal, aby si umyli ruce.
A zjistili jsme, že pouhé vyplnění dotazníku vedle tohoto upozornění na mytí rukou jednotlivce přimělo se popsat jako politicky konzervativnější.
A když jsme se jich ptali na různé otázky typu, co je dobré a co špatné na určitých skutcích, tak jsme také zjistili, že pouhé připomenutí, aby si umyli ruce, je posunulo směrem k morálnímu konzervatismu.
Konkrétně pak u otázek, kdy jsme se ptali na celkem tabuizované, ale docela neškodné sexuální praktiky, upozornění na to, že si mají umýt ruce v účastnících vyvolalo pocit, že jsou tyto praktiky mravně více v nepořádku.
Dám vám příklad toho, co je neškodná, ale tabuizovaná, sexuální praktika.
Dali jsme jim scénáře. Jeden z nich je o muži, který hlídá dům své babičky.
Když je babička pryč, tak se muž miluje se svou přítelkyní na babiččině posteli.
V dalším si žena užívá masturbaci, zatímco má u sebe oblíbeného plyšového medvídka. (smích) Lidé tyto scénáře považují za morálně odpudivější, když je někdo upozorní, aby si umyli ruce. (smích) (smích) Tak jo. To, že emoce ovlivňují náš úsudek by nemělo být žádné překvapení. Z části tak fungují.
Ony nejen motivují k určitému chování, ale také mění to, jak myslíme.
V případě znechucení, což je možná trochu překvapivější, je rozsah jeho vlivu. Existence znechucení dává perfektní smysl, protože je to pro nás velmi prospěšná emoce, která mění způsob, jakým vnímáme vnější svět v momentech, kdy nám hrozí kontaminace.
Daleko menší smysl dává to, že emoce, jejíž účel byl zabránit požití jedu, může předpovědět, koho budu volit v dalších prezidentských volbách.
Otázka, má-li znechucení ovlivnit naše mravní a politické soudy musí být jistě spletitější a může se odvíjet přesně od toho, o jakých soudech mluvíme a, jakožto vědci, musíme občas říci, že vědecké metody nemají ty správné nástroje, aby na tento typ otázky odpověděly.
Ale jedna věc, kterou jsem si docela jistý je, že v první řadě můžeme naším výzkumem odhalit otázky, které bychom si měli klást.
Děkuji. (potlesk)
Byla jsem jedna z těch dětí, které když jely autem, pokaždé musely stáhnout okénko.
Vždy bylo příliš teplo, příliš dusno nebo to tam páchlo. ale otec nám nedovolil zapnout klimatizaci.
Říkal, že by se přehřál motor.
Někteří z vás si možná pamatují jak to s těmi auty tenkrát bylo, běžně se přehřívala.
Bylo to znamení, že se plýtvá energií.
Věci se změnily. Máme auta, se kterými jedeme napříč zemí,
klimatizaci máme celou cestu naplno a nikdy se nám auto nepřehřeje.
Už nemáme žádný signál, který nám řekne, ať ji vypneme.
Skvělé, ne? U staveb máme stejný problém.
Dříve jsme měli místo klimatizace silné zdi.
Byla to dobrá izolace, díky tomu byl interiér v létě chladný a v zimě teplý. Malá okna byla také dobrá, protože omezovala tepelnou výměnu mezi interiérem a exteriérem.
Asi ve třicátých letech, s nástupem tabulového skla, válcované oceli a hromadné výroby, jsme dokázali vyrobit okna od podlahy po strop a nerušenými výhledy. S tím se nevyhnutelně pojí používání mechanické klimatizace, která ochlazuje sluncem vyhřáté místnosti.
Postupem času stavíme vyšší a rozměrnější budovy, stavební inženýrství pokročilo a konstrukce ještě zmohutněly. Potřebují obrovské množství energie.
Předávají do atmosféry mnoho tepla. Někteří znáte efekt tepelných ostrovů ve městech, kde městské oblasti jsou mnohem teplejší než přilehlé venkovské oblasti. Také máme problém, když při výpadku proudu nemůžeme otevřít okna, tím se budova stane neobyvatelnou a musí se vystěhovat, dokud se klimatizace neopraví.
Když chceme udělat naše stavby s neutrální bilancí CO2, nedocílíme toho pouze vylepšením klimatizačních systémů
Musíme hledat odpovědi jinde.
Jsme ve slepé uličce. Co s tím uděláme? Jak se dostaneme z jámy, kterou jsme si sami vykopali?
Vezměme si biologii... mnoho z vás neví, že jsem získala diplom z biologie, než jsem se dala na architekturu. Lidská kůže je orgán, který přirozeně reguluje teplotu v těle. To je fantastická věc.
Je to první obranná linie našeho těla.
Má póry, potní žlázy, má další věci, které velmi dynamicky a efektivně spolupracují. Já navrhuji, aby se povrch našich budov více podobal lidské kůži. A tím by byl dynamičtější, responsivní a diferencovaná, podle toho, kde se nachází.
Tím se dostávám zpět ke svému výzkumu.
Zaprvé, navrhuji podívat se na novou škálu materiálů.
Právě pracuji s chytrými materiály a chytrými termálními bimetaly.
Říkáme jim chytré, protože nepotřebují žádné ovládání a žádnou energii. To je pro architekturu důležité.
Jsou to v podstatě dva kovy laminované na sebe.
Tady vidíte, jak se každá strana různě leskne.
A protože oba mají jiný součinitel roztažnosti, když se zahřejí, jedna strana se roztáhne víc než druhá a způsobí tohle ohnutí.
V raných prototypech jsem sledovala, jak ohnutí závisí na teplotě a jak případně umožňuje vzduchu proudit. U jiných prototypů, kde těch vrstev bylo pohromadě několik, jsem chtěla působením teploty dosáhnout většího pohybu. V galerii Materiálů a Aplikací v Silver Lake mám teď tuto instalaci, je přístupná do srpna, kdybyste ji chtěli navštívit,
jmenuje se "Květ" a povrch je vyrobený z termálních bimetalů. Záměrem bylo vytvořit klenbu, která má dvě funkce. Jednak vytváří stín - - když na povrch dopadne slunce, zabrání pronikání paprsků, a v jiných oblastech funguje jako ventilace. Teplý vzduch chycený pod klenbou může podle potřeby proudit skrz klenbu.
V tomto videu vidíte zpomaleně, jak se slunce a stín pohybují po povrchu a každý plátek reaguje samostatně.
Uvědomte si, že v dnešní digitální době byl tento povrch vytvořen ze 14 000 částí a žádná z nich není stejná.
Každá je jiná. Je skvělé, že můžeme každou část naladit samostatně, s ohledem na její polohu, na úhel slunce a jak moc se má ohnout.
Tento zkušební projekt ukázal, jak velký vliv to má na budoucí aplikace v architektuře. Zde vidíte dům, vyvinutý pro developera v Číně a je to vlastně čtyřpatrová skleněná kostka.
Je prosklená, protože stále chceme mít nerušený výhled, ale teď je také obalená termálně bimetalovou vrstvou. Je to zástěna, která se otevírá a zavírá podle pohybu slunce na jejím povrchu.
Navíc dokáže zastínit prostory kvůli soukromí. Během dne umí rozlišit mezi různými veřejnými prostory v budově
Z toho vyplývá, že nepotřebujeme závěsy, okenice nebo žaluzie, protože můžeme stavbu zaclonit těmito plátky a tím regulovat ventilaci uvnitř budovy.
Také zkouším vyvinout produkty pro stavebnictví a přivést je na trh. Tady vidíte typickou okenní tabulku s dvojitým sklem. Mezi skla této okenní tabulky se pokouším umístit termální bimetalový systém. Když slunce ozáří vnější vrstvu a ohřeje prostor mezi skly, bimetal se začne ohýbat a tím začne bránit vstupu slunce do určitých části budovy. Kde je to třeba, vytvoří úplný stín.
Představte si využití v mrakodrapech, kde jsou okenní systémy od podlahy ke stropu až do třicátého, čtyřicátého patra, celý povrch by se mohl měnit podle denního času podle toho, jak se slunce pohybuje a dopadá na povrch.
Toto jsou některé z pozdějších studií, na kterých pracuji. Vidíte je na obrazovce, v právem dolním rohu, to červené, jsou malé kousky bimetalů, které se snažíme rozhýbat jako řasy.
A tento poslední projekt je také o konstrukcích.
Jak víte, zabývám se biologií, takže je ovlivněný luční kobylkou.
Kobylky mají jiný typ dýchacích orgánů.
Dýchají otvory na bocích, kterým se říká spirakuly. Těmi přivádí vzduch do těla, a pohybem v nich ho ochlazuje. V tomto projektu zkoumám, jak by se to dalo použit v architektuře, jak bychom mohli vést vzduch průduchy na bocích budovy.
Tady vidíte moje ranné studie bloků, kde jsou průduchy použity. Toto je před tím, než nainstalujeme bimetaly a toto je po tom, co jsou nainstalovány. Promiňte, je to špatně vidět, ale vidíte ty červené šipky.
Nalevo, když je chladno, jsou termální bimetaly rovné a zabraňují proudění vzduchu mezi bloky. Napravo jsou termální bimetaly ohnuté a umožňují vzduchu proudit skrz. Na těchto dvou projektech pracuji. Je to něco úplné nového, protože si dokážete představit jak vzduch proudí stěnami místo otevřenými okny.
Rozloučím se s vámi poslední myšlenkou o významu projektu na využití chytrých materiálů.
Až budete unaveni otevíráním a zavíráním žaluzií, když budete na dovolené, a nemáte doma nikoho, kdo by ovládal vypínače, nebo až vypadne proud a vy nebudete moci využít elektřinu, tyto termální bimetaly budou stále fungovat, neúnavně, účinně a bez přestání. Děkuji vám. (potlesk)
Ráda bych dnes mluvila o dvou nejdůležitějších sociálních trendech nadcházejícího století a možná dalších 10 000 let
Ale chci začít se svojí prací o romantické lásce, protože to jsou mé poslední výsledky.
Já a moji kolegové jsme udělali následující - za pomoci funkční magnetické rezonance jsme pořídili snímky mozků 32 lidí, kteří byli bláznivě zamilovaní.
U 17 ze zamilovaných byla jejich láska opětována a 15 zamilovaných dostalo právě kopačky.
Nejprve bych vám tedy ráda pověděla o tomto a poté pokračovala, o čem si myslím, že je láska.
"Co je to láska?" ptá se Shakespeare.
Naši předkové si pokládali tuto otázku po miliony let, od té doby co sedávali kolem ohně a pozorovali hvězdy.
Začala jsem tím, že jsem se pokusila zjistit, co je to romantická láska pomocí výzkumu za posledních 45 let - výzkumu v psychologii. A ukázalo se, že když se zamilujete, začnou se dít velmi zvláštní věci.
První věc, co se stane, je, čemu já říkám, že osoba nabyde "zvláštního významu".
Jak mi jednou pověděl jeden řidič náklaďáku: "Svět má nový střed a tento střed je Marry Anne."
George Bernard Shaw to řekl trochu jinak.
Řekl: "Láska je přeceňování rozdílů mezi jednou a druhou ženou." A to je přesně to, co děláme.
(smích) A potom se zaměříte na tuto osobu.
Můžete si udělat seznam věcí, co na ní nemáte rádi, ale pak ho zahodíte a soustředíte se na to, co na ni rádi máte.
Jak řekl Chaucer: "Láska je slepá."
Ve snaze porozumět romantické lásce jsem se rozhodla, že budu číst poezii z celého světa, a chci vám přečíst velmi krátkou báseň z Číny 8. století, protože je v ní téměř dokonalý příklad muže, který se naprosto zaměřil na danou ženu.
Je to jako když jste do někoho bláznivě zamilovaný a přijdete na parkoviště. Jeho/její auto je odlišné od všech aut na parkovišti
Sklenice na víno na večírku je odlišná od všech ostatních sklenic
A v tomto případě se muž zamiloval do bambusové rohože na spaní.
A o tom je ta báseň.
Ten muž se jmenoval Yuan Chen. "Nemohu snésti pomyšlení, že bych se měl zbavit bambusové rohože.
Tu noc, kdy jsem tě vzal domů, pozoroval jsem tě, jak ji smotáváš."
Zamiloval se do bambusové rohože, nejspíše kvůli zvýšené aktivitě dopaminu ve svém mozku, stejně se tomu děje u vás či u mne.
Každopádně nejenom, že ta osoba získá zvláštní význam a že na ni zaměříte svou pozornost,
že vše zveličujete, ale navíc pocítíte sílu.
Jak mi řekl jeden Polynésan: "Cítím se jako bych skákal do oblak"
Jste vzhůru celou noc. - až do úsvitu
Cítíte se být v povznesené náladě, když se vše daří, a propadáte zoufalství, když se nedaří.
Jste na té osobě závislí.
Jak mi řekl jeden obchodník z New Yorku: "Cokoli má ona ráda, mám rád také."
Prosté. Romantická láska je velmi jednoduchá.
Stáváte se nesmírně sexuálně majetničtí.
Když jen tak s někým příležitostně spáváte, tak se až tolik nestaráte, zda spí i s někým jiným.
Ale ve chvíli, kdy se zamilujete, začnete toho druhého chtít vlastnit.
Myslím si, že to má evoluční příčinu.
Účelem je dát dva lidi dohromady natolik pevně, aby společně vychovali děti.
Ale hlavní charakteristikou romantické lásky je žádostivost, intenzivní žádostivost být s tou danou osobou, ne pouze sexuálně, ale citově.
Bylo by hezké skončit s ní v posteli, ale vy chcete, aby vám zavolala, pozvala vás na rande, a tak dále. Aby vám řekla, že vás miluje.
Jinou důležitou vlastností je motivace.
Motor ve vašem mozku se nastartuje - a vás to za tou osobou žene.
A v neposlední řadě je to posedlost.
Před tím, než jsem ty lidi posadila před přístroje, jsem se jich ptala na všechno možné.
Ale má nejdůležitější otázka byla pokaždé stejná:
"Jakou část dne na toho druhého myslíte?"
A oni odpovídali: "Celé dny, celé noci.
A potom, jsem se jich zeptala na poslední otázku. Vždycky jsem se na ni musela připravit, protože já nejsem psycholog.
Nepracuji s lidmi v traumatických situacích.
Má poslední otázka byla pokaždé stejná.
Zeptala jsem se: "Zemřel byste pro něho či pro ni?"
A tito lidé odpověděli bez známek pochybností: "Ano!"
Jako bych je požádala o slánku.
Byla jsem tím opravdu zasažená.
Pořídili jsme tedy snímky jejich mozků, když se dívali na fotografii své milé a když se dívali na neutrální fotografii s přestávkou mezi tím. Takže jsme mohli vidět ten samý mozek ve vybuzeném stavu
a při odpočinku,
a nalezli jsme mnoho aktivních míst. Jedno z nejdůležitějších bylo to,
které se aktivuje po dávce kokainu.
A to je přesně to, o co tady jde.
Začala jsem si uvědomovat, že romantická láska není cit.
Já si ostatně vždycky myslela, že je to spíš skupina emocí, od těch vznešených až po ty přízemní.
Ale ve skutečnosti je to síla.
Přichází od hnací síly mozku. části vědomí s tužbami a posedlostí
Ten druh vědomí, (co se dostává ke slovu) když si chcete vzít dílek čokolády, když chcete být v práci povýšen,
Pohon mozku.
Je to síla.
Ve skutečnosti je mocnější než sexuální síla.
Víte, když někoho požádáte, aby se s vámi vyspal a on odpoví: "Ne, díky," tak se určitě nezabijete, ani nepropadnete klinické depresi.
Ale lidé po celém světě by kvůli lásce zabíjeli.
Lidé pro lásku žijí.
Zabíjejí.
Umírají. Tvoří písně, básně, povídky, sochy, obrazy, mýty, legendy.
Ve více než 175 společnostech zanechali lidé důkaz
o tom, co já pokládám za jeden z nejmocnějších mozkových systémů na zemi, jak pro velkou radost, tak pro velké trápení.
Také jsem si začala myslet, že to je jeden ze tří v principu odlišných systémů, které se vyvinuly z páření a reprodukce.
První je sexuální síla: žádost po sexuálním uspokojení.
W.H. Auden to nazval "nesnesitelne svědění v nervech" a to je přesně to, o co se jedná.
Nepřestává vás to otravovat, je to jako když máte hlad.
Druhý z těchto systémů je romantická láska: radostné vzrušení a posedlost prvotní lásky.
A třetí systém je pouto: vnímání klidu a bezpečí, které můžete cítit v dlouhodobém partnerském svazku.
A domnívám se, že sexuální síla se vyvinula, aby vás dostala mezi celou řadu partnerů.
Můžete to cítit, když si jen tak jedete kolem v autě.
Nemusí být zaměřená na nikoho.
Romantická láska se, myslím, naopak vyvinula, aby koncentrovala vaši reprodukční energii v daný okamžik na právě jednu osobu, tudíž aby šetřila váš reprodukční čas a energii.
A citové pouto se, jak se domnívám, vyvinulo, aby vám umožnilo toho druhého tolerovat - (Smích) - alespoň natolik dlouho, abyste společně vychovali dítě.
Po této předmluvě bych ráda pokračovala diskuzí dvou nejvýznamnějších sociálních trendech -
- jeden za posledních 10 000 let a ten druhý určitě za posledních 25 let - které mají dopad na tyto tři mozkové systémy: chtíč, romantickou lásku a silné citové pouto.
Zaprvé, ženy se stávají pracovní silou.
Dívala jsem se na 130 společností v demografické ročence OSN.
A všude na světě, u 129 ze 130 těchto států, ženy přicházejí na pracovní trh, někde velmi, velmi pomalu, ale přicházejí, a také velmi pomalu mizí mezera mezi muži a ženami ve smyslu ekonomické moci, zdravotní péče a vzdělání.
Je to velmi pomalé.
U každého trendu na této planetě najdete i opačný trend.
Všichni o nich víme, ale přesto - arabské přísloví říká: "Psi štěkají a karavana jede dál."
A opravdu karavana jede dál.
Ženy se vracejí na pracovní trh.
Říkám vracejí, protože to není nic nového.
Po miliony let na afrických pastvinách ženy dojížděly do práce sklízet zeleninu
A vracely se domů s 60-80% večerního jídla.
Dvojí příjem byl standard.
A ženy byly povážovány za ekonomicky, sociálně a sexuálně rovnocenné mužům.
Ve zkratce, jen se vracíme do minulosti.
Z pohledu žen byl nejhorším vynálezem pluh.
S počátkem pluhu a zemědělství se muži dostali do silové pozice.
Ženy ztratily svoji prastarou úlohu sběračů, ale později s průmyslovou revolucí a postindustriální revolucí se vracejí na pracovní trh zpět.
Ve zkratce: získávají status, který už před miliony let měly. Před 10 000 lety, před 100 000 lety.
Vidíme jednu z nejpamětihodnějších tradic v lidské historii,
která bude mít následky.
Mám celou přednášku o dopadech vstupu žen do byznysu.
Uvedu jen pár věcí a pak budu pokračovat o sexu a o lásce.
Je mnoho rozdílu mezi pohlavími, kdo měl syna a dceru určitě si nemyslí, že muži a ženy jsou stejní.
Nevím, proč chtějí, abychom si mysleli, že muži a ženy jsou stejní.
Je toho tolik, co máme společného, ale také tolik, co společného nemáme, v čem jsme jiní.
Slovy Teda Hughese: "Jsme jako dvě nohy. Potřebujeme jeden druhého, abychom šli kupředu."
Ale nevyvinuli jsme se se stejným mozkem.
Nacházíme více a více rozdílů v mozku mezi pohlavími.
Pár jich uvedu a pak už budu povídat o sexu a lásce.
Jedním z nich je ženská verbální zdatnost.
Ženy umějí mluvit.
Ženy rychle nalézají správná slova, základní artikulace je na vrcholu v polovině mentruačního cyklu, kdy se zvedne hladina estrogenu. Ale i během menstruace jsou lepší než průměrný muž.
Ženy umějí mluvit. Dělají to už po miliony let, slova jsou ženské nástroje.
Drží před obličejem své dítě, žvatlají si s ním, opakují si s ním, vzdělávají ho slovy.
A stávají se velmi mocnou silou.
Dokonce i v Indii a Japonsku, kde se na pracovní trh ženy moc nehrnou, se dostávají do žurnalistiky.
A podle mne je televize něco jako globální ohniště.
Sedíme okolo a ona mění naši mysl.
Téměř každý producent, s kterým jsem se v televizi setkala, který se mnou dojednával, o čem budeme mluvit, byla žena.
Solženicyn jednou řekl: "Dobrý spisovatel je druhá vláda země."
Dnes tvoří 54% amerických spisovatelů ženy.
Je to jedna z mnoha vlastností, které ženy mají, a které přinesou na trh práce.
Mají neuvěřitelné schopnosti, vyjednávací schopnosti.
Mají velkou fantazii.
Známe v mozku systémy pro imaginaci, dlouhodobé plánování.
Ženy jsou schopny komplexního uvažování.
Díky tomu, že ženský mozek má lepe propojené jednotlivé části jsou ženy při rozhodování schopny propojit více kousků dat, vidět komplexní vzory, více možností a výstupů.
Dokážou myslet v kontextu, holisticky, já to nazývám síťové myšlení.
Muži mají tendenci - a teď se bavíme o průměrech - odstranit to, co nesedí, soustředit se na to, co dělají, a myslet krok po kroku.
Oba způsoby myšlení jsou dobré.
Abychom uspěli, potřebujeme je oba.
Je skutečností, že ve světě je mnohem více mužů - géniů
a zároveň také mnohem více mužů - idiotů.
(Smích) Když mužský mozek pracuje dobře, pracuje extrémně dobře.
A já si skutečně myslím, že se posouváme ke společnosti, kde spolu budou lidé lépe spolupracovat. Společnosti, kde jsou vlohy mužů i žen pochopeny, oceněny a využity.
Ale skutečnost, že ženy přicházejí na pracovní trh, má obrovský dopad na sex, lásku a rodinný život.
Zaprvé, ženy začínají dávat průchod své sexualitě.
Pokaždé žasnu, když za mnou někdo přijde a ptá se: "Proč jsou muži takoví proutníci?"
Odpovídám: "Proč si myslíte, že jsou muži větší proutníci než ženy?"
"Ale no tak, - muži jsou přeci záletní" A já odpovím "A s kým tito muži podle vás spí?"
To je základní matematika! (smích)
Každopádně...
Na západě dívky začínají ženy začínají se sexem dříve, mají více partnerů, mají méně výčitek, že tyto partnery mají, vdávají se později, mají méně dětí, opouštějí nevydařená manželství pro nová, lepší.
Vidíme vzestup ženské sexuality a jejího vyjadřování.
Ve skutečnosti se vracíme k sexualitě, která byla pravděpodobně k vidění před milióny let na savanách v Africe, protože to je ten druh sexuality, který vidíme u dnešních společností lovců a sběračů.
Také se vracíme ke starobylé podobě manželské rovnosti.
Říká se, že 21. století bude stoletím tzv. "symetrického manželství", "ryzího manželství" nebo "kamarádského manželství".
Tedy manželství mezi rovnými, vzor do značné míry srovnatelný se starými časy.
Také vidíme vzestup romantické lásky.
91 procent amerických žen a 86 procent mužů by si nevzalo někoho, kdo sice má naprosto všechny vlastnosti, které očekávají u svého partnera, ale do koho přitom nejsou zamilovaní.
Lidé napříč celým světem, v 37 zkoumaných společnostech, chtějí být zamilovaní do osoby, kterou si berou.
Dohodnutá manželství začínají skutečně mizet z lidského života.
Já si dokonce myslím, že manželství se stávají více soudržnými díky druhému světovému trendu.
Ten první - to je příchod žen na pracovní trh. A ten druhý je celosvětové stárnutí populace.
Nyní se uvádí, že v Americe by za střední věk mělo být považováno vše do 85.
Protože dokonce i v té nejvyšší věkové kategorii, od 75 do 85, celých 40% lidí nemá žádné vážné problémy.
Takže vidíme, že střední věk se skutečně prodlužuje.
Podívala jsem se do jedné ze svých knih na data o rozvodech z 58 společností.
A ukázalo se, že čím starší jste, tím menší šance je, že se rozvedete.
Proto je míra rozvodů v Americe nyní stabilní, a dokonce se začíná snižovat.
Je možné, že se bude snižovat ještě více.
Já k tomu ještě přidala Viagru, hormonální léčbou menopauzy, umělé klouby a neskutečně zajímavé ženy ženy nikdy nebyly tak zajímavé jako jsou nyní.
Nikdy předtím na této planetě nebyly ženy tak vzdělané, tak zajímavé, tak schopné. Upřímně se domnívám, že byla-li někdy v evoluci člověka doba,
abychom měli šanci na dobrá manželství, tak ta doba je nyní.
Ale vždycky je tu nějaké "ale".
Tyto tři mozkové systémy: žádostivost, romantická láska a citové pouto nejsou spolu vždy provázány. Mimochodem, ony spolu mohou být provázány.
To je důvod, proč příležitostný sex není tak příležitostný, jak by se zdálo.
S orgasmem dostanete dávku dopaminu.
Dopamin je provázán s romantickou láskou a vy se můžete zamilovat do někoho, s kým jste si mysleli, že se jen vyspíte. Při orgasmu taky dostanete šlehu oxytocinu a antidiuretického hormonu,
které souvisejí s citovým poutem.
To je ten důvod, proč můžete cítit kosmickou jednotu s někým, s kým jste se právě milovali.
Ale tyto tři mozkové systémy: žádostivost, romantická láska a citové pouto vždy ve shodě být nemusejí.
Můžete mít silné citové pouto s dlouhodobým partnerem zatímco hoříte intenzivní romantickou lásku pro někoho jiného a přitom pocítíte žádostivost ještě po úplně jiných osobách.
Ve zkratce, jsme schopni milovat v jeden okamžik více než jednu osobu.
Dokonce je možné ležet v noci v posteli a z pocitů hlubokého citového připoutání k jedné osobě přepínat do romantické lásky k někomu úplně jinému.
Jakoby se v naší hlavě sešla komise a snažila se rozhodnout, co máme dělat.
Upřímně, nemyslím si, že jsme zvířata, která byla stvořena, aby byla štastná; jsme zvířata stvořená, aby se množila.
Myslím, že štěstí musíme dosáhnout sami.
A myslím, že máme na to, abychom spolu dobře vycházeli.
Takže bych chtěla zakončit dvěma věcmi. Něčím, čeho se bojím
a nádherným příběhem.
Má obava se týká antidepresiv.
Ve Spojených státech je předepisováno přes 100 milionů antidepresiv ročně.
A tyto léky se stávají generiky
a jako povodeň se šíří do celého světa.
Znám dívku, která byla na antidepresivech zvyšujících hladinu serotoninu (SSRI) od svých třinácti let.
Dnes je jí 23. Bere je od svých 13.
Nemám nic proti těm, kdo je berou krátkodobě, když prochází něčím naprosto příšerným.
Když chtějí spáchat sebevraždu nebo zabít někoho jiného,
tak bych je doporučila.
Ale čím dál víc lidí ve Spojených státech je bere dlouhodobě. A tyto léky skutečně zvyšují hladinu serotoninu.
A tím, že zvýší hladinu serotoninu, potlačí oběh dopaminu.
To je něco, co je obecně známé.
Dopamin je provázán s romantickou láskou.
A nejen že potlačí oběh dopaminu, ale vypnou sexuální energii.
A se sexuální energií i orgasmus.
A vypnete-li orgasmus, vypnete i tu záplavu chemikálií, co způsobí dlouhodobé citové pouto.
V mozku je všechno propojené.
A když v mozku manipulujete s jedním systémem, tak začnete manipulovat i s jiným.
Já prostě tvrdím, že svět bez lásky je strašlivé místo.
Takže - (potlesk) - děkuji. Chtěla bych skončit příběhem - už jen poznámku.
Studuji romantickou lásku, sex a citové pouto po třicet let.
Pocházím z dvojčat, a tak mne zajímá, proč jsme si všichni tak podobní.
Proč vy a já jsme si podobní, proč jsou si podobní Iráčané a Japonci, původní obyvatelé Austrálie a lidé na břehu Amazonky.
Asi před rokem se mi ozvali z internetové seznamky Match.com a nabídli mi, abych jim pomohla vytvořit novou seznamovací službu.
A já jsem řekla: "Víte, já nevím nic o charakteru.
Opravdu, nevím. Myslíte, že já jsem ta správná osoba?"
A oni odpověděli: "Ano" Tak jsem se dostala k úvahám, proč se zamilujete do oné osoby a ne do jiné,
a to je můj současný projekt, o tom bude má další kniha.
Je spousta důvodů, proč se zamilujete do jednoho člověka a ne do druhého.
Načasování je důležité. Podobnost je důležitá.
Tajemství je důležité. Zamilujete se do toho, kdo vám nějakým způsobem připadá tajemný,
z části proto, že tajuplnost zvyšuje hladinu dopaminu v mozku, a tak je pravděpodobné, že překonáte mez zamilovanosti.
Zamilujete se do člověka, který pasuje do toho, čemu já říkám váš typ, seznam znaků, který se mimoděk vytvoří během vašeho dětství.
A taky si myslím, že začnete být přitahován jistými lidmi, kteří nějak doplňují vaše mozkové systémy.
A to je to, na čem nyní pracuji.
Ale chtěla bych vám povědět příhodu, abych ukázala,
abych tu předvedla biologii lásky.
A také bych chtěla něco říci o kultuře o kouzlu lásky.
Je to příběh, který mi vyprávěl někdo, kdo ho slyšel od někoho jiného... nejspíš bude pravdivý. Byl to doktorand z - já jsem na Rudgers a moji dva kolegové
Art Aron ze SUNY Stony Brook,
kam dáváme naše lidi na funkční magnetickou rezonanci.
A tento doktorand byl bláznivě zamilován do jiné doktorandky, a ta jej nemilovala.
Byli na konferenci v Pekingu a on znal naše výsledky, že když se s někým pustíte do něčeho zcela nového,
tak že to může zvednout úroveň dopaminu v mozku a případně stáhnout tento mozkový systém do romantické lásky.
(Smích) Takže se rozhodl, že na to půjde věděcky a pozval to děvče na projížďku rikšou.
A určite - já jsem tedy rikšou nikdy nejela - ale jistě jezdí kolem autobusů a náklaďáků a musí to být bláznivé a hlučné a vzrušující
a on si představoval, jak tohle zvedne její úroveň dopaminu a ona se do něj zamiluje.
Tak vyjeli a ona pištěla a objímala ho a smáli se a měli se skvěle.
Po hodině slezli z rikši, ona rozhodila ruce a řekla: "No, nebylo to úžasný?"
"A nebyl ten rikša kus chlapa?"
(smích) (potlesk) Kouzlo lásky!
Zakončím tím, že před milióny let se vyvinuly tři základní síly: sexuální, romantická láska a pouto k dlouhodobému partnerovi Tyto systémy jsou hluboko zapsány do lidského mozku.
Budou tu tak dlouho, jak dlouho tu bude náš rod žít tím, co Shakespeare nazýval "to osudové rozrušení".
Děkuji. (potlesk)
Pro dnešek mám jen jednu prosbu.
Neříkejte mi prosím, že jsem normální.
Nyní vás chci představit svým bratrům.
Remimu je 22, je vysoký a krásný.
Je němý, ale vyjadřuje radost způsobem, který neovládají někteří z těch nejlepších řečníků.
Remi ví, co je láska.
Sdílí ji bezpodmínečně bez ohledu na okolnosti.
Není chamtivý. Nezajímá ho barva pleti.
Nezajímá se ani o rozdíly v náboženství a teď se podržte: ještě nikdy neřekl lež.
Když zpívá písničku z našeho dětství a snaží se zpívat slova, která si ani já nepamatuji, připomíná mi jednu věc: jak málo toho víme o lidské mysli a jak překrásné to, co nevíme, musí být.
Samuelovi je 16. Je vysoký a opravdu krásný.
Jeho pamět je fenomenální.
Je ovšem selektivní.
Nepamatuje si, jestli mi ukradl čokoládovou tyčinku, ale pamatuje si rok vydání u každé písničky v mém iPodu, rozhovory, které jsme vedli když mu byli 4, když se mi počůral na ruku při sledování první epizody Teletubbies a narozenin Lady Gaga.
Nezdají se vám mí bratři neuvěřitelně úžasní?
Mnoho lidí však nesouhlasí.
Pravdou je, že pokud jejich mysl nezapadá do kolonky "normální" tak, jak ji chápe společnost, jsou často opomíjeni a nesprávně chápáni.
Přestože mí bratři byli vskutku opomíjeni, nebylo to tím, že by byli obyčejní. Svědčilo to o jediné věci -- jsou výjimeční. Autističtí a výjimeční. Zahřálo mě to u srdce a posílilo mou duši.
Pro vás, kteří nejste tolik obeznámeni s termínem "autismus", je to komplexní porucha mozku, která ovlivňuje sociální komunikaci, učení a někdy také fyzické schopnosti.
U každého se projevuje jinak, proto se Remi tak liší od Sama.
A po celém světě je každých 20 minut jeden člověk diagnostikován s autismem a ačkoliv je to jedna z nejrychleji se rozrůstajících vývojových poruch na světě, stále ještě neznáme její příčinu ani léčbu.
Nepamatuji si, kdy jsem poprvé přišla do kontaktu s autismem, ale zároveň si nepamatuji den bez něj.
Byly mi teprve tři roky, když se brácha narodil a byla jsem tak nadšená, že jsem měla v životě dalšího člověka.
A poté, co uplynulo pár měsíců, jsem si uvědomila, že je jiný.
Hodně křičel.
Nechtěl si hrát tak, jako si hrají jiné děti a vlastně ani nevypadal, že ho nějak zajímám.
Remi si žil a vládl svému vlastnímu světu, se svými vlastními pravidly a nacházel potěšení v maličkostech, jako třeba vyrovnávání aut kolem pokoje a zírání na pračku a jezení čehokoliv co mu přišlo pod ruku.
Jak vyrůstal, stával se čím dál tím odlišnějším a jeho odlišnost byla čím dál tím viditelnější.
Avšak za všemi těmi záchvaty vzteku a frustrace a nekončící hyperaktivitou se skrývalo něco skutečně unikátního: čistá a nevinná povaha, chlapec, který viděl svět bez předsudků, člověk, který nikdy nelhal.
Výjimečný.
Samozřejmě nemůžu popřít, že se v naší rodině odehrávaly určité náročné momenty, kdy jsem si přála, aby byli kluci stejní jako jsem já.
Ale když se podívám zpět na to, co mě naučili o jedinečnosti a komunikaci a lásce, uvědomím si, že tohle jsou věci, které bych nechtěla vyměnit za normálnost.
Normalita přehlíží krásu odlišnosti a fakt, že jsme jiní neznamená, že jsme špatní.
Znamená to jenom, že existuje mnoho podob toho, co považujeme za správné.
A pokud bych mohla říct Remimu, Samovi a vám jenom jednu jedinou věc, řekla bych vám, že nemusíte být normální.
Můžete být výjimeční.
Protože ať už jste autisté nebo ne, rozdíly, kterými oplýváme... Máme dar. Každý z nás má uvnitř dar, a zcela upřímně, honba za normálností je konečná oběť potenciálu.
Šance dosáhnout velikosti, pokroku a změny umírá v momentě, kdy se snažíme být jako někdo jiný.
Prosím vás -- neříkejte mi, že jsem normální.
Děkuji. (Potlesk) (Potlesk)
Napříč Evropou a Střední Asií žije přibližně jeden milion dětí ve velkých domovech známých také jako sirotčince.
Mnoho lidí si představuje sirotčince jako vlídné prostředí, které poskytuje dětem dobrou péči.
Jiní vědí své o zdejších životních podmínkách, ale domnívají se, že jde jen o nutné zlo.
Nakonec, kam se všemi těmi dětmi, které nemají rodiče?
Ale 60 let výzkumů prokázalo, že odloučení dětí od rodin a umístění do velkých institucí vážně poškozuje jejich zdraví a vývoj, což platí zvláště pro malá miminka.
Jak víme, miminka se rodí s nedokončeným vývojem svalů i mozku.
Během prvních tří let života dorůstá mozek do plné velikosti, většina růstu se odehrává v prvních šesti měsících. Mozek se vyvíjí v reakci na zkušenosti a podněty.
Pokaždé, když se děťátko naučí něco nového -- zaostří očička, napodobuje pohyby nebo výrazy tváře, něco zvedne, vytvoří slovo nebo se posadí -- vytváří mozek nová synaptická spojení.
Čerství rodiče jsou rychlostí učení ohromeni
a oprávněně překvapeni a potěšeni bystrostí svých dětí.
Dávají svou radost najevo dětem, které odpovídají úsměvem a touhou dokázat a učit se více.
Vytváření tohoto silného vztahu mezi dítětem a rodičem poskytuje stavební kameny pro tělesný, sociální, jazykový, znalostní a psychomotorický vývoj.
Je to model pro veškeré budoucí vztahy s přáteli, partnery i jejich vlastními dětmi.
Ve většině rodin se to děje tak přirozeně, že si toho ani nevšimneme. Většina z nás netuší, jak důležité je to pro lidský vývoj i pro všeobecný vývoj zdravé společnosti.
Až když se něco pokazí, začínáme si uvědomovat, nakolik je rodina pro dítě důležitá.
V srpnu 1993 jsem byla poprvé svědkem toho, jak nesmírně velký vliv má na dítě uzavření do ústavu a absence rodičovské péče.
Ti z nás, kdo si pamatujeme novinové zprávy z Rumunska po revolučním roce 1989, si vzpomenou na hrůzné podmínky v některých ústavech.
Ředitel jednoho velkého domova mě požádal, abych mu pomohla zabránit odddělování dětí od rodin.
Za Ceasescova režimu to byl ukázkový sirotčinec pro 550 dětí, takže mi bylo řečeno, že tamní podmínky jsou lepší.
Pracovala jsem již s mnoha dětmi, takže jsem čekala, že ústav bude hlučné místo, ale bylo tam ticho jako v klášteře.
Bylo těžké uvěřit, že tam vůbec jsou nějaké děti, ředitel mi ale ukázal pokoj po pokoji, v každém byly řady postýlek, a v nich ležely dětí hledící do prázdna.
V pokoji se 40 novorozenci neplakal ani jeden.
Viděla jsem špinavé plenky a viděla jsem, že některé děti jsou ztrápené, ale slyšet bylo jen tlumené, nepřetržité naříkání.
Hlavní sestra mi pyšně řekla, "Vidíte, naše děti jsou dobře vychované."
Během dalších dnů jsem si uvědomila, že to ticho nebylo výjimečné.
Nově přijaté děti plakaly prvních pár hodin, ale jejich potřeby nebyly uspokojeny, tak se nakonec naučily neobtěžovat. Během pár dnů byly netečné, letargické a zíraly do prázdna stejně jako všechny ostatní.
V průběhu let mnoho lidí a novin obvinilo personál v těchto ústavech za to, že dětem ubližují, jenže často se jeden zaměstnanec stará o 10, 20 a dokonce až o 40 dětí.
Proto nemají jinou možnost než zavést přísný režim.
Děti musí být probuzeny v 7 a nakrmeny v 7:30.
V 8 musí být přebaleny, takže ošetřovatel má jen 30 minut, aby nakrmil 10 nebo 20 dětí.
Pokud si dítě v 8:30 ušpiní plenku, musí čekat několik hodin, než mu ji někdo vymění.
Denní kontakt dítěte s jiným člověkem je omezen na pár uspěchaných minut krmení a přebalování, jinak jim jako podněty slouží strop, stěny a mříže vlastní kolébky.
Od mé první návštěvy Ceausescova ústavu jsem viděla stovky takových míst v 18 zemích, od České republiky až po Súdán.
Ve všech těchto rozmanitých zemích a kulturách jsou si ústavy a způsob, jak se tam dětí dostávají, žalostně podobné.
Nedostatek podnětů vede často k tomu, že se stimulují samy. Máchají ručičkama, kolébají se sem a tam nebo jsou agresivní, a v některých ústavech používají psychiatrické léky, aby ovlivnili chování těchto dětí, v jiných ústavech děti svazují, aby jim zabránili v ubližování sobě nebo ostatním.
Takové děti jsou okamžitě označeny jako postižené a umístěny do jiného ústavu pro postižené děti.
Většina takových dětí už nikdy ústav neopustí.
Děti bez vad ve věku tří let jsou poslány do jiné instituce a ve věku sedmi let zase do další. Izolované podle věku a pohlaví jsou libovolně odloučeny od svých sourozenců, často bez možnosti se rozloučit.
Nedostávají dostatečně najíst.
Často hladoví. Starší děti šikanují mladší. Učí se přežít. Učí se ubránit sami sebe, nebo podlehnou.
Po opuštění ústavu se jen velmi obtížně dokáží začlenit do společnosti.
V Moldavsku je u mladých žen vychovaných v ústavech 10krát pravděpodobnější, že se s nimi bude obchodovat, a ruská studie zjistila, že dva roky po opuštění ústavu mělo 20 procent mladých lidí záznam v trestním rejstříku, 14 procent se věnovalo prostituci, a 10 procent si vzalo život.
Ale proč je v Evropě tolik sirotků, když v posledních letech nebyla žádná velká válka ani pohroma.
Více než 95 procent těchto dětí má žijící rodiče, a společnost viní tyto rodiče za to, že opustili své děti, ale výzkumy ukazují, že většina rodičů chce své děti, a že hlavními faktory cesty do ústavů je chudoba, nezpůsobilost a národnostní přísušnost.
V mnoha zemích stále neexistují integrované školy, a tak i děti s hodně mírnou vadou jsou posílány do místní speciální školy ve věku šesti nebo sedmi let.
Ústav může být vzdálen stovky mil od domova.
Pokud je rodina chudá, jsou pro ni návštěvy obtížné, a postupně se vztahy rozpadají.
Za každým z milionu dětí v ústavech je většinou příběh zoufalých rodičů, kteří nevědí, jak dál, jako Natalie z Moldavska, která měla peníze jen na výživu svého miminka, a tak musela dát svého staršího syna do ústavu. Nebo Desi z Bulharska, která se doma starala o čtyři děti dokud její manžel nezemřel, jenže pak musela pracovat na plný úvazek, a bez jakékoliv podpory cítila, že nemá jinou možnost než umístit postižené dítě do ústavu; nebo nesčetné mladé dívky, které se děsí říct rodičům, že jsou těhotné, a tak nechají svá miminka v nemocnici; nebo čerství rodiče - mladý pár, který právě zjistil, že jejich prvorozené dítě je postižené, a místo toho, aby jim doktoři poskytli pozitivní pohled na potenciál svého dítěte, oznámili jim: "Zapomeňte na ni, dejte ji do ústavu, běžte domů a udělejte si zdravé dítě."
Tento stav není nutný ani nevyhnutelný.
Každé dítě má právo na rodinu, zaslouží si ji a potřebuje ji, a děti jsou ohromně odolné.
Zjistili jsme, že pokud je včas dostaneme z ústavu do milujících rodin, doženou své vývojové zpoždění, a vedou normální, šťastný život.
Také je mnohem levnější poskytovat podporu rodinám než ústavům.
Jedna studie tvrdí, že služby podpory rodinám stojí 10 procent jednoho místa v ústavu, zatímco kvalitní pěstounská péče stojí většinou okolo 30 procent.
Pokud budeme děti podporovat správnými postupy, můžeme tyto úspory investovat je do vysoce kvalitní ústavní péče pro ty děti, které mají nesmírně náročné potřeby.
V Evropě sílí hnutí, jenž chce změnit přístup a odklonit prostředky od velkých ústavů, které poskytují žalostnou péči, do komunitních služeb, které chrání děti před ublížením a umožní jim rozvinout jejich plný potenciál. Když jsem začala pracovat v Rumunsku, téměř před 20 lety, žilo přes 200 000 dětí v ústavech a každý den přicházely další.
Nyní je jich méně než 10 000 a služby na podporu rodinám jsou poskytovány v celé zemi.
V Moldavsku, navzdory extrémní chudobě a hrozivým dopadům globální finanční krize, se počet dětí v ústavech během posledních pěti let snížil o více než 50 procent a prostředky jsou přerozdělovány mezi služby podporující rodiny a integrované školy.
V mnoha zemích se rozvíjejí aktivní plány na změnu.
Evropská komise a další významní dárci nalézají způsoby, jak převést peníze z ústavů do podpory rodinám a umožnit tak komunitám starat se o své vlastní děti.
Ještě zbývá mnoho práce na ukončení systému institucionalizace dětí.
Je třeba zvýšit povědomí v celé společnosti.
Lidé musí vědět o újmách, které tyto ústavy dětem způsobují a o lepších alternativách, které jsou k dispozici.
Pokud víme o lidech, kteří hodlají podporovat sirotčince, měli bychom je přesvědčit, aby místo toho podporovali rodinné služby.
Tohle je jedna z forem zneužívání dětí, kterou můžeme společně během našeho života vymýtit.
Děkuji vám. (Potlesk) (Potlesk)
Dobré ráno. Magie je skvělý způsob, jak se ocitnout za hranicí reality, jak už dnes uskutečnit to, co věda promění v realitu až zítra.
Jako kyber-kouzelník kombinuji prvky iluze a vědy a dávám zakusit technologie budoucnosti.
Všichni jste asi slyšeli o Project Glass, který vyvíjí Google.
Je to nová technologie. Když se díváte přes jejich brýle, svět, který vidíte je obohacený o různá data: názvy míst, pamětihodností, budov, možná jednoho dne bude zobrazovat i jména kolemjdoucích.
Toto jsou moje iluzionistické brýle.
Jsou o trochu větší. Je to prototyp.
A když se přes ně díváte, dají vám nahlédnout do mysli kyber-iluzionisty.
Ukážu vám, co tím myslím.
Potřebujete jenom hrací kartu.
Jakoukoliv kartu. Třeba tuto. Udělám na ní značku, takže ji poznáte, až ji příště uvidíte.
Dobře. Velice příznačná značka.
A teď ji vrátíme zpátky do balíčku, někam doprostřed, a začneme.
(Hudba) Hlas: Systém připraven.
Snímám obraz. Marco Tempest: Pro ty z vás, kteří nehrajete karty, balíček karet obsahuje čtyři různé barvy: srdce, kříže, káry a piky.
Karty jsou jedny z nejstarších symbolů a byly interpretovány nejrůznějšími způsoby.
Někdo tvrdí, že čtyři barvy představují čtyři roční období.
Jaro, léto, podzim a Hlas: Já mám nejradši zimu. MT: No ano, já taky.
Zima je jako magie. Je to čas změn, kdy se teplo mění na chlad, voda se mění v sníh, a pak všechno zmizí.
Od každé barvy je 13 karet. (Hudba) Hlas: Každá karta představuje fázi jednoho ze 13 lunárních cyklů.
MT: Tady je odliv a tady je příliv a uprostřed je měsíc.
Hlas: Měsíc je v magii jeden z nejsilnějších symbolů.
MT: Balíček karet se podle barevnosti dělí na dvě poloviny.
Na červenou a černou, které představují neustálé střídání dne a noci.
Hlas: Netušila jsem, Marco, že to dokážeš. (Smích) MT: A není náhoda, že je v balíčku 52 karet, stejně jako je 52 týdnů v roce?
(Hudba) Hlas: Když sečtete všechny hodnoty na všech kartách, výsledek je 365.
MT: Ano, 365, jako dní v roce, počet dní mezi každými narozeninami.
Něco si přej. (Fouknutí) Hlas: Neříkej to, nebo se to nesplní.
MT: Shodou okolností to bylo na mé šesté narozeniny, kdy jsem dostal svůj první balíček karet, a od toho dne jsem procestoval celý svět a předváděl kouzla pro kluky a holky, muže a ženy, manžele a manželky, dokonce krále a královny. (Potlesk) Hlas: A kdo jsou tihleti? MT: No jo, žolíci.
Sleduj. Vstávej.
Žolík: He. MT: Jsi připraven na svoje číslo?
Žolík: Připraven! MT: Tak se na to podíváme.
Žolík: Představuji vám svoji skákačku.
MT: Ach. Dávej pozor. Žolík: Hop, hop, hop, hop, au! (Hudba) MT: Ale dnes vystupuji před úplně jiným publikem.
Vystupuji pro vás.
Hlas: Označená karta objevena. MT: Někdy se mě lidi ptají, jak se člověk stane kouzelníkem?
Máš pracovní dobu? Samozřejmě že ne! Musíte cvičit neustále.
Nemyslím doslova 24 hodin, sedm dní v týdnu.
24/7 je trošku přehnané, ale je třeba trénovat. Někdo by řekl, no, magie, to musí být dílo zlé, nadpřirozené síly. (Smích) (Potlesk) (Hudba) Žjóva.
Na to vždycky říkám, ne ne.
Vlastně v němčině je to nein nein. (Smích) Magie není tak složitá. Ale musím vás varovat, pokud někdy budete hrát s někým, kdo rozdává karty takto, nehrajte o peníze.
(Hudba) Hlas: Proč ne? Padla mi dobrá karta.
Šance, že máš něco lepšího, je 4 165 ku jedné.
MT: Jo, ale hádám, že mi padla lepší karta. Porazil jsem pravděpodobnost.
Hlas: Myslím, že se ti tvoje narozeninové přání splnilo. MT: A už mi zbývá poslední a nejdůležitější karta ze všech: ta s tou velice příznačnou značkou.
A naprosto jiná než všechno, co jsme kdy viděli, skutečné nebo virtuální. Hlas: Označená karta objevena.
Digitální MT: Tohle je bezpochyby skutečné.
MT: Nashle. (Hudba) Děkuji. (Potlesk) (Potlesk) Děkuji mnohokrát. (Potlesk) (Potlesk)
Na vysoké jsem jako jedna z mála měla důvod kontrolovat na konci každého dne poštovní přihrádku, hlavně proto, že moje matka nebyla nikdy zastánkyní emailu, Facebooku, posílání textových zpráv a mobilů všeobecně.
Takže zatímco si ostatní studenti s rodiči esemeskovali, já jsem čekala před poštovní schránkou na dopis z domova, abych se dozvěděla, jak se mají, což bylo trochu frustrující, hlavně v době, kdy byla babička v nemocnici, ale já jen potřebovala nějaké psaní , pár ručně psaných řádek od mé matky.
A tak když jsem se po vysoké odstěhovala do New Yorku a upadla jsem do deprese, udělala jsem jedinou možnou věc v té době.
Psala jsem stejné dopisy, jako mi psávala má matka, psala jsem je cizincům a nechávala je různě po městě. Byly jich stovky. Nechávala jsem je všude: v kavárnách a knihovnách, prostě všude.
Psala jsem o tom na blog - o dopisech a také o těch dnech, když to bylo potřeba. A taky jsem slíbila na internetu docela bláznivou věc: Když mě požádáte o ručně psaný dopis, bez řečí vám ho napíšu.
Za jednu noc se moje emailová schránka zaplnila nejrůznějším lidským neštěstím a žalem - svobodná matka v Sacramentu, dívka trpící šikanou na venkově v Kansasu, a po mně, dvaadvacetileté holce, která si ani nepamatuje svou objednávku v kavárně, po mně chtěli, abych jim napsala milostný dopis. Dopis, na který by mohli čekat u schránky.
Dnes tady podporuji celosvětovou organizaci poháněnou těmito cestami k poštovním schránkám, je poháněna tím, k čemu dnes můžeme využít sociální média, jako nikdy předtím, abychom někomu napsali dopis, právě když to nejvíc potřebují, ale hlavně, to vše pohánějí krabice plné dopisů jako je tahle, má věrná přítelkyně krabice, která je plná dopisů od obyčejných lidí, od cizinců, kteří píší jiným cizincům a ne s vidinou toho, že se jednou potkají a popovídají si nad šálkem kávy, ale proto, že našli jeden z důvodů, proč poslat ručně psaný dopis.
Jedna věc mě na těch dopisech vždy dostane a to, že lidé, kteří je píší - většina z nich - nikdy sami žádný zamilovaný dopis nedostali.
Oni vám o svých milostných psaních nemají co říct.
Tohle jsou dopisy od lidí mé generace, lidí, kteří vyrostli ve světě, kde je papír přežitkem a kde se nejlepší konverzace odehrávají na obrazovce.
Zvykli jsme si svěřovat se na Facebooku a většinou se vejdeme do 140 znaků nebo i méně.
Co to tentokrát udělat nejen kvůli efektivitě?
Včera jsem jela metrem a měla jsem s sebou tuhle krabici a řeknu vám, že je to super téma, kterým začít rozhovor.
Když budete v úzkých, krabice vám pomůže. (Smích) Byl tam jeden pán, koukal na mě a pak se zeptal. "Proč vlastně nepoužíváte internet?"
A já si pomyslela, "Víte pane, nejsem ani stratég, ani specialista. Já jsem jen vypravěč."
A díky tomu vám můžu říct o ženě, které se právě vrátil manžel z Afghánistánu. Ona byla nešťastná, protože nevěděla, jak s ním mluvit a tak po celém domě poházela milostné dopisy jako způsob, jak mu říct, "Vrať se ke mně.
Najdi mě, až budeš moct."
Nebo o dívce, která se rozhodla poházet zamilované dopisy všude kolem jejích kolejí v Dubuque v Iowě a další den zjistila, že způsobila úplný lavinový efekt. Na nádvoří našla dopisy visící na stromech, schované v keřích a položené na větvích.
Nebo o muži, který se rozhodl, že ukončí svůj život a že použije Facebook, aby se rozloučil se svými přáteli a rodinou.
Ten muž dnes spí v bezpečí a pod polštářem má balíček přesně takových dopisů, dopisů od neznámých lidí, kteří tu pro něj byli, když to potřeboval.
A tohle jsou ty příběhy, které mě přesvědčily, že nemusíte obhajovat, proč píšete dopisy a mluvit o efektivitě, protože od teď je to umění, všechno to psaní, podpisy a posílání i ty malůvky na okrajích.
Už jen to, že se někdo posadí vytáhne si ten kousek papíru a myslí jen na toho jednoho člověka, s tím, že je to ale všechno mnohem těžší, když máte na počítači otevřený prohlížeč a na vašem iPhone vám pořád vyskakuje jedna zpráva za druhou. Tohle je forma umění, která jen tak nezanikne a nezáleží na tom, na kolik sociálních sítí se ještě přihlásíme.
Pořád si můžeme tyhle dopisy přivinout k sobě, ta slova, která jsou slyšet hlasitěji než cokoliv jiného a listy papíru, které dokážeme proměnit v malířské palety, abychom vyjádřili to, co potřebujeme, ta slova, která jsme chtěli napsat sestrám a bratrům, a dokonce i těm neznámým. Slova, která jsme chtěli napsat už dávno.
Děkuji. (Potlesk) (Potlesk)
Chtěl bych vám povědět něco málo o pozorování světa pod naprosto unikátním úhlem pohledu. Tímto světem, o kterém vám budu povídat, je mikro svět.
Po mnoha, mnoha letech zkušeností jsem zjistil, že za naší realitou existuje kouzelný svět.
A ten můžeme vidět pod mikroskopem. Něco z toho vám dnes ukážu.
Na začátek se podíváme na něco ne až tak malého, na něco, co můžeme vidět pouhým okem, a to je včela. Takže když se podíváte na tuto včelu, je asi takhle velká, má přibližně centimetr.
Ale abychom opravdu viděli detaily této včely a mohli si opravdu uvědomit, jak vypadá, musíme se podívat trochu blíž.
Toto je oko včely pod mikroskopem a najednou můžeme vidět, že včely mají tisíce jednotlivých očí, která se nazývají ommatidia, a ve skutečnosti mají na očích smyslové chloupky, aby věděly, kdy jsou velmi blízko něčeho, protože nevidí prostorově..
Pokračujme něčím menším. Tady je lidský vlas.
Lidský vlas je asi to nejmenší, co může oko spatřit.
Má přibližně desetinu milimetru.
Když se podíváme na něco ještě menšího, přibližně desetkrát menší je buňka.
Takže 10 lidských buněk se vejde do průměru lidského vlasu.
Když se podíváme na buňky, takto jsem se vlastně dostal k biologii a vědě, díváním se na živé buňky mikroskopem.
Když jsem poprvé viděl živé buňky mikroskopem, byl jsem naprosto okouzlen a ohromen tím, jak vypadají.
Podíváte-li se na buňku jako je tato z imunitního systému, buňky se pohybují všude kolem.
Tato buňka hledá cizí objekty, bakterie, věci, které umí objevit.
Dívá se okolo a když najde něco, co rozpozná jako cizí, tak to vlastně pohltí a sežere.
Takže když se podíváte, ta buňka objevila tamtu malou bakterii a pohlcuje a žere ji.
Když vezmeme nějaké srdeční buňky zvířete a dáme je do misky, budou tam prostě jen sedět a tlouct.
To je jejich práce. Každá buňka má nějaké životní poslání a posláním těchto buněk je pohybovat krví v našem těle.
Tyto další buňky jsou buňky nervové a právě teď, když pozorujeme a chápeme to, na co se díváme, náš mozek a naše nervové buňky tohle dělají právě teď. Nejsou prostě statické. Pohybují se okolo a vytvářejí nová spojení a to je to, co se děje, když se učíme.
Když pokračujeme dál na této stupnici, toto je mikron, neboli mikrometr, a jdeme dál až sem dolů, kde je nanometr a angstrom. Jeden angstrom je roven velikosti průměru atomu vodíku.
Tak moc malý opravdu je.
A dnešní mikroskopy jsou schopné vidět jednotlivé atomy. Takže tohle jsou obrázky jednotlivých atomů. Každý hrbol je jeden atom.
Toto je prstenec atomů kobaltu.
Takže tenhle celý svět - ten nano svět, tato oblast zde se nazývá nano svět, a tento nano svět, v celém tomto mikro světě, který vidíme, je tento nano svět zabalený. a ten je zase obsažen ve světě molekul a atomů.
Ale já chci mluvit o tom větším světě, o tom mikro světě.
Pokud byste byli malým broučkem, který žije v nějaké květině, jak by ta květina vypadala, kdyby byla takhle velká?
Nezdála by se taková, jakou ji vidíme my, když se na ni podíváme. Takže když se podíváte na tuhle kytku jako malý brouk, který je na jejím povrchu, takhle by ten terén vypadal.
Okvětní list té květiny vypadá takto, takže ten mravenec leze přes tyhle objekty, a když se podíváte trochu blíž na tuto bliznu a tyčinku, toto je její čnělka, tak si všimnete, že ona má tyto malé útvary, které vypadají jako by byly z rosolu, kterým říkáme ostruhy. Toto jsou nektarové ostruhy.
Takže pro toho mravence, který si tu leze, je to jako země Willyho Wonky.
Pro ně je to jako malý Disneyland. Je to pro ně jiné, než jak to vidíme my.
Tohle jsou malé kousky zrnka pylu, tady a tam, a tady -- to, co vám připadá jako jedna žlutá kulička pylu, je, když se podíváte mikroskopem, ve skutečnosti složené z tisíců malých zrníček pylu.
Takže když kupříkladu vidíte létat včely okolo těchto rostlinek, jak sbírají pyl, ta pylová zrnka, která sbírají, si napěchují na svoje nohy a pak s nimi letí do úlu, a z toho je vyrobená medová plástev -- ten vosk v úlu. A také sbírají nektar, ze kterého je med, který jíme.
Toto je detailní záběr, ne, tohle je vlastně normální záběr vodního hyacintu a pokud byste měli opravdu, opravdu dobrý zrak, tak byste ho viděli asi takhle.
Tady je tyčinka a tady pestík. Ale podívejme se, jak ta tyčinka a pestík vypadají pod mikroskopem.
Tohle je ta tyčinka. Jsou na ní tisíce malých zrnek pylu a tady je pestík, a tyhle malé útvary se nazývají trichomy. Ty dávají té květině její vůni a rostliny spolu dokonce navzájem komunikují pomocí svých vůní.
Chci vám povědět o něčem opravdu obyčejném, a tím je písek.
O písek jsem se začal zajímat před přibližně 10 lety, když jsem poprvé viděl písek z Maui, a tohle je vlastně trocha písku z Maui.
Písek má asi desetinu milimetru,
každé zrnko písku má přibližně desetinu milimetru.
Když se ale podíváte blíž, podívejte, co tam je.
Je to naprosto úžasné. Jsou tu miniaturní mušle,
věci jako korály,
úlomky jiných mušlí, olivín,
také kousky sopky. Tady je malý kousek sopky. Také jsou tu vláknonošci.
V písku existuje úžasné množství neuvěřitelných věci.
A důvodem toho je, že na místě jako je tento ostrov, je velká část písku tvořena biologickým materiálem, protože útesy poskytují místo, kde všichni tito mikroskopičtí nebo makroskopičtí živočichové žijí, a když zemřou, tak se jejich schránky, jejich zuby a jejich kosti rozlámou a stanou se z nich zrnka písku, věci jako korály a podobně.
Tady je kupříkladu obrázek písku z Maui.
Tohle je z Lahaina. Když jdeme po pláži, tak vlastně chodíme po miliónech let biologické a geologické historie.
Neuvědomujeme si to, ale vlastně je to záznam celé této ekologie.
Takže tady například vidíme jehlici houbovce, dva kousky korálu, tamto je páteř ježovky. Opravdu hodně fascinujících věcí.
Když jsem se na tohle poprvé podíval, pomyslel jsem si, panebože, tohle je úplně jako malý poklad.
Nemohl jsem tomu uvěřit a vypreparovával jsem ty malé kousky a dělal jejich fotografie.
Tady vidíte, jak vypadá většina písku našeho světa.
Jsou to krystaly křemene a živce. Většina pevninského písku na světě je složena z krystalků křemene a živce. Vzniká erozí žulové skály.
Hory jsou obrušovány erozí a materiál odnáší voda, déšť, led a tak dále a stávají se z něj zrnka písku.
Tady je další písek, který je vážně mnohem barevnější.
Je to písek z okolí Velkých jezer a můžeme pozorovat, že je plný minerálů, jako je růžový granát a zelený epidot a různé další úžasné věci, a když se podíváte na písek z různých míst, tak na každé pláži, na každém místě, kde se podíváte, bude ten písek jiný. Tady je písek z Big Sur, vypadá jako malé drahokamy.
V Africe jsou místa, kde se těží drahokamy. Na místech, kde řeky vnáší písek do oceánu, je to jako byste se skutečně dívali na malé drahokamy pod mikroskopem.
Každé zrnko písku je jedinečné.
Každá pláž je jiná. Každé zrnko je jiné. Na celém světě nejsou žádná dvě zrnka písku stejná.
Každé zrnko písku odněkud přichází a někam cestuje.
Je to jako momentka v čase.
A písek není jenom na Zemi, písek je všudypřítomný v celém vesmíru. Dokonce i meziplanetární prostor je plný písku a ten písek se spojil, a tak vznikly naše planety a Měsíc.
Můžeme ho vidět v mikrometeoritech.
Tohle je pár mikrometeoritů, které mi dala armáda, oni je získávají ze studen na Jižním pólu.
Vypadají docela úžasně. Toto jsou ty malé částice, které vytváří svět, ve kterém žijeme -- planety a Měsíc.
A NASA chtěla, abych udělal snímky písku z Měsíce, takže mi poslali písek ze všech různých přistání misí Apollo, které se odehrály před 40 lety.
Tak jsem začal fotit svými 3D mikroskopy.
Toto je můj první vyfocený snímek. Bylo to svým způsobem ohromující.
Říkal jsem si, že to trochu vypadá jako Měsíc, což je docela zajímavé.
Mé mikroskopy fungují tak, že normálně v mikroskopu vidíte najednou velmi málo, takže musíte ten mikroskop přeostřovat, a stále fotit a pak mám takový počítačový program, který všechny ty snímky dá dohromady a spojí je v jeden obrázek, abyste viděli, jak to skutečně vypadá, a to dělám ve 3D. Takže tohle, co vidíte, je z pohledu levého oka. Tohle je z pohledu pravého oka.
Levé oko, pravé oko.
Tady je něco zajímavého. Vypadá to velmi odlišně, než jakýkoli písek na Zemi, co jsem kdy viděl, a to jsem už viděl opravdu hodně písku na Zemi, to mi věřte. (Smích) Podívejte na tu díru uprostřed. Tu díru způsobil mikrometeorit, který narazil do Měsíce.
Měsíc nemá atmosféru, takže mikrometeority přicházejí neustále, a celý povrch Měsíce je teď pokryt prachem, protože byl 4 miliardy let bombardován mikrometeority, a když takový mikrometeorit přiletí rychlostí 30 000 - 95 000 kilometrů za hodinu, tak se okamžitě po kontaktu vypaří.
A tady můžete vidět, že to -- že se to více méně vypařilo, a ten materiál drží tuhle malou skupinu zrnek písku pohromadě.
Tohle je jedno malé zrnko písku, celá tato věc.
A to se jmenuje kruhové shluknutí.
Hodně zrnek písku na Měsíci vypadá takhle a to na Zemi nikdy nenajdete.
Většina písku na Měsíci, hlavně -- určitě víte, že když se podíváte na Měsíc, tak na něm jsou tmavé oblasti a světlé oblasti. Ty tmavé jsou proudy lávy. Jsou to čedičové proudy lávy, a takhle vypadá tento písek, velmi podobný písku, který můžeme vidět v Haleakala.
Další písek - když přiletí ty mikrometeority a vypaří se, tak vytvoří takové fontány, mikroskopické fontány, které stoupají -- chtěl jsem říct "do vzduchu", ale tam žádný vzduch není -- stoupají nahoru a vytvoří tyto mikroskopické skleněné korálky, které ztvrdnou, a ve chvíli, kdy dopadnou zpátky dolů na povrch Měsíce, mají tyhle nádherné barevné zesklovatělé kuličky.
A ty jsou ve skutečnosti mikroskopické, takže potřebujete mikroskop, abyste je viděli.
Tohle je zrnko písku z Měsíce, a můžeme pozorovat, že celá krystalová struktura tam stále je.
Tohle zrnko písku je pravděpodobně zhruba tří a půl až čtyř miliardy let staré a nikdy nebylo přemístěno erozí tak, jako se to děje s pískem na Zemi, kde je přenášen vodou, gravitací, větrem a tak dále. Jediné, co můžeme vidět, je malé narušení tady dole, to je od Slunce, které má solární bouře, a to je tedy eroze solární radiací.
Takže to, co jsem se vám tu dnes snažil říct je, že i tak obyčejné věci, jako je zrnko písku, mohou být vskutku pozoruhodné, když se podíváte zblízka, a když se podíváte z jiného a nového úhlu pohledu.
Myslím si, že to nejlépe podal William Blake, když řekl: "V písečném zrnku vidět svět a nebe v luční květině, Do dlaně vzít nekonečno a věčnost prožít v hodině."
Děkuji vám. (Potlesk)
Myslím, že nádherná Malin to vystihla skvěle:
Každý muž by měl mít příležitost vypěstovat si trochu přepychu.
Dámy a pánové, především však Mo bratři a Mo sestry -- (Smích) -- v následujících 17 minutách se s vámi podělím o moji pouť vedoucí k Movembru a jak jsme během ní přeformulovali charitu, proces světové spolupráce vědců zkoumajících rakovinu prostaty, a doufám, že vás takto inspiruji k tomu, abyste za svůj život vytvořili něco výjimečného, něco významného, co se rozroste a změní svět k lepšímu.
Nejčastěji se mě lidi ptají na to, jak to všechno začalo. Odpovím na to hned teď, abych to nemusel vysvětlovat večer u skleničky.
Jak vznikl Movember?
Obvykle charitu něco zapříčiní a organizují ji lidé, kterých se daná věc dotýká.
Tito lidé pak uspořádají událost a také zřídí nadační fond.
Takto vzniká většina charit.
To se netýká Movemberu, který začal v tradičním australském duchu. Jednoho nedělního odpoledne
jsme s bratrem a dalšími kamarády popíjeli piva a jak jsem tak pozoroval okolní svět a piva přibývala, konverzace se stočila k módě 70. let -- (Smích) -- a jak se všechny módní hity minulosti vrací zpět.
Po několika dalších pivech jsem prohlásil: "Musí existovat něco, co se nevrátilo." (Smích) Po jednom dalším pivu vyplulo na povrch téma knírů.
Kam zmizely všechny kníry? (Smích) Hodně se pak ještě pilo a celý den skončil s předsevzetím, že vrátíme kníru zašlou slávu. (Smích) V Austrálii je "mo" slang pro knír, (anglicky moustache, pozn. překl.) takže jsme měsíc listopad (anglicky November) přejmenovali na "Movember" a ustanovili několik základních pravidel, která platí dodnes.
Začněte listopad hladce oholen, pěstujte si svůj knír -- žádné vousy, ani bradku, pěknej knír -- po celý listopad. Pak jsme se domluvili, že se na konci měsíce sejdeme a uděláme knírkovou party a udělíme ceny pro nejlepší a samozřejmě také nejhorší knírek. (Smích) Věřte mi, že když jsme si pěstovali v roce 2003 knír, tehdy nás bylo takových 30, před ironickým hipster hnutím, -- (Smích) -- vyvolalo to hodně pozdvižení. (Smích) Šéf mi nechtěl dovolit navštěvovat klienty.
Má tehdejší přítelkyně, už jí není, -- (Smích) -- knír nenáviděla.
Rodiče od nás odháněli své děti. (Smích) My jsme se však na konci měsíce sešli a oslavili naši pouť. A že bylo co slavit.
Zažili jsme spoustu zábavy a v roce 2004 jsem lidem řekl: "Byla to paráda. Musíme to zlegitimizovat, aby nám to procházelo každý rok." (Smích) Začali jsme o tom uvažovat a inspirací nám byly ženy zabývající se rakovinou prsu.
Přišli jsme na to, že pro muže nic takového neexistuje.
Proč? Proč bychom nemohli pěstovat své kníry a zároveň udělat něco pro mužské zdraví?
Prozkoumal jsem tuto problematiku a zjistil, že rakovina prostaty je mužským ekvivalentem rakoviny prsu co se týče počtu mužů, kteří na ni umřou a jsou jí diagnostikováni.
V této oblasti ale neexistovala žádná iniciativa, a tak jsme snoubili pěstování kníru s rakovinou prostaty a vytvořili náš slogan: "Měníme tvář mužského zdraví."
Krásně to vystihuje naši výzvu -- změnit váš vzhled během 30 dnů -- a také výsledek, kterého chceme dosáhnout: informovanější muži v oblasti svého zdraví, kteří lépe porozumí zdravotním rizikům, kterým čelí.
S touto představou jsem poté bez ohlášení zavolal řediteli Prostate Cancer Foundation (Nadace proti rakovině prostaty)
a řekl jsem mu: "Mám skvělý nápad, který naprosto přetransformuje vaši organizaci." (Smích) Nechtěl jsem s ním probírat detaily přes telefon a tak jsem ho přesvědčil, abychom si zašli v Melbourne na kafe. Tehdy se psal rok 2004.
Sešli jsme se a sdělil jsem mu mou vizi o mužích pěstujících si knír napříč Austrálií, šíření povědomí o této problematice a získávání peněz pro jeho organizaci. Ke zlegitimnění jsem potřeboval jeho spolupráci.
Řekl jsem mu: "Na konci měsíce se sejdeme a uspořádáme knírkovou party, budou tam dýdžejové, vzdáme holt životu a změníme tvář mužského zdraví."
Podíval se na mě tak, zasmál se a řekl: "Adame, je to vskutku neotřelá myšlenka, ale my jsme ultrakonzervativní organizace.
S tebou nemůžeme mít nic společného." (Smích) Tenkrát jsem zaplatil za kafe -- (Smích) -- a jak jsme si potřásli rukama, jeho poslední slova byla: "Poslyš, pokud se ti podaří vybrat nějaké peníze, rádi je přijmeme." (Smích) Ten rok jsem se naučil důležitost vytrvalosti.
Vytrvali jsme, přesvědčili jsme 450 mužů, aby si vypěstovali knírek a celkově jsme vybrali 54 000 dolarů, z nichž každý cent byl věnován oné australské Nadaci proti rakovině prostaty, což tehdy představovalo největší částku, kterou kdy obdrželi.
Od té doby se můj život točí kolem kníru.
Každý den se probudím, vstanu a celý můj život je o kníru. (Smích) V podstatě jsem pěstovatel knírů. (Smích) A sezóna mi začíná v listopadu. (Potlesk) (Potlesk) V roce 2005 nabyla kampaň většího spádu, v Austrálii a pak i na Novém Zélandu sklidila větší úspěch a v roce 2006 jsme dosáhli klíčového bodu.
Bylo to natolik časově náročné, že jsme tím trávili celé víkendy a tak jsme se rozhodli, že to buď ukončíme, anebo vymyslíme způsob, jak Movember financovat, abych tak mohl opustit mou práci a víc se věnovat vylepšení organizace.
Je vskutku zajímavé snažit se najít způsob, jak financovat fundraisingovou organizaci postavenou na pěstování knírů. (Smích) Můžu vás ujistit, že vám peníze dá málokdo, dokonce nám nepřispěla ani Nadace proti rakovině prostaty, pro kterou jsme v té době vybrali kolem 1,2 milionu dolarů.
Znovu jsme vytrvali, přidal se k nám Foster's Brewing a poskytl nám první sponzorství, což stačilo na to, abych opustil svou práci a namísto toho poskytoval poradenství.
S blížícím se Movemberem v roce 2006 jsme vyčerpali všechny peníze od Foster's a také všechny mé úspory a v podstatě jsme byli na nule a museli jsme přesvědčit všechny naše dodavatele -- kreativní a webové agentury, pořadatelské společnosti a další -- aby odložili termíny faktur na prosinec.
V této fázi jsme nashromáždili dluh ve výši 600 000 dolarů. Kdyby se nepodařil Movember v roce 2006, jeho čtyři zakladatelé by byli na mizině, byli bychom kníratými bezdomovci sedícími na ulici. (Smích) Řekli jsme si ale, že i kdyby se to mělo stát, nebylo by to tak hrozné.
Užijeme si tím hodně srandy a naučilo nás to smyslu chytrého riskování.
V roce 2007 se stala zajímavá věc.
Začali nás kontaktovat Mo bratři z Kanady, Spojených států a Velké Británie s tím, že v jejich zemích pro rakovinu prostaty nic takového není.
Rozšiřte vaši kampaň do těchto zemí.
Proč ne, řekli jsme si. Pojďme do toho.
Zavolal jsem tedy bez ohlášení kanadskému řediteli Prostate Cancer (Rakovina prostaty) a řekl jsem mu: "Mám úžasný nápad."
(Smích) "Naprosto to přetransformuje vaši organizaci. Nic podrobnějšího vám teď neřeknu. Setkal byste se se mnou, kdybych za vámi přiletěl do Toronta?" Přiletěl jsem tedy za ním, sešli jsme se na ulici Front Street East, sedli si do zasedací místnosti a já mu povídám: "Muži napříč Kanadou si vypěstují knír a budou tak šířit povědomí o této problematice a získavat finance pro vaši organizaci."
Podíval se na mě, zasmál se a řekl: "Adame, je to vskutku neotřelý nápad, my jsme ale ultrakonzervativní organizace." (Smích) Tohle jsem už jednou slyšel. Vím, kam to směřuje.
Řekl ale: "Poskytneme ti spolupráci, ale nic do toho neinvestujeme. Budeš muset najít způsob, jak u nás kampaň rozšířit a rozjet ji.
Použili jsme tedy část peněz, které jsme vybrali v Austrálii, abychom rozšířili kampaň do Kanady, Spojených států a Velké Británie. Udělali jsme to z toho důvodu, že by nám případný úspěch zajistil možnost vybrat celosvětově neskonale víc, než v Austrálii. Ty peníze podněcují výzkum a výzkum nám zajistí lék.
Nám nejde o nalezení australského léku, nebo kanadského, chceme najít lék.
V roce 2007 jsme tedy rozšířili kampaň do Kanady, kde jsme připravili půdu pro další kroky.
Nesklidili jsme takový úspěch, ve který jsme doufali.
Úspěch v Austrálii a Novém Zélandu v té době nás totiž celé nažhavil.
Ten rok jsme se naučili, jak důležité je být trpělivý a také pochopit místní trh před tím, než si stanovíte příliš vysoké cíle.
Těší mě však, že v roce 2010 se Movember stal opravdu světovou záležitostí.
Kanadská kampaň byla jen o vlásek druhá nejúspěšnější fundraisingová kampaň na světě.
Minulý rok jsme oslovili 450 000 Mo bratrů po celém světě a společně jsme vybrali 77 milionů dolarů.
(Potlesk) To dělá z Movemberu největšího sponzora výzkumu rakoviny prostaty a podpůrných programů na světě.
Je to neuvěřitelný úspěch, když si nás představíte, jak si pěstujeme knírky. (Smích) Předefinovali jsme charitu.
Naše stužky jsou chlupaté. (Smích) Našimi vyslanci jsou Mo bratři a Mo sestry, což považuji za jádro našeho úspěchu.
Předáváme jim naši značku a kampaň.
Předáváme jim naši myšlenku a je na nich, jak ji přijmou a interpretují.
Žiji teď v Los Angeles, protože tam sídlí americká Nadace proti rakovině prostaty, a tamější média se mě vždy ptají, protože se tam vše točí kolem celebrit: "Jaké celebrity jsou vašimi vyslanci?"
Odpovídám jim: "Minulý rok se nám poštěstilo mít 450 000 slavných vyslanců."
Oni na to: "Co tím myslíte?"
Úplně každý Mo bratr a Mo sestra, kteří se zapojí do Movemberu, jsou našimi celebritami, což je klíčem našeho úspěchu.
Chtěl bych se s vámi teď podělit o jeden z mých nejdojemnějších zažitků z Movemberu, který jsem zažil loni tady v Torontu na konci kampaně.
Byl jsem venku s týmem a Movember se chýlil ke konci.
Kampaň zaznamenala skvělý úspěch a přestože jsme už měli poměrně vypito, řekl jsem: "Víte co? Myslím, že v sobě máme ještě nějakou rezervu." (Smích) Namačkali jsme se do taxíku, já seděl vzadu a řidič se na mě otočí a řekne: "Kam máte namířeno?"
"Počkat, vždyť vy máte skvělého kníra!"
povídám mu. (Smích) "Pěstuju si ho kvůli Movemberu," odpovídá. A já na to: "Já taky. Řekněte mi váš movembrovský příběh."
On na to: "Podívejte, vím, že se to týká mužského zdraví, rakoviny prostaty, ale dělám to pro rakovinu prsu."
"Ok, to zní zajímavě," odvětím mu.
A on pokračuje: "Minulý rok mi ve Srí Lance na rakovinu prsu umřela matka, protože pro nás byla léčba příliš drahá. Tímto knírem vzdávám hold své mámě."
Všem nám vzadu trochu zaskočilo a neřekl jsem mu, kdo jsem, protože se mi to zdálo nevhodné. Potřásl jsem si s ním rukou a řekl:
Moc vám děkuji. Vaše máma by na vás byla moc pyšná."
Od té chvíle jsem si uvědomil, že Movember není jen o pěstování knírů z legrace.
Každý, kdo se k této myšlence přidá, ji šíří po svém a hraje důležitou roli ve svém vlastním životě.
Pro nás v Movemberu se zejména zaměřujeme na tři oblasti, ve kterých chceme zaznamenat skutečné výsledky: informovanost a vzdělávání, programy pro pozůstalé a výzkum.
Samozřejmě nás zajímá, kolik vybereme peněz, protože je to velmi dobře měřitelný výstup, já však považuji informovanost a vzdělávání za mnohem důležitější, protože zachraňují a mění životy okamžitě a to nejlépe vystihuje mladý hoch na festivalu South by Southwest v texasském Austinu, kterého jsem potkal začátkem roku.
Přišel ke mně a říká: "Děkuji, že jste vymysleli Movember."
Já na to: "Já zas děkuji, že ses do něj zapojil."
Podíval jsem se na něj a pomyslel jsem si: "Tobě ale žádný knír nevyroste, chlapče." (Smích) Místo toho jsem mu ale řekl: "Jaký je tvůj movemberovský příběh?"
"Vypěstoval jsem si ten nejhorší knírek." (Smích) "Jel jsem na Den díkuvzdaní domů na večeři a konverzace se velice rychle stočila k tomu, co to sakra mám na obličeji." (Smích) "A jak jsme se tak o tom bavili -- pověděl jsem jim o Movemberu a můj otec za mnou tehdy přišel a šestadvaceti jsem se poprvé bavil s otcem o mužském zdraví. Probrali jsme rakovinu prostaty a zjistil jsem, že můj děda měl rakovinu prostaty. Řekl jsem otci, že je dvakrát větší pravděpodobnost, že bude mít stejnou nemoc taky, což nevěděl, a ani nebyl testován."
Takže se teď nechal testovat.
Zapojení mužů v jakémkoli věku do téhle konverzace je kritické a podle mého názoru také mnohem důležitější, než vybrané peníze.
Teď něco k financím, které vybíráme, výzkumu a tomu, jak přetváříme výzkum.
V současnosti sponzorujeme nadaci proti rakovině prostaty ve 13 zemích.
Sponzorujeme stovky, ne-li tisíce institucí a vědců z celého světa a když jsme se nedávno podívali na současnou situaci, zjistili jsme, že existuje skutečný nedostatek spolupráce nejen mezi institucemi navzájem, ale zejména v národním a globálním měřítku. A to není v oblasti rakoviny prostaty výjimkou. Platí to o výzkumu rakoviny celosvětově.
Řekli jsme si, super, předefinovali jsme charitu. Teď musíme pozměnit způsob, jakým tito lidé pracují. Jak to uděláme?
Vytvořili jsme tak globální akční plán a vybíráme 10 procent vybraných peněz v každé zemí a dáváme je do globálního fondu. O fond se starají největší odborníci v oblasti rakoviny prostaty a každý rok se sejdou, aby identifikovali nejdůležitejší prioritu, kterou byl minulý rok lepší screeningový test.
Identifikovali jej jako prioritu a pak nabrali 300 vědců z celého světa, kteří se zabývají touto oblastí. Na spolupráci jim přispíváme do výše 5 až 6 milionů dolarů.
Spolupráce je v oblasti rakoviny prostaty výjimkou a my víme, že pomůže urychlit výsledky. že pomůže urychlit výsledky. Takto měníme oblast výzkumu.
Můj movemberovský příběh
je o kreativní myšlence, vášni, vytrvalosti a velké míře trpělivosti, čtyřech kamarádech se čtyřmi kníry, kteří inspirovali místnost lidí, ta inspirovala jedno město, kterým je Melbourne, můj domov.
To město pak inspirovalo stát a ten stát inspiroval národ a tak můžete vytvořit globální hnutí, které mění tvář mužského zdraví.
Jmenuji se Adam Garone a tohle je můj příběh.
Děkuji. (Potlesk)
Lidé chtějí od života mnoho věcí, já si však myslím, že víc než cokoliv jiného chtějí štěstí.
Aristoteles nazýval štěstí něčím, k čemu všechny ostatní věci směřují.
Podle něj netoužíme po velkém domě, hezkém autu nebo dobré práci proto, že by tyto věci měly vnitřní hodnotu.
Toužíme po nich proto, že očekáváme, že nám přinesou štěstí.
V posledních 50 letech jsme my, Američani, dostali mnoho věcí, které jsme chtěli.
Jsme bohatší. Žijeme déle. Máme přístup k technologii, která by se ještě před několika málo lety zdála být science fiction.
Paradoxem štěstí je to, že ačkoliv se objektivní podmínky našich životů dramaticky zlepšily, nestali jsme se v podstatě o nic šťastnějšími.
Možná tím, že nám tyto obvyklé ukazatele pokroku nepřinesly nikterak veliké výhody co do pocitu štěstí, objevil se v posledních letech zvýšený zájem o štěstí jako takové.
Lidé již dlouho pátrají po příčinách štěstí, vlastně tisíce let, ale zdá se, že mnoho otázek týkajících se štěstí zůstává nezodpovězeno.
Myslím si, že tak, jako pro mnoho jiných sfér života, věděcká metoda skýtá potencionál pro zodpovězení těchto otázek.
Pravdou je, že v několika posledních letech probíhá exploze ve výzkumu štěstí. Například, naučili jsme se mnoho o jeho demografii, jak s ním souvisí věci jako příjem a vzdělání, pohlaví a manželství.
Ale jednou ze záhad, kterou toto zkoumání odhalilo je, že tyto faktory nemají žádný konkrétní efekt.
Ano, je lepší vydělávat víc peněz než méně nebo vystudovat vysokou místo toho, abyste to v půlce vzdali a odešli, ale rozdíly ve štěstí bývají malé.
Čímž se znovu dostáváme k otázce, co jsou významné příčiny štěstí.
Myslím si, že tohle je otázka na kterou jsme zatím doopravdy nenašli odpověď. Jednou z možných odpovědí může být to, že štěstí má možná neuvěřitelně mnoho co dočinění s tím, jak prožíváme zkušenosti teď a tady.
Určitě se zdá, že to, jak se životem začínáme, co děláme, s kým jsme a o čem přemýšlíme, má na naše štěstí obrovský vliv, avšak tohle jsou přesně ty faktory, které jsou pro vědce nesmírně obtížné, vlastně, téměř nemožné studovat.
Před několika lety jsem přišel na způsob, jak studovat souhrnné lidské štěstí každodenního života po celém světě tak, jako nikdy předtím. Je jím projekt trackyourhappiness.org (sledujsvéštěstí.org), který za pomoci iPhonu monitoruje lidské štěstí v reálném čase.
Jak to funguje? V zásadě tak, že posílám lidem signály v náhodných časech během dne a potom se jich ptám na několik otázek týkajících se jejich momentálních zkušeností v okamžiku těsně před zaslaným signálem.
Hlavní myšlenkou je, že pokud můžeme sledovat lidské štěstí stoupat vzhůru a klesat během dne, v některých případech z minuty na minutu, a snažit se rozumět tomu jak a co lidé dělají, s kým jsou, o čem přemýšlejí a všechny ostatní faktory, kterými by se dal popsat náš den -- jak mohou souviset s těmi změnami ve štěstí -- budeme možná schopni objevit některé z věcí, které doopravdy mají velký vliv na štěstí.
Tento projekt nám přinesl štěstí v tom, že jsme nashromáždili docela hodně údajů, myslím že mnohem víc, než bylo kdy předtím nashromážděno, přes 650 tisíc záznamů v reálném čase od více než 15 tisíc lidí.
A není to jenom tak nějaká hromada lidí, je to skutečně rozmanitá skupina, lidé různého věku od 18 do 80 i výše, široká škála příjmů, úrovní vzdělání, lidé, kteří jsou vdaní či ženatí, rozvedení, ovdovělí, atd.
Všichni společně reprezentují každou z 86 zaměstnaneckých kategorií a z více než 80 zemí.
Chtěl bych s vámi ve zbývajícím čase této přednášky hovořit o jedné z oblastí, kterou zkoumáme, a tou je toulání mysli.
Jakožto lidské bytosti máme unikátní schopnost nechat naše myšlenky odbíhat od přítomnosti.
Můžete vidět chlápka pracovat na počítači, ale ve skutečnosti možná přemýšlí o dovolené, kterou měl minulý měsíc, nebo možná přemýšlí o tom, co bude mít k večeři.
Možná se bojí, že brzo začne plešatět. (Smích) Tahle schopnost zaměřit naši pozornost na něco jiného, než je přítomnost, je úžasná. Dovoluje nám se učit, plánovat a posuzovat věci způsobem, který není vlastní žádnému jinému druhu, než člověku.
A i přesto stále není jasné, jaký je vztah mezi naším užíváním této schopnosti a naším štěstím.
Nejspíš jste zaslechli některé lidi navrhovat, že byste měli svou pozornost zaměřit na přítomnost. "Mysli na teď a tady" jste nejspíš slyšeli už stokrát.
Možná, abychom byli skutečně šťastní, potřebujeme zůstat zcela ponořeni ve zkušenostech, které získáváme tady a teď.
Možná mají tito lidé pravdu. Možná je toulání naší mysli špatná věc.
Na druhou stranu, když se nám mysl zatoulá, děje se tak nenuceně. Nemůžeme změnit realitu tak, jak se před námi fyzicky nachází, ale v naší mysli můžeme jít kamkoliv.
Víme, že lidé chtějí být štastní, takže možná že když se nám mysl toulá, chodí tito lidé na místo šťastnější než je to, ze kterého do svých fantazií odcházejí.
To by dávalo smysl. Jinými slovy, možná že tímto způsobem, kdy necháme svou mysl se toulat, umožňujeme štěstí, aby se znásobovalo.
No, vzhledem k tomu, že jsem vědec, rád bych zkusil tuhle debatu vyřešit za pomoci nějakých dat a především bych vám rád přednesl některá data, která jsem získal z odpovědí na tři otázky, které pokládám v projektu Sledujte své štěstí. Nezapomeňte, tyto data jsou získána ze zkušeností reálných lidí v reálném čase.
Nyní k těm třem otázkám. První je otázka týkající se štěstí: Na škále od velmi špatně po velmi dobře, jak se cítíte? Druhá otázka, týkající se aktivity: Ze seznamu 22 různých aktivit zahrnujících věci jako jezení, pracování a dívání se na televizi, co děláte?
A konečně otázka týkající se toulání mysli: Myslíte teď na něco jiného, než na to, co zrovna v tuto chvíli děláte?
Lidé mohli říct ne -- jinými slovy, soustředím se na svůj úkol -- nebo ano -- myslím na něco jiného -- a tématem těchto mých jiných myšlenek jsou věci příjemné, neutrální nebo nepříjemné.
Jakákoliv kladná odpověď na tyto otázky je právě to, co nazýváme toulání mysli.
Co jsme tedy zjistili?
Tento graf ukazuje štěstí na svislé ose, která reprezentuje to, jak šťastní lidé jsou, když se soustředí na přítomnost, když nemyslí na něco zcela jiného.
Jak se ukazuje, lidé jsou podstatně méně šťastní, když se toulají ve svých myšlenkách.
Nyní se možná díváte na tento výsledek a říkáte si, jasně, fajn, v průměru jsou lidé méně šťastní, když myslí na něco jiného než na přítomnost, ale dozajista, když se jim mysl toulá od něčeho, co není příliš zábavné, alespoň tehdy by nám měly myšlenky na jiné věci prospívat.
Kdepak. Jak se ukazuje, lidé jsou méně šťastni, když myslí na něco jiného, a to bez ohledu na to, co právě dělají. Například lidé moc nemají v lásce dojíždění do práce.
Je to jedna z nejméně příjemných aktivit, a i přesto jsou podstatně šťastnějšími, když se soustředí výhradně na cestu do práce, než když se jim mysl zatoulá k něčemu jinému.
To je úžasné.
Jak se tohle může dít? Myslím si, že je to částečně, vlastně z velké míry, způsobeno tím, že když se nám myšlenky zatoulají, často myslíme na nepříjemné věci a lidé jsou tak mnohem méně šťastní, když tak činí. Naše obavy, úzkosti a lítost z nevyužitých příležitostí a dokonce když lidé přemýšlí o něčem neutrálním, stále jsou podstatně méně šťastní, než když se zcela soustředí na současnost.
Dokonce i když přemýšlejí o něčem, co by popsali jako příjemné, jsou jenom trošku méně šťastni, než když nemyslí na něco jiného.
Kdyby toulání se myslí bylo jako hrací automat, bylo by to jako mít šanci ztratit 50 dolarů, 20 dolarů nebo jeden. Je to tak? Nikdy byste tuhle hru pak nechtěli hrát. (Smích) Z toho, co jsem vám zatím říkal, můžete nabýt dojem, že toulání se v myšlenkách způsobuje nešťastné pocity, ale to, co jsem vám skutečně ukázal je, že tyto dvě věci spolu souvisí.
Možná. Možná je to tak, že když jsou lidé nešťastní, mají tendenci nechávat své myšlenky se toulat.
Možná je to skutečně tak. Jak bychom vůbec někdy mohli tyto dvě možnosti od sebe oddělit?
Na čem se ale všichni shodneme je to, že čas běží kupředu, nikoliv dozadu. Je to tak? Nejdřív se něco musí stát, než spatříme následek této akce.
V tomto případě máme štěstí, že máme mnoho odpovědí od lidí v našem výzkumu, a tedy se můžeme podívat a zkoumat, zda toulání se myslí má tendenci předcházet nešťastným pocitům, nebo zda neštěstí má tendenci předcházet toulání se myslí a tím tak získat vhled do příčinných souvislostí.
Jak se ukazuje, existuje silná vazba mezi toulkami myslí a tím, že se vzápětí poté cítíme nešťastní, v souladu s myšlenkou, že toulky myslí navozují lidem pocity nešťěstí.
Naproti tomu neexistuje žádná vazba mezi pocity neštěstí, které máme teď a tím, že se vzápětí uchýlíme k toulání se naší myslí.
Jinými slovy, toulky myslí se s největší pravděpodobností zdají být pouze současným stavem, nikoliv důsledkem toho, že se cítíme neštastnými.
Před několika minutami jsem připodobnil toulky myslí k hracímu automatu, který byste nikdy nechtěli použít.
Inu, jak často se lidská mysl zatoulá?
Ukazuje se, že lidé myslí na něco jiného často.
Ve skutečnosti velmi často. 47% času myslí lidé na něco jiného, než na to co, v té době zrovna dělají.
Jak toto závisí na tom, co lidé dělají?
Tady máme podíl toulavých myšlenek zasahujících do 22 aktivit dosahující výše 65% -- (Smích) -- když se lidé sprchují, když si čistí zuby, 50% když pracují, 40% když se věnují cvičení, až semhle dolů do tohoto krátkého sloupečku napravo, kterému se někteří z vás teď smějí.
Deset procent zastupuje toulavé myšlenky, během sexu. Je tu však něco, o čem si myslím, že je na tomto grafu docela zajímavé. V zásadě s jedinou výjimkou, bez ohledu na to, co lidé dělají, myslí na něco zcela jiného alespoň 30% veškerého času, což nám podle mě naznačuje, že toulky myslí nejsou jenom časté, ale jsou všudypřítomné.
Prostupují v zásadě do všeho, co děláme.
Ve svém dnešním příspěvku jsem vám řekl něco málo o toulání se myslí, proměnné, která se ukazuje býti dosti důležitým členem rovnice stěští.
Mou nadějí je to, že pomocí sledování vývoje lidského štěstí a jejich zkušeností všedního života budeme moci odhalit mnoho důležitých příčin štěstí. Vědecké porozumění štěstí nám tak pomůže vytvořit budoucnost, která je nejenom bohatší a zdravější, ale také šťastnější.
Děkuji. (Potlesk) (Potlesk)
Před dvěma lety, po 4 letech vojenské služby u amerického námořnictva a službě jak v Iráku, tak v Afghánistánu, jsem se najednou ocitl v Port-au-Prince, kde jsem vedl tým veteránů a zdravotnických profesionálů v těch nejhůře zasažených oblastech města tři dny po zemětřesení.
Chodili jsme do míst, kam nikdo jiný chodit nechtěl ani nemohl, a po třech týdnech jsem si něco uvědomil. Vojenští veteráni jsou velice, velice dobří v pomoci při katastrofách.
A když jsem se vrátil domů, můj spoluzakladatel a já jsme se na to podívali, a řekli, že existují dva problémy.
První je, že neexistuje dostatečná pomoc při katastrofách.
Je pomalá. Zastaralá. Neužívá dobré technologie a nevyuživá ty nejlepší lidi.
Druhý problém je, že existuje velice neadekvátní reintegrace veteránů a to je téma, které je v současné době hodně probíráno médii, protože veteráni přicházejí z Iráku a Afghánistánu a neustále naráží na problém reintegrace do civilního života.
A seděli jsme a rozebírali tyto dva problémy, nakonec jsme si něco uvědomili. Tohle nejsou problémy.
Tohle jsou ve skutečnosti řešení.
A co tím myslím? No, můžeme využít pomoc při katastrofách jako příležitost k pomoci pro veterány, kteří přicházejí domů.
Poslední studie ukazují, že 92% veteránů chce pokračovat v práci, když jdou do civilu.
A tak můžeme využít veteránů k zlepšení pomoci při katastrofách.
Na povrchu to dává smysl, a v roce 2010 jsme pomáhali při tsunami v Chile, povodních v Pákistánu, poslali jsme školené týmy na thajsko-barmské hranice.
Na začátku tohoto roku jeden z našich původních členů zapříčinil změnu v orientaci organizace.
To je Clay Hunt. Clay byl mariňák.
Sloužili jsme spolu v Iráku a Afghánistánu.
Cay byl s námi v Port-au-Prince.
Byl i v Chile. Dříve tento rok, v březnu, Clay spáchal sebevraždu.
Byla to tragédie, ale donutilo nás to přeorientovat, co vlastně děláme.
Víte, Clay se nezabil kvůli tomu, co se stalo v Iráku a Afghánistánu. Clay se zabil kvůli tomu, co ztratil, když se vrátil domů.
Ztratil smysl. Ztratil svou komunitu.
A nejtragičtěji, ztratil hodnotu sama sebe.
A tak, jak jsme to hodnotili a jak se prach usadil z té tragédie, uvědomili jsme si dva problémy původního zaměření naší organizace - byli jsme organizace na pomoc při katastrofách, která využívala veterány. Měli jsme mnoho úspěchů a opravdu jsme si mysleli, že měníme situaci.
Ale potom, co udělal Clay, jsme změnili zaměření, a najednou jsme pokročili, vidíme se jako veteránská organizace, která využívá pomoc při katastrofách.
Protože si myslíme, že můžeme veteránům navrátit ten smysl a komunitu a hodnotu sebe sama.
Tornáda v Toscaloose a Joplinu, a další Hurikán Irene nám dali příležitost se na to podívat.
A teď chci, abyste si znovu představili 18letého chlapce který odmaturoval v Kansas City v Missouri.
Přidává se k armádě, dostává zbraň.
Pošlou ho do Iráku.
Každý den opouští základnu a jde na misi.
Ta mise je bránit svobodu rodiny, kterou zanechal doma.
Je to udržet muže okolo naživu.
Je to pacifikovat město, ve kterém pracuje.
Má pocit užitku. Ale pak se vrací do Kansas City v Missouri. možná jde na univerzitu, možná si najde práci, ale nemá ten samý pocit užitku.
Dali jsme mu pilu a poslali do Joplinu v Missouri po tornádu, a znovu ho tak získal.
Zpět, ten samý 18letý chlapec maturuje v Kansas City v Missouri, přidává se k armádě. Armáda mu dá zbraň a pošle ho do Iráku.
Každý den se dívá do stejných očí.
Vyráží do nebezpečného terénu. Ví, že tito lidé ho kryjí.
Spal na stejném písku.
Žili spolu. Jedli spolu. Krváceli spolu.
Jde domů do Kansas City v Missouri.
Odejde od armády a jde do civilu.
Už nemá tu komunitu.
Ale vysaďte 25 veteránů v Joplinu v Missouri a oni znovu naleznou smysl komunity.
Znovu, máte 18letého chlapce, který maturoval na střední škole v Kansas City.
Přidává se k armádě. Armáda mu dá zbraň.
Posílají ho do Iráku.
Přípíchli mu na hruď medaili.
Velká přehlídka. Jde do civiliu. Už není seržant Jones ve své komunitě. Je teď Dave z Kansas City.
Nemá stejnou sebehodnotu.
Ale pošlete ho do Joplinu po tornádu a někdo znovu přichází a potřásá si s ním rukou a děkuje mu za jeho práci, a teď mají znovu sebehodnotu.
Myslím, že je to velice důležité, protože právě teď by někdo měl vystoupit a tato generace veteránů má možnost to udělat, když se jim dá příležitost.
Velice vám děkuji. (Potlesk)
Jestlipak se někdo z vás někdy podíval se toto slovo?
Víte, jako ve slovníku? (Smích) Ne?
To jsem si myslela. Co takhle toto slovo?
Tady, ukážu vám je:
Lexikografie: postup v sestavování slovníků.
Všimněte si - jsme velmi specifičtí.
Slovo je "sestavit". Slovníky nejsou tesané do žuly, do kusu skály. Sestavují se z mnoha malých kousků.
Je to spíše diskrétní (nespojité). hláskováno D-I-S-C-R-E-T-E -- kousky.
A ty kousky jsou slova.
Jeden požitek, který profese lexikografa přináší - kromě pozvánky na TED -- je, že někdy dostanete opravdu zábavná slova, jako je „lexikografické“.
Lexikografické má tento zajímavý vzor -- je to tzv. dvojitý daktyl. A jen tím, že jsem řekla dvojitý daktyl, poslala jsem ručičku geekometru do červených čísel. Ale "lexikografické" je stejný vzor jako "křížem-krážem."
Je to tak? Je to legrační slovo, a já to mohu to říkat často.
Nyní, jeden z ne-požitků lexikografa je, že lidé zpravidla nemají vřelý, plyšákový, příjemný vztah ke slovníku.
Je to tak? Nikdo neobjímá své slovníky.
Co si lidé většinou myslí o slovníku je, že vypadá spíš takhle.
A abyste věděli, já nemám lexikografickou píšťalku.
Ale lidé si myslí, že mým úkolem je nechat dobrá slova udělat tu těžkou levou zatáčku a dostat se do slovníku, a zabránit těm špatným slovům, aby se tam dostala.
Ale fakt je, že já nechci být dopravním policistou.
jeden důvod je, že prostě nemám ráda uniformy.
A druhý - rozhodování o tom, která slova jsou dobrá a která slova jsou špatná, opravdu není snadné.
A není to zábavné. A pokud některé etapy vaší práce nejsou ani snadné ani zábavné, hledáte záminku, jak se jim vyhnout.
Takže pokud bych měla vymyslet nějaké povolání jako metaforu pro svou práci, pak já bych ráda byla rybářem.
Chci hodit velkou síť do hlubokého modrého moře angličtiny a vidět, jaká podivuhodná stvoření mohu vylovit.
A proč lidé chtějí, abych řídila dopravu, když bych mnohem raději chodila na ryby?
Kladu to za vinu královně.
Proč královně?
No, v první řadě, viním královnu, protože je to legrační.
Ale za druhé ji viním, protože slovníky se doopravdy nezměnily.
Naše představa o tom, co je slovník, se nezměnila od jejího panování.
Jediná věc, kterou královna Viktorie v moderních slovnících neschválila je naše zařazení F-slova (FUCK), k čemuž došlo u amerických slovníků roku 1965.
Takže, tenhle chlápek, že jo?
Viktoriánská éra. James Murray, první vydavatel Oxfordského anglického slovníku (OED).
Já nemám takový klobouk. Chtěla bych mít takový klobouk.
Je to on, kdo je zodpovědný za mnoho z toho, co považujeme za moderní v dnešních slovnících.
Když chlápek, který takhle vypadá - v takovém klobouku - je ikonou modernosti, máte problém.
A tak, kdyby James Murray dostal práci na nějakém slovníku dnes,
nebylo by třeba moc doučování.
A samozřejmě, několik z nás si říká: počítače!
Počítače! O co jde s počítači?
O co jde, je, že - mám ráda počítače.
Míním, že jsem velký geek, miluji počítače.
Zahájila bych hladovku, kdyby mi chtěli sebrat Google Book Search.
Ale počítače nedělají o moc víc, než že urychlují proces sestavování slovníků.
Neovlivňují konečný výsledek.
Protože, co je to „slovník“? Je to viktoriánský design kombinovaný s trochou moderního pohonu.
Je to parní punk. Co máme, je elektrické kolo.
Víte, máme viktoriánský design s motorem.
To je vše! Design se nezměnil.
OK, a co takhle on-line slovníky?
On-line slovníky jsou jistě jiné.
Tady je Oxford English Dictionary, jeden z nejlepších on-line slovníků.
Mimochodem, toto je moje oblíbené slovo:
Erinaceus: týkající se ježka jako druhu, vlastností ježka.
Velmi užitečné slovo. Mrkněte se na to.
On-line slovníky jsou papírové slovníky hozené na obrazovku.
To je ploché. Podívejte se, kolik odkazů má ten záznam: dva!
Je to tak? Tady ta malá tlačítka - užila jsem je, abych vše, kromě historie, rozšířila.
Takže moc se tam toho neděje.
Není tam žádná 'klikatelnost'.
Fakt je, že on-line slovníky reprodukovaly téměř všechny problémy tištěných, s výjimkou vyhledatelnosti.
A když se zlepšila vyhledatelnost, tak jste vlastně zabili jednu výhodu tisku, což je serendipity.
Serendipity (šťastná náhoda) nastane, když najdete, co jste nehledali protože najít to, co jste hledali, bylo tak zatraceně těžké.
Takže - (Smích) - teď, když o tom přemýšlíte, co zde máme, je problém konce šunky.
Znáte všichni "problém konce šunky?"
Žena připravuje šunku pro velkou rodinnou večeři.
Chystá se ukrojit konec šunky a vyhodit ho, přitom se dívá na ten kousek šunky a říká si, "To je fakt pěkný kus šunky. Proč ho vlastně mám vyhazovat?"
Pomyslí si, "No, moje máma to vždycky tak dělala."
Tak zavolá mámě, a ptá se, "Mami, proč odřezáváš konec, když děláš šunku?"
a ona říká: "Já nevím, moje máma to vždycky dělala!"
Tak volají babičce, a babička řekne, "Měla jsem jen moc malý pekáč!" (Smích) Není to tak, že máme dobrá slova a špatná slova -
máme pekáč, který je příliš malý!
Víte, konec šunky je vynikající! Nemáme žádný důvod, proč jej vyhodit.
Sprostá slova - koukněte, když si lidé hledají nějaké místo a nemohou je najít na mapě, myslí si: "Tato mapa je k ničemu!"
Ale když najdou noční klub nebo bar, který není v průvodci, myslí si, "Hm, toto místo musí být děsně fajn!
Není to v průvodci." Když přijdou na slovo, které není ve slovníku, myslí si "To musí být špatné slovo." Proč? Je pravděpodobnější, že mají špatný slovník.
Proč obviňují šunku za to, že je příliš velká pro pekáč?
Nemůžete ale sehnat menší šunku.
Anglický jazyk je tak velký, jak je.
Takže pokud máte problém "konce šunky", a uvažujete o něm, dojdete k závěru, který je neúprosný a v rozporu s intuicí: papír je nepřítelem slov.
Jak je to možné? Chci říct, mam ráda knihy.
Opravdu miluji knihy. Mezi nejlepšími z mých přátel knihy jsou.
Ale kniha není nejlepší formou slovníku.
Teď si budete myslet: "No ne, holka.
Chceš mi brát moje krásné, papírové slovníky?"
Ne. Stále budou papírové slovníky.
Když přišla auta - když se auta stala dominantním způsobem dopravy, neshromáždili jsme všechny koně, abychom je postříleli.
Víte, pořád budou papírové slovníky, papír ale nebude dominantní formou slovníku.
Slovník ve formě knihy nebude jedinou formou slovníku, A nebude to ani prototyp formy slovníku.
Takže přemýšlejte o tom takhle: pokud máte umělé omezení, to umělé omezení vede k svévolnému rozlišování a deformovanému světonázoru.
Co kdyby biologové mohli studovat jen zvířata o nichž lidé, když je vidí, řeknou "Óóó.
"? Co kdybychom dělali estetické soudy o zvířatech, a pouze ta, která považujeme za roztomilá, bychom mohli studovat?
Věděli bychom spoustu o charismatické megafauně, a něco málo o jiných zvířatech.
A myslím, že by to byl problém.
Myslím, že bychom měli studovat všechna slova, protože když přemýšlíte o slovech, můžete vytvořit krásné výrazy z velmi skromných částí.
Lexikografie je spíš něco jako věda o materiálech.
Studujeme tolerance materiálů, které můžete použít k vytváření struktury Vašeho projevu: Vaší přednášky a Vašeho psaní. A lidé se mě často ptají: "No fajn – ale jak mohu vědět, že toto slovo je opravdové?"
Myslí si, "OK, když považujeme slova za nástroje, které používáme k sestavení vyjádření našich myšlenek, jak můžeme říci, že šroubováky jsou lepší než kladiva?
Jak můžeme říct, že perlík je lepší než autokarosářská babka?
Prostě vyberete ten správný nástroj pro danou práci.
A lidé se mě ptají: "Jak mám vědět, jestli je slovo skutečné?"
Víte, každý kdo četl knihu pro děti ví, že láska dělá věci skutečné.
Pokud se Vám slovo líbí, použijte je.
To jej dělá reálné. Být ve slovníku či ne, to je umělý rozdíl.
Takové slovo není o nic víc skutečné, než jiné.
Pokud máte rádi slovo, stává se skutečným.
Takže pokud si neděláme starosti s řízením dopravy, pokud se povzneseme nad omezení papíru, a staráme se méně o řízení a více o popis, pak si můžeme představit anglický jazyk jako tento krásný mobil.
A kdykoli se jedna z těch malých součástí mobilu změní, kdykoli se jí dotknete - kdykoli se dotknete slova, užijete jej v novém kontextu, dáte mu novou interpretaci, uděláte z něj sloveso - mobil se pohne.
Nerozbili jste to, jenom jste změnili konfiguraci, a ta nová může být stejně krásná.
Nyní, pokud již nejste dopravními policisty - vidíte, že problém s dopravní policií je to, že můžeme mít pouze několik dopravních policistů na jedné křižovatce, jinak budou řidiči zmateni.
Je to tak? Ale pokud vaším cílem již není řízení dopravy, ale třeba počítání projíždějících aut, pak více očí víc vidí.
Můžete požádat o pomoc!
Požádáte-li o pomoc, stihnete víc práce. A my opravdu potřebujeme pomoc.
Knihovna Kongresu USA: 17 milionů knih. Z nichž polovina je v anglickém jazyce.
Pokud pouze každá desátá z těchto knih obsahuje slovo, které není ve slovníku, bude to více slov než ve dvou nezkrácených slovnících.
A je najdu, neslovníkové slovo - třeba slovo "neslovníkové," - téměř v každé knize, kterou čtu.
A co noviny? Novinový archiv sahá až do roku 1759. 58,1 miliónů novinových stránek. Pokud pouze jedna ze sta těchto stránek by měla „neslovníkové“ slovo, byl by z toho celý další OED (Oxfordský anglický slovník).
Což je dalších 500.000 slov. To je – no, to je hodně.
A to ani nemluvím o časopisech, nemluvím o blozích - já najdu více nových slov na BoingBoing kterýkoliv týden než v Newsweek nebo Time.
Děje se toho spousta.
A to ani nemluvím o polysémii, což je chamtivý zvyk některých slov, která si přisvojila více než jeden význam.
Vezměme třeba anglické slovo „set" - může to být jezevčí nora, „set“ může ale také být záhyb v alžbětinském límci- a to je jedna z číslovaných definic v OED.
OED má 33 různých číslovaných definic pro „set“.
Drobné slůvko, 33 číslovaných definic.
Jedna z nich říká pouze "různé technické významy."
Chápete, co se tím myslí, že?
Mně se zdá, že byl pátek odpoledne a někdo chtěl už jít do hospody. To je taková lexikografická ulejvárna, říci: "různé technické významy."
Takže my máme všechna tato slova, a opravdu potřebujeme pomoc!
A jde o to, že můžeme požádat o pomoc - a není to těžké.
Lexikografie přece není žádná velká věda.
Zrovna teď jsem vám dala mnoho slov a mnoho čísel, a tohle je takové vizuální vysvětlení.
Budeme-li uvažovat o slovníku jako o mapě anglického jazyka, tyto světlé skvrny jsou to, o čem víme a kde jsou tmavé skvrny, tam tápeme.
Pokud by tohle byla mapa všech slov v americké angličtině, tak nevíme moc.
My ani neznáme tvar jazyka.
Pokud by tohle byl slovník - kdyby to byla mapa americké angličtiny - podívejte se, tady máme jakousi představu bachraté Floridy, ale vůbec tu není Kalifornie!
Chybí nám Kalifornie americké angličtiny.
My prostě nevíme dost, my ani nevíme, že chybí Kalifornie.
nevidíme, že je tu v mapě díra.
Takže znovu, lexikografie není žádná velká věda.
Ale i kdyby byla, byla by to dnes raketová věda, provozovaná specializovanými amatéry.
Nemůže přece být tak těžké najít pár slov!
Ostatně, dost vědců v jiných disciplínách žádá normální lidí o pomoc, a docela jim to jde.
Například: máme tu eBird, kde amatérský milovník ptactva může vkládat informace o svých pozorováních ptactva.
A ornitolog to pak může využít při sledování populace, migrace, atd.
Uvažte například tohohle chlápka Mike Oatese. Mike Oates žije ve Velké Británii.
Je ředitelem firmy na pokovování.
Objevil více než 140 komet.
Našel tolik komet, že po něm jednu pojmenovali.
Je to ta trochu za Marsem – no, byl by to dlouhý výlet.
Ani si nemyslím, že z něj brzy bude celebrita.
Ale on našel těch 140 komet bez dalekohledu.
Stáhl si data získaná NASA družicí SOHO, a takhle našel ty komety.
Když se daří najít komety bez dalekohledu, neměli bychom být schopni najít slova?
Nyní vám povím, kam s tím mířím.
Protože já jdu na internet, což je místo, kam všichni chodí.
A internet je skvělý pro sběr slov, protože internet je plný sběratelů.
A toto je málo známá technická vlastnost internetu: internet se skládá ze slov a z nadšení.
A slova a nadšení, to je shodou okolností recept na lexikografii. Není to skvělé?
Tak máme spoustu opravdu dobrých serverů na sbírání slov, ale problém s některými z nich je, že nejsou dost vědecké.
Ukazují slovo, ale nevykazují žádné souvislosti:
Kde se to vzalo? Kdo to řekl?
V kterých novinách? V které knize?
Protože slovo je jako archeologický artefakt.
Pokud neznáte původ nebo zdroj artefaktu, není to věda - je to jen věc, hezká na pohled.
Takže slovo, bez známého zdroje je jako řezaná květina.
Víte - je to docela hezké se na ni nějakou dobu dívat, ale brzy umře.
Vadne příliš rychle.
Takže celou tu dobu co mluvím, jsem říkala, "Slovník, slovník, slovník, slovník."
Ne "nějaký slovník", nebo "slovníky". A to proto, že - fajn, lidé používají slovník jako reprezentaci celého jazyka.
Používají jej synecdochitálně -
a jeden z problémů, které máte, když znáte slova jako "synecdochitálně" je, že potřebujete záminku, abyste mohli říct synecdochitálně.
Tento celý proslov byl takovou záminkou, abych se dostala k bodu kde Vám budu moci říct slovo „synecdochitálně“.
Takže se omlouvám. Ale, používáte-li část něčeho - jako slovník, který je součástí jazyka, nebo vlajku Spojených států, jako symbol země - pak to používáte, synecdochitálně.
Ale zajímavá věc je, že bychom mohli udělat ze slovníku celý jazyk.
Pokud dostaneme větší pekáč, můžeme do něj dát všechna slova.
Můžeme je tam dát ve všech významech.
Nechce snad každý, aby jeho život měl větší význam?
A můžeme tak mít slovník, který není jen symbolem jazyka - ale který je celý jazyk.
Víte, byla bych ráda, kdyby můj syn - který má teď sedm měsíců – aby si skoro nepamatoval že tohle býval formát, který slovníky kdysi měly.
Takhle kdysi slovníky vypadaly.
Chci, aby tento druh slovníku viděl jako osmistopou magnetofonovou pásku.
To byl formát záznamu, který skončil, protože už nebyl dost užitečný.
Nebylo to něco, co by lidé opravdu potřebovali.
Ale, jestli tam můžeme dát všechna slova, bez umělého rozlišování mezi dobrými a špatnými, můžeme opravdu popsat jazyk jako vědci.
Můžeme nechat estetická mínění spisovatelům a řečníkům.
Pokud se nám to podaří, pak můžu trávit veškerý svůj čas rybařením a nemusím už být dopravním policistou.
Velice vám děkuji za vaši laskavou pozornost.
Chtěl bych s vámi mluvit o velice zvláštní skupině zvířat.
Na světě existuje 10 000 druhů ptáků.
Supi patří k nejvíce ohrožené skupině ptáků.
Když uvidíte supa jako na obrázku, jako první věc vás napadne, že jsou supi odporná, ošklivá, nenasytná stvoření, která jdou jen po vašem mase. Jsou spojováni s politiky. (Smích) (Potlesk) Chci změnit takovýto pohled. Chci změnit pocity, které máte z těchto ptáků, protože potřebují naše sympatie. Opravdu potřebují. (Smích) A řeknu vám proč.
Nejprve ze všeho, proč mají tak špatnou pověst?
Když se Charles Darwin plavil přes Atlantik v roce 1832 na lodi Beagle, spatřil kondora krocanovitého a prohlásil: „Jsou to ohavní ptáci s holou, červenou hlavou, kteří se vyžívají v hnilobě.“ (Smích) Nemohli jste dostat horší urážku, a navíc od Charlese Darwina. (Smích) Jenže on změnil svůj názor, když se vrátil zpátky, a já vám povím proč.
Bývají také spojováni s Disneym. (Smích) Tam se chovají jako praštěné, hloupé a tupé postavy.
Pokud jste nedávno sledovali keňský tisk, - (Smích) (Potlesk) (Jásot) - tak jsou to vlastnosti, které jsou spojovány s keňskými poslanci. Ale já musím oponovat.
Musím oponovat. Víte proč?
Protože poslanci neudržují naši přírodu čistou. (Smích) Poslanci nepomáhají zabránit šíření nemocí.
Jen stěží jsou monogamní. (Smích) (Potlesk) Mají daleko k vyhynutí. (Smích) A mé oblíbené: supi vypadají lépe. (Potlesk) (Smích) Na této planetě žijí dva typy supů.
Jsou to supi z Nového světa, kteří se převážně nachází v Americe, jako jsou kondoři a karančové. A pak supi Starého světa, kterých máme 16 druhů. Z těchto 16 čelí 11 vysokému riziku vyhynutí.
Proč jsou tedy supi důležití? Nejprve ze všeho poskytují nezbytné ekologické služby.
Uklízejí. Jsou naši přirození sběrači odpadků.
Odstraní mršiny až ke kosti.
Pomáhají zabít všechny bakterie. Pomáhají pohltit antrax, který by se jinak rozšířil a způsobil ohromné ztráty hospodářských zvířat a nemoci jiných zvířat.
Poslední studie ukázaly, že v oblastech, kde se nevyskytují supi, trvá mršině třikrát až čtyřikrát déle, než se rozloží, a to má obrovské důsledky v podobě šíření nemocí.
Supi mají také ohromný historický význam.
Hráli důležitou roli ve starověkém Egyptě.
Nechbet byla symbolem ochrany a mateřství, a spolu s kobrou symbolizovala jednotu mezi Horním a Dolním Egyptem.
V hinduistické mytologii byl Džatáju supí bůh, který riskoval svůj život, aby zachránil bohyni Sítu ze spárů desetihlavého démona Rávany.
V tibetské kultuře vykonávají supi velice důležitý nebeský pohřeb. V místech, jako je Tibet, není místa k pohřbení mrtvých nebo dřeva ke kremaci, a tak zajišťují supi přirozený systém likvidace.
Tak jaký máme problém se supy?
Máme 8 druhů supů, které se vyskytují v Keni, z nichž 6 je vysoce ohroženo vyhynutím.
Příčinou je otrava jedem, a důvodem, proč dochází k otravám, jsou zuřící konflikty člověka s divokou přírodou. Venkovské komunity používají jed, aby otrávily predátory, následkem čehož padají za oběť i supi.
V jižní Asii, v zemích jako je Indie a Pákistán, se 4 druhy supů nachází na seznamu kriticky ohrožených, což znamená, že jim do vyhynutí nezbývá více než 10, 15 let. Důvod, proč se stávají kořistí, je konzumace hospodářských zvířat, která byla léčena analgetiky jako Diclofenac.
V Indii je již tento lék pro veterinářské účely zakázán a jsou o tom přesvědčeni.
Protože tam nejsou supi, enormně se zvýšil počet divokých psů na skládkách s mršinami. A když máte divoké psy, máte obrovskou časovanou bombu vztekliny. Počet případů vztekliny se v Indii nebezpečně zvyšuje.
Keňa bude mít jednu z největších větrných farem v Africe: 353 větrných turbín bude postaveno u jezera Turkana.
Nejsem proti větrné energii, ale musíme pracovat s vládami, protože větrné turbíny dělají ptákům tohle. Rozseknou je vejpůl.
Jsou to sekáčky na ptačí maso.
V západní Africe existuje děsivý obchod s mrtvými supy, kteří se používají v čarodějnictví a v náboženském fetišismu.
Takže co děláme? Nuže, provádíme výzkum těchto ptáků. Připevňujeme na ně vysílače.
Snažíme se určit jejich základní vztahy k prostředí, abychom zjistili, kde se pohybují.
Vidíme, že prolétají různými zeměmi, takže pokud se zaměříte na problém lokálně, nepomůže to.
Musíme pracovat s vládami na regionálních úrovních.
Pracujeme s místními komunitami.
Mluvíme s nimi o respektování supů, o potřebě respektovat tato nádherná stvoření a oceňovat služby, které zajišťují.
Jak můžete pomoci? Můžete se stát aktivními, vyburcovat veřejnost. Můžete napsat dopis vaší vládě a říct jim, že se musíme zaměřit na tato nepochopená stvoření. Věnujte svůj čas a šiřte tyto informace.
Šiřte je dál. Až vyjdete z tohoto sálu, tak vy budete o supech informováni. Ale mluvte se svou rodinou, dětmi, a svými sousedy o supech.
Jsou velice elegantní. Charles Darwin řekl, že změnil svůj názor, když je pozoroval, s jakou lehkostí a bez jaké námahy plachtí po obloze.
Keňa a celý svět bude mnohem chudší bez těchto nádherných druhů.
Moc vám děkuji. (Potlesk)
Vyrůstal jsem v Limpopu, na hranici Limpopa a Mpumalangy, v malém městě Motetema.
Dodávky vody a elektřiny jsou stejně nepředvídatelné jako počasí, a vyrůstaje v těchto obtížných podmínkách, když mi bylo 17, jsem v zimě s pár přáteli relaxoval a opalovali jsme se.
V zimě je v Limpopu na slunci pěkně horko.
A jak jsme se tak opalovali, můj nejlepší kamarád vedle mě povídá: „Proč někdo nevynalezne něco, co si natřeš na kůži a pak už se nemusíš koupat?“
A já se posadil a říkám: „Kámo, to bych koupil, že jo.“
A tak jsem šel domů a zkoušel si něco zjistit, a objevil jsem naprosto šokující statistiku.
Více než 2,5 miliardy lidí na světě dnes nemá dostatečný přístup k vodě a hygienickým potřebám.
450 milionů z nich žije v Africe, z nichž pět milionů žije v Jižní Africe.
V takovém prostředí bují nejrůznější nemoci, z nichž nejdrastičtější je trachom.
Trachom je infekce oka kvůli špíně, která se dostane do oka. Několik infekcí trachomu vás může trvale připravit o zrak.
Tato nákaza každý rok trvale oslepí osm milionů lidí. Šokující na tom je, že abyste zabránili infekci trachomu, stačí si jen umýt obličej: žádné léky, žádné prášky, žádné injekce.
Když jsem viděl tuto šokující statistiku, pomyslel jsem si: „Dobře, i kdybych to nedělal jenom pro sebe a pro to, že se nechci koupat, aspoň to musím zkusit a zachránit svět.“ (Smích) A tak na svém věrném malém oři, svém telefonu Nokia 6234 – neměl jsem laptop, neměl jsem moc přístup k Internetu kromě internetové kavárny za 20 randů na hodinu – jsem hledal na Wikipedii, na Googlu, o vodičkách, krémech, složení, bodech tání, toxicitě – něco jsem si pamatoval ze střední – a zapsal jsem si vzoreček na kus papíru, a vypadalo to jako tajný recept na koření z KFC.
A tak jsem si řekl, no, tak máme vzorec.
A teď ho potřebujeme uvést do praxe.
Přeskočíme o čtyři roky později, poté co jsem napsal 40stránkovou podnikovou koncepci na mobilu, co jsem napsal svůj patent na mobilu, jsem nejmladší držitel patentu ve svojí zemi, a — („Už žádné koupání!“) — to snad hovoří za všechno. (Smích) Vynalezl jsem DryBath, první náhradu koupele na světě.
Doslova si to natřete na kůži a nemusíte se umývat.
(Smích) Poté, co jsem se to snažil realizovat na střední škole s omezenými prostředky, jsem šel na univerzitu, poznal nějaké lidi, uvedl to do provozu, a teď máme naprosto funkční produkt, který je připraven jít na trh. Vlastně už je na trhu dostupný.
Naučili jsme se pár věcí o komercializaci a zpřístupnění DryBath.
Jedna z věcí, kterou jsme se naučili, byla, že chudé komunity nenakupují věci ve velkém.
Nakupují podle potřeby. Člověk v Alexu si nekoupí krabičku cigaret. Koupí si jednu cigaretu každý den, i když je to dražší.
A tak jsme DryBath zabalili do těchto inovativních malých sáčků.
Prostě je přelomíte napůl a vymáčknete.
A skvělá věc je, že jeden sáček nahradí jedno koupání za pět randů.
Když jsme vytvořili tento model, hodně jsme se naučili o implementování produktu.
Zjistili jsme, že i bohaté děti z předměstí chtějí DryBath. (Smích) Alespoň jednou týdně.
Každopádně jsme přišli na to, že bychom mohli průměrně ušetřit 80 milionů litrů vody pokaždé, když se nebudou koupat, a také bychom ušetřili dvě hodiny dětem, které bydlí na venkově, o dvě hodiny více školy, o dvě hodiny více na úkoly, o dvě hodiny více na to, aby si užily dětství.
Poté co jsme pochopili jeho globální dopad, zúžili jsme ho na naše dvě klíčová zaměření, což jsou čistota a pohodlí.
DryBath znamená pohodlí pro bohaté a záchranu života pro chudé.
Uvedením produktu do praxe jsme teď vlastně ve fázi, kdy chceme produkt nabídnout nadnárodním společnostem, aby ho uvedly na trh, a dovolím se dnes zeptat publika na jednu otázku: „Na kamenitých cestách v Limpopu, s kapesným 50 randů na týden, jsem přišel na způsob, jak by se celý svět nemusel koupat.
Co brání vám?“ (Potlesk) Ještě jsem neskončil. Ještě jsem neskončil.
Další zásadní věc, kterou jsem se naučil v průběhu tohoto celého procesu. Vloni mě Google označil za jednoho z nejtalentovanějších mladých lidí na světě.
V současnosti jsem nejlepší studující podnikatel na světě, první Afričan, který dostal toto ocenění, a jediné, co mě opravdu zaráží, je to, že jsem to všechno udělal jenom proto, že jsem se nechtěl koupat. Děkuji.
Život s tělesným postižením není lehký nikde na světě. Ale v zemi jako Spojené státy jsou k dispozici prostředky, které vám usnadní život.
V budovách jsou výtahy,
chodníky mají nájezdy,
a pokud cestujete na delší vzdálenost, než zvládnete dojet na vozíku, použijete upravené auto. A pokud si ho nemůžete dovolit, jedete bezbariérovou hromadnou dopravou.
V rozvojovém světě je to trochu jiné.
40 milionů lidí tam nemá vozík přestože ho potřebují a většina z nich žije na venkově. Přístup do vesnice, do práce, do školy spočívá v cestování na velké vzdálenosti v obtížném terénu pouze za pomoci vlastních sil.
Pomůcky běžně pro tyto lidi dostupné nejsou stavěné na takové podmínky, brzy se rozbijí a dají se jen těžce opravit.
Začal jsem se o vozíky v rozvojových zemích zajímat v roce 2005, kdy jsem zjišťoval jaká je úroveň technologií v Tanzánii, bavil se s vozíčkáři, výrobci vozíků, skupinami tělesně postižených a bylo jasné, že tu není dostupná pomůcka, která by byla navržená pro venkovské oblasti, kde by mohla být použita rychle a efektivně v různém terénu.
Jako strojní inženýr pracující v MIT s přístupem k mnoha zdrojům jsem se rozhodl, že s tím zkusím něco udělat.
Když se bavíme o cestování na velké vzdálenosti v obtížném terénu, hned mě napadne horské kolo. Horské kolo je na to vážně dobré, protože má přehazovačku a vy si můžete dát malý převod, když se škrábete do kopce nebo zapadáváte v bahně a písku, a získáte velký točivý moment a malou rychlost.
A když chcete jet rychleji, třeba po chodníku, dáte si vyšší převod s menším točivým momentem, ale vyšší rychlostí.
Takže logicky dospějete k tomu, že uděláte vozík z dílů na horské kolo, což dělá mnoho lidí.
Ale jsou to výrobky dostupné jen ve Spojených Státech a bylo by obtížné to tak dělat i v rozvojových zemích, protože jsou příliš drahé.
Ale v podmínkách o kterých teď mluvím jsou potřeba vozíky, které by byly levnější než 200 dolarů.
A tento ideální vozík by měl být také schopný ujet asi tak pět kilometrů každý den abyste zvládli cestu do práce, do školy a to na mnoho různých typech terénu.
Ale zároveň doma nebo v práci musí být dostatečně malý a manévrovatelný pro použití uvnitř.
A navíc pokud má dlouho vydržet je nutné, aby ho bylo možné opravit z místních zdrojů, s nástroji, z materiálů a se znalostmi dostupnými v těchto podmínkách.
Takže podstata problému spočívá v tom jak vytvořit systém, který by byl jednoduchý, ale mechanicky zároveň poskytoval velké výhody?
Jak vyrobit horské kolo pro ruce tak, aby nebylo příliš drahé a složité?
A jak to s jednoduchým řešením bývá, odpověď je často přímo před námi. V tomto případě to je páka.
Používáme páky pořád. Jako nářadí, kliky u dveří, části jízdních kol.
A ten okamžik inspirace, ta klíčová chvíle nápadu přišla, když jsem seděl nad svým sešitem s projekty a přemýšlel jsem o člověku, který drží páku. Pokud ji chytne na konci, bude mít páku velkou a získá velký točivý moment, když bude tahat sem a tam, a bude mít malý převod.
Pokud sjede rukama po páce dolů, může pracovat s menší efektivní délkou páky, ale při každém záběru obsáhnout větší úhel, díky čemuž bude větší rychlost otáčení a efektivně větší převod.
Co je úžasné na tomto systému je jeho jednoduchost. Můžete jej vyrobit pomocí technologie, která je známá stovky let.
V praxi to vypadá takto, tohle je vozík Leveraged Freedom Chair, který po několika letech vývoje začínáme vyrábět a tohle je vozíčkář, který na něm tráví většinu dne. Je ochrnutý, žije v Guatemale, a jak vidíte je schopný překonat dost těžký terén.
Klíčová novinka této technologie spočívá v tom, že když chce jet rychle, prostě jenom chytne páky blízko osy otáčení a každým záběrem obsáhne velký úhel, a když je cesta horší, jenom posune ruce po páce nahoru, získá větší točivý moment a pohybem jako když zvedá činku se dostane z nesnází na nerovném povrchu.
Důležité tady je, že tou složitou součástí tohoto systému je sám člověk.
Je to on, kdo posouvá ruce nahoru a dolů po páce, takže samotný mechanismus může být velmi jednoduchý a může být sestavený z takových částí jízdních kol, které jsou dostupné po celém světě.
A protože ty jsou takřka všude, jsou nesmírně levné.
Jsou vyráběny v neuvěřitelném množství v Číně a v Indii a můžeme je použít kdekoliv na světě, kdekoliv vozík vyrobit a co je nejdůležitější, kdekoliv jej i opravit. A to i ve vesnici s místním opravářem kol, který má k dispozici místní nástroje, znalosti a součástky.
Když chcete použít vozík LFC v místnosti, jediné, co musíte udělat, je vytáhnout páky z převodovky, uložit je do rámu, čímž získáte normální vozík, který můžete použít jako každý jiný, a vyrobili jsme jej i v běžné velikosti, takže je dost úzký na to, aby projel klasickými dveřmi, dost nízký na to, aby se vešel pod stůl, a dost malý a manévrovatelný na to, aby se s ním dalo dostat do koupelny, což je velmi důležité, aby vozíčkář mohl zajet až k záchodu a snadno na něj přesunout, jako by to udělal s jakýmkoliv jiným vozíkem.
Chtěl bych zdůraznit tři důležité věci, o nichž si myslím, že jsou zásadní v tomto projektu.
Za prvé tento výrobek funguje dobře, protože jsme byli schopni efektivně zkombinovat precizní strojírenství a analýzu s designem zaměřeným na uživatele a na jeho sociální a ekonomické faktory, které jsou v rozvojových zemích pro vozíčkáře důležité.
Jsem akademický pracovník v MIT, strojní inženýr, takže umím dělat takové věci jako podívat se na povrch, po kterém chcete cestovat a spočítat, jaký odpor bude klást, podívat se, jaké díly jsou dostupné a jak je pospojovat, zjistit, jaké převody bude možné použít, jakou sílu a výkon vyvine horní část těla, jak rychle budete schopní jet s tímto vozíkem, když posunete ruce dolů nebo nahoru po pákách.
Jako nadšení, nezkušení a naprostí zelenáči jsme s týmem vytvořili prototyp, který jsme odvezli do Tanzanie, Keni a Vietnamu v roce 2008, a zjistili, že je příšerný, protože jsme nevěděli, co přesně vozíčkáři potřebují.
A protože jsme to testovali s vozíčkáři, s výrobci vozíků a získali od nich zpětnou vazbu nejen v podobě jejich problémů, ale i jejich řešení a společně se vrátili k tužce a papíru a pracovali na novém designu, se kterým jsme se vrátili do východní Afriky v roce 2009 a který v obtížném terénu fungoval mnohem lépe než běžný vozík, ale pořád nefungoval tak dobře v budovách, protože byl moc velký, moc těžký a špatně ovladatelný, takže jsme se zase se zpětnou vazbou od vozíčkářů vrátili k návrhům, vytvořili ještě lepší design, o devět kilo lehčí a stejně tak široký jako běžný vozík, vyzkoušeli ho v terénu v Gautemale, což posunulo náš výrobek do stavu, v němž je nyní a ve kterém půjde do výroby.
A protože jsme vědci a technici, byli jsme schopní vyčíslit výhody vozíku Leveraged Freedom Chair, takže tady je pár záběrů z našich testů v Gautemale, kde jsme zkoušeli LFC na terénu, který je ve vesnici, měřili jsme silový a energetický výdej uživatelů, jejich spotřebu kyslíku, jejich rychlost, jaký výkon vyvinou a to jak s jejich běžnými vozíky, tak s LFC. A zjistili jsme, že LFC je oproti normálnímu vozíku asi o 80 % rychlejší.
Má také asi o 40 % vyšší účinnost a díky výhodě, kterou vám dává systém pák, vyvinete o 50 % vyšší točivý moment a probojuje se i opravdu drsným terénem.
Další věc, kterou jsme se na tomto naučili, je ta, že nároky na tento design podněcují nové nápady, protože jsme museli dosáhnout tak nízké výrobní ceny, protože jsme museli vyrobit prostředek, který by mohl jezdit na různých typech povrchů a pořád byl použitelný v interiéru a dal se snadno opravit, až jsme vytvořili úplně nový produkt, něco zcela inovativního na poli, které se za posledních sto let příliš nezměnilo.
A to všechno jsou výhody, které se necení pouze v rozvojových zemích.
Proč to nedělat třeba i ve Spojených státech?
Dali jsme se tedy dohromady se společností Continuum, což je místní designová firma tady v Bostonu a vytvořili jsme luxusní verzi, verzi pro rozvinutý svět, kterou nejspíš budeme prodávat hlavně ve Spojených státech a v Evropě, lidem s vyššími příjmy.
A na závěr bych chtěl zdůraznit svou myšlenku, že tento projekt fungoval tak dobře, protože jsme zapojili všechny lidi, kterých se to týká a kteří jsou ochotní se přidat a na které je důležité myslet při rozvoji technologie z počátečního nápadu přes různá zlepšení, kontroly, komercializaci a uvedení do provozu a celý ten proces musí začít i končit u cílové skupiny lidí.
To jsou ti, kteří určují všechny požadavky co technologie musí splnit, a právě tihle lidé jsou ti, kteří nakonec zvednou palec a řeknou: "Jo, ono to funguje. To je to, co potřebujem."
Takže akademici jako já můžou inovovat, analyzovat a testovat, získávat data a vyrábět na koleně různé prototypy, ale jak dostat takový prototyp až do prodeje?
Potřebujeme někoho, kdo vyplní tu mezeru, jako třeba lidi ze společnosti Continuum, kteří pracují na komercizaci, založili jsme neziskovku, která se bude starat o to, aby se náš vozík dostal na trh - organizaci Global Research Innovation Technology a také jsme se dali dohromady s velkými výrobci v Indii, Pinnacle Industries, kteří jsou připraveni vyrobit 500 vozíků za měsíc, hned ten příští jich vyrobí 200, které jsou určené do Indie.
A nakonec, abychom tento produkt dostali k lidem, kteří jej potřebují, dali jsme se dohromady s největší organizací postižených na celém světě, organizací Jaipur Foot.
To, co je na tomto modelu účinné, když dáte dohromady všechny zainteresované strany, kteří představují každý článek řetězu od prvotního nápadu celou tu dlouhou cestu až k vlastní realizaci, v tom spočívá to kouzlo.
Takže klidně si najděte chlápka jako já, akademika, ale analyzujte, testujte a vyvíjejte nové technologie a přesně si určete, o kolik je lepší výkonnost.
Můžete se spojit s lidmi z oboru jako jsou výrobci a osobně se s nimi pobavit, využít jejich znalosti výrobního procesu a jejich zákazníky a spojit jejich znalosti a naše znalosti strojírenství, abyste vyrobili něco většího, než by mohl kdokoliv z nás sám o sobě.
A poté také můžete zapojit koncového uživatele v proces navrhování a to nejen tak, že se jej zeptáte co potřebuje, ale také se zeptáte jak si myslí, že by toho šlo dosáhnout.
Tato fotka je z Indie z jednoho z našich posledních testů v terénu, kde 90 % lidí přešlo z používání svého normálního vozíku k našemu vozíku Leveraged Freedom Chair. a jedinečné na této fotce je, že je na ní Ashok, Ashok měl míšní lézi poté co spadl ze stromu, pracoval jako krejčí, ale protože byl po úraze, nebyl schopný se na svém vozíku dostat z vlastního domu do obchodu, který byl vzdálený přes jeden kilometr.
Cesta byla příliš hrbolatá.
A den poté co dostal vozík LFC, hupsnul na něj, ujel ten kilometr, otevřel svůj obchod a velmi brzy dostal zakázku na vyrobení školních uniforem a začal vydělávat peníze, aby zase zvládl uživit svou rodinu.
Ashok: Taky jste mě povzbudili k práci.
Den jsem odpočíval doma.
A hned další den jsem jel do obchodu.
A teď je všechno normální jako dřív.
Amos Winter: Moc děkuji, že jsem mezi vás mohl dnes zavítat.
Vše co dělám a všechno co dělám profesionálně -- můj život -- byl formován mými sedmi lety práce v Africe.
Během let 1971 až 1977 -- vypadám mladě, ale nejsem -- (Smích) -- pracoval jsem v Zambii, Keni, Pobřeží slonoviny, Alžírsku, Somálsku, na projektech technické spolupráce s africkými zeměmi.
Pracoval jsem pro italskou nevládní organizaci a každičký projekt, který jsme v Africe vytvořili, ztroskotal.
Byl jsem zneklidněný.
Myslel jsem, ve 21 letech, že my Italové jsme dobří lidé a odvádíme v Africe dobrou práci.
Místo toho, na co jsme šáhli, to jsme zničili.
Náš první projekt, který inspiroval mou první knihu, "Vlnky ze Zambezi," byl projekt, kde jsme se my, Italové, rozhodli naučit Zambijce pěstovat jídlo.
Takže jsme do jižní Zambie dorazili s italskými semeny, do naprosto úchvatného údolí, které schází k řece Zambezi, a zde jsme učili místní lidi, jak pěstovat italská rajčata a cukety a…
A samozřejmě místní lidé neměli žádný zájem to dělat. Tak jsme jim platili, aby přišli a pracovali, a někdy se dokonce objevili. (Smích) Byli jsme překvapení, že místní lidé v tak úrodném údolí nemají žádné pole.
Ale místo toho, abychom se jich zeptali, proč tam nic nepěstují, jednoduše jsme řekli: "Díky Bohu, že jsme tady." (Smích) "Za pět dvanáct zachráníme zambijské obyvatele od hladu."
A samozřejmě, všechno v Africe roste skvěle.
Máme tato úžasná rajčata. V Itálii rajčata rostou do této velikost. V Zambii do takového.
Nemohli jsme tomu uvěřit a říkali jsme Zambijcům: "Podívejte se, jak je zemědělství snadné."
Když byla rajčala hezká, zralá a červená, tak v noci vylezlo z řeky 200 hrochů a všechno snědli. (Smích) Říkali jsme Zambijcům: "Bože, hroši!"
A Zambijci jen řekli: "Ano, to je důvod, proč tady nic nepěstujeme." (Smích) "Proč jste nám to neřekli?" "Nikdy jste se nezeptali."
Myslel jsem, že jen my Italové klopýtáme v Africe, ale pak jsem viděl, co dělali Američané, co dělali Angličané, Francouzi a potom, co jsem viděl, co udělali oni, byl jsem docela pyšný na náš projekt v Zambii.
Protože, víte, my jsme přinejmenším nakrmili hrochy.
Měli byste vidět ty škody -- (Potlesk) -- Měli byste vidět ty škody, které jsme napáchali na nic netušícím africkém lidu.
Měli byste si přečíst knihu "Dead Aid," od Dambisa Moyo, [Smrtelná pomoc] zambijské ekonomky.
Kniha vyšla v roce 2009.
Západní svět daroval africkému kontinentu dva biliony amerických dolarů za posledních 50 let.
Neřeknu vám, jakou škodu ty peníze napáchaly.
Prostě si přečtěte její knihu.
Přečtěte si od africké ženy, jakou škodu jsme napáchali.
My západní lidé jsme imperialisté, kolonisté, misionáři a jsou jen dva způsoby, jak se vypořádáváme s lidmi: Buď je sponzorujeme (patronize), nebo jim nařizujeme (paternalistic).
Tato dvě slova pocházejí z latinského kořene "pater", což znamená "otec".
Ale znamenají dvě odlišné věci.
Nařizování: zacházím s kýmkoli z odlišné kultury, jako kdyby byly mé děti. "Tak moc tě miluju."
Sponzor: zacházím s každým z odlišné kultury, jako kdyby byli mí služebníci.
To je důvod, proč se bílým lidem v Africe říká "bwana", šéf.
Jako kdybych dostal facku, když jsem četl knihu "Malé je krásné", kterou napsal Schumacher, který říká, především v ekonomickém rozvoji, pokud si lidé nepřejí pomoc, nechte je být.
Tohle by měla být první zásada pomoci.
První zásada pomoci je respekt.
Dnes ráno, gentleman, který zahájil tuto konferenci, položil hůl na podlahu a řekl: "Dokážeme si -- dokážete si představit město, které není nekolonizované?"
Ve 27 letech jsem se rozhodl jen reagovat na lidi a vynalezl jsem systém zvaný Podnikatelský facilitátor, kde nikdy nic nezahajujete, nikdy nikoho nemotivujete, ale začnete sloužit místní vášni, sloužit místním lidem, kteří mají sen stát se lepším člověkem.
Takže co uděláte -- budete zticha.
Nikdy nevkročíte ke komunitě s žádným nápadem a jen si sednete s místními lidmi.
Nepracujeme z kanceláře.
Setkáváme se v kavárně. Setkáváme se v hospodě.
Nemáme žádnou infrastrukturu.
Jediné, co děláme: stáváme se přáteli a zjišťujeme, co daný člověk chce dělat.
Nejdůležitější věc je vášeň.
Někomu můžete dát nápad.
Pokud to ta osoba nechce dělat, co budete dělat vy?
Vášeň, kterou ta osoba má pro svůj vlastní růst, je tou nejdůležitější věcí.
Ta vášeň, kterou člověk má pro svůj osobní růst, je tou nejdůležitější věcí.
Teprve pak jim pomůžeme jít a najít znalosti, protože nikdo na světě nemůže uspět sám.
Osoba, která má nápad, možná nemá znalosti, ale znalosti jsou dostupné.
Takže před mnoha lety jsem měl tento nápad: Proč my, alespoň pro jednou, namísto příchodu do komunity a říkání lidem co mají dělat, proč, pro jednou, je nezačneme poslouchat? Ale ne na komunitním setkání.
Řeknu vám jedno tajemství.
Na komunitních setkáních je jeden problém.
Podnikatelé nikdy nepřijdou a nikdy vám neřeknou, na veřejných setkáních, co chtějí udělat se svými penězi, jaké příležitosti rozpoznali.
Takže plánování má tento slepý bod.
Nejchytřejší lidi ve vaší komunitě dokonce ani neznáte, protože nechodí na vaše veřejná setkání.
Děláme to, že pracujeme jeden na jednoho, a když takto pracujeme, musíme vytvořit sociální spojení, která ještě neexistují.
Musíme vytvořit nové profese.
Profese je rodinný doktor podniku, rodinný doktor firmy, který s vámi sedí ve vašem domě u kuchyňského stolu, na kávě, a pomáhá vám nalézt zdroje k přeměně vaší vášně na živobytí.
S tímto jsem začal na zkoušku v Esperance, v západní Austrálii.
V té době jsem dělal doktorát a snažil se dostat pryč od těch blahosklonných keců, že přijdeme a řekneme vám, co máte dělat.
A tak to, co jsem v Esperance udělal první rok bylo, že jsem jen tak chodil ulicemi a během tří dnů jsem měl svého prvního klienta, kterému jsem pomohl, který udil ryby v garáži, byl to Maori chlápek a pomohl jsem mu prodávat do restaurae v Perthu, zorganizovat se, a pak přišli rybáři a říkali, "Ty jsi ten chlap co pomohl tomu Maori?
Můžeš pomoct i nám?" Pomohl jsem těmto pěti rybářům se spojit a dostat ty nádherné tuňáky né do konzerváren v Albaně za 60 centů za kilo, ale našli jsme způsob, jak dostat ryby do Japonska na sushi za 15 dolarů za kilo. Přišli i farmáři a říkali: "Hej, ty jsi jim pomohl.
Pomůžeš i nám?" Za rok jsem měl 27 běžících projektů, pak přišla i vláda a říká: "Jak to děláte?
Jak dokážete -- ?" Odpověděl jsem: "Dělám něco hodně, hodně, hodně složitého.
Držím hubu a poslouchám je." (Smích) Takže -- (Potlesk) -- takže vláda řekla: "Udělejte to znovu." (Smích) Toto jsem udělali už ve 300 komunitách po celém světě.
Pomohli jsme nastartovat 40 tisíc podniků.
Je zde nová vlna podnikatelů, která umírá izolovaností.
Peter Drucker, jeden z největších managementových konzultantů v historii, zemřel v 96 letech, před pár lety.
Peter Drucker byl profesor filozofie, než se zapletl do podnikání. A tohle Peter Drucker říká: "Plánování je vlastně nekompatibilní s podnikatelskou společností a ekonomikou."
Plánování je polibek smrti podnikání.
Takže nyní přebudováváte Christchurch, (město na Novém Zélandu) aniž byste věděli, co nejchytřejší lidé v Christchurch chtějí dělat se svými penězi a svou energií.
Musíte se naučit, jak přimět tyto lidi přijít a mluvit s vámi.
Musíte jim nabídnout důvěru, soukromí, musíte být skvělí v pomáhání jim a oni přijdou a přijdou v celých zástupech.
Ve společenství 10 tisíc lidí máme 200 klientů.
Dokážete si představit společenství o 400 tisících lidech, tu inteligenci a tu vášeň?
Které prezentaci jste dneska ráno nejvíce tleskali?
Místním, vášnivým lidem. Těm jste tleskali.
Co tím chci říct je, že podnikání je to místo, kde to celé je.
Jsme na konci první průmyslové revoluce -- neobnovitelná fosilní paliva, výroba -- a najednou máme systémy, které nejsou udržitelné.
Vnitřní spalovací motor není udržitelný.
Freony k zachování věcí nejsou udržitelné.
Na co se musíme zaměřit je, jak nakrmit, pečovat, vzdělávat, dopravovat, komunikovat pro 7 miliard lidí, a to udržitelným způsobem.
Technologie, které by to umožnily, zatím ještě neexistují.
Kdo vynalezne tuto technologii pro zelenou revoluci? Univerzity?
Na to zapomeňte! Vláda? Na to zapomeňte!
Budou to podnikatelé a oni to dělají už teď.
Je tu jeden krásný příběh, který jsem četl v časopise o budoucnosti před mnoha, mnoha lety.
Skupina expertů byla pozvána v roce 1860 prodiskutovat budoucnost města New York.
V roce 1860 se tito lidé sešli a všichni spekulovali o tom, co by se mohlo stát městu New York za 100 let a řešení bylo jednomyslné: Město New York za 100 let nebude existovat.
Proč? Protože se podívali na křivku a řekli, že pokud bude populace takto růst, bude se muset rozšířit kolem New Yorku a budou potřebovat 6 milionů koní a s hnojem vytvořeným 6 miliony koní nebude možné se vypořádat.
Oni sami se už topili v hnoji. (Smích) Rok 1860, viděli tuto špinavou technologii, která se chystá ukončit život v New Yorku.
A co se stalo? Za 40 let, v roce 1900, ve Spojených státech Amerických bylo 1001 společností na výrobu aut -- 1001.
Nápad najít jinou technologii nebrali vůbec v potaz a byly tam malé, malinkaté závody v zárodcích.
Dearborn, Michigan.
Henry Ford. Nicméně, zde je tajemství pro spolupráci s podnikateli.
Zaprvé, musíte jim nabídnout důvěru.
Jinak nepřijdou a nebudou s vámi mluvit.
Potom jim musíte nabídnout absolutní, vyhrazené, vášnivé služby.
A pak jim musíte říct pravdu o podnikání.
Nejmenší společnost, největší společnost, musí být schopna dělat pořádně tři věci: Produkt, který chcete prodávat, musí být fantastický, musíte mít fantastický marketing a musíte mít skvělý finanční management.
Hádejte co?
Nikdy jsme na světě nepotkali jedinou lidskou bytost, která by to dokázala vyrábět, prodávat a hlídat peníze.
Prostě neexistuje.
Takový člověk se ještě nenarodil.
Dělali jsme průzkum a dívali jsme se na 100 vedoucích společností ve světě -- Carnegie, Westinghouse, Edison, Ford, všechny nové společnosti, Google, Yahoo.
Je tu jen jediná věc, kterou mají tyto úspěšné společnosti ve světě společného, pouze jedna: Ani jedna nebyla založena jedním člověkem.
Nyní učíme 16leté v Northumberlandu podnikat a začali jsme tím, že jsme jim dali první dvě strany autobiografie Richarda Bransona. Úkol těchto 16letých byl podtrhnout na prvních dvou stranách autobiografie Richarda Bransona, kolikrát Richard použil slovo "já" a kolikrát použil slovo "my".
Ani jedno slovo "já" a slovo "my" 32krát.
On nebyl sám, když začínal.
Nikdo nezačínal společnost sám.
Nikdo. Takže můžeme vytvořit komunitu, kde budou facilitátoři, kteří přijdou se zkušenostmi z malých podniků, sednou si na kafe, k baru a budou vaši oddaní kamarádi, kteří udělají to, co někdo udělal pro tohoto pána, který mluvil o tomto eposu. Někdo, kdo řekne, "Co potřebuješ?
Co dokážeš udělat? Zvládneš to?
Dobře, prodáš to? Pohlídáš peníze?"
"Oh, ne, tohle nedokážu." "Chtěl bys, abych někoho našel?"
My aktivujeme komunitu.
Máme skupiny dobrovolníků, kteří podporují Podnikatelské facilitátory, které pomohou najít zdroje a lidi, a zjistili jsme, že zázrak inteligence místních lidí je, že můžete změnit kulturu a ekonomiku této komunity, právě tím, že zachytíte vášeň, energii a představivost svých vlastních lidí.
Děkuji. (Potlesk)
Tommy Mizzone: Dnes vám zahrajeme dvě písničky.
Jsme tři bráchové z New Jersey a věc se má tak, že, věřte nebo ne, jsme posedlí bluegrassem a jsme rádi, že pro vás budeme dneska hrát.
(Hudba) (Potlesk) TM: Děkujeme vám.
(Potlesk) Robbie Mizzone: Děkujeme.
Já jsem Robbie Mizzone. Je mi 13 a hraju na housle.
Toto je můj brácha, Jonny. Je mu 10 a hraje na banjo.
A na kytaru hraje můj 14ti letý brácha Tommy.
(Potlesk) Jmenujeme se Sleepy Man Banjo Boys.
(Hudba) (Potlesk) TM: Děkujeme.
JM: Děkujeme vám všem.
TM: Mockrát vám děkujeme.
Chtěl bych vám povyprávět o projektu, který jsem započal někdy před 16ti lety,
a v němž jde o vytváření nových forem života.
A ty jsou vyrobeny z tohoto druhu trubky -- elektrikářské trubky, jak jí u nás v Holandsku říkáme
-- mohli bychom si o tom pustit film kde uvidíme, jak to před nějakým časem vypadalo.
Komentátor: Časem budou stáda těchto zvířata žít na plážích.
Theo Jansen na této evoluci usilovně pracuje.
Theo Jansen: Chtěl bych tyto formy života nasadit na pláže.
V budoucnu by tam měly přežívat zcela samostatně.
Učit se žít samostatně, ještě to zabere několik málo let, než budou chodit samostatně.
Komentátor: Tato mechanická zvířata nebudou získávat energii z jídla, ale z větru.
Vítr bude pohybovat jejich křídly, která budou pohánět jejich nohy.
Zvíře chodí do stran na mokrém plážovém písku, svým předkem namířeným proti větru.
Jakmile narazí na mořský příboj, nebo naopak suchý písek, zastaví se a dál pokračuje v opačném směru.
Evoluce vyprodukovala mnoho druhů.
Toto je Animaris Currens Ventosa.
(Potlesk) Jansen: Toto stádo je postaveno podle genetických kódů.
Je to jakýsi závod a každé jednotlivé zvíře je jiné a výtězné kódy se pak množí.
Toto je vlna, jdoucí zleva do prava
A nyní jde z -- ano, nyní jde z leva do prava.
A toto je nová generace, nová rodina, která je schopna vítr skladovat.
Křídla svým pohybem pumpují vzduch do lahví od limonád, které jsou nad nimi --
a ona pak mohou využít tuto energii v případě, že vítr ustane, a nastává příliv. Ještě jim zbude trocha energie aby došly výš a zachránily si život, protože se jinak můžou velice snadno utopit.
(smích) Můžu vám ukázat toto zvíře.
(Potlesk) Děkuji.
Proporce trubek u tohoto zvířete jsou vemi důležité pro jeho chůzi.
Je zde 11 čísel, kterým říkám 11 svatých čísel.
Jsou to vzdálenosti mezi trubkami, které umožňují chůzi.
Je to vlastně nový vynález kola.
Funguje to stejně jako kolo.
Osa kola zůstává ve stejné výšce a stejně tak tato kyčel zůstává ve stejné výšce.
Ve skutečnosti je to lepší než kolo, protože když se zkusíte projet na kole po pláži, zjistíte, že to jde velice těžko.
Zatímco chodidlo přes písek překračuje, kolo se musí mezitím dotknout každého kousku povrchu země.
Takže 5.000 let po vynálezu kola tady máme nové kolo.
V dalším videu vám ukážu -- můžete ho prosím pustit? -- že je takto možné přesouvat i velice těžké náklady.
Je tam chlap, kterej to tlačí vpřed, ale při větru to může také velmi dobře chodit samo.
Má to 3.2 tuny. A toto zvíře funguje díky uloženému větru v lahvích.
Má tykadlo, aby rozeznalo překážky a otočilo se.
A tamta věc, jak vidíte, na to jde jiným způsobem.
Můžete mi sem podat to tykadlo?
OK. Dobře.
Oni musí přežít všechna ta nebezpečí pláže, a právě jedním z nich je moře.
Toto je moře. A to zvíře musí mít schopnost ucítit mořskou vodu.
No a toto je vodní tykadlo. Tahle hadička je velmi důležitá.
Normálně nasává vzduch, ale když nasaje vodu, cítí její odpor
Tudíž si představte, že zvíře kráčí směrem do moře.
Jakmile se dotkne vody, můžete zaslechnout jakýsi zvuk ucházejícího vzduchu.
Ano! Takže pokud to necítí, utopí se, OK?
Tohle je mozek zvířete.
Ve skutečnosti jde o krokoměr, počítá to kroky.
Je to binární krokoměr.
Tedy ve chvíli, kdy dosáhne moře, změní uspořádání nul a jedniček
a tak vždycky ví, kde na pláži se nachází.
Je to velice jednoduchý mozek.
Říká, že tady je moře, tady jsou písky a já stojím zde.
Je to vlastně představa toho plážového zvířete o světě.
Děkuji vám.
Jedním z největších nepřátel jsou bouře.
Toto je část nosu zvířete Animaris Percipiere,
a když je ten nos upevněný, celé zvíře je tak upevněné.
Takže když přichází bouře, zatne kolík do země.
(Smích)
Tímto je předek upevněn a tak i celé zvíře.
Vítr se může otočit, ale zvíře vždy natočí svůj nos proti větru.
Ještě pár let a tato zvířata budou přežívat sama o sobě.
Zatím jim v tom musím dost pomáhat.
Moc vám děkuji, dámy a pánové.
(Potlesk)
Dobrý den, přišel jsem dnes mluvit o zácpě, konkrétně o dopravní zácpě.
Dopravní zácpa je častý jev.
V podstatě se vyskytuje v každém městě po celém světě, což je trochu překvapující, když se nad tím zamyslíte.
Uvědomme si, jak jsou města různá.
Máme typická evropská města, s hustě zastavěným centrem, dobrou hromadnou dopravu a omezenou kapacitou silnic.
Ale na druhé straně máme americká města.
Nějak se to hýbe.
Takže americká města: spousta silnic na velkém území, prakticky žádná hromadná doprava.
A potom města zemí třetího světa s různými druhy dopravních prostředků, s různým rozložením v krajině, spíše rozptýlená, ale často s velice hustou zástavbou centra.
Dopravní inženýři po celém světě zkusili spoustu různých přístupů: hustě zastavěné město, rozptýlené město, hodně silnic nebo hodně hromadné dopravy, hodně cyklostezek nebo hodně informací nebo hodně něčeho jiného. Ale nic z toho nefunguje.
Ale všechny tyto pokusy mají společné jedno.
Jsou to v podstatě pokusy přijít na to, co by lidé měli dělat místo jízdy autem během dopravní špičky.
Do jisté míry to jsou pokusy o plánovat lidské chování, plánovat lidem jejich životy.
Plánovat komplexní společenský systém je velice složité. Řeknu vám příběh.
V roce 1989, když spadla Berlínská zeď, dostal urbanista z Londýna telefonát od kolegy z Moskvy, který mu říká: "Ahoj, tady Vladimír. Zajímalo by mě, kdo se stará o dodávky chlebu v Londýně?"
A londýnský urbanista odpovídá: "Jak to myslíš, kdo se stará v Londýně -- mám na mysli, nikdo se o to nestará."
"Ale někdo určitě to musí mít na starosti.
Vždyť je to velice komplikovaný systém. Někdo to musí organizovat."
"Ne, ne, nikdo takový není.
V podstatě jsem o tom nikdy nepřemýšlel.
Vlastně se to řídí samo."
Řídí se to samo.
To je příklad komplexního společenského systému, který je schopen se sám organizovat. To je dost trefné.
Když se snažíte vyřešit komplexní společenský problém, většinou je správné vytvořit pobídky.
Když neplánujete do detailu, lidi prostě přijdou na to, co dělat, jak se novému rámci přizpůsobit.
Pojďme se podívat, jak můžeme pomocí tohoto poznatku bojovat s dopravní zácpou.
Toto je mapa mého rodného města, Stockholmu.
Stockholm je město středního rozměru, žijí tam zhruba dva milióny lidí, ale ve Stockholmu je spousta vodních ploch, což znamená spoustu mostů, úzkých, starých mostů, což znamená spoustu dopravních zácp.
Červené body reprezentují nejvíce ucpaná místa, což jsou mosty vedoucí do centra.
A pak někdo přišel s nápadem, že bychom, vedle dobré hromadné dopravy, vedle utrácení za silnice, zkusili od řidičů v těchto místech vybírat jedno, dvě eura.
Jedno, dvě eura není mnoho peněz, ve srovnání s parkovným a provozními náklady, atd. Takže byste nejspíše čekali, že řidiči nebudou na tak malý poplatek nijak výrazně reagovat.
Ale to byste se spletli.
Jedno, dvě eura stačily, aby během špičky ubylo dvacet procent aut.
Říkáte si, dvacet procent, to je docela hodně, ale stále tu zbývá 80 procent našeho problému, že ano?
Protože je na silnicích stále 80 procent dopravy.
To je opět špatně, protože doprava má nelineární charakter, což znamená, že když naplní kapacitu do určité míry, pak zácpa začne narůstat velice rychle.
Ale naštěstí to funguje i naopak.
Když snížíte intenzitu dopravy jen o trochu, pak zácpa se zmenší mnohem rychleji, než byste mysleli.
Mýto bylo ve Stockholmu zavedeno 3. ledna 2006 a tento obrázek je typická ulice Stockholmu 2. ledna.
První den, kdy se začalo platit mýtné vypadal takto.
Tak to vypadá, když intenzita dopravy klesne o 20 procent. Tak to vypadá, když intenzita dopravy klesne o 20 procent.
Zácpy se významně zmenší.
Ale jak jsem řekl, řidiči aut se přizpůsobí, že ano?
Takže se asi po nějaké době vrátí, protože si na mýtné zvyknou.
Opět špatně. Už je to šest a půl roku, co bylo ve Stockholmu zavedeno mýtné, a intenzita dopravy je v podstatě stále nízká.
Jak ale můžete vidět, je tady zajímavá mezera v roce 2007. Jak ale můžete vidět, je tady zajímavá mezera v roce 2007.
Věc se má takto, mýto bylo nejdříve zavedeno na zkoušku, takže se zavedlo v lednu a zrušeno bylo na konci července, následovalo referendum a bylo znovu zavedeno v roce 2007, což samozřejmě byla skvělá příležitost pro vědce.
Myslím tím, že to byl opravdu zábavný experiment, který jsme měli možnost provést dvakrát.
Já osobně bych jej klidně dělal každý rok, ale to mi nepovolí.
Ale stejně to bylo zábavné.
Takže jsme to sledovali. Co následovalo?
Toto je poslední den, kdy mýto platilo, 31. červenec. Vidíte tu samou ulici, ale v létě, léto je ve Stockholmu pěkné, světlé období roku, a první den bez mýta vypadal takto.
Všechna auta byla zpět, člověk skoro musí obdivovat řidiče. Adaptovali se velice rychle.
První den se vrátili všichni na silnice.
A tento efekt přetrval. Takže na grafu rok 2007 vypadal takto.
Tyto dopravní grafy jsou opravdu zajímavé a trošku překvapivé a velice užitečné, ale řekl bych, že nejvíce překvapující snímek, který vám dnes ukážu, není tento.
Je to tento. Ukazuje, jak je mýtné podporováno veřejností ve Stockholmu. Jak lze vidět, když bylo mýtné zavedeno na začátku jara 2006, lidé byli silně proti tomu.
70 procent obyvatel nechtělo mýtné.
Ale když bylo mýtné zavedeno, nestalo se to, co byste očekávali, že by to lidé nesnášeli čím dál víc.
Naopak, změnili svůj názor až tak, že teď 70 procent obyvatel podporuje mýtné, což znamená -- zopakuji to: 70 procent populace Stockholmu chce platit za něco, co bylo dříve zdarma.
Ok. Proč tomu tak je? Jaký je důvod?
Uvažujme o tom takto. Kdo se změnil?
Přeci těch 20 procent řidičů, kteří zmizeli, musí být svým způsobem nespokojeno.
Kam zmizeli? Pokud porozumíme tomuto, pak možná zjistíme, proč jsou lidé z mýtného nadšení.
Provedli jsme tedy velký průzkum a ptali se uživatelů různých druhů dopravy, a snažili se zjistit, kdo změnil způsob cestování a jak.
Ukázalo se, že oni sami nevědí. (Smích) Z nějakého důvodu jsou řidiči ... jsou přesvědčení, že jezdí po té samé trase, co jezdívali.
Proč tomu tak je? Je to proto, že cestovní návyky jsou méně stabilní, než byste si mysleli.
Lidé dělají nová rozhodnutí a mění se každý den a svět se kolem nich také mění. Každý den jsou jemně postrkováni, aby nejezdili autem během špičky, a ani si toho nevšimnou.
Nejsou si toho ani vědomi.
Další otázka je, kdo změnil jejich myšlení?
Kdo změnil jejich názor a proč?
Takže jsme udělali další průzkum, abychom zjistili, proč lidé změnili svůj postoj a kdo za to může.
Po vyhodnocení odpovědí se ukázalo, že víc jak polovina lidí věří, že svůj postoj nezměnili.
Jsou přesvědčeni o tom, že byli příznivci mýtného po celou dobu.
Což znamená, že jsme teď v situaci, kdy jsme snížili dopravu přes hranici mýtného o 20 procent a výrazně jsme omezili zácpu. A lidé si ani nejsou vědomi, že se změnili, a věří, že byli mýtu nakloněni po celou dobu.
V jemném popostrčení je síla, když se snažíte řešit komplexní společenský problém. Přitom byste lidem neměli říkat, jak se adaptovat.
Měli byste je jen popostrčit správným směrem.
A pokud to uděláte dobře, lidé potom tuto změnu přijmou, a jestli to uděláte opravdu dobře, budou ji mít dokonce rádi.
Děkuji. (Potlesk)
Život je o příležitostech, o jejich vytváření a přijímání, a pro mě
to byl olympijský sen.
To je to, co mě jasně vymezovalo. To mě naplňovalo.
Jako běžkařka a členka Australského lyžařského týmu mířící na zimní Olympiádu, byla jsem na tréninkové jízdě na kole se svými kolegy z týmu.
Jak jsme si razili cestu směrem k velkolepým Modrým horám západně od Sydney, byl to perfektní podzimní den: svit slunce, vůně eukalyptu a sen.
Život byl fajn.
Byli jsme na kolech okolo pěti a půl hodiny, když jsme se dostali do části jízdy, kterou jsem milovala. A to byly hory, protože jsem milovala hory.
Zvedla jsem se ze svého sedla a začala jsem pumpovat nohama a jak jsem nasávala studený horský vzduch, cítíla jsem, jak mě pálí v plících, a pohlédla jsem nahoru abych viděla slunce svítící na mou tvář.
A pak všechno zčernalo.
Kde jsem byla? Co se dělo?
Mé tělo bylo sžíráno bolestí.
Byla jsem sražena pick-upem překračujícím rychlost, když už zbývalo jen 10 minut jízdy na kole.
Byla jsem letecky převezena z místa nehody záchranným vrtulníkem do velké spinální jednotky v Sydney.
Měla jsem rozsáhlá a život ohrožující zranění.
Měla jsem zlomený krk a záda na šesti místech.
Zlomila jsem si pět žeber na levé straně.
Zlomila jsem si pravou ruku. Zlomila jsem si klíční kost.
Zlomila jsem si kosti v chodidlech.
Celá má pravá strana byla roztrhaná a plná štěrku.
Má hlava byla rozseknuta zepředu a odhrnuta směrem dozadu, odkrývající lebku pod ní.
Měla jsem poranění hlavy. Měla jsem vnitřní poranění.
Utrpěla jsem masivní ztrátu krve.
Vlastně jsem ztratila okolo pěti litrů krve, což je veškeré množství, které někdo mé velikosti pojme.
V době, kdy vrtulník dorazil do nemocnice prince Henryho v Sydney, můj krevní tlak byl 40 na nulu.
Měla jsem opravdu velmi špatný den.
(Smích) Po deset dnů jsem proplouvala mezi dvěma dimenzemi.
Byla jsem si vědoma toho, že jsem ve svém těle, ale zároveň jsem byla mimo své tělo, někde jinde, sledovala jsem ze shora, jako by se to dělo někomu jinému.
Proč bych se měla chtít vrátit zpět do těla, které bylo tak zničené?
Ale ten hlas mě stále volal: "No tak, zůstaň se mnou."
"Ne. Je to příliš obtížné."
"No tak. Tohle je naše šance."
"Ne. To tělo je zničené. Nemůže mi již sloužit."
"No tak. Zůstaň se mnou. Zvládneme to. Zvládneme to spolu."
Byla jsem na rozcestí.
Věděla jsem, že jestli se nevrátím do svého těla, budu muset opustit tento svět navždy.
Byl to boj mého života.
Po 10ti dnech jsem se rozhodla vrátit do svého těla,
a vnitřní krvácení se zastavilo.
Další starost byla, jestli budu znovu chodit, protože jsem byla ochrnutá od pasu dolů.
Řekli mým rodičům, že zlomení krku byla stabilní zlomenina, ale záda byla kompletně rozdrcena. První bederní obratel byl jako kdybyste upustili arašíd, šlápli na něj, rozdrtili na tisíc kousků.
Museli operovat.
Pustili se do toho. Dali mě na sedací pytel.
Rozřízli mě, doslova mě rozřízli vejpůl, mám jizvu
která obepíná celé mé tělo.
Vybrali co nejvíce zlomených kostí co mohli, které uvázly v mé míše.
Vyndali dvě z mých zloměných žeber a znovu sestavili má záda. První bederní obratel, přestavěli ho, vyňali další zlomené žebro, spojili poslední hrudní obratel spolu s prvním a druhým bederním.
Poté mě sešili dohromady. Trvalo jim celou hodinu mě sešít.
Probudila jsem se na jednotce intenzivní péče a doktoři byli opravdu nadšení, že byla operace takový úspěch, protože v této fázi jsem měla lehký pohyb v jednom z mých palců a já si pomyslela: "Skvělé, protože jedu na Olympiádu!"
(Smích) Neměla jsem tušení.
Tohle je ta věc, která se stává někomu jinému, ne mně, bez pochyby.
Ale pak za mnou přišla doktorka a řekla: "Janine, operace byla úspěšná, a vyndali jsme tolik kostí z tvé míchy, kolik jsme jen mohli,
ale poškození je trvalé.
Nervy centrálního nervového systému, neexistuje žádná léčba.
Jste to, co nazýváme částečný paraplegik a budete mít všechna poškození, která se s tím pojí.
Nemáte cit od pasu dolů a přinejlepším můžete získat zpět 10 - 20 procent.
Budete mít vnitřní poškození po zbytek svého života.
Budete muset používat katétr po zbytek svého života.
A jestli budete opět chodit, bude to s berlemi a chodítkem."
A pak řekla, "Janine, musíte přehodnotit vše, co děláte ve svém životě, protože nebudete nikdy schopna dělat věci, které jste dělala předtím.
Snažila jsem se pochopit, co říkala.
Byla jsem sportovkyně. To bylo vše, co jsem znala. To bylo vše, co jsem kdy dělala.
Když jsem nemohla dělat to, co tedy?
A otázka, kterou jsem si položila, je, když jsem nemohla dělat tohle, tak kdo jsem tedy byla?
Přesunuli mě z intenzivní péče na akutní spinální oddělení.
Ležela jsem na úzkém, tvrdém páteřním lůžku.
Neměla jsem pohyb v nohou.
Na sobě jsem měla těsné punčochy proti krevním sraženinám.
Měla jsem jednu paži v sádře, druhou paži uvázanou na kapačky.
Měla jsem krční límec, pytle s pískem na obou stranách hlavy a svět jsem viděla skrz zrcadlo, které bylo zavěšeno nad mou hlavou.
Sdílela jsem oddělení s dalšími pěti lidmi, a ta úžasná věc byla to, protože jsme všichni leželi, ochrnuti na spinálním oddělení, nevěděli jsme jak ostatní vypadají.
Jak je to úžasné?
Jak často v životě navážete přátelství bez předsudků, čistě založené na charakteru?
A nebyly to žádné povrchní konverzace, jak jsme sdíleli naše nejvnitřnější myšlenky, naše obavy a naše naděje na život po pobytu na spinálním oddělení.
Pamatuji si jednu noc. Jeden muž ze zdravotnického personálu přišel, Jonathan, s celou hromadou plastových brček.
Na každého z nás položil kupku a řekl: "Začněte je navlékat na sebe."
No, nebylo nic moc jiného co dělat na spinálním oddělení, takže jsme začali.
A když jsme skončili, potichu nás obešel a spojil všechna ta brčka dohromady dokud nevytvořil smyčku kolem celého oddělení, a pak řekl:
"Dobrá, lidi, držte se svých brček."
A my jsme to udělali.
Řekl: "Tak, teď jsme všichni propojeni."
A jak jsme se drželi a dýchali jako jeden, věděli jsme, že na té cestě nejsme sami.
A i když jsem ležela ochrnuta na spinálním oddělení,
byly tu chvíle neuvěřitelné intenzity a bohatství, autenticity a propojení, které jsem nezažila nikdy předtím.
A každý z nás věděl, že až opustíme spinální oddělení, už nikdy nebudeme stejní.
Po šesti měsících byl čas odejít domů.
Pamatuji si svého tátu, tlačícího mě ven na vozíčku, celou zabalenou v sádře, poprvé pociťující slunce na své tváři.
Nasála jsem ho a pomyslela si, jak jsem něco takového mohla někdy považovat za samozřejmé?
Cítila jsem se tak neuvěřitelně vděčná za svůj život.
Ale ještě než jsem opustila nemocnici, vrchní sestra mi řekla, "Janine, chci abyste byla připravena, protože až se dostanete domů, něco určitého se stane."
Řekla jsem: "Co?"
A ona řekla: "Dostanete se do deprese."
A já řekla: "Já ne, ne Mašina Janine", což byla má přezdívka.
Řekla, "Ale ano, protože - pochopte - stane se to každému.
Na spinálním oddělení je to běžné. Jste na vozíčku.
To je běžné. Ale odejdete domů a uvědomíte si, jak je život rozdílný.
Vrátila jsem se domů a něco se stalo.
Uvědomila jsem si, že sestra Sam měla pravdu.
Skutečně jsem se dostala do deprese.
Byla jsem na vozíčku. Necítila jsem nic od pasu dolů,
připnutá k nádobě s katétrem.
Nemohla jsem chodit.
Strašně moc jsem v nemocnici zhubla. Nyní jsem vážila okolo 36 kilogramů.
A chtěla jsem to vzdát.
Vše, co jsem chtěla, bylo nasadit si své běžecké boty a vyběhnout ze dveří.
Chtěla jsem zpět svůj starý život. Chtěla jsem zpět své tělo.
A pamatuji si maminku, jak seděla na okraji mé postele, a říkala: "Jsem zvědavá, jestli bude život zase dobrý."
A pomyslela jsem si "Jak by mohl?
Protože jsem ztratila vše, čeho jsem si cenila, všechno na čem jsem pracovala.
Pryč."
A otázka, kterou jsem si pokládala, byla: "Proč já?
Proč já?" A pak jsem si vzpomněla na své přátele, kteří byli stále ještě na spinálním oddělení, především na Marii.
Maria měla autonehodu a probudila se na své šestnácté narozeniny se zjištěním, že je úplný kvadruplegik, že nemůže ničím hýbat od krku dolů, že má poškozené hlasivky a nemůže mluvit.
Řekli mi: "Umístíme vás vedle ní, protože si myslíme, že jí to prospěje."
Měla jsem obavy. Nevěděla jsem, jak na to budu reagovat, že jsem vedle ní.
Věděla jsem, že by to bylo náročné, ale ve skutečnosti to bylo požehnání, protože Maria se vždy usmívala.
Byla stále šťastná, a i když začala opět mluvit, ačkoli jí bylo obtížné porozumět, nikdy si nestěžovala, ani jednou.
A divila jsem se, jak našla takovou míru smíření.
A uvědomila jsem si, že to nebyl pouze můj život. Byl to život jako takový.
Pochopila jsem, že to nebyla pouze má bolest. Byla to bolest každého z nás.
A pak jsem poznala, stejně jako předtím, že jsem měla na výběr. Mohla jsem proti tomu stále bojovat, nebo jsem to mohla nechat a přijmout nejenom své tělo, ale i okolnosti svého života.
A pak jsem se přestala ptát: "Proč já?"
A začala se ptát: "Proč ne já?"
A pomyslela jsem si, že možná být na samém dně je vlastně perfektní místo kde začít.
Nikdy předtím jsem o sobě nepřemýšlela jako o kreativním člověku.
Byla jsem sportovkyně. Mé tělo bylo stroj.
Ale teď jsem se pouštěla do toho nejkreativnějšího projektu, který by kdokoliv z nás kdy mohl dělat: do přebudování života.
A i když jsem neměla absolutně žádnou představu, co jsem se chystala udělat, v té nejistotě se dostavil pocit sobody.
Už jsem nebyla připoutaná k předem dané cestě.
Mohla jsem volně objevovat nekonečné možnosti života.
A toto poznání se chystalo změnit můj život.
Zatímco jsem seděla doma ve svém vozíčku a v sádře, na obloze proletělo letadlo a já jsem vzhlédla
a pomyslela si: "To je ono!
Když nemůžu chodit, klidně bych mohla také létat."
Řekla jsem: "Mami, naučím se létat."
A ona řekla: "To je hezké, zlato."
(Smích) Řekla jsem jí: "Podej mi Zlaté stránky."
Podala mi telefonní seznam, vytočila jsem leteckou školu, udělala jsem rezervaci, řekla, že bych se ráda zarezervovala na létání.
Oni řekli: "Víte, kdy se chcete dostavit?"
Já na to: "No, musím sehnat kamaráda, který mě odveze, protože nemohu řídit.
Jaksi nemohu ani chodit. Je to problém?"
Udělala jsem rezerevaci a o několik týdnů později mě kamarád Chris a moje máma dovezli na letiště, celých 36 kilogramů pokrytých sádrou v plandavé kombinéze.
(Smích) Mohu vám říct, že jsem nevypadala jako ideální kandidát na pilotní průkaz.
(Smích) Přidržuji se pultu, protože nedokáži stát.
Řekla jsem: "Ahoj, jsem tu na lekce létání." A oni se na sebe podívali a odběhli dozadu tahat slámky.
"Ty ji dostaneš." "Ne, ne, ty ji vezmi."
Konečně vyšel chlápek. Začne: "Ahoj, jsem Andrew a vezmu tě létat."
Odpovím: "Skvěle." A tak se mnou sjedou dolů,
dostanou mě na letištní plochu a tam bylo červenomodrobílé letadlo. Bylo nádherné.
Zvedli mě do kokpitu. Museli mě vysunout nahoru po křídle a dát mě do kokpitu.
Posadili mě. Všude tam byla tlačítka a ciferníky.
Říkám: "Páni, jak můžete vědět, co všechna ta tlačítka a ciferníky dělají?"
Instruktor Andrew šel dopředu a nastartoval letadlo. Řekl: "Chtěla byste si zkusit popojíždění?"
Při tom pomocí chodidel ovládáte směrové pedály, abyste ovládali letadlo na zemi. Řekla jsem: "Ne, nemohu použít své nohy."
Odvětil: "Oh." Já řekla: "Ale můžu použít své ruce," a on řekl: "Dobrá."
Tak se dostal na ranvej, a přidal na výkonu.
A jak jsme vzlétli z ranveje, a kola podvozku se zvedla z dráhy a byli jsme ve vzduchu, měla jsem ten nejneuvěřitelnější pocit svobody.
A Andrew mi řekl, když jsme přeletěli tréninkovou plochu: "Vidíš tu horu támhle?"
A já řekla "Jasně."
A on řekl: "Dobře, převezmi řízení a leť směrem k té hoře."
A jak jsem se podívala lépe, uvědomila jsem si, že ukazoval směrem k Modrým horám, kde má cesta začala.
A já převzala řízení a letěla jsem.
A byla jsem daleko, daleko od spinálního oddělení,
a v ten moment jsem věděla, že se stanu pilotem.
Nevěděla jsem, jak jenom složím zdravotní zkoušky.
Ale s tím jsem si dělala starosti až později, protože právě v ten moment jsem měla sen.
Takže jsem jela domů, vyfasovala tréninkový deník a měla jsem plán.
A cvičila jsem svou chůzi jak jsem jen mohla, a dostala se od přidržování dvěma lidmi
přes přidržování jedním člověkem
do okamžiku, kdy jsem byla schopna chodit podél nábytku tak dlouho, dokud nebyl daleko od sebe.
A pak jsem udělala velký pokrok, když jsem dokázala chodit po domě, přidržujíce se zdí, asi takhle, a moje maminka říkala, že mě neustále následovala
a čistila mé otisky prstů.
(Smích) Ale aspoň vždy věděla, kde jsem byla.
Takže zatímco doktoři pokračovali v operování a dávání mého těla opět dohromady, já pokračovala se studováním teorie a nakonec
a neuvěřitelně jsem prošla i zdravotní zkouškou, a to byla moje zelená pro létání.
Strávila jsem veškeré chvíle, co jsem mohla, v letecké škole, daleko z mé komfortní zóny, všichni tihle mladí muži, co chtěli být piloti ve aerolinkách Qantas, chápete, a poněkud starší poskakující já, nejdříve v sádře, a pak má ocelová výztuha, pytlovitá kombinéza, moje taška s léky a katétr a mé kulhání,
a dřív se na mě dívali a mysleli si: "Z koho si tu dělá legraci? Ta tohohle nebude nikdy schopná."
A někdy jsem si to myslela taky.
Ale na tom nezáleželo, protože teď tu bylo něco uvnitř, co hořelo, co mnohonásobně převážilo má zranění.
A drobné cíle mě udržely jít stále po cestě, a nakonec jsem získala soukromý pilotní průkaz,
a pak jsem se naučila navigovat, a létala jsem se svými přáteli po Austrálii.
A pak jsem se naučila létat s dvoumotorovým letadlem a získala jsem svou dvoumotorovou kvalifikaci.
A pak jsem se naučila létat ve špatném počasí tak dobře jako v tom dobrém a získala jsem svou kvalifikaci na letání v rámci IFR.
A pak jsem získala svůj obchodní pilotní průkaz.
A pak jsem získala svou kvalifikaci instruktora.
A pak jsem byla zpět v té samé škole, do které jsem šla na svůj úplně první let a učila jsem druhé lidi létat,
pouze necelých 18 měsíců poté, co jsem opustila spinální oddělení.
(Potlesk) A pomyslela jsem si: "Proč se zde zastavit?
Proč se nenaučit létat vzhůru nohama?"
A tak se stalo, a naučila jsem se létat vzhůru nohama a stala jsem se instruktorkou letecké akrobacie.
A mamka a taťka?
Nikdy neletěli. Ale věděla jsem určitě, že ačkoliv mé tělo může být omezeno, byl to můj duch, který byl nezastavitelný.
Filozof Lao Tzu jednou řekl, "Když se odprostíte od toho, co jste, stanete se tím, co můžete být."
Teď vím, že dokud jsem se neodprostila od toho, co jsem myslela, že jsem, nebyla jsem schopna vytvořit zcela nový život.
Dokud jsem se neodprostila od života, co jsem myslela, že mám mít,
nebyla jsem schopna přijmout život, který na mě čekal.
Nyní už vím, že má opravdová síla nikdy nevzešla z mého těla,
a ačkoliv mé fyzické možnosti se dramaticky změnily, kdo jsem já je nezměněno.
Světlo pilota ve mně bylo stále světlo, tak jako je v každém z nás.
Vím, že nejsem mé tělo
a také vím, že vy nejste ta vaše.
A že pak už nezáleží na tom, jak vypadáte, odkud pocházíte nebo čím se živíte.
Vše, na čem záleží, je, že pokračujeme v dmýchání plamenu lidstva tím, že žijeme naše životy jako nejvyšší vyjádření kreativity toho, kým skutečně jsme, protože jsme všichni propojeni miliony a miliony brček,
a je čas je společně spojit a pevně se jich držet.
A pokud se máme sunout kupředu k našemu společnému blahu,
je čas se zbavit naší pozornosti na fyzično a místo toho přijmout ctnosti srdce.
Tak tedy pozvedněte svá brčka, jestli se přidáte.
Děkuji.
(Potlesk) Děkuji.
Já jsem designer a učitel.
Dělám více věcí naraz (multitasking) a nabádám své studenty, aby dělali velice kreativní design pomocí multitaskingu.
Ale jak efektivní multitasking opravdu je?
Uvažujme na chvíli o možnostech monotaskingu.
Pár příkladů.
Podívejte se na tohle.
Toto je výsledek multitaskingu. (Smích) Snažil jsem se vařit, telefonovat, psát SMS a ještě nahrát nějaké fotky z tohoto skvělého grilování.
Někdo nám řekne o velice efektivních lidech, kterých je asi dvě procenta a kteří jsou schopní zvládat multitasking.
Ale co my, co naše realita?
Kdy jste si naposledy opravdu užili pouze hlas vašeho kamaráda?
Toto je projekt, na kterém pracuji. Je to série předních krytů mobilu, které by měly degradovat naše super, hyper — (smích, potlesk) které by měly degradovat naše super, hyper-mobilní telefony na jejich základní funkci.
Další příklad: Byli jste někdy v Benátkách?
Je nádherné se jen tak toulat těmi úzkými uličkami po ostrově.
Ale naše realita plná multitaskingu je docela jiná, přeplněna informacemi.
Takže co takhle zkusit toto k znovu objevení našeho smyslu pro dobrodružství?
Vím, že mluvit o "mono" může znít divně, když možností je nespočet, ale zkuste uvažovat o možnosti zaměřit se jen na jeden úkol, nebo dokonce úplně vypnout náš digitální svět.
Dnes může každý vytvářet svůj mono produkt.
Proč ne? Takže najděte svůj jeden úkol uvnitř světa multitaskingu.
Děkuju.
Potlesk
Zdravím Dauhá.
Zdravím. Salaam alaikum.
Miluji cesty do Dauhá. Je to tak mezinárodní místo.
Je to jako -- mám pocit, že OSN je právě tady.
Přistanete na letišti a jste přivítaní Indkou, která vás vezme do Al Maha Services, kde potkáte Filipínku, která vás předá Jihoafričance, která vás pak vezme ke Korejci, který vás vezme k Pákistánci se zavazadly, který vás zavede k vašemu autu se Srí Lančanem.
Jdete se ubytovat do hotelu. Je tam Libanonec.
Že jo? A pak mi chlapík ze Švédska ukázal můj pokoj.
Zeptal jsem se: "Kde jsou Katařani?"
(Smích) (Potlesk) Oni na to: "Ne, ne, je moc vedro. Oni vycházejí později. Jsou chytří."
(Smích) "Oni se vyznají."
A samozřejmě, rozrůstá se to tak rychle, že občas rostou i problémy.
To, jak například někdy natrefíte na lidi, o kterých si myslíte, že znají město dobře, ale oni ho zase tak dobře neznají.
Můj indický taxikář se objevil u W a já jsem mu řekl, aby mě vzal do Sheratonu a on na to: "Žádný problém, pane."
A pak jsme tam seděli dvě minuty.
Zeptal jsem se: "Co nám brání?
On na to: "Jeden problém, pane." A já: "Jaký?" A on: "Kde to je?"
(Smích) Já na to: "Vy jste řidič, vy byste to měl vědět."
A on: "Ne, já jsem právě dorazil, pane."
A já: "Vy jste právě dorazil k W?" "Ne, právě jsem dorazil do Dauhá, pane.
Byl jsem na cestě domů z letiště. Dostal jsem práci. Už pracuji."
A pokračuje: "Pane, co kdybyste řídil vy?"
Já na to: "Nevím, kudy se tam jede."
"Ani já ne. Bude to dobrodružství, pane."
Je to dobrodružství. Blízký východ je dobrodružstvím už pár let.
Blízký východ je poblázněný Arabským jarem a revolucí a tím vším.
Jsou tu nějací Libanonci dnes večer? Nějací Libanonci podle potlesku?
(Potlesk) Libanonci. Jo. Blízký východ se zbláznil.
Víte, že Blízký východ se zbláznil, když Libanon je nejklidnějším místem v regionu.
(Smích) (Potlesk) Koho by to napadlo?
Proboha.
Ne. Jsou tu vážné problémy v regionu.
Někteří lidé o nich nechtějí mluvit. Já tu jsem, abych tu o nich dnes večer hovořil.
Dámy a pánové z Blízkého východu, tady je závažná otázka.
Když potkáme jeden druhého, když se zdravíme, kolikrát se políbíme?
V každé zemi je to jinak a je to matoucí, že?
V Libanonu to dělají třikrát.
V Egyptě dvakrát.
Byl jsem v Libanonu, zvykl jsem si na tři.
Jel jsem do Egypta. Šel jsem pozdravit jednoho egyptského chlapíka, udělal jsem jedna, dva. Chtěl jsem třetí. On ne.
(Smích) Řekl jsem mu, řekl jsem: "Ne, ne, ne, prostě jsem byl v Libanonu."
On na to: "Je mi fuk, kde jste byl. Zůstaňte, kde jste, prosím.
Jednoduše zůstaňte, kde jste." Jel jsem do Saúdské Arábie. V Saúdské Arábii dělají jeden, dva
a pak zůstanou na stejné straně -- 3, 4, 5, 6 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18. (Smích) Příště až uvidíte někoho ze Saúdské Arábie, podívejte se pořádně.
Jsou prostě trošku naklonění. "Abdule, jsi v pořádku?"
"Jo, asi půl hodiny jsem se zdravil. Budu v pohodě."
Katařané, vy děláte to s tím nosem na nos.
Proč? Jste moc unavení na to, abyste to udělali celé?
"Habibi, je vedro. Pojď sem na vteřinku.
Pojď pozdravit. Ahoj Habibi. Jen se nehýbej. Prostě tu chvilku zůstaň.
Potřebuji si odpočinout."
Každá země -- Íránci, my občas děláme dva, občas tři.
Jeden z mých přátel mi vysvětlil, že před revolucí v roce 1979
to byly dva. Po revoluci tři.
Takže u Íránců můžete říct, na které straně ten člověk je, podle toho, kolikrát vás políbí.
Jo, uděláte jeden, dva, tři -- "Nemůžu uvěřit, že podporuješ tenhle režim
se svými třemi polibky."
Ale ne, lidi, vážně je to vzrušující být tady a jak jsem řekl, vy děláte z kulturního pohledu hodně, víte, a je to úžasné a pomáhá to změnit představu Blízkého východu na Západě.
Například hodně Američanů o nás moc neví, neví o Blízkém východě.
Já jsem Íránec a Američan. Žiju tam. Znám to, cestoval jsem sem.
Je taková spousta věcí, my se smějeme, že?
Lidi neví, že my se smějeme.
Když jsem dělal turné se svým humorným představením Axis of Evil, vyšlo to na Comedy Central, přihlásil jsem se online, abych viděl, co o tom lidé říkají.
Skončil jsem na konzervativním webu.
Jeden chlapík psal jinému. Řekl: "Nevěděl jsem, že tito lidé se smějí."
Zamyslete se nad tím. V Americkém filmu nebo v televizi nikdy nevidíte, jak se smějeme, že je to tak?
Možná zle -- něco jako: "Wuhahaha, wuhahaha.
(Smích) Zabiju vás ve jménu Alláha, wuhahahahaha."
Ale nikdy jako: "ha ha ha ha ha ha ha ha ha."
Smějeme se rádi. Rádi oslavujeme život.
Byl bych rád, kdyby sem cestovalo víc Američanů.
Vždycky přesvědčuji své přátele: Cestujte, podívejte se na Blízký východ, je tam tolik věcí k vidění, tolik dobrých lidí. A je to i naopak a pomáhá to zastavit problémy
s nedorozuměním a stereotypy.
Například nevím, jestli jste slyšeli o tomhle, ale nedávno byla v Americe muslimská rodina, šla uličkou k letadlu a bavila se o tom, které místo v letadle je nejbezpečnější.
Někteří cestující je zaslechli, nějak špatně si to vyložili jako teroristický rozhovor a nechali je vyhodit z letadla.
Byla to rodina, matka, otec a dítě, kteří šli uličkou
a bavili se o tom, kde sedět. No, jako muž z Blízkého východu vím, že jsou určité věci, které nemáte v letadle v Americe říkat, že jo?
Nemám jít třeba uličkou a udělat něco jako: "Hi, Jack." [pozn. hijack = unést (letadlo)].
Víte, to není cool. I když tam jsem se svým přítelem, který se jmenuje Jack, řeknu: "Zdravíčko, Jacku. Vítám tě, Jacku."
Nikdy: "Hi, Jack."
(Smích) Ale jak se zdá, teď ani nemůžeme mluvit o nejbezpečnějším místě, kde v letadle sedět.
Takže má rada všem mým kamarádům z Blízkého východu a kamarádům muslimům a všem, kdo vypadají jako lidé z Blízkého východu nebo muslimové, jako Indové, Hispánci, všichni, kdo jsou snědí -- tady je má rada mým snědým přátelům.
Příště až budete v letadle v USA, mluvte prostě svým mateřským jazykem.
Potom nikdo nebude vědět, co říkáte.
Život jde dál. Je pravda, že některé mateřské jazyky mohou znít průměrnému Američanovi trochu výhružně, že?
Takže pokud jdete uličkou a mluvíte Arabsky, možná je vyděsíte, když jdete: "[Arabsky]," možná řeknou: "O čem mluví?"
Takže klíčem je, moji arabští bratři a sestry, že do toho musíte zakomponovat dobrá slova, která lidi uklidní, jak jdete uličkou.
Jednoduše jdete: "[Napodobuje arabštinu] -- jahoda!"
(Smích) "[Napodobuje Arabštinu] -- duha!"
"[Napodobuje Arabštinu] -- Tutti Frutti!"
"Myslím, že se chystá unést letadlo pomocí nějaké zmrzliny."
Mockrát díky. Přeji vám hezký večer.
Díky, TED. (Potlesk)
Takovéto záběry z koncentračního tábora Osvětim, se v průběhu 20. století vypálily do našeho povědomí a daly nám nový pohled na to, co jsme zač, odkud jdeme a kam a také o době, ve které žijeme.
V průběhu 20. století jsme byli svědky zvěrstev v podání Stalina, Hitlera, Maa a Pol-Pota, genocidy ve Rwandě a jinde, a dokonce i když z 21. století uplynulo pouhých 7 let, už jsme byli svědky pokračující genocidy v Dárfuru a každodenních horrorů v Iráku.
To vedlo k přijetí obecné představy o naší situaci, jmenovitě, že moderní doba nám dala hrůzy násilí, a snad že domorodí lidé žili ve stavu harmonie, kterou jsme vyměnili za současnou nejistotu.
Tady máme příklad z poznámky na Den díkůvzdání v Boston Globe před pár lety, kde autor napsal, "Život Indiánů byl obtížný, ale nebyly tu problémy s nezaměstnaností, byla silná společenská harmonie, zneužívání drog neznámé, kriminalita takřka neexistovala, války mezi jednotlivými kmeny byly převážně rituální a zřídkakdy vyústily v nevybíravé nebo všeobecné zabíjení." Všichni jsme obeznámeni s takovým sladkobolným obrazem.
Učíme to naše děti, slyšíme to v televizi čteme o tom v románech. Tedy, původně se tato relace jmenovala "Všechno co víte je špatně." a já Vám teď předvedu důkazy že tato část našeho obecného ponětí je špatná: že ve skutečnosti naši předkové byli mnohem větší násilnící než jsme my, že v průběhu dob bylo násilí dlouhodobě na ústupu, a že momentálně žijeme v době největšího míru v historii člověka jako druhu.
Nyní, v desetiletí Dárfuru a Iráku, by se prohlášení tohoto druhu mohlo jevit jako něco mezi halucinací a nemravností. Já však Vás teď zkusím přesvědčit, že ten obrázek je správný. Ústup násilí je fraktálový fenomén. Můžete to sledovat napříč tisíciletími, staletími, dekádami a v průběhu let, ačkoli se zdá, že zde byly určité body zlomu na počátku "věku rozumu" v 16. století. Někteří to tak vidí všude po světě, i když ne rovnoměrně.
Je to zvláště patrné na Západě, a začalo to v Anglii a v Holandsku v období osvícenství.
Dovolte mi provést Vás castou přes několik řádů času -- ze škály tisíciletí ke škále roků -- abych se pokusil Vás o tomto přesvědčit. Před 10.000 lety všichni lidé žili jako lovci-sběrači, bez trvalého usídlení nebo vlády. A toto je stav, který je všeobecně považován za základní harmonii. Ale archeolog Lawrence Keeley, sledující procenta úmrtí mezi dnešními lovci-sběrači -- což je náš nejlepší zdroj důkazů o tomto způsobu života -- ukázal zcela jiné souvislosti.
Zde máme jeho graf ukazující procentní podíl úmrtí mužů v důsledku válek a bojů v několika společenstvích lovců a sběračů.
Červené sloupce odpovídají pravděpodobnosti, že muž zemře rukou jiného muže - jako protiklad toho, že nezemře přirozenou smrtí, v různých společnostech sběračů na novoguinejské vysočině a v amazonském pralese.
Pohybuje se nám to v rozsahu od takřka 60 procentní šance, že muž zemře rukou jiného muže až k pouhým 15 procentům u Gebusi. Ten nepatrný modrý sloupeček v levém spodním rohu značí statistiku odpovídající Spojeným Státům a Evropě ve 20. století, a zahrnuje všechna úmrtí v rámci obou světových válek. Pokud by se stupeň úmrtnosti v kmenových válkách přenesl do 20. století, měli bychom tady dvě miliardy mrtvých a ne 100 miliönů.
Také v měřítku tisíciletí můžeme sledovat, způsob života prvních civilizací, jak to bylo napsáno v Bibli. A v tomto předpokládaném zdroji morálních hodnot lze číst popis toho, co se očekávalo ve válce, jako je následující úryvek z knihy Numeri 31: "A oni bojovali proti Midianitům jak Pán přikázal Mojžíšovi a zabili všechny muže. A Mojžíš k nim promluvil, "Ponechali jste všechny ženy naživu? Teď, tedy, zabte všechny jejich mužské potomky, a zabte všechny ženy které již poznaly muže a líhaly s ním, ale všechny nedospělé ženy které nepoznaly muže a nelíhaly s ním, ponechte naživu pro sebe." Jinak řečeno, zabijte muže, zabijte děti a najdete-li panny, můžete je nechat naživu, abyste je mohli znásilnit.
V Bibli byste našli čtyři až pět pasáží tohoto druhu.
V Bibli také stojí, že poprava byla přijatelným trestem za zločiny, jako je homosexualita, cizoložství, rouhání, modloslužebnictví, odmlouvání rodičům -- (Smích) -- a pozdvihnutí hole na bližního o Sabatu.
Fajn, klikněme na přibližovací lupu o řád dolů a podívejme se na dobu v měřítku staletí.
Přestože nemáme statistiky válčení od středověku po moderní dobu, čerpáme pouze z tradiční historie -- důkazy jež máme přímo pod nosem vypovídají, že docházelo ke snižování společensky odsouzeníhodných forem násilí.
Tak například, jakákoli sociální historie odhalí, že mrzačení a mučení bylo rutinní formou trestu za kriminalitu. Takové porušení zákona, za které byste dnes dostali pokutu, mohlo tehdy vést k uříznutí jazyka, uší, k oslepení, useknutí ruky, atd.
Byly známy mnohé důmyslné způsoby sadistického provedení trestu smrti: upálení na hranici, vyjmutí vnitřností, lámání kolem, rozčtvrcení koňmi, atd.
Trest smrti byl sankcí za nenásilné kriminální činy, jejichž seznam by byl dlouhý: kritizování krále, krádež bochníku chleba. Otroctví, jak známo, bylo preferovaným prostředkem úspory pracovních sil, a krutost byla oblíbenou formou zábavy. Snad nejnázornějšmí příkladem bylo pálení kočky, kdy kočku vyzvedli na jeviště a ji uvázanou na smyčce spouštěli do ohně, a diváci se svíjeli smíchy, zatímco kočka, skučící bolestí, byla upalována k smrti.
A co takhle zabití jednoho druhým? Dobře, k tomu máme pěkné statistiky, protože mnohé obce zaznamenávaly příčinu smrti.
Kriminalista Manuel Eisner probral historické záznamy napříč Evropou ohledně statistik vražd v libovolné vesnici, vesničce, městě, okrese vše co mohl najít, a doplnil je o národní data, jakmile se zavedly národní statistiky.
Vynesl to v logaritmickém měřítku, počínaje 100 úmrtími na 100.000 obyvatel ročně, což odpovídalo zhruba úrovni vražd ve středověku. A to číslo klesá k méně než jedné vraždě na 100.000 obyvatel za rok v sedmi nebo osmi evropských zemích. Pak je tady menší nárůst v šedesátých letech 20. st. V tom, jak se tvrdilo, že rokenrol povede ke znevažování morálních hodnot, skutečně bylo kus pravdy.
Došlo však k poklesu nejméně o dva řády v počtu vražd od středověku do současnosti, a zlom se objevil na začátku 16. století.
Kliknutím přejděme k měřítku desetiletí.
Podle nevládních organizací které takové statistiky vytvářejí, od roku 1945 v Evropě a v Americe došlo ke skokovému potlačení válek mezi státy, poklesu počtu etnických nepokojů, pogromů a vojenských převratů, dokonce i v Jižní Americe. Celosvětově došlo ke skokovému snížení počtu mrtvých ve válkách mezi státy. Žluté sloupce ukazují počet mrtvých na jednu válku za rok, od roku 1950 do současnosti.
A, jak můžete vidět, stupeň úmrtnosti jde dolů od 65.000 úmrtí na konflikt a rok v padesátých letech k méně než 2.000 mrtvým na konflikt a rok s tomto desetiletí, tak hrozná doba to je.
Dokonce i v měřítku let lze vidět pokles násilí.
Od konce Studené války zde proběhlo méně občanských válek, méně genocid -- skutečně, 90% snížení od vrcholů po 2. světové válce -- a dokonce zvrat v nárůstu násilí a vražd v šedesátých letech 20. stol.
Je to z kriminálních statistik FBI Uniform: můžete vidět že máme slušně nízkou míru násilí v padesátých a šedesátých letech, pak to vyletí nahoru na několik dekád a začne strmě klesat od devadesátých let, aby se to dostalo zpátky na úroveň, kterou jsme si užívali v šedesátých letech.
Pane prezidente Clintone, jste-li tu, děkuji Vám.
(Smích) Takže otázkou je: proč se tak mnoho lidí tak moc mýlí v něčem tak důležitém? Myslím, že to má mnoho příčin.
Jednou z nich je lepší zpravodajství: "Associated Press je lepší v zaznamenávání válek po celé Zemi než byli mnichové 16.
století." Máme tu kognitivní iluzi: psychologové poznání vědí, že je snazší si vzpomenutí si na určité příklady něčeho, čemu přiřadíte vyšší pravděpodobnost.
Věci s krvavou stopou, o kterých čteme v novinách, se vpálí do paměti více než zprávy o tom, že mnohem více lidí umírá stářím doma v posteli. Je jistá dynamika na trhu obhajoby: nikdo nikdy nezískal pozorovatele, advokáty a sponzory výrokem "zdá se, že se věci neustále zlepšují."
(Smích) V naší starosti o původní obyvatelstvo je jistá vina moderního intelektuálního života, a neochota připustit že by snad mohlo být něco pozitivního na západní kultuře.
A ovšem, naše změna ve standardech by mohla předstihnout změnu v chování. Jedna z příčin poklesu násilí je, že lidem začala být odporná ta krveprolití a krutosti v jejich době.
Je to proces, který, jak se zdá, pokračuje. pokud se ale jednou překročí současné standardy chování, věci vždy vypadají barbarštější než když byly posuzovány podle historických standardů. Takže dnes si děláme starosti -- a právem -- když je pár vrahů popraveno smrtící injekcí v Texasu, po 15-ti letech odvolacích procesů. Nebereme v úvahu že před pár staletími by je nejspíš upálili na hranici, za kritiku krále, po procesu trvajícím deset minut -- a samozřejmě, že něco takového by se dělo opakovaně znova a znova. Dnes se díváme na trest smrti jako na důkaz toho, kam až může klesnout naše chování, spíše než, jak vysokých standardů jsme dosáhli.
Dobře, proč tedy násilí klesalo? Ve skutečnosti to nikdo neví, ale zaznamenal jsem, že existují čtyři vysvětlení a v každém z nich, dle mě, je kus pravdy. To první: snad měl Thomas Hobbes pravdu. Byl to on, kdo řekl, že přirozený život byl "osamocený, chudý, sprostý, krutý a krátký." Ne snad, jak vyvozoval, že by lidé byli od přírody krvežízniví, měli agresivní instinkty nebo územní a diktátorské sklony, ale z logiky anarchie. Ve společnosti ovládané anarchií je trvalá tendence napadnout své bližní preventivně, předtím, než oni napadnou Vás. Ještě dříve Thomas Schelling přišel s podobenstvím domácího, jenž naslouchá šramotu přicházejícímu ze sklepa. Jako dobrý Američan sáhne po pistoli ležící na nočním stolku, natáhne kohoutek a začne sestupovat po schodech.
A co to nevidí? Domovního zloděje se zbraní v ruce.
Každý z těch dvou si myslí, "Opravdu toho chlapíka nechci zabít, ale on se chystá zabít mě.
Snad bych ho měl zastřelit dřív, než on střelí mě, hlavně být první. A pokud snad nechce zabít on mě, zřejmě se bojí, že teď snad zabiju já jeho předtím, než on mě."
A tak dále. Příslušníci kmenů lovců a sběračů, poté, co si prošli uvedeným sledem úvah, často raději sami podniknou nájezd na své sousedy, aby předešli napadeni.
Jedna z cest, jak tento problém vyřešit je zastrašování:
Vy neútočíte jako první, ale veřejně dáte najevo, že se zuřivě pomstíte, pokud napadnou Vás.
Jediný problém je, že tato politiku je náchylná býti považována za blufování, takže aby fungovala, musí být přesvědčivá. Abyste dodali přesvědčivosti, musíte pomstít všechna napadení a vyrovnávat všechna skóre, což roztáčí kruhy krvavé vendety.
Život se stává epizodou z TV show. Hobbesovo řešení, "Leviathan," bylo: pokud autorita pro legitimní užití násilí bude svěřena jedinomu demokratickému orgánu -- leviathanu-- pak takové uspořádání může omezit pokušení k přepadení, protože jakýkoli druh agrese bude potrestán, a její výnosnost se přiblíží k nule. To by odstranilo pokušení k preventivním invazím ze strachu být sám napaden jako první.
A odstraňuje to potřebu hyperaktivní odplaty aby se odstrašující akci dodal kredit. A proto by toto vedlo k mírovému uspořádání. Eisner -- ten, kdo sestavil statistiky zabití které jste neviděli u předchozího slajdu -- dokazoval, že údobí poklesu počtu zabití v Evropě je totožné s nástupem centralizovaných států.
Tedy něco ve prospěch teorie leviathan.
Rovněž na podporu tohoto faktu lze uvést, že v dnešní době dochází k explozím násilí v oblastech anarchie: zkolabovaných státech, zhroucených říších, pohraničních oblastech, v bojích mafií a pouličních gangů, atd.
Druhé vysvětlení je, že v mnoha dobách a na mnoha místech se široce rozmohl názor, že život nemá valnou cenu.
V minulých dobách, kdy utrpení a časná smrt byly běžné v životě jednotlivce, měl každý méně výčitek svědomí, když je způsobil druhým. Ale jak technologie a ekonomická efektivita činí život delší a příjemnější, člověk obecně dává životu větší hodnotu.
Toto byl argument politologa Jamese Payna.
Třetí vysvětlení je uplatněním konceptu "hry s nenulovým součtem," jak to bylo rozpracováno v knize Non-Zero novinářem Robertem Wrightem. Ten poukázal na to, že v jistých situacích spolupráce, včetně ne-násilí, může přinášet prospěch oběma stranám při vzájemném jednání, jako je zisk z obchodu kde obě strany nabídnou své přebytky a obě odejdou se ziskem, nebo pokud dvě strany odloží zbraně a rozdělí si tzv. mírové dividendy což má za následek, že nebojují po celou dobu.
Wright argumentuje, že technický pokrok zvýšil množství her s kladným součtem, což vede lidi k zapojení se prostřednictvím obchodu se zbožím, službami a myšlenkami na velké vzdálenosti a v rámci velkých skupin lidí.
Výsledkem je, že hodnota ostatních lidé se zvyšuje, zůstanou-li naživu, a násilí se snižuje ze sobeckých důvodů. Jak řekl Wright, "Z mnoha důvodů, proč nebombardovat Japonce bych rád uvedl tento: byli to oni, kdo vyrobili moji malou dodávku."
(Smích) Čtvrté vysvětlení je zachyceno v titulu knihy zvané The Expanding Circle (Rozšiřující se kruh) od filosofa Petera Singera, jenž argumentuje, že evoluce předává lidem pocit empatie: schopnosti cenit si zájmů ostatních jedinců na úrovni svých vlastních. Naneštěstí, implicitně aplikujeme toto pravidlo pouze na velmi úzký kruh přátel a rodiny.
Lidé mimo kruh jsou ohodnoceni jako podlidé, a lze je beztrestně zneužívat. Ale v průběhu historie, se kruhy rozšiřovaly. Na historických záznamech lze pozorovat, jak se rozšiřují z vesnice na klan, na kmen, na národ, na ostatní rasy, na obě pohlaví a, dle Singerovy argumentace, něco, co bychom měli rozšířit na všechny pociťující bytosti. Otázkou je, pokud se to děje, co bylo hnací silou této expanze?
A zde máme celou řadu možností. Zvětšující se kruhy reciprocity ve smyslu, který uvedl Robert Wright.
Logika zlatého pravidla: čím více na druhé myslíte a vzájemně na sebe působíte, tím více chápete, že je neudržitelné preferovat vlastní zájmy nad jejich, přinejmenším pokud chcete, aby Vás poslouchali. Nemůžete říci, že moje zájmy jsou vyjímečné ve srovnání s Vašimi, o nic víc, než můžete říci, že ten určitý bod na němá stojím, je jedinečný díl vesmíru protože se mi přihodilo zaujmout zrovna tuhle minutu.
Snad je hnací silou i kosmopolitismus: historie žurnalistika, vzpomínky, realistické knižní příběhy a cestování, gramotnost, díky níž si promítáme sami sebe do životů jiných lidí, které bychom dříve mohli povaovat za méněcenné, a také uvědomění si, jak nahodilá je vyjímečnost Vašeho vlastního postavení v životě; ve smyslu "takhle, nebýt štěstí, bych dopadl i já."
Ať už je to čímkoli, pokles násilí má hluboké důsledky. Mělo by nás to nutit ptát se ne pouze "Proč se válčí?" ale také "Proč máme mír?" Ne pouze "Co děláme špatně?" ale také "Co jsme to dělali dobře?"
Protože něco jsme správně museli dělat, a skutečně by bylo dobré zjistit, co to bylo.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk).
Chris Anderson: tento talk se mi líbil. Myslím, že mnoho lidí v této místnosti by řeklo že v šíření toho -- jak jste o tom mluvil, jak o tom mluvil i Peter Singer, je hnané i technickým pokrokem, lepší viditelností ostatních, a vědomí toho, že svět se proto stává menším. Co myslíte, je na tom něco pravdy?
Steven Pinker: Velmi mnoho. Je to v souladu s Wrightovou teorií, že nám to umožňuje užívat si výhod spolupráce v rámci větších a větších kruhů. Ale též, dle mě, nám to pomáhá představit si, jaké to je být v kůži někoho jiného. Myslím, že když čtete jak hrozná mučení byla běžná za středověku, napadne Vás, jak je možné, že toho byli schopni, jakto, že se v nich neprojevil soucit s osobou odsouzenou k vyjmutí vnitřností? Evidentně však byli přesvědčeni, že se jedná o nepřátelskou bytost která nemá city podobné jejich vlastním. Cokoli, myslím, co usnadňuje představu vyménit si místo s někým jiným znamená, že to zvětšuje morální respekt k těm jiným lidem.
ChA: Skvělé, Steve, byl bych rád, kdyby si každý vydavatel poslechl Tvůj talk při nějaké příležitosti příští rok. Myslím, že je to skutečně důležité.
Děkuji mnohokrát. SP: Bylo mi potěšením.
Živím se v podstatě tím, že tahám sáně, takže nedá moc práce mě intelektuálně vyvést z míry, ale přečtu tuto otázku z jednoho rozhovoru z letošního roku: "Snižuje z filozofického hlediska konstatní přísun informací naši schopnost představovat si, nebo nahrazuje naše sny o tom, čeho chceme dosáhnout?
Koneckonců, když to někdo někde dělá a my se toho můžeme virtuálně účastnit, proč bychom vůbec vycházeli ven z domu?"
Většinou mne představují jako polárního průzkumníka.
Nejsem si jist, že je to ten nejprogresívnější název povolání ve 21. století, ale dosud jsem strávil víc než 2 procenta svého života pobytem ve stanu za polárním kruhem. Takže trávím docela dost času mimo domov.
Myslím, že mám v povaze spíš věci sám dělat, než je pozorovat nebo o nich rozjímat. Právě tento rozpor, propast mezi myšlenkami a činem bych teď rád zkusil trochu prozkoumat.
Nejvýstižnější odpověď na otázku "Proč?
", která mě pronásleduje posledních 12 let, je přisuzována určitě tomuto chlapíkovi, tomu švihákovi stojicímu vzadu, druhému zleva. Je to George Lee Mallory. Mnoho z vás zná jeho jméno.
V roce 1924 byl naposledy spatřen, jak mizí v mracích obklopujících vrchol Mt.
Everestu. Možná byl a možná nebyl prvním člověkem, který dobyl Mt. Everest více než 30 let před Edmundem Hillarym.
Nikdo neví, jestli se dostal na vrchol.
Zůstává to tajemstvím. Ale Mallory je známý jako autor výroku "Protože tam je."
Nejsem si teď úplně jistý, jestli to tak opravdu řekl.
Není k tomu moc důkazů. To, co s jistotou řekl, je ale ve skutečnosti mnohem hezčí. Vytisknul jsem si to a opět vám to přečtu.
"První otázka, kterou položíte a na kterou se musím pokusit odpovědět, je: K čemu je dobré lezení na Mt.
Everest? A moje okamžitá odpověď je, že k ničemu.
Neplyne z toho nejmenší naděje na jakýkoliv zisk či přínos.
Můžeme se sice něco málo dozvědět o chování lidského těla ve vysokých nadmořských výškách, a lékaři mohou do určité míry využít našeho pozorování v letectví, ale jinak to nepřinese nic.
Nepřineseme odtud ani malý kousek zlata či stříbra, žádný drahokam, uhlí ani železo.
Nenajdeme ani stopu půdy, kde by se mohly pěstovat užitečné jedlé plodiny. Takže z toho není žádný užitek.
Pokud nechápete, že v člověku je něco, co ho nutí popasovat se s výzvou této hory a zdolat ji, že ten boj je samotným bojem života, jít výš a stále výš, pak nepochopíte, proč tam jdeme.
Naším ziskem z takového dobrodružství je čirá radost. A radost je, koneckonců, konečný cíl života.
Nežijeme proto, abychom jedli a vydělávali peníze.
Jíme a vyděláváme peníze proto, abychom měli radost ze života.
To je smysl života a jeho účel."
Malloryho argumentem, proč vyjít ven z domu, proč se pustit do těchto velkých dobrodružství, je radost a zábava. To se ovšem tak docela neshoduje s mou vlastní zkušeností.
Já jsem se zatím nejdál od svého domu dostal na jaře roku 2004. Pořád přesně nevím, jak mě to napadlo, ale naplánoval jsem si sólový přechod Severního ledového oceánu bez jakéhokoliv doprovodu.
V podstatě jsem plánoval přejít pěšky ze severního pobřeží Ruska k Severnímu pólu a pak pokračovat k severnímu pobřeží Kanady.
Přede mnou tudy ještě nikdo nešel.
Bylo mi tehdy 26 let. Mnoho odborníků říkalo, že je to nemožné, a mojí mamince se ten nápad samozřejmě moc nelíbil.
(Smích) Cesta z malé meteorologické stanice na severním pobřeží Sibiře k mému výchozímu bodu, výběžku hromady ledu na pobřeží Severního ledového oceánu, trvala asi pět hodin. Jestli někdo sledoval neohroženého Felixe Baumgartnera, jak stoupá vzhůru, spíše než jak padá, budete si umět představit, s jakými obavami jsem seděl v helikoptéře ženoucí se na sever, a jaký pocit beznaděje mne začínal pohlcovat.
Seděl jsem tam a přemýšlel, proč jsem se do toho jen pustil.
Bylo to trochu z legrace, trochu pro radost.
Bylo mi 26. Pamatuju se, jak jsem tam seděl a díval se dolů na své sáně. Měl jsem připravené lyže, satelitní telefon, pumpovací brokovnici pro případ, že by mě napadl lední medvěd.
Vzpomínám si, jak jsem se díval z okna a viděl jsem druhou helikoptéru.
S rachotem se obě řítily tím neskutečným sibiřským svítáním a já jsem se částečně cítil trochu jako Jason Bourne a trochu jako Wilfred Thesiger. Byl jsem na sebe z části docela hrdý, ale nejvíc ze všeho jsem byl naprosto vyděšený.
Tato moje cesta trvala 10 týdnů, 72 dnů.
Neviděl jsem nikoho jiného. Tuhle fotku jsme pořídili u helikoptéry.
Pak už jsem dalších 10 týdnů nikoho neviděl.
Severní pól je rovnou uprostřed moře, takže jsem šel přes zmrzlý povrch Severního ledového oceánu.
Podle NASA byly podmínky toho roku nejhorší za dobu, kdy se počasí na Severním pólu zaznamenává.
Táhl jsem 180 kilo jídla, paliva a dalších zásob, to je kolem 400 liber. Průměrná teplota za těch 10 týdnů byla minus 35. Minus 50 bylo nejvíc.
Takže jak říkám, nebylo tam zrovna moc zábavy nebo legrace.
Jedním z kouzelných zážitků na této výpravě bylo okolní prostředí. Pohyboval jsem se na moři, šel jsem přes tu plovoucí, posouvající se, pohyblivou vrstvu ledu, která pokrývá povrch Severního ledového oceánu. Je to prostředí, které se neustále mění.
Led se pořád pohybuje, praská, posouvá se, znovu zamrzá, takže scenérie, kterou jsem téměř 3 měsíce sledoval, byla neopakovatelná. Nikdo jiný už nikdy asi nebude mít možnost vidět ji tak, jako já za těch 10 týdnů.
A to je, myslím, asi ten nejlepší důvod, proč vyjít ven z domu.
Můžu se pokusit vám popsat, jaké to bylo, ale vy nikdy nebudete vědět, jaké to bylo, a čím víc se budu snažit vám popsat, jak osaměle jsem se cítil, byl jsem jediná lidská bytost v oblasti 5,4 milionů čtverečních mil, byla zima, někdy, když byl špatný den, dosahovala teplota s účinkem větru minus 75 stupňů, tím spíš mi budou docházet slova a nebudu schopen vám vše přiblížit dostatečně.
Zdá se mi proto, že podniknout něco, rozumíte, zkusit něco zažít, být součástí něčeho, usilovat o něco, raději než to jen sledovat a obdivovat, to je ta podstata života, kterou hledáme. Ta šťáva, kterou můžeme vysát z našich hodin a dnů.
Tady bych ovšem rád na něco upozornil.
Podle mých zkušeností je v tom něco návykového. Ochutnat život na samé hranici lidských možností.
Nemám teď na mysli přiblblý hurá-styl edwardiánských odvážlivců, ale i něco z oblasti rakoviny slinivky, je na tom něco návykového a v mém případě se domnívám, že polární expedice se příliš neliší od závislosti na cracku.
Nemůžu vám vysvětlit, jak je to dobré, dokud to sami nevyzkoušíte. Má to schopnost vysát všechny peníze, ke kterým se dostanu, zničilo to každý vztah, který jsem kdy měl, takže si dávejte pozor na to, co si přejete.
Mallory předpokládal, že v člověku je něco, co ho nutí bojovat s úskalími, která hora předkládá, a já si říkám, pokud tomu tak je, jestli je něco v tom úskalí samém, v té snaze překonávat těžkosti, velké, nedokončené, masívní výzvy, kterým lidstvo čelí, které na nás čekají. V mém případě tomu tak určitě je.
Je tady ještě jeden nedokončený úkol, na který myslím téměř celý svůj dospělý život.
Mnoho z vás ten příběh zná.
Toto je fotografie kapitána Scotta a jeho týmu.
Scott se asi tak zhruba před sto lety pokusil být prvním, kdo dosáhne Jižního pólu.
Nikdo nevěděl, co tam je. Celá oblast byla v té době zcela nezmapovaná. Věděli jsme více o povrchu měsíce než o srdci Antarktidy.
Scott, jak mnozí z vás vědí, byl poražen Roaldem Amundsenem a jeho norským týmem, kteří použili psy a jimi tažené sáně. Scottův tým šel pěšky, všech pět mělo popruhy a táhlo vlastní sáně a když přišli na pól, našli tam už norskou vlajku. Umím si představit, že to bylo dost hořké a demoralizující.
Všichni se otočili a šli zpátky na pobřeží a všech pět na té zpáteční cestě zahynulo.
Myslím, že v dnešní době panuje mylný názor, že už bylo všechno vykonáno, pokud jde dobývání a dobrodružství.
Když mluvím o Antarktidě, lidé často říkají: "A to jsi slyšel, to je zajímavý, nebyl tam zrovna na kole už ten moderátor, co dělá Zázraky přírody?"
Nebo: "To je pěkné. Víte, moje babička jede lodí na výlet do Antarktidy příští rok.
Je nějaká šance, že byste se tam mohli potkat?"
(Smích) Ale Scottova cesta zůstává nedokončená.
Nikdo dosud nepřešel od samého pobřeží Antarktidy k Jižnímu pólu a zase zpátky.
Je to zřejmě ten nejtroufalejší pokus z edwardiánského zlatého věku objevů a zdá se mi, že je nejvyšší čas, vezmeme-li v úvahu, s čím vším jsme si za uplynulých sto let poradili, od kurdějí po solární panely, myslím, že je nejvyšší čas, aby někdo šel a dokončil ten úkol.
Takže to přesně je teď můj plán.
Příští rok touto dobou, v říjnu, povedu trojčlenný tým.
Bude nám trvat asi čtyři měsíce ujít cestu tam i zpět.
Tady je to v měřítku. Ta červená čára je samozřejmě poloviční cesta k pólu.
Musíme se obrátit a vrátit se zase zpátky.
Dobře si uvědomuju tu ironii, když vám říkám, že budeme blogovat a tweetovat. Budete moci prožít zprostředkovaně a virtuálně tuto cestu způsobem, jako nikdo před vámi.
A já budu mít čtyři měsíce šanci konečně najít výstižnou odpověď na otázku "Proč?
". Naše životy jsou dnes bezpečnější a pohodlnější než kdy v minulosti. Průzkumníci už dnes určitě nemají mnoho co prozkoumávat. Můj školní poradce výběru povolání mi takové povolání nikdy nenavrhl.
Kdybych chtěl například vědět, kolik hvězd má Mléčná dráha, jak staré jsou ty obří hlavy na Velikonočních ostrovech, většina z vás to najde hned teď, ani nevstane z místa.
A přesto, jestli jsem se za těch 12 let něco dozvěděl, při tahání těžkých věcí po studených místech, je to, že pravdivá, skutečná inspirace a rozvoj vychází jen z překonávání strastí a zdolávání výzev, jen když uhneme z pohodlné a známé cesty a vykročíme do neznáma.
V životě nás všech jsou vřavy, kterým musíme čelit, a póly, ke kterým musíme dojít, a – metaforicky řečeno – všem by nám prospělo, kdybychom vyšli před dům častěji. Stačí jen sebrat odvahu.
Já bych vás určitě rád vyzval, abyste aspoň trochu otevřeli dveře a podívali se, co je venku.
Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Před dvanácti lety jsem založila Zipcar.
Zipcar nakupuje auta a parkuje je v zalidněných městských oblastech, aby je lidé používali, pár hodin nebo dní, místo toho, aby kupovali auta vlastní.
Každé auto od Zipcaru nahradí 15 osobních vozů a každý řidič toho odřídí o 80 % méně, protože nyní platí veškeré náklady, najednou, v reálném čase.
Co se ale Zipcaru skutečně podařilo – udělal sdílení normálním.
Teď, o 10 let později, bylo na čase se někam posunout, takže jsme se s manželem a nejmladším dítětem před pár lety přestěhovali do Paříže a před rokem tu spustili Buzzcar.
Buzzcar lidem umožňuje pronajímat vlastní auta přátelům a sousedům.
Než abychom investovali do auta, investujeme do komunity.
Přinášíme sílu korporací k jednotlivcům, kteří svá auta zapojí do sítě.
Někteří tomu říkají „jeden druhému“.
To opravdu vyjadřuje lidskou stránku toho, o čem je řeč, ty osobní vazby, ale je to také jako říct, že se jedná o stejnou věc, jako jsou výprodeje zbytečností, stánky s cukrovím nebo hlídání dětí.
Prostě jeden druhému.
Je to jako kdybyste rozprodej věcí z garáže přirovnali k eBay (v ČR např. k Aukru) nebo rukodělné trhy k Etsy (v ČR třeba Fler.cz).
Ve skutečnosti jsme ale získali sílu dostupného a otevřeného internetu a přidáváme k němu platformu k zapojení se, takže vrstevníci jsou v jednom svazku se společností, vytváří sdílené hodnoty na základě sdílených hodnot a navzájem se posilují, dělají to, co ten druhý nezvládá.
Nazývám to Vrstevníci, s. r. o.
Ta ručením omezená strana, společnost, dělá věci, které umí docela dobře.
A co že to dělá dobře? Vytváří výnosy z rozsahu, významné a dlouhodobé investice, zajišťuje odbornost mnoha různých typů lidí a nejrůznějších druhů mysli a jednotlivcům, spotřebitelům, přináší standardy, pravidla a východiska, která jako spotřebitelé skutečně chceme; je to svým způsobem příslib značky a společnosti to vše poskytují v rámci té platformy pro zapojení se.
Vrstevníci přinášejí a dělají věci, které jsou pro společnosti extrémně nákladné.
Co přináší? Ohromnou různorodost, která je pro společnosti drahá. A co to přináší?
Přináší to lokalizaci a přizpůsobení, specializaci a veškeré ty aspekty sociálních sítí, kam se společnosti zoufale snaží proniknout.
Pro mě je to přirozené. Dokážu se s přáteli propojit velice snadno.
A přináší to neskutečné inovace, o kterých budu mluvit později.
Takže máme vrstevníky, kteří poskytují službu a produkt, a společnost, která dělá to, co společnosti dělají.
Obě tyto skupiny vnášejí to nejlepší z obou světů.
Pár mých oblíbených příkladů: v dopravě Carpooling.com. Deset let staré, zapojilo se tři a půl milionu lidí, denně se sdílí milion jízd.
Úžasná věc. Vyrovná se to 2 500 vlaků TGV a jen si představte, nemusí pokládat koleje nebo kupovat auto.
To vše se děje s nadbytečnou kapacitou.
A není to jen o mé oblíbené dopravě, týká se to i jiných oblastí. Tady máte Fiverr.com.
Setkala jsem se se zakladateli pár týdnů po spuštění a teď, po dvou letech, co byste udělali za 5 dolarů?
Po dvou letech se vyvěsilo 750 tisíc melouchů, které by lidé udělali za 5 dolarů.
A nejsou to jen triviálnosti, které zvládne každý.
Ten koncept Vrtevníků, s. r. o., je mnohem složitější a komplexnější svět.
TopCoder má 400 000 vývojářů, kteří dodávají komplexní designérské a programátorské služby.
Když jsem se bavila s jejich ředitelem, řekl něco skvělého.
Řekl: „Máme komunitu, která vlastní vlastní společnost.“
A můj naprostý miláček, Etsy.
Na Etsy se prodávají věci, které lidi sami vyrábějí a prodávají je na [virtuálním] tržišti.
Nedávno oslavili sedmé narozeniny a po těch sedmi letech – loni měli obrat 530 milionu dolarů z prodeje věcí všech těch jednotlivců, kteří vytvářeli různé předměty.
Vím, že vy, kteří jste přičichli k obchodu, si teď myslíte: „Panenko Maria, chci udělat něco takového.
Vidím tu neuvěřitelnou rychlost a možnosti.
Chcete říct, že musím jen vybudovat platformu a všichni ti lidi přijdou a nahrají své věci a já si jen sednu a slíznu smetanu?“
Vytváření těchto platforem k zapojení je tak strašlivě nesnadné.
Napadá mě rozdíl mezi Google Video a YouTube.
Kdo by si pomyslel, že dva mladíci s jedním start-upem porazí Google Video?
A proč? Netuším. Nemluvila jsem s nimi.
Ale myslím, že nejspíš měli tlačítko na sdílení trošku výraznější a správně umístěné, takže sdílení usnadnili oběma stranám, které jsou v těchto sítích vždy zapojené.
Vím tedy hodně o budování vrstevnických platforem a o společnosti Vrstevníci, s. r. o., protože jsem tím strávila dva roky života v Paříži.
Teď vám tedy ukážu, jak je neuvěřitelně odlišné budování Buzzcaru od budování Zipcaru, protože každičká věc, kterou děláme, ovlivňuje dva rozdílné orgány, na které musím myslet: na vlastníky, kteří poskytnou svá auta, a řidiče, kteří si je pronajmou.
Při každém rozhodnutí musím promyslet, co bude nejlepší pro obě strany.
Našla bych mnoho, přemnoho příkladů, ale dám vám jen jeden, který není můj oblíbený: pojištění.
Zabralo mi rok a půl vymyslet to pojištění správně.
Hodiny a hodiny schůzek s pojišťovnami a mnoha firmami a jejich myšlenkami o riziku a o tom, jak je to totálně inovativní, tak moc, že o tom nikdy neslyšeli.
Ohromný balík peněz, že si to ani neumím představit, právníci, co se snaží přijít na rozdíly, kdo je zodpovědný za co, a výsledkem je to, že můžeme vlastníkům poskytnout ochranu jejich vlastních řidičských záznamů a historie u policie.
Auta jsou během pronájmu kompletně pojištěná a dávají řidičům to, co potřebují.
A co potřebují? Potřebují nízkou spoluúčast a 24hodinovou asistenční službu.
Bylo těžké to takhle skloubit dohromady.
Nyní vám chci ukázat… když podnikáte a začínáte s novou firmou, děje se… musíme toho udělat spoustu předem a pak se služba spustí.
Co se stane? Všechny ty měsíce dřiny se začínají vyplácet.
Loni, 1. června, jsme to spustili.
Bylo to vzrušující. Vlastníci přidávají svoje auta.
Opravdu vzrušující. Řidiči se stávají členy.
Výborné. Spouští se rezervace aut, a ejhle, vlastníci dostávají SMSky a e-maily, ve kterých stojí: „Ahoj. Joe si chce na víkend půjčit vaše auto.
Vyděláte si 60 EUR. Není to skvělé?
Tak co, ano či ne?“ Bez odpovědi. Velké procento z nich se neobtěžovalo odpovědět, když začali, když se přihlásili.
Pomyslela jsem si: „Tak, Robin, to je ten rozdíl mezi průmyslovou a vrstevnickou produkcí.“
Průmyslová produkce, hlavní smysl průmyslové výroby je poskytovat standardizovaný, jednotný model služeb, který je v čase neměnný, a jsem fakt ráda, že je můj smartphone vyrobený v průmyslové výrobě.
A Zipcar poskytuje příjemnou, konzistentní službu, která funguje skvěle.
A co dělá vrstevnická produkce? Vrstevnická produkce je úplně jiný způsob, jak se věci dějí, získáváte tak celou škálu kvality, a tak eBay, velice chytře, první vrstevnická, Vrstevníci, s. r. o., společnost, myslím, že na to přišli docela brzo, no prostě potřebujeme hodnocení a komentáře a podobné nepříjemnosti.
Můžeme je označit a pak odstranit a lidé, kteří nakupují a spotřebovávají, se s tím pak nemusí trápit.
Zpět k tématu, mám radost a jsem nadšená, protože to všechno, v co jsem doufala, se nakonec stalo. A co to bylo?
Rozmanitost toho, co se děje.
Máte tu různé úžasné vlastníky aut, jejich různorodá auta, různé ceny a nejrozmanitější lokace. (Smích) Různě se oblékají, vypadají odlišně a já opravdu miluju tyhle fotky, kdykoli se na ně podívám.
Pohodoví lidi, nadšení lidi, tady je Selma, která… Miluju ji.
Po roce v systému máme 1 000 aut zaparkovaných po celé Francii a 6 000 lidí, kteří jsou členy a celí diví do řízení.
Tohle by se nemohlo stát, kdybychom se řídili stylem běžné firmy.
Ale zpět k té škále.
Máme někdy sice trošku ošklivé zkušenosti, ale máme také spoustu „wow“ zkušeností.
Můžu vám říct dva úžasné příběhy.
Jeden řidič mi vyprávěl, jak si šel půjčit auto na francouzské pobřeží a vlastník mu ho předal a řekl: „Víte co? Tady jsou útesy a tady pláže a tahle je má oblíbená a tady najdete nejlepší rybí restauraci.“
Vrstevníci se tak stávají… Vrstevníci a majitelé tvoří vztahy, takže v poslední chvíli můžete… řidič se může zeptat: „Víš ty co? Opravdu to auto teď potřebuju, máš ho volné?“ A ten člověk odpoví: „No jasně, manželka je doma, vyzvedni si klíčky.“
Takže můžete zažít tyto okamžiky, které by se jinak nestaly, a ujede vám „Wow!“ a mně se chce zvolat „Wow!"
To všechno se děje díky jednotlivcům. Když jste firma, můžete mít 10 lidí zodpovědných za inovace nebo 100 lidí, kteří mají inovace na starosti.
Ve Vrstevníci, s. r. o., máte desítky a stovky a tisíce, třeba i miliony lidí, kteří s tímto modelem experimentují, takže z toho všeho, z té snahy vám najednou vypadne ohromné množství inovací.
Jeden z důvodů, když se vrátíme k tomu, proč jsem se rozhodla to pojmenovat Buzzcar? Chtěla jsem nám připomenout sílu včelího úlu, sílu davu a jeho ohromující schopnost vytvořit tuto platformu jednotlivců, kteří se chtějí zapojit a inovovat.
Když přemýšlím o naší budoucnosti, se všemi těmi problémy, které vypadají neúnosně velké, v nemožném rozsahu, které jsou akutní, Vrstevníci, s. r. o., poskytují rychlost a rozsah, inovaci a kreativitu, které tyto problémy vyřeší.
A vše, co musíme udělat, je zapojit lidi v nějaké platformě.
Není to snadné. Takže si stále myslím, že doprava je středobodem vesmíru.
Všechny problémy mě přivádí zpět k dopravě.
Ale jsou tu i jiné oblasti s těmito závažnými problémy, na kterých vím, že můžeme zapracovat, a lidé v různých oblastech na nich už dělají, ale stále tu je tak ohromná skupina věcí se sílou modelu Vrstevníci, s. r. o.
V posledních deseti letech jsme si libovali v síle internetu a jakou moc dal jednotlivcům. A pro mě, to, co Vrstevníci, s. r. o., dělají, je to, že to vše zvedají ještě o kousek výš. Dáváme dohromady sílu společností a firem a nabíjíme jí jednotlivce.
Pro mě je to spolupráce.
Společně to dokážeme. (Potlesk) Děkuji vám. (Potlesk)
Fotografování byla má vášeň už od dob, kdy jsem byl natolik starý, abych uzvedl fotoaparát. Ale dnes se chci s vámi podělit o 15 fotografíí, kterých si nejvíce cením a nevyfotil jsem ani jednu z nich.
Nebyli tu žádní režiséři, žádní stylisté, žádná šance na opakované snímky, ba ani žádné ohledy na osvětlení.
Ve skutečnosti, většina z nich byla pořízena náhodnými turisty.
Můj příběh začíná, když jsem byl v New Yorku na domluvené schůzce a má žena pořídila snímek mě, jak držím mou dceru na její první narozeniny. Jsme na rohu sedmapadesáté a páté ulice.
Shodou okolností jsme byli v New Yorku přesně rok na to, tak jsme se rozhodli vyfotit stejný obrázek.
Už chápete, kam to povede.
S blížícími se třetími narozeninami mé dcery mi žena řekla "Hele, proč nevezmeš Sabinu zpátky do New Yorku, neuděláte si výlet jenom otec s dcerou a nepokračujete v rituálu?"
Tady jsme začali žádat kolemjdoucí turisty, aby nás vyfotili.
Víte, je pozoruhodné, jak všeobecně rozšířené je gesto podání vašeho fotoaparátu úplně neznámému člověku.
Nikdo nikdy neodmítl. A naštěstí ještě nikdo nikdy s vaším fotoaparátem neutekl.
V té době jsme neměli vůbec tušení, jak by mohl tento výlet změnit naše životy.
Stal se pro nás opravdu posvátným.
Tahle byla pořízena pár týdnů po 11. září a já se snažil sám sobě vysvětlit, co se toho dne stalo z pohledu pětiletého dítěte.
Tyto fotografie jsou mnohem více než zprostředkovatelé jediného okamžiku nebo i určitého výletu.
Jsou způsob, jak můžeme zastavit čas na jeden týden v říjnu, zapřemýšlet na naše časy a jak jsme se rok od roku změnili. A ne jenom fyzicky, ale v každém ohledu.
Protože zatímco děláme ty samé fotogorafie, naše perspektivy se mění, ona dosahuje nových mezníků a já mám možnost vidět svět jejíma očima, jak se vším interaguje a vše vidí.
Tento cílený čas, který trávíme společně je něco, čeho si vážíme a co očekáváme celý rok.
Nedávno, na jednom výletě, jsme se procházeli a zničehonic se překvapivě zarazila, a ukázala na červenou markýzu obchodu s panenkami, který milovala, když byla ještě malá, na našich dřívějších výletech.
A popsala mi ten pocit, který měla jako pětiletá, stojící přesně na tom samém místě.
Řekla mi, že si pamatuje, jak se jí mohlo rozskočit její srdce, když to místo uviděla úplně poprvé před devíti lety.
A teď to jediné, na co kouká v New Yorku, jsou vysoké školy, protože je rozhodnuta jít na školu do New Yorku.
A mně to došlo: Jedna z nejdůležitějších věcí, které si všichni vytváříme, jsou vzpomínky.
Tak se s vámi chci podělit o myšlenku přebírání aktivní role ve vědomém vytváření vzpomínek.
Nevím jak vy, ale kromě těchto patnácti fotek nejsem na většině rodinných fotek.
Jsem vždy ten, co fotky pořizuje.
Tak chci dnes každého povzbudit, aby se dostal do záběru a neostýchal se k někomu přijít a zeptat se "Vyfotíte nás?"
Děkuji. (Potlesk)
Jednoho dne roku 1819, 3 000 mil od pobřeží Chile, v jedné z nejodlehlejších oblastí Tichého oceánu, 20 amerických námořníků pozorovalo, jak se jejich loď zaplavuje mořskou vodou.
Narazil do nich vorvaň, který loď roztrhl a v jejím trupu vytvořil osudnou díru.
Jak se loď začala pod vzdouvajícími se vlnami potápět, mužům nezbývalo nic jiného, než se těsnat ve třech velrybářských člunech.
Tito muži byli 10 000 mil od domova a více než 1 000 mil od nejbližšího kousku pevniny.
V těch malých člunech s sebou měli pouze základní navigační vybavení a omezené zásoby jídla a vody.
Byli to muži z velrybářské lodi Essex, jejíž příběh se stal později inspirací pro román „Bílá velryba“.
Jejich situace by byla opravdu hrozná i v dnešní době, ale zamyslete se, o co horší to bylo tehdy.
Nikdo na pevnině netušil, že se něco stalo.
Nebyla pro ně vyslána žádná pátrací výprava.
Většina z nás nikdy nezažila situaci tak strašlivou jako ta, ve které se nacházeli tito námořníci, ale všichni víme, jaké to je se bát.
Víme, jaký je pocit strachu, ale nejsem si jistá, jestli trávíme dostatek času přemýšlením o tom, co naše obavy vlastně znamenají.
Při výchově jsme často vedeni uvažovat o strachu jako o slabosti a další dětinské věci na odhození, jako jsou dětské zoubky nebo kolečkové brusle.
A myslím si, že takhle uvažujeme ne náhodou.
Neurovědci skutečně prokázali, že lidské bytosti jsou rození optimisté.
Tak možná proto uvažujeme někdy o strachu jako o nebezpečí sobě samém.
„Nic si z toho nedělej,“ rádi říkáme jeden druhému.
„Nepanikař.“ V angličtině je strach něco, co si podmaňujeme.
Je to něco, s čím bojujeme. Něco, co překonáváme.
Ale co kdybychom se dívali na strach novým pohledem?
Co kdybychom přemýšleli o strachu jako o úžasném prvku představivosti, o něčem, co dokáže být hluboké a pronikavé jako vyprávění samotné?
Nejsnazší je spatřit toto pojítko mezi strachem a představivostí u malých dětí, jejichž obavy jsou často mimořádně živé.
Když jsem byla ještě dítě, žila jsem v Kalifornii, která je, jak jistě víte, převážně velmi hezké místo k bydlení, ale pro mě, jakožto dítě, mohla být Kalifornie trochu děsivá.
Pamatuji si, jak děsivé bylo sledovat lustr, který visel nad naším jídelním stolem, kývat se sem a tam během každého menšího zemětřesení. A někdy jsem nemohla v noci spát, vystrašená, že by mohlo to „Velké“ udeřit, zatímco bychom spali.
A o dětech, které mají takové úzkosti, říkáme, že mají živou představivost.
Ale v určitém bodě se většina z nás naučí tyto druhy představ zanechat za sebou a vyrůst.
Zjistíme, že neexistují žádné příšery schovávající se pod naší postelí, a že ne každé zemětřesení bourá budovy.
Ale možná není náhoda, že některé z našich nejkreativnějších myslí nedokáží tyto druhy strachu nechat za sebou ani jako dospělí.
Ty stejně neuvěřitelné představy, které vytvořily „O původu druhů“, „Janu Eyrovou“ a „Hledání ztraceného času“, taktéž zplodily silné obavy, které pronásledovaly dospělé životy. Charlese Darwina, Charlotte Brontëové a Marcela Prousta.
Otázka zní, co se může zbytek nás o strachu naučit od vizionářů a malých dětí?
Nuže vraťme se na chvíli do roku 1819, do situace, které čelila posádka velrybářské lodi Essex.
Podívejme se na obavy, které byly vytvářeny jejich představivostmi, zatímco byli unášeni uprostřed Pacifiku.
Uběhlo 24 hodin od převrhnutí lodi.
Nadešel čas pro muže vymyslet plán, ale měli velmi málo možností.
Ve fascinujícím popisu této katastrofy Nathaniel Philbrick napsal, že tito muži byli tak daleko od pevniny, jak jen to bylo možné kdekoliv na Zemi.
Muži věděli, že nejbližší ostrovy, které měli na dosah, byly Markézy, 1 200 mil od nich.
Ale o nich slyšeli hrozivé zvěsti.
Bylo jim řečeno, že tyto ostrovy a několik dalších poblíž byly osídleny kanibaly.
Takže si ti muži představovali, jak se vylodí na břehu, jen aby byli zavražděni a snězeni k věčeři.
Dalším možným cílem byl ostrov Havaj, ale vzhledem k ročnímu období se kapitán obával, že by byli zasaženi krutými bouřkami.
Ta poslední možnost byla nejdelší a nejtěžší. Uplout 1 500 mil na jih v naději, že dosáhnou určitého pásu větrů, který by je nakonec dotlačil směrem k pobřeží Jižní Ameriky.
Ale věděli, že už prostá délka této cesty by vyčerpala jejich zásoby jídla a vody.
Být snězen kanibaly, rozdrcen bouřkami, vyhladovět k smrti dřív, než dorazí k pevnině.
Toto byly obavy, které se proháněly představivostí těchto ubohých mužů, a jak se ukázalo, strach, kterému se rozhodli naslouchat, určil, zda budou žít či zemřou.
Stejně tak můžeme tyto obavy nazvat úplně jinak.
Co kdybychom je namísto obav nazývali příběhy?
Protože když se nad tím zamyslíte, to je to, co strach skutečně je.
Je to druh neúmyslného vyprávění, se kterým jsme se všichni narodili.
Strach a vyprávění mají ty samé složky.
Mají stejnou strukturu.
Jako všechny příběhy, i obavy mají postavy.
V našich obavách jsme těmi postavami my.
Obavy mají také zápletky. Mají začátky, prostředky a konce.
Nastoupíte na letadlo. Letadlo vzlétne.
Selže motor. Naše obavy také mají sklon obsahovat obrazotvornost, která může být stejně tak živá jako na stránkách románu.
Obrázek kanibala, lidských zubů pronikajících do lidské kůže, lidského masa opékajícího se nad ohněm.
Obavy mají též napětí.
Kdybych dnes s vyprávěním skončila, měli byste být zvědaví, co se stalo s muži z lodě Essex.
Naše obavy v nás podněcují velmi podobnou formu napětí.
Stejně jako všechny skvělé příběhy, naše obavy soustředí svou pozornost na otázku, která je stejně tak důležitá v životě jakožto i v literatuře: Co se bude dít dál?
Jinými slovy, naše obavy nás nutí přemýšlet o budoucnosti.
A mimochodem lidé jsou jediná stvoření schopna takto o budoucnosti přemýšlet, promítat sami sebe dopředu v čase, a tohle duševní cestování v čase je pouze další věc, kterou mají obavy společné s vyprávěním příběhů.
Mohu vám jako spisovatelka říct, že velkou částí psaní beletrie je se naučit předvídat, jak jedna událost v příběhu ovlivní všechny další události. A strach funguje stejně.
U strachu, stejně jako v beletrii, jedna věc vždy vede k další.
Když jsem psala svůj první román „Věk zázraků“, strávila jsem měsíce snahou zjistit, co by se stalo, kdyby se rotace Země náhle začala zpomalovat.
Co by se stalo s našimi dny? Co by se stalo našim plodinám?
Co by se stalo našim myslím?
A pak o něco později jsem si uvědomila, jak podobné byly tyto otázky těm, co jsem si v noci kladla jako vystrašené dítě.
Kdyby dnes v noci zasáhlo zemětřesení, obávala jsem se, co se stane s naším domem? Co se stane s mojí rodinou?
A odpovědi k těmto otázkám na sebe vždy braly podobu příběhu.
Když už přemýšlíme o obavách jako o něčem víc než jen obavách – jako o příbězích, měli bychom přemýšlet o sobě jako o autorech těchto příběhů.
Ale stejně tak je důležité, abychom přemýšleli o sobě jako o čtenářích těchto obav, a to, jak se rozhodneme číst naše obavy, může mít hluboký vliv na naše životy.
Někteří z nás přirozeně čtou své obavy podrobněji než ostatní.
Nedávno jsem četla studii o úspěšných podnikatelích a autor studie zjistil, že tito lidé mají společný zvyk, který nazval „produktivní paranoia“, což znamenalo, že tito lidé, namísto rozehnání svých obav, tito lidé je podrobně četli, zkoumali je, a pak tento strach přenesli do přípravy a samotné práce.
Takhle, kdyby se jejich nejhorší obavy byly bývaly naplnily, jejich podniky by byly připraveny.
A někdy se samozřejmě naše nejhorší obavy naplní.
To je jedna z věcí, která je na strachu tak výjimečná.
Jednou za čas mohou naše obavy předvídat budoucnost.
Na všechny naše obavy, které naše představivosti vymyslí, se ale připravit nemůžeme.
Tak jak můžeme určit rozdíl mezi obavami, kterým stojí za to naslouchat, a těmi ostatními?
Myslím, že konec příběhu o velrybářské lodi Essex nám nabízí poučný, leč tragický, příklad.
Po mnohém uvažování dospěli muži konečně k rozhodnutí.
Vyděšeni z kanibalů se rozhodli vyvarovat nejbližším ostrovům a namísto toho se pustili do delší a daleko náročnější cesty do Jižní Ameriky.
Po více než dvou měsících na moři došlo mužům jídlo, tak jak to tušili, a byli stále docela daleko od pevniny.
Když byli poslední z přeživších konečně vyzvednuti dvěma projíždějícími loděmi, méně než půlka mužů zůstala naživu, a někteří z nich se uchýlili k své vlastní formě kanibalismu.
Herman Melville, který použil tento příběh jako výzkum pro „Bílou velrybu“, o několik let později napsal z pevniny prohlášení „Veškerým utrpením těchto ubohých mužů z lodi Essex mohlo být s největší pravděpodobností zabráněno, kdyby okamžitě po opuštění vraku lodi veslovali rovnou k Tahiti.
Ale,“ -- jak řekl Melville -- „děsili se kanibalů.“
Otázka tedy zní, proč se tito muži děsili kanibalů mnohem více než extrémní pravděpodobnosti vyhladovění?
Proč byli ovlivněni jedním příběhem více než jiným?
Pohledem z tohoto úhlu se z jejich příběhu stává příběh o čtení.
Prozaik Vladimir Nabokov řekl, že ten nejlepší čtenář je kombinací dvou velmi odlišných temperamentů, uměleckého a vědeckého.
Dobrý čtenář má umělcovu vášeň, ochotu se nechat polapit příběhem. Ale stejně tak důležitě potřebuje čtenář chladnost úsudku vědce, který působí ke zmírnění a komplikování čtenářových intuitivních reakcí na příběh.
Jak jsme viděli, muži z Essexu neměli potíže s uměleckou částí.
Vymysleli různé děsivé scénáře.
Problém ovšem byl, že naslouchali špatnému příběhu.
Ze všech vyprávění, které jejich obavy napsaly, odpověděli pouze na ten nejvíce děsný, nejvíce barvitý, na ten, který bylo pro jejich představivosti nejsnazší si zobrazit: na kanibaly.
Ale možná, kdyby byli schopni číst své obavy více jako vědci, s chladnějším úsudkem, naslouchali by místo toho méně násilnému, ale o to více pravděpodobnému příběhu, příběhu o hladovění, a mířili by na Tahiti, jak navrhoval Melvillův komentář.
A možná že kdybychom my všichni zkusili číst naše obavy, též bychom byli méně často ovlivněni tím nejvíce obscénním.
Možná bychom strávili méně času zabýváním se sériovými vrahy a pády letadel, a více času znepokojením nad nepatrnějšími a pomalejšími katastrofami, kterým čelíme: tichému hromadění plaku v našich tepnách, postupným změnám v našem klimatu.
Tak jako ty nejdetailnější příběhy v literatuře bývají často ty nejbohatší, tak také ty nejjemnější obavy mohou být těmi nejpravdivějšími.
Správně přečteny, naše obavy jsou úžasným darem představivosti, druhem každodenní jasnozřivosti, způsobem pohlédnutí, jaká budoucnost může být, zatímco je stále čas ovlivnit, jaká vlastně budoucnost nakonec bude.
Patřičně přečteny, naše obavy nám mohou nabídnout něco tak vzácného, jako naše oblíbená díla literatury: trochu moudrosti, trochu pochopení a výklad té nejvíce prchavé věci -- -- pravdy.
Děkuji. (Potlesk)
Filmový tvůrce Georges Mélies byl nejprve kouzelníkem.
V současnosti filmy potvrzují, že jsou opravdu jedinečným médiem přinášejícím kouzlo.
Filmaři kontrolují naprosto vše, co divák vidí, a vyvinuli arzenál technických postupů, kterými mohou filmové diváky lépe ošálit.
Filmy jsou samy o sobě iluzí života vytvářenou sekvenčním promítáním nehybných obrazů. Uváděly v úžas už první obecenstvo bratří Lumierových.
I dnešní vyspělí návštěvníci kin se nechávají pohltit filmovým plátnem a filmaři velmi účinně prohlubují toto odtržení od reality.
Vynalézaví lidé se baví vytvářením iluzí více než 400 let.
Giambattista della Porta, neapolský vědec, v 16. století zkoumal a studoval svět přírody a viděl, jak s ním může být manipulováno.
Hra s okolním světem, s tím, jak jej vnímáme, je vskutku podstatou vizuálních efektů.
Podíváme-li se na toto téma hlouběji společně s Vědeckou a technickou radou Akademie filmových umění a věd, odhalíme několik skutečností skrývajících se za trikovým uměním.
Vizuální efekty jsou založeny na zásadách všech iluzí: domněnce, že věci jsou takové, jaké je známe; předpokladu, že věci se budou chovat tak, jak očekáváme; a souvislosti s realitou. To znamená, že naše vnímání světa, který známe, je měřítkem pro srovnávání.
Čtvrtým faktorem, který se opravdu stává posedlostí, je nikdy nezradit iluzi.
Tento poslední bod způsobil, že tvůrci vizuálních efektů neustále usilují o dokonalost.
Takže teď vám ve stručnosti ukážu vývoj vizuálních efektů od báječných mužů s klikou až po poslední držitele Oscarů.
Doufám, že se vám to bude líbit.
Isabelle: "Filmový tvůrce Georges Mélies si jako jeden z prvních uvědomil, že filmy mají moc zachytit sny."
(Hudba) [" 'Cesta na Měsíc' (1902)"] ["Původní ručně kolorovaný film obnoven v roce 2011"] [" '2001: Vesmírná Odyssea' (1968)"] ["Cena Oscar za vizuální efekty"] [" 'Avatar' (2009)"] Lékařka: Jak se cítíš, Jaku?
Jake: Ahoj.
["Cena Oscar za vizuální efekty"] Lékař: Vítej ve svém novém těle, Jaku.
Lékařka: Dobrý. Lékař: Půjdeme na to pěkně zlehka, Jaku. Lékařka: Tak, chceš si sednout.
To je dobrý. Lékař: Dobře, jen hezky a pomalu, Jaku.
Fajn, žadná porucha koordinace pohybů, to je dobré. Lékařka: Nemotá se ti hlava, není ti špatně?
Aa, hýbáš prsty.
[" 'Alenka v říši divů' (1972)"] Alenka: Co se to se mnou děje?
[" 'Alenka v říši divů' (2010)"] ["Nominace na cenu Oscar za vizuální efekty"] [" 'Ztracený svět' (1925)"] ["Fázová animace"] [" 'Jurský park' (1993)"] [Řev dinosaura] ["Animace pomocí počítačové grafiky"] ["Oscar za vizuální efekty"] [" 'Šmoulové' (2011)"] ["Software Autodesk Maya – animace klíčovými snímky"] [" 'Zrození Planety opic' (2011)"] Šimpanz: Ne! ["Nominace na Oscara za vizuální efekty"] [" 'Metropolis' (1927)"] (Hudba) ["'Blade Runner' (1982)"] ["Nominace na Oscara za vizuální efekty"] [" 'Když nastaly deště' (1939)"] Rama Safti: Tak, a je po všem.
Maharádža: Nic se neděje.
Vůbec nic. ["Oscar za speciální efekty" – první ročník udílení cen v této kategorii"] (Výbuch) [" '2012' (2009)"] Guvernér: Zdá se mi, že to nejhorší máme za sebou.
[''Destrukce počítačovou grafikou"] [" 'Pán prstenů: Návrat krále' (2003)"] ["Software Massive – vytvoření davu"] ["Oscar za vizuální efekty"] [" 'Ben Hur: Příběh Kristův' (1925)"] ["Pohyb davu pomocí miniatur a loutek"] [" 'Gladiátor' (2000)"] ["Koloseum počítačovou grafikou a digitální dav"] ["Oscar za vizuální efekty"] [" 'Harry Potter a relikvie smrti, část 2' (2011) "] ["Nominace na Oscara za vizuální efekty"] ["Vyrobeno ve spolupráci s Radou pro vědu a techniku Filmové akademie"] (Potlesk) ["'Dnes je možné ztvárnit ty nejnemožnější a nejnepravděpodobnější věci.' - Georges Mélies"] Don Levy: Děkuji vám.
Žijeme ve velmi uspěchané době.
Tempo našeho života je zběsilé, naše mysl stále zaměstnaná, pořád něco děláme.
Takže proto bych se vás rád zeptal, kdy jste měli naposled čas nedělat nic?
Nerušeně 10 minut nedělat nic?
A když říkám nic, myslím nic.
Žádné mailování, SMS, internet, žádná televize, žádné chatování, žádné jídlo, žádné čtení,
dokonce ani žádné vzpomínání na minulost nebo plánování budoucnosti.
Jednoduše nedělat nic.
Vidím mnoho zamyšlených tváří.
(Smích) Nejspíš se musíte vracet daleko do minulosti.
A je to mimořádná věc, nemám pravdu?
Mluvím o naší mysli.
Mysl, náš nejcennější a nejvzácnější zdroj, skrz který prožíváme každý okamžik našeho života,
mysl, na níž závisí zda budete šťastný, spokojený, citově vyrovnaný jedinec, a zároveň, zda budete laskaví a vnímaví a ohleduplní k ostatním.
Je to ta samá mysl, na níž závisí, zda budete soustředěný, kreativní, spontánní a dobrý v tom, co děláte.
A přesto na ni nemáme vyhrazený žádný čas.
Ve skutečnosti trávíme více času péčí o naše auta, naše oblečení a naše vlasy než — dobře, možná ne moje vlasy, ale chápete kam mířím. Výsledek, samozřejmě, je, že jsme ve stresu.
Mysl se mele jako pračka kolem dokola, spousta těžko zvládnutelných, zmatených citů, a my opravdu nevíme, jak se s nimi vyrovnat,
a smutným faktem je, že jsme tak roztržití, že už nejsme přítomni ve světě, v němž žijeme.
Na čem nám nejvíc záleží nám klouže mezi prsty a je šílené, že každý už očekává že takto to má být, že takový je život, a musíme se s tím smířit.
Takto to ale opravdu nemusí být.
Když mi bylo 11, zúčastnil jsem se prvních meditačních cvičení.
A věřte mi, zahrnovalo to všechny obvyklé předsudky, co si dokážete představit, seděli jsme se zkříženýma nohama na podlaze, vonné tyčinky, bylinkový čaj, vegetariánská kuchyně, všechno, ale účastnila se moje máma a já byl zvědavý, tak jsem šel s ní.
Také jsem viděl pár kung-fu filmů a tajně jsem doufal, že bych se mohl naučit se létat. Byl jsem opravdu velmi mladý.
Když jsem tam byl, stejně jako mnoho lidí, jsem předpokládal, že meditace je pro mysl takový acylpyrin.
Když jste vystresovaní, tak pomeditujete.
Neměl jsem tušení, že by mohla mít preventivní charakter, dokud mi nebylo kolem 20 a nestala se řada věcí docela rychle za sebou, Vážné věci, které obrátily můj život vzhůru nohama a najednou jsem byl zaplaven myšlenkami, zaplaven složitými emocemi, s kterými jsem se neuměl se vypořádat.
Pokaždé, když jsem jednu potlačil, jiná na mne vyskočila.
Bylo to opravdu velmi stresující období.
Všichni se se stresem nějak vypořádáváme.
Někteří lidé utopí sami sebe v práci, vděčni za každé rozptýlení.
Jiní se obrátí na přátele, rodiny a hledají podporu u nich.
Někteří se chytnou flašky, začnou brát léky.
Já se stal mnichem.
Vykašlal jsem se na školu a odjel do Himalájí, Stal jsem se mnichem a začal se učit meditovat.
Lidé se často ptají, co jsem se tam naučil.
No, spousta věcí se změnila.
Přiznejme si, stanete-li se celibátním mnichem, řadu věcí to změní.
Ale bylo to víc než to.
Naučil jsem se – získal jsem větší pochopení, porozumnění přítomnosti.
Tím myslím nebýt ztracen v myšlenkách, nebýt roztěkaný, nebýt zavalen obtížně zvládnutelnými city, ale místo toho se naučit, jak být tady a teď, jak žít vědomě, jak být přítomen.
Přítomnost je tak nedoceněná.
Zní to tak samozřejmě, a přesto trávíme tak málo času v přítomnosti, je všechno jen ne samozřejmé.
Četl jsem nedávno článek, z Harvardu, že v průměru naše mysl 47 procent času bloudí.
Čtyřicet sedm procent.
A zároveň, tohle neustálé putování mysli je přímou příčinou neštěstí.
I tak na tomto světě nejsme tak dlouho, abychom trávili téměř polovinu našeho života ztraceni v myšlenkách a potenciálně nešťastní, nevím, připadá mi tragické, zejména když s tím můžeme něco udělat, když existuje pozitivní, praktická, dosažitelná, vědecky ověřená technika která umožní naši mysli být zdravější více si pamatovat a být méně roztržitý.
A kouzlo je v tom, že přestože na ni potřebujete jen asi 10 minut denně, ovlivní celý náš život.
Ale musíte vědět jak na to.
Potřebujete cvičit.
Potřebujete návod jak se naučit být více vnímavý.
To je v podstatě to, co meditace je.
Je to ztotožnění se s přítomností.
Ale je třeba vědět, jak začít, jak se dostat k tomu nejlepšímu.
A od toho meditace je. Možná se divíte, protože většina lidí předpokládá, že meditace je o zastavení myšlenek, zbavení se citů, ovládnutí mysli, ale ve skutečnosti je to něco zcela jiného.
Je to spíš o ustoupení do pozadí, pohledu skrze myšlenky, dívat se, jak přicházejí a odcházejí, jak city přicházejí a odcházejí bez předsudků, s klidnou, jasnou myslí.
Tak například, právě teď, Pokud se budu soustředit příliš na koule, pak neexistuje způsob, jak se uvolnit a současně mluvit s vámi.
Stejně tak, když se kvůli mluvení s vámi příliš uvolním, pak tu není způsob, jak se mohu soustředit na koule.
Spadnou mi.
V životě i v meditaci se někdy soustředíte až trochu moc a život pak začne vypadat takto.
Je to velmi nepříjemný způsob, jak žít upjatý a stresující život.
Jindy možná sundáte nohu z plynu kapku příliš, a s věcmi se stane něco takového.
Samozřejmě u meditace – (Chrápe) – to skončí usnutím.
Takže hledáme rovnováhu, soustředěnou relaxaci, při které dovolíme myšlenkám přicházet a odcházet bez obvyklého vměšování se.
Co se obvykle stane, když se snažíme být takto vědomí, je, že jsme vyrušeni myšlenkou.
Řekněme, že ta myšlenka je znepokojující.
Takže všechno jde dobře, a pak přijde tato znepokojující myšlenka,
a najednou, "Aha, neuvědomoval jsem si, že mne tohle trápí."
A pak se k tomu znovu vracíte a opakujete to.
"Aha, mám problém. Mám opravdu velké starosti.
Je v tom tolik úzkosti."
A než si to uvědomíme, jsme nervózní, že jsme nervózní.
Víte, je to šílené.
Děláme to celou dobu, i na každodenní bázi.
Naposled třeba, co já vím, když jste měli rozviklaný zub.
Víte, že je vratký, a víte, že to bolí.
Ale co budete dělat každých 20, 30 sekund?
(Mumlaní) To bolí. A budeme se v tom utvrzovat.
A znovu si to opakujeme
a děláme to pořád dokola. A přitom to je jenom o tom se naučit uvědomovat si, že to děláme a zanechat tahle dramata a vzorce našeho myšlení.
Když si sednete a sledujete takto mysl, můžete vidět mnoho různých vzorů.
Můžete najít mysl, která je opravdu neklidná, po celou dobu.
Nebuďte překvapeni, pokud je vaše tělo napnuté když sedíte, neděláte nic a vaše mysl se takto cítí.
Můžete najít mysl, která je velmi fádní a nudná, že je téměř jako stroj, že se zdá, že jenom vstáváte, jdete do práce, jíte, spíte, vstáváte, pracujete.
Nebo to může být, že jedna malá neodbytná myšlenka neustále klepe na dveře vaší mysli.
Ať už je to jakkoli, meditace nabízí příležitost, šanci udělat krok zpátky a získat jiný pohled, vidět, že věci nejsou vždy takové jak vypadají.
Nemůžeme změnit každou maličkost, co se nám stane, ale můžeme změnit způsob, jak věci prožíváme.
Meditace a prožitek má tento potenciál.
Napotřebujeme žádné vonné tyčinky, a rozhodně nemusíte sedět na podlaze.
Vše, co musíte udělat, je 10 minut denně vrátit se a uvědomit si přítomnost abyste zažili ten prožitek soustředění, klidu a světla ve vašem životě.
Děkuju. (Potlesk)
Rád bych se nyní věnoval nejnebezpečnějšímu zvířeti na světě.
Když se nad tím zamyslíte, většinu lidí asi napadne lev, tygr nebo žralok.
Ale nejnebezpečnějším zvířetem je samozřejmě komár.
Komáři zabili více lidí než jakýkoliv jiný tvor v lidské historii.
Vlastně i kdybychom všechny ostatní sečetli, komáři stále vedou.
Zabili také více lidí než války a mor.
A přece byste se domnívali, že díky vědě a společenskému pokroku, lepším městům, lepší civilizaci, lepší hygieně a bohatství, se budeme zlepšovat v tom, jak s komáry naložit a zpomalit tak tuto chorobu.
Ale ve skutečnosti tomu tak není.
Pokud bychom to dokázali, neměli bychom ročně 200 až 300 miliónů nakažených malárií. A neměli bychom milión a půl mrtvých v důsledku malárie. Také bychom neměli nemoc, která byla před 50 lety téměř neznámá, ale která se náhle proměnila v nejnebezpečnější virovou nákazu přenášenou komáry. A tou je horečka dengue.
Před 50 lety o ní téměř nikdo neslyšel, rozhodně nikdo v Evropě.
Ale v současnosti se podle Světové zdravotnické organizace horečkou dengue nakazí ročně 50 až 100 miliónů lidí. To je stejné, jako by se každoročně nakazila celá populace Velké Británie.
Podle jiných odhadů je to číslo zhruba dvojnásobné, tedy dvakrát tolik nakažených.
A horečka dengue se šíří závratnou rychlostí.
Během posledních 50 let její výskyt mezi obyvatelstvem vzrostl třicetinásobně.
Rád bych nyní vysvětlil, co to horečka dengue je, pro ty, kteří to nevědí.
Představte si, že jedete na dovolenou.
Třeba někam do Karibiku, nebo do Mexika. Můžete jet také do Latinské Ameriky, Asie, Afriky nebo do Saudské Arábie.
Můžete se vydat do Indie, na Dálný východ.
Nezáleží na tom. Jde o stejný druh komára a stejnou nemoc, která vám hrozí.
A teď si představte, že vás kousne nakažený komár.
Můžou se u vás projevit příznaky podobné chřipce.
Ty mohou být celkem mírné.
Může vám být nevolno, bolet vás hlava, svaly jako by se vám zatínaly a můžete se také cítit, jako by vám někdo lámal kosti.
A to je přezdívka, kterou tato nemoc získala.
Horečka lámající kosti, protože tak se můžete cítit.
Zvláštní na této nemoci je, že když vás komár kousne a tuhle nemoc proděláte, vaše tělo si vytvoří protilátky, takže když znovu přijdete do styku se stejným kmenem, nic vám nehrozí.
Nejde však o jeden virus, ale o čtyři. A ta samá ochrana, která vám dává protilátky a chrání vás proti viru, kterým jste už kdysi onemocněli, naopak zvyšuje vaši vnímavost vůči dalším třem.
Takže až příště dostanete horečku dengue, pokud jde o jiný kmen viru, jste náchylnější a pravděpodobně budete mít horší příznaky a také závažnější průběh nemoci, tedy hemoragickou horečku či šokový syndrom.
Věřte, že nechcete touto nemocí onemocnět jednou a určitě jí nechcete onemocnět znovu.
Proč se však tak rychle šíří?
A odpověď je tady.
Tohle je Aedes aegypti.
Tenhle komár, jak jeho jméno napovídá, pochází ze severní Afriky a rozšířil se po celém světě.
Ve skutečnosti jeden komár během svého života urazí okolo 180 metrů. Daleko se po svých nedostanou.
Ale jsou dobrými stopaři, především jejich vajíčka.
Kladou je do čisté vody, do nádrže, do kaluže, do misky pro ptáky, do květináče, všude, kde je čistá voda, nakladou svá vajíčka. A pokud je tato voda blízko přístavu nebo nějakého dopravního uzlu, vajíčka se pak dostanou do celého světa.
A přesně to se také stalo. Lidstvo rozvezlo tato vajíčka do celého světa a tento hmyz tak zamořil více než 100 zemí, takže 2,5 miliardy lidí dnes žije v zemích, kde tento druh komára zdomácněl.
Jen abyste měli představu, jak rychle k tomu došlo. V polovině 70. let Brazílie prohlásila: "U nás žádní Aedes aegypti nejsou." V současnosti vynakládají miliardu dolarů ročně, aby se tohoto problému zbavili, aby ho dostali pod kontrolu. Jeden jediný druh komára.
Předevčírem, nebo včera, nepamatuju se, jsem viděl zprávu z Reuters, v níž stálo, že Madeira zaznamenala první případy dengue, asi 52 případů a dalších asi 400 podezření.
To bylo před dvěma dny.
Zajímavé je, že na Madeiře se tento hmyz objevil v roce 2005, a dneska, za pár let, jsou tu první případy horečky dengue.
Jak vidíte, je zřejmé, že kde se vyskytne tenhle komár, brzy se objeví i dengue.
Jakmile je tento komár na vašem území, stačí, aby přijel někdo nakažený dengue a kousnul ho komár, pak kousnul někoho dalšího a dalšího a najednou je tady epidemie.
Ale v zabíjení komárů musíme být přece dobří, že ano.
Nejde přece o nic těžkého.
Existují dva základní způsoby.
Prvním je použití larvicidů.
Jde o chemikálie, které vypustíte do vody , kde se komáři množí.
V městském prostředí je to však velmi složitý úkol.
Musíte dostat chemikálii do každé louže, každé misky s vodou, do každého kmene stromu.
Není to prakticky proveditelné.
Druhé, co můžete udělat, je zabíjet hmyz poletující kolem.
Tady je obrázek dýmování.
Tady vidíte někoho, jak vhání chemikálie do kouře a v podstatě je tak šíří do okolí.
To samé můžete dělat s běžným rozprašovačem.
Nejde o zrovna šetrný způsob, a kdyby byl účinný, nedocházelo by k tak prudkému nárůstu počtu komárů ani nakažených horečkou dengue.
Není to tedy příliš efektivní způsob, ale zdá se, že nic lepšího momentálně nemáme.
Nejlepším způsobem, jak se můžete chránit, stejně jako já, je nosit dlouhý rukáv a k tomu trochu repelentu.
Začněme tedy od začátku. Navrhněme nový produkt a řekněme, co od něj očekáváme.
Určitě chceme něco účinného, co sníží populaci komárů.
Nemá přece smysl zabíjet tu a tam jednotlivé komáry.
Chceme něco, co jejich množství jednoznačně zmenší tak, aby nemohli přenášet nemoci.
Je jasné, že takový produkt musí být bezpečný pro člověka,
protože v jeho blízkosti ho budeme používat.
Musí být bezpečný.
Nechceme také, aby měl trvalé dopady na životní prostředí.
Nechceme udělat něco, co bychom nemohli odčinit.
Možná za 20 až 30 let přijde lepší produkt.
Dobrá. Nechceme tedy trvalý dopad na životní prostředí.
Zároveň by to mělo být relativně levné nebo úsporné, jelikož se tenhle problém týká velkého množství zemí, některé z nich jsou rozvojové, a některé nízkopříjmové.
A konečně, chceme něco, co zabírá jen na tento konkrétní druh.
Chceme se zbavit komárů, kteří šíří dengue, ale nechceme ničit ostatní hmyz.
Některý je žádoucí a důležitý pro ekosystém.
Tento druh komára však není, je to vetřelec.
Takže se nechceme zbavit všeho hmyzu,
ale jenom tohoto.
Většinou zjistíte, že tento hmyz žije v okolí vašeho domu, takže ať uděláme cokoliv, musíme se soustředit na něj.
Musíme ten nový prostředek dostat k lidem do domu, do jejich ložnic a kuchyní.
Komáři mají dvě důležité vlastnosti, které nám v našem úsilí velmi pomáhají. Zaprvé - samci nekoušou.
Pokud vás tento komár kousne, jde o samičku.
Samec nekouše, nemůže vás kousnout, nemá k tomu uzpůsobený sosák.
Ten má jenom samička.
Druhou vlastností je, že samci jsou velmi úspěšní v nalézání samiček.
Pokud vypustíte samce komára, můžete si být jisti, že najde samičku, pokud v okolí nějaká je.
My jsme tedy obě ty vlastnosti využili.
Typická situace vypadá následovně, sameček potká samičku a mají spoustu potomků.
Jediná samička dokáže naklást najednou až 100 vajec a během celého života asi 500.
Avšak pokud je sameček nositelem genu, který způsobí jeho potomkům smrt, tak nemohou přežít a místo pěti set komárů nepoletuje okolo žádný.
A pokud jich dokážete vypustit více, já je nazývám sterilními, potomci ve skutečnosti zahynou v různých fázích vývoje, ale pro teď je budu nazývat sterilními.
Pokud dokážete do přírody vypustit více těchto sterilních samců, pak je pravděpodobnější, že samička potká sterilního samce, spíše než plodného, a to způsobí úbytek celé populace.
Takže samečci budou hledat samičky a spáří se, Pokud to dopadne dobře, nebudou mít potomky.
Pokud nenajdou samičku, tak stejně zahynou.
Přežijí jen několik dní.
Přesně zde se nyní nacházíme.
Tuto technologii se podařilo před pár lety vyvinout na univerzitě v Oxfordu.
Vlastní společnost, Oxitec, pro kterou posledních deset let pracujeme, funguje podobně jako farmaceutické společnosti .
Takže po deseti letech výzkumu a testování, jsme se dostali do stavu, kdy věříme, že jsme hotovi.
A tak jsme se vydali do světa, vždy se souhlasem místních autorit a vždy s potřebnými povoleními.
Provedli jsme zkoušky na Kajmanských ostrovech, menší v Malajsii a další dvě teď v Brazílii.
A jaké jsou výsledky?
Vlastně velmi dobré.
Asi po čtyřech měsících po vypuštění, se nám podařilo snížit populaci komárů - ve většině případů se jedná o malé vesnice, okolo 2000 až 3000 obyvatel, začínáme pomalu - podařilo se nám snížit populaci komárů během čtyř měsíců asi o 85 %.
Dál se to vlastně hodně těžko počítá, protože komárů už moc nezbývá.
Přesně to se stalo na Kajmanských ostrovech, stejně jako v Brazílii, během pokusů.
A v současnosti se snažíme o to zaměřit se na větší města, okolo 50 000 obyvatel, abychom viděli, jak to funguje ve velkém.
V Oxfordu máme výrobní jednotku, vlastně kousek na jih od Oxfordu, kde tyto komáry vytváříme.
Na ploše jen o něco větší než tenhle červený koberec jich dokážeme vytvořit asi 20 miliónů za týden.
A pak je převážíme po světě.
Není to moc drahé, vlezou se do hrnku na kávu, takový kávový hrnek dokáže pojmout asi tři milióny vajíček.
Takže náklady na přepravu náš příliš netrápí. Takže máme něco, co by se dalo nazvat továrnou na komáry.
A v Brazílii, kde jsme prováděli některé pokusy, brazilská vláda sama postavila svou vlastní továrnu na komáry, mnohem větší, než je ta naše a používáme ji pro to, abychom zvýšili svou působnost v Brazílii.
Zde to vidíte. Poslali jsme tam komáří vajíčka.
Oddělili jsme samce od samiček.
Samce jsme dali do malých nádob a auto jede po silnici a vypouští komáří samce po cestě.
Ve skutečnosti je to o něco složitější.
Je třeba je vypustit tak, abyste dobře pokryli celou oblast.
Takže se podívate na mapu na Googlu, rozdělíte ji, spočítáte si, kolik komáři uletí, a postaráte se o to, aby byli vypuštěni tak, aby se pokryla celá oblast a pak jedete zase zpátky a během chvilky se vám podaří populaci komárů zdecimovat.
To samé se nám daří v zemědělství.
Připravujeme několik zemědělských plodin a doufám, že se nám brzy podaří získat prostředky, abychom se mohli vrátit zpátky a zaměřit se na malárii.
Takže takto na tom v tuto chvíli jsme, a dovolte mi ještě několik poznámek o tom, že toto je další ze způsobů, jak biologie doplňuje chemii v některých oblastech našeho společenského pokroku. A tyto biologické přístupy se projevují v různých formách, a když se zamyslíte nad genetickým inženýrstvím, nyní jsme schopní průmyslově zpracovávat enzymy, máme geneticky navržené enzymy v jídle.
Máme geneticky modifikované plody a farmaceutika, máme nové vakcíny, všechny tyto věci používají v podstatě stejnou technologii, ale s jinými výsledky.
A já jsem pro, samozřejmě, že jsem.
Jsem pro především tam, kde staré technologie nemají uspokojivé výsledky a staly se nepřijatelnými.
A přestože technologie jsou podobné, výsledky jsou velmi, velmi odlišné, a pokud se kupříkladu podíváte na náš přístup a srovnáte ho s geneticky modifikovanými potravinami, obě technologie usilují o vytvoření velkého užitku.
Obě mají navíc jednu výhodu, že výrazně snížíme používání pesticidů.
Ale zatímco při genetické modifikaci potravin je cílem chránit rostlinu a dát jí nějakou výhodu, to, co děláme s komáry my, je to, že jim dáváme vlastně tu největší nevýhodu, jakou můžou mít, tedy že nejsou schopní se množit.
Takže pro komáry je to slepá ulička.
Mockrát vám děkuji.
Je skvělé být tady a vyprávět o své cestě, vyprávět o svém vozíku a o svobodě, kterou mi přinesl.
Na vozíku jsem začala jezdit před 16 lety, když rozsáhlá nemoc změnila můj dosavadní přístup do okolního světa.
Když jsem začala jezdit na vozíku, byl to obrovský a nový pocit svobody.
Předtím jsem sledovala, jak můj život ubíhá a stává se omezeným.
Bylo to jako mít novou obrovskou hračku.
Mohla jsem svištět kolem a znovu cítit vítr na své tváři.
Už jen být venku na ulici bylo vzrušující.
Ale přestože jsem objevila tuhle radost a svobodu, reakce lidí na mě se úplně změnila.
Bylo to, jako by mě už nemohli vidět, jako kdyby mě pokryl závoj neviditelnosti.
Zdálo se, že na mě pohlíží skrze své domněnky o tom, jaké to asi na vozíku musí být.
Když jsem se ptala lidí, co se jim vybaví v souvislosti s vozíkem, říkali slova jako "limity", "strach", "lítost" a "omezení".
Došlo mi, že jsem se s těmi odpověďmi ztotožnila, a že to změnilo jádro mé osobnosti.
Část mého já se mi odcizila.
Neviděla jsem se z vlastní perpektivy, ale živě a neustále z perspektivy ostatních lidí a jejich reakcí na mě.
Ve výsledku jsem zjistila, že potřebuji vytvořit vlastní příběhy o této zkušenosti, nové vyprávění, abych získala zpět svou identitu.
["Nalezení svobody: 'Vytvářením našich vlastních příběhů se učíme brát texty o našich životech tak vážně jako 'oficiální' příběhy.' - Davis 2009, TEDx Women"] Začala jsem s prací, která měla za cíl sdělit něco z té radosti a svobody, kterou jsem cítila na vozíku na vozíku moci - abych se vypořádala se světem.
Začala jsem přetvářet tyto zakořeněné odezvy lidí, začala jsem přetvářet předsudky, které tolik formovaly moji identitu, když jsem začala jezdit na vozíku, a to vytvářením nečekaných obrazů.
Vozík se stal objektem, se kterým jsem si mohla hrát.
Když jsem doslova začala ztrácet stopy svého štěstí a svobody, bylo vzrušující vidět překvapené odezvy zvědavých lidí.
Zdálo se, že to otevře dveře novým perspektivám, a tím taktéž způsobí posun v klasických předsudcích.
Ukázalo se, že provozování umění múže přetvořit lidskou identitu a přetvořit předsudky pozměněním již známého.
Takže když jsem se v roce 2005 začala potápět, došlo mi, že potápěčská výstroj zvětšuje rozsah lidské aktivity, stejně tak, jako to dělá vozík, ale s potápěčskou výstrojí si spojujeme věci jako vzrušení a dobrodružství, což je naprosto odlišné od reakcí na vozík.
Tak jsem si řekla: "Co by se asi tak stalo, kdybych ty dvě věci spojila dohromady?" (Smích) (Potlesk) A podvodní vozík, který z toho vznikl, mě vzal na tu nejúžasnější cestu za posledních sedm let.
Takže abyste měli představu, jaké to je, ráda bych s vámi sdílela jeden z okamžiků, který vznikl při této podívané, a ukázala vám, na jak ohromující cestu jsem se vydala.
(Hudba) (Potlesk) Je to ten nejúžasnější zážitek, který přesahuje většinu toho, co jsem ve svém životě zažila.
Mám úplnou svobodu pohybovat se všemi směry v prostoru a extatický zážitek plný radosti a svobody.
A ta neuvěřitelná, nečekaná věc je, že ostatní lidé to zřejmě vidí a cítí také.
Jejich oči se doslova rozzáří, a říkají věci jako: "Já chci taky jeden takový," nebo, "když ty můžeš dělat tohle, tak já můžu dělat cokoli."
A já si říkám, že to je proto, protože v tom momentu, kdy vidí objekt, pro který nemají žádnou škatulku, na kterou by odkazoval, nebo když objekt natolik přesahuje hranice toho, do čeho si zaškatulkovali právě vozík, musí pak začít přemýšlet úplně jinak.
A já si myslím, že ten moment úplně nového myšlení snad vytváří svobodu, která se šíří i do zbytku života lidí.
Pro mě to znamená, že vidí rozdíl a jeho hodnotu, a radost, kterou přináší, když se místo soustředění na ztrátu a omezení rozhlédneme a najdeme tu moc a radost z toho, že vidíme svět z nových a vzrušujících perspektiv.
Pro mě je vozík prostředek pro transformaci.
Vlastně teď říkám podvodnímu vozíku "Portál", protože mě doslova dotlačil do nového způsobu bytí, do nových dimenzí, a do nové úrovně vědomí.
A další věc je, že protože nikdo předtím nikdy neviděl nebo neslyšel o podvodním vozíku, a vytvoření takové podívané je o vytvoření nových možností vidění, bytí a vědění, máte nyní tuto představu ve vaší mysli.
Vy všichni jste součástí toho uměleckého díla také.
(Potlesk)
Seděla jsem s mými děvčaty, a Joy řekla: „Sakra, kéž by mi dal pokoj.
Můj táta, neustále mi volá.“
„Máš štěstí, že ti vůbec volá,“ řekla Jasmine.
„Neslyšela jsem o tátovi už roky.“
V tomto okamžiku jsem věděla, že děvčata potřebovala způsob, jak se spojit se svými otci.
V mé neziskové organizaci „Camp Diva“ máme tyto typy konverzací neustále jako způsob pomoci dívkám afrického původu připravit se na přechod od dívky do dospělé ženy.
Tyto dívky prostě jen potřebovaly způsob, jak pozvat jejich otce do svých životů za jejich podmínek.
Tak jsem se děvčat zeptala: „Jak můžeme ostatním dívkám pomoci rozvíjet prospěšný vztah s jejich otci?“
„Uspořádejme taneční zábavu,“ jedno děvče vykřiklo a všechna děvčata ji rychle podpořila.
Začala snít o veškeré výzdobě, pozvánkách, šatech, které si na sebe vezmou a co by si jejich otci na sebe mohli a nemohli vzít. (Smích) Rozeběhlo se to ani jsem nestačila mrknout, ale i kdybych děvčata mohla zabrzdit, neudělala bych to, protože jedna věc, kterou jsem se přes těch deset let práce s děvčaty naučila, je to, že již vědí, co potřebují.
Moudrost žije uvnitř nich.
Dokud mají infrastrukturu, mentorství a prostředky, dokáží vybudovat to, co potřebují ne pouze aby přežila, ale aby vzkvétala.
Tak jsme měli taneční zábavu a dívky a jejich otci přišli v zástupech.
Byli perfektně oblečeni.
Chovali se příjemně.
(Smích) Chovali se přihlouple.
Opravdu si užívali společnost jeden druhého.
Byl to obrovský úspěch.
A děvčata se rozhodla z toho udělat každoroční událost.
A jak šly měsíce za sebou a nadešel znovu čas přichystat taneční zábavu, jedna dívka jmenující se Brianna promluvila a řekla: „Můj táta na tancování přijít nemůže, a jsem z tohohle velmi smutná.“
„Proč ne?“ ptala se děvčata.
„Protože je ve vězení.“ statečně přiznala.
„Dobrá, nemůžou ho prostě na den pustit?“ zeptala se jedna z dívek. (Smích) „A přijít v poutech?
To je horší, než kdyby tu nebyl vůbec.“
V tom momentě jsem uviděla příležitost pro děvčata využít situace a stát se vlastními hrdiny.
Tak jsem se zeptala: „Co myslíte, že bychom s tím měli udělat?
Chceme, aby si každá dívka užila tanec, ne?“
Tak se dívky na chvíli zamyslely a jedno děvče navrhlo „Proč prostě neuspořádáme tanec ve vězení?“
Většina děvčat o této možnosti pochybovala, a říkala „Zbláznila ses?
Kdo by dovolil bandě malých holek, nastrojených –“ (Smích) “– aby přišla do vězení a tancovala s jejich otci ve Spongebob kombinézách?“
Takhle je nazývaly.
Řekla jsem „Děvčata, nuže, nikdy nevíte, dokud se nezeptáte.“
Tak byl sepsán dopis šerifovi v Richmond City, který byl podepsán všemi děvčaty společně. A řekla bych, že šerif je velmi výjimečný člověk.
Okamžitě mě kontaktoval a řekl, že kdykoli je příležitost k nim přivést rodiny, jsou jeho dveře vždy otevřené.
Protože jedna věc, kterou věděl jistě, byla, že když jsou otci ve spojení s jejich dětmi, je méně pravděpodobné, že se do vězení vrátí.
Takže, bylo pozváno 16 chovanců a 18 děvčat.
Dívky byly oblečeny ve svátečním a otcové vyměnili své žluto modré kombinézy za košile a kravaty.
Dělili se o plně zajištěné jídlo - kuře a rybu.
Spolu se smáli.
Bylo to překrásné.
Otcové a jejich dcery dokonce zažili příležitost fyzického spojení, něco, co spousta z nich ani nějakou dobu neměla.
Otcové měli prostor k tomu, aby si mohli se svými dcerami hrát, odtáhnout jejich židle a natáhnout ruku k tanci.
Dokonce i dozorci brečeli.
Ale po taneční zábavě jsme si uvědomili, že táta ve vězení stále bude.
Tak jsme potřebovali vytvořit něco, co by si mohli vzít s sebou.
Tak jsme do toho zapojili malé Flip kamerky, přiměli jsme je se do kamerek podívat a jen se navzájem vyslechnout -- jejich vzkazy, jejich myšlenky.
Záměrem bylo to použít jako upomínka, takže kdyby se jim začalo stýskat a cítili by se od sebe odpojeni, mohli by se znovu připojit pomocí těchto záběrů.
Nikdy nezapomenu, jak se jedno děvče s kamerou podívalo otci do očí a řeklo: „Tatínku, když se na mě podíváš, co vidíš?“
Jelikož naši tatínci jsou našimi zrcadly, která odrážíme, když se rozhodneme, jaký typ muže si zasloužíme, a jak nás vidí po zbytek našeho života.
Vím to moc dobře, protože jsem byla jednou z těch šťastných dívek.
Měla jsem svého otce vždy ve svém životě.
Je tu dokonce i dnes.
(Potlesk) A proto je pro mě nesmírně výjimečné zajistit, že jsou tyto dívky ve spojení s jejich otci. Zvláště ty, které jsou odděleny díky ostnatým drátům a kovovým dveřím.
My jsme pouze vytvořili způsob pro dívky, které tíží na srdci jejich otázky, aby se mohly svých otců na tyto otázky zeptat, a způsob dát otcům svobodu jim odpovědět.
Protože víme, že otcové odcházejí s touto myšlenkou: Jaký druh ženy připravuji na vpuštění do světa?
Jen proto, že je otec zavřený, to neznamená, že by měl být odstřižený od života své dcery.
(Potlesk)
Zdravím, jmenuji se Cameron Ruseell a už nějakou dobu
se věnuji modelingu. Vlastně, 10 let.
A zdá se mi, že zde teď momentálně panuje nepříjemné napětí, protože přesně tyhle šaty jsem měla nechat doma.
(smích) Naštěstí jsem si s sebou vzala něco na převlečení.
Tohle je historicky první převlékání na TED pódiu, takže myslím, že je velké štěstí toho být svědkem.
Pokud byly některé ženy zděšeny, když jsem přišla, nemusíte mi to říkat hned tady, uvidím to později na Twitteru.
(Smích) Chápu jako poctu, že můžu během 10 sekund změnit celý váš pohled na mne.
Ne každému se to poštěstí.
Tyhle podpatky jsou strašně nepohodlné, ještě, že jsem neměla v plánu v nich zůstat.
Nejhorší část je přetáhnout tenhle svetr přes hlavu, protože to je přesně ten okamžik, kdy se mi začnete smát. Takže nedělejte nic, dokud ho mám přes hlavu.
Takže...
Proč jsem to vlastně udělala?
Bylo to dost neohrabané.
Dobrá, snad ne tak neohrabané jako tento obrázek.
Image je mocná, ale stejně tak je povrchní.
Já změnila váš názor na mě během 6 sekund.
Před tímto focením jsem nikdy ve skutečném životě neměla přítele.
Bylo mi to hrozně nepříjemné a ten fotograf mi říkal, ať prohnu záda a dám tomu klučinovi ruku do vlasů.
Kromě nějaké operace nebo umělého opálení, které jsem měla kvůli práci dva dny zpátky, nemůžeme rozhodovat skoro vůbec o tom, co s námi udělají a jak vypadáme. I přesto, že je to povrchní a nedá se s tím nic dělat, má to obrovský vliv na naše životy.
Takže dnes pro mě nemít strach znamená být upřímný.
A jsem na tomto pódiu, protože jsem modelka.
Jsem na tomto pódiu, protože jsem pěkná bílá žena, a v mém oboru tomu říkáme "sexy girl".
A jsem připravená odpovědět na otázky, které mi lidé často pokládají, až na to, že dnes řeknu pravdu.
Takže první otázka je: Jak ses stala modelkou?
A já vždy říkám, že si mě sami našli, ale to nevypovídá o ničem.
Pravda o tom, jak jsem se stala modelkou je ta, že jsem vyhrála loterii a vlastním určité dědičné rysy. Možná si říkáte, co jsou to ty dědičné rysy.
Za několik posledních staletí jsme nedefinovali krásu jenom jako zdraví, mládí a symetrii, které jsme biologicky naprogramovaní, abychom obdivovali, ale stejně tak jsme zakomponovali i výšku, štíhlou figuru, ženskost, a bílou pleť.
A toto je ona dědičnost, kterou jsem už měla ve vínku. Dědičnost, která mě teď živí.
Chápu, že v publiku jsou lidé, kteří jsou vůči tomuto skeptičtí, možná tam jsou nějací odborníci, kteří si říkají "Cože? Co třeba Naomi, Tyra, Joan Smalls, Lui Wen."
Za prvé bych vám chtěla pogratulovat k vašemu přehledu v modelingu.
Vážně působivé. (Smích) Avšak, naneštěstí vás musím informovat o tom, že v roce 2007 velmi zainteresovaní doktorandi z New Yorské univerzity zjistili, že ze všech 677 modelek na molu, které byly zaměstnané pouze 27, méně než 4%, měly pleť jiné barvy než bílé.
Další otázka, která je mi často kladena je: "Můžu být modelkou, až vyrostu?"
A první odpověď je: "Nevím, nikdo mi nedovolil o tom rozhodovat."
Ale druhá odpověď, ta kterou bych vážně chtěla říct těm malým holčičkám, je: "Proč?" Však víš, mohla bys být cokoli.
Mohla bys být prezidentem USA, nebo vynálezce nového Internetu, nebo ninja kardio-hrudní chirurg básník, což by bylo úžasné, protože bys byla první.
(Smích) A kdyby přesto po tomto skvělém výběru řekly: "Ne, ne, Carmen, já chci být modelkou." Pak jim řeknu: "Buď tedy můj šéf."
Protože já nerozhoduji o ničem a ty bys mohla být hlavní editorka v americkém Vogue, nebo CEO pro H&M, nebo další Steven Meisel.
Říkat, že by ses chtěla stát modelkou až vyrosteš, je jako říkat, že chceš vyhrát ve Sportce, až vyrosteš.
Není to ve tvojí moci, což je dobře, protože to není kariéra.
Nyní vám ukážu 10 let mých nahromaděných znalostí o modelingu, protože, narozdíl od kardio-hrudních chirurgů, moje práce jde shrnout během chvíle.
Takže, pokud je fotograf přímo tady a světla tady, jako třeba HMI lampa, a klient řekne: "Cameron, chceme fotku za chůze." Pak tato noha jde jako první, hezký dlouhý krok, tato ruka dozadu a tato dopředu, hlava je natočená na 3/4, a vy skáčete tam a zpátky. Prostě jen to a pak se dozadu otočíte na své neexistující přátele. 300krát, 400krát, 500krát.
(Smích) Bude to vypadat nějak takhle.
(Smích) Snad aspoň trochu méně trapně než na té fotce uprostřed.
Já vážně nevím, co se tam dělo.
Naneštěstí, poté, co vyjdete školu a máte v životopise několik zakázek, které jste splnili, už nemůžete říct vůbec nic. Třeba byste chtěli být prezidentem v USA, ale vaše resumé říká: "Modelka spodního prádla, už 10 let." Lidé se na vás divně dívají.
Další otázka, která je mi kladena, je: "Upravují všechny tvé fotky?"
A ano, v podstatě upravují všechny fotky, ale to je jen malá část toho, co se děje.
Toto je naprosto první obrázek, který jsem kdy nafotila, a také naprosto poprvé, co jsem na sobě měla bikiny, ještě jsem ani neměla menstruaci.
Vím, už se dostáváme trochu na tělo, ale byla jsem velice mladá.
Tady je vidět, jak jsem vypadala s mojí babičkou, jenom několik měsíců před tím.
Tyto fotky jsou foceny ve stejný den.
Moje kamarádka měla možnost jít se mnou.
Tady jsem na pyžamové party pár dní před tím, než jsem fotila pro Francouzský Vouge.
Tady jsem já ve fotbalovém mužstvu a ve V časopise.
A tady jsem dnes.
Doufám, že to, co vidíte, je, že tyto fotky nejsou fotky mě,
ale konstrukce. Jsou to konstrukce profesionálů - kadeřníků, vizážistek, fotografů, stylistů a všech jejich asistentů, před-produkce a po-produkce, kteří vytvoří toto. Ale to nejsem já.
Ok, další otázka, kterou dostávám, je: "Dostáváš věci zadarmo?"
Mám skutečně příliš mnoho 20centimetrových podpatků, které stejně už normálně nenosím. Ale věci, které spíš dostanu, jsou věci v reálném životě. A to je to, o čem moc nemluvíme.
Vyrostla jsem v Cambridge, a jednou jsem šla do obchodu, ale zapomněla jsem si peníze doma, a tak mi ty šaty dali zadarmo.
Když jsem byla teenager, někam jsem jela s kamarádkou, která byla příšerný řidič. Projela křižovatku na červenou. Samozřejmě nás zastavila policie. A jediné, co stačilo, bylo říct: "Promiňte, pane strážníku," a jely jsme dál.
Dostávám všechny tyhle věci, proto jak vypadám, ne kdo jsem. Existují lidé, kteří platí za to, jak vypadají, a ne proto kdo jsou.
Žiji v New Yorku, a za poslední rok, z oněch 140 000 teenagerů, kteří byli zastaveni policií a kontrolovaní 86 % bylo černých nebo latinsko-amerického původu, a většina z nich byli mladí muži.
Přitom v New Yorku je pouze 177 000 mladých černých nebo latinsko-amerických mužů. Takže pro ně to neznamená, zda budou zastavení,
ale spíš kolikrát budou zastaveni a kdy.
Když jsem dělala průzkum k téhle řeči, přišla jsem na to, že ze všech 13letých děvčat v USA 53 % nemá ráda svá těla, Toto číslo roste s věkem. V 17 letech s jedná o 78 % děvčat.
Takže, poslední otázka, kterou se mě lidé ptají, je: "Jaké to je být modelkou?"
A já věřím, že odpověď, kterou čekají je: "Pokud bys byla trochu štíhlejší a měla lesklejší vlasy, budeš neuvěřitelně šťastná a úžasná."
A když jsme v zákulisí, může se zdát, že odpovídáme dost podobně.
Říkáme: "Je úžasné tolik cestovat, je skvělé pracovat s lidmi, kteří jsou kreativní, inspirovaní a zanícení lidé."
Všechno zmíněné je pravdou, ale je to jen jedna strana mince. Věc, kterou nikdy neřekneme před kamerou, kterou jsem ani já nikdy před kamerou neřekla, je, že jsem nesebevědomá.
Jsem si sebou nejistá, protože musím přemýšlet nad tím, jak každý den vypadám.
A pokud vás někdy zajímalo, jestli byste byli šťastnější, pokud byste měli štíhlejší stehna a lesklejší vlasy,
tak byste se někdy měli potkat se skupinou modelek. Protože to jsou ženy, které mají nejštíhlejší stehna, nejzářivější vlasy a nejúžasnější oblečení, ale současně jsou to ty nejméně sebevědomé ženy na planetě.
Takže, když jsem psala tuto řeč, shledávala jsem velice obtížné najít správnou rovnováhu, protože na jednu stranu mi bylo velice nepříjemné sem jenom přijít a říct: "Podívejte, získávám všechny tyto výhody, jenom díky tomu, že mi tak byly namíchané karty." Ale stejně tak my bylo nepříjemné následovat toto tvrzení tím, že: "Ne vždy mě to dělá šťastnou."
Nejkomplikovanější bylo rozbalit tyto dědičné rysy, které mě chrání před genderovým a rasovým útlakem a ze kterých přijímám skoro nejvíce benefitů.
Stejně tak jsem ale poctěna možností být tady a myslím, že je to dobře, že jsem mohla přijít před tím než 10, 20, nebo 30 let prošlo mou kariérou, protože pak už bych těžko vyprávěla, jak jsem dostala svoji první zakázku. Nebo bych nevyprávěla příběh o tom, jak jsem platila za školu, což mi přijde právě teď velice důležité.
Pokud je nějaké poučení v mé řeči, doufám, že je to to, že si všichni uvědomíme sílu image a naši vizi úspěchu a vizi neúspěchu.
Děkuji. (Potlesk)
Nuže, kde jsou roboti?
Už 40 let se nám tvrdí, že přijdou brzy.
Velmi brzy pro nás budou dělat vše:
budou vařit, uklízet, kupovat věci, nakupovat, stavět.
Ale nejsou tady. Zatím máme ilegální přistěhovalce, kteří dělají veškerou práci, ale nemáme žádné roboty.
Takže co s tím můžeme udělat?
Co můžeme říci? Chci nabídnout trochu odlišný úhel pohledu jak se asi můžeme na tyto věci podívat.
Toto je rentgenový snímek skutečného brouka a švýcarských hodinek z roku 88. Podívejte se na to -- co byla pravda tehdy, je vskutku pravda i dnes.
Stále můžeme vyrobit části, můžeme vyrobit správné části,
můžeme vyrobit obvody o vhodné výpočetní síle, ale nemůžeme je složit dohromady, abychom vyrobili něco, co bude skutečně pracovat a bude stejně přizpůsobivé jako tyto systémy.
Takže se na to pojďme podívat z odlišné perspektivy.
Povolejme nejlepší návrhářku, matku všech návrhářů:
podívejme se, co pro nás může udělat evoluce.
Takže jsme se do toho pustili -- vytvořili jsme prvotní směs z mnoha kusů robotů: z tyčí, z motorů, z neuronů.
Složme toto vše dohromady a předložme to přírodnímu výběru, mutaci, a odměňujme věci za to, jak dobře se mohou pohybovat vpřed.
Velmi jednoduchý úkol a je zajímavé vidět, co z toho vzešlo.
Když se podíváte, můžete vidět mnoho různých strojů takto vzniklých. Všichni se pohybují kolem,
všichni se plazí různými způsoby, a jak můžete vidět vpravo, vyrobili jsme pár takových věcí a ty opravdu fungují ve skutečnosti. Nejsou to příliš fantastičtí roboti, ale vyvinuli se pro dělání přesně toho, za co je odměňujeme: pro pohyb vpřed. Tedy toto všechno bylo uděláno v simulaci, ale zároveň to lze dělat i se skutečným strojem.
Zde je fyzický robot, kterého skutečně máme, má několik mozků, které soutěží a vyvíjejí se.
Je to jako rodeo: střídají se na stroji a jsou odměňováni za to, jak rychle či jak daleko dokáží se strojem pohnout vpřed.
A můžete vidět, že tito roboti nejsou připraveni ovládnout svět, ale postupně se učí, jak se pohybovat dopředu, a dělají to samostatně.
Takže v těchto dvou příkladech jsme měli v základě stroje, které se učily chodit v simulaci, a také stroje, které se učily chodit ve skutečnosti.
Ale chci vám ukázat odlišný přístup a to tohoto robota, právě zde, který má čtyři nohy,
osm motorů, čtyři na kolenou a čtyři na boku.
Má také dva senzory náklonu, které stroji říkají, jakým směrem je nakloněný.
Ale tento stroj neví, jak vypadá.
Vy se na něj podíváte a vidíte, že má čtyři nohy, stroj neví, zda je had, strom, nemá žádnou představu jak vypadá, ale hodlá to zkusit zjistit.
Nejprve dělá nějaké náhodné pohyby a posléze se snaží zjistit, jak může vypadat --
a vy vidíte, že jeho myslí prochází mnoho věcí, mnoho modelů sebe sama, které se snaží vysvětlit vztah mezi podněty a vnímáním -- a poté se snaží udělat druhý krok, a to, že vytváří největší neshody mezi predikcemi těchto alternativních modelů, jako vědec v laboratoři. Pak to provede a snaží se je vysvětlit, přičemž postupně vyřazuje modely.
Toto je poslední cyklus a jak můžete vidět, pěkně přišel na to, jak vypadá. A jakmile má model sebe sama, může jej použít pro odvození vzorce pro pohyb.
Tedy co zde sledujete, je pár strojů -- vzory pohybu.
Doufali jsme, že bude mít typ ďábelské pavoučí chůze, ale místo toho si vytvořil tento pěkně chromý způsob pohybu vpřed.
Ale když se na toto podíváte, musíte mít na paměti, že tento stroj nikdy nezkoušel jak se pohybovat vpřed ani neměl model sám sebe.
Sám zjistil jak vypadá a jak se pohybovat vpřed a teprve až potom to skutečně zkusil.
(Potlesk) Nuže, přesuňme se k jiné myšlence.
Takže toto se stalo, když jsme měli pár -- toto se stalo, když máte pár -- OK, OK, OK -- (Smích) -- nemají se rádi.Takže zde je jiný robot.
Toto se stalo, když jsou roboti odměňováni za dělání něčeho.
Co se stane, když je nebudete odměňovat za nic, jen je tak ponecháte?
Takže máme tyto kostky, jak ukazuje diagram tady.
Kostka se může otáčet nebo překlápět na stranu. Dali jsme 1000 těchto kostek na hromadu -- toto je v simulaci -- a za nic jsme je neodměňovali, jen jsme je nechali převracet. Dodáváme energii a sledujeme, co se děje po pár mutacích.
Zprvu se neděje nic, jen se tak převracejí dokola.
Ale po velmi krátké době můžete vidět, že tyto modré věci na pravé straně začínají převládat.
Začínají se replikovat. Tedy při absenci jakékoli odměny je vlastní odměnou replikování.
Skutečně jsme pár takových vyrobili a toto je část většího robota vytvořeného z těchto kostek.
Ve zrychleném záznamu můžete vidět robota, který skutečně provádí replikační proces.
Tedy dodáváte mu materiál -- v tomto případě kostky -- a energii, a on může vyrobit dalšího robota.
Toto je samozřejmě velice nezralý stroj, ale pracujeme na jeho mikroverzi, snad budou kostky ve formě prášku, který tam nasypete.
OK, takže co se můžeme naučit? Tito roboti samozřejmě nejsou sami o sobě příliš užiteční, ale můžou nás naučit něco o stavění lepších robotů a, možná, jak lidé či zvířata vytvářejí modely sebe sama a jak se učí.
A jedna z věcí, která je, myslím, důležitá, je, že musíme upustit od myšlenky konstruovat stroje ručně, ale raději je nechat vyvíjet a učit, jako děti. A možná toto je cesta jak toho dosáhnout.
Děkuji. (Potlesk)
Na otcovství si užívám nejvíc sledování filmů.
Rád sdílím své oblíbené filmy se svými dětmi a když byly mé dceři čtyři, dívali jsme se na „Čaroděje ze země Oz.“
Tenhle film ji naprosto uchvátil na několik měsíců.
Její oblíbenou postavou byla samozřejmě Glinda.
Byl to perfektní důvod, proč nosit třpytivé šaty a hůlku.
Ale poté, co sledujete tenhle film už po několikáté, si uvědomíte, jak neobyčejný je.
V dnešní době žijeme a vychováváme naše děti pod rouškou jakéhosi dětsko-fantasticko-úžasného průmyslového komplexu.
Ale „Čaroděj ze země Oz“ je jiný.
Určitě nezačal tenhle trend.
Bylo to až o 40 let později, kdy se tento trend vážně uchytil. Překvapivě to bylo dalším filmem, kde se objevil kovový panák a chlupatý chlapík, kteří zachraňovali dívku v převlečení za nepřátelskou stráž.
Asi máte tušení, o kterém filmu mluvím. (Smích) Ano.
Mezi těmito filmy je ale velký rozdíl. Je skutečně několik výrazných rozdílů mezi „Čarodějem ze země Oz“ a filmy, které sledujeme dnes.
Za prvé, ve filmu „Čaroděj ze země Oz“ je minimum násilí.
Opice jsou poněkud agresivní, stejně jako jabloně.
Ale myslím, že kdyby byl „Čaroděj ze země Oz“ natočen dnes, onen čaroděj by řekl: „Dorotko, proroctví předpovědělo, že jsi zachránce země Oz.
Použij své magické střevíčky k poražení počítačem vytvořených armád Zlé Čarodějnice.“
Ale tak se to vůbec nestalo.
Další unikátní věcí na „Čaroději ze země Oz“ je podle mě to, že všechny nejvíce hrdinské, moudré, ale i zlé postavy jsou ženy.
Poprvé jsem si toho všimnul, když jsem dceři ukázal "Hvězdné války", což bylo mnohem později, a situace byla odlišná.
V té době jsem už měl také syna,
kterému byly pouze 3 roky.
Nedovolil jsem mu se dívat, protože na to příliš malý.
Ale protože to bylo už druhé dítě, úroveň dohledu klesla. (Smích) Takže přišel a díval se a podepsalo se to na něm tak jako kachní máma na svých káčátkách. Nemyslím si, že by přesně rozuměl, o co se jednalo, ale zcela jistě se do toho ponořoval.
A mě zajímalo, do čeho přesně se ponořuje.
Vybírá si spíše motivy odvahy, vytrvalosti a loajality?
Bere si z toho fakt, že Luke přechází na stranu armády, která se snaží svrhnout vládu?
Bere si z toho fakt, že jsou ve vesmíru jen chlapci, kromě tety Beru a samozřejmě princezny, která je opravdu cool, ale v podstatě jenom celou dobu stojí bokem, aby pak mohla na konci ocenit hrdiny medailí a mrknutím, jako projev poděkování za záchranu vesmíru, který zachránil pomocí magie, se kterou se narodil?
Porovnejte toto s „Čarodějem ze země Oz“ z roku 1939.
Jak Dorotka vyhraje ve svém filmu?
Přátelením se s každým a uměním vést.
To je svět, ve kterém bych mnohem radši vychovával své děti -- v zemi Oz -- a ne ve světě bojujících chlapíků, což je svět, ve kterém jsme jaksi nuceni žit.
Proč je tolik Síly -- Síly s velkým S -- ve filmech, které ukazujeme našim dětem, a přitom tak málo žluté cihlové cesty?
Je tolik skvělých knih o vlivu, který mají filmy s mužským násilím na dívkách. A měli byste si to přečíst. Je to vážně dobré.
Nečetl jsem toho tolik o tom, jaký mají tyto filmy vliv na chlapce,
ale vím z vlastní zkušenosti, že princezna Leia neposkytla odpovídající kontext, který bych mohl využít k navigaci ve světě dospělých, který je o soužití muže a ženy. (Smích) Myslím, že to bylo ve chvíli prvního polibku, kdy jsem opravdu očekával, že přijdou titulky, protože to je konec filmu, že?
Splnil jsem svůj úkol a získal holku.
Proč tam pořád tak stojíš?
Nevím, co mám vlastně dělat.
Všechny filmy se strašně soustředí na poražení nepřítele a získávání odměny a už tam není místo na další vztahy a další cesty.
Skoro to vypadá, že pokud jste chlapci, jste přihlouplé zvíře, a pokud jste děvče, pak je třeba si přinést válečný kostým.
Existuje spousta výjimek, a klidně budu před každým z vás hájit Disney princezny.
Ale chlapcům je skutečně vysílána zpráva, že opravdu nejsou cílovou skupinou.
Odvádí úžasnou práci v učení děvčat, jak se bránit proti mužské dominanci, ale naopak neukazují chlapcům, jak se mají proti mužské dominanci bránit oni.
Neexistují pro ně žádné vzory.
Máme také několik skvělých žen, které píší nové příběhy pro naše děti. A i přes to, jak trojrozměrné a nádherné Hermiona a Katniss jsou, jsou to pořád válečné filmy.
A, samozřejmě, nejúspěšnější studio všech dob nepřestává chrlit jednu klasiku za druhou. Každá z nich je o dobrodružství chlapce nebo muže, nebo dvou přátel, nebo muže a jeho syna nebo dvou mužů vychovávajících malé děvče.
Až, jak všichni dobře vědí, tento rok, kdy konečně přišli s „Rebelkou.“
Vřele vám ji všem doporučuji.
Je teď hitem. Vzpomínáte si, co říkali kritici, když „Rebelka“ vyšla?
„Nemůžu uvěřit, že Pixar vytvořil film o princezně.“
Je to velmi dobré. Nenechte se odradit.
Téměř žádný z těchto filmů neprošel Bechdel testem.
Nevím, jestli jste o něm slyšeli.
Zatím se ještě nestal tak diskutovaným, ale možná dnes začneme hnutí.
Alison Bechdel je komiksová umělkyně a v osmdesátých letech zaznamenala konverzaci, kterou měla se svou kamarádkou o posuzování filmů, které viděly.
A je to velmi jednoduché. Existují pouze tři otázky, na které byste se měli zeptat: Je ve filmu více než jedna ženská postava, která v něm mluví?
Zkuste tomu vyhovět.
Mluví tyto ženy spolu v jakémkoliv okamžiku filmu?
A je jejich konverzace o něčem jiném, než o chlapovi, který se oběma líbí? (Smích) Ano? Děkuji. (Potlesk) Moc vám děkuji.
Dvě ženy, které existují a mluví spolu o něčem.
Stává se to. Už jsem to viděl, i když je to zřídkakdy vidět ve filmech, které známe a milujeme.
Ve skutečnosti, tento týden jsem viděl vysoce kvalitní film „Argo.“
Ano? Aspirant na Oscara, skvěle si vede v tržbě, jasná představa toho, jak má kvalitní hollywoodský film vypadat.
V Bechdel testu propadl.
A myslím, že by neměl, protože velká část filmu -- nevím, jestli jste ho viděli -- ale velká část filmu se odehrává na ambasádě, kde se muži a ženy schovávají během zadržování rukojmích.
Dostalo se nám pěkných pár scén s muži, kteří mají hluboké, úzkostí ovlivněné konverzace v tomto úkrytu, a velkým momentem je pro jednu z hereček situace, kdy vykoukne ze dveří a prohlásí: „Půjdeš do postele, drahý?“
To je Hollywood.
Pojďme se podívat na čísla.
Kolik myslíte, že mělo ze 100 nejpopulárnějších filmů roku 2011 jako protagonistu ženu?
Jedenáct. To není špatné.
Není to tolik procent jako počet žen, které jsme zvolili do Kongresu, takže to je dobré.
Ale existuje mnohem větší číslo, které odrovná celý sál.
Minulý rok, The New York Times otiskli studii, kterou vytvořila vláda.
Stálo v ní tohle:
Každá pátá žena v Americe přiznala, že byla někdy ve svém životě sexuálně napadena.
Nemyslím si, že je to vina široce rozšířené zábavy.
Nemyslím si, že s tím mají co dočinění dětské filmy.
Dokonce si ani nemyslím, že s tím jsou přímo spojené videoklipy nebo pornografie, ale něco je špatně a když slyším tuto statistiku, jedna z věcí, které mne napadají, je, že musí být spousta sexuálních útočníků.
Kdo jsou ti lidé? Co se to učí?
Co se jim nedaří naučit?
Vstřebávají příběh o tom, že práce mužského hrdiny je násilím porazit padoucha a pak sebrat odměnu, jíž je žena, která nemá přátele a nepromluví slovo?
Vstřebáváme do sebe tento příběh?
Víte, jako rodič s tím privilegiem vychovávat dceru, Víte, jako rodič s tím privilegiem vychovávat dceru, Víte, jako rodič s tím privilegiem vychovávat dceru, jako vy všichni ostatní, co jste na tom stejně, shledáváme tento svět a tyto statistiky alarmujícími a chceme je na to připravit.
Máme k dispozici nástroje jako je „dívčí síla“ a doufáme, že to pomůže. Ale musím se pozastavit nad tím, zda je dívčí síla ochrání, když, v ten samý okamžik, aktivně či pasivně, učíme naše syny, aby si udržovali svoji chlapeckou sílu?
Myslím, že pomocí Netflixu (americká internetová videopůjčovna) můžeme udělat něco velmi důležitého, a mluvím hlavně k tatínkům.
Myslím, že musíme ukázat svým synům novou definici mužství.
Již teď se definice mužství obrací vzhůru nohama.
Četli jste o tom, jak nová ekonomika pozměňuje role pečovatele a živitele rodiny.
Nejsou dnes tak zřejmé, jako předtím.
Takže si naši synové budou muset najít nějaký způsob, jak se tomuto přizpůsobit, nalézt spolu nové vztahy a myslím si, že jim skutečně musíme ukázat a jít příkladem, že opravdovým mužem je někdo, kdo důvěřuje svým sestrám a respektuje je a chce být v jejich týmu a postaví se těm opravdovým padouchům, což jsou muži, kteří chtějí ženy zneužívat.
A myslím, že naší prací v Netflixu je najít filmy, které projdou Bechdel testem, pokud je najít dokážeme, a vyhledat hrdinky, které tam jsou, které ukazují opravdovou odvahu, které slučují lidi dohromady, a postrkávat naše syny, aby se s těmito hrdinkami ztotožnili a řekli: „Chci být v jejich týmu,“ protože v jejich týmu budou.
Když jsem se zeptal své dcery, kdo je její oblíbenou postavou v „Hvězdných válkách“, víte, co řekla?
Obi-Wan.
Obi-Wan Kenobi a Glinda.
Co mají tyto dvě postavy společného?
Možná to nebude jen třpytivý oblek.
Myslím, že jsou oba dva experti.
Myslím, že tohle jsou v tom filmu dva lidé, kteří vědí více než kdokoliv jiný a milují, když se mohou se svými znalostmi podělit s ostatními, aby jim pomohli dosáhnout jejich potenciálu.
Jsou vůdci.
Líbí se mi takovýto vzor pro mou dceru stejně jako pro mého syna.
Chci více vzorů, jako je tento.
Chci méně vzorů, ve kterých je mému synovi řečeno „Běž ven a bojuj s tím sám,“ a více příkladů, na kterých vidí, že se musí připojit k týmu, možná k týmu vedenému ženami, aby pomáhali ostatním lidem se zdokonalit a být lepšími lidmi, jakým byl Čaroděj ze země Oz.
Děkuji.
Přesně takhle začíná válka.
Jeden den žijete svůj obyčejný život, chystáte se na večírek, vezete děti do školy, objednáváte se k zubaři.
A najednou nefungují telefony, nejde televize, na ulici pochodují ozbrojení muži, jsou tam zátarasy.
Život, jaký jste znali, se promění ve zpomalený film.
Zastaví se.
Vypůjčím si příběh mé přítelkyně, bosenské kamarádky, o tom, co prožila, protože si myslím, že vám přesně demonstruje skutečnost.
Jednoho dne v dubnu 1992 šla do práce, v minisukni a na vysokých podpatcích.
Pracovala v bance. Byla to mladá matka. Žena, která miluje zábavu.
Úžasný člověk.
A najednou uviděla tank, jak jede po hlavní silnici v Sarajevu, a ničí vše, co mu stálo v cestě.
Myslela si, že se jí to zdá, ale nezdálo.
A běžela se schovat tak, jak by to udělal každý z nás, a ukryla se za odpadkový koš, na vysokých podpatcích a v minisukni.
A jak se tam tak schovávala, cítila se směšně, ale viděla ten projíždějící tank s vojáky a pobíhající lidi a všechen chaos a pomyslela si: "Cítím se jako Alenka v říši divů, která padá králičí norou, pořád níž a níž do chaosu, a můj život už nikdy nebude stejný".
O pár týdnů později se moje kamarádka tlačila v davu, v náruči svírající své miminko, aby ho dala cizímu člověku v autobuse, což byl jeden z posledních autobusů opouštějící Sarajevo, aby odvezl děti do bezpečí.
Pamatuje si, jak se s matkou prodírala dopředu, okolo davy a davy lidí: "Vezměte si mé dítě!
Vezměte si mé dítě!" A předala svého chlapečka někomu v okně.
Neviděla ho roky.
Obklíčení pokračovalo tři a půl roku, a bylo to obklíčení bez vody, bez energie, bez elektřiny, bez tepla, bez jídla, uprostřed Evropy, uprostřed 20. století.
Měla jsem čest být mezi těmi reportéry, kteří obklíčení přežili, a tím, že jsem tam byla, mám tu čest a privilegium, protože mě to naučilo všechno, nejen o tom být reportérkou, ale o tom být lidskou bytostí.
Naučila jsem se o soucitu,
naučila jsem se o obyčejných lidech, kteří mohli být hrdinové,
naučila jsem se o společném sdílení. Naučila jsem se o přátelství.
Ale nejvíc ze všeho jsou se naučila o lásce.
Dokonce uprostřed děsivé zkázy, smrti a chaosu, jsem se naučila, jak obyčejní lidé pomáhají svým sousedům, dělí se o potraviny, vychovávají děti, odtahují někoho, kdo byl postřelen uprostřed silnice, i když tím ohrožujete svůj vlastní život, pomáhají lidem, kteří byli zraněni, do taxíku aby je zkusili odvézt do nemocnice.
Tolik jsem se toho naučila o sobě.
Martha Gellhornová, jedna z mých hrdinek, jednou řekla: "Jen jednu válku můžete milovat. Zbytek je zodpovědnost."
I poté jsem psala reportáže o mnoha válkách, tolik, že je nemůžu spočítat, ale nic nebylo takové jako Sarajevo.
Minulý duben jsem se vrátila na hodně zvláštní - nazvala jsem to "bláznivé středoškolské setkání".
Bylo to 20. výročí tohoto obklíčení, počátek obléhání Sarajeva, ale nemám ráda slovo "výročí", protože to zní jako oslava, a toto nebyla oslava.
Bylo to opravdu neveselé shromáždění reportérů, kteří tam pracovali během války, humanitárních zdravotníků a samozřejmě statečných a odvážných obyvatel Sarajeva.
A co mě opravdu nejvíce zasáhlo, co mi zlomilo srdce, byla chvíle, když jsem šla hlavní ulicí Sarajeva, kde má kamarádka Aida před 20 lety viděla ten tank, a na té silnici stálo více než 12 000 červených křesel, prázdných, a každé z nich symbolizovalo člověka, který zemřel během obléhání. Jen v Sarajevu, ne v celé Bosně, a ta řada se táhla od jednoho konce města do jeho velké části. Ale nejsmutnější byla malá křesílka pro děti.
Nyní píšu o Sýrii, a začala jsem o ní psát, protože věřím, že někdo to musí udělat.
Věřím, že se o tom svět musí dozvědět.
Znovu vidím takový vzor války v Bosně.
A když jsem poprvé přijela do Damašku, zažila jsem tu zvláštní chvíli, kdy lidé nechtěli uvěřit, že se schyluje k válce, a bylo to úplně totéž co v Bosně a skoro v každé zemi, kterou jsem navštívila, kde došlo k válce.
Lidé nechtějí věřit, že válka přichází, takže neodcházejí. Neodchází, ani když ještě můžou.
Nevyzvednou si své peníze.
Zůstávají, protože chcete zůstat ve svém domě.
A pak udeří válka a chaos.
Rwanda je místo, které mě hodně pronásleduje.
Roku 1994 jsem nakrátko opustila Sarajevo, abych informovala o genocidě ve Rwandě.
Mezi dubnem a srpnem 1994 byl vyvražděn milion lidí.
Pokud mě tedy děsilo 12 000 křesel pouhým číslem, tak chci, abyste se alespoň na vteřinu zamysleli nad milionem lidí.
A abych uvedla příklad, vzpomínám si, když jsem se dívala na cestu, kam až jsem dohlédla, aspoň míli daleko, se kupily hromady těl, dvakrát vyšší než já, povraždění.
A to bylo jen malé procento mrtvých.
A byly tam matky, držící své děti, které byly nalezeny ve smrtelné agónii.
Hodně jsme se toho z války naučili, a zmínila jsem Rwandu, protože to je místo, jako v Jižní Africe, kde již téměř 20 let dochází ke zlepšení.
56 procent poslanců parlamentu tvoří ženy, což je úžasné, a nyní je to také v rámci ústavy, opravdu nesmíte říct Hutu nebo Tutsi.
Nesmíte nikoho rozlišovat podle národní příslušnosti, což byla první věc, která odstartovala tento masakr.
A jeden humanitární pracovník, můj kamarád, mi řekl krásný příběh. Já si myslím, že je krásný.
Byla skupinka dětí, pomíchaní Hutuové a Tutsiové, a skupina žen, které je adoptovaly, a ony se seřadily a jedno dítě bylo dáno té další.
Nebylo to nějaké odškodnění za to, že ty jsi Tutsi, ty jsi Hutu, možná jsi zabil mou matku, možná jsi zabil mého otce.
Jenom byli všichni spolu v takovém usmiřovacím duchu. Myslím, že je to pozoruhodné.
Když se mě lidé ptají, jak ještě můžu psát o válce, a proč v tom pokračuju, tohle je odpověď.
Když se vracím do Sýrie, vlastně už příští týden, vidím neuvěřitelně odvážné lidi, někteří bojují za demokracii, za věci, které každý den považujeme za samozřejmé.
A tohle je opravdu důvod, proč to dělám.
V roce 2004 se mi narodil chlapeček, a říkala jsem mu moje záračné dítě, protože poté, co jsem viděla tolik smrti zkázy, chaosu a temnotě v mém životě, se narodila taková jiskra naděje.
Pojmenovala jsem ho Luca, což znamená "Nositel světla", protože opravdu vnesl světlo do mého života.
Mluvím o něm, protože když mu byly čtyři měsíce, můj zahraniční šéfredaktor mě donutil vrátit se do Bagdádu, kde jsem pracovala po celou dobu Sadámova režimu, během pádu Bagdádu a toho, co následovalo. Pamatuju si, že jsem s pláčem nastupovala do letadla, brečela jsem, že musím opustit svého synka. A když už jsem tam byla, jedna známá irácká politička, která byla má přítelkyně, mi řekla: "Co tady děláš?
Proč nejsi doma s Lucou?"
Řekla jsem: "Já to musím vidět." Byl rok 2004, což byl počátek neuvěřitelně krvavých časů v Iráku. "Musím to vidět, musím vidět, co se tady děje.
Musím to oznámit."
A ona řekla: "Jdi domů, protože když zmeškáš jeho první zoubek, když zmeškáš jeho první krůček, nikdy si to neodpustíš.
Ale na světě vždycky bude další válka."
Bohužel vždycky budou války.
Klamu sama sebe, když si myslím, že jako novinářka, jako reportérka, jako spisovatelka, je můžu tím, co dělám, zastavit.
Nemůžu. Nejsem Kofi Annan. Ani on nemůže zastavit válku.
Pokoušel se vyjednávat v Sýrii, ale nedokázal to.
Nejsem pracovnice OSN, která dokáže vyřešit konflikty.
Nejsem dokonce ani lékařka z humanitární organizace a nemůžu vám říct, kolikrát jsem se cítila bezmocná, když jsem před sebou viděla umírat lidi, a nemohla je zachránit.
Jediné, co jsem, je svědek.
Můj úkol je dát hlas lidem, kteří jsou němí.
Můj kolega to popsal jako záblesk světla v nejtemnějších koutech světa.
A to se snažím dělat.
Nejsem vždycky úspěšná, a někdy je to neuvěřitelně frustrující, protože máte pocit, jako když píšete do prázdna, nebo se vám zdá, že se nikdo nezajímá.
Kdo se zajímá o Sýrii? Kdo se zajímá o Bosnu?
Kdo se zajímá o Kongo, Pobřeží slonoviny, Libérii, Sierra Leone, celou řadu takových míst, která si já budu pamatovat po zbytek života?
Ale mým řemeslem je svědčit a to je podstata, to je jádro věci, pro nás reportéry, kteří tohle dělají.
A jediné, co opravdu můžu, je doufat, ne v zákonodárce a politiky, protože i když bych chtěla věřit, že čtou moje slova a něco dělají, nedělám si iluze.
Já doufám v to, že pokud si vzpomenete na cokoliv, co jsem řekla, nebo na mé příběhy zítra ráno nad snídaní, pokud si vzpomenete na příběh Sarajeva, nebo na příběh Rwandy, pak jsem splnila svou práci.
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Dnes bych s vámi chtěl mluvit o dvou věcech.
Za prvé: Učit o tom, jak operovat a provádět operaci je velmi těžké.
A za druhé, jazyk je ta nejhlavnější věc, jenž nás odděluje od ostatní lidí na světě.
A v mém malém světě se tyto dvě věci propojují a já bých vám dnes rád řekl jak.
Nikdo nechce být operován.
Kdo z vás už měl operaci?
Chtěli jste ji?
Nechte ruce nahoře, jestli jste tu operaci chtěli.
Nikdo nechce operaci.
Obzvláště nikdo nechce operaci prováděnou nástroji, jež zanechávají velké řezné rány a způsobují bolest. Operace, po nichž musíte dlouho dobu zůstat na neschopence nebo nejít do školy a ještě po tom máte velkou jizvu.
Ale jestliže musíte mít operaci, potom si přejete, aby byla co nejméně invazivní.
A to je přesně to, o čem chci dnes večer mluvit -- jak nás operování a výuka těchto operací přivedlo k hledání lepšího univerzálního překladače.
Tento typ operace je těžký a začíná uspáním lidí tak, že jim je vtělen oxid uhličitý do břicha, což je nafoukne jako balón. Potom přijde vpíchnutí těchto ostrých předmětů do jejich břicha -- nebezpečná záležitost -- a potom si vezmete nástroje a vše sledujete na obrazovce.
Takže pojďme se podívat, jak to vypadá.
Takže tohle je operace žlučníku.
Jenom v Americe se jich provádí milion ročně. Jenom v Americe se jich provádí milion ročně.
Tohle je skutečné. Žádná krev.
A můžete vidět, jak jsou ti chirurgové soustředění. Jak moc koncentrace to vyžaduje.
Můžete vidět jejich tváře.
Těžce se to vyučuje, a rozhodně to není lehké se naučit.
Ve Spojených státech provadíme okolo pěti milionů podobných operací a možná 20 milionů po světě.
Všichni jste už určitě slyšeli výraz: "Je rozeným chirurgem."
Musím vám něco prozradit, chirurgové se nerodí.
Ani je nikdo nevyrábí.
Nemáme žádné nádrže, kde bychom vytvářeli chirurgy.
Chirurgové jsou trénováni krok za krokem.
Začíná to základními, jednoduchými dovednostmi.
Na tom si stavíme a bereme lidi, teda doufám, do operačních místností, kde se učí práci asistenta.
Poté je učíme, jak se stát chirurgem v zácviku.
A když mají přibližně pětiletou zkušenost, dostanou vytoužené osvědčení.
Když potřebujete operaci, chcete být operován chirurgem s řádným osvědčením.
Když máte toto osvědčení, můžete jako chirurg vyrazit do praxe.
A následně, když máte kliku, stanete se mistrem.
V tento okamžik jsou základy tak důležité, že mnozí z nás, co pocházíme ze SAGES, největšího všeobecného spolku pro chirurgy ve Spojených státech, jsme začali ke konci 1990 školící program, který zajišťuje, že všichni chirurgové, kteří provádí minimálně invazivní operace, budou mít silné základy ve vědomostech a dovednostech, které jsou nezbytné pro praxi.
Znalost všeho toho, co stojí za tím vším je tak důležitá, že americký Spolek chirurgů (American Board of Surgery, pozn. překl.) vyžaduje po každém mladém chirurgovi, aby získal tento certifikát.
Není to přednáška, ani kurz, je to všechno o vysoce ceněném ohodnocení.
Je to těžké.
Takže za posledních pár let jeden z našich partnerů, americká Škola chirurgů (American College of Surgeons, pozn. překl. ), se s námi spojila na vytvoření prohlášení, že všichni chirurgové by měli mít certificát z ZLO (Základů laparoskopické operace). ještě předtím, než začnou s minimálně invazivními operacemi.
Myslíte, že mluvíme pouze o lidech zde v USA a v Kanadě?
Ne, mluvíme zde o všech chirurzích.
Takže pozvednutí tohoto vzdělání a zácviku do světových rozměrů je velký úkol. Je to něco, pro co jsem osobně nadšený, jelikož cestujeme po celém světě.
SAGES provádí operace a zácvik chirurgů po celém světě.
Takže vyvstává problém, kterým je vzdálenost.
Nemůžeme cestovat všude.
Musíme svět zmenšit.
A myslím, že můžeme vytvořit nějaké nástroje, jak toho dosáhnout.
Jedním z těchto nástrojů, který mám osobně rád, je video.
Takže jsem se nechal inspirovat přítelem,
kterým je Allan Okrainec z Toronta.
Dokázal, že je možné učit lidi operovat pomocí videokonference.
Tady je Allan, jak učí anglicky hovořící chirurgy z Afriky tyto základní dovednosti nutné pro minimálně invazivní operace.
Velmi inspirující.
Vznikl nám však jistý problém ve zvládnutí náročných zkoušek. Vznikl nám však jistý problém ve zvládnutí náročných zkoušek.
Přestože lidé tvrdí, že mluví anglicky, pouze 14 procent u nich uspěje.
Pro ně to totiž není zkouška z chirurgie, ale test z angličtiny.
Podívejme se na to trochu blíž.
Já pracuji v Cambridge Hospital.
Je to převážně instituce pro vzdělávání mediků z Harvardu.
Máme více než 100 překladatelů s celkem 63 jazyky a jen v naší malé nemocnici utratíme milióny dolarů.
Je to velice náročné na počet zaměstnanců.
Když se zamyslíme nad světovým problémem komunikace s pacienty, Když se zamyslíme nad světovým problémem komunikace s pacienty, nejenom toho, jak učit chirurgy, ale jak mluvit s pacienty, zjistíme, že na světě není dostatek překladatelů.
Potřebujeme do toho pátrání zapojit i techniku.
V naší nemocnici se vyskytují nejenom profesoři z Harvardu, ale i lidé, kteří se k nám připojili před týdnem.
A nemáte ani tušení, jak težké to je mluvit s někým nebo se starat o někoho, s kým nemůžete mluvit.
A ne vždy je překladatel dostupný.
Takže potřebujeme nástroj.
Potřebujeme univerzální překladač.
Jedna z věcí, kterou bych chtěl, abyste si z této přednášky odnesli je, že tato přednáška není pouze o tom, že chceme kázat světu,
ale je to ve skutečnosti o nastavení dialogu.
Máme se toho hodně co učit.
Zde ve Spojených státech utratíme na jednu osobu více peněz za výsledky, které nejsou o nic lepší než v jiných zemích na světě.
Možná bychom se z toho mohli poučit.
Takže já jsem zapálený do vyučování ZLO po celém světě.
Za poslední rok jsem byl v Jižní Americe a Číně, kde jsem přednášel o základech laparoskopické operace.
A všude, kam jdu, vidím tuhle překážku: "My to chceme, ale potřebujeme to v našem jazyce.
Tady je, co považujeme za důležité udělat: Představte si přednášku, během níž jste schopni promlouvat k lidem současně v jejich rodném jazyce.
Chci mluvit k lidem z Asie, Jižní Ameriky, Afriky, Evropy, bez překážek, přesně a za pomocí nákladově efektivní technologie.
A musí to být oboustranné.
I oni musí být schopni něco naučit nás.
Je to velký úkol.
Takže jsme hledali univerzální překladač. Myslel jsem, že něco takového existuje.
Internetové stránky mají předkladač, váš telefon má překladač, ale nic nestačí na učení chirurgie.
Protože potřebujeme lexikon.
Co je lexikon? Lexikon je soubor slov, které popisují určitou oblast.
Já potřebuji lexikon zdravotní péče.
A v něm potřebuji lexikon chirurgie.
To je těžký úkol. Musíme na tom pracovat.
Takže mi dovolte vám ukázat, co děláme.
Tohle je výzkum, nedá se koupit.
Pracujeme s lidmi z výzkumného týmu Accessibility Center v IBM, abychom dohromady propojili technologie a společně pracovali na vytvoření univerzálního překladače.
To začíná vytvořením rámcového systému, do kterého po té, co chirurg odpřednáší s pomocí rámce pro titulkové technolgie přidáme další technologii, abychom vytvořili videokonferenci.
Ale ješte pořád nemáme ta slova, takže přidáme třetí technologii.
A nyní už máme slova a můžeme přidat speciální ingredienci: překlad.
Slova se nám objeví v okně a uděláme kouzlo.
Použijeme čtvrtou technologii.
V současné době máme přístup k jedenácti jazykovým párům.
A bude jich ještě víc, protože se snažíme udělat svět menším.
Rád bych vám ukázal náš prototyp propojení těchto všech technologií, které nutně nemusí navzájem spolupracovat, aby vytvořily něco užitečného.
Vypravěč: Základy laparoskopické operace.
Modul pět: Procvičování manuálních dovedností.
Studenti si mohou zobrazit titulky ve svém rodném jazyce.
Steven Schwaitzberg: Jestliže jste v Jižní Americe, kliknete na tlačítko "Chci to ve španělštině" a naběhne to v reálném čase ve španělštině.
Ale když budete ve stejnou dobu sedět v Pekingu a budete používat techniku konstruktivně, můžete to mít v mandarinštině nebo ruštině, či dalších jazycích, souběžně a bez užití lidského překladatele.
Ale toto jsou přednášky.
Jestliže si pamatujete, co jsem vám řekl o ZLO na začátku, jsou to znalosti a dovednosti.
Při operaci může rozhodovat mezi úspěchem a neúspěchem takhle velký pohyb ruky.
Takže pokročíme ještě o krok vpřed. Přivedli jsme mého přítele Allana zpět.
Allan Okrainec: Dnes budeme procvičovat šití.
Takhle držte jehlu.
Uchopte jehlu za špičku.
Je důležité být přesný.
Zamiřte na černé tečky.
Namiřte očko tímto směrem.
Nyní se do toho pusťte a proveďte řez.
Velmi dobře Oscare. Uvidíme se příští týden.
Takže na tomhle my teď pracujeme v našem pátráni po univerzálním překladači.
Chceme, aby to bylo obousměrné.
Musíme se umět učit, stejně jako vyučovat.
Znám milión způsobů, jak by se takový systém dal využít.
Jelikož přemýšlíme o prolínajících se technologiích, každý má telefon s kamerou, můžeme ho využít všude, ať už je to zdravotnictví, péče o pacienty, inženýrství, právo, konference, překlad videí.
Tohle je všudypřítomný nástroj.
Abychom zbořili naše překážky, musíme se naučit mluvit s lidmi, a vyžadovat, aby lidé zapracovali na překladech.
Potřebujeme to pro náš každodenní život, abychom svět udělali menším.
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Jsem zde, abych hovořila o znepokojující otázce, která má stejně tak znepokojující odpověď.
Mým tématem je tajemství domácího násilí, a otázka, do které se pustím, bude jediná otázka, kterou si každý klade: „Proč s ním zůstává?“
„Proč by někdo zůstával s mužem, který ji bije?“
Nejsem psychiatr, sociální pracovník, ani odborník na domácí násilí.
Jsem jen žena, která vám poví svůj příběh.
Bylo mi 22. Právě jsem vystudovala Harvardovu univerzitu.
Odstěhovala jsem se do New Yorku kvůli mé první práci jako autorka a redaktorka časopisu Seventeen.
Měla jsem svůj první byt, svou první malou zelenou kartu American Express, a měla jsem obrovské tajemství.
Mým tajemstvím byla tato zbraň, kterou mi na hlavu mířil muž, o kterém jsem si myslela, že je můj životní partner. Mnohokrát.
Muž, kterého jsem milovala více než kohokoliv na Zemi, mi držel zbraň u hlavy a vyhrožoval, že mě zabije, tolikrát, že se to ani nedá spočítat.
Jsem zde, abych vám pověděla příběh šílené lásky. Psychologické pasti přestrojené za lásku, do které se chytí miliony žen a dokonce i několik mužů. A to každý rok.
Tohle může být i váš příběh.
Nevypadám jako typická oběť domácího násilí.
Mám bakaláře z angličtiny na Harvardu a MBA z marketingu na Wharton Business School.
Většinu mé kariéry jsem pracovala pro firmy z Fortune 500, včetně Johnson & Johnson, Leo Burnett a The Washington Post.
Téměř 20 let jsem provdaná za svého druhého manžela a spolu máme tři děti.
Můj pes je černý labrador, a řídím minidodávku Hondu Odyssey.
(Smích) Takže mým prvním vzkazem pro vás je, že domácí násilí se děje každému – všem rasám, všem náboženstvím, nehledě na příjem a stupeň vzdělání.
Je všude.
A mým druhým vzkazem je, že si všichni myslí, že se domácí násilí děje jen ženám. Že je to ženská záležitost.
Ne tak úplně.
Přes 85 procent agresorů tvoří muži, a k domácímu násilí dochází jen v důvěrných, vzájemně závislých, dlouhotrvajících vztazích, jinými slovy v rodinách. Na posledním místě, kde bychom předpokládali násilí, což je důvod, proč je domácí násilí tak matoucí.
Řeknu vám, že jsem se považovala za poslední bytost na Zemi, která by zůstala s člověkem, co ji bije. Ale ve skutečnosti jsem kvůli svému věku byla úplně typická oběť.
Bylo mi 22 a ve Spojených státech je u žen mezi 16 až 24 lety třikrát pravděpodobnější, že se stanou oběťmi domácího násilí než ženy jiného věku. A přes 500 žen a dívek tohoto věku zabije každý rok jejich násilný partner, přítel, nebo manžel v USA.
Byla jsem také typická oběť, protože jsem nevěděla nic o domácím násilí, jeho varovných signálech nebo vzorech.
Potkala jsem Conora jedné studené, deštivé, lednové noci.
Posadil se vedle mě v newyorském metru a začal mě balit.
Řekl mi dvě věci.
První byla, že také vystudoval univerzitu v Ivy League, a že pracuje v působivé bance na Wall Street.
Ale nejvíce na mě při našem prvním setkání zapůsobilo, že byl chytrý a zábavný a vypadal jako kluk z venkova.
Měl takové velké tváře, tváře jako jablíčka, a vlasy blonďaté jako pšenice, a vypadal tak sladce.
Jedna z nejchytřejších věcí, které Conor od samého počátku prováděl, bylo vytváření iluze, že já jsem ve vztahu dominantní partner.
Tohle se mu vedlo hlavně ze začátku tím, že mě zbožňoval.
Začali jsme spolu chodit a on na mně miloval úplně všechno, že jsem byla chytrá, že jsem studovala na Harvardu, že jsem nadšeně pomáhala mladým dívkám a pouštěla se do své práce.
Chtěl vědět všechno o mé rodině, mém dětství, mých nadějích a snech.
Conor mi důvěřoval. Jako spisovatelce a jako ženě způsobem, jakým to nikdo dříve neudělal.
A také mezi námi vytvořil kouzelné prostředí důvěry, tím, že mi prozradil své tajemství, které bylo, že jako hodně malého chlapce od 4 let ho brutálně a opakovaně fyzicky týral jeho nevlastní otec. A týrání dosáhlo takových rozměrů, že ani nedokončil osmou třídu, i přesto, že byl velice chytrý. Téměr 20 let strávil budováním nového života.
Proto pro něj také ten titul z Ivy League, práce na Wall Street a zářivá budoucnost tolik znamenaly.
Kdybyste mi řekli, že takový chytrý, vtipný, citlivý muž, který mě zbožňuje, mi jednoho dne bude diktovat, jestli mám nosit make-up či nikoliv, jak krátké budou mé sukně, kde budu žít, jakou práci vezmu, kdo budou mí přátelé a kde strávím Vánoce... Vysmála bych se vám. Protože ze začátku nebyly v Conorově chování známky násilí, manipulace ani hněvu.
Nevěděla jsem, že první fáze v každém vztahu s domácím násilím je svést a okouzlit oběť.
Také jsem nevěděla, že druhým krokem je oběť izolovat.
Conor prostě nepřišel domů a neřekl: „Hele, tyhle blbosti s Romeem a Julií byly skvělý, ale musím se dostat do další fáze, kde tě budu izolovat a týrat.“ (Smích) „Takže potřebuju, abys vypadla z baráku, kde můžou sousedi slyšet tvůj křik a taky z města, kde máš přátele, rodinu a kolegy, kteří můžou vidět modřiny.“
Místo toho přišel Conor v pátek večer domů a řekl mi, že toho dne podal výpověď ve své vysněné práci, a řekl, že podal výpověď kvůli mně. Protože díky mně se cítí v bezpečí a milovaný, takže si už na Wall Street nemusel nic dokazovat. A tak chtěl prostě odjet z města, pryč od jeho násilnické, dysfunkční rodiny, a přestěhovat se do malého městečka v Nové Anglii, kde by spolu se mnou mohl začít nový život.
Poslední věc, kterou jsem já chtěla, bylo opustit New York a mou vysněnou práci. Ale myslela jsem, že pro životního partnera se musíte obětovat, Takže jsem souhlasila, opustila svou práci a spolu s Conorem jsme opustili Manhattan.
Neměla jsem ponětí, že jsem se pustila do šílené lásky, že jsem po hlavě padala do pečlivě nastražené fyzické, finanční i duševní pasti.
Dalším krokem v domácím násilí je vyhrožovat samotným násilím a sledovat její reakci.
A právě tady přišly na řadu zbraně.
Jakmile jsme se přestěhovali do Nové Anglie, tedy místa, kde se měl Conor cítit bezpečně, koupil si tři zbraně.
Jednu nechával v přihrádce našeho auta.
Druhou schovával pod polštář v naší posteli, a třetí nosil pořád u sebe v kapse.
A říkal, že tyhle zbraně potřebuje kvůli traumatu, které zažil jako malý kluk.
Potřeboval je, aby se cítil chráněný.
Ale ty zbraně pro mě byly skutečným znamením, a i když na mě nevztáhl ruku, můj život byl ve vážném nebezpečí každou minutu každého dne.
Poprvé mě Conor fyzicky napadl pět dnů před naší svatbou.
Bylo 7 ráno a ještě jsem na sobě měla noční košili.
Pracovala jsem na počítači a snažila se dokončit jednu písemnou práci, byla jsem z toho tak otrávená a Conor využil můj vztek jako záminku, aby položil své ruce kolem mého krku a sevřel ho tak pevně, že jsem nemohla dýchat ani křičet. A využil toho sevření, aby mou hlavou několikrát praštil o zeď.
O pět dnů později už modřiny na krku akorát vybledly a já jsem si oblékla matčiny svatební šaty a vzala si ho.
Navzdory tomu, co se stalo, jsem si byla jistá, že budeme žít šťastně až do smrti. Protože jsem ho milovala a on hrozně miloval mě.
A tolik, tolik ho to mrzelo.
Jen byl tak strašně vystresovaný z naší svatby a z toho, že budeme rodina.
Byl to ojedinělý incident, a on mi už nikdy neublíží.
Opakovalo se to dvakrát na líbánkách.
Poprvé, když jsem řídila, abych našla jednu skrytou pláž a ztratila jsem se. Udeřil mě z boku do hlavy tak silně, že jsem se druhou stranou hlavy několikrát praštila o okénko.
A pak o pár dní později, když jsme jeli domů z líbánek, se rozčílil kvůli dopravě a hodil mi do tváře vychladlý Big Mac.
A pak mě Conor mlátil jednou či dvakrát týdně dalších dva a půl roku našeho manželství.
Pletla jsem se, když jsem si myslela, že jsem jediná a samotná v takové situaci.
Každá třetí americká žena má zkušenosti s domácím násilím nebo pronásledováním v průběhu života, a CDC hlásí 15 milionů dětí, které jsou každý rok zneužívány.
15 milionů. Vlastně jsem byla v opravdu dobré společnosti.
Zpátky k mé otázce: Proč jsem zůstala?
Odpověď je prostá.
Nevěděla jsem, že mě zneužívá.
I přes to, že mi u hlavy držel nabitou zbraň, shodil mě ze schodů, vyhrožoval, že zabije našeho psa, vytáhl klíček ze zapalování, když jsem jela po dálnici, nasypal mi do vlasů mletou kávu, když jsem se oblékala na pracovní pohovor. Nikdy jsem si o sobě nepomyslela, že jsem týraná žena.
Místo toho jsem byla velmi silná žena, zamilovaná do velmi nešťastného muže, a byla jsem jediný člověk na Zemi, který mohl pomoci Conorovi čelit svým problémům.
Druhá otázka, na kterou se každý ptá: Proč prostě neodejde?
Proč jsem neodešla? Mohla jsem přece kdykoliv odejít.
Pro mě je to ta nejsmutnější a nejbolestivější otázka, na kterou se lidé ptají. Protože my oběti víme něco, co vy většinou nevíte: Je neuvěřitelně nebezpečné odejít od násilníka.
Protože posledním krokem v domácím násilí je zabít ji.
Přes 70 procent vražd během domácího násilí se stane poté, co oběť ukončí vztah. Poté, co odejde, protože pak už nemá násilník co ztratit.
Jiné následky zahrnují dlouhotrvající pronásledování, a to i když se násilník znovu ožení; odpírání finančních zdrojů; a manipulace se soudem pro rodinné záležitosti, aby vystrašil oběť a její děti, které soudci pravidelně nutí, aby trávily svůj čas o samotě s mužem, který bil jejich matku.
A přesto se ptáme, proč prostě neodešla?
Byla jsem schopná odejít až kvůli poslednímu, sadistickému útoku, který prolomil veškeré mé popírání.
Uvědomila jsem si, že muž, kterého jsem tolik milovala, mě zabije, pokud ho nechám.
Takže jsem prolomila ticho.
Řekl jsem to každému. Policii, sousedům, mým přátelům a rodině, naprostým cizincům. A dnes tady stojím, protože vy všichni jste mi pomohli.
Máme tendenci škatulkovat oběti jako příšerné titulky v novinách, sebevražedné ženy, poškozené zboží.
Na otázku „Proč zůstává?“
odpoví někteří lidé: „Je to její chyba, že zůstala.“ Jako kdyby se oběti schválně zamilovaly do mužů, kteří nás chtějí zničit.
Ale od vydání „Crazy Love“ jsem slyšela stovky příběhů od mužů i žen, které také odešly, které z toho, co se stalo, dostaly neocenitelnou životní lekci a které si vybudovaly nový život, radostný a šťastný život jako zaměstnankyně, ženy a matky, život bez jakéhokoli násilí.
Jako já. Protože se ukázalo, že jsem opravdu velice typická obět domácího násilí a také typický přeživší domácího násilí.
Znovu jsem se provdala za milého a něžného muže a máme spolu tři děti.
Mám černého labradora a minidodávku.
Co už nikdy mít nebudu, nikdy, je nabitá zbraň, kterou mi na hlavu míří někdo, kdo říká, že mě miluje.
Právě teď si možná myslíte: „Páni, to je fascinující,“ nebo „Páni, ta byla ale pitomá," ale celou tu dobu jsem vlastně mluvila o vás.
Přísahám, že je tu několik lidí, kteří mě teď poslouchají, a kteří jsou právě týráni nebo byli týráni jako děti nebo jsou to násilníci sami.
Týrání může postihnout vaši dceru, sestru, nejlepší přítelkyni, právě teď.
Byla jsem schopná ukončit ten svůj šílený románek tím že jsem prolomila ticho.
Ještě dnes to ticho prolamuji.
Je to můj způsob, jak pomáhat ostatním obětem a toto je má závěrečná prosba na vás.
Mluvte o tom, co jste tady slyšeli.
Týrání se daří jen v tichu.
Máte tu moc domácí násilí ukončit jen tím, že na něj upozorníte.
My oběti potřebujeme každého.
Potřebujeme každého z vás, abyste pochopili tajemství domácího násilí.
Ať týrání vyjde na povrch tím, že o něm budete mluvit se svými dětmi, kolegy, vašimi přáteli a rodinou.
Znovu udělejte z přeživších úžasné a milované lidi s řádnou budoucností.
Rozpoznejte první známky násilí a svědomitě zakročte, omezte jej, ukažte oběti bezpečnou cestu ven.
Spolu můžeme udělat naše lůžka, naše jídelní stoly a naše rodiny bezpečnými a poklidnými oázami, jakými by měly být.
Děkuji.
(Potlesk)
Budu vám vyprávět příběh.
Jsem prvním rokem učitel biologie na střední škole a jsem hrozný nadšenec.
Jsem strašně nadšený, nořím se do příprav na hodiny,
ale pomalu přicházím k děsivému zjištění, že si mí studenti z hodin možná nic neodnášejí.
Tohle se stalo jednoho dne: Zadal jsem třídě, aby si v učebnici přečetli kapitolu o mé nejoblíbenější látce v celé biologii: viry a jak útočí.
A hrozně jsem se těšil, jak spolu budeme toto téma probírat. Vejdu dovnitř a říkám: „Může mi někdo, prosím, vysvětlit hlavní myšlenky a proč je toto téma tak úžasné?“
A je ticho. Nakonec se mi má oblíbená studentka podívá přímo do očí
a řekne: „To čtení stálo za houby.“
Pak to objasnila. Řekla: „Víte co,
nemyslím tím, že bylo na nic.
Myslím tím, že jsem tomu nerozuměla ani slovo.
Je to nudné. Koho to zajímá? Stojí to za houby.“
Po celé třídě se objevily souhlasné úsměvy, a já jsem si uvědomil, že všichni ostatní studenti jsou na tom stejně. Že si možná udělali poznámky nebo zapamatovali definice z učebnice, ale nikdo z nich skutečně nepochopil hlavní myšlenky.
Nikdo z nich mi nedokázal říct, proč je tohle téma tak skvělé, proč je to tak důležité.
Vůbec si nevím rady.
Nemám tušení, co teď.
Takže jediná věc, která mě napadá, je říct: „Poslouchejte. Budu vám vyprávět příběh.
Hlavními postavami příběhu jsou bakterie a viry.
Tihle hoši jsou více než milionkrát zvětšeni.
Skutečné bakterie a viry jsou tak malé, že je bez mikroskopu vidět nemůžeme, ale bakterie a viry byste mohli znát, protože nám způsobují nemoci.
Ale co spousta lidí neví, je, že viry mohou udělat zle i bakteriím.“
Ten příběh, který jsem začal dětem vyprávět, začíná jako hororový příběh.
Byla jednou jedna malá veselá bakterie.
Moc k ní nepřilněte.
Možná vám plave v žaludku nebo někde v nějakém zkaženém jídle, a zničehonic jí najednou začne být špatně.
Možná snědla něco špatného k obědu.
A pak to začne být opravdu strašné, protože se jí roztrhne stěna a uvidí vir, jak vyplouvá z jejích útrob.
A pak to začne být vážně hrozné, když celá praskne a z jejích útrob se vyplaví celá armáda virů.
Když - Ano, au je na místě! -
Když tohle vidíte a jste bakterie, je to jako vaše nejhorší noční můra.
Ale když jste vir a vidíte tohle, zkřížíte ručičky a řeknete si, „Válíme.“
Protože nakazit tuhle bakterii dalo spoustu lstivé práce.
Muselo se stát následující.
Vir se přichytil na bakterii a nenápadně do ní vpravil svoji DNA.
Potom DNA viru vytvořila látku, která rozseká DNA bakterie na kousky.
A teď, když jsme se zbavili DNA bakterie, DNA viru převezme nad buňkou kontrolu a nařídí jí začít vytvářet více virů.
DNA je totiž jako plánek, který říká živým věcem, co vytvořit.
Je to něco jako přijít do továrny na automobily a vyměnit jejich plánky za plánky na vraždící roboty.
Dělníci druhý den přijdou, dělají pořád svou práci, ale postupují podle odlišných instrukcí.
Takže nahrazením DNA bakterií za DNA virů přemění bakterie na továrnu pro výrobu virů - až do doby, než je tak naplněna viry, že praskne.
Ale to není jediný způsob, jak viry bakterie infikují.
Některé jsou o hodně lstivější.
Když tajný agent vir nakazí bakterii, udělá malou špionáž.
Takže, tenhle zahalený tajný agent vir vpravil svou DNA dovnitř buňky bakterie, a teď to přijde: Neudělá nic škodlivého - ne hned.
Místo toho potichounku vklouzne do DNA samotné bakterie a jen tam zůstane jako teroristická spící buňka čekající na instrukce.
Zajímavé na tom je, že odteď kdykoliv bude mít bakterie miminka, ta miminka budou v sobě také mít DNA viru.
Takže teď máme celou obrovskou rodinu bakterií naplněnou virovými spícími buňkami.
Žijí si šťastně pospolu, dokud nepřijde signál a - BUM! - všechna DNA virů vyskočí.
Převezme kontrolu na těmito buňkami, přemění je na továrny vyrábějící viry a všechny prasknou. Obrovská, rozvětvená rodina bakterií, celá umírá s viry řinoucími se z jejich střev. Viry vítězí nad bakteriemi.
Teď rozumíte tomu, jak mohou viry útočit na buňky.
Jsou dva způsoby: Tomu nalevo říkáme lytický cyklus, kdy jdou viry přímo dovnitř buňky a převezmou nad ní kontrolu.
[Napravo] je lyzogenní cyklus, který využívá tajné agenty viry.
Tohle není tak těžké, že ne?
A teď tomu všichni rozumíte.
Ale jestli jste na střední škole maturovali, můžu vám téměř zaručit, že už jste se s touto informací dříve setkali.
Ale vsadím se, že vám to bylo předkládáno tak, že vám to v paměti zrovna neutkvělo.
Tak proč, když se to mí studenti poprvé učili, to tak moc nenáviděli?
Nuže, byla tu spousta důvodů.
Především, zaručuju vám, že v jejich učebnicích nebyli tajní agenti viry ani hororové příběhy.
Víte, v komunikaci na poli vědy existuje posedlost vážností.
To mě ničí. Nedělám si legraci.
Kdysi jsem pracoval pro nakladatele vzdělávácí literatury, a jako spisovateli mi vždy říkali, abych nikdy nepoužíval příběhy, humor ani poutavý jazyk, protože by pak na mou práci nebylo nahlíženo jako na „vážnou“ a „vědeckou“.
Je to jasné? Protože Bůh zřejmě zakázal, aby se kdokoliv při studování vědy bavil.
Takže máme sice odvětví vědy, které se zabývá slizem a změnami barev.
Podívejte se na tohle.
A pak tu samozřejmě máme to, co musí mít každý dobrý vědec,
exploze!
Ale když se učebnice zdá moc zábavná, je tak nějak nevědecká.
Dalším problémem bylo, že jazyk v jejich učebnicích byl skutečně nesrozumitelný.
Pokud bychom chtěli shrnout příběh, který jsem vám vyprávěl, mohli bychom začít něčím jako: „Tyto viry vytvářejí kopie sebe samých vpravením své DNA do bakterie.“
Způsob, jakým to bylo znázorněno v učebnici, vypadal takto: „Replikace bakteriofágu je iniciována prostřednictvím introdukce virové nukleové kyseliny do bakterie.“
To je skvělé, perfektní pro 13leté dítě.
Jenomže problém je v tom, že ve vědeckém vzdělávání existuje spousta lidí, kteří by se na to podívali a řekli, že není možné dát tohle studentům, protože to obsahuje jazyk, který není tak úplně přesný.
Například jsem vám řekl, že viry obsahují DNA.
Jenže velmi malý zlomek z nich ne.
Místo toho mají něco, čemu se říká RNA.
Profesionální vědecký spisovatel by to zakroužkoval
a řekl: „To musí pryč. Musíme to změnit na něco mnohem odbornějšího.“
A tým profesionálních vědeckých korektorů by při procházení tohoto opravdu jednoduchého vysvětlení našel nedostatek téměř na každém slově, které jsem použil, a změnil by vše, co nebylo dostatečně vážné, a musel by změnit všechno, co nebylo 100% perfektní.
Pak by to bylo přesné, ale bylo by to zcela nepochopitelné.
To je děsivé.
Víte, stále mluvím o této myšlence vyprávění příběhů, a přitom si vědecká komunikace vzala za svou myšlenku, kterou já nazývám „tyranie preciznosti“, kde nemůžete prostě vyprávět příběh.
Je to jako kdyby se věda stala tím děsným vypravěčem, kterého všichni známe, který popisuje detaily, co nikoho nezajímají, jako: „Potkala jsem tuhle na obědě kamarádku a měla na sobě fakt ošklivé džíny.
Teda... nebyly to úplně džíny, spíš něco jako legíny, ale spíš... myslím, že to je spíš něco jako takové ty hodně úzké kalhoty, ale myslím si...“ a vy na to jen: „Proboha. Kde je pointa?“
Nebo ještě hůř. Vědecké vzdělání se stává tím týpkem, co neustále říká: „Vlastně.“
Znáte to, chcete říct něco jako: „Hej, kámo, museli jsme vstát uprostřed noci a jet snad sto mil v naprosté tmě.“
A ten týpek na to: „Vlastně to bylo 87,3 mil.“
A vám se chce říct: „Vlastně, sklapni! Jen se snažím vyprávět příběh.“
Protože dobré vyprávění je především o emocionálním propojení.
Musíme přesvědčit posluchačstvo, že na tom, co říkáme, záleží.
Ale stejně tak důležité je vědět, které detaily bychom měli vypustit, aby i přesto byla hlavní myšlenka pochopena.
Připomíná mi to, co řekl architekt Mies van der Rohe. Řekl přibližně to, že občas musíte lhát, abyste řekli pravdu.
Myslím si, že tento postoj je zejména důležitý ve vědeckém vzdělávání.
Nakonec bych chtěl říct, že bývám často zklamán tím, že si lidé myslí, že obhajuji zjednodušení vědy.
To není vůbec pravda.
V současnosti jsem doktorandem na Massachusettském technickém institutu a zcela rozumím důležitosti detailní, konkrétní vědecké komunikace mezi odborníky, ale ne, když se snažíme vyučovat 13leté děti.
Když si mladý student bude myslet, že všechny viry mají DNA, tak to jeho šance na úspěch ve vědě nezničí.
Ale když mladý student nebude ve vědě rozumět ničemu a naučí se ji nenávidět, protože to všechno zní jako toto, tak to jeho šance na úspěch zničí.
To musí přestat.
Přeji si, aby změna mohla přijít od institucí nahoře, které tento problém trvale udržují. A já je prosím, já je snažně prosím, aby s tím přestali.
Ale myslím, že je to nepravděpodobné.
Naštěstí máme zdroje jako je internet, kde můžeme tyto instituce obejít odzdola nahoru.
Neustále roste počet online zdrojů, které jsou určeny k vysvětlování vědy jednoduchým, srozumitelným způsobem.
Sním o stránce na způsob Wikipedie, která by vysvětlila jakýkoliv vědecký pojem, který si jen můžete představit, v jednoduchém jazyce, kterému bude každý středoškolák rozumět.
Já sám trávím většinu svého volného času vytvářením vědeckých videí, které dávám na YouTube.
Vysvětluji chemickou rovnováhu pomocí analogií s trapným tancováním na druhém stupni, a vykládám látku o palivových článcích příběhy o chlapcích a děvčatech na letním táboře.
Ve zpětné vazbě, kterou dostávám, jsou občas pravopisné i gramatické chyby, ale i tak je to velmi uznalé, velmi vděčné, takže vím, že tohle je ta správná cesta, kterou bychom měli předávat vědu.
Stále ale ještě zbývá spousta práce, a jestli jste jakkoliv zapojeni do vědy, naléhám na vás, abyste se přidali.
Popadněte kameru, začněte psát blog, cokoliv, ale vynechte vážnost, vynechte žargon.
Rozesmějte mě. Zaujměte mě.
Vynechte ty otravné detaily, které nikoho nezajímají, a jděte rovnou k pointě.
Jak byste měli začít?
Zkuste říct: „Poslouchejte. Budu vám vyprávět příběh.“
Děkuji vám. (Potlesk)
Lidé se vzájemně dávají do škatulek od okamžiku, kdy se potkají -- Je ta osoba nebezpečná?
Je přitažlivá? Je to potenciální partner? Je potenciálně dobrý na vytváření kontaktů?
Děláme malý výslech, když potkáme lidi, abychom si o nich v duchu udělali souhrnný obrázek.
Jak se jmenuješ? Odkud jsi?
Kolik je ti let?
Čím jsi? Pak začneme být osobnější.
Měl jsi někdy nějaké onemocnění?
Rozvedl ses někdy?
Páchne ti z úst, když teď odpovídáš na mé dotazy?
Co tě zajímá? Kdo tě zajímá?
S jakým pohlavím rád spíš?
Chápu to.
Jsme neurologicky nastavení tak, že vyhledáváme lidi, jako jsme my.
Začínáme vytvářet party od okamžiku, kdy jsme dost staří na to, abychom věděli, jaké to je být přijímaný.
Vytváříme vazby založené na čemkoliv, co se dá -- hudební preference, rasa, pohlaví, čtvrť, v níž jsme vyrostli.
Vyhledáváme prostředí, která posilují naše osobní volby.
Někdy se však i jen otázka „Čím jsi?“
může zdát, jako když někdo otevírá maličkou škatulku a žádá vás, abyste se do ní zmáčkli.
Protože kategorie, jak jsem zjistila, jsou příliš omezující.
Škatulky jsou příliš těsné.
A to se může stát skutečně nebezpečným.
Teď však něco o mně, než se do toho dostaneme příliš hluboko.
Vyrostla jsem ve velmi bezstarostném prostředí.
Byla jsem vychovávána v centru Manhattanu na počátku 80. let, dva bloky od epicentra punkové hudby.
Byla jsem chráněna před lidmi zaslepenými předsudky a společenskými omezeními nábožensky založené výchovy.
Tam, odkud pocházím, pokud jste nebyli drag queen nebo nekonvenčně smýšlející člověk či nějaký druh umělce, byli jste těmi divnými.
(Smích) Byla to nekonvenční výchova, ale jako dítě v ulicích New Yorku se naučíte, jak věřit svým instinktům, naučíte se, jak následovat své myšlenky.
Takže když mi bylo šest, rozhodla jsem se, že chci být kluk.
Jednoho dne jsem šla do školy a děti mi nedovolily hrát s nimi basketbal.
Řekly, že holky hrát nenechají.
Tak jsem šla domů a oholila si hlavu a další den se vrátila zpátky a řekla: „Jsem kluk.“
Totiž, kdo ví, že?
Když je vám šest, možná to můžete udělat.
Nechtěla jsem, aby kdokoliv věděl, že jsem holka, a tak to nevěděli.
Vydržela jsem tuhle šarádu osm let.
Tohle jsem já, když mi bylo 11.
Hrála jsem děcko jménem Walter ve filmu nazvaném „Podezřelý“.
Byla jsem malý pouliční drsňák, který následoval Christiana Slatera a otravoval ho.
Takže jsem byla také dětským hercem, což zdvojnásobilo roviny prezentace mé identity, protože nikdo nevěděl, že jsem ve skutečnosti byla holka hrající kluka.
Vlastně nikdo v mém životě nevěděl, že jsem byla holka -- nevěděli to učitelé ve škole, nevěděli to kamarádi, nevěděli to režiséři, se kterými jsem pracovala.
Ve třídě ke mně děti často přicházely a popadly mě za krk, aby zkontrolovaly můj ohryzek, nebo mě popadly v rozkroku, aby zkontrolovaly, co tam mám.
Když jsem šla na záchod, otočila jsem v kabince své boty tak, že to vypadalo, jako že čůrám vestoje.
Když jsem přespávala, měla jsem záchvaty paniky, jak jsem se snažila ujasnit holkám, že mě nechtějí políbit, aniž bych se přitom musela vyoutovat.
Měla bych však zmínit, že jsem necítila nenávist ke svému tělu či genitáliím.
Necítila jsem se, jako bych byla ve špatném těle.
Cítila jsem se, jako bych účinkovala v této složité hře.
Neprošla bych jako transsexuál.
Kdyby však moje rodina byla tím druhem lidí, kteří věří v terapii, asi by mě diagnostikovali jako něco jako pohlavně dysmorfní a dali by mě na hormony, aby oddálili pubertu.
Ale ve svém konkrétním případě jsem se prostě jednoho dne, když mi bylo 14, probudila a rozhodla se, že chci být zase holka.
Puberta udeřila a já jsem neměla tušení, co to znamená být holka a byla jsem připravená přijít na to, kým vlastně jsem.
Když se dítě chová tak, jak jsem se chovala já, tak nemusí tak úplně projít coming outem, že?
Nikdo není zrovna šokován.
(Smích) Ale moji rodiče po mně nechtěli, abych se definovala.
Když mi bylo 15 a volala jsem tátovi, abych mu řekla, že jsem se zamilovala, bylo poslední věcí v našich myslích bavit se o tom, jaké to má následky, že mojí první láskou je dívka.
O tři roky později, když jsem se zamilovala do muže, ani jeden z mých rodičů se nad tím nepozastavoval.
To je jeden z největších darů mého velmi nekonvenčního dětství, že po mně nikdy nechtěli, abych se definovala jako cokoliv v jakémkoliv okamžiku.
Bylo mi prostě dovoleno být sama sebou, růst a měnit se v každém momentě.
Před čtyřmi, skoro pěti lety, Proposition 8, ta obrovská diskuze o rovnosti manželství, vyvolala po celé zemi hodně emocí.
V té době sňatek nebyl zrovna věcí, nad kterou bych moc přemýšlela.
Ale byla jsem ohromená skutečností, že Amerika, země s historií pošpiňování lidských práv, by mohla své chyby opakovat tak zjevně.
A vzpomínám si, jak jsem sledovala debatu v televizi a přemýšlela, jak je to zajímavé, že oddělení církve od státu v podstatě vytváří geografické hranice napříč zemí, mezi místa, kde lidé věřili, a místa, kde nevěřili.
A taky tato debata vytvářela geografické hranice kolem mě.
Kdyby to byla válka s dvěma odlišnými stranami, já bych automaticky spadala do týmu homosexuálů, protože jsem rozhodně nebyla na 100 procent hetero.
V té době jsem se teprve začínala vynořovat z té osmileté spletité krize identity, v níž jsem se z chlapce proměnila v neohrabanou dívku, která vypadala jako kluk v holčičím oblečení, k opačnému extrému spoře oblečené, přespříliš si to kompenzující, za kluky se honící holčičkovské holky, až jsem nakonec dospěla ke zdráhavému objevování toho, kým jsem ve skutečnosti byla. Holkou, která se obléká a chová jako kluk, která má ráda kluky i holky, podle osobnosti.
Strávila jsem rok focením této nové generace holek, které byly v podstatě jako já, které se cítily mezi kategoriemi, holky, které jezdily na skateboardech, ale dělaly to v krajkovém spodním prádle, holky, které měly klučičí účesy, ale nosily lak na nehty, holky, které měly oční stíny ladící s jejich odřenými koleny, holky, které měly rády holky a kluky, kteří měli rádi kluky a holky, kteří všichni nenáviděli, když byly dáváni do jakýchkoliv škatulek.
Milovala jsem tyto lidi a obdivovala jejich svobodu, ale sledovala jsem, jak se svět mimo naši utopistickou bublinu vrhl do bouřlivých diskuzí, kde odborníci začali přirovnávat na státní televizi naši lásku k bestialitě.
A zaplavilo mě toto silné uvědomění, že jsem členem menšiny ve své rodné zemi, kvůli jedné stránce své osobnosti.
Byla jsem legálně a nesporně druhořadým občanem.
Nebyla jsem aktivistka.
Nemávám ve svém životě žádnými vlajkami.
Ale byla jsem pronásledována touto otázkou: Jak by mohl někdo hlasovat pro odnětí práv obrovské palety lidí, které jsem znala, kvůli jednomu prvku jejich osobnosti?
Jak mohli říct, že my jako skupina si nezasloužíme rovná práva jako někdo jiný?
Byli jsme vůbec skupina?
Jaká skupina? A potkali vůbec někdy tihle lidé vědomě oběť své diskriminace?
Věděli, proti komu hlasují a jaký to mělo dopad?
A pak mě napadlo, že kdyby se mohli podívat do očí lidí, které odkazovali do druhořadého občanství, možná by pro ně pak bylo těžší to udělat.
Možná by se nad tím pozastavili a zamysleli.
Zjevně jsem nemohla dostat 20 milionů lidí na stejnou večeři, tak jsem vymyslela způsob, jakým bych je mohla vzájemně představit prostřednictvím fotek, bez jakýchkoliv triků, bez nasvětlování či jakékoliv manipulace z mé strany.
Protože na fotce můžete zkoumat vousy lva bez obav, že vám roztrhá obličej.
Pro mě není fotografie jenom o vystavení filmu, je to o vystavení diváka něčemu novému, místu, na které se dříve nedostali, ale co je nejdůležitější, lidem, kterých se možná bojí.
Časopis Life představil generacím lidí vzdálené kultury, o nichž nevěděli, že existují, prostřednictvím fotek.
Tak jsem se rozhodla udělat sérii velmi jednoduchých portrétů, jako policejní fotky.
A v podstatě jsem se rozhodla vyfotit kohokoliv v této zemi, kdo nebyl na 100 procent heterosexuální, což, pokud to nevíte, je neomezené množství lidí.
(Smích) Takže toto byl skutečně velký projekt a abychom ho udělali, potřebovali jsme nějakou pomoc.
Tak jsem vyběhla do třeskuté zimy a fotila každičkého člověka, o kterém jsem věděla, že se s ním dá začít, v únoru asi před dvěma roky.
A vzala jsem tyto fotky a šla jsem do HRC (Human Rights Campaign) a požádala jsem je o pomoc.
Poskytli mi prostředky na dvoutýdenní focení v New Yorku.
A pak jsme vytvořili toto.
(Hudba) Video: Jsem iO Tillett Wright a jsem umělkyně narozená a vychovaná v New Yorku.
(Hudba) Self Evident Truths [Samozřejmé pravdy] je fotografický záznam dnešní LGBTQ Ameriky.
Mým cílem je udělat jednoduchý portrét kohokoliv, kdo je něčím jiným než stoprocentním heterosexuálem nebo cítí, že jakýmkoliv způsobem spadá do LGBTQ spektra.
Mým cílem je ukázat lidskost, která existuje v každém z nás, skrz jednoduchost tváře.
(Hudba) „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.“
Je to napsáno v Deklaraci nezávislosti.
Selháváme jako národ v prosazování morálních pravidel, na kterých jsme byli založeni.
Ve Spojených státech není žádná rovnost.
[„Co pro vás znamená rovnost?“] [„Sňatek“] [„Svobodu“] [„Lidská práva“] [„Chovat se ke každému člověku tak, jak byste se chovali k sobě“] Je jenom když o ní nemusíte přemýšlet.
Boj za rovná lidská práva není jenom o sňatcích homosexuálů.
Dnes můžete být ve 29 státech, více než polovině této země, legálně vyhozeni z práce jen kvůli své sexuální orientaci.
[„Kdo je zodpovědný za rovnost?“] Slyšela jsem stejnou odpověď od stovek lidí: „My všichni jsme zodpovědní za rovnost.“
Zatím jsme vyfotili 300 tváří v New Yorku.
A nebyli bychom schopni udělat nic z toho bez štědré podpory Human Rights Campaign.
Chci udělat tento projekt po celé zemi.
Chci navštívit 25 amerických měst a chci vyfotit 4 000 nebo 5 000 lidí.
To je můj příspěvek v boji za lidská práva mé generace.
Vyzývám vás k tomu, abyste se podívali do tváří těchto lidí a řekli jim, že si zaslouží méně než jakýkoliv jiný člověk.
(Hudba) [„Samozřejmé pravdy“] [„4 000 tváří po celé Americe“] (Hudba) (Potlesk) iO Tillett Wright: Vůbec nic nás nemohlo připravit na to, co po tom následovalo.
Skoro 85 000 lidí shlédlo toto video a pak nám začali psát emaily ze všech částí země a žádali nás, abychom přijeli do jejich měst a pomohli jim ukázat své tváře.
A svoji tvář chtělo ukázat mnohem více lidí než jsem čekala.
Tak jsem změnila svůj bezprostřední cíl na 10 000 portrétů.
To video vzniklo na jaře 2011 a do dneška mám procestováno téměř 20 měst a vyfoceno skoro 2 000 lidí.
Vím, že toto je přednáška, ale ráda bych udělala minutu ticha a nechala vás podívat se na tyto tváře, protože není nic, co můžu říct, aniž by to zároveň neříkaly ony.
Protože pokud fotka má cenu tisíce slov, potom fotka obličeje potřebuje zcela nový slovník.
Takže poté, co jsme cestovali a mluvili s lidmi v místech jako Oklahoma nebo texaské maloměsto, jsme našli důkazy, že výchozí premisa byla trefou do černého.
Viditelnost skutečně je klíčem.
Obeznámenost je opravdu průchodem k empatii.
Jak se určitá záležitost vynoří ve vašem okolí nebo ve vaší vlastní rodině, je mnohem pravděpodobnější, že se pro to budete snažit najít porozumění nebo najít nový úhel pohledu.
Samozřejmě během svých cest potkávám lidi, kteří se právně zřekli svých dětí, protože byly něčím jiným než heterosexuály, ale také jsem potkala lidi, kteří byli baptisté a kteří změnili církev, protože jejich dcera byla lesba.
Vyvolaná empatie se stala hlavní oporou Self Evident Truths.
Ale zde je to, co jsem se začala učit a co bylo doopravdy zajímavé: Self Evident Truths nesmazává rozdíly mezi námi.
Ve skutečnosti je to naopak, zdůrazňuje je.
Představuje nejenom spletitost nalezenou v zástupu různých lidí, ale složitost v rámci každého jednotlivého člověka.
Problém nebyl v tom, že bychom měli příliš mnoho škatulek.
Měli jsme jich příliš málo. V určitém momentě mi došlo, že můj úkol fotit „homosexuály“ byl ve své podstatě chybný, protože existuje milion různých odstínů homosexuality.
Snažila jsem se pomoct, ale zachovávala jsem přesně tu věc, které jsem se celý život snažila vyhýbat -- další kategorii.
V určitém momentu jsem do dotazníku přidala otázku, která žádala lidi, aby se zařadili na stupnici homosexuality od 1 do 100 procent.
A sledovala jsem, jak se přede mnou odvíjelo tolik existenciálních krizí.
(Smích) Lidé nevěděli, co dělat, protože nikdy předtím nedostali takovou volbu.
Můžete vyčíslit svoji otevřenost?
Jak však překonali šok, většinou lidé volili místo někde mezi 70 až 95 procenty nebo 3 až 20 procenty.
Samozřejmě bylo hodně lidí, kteří volili 100 procent jednoho či druhého, ale zjistila jsem, že mnohem větší část lidí se ztotožňovala s něčím, co bylo mnohem jemnější.
Zjistila jsem, že většina lidí spadá na spektru do míst, které jsem začala nazývat jako „šedé“.
Aby to však bylo jasné -- a toto je velmi důležité -- rozhodně neříkám, že preference neexistují.
A ani se nebudu vyjadřovat k otázce volby versus biologické určenosti, protože pokud je náhodou někdo z vás víry, že sexuální orientace je volba, zvu vás vyjít ven a zkusit být šedý.
Vyfotím vás i za pouhou snahu.
(Smích) Co však říkám je, že lidé nemají jenom jeden rozměr.
Nejdůležitější věcí, kterou si z tohoto procentního systému vzít, je toto: Pokud máte homosexuály tady a heterosexuály máte tady, a zatímco uznáváme, že většina lidí se identifikuje jako někde blíže jednomu či druhému konci spektra, existuje obrovská škála lidí, kteří jsou někde mezi.
A skutečnost, kterou toto představuje, je komplikovaná.
Protože, například, pokud schválíte zákon, který dovoluje šéfovi vyhodit zaměstnance za homosexuální chování, kde přesně určíte tu hranici?
Je to tady, u lidí, kteří měli zatím jednu či dvě heterosexuální zkušenosti?
Nebo je to tady, u lidí, kteří zatím měli jednu či dvě homosexuální zkušenosti?
Kde přesně se člověk stává druhořadým občanem?
Další zajímavou věcí, na kterou jsem během svého projektu a cestování přišla, je, jak špatným pojítkem sexuální orientace je.
Poté, co jsem tolik cestovala a potkala tolik lidí, mi dovolte říct, že existuje naprosto stejné množství blbců a zlatíček a demokratů a republikánů a sportovců a princezen a jakékoliv jiné polarizace, jakou můžete vymyslet, v rámci LGBT komunity, jako jich je v rámci lidské rasy.
Kromě toho, že hrajeme s jednou právní rukou svázanou za našimi zády, a jakmile překonáte sdílený příběh předsudků a boje, být pouze něčím jiným než heterosexuálem nezbytně neznamená, že máme něco společného.
Takže v nekončícím rozrůstání se tváří, kterým se Self Evident Truths neustále stávají, jak se snad objevují na více a více médiích, na autobusových zastávkách, billboardech, facebookových stránkách, spořičích obrazovky, možná se v tomto průvodu lidskosti začne dít něco zajímavého a užitečného.
Snad začnou být tyto kategorie, tyto příliš zjednodušené škatulky, zbytečné a začnou mizet.
Protože skutečně nepopisují nic, co vidíme a nikoho, koho známe, a nic, čím jsme.
Co vidíme jsou lidské bytosti v celé jejich rozmanitosti.
A vidět je dělá odpírání jejich lidskosti těžším.
Přinejmenším doufám, že to dělá těžším odpírání jejich lidských práv.
Takže jsem to konkrétně já, komu byste si vybrali upřít právo na bydlení, právo adoptovat děti, právo na sňatek, svobodu nakupovat tady, žít tady, kupovat tady?
Jsem já tím, koho se rozhodnete zříct jako svého dítěte nebo svého bratra nebo své sestry nebo své matky nebo svého otce, svého souseda, svého synovce či sestřenice, svého strýce, prezidenta, své policistky nebo hasiče?
Je příliš pozdě.
Protože já už jsem všemi těmi věcmi.
My už jsme všemi těmito věcmi a vždy jsme jimi byli.
Takže nás, prosím, nezdravte jako cizince, zdravte nás jako sobě rovné lidské bytosti, tečka.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Salaam alaikum.
Vítejte v Doha.
Jsem vedoucí programu, který zabezpečuje domácí dodávku potravin.
To je má práce na další dva roky, navrhnout ucelený plán a poté ho do deseti let uskutečnit -- samozřejmě, společně s mnoha dalšími lidmi.
Ale nejprve vám musím říct o mém příběhu, o příběhu této země, v níž se všichni dnes nacházíme.
A samozřejmě, většina z vás dnes měla tři jídla a pravděpodobně je budete mít i zítra.
Takže detailněji, jak vypadal Katar ve 40. letech?
Žilo nás tu okolo 11 000.
Neměli jsme vodu. Nebyla zde energie, ropa, auta, nic z toho.
Většina lidí žila buď v pobřežních vesnicích, rybařili nebo to byli nomádi, kteří se toulali krajinou ve snaze najít vodu.
Žádné z vymožeností moderní doby neexistovaly.
Nebyla tu žádná města, které dnes můžete vidět -- žádné Doha, Dubaj, Abu Dhabi, Kuvajt ani Rijád.
Není to tak, že by neuměli rozvíjet města.
Chyběly zdroje pro jejich rozvoj.
A, jak můžete vidět, tak i předpokládaná délka života byla nízká.
Většina lidí umírala kolem 50 let.
Přejděme ke kapitole číslo dva: ropná éra.
V roce 1939 byla objevena ropa.
Nebyla však bohužel naplno komerčně využívána až do konce druhé světové války.
Co zapříčinila?
Změnila tvář této země, čehož můžete být dnes svědky.
Také způsobila, že všichni ti lidé, kteří putovali pouští -- hledaje vodu a jídlo, pokoušejíce se starat o svůj dobytek -- se urbanizovali.
Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale v mé rodině mluvíme odlišnými přízvuky.
Moje matka má přízvuk, který se velmi liší od přízvuku mého otce, a to nás v této jedné zemi žije okolo 300 000.
V současnosti zde existuje asi 5 nebo 6 přízvuků.
Někdo by se zeptal: „Jak to? Jak se tohle mohlo stát?“
Protože jsme žili roztroušeně.
Nemohli jsme žít pospolu jednoduše proto, že neexistovaly žádné zdroje.
A když se tyto zdroje objevily, například ropa, začali jsme budovat ony nevšední technologie, shromažďovat se, protože jsme potřebovali koncentraci.
Lidé se začali navzájem poznávat
a uvědomili jsme si, že máme odlišné přízvuky.
Takže tohle je kapitola dvě: ropná éra.
Podívejme se na dnešek.
Toto je pravděpodobně silueta toho, co většina z vás ví o Doha.
Takže jaká je populace dnes?
Je to 1,7 miliónu lidí.
Za necelých 60 let.
Naše ekonomika průměrně rostla okolo 15 procent za předešlých pět let.
Délka života se zvýšila na 78 let.
Spotřeba vody se zvýšila na 430 litrů
a je jednou z nejvyšších na světě.
Od doby, kdy jsme neměli vůbec žádnou vodu, ke spotřebě nejvyššího stupně, vyššího než kterýkoliv jiný národ.
Netuším, jestli toto byla reakce na nedostatek vody.
Ale co je na tomto příběhu, který jsem vám právě řekl, zajímavé?
Zajímavé je, že v posledních 5 letech pokračujeme v 15procentním růstu bez vody.
Toto je historicky významné. Nikdy v historii se to nestalo.
Města byla totálně srovnána se zemí kvůli nedostatku vody.
V tomto regionu se píše historie.
Nejedná se pouze o města, která budujeme, ale o města se sny a lidmi, kteří by se chtěli stát vědci, lékaři.
Postavte pěkný domov, přiveďte architekta, navrhněte můj dům.
Tito lidé neoblomně považují tento prostor za obyvatelný, i když dřív nebyl.
Ale samozřejmě za použití technologie.
V Brazílii spadne 1 782 milimetrů dešťových srážek ročně.
Katar má 74 a máme tu ten nárůst.
Jak je to možné?
Jak bychom to mohli přežít?
Nemáme vůbec žádnou vodu.
Jednoduše díky tomu obrovskému, mamutímu stroji zvanému odsolování.
Energie je zde klíčovým faktorem.
Změnila všechno. Pumpujeme ji ze země, pálíme ji po tunách, pravděpodobně většina z vás ji použila na cestě do Doha.
Tohle je naše jezero, pokud jde vidět.
Tohle je naše řeka.
Díky tomuto můžeme všichni používat a užívat si vodu.
Je to nejlepší technologie, kterou tento region mohl kdy mít: odsolování.
Jaká jsou ale rizika?
Bojíte se hodně?
Řekl bych, že pokud se podíváte na globální fakta, uvědomíte si, samozřejmě, že se bát musím.
Poptávka se zvětšuje stejně jako populace.
Před pár měsíci jsme překročili sedm miliard.
A takové číslo také potřebuje jídlo.
Existuje předpověď, že nás do roku 2050 bude 9 miliard.
Takže země, která nemá žádnou vodu, se musí bát o to, co se děje za jejími hranicemi.
Také strava se mění.
Díky vystoupání na vyšší sociálně-ekonomickou úroveň se také lidem změnila strava.
Začali jíst více masa a podobně.
Na druhou stranu výnosy klesají kvůli klimatickým změnám a dalším faktorům.
A tak si někdo opravdu musí uvědomit, kdy přijde krize.
Taková je situace v Kataru, pro ty, kteří by o ní nevěděli.
Máme rezervu vody pouze na dva dny.
Dovážíme 90 procent našeho jídla a obděláváme méně než jedno procento naší země.
Omezené množství našich farmářů bylo donuceno upustit od svých farmářských praktik jako důsledek politiky volného trhu a vstupu velkých hráčů, atd., atd.
Takže také čelíme rizikům.
Tyto rizika přímo ovlivňují udržitelnost našeho národa a jeho budoucnosti.
Otázka zní, zda existuje řešení.
Existuje udržitelné řešení?
Vskutku existuje.
Tento snímek shrnuje tisíce stránek technických dokumentů, na kterých jsme pracovali během posledních dvou let.
Začněme s vodou.
Všichni moc dobře víme -- ukazoval jsem vám to dříve -- že potřebujeme tuto energii.
Takže pokud budeme potřebovat energii, tak jaký druh energie to bude?
Vyčerpatelná energie? Fosilní paliva?
Nebo bychom měli použít něco jiného?
Máme komparativní výhodu k použití jiného zdroje energie?
Hádám, že většina z vás si všimla, že máme: 300 slunečných dní.
A proto budeme používat tento obnovitelný zdroj energie k produkci vody, kterou potřebujeme.
A pravděpodobně použijeme 1 800 megawattů ze solárních systémů, abychom vyprodukovali 3,5 milionu kubických metrů vody.
A to je hodně vody.
Ta voda pak půjde farmářům a farmáři budou schopní zalévat své rostliny a budou potom schopni zásobit společnost jídlem.
Ale abychom udrželi horizontální osu -- protože tohle jsou projekty, systémy, které dodáme -- potřebujeme také rozvíjet vertikální osu: systémová údržba, vysokoúrovňové vzdělání, výzkum a rozvoj, průmysl, technologie, výroba těchto technologií a následná aplikace, a konečně trhy.
Všechno toto umožní legislativa, politika a předpisy.
Bez toho nemůžeme dělat nic.
Takže teď vytváříme plán.
Do dvou let bychom snad měli být s tímto plánem hotoví a začali bychom ho uskutečňovat.
Náš cíl je být tísicileté město, právě jako mnoho tísiciletých měst okolo: Istanbul, Řím, Londýn, Paříž, Damašek, Káhira.
Je nám pouze 60 let, ale chceme jako město žít navždy, žít v míru.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Organičtí chemikové vytvářejí molekuly, velmi komplikované molekuly, tak že štěpí větší molekuly v menší, a používají reverzní inženýrství.
Jako chemik jedna z věcí, na kterou jsem se před pár lety chtěl zeptat své výzkumné skupiny, byla: Mohli bychom vyrobit opravdu skvělou univerzální chemickou sadu?
V podstatě, mohli bychom vyrobit chemickou aplikaci?
Takže co by to znamenalo a jak bychom to udělali?
No na začátek jsme vzali 3D tiskárnu a začali jsme tisknout naše kádinky a zkumavky na jedné straně, a potom ve stejnou dobu molekuly na straně druhé a zkombinovali jsme je v něco, čemu říkáme "reactionware".
Takže tisknutím nádoby a praktikováním chemie najednou, bychom mohli zpřístupnit tento univerzální chemický nástroj.
Co by to mohlo znamenat?
No, pokud můžeme zapojit biologické a chemické sítě jako vyhledávače, takže pokud byste měli nemocnou buňku a chtěli ji vyléčit nebo bakterii, kterou byste chtěli zabít a kdybyste je vložili do vašeho zařízení ve stejnou chvíli a provedli trochu té chemie, mohli byste být schopni vyrábět léky novým způsobem.
Takže jak tohle děláme v laboratoři?
No, je k tomu potřeba jak software tak i hardware a chemické inkousty.
Nejlepší na tom je ten nápad, mít univerzální set inkoustů, který poskytneme společně s tiskárnou a vy si stáhnete plán, organické složení pro danou molekulu a vyrobíte si ji v tomto zařízení.
A tak si budete moci vyrábět své molekuly v tiskárně za použití tohoto softwaru.
Takže co by to mohlo znamenat?
No, v zásadě by to znamenalo, že byste si mohli natisknout své vlastní léky.
A to právě děláme v naší laboratoři,
ale abychom se tam dětskými krůčky dostali, se ze všeho nejdřív musíme podívat na design a produkci léků nebo na objevy a výrobu v oblasti léčiv.
Protože pokud je budeme umět vyrobit, potom co je objevíme, mohli bychom je využít kdekoliv.
Nemusíte už chodit do lékárny.
Můžeme tisknout léky dle potřeby.
Můžeme stáhnout nové diagnózy.
Řekněme, že se objevil nový super virus,
dáte jej do svého vyhledávače a vyrobíte si lék, co vyléčí tuto hrozbu.
Takže vám to umožní molekulární slučování za chodu,
ale pro mě je asi nejdůležitější věc, co se týká budoucnosti, myšlenka, že si vezmete své vlastní kmenové buňky s vašimi geny a vašim prostředím a vytisknete si vaše vlastní osobní léky.
A pokud se vám to nezdá dost bizarní, kam si myslíte, že to až zajde?
No, budete mít svoje vlastní osobní výrobníky hmoty.
Scotty, transportuj mě.
(Potlesk)
Nuže, jsem umělec.
Žiji v New Yorku a pracuji v reklamě už -- od doby, co jsem vyšel ze školy. Takže už okolo sedmi, osmi let a bylo to vyčerpávající.
Pracoval jsem dlouho do noci. Pracoval jsem o víkendech a došlo mi, že nemám čas na všechny ty projekty, na kterých jsem chtěl pracovat sám.
A jednoho dne jsem byl v práci a viděl jsem talk od Stefana Sagmeistera na TEDu, který se jmenoval „The power of time off“ [Síla volna], a on povídal o tom, jak si každých sedm let bere rok volno od práce, aby mohl dělat své vlastní kreativní projekty, a já byl okamžitě inspirován a jen jsem řekl, „To musím udělat. Musím si vzít rok volna.
Potřebuji mít čas na cestování a strávit čas se svojí rodinou a začít mé vlastní kreativní myšlenky.“
Takže první z těch projektů dopadl jako něco, čemu říkám „Jedna vteřina každý den.“
V podstatě nahrávám jednu vteřinu každého dne mého života po zbytek mého života, chronologicky skládám tyto vteřinové segmenty mého života do jednoho plynulého videa až do té doby, kdy je natáčet už nebudu moci.
Záměr toho projektu je jediný: Nenávidím nepamatování si věcí, které jsem udělal v minulosti.
Existuje spousta věcí, které jsem v životě udělal, na které nemám žádnou vzpomínku, dokud to někdo nevytáhne. A někdy se zamyslím, „A jo, to je něco, co jsem udělal.“
A něco, co jsem si uvědomil krátce na začátku projektu, bylo, že kdybych nedělal cokoliv zajímavého, pravděpodobně bych zapomněl video nahrát.
Takže toho dne -- poprvé, když jsem zapomněl, mě to skutečně ranilo, protože to je něco, co jsem skutečně chtěl -- od okamžiku, kdy jsem překročil třicítku, jsem chtěl udržet tento projekt v chodu navždy. A vynecháním té jedné sekundy jsem si uvědomil -- nějak to vytvořilo něco v mé hlavě, takže na to už nikdy znovu nezapomenu.
Když se dožiji 80 let, budu mít pětihodinové video, které shrne 50 let mého života.
Až mi bude 40, budu mít hodinové video, které bude obsahovat pouze dekádu.
To mě skutečně povzbuzuje den co den když vstávám, abych se svým dnem zkusil udělat něco zajímavého.
Jedna z věcí, se kterou mám problémy, je, že jak dny, týdny a měsíce plynou, čas se začíná zastírat a splývat jeden s druhým. A, chápete, to jsem nesnášel. A vizualizace je způsob, jak spustit vzpomínku.
Tento projekt je pro mě způsobem, jak přemostit tu mezeru a zapamatovat si vše, co jsem udělal.
I tato pouhá vteřina mi umožní si vzpomenout na vše ostatní, co jsem toho dne udělal.
Občas je obtížné vybrat tu jednu vteřinu.
Když je dobrý den, mám možná tři nebo čtyři vteřiny, které chci opravdu vybrat. Ale musím to prostě zúžit na jednu, ale i to zúžení mi umožní si zapamatovat ostatní tři tak jako tak.
Je to také takový protest, osobní protest proti kultuře, kterou teď máme, kde mají lidé na koncertech vytažené své mobilní telefony a natáčejí si celý koncert a obtěžují vás tím.
Vždyť si ani tu show neužívají.
Sledují koncert skrz své mobilní telefony.
Nesnáším to. Sice jsem býval trochu ten typ člověka kdysi, a rozhodl jsem se, že nejlepší způsob pro mě, jak zachytit a udržet vizuální vzpomínku svého života a nebýt tím člověkem, je natočit pouze tu jednu vteřinu, která mi umožní spustit vzpomínku „Jo, ten koncert byl úžasný. Skutečně se mi ten koncert líbil.“
A zabere to jen rychlou, rychlou vteřinu.
Byl jsem na tříměsíčním road tripu toto léto.
Bylo to něco, o čem jsem celý svůj život snil, že podniknu. Prostě jen jezdit po Spojených státech a Kanadě a jen přemýšlet o tom, kam vyrazit další den. A bylo to jaksi výjimečné.
Vlastně mi došly peníze, na své cestování jsem utratil spoustu peněz z úspor, které jsem měl na svůj rok volna, takže jsem musel... jel jsem do Seattlu a strávil jsem nějaký čas s přáteli prací na skutečně parádním projektu.
Jeden z důvodů, proč jsem si vzal rok volna, byl strávit více času s mojí rodinou a stala se skutečně tragická věc, když má švagrová, její střevo se náhle jednoho dne zaškrtilo a vzali jsme ji na pohotovost a byla, byla na tom opravdu moc špatně.
Několikrát jsme ji skoro ztratili a byl jsem tam s mým bratrem každý den.
Tento projekt mi pomohl něco si uvědomit: že natáčení jedné vteřiny opravdu špatného dne je velmi obtížné.
Není to -- máme tendenci vytahovat kamery, když děláme úžasné věci.
Nebo v situaci „Jasně, večírek, vyfotíme se.“
Ale jen zřídkakdy to děláme, když máme špatný den a děje se něco hrozného.
A zjistil jsem, že bylo ve skutečnosti velmi, velmi důležité nahrát i tuto jednu vteřinu opravdu špatného momentu.
Skutečně vám to pomůže si cenit těch dobrých chvílí.
Ne vždy je dobrý den, takže když máte špatný, myslím si, že je důležité si ho zapamatovat stejně tak jako je důležité si zapamatovat ty dobré dny.
Jedna věc, kterou dělám, je, že nepoužívám žádné filtry. Nepoužívám nic, abych -- Snažím se zachytit moment jak jen to je možné způsobem, jako bych to viděl svýma vlastníma očima.
Začal jsem pravidlo pohledu z první osoby.
Ze začátku, myslím, jsem měl pár videí, kde jste mě mohli vidět, ale uvědomil jsem si, že takhle to nepůjde.
Způsob, jak si skutečně zapamatovat to, co jsem viděl, bylo natočit to tak, jak jsem to skutečně viděl.
Teď několik věcí o tomto projektu, které mám v hlavě, jsou: Nebylo by zajímavé, kdyby tisíce lidí dělaly přesně tohle?
Minulý týden mi bylo 31, což je tady.
Myslím si, že by bylo zajímavé vidět, co udělal každý s projektem jako je tento.
Myslím, že by měl každý rozdílnou interpretaci.
Myslím, že by každý mohl těžit pouze z toho, že má jednu vteřinu k zapamatování každý den.
Sám jsem unaven ze zapomínání a tohle je opravdu jednoduchá věc.
Mám na mysli, že všichni máme HD kamery v našich kapsách právě teď -- vsadím se, že většina lidí tady v místnosti -- a je to něco, co -- Nikdy nechci zapomenout další den, který jsem prožil, a tohle je můj způsob, jak to dělám a bylo by opravdu zajímavé vidět, kdybyste mohli naťukat na stránce „18. června 2018“ a viděli byste videa životů lidí toho konkrétního dne z celého světa.
Nevím, myslím, že tento projekt má spousty možností a povzbuzuji vás všechny, abyste nahráli jen malý útržek svého života každý den, abyste nikdy nezapomněli ten den, který jste prožili.
Děkuji vám.
(Potlesk)
(Kladivo) (Smích) (Pípání mikrovlnné trouby) (Smích) Asi se mnou všichni souhlasíte, že toto je velice pěkná silnice.
Je z asfaltu. A na asfaltu se moc příjemně jezdí, ale ne vždy, zvláště v těchto dnech, kdy hodně prší.
Na cestě tedy může být spousta kaluží.
A když jedete třeba na kole a kolem vás jezdí auta, pak to není moc příjemné.
Asfalt také způsobuje hodně hluku.
Je to hlučný materiál a pokud stavíme cesty jako v Holandsku, velice blízko měst, pak bychom rádi měli tiché cesty.
Řešením je stavění cest z porézního asfaltu.
Porézní asfalt, který teď používáme na většině dálnicích v Holandsku, obsahuje póry a voda jednoduše proteče skrz, takže veškerá dešťová voda odteče do stran a vám zůstane příjemná cesta na ježdění. Takže už žádné kaluže.
A také hluk se v pórech pohltí.
Jelikož je to dutý materiál, všechen hluk se pohltí, takže cesta nevytváří hluk.
Má to samozřejmě i nevýhody, a tou je možnost odtrhování asfaltu.
Co to znamená? To můžete vidět na této cestě, kde se kamínky ulomily od povrchu.
Nejdříve odpadne jeden, a pak další a další a další a další a pak--ne, to neudělám. (Smích) Ale můžou poničit vaše čelní sklo, což vás nepotěší.
Koneckonců, toto odtrhování může vést k větším škodám.
Někdy se vytvoří výmoly.
Ha, už je to hotové.
Výmoly jsou samozřejmě problém, ale my máme řešení.
Tady můžete vidět, jak celý problém vzniká.
Jak jsem řekl, je to porézní asfalt, takže je tam málo pojiva mezi kamínky.
Vlivem zvětrávání, UV záření, oxidaci toto pojivo, kterým je živice, toto lepidlo mezi kamínky se scvrkává. A když se scvrkává, vytvářejí se malé trhliny a toto pojivo se oddělí od kamínků.
Takže potom, když jedete po této cestě, vytrhujete tyto kamínky -- což jsme tady viděli.
K vyřešení tohoto problému jsme uvažovali o "samoopravitelném" materiálu.
Pokud dokážeme, aby se tento materiál opravil sám, pak máme řešení našeho problému.
Takže jsme použili ocelovou vlnu, kterou používáme na čištění pánví. Tuto vlnu můžeme nastříhat na malé kousíčky. A tyto malé kousíčky můžeme přidat do pojiva.
Takže máme asfalt obsahující velmi malé kousíčky ocelové vlny.
Pak potřebujete zařízení, jako je toto, které můžeme použít k ohřevu--indukční zařízení.
Indukce ohřívá, obzvláště ocel, v tom je velice dobrá.
Takže potom zahřejete ocel, tím, že roztavíte pojivo, které vteče do těch malých trhlin. A kamínky jsou opět připevněny k povrchu.
Dnes jsem použil mikrovlnnou troubu, protože jsem sem nemohl přinést toto velké indukční zařízení.
Mikrovlnná trouba funguje na podobném principu.
Vložil jsem do ní vzorek, který teď vytáhnu a uvidíme, co se stalo.
Takže teď vytahuji ten vzorek.
Jak jsem řekl, v laboratoři máme zařízení, které zahřeje vzorky.
Testovali jsme v laboratoři několik vzorků, a když vláda viděla naše výsledky, tak si pomysleli: " To je velmi zajímavé.
Musíme to vyzkoušet." Takže nám dali kousek dálnice, 400 metrů dálnice A58, kde jsme museli vytvořit testovací pruh, abychom otestovali tento materiál.
Takže to je to, co jsme udělali. Tady vidíte, jak vytváříme testovací pruh, který pak pochopitelně vydrží několik let bez jakéhokoli poškození. To víme z praxe.
Odebrali jsme z cesty několik vzorků a otestovali je v laboratoři.
Otestovali jsme je na stárnutí, provedli zátěžové zkoušky, "uzdravili" je naším indukčním zařízením a otestovali jsme je znovu.
Zopakovali jsme to několikrát.
Závěr toho výzkumu je takový, že pokud vezmeme naše zařízení na tuto cestu každé čtyři roky -- to je jeho větší verze, kterou jsme vyrobili pro reálné silnice -- pokud budeme "léčit" silnice každé čtyři roky, jsme schopni zdvojnásobit životnost vozovky, což pochopitelně ušetří spoustu peněz.
Abych to shrnul, vyrobili jsme materiál obsahující ocelová vlákna jako přísadu, kdy jsme využili indukovanou energii, abychom zvýšili životnost vozovky, dokonce až dvojnásobně. Pomocí jednoduchých triku ušetříme spoustu peněz.
Teď jste pochopitelně zvědaví, jestli to opravdu funguje.
Vzorek máme stále tady, je docela teplý ještě.
Vlastně se musí ještě trochu ochladit, než vám budu moci ukázat, jak "uzdravování" funguje.
Ale zkusím to teď.
Uvidíme, ano, fungovalo to.
Děkuji.
(Potlesk)
Když mi bylo jedenáct, pamatuji si, že mě jednoho rána u nás doma probudily radostné výkřiky.
Můj otec na svém malém, šedivém rádiu poslouchal zprávy na BBC.
Na tváři měl široký úsměv, což bylo tehdy neobvyklé, protože ho zprávy většinou deprimovaly.
„Taliban je pryč!“ křičel otec.
Nevěděla jsem, co to znamená, ale viděla jsem, že je otec velmi, velmi šťastný.
„Teď můžeš chodit do opravdové školy,“ řekl mi.
Na to ráno nikdy nezapomenu.
Opravdová škola.
Víte, bylo mi šest, když Taliban převzal nadvládu nad Afghánistánem a prohlásil vzdělávání dívek za protizákonné.
Takže jsem se dalších pět let převlékala za chlapce, abych doprovázela svou starší sestru, která už nesměla sama ven, na cestě do tajné školy.
Jedině tak jsme se mohly obě dvě vzdělávat.
Každý den jsme šly jinou cestou, aby nikdo nepojal podezření, kam chodíme.
Učebnice jsme schovávaly do nákupních tašek, aby to vypadalo, že jsme byly jen na nákupu.
Škola byla v domě, kde se nás víc než sto tísnilo v jednom malém obýváku.
V zimě tam bylo útulně, ale v létě strašné dusno.
Všichni jsme si byli vědomi toho, že riskujeme životy – učitelka, studentky i naši rodiče.
Čas od času byla výuka na týden zrušena, protože Taliban měl podezření.
Pořád jsme se dohadovaly, co všechno Taliban ví.
Sledují nás?
Vědí, kde bydlíme?
Měly jsme hrozný strach, ale i tak jsme do školy chtěly chodit.
Měla jsem velké štěstí, že jsem vyrostla v rodině, která si vzdělání cenila a dcery hýčkala.
Můj dědeček byl na svou dobu výjimečný muž.
Byl v zapadlé afghánské provincii naprostým úkazem, když trval na tom, že se jeho dceři, mé mamince, dostane vzdělání, a jeho otec se ho proto zřekl.
Ale moje vzdělaná matka se stala učitelkou.
To je ona.
Před dvěma lety odešla do důchodu, jen aby mohla z našeho domu udělat školu pro místní dívky a ženy.
A můj otec – to je on – byl úplně první v rodině, který kdy získal nějaké vzdělání.
Bylo bez debaty, že jeho děti, včetně dcer, budou také vzdělané, navzdory Talibanu, navzdory všem rizikům.
Za větší riziko považoval své děti nevzdělávat.
Pamatuji si, že jsem během nadvlády Talibanu měla období, kdy mě náš život v neustálém strachu a beznaděj do budoucna tak frustrovaly,
že jsem chtěla ze školy odejít. Můj otec mi ale vždy řekl: „Poslouchej, dcero, v životě můžeš přijít o všechno, co máš.
Můžou ti ukrást peníze. Během války možná budeš muset opustit domov.
Ale co ti vždycky zůstane, je to, co je tady, a i kdybychom měli za tvé školné platit krví, tak to uděláme.
Ještě pořád chceš odejít?“
Dnes je mi dvacet dva.
Byla jsem vychovaná v zemi, kterou zničila desetiletí války.
Méně než šest procent žen mého věku se dostalo dál než na střední školu, a kdyby má rodina nebyla mému vzdělání tak oddaná, byla bych jednou z nich.
Místo toho tu dnes stojím jakožto hrdá absolventka Middlebury College.
(Potlesk) Když jsem se vrátila do Afghánistánu, byl můj dědeček, ten, kterého vyhnali z domu, protože se odvážil dopřát svým dcerám vzdělání, mezi prvními, kteří mi přišli pogratulovat.
Chlubí se nejen mým vysokoškolským diplomem, ale také tím, že jsem byla první žena, a jsem první žena, která ho vozí po kábulských ulicích.
(Potlesk) Má rodina ve mě věří.
Já sním o skvělé budoucnosti, ale moje rodina si pro mě vysnila budoucnost ještě skvělejší.
Proto jsem se stala světovou ambasadorkou pro globální kampaň 10x10, která se zasazuje o vzdělávání žen.
Proto jsem spoluzaložila organizaci SOLA, která provozuje první a pravděpodobně jedinou internátní školu pro dívky v Afghánistánu, v zemi, kde je pro dívky školní docházka stále ještě nebezpečná.
Úžasné je, že vidím studentky v naší škole, které mají ambice a dokážou se chopit příležitosti.
A vidím i jejich rodiče a otce, kteří je, stejně jako můj otec mě, podporují, navzdory a i přes zneklidňující hrozbu opozice.
Jako Ahmed. Není to jeho pravé jméno, a ani vám nemůžu ukázat jeho obličej, ale Ahmed je otec jedné z mých studentek.
Před necelým měsícem jel se svou dcerou z naší školy do své vesnice a doslova o minuty unikli smrti, když u cesty vybuchla bomba.
Když přijel domů, zazvonil telefon a hlas v něm ho varoval, že pokud svou dceru ještě pošle do školy, zkusí to znovu.
„Zabijte mě hned, jestli chcete,“ řekl. „Ale já nezničím své dceři budoucnost kvůli vašim zastaralým a zpátečnickým názorům.“
O Afghánistánu jsem si uvědomila jednu věc, která je na západě často opomíjena, a to že za většinou z nás, které uspějí, stojí otec, který je schopen rozpoznat hodnotu své dcery a který její úspěch považuje i za svůj úspěch.
Tím nechci říct, že naše matky při našem úspěchu nehrají důležitou roli.
Ve skutečnosti jsou často právě ony tím prvopočátečním a rozhodujícím prostředníkem na naší cestě k zářné budoucnosti, ale v kontextu společnosti, jako je ta afghánská, podporu mužů potřebujeme.
Pod nadvládou Talibanu se dívky, které chodily do školy, počítaly na stovky – nezapomeňte, že tehdy to bylo nezákonné.
Ale dnes se v Afghánistánu vzdělávají více než tři miliony dívek.
(Potlesk) Odtud z Ameriky vypadá Afghánistán úplně jinak.
Zjistila jsem, že Američané považují změny za velmi křehké.
I já se bojím, že tyto změny po stažení amerických vojsk nepřežijí dlouho.
Ale když se vracím do Afghánistánu a vidím své studentky v naší škole a jejich rodiče, kteří je podporují a povzbuzují, vidím slibnou budoucnost a trvalé změny.
Pro mě je Afghánistán zemí naděje a nekonečných možností a dívky v naší škole SOLA mi to každý den připomínají.
Stejně jako já sní o skvělé budoucnosti.
Děkuji.
(Potlesk)
Radikální otevřenost je stále hudbou budoucnosti v oblasti školství.
Složitě přicházíme na to, že vzdělávání není místo, ale aktivita.
Rád bych vám zde představil test PISA, kterým OECD měří znalosti a dovednosti patnáctiletých žáků po celém světě. Je to příběh o tom, jak mezinárodní srovnávání zglobalizovalo oblast vzdělávání obvykle vnímanou jako vnitřní záležitost každé země.
Podívejme se na to, jak vypadal svět v 60. letech, co se týče podílu populace s dokončeným středoškolským vzděláním.
Jak vidíme, Spojené státy byly napřed, a jejich ekonomický úspěch do velké míry vycházel z této dlouholeté přednosti, z průkopnické role USA ve vzdělávání.
V 70. letech je však dohnaly další země.
V 80. letech globálně rostl počet talentovaných studentů.
Ale pokrok se nazastavil v 90. letech.
Takže, v 60. letech byly Spojené státy první.
V 90. letech byly na 13. příčce, ne kvůli snižování úrovně, ale proto, že zbytek světa se tak rychle zlepšoval.
Jižní Korea je toho názorným příkladem.
Před dvěma generacemi měla Korea životní úroveň dnešního Afgánistánu a ve vzdělanosti byla jednou z nejzaostalejších zemí.
Dnes každý mladý Korejec dokončí střední školu.
Z toho plyne, že v globální ekonomice není měřítkem úspěchu pokrok jedné země, ale nejlépe fungující vzdělávací systémy celosvětově.
Problém je, že měření času stráveného lidmi ve škole či srovnání jimi dosažených titulů není vždy ten nejlepší způsob, jak hodnotit jejich využitelnost.
Vezměte si všechny ty nezaměstnané absolventy, zatímco zaměstnavatelé tvrdí, že nemohou najít zaměstnance s potřebnou kvalifikací.
Z toho vidíme, že lepší tituly nevedou automaticky k lepším dovednostem, lepší práci a lepšímu životu.
PISA se toto snaží změnit tak, že měří znalosti a dovednosti žáků přímo.
A podívali jsme se na to z ojedinělého úhlu.
Nezajímalo nás ani tolik, zda jsou studenti schopni jednoduše zopakovat, co se naučili ve škole, ale chtěli jsme zjistit, zda jsou schopni vycházet z toho co umí, a aplikovat své znalosti v nových situacích.
Někteří lidé nás za to kritizovali.
Říkali, že takovéto měření výsledků je příšerně nefér, protože testujeme studenty na problémech, které nikdy předtím neviděli.
Ale podle takovéto logiky bychom měli za nefér považovat život, protože pravou zkouškou v životě není to, zda si pamatujeme co jsme se naučili ve škole, ale zda jsme připraveni na změnu, na pracovní pozice, které nebyly vytvořeny, na technologie, které ještě nebyly vymyšleny, na problémy, které dnes nemůžeme předvídat.
A i když byla dříve zpochybňována, naše metoda měření výsledků se rychle stala normou.
Při našem posledním průzkumu v roce 2009 jsme měřili 74 školských systémů, které představují celkem 87 procent ekonomiky.
Tento graf znázorňuje výsledky jednotlivých zemí.
Červené jsou země pod průměrem OECD,
žluté jsou průměrné a zelené ty, které si vedou velmi dobře.
Najdete tu Šanghaj, Koreu a Singapur v Asii, Finsko v Evropě, a Kanadu v Severní Americe, všechny si vedou velmi dobře.
Můžete také vidět mezeru téměř tří a půl školních ročníků mezi patnáctiletými v Šanghaji a v Chile, a ten rozdíl se zvětší až na sedm let, zahrneme-li země s nejnižšími výsledky.
Mezi zeměmi jsou neuvěřitelné rozdíly v tom, jak připravují mladé lidi na dnešní ekonomiku.
Ale já bych zde rád představil ještě jeden důležitý aspekt.
Pedagogové rádi mluví o rovnoprávnosti.
Projektem PISA jsme chtěli měřit, jak rovnoprávnost skutečně zajišťuje, zda mají lidé z různých sociálních vrstev stejné příležitosti.
A zde vidíme, že v některých zemích je dopad sociálně slabého prostředí na výsledky vzdělávání skutečně velmi znatelný.
Příležitosti nejsou rovné.
Velké množství dětského potenciálu je promrháno.
V jiných zemích naopak vidíme, že záleží mnohem méně na tom, do jaké sociální vrstvy se kdo narodí.
Všichni chceme být zde, v pravém horním kvadrantu, kde výsledky jsou velmi dobré a příležitosti rovnoprávné.
Žádná země si nemůže dovolit být zde, kde jsou slabé výsledky a velké sociální nerovnosti.
A pak je možné debatovat o tom, zda je lepší být zde, kde jsou výsledky velmi dobré, ale za cenu velkých nerovností?
Anebo se chceme soustředit na rovnost a přijmout průměrnost?
Když se ale podíváme, jak si země vedou v této oblasti, všimneme si, že je zde hodně zemí, které skutečně vynikají v obou směrech.
Jedna z nejdůležitějších lekcí tohoto srovnání je, že není třeba obětovat rovnoprávnost, aby bylo možné dosáhnout nadprůměrnosti.
Tyto země poskytovaly dříve špičkové vzdělání jen některým, nyní je ale poskytují všem, což je velice důležité ponaučení.
A to též zpochybňuje paradigma mnoha školských systémů, které fungují na principu oddělování zrna od plev.
A hned, jak byly tyto výsledky představeny, zákonodárci, pedagogové, výzkumní pracovníci z celého světa se snažili odhalit, co se skrývá za úspěchem těchto systémů.
Ale vraťme se nejdříve o krok nazpět a zaměřme se na země, které stojí za projektem PISA, které jsou zde označeny barevně.
A velikost jednotlivých bublin je přímo úměrná množství peněz, které tyto země vynakládají na studenty.
Kdyby byly peníze tím hlavním ukazatelem výsledků vzdělávání, našli bychom ty nějvětší bubliny nahoře, nebo ne?
Ale to zde nevidíme.
Průměrné výdaje na žáka vysvětlují méně než 20 procent rozdílů ve výsledcích mezi jednotlivými zeměmi, a například Lucembursko, ten nejdražší systém vůbec, si nevede nijak zvlášť dobře.
Vidíme tedy, že dvě země s podobnými výdaji dosahují zcela odlišných výsledků.
Též je patrné, že - a toto je jedno z nejpovzbudivějších zjištění - již nežijeme ve světě, který je jednoznačně rozdělen na země bohaté a vzdělané a na ty chudé a nevzdělané. Opět, velice důležitá lekce.
Podívejme se na toto blíže.
Tato červená tečka představuje průměrné výdaje na studenta v závislosti na ekonomické vyspělosti země.
Jeden způsob, jak utrácet peníze, je zaplatit dobře učitelům, a jak je vidět, Korea investuje hodně, aby do učitelské profese přilákala ty nejlepší lidi.
A Korea také investuje do více hodin výuky, což dále přispívá k navyšování nákladů.
A v neposlední řadě, Korejci chtějí, aby jejich učitelé nejen učili, ale dál se také vzdělávali.
Investují do profesního rozvoje, spolupráce a mnoha dalšího.
To vše stojí peníze.
Jak si toto všechno můžou Korejci dovolit?
Odpověď zní, že v Koreji je vysoký počet žáků ve třídě.
Což snižuje náklady, zde označeno modře.
Další z takových zemí je Lucembursko. Zde vidíme, že červená tečka je na stejném místě jako u Koreji, takže Lucembursko má stejné výdaje na studenta jako Korea.
Ale rodiče, učitelé a zákonodárci v Lucembursku mají všichni rádi menší počet žáků ve třídě.
Ono je to ostatně velmi příjemné být v méně početných třídách.
Takže hodně investují sem, a tak velikost modrého sloupce žene výdaje nahoru.
Ale i Lucembursko může své peníze utratit jen jednou, a cenou za to je, že učitelé nejsou nijak zvlášť dobře placeni.
Žáci netráví ve škole tolik času.
A učitelé nemají příliš mnoho času na cokoliv jiného než na učení.
Jak vidíme, tyto dvě země vynakládají své peníze velmi odlišně, a na tom, jak je utrácejí záleží mnohem více než na tom, kolik investují do vzdělávání.
Vraťme se teď do roku 2000.
Jak si jistě pamatujete, rok před tím, než byl vynalezen iPod.
Takhle vypadal svět tehdy podle šetření PISA.
Předně si všimněte, že velikost bublin byla mnohem menší, že?
Za vzdělávání jsme utráceli mnohem méně, přibližně o 35 procent méně.
Takže si asi říkáte, když je teď vzdělávání o tolik dražší, o kolik se asi muselo zlepšit?
A smutná pravda je, že ve skutečnosti, se v mnoha zemích nezlepšilo.
Ale existují země, které zaznamenaly impozantní zlepšení.
Německo, odkud pocházím, se v roce 2000 nacházelo ve spodním kvadrantu, pod průměrem s velkými sociálními nerovnostmi.
A vezměte si, že Německo bývalo jednou z těch zemí, které si vedly velmi dobře co do počtu vysokoškolsky vzdělaných.
Velice chabé výsledky.
Lidé jimi byly zaskočeni.
A vůbec poprvé se veřejná debata v Německu měsíce nezabývala než vzděláváním, ne daněmi,a podobnými záležitostmi, ale vzdělávání bylo hlavním tématem této debaty.
A pak na to začali reagovat zákonodárci.
Vláda dramaticky navýšila výdaje na vzdělávání.
Hodně se udělalo pro to, aby se zrovnoprávnily příležitosti pro žáky z rodin imigrantů a sociálně slabé.
A skutečně zajímavé bylo, že se nejednalo pouze o optimalizaci stávajícího systému, ale data změnila některá přesvědčení a paradigmata o německém vzdělávácím systému.
Například, tradičně bylo vzdělávání velmi malých dětí viděno jako záležitost rodin, a byly i případy, kdy ženy byly obviňovány ze zanedbávání rodinných povinností, když poslaly své děti do mateřské školky.
Projekt PISA změnil úhel této debaty a předškolní vzdělávání se stalo hlavním tématem reformních zákonů v Německu.
Nebo, německý školský systém tradičně rozděluje děti ve věku 10 let, velmi útlém věku, na ty, které se hodí do vzdělanostních profesí a na ty, které pro ně budou pracovat, a to celé zejména na základě socio-ekonomických faktorů. A i toto paradigma je nyní zpochybňováno.
Událo se hodně změn.
A dobrá zpráva je, že o 9 let později, vidíme zlepšení v kvalitě i rovnoprávnosti.
Lidé se problémům postavili čelem a něco s nimi udělali.
Nebo, vezměme si Koreu, na opačné straně spektra.
V roce 2000 už si Korea vedla velmi dobře, ale Korejcům vadilo, že jen malá část žáků dosahovala opravdu skvělých výsledků.
Přijali to jako výzvu, a Korea byla schopna zdvojnásobit počet studentů se skvělými výsledky v oblasti čtení a to za jednu dekádu.
Když se ale zaměříte jen na ty nejlepší studenty, víme co se stane, rozdíly se začnou prohlubovat, a zde vidíme, jak se tato bublina posouvala lehce opačným směrem, ale i tak, impozantní zlepšení.
Zásadní reformy v polském vzdělávacím systému pomohly dramaticky snížit rozdíly mezi jednotlivými školami, nastartovat změny v nejhorších školách, a zlepšit vzdělávací výsledky za něco málo přes půl roku.
A zde jsou další země.
Portugalsko bylo schopno sjednotit svůj fragmentovaný systém, zlepšit kvalitu a rovnoprávnost. Tak se stalo i v Maďarsku.
Je tedy patrné, že došlo k velikým změnám.
A i ti, kdo si stěžují a říkají, že relativní srovnávání zemí na základě něčeho jako je PISA je jen výslednicí kultury, ekonomických a sociálních faktorů, společenské homogenity, a tak dále, i tito lidé musejí souhlasit, že zlepšení je možné.
Polsko totiž nezměnilo svoji kulturu.
Nezměnilo svoji ekonomiku. Nezměnilo ani své demografické složení.
Nevyhodilo učitele. Reformovalo však svůj vzdělávací systém a metody. Úctyhodné.
A to vede k otázce: jaký si můžeme vzít příklad ze zemí v zeleném kvadrantu, které dosáhly vysokých stupňů v rovnosti, výkonu a zvedly výsledky?
A jistě se nabízí otázka, může to, co funguje u nich, být modelem, který by fungoval všude?
Samozřejmě, že není možné kopírovat masově vzdělávací systémy, ale tato srovnávání identifikovala řadu faktorů, které jsou systémům s nejlepšími výsledky společné.
Všichni souhlasí, že vzdělávání je důležité.
Všichni.
Ale realitou zůstává, jak nastavit preference a kterým bude dána přednost.
Jak země platí své učitele ve srovnání s ostatními vzdělanými pracovníky?
Chtěli byste, aby se vaše dítě stalo učitelem raději než právníkem?
Jak reflektují školy a učitele média?
To jsou zásadní otázky, a my se skrze srovnávání PISA dozvídáme, že u těch nejlepších systémů političtí představitelé přesvědčili občany, aby upřednostnili vzdělávání a budoucnost, před konzumerismem tady a teď.
A víte, co zajímavé? Nebudete tomu věřit, ale existují země, kde tím nejpřitažlivějším místem pro trávení času není nákupní centrum, ale škola.
Takové země opravdu existují.
Ale nastavení vzdělání jako jedné z priorit je jen prvním krokem.
Dalším je víra, že všechny děti mají potenciál uspět.
Existují země, kde jsou studenti rozdělováni v útlém věku.
Znáte to, slabší studenti jsou vylučováni protože se věří, že pouze některé děti mohou dosáhnout světové úrovně.
Ale to většinou souvisí s hluboce zakořeněnými sociálními rozdíly.
Vydáte-li se do Japonska v Asii, nebo v Evropě do Finska, rodiče a učitelé v těchto zemích očekávají, že každý student uspěje, a to je možné i vidět v přístupu studentů.
Když jsme se studentů zeptali na to, co stojí za úspěchem v matematice, studenti v Severní Americe obvykle odpovídali, že záleží na talentu.
Pokud nejsem rozený génius v matematice, raději bych měl studovat něco jiného.
9 z 10 japonských studentů si myslí, že úspěch závisí na jejich vlastním úsilí a snaze, a to hodně vypovídá o systému, ve kterém se vzdělávají.
V minulosti byli studenti vzděláváni všichni velice podobně.
Ty nejúspěšnější země v PISA testech praktikují různé pedagogické postupy a podporují rozmanitost.
Uvědomují si, že řadoví studenti jsou mimořádně talentovaní a tak nabízejí individuálnější příležitosti ke vzdělávání.
Ty nejlepší systémy mají také společné jasné a amibiciózní nastavení úrovně napříč spektrem.
Každý student ví, co je důležité.
Každý student chápe, co je třeba udělat, aby uspěl.
A nikde kvalita vzdělávacího systému nepřevyšuje kvalitu svých učitelů.
Ty nejlepší systémy velice opatrně vybírají a vzdělávají své učitele.
Bedlivě sledují, jak se zlepšuje kvalita učitelů, kteří mají potíže a kteří se snaží zlepšit, a jak jsou nastaveny jejich platové podmínky.
Poskytují prostředí, v němž učitelé spolupracují, aby se vytvořily postupy dobré praxe.
A mají zaveden inteligentní systém, který umožňuje učitelům dál profesně růst.
V byrokratických školských systémech jsou učitelé odkázani jen sami na sebe se seznamem požadavků, co mají ve třídě učit.
V těch nejlepších systémech je jasné, co znamená podávat výkon.
Úroveň je nastavena ambiciózně, ale dovolí přitom učitelům, aby sami přišli na to, co je potřeba studenty v daném dni naučit.
V minulosti se skrze vzdělávání předávala moudrost.
Nyní je čas přijít na to, jak umožnit, aby studenti dospěli k moudrosti sami.
Ty nejlepší systémy přešly od profesně administrativních forem pracovní morálky a kontroly, tedy něco jako, jak si ověřit, že učitelé dělají co mají, k profesionálním formám organizace práce.
Umožňují učitelům, aby zaváděli pedagogické inovace.
Podporují je v profesním růstu, aby rozvinuli funkčnější pedagogické metody.
V minulosti byla cílem standardizace a dodržování pravidel.
Nejlepší systémy ale posunuly své učitele a ředitele škol směrem k invenci.
V minulosti se politici zaměřovali na výstupy, právní stanovy.
Nejlepší systémy pomohly svým učitelům a ředitelům škol soustředit se na dalšího učitele, další školu, na sebe.
A ty nejúchvatnější výsledky těch na světě nejlepších systémů jsou, že dosáhly skvělých výsledků napříč celým systémem.
Vidíme, jak dobře si v PISA testech vede Finsko, ale co je na Finsku tak působivého je, že mezi školami je jen 5ti procentní odchylka, co se týče výsledků jejich studentů.
Úspěšná je každá škola.
V tomto je úspěch systémovou záležitostí.
A jak to dělají?
Investují své zdroje tam, kde se to projeví nejvíce.
Získají ty nejlepší ředitele pro ty nejproblémovější školy, a nejlepší učitele do těch nejnáročnějších tříd.
V neposlední řadě tyto země mají nastavenu koncepci školství v návaznosti na všechny ostatní resorty.
Koncepce jsou nastaveny systémově a dlouhodobě, a dbá se na to, aby co je na papíře, fungovalo i ve skutečnosti.
Nicméně to, že víme, jak to dělají úspešné systémy nám ještě nutně neřekne nic o tom, jak se zlepšit.
To je také jasné, a zde narážíme na limity mezinárodních srovnávání jako je PISA.
Zde je místo pro další formy výzkumu, a to je také důvod, proč si PISA nedovolí říkat jednotlivým zemím, co by měly dělat.
Ale její funkce spočívá v tom, že jim říká, co dělají ti ostatní.
A na příkladu testování PISA se ukazuje, že data mohou mít větší dopady než administrativní kontrola skrze finanční pobídky, na kterých obvykle fungují vzdělávací systémy.
Někteří lidé mají za to, že měnit administrativu vzdělávacích systémů je jako hýbat s hroby.
Prostě není možné spoléhat se na to, že vám dotyční pomůžou. (smích) Ale PISA v tomto směru ukázala cestu.
Srovnávaní pomohlo zemím vidět, že zlepšení je možné.
Připravilo o možnost výmluvy ty, kteří jsou lhostejní.
A pomohlo zemím nastavit si smysluplné cíle v měřitelných fázích, kterých dosáhli ti nejlepší.
Pokud pomůžeme každému dítěti, každému učiteli, každé škole, každému řediteli a každému rodiči vidět, jaké zlepšení je možné, že neexistují žádné hranice toho, jak se může vzdělávání zlepšit, položili jsme tím základ pro lepší školskou politiku a lepší životy.
Děkuji.
(Potlesk.)
Proč tak často dobrý sex upadá dokonce i u párů, které se stále milují stejně jako dříve?
A proč dobrá intimita vždy nezaručuje dobrý sex, ačkoliv se v to obecně věří?
Nebo by další otázka mohla znít: "Můžeme chtít to, co už máme?"
To je otázka za milión dolarů, že?
A proč je zakázané tak eroticky přitažlivé?
Co je na nevěře tak zvláštního, že dává touze křídla?
A proč máme děti díky sexu, a tytéž děti způsobují v páru erotickou pohromu?
Je to svým způsobem fatální erotické prozření, že ano?
A když milujete, jak to poznáte?
A když toužíte, čím je to jiné?
Toto jsou některé z otázek, které stojí v centru mého výzkumu o povaze erotické touhy a s tím souvisejících dilematech moderní lásky.
Cestuji po celém světě a všímám si, že všude tam, kam přišel romantismus, jak se zdá, nastala krize touhy.
Krize touhy ve smyslu vlastnictví chtěného -- touha je vyjádřením naší individuality, naší svobodné volby, našich preferencí, naší identity -- touha se stala hlavní myšlenkou jako součást moderní lásky a individualistické společnosti.
Víte, toto je poprvé v historii lidstva, kdy se snažíme zažít dlouhodobou sexualitu ne proto, že chceme 14 dětí, kterých ostatně musíme mít ještě víc, protože hodně z nich to nezvládne, a ne proto, že je to výhradní povinnost vdané ženy.
Toto je proprvé, kdy chceme sex kvůli potěšení a vazbě, která je zakotvena v touze.
Co tedy udržuje touhu a proč je to tak složité?
Myslím, že v centru přetrvávající touhy v oddaném partnerství je spojení dvou základních lidských potřeb.
Na jedné straně naše touha po bezpečí, po předvídatelnosti, po ochraně, po závislosti, po spolehlivosti, po trvalosti --
všechny tyto ukotvující, uzemňující zážitky našich životů, které nazýváme domovem.
Máme ovšem také stejně silnou potřebu -- muži i ženy -- dobrodružství, nového, tajemství, rizika, nebezpečí, neznámého, nečekaného, překvapení -- ve zkratce -- cesty, cestování.
Tedy když shrneme naši potřebu bezpečí a naši potřebu dobrodružství do jednoho vztahu, neboli do toho, co dnes nazýváme vášnivým manželstvím, objeví se rozpor v definici.
Manželství bývalo ekonomickou institucí, ve které jste dostala celoživotní partnerství, ve smyslu dětí a sociálního statusu, a pokračování rodu a společnost dalšího člověka.
Ale nyní chceme, aby nám náš partner stále dával všechny ty věci, a navíc chceme, aby byl naším nejlepším přítelem a zpovědníkem a ještě ke všemu vášnivým milencem, a to žijeme dvakrát déle.
(Smích) Takže přijdeme za jedním člověkem a v zásadě ho žádáme, aby nám dal totéž, co nám dříve poskytovala celá vesnice:
Dej mi pocit sounáležitosti, dej mi identitu, dej mi budoucnost, zároveň s pocitem výjimečnosti, tajemství a obdivu.
Dej mi komfort, dej mi výzvy.
Dej mi něco nového, dej mi něco známého.
Dej mi předvídatelnost, dej mi překvapení.
A my si myslíme, že to tak má být. A že hračky a spodní prádlo nám to zajistí.
(Potlesk) Takže teď se dostáváme do existenční reality celého příběhu, že?
Protože já si myslím, že nějakým způsobem, a ještě se k tomu vrátím, že krize vášně je často krizí představivosti.
Tedy proč dobrý sex tak často upadá?
Jaký je vztah mezi láskou a vášní?
Jak spolu souvisí a jakým způsobem se vylučují?
Protože tam leží ono mystérium erotiky.
Když hledáme sloveso, které vás napadne při slovu láska, pro mě to je "mít".
A když hledáte sloveso pro vášeň, je to "chtít".
Když jsme zamilovaní, chceme mít, chceme znát milovaného.
Chceme minimalizovat vzdálenost, chceme překlenout mezeru.
Chceme neutralizovat napětí, chceme blízkost.
Ale když jsme vášniví, máme tendenci nechodit zpět na místa, kde už jsme byli.
Předchozí závěry nás nezajímají.
Když toužíme, chceme někoho Jiného, někoho na druhé straně, za kým můžeme jít na návštěvu, se kterým můžeme strávit nějaký čas, se kterým se můžeme podívat do jejich vykřičené čtvrti.
Když jsme vášniví, chceme most, který bychom přešli.
Nebo jinými slovy -- oheň potřebuje vzduch.
Vášeň potřebuje prostor.
A když to řeknu tímto způsobem, zní to dost abstraktně.
Ale pak jsem si s sebou vzala jednu otázku
a projela jsem více než 20 států v posledních několika letech s "Partnerstvím zbaveným divokosti" (Mating in Captivity) a ptala jsem se lidí, kdy se cítí nejvíce přitahováni ke svému partnerovi.
Ne sexuálně, jeho tělem, ale nejvíce přitahováni.
A nezávisle na kultuře, náboženství a pohlaví -- -- s jednou výjimkou -- existuje jen několik odpovědí, které se stále opakují.
Takže první skupina říká: Jsem nejvíce přitahován svým partnerem, když je pryč, když jsme rozdělení, když se znovu shledáme.
V zásadě, když se znovu octnu v situaci, že si sebe sama představuji se svým partnerem, když má představivost opět ožije a když se mohu ponořit do samoty a toužení, které je hlavní součástí vášně.
Ale druhá skupina je ještě zajímavější:
Jsem nejvíce přitahován svým partnerem, když ho vidím ve studiu, když je na pódiu, když je ve svém živlu, když dělá něco, co přímo zbožňuje, když ho vidím na večírku a ostatní lidé se jím cítí přitahováni, když vidím, že je hvězda.
Jednoduše když vnímám svého partnera jako sebejistého a okouzlujícího,
nejvíce vzrušujícího ze všech.
Okouzlivě sebevědomého.
Dívám se na tuto osobu -- mimochodem ve vášni o tom málokdy mluvíme, když jsme vzájemně propojeni, pět centimetrů jeden od druhého.
Netuším, kolik je to palců.
Ale také o tom nemluvíme, když je ten druhý tak daleko, že už ho nevidíme.
Stane se to, když se díváme na partnera z příjemné vzdálenosti, když tato osoba už tak důvěrně známá je momentálně znovu jaksi tajemná, prchavá.
A v tomto prostoru mezi mnou a tím druhým leží erotický náboj, spočívá v pohybu směrem k druhému.
Protože někdy, jak říká Proust, tajemství nespočívá v cestování na nová místa, ale v tom, že se díváme novýma očima.
A když tedy vidím svého partnera jak sám nebo sama dělá něco, v čem je zcela ponořen, dívám se na tu osobu a v té chvíli se posunu ve vnímání a zůstávám otevřená tajemstvím, která žijí hned vedle mě.
A pak, což je ještě důležitější na tomto popisu druhého nebo mě -- to je jedno -- ještě důležitější je, že ve vášni není žádná závislost.
Nikdo nikoho nepotřebuje.
Ve vášni není žádné opatrovnictví.
Opečovávání je hlavně v lásce.
Je to silné anti-afrodiziakum.
Ještě jsem neviděla někoho, kdo je celý nažhavený na někoho, kdo ho potřebuje.
Chtění je jedna věc.
Potřebnost je jako závora a ženy toto vždy věděly, protože cokoliv, co skončí rodičovstvím, obvykle sníží erotický náboj.
Z dobrých důvodů, že?
No a ta třetí skupina odpovědí obvykle bude zahrnovat situace, když jsem překvapená, když se spolu smějeme. Jako dneska v kanceláři, když jsem se bavila s jedním kolegou, co na sobě měl smoking. Říkám mu: "Ty nosíš jen oblek nebo kovbojské boty."
Je to o prožívání nového.
Novota ale nespočívá v nových pozicích.
Novota je o tom, které části sebe sama prezentuješ.
Které tvé stránky jsou zrovna vidět?
Protože určitým způsobem by se dalo říci, že sex není něco, co děláte, že?
Sex je spíše místo, na které jdete.
Je to prostor, do kterého vstoupíte uvnitř vás s někým jiným, nebo jinými.
Takže kam v sexu cestujete?
Na kterou svou část se připojujete?
Co se tam snažíte vyjádřit?
Je to místo pro transcedentální zkušenost a duševní jednotu?
Je to místo, kde můžete být sprostí a agresivní v mezích bezpečnosti?
Je to místo, kde konečně můžete kapitulovat a vzdát se odpovědnosti za cokoliv?
Je to místo, kde můžete vyjádřit svá dětinská přání?
O co tam jde? Je to řeč, jazyk.
Ne jenom chování.
A já se zajímám o poezii tohoto jazyka, proto jsem začala zkoumat tento koncept erotické inteligence.
Víte, zvířata mají sex.
Je to středobod, biologie, přirozený instinkt.
Ale my jsme jediní, kteří mají erotický život, což znamená, že sexualita se přeměnila působením lidské představivosti.
Jsme jediní, kteří se dokážou milovat celé hodiny, celí blažení, s několikanásobnými orgasmy, a přesto se nikoho nedotýkat, jen díky naší představivosti.
Můžeme to jenom naznačit. Ani to nemusíme dělat.
Můžeme zažít mocné působení věci zvané očekávání, která je pojivem vášně.
Schopnost představit si to, jako by to probíhalo, prožívat to, jako by to opravdu bylo, i když se nic neděje a současně se děje úplně všechno.
Když jsem tedy začala přemýšlet o erotice, začala jsem uvažovat o poezii sexu.
Pokud ji vnímám jako druh inteligence, pak je to něco, co kultivujete.
Jaké jsou přísady?
Představivost, hravost, novota, zvědavost, tajemství.
Ale hlavní přísadou je kousek zvaný představivost.
Abych pochopila, kdo jsou dvojice s erotickou jiskrou, která udržuje vášeň, bylo pro mě ještě důležitější se vrátit k původní definici erotiky, tajemné definici, a já jsem ji prohlédla díky tomu, že jsem se podívala na trauma, které stojí na druhé straně.
A to tak, že jsem pozorovala komunitu, ve které jsem vyrůstala, což byla komunita v Belgii, všichni, kdo přežili holokaust. A v mé komunitě existovaly dvě skupiny: Ti, kteří nezemřeli a ti, kteří se navrátili k životu.
A ti, kteří nezemřeli, často žili velmi přízemně, nedokázali si vychutnat potěšení, neuměli důvěřovat, protože když jste neustále v pozoru, ustaraní, máte strach, a jste nejistí, nemůžete kráčet vzpřímeně ani opanovat prostor, ani být hravý, v bezpečí a plný představivosti.
Ti, kteří se navrátili k životu, vnímali erotiku jako protijed smrti.
Naučili se, jak zůstat naživu.
A když jsem začala naslouchat párům, se kterými pracuji a které nemají žádný sex, slýchávala jsem: "Chci více sexu." Obvykle ale lidé chtějí lepší sex, a lepší znamená pracovat na kvalitě svého žití, jeho pestrosti, neustálé obrody, vitality, erosu, energie, vše, co sex kdysi umožňoval, nebo v co doufali, že jim umožní.
A tak jsem se začala ptát jinak.
Otázka začínala: "Uzavřu se, když..."
"Má vášeň opadne, když...", což není stejná otázka jako:
"Co mě vytáčí..." a "Vytáčíš mě, když..."
A lidé odpovídali: "Má vášeň opadne, když se uvnitř cítím mrtvý, když nemám rád své tělo, když se cítím starý, když nemám sám na sebe čas, když nemám ani čas se s tebou pozdravit, když se mi nedaří v práci, když mám nízké sebevědomí, když si sebe sama nevážím, když cítím, že nemám právo něco žádat, brát, dostávat potěšení."
A pak jsem se začala ptát opačně:
"Rozvášní mě, když...", protože většinou se lidé
ptají: "Vzbuzuješ ve mně vášeň, když... co ve mně vzbuzuje vášeň." Dostala jsem se tak mimo okruh této otázky.
Chápete? Když se uvnitř cítíte mrtví, tak ten druhý může na Valentýna podniknout spoustu věcí.
Ani si neškrtne. Nikdo není na příjmu.
(Smích) Takže, rozvášním se, když... Roztoužím se, procitnu, když...
V tomto paradoxu mezi láskou a vášní nás matou samy ingredience, které podporují lásku -- vzájemnost, vzájemné dávání, ochranu, starost a odpovědnost za druhého -- tyto ingredience často současně potlačují vášeň.
Protože vášeň přichází s panovačnými pocity, které nejsou vždy přítelem lásky: žárlivost, touha po vlastnictví, agrese, síla, dominance, nevázanost, podvádění.
V zásadě většina z nás je více vzrušivá v noci úplně stejnými věcmi, proti kterým bychom ve dne protestovali.
Víte, erotická mysl není příliš politicky korektní.
Kdyby každý snil o posteli plné růží, nemohli bychom o tom takto zajímavě hovořit.
Ale ne, v naší mysli probíhá hromada pocitů, o kterých ani nevíme, jak je prezentovat osobě, kterou milujeme, protože si myslíme, že láskou ztrácíme sebe sama a ve skutečnosti vášeň přichází s určitou dávkou sobectví v tom nejlepším smyslu slova: jako schopnost zůstat sám sebou v přítomnosti jiné osoby.
Chtěla bych vám nakreslit malý obrázek, protože potřebujeme nějak spojit tyto dvě skupiny potřeb, se kterými jsme se narodili.
Naši potřebu po spojení, potřebu nezávislosti, po bezpečí a dobrodružství, naši potřebu po vzájemnosti a autonomii. A jestli myslíte na to malé dítě, které vám sedí na klíně, pohodlně a v bezpečí, přesto v nějakém bodu každý z nás pocítí touhu vyrazit do světa objevovat a zkoumat.
To je počátkem vášně, touhy prozkoumávat, zvědavost, objevování.
A v nějakém bodě se to dítě obrátí a podívá se na vás,
a když mu řeknete: "Hej prcku, svět je skvělej.
Zmocni se jej. Je to zábava," tak se může zase otočit a může zažít spojení a oddělení současně.
Mohou odejít ve svých představách, mimo své tělo, mimo svou hravost, to vše za vědomí, že mají někoho, ke komu se mohou vrátit.
Ale když někdo říká: "Mám strach, bojím se, mám depresi.
Můj partner se o mě tak dlouho nestará.
Co je tam venku tak zajímavého?
Copak nemáme všechno, co spolu potřebujeme, ty a já?"
pak se stane pár věcí, které všichni z nás dobře známe.
Někteří z nás se vrátí, nebo už se dávno vrátili, a to malé dítě, které se vrátilo, je dítě, které se vzdalo části sebe sama, aby neztratilo toho druhého.
Ztratím svou svobodu, abych neztratil vztah.
A naučím se milovat určitým způsobem to, že strach, odpovědnost a zvláštní péče mi stanoví mé hranice a já nebudu vědět, jak tě opustit, abych si mohl jít hrát, abych mohl zažít potěšení, abych mohl zkoumat, abych mohl poznat sám sebe.
Přeložte si to do jazyka dospělých.
Začíná to v raném mládí a pokračuje do našeho sexuálního života,
až do smrti.
Dítě číslo dvě se vrací, ale vypadá, jako by se každou chvíli ohlíželo přes rameno.
"Budeš tam?"
Budeš mě proklínat? Budeš mi nadávat?
Budeš se na mě zlobit?"
A možná i odejdou, ale nikdy skutečně nebudou pryč,
a to jsou často lidé, kteří vám říkají, že na začátku to bylo super vášnivé.
Protože na začátku rostoucí intimita ještě nebyla tak silná, aby vedla k úbytku vášně.
Čím více jsem se cítil svázaný, čím více jsem se cítil odpovědný, tím méně jsem se dokázal uvolnit v tvé přítomnosti.
Třetí dítě ve se ve skutečnosti ani nevrátí.
Takže co se stane, když chcete, aby vášeň přetrvala, to je opravdu dialektická otázka.
Na jednu stranu chcete bezpečí, abyste mohli odejít.
Na druhou stranu, když nemůžete odejít, nemůžete ani mít potěšení, nemůžete vyvrcholit, nemáte orgasmus, nevzrušíte se, protože trávíte svůj čas v těle a hlavě jiného, a ne ve svém vlastním.
V tomto dilematu sjednocení těchto dvou souborů základních potřeb je několik málo momentů, kterých jsem si všimla u eroticky naladěných párů.
Na jednu stranu mají hodně sexuálního soukromí.
Chápou, že existuje erotický prostor, který patří každému z nich.
Také chápou, že předehra není něco, co děláte pět minut než na to dojde.
Předehra ve skutečnosti začíná na konci posledního orgasmu.
Také chápou, že erotický prostor nevytvoříte tak, že začnete hladit druhého.
Je to o tom, že vytvoříte prostor, kde můžete opustit Management Inc., možná tam, kde opustíte náročný program, (Smích) a prostě jen vstoupíte na místo, kde přestanete být spořádaným občanem, který se stará o spoustu věcí a je zodpovědný.
Zodpovědnost a vášeň se vzájemně vylučují.
Ve skutečnosti spolu moc nevycházejí.
Erotické páry také chápou, že vášeň roste a ubývá.
Je to podobné jako měsíc.
Ale hlavně znají způsob, jak vášeň vzkřísit.
Jak ji obnovit,
a ví, jak ji obnovit, protože prohlédli jeden velký mýtus, což je mýtus spontánnosti, který tvrdí, že ono to prostě spadne z nebe, když skládáte prádlo, jako deus ex machina, a naopak pochopili, že cokoliv se stane v dlouhodobém vztahu, to se již stalo.
Spáchaný sex je předem promyšlený sex.
Je záměrný. Je chtěný.
Je zaměřený na právě teď.
Štastného Valentýna.
(Potlesk)
Celosvětová hospodářská finanční krize znovu podnítila veřejný zájem o něco, co je jednou z nejstarších otázek v ekonomice, položenou už nejméně v době před Adamem Smithem.
A tou je: Proč země, které se zdají být ekonomicky a institucionálně podobné, vykazují radikálně rozdílné chování v oblasti úspor?
Mnoho výborných ekonomů zasvětilo celý život této otázce a jako obor jsme udělali obrovský pokrok a mnohému v této otázce porozuměli.
Dnes tu s vámi budu mluvit o nové, fascinující hypotéze a několika překvapivě mocných zjištění, na kterých jsem pracoval o vazbě mezi strukturou jazyka, kterým mluvíte, a jaká je vaše vlastní náchylnost k šetření.
Povím vám něco málo o míře úspor, něco málo o jazyku, a poté mezi nimi ukážu spojitost.
Začněme úvahou o členských zemích OECD, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
Země OECD jsou celkově vzato nejbohatší, nejvíce industrializované země na světě.
A připojením se k OECD deklarovaly společný závazek směrem k demokracii, otevření trhů a volnému obchodu.
Přes všechny tyto podobnosti vidíme velký rozdíl v přístupu k šetření.
Nalevo v tomto grafu vidíte mnoho zemí OECD, které ušetří přes čtvrtinu jejich HDP každý rok, a některé členské země, které ročně ušetří třetinu svého HDP.
Na druhém konci leží Řecko, které uzavírá pravou stranu OECD žebříčku.
Můžete si povšimnout, že během posledních 25 let Řecko dokázalo stěží ušetřit přes 10 procent svého HDP.
Měli bychom samozřejmě poukázat, že USA a Spojené království jsou další v pořadí.
Když nyní vidíme takto velké rozdíly v míře úspor, jak je možné, že by měl mít jazyk co do činění s těmito rozdíly?
Povězme si něco málo o tom, jak se jazyky zásadně liší.
Lingvisté a kognitivní vědci se zkoumáním této otázky zabývají již mnoho let.
Potom vysvětlím propojení mezi jazykem a tendencí spořit.
Mnoho z vás si pravděpodobně všimlo, že jsem Číňan.
Vyrostl jsem na středozápadě Spojených států.
A co jsem si brzy uvědomil, bylo, že čínský jazyk mě nutil mluvit o -- v podstatě, ještě podstatněji než to -- mě vždy trochu nutil přemýšlet o své rodině mnoha jinými způsoby.
Jak je to možné? Dám vám příklad.
Dejme tomu, že bych s vámi mluvil a představoval vám svého strýce.
Rozuměli jste, co jsem vám právě řekl anglicky.
Kdybychom spolu ale mluvili mandarínskou čínštinou, neměl bych ten luxus.
Nebyl bych schopen vyslovit tak málo informací.
Co by mě nutil můj jazyk, místo toho, abych jen řekl: "Toto je můj strýc. ", by bylo říci strašnou spoustu dodatečných informací.
Můj jazyk by mě nutil k tomu vám říci, jestli jde o strýce z matčiny, či otcovy strany, zda je mým strýcem od narození, nebo je přiženěný, a pokud by byl tento muž z otcovy strany, zda je starší, nebo mladší než můj otec.
A všechny tyto informace jsou povinné. Čínština mi nedovolí je ignorovat.
V zásadě, pokud chci mluvit správně, Čínština mě o tom neustále nutí přemýšlet.
Toto mě v dětství neustále fascinovalo, a co mě dnes fascinuje ještě více jako ekonoma, je, že stejné rozdíly se prosazují v tom, jak jazyky pojednávají o čase.
Takže kupříkladu, když mluvím anglicky, musím gramaticky odlišit, zda mluvím o minulém dešti: "Pršelo včera. ", o současném dešti: "Prší nyní. ", nebo o dešti budoucím: "Bude pršet zítra.
". Povšimněte si, že angličtina vyžaduje mnohem více informací, co se týká načasování událostí.
Proč? Protože musím uvážit čas a upravit slovesný tvar, abych odlišil, zda "má pršet", nebo se už "schyluje k dešti."
V angličtině prostě není přípustné říci: "Pršet zítra."
Naopak v čínštině byste to řekli téměř přesně takto.
Čínský mluvčí může jednoduše říct něco, co zní anglickému posluchači velmi zvláštně.
Může říci: "Včera pršet. ", "Dnes pršet.
", "Zítra pršet. ". V hlubokém smyslu čínština nerozděluje časové spektrum tak, jak nás jej neustále nutí rozdělovat angličtina, abychom se vyjadřovali správně.
Vyskytuje se tento rozdíl v jazycích jen mezi velmi, velmi vzdálenými jazyky, jako je angličtina a čínština?
Ve skutečnosti ne.
Mnoho z vás v této místnosti ví, že angličtina je germánský jazyk.
Možná jste si ale neuvědomili, že angličtina je hodně vzdálený člen rodiny.
Je to jediný germánský jazyk, který to vyžaduje.
Například, většina ostatních germánských jazyků se naprosto přirozeně vyjadřuje o zítřejším dešti větou jako "Morgen regnet es." celkem doslovně pro anglické ucho: "Pršet zítra."
To mě jako behaviorálního ekonoma vedlo k velmi zajímavé hypotéze.
Může to, jak mluvíte o čase, jak vás váš jazyk nutí o čase myslet, ovlivnit vaši tendenci dlouhodobě se určitým způsobem chovat?
Mluvíte anglicky, jazykem vyjadřující čas gramaticky.
A to znamená, že pokaždé, když mluvíte o budoucnosti, nebo a jakékoli budoucí události, jste gramaticky nuceni ji odtrhnout od současnosti a zacházet s ní jako s něčím vnitřně odlišným.
Nyní předpokládejme, že tento vnitřní rozdíl vás jemně nutí odloučit budoucnost od současnosti pokaždé, když mluvíte.
Pokud je toto pravda a pokud díky tomu budoucnost cítíme jako něco vzdálenějšího a odlišného od současnosti, bude také těžší šetřit.
Na druhou stranu, pokud mluvíte jazykem, který gramaticky nevyjadřuje budoucnost, mluvíte o současnosti a budoucnosti identicky.
Pokud vás toto jemně postrkuje tyto časy vnímat stejně, mělo by být jednodušší šetřit.
Toto je smyšlená teorie.
Jsem profesor, jsem placený za to, abych měl smyšlené teorie.
Jak byste se ale vlastně vypořádali s testováním takové teorie?
Já jsem vyšel z lingvistické literatury.
A kupodivu existuje hromada jazykových mluvčích, kteří gramaticky neodlišují budoucnost, a to po celém světě.
Tohle je část 'bezbudoucích' mluvčích v severní Evropě.
S podivem, když začnete hloubat v datech, zjistíte, že tito mluvčí na celém světě jsou celkově vzato těmi, kteří nejvíce šetří.
Jen abych vám to naznačil, podívejme se znovu na graf OECD, o kterém jsme již mluvili.
Vidíme, že tyto sloupce jsou systematicky vyšší a posunuté doleva, ve srovnání s těmito sloupci, které znázorňují členy OECD, kteří mluví jazyky s budoucím časem.
Jaký je zde průměrný rozdíl?
Pět procentních bodů HDP uspořených za rok.
Za 25 let to vytvoří dlouhodobý dopad na bohatství vašeho národa.
Přestože tato zjištění mohou mnohé naznačovat, země se od sebe mohou odlišovat tolika různými způsoby, že je někdy ohromně složité zohlednit všechny možné rozdíly.
Co vám ale nyní ukážu, něco, co mě upoutalo celý rok - je snaha posbírat všechny velké soubory dat, ke kterým máme jako ekonomové přístup, a vynasnažím se odstranit všechny tyto možné rozdíly v naději, že prolomím zmíněný vztah.
A když to shrnu – bez ohledu na to, jak daleko v tom pokračuji, nemohu jej prolomit.
Ukážu vám, jak daleko můžete zajít.
Pro představu, sbírám velké soubory dat z celého světa.
Kupříkladu, existuje Průzkum o zdraví, stárnutí a odchodu do důchodu v Evropě.
Z tohoto souboru dat zjistíte, že evropské rodiny v důchodu mají extrémní trpělivost s výzkumníky.
(smích) Představte si, že jste belgická domácnost v důchodu a někdo přijde k vašim vchodovým dveřím.
"Promiňte, nevadilo by vám, kdybych si prošel vaše portfolio cenných papírů?
Nevíte náhodou, jakou má váš dům cenu? Nevadilo by vám, kdybyste mi to sdělili?
Nemáte náhodou chodbu, která je více než 10 metrů dlouhá?
Pokud ano, nevadilo by vám, kdybych změřil, jak dlouho vám zabere ji projít?
Mohl byste prosím co nejvíce zmáčknout svou dominantní rukou toto zařízení, abych mohl změřit sílu vašeho stisku?
Co třeba fouknout do této trubky, abych mohl změřit kapacitu plic?
Tento výzkum zabere více než jeden den.
(smích) Zkombinujte to například s výzkumem demografie a zdraví shromážděným organizací USAID v rozvojových afrických zemích, který může zajít tak daleko, že přímo změří stav HIV rodin žijících kupříkladu na venkově v Nigérii.
Zkombinujte to dále se světovým výzkumem hodnot, který měří politické názory a, naštěstí pro mě, chování v oblasti úspor milionů rodin ve stovkách zemí po celém světě.
Vezměte všechna tato data, zkombinujte je, a vyjde vám tato mapa.
Co naleznete, je devět zemí po celém světě, které mají významné rodilé populace, které mluví zároveň jak jazyky s gramatickým vyjádřením budoucího času, tak bez něj.
A nyní si uděláme statisticky si odpovídající vzorky rodin, které jsou téměř identické v téměř každé dimenzi, kterou můžeme měřit, a prozkoumáme, zda vztah mezi jazykem a úsporami obstojí i při uvážení všech těchto charakteristik.
Jaké charakteristiky můžeme sledovat?
Spáruji rodiny dle země narození a bydliště, dle demografie - jejich pohlaví, věku, dle příjmové hladiny, do které spadají v rámci své země, dle jejich dosaženého vzdělání a rodinné struktury.
Ukazuje se, že v Evropě existuje šest různých forem manželství.
A na závěr je rozdělím také dle jejich náboženství, které se světově dělí do 72 kategorií, což je extrémní stupeň rozdrobenosti.
Celkem nám vychází 1,4 miliard různých stavů, ve kterých se může rodina nacházet.
Vše, co vám od teď řeknu, je pouze srovnání těchto v podstatě skoro identických rodin.
Dostáváme se tak blízko, jak jen to je možné, myšlenkovému experimentu nalezení dvou rodin, které obě žijí v Bruselu, které jsou identické ve všech zmíněných dimenzích až na to, že jedna mluví vlámsky a druhá francouzsky; nebo dvou rodin, které žijí ve venkovském kraji Nigérie, z nichž jedna mluví hauštinou a jedna igboštinou.
A nyní po zajištění všech těchto kritérií si klademe otázku – šetří mluvčí 'bezbudoucích' jazyků více?
Ano, i po těchto statistických opatřeních se ukazuje, že u těchto mluvčích je o 30% větší pravděpodobnost, že v daném roce ušetřili.
Má toto hromadící efekt?
Ano, v době odchodu do důchodu tito mluvčí v případě konstantního příjmu našetří o 25 procent více úspor.
Můžeme zajít v těchto výzkumech ještě dále?
Ano, protože jak už jsem zmínil, jako ekonomové jsme sesbírali hodně dat ohledně zdraví.
Takže jak třeba můžeme přemýšlet o zdravotních návycích jako určitou formu šetření?
Vezměme si třeba kouření.
Kouření můžeme považovat v hlubokém smyslu jako negativní šetření.
Pokud považujeme šetření jako současnou nepříjemnost ve jménu budoucího blaha, kouření je pravý opak.
Je to současné potěšení výměnou za budoucí trápení.
Měli bychom tedy přepokládat opačný efekt.
A to je přesně to, co zjišťujeme.
Mluvčí "bezbudoucích" jazyků mají o 20 až 24% menší pravděpodobnost kouření v jakémkoli okamžiku v čase, v porovnání s identickými rodinami, ve 13 až 17 procentech budou méně trpět obezitou v době odchodu do důchodu a o 21% více případů budou udávat užití kondomu během jejich posledního náhodného sexu.
Mohl bych pokračovat v seznamu rozdílů, které můžeme najít.
Je téměř nemožné najít formu šetření, která by nebyla silně ovlivněna současným jednáním.
S mými kolegy – lingvisty a ekonomy na Yale – jsme teprve v počátcích této práce a opravdového prozkoumání a pochopení způsobů, jak tyto jemné stimuly ovlivňují, zda více či méně přemýšlíme o budoucnosti v každé chvíli, kdy mluvíme.
Nakonec, naším cílem, až jednou pochopíme vliv těchto jemných efektů jazyka na náš rozhodovací proces, je, abychom poskytli lidem nástroje, aby vědomě mohli zlepšit svou tendenci šetřit a stali se více uvědomělými investory do své budoucnosti.
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
V Keni žije jedna skupina lidí.
A lidé cestují i za oceán, aby se na ně podívali.
Členové té skupiny jsou vysocí.
Umějí skákat vysoko. Nosí červenou.
A zabíjejí lvy.
Asi vás zajímá, co jsou ti lidé zač.
Jsou to Masajové.
A víte, co je zajímavé? Já jsem jednou z nich.
Masajští chlapci jsou vychováváni jako bojovníci.
Dívky jako matky.
Když mi bylo pět, zjistila jsem, že jsem zasnoubená a mám se vdát, jakmile dosáhnu puberty.
Moje matka, moje babička, moje tety, všechny mě neustále upozorňovaly: "Tvůj manžel zrovna prošel kolem."
Úžasné, že?
A od té doby byl můj jediný úkol připravovat se, abych se stala dokonalou ženou ve 12 letech.
Můj běžný den začínal v 5 ráno, dojila jsem krávy, zametala dům, vařila pro sourozence, sháněla vodu a dřevo na podpal.
Dělala jsem všechno, co jsem mohla, abych se stala dokonalou manželkou.
Chodila jsem do školy. Ne proto, že by masajské ženy a dívky běžně do školy chodily,
ale protože mé matce bylo vzdělání upřeno a neustále mně a mým sourozencům opakovala, že nechce, abychom žili stejný život jako ona.
Proč něco takového říkala?
Můj otec pracoval ve městě jako policista.
Domů jezdil jednou za rok.
Někdy jsme ho neviděli ani celé dva roky.
Pokaždé když přijel, to bylo jiné.
Moje máma se dřela na farmě, abychom měli co jíst.
Chovala krávy a kozy, aby nás mohla zajistit.
Ale když přijel otec, prodal naše krávy, prodal i naše výrobky a šel se za to se svými kamarády opít do baru.
Máma jakožto žena neměla právo vlastnit majetek. A bylo dané, že všechno v rodině vlastnil můj otec, takže měl právo s tím zacházet.
Pokud máma někdy zpochybnila jeho rozhodnutí, tak ji zmlátil, zneužil. A opravdu, bylo to těžké.
Když jsem nastoupila do školy, měla jsem sen.
Chtěla jsem se stát učitelkou.
Učitelky vypadaly dobře.
Nosily pěkné šaty a boty na podpatku.
Později jsem zjistila, jak jsou nepohodlné, ale obdivovala jsem to.
(Smích) Nejvíc ze všecho mě zaujalo, že učitelky stále jen píší na tabuli. Napadlo mě, že to vůbec není složité, alespoň ve srovnání s mojí prací na farmě.
Tak jsem se chtěla stát jednou z nich.
Pilně jsem se ve škole učila, ale v osmé třídě přišel rozhodující moment.
V naší tradici máme takový obřad který dívky absolvují, aby se staly ženami. Je to rituál cesty k ženství.
Tehdy jsem zrovna ukončila osmou třídu a měla jsem přestoupit na střední školu.
Ocitla jsem se na rozcestí.
Pokud bych se podvolila tradici, stala bych se manželkou.
No, a můj sen stát se učitelkou by se nikdy neuskutečnil.
Tak jsem promluvila. Musela jsem přijít s plánem jak onu situaci vyřešit.
Promluvila jsem si s otcem a udělala něco, k čemu se většina dívek nikdy neodhodlala.
Řekla jsem mu: "Podstoupím ten obřad jedině, když mi dovolíš vrátit se do školy."
Požádala jsem ho, protože pokud bych utekla, navždy by byl zahanben, nazývali by ho otcem dívky, která nepodstoupila obřad.
Byla by to ostuda, se kterou by se potýkal do konce života.
Pochopil to a řekl: "Dobře, po obřadu se můžeš do školy vrátit."
A tak se i stalo. Obřad se odehrál.
Celý týden jsme byli nadšení.
Je to svátek. Lidé si ho užívají.
Den před samotným obřadem jsme všchni tančili, byli nadšení a celou noc jsme nespali.
Když přišel den D, vyšly jsme z domu, ve kterém jsme tančily a tančily a tančily.
Vyšly jsme na dvůr, kde čekal shluk lidí.
Stáli v kruhu.
A my stále tančily a tančily a přibližovaly se ke kruhu žen, mužů, žen i dětí. Byli tam všichni.
Uprostřed kruhu seděla žena a čekala, aby nás mohla držet.
Byla jsem první. Byly tam mé sestry a další dívky. Jakmile jsem se k ní přiblížila, podívala se na mě a já si sedla.
Sedla jsem si a roztáhla nohy.
A jak jsem je roztáhla, přišla jiná žena. A donesla nůž.
S tím nožem se ke mně přiblížila, chytila můj klitoris a odřízla jej.
Jak si jistě představíte, krvácela jsem.
Hodně. Po dlouhém krvácení jsem omdlela.
To se stává mnoha dívkám. Měla jsem štěstí, že jsem neumřela.
Mnoho dívek umírá. Je to zvyk, žádná anestezie, jen starý, rezavý nůž. A bylo to těžké.
Měla jsem štěstí. Navíc moje máma udělala něco, co většina žen nedělá.
O tři dny později, potom, co všichni opustili náš dům, k nám máma dovedla zdravotní sestru.
Bylo o nás postaráno.
Tři týdny na to jsem byla zdravá a zpátky na střední.
Byla jsem po tom všem odhodlána stát se učitelkou, abych změnila osud naší rodiny.
Zatímco jsem byla na střední, něco se stalo.
Seznámila jsem se s mladým mužem z naší vesnice, který chodil na univerzitu v Oregonu.
Ten mladík nosil bílé tričko, džíny, foťák a bílé tenisky... mluvím tady o bílých teniskách!
Něco na tom oblečení je. A na botách taky.
Nosil bílé tenisky, a to na vesnici, kde nejsou ani zpevněné cesty. Bylo to přitažlivé.
Řekla jsem mu: "Hele, chci jít tam, kde jsi ty," protože vypadal velmi šťastně a to jsem obdivovala.
Odpověděl mi: "Dobře, ale co myslíš tím, že tam chceš jít?
Nečeká tady na tebe manžel?"
Řekla jsem mu: "O to se nestrachuj,
jen mi prozraď, jak se tam dostat."
A tenhle mladík mi pomohl.
Zatímco jsem byla na střední, můj táta onemocněl.
Měl infarkt a bylo mu velmi, velmi špatně, takže mi nemohl říkat, co mám dělat.
Problém ale je, že můj táta není můj jediný otec.
Jakýkoli muž jeho věku v komunitě je vlastně mým otcem. Moji strýcové, všichni. A oni mi diktovali, jak mám naložit se svou budoucností.
Potom přišla zpráva, přihlásila jsem se totiž do školy a byla přijata na Dívčí univerzitu Randolf-Macon v Lynchburgu ve Virginii. Jenže jsem nemohla odjet bez podpory celé vesnice, protože jsem potřebovala peníze na letenku.
Dostala jsem stipendium, ale musela jsem se sem nějak dopravit.
Takže jsem potřebovala podporu vesnice a znovu, když se muži doslechli a když se všichni doslechli, že žena dostala možnost odejít na školu, řekli si: "Taková ztracená příležitost,
to místo měl dostat kluk. Tohle nemůžeme dopustit."
Tak jsem se musela vrátit k našim tradicím.
Mezi mými lidmi se věří, že ráno je poslem dobrých zpráv.
Tak jsem musela vymyslet, co ráno udělám, když tedy mají přijít dobré zprávy.
Ve vesnici je jeden náčelník, stařešina, který když řekne ano, tak ho všichni poslechnou.
Vyrazila jsem tedy za úsvitu za ním.
První, co po ránu ve dveřích viděl, jsem byla já.
"Mé dítě, co tu děláš?"
"Víte, otče, potřebuji pomoc. Podpoříte mě v cestě do Ameriky?"
Slíbila jsem mu, že budu nejlepší studentka, že se vrátím zpět a cokoli po mně budou chtít, to jim splním.
Řekl: "Dobrá, ale to rozhodnutí není jen na mně."
A dal mi seznam dalších 15 mužů, za kterými mám jít. 16 mužů na každé další ráno. Navštěvovala jsem je.
Nakonec se spojili.
Celá vesnice, ženy, muži, všichni se spojili a podpořili mě v cestě za vzděláním.
Tak jsem přijela do Ameriky. Dovedete si představit, co jsem objevila?
Objevila jsem sníh!
Objevila jsem Wal-Mart, vysavače, a spoustu jídla v restauracích.
Byla jsem v zemi hojnosti.
Dopřávala jsem si, ale během doby, co jsem tu byla, jsem objevila mnoho dalších věcí.
Zjistila jsem, že obřad, kterým jsem ve 13 prošla, se nazývá mrzačení ženských pohlavních orgánů.
Zjistila jsem, že je v Keni protizákonný.
Pochopila jsem, že jsem nemusela vyměnit část svého těla za vzdělání. Měla jsem na něj právo.
A zatímco tu teď mluvím, 3 miliony dívek v Africe jsou ohroženy tímto zmrzačením.
Pochopila jsem, že moje máma má právo vlastnit majetek.
Poznala jsem, že nemusí být zneužívaná, jen proto, že je žena.
A to mě naštvalo.
Chtěla jsem něco udělat.
Pokaždé, když jsem se vracela, jsem potkala své sousedky, které se měly vdávat,
měly být zmrzačeny. Já tady po škole pracovala pro Spojené Národy. Pak jsem se vrátila do školy psát diplomovou práci, ale nepřestávala jsem slyšet nářek těch dívek.
Musím pro ně něco udělat.
Když jsem se vrátila zpět, začala jsem mluvit s muži, s vesnicí, s matkami a řekla jsem: "Chci vám splatit, co jsem slíbila, že se vrátím a pomůžu vám.
Co potřebujete?" Ženy mi řekly: "Víš, co potřebujeme? Školu pro dívky."
Protože jsme žádnou neměli.
A důvod, proč chtěly dívčí školu, byl, že když je dívka znásilněna cestou do školy, obviní za to její matku.
Pokud dívka otěhotní dřív, než se vdá, je to vina matky a ta je potrestána.
Zmlácena.
Řekly: "Chceme, aby byly dívky v bezpečí."
Tak jsme se rozhýbaly a já šla za otci a dovedete si představit, co řekli oni: "Chceme školu pro chlapce."
Tak jsem řekla: "Dobře, ve vesnici je pár mužů, kteří získali vzdělání v zahraničí.
Co kdyby oni zbudovali chlapeckou školu a já tu dívčí?"
To dávalo smysl a všichni souhlasili.
Řekla jsem jim ještě, že chci důkaz jejich závazku.
Tím bylo darování pozemku pro stavbu dívčí školy.
A tu teď máme.
Chci vám představit jednu žačku.
Angeline se přihlásila do školy a nesplňovala žádná naše kritéria.
Byla sirotek. Ano, s tím bychom ji mohli přijmout.
Ale byla starší. Už jí bylo 12 let a my přijímali jen čtvrťačky.
Angeline se neustále stěhovala, byla sirotek, neměla matku, neměla otce, šla z domu jedné babičky ke druhé, od tety k tetě. Neměla v životě žádnou jistotu.
Pamatuji si den, kdy jsem se na ni podívala a viděla něco víc, než jen ji samotnou.
Ano, byla starší než do čtvrté třídy,
ale dali jsme jí šanci do školy chodit.
Tohle je Angeline o 5 měsíců později.
V jejím životě nastala proměna.
Angeline se chce stát pilotkou, obletět celý svět a zanechat po sobě stopu.
Nebyla nejlepší žačkou, když jsme ji přijali.
Dneska je premiantkou nejen naší školy, ale celé divize škol, do které patříme.
Tohle je Sharon a tohle je o pět let později.
Tady je Evelyn. Pět měsíců později a podívejte se na ten rozdíl.
V mojí škole probíhá nový úsvit, nový začátek.
Zatímco k vám teď mluvím, 125 dívek nebude zmrzačeno.
Sto dvacet pět dívek nebude provdáno ve 12 letech.
Sto dvacet pět dívek sní svoje sny a plní si je.
To je to, co děláme, dáváme jim příležitost vyrůst.
Zatímco k vám mluvím, ženy nejsou zbity díky revoluci, kterou jsme v naší komunitě odstartovali.
(Potlesk) Chci vás dneska vyzvat.
Posloucháte mě, protože jste tady, velmi optimističtí.
Jste velmi zapálení.
Chcete vidět lepší svět.
Chcete konec válek a vymýtit chudobu.
Chcete se účastnit změny.
Chcete udělat zítřek lepším.
Chci vás dnes vyzvat, abyste byli prvními, protože lidé vás budou následovat.
Buďte první. Lidé za vámi půjdou.
Buďte troufalí. Povstaňte. Buďte nebojácní.
Buďte sebevědomí. Pohněte se, protože když změníte svůj svět, tak změníte i svou komunitu. Věřme, že ovlivníme život jedné dívky, jedné rodiny jedné vesnice, jedné země v jediném okamžiku.
My jsme ta změna. Takže když změníte svůj svět, změníte tím svou komunitu, změníte tím svou zemi. Zamyslete se nad tím. Pokud to uděláte vy i já, nevytvoříme snad lepší budoucnost pro naše děti, pro vaše děti, pro naše vnoučata?
A budeme žít v mírumilovném světě.
Mockrát děkuji. (Potlesk)
Dnes dopoledne budu mluvit o korupci.
A korupce je definována jako zneužití důvěry k vlastnímu prospěchu - nebo v našem kontextu k prospěchu vašich přátel, rodiny nebo poskytovatele financování.
Takže přátelé, rodina a finančníci.
Musíme si uvědomit, co víme o korupci, a musíme si uvědomit, že to, co jsme se o ní dozvěděli nebylo zcela správné a musíme si to přiznat.
Musíme mít odvahu si to přiznat, abychom mohli změnit svůj přístup.
Především velký mýtus číslo jedna je, že korupce ve skutečnosti není trestný čin.
Když se sejdeme s přáteli a rodinou a bavíme se o zločinu v naší zemi o zločinech v Belmontu nebo v Diegu či v Marabelle nezmíní nikdo korupci.
Je to tak.
Když policejní vyšetřovatel mluví v televizi o zločinu, nemluví o korupci.
A víme naprosto jistě, že když ministr vnitra mluví o zločinu, ani on nemluví o korupci.
Já chci zdůraznit, že to zločin je.
Jde o hospodářskou kriminalitu, protože přicházíme o peníze daňových poplatníků.
Veřejná a soukromá korupce je realitou.
Jako někdo, kdo přichází ze soukromého sektoru, vámi mohu říct, že je prorostlý korupcí, která nemá žádnou spojitost se státním sektorem.
I v soukromém sektoru se setkáte s úplatky, úplatkáři a tajnými dohodami. To všechno se tam běžně děje.
Dnes se chci soustředit na korupci ve státním sektoru, na které se podílí i soukromá sféra.
Druhý významný mýtus, který je třeba pochopit - protože tyto mýty musíme zbořit, rozebrat je a vysmát se jim. Druhý mýtus, který musíme pochopit je tvrzení, že korupce je ve skutečnosti jen malým problémem. Pokud je to problém, je ten problém jen malý, že jde ve skutečnosti jen o 10 nebo 15 procent, byla tady vždycky a pravděpodobně tu bude napořád. Nemá smysl kvůli ní tvořit nové zákony, protože s tím stejně nic nezmůžeme.
A chci ukázat, že i toto je velmi nebezpečný mýtus.
Je to taková veřejná lumpárna.
Chtěl bych trochu pohovořit o době před 30 lety.
Podíváme se na Trinidad a Tobago, malou karibskou zemi bohatou na suroviny. Na začátku 70. let minulého století došlo k masívnímu nárůstu národního produktu, což bylo způsobeno světovým zvýšením cen ropy.
Těm příjmům říkáme petrodolary. Národní pokladna přetékala penězi.
Je to ironie, protože dnes se nacházíme v budově Centrální banky.
Víte, historie je na ironii bohatá.
Dnes jsme tedy v centrální bance a centrální banka je zodpovědná za spoustu věcí, o kterých budu hovořit.
Takže, mluvíme o nezodpovědnosti státních úředníků.
Mluvíme o skutečnosti, že přes tu terasu ve vedlejší budově je Ministerstvo financí, který má dnes s námi hodně společného. Takže dnes hovoříme přímo ve vašem chrámu, ano?
(Potlesk) Zaprvé, chci hovořit o tom, jak před 40 lety když všechny ty peníze natekly do naší země. pustili jsme se, tehdejší vláda se pustila do série vládních kroků a opatření, které měly vést k rapidnímu rozvoji země.
Některé z největších projektů v zemi se prováděly na mezistátní úrovni s některými z předních států světa, se Spojenými státy s Velkou Británií, Francií a tak dále a tak podobně.
Jak sem řekl, dokonce tato budova, ve které právě teď jsme, což je ironie, tato budova byla jednou ze série komplexů, kterým se říka Twin Towers.
Celá situace se stala tak nehoráznou, že byla ve skutečnosti jmenována vyšetřovací komise, a v její zprávě z roku 1982, před 30 lety, je to Ballahova zpráva, 30 let stará, v jejímž důsledku byly všechny ty mezivládní projekty zastaveny.
Tehdejší premiér předstoupil před parlament aby podal zprávu o rozpočtu a řekl několik věcí, na které nikdy nezapomenu.
Dostaly se mi přímo sem. Byl jsem tehdy mladík.
Jeho slova mířila přímo k mému srdci.
Takže on řekl, že - podívám se, jestli to funguje.
Chápete to, že? Tady je, co tehdy řekl.
Uvedl, že ve skutečnosti dva z každých třech dolarů, našich petrodolarů, které utratíme, a jde o peníze daňových poplatníků, byly promrhány nebo ukradeny.
Takže korupce 10 nebo 15 procent je čirý nesmysl.
Jak my říkáme to je jen povídačka, zapomeňte na to.
To je pro malé děti. My jsme dospělí a snažíme se nějak postavit k tomu, co se děje v naší společnosti.
Takže toto je ona velikost problému.
Chápete? Dvě třetiny peněz ukradeny nebo promarněny.
A to bylo před 30 lety, Ballahova zpráva z roku 1982.
A co se změnilo?
Nechci odhalovat trapné tajemství před mezinárodním publikem, ale musím to udělat.
Před čtyřmi měsíci jsme čelili ústavní krizi.
Říkáme tomu fiasko paragrafu 34, podezřelá část zákona, a řeknu to, jak je to, podezřelý zákon byl schválen v podezřelém čase, aby osvobodil několik podezřelých. (Smích) A byl nazván, ti lidé byli nazváni, obvinění v případu Letiště Piarco.
Budu si muset pro dnešní přednášku vytvořit vlastní slovník nových výrazů.
Takže to jsou obvinění z Letiště Piarco.
Byla to ústavní krize prvního řádu a já jsem ji nazval Spiknutí Zkaženého Parlamentu.
Nejvyšší instituce v naší zemi byla zkažena.
Působí v ní nemorální lidé škodící ekonomicky a finančně.
Uvědomujete si, jak vážný ten problém je?
Došlo k masívnímu protestu. Mnoho z nás, kteří jsme teď v tomto sále, jsme se zúčastnili různých forem protestu.
Nejdůležitější bylo, že stížnost podalo i velvyslanectví USA, takže parlament se rychle znovu sešel, a zákon byl odvolán, byl prohlášen za neplatný.
To je výraz používaný právníky. Byl prohlášen za neplatný.
Jde však o to, že parlament byl přelstěn v celé řadě událostí, protože ve skutečnosti došlo k tomu, že kvůli podezřelé části toho zákona vstoupil nakonec celý zákon v platnost o víkendu, kdy jsme slavili 50. výročí nezávislosti, naše jubileum nezávislosti.
To celou věc ještě více vygradovalo.
Bylo nepříjemné občansky dozrát tímto způsobem, ale dospěli jsme, všichni jsme to chápali. A pokud se pamatuji, bylo to poprvé, kdy došlo k masovým protestům proti korupci.
A to mi dalo naději, rozumíte?
Ti z nás, kteří se zapojují do akcí proti korupci se někdy cítí ve své práci osamoceni.
Schválení tohoto zákona a jeho zrušení posílilo kauzu obviněných v případu Letiště Piarco.
Došlo k super dvojitému podvodnému triku.
A z čeho že byli obviněni?
Na čem to obvinění bylo založeno?
Pro některé z vás to dělám trochu tajemné.
Z čeho byli obviněni? Snažíme se zásadně rekonstruovat letiště, které už zastaralo.
Celý projekt stál kolem 1,6 miliardy dolarů, dolarů státu Trinidad a Tobago, a ve skutečnosti došlo k podvodům ve výběrovém řízení, i k podezřelým aktivitám, korupčním aktivitám.
Abyste měli představu, jak to vypadalo a abych to dal do souvislostí s celým tím druhým mýtem o tom, že korupce není velký problém, ukážu vám teď tento druhý obrázek.
Co to tady máme - to neříkám já to je písemné prohlášení vrchního státního zástupce.
To řekl. on. A on tedy tvrdí, že z celkových nákladů na projekt, tedy z 1,6 miliardy dolarů, byla jedna miliarda přesunuta na offshorové bankovní účty.
Jedna milarda peněz našich daňových poplatníků byla převedena na bankovní účty do zahraničních daňových rájů.
Protože jsem osoba podezřívavá, štve mě to a udělám tu pauzu. Udělám tady pauzu a budu mluvit o jiných věcech.
Řeknu vám zatím něco o tom, co jsem viděl loni v listopadu na Wall Streetu. Byl jsem v parku Zuccotti.
Byl podzim, bylo chladno, vlhko a stmívalo se.
A já jsem chodil s protestujícími a koukali jsme na One Wall Street, kolem se rojilo hnutí Occupy Wall Street (okupujte Wall Street).
Byla tam taky dáma s cedulí, s velmi jednoduchou cedulí, ta blondýnka vypadala už hodně bídně. Cedule byla vyrobená z jednoduchého kartonu a popsaná fixem.
To, co tam bylo napsáno, mě přímo udeřilo.
Stálo tam: "Jestli nemáte vztek, tak jste tomu nevěnovali pozornost".
Jestli z tohohle všecho nejste naštvaní, tak jste tomu prostě nevěnovali pozornost.
Takže nastražte uši, protože půjdeme ještě hlouběji.
Můj mozek začal šrotovat.
Co kdyby... protože jsem tak podezřívavý. Čtu spoustu špionážních románů a tak.
Co kdyby ... (smích) Abyste se dostali až sem, musíte přečist hodně špionážních románů a trochu se v tom vyznat, ne? (Smích) Ale co když se tohle neděje poprvé?
Co když to prostě jen bylo poprvé kdy si někdo spojil dvě a dvě?
Co když se už takové věci děly i předtím?
Jak bych to mohl zjistit? Ty předchozí dva příklady, které jsem vám dal, měly spojitost s korupcí v sektoru stavebnictví.
V současnosti mám tu čest stát v čele Společné konzultační rady (JCC), což je nezisková organizace.
Jsme dostupní na jcc.org.tt a stojíme v popředí boje za zavedení nového systému zadávání veřejných zakázek a kontroly veřejných prostředků.
Takže ti z vás, kteří mají zájem zjistit o těchto záležitostech více, nebo se k nám přidat, nebo se podepsat pod některou z našich peticí, prosím, udělejte to.
Chtěl bych teď přejít k jiné, související záležitosti. Víc jak tři a půl roku vedu svou soukromou kampaň za objasnění a stanovení zodpovědnosti v souvislosti se státní finanční pomocí pro CL Financial.
CL Financial je vůbec největší konglomerát v Karibiku.
Nechci vás seznamovat se všemi podrobnostmi, prostě se říká, že se zhroutil, vyjadřuji se velmi opatrně, říká se, že se zhroutil v lednu 2009, takže už to bude skoro čtyři roky.
V bezpříkladném záchvatu velkorysosti a vůči těmto lidem musíte být velmi podezřívaví, v bezpříkladném, používám toto slovo velmi opatrně, bezpříkladném záchvatu velkorysosti, podepsala tehdejší vláda písemný závazek, že vyplatí všechny věřitele společnosti.
Mohu vám říct bez obav, že bych se mýlil, že něco podobného se nestalo nikde jinde na této planetě.
Abychom to správně pochopili v souvislostech.
Lidé nám říkají, to je přesně jako na Wall Streetu.
Není to jako na Wall Streetu. Trinidad and Tobago je jako místo s jinými fyzikálními či biologickými zákony, nebo co.
Nikde jinde to takhle není. (Potlesk) Nikde jinde se toto neděje.
Nikde. Tady je tady a tam je tam, je to jasné?
Myslím to teď vážně.
Poslouchejte. Finanční pomoc, jako záchranu před krachem získaly i společnosti z Wall Streetu.
Stejně tak i v Londýně,
i jinde v Evropě.
Podobné finanční pomoci byly vyplaceny i v Africe. V Nigérii zkolabovalo šest největších komerčních bank ve stejné době jako u nás.
Je zajímavé provnat, jak se s touto situací vyrovnali v Nigérii. A v porovnání s námi se s ní vyrovnali velmi dobře.
Nikde jinde na planetě nebylo věřitelům vyplaceno více, než na kolik měli nárok ze zákona.
Jenom u nás. A co bylo důvodem této velkorysosti?
Je naše vláda tak velkorysá?
A možná že i je. Podívejme se na to. Podívejme se na to pořádně.
Začal jsem pátrat a psát a tak dále a tak dále. Ta práce se dá dohledat, moje osobní práce se dá najít na AfraRaymond.com, což je stránka s mým jménem.
Je to můj neziskový blog, který píšu.
Není tak populární jako mají jiní, ale co se dá dělat.
(Smích) Jde o to, že hořká zkušenost spojená s paragrafem 34, to Spiknutí Zkaženého Parlamentu, ten krušný srpnový zážitek v době, kdy jsme měli oslavovat naši nezávislost, který se protáhl až do září, mě donutil ke korekci mých vlastních závěrů. A donutil mě podívat se znovu na některé věci, které jsem napsal a probrat znovu moji korespondenci s úřady, abych zjistil, o co opravdu šlo.
Jak říkáme my na Trinidadu a Tobagu, kdo je kdo a co je co?
Chceme to zkusit přezkoumat.
Podle zákona o svobodě informací jsem poslal letos v květnu žádost na Ministerstsvo financí.
Ministerstvo financí je ten další věžák tamhle.
Tady je další souvislost.
Ministerstvo financí, jak nám bylo sděleno, podléhá ustanovením zákona o svobodě informací.
Teď se spolu podíváme, zda tomu tak opravdu je.
Centrální banka, kde se dnes nacházíme, ustanovením zákona o svobodě informací nepodléhá.
Takže se jich vlastně nemůžete zeptat na nic a oni vám nemusí na nic odpovědět.
Zákon je platný od roku 1999.
Začal jsem bojovat a položil jsem čtyři otázky.
Krátce vás s těmi otázkami seznámím a připojím i odpovědi, abyste mohli porozumět, jak jsme na tom.
Jak jsem řekl, tady je to jiné než všude jinde ve světě.
Otázka číslo jedna: Požádal jsem o nahlédnutí do účtů CL Financial, a pokud není možné nahlédnout do účtů,- Ministr financí vydává prohlášení, schvaluje nové zákony a přednáší projevy a tak dále.
Z jakých čísel vychází?
Jako v tom vtipu: Dejte mi to, co pije on, ať už je to cokoliv.
A oni mi napsali tuto odpověď: O co vám přesně jde?
Takže odrazili mou otázku otázkou.
Druhá otázka: Chci vědět, kdo jsou věřitelé společnosti, které stát vyplatil.
Dovolte mi tady malou odbočku, abych vás všechny upozornil, že na vyplacení věřitelů bylo vydáno 24 miliard našich peněz.
To je asi tři a půl miliardy amerických dolarů vydaných malým, karibským státem, kdysi bohatým na přírodní zdroje, rozumíme si?
Položil jsem tedy otázku, kdo dostal ty tři a půl miliardy dolarů?
Znovu to teď chci uvést do kontextu, protože kontext nám umožní lépe pochopit celou záležitost.
Ve vládě je teď jedna konkrétní osoba.
její jméno není důležité.
A ta osoba postavila svou kariéru na využití zákona o svobodě informací ke svým politickým cílům.
Jeho jméno není důležité
Nechci ho zde zdůrazňovat o to mi nejde.
Jde mi o to, že ten člověk postavil svou kariéru na tom, že využil zákon o svobodě informací ke svým politickým cílům.
Nejznámější případ, který nazýváme Skandál utajeného stipendia, kdy bylo zhruba 60 milionů dolarů státních prostředků rozdrobeno do série stipendií, kterých nikdo nikdy nepropagoval atd., atd.
Ten člověk byl schopen přimět soud, tak, že využil Zákon o svobodě informací a dosáhl zveřejnění informace. A já myslím, že to bylo skvělé
Fantastické.
Ale, víte, otázka stojí takto: Pokud je správné a korektní použít Zákon o svobodě informací a rozhodnutím soudu si vynutit informace o tom, na co bylo vynaloženo 60 milionů státních prostředků, potom musí být srpávné a korektní také vynutit si informace o tom, jak bylo vydáno 24 miliard dolarů.
Je to tak? Ale Ministerstvo financí, Státní tajemník Ministerstva financí mi písemně odpověděl, že tato informace zákonu nepodléhá.
Vidíte? Takhle to u nás vypadá.
Třetím bodem, o kterém vám chci vyprávět je, že jsem se také zeptal zda vedení CL Financial předkládá výkazy podle Zákona o integritě veřejného života.
U nás platí Zákon o integritě veřejného života jako součást předpisů, které mají chránit naše národní zájmy.
A státní úředníci mají podle tohoto zákona předkládat informace o majetku, o svých aktivech a pasivech.
Samozřejmě jsem zjistil, že nic nepředkládají a Ministr financí je k tomu ani nevyzval.
Tady to máme. Je zde situace, kdy základní opatření, která mají zajistit integritu, zodpovědnost a transparentnost, jsou opomíjena.
Položil jsem otázky řádným a zákonným způsobem.
Moje otázky byly ignorovány.
Musíme pokračovat na rozvíjení myšlenek, které nás motivovaly k paragrafu 34. Nesmíme na to zapomenout.
Definoval jsem to jako největší jednorázový výdaj v historii země.
Je to také jediný největší příklad veřejné korupce na této polokouli.
A toto je můj střet s realitou.
Tam, kde jsou vydávány státní peníze, a to bez zodpovědnosti, a bez transparentnosti, vždy to bude vést ke korupci. Ať už jste v Rusku, Nigérii nebo na Aljašce. Vždy to přináší riziko korupce a to se zde právě děje.
Budu dále vyvíjet tlak na to, abych získal od Ministerstva financí nějaké odpovědi na své otázky.
Pokud budu kvůli tomu nucen jít před soud, udělám to.
Budeme na ně i nadále tlačit.
Budeme pokračovat v naší práci v JCC.
Chtěl bych teď Trinidad a Tobago nechat stranou a předložit vám něco jiného. A to z mezinárodního hlediska.
Novinářka Heather Brooke mluvila o svém boji proti korupci na vládní úrovni a seznámila mne se svou webovou stránkou Alaveteli.com.
Alaveteli.com nám poskytuje otevřenou databázi použití Zákona o svobodě informací a umožňuje nám vzájemnou komunikaci.
Já se můžu podívat, o jaké informace žádáte.
Vy se můžete podívat, o jaké informace žádám já a jakou jsem dostal odpověď.
Můžeme pracovat společně. Musíme vybudovat kolektivní databázi a také se domluvit, jak postupovat dále.
Musíme zvýšit povědomí o těchto záležitostech.
Na závěr bych v souvislosti s tímto tématem chtěl upozornit na tuto krásnou webovou stránku z Indie, jmenuje se IPaidABribe.com (DalJsemÚplatek).
Mají mezinárodní pobočky a pro nás je důležité naladit se na jejich vlnu.
IPaidABribe.com je vážně důležitá stránka, přihlašte se na ni a prohlédněte si ji.
Nyní se chvilku odmlčím. Teď bych vás chtěl požádat, abyste byli odvážní.
Zbořte první mýtus, protože korupce je zločin.
Zbořte druhý mýtus, protože korupce je mohutná.
Je to velký problém, jde o hospodářskou kriminalitu.
Pracujme společně na zlepšení situace, na posílení stability a udržitelnosti v naší společnosti. Děkuji vám.
(Mechanické zvuky) (Hudba) (Potlesk)
Jakou má učení budoucnost?
Jeden plán mám, ale abych vám o něm mohl povědět, musím vám nejprve vyprávět příběh, od kterého se to víceméně odvíjí.
Snažil jsem se vysledovat, kde má výuka, tak jak ji známe ze škol, svůj původ.
Můžete pátrat daleko v historii, ale zamyslíte-li se nad současnou výukou ve školách, je celkem snadné odhalit její kořeny.
Začalo to před zhruba 300 lety, a to v posledním a zároveň největším impériu na této planetě. [Britské impérium] Představte si celé to řídit, snažit se ovládat celou planetu bez počítačů, bez telefonů, s ručně psanými záznamy na kusech papíru a cestováním loďmi.
Viktoriánům se to ovšem podařilo.
Co dokázali, bylo neskutečné.
Vytvořili globální počítač sestrojený z lidí.
Máme ho tu dodnes.
Nazývá se byrokrativní administrativní stroj.
Aby takový stroj fungoval, potřebujete mnoho a mnoho lidí.
Vytvořili proto další stroj na výrobu těchto lidí: školu.
Školy produkují lidi, kteří se posléze stanou součástí byrokratického administrativního stroje.
Musí být identičtí.
Musí umět tři věci: Musí mít pěkný rukopis, protože data se zaznamenávají ručně; musí umět číst; a musí být schopni z hlavy násobit, dělit, sčítat a odčítat.
Musí být identičtí natolik, aby když vezmete jednoho z Nového Zélandu a přesunete ho do Kanady, bude okamžitě funkční.
Viktoriáni byli skvělí inženýři.
Vytvořili systém tak ohromný, že je tu s námi dodnes, nadále produkující identické lidi pro stroj, který už neexistuje.
Impérium zaniklo, tak co ještě děláme v systému, který produkuje tyto identické lidi, a co uděláme dál, pokud s tím tedy někdy něco dělat začneme?
["Školy, tak jak je známe, jsou zastaralé."] To je celkem silná teze.
Řekl jsem, že školy, jak je známe nyní, jsou zastaralé.
Neříkám, že jsou špatné.
Je celkem módní tvrdit, že vzdělávací systém je špatný.
Není špatný. Je skvěle vybudovaný.
Jen ho už nepotřebujeme.
Je nemoderní. S jakými druhy zaměstnání se dnes setkáváme?
Tak tedy, na místě úředníků jsou dnes počítače.
V každé kanceláři jsou jich tisíce.
A pak máte lidi, kteří ty počítače řídí, aby odvedly svou úřednickou práci.
Tito lidé nepotřebují mít krásný rukopis.
Nemusí umět z hlavy násobit.
Nemusí umět číst.
Ve skutečnosti musí umět číst kriticky.
Tak je to tedy dnes, ale nevíme už, jak budou vypadat zaměstnání budoucnosti.
Víme, že lidé budou moci pracovat odkudkoliv, kdykoliv a jakýmkoliv způsobem.
Jak je současná podoba vzdělávání připraví pro takový svět?
K celé téhle věci jsem se dostal úplně náhodou.
Před 14 lety jsem v Novém Dillí učil lidi psát počítačové programy.
Hned vedle mého pracoviště byl slum
a já si říkal, jak, proboha, se ty děti naučí programovat.
A nebo by se to neměly učit?
Měli jsme mnoho rodičů, bohatých, co měli počítače a co mi říkali: "Víte, myslím, že můj syn je nadaný, protože s počítači dokáže dělat úžasné věci.
A moje dcera, ta je bezpochyby výjimečně chytrá."
A tak to pokračovalo. Přemýšlel jsem tedy, čím to je, že všichni bohatí lidé mají tak výjimečně nadané děti?
(Smích) Kde dělají chudí chybu?
Do zdi oddělující slumy od mé kanceláře jsem udělal díru a dal tam počítač, jen abych viděl, co se stane, poskytnu-li ho dětem, které by nikdy žádný neměli, neznají slovo anglicky, netuší, co je internet.
Děti se seběhly.
Počítač byl metr nad zemí a ony se ptaly: "Co je to?"
A já odpověděl: "Á, to je, ani nevím."
(Smích) Zeptaly se: "Proč jste to sem dal?"
"Jen tak", řekl jsem.
A děti na to: "Můžeme na to sahat?" "Pokud chcete...", odpověděl jsem.
A šel jsem pryč.
Asi osm hodin na to jsme je přistihli, jak brouzdají a vzájemně se učí brouzdat.
Řekl jsem: "To není možné, přeci... Jak je to možné? Nic o tom nevědí."
"Kdepak, má to jednoduché vysvětlení," vložili se do toho moji kolegové,
"některý z tvých studentů nejspíš procházel okolo a ukázal jim, jak zacházet s myší."
"Jo, to je možné," usoudil jsem.
Experiment jsem tedy opakoval. Vydal jsem se 500 kilometrů od Dillí, do skutečně odlehlé vesnice, kde pravděpodobnost, že kolem projde vývojář, byla velmi malá. (Smích) Zopakoval jsem tam svůj pokus.
Nebylo kde se ubytovat, takže jsem tam nechal počítač, odjel jsem, zase se vrátil o několik měsíců později a zastihl děti, jak na něm hrají počítačové hry.
Když mě viděly, řekly jen: "Potřebujeme rychlejší procesor a lepší myš."
(Smích) Já na to tedy: "Jak to, proboha, všechno víte?"
A ony mi řekly něco opravdu zajímavého.
Trochu podrážděně řekly: "Dal jste nám stroj, který pracuje jen v angličtině, takže jsme se museli naučit anglicky, abychom ho mohli používat." (Smích) To bylo poprvé v mé učitelské praxi, co jsem někoho slyšel pronést ta slova "naučit se" s takovou samozřejmostí.
Tady je pár záběrů z té doby.
Toto je první den pokusu "Díra do zdi".
Napravo je osmiletý chlapec.
Po jeho levici je jeho studentka.
Je jí šest let. A on ji učí brouzdat.
V dalších částech země jsem to opakoval, znovu a znovu, a všude se mi dostávalo stejných výsledků.
["Film Díra ve zdi - 1999"] Osmiletý chlapec vysvětluje své starší sestře, co má dělat.
A nakonec dívka vysvětlující v maráthštině, co to je, říká: "Uvnitř je procesor."
Takže jsem začal publikovat.
Publikoval jsem všude. Zaznamenával a měřil jsem vše a tvrdil jsem, že necháme-li skupinu dětí osamotě s počítačem mluvícím jakýmkoliv jazykem, budou do devíti měsíců na stejné úrovni, jako sekretářka na západě.
Byl jsem opakovaně svědkem toho, když se to stalo.
Zajímalo mě však, čeho dalšího jsou děti schopné, pokud dokážou tohle.
Začal jsem experimentovat s dalšími předměty, mimo jiné například s výslovností.
V jižní Indii je komunita dětí, jejichž anglická výslovnost je velmi špatná, ale přitom dobrou výslovnost potřebují, protože by jim otevřela nové pracovní možnosti.
Dal jsem jim počítač s nástrojem speech-to-text [řeč-na-text] a řekl jsem: "Mluvte, dokud to nebude psát přesně to, co říkáte."
(Smích) Udělali tak a sledujte tenhle úryvek.
Počítač: Rád vás poznávám. Dítě: Rád vás poznávám.
Sugata Mitra: Tváří té mladé dámy to končí proto, že se domnívám, že ji mnozí znáte.
Právě nastoupila do call centra v Hajdarábádu a dost možná vám velmi čistým anglickým přízvukem připomínala vaše účty z kreditních karet.
Lidé se pak ptali, jak daleko to ještě půjde.
Kde to skončí?
Rozhodl jsem se rozbourat svou vlastní tezi vytvořením zcela absurdního předpokladu.
Vystavěl jsem hypotézu, směšnou hypotézu.
Tamilština je jihoindický jazyk a já si řekl, mohou se tamilsky hovořící děti v jihoindické vesnici naučit biotechnologii replikace DNA v angličtině z pouličního počítače?
Řekl jsem, že je otestuji.
Dostanou pětku. Strávím s nimi několik měsíců, na pár měsíců to nechám být, vrátím se a dostanou další pětku.
Vrátím se do laboratoře a řeknu, že potřebujeme učitele.
Našel jsem vesnici – Kallikuppam v jižní Indii.
Dal jsem tam počítače z projektu "Díra do zdi" a stáhl z internetu všechno možné o replikaci DNA, většině čehož jsem vůbec nerozuměl.
Děti se přihnaly a ptaly se: "Co je to?"
A tak jsem řekl: "Je to velmi aktuální a důležité.
Ale je to celé anglicky." "Jak můžeme rozumět tak těžkým slovíčkům, schématům a chemii?"
ptaly se. V tu chvíli jsem už pracoval s novou vzdělávací metodou, takže jsem ji aplikoval. Řekl jsem: "Nemám ani nejmenší tušení."
(Smích) "A vůbec, jdu pryč."
(Smích) Několik měsíců jsem je tam tedy nechal.
Vyzkoušel jsem je. Dostali pětku.
Po dvou měsících jsem se tam vrátil, děti se seskupily a řekly: "Neporozuměli jsme ničemu."
A já si řekl: "A co jiného jsem čekal?"
Zeptal jsem se jich: "Dobře, jak dlouho vám trvalo, než jste usoudili, že ničemu neporozumíte?"
A ony na to: "My to ještě nevzdali.
Díváme se na to každý den."
"Cože?" opáčil jsem, "vy tomu nerozumíte a přesto na ten monitor zíráte už dva měsíce?
Proč?" A malá dívenka, kterou právě vidíte, zvedla ruku a v lámané tamilštině a angličtině mi řekla: "S výjimkou faktu, že nesprávně provedená replikace molekul DNA způsobuje nemoci, jsme neporozuměli ničemu."
(Smích) (Potlesk) A tak jsem je vyzkoušel.
Dosáhl jsem ve výuce nemožného: skok z nuly na 30 % během dvou měsíců, v tropickém horku, s počítačem pod stromem, v jim neznámém jazyce dělaly ty děti něco, na co mají ještě deset let času.
Absurdní. Musel jsem však postupovat podle viktoriánských norem.
Třicet procent znamená neprospěl.
Jak docílím toho, aby prospěly? Musím jim dát dvacet dalších bodů.
Nemohl jsem najít učitele. Našel jsem ovšem jejich kamarádku, dvaadvacetiletou účetní, která si s nimi neustále hrála.
A tak jsem se té dívky zeptal: "Můžeš jim pomoct?"
"Určitě ne," řekla ona na to,
"ve škole jsme přírodní vědy neměli. Nemám ani páru, co pod tím stromem celé dny dělají.
Nemůžu vám pomoct." Řekl jsem jí: "Víš co? Použij metodu babička."
A ona na to: "Co to je?"
Řekl jsem: "Stůj za nimi.
Jakmile budou cokoliv dělat, prostě jen řekni 'Páni, no teda, jak jste to udělali? A co je na další straně?
Panečku, když mi bylo tolik, co vám, nic takového jsem neuměla.' Přeci víš, co babičky dělají."
A tak to dělala další dva měsíce.
Výsledky se posunuly na 50 procent.
Kallikuppam se vyrovnal mé škole v Novém Dillí, bohaté soukromé škole s aprobovaným učitelem biotechnologie.
Když jsem se díval na ten graf, věděl jsem, že existuje způsob, jak vyrovnat hru.
Tohle je Kallikuppam.
(Děti mluví) Neurony… komunikace.
Úhel záběru je špatný. Je to jen amatérské video, ale jak jste asi pochopili, mluvila o neuronech, rukama ukazovala toto a říkala "neurony komunikují."
Ve 12 letech.
Jak tedy budou vypadat zaměstnání?
Víme, jak vypadají teď.
Jak bude vypadat výuka? Víme, jaká je dnes: zahloubané děti s mobilním telefonem v jedné ruce, které s nechutí docházejí do školy pro knihy do ruky druhé.
Jaké to bude zítra?
Je možné, že do školy nebudeme muset chodit vůbec?
Je možné, že budete-li potřebovat něco vědět, dokážete to zjistit během dvou minut?
Je možné – a to je otřesný dotaz, dotaz, který pro mě zformuloval Nicholas Negroponte – je možné, že směřujeme k takové budoucnosti, kde vědomosti budou zastaralé?
Ale to je přeci strašné. Jsme Homo sapiens.
Vědění nás odlišuje od opů.
Ale podívejme se na to jinak.
Přírodě trvalo 100 miliónů let, než se lidoop postavil a stal se z něj Homo sapiens.
Nám trvalo pouhých 10 000 let na to učinit vědění zastaralým.
Jaký je to úspěch.
Musíme to ovšem nějak zakomponovat do naší vlastní budoucnosti.
Klíčem k tomu se zdá být podpora.
Podíváte-li se na Kuppam a všechny mé experimenty, jednoduše slyšíme říkat "Wow," poklona učení.
V neurovědě existuje důkaz.
Proradná část našeho mozku, která dlí v jeho středu, cítí-li se ohrožena, uzavře všechno ostatní: prefrontální kortex, části, které napomáhají učení, všechno se uzavře.
Tresty a zkoušky jsou vnímány jako hrozby.
Vezmeme své děti, přimějeme je, aby zavřely své mozky a pak řekneme: "Podávejte výkony."
Proč takový systém vznikl?
Protože byl potřeba.
V takzvaném "období říší" byla doba, kdy jste potřebovali lidi schopné přežít pod hrozbou.
Stojíte v zákopu docela sami, pokud dokážete přežít, jste dobří, uspěli jste.
Pokud nedokážete, neuspěli jste.
Jenomže "období říší" je pryč.
Co se děje s kreativitou v dnešní době?
Musíme naklonit misky vah zpět od hrozby k potěšení.
Vrátil jsem se do Anglie hledat britské babičky.
Vylepil jsem inzeráty, ve kterých se psalo: Pokud jste britská babička, máte širokopásmové připojení k internetu a webkameru, můžete mi zdarma věnovat jednu hodinu svého času týdně?
Během prvních dvou týdnů jsem jich získal 200.
Znám víc britských babiček, než kdokoliv ve vesmíru. (Smích) Říká se jim Granny Cloud (Babiččin obláček).
Granny Cloud vysedávají na internetu.
Je-li dítě v nouzi, vysíláme babičku.
Napojí se přes Skype a všechno vysvětlí.
Sledoval jsem, jak vysílají z vesničky Diggles v severozápadní Anglii daleko do vesničky v Tamil Nadu, v Indii, téměř 10 000 kilometrů daleko.
Zvládla to jen jedním prastarým gestem.
"Šššš."
Jasné?
Sledujte toto.
Babička: Nechytíš mě.
Řekněte to. Nechytíš mě.
Děti: Nechytíš mě.
Babička: Jsem Perníkový mužíček. Děti: Jsem Perníkový mužíček.
Babička: Výborně!
Skvěle! SM: O co tu tedy jde?
Myslím, že to, na co se musíme zaměřit, je učení jako produkt samoorganizace vzdělávání.
Pokud umožníme, aby se vzdělávací proces samoorganizoval, dostaneme se k učení.
Není to o tom učení uskutečňovat,
je to o tom nechat je, aby se uskutečnilo.
Učitel celý proces uvede do pohybu, a pak užaslý stojí opodál a sleduje učení, jak se děje.
Myslím, že k tomu to všechno směřuje.
Ale jak to poznáme? Jak to budeme zjišťovat?
Chystám se zbudovat Samoorganizační výuková prostředí (angl.
zkr. SOLE). V podstatě se jedná o připojení k internetu, spolupráci a podporu v jednom.
Zkusil jsem to v mnoha školách.
Zkouší se to po celém světě a učitelé jen stojí opodál a říkají: "To se děje samo od sebe?"
A já říkám: "Jo, děje se to samo od sebe."
"Jak to víte?" Odpovím: "Nevěřili byste, jaké děti mi to řekly a odkud pochází."
Tady je SOLE v akci.
(Děti mluví) Toto je v Anglii.
On udržuje zákon a pořádek, protože, jak víte, učitel tam není.
Dívka: Celkový počet elektronů se nerovná celkovému počtu protonů… – SM: Austrálie. Dívka: … čímž mu dává celkově pozitivní anebo negativní elektrický náboj.
Čistý náboj na iontu se rovná počtu protonů v iontu mínus počet elektronů.
SM: O deset let napřed.
Takže k SOLE: Myslím, že potřebujeme kurikulum velkých otázek.
O tom už jste slyšeli, víte co to znamená.
Byly časy, kdy muži a ženy z doby kamenné seděli a hleděli na oblohu tápajíce: "Co jsou ta míhající se světýlka?"
Oni vytvořili první kurikulum, ale my jsme se vzdálili těmto báječným otázkám.
My jsme to dostali na tangens úhlu.
To ovšem není dostatečně sexy.
Způsob, jak to nadhodit devítiletému, by mohl být například: "Kdyby se k Zemi řítil meteorit, jak bys zjistil, zda ji zasáhne nebo ne?"
A pokud začne vyzvídat: "Co?
Jak?" řeknete: "Existuje kouzelná formule. Říká se jí tangens úhlu." A nechte ho osamotě. Přijde na to.
Tady je pár obrázků ze SOLE.
Pokládal jsem neuvěřitelné, neskutečné otázky: "Kdy svět započal? Jak zanikne?" devítiletým dětem.
Tato je o tom, co se děje se vzduchem, který dýcháme.
Toto děti vytvořily bez jakékoliv učitelovy pomoci.
Učitel se jen ptá, pak stojí opodál a obdivuje odpovědi.
Jaké je tedy mé přání?
Mým přáním je, abychom vytvořili budoucnost učení.
Nechceme snad sloužit jako náhradní součástky do velkého lidského počítače, nebo ano?
Proto musíme vytvořit budoucnost učení.
A já musím… malý moment… Chci to říct naprosto správně, protože, je to velmi důležité, víte?
Mým přáním je pomoci vytvořit budoucnost učení tím, že podpoříme děti z celého světa ponořit se do svého úžasu a schopnosti spolupracovat.
Pomozte mi vybudovat takovou školu.
Bude se jmenovat Škola v oblacích.
Bude to škola, kde se děti vypravují na intelektuální dobrodružství popoháněny velkými otázkami, které jim prostředníci předestřou.
Způsob, jakým toho chci dosáhnout, je zbudovat zařízení, kde bude možné to zkoumat.
Je to zařízení, které nikdo neřídí.
Je tam pouze jedna babička, která se stará o zdraví a bezpečnost.
Zbytek je z oblaků. [IT termín pro vzdálenou správu]
Oblaka rozsvěcují a zhasínají světla, atd., atd., všechno se odehrává v cloudu.
Vás ale potřebuji k něčemu jinému.
Samoorganizační výuková prostředí můžete vytvářet doma, ve škole, mimo školu, v kroužcích.
Není na tom nic těžkého. TED vyprodukoval skvělý dokument, který popisuje jak na to.
Kdybyste se o to, prosím, mohli pokusit napříč všemi kontinenty a sebraná data mi pak poslali, dám je dohromady, přesunu do Školy v oblacích a vytvořím budoucnost učení.
Takové je mé přání.
A ještě jedna věc.
Vezmu vás na vrchol Himáláje.
V 3 600 metrech, kde je vzduch řídký, jsem kdysi do "Díry do zdi" umístil dva počítače a děti se tam shromáždily.
Byla tam malá holčička, která mě pořád sledovala.
Řekl jsem jí: "Víš, chtěl bych každému, každému dítěti dát počítač.
Nevím, co mám dělat?"
A potichu jsem se snažil ji vyfotit.
Ona náhle takhle zvedla ruku a řekla mi: "Pokračuj."
(Smích) (Potlesk) Myslím, že to byla dobrá rada.
Budu se tou radou řídit. Přestanu mluvit.
Děkuji. Děkuji mnohokrát.
(Potlesk) Děkuji. Děkuji. (Potlesk) Velice vám děkuji. Páni! (Potlesk)
(Nádech, výdech) Neživila jsem se vždy hudbou.
Po dobu asi pěti let po absolvování uznávané univezity zaměřené na humanitní obory bylo toto mým povoláním.
Byla jsem nezávislá živá socha jménem Dvouapůlmetrová nevěsta a strašně ráda lidem říkám, že toto byla má práce, protože každý chce vždycky vědět, kdo jsou ti podivíni ve skutečném životě?
Zdravím.
Jednoho dne jsem se natřela nabílo, postavila se na bednu, položila klobouk nebo plechovku ke svým nohám a když někdo přišel a hodil nějaké peníze, věnovala jsem mu květinu a intenzivní oční kontakt.
A pokud si tu květinu nevzal, udělala jsem gesto smutku a touhy, jak odcházel.
(Smích) Měla jsem ta nejhlubší setkání s lidmi, zejména s osamělými lidmi, kteří vypadali, jako že s nikým nemluvili po celé týdny, a společně jsme získávali tento krásný okamžik dlouhého očního kontaktu, který nám byl umožněn na ulici ve městě. Svým způsobem jsme se do sebe tak trochu zamilovávali.
Moje oči říkaly: „Děkuji.
Vidím tě.“
A jejich oči říkaly: „Nikdo mě nikdy nevidí.
Děkuji.“
Občas na mě doráželi.
Lidi na mě křičeli z kolemjedoucích aut.
„Sežeň si práci!“
A já jsem si říkala: „Toto je moje práce.“
Ale dotýkalo se mě to, protože jsem se začala bát, že jsem dělala něco, co nebylo skutečnou prací, co bylo nepoctivé a zavrženíhodné.
Netušila jsem, jak skvělou školou pro hudební business jsem na té bedně procházela.
A pro ekonomy, co tu jsou, možná pro vás bude zajímavé dozvědět se, že jsem měla celkem předvídatelný příjem, což pro mě bylo šokující, vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné stálé zákazníky, ale bylo to zhruba 60 babek v úterý a 90 v pátek.
Bylo to konzistentní.
A během toho jsem jezdila po okolí a hrála v nočních klubech se svojí skupinou Dresden Dolls.
To jsem já, s klavírem, a geniální bubeník.
Psala jsem písničky a nakonec jsme začali vydělávat dostatek peněz na to, abych přestala být sochou a jak jsme začali jezdit na turné, skutečně jsem nechtěla ztratit tento pocit přímého spojení s lidmi, protože jsem to milovala.
Po každém představení jsme vždy rozdávali autogramy a objímali se s fanoušky, bavili se s nimi a z žádostí lidí o pomoc a o to, aby se k nám připojili, jsme udělali umění. Vždy jsem vystopovala místní hudebníky a umělce, kteří vystupovali venku před naším koncertem, posílali klobouk dokola a pak se k nám připojovali na pódiu, takže se nám střídala tato směs podivných náhodných cirkusáckých hostů.
A pak se objevil Twitter a učinil věci ještě magičtějšími, protože jsem mohla prosit okamžitě o cokoliv a kdekoliv.
Takže když jsem potřebovala klavír, abych mohla cvičit, za hodinku jsem se ocitla v domě jednoho z fanoušků.
To je v Londýně.
Po celém světě nám lidé nosili domácí jídlo do zákulisí a krmili nás a hodovali s námi.
Toto je v Seattlu.
Fanoušci, kteří pracovali v muzejích a obchodech a jakýchkoliv veřejných prostorech nás vítali, když jsme se rozhodli udělat na poslední chvíli spontánní, bezplatný koncert.
Toto je knihovna v Aucklandu.
V sobotu jsem tweetovala, že potřebuji tuto bednu a klobouk, protože jsem se s tím nechtěla tahat z východního pobřeží, a postaral a o to tenhle chlapík, Chris z Newport Beach, který vás zdraví.
Jednou jsem tweetovala, kde se dá v Melbourne koupit konvička na vyplachování nosu
a zdravotní sestra v ten okamžik přivezla jednu do kavárny, v níž jsem byla. Koupila jsem jí smoothie. Poseděli jsme tam a bavili se o ošetřovatelství a smrti.
Miluji tento druh zcela nahodilé blízkosti, což je štěstí, protože hodně couchsurfuji.
Ve velkých domech, kde každý z mé skupiny dostane vlastní pokoj, ale není tam bezdrátový internet, a v punkerských squatech, kde jsou všichni na zemi v jedné místnosti bez záchodů, ale s bezdrátovým připojením, což z toho zjevně dělá lepší možnost.
(Smích) Jednou jsme se dostali s naší dodávkou do opravdu chudé Miamské čtvrti a zjistili jsme, že naším couchsurferských hostem bude na tu noc 18letá dívka, která stále bydlela doma, a její rodina se bez výjimky skládala z imigrantů z Hondurasu, kteří neměli žádné papíry.
Tu noc spali všichni z její rodiny na gaučích a ona spala společně se svojí matkou, abychom my mohli mít postel.
A já jsem tam ležela a přemýšlela nad tím, že tito lidé mají tak málo.
Je to spravedlivé?
Ráno nás její máma učila, jak můžeme zkusit udělat tortilly, a chtěla mi dát Bibli. Vzala si mě pak bokem a řekla mi, svojí lámanou angličtinou: „Vaše hudba mé dceři neuvěřitelně pomohla.
Děkuji, že jste tu s námi byli. Všichni jsme za to moc vděční.“
A já jsem si pomyslela, že toto je spravedlivé.
Toto je ono.
O pár měsíců později jsem byla na Manhattanu. Tweetovala jsem s žádostí o přespání, a o půlnoci jsem zazvonila u dveří na Lower East Side a uvědomila jsem si, že jsem tohle vlastně nikdy nedělala sama.
Vždycky jsem byla se svojí kapelou nebo partou.
Toto dělají hloupí lidé?
(Smích) Takhle hloupí lidé umírají?
Než jsem si to stihla rozmyslet, dveře se rozletěly.
Ona je umělkyní, on finančním blogerem pro Reuters.
Nalili mi sklenici červeného vína, nabídli mi koupel a takto jsem strávila tisíce podobných nocí.
Takže hodně couchsurfuji. A taky hodně crowdsurfuji.
Myslím, že couchsurfing a crowdsurfing jsou v podstatě ty samé věci.
Padáte do publika a jeden druhému věříte.
Jednou jsem se zeptala kapely, která byla naším předskokanem, jestli nechtějí jít mezi lidi do davu a nechat kolovat klobouk, aby si vydělali nějaké peníze navíc, což jsem já dělala často.
Jako obvykle, kapelu to nadchlo, ale jeden z jejích členů mi řekl, že se nemůže přinutit k tomu, aby to udělal.
Bylo to příliš podobné žebrání, stát tam s kloboukem.
Poznala jsem jeho strach toho, jestli „je to fér?“ a „najdi si práci“.
A mezitím se moje kapela stávala větší a větší.
Podepsali jsme smlouvu s významným hudebním vydavatelstvím.
Naše hudba je mix punku a kabaretu.
Není to pro každého.
No, možná je to pro vás.
Podepsali jsme to a před vydáním našeho prvního alba kolem něj bylo plno humbuku.
Když vyšlo, prodali jsme asi 25 000 kopií během několika týdnů a naše vydavatelství to považovalo za neúspěch.
A já jsem si říkala: „25 000, není to hodně?“
A oni na to: „Ne, prodeje jdou dolů.
Je to neúspěch.“
A zmizeli.
Přesně tou dobou jsme rozdávali podpisy a objetí po koncertě a přišel za mnou chlápek, dal mi 10 dolarovou bankovku a řekl: „Omlouvám se, vypálil jsem si vaše CD od kamaráda.“
(Smích) „Ale čtu tvůj blog a vím, že nenávidíš svoje vydavatelství.
Prostě chci, abys měla tyhle peníze.“
A to se mi začalo stávat na denním pořádku.
Já sama jsem se stala tím kloboukem po svých koncertech, ale musím tam fyzicky stát a přijímat pomoc od lidí. Na rozdíl od toho člověka z předskakující kapely jsem v tom už měla spoustu praxe.
Díky.
A právě tehdy jsem se rozhodla, že budu dávat svoji hudbu na internet zdarma, kdykoliv to jen bude možné. Takže támhle je Metallica: Napster je špatný; Amanda Palmer je tady, a budu všechny podporovat v posílání přes torrenty, stahování, sdílení, ale budu také žádat o pomoc, protože jsem viděla, že na ulici to funguje.
Tak jsem si probojovala cestu pryč ze svého vydavatelství a pro svůj další projekt s mou novou kapelou, Grand Theft Orchestra, jsme se obrátili na crowdfunding.
Vrhla jsem se do těch tisíců kontaktů, které jsem si vytvořila, a prosila jsem dav, aby mě chytil.
Cílem bylo 100 000 dolarů.
Moji fanoušci mě podpořili částkou téměř 1,2 milionu, což z toho tehdy udělalo největší hudební crowdfundingový projekt v historii.
(Potlesk) A vidíte, kolik lidí to je.
Je to asi 25 000 lidí.
A média se mě ptala: „Amando, hudební průmysl se potápí a ty podporuješ pirátství.
Jak jsi donutila všechny tyto lidi zaplatit za svoji hudbu?“
A ta skutečná odpověď je, že jsem je nedonutila.
Požádala jsem je.
Samotnou prosbou směřovanou na lidi jsem si s nimi vytvořila vztah a když si s lidmi vytvoříte vztah, chtějí vám pomoct.
Pro mnoho umělců to jde naprosto proti jejich očekávání.
Nechtějí o věci prosit.
Ale není to jednoduché.
Není jednoduché žádat.
A hodně umělců s tím má problém.
Prosba vás dělá zranitelnými.
Na internetu jsem byla hodně kritizována, poté, co byl můj Kickstarter tak úspěšný, za to, že jsem pokračovala se svými bláznivými crowdsourcingovými postupy, zejména za oslovování hudebníků, kteří byli našimi fanoušky, jestli se k nám nechtějí připojit na pódiu na pár písniček výměnou za lásku a vstupenky a pivo. Toto byla pozměněná fotka zobrazující mě, která se objevila na webu.
A zranilo mě to velmi povědomým způsobem.
Jak lidé říkali: „Už nemůžeš prosit o takovou pomoc,“ připomínalo mi to lidi, kteří na mě křičeli ze svých aut: „Najdi si práci.“
Protože oni s námi nebyli na chodníku a neviděli výměnu, odehrávající se mezi mnou a mým davem, výměnu, která byla spravedlivá pro nás, ale jim byla zcela cizí.
Toto jako práce není tak úplně bezpečné.
To je párty mých podporovatelů z Kickstarteru v Berlíně.
Když už se noc chýlila ke konci, vysvlékla jsem se a nechala všechny, aby na mě malovali.
Ráda bych vám řekla, že pokud chcete zažít niterný pocit důvěry v neznámé lidi, doporučuji tohle, zvláště pokud jsou těmi neznámými lidmi opilí Němci.
Toto bylo spojení s fanoušky na úrovni ninjovského mistra, protože to, co jsem tím skutečně říkala, bylo: takto vám věřím.
Měla bych?
Ukažte mi.
Po většinu lidské historie byli hudebníci a umělci součástí společnosti,
spojovali a otevírali lidi, nebyli nedotknutelnými hvězdami.
Celebritu hodně lidí miluje jen na dálku, ale internet a obsah, který na něm můžeme volně sdílet, nás navrací zpět.
Je to o pár lidech, kteří vás milují zblízka, a o tom, že tito lidé stačí.
Hodně lidí je zmatených z nápadu, že cena není pevně daná.
Vidí to jako nepředvídatelné riziko, ale věci, které dělám, Kickstarter, ulice, zvonek na dveřích, nevidím jako riziko.
Vidím je jako důvěru.
Online nástroje umožňující výměnu tak jednoduchou a instinktivní, jako na ulici, pomalu přicházejí.
Ale dokonalé nástroje nám nepomohou, pokud nebudeme stát naproti sobě, dávat a přijímat beze strachu a co víc, žádat beze studu.
Svou hudební kariéru trávím snahou o setkání s lidmi na internetu stejně jako jsem to dělala na bedně.
Blogguji a tweetuji nejen o termínech turné a o svém novém videu, ale o naší práci a našem umění, našich obavách a kocovinách, o našich chybách. A vzájemně se vidíme.
A myslím, že když se skutečně vzájemně vidíme, chceme jeden druhému pomoct.
Myslím, že lidé jsou posedlí špatnou otázkou, která zní: „Jak jen lidi donutit, aby za hudbu platili ?“
Co kdybychom se začali ptát: „Jak umožníme lidem platit za hudbu?“
Děkuji.
(Potlesk)
Nejrozsáhlejší vlna problémů, se na nás řítí.
Tento problém, připojuje chmurnou realitu, stále chmurnější realitu, a čelíme této realitě, s plným přesvědčením, že můžeme vyřešit naše problémy pomocí technologií, a to je velice pochopitelné.
Nyní, tato dokonalá bouře, které čelíme, je důsledek zvyšující se populace, blížící se k 10 miliardám lidí, země se mění v poušť, a samozřejmě - změny klimatu.
Nejsou žádné pochyby o tom, že jedině vyřešíme tyhle problémy, nahrazením fosilních paliv technologií.
Ale fosilní paliva - uhlík, uhlí a plyn. nejsou bez pochyby jedinou věcí, co způsobuje změny klimatu.
Desertifikace - vznešené slovo pro zemi, měnící se v poušť a toto se stává pouze tehdy, když vytváříme holou zem.
Nejsou tu žádné jiné příčiny.
A já se mám v úmyslu zaměřit, na většinu světové půdy měnící se v poušť.
Ale mám pro vás velmi prostou zprávu, která nabízí více naděje, než si dokážete představit.
Máme prostředí, kde je vlhkost celoročně zaručena.
Na těchto je téměř nemožné vytvořit rozsáhlé oblasti holé půdy.
Bez ohledu na to co děláte, příroda ji rychle pokryje.
A máme prostředí, kde jsou měsíce vlhkosti následovány měsíci sucha, a tam se odehrává desertifikace.
Naštěstí s vesmírnými technologiemi se na to můžeme podívat z vesmíru, a když tak učiníme, uvidíte poměrně dobře rozměry.
Obecně co vidíte zeleně - - nedesertifikuje, a co vidíte hnědě tak činí, a toto jsou doposud ty největší oblasti na Zemi.
Hádám okolo dvou třetin světa desertifikuje.
Toto jsem vyfotil v Tihamahské poušti zatímco napršelo 25 milimetrů srážek - to je palec .
Berte to z hlediska sudů vody, obsahujících 200 litrů
Více než 1000 sudů vody dopadne na každý hektar této půdy za jeden den.
Druhého dne půda vypadala takto.
A kam se ta voda poděla?
Trocha vody zmizela jako záplavy, ale většina vody která se vsákla do půdy, se znovu se vypařila, stejně tak, jak se děje ve vaší zahradě, když necháte půdu nepokrytou.
Nyní, protože osud vody a oxidy uhlíku jsou spojeny s půdní organickou hmotou, když poškodíme půdu, uvolníte uhlík
Oxid uhličitý se vrací zpět do atmosféry.
Je vám řečeno znovu a znovu, opakovaně že se desertifikace děje pouze v suchých a polosuchých oblastech ve světě, a ty rozsáhlé vysoké pastviny jako je tahle v oblastech s vysokými srážkami, jsou bez následků.
Ale když se nedíváte na pastviny, ale podíváte se dolů do ní, zjistíte, že většina půdy v té pastvině, kterou jste právě viděli je holá a pokrytá kůrou řas, vedoucí k zvýšení odtoku a vypařování.
To je rakovina desertifikace, kterou nerozeznáme, dokud se nezmění do konečné podoby.
Nyní víme, že desertifikace je způsobena dobytkem, nejvíce skotem, ovcemi a kozami, nadměrným vypásáním, zanechávají půdu holou a vypouštějí metan.
Téměř každý toto ví, od laureátů Nobelovy ceny k nosičům golfových holí, nebo tak byli učeni, stejně jako já.
Nyní, prostředí, jako ta co zde vidíte, prašná prostředí v Africe, kde jsem vyrůstal, a miloval divoká zvířata, a proto jsem vyrůstal s odporem k dobytku, kvůli škodě, kterou vykonával.
A poté mé univerzitní vzdělání jako ekologovi, posílilo mé domněnky.
Mám pro vás novinku.
Kdysi jsme si byli právě tak jisti, že svět je placatý.
Mýlili jsme se tehdy a mýlíme se znovu.
Chtěl bych vás pozvat, aby jste mě následovali na mé cestě převýchovy a objevování.
Když jsem byl mladý muž, mladý biolog v Africe, Zapojil jsem se do vyhrazení obdivuhodné oblasti, jako budoucího národního parku.
Ne dříve - toto se odehrálo v 50 letech - no a jakmile jsme zakázali lov, a vyzývali lidi k ochraně zvířat, a poté se země začala zhoršovat, jak vidíte v tomto parku, který jsme založili.
Nebyl to žádný vliv dobytku, předpokládali jsme , že máme příliš mnoho slonů, provedl jsem výzkum a dokázal jsem, že jich je příliš, a doporučil jsem zmenšení jejich počtu a snížit jejich počet, který by země unesla.
Bylo to strašné rozhodnutí, které jsem musel udělat a byl to upřímně řečeno politický dynamit.
Takže naše vláda zformovala tým expertů, aby zhodnotili můj výzkum.
Udělali to. Souhlasili se mnou a v následujících letech jsme zastřelili 40 000 slonů, ve snaze zastavit škodu.
A zhoršilo se to, ne zlepšilo.
Neboť miluji slony, byla to nejsmutnější a největší chyba mého života, a to si ponesu do svého hrobu.
Jedna dobrá věc z toho vzešla.
Dovedlo mě to k neotřesitelnému rozhodnutí, věnovat celý můj život k hledání řešení.
Když jsem přišel do Spojených Států, byl jsem šokován, když jsem našel národní parky jako je tento, desertifikující stejně intenzivně jako v Africe.
A v této oblasti nebyl žádný dobytek, po více než 70 let.
A zjistil jsem, že američtí vědci, pro to neměli žádné vysvětlení, kromě toho, že tam je sucho a je to přirozené.
Tak jsem začal prohlížet všechny výzkumné oblasti, které jsem mohl, po celém západu Spojených států kde byl dobytek odstraněn k dosažení zastavení desertifikace, ale našel jsem opak, jako jsme viděli na této výzkumné stanici, kde tyto pastviny byly zelené v roce 1961, ale kolem roku 2002 se změnily do té situace.
A autoři stanovisek o změnách klimatu, od kterých jsem získal tyto obrázky, připisují tuto změnu "neznámému procesu"
Je jasné, že jsme nikdy nepochopili, co způsobuje desertifikaci, která zničila mnoho civilizací a nyní nás ohrožuje celosvětově.
Nikdy jsme to nepochopili.
Vezměte jeden metr čtvereční půdy a učiňte ji holou jako tuto dole, a slibuji vám, že zjistíte, že je mnohem chladnější za úsvitu a mnohem teplejší v poledne, než úplně stejný kus země pokrytý podestýlkou, plevelem.
Změnili jste mikroklima
Teď, když to tak děláte a zvyšujete podíl holé země, na více než polovině světové plochy, měníte světové klima.
A stále jsme neporozuměli, proč se tak začalo dít už před 10 000 lety?
Proč se to v poslední době tak zrychlilo?
Nerozumíme tomu.
To, co nemůžeme pochopit bylo, že tyto proměnlivě vlhká světová prostředí, jejich půdy a vegetace se vyvíjely s velkým počtem pasoucí se zvěře, a tato pasoucí se zvířata, se vyvinula společně s divokými predátory.
Hlavní obrana proti predátorům, je dostat se do stáda, a čím větší stádo je, tím víc je jednotlivec v bezpečí
Velká stáda kálí a močí všude okolo jejich vlastní potravy, a musí být stále v pohybu a byl to tento pohyb, který bránil nadměrnému vypásání rostlin, přičemž pravidelné pošlapání, zajistilo dobré krytí půdy, jak vidíme v místech, kudy prošla stáda.
Tento obrázek je z typicky sezónně proměnlivé zatravněné oblasti.
Právě prošla čtyřmi měsíci dešťů, a teď ji čeká osm měsíců sucha.
A pozorujte změny, když se dostává do dlouhodobě suchého období.
Všechna ta tráva co vidíte na povrchu, se musí biologicky rozložit před příštím vegetačním obdobím, a pokud ne, pastviny a půda začnou odumírat.
Pokud se biologicky nerozloží, dostává se k oxidaci, což je velice pomalý proces, který zadusí a zabijí traviny. která vede k změně na dřevnatou vegetaci a holou půdu, vypouštějící uhlík.
Aby jsme tomu zabránili, tak jsme tradičně používali oheň.
Ale oheň také zanechával půdu holou, uvolňující uhlík, a ještě hůře než to - spálením jednoho hektaru pastvin vznikne více a více škody, znečištění, než z 6 000 aut.
A v Africe každoročně spálíme více než jednu miliardu hektarů pastvin, a skoro nikdo o tom nemluví.
Ospravedlňujeme toto pálení, jako vědci, protože odstraňuje mrtvý materiál a umožňuje rostlinám růst.
Při pohledu na tuto naši pastvinu, která je vyschlá, co by jsme mohli udělat, aby jsme ji udrželi v dobré kondici?
A mějte na paměti, nyní mluvím o většině světové půdy.
Dobrá? Nemůžeme zredukovat počet zvěře, aby více odpočívala bez způsobení desertifikace a změn klimatu.
Nemůžeme ji zapálit bez způsobení desertifikace a změn klimatu.
Tak co s tím uděláme?
Je zde pouze jedna možnost, opakuji, je zde pouze jedna možnost, která zbývá klimatologům a vědcům, a tou možností je udělat nemyslitelné, použít dobytek, shromážděné a pohybující se, na místo původních stád a predátorů, a napodobovat přírodu.
Žádná jiná možnost lidstvu nezbývá.
Pojďme do toho.
Na tomto kusu louky to uděláme, ale jen v popředí.
Ovlivníme ji silným stádem dobytka k napodobení přírody, a tak jsme učinili a podívejte se na výsledek.
Všechna ta tráva nyní pokrývá zemi stejně tak hnůj, moč, stelivo či kompost, čemuž každý zahradník mezi vámi rozumí, a tato půda je připravena k vsáknutí a udržení deště, k udržení uhlíku a rozkladu metanu.
A to se nám povedlo, bez použití ohně k poškození půdy, a rostliny můžou volně růst.
Když jsem si toto poprvé uvědomil, že jako vědci nemáme žádnou jinou možnost, než použití démonizovaného dobytku k zabránění klimatických změn a desertifikace. Čelil jsem opravdovému dilematu.
Jak jsme to měli udělat?
Máme za sebou 10 000 let jako znalí pastevci ženoucí houfy zvířat, ale vytvořili obrovské člověkem vytvořené pouště světa.
Poté máme za sebou 100 let moderní meteo vědy, a to způsobilo zrychlení desertifikace, jak jsme poprvé zjistili v Africe, a poté potvrdili v Spojených Státech, a jak vidíte na tomto obrázku země řízené federální vládou.
Zajisté bylo potřeba více, než prostá pastva a honba zvířat, a lidé, po stovky let, nebyli schopni se vypořádat se složitostí přírody.
Ale my biologové a ekologové jsme nikdy nečelili složitosti jako je tahle.
Radši než znovuvynalézat kolo, začal jsem studovat jiné profese, zjistit, zda to někdo jiný už neudělal.
A nalezl jsem plánovací techniku, které by jsem se mohl chopit a upravit pro naší biologickou potřebu, a z tohoto jsem vytvořil to, čemu říkáme - komplexní řízení a plánovaná pastva, plánovací proces, který je vhodný pro veškerou přírodní složitost, stejně tak naší společenské, enviromentální a ekonomické složitosti.
Dnes máme mladé ženy jako je tato, učící vesničany v Africe, jak sjednotit jejich zvířata dohromady do velkých stád, plánovat pastvu k napodobení přírody, a kde nechávat jejich zvěř přes noc -- naženeme je do území bez predátorů, protože máme dostatek půdy, a tak dále -- a kde udělají toto a zůstanou přes noc, a připraví plodná pole pro hospodářské plodiny, také dostáváme veliký nárust výnosu na těchto polích.
Pojďme se podívat na nějaké výsledky.
Toto je oblast blízko území, které jsme spravovali v Zimbabwe.
Právě prošla čtyřmi měsíci vydatných dešťů toho roku, a připravuje se na dlouhé období sucha.
Ale jak vidíte, všechen ten déšť, téměř všechen, se vypařil z povrchu půdy.
Jejich řeka je vyschlá navzdory dešti, který právě skončil, a máme 150 000 lidí, závislých na neustálé potravinové pomoci.
Teď se podívejme na naše území poblíž, ten samý den, se stejnými srážkami a podívejte na to.
Naše řeka teče a je v pořádku a čistá.
Je dobrá.
Produkce trávy, keřů, stromů, volně žijících živočichů, vše je nyní produktivnější, a nemusíme mít téměř žádné obavy z sucha
A povedlo se nám to zvyšováním počtů dobytku a koz o 400%, plánováním pastvy a napodobováním přírody, a spojením je se slony, buvoly, žirafami a ostatními zvířaty které máme.
Ale než jsme začali, naše pozemky vypadaly takto.
Tento pozemek byl holý a erodující více než 30 let bez ohledu na to, jakého se nám dostálo deště.
Dobrá? Pozorujte označené stromy a změny které nastanou po použití pastevectví k napodobení přírody.
Toto byl další pozemek, který byl holý a erodující, a u kořenů toho označeného malého stromu, jsme ztratili přes 30 cm půdy.
Dobrá? A ještě - pozorujte změny, pomocí použití pouze dobytku k napodobení přírody.
A zde jsou popadané stromy, protože lepší půda nyní přitahuje slony a tak dále.
Tato oblast v Mexiku byla v příšerném stavu, a musel jsem označit ten kopec, protože změna je tak hluboká.
(Potlesk) Začal jsem pomáhat rodině v poušti Karoo v 70. letech, s měněním pouště kterou zde napravo vidíte, zpět na pastvinu, a naštěstí, nyní jejich vnoučata žijí na tom území s nadějí do budoucnosti.
A podívejte se na úžasnou změnu zde, kde se tato rokle úplně obnovila za použití ničeho jiného než dobytku napodobujícího přírodu, a opět zde máme třetí generaci té rodiny, s vlajkou stále v tomto území vlající.
Nezměrné pampy v Patagonii, se mění v poušť, tak jak zde vidíte.
Muž uprostřed je argentinský výzkumník který dokumentuje stálý pokles v této oblasti, po dobu let, tak jak zmenšují počet ovcí.
Sjednotili 25 000 ovcí do jenoho houfu, opravdu napodobujících přírodu s plánovanou pastvou, a zdokumentovali asi 50% nárust, v produktivitě na tomto území v prvním roku.
V současné době máme v násilném Rohu Afriky pastevce plánující jejich pastvu k napodobení přírody a otevřeně říkají, že je to jediná naděje, kterou mají, aby zachránili jejich rodiny a zachránili svoji kulturu.
95% toho území může uživit lidi pouze díky zvířatům.
Připomínám vám, že mluvím o o většině světové půdy zde, která ovládá náš osud, zahrnující nejdrsnější oblast světa, kde pouze zvířata můžou nasytit lidi, z 95% té oblasti.
To co děláme celosvětově způsobuje klimatické změny, stejně tolik, jak věřím, kolik způsobují fosilní paliva, či možná i více.
Ale ještě hůře - způsobuje to hlad, chudobu, násilí, zkázu společnosti a válku a zatímco k vám mluvím, miliony mužů, žen a děti, strádají a umírají.
A pokud toto bude pokračovat, je nepravděpodobné, že by jsme zastavili změny klimatu, i kdyby jsme odstranili úplně používání fosilních paliv.
Jsem přesvědčen, že jsem vám ukázal způsob, kterým můžeme fungovat v souladu s přírodou, za velmi nízké náklady, k odvrácení tohoto všeho.
Už tohle činíme, na zhruba 15 miliónech hektarů, na pěti kontinentech, a lidé, kteří vědí o CO2 více, než o něm vím já, vypočítali pro ilustrační účely, že pokud budeme dělat to, co vám zde ukazuji můžeme z atmosféry odebrat více CO2 a bezpečně ho uložit do půdy pastvin, po tisíce let, a pokud se nám to povede na polovině světových pastvin, které jsem vám ukázal, můžeme se dostat na předindustriální úroveň CO2, zatímco díky tomu budeme současně krmit lidi.
Nedokážu vymyslet téměř nic, co může poskytnou více naděje pro naši planetu, pro naše děti, jejich děti a celé lidstvo
Děkuji vám.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk) Děkujeme vám, Chrisi.
Chris Anderson: Děkuji. Mám, a jsem si jist, že každý zde má, A) stovku otázek, B) chci vás objemout.
Chtěl bych vám položit jednu rychlou otázku.
Když s tímto začneme a vezmete stádo zvířat, je tam poušť. Co jedí? Jak tato část funguje?
Jak začínáte?
Allan Savory: No, toto jsme dělali dlouhou dobu, a pouze jedinkrát, kdy jsme museli poskytnout nějaké krmivo, bylo během důlní rekultivace, kde je zem 100% holá.
Ale před moha lety jsme vybrali nejhorší půdu v Zimbabwe, kde jsem podal nabídku na 5 liber pro toho, kdo ve sto mil dlouhé oblasti, najde kus trávy ve sto mil dlouhé cestě a tam jsme ztrojnásobili počty dobytka, počet zvířat v prvním roce, bez krmení, pouze pohybem, aby jsme napodobili přírodu, za použití principu esovité křivky.
Je to trochu složité detailně to zde vysvětlovat.
CA: Rád bych. Myslím, že toto je velice zajímavý a důležitý nápad.
Vybraní lidé z našeho blogu se chystají přijít a promluvit si s vámi, a chci se dostat více na toto téma, které můžeme sdílet společně s přednáškou.
AS: Úžasné. CA: To byla ohromující řeč, opravdu ohromující, a myslím si, že jste slyšel, že jsme všichni fandili na vaší cestě.
Velice vám děkuji. AS: Také děkuji.
Děkuji vám, Chrisi. (Potlesk)
Chris Anderson mě požádal, abych pro TED shrnul posledních 25 let boje proti chudobě do 10 minut.
Takhle Angličan žádá Ira o stručnost.
(Smích) Řekl jsem: "Chrisi, na to by byl potřeba zázrak."
A on na to: "Bono, nebylo by právě tohle dobré využití tvého mesiášského komplexu?"
Tak jo, dobře.
Pak mě napadlo jít ještě dál než 25 let.
Pojďme ještě před Krista, tři tisíciletí zpátky, do doby, kdy, alespoň v mé hlavě, cesta za spravedlností, pochod proti nerovnosti a chudobě, skutečně začala.
Před třemi tisíci lety, civilizace právě začíná na březích Nilu, nějací otroci, v tomto případě židovští pastýři páchnoucí ovčími sračkami, předpokládám, pohlédli na faráona, sedícího vysoko na trůně, a prohlásili: "My, Vaše Výsosti, jsme Vám rovni."
A faraon jim odpovídá: "To tedy ne.
Vy, vaše ubohosti, si snad děláte srandu."
A pastýři říkají: "Ne, ne, to se tady píše v naší Svaté knize."
Střih do našeho století; stejná země, stejné pyramidy, další lidé šíří stejný nápad rovnosti, ale s jinou knihou.
Tentokrát se ta kniha jmenuje Facebook.
Davy lidí jsou shromážděny na náměstí Tahrír.
Mění sociální sítě z virtuálních na ty skutečné a vlastně restartují 21.století.
Nechci podceňovat to, jak chaotické a ošklivé následky Arabského jara byly, a ani nechci přeceňovat roli technologií, ale tyto události nám daly tušit, co je možné, když se ten prastarý model moci, pyramida, obrátí vzhůru nohama a lidé se ocitnou na vrcholu a faraonové dneška na dně, tak jak se to stalo.
Také nám to ukázalo jak velkou sílu mají informace a jejich sdíleni v boji s nerovností, protože fakta, stejně jako lidé, chtějí být svobodná, a když jsou svobodná fakta, tak svoboda pro lidi je už obvykle za rohem, i pro ty nejchudší z chudých, fakta, která zabrání cynismu a apatii, která vede k lhostejnosti, fakta, která nám říkají, co funguje a co ne, což je důležitější, protože pak to můžeme spravit, fakta, která, když je uslyšíme a nebudeme je ignorovat, nám mohou pomoci postavit se čelem výzvě Nelsona Mandely. V roce 2005 nás požádal, abychom my byli tou velkou generací, která překoná tu nejhorší urážku lidskosti, extrémní chudobu, fakta, která uvedou věci do pohybu.
A tak jsem si řekl; zapomeň na rockovou operu, zapomeň na pompéznost – mé obvyklé triky.
Dneska tady budou zpívat jenom fakta, protože nechám naplno projevit toho cvoka ve mně.
Takže rocková hvězda odchází.
A přichází aktivista jednající na základě fakt, faktivista.
Protože fakta nám říkají, že ta dlouhá, pomalá cesta, dlouhá a pomalá cesta lidstva za rovností se ve skutečnosti zrychluje.
Podívejte se, čeho bylo dosaženo.
Podívejte se na následující data a skutečnost, kterou utváří.
Od roku 2000, od přelomu tisíciletí, dalších osm miliónů pacientů trpící AIDS užívá antiretrovirální léky, které zachraňují životy.
Malárie: V osmi zemích subsaharské Afriky snížili úmrtnost o 75 procent.
U dětí do pěti let, dětská úmrtnost dětí pod pět let klesla o 2,65 miliónů za rok.
To znamená záchranu 7 256 dětských životů každý den.
Páni. Páni. (Potlesk) Na chvíli se zastavme a přemýšlejme o tom.
Četli jste minulý týden někde něco, co by se alespoň trošičku blížilo důležitosti tohoto čísla?
Páni. Dobré zprávy. Ale mě žere to, že většina lidí tyhle zprávy asi neslyšela.
Sedm tisíc dětí denně. Tady jsou dvě z nich.
Tohle jsou Michael a Benedicta, za svůj život vděčí z velké části lékařce Patricii Asamoah – ona je úžasná – a Světovému fondu, který každý z vás finančně podporuje ať už o tom víte, nebo ne.
A Světový fond poskytuje antiretrovirální léky bránící přenosu viru HIV z matky na dítě.
Tyto fantastické zprávy se nestaly samy od sebe.
Bojovalo se, vedly se kampaně a inovovalo se.
A tyto skvělé zprávy přináší ještě lepší zprávy, protože historický vývoj je následující.
Počet lidí žijících ve vyčerpávající, duši drtící, krajní chudobě se snížil ze 43 procent světové populace v roce 1990 na 33 procent v roce 2000 a pak na 21 procent v roce 2010.
To si zaslouží potlesk. (Potlesk) Na polovinu. Na polovinu.
To procento je stále příliš vysoké – stále příliš mnoho lidí zbytečně ztrácí své životy.
Je tu ještě dost práce.
Ale je to dechberoucí. Jsou to ohromující věci.
A pokud žijete s méně než 1,25 dolaru na den, pokud žijete v takové chudobě, nejsou to jen data.
Je to všechno.
Pokud jste rodič, který chce to nejlepší pro vaše děti – a já jsem... tato rychlá změna je cesta pryč ze zoufalství k naději.
A víte co? Jestli bude ta křivka pokračovat, podívejte, kam ten počet lidí žijících s 1,25 dolaru na den klesne do roku 2030.
To nemůže být pravda, že jo?
Ale to je to, co nám říkají data. Jestli bude tento vývoj pokračovat, dostaneme se, wow, do nulové zóny.
Pro takové maniaky na čísla jako jsme my, to je erotogenní zóna, a je potřeba říct, že v tuhle chvíli jsem sexuálně vzrušený sběrem těchto dat.
V podstatě jde o ukončení extrémní chudoby, tak jak byla stanovena – život s méně než 1,25 dolaru na den. Očištěno, samozřejmě, o míru inflace z roku 1990.
My prostě milujeme dobrou míru.
To je úžasné.
Teď vím, že někteří z vás si myslí, že všechen tento pokrok byl učiněn v Asii či Latinské Americe nebo v modelových zemích jakou je například Brazílie – a kdo by neměl rád brazilské modely? Ale podívejte se na subsaharskou Afriku.
Zde je skupina deseti zemí, někteří jim říkají lvi, kterým se v posledních deseti letech podařila kombinace následujícího: zrušení 100 procent dluhů, ztrojnásobení humanitární pomoci, desetinásobný nárůst PZI – to znamená přímé zahraniční investice, které umožnily zčtyřnásobeni domácích zdrojů – to znamená místní peníze, které byly rozumně vynaloženy – to znamená existenci řádné vlády, která snížila dětskou úmrtnost o třetinu, zdvojnásobila počet lidí, kteří dokončí školu, a také se jim podařilo snížit počet lidí žijích v krajní chudobě o polovinu a při takovém tempu se i tato desítka dostane na nulu.
Takže hrdost lvů je důkazem, že to jde.
Tohle všechno má spoustu výhod.
Pro začátek, už nebudete muset poslouchat nesnesitelné, malé a naduté Ježíše jako jsem já.
Co vy na to? (Potlesk) A 2028, 2030? To je za chvilku.
Tou chvilkou myslím, že je to asi tak daleko jako tři rozlučkové koncerty Rolling Stones.
(Smích) Doufám. Opravdu v to doufám.
Teď vypadáme opravdu mladě.
Ale proč tedy z toho všeho neskáčeme radostí?
Ta příležitost je skutečná, ale stejně tak skutečné je nebezpečí.
Nemůžeme toho dosáhnout, dokud nepřijmeme fakt, že toho můžeme dosáhnout.
Podívejte se na tento graf.
Říká se tomu lhostejná setrvačnost. Takhle to můžeme podělat.
Ale to druhé je opravdu krásné.
Tomu se říká hybná síla.
A takhle můžeme ohnout oblouk dějin směrem dolů k nule, stačí dělat věci, o kterých víme, že fungují.
Takže je to setrvačnost proti hybné síle.
To nebezpečí tu je a samozřejmě, čím blíže se dostanete, tím je to těžší.
Známe ty překážky, které nám stojí v cestě, především teď v těžkých dobách.
Vlastně i dnes ve vašem hlavním městě, v těžkých dobách jsou tu ti, kteří chtějí ušetřit tím, že sníží podporu záchranným programům jako je Světový fond.
Ale vy to můžete změnit.
Můžete říct politikům, že tyto škrty můžou stát životy.
Právě dnes se v Oslu ropné společnosti snaží ze všech sil udržet v tajnosti své platby vládám, které jim umožňují těžit ropu v rozvojových zemích.
Můžete změnit i tohle.
Můžete se přidat k One Campaign a k vůdcům jako je Mo Ibrahim, podnikateli v oblasti telekomunikací.
Snažíme se prosadit zákony, které zajistí, že alespoň něco z toho bohatsví, které je pod zemí, skončí v rukou lidí, kteří žijí nad ní.
My teď víme, že ta největší nemoc ze všech není nemoc. Je to korupce.
Ale i proti tomuhle existuje vakcína.
Říká se jí transparentnost, otevřená data. O tom hodně ví TED a lidi okolo něj.
Transparentnost můžete nazvat denním světlem.
A technologie ohromně pomáhá šířit tohle světlo.
Je čím dál těžší skrývat to, že děláte špatné věci.
Dovolte mi, abych vám pověděl o U-reportu, je to věc, ze které jsem opravdu nadšený. 150 000 zúčastněných po celé Ugandě. Mladí lidé ozbrojení 2G telefony a SMSkovou sociální sítí odhalují korupci ve vládě a dožadují se práva vědět, co je v rozpočtu a jak se nakládá s jejich penězi.
To je vzrušující věc.
Podívejte, když už jednou máte tyto nástroje, nemůžete je nevyužít.
A když se už jednou tohle dozvíte, pak už nemůže nevědět.
Ty věci si prostě nemůžete odstranit z mozku, ale můžete odstranit to klišé, ten obrázek v hlavě, prosících a chudých lidí, kteří nedokáží převzít kontrolu nad vlastními životy.
Tohle vymazat můžete, opravdu, protože už to není pravda. (Potlesk) Je to transformační.
2030? V roce 2030 vám roboti nebudou Guinness jen servírovat, budou ho i pít.
Než se tam dostaneme, tak každé místo, kde existuje alespoň nějaká fungující vláda, se tam může dostat taky.
Takže jsem tu – nebo spíš jsme tu, abychom se vás pokusili nakazit tímto ctnostným a na faktech založeným virem, tím, kterému říkáme faktivismus.
Tenhle vir vás nezabije.
Pravě naopak, mohl by zachránit nespočet životů.
Myslím, že my z One Campaign bychom rádi, abyste byli nakažliví, šířili ho, sdíleli ho a posílali jej dál.
Takto se připojíte k nám a nespočtu dalších v tom, o čem jsem přesvědčený, že je to největší dobrodružství, jaké kdy kdo podniknul, v namáhavé pouti za rovností.
Mohli bychom opravdu být tou velkou generací, tak jak nás vyzval Mandela?
Nechť na tu naléhavou výzvu odpovíme vědou, rozumem, fakty a troufám si to říct, city?
Protože je zřejmé, že i faktivisti mají city.
Mám na mysli Waela Ghonima.
Někteří z vás ho znají. Založil jednu ze skupin na Facebooku, která stála za událostmi na náměstí Tahrír v Káhiře.
Skončil za to ve vězení, ale jeho slova jsou vytetována v mém mozku.
"Vyhrajeme, protože nerozumíme politice.
Vyhrajeme, protože nehrajeme jejich špinavé hry.
Vyhrajeme, protože nemáme politickou agendu.
Vyhrajeme, protože slzy, které přicházejí z našich očí, ve skutečnosti přicházejí z našich srdcí.
Vyhrajeme, protože máme sny a jsme ochotni se za ty sny postavit."
Wael má pravdu.
Vyhrajeme, budeme-li pracovat společně jako jeden, protože moc lidí je mnohem silnější než lidé u moci.
Děkuji.
(Potlesk) Mockrát děkuji. (Potlesk)
Když jsem byla malá, myslela jsem si, že má země je ta nejlepší na světě,
a celé dětství jsem zpívala písničku „Není co závidět“.
Byla jsem na svou zemi velmi hrdá.
Ve škole jsme hodně času věnovali studiu Kim Ir-sena, ale o světě kolem jsme se toho dozvídali jen málo, tedy kromě toho, že Amerika, Jižní Korea a Japonsko jsou nepřátelé.
Ačkoliv jsem si často říkala, jaký asi okolní svět je, myslela jsem si, že v Severní Koreji strávím celý život. Dokud se najednou vše nezměnilo.
Když mi bylo sedm, viděla jsem svou první veřejnou popravu,
ale pořád jsem si myslela, že v Severní Koreji vedu normální život.
Moje rodina nebyla chudá a já sama jsem hlad nikdy nezažila.
Ale jednoho dne v roce 1995 přinesla maminka domů dopis od sestry své kolegyně.
Psalo se v něm: „Až tohle budete číst, nikdo z pěti členů naší rodiny už nebude na tomto světě, protože jsme už dva týdny nejedli.
Ležíme spolu na podlaze a naše těla jsou tak slabá, že brzy zemřeme.“
Byla jsem v hrozném šoku.
Poprvé v životě jsem slyšela o tom, že lidé v mé zemi trpí.
Nedlouho poté jsem šla kolem nádraží a uviděla jsem něco strašného, co se mi už navždy vrylo do paměti.
Na zemi leželo bezvládné tělo ženy a vyzáblé dítě v jejím náručí jen bezmocně zíralo na obličej své matky.
Nikdo jim nepomohl. Všichni byli příliš zaměstnáni péčí o sebe a svou rodinu.
V polovině 90. let zasáhl Severní Koreu obrovský hladomor.
Zemřelo během něj více než milion Severokorejců a mnoho jich přežilo jen proto, že se živili trávou, brouky a kůrou ze stromů.
Stále častější byly také výpadky proudu, takže v noci bylo všechno kolem mě zahaleno naprostou tmou. Jedinou výjimkou byla záplava světel, kterou jsme viděli přes řeku v Číně.
Vždy jsem si říkala, proč oni mají světlo a my ne.
Tady vidíte satelitní snímek noční Severní Koreje v porovnání s okolními státy.
Toto je řeka Amrok, která tvoří část hranice mezi Severní Koreou a Čínou.
Jak vidíte, řeka je v některých místech velmi úzká a dá se tajně přejít.
Mnoho Severokorejců při tom ale zemře.
Někdy jsem viděla po řece plout mrtvá těla.
O svém útěku ze Severní Koreje nemohu prozradit mnoho detailů, takže jen řeknu, že během těch strašných let hladomoru mě poslali ke vzdáleným příbuzným do Číny.
Tehdy jsem si myslela, že od rodiny odjíždím jen na chvíli.
Nikdy by mě nenapadlo, že bude trvat 14 let, než budeme znovu spolu.
V Číně byl život mladé dívky bez rodiny těžký.
Neměla jsem ponětí, jaký můj život jakožto severokorejské uprchlice bude,
ale brzy jsem zjistila, že bude nejen nesmírně obtížný, ale také velmi nebezpečný. Severokorejští uprchlíci jsou totiž v Číně považováni
za ilegální přistěhovalce. Žila jsem proto v neustálém strachu, že někdo odhalí mou pravou identitu a já budu navrácena hroznému osudu ve své vlasti.
Jednoho dne se má nejhorší noční můra naplnila. Chytila mě čínská policie a předvedla mě k výslechu.
Někdo mě obvinil, že jsem Severokorejka, a tak mě zkoušeli ze znalosti čínštiny a pokládali mi spoustu otázek.
Měla jsem takový strach,
že jsem si myslela, že mi pukne srdce.
Pokud by se jim zdálo cokoliv podezřelé, mohli mě uvěznit a repatriovat.
Myslela jsem, že můj život skončil,
ale zvládla jsem své pocity usměrnit a odpověděla jsem na všechny otázky.
Po výslechu řekl jeden policista druhému: „Byl to falešný poplach. Tohle není Severokorejka.“
A nechali mě jít. Byl to zázrak.
Někteří Severokorejci žádají v Číně o azyl na zahraničních ambasádách,
ale mnoho jich chytí čínská policie a vrátí do vlasti.
Tyto dívky měly velké štěstí.
Ačkoliv je chytili, nakonec je po silném mezinárodním tlaku propustili.
Tito Severokorejci takové štěstí neměli.
Každý rok chytí v Číně nespočet Severokorejců a navrací je do vlasti, kde jsou mnohdy mučeni, uvězněni nebo veřejně popraveni.
Já měla obrovské štěstí, když se mi podařilo uprchnout, mnoho Severokorejců to štěstí ale nemělo.
Je tragické, že Severokorejci musí skrývat svou pravou identitu a tak těžce bojovat o pouhé přežití.
I když se naučí nový jazyk a najdou si práci, celý svět se jim ve vteřině může otočit vzhůru nohama.
Proto jsem se po 10 letech skrývání své identity rozhodla riskovat odchod do Jižní Koreje
a znovu jsem začala nový život.
Usadit se v Jižní Koreji bylo mnohem náročnější, než jsem čekala.
Angličtina tam byla nutností, a tak jsem se začala učit svůj třetí jazyk.
Uvědomila jsem si také, že mezi Severem a Jihem existuje propastný rozdíl.
Všichni jsme Korejci, ale uvnitř jsme v důsledku 67 let odloučení velmi rozdílní.
Prodělala jsem dokonce krizi identity.
Jsem Jihokorejka nebo Severokorejka?
Odkud jsem? Kdo jsem?
Najednou jsem neměla žádnou zemi, které bych s hrdostí mohla říkat domov.
Ačkoliv nebylo jednoduché přizpůsobit se životu v Jižní Koreji, vypracovala jsem si plán. Začala jsem se připravovat na přijímací zkoušky na univerzitu.
A když už jsem si začínala na nový život zvykat, přišel další šok v podobě telefonátu.
Severokorejské úřady zachytily peníze, které jsem posílala rodině, a za trest měli být nuceně vystěhováni kamsi do pustiny.
Museli se odtamtud rychle dostat,
takže jsem začala plánovat, jak jim pomoci utéct.
Severokorejci musí na své cestě za svobodou urazit neuvěřitelnou vzdálenost.
Je prakticky nemožné přejít hranici mezi Severní a Jižní Koreou,
takže jsem paradoxně musela odletět zpět do Číny a vydat se k hranici se Severní Koreou.
Protože má rodina nemluví čínsky, musela jsem je nějak přepravit více než 3000 km přes Čínu a dál do jihovýchodní Asie.
Cesta autobusem trvala týden a několikrát nás málem chytili.
Jednou náš autobus zastavila policie
a ode všech si brali doklady. Policista všem cestujícím pokládal spoustu otázek,
a protože má rodina čínsky nerozuměla, myslela jsem, že je zatknou.
Když přišel k nám, bez rozmyslu jsem vstala a řekla, že to je skupina hluchoněmých lidí, které doprovázím.
Podezíravě se na mě podíval, ale naštěstí mi uvěřil.
Podařilo se nám dostat až k hranici s Laosem,
ale skoro všechny své peníze jsem musela použít na podplacení laoských celníků.
Ale i poté, co jsme přešli hranici, mou rodinu zatkli a uvěznili pro nedovolené překročení hranic.
Měsíc potom, co jsem zaplatila pokutu a úplatek, byla má rodina propuštěna,
ale brzy nato je opět zatkli a uvěznili, tentokrát v laoském hlavním městě.
To byl jeden z nejhorších momentů mého života.
Udělala jsem vše pro to, aby se má rodina dostala na svobodu, dostali jsme se tak blízko, ale pak je uvěznili jen kousek od jihokorejské ambasády.
Chodila jsem sem a tam mezi imigračním a policejní stanicí a zoufale jsem se je snažila dostat z vězení ven,
ale na úplatky ani pokuty jsem už neměla peníze.
Ztratila jsem veškerou naději.
V té chvíli se mě jakýsi mužský hlas zeptal: „Co se stalo?“
Úplně jsem zkoprněla úžasem, že úplnému cizinci něco takového není jedno.
Lámanou angličtinou a za pomoci slovníku jsem mu vysvětlila situaci a on bez zaváhání zašel k bankomatu a zaplatil zbytek peněz za propuštění mé rodiny a dalších dvou Severokorejců.
Z celého srdce jsem mu děkovala a ptala se ho: „Proč mi pomáháte?“
„Já nepomáhám Vám,“ řekl.
„Pomáhám severokorejskému lidu.“
Uvědomila jsem si, že toto byla v mém životě symbolická chvíle.
Ten laskavý cizinec symbolizoval pro mě i severokorejský lid novou naději ve chvíli, kdy jsme ji nejvíc potřebovali.
Ukázal mi, že laskavost cizinců a podpora mezinárodní komunity jsou skutečně těmi paprsky naděje, které my Severokorejci potřebujeme.
Po této dlouhé cestě jsme s mou rodinou nakonec opět začali žít spolu v Jižní Koreji,
ale dostat se na svobodu znamená vyhrát jen půlku bitvy.
Mnoho Severokorejců je od svých rodin odříznuto, a když přijedou do nové země, mají jen málo peněz nebo dokonce žádné.
Proto potřebujeme mezinárodní pomoc, abychom mohli získat vzdělání, naučit se anglicky, projít rekvalifikačními kurzy a podobně.
Můžeme také sloužit jako most mezi lidmi v Severní Koreji a vnějším světem,
protože mnoho z nás udržuje kontakt se členy rodiny, kteří v zemi zůstali, a posíláme jim informace a peníze, které pomáhají měnit Severní Koreu zevnitř.
Měla jsem velké štěstí a v životě se mi dostalo obrovské pomoci a inspirace. Proto bych, s mezinárodní podporou, ráda pomohla dodat mladým nadějným Severokorejcům naději na lepší život.
Jsem si jistá, že ve světě uvidíte čím dál více úspěšných Severokorejců, a to včetně konferencí TED.
Děkuji.
(Potlesk)
Chris Anderson: Elone, jaký šílený sen Vás vedl k tomu zkusit se zapojit do automobilového průmyslu a vytvořit čistě elektrické auto?
Elon Musk: Vlastně to sahá zpět až do doby, kdy jsem byl na univerzitě.
Přemýšlel jsem o tom, jaké problémy nejpravděpodobněji ovlivní budoucnost Země a budoucnost lidstva.
Myslím si, že je velmi důležité, abychom měli trvale udržitelnou dopravu a trvale udržitelnou výrobu energie.
Tento typ problému trvale udržitelných energetických zdrojů je největším problémem tohoto století, který musíme řešit, nehledě na dopady na životní prostředí.
Dokonce i kdyby byla produkce oxidu uhličitého prospěšná pro životní prostředí, tak proto, že brzy vyčerpáme zdroje uhlovodíků (fosilní paliva) je nutné, abychom našli nějaké udržitelné prostředky na provoz.
CA: Většina americké elektřiny pochází ze spalování fosilních paliv.
Jak může elektrické auto, které využívá tuto elektřinu, něco zlepšit?
EM: Jasně. Odpověď se skládá ze dvou částí.
Za prvé, i když vezmete to samé zdrojové palivo a budete z něj získávat energii v elektrárně a tu použijete k nabíjení elektrických aut, je to výhodnější.
Vezměte si třeba zemní plyn, což je nejrozšířenější uhlovodíkové palivo, spálíte-li jej v moderní turbíně na zemní plyn dostanete se na účinnost asi 60 %.
Dáte-li stejné palivo do spalovacího motoru od auta, dostanete pouze asi 20% účinnost.
Důvodem je, že stacionární elektrárna může pracovat s díly, které váží mnohem víc, jsou objemné, také můžete využít odpadní teplo k pohonu parní turbíny a tím získat vedlejší zdroj.
Takže ve výsledku, i když započítáte ztráty při přenosu a všechno ostatní, tak i když použijete stejný zdroj paliva, jste na tom minimálně dvakrát lépe, když budete nabíjet elektrické auto z energie získané v elektrárně.
CA: Takže velikost znamená efektivnost.
EM: Ano, znamená.
Za druhé je stejně třeba najít dlouhodobě udržitelný zdroj energie, zdroj elektřiny.
Takže, když už musíme zajistit dlouhodobě udržitelný zdroj elektřiny, dává smysl, abychom používali elektrická auta jako dopravní prostředky.
CA: Máme tady video, na kterém je Tesla sestavována, které -- bylo by možné přehrát první video -- Takže co je inovativního na tomto procesu u tohoto auta?
EM: Jistě. Abychom uspíšili příchod elektrické dopravy, a vlastně bych měl asi říct, že si myslím, že všechny typy dopravy se stanou zcela elektrickými s ironickou výjimkou raket.
Prostě není možné nijak obejít 3.
Newtonův zákon. Otázkou je, jak uspíšit nástup elektrické dopravy.
A abychom toho dosáhli u aut, bylo třeba přijít s velmi energeticky úsporným autem, což znamená vyrobit jej neuvěřitelně lehké, takže to, co tady vidíte, je jediné auto s celohliníkovou konstrukcí vyráběné v Severní Americe.
Ve skutečnosti jsme použili mnoho poznatků z raketové techniky, aby auto mohlo být lehké, navzdory tomu, že musí nést velmi těžké baterie.
Také musí mít nejnižší součinitel odporu ze všech aut této velikosti.
Výsledkem je velice nízká spotřeba energie, a jelikož má i nejpokročilejší typ baterií, může mít konkurenceschopnou dojezdovou vzdálenost, takže se pohybujeme na dojezdu zhruba 250 mil (cca 400 km).
CA: Chápu to tak, že i když jsou ty baterie neuvěřitelně těžké, tak si myslíte, že i přesto může vše vyjít -- kombinací lehké šasi a težkých baterií, můžete pořád získat úžasnou účinnost.
EM: Přesně. Zbytek auta musí být velice lehký, aby vyvážil hmotnost baterií a poté je ještě třeba mít nízký součinitel odporu, abyste získali dobrý dojezd.
Ve skutečnosti spolu majitelé Modelu S soutěží o to, komu se podaří dojet (na jedno nabití) nejdál.
Myslím, že někomu se nedávno podařilo najet 420 mil (675 km) na jedno nabití.
CA: Bruno Bowden, který tady dnes je, to dokázal, pokořil světový rekord.
EM: Gratuluji. CA: To je ta dobrá zpráva. Ta špatná je, že aby to dokázal, musel je rychlostí 18 mil za hodinu (cca 30km/h) a zastavila ho policie. (Smích) EM: Chci říct, určitě můžete jet -- když pojedete rychlostí 65 mil za hodinu (cca 100km/h) za normálních podmínek, tak 250 mil (cca 400 km) je reálná hodnota.
CA: Pusťme si druhé video, které ukazuje Teslu v akci na ledě.
Mimochodem tohle v žádém případě není narážka na New York Times.
Co je nejvíce překvapující na zážitku z řízení Tesly?
EM: V elektrickém autě je citlivost řízení úplně jiná.
Chtěli jsme, aby se lidé cítili, jako by se jejich mysl přímo spojila s autem, takže se cítíte, jako byste vy a auto byli jedno a když zatáčíte nebo přidáváte, tak se to prostě stane, jako by to auto mělo ESP.
Tohle je možné s elektrickým autem udělat díky jeho citlivosti.
S benzínovým autem to nejde.
Myslím si, že to je opravdu zásadní rozdíl, a člověk jej může zažít pouze při testovací jízdě.
CA: Je to nádherné, ale drahé auto.
Je v plánu, že se někdy stane masově prodávaným?
EM: Ano. Cílem Tesly vždy bylo mít určitý třífázový proces, kdy by první verzí bylo drahé auto malé velikosti druhou verzí středně drahé a středně velké auto, a poté třetí verzí velké auto s nízkou cenou.
Právě jsme ve druhé fázi.
Měli jsme tu sportovní auto za $100 000 (2 000 000 CZK), což byl Roadster.
Teď máme Model S, jehož cena začíná na $50 000 (1 000 000 CZK).
Naše třetí generace, která by se snad měla objevit během tří až čtyř let bude stát $30 000USD (600 000 CZK).
Ale kdykoliv přijdete s novou technologií, tak to obvykle trvá tři zásadní verze, aby se produkt stal masovým.
Takže si myslím, že postupujeme ve správném směru a troufám si tvrdit, že se nám to podaří.
CA: V současné době, když potřebujete, můžete jet tam a zpět a auto nabít doma.
Neexistuje velká celostátní síť nabíjecích stanic, které by byly dostatečně rychlé.
Myslíte, že je něco takového reálné nebo to bude jen několik klíčových tras.
EM: Ve skutečnosti už je mnohem více nabíjecích stanic, než si lidé uvědomují, a v Tesle vyvíjíme technologii, které se říká Supercharging (Supernabíjení), a pokud si koupíte model S, nabízíme ji zcela zdarma, a to navždy.
A tohle je něco, co si možná mnoho lidí neuvědomuje.
Ve skutečnosti máme pokrytou Kalifornii a Nevadu, dále pak východní pobřeží, od Bostonu po Washington D. C.
Koncem tohoto roku budete moci zajet z Los Angeles do New Yorku jen za pomoci sítě Supercharger (Supernabíjení), která je 5x rychlejší než cokoliv jiného.
A klíčovou věcí je zde poměr doby jízdy k době zastavení, kolem 6 nebo 7.
Takže, když pojedete 3 hodiny budete zastavovat na 20 až 30 minut, protože to je zhruba doba, na kterou lidé zastavují.
Takže, začnete-li cestu v 9 ráno, tak v poledne budete chtít zastavit na něco k jídlu, zajít si na záchod, dát si kávu a pokračovat v cestě.
CA: Takže Váš návrh zákazníkům je, že pro úplné nabití musejí čekat asi hodinu.
Tak to bude -- nečekejte, že odjedete z nabíjecí stanice za 10 minut.
Počkejte hodinu, ale dobrá zpráva je, že pomáháte zachránit planetu, a mimochodem vaše elektřina je zdarma.
Neplatíte nic. EM: Ve skutečnosti očekáváme od lidí, že budou zastavovat na 20 až 30 minut, ne na hodinu.
Je vlastně lepší jet třeba 160, 170 mil (280 km), zastavit na půl hodiny a pak jet dál.
To je přirozený rytmus při cestování.
CA: Dobře. Ale tohle je pouze jedno želízko v ohni Vaší energetické vize.
Pracujete na společnosti, která se zabývá sluneční energií, SolarCity (Sluneční město).
Co je na ní zvláštního?
EM: Jak jsem již říkal, je třeba, abychom měli trvale udržitelné zdroje elektřiny, které budou pokrývat poptávku, a jsem si celkem jistý, že hlavním prostředkem pro získávání elektřiny bude Slunce.
Chci říct, je to vlastně nepřímá fůze.
Na obloze máme vlastně jeden velký fůzní reaktor, kterému říkáme Slunce a potřebujeme zachytit jen trochu energie, kterou vyzařuje pro naše potřeby.
Co většina lidí ví, ale neuvědomují si to, je, že náš svět vlastně celý pracuje na sluneční energii.
Pokud by nebylo Slunce, byli bychom pouze zmrzlou ledovou koulí o třech stupních Kelvina. Slunce pohání celý koloběh vody
a vlastně celý ekosystém je poháněn Sluncem.
CA: Ale v litru benzínu máte, vlastně tisíce let sluneční energie stlačené do malého objemu, což znamená, že je obtížné, aby solární energie z tohoto souboje vyšla lépe a aby mohla alespoň trochu soupeřit s například zemním plynem, zkapalněným zemním plynem. Jak v tomto prostředí chcete vybudovat byznys.
EM: Vlastně věřím, že solární energie převálcuje všechno ostatní včetně zemního plynu.
(Potlesk) CA: Jak?
EM: V zásadě musí. Protože jestli ne, tak budeme mít velký problém.
CA: Vy ale neprodáváte solární panely zákazníkům, že?
Jak to funguje?
EM: Ale ano. Můžete si koupit solární panely a nebo si je můžete pronajmout.
Většina si vybírá pronájem.
To nejlepší na solárních panelech je, že nemají žádné provozní náklady, takže jakmile je nainstalujete, tak tam prostě jsou.
Budou fungovat desítky let. S největší pravděpodobností i celé století.
Takže hlavní věcí, kterou je třeba udělat, je snížit cenu počáteční instalace a poté mít nízké náklady, pro zvýšení zájmu -- toto jsou dva hlavní faktory, které určují cenu sluneční energie.
A taky jsme v tomto směru hodně pokročili, a proto jsem přesvědčen, že se nám podaří překonat zemní plyn.
CA: Takže vaše současná nabídka zákazníkům je neplatit tolik předem.
EM: Nic. CA: Neplatit nic předem.
Nainstalujeme solární panely na vaši střechu.
A vy pak budete platit -- jak dlouhá je typická smlouva o pronájmu?
EM: Typická smlouva trvá 20 let, ale princip návrhu, ke kterému pomalu míříte, je vlastně jednoduchý.
Žádné peníze předem a účet za elektřinu se zmenšuje.
Docela dobrá nabídka.
CA: To vypadá jako výhra pro zákazníka.
Žádné riziko, bude platit méně, než platí teď.
A vám to přináší co? Chci říct, kdo bude vlastnit elektřinu z těch panelů v dlouhodobém horizontu?
Myslím, jak vy jakožto společnost tvoříte zisk?
EM: No, v podstatě, SolarCIty získá nějaký investovaný kapitál od řekněme, společnosti nebo banky.
Google je jedním z našich největšich partnerů v tomto ohledu.
A tito očekávají návrat své investice.
S tímto kapitálem SolarCity nakoupí a nainstaluje panely na střechy a poté účtuje majiteli domu nebo společnosti měsíční poplatek za pronájem, který činí méně, než běžný účet za elektřinu.
CA: Ale co vy získáte v dlouhodobém výhledu z komerčního pohledu?
Budujete určitý nový typ rozdělené produkční sítě elektřiny.
EM: Přesně. Jde o obrovskou produkční síť elektřiny.
Myslím si, že to je dobře, protože v energetice je dlouhou dobu monopol a zákazníci neměli žádnou možnost volby.
Takže fakticky je to poprvé, co existuje konkurence vůči tomuto monopolu, protože energetické společnosti byly jediné, které vlastnily distribuční sítě, ale nyní je nebudete potřebovat.
Takže si myslím, že je to velké posílení pozice majitelů domů a společností.
CA: A Vy si opravdu představujete, že většina elektřiny v Americe bude solární, během dekády nebo dvou, nebo během Vašeho života?
EM: Jsem si velmi jistý, že solární energie bude přinejmenším plurálním zdrojem energie, ne-li většinovým. A předpokládám, že bude pluralitním, za méně než 20 let.
S někým jsem se vsadil -- CA: Definice plurality je?
EM: Více energie ze Slunce, než z jakéhokoliv jiného zdroje.
CA: Aha. S kým jste se vsadil?
EM: S kamarádem, kterého nebudu jmenovat.
CA: Jen mezi námi. (Smích) EM: Vsadil jsem se, asi před dvěma nebo třemi lety, že během 18 let budeme získávat více energie ze Slunce, než jakéhokoliv jiného zdroje.
CA: Dobře, vraťme se k jiné sázce, trochu šílené, kterou jste uzavřel sám se sebou, jestli jsem to pochopil správně.
Získal jste nějaké peníze z prodeje PayPalu
a rozhodl jste se založit vesmírnou společnost.
Proboha proč?
(Smích) EM: Je pravda, že se s touto otázkou setkávám dost často.
Lidi se mě ptali: "Slyšel jsi ten vtip o tom chlapovi, co získal malé jmění ve vesmírném průmyslu?"
Samozřejmě pointa byla, že začal s velkým.
Takže říkám lidem, že jsem se snažil přijít na způsob jak udělat z velkého jmění malé.
Tak se na mě potom dívali trochu nedůvěřivě.
CA: Kupodivu jste to myslel vážně.
Takže co se stalo? EM: Bylo to těsně a málem to nevyšlo.
Byli jsme velmi blízko selhání, ale podařilo se nám to prolomit v roce 2008.
Cílem SpaceX je pokrok v oblasti raketových technologií, a hlavně řešení problému, který je podle mě nejdůležitější pro to, aby se lidstvo stalo civilizací schopnou cestovat vesmírem, což je plně znovupoužitelná raketa.
CA: Bude lidstvo schopno cestovat vesmírem?
Takže tohle byl Váš dětský sen?
Snil jste o dobývání Marsu a zbytku vesmíru?
EM: Jako dítě jsem stavěl rakety, ale nemyslel jsem si, že bych někdy dělal tohle.
Vždycky jsem k tomu přistupoval s tím, co se musí stát, aby pro nás byla budoucnost vzrušující a inspirující.
A myslím se, že když se zamyslíte nad budoucností, přijdete na zásadní rozdíl mezi společností, která umí cestovat vesmírem, která je tam venku, na mnoha planetách a objevuje hvězdy, což se mi zdá velmi zajímavé, v porovnání se společností, která je navždy připoutána k Zemi až do svého vyhynutí.
CA: Takže se vám nějak podařilo snížit cenu rakety až o 75 %, podle toho, jak počítáte.
Jak se vám to proboha podařilo?
NASA se tím zabývá po léta. Jak jste to udělali?
EM: Tak podařilo se nám dosáhnout podstatného pokroku v technologii šasi, motorů, elektroniky a řízení startu.
Podařilo se nám přijít s opravdu mnoha inovacemi, které je trochu obtížné tady popsat, ale -- CA: Hlavně, když by je stále někdo mohl okopírovat, že?
Nepatentovali jste si to. To se mi zdá opravdu zajímavé.
EM: Ne, nepatentujeme nic. CA: Nepatentovali jste, protože si myslíte, že je pro vás nebezpečnější si objevy nechat patentovat, než nenechat.
EM: Vzhledem k tomu, že naší hlavní konkurencí jsou vlády jiných zemí, tak je jakákoliv vymahatelnost patentů sporná. (Smích) (Potlesk) CA: To je opravdu zajímavé.
Ale váš největší průlom je stále teprve na cestě a právě na něm pracujete. Můžete nám o tom něco říci?
EM: Dobře, takže ten velký průlom -- CA: Nebo ještě lépe, pusťme si to video a Vy nás jím můžete provést.
EM: Určitě. Takže tím, co je třeba brát v úvahu u raket, je fakt, že jsou na jedno použití.
Všechny rakety, které dnes používáme, jsou na jedno použití.
Raketoplány byly pokusem o vytvoření znovupoužitelné rakety, ale i tak byla hlavní palivová nádrž vždy odhazována, a to, co šlo použít znovu, muselo 10 000 lidí opravovat po devět měsíců.
Tím pádem stál jeden let raketoplánu až miliardu dolarů.
Což samozřejmě nemůže dost dobře fungovat -- CA: Co se tady stalo? Viděli jsme něco přistávat.
EM: Správně. Je důležité, aby byly fáze výstupu vratné, aby se mohla raketa vrátit na odpalovací místo a byla připravena k novému startu, během několika hodin.
CA: Wow. Znovupoužitelné rakety. EM: Ano. (Potlesk) Co si většina lidí neuvědomuje je, že cena raketového paliva je minimální.
Podobná ceně kerosinu.
Takže cena raketového paliva je asi 0,3 % celkové ceny rakety.
Takže je možné dosáhnout, řekněme, asi stonásobného zlevnění vesmírných letů, za předpokladu, že budeme moci používat jednu raketu vícekrát.
To je důvod, proč je to tolik důležité.
Každy dopravní prostředek, který užíváme, nehledě na to, jestli jde o letadla, vlaky, auta, kola nebo koně, je možné použít vícekrát, ne však rakety.
Musíme tedy tento problém vyřešit, máme-li se stát schopnými vesmírné kolonizace.
CA: Ptal jste se mě dřive, jak populární by bylo cestování na výletních lodích, pokud byste poté museli spálit loď. EM: Výlety do vesmíru jsou zjevně hodně problematické.
CA: Rozhodně o mnoho dražší.
Takže jde o technologii, která potenciálně zcela změní hru, a jak předpokládám, bude dláždit cestu pro Váš sen vzít lidstvo na Mars.
Rád byste viděl lidskou kolonii na Marsu.
EM: Ano, přesně. SpaceX nebo nějaké kombinace společností a vlád musí postupně zařídit, že lidé budou na více planetách, že budeme mít základnu na jiné planetě, na Marsu -- protože je to jediná reálná možnost -- a poté tu základnu rozšiřovat, dokud se nestaneme skutečně meziplanetárním druhem.
CA: Takže jak vám tento projekt jde ve skutečnosti? Protože to, co jsme viděli, byla pouze simulace.
Jak to jde?
EM: Vlastně se nám to daří celkem dobře. Pracujeme na něčem, čemu říkáme projekt Grasshopper (kobylka), kde testujeme vertikální přistání, což je zrovna ta choulostivá část letu.
A povedlo se nám několik dobrých pokusů.
CA: Můžeme je vidět?
EM: Jo. Abyste měli ponětí o velikosti,
tak jsme oblékli figurínu kovboje jako Johnnyho Cashe a připevnili ji k raketě. (Smích) CA: Dobře, podívejme se tedy na to video, protože když se nad tím zamyslíte, tak je to vážně úžasné.
Tohle jste nikdy předtím neviděli. Startující raketu, která se naráz -- EM: Ano, ta raketa je asi stejně veliká jako 12poschoďová budova.
(Start rakety) Nyní se vznáší asi ve 40 metrech nad zemí a stále přizpůsobuje úhel, tah a vychýlení hlavního motoru a udržuje si stabilitu pomocí plynových trysek.
CA: Dost dobré, že? (Potlesk) Elone, jak to děláte?
Ty projekty -- PayPal, SolarCity, Tesla, SpaceX -- jsou tak nádherně odlišné a tak šíleně ambiciózní.
Jak může jeden člověk inovovat takovýmto způsobem?
Co Vám to umožňuje?
EM: Abych řekl pravdu, nevím.
Nemám pro Vás žádnou dobrou odpověď.
Hodně pracuju, jakože opravdu hodně.
CA: Mám takovou teorii. EM: Dobře, řekněte.
CA: Myslím, že se Vám daří přemýšlet na systémové úrovni, která propojuje design, technologii a byznys, jako kdyby TED byl TBD, do jednoho celku, způsobem, jakým to umí jen velmi málo lidí, a co je důležitější -- dokážete si tím být natolik jistý, že jste ochoten podstoupit obrovská rizika.
Vsadil jste na jednu kartu své jmění a dokonce několikrát.
Což je něco, co dokáže málokdo.
Je to -- mohl byste se s námi podělit o ten zázračný recept?
Něco, co bychom mohli zapojit do vzdělávacího systému?
Může se to od Vás někdo naučit? Protože to, co se Vám povedlo, je opravdu fascinující.
EM: Děkuji, děkuji.
Myslím si, že zde už existuje dobrý rámec pro přemýšlení.
A to je fyzika. Víte, ten typ primárních úvah.
Obecně si myslím, že jde -- chci říct, že jde o to rozebrat problémy až k jejich základům a postupovat odtud, na rozdíl od snahy uvažovat pomocí analogií.
I přesto, že po většinu našeho života fungujeme tak, že uvažujeme pomocí analogií, což vlastně znamená kopírovat s malými odchylkami myšlenky ostatních.
Ale musíme to tak dělat.
Protože jinak bychom nebyli schopni projít každodenním životem.
Ale chcete-li přijít s něčím novým, musíte použít fyzikální přístup k věci.
Fyzika je ve skutečnosti snaha objevit nové poznatky, které jsou kontraintuitivní, jak třeba kvantová mechanika,
která je opravdu kontraintuitivní.
Myslím si, že tohle je důležité a také je třeba pracovat s negativní zpětnou vazbou, a dokonce ji poptávat, hlavně od přátel.
Může se to zdát banální, ale skoro nikdo to nedělá, i když je to velmi prospěšné.
CA: Kluci a holky, kteří se na to díváte, studujte fyziku.
Poučte se z toho.
Elone Musku, přál bych si, abychom na to měli celý den, ale moc Vám děkuji, že jste přišel na TED.
EM: Já děkuji. CA: Bylo to úžasné, opravdu super.
Podívejme se na to. (Potlesk) Jen se ukloňte. Fantastické.
Děkuji Vám mnohokrát.
Uděláme si malý průzkum.
Mohli by zvednout ruku ti, kterým je více než 48 let?
Dobře, několik vás tu máme.
Gratuluji vám, protože když se podíváte na tento snímek znázorňující délku života v USA, nacházíte se za hranicí střední délky života lidí narozených v roce 1900.
Podívejme se, co se v průběhu století stalo.
Když sledujeme tuto křivku, vidíme, že začíná hluboko dole.
V roce 1918 nastává prudký pokles kvůli epidemii chřipky.
A tady je rok 2010, kdy je průměrná délka života 79 let, a to ještě nejsme u konce.
To je ta dobrá zpráva.
Stále je před námi hodně práce.
Tak například, zeptejme se, u kolika nemocí známe jejich přesnou molekulární podstatu?
Je jich okolo 4 000, což je úžasné, protože většina těchto molekulárních objevů byla učiněna v nedávné době.
Z pohledu vědy je to vzrušující, nicméně kolik z těchto 4 000 nemocí umíme vyléčit?
Jen asi 250.
Je před námi skutečně těžký úkol.
Možná se vám zdá, že to nebude tak složité, že bude stačit vzít získané základní informace o příčinách nemocí, které se učíme v biologii, a tuto hlubokou propast mezi našimi znalostmi biologie a jejich uplatněním překlenout. Možná postavíme takovýto most, kterým se dostaneme na druhý břeh pohodlně suchou nohou.
Nebylo by to krásné?
Bohužel, tak snadné to nebude.
Než se totiž dostaneme od základních znalostí k jejich uplatnění, obrázek je spíš takový.
Žádné nablýskané mosty.
Je to sázka do loterie.
Možná budeme muset plavat, veslovat, nebo poplujeme na remorkéru a když se vydáme na cestu, přižene se déšť, bouřka a ve vodě jsou žraloci, takže plavec má problém a pak se utopí a plachetnice se převrhne a remorkér ztroskotá. A pokud budeme mít štěstí, někdo z nich to zvládne.
Ale jak to vypadá ve skutečnosti?
Jak vlastně vyrábíme léčiva?
Co je to lék? Lék se skládá z malé molekuly vodíku, uhlíku, kyslíku, dusíku a několika dalších atomů slepených k sobě v určitém tvaru. A právě tento tvar určuje, jestli se lék dostane ke svému cíli.
Zapůsobí tam, kde má?
Podívejme se na tento obrázek. Spousta různých tančících tvarů.
Pokud se snažíme vyvinout lék na autismus, Alzheimerovu chorobu či rakovinu, musíme najít ten správný tvar, který bude užitečný a bezpečný.
Podívejme se nyní na toto schéma. Začíná možná tisíci, desetitisíci sloučenin.
Následuje mnoho kroků, při nichž většina sloučenin selže.
Nakonec nám jich ke klinické studii zbydou čtyři nebo pět a pokud vše půjde dobře, 14 let od začátku studie bude jeden lék schválen.
Tento jeden jediný úspěch bude stát víc než miliardu dolarů.
Musíme se na toto schéma podívat okem inženýra a říct si: „Můžeme to udělat líp?“
A právě o tom vám chci dnes povídat.
Jak bychom to mohli urychlit?
Jak bychom mohli být úspěšnější?
Uvedu několik příkladů, kdy se to skutečně povedlo.
Zrovna před několika měsíci byl úspěšně schválen lék na cystickou fibrózu.
Ale cesta byla velice dlouhá.
Molekulární podstatu cystické fibrózy objevila moje výzkumná skupina společně s jinou v Torontu v roce 1989. Odhalili jsme mutaci příslušného genu na chromozomu 7.
Podívejte se na tento obrázek.
A tento. Je to stejné dítě.
Danny Bessette o 23 let později. V tomto roce, kdy se mimochodem Danny oženil, nám FDA poprvé schválil lék, který přesně cílí na příčinu cystické fibrózy na základě znalostí molekulární podstaty.
To je ta dobrá zpráva.
Špatná zpráva je, že tento lék neléčí všechny typy cystické fibrózy. Na Dannyho nebude působit a my stále čekáme na další generaci léčiv, která mu pomohou.
Tak daleko jsme se dostali za 23 let.
To je příliš dlouho. Jak bychom to mohli urychlit?
Jednou z možností je využít technologii. Velice důležitou technologií, na které jsme závislí, je lidský genom. Schopnost sledovat chromozom, otevřít jej, vytáhnout z něj veškerou DNA a přečíst všechna písmena v jejím kódu, písmena A, C, G a T, která jsou manuálem ke všem živým organismům. Finanční náklady na sekvenování genomu, které se kdysi pohybovaly ve stovkách milionů dolarů, poklesly za posledních 10 let mnohem rychleji, než udává Moorův zákon, a to na méně než 10 000 dolarů. A brzy se dostaneme až k 1 000 dolarům za genom.
To je vzrušující.
Co to znamená v souvislosti s léčivými prostředky?
Povím vám o dalším onemocnění,
které je docela vzácné.
Jde o Hutchinson-Gilfordův syndrom progerie. Je to nejdramatičtější forma předčasného stárnutí.
Tímto onemocněním trpí pouze jedno ze čtyř milionů dětí. Zjednodušeně se děje to, že kvůli mutaci příslušného genu buňka vylučuje protein, který je pro ni toxický. Takto postižené osoby stárnou přibližně 7krát rychleji.
Na následujícím videu uvidíte, co se s buňkou stane.
Pod mikroskopem má zdravá buňka uprostřed umístěné pěkné, kulaté, hladké a ohraničené jádro. Vypadá asi takto.
Avšak buňka trpící progerií má v sobě kvůli toxickému protein- progerinu takovéto hrudky a bouličky.
S tímto poznatkem jsme přišli v roce 2003 a od té doby hledáme způsob, jak to opravit.
S určitou znalostí molekulárních drah bylo možné vzít jednu potenciálně užitečnou sloučeninu a vyzkoušet ji.
Při experimentu s buněčnými kulturami, zobrazeném v animaci, vezmeme určitou sloučeninu, přidáme ji do buňky trpící progerií a sledujeme, co se stane. Za pouhých 72 hodin se z buňky stane, z veškerých možných hledisek, téměř zdravá buňka.
To bylo úžasné, ale fungovalo by to i u skutečného člověka?
Uplynuly pouhé 4 roky mezi objevením genu a zahájením klinické studie jedné určité sloučeniny.
Na obrázku vidíte 28 dětí, které touto nemocí trpí. Dobrovolně se zúčastnily studie. Podle obrázku, který uvidíte, vám musí být jasné, že je to pozoruhodná skupina mladých lidí. Všichni jsou si podobní.
A místo dalšího vyprávění sem jednoho z nich pozvu. Sam Berns z Bostonu, sem dnes přijel, aby vystoupil na pódium a podělil se s námi o své zkušenosti- dítěte postiženého progerií.
Samovi je 15 let. Jeho rodiče, Scott Berns a Leslie Gordonová, oba lékaři, jsou tu s námi dnes také.
Same, posaď se, prosím.
(Potlesk) Same, řekni těmto lidem, jaké je to být postižený progerií?
Progerie mě v určitých ohledech omezuje.
Nemůžu sportovat ani cvičit, ale můžu se zajímat o různé věci, které progerie naštěstí neovlivňuje.
Ale když chci opravdu dělat něco, co progerie ovlivňuje, jako třeba pochodovat s kapelou nebo dělat rozhodčího, vždycky najdeme způsob, jak to udělat. A to jen dokazuje, že progerie nad mým životem nemá kontrolu.
(Potlesk) Co bys chtěl říci vědcům tady v sále a ostatním, kteří nás poslouchají?
Co bys jim řekl o výzkumu progerie a dalších nemocí?
Výzkum progerie v posledních 15 letech hodně pokročil, což ukazuje na obrovský zápal, který vědci mají. Pro mě a další děti s progerií to hodně znamená. Také to ukazuje, že když ten zápal existuje, kdokoli může vyléčit jakoukoli nemoc. Snad bude progerie v blízké budoucnosti léčitelná a budeme moct vymýtit ty 4 000 nemocí, o kterých mluvil Francis.
Výborně. Sam dnes nešel do školy, aby tu mohl být s námi, (potlesk) a mimochodem patří ve své škole v Bostonu mezi nejlepší žáky.
Poděkujme mu tedy všichni.
- Moc děkuji. - Výborně, výborně, chlapče.
(Potlesk) Chci říct ještě pár věcí o Samově příběhu, a pak se pokusím nastínit, jak bychom mohli zvítězit nad všemi těmito chorobami. Jak říká Sam, všech těch 4 000 nemocí čeká na odpověď.
Možná jste zaznamenali, že lék, který právě prochází klinickou studií k léčbě progerie, původně nebyl vyvinut k tomuto účelu.
Je to tak vzácná choroba, že by společnost těžce obhajovala vynaložení stovek milionů dolarů na vývoj léku.
Tento lék byl vyvinut k léčbě rakoviny.
K léčbě rakoviny ale příliš nefungoval, zato měl ty správné parametry pro léčbu progerie.
Ale nemohli bychom to dělat trochu systematičtěji?
Nemohli bychom postrčit všechny ty společnosti, které mají v mrazicích boxech léky pro lidi sice bezpečné, ale neúčinné při léčbě nemocí, na které byly původně testovány?
Když se nyní dozvídáme o nových molekulárních drahách, některé z léků bychom mohli modifikovat, využít je jiným způsobem, zkrátka, naučit staré léky novým kouskům.
To by byl fenomenální a drahocenný počin.
V současné době o něm jedná NIH se společnostmi a zatím to vypadá velmi nadějně.
Můžeme si od toho hodně slibovat.
Můžeme uvést spoustu příkladů úspěchů této metody.
Zaprvé, lék na HIV/AIDS nebyl vyvinut k léčbě HIV/AIDS.
Byl vyvinut k léčbě rakoviny.
Byl to lék AZT. Na rakovinu příliš nefungoval, ale stal se prvním úspěšným antiretrovirotikem. V tabulce můžeme vidět i jiné léky.
Jak z toho tedy uděláme obecnější úsilí?
Musíme zvolit cestu spolupráce mezi akademickým světem, vládou, soukromým sektorem a pacientskými organizacemi.
V NIH jsme otevřeli nové Národní centrum translačních věd.
Funguje od minulého prosince a tohle je jeden z jeho cílů.
Co dalšího můžeme dělat?
Nebylo by pěkné moci testovat efektivitu a bezpečnost léků bez toho, aniž bychom ohrožovali pacienty, protože napoprvé není nic jisté?
Jak víme, jestli jsou léky bezpečné, pokud je nepodáme lidem? Testujeme je na zvířatech.
To také není úplně spolehlivé, navíc je to nákladné a časově náročné.
Co kdybychom to uměli s lidskými buňkami?
Pokud sledujete vědeckou literaturu, pravděpodobně víte, že umíme vzít kožní buňku a přimět ji stát se jaterní, srdeční, ledvinnou či mozkovou buňkou.
Co kdybychom tyto buňky použili k testování účinnosti a bezpečnosti léků?
Tady máme obrázek plíce na čipu.
Byl vytvořen vědci z Wyssova institutu v Bostonu. My se můžeme na krátkém videu podívat, že vzali buňky jednotlivce, přeměnili je na buňky podobné plicním a stanovili, co se stane, když k nim přidají různé léčivé sloučeniny, a jestli jsou bezpečné, nebo ne.
Jak vidíte, čip dokonce dýchá.
Má vzduchový kanálek, má krevní kanálek.
Mezi nimi jsou buňky, díky kterým vidíme, co se děje po přidání sloučeniny.
Jsou ty buňky šťastné nebo ne?
Stejnou technologii můžeme použít na ledviny, srdce, svaly, na všechna místa, u kterých chceme vědět, jestli lék nezpůsobí problém.
A protože to můžeme provést u jednotlivců, vidíme dokonce situaci, kdy bude vývoj a testování léků probíhat „na čipu“, čímž myslíme individualizaci procesu vývoje léků a testování jejich bezpečnosti.
Tedy abych to shrnul.
Ocitli jsme se před důležitým milníkem.
Přestože pracuji v NIH skoro 20 let, nikdy jsem nezažil takové vzrušení z potenciálu, který máme teď před sebou.
Laboratoře celého světa chrlí spousty různých objevů.
Jak bychom z toho mohli těžit? Nejdřív potřebujeme zdroje.
Tento výzkum je riskantní a drahý.
Přínos je obrovský, jak z hlediska zdraví, tak z hlediska ekonomického růstu. Potřebujeme ho podporovat.
A za druhé, potřebujeme spolupráci mezi vládou, akademickou obcí, soukromým sektorem a pacientskými organizacemi, jak jsem zmínil v souvislosti s modifikováním nových sloučenin.
A za třetí, a to je možná nejdůležitější, potřebujeme talent.
Potřebujeme, aby se k nám připojili ti nejlepší a nejchytřejší lidé z různých oborů, jakéhokoli věku, protože teď je ten pravý čas.
Tohle je biologie 21. století, na kterou jsme čekali. Máme tu možnost ji uchopit a vytvořit z ní něco, co v podstatě vymýtí nemoci.
To je můj cíl. Doufám, že i váš.
Myslím si, že to bude cíl básníků, loutek, surfařů, bankéřů a všech, kdo přijdou na tohle pódium a zamyslí se nad tím, o co nám jde a proč na tom záleží.
Záleží na tom teď, hned.
Pokud mi nevěříte, zeptejte se Sama.
Všem vám děkuji.
(Potlesk)
Tak tady žiju. Žiju v Keni, na jižním okraji národního parku Nairobi.
Vzadu je stádo krav mého otce, a to dál za kravami, to je národní park Nairobi.
Národní park Nairobi není na jihu oplocený, takže divoká zvířata, třeba zebry, mohou volně vybíhat z parku ven.
Dravci jako lvi je následují, a dělají tohle.
Zabíjejí náš dobytek.
Tohle je jedna z krav, kterou zabili v noci. Ráno jsem vstal a našel ji mrtvou. Cítil jsem se opravdu mizerně, byl to totiž náš jediný býk.
My Masajové věříme, že pocházíme z nebe a s námi i naše zvířata a půda, na které je paseme. Proto si jich tolik vážíme.
Když jsem vyrůstal, lvy jsem nenáviděl.
Naše válečníky, morany, kteří chrání naše vesnice a dobytek, ty to také štve.
A tak zabíjejí lvy.
Tohle je jeden z šesti lvů, kteří byli zabiti v okolí Nairobi.
A myslím, že to je jeden z důvodů, proč je v národním parku Nairobi lvů tak málo.
Kluci mezi šesti a devíti lety věku se u nás starají o otcův dobytek, a tohle se stalo i mně.
Tak jsem chtěl najít způsob, jak problém se lvy vyřešit.
Nejdřív mě napadlo využít oheň, protože jsem myslel, že se ho lvi bojí.
Ale pak jsem zjistil, že to moc nepomáhá, a dokonce to lvům pomáhá lépe vidět do ohrady.
Ale nevzdal jsem se a pokračoval dál.
Můj druhý nápad bylo používat strašáka.
Chtěl jsem ošálit lvy, aby si mysleli, že stojím u ohrady.
Jenže lvi jsou chytří. (Smích) První den přijdou, vidí strašáka a utečou pryč. Ale další den přijdou znovu a řeknou si, Hele, ta věc se nehýbe. Je pořád na místě. (Smích) Tak skočí dovnitř a zabijí nějaká zvířata.
Jedné noci jsem chodil okolo ohrady s baterkou, a lvi nepřišli.
Zjistil jsem, že lvi se bojí světla, které se pohybuje.
A tak jsem dostal nápad.
Už když jsem byl malý kluk, rád jsem si hrál vevnitř, třeba celý den. Jednou jsem rozebral mámino nové rádio. Skoro mě za to zabila, ale naučil jsem se toho hodně o elektronice. (Smích) Tak jsem sehnal starou autobaterii a přerušovač z blikače. To je malé zařízení používané třeba v motorkách, když potřebuje motorista odbočit doleva nebo doprava.
Bliká. Tady jsem dal vypínač, kterým můžu světla zapínat nebo vypínat.
A tady je malá žárovka z rozbité baterky.
Všechno jsem to pospojoval.
Jak vidíte, baterii nabíjí solární panel a baterie zásobuje elektrikou přerušovač. Říkám mu transformátor.
Díky přerušovači světla blikají.
Jak vidíte, žárovky jsou otočené směrem ven, protože odtamtud přichází lvi.
Takhle to pak vidí lvi, když se v noci přiblíží.
Světla blikají a lvi si myslí, že chodím okolo ohrady. Jenže já spím doma v posteli.
(Smích) (Potlesk) Děkuju.
Takhle jsem to postavil doma před dvěma lety. Od té doby nemáme se lvy žádné problémy.
Naši sousedé se o tom doslechli.
Jednou z nich byla tahle babička.
Lvi jí už zabili spoustu zvířat, tak mě požádala, abych světla rozmístil i u ní.
A já jsem řekl: "Dobře".
A rozmístil jsem je. Jsou vidět vzadu, ta lví světla.
Doposud jsem to tak zařídil u sedmi domů v naší vesnici. A opravdu to funguje.
Můj nápad se šíří po celé Keni, plaší se tak i ostatní dravci, hyeny, leopardi, a také se to používá na odstrašování slonů od lidských polí.
Díky tomuto vynálezu jsem získal stipendium na jedné z nejlepších škol v Keni, Brookhouse International School, a opravdu mě to těší.
Moje nová škola se do toho zapojila, pomáhá shánět peníze a rozšiřovat povědomí.
Dokonce jsem se vrátil s přáteli do naší vesnice, umísťujeme světla na domy, na kterých dosud nebyla, a učím lidi, jak je používat.
Před rokem jsem byl jen chlapec žijící uprostřed savany, pasáček otcových krav. Dívával jsem se na oblohu na letadla a říkával si, že jednoho dne budu taky sedět uvnitř takového letadla.
A dnes jsem tady.
Poprvé jsem dostal příležitost letět – na TED.
Mým velkým snem je stát se leteckým inženýrem, až vyrostu.
Kdysi jsem lvy neměl rád. Ale dnes, díky mému vynálezu, který chrání dobytek i lvy, jsme schopni žít se lvy bez vzájemných konfliktů.
Ashê olên. V mé řeči to znamená „mockrát děkuji.“
(Potlesk) Chris Anderson: Ani si nedokážeš představit, jak vzrušující je slyšet takový příběh.
Takže, dostal jsi stipendium. Richard Turere: Jo.
CA: Teď pracuješ na dalších elektrických vynálezech.
Jaký máš v plánu dál?
RT: Můj další vynález bude... Chci udělat elektrický ohradník. CA: Elektrický ohradník?
RT: Vím, že elektrické ohradníky jsou už dávno vynalezené, ale chci udělat svůj vlastní.
(Smích) CA: Už jsi to jednou zkoušel, že? A pak... RT: Už jsem to zkoušel, ale... nechal jsem toho, protože mi dal ránu. (Smích) CA: Mezi námi, Richarde Turere, jsi někdo naprosto výjimečný.
Přejeme ti na tvé další cestě mnoho štěstí.
Mockrát ti děkuji. RT: Děkuju. (Potlesk)
Tohle je Přírodní historické muzeum v Rotterdamu, kde pracuji jako kurátor.
Starám se o to, aby byla sbírka v pořádku a aby se zvětšovala, což v podstatě znamená, že sbírám mrtvá zvířata.
V roce 1995 bylo k muzeu přistavěno nové křídlo.
Bylo celé ze skla a hodně mi pomohlo, co se týče mé práce.
Ta budova byla hotový zabiják ptáků.
Asi víte, že ptáci nechápou co to je sklo. Nevidí ho, a tak narazí přímo do něj a zabijí se.
Jediná věc, kterou jsem musel udělat, bylo, že jsem šel ven, sebral je a nechal vycpat do sbírky.
(Smích) A právě tehdy se u mě vyvinul smysl pro identifikaci ptáků podle toho, jaký zvuk se ozve při nárazu ptáka na sklo.
A bylo to 5. června 1995, když jsem uslyšel hlasitý náraz, který mně život změnil a jedné kachně ho ukončil.
A tohle jsem uviděl, když jsem se podíval z okna.
Tohle je mrtvá kachna. Naletěla do skla.
Leží mrtvá na břiše.
Ale hned vedle mrtvé kachny je kachna živá a prosím, teď dávejte pozor.
Obě kachny jsou samci.
A pak se stalo tohle.
Živý kačer vylezl na mrtvého a začal se pářit.
No, já jsem biolog.
Ornitolog. A řekl jsem si, "Tady je něco špatně."
Jeden je mrtvý a druhý živý. Tak to musí být nekrofilie.
Dívám se. Oba jsou to samci.
Homosexuální nekrofilie.
Takže jsem -- (Smích) Vzal jsem foťák a poznámkový blok, přisunul si židli a začal jsem to sledovat.
Po 75 minutách -- (Smích) -- Už jsem viděl dost, navíc jsem dostal hlad a chtěl jsem už jít domů.
Tak jsem vyšel ven, sebral kachnu a než jsem jí strčil do mrazáku, zkontroloval jsem, jestli je i tahle kachna opravdu samec.
A tady vidíte vzácný obrázek kachního penisu, takže to byl také samec.
Ten obrázek je vzácný proto, že máme asi 10 000 druhů ptáků a jen 300 z nich má penis.
[První případ homosexuální nekrofilie u kachny divoké Anas platyrhynchos (Aves:Anatidae)] Věděl jsem, že to, co jsem viděl, bylo mimořádné, ale trvalo mi šest let, než jsem se rozhodl to publikovat.
(Smích) Chápejte, je to fajn téma na narozeninovou párty nebo k automatu na kafe, ale sdílet to s vašemi kolegy, to je něco jiného.
Nemělo to žádnou strukturu.
A tak když mě po šesti letech mí přátelé a kolegové přemluvili, vydal jsem "První případ homosexuální nekrofilie u kachny divoké."
A tady můžete vidět celou situaci znovu.
A je moje kancelář, B je místo, kde kachna narazila do skla a C je místo, odkud jsem je pozoroval.
A tady máme opět naší kachnu.
Jak asi víte, když se pohybujete ve vědě a vydáte nějakou studii, přečte si jí asi tak šest nebo sedm lidí.
(Smích) Ale pak se něco stalo, něco dobrého.
Zavolal mi člověk jménem Marc Abrahams a řekl mi, "Vyhrál jste s tou vaší kachní studií cenu, je to Ig Nobelova cena."
Ta Ig Nobelova cena -- (Smích) (Potlesk) -- ta Ig Nobelova cena se dává za výzkumy, které nejprve lidi rozesměji a pak je donutí se nad tím zamyslet. Takže hlavním cílem je, aby se lidé více zajímali o vědu.
Což je dobrá věc, a tak jsem tu cenu přijal.
(Smích) Jel jsem -- jen bych chtěl připomenout, že Marc Abrahams mi nevolal ze Stockholmu.
Volal mi z Cambridge v Massachusetts.
A tak jsem jel do Bostonu, do Cambridge a šel jsem na předávání té úžasné Ig Nobelovy ceny na Harvardovu univerzitu a takové předávání, to je moc pěkný zážitek.
Skuteční laureáti Nobelovy ceny vám předávají tu vaší.
To zaprvé.
A také je tam devět dalších, kteří dostanou cenu.
Tady je jeden z dalších vítězů. Je to Charles Paxton, který vyhrál v roce 2000 díky svému biologickému výzkumu "Chování pštrosů při námluvách s lidmi v chovných podmínkách v Británii."
(Smích) A myslím, že i tady v místnosti sedí někteří laureáti Ig Nobelovy ceny.
Dane, kde jsi? Dan Ariely?
Potlesk pro Dana.
(Potlesk) Dan vyhrál díky práci v oblasti medicíny, kde dokazoval, že drahé falešné léky fungují lépe než levné falešné léky.
(Smích) Takže tady vidíte mých 5 minut slávy, mojí děkovnou řeč a tady je kachna.
Dnes je poprvé na západním pobřeží.
Pošlu vám jí.
(Smích) Ok?
Můžete si jí poslat.
Je to muzejní exemplář, takže se nemusíte obávat ptačí chřipky.
Po tom, co jsem vyhrál tu cenu, můj život se změnil.
Zaprvé, lidé mi začali posílat všechno, co nějak souviselo s kachnami a tak mám teď opravdu pěknou sbírku.
(Smích) Co je ale důležitější, lidé mi začali posílat jejich zážitky s pozorováním zvláštního zvířecího chování a věřte mi, že pokud se někde objeví nějaké nezvyklé chování, vím o tom.
(Smích) Tohle je los.
Los, který se snaží spářit se s bronzovou sochou bizona.
Montana, rok 2008.
Tady máme žábu, která se chce evidentně pářit se zlatou rybkou.
Je to z Nizozemí, rok 2011.
Tady máme ropuchy v Austrálii.
Jde o smrt na silnici.
Tohle je nekrofilie.
Co je zajímavé, je ta pozice.
Misionářská pozice se v říši zvířat objevuje jen velmi vzácně.
A tohle jsou holubi v Rotterdamu.
Vlaštovky obecné v Hong Kongu, 2004.
Krocan ve Wisconsinu v areálu Ethan Allen nápravného institutu pro mladistvé.
Trvalo to celý den a ti mladí delikventi se opravdu bavili.
Takže co to vlastně znamená?
Když se ptám, myslím tím, proč se to v přírodě děje?
Došel jsem k závěru, pozorováním všech těchto případů, že důležitým je, že se to děje jen, když je smrt okamžitá a dramatická a pokud nastane ve správné pozici pro páření.
Tedy, myslel jsem si to, dokud jsem nedostal tyhle obrázky.
Tady vidíte mrtvou kachnu.
Ležela takhle už tři dny a navíc na zádech.
Takže tolik k mé teorii nekrofilie.
Jednoduše další příklad toho, jaký vliv mají na život ptáků skleněné budovy.
Tohle je Šílenec Max, kos z Rotteradmu.
Ten pták dělal jen jednu věc. Znovu a znovu nalétával do okna, od roku 2004 do roku 2008, den za dnem.
Tady je a tady je krátké video.
(Hudba) (Bum) (Bum) (Bum) (Bum) To, co ten pták dělá je, že bojuje s vlastní představou.
Zdá se mu, že je v jeho teritoriu vetřelec a ten se objeví pokaždé, když přiletí i on, takže to nebere konce.
Na začátku jsem si myslel -- toho ptáka jsem studoval několik let -- myslel jsem, že by mohl mít poškozený mozek, chápete?
A neměl. Ukážu vám několik obrázků, jsou to záběry z videa a on v posledním momentu, než narazí do skla, před sebe vystrčí nohy a pak teprve do skla narazí.
Na závěr mi dovolte váš všechny pozvat na Den mrtvé kachny.
Koná se každý rok 5. června.
Scházíme se vždy odpoledne, za pět minut šest, před Národním historickým muzeem v Rotterdamu, z muzea přineseme kachnu a diskutujeme o nových způsobech, jak zabránit ptákům v narážení do těch oken.
A jak víte nebo možná nevíte, jde o jednu z hlavní příčin úmrtí ptáků na celém světě.
Jenom ve Spojených státech zemře kvůli nárazu do skleněných budov asi miliarda ptáků.
A když skončíme, jdeme pak do čínské restaurace, kde máme šestichodovou kachní večeři.
Takže doufám, že vás příští rok uvidím v Rotterdamu, v Nizozemí, na Den mrtvé kachny.
Děkuji vám.
(Potlesk) Omlouvám se.
Mohli byste mi, prosím, vrátit mou kachnu?
(Smích) (Potlesk) Děkuji.
Dnes vám ukážu elektrické vozidlo, lehčí než kolo, které s sebou můžete kamkoliv nosit, které nabijete za 15 minut z obyčejné zásuvky, a které ujede až 1 000 kilometrů na množství elektřiny za dolar.
Když se řekne „elektrické vozidlo“, lidé si představí dopravní prostředek. Třeba auto, motorku nebo kolo, prostě taková vozidla, která používáme denně.
Ale když se na to podíváte z jiné perspektivy, můžete vytvořit něco mnohem zajímavějšího, nějaký nový koncept.
A tak jsme něco postavili.
Mám v kapse nějaké součástky.
Tak tohle je motor.
Tenhle motor má dostatek síly na to, aby vás vyvezl na kopce v San Francisku rychlostí 20 mil za hodinu – to je 30 kilometrů za hodinu – a tahle baterie, přímo tahle, má dosah asi 6 mil – nebo 10 kilometrů – což je dost na to, aby pokryla polovinu jízd autem v USA.
Ale nejlepší věc na těchto třech součástkách je to, že jsme je koupili v hračkářství.
Tohle jsou z ovladače letadýlka.
A výkon těchto věcí je tak dobrý, že když zapřemýšlíte o vozidlech trochu jinak, opravdu můžete věci změnit.
Dnes vám ukážeme příklad toho, jak můžete tohle použít.
Všímejte si nejen toho, jaká je s tím zábava, ale také toho, jak přenosnost s tím spojená může úplně změnit způsob, jakým budete brát město, jako je San Francisco.
(Hudba) [Dosah 6 mil] [Nejvyšší rychlost téměř 20 mph] [Jízda do kopce] [Rekuperační brzdění] (Potlesk) (Povzbuzování) Dnes vám tu chceme ukázat, co tahle věc dokáže.
Je opravdu manévrovatelná. Máte kapesní ovladač, takže velice jednoduše můžete ovládat zrychlení, brzdění, přejít do protisměru, pokud chcete, také to umí brzdit.
Je neuvěřitelné, jak lehká tahle věc je.
Je to něco, co zvednete a vezmete si to s sebou kamkoliv jdete.
Ještě vám řeknu jednu opravdu působivou věc o téhle technologii a podobných vozítkách.
Tohle vozítko spotřebuje dvacetkrát méně energie na každou míli nebo kilometr než auto. Takže nejen, že se rychle nabíjí a je levné na konstrukci, ale také snižuje energetickou stopu co se týče dopravy.
Takže místo hledání velkého množství energie, které potřebuje každý z vás, aby se dostal na druhou stranu města, můžete nyní hledat menší množství a mnohem udržitelnější dopravu.
Takže příště, až budete přemýšlet o vozidle, doufám, že stejně jako my budete přemýšlet o něčem novém.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Dnes budu mluvit o lidech a o práci.
Přemýšlíme-li, jak lidé pracují, podléháme naivní domněnce, že lidé jsou jako krysy v bludišti – že lidem záleží jen na penězích, a jakmile jim dáme peníze, můžeme je přimět pracovat tím nebo oním způsobem.
Proto dáváme bonusy bankéřům a platíme všemi možnými způsoby.
Opravdu máme tento neuvěřitelně zjednodušený pohled na to, proč lidé pracují a jak vypadá trh práce.
Zároveň, když se zamyslíte, ve světě kolem nás existuje různé divné chování.
Zamyslete se například nad horolezectvím.
Když čtete knihy lidí, kteří zdolávají obtížné hory, myslíte, že jsou plné okamžiků radosti a štěstí?
Ne, jsou plné trápení.
Ve skutečnosti je to všechno o omrzlinách a těžké chůzi, o potížích s dýcháním... zimě, náročných podmínkách.
Pokud by se lidé snažili být pouze šťastní, ve chvíli, kdy by dosáhli vrcholu, by řekli: „Tohle byla hrozná chyba.
To už nikdy neudělám.“
(smích) „Budu radši sedět na pláži a pít mojito.“
Ale místo toho sestoupí dolů, a když se zotaví, lezou nahoru znova.
Pokud se zamyslíte nad horolezectvím jako příkladem, poukazuje všechno možné.
Poukazuje na to, že nám záleží na dosahování cílů a vrcholů.
Poukazuje na to, že nám záleží na boji, na výzvách.
Poukazuje na to, že je hromada dalších věcí, které nás motivují k práci nebo nejrůznějšímu chování.
Já osobně jsem o tom začal přemýšlet poté, co mě navštívil jeden student.
Byl to jeden z mých studentů z nedávné doby, co se jednoho dne vrátil do kampusu.
A řekl mi následující příběh: Říkal, že pracoval více než dva týdny na powerpointové prezentaci.
Pracoval pro velkou banku, a tohle bylo v rámci přípravy na fúzi a převzetí.
On na té prezentaci pracoval velmi tvrdě – grafy, tabulky, informace.
Každý den zůstával vzhůru dlouho do noci.
A den před termínem, poslal tu prezentaci svému šéfovi a ten mu odepsal: „Dobrá prezentace, ale fúze byla zrušena.“
Ten hoch byl hluboce deprimovaný.
V čase kdy pracoval, byl celkem šťastný.
Každou noc si práci užíval, zůstával dlouho, vypilovával tu powerpointovou prezentaci.
Ale zjištění, že jeho prezentaci nikdo nikdy neuvidí, ho deprimovalo.
Tak jsem začal přemýšlet, jak udělat experiment na základě této myšlenky o plodech naší práce.
Pro začátek jsme vytvořili malý experiment ve kterém jsme lidem dali Lego a požádali je, aby začali stavět.
Některým lidem jsme dali Lego a řekli jim: „Co takhle postavit tohohle Bionicla za tři dolary?
Zaplatíme vám za to tři dolary.“
A oni souhlasili a stavěli z Lega.
Když skončili, vzali jsme figurky, schovali je pod stůl a zeptali jsme se: „Chcete postavit dalšího, tentokrát za 2,70 dolaru?“
Když řekli, že ano, dali jsme jim dalšího. Když skončili, znovu jsme se zeptali: „Chcete postavit dalšího?" za 2,40, za 2,10 a tak dále. až dokud lidé v určitém bodě neřekli „Už ne. To už se mi nevyplatí.“
To bylo to, co jsme nazvali podmínkou smysluplnosti.
Lidé stavěli jednoho Bionicla za druhým.
Pokaždé, když skončili, schovali jsme figurky pod stůl.
A řekli jsme jim, že po skončení pokusu všechny postavené figurky vezmeme a rozebereme, vrátíme do krabic a použijeme pro dalšího účastníka.
Existovala ještě jedna podmínka.
Ta byla inspirována Davidem, mým studentem.
Nazvali jsme ji Sisyfovská podmínka.
Pokud si pamatujete příběh o Sisyfovi, Sisyfos byl bohy potrestán tím, že musel tlačit obrovský balvan do kopce a když byl téměř nahoře, balvan se skutálel a on musel začít znovu, pořád dokola.
Tohle si můžete představit jako podstatu marné práce.
Umíte si asi představit, že kdyby balvan tlačil na různé kopce, aspoň by měl pocit nějakého pokroku.
Stejně, jako když se díváte na film z vězení, někdy strážní mučí vězně tím, že je nechají vykopat díru a když vězeň skončí, poručí mu ji zase zaházet a začít znova.
Zdá se, že na téhle cyklické verzi dělání něčeho pořád dokola je něco mimořádně demotivujícího.
V druhém experimentu jsme se tedy zaměřili přesně na toto.
Ptali jsme se lidí: „Nechcete postavit jednoho Bionicla za tři dolary?“
A pokud souhlasili, tak ho postavili.
Potom jsme se zeptali: „Chcete postavit dalšího za 2,70 dolaru?“
Když souhlasili, dali jsme jim nového, a zatímco jej stavěli, my rozebrali toho, kterého právě dokončili.
Když opět skončili, zeptali jsme se: „Chtěli byste stavět dalšího, tentokrát za cenu o 30 centů méně?“
Když souhlasili, dali jsme jim tu figurku, kterou předtím postavili a my rozebrali.
Takže to byl nekonečný cyklus. Lidé stavěli figurky a my je přímo před jejich očima ničili.
A teď, co se stalo, když jsme porovnali tyto dvě podmínky?
První, co se stalo bylo, že postavili mnohem více Bioniclů - 11 při dodržení podmínky smysluplnosti oproti 7 při dodržení sisyfovské podmínky.
Zde bychom měli zdůraznit, že nešlo o nic hlubokomyslného.
Účastníci neléčili rakovinu ani nestavěli mosty.
Pouze si stavěli figurky za pár centů.
Navíc všichni věděli, že ty figurky brzy zase rozebereme.
Takže tu nebyla skutečná příležitost pro hlubší smysl.
I malý smysl však může znamenat rozdíl.
Pak jsme zkusili další verzi experimentu.
V této verzi našeho pokusu si už účastníci stavění nevyzkoušeli. Pouze jsme jim celou situaci popsali asi tak, jako ji já teď popisuji vám, a požádali jsme je, aby odhadli výsledky.
Co se stalo?
Správně odhadli převažující podmínku, nikoli však počet figurek.
Účastníci, kterým jsme experiment pouze popsali, řekli, že při dodržení podmínky smysluplnosti lidé pravděpodobně postaví o jednu figurku více.
Pochopili, že smysl je důležitý, jen neodhadli plnou váhu té důležitosti, tedy to, jak moc důležitý smysl je.
Zaměřili jsme se ještě na další údaje.
Když se nad tím zamyslíme, někdo Lego má rád a někdo ne.
Nabízí se, že milovníci Lega by mohli postavit více figurek i za méně peněz, protože jim to vlastně přinese vnitřní radost.
Ti, kteří lego tak nemilují, zase postaví méně, protože jim to takovou radost nepřináší.
A právě to jsme potvrdili v podmínce smysluplnosti.
Byla tam moc hezká korelace mezi láskou k Legu a počtem postavených figurek.
A co se stalo při sisyfovské podmínce?
Za této podmínky byla korelace nulová - žádný vztah mezi láskou k Legu a počtem figurek, což mě přivádí k tomu, že jsme ničením figurek před jejich očima v podstatě zničili všechnu tu radost, kterou ze stavění měli.
Prakticky jsme ji eliminovali.
Nedlouho po tom, co jsem skončil tento experiment, jsem jel do jedné velké softwarové firmy v Seattlu.
Nemůžu vám říci, do které, ale je to velká firma v Seattlu.
V rámci té firmy byla vytvořena skupina, kterou přestěhovali do jiné budovy, a měli za úkol inovovat a vytvořit příští velký produkt této firmy.
Týden před tím, než jsem přišel, ředitel té velké softwarové firmy přišel za touto skupinou 200 inženýrů a celý projekt zrušil.
Stál jsem tam před 200 nejdeprimovanějšími lidmi, před kterými jsem kdy mluvil.
Popsal jsem jim některé své experimenty s Legem a oni říkali, že si připadají, jako by právě jedním prošli.
Zeptal jsem se jich: „Kolik z vás teď chodí do práce později než dříve?“
Všichni zvedli ruku.
„Kolik z vás chodí domů dříve, než jste byli zvyklí?"
Všichni zvedli ruku.
Zeptal jsem se: „Kolik z vás si přidává ne zcela košer věci do nákladů?"
Teď už ruce nezvedli, ale vzali mě ven na večeři a tam mi ukázali, co se dá dělat s hlášením nákladů.
A tak jsem se jich zeptal: „Co by mohl ředitel udělat, aby snížil vaši deprivaci?“
Přišli se spoustou nápadů.
Říkali, že je mohl požádat o prezentaci před celou firmou o cestě, kterou ušli za poslední dva roky a co se rozhodli udělat.
Mohl je požádat, aby zvážili, jaké aspekty jejich technologie by mohly být užitečné pro ostatní části firmy.
Mohl požádat o vytvoření prototypů přístí generace a podívat se, jak by fungovaly.
Podstatné je, že jakýkoli z těchto kroků by vyžadoval úsilí a motivaci.
Já si myslím, že tento ředitel prostě nerozuměl důležitosti smyslu.
Pokud si, tak jako naši účastníci, myslel, že podstata smyslu je nedůležitá, tak na to nedbal.
A řekl by jim: „Teď jsem vás nasměroval jedním směrem a teď vás zase nasměruji jiným směrem. Všechno bude v pořádku."
Pokud však rozumíte tomu, jak důležitý je smysl, pak vám také dojde, jak důležité je věnovat určitý čas, energii a úsilí tomu, jak přimět lidi, aby jim více záleželo na tom, co dělají.
Další experiment byl trochu jiný.
Vzali jsme list papíru s náhodnými písmeny a požádali účastníky, aby našli dvojice stejných písmen vedle sebe.
To byl jejich úkol.
Když zpracovali první list, zeptali jsme se, zda chtějí zpracovat další za trochu méně peněz, pak další za trochu méně peněz a tak dále.
Vytvořili jsme tři situace.
V první situaci účastník napsal na papír své jméno, našel všechny dvojice písmen a odevzdal list vedoucímu pokusu. Vedoucí se na to podíval, prohlédl list od shora dolů, řekl „aha“ a položil jej na hromadu papírů vedle sebe.
Ve druhé situaci účastníci neuváděli svá jména.
Vedoucí se podíval, vzal jejich listy, nijak je nekontroloval a odložil je na hromadu ostatních listů.
Prostě vezmete list a jen ho dáte na stranu.
Ve třetí situaci vzal vedoucí list papíru a rovnou ho strčil do skartovačky.
(smích) Co se stalo za těchto tří situací/podmínek?
Na tomto grafu vám ukážu, na jaké úrovni peněz se lidé zastavili.
Nízká čísla znamenají, že lidé pracovali více.
Pracovali mnohem déle.
Za podmínky kontroly a uznání pracovali celou dobu až na úroveň 15 centů.
Na 15 centech za stránku skončili s jakoukoliv snahou.
Za podmínky se skartovačkou skončili dvakrát rychleji - u 30 centů za stránku.
To je v podstatě výsledek, který jsme už měli.
Zmaříte-li lidské úsilí, výkon, způsobíte, že nebudou tak spokojeni s tím, co dělají.
Měl bych však ještě říci, že, v situaci se skartovačkou mohli účastníci podvádět.
Nemuseli práci odvádět tak dobře, protože zjistili, že listy budou rovnou skartovány.
První list byste možná zpracovali poctivě, když ale vidíte, že to nikdo nekontroluje, budete odevzdávat stále více listů.
Za skartovací podmínky tak vlastně lidé mohli odevzdat více práce a dostat více peněz. za mnohem menší úsilí.
A co ta prostřední situace?
Vede ignorace ke stejným výsledkům jako uznání, jako skartovačka, nebo něco mezi tím?
Ukázalo se, že v podstatě stejná jako skartovačka.
A teď máme dobrou zprávu a špatnou zprávu.
Špatná zpráva je, že ignorovat výkon lidí je skoro tak špatné jako zničit výsledky jejich úsilí přímo před jejich očima.
Ignorování vás dostane zcela mimo.
Dobrá zpráva je, že pouze koukat na něco, co někdo udělal, prohlížet si výsledek a říkat „aha“, může stačit k výraznému zlepšení motivace lidí.
Takže ta dobrá zpráva je, že zvýšit motivaci, není zas tak složité.
Špatná zpráva je, že zničit motivaci, je velmi jednoduché, a pokud to pečlivě nepromyslíme, můžeme to přehnat.
To je všechno, co se týče negativní motivace nebo ničení negativní motivace.
V další části vám chci ukázat něco o pozitivní motivaci.
V USA máme obchody IKEA.
Nabízejí celkem dobrý nábytek, který se však musí dlouho skládat.
(smích) Nevím, jak vy, ale když já sestavuji tento nábytek, trvá mi to mnohem déle, musím se více snažit, jsem stále zmatenější. Skládám věci špatně. Nemůžu říci, že by mě ty součásti bavily.
Nemůžu říci, že by mě bavil ten proces.
Když ale skončím, zdá se mi, že mám nábytek IKEA radši než ostatní nábytek.
(smích) A máme tu starý příběh koláčů v prášku.
Když se ve 40. letech objevily koláče v prášku, výrobce nasypal prášek do krabic a řekl hospodyňkám, aby jej vysypaly, přidaly trochu vody, zamíchaly a daly do trouby. A vida, koláč byl hotov!
Nakonec ale byly hodně nepopulární.
Lidé je nechtěli a výrobce přemýšlel o možných důvodech.
Nebyla snad chuť dost dobrá?
Ne, chuť byla skvělá.
Ukázalo se, že chybělo dostatečné úsilí.
Bylo to tak prosté, že nikdo nemohl servírovat tento koláč hostům a říci: „Tady máš můj koláč.“
Byl to koláč někoho jiného, jako byste ho koupili v obchodě.
Chyběl pocit vlastnictví.
A co s tím udělal výrobce?
Odebral z toho prášku vejce a mléko.
(smích) Teď jste museli rozbít a přidat vejce, odměřit a přidat mléko a celou směs zamíchat.
Teď to už byl váš koláč. Všechno bylo v pořádku.
(smích) (potlesk) Teď jsme v podstatě zase u IKEA efektu. Když přimějí lidi více pracovat, přimějí je tím, aby tu práci dělali ještě raději než dřív.
Jak se na tuto otázku podívat experimentálně?
Požádali jsme lidi o složení origami.
Dali jsme jim instrukce, jak skládat origami a dali jsme jim list papíru.
Všichni to byli začátečníci a to, co složili, bylo dost ošklivé. Žádná žába ani jeřáb.
Pak jsme jim řekli: „Podívejte, tohle origami patří nám.
Vy jste pracovali pro nás, ale víte co?
My vám ho prodáme. Kolik jste ochotni zaplatit?"
Měřili jsme, kolik jsou ochotni za origami zaplatit.
Měli jsme dva typy lidí. První skládali a druzí neskládali, jen vše sledovali jako pozorovatelé.
Ukázalo se, že ti, kdo skládali, si mysleli, že složili krásné origami. (smích) Byli ochotni zaplatit pětkrát více než pouzí pozorovatelé.
Mohli byste si myslet, že pokud byste skládali, budete si říkat: „Miluji tohle origami, ale vím, že ostatním se líbit nebude."
Nebo byste si říkali: „Ostatní ho budou milovat také?"
Co je správně?
Ukázalo se, že ti, kdo skládali, nejen milovali ta origami více, ale také si mysleli, že jejich názor bude sdílet každý.
Mysleli si, že všem se bude také více líbit.
V dalším pokusu jsme vyzkoušeli IKEA efekt.
Zkusili jsme to trochu ztížit.
Některým lidem jsme tedy dali stejný úkol.
Jiným jsme to udělali těžší, když jsme schovali instrukce.
V horní části papíru byly malé nákresy, jak skládat origami.
Někteří účastníci měli jen prázdný papír.
Takže to měli těžší.
Co se stalo?
Objektivně vzato origami teď byla ještě ošklivější, bylo to složitější.
U jednodušších origami jsme viděli totéž, co dříve -- těm, kdo skládali, se výsledky líbily více než pozorovatelům.
U origami s náročnějšími instrukcemi byl tento efekt ještě širší.
Proč?
(smích) Dali do toho všechno to úsilí.
A pozorovatelé?
Protože ve skutečnosti to bylo ošklivější než ty předchozí.
(smích) Tohle nám pochopitelně říká něco o tom, jak hodnotíme věci.
Teď přemýšlejme o dětech.
Přestavte si, že se zeptám: „Za kolik byste prodali své děti?"
Vaše vzpomínky, asociace a tak dále.
Většina lidi by řekla, že za opravdu hodně peněz.
(smích) V dobrých časech.
(smích) Ale představme si to trošku jinak.
Představte si, že nemáte děti.
Jednou půjdete do parku a potkáte několik dětí.
Ty by byly jako vaše děti. Hráli byste si s nimi pár hodin a když byste chtěli odejít, rodiče by řekli: „Hej, mimochodem, než odejdete, pokud máte zájem, jsou na prodej."
(smích) Kolik byste za ně zaplatili teď?
Většina lidí řekne, že ne moc.
Je to proto, že naše děti jsou tak cenné, nejen proto, kdo jsou, ale kvůli nám, protože jsou s námi tolik spojené. Kvůli tomu času a spojení.
Mimochodem, pokud si myslíte, že IKEA dává špatné návody, zvažte instrukce, které se týkají dětí.
Ty jsou teprve drsné. (smích) Mimochodem, tohle jsou moje děti, které jsou samozřejmě úžasné atd.
Čímž vám chci říci další věc - stejně jako se ti, kdo stavěli origami, koukají na své výtvory - ani mi nevidíme, že ostatní lidé nevidí věci našima očima.
Dovolte mi poslední komentář.
Když porovnáte Adama Smitha a Karla Marxe, Adam Smith měl velmi důležitý koncept efektivity.
Dokládal jej příkladem továrny na špendlíky.
Říkal, že výroba špendlíků zahrnuje 12 různých kroků a pokud všechny tyto kroky dělá jedna osoba, produkce je velmi nízká.
Pokud však jeden člověk dělá první krok, druhý druhý krok, třetí třetí krok a tak dále, produkce se výrazně zvyšuje.
To je pravdu skvělý příklad a také důvod průmyslové revoluce a efektivity průmyslu.
Karl Marx, oproti tomu, říkal, že 'odcizení se' od práce je nesmírně důležité ve vztahu k tomu, jak uvažujeme o své práci.
A že když děláte všech 12 kroků, na špendlíku vám záleží.
Pokud však děláte stále jen jeden krok, tolik vám na tom nezáleží.
Já si myslím, že Adam Smith měl s průmyslovou revolucí větší pravdu než Karl Marx.
Skutečnost je však taková, že jsme se posunuli a nyní jsme ve znalostní ekonomice.
Zeptejte se sami sebe, co se děje ve znalostní ekonomice.
Je efektivita pořád důležitější než smysl?
Já myslím, že odpověď je ne.
Myslím, že jak vstupujeme do situací, v nichž se musíme sami rozhodovat kolik úsilí, pozornosti, zájmu a souvstažnosti věnujeme své činnosti, najednou přemýšlíme o práci cestou do zaměstnání, ve sprše a všude jinde. Najednou nám má Marx více co říci.
Když přemýšlíme o práci, většinou uvažujeme o motivaci a výplatě jako o jednom a totéž, ale ve skutečnosti bychom sem však měli zahrnout ještě mnoho věcí - smysl, vytváření, problémy, vlastnictví, identitu, hrdost atd.
Dobrá zpráva je, že pokud přidáme všechny tyto složky a zamyslíme se nad nimi - nad tím, jak vytváříme vlastní smysl, hrdost, motivaci, a jak to děláme na svém pracovišti a pro zaměstnance -- myslím, že můžeme dosáhnout toho, že lidé budou produktivnější a šťastnější.
Moc vám děkuji.
(potlesk)
Tohle jsem já, jak stavím model nepřetržitě šest hodin.
Je to otrocká práce na vlastním projektu.
Takhle opravdu vypadají pohyby konstruktéra při stavbě.
Jsou analogií k dnešním konstrukčním a výrobním technikám, kdy se k budování užívá hrubá síla.
Což je přesně důvod, proč jsem se začal zabývat programováním fyzických materiálů, aby se začaly budovat samy.
Existuje totiž ještě jiný svět než náš každodenní.
Jsou jím mikro a nanorozměry, kde se děje nevídaná revoluce.
Jde o schopnost programovat fyzické a biologické materiály tak, aby měnily tvar, měnily vlastnosti či dokonce prováděly výpočty mimo křemíkové obvody.
Dokonce existuje software nazvaný Cadnano, který nám dovoluje navrhovat třírozměrné tvary, například pro nanoroboty nebo systémy pro dopravu léků a používat DNA k samoorganizaci funkčních struktur.
Podíváme-li se však naší optikou, jsme jako lidé vystaveni obrovským problémům, které se však v nanorozměrech neobjevují.
Vezmeme-li v úvahu konstrukci a výrobu, hlavními problémy jsou obrovská neefektivnost, spotřeba energií a nadbytečné pracovní postupy.
V případě infrastruktury se podívejme na jeden konkrétní příklad.
Například potrubí.
Vodovodní trubky mají fixní průřez, který umožňuje fixní objemy průtoku, pokud nepoužijeme výkonnější pumpy a ventily.
Zakopáváme je do země.
Pokud se něco změní -- dojde-li ke změnám prostředí, zemětřesení nebo ke změně poptávky -- musíme začít úplně od začátku, tedy potrubí odstranit a vyměnit.
Takže bych rád navrhl, abychom propojili zmíněné dva světy, abychom propojili svět programovatelných přizpůsobivých materiálů nanosvěta a naše prostředí.
A nemám na mysli automatizované stroje.
Nemám na mysli chytré stroje, které nahradí lidi.
Mám na mysli programovatelné materiály, které budou vytvářet samy sebe.
Říká se tomu self-assembly -- samoorganizace, což je proces, při němž se neuspořádané části přesunují do uspořádané struktury jen pomocí místních interakcí.
Co potřebujeme, abychom toho dosáhli v našem světě?
Stačí pár jednoduchých ingrediencí.
První z nich jsou materiály a tvary, které je třeba vzájemně propojit energetickým zdrojem.
Lze využít pasivní energie -- teplo, třepání, stlačený vzduch, gravitaci, magnetismus.
Pak jsou třeba chytře navržené interakce.
Tyto interakce dovolují nápravu chyb, stejně tak dovolují tvarům, aby se přeměnily z jednoho stavu na druhý.
Teď vám ukážu pár projektů, které jsme vytvořili, od jednorozměrných, přes dvourozměrné a třírozměrné až po čtyřrozměrné systémy.
U jednorozměrných systémů -- toto je projekt nazvaný samoskládající se bílkoviny.
Myšlenka spočívá v tom, že vezmeme třírozměrnou strukturu bílkoviny -- v tomto případě to je crambin -- vezmete jádro -- takže žádné přechodné interakce ani žádný vliv na prostředí -- a rozložíte jej na sérii jednotlivých komponentů.
Přidali jsme pružnost.
Následně ji vyhodím do vzduchu a znovu ji chytím, má zcela třírozměrnou strukturu bílkoviny, všechny její spletitosti.
Tohle nám poskytuje hmatatelný model třírozměrné bílkoviny a procesu jejího skládání a všech jejích spletitostí a tvarování.
Takže ji můžeme studovat jako fyzický, intuitivní model.
Rovněž ji přetváříme do dvourozměrných systémů -- tedy plochy, které se mohou samy přeskládat do třírozměrných struktur.
V těchto třech dimenzích jsme dělali projekt loni na TEDGlobal s Autodeskem a Arthurem Olsonem, kde jsme se zabývali autonomními částmi -- takže jednotlivé části, které nebyly předem spojeny, se mohly samovolně spojit.
Vytvořili jsme 500 těchto kádinek.
Mají různé molekulární struktury a různé barvy, které se mohou promíchat a spojit.
A rozdali jsme je účastníkům TEDu.
Staly se intutivními modely k pochopení toho, jak se molekulární samoorganizace (self-assembly) děje v lidském světě.
Tohle je vir obrny.
Pořádně s ním zatřesete a rozloží se na části.
A pak s ním náhodně třesete a začne napravovat chyby a sám začne vytvářet strukturu.
To je ukázka, jak pomocí náhodné energie můžeme utvářet nenáhodné tvary.
Také jsme dokázali, že to jde dělat i v mnohem větších měřítcích.
Minulý rok na TED Long Beach jsme vytvořili instalaci, která vytvářela instalace.
Otázka byla, zda je možné samoorganizovat objekty velikosti nábytku ?
Tak jsme vyrobili velkou rotující komoru, a lidé mohli přijít a točit komorou rychle či pomalu, dodávat systému energii, a porozumět tomu, jak self-assembly funguje a jak bychom ji mohli využít ke konstrukcím a výrobě objektů v makrosvětě.
Jak si jistě vzpomínáte, zmínil jsem se i o 4D.
Dnes úplně poprvé představíme nový projekt, který provádíme ve spolupráci se Stratasys a nazývá se 4D tisk.
Hlavní myšlenka 4D tisku je, že vezmeme různé materiály k 3D tisku -- můžeme použít nejrůznější materiály -- čímž získáme nové možnosti, jako je transformace, přímo na místě se části mohou přeformovat z jednoho tvaru na jiný, zcela podle sebe.
Je to něco jako robotika bez drátů a motorů.
Vlastně si kompletně vytiskneme danou část, která se může přetvořit v něco jiného.
Rovněž jsme pracovali s Autodeskem na softwaru, který vyvíjejí pod názvem Projekt Cyborg.
Umožňuje simulovat chování samoorganizace (self-assembly) a optimalizovat, které části se kdy skládají.
Nejdůležitější je, že můžeme tento software použít pro navrhování samoorganizujících se systémů v nanorozměrech, stejně tak pro samoorganizující se systémy lidských rozměrů.
Tohle jsou části, které byly vytisknuty s vlastnostmi více materiálů.
Zde je první ukázka.
Jednotlivé vlákno namočené ve vodě se naprosto autonomně složí do podoby písmen M I T.
Pardon, to moje profesionální deformace.
Tohle je další část, jednotlivé vlákno, namočené ve větší nádrži, které se samo složí do tvaru krychle, trojrozměrné struktury, zcela samo.
To znamená bez jakéhokoli kontaktu s člověkem.
Domníváme se, že je to vůbec poprvé, kdy program a transformace byly vloženy přímo do materiálů samotných.
Může to být pouze výrobní postup, který nám dovolí vytvářet přizpůsobivější infrastrukturu budoucnosti.
Myslím, že vím, co si teď asi myslíte: "Dobře, je to hezké, ale jak použijeme všechny tyhle záležitosti ke stavbě věcí?"
Z toho důvodu jsem založil na MIT laboratoř, která se jmenuje Self-Assembly Lab.
Snažíme se zde vytvářet programovatelné materiály, které by sloužily ke stavbě věcí.
Myslíme si, že existuje několik klíčových oblastí, ve kterých můžeme v blízké době spatřit výsledky v podobě aplikací.
Jednou z těchto oblastí jsou extrémní prostředí.
Jedná se o případy, kdy je náročné něco postavit, kde naše současné konstrukční techniky nefungují, protože jsou příliš velké a příliš nebezpečné, příliš nákladné a mají mnoho částí.
Vesmír je vynikajícím příkladem.
Snažíme se navrhnout nové projekty ve vesmíru, kde bude možné využít plně přestavitelné a samoorganizující se struktury, které se budou moci měnit z jednoho specializovaného systému na druhý.
Vraťme se ale k infrastruktuře.
V této oblasti pracujeme s bostonskou společností Geosyntec.
Vyvíjíme nový standard potrubí.
Představte si, kdyby se potrubí mohlo rozšiřovat či smršťovat, aby změnilo kapacitu nebo průtokový objem, nebo možná aby se vlnilo jako peristaltika střev, čímž by pomáhalo pohybu vody.
Nebyly by potřeba drahé pumpy a ventily.
Šlo by o kompletně programovatelné a přizpůsobivé potrubí.
Chci vám dnes připomenout smutnou realitu skládání v dnešním světě.
Jsou to složité věci vytvářené ze složitých částí, které se vzájemně spojují složitými způsoby.
Takže ať už pracujete v jakémkoli oboru, rád bych vás vyzval, abyste se k nám připojili a přeměnili svět toho, jak se věci vzájemně spojují, a to od nanorozměrů až po lidské rozměry, abychom tak mohli přejít od světa jako je tento ke světu jako je tento.
Děkuji.
(Potlesk)
Jen zvednutím rukou, kolik z vás má doma robota?
Moc ne.
Dobrá. A z těchto rukou, když nepočítáme robotický vysavač, kolik z vás má doma robota?
Pár.
To je v pořádku.
To je problém, který se snažíme vyřešit v Romotive – jehož řešením jsme já a dalších 20 vědátorů v Romotive úplně posedlí.
Chceme skutečně sestavit robota, kterého může používat kdokoliv, ať už vám je osm nebo osmdesát.
A ukázalo se, že je to skutečně velký problém, protože musíte sestavit malého, přenosného robota, který není jen opravdu cenově dostupný, ale musí být něčím, co lidé skutečně chtějí mít doma a v blízkosti svých dětí.
Robot nesmí být ani strašidelný, ani prapodivný.
Měl by být přátelský a milý.
Seznamte se s Romo.
Romo je robot, který využívá dobře známý a všemi milovaný přístroj – váš iPhone – jako svůj mozek.
A využitím síly iPhone procesoru jsme schopni vytvořit robota s podporou Wi-Fi, který je schopen počítačového vidění, jen za 150 babek, což je asi jedno procento z toho, co tito roboti stáli dříve.
Když se Romo probudí, je v módu stvoření.
Vlastně používá videokameru v zařízení, aby sledoval mou tvář.
Když si dřepnu, bude mě sledovat.
Je ostražitý, takže mě nespustí z očí.
Když půjdu sem, otočí se, aby mě sledoval.
Když půjdu sem – (Smích) Je chytrý.
A když se k němu přiblížím, vyděsí se stejně jako jiné stvoření.
Ve spoustě věcech je tedy Romo jako domácí mazlíček se svou hlavou.
Díky, mrňousi.
(Kýchnutí) Na zdraví.
Když budu chtít prozkoumat svět – ajaj, Romo je unavený – když budu chtít prozkoumat svět s Romo, mohu ho propojit s jakýmkoliv jiným iOS zařízením.
Tady máme iPad.
Romo bude okamžitě přenášet video do tohoto zařízení.
Takže vidím vše, co vidí Romo a dostávám pohled na svět robotíma očima.
Tato aplikace je v App Store zdarma, takže jestli někdo tuhle aplikaci má na svém telefonu, můžeme doslova právě teď sdílet kontrolu nad robotem a hrát spolu hry.
Ukážu vám tedy velmi rychle. Romo vlastně – přenáší video, takže můžete vidět mě a celé TED publikum.
Když se dostanu sem před Romo.
A když ho chci ovládat, můžu ho prostě řídit.
Můžu s ním jezdit kolem a můžu pořídit snímky vás všech.
Vždycky jsme chtěl mít snímek 1 500členného TED publika.
Takže si vás vyfotím.
Úplně stejně, jako když se pohybujete napříč obsahem na iPadu, mohu přizpůsobit úhel kamery na zařízení.
Tak tady jste, skrz Romovy oči.
A nakonec, protože je Romo rozšířením mě samotného, mohu se vyjádřit pomocí jeho pocitů.
Můžu se do toho pustit a říct „Udělejme Romo šťastným.“
Ovšem ta nejdůležitější věc na Romo je, že jsme chtěli vytvořit něco, co by bylo doslova kompletně intuitivní.
Nemusíte nikoho učit, jak řídit Romo.
Opravdu, komu by se líbilo řídit robota?
Dobrá. Skvělé.
Tady to máš.
Děkuju, Scotte.
A ještě lepší je, že ve skutečnosti nemusíte být na stejném geografickém místě jako robot, abyste ho ovládali.
On přenáší dvousměrné audio a video mezi dvěma jakýmikoliv chytrými zařízeními.
Takže se přihlásíte skrz prohlížeč a je to tak trochu jako Skype na kolečkách.
Mluvili jsme o přítomnosti na dálku a tohle je opravdu bezvadný příklad.
Představte si osmiletou holčičku, například, která má iPhone, a její maminka jí koupí robota.
To děvče může vzít svůj iPhone, zasunout do robota, poslat email babičce, která žije na druhé straně země.
Babička se bude moct přihlásit k robotu a hrát na schovávanou se svou vnučkou patnáct minut každý den před spaním, když by jinak mohla vidět svou vnučku jednou či dvakrát do roka.
Díky, Scotte.
(Potlesk) Tohle je tedy několik opravdu skvělých věcí, které Romo zatím dokáže.
Ale chtěl bych zakončit mluvením o něčem, na čem pracujeme do budoucna.
Toto je vlastně něco, co sestavil jeden z našich techniků, Dom, za víkend.
Je to postaveno na otevřeném frameworku od Googlu s názvem „Blockly“.
To vám umožňuje přetahovat tyto bloky sémantického kódu a vytvořit jakékoliv chování, které pro vašeho robota chcete.
Nemusíte umět kódovat, abyste vytvořili chování pro Romo.
A můžete následně simulovat chování v prohlížeči, což je to, co právě vidíte Romo dělat nalevo.
A když pak máte něco, co se vám líbí, můžete si to stáhnout do svého robota a provádět to v reálném životě, spouštět program v reálném životě.
A jestli máte něco, na co jste pyšní, můžete se o to podělit s každým na světě, kdo robota vlastní.
Takže všichni tito roboti s Wi-Fi se vlastně učí jeden od druhého.
Důvodem, proč se soustředíme na budování robotů, které může kdokoliv vychovávat, je, že si myslíme, že nejpřesvědčivější případy použití v osobní robotice jsou osobní.
Mění se z osoby na osobu.
Myslíme si, že když budete mít robota u sebe doma, robot by měl být projevem vaší samotné představivosti.
Přál bych si, abych vám mohl říct, jak bude budoucnost osobní robotiky vypadat.
Upřímně, nemám nejmenší tušení.
Ale co skutečně vím, je, že nás od toho nedělí 10 let nebo 10 miliard dolarů nebo velcí humanoidní roboti.
Budoucnost v osobní robotice se děje dnes a bude záviset na malých agilních robotech jako je Romo a na kreativitě lidí jako jste vy sami.
Nemůžeme se dočkat, až budete mít všichni roboty, a nemůžeme se dočkat, až uvidíme, co jste vytvořili.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Pojďme mluvit sprostě.
Před pár lety jsem, jak tomu tak bývá, jsem potřebovala na toaletu, a narazila jsem na jednu veřejnou toaletu, vešla jsem do kabinky připravena vykonat to, co obvykle: použít záchod, spláchnout záchod a na všechno zapomenout.
Ale z nějakého důvodu jsem si ten den položila otázku: "Kde vlastně ten odpad skončí?"
A s tou otázkou jsem se ocitla ponořena do světa odpadu -- bude toho víc -- (smích) -- odpadu, záchodů a kadění, a ještě jsem se nevynořila.
Protože je to sice k vzteku, ale zároveň je to také zajímavé místo.
Ale zpátky k té veřejné toaletě, nebyla to uplně nóbl toaleta, ani nebyla tak hezká jako tato ze Světové organizace toalet (WTO)
Což je ta druhá WTO (World Trade Organization - pozn. překl.) (smích) Ale byly tam dveře se zámkem, bylo tam soukromí, byla tam voda, bylo tam mýdlo, takže jsem si mohla umýt ruce a taky jsem to udělala, protože jsem žena a my to tak děláme.
(smích) (aplaus) Ale v ten den, kdy jsem si položila tu otázku, jsem si něco uvědomila, a to že jsem vyrostla v přesvědčení že mám právo na takovou toaletu, ale ve skutečnosti je to privilegium.
2,5 miliardy lidí po celém světě nemá pořádný záchod.
Nemají mísu ani kabinku.
40 % světové populace nemá dostatečný záchod.
A proto musejí dělat přesně to, co dělá tento chlapec na kraji dálnice k bombajskému letišti, čemuž se říká volné kálení, neboli kakání na veřejnosti.
A dělá to každý den, a každý den, pravděpodobně, ten muž na obrázku projde kolem, protože vidí toho malého chlapce, ale on ho nevidí.
Ale měl by, protože společně s volně se povalujícími hovínky cestují další pasažéři.
Padesát nakažlivých chorob je přenášeno lidskými hovny.
Všechny ty vajíčky, cysty, bakterie, viry, to všechno může obsahovat jeden gram lidských výkalů.
Jak? Nuže, ten malý chlapec si neumyje ruce.
Je bosý. Přiběhne zpátky domů, a kontaminuje pitnou vodu a potraviny a svoje okolí všemi chorobami, které mohou být obsaženy ve fekálních částečkách na prstech a chodidlech.
V tom co nazývám splachovací svět, kde většina z nás v této místnosti naštěstí žije, nejběžnější příznak těchto chorob, průjem, je už tak trochu jenom vtip.
Sračka, hnačka, řídký případ.
U nás doma říkáme "mám v bříšku jako v Dílí", na počest onoho impéria.
Ale pokud hledáte ilustrační fotku průjmu, v největší fotografické agentuře, najdete tento obrázek.
(Smích) Proč zrovna bikiny?
A toto je další obrázek průjmu.
Jmenuje se Marie Saylee a je jí devět měsíců.
Není vidět, protože ji pohřbili pod tou zelenou trávou v malé vesnici v Libérii, protože během tří dnů umřela na průjem - na sifon, na hnačku, na vtip.
A to je její otec.
Ale ten den nebyla sama, protože 4000 dalších dětí zemřelo na průjem, a umírají každý den.
Průjem je druhý nejčastější zabiják dětí na světě, sice nejspíš cítíte potřebu zajímat se o věci jako jsou HIV/AIDS nebo tuberkulóza nebo spalničky, ale průjem zabije více dětí než tyto tři nemoci dohromady.
Je to velice mocná zbraň masového ničení.
A způsobuje nesmírné ztráty: Každý rok padne 260 miliard dolarů kvůli nedostatečným sanitárním opatřením.
Toto jsou cholerové postele v Haiti.
Už jste jistě slyšeli o choleře, ale není slyšet o průjmu.
Dostává se mu jen zlomek pozornosti a peněz ve srovnání s ostatními nemocemi.
Avšak víme, jak to napravit.
Víme, protože v polovině 19. století úžasní viktoriánští inženýři postavili systém kanálů a odpadních vod a splachovacích záchodů a tím se choroba dramaticky omezila.
Dětská úmrtnost klesla víc než kdy dřív.
Splachovací záchod byl zvolen za nejdůležitější zdravotní vymoženost posledních 200 let čtenáři Britského lékařského zpravodaje, a to prosím v konkurenci antikoncepce, anestezie, a chirurgie.
Je to úžasné zařízení pro likvidaci odpadu.
Možná je až příliš dobré - nesmrdí, můžeme je mít doma za zamknutými dveřmi - že si myslím, že jsme ji uklidili i z naší konverzace.
Nemáme pro to neutrální slovo.
Kadění není moc adekvátní.
Hovno lidi uráží. Výkaly jsou příliš odborné.
Ale když se podívám na ta čísla tak se to jinak vysvětlit nedá.
Víme co si počít s průjmem a kanalizací ale pokud se podíváte na rozpočty zemí, rozvojových a rozvinutých, pomyslíte si, že někdo udělal početní chybu, protože se dočkáte absurdit, jako že Pákistán dává 47 krát více peněz na armádu než na vodu a kanalizaci, přestože v Pákistánu každý rok umře na průjem 150 000 dětí.
Ale když se podíváte na ten už tak titěrný rozpočet vody a kanalizace, 75 až 90 procent jde na dodávky pitné vody, což je dobře; všichni potřebujeme vodu.
Nikdo nebude protestovat proti pitné vodě.
Ale skromná latrína, nebo splachovací záchod, sníží choroby dvakrát více než pouhá pitná voda.
Zamyslete se nad tím. Ten malý chlapec který běží zpátky domů, může mít sice čerstvou pitnou vodu, ale má špinavé ruce, takže jimi vodu kontaminuje.
A myslím, že je velká škoda lidského odpadu, že s ním plýtváme jako se zdrojem, přestože může skvěle začít rozvoj, protože to je jedna z mála věcí, které pro nás záchody a hovna mohou udělat.
Záchody mohou dívky vrátit zpátky do školy.
Dvacet pět procent indických dívek přestane chodit do školy, protože nemají adekvátní kanalizaci.
Celé roky ve škole prosedí a zadržují to.
Všichni to známe, ale ony to dělají každý den, a když přijde puberta a začnou menstruovat, je toho moc.
A já to chápu. Kdo se jim může divit?
Kdyby jste přišli za učitelem a řekli, že můžete zvýšit docházku o 25 procent pomocí jedné maličkosti, udělali byste si ve školství mnoho přátel.
A to není jediná věc, kterou pro vás mohu udělat.
Hovna vám mohou uvařit večeři.
Obsahuje živiny.
My ty živiny trávíme. Živiny rovněž vylučujeme.
Nestrávíme je všechny.
Ve Rwandě teď obstarávají 75 procent vaření ve vězeních z obsahu střev svých vězňů.
V Butare je několik vězňů.
Většina z nich byla odsouzená za genocidu, a ti míchají obsah svých latrín, protože pokud dáte hovna do uzavřeného prostředí, do tanku, tak stejně jako v žaludku, se z nich uvolňuje plyn, na kterém můžete vařit.
A můžete si pomyslet, že je to spravedlnost osudu, že tito chlápci míchají hovna, ale má to také svůj ekonomický důvod, protože tak ušetří milion dolarů ročně.
Snižují odlesňování, protože našli nevyčerpatelný zdroj paliva, který je zcela zdarma, co se týče produkce.
A hovna nezachraňují životy jen v chudých zemích.
Zde máme ženu, která za chvíli dostane dávku toho hnědého v injekcích, což je přesně to, co si myslíte, kromě toho že ne tak úplně, pochází od dárce.
Objevila se nová kariéra, jmenuje se dárce stolice.
Je to dárce spermatu současnosti.
Protože je nakažená supervirem C.difficile, a ten je v mnoha případech odolný vůči antibiotikům.
Trpí tím roky.
Dostává dávku zdravých lidských výkalů, a účinnost této léčby je 94 procent.
Což je ohromné, ale i přesto to málokdo dělá.
Možná je jim to protivné.
To je v pořádku, protože máme tým výzkumníků v Kanadě, kteří vytvořili vzorek stolice, vzorek umělé stolice s názvem RePOOPulate.
Teď si pomyslíte, že řešení je jednoduché, dáme všem záchody.
A teď to teprve začne být zajímavé, protože to není tak jednoduché, nejsme jednoduší.
Ta opravdu zajímavá, vzrušující práce - ta příjemná část - v sanitaci je tak, že musíte rozumět lidské psychologii.
Kromě toho, že někomu dáme hardware musíme pochopit i software.
V mnoha rozvojových zemích se přišlo na to, že vlády, které se rozhodly rozdávat latríny zdarma, za několik let zjistili, že z nich vzniklo mnoho nových kozích chlívků nebo chrámů nebo pokojů pro hosty a jejich majitelé jen chodí okolo za roh do svého otevřeného defekačního prostoru.
Musíme manipulovat s lidskými emocemi.
Dělá se to po desetiletí. Mýdlové společnosti na začátku 20. století.
Zkoušeli prodávat mýdlo jako zdravé.
Nikdo ho nekupoval. Zkoušeli ho prodávat jako sexy.
Všichni ho koupili. V Indii je teď kampaň, která přesvědčuje mladé nevěsty, aby se nevdávaly do rodin, které nemají záchod.
Jmenuje se: "Žádný záchod, žádné Ano."
(Smích) A pokud si myslíte, že ten plakát je jenom propaganda, toto je Priyanka, 23 let.
Potkala jsem ji vloni v říjnu v Indii, vyrostla v konzervativním prostředí.
Ve vesnici v chudé oblasti Indie, zasnoubila se, když jí bylo 14, a pak, když jí bylo 21, přestěhovala se do domu jeho rodičů.
A zhrozila se, když tam přišla a zjistila že nemají záchod.
Vyrostla poblíž latríny.
To nebyla žádná výhra, ale aspoň něco.
První noc, kdy tam spala, jí bylo řečeno, že ve 4 ráno - její tchýně ji vzbudila a řekla jí, ať jde ven a vykoná potřebu ve tmě v přírodě.
Bála se. Bála se kolemjdoucích opilců.
Bála se hadů. Bála se znásilnění.
Po třech dnech udělala něco nemyslitelného.
Utekla.
Což je v rurální Indii, nevyslovitelně odvážný čin.
Ale ne jen to.
Dostala svůj záchod a teď navštěvuje ostatní vesnice v Indii a přesvědčuje ženy, aby udělaly to samé.
Tomu říkám sociální nákaza, je to velmi silné a velmi zajímavé.
Podobný případ, v jiné indické vesnici, poblíž té, kde žije Priyanka, je vesnice s názvem Lakara, a před rokem tu nebyly vůbec žádné záchody.
Děti umíraly na průjem a na choleru.
Přišli lidé odjinud, a za použití behaviorálních triků, třeba položili vedle sebe talíř s jídlem a talíř s hovny a nechali je dívat se, jak mouchy přelétávají z jednoho na druhý.
Prostě se stalo, že lidé, kteří to, co dělají, nepovažovali za nechutné, si najednou řekli: "Jejda."
A nejen to, požívali hovna svých sousedů.
To je doopravdy přimělo změnit svoje návyky.
A tak tato žena, matka tohoto chlapce, postavila latrínu, během několika hodin.
Celý její život používala banánové pole za domem, ale za pár hodin postavila latrínu.
Nic to nestálo. Ale zachrání to tomu chlapci život.
A tak, když se cítím zoufalá, ze stavu sanitace, přestože teď máme skvělé období, protože nadace Billa a Melindy Gatesových vyvíjí nový záchod, což je skvělé, Matt Damon zahájil záchodovou stávku, což je skvělé pro lidstvo, ale špatné pro jeho tlusté střevo.
Jsou tu další věci, které nám dělají starosti.
Je to ten nejopožděnější z "Rozvojových cílů tisíciletí".
Je asi 50 let pozadu.
Nesplníme plán, pokud budeme tímto tempem v sanitaci pokračovat.
Takže když mě to rozesmutní, pomyslím na Japonsko, protože Japonsko před 70 lety byl národ lidí, kteří používali díry jako latríny a utírali se klackem, a nyní jsou národem takzvaných Woshurettů, umývacích toalet.
Mají zabudované bidetové trysky pro krásné umytí bez použití rukou, a mají spoustu dalších vychytávek jako vyhřívaná sedátka a automatické zvedání prkýnka kterému se říká "záchrana manželství".
(Smích) Ale ze všeho nejdůležitější, a pro mě inspirativní je v Japonsku to, že vyklidili záchod zpoza zamčených dveří.
Učinili jej tématem konverzace.
Lidé vylepšují svoje záchody.
Mluví o nich. Vydesinfikovali ho.
Doufám, že můžeme udělat totéž. Není to nic těžkého.
Je třeba se jen podívat na tento problém, jako na urgentní a ostudný.
A nepředstírat, že je to jen problém chudého světa.
Naše kanály se rozpadají.
I u nás to jde od desíti k pěti.
Řešení je na snadě.
Od dnešního odpoledne vám ulehčím život a požádám vás jen o jediné, abyste šli a protestovali mluvili o nevyslovitelném a mluvili o hovně.
Děkuji
(Potlesk)
Takže dobrá zpráva na začátek. Týká se toho, co vyplynulo z biomedicínského výzkumu. Proč mnoho vážných chorob dnes končí jinak?
Začněme leukémií, akutní lymfoblastickou leukémií, ALL, nejčastějším typem rakoviny u dětí.
Když jsem byl student, úmrtnost činila zhruba 95 procent.
Dnes, o nějakých 25, 30 let později hovoříme o úmrtnosti, která se snížila o 85 procent.
Každý rok se vyléčí šest tisíc dětí, které by na tuto nemoc v minulosti zemřely.
Pokud chcete skutečně vysoká čísla, podívejte se na srdeční choroby.
Srdeční choroby představovaly největšího zabijáka, zejména pro muže po čtyřicítce.
Dnes zaznamenáváme 63procentní snížení úmrtnosti u srdečních chorob – neuvěřitelných 1,1 milionů lidí uteče smrti každý rok.
AIDS, ač k nevíře, byl minulý měsíc označen za chronickou nemoc, což znamená, že dvacetiletý, který se nakazí virem HIV, pravděpodobně nebude žít týdny, měsíce nebo pár let, jak tomu bylo ještě před deseti lety, ale odhaduje se, že bude žít desítky let a nejspíš zemře v 60 nebo 70 letech ze zcela jiných příčin.
Tento pohled na změny u některých z největších zabijáků je vskutku pozoruhodný.
A zvláště jeden, který by vás asi ani nenapadl, mrtvice, byl spolu se srdeční chorobou jedním z největších zabijáků v zemi. U této nemoci se už ví, že pokud se podaří pacienty dopravit na pohotovost do tří hodin od propuknutí záchvatu, asi 30 procent z nich bude moci nemocnici opustit bez jakéhokoli postižení.
Nevšední příběhy, příběhy přinášející dobré zprávy, každý z nich nám pomohl k objasnění něčeho o těchto nemocech, co nám umožnilo zjistit je včas a zasáhnout včas.
Včasné zjištění, včasný zásah, na tom se tyto úspěchy zakládají.
Bohužel ne všechny zprávy jsou dobré.
Povím vám jiný příběh, který se týká sebevraždy.
To samozřejmě není nemoc sama o sobě.
Je to buďto stav nebo situace vedoucí k úmrtí.
Asi málokdo si uvědomuje, jak je to rozšířené.
Ve Spojených státech spáchá sebevraždu 38 000 lidí ročně.
To znamená jeden každých 15 minut.
Třetí nejčastější příčina smrti u lidí ve věkové kategorii 15 až 25 let.
Je to poněkud pozoruhodné, když si uvědomíte, že je dvakrát častější než vražda a vlastně i častější příčina smrti než dopravní nehody v této zemi.
Takže teď něco o sebevraždě. Zdravotní stav zde také hraje roli, protože 90 procent sebevražd souvisí s duševní chorobou: deprese, bipolární porucha, schizofrenie, anorexie, hraniční porucha osobnosti. A to nejsou zdaleka všechny poruchy, které zde mají podíl. A jak už jsem zmínil, vyskytují se často v mladém věku.
U těchto poruch nejde jen o mortalitu,
ale také o morbiditu.
Podívejte se na postižení z hlediska měřítka Světové zdravotnické organizace nazvaného Roky života vážené chorobou. Toto měřítko by nenapadlo nikoho až na ekonoma, jenomže to je právě způsob, jak vystihnout, o co člověka připraví neschopnost ze zdravotních důvodů, a jak můžete vidět, prakticky 30 procent všech neschopností ze všech zdravotních důvodů se přičítá duševním poruchám, neuropsychickým syndromům.
Asi si pomyslíte, že to nedává žádný smysl.
Rakovina se zdá být mnohem vážnější.
Srdeční choroby se zdají být mnohem vážnější.
Ale jak si můžete všimnout, jsou na seznamu až úplně dole, a to proto, že se bavíme o neschopnosti.
Proč neschopnost tak ovládá tyto poruchy jako schizofrenie, bipolární porucha a deprese?
Proč jsou číslem jedna?
Existují pro to asi tři důvody.
Za prvé jsou vysoce rozšířené.
Zhruba každý pátý trpí jednou z těchto poruch v průběhu života.
Za druhé, samozřejmě proto, že některé lidi úplně vyřadí z každodenního života, a to okolo čtyř až pěti procent, možná jednoho z dvaceti.
Co je ale skutečným důsledkem takovýchto čísel, takovéto morbidity a do určité míry i mortality, je fakt, že postihuje lidi v rané fázi života.
U padesáti procent propukne před 14. rokem, u 75 procent před 24. rokem, zcela odlišný obrázek, než jaký můžeme vidět u rakoviny nebo srdečních poruch, cukrovky, hypertenze – většiny vážných onemocnění, o kterých se domníváme, že vedou v žebříčcích morbidity a mortality.
Toto jsou skutečně chronické poruchy mladých lidí.
Na začátku jsem vám slíbil, že vám povím dobré zprávy.
Toto samozřejmě není jeden z nich.
Toto je asi ta nejtěžší část ze všech a v určitém smyslu i moje přiznání.
Mým úkolem je zajistit, abychom dělali pokroky v oblasti těchto poruch.
Pracuji pro federální vládu.
Tudíž vlastně pro vás. Vy mě platíte.
A teď, když víte, co dělám, nebo spíš co se mi nedaří dělat, si asi pomyslíte, že bych měl dostat padáka, naprosto bych to chápal.
Avšak co se chystám navrhnout a důvod, proč tady stojím, je, abych vám řekl, že se podle mě dostáváme do úplně jiného světa, když o těchto nemocech smýšlíme.
Zatím jsem zde hovořil o psychických poruchách, poruchách mysli.
Tento termín není dnes už moc oblíbený a lidem z nějakého důvodu připadá název behaviorální poruchy politicky korektnější, a tak je označují jako poruchy chování.
Tak dobře. Jsou to poruchy chování a zároveň poruchy mysli.
Ale co se vám chystám naznačit, je to, že oba tyto názvy, které byly ve hře celých sto let nebo i víc, teď vlastně překáží dalšímu pokroku. Pokrok je třeba udělat v rámci celé koncepce a začít smýšlet o těchto nemocech jako o nemocech mozku.
Tak a teď si někteří z vás pomyslí: "Panebože a je to tu zase.
Vyslechneme si další přednášku o biochemické nerovnováze nebo o lécích nebo o nějakém zjednodušeném pohledu, který vezme naši subjektivní zkušenost a promění ji v molekuly nebo možná jakýsi velmi nudný jednodimenzionální pohled na to, jaké to je trpět depresí nebo schizofrenií."
Mozek můžeme popsat jakkoli, jen ne jako jednodimenzionální, zjednodušený nebo redukcionistický.
To samozřejmě záleží na tom, v jakém rozsahu nebo rámci o tom chcete přemýšlet, ale je to nesmírně složitý orgán a my teprve začínáme rozumět tomu, jak ho studovat, ať už jde o těch 100 miliard neuronů v kůře mozkové nebo těch 100 bilionů synapsí, které všechny ty nervové buňky spojují.
Teprve jsme započali se snahou přijít na to, jak můžeme pomocí tohoto složitého stroje, který zpracovává pozoruhodné druhy informací, a pomocí našeho vlastního rozumu pochopit samotný tento složitý mozek, který tento rozum ovládá.
Je to docela krutý vtip přírody, že máme mozek, který není natolik propojen, aby rozuměl sám sobě.
V určitém smyslu můžete mít pocit, že ono bezpečné studium chování nebo poznávání, něčeho, co můžete pozorovat, je svým způsobem zjednodušující a redukcionistické, než se pokoušet zapojit samotný tento složitý a záhadný orgán, kterému se teprve začínáme snažit porozumět.
V případě těchto poruch mozku, o kterých jsem vám už vyprávěl, deprese, obsedantně kompulzivní porucha, posttraumatická stresová porucha, i když zcela nerozumíme jejich atypickému průběhu nebo co přesně mozek dělá, již jsme byli schopni rozpoznat některé odlišnosti ve spojení a také způsoby, v nichž se systém propojení u lidí trpících těmito poruchami liší.
Nazýváme ho lidský konektom. Vy si ho můžete představit zhruba jako sítový nákres mozku.
O tomto víc za chvíli.
Důležitým bodem je, že pokud se podíváte na lidi s těmito poruchami, na každého pátého z nás, který vykazuje nějaké potíže, zjistíte, že je zde mnoho rozdílů ve způsobu propojení mozku, ale jsou zde určité předvídatelné vzory, které představují rizikové faktory pro rozvinutí těchto poruch.
Je to trochu jiné než u nemocí mozku jako Huntingtonova, Parkinsonova nebo Alzheimerova choroba, kdy je část kůry zdeformována.
Zde se jedná o dopravní zácpy a někdy objížďky nebo i problémy ve způsobu propojení a v práci mozku.
Dalo by se to přirovnat na jedné straně k infarktu myokardu, srdečnímu záchvatu, kdy máte v srdci mrtvou tkáň, a na druhé straně k arytmii, kdy srdce prostě nepracuje, protože uvnitř nefunguje komunikace.
Obojí by vás zabilo. Jen v jednom případě však zjistíte rozsáhlé poškození.
Teď bude asi lepší detailně si přiblížit jednu z konkrétních chorob a tou je schizofrenie, poněvadž si myslím, že je to dobrý příklad, který nám může objasnit, proč je důležité brát ji jako nemoc mozku.
Toto jsou rentgenové snímky od Judy Rapport a jejích kolegů z Národního institutu pro duševní zdraví, kde zkoumali děti s počátečními příznaky schizofrenie. Nahoře si už můžete všimnout červených nebo oranžových částí, žlutá jsou místa, kde je méně šedé hmoty. Pozorovali je přes pět let, porovnávali je z hlediska věku dětí a je zjevné, že zejména v částech jako dorzolaterální prefrontální kůra nebo horní spánkový závit je úbytek šedé hmoty velmi patrný.
Pokud se toto snažíte zakreslit, je důležité zachytit obvyklý vývoj jako úbytek kůry, úbytek šedé mozkové hmoty. U schizofrenie bývá tato hodnota překročena a v konkrétním bodě, kde je překročena, přejdete určitou hranici, která je tím bodem, kdy můžeme říci, že tato osoba trpí touto chorobou, protože má příznaky chování jako halucinace a přeludy.
To je něco, co můžeme pozorovat.
Ale podívejte se na to znovu a uvidíte, že vlastně překročili jinou hranici.
Hranici mozku překročili mnohem dříve. Ne ve 22 nebo 20 letech, ale dokonce už okolo 15 nebo 16 roku je vidět, že trajektorie vývoje je docela jiná na úrovni mozku, avšak ne na úrovni chování.
Proč na tom záleží? Za prvé proto, že u nemocí mozku se chování mění jako poslední.
Víme, že u Alzheimerovy, Parkinsonovy a Huntingtonovy choroby
začnou změny v mozku probíhat deset a více let před tím, než se objeví první známky změn chování.
Prostředky, které dnes máme, nám dovolují rozpoznat tyto změny v mozku již dlouho před tím, než se projeví příznaky.
Ale to nejdůležitější jsem řekl už na začátku.
Dobrou zprávou v medicíně je včasné zjištění, včasný zásah.
Kdybychom čekali až na infarkt, obětovali bychom v této zemi každým rokem 1,1 milionů životů nemocem srdce.
Přesně to dnes děláme, když říkáme, že každý, kdo trpí některým z těchto onemocnění mozku, poruchami propojení v mozku, má poruchu chování.
Čekáme, dokud se neprojeví toto chování.
To není včasné zjištění. To není včasný zásah.
Aby bylo jasno, ještě nejsme zcela připraveni toto praktikovat.
Neznáme všechna fakta. Dokonce ani nevíme, jaké prostředky použít, ani co přesně hledat na každém případu, abychom mohli zakročit, než se projeví odlišné chování.
Nicméně takto o tom musíme přemýšlet a tímto směrem jít.
Budeme tam brzy?
Podle mě to přijde během příštích pár let. Ale rád bych to zakončil citátem o snaze předpovědět, jak se to stane, od někoho, kdo se zabýval změnami v myšlenkách a změnami v technologii.
"Pokaždé přeceňujeme změnu, která nastane v příštích dvou letech, a podceňujeme tu, která nastane v příštím desetiletí."
-– Bill Gates. Děkuji vám.
(Potlesk)
Růst není mrtev.
(Potlesk) Začněme náš příběh před 120 lety, kdy americké továrny zahájily elektrifikaci, čímž zažehly druhou průmyslovou revoluci.
Úžasnou věcí je, že v těchto továrnách nevzrostla produktivita po dobu následujících 30 let.
Třiceti let. Je to dost dlouhá doba na to, aby generace ředitelů odešla do důchodu.
Rozumíte, první vlna ředitelů jednoduše nahradila své parní motory elektrickými motory, ale nijak přitom nezměnili továrny, aby zároveň využili výhod z flexibility elektřiny.
Záviselo to na další generaci, aby přišla s novými procesy, čímž se produktivita továren prudce zvedla, často dvojnásobně, někdy dokonce trojnásobně.
Elektřina je příkladem univerzální technologie, podobně jako byl předtím parní motor.
Univerzální technologie řídí nejekonomičtější růst, protože rozpoutávají kaskády doplňkových inovací, jako jsou žárovky a – ano – přestavba továrny.
Existuje nějaká univerzální technologie naší doby?
Jistě. Počítač.
Ale samotná technologie nestačí.
Technologie není úděl.
My sami určujeme náš úděl stejně jako předchozí generace ředitelů, kteří potřebovali přestavět své továrny, i my budeme potřebovat přeorganizovat své společnosti a dokonce i celý náš ekonomický systém.
Nejsme v této práci tak dobří, jak bychom měli být.
Jak uvidíme za chvíli, s produktivitou je vše v pořádku, ale ta se odděluje od pracovních míst, takže příjem běžného pracovníka klesá.
Tyto problémy jsou občas špatně určeny jako konec inovací, ale ve skutečnosti jsou rostoucími bolestmi toho, co Andrew McAfee nazval novým věkem strojů.
Podívejme se na nějaké údaje.
Tady je HDP na osobu v Americe.
Jsou tam určité výkyvy, ale podstatné je, že roste prakticky jako podle pravítka.
Je to logaritmická stupnice, takže to, co vypadá jako souvislý růst, je ve skutečnosti zrychlováním.
A zde je produktivita.
Můžete vidět drobné zpomalení v polovině 70. let, ale to odpovídá až docela dobře druhé průmyslové revoluci, kdy se továrny teprve učily, jak elektrifikovat své procesy.
Po prodlevě zase začala produktivita zrychlovat.
Takže možná „historie neopakuje sebe sama, ale občas se rýmuje."
Dnes je produktivita na svém historickém vrcholu, a navzdory velké recesi rostla na začátku tisíciletí rychleji než v 90. letech, těch bouřlivých 90. letech, které byly rychlejší než 70. a 80. léta.
Roste rychleji než během druhé průmyslové revoluce.
A to hovoříme jen o Spojených státech.
Z globálního hlediska je to ještě lepší.
Světové příjmy stoupaly rychlejším tempem během posledních deseti let, než kdykoli v dějinách předtím.
Pokud vůbec něco, tak všechna tato čísla ve skutečnosti podhodnocují náš pokrok, protože nový věk strojů se týká více vytváření znalostí než pouhé fyzické produkce.
Je to mysl, nikoli hmota, mozek, nikoli sval, myšlenky, nikoli věci.
To ale vytváří problém pro standardní měření, protože získáváme stále více a více věcí zadarmo, příkladem jsou Wikipedia, Google, Skype, a pokud ji zveřejní na webu, tak i tato TED přednáška.
Dostávat věci zadarmo je skvělé, ne?
Jistě, bezpochyby ano.
To ovšem není způsob, jakým ekonomové měří HDP.
Nulová cena znamená nulovou roli ve statistikách HDP.
A s poukazem na čísla, hudební průmysl je poloviční než byl před deseti lety, ale poslouchám více hudby a lepší hudbu než předtím.
Vsadím se, že vy taky.
Celkově můj výzkum odhaduje, že v hodnotách HDP chybí přes 300 miliard dolarů za rok, které pochází z věcí a služeb na internetu.
Podívejme se nyní do budoucnosti.
Je několik mimořádně chytrých lidí, kteří tvrdí, že jsme dosáhli vrcholu růstu, ale abychom pochopili budoucnost růstu, potřebujeme udělat nějaké předpovědi o tom, co jsou základní hybné síly růstu.
Jsem optimistický, protože nový věk strojů je digitální, exponenciální a kombinatorický.
Když je zboží digitální, může být replikováno v mimořádné kvalitě s téměř nulovými náklady, a může být dopraveno prakticky okamžitě.
Vítejte v ekonomice hojnosti.
Ale je tu i rafinovanější výhoda digitalizace světa.
Měření jsou životní silou vědy a pokroku.
Ve věku velkých dat můžeme poměřovat svět hledisky, jakými jsme nikdy dříve nemohli.
Za druhé, nový věk strojů je exponenciální.
Počítače jsou lepší a rychlejší než bylo cokoli dříve.
Dětský Playstation je dnes výkonnější než byl vojenský superpočítač v roce 1996.
Ale naše mozky jsou uzpůsobeny pro lineární svět.
V důsledku toho nás exponenciální trendy překvapují.
Přednášel jsem svým studentům o tom, že existují věci, ve kterých počítače nejsou až tak dobré, například v řízení auta.
(Smích) Opravdu. Tady se Andy a já zubíme jako blázni, protože jsme právě jeli po silnici 101 – ano – v autě bez řidiče.
Za třetí, nový věk strojů je kombinatorický.
Stagnacionistický pohled říká, že myšlenky se chovají jako nízko visicí ovoce, ale ve skutečnosti tomu je tak, že každá inovace vytváří základy pro mnohem víc dalších inovací.
Uvedu vám příklad. Je to pouze pár týdnů, co jeden z mých vysokoškolských studentů vytvořil aplikaci, kterou nyní používá 1,3 milionu uživatelů.
Dokázal toho dosáhnout tak snadno proto, že ji vystavěl na Facebooku, přičemž Facebook je vystavěn na vrcholku webu, a ten je zase vystavěn na vršku internetu, a tak dále.
Digitalizace, exponencialita a kombinatorika mohou být i jednotlivě převratnými elementy.
Složte je ale dohromady a uvidíme smršť neuvěřitelných průlomů, jako jsou roboty, které vykonávají práci v továrnách nebo běhají rychle jako gepard nebo jedním skokem vyskočí na vysokou budovu.
Jak asi víte, roboty dokonce revolučně zasáhly i do přepravy koček.
(Smích) Ale patrně nejdůležitějším vynálezem, nejdůležitějším vynálezem je strojové učení.
Uvažte jeden projekt: počítač Watson od IBM.
Tyhle malé tečky jsou všichni vítězové v soutěžní hře „Jeopardy".
Zpočátku nebyl Watson příliš dobrý, ale zlepšoval se rychleji než jakýkoli člověk, a krátce po tom, co Dave Ferrucci ukázal tento graf v mém kurzu na MIT, Watson porazil nejlepšího soutěžícího v „Jeopardy".
V sedmi letech je Watson stále ještě v období dětství.
Před nedávnem mu jeho učitelé povolili brouzdat internetem bez vedení.
Druhý den začal odpovídat na lechtivé otázky.
Zatraceně. (Smích) Jak vidíte, Watson roste velice rychle.
Ucházel se o pozice v call centrech a uspěl.
Uchází se o bankovní a lékařské pozice a některá z nich získává.
Není ironií, že pokaždé, když vytvoříme inteligentní stroje, pravděpodobně nejdůležitější vynález v lidské historii, najdou se lidé, kteří začnou tvrdit, že inovace stagnují?
Podobně jako v prvních dvou průmyslových revolucích, plné důsledky nového věku strojů se plně projeví až po uplynutí století. Každopádně jsou ale závratné.
Znamená to tedy, že se nemáme čeho bát?
Ne. Technologie není úděl.
Produktivita je na svém historickém vrcholu, ale zaměstnaných je méně lidí.
Za posledních deset let jsme vytvořili větší bohatství než kdy dříve, ale příjmy většiny Američanů klesly.
Je to závažné odtržení produktivy od zaměstnanosti, bohatství od práce.
Jak víte, není překvapující, že miliony lidí ztratili iluze vlivem tohoto velkého odtržení, ale podobně jako mnoho jiných, špatně porozuměli základním příčinám.
Technologie se řítí kupředu, ale zanechává za sebou stále více a více lidí.
Dnes můžeme provádět rutinní práci tím, že ji zakódujeme do souboru intrukcí, které stroj přečte, a pak je milionkrát zopakuje.
Nedávno jsem zaslechl rozhovor, který ztělesňuje tyto nové ekonomiky.
Ten chlapík říkal: „Kdepak, už k ničemu nepoužívám H&R Block.
TurboTax dělá všchno, co dělal můj správce daní, a to rychleji, levněji a přesněji."
Jak může zkušený pracovník soupeřit s programem za 39 dolarů?
Nemůže.
Takže dnes miliony Američanů mají rychlejší, levnější a přesnější správu daní, a zakladatelé společnosti Intuit si velmi slušně vydělali.
Ale 17 procent správců daní přišlo o svou práci.
Tohle je mikrokosmos toho, co se děje nejen ve světě programů a služeb, ale i v médiích, hudbě, finančnictví, výrobě, maloobchodech a velkoobchodech, zkrátka v celém průmyslu.
Lidé soupeří se stroji a mnoho z nich tento závod prohrává.
Co můžeme udělat pro to, abychom vytvořili sdílenou prosperitu?
Rozhodně ne to, že bychom se pokusili zpomalit technologii.
Namísto toho, abychom soupeřili se stroji, musíme se naučit, jak využívat jejich pomoci.
To je naše hlavní výzva.
Nový věk strojů se zrodil před 15 lety, kdy Gary Kasparov, mistr světa v šachu, hrál proti superpočítači Deep Blue.
Stroj tehdy zvítězil, a dnes i šachový program ve vašem mobilním telefonu dokáže porazit lidského velmistra.
Došlo to dokonce tak daleko, že když se zeptali Jana Donnera, nizozemského velmistra, jakou strategii proti počítači použije, odpověděl: „Přinesu si kladivo."
(Smích) Dnes ale není počítač světovým šampionem.
Není jím ani člověk, protože Kasparov zorganizoval turnaj, kde soupeřily týmy složené z lidí a počítačů, přičemž vítězný tým neměl ve svých řadách velmistra ani nedisponoval superpočítačem.
Čím disponoval, byla lepší týmová práce, čímž ukázal, že tým lidí a počítačů, kteří pracují společně, dokáže porazit jakýkoli počítač i jakéhokoli člověka, když hraje sám.
Spolupráce se stroji přináší lepší výsledky než soupeření se stroji.
Technologie není úděl.
My sami určujeme náš úděl.
Děkuji.
(Potlesk)
Postavme se k tomu čelem -- řízení je nebezpečné.
Je to jedna z věcí, nad kterou neradi přemýšlíme, ale skutečnost, že se náboženské ikony a přívěsky pro štěstí objevují na palubních deskách po celém světě, zrazuje fakt, že víme, že je to pravda.
Autonehody jsou hlavní příčinou smrti lidí ve věku od 16 do 19 let ve Spojených státech -- hlavní příčinou smrti -- a 75 procent těchto nehod nemá nic společného s drogami nebo alkoholem.
Takže co se děje?
Nikdo to nemůže říct jistě, ale já si pamatuji svou první nehodu.
Byla jsem mladá řidička na dálnici a uviděla jsem, jak se brzdová světla auta přede mnou rozsvítila.
Říkám si: "Dobře, dobře, ten chlapík zpomaluje, zpomalím taky."
Šlápla jsem na brzdu.
Ale ne, ten člověk nezpomaluje.
Ten člověk zastavuje, na doraz, na doraz na dálnici.
Z 65 mil za hodinu na nulu.
Prudce jsem sešlápla brzdy.
Cítila jsem, jak ABS naskočilo, a auto stále jede, a nezastaví, a já vím, že nezastaví, a airbag vystřeluje, auto je hotové, a naštěstí, nikdo nebyl zraněn.
Ale já jsem nevěděla, že to auto zastavovalo a myslím si, že to můžeme udělat mnohem lépe.
Myslím si, že můžeme přeměnit zkušenosti z řízení tak, že necháme naše auta spolu mluvit.
Chci jen, aby jste trochu popřemýšleli, jaké jsou zkušenosti s řízením nyní.
Jdete do svého auta. Zavřete dveře. Jste ve skleněné bublině.
Nemůžete bezprostředně vnímat svět kolem vás.
Jste v tomto rozšířeném těle.
Jste pověřeni navigovat je po částečně viditelných silnicích, v kovovém obrovi mezi dalšími takovými, rychlostí super člověka.
Je to tak? A vše, co máte, aby vás vedlo, jsou vaše dvě oči.
Dobrá, takže to je vše, co máte, oči, které ve skutečnosti ani nebyly navrženy pro takový úkol, ale pak vás lidé žádají o věci typu přejetí do jiného jízdního pruhu. Co je první věcí, kterou chtějí, aby jste udělali?
Spusťte oči ze silnice. Tak je to správně.
Přestaňte se dívat, kam jedete, zabočte, zkontrolujte si svůj slepý bod a jeďte po silnici, aniž by jste sledovali, kam jedete.
Vy a všichni ostatní. Tohle je bezpečný způsob řízení.
Proč to děláme? Protože musíme, musíme se rozhodnout, podívám se sem, nebo sem?
Co je důležitější?
A obvykle odvádíme skvělou práci, odhadujeme a vybíráme čeho se na silnici účastníme.
Ale příležitostně nám něco unikne.
Příležitostně něco zachytíme špatně nebo příliš pozdě.
U bezpočtu nehod řidič říká: "Nečekal jsem to."
A já tomu věřím. Věřím tomu.
Nemůžeme vnímat všechno.
Ale nyní existuje technologie, která nám to může pomoci zlepšit.
V budoucnosti, kde si auta jedno s druhým budou vyměňovat údaje, budeme schopni vidět nejen tři auta před sebou a tři za sebou, vpravo a vlevo, vše zároveň, z ptačí perspektivy, ale také uvidíme dovnitř aut.
Budeme schopni vidět rychlost auta před námi, jak rychle ten člověk jede nebo zastavuje.
Jestli ten člověk zpomaluje na nulu, budu o tom vědět.
A s výpočty a algoritmy a prediktivními modely budeme schopni vidět do budoucnosti.
Možná si myslíte, že je to nemožné.
Jak můžete předpovědět budoucnost?
Je to skutečně těžké. Vlastně, není. S auty to není nemožné.
Auta jsou trojrozměrné objekty, které mají pevnou polohu a rychlost.
Cestují po silnicích.
Často cestují po předběžně zveřejněných cestách.
Skutečně není tak těžké udělat přiměřené prognózy toho, kam auto pojede v blízké budoucnosti.
I v případě, že jste ve svém autě a nějaký motocyklista předjíždí -- bum! -- rychlostí 85 mil za hodinu -- já vím, že jste měli takovou zkušenost -- tenhle chlapík nepřijel "jen tak odnikud".
Tento chlapík byl na silnici nejspíš poslední půl hodiny.
(Smích) Je to tak? Chci říct, někdo jej už viděl.
Deset, 20, 30 mil nazpět toho chlapíka někdo viděl, a jakmile jedno auto toho člověka spatří a umístí jej na mapu, je na mapě -- poloha, rychlost, s dobrým odhadem bude pokračovat v jízdě 85 mil za hodinu.
Budete to vědět, protože vaše auto to bude vědět, protože mu to jiné auto zašeptá do ucha: "Mimochodem, pět minut, motocyklista, dávej pozor."
Můžete přiměřeně předvídat, jak se auta chovají.
Chci říct, jsou to Newtonovy objekty.
To je na nich velice pěkné.
Takže jak se k tomu dostaneme?
Můžeme začít s něčím tak jednoduchým, jako je sdílení údajů o naší poloze mezi auty, stačí sdílené GPS.
Pokud budu mít ve svém autě GPS a kameru, budu mít dost přesnou představu o tom, kde jsem a jak rychle jedu.
S počítačovým viděním můžu odhadnout, kde asi jsou auta kolem mě, a kam jedou.
A totéž s ostatními auty.
Můžou mít přesnou představu o tom, kde jsou, a takovou mlhavou představu, kde jsou ostatní auta.
Co se stane, jestli dvě auta sdílí tyto údaje, jestli spolu mluví?
Můžu vám říct přesně, co se stane.
Oba modely se zlepší.
Každý vyhraje.
Profesor Bob Wang a jeho tým udělali počítačové simulace toho, co se stane, když se nejasné odhady spojí, dokonce i v provozu za světla, kdy auta sdílí GPS údaje, a my jsme tento výzkum posunuli z počítačové simulace do robotových testbed, které mají skutečné snímače, které jsou nyní v autech na těchto robotech: stereo kamery, GPS, a dvourozměrné laserové dálkoměry, které jsou běžné v zálohovacích systémech.
Přikládáme také diskrétní komunikační rádio krátkého dosahu a roboti spolu hovoří.
Když na sebe roboti přijdou, přesně sledují vzájemnou polohu a mohou se sobě navzájem vyhnout.
Nyní do této kombinace přidáváme více a více robotů a narazili jsme na určité problémy.
Jeden z těch problémů je, když je kolem příliš mnoho štěbetání, je obtížné zpracovat všechny balíčky, takže musíte něco upřednostnit, a zde vám pomohou prediktivní modely.
Pokud vaše auta-roboty všechny sledují předpovězené trajektorie, nemusíte věnovat tolik pozornosti těm balíčkům.
Upřednostníte jednoho člověka, který se zdá být trochu mimo kurz.
Ten by mohl být problémem.
A vy můžete předpovědět novou trajektorii.
Takže víte nejen to, že jede mimo kurz, víte i jak.
A víte které řidiče máte varovat, aby uhnuli z cesty.
Šlo nám o to, jak nejlépe varovat každého.
Jak mohou tato auta šeptat: "Musíš uhnout z cesty?"
Nu, záleží to na dvou věcech: zaprvé na schopnosti auta, a zadruhé na schopnosti řidiče.
Pokud má jeden člověk opravdu velké auto, ale zrovna telefonuje, nebo, však víte, prostě něco dělá, asi není v té nejlepší pozici, aby reagoval v případě pohotovosti.
Takže jsme začali se samostatnou částí výzkumu, který modeluje stav řidiče.
A nyní, za užití série tří kamer, můžeme odhalit, jestli se řidič dívá dopředu, jinam, dolů, na telefon, nebo jestli si dává šálek kávy.
Umíme předpovědět nehodu, a umíme předpovědět kdo, která auta, jsou v nejlepší pozici k poodjetí z cesty, abychom vypočítali nejbezpečnější cestu pro každého.
V podstatě tyto technologie dnes existují.
Myslím si, že největší problém, kterému čelíme, je naše vlastní ochota sdílet údaje.
Myslím, že je to velmi znepokojující představa, tento nápad, že naše auta nás budou sledovat, říkat o nás dalším autům, že pojedeme po cestě v moři pomluv.
Ale věřím, že to může být uděláno způsobem, který by chránil naše soukromí, stejně jako nyní, kdy se zvenku podívám na vaše auto, a prakticky o vás nevím.
Když se podívám na vaši státní poznávací značku, ve skutečnosti nevím, kdo jste.
Věřím, že naše auta o nás mohou mluvit za našimi zády.
(Smích) A myslím si, že to bude skvělá věc.
Chci, aby jste na chvíli pouvažovali, zda opravdu nechcete, aby ten nepozorný teenager za vámi věděl, že zastavujete, že zastavujete na doraz.
Ochotným sdílením našich dat můžeme udělat to, co je nejlepší pro každého.
Tak nechte vaše auto, aby vás pomlouvalo.
Silnice budou mnohem bezpečnější.
Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk)
Zjistil jsem něco zajímavého o společnosti a kultuře.
Vše, co je riskantní, vyžaduje povolení.
Je to tak, když se učíte řídit, máte zbraň, oženíte se.
(Smích) Platí to o všem riskantním kromě technologií.
Z nějakého důvodu neexistuje žádná standardní osnova, žádný základní kurz.
Prostě vám jenom tak dají počítač a pak vás vykopnou z hnízda.
Předpokládá se, že se s tou věcí naučíte.
Jak? Pouze osmózou. Nikdo si k vám nesedne
a neřekne: "Takhle to funguje."
Takže dnes vám řeknu deset věcí, o kterých si myslíte, že je každý zná, ale pravda je, že nezná.
Fajn, první z nich se týká webu, když jste na internetu a chcete srolovat stránku dolů, neberte myš a nepoužívejte posuvník.
Je to strašlivá ztráta času.
Dělejte to tak, jen pokud jste placeni od hodiny.
Místo toho stiskněte mezerník.
Stránka se sroluje o jednu stranu dolů.
Podržte klávesu "Shift" a naroluje se zase nahoru.
Takže mezerník pro sjetí o jednu stranu dolů. Funguje to v každém prohlížeči a na všech typech počítačů.
Také když jste na webu, když vyplňujete jeden z těch fomulářů s vaší adresou a tak, předpokládám, že víte, že když stisknete klávesu "Tab", tak přeskočíte do dalšího pole a dalšího a dalšího.
Ale co s rolovacím menu, kde se zadává váš stát?
Neotevírejte menu.
Jenom plýtváte kaloriemi.
Napište první písmeno vašeho státu a několikrát to zopakujte.
Takže když chcete Connecticut, napíšete C, C, C.
Když chcete Texas, napíšete T, T a ocitnete si přímo na správné položce, aniž byste otevřeli menu.
Dále na webu, když je text příliš malý, tak podržíte klávesu "Ctrl" a k tomu stisknete plus, plus, plus.
S každým klepnutím se text zvětší.
Funguje to na každém počítači, v každém prohlížeči. Nebo minus, minus, minus, abyste text zase zmenšili.
Jestli máte Mac, místo toho to může být "Command".
Když píšete na Blackberry, Androidu, iPhonu, neobtěžujte se přepínáním zobrazení na klávesnici s interpunkcí, abyste napsali tečku a pak mezeru a pak se pokusili další písmeno napsat velkým tiskacím.
Prostě dvakrát zmáčkněte mezeru.
Telefon za vás vloží tečku, mezeru a začne velkým písmenem.
Prostě mezera, mezera.
Je to absolutně úžasné.
Když už jsme u mobilních telefonů, na všech mobilech, když chcete někomu znovu zavolat a už jste mu volali, vše, co musíte udělat, je stisknout tlačítko volání a objeví se poslední volané číslo. V této chvíli znovu zmáčknete tlačítko volání a číslo se vytočí.
Takže nemusíte otvírat seznam posledních hovorů. Takže když se snažíte s někým spojit, jenom dvakrát stiskněte tlačítko volání.
Tohle mě přivádí k šílenství. Když vám zavolám a nechám vzkaz ve vaší hlasové schránce, slyším, jak říkáte: "Zanechejte vzkaz," a pak následuje 15 sekund instrukcí jako bych posledních 45 let nenechával žádný vzkaz na záznamníku!
(Smích) Ne, nejsem příliš krutý.
Ukazuje se, že existuje klávesová zkratka, díky které přeskočíte rovnou k tomu pípnutí.
Záznamník: Po zaznění signálu, prosím – PÍP.
David Pogue: Bohužel se telefonní společnosti nedohodly na stejné klávesové zkratce, takže se to liší dle telefonní společnosti. Nechávají na vás, abyste přišli na klávesovou zkratku pro osobu, které voláte.
Neříkal jsem, že to bude bezchybné. OK. Většina z vás si myslí, že Google
je něco, co vám dovolí najít internetovou stránku, ale on je to i slovník.
Naťukejte slovo "define" a pak slovo, které chcete znát.
Dokonce ani nemusíte na nic klikat.
Definice se objevuje rovnou při psaní.
A je to také kompletní databáze letů a letišť.
Napište jméno letecké společnosti a let.
Ukáže vám, kde je letadlo, na kterém terminálu a bráně, za jak dlouho přistane. Nepotřebujete na to aplikaci.
Je to také převaděč jednotek a měn.
Opět nemusíte klikat, abyste se to dozvěděli.
Prostě to napište do políčka a už máte odpověď.
Zatímco mluvíme o textu, který chcete zdůraznit – to je jen příklad. (Smích) Když chcete zvýraznit slovo, prosím nemarněte čas tím, že ho označíte přetažením myší jako nějaký začátečník.
Dvakrát klikněte na slovo.
Dívejte se na 200. Dvakrát kliknu. Krásně to vybere jen to jedno slovo.
A taky nemusíte mazat to, co jste zvýraznili.
Jednoduše to přepište.
To funguje v každém programu.
Takže můžete dvakrát kliknout, přetáhnout a zvýrazníte jednoslovné výrazy, jak táhnete.
Trochu více přesnosti.
Znovu, nebudeme se obtěžovat mazáním.
Prostě to přepíšeme.
(Smích) Zpoždění závěrky je čas mezi stisknutím spouště a momentem, kdy fotoaparát sejme obraz.
Je to ohromně znervózňující věc u všech foťáků pod 1000 dolarů.
(Cvaknutí závěrky) (Smích) Je to tak proto, že fotoaparát potřebuje čas, aby vypočetl zaostření a expozici. Ale když předostříte tak, že spoušť zmáčknete jen zpola, necháte prst dole… Bez zpoždění závěrky!
Pokaždé vám to vyjde.
Právě jsem váš foťák za 50 dolarů tímto trikem proměnil na foťák v hodnotě 1000 dolarů.
A konečně, často se stává, že hovoříte a z nějakého důvodu se publikum dívá na prezentaci místo na vás!
(Smích) Takže až se to stane, tohle funguje v Keynote, PowerPointu, v každém programu. Vše co musíte udělat, je stisknout klávesu písmene "B", B jako Blackout (Zatmění), takže zhasnete prezentaci a všichni se budou dívat na vás – a až budete chtít pokračovat, zase stisknete B, a když se fakt rozjedete, můžete stisknout klávesu W jako Whiteout (rozsvícení, bílá obrazovka) a tak se celý snímek prezentace změní na bílý, pak zase zmáčknete W, abyste se bílé zbavili.
Vím, že jsem to prošel velmi rychle.
Jestli jste něco nezachytili, rád vám pošlu seznam těchto tipů.
Mezitím vám gratuluji.
Všichni jste získali kalifornské papíry na technologie.
Hezký den.
(Potlesk)
To, co děláte právě teď, v tomto okamžiku, vás zabíjí.
Více, než auta nebo internet nebo dokonce ta malá mobilní zařízení, o kterých stále mluvíme, technologie, kterou užíváte nejvíc skoro každý den je tohle, váš zadek.
V dnešní době lidé sedí 9,3 hodin denně, což je víc, než kolik spíme, kolem 7,7 hodin.
Sezení je tak nesmírně rozšířené, že se ani neptáme, jak moc to děláme, a protože všichni ostatní to dělají taky, ani nám nedochází, že to není v pořádku.
Takto se sezení stalo kouřením naší generace.
Samozřejmě že to má zdravotní následky, děsivé, kromě pasu.
Záležitosti jako je rakovina prsu a tlustého střeva jsou přímo spojeny s nedostatkem naší fyzické aktivity, ve skutečnosti deseti procenty, pro obě zmíněné.
Šest procent pro srdeční choroby, sedm procent pro cukrovku 2.typu, na kterou zemřel můj otec.
Takže, jakákoliv z těchto statistik by nás měla přesvědčit zvedat náš zadek víc, ale jestli jste jen trochu jako já, tak nepřesvědčí.
Co mě přimělo k pohybu, byla sociální interakce.
Někdo mě pozval na schůzku, ale nezvládl mě dostat do programu na běžnou schůzku v konferenční místnosti, a řekl, "Zítra musím jít vyvenčit psy. Mohla byste přijít?"
Zdálo se to trochu zvláštní, a během této první schůzky jsme si myslela: "Musím to být já, kdo položí další otázku", protože jsem věděla, že budu během téhle konverzace funět jako lokomotiva.
A přesto, převzala jsem ten nápad a udělala z něj svůj vlastní.
Takže namísto chození na schůzky u kávy nebo do konferenčních místností osvětlených zářivkami, zvu lidi na procházkové schůze, do délky až 20 či 30 mílí týdně.
Změnilo mi to život.
Ale předtím to bylo tak, že jsem si myslela, můžeš se starat o své zdraví, nebo se můžeš starat o své povinnosti, a jedno je pokaždé na úkor druhého.
Takže teď, o několik stovek těchto procházkových schůzek později, jsem se naučila několik věcí.
Zaprvé, je tu ta úžasná věc o vyjití ven z krabice, které vede k přemýšlení "mimo krabici"
Ať už je to příroda nebo samotný pohyb, dozajista to pomáhá.
A zadruhé, a to je asi více vypovídající, je to právě o tom, kolik je každý z nás schopen udržet problémů v opozici když takové ve skutečnosti nejsou.
A jestli budeme problémy řešit a podíváme se na svět opravdu jinak, ať už je to ve vládě či obchodu nebo záležitostech životního prostředí, tvorby práce, možná můžeme přemýšlet, jak tyto problémy můžeme přeformulovat, aby obě strany byly pravdivé.
Protože to bylo tehdy, když se stalo tohle, s tím choď-a-mluv nápadem, kdy se věci staly více proveditelnými, udržitelnými a životaschopnými.
Takže, začala jsem tuhle řeč mluvením o zadku, a tak skončím tím podstatným, což je choďte a mluvte.
Prochoďte mluvení.
Budete překvapeni, jak čerstvý vzduch přihání čerstvé myšlení, a způsobem, jakým to budete dělat, si do života přinesete zcela nový soubor nápadů.
Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk)
Celý svůj život jsem strávila ve škole, na cestě do školy nebo povídáním o tom, co se dělo ve škole.
Oba mí rodiče byli učitelé, prarodiče z matčiny strany byli učitelé a já jsem posledních 40 let dělala to stejné.
Netřeba říkat, že jsem během těch let měla možnost nahlížet na reformy vzdělávání z mnoha různých úhlů.
Některé reformy byly fajn.
Některé nebyly moc fajn.
My víme, proč děcka končí se školou.
Víme, proč se děcka neučí.
Může za to chudoba, špatná docházka nebo se dostanou do špatné party.
Víme proč.
Ale jedna z věcí, o které se nikdy nebavíme, nebo jen výjimečně, je hodnota a důležitost lidského kontaktu,
vztahů.
James Comer tvrdí, že se žádné významné učení neobejde bez významných vztahů.
George Washington Carver říká, že veškeré učení je porozumění vztahům.
Každý v této místnosti byl někdy ovlivněn učitelem nebo dospělým.
Celá léta jsem sledovala druhé lidi jak učí.
Viděla jsem ty nejlepší i některé z nejhorších.
Jedna kolegyně mi kdysi řekla: „Neplatí mě, abych měla ráda děti.
Platí mě za odučení kapitoly.
Děcka se to mají naučit.
Já to mám odučit. Ony se to mají naučit.
Šmitec.“ No, řekla jsem jí toto: „Víš, děti se nic nenaučí od těch, které nemají rády.“
(Smích) (Potlesk) Řekla: „To je jen snůška keců.“
A já na to: „Drahoušku, čeká tě dlouhý a náročný rok.“
Jasně že byl. Někteří lidé si myslí,
že schopnost budovat vztahy v sobě buď máte, nebo ne.
Myslím, že to skvěle vystihl Stephen Covey.
Řekl, že byste měli začít s drobnostmi, jako třeba snažit se nejdříve chápat, než být pochopen,
drobnostmi jako jsou omluvy.
Přemýšleli jste o tom někdy?
Když děcku řeknete „Promiň,“ jsou z toho mimo.
Jednou jsem učila poměry.
Nejsem v matice moc dobrá, ale pracovala jsem na tom.
Hodina skončila a já koukla do učitelských poznámek v knížce.
Celou lekci jsem odučila špatně.
(Smích) Tak jsem další den vešla do třídy a řekla: „Hele, děcka, musím se vám omluvit.
Odučila jsem to špatně.
Omlouvám se.“ A ony na to: „To je dobrý, paní Piersonová.
Vy jste se tak rozjela, že jsme vás u toho nechali.“ (Smích) (Potlesk)
Měla jsem třídy, které byly tak nízko, tak akademicky zaostalé, že jsem brečela.
Dumala jsem, jak tuhle skupinu během devíti měsíců dostanu odtamtud, kde jsou, tam, kde mají být.
Bylo to obtížné. Bylo to zatraceně těžké.
Jak mám dítěti zvednout sebevědomí a zároveň i výsledky ve škole?
Jednoho roku mě napadla bezvadná myšlenka.
Řekla jsem svým studentům: „Byli jste vybráni, abyste byli v mé třídě, protože jsem ta nejlepší učitelka a vy jste ti nejlepší studenti, takže nás dali dohromady, abychom všem ukázali, jak se to dělá.“
A někdo se zeptal: „To jako fakt?“
(Smích) A já: „To jako fakt. Musíme ostatním třídám ukázat, jak se to dělá, aby si nás při procházení chodbou lidi všimli, aniž byste na sebe museli upozorňovat.
Stačilo by jen projít.“
A dala jsem jim motto: „Jsem někdo.
Byl jsem někdo, když jsem přišel.
Budu lepší někdo, až odejdu.
Jsem mocný, jsem silný.
Zasloužím si vzdělání, které tady dostanu.
Mám věci na práci, lidi k udivení a místa k poznání.“
A ony: „Jo!“
Když si to říkáte dost často, stane se to vaší součástí.
A tak – (Potlesk) Dala jsem jim test, 20 otázek.
Jeden student měl špatně 18.
Napsala jsem na jeho test +2 body a velkého smajlíka.
Přišel a: „Paní Piersonová, to má být pětka?“
A já: „Ano.“
A on: „Tak proč jste tam nakreslila smajlíka?“
Odpověděla jsem: „Protože válíš.
Máš dvě otázky dobře.
Nezvorals to všechno.“ Povídám mu: „A když si to zopakujeme, zvládneš to líp, ne?“
A on: „Ano, madam. Zvládnu to lépe.“
Víte, „-18“ vás srazí na kolena.
„+2“ říká „Úplně jsem to neprojel.“ (Smích) (Potlesk)
Roky jsem pozorovala svou matku, jak o přestávkách věnuje čas opakování, jak odpoledne chodí na návštěvy k žákům, jak kupuje hřebeny a kartáčky a burákové máslo a sušenky do zásob v šuplíku v katedře pro děti, co se potřebují najíst, a ručníky a mýdlo pro ty, co zrovna dvakrát nevoní.
Víte, je dost těžké učit děti, které smrdí.
A že děti umí být zlé.
A tohle všechno měla ve svém stole a po letech, když odešla do důchodu, jsem viděla, jak některá ta děcka přišla a řekla jí: „Paní Walkerová, změnila jste mi život.
Zařídila jste, aby fungoval.
Díky vám se cítím jako někdo, o kom vím, že jsem jím dřív nebyl.
A chci, abyste viděla, kým jsem se stal.“
Když moje máma před dvěma roky v 92 letech zemřela, na pohřeb jí došlo tolik bývalých studentů, až mi to vehnalo slzy do očí. Ne proto, že odešla navěky, ale proto, že po sobě zanechala odkaz plný vztahů, který nikdy nezmizí.
Zvládneme mít více vztahů?
Určitě.
Budete mít rádi všechny své děti?
Jistěže ne. A vy víte, že ty nejhorší nikdy nebudou chybět.
(Smích) Nikdy. Nebudete je mít rádi všechny
a ty nejhorší si vždycky najdou způsob.
Je to propojení. Jsou to vztahy. Ale i když nikdy nebudete mít rádi všechny, hlavní je, aby to nikdy, nikdy nepoznaly.
Učitelé se stávají skvělými herci a herečkami, chodíme do práce, i když nám není nejlíp, řídíme se předpisy, které mnohdy nedávají smysl, ale stejně učíme.
Učíme, protože to je to, co děláme.
Výuka a poznávání by měly přinášet radost.
Jak mocný by svět mohl být, kdyby tu byly děti, které se nebojí podstoupit riziko, které se nebojí přemýšlet a které mají své hrdiny?
Každé dítě si zaslouží hrdinu, dospěláka, který nad nimi nikdy nezlomí hůl, který chápe sílu vztahů a trvá na tom, aby se staly tak dobrými, jak to jen dokážou.
Je to těžká práce? Si pište.
Můj ty bože, to si pište.
Ale není to práce nemožná.
Všichni to můžeme zvládnout.
Jsme učitelé. Jsme zrozeni k tomu, abychom věci měnili k lepšímu.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Nejsem si jist, zda všichni znáte mé fotky.
Chci začít tím, že vám jich pár ukážu, a potom budu mluvit.
Musím vám říct něco málo o své minulosti, protože ji tady budu zmiňovat během své přednášky.
Narodil jsem se v Brazílii roku 1944, tedy v době, kdy Brazílie ještě nebyla tržní ekonomikou.
Narodil jsem se na farmě, kterou z více jak padesáti procent tvořil deštný prales.
Úžasné místo.
Žil jsem obklopen nádhernými ptáky a zvířaty, plaval jsem s kajmany v našich říčkách.
Na této farmě žilo okolo 35 rodin a vše, co jsme si tam vypěstovali, jsme snědli.
Jen velmi málo produktů putovalo na trh.
To jediné, co jedenkrát do roka šlo na trh, byl dobytek, který jsme chovali a podnikali jsme cesty dlouhé 45 dní, abychom se dostali na jatka s tisíci kusy dobytka, a pak dalších 20 dní cesty zpátky na naši farmu.
Když mi bylo 15, musel jsem toto místo opustit a vydat se do města o něco většího - o dost většího, kde jsem absolvoval druhý stupeň střední školy.
Naučil jsem se tam různé věci.
Brazílie se začínala urbanizovat, industrializovat a já jsem znal politiku. Stal se ze mě tak trochu radikál, byl jsem členem levicových stran a byl ze mě aktivista.
Nastoupil jsem na univerzitu, abych se stal ekonomem.
Získal jsem titul z ekonomie.
A také ta nejdůležitější věc v mém životě se stala v této době.
Potkal jsem úžasnou dívku, která se stala mou celoživotně nejlepší kamarádkou a společnicí ve všem, co jsem doposud udělal, svou ženu, Léliu Wanick Salgado.
Brazílie se silně zradikalizovala.
Tvrdě jsme bojovali proti diktátorství a najednou bylo nutné se rozhodnout: jít do ilegality se zbraní v ruce, nebo opustit Brazílii. Byli jsme příliš mladí a naše organizace se domnívala, že bude lepší, když odjedeme, a tak jsme šli do Francie, kde jsem získal doktorát z ekonomie a Lélia se stala architektkou.
Poté jsem pracoval pro investiční banku.
Hodně jsme cestovali, financovali rozvoj, ekonomické projekty v Africe ve spolupráci se Světovou bankou.
A jednoho dne do mého života vtrhla fotografie.
Stal se ze mě fotograf, opustil jsem všechno, stal se fotografem a začal jsem fotografovat to, co pro mne bylo důležité.
Mnoho lidí říká, že jsem fotoreportér, že jsem fotograf antropolog, že jsem fotograf aktivista.
Ale já jsem dělal mnohem víc, než to.
Fotografii jsem pojal jako svůj život.
Žil jsem cele uvnitř fotografie, pracoval na dlouhodobých projektech a chci teď ukázat jen pár obrázků, a zase v nich poznáte mnoho sociálních projektů, kterých jsem se účastnil, o těchto fotografiích jsem sepsal mnoho knih, ale ukáži vám teď jen některé.
V 90. letech, v letech 1994 až 2000, jsem fotil příběh nazvaný Migrace.
Vznikla z toho kniha. Vznikl z toho pořad.
Ale v průběhu doby, kdy jsem to fotil jsem zažil velice těžkou chvilku svého života, zejména ve Rwandě.
Ve Rwandě jsem byl svědkem obrovské brutality.
Viděl jsem tisíce úmrtí každý den.
Ztratil jsem víru v člověka.
Nevěřil jsem, že máme právo nadále žít, a začal jsem být atakován svým vlastním stafylokokem.
Infekci jsem měl všude.
Když jsem se miloval se svou ženou, nevyšlo ze mě žádné sperma, jen krev.
Zašel jsem za přítelovým doktorem v Paříži a řekl mu, že jsem zcela nemocný.
Dlouze mě vyšetřoval a pak mi řekl: "Sebastiane, nemocný nejsi, tvá prostata je v naprostém pořádku.
Co se stalo je, že jsi viděl tolik smrti, že teď sám umíráš.
Musíš toho nechat.
Nechat. Musíš toho nechat, protože v opačném případě zemřeš."
A já se rozhodl přestat.
Měl jsem po krk fotografie i všeho okolo, a tak jsem se rozhodl vrátit do svého rodiště.
Byla to velká shoda náhod.
Přišlo to v čas, kdy moji rodiče velmi zestárli.
Mám sedm sester. Jsem jedním z mála mužů v naší rodině a oni se společně dohodli, že celý pozemek předají Léile a mně.
Když jsme ten kus země dostali, byl mrtvý jako já.
Za mého dětství to byl z padesáti procent deštný prales.
Když jsme tu zem dostali, deštný prales tvořil jen půl procenta, tak jako v celém našem regionu.
V zájmu rozvoje, rozvoje Brazílie, jsme zničili hodně našich lesů.
Stejně jako tomu bylo tady ve Spojených Státech nebo v Indii, či kdekoliv na této planetě.
V zájmu rozvoje se dostáváme do obrovského rozporu s tím, že ničíme vše kolem nás.
Tato farma, která mívala tisíce kusů dobytka, měla teď sotva pár stovek a my jsme nevěděli, jak s nimi naložit.
A Lélia přišla s nápadem, s bláznivým nápadem.
Zeptala se mě, proč sem nevrátím deštný prales, který tu býval?
Tvrdíš, že jsi se narodil v ráji.
Tak ten ráj znovu postavme.
A tak jsem šel za svým dobrým kamarádem, který projektoval lesy, aby pro nás připravil projekt a začali jsme. Začali jsme sázet a první rok jsme přišli o mnoho stromů, další rok to bylo méně a pomaloučku, polehoučku se ta mrtvá krajina znovuzrodila.
Začali jsme sázet stovky tisíců stromů pouze místní druhy, domácí druhy, až jsme vytvořili ekosystém identický s tím, který jsme zničili a život se začal navracet neuvěřitelným způsobem.
Bylo pro nás důležité, abychom náš pozemek přeměnili v národní park.
Přeměnili jsme ho. Vrátili jsme ho zpět přírodě.
Stal se z něj národní park.
Založili jsme instituci nazvanou Instituto Terra [Institut Země] a vytvořili jsme velký enviromentální projekt, abychom sháněli peníze všude možně.
Tady v Los Angeles, v Bay Area v San Francisku, v USA se to dalo odečíst z daní.
Získávali jsme peníze ve Španělsku, v Itálii a hodně v Brazílii.
V Brazílii jsme spolupracovali s mnoha společnostmi, které do tohoto projektu investovaly, s vládou.
A najednou se život začal dít a já si moc přál vrátit se k fotografování a znovu fotit.
Mým přáním tentokrát bylo nefotografovat už to jedno jediné zvíře, které jsem fotil celý život: nás.
Chtěl jsem fotit ostatní zvířata, krajinu, nás, ale to dřívější my, kdy jsme žili v rovnováze s přírodou.
A šel jsem do toho. Začal jsem zkraje roku 2004 a skončil na sklonku roku 2011.
Udělali jsme neskutečné množství obrázků a výsledek? Lélia dala podobu všem mým knihám, všem mým výstavám. Stala se tvůrcem těch výstav.
Pomocí těchto obrázků chceme podnítit diskuzi o tom, co je na naší planetě neposkvrněné a co musíme v takovém stavu udržet, chceme-li žít, chceme-li najít rovnováhu v našem životě.
Chtěl jsem nás poznat, když jsme ještě používali naše oči a kamenné nástroje.
Ještě stále existujeme. Minulý týden jsem navštívil Nadaci Brazilských Indiánů a jen v Amazonii žije okolo 110 skupin Indiánů, se kterými dosud nebyl navázán kontakt.
V tomto smyslu musíme lesy chránit.
A já věřím, že tyto obrázky mohou vytvářet informace, informační systém.
Pokusili jsme se ukázat planetu jinak a já vám chci nyní ukázat pár záběrů z tohoto projektu, prosím.
Takže, zde... (Potlesk) ... Děkuji. Děkuji mnohokrát.
Musíme velmi tvrdě bojovat, abychom toto udrželi tak, jak to je.
Je tam ovšem jiná část, kterou musíme společně přetvořit, naše společenství, moderní rodinu společenství, nacházíme se v bodě, ze kterého není cesty zpátky.
My však vytváříme neuvěřitelný protiklad.
Abychom toto všechno vytvořili, mnoho ničíme.
Náš les v Brazílii, ten prastarý les velikosti Kalifornie je dnes zničený z 93 procent.
Zde na Východním pobřeží jste zničili svůj les.
Tady kolem, ne? Lesy sekvojí jsou ty tam.
Zmizely příliš rychle.
Když jsem sem před dvěma dny cestoval z Atlanty, letěl jsem přes pouště, které jsme vyrobili, vydráždili vlastníma rukama.
V Indii už nejsou stromy. Ve Španělsku už nejsou stromy.
A my tamní lesy musíme znovu založit.
Ty lesy jsou podstatou našeho života.
Potřebujeme dýchat. Jediná továrna schopná přeměnit oxid uhličitý na kyslík jsou právě ty lesy.
Jediný přístroj schopný zachytit uhlík, jež vyrábíme i tehdy, když se snažíme jeho množství snížit, protože vším, co děláme, produkujeme oxid uhličitý, jsou stromy.
Položím otázku: před třemi nebo čtyřmi týdny jsme v novinách zahlédli milióny mrtvých ryb v Norsku.
Nedostatek kyslíku ve vodě.
Sám jsem si položil tu otázku, zda za chvíli nebudou kyslík postrádat všechny živočišné druhy, včetně toho našeho - to by pro nás bylo velmi složité.
Pro vodní systém jsou stromy zásadní.
Uvedu malý příklad, kterému snadno porozumíte.
Vy šťastlivci, kteří máte hlavu plnou vlasů, když se osprchujete, zabere vám to dvě až tři hodiny než vlasy usušíte, pokud nepoužijete fén.
Mně stačí minutka a jsou suché. Stejné je to i se stromy.
Stromy jsou vlasy naší planety.
Prší-li v místech, kde nejsou stromy, voda se během několika minut přiřítí v proudu, sebere půdu, znehodnotí náš zdroj vody, zničí naše řeky a nezanechá žádnou vlhkost.
Tam, kde jsou stromy, vodu drží systém kořenů.
Veškeré větve stromů, listy, jež opadají, vytváří vlhké prostředí a celé měsíce zůstávají pod vodou, odplouvají do řek, a zachovávají náš zdroj, naše řeky.
To je ta nejdůležitější věc, uvědomit si, že vodu potřebujeme pro každou činnost v našem životě.
Závěrem bych vám teď chtěl ukázat pár obrázků, které jsou pro mě v daném směru velmi důležité.
Vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěl, že když jsem dostal farmu od svých rodičů, byl to můj ráj, má farma.
Pozemek kompletně zničený, eroze, vysušená půda.
Na tomto obrázku však můžete vidět, že jsme začali stavět vzdělávací centrum, ze kterého vzešlo celkem velké enviromentální centrum v Brazílii.
Na této fotce vidíte mnoho malých teček.
V každém z těchto míst jsme zasadili strom.
Jsou tam tisíce stromů.
A teď vám ukážu obrázky pořízené na naprosto stejném místě před dvěma měsíci.
(Potlesk) Na začátku jsem vám řekl, že bylo nutné vysázet okolo dvou a půl miliónu stromů dvou set různých druhů, abychom znovuvytvořili ekosystém.
Ukážu vám poslední obrázek.
V zemi teď máme dva milióny stromů.
V současné době oddělujeme něco kolem sto tisíc tun uhlíku s pomocí těchto stromů.
Přátelé, je velmi snadné to udělat. My jsme to dokázali, no ne?
Díky nehodě, která se mi přihodila, jsme se vrátili, vytvořili ekosystém.
Nám v této místnosti, jak věřím, jde o stejnou věc a model, jaký jsme vytvořili v Brazílii bude možné uplatnit i zde.
Můžeme jej aplikovat kdekoliv na světě, ne?
A já věřím, že to můžeme dělat společně.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Dobrá, takže vezměme si čtyři předměty, které očividně patří k sobě: big data, tetování, nesmrtelnost a Řeky.
Ano?
Problematika tetování je, že tetování, ač beze slov, opravdu křičí.
[Krásné] [Zajímavé] Takže nemusíte říct mnoho.
[Oddanost] [Velmi důvěrné] [Závažné chyby] (Smích) Tetování vám poví mnoho příběhů.
Jestli se mohu netaktně optat, kolik z vás má tetování?
Pár z vás, ale ne většina.
Co se stane, když se Facebook, Google, Twitter, Linkedln, mobilní telefony, GPS, Foursquare, Yelp, Travel Advisor, všechny tyhle věci, se kterými se potýkáte každý den, ukážou být elektronickým tetováním?
A co když poskytují více informací o tom, kdo a co jste, než by jaké tetování kdy poskytlo?
Co se nakonec stalo v několika posledních desetiletích je, že takové pozornosti, které se vám dostávalo jako hlavě státu nebo jako velké hvězdě, se nyní dostává vám každý den prostřednictvím všech těch lidí, kteří tweetují, blogují, následují vás, sledují vaši kredibilitu a co sami děláte.
A elektronická tetování křičí také.
A když přemýšlíte nad tím, jaké to má následky, je čím dál těžší se před těmito věcmi skrýt, mimo jiné protože to nejsou jen elektronická tetování, je to především rozeznávání tváří, co se opravdu zlepšuje.
Takže můžete pomocí iPhonu vyfotit obrázek a získat všechna jména, ačkoli, opět, někdy to dělá chyby. (Smích) Ale to znamená, že můžete mít typickou barovou scénu jako tuhle, vyfotit obrázek, řekněme, tohoto chlápka tady, získat jméno a stáhnout si všechny záznamy dřív, než pronesete slovo nebo s někým promluvíte, protože se ukazuje, že všichni jsou elektronickým tetováním úplně pomalovaní.
A tak tu jsou společnosti jako face.com, které nyní mají asi 18 miliard tváří online.
A tady je, co se s touto společností stalo.
[Společnost prodána Facebooku, 18.června, 2012...] Jsou další společnosti, které umístí kameru - tohle nemá nic do činění s Facebookem - vyfotí si váš obrázek, propojí jej se sociálními médii, vydedukují si, že opravdu rádi nosíte černé šaty, takže možná, že k vám osoba v obchodě přijde a řekne, "Podívejte, máme pět černých šatů, které by vám moc slušely."
Takže, co když Andy neměl pravdu?
Tu je Andyho teorie.
[V budoucnosti bude každý světově známý na 15 minut] Co když to převrátíme?
Co když budete anonymní jen na 15 minut? (Smích) Nu, pak jste možná každý z vás a my všichni díky elektronickému tetování velmi blízko nesmrtelnosti, protože tahle tetování budou žít mnohem déle, než naše těla.
A jestli je to pravda, tak to, co chceme udělat je, že si chceme projít čtyřmi lekcemi Řeků a jednou lekcí Latino Američana.
Proč Řekové?
Inu, Řekové přemýšleli nad tím, co se stane, když se bohové, lidé a nesmrtelnost na dlouhou dobu promíchají.
Takže lekce číslo jedna: Sisyfos.
Pamatujete si jej? Dělal strašnou věc, odsouzený navždy tlačit kámen nahoru, ten se skutálí dolů, valit nahoru, skutálet dolů.
Jakmile jednou máte elektronické tetování, budete dlouho valit nahoru a dolů, takže jak si tyto věci procházíte, buďte opatrní, co zveřejňujete.
Druhý mýtus: Orfeus, úžasný chlapík, okouzoloval okolí, byl skvělým společníkem, velkým pěvcem, ztrácí svou milovanou, díky svému šarmu se dostává do podsvětí, byla to jediná osoba, která se díky šarmu dostala do podsvětí, okouzluje bohy podsvětí, ti propustí jeho krásku pod podmínkou, že se na ni neohlédne, dokud nevyjdou ven.
Takže je na cestě ven a jde a jde a prostě nedokáže odolat. Podívá se na ni, a ztratí ji navždy.
Se všemi těmi údaji k dispozici, možná bude dobrý nápad se nedívat příliš daleko do historie těch, které milujete.
Lekce číslo tři: Atalanta.
Nejlepší běžkyně. Mohla by se měřit s kýmkoliv.
Pokud by jste vyhráli, vzala by si vás za muže.
Pokud by jste prohráli, zemřeli by jste.
Jak ji Hippomenes porazil?
Nu, měl všechna skvělá zlatá jablíčka, a ona běžela kupředu, a on kutálel zlaté jablíčko.
Stále běžela kupředu, a on kutálel zlaté jablíčko.
Ji to stále rozptylovalo. On nakonec v závodu zvítězil.
Jen si zapamatujte účel, jak se k vám všechna ta zlatá jablíčka přikutálí a vy o nich chcete napsat nebo tweetnout nebo poslat noční zprávu.
A potom, samozřejmě, tu máme Narcise.
Nikdo zde přítomný by nebyl obviněný nebo měl něco společného s Narcisem.
(Smích) Ale jak o Narcisovi přemýšlíte, jen se nezamilujte do svého vlastního odrazu.
Poslední lekce, od Latino Američana: Tohle je velký básník Jorge Luis Borges.
Když byl ohrožován gaunery z argentinské vojenské junty, vrátil se a řekl, "Ale no tak, jak jinak mi můžete vyhrožovat, než smrtí?"
Zajímavou věcí, originální věcí, by bylo vyhrožovat někomu nesmrtelností.
A to je, samozřejmě, to, čím jsme nyní my všichni ohrožováni kvůli elektronickému tetování.
Děkuji vám za pozornost.
Učím chemii.
(Výbuch) Dobře, dobře.
Takže víc než jen výbuchy, chemie je všude.
Už jste někdy byli sami v restauraci a nevědomky ste dělali tohle znovu a znovu?
Někteří lidé kývli ano.
Nedávno jsem to ukázal svým studentům a jen jsem je požádal, aby se pokusili vysvětlit, proč se to stalo.
Otázky a rozhovory, které následovaly byly fascinující.
Podívejte se na toto video od Maddie z mé třetí hodiny, toto mi poslala ten večer.
(Kleng) (Smích) Nyní je zřejmé, že učitelem chemie je Maddie, jsem rád, že šla domů a pokračovala v tom tomto druhu směšné demonstrace, co jsme udělali ve třídě.
Ale co mě více fascinovalo byla Maddie-ina zvídavost, vzalo jí to na jinou úroveň.
Pokud se podíváte do kádinky, možná uvidíte svíčku.
Maddie využila teploty k rozšíření tohoto jevu pro nový scénář.
Víte, otázky a zvědavost jako při Maddie jsou magnety, které nás dělají učitely, které přesahují všechny technologie, nebo módní slova ve vzdělávání.
Ale pokud dáte těmto technologiím přednost před vyšetřováním studenty, můžeme jen okrádat sami sebe, neboť pro nás učitele největšími nástroji jsou otázky studentů.
Například nudné přednášky z učebny na obrazovce mobilního zařízení které by mohlo ušetřit instruktážní čas, ale pokud jsou středem zájmu našich studentů zkušenosti, je to stejné dehumanizující tlachání jen zabalený v luxusním oblečení.
Ale místo toho máme odvahu plést naše studenty, uvést je do rozpaků a vyvolávat skutečné otázky, skrze tyto otázky jako učitelé máme informace, které můžeme použít k přizpůsobení robustní a informované metody prolnutých instrukcemi.
Takže, 21.-století žargon žargonu žvástů stranou, Pravdou je, že jsem učil 13 let, a trvalo to životně ohrožující situace dostat se z 10ti let pseudo-učení a pomohlo mi uvědomit si, že otázky studenů jsou semena skutečného učení, ne nějaký scénář osnov, které umožňovalo kousky náhodných informací.
V květnu 2010, 35 let, s dva roky starým domem a mým druhým dítětem na cestě, jsem byl diagnostikován s velkým aneurysmem na úpatí mé hrudní aorty.
To vedlo k hloubání. To je opravdu skutečný email od mého lékaře přímo tam.
Teď když jsem to dostal, byl jsem absolutně vystrašený , dobrě?
Ale našel jsem překvapivé momenty pohodlí v jistotě, kterou můj chirurg ztělesňuje.
Kde si ten chlap vzal takovou důvěru mít drzost?
Takže když jsem se ho zeptal, řekl mi tři věci.
Za prvé, řekl, že jeho zvědavost ho vedla k tomu klást tvrdé otázky o postupu, o tom, co se osvědčilo a co nefungovalo.
Za druhé objal, a neměl strach, chaotický proces pokusů a omylů, nevyhnutelný proces pokusů a omylů.
A třetí, intenzivní reflexí, sbíral informace, které potřebuje pro návrh a revize postupu, a pak, s pevnou ruku, on mi zachránil život.
Teď absorbuji hodně z těchto slov moudrosti, a než jsem se vrátil do učebny, napsal jsem tři své vlastní pravidla, které jsem přinesl na lekci plánování i dnes.
Pravidlo číslo jedna: zvědavost je na prvním místě.
Otázky mohou být okny pro velké instrukce, ale ne naopak.
Pravidlo číslo dvě: Obejměte nepořádek.
Jsme všichni učitelé. Víme, že učení je ošklivé.
A jen proto, že vědecká metoda je přidělena na stránce pět části 1.2 kapitoly jeden, té, kterou všichni přeskočime, OK, systém pokusů a omylů může být neformální část co děláme každý den v katedrále Nejsvětějšího srdce, místnost 206.
A pravidlo číslo tři: reflexe praxe.
Co děláme, je důležité. To si zaslouží naši péči, ale také si to zaslouží naši revizi.
Můžeme být chirurgové naší učebny?
Jako by co děláme jednoho dne zachránílo mnoho životů.
Naši studenti stojí za to.
A každý případ je odlišný.
(Výbuchu) Dobře. Promiňte.
Učitel chemie jako já to jen potřeboval dostat mimo mého systému, než půjdeme dál.
Tak to jsou mé dcery.
Na pravé straně máme malou Emmalou – Jižní rodinu.
A na levici, Riley.
Riley bude za pár týdnů velká holka.
Budou jí 4, a každý, kdo zná čtyř letýho ví, že milují ptát se "Proč?"
Ano. Proč.
Mohl jsem ji něco naučit protože je zvědavá na všechno.
Všichni jsme byli v tomto věku.
Ale opravdový problém pro Rileyna budoucí učitele, ty, které má ještě setkat, je:
Jak přinutí tuto zvědavost růst?
Vidíte, já bych tvrdil, že Riley je metafora pro všechny děti, a myslím, že vypadení ze školy přichází v mnoha různých formách – senior, který vypadl ješte před začátkem školního roku, nebo je to prázdný stůl v učebně městské střední školy.
Ale pokud bychom jako pedagogové nechaly za sebou tyto jednoduchá pravidla jako šiřitelný obsah a přijmuli nové paradigma jako kultivátory zvídavosti a vyšetřování, budeme schopni přinést ještě trochu větší smysl pro jejich školní den a podnítit tak jejich představivost.
Mockrát děkuji
(Potlesk)
Když mi bylo 27 let, vyměnila jsem náročnou práci poradenství v oblasti managementu za zaměstnání ještě náročnější – učitelství.
Odešla jsem učit sedmáky matematiku do veřejných škol v New Yorku.
Jako každý učitel jsem i já vytvářela kvízy a testy.
Zadávala jsem domácí úkoly.
Když se práce odevzdaly, vypočítávala jsem známky.
Zarazilo mě to, že IQ nebylo jediným rozdílem mezi mými nejlepšími a nejhoršími studenty.
Někteří z těch nejlepších studentů neměli závratně vysoké výsledky IQ.
Některé z nejchytřejších dětí si zase nevedly moc dobře.
A to mě donutilo se zamyslet.
Takové ty věci, které se učíte v matematice pro sedmou třídu, jsou přece jen těžké: poměry, desetinná čísla, obsah rovnoběžníku.
Ale tyhle věci nejsou nemožné se naučit a byla jsem pevně přesvědčená, že každý z mých studentů se danou látku dokáže naučit, když na tom bude dost tvrdě a dlouho pracovat.
Po několika dalších letech vyučování jsem došla k závěru, že v oblasti vzdělávání potřebujeme mnohem lepší porozumění studentů a učení z motivační perspektivy, z psychologické perspektivy.
Ve vzdělávání je tou jedinou věcí, kterou umíme nejlépe změřit,
naše IQ, ale co když to, jak si vedeme ve škole a v životě, závisí na více věcech, než jen na schopnosti se učit rychle a snadno?
Tak jsem zanechala učitelství a šla jsem na postgraduální studium, abych se stala psycholožkou.
Začala jsem studovat děti a dospělé ve všech možných náročných prostředích a v každé studii mou otázkou bylo, kdo je zde úspěšný a proč.
Se svým výzkumným týmem jsem odjela na vojenskou akademii ve West Pointu.
Snažili jsme se předpovědět, kteří kadeti ve vojenském výcviku zůstanou a kteří naopak vypadnou.
Šli jsme na celostátní soutěž v hláskování a pokusili se předvídat, které z dětí v soutěži postoupí nejdále.
Pozorovali jsme učitele nováčky pracující v opravdu drsných čtvrtích a ptali jsme se, kteří učitelé tu budou na konci školního roku stále učit, a z těchto, který z nich bude nejvíce efektivní ve zlepšování studijních výsledků svých studentů?
Spolupracujeme se soukromými společnostmi a ptáme se, který z těchto prodejců si udrží svou práci.
A který si vydělá nejvíce peněz?
Ve všech těchto rozdílných souvislostech vystupovala jedna charakteristika jako významný ukazatel úspěchu.
A nebyla to sociální inteligence.
Nebyl to dobrý vzhled, fyzická kondice a nebylo to ani IQ.
Bylo to odhodlání.
Odhodlání je vášeň a vytrvalost pro dlouhodobé cíle.
Odhodlání znamená mít výdrž.
Odhodlání znamená přilnout ke své budoucnosti, den co den, ne pouze na týden, ne pouze na měsíc, ale na roky. A znamená to tvrdě makat, aby se budoucnost stala realitou.
Odhodlání znamená žít, jako by byl život maraton a ne sprint.
Před pár lety jsem začala studovat odhodlání na veřejných školách v Chicagu.
Žádala jsem tisíce třeťáků na středních školách o vyplnění dotazníků ohledně odhodlání a pak jsem čekala více než rok, abych zjistila, kdo odmaturoval.
Ukázalo se, že odhodlanější děti měly značně větší šanci odmaturovat, i když jsem je porovnávala podle každého znaku, který dokážu změřit: věci jako je rodinný příjem, výsledky standardizovaných testů, dokonce i to, jak se děti ve škole cítily bezpečně.
Není to tedy jen ve West Pointu nebo v soutěži v hláskování, kde záleží na odhodlání.
Záleží na tom také ve školách, zvláště u dětí, kterým hrozí vyhazov.
Pro mě je nejvíce šokující ohledně odhodlání to, jak málo víme, jak málo ví věda o jeho budování.
Každý den se mě rodiče a učitelé ptají: „Jak u dětí vybuduju odhodlání?
Jak naučím děti slušné pracovní morálce?
Jak je udržím motivované na delší dobu?“
Nejupřímnější odpovědí je, že nevím.
(Smích) Co vím, je, že talent vás neudělá odhodlaným.
Naše data ukazují velmi jasně, že existuje spousta talentovaných jednotlivců, kteří jednoduše nedotahují své závazky do konce.
Ve skutečnosti, podle našich dat, odhodlání většinou s talentem nesouvisí, nebo je dokonce zcela opačné k míře talentu.
Tím nejlepším nápadem o budování odhodlání v dětech, který jsem zatím slyšela, je něco nazývané „růstové myšlení“.
Je to myšlenka rozvinutá na Stanfordově univerzitě Carol Dweckovou a je to přesvědčení, že schopnost učení není pevně daná, že se může změnit s vaším úsilím.
Dr. Dwecková prokázala, že když děti čtou a učí se o mozku a jak se mění a roste jako odpověď na výzvu, mají mnohem větší šanci vytrvat, když selžou, protože nevěří, že je selhání permanentní stav.
Růstové myšlení je tedy skvělou myšlenkou, jak budovat odhodlání.
Ale to nestačí.
A na tomto místě zakončím své poznámky, protože se nacházíme právě zde.
To je práce, která leží před námi.
Potřebujeme sebrat své nejlepší myšlenky, nejsilnější intuice a potřebujeme je otestovat.
Potřebujeme změřit, jestli jsme byli úspěšní, a musíme chtít selhat, nemít pravdu, abychom mohli začít znovu a poučit se z chyb.
Jinými slovy, potřebujeme být odhodlaní v tom, dělat naše děti odhodlanější.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Takže, vyrostla jsem ve východním Los Angeles aniž bych si vůbec uvědomovala, že jsem chudá.
Můj táta byl vysoce postavený člen gangu a panoval ulicím.
Každý věděl kdo jsem, takže jsem si o sobě dost myslela a byla jsem chráněná. A i když táta strávil většinu mého života ve vězení, měla jsem úžasnou mámu, která byla neskutečně nezávislá.
Pracovala na místní střední škole jako seketářka děkana, takže měla možnost vidět všechna děcka vyhozená ze třídy, ať už provedla cokoliv, čekající na potrestání.
Hoši, její kancelář byla narvaná.
Víte, děti, jako jsme my, mají spoustu věcí se kterými se musí vypořádat mimo školu a někdy prostě nejsme připraveni se soustředit.
To ale neznamená, že toho nejsme schopni.
Jenom to chce trošku víc snahy.
Tak třeba si pamatuju, jak jsem jednoho dne našla tátu na podlaze v koupelně, v křečích, pěnu u pusy následkem předávkování.
Fakt si myslíte, že tu noc bylo udělat si úkol na prvním místě mého seznamu priorit?
Nijak zvlášť.
Opravdu jsem ale potřebovala podpůrnou síť. Skupinu lidí, kteří by mi pomohli a dohlédli na to, že se nestanu obětí svých životních poměrů. Že mě budou tlačit daleko za hranice toho, co jsem si myslela že dokážu.
Potřebovala jsem učitele, každý den, ve třídě, kteří by mi říkali: "Máš na víc."
Bohužel, na místním druhém stupni mi tohle dopřáno nebylo.
Ta škola byla zamořená gangem a obrovskou fluktuací učitelů.
Takže máma řekla: "Budeš chodit na autobus, a jezdit hodinu a půl, každý den."
Následující dva roky jsem to tak dělala.
Jezdila jsem autobusem do nóbl části města.
Konečně jsem pak skončila na škole, kde byly smíchány různé druhy lidí.
Byli tam ti, co byli napojeni na gang a potom my, co jsme se fakt snažili dostat na střední školu.
Popravdě, vyhnout se problémům nebylo zas tak snadné.
Museli jste přežít.
Někdy jste prostě museli některé věci udělat.
Bylo tam dost učitelů, co říkali: "Ta to nikdy nezvládne."
"Má problém s respektováním autorit."
"Nikam se nedostane."
Někteří učitelé mě totálně odepsali jako ztracený případ.
Pak byli ale pořádně překvapení, když jsem dokončila střední školu.
Přijali mě na Pepperdine University a já jsem se vrátila na tu samou školu, kam jsem sama chodila, abych se stala asistentem pedagogů.
Říkala jsem jim, že chci být učitelka.
A páni, oni na mě: "Cože?
Proč?" "Proč bys chtěla být něčím takovým?"
Takže jsem započala svou kariéru učitelky na té samé střední škole, kam jsem chodila. Fakt jsem se chtěla pokusit zachránit víc dětí, které byly jako já.
Takže každý rok jsem se se svými žáky podělila o svou minulost, protože potřebují vědět, že každý máme něco. Každý s něčím bojuje a každý potřebuje pomoc na cestě životem.
A já jim tuhle pomoc poskytnu.
Jako nováček jsem vytvořila příležitost.
Jednoho dne mi do třídy přišlo dítě, které noc předtím pobodali.
Říkám mu: "Musíš jít do nemocnice, nebo ke školní zdravotní sestře, kamkoliv."
A on na to: "Ne slečno, nikam nejdu.
Potřebuju tady být protože musím dokončit školu."
Věděl, že ho nenechám být obětí jeho životní situace, ale že budeme pořád makat a posunovat se dopředu.
A tahle idea vytváření bezpečného místa pro naše děti, dozvídání se o tom, čím si procházejí, poznávání jejich rodin. Tohle jsem chtěla. Ve škole s 1 600 dětmi jsem ale tohle nemohla zvládnout, plus učitelé se každý rok měnili.
Jak si takové vztahy můžete vybudovat?
My jsme tedy vytvořili novou školu.
Vytvořili jsme Institut San Fernando se zaměřením na aplikovaná média.
Zároveň jsme dbali na to, abychom byli stále napojeni na školní obvod, abychom získali dotace a podporu.
S těmito věcmi jsme měli získat svobodu. Svobodu v procesu najímání učitelů, o němž jsme věděli, že bude účinný. Svobodu v určování obsahu výuky, abychom nedělali rutinní práci s knížkou, kdepak. A taky svobodu v řízení rozpočtu, abychom utráceli peníze tam, kde je potřeba. Nikoliv tak jak vám obvod nebo stát řekne, že to máte dělat.
Tyhle svobody jsme chtěli.
Změna celého paradigmatu nebyla snadná a vlastně ještě není dokončena.
Museli jsme to ale udělat.
Naše komunita si zasloužila nový způsob jak dělat věci.
A jakožto úplně první taková škola, ze všech spojených obvodů v Los Angeles, buďte si jistí, že existovala opozice.
Důvodem byl strach. Strach z toho, že to na té nové škole zkazí?
Jo, co když to pokazíme?
Ale co když to uděláme správně?
A taky že ano.
Takže i když učitelé byli proti, zaměstnávali jsme je na základě ročních smluv. Jestliže nechceš nebo neumíš učit, nemáš na mojí škole, s mými dětmi, co dělat.
(Potlesk) Takže jak jsme to provedli ve třetím roce?
No, tím, že máme školu, do které stojí za to každý den chodit.
Dodáváme našim dětem pocit, že nám na nich záleží.
Náš učební plán je precizní a odpovídá jejich potřebám, a používají veškerou technologii, na kterou jsou zvyklé.
Notebooky, počítače, tablety - na co si vzpomenete, to používají.
Animace, software, software na vytváření filmů, všechno tohle mají.
Propojujeme tyhle technologie s tím, co právě dělají. Například udělali veřejná oznámení pro Společnost pro Rakovinu.
Tato oznámení byla přehrávána v místních tamvajích.
Výuka prvků přesvědčování už nemůže být reálnější.
Naše skóre ve státním testu stouplo o víc než 80 bodů od chvíle, kdy jsme se stali svou vlastní školou.
Potřeba bylo všech zainteresovaných, aby pracovali společně. Učitelů a ředitelů pracujících na roční smlouvy, aby zůstávali v práci o mnoho déle než měli ve smlouvách, bez nároku na honorář.
Také je třeba člena školní rady, který za vás bude lobbovat a řekne, "Vězte, že obvod se vám snaží vnutit tohle, ale vy máte svobodu se rozhodnout jinak."
Zapotřebí je také aktivního rodičovského centra, které tu je nejen každý den, ale zároveň je také součástí našeho vedení tím, že rozhoduje za své děti, za naše děti.
Protože proč by měli naši studenti jezdit tak daleko od místa, kde bydlí?
Zaslouží si kvalitní školu ve svém sousedství. Školu, o které mohou hrdě říkat, že na ni chodí. Školu, na kterou i komunita jako taková může být hrdá. A také potřebují učitele, kteří za ně každý den budou bojovat a posilovat jejich schopnost posunovat se daleko za hranice svých životních poměrů.
Je totiž čas na to, aby děti jako jsem já přestaly být výjimkou a staly se normou.
Děkuju.
(Potlesk)
Vyrůstala jsem na Tchaj-wanu jako dcera kaligrafky a velmi ráda vzpomínám na to, jak mi moje matka ukazovala krásu tvarů a podoby čínských znaků.
Od té doby jsem fascinována tímto úžasným jazykem.
Ale pro cizince je čínština často stejně nepřekonatelná jako Velká čínská zeď.
V posledních letech jsem se pokoušela rozložit tu zeď na kousky, aby každý, kdo má zájem, mohl porozumět tomuto složitému jazyku a obdivovat jeho krásu.
Napadlo mě, že nějaká nová, rychlá metoda výuky čínštiny by se nám určitě hodila.
Já se v pěti letech začala učit, jak ve správném pořadí namalovat každý tah každého znaku.
Učila jsem se nové znaky každý den, celých patnáct let.
Protože my teď máme jen 5 minut, budeme to muset vzít nějakým rychlejším a jednodušším způsobem.
Čínský učenec zná asi 20 000 znaků.
S pouhými 1000 si přečtete jednoduchou literaturu.
A 200 nejčastějších znaků stačí k porozumění 40 % jednoduchých textů - čtení ukazatelů a jídelních lístků, pochopení hlavní myšlenky webové stránky nebo novinového článku.
Já dnes začnu s osmi znaky, na kterých vám předvedu, jak to funguje.
Jste připraveni?
Otevřte pusu dokořán, až se z ní stane čtverec.
To je PUSA.
Tohle je člověk, který jde na procházku.
ČLOVĚK.
Tvar OHNĚ je člověk s rukama po stranách, jakoby zoufale křičel: "Pomoc! Já hořím!" Ten symbol původně vznikl podle tvaru ohně, ale mně se tohle líbí víc. Vyberte si, co vám vyhovuje.
Toto je strom.
STROM.
Toto je HORA.
SLUNCE.
MĚSÍC.
Znak DVEŘÍ vypadá jako dveře do saloonu na Divokém západě.
Těmto osmi znakům říkám kořeny.
Jsou to stavební díly, ze kterých můžete vytvořit mnoho dalších znaků.
Člověk.
Když jde další člověk za ním, znamená to NÁSLEDOVAT.
Jak se říká, dva jsou pár, tři jsou DAV.
Když člověk doširoka roztáhne ruce, ukazuje "bylo to takhle VELKÉ".
Člověk v puse je VĚZEŇ.
Je uvězněný, stejně jako Jonáš ve velrybě.
Strom. Dva stromy u sebe jsou LES.
Tři stromy jsou větší les, PRALES.
Dáme pod strom plaňku a máme ZÁKLAD.
Dáme pusu na strom a je z toho IDIOT. To se dobře pamatuje, protože mluvící strom je pěkně hloupý nápad.
Pamatujete si oheň?
Dva ohně u sebe - HORKÝ.
Tři ohně, to už je spousta PLAMENŮ.
Dejte oheň pod stromy a ony HOŘÍ.
Slunce je pro nás zdrojem bohatství.
Dvě slunce - PROSPERUJÍCÍ.
Tři slunce, to jsou JISKRY.
Když slunce a měsíc září spolu, je to JAS.
Také to znamená ZÍTRA, po jednom dni a jedné noci.
Slunce vychází nad obzorem.
VÝCHOD SLUNCE. Dveře. Dejte plaňku do dveří a máte ZÁVORU.
Pusa ve dveřích znamená PTÁT SE.
Ťuk ťuk, je někdo doma?
Tenhle člověk se krade ze dveří, UTÍKÁ, PRCHÁ.
Nalevo máme ŽENU.
Když se setkají dvě ženy, je z toho HÁDKA.
(Smích) Tři ženy spolu, pozor, to je CIZOLOŽSTVÍ.
Teď jsme prošli skoro třicet znaků.
Tímto způsobem můžeme z prvních osmi kořenů získat 32 znaků.
Z dalších osmi znaků získáme dalších 32.
Takže takto se celkem snadno můžete naučit i pár set znaků - - tolik, kolik umí osmileté čínské dítě.
Když se naučíte znaky, můžeme začít tvořit fráze.
Například hora a oheň u sebe, máme ohnivou horu.
SOPKA. Víme, že Japonsko je země vycházejícího slunce.
Toto je slunce umístěné v počátku, protože Japonsko leží na VÝCHOD od Číny.
Takže ze slunce a počátku máme JAPONSKO.
Člověk za Japonskem, co z toho bude?
JAPONEC.
Znak nalevo jsou dvě hory položené na sobě.
Ve staré Číně to znamenalo exil, protože čínští panovníci posílali své politické nepřátele do exilu za horami.
Časem se z exilu stalo ODEJÍT
Ústa, která vám řeknou, kudy odejít, to je VÝCHOD.
Což mi připomíná, že bych měla přestat mluvit a odejít z pódia. Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk)
Děkuji vám.
Před 12 lety jsem se přistěhoval do Ameriky. Se svou ženou Terry a dvěma dětmi.
Vlastně, popravdě řečeno, jsme se přestěhovali do Los Angeles – (Smích) – a mysleli jsme si, že se stěhujeme do Ameriky. Nevadí, je to jen krátký let. Z Los Angeles
do Ameriky. Dostal jsem se sem před 12 lety a když jsem přijel, říkali mi různé věci, třeba že „Američani nechápou ironii.“
Jak jste na to přišli?
Není to pravda.
Procestoval jsem tuto zemi křížem krážem
a nenašel jsem jediný důkaz, že by Američani ironii nechápali.
Je to jeden z těch kulturních mýtů, jako ten, že „Briti jsou odtažití.“
Nechápu, jak na to lidi přišli.
Vpadli jsme do každé země, kterou jsme uviděli.
(Smích) Není tedy pravda, že by Američani nechápali ironii, ale chtěl jsem, abyste věděli, co si lidi špitají za vašimi zády.
Víte, když v Evropě odejdete z obýváku, lidé říkají: ještěže ve tvé přítomnosti nikdo nebyl ironický.
To, že Američani ironii chápou, jsem zjistil, když jsem se setkal s legislativou k Žádné dítě nezůstane pozadu.
Ironie z toho názvu přímo prýští,
že? Protože –
(Smích) (Potlesk) – Protože to nechává pozadu miliony dětí.
Ale chápu, že by nebylo pro zákony dobré jméno: Miliony dětí zůstanou pozadu.
Chápu to.
Co to obnáší? Inu, navrhujeme
nechat miliony dětí pozadu a takhle to bude fungovat.
Funguje to ukázkově.
V některých částech země odejde 60 % dětí předčasně ze školy.
V komunitách původních obyvatel to je 80 % dětí.
Kdybychom to srazili na polovinu, dle jednoho odhadu by to v americké ekonomice vytvořilo během deseti let produkt za téměř bilion dolarů.
Z ekonomického pohledu to je moc hezká matematika, že? Měli bychom to udělat?
Už teď to stojí ohromné peníze, zametat škody z krize odpadlíků.
Ale krize odpadlíků je jen vrcholem ledovce.
Nepočítají se do toho děti, které ve škole zůstanou, ale jsou vyřazovány z dění, neužívají si to, nemají z toho žádný užitek.
A důvodem není to, že bychom neutráceli dost peněz.
Amerika na vzdělání vydává víc peněz než většina dalších zemí.
Třídy tu bývají menší než kde jinde.
A každý rok se vynoří stovky iniciativ, které se snaží zlepšovat vzdělávání.
Problém je, že to všechno jde špatným směrem.
Existují tři principy, na jejichž základech lidský život vzkvétá, a ty se neslučují s kulturou vzdělávání, pod kterou musí většina učitelů pracovat a kterou musí studenti přetrpět.
Prvním principem je, že lidské bytosti jsou přirozeně rozlišné a různorodé.
Můžu se vás zeptat, kolik z vás má vlastní děti?
Dobře. Nebo vnoučata.
Co třeba dvě a více dětí?
Dobrá. A zbytek z vás dítě aspoň viděl.
(Smích) Malí lidičkové, co pobíhají okolo.
Vsadím se s vámi – a jsem si docela jistý, že tu sázku vyhraju.
Jestliže máte dvě a více dětí, vsadím se s vámi, že jsou naprosto odlišné.
Nejsou? No nejsou?
(Potlesk) Nikdy byste si je nespletli, není to tak?
Jako: „A kterej jsi ty?
Připomeň se. S mámou si vás označkujeme barvičkama, abyste se nám nepletli.“
Vzdělání založené na Žádné dítě nezůstane pozadu není založeno na odlišnostech, ale konformitě.
Školy jsou podporovány v hledání toho, co děti zvládnou napříč velice úzce vymezeným spektrem výsledků.
Jedním z výsledků akce Žádné dítě nezůstane pozadu bylo zúžení zaměření na takzvané oblasti STEM [věda, matematika, technika].
Jsou důležité.
Nehodlám tu zpochybňovat roli matematiky a přírodních věd.
Na druhé straně jsou nezbytné, ale nikoli dostatečné.
Opravdové vzdělání musí klást důraz také na umění, humanitní předměty, tělocvik.
Ohromné množství dětí, promiňte, děkuji – (Potlesk) – Dle jednoho odhadu je dnes v Americe něco kolem 10 % dětí, kterým byly diagnostikovány nejrůznější stupně poruch, které se hromadně nazývají poruchami pozornosti,
ADHD. Neříkám, že se to neděje.
Jen nevěřím, že by to byla až taková epidemie.
Když mají děti sedět, aby hodinu co hodinu dělaly podřadnou úřednickou práci, asi čekáte, že se budou neustále vrtět, ne?
(Smích) (Potlesk) Děti netrpí, alespoň většinou, netrpí nějakou psychologickou poruchou.
Jsou nemocné dětstvím.
(Smích) A to vím, protože jsem svá raná léta strávil
jako dítě. Tím vším jsem si prošel.
Dětem se daří nejlépe v pestrém prostředí, které dává vyniknout různým talentům, ne jen úzkému okruhu.
Mimochodem, umění není důležité jen proto, že zlepšuje výsledky v matematice.
Je důležité proto, že hovoří k částem dětského bytí, ke kterému jinak neproniknete.
Druhý… děkuji vám. (Potlesk) Druhý princip, díky kterému lidská duše vzkvétá, je zvědavost.
Když v dítěti podnítíte jiskřičku zvědavosti, budou se často učit samy, aniž by k tomu někoho potřebovaly.
Děti se učí přirozeně.
A je to fakt práce zejména tuto schopnost vymýtit nebo potlačit.
Zvědavost je hnacím motorem výsledků.
Důvod, proč o tom dnes mluvím, je ten, že jedním z důsledků této kultury bylo, dá-li se to tak nazvat, deprofesionalizování učitelů.
Žádný systém kdekoli na světě ani žádná škola v zemi není lepší než jejich učitelé.
Učitelé jsou životodárnou mízou úspěchu škol.
Učitelství je však kreativní profesí.
Výuka, přísně vzato, není donášková služba.
Nestačí předat nabyté informace.
Skvělí učitelé to sice dělají, ale skvělí učitelé také mentorují, stimulují, provokují, zapojují.
Vzdělávání je koneckonců o učení.
Když není učení, nebude ani vzdělání.
Lidé však mohou ztratit ohavnou spoustu času debatami o vzdělání, aniž by se vůbec bavili o učení.
Středobodem vzdělávání je donutit lidi se učit.
Jeden můj přítel, starý přítel – vlastně velice starý,
je už mrtvý. (Smích) Tak starý, jak jen to jde, řekl bych.
Nicméně byl úžasný, úžasný filozof.
Rád mluvil o rozdílu mezi úkolovým a výsledkovým významu sloves.
Asi takhle: můžete nějakou aktivitu provádět, ale nemusíte jí vůbec dosáhnout, jako třeba diety.
Je to vlastně skvělý příklad.
To je on.
Drží dietu. Ztratil něco na váze?
Ani ne. Učení je přesně toto slovo.
Můžete říct: „Tamhle je Debora, je v učebně 34 a učí.“
Ale když se nikdo nic nenaučí, může se Debora snažit o vyučování, ale nikdy ho nedosáhne.
Role učitele je usnadnit učení.
To je to.
Podle mě problém tkví v tom, že se dominantní kultura výuky začala zaměřovat ne na výuku nebo učení, ale na testování.
Chápu, že jsou testy důležité.
Standardizované testy mají své opodstatnění.
Ale neměly by být dominantním prvkem kultury vzdělávání.
Měly by diagnostikovat. Měly by pomáhat.
(Potlesk) Když půjdu na zdravotní prohlídku, chci standardizované testy.
Opravdu chci.
Však víte, chci znát svou hladinu cholesterolu a srovnat ji na standardní škále s ostatními lidmi.
Nechci znát škálu, kterou si můj doktor vymyslel cestou do práce.
„Váš cholesterol bych označil někde na oranžové hladině.“
„Opravdu?
A je to dobré?“ – „Netuším.“
Všechno to by mělo učení podporovat.
Nemělo by mu bránit, jak se to však samozřejmě děje.
Takže namísto zvědavosti tu máme kulturu dodržování.
Vybízíme děti a učitele k tomu, aby dodržovali rutinní postupy, než aby těžili ze síly představivosti a zvědavosti.
A konečně třetím principem je toto: Lidský život je ve své podstatě tvůrčí.
Všichni proto máme různé životopisy.
Vytváříme své životy a můžeme je přetvářet během toho, co je žijeme.
Je to podstata bytí člověkem.
Je to důvod, proč je lidstvo tak zajímavé, různorodé
a energické. Chci tím říct, že jiní tvorové mají své představy také, stejně jako kreativitu, ale ne až tak zjevné jako ty naše, že?
Můžete mít třeba psa.
A váš pes dostane depresi.
Ale nezačne poslouchat Radiohead, že?
(Smích) Nebude zírat z okna s lahví Jacka Danielse v tlapách.
(Smích) Vy na něho: „Nechceš se jít vyvenčit?“
A on: „Ne, je mi fajn.
Jen běž. Počkám tu.
Něco mi vyfoť.“ Vytváříme své životy díky nekonečnému procesu představování si alternativ a možností a jednou z rolí vzdělávání je probudit a rozvinout tyto tvůrčí síly.
Místo toho žijeme v kultuře standardizace.
Nemusí to tak být.
Opravdu nemusí.
Finsko se pravidelně umisťuje na špičce
v matematice, přírodních vědách a ve čtení. Ano, to, co dělají skvěle, víme tak dobře jen díky tomu, že se to všechno testuje.
Ale to je jeden z problémů testů.
Nesledují další věci, na kterých také záleží.
Zajímavostí o práci ve Finsku je toto: nejsou těmito disciplínami posedlí.
Zaujímají ke vzdělávání velice široký přístup, který zahrnuje také humanitní předměty, tělocvik a umění.
Zadruhé, ve Finsku neexistuje standardizované testování.
Tedy, trochu ano, ale není to nic, kvůli čemu by si lidé lámali hlavu. Nesedí kvůli tomu u stolu dlouho do noci.
A zatřetí, když jsem se nedávno potkal s pár lidmi z Finska, s opravdovými Finy, někdo z amerického systému se těch Finů ptal: „Jak přistupujete k míře odpadlictví?“
Podívali se na něj trochu udiveně a odpověděli: „No… my ji máme na nule.
Proč by někdo odcházel ze školy?
Když má někdo problém, dozvíme se o něm a pomůžeme mu, podpoříme ho.“
Lidi vždycky říkají: „Nemůžete srovnávat Finsko s Amerikou.“
Ne. Myslím, že počet obyvatel ve Finsku je okolo 5 milionů.
Můžete ho ale srovnávat s americkým státem.
Mnoho amerických států má méně obyvatel než oni.
Tím naznačuju, že jsem v Americe byl v pár státech, kde jsem byl také jedinou osobou.
(Smích) Opravdu, opravdu. Řekli mi, ať zamknu, až budu odcházet.
(Smích) To, co ty nejvýkonnější systémy světa dělají, bohužel nepozorujeme napříč systémy v Americe – teď to myslím jako celek.
Tak třeba zaprvé: Individualizovat výuku a učení se.
Jsou si vědomi toho, že to jsou studenti, kdo se učí, a systém má podpořit je samotné, jejich zvědavost, jejich osobnost a jejich kreativitu.
Jen tak je přimějete k učení.
Druhá věc je to, jak vysokou vážnost přisuzují učitelské profesi.
Uznávají, že nemůžete zlepšit vzdělání, pokud si k výuce nevyberete ty nejlepší lidi a pokud je nebudete neustále podporovat a profesně rozvíjet.
Investování do profesního rozvoje není náklad.
Je to investice a každá země, které se daří, to ví, ať už to je Austrálie, Kanada, Jižní Korea, Singapur, Hongkong nebo Šanghaj.
Vědí o tom své.
Zatřetí, zodpovědnost za vzdělání mají samotné školy.
Víte, ve vzdělávání je velký rozdíl mezi příkazovým a řídicím způsobem vedení – To je to, co se v některých systémech děje.
Rozhoduje vláda nebo místní zastupitelstvo, myslí si, že ví všechno nejlépe a říkají vám, co máte dělat.
Problém je, že se vzdělávání neděje v zasedacích místnostech sídel zákonodárců.
Děje se ve třídách a školách a lidé, kteří se mu věnují, jsou učitelé a žáci a když odstraníte jejich vliv, přestane to fungovat.
Musíte ho navrátit lidem.
(Potlesk) To, co se děje v této zemi, je úžasné.
Ale musím říct, že se to děje navzdory dominantní kultuře vzdělávání, ne díky jí.
Je to jak kdyby lidé stále plachtili proti větru.
Myslím si to, protože – mnoho současných opatření je založených na mechanistickém chápání vzdělávání.
Jak kdyby vzdělávání bylo průmyslový proces, který může být vylepšen lepšími čísly, a tam někde v nejskrytějších zákoutích mysli tvůrců těchto opatření se nachází představa, že když to dobře vyladíme, tak nějak akorát, v budoucnu to pošlape jako na drátkách.
Nepošlape a nikdy nešlapalo.
Protože vzdělávání není mechanický systém.
Je to lidský systém, je založený na lidech.
Lidech, kteří se buď chtějí učit, nebo ne.
Každý student, který předčasně odejde ze školy, k tomu má důvod zakořeněný ve svém způsobu života.
Škola je může nudit.
Mohou ji považovat za nepodstatnou.
Může jim připadat, že je v rozporu se životem, který žijí mimo školu.
To jsou tendence, ale příběhy za nimi jsou pokaždé jiné.
Byl jsem nedávno v Los Angeles na setkání o – jmenovalo se to alternativní vzdělávací programy.
To jsou programy navržené tak, aby se děti vracely ke vzdělávání se.
Mají mnoho podobného.
Jsou šité na míru.
Silně podporují učitele, budují vazby s komunitou, mají široký a bohatý záběr a často tyto programy zapojují studenty mimo školu stejně jako ve škole.
A fungují.
Co mi připadá zajímavé, je, že se nazývají „alternativní vzdělávání“.
Chápete to?
A přitom veškerá zkušenost ze světa ukazuje, že kdybychom to dělali takto, nebyla by alternativa potřeba.
(Potlesk) Myslím, že musíme přijít s jinou metaforou.
Musíme si uvědomit, že je to lidský systém a že jsou podmínky, ve kterých se lidem daří, a podmínky, ve kterých vůbec.
Jsme koneckonců organická stvoření a kultura školy je naprosto nezbytná.
Kultura je organický termín, ne?
Nedaleko od mého bydliště je místo nazvané Údolí smrti.
Údolí smrti je nejteplejší, nejsušší místo v Americe, nic tam neroste.
Nic tam neroste, protože tam neprší.
A proto tedy Údolí smrti.
V zimě roku 2004 v Údolí smrti zapršelo.
Během krátké doby napršelo skoro 18 cm.
A na jaře 2005 to teda bylo něco.
Veškerou půdu v Údolí smrti pokryl květinový koberec,
aspoň na chvilku. Co to dokazuje? Údolí smrti není mrtvé.
Je jen nečinné.
Přímo pod povrchem jsou semínka možností, která čekají na ty správné podmínky. V organických systémech, když nastanou ty správné podmínky, je život nevyhnutelný.
Děje se vždy a všude.
Vezměte nějaký prostor, školu, oblast, změňte podmínky, ukažte lidem, co je možné, co mohou očekávat, dejte jim více různých příležitostí; rozvíjejte a važte si vztahů mezi učiteli a žáky, dejte lidem možnost tvořit a inovovat to, co dělají, a školy, které o to vše byly ochuzené, se najednou probudí k životu.
Dobří vůdci to vědí.
Opravdová role vůdců ve vzdělávání – a myslím, že to platí na národní úrovni, krajské úrovni i na úrovni jednotlivých škol – není a nemělo by být přikazovat a řídit.
Ta skutečná role vůdcovství je řízení prostředí, vytváření prostředí plného možností.
A když to uděláte, lidé to využijí a začnou dosahovat věcí, které jste vůbec nepředvídali a nečekali.
Mám tu parádní citát od Benjamina Franklina.
„Na světě existují tři druhy lidí: Ti, se kterými nehnete, lidé, kteří to nechápou, nechtějí chápat, vyhnou se tomu za každou cenu. Pak jsou i lidé, kteří jsou tvární, jsou si vědomi potřeby změny a jsou připraveni poslouchat. A nakonec tu jsou hybači, lidé, kteří ty věci dělají.“
Když podpoříme více lidí, bude z toho hnutí.
A když je to hnutí dostatečně silné, bude to, v nejlepším slova smyslu, revoluce.
A to je to, co potřebujeme.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk) Děkuji vám. (Potlesk)
Každý potřebuje trenéra.
Nezáleží na tom, jestli jste basketbalista, tenista, gymnasta, nebo hráč bridge.
(Smích) Moje trenérka bridge, Sharon Osbergová, říká, že nikdo na světě nemá tolik fotek hlavy zezadu. (Smích) Promiň, Sharon. Takhle to napravíme.
Všichni potřebujeme lidi, kteří nám dají zpětnou vazbu.
Proto se zlepšujeme.
Bohužel existuje jedna skupina, která nedostává téměř žádnou systematickou zpětnou vazbu, která by jim mohla pomoct dělat práci lépe, a tito lidé dělají jednu z nejdůležitějších prací na světě.
Jsou to učitelé.
Když jsme se já a Melinda dozvěděli o tom, jak málo užitečné zpětné vazby učitelé dostávají, dostalo nás to.
Až donedávna, přes 98 procent učitelů dostalo jako zpětnou vazbu pouze jedno slovo: Uspokojivé.
Pokud by mi moje trenérka bridge někdy řekla že jsem byl "uspokojivý," ztratil bych naději, že se někdy zlepším.
Jak bych se dozvěděl, kdo byl nejlepší?
Jak bych se dozvěděl, co jsem dělal jinak?
Dnes okrsky vylepšují způsoby, jak ohodnotit učitele, ale stále jim nedáváme téměř žádnou zpětnou odezvu, která by jim pomohla zlepšit jejich výkon.
Naši učitelé si zaslouží lepší zacházení.
Systém, který tu máme dnes k nim není spravedlivý.
Není to fér ke studentům, a ohrožuje to globální vůdčí pozici Ameriky.
Dnes bych chtěl mluvit o tom, jak můžeme pomoct všem učitelům získat prostředky pro zlepšení, které chtějí a které si zaslouží.
Začneme tím, že se zeptáme, kdo si vede dobře.
No, bohužel, neexistují žádné mezinárodní žebříčky, který systém zpětné vazby je nejlepší.
A tak jsem zkoumal státy, kde studenti vykazovali výborné akademické výsledky, a zaměřil se na to, co dělají pro to, aby pomohli učitelům se zlepšit.
Vezměte si žebříčky znalosti čtení.
USA není na prvním místě.
Nejsme ani mezi nejlepšími 10.
Dělíme se o 15. místo s Islandem a Polskem.
Ze všech zemí, které si ve čtení vedly lépe než USA, kolik z nich má formální systém, který by pomáhal učitelům se zlepšovat?
11 ze 14.
USA se dělí o 15. místo ve čtení, ale v přírodopisu jsme 23. a v matematice 31.
Pouze v jedné oblasti jsme mezi prvními, v tom, že nedokážeme učitelům pomoct rozvíjet jejich schopnosti.
Podívejme se na ty, co si v akademickém hodnocení vedli nejlépe: Šanghajská provincie v Číně.
Umístili se na prvním místě ve všech žebříčcích, ve čtení, matematice i přírodopisu, jeden z receptů na jejich neuvěřitelný úspěch je způsob, jakým pomáhají učitelům se zlepšovat.
Ujistili se, že mladší učitelé dostanou příležitost sledovat starší učitele při práci.
Měli týdenní studijní skupiny, kde se učitelé sešli a mluvili o tom, co funguje.
dokonce požadují, aby každý učitel pozoroval a dával zpětnou vazbu svým kolegům.
Možná se ptáte, proč je takový systém tak důležitý?
Je to proto, že učitelská profese je velmi rozmanitá.
Někteří učitelé jsou daleko efektivnější než ostatní.
Dokonce v celé zemi jsou učitelé, kteří pomáhají svým studentům dělat neuvěřitelné pokroky.
Pokud by průměrný učitel dneška se mohl stát tak dobrým, jako tito učitelé, naši studenti by zbytek světa rozdrtili na prach.
Potřebujeme tedy systém, který pomůže všem našim učitelům být tak dobří, jako ti nejlepší.
Jak by takový systém vypadal?
Abychom na to přišli, naše nadace spolupracovala se 3000 učiteli, v okrscích po celé zemi na projektu s názvem "Způsoby efektivního vyučování."
Měli jsme pozorovatele, kteří sledovali videa učitelů ve třídě a hodnotili, jak si vedli v různých úkolech.
Například zeptali se svých studentů na nějakou těžkou otázku?
Pokusili se látku vysvětlit vícero způsoby?
Také jsme nechali studenty vyplnit dotazníky, kde byly otázky jako: "Ví tvůj učitel jestli třída učivo pochopila?"
"Učíš se opravovat svoje chyby?"
A to na co jsme přišli je velmi zajímavé.
Zaprvé ti učitelé, kteří si vedli dobře v pozorováních měli studenty s lepšími výsledky.
To nám potvrdilo, že postupujeme správně.
A za druhé, učitelé v programu nám řekli, že tato videa a ty dotazníky od studentů byly jako diagnostické nástroje velmi užitečné, protože odhalily určité oblasti, ve kterých by se mohli zlepšit.
Chci vám ukázat, jak video obsah MET vypadá v akci.
(Hudba) (Video) Sarah Brown Wessling: Dobré ráno, třído.
Řekněme si, co se dnes bude dít.
Dnes budeme dělat společné hodnocení, ano?
Společné hodnocení. Naším úkolem na konci hodiny bude, abyste se byli schopni rozhodnout, jestli máte nebo nemáte argumenty pro svá tvrzení v esejích.
Jmenuji se Sarah Brown Wesslingová.
Jsem středoškolská učitelka angličtiny na Johnstonské střední škole v Iowě.
Pracujte se sousedem v lavici.
Diskutujte společně o tom, co si myslíte, že míním těmi argumenty. Mluvila jsem o -- Myslím si, že pro učitele je rozdíl mezi abstraktní představou jak vnímáme naši práci a její konkrétní realitou.
Dobře, tak mi prosím přineste svoje práce.
Myslím, že nám video nabízí vidět část reality.
To, co vidíte na videu, nemůžete zpochybnit, a je tu hodně, co se z toho můžeme naučit, a je tu mnoho způsobů, jak se můžeme rozvíjet v naší profesi, když to uvidíme na vlastní oči.
Mám jenom malou kameru a malý stativ a koupila jsem si tento malý širokoúhlý objektiv.
Na začátku hodiny ji jenom postavím dozadu třídy. Není to dokonalý záběr.
Nezachytí každou maličkost.
Ale můžu poslouchat zvuk. A vidím toho hodně.
Dokážu se z toho hodně naučit.
Je to jednoduchý, ale výkonný nástroj mojí sebereflexe.
Dobrá, podíváme se nejdřív na ten dlouhý, ano?
Když skončím nahráváním, připojím to k počítači, nahraju to a podívám se na to.
Pokud si neudělám poznámky, nezapamatuji si to.
Dělat si poznámky je součást mého procesu myšlení, a zjišťuji, co vidím, když si to napíšu.
Používám to pro můj osobní růst a sebereflexi mé učitelské strategie a metodologie a třídního managementu, a všech těch různých aspektů třídy.
Mám radost, že jsme se toho procesu účastnili před tím takže jsme si mohli porovnat, co funguje a co ne.
Myslím, že video odhaluje mnoho z toho, co je pro nás učitele podstatné způsobem, který nám pomáhá učit a chápat, a následně pomáhá naší širší komunitě porozumět o čem tato komplexní práce doopravdy je.
Myslím, že je to způsob jak ukázat a ilustrovat věci, které nemůžeme vyjádřit v učebním plánu, věci, které nemůžete vyjádřit v normách, věci, které ani někdy nemůžete vyjádřit v pedagogických knihách.
Výborně, přeju vám všem pěkný víkend.
Na shledanou příští týden.
[Každá třída by tak mohla vypadat] (Potlesk) Bill Gates: Jednoho dne, bychom rádi aby všechny třídy v Americe nějak takto vypadaly.
Ale stále máme před sebou dost práce.
Stanovit oblasti, ve kterých se učitelé potřebují zlepšit je pouze půl bitvy.
Musíme jím dát také nástroje, které potřebují aby na diagnóze mohli pracovat.
Pokud se dozvíte, že se potřebujete zlepšit v tom, jak učíte zlomky, měli byste mít možnost se podívat na video nejlepšího učitele zlomků na světě.
Vybudování této kompletní učitelské zpětné vazby a zlepšovacího systému nebude jednoduché.
Například vím, že některým učitelům ńení představa kamery ve třídě ihned po chuti.
To je pochopitelné. Ale naše zkušenost s MET ukazuje, že pokud učitelé celý poces zvládnou pokud nasbírají videa z hodin, a vyberou jen ty hodiny, které chtějí přihlásit, mnoho z nich bude ochotno se účastnit.
Vybudování tohoto systému, bude také vyžadovat značnou investici.
Naše nadace odhaduje, že by to mohlo stát až pět miliard dolarů.
No, to je velké číslo, ale když si to porovnáme, je to méně než dvě procenta z ročniho příjmu všech učitelů.
Dopad na učitele by byl fenomenální.
Konečně bychom měli způsob, jak jim dát zpětnou vazbu, stějně jako způsob jak na ni reagovat.
Ale tento systém by měl ještě daleko důležitější výhodu pro naši zemi.
Nasměroval by nás na správnou cestu, abychom si mohli být jisti, že naši studenti dostanou dobré vzdělání, najdou si kariéru, která je bude naplňovat a odměňovat, a dostanou šanci mít život svých snů.
Nejenom, že by to z nás udělalo daleko úspěšnější zemi.
Ale také daleko spravedlivější.
Já jsem nadšený touto příležitostí, poskytující učitelům podporu, kterou chtějí a zaslouží si.
Doufám, že i vy jste.
Děkuji.
(Potlesk)
Když mi bylo něco přes dvacet, měla jsem psychoterapeutické sezení se svým prvním klientem.
Byla jsem doktorandkou klinické psychologie na Berkeley.
Klientce bylo 26 a jmenovala se Alex.
Když přišla Alex na své první sezení, měla na sobě džíny a rozevlátou halenu a hodila sebou na gauč v mé ordinaci. Odkopla své balerínky a řekla mi, že se mnou chce probrat své problémy s kluky.
Oddechla jsem si, když jsem to slyšela.
Prvním klientem mé spolužačky byl žhář.
(Smích) A já jsem dostala holku přes dvacet, která chtěla mluvit o klucích.
Říkala jsem si, že tohle bych mohla zvládnout.
Ale nezvládla jsem to.
Alex vyprávěla na svých sezeních legrační historky a pro mě bylo lehké jen přikyvovat, zatímco řešení jejích problémů zůstávalo v nedohlednu.
„Třicet je nových dvacet,“ říkala Alex a mně se zdálo, že má pravdu.
Práce přišla později, manželství přišlo později, děti přijdou později, dokonce i smrt přichází později.
Lidé přes dvacet jako Alex a já neměli ničeho tak moc jako času.
Ale zakrátko mě můj odborný poradce začal tlačit k tomu, abych přiměla Alex k hovoru o jejím milostném životě.
Tomu jsem se bránila.
Řekla jsem: „Jasně, randí jak o závod, spí s nějakým pakem, ale nevypadá to, že by si toho kluka vzala.“
A pak můj poradce řekl: „Toho ne, ale možná si vezme toho příštího.
A nejlepší doba, kdy připravit Alex na manželství je předtím, než se vdá.“
Tomu psychologové říkají „Aha“ moment.
Tehdy jsme si uvědomila, že 30 není nových 20.
Ano, lidé se usazují později, než tomu bývalo dříve, ale to neznamená, že dvacítka je dobou čekání a prostojů.
Pro Alex to měla být doba maximálních výhod a my jsme tam vysedávaly a marnily čas.
Tehdy jsem si uvědomila, že tohle neškodné zanedbávání je ve skutečnosti problém se všemi důsledky nejen pro Alex a její milostný život, ale i pro kariéry a rodiny a budoucnost všech dvacetiletých všude kolem.
V USA je nyní asi 50 milionů lidí ve věku 20–30 let.
Jedná se o 15 % populace nebo lépe řečeno o 100 %, protože nikdo nedosáhne dospělosti, aniž by předtím prošel dvacítkou.
Komu je kolem 20, zvedněte ruku.
Moc ráda bych tady nějaké dvacítky viděla.
Á, ano, jste skvělí!
Jestliže pracujete s dvacítkami, milujete někoho takového, trápíte se kvůli dvacítce, chci vás vidět - Dobrá. Výborně, dvacátníci jsou velmi důležití.
Takže se na ně zaměřuji, protože věřím, že každý z těchto 50 milionů dvacetiletých by měl vědět, co psychologové, sociologové, neurologové a odborníci na neplodnost již dávno vědí: využít čas mezi 20 a 30 rokem je jednou z nejjednodušších, ale také nejpřínosnějších věcí, které můžete udělat pro práci, lásku, osobní spokojenost, možná i pro celý svět.
To není můj osobní názor.
To jsou fakta.
Víme, že 80 % rozhodujících životních okamžiků se děje do věku 35 let.
Což znamená, že 8 z 10 rozhodnutí, zážitků a „Aha“ momentů, které vytvářejí váš život, zažijete do věku asi 35 let.
Komu je přes 40, nepanikařte.
Myslím, že vy to zvládnete.
Víme, že prvních 10 let kariéry má exponenciální dopad na to, kolik budete vydělávat.
Víme, že více než polovina Američanů se ožení či vdá, žijí nebo chodí se svým budoucím partnerem před dovršením 30 let.
Víme, že mozek dokončuje svůj druhý a také poslední růstový spurt po 20. roce věku a připravuje se tak na dospělost. Což znamená, že pokud chcete na sobě něco měnit, ta pravá chvíle je právě teď.
Víme, že osobnost se ve věku mezi 20 a 30 lety mění více, než kdykoliv jindy v celém životě a víme, že plodnost ženy je na vrcholu ve věku 28 let a že po 35 nastávají s plodností problémy.
Takže po 20. roce je ta pravá doba na poznání svého těla a svých možností.
Když přemýšlíme o vývoji dítěte, všichni víme, že prvních 5 let života je kritických pro vývoj jazyka a spojení v mozku.
V tomto období má obyčejný, každodenní život neobyčejný dopad na to, co se z vás stane.
Ale už méně slýcháme, že je něco jako vývoj k dospělosti a že věk po 20. roce je pro dospělost kritické období.
Ale toto dvacítky neslýchají.
V novinách čteme o změněném rozvrhu dospívání.
Výzkumníci nazývají dvacítku prodlouženou pubertou.
Novináři pro dvacítky vymýšlejí přihlouplé přezdívky, například „twixters“ a „kidults.“
Je to tak.
My jako společnost jsme bagatelizovali to, co je vlastně rozhodující dekádou dospělosti.
Leonard Bernstein řekl, že k dosažení velkých cílů je potřeba plán a hodně málo času.
Není to přesně tak?
Co se asi tak stane, když pohladíte dvacítku po hlavě a řeknete: „Máš na to přece ještě dalších 10 let, začít opravdový život.“
Nestane se nic.
Okradli jste tohoto člověka o pocit urgence a ambici a nestane se vůbec nic.
A pak den co den, chytří, zajímaví lidé přes 20, jako jste vy nebo vaši synové a dcery, přicházejí do mé ordinace a říkají: „Já vím, že tento kluk pro mě není ten pravý, ale tento vztah se přece nepočítá. Jen se tak bavím.“
Nebo prohlašují: „Říká se, že když začnu na kariéře pracovat než mi bude 30, tak to zvládnu.“
Ale pak slyším toto: „Brzy mi bude 30 a není za mnou nic.
Můj profesní životopis vypadal líp ten den, kdy jsem promoval.“
A pak slyším také toto: „Randění ve 20 byla jako hra na židle.
Všichni běhali kolem dokola a byla to zábava, ale ve 30 je to jako když ta hudba najednou přestane hrát a všichni si honem začnou sedat.
Nechtěla jsem být tou, kdo zůstane stát, a tak si někdy říkám, že jsem se vdala, protože můj manžel byl tou židlí, co jsem ve 30 měla nejblíž.“
Kde jste, vy dvacítky tady?
Nedělejte to.
Možná se vám to zdá moc ostré, ale nenechte se mýlit, tady jde o hodně.
Když toho hodně odložíte na věk po 30, budete toho mít najednou moc. Začít kariéru, vybrat si bydliště, partnera, a mít 2-3 děti v docela krátké době.
Mnoho těchto věcí nejde zvládnout naráz a jak ukazuje současný výzkum, je prostě těžší a více stresující vše toto najednou zvládnout po třicítce.
Krize středního věku v novém tisíciletí není v tom, že si koupíte červeného sporťáka.
Je to pocit, že nemáte kariéru, kterou byste nyní chtěli.
Je to uvědomění si, že nemůžete mít dítě, které teď tak chcete nebo že už si nemůžete pořídit další.
Příliš mnoho třicátníků a čtyřicátníků se v mé ordinaci dívá na sebe a na mě a vypráví o svém věku po 20. „Co jsem to jen dělal? Co jsem si to vůbec myslel?“
Chci změnit, co dvacítky dělají a co si myslí.
Zde je příběh, jak by to mohlo být.
Je to příběh ženy jménem Emma.
Emma přišla do mé ordinace ve věku 25 let, protože měla, dle svých vlastních slov, krizi identity.
Říkala, že by ráda pracovala v oboru umění nebo zábavy, ale že se ještě nerozhodla, takže posledních pár let pracovala jako číšnice.
Protože to bylo levnější, žila s přítelem, který dával najevo spíše svůj vztek než své schopnosti.
A jakkoli byla její doba po 20 těžká, její život předtím byl ještě těžší.
Na našich sezeních často plakala, ale pak se sebrala a řekla: „Rodinu si člověk nevybere, ale přátele volit může.“
Jednoho dne Emma přišla se svěšenou hlavou a plakala skoro celou hodinu.
Koupila si nový diář a celé ráno přepisovala své četné kontakty, ale pak se zarazila, když měla vyplnit kolonku, která následuje po slovech „V naléhavém případě prosím kontaktujte ……"
Neměla daleko k hysterii, když se na mě podívala a řekla: „Kdo za mnou přijde, když budu mít autonehodu?
Kdo se o mě postará, když dostanu rakovinu?“
V té chvíli jsem se musela hodně držet, abych neřekla: „Já.“
Emma nepotřebovala nějakou terapeutku, která by ji měla opravdu, opravdu ráda.
Emma potřebovala lepší život a já jsem věděla, že toto je její šance.
Naučila jsem se již příliš mnoho od doby, kdy jsem poprvé pracovala s Alex, abych tam jen tak seděla a sledovala, jak kolem Emmy odplouvá rozhodující dekáda.
Takže v následujících týdnech a měsících jsem Emmě vyprávěla tři věci, které by každý, ať muž nebo žena, ve věku po 20 měl uslyšet.
Nejprve jsme Emmě řekla, ať zapomene na krizi identity a získá nějaký kapitál identity.
Tím myslím dělat něco, co přidává hodnotu k tomu, kdo jste.
Udělejte něco, co je investicí do toho, kým se chcete stát.
Neznala jsme Emminu budoucí kariéru, nikdo nezná budoucnost své práce, ale vím jedno: Kapitál identity generuje kapitál identity.
Takže nyní je vhodná doba pro práci na druhém konci státu, pro stáž nebo pokus o založení firmy.
Neznevažuji zde objevování dvacátníků, ale nevidím hodnotu v objevování, které se nemá počítat, což mimochodem není žádné objevování.
To je odkládání.
Řekla jsme Emmě, ať objevuje práci a ať to stojí za to.
Dále jsem jí řekla, že městská komunita přátel je přeceňována.
Nejlepší přátelé nás rádi svezou na letiště, ale dvacátníci, kteří se stýkají jen se stejně smýšlejícími vrstevníky, jsou omezeni v tom, koho znají co vědí, jak myslí, jak mluví a kde pracují.
Ten nový kapitál, toho nového partnera skoro vždy najdeme mimo vnitřní okruh přátel.
Nové věci přicházejí od našich takzvaných slabých vazeb, od přátel přátel našich přátel.
Takže ano, polovina dvacátníků jsou nezaměstnaní nebo téměř bez práce.
Ale polovina práci má a slabé vazby umožňují dostat se mezi ně.
Polovina nových pracovních nabídek se nezveřejňuje, takže seznámením se s šéfem vašeho souseda můžete získat tuto nezveřejněnou práci.
Toto není podvádění. To je způsob šíření informací.
A v neposlední řadě, Emma věřila, že rodinu si nevybereš, ale své přátele ano.
Toto platilo, když vyrůstala, ale jako dvacátnice si Emma brzy zvolí svou rodinu, až si najde nějakého partnera a vytvoří s ním svou vlastní rodinu.
Řekla jsem Emmě, že čas pro výběr své vlastní rodiny je teď.
Možná si myslíte, že ve 30 bude doba k usazení lepší než ve 20 nebo 25 a já s vámi souhlasím.
Ale popadnout kohokoliv, s kým právě žijete nebo spíte, když všichni na Facebooku oznamují své svatby, není žádný pokrok.
Nejlepší doba pracovat na svém manželství je předtím, než nějaké máte a to znamená soustředit se na lásku stejně jako se soustředíte na práci.
Volba své rodiny znamená vědomý výběr koho a co chcete, spíše než pouhou akci z nouze nebo pro kratochvíli s kýmkoliv, kdo si náhodou vybere vás.
Takže jak to bylo s Emmou?
No, prošly jsme ten diář a ona našla sestřenici své dávné spolubydlící, která pracovala v muzeu umění v jiném státě.
Tato slabá vazba jí pomohla získat tam práci.
Tato pracovní nabídka jí dala důvod opustit přítele, se kterým bydlela.
Nyní, o 5 let později, pracuje na přípravě speciálních akcí pro muzea.
Je vdaná za muže, kterého si vědomě zvolila.
Miluje svou novou kariéru, miluje svou novou rodinu, a poslala mi pohlednici, kde stálo: „Zdá se, že kolonka pro kontaktní osobu v naléhavém případě není dost velká.“
Podle Emmina příběhu se to zdá snadné, ale to právě mám ráda na práci s dvacátníky.
Je tak snadné jim pomoci.
Dvacátníci jsou jako letadla odlétající z losangeleského letiště a mířící někam na západ.
Hned po startu jen malá změna kurzu určí, zda přistanete na Aljašce nebo na Fiji.
Podobně jako ve věku 21, 25 nebo dokonce 29, jeden dobrý rozhovor, jedna dobrá změna, jeden dobrý TED Talk může mít nesmírný účinek na mnoho budoucích let a dokonce generací.
Tuto myšlenku stojí za to šířit všem dvacátníkům, které znáte.
Je to tak snadné jako to, co jsem se naučila říkat Alex,
toto nyní mohu říkat dvacátníkům jako je Emma každý den: Třicet není nových dvacet, takže získej svou dospělost, získej kapitál identity, využij své slabé vazby, vyber si svou rodinu.
Nenech se utvářet tím, co jsi nevěděl nebo co jsi neudělal.
O svém životě rozhoduješ právě teď.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Jaký může být dobrý konec života?
Mám na mysli ten úplný konec.
Myslím umírání.
Každý z nás hodně přemýšlí, jak dobře žít.
Já bych však chtěla mluvit o tom, jak můžeme zvýšit své šance na dobrou smrt.
Nejsem však lékař - geriatr.
Věnuji se navrhování čtecích programů pro předškoláky.
Ale to, co o tomto tématu vím, pochází z jedné studie, které se zúčastnili dva lidé.
Několik uplynulých let jsem pomáhala svým dvěma přátelům aby měli takový konec života, jaký si přáli.
Jim a Shirley Modiniovi žili spolu 68 let na svém ranči o rozloze 1700 akrů v horách v kraji Sonoma.
Měli jen tolik zvířat, aby je to uživilo, a tak jejich ranč se z velké většiny stal útočištěm medvědů, lvů a dalších zvířat, která tam žila.
To byl jejich sen.
Já jsem se seznámila s Jimem a Shirley, když jim bylo přes osmdesát.
Oba byli jedináčci, kteří se rozhodli, že nebudou mít děti.
Když jsme se spřátelili, stala jsem se jejich důvěrnicí. a jejich zdravotním zastáncem, ale zejména jsem se stala tím, kdo zařizoval zážitky posledních dní jejich života.
A naučili jsme se pár věcí o tom, jak dosáhnout dobrého konce.
Jim a Shirley bojovali ve svých posledních letech s rakovinou, zlomeninami, infekcemi, neurologickými nemocemi.
Ano, je pravda, že
na konci života se naše tělesné funkce a nezávislost snižují na nulu.
Zjistili jsme, že pokud máme plán a máme navíc ty správné lidi, můžeme udržet kvalitu života na vysoké úrovni.
Začátek konce nastane uvědoměním si vlastní smrtelnosti, a v tu chvíli Jim a Shirley vybrali organizaci ACR aby se postarala o jejich ranč, až odejdou.
To jim dalo klid na to, aby se posunuli kupředu.
Může to být diagnóza. Může to být vaše intuice.
Ale jednu si řeknete "Už se mi čas krátí."
Jim a Shirley využili tu dobu k tomu, aby oznámili kamarádům, že se blíží jejich konec a že to jsou s tím vyrovnaní.
Umírání na rakovinu a umírání na neurologickou poruchu jsou jiné.
V obou případech jsou poslední dny o tichém ujištění.
Jim zemřel jako první. Až do úplného konce byl při vědomí, ale poslední den nemohl mluvit.
V jeho očích jsme viděly, že potřeboval ještě slyšet, "Jime, všechno je v pořádku. O Shirley se postaráme tady na ranči a ACR se od teď bude starat o rezervaci."
Díky této zkušenosti se chci podělit o pět metod.
Na web jsem dala pracovní listy, chcete-li, můžete si svůj konec sami naplánovat.
Plánem to totiž začíná.
Většina lidí totiž říká: "Chtěl bych umřít doma."
80 % Američanů umírá v nemocnici nebo v domově důchodců.
Říkat, že chceme umřít doma, není plán.
Mnozí říkají "Jestli dopadnu takhle, zastřelte mě."
To taky není plán; a je to nelegální.
(smích) Plán zahrnuje odpovědět si na přímé otázky týkající se vašeho konce.
Kde chcete být, když už nebudete soběstační?
Jak se stavíte k lékařským zákrokům?
Kdo pohlídá, že váš plán je dodržován?
Budete potřebovat zastánce.
Mít více než jednoho zvyšuje šanci, že získáte konec jaký si přejete.
Nepředpokládejte, že nejlepší volba je partner nebo dítě.
Měl by to být někdo, kdo má čas a je blízko a může tenhle úkol dobře splnit, a taky kdo dokáže jednat s lidmi pod tlakem v situaci, která se neustále mění.
Připravit se na nemocnici je důležité.
Nejspíš vás přivezou na pohotovost a to byste měli mít podchycené.
Připravte si jednostránkové shrnutí své anamnézy, léků a informací od praktického lékaře.
Vložte to do výrazné obálky, spolu s kopií své kartičky pojišťovny, plné moci, a pokynu, že si nepřejete resuscitaci.
Ať má váš zastánce obálku v autě.
Jednu si přilepte na ledničku.
Když se na pohotovosti objevíte s touhle obálkou, hodně věcí se tím technicky zjednoduší.
Budete potřebovat pečovatele.
Budete potřebovat ohodnotit svou osobní a finanční situaci k rozhodnutí, jestli je lepší domov důchodců nebo zůstat doma.
V každém případě nesmiřujte se.
Stálo nás pár omylů s nevhodnými pečovateli, než jsme našli skvělý tým, vedený Marshou, která vás nenechá vyhrát v žolíkách jen proto, že umíráte, ale vyrazí ven, natočit váš ranč na video, když vy už ven nemůžete, a Caitlin, která hlídá ranní cvičení, ale taky ví, kdy potřebujete slyšet, že o vaši ženu je dobře postaráno.
A nakonec poslední slova.
Co byste si přáli slyšet na konci svého života a kdo je má pronést?
Podle mé zkušenosti budete chtít slyšet, že všechno, co vás trápí, bude v pořádku.
Když uvěříte, že smíte odejít, zvládnete to.
Normálně je téma, které vzbuzuje strach a odmítání.
Já jsem se naučila, že když strávíme nějaký čas plánováním konce svého života, máme skvělou šanci udržet si kvalitu života.
Tady jsou Jim a Shirley poté, co se rozhodli, kdo se bude dál starat o jejich ranč.
Tady je Jim jen pár týdnů před smrtí, slaví narozeniny, kterých nečekal, že se dožije.
A toto je Shirley pár dní předtím než zemřela, poslouchá čtení článku z novin o tom, jak důležité je útočiště pro zvířata na jejich ranči.
Jim a Shirley měli dobrý konec života a tím, že ho s vámi sdílím, bych ráda zvýšila šanci, že i ten náš bude dobrý.
Děkuji Vám za pozornost.
(Potlesk)
Je to skvělé být opět zde na konferenci TED.
Což takhle začít povídání jedním videem ?
(Hudba) (Video) Muž: Dobře, Brýle, natočte video.
Žena: To je ono. Začínáme za 2 minuty.
Muž 2: Dobře, Brýle, držte se „Létajícího klubu“.
Muž 3: Googluj „fotky tygřích hlav“.
Hmm. Muž 4: Jsi připraven? Jsi připraven? (Štěkot) Žena 2: Přesně tam. Dobře, Brýle, udělejte snímek.
(Dětský křik) Muž 5: Leť!
Muž 6: Bože [pípnutí]!
To je úžasné. Dítě: Jé! Podívej na toho hada!
Žena 3: Dobře, Brýle, natočte video!
Muž 7: Za mostem první výjezd.
Muž 8: Dobře, A12, přesně tam!
(Potlesk) (Zpívající děti) Muž 9: Google, řekni „lahodný“ v thajštině.
Google Brýle: อร่อย Muž 9: Mmmm, อร่อย.
Žena 4: Googluj „medúzu“.
(Hudba) Muž 10: To je nádhera.
(Potlesk) Sergey Brin: Á, promiňte, právě jsem dostal zprávu od nigerijského prince.
Potřebuje pomoci sehnat 10 miliónů dolarů.
Těmhle věcem rád věnuji pozornost, protože to je přesně způsob, kterým jsme původně financovali firmu, a šlo to celkem dobře.
Ale teď vážně, pozice, ve které jste mě právě viděli, jak koukám dolů do svého telefonu, to je jedna z příčin tohoto projektu, Projektu Brýle.
Protože jsme se neustále ptali, zda je toto konečný způsob, jak chcete být ve spojení s ostatními lidmi ve vašem životě, jak se chcete dostávat k informacím.
Mělo by to být právě tak, že chodíte se skloněnou hlavou?
Ale toto byla vize projektu Brýle a to je důvod, proč vznikl v této podobě.
Dobře. Nechci vyjmenovávat všechny věci, které to umí a které ne, ale chci vám říci něco více o důvodech v pozadí projektu.
Kromě toho, že se sociálně izolujete, když jste venku a koukáte do vašeho telefonu, je to přesně to, co jste chtěli dělat se svým tělem?
Postáváte tam a prostě jen leštíte ten fádní kus skla.
Prostě se tak různě pohybujete.
Takže, když jsme vyvinuli Brýle, to, o čem jsme opravdu přemýšleli, bylo, zda dokážeme vyrobit něco co osvobodí vaše ruce?
Viděli jste všechny věci, které lidé dělali na předchozím videu.
Všichni na sobě měli Brýle a tímto způsobem byla reportáž natočena.
Také potřebujete něco, co osvobodí vaše oči.
To je důvod, proč jsme umístili displej dostatečně vysoko mimo úroveň vašeho pohledu tak, aby to nebylo v místě, kam se díváte a nebylo to v místě, kde se střetáváte pohledem s ostatními lidmi.
Také jsme chtěli osvobodit vaše uši tak, aby zvuk ve skutečnosti procházel dovnitř skrz, veden přímo do kostí vaší lebky, což je zpočátku trochu zvláštní, ale zvyknete si na to.
Ironií je, že pokud potřebujete slyšet lépe, jen si zacpete ucho, což je překvapivé, ale tak to funguje.
Před 15 lety, když jsme založili Google, bylo mojí vizí to, že nakonec nebudete muset zadávat žádné vyhledávací dotazy.
Informace by k vám přicházely tak, jak byste potřebovali.
A toto je nyní, 15 let poté, první design, který podle mě může naplnit tuto vizi, když jste venku, rozmlouváte s lidmi na ulici atd.
Tento projekt trvá něco málo přes dva roky.
Hrozně moc jsme se toho naučili.
Bylo opravdu důležité to vytvořit tak, aby to bylo pohodlné.
Naše první prototypy, které jsme vyrobili, byly obrovské.
Byly jako mobilní telefon připevněný k vaší hlavě.
Byly velmi těžké, skutečně nepohodlné.
Museli jsme je držet v tajnosti před naší průmyslovou návrhářkou, dokud nepřijala tento úkol, a poté s výkřikem stejně málem utekla.
Ale ušli jsme dlouhou cestu.
Dalším velkým překvapením byla kamera.
Naše první prototypy neměly žádnou kameru, ale bylo to opravdu kouzelné, moci zachytit chvíle strávené s mojí rodinou a dětmi.
Nikdy jsem nemusel vytáhnout kameru nebo telefon nebo něco jiného, abych zachytil tyto chvíle.
Posléze jsem pochopil, během experimentování s přístrojem, že mám určitý druh nervového tiku.
Mobilní telefon je – jo, musíte se na něj dívat dolů a tak, ale jde také o určitý druh zlozvyku.
Kdybych byl kuřák, pravděpodobně bych místo toho kouřil.
Zapálil bych si prostě cigaretu.
Vypadalo by to lépe. Chápete, byl bych jako – Ale v tomhle případě jen vytáhnu mobil a sedím a vypadám, jako bych měl na práci něco opravdu důležitého.
Ale otevřelo mi to oči a umožnilo vidět, jak moc času jsem trávil odloučený stranou, ať už to byl kvůli e-mailu nebo komunikaci na sociálních sítích či čemukoli – ačkoliv to nebylo opravdu nic důležitého nebo naléhavého.
A s tímto vím, že dostanu zprávy, které opravdu potřebuji, ale nemusím pořád kontrolovat, zda přišly.
Ano, opravdu jsem si užil ještě více objevovat svět, když jsem dělal podobně bláznivé věci, jaké jste viděli na videu.
Velice vám všem děkuji.
(Potlesk)
Chci, abyste se na něco podívali.
Reportér: "Jedná se o příběh, který hluboce zneklidnil milióny lidí v Číně: Video dvouleté holčičky, již srazil nákladní vůz a kterou ostatní nechali krvácet na ulici. Záběry jsou příliš drastické, abychom je zde ukázali.
Celá nehoda je zaznamenána na kameru.
Řidič zastavuje poté, co dítě srazil, zadní kola jeho vozu na moment zůstávají stát na ní.
Během dvou minut projdou kolem dvouleté Wang Yue tři lidé.
První mine vážně zraněné dítě bez povšimnutí.
Ostatní na ni pohlédnou a odjedou."
Byli tam ještě další, kteří šli okolo Wang Yue, a druhá dodávka ji přejela nohy, než pouliční zametač zavolal pomoc.
Byla rychle převezena do nemocnice, ale už bylo pozdě.
Zemřela. Zajímalo by mě kolik z vás, sledujíc ten příběh, si pro sebe říká: "Já bych to nikdy neudělal.
Zastavil bych a pomohl."
Zvedněte ruce ti, kterým to prolétlo hlavou.
Jak jsem očekával, je vás většina.
A já vám věřím. Jsem si jistý, že nelžete.
Ovšem než začnete být na sebe příliš pyšní, podívejte se na toto.
Dle nadace UNICEF v roce 2011 6.9 miliónu dětí mladších 5 let zemřelo na předejitelné nemoci související s chudobou.
UNICEF to bere jako dobrou zprávu, protože toto číslo odráží postupný pokles z 12 miliónů v roce 1990.
To je dobře. Ale i tak 6.9 miliónu, to je 19.000 dětí umírajících každý den.
Opravdu záleží na tom, že tyto děti nemíjíme na ulicích?
Opravdu tak záleží na tom, že jsou od nás daleko?
Myslím, že v tom není morálně relevantní rozdíl.
Fakt, že nejsou přímo před námi, fakt, že jsou jiné národnosti, nebo rasy, nic z toho se mi nezdá morálně relevantní.
Důležitá otázka je: je možné snížit počet těchto obětí? Můžeme zachránit některé z těch 19.000 dětí umirajících každý den?
Odpověď zní: Ano, můžeme.
Každý z nás utrácí peníze za věci, které skutečně nepotřebujeme.
Můžete se zamyslet nad tím, co vy sami děláte. Ať už je to nové auto, dovolená nebo jen něco jako kupování balené vody, když vodu, která teče z kohoutku, je naprosto bezpečné pít.
Tyhle peníze, které utrácíte za nepotřebné věci, můžete vzít a dát této organizaci, Against Malaria Foundation, (Nadace proti malárii) která tyto vámi darované peníze přijme a použije je na nákup sítí jako je tato, aby zachránila děti jako je tohle. My víme, ověřitelně, že pokud zajistíme sítě, ony jsou použity, čímž sníží počet dětí, které umírají na malárii, jedna z mnoha chorob, kterým je možné předejít, které jsou odpovědné za část z těch 19.000 dětí umírajících každý den.
Naštěstí více a více lidí začíná rozumět této myšlence a výsledkem je rostoucí hnutí: Efektivní altruismus.
To je důležité, protože to kombinuje srdce a hlavu.
Srdce jste samozřejmě cítili.
Cítili jste empatii s tím dítětem.
Ale je velice důležité také použít hlavu a zajistit, že to, co děláte, je efektivní a dobře nasměrované, Ale nejen to, rozum nám pomáhá porozumět, že jiní lidé, ať už jsou kdekoli, jsou jako my a mohou trpět tak, jako můžeme trpět my, že rodiče truchlí, když jejich děti zemřou, tak jako my, a že tak, jako nám záleží na našich životech a dobrému prospívání, stejně tak jim všem záleží na jejich.
Věřím, že rozum není jen nějaký neutrální nástroj, který nám pomáhá dostat to, co chceme.
Pomáhá nám také dát naši situaci do širší perspektivy.
A to, si myslím, je důvod, proč spousta významných osob v hnutí za efektivní altruismus jsou lidé s vzděláním ve filosofii, ekonomii nebo matematice.
A to se může zdát překvapivé, protože spousta lidi si může myslet: "Filosofie je odtržená od reality; ekonomie prý z nás dělá sobce, a všichni víme že matematika je pro šprty."
Ale pravdou je, že na tom záleží, a skutečně je tady jeden konkrétní šprt, který je obzvláště efektivním altruistou, protože tohle pochopil.
Tohle je webová stránka Nadace Billa a Melindy Gatesových, a slova napsaná vpravo nahoře říkají: "Všechny životy mají stejnou hodnotu."
To je to porozumění, racionální porozumění naší situace ve světě, které vede k tomu, že se tito lidé stali nejefektivnějšími altruisty v dějinách, Bill a Melinda Gatesovi a Warren Buffett.
(Potlesk) Nikdo, ani Andrew Carnegie, ani John D. Rockefeller nikdy nedarovali tolik na charitu jako každý z těchto tří, a oni také použili svou inteligenci k tomu, aby zajistili vysokou efektivitu.
Podle jednoho odhadu Nadace Gatesových již zachránila 5.8 milionu životů a mnoho dalších milionů lidí před nákazou chorobami, které by je učinily velmi nemocnými, i kdyby je případně přežili.
V příštích letech Nadace Gates nepochybně rozdá mnohem více, zachrání mnoho dalších životů.
No, možná si říkáte, to je fajn, pokud jste miliardář tak možná můžete mít takový dopad.
Ale já nejsem, co já můžu dělat?
Teď se podíváme na 4 otázky, na něž se lidé ptají a které možná stojí v cestě jejich dávání.
Zajímá je, kolik toho mohou změnit.
Ale přece nemusíte být miliardář.
Tohle je Toby Ord. Je výzkumný asistent v oboru filosofie na Oxfordské univerzitě.
Stal se efektivním altruistou, když spočítal, že s penězi, které si pravděpodobně vydělá za svou kariéru, akademickou kariéru, by byl schopen darovat dostatek na to, aby bylo 80.000 lidí vyléčeno ze slepoty v rozvojových zemích a že mu stále zůstane dost na zachování adekvátního životního standardu.
Takže Toby založil organizaci nazvanou "Giving What We Can" (Dáváme co můžeme) aby tuto informaci šířil za cílem spojit lidi, kteří chtějí sdílet něco ze svého příjmu, a požádat lidi o závazek dát 10 procent z toho, co za život vydělají na boj s globální chudobou.
Toby ale dělá ještě více.
Sám se zavázal, že si vystačí s 18.000 librami za rok -- to je méně než 30.000 dolarů -- a zbytek daruje těmto organizacím.
A ano, Toby je ženatý a splácí hypotéku.
Tady je pár v pozdějším stádiu života, Charlie Bresler a Diana Schott, kteří v mládí, když se potkali, byli aktivisty proti Vietnamské válce, bojovali za sociální spravedlnost, a poté začali vlastní kariéry jako mnoho lidí a svými hodnotami se aktivně nezabývali, přestože tyto hodnoty neopustili.
A pak, když se dostali do věku, ve kterém spousta lidí začíná uvažovat o důchodu, se k nim vrátili a rozhodli se omezit své výdaje, žít skromně a věnovat jak peníze, tak čas na boj s globální chudobou.
Zmínil jsem čas a vy si možná myslíte: "Měl bych se vzát svojí práce a investovat čas, abych zachránil něteré z těch 19.000 životů které jsou ztraceny každý den?"
Jeden člověk, jenž se zamyslel nad problémem, jakou práci si zvolit, abyste vykonali, co nejvíc dobra na světě, se jmenuje Will Crouch.
Je to doktorant filozofie, který vytvořil webstránku 80.000 Hours - (80.000 Hodin), - počet hodin dle jeho odhadu, strávených v práci - aby poradil lidem, jak zvolit co nejlepší a nejefektivnější kariéru.
Možná vás překvapí, že jedna z těch prací, do kterých by vás pobídl, pokud na to máte schopnosti a charakter, je bankovnictví a finance.
Proč? Neboť pokud vyděláváte hodně peněz, můžete hodně peněz darovat. A pokud jste úspěšní, můžete dát organizaci, která pomáhá tolik, aby zaměstnala třeba pět pracovníků v rozvojových zemích a každý z nich pravděpodobně udělá tolik dobra, co byste udělali vy.
A tudíž můžete zpětinásobit svůj dopad tím, že se budete věnovat zmíněné kariéře.
Tu máme mladého muže, jenž si radu vzal k srdci.
Jmenuje se Matt Weiger.
Byl studentem Pricetonu, obor filozofie a matematika. Dokonce loni vyhrál i cenu za nejlepší bakalářskou práci ve filozofii minulý rok.
Ale teď se věnuje finančniství v New Yorku.
Vydělává dostatek peněz, aby mohl dávat šesticifernou sumu efektivním charitám a zároveň si nechal dostatek na živobytí.
Matt mi pomohl založit organizaci s níž pracuji a jež je pojmenována po knize, kterou jsem napsal: "The Life You Can Safe" (Život, který můžete zachránit) a ta se snaží změnit naši kulturu tak, aby více lidí uvažovalo nad etickým žitím nejen jako o následování zákazů: nepodvedeš, nepokradeš, neublížíš, nezabiješ, ale také jako o sdílení kousku našeho bohatsví s lidmi, jež nemají ani to málo.
Tato organizace spojuje lidi rozdílných generací jako Holly Morganovou, studentku na bakaláři, jež se zavázala dávat 10 procent toho mála, co má k dispozici. A napravo je Ada Wan, která pracovala pro chudé, ale teď odešla na Yale dělat MBA, aby mohla dávat víc.
Mnoho lidí si myslí, že charity nejsou vůbec efektivní a účinné.
A tak se pojďme pobavit o efektivnosti.
Toby Orbovi na tom velmi záleží a tak spočítal, že některé charity jsou až stokrát či dokonce tisíckrát efektivnější než jiné, a tudíž je důležité najít ty efektivní.
Kupříklad, pohleďme na cvičení slepeckých psů.
To je dobrá věc, že? Nu, dobrá věc to samozřejmě je, ale musíme
se zamyslet, co jiného bychom mohli s našimi zdroji vykonat.
Vycvičit slepeckého psa a zaučit slepce stojí 40.000 dolarů; tak aby pes dokázal efektivně pomoci.
Cena vyléčení lidí oslepených trachomem v rozvojových zemích se pohybuje někde mezi 20 a 50 dolary.
A tudíž sečteno a podrženo, vyjde vám toto.
Buď poskytneme jednoho slepeckého psa pro jednoho slepého Američana, anebo vyléčíme 400 až 2.000 lidí od slepoty.
Myslím, že je jasné, která volba je ta lepší.
Pokud chcete hledat efektivní charity, je dobré navštívit tuto stránku.
GiveWell tu je, aby hodnotila nejen jak jsou charity vedeny, ale také jejich dopad. Hodnotí stovky různých charit a v současné době doporučuje pouze tři, z nichž nejlepší je Against Malaria Foundation.
Není to jednoduché. Pokud chcete, jsou tu "thelifeyoucansave.com" a "Giving What We Can" s širší možností výběru. Avšak efektivní organizace nalézt lze! A nejen v oblasti záchrany životů chudých lidí.
Jsem rád, že tu nyní máme i stránku, jež hodnotí efektivní zvířecí charity.
To je další věc, na níž mi záleželo celý můj život - to ohromné utrpení, které lidé působí na doslova desítky miliard zvířat každý rok.
Pokud hledáte takovéto efektivní organizace, jež snižují utrpení, můžete jít na "Effective Animal Activism".
(Efektivní Zvířecí Aktivismus) Dále, někteří efektivní altruisté se domnívají, že je důležité se ujistit, že náš druh přežije.
Tudíž hledají způsoby, jak snížit risk vymření.
Jeden takový risk se projevil nedávno, když blízko naší planety proletěl asteroid.
Výzkum by nám pomohl předpovědět dráhy asteroidů, které by se mohly střetnout se Zemí, ale také objasnit způsoby, jak se jich vyvarovat.
Někteří lidé si myslí, že bychom měli přispívat i na to.
Možností je mnoho.
Moje poslední otázka zní: Je dávání přítěží, jak si mnozí myslí?
Já nevěřím, že tomu tak je.
Já jsem s radostí dávál celý svůj život od dob, kdy jsem byl na studiích.
Naplňovalo mne to a stále naplňuje.
Charlie Bresler mi řekl, že není altruista,
že život, který zachraňuje, je jeho vlastní.
A Holly Morgan mi zas řekla, že bojovala s depresí do té doby, než se začala angažovat v efektivním altruismu. Teď se cití šťastnější, než lidé v jejím okolí.
Myslím, že jeden z důvodů pro tento pocit je to, že efektivní altruismus pomáhá překonat, čemu já říkám "problém Sysifa".
Tu je Sisyfos tak, jak jej namaloval Tizian. Proklet bohy, musí tlačit velký kámen na vrchol kopce.
Jak už se blíží cíli, námaha se stane přílišnou, kámen mu vyklouzne a zkutálí zase zpět dolů. A on se musí plahočit zpět a začít znovu. A stejná věc se stane znovu a znovu po celou věčnost.
Nepřipomíná vám to život konzumenta, kdy tvrdě pracujete a vyděláváte peníze, s nimiž koupíte konzumní zboží, které vám, jak doufáte, udělá radost?
Ale pak vám peníze zmizí a vy musíte znovu pracovat, abyste měli víc peněz, víc utratili a udrželi si stejnou úroveň spokojenosti. Je to takový hedonický běžící pás.
Nikdy se z něj nedostanete a nikdy nejste úplně spokojeni.
Stát se efektivním altruistou vám dává pocit naplnění a smyslu.
Umožní vám mít pevný základ pro pocit vlastní hodnoty, s nímž život se zdá být opravdu hodný žití.
Na závěr vám řeknu o zprávě, kterou jsem obdržel asi měsíc zpátky, zatímco jsem psal tento projev.
Byla od muže jménem Chris Croy, o nemž jsem před tím nikdy neslyšel.
Zde je, jak se zotavuje po operaci.
Proč se zotavoval po operaci?
Zpráva začína: "Minulé úterý jsem anonymně daroval svou pravou ledvinu
cizímu člověku. Toto začalo řetez darování ledvin, což umožnilo čtyřem lidem získat ledvinu."
V USA je asi 100 lidí každý rok, co takto činí,
a v ostatních zemích je jich víc.
S potěšením jsem si to přečetl. Chris dodal, že byl ovlivněn tím, co jsem napsal.
Nu, musím přiznat, že jsem byl v rozpacích, neb já pořád mám obě své ledviny.
Ale Chris dále psal, že to, co udělal, nebylo zas tak ohromné. Spočítal, že počet roků života, jenž přidal ostatním lidem, se rovnalo počtu, kterého by člověk dosáhl, kdyby daroval 5.000 dolarů charitě Against Malaria Foundation.
A to mne trochu vyvedlo z mých rozpaků, neboť jsem daroval mnohem víc než 5.000 dolarů charitě Against Malaria Foundation, stejně tak jako ostatním efektivním charitám.
A tak jestli se cítíte v rozpacích z toho, že taky máte obě ledviny, je tu způsob, jak to napravit.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Když jsem studoval na umělecké škole, vyvinul se mi třes v ruce a toto byla nejrovnější čára, jakou jsem byl schopný nakreslit.
Teď zpětně vidím, že to vlastně bylo na některé věci dobré, jako míchání plechovky s barvou nebo sušení polaroidu, ale tehdy to byl skutečně konec světa.
Bylo to zničení mého snu o tom, že se stanu umělcem.
Ten třes se vyvinul ze soustředěné honby za pointinismem, z roků naplněných děláním maličkých teček.
A nakonec se tyto tečky proměnily z dokonale kulatých v takové, co vypadaly spíše jako pulci, kvůli třesu.
Abych ho vyvážil, držel jsem pero pevněji a to postupně zhoršovalo můj třes, takže jsem ho držel ještě pevněji.
Stalo se to bludným kruhem, který skončil tím, že mi působil tolik bolesti a problémů s klouby, že jsem měl problém držet cokoliv.
A poté, co jsem strávil celý svůj život v touze dělat umění, jsem opustil uměleckou školu a pak i celé umění.
Ale po pár letech jsem prostě nemohl zůstat mimo umění a rozhodl jsem se jít kvůli třesu za neurologem a zjistil jsem, že mám trvale poškozené nervy.
Podíval se na moji klikatou čáru a řekl: "No, proč ten třes prostě nepřijmete?"
A tak jsem to udělal. Přišel jsem domů, vzal jsem pero a nechal své ruce, aby se třásly a třásly.
Dělal jsem spoustu čmáranic.
A i když to nebyl druh umění, kterému bych podlehl, byl to skvělý pocit.
A co víc, když jsem přijal svůj třes, došlo mi, že stále mohu dělat umění.
Jenom jsem musel najít jiný přístup, abych mohl dělat umění, které jsem chtěl.
Stále jsem měl rád fragmentaci pointinismu, maličké tečky, které se spojily, aby vytvořily sjednocený celek.
Tak jsem začal experimentovat s dalšími způsoby, jak roztříštit obrazy tak, aby třes neovlivnil moji práci, jako třeba namáčení mých nohou do barvy a chození po plátně nebo jsem v trojrozměrné struktuře s latěmi vytvářel dvojrozměrné obrazy tím, že jsem je vypaloval pomocí letlampy.
Zjistil jsem, že když pracuji ve větším měřítku a s většími materiály, moje ruka nebolí, a poté, co jsem přešel z jednoho přístupu k umění, jsem se dostal k přístupu ke kreativitě, který naprosto změnil mé umělecké obzory.
Bylo to poprvé, co jsem se setkal s myšlenkou, že přijetí určitého omezení může být ve skutečnosti hnací silou kreativity.
Tou dobou jsem končil školu a byl jsem nadšený, že budu mít skutečnou práci a konečně si budu moct dovolit nové umělecké potřeby.
Měl jsem strašlivou starou sadu nářadí a cítil jsem, že bych mohl udělat mnohem více s výbavou, o níž jsem si myslel, že by umělec měl mít.
Vlastně jsem ani neměl normální nůžky.
Používal jsem velké kovové zahradní nůžky dokud jsem neukradl jedny z kanceláře, ve které jsem pracoval.
Tak jsem dokončil školu, dostal jsem práci, dostal jsem výplatu, šel jsem do obchodu s uměleckými potřebami a nakupoval jsem jako blázen.
A pak jak jsem přišel domů, sedl jsem si a rozhodl jsem se, že se pokusím udělat něco zcela netradičního.
Ale seděl jsem tam hodiny a nic mě nenapadalo.
To samé následovalo další den a další a já jsem rychle sklouzl do tvůrčí krize.
Po dlouhou dobu jsem byl v temném místě, neschopný tvořit.
A nedávalo to žádný smysl, protože jsem byl konečně schopný podporovat své umění a přesto jsem neměl ani špetku kreativity.
Ale jak jsem tápal v té temnotě, došlo mi, že jsem byl vlastně paralyzován všemi možnostmi, které jsem nikdy předtím neměl.
A tehdy jsem vzpomínal na své rozklepané ruce.
Přijmi třes.
Došlo mi, že pokud chci někdy získat svoji kreativitu zpátky, musím se přestat snažit myslet jinak a přijmout limity.
Přemýšlel jsem, jestli je možné být kreativnější, když se člověk dívá po omezeních.
Co kdybych mohl tvořit jenom s výbavou za cenu pouhého dolaru?
Tou dobou jsem trávil řadu svých večerů ve -- no, hádám, že stále trávím hodně večerů ve Starbucks -- vím, že můžete poprosit o kelímek navíc, pokud chcete, tak jsem je poprosil o 50.
Překvapivě mi je hned dali a já jsem pak s nějakými tužkami, které jsem už měl, udělal tento projekt za pouhých 80 centů.
Stalo se to pro mě skutečným okamžikem ujasnění, že nejdříve musíme být něčím omezení, abychom se stali neomezitelnými.
Přenesl jsem svůj přístup uvažování v rámci limitů na své plátno a říkal si, co by se stalo, kdybych místo malby na plátno mohl malovat jenom na svůj hrudník.
Tak jsem namaloval 30 obrazů, vrstvu po vrstvě, každou přes tu předchozí, přičemž každý obrázek představoval něco, co ovlivnilo můj život.
Nebo co kdybych, místo malby štětcem, mohl malovat jenom pomocí seků používaných v karate? (Smích) Tak jsem namáčel své ruce do barvy a zaútočil na plátno a praštil jsem ho tak tvrdě, že jsem si pohmoždil kloub v malíčku, což mě na pár týdnů zastavilo.
(Smích) (Potlesk) Nebo co kdybych místo spoléhání na sebe musel spoléhat na jiné lidi, aby vytvořili obsah umění?
Šest dnů jsem žil sledován wekbamerou,
spal jsem na zemi, jedl jsem rychlé občerstvení a žádal jsem lidi, aby mi volali a sdíleli se mnou příběh o momentu, který jim změnil život.
Jejich příběhy se staly uměním, jak jsem je psal na točící se plátno.
(Potlesk) Nebo co kdybych místo umění k vystavení dělal takové, které bych musel zničit?
To se zdálo jako dokonalé omezení, být umělec bez umění.
Tento nápad o ničení se vyvinul v roční projekt, který jsem nazval Goodbye Art [Sbohem, umění] a v němž muselo být každičké dílo po svém vzniku zničeno.
Na začátku Goodbye Art jsem se zaměřil na násilnou destrukci, jako u tohoto obrazu Jimiho Hendrixe poskládaného z více než 7000 sirek.
(Smích) Pak jsem to rozšířil na tvorbu umění, které se zničilo přirozeně.
Díval jsem se po dočasných materiálech, jako plivání jídla -- (Smích) -- křída na chodníku a dokonce i zmrzlé víno.
Posledním krokem destrukce byla snaha vytvořit něco, co vlastně vůbec nikdy neexistovalo.
Naaranžoval jsem na stůl svíčky, zapálil jsem je a pak jsem je zhasínal a tento proces jsem se stejnou sadou svíček opakoval pořád dokola a nakonec jsem sestavil pořízená videa do většího obrazu.
Takže výsledný snímek nebyl nikdy viditelný jako fyzický celek.
Byl zničený dříve než existoval.
Během této série Goodbye Art jsem vytvořil 23 různých děl, z nichž nezbylo nic, co by šlo fyzicky vystavit.
To, o čem jsem si myslel, že bude dokonalým omezením, se ukázalo být dokonalým osvobozením, protože pokaždé, když jsem něco vytvořil, mě zničení přivedlo zpět na neutrální místo, kde jsem se cítil osvěžený a připravený začít další projekt.
Nestalo se to přes noc.
Byly doby, kdy se mi nedařilo uvést mé projekty do pohybu nebo, ještě hůř, poté, co jsem s nimi strávil hromadu času, byl výsledný obraz tak trochu zahanbující.
Ale jak jsem se oddal tomuto procesu, pokračoval jsem dál a vyšlo z něj najevo něco skutečně překvapujícího.
Jak jsem ničil každý projekt, učil jsem se, jak nechat věci být, nechat být výsledky, nechat být neúspěchy a nechat být nedokonalosti.
A na oplátku jsem nalezl proces tvorby umění, který je neutuchající a ničím nezatížený.
Dostal jsem se do stavu nepřetržité tvorby, kdy jsem jenom myslel na to, co bude dalšího, a přicházel jsem s větším množstvím nápadů než kdykoliv dříve.
Když vzpomínám na své tři roky bez umění, bez svého snu, kdy jsem dělal všechno bez zájmu, místo toho, abych se snažil najít jiný způsob, jak pokračovat v tom snu, tak jsem skončil, vzdal jsem to.
A co kdybych nepřijal svůj třes?
Protože přijetí třesu pro mě nebylo jenom o umění a určitých uměleckých dovednostech.
Ukázalo se, že to je o životě a životních zkušenostech.
Protože nakonec většina z toho, co děláme, se odehrává tady, v rámci limitů, s omezenými prostředky.
Učit se, jak být kreativní v rámci hranic, které nás omezují, je tou největší nadějí, kterou máme, abychom transformovali sebe a, společně, i celý náš svět.
Dívat se na omezení jako na zdroj kreativity změnilo směr mého života.
Teď když narazím na překážku nebo jsem kreativně zablokovaný, stále je to občas boj, ale pořád v tom procesu pokračuji a snažím se připomínat si možnosti, jakými je použití skutečných, živých žížal, abych udělal obraz, použití připínáčku, abych potetoval banán nebo malování obrazu pomocí mastnoty z hamburgeru.
(Smích) Jednou z mých nedávných snah je transformace návyků kreativity, které jsem se naučil, do něčeho, co ostatní mohou replikovat.
Omezení mohou být jedním z nejnepravděpodobnějších míst pro ovládnutí kreativity, ale možná je to jeden z nejlepších způsobů, jak se dostat ze stereotypu, přehodnotit kategorie a zpochybnit přijímané normy.
A místo toho, abychom jeden druhému říkali užívej dne, tak bychom si možná mohli každý den připomínat, že máme užívat limitů.
Děkuji.
(Potlesk)
(Hudba) (Potlesk) Děkuji vám.
Dobrý den všem.
Ban-gap-seum-ni-da. (Těší mě, že vás poznávám.)
Ráda bych se s vámi podělila o kousek sebe, hrajíc svůj život.
Možná vypadám úspěšně a šťastně jak před vámi dnes stojím, ale kdysi jsem trpěla těžkými depresemi a byla úplně zoufalá.
Housle, které pro mě znamenaly vše, se staly mým ohromným břemenem.
Ačkoliv se mě mnoho lidí snažilo utěšit a povzbudit, jejich slova zněla jako bezvýznamný šum.
Když jsem po letech utrpení již chtěla vše vzdát, začala jsem znovuobjevovat skutečnou sílu hudby.
(Hudba) Uprostřed těžkostí to byla hudba, která mi navrátila a obnovila mou duši.
Útěcha, kterou mi hudba dala, byla nepopsatelná, a byla pro mě také poučnou zkušeností, která zcela změnila můj náhled na život a osvobodila mě z nátlaku na stanutí se úspěšnou houslistkou.
Cítíte se všichni osamělí?
Doufám, že tento kousek se dotkne a uzdraví vaše srdce stejně tak, jako tomu bylo u mě.
(Hudba) (Potlesk) Děkuji vám.
Nyní užívám své hudby, abych dosáhla k lidským srdcím a zjistila jsem, že zde nejsou hranice.
Mým publikem je kdokoliv, kdo chce poslouchat, dokonce i ti, kterým klasická hudba není blízká.
Nehraji jen v prestižních klasických koncertních sálech, jako je Carnegie Hall a Kennedy Center, ale také v nemocnicích, kostelích, vězeních a vyhrazených prostorech pro malomocné pacienty, to jen abych zmínila některé z nich.
Svým posledním kouskem bych vám nyní ráda ukázala, že vážná hudba může být ohromná zábava, být vzrušující, a že vás může rozhýbat.
Dovolte mi, abych vám představila svůj zbrusu nový projekt, "Baroko v rocku", který se nedávno stal zlatou deskou.
Je to pro mě taková čest.
Myslím, že zatímco si užívám svůj život jako šťastná muzikantka, získávám mnohem více uznání, než jsem si kdy dokázala představit.
Ale nyní jste na řadě vy.
Změna vašich náhledů nezmění jen vás, nezmění jen vás, ale také celý svět.
Jen hrajte život se vším, co máte a sdílejte to se světem.
Opravdu se těším, až budu moci být svědkem světa měnícího se vámi, TEDsterové.
Hrajte svůj život a zůstaňte naladěni.
(Hudba) (Potlesk)
Kolik z vás si dnes zkontrolovalo emailovou schránku?
No tak, přihlašte se.
Kolik z vás ji kontroluje právě teď?
(Smích) A co finance? Zkontrolovali jste si je dnes?
Kreditní kartu, investiční účet?
A co tenhle týden?
No a co takhle spotřeba energie ve vaší domácnosti?
Díval se dnes někdo?
Tenhle týden? Minulý týden?
Najde se tu pár energetických nadšenců.
Rád vás tu vidím lidičky.
A co ostatní -- tenhle sál je plný lidí, kterým záleží na budoucnosti naší planety a stejně si nevšímáme spotřeby energie řídící změny počasí.
Ta žena na fotce vedle mě je Harriet.
Seznámili jsme se s ní na naší první rodinné dovolené.
Harriet se o spotřebu energie zajímá a to rozhodně energetický nadšenec není.
Povím vám proč se o to Harriet začala zajímat.
Tohle je uhlí, nejrozšířenější zdroj elektřiny na naší planetě a tohle uhlí obsahuje dost energie na to, aby tahle žárovka svítila víc než rok.
Jenže bohužel odtud až sem se většina té energie ztratí jejím únikem při přenosu a teplem.
Ve skutečnosti jen 10 procent skončí jako světlo.
Takže tohle uhlí vydrží o trochu déle než měsíc.
Pokud by tahle žárovka měla svítit rok, potřebovali byste tolik uhlí.
Špatná zpráva je, že na každou spotřebovanou jednotku energie připadne devět proplýtvaných.
To je zároveň dobrá zpráva, protože za každou jednotku energie, kterou ušetříme, ušetříme těch devět zbývajících.
Tudíž otázkou je, jak přesvědčit přítomné publikum a lidi na celém světě, aby se začali zajímat o energii kterou spotřebováváme a přestali jí tolik plýtvat.
Odpovědí je experiment, který provedli behaviorální vědci jedno horké léto před 10 lety a to pouhých 140 kilometrů odtud, v San Marcos v Kalifornii.
Postgraduální studenti dali na každé dveře v této oblasti visačky vyzývající obyvatele k vypnutí klimatizace a zapnutí větráků.
Jedna čtvrtina domácností obdržela sdělení znějící: "Věděli jste, že tohle léto můžete ušetřit 54 dolarů měsíčně?
Vypněte klimatizaci, zapněte větráky."
Další skupina dostala visačky týkající se životního prostředí.
A sdělení pro třetí skupinu apelovalo na jejich občanskou povinnost a tím předcházení výpadků proudů.
Většina lidí předpokládala, že informace týkající se ušetřených peněz zabere nejvíc.
Ve skutečnosti ani jedno sdělení nezabralo.
Na spotřebu energie neměly žádný dopad.
Stejný výsledek, jakoby studenti nic na dveře nedali.
Až na čtvrtou zprávu, která zněla jednoduše: "Ze všech dotázaných odpovědělo 77 procent vašich sousedů tak, že klimatizaci vypnuli a zapnuli větráky.
Prosím, buďte jedním z nich. Vypněte klimatizaci a zapněte větráky."
A světe div se. Ono to fungovalo.
Ti, co obdrželi tyhe visačky, značně snížili spotřebu energie jen proto, že jim bylo řečeno, co dělali jejich sousedé.
Takže jaké ponaučení z toho plyne?
No, pokud je něco nepohodlné, i když v to věříme, morální naléhání a finanční motivace s námi moc nehnou, avšak společenský nátlak, to je mocný prostředek.
A využije-li se správně, může mít trvalý vliv.
Ve skutečnosti už má.
Tenhle pohled na věc mě a mého přítele Dana Yatesa inspiroval k založení společnosti Opower.
Dali jsme dohromady software a spojili se s energetickými firmami, které by rády pomohly svým zákazníkům ušetřit energii.
Pro každou domácnost vytvoříme individuální zprávu srovnávající jejich spotřebu energie s domácnostmi podobné velikosti.
Tak, jako v případě těch účinných visaček, naši zákazníci se srovnávají se svými sousedy a my jim pak poskytnem cílená doporučení, která jim pomohou ušetřit.
Nejprve bylo všechno na papíru, pak jsme přešli k mobilní aplikaci, webu a teď dokonce k regulovatelnému termostatu a posledních pět let provádíme největší experiment behaviorální vědy na světě.
A funguje to.
Běžní vlastníci domů a nájemníci ušetřili víc než 250 millionů dolarů na účtech za energii. A to je teprve začátek.
Jen za tenhle rok, ve spolupráci s více než 80 energetikami v šesti zemích, se chystáme vytvořit další dvě terawatt hodiny na úsporách za elektřinu.
Energetičtí nadšenci v publiku si dokáží dvě terawatt hodiny představit, ale pro nás ostatní, dvě terawatt hodiny zprostředkují víc než dost energie pro všechny domácnosti v St. Louis a Salt Lake City dohromady na víc než rok.
Dvě terawatt hodiny -- to je zhruba polovina toho, co solární průmysl v USA vyprodukoval minulý rok.
A dvě terawatt hodiny co se týče uhlí? Museli bychom spálit 34 těchto koleček každou minutu non stop za celý rok, abychom dostali elektřinu za dvě terawatt hodiny.
Avšak my nic nepálíme.
Pouze motivujeme lidi, aby se začali zajímat a změnili své chování.
Nicméně jsme jediná společnost tohoto druhu a před námi je ještě dlouhá cesta.
Dvacet procent elektřiny v domácnostech se proplýtvá. A tím nemyslím, že lidé mají nevýkonné žárovky. Třeba mají.
Spíš jde o rozsvícená světla v prázdných místnostech a zapnutou klimatizaci, i když nikdo není doma.
40 miliard dolarů se proplýtvá ročně na elektřinu, která nepřispívá k našemu blahobytu, ale naopak ke změnám v podnebí.
To je 40 miliard -- miliARD -- každoročně, a to jen v USA.
Tam se spotřebuje polovina našeho uhlí.
Naštěstí někteří renomovaní materiální vědci se snaží nahradit uhlí udržitelnými zdroji, na které se právě díváte. A to je skvělé a zároveň nezbytné.
Avšak nejzanedbávanějším zdrojem, který nám může zajistit budoucnost udržitelné energie není na promítačce.
Je v tomto sále. Jste to vy a jsem to já.
Tento zdroj můžeme ovlivnit. Nepotřebujeme k tomu novou materiální vědu. Stačí nám jen aplikovat behaviorální vědu.
Můžeme začít již dnes. Víme, že to funguje a ušetří nám to peníze okamžitě.
Tak na co čekáme?
Ve většině míst se regulace elektřiny nezměnila výrazně od dob Thomase Edisona.
Společnosti vydělávájí na tom, když zákazníci plýtvají energií.
Měli by vydělávat, pokud jí zákazníci šetří.
Jenže tady jde o víc než jen o spotřebu energie v domácnostech.
Například Prius.
Je efektivní ne jen proto, že Toyota investovala do materiální vědy, ale protože investovala do behaviorální vědy.
Palubní deska, která řidičům ukazuje, kolik energie spotřebují v reálném čase, přiměje i zaryté piráty silnic řídit spíš jako opatrné babičky.
A to nás přivádí zpět k Harriet.
Poznali jsme ji na naší první rodinné dovolené.
Přišla se podívat na mou dcerku a potěšilo ji, že se má dcera také jmenuje Harriet. a potěšilo ji, že se má dcera také jmenuje Harriet.
Zajímalo ji, čím se živím. Vysvětlil jsem, že spolupracuji s energetickými společnostmi a pomáhám lidem šetřit energii.
V ten moment se jí rozsvítily oči.
Podívala se na mě a řekla, "Jste přesně ten, s kým potřebuji mluvit.
Víte, před dvěma týdny jsme s manželem dostali dopis od naší energetiky.
Bylo tam, že prý spotřebujem dvakrát víc energie než naši sousedé."
(Smích) "A tak poslední dva týdny jen přemýšlíme, probíráme a hádáme se o tom, jak ušetřit energii.
Udělali jsme vše, co bylo v tom dopise a pořád si říkám, co víc by se dalo udělat.
Konečně jsem narazila na odborníka.
Povězte mi. Jak ještě mohu ušetřit energii?"
Mnoho odborníků může zodpovědět Harrietinu otázku.
Mým úkolem je, abychom si všichni tuto otázku položili.
Děkuji.
(Potlesk)
Dva roky jsem trénovala, abych se stala gymnastkou, v Huanu, v Číně v 70. letech.
Když jsem byla v první třídě, úřady mě chtěly přemístit do školy pro atlety, s pokrytím všech nákladů.
Ale moje striktní matka řekla: „Ne.“
Moji rodiče chtěli, abych se stala inženýrkou, jako oni.
Po přežití kulturní revoluce pevně věřili, že existuje jenom jedna jistá cesta ke štěstí: bezpečná a dobře placená práce.
Není důležité, jestli tu práci máte rádi nebo ne.
Ale mým snem bylo stát se čínskou operní pěvkyní.
To jsem já, jak hraji na pomyslný klavír.
Operní pěvec musí začít s trénováním brzy, aby se naučil perfektně ovládat svůj hlas, takže jsem zkusila všechno možné, abych mohla chodit do operní školy.
Dokonce jsem napsala řediteli školy a moderátorovi rádiového pořadu.
Ale žádnému z dospělých se ten nápad nelíbil.
Žádný z dospělých nevěřil, že jsem to myslela vážně.
Podporovali mě jenom mí kamarádi, ale byli jenom dětmi, stejně bezmocnými, jako já.
Když mi bylo 15, věděla jsem, že jsem příliš stará na to, aby mě trénovali.
Můj sen se nikdy nesplní.
Bála jsem se, že po zbytek mého života bude nějaká druhořadá radost tím nejlepším, v co mohu doufat.
Ale to je tak nefér.
Tak jsem byla odhodlaná najít jiné poslání.
Že kolem není nikdo, kdo by mě učil?
Nevadí. Obrátila jsem se na knihy.
Uspokojila jsem svůj hlad po rodičovských radách díky knížce napsané rodinou spisovatelů a hudebníků. [„Correspondence in the Family of Fou Lei“] Našla jsem svůj vzor nezávislé ženy místo poslušnosti, kterou vyžaduje konfuciánská tradice. [„Jana Eyrová“] A naučila jsem se být výkonnou díky této knížce. [„Cheaper by the Dozen“] A po jejich přečtění jsem byla inspirována ke studiu v zahraničí.
[„Complete Works of Sanmao“ (alias Echo Chan)] [„Lessons From History“ od Nan Huaijin] Když jsem přišla do Spojených Států v roce 1995, které knížky jsem tu četla jako první?
Knížky zakázané v Číně, samozřejmě.
„The Good Earth“ je o životě čínských venkovanů.
To prostě není vhodné pro prapagandu.
Chápu. Bible je zajímavá, ale podivná.
(Smích) To je téma na jiný den.
Ale páté přikázání mi dalo náhlé prozření: „Cti otce svého i matku svou.“
„Cti,“ řekla jsem si. „To je tak odlišné a lepší, než poslouchej.“
A tak se to stalo mým nástrojem pro cestu z konfuciánské pasti viny a pro nový začátek vztahu s mými rodiči.
Setkáním s novou kulturou také začal můj zvyk komparativního čtení.
Nabízí to mnoho poznání.
Například tato mapa se mi zpočátku zdála podivná, protože čínští studenti vyrůstají s touto.
Nikdy mě nenapadlo, že Čína nemusí být ve středu světa.
Mapa ve skutečnosti nese něčí pohled.
Komparativní čtení vlastně není ničím novým.
V akademickém světě je to standardní praktika.
Existují dokonce výzkumné oblasti jako komparativní religionistika a komparativní literatura.
Porovnání a odlišnosti dávají vědcům ucelenější porozumění tématu.
Tak jsem si říkala, no, když komparativní čtení funguje ve výzkumu, proč ho nedělat i v každodenním životě?
Tak jsem začala číst knížky ve dvojicích.
Takže mohou být o lidech, které spojuje stejná událost, nebo přátelé se sdílenými zkušenostmi.
[„Personal History“ od Katharine Graham] [„Sněhová koule: Warren Buffett and škola života“ od Alice Schroeder] Také porovnávám stejné příběhy v různých žánrech -- (Smích) [Bible: Verze krále Jakuba] [„Lamb“ od Christophera Moore] -- nebo podobné příběhy z různých kultur, jak to udělal Joseph Campbell ve své úžasné knížce. [„Síla mýtu“ od Josepha Campbella] Například Kristus i Buddha prošli skrze tři pokušení.
Pro Krista byla tato pokušení ekonomická, politická a duchovní.
Pro Buddhu byla všechna psychická: chtíč, strach a sociální povinnost -- zajímavé.
A když znáte cizí jazyk, je také zábava číst vaše oblíbené knížky ve dvou jazycích.
[„The Way of Chuang Tzu“ Thomas Merton] [“Tao: The Watercourse Way“ Alan Watts] Namísto ztracení v překladu jsem objevila, že existuje mnoho, co z toho lze získat.
Díky překladu jsem například zjistila, že „štěstí“ v čínštině znamená doslova „rychlá radost“.
Hm! Nevěsta v čínštině doslova znamená „nová matka“.
Ojoj. (Smích) Knížky mi daly magický průchod ke spojení s lidmi z minulosti i současnosti.
Vím, že se již nikdy nebudu znovu cítit osamělá nebo bezmocná.
Mít rozbitý sen je opravdu ničím, ve srovnání s tím, čím mnoho jiných lidí musí projít.
Začala jsem věřit, že naplnění není jediným smyslem snu.
Jeho nejdůležitějším smyslem je dostat nás do kontaktu s místem, z něhož sny pocházejí, z něhož pochází nadšení a radost.
A to pro vás může udělat i rozbitý sen.
Takže díky knížkám tu dnes jsem, šťastná, žijící znovu se smyslem a jasností po většinu času.
Takže nechť jsou knížky vždycky s vámi.
Děkuji vám.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
"Dokonce i v rámci čistě nenáboženských termínů, představuje homosexualita zneužití sexuální schopnosti.
Je to ubohá malá druhořadá náhražka reality -- politováníhodný únik ze života.
Jako taková není hodna soucitu, není hodna léčby jako mučednictví menšiny, a nezaslouží si být pokládána za nic jiného, než za zhoubnou nemoc."
To je z časopisu Time z roku 1966, kdy mi byly tři roky.
A v loňském roce se prezident Spojených států vyjádřil v prospěch registrovaného partnerství.
(Potlesk) A moje otázka zní, jak jsme se odtamtud dostali až sem?
Jak se nemoc stala identitou?
Když mi bylo asi šest let, šel jsem se svou matkou a bratrem do obuvnictví.
A ke konci nákupu bot nám prodavač řekl, že si každý můžeme vzít domů balónek.
Můj bratr chtěl červený balónek a já jsem chtěl růžový.
Moje matka řekla, že si myslí, že bych chtěl spíše modrý balónek.
Ale já jsem řekl, že chci rozhodně ten růžový.
Připomněla mi, že moje oblíbená barva je modrá.
Skutečnost, že nyní je mojí oblíbenou barvou modrá, ale jsem stále gay -- (Smích) -- je důkazem vlivu mé matky, i jeho hranic.
(Smích) (Potlesk) Když jsem byl malý, moje matka říkávala: „Láska, kterou chováš ke svým dětem, není jako žádný jiný cit na světě.
A dokud nemáš děti, nevíš, jaké to je."
A když jsem byl malý, bral jsem jako největší kompliment na světě, že to řekla o výchově mě a mého bratra.
A když jsem dospíval, myslel jsem si, že jsem gay, a tak nejspíš nemůžu mít rodinu.
A když to řekla, zneklidnilo mě to.
A když jsem vyšel s pravdou ven a ona to stále říkala, rozzuřilo mě to.
Řekl jsem: „Já jsem gay. To není cesta, kterou směřuji.
A chci, abys to přestala říkat."
Asi před 20 lety jsem byl svými editory magazínu The New York Times požádán, abych napsal článek o kultuře neslyšících.
A byl jsem poněkud zaskočen.
Na hluchotu jsem pohlížel jako na nemoc. Ti chudáci, oni neslyší. Nemají sluch, co pro ně můžeme udělat?
A pak jsem vyšel do světa neslyšících.
Šel jsem do klubu pro neslyšící.
Viděl jsem divadelní představení neslyšících i jejich poezii.
Dokonce jsem šel i na soutěž Americká Miss Neslyšících v Nashvillu v Tennessee, kde si lidé stěžovali na nemastné jižanské znakování.
(Smích) A jak jsem se nořil hlouběji a hlouběji do světa neslyšících, došel jsem k přesvědčení, že hluchota je kultura a že lidé ve světě hluchých, kteří říkali: „Nám sluch nechybí, patříme k jisté kultuře," říkali něco, co bylo pravdivé.
Nebyla to moje kultura a neměl jsem nijak zvlášť chuť se k ní připojit, ale ocenil jsem, že je to kultura a že pro lidi, kteří jsou jejími členy, je stejně hodnotná, jako je Latino nebo gay nebo židovská kultura.
Zdála se být dokonce stejně hodnotná jako americká kultura.
Potom kamarádka mého kamaráda měla dceru, která byla trpaslík.
A když se jí ta dcera narodila, náhle zjistila, že čelí otázkám, které pro mě najednou začaly být důležité.
Čelila otázce, co si s tímto dítětem počít.
Měla by říct: „Jsi stejná jako všichni ostatní, jen o něco menší?"
Nebo by se měla pokusit vytvořit nějakou trpasličí identitu, připojit se k Malým Lidem Ameriky, zjistit, co je pro trpaslíky podnikáno?
A já jsem si najednou pomyslel, většina neslyšících dětí se rodí slyšícím rodičům.
Tito slyšící rodiče mají tendenci se je snažit vyléčit.
Takoví neslyšící lidé objevují komunitu v období dospívání.
Většina homosexuálů se rodí heterosexuálním rodičům.
Tito heterosexuální rodiče po nich často chtějí, aby fungovali v tom, co pokládají za tradiční svět, a tito homosexuálové musí svou identitu objevit později.
A byla tu ta kamarádka, která čelila otázkám ohledně identity své trpasličí dcery.
A pomyslel jsem si, opět je to tu: Rodina, která sama sebe vnímá jako normální, s dítětem, které se zdá být mimořádné.
A napadla mě myšlenka, že existují dva druhy identity.
Existují vertikální identity, které jsou předávány generačně z rodiče na dítě.
Jsou to věci jako etnický původ, často národnost, jazyk, často náboženství.
Jsou to věci, které máte společné se svými rodiči a dětmi.
A ač mohou být některé z nich obtížné, nikdo se je nepokouší vyléčit.
Můžete namítnout, že ve Spojených státech je to těžší i přes našeho současného prezidenta být barevným člověkem.
A přesto nemáme nikoho, kdo by se snažil zajistit, aby další generace dětí narozených Afroameričanům a Asiatům měly krémovou pleť a blonďaté vlasy.
Pak existují další identity, které se musíte naučit od skupiny vrstevníků. A já jim říkám horizontální identity, protože skupiny vrstevníků jsou horizontálním fenoménem.
Toto jsou identity, které jsou cizí vašim rodičům, a které musíte objevit, když je uvidíte u vrstevníků.
A tyto identity, tyto horizontální identity, se lidé snažili téměř vždy vyléčit.
A já jsem chtěl nahlédnout na to, jaký je ten proces, kterým lidé těchto identit dojdou k dobrému vztahu se svou identitou.
A zdálo se mi, že existují tři úrovně přijetí, ke kterým musí dojít.
Je zde sebepřijetí, přijetí rodinné a přijetí společností.
A ne vždy probíhají ve stejnou dobu.
A lidé s těmito problémy jsou často velmi rozzlobení, protože mají pocit, že je jejich rodiče nemilují, přičemž ve skutečnosti je to tak, že je jejich rodiče nepřijímají.
Láska je ve vztahu rodiče a dítěte za ideálních podmínek bezpodmínečná.
Ale přijetí vyžaduje určitý čas.
Vždy to chvíli trvá.
Jedním z trpaslíků, které jsem poznal, byl chlápek jménem Clinton Brown.
Když se narodil, byl mu diagnostikován nanismus, velmi omezující stav, a jeho rodičům bylo řečeno, že nebude nikdy chodit, nikdy nepromluví, nebude mít žádné intelektové schopnosti, a že je pravděpodobně ani nepozná.
A bylo jim navrhnuto, aby ho nechali v nemocnici, aby tam mohl poklidně zemřít.
A jeho matka řekla, že to neudělá. A vzala si svého syna domů.
A ačkoli neměla mnoho vzdělanostních či finančních výhod, našla nejlepšího lékaře se specializací na nanismus v zemi a Clintona k němu objednala.
V průběhu svého dětství podstoupil 30 velkých chirurgických zákroků.
A během těchto procedur, díky kterým nyní může chodit, strávil celou tu dobu v nemocnici.
A zatímco tam byl, posílali mu učitele, aby mu pomohli se školními povinnostmi. A pracoval velmi tvrdě, protože neměl nic jiného na práci.
A dosáhl úrovně, které žádný člen z jeho rodiny předtím nedosáhl.
Byl totiž prvním z rodiny, kdo šel na vysokou školu, kde bydlel na koleji a řídil speciálně upravené auto, které vyhovovalo jeho neobvyklému tělu.
A jeho matka mi pověděla příběh o tom, jak jednoho dne přišla domů -- on chodil do nedaleké školy -- a řekla: „Viděla jsem to auto, které vždycky poznáte, na parkovišti u baru."
(Smích) „A pomyslela jsem si, oni mají metr osmdesát, on necelý metr.
Dvě piva pro ně jsou čtyři piva pro něj." Řekla: „Věděla jsem, že nemůžu jít dovnitř a zarazit ho, ale šla jsem domů a nechala jsem mu na mobilu osm zpráv."
Řekla: „A pak jsem si pomyslela, kdyby mi někdo, když se narodil, řekl, že se v budoucnu budu bát, protože šel do hospody se svými spolužáky --"
(Potlesk) A já jsem se jí zeptal: „Co si myslíš, že jsi udělala, že jsi mu pomohla stát se tímto okouzlujícím, skvělým, báječným člověkem?"
A ona odpověděla: „Co jsem udělala?
Milovala jsem ho, to je vše.
Clinton měl v sobě prostě vždycky takové světlo.
A jeho otec a já jsme měli to štěstí, že jsme byli první, kdo jej uviděl."
Budu citovat z jiného časopisu z 60. let.
Tento je z roku 1968 - The Atlantic Monthly, hlas liberální Ameriky - napsaný významným bioetikem.
Napsal: „Neexistuje žádný důvod, proč se cítit provinile, když odložíte dítě s Downovým syndromem, ať už to znamená dát ho do ústavu, nebo zodpovědnější cestou ho usmrtit.
Ano, je to smutné -- strašlivé.
Ale nenese to žádnou vinu.
Skutečná vina pramení pouze z přestupku vůči osobě, a postižený Downovým syndromem není osobou."
Již bylo věnováno hodně inkoustu obrovskému pokroku, který jsme udělali v přístupu k homosexuálům.
Skutečnost, že se náš postoj změnil, je denně v titulcích.
Ale zapomínáme, jak jsme dříve viděli lidi, kteří byli jinak odlišní, jak jsme dříve viděli lidi, kteří byli postižení, jak nelidsky jsme vnímali lidi.
A té změně, které jsme zde dosáhly a která je téměř stejně radikální, moc pozornosti nevěnujeme.
Jedna z rodin, se kterými jsem hovořil, Tom a Karen Robardsovi, byla zaskočena, když bylo prvnímu dítěti těchto mladých a úspěšných Newyorčanů diagnostikován Downův syndrom.
Mysleli si, že příležitosti pro jeho vzdělávání nebyly takové, jaké by měl mít, a tak se rozhodli, že vybudují malé centrum -- dvě učebny, které vytvořili s několika dalšími rodiči -- aby vzdělávali děti s D.S.
A v průběhu let centrum přerostlo v tzv. Cooke centrum, kde jsou teď vzdělávány tisíce a tisíce dětí s mentálním postižením.
Za tu dobu od příběhu v Atlantic Monthly se délka života osob s Downovým syndromem ztrojnásobila.
Zkušenosti s lidmi s Downovým syndromem zahrnuje ty, kteří jsou herci, kteří jsou spisovatelé, ty, kteří jsou v dospělosti schopni žít zcela samostatně.
Robardsovi na tom mají velkou zásluhu.
A já jsem se zeptal: „Litujete toho?
Přáli byste si, aby vaše dítě nemělo Downův syndrom?
Přáli byste si, abyste o tom nikdy neslyšeli?"
A jeho otec odpověděl zajímavě: „No, kvůli Davidovi, našemu synovi, toho lituji, protože pro Davida je to obtížný způsob, jak být na světě, a já bych mu chtěl dát jednodušší život.
Ale myslím, že kdybychom přišli o všechny s Downovým syndromem, byla by to katastrofální ztráta."
A Karen Robards mi řekla: „Souhlasím s Tomem.
Kvůli Davidovi bych ho okamžitě vyléčila, abych mu umožnil snadnější život.
Ale za sebe -- no, já bych před 23 lety, kdy se narodil, nikdy nevěřila, že bych mohla dojít k takovému závěru --
mám-li mluvit za sebe, udělalo mě to mnohem lepší, mnohem laskavější a mnohem cílevědomější, mám-li mluvit za sebe, nevzdala bych se toho za nic na světě."
Žijeme v době, kdy stoupá sociální přijetí těchto a mnoha dalších postižení.
A žijeme také v době, kdy naše schopnost eliminovat tato postižení dosáhla výše, kterou jsme si nikdy nedokázali představit.
Většina neslyšících dětí narozených nyní ve Spojených státech dostane kochleární implantáty, které jsou dány do mozku a připojeny k přijímači, a které umožňují získat přesnou kopii sluchu a ústní projev.
Sloučenina BMN-111, která byla testována na myších, je užitečná při předcházení působení genu Achondroplazie.
Achondroplazie je nejčastější formou nanismu a myši, kterým byla tato látka podána a které mají gen Achondroplazie, dorůstají do plné velikosti.
Testování na lidech je už za dveřmi.
Existují krevní testy, které dělají pokrok, dokáží zachytit Downův syndrom jasněji a dříve v těhotenství než kdy předtím, a je tak snazší a snazší taková těhotenství vyloučit nebo je ukončit.
A tak máme pokrok jak sociální, tak i v medicíně.
A já věřím v oba.
Jsem přesvědčen, že sociální pokrok je fantastický a smysluplný a úžasný, a totéž si myslím o lékařském pokroku.
Ale myslím si, že je tragédie, když jeden z nich nevidí ten druhý.
A když vidím, jak se protínají u postižení jako ty tři, které jsem právě popsal, tak si někdy myslím, že je to jako ty okamžiky ve velké opeře, kdy si hrdina uvědomuje, že miluje hrdinku přesně v tom momentě, kdy ona umírá na divanu.
(Smích) Obecně musíme přemýšlet o tom, jaké máme pocity ohledně léčby.
A otázkou rodičovství mnohokrát je, co u našich dětí schvalujeme, a co u nich léčíme?
Jim Sinclair, přední aktivista autismu, řekl: „Když rodiče říkají: 'Kéž by moje dítě nemělo autismus,' co tím doopravdy říkají je: 'Kéž by dítě, které mám, neexistovalo a já jsem měl místo něj jiné dítě, bez autismu." Přečtěte si to znovu. Tohle slyšíme, když truchlíte nad naší existencí.
Tohle slyšíme, když se modlíte za lék -- že vaše nejvroucnější přání k nám je, že jednoho dne přestaneme existovat a nahradí nás cizinci, které můžete milovat."
Je to velmi extrémní názor, ale ukazuje na skutečnost, že lidé žijí život, který mají a nechtějí být vyléčeni nebo změněni nebo odstraněni.
Chtějí být těmi, kterými jsou.
Jednou z rodin, se kterou jsem pro tento projekt dělal rozhovor, byla rodina Dylana Klebolda, což byl jeden z pachatelů masakru v Columbine.
Trvalo dlouho je přesvědčit, aby se mnou mluvili, a jakmile souhlasili, byli tak plni svého příběhu že nemohli přestat vyprávět. A první víkend, který jsem s nimi strávil - první z mnoha - jsem nahrál více než 20 hodin konverzace.
A v neděli večer jsme byli všichni úplně vyčerpaní.
Seděli jsme v kuchyni. Sue Klebold připravovala večeři.
A já jsem řekl: „Kdyby tu teď byl Dylan, tušíte, na co byste se ho chtěli zeptat?"
A jeho otec řekl: „Určitě ano.
Chtěl bych se ho zeptat, co si k čertu myslel, že dělá."
A Sue se podívala na podlahu a chvíli přemýšlela.
A pak opět vzhlédla a řekla: „Chtěla bych ho požádat o odpuštění za to, že jsem jeho matka, a nikdy jsem nevěděla, co se děje v jeho hlavě."
Když jsem s ní večeřel o pár let později -- jedna z mnoha večeří, které jsme spolu měli -- řekla: „Víte, když se to stalo, přála jsem si, kéž bych se nikdy nevdala, kéž bych jsem nikdy neměla děti.
Kdybych nešla na Ohio State a nepotkala Toma, to dítě by neexistovalo a nestala by se tato strašná věc.
Ale přišla jsem na to, že miluji své děti natolik, že si nechci představovat život bez nich.
Cítím bolest, kterou druhým způsobili, za což neexistuje žádné odpuštění, ale za bolest, kterou způsobili mně, existuje," řekla.
„Takže vím, že pro svět by bylo lepší, kdyby se Dylan nikdy nenarodil, Já jsem se rozhodla, že pro mě by to lepší nebylo."
Překvapilo mě, že tolik rodin má tolik dětí s tolika problémy, problémy, kterým by se za každou cenu vyhnuly, a že všichni našli plno významu v rodičovství.
A pak mě napadlo, všichni z nás, kteří mají děti, milují své děti, s jejich chybami.
Kdyby nějaký anděl najednou sestoupil skrze strop v mém obýváku a nabídl, že si vezme děti, které mám a dá mi jiné, lepší děti -- zdvořilejší, vtipnější, hodnější, chytřejší -- lnul bych k dětem, které mám a modlil bych se, ať ten strašný přízrak odejde.
A nakonec mám pocit, že stejným způsobem, kterým testujeme nehořlavost pyžama v pekle, abychom zajistili, že nevzplanou, když se dítě natáhne nad kamny, příběhy těchto rodin, které zažívají tyto extrémní odlišnosti, zrcadlí univerzální zkušenost rodičovství, tedy, že někdy se podíváte na své dítě a pomyslíte si: odkud jsi přišlo?
(Smích) Ukazuje se, že zatímco každý individuální rozdíl je zakonzervovaný -- existuje omezené množství rodin potýkajících se se schizofrenií, existuje omezené množství rodin s transgender dětmi, existuje omezené množství rodin géniů -- které se v mnoha ohledech potýkají s podobnými výzvami -- existuje omezené množství rodin v každé této kategorii --
ale když si pomyslíte, že zkušenost se zvládáním rozdílů ve vaší rodině je to, o čem se lidé baví, pak objevíte, že se jedná o univerzální jev.
Je ironické, že nás právě naše rozdíly a naše zvládání rozdílů spojuje.
Když jsem pracoval na tomto projektu, rozhodl jsem se mít děti.
A mnoho lidí bylo ohromeno a říkalo: „Jak se můžete rozhodnout mít děti, když se zabýváte tím, co se může pokazit?"
A já jsem řekl: „Já se nezabývám tím, co se může pokazit.
Zabývám se tím, kolik lásky existuje, i když to vypadá, že je všechno špatně."
Hodně jsem přemýšlel o matce jednoho postiženého dítěte, které jsem viděl, vážně postižené dítě, které zemřelo vinou zanedbání ošetřovatele.
A když byl pohřbíván, řekla jeho matka: „Modlím se za odpuštění, že jsem byla dvakrát okradena, jednou o dítě, jaké jsem chtěla a jednou o syna, kterého jsem milovala."
Tehdy jsem přišel na to, že kdokoli může milovat jakékoli dítě, pokud k tomu mají vůli.
Takže můj manžel je biologický otec dvou dětí s lesbickými přítelkyněmi v Minneapolis.
Měl jsem blízkou přítelkyni z vysoké, která prošla rozvodem a chtěla mít děti.
A tak ona a já máme dceru a matka s dcerou žijí v Texasu.
A můj manžel a já máme syna, který s námi bydlí, a jehož jsem biologickým otcem, a naše náhradní matka byla Laura, lesbická matka Olivera a Lucy v Minneapolis.
(Potlesk) Ve zkratce tedy pět rodičů čtyř dětí ve třech státech.
A existují lidé, kteří si myslí, že existence mé rodiny nějakým způsobem podkopává nebo oslabuje nebo poškozuje jejich rodinu.
A existují lidé, kteří si myslí, že rodinám jako té mé by nemělo být dovoleno existovat.
Já nepřijímám subtraktivní modely lásky, pouze aditivní.
A věřím, že stejným zpusobem, jakým potřebujeme druhovou rozmanitost, aby mohla naše planeta pokračovat, potřebujeme tuto rozmanitost lásky a rozmanitost rodiny, aby se posílila ekosféra laskavosti.
Den po narození našeho syna přišla do nemocničního pokoje lékařka a řekla, že má obavy.
Správně nenatahoval nohy.
Řekla, že by to mohlo znamenat poškození mozku.
Když je trochu natahoval, bylo to nesouměrné, což si myslela, že může ukazovat na nějaký nádor.
A měl velkou hlavu, což si myslela, že může indikovat hydrocefalus.
A jak mi všechno tohle říkala, cítil jsem, jak samý střed mého já vytéká na podlahu.
A myslel jsem si, celá léta jsem pracoval na knize o tom, jak velký smysl lidé našli v rodičovství dětí, které jsou postižené, a já jsem se k nim nechtěl připojit. Protože jsem se potýkal s myšlenkou nemoci.
A stejně jako všichni rodiče od dávných časů, jsem chtěl své dítě chránit před nemocí.
A také jsem chtěl sám sebe chránit před nemocí.
A přesto jsem z práce, kterou jsem dělal, věděl, že kdyby měl jakoukoli z těch věcí, kterou jsme testovali, že by se nakonec stala jeho identitou a když by se stala jeho identitou, stala by se i mou identitou. Ta nemoc nabrala jiný směr.
Vzali jsme ho na magnetickou rezonanci, do CAT skeneru, den staré dítě jsme odevzdali na odběr krve z tepny.
Cítili jsme se bezmocní.
A po pěti hodinách řekli, že je jeho mozek naprosto v pořádku a že už správně natahuje nohy.
A když jsem se zeptal doktorky, co se tedy dělo, řekla, že si myslí, že měl ráno nejspíš křeč.
(Smích) Ale pomyslel jsem si, že má matka měla pravdu.
Pomyslel jsem si, že láska k vašim dětem je naprosto odlišný cit od všech ostatních
a dokud nemáte děti, nevíte, jaké to je.
Myslím, že si mě děti podmanily ve chvíli, kdy jsem si spojil otcovství se ztrátou.
Ale nejsem si jistý, že bych si toho všiml, kdybych nebyl tak ponořen do tohoto výzkumného projektu.
Narazil jsem na tolik podivné lásky a přirozeně jsem zapadl do její šablony.
A viděl jsem, jak nádhera dokáže osvítit i ty nejžalostnější zranitelnosti.
Během těchto deseti let jsem byl svědkem a poznal jsem děsivou radost nesnesitelné odpovědnosti a zjistil jsem, že všechno ostatní přemůže.
A i když jsem si někdy myslel, že dotazovaní rodiče byli blázni, když se zotročili k celoživotní cestě se svými nevděčnými dětmi a snaží se vykřesat identitu z utrpení, uvědomil jsem si, že mi můj výzkum mi postavil můstek a že jsem byl připraven se k nim připojit na jejich lodi.
Děkuji.
(Potlesk)
Nyní se podíváme na Bahamské ostrovy, na pozoruhodnou skupinku delfínů, se kterou jsem pracovala v divočině posledních 28 let.
Zajímám se o delfíny kvůli jejich velkému mozku a tomu, co všechno můžou s takovou mozkovnou provádět v divočině.
My víme, že používají část své mozkové kapacity k tomu, aby prostě žili složité životy, ale co opravdu víme o delfíní inteligenci?
Víme jen pár věcí.
Co se týče poměru velikosti mozku k tělu, což je fyzický ukazatel inteligence, jsou jen druzí po člověku.
Kognitivně můžou rozumět uměle vytvořeným jazykům.
A dokáží poznat sami sebe v zrcadle.
V některých částech světa používají nástroje jako mořské houby k lovení ryb.
Ale zůstává jedna velká otázka: mají svůj jazyk, a pokud ano, o čem si povídají?
Před desetiletími, tedy ne několika lety, jsem se vydala hledat místo na světě, kde bych mohla pod vodou pozorovat delfíny, abych se pokusila dešifrovat jejich komunikační systém.
Jenže v mnoha částech světa je voda hodně kalná, takže je velmi obtížné pozorovat zvířata pod vodou, ale já jsem našla společenství delfínů, které žije v nádherných a průzračných bahamských mělčinách, které se nacházejí východně od Floridy.
Svůj den tráví odpočinkem a socializací v bezpečí mělčin, ale v noci opouští břeh a loví v hlubokých vodách.
A navíc to pro badatele není vůbec špatné místo.
Takže tam každé léto jezdíme na 5 měsíců ve 20metrovém katamaránu, ve kterém žijeme, spíme a pracujeme po několik týdnů na širém moři.
Můj hlavní přístroj je podmořské video s hydrofonem což je podvodní mikrofon, které mi umožňují sloučit zvuk s chováním.
Většina naší práce je zcela nenásilná.
Když jsme pod vodou, snažíme se dodržovat delfíní etiketu, jelikož je opravdu fyzicky pozorujeme ve vodě.
Pracovat s delfíny kapverdskými je skutečně příjemné, a to z několika důvodů.
Rodí se bez skvrn, které získávají až s přibývajícím věkem a procházejí dosti odlišnými vývojovými fázemi, takže je zábava sledovat jejich chování.
Okolo věku 15 let jsou plně černobíle tečkovaní.
Matka, kterou vidíte zde, je Mugsy.
Na tomto snímku má 35 let, ale delfíni se mohou dožít i něco přes 50 let.
A jako všechny delfíny v našem společenství, jsme fotili Mugsy a sledovali její malé skvrnky a zářezy na její hřbetní ploutvi, a také jedinečné skvrnité vzory, když v průběhu času dospívala.
Mladí delfíni se naučí hodně, když dospívají, a tato mladistvá léta využívají k nácviku sociálních dovedností, a ve věku okolo 9 let se samice stávají sexuálně vyspělé, takže mohou otěhotnět, ale samci dospívají celkem později, až okolo 15 let.
Delfíni jsou velice promiskuitní, takže abychom vypátrali otce, provádíme testy otcovství sbíráním delfíních exkrementů z vody a zkoumáním DNA.
Znamená to, že během 28 let sledujeme tři generace, včetně babiček a dědečků.
Delfíni jsou přirození akustici.
Vytvářejí zvuky desetkrát vyšší a rovněž slyší zvuky 10 vyšší než my.
Ale také používají jiné komunikační signály.
Mají dobrý zrak, takže ke komunikaci využívají i řeč těla.
Vnímají chuť, nemají čich.
A mají hmat.
A zvuk můžete ve vodě dokonce pociťovat, protože akustická impedance tkáně a vody je téměř stejná.
Takže delfíni mohou hučet a lechtat se na dálku.
Víme něco málo o tom, jak používají zvuky během určitého chování.
Podpisový pískot je pískání, které je charakteristické pro jednotlivé delfíny a je jako jméno. (Delfíní pískavé zvuky) A tohle je nejlépe prostudovaný zvuk, protože je skutečně snadné ho měřit, a tento pískot zaslechnete, když se například matka shledá s mládětem.
Dalším dobře prostudovaným zvukem jsou echolokační cvaky.
Tohle je delfíní sonar. (Delfíní echolokační zvuky) A tyto cvaky používají pro lov a krmení.
A můžou je také pevně spojit dohromady do bzučení a užít jich sociálně.
Například samci, kteří stimulují samičky během námluvního obřadu.
Také to na mě zkoušeli ve vodě.
(Smích) Nikomu to neříkejte, je to tajemství.
Ale tento zvuk můžete opravdu cítit. To jsem tím chtěla říct.
(Smích) Delfíni jsou také politická zvířata, takže musí řešit konflikty.
(Delfíní zvuky) Když spolu zápasí, používají tyto výbušné, pulzující zvuky a míří hlavami k sobě.
A tohle jsou úplně neprozkoumané zvuky, jelikož je obtížné měřit je.
Zde je video typického delfíního boje.
(Delfíní zvuky) Vidíte dvě skupinky, uvidíte také pozice s hlavami u sebe, pár otevřených tlam, hodně skřehotání.
Tu je bublina.
A jedna z těchto skupinek se tak nějak stáhne a všechno dopadne dobře, nedojde k velkému násilí.
Tady na Bahamách sídlí také delfín skákavý, který se socializuje s kapverdskými delfíny.
Například si vzájemně hlídají mláďata.
Samci vykazují dominantní chování, když nahání samičky toho druhého.
A tyto dva druhy vytváří dočasné spojenectví, když spolu zahánějí žraloky.
Jedním z komunikačních mechanismů, které používají ke koordinaci je synchronizace.
Synchronizují své zvuky a tělesné postoje, aby vypadali větší a zněli silněji.
(Delfíní zvuky) Tohle jsou delfíni skákaví, a vidíte, jak začínají synchronizovat své chování a své zvuky.
(Delfíní zvuky) Vidíte, že se synchronizují se svým partnerem stejně jako ta druhá dvojice.
Také bych si přála být tak koordinovaná.
Je důležité si pamatovat, že člověk slyší pouze určité části delfíních zvuků, a delfíni vytváří ultrasonické zvuky, takže ve vodě používáme speciální přístroje, abychom tyto zvuky zachytili.
Vědci dokázali změřit složitost pískotu použitím teorie informace, a toto pískání je opravdu složité i ve srovnání s lidskými jazyky.
Ale výbušné, pulzující zvuky jsou takovým tajemstvím.
Toto jsou tři spektrogramy.
Dva představují lidská slova a jeden je delfíní zpěv.
Zkuste v duchu uhádnout, který z nich patří delfínovi.
Zdá se, že výbušné, pulzující zvuky vypadají trošku jako lidské fonémy.
Jedním způsobem, jak prolomit tento kód, je interpretovat tyto signály a zjistit, co znamenají, jenže je to obtížná práce, a my zatím nemáme Rosettskou desku.
Ale druhým způsobem, jak rozluštit tento kód, je vyvinout nějakou technologii, rozhraní pro obousměrnou komunikaci, a přesně o to se na Bahamách pokoušíme, a to v reálném čase.
Vědci použili rozhraní klávesnice, aby překonali propast mezi druhy včetně šimpanzů a delfínů.
Tato podmořská klávesnice v Orlandu na Floridě v Epcot Center byla nejdůmyslnějším obousměrným rozhraním, jaké kdy bylo navrženo pro spolupráci mezi lidmi a delfíny pod vodou a pro výměnu informací.
Takže jsme chtěli podobné rozhraní vyrobit i na Bahamách, ale v přirozenější podobě.
A jedním z důvodů, který nás utvrdil v tom, že to dokážeme, byla zvýšená zvědavost, kterou nám delfíni začali projevovat.
Spontánně napodobovali naše zvuky i pohyby, a také nás zvali k svým delfíním hrám.
Delfíni jsou sociální savci, takže si rádi hrají, a jedna z jejich nejoblíbenějších her je vláčení chaluhy, v tomto případě hroznovice.
A jsou velice obratní. Rádi ji vlečou a upustí z ploutve na ploutev.
Na tomto záznamu je dospělá Caroh.
Tady má 25 let a tohle je její miminko Cobalt, který se právě učí, jak hrát tuto hru.
(Delfíní zvuky) Trošku ho škádlí a posmívá se mu.
Cobalt chce mít tu hroznovici.
Když delfíni vyzývají člověka k této hře, často se potápí kolmo ve vodě, na ploutvi mají kousíček hroznovice, a tak nějak ji šťouchají a někdy ji upustí na dno a dovolí nám sebrat ji, a pak můžeme hrát malou hru "Chyť tu chaluhu".
Ale pokud se neponoříme a nesebereme ji, vynesou ji k povrchu a trochu s ní před námi máchají na ocase a upustí ji pro nás jako to dělají pro mláďata, a tak ji sebereme a pustíme se do hry.
Přemýšleli jsme nad tím, jak by bylo krásné sestrojit zařízení, které by umožnilo delfínům požadovat tyto věci, jejich oblíbené hračky, v reálném čase.
Takže původní vize byla klávesnice, která visí z lodi, připojená k počítači, a potápěči a delfíni by aktivovali tlačítka na klávesnici a šťastně by si vyměňovali informace a požadovali hračky od druhého.
Ale rychle jsme přišli na to, že delfíni se prostě nebudou potulovat kolem naší lodi a mačkat klávesy.
V divočině mají lepší věci na práci.
Možná by tak činili v zajetí, ale v divočině -- Takže jsme postavili přenosnou klávesnici, kterou jsme protlačili do vody, a označili čtyři předměty, se kterými si rádi hrají, šátek, lano, hroznovice a také lodní příď, což je pro delfíny zábavná činnost. (Pískání) Tohle je pískání pro šátek, které je také spojené s vizuálním symbolem.
Jde o uměle vytvořená pískání.
Nenachází se v běžném delfíním repertoáru, ale delfíni je snadno napodobují.
Čtyři roky jsem pracovala se svými kolegy Adamem Packem a Fabienne Delfour v terénu s touto klávesnicí a jeden druhého jsme žádali o hračky, zatímco nás delfíni pozorovali.
Delfíni se mohli zapojit do hry.
Mohli ukazovat na vizuální objekty nebo mohli napodobovat pískání.
Tady je záznam jednoho pokusu.
Potápeč drží hračku z lana, a já jsem u klávesnice nalevo, a právě jsem zahrála na klávesu pro lano. Je to prosba o hračku od člověka.
Takže mám lano, potápím se, a snažím se získat pozornost delfína, protože jsou trošku jako malé děti.
Musíte udržovat jejich pozornost.
Teď upustím lano a čekám, jestli připlují.
A už plavou, pak zvednou lano a vlečou ho kolem jako hračku.
Jsem u klávesnice nalevo, a ve skutečnosti je to poprvé, co jsme to vyzkoušeli.
Zkusím poprosit o hračku, o tu z lana od delfínů, kteří napodobují zvuk lana.
Podíváme se, jestli skutečně rozumí tomu, co to znamená.
(Pískání) Tohle je zapískání pro lano.
Delfíni plavou vzůru, a pouštějí lano, hurá.
Páni. (Potlesk) Ale tohle bylo jen jedinkrát.
Nejsme si jistí, jestli opravdu rozumí funkci tohoto pískání.
Tady máme druhou hračku ve vodě.
Tohle je hračka z šátku a snažím se přivést delfína ke klávesnici a ukázat jí vizuální i akustický signál.
Tento delfín, říkáme jí "zlodějka šátků", protože v průběhu let se ztratila asi s 12 šálami.
Popravdě si myslíme, že si někde na Bahamách otevřela butik.
Natahuji se přes ni. Má šátek na pravé straně.
Snažíme se zvířat moc nedotýkat, nechceme je příliš ochočovat.
Snažím se ji dostat zpět ke klávesnici.
A potápěč aktivuje zvuk pro šátek, aby ji o ten šátek požádal.
Snažím se jí předat šátek.
Hopla, málem odplaval.
Právě nastala chvíle, kdy je všechno možné.
Delfín je u klávesnice.
Máme jeho plnou pozornost.
A tohle někdy trvalo i hodiny.
Chci se s vámi podělit o toto video, ne abych vám ukázala přelomový objev, protože zatím k němu ještě nedošlo, ale abych ukázala sílu úmyslů a soustředění, které tito delfíni mají, včetně zájmu o systém.
A kvůli tomu potřebujeme o něco více propracovanější technologii.
Takže jsme spojili síly s Georgia Tech, s týmem Thada Starnera, který vyrábí oblékatelné počítače, aby nám postavil počítač vhodný k použití pod vodou, který jsme nazvali CHAT. ("Sluch kytovců a telemetrie") Tedy místo abychom museli klávesnici protláčet vodou, nosil na sobě potápěč kompletní systém, který je čistě akustický, takže potápeč aktivuje zvuky na klávesnici na předloktí, zvuk prochází podvodními reproduktory, pokud delfín napodobí pískání nebo člověk pískání přehraje, jsou zvuky zachyceny a lokalizovány dvěma hydrofony.
Počítač dokáže určit, kdo požaduje hračku, pokud se zvuky shodují.
Skutečná síla systému spočívá v reálném čase rozpoznání zvuku, takže delfínům můžeme odpovědět rychle a přesně.
Je to zatím prototypní stádium, ale doufáme, že se to tak bude odehrávat.
Takže potápeči A a B si nasadili počítač a delfíni slyší pískání jako pískání, potápěč slyší pískání pod vodou také jako pískání, ale i jako slovo díky zvukové vodivosti kosti.
Potápěč A přehraje pískot pro šátek nebo potápěč B přehraje pískot pro hroznovici, aby požádal o hračku od toho, kdo ji má.
Doufáme, že delfín napodobí pískání, a pokud potápěč A má hroznovici, pokud je to zvuk, který byl přehrán a požadován, pak dá potápěč hroznovici delfínovi, který o ni žádal a delfíni odplavou šťastně do západu slunce zpívajíce si už napořad o hroznovici.
Jak daleko může taková komunikace zajít?
CHAT byl navržen obzvláště pro to, aby umožnil delfínům požadovat od nás věci.
Je navržen, aby byl opravdu obousměrný.
Ale naučí se napodobovat pískání účelně?
Myslíme si to a doufáme v to.
Ale jakmile rozluštíme jejich přirozené zvuky, plánujeme je uložit do digitalizované podoby.
Například nyní můžeme uložit jejich vlastní podpisové pískání do počítače a požadovat interakci s konkrétním delfínem.
Stejně tak můžeme vytvořit naše vlastní pískání, představující naše jména, a nechat delfíny, aby si k hrátkám sami vybrali potápěče.
Může se stát, že celá naše mobilní technologie bude ta samá technologie, která nám v budoucnu pomůže komunikovat s jinými druhy.
Co se týče delfínů, jedná se o druh, který je zřejmě naší inteligenci v mnoha ohledech velmi blízký, i když si to třeba nyní nechceme přiznat, jenže žijí v úplně jiném prostředí, a tuto propast musíme zatím překonávat senzorickými systémy.
Představte si, jaké by to bylo skutečně rozumět mysli jiného inteligentního druhu na této planetě.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Natočil jsem film, který bylo nemožné natočit, ale já nevěděl, že to bylo nemožné, a právě tak jsem byl schopný jej natočit.
"Mars et Avril" je sci-fi film.
Odehrává se v Montrealu, za nějakých 50 let v budoucnosti.
Nikdo ještě takový typ filmu v Quebecu nenatočil, protože je to drahé, odehrává se v budoucnosti, obsahuje tuny vizuálních efektů a je točen na zelené plátno.
Byl to typ filmu, který jsem chtěl vždy natočit, od té doby, co jsem byl dítě, kdy jsem četl komiksy a snil o tom, jaká by mohla být budoucnost.
Když američtí producenti vidí můj film, myslí si, že jsem měl velký rozpočet, něco jako 23 milionů.
Ale popravdě jsem měl jen 10 procent toho rozpočtu.
Natočil jsem "Mars et Avril" za pouhých 2,3 milionů.
Možná si říkáte, jak je to možné?
Jak jsem to udělal?
No, jsou to dvě věci. První je čas.
Když nemáte peníze, musíte investovat čas, trvalo mi 7 let natočit "Mars et Avril".
Druhým aspektem je láska.
Dostalo se mi mnoho velkorysosti od lidí, kteří byli do filmu zapojeni.
Zdálo se, jako by každé oddělení nemělo nic, takže museli spoléhat na naši kreativitu a každý problém proměnit na příležitost.
A to mě přivádí k podstatě mého proslovu, jak zábrany, velká tvůrčí omezení, mohou vlastně podpořit kreativitu.
Ale pojďme nejdřív trochu do minulosti.
Když mi bylo málo přes 20, napsal jsem nějaké grafické romány, ale nebyly to obvyklé grafické romány.
Byly to knihy vyprávějící sci-fi příběh prostřednictvím obrázků a textu. Většina herců, kteří nyní září ve filmových adaptacích, již byli zahrnuti v těchto knihách, znázorňovali postavy tak nějak experimentálním, teatrálním, zjednodušujícím způsobem.
A jedním z těchto herců je skělý jevištní režisér a herec Robert Lepage.
A já prostě toho chlapa miluju.
Miluju ho od té doby, co jsem byl dítě.
Hodně obdivuji jeho kariéru.
Chtěl jsem, aby právě on byl součástí mého šíleného projektu, a on byl tak milý, že propůjčil svou tvář postavě jménem Eugene Spaak, který je kosmolog a umělec, který hledá souvislost mezi časem, vesmírem, láskou, hudbou a ženami.
Skvěle se na tu roli hodil, Robert byl vlastně i tím, kdo mi dal první příležitost.
On byl tím, kdo ve mě věřil a podporoval mě, abych natočil adaptaci mých knih, abych psal, režíroval a produkoval film sám.
Robert je vlastně úplně první příklad toho, jak zábrany mohou podpořit kreativitu.
Protože tento muž je nejvytíženější na světě.
Myslím tím, že jeho diář je plný do roku 2042, a je velice těžké se k němu dostat. Chtěl jsem ho ve svém filmu, aby vyprávěl svou roli ve filmu.
Ale jde o to, že kdybych na něj čekal do roku 2042, můj film by už nebyl filmem o budoucnosti, takže jsem to tak prostě nemohl udělat, že?
Ale to je tak trochu velký problém.
Jak dostanete někoho tak vytíženého do svého filmu?
Na schůzi produkce jsem řekl vtip, a to je mimochodem pravdivý příběh, řekl jsem: "Proč neproměníme toho muže na hologram?
Protože, víte, on je zároveň všude a nikde na světě, a, v mé mysli, je to osvícená postava, nacházející se mezi skutečností a virtuální realitou, takže by dávalo dokonalý smysl přeměnit tohoto muže na hologram."
Všichni kolem stolu se smáli, ale ten vtip byl docela dobrým řešením, takže to jsme nakonec udělali.
Tak takhle jsme to udělali. Natočili jsme Roberta 6 kamerami.
Měl zelené oblečení a byl jakoby v zeleném akváriu.
Každá z kamer zachycovala 60 stupňů jeho hlavy, takže jsme v postprodukci mohli v podstatě použít jakýkoli úhel, který jsme potřebovali, a tak jsme natočili pouze jeho hlavu.
O 6 měsíců později byl na plátně jiný muž, který ztvárňoval tělo, nositel hlavy.
Ten měl na sobě zelenou kapuci, takže jsme v postprodukci mohli tu kapuci vymazat a nahradit ji hlavou Roberta Lepaga.
Takže se stal renesančním člověkem, a takhle to vypadalo ve filmu.
(Hudba) Robert Lepage: "Jako obvykle, Arturova malba neobjasnila technické výzvy.
Svařil jsem závěr pušky, ale na ventilu je stále mezera.
Snažil jsem se zvednout záklopky, abych snížil tlak, ale asi jsem zasáhl struny.
Pořád to zní příliš nízce. Jacques Languirand: "To je normální.
Nástroj vždycky skončí u napodobování svého vzoru." (Hudba) Martin Villeneuve: Ty hudební nástroje, které vidíte v tomto úryvku, jsou mým dalším příkladem toho, jak zábrany mohou podpořit kreativitu, jelikož jsem tyto nástroje zoufale potřeboval ve svém filmu.
Jsou to objekty touhy.
Jsou to imaginární hudební nástroje.
A doprovází je pěkný příběh.
Vlastně jsem ve své mysli po mnoho a mnoho let věděl, jak tyto věci budou vypadat.
Mým problémem ale bylo, že jsem neměl peníze, kterými bych je zaplatil. Nemohl jsem si je dovolit.
Takže to je taky docela velký problém.
Jak seženete něco, co si nemůžete dovolit?
A víte co, jednou ráno jsem se vzbudil s docela dobrým nápadem.
Řekl jsem: "Co kdybych měl někoho, kdo by ty věci zaplatil?"
(Smích) Ale kdo na světě by měl zájem o 7 ještě nepostavených hudebních nástrojů inspirovaných ženskými těly?
A pomyslel jsem na Cirque du Soleil v Montrealu, protože kdo by lépe pochopil tento typ šílené poezie, který jsem chtěl převést na plátno?
Tak jsem našel cestu k Guy Laliberté, řediteli Cirque du Soleil, a představil mu svůj šílený nápad s nákresy jako je tento a vizualními referencemi, a stalo se něco docela úžasného.
Guy byl nápadem zaujatý, ne proto, že jsem ho žádal o peníze, ale proto, že jsem za ním přišel s dobrým nápadem, se kterým byli všichni spokojení.
Byl to takový perfektní trojúhelník, ve kterém byl nákupce umění šťastný, protože získal instrumenty za levnější cenu, jelikož nebyly ještě ani vyrobeny.
Rozhodl se to risknout.
A umělec, Dominique Engel, vynikající muž, byl taky šťastný, protože měl projekt snů, na kterém mohl pracovat celý rok.
A je zřejmé, že já jsem byl šťastný, protože jsem měl nástroje do svého filmu zadarmo, což bylo něco, o co jsem se tak nějak snažil.
Takže tady jsou.
A poslední příklad toho, jak zábrany mohou podpořit kreativitu, má původ v zelené barvě, protože to je divná, šílená barva, a zelené plátno musíte nakonec nahradit a to musíte vyřešit raději dříve než později.
A já jsem měl zase v mysli docela dost nápadů o tom, jaký by měl být svět, ale pak jsem se zase obrátil k mé dětské představivosti a k práci belgického komiksového mistra François Schuiten z Belgie.
A tento muž je další, kterého hodně obdivuji, chtěl jsem, aby se na filmu podílel jako výtvarník produkce.
Ale lidé mi říkali, víš, Martine, to je nemožné, on je hodně zaneprázdněný a řekne ne.
No, řekl jsem, víte co, namísto napodobování jeho stylu mu možná taky zavolám a zeptám se ho. Poslal jsem mu svoje knihy a on mi odepsal, že se zajímá o spolupráci na mém filmu, protože by mohl být velkou rybou v malém akvárku.
Jinak řečeno, mohl si snít se mnou.
No a tak jsem s jedním z mým dětských hrdinů kreslil každý jednotlivý obraz, který byl ve filmu, abych to proměnil na Montreal v budoucnosti.
Byla to úžasná spolupráce pracovat s tímto skvělým umělcem, kterého obdivuji.
Ale pak, víte, nakonec musíte proměnit všechny ty kresby v realitu.
Takže mým řešením znova bylo zaměřit se na nejlepší možné umělce, na které jsem mohl pomyslet.
A pak tady byl další chlápek z Montrealu, další z Quebecu, jmenuje se Carlos Monzon a je to hodně dobrý VFX umělec.
Byl vedoucím typografem ve filmech jako je "Avatar" a "Star Trek" a "Transformers" a v dalších podobných neznámých projektech. Věděl jsem, že byl pro tu práci perfektní, a musel jsem ho přesvědčit, aby místo práce na dalším Spielbergově filmu pracoval na mém filmu.
Proč? Protože jsem mu nabídl místo, kde mohl snít.
Takže pokud nemáte peníze, které byste lidem nabídli, musíte zasáhnout jejich fantazii něčím tak pěkným, na co jen dokážete pomyslet.
Takže to je to, co se v tomto filmu stalo, a tak byl natočen. Šli jsme do velmi pěkné postprodukční společnosti v Montrealu, jmenuje se Vision Globale, půjčili nám 60 umělců, abychom s nimi pracovali na tomto šíleném filmu na plný úvazek po 6 měsíců.
Takže vám chci říct, že pokud máte nějaké šílené nápady ve své mysli, a lidé vám říkají, že je nemožné to udělat, tak je to ještě lepší důvod to udělat, jelikož lidé mají tendenci vidět raději problémy než konečné výsledky, zatímco pokud začnete své problémy brát raději jako své spojence než jako své nepřátele, život s vámi začne tančit tím nejúžasnějším způsobem.
Já jsem to zažil.
A nakonec můžete pracovat na nějakých šílených projektech a kdo ví, můžete dokonce skončit až na Marsu.
Děkuji.
(Potlesk)
5. července 2014 vstoupila ukrajinská armáda do východoukrajinského Slovjansku.
Shromáždila všechny místní na Leninově náměstí
a potom veřejně ukřižovala syna proruského bojovníka.
Byly mu pouhé tři roky.
Uprchlice Galina Pyshnyak vyprávěla tento příběh na Prvním kanále ruské televize.
Ve skutečnosti se incident nikdy nestal.
Navštívila jsem Slovjansk.
Není tam ani žádné Leninovo náměstí.
Ve skutečnosti byl Galinin manžel aktivním proruským bojovníkem v Donbasu.
A toto je jen jeden z mnoha příkladů.
Ukrajina trpí ruskou propagandou a falešnými zprávami již čtyři roky. Ale Rusko v tomto prostoru není jediným hráčem.
Falešné zprávy se šíří po celém světě.
Všichni o nich víme.
Neustále je vidíme a čteme.
Ale podstatou falešných zpráv je, že ne vždy víme, co je pravda a co ne, ale přitom se rozhodujeme podle informací ze zpráv a sociálních médií.
Když jsou informace nepravdivé, rozhodnutí jsou nesprávná.
Mnoho lidí už přestalo věřit úplně všemu a všem, což je ale ještě nebezpečnější.
Stanou se totiž snadnou kořistí pro populisty ve volbách nebo dokonce sáhnou po zbrani.
Falešné zprávy nejsou špatné pouze pro novinařinu.
Jsou hrozbou pro demokracii a celou společnost.
Před čtyřmi lety vstoupili vojáci v neoznačených uniformách na Krymský poloostrov. Ve stejné době šířila ruská média spousty falešných zpráv o Ukrajině.
Takže skupina novinářů, včetně mě, založila web vyšetřující tyto falešné zprávy.
Nazvali jsme jej StopFake.
Nápad byl jednoduchý: vzít zprávu a ověřit ji pomocí prokazatelných důkazů, jako jsou fotky, videa a podobné přesvědčivé důkazy.
Pokud se původní zpráva ukázala být falešnou, dali jsme ji na náš web.
Nyní je StopFake mezinárodní sítí, která analyzuje všechny fáze propagandy.
Existujeme v 11 jazykových verzích, máme miliony zhlédnutí. Naučili jsem přes 10 000 lidí, jak rozeznat pravdu od lži.
A učíme rozeznat pravdu lidi po celém světě.
StopFake rozpoznal více než 1 000 falešných zpráv o Ukrajině.
Identifikovali jsme 18 příběhů vytvořených na jejich základě, například že Ukrajina je fašistický stát, kolabující stát, stát spravovaný juntou, která se k moci dostala vojenským převratem.
Dokázali jsme, že nejde o nekvalitní žurnalistiku, ale o záměrné dezinformace.
Falešné zprávy jsou mocnou zbraní v informační válce, ale je tu něco, co s tím můžeme dělat.
Všichni máme chytré telefony.
Když vidíme něco zajímavého, často reagujeme automaticky.
Klikneme a sdílíme to dál.
Ale jak zjistíte, že nesdílíte falešné zprávy?
Zaprvé, pokud je to příliš dramatické, příliš emocionální nebo provokující, tak to nejspíš nebude pravda.
Pravda bývá někdy nudná.
(smích) Manipulace jsou vždy sexy.
Jsou vytvářené tak, aby fascinovaly.
A zadruhé, udělejte si průzkum.
Je to jednoduché.
Podívejte se i na jiné stránky.
Ověřte si informace z dalšího zdroje.
Vyhledejte si jména, adresy, poznávací značky, experty a autory.
Nedůvěřujte, ověřujte.
To je jediný způsob, jak zastavit kulturu falešných zpráv.
Tato informační válka není jen o falešném zpravodajství.
Naše společnost je závislá na důvěře: důvěře v naše instituce, ve vědu, důvěře v naše politické lídry, důvěře v naše noviny.
A je na nás najít cestu, jak tuto důvěru obnovit, protože falešné zprávy ji ničí.
Takže se zeptejte sami sebe, v co jste ztratili víru?
Kde byla vaše důvěra narušena?
A co s tím budete dělat?
Děkuji vám.
(potlesk)
Rád bych vám dnes pověděl o úplně novém přístupu, jak přemýšlet o sexu a sexuálním vzdělávání, srovnáním.
Pokud budete mluvit s nějakým Američanem o sexuální aktivitě rychle si uvědomíte, že nemluvíte jen o sexuální aktivitě.
Mluvíte též o baseballu.
Protože baseball je hlavní kulturní metafora, kterou Američané používají, když uvažují nebo mluví o sexu. A to víme, protože všechny anglické výrazy, které se zdánlivě vztahují k baseballu, jsou vlastně o sexu.
Takže, například, můžete být nadhazovač nebo chytač, což koresponduje s tím, jestli vykonáváte nebo přijímáte sexuální akt.
Samozřejmě, jsou tam mety, které se shodují s určitými sexuálními aktivitami, které se odehrávají v určitém pořadí, a nakonec skórují bod nebo odpálí home run, což je většinou vaginální soulož až k dosažení orgasmu, alespoň pro chlapa.
(Smích) Můžete být vystrikován, což znamená, jste bez šance na sex.
Nebo můžete být na střídačce, panic nebo někdo, kdo z nějakého důvodu není ve hře, možná kvůli věku nebo kvůli schopnosti nebo dovednosti.
Pálka je penis, a střídačka je vagína.
Rukavice chytače je kondom.
Obouručný pálkař je bisexuál, a my gejové a lezbičky hrajeme pro opačný tým.
A pak tohle: "Pokud je na hřišti tráva, můžeš hrát."
A to obvykle znamená, že pokud osoba, konkrétně mladá dívka, je dost stará na to mít pubické ochlupení, je také dost stará s ní mít sex.
Tento baseballový model je dost problematický.
Je sexistický. Je heterosexistický.
Je soutěživý. A je účelově cílený.
A to nemůže prospět zdravé sexualitě rozvíjející se mezi mladými lidmi nebo dospělými.
Takže potřebujeme nový model.
A já jsem dnes přišel navrhnout takový nový model.
Je založený na pizze.
Pizza je něco, co je všeobecně známo a něco, co většina lidí spojuje s pozitivním zážitkem.
Takže pojďme udělat toto.
Vezměme si baseball a pizzu a porovnejme je v rámci tří aspektů sexuální aktivity: spouštěcí mechanismus sexu, co se stane během sexu, a očekávaný výsledek sexu.
Kdy hrajete baseball?
Hrajete baseball v baseballové sezóně a když je zápas na rozpisu.
Není to zrovna vaše volba.
Takže když je maturitní večírek nebo svatební noc nebo párty nebo když rodiče nejsou doma, hej, zápas začíná.
Umíte si představit říct trenérovi, "Oh, já se na to dneska nějak necítím, myslím, že tenhle zápas vynechám."
To prostě není možné.
A když jdete společně hrát baseball, jste okamžitě s dvěma soupeřícími týmy jeden hraje v útoku, druhý v obraně, někdo se pokouší se dostat hlouběji do pole.
To je většinou signál pro chlapce.
Někdo se pokouší bránit, aby hráči nepronikli do pole.
To je většinou dívka.
Je to soutěž.
My nehrajeme společně.
Hrajeme proti sobě.
A když si jdete zahrát baseball, nikdo nemusí diskutovat, jak ho hrát nebo jak pro nás může být baseball dobrý.
Všichni znají pravidla.
Jen zaujmete svou pozici a hrajete.
Ale kdy jíte pizzu?
No, jíte pizzu, když máte chuť na pizzu.
Začíná to vnitřním smyslem, vnitřní touhou nebo potřebou.
"Huh. Dal bych si pizzu."
(Smích) A protože je to vnitřní touha, máme vlastně možnost ji kontrolovat.
Můžu se rozhodnout, že mám hlad ale vím, že teď není na jídlo ten správný čas.
A když se sejdem s někým na pizzu, nesoutěžíme s nimi, ale toužíme po zážitku, který spolu budeme sdílet a který je pro oba uspokojivý, a když se s někým sejdete na pizzu, co je první věc, co uděláte?
Promluvíte si o tom.
Mluvíte o tom, co byste chtěli.
Mluvíte o tom, co máte rádi.
Můžete i vyjednávat.
"Co takhle salámovou?" (Smích) "Ani ne, já jsem spíš houbový typ."
"Dobře, tak to můžeme dát půl na půl."
A i když už jsme s někým jedli pizzu po dlouhou dobu, neříkáte věci jako, "Jako obvykle?"
(Smích) "Nebo možná něco trochu víc dobrodružného?"
Ok, takže když hrajete baseball, mluvíme-li o průběhu sexu, když hrajete baseball, máte prostě jen běžet na mety ve správném pořadí, jednu po druhé.
Nemůžete odpálit míček a běžet do pole.
Tak to nefunguje.
A taky se nemůžete zastavit na druhé metě a říct, "Tady se mi líbí, tady zůstanu."
Ne.
A také, samozřejmě, s baseballem, je nutno mít speciální vybavení a určité dovednosti.
Ne každý umí hrát baseball. Je to celkem výjimečné.
Ok, a jak je to s pizzou?
Když se snažíme najít, co je na pizze nejlepší, není to hlavně o našem potěšení?
Existují miliony druhů pizzy.
Milion různých přísad.
Milion různých způsobů, jak jíst pizzu.
A žádný z nich není špatný.
Jsou jen jiné. A v tomto případě, rozdíl je dobrý, protože to zvyšuje možnost, že budeme uspokojeni.
A nakonec, co je očekávaný výsledek baseballu?
V baseballu se hraje o výhru.
Skóruje se tolik, kolik je možno.
V baseballu je vždy jeden vítěz, což znamená, jeden je vždy poražený.
Ale jak je to s pizzou?
S pizzou vlastně nevyhráváme. Jak se dá vyhrát pizza?
Nedá. Ale nakopak hledáte, "Jsme spokojeni?"
A někdy to může být různé množství, v různou dobu nebo s různými lidmi v různé dny.
A my se sami rozhodneme, kdy se cítíme uspokojeni.
Pokud máme pořád hlad, můžeme si dát další.
Ale pokud jíte až moc, tak se cítíte nechutně.
(Smích)´ Takže co když vezmeme tento pizza model a zkombinujeme ho se sexuálním vzděláním?
Spousta sexuálního vzdělání v dnešní době je založená na baseballovém modelu, což přináší vzdělání, které nemůže pomoci, ale spíš produkuje nezdravou sexualitu u mladých lidí.
A tito mladí lidé pak zestárnou.
Ale pokud bychom mohli vytvořit vzdělání, které je spíše jako pizza, mohli bychom vytvořit vzdělání, které přiměje lidi přemýšlet o jejich vlastních touhách, dělat vědomé rozhodnutí, co chtějí, o čem se budou bavit se svými partnery, a nakonec nehledat externí výsledek, ale něco, co je uspokojí, a my se o tom dokážeme sami rozhodnout.
Možná jste si všimli, že v porovnání baseballu a pizzy, v baseballu jsou všechno příkazy.
Všechno jsou vykřičníky.
Ale v pizza modelu, vše jsou otázky.
A kdo odpoví na tyto otázky?
Vy. Já.
Takže pamatujte, když uvažujeme o sexuální výchově a sexu, v baseballu jste out.
Pizza je ta správná cesta, jak přemýšlet o zdravém, uspokojujícím sexu, a dobré, všeobecné sexuální výchově.
Děkuji moc za váš čas.
(Potlesk)
Arthur C. Clarke, slavný sci-fi spisovatel z 50. let, řekl: „Krátkodobě technologii přeceňujeme a dlouhodobě ji podceňujeme."
Myslím si, že toto charakterizuje strach, který panuje ohledně zániku pracovních míst ve prospěch umělé inteligence a robotů.
Přeceňujeme technologii v krátkodobém hledisku.
Ale já se bojím, zda budeme mít dostatek techniky z dlouhodobého hlediska.
Protože demografické změny povedou k situaci, kdy zde bude hodně práce a naše společnost bude muset využít robotů, aby byla schopna tuto práci udělat.
Takže se bojím, že nebudeme mít dostatek robotů.
Nicméně strach ze ztráty práce vinou techniky není ničím novým.
V roce 1957 vyšel film, ve kterém hráli Spencer Tracy a Katharine Hepburn.
Víte jak to dopadlo, Spencer Tracy přinesl počítač z roku 1957 na pomoc knihovníkům.
Knihovníci ve firmě odpovídali na otázky svých nadřízených typu: „Jak se jmenují Santovi sobi?"
A šli najít odpověď.
A tento počítač jim měl při hledání pomoci.
Samozřejmě počítač z roku 1957 jim při takové práci moc nepomohl.
Knihovníci se báli, že jejich pracovní místa zaniknou.
Ale tak se ve skutečnosti nestalo.
Po roce 1957 se počet pracovních míst pro knihovníky na dlouhou dobu navýšil.
To trvalo, dokud nepřisel na scénu Internet, do hry vstoupily vyhledávače, takže knihovníků nebylo potřeba.
A já myslím, že všichni z doby roku 1957 absolutně podcenili úroveň technologie, kterou dnes každý nosíme v rukách a po kapsách.
Dnes se můžeme jednoduše zeptat: „Jak se jmenují Santovi sobi?" a okamžitě máme odpověď -- -- nebo se můžeme zeptat na cokoli jiného.
Mimochodem, platy knihovníků rostly rychleji než platy jiných povolání v USA za stejné časové období, protože knihovníci se stali partnery počítačů.
Počítač se stal nástrojem a oni získali více nástrojů, které mohli využívat a stali se tak efektivnějšími.
To stejné se odehrálo v kancelářích.
Dříve lidé používali tabulky k počítání.
Tabulky byly listy papíru, na kterých se ručně počítalo.
Ale stala se zajímavá věc.
S počítačovou revolucí kolem roku 1980 byly tabulkové programy vylepšeny pro kancelářské pracovníky, ne za účelem nahradit lidi, ale pomoci zaměstnancům v kancelářích, aby se stali programátory.
A tak se z nich stali programátoři tabulkových kalkulátorů.
Tím se zvýšily jejich schopnosti.
Už nemuseli provádět základní výpočty, ale mohli dělat mnohem více.
Dnes se začínají objevovat roboti v našich životech.
Nalevo je PackBot společnosti iRobot.
Když vojáci v Afghánistánu a Iráku narazili na výbušninu, místo pyrotechnického obleku a šťouchání klackem do bomby, jak se to dělalo ještě kolem roku 2002, nyní pošlou robota.
Takže robot zastoupí nebezpečnou práci.
Napravo jsou TUG od společnosti Aethon z Pittsburghu.
Tito roboti jsou ve stovkách nemocnic v USA.
Dávají špinavé prádlo do prádelen.
Odnášejí špinavé nádobí zpátky do kuchyně.
Nosí léky z lékáren.
Tito roboti proto odlehčují zdravotním sestrám práci, umožňují jim, aby se méně věnovaly přemisťování věcí po nemocnici a více pacientům.
Popravdě, roboti se stali víceméně všudypřítomnými v našich životech.
Ale myslím, že pokud jde o tovární roboty, lidé se bojí, protože je nebezpečné mít takové roboty kolem sebe.
Abyste je mohli naprogramovat, musíte rozumět šestidimenzionálním vektorům a kvaternionům.
Normální lidé s nimi proto neumí pracovat.
A tohle je podle mě technologie, která směřuje špatným směrem.
Přesouvá pracovníky od technologie.
A proto se musíme zabývat technologiemi, se kterými přicházejí do styku běžní zaměstnanci.
Dnes vám chci povědět o Baxterovi.
Baxter, jak já ho vnímám, je první vlna robotů, se kterými mohou běžní lidé komunikovat v průmyslovém prostředí.
Baxter je tady nahoře.
Toto je Chris Harbert ze společnosti Rething Robotics.
Máme tady dopravník.
A pokud osvětlení není příliš intenzivní -- Aha! Tady je. Zvedl předmět z dopravníku.
A teď ho přenese sem a položí ho.
A pak se vrátí zpět, aby vzal další předmět.
Zajímavostí je, že Baxter má základní selský rozum.
Mimochodem, co se děje s očima?
Oči můžete vidět tady na obrazovce.
Oči se dívají vpřed na trasu, po které se robot bude pohybovat.
Takže osoba, která s ním přijde do styku, chápe, jak se robot bude pohybovat a není překvapena jeho pohyby.
Teď Chris vzal předmět z jeho ruky, a Baxter nepokračoval a nesnažil se ho položit, vrátil se zpět a uvědomil si, že bude potřebovat ještě jeden.
Má trošku selského rozumu, pohybuje se a zvedá předměty.
Spolupráce s Baxterem je bezpečná.
Se současnými průmyslovými roboty toto dělat nelze.
Ale s Baxterem to nebolí.
Cítí odpor, chápe, že tam je Chris, a proto do něj nenarazí a nezraní ho.
Myslím si, že nejzajímavější věc na Baxterovi je uživatelské rozhraní.
A proto Chris teď půjde a chytne další ruku.
Když chytne ruku, robot přejde do modu s nulovým odporem a vyrovnáním gravitace a na obrazovce se zobrazí grafické rozhrani.
Vidíte ikony na levé straně obrazovky, protože to byla jeho pravá ruka.
Chris vezme něco do své ruky, přinese to sem, zmáčkne tlačítko a pustí předmět, který má v ruce.
A robot to pochopí -- aha, chce dávat věci na zem.
A zde se zobrazí malá ikona.
Půjde sem, sevře prsty a robot pochopí -- aha, on chce, abych ten předmět zvedl.
A zde se zobrazí zelená ikona.
Teď zmapuje oblast, ze které má robot předmět sebrat.
Pohybuje se a robot pochopí, že to je oblast, ve které má hledat.
Chris nemusel nic vybírat z menu robota.
A teď bude trénovat vzhled toho předmětu, zatímco my si budeme povídat.
Takže pokračujeme. Chci vám popsat, jak toto vypadá v továrnách.
Prodáváme tyto roboty každý den.
Putují do továren po celém státě.
Toto je Mildred.
Mildred pracuje v továrně v Connecticutu.
Na lince pracuje přes 20 let.
Hodinu po tom, co spatřila prvního průmyslového robota, ho naprogramovala, aby udělal nějaké úkoly v továrně.
Rozhodla se, že má roboty ráda.
Robot dělal jednoduché pravidelné úkony, které ona musela dříve dělat sama.
Teď na to má robota.
Když jsme si poprvé vyrazili promluvit s lidmi v továrnách o tom, jak bychom jim mohli zjednodušit interakci s roboty, jedna z otázek, které jsme jim položili, byla: „Chcete, aby vaše děti pracovaly v továrně?"
A převládající odpověď byla: „Ne, chci aby moje děti měly lepší práci."
Mildred je typickou zaměstnankyní továren v USA.
Staršího věku a s lety stále přibývajícimi.
Mladých lidí do továren mnoho nenastupuje.
Jak se pro pracovníky stávají úkoly obtížnějšími, musíme jim poskytnout nástroj, který s nimi může spolupracovat, takže mohou být součástí řešení, a mohou pokračovat v práci a my můžeme pokračovat v produkci USA.
Naše vize je taková, že Mildred, pásová dělnice, se stane Mildred, trenérkou robotů.
Povýší podobně, jako kancelářští pracovnící v 80. letech povýšili to, co mohli zvládnout.
Nedáváme jim nástroje, jejichž použití musí dlouho studovat.
Jsou to nástroje, se kterými se naučí pracovat za několik minut.
Existují dvě velké síly, které jsou samovolné, ale nevyhnutelné.
Klimatické a demografické změny.
Demografické změny opravdu změní svět.
Toto je procento dospělých v produktivním věku.
Za posledních 40 let mírně klesalo.
Ale v následujících 40 letech bude změna dramatická, dokonce i v Číně.
Procento dospělých v produktivním věku drasticky klesne.
A naopak, počet lidí v důchodovém věku velmi rychle poroste, jak se „baby boomers" (lidé nar. po 2. sv. v.) budou dostávat do důchodového věku.
To znamená, že zde bude více lidí méně finančně zabezpečených, soutěžící o služby.
Ale více než to, jak stárneme, tak slábneme a již nejsme schopni vykonávat všechny úkony.
Při pohledu na statistiku věku asistentů vidíme, že jejich věk stoupá.
A toto se děje právě teď.
Při zvyšování počtu lidí v důchodovém věku, je stále méně lidí, kteří by se o ně postarali.
Myslím si, že opravdu budeme potřebovat roboty na to, aby nám pomáhali.
A nemyslím roboty ve významu společníci.
Myslím roboty, kteří budou vykonávat činnosti, které bychom normálně dělali sami, ale s rostoucím věkem je stále obtížnější je vykonávat.
Odnést nákup z auta po schodech do kuchyně.
Nebo dokonce řídit auto k přátelům na návštěvu.
Myslím si, že robotika dáva lidem šanci zachovat si důstojnost i ve vyšším věku tím, že budou mít kontrolu nad robotem.
Takže se nebudou musel spoléhat na stále menší počet lidí.
Proto se vážně domnívám, že budeme trávit více času s roboty, jako je Baxter, a pracovat s nimi v každodenním životě. Tady, Baxtere, to je dobrý.
A že do 40 let se budeme všichni spoléhat na roboty jakožto součást našeho každodenního života.
Děkuji.
(Potlesk)
Všechno je propojeno.
Jako Shinnecockská indiánka jsem byla vychovávána, abych toto věděla.
Jsme malý rybářský kmen žijící na jihovýchodním cípu Long Islandu blízko městečka Southampton v New Yorku.
Když jsem byla malá holka, můj dědeček mě jednoho horkého letního dne vzal ven sednout si na slunce.
Na obloze nebyly žádné mraky.
A po chvíli jsem se začala potit.
A on ukázal nahoru k nebi a řekl, "Podívej se, vidíš to?
Tam nahoře, to je část tebe.
Je to tvoje voda, co pomáhá utvořit mrak, ze kterého se stává déšť, který zavlaží rostliny, a ty pak nakrmí zvířata."
V mém dalším průzkumu předmětů v přírodě, které mají schopnost znázornit provázanost veškerého života jsem roku 2008 začala lovit bouře, když mi má dcera řekla, "Mami, měla bys to udělat."
A tak jsem o tři dny později, velmi rychle řídíc, pronásledovala jeden druh obrovského mraku nazvaného supercela, který je schopen vyprodukovat kroupy o velikosti grapefruitu, a okázalá tornáda, ačkoli pouze dvě procenta jsou toho skutečně schopna.
Tyto mraky mohou narůst tak velké, až do šířky 50 mil, a dosáhnout v atmosféře až do 65,000 stop.
Mohou narůst tak velké, že cloní veškeré denní světlo, takže stát pod nimi je velmi temný a zlověstný pocit.
Lov bouřek je velmi bezprostřední zkušenost.
Teplý, vlhký vítr vám vane do zad a je cítit po zemi, pšenici, trávě a nabitých částicích.
A pak jsou v mracích barvy jak se tvoří kroupy, zelená a tyrkysově modrá.
Naučila jsem se mít k bleskům úctu.
Moje vlasy bývaly rovné.
(Smích) Dělám si srandu.
(Smích) Co mě na těchto bouřích opravdu vzrušuje, je jejich pohyb, způsob, jakým se se svými mammatus mraky připomínajícími lávové lampy víří, točí a vlní.
Stala se z nich půvabná monstra.
Když je fotografuji, nemohu si pomoci, abych si nevzpomněla na lekci mého dědečka.
Jak pod nimi stojím, nevidím jen mrak, ale chápu, že to, čeho mám výsadu být svědkem, jsou tytéž síly, tentýž proces v malém měřítku, který pomohl utvořit naši galaxii, naši sluneční soustavu, a dokonce i právě tuto planetu.
Všechny mé vztahy.
Děkuji. (Potlesk)
Píšu sci-fi thrillery, takže když řeknu „robot-zabiják“, pravděpodobně si představíte něco takového.
Teď tu ale nechci mluvit o literatuře.
Jsem tu, abych s vámi mluvil o skutečných robotech-zabijácích, o autonomních bojových letounech.
Nemyslím tím teď letadla Predator a Reaper, u kterých je to vždy člověk, kdo rozhoduje o určení cíle.
Mluvím o plně autonomních robotických zbraních, které rozhodují o smrti lidských bytostí zcela samy za sebe.
Dokonce pro to existuje technický pojem: smrtící autonomie.
Tito smrtící autonomní roboti-zabijáci mají mnoho podob – létajicí, jezdicí, anebo pouze ležicí a čekajicí.
Popravdě řečeno, velice rychle se stávají realitou.
Toto jsou dva automatické odstřelovací moduly momentálně nasazené v zóně mezi Severní a Jižní Koreou.
Oba tyto stroje jsou schopny automaticky rozpoznat lidský cíl a vypálit na něj, ta vlevo na vzdálenost před jeden kilometr.
Zatím je v obou případech stále přítomen člověk, který činí rozhodnutí o smrtícím výstřelu, to však není technologická nutnost.
To je jen volba. Na tuto volbu bych se chtěl zaměřit, protože jakmile přesuneme rozhodování o usmrcení z lidí na software, riskujeme nejen ztrátu lidského prvku z války, ale rovněž kompletní změnu naší společnosti, daleko od bitevních polí.
Protože to, jak lidé řeší vzájemné konflikty, formuje celkovou podobu společnosti.
Tak tomu bylo vždycky v průběhu celé historie.
Toto byly špičkové vojenské systémy patnáctého století.
Byly velice náročné jak na vybudování, tak i na údržbu, ale mohli jste s nimi vládnout obyvatelstvu, což reflektovalo rozložení politické síly ve feudální společnosti.
Moc byla soustředěna na samém vrcholku.
Co se změnilo? Technologické inovace.
Střelný prach, děla.
Brzy bylo brnění i hrady zbytečné, a přestalo záležet na tom, koho jste vedli do bitvy, v porovnání s tím, kolik lidí jste tam vedli.
A jak rostly armády co do počtu, začal vznikat národní stát, jako politická a logistická jednotka, nutná k obraně.
A jak vůdcové začínali více záviset na obyvatelstvu, začali se dělit o moc.
Začala vznikat zastupitelská forma vlády.
Opět nástroje, kterými řešíme konflikt, utvářejí podobu společnosti.
Automatické robotické zbraně jsou takovými nástroji, s tím, že jak velice málo lidí najednou musí jít do války, riskujeme přerozdělení moci do několika málo rukou, a potenciálně obracíme pětisetletý trend, který vedl k demokracii.
Pokud toto víme, můžeme podniknout rozhodující kroky k uchování demokratických institucí tím, co lidé umí nejlépe: přizpůsobením se.
Ale i čas zde hraje roli.
Už sedmdesát národů vyvíjí na dálku ovládané bojové letouny, a jak uvidíte, dálkově ovládané bojové letouny jsou jen předchůdci autonomních robotických zbraní.
A to proto, že jakmile jste nasadili dálkově ovládané letouny, dostanete se ke třem faktorům, které tlačí rozhodování směrem od lidí přímo ke zbraňovému systému jako takovému.
Prvním je záplava videomateriálu, které letouny produkují.
V roce 2004 to v USA bylo celkem 71 hodin dokumentační stopáže určené k analýze.
Do roku 2011 se toto číslo zvedlo na 300 000 hodin, čímž byla překročena lidská schopnost vše revidovat, ale i toto číslo dále drasticky poroste.
Vojenské programy Gorgon Stare a Argus plánují osadit na každou létající platformu až 65 samostatných očí, což znamená naprosté překročení možnosti lidského dohledu.
A tedy bude třeba zavést umělou inteligenci, která bude sama hledat objekty zájmu.
Tím pádem velice brzy budou roboti lidem říkat, na co se mají podívat, nikoli naopak.
Je tu ale i druhá silná motivace pro to, aby se rozhodování přesunulo od lidí ke strojům, a tím je elektromagnetické zahlcení, které naruší komunikaci mezi letounem a jeho operátorem.
To jsme mohli vidět například v roce 2011, kdy se americký letoun RQ-170 Sentinel nechal zmást nad Iránem kvůli útoku cílenému na GPS, k čemuž je náchylný každý dálkově ovládaný letoun, a to znamená, že roboti budou muset sami unést větší díl samostatného rozhodování.
Budou znát cíl své mise a na nové okolnosti budou reagovat bez lidského vedení.
Budou ignorovat externí radiové signály a vysílat jen velice málo vlastních.
Což nás přivádí ke třetí a nejsilnějí motivaci, k tomu, aby bylo rozhodování přesunuto od lidí směrem ke zbraním: přesvědčivé zapírání.
Žijeme teď v rámci globální ekonomiky.
Na téměř každém kontinentě máme hi-tech strojírenství.
Kybernetická špionáž je schopna získat pokročilé plány a přesunout je kdovíkam, kde je velice pravděpodobné, že z úspěšného plánu letounu vznikne skutečný model a začne se množit díky šedému trhu.
V takové situaci, kdy budete vyšetřovat trosky po sebevražedném robotickém útoku, bude velice těžké říct, kdo tu zbraň poslal.
Tím ale vzniká velmi reálná možnost anonymní války.
Tím by se geopolitická rovnováha mohla obrátit na hlavu, protože by se stát jen velice těžko mohl obrátit proti útočníkovi, a tím by se rovnováha 21. století přesunula od obrany k útoku.
Vojenské akce by se tím mohly stát možným řešením nejen pro malé národy, ale i pro zločinecké organizace, soukromé podniky, a dokonce i mocné jednotlivce.
Mohlo by vzniknout prostředí soupeřících oligarchů, podkopávající autoritu zákona a občanskou společnost.
Pokud jsou odpovědnost a transparentnost dvěma úhelnými kameny zastupitelské demokracie, autonomní robotické zbraně mohou ohrozit obojí.
Možná byste si řekli, že občané technicky vysoce vyspělých zemí by v každé robotické válce měli výhodu, že by lidé v těchto zemích byli méně zranitelní, zejména v porovnání s rozvojovými zeměmi.
Myslím, že přesný opak je pravdou.
Domnívám se, že lidé v technologických společnostech jsou mnohem zranitelnější při útoku robotickými zbraněmi, a to z jednoho prostého důvodu: kvůli datům.
Technologické společnosti jsou řízeny daty.
Geolokace mobilních telefonů, telekomunikační metadata, sociální média, e-mail, sms, data o finančních transakcích, údaje o přepravě - to je velké bohatství dat v reálném čase, odhalujících pohyb a sociální interakce lidí.
Zkrátka jsme pro stroje viditelní více než kdokoli v historii, a to skvěle vyhovuje potřebám autonomních zbraní.
Tady vidíte mapu vazeb v rámci sociální skupiny.
Čáry představují společenskou vazbu mezi jednotlivci.
Tento typ map může být automaticky generován na základě datové stopy, kterou za sebou moderní lidé zanechávají.
Momentálně se typicky využívá při propagaci zboží a služeb vybrané cílové skupině, ale tady jde o cílení v jiném kontextu.
Vidíte, že někteří lidé jsou zvýrazněni.
To jsou svorníky sociálních sítí.
Jsou to organizátoři, tvůrci veřejného mínění, vůdčí osoby, a tito lidé mohou být také automaticky identifikováni ze svých komunikačních vzorců.
Pokud pracujete v marketingu, zaměříte se na ně se vzorky produktů ve snaze šířit svoji značku v jejich sociální skupině.
Pokud ovšem jste represivní vláda, která vyhledává své politické nepřátele, prostě je odstraníte, eliminujete, narušíte jejich sociální skupinu, a ti, kteří zbydou, ztratí vzájemné spojení a organizovanost.
Ve světě levných, množících se robotických zbraní, nebudou už hranice poskytovat skoro žádnou ochranu kritikům vzdálených vlád nebo mezinárodních zločineckých organizací.
Všeobecná hnutí volající po změně mohou být detekována včas a jejich vůdčí osobnosti eliminovány dříve, než jejich myšlenky dosáhnou kritického množství.
Přitom myšlenky dosahující kritického rozšíření jsou to, na čem stojí politický aktivismus běžných vlád.
Anonymní smrtící zbraně by mohly učinit z usmrcování příliš snadnou volbu k řešení rozdílných zájmů.
To by zmrazilo svobodu projevu a obecné politické aktivity, které jsou srdcem demokracie.
Proto potřebujeme mezinárodní smlouvu o robotických zbraních a zejména globální zákaz vývoje a nasazení robotů-zabijáků.
Už máme mezinárodní smlouvy o jaderných a biologických zbraních, které zatím, ač nedokonalé, v obecném měřítku fungují.
Ale robotické zbraně mohou být úplně stejně nebezpečné, protože budou zcela jistě používány a budou rozkládat základy demokratických institucí.
V listopadu 2012 vydalo Ministerstvo obrany Spojených států amerických direktivu, která nařizuje, aby v každém smrtícím rozhodování byl přítomen člověk.
Tím jsou dočasně zakázány autonomní zbraně v armádě USA, ale tato direktiva se musí stát trvalou.
Mohla by zároveň být základem pro globální jednání.
Protože potřebujeme mezinárodní právní rámec pro robotické zbraně.
A potřebujeme ho teď, před tím, než dojde k devastujícímu útoku nebo k teroristické akci, po které budou státy urychleně nasazovat tyto zbraně, bez toho, aby se nejdříve promyslely následky.
Autonomní robotické zbraně soustřeďují příliš mnoho moci v příliš málo rukách, čímž ohrožují samotnou demokracii.
Nechápejte mě špatně, myslím, že je stále mnoho skvělého využití pro neozbrojené civilní roboty: monitorování prostředí, pátrání a zachraňování, logistika.
Budeme-li mít mezinárodní smlouvu o robotických zbraních, jak získáme výhody, které nabízí autonomní letouny a vozidla, abychom ale byli stále chráněni před ilegálními robotickými zbraněmi?
Myslím, že tajemstvím úspěchu bude transparentnost.
Žádný robot by neměl mít právo na soukromí, pokud se pohybuje ve společnosti.
(Potlesk) Každý robot nebo letoun by měl mít kódované identifikační označení, vypálené v továrně, které by ho umožnilo sledovat ve veřejných prostorách.
Už máme SPZ na autech, registrační značky na letadlech.
Tohle není nic jiného.
Každý občan by měl mít právo stáhnout si aplikaci, která by mu ukázala populaci robotů pohybujících se ve veřejných prostorách okolo něj, jak v současnosti, tak v minulosti.
A veřejní činitelé by měli nasadit senzory a civilní roboty, které by odhalovaly robotické škůdce, a místo posílání vlastních bojovníků k jejich likvidaci, by prostě upozornili lidi na jejich přítomnost.
V některých oblastech se zvýšenou bezpečností by je mohli civilní roboti polapit a odvléci na místo bezpečné likvidace.
Tady jde ale více o systém imunitní než zbraňový.
Umožnilo by nám to využít výhod autonomních vozidel a letounů, a přitom si uchovat otevřenou občanskou společnost.
Musíme zakázat vývoj a nasazování robotů-zabijáků.
Nepodlehněme pokušení automatizovat války.
Autokratické vlády a zločinecké organizace se o to nepochybně pokusí, ale nenásledujme je.
Autonomní robotické zbraně by soustředily příliš velkou sílu v několika málo skrytých rukách, což by podkopalo zastupitelskou demokracii.
Zajistěme, alespoň v demokratických režimech, že roboti-zabijáci zůstanou fikcí.
Děkuji.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
Dovolte mi začít tuto přednášku otázkou na vás všechny.
Víte, že po celém světě lidé bojují za svou svobodu a za svá práva.
Někteří bojují proti útisku ze strany vlády.
Jiní bojují proti útisku ze strany společnosti.
Která bitva je podle vás těžší?
Dovolte mi, abych se během následujících minut pokusila odpovědět na tuto otázku.
Dovolte mi vás zavést dva roky nazpět, do svého života.
Můj syn Aboody měl právě jít spát.
Tehdy mu bylo pět.
Po skončení jeho obřadů před spaním se na mě podíval a zeptal se: "Mami, jsme špatní lidé?"
Byla jsem šokovaná.
"Proč říkáš takové věci, Aboody?"
Když se toho dne vrátil ze školy, všimla jsem si u něj několika modřin v obličeji.
Nechtěl mi říct, co se stalo.
Ale nyní už byl připravený mi to povědět.
"Dva kluci mě dnes ve škole uhodili.
Řekli mi: 'Viděli jsme tvoji mámu na facebooku,
ty a tvoje máma byste měli jít do vězení.´" Nikdy jsem se nebála Aboodymu cokoliv říct.
Jsem žena hrdá na své úspěchy.
Ale tázavé oči mého syna byly můj moment pravdy, kdy se všechno propojilo.
Jsem Saudská žena, která šla do vězení za řízení auta v zemi, kde to není ženám dovoleno.
Jen za to, že mi dal své klíče od auta, byl můj bratr dvakrát uvězněn a byl pronásledovaný do té míry, že musel opustit svou práci jako geolog a opustit zemi se svojí ženou a dvouletým synem.
Můj otec musel na pátečním kázání poslouchat imáma odsuzujícího ženy řidičky, nazýval je prostitutkami mezi spoustou věřících. Někteří z nich jsou naši přátelé i rodina mého otce.
Čelila jsem organizované hanobné kampani v místních médiích, kombinované s falešnými pomluvami šířících se na rodinných oslavách, na ulicích a ve školách.
Toto všechno mě hluboce ranilo.
Uvědomila jsem si, že tyto děti nechtěli být hrubé k mému synovi.
Byly pouze ovlivněné dospělými kolem sebe.
Nebylo to o mě, nebyl to trest za to, že jsem autem ujela několik mil.
Byl to trest za odvahu zpochybnit společenská pravidla.
Ale můj příběh pokračuje i po tomto okamžiku pravdy.
Dovolte mi vás zasvětit do svého příběhu.
Byl květen 2011 a já jsem si stěžovala svému kolegovi z práce za pronásledování, kterému jsem musela čelit při shánění odvozu domů, přestože jsem vlastnila auto
a mezinárodní řidičský průkaz. Tak dlouho, jak si jen pamatuji, si Saúdské ženy stěžují na zákaz řízení. Je to už ale 20 let, co se s tím někdo pokusil něco udělat; celou generaci nazpět.
Do očí mi sdělil tu dobrou/špatnou zprávu:
"Neexistuje ale žádný zákon zakazující ženám řídit."
Vyhledala jsem si to; a měl pravdu.
Žádný zákon na to v Saúdské Arábii nebyl.
Byl to jen zvyk a tradice, které jsou zakotveny v rigidních náboženských fatvách a vynucovány na ženách.
Toto zjištění podnítilo myšlenku 17. června, kdy jsme povzbuzovaly ženy, aby vsedly do aut a řídily.
Za pár týdnů jsme začaly dostávat vzkazy: "Muži vás znásilní, jestli budete řídit!"
Odvážná žena, jmenuje se Najla Hariri, Saúdská žena z města Jeddah, oznámila, že řídila auto, ale nenahrála to na video.
Potřebovali jsme důkaz.
Tak jsem řídila já. Video jsem dala na YouTube.
K mému překvapení získalo první den stovky tisíc zhlédnutí.
Co se, samozřejmě, stalo potom?
Začala jsem dostávat výhružky, že budu zabita a znásilněna, jen abych zastavila tuto kampaň.
Saúdské úřady se k tomu nevyjadřovaly.
To nás velmi vyděsilo.
Byla to kampaň, do které se zapojily Saúdské ženy, a dokonce i mužští aktivisté.
Chtěli jsme vědět, jak úřady zareagují na ten den, 17. června, kdy ženy budou řídit.
Požádala jsem svého bratra, aby se mnou projel kolem policejního auta.
Šlo to rychle. Zatkli nás, podepsali jsme, že nebudeme řídit, pustili nás.
Znovu nás zatkli, můj bratr byl poslán na den do vazby a já jsem šla do vězení.
Nebylo mi jasné, proč mě, jelikož mě při výslechu z ničeho neobvinili.
Ale byla jsem si jistá svou nevinou.
Neporušila jsem žádný zákon, nechala jsem si abayu- - černý závoj, který si v Saúdské Arábii musíme obléknout než co opustíme dům. Moji spoluvězni chtěli, abych si ji sundala, ale jista si svou nevinou jsem říkala: "Ne, já dnes odcházím."
Mimo vězení, celá země začala běsnit, někteří mě ošklivě napadali, jiní mě podporovali a dokonce sháněli podpisy na petici za mé propuštění, která měla být odeslána králi.
Byla jsem propuštěna po devíti dnech.
17. červen nadešel.
Ulice se zaplnily policejními auty a náboženskými policejními vozy. Ale stovka statečných Saúdských žen zákaz porušila a ten den řídila.
Nikdo nebyl zatčen. Prolomili jsme tabu.
(Potlesk) Teď asi každý ví, že nemůžeme řídit, ženy v Saúdské Arábii nesmí řídit, ale asi málokdo ví proč.
Pomůžu vám s odpovědí na tuto otázku.
Proběhla oficiální studie, která byla uvedena na Shura koncilu, což je poradní koncil stanovený králem Saúdské Arábie. Byla provedena místním profesorem, univerzitním profesorem.
Tvrdí, že byla provedena na základě studie UNESCO.
A studie uvádí: Procento znásilnění, cizoložství, nemanželských dětí, dokonce užívání drog a prostituce v zemích, kde ženy řídí, je vyšší než v zemích, kde ženy neřídí.
(Smích) Já vím, byla jsem šokovaná.,
Říkala jsem si: "Jsme poslední země, kde ženy neřídí."
Když se podíváte na mapu světa, zůstanou vám dvě země: Saúdská Arábie a druhou společností je zbytek světa.
Na Twitteru jsme vytvořili odkaz vysmívající se této studii. To vyvolalo spousty novinových titulků po celém světě.
Zprávy BBC: "Konec panenství" Saúdský duchovní varuje ženy před řízením] (Smích) Teprve potom jsme si uvědomili, jak moc nás posiluje, zesměšňovat svého utlačovatele.
Zbavuje ho to jeho nejsilnější zbraně: strachu.
Tento systém je založen na ultra-konzervativních tradicích a zvycích, kde jsou ženy brány jako velmi podřadné a potřebují strážce, který by je ochraňoval. Potřebují svolení od tohoto opatrovníka, buď slovní nebo písemné, po celý svůj život.
Jsme nezletilé až do dne, kdy zemřeme.
A je to ještě horší, když je vše zakotveno v náboženských fatwách, založeno na špatné interpretaci zákona Sharia, nebo na jiných náboženských zákonech.
Nejhorší je, když se stanoví jako zákony sytému, a ženy věří ve svoji méněcennost. Dokonce bojují proti těm, kteří se pokoušejí tato pravidla zpochybňovat.
Pro mě to nebyly jen útoky na mojí osobu, kterým jsem musela čelit.
Bylo to o životě dvou, naprosto odlišných stránek mé osobnosti- darebnice v mé rodné země, a hrdinka venku.
Chtěla bych jen říct, že v posledních dvou letech se odehrály dva příběhy.
Jeden z nich, když jsem byla ve vězení.
Jsem si jistá, že když jsem byla ve vězení, všichni viděli titulky v mezinárodních médiích, něco podobného během těch 9 dní, co jsem byla ve vězení.
Ale v mé zemi to byl úplně jiný obraz.
Bylo to více v tomto duchu: "Manal al-Sharif čelí obvinění z narušování veřejného pořádku a podněcování žen k řízení."
Já vím.
"Manal al-Sharif odstupuje od své kampaně."
To je v pořádku. Ten je můj oblíbený.
"Manal al-Sharif se vzdává a přiznává: " Zahraniční síly mě podněcovaly!" (Smích) A jde to dál, dokonce i soud a bičování na veřejnosti.
To je úplně jiný obraz.
Minulý rok jsem byla požádána o projev na Oslo Freedom Forum.
Byla jsem obklopená láskou a podporou lidí kolem mě, dívali se na mě jako na inspiraci.
V ten samý čas jsem odletěla do své země kde moji řeč naprosto nesnášeli.
Způsob jakým to nazývali: Zrada Saúdské země a Saúdů, a dokonce založili na Twitteru odkaz s názvem #OsloTraitor (zrádce).
Asi 10 000 tweetů okomentovalo tento odkaz, zatímco protichůdný odkaz s názvem #OsloHero (hrdina) použila hrstka tweetů.
Dokonce vytvořili anketu.
Více než 13 000 voličů odpovědělo na tento průzkum: zda mě po tomto projevu považují za zrádce, či nikoli.
90 procent lidí řeklo ano, je zrádkyně.
Tak toto jsou dvě, naprosto odlišné stránky mé osobnosti.
Pro sebe, jsem hrdá Saúdská žena a miluji svoji zemi, právě proto všechno tohle dělám.
Protože věřím, že společnost nemůže být svobodná, dokud ženy v této společnosti nejsou svobodné.
(Potlesk) Děkuji vám.
(Potlesk) Děkuji, děkuji, děkuji, děkuji.
(Potlesk) Děkuji vám.
Všichni se učíme z věcí, které se nám v životě stanou.
Já se naučila být vždy přítomna.
Když mě pustili z vězení, jako první, samozřejmě poté, co jsem se osprchovala, jsem šla na internet. Otevřela jsem si svůj twitteru a facebook, vždy jsem byla velmi uctivá k těm, kteří o mně vyjádřili svůj názor.
Poslouchala jsem, co říkají a nikdy jsem se nebránila pouze slovy.
Vždy jsem šla do akce. Když řekli, že mám odstoupit z kampaně, podala jsem první žalobu proti generálnímu ředitelství dopravní policie za to, že mi odmítli vydat řidičský průkaz.
Je tu také spousta lidí-- velmi velká podpora, jako těch 3 000 lidí, kteří podepsali petici za mé propuštění z vězení.
Poslali jsme na Shura koncil petici za zrušení zákazu u Saúdských žen. Našlo se kolem 3 500 občanů, kteří věřili zrušení zákazu, a petici podepsali.
Byli tam lidé, právě jsem ukázala několik příkladů, kteří jsou úžasní, kteří věří v práva žen v Saúdské Arábii. Snaží se, i když musí také čelit hodně nenávisti, kvůli jejich nahlas vyjádřeným názorům.
Dnes Saúdská Arábie činí malé krůčky ke zlepšení práv žen.
Shura koncil, jmenovaný králem, královským dekretem krále Abdulláha; minulý rok sem bylo jmenováno 30 žen, 20 procent.
20 % Koncilu. (Potlesk) V tu samou dobu, nakonec tento koncil naši čtyřikrát zamítnutou petici pro povolení řízení ženám v únoru přijal.
(Potlesk) Poté, co jsem šla do vězení, byla odsouzena k bičování či předvolána před soud, mluvčí dopravní policie řekl, že budou vyšetřovat pouze narušování provozu ženskými řidičkami.
'Velký Mufti', hlava náboženského zřízení v Saúdské Arábii řekl, že není doporučeno ženám řídit auta.
Podle bývalého 'Velkého Mufti' to bylo haram, zakázané.
Pro mě to není jen o těchto malých krůčcích.
Je to o samotných ženách.
Jedna kamarádka se mě zeptala: "Co si myslíš, kdy ženy už budou moct řídit?"
Odpověděla jsem jí: "Až se ženy přestanou ptát ´kdy?´", podniknou kroky a uskuteční to hned."
Není to tedy jen o systému, ale o nás, ženách, které mají řídí svůj vlastní život, řekla bych.
Nemám ponětí, jak jsem se stala aktivistkou.
Nevím, jak jsem se jí stala.
Vše co vím, a jsem si tím jistá, že v budoucnu, když se mě někdo zeptá na můj příběh, odpovím : "Jsem hrdá na to, že patřím mezi ženy, které zrušily zákaz, bojovaly proti zákazu, a poté oslavovaly svoji svobodu."
Takže otázka, se kterou jsem zahájila tuto přednášku; čemu je obtížnější čelit, represivní vládě, nebo represivní společnosti?
Doufám, že najdete klíč k této odpovědi v mé přednášce.
Děkuji vám všem.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk) Děkuji vám. (Potlesk)
Narodil jsem se a vyrostl jsem v Severní Koreji.
Přestože má rodina neustále zápasila s chudobou, milovala mě vždy na prvním místě, protože jsem byl jediným synem a nejmladším ze dvou dětí v rodině.
Pak ale v roce 1994 začal velký hladomor.
Byly mi čtyři roky.
Já a sestra jsme chodívali hledat dříví na topení začínajíce v pět ráno a vracejíce se po půlnoci.
Toulával jsem se ulicemi hledajíc jídlo a pamatuji si, jak jsem viděl malé dítě přivázané k matčiným zádům, jak jí brambůrky, a jak jsem mu je chtěl ukrást.
Hlad je ponížení. Hlad je beznaděj.
Hladové dítě na politiku a svobodu ani nepomyslí.
Na mé deváté narozeniny mi rodiče nemohli dát nic k jídlu.
Ale i jako dítě jsem byl schopen pocítit tu tíhu v jejich srdcích.
V té době přes milion Severních Korejců zemřelo hladem a v roce 2003, když mi bylo 13, se jedním z nich stal můj otec.
Viděl jsem svého otce chřadnout a umřít.
V tom samém roce jednoho dne zmizela má matka a poté mi má sestra řekla, že odchází do Číny vydělat nějaké peníze, ale že se brzy vrátí s penězi a jídlem.
Protože jsme nebyli nikdy odděleni a já si myslel, že spolu budeme napořád, ani jsem ji neobjal, když odcházela.
Byla to ta největší chyba, jakou jsem kdy v životě udělal.
Netušil jsem však, že se loučíme na hodně dlouhou dobu.
Ani matku ani svou sestru jsem od té doby neviděl.
Náhle se ze mě stal sirotek a bezdomovec.
Můj denní život začal být hodně těžký, i když prostý.
Mým cílem bylo najít špinavý kus chleba v koši.
Ale tak se přežít nedá.
Uvědomil jsem si, že žebrání není řešení.
Začal jsem tedy krást z vozíků s jídlem na nelegálních trzích.
Někdy jsem našel drobné práce výměnou za jídlo.
Jednou jsem dokonce strávil dva měsíce v zimě prací v uhelném dole, 33 metrů v podzemí bez jakékoliv ochrany, 16 hodin denně.
Nebyl jsem neobvyklý.
Spousta jiných sirotků přežívala takhle nebo hůře.
Když jsem nemohl usnout kvůli mrazivé zimě nebo bolestem z hladu, doufal jsem, že se příští ráno vrátí sestra a probudí mě mým oblíbeným jídlem.
Tato naděje mě držela naživu.
Nemyslím tím velkou, obrovskou naději.
Mám na mysli takovou naději, díky které jsem věřil, že v příštích odpadcích bude chleba, i přesto, že obvykle nebyl.
Ale kdybych tomu nevěřil, ani bych to nezkusil a tak bych umřel.
Naděje mě držela naživu.
Každý den jsem si říkal, že nezáleží na tom, jak těžké to je, přesto musím žít.
Po třech letech čekání na návrat mé sestry jsem se rozhodl odejít do Číny a najít ji sám.
Uvědomil jsem si, že takto bych už moc dlouho nepřežil.
Věděl jsem, že by cesta mohla být riskantní, ale riskoval jsem po celý svůj život tak jako tak.
Mohl jsem zemřít hlady jako můj otec v Severní Koreji, nebo jsem se mohl aspoň pokusit o lepší život a utéct do Číny.
Zjistil jsem, že se mnoho lidí pokusilo přejít hranice do Číny v noci, aby je nezpozorovali.
Severokorejští pohraničníci často zastřelí lidi, kteří se snaží přejít hranice bez povolení.
Čínští vojáci chytají Severní Korejce a posílají je zpět, kde čelí krutému potrestání.
Rozhodl jsem se přejít během dne. Za prvé, protože jsem byl stále dítě a bál jsem se tmy, a za druhé, protože jsem věděl, že už tak riskuji, a jelikož ne moc lidí se pokoušelo přejít během dne, myslel jsem si, že bych mohl přejít, aniž by mě kdokoliv viděl.
Dostal jsem se do Číny 15. února 2006.
Bylo mi 16 let.
Myslel jsem si, že to bude v Číně jednodušší, jelikož tam je více jídla.
Myslel jsem si, že mi pomůže více lidí.
Ale bylo to těžší než žít v Severní Koreji, protože jsem nebyl svobodný.
Neustále jsem se obával, že mě chytí a pošlou zpět.
Zázrakem, o několik měsíců později, jsem potkal někoho, kdo provozoval ilegální úkryt pro Severní Korejce; dovolili mi tam žít a pravidelně jíst, poprvé po mnoha letech.
Později téhož roku mi jeden aktivista pomohl uprchnout z Číny a odejít do Spojených států jako uprchlík.
Odešel jsem do Ameriky, aniž bych uměl jediné slůvko anglicky, přesto mi můj sociální pracovník řekl, že musím na střední školu.
Dokonce i v Severní Koreji jsem byl čtyřkař.
(Smích) A stěží jsem dokončil základní školu.
A pamatuji si, že jsem se ve škole pral víckrát než jednou denně.
Učebnice a knihovna zrovna nebyly mé hřiště.
Můj otec se velmi snažil mě motivovat ke studiu, ale nepomáhalo to.
V jednu chvíli nade mnou otec zlomil hůl.
Řekl: „Už nejsi mým synem.“
Bylo mi pouhých 11 nebo 12, ale hluboce mě to ranilo.
Přesto se však má úroveň motivace do jeho smrti nezměnila.
V Americe to bylo trochu absurdní, když mi řekli, že bych měl jít na střední.
Nechodil jsem ani na druhý stupeň.
Rozhodl jsem se jít jen proto, že mi to řekli, aniž bych se nějak snažil.
Ale jednoho dne jsem přišel domů a má pěstounská matka udělala k večeři kuřecí křidélka.
A během večeře jsem si chtěl jedno křidélko přidat, ale uvědomil jsem si, že nebylo dost pro každého, tak jsem se rozhodl, že ne.
Když jsem se podíval na svůj talíř, uviděl jsem poslední kuřecí křidélko, které mi můj pěstounský otec dal.
Byl jsem tak šťastný.
Pohlédl jsem na něj, jak vedle mě sedí.
Opětoval mi pohled velmi vlídně, ale nic neřekl.
Náhle jsem si vzpomněl na svého biologického otce.
Ten malý čin z lásky mého pěstounského otce mi připomněl mého vlastního otce, který se se mnou z lásky dělil o jídlo, když měl sám hlad, dokonce i když hladověl.
Cítil jsem se přidušen tím, že já mám v Americe tolik jídla a můj otec zemřel hlady.
Mým jediným přáním tu noc bylo uvařit mu něco k jídlu a tu noc jsem přišel na ještě něco, čím bych ho mohl uctít.
Mou odpovědí byl slib sobě samému, že budu pilně studovat a dosáhnu toho nejlepšího vzdělání v Americe, abych uctil jeho oběť.
Vzal jsem školu vážně a poprvé v životě jsem obdržel akademické ocenění za vynikající výsledky a stal se jedním z nejlepších studentů prvního semestru na střední.
(Potlesk) To kuřecí křidélko mi změnilo život.
(Smích) Naděje je osobní. Naděje je něco, co vám nemůže nikdo dát.
Musíte si zvolit v naději věřit.
Musíte to zvládnout sami.
V Severní Koreji jsem to sám zvládl.
Naděje mě přivedla do Ameriky.
Ale v Americe jsem najednou nevěděl, co dělat, protože jsem měl tu ohromující svobodu.
Můj pěstounský otec mi dal u večeře směr a motivoval mě a dal smysl mému životu v Americe.
Nedošel jsem až sem jen díky sobě.
Měl jsem naději, ale naděje samotná nestačí.
Spousta lidí mi na mé cestě pomáhala.
Severní Korejci tvrdě bojují o přežití.
Musí nutit sami sebe, aby přežili, aby měli naději k přežití, ale bez pomoci to nezvládnou.
Toto je mé poselství.
Mějte naději pro sebe, ale také pomáhejte druhým.
Život může být těžký pro každého, ať žijete kdekoliv.
Můj pěstounský otec mi nezamýšlel změnit život.
Stejným způsobem můžete změnit něčí život pouhým nepatrným skutkem z lásky.
Kus chleba zažene hlad a naděje vám přinese chléb, který vás udrží naživu.
Ale s jistotou věřím tomu, že váš čin z lásky a péče může zachránit život dalšímu Josephovi a změnit tisíce dalších Josephů, kteří mají stále naději v přežití.
Děkuji vám.
(Potlesk) Adrian Hong: Josephe, děkujeme ti za sdílení tohoto velmi osobního a speciálního příběhu s námi.
Vím, že jsi neviděl svou sestru téměř, říkal jsi, že to je skoro přesně deset let; kdyby se čistě náhodou na tohle dívala, chtěli jsme ti dát příležitost jí poslat vzkaz.
Joseph Kim: V korejštině?
AH: Můžeš anglicky a poté klidně korejsky.
(Smích) JK: Dobrá, nebudu to říkat v korejštině, protože si nemyslím, že bych to zvládl bez toho, abych se nerozbrečel.
Nuno, je to už deset let, co jsem tě neviděl.
Jen jsem chtěl říct, že mi chybíš a že tě mám rád, a prosím vrať se ke mně a zůstaň naživu.
A… panejo.
Stále jsem nevzdal naděje, že tě uvidím.
Budu žít šťastný život a budu pilně studovat, dokud tě neuvidím, a slibuji, že už nebudu znovu brečet.
(Smích) Ano, prostě se jen těším, až tě uvidím, a jestli mě nenajdeš, budu tě také hledat a doufám, že tě jednoho dne uvidím.
Mohu taky poslat malý vzkaz mé matce?
AH: Jistě, prosím.
JK: Nestrávil jsem s tebou moc času, ale vím, že mě stále miluješ a že se za mě stále modlíš a myslíš na mě.
Jen jsem ti chtěl poděkovat, že jsi mi umožnila být na tomto světě.
Děkuji.
(Potlesk)
Nikdy nezapomenu na ten den tehdy na jaře roku 2006.
Byl jsem rezidentem na chirurgii v nemocnici The Johns Hopkins Hospital a přivolali mě k náhlému případu.
Volali mě z ošetřovny asi ve 2 ráno, abych vyšetřil ženu s diabetickým vředem na noze.
Stále si pamatuji zápach hnijícího masa, když jsem odhrnul závěs, abych ji prohlédnul.
Všichni jsme se shodli, že ta žena byla velmi nemocná a patřila do nemocnice.
Tuto otázku si nikdo nekladl.
Otázka, kterou mi dali, byla jiná: je třeba provést amputaci?
Když nyní vzpomínám na tu noc, strašně rád bych věřil, že jsem onu ženu té noci ošetřil se stejnou empatií a soucitem, který jsem projevil 27leté novomanželce, která přišla na ošetřovnu tři noci předtím s bolestí beder a ukázalo se, že se jedná o pokročilou rakovinu slinivky.
Věděl jsem, že v jejím případě jsem nemohl udělat už nic , co by jí zachránilo život.
Rakovina byla příliš pokročilá.
Ale byl jsem odhodlán udělat cokoli, aby byl její pobyt pohodlnější. Přinesl jsem jí teplou přikrývku a hrnek kávy.
Přinesl jsem kávu také jejím rodičům.
Ale co bylo důležité: nesoudil jsem ji, protože zjevně neudělala nic, čím by si to zavinila.
Takže proč jsem jen o pár nocí později, když jsem stál v té samé ošetřovně a rozhodl, že moje diabetická pacientka opravdu potřebuje amputaci, proč jsem k ní cítil takové hořké opovržení?
Na rozdíl od té ženy předchozí noc, tahle žena měla diabetes II.
typu. Byla tlustá.
A všichni víme, že je to tím, že příliš mnoho jedla a málo cvičila, že ano?
Chci říci: copak je to tak těžké?
Když jsem se na ni díval, říkal jsem si pro sebe: kdybys na sebe aspoň trochu dbala, nedostala by ses do situace, že ti nějaký doktor, kterého jsi nikdy neviděla, bude amputovat nohu.
Proč jsem cítil právo ji soudit?
Rád bych řekl, že to nevím.
Ve skutečnosti to ale vím.
S mladickou arogancí jsem si myslel, že všecho vím a všechno chápu.
Ta žena jedla příliš mnoho.
Měla smůlu. Dostala cukrovku. Případ je tím uzavřen.
Ironií je, že tou dobou jsem také prováděl výzkum rakoviny, konkrétně terapie melanomu na imunitní bázi, a v tomto oboru jsem byl školen o všem pochybovat, kriticky rozebírat všechny hypotézy a dodržet nejvyšší možný vědecký standard.
Ale když šlo o nemoc jako je cukrovka, která Američany zabíjí 8krát častěji než melanom, ani jednou jsem nezpochybnil tradiční vědění.
Prostě jsem patologický průběh událostí považoval za obecně vědecky uznávaný.
O tři roky později jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil.
Tentokrát jsem byl pacientem já.
Přestože jsem poctivě každý den 3 nebo 4 hodiny cvičil a stravoval se přesně podle potravinové pyramidy, hodně jsem přibral na váze a rozvinulo se u mě cosi zvané metabolický syndrom.
Někteří z vás o tom možná slyšeli.
Objevila se u mě rezistence k inzulinu.
Inzulin si můžete představit jako hlavní hormon, který řídí, co naše tělo udělá s jídlem, které sníme, zda ho spotřebujeme nebo uložíme do zásoby.
Slangově tomu říkáme "rozdělení paliva".
Nuže, neschopnost vytvořit dostatek inzulinu není slučitelná se životem.
A jak název napovídá, inzulinová rezistence nastane, když vaše buňky začnou vzdorovat inzulinu, který chce plnit svůj úkol.
Jakmile jste rezistentní na inzulin, dostanete cukrovku, což znamená, že slinivka nedokáže překonat tento odpor a nevytváří dostatek inzulinu.
Pak začne stoupat hladina krevního cukru a celá kaskáda patologických jevů se vymkne kontrole, což vede k nemocím srdce, rakovině, dokonce Alzheimerově nemoci a amputacím, přesně jako u té ženy o pár let dříve.
Což mě vyděsilo a pustil jsem se do radikální změny stravy, přidával jsem a omezoval živiny, které by většina z vás asi určitě považovala za šokující.
Tohle jsem udělal a shodil jsem 40 liber (18 kg), kupodivu i přestože jsem méně cvičil.
Jak vidíte, nyní už nadváhu nemám.
A co je důležitější, nemám inzulinovou rezistenci.
Ale co je nejdůležitější, tyto tři palčivé otázky zůstaly nezodpovězeny: Jak to, že se toto přihodilo mně, když jsem domněle dělal vše správně?
Jestliže tradiční povědomí o výživě selhalo u mě, je možné, že selhává i u někoho jiného?
A pod tíhou těchto otázek jsem byl takřka posedlý snahou pochopit opravdovou souvislost obezity a inzulinové rezistence.
Většina vědců se domnívá, že obezita je příčinou inzulinové rezistence.
Logicky tedy, jestliže chcete léčit inzulinovou rezistenci, přimějete lidi, aby zhubli, ne?
Léčíte tedy obezitu.
Ale co když je to naopak?
Co když obezita vůbec není příčinou inzulinové rezistence?
Co když je to v podstatě symptom mnohem hlubšího problému, příslovečná špička ledovce?
Vím, že to asi zní bláznivě, protože jsme právě uprostřed epidemie obezity, ale vyslechněte mě.
Co když je obezita mechanismus, jak zvládat mnohem zlověstnější problém, který probíhá pod buněčnou úrovní?
Nechci podsouvat, že obezita je neškodná, naznačuji ale, že obezita může být tím lepším ze dvou metabolických zel.
Inzulinovou rezistenci můžete chápat jako sníženou schopnost našeho těla "rozdělit palivo", jak jsem se před chvilkou zmínil, vzít stravou přijímané kalorie a odpovídajícím způsobem některé spotřebovat a některé uložit do zásoby.
Když se staneme rezistentními na inzulin, homeostáza se od tohoto rovnovážného stavu vychýlí.
Nyní tedy, když inzulín rozkáže buňce, aby spotřebovala více energie než tato buňka považuje za bezpečné, tato buňka odpoví: "Ne, děkuji, tu energii je lepší uložit do zásoby".
A protože tukové buňky v podstatě postrádají většinu složitého buněčného mechanismu jiných buněk, jsou pravděpodobně tím nejlepším místem pro uložení zásob.
Takže pro mnoho z nás - asi 75 milionů Američanů - tou příslušnou reakcí na inzulinovou rezistenci může skutečně být ukládání tuku, a ne naopak, totiž že inzulinová rezistence vzniká v reakci na tloustnutí.
Toto je opravdu jemný rozdíl, ale následky mohou být nesmírně podstatné.
Zvažme nyní následující analogii: Představte si pohmožděninu, kterou utrpíte na holeni, když se neúmyslně uhodíte o konferenční stolek.
Opravdu to hodně bolí a určitě se vám nelíbí zbarvení modřiny, ale všichni přece víme, že pohmožděnina samotná není takový problém.
Je to vlastně pravý opak. Je to zdravá reakce na trauma, všechny imunitní buňky spěchají k místu úrazu aby zachránily buněčné trosky a zabránily rozšíření infekce do celého těla.
A nyní si představte, že bychom pohmožděniny považovali za problém a vybudovali obří medicínské instituce a celou kulturu založenou na léčbě pohmožděnin: krycí krémy, léky proti bolesti, a tak dále, a zároveň úplně ignorovali fakt, že lidé si stále narážejí holeně o konferenční stolky.
Nebylo by mnohem lepší, kdybychom léčili příčinu - řekli lidem, ať si dávají pozor, když procházejí obývacím pokojem - spíše než léčili následky?
Správné pochopení příčiny a následku má opravdu vážné důsledky.
Budeme-li to chápat špatně, farmaceutický průmysl bude sice přinášet zisk svým akcionářům, ale pro lidi s pohmožděnými holeněmi se nezlepší nic.
Příčina a následek.
Takže já naznačuji, že možná špatně chápeme příčinu a následek ohledně obezity a inzulinové rezistence.
Možná bychom se měli sami sebe ptát, zda je možné, aby inzulinová rezistence způsobovala přibírání na váze a nemoci k obezitě přidružené, aspoň u většiny lidí?
Co když je obezita jen metabolická reakce na něco mnohem hrozivějšího, na nějakou skrytou epidemii, která by nás měla znepokojovat?
Podívejme se na názorná fakta:
víme, že 30 milionů obézních Američanů v USA nemá inzulinovou rezistenci.
A mimochodem, zdá se, že nemají o nic větší riziko nemoci než štíhlí lidé.
A obráceně, víme, že 6 milionů štíhlých lidí v USA je rezistentní na inzulín, a mimochodem, zdá se, že jsou dokonce mnohem více ohroženi těmito metabolickými chorobami, které jsem před chvilkou zmínil, než jejich obézní protějšky.
Nevím proč, ale je to možná proto, že v jejich případě jejich buňky nepřišly na to, jak správně naložit s přebytečnou energií.
Takže fakt, že je možné být obézní a nemít rezistenci na inzulin, a že je možné být štíhlý a mít ji, naznačuje, že obezita může být jen zástupný projev toho, co se ve skutečnosti děje.
Takže co když bojujeme proti nesprávnému nepříteli, bojujeme proti obezitě a ne proti inzulinové rezistenci?
A co hůř, co když obviňování obézních lidí znamená, že obviňujeme oběti?
Co když jsou některé z našich základních představ o obezitě prostě mylné?
Já osobně si již nemohu dovolit luxus arogance, o luxusu jistoty ani nemluvě.
Mám své vlastní představy, co by mohlo být srdcem problému, ale jsem otevřený dalším myšlenkám.
Jelikož se mě lidé na to vždy ptají, moje hypotéza je tato:
Pokud se ptáte, před čím se buňka snaží ochránit, když se stane rezistentní na inzulin, odpovědí pravděpodobně není příliš mnoho jídla.
Spíše je to příliš mnoho glukozy: krevní cukr.
Víme, že rafinované obiloviny a škroby v krátkodobém horizontu zvýší krevní cukr, a máme dokonce důvod se domnívat, že cukr může přímo způsobovat inzulinovou rezistenci.
Jestliže tyto fyziologické procesy fungují, pak má hypotéza je, že to může být náš zvýšený příjem rafinovaných obilovin, cukrů a škrobů, který pohání tuto epidemii obezity a diabetu, ale prostřednictvím inzulinové rezistence, a ne nezbytně přes prosté přejídání a zanedbávání cvičení.
Když jsem před pár lety shodil oněch 40 liber (18 kg), dosáhl jsem toho omezením těchto potravin, což samozřejmě naznačuje, že mám předsudky vycházející z osobní zkušenosti.
Ale to neznamená, že můj předsudek je mylný, a co je nejdůležitější, toto vše se dá vědecky ověřit.
Ale krokem číslo jedna je akceptování možnosti, že naše současné představy o obezitě, diabetu a inzulinové rezistenci mohou být mylné a proto musí být prověřeny.
Já na toto sázím svou kariéru.
Nyní věnuji veškerý svůj čas práci na tomto problému a půjdu tam, kam mě věda zavede.
Rozhodl jsem se, že již dál nemohu a nebudu předstírat, že mám odpovědi, když je nemám.
Již jsem byl dost ponížen vším tím, co nevím.
Během uplynulého roku jsem měl to štěstí, že jsem mohl pracovat na tomto problému s nejlepším týmem výzkumníků diabetu a inzulinu z celé země, a nejlepší je, že jsme se stejně jako Abraham Lincoln obklopili týmem protivníků.
Najali jsme tým vědeckých rivalů, těch nejlepších a nejchytřejších, kteří všichni mají odlišné hypotézy toho, co je příčinou této epidemie.
Někteří věří, že je to příliš mnoho snědených kalorií.
Další si myslí, že je to příliš mnoho tuku ve stravě,
Jini se domnívají, že je to příliš mnoho rafinovaných obilovin a škrobů.
Ale tento tým multidisciplinárních, vysoce skeptických a nesmírně talentovaných výzkumníků se shoduje na dvou věcech.
Za prvé, tento problém je prostě příliš důležitý na to, abychom ho dále ignorovali a mysleli si, že už odpověď máme.
A za druhé, pokud jsme ochotni se zmýlit, pokud jsme ochotni zpochybnit konvenční znalosti těmi nejlepšími experimenty, které věda dokáže, pak tento problém můžeme vyřešit.
Vím, že je lákavé chtít odpověď ihned, nějaké postupy nebo metody, nějaký stravovací předpis - jezte toto, ne tamto - ale pokud tomu chceme porozumět správně, budeme muset odvést hodně důsledné vědecké práce, než budeme tento předpis moci napsat.
Ve stručnosti: náš výzkumný program se zaměřuje na tři okruhy otázek.
Za prvé, jak různá jídla, která konzumujeme, ovlivňují náš metabolismus, hormony a enzymy, a skrze které odlišné metabolické mechanismy?
Za druhé, mohou lidé na základě těchto poznatků, provést nezbytné změny ve svém stravování tak, aby to bylo bezpečné a prakticky proveditelné?
A konečně, když určíme, které bezpečné a praktické změny mohou lidé ve svém stravování udělat, jak je přimějeme, aby se chovali tak, že se to stane spíše standardem než výjimkou?
Totiž, i když víte, co dělat, neznamená to, že to vždy uděláte.
Občas je třeba lidi pobídnout, aby to šlo snadněji, a věřte nebo ne, toto se dá vědecky studovat.
Nevím, jak tato cesta skončí, ale aspoň toto je mi jasné: Nemůžeme dál obviňovat naše obézní a diabetické pacienty, jak jsem to dělal já.
Většina z nich chce dělat správnou věc, ale musí vědět, co ta správná věc je, a ta věc musí fungovat.
Zdá se mi o dni, kdy naši pacienti shodí nadbytečná kila a vyléčí se z inzulinové rezistence, tak jako my, lékařští profesionálové, odhodíme zbytečnou mentální zátěž a dostatečně se vyléčíme z rezistence na nové myšlenky abychom se mohli vrátit zpět k našim původním ideálům: otevřené mysli, odvaze zahodit včerejší myšlenky, když se ukáže, že nefungují a k pochopení, že vědecká pravda není konečná, ale že se neustále vyvíjí.
Věrnost této cestě bude lepší pro naše pacienty a lepší pro vědu.
Pokud je obezita jen pouhý zástupný projev metabolické nemoci, jaký má smysl trestat ty pacienty se zástupným projevem?
Občas vzpomínám na tu noc na ošetřovně
před sedmi lety.
Tak rád bych znovu mluvil s onou ženou.
Rád bych jí řekl, jak moc je mi to líto.
Řekl bych jí: jako doktor jsem vám poskytl tu nejlepší možnou lékařskou péči, ale jako člověk jsem vás nechal na holičkách.
Nepotřebovala jste mé odsouzení a pohrdání.
Potřebovala jste mou empatii a slitování, a nadevšechno jste potřebovala lékaře, který by byl ochoten zvážit, že jste možná nepodváděla systém.
Možná, že systém, kteréhož jsem já byl součástí, podvedl vás.
Jestli se nyní díváte, doufám, že mi můžete odpustit.
(Potlesk)
Budu hovořit o vytváření humoru, což je celkem zajímavá věc, která se však neobejde bez diskuze o mantinelech a o tom, že v určitých kontextech je humor v pořádku, zatímco v jiných ne.
Jsem z New Yorku, což je stoprocentní satisfakce.
Vlastně je to legrační, protože co se humoru týče, můžete doufat tak maximálně v pětasedmdesát procent.
Nikdo nebývá humorem uspokojený na sto procent, s výjimkou této ženy.
(Video) Žena: (Směje se) Bob Mankoff: To je moje první manželka.
(Smích) Tahle stránka našeho vztahu byla v pořádku.
(Smích) Teď se podívejme na tenhle vtip.
Jednou z věcí, na které poukazuji, je, že kreslené vtipy se objevují v kontextu magazínu The New Yorker, jako tento půvabný Caslon [druh fontu], a v daném kontextu takový vtip působí naprosto neškodně.
Je to dělání si srandy ze stárnutí a, víte, lidem by se to mohlo líbit.
Ale jak už jsem říkal, nemůžete uspokojit všechny.
Nešlo uspokojit tohoto pána.
„Další vtípek o bílých stařících.
Ha ha. Ten důvtip. Je mi jasné, že být mladý a hrubý je fajn, ale jednoho dne taky zestárnete, pokud tedy neskapete, jak bych si přál."
(Smích) The New Yorker je velmi citlivá půda, je velmi snadné lidi urazit.
A jedna z věcí, kterou si uvědomíte, je neobvyklost té půdy.
Tady jsem jedinec, který k vám mluví.
Vy všichni jste kolektiv. Slyšíte jeden druhého smát se a víte, že se ostatní smějí.
V The New Yorkeru, oslovujeme široké publikum, a když se na to podíváte, nikdo neví, kdo další se ještě tomu směje, a když se zamyslíte nad subjektivitou obsaženou v humoru je to velice zajímavé.
Podívejte se na tento kreslený vtip.
„Výsledky tohoto antidepresiva jsou odrazující."
(Smích) Vskutku, je to odrazující.
A teď si vezměte, většina z vás se tomu zasmála.
Je to tak? Myslíte si, že to bylo vtipné.
Koneckonců, je to legrační kreslený vtip, ale podívejte se na můj internetový průzkum.
Vesměs, okolo 85 procentům lidí se to líbilo.
Sto devět z nich ohodnotilo nejvyšší známkou 10. Deset jej ohodnotilo jedničkou.
Podívejme se na jednotlivé komentáře.
"Miluju zvířata!!!!!!" Podívejte jak moc je má rád.
(Smích) „Nechci aby se jim ubližovalo. Tohle mi nepřijde moc vtipné."
Tento jej ohodnotil dvojkou.
„Nerad vidím trpící zvířata -- dokonce ani na obrázku."
Lidem, jako jsou tito, zdůrazňuji, že používáme anestetický inkoust.
Jiní si mysleli, že to bylo legrační.
To je skutečná povaha distribuce humoru když se nemůžete spolehnout na nakažlivost humoru.
Humor je druh zábavy.
Každá zábava počítá s trochou vzrušení z nebezpečí, že se něco může pokazit, a přesto jsme radši, když máme záchrannou síť.
O tom je zoo. Je to nebezpečí.
Je tam tygr. Mříže nás chrání. To je trochu zábavné, že?
Toto je špatná zoo.
(Smích) Je to sice politicky korektní zoo, ale je to špatná zoo.
Ale tahle ta je ještě horší.
(Smích) Takže když si vezmeme humor v kontextu The New Yorker, už chápete, kde ten tygr bude?
Kde se nachází to nebezpečí?
Jak si s tím poradíte?
Moje práce je prohlédnout 1000 kreslených vtipů týdně.
Ale v The New Yorkeru může vyjít jenom 16 nebo 17 z nich, z těch 1000 kreslených vtipů.
Samozřejmě spousty z nich musí být odmítnuty.
Abychom totiž mohli mít v časopisu víc komiksů, museli bychom odstranit články.
(Smích) Ale cítím, že by to byla velikánská ztráta, sice bychom to přežili, ale stejně.
Kreslíři se tu mění každý týden.
Průměrný kreslíř, který v časopisu zůstane jich udělá 10 až 15 každý týden.
Ale většina z nich bude odmítnuta.
To je běžné pro každou kreativní činnost.
Mnoho z nich vyšumí. Někteří zůstanou.
Matt Diffee je jeden z nich.
Tady máme jeden jeho komiks.
(Smích) Drew Dernavich. „Improvizovaná show v podání účetních."
„A nyní požádáme publikum aby na nás křičelo náhodná čísla."
Paul Noth. „Je dobrej. Jenom by mohl být o něco víc pro Izrael."
(Smích) O odmítnutí vím své, protože když jsem nechal -- vlastně mě vyhodili -- z psychologie a rozhodl jsem se stát se kreslířem, malá odbočka, mezi roky 1974 a 1977 jsem poslal 2000 komiksů do The New Yorkeru, a 2000 z nich The New Yorker odmítnul.
V jednu chvíli, se toto zamítavé rozhodnutí, v roce 1977 -- [Litujeme, ale nemůžeme poslaný materiál použít. Děkujeme vám za možnost se jím zabývat] se jako kouzlem změnila v tohle:
[Hej! Prodals to! Bez prdele! Fakt jsi prodal komiks do zkurvenýho The New Yorkeru.] (Smích) Samozřejmě se to nestalo, ale to je moje emocionální pravda.
A samozřejmě to není humor The New Yorkeru.
Ale jaký je vlastně jeho humor?
Po roce 1977, jsem se dostal do The New Yorkeru a začal jsem prodávat kreslené vtipy.
Nakonec v roce 1980 jsem dostal vysněnou smlouvu v The New Yorkeru, ve které jsem části rozmazal, protože vám do toho nic není.
Z roku 1980. „Vážený pane Mankoffe, potvrzujeme dohodu o --" bla bla bla bla -- rozmazané -- „za každou kreslenou myšlenku."
Se vší úctou ke kresleným myšlenkám, nikde ve smlouvě se nepíše o komiksech.
Sousloví „kreslené myšlenky", to je požadavek pro všechny komiksy v The New Yorkeru.
Ale co je to ta kreslená myšlenka? Je to něco, co vás přiměje se zamyslet.
To není komiks. Vyžaduje přemýšlení na straně kreslíře a na straně vaší, aby z toho byl kreslený vtip.
(Smích) Tady jsou nějaké, vlastně jste už asi pochopili můj výběr.
„Na světě není žádná spravedlnost. Na světě je nějaká spravedlnost.
Svět je spravedlivý." Tento je „Čemu věří Lemíci."
(Smích) The New Yorker a já, když chceme něco komentovat, komiks vytváří jistou mnohoznačnost, co vlastně představuje.
O čem je ten komiks? Je opravdu o Lemících?
Ne. Je to o nás.
Víte, je to v podstatě můj názor na náboženství, že skutečný konflikt a všechny ty rozbroje mezi náboženstvími jsou o tom, kdo má lepšího imaginárního přítele.
(Smích) A to je můj nejznámější komiks.
„Ne, čtvrtek je obsazený. Co třeba nikdy -- hodí se vám nikdy?"
Byl otisknutý snad tisíckrát, pořád ho vykrádají.
Je dokonce na tangách, ale zkrácený na „Co třeba nikdy -- hodí se vám nikdy?"
Vypadá to, že tu máme velmi různorodé formy humoru, ale ve skutečnosti mají mnoho společného.
V každém případě, naše očekávání je vyvráceno.
V každém případě nastane ve vyprávění zvrat.
Je tu rozpor a kontrast.
V „Ne, čtvrtek je obsazený. Co třeba nikdy -- hodí se vám nikdy?"
máme směs zdvořilosti a hrubého jednání.
Tak totiž humor funguje. Je to kognitivní spojení kde dáme dohromady dvě věci, které spolu nesouvisí a dočasně v naší mysli začnou existovat.
On je zároveň zdvořilý i hrubý.
Tady máme dopis The New Yorkeru a vulgární jazyk.
Vskutku, tímto způsobem humor funguje.
Jsem analytik humoru, řeklo by se.
E. B. White prohlásil, že analyzovat humor je jako pitvat žábu.
Nikoho to moc nezajímá a žába umře.
No, dneska jich sice pár zabiju, ale nebude to žádná genocida.
Ale teď vážně, jsem z toho -- Podívejte se na tento zajímavý obrázek Smějící se publikum.
Jsou tu lidi, tam nahoře pár buzíků, ale všichni se smějí, všichni až na jednoho.
Tady ten. Kdo to je?
Kritik. Je to kritik humoru, a mě nutí být zrovna v této pozici, a je tu nebezpečí že se stanu tímto chlapíkem.
Tady je malé video, které natočil Matt Diffee, tak trochu jak si nás představují, kdybychom to opravdu přeháněli.
(Video) Bob Mankoff: Ále ne.
Ehhh.
Aháá. Hmm. Moc vtipné.
Jindy by to prošlo, ale dneska jsem naštvanej.
Užiju si to sám.
Možná. Ne. Ne-e. Ne.
Moc kreslení. Málo kreslení.
Akorát kreslení, ale stejně to není dost vtipné.
Ne. Ne.
Proboha ne, tisíckrát ne.
(Hudba) Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. [O čtyři hodiny později] Hej, to je dobré, jo, co to tu máme?
Úředník: Chcete s hermelínem a se šunkou?
BM: Ne. Úředník: Dobře. Chleba se salámem?
BM: Ne. Úředník: Uzené krůtí se slaninou?
BM: Ne. Úředník: Falafel? BM: Mrknu se na to.
No, ne.
Úředník: Smažák?
BM: Ne. Úředník: Se slaninou a rajčaty?
BM: Ne. Úředník: Švarcvaldskou šunku a mozzarellu s jablečnou hořčicí?
BM: Ne. Úředník: Salát ze zelených fazolí?
BM: Ne. (Hudba) Ne. Ne.
Určitě ne. [Několik hodin po obědě] (Siréna) Ne. Zmizte odtud.
(Smích) To je trochu přehnaná verze toho, co já dělám.
Odmítáme spousty a spousty kreslených vtipů, tak moc, že vyšlo spoustu knih s názvem: „Kolekce odmítnutých".
„Kolekce odmítnutých" není tak docela humor The New Yorkeru.
Můžete si všimnout bezdomovce na chodníku který nasává a jeho břichomluvecká loutka zvrací.
Chápete, to zrovna nebude humor The New Yorkeru.
Přesto ho dal dohromady Matt Diffee, jeden z našich kreslířů.
Dám vám několik příkladů z kolekce odmítnutého humoru.
„Chtěla bych (mít) dítě."
(Smích) Tohle je zajímavé -- provinilý smích, smích proti vašemu lepšímu úsudku.
(Smích) „Prdeloksicht. Prosím pomozte."
(Smích) Ve skutečnosti v kontextu této knihy, kde se píše: „Komiksy, které jste neviděli a nikdy neuvidíte v The New Yorkeru," tento humor je perfektní.
A vysvětlím vám proč.
Jeden z konceptů humoru je, že jde o neškodné násilí
Jinými slovy, aby něco bylo vtipné, musíme si myslet že je to špatné a správné zároveň.
Pokud si myslíme, že je to špatné, řekneme: „To není k smíchu."
A pokud je to naprosto v pořádku, v čem je pak ten vtip?
Ano? A tak to neškodné, to je ta pravda za „Ne, čtvrtek je obsazený.
Co třeba nikdy -- vyhovuje vám nikdy?" Je to nezdvořilé. Svět by neměl být takový.
V tom kontextu cítíme, že je to v pořádku.
A v tomto kontextu: „Prdeloksicht. Prosím pomozte" je neškodné násilí.
V kontextu časopisu The New Yorker ...
„Armáda T-lymfocytů: Může odpověď imunitního systému pomoci léčit rakovinu?" No, potěšpámbu.
Čtete si o takovém chytrém tématu, inteligentní rozbor imunitního systému.
Oči vám zabloudí sem a tady se píše: „Prdeloksicht. Prosím pomozte"?
Bože. Zde je násilí škodlivé.
Nefunguje to. Neexistuje nic, co je vtipné samo o sobě.
Všechno musí být v kontextu a v rámci našich očekávání.
Jeden ze způsobů, jak se na to dívat.
Říká se tomu meta-motivační teorie o tom, jak vypadáme, teorie o motivaci a o naší náladě a jak naše nálada rozhoduje o tom, co se nám bude líbit nebo ne.
Když máme hravou náladu, chceme rozruch.
Chceme velké vzrušení. Pak jsme nadšení.
Pokud jsme v účelné náladě, tohle v nás vyvolává úzkost.
„Kolekce odmítnutých" naprosto spadá do této kategorie.
Chcete stimulaci. Chcete být vzrušeni.
Chcete být hříšní.
Je to jako tohle, jako v zábavním parku.
Hlas: Už je to tady. (Křik) Směje se. Je zároveň v bezpečí i v nebezpečí, ohromně vzrušený. Žádný vtip.
Není ho třeba. Pokud dostatečně lidi vzrušíte a dostatečně je stimulujete, bude jim ke smíchu stačit velmi málo.
Tohle je další komiks z „Kolekce odmítnutých".
„Je to pohodlné?"
To je kreslený vtip o terorismu.
The New Yorker zaujímá velice odlišný prostor.
Je to prostor, který je hravý svým způsobem, ale také účelný, a v tom prostoru jsou i jiné komiksy.
Ukážu vám komiksy, které The New Yorker vydal hned po 11. září, velice citlivá oblast, co se týče použití humoru.
Jak by to mohl The New Yorker napadnout?
Určitě ne s chlápkem s bombou, co říká: „Je to pohodlné?"
Nebo tu byl ještě jiný vtip, který jsem neukázal, protože jsem si myslel, že by se to mohlo někoho dotknout.
Vynikající komiks od Sama Grosse, dostal jsem ho po kontroverzi s Mohamedem, kdy je Mohamed v nebi, sebevražedný atentátník je na kousíčky, a on říká tomu teroristovi, „Dostaneš svoje panny až najdeme tvůj penis."
(Smích) Lépe, když zůstal nenakreslen.
První týden jsme nevydali žádné kreslené vtipy.
To byla černá díra humoru, a naprosto oprávněně.
Není to vždycky vhodné.
Ale příští týden, toto byl první z nich.
„Myslela jsem, že už se nikdy nebudu smát a pak jsem uviděla tvoje sako."
Bylo to vlastně o tom, že pokud jsme naživu, budeme se smát. Budeme dýchat.
Budeme existovat. Tady je další.
„Když si nedám to třetí martini, teroristi vyhrajou."
Tyto komiksy nejsou o nich.
Jsou o nás. Humor se odráží zpět na nás.
To nejjednodušší co se dá s humorem udělat, a je to naprosto legitimní, přítel si dělá legraci z nepřítele.
Říká se tomu dispoziční humor.
Tvoří 95 procent humoru. Není to náš humor.
Tady je další komiks.
„Nevadilo by mi žít ve fundamentalisticky islamistickém státě."
(Smích) Humor potřebuje cíl.
Ale zajímavé je, že v The New Yorkeru, cílem jsme my.
Cílem jsou čtenáři a lidé, kteří to dělají.
Humor je sebereflektivní a nutí nás zamyslet se nad našimi domněnkami.
Podívejte na tento komiks od Roze Chasta, chlápek si čte nekrolog.
„O dva roky mladší než ty, o 12 let starší než ty, o tři roky mladší, stejně starý, stejně starý jako ty."
To je velice hluboký vtip.
A o to se The New Yorker také pokouší, svým způsobem, dělat kreslené vtipy, které kromě toho, že jsou vtipné i něco říkají, něco o nás. Zde je další.
„Začala jsem být vegetariánka, protože je to zdravé pak se z toho stala morální volba, a dnes už to dělám jen abych lidi naštvala."
(Smích) „Promiňte -- myslím, že je tu něco špatně, něco, co kromě mě nikdo nedokáže postřehnout."
Zaměřuje se na naše obsese, naši samolibost, naše zmary a naše slabosti, naše, ne těch ostatních.
The New Yorker vyžaduje nějakou kognitivní práci i od vás, a požaduje to co Arthur Koestler, který napsal „Umění tvořivosti" o vztahu mezi humorem, uměním a vědou, nazval bisociací.
Musíte spojit myšlenky z různých referenčních rámců, a musíte to udělat rychle, abyste vtip pochopili.
Pokud se různé referenční rámce nesetkají asi do půl vteřiny, není to vtipné, ale myslím, že vy s tím nebudete mít problém.
Různé referenční rámce.
„Už ses s ní vyspal, že jo?"
(Smích) „Lassie! Sežeň pomoc!!"
(Smích) Říká se tomu Francouzský nůž.
(Smích) A tohle je Einstein v posteli. „Pro tebe to bylo rychlé."
(Smích) Jsou ale i komiksy, které jsou matoucí.
Jako tento by zmátl mnoho lidí.
Kolik lidí ví, co znamená?
Pes dává znamení, že chce na procházku.
To je signál pro obránce, aby šel se psem.
A proto každý rok vydáváme v komiksovém čísle přílohu s názvem „Nechápu to: komiksový IQ test The New Yorkeru".
(Smích) Další věc, se kterou si The New Yorker hraje, je neslučitelnost, a jak jsem vám ukázal je to základ humoru.
Něco, co je naprosto normální nebo logické, nebude vtipné.
Ale neslučitelnost funguje na bázi observačního humoru což je humor uvnitř hranic reality.
„Můj šéf mi pořád říká, co mám dělat."
Chápete? To se opravdu mohlo stát. Je to humor uvnitř hranic reality.
Tady kovboj říká krávě: „Opravdu působivé. Rád bych našel 5000 takových jako jsi ty."
Chápeme to. Je to absurdní. Ale dáme si dvě a dvě dohromady.
Tady jeden nonsensový: „Krucinál, Hopkinsi, nedostal jste včerejší zprávu?"
To je trochu matoucí, že? Nezapadá to do sebe.
Obecně lidé, kteří mají rádi nonsensy, mají rádi i abstraktní umění, jsou liberálnější, méně konzervativní, a tak dále.
Ale pro nás a pro mě, když pomáhám vytvářet humor, nedává smysl to s něčím porovnávat.
Je to takový švédský stůl, na kterém by bylo všechno zajímavé.
Chtěl bych to shrnout titulkem ke kreslenému vtipu, a myslím, že to opravdu celou věc pěkně uzavírá, o kreslených vtipech v The New Yorkeru.
„Docela tě to donutí se zastavit a přemýšlet, že jo?"
(Smích) Když se podíváte na komiksy v New Yorkeru, chtěl bych abyste se zastavovali a přemýšleli u nich ještě o trochu více.
Děkuji.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
Dobré dopoledne.
Jmenuji se Eric Li a narodil jsem se tady.
Ale ne, tam jsem se nenarodil.
Tady jsem se skutečně narodil. Shanghai, během vrcholu kulturní revoluce.
Moje babička říká, že slyšela zvuky střelby současně s mými prvními výkřiky.
Když jsem vyrůstal, vyprávěli mi příběh, který vysvětloval vše, co jsem potřeboval vědět o lidstvu.
Bylo to takto.
Všechny lidské společnosti se vyvíjejí lineárně, začínají s jednoduchými společenstvími, a pak otrokářství, feudalismus, kapitalismus, socialismus a konečně, hádejte, kde to končí?
Komunismus!
Dříve nebo později, celé lidstvo, bez ohledu na kulturu, jazyk, národnost dospěje do této poslední fáze politického a sociálního vývoje.
Všechny národy světa se sjednotí v tomto ráji na zemi a budou žít šťastně až do smrti.
Ale než se tam dostaneme, jsme zapojeni v boji, mezi dobrem a zlem, dobro socialismu proti zlu kapitalismu, a dobro by mělo vyhrát.
Toto samozřejmě, byl 'nadpříběh' vydestilovaný z teorií Karla Marxe.
A Číňané na to skočili.
Učili jsme se ten velkolepý příběh každý den.
Stal se nám vlastní, a věřili jsme mu.
Ten příběh byl bestseller.
Skoro jedna třetina světové populace žila s tímto nadpříběhem
Pak se svět změnil, přes noc.
Jak jsem se zbavil iluzí víry mého mládí, tak jsem odjel do Ameriky a stal se hipíkem z Berkeley.
(smích) V dospělosti se mi přihodilo něco jiného.
Jako kdyby jeden velký příběh nestačil, učili mě jiný.
Tento byl zrovna tak velkolepý.
Také říká, že všechny lidské společnosti se vyvíjejí lineárně k jedinému cíli.
Tento se odvíjel takto: Všechny společnosti, bez ohledu na kulturu, Křesťané, Muslimové, Konfuciáni, se musí vyvinout z tradičních společností, ve kterých je základní jednotkou skupina, k moderním společnostem v nichž jedinec je suverénní jednotkou, a všichni tito jedinci jsou definováni jako rozumní, a všichni chtějí jedno: hlas.
Protože jsou všechni rozumní, tak jakmile dostanou hlas, vytvoří dobrou vládu a žijí šťastně až do smrti.
Ráj na Zemi, opět.
Dříve nebo později, bude volební demokracie jediným politickým systémem všech zemí a všech národů, s volným trhem, aby byli všichni bohatí.
Ale než se tam dostaneme, jsme zapojení do boje mezi dobrem a zlem.
(smích) Dobro paří těm, co představují demokracii a jejich misí je, demokracii šířit po celém světě, někdy silou, proti těm zlým, kteří nepořádají volby.
(Video) George H.W.Bush: Nový světový řád ...
(Video) George W. Bush: ... ukončení tyranie ve světě ...
(Video) Barac Obama: ...stejný metr pro všechny kdo drží v rukou moc.
No -- (smích) (potlesk) Tento příběh se stal také bestsellerem.
Podle Freedom House, se posunul počet demokracií ze 45 v roce 1970 na 115 v roce 2010.
Za posledních 20 let, západní elity neúnavně cestovali po světě a prodávali tento model: Několik stran bojujících o politickou moc a každý je volí, je jedinou cestou ke spáse pro dlouho trpící rozvojový svět.
Ti, kteří model příjmou jsou předurčeni k úspěchu.
Ti, kteří ne, jsou odsouzeni k nezdaru.
Ale, tentokrát na to Číňané neskočili.
Můžeš mne oklamat jednou...
(smích) Zbytek je historie
během 30 let se Čína posunula z jedné z nejchudších zemědělských zemí světa na druhou největší světovou ekonomiku.
Šest set padesát milionů lidí se pozvedlo z chudoby.
80% celkové světové chudoby pokleslo během tohoto období díky událostem v Číně.
Jinými slovy, všechny nové a staré domokracie dané dohromady činily pouhý zlomek toho, co jediný, jednou stranou řízený, stát udělal bez voleb
Podívejte, vyrostl jsem na tomto: potravinové lístky.
Maso bylo přidělováno - pár set gramů na osobu na měsíc.
Nutno říci, že jsem snědl všechny babiččiny příděly.
Tak jsem si položil otázku, co je na tom všem špatně?
Tady jsem, ve svém rodném městě, můj byznys roste mílovými kroky.
Podnikatelé zakládají firmy každý den.
Střední třída se zvětšuje rychlostí a v měřítku v historii lidstva nevídaném.
Přesto, podle toho velkolepého příběhu, by se nic z tohoto nemělo dít.
Tak jsem udělal to jediné, co jsem mohl.
Studoval jsem to. Ano, Čína je státem jedné strany, řízeným Čínskou Komunistickou stranou, tou Stranou, a nevypisuje volby.
Tři domněky jsou vytvořeny dominantními politickými teoriemi naší doby.
Takový systém je provozně nepružný, politicky uzavřený a morálně nelegitimní.
No, tyto domněnky se mýlí.
Opak je pravdou.
Adaptibilita, meritokracie a legitimita jsou tři definujíci charakteristiky Čínského systému jedné strany.
Většina politických vědců řekne, že systém jedné strany je v podstatě neschopný sebe-korekce.
Dlouho nevydrží, protože se neumí adaptovat.
Ale fakta jsou tato:
Za 64 let spravování největší země světa, byla škála stranických programů širší, než v kterékoli jiné zemi v poslední době, od radikální kolektivizace půdy k Velkému skoku vpřed, pak privatizace zemědělské půdy, pak Kulturní revoluce, pak Deng Xiaopingova tržní reforma, pak nástupce Jiang Zemin udělal obrovský politicky krok tím, že otevřel členství ve Straně soukromým podnikatelům, něco nepředstavitelného během Maovy vlády.
Takže Strana se koriguje spíše dramatickým stylem.
Institucionálně jsou přijata nová pravidla, aby napravila dřívější nefunkčnost.
Například, omezený mandát.
Političtí vůdci mohli dříve zůstat ve svých pozicích po celý život, a využívali toho k hromadění moci a zvěčnění své vlády.
Mao byl otec moderní Číny, přesto jeho prodlužovaná vláda vedla ke zničujícím chybám.
Takže Strana ustanovila omezené mandáty s odchodem do důchodu v 68, max 70 letech.
Co často slyšíme, je: "Politická reforma zaostává daleko za ekonomickou reformou," a "Čína naléhavě potřebuje politickou reformu."
Ale toto tvrzení je řečnická past schovaná za politickými předsudky.
Víte, někteří se už předem rozhodli, jaké druhy změn chtějí vidět, a pouze takové změny mohou být nazývány politickou reformou.
Pravdou je, že politické reformy se nikdy nezastavily.
Při srovnání s dobou před 30, 20, či dokonce 10 lety, každá stránka Čínské společnosti, jak byla země spravována, od nejlokálnějšího stupně po nejvyšší ústředí, jsou dnes k nepoznání.
Takové změny prostě nejsou možné bez politických reforem nejzákladnějšího typu.
Odvážím se prohlásit že Strana je přední světový expert na politické reformy.
Druhá domněnka je, že ve státě vlády jedné strany se moc koncentruje v rukou pár lidí, a z toho vzniká špatná vláda a korupce.
Skutečně, korupce je velký problém, ale podívejme se na to v širším kontextu.
Tohle vám může být proti srsti.
Strana je jednou z nejvíce meritokratických politických institucí na světě.
Čínský nejvyšší vládnoucí úřad, Politbyro, má 25 členů.
V tom současném pouze pět z nich pochází z privilegované vrstvy, takříkajíc "princelings".
Těch dalších 20, včetně prezidenta a premiéra, pochází ze zcela obyčejného prostředí.
Mezi 300 či kolika členy širšího ústředního výboru je procento těch, co se narodili v moci a blahobytu, ještě menší.
Valná většina nejvyšších Čínských vůdců si svou cestu na vrchol vypracovala.
Srovnejte to s vládnoucími elitami v rozvinutých i rozvojových zemích. Myslím si, že shledáte, že Strana je téměř na špici ve vzestupné mobilitě.
Otázkou tedy je, jak by to mohlo být možné v systému řízeném jednou stranou?
A tím se dostáváme k silné politické instituci, málo známé pro 'Západní svět': Stranické organizační oddělení.
Toto oddělení pracuje jako obří motor na lidské zdroje, kterému by záviděly i některé z nejúspěšnějších korporací.
Pracuje jako rotující pyramida tvořená ze tří částí: veřejná správa, státní podniky a sociální organizace jako univerzity, nebo veřejné programy.
Tvoří oddělené, přesto integrované kariérní cesty pro Čínské úředníky.
Absolventi vysokých škol jsou vybíráni na vstupní pozice všech tří cest, kde začínají odzdola, nazývají se "keyuan" [pomocný úředník]
Poté mohou být povýšeni a stoupat přes čtyři vyšší úrovně: fuke [zástupce vedoucího sekce], ke [vedoucí sekce], fuchu [zástupce ředitele divize], chu [ředitel divize].
Toto nejsou pohyby z 'Karate Kida', jasné?
Je to važná věc.
Škála pozic je široká, od vedení zdravotní péče ve vesnici po zahraniční investice v městské části nebo ředitele ve firmě.
Jednou ročně Oddělení hodnotí jejich výkonnost.
Vede pohovory s nadřízenými, kolegy, podřízenými. Přezkoumávají jejich chování.
Zpracovávají průzkumy veřejného mínění.
Poté povýší ty úspěšné.
V průběhu jejich kariéry se tyto kádry mohou promítat skrze tyto tři cesty.
Časem se ti dobří posunou nad tyto čtyři úrovně na úrovně fuju [zástupce vedoucího kanceláře] a ju [vedoucí kanceláře].
Tím vstoupí mezi vysoké úředníky.
Odsud se jejich úkolem stává organizace oblasti s milionovou populací nebo firmy s obratem ve stovkách miliónů dolarů.
Podívejte, jak je tento systém konkurenční, v roce 2012 bylo 900.000 lidí na úrovních fuke a ku, 600.000 na úrovních fuchu a chu, a pouze 40.000 na úrovních fuju a ju.
Po úrovni ju, zamíří ti nejlepší na několik dalších vyšších pozicí, a nakonec to dotáhnou až do Ústředního výboru.
Tato cesta trvá dvě až tři desetiletí.
Hraje protekce roli? Ano, samozřejmě.
Ale zásluhy zůstávají základním hybatelem.
V podstatě Organizační oddělení vede zmodernizovanou verzi Čínského stovky let starého systému odborného vedení.
Čínský nový prezident, Xi Jinping, je synem bývalého vůdce, což je velmi neobvyklé, jako první takový se dokázal dostat na nejvyšší post.
I jemu to trvalo 30 let.
Začal jako starosta vesnice, a v době, kdy vstupoval do Politbyra, spravoval oblast s populací 150 milionů lidí a celkové HDP 1,5 bilionu amerických dolarů
Teď mě prosím nechápejte špatně.
Tohle není srážení nikoho. Je to jen konstatování faktu.
George W. Bush, pamatuje ho?
Tohle není srážení.
(smích) Před tím, než se stal guvernérem Texasu, nebo Barack Obama, než kandidoval na prezidenta, by nemohli být ani správci malého obvodu v Čínském systému.
Winston Churchil řekl, že demokracie je, krom všeho jiného, hrozný systém.
No, zřejmě neslyšel o Organizačním oddělení.
Lidé ze Západu mají stále za to, že vícestraný volební systém se všeobecným volebním právem je jediným zdrojem politické legitimity.
Jednou se mě zeptali, "Strana nebyla zvolena ve volbách.
Kde je tedy její zdroj legitimity?"
Odpověděl jsem: "A co způsobilost?"
Všichni známe fakta.
V 1949, když Strana získala moc, byla Čína zmítána občanskou válkou, rozdrobená zahraniční agresí, průměrná délka života byla v té době 41 let.
Dnes je to druhá největší ekonomika světa, tahoun průmyslu, a lidé žijí v rostoucí prosperitě.
Pew Research zkoumá čínské veřejné mínění a toto jsou čísla za poslední roky.
Spokojenost se směřováním země: 85 %.
Ti, kdo si myslí, že se mají lépe než před pěti lety: 70 %.
Ti, kdo předpokládají lepší budoucnost: ohromných 82 %.
Financial Times zkoumá názory světové mládeže, a tato čísla, zcela nová, jsou z minulého týdne.
93 % čínské generace Y je optimistická ohledně budoucnosti jejich země.
Tedy pokud toto není legitimita, tak nevím co jiného jí je.
Oproti tomu většina volených demokraciích ve světě trpí chabým výkonem.
Nemusím pro toto publikum rozvádět, jak nefunkční to je, od Washingtonu po Evropská hlavní města.
S pár vyjímkami, velká většina rozvojových zemí, které přijaly volené režimy, dnes stále trpí chudobou a občanskými konflikty.
Vlády jsou voleny, a poté jejich podpora spadne během několika měsíců pod 50 % a tam dole zůstane a klesá níž až do dalších voleb.
Demokracie se stává věčným cyklem volby a lítosti.
V tomto tempu, se obávám, že demokracie, a nikoliv Čínský jedno-stranný systém, je v ohrožení ze ztráty legitimity.
Nechci vyvolat mylný dojem, že Čína je v pohodě, a na cestě k jakési supervelmoci.
Země čelí ohromným výzvám.
Sociální a ekonomické problémy, které přichází s bolestnými změnami, jsou ohromující.
Znečištění je jedna. Bezpečnost potravin.
Populační problémy. Na politické scéně je nejhorším problémem korupce.
Korupce je široce rozlezlá a podkopává systém a jeho morální legitimitu.
Ale mnoho analytiků diagnostikuje tuto nemoc špatně.
Říkají, že korupce je výsledek jedno-stranného systému, a abyste to vyléčili, musíte takový systém celý odstranit.
Ale bližší pohled nám řekne opak.
Transparency International řadí Čínu mezi 70. a 80. místo ze 170 zemí, a stále stoupá.
Indie, největší demokracie světa, 94 a klesá.
Z přibližně stovky zemí, které se řadí až za Čínu, je více než polovina volené demokracie.
Takže pokud jsou volby všelék na korupci, jak to, že tyto země to neumí napravit?
Jsem kapitalista dobrodruh.
Vsázím se. A nebylo by fér ukončit tuto řeč, aniž bych vyšel na světlo a pronesl pár předpovědí.
Tak tady jsou.
Během příštích 10 let Čína předběhne USA
a stane se největší ekonomikou světa.
Příjem na obyvatele bude blízko vrcholu všech rozvojových zemí.
Korupce bude omezena, ale ne odstraněna, a Čína se posune o 10 nebo 20 příček nad 60.pozici v žebříčku Transparency Int.
Ekonomická reforma zrychlí, politická bude pokračovat, a systém jedné strany zůstane pevný.
Žijeme v soumraku jedné éry.
Nadpříběhy vytvářející univerzální tvrzení nás ve 20.století zklamaly a jsou zklamáním i v 21.století.
Nadpříběhy jsou rakovinou, která zabíjí demokracii zevnitř.
Chci teď něco vyjasnit.
Nejsem tu, abych byl žalobcem demokracie.
Naopak, myslím, že demokracie přispěla k vzestupu Západu a k vytvoření moderního světa.
Je známo, že mnoho západních elit vnucuje svůj politický systém, ta pýcha, ta je jádrem současné Západní nemoci.
Kdyby věnovali o něco méně času úsilí vnutit svou cestu ostatním, a o něco více času politické reformě na své půdě, možná by jejich demokracie měly lepší šance.
Čínský politický model nikdy nenahradí volenou demokracii, protože narozdíl od ní se nevydává za univerzální řešení.
Nemůže být exportován. Ale právě v tom to je.
Důležitost Čínského příkladu není to, že nabízí alternativu, ale to, že ukazuje, že alternativy existují.
Pojďme uzavřít období nadpříběhů.
Komunismus a demokracie mají oba obdivuhodné ideály ale éra jejich dogmatického univerzalismu je pryč.
Přestaňme tedy říkat lidem a našim dětem že je jen jedna cesta, jak si vládnout a jediná budoucnost, ke které musí všechny společnosti dospět.
To je špatné. To je nezodpovědné.
A nejhorší ze všeho, je to nudné.
Ať univerzalita uvolní místo pluralitě.
Možná je před námi zajímavější doba.
Jsme dosti odvážní ji přivítat?
Děkuji.
(potlesk) Děkuji vám. Děkuji vám. Děkuji vám.
Děkuji Bruno Giussani (BG): Ericu, zůstaň tu se mnou chvilku, mám na tebe pár otázek.
Myslím že mnozí zde, a především ti ze Západních zemí, budou souhlasit s tvým prohlášením, že demokratické systémy začínají být nefunkční, ale zároveň, mnoho shledá zneklidňující myšlenku, že nevolená autorita, bez jakéhokoliv dozoru či konzultace rozhoduje, co je národní zájem.
Jaký mechanismus v Čínském modelu vlastně umožňuje lidem říci, že národní zájem tak, jak ho definujete, je špatný?
Eric X.Li (EXL): Víš, politolog Frank Fukuyama, nazval Čínský systém 'zodpovědným autoritářstvím'.
Není to úplně přesné, ale myslím, že se to blíží pravdě.
Znám největší společnost v Číně zabývající se průzkumy veřejného mínění okay?
Víš, kdo je jejich největší klient?
Čínská vláda.
Nejen ústřední vláda, i městské a provinční správy, až k nejlokálnějším sousedským oblastem.
Pořád provádí průzkumy.
Jste spokojení se sběrem odpadků?
Jste spokojeni se směřováním země?
Takže v Číně je jiný mechanismus, který reaguje na požadavky a myšlení lidí.
Podle mě bychom se měli odprostit od myšlenky, že existuje jen jeden politický systém -- volby, volby , volby -- který dokáže reagovat.
Já bych zrovna neřekl, že volby produkují odpovědné vlády ve světě.
(potlesk) BG: Mnozí, zdá se, souhlasí.
Jeden z rysů demokratického systému je volnost pro občanskou společnost se vyjádřit.
A tys ukázal údaje o podpoře jakou mají čínská vláda a autority.
Ale také jsi zmínil další prvky, jako jsou velké výzvy, a pak je tu samozřejmě také mnoho dalších faktů, které jdou opačným směrem: desítky tisíc nepokojů a protestů enviromentální protesty, a další.
Zdá se, že naznačuješ, že v čínském modelu není mimo Stranu místo pro občanskou společnost se vyjádřit.
EXL: V Číně je živá občanská společnost, ať už v oblasti životního prostředí nebo kde.
Ale je to jiné. Ty bys to nerozeznal.
Podle západních definic, tzv. občanská společnost musí být oddělena nebo dokonce v opozici k politickému systému, ale tento koncept je čínské kultuře cizí.
Občanská společnost je už tisíce let, je konzistentní, koherentní a je součástí politického řádu, a já si myslím, že to je velký kulturní rozdíl.
BG: Ericu, děkuji, za sdílení s TEDem. EXL: Děkuji vám.
Znáte ten vtip o poldovi, co je na pochůzce uprostřed noci a najednou narazí na chlápka pod pouliční lampou, který se dívá na zem a houpe se ze strany na stranu. A ten polda se ho zeptá, co dělá.
Chlápek odpoví, že hledá svoje klíče.
Tak se polda zastaví a rozhlídne se kolem a pak znovu a znovu... hledá dvě, tři minuty.
Klíče nikde.
Polda povídá: "Jste si jistý?
Hele kámo, určite jste ztratil svoje klíče tady?
A chlápek odpoví, "Ne, vlastně jsem je ztratil dole na konci ulice, ale tady je lepší světlo."
Lidé v dnešní době mluví o pojmu "velká data", čímž myslí
všechny informace, které lidstvo vytváří skrz vzájemné interakce na a prostřednictvím internetu. Všechno počínaje facebookem a twitterem až po stahování hudby, filmů, streamování, a podobně. Živé vysílání TEDu.
A pro lidi, co pracují s "velkými daty", je největším problémem, že máme až moc informací.
Největším problémem je, jak je všechny uspořádat.
Zabývám se globálním zdravím a mohu vám říct, že to není náš největší problém.
Protože pro nás, i když je na Internetu lepší světlo, data, která potřebujeme k řešení problému, nejsou na Internetu k nalezení.
My například nevíme, kolik lidí se stává právě teď obětí katastrofy nebo je v nějakém konfliktu.
Nevíme, kolik nemocnic v rozvojových zemích má potřebné léky a kolik nemá.
Nemáme ponětí o zasobování těchto nemocnic.
Netušíme - a to mě nejvíc udivuje - nevíme, kolik dětí se narodilo nebo kolik dětí žije v Bolivii nebo Botswaně nebo Bhútánu.
Nevíme, kolik dětí zemřelo minulý týden v některé z těchto zemí.
Neznáme potřeby starých lidí a mentálně nemocných.
O těchto různých zásadně duležitých problémech nebo důležitých oblastech, kde chceme řešit problémy, nevíme vlastně vůbec nic.
A částečný důvod, proč nevíme vůbec nic, je, že informační systémy, které používáme v rámci globálního zdravotnictví k řešení těchto problémů, vypadají takto.
To je asi 5 000 let stará technologie.
Možná jste ji už použili. Dnes je docela v úpadku,
ale my ji stále používáme v 99 % případů.
Tohle je papírový formulář.
Formulář v rukou sestry z Ministerstva zdravotnictví v Indonésii, která chodí po venkově a to zajisté v hrozném horku a vlhku. Chystá se zaklepat na tisíce dveří během několika týdnů nebo měsíců. Klepe na dveře a říká: "Promiňte, rádi bychom se zeptali na pár otázek.
Máte děti? Jsou vaše děti očkované?
Protože jediný způsob, jak zjistit, kolik dětí bylo v Indonésii očkováno, kolik procent bylo očkováno, není Internet, ale je potřeba jít a klepat na dveře, někdy i desítky tisíc dveří.
A to může trvat měsíce nebo i roky.
Víte, sčítáni lidu v Indonésii by pravděpodobně zabralo dva roky.
A samozrejmě další problém je, že se všemi těmito formuláři - a to vám povím, my máme fomuláře na všechno možné: máme formuláře na průzkum vakcinací,
máme formuláře na sčítání lidí, co přijdou do nemocnice.
Máme formuláře na sledování zásob léků, zásob krve, všechny možné formuláře. Na všechno možné. A ty všechny mají jeden společný cíl. A ten společný cíl vypadá asi takhle.
Právě se díváte na auto plné dat.
Toto jsou data z jednoho jediného průzkumu o pokrytí vakcínou v jednom jediném regionu v Zambii, kterého jsem se před lety zúčastnil.
Jedinou věc, kterou bylo potřeba zjistit, kolik procent zambijskych dětí je očkováno. A toto jsou data nashromážděná na papíře za několik týdnů z jediného regionu, který je něco jako jeden okres v USA.
Umíte si představit, že pro celou Zambii, odpoveď jen na tuto jedinou otázku,
vypadá asi takhle.
Náklaďák za náklaďákem plné hromadou dat.
A co je ještě horší: to je jen začátek,
protože jakmile nashromáždíte všechna data, samozřejmě je bude muset někdo - nějaký nešťastník - přepsat do počítače.
Když jsem byl na univerzitě, byl jsem vlastně někdy tím nešťastníkem.
A můžu vám říct, často jsem se přestával soustředit.
Pravděpodobně jsem nasekal spoustu chyb, kterých si nikdo nevšiml. Tím se kvalita dat zhoršila.
Ale nakonec jsou všechna data přepsána do počítače, a někdo je musí začít analyzovat. A když je analýza hotová a popsaná, pak je snad možné zhodnotit výsledky daného výzkumu a použít je k zlepšení očkování dětí.
Protože není nic horšího v oblasti globálního veřejného zdraví, nevím, co je horšího, než nechat děti na této planetě zemřít na nemoci, proti kterým je dostupná vakcína. Nemoci, na které existuje vakcína za dolar.
A každý rok na tyto nemoci zemřou miliony dětí.
A pravdou je, že milion je hrubý odhad, protože my skutečně nevíme, kolik dětí takhle ročně zemře.
Co je na tom ale ještě víc frustrující, to přepisování dat, co jsem dělával jako student, může trvat až šest mesíců.
Někdy může trvat až dva roky přepsat všechny ty informace do počítace a někdy, a to ne málokdy, se to vlastně nikdy nepřepíše.
Teď se nad tím na vteřinu zkuste zamyslet.
Týmy stovek lidí vyšly do terénu,
aby našly odpoveď na konkrétní otázku,
pravděpodobně to vyšlo na tisíce dolarů za naftu, fotokopie a diety.
A pak z nějakého důvodu se energie vytratí nebo nezbydou žádné peníze. A všechno přijde v niveč, protože to nikdo nepřepíše do počítače.
Projekt se zastaví.
A na tom zakládáme naše rozhodnutí v globálním zdravotnictví. Málo dat, stará data, žádná data.
V roce 1995 jsem začal premýšlet, jak by se dal tenhle proces vylepšit.
1995, to už je dost dávno.
Trochu mě teď vyděsilo si uvědomit, jak už je to vlastně dávno.
Nejlepší film roku byla "Smrtonosná past 3"
a jak můžete vidět, Bruce Willis měl tehdy mnohem víc vlasů.
Já jsem pracoval v Centru pro kontrolu nemocí a měl jsem tehdy taky mnohem víc vlasů.
Ale pro mě ta nejvýznamnější věc, co jsem viděl v roce 1995, bylo tohle.
Těžko představitelné, ale v roce 1995, tohle byl nejvýkonnější mobilní přístroj.
Jasně, nebyl to iPhone. Nebyl to Samsung Galaxy.
Byl to Palm Pilot.
A když jsem viděl Palm Pilot poprvé, pomyslel jsem si, proč bychom nemohli Palm Pilot použít k záznamu dat?
A jít do terénu jenom s jedním Palm Pilotem, který může pobrat kapacitu desítek tisíc papírových formulářů?
Proč to nezkusit?
Protože když to tak uděláme, můžeme nashromáždit data elektronicky, digitálně od samého začátku. A můžeme tak přeskočit celý proces někoho, kdo to celé přepisuje do počítače.
Můžeme tak přejít rovnou k analýze a hned použít vyhodnocená data k záchraně životů.
A to je vlastně to, co jsem začal dělat.
Za práce v CDC jsem začal cestovat po všemožných institucích po celém světě a učil je, jak používat Palm Pilot ke sbírání dat místo psaní na papír.
A fungovalo to skvěle.
Fungovalo to přesně tak, jak se předpokládalo.
Víte, digitální shromažďování dat
je mnohem efektivnější než papír.
Zatímco jsem tohle dělal, moje obchodní partnerka Rose, která je tady v publiku se svým manželem Matthewem, Rose dělala něco podobného pro americký Červený kříž.
Problém bylo, že po pár letech jsem si uvědomil, že jsem možná vyškolil šest nebo sedm programů. A pomyslel jsem si, že když to půjde touhle rychlostí, tak za celou svoji kariéru možná zvládnu 20 až 30.
Ale problém je, že 20 až 30 programů, míněno vyškolit 20 až 30 programů k používání této technologie, je jen malá kapka v moři.
Poptávka a potřeba mít k dispozici lepší programy jen v oblasti zdravotnictví, a to nemluvě o dalších odvětvích, je v rozvojových zemích obrovská.
Existují miliony projektů, miliony klinik, které potřebují sledovat léky, miliony očkovacích projektů.
Některé školy potřebují sledovat presenci.
Je spousta různých případů, kde potřebujeme data.
A tak jsem si uvědomil, že když budu pokračovat stejnou rychlostí, tak v podstatě nedokážu nic moc změnit do konce své kariéry.
Tak jsem si začal lámat hlavu, zkoušel přemýšlet, co je vlastně můj školící proces,
jak školím lidi, jaká to má úskalí, a co překáží tomu to urychlit a zefektivnit?
A bohužel, po nějake době premýšlení, jsem si uvědomil - našel jsem hlavní překážku.
A ta hlavní překážka, jak se ukázalo, a je smutné si to přiznat, ta hlavní překážka jsem byl já.
Co tím myslím?
Já jsem vynalezl nový postup, čímž jsem se stal centrem vesmíru této technologie.
Pokud byste ji chtěli použít, museli byste kontaktovat mě.
Což znamená, že byste museli vědět, že existuju.
Pak byste museli sehnat peníze a zaplatit mi let do vaší země a sehnat peníze na zaplacení mého hotelu a diet a denní mzdy.
Což by mohlo vyjít na 10, 20 nebo i 30 tisíc dolarů. Kdybych vůbec měl čas a hodilo by se mi to a nebyl jsem třeba na dovolené.
Pointou je, že cokoliv, každý systém, který je zavislý jen na jediném človeku nebo 2 nebo 3 nebo 5 lidech se nemůže rozrůstat.
A to je důvod, přoc musíme rozšířit tuto technologii a je třeba to udělat teď.
A tak jsem začal uvažovat, jak bych se mohl vytrhnout z toho centrálního bodu. A, víte, přemýšlel jsem,
jak se z toho vytáhnout
docela dlouho.
Víte, já jsem byl naučený, že šíření technologie s mezinárodním rozvojem je vždy založené na konzultaci.
Jsou to vždycky lidi, kteří vypadají zhruba jako já a létají ze zemí, které vypadají zhruba jako tahle, do jiných zemí, kde žijí lidé s tmavší barvou pleti.
A tak vyrazíte, utratíte peníze za letenku, a strávíte čas a utratíte diety a utratíte za hotel a utratíte za tohle a tamto.
To byla jediná cesta, kterou jsem znal, jak distribuovat technologii a nemohl jsem přijít na nic jiného.
Ale ten zázrak, který se stal, budu ho ve zkratce nazývat "Hotmail".
Možná si nemyslíte, že "Hotmail" je nějak zázračný, ale pro mě byl zázračný, protože jsem si všiml, zrovna když jsem zápasil s tímto problémem, pracoval jsem tou dobou hlavně v sub-saharské Africe, všiml jsem si, že každý sub-saharský zdravotník, se kterým jsem pracoval, měl účet na Hotmailu.
A tak jsem si pomyslel, to mi rozbřesklo, počkat, já vím, že lidi od Hotmailu určitě neletěli na ministerstvo zdravotnictví do Keni vyškolit pracovníky, jak používat Hotmail.
Tihle lidé zprostředkovávají technologii. Oni tam poskytují software, ale nemusí vlastně létat po celém světě.
Potřebuju o tom ještě trochu přemýšlet.
Zatímco jsem o tom premýšlel, lidé začali používat mnohem víc podobných věcí, stejně jako my.
Začali používat LinkedIn a Flickr a Gmail a Google Maps, všechno.
Samozřejmě, tyhle věci jsou na Internetu a nevyžadují žádný trénink.
Nevyžadují žádné programátory.
Nepotřebují konzultanty,
protože obchodní taktita všech těchto organizací vyžaduje, aby všechno bylo tak jednoduché, že to každý může sám použít s minimálním nebo žádným školením.
Jen o tom musíte zaslechnout a podívat se na webovou stránku.
A tak jsem přemýšlel, co by se stalo, kdybychom vytvořili software, který by dělal to, co jsem dělal já při konzultacích?
Místo školení lidí, jak sepsat formulář na mobilním přístroji, pojďme vytvořit software, který jim to umožní udělat bez jakéhokoliv školení a beze mě. A přesně to jsme taky udělali.
Vytvořili jsme software nazvaný Magpi,
který ma online generátor formulářů. Nikdo se mnou nemusí mluvit. Jen o tom musíte zaslechnout a jít na webovou stránku.
Můžete vytvářet formuláře a jakmile jsou hotové, jen je nacpete do různých běžných mobilních telefonů.
Samozřejmě v dnešní době jsme přesedlali z Palm Pilot
na mobilní telefony. A nemusí to být chytrý telefon. Může to být jednoduchý telefon jako ten napravo, jednoduchý Symbian telefon, který je běžný v rozvojových zemích.
A skvělá věc je, že je to přesně jako Hotmail.
Je to na Internetu a není potřeba žádný trénink, programování, konzultace.
Ale jsou tu i další výhody.
My jsme věděli, když jsme vytvořili tento systém, že jeho pointa, stejně jako s Palm Pilot byla, že jste mohli nasbírat data a okamžitě je nasdílet a získat tak soubor dat.
Ale co jsme zjistili, protože je to už na počítači tak můžeme dodat navíc aktuální mapy a analýzy a grafy.
Můžeme vzít proces, který trval dva roky a zkrátit ho na pět minut.
Neuvěřitelné zlepšení v efektivnosti.
Internet, bez školení, bez konzultace, beze mě.
Řekl jsem, že prvních pár let, kdy jsme toto dělali starým způsobem, jezdili do každé země, zvládli jsme, nevím, vyškolili jsme okolo 1000 lidí.
Co se stalo potom?
V dalších třech letech 14 000 lidí našlo stránku, zaregistrovalo se a začalo ji používat na sbíraní dat. Data o řešení katastrof, kanadští farmáři sledují nemoci prasat a množství dobytka, lidi dohlíží na zásoby léků.
Jeden z mých oblíbených příkladů: IRC - Mezinárodní záchranná komise - má program, kde pologramotné porodní báby používají desetidolarové mobily a posílají textovky skrz náš program jednou týdně udávající množství porodů a úmrtí. To umožní IRC něco, co globální zdravotnictví ještě nikdy nemělo: počítání novorozeňat téměř v reálném čase, kolik dětí se narodilo, kolik dětí žije v Sierra Leone, což je země, kde se tohle provádí, a také, kolik dětí umře.
Lékaři lidských práv (Physicians for Human Rights) - tady se dostáváme mimo oblasti zdravotnictví - se shromažďují a v podstatě učí lidi dělat testy znásilnění v Kongu, kde to je epidemie, strašná epidemie. Používají náš software k dokumentaci důkazů, které najdou, včetně fotografií, A tak můžou potrestat násilníky.
Camfed, další charita ve Spojeném království. Camfed platí rodinám dívek, aby je nechali ve škole.
Považují to za nejvýznamnější zásah, jaký mohou učinit.
Dříve sledovali výdaje, prezenci, známky na papír.
Doba mezi tím, kdy učitelé zapsali známky nebo prezenci a pak z toho sepsali zavěrečnou zprávu, byla 2-3 roky.
Teď je to okamžitě.
Protože je to levný systém dostupný na internetu, tak to stojí pro všech 5 zemí, kde Camfed působí, s desítkami tisíc dívek, celkem 10 000 dolarů ročně.
To je míň, než jsem já dostával, když jsem jezdíval na dvoutýdenní konzultace.
Takže, jak už jsem řekl, když jsme používali ten starý způsob, tak jsem si uvědomil, že naše práce byla opravdu jen jedna kapka v celém moři. 10, 20, 30 různých programů.
Udělali jsme velký pokrok, ale vidím, že i teď, přes všechnu práci, kterou jsme udělali, a s 14 000 uživateli, je to pořád jen kapka v moři.
Ale něco se změnilo. A já myslím, že to je zřejmé.
Co se změnilo, místo programu, který se rozšiřoval velmi pomalu, že jsme nikdy nemohli být schopni pokrýt všechny, co nás potřebují, tak jsme tuto nutnost odstranili. Lidé nemusí čekat, až je kontaktujeme.
Vytvořili jsme nástroj, který umožňuje organizacím udržet děti ve škole, sledovat počet novorozeňat, a počet miminek, které zemřou, chytit kriminálníky a úspěšně je odsoudit, provádět všechny tyto různé věci a dozvídat se o dění okolo, pochopit víc, vidět víc
a zachránit životy a zlepšit je.
Děkuji
V přístích 18 minutách vás vezmu na cestu.
Je to cesta, na které jsme vy i já již mnoho let. Začala před zhruba 50-ti lety, kdy lidé poprvé opustili naší planetu.
A během těchto 50-ti let jsme se nejen doslova prošli po Měsíci, ale poslali jsme robotické sondy ke všem planetám - ke každé z osmi planet -- přistáli jsme na asteroidech, dali jsme si dostaveníčko s kometami. A v této chvíli máme kosmickou loď na cestě k Plutu, tělesu, kterému se dříve říkalo planeta.
A všechny tyto robotické mise jsou součástí větší lidské cesty: Cesty k porozumění, k pochopení našeho místa v kosmu, k ujasnění něčeho o našem původu, a o tom, jak vznikla Země, naše planeta jak jsme vznikli my, kteří na ní žijeme.
A mezi všemi místy ve sluneční soustavě, kde můžeme hledat odpovědi na tyto otázky. je to právě Saturn. Na Saturnu už jsme byli. Navštívili jsme ho na počátku 80-tých let. Naše zkoumání Saturnu je však o mnoho hlubší a podrobnější díky sondě Cassini, které se meziplanetárním prostorem pohybuje již 7 let. V roce 2004 se připojila k oběžné dráze Saturnu a stala se tak nejvzdálenějším robotickým místem které lidstvo kdy kolem slunce založilo.
Saturnův planetární systém je velmi bohatý.
Nabízí tajemství, vědecké poznání a samozřejmě nevyslovitelnou krásu. Výzkum tohoto systému má obrovský význam.
vždyť jen studium prstenců nám přineslo mnoho poznatků o discích hvězd a plynu, které nazýváme spirální galaxie.
A zde je krásný obrázek mlhoviny Andromeda, která je naší nejbližší spirální galaxií větší než Mléčná dráha.
A zde je krásný kompozitní snímek galaxie Whirpool, pořízení Hubbleovým orbitálním teleskopem.
A tak cesta zpěk s Saturnu je ve skutečnosti částí - a je současně i metaforou pro - o mnoho větší cesty lidstva k pochopení propojenosti všeho kolem nás, i toho, jak lidé do tohoto obrazu zapadají.
A bolí mne, že vám nemohu říci všechno, co jsme se s Cassini dozvěděli
nemohu vám ukázat překrásné fotografie, které jsem pořídili v posledních dvou a půl letech, protože prostě nemám dost času.
Proto se soustředím na dvě nejvzrušivější oblasti které se objevily v této velké výzkumné expedici, kterou konáme okolo Saturnu v posledních dvou a půl letech.
Saturn doprovází velká a velmi rozmanitá skupina měsíců.
Jejich velikost se pohybuje od několika kilometrů až k průměru Spojenýách států.
Ty nejkrásnější fotografie Saturnu, které jsme pořídili,ukazují Saturn ve společnosti jeho některých měsíců. Zde je Saturn s Dione, a zde vidíme Saturn s přesnou hranou prstenců kde vidíte, jak jsou prstence tenké. Zde s měsícem Enceladus.
Dva z 47 Saturnových měsíců vystupují z řady.
Jsou to Titan a Enceladus. Titan je Saturnův největší měsíc a do doby, než tam dorazila Cassini, se jednalo o největší neprobádaný úsek který zůstal v sluneční soustavě.
A je to těleso, které již dlouho zaměstnávalo fantazii lidí, kteří pozorovali planety.
Má velmi silnou, hustou atmosféru, a mělo se za to, že prostředí na jeho povrchu je podobnější prostředí, které máme zde na zemi, nebo minimálně v minulosti měli, více než kterékoli jiné místo v solárním systému.
Jeho atmosféra je z velké části tvořena molekulárním dusíkem, jako je ten, který dýcháme v této místnosti. až na to, že jeho atmosféra je prosycena jednoduchými organickými materiály jako metan, propan a etan.
A tyto molekuly se ve vysokých vrstvách Titanovy atmosféry rozpadají a jejich části se spojují dohromady v mlžné částice.
tato mlha zahlcuje celý Titan, je zcela všude.
A proto nemůžeme vidět dolů ma povrch Titanu. našima očima ve viditelném spektru.
Než jsme se tam dostali pomocí Cassini tak jsme se domnívali, že se tyto částice, po miliony a miliony let jemně snášejí k povrchu a pokrývají ho hustou organickou vrstvou kalu.
Něco podobného jako Titanovský dehet či ropa, - nevěděli jsme co to je.
Ale to je, co jsme předpokládali. A tyto molekuly, zvláště metan a etan, mohou být při teplotách na Titanově povrchu, kapalinami.
A tak to vypadá, že metan je pro Titan to, co je voda pro Zemi.
Kondenzuje v atmosféře, a tak rozpoznání této okolnosti dalo vzniknout celému množství bizarních možností. Můžete mít metanové mraky, OK a nad těmito mraky, máte stovky kilometrů mlhy která zabraňuje slunečnímu světli dosáhnout povrchu.
Teplota na povrchu je okolo 210 stupňů Celsia pod nulou.
Ale navzdory této zimě, můžeme mluvit o dešti, který dopadá na povrch Titanu.
A dělá tam to samé, co dělá déšť na zemi, vykrajuje koryta, tvoří řeky a mlhy. Může vytvořit i kaňony, slévat se do velkých pánví a kráterů.
Může smývat kal z vysokých vrcholků a kopců dolů do nížin. Zastavme se na chvíli a zamysleme se.
Zkusme si představit, jak může povrch Titanu vypadat.
Je temno - polední jas je na Titanu tak temný jako soumrak na Zemi.
Je zima, a děsivá mlha. Možná prší a vy stojíte na břehu Michiganského jezera plného rozpouštědla. Taký obrázek o povrchu Titanu jsme měli předtím, než jsem se tam dostali s Cassini. a mohu vám říci, že to, co jsme na Titanu našli, byť to nesouhlasí v detailech, je stejně fascinující jako naše představy.
A pro nás to bylo - tedy pro lidi od Cassini jako kdyby se dobrodružství Julese Verna stala skutečností.
Jak jsem již řekla, má hustou a vysokou atmosféru.
Zde je fotografie Titanu se Slunce zezadu a překrásným pozadím prstenců.
A zde je další měsíc. Ani vlastně nevím, který to je. Atmosféra je velmi vysoká.
Na Cassini máme přístroje, kterými můžeme vidět dolů na povrch přes atmosféru a můj camerový systém je jedním z nich.
Pořídili jsme fotografie jako je tato.
A co můžete vidět jsou jasné a temné oblasti - což je nejdál, kam jsme se dostali.
Bylo to tak záhadné, že jsme neuměli určit, co vlastně na Titanu vidíme.
Když se podívate na tuto oblast podrobněji, začnete vidět věci jako kroutícíse kanály, nevěděli jsme co. Vídíte nějaké kulaté věci.
Toto je, jak jsme pozděli poznali kráter. Ale na povrchu Titanu je pouze málo kráterů, což znamená, že to je mladý povrch.
A zde je jev, který vypadá tektonicky.
Vypadá to, že jsou oddtaženy od sebe.
Kdykoli vidíte na planetě cokoliv lineárního, znamená to, že tam je zlom.
A tak to znamená, že byl tektonicky ovlivněn.
Ale nemohli jsme naše fotografie interpretovat. až po šesti měsících, co jsme se dostali na oběžnou dráhu se událo něco, co mnozí považovali za zářný jev zkoumání Titanu sondou Cassini.
A to bylo vypuštění Huygensovy sondy. Huygensovu sonda, vyrobenou v Evropě, Cassini nesla sedm let napříč sluneční soustavou. Vypustili jsme ji do Titanovy atmosféry. Trvalo jí dvě a půl hodiny než se snesla na povrch, na který přistála.
Chci zdůraznit, jak významná událost to je.
Máme zde lidmi vyrobený přístroj který poprvé v lidské historii přistál ve vnější části sluneční soustavy.
Mám za to, že to je tak významná událost, že jsme ji měli oslavit slavnostními průvody ve všech městech USA i Evropy. Bohužel se to nestalo.
(Smích)
Je to významná událost i z jiného důvodu. Toto je mezinárodní mise a tato událost byla oslavována v Evropě, v Německu, a oslavné řeči byly proneseny s anglickým americkým, německým, francouzským, italským a holandským přízvukem.
Byla to dojemná ukázka toho, co slova "Spojené národy" znamenají: opravdové spojení národů v kolosálním úsilí dosáhnout dobro.
V toto případě se jednalo o masivní projekt prozkoumat planetu a pochopit planetární systém který po celou dobu lidské historie byl nedostupný. Nyní se ho lidé dotkli.
A tak to bylo - víte, dostávám husí kůži jen když o tom mluvím,
byl to nesmírně emocionální okamžik, okamžik, který osobně nikdy nezapomenu a vy byste na něj neměli zapomenout také
(Potlesk)
Ale zpátky, sonda po cestě atmosférou sbírala data, snímala panoramatické fotografie.
A nemohu vyjádřit, jaké to bylo vidět první fotografie Titanova povrchu pořízěné ze sondy. A toto je, co jsme viděli.
Bylo to šokující, protože to bylo všechno, co jsme chtěli aby nám ukázaly fotografie z oběžné dráhy.
Jednalo se o jednoznačné struktury, geologické struktury.
Byla to dendritický odtoková struktura, která může být vytvořena pouze tokem tekutin.
A tyto kanály můžete sledovat Vidíte, jak se spojují.
Zde se spojují to tohoto kanálu, který se vlévá to této oblasti.
Díváte se na pobřeží.
Bylo to pobřeží tekutiny?
Nevěděli jsme. Ale je to něco jako pobřeží.
Tato fotografie je pořízena ze 16 kilometrů.
Toto je fotografie pořízená z 8 kilometrů, vidíte?
Zase to pobřeží. takže 16 km, 8 km, to jsou zhruba výšky letu letadel.
Pokud byste letěli napříč USA, letěli byste v těchto výškách.
Takže toto jsou fotografie, který byste mohli pořídit z oken Titanian Airlines, Až poletíte nad povrchem Titanu. (Smích) A potom se sonda konečně zastavila na povrchu, a já vám nyní ukáži, dámy a pánové, první fotografii pořízenou z povrchu měsíce ve vnější sluneční soustavě.
A zde vidíte horizont.
Toto jsou pravděpodobně ledové oblázky.
(Potlesk)
A zřejmě přistála v některé z těch temných oblastí a nepotopila se. Takže nepřistála do tekutiny.
Kam sonda přistála byla v podstatě obdoba Titanské blátivé plošiny.
Byl to nepevný povrch prosáklý kapalným metanem.
a pravděpodobně se jedná o materiál, který byl smyt z kopců na Titanu těmi kanály, které jsme viděli, a usadil se během milionů let jako náplň prohlubní v nížinách.
Takže Huygensova sonda přistála do takové prohlubně.
Ovšem na našich fotografiích nebyla ani stopa ani na fotografiích pořízených sondou Huygens, po větších otevřených rezervoárech kapaliny.
Kde jsou? A bylo to ještě záhadnější, když jsme našli duny.
Dobrá, tak toto je film z rovníkové oblasti Titanu, kde jsou vidět tyto duny. Tyto duny jsou 100m vysoké, navzájem vzdáleny několik kilometrů a táhnout po mnoho a mnoho kilometrů.
Máme zde stovky, snad 1500 až 2000 km dun.
To je Saharská poušť Titanu.
Je to zřejmě místo, které je velmi suché, neboť jinak by se nevytvořily duny.
Takže znovu, byly jsme zmateni, že tam nejdou žádné plochy kapalin dokud jsme neuviděli jezera v polárních oblastech.
A zde je jezerní scenárie z jižního pólu Titanu.
Je to přibližně velikosti Ontarijského jezera.
A potom, před pouhým týdnem a půl jsme přelétli nad severním pólem a znovu uviděli uviděli jsme jezero velikosti Kaspického moře.
Takže se zdá, že tyto kapaliny, z důvodů, kterým nerozumíme, nebo minimálně během této sezóny, jsou na pólech Titanu.
A myslím, že se mnou budete souhlasit, že jsme objevili Titan jako pozoruhodné, mystické místo. Je exotický, ale podivně podobný Zemi. Má geologické formace jako Země. A úžasnou geologickou rozmanitost. Je to fascinující svět, se kterým může ve sluneční soustavě v oblasti rozmanitosti soutěžit pouze Země sama.
Podívejme se tedy nyní na Enceladus. Enceladus je malý měsíc, jeho velikost je asi desetina Titanových rozměrů, a zde ho můžete vidět vedle Anglie. To je jen abyste viděli jeho velikost, to není myšleno jako hrozba.
(Smích)
Enceladus je velmi bílý, velmi jasný. Jeho povrch je zřetelně rozryt zlomy.
jedná se geologicky velmi aktivní těleso.
Ale fontána poznatků o Enceladu byla nalezena na jeho jižním pólu - a zde se na jeho jižní pól díváme - kde jsme nalezli systém zlomů.
A tyto zlomy mají odlišnou barvu, protože mají odlišnou kompozici.
Jsou pokryty. Jsou pokryty organickým materiálem.
Navíc tato celá oblast, oblast jižního pólu, má zvýšenou teplotu. Je to nejteplejší místo na planetě.
To je asi tak bizardní, jak zjistit, že na Anktartidě je tepleji než v tropech.
A když jsme potom pořídili další fotografie, objevili jsme že z těchto zlomů vylétají proudy jemných ledových krystalků vylétávajících stovky kilometrů do kosmu.
Když obarvíme fotografii tak, že zdůrazníme jemné světělné hodnoty vidíme tyto proudy jako ocas, který, jak potvrzují jiné fotografie, se táhne tisíce kilometrů do kosmu nad Enceladus.
Spolu s týmem jsem tyto a podobné fotografie zkoumala a přemýšlela o nich a ostatních výsledcích výzkumu z Cassini.
Nakonec jsme došli k závěru, že tyto proudy mohou vystupovat z kapes kapalné vody pod povrchem Encelada.
Takže zde můžeme mít kapalnou vodu, organický materiál a přebytek tepla.
Jinými slovy, možná jsme narazili na svatý grál moderního planetárního výzkumu. Jinámi slovy, prostředí, které je potenciálně vhodné pro živé organismy.
A myslím, že vám nemusím říkat, že by objev života kdekoliv v naší sluneční soustavě ať už je to na Enceladu či kdekoli jinde, měl nedozírné kulturní a vědecké důsledky.
Kdybychom totiž mohli ukázat, že se Geneze odehrála nikoli jednou, ale dvakrát, nezávisle na sobě, v naší sluneční soustavě, potom to znamená, inferencí, že se odehrála nespočetněkrát napříč vesmírem v jeho 13,7 miliardách historie.
Nyní je Země jedinou planetou, o které víme, že kypí životem.
Je jedinečná a nenahraditelná. Je to pro nás stále jediný domov, který známe.
A pokud někdo z vás byl vnímající během šedesátých let, a my bychom vám odpustili, pokud ne, pamatujete si tuto velmi slavnou fotografii pořízenou astronauty z Apollo VIII roku 1968.
Bylo to poprvé, co byla Zěmě zobrazena z kosmu a mělo to nesmírný význam pro naše pojetí našeho místa ve vesmíru, pro náš smysl odpovědnosti za ochranu naší planety.
My z Cassini, jsme pořídili stejnou fotografii, obraz, který lidské oko dříve nevidělo.
Je to totální zatmění slunce z místa za Saturnem.
Je to nemožně krásná fotografie Vidíte hlavní prstence na pozadí slunečního svitu, vidíte odražené sluneční paprsky a vidíte také tento prstenec, který je ve skutečnosti vytvořen výdechy Encelada.
A jak kdyby to nebylo dostatečně krásné, můžeme v této fotografii vidět, obraz naší vlastní planety, v kolébce Saturnových prstenců.
A to je něco hluboce dojemného. Vidět se z takové dálky, A zachytit obraz malé modré planety s oceány. z pohledu jiných světů.
a toto, a pohled který tím získáváme sami na sebe, může nakonec být tou největší odměnou, kterou můžeme získat z této cesty objevů, která začala před půl stoletím.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
V průběhu historie počítačů se snažíme zkrátit propast mezi námi a digitální informací, propast mezi naším fyzickým světem a světem na obrazovce, kde si naše představivost žije volně.
A tato propast se zkracuje víc a ještě víc, a nyní je zkrácena na méně než jeden milimetr, tloušťku skla dotykové obrazovky, a moc výpočetní techniky se staly dostupnými pro každého.
Ale říkal jsem si, co když by nebylo vůbec žádné hranice?
Začal jsem si představovat, jak by to vypadalo.
Njedříve jsem vytvořil tento nástroj, který proniká do digitálního prostoru, takže při silnějším stisknutí obrazovky, přenese své fyzické tělo do pixelů.
Návrháři mohou zhmotnit své myšlenky přímo v 3D, a chirurgové se mohou procvičovat na virtuálních orgánech pod obrazovkou.
Takže s tímto nástrojem byla tato hranice zbořena.
Ale naše dvě ruce stále zůstávají mimo obrazovku.
Jak se můžete dostat dovnitř a komunikovat s digitálních informací za užití úplné zručnosti našich rukou?
V Microsoft Applied Sciences jsem spolu se svým učitelem Cati Boulangerem, přebudoval počítač a proměnil malý prostor nad klávesnicí v digitální prostor.
Zkombinováním průhledného displeje a RGB-D kamer pro snímání prstů a obličeje, teď můžete zvednout ruce z klávesnice a sáhnout dovnitř 3D prostoru a uchopit pixely holýma rukama.
(Potlesk) Protože okna a soubory mají pozici v reálném prostoru, jejich výběr je stejně snadný jako sáhnutí po knize z poličky.
Pak můžete knihou listovat, zatímco si zvýrazňujete řádky a slova na virtuální dotykové podložce pod každým plovoucím oknem.
Architekti mohou roztáhnout nebo otáčet své modely přímo svýma rukama.
Takže v těchto příkladech, se dostáváme do digitálního světa.
Ale což takhle jeho roli obrátit a místo toho nechat digitální informaci, aby si dosáhla na nás?
Jsem si jist, že mnozí z nás mají zkušenosti s nákupem a vrácením zboží online.
Ale teď si s tím nemusíte dělat hlavu.
Mám tu on-line rozšířenou zkušební kabinku.
Tohle je výhled, který máte z HMD displeje nebo průhledného displeje, když systém rozumí geometrii vašeho těla.
Vezmeme-li tuto myšlenku dále, začal jsem přemýšlet, jak můžeme namísto toho, abychom je v našem prostoru viděli, udělat pixely fyzickými, takže se jich můžeme dotknout a cítit je?
Jak by taková budoucnost vypadala?
Na MIT Media Lab jsme spolu s mým poradcem Hiroshi Ishii a mým spolupracovníkem Rehmi Postem vytvořili tento jeden fyzický pixel.
Nuže, v tomto případě se tento kulatý magnet chová v našem prostoru jako 3D pixel, což znamená, že jak počítače, tak i lidé mohou tento objekt přesunout kamkoliv v rámci tohoto malého 3D prostoru.
V podstatě jsme zrušili gravitaci a kontrolovali pohyb kombinací magnetické levitace a mechanického ovládání a snímacích technologií.
A programováním objektu digitálně, jej osvobozujeme z omezení času a prostoru, což znamená, že nyní mohou být lidské pohyby zaznamenány a přehrávány a zůstat ve fyzickém světě natrvalo.
Takže choreografie může být vyučována fyzicky na dálku a slavná střelba na koš Michaela Jordana může být opakována znovu a znovu jako fyzická realita.
Studenti to mohou používat jako nástroj k výuce složitých pojmů, jako jsou například pohyb planet, fyzika, a na rozdíl od počítačových obrazovek nebo učebnic, toto je skutečný, hmatatelný zážitek, kterého se můžete dotknout a cítit, což je velmi silné.
A co je více vzrušující, než jen zhmotnit to, co je v současné době v počítači, je začít si představovat, jak programování světa změní i naše každodenní fyzické aktivity.
(Smích) Jak můžete vidět, digitální informace nám nebude něco jen ukazovat, ale začne na nás přímo působit, jako součást našeho fyzického okolí, aniž bychom byli odpojeni od našeho světa.
Dnes jsme začali mluvením o hranici, ale pokud bychom tuto hranici odstranili, jedinou zbývající hranicí je naše představivost.
Děkuji.
(Potlesk)
(Hudba) (Potlesk) (Hudba) (Potlesk) Robbie Mizzone: Děkujeme vám.
Tommy Mizzone: Moc vám děkujeme. Jsme tak rádi, že tu jsme.
Jak řekl, jsme tři bratři z New Jersey – však víte, hlavního bluegrassového města světa.
(Smích) Bluegrass jsme objevili před několika lety, a zamilovali jsme se do něj.
Věříme, že vám se to stane také.
Další píseň jsme sami napsali, jmenuje se "Timelapse", a pravděpodobně dostojí svému jménu.
(Ladění) (Hudba) (Potlesk) TM: Moc vám děkujeme.
RM: Já jen během chvilky představím kapelu.
Na kytaru hraje můj 15letý bratr Tommy.
(Potlesk) Na banjo 10letý Jonny.
(Potlesk) I on je naším bratrem.
A já jsem Robbie, je mi 14 a hraji na housle.
(Potlesk) Jak můžete vidět, rozhodli jsme si to ztížit a k hraní jsme vybrali tři písně ve třech různých tóninách.
Ano. Také vysvětlím, hodně lidí chce vědět, kde jsme jméno Sleepy Man Banjo Boys dostali.
Tak začalo to, když byl Jonny malý, a poprvé vyzkoušel banjo, hrál za zády se zavřenýma očima, a my jsme říkali, že to vypadá, jako by spal.
Takže zbytek si už asi můžete dát dohromady.
TM: Na důvod tohoto opravdu nemůžeme přijít. Také by to mohlo být tím, že to váží asi milion liber.
(Hudba) (Potlesk) (Hudba) (Potlesk) TM: Mnohokrát vám děkujeme.
RM: Děkujeme vám.
Tohle je můj děda.
A tohle můj syn.
Můj děda mě naučil pracovat s dřevem, když jsem byl malý. Také mě naučil, že pokud pokácíte strom, abyste ho na něco použili, važte si života toho stromu a udělejte z něj to nejkrásnější, co jde.
Můj chlapec mi připomněl, že přes všechnu technologii a všechny hračky na světě, je někdy jen malý kus dřeva, pokud ho narovnáte, ve skutečnosti neuvěřitelně inspirující.
Toto jsou mé budovy.
Stavím po celém světě z naší kanceláře ve Vancouveru a New Yorku.
Stavíme budovy různých velikostí a stylů a z různých materiálů, podle toho, kde jsme.
Ale dřevo je materiál, který miluju nejvíc, a chystám se vám říct příběh o dřevě.
Část důvodu, proč ho miluji, je to, že pokaždé, když vejdou lidé do mých budov, které jsou dřevěné, všimnu si, že se chovají úplně jinak.
Nikdy jsem neviděl, že by někdo vešel do některé z mých budov a objal ocelový nebo betonový sloup, ale už jsem doopravdy viděl, jak se to stalo s dřevěnou budovou.
Doopravdy jsem viděl, jak se lidé dotýkali dřeva, a myslím, že je tu pro to důvod.
Stejně jako se sněhovými vločkami, žádné dva kousky dřeva na zemi nejsou nikdy stejné.
Což je úžasná věc.
Rád si představuji, že dřevo dává do našich budov otisky Matky přírody.
Jsou to právě otisky Matky přírody, které naše budovy spojují s přírodou v zastavěném prostředí.
Já žiji ve Vancouveru, blízko lesa, který dorůstá výšky 33 pater.
Dole na pobřeží tady v Kalifornii, sekvojový les dorůstá 40 pater.
Ale dřevěné budovy, které máme na mysli, jsou pouze 4 patra vysoké na většině míst Země.
Dokonce sám stavební kodex omezuje stavět nám na mnoha místech mnohem výš než 4 patra, to platí tady v USA.
Ale jsou výjimky, které tu vždy nějaké musí být, a věci se, doufám, budou měnit.
A důvod, proč si myslím, že se tak stane, je ten, že dnes polovina lidí žije ve městech a číslo vzroste na 75%.
Města a hustota zajistí, že naše budovy budou nadále velké, a myslím, že dřevo bude mít ve městech své místo.
A myslím si to proto, že 3 miliardy lidí v dnešním světě bude za dalších 20 let potřebovat nový domov.
To je 40% světa, který bude potřebovat, aby se pro ně v příštích 20 letech postavily nové budovy.
Jeden ze tří lidí, kteří dnes ve městech žijí, žije ve skutečnosti ve slumu.
To je jedna miliarda lidí na světě, co žije ve slumech.
Sto milionů lidí na světě je bez domova.
Rozsah těžkého úkolu architektů a společnosti, se kterým se ve stavebnictví potýkají, je najít řešení, jak ubytovat tyto lidi.
Výzvou je, že jak se stěhujeme do měst, města jsou stavěna těmito dvěma materiály, ocelí a betonem, což jsou skvělé materiály.
Materiály minulého století.
Ale zároveň se jedná o materiály s velmi vysokou energií a velmi vysokými emisemi skleníkového plynu ve svém procesu.
Ocel představuje okolo tří procent emisí skleníkového plynu člověka, beton přesahuje 5 procent.
Takže, pokud se nad tím zamyslíte, 8% našeho nynějšího přínosu skleníkovým plynům pochází výlučně z těchto dvou materiálů.
Nepřemýšlíme nad tím dostatečně a naneštěstí doopravdy nepřemýšlíme ani nad budovami tak, jak si myslím, že bychom měli.
Toto je statistika USA týkající se dopadu skleníkových plynů.
Téměř polovina našich skleníkových plynů souvisí se stavebním průmyslem a pokud se podíváme na energii, je to to samé.
Všimnete si, že doprava je na druhém místě na seznamu, ale to je to, o čem většinou slyšíme.
A ačkoliv je hodně z toho o energii, je to také stejně hodně o uhlíku.
Já vidím problém v tom, že nakonec střet toho, jak řešíme tento problém postarání se o 3 miliardy lidí, kteří potřebují domov, a střet klimatických změn, je čelní srážkou, která se stane, anebo už se děje.
Tato výzva způsobuje, že musíme začít myslet jinak a nově, a já myslím, že dřevo bude součástí toho řešení, a také vám řeknu proč.
Jako architekt, dřevo je jen materiál, velký materiál, se kterým můžu stavět, který už vyrostl díky síle slunce.
Když v lese roste strom a vydává kyslík a pohlcuje oxid uhličitý a umře a spadne v lese na zem, dává ten oxid uhličitý zpět do atmosféry nebo do země.
Když shoří při lesním požáru, taky vydá ten oxid uhličitý zpět do atmosféry.
Ale když vezmete to dřevo a dáte jej do budovy nebo kusu nábytku nebo do dřevěné hračky, má ve skutečnosti úžasnou kapacitu na skladování oxidu uhličitého a poskytuje nám sekvestraci.
Jeden metr krychlový dřeva uchová jednu tunu oxidu uhličitého.
A naše dvě řešení ohledně podnebí jsou pochopitelně snížit naše emise a najít uskladnění.
Dřevo je jediným hlavním stavebním materiálem, se kterým můžu stavět a které dělá obě dvě věci.
Tudíž věřím, že je tu teorie, že Země produkuje naše jídlo, a my se musíme posunout v tomto století k teorii, že Země by měla produkovat naše domovy.
Ale jak to uděláme, když urbanizace probíhá v tomto tempu a my počítáme se dřevem jen na čtyřposchoďové budovy?
Musíme omezit beton a ocel a musíme jít výš, to, na čem pracujeme, jsou třicetiposchoďové budovy vyrobené ze dřeva.
Projektujeme je s inženýrem Ericem Karshem, který na tom se mnou pracuje, a děláme tuto novou práci, protože tu jsou nové dřevěné produkty, které můžeme použít - desky ze stavebního dřeva.
Jedná se o desky vyrobené z mladých stromů, nízkých stromů, malých kousků dřeva, slepených dohromady do desek, které jsou obrovské: 2,43 m široké, 19,50 m dlouhé a různé tloušťky.
Způsob, jakým to popsat nejlépe, je říct, že jsme všichni zvyklí na konstrukci 0,6x1,21 m, pokud mluvíme o dřevě.
To lidé mají jako závěr.
0,6x1,21 m je něco jako malá 8tečková cihla z lega, se kterou jsme si všichni jako malí hráli. A z lega tohoto rozměru můžete vyrobit spoustu supr věcí, a také z 0,6x1,21 m.
Ale vzpomeňte si, že jak jste byli malí a prohrabovali jste se hromadou ve vašem suterénu a našli jste tu 24tečkovou cihlu z lega a řekli jste něco jako: 'Super, tohle je úžasné. Můžu postavit něco fakt velkého a bude to skvělé.'
To je ta změna.
Desky ze stavebního dřeva jsou ty 24tečkové cihly.
Mění rozměr toho, co můžeme dělat, a to, co jsme vytvořili je něco, co nazýváme FFTT, což je řešení Creative Commons (druh licence k dílu, pozn. překl. ), abychom postavili velmi flexibilní systém budov těmito deskami, kde budeme moci postavit 6 pater kdy budeme chtít.
Tato animace ukazuje, jak se budova staví velice jednoduchým způsobem, ale tyto budovy jsou dostupné pro architekty a inženýry, aby stavěli pro jiné světové kultury, jiné architektonické styly a ráz.
Abychom mohli stavět bezpečně, naprojektovali jsme tyto budovy ve skutečnosti tak, aby fungovaly v kontextu Vancouveru, kde je vysoká seismická oblast, dokonce ve výšce 30 pater.
Samozřejmě, vždy, když se o tomhle zmíním, tak lidé dokonce i tady na konferenci říkají: 'Myslíte to vážně? 30 pater? Jak se to dá udělat?'
Je tu dost opravdu dobrých otázek, které se nás ptají, a také důležitých otázek, nad kterými jsme strávili docela dost času, vymýšlením odpovědí, když jsme dávali dohromady naši zprávu a zprávu o vzájemném hodnocení.
Zaměřím se jen na pár z nich a začněme s ohněm, protože podle mě je oheň pravděpodobně první otázka, která vás teď všechny napadla.
Dobrá.
Odpovím na ni takto.
Kdybych vás požádal, abyste si vzali sirku a zapálili ji, zvedli poleno a pokusili se zapálit to poleno, tak se tak nestane, že? To víme všichni.
Protože abyste založili oheň, začínáte malými kousky dřeva a postupujete, až nakonec můžete přidat do ohně poleno, a když ho tam přidáte, tak samozřejmě hoří, ale hoří pomalu.
No a desky ze stavebního dřeva, tyto nové produkty, které používáme, jsou velice podobné polenu.
Je těžké je vznítit a když už se to stane, ve skutečnosti hoří výjimečně předvídatelně a my můžeme použít vědecké poznatky o ohni pro předpověď a udělat tak tyto budovy stejně bezpečnými jako betonové a stejně bezpečnými jako ocelové.
Další velkou otázkou je odlesňování.
80% našeho přínosu do emisí skleníkového plynu na světě pochází z odlesňování.
Poslední věc, co chceme, je kácet stromy.
Nebo poslední věc, co chceme, je kácet ty špatné stromy.
Existují modely pro dlouhodobě udržitelné lesnictví, které nám dovolí kácet stromy správně, a to jsou ty jediné vhodné stromy, které se dají použít pro tento druh systému.
Doopravdy myslím, že tyto myšlenky změní ekonomii odlesňování.
V zemích, kde je odlesňování problém, potřebujeme najít způsob, jak poskytnout lesům lepší hodnotu a vlastně povzbudit lidi, aby vydělávali ve velkých rychlerostoucích cyklech - 10-, 12-, 15leté stromy, které tvoří tyto produkty a umožňují nám stavět v takovém měřítku.
Navrhli jsme 20poschoďovou budovu: Každých 13 minut vyroste v severní Americe dostatek dřeva.
Jen tolik to potřebuje.
Co se týče oxidu uhličitého, tady je dobrý.
Kdybychom postavili 20patrovou budovu z cementu a betonu, celý proces by měl za následek výrobu toho cementu a 1200 tun oxidu uhličitého.
Když to uděláme ve dřevě, toto řešení uskladní okolo 3100 tun, s čistým rozdílem 4300 tun.
To je jako 900 aut, odstraněných ze silnic za jeden rok.
Zamyslete se opět na ty 3 miliardy lidí, které potřebují nový domov, a možná tohle bude přínosem k omezení toho počtu.
Jak doufám, jsme na začátku revoluce toho, jak stavíme, protože toto je první nový způsob, jak postavit mrakodrap za celých 100 let nebo více.
Ale tato výzva mění ve společnosti vnímání možností a to je obrovská výzva.
Projektování je na tom, upřímně, ta lehká část.
A já to popisuji takto.
První mrakodrap, technicky vzato - a definice mrakodrapu je 10patrová budova, věřte tomu nebo ne - ale první mrakodrap byl ten v Chicagu a lidé se děsili chodit pod touto budovou.
Ale o pouhé 4 roky později, Gustave Eiffel stavěl Eiffelovu věž a když ji postavil, změnil panorama měst na celém světě, změnil a vytvořil konkurenci mezi místy jako New York nebo Chicago, kde vývojáři začali stavět větší a větší budovy a posunovali se stále výš a výš s lepším a lepším strojírenstvím.
Tento model v New Yorku jsme postavili vlastně jako teoretický model na území technické univerzity, a důvod, proč jsme si vybrali toto místo je, abychom vám ukázali, jak tyto budovy mohou vypadat, protože vnějšek se může měnit.
Jde opravdu jen o strukturu.
Vybrali jsme si to, protože jde o technickou univerzitu, a věříme, že dřevo je nejvíce technicky vyspělý materiál, se kterým můžu stavět.
Jen patent na něj má Matka příroda, což se nám moc nelíbí.
Ale je to tak, jak to má být, stopy přírody ve stavebním prostředí.
Hledám možnost vytvořit moment Eiffelovy věže, jak to nazýváme.
Budovy na světě se zvyšují.
V Londýně je 9patrová budova, nová budova v Austrálii, která se právě dokončila, má myslím 10 nebo 11 pater.
Začínáme posunovat výšku těchto dřevěných budov a doufáme, a já doufám, že mé rodné město Vancouver ve skutečnosti teoreticky oznámí světovou nejvyšší budouvu s okolo 20 patry v ne tak vzdálené budoucnosti.
Moment Eiffelovy věže rozbije strom, tyto arbitrární stropy výšky, a dovolí, aby se dřevěné budovy dostaly do konkurence.
A věřím, že závod konečně tady.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Odkud pocházíte?
Je to tak prostá otázka, ale v dnešním světě, jak se zdá, i obyčejné otázky vyvolávají komplikované odpovědi.
Lidé se mě věčně ptají, odkud pocházím, a očekávají, že odpovím - z Indie. A mají naprostou pravdu, protože moje krev 100% pochází z Indie – stejně jako mí předci.
Až na to, že jsem tam nežil ani jeden den mého života.
Neumím ani jedno slovo z více než 22 000 indických dialektů.
Takže si ani nemyslím, že mám právo nazývat se Indem.
a pokud "Odkud pocházíš?'
znamená "Kde ses narodil, kde jsi byl vychován a vzdělán?"
pak jsem z té malé legrační země známé jako Anglie, až na to, že jsem opustil Anglii hned poté, co jsem dostudoval vysokou školu. A během mého dospívání jsem byl jediné dítě ve všech třídách, které nevypadalo jako klasický anglický hrdina reprezentovaný v našich učebnicích.
A pokud "Odkud pocházíš?"
znamená "Kde platíš daně?
Kam chodíš za svým doktorem a zubařem?"
pak jsem tedy ze Spojených států a to už 48 let, od té doby co jsem byl malé dítě.
Až na to, že většinu těch let jsem s sebou musel nosit malou růžovou kartičku se zelenými pruhy přes můj obličej, která mě označovala jako stálého mimozemšťana.
Čím déle tu žiji, tím více si opravdu připadám jako mimozemšťan.
(smích) A pokud "Odkud pocházíš?"
znamená "Které místo je ti nejbližší, a kde se snažíš trávit nejvíce času?"
pak jsem Japonec. Protože během posledních 25 let, se snažím pobývat v Japonsku, jak jen dokážu.
Až na to, že všechny ty roky jsem tam na turistické vízum a jsem si v celku jist, že ne moc Japonců by mě považovalo za jednoho z nich.
A to vše říkám proto, abych zdůraznil, jak strašně moc zastaralý a přímočarý je můj původ. Protože když jedu do Hong Kongu, Sydney, nebo Vancouveru, tak většina dětí, které potkám, jsou mnohem víc mezinárodní a multikulturní než jsem já.
A mají jeden domov spojený s rodiči, jiný spojený s jejich partnery, třetí je možná spojen s místem, kde se momentálně nachází, čtvrtý souvisí s místem, o kterém sní, a spousty dalších domovů k tomu.
A stráví celý svůj život sbíráním kousků domovů, a skládáním jich dohromady jako mozaiku.
Domov je pro ně vlastně proces.
Je to jako projekt, který neustále opravují, přidávají a mění.
A pro stále větší množství lidí, domov již není spojen s pozemkem, ale, mohli bychom říct, že s duší.
Pokud se mě někdo zeptá "Kde je tvůj domov?"
Vybavím si svou lásku, a mé nejbližší přátele. Nebo písně, které se mnou všude cestují.
A takto jsem to cítil vždy. Ale pořádně jsem si to uvědomil před několika lety, kdy jsem šel po schodech v domě mých rodičů, v Kalifornii. Podíval jsem se z okna obývacího pokoje, a viděl jsem, že jsme obklopeni 20 metrovými plameny. Jednalo se o lesní požár, které se v místech jako je Kalifornie objevují často.
Za tři hodiny plameny proměnily můj domov - a každičkou věc v něm, kromě mě - na popel.
Když jsem se příštího dne probudil, spal jsem na podlaze u přátel. A jediná věc, kterou jsem vlastnil, byl kartáček na zuby, který jsem si koupil v nonstop supermarketu.
Samozřejmě, kdyby se mě tehdy někdo zeptal, "Kde je tvůj domov?"
doopravdy bych ho nemohl odkázat k žádnému fyzickému objektu.
Můj domov byl všechno, co jsem nosil v sobě.
A myslím, že toto je v mnoha věcech veliké osvobození.
Protože když se mí prarodiče narodili, bylo jim jejich vnímání domova, komunity, ale i nepřátelství přiřazeno při narození. A neměli moc šanci z přiřazených hodnot vystoupit.
A nyní, aspoň někteří z nás, si můžeme vybrat náš smysl domova, vytvořit svou komunitu, navrhnout si sama sebe na míru. A během toho možná vystoupit z černobílého dělení světa z dob našich prarodičů.
Není náhoda, že prezident nejsilnějšího národa na Zemi je z poloviny Keňan, částečně vychován v Indonésii, a má čínsko-kanadského švagra.
Počet lidí, kteří žijí v zemi, ve které se nenarodili, se nyní vyšplhal k 220 milionům. A to je skoro nepředstavitelné číslo, ale znamená to, že kdybychom vzali celou populaci Kanady, celou populaci Austrálie, poté znovu celou populaci Austrálie, a celou populaci Kanady, a toto číslo zdvojnásobili - pořád bychom měli o něco méně lidí, než kteří náleží k tomuto "neurčitému kmeni".
A počet těch, kteří žijí mimo kategorie klasických států, roste opravdu rychle. Za posledních 12 let o 64 milionů, to bude brzy více, než Američanů.
Již teď představujeme pátý největší národ na Zemi.
Dokonce, v největším městě Kanady, Torontu, je průměrný občan ten, koho jsme dříve nazývali cizincem – někdo, kdo se narodil v hodně odlišné zemi.
A vždy jsem cítil, že krása toho, být obklopen něčím cizím, je v tom, že vás udržuje bdělé.
Nemůžete nic brát za samozřejmost.
Cestování je pro mě trochu jako být zamilován. Všechny vaše smysly jsou na pozoru,
najednou vnímáte skryté modely světa.
Jak jednou řekl Marcel Proust – opravdová cesta za poznáním nespočívá v poznávání nových míst, ale v poznávání novýma očima.
A samozřejmě, jakmile máte nový pohled, i stará místa, dokonce váš domov, se stane něčím jiným.
Mnoho z těch, kteří žijí v cizích zemích, jsou uprchlíci, kteří svůj domov nikdy nechtěli opustit, a touží se vrátit domů.
Ale pro ty šťastlivce mezi námi, myslím, že věk pohybu přináší vzrušující nové možnosti.
Když cestuji, obzvláště do hlavních měst světa, typický člověk, kterého potkám, je dejme tomu, korejsko - německá mladá žena žijící v Paříži.
A jakmile potká thajsko - kanadského mladého muže z Edinburgu, vnímá ho jako příbuzného.
Uvědomuje si, že s ním toho má asi společného více, než s kýmkoliv z Koreje nebo z Německa.
Tak se spřátelí. Zamilují se.
Přestěhují se do New Yorku.
(smích) Nebo do Edinburgu.
A malá holčička, která vzejde z jejich spojení, samozřejmě nebude Korejka ani Němka, ani Francouzka, Thajka, Skotka, Kanaďanka, dokonce ani Američanka. Ale nádherná a neustále se vyvíjející směsice těchto míst.
A možná, že všechno na způsobu jakým ta mladá žena sní o světě, píše a myslí o světě, může být odlišné. Protože pochází z nebývalé směsi kultur.
Odkud pocházíte, je o dost méně důležité než to, kam míříte.
Více a více z nás je zakořeněno v budoucnosti stejně hodně, jako v přítomnosti nebo minulosti.
A domov, jak víme, není jenom místo, kde jste se narodili.
Je to místo, kde se stanete sami sebou.
A přesto, existuje jeden velký problém s pohybem. A to je, že je velmi těžké usadit se, když jste ve vzduchu.
Před několika lety jsem si všiml, že jsem nasbíral jeden milion mílí pouze se společností United Airlines.
Všichni znáte ten bláznivý systém - "prožij 6 dní v pekle, 7. den dostaneš zadarmo".
(Smích) A začal jsem si uvědomovat, že pohyb je dobrý pouze ve světle poklidu, který potřebujete k uvedení věcí do perspektivy.
A osm měsíců poté, co mi shořel náš dům, jsem potkal přítele, který učí na místní střední škole a řekl mi "mám pro tebe perfektní místo".
"Vážně?" řekl jsem. Jsem vždy trochu skeptický, když lidé říkají podobné věci.
"Vážně". A pokračoval, "je to jen tři hodiny autem, není to moc drahé, a nejspíš jsi v něčem podobném nikdy nebydlel."
"Hm," začalo mě to zajímat.
"Co to je?" "No" – můj přítel se trochu ošil a začervenal – "no, vlastně je to katolická poustevna."
To byla špatná odpověď.
Strávil jsem 15 let v anglikánských školách, takže jsem měl dost chorálů a křížů na celý život.
Několik životů, upřímně.
Ale můj přítel mě ujistil, že on není katolík, ani většina jeho studentů. Ale bere tam své třídy každé jaro.
I tomu nejvíc neklidnému, rozptýlenému testosteronem ovládanému 15letému chlapci z Kalifornie, stačilo strávit 3 dny v tichu, a něco v něm se uklidnilo a vyčistilo,
Našel sám sebe.
A já si pomyslel: "Co pomůže 15letému chlapci, bude fungovat i pro mě".
Tak jsem nasedl do auta, a jel jsem 3 hodiny na sever, podél pobřeží, a cesty byly stále prázdnější a užší. Poté jsem zatočil na ještě užší cestu, bez asfaltu, která se táhla 2 míle na vrchol hory.
A když jsem vystoupil z auta, vzduch pulsoval.
Celé místo bylo naprosto tiché. Ale to ticho nebylo způsobeno absencí hluku.
Bylo to přítomností jisté energie zrychlení.
A u svých nohou jsem viděl klidnou, modrou plochu Tichého oceánu.
Okolo mě bylo 800 akrů divokého suchého křoví.
A poté jsem šel do místnosti, ve které jsem měl spát.
Malá, ale neobyčejně pohodlná. Měla postel a houpací křeslo, velký stůl a ještě větší okna s výhledem na malou, soukromou zahradu. A poté 1 200 stop zlatavé pampy, sbíhající dolů k moři.
Posadil jsem se, a začal jsem psát. A psal jsem, a psal jsem, i když jsem tam přijel, abych se dostal pryč od stolu.
A vstal jsem od něj až po 4 hodinách.
Noc přišla a já jsem vyšel ven pod oblohu plnou hvězd, a viděl jsem světla aut, mizející v kopcích 12 mil jižně.
A cítil jsem, jak se obavy předchozího dne rozplývají.
A od druhého dne, kdy jsem se vzbudil bez telefonů, televizí a laptopů, se dny protáhly na tisíc hodin.
Byla to svoboda, kterou cítím při cestování, ale upřímně jsem se cítil jako doma.
A nejsem věřící, takže jsem nechodil na bohoslužby.
Nekonzultoval jsem nic s mnichy.
Jen jsem se procházel klášterem, a posílal pohlednice blízkým.
Pozoroval jsem mraky, a dělal to, co je pro mě obvykle to nejtěžší. Což je nic.
A začal jsem se na tohle místo vracet. A postřehl jsem, že tady dělám svou nejdůležitější práci. Navenek jen sezením v klidu, jsem přicházel na svá nejdůležitější rozhodnutí, tak, jak jsem nikdy nebyl schopen, když jsem pobíhal mezi emaily a schůzkami.
A začal jsem přemýšlet, že něco ve mě zoufale volalo po klidu, ale samozřejmě jsem to nemohl slyšet, protože jsem pořád pobíhal.
Byl jsem jako nějaký blázen, který si nasadí pásku přes oči a stěžuje si, že nic nevidí.
A vzpomněl jsem si na krásnou větu od Senecy, kterou jsem se naučil jako kluk. "Chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo touží mít víc."
Ale samozřejmě, nenavrhuji, aby kdokoli z vás šel do kláštera.
O to nejde.
Věřím, že pouze zastavením se v pohybu uvidíte, kam jdete.
A pouze vystoupením ze svého života a světa uvidíte, na čem vám nejvíce záleží, a najdete domov.
A všiml jsem si, že mnoho lidí, nyní vynakládá vědomou snahu, a každé ráno sedí nehybně 30 minut. Pouze si sbírají myšlenky, bez elektronických zařízení. Nebo chodí každý večer běhat, nebo odloží své telefony, během dlouhé konverzace s přítelem.
Pohyb je úžasné privilegium, a dává nám tolik možnosti, o jakých se našim prarodičům ani nezdálo.
Ale pohyb má nezbytně smysl pouze, pokud se máte kam vracet.
A domov, je nejen místo kde spíte.
Je to místo, kde stojíte.
Děkuji.
(potlesk) (hudba) (potlesk)
Jmenuji se Tom, a dnes jsem vám sem přišel povědět pravdu o tom, čím se živím.
V podstatě používám pusu zvláštními způsoby výměnou za peníze.
(Smích) Obvykle to dělám v ošumělých barech městských center a na rozích ulic, takže tohle nebude tím nejvhodnějším dějištěm, ale rád bych vám předvedl kousek z toho, co dělám.
(Beatbox) A nyní bych se ve svém příštím čísle rád vrátil ke klasice.
(Potlesk) Přeneseme se nazpět, dlouho nazpět, nazpět v čase.
(Beatbox: "Billie Jean") ♫ Billie Jean není mou láskou ♫ ♫ Je jen dívkou, která tvrdí, že já jsem ten pravý ♫ ♫ Ale to dítě není můj syn ♫ (Potlesk) Dobře.
Co je.
Mockrát děkuji, TEDx.
Pokud jste na to ještě nepřišli, jmenuji se Tom Thum a jsem beatboxerem, což znamená, že všechny zvuky, které jste právě slyšeli, byly vytvořeny výhradně mým hlasem, jediným nástrojem byl můj hlas.
A mohu vás ujistit, že můj mikrofon není vybaven naprosto žádnými efekty.
A já jsem velmi, velmi nadšený. (Potlesk) Lidi, vy tleskáte za všechno.
To je skvělé. Podívej, mami! Dokázal jsem to!
Jsem velmi, velmi nadšený, že tu dnes jsem, a že můžu reprezentovat svou partu a všechny ty, kterým se nepodařilo udělat kariéru z přirozené schopnosti pro vyluzování nelidských zvuků.
Protože je to trochu díra na trhu, a zejména tam, odkud pocházím, se toho moc neděje.
Víte, jsem z Brisbane, což je pro život skvělé město.
Ano! Dobře! Většina z Brisbane je tady.
To je fajn. (Smích) Víte, jsem z Brizzy, což je pro život skvělé město, ale buďme upřímní – není to právě kulturní centrum jižní polokoule.
Takže hodně pracuju mimo Brisbane a mimo Austrálii, a tak mi provozování této mé bláznivé vášně umožnilo vidět spoustu úžasných míst na světě.
Chtěl bych se s vámi podělit, když dovolíte, o své zkušenosti.
Dámy a pánové, rád bych vás vzal na cestu napříč světadíly a napříč zvukem samotným.
Naše putování začneme v centrálních pouštích.
(Didgeridoo) (Letadlo) Indie.
(Beatbox) (Sitár) Čína.
(Guženg) (Beatbox) Německo.
(Beatbox) Večírek, večírek, ano.
(Smích) A než dorazíme do cíle, vážené dámy a pánové, rád bych se s vámi podělil o některé technologie, které jsem si přinesl až ze vzkvétajícího velkoměsta Brisbane.
Ty věci tady přede mnou se nazývají Kaoss pady, a umožňují mi udělat celou spoustu různých věcí s mým hlasem.
Například tento nalevo mi umožňuje přidávat trochu dozvuku, což mi dodává – (Trubka) – příchuť.
(Smích) A ty ostatní tady, můžu je použít v souzvuku, abych napodobil účinek bicího automatu nebo něčeho podobného.
Můžu udělat ukázku svých vlastních zvuků a přehrát je jen tím, že zmáčknu tyto podložky.
(Zvuky) TEDx.
(Hudba) (Potlesk) Nevím, co s časem.
A v neposlední řadě, ten po mé pravici mi umožňuje opakovat opakovat opakovat můj hlas.
Takže s tímto vším na mysli, dámy a pánové, bych vás chtěl vzít na cestu po zcela samostatné části země, neboť přeměním Sydney Opera House v zakouřený jazzový bar v centru města.
Dobře chlapci, je řada na vás.
(Hudba) Dámy a pánové, rád bych vás představil svému velmi důležitému příteli, jednomu z největších kontrabasistů, kterého znám.
Pane Smokey Jefferson, pojďme na procházku.
Pojď, zlato. (Hudba) Dobrá, dámy a pánové, rád bych vás představil hvězdě přehlídky, jednomu z největších jazzových legend naší doby.
Milovníci hudby, stejně jako jazzu, poprosím vás o vroucí potlesk jedinému panu Peeping Tomovi.
Jste na řadě. (Hudba) (Potlesk) Děkuji. Mockrát děkuji.
(Potlesk)
Budu mluvit o vědomí.
Proč o vědomí?
Je to podivně zanedbaný předmět, a to jak ve vědeckém, tak i našem filozofickém prostředí.
Proč je ale zajímavý?
Asi proto, že jde o nejdůležitější aspekt našich životů, a to z jednoduchého, logického důvodu, konkrétně, že nezbytnou podmínkou pro cokoli, co je pro nás důležité, je to, abychom byli při vědomí.
Zajímáte se o vědu, filozofii, hudbu, umění nebo cokoli dalšího -- to by asi příliš nešlo, kdybyste byli zombie nebo v kómatu, ne?
Takže vědomí je na prvním místě.
Druhým důvodem je, že když se o něj lidé začnou zajímat, což by dle mého měli, mají tendenci pronášet přímo otřesné věci.
A i když neříkají otřesné věci a pokoušejí se ze všech sil provést seriozní výzkum, postupuje to pomalu. Pokrok byl v této oblasti vždy pomalý.
Když jsem se o tohle začal zajímat poprvé, pomyslel jsem si, že jde o přímočarý biologický problém.
Vezměme tyhle mozkové hračičky a zjistěme, jak to v mozku funguje.
Takže jsem zašel do UCSF a promluvil jsem si se všemi tamějšími těžce pracujícími neurobiology, ale ti projevili jistou netrpělivost, jakou vědci často projevují, když jim pokládáte trapné otázky.
Ale zasáhlo mě, když jeden chlapík, velmi známý neurobiolog, v podráždění řekl: „Podívejte, v mém oboru je v pořádku zajímat se o vědomí, ale nejdřív musíte získat definitivu. Nejdřív získat definitivu."
Pracoval jsem na tom dlouhou dobu.
Myslím si, že v současnosti můžete získat definitivu, když se budete zabývat vědomím.
Takže je-li tomu tak, je to opravdový krok vpřed.
Proč se vlastně objevuje tahle podivná neochota a podivné nepřátelství k vědomí?
Inu, myslím, že je to kombinace dvou vlastností naší intelektuální kultury, která ráda přemýšlí v protikladech, jež ale ve skutečnosti sdílí společný soubor předpokladů.
Jednou z těchto vlastností je tradice náboženského dualismu: Vědomí není součástí fyzikálního světa.
Je to součást duchovního světa.
Náleží duši, přičemž duše není součástí fyzikálního světa.
Je to tradice Boha, duše a nesmrtelnosti.
Je tu další tradice, která se vůči ní považuje za protikladnou, ale přijímá ten nejhorší předpoklad.
Tato tradice si myslí, že jsme vědečtí materialisté: Vědomí není součástí fyzikálního světa.
Ať už neexistuje vůbec, nebo je něčím jiným, počítačovým programem nebo jinou podobně bláznivou věcí, není v žádném případě součástí vědy.
Dostával jsem se tak k polemice, ze které jsem míval žaludeční potíže.
Vypadalo to následovně:
Věda je objektivní, vědomí je subjektivní, tedy nemůže existovat věda o vědomí.
Fajn, tyto tradice nás ochromují.
Je totiž velmi obtížné se z nich vymanit.
V této přednášce mám pouze jedno vážné poselství, totiž, že vědomí je biologický fenomén, podobně jako fotosyntéza, trávení, buněčné dělení -- všechny tyhle biologické fenomény -- jakmile tohle jednou přijmete, většina, ne však všechny, vážné problémy spojené s vědomím se jednoduše vypaří.
Pár z nich si projdeme.
Slíbil jsem vám, že vám povím některé z těch ošklivých věcí, co se o vědomí řekly.
Za prvé: Vědomí neexistuje.
Je to jen iluze jako třeba západ slunce.
Věda ukázala, že západ slunce a duha jsou iluze.
Stejně tak vědomí je iluze.
Za druhé: Možná existuje, ale ve skutečnosti je něčím jiným.
Je to počítačový program, který běží v mozku.
Za třetí: Ne, jediná věc, která skutečně existuje, je chování.
Je trapné, jak vlivný behaviorismus byl, ale k tomu se vrátíme.
A za čtvrté: Možná vědomí existuje, ale ve světě nehraje roli.
Jak by mohlo duchovno něčím pohnout?
Kdykoli mi tohle někdo řekne, říkám si: „Chcete vidět, jak duchovno něčím hýbe?"
Dívejte se. Vědomě se rozhodnu, že zvednu ruku, a ta zatracená věc se zvedne. (Smích) Navíc si všimněte tohohle: Neříkáme: „Je to jako teplota v Ženevě.
Jednou stoupne, jindy ne."
Ne. Zvedá se kdykoli já chci.
Fajn. Řeknu vám, jak je to možné.
Zatím jsem vám neřekl definici.
Nemůžete se o tohle pokoušet, dokud nemáte definici.
Lidé často říkají, že vědomí je velmi těžké definovat.
Myslím, že je mnohem snazší jej definovat, když se nepokoušíte podat vědeckou definici.
Nejsme připraveni na vědeckou definici, ale máme definici zdravého rozumu.
Vědomí se skládá ze všech stavů cítění, uvědomění a vnímání.
Začíná ráno, když se budíte z bezesného spánku a pokračuje celý den, dokud neusnete nebo nezemřete, či se nestanete nevědomým jinak.
Sny jsou druhem vědomí podle této definice.
Takže to je definice zdravého rozumu.
Náš cíl. Pokud nemluvíte o tomhle, nemluvíte o vědomí.
Oni si ale myslí: „Dobře, pokud je to takhle, pak je to otřesný problém.
Jak může takováto věc existovat jako součást skutečného světa?"
A tohle, pokud jste někdy absolvovali kurz filozofie, tohle je známo jako ten slavný problém mysli a těla.
Podle mě má jednoduché řešení. A to vám teď představím.
Tady je: Všechny naše vědomé stavy bez výjimky, jsou způsobeny neurobiologickými procesy v mozku na nižších úrovních a poté jsou v mozku realizovány na úrovních vyšších či jako systémové vlastnosti.
Je to stejně mysteriozní jako kapalnost vody.
Správně? Kapalnost není žádná bonusová šťáva vystříknutá molekulami H2O.
Je to stav, ve kterém se systém nachází.
Stejně jako plechovka s vodou může přejít z kapalného stavu do pevného v závislosti na chování molekul, tak může váš mozek přecházet z vědomého stavu do stavu nevědomí v závislosti na chování molekul.
Takže slavný problém mysli a těla je takhle prostý.
Rozumíte? Ale teď se dostáváme ke složitějším otázkám.
Pojďme specifikovat přesné vlastnosti vědomí, abychom mohli odpovědět na ony čtyři námitky, které jsem jmenoval.
První vlastnost je, že je skutečné a neredukovatelné.
Nemůžete se ho zbavit.
Abyste to pochopili, rozlišení mezi realitou a iluzí je rozlišením mezi tím, jak se nám věci vědomě jeví, a tím, jaké skutečně jsou.
Vědomě se nám jeví, jako že zde je -- mám rád francouzské „arc en ciel" (duha) -- jeví se nám, že je na obloze oblouk, nebo se nám jeví, že se Slunce schovává za hory.
Tohle se nám vědomě jeví, ale ve skutečnosti se to neděje.
Ale co se týče rozlišení mezi tím, jak se věci vědomě jeví, a tím, jaké skutečně jsou, nemůžete jej aplikovat u samotné existence vědomí, protože kdykoli je samotná existence vědomí zvažována, tak pokud se vám vědomě jeví, že jste při vědomí, jste při vědomí.
Pokud za mnou dojde parta expertů a řeknou mi: „Jsme neurobiologové a provedli jsme na Vás studii a jsme přesvědčeni, že nemáte vědomí, jste jen velmi mazaně sestrojený robot," tak si nepomyslím: „Možná mají tihle chlapíci pravdu."
Nepomyslím si to ani na okamžik, protože Descartes se mohl dopustit mnoha chyb, ale v tomhle měl pravdu.
Nemůžete pochybovat o existenci svého vlastního vědomí.
Fajn, tohle je první vlastnost vědomí.
Je reálné a neredukovatelné.
Nemůžete se jej zbavit tím, že ukážete, že je iluzí, tak jak to můžete udělat s běžnými iluzemi.
Fajn, druhá vlastnost je ta, která byla zdrojem už mnoha potíží, tedy že všechny naše vědomé stavy mají kvalitativní povahu.
Existuje například pocit, jaké je to pít pivo, což není jako pocit při počítání daně z příjmu nebo poslouchání hudby, přičemž tento kvalitativní pocit automaticky vytváří třetí vlastnost, a to že vědomé stavy jsou už z definice subjektivní ve smyslu, že existují pouze jako zakoušené určitým člověkem nebo zvířecím subjektem, nějakým „já", které je zakouší.
Možná budeme schopni vytvořit vědomý stroj.
Ale dokud nebudeme vědět, jak toho dosahují naše mozky, nejsme ve stavu, abychom takový stroj sestrojili.
Fajn, další vlastností vědomí je, že přichází ve sjednocených vědomých polích.
Nemám odděleně vjem lidí přede mnou, zvuku svého hlasu, tlaku mých bot na podlahu, ale jeví se mi jako součást jednotného většího vědomého pole, které se rozpíná dopředu a dozadu.
Tohle je klíč k porozumění enormní síly vědomí.
Prozatím jsme toho nebyli schopni dosáhnout u robota.
Neúspěchy robotiky se odvíjejí od faktu, že nevíme, jak stvořit vědomého robota. Nemáme stroj, který by dokázal takovéto věci.
Fajn, další vlastností vědomí po těchto podivuhodných sjednocených polích vědomí je, že funguje v našem chování kauzálně.
Dám vám vědeckou demonstraci tím, že zvednu ruku, ale jak je to možné?
Jak se stane, že nějaká myšlenka v mém mozku může hýbat materiálními předměty?
Prozradím vám to.
Tedy spíše, neznáme kompletní odpověď, ale víme základní část odpovědi, tedy to, že sekvence neuronů přerušuje svou aktivitu v místě, kde se vylučuje acetylcholin, tedy na konci axonu motorických neuronů.
Omlouvám se za používání filozofické terminologie, ale když dochází k jeho vylučování na konci axonu motorických neuronů, děje se v iontových kanálech celá skupina podivuhodných věcí, takže se ta zatracená ruka zvedne.
Přemýšlejte o tom, co jsem vám právě řekl.
Jiná a stejná událost: Moje vědomé rozhodnutí zvednout ruku má úroveň popisu, kde má všechny tyto hmatové duševní kvality.
Je to myšlenka v mém mozku, ale současně je to spojené s vylučováním acetylcholinu a děláním celé řady dalších věcí, zatímco se to propracovává z motorického kortexu dolů přes nervová vlákna do ruky.
To nám říká, že náš tradiční slovník pro diskusi o těchto věcech je naprosto zastaralý.
Jedna stejná událost má úroveň popisu v neurobiologických pojmech a jinou úroveň popisu v mentálních pojmech a to jde o tu samou událost. Takhle příroda funguje. Takhle je možné, aby vědomí fungovalo kauzálně.
Takže když tohle víme, tohle všechno o různých vlastnostech vědomí, vraťme se zpět a zodpovězme některé z původních námitek.
První, kterou jsem zmiňoval, zněla, že vědomí neexistuje, že je to iluze. To jsem už zodpověděl.
Nemyslím si, že se tím musíme znepokojovat.
Ale ta druhá měla neuvěřitelný vliv a může nás stále pronásledovat, totiž: „Pokud vědomí existuje, je ve skutečnosti něčím jiným.
Je to počítačový program, který běží v našem mozku, takže abychom vytvořili vědomí, musíme vytvořit správný program.
Zapomeňte na hardware. Jakýkoli hardware bude stačit, pokud bude dostatečně velký a stabilní, aby tento program udržel."
Teď už víme, že tohle je špatně.
Každý, kdo o počítačích něco ví, může vidět, že je to špatně, protože výpočet je definován jako manipulace se symboly, obvykle pomocí jedniček a nul, ale může to být cokoli.
Můžete naprogramovat algoritmus ve dvojkové soustavě, což je definující stopa počítačového programu.
Ale víme, že je to čistě syntaktické.
Symbolické. Víme, že skutečné lidské vědomí má něco víc než jen tohle.
K syntaxi má navíc význam.
Má sémantiku.
Teď k té polemice, vymyslel jsem ji před 30 -- ach můj bože, nechci na to ani pomyslet -- před více než 30 lety, ale je tu i hlubší polemika implicitně obsažena v tom, co jsem vám už řekl, a chci vám ji alespoň stručně představit: Vědomí vytváří realitu nezávislou na pozorovateli.
Vytváří realitu peněz, vlastnictví, vlády, manželství, konferencí v CERNu, koktejlových večírků a letních dovolených, přičemž všechno tohle je výtvorem vědomí.
Jejich existence je vůči pozorovateli relativní.
Je relativní vůči vědomým agentům, že kus papíru jsou peníze, že skupina budov je univerzita.
Nyní se zamyslete nad výpočty.
Jsou absolutní, podobně jako síla, hmotnost či gravitační přitažlivost?
Anebo jsou relativní vůči pozorovateli?
Některé výpočty jsou vnitřní.
Sečtu dva a dva a dostanu čtyři.
To platí nezávisle na tom, co si o tom kdokoli myslí.
Ale když vytáhnu svoji kalkulačku a provedu výpočet, jediný vnitřní fenomén je elektronický obvod a jeho chování.
To je jediný absolutní fenomén.
Zbytek je námi interpretovaný.
Výpočet existuje pouze relativně vůči vědomí.
Ať už vykonává výpočet vědomý agent, anebo používá nějaký nástroj, interpretaci výpočtu provádí vždy on.
To neznamená, že výpočet je nahodilý,
za tenhle nástroj jsem dal hodně peněz.
Ale cloumá s námi tento přetrvávající zmatek mezi objektivitou a subjektivitou jakožto vlastností reality a objektivitou a subjektivitou jakožto vlastností tvrzení.
Závěr mé přednášky zní takto: Můžete disponovat zcela objektivní vědou, vědou, kdy tvoříte zcela objektivně pravdivá tvrzení o sférách, jejichž existence je subjektivní, jejichž existence je v lidském mozku, který se skládá ze subjektivních stavů vnímání, pociťování nebo uvědomění.
Takže námitka, že nemůžete disponovat objektivní vědou o vědomí, protože je subjektivní, kdežto věda je objektivní, je jen slovní hříčkou.
Je to špatná slovní hříčka o objektivitě a subjektivitě.
Můžete pronášet objektivní tvrzení o sféře, která je v oblasti existence subjektivní, to ostatně neurologové běžně dělají.
Vezměte si pacienty, kteří trpí bolestmi, a zkuste si na ně aplikovat objektivní vědu.
Fajn, slíbil jsem, že zneškodním všechny tyhle námitky, a už mi na to nezbývá zrovna moc času, ale dovolte mi pár z nich ještě zneškodnit.
Řekl jsem, že behaviorismus měl být jednou z největších trapností naší intelektuální kultury, protože odmítá moment, kdy o něm přemýšlíte.
Jsou vaše mentální stavy identické s vaším chováním?
Přemýšlejte o rozdílu mezi pociťováním bolesti a samotným chováním při bolesti.
Nechci předvádět toto chování, ale mohu vám říct, že mě teď nic nebolí.
Takže je to očividný omyl. Jak se mohli takové chyby dopustit?
Tou chybou bylo -- a můžete si o tomhle přečíst mnoho článků a budete se s tím setkávat stále dokola -- že si mysleli, že když přijmete neredukovatelnou existenci vědomí, vzdáváte se vědy.
Vzdáváte se 300 let lidského pokroku a lidských nadějí a všech těchto věcí.
Zpráva, kterou bych chtěl za sebou zanechat, zní: Vědomí musí být přijato jako ryzí biologický fenomén a musí se stát předmětem vědecké analýzy stejně jako ostatní fenomény v biologii nebo ostatně ve vědě jakožto celku.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Kdybych se vás zeptal jak spolu souvisí láhev čistícího prostředku a pot, nejspíš si pomyslíte, že je to ta nejlehčí otázka kterou se vás v Edinburghu tento týden zeptají.
Ale kdybych řekl, že obojí jsou příklady alternativních nebo nových forem placení v hyperpropojené, datové globální ekonomice, asi byste si mysleli, že jsem padlý na hlavu.
Ale věřte mi, pracuji v marketingu.
(Smích) A chystám se vám odpovědět, ale to až po této krátké odbočce.
Daleko podnětnější otázka je ta, kterou se mě zeptal jeden z našich autorů před několika týdny a já nevěděl, jak odpovědět: Jaká je nejvýkonnější měna na světě?
Jsou to Bitcoiny.
Pro ty z vás, kteří se ještě s Bitcoiny nesetkali, Bitcoin je krypto-měna, virtuální měna, umělá měna.
Byla stvořena v roce 2008 anonymním programátorem který se přezdívá Satoshi Nakamoto.
Nikdo neví kdo nebo co je zač.
Je to takový internetový Banksy.
Možná tomu teď udělám medvědí službu, ale moje interpretace toho, jak to pracuje je, že Bitcoiny se dávají do oběhu pomocí procesu těžení.
Existuje síť počítačů, které musejí řešit velice komplexní matematické problémy a osoba, která jej vyřeší jako první dostane Bitcoiny.
A když se Bitcoiny uvolní, dají se do veřejné databáze nazvané Blockchain, a pak se šíří, a tak se stanou peněžní měnou, kompletně decentralizovanou, a to je na tom docela děsivé a proto je to tak populární.
Neprovozují ji úřady ani státy.
Vlastně ji řídí síť.
Důvodem, proč se úspěšně osvědčila, je, že je soukromá, anonymní, rychlá a levná.
Někdy Bitcoiny divoce kolísají.
Na jedné úrovni vzrostly ze zhruba 13 dolarů až na 266, doslova v průběhu čtyř měsíců, a potom spadly a ztratily polovinu svojí hodnoty během šesti hodin.
Nyní se jejich hodnota drží okolo 110 dolarů za kus.
Ale to ukazuje, že si získávají půdu pod nohama, získávají si respekt.
Některé služby jako Reddit nebo Wordpress už teď dokonce přijímají platby v Bitcoinech.
A to ukazuje, že lidé začínají důvěřovat technologiím a začínají trumfovat a narušovat a zpochybňovat tradiční instituce a to, jak přemýšlíme o penězích a o měnách.
Není to překvapivé, pokud si představíte EU jako proutěný košík.
Myslím, že nedávno vyšel v Gallupu průzkum v němž stálo, že v Americe je důvěra v banky na historickém minimu, je to okolo 21 procent.
Tady vidíte několik fotografií z Londýna kde Barclays sponzoroval městské cyklostezky, a nějací aktivisté udělali pěkný guerrilový marketing a zfalšovali slogany.
„Podřadné šlapání.“ „Barclays si s vámi vyjede.“
To jsou ty slušnější, které vám můžu ukázat.
Ale myslím, že to chápete, lidé skutečně začali tak trochu ztrácet důvěru v instituce.
P.R. společnost s názvem Edelman dělá každý rok velmi zajímavý průzkum právě o důvěře a o tom, co si lidé myslí.
A je to globální průzkum, tato čísla jsou globální.
Zajímavé je, že to, co vidíte, ta hierarchie se trochu kymácí, a je z ní teď heterarchie, takže lidé věří víc lidem jako jsou oni, než vládám a korporacím.
A když se podíváte na ta čísla pro rozvinutější trhy, jako V.B., Německo a tak dále, jsou ve skutečnosti daleko nižší.
A to mě tak trochu děsí.
Lidé teď začínají věřit byznisákům spíš než vládám a jejím představitelům.
Co se teď začíná dít: když si představíte peníze, když řekněme svaříte peníze až na jejich podstatu, je to doslova jenom vyjádření hodnoty, smluvené hodnoty.
A teď v digitální době, můžeme vyčíslit hodnotu mnoha různými způsoby a daleko snadněji, a někdy způsob, jakým vyčíslujeme tyto hodnoty, usnadňuje vytváření nových forem a validních forem měny.
V tomto kontextu si můžete všimnout, že sítě jako Bitcoin najednou začínají dávat větší smysl.
Takže když si vezmete, že se začínáme ptát a narušovat a zpochybňovat význam peněz náš vztah k nim, to co definuje peníze, a vše směřuje k otázce: Existuje důvod, proč by vláda měla mít peníze na starosti?
Dívám se na to samozřejmě z pohledu marketingu, z pohledu značky, značka doslova stojí a padá s její reputací.
A když se nad tím zamyslíte, reputace se stala měnou.
Jak víte, reputace je postavena na důvěře, konzistenci, transparentnosti.
Pokud jste se tedy rozhodli důvěřovat značce, chcete vztah, chcete se k ní upsat, už se tak trochu podílíte na spoustě nových forem měny.
Když se zamyslíte nad věrností.
Věrnost je v podstatě mikro-ekonomie.
Jsou to systémy odměn, vzdušných mílí.
The Economist před několika lety napsal, že je na světě vlastně více nevyužitých vzdušných mílí, než dolarových bankovek v oběhu.
Když stojíte v řadě ve Starbucks, 30 procent transakcí ve Starbucks každý den probíhá formou jejich Hvězdiček.
To je ve Starbucks jejich měna, která platí jen v jejich ekosystému.
A připadá mi zajímavé, že Amazon nedávno začal používat Amazon mince.
Takže je to teď měna, která se používá čistě jen pro Kindle.
Můžete si koupit aplikace a platit s nimi v těchto aplikacích, ale když si vezmete Amazon, a podíváte se na barometr důvěry, který jsem vám ukázal, kde lidé začínají věřit společnostem, zvláště těm společnostem, kterým věří a důvěřují více než vládám.
Takže najednou začnete přemýšlet, no, Amazon by to snad mohl prosadit.
Mohlo by se to stát přirozenou součástí, stejně jako nakupování - a nejenom v rámci Kindle - můžete si koupit knížky, hudbu, reálné produkty, spotřebiče a zboží a tak dále.
A najednou tu máte Amazon, který jako značka konkuruje Federálním rezervám v tom, jak chcete utratit svoje peníze, co jsou peníze, co tvoří peníze.
A dostáváme se zpět k čistícímu prostředku Tide, jak jsem slíbil.
V New York Magazine jsem narazil na fantastický článek, kde se psalo že uživatelé drog napříč Amerikou si kupují drogy za láhve s čističem Tide.
Takže se vydají do samoobsluhy, ukradnou Tide, a 20dolarová láhev Tidu se rovná 10 dolarům na crack, kokain nebo trávu.
A taky psali, že někteří kriminalisté se na to podívali a řekli, nuže, dobrá, Tide jako produkt se platí za nadstandard.
Je o 50 procent dražší než průměrný prostředek.
Obsahuje velice komplexní koktejl chemikálií, takže voní velmi luxusně a velmi osobitě, a, protože patří značce Procter and Gamble, dostává se mu podpory reklam v masmédiích.
Takže z toho vyvodili, že uživatelé drog jsou také spotřebitelé, mají to ve svých nervových cestách.
Když uvidí Tide, je to jako zkrat.
Říkají si, že je to důvěra, věřím tomu.
To je kvalita. A tak se z toho stala měnová jednotka, kterou New York Magazine popsal jako podivně loajální kriminální vlnu, zaměřenou na značku, a zločinci Tide označují za „tekuté zlato.“
Zdála se mi vtipná ta reakce mluvčího Procter and Gamble.
Samozřejmě se snažil distancovat od drog, ale řekl: „Připomíná mi to jednu věc, a to tu, že hodnota značky zůstala stejná.“ (Smích) Což potvrzuje moji domněnku a ukazuje, že se ani nezpotil, když to řekl.
A to mě vrací zpět k tomu spojení s potem.
V Mexiku Nike nedávno spustil kampaň nazvanou doslova „Plaťte potem.“
Vezměte si, že boty Nike obsahují senzory nebo používáte náramek Nike FuelBand který sleduje váš pohyb, vaši energii, vaši spotřebu kalorií.
A v tuto chvíli můžete vstoupit do Nike komunity. Zaplatili jste si členství.
Nesnaží se vám vnutit hlasité reklamní zprávy, a v tuto chvíli se reklama začala proměňovat do věcí, jako jsou služby, nástroje a aplikace.
Nike se vlastně chová jako váš partner, zdravotní a kondiční partner a poskytovatel služeb.
Oni říkají: „Dobře, tady máte datovou tabulku. Víme, jak daleko jste uběhli, jak daleko jste se přesouvali, kolik jste do sebe dostali kalorií a tyto věci.
A co s tím? Čím více běháte, tím více bodů dostanete, a existují aukce, kde si můžete koupit věci od Nike ale pouze pokud prokážete, že jste jejich produkty využívali.“
Jinak to nejde. Tohle je čistě pro komunitu potících se v produktech od Nike. Nemůžete si to koupit za pesos.
Je to doslova uzavřené prostředí, uzavřená aukce.
Víte, v Africe se vysílací čas stal doslova měnou, svým způsobem.
Lidé jsou zvyklí, protože mobil je král, jsou velmi zvyklí převádět peníze nebo provádět platby přes mobil.
Jeden z mých oblíbených příkladů, co se týče značky, je Vodafone, kde v Egyptě řada lidí nakupuje na trhu nebo ve velice malých samostatných obchůdcích.
Drobné jsou tu velký problém a často se stává, že si koupíte nějaké věci a máte dostat, řekněme, 10 centů, 20 centů nazpět.
Prodavači vám musí dát věci jako cibuli nebo aspirin, nebo žvýkačku, protože nemají drobné nazpět.
A když Vodafone uviděl tento problém, tuto zákaznickou bolístku, vytvořili drobné peníze, které nazvali Fakka, které dávají prodavači lidem, a je to kredit, kterým si můžou přímo nabít svůj mobilní telefon.
Takže tato měna se převádí na kredit, což je zase velmi zajímavé.
Udělali jsme průzkum abychom podpořili domněnku, že 45 procent lidí v zásadní populační skupině v USA
potvrdilo, že jim nedělá problém používat nezávislou nebo značkovou měnu.
A tady to začíná být velice zajímavé, rodí se opravdu zajímavý vztah.
A vezměte si, že korporace by měly začít přemýšlet o svých zdrojích z jiné perspektivy a prodávat je.
A co si myslíte, je to velký skok?
Zdá se to být přitažené za vlasy, ale když se nad tím zamyslíte, v Americe v roce 1860, existovalo 1 600 korporací, které vydávaly bankovky.
To bylo 8 000 druhů bankovek.
A jediná věc, která to zastavila, že vláda kontrolovala čtyři procenta dodávky, a jediná věc, která to zastavila, byla vypuknuvší Občanská válka, a vláda, která se chtěla náhle zmocnit peněz.
Vláda, peníze, válka, nic se nezměnilo.
A tak se tedy ptám, jestli se historie opakuje?
Jestli papírové peníze kvůli technologiím nevycházejí z módy?
Oddělujeme peníze od vlády?
Víte, když se nad tím zamyslíte, značky začínají ty mezery vyplňovat.
Korporace vyplňují mezery, které si vlády nemohou dovolit zaplnit.
Víte, budeme stát na jevišti a kupovat si kávu - bio, fair trade kávu - příští rok a platit TED floriny nebo TED šilinky?
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
Čau
Takže tohle je Mario, náš syn.
Narodil se před dvěma a půl lety a moje těhotenství bylo pořádně těžké, protože jsem musela ležet asi osm měsíců.
Nakonec se ale všechno zdálo v pořádku.
Váhu měl tedy při narození v pořádku.
Jeho Apgar skóre bylo v pořádku.
Díky tomu jsme byli v klidu.
Ale nakonec, 10 dní po narození, jsme zjistili, že měl mrtvici.
A jak asi víte, mrtvice je mozkové zranění.
Porodní mozková příhoda je něco, co se může stát během 9 měsíců těhotenství nebo hned po porodu a v jeho případě, jak můžete vidět, přestala fungovat pravá mozková hemisféra.
Účinkem této mrtvice na Mariovo tělo bylo, že nemohl ovládat levou část svého těla.
Představte si, že máte počítač a tiskárnu a chcete poslat dokument k tisku, ale tiskárna nemá ty správné ovladače, a to samé platí pro Maria.
On by rád hýbal levou stranou těla, ale není schopen udělat správný přenos, aby mohl pohnout levou ruku a levou nohu.
A tak se náš život musel změnit.
Museli jsme změnit náš denní rozvrh.
Museli jsme změnit ten dopad, který měl porod na náš život.
Roberto D'Angelo: A jak si můžete představit, naneštěstí jsme nebyli připraveni.
Nikdo nám neřekl, jak zvládnout tento druh postižení, a v hlavě se nám začalo rojit množství otázek.
A bylo to skutečně těžké období.
Napadly nás základní otázky, jako například proč se nám to stalo?
Kde jsme udělali chybu?
A další, složitější otázky, například, jaký to bude mít vliv na život Maria?
Bude vůbec schopen pracovat?
Bude mít možnost být normální?
A víte, jako rodič, zvláště poprvé, proč nebude lepší než my?
A je to skutečně těžké vyslovit, ale o pár měsíců jsme si uvědomili, že jsme skutečně cítili, že jsme selhali.
Myslím tím, že jediný skutečný produkt našeho života byl nakonec selháním.
Víte, to nebylo jen selhání pro nás, ale bylo to selhání, které ovlivní celý jeho život.
Upřímně, cítili jsme se hrozně.
Skutečně hrozně, ale nakonec jsme se na něj podívali a řekli jsme si, že musíme něco udělat.
Takže, jak Francesca řekla, ihned jsme změnili náš život.
Začali jsme s fyzioterapií, začali jsme s rehabilitacemi a jedna z technik, které jsme používali v rámci rehabilitace, je pilotní metoda zrcadlových neuronů.
V podstatě jsme strávili měsíce tím, že jsme to dělali s Mariem.
Držíte předmět a my jsme mu ukazovali, jak uchopit tento předmět.
No a teorie zrcadlových neuronů jednoduše říká, že ve vašem mozku, stejně jako právě teď, když mě sledujete, jak tohle dělám, se aktivují stejné neurony, jako když tyto činnosti vykonáváte.
Vypadá to, že tohle bude ta správná metoda rehabilitace.
Ale jednoho dne jsme zjistili, že Mario se nedívá na naši ruku.
Díval se na nás.
My jsme byli jeho zrcadlo.
A problém bylo, jak už asi tušíte, že jsme byli skleslí, v depresi, vnímali jsme ho jako problém, a ne jako syna, ne z pozitivní perspektivy.
A ten den skutečně změnil náš úhel pohledu.
Uvědomili jsme si, že se musíme stát lepším zrcadlem pro Maria.
Začali jsme nanovo díky naším přednostem a také díky jeho přednostem.
Přestali jsme se na něj dívat jako na problém a začali jsme se na něj dívat jako na příležitost jak se zlepšit.
A tohle byla skutečně ta změna a z naší strany jsme si řekli, „Jaké jsou naše přednosti, které můžeme Mariovi nabídnout?“
A začali jsme s našimi koníčky.
Koneckonců, i když jsme já i moje žena úplně jiní, máme mnoho společného.
Rádi cestujeme, posloucháme hudbu, rádi jsme na místech, jako je tohle, a tak jsme začali brát Maria s námi, abychom mu ukázali ty nejlepší věci, které mu můžeme ukázat.
Tohle krátké video je z minulého týdne.
Neříkám - (Potlesk) - Neříkám, že je to zázrak. To není to poselství, protože jsme jenom na začátku.
Ale chtěli bychom se podělit o to, co bylo tím hlavním ponaučením, ponaučením, ke kterému nás přivedl Mario, a tím je brát to, co máte, jako dar a nejen myslet na to, co vám chybí, a brát to, co vám chybí, jako příležitost.
A tohle je to poselství, s kterým jsme se chtěli s vámi podělit.
A proto jsme zde.
Mario!
A proto - (Potlesk) - A proto jsme se rozhodli, že se s ním podělíme o nejlepší zrcadlo na světě.
A moc vám všem děkujeme.
FF: Děkujeme vám. RD: Díky a nashledanou.
(Potlesk) Děkujeme. (Potlesk)
Je mi 5 let a jsem velice pyšná.
Můj otec právě postavil to nejlepší stavení v naší malé vesnici na Ukrajině.
Uvnitř je to zapáchající, zející díra v zemi, ale zvenku je to perleťově bílý umakart (pozn. odstín barvy) a ten se doslova blyští na slunci.
Činí mě to tak šťastnou, tak důležitou, že jsem jmenovala sama sebe vůdcem mé malé skupinky přátel a vymýšlela jsem pro nás mise.
Takže jsme se potulovali od domu k domu a hledali mouchy chycené do pavoučích sítí a osvobozovali jsme je.
Před čtyřmi lety, když mi byl 1 rok, krátce po Černobylské havárii, se snesl černý déšť a mé sestře vypadly vlasy po chomáčcích a já jsem strávila devět měsíců v nemocnici.
Nebyly zde dovolené žádné návštěvy, takže moje matka uplatila nemocničního pracovníka.
Získala uniformu zdravotní sestřičky a každou se tam vplížila a seděla po mém boku.
Pět let poté se stala nečekaná věc.
Díky Černobylu jsme získali azyl ve Spojených státech .
Nyní je mi 6 let a nepláču, když opouštím domov a dostáváme se do Ameriky, protože očekávám, že je to místo plné jedinečnosti a úžasných věcí jako banány a čokoláda a žvýkaček Bazooka, žvýkačky Bazooka s malými kreslenými obaly uvnitř, Bazooka, kterou by jsme dostali na Ukrajině jednou za rok a museli by jsme žvýkat jeden kousek po celý týden.
Takže první den, kdy jsme se dostali do New Yorku, já a moje babička jsme našli penny, které bylo na zemi v ubytovně pro bezdomovce, kde moje rodina přebývala.
My jsme ovšem netušili, že je to ubytovna pro bezdomovce.
Mysleli jsme si, že je to hotel se spoustou krys.
Takže jsme našli staré penny na podlaze a mysleli jsme si, že nějaký bohatý muž ho zde musel nechat, protože běžní lidé prostě neztrácejí peníze.
Držím to penny v mé dlani , je lepkavé a rezavé, ale je to pocit, jako bych držela mění.
Rozhodla jsem se, že si půjdu koupit svoji úplně první kus žvýkačky Bazooka.
A v ten moment se cítím jako milionářka.
Asi po roce jsem se tak opět cítila, když nacházíme pytel plný vycpaných zvířátek mezi odpadky, a najednou mám více hraček, než jsem jich měla za celý svůj život.
A opět se tak cítím, když kdosi zaklepe na dveře v našem bytě v Brooklynu, a já se sestrou tam vidíme poslíčka s pizzou, kterou jsme si neobjednali.
Takže si bereme pizzu, naši úplně první pizzu a hltáme plátek po plátku a poslíček jen stojí a zírá na nás u vchodu.
A požaduje, aby jsme zaplatili, ale my nemluvíme anglicky.
Máma přichází a požaduje po ní peníze, ale nemá jich dost.
Každý den chodí pěšky 50 bloků do práce a z práce, jen aby se vyhnula placení za autobus.
Poté k nám strčí hlavu sousedka a zrudne ve tváři, když si uvědomí, že tito imigranti zezdola se nějak dostali k její pizze.
Všichni jsou naštvaní.
Ale pizza je vynikající.
Nenapadlo mě ještě několik let, jak málo jsme měli.
Na naše desáté výročí pobytu ve Spojených státech jsme se rozhodli, že to oslavíme rezervací pokoje v hotelu, v kterém jsme pobývali, když jsme se dostali do Spojených států.
Muž za stolem se směje a říká: "Nemůžete si zde rezervovat pokoj. Toto je ubytovna pro bezdomovce."
Byli jsme v šoku.
Můj manžel Brian byl jako dítě také bezdomovec.
Jeho rodina ztratila všechno, když mu bylo 11, musel žít v motelech s jeho otcem, v motelech, které jim vzali všechno jejich jídlo a drželi je jako rukojmí, dokud nezaplatili účet.
A jednou, když dostal svoji krabici cereálií Frosted Flakes zpět, hemžila se žábami.
Ale měl jednu věc.
Měl krabici od bot, kterou nosil všude s sebou, v které bylo devět komixů, dva vojáčky G.I. Joes nabarvné tak, že vypadali jako Spider-Man a pět Gobotů. A toto byl jeho poklad.
Toto byla jeho vlastní sestava hrdinů, kteří ho drželi od drog a gangů a od vzdávání jeho snů.
Povím vám ještě o jednom členu naší rodiny, který byl dříve bez domova.
Toto je Scarlett.
Jednou byla Scarlett využívána jako návnada při psích zápasech.
Byla svázána a vhozena do ringu, aby ji ostatní psi napadli a tak se stali před bojem agresivnější.
A nyní v těchto dnech jí biopotraviny a spí na ortopedické postýlce, které nese její jméno ale když jí naléváme vodu do její misky stále se dívá a vrtí svým ocáskem na důkaz vděčnosti.
Někdy se s Brianem procházíme parkem se Scarlett, a ona se válí v trávě a my se na ní jenom díváme, poté se podíváme na sebe a cítíme se vděční.
Zapomeneme na všechny naše nové frustrace střední třídy, na zklamání a cítíme se jako milionáři.
Děkuji vám.
(Aplaus)
Co víme o budoucnosti?
Těžká otázka, jednoduchá odpověď: nic.
Neumíme předvídat budoucnost.
Můžeme jen vytvořit vizi budoucnosti, jak by to mohlo být, vizi, která odhaluje problémové oblasti, což je inspirativní, a je tím nejdůležitějším momentem, který zpřetrhá pouta běžného myšlení.
Existuje mnoho lidí, kteří vytvořili své vlastní vize o budoucnosti, například tato vize z počátku dvacátého století.
Tady píšou, že je to zaoceánské letadlo budoucnosti.
Přeletí Atlantský oceán za pouhý den a půl.
Dnes víme, že se tato vize budoucnosti nesplnila.
Tohle je naše největší letadlo, které máme -- Airbus A380. Je obrovské, vejde se do něj hodně lidí a je technicky zcela odlišné od vize, kterou jsem vám ukázal.
Já pracuji v týmu s Airbusem, a vytvořili jsme naši vizi o udržitelnější budoucnosti letectví.
Udržitelnost je pro nás hodně důležitá, měla by zahrnovat sociální, ale i ekologické a ekonomické hodnoty.
Vytvořili jsme rozrušenou konstrukci, která napodobuje kosti či celou kostru, jak se vyskytují v přírodě.
Což je důvod, proč to možná vypadá trochu divně, zejména pro lidi, kteří se zabývají konstrukcí obecně.
Přinejmenším je to určitý náčrt, pomocí kterého zkoumáme naše představy o jiné budoucnosti.
Jací jsou naši budoucí zákazníci?
Takže, máme staré, máme mladé, stále se posiluje pozice žen, a je tu jeden mega-trend, který nás všechny ovlivňuje.
Toto je budoucí antropometrie.
Naše děti jsou stále větší, ale zároveň rosteme do různých směrů.
Potřebujeme uvnitř letadla prostor, uvnitř velmi hustě zaplněné oblasti.
Lidé mají různé potřeby.
Víme, že podpora aktivního zdraví je potřebná, zejména u starých lidí.
Chceme individuální zacházení.
Oceňujeme možnost být produktivní po celou dobu cesty, a v budoucnosti chceme použít nejnovější rozhraní mezi člověkem a strojem, a všechno toto chceme integrovat do jednoho celistvého produktu.
Spojili jsme tyto potřeby s technologickými tématy.
Například se ptáme sami sebe: Jak můžeme získat více světla?
Jak můžeme vpustit do letadla více denního světla?
Například tento letoun nemá žádná okna.
A co třeba datový a komunikační software, který budeme v budoucnu potřebovat?
Věřím, že letadlo budoucnosti bude mít své vlastní vědomí.
Bude to spíš živý organismus než jen kolekce velmi složitých technologií.
V budoucnu to bude úplně jiné.
Bude komunikovat přímo s cestujícími na své palubě.
A pak se bavíme i o materiálech, syntetické biologii, například.
Jsem přesvědčen, že budeme mít více a více nových materiálů, které budeme moci později použít na konstrukci, protože konstrukce je jeden z klíčových aspektů při návrhu letadla.
Porovnejme si starý svět s novým světem.
Chci vám jen ukázat na čem dnes pracujeme.
Tohle je držák odpočinkového prostoru osádky A380.
Musí vydržet velkou váhu a je vytvořený podle pravidel klasické konstrukce.
Tohle je stejný držák pro stejný účel.
Vychází z konstrukce kostí.
Proces konstrukce je zcela odlišný.
Na jedné straně máme 1,2 kg, a na druhé straně 0,6 kg.
Takže tato technologie, 3D tisk a nová pravidla designu nám pomáhají snížit hmotnost, což je nejdůležitější problém při návrhu letadla, protože je úzce spojen s produkcí skleníkových plynů.
Posuňte tuto myšlenku trochu dopředu.
Jak příroda buduje svoje součástí a konstrukce?
Příroda je velmi chytrá. Veškeré informace přenášejí tyto stavební kameny, které nazýváme DNA.
A příroda podle nich staví velké kostry.
Vidíme, že jde o přístup zdola nahoru, protože veškeré informace, jak jsem řekl, jsou uvnitř DNA.
A ten se zkombinuje s přístupem shora dolů, protože v našem každodenním životě trénujeme svaly, trénujeme kostru, aby byla stále silnější.
A stejný přístup lze použít i na naši techniku.
Naše stavební bloky tvoří uhlíkové nanotrubice, například, a ve výsledku vytváří velké beznýtové kostry.
Jak to konkrétně vypadá, můžete vidět zde.
Představte si, že uhlíkové nanotrubice se vytvářejí uvnitř 3D tiskárny, a jsou vloženy v matrici z plastu, a tvarují se podle síly která působí na komponentu.
A máte jich biliony.
Můžete je ohýbat jako dřevo a můžete vzít toto dřevo a morfologicky optimalizovat do struktur, podstruktur, které umožňují přenášet elektrickou energii nebo data.
A teď tento materiál zkombinujeme s přístupem shora dolů, a stavíme větší a větší komponenty.
Jak může takové letadlo budoucnosti vypadat?
Máme různá sedadla, která se přizpůsobí tvaru budoucího cestujícího, i s jeho proporcemi.
Máme společenské oblasti uvnitř letadla, které se mohou proměnit na místo, kde si můžete zahrát virtuální golf.
A konečně, tato bionická struktura, která je pokryta transparentní biopolymerní membránou, opravdu radikálně změní způsob, jak se díváme na letadla v budoucnosti.
Jak řekl Jason Silva, pokud si to dovedeme představit, proč to tak i neudělat?
Uvidíme se v budoucnosti.
Děkuji vám. (Potlesk)
Toto je ambucykl.
Toto je nejrychlejší prostředek sloužící k poskytnutí první pomoci.
Obsahuje vše co sanitka kromě lůžka.
Vidíte defibrilátor. Vidíte vybavení.
Všichni jsme viděli tragédii, která se stala v Bostonu.
Když jsem se díval na tyto obrázky, vrátilo mě to mnoho let zpátky do minulosti, když jsem byl ještě dítě.
Vyrůstal jsem v malé čtvrti v Jeruzalémě.
Když mi bylo šest, šel jsem jednou ze školy, byl pátek odpoledne, šel jsem se starším bratrem.
Procházeli jsme kolem autobusové zastávky.
Přímo před očima nám vybuchl autobus.
Byl v plamenech a bylo tam spousty mrtvých a zraněných.
Vzpomněl jsem si na jednoho staršího pána jak na nás křičí, abychom mu pomohli vstát.
Potřeboval, aby mu někdo pomohl.
Byli jsme strašně vyděšení a tak jsme radši utekli.
Když jsem vyrůstal, rozhodl jsem se stát doktorem a zachraňovat lidské životy.
Možná kvůli tomu, co jsem viděl ještě jako dítě.
Když mi bylo 15, absolvoval jsem záchranářský kurz a nastoupil jsem jako dobrovolník k záchrance.
Dva roky jsem dělal dobrovolníka v Jeruzalémě.
Pomohl jsem mnoha lidem, ale kdykoliv někdo skutečně potřeboval pomoc, nikdy jsem se tam nedostal včas. Nikdy jsme to nestihli.
Doprava je hrozná. Vzdálenost i další věci.
Nikdy jsme to nestihli, když nás někdo opravdu potřeboval.
Jednoho dne jsme obdrželi telefonát o sedmiletém chlapci, který se dusil hot dogem.
Doprava byla strašná a my jsme jeli z opačné strany severního Jeruzaléma.
Když jsme tam přijeli o 20 minut později, začali jsme s resuscitací.
Z vedlejšího bloku přišel nějaký doktor, zastavil nás, zkontroloval dítě a řekl nám, ať to ukončíme.
V ten moment prohlásil dítě za mrtvé.
V tu chvíli jsem věděl, že to dítě zemřelo zbytečně.
Kdyby ten doktor, žijící jen o blok dál, přišel o 20 minut dříve, nečekajíc až uslyší sirénu z naší sanitky, kdyby o tom věděl mnohem dříve, mohl to dítě zachránit.
Z nedalekého bloku mohl klidně běžet.
Mohl to dítě zachránit.
Řekl jsem si, že musí existovat lepší způsob.
Společně s mými 15 kamarády, všichni jsme byli záchranáři, jsme se rozhodli chránit naší čtvrť. Takže pokud se něco takového stane znovu, poběžíme k místu nehody mnohem dříve než sanitka.
Zašel jsem za vedoucím záchranné služby a řekl mu: „Prosím vás, kdykoliv obdržíte telefon z naší čtvrti, máme 15 skvělých kluků, kteří jsou ochotni přestat se vším, co právě dělají, a běžet zachraňovat životy.
Stačí nám to oznámit na „bzučáky“.
Bzučáky si koupíme, jen řekněte dispečerovi, ať nám pošle zprávu a my poběžíme a zachráníme životy.
Smál se mi. Bylo mi 17. Byl jsem dítě.
A on mi řekl – pamatuji si to jak včera – byl to skvělý chlap, ale řekl mi: „Chlapče, jdi do školy nebo si otevři stánek s občerstvením.
Nemáme zájem o takové druhy dobrodružství.
Nestojíme o vaši pomoc,“ a vyhodil mě z místnosti.
„Nepotřebuji vaši pomoc,“ řekl.
Byl jsem velmi tvrdohlavý kluk.
Jak teď můžete vidět, chodím kolem jako praštěný.
(Smích) (Potlesk) A tak jsem se rozhodl použít známou izraelskou techniku, o které jste asi slyšeli, chucpe. (Smích) A následující den jsem šel a koupil dvě policejní vysílačky. a řekl si: „K čertu s vámi, když mi nechcete dát informace vy, vezmu si je sám.“
A tak jsme se střídali u vysílaček.
Následující den, když jsem poslouchal vysílačky, zachytil jsem hovor 70letého muže, kterého srazilo auto jen jeden blok ode mě na hlavní ulici naší čtvrti.
Běžel jsem tam. Neměl jsem žádné zdravotnické vybavení.
Když jsem tam doběhl, muž ležel na podlaze a krev mu stříkala z krku.
Bral Coumadin.
Věděl jsem, že musím zastavit to krvácení, jinak zemře.
Sundal jsem si jarmulku, protože jsem neměl žádné vybavení a silným stiskem jsem zastavil krvácení.
Pořád krvácel z krku.
Když po 15 minutách přijela sanitka, předal jsem jim pacienta, který byl naživu.
(Potlesk) Když jsem ho šel po dvou dnech navštívit, objal mě a plakal a děkoval mi za záchranu jeho života.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že to je první člověk, kterého jsem zachránil po dvou letech v záchrance. Věděl jsem, že toto je můj životní úkol.
A tak dnes, o 22 let později, máme United Hatzalah.
(Potlesk) „Hatzalah“ znamená „záchrana“ pro ty z vás, kteří neumí hebrejsky.
Zapomněl jsem, že nejsem v Izraeli.
Máme tisíce dobrovolníků, kteří jsou nadšeni do záchrany životů a jsou rozeseti všude kolem, takže kdykoliv příjde telefon, všeho nechají a běží a zachraňují životy.
Průměrný čas našeho zásahu se v Izraeli snížil na méně než 3 minuty.
(Potlesk) Mluvím tady o infarktech, mluvím o dopravních nehodách, Bůh odpusť o bombových útocích, střílení, cokoliv. I o ženě, která ve tři ráno doma upadne a potřebuje někoho, kdo ji pomůže.
Tři minuty a náš člověk v pyžamu tam doběhne a pomůže jí vstát.
Náš úspěch spočívá ve třech věcech.
Tisíce nadšených dobrovolníků, kteří nechají všeho, co dělají a běží pomoct lidem, které vůbec neznají.
My nenahrazujeme záchrannou službu.
Jsme tam od toho, abychom vyplnili prostor mezi tísňovým hovorem a příjezdem sanitky.
A my zachraňujeme lidi, kteří by jinak zachráněni nebyli.
Druhým důvodem je naše technologie.
Však víte, že Izraelci jsou dobří v technologiích.
Každý má na svém telefonu, nezáleží na jakém, technologii GPS vytvořenou firmou NowForce. A kdykoliv někdo zavolá, nejbližších 5 dobrovolníků obdrží zprávu a ti se tam dostanou skutečně velmi rychle a jsou navigováni telefonem, aby tam byli co nejdříve a neztráceli čas.
A je to skvělá technologie, kterou používáme po celé zemi a snižujeme tím reakční dobu.
A třetím důvodem jsou ambucykly.
Ambucykly jsou sanitky na dvou kolech.
My nepřevážíme pacienty, ale stabilizujeme je a zachraňujeme jejich životy.
Nikdy neuváznou v provozu. Mohou jet dokonce i po chodníku.
Opravdu nikdy se v zácpě nezaseknou.
Proto se tam dostaneme tak rychle.
Pár let po tom, co jsem založil tuto organizaci v židovské komunitě, mi zavolali 2 muslimové z východního Jeruzalému.
Požádali mě o schůzku. Chtěli se se mnou sejít.
Muhammad Asli a Murad Alyan.
Muhammad mi řekl svůj osobní příběh, jak jeho 55letý otec doma zkolaboval, když jej postihla srdeční zástava. Trvalo to více než hodinu, než přijela sanitka a on viděl svého otce umírat před svýma očima. A tak mě požádal: „Prosím, začni s tím i ve východním Jeruzalémě.“
Řekl jsem si, že už jsem viděl tolik neštěstí, tolik nenávisti a není to o zachraňování Židů. Není to o zachraňování muslimů.
Není to o zachraňování křesťanů. Je to o zachraňování lidí.
A tak jsem do toho šel po hlavě (Potlesk) a rozjel jsem United Hatzalah ve východním Jeruzalémě, a proto se jmenuje „United“ (sjednocený) a Hatzalah k tomu prostě pasuje.
Začali jsme ruku v ruce zachraňovat Židy a Araby.
Arabové zachraňovali Židy. Židé zachraňovali Araby.
Stala se zvláštní věc.
Arabové a Židé spolu ne vždy vycházejí, ale tady v té situaci, rozdílné komunity doslova – a je to neuvěřitelná situace, ke které došlo – najednou měly stejný zájem: Společně zachraňovat životy.
Židé zachraňovali Araby a Arabové zachraňovali Židy.
Je to neuvěřitelný koncept, který může fungovat jen pokud máte tak vznešený důvod.
A všichni to jsou dobrovolníci.
Nikdo není placený.
Všichni to dělají, aby zachraňovali životy.
Když můj vlastní otec zkolaboval před pár lety kvůli srdeční zástavě, jeden z prvních dobrovolníků, kteří přijeli zachránit mého otce, byl jeden z muslimů z východního Jeruzaléma, který podstupoval první kurz k přijetí do Hatzalah.
A zachránil mého otce.
Dovedete si představit, jak jsem se v tu chvíli cítil?
Když jsem s organizací začínal, bylo mi 17.
Nikdy jsem si ani nepředstavil, že bych jednou mluvil na TEDMED.
Tehdy jsem ani nevěděl co to TEDMED je.
Ještě asi ani neexistoval, ale nikdy jsem si nepředstavil, že se to tak rozjede, že se to tak rozšíří. A tento rok jsme začali v Panamě a Brazílii.
Vše, co potřebuji, je partner, který je stejně praštěný jako já nadšený pro záchranu životů a ochotný do toho jít.
A brzy s tím začnu i v Indii s přítelem, kterého jsem nedávno poznal na Harvardu.
V Brooklynu ve skutečnosti začal Hatzalah chasidským Židem ve Williamsburgu pár roků před námi a nyní je rozšířen mezi židovskou komunitou v New Yorku, dokonce i v Austrálii, Mexiku a dalšími židovskými komunitami.
Ale může se rozšířit kamkoliv.
Osvojíte si jej velmi snadno.
Mohli jste dokonce vidět dobrovolníky v New Yorku, jak zachraňují životy ve Světovém obchodním centru.
Jen za minulý rok jsme v Izraeli ošetřili 207 000 lidí.
Z toho bylo 42 000 život ohrožujících případů.
A mělo to význam.
Myslím, že byste to mohli nazývat život zachraňující flash mob a funguje to.
Když se tu kolem sebe podívám, tak vidím spoustu lidí, kteří by udělali maximum, aby zachránili jiné lidi, aniž by komu záleželo, jakého jsou náboženství, nebo odkud pocházejí.
Všichni chceme být hrdiny.
Jen potřebujeme dobrou myšlenku, motivaci a hodně chucpe a můžeme zachránit miliony lidí, kteří by jinak byli ztraceni.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
(Hudba) [Král Oidipus] [Lví král] [Titus] [Frída] [Kouzelná flétna] [Napříč vesmírem] (Potlesk) Julie Taymor: Děkuji.
Děkuji vám. To bylo pár ukázek z divadla, opery a filmů, které jsem dělala v posledních 20 letech.
Ale ráda bych začala tím, že se vrátím k zážitku, který jsem měla v Indonésii, což byl určující moment v mém životě a jako všechny mýty, tyto příběhy se musejí stále vyprávět a předávat, abychom je nezapomněli.
A když procházím bouřlivým obdobím, což je, jak víte, právě teď, zkouškou ohněm, ohněm proměny, což se vlastně děje s každým z vás.
Každý umělec ví, že bývá chvíle, kdy fénix ještě z popela nepovstal.
(Smích) A já jsem přesně na tom okraji, o kterém vám povím další příběh.
Chci se vrátit do Indonésie, kde jsem byla na stáži před 21 nebo 22 lety, už je to dávno.
Po dvou letech strávených hraním a učením jsem se ocitla na ostrově Bali, na okraji kráteru Gunung Batur.
Byla jsem ve vesnici, kde se konal zasvěcovací obřad pro mladé muže, zkouška dospělosti.
Netušila jsem, že je to i má zkouška dospělosti.
A tak jsem seděla na nádvoří chrámu pod gigantickým fíkovníkem banyánem, ve tmě, nebyla tu elektřina, jen měsíc v úplňku, na tomto prázdném nádvoří, a slyšela jsem překrásné zvuky, jako koncert Charlese Ivese a poslouchala jsem gamelangskou hudbu, kterou vyluzovali nejrůznější vesničané, kteří jednou za pět let přicházeli na tento obřad.
A myslela jsem si, že jsem ve tmě pod tím stromem sama.
Ale z ničeho nic, ze tmy, z druhého konce nádvoří, jsem uviděla odlesk zrcadel ozářených měsícem.
A těchto 20 starých mužů, které jsem znala od vidění z ničeho nic nastoupili v kostýmech bojovníků, s čelenkami a oštěpy, a nikdo na nádvoří nebyl, já jsem byla ukryta ve stínu.
Nikdo tam nebyl, a když vyšli, začali tančit něco neuvěřitelného.
„Huhuhuhuhuhuhuhahahahaha."
Pohybovali se a popošli kupředu a světlo se odráželo od jejich kostýmů.
Já jsem chodila do divadla od 11 let, hrála jsem a tvořila, a říkala jsem si: „Pro koho hrají v těch složitých kostýmech, v těch neobvyklých čelenkách?"
A uvědomila jsem si, že hrají pro Boha, ať už to znamená cokoli.
Z nějakého důvodu šla stranou publicita.
Nebyly v tom žádné peníze.
Nikdo o tom nic nenapsal. Nemělo to být ve zprávách.
A všichni tihle neuvěřitelní umělci hráli a mně to připadalo jako věčnost.
V další chvíli, když skončili a zmizeli ve tmě, vyšel mladý muž s plynovou lampou, zavěsil ji na strom, připevnil oponu.
Náves se zaplnila stovkami lidí.
A celou noc hráli operu.
Lidé potřebovali to světlo.
Potřebovali světlo, aby viděli.
Já, mladá umělkyně jsem v této neuvěřitelné, zásadní chvíli mého života pochopila, že musíte být naprosto oddáni tomu, čemu jako umělci celou dobu věříte, ale také si musíte být vědomi, že je tu i publikum, v této chvíli je součástí našeho života, a že publikum také potřebuje světlo.
Myslím, že mluvíme o této neuvěřitelné rovnováze, když vytváříme něco průlomového, když se pokoušíme o něco, co ještě nikdy nikdo neviděl, svět snů, v němž nevíte, kde skončíte, to je ta tenká hranice na okraji kráteru, na které se pohybuji celý svůj život.
Ráda bych vám teď řekla něco o tom, jak pracuji. Tak třeba Lví král.
Viděli jste mnoho ukázek z mé práce, ale lidem jsem se zapsala do povědomí kvůli jedné.
A začnu tím, co je to ideograf.
Ideograf je jako malba štětcem, jako japonská malba štětcem.
Tři tahy a máte celý bambusový les.
Přemýšlím o konceptu Lvího krále a říkám si: „Co je jeho podstatou?
Co je jeho abstrakce?
Kdybych měla celý příběh zredukovat na jediný obraz, jaký by byl?"
Kruh. Kruh. Je to očividné.
Kruh života. Mufasova maska je kruhová.
Když přijde druhé dějství, ve kterém nastane velké sucho, jak vyjádříte sucho?
Jako kruh hedvábí na podlaze, který zmizí do díry v jevišti.
Kruh života se nachází v oblém pohybu skákajících gazel.
Chápete ten princip.
Jako divadelnice o divadle vím a mám ráda, když publikum přijde a potlačí svou nevěřícnost, když vidíte kráčet muže a ženy s trsem trávy na hlavě, víte, že je to savana.
To je bez pochyby.
Zbožňuji zjevnou pravdu divadla.
Mám ráda, když jsou lidé ochotní číst mezi řádky.
Publikum je ochotno říct: „No, já vím, že to není doopravdy slunce."
Vezmete kousky klacků.
Naspod dáte hedvábí.
Tyto kousky pověsíte. Necháte je ležet na podlaze.
A když se pak pomocí provázků zvednou, chápeme, že je to slunce.
Ale krása spočívá v tom, že je to jenom hedvábí a klacky.
A svým způsobem, to je v tom to spirituální.
Tohle vás dojme.
Ne doslovný východ slunce.
V tom spočívá umění.
V divadle je důležitý příběh a scénář a jazyk, ale stejně tak i vyprávění příběhu, jak ho vyprávíte, prostředky, metody, které používáte, jsou stejně důležité jako příběh samotný.
Jsem jedna z těch, kteří mají rádi high-tech i low-tech.
Takže bych -- Například vám pak ukážu něco ze Spider-Mana, ty ohromné stroje, které lidmi pohybují.
Ale faktem zůstává, že bez tanečníka, který ví, jak používat své tělo a houpat se na provazech, nejsou nic.
Ukážu vám několik klipů z mého dalšího letošního velkého životního projektu, Bouře.
Je to film. Inscenovala jsem Bouři na jevišti už třikrát už od 1984, '86 a tu hru zbožňuji.
Vždycky jsem ji dělala tak, že Prospero byl muž.
A zničehonic mě napadlo, „No, a kdo by mi mohl hrát Prospera?
Proč ne Helen Mirren? Je to skvělá herečka.
Proč ne?" A tento materiál opravdu fungoval dobře i pro ženu.
Nuže, podívejme se na nějaké ukázky z Bouře.
(Hudba) (Video) Prospera: Vyvedls tu bouři, přesně jak jsem kázal, duchu?
Udeřil jsem na tu loď jak blesk. Na zádi, přídi i v podpalubí tančil jako plamen.
Prospera: Láska na první pohled.
Miranda: Milujete mne?
Ferdinand: Nade všechno na světě.
HM: Teď jsou oba v moci toho druhého.
Trinkulo: V nouzi poznáš i horší spolunocležníky.
(Hudba) Hledáte práci, šéfe?
Kaliban: Tebe mi seslalo samo nebe.
Stefano: Spadl jsem z měsíce, víš.
Prospera: Kaliban!
Kaliban: Tento ostrov je můj.
Prospera: Za tenhle pozdrav dostaneš dnes křeče.
Antonio: Zde ti leží bratr. Oč je lepší než ta hlína, na níž leží.
Sebastian: Tas meč.
Já jako král ti dám svou přízeň.
Prospera: Já už jim ukážu. Řvát budou, řvát.
Ariel: Rozhněval jsem vás.
Prospera: Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny
a náš život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem.
(Hudba) JT: Tak.
(Potlesk) Vycházela jsem z toho, jak jsem dělala Bouři na divadle s nízkorozpočtovou produkcí před mnoha lety. Mám ráda tu hru a také si myslím že je to Shakespearova poslední hra a jak vidíte, opravdu se sama nabízí pro filmové zpracování.
Ale ještě vám dám jeden malý příklad, jak se inscenuje v divadle a jak se tatáž myšlenka nebo příběh proměňuje na plátně.
Ideograf, o kterém jsem mluvila před chvilkou, jaký je pro Bouři?
Co by zůstalo, kdybychom to zhustili, jaký by byl jediný obraz, který by to všechno vystihl?
A napadl mě hrad z písku, myšlenka výchova versus příroda, že stavíme tyto civilizace -- Helen Mirren, tedy Prospera, o tom mluví na konci -- stavíme je, ale v přírodě, ve velké bouři, tyhle do oblak se tyčící věže, tyto ohromné paláce zaniknou a nezůstane po nich ani tříska.
Na divadle, na začátku představení jsou černé hrábě, bílé pozadí, a na horizontu stojí malá dívka, Miranda, a staví si hrad z písku.
Ona je na okraji jeviště, a dva kulisáci, celí v černém přiběhnou s kropícími konvemi a začnou lít vodu na hrad z písku, a hrad z písku se začal rozpouštět a rozpadat, ale ještě než se tak stalo, publikum spatřilo ty černě oděné kulisáky.
Prostředek byl odhalen. Bylo to banální.
Viděli jsme je. Ale když začali lít vodu, světlo, které doposud ukazovalo kulisáky v černém, se změnilo na bodové, to je neotesaná magie, kterou na divadle děláme, a zaostřilo se přímo na tu vodu.
A zničehonic se změnila perspektiva publika.
Stalo se něco velmi kouzelného.
Stal se z toho liják.
Maskovaní herci, loutkáři, všichni zmizeli, a publikum udělalo skok do tohoto světa, do imaginárního světa Bouře, který se tam odehrával.
Rozdíl mezi divadlem a jak jsem to dělala ve filmu: začala jsem film detailem na hrad z písku, černý hrad z písku. Film může ukazovat pomocí kamery, perspektivy, a pomocí celků a detailů. Začalo to detailem na hrad z písku, pak se záběr oddálil, a uviděli jsme, že je to miniatura na dívčiných dlaních.
A tak jsme si mohli hrát s tímto médiem, a právě proto média střídám, abych to mohla dělat.
A teď vám ukážu Spider-Mana.
(Hudba) (Video) Peter Parker: : ♪ Stojím nad srázem, Můžu odtud uletět ♪ JT: Snažíme se udělat živě na divadle všechno, co nejde ve dvou rozměrech ve filmu a televizi.
PP: ♪ Povznést se nad sebe a převzít kontrolu.♪ George Tyspin: Díváme se na New York z pohledu Spider-Mana.
Spider- Man není omezen gravitací.
Manhattan v tomto představení také není omezený gravitací.
PP: ♪ Buď sám sebou a povznes se nad všechno.♪ Sbor: ♪ Buch! Prásk! ♪ ♪ Švih! Škráb! ♪ Danny Ezralow: Chci, aby vás ani nenapadlo, že to celé vymyslel choreograf.
To, co se odehrává, je skutečné.
Mám raději, když vidíte, jak se lidé pohybují, a říkáte si: „Páni, co to bylo?"
(Hudba) JT: Když umožním soše pohybovat se a když herec pohne hlavou, máte pocit, že je to skutečné.
Je to jako by komiks ožil. Jako oživená komiksová kniha.
(Hudba) Bono: Je to mytologie.
Komiksoví hrdinové jsou moderní mýty.
PP: ♪ Věří... ♪ (Křik) (Hudba) (Potlesk) JT: Ufff. Co to bylo?
Cirkus, rokenrol, drama.
Co jsme to tam na tom jevišti předváděli?
No ještě v rychlosti jeden příběh, poslední.
Když jsem byla v té vesnici, přeplavala jsem jezero a spatřila jsem, jak na druhé straně vybuchuje sopka Gunung Batur. Hned vedle té aktivní sopky je vyhaslá sopka.
Nemyslela jsem si, že mě sopka pohltí, a jsem tady.
Je jednoduché někam vylézt, že ano?
Držíte se kořenů, opíráte se nohama o malé kameny a vylezete tam, až na vrchol. Byla jsem tam s dobrým přítelem, hercem, a řekli jsme si: „Pojďme tam.
Podíváme se, jestli se můžeme dostat blízko k okraji té aktivní sopky."
Vylezli jsme nahoru a dostali jsme se až na vrchol, byli jsme na okraji, na srázu, Roland zmizel v sírovém kouři vulkánu na druhém konci, a já tu stojím sama na tomto obrovském srázu.
Slyšeli jste o tom v písni?
Dívám se ze srázu do spící sopky po mé levici.
Napravo je rozlámaná břidlice.
Odlupuje se. Mám na sobě žabky a sarong. Bylo to před mnoha lety.
A žádné pohorky.
Ten šílený francouzský cikánský herec zmizel v dýmu a já jsem zjistila, že se nemůžu vrátit tou cestou, kterou jsem přišla.
A tak jsem odhodila svůj foťák, zahodila jsem žabky, podívala jsem se na útes přímo přede mnou a klesla jsem na čtyři jako kočka, přidržovala jsem se koleny z obou stran na tom útesu přede mnou, 30 yardů nebo 30 stop, nevím.
Foukal silný vítr a jediný způsob, jak se dostat na druhou stranu byl dívat se přímo před sebe.
Vím, že jste si tím prošli všichni.
To byla moje zkouška.
Moje zkouška ohněm.
Zkouška ohněm mé firmy.
Přežili jsme, protože naše písnička je Povznes se.
Kluk padá z nebe, vznese se.
Je to přímo zde, ve dlaních obou rukou, v rukou lidí mé firmy.
Mám úžasné spolupracovníky a my jako tvůrci se tam dostaneme všichni pospolu.
Vím, že to chápete.
Musíte jít jenom dopředu, a pak uvidíte neuvěřitelné věci přímo před očima.
Děkuji.
(Potlesk)
Automobilové závody jsou už roky zábavným byznysem.
Každý rok vyrobíme nové auto a zbytek sezóny se snažíme zjistit, co jsme to vlastně vytvořili, abychom to mohli vylepšit a zrychlit.
A další rok začínáme zase znova.
Auto, které vidíte před sebou, je docela složité.
Kostra je vyrobena z asi 11 000 komponent, motor z dalších 6 000, elektronika se skládá z asi 8 500.
Takže tu máme asi 25 000 věcí, které se mohou pokazit.
Proto na závodech musíme věnovat pozornost každému detailu.
Na Formuli 1 je navíc zajímavé, že to auto neustále měníme.
Pořád se ho snažíme zrychlit.
Takže co dva týdny vyrábíme na míru asi 5 000 nových komponent.
Pět až deset procent závodního auta se mění každé dva týdny, po celý rok.
Jak to děláme?
Podíváme se, jak žije závodní auto.
Na autě máme spousty senzorů k měření různých věcí.
Na autě před váma bývá během závodu asi 120 senzorů.
Měří všechno možné, co se týká auta.
Ta data se zaznamenají. Ukládáme asi 500 různých parametrů z datových systémů, asi 13 000 parametrů o stavu auta a o tom, co se zrovna děje, abychom poznali, když něco nefunguje tak, jak by mělo, a všechna data posíláme do boxů přenosovou rychlostí asi 2 – 4 Mb/s.
Během dvouhodinového závodu každé auto odešle 750 milionu čísel.
To je dvakrát více, než kolik slov vysloví každý z nás během svého života.
Je to obrovský objem dat.
Ale nestačí to jenom změřit a uložit.
Musíme být schopní s nimi něco dělat.
Takže věnujeme spoustu času a úsilí, abychom těm datům dali nějaký smysl, aby nám řekla, jaký je stav motoru, jak jsou sjeté pneumatiky, jaká je spotřeba paliva.
Všechno je to o převodu dat na něco, o co se můžeme opřít.
Podívejme se teď na nějaká konkrétní data.
Vezmeme data například od jiného tříměsíčního pacienta.
Tohle je dítě a tady vidíte skutečná data, a úplně napravo to začíná být docela divoké. Pacient dostává zástavu srdce.
Bylo to považováno za nepředvídatelnou událost.
Nikdo o té zástavě nemohl tušit.
Ale když se podíváme tady na ty informace, vidíme, že stav se začíná trochu zhoršovat asi pět minut před samotnou zástavou.
Vidíme malé změny v zobrazení činnosti srdce.
Nepřekročily hranice pro rozpoznání, které byly nastaveny pro tyto data.
Vyvstává otázka: Proč jsme to neviděli?
Dalo se to předvídat?
Může nám pohled na tyto vzory v datech pomoci zlepšit některé postupy?
Tohle dítě je stejně staré jako tohle závodní auto. Má tři měsíce.
Je to pacient se srdečními problémy.
Když se podíváte na ta data na obrazovce, jako je srdeční rytmus, tep, kyslík, dýchání, pro normální dítě jsou neobvyklé, ale pro tohle dítě je to normální. Jedna z věcí, kterou zdravotnictví musí řešit, je jak se dívat na pacienta, který má své specifické problémy, a být schopný rozpoznat, kdy se věci začnou měnit, kdy se začnou zhoršovat?
Stejně jako u závodního auta, tak i u pacientů, když se začne stav zhoršovat, máte málo času, abyste s tím něco udělali.
Takže jsme vzali náš systém, který používáme co dva týdny ve Formuli 1 a nainstalovali ho na počítače v dětské nemocnici v Birminghamu.
Posílali jsme data z přístrojů vedle lůžka na místní dětskou jednotku intenzivní péče, takže jsme je mohli vidět v reálném čase, a hlavně jsme je mohli ukládat, abychom se z nich mohli dál učit.
Na to jsme ještě připojili program, který nám umožnil vybrat z dat určité vzory v reálném čase, takže jsme viděli co se děje, a mohli určit, kdy došlo ke změně stavu.
My závodníci jsme dost ctižádostiví, troufalí a někdy trochu arogantní, tak jsme se rozhodli, že budeme sledovat děti už během transportu do nemocnice.
Proč bychom měli čekat, až přijedou do nemocnice, než se na ně podíváme?
Tak jsme nainstalovali spojení, které v reálném čase spojuje sanitku a nemocnici. Data posíláme pomocí telefonní 3G sítě, takže se sanitka stává dalším lůžkem na oddělení intenzivní péče.
A pak jsme začali sledovat ta data.
Ty zubaté čáry nahoře, ty barvy, to jsou normální věci, které obvykle vidíte na monitoru srdeční rytmus, tep, kyslík v krvi, a dýchání.
Čáry dole, ta modrá a červená, tam to začíná být zajímavé.
Červená ukazuje spočítanou hodnotu stavu včasného varování, který už v Birminghamské nemocnici fungoval.
Používají to od roku 2008, a už několikrát zabránili zástavě srdce a krizovým situacím v nemocnici.
Modrá čára ukazuje, kdy se začínají měnit vzory, takže okamžitě, dřív než podle toho začneme určovat diagnózu, vídíme, že nám to něco ukazuje.
Říká nám to, že něco není v pořádku.
Graf s červenými a zelenými tečkami zobrazuje různé části dat v závislosti na sobě.
Zelená linka, to zjišťujeme jaký je normální stav dítěte.
Říkáme tomu oblast normálnosti.
A když se něco změní, když se podmínky zhorší, přesuneme se k červené čáře.
Není to žádná velká věda.
Zobrazuje to data, která už existují, ale v jiné podobě, takže poskytuje lepší indicie doktorům a sestrám, aby viděli, co se zrovna děje.
Stejně jako se závodník spoléhá na signály, aby věděl, kdy brzdit, kdy začít zatáčet, potřebujeme pomoct doktorům a sestrám aby viděli, kdy se zhoršuje stav pacientů.
Proto máme velmi ambiciózní program.
Právě závody nám umožňují dělat věci jinak.
Přemýšlíme ve velkém. Tak je to správné.
S našim přístupem, pokud bude úspěšný vůbec nemusíme zůstat pouze v nemocnicích.
Můžeme jít mnohem dále.
S dnešní bezdrátovou technologií, není důvod, aby pacienti, doktoři a sestry museli být pořád na stejném místě ve stejný čas.
A mezitím vezmeme naše tříměsíční dítě a budeme se starat, aby nevyjelo z tratě, aby bylo v bezpečí, a bylo lepší a rychlejší.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Dobré ráno!
Jste vzhůru?
Vzali mi jmenovku, ale chtěla jsem se Vás zeptat, napsal někdo z Vás na jmenovku své jméno v arabštině?
Kdokoliv! Nikdo? V pořádku, žádný problém.
Bylo nebylo, nedávno jsem seděla v restauraci s přítelem a objednávali jsme si jídlo.
Podívala jsem se na číšníka a řekla v arabštině: 'Máte jídelní lístek?'
On se na mě zvláštně podíval, asi v dojmu, že se přeslechl.
Odpověděl anglicky: 'Prosím?'
Já jsem opět v arabštině řekla: 'Menu, prosím.'
On mi řekl: 'Vy nevíte, jak se tomu říká v angličtině?'
'Vím.'
Číšník odpovídá: 'Nevíte! Říká se tomu „menu“ v angličtině nebo „menu“ ve francouzštině.'
Byla ta výslovnost správně?
'Pojď sem, postarej se o tyhle!'
povídá číšník. Byl znechucený naší konverzací. Jako by si sám pro sebe říkal: 'I kdyby to byla ta poslední žena na světě, ani bych se na ni nepodíval!'
Jaký má význam říkat 'menu' v arabštině?
Stačila dvě slova, aby mladý Libanonec odsoudil jednu ženu jako zaostalou a hloupou.
Jak mohla mluvit takovým způsobem?
V té chvíli jsem začala přemýšlet.
Rozzlobilo mě to.
Rozhodně mi to ublížilo!
Někdo mi odepřel právo mluvit svým mateřským jazykem ve vlastní zemi?
Kde se tohle může stát?
Jak jsme se k tomu dobrali?
No, zatímco jsme tady, je zde mnoho lidí jako jsem já, kteří se dostali do určité životní fáze, kdy nedobrovolně mávnou rukou nad vším, co se jim stalo v minulosti, jen aby mohli prohlásit, že jsou moderní a civilizovaní.
Měla bych zapomenout na svou kulturu, myšlenky, intelekt a vzpomínky?
Příběhy z dětství mohou být tím nejlepším, co si pamatujeme z války!
Měla bych zapomenout všechno, co jsem se naučila v arabštině, jen abych zapadla?
Abych se stala jednou z nich?
Jaká je v tom logika?
Navzdory všemu jsem se snažila tomu číšníkovi porozumět.
Nechtěla jsem ho soudit stejným způsobem, jakým on soudil mě.
Arabština neuspokojuje současné potřeby.
Není to jazyk vědy, výzkumu, jazyk běžný na univerzitách, jazyk, kterým komunikujeme v práci, jazyk, na který se spoléháme, když chceme uskutečnit moderní výzkumný projekt, a rozhodně to není jazyk, který bychom použili na letišti.
Pokud bychom to zkusili, nenechali by na nás kus oblečení.
Kde jej tedy mohu použít? Všichni bychom si mohli položit tuto otázku!
Takže vy chcete, abychom mluvili arabsky.
Kde by to bylo možné? Tohle je jedna skutečnost.
Ale existuje ještě jedna důležitější skutečnost, kterou bychom měli zvážit.
Arabština je mateřský jazyk.
Výzkum ukazuje, že osvojení dalších jazyků vyžaduje osvojení si mateřského jazyka.
Jak?
Když začal Gibran Khalil Gibran s psaním, psal arabsky.
Veškeré jeho nápady, představivost a filozofie byly inspirovány tímto malým chlapcem z vesnice, kde vyrostl, cítil konkrétní vůni, slyšel konkrétní hlas, a uvažoval nad konkrétní myšlenkou.
Dokonce i když psal anglicky, když si přečtete jeho díla v angličtině, cítíte tu samou vůni, zažíváte ten samý pocit.
Dokážete si představit, že je to on, kdo píše v angličtině, ten samý chlapec, který přišel z hor. Z vesnice na úbočí pohoří Mount Lebanon.
Tohle je příklad, o němž nelze pochybovat.
Za druhé se říká, že když chcete zabít národ, jediným způsobem, jak to provést, je zabít jeho jazyk.
Taková je skutečnost, které si jsou rozvinuté společnosti vědomy.
Němci, Francouzi, Japonci a Číňané jsou si toho vědomi.
Proto vydávají zákony na ochranu svého jazyka.
Dělají jazyk posvátným.
To je důvod, proč jej používají ve výrobě, na jeho rozvoj platí hodně peněz.
Dokážeme to lépe než oni?
Dobře, my nepocházíme z rozvinutého světa, tohle pokročilé myšlení k nám ještě nepřišlo a my bychom rádi dohnali ten civilizovaný svět.
Země jako Turecko, Malajsie a další, které byly kdysi jako my, se rozhodly usilovat o rozvoj, provádět výzkum, aby dohonily ty vyspělé země. Ochraňovaly svůj jazyk jako diamant, když stoupali po tom pomyslném žebříku.
Drželi ho při sobě.
Pokud dostanete jakýkoli výrobek z Turecka nebo odjinud a není popsán turecky, tak to není místní výrobek.
Neuvěřili byste, že to není místní výrobek.
Vrátili by se zpět do pozice bezradných konzumentů, jakými jsme dnes téměř vždy my.
Tudíž aby mohli inovovat a vyrábět, museli ochránit svůj jazyk.
Když řeknu "svoboda, svrchovanost, nezávislost" v arabštině, co Vám to připomíná?
Není Vám to povědomé, že?
Bez ohledu na to kdo, jak a proč.
Jazyk není jen o konverzaci, jen o slovech vycházejících z našich úst.
Jazyk představuje konkrétní období v našich životech a terminologii navázanou na naše emoce.
Takže když vyslovíme „svoboda, svrchovanost, nezávislost“, každý z nás si vytvoří konkrétní obraz v mysli, vybaví si konkrétní dojem konkrétního dne v konkrétním historickém období.
Jazyk není jedno, dvě nebo tři slova či písmena poskládaná dohromady.
Je to vnitřní myšlenka, která se váže na náš způsob myšlení, na způsob, jak vidíme ostatní a jak ostatní vidí nás.
Co je náš intelekt?
Jak odhadneš, jestli tento člověk rozumí nebo ne?
Takže když řeknu „svoboda, svrchovanost, nezávislost“ v angličtině, nebo když k Vám přijde Váš syn a řekne: 'Tati, žil jsi v době 'freedom' ('svoboda' v angličtině) hesla?'
Jak byste se cítili?
Pokud nevidíte problém, měla bych raději odejít a přestat zbytečně mluvit.
Mám na mysli to, že tyto výrazy nám připomínají konkrétní věc.
Mám frankofonní kamarádku, která se vdala za Francouze.
Jednou jsem se ji zeptala, jestli je v jejich manželství všechno v pořádku.
Ona odpověděla: 'Všechno je v pořádku, ale jednou jsem celou noc strávila otázkami a snahou mu přeložit význam slova „toqborni.“
(Smích) (Potlesk) Ta ubohá žena mu mylně řekla „toqborni“ a pak strávila celou noc tím, že se mu slovo snažila vysvětlit.
Byl zmatený tou myšlenkou: 'Jak může někdo být tak krutý?
Chce spáchat sebevraždu?
Pohřbít mě (angličtina)?' Toto je jeden z těch pár příkladů.
Zdálo se nám, že není schopná říct tohle slovo svému manželovi, protože by neporozuměl. A on má na to také má právo. Jeho styl myšlení je odlišný.
Řekla mi: 'Poslouchá se mnou Fairuz, a jednou večer jsem se snažila mu ji přeložit, aby cítil to, co cítím já, když Fairuz poslouchám.'
Ta ubohá žena mu přeložila tohle: 'Napřáhla jsem od nich ruce a ukradla tě --' (Smích) A tady je ten oříšek: 'Ale protože ty patříš k nim, dala jsem ruce zpět a opustila tě.'
(Smích) Přeložte mi to.
(Potlesk) Tak co jsme udělali pro ochranu arabského jazyka?
Přeměnili jsme to na zájem civilní společnosti a odstartovali kampaň na záchranu arabského jazyka.
Ačkoli mi mnoho lidí říkalo: 'Proč se o to staráš?
Zapomeň na tu starost a pojď se bavit.'
Bez problému!
Kampaň na záchranu arabského jazyka vypustila slogan, který zní: 'Mluvím k Vám z východu, ale Vy odpovídáte ze západu.'
Neřekli jsme: 'Ne! My neakceptujeme toto a tamto!'
Neosvojili jsme si takový způsob vyjadřování, protože by nám nikdo neporozuměl.
Když někdo se mnou takovým způsobem mluví, nesnáším arabštinu.
Říkáme -- (Potlesk) Chceme změnit naši realitu a být přesvědčení způsobem, který odráží naše sny, touhy a všední život.
Způsobem, který vypadá jako my a přemýšlí jako my.
Takže "Mluvím k Vám z východu, ale Vy odpovídáte ze západu." uhodilo hřebíček na hlavičku.
Následně jsme odstartovali další kampaň s obrazy písmen na zemi.
Příklad jste viděli venku - obraz písmene obklopeného černou a žlutou páskou. s nápisem 'Nezabíjej svůj jazyk!'
Proč? No vážně, nezabíjej svůj jazyk.
Opravdu bychom neměli zabíjet náš jazyk.
Museli bychom si najít nové bytí.
Vrátili bychom se zpět na začátek.
Tohle jde za hranice samotného promeškání šance být moderní a civilizovaní.
Poté jsme uveřejnili fotky mužů a žen, kteří na sobě měli arabská písmena.
Fotky 'cool' mužů a žen.
My jsme velice cool!
A všem, kteří by řekli: 'Ha! Vy jste použili anglické slovo!'
bych odpověděla: 'Ne! Já jsem slovo „cool“ adoptovala.' Nechme je namítat, co chtějí, ale pomozte mi najít hezčí slovo, které by lépe vystihlo skutečnost.
Nepřestanu říkat slovo 'internet'. Neprohlásila bych: 'Jdu na světovou síť.' (Smích) Protože to prostě nesedí! Neměli bychom si ze sebe dělat srandu.
Ale abychom se dobrali tohoto bodu, musíme být všichni přesvědčení, že nesmíme dovolit nikomu, kdo je větší než my, nebo si myslí, že v otázce jazyka má nad námi navrch, aby nás kontroloval nebo nutil si myslet a cítit, co on chce.
Klíčem je představivost.
Takže pokud se nemůžeme vydat do vesmíru, postavit raketu nebo něco jiného, můžeme být alespoň kreativní.
V této chvíli je každý z Vás kreativním projektem.
Začněme teď.
Napišme novelu nebo natočme krátký film.
Jediná novela by nás mohla znovu dostat na globální úroveň.
Mohla by arabštinu opět udělat číslem jedna.
Tudíž není pravda, že řešení neexistuje.
Řešení existuje! Ale musíme si ho uvědomit a být přesvědčení, že řešení existuje a že je naší povinností být součástí tohoto řešení.
Na závěr - co můžete udělat dnes?
Třeba 'tweety'. Kdo tady 'tweetuje'?
Prosím Vás, i když můj čas už vypršel, použijte arabštinu, angličtinu, francouzštinu nebo čínštinu.
Ale nepište arabštinu latinskými písmeny smíšenými s čísly!
(Potlesk) Je to hrůza! To není jazyk.
Vstupovali byste do virtuálního světa s virtuálním jazykem.
Není jednoduché se z takového místa vrátit a růst.
To je první věc, kterou můžeme udělat.
Za druhé je zde mnoho dalších věcí, které můžeme udělat.
Nejsme tady dnes od toho, abychom přesvědčovali jeden druhého.
Jsme tu proto, abychom upozornili na nezbytnost ochrany tohoto jazyka.
Řeknu Vám tajemství.
Dítě pozná svého otce pomocí jazyka.
Až se mně narodí dcera, řeknu ji: 'To je tvůj otec, miláčku (arabština).'
Neřeknu: 'To je tvůj otec, miláčku (angličtina).'
A pokud mi má dcera Noor v supermarketu řekne 'Díky (arabština),' neodpovím jí: 'Řekni „Merci, Maman“ (francouzština),' a nebudu doufat, že ji nikdo neslyšel.
(Potlesk) Zbavme se toho kulturního poklonkování.
(Potlesk)
Chtěl bych, abyste si položili otázku, kterou jste si možná nikdy předtím nepoložili: Čeho je lidský hlas schopný?
Čeho je lidský hlas schopný?
(Beatbox) ♪ Ooh baby ♪ ♪ baby ♪ ♪ baby ♪ ♪ baby ♪ (Plačící mimino) ♪ baby ♪ (Plačící mimino) ♪ baby ♪ (Mňoukající kočka) (Štěkající pes) Ano.
(Potlesk) (Zvuk bumerangu) Šel po mně. Musel jsem. Tak to bylo, jo.
Jak si asi dokážete představit, byl jsem divné dítě.
(Smích) Protože jsem se neustále pokoušel rozšířit svůj repertoár zvuků, co nejvíc to šlo.
Neustále jsem experimentoval s těmito zvuky.
A experimentuji dodnes.
Stále se snažím najít každý zvuk, který je možné vyloudit.
Věc se má tak, že jsem teď starší a moudřejší, a vím že jsou tu zvuky, které nikdy nebudu moci napodobit, protože jsem uvězněn ve svém fyzické těle, jsou zkrátka věci, které tělo nedokáže.
A jsou věci, které žádný hlas nedokáže udělat.
Například, nikdo nedokáže přečíst dva texty najednou
Je možné zazpívat alikvotní tóny, mniši to dokáží, je to jako ...
(alikvotní zpěv) Ale to je podvod.
A bolí tě potom v krku.
Některé věci jsou prostě nemožné, a tyto limity lidského hlasu mě vždycky unavovaly, protože beatbox je nejlepší cesta jak dostat hudební nápady, které máte v hlavě do světa, ale přinejlepším jsou to jen náčrty, a to mě štvalo.
Kéž by tu přece jen byl způsob, jak tyto nápady reprodukovat bez zábran, bez omezení, které mé tělo má.
A tak jsem na tom pracoval s těmito firmami, a vynalezli jsme stroj.
Vytvořili jsme systém, který v podstatě je stroj pro živé vystupování, stroj, který dokáže produkovat hudbu v reálném čase, a umožňuje mi, pouze pomocí mého hlasu vytvářet hudbu v reálném čase, jak ji slyším v hlavě, neomezenou žádnými fyzickými překážkami, které by mi mé tělo mohlo klást.
A teď Vám ukážu, co všechno to dokáže.
Ještě předtím než začnu vyluzovat zvuky a s pomocí toho zařízení manipulovat svým hlasem, chci znovu zopakovat, že všechno co uslyšíte, dělám pouze svým hlasem.
Ten systém má -- děkuji, krásný asistente -- Ten systém nemá žádné zvuky uvnitř, dokud je do něj nedostanu svým hlasem, takže neobsahuje žádné nahrané samply, nebo něco takového.
Jak se jednou tahle věc rozjede, a jak to začne modifikovat zvuk, který do něj vkládám, začne být těžké rozeznat, že jde o lidský hlas, ale je to tak, takže na to půjdeme pomalu, a začneme zlehka a jednoduše.
Takže problém polyfonie: mám jenom jeden hlas.
Jak se dostanu z této šlamastyky když chci mít několik rozdílných hlasů zároveň.
Nejlepší cesta by bylo udělat něco jako tohle.
(Beatbox) Nebo tancem. Asi takhle.
(Hudba) Díky.
(Potlesk) To je zřejmě ta nejjednodušší cesta.
Ale jestli chcete udělat něco pokročilejšího, něco, čeho nemůžete dosáhnout živým smyčkováním, je tu další cesta, jak se dá vrstvit hlas.
Jsou tu věci jako je pitch-shifting (změna výšky hlasu) které jsou úžasné, a teď vám ukážu, jak to zní.
Takže začnu další beat, asi takhle.
(Beatbox) Vždy by měl být na začátku kousek tance, protože je to prostě legrace, a můžete mi tleskat do rytmu, jestli chcete.
Nemusíte. To je v pořádku.
Jdeme na to. Nejdřív budu dělat basu.
(Hudba) A teď kytaru ve stylu rockabilly.
To je fajn. Ale pokud bych chtěl udělat, řekněmě -- (Potlesk) Díky. Pokud bych chtěl udělat, řekněme, rockové varhany?
Je to možné? Ano, je, takhle se nahraju.
(Zvuk varhan) A teď to mám, mám to nahrané.
Přiřadím to na klaviaturu.
(Hudba) To je zajímavé.
(Potlesk) Ale co kdybych chtěl znít jako celí Pink Floydi?
Řeknete, že je to nemožné.
Není. Je to možné a s pomocí této mašinky je to docela jednoduché. A naprosto skvělé.
Sledujte. (Hudba) Každý zvuk, který slyšíte, je můj hlas.
Nespouštím něco nahraného, co zní podobně.
Nemám žádné smyčky. Žádné syntezátory.
Naprosto všechno je pouze můj hlas, se kterým manipuluji, a když vám to dojde, tak se musíte nutně ptát, k čemu je to dobré?
Proč to dělám? (Smích) Protože je to levnější, než si najmout skutečné Pink Floydy, je to jednoduchá odpověď.
Ale ve skutečnosti jsem nevytvořil tuto mašinku aby simulovala věci, které už existují.
Ale udělal jsem ji, abych mohl vytvořit jakýkoli zvuk, který si dokážu představit.
Takže s vaším dovolením vám předvedu některé věci, které mě napadají, a doufám, že se vám to bude líbit, protože jsou docela neobvyklé, zvláště, když děláte věci, které jsou podobně neobvyklé, může být pro někoho těžké věřit tomu, že je to můj hlas.
(Hlasové efekty) (Hudba) Asi takto.
(Hudba) Takže volně přeloženo, tohle jsou možnosti lidského hlasu.
Dámy a pánové, děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
Jmenuji se Dan Cohen a jsem akademik, jak se říká.
Znamená to, že se hádám.
Je to důležitá součást mého života a hádám se rád.
Nejsem jenom akademik, jsem filozof, takže si myslím, že jsem v hádání se dost dobrý.
Ale také o hádání hodně přemýšlím.
A když jsem tak o tom přemýšlel, narazil jsem na řadu záhad,
a jedna z těch záhad je, že když jsem celé ty roky uvažoval o hádání, a dnes už jsou to celá desetiletí, tak jsem se v hádání zlepšil,
ale čím víc se hádám, tím lepší v hádání jsem, a tím častěji prohrávám.
A to je ta záhada.
Další záhada je, že mi to vlastně vůbec nevadí.
Proč mi prohrávání nevadí a čím to, že ti, co jsou v hádání dobří, vlastně lépe prohrávají?
Nuže, jsou tu i další záhady.
Jedna z nich je, proč se hádáme?
Komu hádky prospívají?
A když se teď nad hádáním zamyslím, chci říct, můžeme je nazývat akademické rozepře nebo kognitivní argumentace, kde je v sázce nějaké nové poznání. Je tento návrh pravdivý? Je tato teorie dobrá?
Je to použitelná interpretace údajů nebo textu?
A tak dále. Nezajímají mě hádky o tom, kdo je na řadě s umýváním nádobí nebo kdo má vynést smetí.
Ano, i kvůli tomu se hádáme.
V těchto já většinou vyhrávám, protože znám určité triky.
Ale to nejsou důležité hádky. Dnes mě spíš zajímají akademické pře,
a následující věci mi nejdou do hlavy. Zaprvé, co vyhrají ti, co jsou v hádání dobří, když vyhrají spor?
Co vyhraju, když vás přesvědčím, že utilitarianismus není ten správný systém pro uvažování o etických teoriích? Tak co vyhrajeme, když vyhrajeme hádku?
Ba co víc, co mám z toho, jestli si myslíte, že Kantova teorie funguje, nebo že bychom se měli zajímat o Millovu etiku?
Netrhá mi žíly, jestli si myslíte, že funkcionalismus je použitelná teorie myšlení.
Proč se tedy vůbec snažíme hádat?
Proč zkoušíme přesvědčit ostatní aby věřili věcem, kterým věřit nechtějí? A je to vůbec slušné?
Je správné, že tak zacházíme s ostatními, snažíme se je přimět myslet něco, co si myslet nechtějí?
Moje odpověď se opírá
o tři modely rozepří. První model, budeme mu říkat dialektický model, je, když přemýšlíme o hádkách jako o válce, a víte jaké to je. Je tu spousta křiku a řevu a vyhrávání a prohrávání,
a není to moc užitečný model hádání ale je celkem běžný a pevně zakotvený.
Je tu i druhý model hádání: hádání jako důkaz.
Vezměte si matematické spory.
Zde je můj argument. Funguje to?
Je to správně? Jsou předpoklady oprávněné? Jsou závěry platné?
Žádné soupeření, žádná ublíženost, není to nutně hádání v tom negativním slova smyslu.
Ale mějme na paměti, že je tu ještě třetí model který si myslím, že bude velmi užitečný, a to jsou hádky jako umělecké výkony, hádky, které se dějí před publikem.
Můžeme si představit politika, který se snaží předložit stanovisko, snaží se publikum o něčem přesvědčit.
Tento model má ještě háček, který si myslím, že je důležitý, někdy, když se hádáme před publikem, někdy má to publikum ve při svoji roli, například za při můžeme označit slyšení před porotou, která vynáší rozsudek a rozhoduje o případu.
Budeme tomu říkat rétorický model, kde musíte přizpůsobit svoji při určitému publiku.
Víte, vést solidní, dobře argumentovanou, neprůstřelnou při v angličtině před frankofonním publikem zkrátka nebude fungovat.
Takže máme tyto modely - hádka jako válka, hádka jako důkaz a hádka jako představení.
Z těch tří je hádka jako válka ta dominantní.
Dominuje tomu, jak o hádkách mluvíme, jak o nich myslíme a proto určuje i to, jak se hádáme, jak svoje hádky vedeme.
Když o hádkách mluvíme, ano mluvíme velmi militaristickým jazykem.
Chceme silné argumenty, argumenty, které budou mít dopad, argumenty, které přesně sednou.
Chceme neprůstřelnou obhajobu a správnou strategii.
Chceme argumenty, které budou zabíjet.
Přesně takové hádky chceme.
To je dominantní způsob jakým o hádkách přemýšlíme.
Když mluvím o hádkách, je to tak jak si pravděpodobně myslíte, ten konfliktní model.
Ale ta válečná metafora, válečné paradigma nebo model uvažování o hádkách, má, myslím, na to, jak se hádáme, deformující účinky.
Zaprvé vyzdvihuje taktiku nad podstatu.
Můžete si koupit kurz logiky, argumentace.
Můžete se naučit všechny ty triky, které lidé používají, aby se pokusili vyhrát hádku, jejich chyby.
Zveličuje to ten aspekt my versus oni.
Dělá z toho soupeření. Je to polarizující.
A jediný předvídatelný výsledek je triumf, slavné vítězství, nebo pokoření, potupná porážka.
Myslím, že to jsou deformující účinky, a nejhorší ze všeho je, že se zdá, že brání smlouvání, rozmýšlení, kompromisům a spolupráci.
Přemýšlejte o tom. Dostali jste se někdy do hádky a pomysleli si: „Zkusme přijít na to, jestli se můžeme na něčem domluvit,
než abychom si to vybojovali. Co můžeme společně vymyslet?“
A myslím, že ta metafora hádky jako války zabraňuje těmto ostatním možným řešením hádky.
A konečně, a to je na tom to nejhorší, nezdá se, že by nás hádky někam dovedly.
Jsou to slepé uličky. Jsou to kruhové objezdy, nebo dopravní zácpy nebo patové situace v konverzaci.
Nikam se nedostaneme.
A ještě jedna věc, a jako učitele
mě to velmi trápí: Pokud je hádka válka, pak je tu implicitní rovnice mezi učením a prohráváním.
Vysvětlím, co tím myslím.
Představte si, že se vy a já hádáme.
Věříte návrhu P a já mu nevěřím.
A já řeknu: „Proč věříte návrhu P?“
A vy mi řeknete svoje důvody.
A já namítnu: „No ale přece…?“
A vy na moji námitku odpovíte.
A já se zeptám: „A co tím myslíte?
Jak se to tady dá použít?“ A vy mi na moji otázku odpovíte.
Předpokládejme, že v závěru jsem namítal, zpochybňoval, přednesl jsem nejrůznější návrhy na zvážení, a vy jste pokaždé odpověděli k mojí spokojenosti.
Ale také na závěr řeknu: „Víte co? Myslím, že máte pravdu.
Jsem pro P.“ A mám nové přesvědčení.
A není to jen tak nějaké, je to dobře formulované, prověřené, bitvou ošlehané přesvědčení.
Velký poznávací zisk.
Dobře. Ale kdo tu hádku vyhrál?
Válečná metafora, zdá se, nás nutí, abychom řekli, že vy, i přesto, že jste z toho nezískali žádné nové poznatky.
Co jste získali z toho, že jste mě přesvědčili?
No jistě, trochu potěšení, možná se pošimralo vaše ego, možná tím dostanete v oboru nějaký profesionální statut. Tento člověk umí přesvědčit.
Ale co se týče poznání - a jen z tohoto úhlu pohledu - kdo byl vítěz?
Ta válečná metafora nás nutí si myslet, že jste vítěz a já jsem prohrál, i přestože jsem získal.
A s tímto obrázkem je něco v nepořádku.
A chtěl bych tento obrázek změnit, pokud můžeme.
Můžeme najít způsob, aby hádky vyplodily něco pozitivního?
Potřebujeme nové únikové strategie.
Ale nikdy nebudeme mít nové únikové strategie pro hádky, pokud k nim nebudeme mít jiný vstupní přístup.
Je třeba, abychom vzali v potaz i jiné druhy hádek.
Ale abychom to udělali, no, nevím, jak to udělat.
Špatné zprávy.
Metafora hádky jako války je prostě jako monstrum.
Zabydlela se nám v mysli, a neexistuje žádná kouzelná zbraň, která by ji zabila.
Nezmizí mávnutím kouzelného proutku.
Nemám odpověď.
Ale mám nějaké návrhy,
a zde jsou. Pokud chceme nové způsoby hádání, musíme vymyslet nové typy těch, co se hádají.
Zkuste si to. Přemýšlejte o rolích, které lidé v hádkách mají.
V konfliktní, dialektické hádce je proponent a oponent.
V rétorických hádkách je publikum.
V důkazových hádkách je ten, kdo ověřuje.
Tolik různých rolí.
Dokážete si představit hádku, ve které jste ten, kdo se hádá, ale zároveň i publikum které se dívá samo na sebe?
Dokážete si představit sebe, jak se díváte, jak se hádáte, prohráváte, ale stejně na konci řeknete: „Páni, to byla ale dobrá hádka.“
Dokážete to?
Myslím, že ano. A myslím, že pokud si dokážete představit hádku, kde poražený řekne vítězi a publiku a porotě „Jo, to byla dobrá hádka,“ pak jste si dokázali představit dobrou hádku.
A víc než to, myslím, že jste si představili dobrého hádajícího, který je hodný toho, jaký se snažíte být.
Prohrávám hodně hádek.
Dá to práci, abyste v tom byli dobří v tom smyslu, abyste z prohry měli výhodu, ale naštěstí jsem měl spousty kolegů kteří byli ochotni přitvrdit a poskytnout mi tu zkušenost.
Děkuji.
(Potlesk)
Před 15 lety jsem se po 20 letech v USA přestěhoval zpět domů. Afrika mě volala zpět.
Doma v Zimbabwe jsem založil první školu grafického designu a nových médií v zemi.
Nazval jsem ji Zimbabwe Institute of Vigital Arts.
Snem bylo vytvořit jakýsi Bauhaus. Školu, kde by se zkoumaly a zkoušely nápady na vytvoření nového vizuálního jazyka založeného na dědictví afrického umění.
Nabízíme dvouletý obor pro talentované studenty, kteří úspěšně dokončili středoškolské vzdělání.
Typografie je velice důležitou součástí osnov. Vedeme studenty k hledání inspirace uvnitř sebe sama.
Zde je plakát navržený jedním ze studentů. Téma bylo „vzdělání je právo“.
Zde jsou loga navržená studenty.
V Africe má písmo dlouhou tradici. Toto ovšem není obecně známo a tak jsem napsal knihu „Afrikan Alphabets“, abych na to upozornil.
V Africe existovaly různé druhy písma. Nejprve existovala prapísma, mezi které patří například písmo Nsibidi. Nsibidi je ideografické písmo tajné společnosti Ejaghamského kmene v jižní Nigérii.
Jedná se tedy o písmo pro speciální účel.
Akanský lid z Ghany a Pobřeží slonoviny přibližně před 400 lety vytvořil symboly Adinkra. Jedná se o přísloví, pořekadla, věci, zvířata a rostliny. Můj oblíbený systém Adinkra je ten v levém horním rohu.
Jmenuje se Sankofa.
Znamená „Vrať se a získej.“ Tedy pouč se z minulosti.
Tento piktogram je dílem lidu Jokwe z Angoly a vypráví příběh stvoření světa.
Nahoře je Bůh, dole je člověk, lidstvo, nalevo je Slunce a napravo Měsíc.
Všechny dráhy vedou od Boha a zpátky k němu.
Tajná společenství lidu Yoruba v Kongu regionech Palo, v Nigérii, Kongu a Angole vyvinuly toto složité písmo, které je stále používáno v Novém světě - na Kubě, v Brazílii, Trinidadu a na Haiti.
V pralesích Demokratické Republiky Kongo, v etniku Ituri, muži tvoří látku z určitého druhu stromu a ženy, které zpívají náboženské písně, zdobí látku vzory, jenž mají stejnou strukturu jako polyfonní skladba jejich písní. Jedná se o jakýsi notový zápis.
V Jižní Africe používají ženy etnika Ndebele tyto symboly a další geometrické vzory k dekoraci domů pestrými barvami a ženy etnika Zulu používají symboly na korálcích, které zaplétají do náramků a náhrdelníků.
Etiopie má nejdelší písemnou tradici. Etiopské písmo bylo vytvořeno ve 4. století našeho letopočtu.
Písmo je používáno k zápisu amharštiny, kterou mluví více než 24 milionů lidí.
Král Ibranim Njoya Bamumského království v Kamerunu vynalezl Shü-mom ve věku 25 let.
Shü-mom je písemný systém.
Jedná se o slabikové písmo. Tedy ne abeceda jako taková.
Zde vidíme tři fáze vývoje, kterým prošel za 30 let.
Lidé etnika Vai v Libérii měli dlouhou tradici gramotnosti před jejich prvním kontaktem s evropskou civilizací na začátku 19. století.
Jedná se o slabikové písmo, které se čte zleva doprava.
U jejich sousedů v Sierra Leone vyvinuli Mendeové slabikové písmo, které se ovšem čte zprava doleva.
Africký design se může chlubit dlouhou tradicí. Afričané mají určitý cit pro design. Problémem současného afrického designu ovšem je, že designéři mají problémy se všemi formami designu, protože se často inspirují vnějšími vlivy.
Tvořivý duch Afriky, její tvůrčí tradice má ale stejně jako dříve velikou sílu. Kéž by se jimi designéři řídili více.
Tento etiopský kříž ilustruje myšlenky doktora Rona Eglashe. Tedy že africké intuitivní pojetí fraktálů může mnoho nabídnout výpočetní technice a matematice.
Starověcí Afričané vytvořili civilizace a pozůstalé památky, jenž dodnes stojí, jsou tohoto svědectvím.
Jedním z největších úspěchů lidstva je vynález písma. První písmo bylo přisuzováno Mezopotámii a jejímu klínovému písmu vynalezenému v 17. století před Kristem. Mezopotámii následovaly egyptské hieroglyfy. Tato historická fakta byla považována za nezpochybnitelná.
Až do roku 1998, kdy profesor John Coleman Darnell z Yaleovy univerzity objevil tyto nápisy ve vápenci v Thébské poušti na západě Egypta. Tyto nápisy jsou datovány mezi 20. a 19. století před Kristem, tedy staletí před Mezopotámií.
Nápisy byly pojmenovány Wadi el-Hol - podle místa nálezu. Některé z nich byly rozšifrovány a výzkum stále probíhá. Mezi vědci ovšem panuje shoda, že se jedná o vůbec nejstarší písmo v dějinách lidstva.
Zde vidíte paleografickou tabulku, která zobrazuje, co bylo doposud rozšifrováno. Písmeno A - „ālep“ nahoře, písmeno „bêt“ uprostřed a tak dále.
Je načase, aby afričtí studenti designu začali číst díla velikánů jako Cheikh Anta Diop ze Senegalu, jehož dílo o Egyptě bylo obhájeno právě tímto objevem.
Nakonec bych zmínil jamajského vůdce Marcuse Mosiaha Garveyho a ghanské etnikum Akan. Jejich symbol Sankofa vyzývá, abychom se při tvoření současnosti a budoucnosti pro nás a naše děti vraceli do minulosti.
Je také na čase, aby se afričtí designéři přestali inspirovat vně,
protože to, co tak dlouhou dobu hledali, se nenachází vně, ale na dosah ruky, přímo v nich.
Děkuji.
(Potlesk)
Adam Ockelford: Slibuji, že nebudu moc mluvit a že Derek bude hodně hrát, ale myslel jsem, že by zkrátka bylo dobré shrnout, jak se Derek dostal tam, kde je dnes.
Je to úžasné, protože dnes je mnohem větší než já, ale když se narodil, vešel by se vám do dlaně.
Narodil se tři a půl měsíce před termínem a byl to opravdu úžasný boj o přežití.
Potřeboval jsi hodně kyslíku a to mělo vliv na tvůj zrak, Dereku, a také na způsob, jakým vnímáš řeč a jak vnímáš svět.
Ale tím všechno zlé skončilo, protože když ses vrátil domů z porodnice, rozhodla se rodina zaměstnat uznávanou chůvu, která se o tebe měla starat, Dereku, po celou dobu tvého dětství.
A chůva se opravdu skvěle vžila do situace dítěte, které nevidí.
Pro Dereka zvolila hudbu.
A skutečně mu v prvních letech života zpívala, nebo jak tomu říká Derek, švitořila.
A já si myslím, že právě podněty při poslechu jejího hlasu, hodiny a hodiny každý den, ho donutily přemýšlet, možná se v jeho mozku něco probouzelo, nějaký druh hudebního nadání.
Na malé fotce vidíte, jaké pokroky dělal Derek, když byl se svou chůvou.
Další chůvina skvělá myšlenka byla, že by snad mohl dostat něco, na čem by mohl hrát a zajisté to byla ona, kdo přivlekl toto malé piano z půdy. Nikdo si nemyslel, že bude ještě někdy k užitku.
Tvé malé ručce ale nevyhovovalo, Dereku a vlastně jsi do něho mlátil, mlátil tak silně, že si všichni mysleli, že ho rozbiješ.
Ale po několika měsících bušení do piana se najednou vyklubala neskutečná hudba a myslím, že to byl opravdu ten zázračný okamžik Dereku, kdy sis uvědomil, že všechny slyšitelné tóny světa dokážeš zopakovat na klávesách.
To byl opravdu velký objev.
Byl jsi nevidomý a to samozřejmě znamenalo, že ses učil sám.
Derek Paravicini: Učil jsem se hrát sám.
AO: Určitě ses naučil hrát sám a hraní na piano pro tebe zároveň byla Dereku, spousta úderů klouby, karatistické seky a dokonce jsi trochu hrál i nosem.
A pak chůva udělala další věc, zmáčkla červený knoflík na tom malém kazetovém přehrávači, který tenkrát měli a toto je ta báječná nahrávka Derekova hraní, když mu byly 4 roky.
DP: "Molly Malone (Srdcovky a slávky)".
AO: Vlastně to nejsou "Srdcovky a slávky".
Toto je "Anglická venkovská zahrada".
DP: "Anglická venkovská zahrada".
(Hudba: "Anglická venkovská zahrada") AO: Tak vidíte.
(Potlesk) Myslím, že je to úžasné.
Víte, to hraje malé dítě, které nevidí, nerozumí příliš světu okolo sebe, nemá v rodině nikoho, kdo by uměl na něco zahrát a přesto se tohle samo naučilo.
A jak vidíte na obrázku, pro tebe to hraní Dereku znamenalo poměrně hodně tělesného pohybu.
Pojďme dál. Derek a já jsme se potkali, když mu byly 4 a půl roku a zpočátku jsem si Dereku myslel, že jsi blázen, abych řekl pravdu. Protože když jsi hrál na piano, vypadalo to, že se snažíš zahrát každičkou notu a taky jsi měl ten drobný zlozvyk, že jsi mě od piana odstrkoval.
Takže jakmile jsem se pokusil přiblížit, byl jsem jemně odstrčen.
Když jsem řekl tvému otci, Nickovi, že bych se tě pokusil učit, nevěděl jsem si rady, jak na to, když se nemůžu přiblížit k pianu.
Ale po nějaké době jsem si řekl, dobrá, prostě tě vezmu a odšoupnu na druhou stranu místnosti. A za 10 sekund, které mi zbývaly, než Derek přiběhl zpátky, jsem stihl rychle něco zahrát, aby se to mohl naučit.
Myslím, že jsi Dereku nakonec souhlasil, že vlastně může být zábava hrát na piano společně.
Tady mě vidíte v raných, předmanželských letech s hnědým vousem a malý Derek se tam soustředí.
Byl jsem si vědom, že se to bude nahrávat, že?
Ok. (Smích) Potom, v deseti letech, vzal Derek svět útokem.
Tohle je tvoje fotka, Dereku, jak hraješ v Barbicanu s Britským symfonickým orchestrem.
V podstatě to byla vzrušující jízda, opravdu.
Tenkrát jsi Dereku moc nemluvil, a tak jsme vždycky zažili chvilku napětí, jestli jsi vlastně porozumněl, co se bude hrát a jestli zahraješ správnou skladbu ve správné tónině a trnuli jsme při mnoha dalších věcech.
Ale orchestr byl také ohromen a tisk z celého světa byl uchvácený tvou schopností hrát ty úžasné skladby.
Otázkou bylo, jak to děláš, Dereku?
Snad teď dokážeme publiku ukázat co je za tím, když hraješ.
Myslím, že tou první věcí bylo, že když jsi byl Dereku velmi malý, ve tvých dvou letech byl už tvůj hudební sluch vyspělejší než u většiny dospělých.
A tak kdykoliv jsi uslyšel jakoukoliv notu -- když teď zahraju na libovolnou klávesu -- (Tóny piana) -- věděl jsi okamžitě, která to byla, a byl jsi také schopen ji najít na pianě.
Tomu se říká absolutní sluch. Někteří lidé bezpečně rozpoznají tóny několika bílých kláves uprotřed piana.
(Tóny piana) Teď vidíte -- jak je Derek muzikální.
(Potlesk) Ale Dereku, tvůj sluch dokáže mnohem víc.
Když na chvíli odložím mikrofon, a zahraju skupinku not,
ti, kteří vidí, poznají, kolik not hraji, ale Derek samozřejmě nevidí nic.
Nejen, že dokážeš říct, kolik je to not, ale jsi schopen je okamžitě přehrát.
Pojďme na to. (Akordy) Dobrá, zapomeň na terminologii Dereku.
Úžasné. Je to schopnost slyšet několik zvuků zároveň, ne jen jednotlivě. Ale když hraje celý orchestr, dokážeš vnímat všechny zahrané noty, a po dlouhých hodinách cvičení, je kdykoliv přehraješ na pianě. Myslím, že to je základ tvých schopností.
Ale.
Bez techniky je čistý talent k ničemu a naštěstí ses Dereku rozhodl, když už jsme se začali učit, že si necháš poradit a naučíš se, jak se mají správně hrát stupnice.
Například, že palec se v C dur klade spodem.
(Tóny piana) A tak podobně.
Nakonec ti to šlo tak rychle, že pro tebe věci jako je "Let čmeláka" nebyly žádný problém, že?
DP: Ne.
AO: Dobrá. Ve věku 11 let hrál Derek takové skladby.
DP: Toto.
(Hudba: "Let čmeláka") (Potlesk) AO: Dereku, ukloň se.
Výborně.
S nacvičenými stupnicemi jsi Dereku dokázal vpravdě úžasnou věc, dokázal jsi hrát "Let čmeláka" nejen v obvyklé tónině, ale v jakékoliv, kterou ti předehraju. Derek umí transponovat.
Takže když zahraju libovolnou notu,
(Tóny piana) dokážeš zahrát "Let čmeláka" v této tónině?
DP: "Let čmeláka" v této tónině.
(Hudba: "Let čmeláka") AO: Nebo jiná? Co třeba v G mol?
DP: G mol.
(Hudba: "Let čmeláka") AO: Výborně. Dobrá práce Dereku.
Ve tvém mozku je Dereku úžasný hudební počítač, který dokáže okamžitě překalibrovat a přepočítat všechny skladby světa.
Většina pianistů dostane infarkt, když jim řeknete, "Promiňte, zahrál byste "Let čmeláka" v H mol místo v A mol?" tak, jak jsme to slyšeli.
Vlastně poprvé Dereku, jsi to hrál s orchestrem, připravil sis verzi, kterou jsi měl naučenou, ale orchestr měl hrát jinou verzi. Během dvouhodinového čekání před zkouškou a před koncertem poslouchal Derek tu druhou verzi, rychle se ji naučil a byl pak schopen ji hrát s orchestrem.
Skvělý chlapík.
Obdivuhodná je i tvoje paměť.
DP: Paměť. AO: Tvoje paměť je opravdu úžasná a na každém našem koncertě samozřejmě vyzýváme publikum, aby se přidalo, a navrhlo skladbu, kterou by si chtělo nechat od Dereka zahrát.
A lidé říkávají: "To je hodně odvážné, protože co když ji Derek nebude znát?"
A já na to: "Ne, vůbec to není odvážné, protože, když navrhnete něco, co Derek nezná, budete muset přijít a předzpívat to a on to pak zahraje." (Smích) Takže se rozmyslete, než navrhnete něco výstředního.
Ale vážně, chtěl by někdo vybrat nějakou skladbu?
DP: Vyberte skladbu. Vyberte, vyberte, chtěli byste vybrat? AO: Protože je tu docela tma, musíte to zakřičet.
Chcete mě slyšet hrát?
(Publikum: "Motiv z Paganiniho.") AO: Paganini. DP: "Motiv z Paganiniho".
(Smích) (Hudba: " Motiv z Paganiniho") (Potlesk) AO: Dobrá práce.
Derek jede brzy do L.A. a to je milník, protože to znamená, že Derek a já spolu strávíme dlouhými přelety přes 100 hodin, což je docela zajímavé, že Dereku?
DP: Moc zajímavé, Adame, ano.
Dálkové lety. Ano. AO: Možná si myslíte, že vydržet se spolu bavit 13 hodin, je dlouhá doba, ale Derek to zvládá bez problémů.
(Smích) V Americe pro Dereka zavedli pojem "lidský iPod", což si myslím není vůbec správné, skutečně, protože ty jsi Dereku mnohem víc než nějaký iPod.
Ty jsi úžasný, kreativní hudebník, a myslím, že opravdu nejprokazatelněji to bylo vidět, když jsme jeli do Slovinska a někdo - při delších koncertech chceme, aby se k nám přidali účinkující z publika, a ten člověk tehdy hodně nervózně přišel na pódium.
DP: Hrál "Hůlky". AO: A hrál "Hůlky".
DP: "Hůlky".
AO: Nějak takhle. DP: Takhle.
Ano. (Tóny piana) AO: Měl bych to nechat zahrát Derekova manažera.
Sedí támhle.
DP: Kdosi hrál "Hůlky" takhle. AO: Jen ho škádlím.
Začínáme. (Hudba: "Hůlky") DP: Nech to zahrát Dereka.
AO: Co si s tím provedl ty, Dereku?
DP: Improvizoval jsem, Adame.
AO: Tak tohle je hudebník Derek.
(Hudba: improvizace na téma "Hůlky") (Potlesk) (Hudba) (Potlesk) Tleskejte spolu s Derekem.
(Hudba) (Potlesk) Lidi z TEDu mě zabijí, ale snad máme trochu času na jeden přídavek.
DP: Na jeden přídavek. AO: Jeden přídavek, ano.
Bude to jeden z Derekových hrdinů.
Skvělý Art Tatum -- DP: Art Tatum.
AO: -- což byl také nevidomý pianista, a myslím, že stejně jako Derek, považoval celý svět za piano, takže kdykoliv Art Tatum něco hraje, zní to jako by byly v místnosti tři piana.
A tady je Derekova verze Art Tatumovy verze "Chyťte tygra"
DP: "Chyťte tygra".
(Hudba: "Chyťte tygra") (Potlesk)
Ahoj. Já jsem architekt, jediný architekt na světě,
který staví z papíru, jako je tahle papírová trubka. Tohle je první realizace, kde jsem použil papírové trubky, rok 1986.
Mnohem dříve, než lidé začali mluvit o ekologii a životním prostředí. Začali jsme tehdy testovat papírové trubky pro konstrukci staveb.
Takové testování je složité, ale ukázalo se, že jsou mnohem odolnější, než jsem očekával, a protože je to průmyslový materiál, mohou být i voděodolné a nehořlavé.
Pak jsem postavil dočasnou stavbu v roce 1990.
Je to první stavba z papíru.
330 trubek o průměru 55 cm a jenom 12 trubek a průměru 120 cm.
Jak vidíte na obrázku, na záchodě,
když vám dojde toaletní papír, můžete si ho odloupnout ze stěny, to je velmi užitečné.
V roce 2000 bylo v Německu velké Expo.
Byl jsem vybrán pro návrh budovy, a protože tématem Expa byly ekologické otázky,
měl to být pavilón z papírových trubek, z recyklovatelného papíru.
Můj design nesměřoval k dokončení budovy,
ale až k jejímu odstranění, protože každá země má vlastní pavilon, takže po půl roce máte mnoho industriálního odpadu, proto moje stavba musí být znovu využitelná nebo recyklovatelná.
To bylo cílem mého návrhu.
Pak jsem měl velké štěstí, že jsem vyhrál soutěž s návrhem druhého Pompidou centra ve Francii, ve městě Metz.
Protože jsem byl velmi chudý, chtěl jsem si pronajmout kancelář v Paříži, ale nemohl jsem si to dovolit. Tak jsem se rozhodl vzít do Paříže studenty, abychom postavili naší kancelář v Paříži sami nad Pompidou centrem.
Přivezli jsme si papírové trubky a dřevěné spojnice, kancelář byla dlouhá 35 metrů, zůstali jsme tam 6 let
a neplatili jsme žádný nájem. (Smích) (Potlesk) Měl jsem ale jeden velký problém.
Protože jsme byli součástí výstavy, i když mě chtěl navštívit přítel,
musel si koupit lístek, aby mě mohl navštívit, to byl problém.
Pak jsem postavil muzeum v Metz.
To je dnes velmi populární muzeum, tím jsem vytvořil pro vládu velký monument.
Ale byl jsem tehdy velmi nespokojený, že moje povolání architekta neznamená pomáhat společnosti, ale práci pro privilegované lidi, bohaté lidi, vládu, developery, kteří mají peníze a moc, které jsou neviditelné,
a oni si nás najímají, abychom zviditelnili jejich moc a peníze monumentální architekturou.
To je naše profese a je to stejné v historii i v současnosti.
Byl jsem velmi nespokojený, že nepracujeme pro společnost. Přestože bylo mnoho lidí, kteří přišli o přístřeší kvůli přírodním katastrofám.
Ale musím říct, že už to nejsou přírodní katastrofy.
Například zemětřesení nikdy lidi nezabije, zřícení budov ano.
To je úkolem architektů.
Lidi potřebují po zemětřesení někde bydlet, ale nenajdete tam architekta, protože máme plné ruce práce pro privilegované lidi.
Tak jsem si myslel, že se jako architekti můžeme podílet na stavbě provizorního bydlení, můžeme ho zdokonalit.
Proto jsem začal pracovat v oblastech po katastrofách.
V roce 1994 v africké Rwandě,
kde proti sobě bojovali dva kmeny Hutu a Tutsi
a kde byli dva milióny uprchlíků.
Moc mě překvapilo, když jsem viděl obydlí v uprchlickém táboře poskytnutá OSN,
byla tak nedostatečná lidé tam mrzli, s přikrývkami v období dešťů. Od OSN dostali plachtu a museli kácet stromy. Více než dva miliony lidí kácející stromy,
to znamená mizení lesa a velký problém pro životní prostředí.
Proto začali poskytovat hliníkové trubky,
což bylo velmi drahé, spousta vyhozených peněz, takže znovu začali kácet stromy.
Navrhl jsem řešení situace využitím mých recyklovaných papírových trubek, což je velmi levné a odolné. Bylo mi umožněno postavit 15 jednotek
na otestování odolnosti proti vlhkosti, můj rozpočet bylo $ 50 na jednotku, postavili jsme 50 testovacích jednotek na ověření
pevnosti, odolnosti proti vlhku a termitům. A o rok později, v roce 1995 v Kobe bylo velké zemětřesení, kdy zahynulo téměř 7000 lidí.
A toto město v distriktu Nagata celé shořelo po zemětřesení
a objevil jsem tam mnoho trpících vietnamských uprchlíků shromážděných v katolickém kostele. Celá budova byla úplně zničená.
Odjel jsem tam a navrhl panu faráři, že postavím kostel z papírových trubek.
A on na to reagoval „Můj Bože!
Jsi blázen? Po požáru a stavět z papíru?“ Vůbec mi nedůvěřoval,
ale já jsem se nevzdal, jezdil jsem po Kobe,
navštívil jsem vietnamskou komunitu,
žili jen tak pod igelitovou plachtou v parku.
Navrhl jsem přestavbu, vybral jsem peníze na stavbu přístřešků,
a aby stavba byla snadná pro studenty, i demolice, použil jsem pivní přepravky jako základ.
Požádal jsem pivovary Kirin o nabídku, v té době společnost Asahi vyráběla plastové přepravky červené, což neladilo s barvou papírových trubek.
Na barvě záleží.
A také jsem očekával, že v přepravkách bude pivo, ale tyhle přišly prázdné. Pamatuji si, že jsme byli velmi zklamaní.
Přes léto jsme se studenty postavili 50 přístřešků.
Pan farář ke mně konečně získal důvěru a nechal mě postavit kostel,
musel jsem sám sehnat peníze a mít na pomoc své studenty.
Obnova kostela nám trvala 5 týdnů.
Měl vydržet 3 roky, ale byl tam 10 let, lidé ho milovali.
Potom na Tchaj-wanu bylo velké zemětřesení a já jsem navrhl darování kostela z Kobe. Rozebrali jsme ho a dobrovolníci ho znovu postavili.
A zůstal v Tchaj-wanu jako stálý kostel dodnes.
Tak se tato budova stala budovou stálou.
Tak se ptám, jaký je rozdíl mezi stálou a provizorní stavbou?
I stavba z papíru může být na stálo, když ji lidé milují,
a betonová stavba může být provizorní, pokud má jenom vydělat peníze.
V roce 1999 bylo zemětřesení v Turecku, jel jsem tam a měl jsem využít místní materiál na postavení přístřešků.
V roce 2001 v Indii jsem také postavil přístřešky.
V roce 2004 na Srí Lance po zemětřesení v Sumatře a tsunami jsem obnovoval islámské rybářské vesnice.
V roce 2008 v Čcheng-tu, v čínské oblasti Sečuán, zemřelo téměř 70 000 lidí, bylo zničeno mnoho škol kvůli korupci mezi vládou a smluvními partnery.
Byl jsem požádán o stavbu provizorního kostela.
Vzal jsem tam japonské studenty, aby pracovali s čínskými studenty.
Za jeden měsíc jsme postavili 9 učeben na ploše 500 m².
Jsou stále používané i po nynějším zemětřesení v Číně.
V roce 2009, v italské L'Aquila bylo velké zemětřesení,
a tohle je velmi zajímavá fotka. Premiér Berlusconi a japonský bývalý bývalý premiér Aso... U nás se mění premiér každý rok.
Pomohli nám vybrat peníze, dostal jsem půl milionu Eur od japonské vlády
na přestavbu tohoto hudebního sálu, protože L'Aquila je proslavená hudbou a všechny koncertní sály byly zničené a hudebníci se začali stěhovat pryč.
Takže jsem nabídl starostovi přestavbu provizorního sálu
a on s tím souhlasil za předpokladu, že si seženu peníze.
Měl jsem velké štěstí.
Berlusconi uspořádal sumit G8 a náš premiér tam byl, pomohli nám vybrat peníze a dostal jsem půl milionu Eur od japonské vlády na přestavbu tohoto provizorního sálu.
V roce 2010 na Haiti bylo velké zemětřesení, ale nebylo možné tam letět, letěl jsem do Santa Dominga, sousední země, a autem jsem jel 6 hodin na Haiti s místním studentem ze Santa Dominga a postavili jsme 50 jednotek z tamních papírových trubek.
Tohle se stalo v Japonsku před dvěma lety, v severním Japonsku.
Po zemětřesení a tsunami museli být lidé evakuováni do velké tělocvičny.
Ale podívejte se na to, žádné soukromí,
lidé tam trpí fyzicky i psychicky.
Jeli jsme tam postavit přepážky, se všemi studenty dobrovolníky a s papírovými trubkami. Velice jednoduché kóje s trubkovou konstrukcí a závěsem.
Nicméně někteří nadřízení zodpovědní za vybavení nechtěli, abychom to postavili, protože to jednoduše bránilo snadné kontrole.
Ale bylo to opravdu nutné postavit.
Neměli dostatečnou plochu pro byty. Toto je standardní vládní jednopatrové bydlení.
Podívejte se na to. I vláda poskytuje takové špatné provizorní bydlení. Tak namačkané, v nepořádku, protože tam není žádný prostor, nic, voda prosakuje. Tak jsem si myslel, že je nutná vícepatrová budova, protože nejsou žádné pozemky a také to není pohodlné.
Takže zatímco jsme stavěli přepážky,
podal jsem návrh starostovi, nakonec jsme se setkali s velmi milým starostou ve vesnici Onagawa v Myiagi a on mě požádal,
abych postavil třípatrové budovy na hřištích na baseball.
Použil jsem nákladní kontejnery, a také studenti pomohli postavit všechny budovy a nábytek a vytvořit pro ně pohodlí v rámci rozpočtu od vlády a také plocha stavby je shodná, ale je to mnohem pohodlnější.
Mnoho lidí tam chce zůstat nastálo.
To jsem velmi rád slyšel.
Nyní pracuji na kostele na Novém Zélandu, Christchurch.
Asi tak 20 dní před japonským zemětřesením tam také bylo zemětřesení, mnoho japonských studentů zemřelo, a nejdůležitější katedrála ve městě, symbol města Christchurch byla zničena.
Byl jsem požádán, abych přiletěl a znovu postavil katedrálu.
Je tedy v rekonstrukci a já bych rád dál stavěl monumenty,
které budou lidmi milovány.
Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Když jsme se vyvinuli z opic, tak proč tu s námi opice pořád ještě žijí?
(smích) Protože nejsme opice, ale jsme ryby.
(smích) Teď, když víte, že jste ryby a ne opice, je opravdu velice důležité pochopit, odkud pocházíme.
Vedu jednu z největších přednášek o evoluční biologii v USA a když studenti konečně pochopí, proč jsem jim celou dobu říkal ryby, pak vím, že je moje práce u konce.
Vždy ale musím začít své přednášky tím, že vyvrátím některé zakořeněné mýty, protože aniž bychom si to uvědomovali, hodně věcí, které nás o evoluci naučili,
byly špatně. Například nás učili o „evoluční teorii“.
Existuje ovšem mnoho evolučních teorií a stejně jako evoluce sama o sobě, ty teorie, které nejlépe odpovídají údajům, jsou ty, které přežijí dodnes.
Ta nejznámější je Darwinova teorie přirozeného výběru.
To je proces, při kterém organismus, který se nejlépe přizpůsobí prostředí, přežije a může se dále rozmnožovat. Ostatní organismy, které se nepřizpůsobí, pomalu vyhynou.
A je to.
Evoluce je takto jednoduchá.
Evoluce je stejně skutečná jako „gravitační teorie“.
Můžete ji prokázat stejně snadno.
Stačí se jen podívat na svůj pupek, který mají i ostatní placentární savci. Nebo páteř, kterou mají i jiní obratlovci. Nebo DNA, kterou mají všechna živá stvoření na celé planetě.
Tyto znaky se neobjevily u lidí.
Zdědili jsme je od svých předků a zdědí je i všichni naši potomci, nejen my.
Tímto způsobem se ovšem biologii neučíme, že ano?
Učíme se, že rostliny a bakterie jsou primitivní stvoření a z ryb se vyvinuli obojživelníci, které následovali plazi a savci. A pak jsme se vyvinuli my, dokonale vyvinutí tvorové na konci řetězce.
Ale život se nevyvíjí jen v jedné linii a my nejsme na jejím konci.
Vždy nám byla předkládána evoluce, která zobrazovala něco takového, opice a šimpanze, některé vyhynulé lidské druhy a všichni ti se měli stát námi.
Ale oni se námi nestali, a my se též nestaneme jimi.
My také nejsme výsledným produktem evoluce.
Proč je to důležité?
Proč musíme správně porozumět evoluci?
Špatné pochopení evoluce vedlo k mnoha problémům, ale nemůžete si klást onu odvěkou otázku „Odkud pocházíme?“,
když nepochopíte evoluci správně.
Špatné pochopení vedlo k mnoha zavádějícím a zcestným názorům na to, jak bychom se měli chovat k ostatním stvořením na zemi a k sobě navzájem z hlediska rasy a pohlaví.
Takže se vraťme o 4 miliardy let zpět.
Toto je jednobuněčný organismus, ze kterého jsme se vyvinuli.
Nejprve se z tohoto organismu vyvinul další jednobuněčný život, který se dodnes neustále vyvíjí a někteří by řekli, že archea a bakterie, které tuto skupinu převážně tvoří, jsou nejúspěšnějším organismem na zemi.
Určitě zde zůstanou i dlouho po nás.
Mnohobuněčnost se vyvinula asi před 3 miliardami let.
To se týká vašich hub, vašich rostlin i vašich zvířat.
První zvířata, která měla páteř, byly ryby.
Takže jsou vlastně všichni obratlovci ryby, a to znamená, že vy i já jsme ryby.
Takže mi neříkejte, že jsem vás nevaroval.
Jedna rybí linie se dostala na pevninu a díky tomu vznikli, mimo jiné, savci a plazi.
Z některých plazů se stali ptáci, z některých savců primáti, někteří primáti se stali opicemi s ocasem a z dalších se stali lidoopy, včetně různých lidských druhů.
Takže můžete vidět, že jsme se nevyvinuli z opic, máme s nimi totiž pouze společného předka.
Život kolem nás se neustále vyvíjel: více bakterií, více hub, všude plno ryb, ryb a ryb.
Kdybyste to náhodou neuhádli, tak mám ryby nejraději.
(smích) Jak se život vyvíjí, některé druhy také vymírají.
Většina druhů přežije pouze několik milionů let.
Takže většina života na zemi, který nás obklopuje, je přibližně stejně stará jako náš druh.
Takže by bylo pošetilé a sobecké si myslet, že jsou rostliny a bakterie primitivní a jen my jsme zde byli v ten správný okamžik evoluce, takže jsme něco víc.
Můžeme si představit život jako knihu, která ještě není dopsaná.
My vidíme pouze několik posledních stránek z každé kapitoly.
Když se podíváte ven, uvidíte 8 milionů druhů, se kterými sdílíme tuto planetu. Zkuste si je představit jako 4 miliardy let evoluce.
Všichni jsme výsledkem evoluce.
Můžeme si představit nás všechny jako mladé listy na tomto prastarém a obrovském stromu života. Všichni jsme propojení neviditelnými větvemi nejen mezi sebou, ale také se svými vyhynulými příbuznými a našimi evolučními předky.
Jelikož jsem biolog, neustále se snažím spolu s ostatními zjistit, jak jsme všichni vzájemně propojení a kdo je propojený s kým.
Možná je lepší o nás stále přemýšlet jako o malé rybce na suchu.
Ano, ta rybka se naučila chodit a mluvit, ale i tak ještě musíme zjistit, kým jsme a odkud jsme přišli.
Děkuji.
(potlesk)
Chris Anderson: Vítejte na TEDu.
Richard Branson: Mnohokrát děkuji. První TED byl skvělý.
CA: Potkal jste někoho zajímavého?
RB: Na TEDu je hezké, že je zajímavý každý.
Byl jsem velice rád, že jsem se potkal s Goldie Hawnovou, protože jsem se jí chtěl omluvit.
Byl jsem s ní asi před dvěma lety na večeři a -- měla velký snubní prsten, já jsem si ho nasadil a pak mi nešel sundat.
Vrátil jsem se tehdy v noci domů a má žena chtěla vědět, proč mám na prstě cizí obří snubní prsten.
Každopádně druhý den jsme museli zajít ke zlatníkovi, aby ho rozřízl.
Takže -- (Smích) -- se za to Goldie omlouvám.
CA: No to se povedlo.
Ukážeme si postupně několik slajdů s názvy některých Vašich společností.
Svého času jste založil jednu nebo dvě společnosti.
Virgin Atlantic, Virgin Records -- myslím, že to všechno začalo časopisem, který se jmenoval Student.
A poté následovaly další. Jak jste to dokázal?
RB: Četl jsem všechny ty vaše instrukce: že nesmím mluvit o vlastním podnikání a Vy se mě teď na to ptáte.
Předpokládám, že mě nechcete vykopnout z pódia, když jste se na to zeptal.
(Smích) CA: No to záleží na tom, jaká bude odpověď.
RB: Myslím, že jsem se brzy naučil, že pokud dokážete rozjet jednu společnost, dokážete rozjet jakoukoli jinou.
Chci říct, že všechno závisí na tom, jestli najdete ty správné lidi, jestli je dokážete nadchnout, dostat z nich to nejlepší.
Prostě se rád učím a jsem nesmírně zvídavý a rád beru věci na sebe, ty zaběhané zkouším převracet vzhůru nohama.
Bral jsem život jako neustálý proces učení.
A když vidím -- třeba když letím se společností někoho jiného a nemám z letu příjemné zážitky, což jsem tehdy, před 21 lety, neměl, tak jsem uvažoval, že bych možná já sám mohl založit takovou aerolinku, se kterou bych létal rád.
A tak jsem si z druhé ruky pořídil Boeing 747 a zkusil to s ním.
CA: To byla hodně nezvyklá záležitost, protože jste se vydal směrem, který hodně lidí považovalo za šílený.
A to takovým způsobem, že to málem naráz položilo celé Vaše impérium.
Bavil jsem se s jedním z investičních bankéřů, který v době, kdy jste v podstatě prodal Virgin Records a mohutně investoval do Virgin Atlantic, vnímal Vaši výměnu čtvrté největší nahrávací společností světa za 25. největší aerolinku jako pomatení mysli.
Proč jste tohle udělal?
RB: Myslím si, že mezi úspěchem a selháním je velmi tenká dělicí čára.
A myslím si, že když startujete podnikání bez finančního zázemí, patrně se pohybujete na špatné straně dělicí čáry.
Útočily na nás British Airways.
Snažily se vytlačit nás z trhu, rozjely něco, čemu se říká špinavá kampaň.
Uvědomil jsem si, že by se celé impérium zřítilo, kdybych se nepojistil.
Abych zachránil místa lidí, kteří pracovali v aerolince, a současně místa lidí, kteří pracovali pro nahrávací společnost, musel jsem prodat rodinné stříbro, abych zachránil aerolinku.
CA: V období po Napsteru se to od Vás zdá být geniální tah.
RB: Ukázalo se, že to byl správný krok.
V té době to bylo smutné, ale přešli jsme jinam.
CA: V současnosti hodně využíváte značku Virgin a zdá se, že se dostavuje vzájemná synergie.
Co tato značka znamená pro Vás?
RB: Rád bych si myslel, že znamená kvalitu, že když narazíte na společnost Virgin, tak -- CA: Tak je to kvalita, Richarde. Ale no tak, to říká každý.
Co duch firmy? RB: Ne, ale dostal bych se k tomu.
Je u toho spousta legrace a myslím, že lidé, kteří se v tom angažují, si to užívají.
Jak říkám, jdeme do toho a uvádíme do pohybu další odvětví, myslím, že to děláme jinak, myslím, že žádné odvětví už nezůstane stejné poté, co Virgin zaútočí na trh.
CA: Ale v několika podnicích, do kterých jste šel, možná značka nezafungovala tak dobře.
Mám na mysli Virgin Brides (Panny nevěsty) -- co se tam přihodilo?
(Smích) RB: Neměli jsme žádné zákazníky.
(Smích) (Potlesk) CA: Vlastně mě zajímalo, proč -- myslím, že jste propásli příležitost podnikat s kondomy.
Nazvali jste je Kamarádi. Nešlo využít značku Virgin i tentokrát?
Jako „už nejsem panna", nebo tak něco.
RB: Opět jsme měli problém najít zákazníky.
Když založíte společnost a zákazníci mají připomínky, často máte šanci se s nimi vypořádat.
Ale po třech měsících od založení firmy na kondomy jsem dostal dopis, stížnost, a tak jsem si sedl a napsal dlouhý dopis, ve kterém jsem se té dámě velice omlouval.
Ale evidentně jsem s tím o mnoho víc dělat nemohl.
Šest měsíců potom, anebo vlastně devět měsíců po tom, co k problému došlo, jsem dostal rozkošný dopis s fotkou dítěte a otázkou, zda bych se nechtěl stát kmotrem, jímž jsem se taky stal.
Takže nakonec všechno dobře dopadlo.
CA: Opravdu? Měl jste ten obrázek přinést.
To je báječné. RB: To jsem měl.
CA: Pomozte nám trochu s nějakými čísly.
Tedy, o jakých číslech to tady mluvíme?
Jak velká je ta skupina firem?
Jaké jsou celkové příjmy?
RB: Dohromady to dělá asi 25 miliard dolarů.
CA: A kolik máte zaměstnanců?
RB: Přibližně 55 000.
CA: Už jste byl fotografován při nejrůznějších příležitostech a v nejrůznějších okamžicích a nikdy jste se neobával o svou důstojnost nebo něco podobného.
Co to tehdy bylo? Není to nahrané?
RB: Jasně. Spouštěli jsme obří obchodní centrum v Los Angeles, alespoň myslím.
Ne, chci říct, že myslím -- CA: Ale jsou to Vaše vlasy?
RB: Ne.
CA: Co bylo tohle?
RB: Přilétal jsem na čaj.
CA: Aha.
(Smích) RB: Tohle byla docela legrace. Bylo to úžasné loďo-auto, ve kterém -- CA: To je přece auto, které jsme -- myslím měli na TEDsteru.
Je to -- mohli byste tohle na minutku stopnout?
(Smích) RB: Je to náročná práce, že?
CA: Myslím, že je to náročná práce.
(Smích) Když jsem poprvé přijel do Ameriky, zkoušel jsem tohle dělat i se zaměstnanci a tady jsou na to ty zvláštní zákony, je to hodně zvláštní.
RB: Já vím, mám -- právníky a ti říkají, že takové věci nesmím dělat, ale -- CA: A o čem to mluvíme, povězte nám o tom -- RB: „Pammy“ jsme rozjeli s chybnou úvahou, že bychom mohli soupeřit s Coca-Colou, vytvořili jsme láhev coly s názvem „Pammy“, přičemž její tvary trochu připomínaly Pamelu Anderson.
Problém tkví v tom, že se stále převracela -- (Smích) CA: Nenavrhoval ji Philippe Starck?
RB: Samozřejmě.
CA: Ukážeme si tu pár dalších obrázků.
Virgin Brides. Hezké. OK, tady se zastavme. Tohle bylo -- dostal jste nějaké vyznamenání, jestli se nepletu?
RB: Jo. Před 25 lety jsme spouštěli „God Save The Queen“ od Sex Pistols a nikdy bych nečekal, že nás královna o 25 let později -- pasuje na rytíře.
Myslím, že jí nějak nesloužila paměť.
CA: No, Bůh ji ochránil a Vy jste dostal svou spravedlivou odměnu.
Máte rád, když se vám říká Sire Richarde?
RB: Nikdo mně nikdy neřekl Sire Richarde.
V Americe tu a tam slýchávám, že mi lidé říkají Sire Richarde a mívám u toho pocit, že zrovna dávají nějakou shakespearovskou hru.
Nikde jinde se to ale nestalo.
CA: OK. Můžete vůbec k něčemu využít svůj titul?
RB: Ne. Snad jen kdybych se dostal do problémů, například při rezervaci stolu v restauraci nebo podobně, pak by se to snad mohlo hodit.
CA: Zní to líp, už to není Richard Branson. Je to Sir Richard Branson.
RB: Jdu říct sekretářce, aby to tak používala.
CA: OK. Pojďme se podívat na tu věc s lety do vesmíru.
Máme video, které ukazuje, o co Vám jde s Virgin Galactic ve vzduchu. (Video) Takže tohle je ta vesmírná loď navržená Burtem Rutanem?
RB: Jo. Bude připravená k provozu -- řekněme, během 12 měsíců, a pak bude následovat 12 měsíců důkladných testů.
Takže za 24 měsíců se budou moci lidé proletět ve vesmíru.
CA: Interiér je práce Philippa Starcka?
RB: Philippe na něm toho docela dost udělal: vytvořil logo a staví i náš vesmírný přístav v Novém Mexiku.
V podstatě na jeho výstavbu dohlíží, bude vypadat jako obří oko, které byste měli vidět, když budete ve vesmíru, jak na vás nahoru kouká.
A když přistanete, měli byste se tím obřím okem vracet zpět.
Co se týče designu, je naprostým géniem.
CA: Ale neměl za úkol navrhnout motor, že?
RB: Philippe v tom docela tápe, takže si nemyslím, že by byl tou nejlepší osobou pro navrhování motoru, ne.
CA: Před dvěma dny zde měl báječnou přednášku.
RB: Jo? Ne, on je -- CA: Některým lidem přišla báječná, jiným zase naprosto bizarní.
Mně osobně to přišlo úžasné.
RB: Je to úžasný nadšenec, což je důvod, proč ho mám rád.
Ale… CA: Vždycky ve Vás hlodala touha něco probádávat.
Litoval jste toho někdy?
RB: Mnohokrát.
Myslím, že to bylo hlavně při expedicích v balónech a na lodích, které jsme uskutečnili.
Asi šestkrát mě tahali helikoptérou z moře, a pokaždé už jsem nečekal, že o tom budu doma vyprávět.
V takových chvílích se určitě podivujete, co tam nahoře ještě děláte, -- CA: Ve kterém okamžiku -- už se Vám zdálo, že to přišlo, že teď už je to naposledy?
RB: Vlastně při každém z těch balónových dobrodružství, myslím, že každé bylo na hraně.
Mám za to, že jsme byli první -- předtím vlastně ještě nikdo Atlantik v horkovzdušném balónu nepřeletěl, postavili jsme balón schopný létat v tryskovém proudění (ze západu na východ) a nebyli jsme si úplně jistí, kdy má balón do tohoto proudění vstoupit, a jestli vydrží rychlosti větrů okolo 320 až 350 km/h, které tam vanou.
Při úplně prvním vypuštění obrovského balónu přes Atlantik z hory Sugarloaf (v Brazílii), byl vršek balónu nasát tryskovým prouděním o rychlosti několika set kilometrů za hodinu, kabina dole, ve které jsme byli my, se pohybovala možná 3 km/hod a balón prostě vzlétl.
Bylo to jako udržet se na tisícovce koní.
Jen jsme si drželi palce a modlili se, aby balón vydržel pohromadě, což se naštěstí stalo.
Ale víte, na konci všech těchto výletů s balónem -- zdá se, že se pokaždé cosi nepovedlo, a v tomhle případě jeden zkušenější vzduchoplavec, který byl se mnou, vyskočil a nechal mě tam bojovat o holý život.
CA: Řekl Vám, abyste skočil nebo prostě řekl „Já padám!“ a…
RB: Ne, řekl mi skoč, ale jakmile chyběla jeho váha, balón prostě vystřelil o 3 600 metrů nahoru a já ...
CA: Myslím, že jste se tím stal inspirací pro román Iana McEwana.
RB: Jo. Ne, nasadil jsem si kyslíkovou masku a stál jsem s padákem na vrcholu balónu a pozoroval jsem vířící mraky pode mnou a sbíral jsem odvahu skočit do Severního moře, -- a v těch chvílích jsem se cítil opravdu velmi osaměle.
Ale prostě jsme to nějak přežili.
CA: Skočil jste? Nebo šel balón nakonec dolů?
RB: No, věděl jsem, že mám paliva tak na půl hodiny a také jsem věděl, že mám šanci jenom, když skočím, zbývalo mi jenom pár minut života. A tak jsem sešplhal zpátky do kabiny a zoufale jsem se ubezpečoval,
že jsem udělal správné rozhodnutí.
Napsal jsem několik poznámek pro svou rodinu. A pak jsem šplhal zase zpátky nahoru, díval se na ty mraky pode mnou, a opět šplhal zpátky do kabiny.
A nakonec mě napadlo, že přece existuje lepší způsob.
Měl jsem nad sebou ten obrovský balón, to je největší padák všech dob, tak proč ho nevyužít?
Zvládl jsem s balónem proletět skrz mraky a asi 15 metrů nad mořem jsem se vrhl přes palubu.
Balón narazil do moře a už beze mě vystřelil 3 000 metrů nahoru.
Ale byl to nádherný pocit být v té vodě -- CA: Co jste to napsal své rodině?
RB: Jenom to, co byste Vy v takové situaci napsal taky: Prostě hrozně tě miluji a -- už jsem jim napsal dopis předtím, než jsem se vydal na tenhle výlet, jen pro případ, že by se cokoli přihodilo.
Naštěstí ho nemuseli nikdy otevřít.
CA: Vaše společnosti těmito hrdinstvími získaly neuvěřitelnou reklamu.
Roky -- dokud jsem nepřestal sledovat průzkumy, byl jste ve Velké Británii i jinde považován za velkého hrdinu.
Cynikové by mohli říct, víš, to je ten šikovný obchodník, který pro svůj zvláštní styl marketingu udělá všechno.
Kolik z toho dělaly náklady na reklamu?
RB: Experti na reklamu říkali, že jako majitel letecké společnosti bych se měl balónům, lodím a ztroskotáním v mořích věnovat až jako úplně poslednímu.
(Smích) CA: Kápli na to, Richarde.
RB: Myslím, že naše letecká společnost v té době měla celostránkovou reklamu hlásající: pojď do toho, Richarde, jsou lepší způsoby, jak překonat Atlantik.
(Smích) CA: Aby člověk všechno tohle dokázal, musí být od narození géniem, je to tak?
RB: No, tohle vyvracet nebudu. (Smích)
CA: OK, tady nemusíme používat právnické obraty.
Že jste nebyl tak hrozný ve škole?
RB: Já jsem byl dyslektik. Nechápal jsem nic z toho, co jsme ve škole dělali.
Určitě bych propadl v IQ testech.
Byl to jeden z důvodů, proč jsem v 15 školu opustil.
A když mě něco nezajímá, nesnažím se tolik to chápat.
Když jste dyslektik, zažíváte někdy docela bizarní situace.
Tím myslím například, že jsem musel -- rozjížděl jsem největší skupinu soukromých firem v Evropě, ale nevěděl jsem, jaký je rozdíl mezi ziskem před a po zdanění. Zasedání rady tak byla okouzlující.
(Smích)
Ptal jsem se stylem, jestli si vedeme dobře, nebo špatně.
Obvykle mi ti lidé říkali, no, že je to špatné.
CA: Jen na vysvětlenou, 25 miliard je hrubého, že?
Je to hrubá částka? (Smích) RB: No, vlastně doufám, že je to hrubého -- (Smích) Chápu to správně.
CA: Věřte mi, je to hrubého.
(Smích) RB: Když mi bylo 50, kdosi mě vzal ven z místnosti a řekl mi: „Podívej, Richarde, vysvětlím Ti to na diagramu.
Tady je moře a v něm je síť. Tou sítí byla z moře vytažena ryba.
A v té malé síti jsou zisky, které Ti zůstaly. Všechno ostatní Ti snědli.“
Konečně jsem si to všechno spočítal. (Smích)
(Potlesk) CA: Myslím, že i když jste ve škole zrovna vědecky nevynikal, ale byl jste také kapitánem kriketového a ragbyového týmu.
Byl jste svým způsobem -- přirozeným lídrem, ale také trochu… Stal jste se rebelem nebo jak byste se ...
RB: Jo, myslím, že jsem byl trochu individualista -- ale byl jsem, jo naštěstí jsem byl dobrý sportovec a aspoň v něčem jsem ve škole vynikal.
CA: A co nějaké další neobvyklosti z ještě dřívější doby.
Tím myslím tu historku o Vaší matce, která Vás údajně vyháněla ze hřiště se slovy: „OK, jde se domů.“
Opravdu se to stalo?
RB: Víte, uvědomovala si, že chceme stát na vlastních nohou už od nejútlejšího věku.
Dělala věci, za které by ji dneska zavřeli, vyhazovala nás z auta a říkala, že si máme sami najít cestu k babičce, ke které to bylo ještě asi 8 km.
A nutila nás do nádherných, dlouhých cest na kole.
Také jsme se nesměli dívat na televizi, a tak.
CA: Není riskantní to tady říkat?
Je tu s námi spousta bohatých lidí, kteří mají děti a my řešíme dilema, jak je vychovávat.
Když se podíváte na současnou generaci dětí, myslíte si, že jsou příliš rozmazlení a že si neuvědomují, co všechno mají, že vychováváme generaci privilegovaných…
RB: Ne, myslím, že když vychováváte děti, chcete je prostě zahrnout láskou a chválou a nadšením.
Takže si nemyslím, že své děti můžete opravdu vážně rozmazlit.
CA: Vy jste nedopadl tak špatně, musím říct, že…
Váš ředitel Vám řekl -- myslím, že jste pro něho byl ve škole hádankou -- řekl: „Z tebe bude buď milionář, nebo půjdeš do vězení, a nejsem si jistý, co z toho vyjde.“
Co z toho se stalo dřív?
(Smích) RB: No, už jsem stihl obojí. Myslím, že dřív jsem byl ve vězení.
Byl jsem vlastně stíhán na základě dvou docela letitých zákonů ve Velké Británii.
Byl jsem stíhán podle Zákona o pohlavních nemocech z roku 1889 a podle Zákona o obscénní inzerci z roku 1916.
V prvním případě za zmínku slov pohlavní choroba na veřejnosti -- měli jsme centrum, kde jsme chtěli pomáhat mladým lidem s problémy.
Jedním z problémů, který mladí lidé mají, jsou pohlavní choroby.
A na to existuje jeden prastarý zákon, který říká, že nesmíte zmínit slova pohlavní choroba nebo je veřejně otisknout.
Takže nám na dveře zaklepala policie a řekli nám, že nás budou muset zatknout, jestliže nepřestaneme zmiňovat ta slova.
Změnili jsme to na společenské choroby a lidé k nám začali chodit s akné a vyrážkami, ale nikdo s pohlavními chorobami.
Vrátili jsme to tedy zpátky a okamžitě nás pozatýkali.
A poté za slovo bollocks v „Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols“, policie se rozhodla, že slovo bollocks (též koule) je sprosté a pozatýkala nás za jeho použití na albu Sex Pistols.
Obhajoval nás dramatik John Mortimer.
Ptal se mě, jestli bych si nemohl najít nějakého jazykovědce, který by přišel s jinou definicí toho slova.
A tak jsem zavolal na univerzitu v Nottinghamu a chtěl jsem, aby mi dali k telefonu profesora lingvistiky.
Řekl mi: „Podívejte, slovo bollocks nemá vůbec nic společného s koulemi.
Je to vlastně přezdívka, kterou dali kněžím v 18. století.“
(Smích) A dodal: „Navíc, já sám jsem kněz.“
Řekl jsem: „Nevadilo by Vám přijít k soudu?“
Řekl, že by ho to potěšilo: „Chtěl byste, abych si vzal svůj kolárek?“
A já na to: “Ano, určitě, prosím vezměte si ho.“
(Smích) CA: To je skvělé.
RB: Náš klíčový svědek tvrdil, že to vlastně znamená „Never Mind the Priest, Here's the Sex Pistols“.
(Smích) A soudce nás, ač nerad, shledal nevinnými…
(Smích) CA: To je neslýchané.
(Potlesk) Ale vážně, má to i svou temnou stránku?
Mnozí lidé by tvrdili, že není možné, aby dal někdo dohromady takovou neuvěřitelnou sbírku firem, aniž by přitom pár lidí nepodrazil, však víte, některými ošklivými věcmi.
Byl jste nařčen z bezohlednosti.
Někdo o Vás napsal odpornou biografii.
Je něco z toho pravda? Nebo aspoň kousek pravdy?
RB: Vlastně si nemyslím, obecně řečeno, že funguje stereotyp obchodníka šplhajícího po zádech lidí až na vrchol.
Myslím, že chováte-li se k lidem dobře, vrátí se a budou se vracet stále.
Že všechno, co v životě máte, je vaše pověst a je to velmi malý svět.
A opravdu si myslím, že nejlepší cesta, jak se stát úspěšným obchodním lídrem, je jednat s lidmi spravedlivě a dobře, a rád bych si myslel, že takhle jsme rozjeli Virgin.
CA: A co lidé, kteří Vás mají rádi a kteří Vás vidí trávit -- vidí Vás, jak se snažíte stíhat tyhle nové projekty, ale skoro to vypadá, jako by to byla Vaše vášeň začínat nové věci.
Nadchnete se pro myšlenku a, to blaho!
Myslíte někdy na rodinný život?
Co na to říká Vaše rodina, když se zas a znova pouštíte do něčeho nového a velkého?
RB: Také věřím, že být dobrým otcem je nesmírně důležité, takže s nimi už od mala, víte, když mají prázdniny, jezdím s nimi na dovolenou.
Trávíme spolu tři úžasné měsíce někde venku.
Víte, chci s nimi být v kontaktu. Máme velké štěstí, že máme ten malinkatý ostrov v Karibiku -- a můžu je tam vzít a můžeme tam vzít přátele, můžeme si tam společně hrát, ale taky si můžu udržet povědomí o tom, co se děje.
CA: Poslední roky mluvíte o termínu kapitalistická filantropie.
Co to znamená? RB: Kapitalismus se osvědčil jako systém, který funguje.
Komunismus jako alternativa nefungoval.
Kapitalismus má ale potíž s obrovským bohatstvím, které končí v rukách několika lidí, a myslím, že společně s bohatstvím přichází obrovská zodpovědnost.
Je důležité, aby jedinci, kteří se ocitli v onom příznivém postavení, neskončili soutěžením o čím dál větší loď anebo auto, ale využitím peněz pro vytváření nových pracovních míst nebo k řešení problémů ve světě.
CA: A kterých problémů se nejvíce obáváte, o které se nejvíce zajímáte, kam chcete nasměrovat svoje prostředky?
RB: No, myslím, že je spousta problémů.
Mám na mysli globální oteplování, které je určitě obrovskou hrozbou pro lidstvo, do kterého investujeme mnoho času a energie, za A, snažíme se přijít s alternativními palivy a za B, vypsali jsme soutěž, která bude opravdovou výhrou, pokud se nám nepodaří najít odpověď s alternativními palivy, v případě, že bychom vlastně nedokázali dostatečně rychle omezit emise uhlíku, a v případě, že bychom propásli bod, kdy už se vývoj nedá zvrátit.
Musíme se snažit, aby lidé přišli na způsob, jakým lze odčerpat uhlík z atmosféry.
Víte, předtím nebyl nikdo, kdo by na tom pracoval, takže jsme chtěli, aby se o to lidé pokoušeli -- aby o tom začaly přemýšlet nejlepší mozky světa a také, aby se zkusil odčerpat metan ze zemské atmosféry.
Vlastně jsme měli seznam asi 15 000 lidí, kteří říkali, že by se do toho chtěli pustit.
Když potřebujeme jen jednoho, zní to nadějně.
CA: Pracujete také na několika projektech v Africe?
RB: Ano, zřídili jsme něco, čemu říkáme válečný stan, což možná není správný výraz.
Možná ho změníme, ale prostě, válečný stan je místo, odkud se snažíme koordinovat všechny hrozby hrnoucí se na Afriku, všechny ty různé společenské problémy v Africe a zkoušíme najít nejlepší postupy.
Takže například, v Africe je doktor, který přišel na to, že pokud podáte matce antiretrovirové léky do 24 týdnů po otěhotnění, tak dítě nebude mít po narození HIV.
Šíření takových informací po celé Africe je důležité.
CA: Válečný stan, to zní mocně a dramaticky.
A neexistuje riziko, že tihle obchodní hrdinové Západu začnou příliš nadšeně -- myslím tím, jak jsou zvyklí být se vším rychle hotoví, jak hluboce věří ve svou schopnost změnit svět?
Neexistuje riziko, že přijdeme někam jako je Afrika a řekneme, máme tu napravit tenhle problém a my na to máme, já mám všechny ty miliardy dolarů, znáte to, da, da, da -- nabízím vám skvělý nápad. A v o trochu složitější situaci vlastně způsobí zmatek. Neobáváte se toho?
RB: No, především, my vlastně v této konkrétní situaci -- spolupracujeme na tom s vládou.
Thabo Mbeki měl problém přijmout fakt, že HIV a AIDS spolu souvisí, ale myslím, že je to jeho způsob, jakým se s tím vypořádává a místo toho, aby ho svět kritizoval, je možné s jeho vládou spolupracovat.
Je důležité, aby když lidé opravdu jedou do Afriky a snaží se pomáhat, aby se tomu nevěnovali jenom pár let a pak odjeli.
Musí v tom být důslední.
Myslím, že manažeři mohou přinést svoje podnikatelské know-how a s poněkud odlišným přístupem k věcem pomáhat vládám.
Například jsme v Africe zřídili kliniky, kde budeme zdarma podávat antiretrovirové léky, léky proti tuberkulóze
a proti malárii. Ale také se snažíme, aby kliniky zůstaly soběstačné, aby lidé platili zase v jiných situacích.
CA: Mnoho cyniků říká o takových, jako jste Vy nebo Bill Gates, kteří o něco usilují, že jsou téměř puzeni jakousi touhou, aby se buď zviditelnili nebo pro pocit viny a ne ze skutečných filantropických pohnutek.
Co byste jim vzkázal?
RB: No, myslím, že všichni -- lidé činí věci z mnoha rozličných důvodů a víte, já to chápu tak, že až budu na smrtelné posteli, chci mít pocit, že jsem se zasloužil o změnu v životě jiných lidí.
Může se zdát sobecké o tom takhle přemýšlet, ale takhle jsem byl vychován.
Myslím, že pokud jsem v pozici, kdy mohu radikálně měnit lidské životy k lepšímu, měl bych to tak dělat.
CA: Kolik Vám je?
RB: Je mi 56.
CA: Psycholog Erik Erikson říká, že -- jestli ho dobře chápu, jsem v tom naprostý laik -- že když je lidem od 30 do 50, jsou puzeni touhou růst a že odtud pramení to, co je naplňuje.
Od 50 do 70 se jejich záběr posouvá více k hledání moudrosti a pátrání po odkazu předků.
Chci tím říct, že u Vás se zdá, jako byste byl stále tak trochu ve fázi růstu, stále plánujete neuvěřitelné nové věci.
Jak moc přemýšlíte o odkazu a co by se mělo stát Vaším odkazem?
RB: Příliš o tom nepřemýšlím.
Rád bych -- víte, má babička žila do 101 let, tak doufejme, že mám dalších 30 až 40 let ještě před sebou.
Ne, chci jen prožít život až do konce.
Pokud mohu něco změnit, doufám, že toho budu schopen.
Myslím, že v této chvíli je pozitivní, že máte lidi jako jsou například Sergej a Larry z Google, což jsou dobří přátelé.
A díky bohu, že existují dva lidé s takovým majetkem, kterým na světě skutečně záleží.
Kdyby byli takhle bohatí a nezáleželo by jim na světě, bylo by to velmi znepokojující.
Oni se chystají dělat zatraceně dobré změny.
A já si myslím, že je důležité, aby lidé s takovým postavením skutečně něco změnili.
CA: No, Richarde, když jsem já rozjížděl podnikání, také jsem o tom nic nevěděl a byl jsem také takový -- myslel jsem, že podnikatelé by měli být bezohlední, že je to jediný způsob, jak můžete mít šanci uspět.
A Vy jste mě opravdu inspiroval. Sledoval jsem Vás a myslel jsem si, no, on to už dokázal. Možná, že existuje i jiný způsob.
Rád bych Vám za tu inspiraci poděkoval a za to, že jste dnes na TED přišel.
Děkuji. Díky moc.
(Potlesk)
Dnes bych chtěl hovořit o svém oblíbeném předmětu, o neurovědě spánku.
Slyšíme zvuk -- (Zvuk zvonícího budíku) -- ano, fungovalo to --
zvuk, který většina z nás tak velmi dobře zná, samozřejmě je to zvuk budíku.
Tento příšerný, strašný zvuk zastavuje jedinou nejdůležitější zkušenost kterou máme, totiž spánek.
Pokud jste průměrný jedinec, strávíte spánkem 36 % svého života, což znamená, že pokud se dožijete 90 let, strávíte spánkem 32 let.
Těchto 32 let znamená, že spánek je z nějakého důvodu důležitý.
Přesto však většina z nás nepovažuje spánek za podstatný.
Máme jej za marnost.
Opravdu na něj moc nemyslíme.
Dnes bych rád změnil váš názor, změnil vaše představy a myšlenky o spánku.
Cesta, na kterou vás chci vzít, začíná návratem do minulosti.
„Tvé sny jsou jako sladká medovina.“
Tušíte, kdo to řekl?
Shakespearův Julius Caesar.
Ještě několik dalších citátů:
„Ó spánku, vlídný spánku, pěstoune přírody, čím jsem tě zlekal?“
Znovu Shakespeare, ze hry -- nevím ze které -- z té skotské. [Oprava: Jindřich IV, díl II]
(Smích) Ze stejné doby: „Spánek je zlatý řetěz, který spojuje zdraví s tělem.“
Nesmírně prorocké od Thomase Dekkera, dalšího alžbětinského dramatika.
Ale o 400 let později se názor na spánek poněkud mění.
Thomas Edison počátkem 20. století řekl: „Spánek je zločinným mrháním času, dědictvím našich dnů v jeskyních.“ Bác ho.
(Smích) A pokud zamíříme do 80. let, možná si někteří pamatujete Margaret Thatcherovou, která prý řekla: „Spánek je pro slabochy.“
A samozřejmě nechvalně známý -- jak jen se jmenoval? -- nechvalně známý Gordon Gekko z filmu Wall Street řekl: „Peníze nikdy nespí.“
Co děláme se spánkem ve 20. století?
Samozřejmě, používáme Edisonovy žárovky narušující noc, zabrali jsme tmu a v rámci tohoto záboru považujeme spánek spíše za nemoc.
Zacházíme s ním jako s nepřítelem.
Domnívám se, že potřebu spánku v nejlepším případě jen tolerujeme a v nejhorším si mnoho z nás myslí, že spánek je nemoc, kterou je třeba léčit.
Naše neinformovanost o spánku je opravdu velká.
Proč je tomu tak? Proč se vůbec nezabýváme spánkem?
Zdá se nám, že ve spánku se nic neděje.
Nejíme. Nepijeme.
Nemáme sex.
Tedy většina z nás.
A proto je -- Je to mrhání času, že ano?
Chyba.
Spánek je neuvěřitelně důležitou součástí naší biologie a neurovědci začínají vysvětlovat, proč je tak důležitý.
Podívejme se na mozek.
Zde jeden máme.
Věnoval jej sociální vědec, prý nevěděli, co to je a jak to používat, takže -- (Smích) Promiňte.
Půjčil jsem si ho.
Nejspíš si ani nevšimli.
(Smích) Snažím se ukázat, že když spíte, tato věc se nevypne.
Jisté oblasti mozku jsou aktivnější během spánku než za bdělého stavu.
Další důležitá věc je, že spánek nevzniká v jediné mozkové struktuře, ale je to spíše síťová vlastnost.
Když převrátíme mozek na záda -- tenhle kousek míchy se mi líbí -- tohle je hypothalamus a tady dole je celá sada zajímavých struktur, biologické hodiny.
Biologické hodiny nám hlásí, kdy je dobré vstávat a kdy je dobré spát. Tato struktura reaguje s celou řadou dalších oblastí v hypothalamu, v postranním hypothalamu, ve ventrolaterálním preoptickém jádru.
Vše se kombinuje a signály procházejí dolů do mozkového kmene.
Mozkový kmen zaplavuje kortex, tento nádherně zvrásněný kousek, neuropřenašeči, které nás udržují vzhůru a jsou základem našeho vědomí.
Spánek pochází z celé řady rozličných interakcí uvnitř mozku, spánek vzniká a ustává působením celé škály interakcí.
Kam jsme se to dostali?
Řekli jsme, že spánek je komplikovaný a zabere 32 let našeho života.
Ale ještě jsem nevysvětlil smysl spánku.
Proč spíme?
Nikoho z vás nepřekvapí, že my vědci se neshodujeme.
Máme spoustu různých teorií, proč spíme, a objasním vám 3 z nich.
První je teorie obnovy, což je velmi intuitivní.
Vše, co jsme během dne spálili, během spánku obnovíme, nahradíme, přestavíme.
Toto vysvětlení pochází od Aristotela, čili z doby před 2300 lety.
Bylo to v oblibě, pak zase ne.
Dnes je tato teorie v módě, protože víme, že se v mozku jen během spánku aktivuje celá řada genů, které souvisejí s obnovou
a metabolickými drahami. Pro hypotézu obnovy máme dost důkazů.
A co úspora energie?
Opět možná intuitivní teorie.
Spíme, abychom šetřili kalorie.
Ačkoli když to změříme, nevychází to.
Když porovnáme jedince, který v noci spal s tím, který zůstal vzhůru a moc se nehýbal, energetická úspora spánku je asi 110 kalorií za noc.
Což odpovídá jedné housce.
Řekl bych, že jedna houska je poněkud skromný výsledek tak komplikovaného a náročného chování, jako je spánek.
Takže tato teorie mě příliš nepřesvědčuje.
Ale zaujala mě teorie třetí, že mozek zpracovává a konsoliduje paměť.
Víme, že když po snaze naučit se úkol odepřete lidem spánek, jejich schopnost naučit se úkol je zničena,
opravdu velmi oslabena.
Takže spánek je velmi důležitý pro konsolidaci paměti.
Není to ale jen ukládání do paměti a vzpomínání.
Velmi vzrušující je, že naše schopnost přijít s neobvyklým řešením složitých problémů je silně podpořena nočním spánkem.
Odhaduje se, že spánek nám poskytuje trojnásobnou výhodu.
Noční spánek podněcuje kreativitu.
Zdá se, že v mozku se spojují a posilují důležitá nervová spojení, důležité nervové synapse, zatímco ty méně důležité ztrácejí na významu a oslabují se.
Takže jste slyšeli tři vysvětlení, proč spíme.
Myslím, že je důležité si uvědomit, že detaily se liší a pravděpodobně spíme z vícero důvodů.
Ale spánek není požitek.
Není to nic, co bychom měli brát na lehkou váhu.
Jednou byl spánek přirovnán k upgrade z ekonomické do business třídy.
Ale není to ani upgrade z ekonomické do první třídy.
Rozhodně si musíme uvědomit, že když nespíte, neletíte.
V podstatě do cíle nikdy nedorazíte.
Je pozoruhodné, jak velká část společnosti v dnešní době zoufale málo spí.
Podívejme se na spánkovou deprivaci.
Spánkovou deprivací trpí celé společenské sektory, pohleďme na náš spánkoměr.
Data ukazují, že v 50. letech většina z nás v noci prospala asi 8 hodin.
Nyní spíme o 1,5 až 2 hodiny méně, takže máme jen 6,5 hod spánku každou noc.
U teenagerů je to mnohem, mnohem horší.
Potřebují 9 hodin spánku pro plný mozkový výkon, mnoho z nich během školního týdne spí pouhých pět hodin.
To prostě není dost.
V jiné části společnosti, u starších lidí, je schopnost spát bez přerušení poněkud narušena, mnoho lidí spí každou noc méně než 5 hod.
Práce na směny.
Na směny pracuje snad 20 % pracující populace, jejich tělesné hodiny se nepřetáčejí podle potřeb
noční práce. Jsou závislí na tom stejném cyklu světla a tmy jako my ostatní.
Takže když se ubohý člověk pracující na směny vrací domů, aby se vyspal během dne, šíleně unavený, tělesné hodiny hlásí: „Vstávat. Je třeba být čilý.“
Takže kvalita spánku pracujícího na směny je obvykle velmi chabá a opět asi jen 5 hodin.
A samozřejmě desítky milionů lidí
trpí pásmovou nemocí. Kdo tady cítí pásmovou nemoc?
Panebože.
Velmi děkuji, že jste zde neusnuli, protože to je to, po čem váš mozek touží.
Mozek dokáže upadnout do mikrospánku, nedobrovolného usínání, které nemůžeme ovlivnit.
Mikrospánek může být zahanbující, ale také smrtelně nebezpečný.
Odhaduje se, že 31 % řidičů usne za volantem aspoň jednou za život. Statistiky z USA mluví jasně: 100 tisíc nehod na dálnici je spojeno s únavou, ztrátou pozornosti a usnutím. 100 tisíc za rok.
To je šílené.
Na jiné úrovni hrůzy pohleďme na tragédii v Černobylu a na raketoplán Challenger, o který jsme tak tragicky přišli.
Vyšetřování ukázalo, že chybný úsudek následkem dlouhé práce na směny, ztráta pozornosti a únava k těmto katastrofám velkým dílem přispěly.
Když jste unavení, když máte nedostatek spánku, máte špatnou paměť a nízkou tvořivost, máte zvýšenou impulzivitu a všeobecně zhoršený úsudek.
Ale přátelé, může být ještě hůř.
(Smích) Unavený mozek vyžaduje povzbuzující látky.
Drogy, stimulanty.
Kofein je převažujícím stimulantem západního světa.
Většinu dne jedeme na kofein a opravdu velmi zlobivý mozek jede na nikotin.
A když udržujete čilý stav pomocí stimulantů, potom v 11 večer si mozek řekne: „Už bych měl brzo usnout.
Co s tím, když jsem úplně vzhůru?“
No pak se uchýlíte k alkoholu.
Krátkodobě, jednou nebo dvakrát, může být alkohol vhodný pro mírné zklidnění.
Může napomoci usínání.
Ale je třeba vědět, že alkohol neposkytuje spánek,
biologickou podobu spánku. Uklidňuje vás.
Poškozuje některé nervové procesy probíhající během konsolidace a obnovy paměti.
Takže je dobrý jako akutní opatření, ale proboha, nestaňte se závislí na alkoholu jako každodenním uspávacím prostředku.
Nedostatek spánku souvisí s nabíráním váhy.
Pokud spíte každou noc 5 nebo méně hodin, máte o 50 % vyšší pravděpodobnost obezity.
Jak to spolu souvisí?
Nedostatek spánku způsobuje uvolnění hormonu ghrelinu, hormonu hladu.
Ghrelin se uvolní a dorazí do mozku.
Mozek hlásí: „Potřebuji sacharidy,“ takže vyhledává sacharidy,
zejména cukr. Takže zde máme spojení únavy a metabolické predispozice k přibírání na váze.
Stres. Unavení lidé jsou ve velkém stresu.
Jednou ze součástí stresu je ztráta paměti, což se mi stalo právě před chvilkou.
Stres je ale něco víc.
Akutní stres není takový problém, ale trvalý stres spolu s nedostatkem spánku problém je.
Chronický stres vede ke snížené imunitě,
takže unavení lidé mají vyšší výskyt infekcí. Studie ukazují, že pracující na směny mají vyšší výskyt rakoviny.
Zvýšená úroveň stresu zvyšuje glukózu v oběhu.
Glukóza dominuje v krevním oběhu a dochází k intoleranci glukózy,
tedy k diabetu druhého typu.
Stres zvyšuje kardiovaskulární nemoc v důsledku vzrůstajícího tlaku krve.
Takže s nedostatkem spánku je spojena celá řada věcí, jde o více, než jen o méně výkonný mozek, jak se domnívá většina lidí.
V této chvíli je vhodný moment k zamyšlení, zda máme dostatek spánku.
Takže se přihlaste.
Kdo zde si myslí, že spí dost?
Tak to je nádhera.
Dobrá. Později si o tom povíme více.
Většina z nás se ptá: „Jak vím, zda mám dostatek spánku?“
Není to těžké pochopit.
Pokud ráno nevstanete bez budíku, pokud vám vstávání dlouho trvá, pokud potřebujete hodně stimulantů, pokud jste mrzutí a podráždění, pokud vám kolegové říkají, že jste unavení a nedůtkliví, pravděpodobně trpíte nedostatkem spánku.
Naslouchejte jim. Naslouchejte sami sobě.
A co s tím?
No, neurazte se -- lekce o spánku pro začátečníky:
vytvořte z vaší ložnice spánkový azyl.
Nejdůležitější je co největší tma a dále spíše nižší teplota.
Velmi důležité.
Je třeba snížit světelnou intenzitu aspoň půl hodiny před spánkem.
Světlo zvyšuje úroveň bdělosti a odkládá spánek.
Co většina z nás dělá jako poslední před odchodem do ložnice?
Stojíme v jasně osvětlené koupelně, hledíme do zrcadla a čistíme si zuby.
To je to nejhorší, co můžeme před spaním dělat.
Vypněte ty mobily. Vypněte ty počítače.
Vypněte všechno, co povzbuzuje váš mozek.
Nepijte kofein později během dne, pokud možno ne po obědě.
Snížení osvětlení před spánkem je nám jasné, ale vystavení se rannímu světlu napomáhá nastavení biologických hodin na cyklus světla a tmy.
Vyhledávejte ranní světlo.
V podstatě naslouchejte svému tělu.
Uvolněte se.
Dělejte to, o čem víte, že vás přenese do těch snů sladkých jako medovina.
To byla fakta.
Nyní některé mýty.
Puberťáci jsou líní.
Ne, jsou to chudáčci.
Jejich biologie je náchylná k pozdnímu usínání a pozdnímu vstávání. Nechte je na pokoji.
V noci potřebujeme 8 hodin spánku.
To je průměr.
Někdo potřebuje víc, jiným lidem stačí méně.
Je třeba naslouchat svému tělu.
Potřebujete tolik nebo potřebujete více?
Je to jednoduché.
Staří lidé nemusí tolik spát.
Omyl.
Potřeba spánku u starších lidí neklesá.
Spánek je členitější a ne tak hluboký, ale potřeba spánku neklesá.
Čtvrtým mýtem je: český ekvivalent: Ranní ptáče dál doskáče. (doslovně: Kdo chodí brzy spát a ráno brzy vstává, je zdravý, bohatý a moudrý).
Tak to je celé úplně špatně.
(Smích) Nemáme vůbec žádný důkaz, že brzkým ukládáním ke spánku zbohatnete.
Ze socioekonomického pohledu v tom není žádný rozdíl.
Dle mého názoru je jediný rozdíl mezi ranními skřivany a večerními sovami v tom, že ti, co ráno brzy vstávají, jsou příšerně domýšliví.
(Smích) (Potlesk) Nakonec v několika posledních minutách
bych rád změnil téma a budu hovořit o velmi nových, průlomových oblastech neurovědy, o spojení duševního zdraví, duševních nemocí a spánkových poruch.
Již 130 let víme, že vážné duševní choroby vždy doprovází porucha spánku, ale nevěnovali jsme tomu pozornost.
V 70. letech o tom lidé začali opět přemýšlet a řekli: „Samozřejmě, že u schizofreniků dochází k poruchám spánku, protože užívají antipsychotika.
Tyto léky způsobují problémy se spánkem.“ Bez ohledu na to, že poruchy spánku jsme pozorovali již 100 let před nástupem antipsychotik.
Co se tedy děje?
Hodně týmů se zabývá studiem deprese, schizofrenie a bipolární poruchy a jejich souvislostí s poruchami spánku.
Loni jsme zveřejnili velkou studii o schizofrenii a data jsou velmi významná.
Jedinci se schizofrenií byli často bdělí během noci a spali za dne.
Jiné skupiny nepodléhaly 24hodinovému rytmu. Jejich spánek byl naprosto roztříštěný.
Jiní postrádali schopnost řídit spánek cyklem světlo - tma.
Vstávali každý den o něco později, později a později.
Co tam probíhá?
Velmi vzrušující je, že duševní nemoc a spánek nejsou jednoduše spřaženy, ale přímo fyzicky propojeny uvnitř mozku.
Nervové sítě, které poskytují normální spánek a ty, které jsou předpokladem normálního duševního zdraví, se překrývají.
Jaké jsou pro to důkazy?
Víme, že geny jsou velmi důležité pro tvorbu normálního spánku, zmutované, změněné geny činí jedince náchylné k problémům v duševním zdraví.
Loni jsme publikovali studii, kde jsme ukázali, že pokud gen spojený se schizofrenií zmutuje, dojde k destrukcí spánku.
Máme tedy důkaz skutečné mechanické souvislosti těchto dvou důležitých systémů.
Tyto studie přinesly další poznatky.
Prvním je, že spánková porucha předchází určitým typům duševních chorob. Ukázali jsme, že u mladých lidí s vysokým rizikem propuknutí bipolární poruchy existuje spánková abnormalita ještě před klinickou diagnózou.
Dále jsme viděli, že porucha spánku může ve skutečnosti vydráždit, zhoršit stav duševní choroby.
Můj kolega Dan Freeman použil celou řadu prostředků, které u těchto jedinců stabilizovaly spánek a snížily úroveň paranoie o 50 %.
Co zjišťujeme?
Díky těmto spojením vidíme velmi vzrušující věci.
V měřítku neurovědy porozuměním oběma těmto systémům začínáme chápat, že spánek i duševní nemoci v mozku vznikají a jsou tam řízeny.
Dále, pokud můžeme použít spánek a poruchy spánku jak první varovný signál, pak máme šanci do toho proniknout.
Pokud víme, že tito jedinci jsou zranitelní, máme možnost brzké intervence.
Za třetí, což považuji za nejvíce vzrušující, můžeme hledět na spánkové centrum v mozku jako na cíl terapie.
Stabilizovat spánek u náchylných jedinců, což přispěje k jejich zdraví, ale také ulehčit otřesným symptomům duševních nemocí.
Nyní shrnutí nakonec.
Začal jsem tím, že spánek je třeba brát vážně.
Naše postoje ke spánku se tak liší od předindustriální doby, kdy jsme si v peřinách tolik hověli.
Tehdy jsme intuitivně chápali důležitost spánku.
Toto nejsou žádné čáry.
To je pragmatický názor na dobré zdraví.
Důkladný spánek zvyšuje koncentraci, pozornost, rozhodovací schopnosti, tvořivost, sociální schopnosti, zdraví.
Když dost spíte, snížíte náladovost, stres, vztek a impulzivitu, jste méně náchylní k pití a užívání drog.
Zakončíme slovy, že porozumění neurovědě spánku přispívá k chápání některých příčin duševních nemocí a poskytuje nové způsoby léčby těchto neuvěřitelně oslabujících chorob.
Spisovatel fantasy příběhů Jim Butcher řekl: „Spánek je bůh. Uctívejte ho.“
Mohu jen doporučit, abyste to udělali.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk)
Jó na vysoké, to bývaly časy, opojná směs ryze teoretické matematiky a mistrovství světa v klábosení neboli jak s oblibou říkávám: „Zdravím vás, dámy.
Ou jé.“ Řeknu vám, tehdy na škole býval Spencík v lepší formě.
Jsem tak nadšen, že já, obyčejný moderátor ranních zpráv v rádiu, ze Sydney v Austrálii, mohu stát zde na pódiu TEDu, doslova na druhém konci světa.
A vězte, že mnohé věci, které jste o Australanech slyšeli, jsou pravdivé.
Od nejútlejšího věku prokazujeme fenomenální sportovní nadání.
Na bitevním poli jsme stateční a hrdinští bojovníci.
To, co jste slyšeli, je pravda.
My Australané se občas rádi napijeme, občas trochu víc, což vede k trapným společenským okamžikům. (Smích) Tohle je vánoční oslava ve firmě, kde táta pracoval, v prosinci 1973.
Bylo mi skoro 5 let. Je třeba uznat, že jsem si ten den užil víc než ten Santa.
Ale dnes zde před vámi stojím ne jako moderátor ranního rozhlasového pořadu, ne jako bavič, ale jako někdo, kdo byl, je a vždy bude matematikem.
Každý, komu se matematika stala koníčkem, ví, že se to stane brzy a že ho to zasáhne naplno.
Vzpomínám si, jak jsem byl ve 2. třídě, v pěkné, malé, státní škole zvané Boronia Park na předměstí Sydney, a jak se blížila doba oběda, naše učitelka paní Russellová řekla celé třídě: „Takže, druháci. Co byste rádi dělali po obědě?
Nemám žádné plány.“
Byla to ukázka demokratického školství, což naprosto podporuji, ale nám bylo teprve sedm let.
Takže některé nápady, co bychom po obědě chtěli dělat, byly poněkud nepraktické, pak někdo předložil obzvláště hloupý návrh a paní učitelka ho usadilla vlídnou průpovídkou: „Tak to by nešlo.
To by bylo jako snažit se strčit hranatý kolík do kulaté dírky.“
Nechtěl jsem se předvádět.
Nesnažil jsem se být vtipný.
Jen jsem se zdvořile přihlásil a když mě paní učitelka vyvolala, řekl jsem před mými spolužáky druháky, cituji: „Ale paní učitelko, určitě kdyby úhlopříčka toho čtverce byla kratší než průměr kruhu, tak by ten hranatý kolík docela snadno prošel kulatou dírou.“
(Smích) „To by bylo jako prostrkovat toast skrz obruč basketbalového koše, ne?“
Následovalo trapné ticho, kdy většina spolužáků mlčela, až jeden můj kamarád, se kterým jsem seděl v lavici, Steven, jeden z těch fajn kluků ve třídě, se ke mně naklonil a vší silou mě praštil do hlavy.
(Smích) Steven tím chtěl říct: „Adame, kamaráde, nacházíš se v kritickém okamžiku svého života.
Můžeš tady sedět s námi.
Ale ještě jednou takto promluvíš a budeš si muset přesednout k tamhle těm.“
Přemýšlel jsem o tom asi nanosekundu.
Pohlédl jsem na své plány do života a vyběhl jsem na cestu označenou „Podivíni“ tak rychle, jak jen mi mé toporné, astmatické nožky dovolily.
Zamiloval jsem se do matematiky od nejútlejšího věku.
Vysvětloval jsem ji všem kamarádům.
Matika je nádherná. Je přirozená. Je ve všem.
Čísla jsou hudební noty, ve kterých je zachycena vesmírná symfonie.
Velký Descartes řekl něco podobného.
Vesmír je „psaný matematickým zápisem.“
Dnes vám chci ukázat jednu z těch hudebních not, je to tak nádherné, impozantní číslo, že myslím, že vás dostane.
Dnes budeme mluvit o prvočíslech.
Určitě si většina z vás pamatuje, že 6 není prvočíslo, protože 6 je 2 krát 3.
Sedm je prvočíslo, protože to je 1 x 7, ale nemůžeme ho rozložit na menší díly neboli prvočinitele.
Nyní pár věcí, které byste o prvočíslech možná rádi věděli.
Jedna není prvočíslo.
Mohli bychom to dokázat pomocí skvělého triku, ale připusťme, že by zafungoval jen na některých večírcích.
(Smích) Další věc je, že žádné konečné nejvyšší prvočíslo neexistuje.
Je jich nekonečný počet.
Víme, že je nekonečně mnoho prvočísel díky geniálnímu matematikovi Euklidovi.
Důkaz nám předložil před tisíci lety.
A třetí věc ohledně prvočísel, na kterou byli matematici vždycky okamžitě zvědaví, je, jaké je nejvyšší známé prvočíslo.
Dnes budeme toto velké prvočíslo lovit.
Neděste se.
Z celé matematiky, kterou jste se kdy učili, odnaučili, nadrtili, zapomněli a především nepochopili, potřebujete vědět jen toto: Když řeknu dvě na pátou (2 ^ 5), míním tím pět dvojek vedle sebe a všechny jsou vynásobeny, 2 x 2 x 2 x 2 x 2.
Takže 2 ^ 5 je 2 x 2 = 4, 8, 16, 32.
Jestli chápete toto, zvládnete dnes se mnou všechno.
Takže 2 ^ 5, těchto pět dvojek vynásobených navzájem.
(2 ^ 5) - 1 = 31.
31 je prvočíslo a ta umocňující pětka je také prvočíslo.
Naprostá většina známých velkých prvočísel, má tuto formu: dva umocněno prvočíslem, odečti jedničku.
Nepůjdu do hloubky, proč tomu tak je, protože byste z toho asi zešedivěli, ale snad postačí, že takové číslo se docela snadno testuje, zda je prvočíslem.
Otestovat jakékoli náhodné liché číslo je mnohem těžší.
Ale jakmile se vydáme na lov velkých prvočísel, uvidíme, že nestačí umocňovat jakýmkoli prvočíslem.
(2 ^ 11) - 1 = 2 047, a ani mi nemusíte říkat, že je to 23 x 89.
(Smích) Ale (2 ^ 13) - 1, (2 ^ 17) - 1 (2 ^ 19) - 1, to všechno jsou prvočísla.
Poté to začíná řídnout.
Na hledání velkých prvočísel se mi líbí, že se tím zabývali někteří velcí matematici všech dob.
Toto je velký švýcarský matematik Leonhard Euler.
V 18. století ostatní matematikové říkali, že je z nich prostě nejlepší.
Velmi ho respektovali, dali ho na evropskou bankovku v době, kdy to ještě byla lichotka.
(Smích) Euler objevil v té době největší známé prvočíslo (2 ^ 31) - 1.
Je to víc než dvě miliardy.
Dokázal, že to je prvočíslo, jen s pomocí husího brku, inkoustu, papíru a intelektu.
To je tedy něco.
Víme, že (2 ^ 127) - 1 je prvočíslo.
To je totální bomba.
Podívejte se: má 39 číslic, v roce 1876 dokázal, že to je prvočíslo matematik jménem Lucas.
Správně. Lucas jako nějaký DJ.
(Smích) Ale na lovení velkých prvočísel není skvělé jen samotné jejich nacházení.
Občas je vzrušující, když prokážeme, že nějaké číslo prvočíslem není.
Opět Lucas v roce 1876 dokázal, že (2 ^ 67) - 1, dlouhé 21 číslic, není prvočíslo.
Ale neznal prvočinitele.
Jako že víme, že máme šestku, ale nevíme, co je ta 2 a 3, které se násobí, abychom dostali to velké číslo.
Nevěděli jsme to skoro 40 let, dokud se to nepodařilo Franku Nelsonu Coleovi.
Na setkání prestižních amerických matematiků přišel k tabuli, vzal si křídu a začal psát mocniny čísla dva: 2, 4, 8, 16 -- no tak, přidejte se, víte jak je to dál -- 32, 64, 128, 256, 512, 1024, 2048.
Cítím se jako v počtářském nebi. My se zde na chvilku zastavíme.
Frank Nelson Cole se nezastavil.
Pokračoval dál a dál a spočítal 67 mocnin čísla dvě.
Odečetl jedničku a zapsal to číslo na tabuli.
Lidem v místnosti naskočila vzrušením husí kůže.
A vzrušení vzrůstalo, když násobil tato velká prvočísla -- čímž strávil zbytek své hodinové přednášky.
Našel ty dva prvočinitele čísla (2 ^ 67) - 1.
Publikum šílelo -- (Smích) -- když se Frank Nelson Cole posadil po skončení jediné přednášky v historii matematiky, podané bez jediného slova.
Posléze přiznal, že to nebylo tak těžké.
Chtělo to soustředění a zaujetí.
Podle jeho odhadu to zabralo „tři roky nedělí“.
Ale v matematice, stejně jako v mnoha jiných oborech, o kterých zde na TEDu slyšíme, vládne doba počítačů a události explodují.
Toto jsou největší prvočísla, která jsme znali dekádu po dekádě, každé větší než to předchozí, jak se počítače zlepšují a s nimi stále rostou naše výpočetní schopnosti.
Tohle je největší známé prvočíslo z roku 1996, což byl pro mě velmi emocionální rok.
V tom roce jsem odešel z univerzity.
Váhal jsem mezi matematikou a médii.
Bylo to těžké rozhodnutí. Univerzitu jsem miloval.
Studiem humanitních věd jsem strávil nejlepších 9 let svého života.
(Smích) Ale začal jsem reálně vidět své schopnosti.
Prostě, v místnosti plné náhodně zvolených lidí jsem matematickým géniem.
V místnosti plné doktorů matematiky se cítím dutý jako pařez.
V matematice nevynikám.
Ale umím o historii matematiky vyprávět.
A od té doby, co jsem odešel z univerzity, tahle čísla stále narůstala a každé další svou velikostí překonávalo to předchozí, dokud se neobjevil tento muž, Dr. Curtis Cooper, který před několika lety držel rekord s největším prvočíslem, než ho o něj obrala konkurenční univerzita.
A pak ho Curtis Cooper získal zpět.
Nemluvím o rocích nebo měsících, stalo se to před pár dny.
Ve skvělé chvíli šťastné náhody jsem musel TEDu poslat nový slide, abyste viděli, co tento člověk dokázal.
Stále si pamatuji -- (Potlesk) -- stále si pamatuji, kdy se to stalo.
Byl jsem v rádiu a dělal jsem ranní program.
Kouknu se na Twitter. A je tam tweet: „Adame, viděl jsi už to nové největší prvočíslo?“
Rozechvěl jsem se -- (Smích) -- a jdu za děvčaty, co ve vedlejší místnosti produkují mou show a říkám jim: „Holky, zastavte všechno.
Dnes nebude na pořadu dne politika.
Ani nebudeme mluvit o sportu.
Bylo objeveno nové ohromné prvočíslo.“
Děvčata zavrtěla hlavou, pokrčila rameny a nechala mě jít si po svých.
Díky Curtisu Cooperovi víme, že momentálně největší známé prvočíslo je 2 ^ 57 885 161.
Nezapomeňte odečíst jedničku.
Tohle číslo má skoro 17 a půl milionu číslic.
Kdybyste ho napsali do počítače a uložili jako textový soubor, bylo by to 22 MB.
Pro ty z vás, kteří se v tomhle příliš neorientují -- představte si knížky o Harrym Potterovi.
Toto je první díl Harryho Pottera.
Toto je všech 7 dílů, protože to ke konci poněkud natahovala.
(Smích) Kdyby to číslo bylo napsáno jako kniha, bylo by dlouhé jako všechny díly Harryho Pottera a ještě půl.
Zde je slide s prvním tisícem číslic.
Kdybychom v úterý v 11 hod, kdy TED začal, změnili program a ukazovali jeden slide každou vteřinu, ukázat celé toto číslo by trvalo 5 hodin.
Moc jsem to chtěl udělat, ale Bona jsem nepřesvědčil.
Tak už to chodí.
Toto číslo zabírá 17 a půl tisíce slidů a stoprocentně víme, že to je prvočíslo, jako to víme o čísle 7.
Cítím skoro sexuální vzrušení.
A proč vlastně říkám skoro?
(Smích) Vím, co si myslíte: „Adame, máme radost, že jsi šťastný, ale co je nám do toho?“
Řeknu vám tři důvody, proč je to taková nádhera.
Nejprve, jak jsem vysvětlil, se zeptáte počítače: „Je toto číslo prvočíslo?“ když ho zapíšete ve zkrácené podobě společně s pouhými šesti řádky kódu, což je test na prvočísla. Je to velmi jednoduchá otázka,
která má zřejmou a jasnou odpověď ano/ne, a přesto vyžaduje fenomenální výkon.
Velká prvočísla jsou skvělá pro ověření rychlosti a přesnosti počítačových čipů.
Za druhé, když Curtis Cooper hledal toto monstrózní prvočíslo, nebyl při tom pátrání sám.
Můj domácí laptop prověřoval čtyři potenciální kandidátská prvočísla jako součást světové počítačové sítě, která tato velká čísla lovila.
Objev tohoto čísla je podobný práci, kterou lidé dělají při odhalování RNA sekvencí, hledání v datech ze SETI a dalších astronomických projektů.
Žijeme v epoše, kdy se velké objevy nedějí ve vědeckých laboratořích nebo v akademických posluchárnách, ale na laptopech, desktopech, v palmtopech v rukou lidí, kteří v hledání pomáhají.
Považuji to za skvělou metaforu doby, ve které žijeme, kdy lidská mysl a počítače mohou pracovat společně.
Na tomto TEDu jsme slyšeli hodně o robotech.
Slyšeli jsme, co mohou dokázat a co ne.
Je to tak, do svého smartphonu si nyní můžete stáhnout aplikaci, která porazí největší šachové velmistry.
To je skvělé.
Toto je stroj, který dokáže něco senzačního.
Toto je CubeStormer II.
Vezme náhodně rozhozenou Rubikovu kostku.
Díky síle smartphonu kostku prověří a složí za pět vteřin.
(Potlesk) Některé lidi to děsí. Mě to vzrušuje.
Máme štěstí, že žijeme v době, kdy mozek a stroj mohou spolupracovat!
Minulý rok jsem v interview dostal otázku, zeptali se mě jako druhořadé australské celebrity: „Co pro vás bylo nejvýznamnější v roce 2012?“
Očekávalo se ode mě, že pohovořím o svém milovaném fotbalovém klubu Sydney Swans.
V našem nádherném, domácím, australském fotbalu vyhráli něco jako Super Bowl.
Byl jsem u toho. Byl to velmi emocionální, nádherný den.
Ale nebylo to nejlepší z roku 2012.
Mysleli si, že by to mohlo být nějaké interview z mé show.
Třeba s nějakým politikem. Něco průlomového.
Nebo kniha, kterou jsem četl, něco z umění.
Ne, ne, ne. Něco, co dokázaly mé dvě senzační dcerky.
To také ne. Nejvýznamnější událostí roku 2012 byl objev Higgsova bosonu.
Vzdejte hold základní částici, která dává hmotnost všem ostatním částicím.
(Potlesk) Nádhera tohoto objevu je v tom, že před 50 lety Peter Higgs se svým týmem zvažoval tu nejzásadnější ze všech otázek: „Jak to, že věci, ze kterých jsme stvořeni, nejsou hmotné?“
Já zjevně hmotný jsem. Odkud se hmotnost bere?
A předložil návrh, že existuje nekonečné, nesmírně malé pole rozprostřené v celém vesmíru, a jak ostatní částice procházejí skrze tyto částice a působí na sebe, získávají tím svou hmotnost.
Ostatní vědci řekli: „Skvělý nápad, Higgsíku.
Ale nevíme, jestli to vůbec lze prokázat.
To je nad naše možnosti.“
A během pouhých 50 let, za jeho života, je zde s námi v hledišti, jsme zkonstruovali nejlepší stroj světa, který prokázal pravdivost neuvěřitelné myšlenky, která se zrodila v obyčejné lidské mysli.
Proto je pro mě toto prvočíslo tak vzrušující.
Mysleli jsme si, že tam někde je, šli jsme a našli jsme ho.
Toto je podstata lidského bytí.
V tom je celý jeho smysl.
Nebo jak by řekl můj přítel Descartes, myslíme, tedy jsme.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Pocházím z Libanonu a věřím, že běh může změnit svět.
Vím, že to, co jsem právě řekla, není hned očividné.
Víte, Libanon jako země byla už jednou zničena dlouhou a krvavou občanskou válkou.
Upřímně, nevím proč nazýváme občanskou válku občanskou, když na ní není vůbec nic občanského.
Se Sýrií na severu, Izraelem a Palestinou na jihu, a naše vláda, která se s tím až dosud vyrovnává, je stále roztříštěná a nestabilní.
Léta byla země rozdělena mezi politikou a vírou.
Avšak jeden den v roce jsme doopravdy sjednoceni, a to když se koná maraton.
Bývávala jsem běžkyní maratonu.
Běhání dlouhých tratí bylo přínosné nejen pro moji duševní pohodu, pomáhalo mi i meditovat a snít o úspěchu.
Čím delší trať jsem běžela, tím větší byly mé sny,
až do jednoho osudového rána, kdy mě při tréninku srazil autobus.
Skoro jsem umřela, byla jsem v komatu, v nemocnici jsem strávila dva roky a podstoupila 36 operací, abych byla znovu schopná chodit.
Jakmile jsem se probrala z komatu, pochopila jsem, že už nikdy nebudu stejný běžec, jako jsem bývala, proto jsem se rozhodla, když nemohu běhat já, chci udělat vše pro to, aby ostatní mohli.
Přímo z nemocničního lůžka jsem požádala manžela, aby si začal dělat poznámky a o pár měsíců později se zrodil maraton.
Organizace maratonu jako reakce na nehodu může znít divně, ale tenkrát i v tomto kritickém stavu, jsem potřebovala snít o úspěchu.
Potřebovala jsem něco, co mě odvede od bolesti, nějaký záměr, na který bych se mohla těšit.
Nechtěla jsem se litovat, ani být litována, a myslela jsem, že zorganizováním maratonu budu moci vrátit něco své komunitě, spojit nás s okolním světem a pozvat běžce, aby přišli do Libanonu a běželi pod záštitou míru.
Organizování maratonu v Libanonu rozhodně není jako organizování stejné akce v New Yorku.
Jak chcete představit koncept běhu národu, který je nepřetržitě na pokraji války?
Jak chcete požádat ty, kteří jednou bojovali a zabíjeli jeden druhého, aby společně přišli a běželi vedle sebe?
Více než to, jak přesvědčíte lidi, aby běželi vzdálenost 42,2 kilometrů když ani neznají slovo "maraton"?
Museli jsme tedy začít z ničeho.
Skoro dva roky jsme jezdili po celé zemi a navštěvovali vzdálené vesnice.
Osobně jsem se setkala s lidmi všech profesí - se starosty, lidmi z nevládních organizací, školáky, politiky, členy domobrany, lidmi z mešit, kostelů, prezidentem země, dokonce i ženami v domácnosti.
Naučila jsem se jednu věc. Když za nimi přijdete osobně, lidé vám uvěří.
Mnoho z nich bylo mým příběhem pohnuto a na oplátku se podělili o své příběhy.
Byly to upřímnost a poctivost, co nás svedlo dohromady.
Všichni jsme mluvili jednotným jazykem, jeden člověk k druhému.
A když už byla důvěra upevněna, každý chtěl být součástí tohoto maratonu, aby ukázal světu pravou krásu Libanonu a Libanonce s jejich touhou žít v míru a harmonii.
V říjnu 2003, přes 6000 běžců 49 různých národností se s naprostým odhodláním dostavilo na startovní čáru. Když zazněl výstřel tentokrát, šlo pro změnu o signál k běhu ve vzájemném souladu.
Maraton rostl.
Stejně tak rostly naše politické problémy.
Ale i když se na nás valila pohroma, maraton nalezl způsob, jak přivést lidi zase dohromady.
V roce 2005 byl zavražděn náš premiér a země dospěla do úplné nečinnosti, zorganizovali jsme pětikilometrový běh - Sjednoceni my běžíme.
Přes 60 000 lidí přišlo na start, všichni mající na sobě bílá trička bez politických sloganů.
Toto byl ten zlomový bod maratonu, kdy jej lidé začali vnímat jako základnu pro mír a sjednocení.
Mezi roky 2006 a 2009 si naše země, Libanon, prošla nestabilní dobou, nájezdy a dalšími atentáty, což nás přivedlo na pokraj občanské války.
Naše země byla opět rozdělena natolik, že náš parlament rezignoval. Po celý rok jsme neměli prezidenta ani premiéra.
Ale měli jsme maraton.
(potlesk) Prostřednictvím maratonu jsme se naučili, že politické problémy mohou být překonány.
Když se opozice rozhodla zavřít část středu města, vyjednali jsme alternativní trasy.
Odpůrci vlády se stali
postranními povzbuzovači. Dokonce připravili i občerstvovací místa s džusem.
Víte, maraton se opravdu stal
jedinečným. Získal si důvěru jak Libanonců, tak i mezinárodního společenství.
V listopadu roku 2012 se na start dostavilo přes 33 000 běžců 85 různých národností, ale tentokrát museli čelit velmi bouřivému a deštivému počasí.
Ulice byly zatopeny, ale lidé nechtěli zmeškat příležitost být součástí takového národního dne.
BMA (Beirut Marathon Association) se rozrostla.
Naleznete zde: mladé, staré, zdravotně postižené, mentálně handicapované, slepé, špičkové i amatérské běžce, dokonce i mámy s dětmi.
Motivy jsou různé - běhá se za životní prostředí, proti rakovině prsu, za lásku k Libanonu, za mír, nebo prostě jen tak.
První závod všech žen a dívek za zrovnoprávnění, který je jediný svého druhu v této oblasti, se konal jen před pár týdny za účasti 4 512 žen včetně první dámy a to je jen začátek.
Děkuji.
(potlesk) BMA podporuje charity a dobrovolníky, kteří pomáhají přebudovat Libanon, vybírají peníze pro tyto případy a povzbuzují ostatní, aby se přidali.
Kultura dávání a dělání dobra
se stala nakažlivou. Stereotypy byly zbořeny.
Tvůrci změn a budoucí vůdci
byli stvořeni. Věřím, že právě oni jsou ty stavební kameny pro budoucí mír.
BMA se stal tak respektovanou událostí v této oblasti, že vládní úředníci v zemích jako je Irák, Egypt a Sýrie, požádali tuto organizaci, aby jim pomohla uspořádat podobnou sportovní událost.
Nyní jsme jedna z největších běžeckých akcí na Blízkém Východě, ale mnohem důležitější je to, že je to program naděje a spolupráce v stále nestabilní a nestálé části světa.
Od Bostonu po Bejrút jsme všichni za jedno.
(potlesk) Po 10 letech v Libanonu, od národních maratonů přes národní akce až k menším oblastním závodům vidíme, že lidé chtějí běhat za lepší budoucnost.
Konec konců, tvorba míru není sprint.
Je to spíš maraton.
Děkuji.
(potlesk)
Steve Ramirez: Během prvního roku na vysoké škole jsem posedával na posteli, jedl hromady sladkostí Ben & Jerry's, sledoval hlouposti v televizi a možná, možná jsem poslouchal Taylor Swift.
Zrovna jsem za sebou měl rozchod.
(Smích) Jediné, co jsem po dlouhou dobu dokázal dělat, bylo stále dokola vzpomínat na onu osobu a přitom si přát, abych se zbavil toho nepříjemného úzkostného pocitu na zvracení.
Jsem ale neurovědec, takže jsem věděl, že vzpomínka na tuto osobu a její strašný, emocionální podtext jsou z velké části důsledkem práce různých částí mozku.
A tak mě napadlo, jestli bychom se mohli dostat do mozku a odstranit tyto pocity, ale přitom ponechat nedotčené vzpomínky na danou osobu.
Pak jsem si uvědomil, že to je asi velké sousto.
Proč se ale pro začátek nepodívat do mozku a nezačít s pouhou jednou vzpomínkou?
Mohli bychom ji přivést zpět k životu, možná si dokonce pohrát s jejím obsahem?
Chci říct, že na celém světě je jedna osoba, o níž doufám, že tuhle přednášku nesleduje.
(Smích) Ale je v tom háček. Je v tom háček.
Tyto nápady vám asi připomínají filmy „Total Recall", „Věčný svit neposkvrněné mysli" nebo „Počátek".
Filmovými hvězdami, se kterými pracujeme, jsou celebrity naší laboratoře.
Xu Liu: Laboratorní myši.
(Smích) My neurovědci pracujeme v laboratořích s myšmi, abychom pochopili, jak funguje paměť.
A jak doufáme, dnes vás snad přesvědčíme o tom, že dokážeme v mozku aktivovat vzpomínku rychlostí světla.
K tomu, abychom to dokázali, stačí jen dva prosté kroky.
Za prvé, najdete a označíte paměť v mozku, a poté ji aktivujete spínačem.
Tak jednoduché to je.
(Smích) SR: Už jste přesvědčení?
Ukazuje se, že nalézt v mozku vzpomínku není vůbec tak snadné.
XL: Vskutku. Je to mnohem obtížnější než například nalezení jehly v kupce sena, protože alespoň víte, že jehla je něco, čeho se můžete fyzicky dotknout.
Ale paměť ne.
A mozek se skládá z podstatně většího množství buněk než kolik je stébel v běžné kupě sena.
Takže ano, tento úkol může působit skličujícím dojmem.
Ale naštěstí nám v tom pomáhá samotný mozek.
Ukázalo se, že všechno, co potřebujeme, je nechat mozek zformovat vzpomínku, načež nám mozek sám řekne, které buňky se na dané vzpomínce podílí.
SR: Takže, co se dělo v mém mozku, zatímco jsem vzpomínal na svou ex?
Pokud byste na chvíli nechali stranou morálku a rozřezali můj mozek na plátky, spatřili byste úžasné množství oblastí v mozku, které se aktivovaly během tohoto vzpomínání.
Jedna oblast mozku, která by byla zvláště aktivní, se nazývá hipokampus, jenž se po dlouhá léta považoval za místo, kde se uchovávají nám nejdražší vzpomínky, což z něj zároveň činí ideální cíl pro to, abychom se zde pokusili najít a snad i obnovit paměť.
XL: Když se podíváte na hipokampus zblízka, uvidíte samozřejmě mnoho buněk, ale dokážeme určit, které buňky souvisí s konkrétními vzpomínkami, protože kdykoli je buňka aktivní, když třeba vytváří vzpomínku, zanechá za sebou stopy, které nám umožní určit, že byla v nedávné době aktivní.
SR: Stejně jako nám v noci svítící okna domů prozrazují, že za nimi někdo zřejmě právě pracuje, tak v těchto buňkách existují biologické senzory, které se zapínají právě tehdy, když buňky pracují.
Jsou něco jako biologická okna, která se rozsvítí, čímž nám dají vědět, že je buňka aktivní.
XL: Takže jsme odpojili část tohoto senzoru a přepojili jej ke spínači, kterým ovládáme buňky, a tento spínač jsme zabalili do uměle vytvořeného viru, který jsme vstříkli do myšího mozku.
Takže kdykoli se utvořila vzpomínka, tento spínač se připojil ke všem aktivním buňkám.
SR: Takže takto vypadá hipokampus například po zformování zážitku strachu.
Moře modré, které zde vidíte, jsou nahuštěné mozkové buňky, ale tyto zelené mozkové buňky jsou ty, které udržují konkrétní zážitek strachu.
Takže se díváte, jak se krystalizuje prchavý záchvěv strachu.
Ve skutečnosti se právě teď díváme na průřez vzpomínkou.
XL: Co se týče spínače, o kterém jsme mluvili, v ideálním případě by měl reagovat velmi rychle.
Nemělo by jít o minuty nebo hodiny.
Měl by reagovat rychlostí mozku, v řádu milisekund.
SR: Takže, co navrhuješ, Xu?
Mohli bychom použít, řekněme, farmaceutické látky k aktivování a deaktivování mozkových buněk?
XL: Ty jsou docela zrádné. Dostanou se všude.
A taky trvá celou věčnost než začnou působit.
Takže by nám neumožnily kontrolovat mozek v reálném čase.
Ale co kdybychom prohnali mozkem elektrický šok, Steve?
SR: Elektřina je dost rychlá, ale asi bychom ji nedokázali zacílit na konkrétní buňky, které udržují vzpomínky a taky bychom asi usmažili mozek.
XL: Aha, to je pravda. Takže to vypadá, že skutečně potřebujeme najít jiný způsob, jak ovlivnit mozek rychlostí světla.
SR: Takové světlo se šíří rychlostí světla.
Možná bychom mohli k aktivaci a deaktivaci vzpomínek prostě použít světlo -- XL: To je celkem rychlé.
SR: -- a protože buňky mozku běžně nereagují na světelné pulzy, pak ty, které by na ně reagovaly, by v sobě měly spínač citlivý na světlo.
Proto musíme nejprve přelstít mozkové buňky, aby reagovaly na laserové paprsky.
XL: Ano, slyšeli jste správně.
Snažíme se do mozku střílet laserem.
(Smích) SR: A technika, která nám to umožňuje, se nazývá optogenetika.
Optogenetika nám poskytuje onen světelný spínač, který používáme k zapnutí nebo vypnutí mozkové buňky, název tohoto spínače je channelrhodopsin, který zde představují zelené tečky připojené k mozku.
Můžete se na channelrhodopsin dívat jako na spínač citlivý na světlo, který lze uměle připojit k mozkové buňce, díky čemuž jej můžeme použít k aktivaci a deaktivaci mozkových buněk jeho sepnutím, v tomto případě sepnutím skrze světelné pulzy.
XL: Tento spínač channelrhodopsinu připojíme k senzoru, o kterém jsme před chvíli mluvili, a vstříkneme ho do mozku.
Takže pokaždé, když je utvářena vzpomínka, připojí se tyto spínače citlivé na světlo ke všem aktivním buňkám spojeným s danou vzpomínkou, a tak můžeme tyto buňky ovládat jednoduchým zapínáním takovéhoto laseru.
SR: Nyní tohle všechno otestujeme.
Vezmeme naše myši, dáme je do krabice, která vypadá přesně jako tato, a potom jim dáme velmi malý elektrický šok, aby si v paměti vytvořily zážitek strachu spojený s touto krabicí.
Naučí se, že se zde děje něco zlého.
Díky našemu systému budou aktivní buňky v hipokampu obsahovat channelrhodopsin.
XL: Pokud jste tak malí jako myš, připadá vám to, jako by se vás celý svět snažil dostat.
Takže nejlepší obranná reakce je snaha zůstat nezpozorován.
Pokaždé, když myš pocití strach, objeví se toto typické chování, při kterém myš zůstane stát v rohu krabice, aniž by pohla jedinou svou částí, a tento postoj se nazývá zamrznutí.
Pokud si tedy myš zapamatuje, že se v krabici děje něco zlého, a my ji poté dáme opět do stejné krabice, v podstatě zamrzne, protože nechce být spatřena žádnou potenciální hrozbou v krabici.
SR: Zamrznutí si můžete představit jako když kráčíte ulicí, hledíte si svého a najednou skoro narazíte do své ex-přítelkyně nebo ex-přítele, a během dvou sekund vám proběhne hlavou „Co mám dělat? Mám jí říct ahoj?
Mám jí podat ruku? Mám se otočit a utéct?
Mám si tu sednout a předstírat, že neexistuji?"
Jde o druh letmých myšlenek, které vás v podstatě znehybní, podobně jako jelen hledí do předních světel vozidla.
XL: Když ale dáte myš do úplně jiné krabice, jako je tato, nebude mít z této krabice strach, protože nemá žádný důvod děsit se tohoto nového prostředí.
Ale co se stane, dáme-li myš do této nové krabice, ale ve stejnou chvíli aktivujeme vzpomínku na strach použitím laseru, jako jsme to udělali předtím?
Vyvoláme tím zážitek strachu z první krabice v tomto úplně novém prostředí?
SR: Tento experiment byl okamžikem pravdy.
Abych vám navodil atmosféru tohoto dne, vzpomínám si, že Red Sox právě vyhráli, byl krásný jarní den jako dělaný na procházku podél řeky a zastávku v cukrárně pro hořické trubičky.
Tento den jsme byli s Xu zavření v tmavé místnosti bez oken, ani jsme nemrkali a upírali svoje zraky k obrazovce.
Sledovali jsme, jak se u myši aktivuje vzpomínka prostřednictvím naší techniky.
XL: A tohle jsme viděli.
Když jsme poprvé dali myš do krabice, byla zvědavá, čmuchala a pobíhala kolem, hleděla si svého, protože myši jsou vlastně od přírody docela zvědavá zvířátka.
Chtějí vedět, co se děje v téhle nové krabici.
Zajímá je to.
Ale ve chvíli, kdy jsme zapnuli laser, jak můžete právě vidět, myš náhle zamrzla.
Zůstala stát a snažila se nehýbat.
Očividně je to zamrznutí.
Takže to vážně vypadá, že jsme dokázali vyvolat zážitek strachu z první krabice v tomto úplně novém prosředí.
Když jsme tohle sledovali, Steve a já jsme byli šokováni stejně jako samotná myš.
(Smích) Ihned po experimentu jsme oba odešli z místnosti, aniž bychom řekli jediné slovo.
Po docela dlouhé a trapné chvíli Steve ticho přerušil.
SR: „Fungovalo to?"
XL: „Ano," řekl jsem. „Vážně to fungovalo!"
Byli jsme opravdu nadšení.
A poté jsme publikovali naše výsledky v časopisu Nature.
A od této publikace naší práce dostáváme obrovské množství komentářů napříč celým internetem.
Ostatně se na některé z nich můžeme podívat.
[„KONEČNĚ... a mnohem víc nás teprve čeká, virtuální realita, neurální manipulace, emulace vizuálních snů..." ] SR: První věc, které si všimnete, je, že lidé mají na tento druh práce velmi vyhraněné názory.
Úplně souhlasím s optimismem této první citace, protože na škále od nuly po hlas Morgana Freemana, se jedná o nejburcující poctu které se nám dostalo.
(Smích) Ale jak uvidíte, neexistuje pouze jediný názor.
[„Tohle mě k smrti děsí... Co kdyby tohle bylo za pár let možné provozovat na lidech?! MŮJ BOŽE, JSME ZTRACENI"] XL: Vskutku, pokud se podíváme na druhý názor, myslím si, že se všichni shodneme na tom, že není tak pozitivní.
Ale zároveň nám to připomíná, že i když stále pracujeme s myšmi, je zřejmě dobrým nápadem začít diskutovat o možných etických dopadech spojených s ovládáním paměti.
SR: V duchu třetího komentáře bychom vám rádi pověděli o současném projektu, na kterém pracujeme. Má název „Projekt počátek".
[„Měli by o tom natočit film, ve kterém budou vkládat lidem do mysli myšlenky, aby je mohli ovládat ve svůj osobní prospěch. Budeme tomu říkat: vnuknutí."] Tak jsme si řekli, když svedeme reaktivovat vzpomínku, co kdybychom se pokusili si s takovou vzpomínkou pohrát?
Dokážeme ji někdy přeměnit ve falešnou vzpomínku?
XL: Celá paměť je sofistikovaná a dynamická, ale pro jednoduchost si představme pamět jako krátký film.
Dosud jsme vám řekli, že v podstatě můžeme ovládat toto spouštěcí tlačítko filmu, takže ho můžeme spustit kdykoliv a kdekoliv.
Existuje ale možnost, že bychom se mohli dostat do mozku a editovat v něm tento krátký film, a tak ho změnit od toho původního?
Ano, existuje.
Ukázalo se, že v podstatě vše, co potřebujeme, je reaktivace paměti pomocí laserů tak, jak jsme to udělali dříve, ale ve stejnou chvíli, pokud prezentujeme novou informaci a dovolíme, aby se tato informace zakomponovala do staré paměti, pak jí dokážeme změnit.
Je to podobné, jako když vytváříte remixovanou nahrávku.
SR: Takže jak tohle děláme?
Spíše než vzbuzovat ve zvířatech strach je můžeme umisťovat do těchto modrých krabic a hledat mozkové buňky, které reprezentují tyto krabice, přičemž je přelstíme k reakci na světlo přesně tak, jako jsme to provedli předtím.
Další den můžeme naše zvířata umístit do červené krabice, ve které nikdy dříve nebyla.
Poté můžeme do mozku posvítit a aktivovat znovu vzpomínku na modrou krabici.
Co se stane tady, když dáme zvířeti během vybavování vzpomínky na modrou krabici malý elektrický šok?
Uměle vytvoříme asociaci mezi vzpomínkou na modrou krabici a elektrickým šokem.
Prostě tuto dvojici spojíme.
K otestování, zda se nám to povedlo, umístíme znovu naše zvířata zpátky do modré krabice.
Právě teď jsme reaktivovali vzpomínku na modrou krabici, zatímco zvíře dostalo malý elektrický šok, načež náhle zamrzlo.
Vypadá to, jako by si vybavovalo, jak dostávalo v tomto prostředí šoky, i přesto, že se to ve skutečnosti nikdy nestalo.
Takže si utvořilo falešnou vzpomínku, protože se falešně bálo prostředí, ve kterém se mu technicky vzato nic zlého ve skutečnosti nestalo.
XL: Dosud jsme pouze mluvili o tomto světlem ovládaném spínači.
Ve skutečnosti máme také světlem ovládaný vypínač a je velmi snadné si představit, že díky jeho instalaci, jsme kdykoliv a kdekoliv schopni také vypnout pamět.
Takže všechno, o čem jsme dnes mluvili, je založeno na filozofickém principu neurovědy, že mysl se svými zdánlivě tajemnými vlastnostmi, je vlastně tvořena fyzickou hmotou, se kterou si můžeme pohrát.
SR: Osobně před námi vidím svět, ve kterém budeme moci obnovit jakoukoli vzpomínku budeme chtít.
Také vidím svět, kde můžeme vymazat nechtěné vzpomínky.
Vidím svět, ve kterém je úprava vzpomínek něčím reálným, protože žijeme v době, kdy je možné trhat otázky ze stromu science-fiction a sázet je na půdu experimentální skutečnosti.
XL: V dnešní době lidé v laboratořích a lidé v dalších skupinách po celém světě použivají podobné metody k aktivování nebo upravování vzpomínek, ať už jsou staré nebo nové, pozitivní nebo negativní, všechny typy vzpomínek, abychom mohli porozumět, jak paměť funguje.
SR: Například, jedna skupina z naší laboratoře nalezla mozkové buňky, které vytváří zážitky strachu a jen tak je převádí na příjemné vjemy.
To je přesně to, co si představuji pod úpravami takovýchto procesů.
Jeden kolega v naší laboratoři dokonce reaktivoval vzpomínky samičky v myším samečkovi, o čemž se říká, že je to docela příjemný zážitek.
XL: Skutečně žijeme ve velmi úžasné době, kdy věda nemá žádná nahodilá rychlostní omezení, ale je svázana pouze naší vlastní představivostí.
SR: A konečně, co z toho všeho máme?
Jak posuneme tuto technologii kupředu?
To jsou otázky, které by neměly zůstat pouze uvnitř laboratoře, a jeden z našich cílů dnešní prezentace bylo seznámit všechny s tím, co všechno dnešní neurověda dokáže, ale nyní je stejně tak důležité aktivně zapojit všechny do této konverzace.
Takže se zamysleme jako tým nad tím, co to všechno znamená, a kam můžeme a měli bychom směřovat, protože Xu a já si myslíme, že nás všechny čekají opravdu velká rozhodnutí.
Děkujeme. XL: Děkujeme.
(Potlesk)
Možná se budete chtít podívat blíže.
Na tomto obraze je víc, než se na první pohled zdá.
A ano, je to akrylová malba muže, ale nenamalovala jsem ji na plátno.
Namalovala jsem ji přímo na toho muže.
Ve své tvorbě plátno úplně vynechávám, a když budu chtít namalovat váš portrét, namaluji jej přímo na vás, fyzicky na vás.
To také znamená, že pravděpodobně budete mít barvu až po uši, protože musím namalovat ucho na vašem uchu.
Vše v této scéně – osoba, oblečení, židle, zeď – je pokryto nánosem barvy, která napodobuje to, co je přímo pod ní, a tímto způsobem jsem schopna udělat trojrozměrnou scénu tak, aby vypadala jako dvojrozměrný obraz.
Mohu ji fotografovat z jakéhokoli úhlu a bude stále vypadat jako 2D.
Nepoužila jsem žádný Photoshop.
Toto je jen fotka jednoho z mých trojrozměrných obrazů.
Možná se divíte, jak jsem přišla k tomuto nápadu, měnit lidi v obrazy.
Ale původně to nemělo nic společného ani s lidmi, ani s malováním.
Jednalo se o stíny.
Byla jsem fascinována absencí světla a chtěla jsem najít způsob, jak bych je mohla zhmotnit a zachytit dříve, než se změní.
Přišla jsem s myšlenkou malby stínů.
Milovala jsem, že jsem mohla v tomto stínu ukrýt svou vlastní malovanou verzi, a bylo by to téměř neviditelné, než by se světlo změnilo, a najednou by byl můj stín osvětlen.
Přemýšlela jsem, na co jiného bych mohla dát stíny a pomyslela jsem na svého přítele Bernieho.
Ale nechtěla jsem jen malovat stíny.
Chtěla jsem také malovat zvýraznění a vytvořit na jeho těle zobrazení v šedém spektru.
Měla jsem velmi přesnou vizi o tom, jak to bude vypadat, a jak jsem jej malovala, velmi přesně jsem ji následovala.
Ale něco mi pořád problikávalo před očima.
Nebyla jsem si zcela jistá, na co se dívám.
A pak, když jsem se v tom okamžiku zastavila, abych poodstoupila stalo se kouzlo.
Změnila jsem svého přítele v obraz.
Nemohla jsem předvídat, že když chci namalovat stín, objevím tento úplně jiný rozměr, že jej zničím, že z obrazu udělám svého přítele a pak jej přivedu zpět do obrazu.
Byla jsem však trochu rozpolcená, protože jsem byl tak nadšená tím, co jsem našla, ale právě jsem se chystala k promoci s titulem z politologie a vždycky jsem snila o cestě do Washingtonu, D.C. a sezení u stolu a práci ve vládě.
(Smích) Proč se tohle muselo připlést do cesty?
Udělala jsem těžké rozhodnutí a po promoci se vrátila domů, takže jsem nešla do Capitol Hill, nýbrž do sklepa mých rodičů a mojí prací se stalo učení se, jak malovat.
Netušila jsem, kde začít.
Naposledy, kdy jsem malovala, bylo v mých 16 letech na letním táboře a já jsem se nechtěla učit malovat napodobováním starých mistrů nebo natahováním plátna a cvičením na tomto povrchu znovu a znovu, protože to nebylo tím, co pro mě tento projekt znamenal.
Bylo to o prostoru a světle.
Mými ranými plátny byly věci, u kterých byste nečekali, že budou používány jako plátno, například smažené jídlo.
Je téměř nemožné přimět barvu, aby držela na tuku ve vejci.
(Smích) Ještě těžší bylo udržet nátěr na kyselině v grapefruitu.
Prostě to vymazalo moje tahy štětcem jako by to byl neviditelný inkoust.
Něco jsem natřela a nátěr byl okamžitě pryč.
A když jsem chtěla malovat na lidi, no, byla jsem trochu v rozpacích přivést lidi dolů do mého studia a ukázat jim, že trávím dny v suterénu natíráním barvy na toast.
Připadalo mi, že větší smysl by dávalo procvičovat malování na sebe samé.
Jeden z mých oblíbených modelů byl starý muž v důchodu, kterému nejen že nevadilo sedět bez hnutí a nechat si natírat barvu do uší, ale také se moc nestyděl při vycházkách na zcela veřejná místa na výstavu, jako třeba do metra.
Tolik mě tento proces bavil.
Učila jsem sama sebe jak malovat v různých stylech, a chtěla jsem vidět, co jiného bych s tím mohla dělat.
Sešla jsem se se spolupracovnicí, Sheilou Vand, a měly jsme myšlenku o vytváření obrazů na neobvyklejším povrchu, což bylo mléko.
Pořídili jsme si bazén. Naplnili jsme jej mlékem.
Dali jsme do něj Sheilu. A já jsem začala malovat.
A obrázky byly na konci vždy zcela nečekané, protože jsem sice mohla mít velmi konkrétní představu o tom, jak to dopadne, mohla jsem malovat tak, aby to té představě odpovídalo, ale ve chvíli, kdy si Sheila lehla do mléka, všechno se změnilo.
Bylo to v neustálém pohybu, a musely jsme to – spíše než proti tomu bojovat – přijmout, nechat mléko, kam nás vezme, a vyrovnávat to, aby to bylo ještě lepší.
Někdy, když si Sheila do mléka lehla, smylo jí z paží barvu, a mohlo by se to zdát trochu nešikovné, ale naše řešení bylo, dobře, schovej paže.
A jednou se jí dostalo do vlasů tolik mléka, že smazalo všechnu barvu z její tváře.
Dobře, dobře, schovej si obličej.
A skončily jsme s něčím mnohem elegantnějším, než jsme si mohly představit, ačkoli je to v podstatě stejné řešení, které používá frustrované dítě, když neumí nakreslit ruce, prostě je schová v kapsách.
Když jsme začali s tímto mléčným projektem a když jsem začala já, nemohla jsem předvídat, že půjdu od následování svého snu v politice a práce u stolu a zakopnu o stín a pak budu měnit lidi v obrazy a budu malovat na lidi v bazénu mléka.
Ale na druhou stranu, myslím, že to také není nepředvídatelné, že ve známém můžete najít něco zvláštního, pokud jste ochotni se podívat za hranice toho, co již bylo vyneseno na světlo, že můžete vidět, co je pod povrchem, ukryté ve stínech, a uvědomit si, že toho zde může existovat více, než se na první pohled zdá.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Musím se vám k něčemu přiznat,
ale nejprve chci, abyste se k něčemu přiznali vy mně.
Zvedněte ruku, pokud jste byli za uplynulý rok vystaveni malému množství stresu.
Někdo takový?
A co takhle přiměřené množství stresu?
A kdo zažil opravdu velké množství stresu?
Jasně. Já také.
Ale tohle není mé doznání.
Mé doznání je toto: jsem zdravotní psycholožka a mým posláním je pomáhat lidem být šťastnější a zdravější.
Obávám se však, že něco z toho, co jsem učila posledních 10 let, páchá více škody než užitku, a týká se to stresu.
Celá léta jsem lidem tvrdila, že ze stresu onemocní.
Zvyšuje se díky němu riziko všech nemocí, od běžné rýmy až po kardiovaskulární onemocnění.
Stres jsem v podstatě přetvořila v nepřítele.
Svůj pohled na stres jsem ovšem změnila a dnes bych ráda změnila i ten váš.
Začnu studií, která mě přiměla přehodnotit můj celkový přístup ke stresu.
Tato studie sledovala 30 000 dospělých ve Spojených státech po dobu osmi let a začalo se tím, že se jich zeptali: „Jak velké množství stresu jste podstoupili v minulém roce?“
Dále se zeptali: „Věříte, že je stres pro vaše zdraví škodlivý?“
A pak s pomocí veřejných záznamů o umrtí zjistili, kdo zemřel.
(Smích) Takže, nejprve ty špatné zprávy.
U lidí, kteří v uplynulém roce zažili velké množství stresu, bylo riziko úmrtí o 43 procent vyšší.
To ovšem platilo pouze pro ty, kteří zároveň věřili, že stres je pro zdraví škodlivý.
(Smích) U lidí, kteří sice zažili velký stres, ale nenahlíželi na něj jako na škodlivý, pravděpodobnost úmrtí vymizela.
Ve skutečnosti u nich bylo riziko úmrtí nejmenší ze všech účastníků studie, včetně jedinců, kteří zažili relativně malé množství stresu.
Vědci tedy učinili odhad, že během těch osmi let, kdy sledovali úmrtí, zemřelo 182 000 Američanů předčasně nikoliv následkem stresu, ale protože věřili, že stres je pro ně špatný.
(Smích) To je více jak 20 000 úmrtí ročně.
Pokud je ten odhad správný, stává se víra ve škodlivost stresu patnáctou nejvýznamnější příčinou smrti ve Spojených státech za minulý rok, zabíjející lidi častěji než rakovina kůže, HIV/AIDS či vražda.
(Smích) Chápete, proč mě ta studie vyděsila.
Vynakládala jsem tolik energie na to lidem sdělit, že stres škodí zdraví.
Ta studie mě tedy přiměla přemýšlet: Může změna pohledu na stres
dopomoci k lepšímu zdraví? A zde věda tvrdí, že ano.
Pokud změníte své smýšlení o stresu, změníte také reakci svého těla na stres.
Abych vysvětlila, jak to funguje, potřebuji, abyste předstírali, že jste účastníky studie, jejímž cílem je vás vystresovat.
Nazývá se to test společenského stresu.
Přijdete do laboratoře a dozvíte se, že máte bez přípravy pronést pětiminutovou řeč o svých slabých stránkách před odbornou porotou sedící přímo před vámi, a pro umocnění pocitu, že jste pod tlakem, na vás přímo míří ostrá světla a kamery, asi jako zde.
Porota je navíc proškolena tak, aby na vás reagovala odrazujícím, nonverbálním způsobem, asi nějak takhle.
(Smích) A teď, když jste dostatečně demoralizováni, je čas na zkoušku z matematiky.
Co ovšem nevíte, je, že zkoušející byl vyškolen tak, aby na vás během zkoušky dorážel.
Zkusíme to teď společně.
Bude to legrace.
Pro mě.
Fajn. Chci, abyste počítali pozpátku
od 996 v krocích po 7.
Budete počítat nahlas jak nejrychleji dovedete, od 996.
Do toho!
Publikum: (počítá) Rychleji. Rychleji, prosím.
Počítáte moc pomalu.
Stop. Stop, stop, stop.
Tamten pán udělal chybu.
Musíme začít zase od začátku.
(Smích) Vám tohle zrovna moc nejde, že?
Dobrá, takže jste asi pochopili, o co jde.
Kdybyste se skutečně účastnili této studie, zřejmě byste byli trochu ve stresu.
Vaše srdce by pravděpodobně bušilo, váš dech by byl zrychlený, potili byste se.
Běžně bychom tyto fyzické změny nazvali úzkostí či známkou toho, že se nedokážeme dobře vyrovnat s tlakem.
Co kdybyste na ně ovšem nahlíželi jako na známky toho, že se vaše tělo napájelo energií, aby se připravilo na zvládnutí tohoto úkolu?
Toto přesně bylo řečeno účastníkům studie provedené na Harvardově univerzitě.
Před absolvováním testu společenského stresu se učili vnímat svou reakci na stres jako přínosnou.
Bušící srdce vás připravuje k činu.
Zrychlené dýchání je v pořádku.
Dostává se tak více kyslíku do mozku.
Účastníci, kteří se naučili vnímat svou reakci na stres jako přínos pro svůj výkon, byli méně vystresovaní, vykazovali menší úzkost, zato větší sebevědomí, ale pro mě nejvíc fascinující byl způsob, jakým se jejich stresová reakce změnila.
Při běžné stresové reakci se zvýší tepová frekvence a cévy se takto zúží.
A to je jeden z důvodů, proč chronický stres bývá spojován s kardiovaskulárními onemocněními.
Skutečně není zdravé v takovém stavu setrvávat nepřetržitě.
Ale během té studie, kdy účastnící vnímali svůj stres jako přínosný, jejich cévy zůstaly takto uvolněné.
Jejich srdce stále bušila, ale tentokrát jde o mnohem zdravější kardiovaskulární profil.
Ve skutečnosti to připomíná stav, jaký nastane ve chvílích radosti a odvahy.
Za celá ta léta naplněná stresujícími zkušenostmi by tato jedna biologická změna mohla znamenat onen rozdíl mezi stresem vyvolaným infarktem v 50 letech a pohodovým životem až do 90.
A toto je opravdu něco, co novodobá věda odhalila, a sice, že záleží na tom, jak o stresu smýšlíme.
Coby zdravotní psycholožce se můj cíl změnil.
Už vás nechci stresu zbavit.
Chci vás naučit lépe s ním pracovat.
Právě jsem provedli menší intervenci.
Pokud jste zvedli ruku a přiznali, že jste v uplynulém roce zažili hodně stresu, možná jsme vám zachránili život, protože příště, jak doufám, až stres rozbuší vaše srdce, si vzpomenete na tuto přednášku a pomyslíte si, to mé tělo mi pomáhá zvládnout tuto výzvu.
Jestliže takto stres vnímáte, vaše tělo vám věří a vaše reakce na stres bude prospěšnější.
Říkala jsem, že mám za sebou více jak deset let démonizace stresu, z níž se potřebuji dostat, takže si uděláme ještě jednu intervenci.
Chci vám povědět o jednom z nejvíce podceňovaných aspektů stresové reakce, a ta myšlenka je následující: stres vás dělá společenskými.
Abychom této stránce stresu porozuměli, musíme si popovídat o hormonu, oxytocinu, a já vím, že oxytocinu už se dostalo
tolik věhlasu, kolik jen hormon může unést. Má dokonce i svou roztomilou přezdívku, tulící se hormon, protože se uvolňuje, když někoho objímáte.
Tohle je však jen zlomek toho, čeho všeho je oxytocin schopen.
Oxytocin je nervový hormon.
Dokáže vhodně naladit sociální instinkty ve vašem mozku.
Ponouká vás dělat věci, které posilují blízké vazby.
Díky oxytocinu toužíte po přímém kontaktu s přáteli a rodinou.
Podněcuje empatii.
Probouzí ve vás větší chuť pomoct lidem, na kterých vám záleží.
Pár lidí už dokonce navrhovalo, že bychom oxytocin měli šňupat,
abychom se stali více účastnými a pečujícími.
Je tu ale něco, co mnoho lidí o oxytocinu neví.
Je to hormon stresu.
Podvěsek mozkový jej produkuje jako součást stresové reakce.
Je stejně tak součástí stresové reakce, jako adrenalin, který dokáže rozbušit srdce.
A když je během stresové reakce oxytocin vylučován, motivuje vás vyhledat pomoc.
Váše biologická stresová reakce vás vybízí k tomu někomu o vašich pocitech říct, místo abyste je v sobě dusili.
Vaše stresová reakce chce, abyste si všimli, že také někdo další ve vašem životě se trápí, tak abyste se mohli vzájemně podpořit.
Vaše stresová reakce chce, abyste v těžkých časech byli obklopeni lidmi, kterým na vás záleží.
Jak vás tedy povědomí o této stránce stresu může učinit zdravějšími?
Oxytocin nepůsobí pouze na mozek,
ale také na tělo, přičemž jednou z jeho hlavních úloh v těle je chránit kardiovaskulární systém před následky stresu.
Je přirozeně protizánětlivý.
Mimoto pomáhá cévám zůstat během stresu uvolněné.
Můj nejoblíbenější účinek je ovšem ten na srdce.
Srdce má receptory pro tento hormon, přičemž oxytocin napomáhá regenerovat srdeční buňky a léčit jakákoliv poškození zapřičiněná stresem.
Tento stresový hormon srdce posiluje
a to nejlepší je, že všechen fyzický užitek oxytocinu je umocňován společenským kontaktem
a podporou, takže pokud pod stresem vyhledáte druhé, ať už s cílem pomoci sobě, nebo druhým, vyprodukujete více tohoto hormonu, vaše stresová reakce bude zdravější a ve skutečnosti se ze stresu rychleji zotavíte.
Zdá se mi skvělé, že stresová reakce má zabudovaný mechanismus pro odolnost vůči stresu, a tím mechanismem je lidské spojení.
Závěrem vám povím ještě o jedné studii.
Poslouchejte pozorně, protože i tato studie by mohla zachránit život.
Tato studie sledovala okolo 1 000 dospělých ve Spojených státech, bylo jim mezi 34 a 93 lety, a studie začala otázkou: „Jak velké množství stresu jste podstoupili v loňském roce?“
A dále: „Kolik času jste věnovali pomoci přátelům, sousedům, lidem ve vaší komunitě?“
A pak využili veřejné záznamy za posledních pět let, aby zjistili, kdo zemřel.
Takže, nejprve ty špatné zprávy: každá významná stresující životní zkušenost, jako jsou finanční problémy nebo rodinná krize, zvýšila riziko úmrtí o 30 procent.
Ale, a já věřím, že nějaké ale očekáváte, nebylo to pravidlem pro každého.
Lidé, kteří se věnovali péči o druhé nevykazovali vůbec žádný nárůst úmrtí následkem stresu.
Nic. Péče vytvořila odolnost.
Znovu tedy poznáváme, že škodlivé účinky stresu na zdraví nejsou nevyhnutelné.
Jak přemýšlíte a jednáte, může přetvořit vaši zkušenost se stresem.
Pokud se rozhodnete vnímat vaši stresovou reakci jako přínosnou, vytváříte biologii odvahy.
A pokud si zvolíte být s lidmi, když jste ve stresu, můžete si vybudovat odolnost.
Nežádám nutně o více stresujících zážitků ve svém životě, tato věda mi však poskytla zcela nové uznání pro stres.
Stres otevírá cestu do našich srdcí.
Milosrdné srdce, které nachází radost a smysl v kontaktu s ostatními, ano, vaše bušící srdce, tvrdě pracující, aby vám dodalo sílu a energii,
zvolíte-li si vnímat stres tímto způsobem, nebudete pouze lepší ve zvládání stresu, ve skutečnosti činíte velice hluboké prohlášení.
Říkáte, že si věříte natolik, že zvládnete životní výzvy
s vědomím, že jim nemusíte čelit sami.
Děkuji.
(Potlesk) Chris Anderson: To, co nám zde říkáte, je svým způsobem úžasné.
Připadá mi skvělé, že jen to, jak o stresu smýšlíme, může tolik ovlivnit očekávanou délku života člověka.
Jak by se z toho mohla vyvinout rada, třeba když se někdo rozhoduje o rytmu svého života, volí například mezi stresujícím a pohodovým povoláním, záleží na tom, pro co se rozhodnou?
Je moudré rozhodnout se pro stresující povolání, pokud věříte, že to v určitém smyslu zvládnete?
Kelly McGonigal: Ano, a co víme určitě je, že hledat smysl je zdraví prospěšnější, než pokoušet se vyhnout nepohodlí.
Řekla bych tedy, že nejlepší způsob, jak dělat rozhodnutí, je jít za tím, co vašemu životu přinese smysl, a pak si věřit v tom, že zvládnete přidružený stres.
CA: Velice děkujeme, Kelly. Je to fakt báječné. KM: Děkuji vám.
(Potlesk)
V mládí jsem prožil šest let neuvěřitelného dobrodružství v tropech jako investigativní novinář v některých z nejkouzelnějších částí světa.
Byl jsem tak bláznivý a lehkomyslný jak jenom mladý muž může být.
To je důvod proč jsou na světě války.
Ale také jsem se cítil víc naživu než kdy předtím.
A když jsem se poté vrátil domů, začala se pestrost mého života postupně zmenšovat až do té fáze, že se mi plnění myčky na nádobí zdálo jako zajímavá výzva.
Přistihl jsem se, jak narážím na limity svého života, jakobych se snažil najít cestu ven do většího světa za nimi.
Byl jsem, myslím si, ekologicky znuděný.
Vyvinuli jsme se v mnohem obtížnějších časech, ve světě rohů, klů, špičáků a drápů.
A pořád je v nás strach, odvaha a agrese nutná k orientaci v těchto časech.
Ale v těchto pohodlných, bezpečných a přeplněných zemích máme velmi málo příležitostí je procvičit, aniž bychom ublížili jiným lidem.
A toto byl ten typ omezení, do kterého jsem neustále narážel.
Porazit nejistotu, vědět co přijde dál, to bylo v podstatě dominantním zaměřením industrializovaných národů, a jakmile jsme to zvládli, nebo skoro zvládli, tak jsme narazili na nové nenaplněné potřeby
Upřednostnili jsme bezpečnost před zkušeností, a tím jsme spoustu získali, ale myslím si, že také něco ztratili.
Neromantizuji si evoluční časy.
Už teď jsem překročil průměrnou dobu dožití lovců-sběračů, a jak bych dopadl v souboji mezi mnou, krátkozrace se potácejícím okolo s naostřeným kopím, a naštvaným obřím praturem není příliš těžké uhodnout.
Nehledal jsem ani autenticitu
Nemyslím si, že jde o užitečný nebo dokonce srozumitelný koncept
Chtěl jsem jenom bohatší a syrovější život, který bych byl schopný vést v Británii, nebo dokonce takový, který bychom mohli vést kdekoliv v průmyslovém světě.
Až teprve když jsem narazil na ono neznámé slovo jsem si uvědomil, že je to přesně to co hledám.
A jakmile jsem to slovo našel, bylo mi jasné, že mu chci obětovat hodně z mého zbývajícího života.
Tím slovem je "rewilding" (znovuzdivočení, pozn. překl.) a i když je rewilding mladým slovem, už teď má několik významů
Dva z nich mě obzvláště fascinují.
Tím prvním je masová obnova ekosystémů.
Jedním z nejúžasnějších vědeckých nálezů za minulé půlstoletí byl objev rozsáhlé trofické kaskády.
Trofická kaskáda je ekologický proces, který začíná na vrcholu potravního řetězce a valí se až na jeho základnu, a klasickým příkladem je to, co se stalo v Národním Parku Yellowstone v USA při opětovném vysazení vlků v roce 1995.
Všichni víme, že vlci loví různé druhy živočichů, ale jsme si možná o něco méně vědomi toho, že dávají život mnoha jiným.
Zní to podivně, zkuste mě ale pozorně poslouchat.
Vlci zde chyběli předchozích 70 let.
Počty vysoké zvěře z důvodu chybějících predátorů, kteří by je lovili, v Yellowstonu neustále rostly, a i přes snahy lidí jejich počty korigovat, se jim neustále dařilo likvidovat většinu tamější vegetace až skoro do nuly, prostě ji všechnu spásli.
Ale jakmile dorazili vlci, i když jich bylo jenom několik, začaly se dít neuvěřitelné věci.
Za prvé samozřejmě ulovili nějakou tu vysokou, ale to není to hlavní.
Mnohem významnější bylo, že vysoká změnila své chování.
Začala se vyhýbat některým částem parku, místům kde by byla snadno ulovena, hlavně údolím a roklím, a díky tomu se tato místa začala okamžitě regenerovat.
V některých částech se výška stromů zpětinásobila během šesti let.
Na krajích údolí se to začalo hemžit osikami, vrbami a topoly.
A hned potom se sem začali stěhovat ptáci.
Počty zpěvavých a migrujících ptáků začaly mohutně narůstat.
Přibylo sem spoustu bobrů, protože bobři mají rádi stromy.
A bobři, stejně jako vlci, mají dopad na okolní ekosystém.
Vytvářejí podmínky pro jiné druhy.
Přehrady, které budují na řekách, poskytují domov vydrám a ondatrám, kachnám a rybám, plazům a obojživelným.
Vlci pozabíjeli kojoty a díky tomu vzrostl počet zajíců a myší, což sebou přineslo více jestřábů, více lasiček, více lišek a jezevců.
Krkavci a orli bělohlaví se slétávali na zbytky potravy, co zůstaly po vlcích.
Stejně jako medvědi, jejichž populace začala také růst, částečně i díky bobulovinám rostoucích na obnovujících se keřích, a medvědi poté znásobili dopad vlků, díky zabíjení mláďat vysoké.
A tady to začíná být opravdu zajímavé.
Vlci změnili chování řek.
Začaly se méně klikatit.
Začala ubývat eroze. Toky se narovnaly.
Objevilo se více tůňek, více zvlněných úseků, to vše ku prospěchu volně žijících živočichů.
Řeky se změnily díky vlkům, a důvodem byly obnovující se lesy, které stabilizovaly břehy a tím zabránily většině sesuvů, díky čemuž se řeky stabilizovaly v jejich tocích.
Podobně se díky odsunu vysoké z některých míst, a díky obnově vegetace na úpatích údolí, snížilo riziko sesuvu půdy, protože ji vegetace mohla lépe stabilizovat.
Takže několik málo vlků změnilo nejen ekosystém Národního Parku Yellowstone, tohoto obrovského kusu země, ale i jeho geografii.
Velryby v jižních oceánech mají podobně široký dopad.
Jedna z nejhloupějších výmluv japonské vlády pro zabíjení velryb je "Množství ryb a krilu vzroste a díky tomu bude více jídla pro lidi."
Je to pitomá výmluva, ale tak trochu dává smysl, že jo, protože zdravý rozum říká že velryby sežerou obrovské množství ryb, takže s jejich odstraněním bude v oceánech více ryb a krilu.
Ale děje se přesný opak.
S klesajícím počtem velryb klesá i množství krilu.
Jak se tohle mohlo stát?
Teď se ukazuje, že velryby jsou nutné pro udržení celého toho ekosystému, a jedním z důvodů je to, že se často krmí v hlubinách a pak vyplavou na hladinu a vypouští to, co biologové slušně nazývají velká oblaka fekálií, obrovské exploze výkalů na hladině vody, kde je dostatek světla pro fungování fotosyntézy, a tyto velká oblaka hnojiva pak stimulují růst fytoplanktonu, rostlinného planktonu na dně potravního řetězce, který dále podporuje růst zooplanktonu, kterým se krmí ryby a kril a spousta jiných živočichů.
Další věcí kterou velryby dělají, je že jak neustále plavou nahoru a dolů, vynášejí fotoplankton zpátky na hladinu kde se může rozmnožovat a přežít.
A dále také víme, že plankton v oceánech absorbuje uhlík z atmosféry -- čím více planktonu máme, tím více uhlíku absorbují -- a nakonec se dostane dolů do rokle a tím odstraní uhlík z atmosféry.
Zdá se, že když byly velryby na svém populačním vrcholu, byly pravděpodobně odpovědné za odstranění desítek milionů tun uhlíku z atmosféry každý rok.
A když tohle všechno vidíte tak si pomyslíte, počkat, máme tu vlky měnící geografii Yellowstoneského Národního Parku.
Máme tu velryby měnící složení atmosféry.
Začne vám docházet, že tohle je důkaz podporující hypotézu Gaia Jamese Lovelocka, která vidí svět jako ucelený, samoregulující se organismus na úrovni ekosystému.
Trofické kaskády nám říkají, že příroda je mnohem více fascinující a složitější než jsme si mysleli.
Říkají nám, že když odstraníte velká zvířata, zbude vám úplně jiný ekosystém, než ten který velká zvířata obsahuje.
A to je pro mě jasný důkaz pro znovuvysazování zmizelých druhů.
Rewilding pro mě znamená návrat některých vymizelých rostlin a zvířat.
Znamená to bourání plotů, blokaci odvodňovacích příkopů, zamezení komerčního lovu ryb v některých částech moří, ale někdy i jistý odstup.
Není to náhled na správný ekosystém, nebo správné složení druhů.
Nesnaží se o to vyrobit louku, nebo deštný prales, chaluhový záhon či korálový útes.
Rozhodnutí nechává na přírodě a příroda je vcelku dobrá v rozhodování.
Zmínil jsem, že existují dvě definice toho, co pro mě rewilding znamená.
Tou druhou je "rewilding" lidského života.
A nemyslím to jako alternativu dnešní civilizace.
Věřím v to, že si můžeme užívat výdobytky technologií, tak jak to děláme dnes, ale současně, pokud si tak vybereme, budeme mít přístup do bohatšího a divočejšího dobrodružného života kdy budeme chtít protože zde budeme mít nádherné obnovené životní prostředí.
A příležitosti pro toto se vyvíjejí mnohem rychleji, než byste si mohli myslet.
Je zde jeden odhad, že v USA dvě třetiny kdysi zalesněné krajiny, které byly vykáceny, se opět zalesňují díky odlivu dřevorubců a farmářů, hlavně ve východních částech země.
Pak je tu ještě jedna, která naznačuje, že 30 milionů hektarů půdy v Evropě, oblast o velikosti Polska, bude vyklizena zemědělci mezi roky 2000 a 2030.
S příležitostí jako je tahle, nezdá se vám trochu moc jednoduché začít uvažovat o opětovném příchodu vlků, rysů, medvědů, bobrů, bizonů, kanců, losů a všech těch ostatních druhů, které už se začaly pohybovat poměrně rychle po území Evropy?
Možná bychom mohli začít uvažovat i o návratu některých vymizelých velkých živočichů.
Ptáte se jakých velkých živočichů?
Každý kontinent nějaké měl, tedy kromě Antarktidy.
Když bylo rozkopáno náměstí Trafalgar v Londýně, našly se tam naplaveniny, které byly plné kostí hrochů, nosorožců, slonů, hyen a lvů.
Ano dámy a pánové, na Trafalgar Square byli lvi dlouho předtím, než byl postaven Nelson's Column.
Všechny tyto druhy tam žily v poslední době meziledové, kdy teploty byly v podstatě totožné se současnými.
Většinou za to nemohlo klima, že tyto zvířata zmizela ze světa.
Byl to tlak lidské populace, lov a ničení přirozeného prostředí, které stálo za těmito důsledky.
A i přesto lze stále vidět známky těchto šelem v našem současném ekosystému.
Proč dokáže tak mnoho opadavých stromů znovu vyrašit z kteréhokoliv místa kde byl zlomen kmen?
Jak mohou přežít ztrátu většiny kůry?
Jak mohou být menší stromy, méně namáhané větrem a nesoucí menší váhu než ty vzrostlé, mnohem ohebnější a téměř nezlomitelné, oproti velkým a vzrostlým stromům?
Sloni
Jsou přizpůsobené slonům.
V Evropě, například, se vyvinuly k odolnosti proti slonům s rovnými kly, Elephas Palaeoloxodon antiquus, což bylo velké zvíře.
Bylo příbuzné se slonem indickým, ale byl přizpůsoben na mírné lesní podnebí.
Byl mnohem větší než slon indický.
Ale proč mají některé naše běžné keře větve, které se zdají být příliš komplikované na to, aby zamezily pohybu vysoké?
Možná se vyvinuly proto, aby zamezily pohybu nosorožců.
Není to úžasná myšlenka, že kdykoliv byste si vyšli do parku, nebo jenom tak zarostlou ulicí, mohli byste vidět stíny těchto úžasných zvířat?
Paleoekologie zabývající se studiem zaniklých ekosystémů, nutná k porozumění nás samotných, vypadá jako portál, kterým můžete projít do kouzelného království.
A pokud opravdu mluvíme o zemi velikosti jakou jsem zmínil dříve, proč nevysadit i nějaká zaniklá větší zvířata, nebo alespoň jejich blízké příbuzné, pokud už jsou všude vyhubena?
Proč bychom my všichni nemohli mít Serengeti za naším prahem?
A toto je možná ta nejdůležitější věc, kterou nám rewilding přináší, ta nejdůležitější věc která nám chybí v našich životech: naděje.
V motivaci lidí k lásce a obraně přírody, má hrst naděje cenu tuny beznaděje.
Příběh "rewildingu" nám říká, že ekologická změna se nemusí dít jenom jedním směrem.
Nabízí nám naději, že naše tiché jaro může být následováno pronikavým létem.
Děkuji.
(Potlesk)
Když mi byly tři nebo čtyři roky, pamatuji si, jak maminka četla příběh mně a mým dvěma starším bratrům, a také si pamatuji, jak jsem zvedal ruce, abych se dotkl knihy a cítil její stránky, abych cítil obrázek, o kterém se bavili.
Moje maminka mi řekla: „Drahoušku, vzpomeň si, že nevidíš, a obrázek nemůžeš cítit, protože inkoust na papíře nejde nahmatat."
A já si pomyslel: „Ale přesně tohle chci udělat.
Miluji příběhy. Chci číst."
To jsem ještě nevěděl, že budu součástí technologické revoluce, která tento můj sen udělá skutečností.
Narodil jsem se předčasně o nějakých 10 týdnů, což vyústilo v mou slepotu, před nějakými 64 lety.
Tento stav je znám jako retrolentální fibroplazie, a v současnosti je ve vyspělém světě velmi vzácná.
Tehdy jsem ještě netušil, když jsem ležel ve své dětské postýlce v roce 1948, že jsem se narodil na správném místě a ve správný čas, že jsem byl v té správné zemi, kde se můžu zúčastnit technologické revoluce.
Po celé planetě je na 37 milionů zcela slepých lidí, ale ti z nich, kdo se podíleli na této technologické revoluci, pocházejí převážně ze Severní Ameriky, Evropy, Japonska a dalších vyspělých částí světa.
Počítače změnily životy jak nás všech, kdo jsme v této místnosti, tak i lidí po celém světě, ale myslím si, že změnily životy slepých lidí podstatně více než jakékoli jiné skupiny.
Chci vám proto povědět o interakci mezi přizpůsobivými technologiemi založenými na počítačích a množstvím dobrovolníků, kteří mi v průběhu let pomáhali, abych se stal osobou, kterou dnes jsem.
Je to interakce mezi dobrovolníky, nadšenými vynálezci a technikou, je to příběh, který může vyprávět mnoho slepých lidí.
Dovolte mi proto, abych vám o tom dnes něco pověděl.
Když mi bylo pět, chodil jsem do školy, kde jsem se naučil Braillovo písmo.
Je to geniální systém šesti teček, které jsou vyraženy do papíru, takže je mohu cítit svými prsty.
Myslím, že do prezentace dali mé vysvědčení z šesté třídy.
Nevím, kde se k němu Julian Morrow dostal.
(Smích) Byl jsem ve čtení velmi dobrý, ale náboženství a hudební výchova si žádaly trochu usilovnější práci.
(Smích) Když budete opouštět budovu opery, všimněte si, že na výtazích jsou znaky v Braillově písmu.
Podívejte se na ně. Všimli jste si jich někdy?
Já ano. Vždycky je hledám.
(Smích) Když jsem byl ve škole, knihy byly přepisovány přepisovateli, dobrovolníky, kteří přepisovali knihy do Braillova písma, takže jsem měl knihy ke čtení, a tohle dělaly z velké části ženy, což bylo v této zemi od konce 19. století, ale byl to jediný způsob, jak číst.
Když jsem byl na střední škole, dostal jsem svůj první páskový magnetofon, takže páskové magnetofony se staly mým předpočítačovým médiem učení.
Moje rodina a přátelé mi mohli přečíst nějaký spis a já jsem si jej pak mohl poslechnout tolikrát, kolikrát jsem chtěl.
A přivedlo mě to do kontaktu s dobrovolníky a pomocníky.
Když jsem například studoval na vysoké škole v Kanadě, na Královské univerzitě, vězni z věznice v Collinsově zátoce souhlasili, že mi pomůžou.
Dal jsem jim magnetofon a oni do něj četli.
Jak mi jeden z nich řekl: „Rone, my s ním nikam neutečeme."
(Smích) Ale přemýšlejte o tom. Tito muži, kteří neměli takové příležitosti ke vzdělání, jako jsem měl já, mi pomáhali získat kvalifikaci v právu, svou odhodlanou pomocí.
Pak jsem se vrátil a stal se akademikem na univerzitě Monash v Melbourne, a po dobu 25 let pro mě byly magnetofony vším.
V mé pracovně v roce 1990 bylo dohromady 18 mil pásek (cca 29 km).
Studenti, rodina a přátelé, ti všichni mi četli materiály.
Paní Lois Doery, které jsem později říkal má náhradní matka, namluvila mnoho tisíc hodin na pásku.
Jeden z důvodů, proč jsem souhlasil s touto dnešní přednáškou, byl ten, že jsem doufal, že Lois by tu mohla být, a tak bych vám ji zde mohl představit a veřejně jí poděkovat.
Bohužel ale, její zdraví jí nedovolilo, aby sem dnes přišla.
Ale děkuji Ti, Lois, z tohoto místa.
(Potlesk) Svůj první počítač Apple jsem spatřil v roce 1984, a pomyslel jsem si: „Tahle věc má skleněnou obrazovku, kterou moc nevyužiji."
Jak moc jsem se mýlil.
V roce 1987, stejný měsíc, kdy se narodil náš nejstarší syn Gerard, jsem dostal svůj první slepý počítač, a mám jej zde.
Vidíte jej?
Jak vidíte, nemá nic takového, čemu říkáte obrazovka.
(Smích) Je to slepý počítač.
(Smích) Je to Keynote Gold 84k, přičemž to 84k znamená, že má 84 kilobajtů paměti.
(Smích) Nesmějte se, tehdy mě stál 4 000 dolarů. (Smích) Myslím, že větší paměť mají moje hodinky.
Vynalezl jej Russell Smith, nadšený vynálezce z Nového Zélandu, který se snažil pomáhat slepým lidem.
Bohužel zemřel v roce 2005 při pádu ultralajtu, ale jeho vzpomínka žije v mém srdci.
Poprvé to znamenalo, že jsem si mohl přečíst to, co jsem do něj zapsal.
Měl syntetizátor řeči.
Napsal jsem svoji první knihu o právu coby spoluautor na psacím stroji v roce 1979 kompletně zpaměti.
Tohle mi dovolilo přečíst si to, co jsem už napsal, a vstoupit do světa počítačů, i když s pouze 84 kilobajty paměti.
V roce 1974 skvělý Ray Kurzweil, americký vynálezce, pracoval na stroji, který by mohl skenovat knížky a číst je pomocí syntetického hlasu.
Optické rozpoznávání znaků tehdy fungovalo jen pro jeden font, ale spojením plochých skenerů a syntetizátorů řeči vyvinul stroj, který byl schopný číst jakýkoli font.
A tento stroj, který byl velký jako pračka, byl představen 13. ledna 1976.
Svůj první komerčně dostupný Kurzweilův stroj jsem viděl v březnu 1989 a naprosto mě ohromil, a v září 1989, v měsíci, kdy bylo ohlášeno mé jmenování profesorem na univerzitě Monash, právnická fakulta jeden z nich získala, abych jej mohl používat.
Poprvé jsem tak mohl číst to, co jsem číst chtěl, a to položením knihy na skener.
Už jsem nemusel být na lidi milý!
(Smích) Už nikdy nebudu cenzurován.
Například, tehdy jsem byl příliš plachý, a vlastně jsem příliš plachý i dnes, abych někoho požádal, aby mi nahlas četl nějaký sexuálně explicitní materiál.
(Smích) Ale víte, mohl jsem teď zvednout knihu uprostřed noci a -- (Smích) (Potlesk) V současnosti je Kurzweilova čtečka jednoduše programem na mém počítači.
Takhle se zmenšil.
Můžu si naskenovat nejnovější román a nemusím čekat, až jej někdo namluví.
Držím krok se svými přáteli.
Je mnoho lidí, kteří mi v mém životě pomohli, mnohé z nich jsem ani nepotkal.
Jedním z takových je americký vynálezce Ted Henter.
Ted byl motocyklovým závodníkem, ale v roce 1978 při automobilové nehodě ztratil zrak, což je zničující, pokud se snažíte řídit motorky.
Stal se z něj vodní lyžař a byl postiženým šampionem ve vodním lyžování.
Ale v roce 1989 se spojil s Billem Joycem, aby vyvinuli program, který by četl to, co je na monitoru počítače, z internetu či čehokoli dalšího, co je na monitoru.
Nazývá se JAWS (Přístup k práci s řečí) a zní nějak takhle.
(Hovoří JAWS) Ron McCallum: Není to pomalé?
(Smích) Jak vidíte, pokud bych takhle četl, usnul bych.
Zpomalil jsem jej ale pro vás.
Požádám, aby to přehráli rychlostí, kterou čtu já.
Můžete to přehrát?
(Hovoří JAWS) (Smích) RM: Víte, když známkujete eseje studentů, chcete je projít co nejrychleji.
(Smích) (Potlesk) Tato technika, která mě fascinovala v roce 1987, je v současnosti v mém iPhonu, stejně tak ve vašem.
Ale zjistil jsem, že čtení se stroji je velmi osamělý proces.
Vyrůstal jsem s rodinou, přáteli, kteří mi četli, a miloval jsem teplo a dech a blízkost lidí, kteří mi četli.
Také milujete, když vám někdo čte?
A jedna z mých nejtrvalejších vzpomínek je z roku 1999, kdy Mary četla mně a našim dětem dole na pláži „Harry Potter a kámen mudrců".
No není to skvělá kniha?
Stále miluji, když je někdo blízko mě a čte mi.
Ale nemohl bych se vzdát techniky, protože mi dovolila vést fantastický život.
Samozřejmě, namlouvání knih pro slepé předcházelo technice.
Nakonec, dlouhohrající nahrávky byly vyvinuty na začátku 30. let 20. století, a v současnosti máme namluvené knihy na CD, pomocí systému digitálního přístupu zvaného DAISY.
Ale když čtu se syntetickými hlasy, zbožňuji, když se vrátím domů a čtu duchaplný román s lidskými hlasy.
Jsou zde stále bariéry před lidmi s omezeními.
Mnoho internetových stránek nelze s JAWS číst, ani s jinými technologiemi.
Webové stránky jsou často velmi grafické, je zde mnoho druhů grafik, které nejsou označené a tlačítka, která nejsou pojmenována, a to je důvod, proč World Wide Web Konsorcium 3, známé jako W3C vyvíjí celosvětové standardy pro internet.
Chceme, aby všichni uživatelé internetu či majitelé stránek vytvořili své stránky kompatibilní, abychom my, lidé bez zraku, měli rovné podmínky.
Jsou zde ale i další překážky, které vytváří zákony.
Například v Austrálii, podobně jako v jedné třetině všech světových zemích, existuje výjimka z autorských práv, která dovoluje, aby byly knihy přepsány do Braillova písma, případně čteny slepým lidem.
Ale tyto knihy nesmí být přenášeny přes hranice.
Tak například ve Španělsku je 100 000 dostupných knih ve španělštině.
V Argentině jich je 50 000.
V žádné další zemi Jižní Ameriky jich není více než několik tisíc.
Ale není legální přenášet knihy ze Španělska do Jižní Ameriky.
Jsou zde stovky tisíc dostupných knih ve Spojených státech, Británii, Kanadě, Austrálii atd., ale nemohou být přenášeny do žádné z 60 zemí světa, kde je angličtina prvním nebo druhým jazykem.
A vzpomeňte si, říkal jsem vám o Harry Potterovi.
Protože nemůžeme přenášet knihy přes hranice, musí zde přirozeně být odlišné verze načtené v různých anglicky mluvících zemích: Británii, Spojených státech, Kanadě, Austrálli a Novém Zélandu, všechny tyto země musí mít odlišné čtení Harryho Pottera.
A to je důvod, proč příští měsíc bude v Maroku setkání všech zemí.
Jde o něco, co skupina zemí a Světová slepecká unice obhajují, dohoda o přemostění hranic, tedy že pokud jsou knihy dostupné pod výjimkou z autorského zákona, a další země přijímá tu samou výjimku, můžeme přenášet tyto knihy přes hranice, a přinést tak k životu lidi, především v rozvojovém světě, slepé lidi, kteří nemají žádné knihy ke čtení.
Chci, aby k tomu došlo.
(Potlesk) Můj život byl mimořádně požehnaný, manželstvím, dětmi, zajímavou prací, ať už to bylo na Právnické fakultě Univerzity v Sydney, kde jsem sloužil období jako děkan, či nyní, kdy zasedám v radě Spojených národů, za práva osob s omezeními, v Ženevě.
Byl jsem vážně velmi šťastná lidská bytost.
Jsem zvědav, co se bude dít v budoucnu.
Technika pokročí mnohem dále, ale stále si pamatuji, jak mi maminka říkala, 60 let zpátky, „Vzpomeň si, drahoušku, nikdy nebudeš moct číst tisk svými prsty."
Jsem tak šťastný, že interakce mezi přepisovateli Braillova písma, dobrovolnými čtenáři a nadšenými vynálezci, dovolila uskutečnit tento sen o čtení jak mně, tak slepým lidem napříč světem.
Rád bych poděkoval badatelce Hannah Martin, která ve skrytu posouvá mé slidy, a mé ženě, profesorce Mary Crock, která je světlem mého života, přichází, aby mě doplnila.
Chci jí také poděkovat.
Myslím, že bych se měl nyní rozloučit.
Bůh vám žehnej. Děkuji mnohokrát.
(Potlesk) Ach. (Potlesk) Díky. Díky. Díky. Díky. Díky. (Potlesk)
Malárie je nakažlivou nemocí, která si v dějinách lidstva vyžádala více životů než jakákoliv jiná choroba.
Je přenášena nakaženými komáry a pravděpodobně patří k nejstarším lidským pohromám.
Malárií trpíme asi už od doby, kdy jsme se vyvinuli z opů.
Do dnešních dnů má na svědomí spoustu obětí.
Máme 300 milionů případů za rok a přes půl milionu úmrtí.
Tedy, nedává to smysl.
Malárii umíme léčit už od 17. století.
Tehdy jezuitští misionáři v Peru objevili kůru chinovníku, která obsahovala chinin, dodnes účinný lék proti malárii.
Po staletí je nám tedy známo, jak malárii léčit.
Od roku 1897 víme, jak jí předcházet.
Tehdy britský vojenský lékař, Ronald Ross, objevil, že malárii přenáší komáři, nikoliv špatný vzduch či jedovaté výpary, jak se do té doby předpokládalo.
Mělo by být tedy poměrně snadné malárii vymýtit, a přesto dodnes stovky tisíců lidí umírají na komáří kousnutí.
Proč?
Jde o otázku, která mě osobně na dlouhou dobu uchvátila.
Jako dcera indických přistěhovalců jsem každé léto navštěvovala své příbuzné v Indii. Protože jsem nebyla imunní proti místním typům malárie, musela jsem spát pod takovou neprodyšnou sítí, zatímco mí příbuzní měli dovoleno spát venku na terase, kde je ovíval chladný noční vánek.
Za tohle jsem komáry opravdu nenáviděla.
Současně ale pocházím z džinistické rodiny, džinismus je náboženství, které zastává velmi extrémní formu nenásilí.
Džinisté nemají jíst maso.
Nemáme šlapat po trávě, protože bychom tak neúmyslně zabili nějaký hmyz.
Rozhodně nemůžeme plácat komáry.
Takže hrůzostrašné schopnosti tohoto drobného hmyzu jsem si uvědomovala už od malička. Byl to i důvod, proč jsem strávila pět let jako novinářka, snažíc se porozumět, proč je pro nás malárie tak dlouhodobě strašným soužením.
Podle mě pro to existují tři hlavní důvody.
Tyto tři důvody dohromady vytvářejí čtvrtý důvod, který je z nich asi ten nejpodstatnější.
První důvod souvisí samozřejmě s vědou.
Tento malý parazit, který malárii způsobuje, je pravděpodobně jeden z nejsložitějších a nejmazanějších patogenů známých lidstvu.
Půlku svého života tráví ve studenokrevném komárovi a druhou půlku v teplokrevném člověku.
Jde o dvě zcela odlišná prostředí, ba co víc, obě jsou naprosto nepříznivá.
Tedy hmyz se nepřetržitě snaží parazita překonat a stejně tak se jej snaží překonat lidské tělo.
Toto nepatrné stvoření pod takovýmto útokem přežije, a nejenže přežije, ono prospívá a šíří se.
Neznáme všechny způsoby, kterými se dokáže vyhnout napadení.
Jednak dokáže změnit svůj vzhled.
Stejně jako se housenka přemění v motýla, parazit způsobující malárii se takto přeměňuje během svého životního cyklu sedmkrát.
Nejenže každé z těchto stádií vypadá naprosto odlišně, má zcela jinou fyziologii.
Řekněme, že jste objevili nějaký úžasný lék, který byl účinný proti jednomu z těchto stádií.
Nemusí vůbec účinkovat proti těm zbývajícím.
Může se v našich tělech ukrýt nepozorovaně bez našeho vědomí dny, týdny, měsíce, léta, v některých případech dokonce desetiletí.
Tento parazit je tedy pro vědu tvrdým oříškem. To samé platí i o komárovi, který je nosičem tohoto parazita.
Pouze kolem 12 druhů komárů přenáší většinu světové malárie. Víme toho docela hodně o typech vodního prostředí, na které se zaměřují.
Asi si říkáte, no tak proč se prostě místům, kde se tito smrtonosní komáři vyskytují, nevyhneme?
Dovedli jsme se vyvarovat místům, kde žijí medvědi grizzly, vyhýbáme se místům s výskytem krokodýlů zabijáků.
Řekněme však, že žijete v tropech. Jednoho dne se procházíte venku před svou chatrčí a v poddajné půdě kolem svého domu zanecháte nějaké stopy.
Nebo řekněme, že je tam zanechá vaše kráva nebo prase a pak třeba prší a ten otisk nohy se naplní troškou vody.
A je to. Vytvořili jste ideální prostředí pro maláriové komáry přímo před vašimi dveřmi.
Tedy, zbavit se tohoto hmyzu není jednoduché.
Dá se říct, že pouhým žitím našich vlastních životů, vytváříme jejich oblíbené prostředí.
Je to obrovská výzva pro vědu a zároveň i pro ekonomiku.
Malárie se vyskytuje v těch nejchudších a nejzapadlejších místech na Zemi. A existuje pro to důvod.
Jestliže jste chudý, je větší pravděpodobnost, že se nakazíte malárií.
Jestliže jste chudý, je pravděpodobnější, že žijete v prostém obydlí na nehostinné půdě, která je špatně odvodněna.
Jsou to místa, kde se komáři rozmnožují.
Je méně pravděpodobné, že máte na dveřích či oknech sítě.
Je méně pravděpodobné, že máte elektřinu a děláte všechny domácí činnosti, které elektřina umožňuje. Takže jste více venku.
Jste více poštípáni komáry.
Chudoba tedy způsobuje malárii. Nyní jsme si ale vědomi i toho, že sama malárie způsobuje chudobu.
Za prvé, nejvíce se rozšiřuje během období sklizně. Tedy právě tehdy, když farmáři potřebují být venku na poli, aby sklidili svou úrodu, leží doma s horečkou.
Zvyšuje však také náchylnost lidí k úmrtí z jiných příčin.
Toto se dělo kdysi.
Malárii jsme už dokázali ze společnosti vymýtit.
Všechno ostatní zůstává stejné, tedy máme stále nekvalitní jídlo, špinavou vodu, špatnou sanitaci, všechno, co způsobuje, že lidé onemocní.
Když však malárii odstraníte, úmrtí z ostatních příčin se snižuje.
Ekonom Jeff Sachs skutečně vyčíslil co to pro společnost znamená.
Pokud ve vaší společnosti máte malárii, váš ekonomický růst je ročně snížen o 1,3 procent, rok za rokem, jen touhle jednou nemocí.
Jde tedy o obrovský ekonomický problém. Řekněme, že objevíte účinný lék nebo účinnou vakcínu - jak ji doručíte do místa, kde nejsou žádné silnice, kde není žádná infrastruktura. Není tam žádná elektřina k udržování věcí v chladu. Nejsou tam žádné kliniky, ani žádní lékaři, kteří by tyto věci doručili tam, kde je potřeba.
Omezení výskytu malárie je tedy obrovský ekonomický problém.
Vedle vědeckého a ekonomického problému je tu ale také kulturní problém. To je zřejmě ta stránka malárie, o které lidi neradi mluví.
Je paradox, že lidé, kteří jsou ve světě malárií postiženi nejvíc, si na ni dávají nejméně pozor.
Jde o opakované zjištění klinických antropologů,
kteří kladou lidem z míst postižených malárií otázku: "Co si myslíte o malárii?"
Jejich odpověď nezní:"Je to smrtelná nemoc.
Máme z ní strach." Říkají: "Malárie je obyčejným životním problémem."
A tohle je každopádně má osobní zkušenost.
Když jsem sdělila svým příbuzným v Indii, že píšu knihu o malárii, dívali se na mě, jako bych jim řekla, že píšu knihu o bradavicích nebo o něčem podobném.
Jako, proč bys psala o něčem tak nudném, tak běžném, víte?
Jde opravdu o prosté vnímání rizika.
Například dítě v Malawi může před dosažením věku 2 let prožít nákazu malárie 12krát. Jestliže však přežije, bude dostávat malárii po zbytek svého života, je ale méně pravděpodobné, že na ni zemře.
Takže podle její životní zkušenosti je malárie něco, co příjde a zase zmizí.
Ve skutečnosti toto platí pro většinu malárie ve světě.
Většina světové malárie přijde a zmizí sama od sebe.
Jenomže existuje tolik případů malárie, že ten nepatrný zlomek případů, které končí smrtí, ve výsledku tvoří obrovské množství.
Domnívám se tedy, že v místech, kde se malárie vyskytuje, ji lidé považují za něco podobného, jako my považujeme v mírném podnebí rýmu nebo chřipku.
Rýma i chřipka jsou obrovskou zátěží pro naše společenství a naše životy, ale ve skutečnosti proti nim neděláme ani ta nejzákladnější preventivní opatření, protože nákazu rýmou či chřipkou považujeme během chřipkového období za normální.
Toto tedy představuje obrovský kulturní problém při boji proti malárii, protože jestliže lidé považují nákazu malárií za normální, jak je přimějete k tomu, aby zajeli k doktorovi nechat se vyšetřit, nechali si napsat předpis, vyzvedli si léky a užívali je, používali repelenty, dali si nad postel sítě?
V boji proti této nemoci je tohle obrovským kulturním problémem.
Takže pro shrnutí.
Jde o nemoc, která je vědecky komplikovaná, je ekonomicky náročná na řešení a je to nemoc, o níž lidé, kteří by měli z jejího řešení největší užitek, mají nejmenší zájem.
A toto ve výsledku vede k největšímu problému ze všech, což je samozřejmě politický problém.
Jak přimějete politického vůdce, aby něco s takovým problémem udělal?
Odpověď zní, z historického hlediska, že jej k tomu nepřimějete.
V dějinách lidstva, většina společností stižených malárií s touto nemocí jednoduše žila.
Hlavní boj proti malárii vzešel ze společností nestižených malárií, kde lidé nejsou omezeni touto spíše paralyzující politikou.
Myslím si však, že to přináší celou řadu jiných potíží.
První intenzivní boj proti malárii začal v 50. letech minulého století.
Byl to nápad amerického Ministerstva zahraničí.
Dobře rozuměli danému ekonomickému problému.
Věděli, že se musí zaměřit na levné, snadno použitelné prostředky, a zaměřili se na DDT.
Rozuměli kulturnímu problému.
Jejich spíše povýšenecký náhled byl totiž takový, že po lidech ohrožených malárií by se nemělo nic požadovat.
Všechno by se jim mělo zařídit.
Velmi však podcenili vědecký problém.
Svým prostředkům důvěřovali natolik, že s výzkumem malárie přestali.
A když tedy tyto prostředky začaly selhávat a veřejné mínění se začalo obracet proti těmto prostředkům, neměli žádné odborné znalosti, aby přišli na to, co si počít.
Celá kampaň zkrachovala, došlo ke zpětnému nárůstu malárie, ale tentokrát ještě horšímu než předtím, protože byla zahnána do nejnedostupnějších míst v nejobtížněji kontrolovatelných formách.
Úředník z WHO tenkrát nazval celou kampaň "jedním z největších omylů, ke kterému kdy pro ochranu veřejného zdraví došlo."
Nejnovější snaha o omezení výskytu malárie začala na konci 90. let 20. století.
Je obdobně řízena i financována především zvenčí, mimo společnosti postižené malárií.
Tato snaha je dobře srozuměna s odbornou problematikou.
Podnikají spousty výzkumů týkajících se malárie.
A rozumí i dané ekonomické problematice.
Zaměřují se na velmi levné a snadno použitelné prostředky,
ale domnívám se, že tentokrát je dilematem kulturní problém.
Ústředním bodem současného úsilí je moskytiéra na postel.
Je napuštěna insekticidy.
Je distribuována v milionech do všech míst postižených malárií.
Když si představíte moskytiéru na postel, jde do jisté míry o chirurgický zákrok.
Pro rodinu stiženou malárií opravdu nemá žádnou cenu, kromě toho, že slouží k prevenci proti malárii.
A přesto od lidí požadujeme, aby tyto sítě používali každou noc.
Musí pod nimi spát každou noc.
Jedině tak jsou účinné.
Moskytiéru musí používat, i když je pod ní dusno, i když asi musí uprostřed noci vstát, aby vykonali svou potřebu, i když třeba musí přemístit svůj veškerý nábytek, aby ji zavěsili, i když třeba bydlí v kruhové chatrči, ve které je obtížné pověsit čtvercovou síť.
Tedy není to nic hrozného, jestliže bojujete proti smrtelné nemoci.
Chci říct, není to nic obtížného.
Ale lidé s malárií takto neuvažují.
Jejich kalkulace musí být zcela jiná.
Představte si například, že skupina Keňanů přišla s dobrým úmyslem za námi z mírného podnebí a řekla nám: "Víte lidi, vy máte hodně případů rýmy a chřipky.
Navrhli jsme tuto úžasnou, snadno použitelnou a levnou pomůcku. Dáme vám ji zadarmo.
Říká se tomu rouška a stačí ji nosit každý den během chřipkového období, když jdete do školy nebo do práce."
Nosili bychom je?
Že by lidé z maláriových oblastí reagovali na moskytiéry stejně, když je dostali poprvé?
Z průzkumů je nám skutečně známo, že pouze 20 procent z distribuovaných moskytiér na postel bylo skutečně použito.
A možná i toto je nadsazená hodnota, protože ti samí lidé, kteří sítě distribuovali, se vrátili a dotazovali se příjemců: "Použili jste tu moskytiéru, co jsem vám dal?"
Něco jako, když se vás vaše tetička zeptá: "Použilas tu vázu, co jsem ti dala k vánocům?"
Takže to číslo je pravděpodobně přehnané.
Není to ale nepřekonatelný problém.
Můžeme dělat větší osvětu, můžeme se snažit tyto lidi přesvědčit, aby moskytiéry používali.
A už se tak děje.
Investujeme mnohem více času a peněz do workshopů a školení, muzikálů, her a školních setkání. Toto vše má lidi přesvědčit, aby používali sítě, které jsme jim dali.
A možná to i zafunguje.
Trvá to ale dlouho, stojí to peníze.
Vyžaduje to prostředky a vybudování infrastruktury.
Vyžaduje to všechno to, co měla ta levná, snadno použitelná moskytiéra nahradit.
Malárii je tedy obtížné napadnout zevnitř společností postižených malárií, ale stejně složité je bojovat proti ní z vnějšku těchto společností.
Skončíme vnucováním našich vlastních priorit lidem z oblastí stižených malárií.
To je přesně to, co jsme udělali v 50. letech 20. století, a tato snaha se nám vymstila.
Dnes bych si dovolila tvrdit, že distribuováním prostředků, které jsme navrhli a které nemusí nutně dávat lidem smysl, riskujeme, že se znovu dopustíme stejné chyby.
Což neznamená, že malárie je neporazitelná, protože osobně si myslím, že přemožitelná je. Co kdybychom ale proti této nemoci bojovali v souladu s prioritami lidí, kteří s ní žijí?
Vezměte si například Anglii nebo USA.
V těchto zemích jsme měli malárii stovky let a zcela jsme se jí zbavili. Ne tím, že jsme proti ní bojovali.
Nebojovali jsme. Bojovali jsme proti špatným silnicím, špatným domům, špatné kanalizaci, nedostatku elektřiny a chudobě na venkově.
Bojovali jsme proti způsobu života, který malárii podporoval, a tím jsme se malárie pomalu zbavili.
Bojování proti způsobu života, který malárii podporuje, je něco, na čem lidem dneska záleží.
Tento boj není rychlý, není levný, není snadný. Domnívám se však, že je to jediná trvalá cesta kupředu.
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Myslíte si, že je možné kontrolovat něčí pozornost?
Ještě víc než to, co třeba předvídat lidské chování?
Myslím, že by to bylo zajímavé, kdybyste mohli.
Chci říct, že pro mě by to byla ideální nadpřirozená schopnost, ve skutečnosti takový špatný způsob, jak se k tomu dostat.
Ale za sebe řeknu, že jsem strávil posledních 20 let studiem lidského chování dosti neobvyklým způsobem: kapsářstvím.
Když přemýšlíme o mystifikaci, přemýšlíme o něčem, jako bychom k tomu odvraceli zrak, když jsou to ve skutečnosti často věci, které máme přímo před sebou a jsou nejméně viditelné. Věci na které se díváte každý den, vůči kterým jste slepí.
Například, kolik z vás má ještě své mobilní telefony právě teď u sebe?
Skvělé. Pečlivě to zkontrolujte.
Ujistěte se, že je máte stále u sebe.
Dělal jsem nějaké nákupy předem.
Dnes jste se na ně podívali pravděpodobně již několikrát, ale položím vám ohledně nich otázku.
Bez toho, aniž byste se na svůj mobilní telefon přímo podívali, pamatujete si ikonu v pravém dolním rohu?
Vytáhněte je, zkontrolujte a zjistěte, jak přesní jste byli.
Jak jste si vedli?
Teď, když jste se na ně podívali, schovejte je,
protože všechny telefony mají něco společného.
Bez ohledu na to, jak si uspořádáte ikony, stále máte v popředí hodiny.
Takže aniž byste se podívali na telefon, kolik bylo hodin?
Právě jste se podívali na hodiny, je to tak?
Je to zajímavá myšlenka.
Teď vás požádám o další krok ve hře s důvěrou.
Zavřete oči.
Uvědomuji si, že vás k tomu žádám, zatímco jste právě slyšeli, že je v místnosti kapsář, ale zavřete oči.
Nyní jste mě sledovali asi 30 sekund.
Se zavřenýma očima hádejte, co mám na sobě?
Udělejte nejlepší odhad.
Jaké barvy je moje košile? Jakou barvu má moje kravata?
Teď otevřete oči.
Podle zvednutých rukou, uhodli jste?
Je to zajímavé, že?
Někteří z nás jsou trochu vnímavější než ostatní.
Vypadá to tak. Ale já mám na to jinou teorii, model pozornosti.
Existují honosně vypracované modely pozornosti, Posnerův trojitý model pozornosti.
Já si to rád představuji velmi jednoduše, jako monitorovací systém.
Je to něco, jako když máte všechny ty vybrané snímače a uvnitř vašeho mozku je malý hlídač.
Budeme mu říkat Frank.
Takže Frank sedí u stolu.
Má před sebou všechny druhy bezvadných informací, vybavení se špičkovými technologiemi, má kamery, má malý telefon, který může vzít, poslechnout si uši, všechny tyto smysly, všechny tyto vjemy.
Ale pozornost je tím, co řídí vaše vnímání, co ovládá vaši realitu.
Je to brána do mysli.
Pokud se něčeho neúčastníte, nemůžete si toho být vědomi.
Ale paradoxně se můžete něčeho zúčastnit, aniž byste si toho byli vědomi.
To je důvod, proč existuje koktejlový efekt: Když jste na večírku, s někým si povídáte, a přesto můžete rozpoznat své jméno a ani jste si neuvědomili, že jste poslouchali.
Pro svou práci si musím hrát s technikami zneužití této skutečnosti, hrát si s vaší pozorností jako s omezeným zdrojem.
Takže pokud bych mohl řídit, jak nakládáte s vaší pozorností, pokud bych mohl možná ukrást vaši pozornost prostřednictvím rozptýlení.
Teď, namísto udělat to jako mystifikaci a odhodit to stranou, namísto toho jsem se rozhodl se zaměřit na Franka, být schopný si hrát s Frankem ve vaší hlavě, s vaším malým hlídačem, a dostat vás, místo zaměřování se na vnější smysly, abyste se na chvíli zaměřili na ty vnitřní.
Takže pokud vás požádám o přístup k paměti, třeba, co to je?
Co se právě stalo? Máte peněženku?
Máte v peněžence American Express?
A když to udělám, váš Frank se otočí.
Přistoupí ke složce. Musí převinout pásku.
A co je zajímavé, je, že nemůže převinout pásku ve stejné době, kdy se snaží zpracovat nové údaje.
Nuže, zní to jako dobrá teorie, ale mohl bych mluvit dlouho a povědět vám spoustu věcí, a mohou být pravdivé, část z nich, ale myslím, že bude lepší, když se vám to pokusím ukázat zde živě.
Takže když sejdu dolů, udělám trochu nákupu.
Jen vydržte tam, kde se nacházíte.
Dobrý den, jak se máte? Je příjemné vás vidět.
Odvedla jste na jevišti skvělou práci.
Máte krásné hodinky, které nejdou sundat moc dobře.
Máte i svůj prsten?
Dobře. Jen si dělám soupis. Jste jako bufet.
Je těžké říct, kde začít, je tu tolik skvělých věcí.
Zdravím, jak se máte? Rád vás vidím.
Zdravím pane, můžete se pro mě postavit, prosím?
Přesně tam, kde jste. Ach, jste ženatý. Dobře se řídíte pokyny.
Těší mě, že vás poznávám, pane.
Nemáte toho uvnitř kapes moc. Něco v kapse tady dole?
Doufejme, že ano. Posaďte se. Tak vidíte. Vedete si dobře.
Zdravím, pane, jak se máte?
Rád vás vidím, pane. Máte prsten, hodinky.
Máte také peněženku? Joe: Nemám.
Apollo Robbins: Dobře, jednu pro vás najdeme. Pojďte tudy nahoru, Joe.
Zatleskejte Joeovi. Pojďte nahoru Joe. Zahrajeme si hru.
(Potlesk) Promiňte.
Myslím, že toto klikátko již potřebovat nebudu.
Můžete si jej vzít. Mockrát děkuji. Cením si toho.
Pojďte na jeviště, Joe. Zahrajeme si teď malou hru.
Máte něco v předních kapsách?
Joe: Peníze.
AR: Peníze. Dobrá, zkusme to.
Můžete se postavit napravo ode mě?
Otočte se a podívejme. Když vám dám něco, co patří mně, to je jen něco, co mám, pokerový žeton.
Předpažte ruku. Pozorně ji sledujte.
Nyní je vaším úkolem se na ni soustředit.
Máte své peníze tady v přední kapse?
Joe: Jo. AR: Dobře.
Ve skutečnosti nedám ruku do vaší kapsy. Nejsem připraven na tento druh závazku.
Jednou měl jeden chlapík v kapse díru a to pro mě bylo dost traumatizující.
Hledal jsem jeho peněženku a on mi dal své telefonní číslo. Bylo to velké nedorozumění.
Takže to udělejme jednoduše.
Sevřete ruku.
Sevřete ji pevně. Cítíte pokerový žeton v ruce?
Joe: Ano. AR: Byl byste překvapen, kdybych jej mohl vzít z vaší ruky?
Řekněte ano. Joe: Velmi. AR: Dobře.
Otevřete ruku. Mockrát vám děkuji.
Budu podvádět, pokud mi dáte šanci.
Udělejte mi to těžší. Jen použijte ruku.
Chyťte mě za zápěstí, ale stiskněte, stiskněte pevně.
Viděl jste to?
Joe: Ne. AR: Ne, není tady. Otevřete ruku.
Vidíte, zatímco se zaměřujeme na ruku, právě teď sedí na vašem rameni.
Jen do toho a sundejte jej.
Teď to zkusme znovu.
Držte ruku otevřenou. Pořádně ji otevřete.
Zvedněte ruku o trochu výš, ale pozorně ji sledujte, Joe.
Podívejte, kdybych to udělal pomalu, byl by zpět na vašem rameni.
(Smích) Joe, budeme to dělat dál, dokud to nepochopíte.
Nakonec to pochopíte. Mám ve vás důvěru. Sevřete pevně.
Jste člověk, nejste pomalý.
Je zpět na vašem rameni.
Zaměřoval jste se na svou ruku. Proto jste byl nepozorný.
Zatímco jste to sledoval, nemohl jsem tak docela sundat vaše hodinky.
Bylo to těžké. Přesto jste měl něco ve vaší přední kapse.
Pamatujete si, co to bylo?
Joe: Peníze.
AR: Zkontrolujte si kapsy. Zjistěte, zda tam stále jsou.
Jsou tam? (Smích) Oh, tam to bylo. Nestyďte se a odložte to zpátky.
Jen nakupujeme. Tento trik je spíše o načasování, opravdu.
Budu se snažit vtlačit vám to do ruky. Položte vaši druhou ruku navrch, ano?
Je to úžasně zřejmé, že?
Vypadá to dost jako hodinky, které jsem měl na sobě, že?
(Smích) (Potlesk) Joe: To je dost dobré.
To je dost dobré. AR: Oh, díky. Ale to je jen začátek. Zkusme to znovu, trochu jinak.
Držte ruce u sebe. Položte druhou ruku navrch.
Tak, jestli tento malý žeton sledujete, stal očividně malým terčem. Je jako falešná stopa.
Pokud to sledujeme takto zblízka, vypadá to, jako by se ztratil.
Není zpátky na vašem rameni.
Spadne ze vzduchu, přistane zpátky do ruky.
Viděl jste to?
Ano, je to legrační. Máme tam jednoho mrňouse. Je z odboru.
Pracuje tam nahoře celý den. Kdybych to udělal pomalu, když to půjde hned, přistane dolů do kapsy.
Věřím, že je v této kapse, pane?
Ne, nesahejte do kapsy. To je jiný pořad.
Takže – (pištivý zvuk) – to je poněkud zvláštní. Mají na to injekce.
Mohu jim ukázat, co to je? Je to dost bizarní.
To je vaše, pane? Nemám tušení, jak to funguje. Prostě to jen pošleme tamhle.
To je super. S tímto potřebuji pomoc.
Stoupněte si mi tamhle.
Ne, neutíkejte. Měl jste něco v kapse u kalhot.
Kontroloval jsem svoji. Nemohl jsem najít všechno, ale všiml jsem si, že máte něco tady.
Mohu si na okamžik osahat vaši kapsu?
Všiml jsem si toho tady dole. Je to něco vašeho, pane?
Je? Nemám tušení. To je kreveta.
Joe: Ano. Schovávám si ji na později.
AR: Všechny tyto lidi jste pobavil skvělým způsobem, lépe, než si myslíte.
Takže bychom vám rádi věnovali tyto krásné hodinky jako dárek.
(Smích) Doufejme, že to odpovídá jeho vkusu.
Ale máme také několik dalších věcí, něco málo peněz, a pak máme pár dalších věcí.
To vše patří vám spolu s velkým potleskem od všech vašich přátel.
(Potlesk) Joe, velice vám děkuji. (Potlesk)
Takže, stejná otázka, kterou jsem vám položil předtím, ale tentokrát nemusíte mít zavřené oči.
Co mám na sobě?
(Smích)
(Potlesk) Pozornost je mocná věc.
Jak jsem řekl, utváří vaši realitu.
Takže myslím, že bych vám rád položil tuto otázku.
Kdybyste mohli ovládat něčí pozornost, co byste s ní dělali?
Děkuji vám.
(Potlesk)
Toto je náš život se včelami a toto je život bez včel.
Včely jsou nejdůležitější opylovači ovoce, zeleniny, květin a plodin jako vojtěška, které slouží jako krmivo pro zvířata.
Více než 1/3 světové zemědělské produkce je závislá na včelím opylování.
Ironií je, že včely neopylují naši potravu záměrně.
Dělají to, protože potřebují jíst.
Včely získávají veškerý protein, který ve stravě potřebují z pylu a veškeré potřebné sacharidy z nektaru.
Živí se z květů a jak přelétají z květu na květ během nákupu na místním květinovém tržišti, poskytují tuto cennou opylovací službu.
Tam, kde žádné včely nejsou nebo kde rostliny nejsou pro včely dost atraktivní, jsou zaměstnáni lidé, kteří opylují ručně.
Tito lidé přemisťují pyl z květu na květ pomocí štětce.
Tento způsob ručního opylování je docela běžný.
Pěstitelé rajčat často opylují rajčatové květy pomocí ručního vibrátoru.
Takové rajčatové dráždidlo. (Smích) V rajčatovém květu je totiž pyl velice pevně uchycen v samčí části květu, v prašníku, a jedině vibrací se docílí uvolnění pylu.
Čmeláci jsou jedním z mála druhů včel na světě, které se dokáží na květu udržet a vibrovat s ním chvěním svých letových svalů na frekvenci podobné tónu C.
Čmelák květ rozvibruje, rozvlní a uvolní tak vydatnou dávku pylu, který ulpí na celé ploše jeho chlupatého těla a odnese jej domů jako potravu.
Pěstitelé rajčat nyní umisťují kolonie čmeláků do skleníků, aby opylovali rajčata, protože přirozený způsob opylení je mnohem efektivnější a rajčata jsou kvalitnější.
Jsou další, asi více osobní důvody, proč pečovat o včely.
Na světě je více než 20 tisíc druhů včel a jsou naprosto úchvatné.
Tyto včely tráví většinu svého životního cyklu ukryté v zemi nebo v dutině kmenů a jen několik těchto překrásných druhů si vyvinulo tak vysoce sociální chování jako včely medonosné.
Včely medonosné považujeme za charismatické představitelky dalších více než 19 900 druhů, protože včely a lidi nemálo věcí spojuje.
Lidé se o včely zajímali již od dávných dob, zejména o jejich med, skvělé přírodní sladidlo.
Mě do včelího světa přivedla šťastná náhoda.
Bylo mi 18, nudila jsem se, v knihovně jsem popadla knihu o včelách a celou noc se od ní neodtrhla.
Nikdy jsem nepřemýšlela o hmyzu jako o společenstvech.
Bylo to jako zhmotnění toho nejlepšího sci-fi.
A co bylo podivnější, ti lidé, včelaři, milovali své včely jako vlastní rodinu. Když jsem tu knihu dočetla, věděla jsem, že to musím spatřit na vlastní oči.
Šla jsem pracovat ke včelaři, do rodiny, která vlastnila dva tisíce včelstev v Novém Mexiku.
A tam jsem tomu propadla.
Včely medonosné můžeme chápat jako superorganismus, kde tímto organismem je kolonie složená ze 40-50 tisíc individuálních včelích jedinců.
Toto společenstvo nemá žádnou řídící jednotku.
Nikdo nevelí.
Jak se tedy kolektivně rozhodují, jak si přidělují úkoly a rozdělují práci, jak si sdělují, kde jsou květy, veškeré jejich kolektivní sociální chování je ohromující.
Mnoho let jsem studovala to, co mě na včelách fascinuje nejvíc. Jejich systém zdravotní péče.
Ano, včely mají zdravotnictví.
V mé laboratoři studujeme, jak se včely udržují zdravé.
Studujeme například hygienu, kdy některé včely umí vyhledat a odstranit nemocné jedince pryč z plástve, ven z úlu a udržet kolonii zdravou.
V poslední době se zabýváme pryskyřicemi, které včely sbírají na rostlinách.
Včely přiletí k nějaké rostlině, seškrabují tyto velmi lepkavé pryskyřice z listů a odnášejí je zpět do úlu, kde je zabudují do pláství a my to nazýváme propolis.
Zjistili jsme, že propolis je přirozený desinfektant.
Je to přírodní antibiotikum.
Ničí bakterie, plísně a jiné choroboplodné zárodky uvnitř kolonie a posiluje zdraví a sociální imunitu kolonie.
Lidé znají sílu propolisu od biblických dob.
Sbíráme propolis ze včelích úlů pro účely lidské medicíny, ale nevěděli jsme, že je tak prospěšný i včelám.
Včely mají tyto pozoruhodné prostředky přirozené obrany, aby se udržely zdravé a prospívaly, již více než 50 milionů let.
Před sedmi lety, kdy se v USA poprvé objevily zprávy o masovém úhynu včelích společenstev, bylo jasné, že je něco velmi, velmi špatně.
V našem kolektivním vědomí instinktivně víme, že o včely nemůžeme přijít.
Co se tedy děje?
Včely vymírají z mnoha vzájemně souvisejících příčin a každou zde objasním.
První příčinou je, že vymírání včel souvisí s krajinou bez květů a nefunkčním potravním systémem.
O včelách máme spoustu údajů, takže je zde použiji.
V USA mizí včely již od druhé světové války.
V porovnání s rokem 1945 máme nyní v USA jen polovinu chovných úlů.
Odhadujeme, že máme asi jen dva miliony úlů.
Došlo k tomu tak, že jsme po druhé světové válce změnili způsob zemědělského hospodaření.
Již nevyséváme krycí plodiny.
Nevyséváme jetel a vojtěšku, přirozené zdroje hnojení, které zachycují v půdě dusík. Místo nich používáme syntetická hnojiva.
Jetel a vojtěška jsou pro včely velmi výživné rostliny.
Po druhé světové válce jsme nasadili herbicidy, abychom se na polích zbavili plevelů.
Mnohé z těchto plevelů jsou kvetoucí rostliny, které včely potřebují ke svému přežití.
A pěstujeme stále větší a větší monokultury.
Hovoříme o potravních pouštích, o místech v našich městech, kde nejsou obchody s potravinami.
Farmy, kde se dříve včely chovaly, jsou nyní zemědělskými pouštěmi, kde převažuje jeden nebo dva rostlinné druhy, třeba kukuřice a sója.
Od druhé světové války systematicky hubíme mnoho kvetoucích rostlin, které jsou nutné pro přežití včel.
Tyto monokultury se týkají dokonce plodin, které jsou pro včely vhodné, například mandloně.
Před 50 lety včelaři navezli několik včelstev do mandloňových sadů za účelem opylení a také proto, že pyl v mandloňových květech má vysoký obsah bílkovin. Je pro včely velmi dobrý.
Velikost mandloňových monokultur nyní vyžaduje, aby se většina našich včel, více než 1,5 milionů včelích úlů, převážela přes celou zemi, abychom opylili tuto jedinou plodinu.
Převážejí se v kamionech tam a zase zpátky, protože odkvetlé mandloňové plantáže jsou jen rozlehlou krajinou bez květů.
Včely posledních 50 let vymírají a my pěstujeme stále více plodin, které je potřebují.
Máme o 300 % více zemědělské produkce, která vyžaduje opylení včelami.
A pak jsou zde pesticidy.
Po druhé světové válce jsme začali používat pesticidy ve velkém rozsahu, což bylo nezbytné kvůli monokulturám, které by jinak byly sežrány rostlinnými škůdci.
Vědci z Penn State University nedávno začali zkoumat rezidua pesticidů v pylu, který včely přinášejí do úlu, a zjistili, že každá dávka pylu, kterou včela nasbírá, obsahuje nejméně 6 různých pesticidů, což zahrnuje všechny druhy insekticidů, herbicidů a fungicidů a dokonce inertních a neoznačených složek, které jsou součástí určitého pesticidu a mohou být toxičtější než jeho aktivní složky.
Malinká včela nám nastavuje velké zrcadlo.
Kolik je třeba k otrávení člověka?
O jednom z druhů insekticidů, neonikotinoidech, se teď píše ve všech světových novinách.
Možná jste o tom slyšeli.
Je to nová třída insekticidů.
Proniká do celé rostliny, takže hmyzí škůdce požírající listy si kus ukousne, dostane smrtelnou dávku a zemře.
Pokud je některý z neonikotinoidů aplikovaný ve vysoké koncentraci třeba aplikací na půdu, do rostliny pronikne dostatek látky, dostane se do pylu a nektaru a v takovém případě může včela pozřít vysokou dávku tohoto neurotoxinu a v křečích zahynout.
Na většině polí, na většině našich farem se insekticidem obaluje jen semeno, takže v rostlině proudí nižší koncentrace, která se dostane do pylu a nektaru, a pokud včela zkonzumuje tuto malou dávku, nestane se buď nic, nebo je včela přiotrávena, dezorientována a nemusí najít cestu zpět domů.
A jako by to nestačilo, včely mají své vlastní nemoci a parazity.
Úhlavním včelím nepřítelem je toto.
Varroa destructor neboli kleštík včelí.
Příhodné jméno.
Tento velký, krevsající parazit oslabuje včelí imunitní systém a roznáší viry.
Dejme si to dohromady.
Nevím, jak se včela cítí, když po ní leze tento velký, krevsající parazit, a nevím, jak se včela cítí, když je napadena virem. Ale vím, jak se cítím já, když mě schvátí virus, třeba chřipka, a vím, jaké mám pak potíže dostat se do obchodu a nakoupit si potraviny.
Ale kdybych bydlela v potravinové poušti?
A kdybych do obchodu měla hodně daleko a až bych se tam konečně dostala, najedla bych se jídla obsahujícího pesticidy a neurotoxiny a nemohla bych se pak dostat domů?
Toto máme na mysli, když hovoříme o mnohonásobných navzájem provázaných příčinách smrti.
Netýká se to jen včel medonosných.
Všechny naše krásné divoké včelí druhy jsou ohroženy, včetně těch čmeláků opylujících rajčata.
Tyto včely jsou zálohou našich medonosných včel.
Jsou pojistkou opylení vedle našich včel medonosných.
Potřebujeme všechny tyto včely.
Co s tím tedy uděláme?
Co uděláme s tímto obrovským včelím průšvihem, který jsme zavinili?
Zdá se, že máme naději.
Každý z nás může včelám pomoci dvěma přímými a jednoduchými způsoby.
Vysazujte rostliny prospěšné včelám, a nekontaminujte tyto květiny, toto včelí jídlo, použitím pesticidů.
Hledejte na internetu rostliny, které jsou ve vaší oblasti doma, a zasaďte je.
Vysaďte je do truhlíku u svých dveří,
osázejte s nimi svou zahrádku, trávník, svou ulici.
Vyžadujte, aby byly vysázeny ve veřejných zahradách, veřejných parcích, na loukách.
Nechte pole ladem.
Potřebujeme nádhernou rozmanitost rostlin, které kvetou celé vegetační období od jara do podzimu.
Potřebujeme okraje silnic oseté květinami pro naše včely, ale také pro migrující motýly, ptáky a jiné živočichy.
A musíme se důkladně zamyslet, jak navrátit krycí plodiny, které vyživují půdu a živí včely.
Musíme oživit své farmy.
Musíme vysadit kvetoucí meze a živé ploty, abychom narušili zemědělskou pustinu, a začít napravovat nefunkční potravinový systém, který jsme stvořili.
Možná se to zdá jako velmi nicotná obrana proti obrovskému problému -- vysévat kvetoucí rostliny -- ale když budou včely mít přístup ke zdroji potravy, budeme i my mít přístup k dobré potravě díky jejich opylovacím službám.
Když budou včely dobře živeny, budou moci lépe využít své přirozené obranné prostředky, svůj zdravotní systém, na který spoléhaly miliony let.
Podle mě je pravá krása pomoci včelám v tom, že každý z nás se musí chovat trochu jako ve včelím, hmyzím společenstvu, kde každý čin jednotlivce přispívá k velkému cíli a vytváří bohatství které je mnohem více než souhrnem našich individuálních činů.
Nechť je malý počin vysévání květin a nepoužívání pesticidů hnacím motorem velkých změn.
Děkuji vám jménem včel.
(Potlesk) Chris Anderson: Děkuji. Rád bych se zeptal,
zda je podle posledních údajů nějaký náznak, že se věci mění?
Doufáte, nebo si zoufáte?
Marla Spivak: Ano,
alespoň v USA průměrně 30 % všech včelích úlů mizí každou zimu.
Před 20 lety byly ztráty 15%.
Takže je to na pováženou.
- To není 30 % za rok, to je... - Ano, 30 % za rok.
- 30 % za rok. - Ale mnoho včelařů umí rozdělit svá včelstva a tak mohou zachovat stejný počet a zotavit se ze ztrát.
Jsme nyní v bodě zvratu.
Nemůžeme si dovolit ztrácet více včel.
Všech včelařů si musíme velmi vážit. Sázejte květiny.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Když jsme s otcem založili společnost na 3D tisk lidských tkání a orgánů, mysleli si zpočátku někteří lidé, že jsme krapet šílení.
Od té doby ale proběhl velký pokrok, nejen v našich laboratořích, ale po celém světě.
A díky tomu jsme začali dostávat otázky typu: "Když dokážete vypěstovat lidské části těla, můžete také vypěstovat živočišné produkty jako je maso a kůže?"
Když mi tohle poprvé někdo navrhl, upřímně jsem si myslel, že jsou poněkud šílení, ale brzy jsem si uvědomil, že to vlastně není zas tak šílené.
Šílené je to, co provádíme dnes.
Jsem přesvědčený, že za 30 let, až se ohlédneme zpátky na to, jak jsme chovali a zabíjeli miliardy zvířat, jen abychom měli své hamburgery a kabelky, uvidíme, že to bylo plýtvání a doopravdy šílené.
Věděli jste, že dnes udržujeme celosvětové stádo o 60 miliardách zvířat, které nám poskytuje maso, mléčné produkty, vejce i kožené zboží?
Během příštích desetiletí, kdy lidská populace dosáhne 10 miliard, se toto číslo téměř zdvojnásobí na 100 miliard zvířat.
Ale udržování takového stáda si žádá nemalou daň na naší planetě.
Zvířata nejsou jen nějaký surový materiál.
Jsou to živoucí bytosti, a jen naše hospodářská zvířata tvoří jednoho z největších spotřebitelů země, čisté vody, a jednoho z největších producentů skleníkových plynů, které pohánějí klimatické změny.
A ještě ke všemu když spolu tolik zvířat žije pohromadě, vytváří tím živnou půdu pro nemoci a příležitosti k ubližování a týrání.
Nemůžeme pochopitelně pokračovat cestou, která ohrožuje naše životní prostředí, veřejné zdraví, a bezpečnost potravin.
Existuje jiná cesta, protože v podstatě nejsou živočišné produkty nic než soubory tkání, a právě teď se zabýváme chovem vysoce komplexních zvířat jen abychom vytvořili produkty, které jsou tvořeny relativně jednoduchými tkáněmi.
Ale co kdybychom místo komplexních a vnímajících zvířat začali tím, z čeho jsou tvořeny tkáně, základní jednotkou života, buňkou?
To je biofabrikace, při níž mohou být buňky použity k vypěstování biologických produktů jako jsou tkáně a orgány.
Dokonce i v lékařství byla biofabrikace použita k vypěstování složitých částí těla jako jsou uši, průdušnice, kůže, cévy a kosti, které byly úspěšně implantovány pacientům.
A kromě lékařství může být biofabrikace humánním, fungujícím a dostupným novým průmyslem.
Měli bychom začít vytvořením kůže.
Vyzdvihuji kůži, protože je velmi užívaná.
Je krásná a již dlouho je součástí naší historie.
Vypěstování kůže je také technicky snadnější než vypěstování jiných živočišných produktů jako je maso.
Převážně používá jeden typ buňky, a je z velké části dvourozměrná.
Pro spotřebitele a regulátory je také méně kontroverzní.
Dokud lidé biofabrikaci lépe neporozumí, je jasné, že alespoň zpočátku by bylo více lidí ochotno nosit nové materiály, než by bylo ochotno jíst nové potraviny, ať už jakkoli chutné.
V tomto smyslu je kůže klíčovým materiálem, počátkem mainstreamového biofabrikovaného průmyslu.
Pokud v tom uspějeme, přiblíží to spotřební bioprodukty, jako je maso, reálnému použití.
Ale jak to provedeme?
Abychom vypěstovali kůži, vezmeme si buňky ze zvířete, a to pomocí jednoduché biopsie.
Tím zvířetem může být kráva, jehně nebo klidně něco exotičtějšího.
Tato metoda nezpůsobí žádnou újmu a kravička Stračena může prožít krásný život.
Nyní izolujeme kožní buňky a rozmožíme je v buňěčné živné půdě.
To vyžaduje miliony buněk, a rozmnoží je do miliard.
A my tyto buňky přimějeme, aby produkovaly kolagen, jako to dělají přirozeně.
Kolagen je látka mezi buňkami.
Je to součást pojivové tkáně.
Je to mezibuněčná hmota, ale v kůži, je to hlavní stavební blok.
Takže my dále pracujeme s buňkami i jejich kolagenem a roztáhneme je tak, aby vytvořily pláty, a tyto tenké pláty vrstvíme jeden na druhý, jako filo těsto, abychom získali silnější pláty, které pak necháme dozrát.
Nakonec vezmeme tuto mnohovrstvou kůži a kratším a méně chemickým činěním vytvoříme kůži.
Jsem opravdu nadšený, že vám mohu ukázat, vůbec poprvé, první řadu naší uměle vypěstované kůže, ještě čerstvé z laboratoře.
Je to opravdová, nefalšovaná kůže bez zvířecích obětí.
Může mít všechny typické vlastnosti kůže, protože je vyrobená ze stejných buněk, a ještě lepší, nemusí se odstraňovat chlupy, nejsou na ní jizvy, hmyzí štípance a vše bez plýtvání.
Tuto kůži můžeme vypěstovat ve tvaru peněženky, kabelky či autosedaček.
Není omezena nepravidelným tvarem krávy nebo aligátora.
A jelikož my vytváříme tento materiál, pěstujeme kůži od úplného základu, můžeme zajímavými způsoby určovat její vlastnosti.
Tento kousek kůže je silný pouze sedm tkáňových vrstev, a jak vidíte, je téměř průhledný.
Tahle kůže je silná 21 vrstev a je zcela neprůhledná.
Takovou kontrolu nad tradiční kůží nemáte.
Tuto kůži můžeme doladit do dalších žádoucích kvalit, jako je měkkost, prodyšnost, trvalost, pružnost či dokonce vzorování.
Můžeme nejen napodobit přírodu, ale dokonce ji určitým způsobem vylepšit.
Tento typ kůže umí všechno, co umí současná kůže, ale s vynalézavostí pravděpodobně mnohem víc.
Jak by mohla vypadat budoucnost živočišných produktů?
Nemusí vypadat takto, což je skutečně současná situace v oboru.
Spíš by se mohla podobat tomuto.
S buněčnou kulturou pracujeme vlastně již tísíce let, počínaje produkty jako víno, pivo a jogurt.
A když mluvíme o jídle, naše kvašené produkty se vyvíjí, a dnes připravujeme kvašené potraviny v krásných sterilních zařízeních, jako je tohle.
Pivovar je v podstatě bioreaktor.
Tam se odehrává kultivace buněk.
Představte si to v tomto zařízení, místo připravování piva připravujeme kůži nebo maso.
Představte si návštěvu tohoto zařízení, kde se dozvíte, jak se kultivuje kůže nebo maso, kde uvidíte postup od začátku do konce a třeba i kousek ochutnáte.
Je to čisté, otevřené a naučné, na rozdíl od ukrývaných střežených a nepřístupných továren, kde se dnes kůže a maso vyrábějí nyní.
Třeba je biofabrikace pro lidstvo přirozenou evolucí výroby.
Je ekologicky zodpovědná, výkonná a humánní.
Můžeme být kreativní.
Můžeme navrhovat nové materiály, nové produkty a nová zařízení.
Musíme přejít od prostého vraždění zvířat jako zdroje k něčemu více civilizovanému a vyvinutému.
Snad jsme připraveni na něco doslova i obrazně více kultivovaného.
Děkuji.
(Potlesk)
Ráda bych se s vámi podělila o právní případ, na kterém jsem pracovala. Týkal se muže jménem Steve Titus.
Byl ředitelem restaurace.
Bylo mu 31 let, žil v Seattlu ve státě Washington, byl zasnouben s Gretchen, kterou si chtěl vzít, byla láskou jeho života.
A jedné noci si tento pár vyšel na romantickou večeři do restaurace.
Byli zrovna na cestě zpět domů, když je zastavil policista.
Víte, Titův automobil byl podobný vozu, který dříve té noci řídil muž, který znásilnil stopařku, a Titus byl tomuto násilníkovi trochu podobný.
Takže si ho policie vyfotila a snímek zařadila do výběru fotografií, které byly později ukázány oběti, a ta označila Titovu fotografii.
Řekla: „Tento je mu nejpodobnější."
Policie a státní zastupitel pokračovali v soudním procesu, a když byl Steve Titus souzen za znásilnění, oběť se dostavila k výslechu a pravila, „Jsem si jistá, že on je tím mužem."
A Titus byl odsouzen.
Prohlašoval, že je nevinný, jeho rodina křičela na porotu, snoubenka se v pláči zhroutila k zemi, a Titus byl odveden do vězení.
Takže, co byste v tuto chvíli udělali?
Co byste si počali?
Titus kompletně ztratil víru v soudní systém, a potom dostal nápad.
Povolal místní noviny, a stal se předmětem zájmu investigativního reportéra, který našel pravého viníka, muže, který se nakonec k tomuto znásilnění přiznal, muže, který byl pravděpodobným viníkem dalších 50 znásilnění v daném regionu. A když byly tyto informace předány soudci, ten Tita osvobodil.
A tohle je bod, ve kterém měl tento případ skončit.
Mělo by být po všem.
Titus by měl o tomhle všem přemýšlet jako o hrozném roce, roce, ve kterém byl obviněn a souzen, ale který už skončil.
Nedopadlo to tak.
Titus byl těžce zahořklý.
Ztratil práci. Nedovedl ji získat zpět.
Ztratil snoubenku.
Nemohl se smířit s přetrvávajícím hněvem.
Přišel o všechny své úspory, rozhodl se soudit a podal žalobu proti policii a všem, kteří podle něj byli zodpovědní za jeho utrpení.
A tohle je chvíle, kdy jsem na tomto případu začala vážně pracovat, snažila jsem se přijít na to, jak oběť znásilnění přešla ze stavu: „Tento je mu nejpodobnější" do stavu: „Jsem si naprosto jista, že on je tím mužem."
Titus byl tímto občanskoprávním sporem zcela pohlcen.
Strávil všechen svůj bdělý čas tím, že o něm přemýšlel, a pár dní před samotným stáním, se ráno probudil v ohromných bolestech, a zemřel na srdeční zástavu v důsledku stresu.
Bylo mu 35 let.
Tak jsem byla požádána, abych pracovala na jeho případu, protože jsem vědec v oboru psychologie.
A studuji paměť. Studuji paměť už desítky let.
A když potkám někoho v letadle -- toto se stalo na cestě přes Skotsko -- když potkám někoho v letadle, a navzájem si položíme otázku: „Co děláš za práci?"
na kterou odpovím: „Studuji paměť," obvykle se mi svěřují, jak obtížné pro ně je zapamatovat si jména nebo že mají příbuzného, který má Alzheimerovu chorobu nebo podobné problémy s pamětí, musím je v tom zastavit. Nestuduji, kdy lidé zapomínají.
Studuji pravý opak. Totiž, kdy si zapamatují, kdy si zapamatují věci, které se nestaly nebo si pamatují věci jinak, než se opravdu staly.
Studuji falešné vzpomínky.
Bohužel, Steve Titus není jedinou osobou která byla obviněna na základě něčí chybné paměti.
V jednom americkém projektu byly shromážděny informace o 300 nevinných lidech, 300 obžalovaných, kteří byli odsouzeni za činy, jež nespáchali.
Strávili 10, 20, 30 let ve vězení za tyto činy a nyní testy DNA prokázaly, že jsou opravdu nevinní.
A když byly tyto případy přezkoumány, tři čtvrtě z nich byly způsobeny klamnou pamětí očitých svědků.
Inu, proč?
Stejně jako porotci, kteří odsoudili tyto nevinné lidi, a porotci, kteří odsoudili Tita, hodně lidi věří, že paměť funguje jako nahrávací zařízení.
Prostě nahrajete informaci, potom ji vyvoláte z paměti a znovu přehrajete, pokud chcete odpovědět na otázku nebo identifikovat obrázek.
Ale desítky let práce v psychologii prokázaly, že tak to prostě není.
Naše vzpomínky jsou konstruktivní.
Jsou rekonstruktivní.
Paměť pracuje spíše trochu jako stránka Wikipedie: Můžete ji změnit, stejně tak ji mohou změnit i jiní lidé.
Prvně jsem začala zkoumat tento proces konstruktivní paměti v 70. letech.
Prováděla jsem experimenty, kdy jsme lidem ukazovali simulované zločiny a nehody, a ptali jsme se jich, co si zapamatovali.
V jedné studii, jsme lidem ukázali simulovanou nehodu a položili jsme jim otázku: Jakou rychlostí se auta pohybovala, když se srazila.
A jiných lidí jsme se zeptali: Jakou rychlostí se auta pohybovala, když do sebe třískla?
A když jsme se ptali „třískající" otázkou, svědci nám vypověděli, že vozidla jela rychleji, a navíc, tato otázka způsobila, že lidé nám častěji říkali, že viděli na scéně nehody rozbité sklo, i když tam vůbec žádné rozbité sklo nebylo.
V jiné studii jsme ukázali simulovanou nehodu, kde automobil projel skrze křižovatku se značkou STOP, a když jsme položili otázku, ve které jsme o této značce mluvili jako o značce „Dej přednost v jízdě", spousta svědků nám řekla, že si pamatují tuto druhou značku na křižovatce, namísto značky STOP.
Můžete si říkat, víte, tohle jsou jenom sehrané události, nejsou nijak zvláště stresující.
Udělali by stejnou chybu v opravdu stresující události?
Ve studii, kterou jsme publikovali teprve před pár měsíci, jsme tuto otázku zodpověděli, protože co bylo opravdu neobvyklé na této studii, bylo to, že jsme se rozhodli připravit lidem velmi stresující zážitek.
Předmětem této studie byli američtí vojáci, kteří procházeli otřesným tréninkovým cvičením, aby se naučili, jaké to pro ně bude, když budou chyceni jako váleční zajatci.
A součástí tohoto cvičení byl i agresivní výslech těchto vojáků, nepřátelsky, tělesně hrubě, po dobu 30 minut, a vojáci se později snažili identifikovat osobu, která prováděla výslech.
A když jsme jim vnutili informaci, která vedla k jiné osobě, spousta z nich špatně označila svého vyšetřovatele, často identifikovali někoho, kdo se ani vzdáleně nepodobal pravému vyšetřovateli.
Co nám tyto studie ukazují, je fakt, že když podáte lidem špatnou informaci o nějaké zkušenosti, kterou by měli mít, můžete zdeformovat nebo pozměnit jejich paměť.
No, v našem světě jsou dezinformace všude.
Jsme dezinformovaní nejen když jsme tázáni odpovídajícím způsobem, ale také při rozhovoru s ostatními svědky, kteří nám můžou úmyslně nebo bezděčně předat nějaké chybné informace, nebo když vidíme nějaké mediální zpravodajství o události, se kterou jsme se setkali, to vše nám poskytuje příležitost pro tento druh „znečištění" naší paměti.
V 90. letech jsme si začali uvědomovat ještě extrémnější problém naší paměti.
Někteří pacienti začali terapii s jedním problémem -- třeba s depresí, poruchou přijmu potravy -- a z terapie odcházeli s úplně jiným problémem.
Extrémní vzpomínky na strašné týrání, někdy v satanistických rituálech, někdy zahrnující opravdu bizarní a nevídané prvky.
Jedna žena odešla z psychoterapie s přesvědčením, že přetrpěla roky rituálního zneužívání, při kterém otěhotněla a ono dítě bylo z jejího břicha vyříznuto.
Ale neměla na těle žádné jizvy nebo jakýkoli druh hmatatelného důkazu, který by mohl podpořit její příběh.
A když jsem začala sledovat tyto případy, byla jsem udivena, odkud pocházejí tyto bizarní vzpomínky?
A zjistila jsem, že většina těchto případů zahrnovala určitou konkrétní formu psychoterapie.
Tak jsem se ptala, zda některé z prvků v této psychoterapii -- jako třeba cvičení představivosti, výklad snů, v některých případech hypnóza, nebo vystavení klamným informacím -- nevedly tyto pacienty k rozvoji těchto velmi bizarních, nepravděpodobných vzpomínek?
A navrhla jsem některé experimenty, abych se pokusila studovat procesy, které byly použity v rámci této psychoterapie, díky kterým bych prozkoumala vývoj těchto velice rozvinutých klamných vzpomínek.
V jedné z prvních studií, které jsme provedli, jsme použili sugesce, metodu inspirovanou psychoterapií, kterou jsme viděli v těchto případech, použili jsme tento druh sugesce a vštípili klamnou vzpomínku že když jste byli dítětem, pět šest let staří, ztratili jste se v obchodním domě.
Byli jste vyděšení. Brečeli jste.
Nakonec jste byli zachráněni starší osobou a navráceni rodině.
Uspěli jsme ve vštípení této vzpomínky v myslích přibližně čtvrtiny subjektů.
A můžete si říkat, dobrá, to není nijak zvlášť stresující.
Ale my a další badatelé jsme vštípili rozvinuté klamné vzpomínky věcí, které byly mnohem neobvyklejší a mnohem více stresující.
Takže, ve studii provedené v Tennessee výzkumníci vštípili klamnou vzpomínku, že jako děti jste se skoro utopili a museli jste být zachráněni plavčíkem.
Ve studii v Kanadě, pro změnu, výzkumníci vštípili klamnou vzpomínku, že když jste byli dítětem, stalo se vám něco tak hrozného, jako je napadení zlým zvířetem, uspěli přibližně s polovinou subjektů.
Studie v Itálii, výzkumníci zaseli falešnou vzpomínku, že když jste byli malí, stali jste se svědkem posedlosti ďáblem.
Chtěla bych doplnit, že to možná vypadá, jako že my traumatizujeme tyto experimentální subjekty ve jménu vědy, ale naše studie prošly důkladným ohodnocením za strany etických komisí, které rozhodly, že dočasné psychické obtíže, které mohly některé z pokusných subjektů prožít v našich studiích, jsou převáženy důležitostí tohoto problému, pochopení procesů zapamatování a zneužívání paměti, které se děje na mnoha místech na světě.
No, k mému údivu, když jsem tuto práci publikovala, a začala otevřeně vystupovat proti tomuto konkrétnímu typu psychoterapie, způsobilo mi to poměrně vážné problémy: nepřátelství, především ze strany utlačovaných terapetů paměti, kteří se cítili být pod útokem, a ze strany pacientů, kteří byli pod jejich vlivem.
Občas mě na přednášky, kam jsme pozvána, doprovází ozbrojená stráž, lidé píší petice za mé propuštění ze zaměstnání.
Ale možná nejhorší bylo, když jsem měla podezření, že jedna žena byla nevinná v případu zneužití, které proti ní vznesla její dospělá dcera.
Ta obžalovala svou matku ze sexuálního zneužití založeném na potlačované vzpomínce.
A tato dcera dala svolení k zfilmování a veřejnému publikování svého příběhu.
Měla jsem podezření ohledně tohoto příběhu, a tak jsem začala vyšetřovat, a nakonec jsem našla informaci, která mne přesvědčila, že tato žena byla nevinná.
Vydala jsem prohlášení odhalující tento případ, a chvíli na to na mě podala žalující dcera žalobu.
Přesto, že jsem nikdy nezmínila její jméno, soudila se se mnou pro pomluvu a porušení soukromí.
A musela jsem projít skoro pěti lety vypořádávání se s tímto chaotickým, nepříjemným sporem. Ale nakonec, konečně to bylo za mnou a mohla jsem se zase vrátit ke své práci.
Každopádně, během tohoto procesu jsem se stala součástí znepokojujícího trendu Ameriky, kde jsou vědci souzeni jen pro otevřené vystoupení ve věcech veřejně značně diskutabilních.
Když jsem se vrátila zpět ke své práci, zeptala jsem se sama sebe: Když vštípím klamnou vzpomínku do vaší paměti, nemá to nějaký dopad?
Neovlivní to vaše budoucí myšlení, vaše pozdější chování?
Naše první studie vštípila klamnou vzpomínku, že jako malí jste onemocněli z těchto jídel: vajec vařených natvrdo, nakládaných okurek a jahodové zmrzliny.
A zjistili jsme, že jak jsme jednou vštípili tuto klamnou vzpomínku, lidé už nechtěli tolik jíst tato jídla na piknicích.
Klamné vzpomínky nejsou nutně špatné nebo nepříjemné.
Když jsme vštípili hřejivou, neostrou vzpomínku zahrnující zdravé jídlo, jako chřest, mohli jsme donutit lidi jíst více chřestu.
A tak to, co nám tyto studie doopravdy ukazují, je, že můžeme vštěpovat klamné vzpomínky, a ty mají dopad, který ovlivní chování dlouho po té, co byly tyto vzpomínky vloženy.
Takže, na základě této schopnosti vštěpovat vzpomínky a kontrolovat chování samozřejmě vyvstanou některé důležité etické problémy, jako, kdy můžeme použít tuto techniku ovládání mysli?
A neměli bychom úplně zakázat její použití?
Terapeuti nemohou z etického hlediska vložit klamné vzpomínky do myslí jejich pacientů, a to ani v případě, že by to pacientovi pomohlo, ale není tu nic, co by stálo v cestě rodičům zkusit tuto metodu na jejich obézní teenagery.
A když jsem to veřejnosti navrhla, vyvolalo to opět rozruch.
„Tady ji máme. Ona navádí rodiče, aby lhali svým dětem."
Ahoj, Santa Clausi. (Smích) Mám na myslí, že jiný způsob, jak se nad tím zamyslet, je, co byste měli radši, dítě s nadváhou, cukrovkou, se zkráceným životem, a vším, co s tím souvisí, nebo dítě s trochou falešných vzpomínek?
Vím, co bych si vybrala já pro své dítě.
Ale možná se vlivem své práce odlišuji od většiny lidí.
Většina lidí schraňuje své vzpomínky s představou, že ty reprezentují jejich identitu, kým jsou, odkud vzešli.
A toho si vážím. Cítím to stejně.
Ale díky své práci vím, kolik výmyslů už jsme přijali za své.
Jestli jsem se za ta desetiletí něčemu naučila při práci s touto problematikou, pak toto: jenom proto, že vám někdo něco řekne a řekne to sebejistě, jenom proto, že to rozebere do detailu, jenom proto, že vyjadřuje emoce, když vám to říká, to neznamená, že se to doopravdy stalo.
Nedokážeme spolehlivě rozlišit pravdivé vzpomínky od těch falešných.
Potřebujeme nezávislé potvrzení.
A tento objev zvýšil mou toleranci ke každodennímu chybování paměti, kterého se dopouští mí přátelé a členové mé rodiny.
Takový objev mohl zachránit Steva Tita, muže, jehož celá budoucnost byla spláchnuta vinou falešné paměti.
Zatím bychom ale my všichni měli mít na paměti, a taky mít budeme, že paměť, stejně jako svoboda, je křehká věc.
Děkuji vám. Děkuji.
Děkuji. (Potlesk) Děkuji vám mockrát. (Potlesk)
Staré rčení říká, že je těžké najít černou kočku v temné místnosti, tím spíš, když tam žádná kočka není.
Zdá se mi to jako docela přiléhavý popis vědy a toho, jak věda funguje -- zmatené pobíhání po temné místnosti, narážení do věcí zjišťování, co je to za tvar, co by to mohlo být, existují zprávy o tom, že by tu mohla být kočka, nemusejí být spolehlivé, ale můžou, a tak dále.
Vím, že se to liší od toho, jak si většina lidí vědu představuje.
Věda, jak se nám říká, je uspořádaný mechanismus pro pochopení světa, pro získávání faktů a dat, má svá pravidla a vědci používají to, čemu se říká vědecké metody, už to tak děláme zhruba 14 generací, a ty vědecké metody jsou soubor pravidel, jak z dat dostat tvrdá, holá fakta.
Rád bych vám řekl, že to není pravda.
Máme sice vědecké metody, ale ve skutečnosti to probíhá takto. (smích) [Vědecké metody vs. zevlování] [Vědecké metody vs. zevlování]
[... po tmě] (smích) Jaký je pak rozdíl, mezi tím, jak si myslím že věda probíhá a tím, jak ji lidé vnímají?
Na tento rozdíl jsem poprvé tak nějak natrefil ve své dvojroli na Kolumbijské univerzitě, kde jsem byl profesorem a zároveň jsem vedl neurovědeckou laboratoř. kde jsme se snažili přijít na to, jak funguje mozek.
Studovali jsme čich, čich, a práce v laboratoři je velice příjemná a fascinující s doktorandy a studenty postgraduálu, kteří vymýšlejí zajímavé pokusy, aby pochopili jak čich funguje, a jak by mohl fungovat mozek a, upřímně, je to docela vzrušující.
Ale zároveň mám odpovědnost za to, abych odučil pro bakaláře předmět o mozku, a to je obsáhlý předmět, a zabere dost času to zorganizovat, je to docela náročné a docela zajímavé, ale musím říct, že to není moc vzrušující.
V čem je ten rozdíl?
Ten předmět, který stále ještě učím, se jmenuje Buněčná a molekulární neurověda - 1 (smích) Je to 25 přenášek plných nejrůznějších informací, musí přečíst takovou obrovskou knihu s názvem "Principy nervové vědy", kterou napsali tři známí neurovědci.
Ta kniha má 1414 stránek, a váží celých tři a půl kilogramu.
Abychom to k něčemu přirovnali, to je váha dvou normálních lidských mozků.
(smích) Na konci tohoto kurzu jsem si začal uvědomovat, že studenti začínají mít pocit, že musíme vědět o mozku úplně všechno.
A to samozřejmě není pravda.
Ale také museli mít pocit, myslím si, že jediné co vědci dělají je, že sbírají data a fakta a strkají je do těchto velkých knih.
Což také není pravda.
Když máme mít ten den schůzi, a když máme po schůzi a jdeme si ten večer sednout s kolegy na pár piv, nikdy se nebavíme o tom, co víme.
Bavíme se o tom, co nevíme.
Bavíme se o tom, co se ještě musí udělat, co je důležité v laborce udělat.
Nejlépe to myslím vyjádřila Marie Curie která řekla, že lidé si nevšímají toho, co se udělalo, ale toho, co je ještě potřeba udělat.
Napsala to v dopise svému bratrovi potom, co obdržela svůj druhý titul, sluší se dodat.
Mimochodem, tohle je jedna z mých nejoblíbenějších fotek Marie Curie, protože věřím tomu, že ta záře za ní, není fotografický efekt. (smích) Že tam opravdu je.
Je pravda, že její práce jsou dodnes uloženy ve sklepě Bibliothèque Française v betonové místnosti, odstíněné olovem, a pokud se jako badatel chcete k jejím zápiskům dostat, musíte si obléct protiradiační skafandr, je to docela strašidelné.
Nicméně, to je to, na co si myslím, že zapomínáme v přednáškách a na co zapomínáme, když se bavíme s veřejností o vědě, to, co je ještě potřeba udělat.
To jsou ty věci, které jsou osvěžující a zajímavé.
Je to, dalo by se říct, nevědění.
To chybí.
A tak jsem si říkal, no, možná bych měl učit předmět o nevědění, něco, v čem bych konečně mohl vyniknout.
A tak jsem o nevědění začal učit, a bylo to docela zajímavé a chci vám říct, abyste se podívali na webové stránky.
Najdete tam spoustu informací. Je to volně přístupné.
Bylo to pro mě docela zajímavé období, potkával jsem se s ostatními vědci, kteří byli pozváni, aby přednášeli o tom, co nevědí.
Slovo nevědění [v angličtině "ignorance"] používám to jako záměrnou provokaci, protože "ignorance" má spoustu záporných konotací, ale ty samozřejmě nemám na mysli.
Nemám na mysli hloupost, ani tupý nezájem o fakta, rozum nebo data.
Ignoranti jsou jistě neosvícení, lhostejní, neinformovaní a s výjimkou dnešního osazenstva často zaujímají místa na úřadech, zdá se mi.
To bych ale odbočoval.
To je jiný druh nevědění.
Já mám na mysli nevědění v méně pejorativním významu, druh nevědění, která vychází ze společné mezery v našem vědění, něco, co buď poznat nelze, nebo to ještě není dobře známo, nebo co neumožňuje předpovědi, ten druh nevědění, které nejlépe shrnuje prohlášení Jamese Clerka Maxwella, snad největšího fyzika vedle Newtona a Einsteina, který řekl: "Uvědomělé nevědění je předpokladem jakékoli pokroku ve vědě."
Myslím si, že je to skvělá myšlenka: uvědomělé nevědění.
To je ten druh nevědění, o kterém chci dnes mluvit, ale samozřejmě, první věc, kterou si musíme ujasnit, je, co budeme se všemi těmi fakty dělat?
Je pravda, že se věda rozrůstá alarmujícím tempem.
Všichni máme pocit, že věda je hora faktů, mnozí z nás tomu říkáme akumulativní model vědy, až se zdá nedobytná, nezdolatelná.
Jak by někdo mohl toho tolik vědět?
A opravdu, objem vědecké literatury roste alarmujícím tempem.
V roce 2006 bylo publikováno 1,3 milionů studií.
A každý rok se toto tempo zvyšuje o 2,5 procenta takže minulý rok bylo publikováno víc než 1,5 milionů studií.
Vydělte to počtem minut za rok, a vyjde vám, že byste museli přečíst tři nové studie za minutu.
Už tu jsem něco přes 10 minut, už jsem o tři studie pozadu.
Budu muset jít. Musím jít číst.
Co s tím? Je zřejmé, že vědci se s tím budou muset vypořádat pomocí úmyslného zanedbávání.
Prostě na to svým způsobem kašleme.
Fakta jsou důležitá. Musíte toho spoustu vědět, abyste se mohli stát vědcem.
To je pravda. Ale to, že toho hodně víte z vás ještě neudělá vědce.
Musíte toho hodně vědět, aby z vás mohl být právník, účetní, elektrikář nebo truhlář.
Ale ve vědě o ty znalosti tolik nejde.
Hodně vědět vám může pomoci k nevědění.
Znalosti, to je velké téma, ale řekl bych, že nevědění je ještě větší.
To nás přivádí k tomu, abychom se trochu zamysleli nad obvyklými modely vědy a vyvrátili obecné omyly.
Jeden z nich, velmi oblíbený, je že vědci trpělivě skládají dílky skládačky, aby přišli na něco velkého.
To ve skutečnosti není pravda. Zaprvé, u skládaček výrobce zaručuje, že existuje řešení.
Takovou záruku nemáme.
Mnozí si nejsme ani moc jistí tím výrobcem.
(smích) Takže ten skládačkový model nesedí.
Další oblíbený model je, že věda stále odhaluje věci tak, jak se loupe cibule.
Vrstvu po vrstvě odlupujete jednotlivé slupky abyste se dostali k podstatě, k jádru pravdy.
Ale ani tak to podle mě není.
Další, docela oblíbená je teorie ledovce, že vidíme pouze špičku ledovce, ale většina ledovce je schovaná.
Všechny tyto modely jsou založené na představě velkého množství faktů které nějakým způsobem kompletujeme.
Můžeme se prosekat do toho ledovce a zjistit, co je zač, nebo už asi počkat, až roztaje, ale nějak se dostaneme k celému ledovci, že?
Nebo to umožníme. Ale nemyslím si, že tomu tak je.
Ve skutečnosti model vědy je spíš kouzelná studánka, u které nezáleží na to, kolik kýblů vyčerpáte, vždycky tam zbyde ještě další kýbl, nebo moje zvláště oblíbená, s důsledky a vším, kruhy na vodní hladině.
Pokud si představíte, že vědomosti jsou jako stále se zvětšující kola na hladině, musíme si uvědomit, že nevědění se zvětšuje spolu s vědomostmi.
Poznání generuje nevědomost.
To dobře řekl myslím George Bernard Shaw.
Je to vlastně část přípitku, který pronesl na oslavu Einsteina na večeři na počest jeho práce, ve které tvrdí, že věda vytváří víc otázek, než na kolik odpovídá. Myslím že uhodil hřebíček na hlavičku, navíc díky tomu máme práci.
Pak jsem přišel na to, že to ukradl filozofovi Immanuelu Kantovi, který před sto lety přišel s toutéž myšlenkou množení otázek, že každá odpověď plodí další otázky.
Zbožňují ten termín "množení otázek," ta myšlenka, že se otázky rozmnožují.
Takže model, kterým se chceme řídit není ten, že začneme nevědomí a až si dáme informace dohromady, dojdeme k poznání.
Je to spíš ve skutečnosti obráceně.
K čemu toto poznání používáme?
Pro koho tato fakta sbíráme?
Používáme je k prohlubování nevědění, abychom vytvořili kvalitnější nevědění.
Protože, jak víte, je tu nekvalitní nevědění a kvalitní nevědění. V tom je rozdíl.
Vědci se o tom v jednom kuse přou.
Někdy tomu říkáme býčí zápasy.
Někdy tomu říkáme žádosti o grant.
Ale nicméně, kvůli tomu se vedou všechny spory.
Kvůli nevědění. O to, co nevíme.
Jen tak dojdeme k dobrým otázkám.
Jak tedy na tyto otázky přijdeme?
Ukážu vám graf, který se vyskytuje docela často na nástěnkách v nejrůznějších výzkumných odděleních.
Tento graf ukazuje vztah mezi tím, co víme, a tím, kolik o tom víme.
Vědět můžete od "nic" až po "všechno"; kolik toho o tom víte, může být mezi "trochu" a "hodně".
A teď si to zakreslíme do grafu.
Tady jsou bakaláři. Nevědí toho moc, ale mají spoustu zájmů.
Zajímá je téměř všechno.
Pokud se podíváme na magisterské studenty, když jejich vzdělávání pokročilo, vidíte, že toho vědí o trochu víc, ale trochu se to zúžilo.
A pak se dostáváme k doktorandům, kde se ukazuje že toho víte ohromnou spoustu téměř o ničem. (smích) Opravdu znepokojující je křivka, která tudy prochází a samozřejmě, tady, když klesne pod nulovou hranici, dostane se do záporných čísel.
Tam, obávám se, najdete lidi, jako jsem já.
Důležité je to, že se to všechno může změnit.
Celý tento pohled se může změnit, stačí pouze změnit popisek na ose x.
Místo toho, kolik toho o tom víte, bychom mohli říct: "Na co se můžete zeptat?"
Takže ano, jako vědec toho potřebujete vědět velkou spoustu, ale vědět toho spoustu není účelem. To z vás jen udělá podivína.
Smyslem vědění spousty věcí je to, abyste byli schopni pokládat spoustu otázek, abyste byli schopni formulovat smysluplné a zajímavé otázky, protože o to běží.
Dám vám několik rychlých příkladů takových otázek.
Jsem neurovědec, jak bych mohl vznést pochybnosti ohledně neurovědy?
Protože to není vždycky tak přímočaré.
Takže například bychom se mohli zeptat: Co že to vlastně mozek dělá?
Jednou z věcí, které mozek dělá, je že s námi hýbe.
Chodíme po dvou nohách.
To se zdá být jaksi jednoduché.
Chci říct, skoro každý, kdo je starší než 10 měsíců, dokáže chodit po dvou, že?
No, to možná není tak zajímavé.
Takže místo toho bychom si měli vybrat něco komplikovanějšího.
Co třeba zraková soustava?
Tady je zraková soustava.
Zrakovou soustavu máme rádi. Děláme spoustu skvělých věcí.
Na zrakové soustavě pracuje přes 12 000 neurovědců, od sítnice po zrakové centrum v mozku, abychom pochopili nejenom zrakovou soustavu, ale také obecné principy fungování mozku.
Ale je zde problém: Naše technologie je sice dost dobrá na to, aby replikovala to, co zraková soustava dělá.
Máme televizi, máme filmy, máme animace, máme fotografie, máme rozpoznávání vzorců, všechny tyto věci.
V některých případech fungují jinak než naše zraková soustava, ale nicméně dokážeme dost dobře vytvořit technologii, která pracuje jako naše zraková soustava.
Robotika je tu sto let, a přesto jsme ještě neviděli robota, který by chodil po dvou, protože roboti po dvou nechodí protože to není nic jednoduchého.
Robotika je tu sto let, a my nedokážeme sestrojit robota, který by udělal víc než pár krůčků.
Necháte je jít po nakloněné rovině a spadnou.
Otočí se, a spadnou. Je to vážný problém.
Co je ta nejtěžší věc, kterou musí mozek zvládnout?
Co bychom měli studovat?
Možná by to měla být chůze po dvou, motorika.
Dám vám příklad z mojí laborky, otázku, která zavání, protože zkoumáme čich.
Zde je diagram pěti molekul a jakýsi chemický zápis.
Jsou to jenom obyčejné molekuly, ale pokud je nasajete těmi dvěma dírkami v obličeji, vytvoří se ve vaší mysli představa růže.
Jejich zdrojem může být skutečná růže, ale i když tu žádná růže není, ty molekuly vyvolají vzpomínku na ni.
Jak z molekul vznikají vjemy?
Jakým procesem se to asi děje?
Zde je další příklad: chemický vzorec dvou velmi jednoduchých molekul.
Možná si je lépe představíte takto, ty šedé kruhy jsou atomy uhlíku, ty bílé jsou atomy vodíku a ty červené jsou atomy kyslíku.
Tyto dvě molekuly se liší jen jedním atomem uhlíku a dvěma malými atomy vodíku, které se na ně pojí, a přesto jeden z nich, heptylacetát, má typickou vůni hrušky, a hexylacetát je jasný banán.
Z toho vyplývají dvě zajímavé otázky.
Zaprvé, jak může taková obyčejná molekula vytvořit v mozku konkrétní dojem hrušky nebo banánu?
A za druhé, jak sakra poznáme rozdíl mezi dvěma molekulami, které se liší jediným atomem uhlíku?
To je pro mě neuvěřitelné, máme na tváři nejdokonalejší chemický detektor na celém světě.
To by vás ani nenapadlo, že?
Můj oblíbený citát nás vrací zpátky k nevědění a k teorii otázek.
Rád používám citáty, protože si myslím, že mrtví se nemohou nechat stranou.
A také si myslím, že je důležité si uvědomit, že konverzace už mimochodem nějakou dobu probíhá.
Erwin Schrodinger, významný kvantový fyzik a, řekl bych, filozof, poukazuje na to, jak musíte "následovat své nevědění nekonečně dlouho".
A myslím si, že následovat své nevědění je něco, co se musíme všichni naučit.
Je to zrádné. Není to nic jednoduchého.
Myslím si, že musíme začít od vzdělávacího systému, a tak budu mluvit trochu o nevědění a vzdělávání, protože si myslím, že zde se to musí vyřešit.
Takže si to přiznejme, za časů Google a Wikipedie, obchodní model univerzit a možná i středních škol se prostě musí změnit.
Už se neuživíme prodáváním fakt.
Dnes se k nim dostanete jedním kliknutím, nebo pokud chcete, stačí se zeptat zdi nebo kde to vlastně schovávají ty věci, které nám všechno tohle zprostředkovávají.
Co je tedy potřeba? Musíme předat našim studentům smysl pro hranice, pro to, co je za nimi, co je mimo ta fakta, co je za těmi fakty.
Jak to uděláme?
No, jedním z problémů se samozřejmě ukazuje být zkoušení.
V současnosti máme vzdělávací systém, který je velmi efektivní, ale ne v dobrém.
Všechny děti ve druhé třídě zajímají přírodní vědy, dívky i chlapce.
Rádi věci rozmontovávají. Jsou velice zvídaví.
Rádi věcem přicházejí na kloub.
Chodí do muzeí. Rádi si hrají. Jsou ve druhé třídě.
Jsou zvídaví.
Ale okolo třeťáku nebo čtvrťáku na střední méně než 10 procent z nich má zájem o přírodní vědy, natož pak touhu dát se na vědeckou kariéru.
Máme neuvěřitelně účinný systém na vytloukání zájmu o vědu z dětských z hlav.
Je to to, co chceme?
Jeden z mých kolegů učitelů tomu říká "bulimická metoda vzdělávání."
Asi víte co myslím.
Nacpeme jim do chřtánu mraky faktů a pak je všechny u zkoušky vyzvrací a nikoho to intelektuálně neobohatí.
Tak to nesmí pokračovat.
Co s tím? Genetici mají zajímavé rčení, kterým se řídí.
Říkají, že vždycky dostanete to, co vybíráte.
A to říkám jako varování.
Vždycky dostaneme to, co vybíráme, a to platí i o našich testovacích metodách.
Hodně se toho mluví o testování a hodnocení, a musíme při zkoušení dávat pozor na to, jestli hodnotíme, nebo oddělujeme zrno od plev, jestli se zbavujeme lidí a některé odepisujeme.
Hodnocení je jedna věc. Hodně se o něm dnes mluví v pedagogické literatuře, ale hodnocení vlastně závisí na zpětné vazbě, a rovná se příležitostem pro pokusy a omyly.
Rovná se možnosti pracovat po delší dobu s touto zpětnou vazbou.
Není to oddělování zrna od plev, i když většinou když lidé mluví o hodnocení studentů, hodnocení učitelů, škol a oborů, většinou tím myslí oddělování zrna od plev.
A to je špatně, protože pak dostanete to, co vybíráte, což je to, co máme k dispozici.
A tak bych řekl, že potřebujeme test, ve kterém je otázka: "Kolik je x?"
a odpověď zní: "Nevím, protože to neví nikdo." nebo "Jaká je otázka?"
Ještě lepší. Nebo: "Víte co, já si to zjistím, někoho se zeptám, někomu zavolám. Zjistím si to."
Protože to chceme aby lidé dělali a tak bychom je měli hodnotit.
A možná pro pokročilejší třídy by to mohlo být: "Zde je odpověď. Jaká bude další otázka?"
Takové zadání mám nejradši.
Dovolte mi to zakončit citátem W. B. Yeatse, který řekl: "Vzdělání není o tom plnit nádoby; je to o tom, jak zažehnout oheň."
A tak vám říkám: vezměte si sirky.
Děkuji.
(potlesk) Děkuji. (potlesk)
Podnikneme rychlou výpravu historií poznání ve 20. století, protože během tohoto století se naše mysl dramaticky změnila.
Jak všichni víte, auta, ve kterých lidé jezdili v roce 1900, se měnila díky lepším silnicím a díky technologii.
A naše mysl se změnila také.
Přešli jsme od lidí, kteří čelili hmatatelnému světu a analyzovali svět především v tom smyslu, kolik užitku jim může přinést, k lidem, kteří čelí velmi složitému světu - a to je svět, kde jsme si museli vyvinout nové duševní návyky, nový způsob myšlení.
A to zahrnuje věci jako zaobalování hmotného světa do kategorií, zavedení abstraktních pojmů, které se snažíme logicky provázat, a také to, že bereme v úvahu hypotézy - což znamená uvažování nad tím, co by být mohlo, spíše než nad tím, co je.
Tato dramatická změna upoutala moji pozornost díky velkému nárůstu IQ v průběhu času, a tento postupný nárůst byl skutečně obrovský.
To znamená, že zodpovíme správně nejen o pár otázek v IQ testu více.
Zodpovíme jich správně mnohem více než každá předešlá generace od doby vynalezení IQ testu.
Opravdu, když ohodnotíte lidi o sto let dříve podle současných měřítek, měli by v průměru IQ 70.
Naopak pokud ohodnotíte nás dle jejich norem, měli bychom průměrné IQ 130.
Toto vyvolalo vlnu nejrůznějších otázek.
Byli naši bezprostřední předkové na hranici duševní retardace?
Protože IQ 70 obvykle značí mentální retardaci.
Nebo naše generace dosáhla hranice nadání?
Protože hodnota IQ vyšší než 130 znamená nadání.
Nyní se budu snažit argumentovat pro třetí alternativu, která je mnohem více osvětlující než předchozí dvě. Představme si například že Marťan přistane na Zemi a nalezne zaniklou civilizaci.
Tento Marťan je archeologem a nalezne záznamy kde lidé zapisovali výsledky střílení na terč.
Nejdříve se podívá na rok 1865 a zjistí, že během jedné minuty se lidé strefili do středu terče jen jednou.
A pak zjistí, že v roce 1898 lidé střed terče zasáhli za minutu asi pětkrát.
A kolem roku 1918 stokrát.
Zpočátku je to archeologovi záhadou.
Říká si, že tyto testy byly sestaveny, aby zjistily, jak pevnou měli lidé ruku, jak bystrý byl jejich zrak, zda ovládali svou zbraň.
Jak se mohly jejich výkony tak radikálně zlepšit?
My teď samozřejmě známe odpověď.
Kdyby se Marťan podíval na bitevní pole, zjistil by, že lidé měli jen muškety během občanské války a že měli víceranné pušky v době španělsko-americké války a potom měli kulomety za první světové války.
Tedy jinými slovy, šlo o výzbroj v rukou průměrného vojáka, která byla zdrojem zlepšení; nikoli bystrost zraku či pevnost ruky.
Tak si teď představme to duševní střelecké vybavení, které jsme posbírali během těch sta let. Abychom si to lépe představili, uveďme jako příklad myslitele Luriu.
Luria se díval na lidi těsně předtím, než vstoupili do vědecké éry, a zjistil, že tito lidé netřídí hmatatelný svět do kategorií.
Hmatatelný svět kouskují na malé části, které mohou použít.
Luria zjistil, že tito lidé nemyslí hypoteticky, neuvažují nad tím, co by mohlo být, a nakonec zjistil, že nedovedou dobře pracovat s abstraktními pojmy a logicky o nich přemýšlet.
Podívejme se nyní na útržky jeho rozhovorů.
Mluvil například s mužem na ruském venkově.
Ten měl za sebou, stejně jako lidé v roce 1900, jen asi čtyři roky školy.
Luria se tohoto muže zeptal, co mají společného vrána a ryba?
A muž odpověděl, že vůbec nic.
"Víte, rybu mohu jíst, ale vránu ne.
Vrána může klovnout do ryby,
ale ryba nemůže vráně udělat nic."
A Luria na to: "Ale nejsou přece obě zvířata?"
A muž odpověděl, že samozřejmě že ne.
"Jedno je ryba.
Druhé je pták."
Zajímalo ho zcela prakticky to, jak může s těmito objekty naložit.
A potom šel Luria k dalšímu člověku a řekl mu: "V Německu nejsou žádní velbloudi.
Hamburk je město v Německu.
Jsou v Hamburku velbloudi?"
A otázaný odpověděl: "No, pokud je dostatečně prostorný, velbloudi by tam být měli."
"Ale co vyplývá z mých tvrzení?"
ptá se Luria a dostane odpověď: "No, možná je to malá vesnice, a není tam pro velbloudy žádné místo."
Jinými slovy, tento člověk neřešil toto zadání jako nic jiného než konkrétní problém; byl zvyklý na velbloudy na vesnicích, a nebyl schopen jakkoli přijmout hypotézu a zeptat se sebe sama, co kdyby v Německu žádní velbloudi nebyli.
Třetí rozhovor, vedený s dalším člověkem, se týkal severního pólu.
Luria říká: "Na severním pólu je vždy sníh.
Tam, kde je vždy sníh, jsou medvědi bílí.
Jakou barvu mají medvědi na severním pólu?"
A odpověď zněla: "Takováto věc musí být podložena svědectvím.
Pokud by ze severního pólu přijel moudrý člověk a řekl mi, že medvědi jsou bílí, mohl bych mu věřit, ale každý mědvěd, kterého jsem kdy viděl, byl hnědý."
Opět vidíme, tento člověk odmítl jít za hmatatelný svět a analyzoval problém dle každodenních zkušeností; bylo pro něj důležité, jakou mají medvědi barvu, protože medvědy musel lovit.
Nebyl ochotný se zabývat výchozími předpoklady.
Jeden tázaný Luriovi odpověděl: "Jak můžeme řešit věci, které nejsou reálnými problémy?
Žádné z těchto problémů nejsou skutečné.
Jak k nim máme přistupovat?"
Tak tedy, naše tři kategorie -- klasifikace pojmů, používání logiky na abstraktní pojmy a hypotetické uvažování -- jaký rozdíl znamenají v reálném světě, mimo vědeckou laboratoř?
Dejme si pár názorných příkladů.
Zaprvé, téměř každý z nás dnes ukončí střední školu.
Tedy jsme přešli od 4 až 8 let vzdělání k 12 letům formálního vzdělávání, a 52 procent Američanů prošlo dokonce nějakým typem terciálního vzdělávání.
Tedy, jsme mnohem vzdělanější a velká část tohoto vzdělání je vědeckého založení, a vědu nemůžete dělat bez klasifikace světa.
Nelze dělat vědu bez pronášení hypotéz.
Nemůžete dělat vědu, aniž by byla logicky konzistentní.
A věci se změnily už na základních školách.
Zkoumány byly zkoušky z roku 1910, které byly zadány 14letým ve státě Ohio, a bylo zjištěno, že všechny zkoušky byly zaměřeny na společensky podstatné konkrétní informace.
Byly tam otázky typu jaká jsou hlavní města 44 z 45 států, které v té době existovaly.
Když se dívali na zkoušky, které stát Ohio vypsal v roce 1990, byly všechny o obstraktních věcech.
Byly tam otázky jako: Proč bývá největší město jen zřídka hlavním městem?
A předpokládalo se, že bude člověk přemýšlet asi takto: zákonodárný sbor byl ovládán venkovem, a nesnášel velká města, proto než aby udělal hlavním městem velkoměsto, zvolil raději jedno z okresních sídel.
Udělal hlavní město raději z Albany než z New Yorku,
z Harrisburgu než z Philadelphie,
a tak dále.
Obsah vzdělávání se tedy změnil.
Učíme lidi brát v potaz hypotézy, používat abstratní pojmy a logicky je spojovat.
A co třeba zaměstnanost?
V roce 1900 se jen tři procenta Američanů zabývala profesemi, které vyžadovaly intelektuální poznávání.
Jen tři procenta právníků, doktorů nebo učitelů.
Dnes už se 35 procent Američanů věnuje intelektuálně náročným profesím, a to nejen profesím jako právník nebo doktor, vědec či učitel, ale mnoha různým odvozeným profesím, které mají co společného s technikou nebo počítačovým programováním.
Celá škála profesí má nyní požadavky na poznáváni, učení se.
A my může naplňovat nároky na zaměstnost v moderním světě jen tím, že budeme kognitivně mnohem flexibilnější.
A není to jen o tom, že máme mnohem více lidí zaměstnaných v intelektuálně náročných profesích.
Profese samotné se staly komplexnějšími.
Srovnejme doktora z roku 1900, který měl v rukávu jen hrstku triků, s moderním praktickým lékařem nebo specialistou s mnoha lety vědecké průpravy.
Porovnejme bankéře z roku 1900, který potřeboval opravdu jen dobrého účetního a vědět, komu z místní komunity se dá věřit ohledně splácení hypotéky.
Nicméně obchodní bankéři, kteří svět položili na lopatky, byli možná morálně laxní, ale intelektuálně velmi bystří.
Bankéře z roku 1900 dalece překonali.
Museli se dívat na počítačové odhady pro realitní trh.
Museli přijít se složitými zajištěnými dluhovými obligacemi, aby zabalili dluhy dohromady a dluh tak vypadal v podstatě jako ziskové aktivum.
Museli připravit argumentaci pro ratingové agentury, aby dostali hodnocení AAA, ačkoli v mnoha případech ratingové agentury prakticky podplatili.
A také samozřejmě museli přesvědčit lidi, aby tato takzvaná aktiva přijali a zaplatili za ně peníze, přestože byla vysoce riskantní.
Nebo si vezměme současného farmáře.
Považuji dnešního farmáře-manažera za zcela odlišného od farmáře z roku 1900.
Takže nejde jen o rozšíření intelektuálně náročných profesí.
Je to také zkomplexňování úkolů právníků, doktorů a všech jiných profesí, což klade požadavky na kognitivní schopnosti.
Mluvil jsem zatím jen o vzdělání a zaměstnanosti.
Některé z myšlenkových návyků, které jsme si rozvinuli během 20. stolení, se vyplatily v nečekaných oblastech.
Já jsem primárně morálním filozofem,
v psychologii se moc nevyznám, co mě ale obecně zajímá, je morální debata.
Během minulého stolení se ve vyspělých zemích, jako je Amerika, morální debeta vystupňovala, protože uvažujeme hypoteticky a také se zabýváme obecně platnými principy a hledáme logické návaznosti.
Když jsem v roce 1955 chodil domů z vysoké školy, to bylo za doby Martina Luthera Kinga, mnoho lidí chodilo domů rozvířit debaty se svými rodiči a prarodiči.
Můj otec se narodil v roce 1885 a byl lehce rasově předpojatý.
Jako rodilý Ir nesnášel angličtinu natolik, že mu nezbylo mnoho emocí pro kohokoli jiného.
(smích) Ale opravdu měl pocit, že černoši jsou podřadnější.
A když jsme řekli našim rodičům a prarodičům "Jak by ses cítil ty, kdyby ses zítra ráno probudil černý?
", odpověděli, že je to ta nejstupidnější věc, kterou jsme kdy pronesli.
Znáš snad někoho, kdo by se přes noc (smích) stal černým?
Jinými slovy, byli "zakonzervováni" v obyčejích a postojích, které zdědili.
Neuvažovali hypoteticky, a bez hypotézy je velmi složité odstartovat morální diskuzi.
Musíte říct, představ si, že bys byl v Iránu a všichni tvoji příbuzní utrpěli škody, přestože nikdy neudělali nic špatného.
Jak by ses cítil?
A když někdo ze starší generace řekne, no, naše vláda se o nás stará, ať se ta jejich postará o ně, prostě není ochoten uvažovat hypoteticky.
Nebo islámský otec, jehož dcera byl znásilněna a on cítí morální závazek ji zabít.
Nakládá se svými zvyky tak, jako by to byly klacky a kameny, které zdědil, a se kterými není možné nikterak logicky hýbat.
Jsou to prostě zděděné návyky.
Dnes bychom řekli něco jako: Představ si, že bys to byl ty, kdo byl zmlácen do bezvědomí a znásilněn.
Zasloužil bys si, aby tě zabili?
A on by řekl, no, toto v Koránu není.
Tohle není žádná z mých zásad.
Vy dnes ale zobecňujete pricipy.
Vy je přijmete jako abstrakce a aplikujete na ně logiku.
Pokud máte principy jako třeba "lidé by neměli trpět, pokud nic nezavinili", pak kdybyste chtěli z této zásady vynechat černochy, museli byste dělat výjimky, že?
Musíte tedy konstatovat, že jen pro barvu kůže by člověk přece trpět neměl.
Musí to být tím, že jsou černí nějakým způsobem zkažení.
A pak můžeme přijít s nějakým empirickým důkazem, že ano, a říci, jak můžeš považovat všechny černé za zkažené, když svatý Augustýn byl černý, stejně jako je Thomas Sowell.
A takto můžete začít morální diskuzi, protože nenakládáte s morálními principy jako s pevně danými subjekty.
Nakládáte s nimi jako s univerzáliemi, které mají být konzistentně vykresleny za pomoci logiky.
Dobrá, jak tedy toto vše vyvstalo z IQ testu?
To je to, co mě zpočátku přimělo zabývat se kognitivní historií.
Když se podíváte na IQ test, zjistíte, že největší přírůstky byly v jistých oblastech.
Subtest o podobnostech z Wechslerova inteligenčního testu je o klasifikaci, a my jsme udělali ohromné pokroky v tomto klasifikačním subtestu.
Ve škále otázek IQ testu jsou další části, které se zabývají aplikací logiky na abstraktní pojmy.
Někteří z vás si možná zkusili Ravenovy progresivní matice, a ty jsou celé postavené na analogiích.
V roce 1900 uměli lidé dělat jednoduché analogie.
Zeptali jste se jich: kočka se má k divoké kočce,
jako pes k čemu?
Oni odpověděli, že k vlkovi.
Ale v roce 1960 už se lidé s Raveným testem poprali daleko sofistikovaněji.
Zeptali jste se: když máte dva čtverce následované trojúhelníkem, co potom následuje po dvou kruzích?
Oni v mnoha případech odpověděli, že polokruh.
Stejně jako trojúhelník je polovina čtverce, tak polokruh je půlka kruhu.
V roce 2010 když se řekne absolventům, že mají dva kruhy následované polokruhem, co následuje po dvou šestnáctkách, řeknou, že osm, protože osm je polovina ze 16.
To znamená, že se posunuli tak daleko od hmatatelného světa, že mohou dokonce ignorovat vzhled symbolů, které byly předmětem otázky.
Nyní musím říct jeden deprimující fakt.
Neudělali jsme pokrok na všech frontách.
Jednou z oblastí, ve kterých bychom chtěli jednat se sofistikovaností moderního světa, je politika; a bohužel můžete mít humánní morální zásady, umět klasifikovat, užívat logiku na abstraktní pojmy, ale pokud ignorujete historii a ostatní země, nemůžete dělat politiku.
Zaznamenali jsme trend mezi mladými Američany, že čtou méně historie a méně literatury a materiálů o cizích zemích, a že se tito lidé v podstatě o historii nezajímají.
Žijí v bublině přítomnosti.
Nerozlišují mezi korejskou válkou a válkou ve Vietnamu.
Neví, kdo byl spojencem Ameriky ve druhé světové válce.
Pomyslete, jak jiná by Amerika mohla být, kdyby každý Američan věděl, že tohle je po páté, co šly západní jednotky do Afghánistánu udělat pořádek, a kdyby měli nějaké ponětí o tom, co přesně se vlastně odehrálo během těch čtyř předešlých událostí.
(smích) Což je, že sotva odjeli a v písku nezanechali ani stopu.
Nebo si představte, jak by se věci změnily, kdyby většina Američanů věděla, že byli do čtyř z posledních šesti válek nahnáni za pomoci lži.
Víte, Španělé neponořili válečnou loď Maine, Lusitania nebyla nevinné plavidlo, ale loď naložená municí, Severní Vietnam nenapadl sedmou flotilu a, samozřejmě, Saddám Husajn nesnášel Al-Káidu a neměl s ní nic společného, a přesto administrativa přesvědčila 45 procent lidí, že byli bratři ve zbrani, zatímco by nejraději jeden druhého pověsili na nejbližší lampu.
Ale nechci skončit pesimisticky.
20. století ukázalo enormní kognitivní rezervy u obyčejných lidí, které jsme si nyní uvědomili, a to byla aristokracie přesvědčena, že to průměrná osoba nezvládne, že nikdy nebude schopna sdílet své názory nebo své kognitivní schopnosti.
Lord Curzon kdysi řekl že viděl lidi koupat se v Severním moři a zeptal se: "Proč mi nikdo neřekl, jaká bílá těla mají nižší druhy?
Jako kdyby byli plazi.
No, Dickens měl pravdu a on se mýlil. [Oprava: Rudyard Kipling] [Kipling] řekl: Plukovníkova žena a Judy O´Grady jsou pod kůží sestry.
(aplaus)
Budu mluvit o důvěře a začnu tím, že vám připomenu obvyklý pohled lidí na důvěru.
Toto jsou myslím obvyklé případy ze kterých se staly klišé naší společnosti.
Myslím, že jsou tři.
První je tvrzení: důvěra hodně upadá čemuž mnozí věří.
Druhý je cíl: měli bychom si více důvěřovat.
A třetí je úkol: měli bychom obnovit důvěru.
Myslím si, že tvrzení, cíl a úkol jsou špatně pochopeny.
Takže se vám dnes budu snažit přiblížit jiný pohled na toto tvrzení, cíl a úkol který, jak si myslím, poskytuje lepší vysvětlení této záležitosti.
Nejprve tvrzení: Proč si lidé myslí, že důvěra upadá?
A pokud o tom vážně přemýšlím na základě vlastních důkazů, tak odpověď neznám.
Mám tendenci si myslet, že by možná upadala v některých činnostech nebo některých institucích a rostla v jiných.
Nemám celkový přehled.
Samozřejmě se ale mohu podívat na průzkumy veřejného mínění, které mají být zdrojem přesvědčení, že důvěra upadá.
Podíváte-li se na průzkumy napříč časem není pro to zrovna moc důkazů.
Jinými slovy lidem, kterým nikdo nedůvěřoval před 20 lety v zásadě novinářům a politikům, nedůvěřují stále.
A lidem, kteří byli důvěryhodní před 20 lety se ve vysoké míře důvěřuje stále: soudci, zdravotní sestřičky.
Zbytek lidí je někde mezi, a mimochodem, průměrný člověk na ulici, je téměř přesně uprostřed.
Je to ale dobrý důkaz?
Průzkumy samozřejmě zaznamenávají názory.
Co jiného mohou zaznamenávat?
Takže se dívají na obecné postoje které lidé uvedou, když jim položíte určité otázky.
Věříte politikům? Věříte učitelům?
Kdyby se vás někdo zeptal: "Věříte prodavačům zeleniny?
Věříte obchodníkům s rybami?
Věříte učitelům základních škol?"
Pravděpodobně byste nejdříve odpověděli: "Ve vykonávání čeho?"
Byla by to vážně rozumná odpověď.
A kdybyste tomu rozuměli, možná byste odpověděli: "No, některým věřím, jiným ne."
Což je rozumné.
Zkrátka v životě důvěru diferencujeme.
Nepředpokládáme, že míra důvěry kterou budeme mít v úředníka, funkcionáře nebo někoho takového, bude jednotná.
Můžu, například říct, že stoprocentně věřím učitelce základní školy, kterou znám, když učí třídu číst, ale v žádném případě když řídí školní minibus.
Možná, přece jen vím, že není dobrou řidičkou.
Možná věřím upovídané kamarádce, že udrží konverzaci, ale ne, že udrží tajemství.
Jednoduché.
Takže pokud máme v našich obyčejných životech důkazy, že důvěra je diferencovaná, proč od toho jistým způsobem upouštíme, když přemýšlíme o důvěře abstraktněji?
Myslím, že průzkumy jsou velmi špatným průvodcem pro úroveň důvěry, která opravdu existuje, protože zkresluje dobré usuzování, které vede k důvěře.
Zadruhé, co cíl?
Cílem je víc důvěřovat.
Upřímně si myslím, že je to hloupý cíl.
Není to to, na co bych se zaměřila.
Zaměřila bych se na to, abych víc důvěřovala důvěryhodným, ale méně nedůvěryhodným.
Ve skutečnosti, zastávám se snahy nevěřit nedůvěryhodným.
A myslím si, že lidé, kteří například dali své úspory velmi trefně pojmenovanému panu Útěkáři, který s nimi potom utekl (smích), a myslím si o nich... Myslím... No, ano příliš důvěry.
Víc důvěry není inteligentním cílem tohoto života.
Inteligentně přiznaná a inteligentně odepřená důvěra, je správný cíl.
No, "jedna paní povídala..", jasně, fajn, to znamená, že to, na čem záleží není důvěra, ale důvěryhodnost.
Je to posuzování jak důvěryhodní lidé jsou v jednotlivých ohledech.
Myslím, že souzení vyžaduje, abychom se zaměřili na tři věci.
Jsou kompetentní? Jsou upřímní?
Jsou spolehliví? A pokud zjistíme, že je člověk kompetentní v příslušných záležitostech, a spolehlivý a upřímný, tak máte velmi dobrý důvod věřit mu, protože bude důvěryhodný.
Pokud jsou ale, na druhou stranu, nezodpovědní, neměli bychom.
Mám dva kamarády, kteří jsou schopní a upřímní, ale nevěřila bych, že pošlou dopis, protože jsou zapomnětliví.
Mám dva velmi sebevědomé kamarády, kteří mohou dělat určité věci, ale uvědomuji si, že přeceňují své schopnosti.
A jsem velmi ráda, že mohu říct, že nemám moc přátel, kteří by byli schopní a spolehliví, ale extrémně neupřímní.
(smích). Jestli jo, tak jsem na to nepřišla.
Ale to je to, co hledáme: Důvěryhodnost před důvěrou.
Důvěra jako odezva.
Důvěryhodnost je to, co bychom měli posuzovat.
A je to samozřejmě obtížné.
Během posledních desetiletí jsme se snažili sestrojit systémy odpovědnosti pro všechny druhy institucí a profesionály a úředníky a podobné, které by nám usnadňovaly posuzování jejich důvěryhodnosti.
Mnoho těchto systémů má opačný efekt.
Nefungují tak, jak by měly.
Pamatuji si, jak jsem mluvila s porodní asistentkou, která řekla: "Víte, problém je v tom, že papírování trvá delší dobu než donošení dítěte."
A v našich sociálních, institucionálních životech, nacházíme problém: systém odpovědnosti, který má zaručovat důvěryhodnost a evidenci pro důvěryhodnost ve skutečnosti způsobuje opak.
Vyrušuje to lidi, kteří mají vykonávat těžké úkoly, jako porodní asistentky, od skutečné práce zaškrtáváním políček, jak tomu říkáme.
Všichni víte o čem mluvím.
Takže tolik k cíli..
Cíl, myslím si, je víc důvěryhodnosti a bude to jiné, pokud se budeme snažit být důvěryhodnými a dáme to vědět dalším lidem a pokud se snažíme soudit, zda ostatní lidé nebo funkcionáři, nebo politici jsou důvěryhodní.
Není to lehké. Mínění, jednoduchá reakce, a postoje zde nejsou adekvátní.
Nyní, zatřetí, úkol.
Úkol obnovit důvěru, myslím si, je také obráceně.
Naznačuje, že vy a já bychom měli obnovit důvěru.
No, to by mohl zvládnout každý sám.
Můžeme obnovit trochu důvěryhodnost.
Dva lidé se můžou snažit vylepšit vzájemnou důvěru.
Ale ve výsledku je důvěra individuální, protože je dána ostatními.
Nemůžete obnovit to, co vám dávají jiní.
Musíte jim poskytnout základy, aby vám důvěřovali.
Takže si myslím, že musíte být důvěryhodní.
A to je proto, že samozřejmě nemůžete pokaždé oblbnout všechny lidi, většinou.
Ale také musíte poskytnout užitečné důkazy o tom, že jste důvěryhodní.
Jak to udělat?
Každodenně, všude, je to vykonáváno obyčejnými lidmi, úředníky a institucemi docela efektivně.
Dovolte mi říct jednoduchý komerční příklad.
V obchodě, kde si kupuji ponožky je můžu vrátit bez toho, že se mě budou vyptávat.
Vrátí mi peníze, nebo mi je vymění za ponožky té barvy, kterou jsem chtěla.
Je to super. Věřím jim, protože mi ukázali, že jsou zranitelní.
Myslím, že to je velká lekce.
Když druhé straně ukážete, že jste zranitelní, prokážete velmi dobrou evidenci o tom, že jste důvěryhodní a jste si jistí tím, co říkáte.
Myslím, že to, kam míříme není těžké rozeznat.
Je to vztah, ve kterém jsou lidé důvěryhodní a umějí posuzovat, kdy a jak je jiný člověk důvěryhodný.
Z toho plyne poučení, že potřebujeme nepřemýšlet tolik o důvěře, natož o postoji důvěry zjištěné nebo nezjištěné veřejnou anketou, ale přemýšlet o tom, zda jsme důvěryhodní a jak dát lidem adekvátní, užitečné a jednoduché důkazy o tom, že jsme důvěryhodní.
Děkuji.
(potlesk)
Dlouho jsem se cítil, jako bych žil dva různé životy.
Život, který všichni znají, a život, který znám jenom já.
V životě, který všichni znají, jsem přítel, syn, bratr, stand-up komik a puberťák.
Tento život vidí všichni.
Pokud byste požádali moji rodinu nebo mé přátele, aby mě popsali, tohle by vám řekli.
A je to velká část mého života.
Takový jsem. A pokud byste chtěli, abych popsal sám sebe, asi bych řekl to samé.
A nelhal bych, ale ani bych vám neříkal úplnou pravdu, protože pravda je taková, že je to ten život, který vidí všichni ostatní.
V životě, který znám jen já, jsem já, myslím opravdu já, někdo kdo se intenzivně potýká s depresí.
Je tomu tak posledních šest let, a stále zůstává na mém denním pořádku.
Pro někoho, kdo nemá s depresí zkušenosti nebo moc neví, co to znamená, to bude možná znít překvapivě, protože existuje docela populární, leč mylná představa, že deprese je, když jste smutní, když se vám přihodí něco špatného, když se s vámi rozejde holka, když ztratíte někoho z nejbližších, když nedostanete práci, o kterou jste usilovali.
Ale to je smutek. To je přirozené.
To je přirozená lidská emoce.
Opravdová deprese není, když jste smutní, že se vám přihodilo něco špatného.
Opravdová deprese je, že jste smutní, že všechno ve vašem životě je v pořádku.
To je opravdová deprese, a právě tím trpím.
A abych byl naprosto upřímný, je pro mě velice těžké o tom tady mluvit.
Mluvit o tom je pro mě těžké, a zdá se, že je to těžké pro každého, dokonce natolik, že se o tom nemluví vůbec.
O depresi se nemluví, ale měli bychom, protože se z toho stává obrovský problém.
Je to obrovský problém.
Ale v sociálních médiích se o tom nemluví, že?
Nevidíme to na Facebooku. Nevidíme to na Twitteru.
Nevidíme to ve zprávách, protože to není nic veselého, není to zábava, není to odpočinkové.
A protože to nevidíme, tak ani netušíme, jak je to závažné.
Jenže rozsah a vážnost toho celého je taková: každých 30 vteřin, někde na světě, si někdo vezme život kvůli depresi, a může být v sousední ulici, nebo být v sousedním státě, může být na jiném kontinentu, ale děje se to, a děje se to každý den.
Jako společnost máme tendenci se na to dívat se slovy: "No a co?"
No a co? Když se na to podíváme, říkáme: "To je tvůj problém.
To je jejich problém."
Řekneme, že je to smutné a že je nám to líto, ale také řekneme: "No a co?"
No, před dvěma lety to byl můj problém, protože jsem seděl na posteli, kde jsem předtím seděl milionkrát, a uvažoval jsem o sebevraždě.
A kdybyste se povrchně podívali na můj život, neviděli byste kluka, který se chystá zabít.
Viděli byste kluka, který byl kapitán basketbalového týmu, nejlepší student dramatiky a divadla toho roku, nejlepší student angličtiny toho roku, někdo, kdo byl neustále na listině oceňovaných a neustále na každém večírku.
Neřekli byste, že jsem v depresi, neřekli byste, že mám sklony k sebevraždě, a to by byl omyl.
Mýlili byste se. Tak jsem tam té noci seděl po ruce měl lahvičku s léky, pero a papír, a přemýšlel jsem o svém životě a už jsem měl na krajíčku.
Měl jsem k tomu takhle blízko.
Ale neudělal jsem to, jsem jeden z těch šťastlivců, jeden z lidí, kteří vylezli na římsu, podívali se dolů, ale neskočili, jeden z těch, co měli štěstí, že přežili.
No, přežil jsem a zůstal z toho jenom příběh, a to je můj příběh: Dvěma slovy: trpím depresemi.
Trpím depresemi, myslím, že docela dlouho, jsem žil dva úplně odlišné životy, kde se jeden z nich neustále bál toho druhého.
Bál jsem se, že mě lidi uvidí takového, jaký doopravdy jsem, že jsem nebyl dokonalý a populární středoškolák, za jakého mě všichni měli, že za mým úsměvem se schovávalo trápení, a za mým světlem byla tma, a za mou osobností se schovávala jen větší bolest.
Víte, někteří se můžou bát toho, že se nebudou holkám líbit.
Někteří lidé se můžou bát žraloků. Někteří se můžou bát smrti.
Ale já jsem se velkou část života bál sám sebe.
Bál jsem se pravdy, bál jsem se své upřímnosti, své zranitelnosti, a z toho strachu jsem se cítil jako bych byl zahnán do rohu, jako by byla jenom jedna cesta ven, a tak jsem nad tím přemýšlel každý den.
Myslel jsem na to každý den, a pokud mám být upřímný, teď a tady, jsem o tom přemýšlel zase, protože taková ta nemoc je, je to boj, to je deprese, a deprese, to nejsou neštovice.
Nedostanete ji jenom jednou za život.
Je to něco, s čím žijete. Žijete uvnitř toho.
Je to spolubydlící, kterého nemůžete vyhodit. Je to hlas, který nemůžete ignorovat.
Jsou to pocity, před kterými neutečete, a nejstrašnější na tom je to, že po nějaké době, vás to otupí. Začne vám to připadat normální, a to, čeho se bojíte nejvíc není to utrpení uvnitř.
Je to stigma uvnitř ostatních, ta ostuda, ta hanba, ten opovržlivý pohled v očích přítele, šeptání na chodbě, že jste slaboch, jsou to poznámky, které vás vytáčí.
A proto ani nevyhledáváte pomoc.
Proto to uvnitř dusíte a schováváte.
Je to stigma. A tak ho držíte v sobě a schováváte, a držíte v sobě a schováváte, a i když kvůli tomu ani nemůžete vstát z postele, a váš život je ještě prázdnější, ať se ho snažíte zaplnit jakkoliv, schováváte to, protože to stigma v naší společnosti okolo deprese je naprosto skutečné.
A pokud si myslíte, že ne, zeptejte se sami sebe: O čem byste radši napsali status na Facebooku, že se vám těžko vstávalo z postele, nebo že vás bolí záda nebo že každé ráno nemůžete vstát z postele, protože jste v depresi?
To je to stigma, protože bohužel, žijeme ve světe, kde když si zlomíte ruku, každý vám přiběhne podepsat sádru, ale když řeknete, že máte deprese, každý utíká pryč.
To je stigma.
Jsme tak chápaví, když se porouchá jakákoliv část těla, kromě mozku. A to je ignorance.
To je naprostá ignorance, a ta vytváří svět, který nerozumí depresi, který nerozumí mentálnímu zdraví.
Přijde mi to ironické, protože deprese se jeden z nejlépe zdokumentovaných světových problémů, byť je jeden z nejméně diskutovaných.
Necháváme ji stranou, zaháníme ji do kouta, a předstíráme, že tu není a že se spraví sama.
Nespraví. Nespravila se a ani k tomu nedojde, protože to je jen zbožné přání, a zbožné přání není plán, je to prokrastinace, a nemůžeme prokrastinovat s něčím tak důležitým.
První krok, při řešení jakéhokoli problému je přiznat si, že existuje.
A to jsme ještě neudělali, takže nemůžeme čekat, že najdeme odpověď, pokud se stále bojíme otázky.
Nevím, jaké je řešení.
Přál bych si to vědět, ale nevím - ale myslím si, že bychom měli začít tady.
Musíme začít mnou, musíme začít vámi, musíme začít lidmi, o kterých víme, že trpí, těmi, kteří se schovávají ve stínu.
Musíme mluvit nahlas a prolomit ticho.
Musíme být ti stateční a držet se toho, protože jestli jsem si něco uvědomil, pokud bych měl jmenovat jednu věc, jako největší problém, není to, že budujeme svět, kde eliminujeme ignoranci ostatních.
Je to, že budujeme svět, ve kterém se učíme smířit se sebou samým, kde nám připadá v pořádku, to kdo jsme, protože když budeme upřímní, vidíme, že se všichni trápíme a všichni trpíme.
Jestli tímto nebo oním, víme, co to je bolest.
Všichni víme co to je, když nás bolí srdce, všichni víme, jak je důležité léčení.
Ale právě teď se deprese stala obětí společenských škrtů, kdy ji přelepíme náplastí a předstíráme, že tu není.
Ale ona tu je. Je tady, a víte co?
Je to v pořádku. Deprese je v pořádku. Pokud tím právě procházíte, vím že jste v pořádku.
A také vím, že jste nemocní, že nejste slabí, a je to problém, ne identita, protože, když překonáte strach a posměšky, a odsudky a stigma ostatních, uvidíte, o čem deprese doopravdy je, je to součást života, jen součást života, a i když to nenávidím, i když nenávidím některá místa, některé části mého života, které mi deprese znepříjemnila, stejně jsem za to v mnohém vděčný.
Protože ano, svrhla mě dolů, ale jenom proto, aby mi ukázala, že je tu vrchol, a ano, vláčela mě temnotou, ale jenom proto, aby mi připomněla, že je tu světlo.
Moje bolest, víc než cokoli za 19 let na této planetě, mi dala perspektivu, a moje trápení, mě přinutilo mít naději, mít naději a víru, víru v sebe, víru v ostatní, víru, že se to zlepší, že to můžeme změnit, že můžeme promluvit a dát vědět ostatním a bojovat proti nevědomosti, proti netoleranci, a víc než cokoliv, naučit se mít rádi sami sebe, naučit se přijmout sami sebe takové jací jsme, ne takové, jaké nás svět chce mít.
Protože věřím, že svět je tam, kde přijetí světla neznamená popření tmy.
Svět, ve který věřím je ten, kde se měří, podle našich schopností překonávat překážky, ne se jim vyhýbat.
Svět, ve který věřím, je ten, kde se můžu někomu podívat do očí a říct: "Prožívám peklo," a oni se podívají na mě a řeknou: "Já taky." A to je v pořádku, protože deprese je v pořádku.
Jsme lidé. Jsme lidé, trpíme a trápíme se a krvácíme a pláčeme a pokud si myslíte že opravdová síla znamená neukázat slabost, tak vám říkám, že nemáte pravdu.
Nemáte pravdu, protože je to přesně naopak.
Jsme lidé a máme problémy.
Nejsme dokonalí, ale to je v pořádku.
Musíme zastavit tu hloupost, tu netoleranci, to stigma, to ticho a musíme odstranit to tabu, a podívat se pravdě do očí a začít mluvit, protože jediný způsob, jak můžeme překonat problém, se kterým lidé bojují o samotě, je ten, že budeme silní společně, budeme silní společně.
Věřím tomu, že můžeme.
Věřím, že ano. Děkuji vám mnohokrát.
Je to jako splněný sen. Děkuji. (Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
Myslím že je bez debat, že všichni lidé přijdou do důvěrného kontaktu se smrtí alespoň jednou ve svém životě.
Ale co když tato důvěrnost přijde dlouho předtím, než budete čelit svému vlastnímu přechodu ze života do smrti?
Jaký by život byl, kdyby mrtví doslova žili po vašem boku?
V rodné zemi mého manžela, v horách ostrova Sulawesi, ve východní Indonésii, žije komunita lidí, kteří prožívají smrt ne jako jednorázovou událost, ale jako postupný sociální proces.
V Tana Toraja nejdůležitějšími společenskými momenty v životě lidí, ústředními body společenské a kulturní interakce, nejsou svatby nebo narození, dokonce ani rodinné stolování, ale pohřby.
Tyto pohřby jsou typické složitými rituály, které lidi spojují v systému vzájemného dluhu založeného na množství zvířat -- prasat, kuřat, a především vodních buvolů -- kteří jsou obětování a rozděleni ve jménu zesnulých.
Tento kulturní komplex obklopující smrt, rituální ztvárnění konce života, udělalo smrt nejvíce viditelným a nevšedním aspektem oblasti Toraji.
Pohřební ceremoniál, který trvá několik dní až několik týdnů, je pronikavou záležitostí, při níž připomínání si zemřelého není ani tak soukromým smutkem, ale spíše veřejně sdílenou proměnou.
A tato proměna v sobě nese stejně tolik charakteru života jako připomenutí si smrti.
Každý rok tisíce návštěvníků přichází do Tana Toraja, aby poznali tuto kulturu smrti, a pro mnoho lidí jsou tyto grandiózní ceremoniály a délka jejich trvání jakýmsi způsobem nenapasovatelné na způsob, kterým čelíme vlastní smrtelnosti na Západě.
Takže přestože sdílíme smrt jako všeobecnou zkušenost, neprožíváme ji v různých koutech světa stejně.
Jako antropolog vidím, jak jsou tyto rozdíly v prožívání hluboce zakotveny v kulturním a společenském světě, na jehož základě si definujeme jevy kolem nás.
Takže tam, kde my vidíme nespornou realitu, smrt jako nezvratnou biologickou okolnost, Torajané chápou opuštění tělesné formy jakou součást větší společenské geneze.
Takže jinými slovy, fyzické pominutí života není to samé co smrt.
Ve skutečnosti je člen společnosti opravdu mrtvý, když se na tom jeho široká rodina shodne a urovná všechny prostředky nezbytné pro uspořádání pohřebního ceremoniálu, který bude přiměřený co do vynaložených zdrojů s ohledem na společenský status zemřelého.
A tento ceremoniál se musí konat před očima celé komunity za účasti všech.
Takže po fyzické smrti je tělo člověka umístěno do speciálního pokoje v tradičním obydlí, které se nazývá tongkonan.
A tongkonan symbolizuje nejen rodinnou identitu, ale také cyklus člověka od narození po smrt.
V podstatě je tedy tvar budovy, ve které jste se narodili, také tvarem kontrukce, která vás vynese do místa odpočinku vašich předků.
Do pohřebního ceremoniálu, který se může konat celé roky po fyzické smrti zemřelého, se o zesnulém mluví jako o "to makala" - nemocné osobě, nebo jako o "to mama" - osobě spící, a tito zesnulí jsou stále součástí domácnosti.
Symbolicky je krmí s pečují o ně, a v tomto čase rodina začne s množstvím rituálních opatření, kterými sděluje do širší komunity kolem nich, že jeden z jejich členů prochází přechodem z tohoto života do posmrtného života zvaného Puya.
Vím, co si většina z vás teď musí myslet.
Opravdu mluví o tom, že tito lidé žijí s těly svých mrtvých příbuzných?
Ano, to je přesně to, co říkám.
Namísto podlehnutí jakési niterné reakci, jakou máme vůči této přestavě blízkosti mrtvým tělům, blízkému vztahu k smrti, nebo jak tento pohled prostě nepasuje do našeho velmi biologického a medicínského pojetí smrti, se ráda zamýšlím nad tím, co z lidského prožívání Torajanský náhled na smrt zahrnuje, a co medicínský pohled vypouští.
Myslím, že Torajané společensky rozeznávají a kulturně vyjadřují to, co mnoho z nás opravdu cítí, i přes rozšířené přijetí biomedicínské definice smrti, a to je, že naše vztahy s ostatními lidmi, jejich vliv na naši společenskou realitu, neustane ukončením fyzických procesů těla, a je tam jakési období přechodu, kdy se vztahy mezi žijícími a mrtvým transformují, ale nekončí.
Torajané vyjadřují tuto myšlenku trvalých vztahů štědrou láskou a pozorností vůči nejvíce viditelnému symbolu tohoto vztahu, vůči lidskému tělu.
Takže můj manžel má milé vzpomínky na rozmlouvání a hraní si a obecně trávení času kolem jeho zesnulého dědy, a pro něj na tom není nic nepřirozeného.
Je to přirozená součást procesu, kdy se rodina smiřuje s přechodem v jejich vztahu k zemřelému, a to je přechod od toho, kdy se zesnulým měli konakt jako s osobou žijící, k tomu, že zesnulého vnímají jako rodinného předka.
A zde můžete vidět tyto dřevěné plastiky předků, toto jsou tedy lidé, kteří již byli pochováni, tedy už měli pohřeb.
Tito lidé jsou nazýváni tau tau.
Takže samotný pohřeb ztělesňuje smrt z pohledu vztahů.
Ritualizuje dopad smrti na rodiny a komunity.
A je to také moment uvědomění si sama sebe.
Je to moment, kdy lidé přemýšlejí, kdo jsou, jaké je jich místo ve společnosti, a jaká je jejich role v životním cyklu v souladu s Torajanskou kosmologií.
V Toraji mají pořekadlo že všichni lidí se stanou prarodiči, a to má vyjadřovat, že po smrti se my všichni staneme součástí linie předků, což nás ukotvuje mezi minulost a přítomnost a my definujeme, kdo budou naši milující v budoucnosti.
Takže v podstatě, všichni se staneme prarodiči generacím dětí, které přijdou po nás.
Tato metafora členství v širší lidské rodině je způsobem, jak děti také popisují peníze, které investují do těchto obětních buvolů, kteří mají vynést lidskou duši z tohoto světa do posmrtného života; a děti vám vysvětlí, že na toto vynakládají peníze, protože chtějí splatit svým rodičům dluh za všechna ta léta, během nichž do nich jejich rodiče investovali a starali se o ně.
Ale oběť buvola a rituální předvedení majetku také vystavuje na odiv status zemřelého, a posléze také rodiny zemřelého.
Takže na pohřbech jsou vztahy znovu potvrzeny a také transformovány rituální hrou, která zdůrazňuje nejvýznamnější charakteristiku smrti v této končině: její dopad na život a vztahy žijících.
Takže celé toto soustředění se na smrt neznamená, že Torajané netouží po ideálu dlouhého života.
Provozují mnoho praktik, které mají pomoci dosáhnout dobrého zdraví a žít do pokročilého věku.
Ale nemají moc důvěry v úsilí prodlužovat život při vysilující nemoci nebo ve stáří.
V Toraje se říká, že každý před sebou má tak nějak předurčenou délku života.
Říkají tomu sunga'.
A stejně jako vláknu by mělo být životu dopřáno dospět do svého přirozeného konce.
Tím, že mají smrt jako nit v kulturní a sociální tkanině života, jsou ovlivňována každodenní rozhodnutí o jejich zdraví a péči o zdraví.
Stařešina z rodu matky mého manžela, Nenet Katcha, se nyní blíží věku sta let, alespoň co může říci.
A množí se náznaky, že se má k odchodu na svou cestu do Puya.
A nad jeho smrtí se bude hodně truchlit.
Ale já vím, že rodina mého manžela se těší na ten okamžik, kdy budou moci rituálně ukázat, co pro jejich životy jeho výjimečná přítomnost znamenala, když budou moci rituálně převyprávět příběh jeho života, proplést jeho příběh do historie jejich komunity.
Jeho příběh je jejich příběhem.
Jeho pohřební písně jim budou zpívat píseň o nich samotných.
A to příběh, který nemá žádný rozpoznatelný počátek ani předvídatelný konec.
Je to příběh, který žije dlouho poté, co jeho tělo zemře.
Lidé se mě ptají, jestli nemám strach nebo odpor k účasti na této kultuře, kde nás hmotná manifestace smrti vítá na každém rohu.
Ale já vidím něco nesmírně transformativního v tom, když člověk zažívá smrt jako sociální proces, nejen jako proces biologický.
Ve skutečnosti má vztah mezi žijícími a zesnulými svoje vlastní drama v americké zdravotnické péči, kde rozhodnutí, jak dalece natáhnout vlákno života, padají na základě našich emočních a sociálních vazeb s lidmi kolem nás, nejen na základě schopnosti medicíny prodloužit život.
My, stejně jako Torajané, zakládáme naše rozhodnutí o životě na významech a definicích, které přisuzujeme smrti.
Každopádně nechci navrhnovat, abyste všichni, co tu sedíte v publiku, vyskočili a přisvojili si tradice Torajanů.
Mohlo by být trochu složité to uskutečnit ve Spojených státech.
Ale chci se zeptat, co můžeme získat z toho, že budeme na smrt nahlížet nejen jako na biologický proces, ale jako na součást širšího lidského příběhu.
Jaké by to bylo, nahlížet na mrtvé lidské tělo s láskou, protože je tak důvěrnou součástí toho, co jsme my všichni?
Pokud bychom rozšířili naši definici smrti, aby zahrnovala život, mohli bychom smrt prožívat jako část života, a možná čelit smrti jinak, než se strachem.
Možná jedna z odpovědí na výzvy, kterým čelí zdravotní systém Spojených států, především péče na sklonku života, je jednoduchý posun perspektivy, a tento posun perspektivy by v tomto případě bylo nahlédnutí na sociální život každé smrti.
Mohlo by nám to pomohlo poznat, že způsob, kterým limitujeme naše konverzace o smrti na něco, co je medicínské nebo biologické, je odrazem širší kultury, kterou sdílíme, kultury vyhýbání se smrti, strachu o ní mluvit.
Pokud bychom dokázali vzít v úvahu a ocenit jiné druhy znalostí o životě, včetně jiných definic smrti, mělo by to potenciál změnit naše diskuze, které vedeme o konci života.
Mohlo by to změnit způsob, kterým umíráme, ale co je ještě důležitější, mohlo by to změnit způsob, kterým žijeme.
(Potlesk)
Jmenuji se Amy Webb, a před pár lety jsem se ocitla na konci dalšího fantastického vztahu, který se rozpadl ve velikém stylu.
A ptala jsem se sama sebe, co dělám špatně?
Nechápu, proč se mi to pořád stává.
A tak jsem se každého ptala na jejich názor.
Zeptala jsem se svojí babičky, která mi vždycky poradila, a ta mi řekla: „Nesmíš být tak vybíravá.
Musíš se trochu otrkat.
Ale hlavně, pravá láska přijde, když ji čekáš nejmíň.“
A jak se ukázalo, hodně přemýšlím v datech, už jsem taková, jak zakrátko uvidíte.
Neustále proplouvám mezi čísly vzorci a grafy.
V rodině udržujeme těsné vztahy, především s mojí sestrou jsme si velmi blízké, a proto jsem chtěla mít podobnou rodinu, až budu velká.
Takže jsem si právě prožila ošklivý rozchod, je mi 30, a zjišťuju, že když mám s někým chodit šest měsíců, než budu připravena žít monogamně, a než se tak nějak sžijeme, a to bude nějakou chvíli trvat, než se zasnoubíme.
A pokud chci mít děti, než mi bude 35, z toho mi vychází, že bych měla začít pracovat na manželství před pěti lety.
Takže to by nešlo.
Pokud moje taktika je, že láska přijde, když ji čekáte nejméně, pak proměnná, se kterou pracuji, je šťastná náhoda.
Zkrátka, snažila jsem se přijít na to, jaká je pravděpodobnost, že najdu toho pravého?
Tehdy jsem žila ve Filadelfii, to je velké město a je jasné, že v celém městě je spousta příležitostí.
Takže jsem si to zase začala počítat.
Počet obyvatel ve Filadelfii: 1,5 milionů.
Řekněme, že polovina z nich jsou muži, tím se číslo sníží na 750 000.
Hledám muže mezi 30 a 36 lety, což jsou jen čtyři procenta obyvatel, takže mám před sebou 30 000 možných mužů.
Hledala jsem někoho židovského vyznání, protože jsem židovka a je to pro mě důležité.
To jsou pouze 2,3 procenta populace.
Řekněme, že mě přitahuje pouze jeden z 10 z těchto mužů, a v žádném případě se nechci dát dohromady s někým, kdo je náruživý golfista.
Takže to by znamenalo, že v celé Filadelfii je 35 mužů, se kterými bych mohla jít na rande.
Mezitím v mojí velké židovské rodině byli už všichni provdaní a chystali se mít spousty a spousty dětí a já jsem cítila, že jsem pod obrovským společenským tlakem, abych do toho taky praštila.
V té chvíli jsem měla dvě možné strategie, mezi kterými jsem se rozhodovala.
První byla rada mojí babičky, abych nic neřešila a jednoho dne snad narazila do jednoho z těch 35 přijatelných mužů v celé 1,5 milionové Filadelfii, nebo můžu zkusit internetovou seznamku.
Internetové seznamky jsou mi sympatické, protože jsou založené na algoritmu, a je to jednoduchý způsob jak říct, mám problém, použiji nějaká data, zpracuji je v systému a dostanu řešení.
Internetová seznamka je druhý nejoblíbenější způsob jak se dnes lidé seznamují, ale algoritmy jsou téměř v každé kultuře už tisíce let.
Vlastně už dávno existovali židovští dohazovači, kteří sice neměli algoritmus v pravém slova smyslu, ale určitě měli nějaká pravidla v hlavě, třeba, jestli bude mít tahle holka toho kluka ráda?
Jestli spolu tyto rodiny budou vycházet?
Co na to řekne rabín?
Budou mít děti hned po svatbě?
A dohazovač vlastně všechno tohle promyslel dal dva lidi dohromady a tím to končilo.
Přemýšlela jsem, jestli by mě v mém případě data a algoritmy mohly dovést k mému vysněnému princi?
Rozhodla jsem se registrovat.
Byl tu však jeden malý háček.
Zaregistrovala jsem se na spoustu stránek a ukázalo se, že mě to stojí spoustu času.
Ale to nebyl ten největší problém.
Největší problém je ten, že nesnáším vyplňování dotazníků a už vůbec nemám ráda dotazníky, co jsou jako kvízy v Kosmopolitanu.
A tak jsem zkopírovala odpovědi z mého životopisu.
(Smích) Takže, v popisné části nahoře, jsem uvedla, že jsem úspěšná novinářka a prognostička.
Když došlo na zájmové aktivity a můj ideální protějšek, napsala jsem peněžnictví a plynulá znalost japonštiny.
Dost jsem taky psala o JavaScriptu.
To pochopitelně nebyl nejlepší způsob jak ukázat svoji sexy stránku.
Skutečný problém byl v tom, že mi to našlo spoustu mužů k seznámení.
V těchto algoritmech bylo moře mužů, kteří mě chtěli zvát na spoustu schůzek – ze kterých se vyklubala naprosto strašlivá rande.
Jeden z nich, Steve, ajťák.
Algoritmus nás dal dohromady protože jsme měli oba rádi vynálezy, oba jsme měli rádi matematiku a data a hudbu 80. let, a tak jsem souhlasila, abychom si vyšli.
Ten ajťák Steve mě pozval do jedné z těch restaurací s bílými ubrusy, extrémně drahých.
Když jsme přišli, od samého začátku náš rozhovor nebyl úplně pohodový, ale on objednával spoustu jídla.
Vlastně se ani nenamáhal dívat do jídelního lístku.
Objednával spousty předkrmů, hlavních jídel, pro mě taky, a najednou na našem stole stály hory jídla a spousty lahví vína.
Byli jsme už u konce našeho rozhovoru večeře byla u konce a došla jsem k závěru, že ajťák Steve a já si prostě nejsme souzeni, ale můžeme se rozejít jako přátelé, když on vstal, omluvil se, že musí na záchod, mezitím na náš stůl přinesli účet.
Poslyšte, jsem moderní žena.
Nemám nic proti tomu, abych zaplatila svoji polovinu účtu.
Ale ajťák Steve se nevrátil.
(Údiv) A bylo to moje měsíční nájemné.
Není třeba říkat, že to nebyl příjemný večer.
Běžela jsem domů, zavolala svojí mámě, svojí sestře, což dělám vždycky, když rande skončí příšerně, a zavalila jsem je spoustou detailů.
Řekly mi, „Nestěžuj si.“
(Smích) „Jsi prostě moc vybíravá.“
A tak jsem si řekla, dobře, od teď půjdu na rande jenom tam, kde vím že mají Wi-Fi, a přinesu si svůj laptop.
Schovám si ho do kabelky a do takové emailové tabulky, budu shromažďovat a psát informace z různých okamžiků naší schůzky, abych každému empiricky dokázala, že všechny ty schůzky jsou strašné.
(Smích) A tak jsem začala sledovat věci jako třeba opravdu hloupé a trapné sexuální narážky; neslušná slova; kolikrát mě požádal o to, abych si s ním plácla.
(Smích) Začala jsem ta čísla zpracovávat, což mi umožnilo vytvořit souvztažnosti.
Například se ukázalo, že muži, kteří pijí skotskou, bůhví proč okamžitě začnou s narážkami na zvrhlý sex.
(Smích) Nuže, vyplývá z toho,
že tito chlapi nebyli špatní. Byli prostě jen špatní pro mě.
A rovněž ty algoritmy, které nás dávaly dohromady nebyly špatné.
Tyto algoritmy dělaly přesně to, k čemu byly vytvořené, tedy aby informace, které uživatel zadá, v mém případě životopis, srovnávaly s informacemi, které zadají ostatní.
Víte, problém je v tom, že sice algoritmy fungují docela dobře, vy ani já tak nefungujeme, při vyplňování prázdných políček, kam máme zadat svoje informace.
Jen málo z nás má tu schopnost být k sobě naprosto a brutálně upřímný.
Další problém je ten, že se nás tyto stránky ptají na otázky jako, máte radši psy nebo kočky?
Máte rádi horory nebo romantické filmy?
Nehledám kamaráda na dopisování.
Hledám manžela.
Chápete? V těch datech je jistá míra nadbytečnosti.
Řekla jsem si dobře, mám nový plán.
Budu tyhle seznamovací weby používat nadále, ale budu s nimi zacházet jako s databází, a místo abych čekala na to, až mě nějaký algoritmus seznámí, zkusím tento systém používat naruby.
Víme, že jsou tu nadbytečná data, která byla využívána, aby mě dala dohromady s jinými lidmi, a tak jsem se rozhodla klást svoje otázky.
Jaké možné i nemožné věci, by měl můj ideální protějšek splňovat?
A tak jsem začala psát a psát a psát, a nakonec jsem shromáždila 72 různých datových položek.
Chtěla jsem, aby ten někdo byl „židovský“, takže jsem hledala někoho, kdo by měl stejné přesvědčení a názory na naši kulturu, ale nenutil by mě chodit do synagogy každý pátek a sobotu.
Chtěla jsem někoho, kdo tvrdě pracuje, protože práce je pro mě velmi důležitá, ale ne moc tvrdě.
Pro mě jsou moje koníčky jen další pracovní projekty.
Chtěla jsem také někoho, který nejen že bude chtít dvě děti, ale také bude mít stejné názory na výchovu jako já, někoho, komu nebude vadit nutit naše tříleté dítě chodit na piano, a možná i do počítačového kroužku
pokud to půjde. Ale kromě toho bych chtěla někoho, kdo by se mnou letěl na daleká, exotická místa, například do Petry v Jordánsku.
Také jsem chtěla někoho, kdo by vážil o 20 kilo víc než já, ať se děje co se děje, ať budu vážit kolik chci.
(Smích) Takže jsem shromáždila 72 takových datových položek, což je, přiznejme si, hodně.
A tak jsem si ten seznam prošla a seřadila ho podle priorit.
Rozdělila jsem je do dvou skupin a všechny ohodnotila, začala jsem na 100 bodech a udělala to se všemi 91 položkami, zařadila jsem věci jako že hledám někoho opravdu chytrého, kdo by mě popoháněl a stimuloval, a snažila jsem se to vybalancovat s druhou skupinou a druhou sadou položek.
Tyto věci byly pro mě také důležité, ale dokázala bych bez nich žít.
Jakmile jsem si to utřídila, sestavila jsem bodovací systém, protože jsem si chtěla matematicky spočítat, jestli ten muž, kterého najdu na internetu, mi bude vyhovovat.
Rozhodla jsem se, že bude potřebovat minimálně 700 bodů, abych mu vůbec napsala na email nebo odpověděla na email.
Za 900 bodů bych byla ochotná jít na rande, a nějaký vztah bych začala zvažovat až tehdy, pokud by překročil hranici 1500 bodů.
Ukázalo se, že to funguje celkem dobře.
Vrátila jsem se na web.
Našla jsem muže s přezdívkou Jewishdoc57, který byl neuvěřitelně pohledný, mluvil rozumně, vyšplhal na Mount Fuji, a přešel Velkou čínskou zeď.
Rád cestoval, s výjimkou velkých lodí.
Pomyslela jsem si, že jsem to dokázala.
Rozluštila jsem ten kód.
Našla jsem svého vysněného židovského prince podle snů mojí rodiny.
Byl tu však jeden háček: On nechtěl mě.
Byla tu jedna proměnná, se kterou jsem nepočítala, tedy konkurence.
Kdo jsou všechny ty ostatní ženy, které se seznamují na internetu?
Našla jsem SmileyGirl1978.
Tvrdila o sobě, že je „veselá holka, která je šťastná a společenská“.
Psala o sobě, že je učitelka.
Psala, že je „rozpustilá, milá a přátelská“.
A že je ráda, když může lidi rozesmát „pořádně“.
V tuto chvíli mi došlo, když jsem proklikávala všechny ty profily, které vypadaly nějak takto, že musím udělat průzkum trhu.
A tak jsem vytvořila 10 falešných mužských profilů.
Ještě než vás to přestane zajímat – (Smích) – musíte pochopit, že jsem to udělala jen proto abych posbírala data o všech ostatních v tomto systému.
Nezkoušela jsem nikoho pomocí těch falešných profilů oblbnout.
Jen jsem z nich chtěla dostat jejich data.
Ale nechtěla jsem data ode všech.
Jen od těch žen, které byly atraktivní pro muže, které jsem si chtěla vzít.
(Smích) Když jsem tyto muže odvázala ze řetězu, dodržovala jsem určitá pravidla.
Nezkoušela jsem nikomu psát.
Jen jsem čekala na to, koho tyto profily zaujmou, a hlavně jsem sledovala dvě různé skupiny dat.
Sledovala jsem kvalitativní data, to znamená humor, mluva, hlas, způsob komunikace, které měly tyto ženy společné.
A také na kvantitativní data, to znamená, jak dlouho už mají vytvořený profil, jak dlouho trvá, než odpoví na zprávu?
Snažila jsem se přijít na to, co mi došlo, že tváří v tvář bych byla zrovna tak dobrá jako SmileyGirl1978.
Chtěla jsem přijít na to, jak maximalizovat svůj vlastní webový profil.
O měsíc později jsem měla spoustu dat a mohla jsem udělat další analýzu.
Ukázalo se, že obsah je hodně důležitý.
Chytří lidé mají tendenci psát hodně – 3000, 4000, 5000 slov o sobě, může to sice být velmi zajímavé.
Ale rozdíl spočívá v tom, že populárním mužům a ženám stačí průměrně 97 slov, která jsou velmi dobře napsána, i přesto že to tak většinou nevypadá.
Poznávací znamení lidí, kteří to dělají dobře, je, že používají neurčitý jazyk.
Takže v mém případě „Anglický pacient“ je můj nejoblíbenější film, ale v profilu to nefunguje, protože to je nadbytečná datová položka, někdo by mohl nesouhlasit a rozhodnout se, že se mnou nepůjde na rande, protože nerad sedí u tříhodinového filmu.
Hodně důležitý je také optimistický jazyk.
Tohle je graf slov, ve kterém jsou zvýrazněna nejpopulárnější slova, která používají nejpopulárnější ženy, slova jako „zábava“ a „holka“ a „láska“.
Uvědomila jsem si, že to není o tom, že můj profil musí být hloupý.
Pamatujete, jsem někdo kdo řekne, mluvím plynule Japonsky a umím JavaScript a nebudu to popírat.
Rozdíl je v tom, abych byla přístupnější, a pomáhala lidem pochopit, jak se ke mně dostat.
Ukázalo se, že časování je velmi důležité.
Protože pokud máte přístup k něčímu telefonnímu číslu nebo k jejich chatovacímu účtu a jsou dvě hodiny ráno a vy jste zrovna vzhůru, neznamená to, že je to dobrý čas pro komunikaci s ostatními.
Populární ženy na těchto webových stránkách čekají průměrně 23 hodin mezi jednotlivými zprávami.
To je to, co bychom běžně udělali, kdybychom neměli internet.
A konečně fotky.
Všechny ženy, které byly populární ukázaly trochu kůže.
Všechny vypadaly senzačně, což se ukázalo být v ostrém kontrastu s tím, co jsem nahrála já.
Když už jsem měla všechny tyto informace, mohla jsem si vytvořit super profil, takže bych to stále byla já, ale bylo by to optimalizováno pro tento ekosystém.
Ukázalo se, že jsem odvedla dobrou práci.
Byla jsem nejpopulárnější osoba na internetu.
(Smích) (Potlesk) Ukázalo se, že se se mnou chtěla seznámit spousta mužů.
A tak jsem zavolala svojí mámě, svojí sestře, svojí babičce.
Sdělila jsem jim tuto úžasnou novinu, a ony řekly: „To je skvělé! Kdy spolu půjdete?“
A já jsem řekla: „No vlastně, s nikým z nich na rande nepůjdu.“
Protože si vzpomeňte na můj bodovací systém, musí přesáhnout minimální hranici 700 bodů, a to se žádnému z nich nepodařilo.
Řekly: „Cože? Pořád jsi strašně vybíravá.“
No a nedlouho potom jsem potkala tohoto muže, Thevenina, řekl, že pochází z židovské kultury, řekl, že pracuje jako lovec tuleních mláďat, což mi přišlo velmi chytré.
Hodně mluvil o cestování.
Používal mnoho zajímavých kulturních odkazů.
Vypadal a mluvil přesně tak, jak jsem si představovala, a ihned obdržel skóre 850 bodů.
To bylo dost na to, abychom se sešli.
O tři týdny později jsme se potkali osobně, a vyklubala se z toho 14hodinová konverzace, která se přesunula z kavárny do restaurace a do další kavárny a do další restaurace, a když mě toho večera odvezl zpátky domů, ohodnotila jsem ho znovu – [1050 bodů!] – víte co, celý ten čas jsem nebyla dostatečně vybíravá.
No a o rok a půl později, jsme se plavili malou lodí v Petře v Jordánsku, kde si kleknul na koleno a požádal mě o ruku.
O rok později jsme se vzali a o rok a půl později se narodila naše dcera Petra.
(Potlesk)
Je jasné, že mám úžasný život, takže – (Smích) – otázka zní, co si z toho můžete vzít?
Ukázalo se, že algoritmus pro lásku existuje.
Jenom to není ten, který vám prezentují na internetu.
Ve skutečnosti je to něco, co si určíte sami pro sebe.
Takže jestli hledáte manžela nebo manželku nebo se snažíte najít svoje povolání nebo se snažíte založit firmu, jediné co musíte, je stanovit si svoje vlastní pravidla a hrát podle nich a klidně si buďte vybíraví, jak budete chtít.
No a ve svatební den jsem si znovu povídala se svojí babičkou, a řekla mi: „No, možná jsem se spletla.
Zdá se, že se ti podařilo vymyslet opravdu dobrý systém.
No, ale ty tvoje macesové kuličky!
Neměly by být tvrdé, ale nadýchané.“
V tom si od ní nechám poradit.
(Potlesk)
Jeden obrázek vydá za tisíc slov a tak začnu přednášku tím, že nebudu mluvit a ukážu vám pár snímků, které jsem nedávno pořídil.
Už teď má moje přednáška 6000 slov a mám pocit, že bych měl skončit.
(Smích) Teď vám asi dlužím vysvětlení k tomu, co jste právě viděli.
Jako fotograf a umělec se snažím spojit dohromady svět vědy a svět umění.
Ať je to snímek mýdlové bubliny zachycený ve chvíli, kdy praská, jak vidíte tady, nebo vesmír malinkatých krůpějí na olejomalbě, podivné tekutiny, které se chovají velmi osobitým způsobem nebo obraz vymodelovaný odstředivou silou, vždy se snažím oba dva obory skloubit.
Velmi mě na nich přitahuje, jak pohlíží na tu samou věc: jsou odpovědí na působení prostředí.
A to přesto, že to dělají velmi odlišným způsobem.
Když si na jednu stranu vezmete vědu, věda přistupuje ke svému okolí velmi rozumově, zatímco umění obvykle využívá emocionální přístup.
Snažím se docílit toho, aby oba pohledy splynuly v jeden, aby moje snímky oslovily divákovo srdce i mozek zároveň.
Dovolte mi, abych to demonstroval na třech projektech.
První z nich se zabývá zviditelněním zvuku.
Asi víte, že se zvuk šíří vlněním, takže třeba reproduktor nedělá nic jiného, než že převádí zvukový signál na kmitání, které se přenáší vzduchem, kde jej zachytí naše ucho a kmitání je opět převedeno na zvukový signál.
Přemýšlel jsem, jak by se daly zvukové vlny zviditelnit.
Tak vznikla následující sestava.
Vzal jsem reproduktor, položil jsem na něj tenkou igelitovou fólii a na tu jsem nasypal droboučké krystaly.
Když teď pustím do reproduktoru zvuk, donutí krystaly pohybovat se nahoru a dolů.
Děje se to velmi rychle, během okamžiku a tak jsem u firmy LG snímal tenhle pohyb kamerou, která umožňuje natáčet 3000 snímků za sekundu.
Ukážu vám, jak to vypadá.
(Hudba: „Teardrop“ od Massive Attack) (Potlesk) Děkuji vám.
Souhlasím, je to docela ohromující.
K tomu vám musím říct jednu veselou historku.
Během natáčení v Los Angeles jsem dostal úžeh v uzavřené místnosti.
V Los Angeles se můžete slušně spálit na leckteré pláži, ale já jsem se spálil v místnosti. Stalo se to při natáčení. Když snímáte 3 000 snímků za sekundu, potřebujete k tomu neskutečné množství světla, spoustu reflektorů.
Měli jsme nastavený reproduktor, kameru proti němu a na reproduktor mířila spousta reflektorů. Pořád dokola jsem upravoval reproduktor, rozmisťoval na něm droboučké krystalky a najednou jsem si až někdy v poledne uvědomil, že mi ty reflektory, ozařující reproduktor, úplně spálily obličej.
Vtipné na tom bylo, že jsem měl díky umístění reproduktoru úplně rudou jen pravou tvář, takže jsem až do konce týdne vypadal jak Fantom opery.
A teď je na řadě další projekt, který nepůsobí tak škodlivě.
Slyšel už někdo z vás o ferrofluidu?
Někteří ano. Výborně.
Takže tuto část můžu přeskočit?
(Smích) Ferrofluid má velmi neobvyklé chování.
Je to kapalina, která je úplně černá.
Má olejovitou konzistenci
a obsahuje droboučké částečky kovu, které způsobují, že je magnetická.
Když umístím tuto kapalinu do magnetického pole, měla by změnit svůj vzhled.
Ukážu vám to tamhle u stolku naživo.
Mám foťák namířený na desku a pod ní je položený magnet.
K magnetu teď přidám trochu ferrofluidu.
Ještě to trochu posuneme doprava a mírně zaostříme.
Skvělé. Teď vidíte, jak se ferrofluid naježil do špiček.
Způsobila to vzájemná přitažlivost a odpuzování jednotlivých částic uvnitř tekutiny.
Už teď to vypadá docela zajímavě, ale já do toho přidám ještě vodové barvy.
Jsou to běžné vodovky, se kterými se maluje.
Stříkačkami se sice nemaluje, ale funguje to stejně.
I když se teď vodová barva vlila dovnitř struktury, nestane se, že by se smíchala s ferrofluidem.
Je to proto, že ferrofluid je hydrofobní.
To znamená, že odpuzuje vodu.
Současně se snaží udržet svou pozici nad magnetem, a proto vytváří ty úžasně vypadající struktury kanálků a malinkatých jezírek v pestrobarevném obraze.
Tak to byl druhý projekt.
Teď je na řadě poslední projekt, ke kterému potřebuji skotský národní nápoj.
(Smích) Tenhle snímek a také tento byly vytvořeny pomocí whisky.
Asi se teď sami sebe ptáte, jak jsem to udělal?
Vypil jsem snad půlku lahve a pak nakreslil svoje opilecké halucinace na papír?
Mohu vás ujistit, že jsem byl zcela při smyslech, když jsem to fotil.
Whisky obsahuje 40 procent alkoholu a ten má velmi zajímavé vlastnosti.
Možná už jste některé z nich zažili na vlastní kůži, ale já mám na mysli fyzikální vlastnosti, ne ty druhé.
Když otevřu láhev, začnou se molekuly alkoholu šířit vzduchem, protože alkohol je velmi těkavá látka.
Současně je také vysoce hořlavý.
Za pomoci těchto dvou vlastností jsem dokázal vytvořit snímky, které právě vidíte.
Tamhle vám to předvedu.
Mám tady prázdnou skleněnou nádobu.
Nic v ní není.
Naplním ji kyslíkem a whiskou.
Přidám jí trochu víc.
Teď ještě pár sekund počkáme, než se molekuly uvnitř nádoby rozptýlí.
A teď to podpálíme.
(Smích) Tak to bylo všechno.
Bylo to velmi rychlé a ne až tak působivé.
Mohl bych vám to zopakovat ještě jednou, ale někteří by určitě namítali, že tady zbytečně plýtvám whiskou a že ji mám raději vypít.
Ukážu vám zpomaleně, jak by v zatemněném prostředí vypadalo to, co jste teď viděli naživo.
Plamen putoval skleněnou nádobou shora dolů a zapaloval směs molekul vzduchu a alkoholu.
Snímky, které jste viděli na začátku, vlastně zachycují plamen v čase tak, jak putoval lahví a musíte si představit, jak se právě obrací o 180 stupňů.
A tak vznikly tyto obrázky.
(Potlesk) Děkuji.
Viděli jste tady tři projekty a asi se ptáte, k čemu jsou dobré.
Je za tím něco víc?
Bylo to jen mrháním whiskou?
Bylo to jen o neobvyklých materiálech?
Všechny tři projekty jsou založeny na velmi jednoduchých přírodních jevech jako je magnetismus, zvukové vlny nebo fyzikální vlastnosti látek. Já se snažím využívat tyto jevy a ukazovat je poetickým a dosud neviděným způsobem, vybídnout diváka, aby se na chvilku zastavil a popřemýšlel o vší té kráse, která se nachází všude kolem nás.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Zvykli jsme si řešit velké problémy.
21. července 1969 sestoupil Buzz Aldrin z lunárního modulu Apollo 11 a dotknul se místa zvaného Moře klidu.
Armstrong a Aldrin byli osamoceni, ale jejich přítomnost na šedém povrchu Měsíce byla vyvrcholením křečovité, kolektivní snahy.
Program Apollo byl nejvelkolepější mírovou mobilizací v dějinách Spojených států amerických.
Abychom se dostali na Měsíc, NASA utratil kolem 180 miliard dolarů, vyjádřeno v dnešních penězích, což jsou čtyři procenta státního rozpočtu.
Apollo zaměstnávalo kolem 400 000 lidí a vyžádalo si spolupráci 20 000 firem, univerzit a vládních agentur.
Lidé umírali, a to včetně osádky Apolla 1.
Ale předtím, než program Apollo skončil, na Měsíc letělo 24 mužů.
12 se jich prošlo po jeho povrchu, přičemž Aldrin je po loňském úmrtí Armstronga z nich nejstarší.
Proč do toho šli?
Moc toho nazpátek nepřivezli: 841 liber starých kamenů a něco, co všech 24 z nich zdůrazňovalo -- nový pocit malosti a křehkosti našeho společného domova.
Proč tedy do toho šli? Cynickou odpovědí je, že šli, protože prezident Kennedy chtěl ukázat Sovětům, že jeho národ má lepší rakety.
Kennedyho vlastní slova z roku 1962 z projevu na Riceově univerzitě jsou ještě výmluvnější.
(Video) John F. Kennedy: Někteří se ale ptají, proč Měsíc?
Proč jsme si jej zvolili za svůj cíl?
Můžou se stejně tak ptát, proč vylézt na nejvyšší horu?
Proč před 35 lety přelétat Atlantik?
Protože tu je.
Rozhodli jsme se letět na Měsíc.
Rozhodli jsme se letět na Měsíc.
(Potlesk) Chceme v tomto desetiletí letět na Měsíc a dokázat ještě víc. Ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné.
Jason Pontin: Pro současníky nebylo Apollo pouze vítězstvím Západu nad Východem ve studené válce.
Tehdy byl nejsilnější emocí údiv nad transcendentními schopnostmi techniky.
Šli, protože to byla velká věc.
Přistání na Měsíci se odehrálo v kontextu dlouhé série technických triumfů.
První polovina 20. století stvořila montážní linky a letadla, penicilin a vakcínu proti tuberkulóze.
Uprostřed 20. století byla vymýcena obrna, stejně tak neštovice.
Technika samotná vypadala, že má to, co Alvin Toffler v roce 1970 pojmenoval výrazem „šlápnutí na plyn".
Po většinu času lidské historie jsme se nemohli pohybovat rychleji než kůň nebo plachetnice, ale v roce 1969 osádka Apolla 10 letěla rychlostí 25 000 mil za hodinu (cca 40 200 km/h).
Od roku 1970 se žádná lidská bytost na Měsíc nevrátila.
Nikdo už necestoval rychleji než osádka Apolla 10, a radostný optimismus v sílu techniky se začal vypařovat, když všechny naše představy o řešení obrovských problémů pomocí techniky, jako je cesta na Mars, čistá energie, léčba rakoviny či nakrmení světa, se začaly ukazovat jako neskutečně náročné.
Pamatuji si sledování startu Apolla 17.
Bylo mi pět let a má matka mi říkala, abych nekoukal do plamenů šlehajících z motorů rakety Saturn V.
Matně jsem tušil, že to bude poslední z misí na Měsíc, ale byl jsem si naprosto jistý, že se dočkám kolonií na Marsu v průběhu svého života.
Ale „něco se stalo s naší schopností řešit velké problémy pomocí techniky", což se stalo obecně přijímaným názorem.
Slyšíte to každý den.
Slyšeli jsme to i za poslední dva dny zde na TED.
Vypadá to, jako kdyby nás technologové odvedli z cesty a obohacovali nás pouze triviálními hračkami, věcmi jako jsou iPhony, mobilní aplikace a sociální sítě, či algoritmy, které urychlí automatizované obchodování.
Na většině těchto věcí není nic špatného.
Rozšiřují a obohacují naše životy.
Ale neřeší největší problémy lidstva.
Co se stalo?
V Silicon Valley panuje obecné přesvědčení, které připouští, že se financují méně ambiciozní společnosti, než tomu bylo v letech, kdy se financoval Intel, Microsoft, Apple a Genentech.
Silicon Valley tvrdí, že na vině jsou trhy, zejména nabídky, které nabízejí držitelé rizikového kapitálu podnikatelům.
Silicon Valley tvrdí, že rizikové investice se přesunuly od financování přelomových nápadů k financování řešení nepodstatných problémů či dokonce smyšlených problémů.
Ale já si nemyslím, že toto vysvětlení je nějak zvlášť dobré.
Především vysvětluje, co je špatně se Silicon Valley.
I když držitelé rizikového kapitálu byli ve své náladě nejvíce riskovat, dávali přednost malým investicím, prťavým investicím, které nabízely možnost odejít během deseti let.
Držitelé rizikového kapitálu vždy zápasili s investicemi do výdělečných technologií jako jsou energie, neboť požadavky na kapitál jsou zde obrovské, jejich vývoj je zdlouhavý a tito investoři nikdy, nikdy nefinancovali vývoj technologií, které měly řešit velké problémy, aniž by nenabídly okamžitou komerční hodnotu.
Ne, důvody, proč nemůžeme řešit velké problémy, jsou mnohem komplikovanější a mnohem hlubší.
Občas se rozhodneme, že nebudeme řešit velký problém.
Mohli bychom cestovat na Mars, kdybychom chtěli.
NASA má dokonce načrtnutý takový plán.
Ale cesta na Mars by musela následovat politické rozhodnutí pod nátlakem veřejnosti, což se nikdy nestane.
Nemůžeme cestovat na Mars, protože si všichni myslí, že jsou mnohem důležitější věci tady na Zemi.
Občas nemůžeme řešit velké problémy, protože naše politické systémy selhávají.
Dnes se méně než dvě procenta světové spotřeby energie získávají z pokročilých, obnovitelných zdrojů, jakou jsou solární, větrné a biopaliva, méně než dvě procenta, a důvod je čistě ekonomický.
Uhlí a zemní plyn jsou levnější než solární a větrné energie, a ropa je levnější než biopaliva.
Chceme alternativní zdroje energie, které by mohly soupeřit cenou. Žádný takový ale neexistuje.
V současnosti technici, manažeři a ekonomové společně souhlasí v tom, že by národní zákony a mezinárodní smlouvy měly pobízet ve vývoji alternativních energií: především v zásadním navýšení výzkumu a vývoje na poli energetiky a měl by se zavést nějaký druh poplatku za spaliny.
Ale v současném politickém klimatu neexistuje žádná naděje, že bychom spatřili nějakou americkou energetickou politiku či mezinárodní smlouvy, které by reflektovaly tento konsensus.
Občas se stává, že velké problémy, které se zdály být technickými, se ukážou, že takovými nejsou.
Hladomory se dlouhou dobu považovaly za důsledek selhání dodávek jídla.
Ale 30 let výzkumu nás naučilo, že hladomory jsou politické krize, které katastrofálně dopadají na distribuci jídla.
Technika může zlepšit věci jako je sklízení úrody, nebo systémy pro uchovávání a transport jídla, ale hladomory zde budou tak dlouho, dokud zde budou špatné vlády.
A nakonec, velké problémy se občas vyhnou řešení, protože doopravdy problému nerozumíme.
Prezident Nixon vyhlásil roku 1971 válku rakovině, ale brzy jsme objevili, že existují různé druhy rakoviny, z nichž většina je ďábelsky odolná léčbě, a v pouze posledních 10 letech se účinné, použitelné terapie začínají stávat skutečností.
Náročné problémy jsou náročné.
Není pravda, že nemůžeme řešit velké problémy pomocí techniky.
Můžeme, musíme, ale musí být přítomny všechny tyto čtyři podmínky: Političtí vůdcové a veřejnost musí mít zájem o vyřešení problému; instituce musí podporovat jejich řešení; musí jít o opravdový technologický problém; a musíme mu rozumět.
Mise Apollo, které se staly svého druhu metaforou pro technické schopnosti řešit velké problémy, splňovaly tyto podmínky.
Ale je to nezopakovatelný model pro budoucnost.
Není rok 1961.
Není žádný podněcující závod jakým byla studená válka, žádný politik jako John Kennedy, který dokáže nadchnout pro náročné a nebezpečné, a žádná populární mýtická vědecká fikce, jako je prozkoumávání sluneční soustavy.
Především se ale ukázalo, že cesta na Měsíc je snadná.
Trvala jen tři dny.
A pravděpodobně nešlo ani o řešení příliš velkého problému.
Jsme ponecháni na pospas sami sobě a řešení v budoucnosti budou stále složitěji dosahována.
Bůh ví, že nemáme nedostatek výzev.
Mnohokrát děkuji.
(Potlesk)
Musíme společně promyslet jednu otázku: Jaká by měla být role peněz a trhů v našich společnostech?
Dnes je jen málo věcí, které si za peníze nekoupíte.
Když vás odsoudí do vězení v Santa Barbaře v Kalifornii, vězte, že pokud se vám nelíbí jejich normální ubytování, můžete si zaplatit nadstandardní celu.
Opravdu. Za kolik, co myslíte?
Kolik byste řekli?
500 dolarů?
Zas to není Hilton, je to vězení!
82 dolarů za noc.
82 dolarů za noc.
Když jdete do zábavního parku a nechce se vám čekat fronty na oblíbené atrakce, má to dneska řešení.
V mnoha zábavních parcích si můžete připlatit za předběhnutí fronty.
Říká se tomu přednostní nebo VIP lístky.
Netýká se to však jen zábavních parků.
Ve Washingtonu D.C. jsou někdy dlouhé fronty na důležitá veřejná slyšení Kongresu.
Jsou ale lidé, které nebaví stát ve frontě třebas přes noc, za deště.
Takže pro lobbisty a další, kteří se chtějí zúčastnit, ale čekat se jim nechce, jsou teď firmy, které se na vyčekávání front specializují.
Zaplatíte jim určitý peníz, oni najmou bezdomovce nebo nezaměstnané a ti budou stát ve frontě jak dlouho je potřeba; lobbista pak těsně před začátkem slyšení přijde na na začátek fronty a posadí se do přední řady.
Placené čekání ve frontě.
K příklonu k tržním mechanismům, myšlení a řešením dochází i na větších hřištích.
Například jak vedeme války.
Víte, že v Iráku a Afghánistánu působilo víc soukromých vojenských dodavatelů než amerických vojáků?
Nestalo se to po veřejné debatě o tom, jestli chceme ousourcovat válku soukromým firmám; ale dopadlo to tak.
Za poslední tři desetiletí jsme zažili tichou revoluci.
Posunuli jsme se téměř nepozorovaně od tržní ekonomiky k tržním společnostem.
Rozdíl je ten, že tržní ekonomika je nástroj, cenný a účinný nástroj pro organizaci produktivní činnosti, zato tržní společnost je místo, kde je skoro všechno na prodej.
Je to způsob života, kde tržní myšlení a tržní hodnoty ovládnou život ze všech stran: vztahy, rodinu, zdraví, školství, politiku, právo, občanský život.
Co je vlastně vůbec tak špatného na tržní společnosti?
Dvě věci, řekl bych.
Jedna souvisí s nerovností.
Čím víc věcí se dá koupit, tím větší roli hraje, kdo je bohatý a kdo ne.
Kdyby to jediné, o čem rozhodují peníze, bylo kdo má na jachty, drahé prázdniny a BMW, tak by nerovnost nehrála zas takovou roli.
Když ale peníze čím dál víc řídí přístup k nezbytnostem dobrého života – ke slušné lékařské péči, nejlepšímu vzdělání, vlivu na politiku a kampaně – když peníze určují tohle všechno, na nerovnosti záleží značně.
A tak ztržnění úplně všeho vyostřuje nerovnost a její společenské a občanské důsledky.
To je jedna věc.
Druhá problematická věc, vedle nerovnosti, je tohle: Když některé společenské statky a zvyklosti prostoupí tržní hodnoty a myšlení, mohou smysl těchto zvyklostí změnit a vytlačit postoje a normy, na kterých záleží.
Dám jeden příklad sporného využití tržních mechanizmů, peněžní pobídky, a uvidíme, co vy na to.
Školy se často potýkají s tím, jak motivovat děti, obzvlášť děti ze znevýhodněných rodin, aby pilně studovaly, měly výsledky a snažily se.
Ekonomové navrhli tržní řešení: Nabídnout dětem peněžní pobídky za dobré známky z písemek nebo za čtení knih.
Taky se to vyzkoušelo.
Proběhly experimenty ve velkých amerických městech.
V New Yorku, Chicagu a Washingtonu D.C. zkusmo nabídli 50 dolarů za jedničku (známku A), 35 dolarů za dvojku (B).
V texaském Dallasu slíbili osmiletým dva dolary za každou přečtenou knihu.
Tak schválně... Někomu se to zamlouvá, jiní jsou proti takové finanční motivaci k výsledkům.
Schválně jak se to zamlouvá vám.
Představte si, že jste v roli šéfa školské správy, a někdo za vámi přijde s takovým návrhem;
řekněme nadace, která to i zafinancuje,
takže to nepůjde z vašeho rozpočtu.
Kolik z vás by bylo pro a kolik z vás by bylo proti takovému pokusu.
Zvedněte ruce.
Nejdřív, kdo si myslí, že by to alespoň stálo za pokus? Zvedněte ruce.
A kdo by byl proti? Kdo z vás... Tak většina je proti, ale je tu významná menšina pro.
Diskutujme o tom.
Začněme s těmi, kdo jsou proti, kteří by to zavrhli bez vyzkoušení.
Co by vás k tomu vedlo?
Kdo začne diskuzi?
Ano? Heike Moses: Dobrý den, jsem Heike, já si myslím, že by to zabilo vnitřní motivaci, že dětem, které si rády čtou, by to tuhle motivaci sebralo, kdyby se jim dávaly peníze, mění to chování.
Michael Sandel: Bere to vnitřní motivaci.
Co to vůbec je, tahle vnitřní motivace?
HM: Vnitřní motivací by mělo být učit se.
MS: Učit se. HM: Poznat svět.
A co se stane pak, když jim přestanou platit?
Přestanou číst?
MS: Dobrá, teď někdo, kdo je pro, proč to stojí za pokus.
Elizabeth Loftus: Jsem Elizabeth Loftus, jak říkáte, proč to prostě nezkusit a změřit výsledky toho experimentu.
MS: Změřit. A co byste měřila?
Měřilo by se kolik... EL: Kolik knih přečetly a kolik knih přečtou, až se jim přestane platit.
MS: Aha, až se jim přestane platit.
Dobrá, co vy na to?
HM: Upřímně řečeno, nechci nikoho urazit, ale tohle je hodně americké.
(smích) (potlesk) MS: Dobrá. Z diskuze nám vyplynula následující otázka: Nevytlačí, nezkazí ona finanční pobídka vyšší motivaci, právě to vnitřní, co jim chceme předat, lásku k učení a ke čtení samotnému?
Lidé se neshodnou, jestli ano nebo ne, ale vyvstává otázka, jestli je tržní mechanizmy a peněžní pobídky nenaučí něco špatného; a pokud ano, co z těch dětí bude?
Měl bych vám říct, jak ty experimenty dopadly.
Odměny za dobré známky měly smíšené výsledky a dobré známky většinou nepřinesly.
Dva dolary za přečtenou knihu, přiměly děti číst víc knih.
Také je přiměly číst kratší knihy.
(smích) Ale otázka zní, co s těmi dětmi bude potom?
Naučily se číst z povinnosti? Bude snad pro ně čtení práce placená od kusu? Anebo se zprvu naučí číst z pochybných důvodů, ale později je to dovede k lásce ke čtení samotnému?
I v takové letmé diskuzi jsme odhalili něco, co mnoho ekonomů přehlíží.
Ekonomové často předpokládají, že trhy jsou inertní, že vyměňovaných statků se nedotknou a nepošpiní je.
Tržní směna, předpokládají, nemění význam či hodnotu vyměňovaných statků.
Možná tomu tak je u hmotných statků.
Ať si plochou televizi koupím nebo ji dostanu darem, bude to tentýž statek.
Bude fungovat úplně stejně.
Ale totéž nemusí platit o nehmotných statcích a společenských zvyklostech jako je vzdělávání nebo o společném zapojení do občanského života.
V těchto oblastech mohou tržní mechanismy a finanční pobídky podkopat nebo vytlačit netržní hodnoty a postoje, na kterých záleží.
Když si všimneme, že trhy a obchod mohou u nehmotných věcí měnit povahu obchodovaných statků, měnit význam společenských zvyklostí, jako v případě učení, musíme se ptát, kam trhy patří a kam nepatří, protože by mohly podkopat hodnoty a postoje, na kterých záleží.
Taková diskuze však vyžaduje něco, co nám moc nejde, a to společné uvažování na veřejnosti o hodnotě a významu společenských zvyklostí, kterých si ceníme, o našich tělech, rodinném životě, osobních vztazích, zdraví, vyučování, učení a občanském životě.
Jsou to kontroverzní otázky, tak se jim raději vyhýbáme.
Ono totiž za ta tři poslední desetiletí, kdy tržní logika a myšlení získaly na síle a prestiži, byl náš veřejný diskurz vykotlán, zbaven širších morálních významů.
Ze strachu ze sporů se těmto otázkám vyhýbáme.
Ale jakmile vidíme, že trhy podstatu statků mění, musíme mezi sebou začít diskutovat o širších otázkách, o tom, jak hodnotit statky.
Co trpí snad nejvíc, když se na všechno dá cenovka, je společenství, pocit, že v tom jedeme všichni spolu.
V prostředí rostoucí nerovnosti vede ztržnění všech stránek života, k situaci, kdy zámožní lidé a lidé skromných prostředků vedou čím dál oddělenější životy.
Žijeme, pracujeme, nakupujeme a hrajeme si na různých místech.
Naše děti chodí do různých škol.
To pro demokracii není dobré, není to uspokojivý způsob života ani pro ty, kteří si mohou dovolit koupit si místo na začátku fronty.
Vysvětlím.
Demokracie nepotřebuje dokonalou rovnost. Co potřebuje je aby občané sdíleli společný život.
Je důležité, aby se lidé různého sociálního původu, lidé s různými zkušenostmi navzájem setkávali, aby na sebe natrefili v každodenním životě, protože tak se naučíme vyjednávat a respektovat vzájemnou odlišnost.
A začne nám záležet na veřejném blahu.
Takže nakonec otázka trhů není hlavně otázkou ekonomickou.
Je to otázka, jak spolu chceme žít.
Chceme společnost, kde je všechno na prodej, anebo jsou určité morální a občanské statky, kterým trhy nesvědčí a za peníze je nekoupíš?
Děkuji mnohokrát.
(potlesk)
Myslím, že si všichni uvědomujeme, že dnešní svět je plný problémů.
Slýcháváme o nich denně, každý den po několik desetiletí.
Vážné problémy, velké problémy, problémy vyžadující řešení.
Nedostatečná výživa, přístup k pitné vodě, změna klimatu, odlesňování, nedostatek vzdělání, nebezpečí, nedostatek potravin, nedostupná zdravotní péče, znečištění.
To jsou problémy jeden za druhým, a já se domnívám, že rozdíl mezi dneškem a jinými dobami, na které si vzpomínám za svého krátkého pobytu na Zemi, je fakt, že o všem víme.
Všichni o nich víme.
Proč je však tak složité tyto problémy vyřešit?
To je otázka, kterou se zabývám pohledem ze svojí velmi odlišné perspektivy.
Nezabývám se řešením společenských problémů.
Jsem člověk, který pracuje s firmami, pomáhám podnikům vydělat peníze.
Chraň Bůh.
Proč tedy máme tolik problémů s těmito společenskými problémy, a existuje nějaká role pro podniky, a pokud tomu tak je, co je tou rolí?
Domnívám se, že pro zodpovězení této otázky se musíme zastavit a zamyslet se nad tím, jak rozumíme, a jak uvažujeme o oněch problémech a řešeních společenských výzev, kterým čelíme.
Mnoho lidí pravděpodobně vidělo podniky jako problém, přinejmenším jako jeden z problémů, těchto společenských výzev před námi.
Zamysleme se nad fast foody, farmakoprůmyslem, bankovnictvím.
Neprocházíme zrovna nejlepším obdobím pro podnikatele.
Firmy nejsou vnímány jako řešení.
Podniky jsou vnímány mnoha lidmi jako problém.
V mnoha případech zaslouženě.
Existuje mnoho špatných příkladů, které se nezachovaly nejlépe, které problém ještě zhoršily.
Možná je tak tento pohled pochopitelný.
Jak jsme si tedy zvykli nahlížet na řešení těchto společenských problémů, těch mnoha záležitostí, kterým jako společnost čelíme?
Zvykli jsme si vidět řešení v nevládních organizacích, v akcích vlád a filantropů.
Je pravda, že jedinečnými organizacemi této doby jsou nastupující nevládní organizace a společenská hnutí.
Jedná se o jedinečnou, novou formu organizace, jejíž nástup pozorujeme.
Nesmírná vynalézavost, ohromná energie, a velké talenty byly mobilizovány právě touto strukturou, aby se tak postavily všem těmto výzvám.
Mnoho z nás se těchto iniciativ účastní.
Jsem sice profesor na škole byznysu, ale založil jsem, myslím, čtyři nevládní organizace.
Kdykoliv jsem si uvědomil existenci společenského problému a začal se o něj zajímat, udělal jsem přesně to, založil nevládní organizaci.
To je tedy ten způsob, kterým uvažujeme o řešení těchto problémů.
Dokonce i profesor ze školy byznysu o nich uvažoval tímto způsobem.
Myslím ale, že v tuto chvíli už jsme tímto způsobem uvažovali dost dlouho.
Uvědomujeme si tyto problémy po desetiletí.
Máme víc než desetileté zkušenosti s našimi nevládními organizacemi i vládními subjekty a dostali jsme se do zvláštní situace.
Ta zvláštní situace je, že nepostupujeme vpřed dostatečnou rychlostí.
Nevítězíme.
Tyto problémy se nadále zdají velmi znepokojující a těžko řešitelné a všechna řešení, která nacházíme, jsou malá řešení.
Děláme postupný pokrok.
Co je tím nejzákladnějším problémem, kterému čelíme při řešení zmíněných společenských problémů?
Pokud vše zjednodušíme, máme problém rozsahu.
Nezvládáme.
Dokážeme dělat pokrok. Dokážeme dosáhnout užitku.
Dokážeme dosáhnout výsledků. Umíme věci zlepšit.
Pomáháme. Zlepšujeme se.
Daří se nám. Nestíháme.
Nedokážeme ovlivnit tyto problémy ve velkém.
Proč tomu tak je?
Protože nemáme zdroje.
To je teď naprosto jasné.
Je to teď jasnější, než po desetiletí.
Jednoduše nemáme dost peněz, abychom vyřešili jakýkoliv z těchto problému v dostatečném rozsahu za použití současného modelu.
Nevybíráme dost na daních, není dostatek darů od filantropů, abychom vyřešili tyto problémy tak, jak to děláme nyní.
Musíme se postavit realitě.
Nedostatek zdrojů pro řešení těchto problémů se pouze zvětšuje, nepochybně v dnešním rozvinutém světě, se všemi těmi fiskálními problémy, kterým čelíme.
Takže je to hlavně problém zdrojů, kde jsou v naší společnosti zdroje?
Jak jsou tyto zdroje vlastně tvořeny, zdroje, které budeme potřebovat k řešení všech těchto společenských výzev?
Já se domnívám, že tady je odpověď jasná: Jsou v soukromém sektoru.
Všechno bohatství je totiž tvořeno soukromým sektorem.
Soukromý sektor tvoří bohatství když dokáže uspokojit potřeby a vydělat zisk.
Tak je tvořeno veškeré bohatství.
Podniky uspokojují poptávku a tvoří zisk, který vede k daním, a který vede k příjmu, nakonec vede k darům na charitu.
Odtud se berou všechny zdroje.
Pouze soukromý sektor může totiž vytvořit zdroje.
Jiné instituce je mohou využít k důležité činnosti, ale pouze soukromý sektor je může vytvořit.
Podniky tvoří zdroje tehdy, když jsou schopny uspokojit poptávku a vydělat zisk.
Zdroje jsou tvořeny převážně soukromým sektorem.
Otázkou zůstává, jak tyto zdroje zapojit.
Jak zapojíme tyto zdroje?
Soukromý sektor generuje tyto zdroje, když tvoří zisk.
Profit je ten malý rozdíl mezi cenou a náklady na produkci jakéhokoliv řešení, se kterým firmy přijdou, aby vyřešili problém, na který se soustředí.
Ale zisk je to kouzlo.
Proč? Protože onen zisk umožňuje, aby to řešení, které jsme vymysleli, bylo nekonečně rozšiřitelné na vyšší kapacitu.
Protože když vytvoříme zisk, můžeme to udělat pro 10, 100, milión, 100 miliónů, miliardu.
Řešení se stane sebeudržujícím.
To je to, co dělají podniky, když dosáhnou zisku.
Co má ale tohle všechno společné se společenskými problémy?
Jedna možnost, jak o tom uvažovat, je vzít onen zisk a využít ho na společenské problémy.
Soukromý sektor by měl dávat více.
Firmy by měly být více zodpovědné.
A to je cesta, na kterou jsme se vydali v soukromém sektoru.
Ale znovu, tahle cesta, na kterou jsme se vydali, nevede tam, kam bychom potřebovali dojít.
Já jsem začal jako profesor strategie a pořád jsem profesor strategie.
Jsem na to pyšný.
Také jsem ale během let stále víc a víc pracoval na společenských otázkách.
Zabýval jsem se zdravotní péčí, životním prostředím, hospodářským rozvojem, omezením chudoby, a jak jsem pracoval víc a víc na společenských tématech, začal jsem pozorovat něco, co na mě mělo zásadní dopad, určitým způsobem to mělo dopad na celý můj život.
Všeobecně přijímaná poučka v ekonomii a názor v soukromém sektoru byl ten, že vlastně máme na výběr mezi společenským a hospodářským ziskem.
Všeobecně se věří, že firmy tvoří zisk působením společenských problémů.
Klasickým příkladem je znečištění.
Když fabrika znečišťuje, vydělá více peněz, než kdyby se pokusila to znečištění omezit.
Redukce odpadních látek je drahá, a proto to podniky nechtějí dělat.
Je ziskové mít méně bezpečné pracovní prostředí.
Je příliš nákladné mít bezpečné pracovní prostředí, a firmy proto vydělají více peněz, když nebudou mít bezpečné pracovní prostředí.
Tohle byl a je všeobecně přijímaný názor.
Spousta firem věří v tyto všeobecně přijímané poučky.
Mnoho firem se bránilo zlepšení životního prostředí.
Mnoho firem se bránilo zlepšení pracovního prostředí.
Tento způsob myšlení dle mého názoru vedl k chování, které u podniků kritizujeme, které jsem já sám začal kritizovat.
Čím více jsem se ale zabýval všemi těmito společenskými problémy, jedním za druhým, a vlastně, čím více jsem se je snažil vyřešit, já sám osobně, v několika případech, pomocí nevládních organizací, ve kterých jsem byl aktivní, tím více jsem zjišťoval, že realita je ve skutečnosti opačná.
Soukromý sektor netvoří zisk díky působení společenských problémů, ve skutečnosti v žádném slova smyslu.
To je velmi zjednodušený pohled.
Čím více se do těchto problémů ponoříme, tím více začínáme chápat, že soukromý sektor ve skutečnosti na řešení společenských problémů vydělává.
Odtud se bere ten skutečný zisk.
Vezměme si znečištění.
Dnes jsme zjistili, že ve skutečnosti, redukce znečištění a emisí generuje zisk.
Šetří to peníze.
Činí to firmy produktivnějšími a efektivnějšími.
Neplýtvá to zdroji.
Udržování bezpečného pracovního prostředí, vyhýbání se nehodám, ve skutečnosti činí firmy ziskovějšími, protože to je signál dobrých postupů.
Nehody jsou drahé a nákladné.
Problém za problémem, zjišťujeme, že si ve skutečnosti nemusíme vybrat mezi společenským pokrokem a ekonomickou efektivitou v žádném klíčovém slova smyslu.
Další záležitostí je zdraví.
Přišli jsme na to, že zdraví zaměstnanců je něco, čeho by si firmy měly vážit, protože zdraví umožňuje zaměstnancům být produktivnější a chodit do práce a nevyhýbat se jí.
Hlubší výzkum, nový výzkum, nové myšlení o vztahu mezi soukromým sektorem a společenskými problémy ukazuje, že ve skutečnosti existuje důležitá, hluboká synergie, zejména pokud nepřemýšlíme o krátkém období.
V krátké době se někdy můžeme oklamat a myslet si, že se jedná o zásadně protichůdné cíle, ale v dlouhodobém horizontu nakonec zjišťujeme, v oboru za oborem, že tohle zkrátka není pravda.
Takže jak bychom mohli čerpat ze síly soukromého sektoru, abychom tak vyřešili ty zásadní problémy, kterým čelíme?
Představte si kdybychom to mohli dokázat, mohli bychom obsáhnout mnohé.
Mohli bychom čerpat z této obrovské studnice zdrojů a této organizační kapacity.
A víte co? To se teď konečně děje, částečně díky lidem jako vy, lidem, kteří se zajímali o tyto problémy rok za rokem a desetiletí za desetiletím.
Vidíme organizace jako Dow Chemical, které vedou revoluci směrem pryč od nezdravých tuků pomocí nových inovativních produktů.
Tohle je případ firmy Jain Irrigation.
To je firma, která přišla s technologií kapkového zavlažování pro tisíce a miliony farmářů, a tak značně omezila spotřebu vody.
Vidíme firmy jako brazilskou lesnickou firmu Fibria, která přišla na to, jak se vyhnout kácení starých lesů, protože začala používat blahovičník, čímž získává mnohem více užitku na hektar dřevní dužiny, a tak vyrábí více papíru, než by se dalo získat pokácením starých stromů.
Vidíme firmy jako Cisco, které trénují v současné době čtyři milióny lidí v I.T. dovednostech, aby tak, ve skutečnosti, byli zodpovědnou firmou, a zároveň pomohli expandovat příležitost k šíření I.T. technologie, a tak rozrostli celý podnik.
Pro soukromý sektor se dnes nabízí zásadní příležitost k ovlivnění a vyřešení těchto společenských problémů, a tato příležitost je tou největší byznysovou příležitostí, kterou vidíme v soukromém sektoru.
Otázkou je, jak můžeme přesvědčit soukromé firmy, aby se rozhodly přijmout tento pohled sdílené hodnoty.
Tomuto říkám sdílená hodnota: vyřešení společenského problému modelem ze soukromého sektoru.
To je sdílená hodnota.
Sdílená hodnota je kapitalismus, ale je to vyšší druh kapitalismu.
Je to kapitalismus tak, jak byl původně zamýšlen, uspokojování důležitých potřeb, nikoliv pravidelně narůstající soutěžení o triviální rozdíly ve vlastnostech produktů a tržním podílu.
Sdílená hodnota je, když můžeme vytvořit společenskou hodnotu a ekonomickou hodnotu zároveň.
Je to hledání těch příležitostí, které spustí tu největší možnost, kterou máme, ve skutečnosti vyřešit tyto společenské problémy, protože jsme schopni je obsáhnout.
Můžeme o sdílené hodnotě mluvit na několika úrovních.
Je to skutečné. Děje se to právě teď.
Abychom ale toto řešení učinili funkčním, musíme změnit způsob, jakým soukromý sektor vnímá sám sebe a tohle se naštěstí děje.
Soukromý sektor se chytil do těch všeobecně přijímaných pouček, že by se neměl zajímat o společenské problémy, že tohle se ho netýkalo, a zajímal se o to někdo jiný.
Teď vidíme, že firmy přijímají tuto myšlenku.
Musíme si ale také uvědomit, že soukromý sektor nebude tohle dělat tak efektivně, jako když nevládní organizace a vláda spolupracují v partnerství s firmami.
Nové nevládní organizace, které opravdu dosahují pokroku, jsou ty, které našly tato partnerství, které našly způsob, jak spolupracovat.
Vlády, které dělají největší pokrok jsou takové, které našly způsob, jak umožnit existenci sdílené hodnoty v soukromém sektoru raději, než aby viděly vládu jako jediného hráče, který kontroluje hru.
A vlády mají mnoho možností, jak ovlivnit ochotu a schopnost firem tímto způsobem soutěžit.
Domnívám se, že pokud změníme způsob, jak soukromý sektor vidí sám sebe a pokud změníme způsob, jak ostatní vnímají soukromý sektor, můžeme změnit svět.
Vím to. Pozoruji to.
Cítím to.
Myslím, že mladí lidé, mí studenti z Harvard Business School, to chápou.
Pokud se nám podaří odstranit tento dojem rozdělení, tuto obavu, toto napětí, tento pocit, že zásadně nespolupracujeme, abychom kontrolovali tyto společenské problémy, můžeme toto přemoci, a nakonec, jak se domnívám, můžeme dosáhnout řešení.
Děkuji.
(potlesk)
Jak už se zmínil Chris, zabývám se studiem lidského mozku - funkcemi a strukturou lidského mozku.
Rád bych, abyste se na chvíli zamysleli nad tím, co to obnáší.
Tady je rosolovitá hmota -- jeden a půl kilogramu rosolu, vejde se vám do dlaně, a může filozofovat nad rozsáhlostí mezihvězdného prostoru.
Umí přemýšlet o významu nekonečna a rozjímat nad sebou samým při přemýšlení o významu nekonečna.
A tuto zvláštní vlastnost, které říkáme sebeuvědomění, kterou považuji za svatý grál neurovědy, neurologie, někdy, doufám, pochopíme.
Takže jak se studuje tento záhadný orgán?
Máte 100 miliard nervových buněk, malé chuchvalce protoplasmy, které se vzájemně ovlivňují, a z této aktivity vyplývá celá škála schopností, kterým říkáme lidská přirozenost a lidské vědomí.
Jak se to může stát?
Je mnoho způsobů, jak zkoumat funkce lidského mozku.
Jedním z nich, který používáme nejčastěji, je pozorovat pacienty s trvalým poškozením malé oblasti mozku, kde došlo ke genetické změně.
Co se stane poté, není všeobecné snížení vaší duševní kapacity, jakési otupění vašich poznávacích schopností.
To, co se stane, je vysoce výběrová ztráta jedné funkce, kdy zároveň ty ostatní zůstanou nedotčeny a to vás může ujistit o tom, že tato část mozku je nějakým způsobem zapojena do zprostředkování té funkce.
Takže vy potom můžete přiřadit funkci ke struktuře a následně zjistit, co tato soustava dělá, aby vytvořila tu danou funkci.
Takže toto se snažíme dělat.
Dejte mi teď možnost předvést vám několik neobyčejných příkladů.
Vlastně vám během prezentace ukážu tři příklady, šest minut každý.
Prvním z nich je výjimečný syndrom zvaný Capgrasův syndrom.
Když se podíváte tady na ten první snímek, toto jsou spánkové laloky, čelní laloky, temenní laloky, ty laloky, ze kterých se skládá mozek.
A když se podíváte, tady je schovaná ve vnitřní straně spánkového laloku -- nemůžete ji vidět -- malá struktura jménem fusiformní závit.
Říká se jí obličejová oblast mozku, protože když je poškozena, nemůžete rozeznávat obličeje lidí.
Pořád je poznáte podle jejich hlasu a řeknete si, no ano, to je Joe, ale nemůžete se jim podívat do tváře a poznat, kdo to je, rozumíte?
Dokonce nepoznáte ani sami sebe v zrcadle.
Samozřejmě, že vy víte, že jste to vy, protože když mrknete, obraz také mrkne a vy víte, že je to zrcadlo, ale vlastně nepoznáte sebe jako sebe.
Dnes už je tento syndrom velmi známý jako příznak poškození fusiformního závitu.
Ale existuje další vzácný syndrom, dokonce tak vzácný, že o něm slyšelo jen velmi málo lékařů, dokonce i neurologů.
Jmenuje se to Capgrasův fenomén a jde o to, že pacient, který je jinak naprosto normální, utrpěl zranění hlavy, probere se z kómatu, je jinak naprosto v pořádku, podívá se na svou matku a řekne: „Tato žena vypadá přesně jako moje matka, ale je to podvodnice --
je to nějaká jiná žena, která předstírá, že je má matka."
Proč se toto děje? Proč by někdo -- a tato osoba je velmi bystrá a inteligentní ve všech jiných ohledech, ale když vidí svou matku, objeví se jeho falešná představa a on říká, že to není jeho matka.
Nejběžnější vysvětlení tohoto jevu, které najdete ve všech učebnicích psychiatrie, je Freudovo vysvětlení, které říká, že tenhle mladík -- a to samé odůvodnění platí mimochodem i pro ženy, ale já budu mluvit jen o mužích --
když jste dítě, malé dítě, jste silně sexuálně přitahováni ke své matce.
A tohle Freud nazval oidipovským komplexem.
Neříkám, že tomu věřím, ale tohle je standardní freudovský pohled.
A potom, jak rostete, vaše mozková kůra se vyvíjí a potlačí tyto skryté sexuální potřeby týkající se vaší matky.
Díky Bohu, protože jinak byste všichni byli sexuálně vzrušení, když byste viděli svou matku.
A to, co se poté stane, je úder do hlavy, který poškodí mozkovou kůru a dovolí projevit se těmto skrytým sexuálním potřebám, vybublat na povrch a najednou, nepochopitelně, zjistíte, že vás sexuálně vzrušuje vaše matka.
A vy si řeknete: „Proboha, jestli je toto moje máma, jak je možné, že mě sexuálně přitahuje?
Je to nějaká jiná žena.
Podvodnice." To je jediné vysvětlení, které dává smysl vašemu poškozenému mozku.
Ale tento argument nikdy moc nedával smysl mně.
Je velmi vynalézavý, tak jako všechny Freudovy teorie -- (Smích) -- ale nedával moc smysl, protože jsem viděl tu samou falešnou představu, pacienta s tou samou falešnou představou o svém pudlíkovi.
(Smích) Říkal: „Doktore, tohle není Fifi, vypadá přesně jako Fifi, ale je to nějaký cizí pes."
Rozumíte? A teď tu zkuste aplikovat Freudovu teorii.
(Smích) Začnete mluvit o skryté sodomii u všech lidí nebo něčem podobném, což je samozřejmě docela směšné.
Takže o co vlastně jde?
Abychom mohli vysvětlit tuto zvláštní poruchu, podíváme se na strukturu a funkce normálních zrakových drah v mozku.
Obvykle dorazí zrakové signály do očních bulv, pokračují do zrakových oblastí mozku.
Existuje asi 30 oblastí v zadní části vašeho mozku, které se zabývají jen zrakem, a když všechno zpracují, signál se dostane do malé struktury, které říkáme fusiformní závit, kde vnímáte obličeje.
Jsou tam neurony citlivé na tváře.
Můžete to nazývat obličejovou oblastí mozku.
Už jsem o tom mluvil.
A když je tato oblast poškozena, ztratíte schopnost vidět obličeje.
Ale z této oblasti signál sestoupí do struktury jménem amygdala, v limbickém systému, emocionálním jádru mozku, a tato struktura, která se jmenuje amygdala, posoudí emocionální důležitost toho, na co se díváte.
Je to kořist? Je to predátor?
Je to přítel? Nebo je to něco naprosto banálního, jako kus látky nebo kus křídy nebo -- nechci na to ukazovat, ale -- nebo bota nebo něco takového? Chápete?
Něco, co můžete naprosto ignorovat.
Když je podrážděna amygdala, a to je důležité, signál sestoupí do vegetativního nervového systému.
Srdce vám začne rychleji bít,
začnete se potit, abyste se nějak zbavili tepla, které vytváříte -- které je tvořeno svalovou námahou.
A to je výhodné, protože my vám můžeme na dlaň připevnit dvě elektrody a změřit změny v elektrickém odporu kůže, které vzniknou při pocení.
Takže když se na něco díváte, já můžu určit, jestli vás to vzrušuje nebo dráždí nebo ne, rozumíte?
K tomu se dostanu za chvíli.
Takže můj nápad byl, když se ten chlápek podívá na nějaký předmět, když se podívá na svou -- řekněme jakýkoliv předmět, jde to do zrakové kůry a -- a je to zpracováno ve fusiformním závitu a vy to rozpoznáte jako rostlinu nebo stůl nebo, a to se hodí nám, vaši matku, chápete?
A potom se tato zpráva dostane do amygdaly a odtud dál dolů do autonomního nervového systému.
Ale možná u tohoto mladíka, ten drát, který jde z amygdaly do limbického systému -- emocionálního jádra mozku -- je následkem zranění přerušený.
A protože fusiformní závit není poškozen, ten muž stále rozpoznává svoji matku a říká: „No ano, vypadá jako má matka."
Ale protože ten drát nevede dál do emocionálních center, říká: „Ale jak je možné, že jestli je to má matka, nemám z toho radost?"
Nebo hrůzu, jak se také někdy může stát?
Je to tak? (Smích) A proto říká: „Jak vysvětlím ty chybějící emoce?
Tohle nemůže být má matka.
Je to nějaká cizí žena, která jen předstírá, že je má matka."
Jak to ověříte?
Uděláte to tak, že vezmete kohokoliv z vás tady, posadíte ho před obrazovku, měříte jeho galvanickou odpověď kůže a promítáte obrázky. Můžu změřit, jak moc se potíte, když vidíte nějaký předmět, jako třeba stůl nebo deštník -- samozřejmě, že se nepotíte.
Když vám ale ukážu obrázek lva nebo tygra nebo nahé dívky, začnete se potit.
A, věřte tomu nebo ne, když vám ukážu obrázek vaší matky -- mluvím teď o normálních lidech -- začnete se potit.
Dokonce ani nemusíte být Židi.
(Smích) A teď, co se stane -- co se stane, když to ukážete tomuto pacientovi?
Vezmete pacienta a ukážete mu obrázky na obrazovce a změříte jeho galvanickou odpověď kůže.
Stoly a židle a kus látky, nic se nestane, stejně jako u normálních lidí, ale když mu ukážete obrázek jeho matky, galvanická odpověď kůže se nezmění.
Na svou matku nijak emocionálně nereaguje, protože ten drát, který jde ze zrakových oblastí do centra emocí, je přerušený.
Takže jeho zrak je v pořádku, protože zrakové oblasti jsou v pořádku, jeho emoce jsou normální -- bude se smát, bude plakat, a tak dále -- ale ten drát vedoucí od zraku k emocím je přerušený, a proto má tu falešnou představu o tom, že jeho matka je podvodnice.
Je to moc pěkný příklad toho, jaký druh práce děláme, vezmeme neobvyklý, zdánlivě nepochopitelný nervově-psychiatrický syndrom a řekneme, že standardní, freudovský pohled na věc je špatný, že vlastně můžete přijít s přesným vysvětlením ve smyslu známé nervové anatomie mozku.
Mimochodem, když tomuto pacientovi poté jeho matka zavolá ze sousední místnosti -- telefonem -- a on zvedne ten telefon a řekne: „Jé, mami, jak se máš?
Kde jsi?" Po telefonu ta falešná představa neexistuje.
A za hodinu za ním přijde osobně a on řekne: „Kdo jste?
Vypadáte přesně jako moje matka."
Vidíte? Důvodem je, že existují oddělené dráhy jdoucí ze sluchových center mozku do emocionálních center, a ty nebyly přerušeny úrazem.
Takže to vysvětluje, proč bez problémů poznává svou matku po telefonu.
Když ji vidí osobně, říká, že je to podvodnice.
Jak je tento komplikovaný okruh v mozku vytvořen?
Přirozeně, geny, nebo výchovou?
Tento problém se snažíme vyřešit tak, že se věnujeme jinému zvláštnímu syndromu, který se jmenuje fantomová končetina.
Všichni víte, co to je fantomová končetina.
Když je amputována ruka nebo noha kvůli gangréně, nebo ji ztratíte ve válce, třeba v irácké válce -- tam je to teď vážný problém -- dál živě cítíte přítomnost té chybějící ruky, a tomu se říká fantomová ruka nebo fantomová noha.
Fantoma můžete vlastně mít s jakoukoliv částí vašeho těla.
Věřte tomu nebo ne, dokonce s vnitřními orgány.
Měl jsem pacientky po hysterektomii, kterým byla odebrána děloha, které měly fantomovou dělohu včetně fantomových menstruačních křečí v příslušnou dobu v měsíci.
Jeden můj student se mě jednou zeptal, jestli mají i fantomový premenstruační syndrom?
(Smích) To je předmět hodný vědeckého zkoumání, ale ještě jsme se tomu nezačali věnovat.
Takže teď je otázkou, co se pomocí experimentů můžete dozvědět o fantomových končetinách?
Jedna z věcí, na kterou jsme přišli, byla, že asi jedna polovina pacientů s fantomovou končetinou tvrdí, že fantomem může hýbat.
Poklepe jím bratrovi po rameni, zvedne telefon, když zazvoní, zamává na rozloučenou.
Jsou to velmi působivé živé vjemy.
Pacient se tím nenechá oklamat. Ví, že ta ruka tam není,
každopádně pro pacienta je to přesvědčivý smyslový zážitek.
Nicméně asi u poloviny pacientů se toto nestane.
Fantomová končetina -- říkají: „Ale doktore, má fantomová končetina je ochrnutá.
Je pevně sevřená v křeči a nesnesitelně to bolí.
Kdybych jí mohl hýbat, možná by se mi od té bolesti ulevilo."
A teď, proč by byla fantomová končetina ochrnutá?
Zní to jako oxymóron.
Ale když jsme se podívali do záznamů o případu, našli jsme, že tito lidé s ochrnutou fantomovou končetinou měli svou původní paži ochrnutou kvůli poškození periferních nervů.
Skutečný nerv ovládající paži byl oddělen, byl přeříznut, řekněme při nehodě na motorce.
Takže pacient měl skutečnou paži v závěsu po několik měsíců nebo let, což je bolestivé, a potom v mylném pokusu zbavit pacienta bolesti v paži, chirurg ji amputuje a vy máte najednou fantomovou ruku s tou samou bolestí.
A to je vážný klinický problém.
Pacienti dostanou deprese.
Některé z nich to dožene k sebevraždě.
Takže jak se tento syndrom léčí?
Kde se vlastně vezme ta ochrnutá fantomová končetina?
Když jsem se podíval do karet pacientů, zjistil jsem, že měli skutečnou paži a nervy ovládající tuto paži byly přerušeny a tato skutečná končetina ochrnula a ležela v závěsu po několik měsíců, dokud nebyla amputována a tato bolest se pak přenesla i na fantoma.
Proč se toto děje? Před amputací byla ruka ochrnutá,
mozek posílal příkazy k ruce, přední část mozku říkala: „Pohni se," ale dostával vizuální zpětnou vazbu: „Ne."
Pohni se. Ne. Pohni se.
Ne. Pohni se. Ne. A toto se v mozku pospojuje do okruhu a my tomu říkáme naučené ochrnutí.
Mozek se učí, kvůli tomuto hebbiánskému spojení, že pouhý příkaz pohnout rukou vytvoří vjem ochrnuté ruky.
A pak po amputaci paže je toto naučené ochrnutí přeneseno do vnímaní vašeho těla a do vašeho fantoma, rozumíte?
Jak tedy pomoci těmto pacientům?
Jak je odnaučit naučené ochrnutí, abychom jim ulevili od nesnesitelné bolesti a křečí fantomové končetiny?
Řekli jsme si, že zkusíme vydat příkaz fantomové končetině, ale dáme vizuální zpětnou vazbu, že nás poslouchá.
Možná se nám podaří ulevit fantomové bolesti a křečím.
Jak to ale provést? Pomocí virtuální reality,
což ale stojí miliony dolarů.
Takže jsem přišel na to, jak to zvládnout za 3 dolary, ale neříkejte to mé grantové agentuře.
(Smích) Takže sestrojíme jakousi zrcadlovou krabici.
Je to papírová krabice a uprostřed je zrcadlo. Vložíme do ní fantomovou končetinu, přišel můj první pacient Derek.
Jeho paže byla amputována před 10 lety.
Utrpěl brachiální avulzi, takže jeho nervy byly přerušeny a paže ochrnula, měl ji v závěsu asi rok a pak byla amputována.
Cítil fantomovou paži a nesnesitelné bolesti
a nemohl s ní hýbat. Fantomová ruka byla ochrnutá.
Takže přišel, dal jsem mu tohle zrcadlo v krabici, tedy zrcadlovou krabici.
Pacient položí svou fantomovou levou ruku, zkroucenou v křeči, na levou stranu zrcadla, a zdravou pravou ruku napravo od něj, a zkroutí ji do stejné polohy a podívá se do zrcadla.
A co zažívá? Sleduje vzkříšení své fantomové ruky, protože sleduje odraz své zdravé ruky v zrcadle a zdá se mu, že jeho fantom ožívá.
„A teď," říkám, „zahýbej svým fantomem -- pohni svými opravdovými prsty a dívej se přitom do zrcadla."
Má vizuální dojem, že se fantom hýbe, rozumíte?
To je jasné, ale ta úžasná věc je v tom, že pacient pak říká: „Pane bože, můj fantom se zase hýbe a ta hrozná křečovitá bolest je pryč."
A vzpomeňte si, můj první pacient, který přišel -- (Potlesk) -- děkuji vám. (Potlesk) Můj první pacient přišel, podíval se do zrcadla a já jsem mu řekl: „Podívej se na obraz svého fantoma."
A on se začal smát a řekl: „Vidím svého fantoma."
Ale on není hloupý.
Ví, že to není skutečné. Ví, že to je odraz v zrcadle, ale je to živý smyslový zážitek.
Říkám mu: „Pohni teď svou zdravou rukou i fantomem."
A on na to: „Nemůžu hýbat fantomem. Vy to víte.
To mě bolí." Říkám mu: „Pohni svou zdravou rukou."
A on řekne: „Pane bože, můj fantom se zase hýbá.
To nechápu! A bolest polevuje."
Chápete to? A pak jsem mu řekl: „Zavři oči."
On zavře oči.
„A pohni svou zdravou rukou."
„Á, tak nic. Zase je v křeči."
„Dobrá, tak zase oči otevři."
„Pane bože, pane bože, už se zase hýbe!"
Byl jako malé díte v cukrárně. Takže jsem si řekl, že toto potvrzuje mou teorii o naučeném ochrnutí a kritické roli vizuálního vjemu, ale nedostanu Nobelovu cenu za to, že jsem někoho naučil hýbat fantomovou paží.
(Smích) (Potlesk) Je to naprosto zbytečná schopnost, když o tom tak přemýšlíte.
(Smích) Ale pak jsem si uvědomil, že možná u jiných druhů ochrnutí, které v neurologii vidíme, jako mrtvice nebo fokální dystonie, může být obsažena naučená součást, kterou by šlo překonat pomocí tohoto jednoduchého zařízení se zrcadlem.
Takže jsem řekl: „Hele, Dereku" -- v prvé řadě ten chlapík nemůže chodit a nosit zrcadlo, aby necítil bolest -- Řekl jsem: „Hele, Dereku, vezmi si to domů a trénuj s tím tak týden nebo dva.
Je možné, že po nějaké době cvičení se bez zrcadla obejdeš, odnaučíš se své ochrnutí, začneš pohybovat paralyzovanou paží a potom už nebudeš bolest cítit."
On souhlasil a odnesl si to domů.
Řekl jsem mu: „Podívej, má to cenu jen dvou dolarů, prostě si to vem."
Tak si to vzal a za dva týdny mi volá: „Doktore, tomu nebudete věřit."
„Čemu?" ptám se.
A on řekl: „Je to pryč."
A já: „Co je pryč?" Myslel jsem, že ztratil tu zrcadlovou krabici.
(Smích)
A on: „Ne, ne, ne, víte, ten fantom, kterého jsem měl minulých 10 let?
Zmizel."
A já jsem řekl -- vystrašilo mě to, řekl jsem si, panebože, změnil jsem jeho vnímání těla, co takhle aspekt lidskosti, etika a tyhle věci?"
Tak jsem se zeptal: „Dereku, vadí ti to?" A on řekl: „Ne.
Poslední 3 dny nemám fantomovou paži, takže nemám ani fantomovou bolest lokte, ani křeče, ani bolest předloktí, všechna tahle bolest je pryč.
Problém je, že fantomové prsty mi plandají z ramene a až tam ta vaše krabice nedosáhne."
(Smích) Takže kdybyste to mohl nějak přestavět a dát mi to na čelo, abych se mohl těch prstů zbavit?"
Myslel si asi, že jsem nějaký kouzelník.
Takže, proč se toto děje?
Je to proto, že mozek čelí obrovskému konfliktu vjemů.
Přicházejí k němu vizuální podněty, že fantom je zpátky.
Na druhé straně není ale odpovídající vjem, svalové signály, které by řekly, že tam žádná paže není.
A vaše vnímání hybnosti říká, že tam paže je, a kvůli tomuto konfliktu si mozek řekne, k čertu s tím, není tam ani fantom, ani paže.
Vlastně je to jakési popření -- negace signálů.
A když zmizí tato paže, zmizí nádavkem i ta bolest, protože nejde, aby se tam, někde v prostoru, vznášela bolest bez těla.
Takže to je takový bonus.
Tahle technika byla testována na tuctech pacientů jinými skupinami v Helsinkách, takže se možná osvědčí pro léčbu fantomových bolestí, a lidé ji opravdu vyzkoušeli jako rehabilitaci mrtvice.
Mrtvici obvykle chápeme jako poškození vláken, s čímž se prý nedá nic dělat.
Ale ukazuje se, že některé části ochrnutí při mrtvici jsou také naučená ochrnutí a je možné, že by se použitím zrcadla dala překonat.
Tohle také prošlo klinickými testy a pomohlo spoustě pacientů.
Přejděme nyní ke třetí části mé přednášky, která se bude týkat dalšího zvláštního fenoménu zvaného synestezie.
Toto objevil v 19. století Francis Galton,
bratranec Charlese Darwina.
Upozornil na to, že určitá část lidí, kteří jsou jinak naprosto normální, mají následující zvláštnost: pokaždé, když vidí nějaké číslo, tak je barevné.
Pětka je modrá, sedmička žlutá, osmička světle zelená, devítka indigová.
Chápete? Mějte na paměti, že tihle lidé jsou v ostatních ohledech naprosto normální.
Nebo nota cis, občas i tóny evokují barvy.
Cis je modré, fis je zelené, jiný tón by mohl být žlutý, je vám to jasné?
Proč se to děje?
Nazývá se to synestezie, tak to nazval Galton, synestezie jako smíchání vjemů.
My ostatní naše smysly rozlišujeme.
Tito lidé je míchají.
Proč k tomu dochází?
Jeden ze dvou aspektů je velmi záhadný.
Synestezie prochází skrz rodiny, takže Galton se domníval, že je dědičná, na genetické bázi.
Za druhé, synestezie souvisí s hlavním tématem mé přednášky, a tím je kreativita. Synestezie je 8krát častější mezi umělci, básníky, spisovateli a ostatními kreativními lidmi než u běžné populace.
Proč je tomu tak?
Odpovím na tuto otázku.
Ještě ji přede mnou nikdo nezodpověděl.
Co je tedy synestezie?
Co ji způsobuje? No, teorií je hodně.
Jedna teorie říká, že to jsou prostě blázni.
Příliš vědecká tato teorie není, takže ji můžeme vyloučit.
Další teorie je, že to jsou uživatelé drog a kuřáci trávy.
Na tom může něco být, protože zde okolo San Franciska je mnohem běžnější než v San Diegu.
(Smích) No a třetí teorie říká, že -- ptejme se, co se opravdu při synestezii děje.
Takže víme, že oblasti pro barvu a pro čísla jsou v mozku hned vedle sebe, ve fusiformním závitu.
Takže si myslíme, že v mozku je nějaké náhodné spojení mezi oblastí pro barvy a oblastí pro čísla.
Takže pokaždé, když vidíte číslo, vidíte i odpovídající barvu, a proto máte synestezii.
A teď si vzpomeňte - proč se to děje?
Proč by v mozku některých lidí měla být nějaká náhodná spojení?
Vzpomeňte si, že jsem řekl, že to prochází rodinami.
To nám něco napovídá.
Totiž to, že je tam abnormální gen, genová mutace, která způsobuje toto abnormální spojení.
Ukazuje se, že my všichni se rodíme s mozkem, kde vše je spojeno se vším.
Takže každá oblast mozku je spojena se všemi ostatními oblastmi a tato spojení jsou později upravena a tak se vytvoří charakteristická modulární architektura dospělého mozku.
Takže jestli je nějaký gen zodpovědný za tyto úpravy a tento gen zmutuje, pak dojde k nedostatečnému oddělení přilehlých mozkových oblastí.
Pokud je to mezi čísly a barvami, vzniká synestezie čísel a barev.
Pokud je to mezi tóny a barvami, vzniká synestezie tónů a barev.
Takže tomuhle ještě rozumíme.
Ale co když se tento gen projevuje v celém mozku, takže vše je propojeno se vším?
Pomyslete na to, co mají umělci, spisovatelé a básníci společného, schopnost metaforického myšlení, spojování zdánlivě nesouvisejících myšlenek, jako například: „V tom okně východ je a Julie slunce."
Nemyslí se tím, že Julie je slunce, že je zářící ohnivou koulí?
Chci říci, takhle to vidí schizofrenici, ale to je něco jiného, ne?
Normální člověk by řekl, je milá jako slunce, je rozzářená jako slunce, těší mě jako slunce,
okamžitě ta spojení naleznete.
Takže pokud předpokládáme, že se tato rozsáhlejší spojení a koncepty nacházejí také v dalších částech mozku, vznikají tak větší sklony k metaforickému myšlení a tvořivosti u lidí se synestezií.
A proto ten 8krát vyšší výskyt synestezie u básníků, umělců a spisovatelů.
No, je to možná velmi frenologický názor na synestezii.
A poslední ukázka - mám ještě jednu minutu?
(Potlesk) Dobrá. Předvedu vám, že vy všichni jste synestetikové, ale popíráte to.
Tomuhle říkám marťanská abeceda, stejně jako naše abeceda. A je A, B je B, C je C.
Různé tvary pro různé hlásky, není to tak?
Zde je abeceda marťanská.
Jedno z nich je Kiki, jiné je Bouba.
Které je Kiki a které je Bouba?
Kdo z vás si myslí, že toto je Kiki a toto je Bouba?
Zvedněte ruku. Takže tu máme jednoho nebo dva mutanty.
(Smích) Kolik z vás si myslí, že toto je Bouba a toto Kiki?
Zvedněte ruku. 99 % z vás.
A teď, nikdo z vás není marťan.
Jak jste to dokázali? Je to proto, že všichni provádíte zkřížený model synestetické abstrakce, což znamená, že říkáte, že to ostré zakřivení -- ki-ki vláskové buňky ve vašem sluchovém kortexu jsou podrážděny -- ki-ki, napodobuje obrazové zakřivení, náhlý lom zubatého tvaru.
Což je velmi významné, protože vidíme, že náš mozek se zabývá primitivním -- vypadá to jako hloupá iluze, ale tyto fotony ve vašem oku vytvářejí tento obraz a vláskové buňky ve vašem uchu provokují zvukový tvar, ale mozek je schopen určit společného jmenovatele.
Je to primitivní forma abstrakce a my nyní víme, že probíhá ve fusiformním závitu mozku, protože když je poškozen, tito lidé ztrácejí schopnost rozlišovat Bouba od Kiki, ale ztrácejí také schopnost používat metafory.
Když se takového člověka zeptáte, třeba -- „není všechno zlato, co se třpytí, co to znamená?"
A pacient řekne: „Takže, pokud je to kovové a lesklé, neznamená, že je to zlato.
Musíme napřed určit měrnou hmotnost."
Takže absolutně nechápou význam metafory.
Tato oblast je 8krát větší u vyšších primátů -- zejména u lidí --
než u nižších primátů. V mozkovém lomeném závitu probíhá něco velmi zajímavého, protože je to křižovatka sluchu, zraku a hmatu a u lidí došlo k jejímu velkému zvětšení.
A dějí se zde zajímavé věci. Myslím, že je to základ všech unikátních lidských schopností jako je abstrakce, metafora a kreativita.
Všechny ty otázky, které filozofové studují po celá tisíciletí, my vědci můžeme začít zkoumat pomocí snímků mozku, studiem pacientů a kladením správných otázek.
Děkuji vám.
(Potlesk) Za tohle se omlouvám. (Smích) (Potlesk)
Jsem urbanista, navrhuju města, propagoval jsem umění, vystudoval jsem architekturu a historii umění, dnes však nechci mluvit o designu, ale o Americe a jak může mít Amerika odolnější ekonomiku, jak může být Amerika zdravější a jak může být Amerika ekologicky udržitelnější.
Vím, že tohle je globální setkání, ale myslím, že o Americe mluvit musím, protože existuje zkušenost, někde, ne všude, že americké ideje, které se hodí, se kopírují, ke škodě či ku prospěchu, po celém světě.
Ten nejhorší nápad, který jsme kdy měli, je sídelní kaše.
Kopírují ji dnes po celém světě.
Sídelní kaší myslím reorganizaci krajiny a vytváření krajiny podle potřeb automobilismu, Automobil, kdysi zdroj svobody, se stal smradlavým, čas žeroucím a život ohrožujícím "invalidním vozíkem", který mnoho lidí potřebuje, a v Americe opravdu potřebuje, k běžnému životu.
A existuje k tomu alternativa.
Polovina lidstva žije ve městech.
No a v Americe život ve městě pro mnoho lidí znamená, že jsou závislí na automobilu.
A to, co dělám a na čem pracuju, je uzpůsobit města pro pěší.
Argumenty designéra nejsou tak pádné jako argumenty, které jsem slyšel od ekonomů, epidemiologů a ochránců životního prostředí.
Tady jsou tři argumenty, které vám dnes chci předložit.
Když jsem vyrůstal v 70. letech, typický Američan utratil desetinu svých příjmů, příjmů rodiny, na dopravu.
Od té doby jsme zdvojnásobili počet silnic v Americe a nyní utratíme pětinu našich příjmů za dopravu.
Rodiny pracujících, které jsou definovány příjmem mezi 20 000 až 50 000 $ ročně, v Americe utratí za dopravu více než za bydlení. Díky jevu zvanému "jeď dál dokud to nebude pro tebe" si musejí hledat domovy dále a dále a dále od centra města a od zaměstnání, takže pak musí dvě, tři hodiny, čtyři hodiny denně dojíždět.
Takové čtvrti, například ve střední Kalifornii, prasknutí hypotéční bubliny a následné zdražení benzínu nepoškodilo, ale zdevastovalo.
Mnohé z nich jsou dnes napůl opuštěné.
Představte si, že všechny peníze dáváte do hypotéky, dům ztratí na hodnotě a navíc musíte platit dvakrát tolik za ježdění autem.
My dobře víme, co to udělalo naší společnosti a kolik nás stojí práce navíc uživit naše auta.
Co se stane, když se město rozhodne nastavit si jiné priority?
A pravděpodobně nejlepším naší příkladem tady v Americe je Portland v Oregonu.
Portland učinil v 70. letech soubor rozhodnutí, které jej začala odlišovat od ostatních amerických měst.
Zatímco většina ostatních měst kynula jako nediferencovaná sídelní kaše, Portland vymezil hranice růstu města.
Zatímco většina měst rozšiřovala silnice a odstraňovala parkování a stromy, aby pobraly více dopravy, oni spustili program hubených ulic.
A zatímco většina měst investovala do silnic a dálnic, oni zatím investovali do cyklistiky a do pěší chůze.
Utratili 60 milionů dolarů na cyklistická zařízení, což zní jako spousta peněz, ale stalo se to během asi 30 let, takže jen asi 2 miliony dolarů ročně. Jediná přestavba mimoúrovňové křižovatky je stála dvakrát tolik.
Tyto a další věci změnily způsob života Portlanďanů a počet auto-mil za den, kolik mil každý najezdí, byl nejvyšší v roce 1996 a od té doby stále klesá. Nyní jezdí autem o 20 % méně než zbytek země.
Typický obyvatel Portlandu jezdí každý den o 4 míle a o 11 minut méně než dříve.
Ekonom Joe Cortright to spočítal a zjistil, že tyhle 4 míle a těch 11 minut tvoří v součtu 3,5 % celkových příjmů v regionu.
Když neutratí peníze za ježdění autem -- a mimochodem 85 % z peněz za provoz auta opouští místní ekonomiku -- když neutratí tyto peníze za ježdění autem, za co je utratí?
Portland má pověst města s největším počtem střešních nosičů na obyvatele, s nejvíce nezávislými knihkupectvími na obyvatele a s nejvíce strip kluby na obyvatele.
Přeháním to, o trochu, ale v zásadě je to tak, že Portlanďané utratí mnohem více za rekreaci všeho druhu než zbytek Ameriky.
V Oregonu taky utratí víc za alkohol než v ostatních státech. Nevím jestli je to dobře, ale určitě můžete být rádi, že míň řídí.
(smích) Ale většinu peněz utratí ve svém městě, což je nejlokálnější možný způsob investování.
Ale v Portlandu se dějí i další věci, nejde jen o urbanistiku. Mladí, vzdělaní lidé se stahují do Portlandu, takže mezi posledními dvěma sčítáními byl zaznamenán 50% nárůst vysokoškoláků narozených po roce 1980, což je 5x tolik než kdekoli jinde, lépe řečeno pětinásobek národního průměru.
Portland nejen šetří svým obyvatelům peníze, ale chození pěšky a ježdění na kole z něj taky dělá "cool" město, v jakém dnes lidé chtějí žít.
Takže nejlepší ekonomická strategie pro velké město není to staré lákání korporací, a vytváření zón biotechnologického, medicínského nebo leteckého průmyslu, ale stát se místem, kde se lidem líbí.
A mladí lidé, podnikatelské mašiny, ti se z 64 % nejdříve rozhodnou kde chtějí žít, potom se tam přestěhují a potom si hledají práci, ti přijdou do vašeho města.
Zdravotní argument je strašidelný a nejspíše už jste jej slyšeli dříve.
V 70. letech -- kolik se od té doby změnilo! -- bylo 10 % Američanů obézních.
Dnes je obézních 30 % a další třetina má nadváhu.
25 % mladých mužů a 40 % mladých žen kvůli nadváze ani nevezmou do armády.
Podle Centra pro kontrolu nemocí, plná jedna třetina dětí narozených po roce 2000 bude mít cukrovku.
Máme v Americe první generaci dětí, u kterých se očekává kratší život než u jejich rodičů.
Jsem přesvědčen, že tato zdravotní krize, o které všichni víme, je krizí městského designu, a že design měst ji může vyléčit.
Už dlouho se mluví o stravování a víme, že stravování ovlivňuje váhu, a váha zas ovlivňuje zdraví.
Zato o neaktivitě se teprve mluvit začíná. Neaktivita se rodí z naší krajiny, neaktivita vyplývá z toho, že žijeme v místě, kde už není kam smysluplně jít pěšky, a způsobuje nadváhu.
Konečně už o tom vyšly studie. Britská studie nazvaná "Obžerství versus lenost", sledovala vztah váhy a stravování a vztah váhy a neaktivity. Našla mnohem vyšší, silnější korelaci mezi druhou dvojicí.
Dr. James Levine z Mayo Clinic -- s majonézou to nesouvisí -- navlékl testovaným subjektům elektronické prádlo. Nejdřív je stravoval normálně, pak do nich začal pumpovat kalorie.
Někteří lidé přibrali, někteří lidé nepřibrali.
Předpokládal se vliv nějakého metabolického nebo DNA faktoru, byli však šokovaní, když zjistili, že jediný rozdíl mezi těmito subjekty, na který přišli, bylo množství pohybu. Ti co přibrali totiž v průměru seděli denně o dvě hodiny víc než ti, kteří nepřibrali.
Máme tedy studie, které spojují váhu s neaktivitou, ale navíc máme i studie, které spojují váhu s tím, kde žijete.
Žijete ve městě vhodném k pěší chůzi, nebo nevhodném k pěší chůzi? A v jaké části města žijete?
V San Diegu použili 'Walk Score' -- Walk Score je hodnocení adres v Americe a chystá se celosvětově podle vhodnosti pro pěší chůzi -- použili Walk Score pro určení čtvrtí, kde se chodí lépe a kde se chodí hůř.
No a ve čtvrtích, kde se chodí lépe, byla 35% pravděpodobnost nadváhy.
Ve čtvrtích méně vhodných pro chůzi byla pravděpodobnost nadváhy 60%.
Takže máme studii za studií, které spojují to kde žijete s vaším zdravím; a v Americe je největší zdravotní krize tahle, která vychází z prostředím vyvolané neaktivity.
Minulý týden jsem se naučil nové slovo.
Těmhle čtvrtím se říká "špekotvorné".
Možná je to blbost, ale víte co myslím.
Tak to je jedna věc.
Krátce se zmíním, že máme v naší zemi epidemii astmatu.
Asi vás to nenapadlo,
ale 14 Američanů denně zemře na astma, to je 3× více než v 90. letech. Můžou za to hlavně výfukové plyny.
Znečištění v Americe už nepochází z továren, pochází z výfuků, a to, jak moc lidé ve městě jezdí autem, je dobrý ukazatel problémů s astmatem v tom městě.
A nakonec povídání o ježdění autem máme případ největšího zabijáka zdravých dospělých a jednoho z největších zabijáků všech lidí, dopravní nehody.
Považujeme dopravní nehody za něco daného.
Považujeme to za přirozené riziko pohybu na silnicích.
Ve skutečnosti tady v Americe 12 lidí z každých 100 000 zemře každý rok kvůli dopravním nehodám.
To není tak zlé.
No jo, ale v Anglii je to 7 ze 100 000.
V Japonsku jsou to 4 ze 100 000.
Víte, kde jsou to 3 ze 100 000?
V New York City.
San Francisco to samé. Portland, to samé.
Aha, takže města nás chrání protože jezdíme autem méně.
Tulsa: 14 ze 100 000.
Orlando: 20 ze 100 000.
Není to tím, jestli jste ve městě nebo ne, je to tím, jak je město navrženo.
Bylo postaveno pro lidi, nebo pro auta?
Protože město postavené pro auta, je taky ideální pro bouračky.
To taky patří k těm zdravotním argumentům.
No a z hlediska ochrany životního prostředí, zajímavé je, že environmentalisté před asi 10 lety úplně otočili.
Ekologické hnutí v Americe bylo historicky vždy protiměstským hnutím, už od Jeffersona.
"Města podvracejí zdraví, svobody a morálku lidí.
Pokud budeme pokračovat v hromadění se ve městech, jako to dělají v Evropě, staneme se stejně zkaženými jako jsou Evropané a začneme se navzájem jíst stejně jako to činí oni."
Očividně měl smysl pro humor.
Americké environmentální hnutí bylo vždy klasickým hnutím za souznění s přírodou.
Abychom více souzněli s přírodou, stěhovali jsme se na venkov, žijeme s přírodou, budujeme předměstí.
No jo, ale my už vidíme, kam to vede.
Mapování uhlíku v Americe, kde se vypouští kolik CO2, po mnoho let tenhle argument posilovalo.
Tyhle uhlíkové mapy s emisemi na čtvereční míli všechny vypadaly jako noční satelitní snímek USA, nejteplejší ve městech, chladnější v předměstích, tmavé, poklidné na venkově.
Dokud nějaký ekonom neřekl: Je to správný způsob měření CO2?
Žije tu tolik a tolik obyvatel podívejme se, jaký styl života má nejmenší uhlíkovou stopu.
A řekli, přepočítáme ty emise CO2 na domácnost a když to udělali, mapa se přehodila, nejchladnější byla centra měst, teplejší byla předměstí, a horké a rudé byly mimoměstké čtvrti "jeď dokud na to nebudeš mít".
Takže fundamentální posun, a dnes environmentalisté a ekonomové, jako je Ed Glaeser, říkají, že jsem ničivý druh.
Máte rádi přírodu? To nejlepší, co pro ni můžete udělat, je držet se dál. Přestěhujte se do města, čím vyšší hustota, tím lépe. Hustší osídlení, jako třeba Manhattan, mají nejlepší ukazatele.
Takže spotřeba benzínu průměrného Manhattaňana je na úrovni celonárodního průměru z 20. let a spotřeba elektřiny poloviční než v Dallasu.
Ovšem, může to být i lepší.
Kanadská města spotřebují polovinu benzínu než americká.
Evropská města polovinu z té poloviny.
Jasně, lepší to být může, a všichni chceme být zelení.
A ještě jedna věc na toto téma: Jdeme na to špatně, na tu ekologii, a jsem jeden z mnoha lidí, kteří věří, že tohle zaměření na udělátka, na serepetičky -- Čím můžu vylepšit svůj dům? Co můžu přidat v tomu, co už mám, abych udělal svůj životní styl udržitelnějším? -- vlastně dominovalo diskuzi.
Nejsem k tomu imunní.
Postavili jsme si se ženou dům na opuštěné parcele ve Washingtonu, D. C., a nakoupili jsme co se dalo z ekologického obchodu.
Máme solární fotovoltaický systém, solární ohřev vody, záchod s dvojitým splachováním, bambusové podlahy.
Poleno spálené v mém německém hi-tech kotli snad prý vypustí méně uhlíku do ovzduší, než kdyby se samo rozložilo v lese.
Všechny tyhle inovace... To píšou v brožuře.
(smích) Všechny tyhle inovace dohromady udělají jen část toho, čím přispějeme životem ve čtvrti pro pěší tři bloky od metra v srdci města.
Vyměnili jsme všechny žárovky za úsporné a vy byste měli udělat to samé, ale výměna všech vašich žárovek za úsporné ušetří za rok tolik energie, jako doprava v městě pro chodce za týden.
My nechceme mít tenhle spor.
Politici a obchodníci se bojí propagovat "zelenou" jako možný životní styl.
Nechcete říkat Američanům, Bůh chraň, že musí změnit svůj životní styl.
Ale co kdyby byl životní styl o kvalitě života a o tom jak si ho více užít, jak žít lépe než žijeme teď?
Zlatý standard žebříčků kvality života je přehled firmy Mercer.
Možná jste o něm slyšeli.
Hodnotí stovky zemí po celém světě podle 10 kritérií, ze kterých se podle nich skládá kvalita života: zdraví, ekonomika, vzdělání, bydlení, a tak dále.
A šest dalších. Ale tlačí mě čas.
(smích) Je velmi zajímavé pozorovat, že nejlépe hodnocené americké město, Honolulu, číslo 28, následují obvyklí podezřelí, Seattle, Boston a další města pro chodce.
Šoférská města Slunečního pásu, Dallas, Phoenix a, nerad to říkám, Atlanta, se na seznamu vůbec nevyskytují.
Kdo si stojí ještě lépe?
Kanadská města jako Vancouver, kde spálí polovinu benzínu,
a pak jako obvykle vítězí města, kde se mluví německy, jako Dusseldorf nebo Vídeň, kde opět spálí polovinu benzínu.
A je tu jakási záhadná souvislost.
Je udržitelnost zdrojem vyšší kvality života?
Já bych řekl, že to samé, co je důvodem udržitelnosti je důvodem vyšší kvality života, a to je život ve čtvrti pro pěší.
Takže udržitelnost, včetně bohatství a zdraví nemusí být přímo úměrná udržitelnosti.
Ale obzvláště tady v Americe, kde znečišťujeme tak moc, kde marníme čas a peníze a životy na dálnicích, to vypadá, že tyto dva problémy mají totéž řešení -- uzpůsobit naše města pěší chůzi.
Není to lehké udělat, ale jde to, udělalo se to, a teď se to děje ve více než jen pár městech okolo světa i v naší zemi.
Vezmu si útěchu od Winstona Churchilla, který to vyjádřil takhle: "S Američany můžete počítat, že se zachovají správně, až vyčerpají ostatní možnosti." (smích) Děkuji vám.
(potlesk)
Hetain Patel: (V čínštině) Yuyu Rau: Dobrý den, já jsem Hetain.
Jsem umělec. A tohle je Yuyu, tanečnice, se kterou spolupracuji.
Požádal jsem ji, aby pro mě tlumočila.
HP: (V čínštině) YR: Pokud mohu, rád bych vám pověděl něco víc o sobě a mé umělecké tvorbě.
HP: (V čínštině) YR: Narodil jsem se a vyrůstal nedaleko Manchesteru, v Anglii, ale nepovím vám to anglicky, protože se snažím vyhnout jakýmkoliv domněnkám, které by mohly vyplývat z mého severního přízvuku.
(Smích) HP: (V čínštině) YR: Jediný problém s maskováním čínštinou je, že umím říct jen tento odstavec, který jsem se naučil nazpaměť, když jsem navštívil Čínu. (Smích) Takže to jen mohu opakovat v různých tónech a doufat, že si toho nevšimnete.
(Smích) HP: (V čínštině) (Smích) YR: Netřeba dodávat, že bych se chtěl omluvit všem čínským mluvčím v publiku.
Jako dítě jsem nenáviděl, když mě nutili nosit indické kurta pyžamo, protože jsem si nemyslel, že to bylo zrovna skvělé.
Přišlo mi to trochu holčičí, jako šaty, a mělo to tuto volnou kalhotovou část, kterou bylo třeba svázat opravdu pevně, pokud jste se chtěli vyhnout trapasu, kdyby vám spadly.
Můj táta je nikdy nenosil, tak nevím, proč jsem je musel nosit já.
Také je pro mě trochu nepříjemné, že lidé předpokládají, že představuji něco ryze indického, když to nosím, protože se takto necítím.
HP: (V čínštině) YR: Ve skutečnosti jediný způsob, jak se v nich cítit pohodlně, je předstírat, že to jsou šaty bojovníka kung-fu, jako Li Mu Bai z toho filmu, „Tygr a drak.“
(Hudba) OK.
Takže moje tvorba je o identitě a jazyku, zpochybňuje běžné předpoklady založené na našem vzhledu nebo původu, na pohlaví, rase, třídě.
Co nás vůbec dělá tím, kým jsme?
HP: (V čínštině) YR: Kdysi jsem četl komiksy se Spidermanem, sledoval kung-fu filmy, přebíral filozofii od Bruce Lee.
Řekl by něco jako – HP: Vyprázdněte svou mysl.
(Smích) Buďte bez formy, bez tvaru, jako voda.
Dejte vodu do šálku.
Stane se šálkem.
Dejte vodu do láhve, stane se láhví.
Dejte ji do konvice, stane se konvicí.
Voda může téci, nebo se může tříštit.
Buď vodou, můj příteli. (Potlesk) YR: Letos je mi 32 let, stejně bylo Bruceovi Lee, když zemřel.
Nedávno jsem přemýšlel, kdyby byl naživu, co by mi poradil ohledně přípravy na tento TED Talk.
HP: Nenapodobuj můj hlas.
Uráží mě to.
(Smích) YR: Dobrá rada, ale já přesto si myslím, že se učíme, kdo jsme, napodobováním ostatních.
Kdo v dětství nenapodoboval svého hrdinu na hřišti nebo mámu či otce?
Já ano.
HP: Před několika lety, za účelem vytvoření tohoto videa pro mou uměleckou tvorbu, jsem si oholil vlasy, abych si je mohl nechat narůst tak, jak je měl můj otec, když v šedesátých letech poprvé emigroval z Indie do Spojeného království.
Měl pěšinku na stranu a upravený knírek.
Zpočátku to šlo velmi dobře.
Začal jsem dokonce dostávat slevy v indických obchodech.
(Smích) Ale velmi rychle jsem začal podceňovat růstové schopnosti svého kníru, a ten narostl moc velký.
Už nevypadal indicky.
Místo toho lidé naproti přes ulici křičeli věci jako – HP a YR: Arriba! Arriba! Ándale!
Ándale! (Smích) HP: Vlastně ani nevím, proč mluvím takhle.
Můj táta už ani indický přízvuk nemá.
Mluví takto.
Takže jsem nenapodoboval jen svého otce.
Před několika lety jsem jel na pár měsíců do Číny a neuměl jsem mluvit čínsky, což mě frustrovalo, tak jsem o tom napsal a nechal si to přeložit do čínštiny, a pak jsem se to naučil zpaměti, jako hudbu, řekl bych.
YR: Tato věta je nyní vryta do mé mysli jasněji, než pin mé bankovní karty, takže mohu předstírat, že mluvím plynule čínsky.
Když jsem se tu větu naučil, sehnal jsem si umělce, který mě vyslechl, aby zjistil, jak přesně to zní.
Řekl jsem tu větu a on se rozesmál a řekl mi: „Ach ano, to je skvělé, jen to tak trochu zní jako žena.“
Řekl jsem: „Cože?“
A on: „Ano, učil jste se to od ženy?“
Řekl jsem: „Ano.
Takže?“ Pak mi vysvětlil, že rozdíly v tónech mužského a ženského hlasu jsou velmi odlišné a zřetelné a že jsem se to naučil velmi dobře, ale v ženském hlase.
(Smích) (Potlesk) HP: Dobře. Takže tento podnik s napodobováním s sebou přináší riziko.
Nejde to vždy tak, jak si plánujete, dokonce i s talentovanou překladatelkou.
Ale budu se toho držet, protože na rozdíl od toho, co bychom mohli obvykle předpokládat, napodobování může odhalit něco jedinečného.
Takže pokaždé, když se mi nedaří stávat se takovým, jako je můj otec, stávám se více sám sebou.
Pokaždé, když se mi nedaří stát se Brucem Lee, stávám se opravdovějším já.
To je mé umění.
Usiluji o pravost, i když přichází v podobě, kterou bychom obvykle nečekali.
Teprve nedávno jsem začal chápat, že jsem se nenaučil takto sedět proto, že jsem Ind.
Naučil jsem se to od Spidermana.
(Smích) Děkuji vám.
(Potlesk)
Afrika vzkvétá.
Příjem na hlavu se od roku 2000 zdvojnásobil a tento boom se týká všech.
Střední délka života se zvýšila o jeden rok každé tři roky za poslední dekádu.
To znamená, že když se africké dítě narodí dnes, místo před třemi dny, tak dostane jeden den života navíc na konci svého života.
Je to tak rychlé.
A výskyt infekce HIV se snížil o 27 procent: o 600.000 méně lidí dostane ročně HIV v subsaharské Africe.
Vyhráváme bitvu proti malárii, s úmrtností na malárii nižší o 27 procent, podle posledních údajů Světové Banky.
A moskytiéry v tom opravdu hrají roli.
Toto by nás nemělo překvapit, protože růst je opravdu všude.
Pokud se vrátíte do doby Římského císařství v roce 1 n. l., tak následovalo období asi 1.800 let, kde nebylo velmi mnoho růstu.
Ale pak se lidé, které by Římané nazývali skotskými barbary, mí předkové, stali součástí průmyslové revoluce a v 19. století začal růst zrychlovat a pak začal zrychloval rychleji a rychleji a začal se týkat každého.
Nezáleží na tom, jestli jde o singapurskou džungli nebo tundru na severu Finska.
Zapojen je každý. Je jen otázkou času, kdy se stane nevyhnutelné.
Mezi důvody proč si myslím, že se to děje právě teď, je kvalita vůdcovství napříč Afrikou.
Věřím, že většina z nás by se shodla na tom, že v 90. letech, byl největší politik na světě Afričan, já ale potkávám úžasné lidi napříč kontinentem po celou dobu a ti zavádějí reformy, které proměnily ekonomickou situaci v jejich zemích.
A Západ se do toho zapojuje.
Západ přišel s programy na prominutí dluhu, které snížily subsaharský dluh na polovinu z asi 70 procent HDP na necelých 40.
Současně náš dluh vzrostl na 120 a všichni se v důsledku cítíme trochu mizerně.
Politika slábne, když je dluh vysoký.
Když je dluh veřejného sektoru malý, vlády nemusí volit mezi investicemi do vzdělání a zdravotnictví a splácením úroku z jejich dluhu.
A není to jenom veřejný sektor, který vypadá tak dobře.
Soukromý sektor také.
Znovu, na Západě máme soukromý dluh 200 procent HDP ve Španělsku, v UK a USA.
To je strašně vysoký dluh.
Afrika, spousta afrických zemí, má dluh okolo 10 do 30 procent HDP.
Jestli existuje nějaký kontinent, který může dosáhnout toho co Čína -- Čínský je v tom grafu okolo 130 procent HDP -- Jestli někdo může dosáhnout toho co Čína za posledních 30 let, tak to bude Afrika v dalších 30.
Takže mají dobré veřejné finance, nízký soukromý dluh.
Je si toho někdo vědom? Ve skutečnosti ano.
Přímé zahraniční investice do Afriky v posledních 15 letech přitékaly.
V 70. letech se kontinentu nikdo nedotknul ani bidlem.
A tyto investice jsou hlavně ze Západu.
Slýcháme hodně o Číně a ta půjčuje spoustu peněz, ale 60 procent přímých zahraničních investic v posledních pár letech přišlo z Evropy, Ameriky, Austrálie a Kanady.
10 procent přišlo z Indie.
A investují do energetiky.
Afrika dnes produkuje 10 milionů barelů ropy denně.
Stejně jako Saudská Arábie nebo Rusko.
A investují do telekomunikací, nákupních center.
A tento velmi povzbudivý příběh, myslím, je z části založený na demografickém vývoji.
A není to pouze o africké demografii.
Ukazuji vám počet 15 až 24-letých v různých částech světa a ta modrá čára je ta, na kterou chci, abyste se na chvíli zaměřili.
Před deseti lety, řekněme, že jste Foxconn náhodou zřizující továrnu na iPhony.
Mohli byste si vybrat Čínu, tvořící převážnou část té východoasijské modré čáry, kde je 200 milionů mladých lidí a každý rok až do roku 2010 se to číslo zvyšuje.
Což znamená, že budete mít u dveří nové lidi říkající, "Dejte nám práci," a, "nepotřebuji velkou výplatu, jen mi dejte práci."
To se teď kompletně změnilo.
Tuto dekádu uvidíme 20 až 30 procentní pokles počtu 15 až 24-letých v Číně.
Tak kde si zřídíte svou novou továrnu?
Díváte se na jižní Asii a lidé také.
Dívají se na Pákistán a Bangladéš a dívají se také na Afriku.
A dívají se na Afriku, protože ta žlutá čára vám ukazuje, že se počet mladých Afričanů bude i nadále zvyšovat dekádu za dekádou a za dekádou až do roku 2050.
Nyní, pro takovou spoustu mladých je problém přicházet na jakýkoliv trh, obzvláště u mladých mužů.
Trochu nebezpečné, někdy.
Myslím, že stěžejní faktor je, jak vzdělaná je ta demografie?
Když se podíváte na tu červenou čáru, co uvidíte je, že v roce 1975, jen devět procent dětí bylo v sekundárním vzdělávání v subsaharské Africe.
Zřídili byste v subsaharské Africe továrnu v půlce 70. let?
Nikdo jiný ne.
Místo toho si vybrali Turecko a Mexiko pro zřízení textilních závodů, protože jejich vzdělanostní úroveň byla 25 až 30 procent.
Dnes je subsaharská Afrika na úrovni jaké bylo Turecko a Mexiko v roce 1975.
Získají ta pracovní místa, která vyzdvihnou lidi z venkovské chudoby a vyšlou je na cestu k industrializaci a bohatství.
Takže jak Afrika vypadá dnes?
Takto se na Afriku dívám já.
Trochu zvláštně, protože jsem ekonom.
Každý malý čtvereček je asi miliarda dolarů a vidíte, že kladu spoustu pozornosti na Nigérii, která leží uprostřed.
Jižní Afrika hraje velkou roli.
Ale když uvažuji nad budoucností, tak se popravdě nejvíce zajímám o střední, západní a jižní Afriku.
Když si vezmu Afriku podle populace, tak východ vystupuje jako spousta potenciálu.
A na těchto mapách vám ukazuji ještě něco.
Ukazuji vám demokracii versus autokracii.
Křehké demokracie jsou tou béžovou barvou.
Silné demokracie jsou oranžové.
A co vidíte je, že většina Afričanů nyní žije v demokracii.
Proč je to důležité?
Protože co lidé chtějí, je to o co se politici snaží. Ne vždy se to povede, ale snaží se a zasazují se o to.
Co dostanete je cyklus pozitivní zpětné vazby.
Při volbách v Ghaně, v prosinci 2012, proti sobě vedli dva kandidáti bitvu ohledně vzdělávání.
Jeden nabídl sekundární vzdělání zdarma pro všechny, ne jen 30 %.
Ten druhý musel říct, "Já nechám postavit 50 nových škol".
Vyhrál o chlup.
Tak demokracie podporuje vlády, aby investovaly do vzdělání.
Vzdělání pomáhá růstu a investicím a to přináší příjmy rozpočtu, který dává vládám více peněz, což pomáhá růstu skrz vzdělávání.
Jde o pozitivní, ctnostný kruh.
Ale dostávám jednu otázku a tato konkrétní otázka je pro mě docela skličující: "Ale co korupce?
Jak tam můžete investovat, když je tam korupce?"
A co mě na tom skličuje je, že tento graf vám ukazuje, že největší korelaci s korupcí má bohatství.
Když jste chudí, korupce není vaše největší priorita.
A u zemí na pravé straně, můžete vidět HDP na hlavu, v podstatě každá země s HDP na hlavu, řekněme, menším než $5.000, má korupční skóre zhruba, kolik je to, kolem tří?
Tři z deseti. To není dobré.
Každá chudá země je zkorumpovaná.
Každá bohatá země je relativně nezkorumpovaná.
Jak se dostanete od chudoby a korupce k bohatství a menší korupci?
Střední třída se musí zvětšit.
A uděláte to tak, že investujete, místo naříkání nad tím, že tam neinvestujete, protože je tam příliš korupce.
Tedy, nerad bych byl obhájcem korupce.
Jednou jsem byl zatčen, protože jsem odmítl dát úplatek -- ne v Africe tedy.
Ale co se snažím říct, je že můžeme něco změnit a to pomocí investic.
Teď vám prozradím malé tajemství.
Ekonomové nejsou dobří v předpovědích.
Protože otázka opravdu je, co bude následovat?
A pokud se vrátíte zpět do roku 2000, tak zjistíte, že The Economist měl velmi slavnou obálku, "Beznadějný Kontinent". Tehdy udělali to, že se podívali na růst v Africe za posledních 10 let -- dvě procenta -- a ptali se, co se bude dít v dalších 10 letech?
Předpokládali dvě procenta, což z toho udělalo docela zoufalý příběh, protože populace rostla rychlostí dvě a půl.
Lidé v Africe v 90. letech zchudli.
Teď v roce 2012 má The Economist novou obálku a co ta nová obálka ukazuje?
Ukazuje, dobře, Afrika vzkvétá, protože růst za posledních 10 let tam byl okolo pěti a půl procenta.
Chtěl bych, abyste se teď na chvíli stali ekonomy, protože jestli růst za posledních 10 let byl pět a půl procenta, kolik myslíte, že MMF předpovídá pro dalších pět let růstu v Africe?
Výborně. Myslím, že si v hlavě říkáte, pravděpodobně pět a půl procenta.
Jste všichni ekonomové a myslím, že se, jako většina z nich, mýlíte.
Bez urážky.
O co se snažím, je najít země, kde se děje přesně to, co už se začalo dít i v Africe, tím myslím ten skok z 1.800 let ničeho až najednou prásk, kdy vystřelí až do oblak.
Indie je jeden z těch příkladů.
Toto je indický růst od roku 1960 do 2010.
Ignorujte tu stupnici dole na vteřinku.
Popravdě, za prvních 20 let, v 60. a 70. letech, Indie příliš nerostla.
Rostla o dvě procenta, kdy populace rostla asi o dvě a půl.
Jestli je to povědomé, tak přesně to se stalo v subsaharské Africe v 80. a 90. letech.
A pak se stalo něco v roce 1980.
Bum! Indie začala růst.
Už to nebyla "hindská míra růstu," anebo "demokracie nemohou růst."
Najednou rostla. A když nanesu subsaharský růst na ten příběh o indickém růstu, tak je to nápadně podobné.
Dvacet let nic moc růstu a trend, který vám vlastně říká, že subsaharská Afrika roste o něco více než Indie.
A pokud na to nanesu země rozvojové Asie, tvrdím, že Indie je oproti Africe 20 let napřed, tvrdím, že rozvojová Asie je 10 let před Indií, tak mohu nastínit pár předpovědí pro dalších 30 až 40 let, které jsou myslím lepší než ty, které jsem vám ukazoval předtím.
A to mi říká, že: Afrika se stane z dnešní ekonomiky o $2 bilionech ekonomikou o $29 bilionech do r. 2050.
To je více než Evropa a Amerika v dnešních cenách dohromady.
Střední délka života bude 13 let růst.
Populace se zdvojnásobí z 1 miliardy na 2 miliardy, takže příjmy domácností se zvýší sedminásobně v příštích 35 letech.
A když jsem to prezentoval v Africe -- Nairobi, Lagosu, Accře -- dostal jsem otázku.
"Charlie, proč jsi tak pesimistický?"
A víte co?
Vlastně si myslím, že měli pravdu.
Opravdu tvrdím, že se nemůžeme na ničem poučit, ano z pozitiv v Asii a Indii, ale také z negativ?
Možná se může Afrika vyhnout některým chybám, které se staly.
Samozřejmě, technologie, o kterých tady mluvíme poslední týden, některé z nich snad jistě mohou pomoct Africe růst ještě rychleji.
A myslím, že se na tom můžeme podílet.
Protože technologie vám to umožní.
Můžete jít a stáhnout si něco ze skvělé africké literatury teď hned z internetu.
Ne okamžitě, ale za 30 sekund.
Můžete jít a koupit si některé skvělé písně.
Můj iPod je jich plný.
Kupujte africké produkty.
Jeďte tam na dovolenou a uvidíte změnu, která se odehrává.
Investujte.
Nebo najímejte lidi, dejte jim dovednosti, které si mohou odnést zpět do Afriky a jejich společnosti porostou o mnoho rychleji než většina těch našich na Západě.
A pak si můžeme být jistí, že pro Afriku bude 21. století jejím stoletím.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Když mi bylo osm, do třídy přišla nová holka. Byla naprosto úžasná, jak už tak nové holky bývají.
Měla hustou hřívu velmi lesklých vlasů a malé rozkošné pouzdro. Byla machr na hlavní města a na pravopis.
A já jsem se ten rok dusila závistí. Ovšem pak mě napadl vychytralý plán.
Jednou jsem po vyučování zůstala ve škole. Bylo celkem pozdě a já se schovala na dívčích záchodech.
Jakmile byl vzduch čistý, vynořila jsem se, vplížila se do třídy a vzala z katedry třídní knihu.
A pak jsem to provedla.
Pohrála jsem si se známkami své sokyně. Jen trošku, jen jsem smazala některé ty jedničky.
Všechny jedničky. (Smích) Už jsem se chystala třídnici do zásuvky vrátit, ale počkat, pár dalších spolužáků mělo taky nechutně dobré známky.
V tom nenadálém vzrušení jsem opravila známky všem. Bez valné představivosti
jsem všem dala čtyřky a sobě jedničky. To víte, když už jsem tu třídnici držela.
Pořád si nemůžu své počínání vysvětlit.
Nechápu, kde se to ve mě vzalo.
Nechápu, proč jsem se při tom cítila tak skvěle.
Cítila jsem se vážně skvěle.
Taky nechápu, že mě nikdy nechytli.
Člověk by řekl, že to bylo do očí bijící.
Nikdy mě nechytili.
Ale především se nestačím divit, že mě tak štvalo, že tahle holka, tahle mrňavá holka, byla tak dobrá na pravopis.
Žárlivost mě nepřestává překvapovat.
Je v ní tolik záhad, je tak úpěnlivá.
Jak známo, žárlivostí trpí miminka.
Stejně tak primáti. Pták salašník je taktéž velmi náchylný.
Je známo, že žárlivost je hlavní příčinou vražd manželů v USA.
Ale zatím jsem nenarazila na žádnou studii, která by rozebírala spojení žárlivosti se samotou, její dlouhé trvání nebo její chmurné opojení.
Na to máme romány, jelikož román je jako laboratoř, studující žárlivost ve všech možných podobách.
Vlastně ani nepřeháním, když se zeptám zda kdyby nebylo žárlivosti, existovala by vůbec literatura?
Nebyla by nevěrná Helena ani „Odyssea“,
ani žárlivý král a „Tisíc a jedna noc“.
Nebyl by ani Shakespeare.
Byl by konec školních čtenářských deníků, jelikož bychom přišli o „Hluk a vřavu“, „Velkého Gatsbyho“, „Fiestu“, přišli bychom o „Madame Bovaryovou“ a „Annu Kareninu“.
Bez žárlivosti by nebylo Prousta. Je teď v módě tvrdit, že Proust má na všechno odpověď, ale v případě žárlivosti to tak fakt je.
Jeho veledílo „Hledání ztraceného času“ tento rok slaví sté jubileum. Je to nejrozsáhlejší studie sexuální žárlivosti a taky obyčejné soutěživosti, jakou mám já, kterou bychom měli mít v sobě. (Smích) Když se bavíme o Proustovi, myslíme na ty sentimentální pasáže, je to tak?
Myslíme na malého chlapečka, co se snaží usnout.
Myslíme na koláčky namáčené v levandulovém čaji.
Zapomínáme na to, jak byla jeho vize krutá.
Jak je nelítostný.
Virginia Woolfová o jeho knihách řekla, že jsou drsné jako střívka.
Přesně nevím, co střívka jsou, ale předpokládejme, že něco nahánějící hrůzu.
Čím to tedy je, že se tak dobře doplňují? Román a žárlivost, žárlivost a Proust?
Je tak zjevným faktem, že žárlivost, která se prožere do lidského nitra, tužeb a nedokonalostí, je silným základem vyprávění?
No nevím. Věřím, že se dostáváme k jádru věci. Zamysleme se nad tím, co se děje, když žárlíme.
Když žárlíme, v hlavě si vytváříme příběh.
Namlouváme si příběh o životech ostatních lidí a díky těmto příběhům se cítíme mizerně, protože jejich účelem je, abychom se cítili mizerně.
Jelikož jsme zároveň vypravěčem i publikem, víme přesně, jaké detaily zahrnout, abychom zasadili ránu.
Není to tak? Žárlivost z nás dělá amatérské romanopisce, což Proust dobře věděl.
V prvním díle „Swannovy lásky“, což je několik knih, si jeden z hlavních hrdinů, Swann, nemůže vynachválit svoji milenku a jak je v posteli skvělá. Náhle, během několika vět, a bavíme se tu o klasických proustovských větách nekonečných jako vesmír, tedy během několika vět se Swann náhle zarazí a uvědomí si: „Počkat, vše, co na téhle ženě miluji, může milovat také kdokoliv jiný.
Stejně jako obdařuje rozkoší mě, může také obdařovat kohokoliv jiného, Například zrovna teď.“
Začne sám sobě vyprávět tenhle příběh a od té chvíle Proust popisuje, že veškeré okouzlení, které Swann ve své milence nachází, přidává do „sbírky nástrojů ve své soukromé mučírně“.
Je nutno uznat, že Swann a Proust byli nechvalně známí žárlivci.
Tak třeba Proustovi partneři se museli odstěhovat do zahraničí, když se s ním chtěli rozejít.
Ale ani není třeba být tak žárlivý, aby člověk uznal, že žárlivost je dřina.
Žárlivost je vyčerpávající.
Je to hladová emoce. Potřebuje krmit.
Co žárlivosti chutná?
Žárlivosti chutnají informace.
Libuje si v detailech.
Chutnají jí husté hřívy lesklých vlasů a malá rozkošná pouzdra.
Žárlivost zbožňuje fotky.
Proto je Instagram takový trhák. (Smích) Proust vlastně spojuje jazyk školství se žárlivostí.
Když má Swann jeden ze svých záchvatů žárlivosti, kdy náhle poslouchá za dveřmi a podplácí služebné své milenky, obhajuje tento způsob chování.
Říká: „Podívejte se, já vím, že si myslíte, jak je to odpudivé, ale ničím se to neliší od studia starověkých textů nebo obdivování památek.“
Proust říká, že toto jsou „průzkumy vědeckého rázu s plnou intelektuální hodnotou“.
Proust se pokouší demonstrovat, že žárlivost je neodpustitelná a díky ní působíme absurdně, ale ve své podstatě je to honba za poznáním, honba za pravdou, i když bolestivou. A dokonce, Proust je přesvědčen, že čím víc pravda bolí, tím líp.
Smutek, potupa, ztráta, to jsou pro Prousta studny vědomosti.
Říká: „Žena, po které toužíme, která nás nechá trpět, v nás vyvolá škálu emocí, které budou mnohem silnější, než jaké v nás umí vyvolat génius, který nás zajímá.“
Snaží se nám tímto říct, abychom si hledali kruté ženy?
Ne. Snaží se vysvětlit, že žárlivost nám pomáhá v odhalení sama sebe.
Umí nás nějaká jiná emoce takto rozlousknout, jako oříšek?
Umí v nás nějaká jiná emoce odhalit agresi, skryté ambice a naše sklony vlastnit?
Naučí nás nějaká jiná emoce dívat se na věci tak neskutečně intenzivně?
Později o tom psal Freud.
Jednoho dne Freuda navštívil velmi rozrušený mladý muž, kterého sžírala myšlenka na to, že ho jeho žena podvádí.
Freud se divil, co to s tím chlápkem je, že ho nezajímá, co jeho žena ve skutečnosti dělá.
Protože je nevinná, jak je všem jasné.
Ten chudák má jenom zcela bezdůvodné podezření.
Pátrá po tom, co jeho žena dělá, aniž by si to uvědomila, podvědomě.
Neusmívá se nějak moc mile? Neotřela se náhodou o tamtoho muže?
[Freud] tvrdí, že z muže se stává strážce ženina podvědomí.
V tomhle je román velmi dobrý.
Dobře popisuje, jak nás žárlivost učí pozorovat věci intenzivně, ale ne s přesností.
Vlastně čím silnější je naše žárlivost, tím více se stáváme obětmi představivosti.
Proto si myslím, že žárlivost v nás nevyvolává pouze potřebu násilí nebo zločinu.
Žárlivost v nás vyvolává chování, které je nepolapitelně vynalézavé.
Když si vzpomenu na sebe, když mi bylo osm, musím to uznat. Ale také si vzpomínám na příběh, který jsem slyšela ve zprávách.
Dvaapadesátiletá žena z Michiganu byla přistižena, jak vytvořila falešný profil na Facebooku, odkud posílala vulgární, odporné zprávy sama sobě po celý rok.
Jeden rok. Celý rok.
Snažila se to navlíknout na novou přítelkyni svého bývalého. Musím se přiznat, že když jsem o tomhle slyšela, mou reakcí byl obdiv.
(Smích) Jen si to přiznejme,
jak neuvěřitelná kreativita, i když špatně použitá.
No ne? Je to jako z románu.
Je to jako z románu Patricie Higsmithové.
Higsmithová patří mezi mé nejoblíbenější.
Je to skvělá a trochu zvláštní ženská představitelka americké psané tvorby.
To ona napsala „Cizince ve vlaku“ a „Talentovaného pana Ripleyho“. Tyto knihy jsou celé o tom, jak nám závist zaslepuje mysl. Jakmile nás žárlivost ovládne, membrána mezi tím, co je a co by mohlo být se dá propíchnout v mžiku.
Tak se podívejme na Toma Ripleyho, jejího nejznámějšího hrdinu.
Tom Ripley touží nejdříve po vás nebo po tom, co máte, až se vámi nakonec stane a má to, co jste jednou měli. A vy jste pod zemí. A on reaguje na vaše jméno, nosí vaše prstýnky, plení váš bankovní účet.
To je jedna z možností.
Ale co s tím? Všichni to nemůžeme řešit jako Tom Ripley.
Nemohu dát celému světu čtyřky, I když bych někdy opravdu chtěla.
Což je škoda, protože žijeme ve velice závistivé době.
Žijeme v žárlivé době.
Jsme přece poslušné ovce sociálních médií, kde je závist hlavní měnou.
Poradí nám román, jak z toho ven?
Nejsem si jistá. Udělejme tedy to, co hrdinové, když si nejsou něčím jistí, když se zabývají nějakou záhadou.
Zkusme navštívit dům č. 221B na Baker Street a zeptat se Sherlocka Holmese.
Když se řekne Sherlock Holmes, všichni si myslí, že jeho nemesis byl profesor Moriarty, ten umělec zločinu.
Ale já jsem vždy preferovala [inspektora] Lestrada, toho velitele Scotland Yardu s obličejem jako krysa, který Sherlocka zoufale potřebuje, neobejde se bez Sherlockova génia, ale zároveň ho nesnáší.
To je mi nějak povědomé.
Lestrade potřebuje jeho pomoc, ale nesnáší ho a překypuje hořkostí po celý průběh detektivky.
Ale čím déle spolu pracují, věci se začnou měnit a nakonec, v „Šesti Napoleonech“, kdy Sherlock přijde a všechny překvapí svým řešením, Lestrade se k němu otočí a řekne: „My vám nezávidíme, pane Holmesi.
My jsme na vás pyšní.“
A také prohlásí, že ve Scotland Yardu není nikdo, kdo by si nechtěl potřást rukou s Sherlockem Holmesem.
Je to jeden z mála momentů, kdy vidíme Sherlocka dojatého a mně tato scéna to připadá velmi dojemná. Ale je zároveň tak trochu záhadná.
Zdá se, že závist se tu řeší spíše jako hříčka geometrie než emocí.
V jednu chvíli se Sherlock nachází na opačné straně, než Lestrade.
A za chvíli jsou na stejné straně.
Zničehonic si Lestrade dovolí obdivovat génia, kterého nemohl předtím vystát.
Je možné, že je to takhle jednoduché?
Co když je žárlivost opravdu jen otázkou geometrie, otázkou toho, kde sami sobě dovolíme stát ve vztahu k ostatním?
V tom případě bychom snad nemuseli nesnášet dokonalost ostatních.
Jenom bychom se tomu přizpůsobili.
Ale já má ráda záložní plány.
Takže, zatímco budeme čekat, až k tomu dojde, připomeňme si, že se vždy můžeme obrátit k románu pro útěchu.
Román odstraní ze žárlivosti tajemno.
Román ji ochočí a pozve ji k jídelnímu stolu.
A hle, kdo se nám u stolu sejde: sladký Lestrade, děsivý Tom Ripley, bláznivý Swann i samotný Marcel Proust.
Jsme ve skvělé společnosti.
Děkuji.
(Potlesk)
Takže, proč se učíme matematiku?
V podstatě ze tří důvodů: počítání, použití, a nakonec, bohužel nejméně používané z hlediska toho, kolik času jí věnujeme, inspirace.
Matematika je věda vzorců, a studujeme ji, abychom se naučili myslet logicky, kriticky a tvořivě, ale příliš mnoho matematiky, kterou se ve škole učíme, není účinně motivováno, a když se naši studenti zeptají, "Proč se to učíme?
", pak často slyší, že to budou potřebovat v nadcházející hodině matematiky nebo na příštím testu.
Ale nebylo by to skvělé, pokud bychom vždy jednou za čas dělali matematiku jednoduše proto, že by to bylo zábavné nebo krásné nebo proto, že by to probudilo mysl?
Vím, že mnoho lidí nemělo příležitost vidět, jak k tomu může dojít, dovolte mi tedy, abych vám dal rychlou ukázku s mou oblíbenou sbírkou čísel, Fibonacciho posloupností. (Potlesk) Ano! Už tu mám Fibonacciho fanoušky.
To je super.
Tato čísla lze ocenit mnoha různými způsoby.
Z hlediska výpočtu, je tak snadné je pochopit, jako že jedna plus jedna jsou dvě.
Pak jedna plus dvě jsou tři, dva plus tři je pět, tři plus pět je osm, a tak dále.
Ve skutečnosti se osoba, kterou nazýváme Fibonacci jmenovala Leonardo z Pisy, a tato čísla se objevují v jeho knize "Liber Abaci", která naučila západní svět metody aritmetiky, které dnes používáme.
Co se týče použití, Fibonacciho posloupnost se vyskytuje v přírodě překvapivě často.
Počet okvětních plátků květu je obvykle Fibonacciho číslo, nebo počet spirál na slunečnici nebo na ananasu bývá také Fibonacciho číslo.
Ve skutečnosti existuje mnohem více aplikací Fibonacciho posloupnosti, ale co na nich shledávám nejvíce inspirující, jsou krásné číselné vzory, které zobrazují.
Dovolte mi vám ukázat jeden z mých oblíbených.
Předpokládejme, že rádi umocňujete čísla, a upřímně, kdo ne? (Smích) Pojďme se podívat na mocniny prvních několika Fibonacciho čísel.
Takže jedna na druhou je jedna, dvě na druhou jsou čtyři, tři na druhou je devět, pět na druhou je 25 a tak dále.
Nyní, není žádným překvapením, že když sečtete po sobě jdoucí Fibonacciho čísla, dostanete další Fibonacciho číslo.
Že ano? Takto jsou tvořena.
Ale nečekali byste, že se stane něco zvláštního, když dáte mocniny dohromady.
Ale podívejte se na toto.
Jedna plus jedna nám dává dvě, a jedna plus čtyři nám dává pět.
A čtyři plus devět je 13, devět plus 25 je 34, a ano, vzorec pokračuje.
Ve skutečnosti je tu další.
Předpokládejme, že jste se chtěli podívat na přidání mocnin prvních několika Fibonacciho čísel.
Podívejme se, co tam dostaneme.
Takže jedna plus jedna plus čtyři je šest.
Přidejte k tomu devět, získáme 15.
Přidejte 25, dostaneme 40.
Přidejte 64, dostaneme 104.
Teď se na ta čísla podívejte.
Toto nejsou Fibonacciho čísla, ale pokud se na ně podíváte pozorně, uvidíte Fibonacciho čísla pohřbena uvnitř.
Vidíte to? Ukážu vám to.
Šest je dva krát tři, 15 je třikrát pět, 40 je pětkrát osm, dva, tři, pět, osm, komu děkujeme?
(Smích) Fibonaccimu! Samozřejmě.
Stejně jako je zábavné objevovat tyto vzorce, ještě více potěšující pochopit, proč jsou pravdivé.
Pojďme se podívat na poslední rovnici.
Proč by mocniny jedné, jedné, dvou, tří, pěti a osmi měly dávat součet osmkrát 13?
Ukážu vám to nakreslením jednoduchého obrázku.
Začneme se čtvercem jedenkrát jedna a vedle něj dáme další čtverec jedenkrát jedna.
Dohromady tvoří jedenkrát dva obdélník.
Pod něj dám čtverec dvakrát dva a vedle něj čtverec tři krát tři, pod něj čtverec pět krát pět a pak čtverec osm krát osm, tím vytvořím jeden obří obdélník, je to tak?
Nyní mi dovolte položit vám jednoduchou otázku: Jaká je plocha obdélníku?
No, na jedné straně je to součet ploch čtverců uvnitř to, že ano?
Právě tak, jak jsme je vytvořili.
Je to jedna na druhou plus jedna na druhou plus dva na druhou plus tři na druhou plus pět na druhou plus osm na druhou.
Je to tak? To je ta plocha.
Na druhou stranu, protože je to obdélník, plocha se rovná jeho výšce krát základna, a výška je jednoznačně osm, a základna je pět plus osm, což je další Fibonacciho číslo, 13.
Že ano? Takže plocha je také osm krát 13.
Jelikož jsme správně vypočetli plochu dvěma různými způsoby, musí být stejné číslo, a právě proto mocniny jedné, jedné, dvou, tří, pěti a osmi dávají součet osmkrát 13.
Nyní, pokud budeme v tomto procesu pokračovat, vytvoříme obdélníky ve tvaru 13 krát 21, 21 krát 34 a tak dále.
Teď sledujte.
Pokud vydělíte 13 osmi, dostanete 1.625.
A pokud vydělíte větší číslo menším číslem, pak se tyto podíly dostávají blíž a blíž ke zhruba 1.618, známé mnoha lidem jako Zlatý řez, číslo, které fascinuje mnoho matematiků, vědců a umělců již po staletí.
Toto všechno vám ukazuji proto, že stejně jako u velké části matematiky, má i toto krásnou stránku, u které se obávám, že se jí nedostává dostatečné pozornosti v našich školách.
Trávíme spoustu času učením se počítat, ale nezapomínejme na aplikaci, včetně snad nejdůležitější aplikace ze všech, naučit se, jak myslet.
Kdybych to měl shrnout v jedné větě, zněla by takto: Matematika není jen řešením pro x, je také zjišťováním proč.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk)
Když jsem vystoupil z autobusu, vrátil jsem se kousek zpět na roh, abych zamířil na lekci Braillova písma.
Bylo to v zimě roku 2009 a já jsem tehdy byl slepý už asi rok.
Šlo to dobře.
Poté, co jsem bezpečně přešel na druhou stranu, otočil jsem se doleva, stiskl tlačítko zvukového signálu pro chodce a čekal, až budu moct přejít.
Jakmile se to spustilo, vykročil jsem a bezpečně přešel na druhou stranu.
Když jsem vstoupil na chodník, zaslechl jsem zvuk kovové židle, jak se sune přede mnou po betonovém chodníku.
Vím, že tam na rohu je kavárna, kde mají židle postavené venku, a tak jsem se jen stáhl více vlevo, abych byl blíž k silnici.
Když jsem to udělal, posunula se i ta židle.
Usoudil jsem, že jsem se spletl a šel jsem tedy zase doprava, ale ta židle se v naprosté synchronii posunula také.
Začal jsem pociťovat úzkost.
Šel jsem opět doleva, a stejně se posunula i židle, přičemž mi blokovala cestu.
Teď už jsem začal vyšilovat,
Zařval jsem tedy: „Kdo to sakra je? Co se tu děje?“
A tehdy jsem přes svůj křik zaslechl něco jiného, povědomé chrčení.
Znělo to povědomě a ihned mě napadla jistá možnost, takže jsem natáhl svou levou ruku, až se mé prsty otřely o cosi chundelatého a nahmataly nějaké ucho, ucho psa, nejspíš zlatého retrievera.
Vodítkem byl přivázaný k té židli, zatímco si jeho pán kupoval kafe, a ten pes se neúnavně snažil mě pozdravit a snad i být podrbán za uchem.
Kdo ví, třeba se hlásil do služby.
(Smích) Tento krátký příběh je však ve skutečnosti o obavách a mylných domněnkách, které souvisejí s představou o pohybu ve městě poslepu, zdánlivě netečně k okolí a lidem kolem vás.
Ohlédnu se teď do minulosti a uvedu vás do děje.
Na den sv. Patrika roku 2008 jsem se dostavil do nemocnice na operaci, při které mi odstraňovali nádor na mozku.
Operace byla úspěšná.
Dva dny poté mi začal selhávat zrak.
Třetí den byl zcela pryč.
Byl jsem okamžitě zachvácen silným pocitem strachu, zmatku a zranitelnosti, jako asi každý.
Ale jelikož jsem měl čas zastavit se a přemýšlet, začal jsem si uvědomovat, že mám za co být vděčný.
Myslel jsem především na svého otce, který zemřel na následky komplikací po operaci mozku.
Bylo mu 36, mně bylo v té době 7.
Takže ačkoliv jsem měl proč se obávat toho, co přijde a neměl jsem ponětí, co se bude dít, byl jsem naživu.
Můj syn měl nadále svého otce.
A potom, nebyl jsem prvním člověkem, který kdy ztratil zrak.
Věděl jsem, že musí existovat celá řada způsobů, technik a školení, které umožní žít plnohodnotný a smysluplný život beze zraku.
Když mě tedy pár dní poté propouštěli z nemocnice, odcházel jsem s cílem vyhledat co nejrychleji ten nejlepší trénink a znovu vybudovat svůj život.
Během šesti měsíců jsem se vrátil do práce.
Můj trénink začal.
Dokonce jsem začal jezdit na dvojkole se svými starými cyklopřáteli a do práce jsem cestoval sám, po městě pěšky a autobusem.
Byla to velká dřina.
Co jsem ovšem nepředvídal, přes tu nenadálou změnu, byl ten neuvěřitelný zážitek kontrastu mé vidomé zkušenosti oproti mému nevidomému vnímání těch samých míst a těch samých lidí v tak krátkém čase.
Z toho se odvíjelo mnoho postřehů, nebo jak jsem jim říkal, výhledů na věci, které jsem se ztrátou zraku naučil.
Tyto výhledy se pohybovaly od triviálních po hluboké, od všedních po humorné.
Jakožto architektovi mi tak jasný kontrast mé vidomé a nevidomé zkušenosti týchž míst a týchž měst v tak krátkém období dal mnoho nádherných výhledů na město jako takové.
Nejzásadnějším z nich bylo poznání, že města jsou pro nevidomé vlastně úžasným místem.
Také jsem byl překvapen tendencí města k laskavosti a péči oproti netečnosti či horším věcem.
A pak jsem si začal uvědomovat, že to vypadá, jako by nevidomí měli na město samotné pozitivní vliv.
To se mi zdálo trochu zvláštní.
Dovolím si malé zamyšlení a vysvětlím, proč je město pro nevidomé tak skvělé.
Nedílnou součástí zotavování se ze ztráty zraku je naučit se spoléhat na všechny nevizuální smysly, které byste jinak asi ignorovali.
Otevírá se před vámi úplně nový svět smyslových informací.
Byl jsem velmi ohromen symfonií všech těch nenápadných zvuků města kolem mě, které můžete slyšet a zpracovávat, abyste poznali, kde jste, jak se máte pohybovat a kudy máte jít.
Stejně tak pouhým poklepáním hůlky můžete poznávat kontrastní struktury země pod vámi, a časem si vybudujete vzorec toho, kde jste a kam míříte.
A podobně pouhé slunce hřející jednu stranu vaší tváře či závan větru na vašem krku napovídá o vaší poloze, vašem postupu ulicí a vašem pohybu v čase a prostoru.
Je tu ale také smysl čichu.
Některé čtvrti a města mají svůj osobitý pach, stejně jako místa a věci okolo vás, a pokud máte štěstí, můžete následovat svůj nos až do té nové pekárny, kterou jste hledali.
To vše mě velice překvapilo, protože jsem začal zjišťovat, že má nevidomá zkušenost zahrnovala mnohem více smyslů, než kdy má vidomá zkušenost.
Dále mě překvapilo, jak moc se město kolem mě mění.
Když vidíte, každý je tak nějak sám se sebou, hledí si svého.
Když však oslepnete, je to úplně o něčem jiném.
Nevím, kdo se na koho dívá, ale mám podezření, že mnoho lidí se dívá na mě.
Nejsem paranoidní, ale všude, kam přijdu, dostávám všemožné rady: Pojďte sem, posuňte se tam, dávejte si pozor na tamto.
Spousta těch informací je dobrá.
Některé se hodí. Některé jsou trochu vzhůru nohama.
Musíte si domýšlet, co asi měli na mysli.
Některé jsou špatné a k ničemu.
Ale celkově vzato je to všechno dobré.
Jednou jsem však byl v Oaklandu, procházel jsem se po Broadwayi, až jsem došel na roh.
Čekal jsem na zvukový signál pro chodce a jakmile se spustil, chtěl jsem vstoupit do vozovky, když tu náhle byla má pravá ruka sevřena nějakým chlapem, škubl s ní, táhl mě na přechod, vláčel mě přes ulici a přitom na mě mluvil čínsky.
(Smích) Zdálo se, že ze smrtelného sevření toho muže není úniku, nicméně mě bezpečně převedl na druhou stranu.
Co jsem mohl dělat?
Věřte však, že jsou i zdvořilejší způsoby, jak nabídnout pomoc.
Nevíme, že jste tu, takže je celkem hezké začít pozdravem: „Dobrý den“.
„Nepotřebujete pomoct?“
V Oaklandu jsem však byl skutečně zaskočen tím, jak se to město změnilo poté, co jsem oslepl.
Rád jsem ho viděl. Bylo příjemné.
Je to úžasné, skvělé město.
Ale co jsem oslepl a procházel se po Broadwayi, bylo mi požehnáno na každém rohu.
„Buď požehnán, chlape!“
„Jen do toho, brácho!“
„Bůh ti žehnej!“
Toho se mi jako vidomému nedostávalo.
(Smích) A dokonce i jako nevidomému se mi toho nedostává v San Francisku.
Vím, že to trápí některé mé nevidomé přátele, nejen mě.
Často je to chápáno jako emoce, která pramení z lítosti.
Já si spíš myslím, že to pramení z naší sdílené lidskosti, z naší pospolitosti, a to je podle mě bezvadné.
Pravda je, že když jsem skleslý, vydám se na Broadway do centra Oaklandu, projdu se a hned se cítím lépe, okamžitě.
Také to ovšem ukazuje, jak postižení a slepota boří všechny etnické, společenské, rasové i ekonomické hranice.
Postižení poskytuje rovné příležitosti.
Každý je vítán.
V komunitě postižených jsem slyšel, že existují v podstatě jen dva typy lidí: ti s postižením a ti, kteří to své ještě neobjevili.
Je to jiný způsob, jak o tom přemýšlet, ale podle mě je nádherný, protože je daleko více sdružující než takové to my versus oni či zdatný versus postižený, a je to také mnohem více upřímné a uctivé vůči křehkosti života.
Můj závěrečný vzkaz pro vás proto je, že město je nejen dobrým místem pro nevidomé, ale že město nevidomé potřebuje.
Jsem si tím natolik jistý, že si tu dnes dovolím navrhnout, aby nevidomí byli bráni jako prototyp obyvatel města v našich představách o nových a úžasných městech, a ne jako lidé, na které se začne myslet, až když byly základy položeny.
Pak už je příliš pozdě.
Pokud navrhnete město s nevidomými na zřeteli, dostanete bohatou, schůdnou síť chodníků s celou řadou možností dostupných na úrovni ulice.
Pokud navrhnete město s nevidomými na zřeteli, chodníky budou předvídatelné a velkorysé.
Prostor mezi budovami bude spravedlivě rozdělený mezi auta a chodce.
Kdo vlastně potřebuje auta?
Když jste slepí, neřídíte. (Smích) Lidé to nevidí rádi, když řídíte. (Smích) Pokud navrhnete město s nevidomými na zřeteli, vznikne město s robustním, snadno dostupným a dobře propojeným systémem hromadné dopravy, který propojuje všechny části města i celý region.
Pokud navrhnete město s nevidomými na zřeteli, vzniknou pracovní místa, hodně míst.
Nevidomí chtějí také pracovat.
Chtějí si vydělávat na živobytí.
Doufám, že si začínáte uvědomovat, že město navržené pro nevidomé je mnohem celistvější, slušnější a spravedlivější pro všechny.
Na základě mé předchozí vidomé zkušenosti se to jeví jako docela fajn město, ať už jste slepí, nebo žijete s postižením, nebo jste to své ještě neobjevili.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Chtěl bych se s vámi podělit o jeden příběh o chlapci z malého města.
Neznám jeho jméno, ale znám jeho příběh.
Žije v malé vesnici v jižním Somálsku.
Ta vesnice je blízko Mogadišu.
Sucho přivedlo tuto malou vesnici k chudobě a k pokraji hladomoru.
Nic víc ho tam nečeká, tak odchází do velkého města, v tomto případě Mogadišu, hlavního města Somálska
Když tam dorazí, nejsou tam žádné příležitosti, žádná práce, nic, čím by se posunul kupředu.
Skončí tím, že žije ve stanovém městě na okraji Mogadišu.
Uplyne možná rok a nic.
Jednoho dne ho osloví muž, který ho pozve na oběd, pak na večeři, na snídani.
Potká se s dynamickou skupinou lidí a ti mu dají alespoň šanci.
Dostane nějaké peníze, aby si mohl koupit nové oblečení, peníze, co může poslat domů jeho rodině.
Seznámí se s jednou mladou dívkou.
Nakonec se s ní i ožení.
Začne nový život.
Život, který má smysl.
Jednoho překrásného dne v Mogadišu, pod azurově modrým nebem, vybuchne bomba.
Ten maloměstský chlapec s velkými sny byl sebevražedný atentátník a ta dynamická skupina lidí byla al-Šabáb, teroristická organizace napojená na al-Káidu.
Takže jak příběh o chlapci z malého města, který se jen snaží dosáhnout něčeho velkého skončí tím, že se sám odpálí?
On čekal.
Čekal na příležitost, na to až začne svoji budoucnost, čekal až se posune kupředu a tohle byla první věc, na kterou natrefil.
Tohle byla první věc, co ho vytáhla ven z něčeho co nazýváme "flákačství".
A jeho příběh se opakuje v centrech měst po celém světě.
Je to příběh oslabených, nezaměstnaných mladých lidí, kteří podněcují vzpoury v Johannesburgu, podněcují vzpoury v Londýně, kteří se obrací k něčemu jinému než k "flákačství".
Pro mladé lidi je příslib města, sen o velkém městě, je o příležitostech, o práci, o bohatství, ale mladí lidé nesdílí prosperitu jejich měst.
Často jsou to mladí, kdo trpí největší mírou nezaměstnanosti.
Do roku 2030, tři z pěti lidí žijících ve městech budou mít méně než 18 let.
Pokud nezapojíme mladé lidi do růstu našich měst, pokud jim nenabídneme příležitosti příběh "flákačství", vstupní brány k terorismu, k násilí, k gangům, bude příběhem měst 2.0.
A v mém rodném městě, Mogadišu, je 70 procent mladých lidí nezaměstnaných.
70 procent nepracuje, nechodí do školy.
V podstatě nedělá nic.
Minulý měsíc jsem se vrátil do Mogadišu a navštívil jsem madinskou nemocnici, nemocnici, kde jsem se narodil.
Pamatuji si, jak jsem stál před tou postřílenou nemocnicí a uvažoval jsem, co kdybych nikdy neodešel?
Co kdybych byl donucen být v tom stejném stavu "flákačství"?
Stal bych se teroristou?
Odpovědí si opravdu nejsem jistý.
Důvod, proč jsem byl ten měsíc v Mogadišu, byl ve skutečnosti ten, že jsem hostil summit pro mladé lídry a podnikatele.
Dal jsem dohromady okolo 90 mladých somálských lídrů.
Společně jsme uvažovali nad řešeními pro největší výzvy, kterým čelí jejich města.
Jeden z těch mladých mužů v té místnosti byl Aden.
Chodil na univerzitu v Mogadišu, promoval.
Ale nebyla tam žádná práce, žádné příležitosti.
Vzpomínám si, jak mi říkal, jelikož byl absolvent vysoké školy, nezaměstnaný, frustrovaný, že byl skvělým kandidátem pro al-Šabáb a ostatní teroristické organizace.
Ty hledají lidi jako je on.
Ale jeho příběh šel jiným směrem.
V Mogadišu jsou silnice největší problém k tomu dostat se z bodu A do bodu B.
Dvacet tři let občanské války naprosto zničilo dopravní infrastrukturu a motocykly tak mohou být ten nejsnazší způsob jak cestovat.
Aden viděl příležitost a chopil se jí.
Založil si společnost s motocykly.
Začal pronajímat motocykly místním lidem, kteří si je běžně nemohli dovolit.
Koupil 10 motorek, s pomocí jeho rodiny a přátel a jeho sen je se jednou rozrůst na několik set, během následujících tří let.
V čem je tento příběh jiný?
Co je to, co dělá jeho příběh jiný?
Věřím, že je to jeho schopnost rozpoznat a chopit se nové příležitosti.
Je to podnikání a já věřím, že podnikání může být ten nejmocnější nástroj proti "flákačství".
Dává to mladým lidem možnost být tvůrci samotných ekonomických příležitostí, které tak zoufale hledají.
A vy můžete naučit mladé lidi jak podnikat.
Chtěl bych vám říct o jednom mladém muži, který se zúčastnil jednoho z mých setkání. Mohamed Mohamoud, květinář.
Pomáhal mi učit některé mladé lidi na podnikatelském shromáždění a to jak být inovativní a jak vytvářet podnikatelskou kulturu.
V podstatě je to první květinář, kterého Mogadišu za posledních 22 let vidělo a donedávna, než se Mohamed objevil, tak pokud jste chtěli květiny na vaší svatbě, použili jste plastové kytice dovezené ze zahraničí.
Pokud jste se někoho zeptali, "Kdy jsi naposledy viděl čerstvé květiny?"
u mnoha z těch, kteří vyrostli během občanské války, by odpověď byla, "Nikdy".
Takže Mohamed viděl příležitost.
Založil společnost pro zahradní architekturu a květinářství.
Založil farmu přímo u Mogadišu a začal pěstovat tulipány a lilie, které, jak říkal, dokážou přežít drsné mogadišské klima.
A tak začal dodávat květiny pro svatby, dělat zahrady u domů a podniků po celém městě a nyní v Mogadišu pracuje na vytvoření prvního veřejného parku za posledních 22 let.
V Mogadišu není žádný veřejný park.
Chce vytvořit místo, kde se rodiny a mladí lidé mohou sejít a, jak říká, přičichnout k příslovečným růžím.
On samozřejmě růže nepěstuje, protože ty spotřebují příliš spoustu vody.
Takže první krok je inspirovat mladé lidi a na tom shromáždění měla Mohamedova přítomnost opravdu hluboký dopad na ostatní přítomné.
Ti opravdu nikdy sami neuvažovali o založení vlastního podniku.
Napadlo je pracovat pro nějakou nevládní organizaci, pracovat pro vládu, ale jeho příběh, jeho novátorství, mělo na ně opravdu silný dopad.
Přinutil je vidět jejich město jako místo příležitostí.
Umožnil jim uvěřit, že i oni mohou být podnikatelé, že mohou udělat změnu.
Ke konci už přicházeli s inovativními řešeními pro některé z největších výzev, kterým čelí jejich město.
Přišli s podnikatelskými řešeními pro místní problémy.
Takže inspirování mladých lidí a vytváření kultury podnikání je opravdu velký krok, ale mladí lidé potřebují kapitál, aby mohli své nápady přetvořit do reality.
Potřebují odborné znalostí a mentorství, aby je vedly ve vývoji a počátku jejich podnikání.
Spojte mladé lidi dohromady s prostředky, které potřebují, poskytněte jim podporu, kterou potřebují na cestě od myšlenky ke stvoření a vytvoříte katalyzátory pro růst ve městech.
Pro mě je podnikání víc než pouze založení podniku.
Je to o vytvoření dopadu na společnost.
Mohamed neprodává pouze květiny.
Věřím, že prodává naději.
Až jeho Park Míru, a to je to, jak ho nazývá, bude hotový, tak v podstatě změní způsob, jakým lidé vnímají jejich město.
Aden najal děti z ulice, aby mu jeho motocykly pomohly pronajímat a udržovat je.
Dal jim příležitost uniknout paralýze "flákačství".
Tito mladí podnikatelé mají ohromný dopad na jejich města.
Takže můj návrh je, udělejte z mladých podnikatele, formujte a podporujte jejich vlastní inovace a budete mít více příběhů o květinách a Parcích Míru než o bombách a "flákačství".
Děkuji.
(Potlesk)
Před pěti lety jsem se po roční vědecké dovolené vrátil na fakultu medicíny, kde jsem dříve studoval.
Opět jsem viděl skutečné pacienty a nosil bílý plášť. Po 17 letech, od doby, kdy jsem se stal poradcem managementu.
Dvě věci mne během měsíce, který jsem tam strávil, překvapily.
Za prvé to byl fakt, že naším obvyklým tématem diskusí byly rozpočty nemocnice a snižování nákladů. Druha věc, která mne opravdu trápila, se týkala několika kolegů, které jsem tady potkal a kteří bývali mými kolegy na medicíně. Považoval jsem je za jedny z nejchytřejších, nejmotivovanějších, nejangažovanějších a nejnadšenějších lidí, které jsem kdy potkal. Z mnoha z nich se stali cynikové bez zájmu, nebo se odcizili od vedení nemocnice.
Ptal jsem se tedy sám sebe, jestli se zaměřením na snižování nákladů nezapomínáme na pacienta?
Mnoho zemí, které reprezentujete, nebo odkud pocházím já, mají potíže s náklady na zdravotní péči.
Jedná se o velkou část národních rozpočtů.
A mnoho rozdílných reforem se snaží jejich růst zastavit.
V některých zemích čekají pacienti na operace dlouho.
V jiných zemích nejsou nové léky hrazeny, a tudíž se k pacientům nedostanou.
V několika zemích se vlády do určité míry zaměřují na doktory a zdravotní sestry.
Nakonec jsou to právě doktoři a zdravotní sestry, kteří vykonávají drahá rozhodnutí.
To doktor se rozhodne pro drahý laboratorní test, nebo operovat starého a slabého pacienta.
Tedy tím, že omezíme volné rozhodování lékařů, je možné snížovat náklady.
Konec konců někteří doktoři tvrdí, že jim v současné době chybí svoboda v rozhodnutích, která jsou podle nich správná pro jejich pacienty.
Tedy není divu, že někteří mí kolegové jsou otrávení.
V BCG jsme tento stav pozorovali a říkali si, že tohle přece nemůže být správné řízení zdravotní péče.
Tak jsme se na situaci podívali s odstupem a zeptali se: “Čeho vlastně chceme dosáhnout?”
Nakonec, ve zdravotní péči se snažíme zlepšit zdravotní stav pacientů, a to za omezené nebo dostupné náklady.
Nazýváme to zdravotní péči založenou na ceně.
Na obrazovce za mnou vidíte, co máme na mysli pod slovem cena: výsledky, na kterým pacientům záleží se odvíjejí od ceny kterou za ně zaplatíme.
V roce 2006 bylo toto krásně popsáno v knize Michaela Portera a Elizabeth Teisberg.
Na tomto obrázku vidíte mého tchána obklopeného svými třemi nádhernými dcerami.
Když jsme začali v BCG s výzkumem, rozhodli jsme se nedívat se moc na náklady ale spíše na kvalitu, a v průběhu výzkumu nás mimo jiné fascinovala ta různorodost, se kterou jsme se setkali.
Jestliže porovnáte nemocnice v zemi, najdete některé velmi dobré, ale rovněž velký počet těch, které jsou mnohem horší.
Rozdíly byly dramatické.
Erik, můj tchán, má rakovinu prostaty a pravděpodobně potřebuje být operován.
Nyní, jelikož žije v Evropě, si může vybrat odjet do Německa, které má vysoce uznávaný system zdravotní péče.
Pokud tam půjde do průměrné nemocnice, riziko následné inkontinence bude asi 50% a musel by tedy znovu nosit plenky.
Nechte to náhodě. Riziko 50% je docela dost.
Jestliže by však jel do Hamburgu, na kliniku jménem Martini-Klinik, riziko bude pouze jedna ku dvaceti.
Buď to necháte náhodě, nebo máte riziko jedna ku dvaceti.
To je obrovský rozdíl, sedminásobný.
Když se podíváme na mnoho nemocnic, u mnoha rozdílných nemocí, vidíme tyto obrovské rozdíly.
Ale vy ani já je neznáme. Nemáme tyto údaje.
A vlastně často tyto údaje ani neexistují.
Nikdo je nezná.
Takže návštěva nemocnice je sázkou do loterie.
Ale nemusí to tak vždycky dopadnout.
Je tu jistá naděje. Na konci sedmdesátých let existovala skupina švédských ortopedů, kteří pořádali pravidelná roční setkání a diskutovali rozdílné postupy používané při operaci kýčelního kloubu.
Na levém obrázku vidíte různorodost kovových kousků – umělých kýčelních kloubů, které byste použili, jestliže někdo potřebuje nový kloub.
Všichni si uvědomovali, že používají individuální operační metody.
Všichni argumentovali: “Moje metoda je nejlepší,” což vlastně nikdo z nich nevěděl, a taky to připustili.
Takže si řekli: “Pravděpodobně musíme kvalitu změřit, abychom věděli která metoda je nejlepší a naučili se ji."
Tedy ve skutečnosti strávili dva roky diskusemi “Co je kvalitní operací kýčelního kloubu?”
“Ach, měli bychom měřit toto.” “Ne, měli bychom měřit tamto.”
A pak se konečně dohodli.
Jakmile se dohodli, začali měřit a začali údaje sdílet.
Velmi rychle se dohodli, že jestliže dají pojivo do kosti pacienta před tím, než tam dají kovové náhradu kloubu, vydrží operace o mnoho déle a většina pacientů by nemusela být během svého života znovu operována.
Své údaje publikovali a vlastně změnili klinické postupy v zemi.
Bylo jasné, že to dává smysl.
Od té doby zveřejňují údaje každoročně.
Jednou za rok zveřejňují ligovou tabulku: kdo je nejlepší, kdo je na konci?
A navzájem se navštěvují, aby se pokusili něco naučit, Tedy se jedná o nepřetržitý cyklus vylepšování.
Po mnoho let měli švédští lékaři kýčelního kloubu nejlepší výsledky na světě, alespoň mezi těmi, kdo výsledky měřil. Což mnoho z nich nedělalo.
Mně tento princip připadá skutečně strhující.
Tedy, lékaři se setkají, dohodnou se na definici kvality, začnou ji měřit, sdílejí údaje, zjišťují, kdo je nejlepší a učí se to.
Nepřetržité vylepšování.
Ale tohle není jedinou strhující částí.
Toto je strhující samo o sobě.
Ale, když se podíváte zpátky na nákladovou stranu rovnice, ukáže se, že ti, kdo se zaměřovali na kvalitu, měli ve skutečnosti rovněž nejnižší náklady, ačkoli to nebylo jejich prvořadým cílem.
Tedy, jestliže se znovu podíváte na příběh o operaci kýčelního kloubu, před pár lety byla provedena studie, v níž byly porovnány U.S.A a Švédsko.
Sledovali kolik pacientů musí být znovu operováno po sedmi letech od provedení první operace.
V U.S.A. bylo toto číslo třikrát větší než v Švédsku.
Tolik nepotřebných operací a tolik zbytečného trápení u všech pacientů, kteří byli znovu operováni po sedmi letech.
Dokážete si představit, kolik úspor by to mohlo znamenat pro společnost?
Prováděli jsme studii, v níž jsme se zabývali údaji OECD.
OECD se jednou za čas zaměří na kvalitu péče, u níž je schopna nalézt údaje členských států.
Podle OECD Mají U.S.A. u mnoho nemocí podprůměrnou úroveň kvality.
Čili jestliže by se americký zdravotní systém mnohem více zaměřil na měření kvality a zvýšil by ji alespoň na průměr OECD, ušetřilo by to Američanům 500 miliónů amerických dolarů ročně.
Jedná se o 20 % rozpočtu na zdravotní péči země.
Můžete si říct, že tato čísla jsou skvělá a je to vše je naprosto logické, ale je to reálné?
Jednalo by se o zásadní změnu v přístupu k zdravotní péči a já bych oponoval, že nejen že to možné je, ale že se to tak dělat musí.
Zprostředkovateli této změny ve zdravotní péči jsou doktoři a zdravotní sestry.
Ve své praxi konzultanta se ročně setkám se stovkami, nebo více než stovkami doktorů a zdravotních sester a dalších pracovníků ve zdravotnictví.
Jednou věcí, kterou mají všichni společnou, je jejich zájem o dosáhnutí co nejlepší kvality v péči o pacienty.
Lékaři jsou, jako většina z vás v obecenstvu, velice soutěživí.
Byli vždy nejlepší ve třídě.
My jsme vždy byli ti nejlepší ve třidě.
A jestliže jim někdo ukáže, že výsledek jejich výkonu u pacientů není lepší než u ostatních, budou se ho snažit za každou cenu zlepšit.
Ale většina z nich o tom neví.
Ale lékaři mají další vlastnost.
Libují si totiž v uznání od svých vrstevníků.
Jestliže kardiolog zavolá jinému kardiologovi v soupeřící nemocnici a diskutují, proč má ta druhá nemocnice o mnoho lepší výsledky, podělí se.
Podělí se o informace, jak se zlepšit.
Díky měření a vytvoření transparentního prostředí dostanete cyclus nepřetržitého vylepšování, což ukazuje tento obrázek.
Můžete si říct, že je to dobrý nápad, ale to není jen myšlenka.
To se děje ve skutečnosti.
Vytváříme celosvětové společenství, velké celosvětové společenství, v němž budeme moci měřit a porovnávat naše výsledky.
Dohromady se dvěmi akademickými institucemi, Michael Porter na Havard Business School a Karolinska Insitute v Švédsku, BCG vytvořila projekt zvaný ICHOM.
Můžete si myslet, že to zní spíš jako kýchnutí, ale není to kýchnutí, jedná se o zkratku.
Znamená to Mezinárodní sdružení pro měření výsledků ve zdravotní péči.
Svoláváme dohromady vedoucí lékaře a pacienty, aby diskutovali u jedné nemoci za druhou, co je skutečnou kvalitou, co bychom měli měřit a učinit toto celosvětovými standardy.
Pracovaly – čtyři pracovní skupiny pracovaly v posledním roce: na šedých zákalech, bolesti zad, nemocech věnčitých tepen, což je například srdeční záchvat, a na rakovině prostaty.
Tyto čtyři skupiny budou publikovat své údaje v listopadu tohoto roku.
Je to poprvé, kdy budeme porovnávat jablka s jablky nejenom v rámci jedné země, ale mezi různými zeměmi.
V příštím roce plánujeme zvládnout osm nemocí a rok poté šestnáct.
Za tři roky plánujeme mít pokryto 40 % nemocí.
Porovnávat jablka s jablky.
Kdo je lepší? Proč tomu tak je?
Před pěti měsíci jsem vedl pracovní seminář v největší univerzitní nemocnici v severní Evropě.
Mají novou ředitelku, jejíž vize zní: Chci řídit tuto velkou instituci tak, že se mnohem více zaměříme na kvalitu. To je výsledek, na kterém pacientům záleží.
Ten konkrétní den jsme seděli na pracovním semináři dohromady s lékaři, zdravotními sestrami a dalšími pracovníky a projednávali leukémii u dětí.
Skupina diskutovala, jak v dnešní době měříme kvalitu?
Můžeme ji měřit lépe?
Projednávali jsme, jak léčíme tyto děti a která zlepšení jsou důležitá?
A projednávali jsme, jaké jsou náklady u těchto pacientů. Jsme schopni je léčit účinněji?
V místnosti byla tak obrovská energie.
Objevilo se tolik nápadů a tolik nadšení.
Na konci setkání se vedoucí oddělení postavil.
Rozhlédl se po skupině a řekl –- nejdříve zvedl ruku, to jsem zapomněl -- zvedl ruku a sevřel ji v pěst, a pak skupině řekl: “Děkuji vám.
Děkuji vám. Dneska konečně probíráme, co tato nemocnice dělá správně."
Měřením hodnoty ve zdravotní péči, což nejsou pouze náklady, ale výsledky, na kterým pacientům záleží. Tím zajistíme, že personál nemocnic, a jiných zdravotnických zǎrrizení, nefunguje jako problém, ale jako důležitá součást řešení.
Věřím, že měření hodnoty ve zdravotní péči přinese revoluci, a jsem přesvědčen, že zakladatel moderního lékařství, Řek Hippokratés, který vždy kladl pacienta na první místo, by se usmál ve svém hrobě.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Sarge Salman: Přijel sem až z Los Altos Hills v Kalifornii, pan Henry Evans.
(Potlesk) Henry Evans: Ahoj.
Jmenuji se Henry Evans a do 29. srpna 2002 jsem si žil svoji verzi amerického snu.
Vyrostl jsem v typickém americkém městě poblíž St. Louis.
Můj otec byl právník.
Má matka byla v domácnosti.
Mých šest sourozenců a já jsme byli hodné děti, i když jsme si občas zazlobili.
Po střední škole jsem odešel studovat, abych se dozvěděl víc o světě.
Přihlásil jsem se na univerzitu Notre Dame, kde jsem získal tituly z účetnictví a němčiny a zároveň jsem rok studia strávil v Rakousku.
Později jsem získal titul MBA na Stanfordu.
Oženil jsem se se svou středoškolskou láskou Jane.
Jsem šťastný, že ji mám.
Společně jsme vychovali čtyři úžasné děti.
Pracoval jsem a studoval opravdu tvrdě, abych postoupil v kariérním žebříčku a posléze se stal finančním ředitelem v Silicon Valley, což byla práce, kterou jsem si vážně užíval.
Koupili jsme si svůj první a jediný dům 13. prosince 2001, vyžadoval celkovou rekonstrukci, ale byl na krásném místě na Los Altos Hills v Kalifornii. Odtud také právě mluvím.
Těšili jsme se na jeho přestavbu, ale osm měsíců po tom, co jsme se sem přestěhovali, mě postihla mrtvice způsobená vrozenou vadou.
Přes noc jsem se stal němým kvadruplegikem, a to ve zralém věku 40 let.
Trvalo mi to několik let, ale s pomocí neuvěřitelně nápomocné rodiny jsem dospěl k názoru, že můj život má stále cenu žít.
Začalo mě fascinovat používání techniky, která pomáhá těžce postiženým,
měl jsem polohovací zařízení, které prodává společnost Madentec, a které převádí nepatrné pohyby hlavy na pohyby kurzoru, čímž mi umožňuje používat počítač.
Takže můžu brouzdat internetem, posílat lidem e-maily nebo bezproblémově porážet svého kamaráda Steva Cousinse v online slovních hrách.
Tato technika mi dovolila, abych byl stále něčím zaměstnaný, mentálně aktivní a cítil se součástí světa.
Jednoho dne jsem ležel v posteli a díval se na CNN, když mě ohromil profesor Charlie Kemp z Robotické laboratoře zdravotní péče na Technologickém institutu v Georgii, který předváděl robota PR2.
Napsal jsem Charliemu a Stevu Cousinsovým z Willow Garage a společně jsme založili projekt „Roboti pro lidskost".
Po dobu zhruba dvou let pro mě projekt vyvíjel způsoby, jak použít PR2 coby náhradu těla.
Poprvé po deseti letech jsem se sám oholil.
Ze svého domu v Kalifornii jsem oholil Charlieho v Atlantě. (Smích) Roznášel jsem halloweenské sladkosti.
Sám jsem si otevřel lednici.
Začal jsem dělat nejrůznější věci kolem domu.
Objevil jsem nové a do té doby nemyslitelné možnosti jak žít a být prospěšný, a to jak pro sebe, tak i pro ostatní v podobné situaci.
Každý z nás má určitá omezení v té či oné podobě.
Například, když se kdokoli z nás chce pohybovat rychlostí 60 mil/h, potřebuje asistenční zařízení, kterému se říká auto.
Vaše omezení vás nedělá o nic méně člověkem, a stejně tak ani mě.
Mimochodem, sledujte můj elegantní pohyb. (Smích) Od narození všichni trpíme svou nezpůsobilostí sami létat.
Loni mě Kaijen Hsiao z Willow Garage seznámil s Chadem Jenkinsem.
Chad mi ukázal, jak snadné je koupit si létajícího drona a létat s ním.
Díky tomu jsem si uvědomil, že bych mohl pomocí dronů rozšířit rozhled lidí upoutaných na lůžko prostřednictvím letu, a dát jim pocit pohybu a ovládání něčeho, což je fantastické.
Pomocí kurzoru myši, který ovládám svou hlavou, mi toto webové rozhraní dovoluje sledovat video z kamery na robotovi a dávat mu příkazy tím, že mačkám tlačítka v internetovém prohlížeči.
S trochou cviku jsem toto rozhraní ovládl natolik, že sám dokáži létat po svém domě.
Mohu se porozhlédnout v naší zahradě, sledovat jak nám rostou hrozny.
Taky jsem kontroloval solární panely na naší střeše. (Smích) Jedna z výzev pro mě jakožto pilota je přistát s dronem na obruči basketbalového koše.
Pokročil jsem dále a zjišťoval jsem, jestli mohu použít displej upevněný na hlavě, Oculus Rift, jak jej upravili ve Fighting Walrus, abych měl naprosto pohlcující zážitek z ovládání svého dronu.
S Chadovou skupinou na Brownově univerzitě létám s drony pravidelně v jeho laboratoři, několikrát týdně, a to z mého domu vzdáleného 3 000 mil.
Samá práce a žádná legrace by vyčerpala i kvadruplegika, takže si taky občas najdeme čas na přátelský zápas v robotickém fotbale. (Smích) Nikdy mě ani nenapadlo, že bych byl schopný se sám zcela přirozeně pohybovat po kampusu jaký má Brownova univerzita.
Teď už si jen přeji, abych si mohl dovolit platit školné. (Smích) Chad Jenkins: Henry, vtípky stranou, vsadím se, že všichni tihle lidé by byli nadšením bez sebe, kdyby Tě viděli, jak ovládáš dron ze své postele v Kalifornii 3 000 mil odsud.
(Potlesk) Fajn, Henry, byl jsi v poslední době ve Washingtonu D.C.?
(Smích) Jsi nadšený z toho, že se účastníš TEDxMidAtlantic?
(Smích) (Potlesk) Můžeš nám ukázat, jak moc nadšený jsi?
(Smích) Paráda. A teď velké finále.
Můžeš nám ukázat, jak dobrý pilot jsi?
(Potlesk) Dobře. Pořád tu je pár věcí, které lze vylepšit, ale myslím, že jdeme správným směrem.
Co je na Henryho příběhu ohromující, je pochopení Henryho potřeb, pochopení toho, co lidé v Henryho situaci požadují od techniky, a pak taky porozumění tomu, co může pokročilá technologie poskytnout, a následně spojení obou těchto věcí dohromady tak, že se dají moudře a zodpovědně využít.
Snažíme se demokratizovat robotiku tak, aby se každý mohl stát její součástí.
Nabízíme dostupné a ihned použitelné robotické platformy, jako je například A.R. dron, který stojí 300 dolarů, prezentační zařízení od Suitable Technologies jen za 17 000 dolarů, stejně tak open source software pro roboty, díky kterému se můžete stát součástí toho, co se snažíme uskutečňovat.
A doufáme, že poskytnutí těchto nástrojů vám dovolí uvažovat o lepších způsobech, jak umožnit postiženým pohyb, jak poskytovat péči stárnoucí populaci, jak nabídnout lepší vzdělání našim dětem, jak do budoucna pomýšlet na nové možnosti uplatnění v zaměstnáních pro střední třídu, jak monitorovat a chránit životní prostředí a jak prozkoumávat vesmír.
Ale zpátky k Tobě, Henry.
HE: Děkuji, Chade.
Tento dron předvádí možnosti, jaké se naskýtají lidem upoutaným na lůžko, aby jednou mohli zkoumat venkovní svět, a aby jim robotika případně poskytla rovné podmínky, kde jsou jediným omezením vlastní mentální dovednosti a představivost, kde jsou postižení schopni vykonávat stejné činnosti jako kdokoli jiný, možná i lépe, aby nám technika dokonce umožňovala nabízet východiska pro mnohé lidi, na které dnes nahlížíme jako na pouze přežívající.
Před sto lety bych byl i já považován za jen přežívajícího.
Což vlastně neodpovídá pravdě.
Umřel bych.
Je jen na nás, na nás všech, abychom se rozhodli, jak bude robotika využita, zda pro dobro, nebo zlo, pro pouhé nahrazování lidí, anebo aby se stali lepšími, aby nám bylo umožněno dělat a užívat si více.
Naším cílem v robotice je odemknout mentální sílu všech tím, že uděláme svět mnohem více fyzicky přístupný lidem, jako jsem já a mně podobní na celém světě.
S pomocí lidí jako jste vy, můžeme tento sen změnit ve skutečnost.
Děkuji.
(Potlesk)
Jedna miliarda lidí v současné době nemá k dispozici silnice, které jsou celoročně sjízdné.
Jedna miliarda lidí.
Jedna sedmina lidské populace je zcela odříznuta po nějakou část roku.
Nemůžeme k nim spolehlivě dopravit léky, nemohou obdržet důležité zásoby, nemohou dodat své zboží na trh a zajistit si tak příjem.
V subsaharské Africe, abych uvedl příklad, je 85 procent cest nepoužitelných v období dešťů.
Dochází k investicím, ale při současném tempu se očekává, že k nápravě dojde až za 50 let.
V samotných Spojených státech je více než 6,5 milionu kilometrů silnic. Jejich výstavba, stejně jako údržba, je velmi drahá, navíc mají velký ekologický dopad, a velmi často na nich dochází k zácpám.
Když jsme to viděli, napadlo nás: Může existovat nějaké lepší řešení?
Můžeme vytvořit systém, který by využíval dnešní nejpokročilejší techniku k tomu, aby nám dovolil tyto problémy překonat stejně, jako to dokázaly telefony za posledních 10 let?
Mnoho z těchto národů má dnes vynikající telekomunikační síť bez toho, aby do země zakopali jediný kabel.
Můžeme to stejné udělat s dopravou?
Představte si tento scénář.
Představte si, že jste na porodnickém oddělení v Mali, kde máte novorozence, který akutně potřebuje léky.
Co byste dnes udělali?
No, poslali byste žádost o ně mobilním telefonem, takže by někdo mohl okamžitě žádosti vyhovět.
Tohle je část, která funguje.
Ale kvůli špatnému stavu cest může trvat i několik dní, než léky dorazí.
Tohle je část, která nefunguje.
My jsme ale přesvědčeni, že je můžeme dopravit během hodin pomocí elektrických autonomních létajicích prostředků, jako je například tento.
Dokáže přepravit malý náklad okolo dvou kilogramů na krátkou vzdálenost, přibližně 10 kilometrů, Je ale součástí větší sítě, která může pokrývat celou zemi, možná dokonce i celý světadíl.
Jde o mimořádně flexibilní, automatizovanou logistickou síť.
Je to síť pro dopravu hmoty.
Říkáme jí Hmotosíť -- Matternet.
Používáme tři klíčové technologie.
První z nich je elektrický autonomní létajicí prostředek.
Druhým z nich jsou automatické pozemní stanice, ze kterých prostředky startují a kde přistávají, aby nabily baterie a mohly letět dál, nebo kam přinášejí a odkud odnášejí náklad.
A třetím z nich je operační systém, který obstarává celou síť.
Pojďme se postupně podívat na jednotlivé části podrobněji.
Nejdříve, autonomní létajicí zařízení.
Je možné používat všechny druhy prostředků, s různou nosností a doletem.
V současnosti používáme malé kvadrokoptéry.
Ty jsou schopny přepravit dva kilogramy na vzdálenost 10 kilometrů během pouhých 15 minut.
Srovnejte to s překonáváním nesjízdných cest v rozvojovém světě, případně s tím, když jste zaseknutí v zácpě v nějaké z rozvinutých zemí světa.
Létají autonomně.
To je klíčová výhoda této technologie.
Používají GPS a další senzory, které mají na palubě, aby se orientovaly mezi pozemními stanicemi.
Každý prostředek je vybaven automatickým mechanismem pro správu nákladu a výměnu baterií, takže se mohou navigovat mezi pozemními stanicemi, kde přistanou, automaticky vymění baterie a pokračují dále.
Pozemní stanice jsou umístěny v bezpečných oblastech na zemi.
Chrání nejzranitelnější část celé mise, kterou je přistání.
Jsou na známých místech, takže trasy mezi nimi jsou známé, což je velice důležité z hlediska spolehlivosti celé sítě.
Mimo plnění energetických požadavků prostředků se mohou případně stát komerčními uzly, kde si lidé mohou vyzvedávat náklad, nebo sem náklad přinášet.
Poslední částí je operační systém, který obsluhuje celou síť.
Kontroluje počasí v okolí všech pozemních stanic, a optimalizuje trasy jednotlivých prostředků napříč systémem, aby se vyhnuly nepříznivým povětrnostním podmínkám, a jiným riskantním faktorům, čímž se optimalizuje využití zdrojů napříč sítí.
Chci vám ukázat, jak jeden z těchto letů vypadá.
Tady letíme na Haiti během minulého léta, kde jsme uskutečnili naše první ostré testy.
Zde modelujeme dodávku zdravotnického materiálu do tábora, který zde vznikl po zemětřesení v roce 2010.
Lidé zde drona milovali.
A také vám chci ukázat, jak jeden z těchto prostředků vypadá zblízka.
Tohle je prostředek za 3 000 dolarů.
Cena ale velmi rychle klesá.
Používáme jej ve všech klimatech, od velmi horkých až po velmi chladné, i v silných větrech. Jsou velmi robustní.
Představte si, že váš život závisel na tomto balíčku někde v Africe nebo v New York City po hurikánu Sandy.
Další velkou otázkou je, jaká je jeho cena?
Ukazuje se, že cena přepravy dvou kilogramů na 10 kilometrů pomocí tohoto prostředku je pouhých 24 centů.
(Potlesk) Zdá se to zvláštní, ale náklady na energii tvoří pouhé dva centy z dnešního dolaru, a to teprve začínáme.
Když jsme to zjistili, cítili jsme, že jde o něco, co může mít zásadní dopad na svět.
Takže jsme si řekli, fajn, kolik stojí vytvořit síť někde ve světě?
A prozkoumali jsme možnost vybudování sítě v Lesothu pro přepravu vzorků HIV/AIDS.
Problém zde je, jak je přepravíte z kliniky, kde se sbírají, do nemocnicí, kde je analyzují?
A tak jsme si řekli, co když chceme pokrýt oblast, která má rozlohu přibližně 140 čtverečních kilometrů?
To je přibližně jeden a půlkrát více než má Manhattan.
Ukázalo se, že náklady na vytvoření by byly méně než milion dolarů.
Srovnejte to s běžnými investicemi do infrastruktury.
Myslíme si, že to může být -- že to je síla nového paradigmatu.
Takže jsme zde: nová myšlenka o přepravní síti, která je založená na vzoru internetu.
Je decentralizovaná, spojuje jednotlivce, je obousměrná, vysoce přizpůsobivá, s velmi nízkými investicemi do infrastruktury, velmi malým ekologickým dopadem.
Jestliže jde ale o nové paradigma, musejí zde být i další, nová využití.
Může být nejspíš využívána i v dalších částech světa.
Podívejme se proto na opačnou část spektra: naše města a megaměsta.
Polovina světové populace v současnosti žije ve městech.
Půl miliardy z nás žije v megaměstech.
Zažíváme ohromný urbanizační trend.
Čína samotná vytváří megaměsto velikosti New York City každé dva roky.
Jsou to místa, která musí mít silniční infrastrukturu, ale ta je velice neefektivní.
Zácpy jsou velkým problémem.
Takže si myslíme, že má smysl i na těchto místech vytvořit přepravní síť, která by byla novou úrovní mezi silnicemi a internetem, zpočátku pro přenos malých nákladů, naléhavě potřebných věcí, a po čase by se snad mohla vyvinout do nového druhu přepravy, což je zcela moderní řešení velmi starého problému.
Je to široce škálovatelné, s malým ekologickým dopadem, službou 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, podobně jako internet.
Takže když jsme s tímto začali, před pár lety, přicházelo za námi mnoho lidí, kteří nám říkali: „Je to tuze zajímavá, ale šílená myšlenka, a rozhodně nejde o něco, čím byste se měli v dohledné době zabývat.“
Samozřejmě teď mluvím o dronech, technologii, která není populární nejen na Západě, ale stala se také velmi, velmi nepříjemným faktem životů mnoha lidí žijících v chudých zemích, zvláště těch, které se potýkají s nějakým konfliktem.
Tak proč to teda děláme?
Rozhodli jsme se na tom pracovat, ne proto, že je to snadné, ale proto, že to může mít úžasný dopad.
Představte si miliardu lidí, která je připojena k fyzickému zboží stejným způsobem, jakým je telekomunikační síť připojuje k informacím.
Představte si, že by další velkou sítí, kterou na světě postavíme, byla síť pro přepravu hmoty.
V rozvojovém světě bychom mohli doufat, že umožníme milionům lidí přístup k lepším vakcínám, k lepším lékům.
Dalo by nám to důležitou výhodu v boji proti HIV/AIDS, tuberkulóze a dalším epidemiím.
Po čase bychom mohli doufat, že se stane novou platformou pro ekonomické transakce, vytáhne miliony lidí z chudoby.
V rozvinutém světě bychom mohli doufat, že se stane novým druhem přepravy, která by mohla naše města přetvořit tak, aby se v nich lépe žilo.
Takže pro všechny ty, kdo si stále myslí, že jde o vědeckou fikci, mohu pevně říci, že tomu tak není.
Musíme se ale účastnit společenské fikce, abychom to mohli uskutečnit.
Děkuji.
(Potlesk)
Abych získal představu o tom kolik z vás tady může považovat to, co vám chci říct za užitečné, bych Vás rád poprosil, abyste zvedli ruku ti z Vás: kteří jsou buď starší než 65 let nebo si přejí žít více než 65 let nebo mají rodiče nebo prarodiče, kteří se dožili nebo žili více než 65 let. Zvedněte prosím ruku. (Smích). Dobře. Vy jste ti, pro ktreré bude mít moje řeč praktické využití. (smích) Zbytku z Vás nepřijde mé povídání pro váš osobní život podstatné, ale přesto si myslím, že shledáte toto téma zajímavým.
Budu mluvit o stárnutí v tradičních společnostech.
Toto téma tvoří jen jednu kapitolou v mé nejnovější knize, která srovnává tradiční, malé, kmenové společnosti s naší velkou, moderní civilizací, s ohledem na mnoho témat jako je například výchova dětí, stárnutí, zdraví, reakce na nebezpečí, řešení sporů, náboženství a ovládání více než jednoho jazyka.
Tyto kmenové společnosti, které tvořily všechny lidské společnosti behěm lidské historie, jsou daleko rozmanitější než naše moderní novodobé, velké společnosti.
Všechny velké společnosti, které mají vlády, a kde se většina lidí navzájem nezná, jsou si nevyhnutelně podobné a zároveň jsou odlišné od kmenových společností.
Kmeny představují tisíce přírodních experimentů o tom jak vést lidskou společnost.
Představují experimenty, ze kterých bychom se my sami mohli učit.
Kmenovými společnostmi by nemělo být opovrhováno jako primitivními a ubohými, ale také by neměly být idealizovány, jako spokojené a mírumilovné.
Když se učíme o kmenových praktikách, tak nás některé z nich vyděsí, ale jsou tu i jiné kmenové praktiky, které, když o nich slyšíme, můžeme obdivovat a můžeme jim závidět a uvažovat zda bychom mohli tyto praktiky sami převzít.
Většina starších lidí v USA skončí tak, že žije odděleně od svých dětí a od většiny svých přátel které znali dříve, a často žijí odloučeni v domovech pro seniory. Zatímco v tradičních společnostech starší lidé žijí své životy obklopeni svými dětmi, dalšími příbuznými, a jejich dlouholetými přáteli.
Nicméně, zacházení se seniory se významně liší v rámci tradičních společností, od velmi špatného až po velmi dobré, liší se více než v našich modermích splečnostech.
Nejhorší extrém je, že se mnoho tradičních společností zbavuje svých seniorů jedním ze čtyř přímočarých způsobů: zanedbáváním seniorů a tím že jim nedávají jíst a nezajistí hygienu dokud nezemřou. nebo tím že je opustí, když se skupina stěhuje nebo přesvědčováním starších, aby spáchali sebevraždu, nebo tím že je zabijí.
Ve kterých kmenových společnostech děti opouštějí nebo zabíjejí své rodiče?
Stává se to nejčastěji ve dvou případech.
Jedním je v kočovných, lovecko-sběračských společenstvích, které často mění svůj tábor a které jsou fyzicky neschopné přepravy starých lidí, kteří nemohou chodit, když mladší - tělesně zdatní lidé už musí nést své vlastní děti a svůj veškerý majetek.
Ten druhý případ je ve společnostech žijících v okrajových nebo měnících se prostředích, jako například polární oblasti nebo pouště, kde se vyskytují periodické nedostatky potravy a občas prostě nemají dost jídla, aby udrželi všechny naživu.
Jakékoli jídlo, které mají k dispozici musí být přiděleno zdatným jedincům a dětem.
Nám Američanům zní hrozivě pomyšlení na opuštění nebo zabití vlastní nemocné ženy nebo manžela nebo starší matky či otce, ale co by mohly tyto tradiční společnosti dělat jinak?
Čelí kruté situaci, kdy nemají na výběr.
Jejich starší lidé to museli udělat svým vlastním rodičum, a tito staří lidé vědí, co se nyní stane jim.
Opačným extrémem v zacházení se seniory, ten dobrý extrém, jsou farmářské společnosti v Nové Guinei, kde jsem byl na své terénní práci posledních 50 let, a většina jiných nekočovných tradičních společností ve světě.
V těchto společnostech je o seniory postaráno.
Je jim poskytováno jídlo, zůstávají hodnotnými členy.
A žijí v té stejné chýši nebo v jiné přilehlé chýši blízko svých dětí, příbuzných a dlouholetých přátel.
Jsou dvě druhy důvodů pro tyto rozdíly mezi společnostmi a jejich zacházení se starými lidmi.
Ten rozdíl závisí převážně na užitečnosti starých lidí a na hodnotách společnosti.
Za prvé, co se týče užitečnosti, staří lidé stále vykonávají užitečné činnosti.
Jedno využití starších lidí v tradičních společnostech je jejich efektivní pomoc v produkci potravin.
Další tradiční prospěšnost starších lidí je jejich schopnost hlídat svá vnoučata, čímž odlehčují svým vlastním dospělým dětem, rodičům těchto vnoučat, aby mohli jít lovit a sbírat potravu pro vnoučata.
Další tradiční význam starých lidí je ve tvorbě nástrojů, zbraní, košů hrnců a textilií.
Ve skutečnosti jsou v tom nejzručnější právě oni.
Staří lidé jsou obvykle vůdci v tradičních společnostech a lidé nejvíce znalí v politice, lékařství, náboženství, písních a tancích.
Na závěr mají staří lidé v tradičních společnostech velký význam, který by nás nenapadl v naší moderní, gramotné společnosti, kde jsou našimi zdroji informací knihy a internet.
Pro srovnání, v tradiční společnosti bez písma, jsou zdrojem informací právě starší lidé.
Jsou to jejich znalosti, které stojí mezi přežitím a smrtí pro jejich celou společnost v dobách krizí způsobených vyjimečnými událostmi, které zažili jen ti nejstarší.
Toto jsou pak ty situace, ve kterých jsou staří lidé užiteční v tradičních společnostech.
Jejich užitečnost se liší a přispívá k odlišnostem v zacházení se staršími ve společnostech.
Další skupinou důvodů odlišností v zacházení se seniory jsou kulturní hodnoty v těchto společnostech.
Například zvláštní důraz na respektování starších se klade ve východní Asii, který je spojován s Konfuciovým učením o úctě k předkům, což znamená poslušnost, respekt a podporu starších rodičů.
Kulturní hodnoty, které zdůrazňují respekt ke starším kontrastují s nízkým postavením seniorů v USA.
Starší Američané jsou ve velké nevýhodě při hledání práce.
Jsou znevýhodněni v nemocnicích.
Naše nemocnice mají explicitní politiku nazývanou "rozdělení zdravotní péče dle věku."
Tento zlověstný pojem znamená, že když má nemocnice omezené zdroje, například, když je dostupné pouze jedno srdce dárce pro transplantaci, nebo když má chirurg čas operovat jen omezený počet pacientů, tak májí Americké nemocnice explicitní politiku uřednostnit mladší pacienty před staršími na základě toho, že mladší pacienti jsou považování za cennější pro společnost, protože mají před sebou vice let života, i přesto, že mladší pacienti prožili méně cenných životních zkušeností.
Je několik důvodů pro tento nízký význam seniorů v USA.
Jednou z nich je naše protestantská etika práce, která přikládá vysokou hodnotu práci, takže starší lidé, kteří již nemohou pracovat nejsou respektování.
Dalším důvodem je americký důraz na ctnosti samostatnosti a nezávisloti, takže instinktivně shlížíme shora na seniory, kteří již nejsou samostatní a nezávislí.
A dále třetím důvodem je náš americký kult mládí, který je zobrazován i v reklamách.
Reklamy na Coca-Colu a pivo vždy znázorňují smějící se mladé lidi. i když staří, stejně tak jako mladí kupují a pijí Coca-Colu a pivo.
Zamyslete se, kdy naposledy jste viděli reklamu na Colu nebo pivo zobrazující smějící se lidi ve věku 85let?
Nikdy. Místo toho jediné americké reklamy kde vystupují světlovlasí staří lidé, jsou reklamy na domovy důchodců a na plánování důchodu.
Co se tedy změnilo v postavení dnešních seniorů ve srovnání se stavem v tradičních společnostech?
Je tu pár změn k lepšímu ale daleko vice změn k horšímu.
Velké změny k lepšímu zahrnují fakt, že se dnes těšíme daleko delšímu životu, mnohem lepšímu zdraví ve vyšším věku a máme lepší možnosti na rekreaci.
Další změnou k lepšímu je, že nyní máme specializovaná zařízení pro důchodce a programy zaměřené na starost o seniory.
Změny k horšímu začínají krutou realitou toho, že nyní máme více starých lidí a méně mladých než kdykolik jindy v minulosti.
To znamená, že všichni tito staří lidé jsou větší přítěží na menší počet mladých lidí, a že každý senior má menší individuiální hodnotu.
Další velkou změnou k horšímu v postavení seniorů je, že s věkem se zpřetrhají sociální vazby, protože staří lidé, jejich děti, a jejich přátelé ti všichni se často v životě stěhují a cestují nezávisle na sobě.
U nás Američanů je to v průměru každých pět let.
Z toho důvodu je vice pravděpodobné, že staří idé nakonec žijí daleko od svých dětí, a svých přátel z mládí.
Další změnou k horšímu ve vnímáni starých lidí je odchod z práce do důchodu, což s sebou nese ztrátu přátel z práce a ztrátu sebeúcty související s prací.
Možná největší změnou k horšímu je, že senioři jsou objektivně méně užiteční než v tradičních společnostech.
Všeobeně rozšířená gramotnost znamená, že nejsou nadále užiteční jako studnice znalostí.
Když potřebujeme nějaké informace, tak se podíváme do knihy nebo to vygooglíme namísto toho, abyhom se zeptali někoho staršího.
Pomalé tempo technologických změn v tradičních spoečnostech má za následek to, že to co se člověk naučí v dětství je stále užitečné i když zestárne, ale rychlý vývoj technologie dnes znamená to, co se naučíme v dětství je o 60let později nepoužitelné.
A naopak, my senioři nejsme zruční v technologiích, které jsou nezbytné k přežití v moderní společnosti.
Například, jako patnáctiletý jsem byl vnímán jako velice dobrý v násobení, protože jsem si zapamatoval malou násobilku a věděl jsem jak používat logaritmy a byl jsem zručný v práci s logaritmickým pravítkem.
Dnes jsou však tyto dovednosti naprosto k ničemu, protože kdokoli si teď může přesně a okamžitě vynásobit osmi místná čísla pomocí kalkulačky.
Naopak, já v mých 75 letech jsem neschopný v základních dovednostech každodenního života.
První televize v mé rodině v roce 1948 měla jen 3 knoflíky, které jsem brzy hravě zvládal: jeden na vypnutí a zapnutí, jeden na hlasitost, a na výběr programu.
Abych se dnes doma mohl dívat na televizi musím použít ovladač se 41 tlačítky, který mě naprosto poráží.
Musím volat svým 25letým synům a žádat je, aby mě naváděli, zatímco se snažím mačkat těch 41 ubohých tlačítek.
Co můžeme udělat, abychom zlepšili životy seniorů v USA a abychom zvýšili jejich hodnotu?
To je obrovský problém.
V těchto mých zbylých 4 minutách můžu nabídnut jen pár návrhů.
Jednou z hodnot seniorů je to, že jsou stále více užiteční jako prarodiče jako vysoce kvalifikovaná pečovatelská služba o vnoučata, pokud se rozhodnou to dělat. Mnoho mladých žen vstupuje do pracovního procesu a méně mladých rodičů obou pohlaví zůstává doma jako pečovatelé o své děti na plný úvazek.
Ve srovnání s běžnými alternativami placené chůvy a denních center péče o děti, nabízejí prarodiče kvalitní, motivovanou a zkušenou péči o děti.
Už dříve získali zkušenosti když vychovávali své vlastní děti.
Obvykle svá vnoučata milují a dychtí po tom trávit s nimi čas.
Narozdíl od jiných pečovatelů, prarodiče neopustí své zaměstnání protože najdou jinou lépe placenou práci, kde by se starali o jiné dítě.
Druhá hodnota seniorů je paradoxně spojena se ztrátou jejich hodnoty jako výsledek změn ve světě a technologie.
Zároveň jsou dnes staří lidé cennější právě kvůli tomu, že mají jedinečnou zkušenost s životními podmínkami, které se nyní staly vzácnými, kvůli rychlým změnám, ale které by se mohly vrátit.
Například, jen 70ti letí Američané nebo starší si dnes ještě pamatují jaké to bylo žít za Velké hospodářské krize, jaké je žít za války a přemýšlet zda by shození atomové bomby bylo horší než důsledky neshození bomby.
Většina dnešních voliču a politiků nemají osobní zkušenost s žádnou z těchto věcí, ale miliony starších Američanů ji mají.
Bohužel by se všechny tyto hrozné situace mohly vrátit.
Ale i když se nevrátí musíme být schopni je plánovat na základě zkušeností s tím, jaké to tehdy bylo.
Staří lidé mají zkušenosti.
Mladí je nemají.
Poslední hodnota seniorů, kterou zmíním zahrnuje uznání toho, že i když je mnoho věcí, které senioři dělat nemohou, tak jsou tu i jiné věci, které dělat mohou dokonce lépe než mladí.
Výzvou pro společnost je využít těch věcí, které senioři zvládají lépe.
Některé schopnosti samozřejmě s věkem degradují.
Ty zahrnují schopnosti v činnostech vyžadujících fyzickou sílu a výdrž, ambice a sílu neotřelého uvažování ve specifické situaci, jako je například zjišťování struktury DNA, které by se raději mělo nechat vědcům pod 30 let.
Naopak, cenné vlastnosti které se s věkem zlepšují zahrnují zkušenost, porozumění lidem a mezilidské vztahy, schopnost pomáhat druhým bez toho aby se do toho zapletlo vaše ego, a interdisciplinární myšlení s velkými daty, jako například ekonomie nebo komparativní historie, to by se měly přenechat vzdělancům starším 60ti let.
Proto jsou starší lidé mmohem lepší než mladší v dohlížení, řízení, v dávání rad ve strategii, vyučování, ve spojování a v navrhování dlouhodobých plánů.
Všiml jsem si této hodnoty starých lidí na mnoha mých kamarádech, kteří jsou šedesátnící, 70tníci, 80tníci a 90tníci. kteří jsou stále aktivní jako investiční manažeři, zemědělci, právníci a doktoři.
Ve zkratce, mnoho tradičních společností má lepší využití pro své seniory a poskytuje svým seniorům mnohem uspokojivější život než je tomu v našich moderních, velkých společnostech.
Paradoxně nyní, když máme více starých obyvatel než kdy dříve, kteří žijí zdravěji a s lepší lékařskou péčí než kdy dříve, je vyšší věk v některých ohledech více skličující, než kdy dřív.
Životy starých lidí jsou všeobecně vnímány jako katastrofální oblast moderní Americké společnosti.
Zajisté by se nám vedlo lépe, kdybychom se učili ze životů seniorů v tradičních společnostech.
Ale co platí o životech seniorů v tradičních společnostech platí i u moha jiných prvků tradičních společností.
Samozřejmě nenazančuji, že bychom se měli vzdát zemědělství a kovových nástrojů a navrátit se ke sběru a lovu.
V moha ohledech jsou naše dnešní životy o mnoho šťastnější než ty v malých tradičních společnostech.
Zmínil bych alespoň pár příkladů. Dožváme se delšího věku, materiálně jsme bohatší, a méně sužováni násilím než lidí žijící v tradičních společentsvích.
Ale jsou také věci, které na lidech v tradičních společnostech můžeme obdivovat a možná bychom se je od nich mohli naučit.
Jejich životy jsou obvykle sociálně bohatší než naše životy i přes jejich materiální chudobu.
Jejich děti jsou sebevědomější více nezávislé a více sociálně zdatné než naše děti.
O nebezpečí přemýšlejí realističtěji než my.
Témeř nikdy neumírají na cukrovku, nemoci srdce, infarkt, a jiné nepřenosné choroby, které budou příčinou smrti téměř nás všech v této místnosti.
Rysy moderního životního stylu nás činí náchylnými k těmto nemocem, a rysy tradičního života nás před nimi chrání.
To je jen pár příkladů toho, co se můžeme od tradičních společností naučit.
Doufám, že čtení o tradičních společnostech vám bude připadat stejně fascinující, jako mně připadá v těchto společnostech žít.
Děkuji
(Potlesk)
Včera na ulici jsem šel po chodníku kolem této budovy, a měl jsem společnost, bylo nás víc, všichni jsme šli vzorově, jak se po chodnících jít má.
Nemluvili jsme spolu. Dívali jsme se před sebe.
Jen si tak jdeme.
Když tu najednou člověk přede mnou začal zpomalovat.
Tak jsem ho sledoval a on zpomaloval, až se nakonec zastavil.
To pro mě nebylo dostatečně rychle, takže jsem hodil blinkr a obešel jsem ho, a jak jsem ho obcházel, podíval jsem se, co dělal, a dělal tohle.
Psal zprávu a nedovedl zároveň psát a jít.
Na tohle bychom se mohli podívat z pohledu pracovní paměti nebo z pohledu multitaskingu.
Dnes se zaměříme na pracovní paměť.
Pracovní paměť je ta část našeho vědomí, kterou používáme kdykoliv během dne.
I vy právě teď.
Není to něco, co bychom mohli vypnout.
Když ji vypnete, říká se tomu kóma.
Zatím jste tedy v pohodě.
Pracovní paměť má čtyři základní součásti.
Umožňuje nám ukládat některé bezprostřední zážitky a trochu nových poznatků.
Umožňuje nám sáhnout do naší dlouhodobé paměti a pracovat s ní, když to potřebujeme, a všechno to promíchává a zpracovává v závislosti na tom, jaký je právě náš cíl.
Ten cíl ale není něco jako: „Chci být prezidentem nebo nejlepším surfařem na světě."
Je to mnohem obyčejnější cíl: „Dal bych si tuhle sušenku," nebo „Potřebuji zjistit, jak se dostanu do svého hotelového pokoje."
Kapacita pracovní paměti představuje naši schopnost toho využívat, je to schopnost vzít, co víme a co se nám daří zapamatovat, a využít toho k tomu, abychom dosáhli svého současného cíle.
Kapacita pracovní paměti má dlouhou historii a je spojována se spoustou pozitivních účinků.
Lidé s velkou kapacitou pracovní paměti bývají dobří vypravěči příběhů.
Daří se jim úspěšně řešit školní testy, ať už mají jakoukoli váhu.
Jsou schopni psát na vysoké úrovni.
Moc dobře taky uvažují.
Teď si s tím trochu pohrajeme.
Požádám vás, abyste provedli pár úkolů a trochu naši pracovní paměť potrápíme.
Těšíte se? Dobře.
Řeknu vám pět slov a chci, abyste si je zapamatovali.
Nepište si je. Jenom si je zapamatujte.
Pět slov.
Jakmile vám je řeknu, položím vám tři otázky.
Chci zjistit, co se s těmi slovy stane.
Tady jsou: strom dálnice zrcadlo Saturn a elektroda.
Zatím dobré?
Dobře. Teď chci, abyste mi řekli, kolik je 23 krát osm.
Klidně to zakřičte.
(Mumlání) (Smích) Ve skutečnosti je to přesně (Mumlání). (Smích) Dobře. Teď zvedněte levou ruku a udělejte toto: „Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset."
Je to neurologický test, pokud byste se náhodou divili.
Tákže. Teď chci, abyste řekli posledních pět písmen abecedy pozpátku.
Měli byste začít od Ž.
(Smích) Tak fajn. Kolik z vás si je pořád jistých, že si pamatuje všech pět slov?
Dobře. Většinou skončíme s méně než polovinou, což je normální. Bývá to různé.
Někteří lidé si zapamatují pět.
Někteří deset.
Někteří jenom dvě nebo tři slova.
Víme, že toto je velmi důležité pro způsob, jakým fungujeme.
A bude to i hodně důležité tady na TEDu, protože budete vystaveni mnoha různým myšlenkám.
Problém, se kterým se potýkáme, je ten, že se na nás život řítí velmi rychle a my musíme vzít tenhle amorfní tok zkušeností a nějak z něho získat význam díky pracovní paměti, která je asi tak velká jako hrášek.
Ale nechápejte mě špatně, pracovní paměť je skvělá.
Pracovní paměť nám umožňuje prozkoumávat náš aktuální zážitek za běhu.
Umožňuje nám porozumět světu kolem nás.
Ale má určitá omezení.
Pracovní paměť je skvělá v tom, že nám umožňuje komunikovat.
Můžeme se spolu bavit a dokážu si to dát do kontextu, takže vím, o čem jsme se bavili a co asi přijde a jak do naší konverzace přispět.
Umožňuje nám řešit problémy, kriticky myslet.
Můžeme být uprostřed schůzky, poslouchat něčí prezentaci, hodnotit ji, rozhodnout se, zda se nám líbí, pokládat dodatečné otázky.
To vše se děje v pracovní paměti.
Díky ní taky můžeme jít do obchodu a koupit mléko a vajíčka a sýr, když ve skutečnosti chceme Red Bull a slaninu. (Smích) Měli bychom se ujistit, že máme to, pro co jsme přišli.
Hlavním problémem pracovní paměti jsou její omezení.
Má omezenou kapacitu, dobu trvání a má omezenou pozornost.
Pamatujeme si zhruba čtyři věci.
Bývalo to sedm, ale funkční magnetická rezonance zjistila, že čtyři, moc jsme si fandili.
Ty čtyři věci si dokážeme zapamatovat tak na 10 až 20 sekund, pokud s nimi něco neuděláme, pokud je nějak nezpracujeme, nějak nevyužijeme nebo si o nich s někým nepromluvíme.
Když se zamyslíme nad pracovní pamětí, musíme si uvědomit, že její omezená kapacita na nás má mnoho různých dopadů.
Přešli jste někdy z pokoje do pokoje a zapomněli, proč tam vlastně jste?
A taky znáte řešení, že jo?
Vrátíte se do původního pokoje. (Smích) Zapomněli jste někdy klíče?
Kde máte auto?
Zapomněli jste někdy na děti?
Stalo se vám, že jste se s někým bavili a najednou si uvědomili, že ta konverzace vlevo od vás je vlastně mnohem zajímavější? (Smích) Dál přikyvujete a usmíváte se, ale ve skutečnosti se soustředíte na tu vlevo, když tu najednou uslyšíte jak se zvedl tón posledního slova a uvědomíte si, že vám položili otázku. (Smích) A upřímně doufáte, že odpověď je ne, protože to se chystáte říct.
Tohle všechno vypovídá o pracovní paměti a o tom, co dokážeme a co ne.
Musíme si uvědomit, že pracovní paměť má omezenou kapacitu, a že ta kapacita rozhoduje o tom, co je pro nás důležité a co ne.
Zvládáme to různými strategiemi.
Takže bych se teď rád pobavil o pár strategiích, které budou hodně důležité, protože v následujících několika dnech budete v prostředí, kde o nové informace nebude nouze.
První věc, nad kterou bychom se měli zamyslet, a kterou je potřeba zpracovávat, je naše bytí, náš život, a to okamžitě a opakovaně.
Musíme zpracovat, co se děje v okamžiku, kdy se to děje, ne o 10 minut později, ani o týden později, ale v ten daný moment.
Takže přemýšlíme nad tím, jestli s tím člověkem souhlasíme,
co nevíme, co bychom rádi věděli.
Souhlasím s těmi názory?
Jak to můžu využít ve svém životě?
Je to způsob, jak zpracovávat to, co se děje, abychom to využili později.
Musíme si to taky opakovat. Musíme procvičovat.
Je potřeba o tom popřemýšlet tady.
V přestávkách se o tom pobavit s ostatními.
Zapíšete si to a když přijdete domů, vytáhnete si poznámky a popřemýšlíte o nich a opět si to časem procvičíte.
Z nějakého důvodu se z procvičování stalo něco hodně negativního.
Je ale hodně pozitivní.
Druhá věc je, že musíme přemýšlet detailně a taky názorně.
Často si myslíme, že musíme porovnávat novou znalost s tou předchozí.
Ve skutečnosti potřebujeme obojí proplést.
Potřebujeme vzít celý náš život a omotat ho okolo té nové znalosti a udělat různé spojitosti, a tak se to stane smysluplnější.
Taky bychom měli používat představivost. Jsme zrozeni pro obrazové představy.
Musíme toho využívat.
Přemýšlejte nad věcmi v obrazech, zapisujte si věci tímto způsobem.
Když čtete knížku, zapojte představivost.
Zrovna jsem dočetl Velkého Gatsbyho a naprosto přesně si dokážu v hlavě představit, jak vypadá, udělal jsem si o něm svůj obrázek.
Poslední věcí je organizace a podpora.
Jsme bytosti, které ve všem hledají nějaký význam.
Děláme to pořád. Snažíme se hledat význam ve všem, co se nám děje.
Organizace nám pomáhá, potřebujeme strukturovat, co děláme, tak, aby to dávalo smysl.
Pokud sdílíme znalosti a zkušenosti, musíme je strukturovat.
Poslední je tedy podpora.
Všichni jsme jednou byli začátečníci.
Vše se snažíme dělat tak nejlíp, jak to jen v daný moment umíme.
A samozřejmě se to časem zlepší.
Musíme tomu pomoct. Třeba tak, že budeme lidem klást otázky, dávat jim papír, na kterém je organizační schéma nebo vysvětlující obrázky, musíme tomu pomoct.
Poslední dílek do této skládačky, něco co si s sebou vezmete domů z této přednášky o pracovní paměti, je toto: Co zpracováváme, to se učíme.
Pokud nezpracováváme život, nežijeme ho.
Žijte život. Děkuji.
(Potlesk)
Co je na lidském mozku tak zvláštního?
Proč je to tak, že studujeme jiné živočichy, namísto aby oni studovali nás?
Co má nebo dělá lidský mozek a žádný jiný nedokáže?
Když jsem se o tyto otázky asi před 10 lety začala zajímat, vědci se domnívali, že ví, z čeho jsou různé mozky utvořeny.
I když pro to měli velmi málo důkazů, mnozí vědci se domnívali, že všechny savčí mozky včetně lidského mozku, byly utvořeny stejným způsobem, s počtem neuronů, který byl vždy úměrný velikosti mozku.
To znamená, že dva mozky stejné velikosti, jako tyto dva, s úctyhodnými 400 gramy, by měly mít stejný počet neuronů.
Pokud jsou neurony funkční jednotky mozku pro zpracování informací, pak by měli mít vlastníci těchto dvou mozků podobné kognitivní schopnosti.
A přesto, jeden je šimpanz, a druhý je kráva.
Krávy mají možná opravdu bohatý vnitřní duševní život a jsou tak inteligentní, že nám to nechtějí dát najevo, ale my je jíme.
Myslím, že většina lidí bude souhlasit, že šimpanzi jsou schopni mnohem složitějšího, propracovanějšího a pružnějšího chování než krávy.
Takže toto je první náznak, že scénář "všechny mozky jsou vytvořeny stejným způsobem" není zcela správný.
Ale pojďme hrát dál.
Pokud jsou všechny mozky vytvořeny stejným způsobem a měli bychom porovnat živočichy s mozky různých velikostí, tak větší mozky by měly mít vždy více neuronů než menší mozky, a čím větší mozek, tím více kognitivně schopný by jeho majitel měl být.
Takže vůbec největší mozek by měl mít největší kognitivní schopnosti.
A teď ta špatná zpráva: Náš mozek není ten největší.
To se zdá být poněkud matoucí.
Náš mozek váží mezi 1,2 a 1,5 kg, ale mozek slona váží mezi čtyřmi a pěti kilogramy, a mozek velryby může vážit až devět kilogramů. Proto si vědci zvykli uchylovat se k tomu, že náš mozek musí být výjimečný, aby vysvětlili naše kognitivní schopnosti.
Musí být skutečně mimořádný, výjimka potvrzující pravidlo.
Ostatní mozky mohou být větší, ale náš je lepší. Například v tom, že se zdá být větší, než by měl být, s mnohem větším množstvím mozkové kůry, než bychom měli mít vzhledem k velikosti našeho těla.
To nám poskytuje nějakou mozkovou kůru navíc, díky které můžeme dělat zajímavější věci, než jen ovládat své tělo.
Je to proto, že velikost mozku je obvykle úměrná velikosti těla.
Takže hlavní důvod pro tvrzení: "náš mozek je větší, než by měl být" ve skutečnosti pochází z porovnávání nás a lidoopů.
Gorily mohou být dvakrát až třikrát větší než my, takže i jejich mozky by měly být větší, než naše. Ale je to přesně naopak.
Náš mozek je třikrát větší než mozek gorily.
Lidský mozek je také zvláštní množstvím energie, kterou spotřebuje.
I když váží jen dvě procenta z celkové hmotnosti těla, sám využívá 25 procent z energie, kterou vaše tělo vyžaduje za den.
To je 500 kalorií z celkem 2 000 kalorií, jen aby váš mozek pracoval.
Lidský mozek je tedy větší, než by měl být, a využívá mnohem více energie, než by měl. Takže je zvláštní.
A to je to, co mě začalo trápit.
V biologii hledáme pravidla, která platí pro všechny živočichy a pro život obecně. Tak proč by měla pravidla evoluce platit pro všechny ostatní, ale ne pro nás?
Možná, že problém je v základním předpokladu, že všechny mozky jsou vytvořeny stejně.
Možná dva mozky podobné velikosti mohou být vytvořeny z velmi různého počet neuronů.
Možná, že velmi velký mozek nemusí mít nutně více neuronů než mozek mnohem skromnějších rozměrů.
Možná že má lidský mozek ve skutečnosti víc neuronů než kterýkoli jiný mozek, bez ohledu na jeho velikost, a to zejména v mozkové kůře.
Z tohoto pro mě vznikla ta nejdůležitější otázka: "Kolik neuronů má lidský mozek a kolik je to v porovnání s mozky jiných živočichů?"
Možná jste někde slyšeli nebo četli, že máme 100 miliard neuronů. Před 10 lety jsem se ptala kolegů jestli ví, kde se vzalo toto číslo?
Nikdo nevěděl.
Pátrala jsem v literatuře po původním odkazu na toto číslo, ale nikde jsem ho nenašla.
Zdá se, že nikdo vlastně nikdy nespočítal počet neuronů v lidském mozku. A když na to přijde, tak ani v žádném jiném.
Tak jsem přišla s vlastní metodou, jak spočítat buňky v mozku. V podstatě jde o to, rozpustit mozek na polévku.
Funguje to následovně: vezmete mozek nebo jeho částí a rozpustíte je v saponátu, který zničí buněčné membrány, ale zachová neporušená jádra buněk, takže získáte suspenzi volných jader, která vypadá takto - - jako čirá polévka.
Tato polévka obsahuje všechna jádra, která kdysi byla myším mozkem.
Krása polévky je v tom, že to je polévka, kterou můžete míchat a zařídit, aby byla jádra rovnoměrně rozložena v tekutině. Teď pod mikroskopem, při pohledu na jen čtyři nebo pět vzorků tohoto roztoku, lze spočítat jádra a určit tak, kolik měl mozek buněk.
Je to jednoduché, přímočaré a opravdu rychlé.
Použili jsme tuto metodu ke spočítání neuronů v tuctech různých živočišných druhů a ukazuje se, že všechny mozky nejsou vytvořeny stejným způsobem.
Vezměme si například hlodavce a primáty: V mozcích větších hlodavců se průměrná velikost neuronu zvětšuje, takže se mozek rychle nahustí a zvětšuje se mnohem rychleji, než získává neurony.
Ale mozek primátů získává neurony, aniž by se průměrná velikost neuronu zvětšovala, což je velmi úsporný způsob, jak přidat neurony do mozku.
Výsledkem je, že primátí mozek bude mít vždy více neuronů, než mozek hlodavce o stejné velikosti, a čím větší mozek, tím větší bude tento rozdíl.
A co náš mozek?
Zjistili jsme, že máme v průměru 86 miliard neuronů, ze kterých je 16 miliard v mozkové kůře. Když uvážíte, že mozková kůra je sídlem funkcí jako povědomí a logické a abstraktní myšlení, a že 16 miliard je nejvíce neuronů kolik kterákoli mozková kůra má, je to podle mě nejjednodušší vysvětlení našich pozoruhodných kognitivních schopností.
Ale stejně důležité je, co znamená 86 miliard neuronů.
Protože jsme zjistili, že vztah mezi velikostí mozku a počtem jeho neuronů lze vyjádřit matematicky. Mohli bychom vypočítat, jak by lidský mozek vypadal, kdyby byl utvořen jako mozek hlodavce.
Takže, mozek hlodavce s 86 miliardami neuronů by vážil 36 kilo.
To není možné.
Tak obrovský mozek by byl rozmačkán svou vlastní hmotností a musel by být v těle vážícím 89 tun.
Nemyslím si, že tento popis na nás sedí.
To nás tedy konečně přivádí k velmi důležitému závěru, a sice, že nejsme hlodavci.
Lidský mozek není velký krysí mozek.
Ve srovnání s krysou se můžeme jevit výjimeční, ano, ale to není správné srovnání vzhledem k tomu, že víme, že nejsme hlodavci.
Jsme primáti, takže správné srovnání je vůči ostatním primátům.
A nyní, když si to spočítáte, zjistíte, že typický primát s 86 miliardami neuronů, by měl mít mozek vážící asi 1,2 kg. To se zdá být tak akorát, v těle vážícím kolem 66 kilogramů, což je v mém případě naprosto přesné. To nás přivádí k velmi nepřekvapivému, ale nesmírně důležitému závěru: Já jsem primát.
A vy všichni jste primáti.
A Darwin byl taky primát.
Ráda si myslím, že by to Darwin opravdu ocenil.
Jeho mozek, stejně jako náš, byl vytvořen na stejných principech, jako mozky ostatních primátů.
Tedy lidský mozek může být výjimečný, ano, ale ne v počtu neuronů.
Je to jen velký mozek primáta.
Myslím, že je to velmi pokorná a střízlivá myšlenka, která by nám měla připomenout naše místo v přírodě.
Proč to ale stojí tolik energie?
Jiní lidé zjistili, kolik energie lidský mozek a mozky jiných druhů spotřebují. A teď, když jsme zjistili z kolika neuronů se každý mozek skládá, můžeme si vše spočítat.
A ukazuje se, že lidský mozek spotřebuje zhruba stejně jako ostatní. V průměru šest kalorií na miliardu neuronů za den.
Takže celkové energetické náklady mozku jsou jednoduchou lineární funkcí počtu neuronů a ukazuje se, že lidský mozek má náklady na energii přesně tak vysoké, jak byste očekávali.
Takže důvod, proč lidský mozek spotřebuje tolik energie, je ten, že má obrovský počet neuronů. Protože jsme primáti, s mnohem více neurony na velikost těla, než má jakýkoli jiný živočich, relativní náklady našeho mozku jsou velké, ale jen proto, že jsme primáti, ne proto, že jsme výjimeční.
Tedy poslední otázka: Jak jsme přišli k tomuto pozoruhodnému počtu neuronů, a proč lidoopi, když jsou větší než my, nemají větší mozek než my, s více neurony?
Když jsme si uvědomili, jak drahé je mít spoustu neuronů v mozku, napadlo mě, že možná existuje jednoduchý důvod.
Nemohou si dovolit vynakládat tolik energie, na velké tělo i velký počet neuronů.
Takže jsme udělali výpočty.
Na jedné straně jsme spočítali, kolik energie získá primát za den, pojídáním syrové potravy a na straně druhé, kolik energie spotřebuje tělo určité velikosti a kolik energie spotřebuje mozek s určitým počet neuronů. Podívali jsme se na kombinace tělesné velikosti a počtu mozkových neuronů, které si primáti mohou dovolit, stráví-li určitý počet hodin ze dne jedením.
A zjistili jsme, že protože neurony jsou tak drahé, existuje tu kompromis mezi velikostí těla a počtem neuronů.
Takže primát, který jí osm hodin denně, si může dovolit nanejvýš 53 miliard neuronů, ale pak jeho tělo nemůže být těžší než 25 kilogramů.
Aby mohl vážit více, musí se vzdát neuronů.
Takže je to buď velké tělo nebo velký počet neuronů.
Když budete jíst jako primát, nemůžete si dovolit obojí.
Jeden způsob, jak se dostat z tohoto metabolického omezení, by byl strávit ještě více hodin za den jedením, to se ale stává nebezpečným a od určitého bodu už to prostě není možné.
Například gorily a orangutani si mohou dovolit asi 30 miliard neuronů, protože stráví osm a půl hodiny denně jedením, a zdá se, že to je maximum, co ještě zvládnou.
Devět hodin jedení denně se jeví jako praktický limit pro primáty.
A co my?
S našimi 86 miliardami neuronů a 60 až 70 kilogramy tělesné hmotnosti bychom měli věnovat více než devět hodin denně jedení, což prostě není proveditelné.
Pokud bychom jedli jako primáti, neměli bychom tu být.
Jak jsme se sem pak tedy dostali?
Jestli náš mozek spotřebuje tolik energie, kolik by měl, a pokud nemůžeme strávit každou hodinu, co jsme vzhůru, jedením, pak jediná alternativa je, dostat více energie ze stejného jídla.
A pozoruhodné je, že to přesně odpovídá tomu, co si myslíme, že dokázali naši předci před jeden a půl miliony let, když vynalezli vaření.
Vařit znamená používat oheň k natrávení potravy mimo naše tělo.
Vařené jídlo je měkčí, tedy se i lépe žvýká a snáze se v puse promění na kaši, což umožní úplné strávení a vstřebání ve střevech. To přinese mnohem více energie, v mnohem kratším čase.
Takže vaření nám získává čas, abychom dělali mnohem zajímavější věci s naším dnem a s našimi neurony, než jen mysleli na jídlo, hledali jídlo a hltali ho, po celý den.
Takže díky vaření se původní břímě, velký, nebezpečně drahý mozek s mnoha neurony, stává hlavní výhodou. Teď, když si můžeme dovolit energii pro mnoho neuronů a čas dělat s nimi zajímavé věci.
Takže si myslím, že to vysvětluje, proč lidský mozek během evoluce tak rychle narostl do takové velikosti zatímco zůstal pouhým mozkem primátů.
S tímto velkým mozkem, který si nyní můžeme dovolit díky vaření, jsme rychle přešli od syrové potravy ke kultuře, zemědělství, civilizaci, obchodům s potravinami, elektřině, chladničkám, ke všem těm věcem, co nám dnes umožňují získat všechnu energii, co potřebujeme na celý den jednou návštěvou našeho oblíbeného rychlého občerstvení.
Co kdysi bylo řešením, stává se nyní problémem, a paradoxně hledáme řešení v syrových potravinách.
Co je tedy výhoda lidí?
Co je to, co máme a nikdo jiný nemá?
Má odpověď je, že máme největší počet neuronů v mozkové kůře a myslím, že je to nejjednodušší vysvětlení našich pozoruhodných kognitivních schopností.
A co je to, co děláme a žádný jiný živočich ne, a co, podle mě, bylo nezbytné, abychom mohli dosáhnout takového počtu neuronů v mozkové kůře?
Jedním slovem - vaření.
Žádný jiný živočich potravu nevaří, pouze lidé.
A myslím si, že tak jsme se stali lidmi.
Studiem lidského mozku se mi změnil pohled na jídlo.
Nyní se dívám na svou kuchyni a klaním se jí, a děkuji svým předkům za vynález, který z nás pravděpodobně udělal lidi.
Mnohokrát děkuji.
(Potlesk)
Existuje něco, co o mně víte, něco velmi osobního, a existuje i něco, co já vím o každém z vás, a co je pro vás velmi důležité.
Je tu něco, co víme o každém na světě, koho potkáme, někde na ulici, něco, co je hnacím motorem toho, co dělají, a s čím se musí smířit,
a to skutečnost, že každý z nás chce být šťastný.
V tomto ohledu jsme na tom všichni stejně.
V tom, jak si své štěstí představujeme, se navzájem lišíme, ale přesto je nám společné to, že chceme být šťastní.
Mým tématem bude vděčnost.
Jak ale spolu souvisí štěstí s vděčností?
Mnozí by řekli: "No, to je přece snadné.
Když jsi šťastný, pak jsi i vděčný."
Ale přemýšlejte nad tím.
Je to opravdu tak, že šťastní lidé jsou vděční?
Myslím, že všichni známe lidi, kteří mají vše, co potřebují ke štěstí, a přece nejsou šťastní, protože chtějí ještě něco jiného, nebo chtějí více toho samého.
A všichni také známe lidi, které potkalo mnoho neštěstí, neštěstí, jaké bychom nechtěli sami zažít, a přesto jsou hluboce šťastní.
Štěstí z nich jen září. A vy jste překvapeni.
Proč? Protože jsou vděční.
Není to tedy štěstí, kvůli kterému jsme vděční.
Je to vděčnost, díky které jsme šťastní.
Pokud si myslíte, že štěstí vás udělá vděčnými, pak nad tím přemýšlejte.
Vděčnost vás udělá šťastnými.
Teď se ale můžeme ptát, co to vlastně znamená vděčnost?
A jak funguje?
Připomenu vám vaši vlastní zkušenost.
Z vlastní zkušenosti víme, jak to funguje.
Prožijeme něco, co je pro nás významné a cenné.
Dostaneme něco, co je pro nás cenné.
A je to skutečně dar.
Tyto dvě podmínky musí být splněny.
Musí to být něco, co má velkou hodnotu,
a je to opravdový dar. Nekoupili jste si to. Nezasloužili jste si to.
Nevyměnili jste to za něco. Nevydělali jste si na to.
Prostě vám to bylo darováno.
A když se tyto dvě věci dají dohromady, tedy něco, co má pro mě velkou cenu, a já si uvědomuji, že jsem to dostal jako dar, pak se tu spontánně objeví vděčnost v mém srdci, ve svém srdci spontánně pocítím štěstí.
Tak vzniká vděčnost.
Klíčem k tomu všemu je, že toto nemá být jen prožitkem v určité chvíli.
Nestačí nám pouze vděčné zážitky.
Můžem být lidmi, kteří žijí vděčně.
Život ve vděčnosti, o to tu jde.
A jak můžeme žít vděčně?
Tím, že si budeme stále vědomi toho, že každý moment je něčím, co nám bylo darováno.
Je to dar. Nijak jste si to nezasloužili.
Nijak jste se o to nepřičinili.
Nemáte si jak zajistit, že přijde ještě další takový darovaný moment, a stejně je to ta nejcennější věc, jakou můžeme dostat, tento moment, s příležitostmi, které nám přináší.
Pokud bychom neměli tento přítomný moment, neměli bychom ani příležitost něco udělat, nebo něco prožít, takže tato chvíle je darem.
Jak říkám, je to darovaná chvíle.
Řekli jsme, že to, co dělá tento dar darem,
je právě příležitost. To, za co jste opravdu vděčni, je příležitost, ne věc, kterou dostáváte, protože kdyby ta věc byla někde jinde a neměli byste příležitost jak ji využít, něco s ní udělat, pak byste za ni ani nebyli vděční.
Příležitost je darem, který přichází s každým darem, a jak se někdy říká: "Příležitost klepe na dveře jen jednou."
Tak nad tím ještě přemýšlejme.
Každý moment je novým darem, stále znovu a znovu, a když promeškáte příležitost této chvíle, dostanete ještě další... a další.
A tuto příležitost můžeme využít, nebo ji můžeme promarnit, a pokud ji dokážeme využít, pak se stává klíčem ke štěstí.
A tady máme klíč ke štěstí, přímo ve svých rukách.
V každý moment můžeme být vděční za tento dar.
Znamená to, že můžeme být vděční za všechno?
Určitě ne.
Nemůžeme být vděční za násilí, za válku, za útlak, za zneužívání.
Na osobní úrovni nemůžeme být vděční za ztrátu přítele, za nevěrnost, za něčí úmrtí.
Já jsem ale neřekl, že máme být vděčni za všechno.
Řekl jsem, že můžeme být vděčni v každé chvíli za příležitost, a i když jsme konfrontováni s něčím, co je opravdu těžké, můžeme se k této příležitosti postavit a zareagovat na možnost, která je nám dána.
A to není tak zlé, jak se může zdát.
Když se na to podíváte a prožijete to, zjistíte, že většina času, který je nám dán, je příležitostí k radosti, a nedochází nám to jen proto, že se ženeme životem a nezastavíme se, abychom zahlédli tuto příležitost.
Ale tu a tam je nám dáno něco velice obtížného a když nastanou obtíže, je to výzva k uchopení této příležitosti a můžeme to udělat tak, že se něco naučíme, což je někdy bolestivé.
Učení se trpělivosti, například.
Slyšeli jsme, že cesta k míru není sprintem, ale spíš maratonem.
K tomu je třeba trpělivosti.
To je obtížné. Může to být stání si za svým názorem, stání si za svým přesvědčením.
To je příležitost, která je nám dána.
Učit se, trpět, stát si za svým, všechny tyto příležitosti jsou nám dány, ale jsou to příležitosti a ti, kteří využívají těchto příležitostí jsou ti, které obdivujeme.
Dělají něco se svým životem.
A ti, kteří neuspějí, dostanou další příležitost.
Vždycky dostaneme jinou příležitost.
To je úžasná bohatost života.
Jak můžeme najít způsob
jak je využít? Jak může každý z nás najít způsob jak žít ve vděčnosti, ne jen být vděčný tu a tam, ale být vděčný v každé chvíli.
Jak to udělat? Je to velmi jednoduchý způsob.
Je tak jednoduchý, že je to vlastně to, co nám říkali, když jsme se jako děti učili přecházet silnici.
Zastav se.
Rozhlédni se.
Jdi.
To je vše.
Ale jak často se zastavujeme?
Spěcháme životem. Nezastavujeme.
Přicházíme o příležitosti, protože se nezastavujeme.
Musíme se zastavit.
Musíme se ztišit.
A musíme postavit značky "Stop" do svých životů.
Když jsem byl před několika lety v Africe a pak se vrátil, všiml jsem si vody.
V Africe, tam kde jsem byl, jsem neměl pitnou vodu.
Pokaždé, když jsem otočil kohoutkem, jsem byl ohromen.
Pokaždé, když jsem vypínačem rozsvítil světlo,
jsem byl tak vděčný. Byl jsem díky tomu tak šťastný.
Ale po nějakém čase se to omrzí.
Tak jsem si nalepil malé lístečky na vypínač a na vodovodní kohoutek a pokaždé, když jsem jím otočil, voda.
Tak to nechte na vlastní představivosti.
Můžete přijít na to, co je pro vás nejlepší, ale ve svém životě potřebujete značky "Stop".
A když se zastavíte, pak se musíte rozhlédnout.
Rozhlédnete se. Otevřete oči.
Otevřete uši. Otevřete nos.
Otevřete všechny své smysly pro toto úžasné bohatství, které je nám dáno.
Nekončí a o tom je život, radovat se, radovat se z toho, co je nám dáno.
A pak také můžeme také otevřít svá srdce, svá srdce příležitostem, také příležitostem k pomoci druhým, udělat druhým radost, protože z ničeho nemáme větší radost, než když jsme všichni šťastní.
A když otevřeme svá srdce příležitostem, můžeme díky příležitostem něco udělat, a to je ta třetí věc.
Zastav se, rozhlédni se a pak jdi a opravdu něco udělej.
A můžeme udělat cokoliv, co nám život nabízí v dané chvíli.
Většinou je to příležitost k radosti, ale někdy je to obtížnější.
Ale ať už je to cokoliv, pokud využijeme příležitosti, využijeme jí, jsme tvořiví, tito lidé jsou tvořiví,
a to jednoduché zastav se, rozhlédni se, jdi, je tak silným příslibem, že může v našem světě vyvolat revoluci.
Protože potřebujeme, jsme v současnosti uprostřed změny vědomí a překvapí vás – vždycky mě překvapí, když slyším jak často se používá toto slovo "vděčnost".
Najdete ho všude, vděčné aerolinky, vděčnost restaurace, vděčnost kavárny, víno, které je výrazem vděčnosti.
Ano, dokonce jsem narazil i na toaletní papír značky Děkujeme.
(Smích) Je tu vlna vděčnosti, protože si lidé začínají uvědomovat, jak důležité to je a jak to může změnit náš svět.
Může to změnit náš svět nesmírně důležitým způsobem, protože když jste vděční, nebojíte se, a když se nebojíte, nepácháte násilí.
Když jste vděční, vyjadřujete se ve smyslu dostatku a ne ve smyslu nedostatku a jste ochotní se podělit.
Když jste vděční, radujete se z lidských odlišností a respektujete každého, a to mění mocenskou pyramidu
pod kterou žijeme. A to nepřispívá k rovnosti, ale ke stejnému respektu ke každému, a to je důležitá věc.
Budoucnost světa bude v síti, ne v pyramidě, ne v obrácené pyramidě.
Revoluce, o které mluvím, je nenásilnou revolucí, a to je tak revoluční, že je to dokonce revolucí v samém pojetí revoluce, protože normální revoluce je ta, ve které je mocenská pyramida obrácená a ti, kteří byli na dně jsou teď na vrcholu a dělají přesně to, co dělali ti před nimi.
Potřebujeme síť menších skupin, menších a menších skupin, které se znají, které spolu spolupracují, a to je vděčný svět.
Vděčný svět je světem plným radostných lidí.
Vděční lidé jsou radostnými lidmi a radostní lidé, čím víc radostných lidí je, tím spíš budeme mít radostný svět.
Máme síť pro vděčný život a ta se rychle rozšířila.
Nevíme proč se tak rychle rozšířila.
Lidé mají příležitost zapálit svíčku, když jsou za něco vděční.
A za zapálili 15 milionů svíček
za jednu dekádu. Lidé si začínají uvědomovat, že vděčný svět je šťastným světem a my všichni máme příležitost jednoduchým zastav se, rozhlédni se, jdi, změnit svět, udělat z něj šťastné místo.
A v to doufám a pokud jsem trochu přispěl k tomu, abyste chtěli udělat to samé, zastavte se, rozhlédněte se, jděte.
Děkuji.
(Potlesk)
Držíme dnes ve svých rukou celosvětovou zdravotnickou výzvu. Problém spočívá v tom, že způsob, jakým objevujeme a vyvíjíme nové léky, je příliš drahý, zabere nám spoustu času a častěji končí selháním než úspěchem.
Prostě to nefunguje. Znamená to, že se pacientům, kteří to zoufale potřebují, nedostávají nové způsoby léčby a nemoci zůstávají neléčené.
Vypadá to, že utrácíme víc a víc peněz.
Za každou miliardu dolarů, kterou utratíme za vědu a výzkum, získáváme méně léků schválených pro trh.
Více peněz, méně léků.
Hmm. Takže o co tady jde?
Ve hře je mnoho faktorů, já ale myslím, že jedním z klíčových faktorů je, že nástroje, které dnes používáme k testování, zda bude lék fungovat, jestli je účinný nebo jestli bude bezpečný, než ho zařadíme do klinických zkoušek na lidech, selhávají. Nedá se předem určit, jaké účinky bude mít lék na lidi.
K dispozici máme dva hlavní nástroje.
Těmi nástroji jsou buňky v miskách a testování na zvířatech.
Nejdřív se pojďme bavit o prvním způsobu, o buňkách v misce.
Buňky si spokojeně pracují v našich tělech.
My je vezmeme a vytrhneme je z jejich přirozeného prostředí, vhodíme je do misky a očekáváme od nich, že budou fungovat.
A hádejte, co se stane.
Nefungují. Nelíbí se jim v novém prostředí, protože nemá nic společného s tím jak se měly v těle.
A co testování na zvířatech?
Zvířata mohou být a jsou zdrojem velmi užitečných informací.
Učí nás o tom, co probíhá ve složitých organismech.
Dozvídáme se víc o samotné biologii.
Avšak častěji se stane, že testy na zvířatech neodpovídají na otázku, jaký účinek bude mít na lidi léčba tím kterým lékem.
Takže potřebujeme lepší nástroje.
Potřebujeme lidské buňky, ale musíme najít způsob, jak je udržet spokojené mimo tělo.
Naše tělo je dynamické prostředí.
Jsme neustále v pohybu.
A naše buňky jsou na to zvyklé.
Jsou součástí dynamického prostředí v našem těle.
Jsou pod neustálým tlakem mechanických sil.
Takže pokud chceme, aby buňky žily spokojeně i mimo naše těla, musíme se stát buněčnými architekty.
Musíme navrhnout, vybudovat a zařídit buňkám domov jinde.
Ve Wyss Institute jsme právě to provedli.
Říkáme tomu orgány na čipu.
Jeden tady mám.
Je nádherný, že? A je neuvěřitelný.
Zde držím dýchací orgán, živé lidské plíce na čipu.
Nejsou jen nádherné.
Zvládájí ohromné množství věcí.
Na tom malém čipu máme živé buňky, které jsou v dynamickém prostředí a vzájemně na sebe působí s jinými typy buněk.
Mnozí už se pokoušeli pěstovat buňky v laboratoři.
Zkoušeli mnoho odlišných přístupů.
Dokonce se v laboratoři pokoušeli vypěstovat malé mini-orgány.
My na to jdeme jinak.
Jednoduše na tom malinkém čipu oživíme nejmenší funkční jednotku, která představuje biochemii, funkce a mechanické zatížení, jaké buňky znají z našeho těla.
Jak to funguje? Ukážu vám to.
Používáme techniky známé z výroby počítačových čipů, abychom tyto struktury vyrobili v měřítku, odpovídajícímu jak buňkám, tak jejich prostředí.
Máme tři fluidní kanály.
Uprostřed je porézní, pružná membrána, na kterou můžeme nanášet buňky třeba z našich plic a vespod jsou kapilární buňky odebrané z našich cév.
Na čip pak působíme mechanickými silami, které napínají a stlačují membránu, takže buňky mají dojem, že na ně působí stejné mechanické zatížení, jako při dýchání.
Mají stejné podmínky jako uvnitř těla.
Horním kanálem proudí vzduch a krevní kanál přivádí kapalinu, která obsahuje živiny.
Čip je opravdu překrásný, ale co se s tím vším dá dělat?
Do těchto malých čipů dokážeme vměstnat neuvěřitelné funkce.
Předvedu vám to.
Například umíme napodobit infekci, pokud k plicním buňkám přidáme buňky bakterií.
Pak můžeme přidat bílé krvinky.
Bílé krvinky chrání naše tělo proti bakteriálním vetřelcům a když zavětří infekční zánět, prostoupí krví do plic a pohltí bakterie.
Teď uvidíte naživo, jak to probíhá ve skutečných plicích, umístěných na čipu.
Bílé krvinky jsme označili, aby bylo vidět, jak proudí kolem a když zaznamenají infekci, začnou se zachytávat.
Přichytí se a pak zkoušejí krevním kanálem prostoupit do plic.
Tady vidíte, že vlastně můžeme zobrazit cestu jedné bílé krvinky.
Zachytí se, klestí si cestu mezi vrstvami buněk, prochází pórem, vychází na druhé straně membrány a tam se chystá pohltit bakterii označenou zeleně.
V prostředí malinkatého čipu jste se právě stali svědky jedné z nejzákladnějších reakcí, kterou naše tělo odolává infekci.
Je to způsob, jak reagujeme na -- imunitní odezvy.
Je to docela vzrušující.
Nyní bych vám chtěla ukázat tenhle obrázek, nejen protože je tak nádherný, ale protože z něho získáváme obrovské množství informací o tom, jak se buňkám daří uvnitř čipů.
Ukazuje, že buňky z malých dýchacích cest v plicích, mají vlastně tuhle vlasovitou podobu, která je pro ně příznačná.
Nazýváme je řasinky a ty přesouvají hlen z plic ven.
Ano. Hlen. Fuj.
Ale hlen je vlastně velmi důležitý.
Zachytává částice, viry, potenciální alergeny a tyhle malé řasinky stěhují hlen a odstraňují ho.
Když jsou poškozené, dejme tomu cigaretovým kouřem, nefungují správně a hlen neodstraňují.
A to může vést k nemocem jako je zánět průdušek.
Řasinky a likvidace hlenu se také podílí na hrozných nemocech jako je cystická fibróza.
Ale teď, s funkcemi, které jsme vpravili do čipů, se můžeme porozhlédnout po potenciální nové léčbě.
Plíce na čipu jsou jenom začátek.
Na čipu máme střevo.
Tady ho můžete vidět.
Umístili jsme sem buňky z lidského střeva, které jsou v neustálém peristaltickém pohybu, tímto proudem prosakujícím buňkami a my můžeme napodobit spoustu funkcí, které jsou u lidského střeva obvyklé.
Můžeme začít modelovat nemoci jako je syndrom dráždivého tračníku.
Je to nemoc, která se dotýká velkého počtu osob.
Je opravdu vysilující a neexistuje na ni mnoho vhodných léků.
Máme celý řetězec čipů, vytvořený z různých orgánů, na kterých v našich laboratořích pracujeme.
Avšak skutečná síla této technologie vychází ze skutečnosti, že můžeme kanály propojovat.
Přes buňky proudí kapalina, takže můžeme začít propojovat různé čipy dohromady a vytvářet tak něco, čemu říkáme virtuální člověk na čipu.
Jsme z toho opravdu nadšení.
Nechystáme se rekonstruovat z čipů celého člověka, ale naším cílem je umět reprodukovat postačující funkcionalitu, abychom mohli lépe předvídat, co se bude dít v lidském těle.
Například odteď můžeme zkoumat, co se děje, když podáváme lék v podobě aerosolu.
Když ti z vás, kteří trpí astmatem jako já, použijí inhalátor, můžeme zkoumat, jak lék vniká do plic, jak vstupuje do těla a jaký třeba může mít vliv na vaše srdce.
Ovlivní lék tlukot vašeho srdce?
Je toxický?
Dokážou ho játra odbourat?
Je metabolizovaný v játrech?
Vyloučí ho ledviny?
Můžeme začít studovat dynamické reakce těla na účinky léku.
To by mohlo opravdu způsobit revoluci a dramaticky změnit budoucnost nejen ve farmaceutickém průmyslu, ale také v celé řadě rozličných odvětví, včetně kosmetického průmyslu.
Na čip můžeme třeba umístit kůži, kterou právě vyvíjíme v laboratoři, abychom otestovali, jestli jsou složky produktu, kterým jste se právě natřeli, bezpečné pro vaši kůži, aniž by je bylo třeba testovat na zvířatech.
Mohli bychom testovat bezpečnost chemikálií, kterým jsme každý den vystaveni v našem životním prostředí, třeba takových, jako jsou běžné čistící prostředky.
Mohli bychom také na čipy umístit orgány, na které se zaměřují bioteroristé nebo jež jsou vystavovány radiaci.
Mohli bychom je použít k rozpoznání nemocí jako je ebola nebo jiných smrtelných nemocí, jako je SARS.
Orgány na čipech by mohly v budoucnu změnit způsob provádění klinických testů.
Dneska je typický účastník klinických testů: průměrný.
Bývá to žena středního věku.
Nenašli byste mnoho takových testů, do kterých jsou zapojené děti, zatím dáváme každý den dětem léky a jediná bezpečná data, která o nich známe, jsou ta, která jsme získali testováním dospělých.
Děti nejsou dospělí.
Děti nereagují na léky stejně jako dospělí.
Jsou i jiné věci, jako třeba genetické rozdíly mezi populacemi, které mohou vést k jejich ohrožení vlivem nežádoucích reakcí na léky.
Představte si, že bychom mohli vzít buňky různým věkovým skupinám lidí, umístit je na čipy a vytvořit populační skupiny lidí na čipech.
To by opravdu mohlo změnit způsob provádění klinických testů.
A tohle je tým a lidé okolo, kteří se tím zabývají.
Máme inženýry, máme buněčné biology, máme klinické lékaře, kteří všichni spolupracují.
Ve Wyss Institute pozorujeme něco zcela neuvěřitelného.
Pozorujeme, jak dochází ke sbližování oborů, kdy biologie ovlivňuje způsob, jakým navrhujeme, konstruujeme, stavíme.
Je to docela vzrušující.
Navazujeme důležité vazby s průmyslem, například spolupracujeme se společností, která má zkušenosti s digitální výrobou ve velkém měřítku.
Pomohou nám s výrobou ne jednoho, ale miliónů těchto čipů, aby se dostaly do rukou co největšímu počtu výzkumníků.
A to je klíč k otevření potenciálu této technologie.
Dovolte mi, abych vám předvedla naše zařízení.
Je to prototyp, který naši inženýři konstruují v laboratoři a tento přístroj nám poskytuje ovládací prvky, které budeme potřebovat, abychom propojili 10 nebo i více orgánů na čipech dohromady.
Má něco velmi důležitého.
Nabízí jednoduché uživatelské rozhraní.
Takkže buněční biologové, jako jsem já, mohou přijít, vzít čip, umístit ho do kazety, jako tento prototyp, který zde vidíte, kazetu vložím do přístroje jako do CD přehrávače a můžu jít.
Zapojím a funguje.
Snadné. Pojďme se spolu zasnít o tom, co by to znamenalo pro budoucnost, kdybych mohla vzít vaše kmenové buňky a dát je na čip nebo třeba ty vaše a dát je na čip.
Byl by to čip přizpůsobený konkrétně vám.
Všichni zde jsme různí jedinci a rozdíly mezi jedinci znamenají, že budeme na léky reagovat rozdílně a někdy i neočekávaně.
Já sama jsem před pár lety měla opravdu hrozné bolesti hlavy, nemohla jsem se jí zbavit a říkala jsem si „Zkusím něco jiného.“
Vzala jsem si nějaký Advil. Patnáct minut nato už mě vezli na pohotovost s plně rozvinutým astmatickým záchvatem.
Nebylo to samozřejmě smrtelné, ale naneštěstí některá z těchto reakcí na nežádoucí účinky léku smrtelná být může.
Jak jim tedy můžeme předcházet?
Představte si, že jednou budeme mít Geraldinu na čipu, Danielu na čipu, že vy budete na čipu.
Představte si individuální medicínu.
Děkuji. (Potlesk)
Když dělám svou práci, lidé mě nesnáší.
Vlastně čím lépe dělám svoji práci, tím více mě lidé nesnáší.
A ne, nedávám pokuty, a nejsem ani pohřebák.
Jsem progresivní lesbická mluvčí
na Fox News. (Potlesk) Takže jste to všichni slyšeli, že? Jen tak pro jistotu.
Jsem homosexuální mluvčí na Fox News.
Řeknu vám, jak to dělám, a tu nejdůležitější věc, co jsem se naučila.
Takže jdu do televize.
Debatuji s lidmi, kteří chtějí doslova zruinovat všechno, čemu věřím, občas dokonce s takovými, co nechtějí, abych já a lidé mně podobní vůbec existovali.
Je to skoro jako Den díkuvzdání se svým konzervativním strýcem na steroidech, v živém televizním přenosu pro miliony diváků.
Je to skoro přesně právě takové.
A to je pouze vysílání.
Nenávistné dopisy, které dostávám jsou neuvěřitelné.
Jen minulý týden jsem dostala 238 takových strašných emailů, a více nenávistných tweetů, než jen mohu spočítat.
Nazvali mě idiotem, zrádcem, pohromou, děvkou, škaredým chlapem, a to vše jen v jednom emailu.
(Smích) Takže co jsem si uvědomila jakožto konečný adresát vší této špíny?
Moje největší poznání je, že po desetiletí jsme se zaměřovali na politickou korektnost, ale na čem záleží mnohem více je emoční korektnost.
Dám vám malý příklad.
Nezáleží mi na tom, jestli mne nazvete mužatkou.
Vážně ne. Záleží mi na dvou věcech.
Zaprvé, že to správně napíšete.
(Smích) (Potlesk) Jen pro osvěžení, je to D-Y-K-E.
(angl., pozn. řekl.) Divili byste se.
A za druhé, nezáleží mi na tom slově, ale na způsobu, jakým ho užijete.
Jste přátelští? Nebo jen naivní?
A nebo se mi opravdu snažíte ublížit?
Emoční korektnost je tón, ten pocit, jak říkáme to, co říkáme, respekt a soucit, jenž si projevujeme navzájem.
A co jsem si uvědomila je, že politická přesvědčivost nezačíná nápady, fakty ani daty.
Politická přesvědčivost začíná emoční korektností.
Když jsem šla poprvé do práce ve Fox News, pravdivé přiznání, očekávala jsem jeskyni plnou Neandrtálců.
A to, pokud dáváte pozor, není emočně korektní.
Ale liberálové na mé straně, můžeme být nesebekritičtí, můžeme být povýšení, můžeme být přezíraví ke komukoli, kdo s námi nesouhlasí.
Jinými slovy, můžeme být politicky korektní, ale emočně špatní.
A to, mimochodem, znamená, že nás lidé nemají rádi, že?
A tady to má háček.
Konzervativci jsou opravdu milí.
Nemyslím tím všechny, hlavně ne ty, co mi posílají urážlivou poštu, ale divili byste se.
Sean Hannity je jeden z nejmilejších mužů, co jsem kdy poznala.
Tráví svůj volný čas tím, že domlouvá svým zaměstnancům rande na slepo a vím, že kdybych měla kdykoliv nějaký problém, on by mi pomohl, jak by jen mohl.
Myslím, že Sean Hannity je z 99 procent politicky chybný, nicméně jeho emoční korektnost je překvapivě působivá,
a to je důvod, proč ho lidé poslouchají.
Protože nemůžete nikoho přimět s vámi souhlasit, aniž by vám nejprve naslouchal.
Trávíme tolik času mluvením jeden přes druhého a ne dost času objasňováním našich neshod,
a pokud bychom dokázali najít soucit k sobě navzájem, tak můžeme zkoušet najít společnou řeč.
Vlastně to zní dost nepřirozeně, když to tu takhle říkám, ale pokud se to pokusíte dělat ve skutečnosti, je to opravdu mocné.
Takže když někdo řekne, jak moc nenávidí imigranty, pokouším se představit si, jak vyděšený musí být, že se jeho společnost mění v porovnání s tím, co vždy znal.
Nebo když někdo říká, že nemá rád učitelské odbory, vsadím se, že ho opravdu ničí to, jak to se školu jeho dětí jde z kopce, a jenom se snaží najít nějakého viníka.
Naší výzvou je najít takový soucit pro druhé, který i my sami od druhých očekáváme.
A to je emoční korektnost.
Neříkám, že je to jednoduché.
V průměru 5,6 krát denně musím zabránit sama sobě v odepsání všem těm nenávistných zprávám přívalem odporných vulgarismů.
Celé to hledání soucitu a společné řeči s vaším nepřítelem je pro mě něco jako politicko-spirituální cvičení, a to nejsem Dalajláma.
Nejsem perfektní, ale zato jsem optimistka,
protože nedostávám pouze nenávistnou poštu.
Dostávám taky mnoho opravdu milých dopisů, vážně hodně.
A jeden z mých nejoblíbenějších začíná takhle: „Nejsem velký fanoušek vašich politických názorů nebo vaší občas překroucené logiky, ale hodně si vás vážím jakožto osoby."
Tenhle člověk se mnou nesouhlasí, zatím.
(Smích) Ale naslouchá. Ne proto co jsem řekla, ale proto jakým způsobem to říkám.
A nějak, ačkoli jsme se nikdy nepotkali, jsme dokázali vytvořit pouto.
To je emoční korektnost, a to je způsob, jak začít takovou konverzaci, která opravdu povede ke změně.
Děkuji.
(Potlesk)
(Zvuky vody) Tohle video bylo pořízeno v podmořské laboratoři Aquarius, která se nachází 4 míle od pobřeží u Key Larga, přibližně 18 metrů pod hladinou.
NASA využívá toto extrémní prostředí k výcviku astronautů a akvanautů, a loni nás pozvali, abychom je navštívili.
Všechny záběry byly pořízeny naším robotem ROV, což je robot, kterého jsme postavili v naší garáži.
ROV je anglická zkratka pro Dálkově Řízené Vozidlo. To v našem případě znamená, že náš malý robot posílá živé video přes mimořádně tenké vlákno do našeho počítače.
Vše je open source, což znamená, že publikujeme a sdílíme na internetu všechny naše konstrukční návrhy a všechen náš zdrojový kód, čímž komukoli dovolujeme, aby jej upravoval, zlepšoval nebo měnil jeho podobu.
Je vyroben převážně z věcí, které běžně koupíte, a stojí asi 1000krát méně než roboty, které použil James Cameron ke zkoumání Titanicu.
Dálkově řízená vozidla nejsou tedy žádnou novinkou.
Existují už desítky let.
Vědci je používají ke zkoumání oceánů.
Ropné společnosti je používají k výzkumu a výstavbám.
To, co jsme vytvořili, není nijak zvláštní.
Zvláštní ale je, jak jsme jej vytvořili.
Chci vám představit krátký příběh o tom, jak to všechno začalo.
Před pár lety jsme se můj kamarád Eric a já rozhodli, že chceme prozkoumat tuto podvodní jeskyni na úpatí Sierry Nevady.
Slyšeli jsme příběh o ztraceném zlatě z období zlaté horečky, a tak jsme to chtěli prozkoumat.
Bohužel jsme neměli ani peníze, ani nástroje k sestrojení robotu.
Eric měl výchozí představu podoby robotu, ale neměli jsme všechny části, které k tomu byly potřeba, takže jsme udělali to, co by v naší situaci udělal každý: požádali jsme o pomoc přes internet.
Konkrétně jsme vytvořili tuto stránku: openROV.com, kde jsme představili naše záměry a plány. Během prvních pár měsíců jsme to byli jen Eric a já, kdo psal na diskusním fóru, ale docela brzy jsme začínali dostávat zpětnou vazbu od různých kutilů a nadšenců, a poté nám začali i profesionální námořní inženýři dávat rady, co bychom měli dělat.
Pokračovali jsme v práci. Hodně jsme se toho naučili.
Pracovali jsme na prototypu, když jsme se konečně rozhodli, že jej chceme jít vyzkoušet do jeskyně.
Byli jsme připraveni. Někdy touto dobou se naše malá expedice proslavila, protože se objevila na stránkách New York Times.
A docela jsme byli udiveni zájmem lidí, kteří chtěli stavebnici, aby si mohli postavit vlastní ROV.
A tak jsme se rozhodli, že založíme kampaň na Kickstarteru. Jakmile jsme ji spustili, získali jsme finance k dosažení našeho cíle během dvou hodin, což bylo velice nečekané, a použili jsme je na výrobu stavebnic.
Ale museli jsme se napřed naučit, jak je vyrábět.
Myslím tím, že jsme se museli naučit provádět malosériovou výrobu.
Rychle jsme zjistili, že naše garáž není dostatečně velká na to, aby poskytla prostor pro tuto činnost.
Nicméně jsme byli schopni stavebnice vyrobit, a to díky firmě TechShop, která nám ohromně pomohla, takže jsme pak mohli rozeslat naše stavebnice po celém světě, krátce před Vánoci minulý rok, takže je to vlastně nedávno.
A pak jsme začali dostávat videa a fotky od lidí z celého světa, včetně tohoto obrázku pořízeného pod ledem v Antarktidě.
Taky jsme se dozvěděli, že tučňáci milují roboty.
(Smích) Zveřejňovali jsme všechny ty obrázky na stránkách, abychom tím povzbuzovali co nejvíce lidí, aby robota postavili.
Je to jediný způsob, jak jsme toho mohli docílit.
Tím, že jsme open source, jsme vytvořili distribuovanou síť výzkumu a vývoje, takže se posouváme vpřed rychleji než někdo, kdo je financován z podnikového rozpočtu.
Ve skutečnosti je samotný robot pouze polovinou příběhu.
Skutečný potenciál, dlouhodobý potenciál, je v komunitě oceánských výzkumníků, kteří mají vlastní vybavení, jež se utváří po celém světě.
Co můžeme objevit, když budou tisíce těchto zařízení brázdit moře?
Patrně si teď všichni lámete hlavou, jak to dopadlo s tou jeskyní.
Našli tam to zlato?
No, nenašli jsme žádné zlato, ale uvědomili jsme si, že to, co jsme našli, je mnohem hodnotnější.
Byl to letmý pohled do možné budoucnosti výzkumu oceánů.
Je to něco, co se neomezuje na svět Jamesů Cameronů, ale něco, čeho se můžeme všichni zúčastnit.
Je to podvodní svět, který prozkoumáváme všichni společně.
Děkuji.
(Potlesk)
Rád bych udělal v podstatě totéž co minule a vybral si příjemné a lehké téma.
Minule jsem mluvil o smrti a umírání,
dnes se budu věnovat duševním chorobám.
Ale musí to být technologické, takže budu hovořit o elektrošokové terapii.
(Smích) Už od dob, kdy si člověk poprvé všiml, že někteří z jeho kolegů, ostatních lidí mohou být jiní, mohou být zvláštní, mohou být ve vážné depresi nebo mít to, co dnes nazýváme schizofrenie, byl si jistý, že tento typ choroby je způsoben zlými duchy, kteří lidem vstupují do těl. Takže jediným způsobem, jak tyto nemoci léčit,
byl v dávných dobách nějaký druh vymítání, což vlastně pokračuje i dnes, jak víte.
Ale nestačilo jen využívat služeb kněžích.
Když asi 450 let před Kristem začala být medicína trochu vědecká, díky Hippokratovi a spol., snažili se najít byliny, které by ty zlé duchy doslova vytřepaly z těla ven.
Objevili tedy určité rostliny, které mohou vyvolávat křeče.
A v Herbářích se až do pozdního středověku, do renesance, objevovaly v hojném počtu recepty na vyvolání křečí, které vytřepou zlé duchy.
Nakonec v šestnáctém století jeden lékař jménem Theophrastus Bombastus Auricularis von Hohenheim, zvaný Paracelsus, což je jméno, které by některým z vás mohlo něco říkat (Smích) ...starý dobrý Paracelsus, zjistil, že může předvídat intenzitu křečí, pokud k jejich vyvolání použije odměřené množství kafru.
Dovede si představit, že otevřete skříň, vytáhnete kuličku proti molům a začnete ji žvýkat, kdykoliv máte depresi?
Je to lepší než Prozac, ale stejně to nedoporučuji.
V sedmnáctém a osmnáctém století se tedy dále pátralo po dalších lécích, které by fungovaly jako kafr.
No a na scénu přichází Benjamin Franklin, který si téměř způsobil záchvat křečí po zásahu elektrickým výbojem z konce jeho létajícího draka.
A proto začali lidé myslet při vyvolávání křečí na elektřinu.
Přesuneme se teď do roku 1932, kdy si tři italští psychiatři, kteří se hlavně zabývali léčbou deprese, začali mezi svými pacienty, kteří byli zároveň epileptici všímat, že když měli sérii epileptických záchvatů, více záchvatů v řadě, deprese velmi často polevila.
A nejen polevila, někdy se ani nemusela vrátit.
Začali se tedy zabývat vyvoláváním křečí, kontrolovaných typů křečí.
A pak je napadlo: "No, elektřinu máme, pojďme někoho zapojit do zásuvky. Potom se přece vždycky lidem postaví vlasy a začnou sebou házet."
Vyzkoušeli to tedy na několika prasatech a všechna přežila.
Pak zašli na policii a řekli: "Víme, že na římském vlakovém nádraží se potulují všechny možné ztracené existence, které si pro sebe mumlají nesmysly.
Můžete nám jednoho z nich přivést?"
Někoho, kdo je, jak říkají Italové, "cagutis."
Našli tedy jednoho takového "cagutise" devětatřicetiletého muže, který byl opravdu beznadějně schizofrenní, byl známý tím, že už po měsíce prakticky žije ve vlastních výkalech a mluví úplné nesmysly, a přijali ho do nemocnice.
No a tito tři psychiatři ho po dvou nebo třech týdnech pozorování položili na stůl a připojili jeho spánky k velmi slabému zdroji proudu.
Řekli si: "No, zkusíme 55 voltů na dvě desetiny vteřiny.
To mu nijak závažně neublíží."
A přesně tohle udělali.
No, a očitý svědek té události, který mi o tom povídal asi před 35 lety, když jsem o těchhle věcech přemýšlel kvůli jednoho mého výzkumu,
mi řekl: "Ten chlápek" - a nezapomeňte, že ho předtím ani neuspali - "se po tomhle silném grand mal záchvatu posadil, podíval na ty tři doktory a řekl: 'Co to kurva děláte, vy kreténi?' " (Smích) Škoda že to neumím říct italsky.
No, byli samozřejmě bez sebe štěstím, protože během týdnů pozorování neřekl jediné smysluplné slovo.
Připojili ho tedy znova a tentokrát použili 110 voltů na půl sekundy.
A k jejich překvapení hned potom začal mluvit, jako by mu nic nebylo.
Trochu do toho pak zase spadl, takže podstoupil ještě několik procedur a v podstatě byl uzdraven. Ale samozřejmě, protože to byl schizofrenik,
za pár měsíců se jeho stav zase zhoršil.
Napsali o tom ale článek a celý západní svět začal používat elektřinu k vyvolání křečí u lidí se schizofrenií nebo závažnými depresemi.
Na schizofreniky to až tak dobře neúčinkovalo, ale ve třicátých a čtyřicátých letech už bylo jasné, že elektrokonvulzivní terapie je velmi, velmi efektivní při léčbě depresivních stavů.
No a protože v té době nebyla dostupná žádná antidepresiva, stala se velmi, velmi populární.
Pacienty před zákrokem uspali a pak vyvolali křeče, ale problém byl v tom,
že neexistoval způsob jak paralyzovat svaly,
takže lidé při zákroku prodělali grand mal záchvat.
Lámali si kosti - zvlášť staří, křehcí lidé, takže to nebylo použitelné.
A pak, ve druhé polovině padesátých let, byla vyvinuta takzvaná myorelaxancia a tím pádem jste mohli vyvolat kompletní konvulzi - elektroencefalickou konvulzi, která je pozorovatelná na EEG - aniž byste vyvolali jakékoliv křečovité stahy svalů, až na drobné záškuby v prstech na nohou.
Opět to tedy byla velmi populární a užitečná metoda.
V polovině šedesátých let ale na trh přišla první antidepresiva.
První byl Tofranil. V sedmdesátých a osmdesátých letech se objevila další
a byla velmi účinná.
Svazy na ochranu práv pacientů začaly proto být velmi znepokojené věcmi, kterých byly svědky v nemocnicích. Od celého konceptu elektrokonvulzivní terapie, elektrošoků, bylo upuštěno. V posledních deseti letech ale zažívá renezanci.
A příčinou té renezance je to, že asi deset procent lidí se závažnými depresemi nereaguje na žádné pokusy o léčbu.
Proč vám ale vlastně na tomto setkání vyprávím tento příběh?
Vyprávím vám ho, protože už od chvíle, kdy mi Richard zavolal a poprosil mě, abych tu promluvil - stejně jako prosil všechny ostatní přednášející - aby promluvili o něčem, co by pro toto publikum bylo nové, o čem jsme ještě nemluvili ani nepsali,
jsem si tuto chvíli plánoval.
Důvodem je to, že jsem člověk, kterému před téměř třiceti lety zachránily život dvě série elektrošokové terapie.
A rád bych vám o tom povyprávěl.
V šedesátých letech jsem byl ženatý ... Kdybych řekl "nešťastně",
asi by to byla největší zdrženlivost roku.
Bylo to příšerné.
V této místnosti je určitě dost rozvedených lidí, kteří poznali to nepřátelství, ten vztek a všechno ostatní.
Měl jsem dost těžké dětství a velmi složité dospívání, kvůli... ne snad chudobě, ale byli jsme jí dost blízko.
Také za to mohl fakt, že nikdo z naší rodiny nemluvil anglicky, nikdo nedovedl anglicky číst ani psát.
Mohla za to úmrtí, nemoci a spousta dalších věcí.
Byl jsem trochu náchylný k depresím.
No a jakmile to mezi mnou a mou ženou začalo být špatné, když jsme se opravdu začali nesnášet, stal jsem se v průběhu několika let postupně depresivním, když jsem se snažil zachránit manželství, které nemohlo být zachráněno.
Nakonec jsem začal plánovat všechny mé větší chirurgické zákroky na poledne nebo jednu hodinu odpoledne, protože jsem nedokázal vstát z postele před jedenáctou.
Všichni, kteří trpěli depresemi to znají.
Nemohl jsem ze sebe ani shodit peřinu.
No a já pracoval ve fakultní nemocnici, kde se zná každý s každým a mým kolegům bylo vše jasné,
takže mi posílali méně a méně pacientů.
Se zmenšujícím se počtem pacientů se má deprese zhoršovala, až jsem si nakonec pomyslel: "Bože, já už dál nemůžu pracovat."
A vlastně to nic nezměnilo, protože jsem už neměl koho léčit.
Poradil jsem se tedy s mým lékařem a nastoupil jsem na psychiatrické oddělení naší nemocnice.
Mí kolegové tam, kteří mě znali od školy, tvrdili: "Neboj se, kamaráde. Za šest týdnů
jsi zpátky na operačním sále.
Všechno bude v pořádku."
No, víte, co to je hovězí stolice?
To jejich ujišťování byla pořádná hovězí stolice.
A znám pár lidí, kteří si takovým lhaním vysloužili definitivu.
(Smích) Byl jsem tedy jedním z jejich neúspěchů.
Ale nebylo to tak prosté. Když jsem byl propuštěn z jejich oddělení, nemohl jsem normálně fungovat.
Stěží jsem dohlédl metr a půl před sebe.
Místo chůze jsem se šoural. Pořád jsem byl předkloněný.
Jen zřídka jsem se myl.
Někdy jsem se neholil.
A bylo jasné - tedy ne mně, mně tehdy už nebylo jasné vůbec nic - že potřebuji dlouhodobou hospitalizaci v tom hrozivém místě, kterému se říká psychiatrická léčebna.
Na jaře roku 1973 jsem tedy byl přijat do Institute of Living, který se dříve jmenoval Hartford Retreat.
Byl založen v osmnáctém století, jako největší psychiatrická léčebna ve státě Connecticut, kromě těch obřích veřejných nemocnic, které tehdy existovaly.
Vyzkoušeli na mě všechno, co měli. Zkusili klasickou psychoterapii.
Zkusili každý lék, který byl tehdy dostupný.
A to měli Tofranil i jiné věci - Mellaril, kdo ví co všechno.
Nestalo se nic, kromě toho, že jsem z jednoho z těch léků zežloutl.
Nakonec, protože jsem byl v Connecticutu známý, se kvůli mě rozhodli svolat poradu zkušenějších lékařů.
Všichni se tedy sešli a já později zjistil, co se tam dělo.
Dali hlavy dohromady a rozhodli, že už není nic, co by mohli udělat pro toho chirurga, který se v podstatě odstřihl od světa, který už v té době byl tak přemožený, nejen depresí a pocity méněcennosti a neschopnosti, ale i obsesivním myšlením, obsesivním myšlením o shodách náhod.
Byla třeba některá čísla, která mě, kdykoliv jsem je viděl, nesmírně rozčílila, měl jsem spoustu rituálů -
prostě strašné, strašné věci.
Vzpomínáte si, jak jste jako děti museli šlápnout na každou čáru?
No a já byl dospělý člověk, který dodržoval všechny tyhle rituály a v hlavě jsem měl pořád bušící, divoký strach.
Viděli jste asi ten obraz Edvarda Muncha, "Výkřik."
"Výkřik." Každá vteřina byla výkřik.
Bylo to nesnesitelné. A oni rozhodli, že to je neléčitelné,
že neexistuje žádné řešení. Ale jedna metoda tu byla, dokonce byla v Hartfordské nemocnici na počátku čtyřicátých let zavedena do praxe. Asi si dokážete představit, o co šlo - byla to prefrontální lobotomie.
A tak rozhodli - a já o tom tehdy nevěděl, dozvěděl jsem se to až později - že jediná věc, kterou pro tohohle 43letého muže mohou udělat, je prefrontální lobotomie.
Stejně jako v každé jiné nemocnici měl můj případ na starosti mladší lékař.
Bylo mu 27 let a dvakrát nebo třikrát týdně za mnou chodíval.
A já tam samozřejmě v tu dobu byl už asi tři nebo čtyři měsíce.
Poprosil o setkání se staršími lékaři a oni mu vyhověli, protože měl mezi nimi velmi dobrou pověst. Mysleli si o něm, že má před sebou mimořádnou budoucnost.
A on si před nimi stál za svým: "Ne, já toho muže znám lépe než kdokoliv z vás.
Potkávám se s ním velmi často,
vy ho viděli jen párkrát nebo si pouze čtete zprávy.
Opravdu jsem upřímně přesvědčen, že základním problémem je zde čistá deprese ze které pramení všechno to obsesivní myšlení."
A určitě víte, co se stane s pacientem po prefrontální lobotomii.
Výsledek bude na škále od celkem špatného po hrozný, hrozný, hrozný. Pokud se mu povede nejlépe, jak to jen půjde,
nebude už mít žádné obsese, nejspíš ani depresi, ale bude emočně otupený, nikdy se nevrátí k chirurgii, nikdy už nebude pro své děti milujícím otcem, kterým býval - jeho život se změní.
A pokud bude výsledek obvyklý, skončí jako v "Přeletu nad kukaččím hnízdem." To znáte, ne? Prakticky bude po zbytek života lhostejný ke svému okolí.
No a ten mladý lékař řekl: "Nevyzkoušíme sérii elektrošokové terapie?"
A víte, proč mu vyhověli?
Aby mu udělali radost.
Jen si pomysleli: "No, uděláme sérii o deseti elektrokonvulzích.
Ztratíme sice trochu času, ale to je jedno.
Nic to nezmění." Udělali tedy sérii o deseti, přičemž obvykle se dělalo šest až osm, i teď je obvyklých šest až osm, připojili na mě dráty, uspali mě, dali mi myorelaxans.
Šest výkonů nezabralo. Sedm nezabralo. Osm nezabralo.
Při devátém jsem si všiml - a je úžasné, že jsem byl schopen si vůbec něčeho všimnout - všiml jsem si změny.
Při desátém jsem si všiml výrazné změny.
Znovu za nimi zašel a povolili mu dalších deset.
A znovu si nikdo z nich, bylo jich asi sedm nebo osm, nemyslel, že to k něčemu bude. Mysleli si, že ty změny jsou dočasné.
Jenže! U šestnáctého, sedmnáctého
se už objevily zřejmé změny v tom, jak jsem se cítil.
Po osmnáctém a devatenáctém už jsem byl schopen v noci spát.
A po dvacátém už jsem cítil, opravdu jsem to cítil, že se z toho dostanu, že už jsem dost silný na to, abych svou vůlí překonal své obsesivní myšlení.
Abych se zbavil deprese.
A nikdy jsem nezapomněl - nikdy nezapomenu - na to, jak jsem stál v kuchyňce, bylo to nedělní ráno v lednu roku 1973... 74, stál jsem sám v kuchyňce a říkal jsem si: "Mám už dost síly, abych to zvládnul."
Jako by se ty pevně zamotané dráty najednou rozpletly a já mohl jasně myslet.
Ale potřeboval jsem formulku.
Něco, co jsem si mohl pro sebe říct, kdykoliv jsem začal myslet obsesivně.
No, fanoušci Gilberta a Sullivana si pamatují "Ruddy Gore" a Šílenou Margaret, a vědí, že byla vdaná za chlápka jménem Sir Despard Murgatroyd.
A v té hře každých asi pět minut začala šílet
a on jí řekl: "Musíme mít slovo, kterým tě přivedeme zpátky do reality, a to slovo, má drahá, bude 'Basingstoke.'" Takže pokaždé, když začala trochu bláznit, řekl "Basingstoke!"
a ona odpověděla: "Basingstoke, přesně tak." A na chvíli se zase uklidnila.
No, víte, já jsem z Bronxu. Nedokážu vyslovit "Basingstoke."
Ale měl jsem něco lepšího.
A bylo to velmi prosté.
Bylo to: "Ale do prdele s tím!"
(Smích) Daleko lepší než Basingstoke, aspoň pro mě.
A fungovalo to, bože, fungovalo.
Pokaždé, když jsem začal myslet obsesivně - což bylo, jak už jsem říkal, po 20 šokových terapiích - řekl jsem "Ale do prdele s tím."
A věci se neustále zlepšovaly a během tří nebo čtyř měsíců jsem byl propuštěn z nemocnice a přidal jsem se ke skupině chirurgů,
ve které jsem mohl pracovat s ostatními lidmi z okolí, ne přímo v New Havenu, ale blízko.
Zůstal jsem tam tři roky.
Po třech letech jsem se vrátil do New Havenu, to už jsem byl znovu ženatý.
Mou ženu jsem vlastně vzal s sebou, abych si byl jistý, že to zvládnu.
Vrátily se k nám mé děti.
Měl jsem pak ještě další dvě.
Oživil jsem kariéru, byla lepší než kdy předtím.
Rovnou jsem se vrátil na univerzitu a začal psát knihy.
Víte, byl to úžasný život.
Je to už, jak jsem říkal, skoro 30 let.
Asi před šesti lety jsem s chirurgií přestal a stal se spisovatelem na plný úvazek, jak mnozí víte.
Ale všechno to bylo velmi vzrušující.
Velmi šťastné. Jednou za čas si musím říct: "Ale do prdele s tím."
Sem tam jsem trochu depresivní nebo obsesivní.
Takže jsem se toho úplně nezbavil.
Ale efekt to mělo, vždycky to mělo efekt.
Proč jsem se rozhodl vám o tom povědět, potom, co jsem to celou dobu držel v tajnosti? No, ti, kteří znají některé mé knihy ví,
že jedna je o smrti a umírání, jedna o lidském těle a lidské duši, jedna o tom, jak jsou mystické myšlenky neustále v našich hlavách -
a že všechny jsou spojeny s mou osobní zkušeností.
Někdo by si při čtení těch knih mohl myslet, a dostal jsem o nich tisíce dopisů od lidí, kteří si to myslí, že podle mého životního příběhu, jak jsem ho zobrazil v mých knihách, podle příběhu mého dětství, jsem někdo, kdo musel překonat nepřízeň osudu. Že jsem někdo, kdo pil z kalichu hořkosti v průběhu téměř katastrofálního dětství a vyšel z toho nejen nezraněn, ale také posilněn.
Opravdu to mám v hlavě srovnané, takže můžu lidem radit o smrti a umírání, takže můžu mluvit o mysticismu a lidské duši.
A vždycky jsem se kvůli toho cítil provinile.
Cítil jsem se jako podvodník, protože mí čtenáři nevěděli to, co jsem vám právě řekl.
Vědí to někteří lidé v New Havenu, samozřejmě, ale obecně se to neví.
Jeden z důvodů, proč jsem o tom dnes přišel mluvit je - upřímně řečeno sobecky - zbavit se břemena a dát světu vědět, že všechny ty knihy nenapsala bezstarostná mysl.
Ale ještě důležitější je myslím to, že dost velká část lidí v obecenstvu má pod 30 let a samozřejmě je tu dost lidí starších.
Pro vás pod třicet, a připadá mi, že skoro všichni z vás, lépe řečeno všichni z vás, jste buď na prahu nádherné a vzrušující kariéry, nebo už nádhernou a vzrušující kariéru máte - a může se vám stát cokoliv.
Věci se mění.
Stávají se nehody.
Vrátí se něco z vašeho dětství, co vás bude strašit.
Něco vás vyhodí ze zajetých kolejí.
Doufám, že se to nepřihodí nikomu z vás, ale malá část se tomu nejspíš nevyhne.
I těm, kterým se nic nepřihodí, bude život házet klacky pod nohy.
A pokud jsem já, beze zbytku odvahy, úplně na dně, kde jsem byl v sedmdesátých letech, a bez naděje na záchranu, jak si myslela ta skupina velmi zkušených psychiatrů, pokud jsem já dokázal najít cestu zpátky, věřte mi, že ji dokáže najít kdokoliv z jakéhokoli neštěstí, které se během jejich života přihodí.
A pro ty, kteří jsou starší, kteří prožili něco možná ne tak špatného jako tohle, ale kteří prošli těžkými časy, možná jako já ztratili všechno a museli začít znovu - možná jim budou některé z těch věcí připadat povědomé.
Můžete se zotavit.
Můžete se spasit.
A můžete vstát z mrtvých.
Příběhy o vzkříšení existují v každé společnosti, která kdy byla studována, a není to jen proto, že sníme o možnosti zmrtvýchvstání a uzdravení, ale proto, že se to opravdu děje.
A děje se to často.
Možná nejznámějším příběhem o zmrtvýchvstání, kromě těch náboženských, je příběh o Fénixovi, ten starodávný příběh o Fénixovi, který každých 500 let povstane z vlastního popela, aby prožil život, který je krásnější než byl předtím.
Richarde, děkuji ti.
Mám otázku: Kdo z vás si vzpomíná, kdy si poprvé uvědomil, že zemře?
Já ano, byl jsem malý kluk a můj dědeček právě zemřel a vzpomínám si, jak jsem o pár dní později ležel v noci v posteli a snažil si uvědomit co se stalo.
Co to znamená, že je mrtvý?
Kam odešel?
Jako by se v realitě otevřela díra a pohltila ho.
Ale pak mě napadla opravdu šokující otázka: Jestli mohl umřít, může se to stát i mně?
Může se ta díra v realitě otevřít a pohltit mě?
Mohla by se otevřít pod mou postelí a pohltit mě ve spánku?
V určité chvíli si všechny děti uvědomí smrt.
Může se to samozřejmě stát různými způsoby a obvykle to přichází v stádiích.
Naše pojetí smrti se vyvíjí, jak stárneme.
A pokud dosáhnete do temných koutů své paměti, možná si vzpomenete na něco podobného, co jsem cítil, když můj dědeček zemřel a já jsem si uvědomil, že se mi to může stát také, ten pocit, že za tímto vším čeká nicota.
A tento vývoj v dětství odráží vývoj našeho druhu.
Stejně jako byl bod ve vašem vývoji jako dítěte, kdy se váš pojem o sobě a o čase stal dostatečně sofistikovaným, abyste si uvědomili, že jste smrtelní, tak v nějakém bodě vývoje našeho druhu se u někoho z prvních lidí stalo pojetí sebe a času dostatečně sofistikovaným, aby si první člověk uvědomil "Umřu."
Toto je, pokud chcete, naše prokletí.
Je to cena, kterou platíme za to, že jsme tak zatraceně chytří.
Musíme žít s vědomím, že ta nejhorší možná věc, která se může stát, se jednoho dne určitě stane, konec všech našich plánů, našich nadějí, našich snů, našeho osobního světa.
Každý žijeme ve stínu osobní apokalypsy.
A to je hrozivé. Je to děsivé.
A tak hledáme cestu ven.
A v mém případě, protože mi bylo asi pět let, to znamenalo zeptat se mojí maminky.
Když jsem se začal ptát co se stane, když umřeme, odpovídali tehdy dospělí kolem mě s typicky anglickou směsí neohrabanosti a polosrdečného křesťanství, a věta, kterou jsem nejčastěji slyšel, byla, že děda je teď "tam nahoře a dívá se na nás" a kdybych měl umřít taky, což se samozřejmě nestane, pak bych taky šel tam nahoru, a smrt tak zněla hodně jako existenciální výtah.
To neznělo moc věrohodně.
Tenkrát jsem se dívával na dětské zprávy a bylo to období průzkumu vesmíru.
Nahoru do nebe pořád létaly rakety, nahoru do vesmíru, tam nahoru.
Ale žádný z astronautů, když se vrátili, nikdy nezmínil, že by potkal mého dědu nebo jiné mrtvé lidi.
Ale bál jsem se a myšlenka, že musím jet existenciálním výtahem, abych viděl svého dědu, zněla mnohem líp než pohlcení nicotou ve spánku.
A tak jsem tomu stejně věřil, i když to moc nedávalo smysl.
A tento myšlenkový proces, kterým jsem prošel jako dítě a od té doby ještě mnohokrát také jako dospělý, je výsledkem toho, čemu psychologové říkají předpojatost.
Předpojatost je způsob, kterým systematicky chápeme věci špatně, způsob jakým špatně odhadujeme, špatně posuzujeme, překrucujeme realitu nebo vidíme to, co chceme vidět a předpojatost, o které mluvím, funguje takto: Vystavte někoho faktu, že zemře, a uvěří skoro každému příběhu, který mu řekne, že to není pravda a že může místo toho žít navždy, i když to znamená, že pojede existanciálním výtahem.
Toto můžeme vidět jako největší předpojatost ze všech.
Byla prokázána na více než 400 empirických studiích.
Tyto studie jsou důmyslné, ale jednoduché.
Fungují takto.
Vezmete dvě skupiny lidí, kteří jsou si podobní ve všech relevantních ohledech, a jedné skupině připomenete, že zemřou, ale druhé ne, pak porovnáte jejich chování.
Tak pozorujete, jak se chování stává předpojatým, když si lidé uvědomí svou smrtelnost.
A pokaždé dostanete stejný výsledek: Lidé, kterým se připomene jejich smrtelnost, pravděpodobněji uvěří příběhům, které jim řeknou, že můžou uniknout smrti a žít navždy.
Tady je příklad: Jedna nedávná studie vzala dvě skupiny agnostiků, to jsou lidé, kteří jsou nerozhodnutí ve své náboženské víře.
Jednu skupinu požádali, aby mysleli na smrt.
Druhou skupinu požádali, aby mysleli na samotu.
Pak se jich znovu zeptali na jejich náboženské vyznání.
Ti, kteří byli požádáni, aby mysleli na smrt, pak s dvakrát větší pravděpodobností vyjádřili víru v Boha a Ježíše.
Dvakrát pravděpodobněji.
I když byli předtím všichni stejní agnostici.
Ale vložte do nich strach ze smrti a poběží k Ježíši.
To ukazuje, že připomínat lidem smrt je činí předpojatými k tomu uvěřit, bez ohledu na důkazy a funguje to nejen v náboženství, ale v jakémkoli systému víry, který slibuje nesmrtelnost v nějaké formě, ať už je to stát se slavným nebo mít děti nebo dokonce nacionalismus, který slibuje, že můžete žít dál jako část většího celku.
Tato předpojatost utvořila průběh lidské historie.
Teorie o této předpojatosti ve více než 400 studiích se jmenuje teorie řízení hrozeb a myšlenka je jednoduchá.
Je to jen toto. Utváříme své pohledy na svět, tedy příběhy, které si vyprávíme o světě a našem místě v něm tak, aby nám pomohly zvládnout hrůzu ze smrti.
A tyto příběhy o nesmrtelnosti mají tisíc různých projevů, ale mám za to, že za touto zřejmou růzností jsou vlastně jen čtyři základní formy, které obsahují tyto příběhy o nesmrtelnosti.
A můžeme vidět, že se opakují během historie, jen s drobnými odchylkami, které odráží soudobý slovník.
Teď krátce představím tyto čtyři základní formy příběhu o nesmrtelnosti a chci vám ukázat, jakým způsobem jsou převyprávěny jednotlivými kulturami nebo generacami s použitím jejich soudobého slovníku.
První příběh je nejjednodušší.
Chceme se vyhnout smrti a sen, že to bude v tomto těle, navždy v tomto světě, je prvním a nejjednodušším druhem příběhu o nesmrtelnosti a může to znít napoprvé nepravděpodobně, ale vlastně téměř každá kultura v lidské historii měla nějaký mýt nebo legendu o elixíru života nebo fontáně mládí nebo o něčem, co nám slíbí, že tu budeme navždy.
Starověký Egypt měl takové mýty, starověký Babylon, starověká Indie.
V evropské historii je najdeme v práci alchymistů, a samozřejmě tomu dnes stále věříme, jen vyprávíme tento příběh slovy vědy.
Před 100 lety byly právě objeveny hormony a lidé doufali, že hormonální léčba vyléčí stárnutí a nemoci a dnes vkládáme naše naděje do kmenových buněk, genetického inženýrství a nanotechnologie.
Ale myšlenka, že věda může vyléčit smrt, je jen další kapitolou v příběhu kouzelného elixíru, příběhu, který je starý jako civilizace sama.
Ale vsázet všechno na myšlenku nalezení elixíru a věčného života je riskantní strategií.
Když se ohlédneme do historie na všechny ty, kteří v minulosti hledali elixír, mají jednu věc společnou, všichni jsou mrtví.
Tak potřebujeme záložní plán, a přesně tímto druhem plánu B je to, co nabízí druhý typ příběhu o nesmrtelnosti a to je zmrtvýchvstání.
A ten se drží myšlenky, že jsem toto tělo, jsem tento fyzický organismus.
Přijímá, že budu muset zemřít, ale přesto říká, můžu vstát a žít znova.
Jinými slovy, můžu udělat to co Ježíš.
Ježíš zemřel, byl tři dny v hrobě, a pak vstal a žil znovu.
A myšlenka, že všichni můžeme být vzkříšeni a žít znovu, je ortodoxní vírou nejen pro křesťany, ale také pro židy a muslimy.
Ale naše touha věřit tomuto příběhu je tak hluboce zakořeněna, že se k ní znovu vracíme v době vědy například s myšlenkou kryoniky.
To znamená, že když zemřete, můžete se nechat zmrazit a pak, v nějakém okamžiku, až technologie dostatečně pokročí, můžete být rozmrazeni a opraveni a oživeni a tak vzkříšeni.
A tak někteří lidé věří, že všemocný bůh je znovu vzkříší k životu a jiní lidé věří, že to udělá všemocný vědec.
Ale pro jiné je celá myšlenka vzkříšení, vstání z hrobu, až příliš podobná špatnému zombie filmu.
Tělo je pro ně příliš nepořádné, příliš nespolehlivé, aby zaručilo věčný život, a tak vkládají své naděje do třetího, duchovnějšího příběhu o nesmrtelnosti, myšlenky, že můžeme opustit své tělo a žít dál jako duše.
Většina lidí na Zemi věří, že má duši a tato myšlenka je ústřední pro mnoho náboženství.
Ale přesto, ve své běžné podobě, ve své tradiční podobě, je myšlenka duše stále velmi populární, nicméně ji znova objevujeme pro digitální dobu, například s myšlenkou že můžete opustit své tělo tím, že nahrajete svou mysl, svou podstatu opravdové "vy" na počítač, a tak budete žít jako avatar v éteru.
Ale samozřejmě jsou skeptici, kteří říkají, že když se podíváte na důkazy vědy, hlavně neurovědy, vyplývá z nich, že vaše mysl, vaše podstata, opravdové "vy" hodně závisí na konkrétní části vašeho těla, a to vašeho mozku.
A takoví skeptici se můžou uklidnit ve čtvrtém druhu příběhu o nesmrtelnosti, a tím je odkaz, myšlenka, že můžete žít dál skrz ozvěnu, kterou zanecháte na světě, jako velký řecký válečník Achilles, který obětoval svůj život v boji u Tróji, a tak mohl získat nesmrtelnou slávu.
A hon za slávou je teď tak rozšířený a populární, jako nikdy předtím a v našem digitálním věku je ještě snazší ji získat.
Nemusíte být velkým válečníkem jako Achilles nebo velkým králem nebo hrdinou.
Potřebujete jen internetové připojení a zábavnou kočku. (Smích) Ale někteří lidé by radši zanechali hmotnější, biologický odkaz - například děti.
Nebo doufají, že budou žít dál jako část nějakého většího celku, národa nebo rodiny nebo kmenu, jejich genofondu.
Ale opět, jsou skeptici, kteří pochybují, jestli odkaz je opravdu nesmrtelností.
Například Woody Allen řekl, "Nechci dál žít v srdcích svých spoluobčanů.
Chci dál žít ve svém bytě."
Tak to jsou čtyři základní druhy příběhů o nesmrtelnosti a jen jsem vám chtěl dát nějakou představu, jak jsou znovu vyprávěny každou generací, jen s drobnými odchylkami, aby zapadly do dobové módy.
A fakt, že se takto znovu objevují, v tak podobné formě, ale v tak odlišných systémech podle mě naznačuje, že bychom měli být skeptičtí k pravdivosti jakékoliv verze těchto příběhů.
Fakt, že někteří lidé věří, že všemocný bůh je jednoho dne vzkřísí k novému životu a jiní věří, že to udělá všemocný vědec naznačuje, že tomu doopravdy nikdo nevěří kvůli síle důkazů.
Spíše věříme těmto příběhům, protože jsme předpojati jim uvěřit a jsme předpojati jim uvěřit, protože se tak bojíme smrti.
Takže otázkou je, jestli jsme odsouzeni vést jediný život, který máme způsobem, který je utvářen strachem a popíráním, nebo jestli můžeme překonat tuto předpojatost?
Řecký filozof Epikúros myslel, že můžeme.
Tvrdil, že strach ze smrti je přirozený, ale ne racionální.
"Smrt" řekl, " není pro nás ničím, protože když jsme tady, není tu smrt a když je tady smrt, jsme pryč."
Toto se často cituje, ale je to obtížné opravdu uchopit, opravdu přijmout za vlastní, protože přesně tato myšlenka, že jsme pryč, se tak těžko představuje.
Tak o 2000 let později jiný filozof, Ludwig Wittgenstein to řekl takto: "Smrt není životní událostí: Nežijeme, abychom zažili smrt.
A tak" doplnil, "v tomto smyslu život nemá konec."
Jako dítě pro mě bylo přirozené bát se, že mě pohltí nicota, ale nebylo to racionální, protože pohlcení nicotou není něco, co kdokoli z nás někdy zažije.
Překonání této předpojatosti není jednoduché, protože strach ze smrti je v nás tak hluboce zakořeněný, ale když víme, že strach sám není racionální a když si ukážeme způsoby, jak nás nevědomě ovlivńuje, pak se můžeme aspoň začít pokoušet zmenšit vliv, který má na naše životy.
Myslím si, že je dobré vidět život jako knihu: Stejně jako je kniha omezena svou obálkou, začátkem a koncem, tak jsou naše životy omezeny narozením a smrtí, a i když je kniha omezena začátkem a koncem, může obsahovat daleké země, exotické postavy, fantastická dobrodružství.
A i když je kniha omezena začátkem a koncem, její postavy neznají žádné horizonty.
Znají jen ty chvíle, které tvoří jejich příběh, i když je kniha zavřená.
A tak se postavy z knihy nebojí poslední stránky.
Dlouhý John Silver se nebojí, že dočtete svůj výtisk Ostrova pokladů.
A tak by to mělo být i s námi.
Představte si knihu vašeho života, její obálku, její začátek a konec a vaše narození a smrt.
Znáte jen chvíle uprostřed, chvíle, které tvoří váš život.
Nemá smysl se obávat toho, co je za touto obálkou, ať už před vaším narozením nebo po vaší smrti.
A nemusíte si dělat starosti s tím, jak je kniha dlouhá nebo jestli je to komiks nebo epos.
Jedinou věcí na které záleží je, že z ní uděláte dobrý příběh.
Děkuji.
Stojím na tom pobřeží už popáté, na kubánském pobřeží, a dívám se na vzdálený obzor a věřím, znovu věřím, že to udělám a překonám tu nedozírnou, nebezpečnou oceánskou pustinu.
Zkoušela jsem to čtyřikrát, nejen já, od roku 1950 to zkoušeli nejlepší světoví plavci a stále ještě nebyla překonaná.
Tým je na naše čtyři pokusy pyšný.
Expedici tvoří nějakých 30 lidí.
Bonnie je má nejlepší přítelkyně a hlavní manažerka, která vždycky nějak vzývá pevnou vůli, onu poslední špetku vůle ve mně, když už si po mnoha a mnoha hodinách a dnech tam venku myslím, že mě opustila.
Mám nejlepší znalce žraloků na světě -- obrovských predátorů pode mnou.
V těchto vodách žije čtyřhranka, má nejsmrtelnější jed ze všech živočichů v oceánech, při předchozím pokusu jsem na něj málem zemřela.
Podmínky samy o sobě, kromě vzdálenosti samotné, přes 160 kilometrů vzdušnou čarou přes otevřené moře -- mořské proudy a točící se víry a samotný Golfský proud, nejnepředvídatelnější ze všech mořských proudů na Zemi.
A mimochodem, baví mě, jak se mě novináři a lidé před těmi pokusy často ptají: „Poplavete bez doprovodu lodí anebo lidí či čehokoliv?“
Přemýšlím, jak si to vlastně představují?
Že se snad orientuji podle hvězd a v zubech držím lovecký nůž a že lovím ryby, zaživa je stahuji a jím a že snad za sebou táhnu odsolovací jednotku, abych měla čerstvou vodu.
(Smích) Ano, já mám tým.
(Smích) A ten tým je zkušený a odvážný, přetéká inovacemi a vědeckými objevy, jak to tak bývá u každé velké expedice na planetě.
Ocitli jsme se na cestě.
A rozpoutala se diskuze, jestli už od dob starých Řeků nestojí právě cesta za tím vším.
Není snad cesta smyslem života, a ne cíl?
Byli jsme tedy na cestě a byla opravdu vzrušující.
Nedospěli jsme zatím ke druhému břehu, ale stále v nás byl pocit hrdosti a odhodlání, neochvějného odhodlání.
Když mi bylo šedesát, žila jsem stále tím snem, jako když jsem to zkoušela ve dvaceti, snila jsem o tom a představovala si to.
Nejproslulejší vodní masy na Zemi, malovala jsem si to, vody mezi Kubou a Floridou.
Bylo to hluboko ve mně. Hluboko v mé duši.
A když mi bylo šedesát, nešlo mi tak úplně o sportovní výsledek, nebylo v tom jen mé ego, že „já chci být ta první“.
To tam bylo vždy a nepopírám to.
Ale bylo to hlubší. Bylo to o tom, kolik zbývá člověku života.
Postavme se tomu čelem, všichni jedeme jednosměrnou ulicí, no ne?
Tak co uděláme?
Co uděláme, abychom se na cestě vpřed mohli bez výčitek ohlédnout zpátky?
A celý předcházející rok jsem si při tréninku musela předříkávat onen citát Teddyho Roosevelta a nechat ho probíhat hlavou:
„Můžeš pokračovat,
můžeš pokračovat a nečinně sedět ve svém pohodlném křesle a můžeš být tím rýpalem, který sleduje, jak ti stateční jdou do ringu nasazovat svou kůži, jak krvácejí, ušpiní se a prohrávají, znovu a znovu a zase, ale nelekají se a nejsou vystrašení a odvážně jdou životem.“
Samozřejmě, že jsem to chtěla přeplavat.
To je ten cíl a měla bych jen tak povrchně říci, že letos byl cíl ještě sladší než samotná cesta.
(Smích) (Potlesk) Ale cestu samotnou stálo za to podstoupit.
V té době až do začátku léta všichni -- vědci, sportovní odborníci, vytrvalostní odborníci, neurologové, můj vlastní tým, Bonnie -- všichni říkali, že je to nemožné.
Zkrátka to nepůjde a Bonnie mi říkala: „Ale jestli tu cestu chceš podstoupit, budu tě na ní provázet až do jejího konce, budu tam.“
A teď tam jsme.
A když už jsme připraveni vyrazit, nastane před prvním záběrem taková fantaskní chvíle, kdy stojíme na skále v přístavu Marina Hemingway, nad námi vlaje kubánská vlajka, celý můj tým je na lodích, mávají rukama: „Jsme tady, jsme tu pro tebe,“
Bonnie a já se na sebe díváme a říkáme si, pro letošek mantra zní -- používala jsem ji při tréninku -- najdi si cestu.
Máš sen a před sebou překážky, jako my všichni.
Každý z nás v životě zažil nějaký zármutek, nějaký životní zvrat, a když věříte a máte jistotu v tom, že znovu povstanete, když vás to srazí na kolena a když věříte ve vytrvalost, skvělou lidskou vlastnost, svou cestu najdete, a Bonnie mě popadla za ramena
a řekla: „Pojďme najít cestu na Floridu.“
Vyrazili jsme a následujících 53 hodin to byla intenzívní, nezapomenutelná životní zkušenost.
Euforie dosahovala vrcholu, úcta, nejsem věřící, ale řeknu vám, že když jste v azurově modrém Golfském proudu a dýcháte, celé nekonečné míle hledíte dolů a cítíte majestát modré planety, na které žijeme, vzbuzuje to úctu.
Mám seznam asi 85 písní, obzvlášť uprostřed noci,
a tu noc, protože nezapínáme světla -- světla lákají medúzy, lákají žraloky, světla přitahují rybky, které jsou návnadou pro žraloky, a tak jsme pluli nocí černou jako uhel.
Takovou černotu jste ještě nikdy neviděli.
Nedohlédnete si na špičku ruky a ti, co jsou na lodi, Bonnie a můj tým na lodi, slyší jenom plácání paží a tak vědí, kde jsem, protože vůbec nic nevidí.
A já si tam plavu na pokraji blouznění a přehrávám si svůj seznámek.
(Smích) Na hlavě mám těsnou kapuci, takže nic neslyším.
Mám brýle a hlavou otáčím 50krát za minutu a zpívám si
♪ Představ si, že není nebe ♪ ♪ du du du du du ♪ ♪ Když to zkusíš, je to snadné ♪ ♪ du du du du du ♪ Jsem schopná si tu píseň zpívat tisíckrát po sobě.
(Smích) Na to musí mít člověk nadání.
(Smích) (Potlesk) A pokaždé, když dozpívám ♪ Můžeš říct, že jsem snílek, ale nejsem jediný ♪ Dvě stě dvacet dva.
♪ Představ si, že není nebe ♪ A na konci tisícího „Imagine“ od Johna Lennona mám uplaváno 9 hodin a 45 minut,
přesně.
A pak přijdou krize.
Samozřejmě, že přijdou.
Začínáte zvracet, mořskou vodu, necítíte se dobře,
máte nasazenou masku jako poslední ochranu proti medúzám.
Obtížně se v ní plave.
Odírá vám to tvář kolem pusy, ale chapadla se na vás nedostanou.
Začínáte být podchlazení.
Voda má 29 stupňů, a přesto ztrácíte na váze a spalujete kalorie, a jak připlouváte
k boku lodi, nesmíte se jí dotknout, nesmíte vylézt z vody, Bonnie a její tým mi podává výživu a ptá se, jak se mi daří, jestli jsem v pořádku,
já tu vidím Tádž Mahal.
Zažívám úplně zvláštní stavy a přemítám, páni, nikdy jsem si nemyslela,
že tady venku narazím na Tádž Mahal.
To je skvostné.
Přemýšlím, jak dlouho jim trvalo, než to postavili.
To je prostě -- tak, uf, vúúú.
(Smích) Máme takové základní pravidlo, že se nikdy neptám, jak je to ještě daleko, protože nevíme, jak je to daleko.
Na co se mám připravit mezi tímhle a tamtím bodem?
Jak se změní počasí a proudy a, chraň Bůh, jestli mě něco žahne, když už jsem si myslela, že se mi to v tomhle brnění nemůže stát
a Bonnie se třetího dne ráno rozhodla, že jsem si vytrpěla svoje a že melu z posledního
a tak řekla: „Pojď sem“ a já jsem připlavala blíž k lodi, „Podívej, podívej támhle“ a já jsem uviděla světlo, protože ve dne se plave snáz
a já jsem myslela, že přichází den
a že vidím pruh bílého světla na obzoru a tak jsem řekla: „Brzy bude ráno.“
Odpověděla: „Ne, to jsou světla na Key West.“
Zbývalo ještě 15 hodin, což by pro většinu plavců byla dlouhá doba.
(Smích) (Potlesk) Ani nevíte, kolik 15hodinových tréninků jsem absolvovala.
Takže jdeme na to a já jsem nějak bez rozmyslu přestala počítat tempa a přestala zpívat a citovat Stephena Hawkinga a přemýšlet o velikosti vesmíru,
prostě jsem začala přemýšlet o tom snu a proč to dělám a jak.
Jak jsem řekla, když mi bylo 60, neuvažovala jsem tak vyhraněně o tom, jestli to dokážu.
To jsou ty každodenní machinace.
To je ta kázeň a příprava a je v tom i určitá hrdost.
Ale rozhodla jsem se přemýšlet za pohybu a jak se říkává, dotýkat se hvězd,
v mém případě dotýkat se obzorů.
Když se obzorů jen dotýkáte, jak jsem si ověřila, možná že se k nim nedostanete,
ale obrovsky si tím posílíte charakter a ducha. A jaké ohromné základy si při tom vybudujete.
Pobřeží už se blíží
a rmoutí mě to jen málo.
Impozantní cesta bude za námi.
Přicházejí ke mně spousty lidí a říkají: „Co bude dál?
Tohle zbožňujeme!
Ten malý tracker, který běžel na počítači?
Na kdy plánujete další akci?
Prostě se jí už nemůžeme dočkat.“ No, sledovali mě tam jen 53 hodin
a já jsem už plavala roky.
A tak žádná další impozantní cesta přes oceán nebude.
Ponaučení z toho je a bylo, že každý den v životě je impozantní
a řeknu vám, že když jsem vystupovala z vody na pláž, stupínek po stupínku
mnohokrát jsem si s velmi povýšeneckým egem nacvičovala, co na té pláži řeknu.
Když si Bonnie myslela,
že mi začalo otékat hrdlo, pozvala k nám na loď tým lékařů, aby řekli, kdy opravdu začnu mít potíže s dýcháním. Dalších 12, 24 hodin ve slané vodě, to celé -- prostě jsem si v jedné z mých halucinačních chvilek myslela, že slyším slovo tracheotomie.
(Smích) Bonnie říkala doktorovi: „Nebojím se, že by jí došel dech.
Jestli nebude schopna mluvit, až se dostane na břeh, bude nasraná.“
(Smích) Ale je pravdou, že všechny ty proslovy, které jsem si jen tak nacvičovala kvůli motivaci při tréninku, se tomu nakonec nepodobaly.
S tím zástupem lidí a mým týmem to byl velmi skutečný okamžik.
Dokázali jsme to. Nebyla jsem to já. My jsme to dokázali.
A nikdy na to nezapomeneme. Navždy se to stane naší součástí.
A ty tři věci, které jsem nepřipravená vyhrkla, když jsme tam dorazili, bylo za prvé: „Nikdy v životě se nevzdávejte.“
Žiju tím. Jaké že to bylo to dnešní Sokratovo rčení?
Být znamená konat.
Takže tu nestojím a neříkám: nikdy se nevzdávej.
Já jsem se nevzdala a za těmi slovy stály činy.
Druhá věc byla: „Své sny si můžete plnit v jakémkoliv věku; nikdy není pozdě.“
To, co ještě nikdo nedokázal, v jakémkoliv věku a lhostejno jakého byl pohlaví, jsem ve čtyřiašedesáti dokázala já a ani na vteřinu nepochybuji,
že teď prožívám nejlepší léta svého života.
(Potlesk) Jo.
Děkuji.
A ta třetí věc, kterou jsem na břehu řekla, byla: „Vypadá to jako nejizolovanější úsilí na světě a v mnoha ohledech tomu tak samozřejmě je,
jinak ale, a v tom nejdůležitějším ohledu, je to týmová spolupráce a pokud si myslíte, že jsem drsňák,
měli byste se seznámit s Bonnie.“
(Smích) Bonnie, kde jsi?
Kde jsi?
To je Bonnie Stoll.
(Potlesk) Moje kamarádka.
Citát Henryho Davida Thoreaua zní: „Když si splníte své sny, nejste bohatší o to, co dostanete, ale kým se stanete na cestě k jejich dosažení.“
Ano, stojím tu teď před vámi.
Během tří měsíců od konce plavby už jsem seděla u Oprah a byla jsem v Oválné pracovně prezidenta Obamy. Dostala jsem pozvání promluvit na vážených shromážděních, jako je to vaše. Podepsala jsem smlouvu na nádhernou, velkou knihu.
To vše je skvělé a já to nechci nijak snižovat.
Jsem na to hrdá, ale je pravdou, že se tady hrdě nosím, protože já jsem ta odvážná a neohrožená, a budu taková, každý den až do posledních chvil svého života.
Děkuji pěkně a užijte si konferenci.
Děkuji. Děkuji.
Děkuji. (Potlesk) Děkuji. Děkuji. Děkuji. Děkuji.
Děkuji. Najděte si cestu! (Potlesk)
Zdravím, ženy TEDu, jak to jde.
(Povzbuzování) To je málo.
Zdravím, ženy TEDu, jak to jde?
(Povzbuzování) Jsem Maysoon Zayid a nejsem opilá, ale doktor, který vedl můj porod, byl.
Do mé mámy řízl šestkrát v šesti různých směrech a v průběhu toho přidusil mé nebohé, maličké já.
Výsledkem je, že mám dětskou mozkovou obrnu, což znamená, že se pořád třesu.
Koukejte.
Je to vyčerpávající.
Jsem jak Shakira, Shakira na schůzce s Muhammadem Alim.
(Smích) DMO není dědičná.
Není to vrozená vada. Nemůžete se tím nakazit.
Nikdo neproklel dělohu mé matky, a taky to nemám z toho, že by moji rodiče byli bratranec a sestřenice, což jsou.
(Smích) Přihodí se to jako nehoda, jako se to stalo mně při porodu.
Teď vás musím varovat, nejsem inspirativní
a nechci, aby mě kdokoliv v této místnosti litoval, protože v jistých chvílích svého života jste snili o tom být postižený.
Pojďte se mnou na projížďku.
Je Štědrý den, jste v obchoďáku, jezdíte kolem dokola a hledáte místo, kde zaparkovat – a co vidíte?
Šestnáct prázdných míst pro lidi s handicapem.
A říkáte si, „Bože, nemůžu prostě být aspoň trochu postižený?“
(Smích) A taky vám chci říct, že mám 99 problémů a obrna je jen jeden z nich.
Kdyby existovala Olympiáda utlačovaných, vyhrála bych zlatou.
Jsem Palestinka, muslimka, žena, postižená a žiju v New Jersey.
(Smích) (Potlesk) Pokud se teď necítíte lépe, možná byste měli.
Bydlím v Cliffside Park v New Jersey.
Vždycky se mi líbilo, že mé rodné město a mé postižení mají stejné iniciály.
(DMO je v angličtině C.P.) A taky jsem milovala, že když jsem chtěla jít ze svého domu do New York City, tak jsem mohla.
Mnoho lidí s DMO nemůžou chodit, ale moji rodiče nevěřili v „nemůžu“.
Mantra mého otce bylo: „To dáš. Jo, to (čar)dáš.“
(Smích) Tak když moje tři starší sestry vytíraly podlahu, já jsem vytírala podlahu.
Když moje tři starší sestry chodily do státní školy, moje rodiče zažalovali vzdělávací systém, díky čemuž jsem chodila taky, a když jsme všechny neměly samé jedničky, dostaly jsme bačkorou.
(Smích) Otec mě naučil chodit, když mi bylo pět, tím, že pokládal moje paty na své nohy a prostě chodil.
Jiná taktika byla, že přede mnou mával dolarovou bankovkou a nechal mě ji chytat.
(Smích) Striptérka tam někde uvnitř mě byla silná…
(Smích) Jo. Ne, do prvního dne školky
jsem chodila jako šampión, který schytal trošku moc úderů.
Když jsem vyrůstala, bylo v našem městě jenom šest Arabů a všichni to byli moji příbuzní.
Teď je ve městě 20 Arabů a pořád jsou to všichni moji příbuzní.
(Smích) A nemyslím si, že si někdo všiml, že nejsme Italové.
(Smích) (Potlesk) Tohle bylo před 11. zářím a před tím, než si politici mysleli, že je vhodné používat „Nesnáším muslimy“ jako slogan ve volební kampani.
Lidi, se kterými jsem vyrostla, neměli s mojí vírou vůbec žádný problém.
I když se dost báli, že během ramadánu umřu hlady.
Vysvětlovala jsem jim, že mám dost tuku na to, abych přežila tři dlouhé měsíce, takže půst od rozbřesku do západu slunce byl třešnička na dortu.
Taky jsem stepovala na Broadwayi.
Jo, na Broadwayi.
Šílený! (Potlesk) Rodiče si nemohli dovolit mi platit fyzioterapii, tak mě poslali do taneční školy.
Naučila jsem se tancovat na podpatcích, což znamená, že umím chodit na podpatcích.
A jsem z Jersey, kde si dáváme záležet, abychom byli šik, takže když kamarádky nosily podpatky, tak já taky.
A když kamarádi odjeli a trávili letní prázdniny na pobřeží, tak já ne.
Já trávila léto ve válečném pásmu, protože moji rodiče se báli, že kdybychom se nevrátili do Palestiny každé léto, vyrostla by z nás Madonna.
(Smích) Letní prázdniny často spočívaly v tom, že se mě snažil táta vyléčit, takže jsem pila jelení mléko, podstupovala jsem baňkování, byla jsem potápěna do Mrtvého moře, a pamatuju si, jak voda pálila v očích a myslela jsem si „Funguje to!
Funguje to!“ (Smích) Jeden zázračný lék, který jsme našli, byla jóga.
Musím říct, je to strašně nudné, ale než jsem dělala jógu, byla jsem komik na stojáka, který neuměl stát.
A teď umím stát na hlavě.
Moji rodiče podporovali tu představu, že zvládnu všechno, že žádný sen není nemožný, a můj sen byl hrát v seriálu General Hospital.
Během pozitivní diskriminace jsem chodila na vysokou a získala krásné stipendum na ASU, Arizonskou státní univerzitu, protože jsem splňovala všechny parametry.
Byla jsem jako zvířátko lemur divadelního oddělení.
Všichni mě milovali.
Dělala jsem úkoly ne tak chytrým dětem, dostala jsem jedničky ze všech svých předmětů, jedničky ze všech jejich předmětů.
Vždycky, když jsem hrála scénu ze Skleněného zvěřince, moji profesoři plakali.
Ale nikdy jsem nedostala roli.
Konečně, když jsem školu končila, ASU se rozhodla udělat představení nazvané „They Dance Real Slow in Jackson“.
Je to hra o dívce s DMO.
Já byla dívka s DMO.
Ze střech jsem volala „Konečně dostanu roli!
Mám mozkovou obrnu!
Konečně volná! Konečně volná!
Díky Bože všemohoucí, jsem konečně volná!“
A tu roli jsem nedostala.
(Smích) Dostala ji Sherry Brown.
Přiřítila jsem se k vedoucí divadelního oddělení a hystericky jsem řvala, jako kdyby mně někdo zastřelil kočku, a ptala se jí proč a ona že to bylo, protože si mysleli, že bych nezvládla kaskadérské scény.
Řekla jsem: „Promiňte, ale když já nezvládnu kaskadérské kousky, tak je nezvládne ani postava, kterou bych hrála.“
(Smích) (Potlesk) To byla role, pro níž jsem byla doslova narozená, a oni ji dali, oni ji dali herečce bez mozkové obrny.
Vysoká škola byla podobná jako život potom.
Hollywood má hnusnou historii obsazování nepostižených herců, aby na plátně hráli postižené.
Po promoci jsem se vrátila domů a moje první obsazení byl komparz v mýdlové opeře.
No plnil se mi sen.
A věděla jsem, že si hned polepším od „ženské ve fastfoodu“ k „praštěné nejlepší kámošce“.
Ale místo toho jsem zůstala opěvovaný kus nábytku, který jste poznali jen podle mého týlu, a bylo mi jasné, že vedoucí castingu neobsazují objemné, etnické, postižené herce.
Obsazovali jen bezvadné lidi.
Ale byly tady výjimky.
Vyrostla jsem koukáním na Whoopi Goldbergovou, Roseanne Barrovou, Ellen, a všechny z těchto žen měly jednu věc společnou: byly komičky.
Tak jsem se stala komikem.
(Smích) (Potlesk) Můj první úkol bylo vozit slavné komiky z New York City na vystoupení do New Jersey a nikdy nezapomenu výraz toho prvního, kterého jsem vezla, a on si uvědomil, že zrychluje na dálnici v New Jersey s holkou s DMO, která řídí.
Vystupovala jsem v klubech po celé Americe, taky jsem vystupovala v arabském světě na Středním Východě bez cenzury a nezahalená.
Někteří říkají, že jsem první komik na stojáka v arabském světě.
Nerada se považuju za první, ale vím, že nikdy neslyšeli tu sprostou fámu, že ženy nejsou vtipné, a považují nás za k popukání.
V roce 2003 jsme s bratrem od jiné matky a otce Deanem Obeidallahem začali Newyorský arabsko-americký festival komedie a ten nyní probíhá desátým rokem.
Naším cílem bylo změnit záporný obraz arabských Američanů v médiích a taky připomínat vedoucím castingu, že jihoasijský a arabský není synonymum.
(Smích) Udělat z arabského střední proud bylo mnohem, mnohem jednodušší než zdolat výzvu stigmatu postižených.
Můj průlom nastal v roce 2010.
Byla jsem pozvaná jako host do kabelové zpravodajské show „Countdown With Keith Olbermann“.
Vstoupila jsem a vypadala jsem při tom, jako bych si vyšla na ples, a oni mě zavlekli do studia a posadili mě na jezdící, točící se židli.
Podivala jsem se na stage managerku a říkám: „Promiňte, nemohla bych dostat jinou židli?“
A ona se na mě podívala a říká „Pět, čtyři, tři, dva...“
A šlo to živě, že jo.
Takže jsem se tiskla k moderátorskému stolku, abych se během výstupu neodkutálela ze záběru a když interview skončilo, byla jsem úplně bez sebe.
Konečně jsem dostala svou šanci a promarnila ji a věděla jsem, že už mě nikdy znovu nepozvou.
A nejen že mě pan Olbermann znovu pozval, dělala jsem pak příspěvky na plný úvazek a taky mi připevnil židli k zemi.
(Smích) (Potlesk) Jedna vtipná věc, kterou jsem se naučila při natáčení s Keithem Olbermannem, byla, že lidé na internetu jsou parchanti.
Lidé říkají, že děti jsou kruté, ale nikdy se mi nikdo jako dítěti nebo jako dospělé neposmíval.
Najednou bylo moje postižení na webu terčem kritiky.
Dívala jsem se na klipy online a viděla komentáře "Hele, na co se tak třese?"
„Hele, je retardovaná?“
A můj oblíbený: „Chudinka teroristka, má pusu jak gumák.
Co se jí stalo?
Opravdu bychom se za ni měli modlit.“
Jeden z komentářů dokonce navrhoval, abych si přidala postižení do titulků: scenáristka, komička, obrna.
Postižení je tak viditelné jako rasa.
Pokud člověk na vozíku nemůže hrát Beyoncé, tak Beyoncé nemůže hrát člověka na vozíku.
Postižení jsou největší – Jo, pořádný potlesk.
No tak. (Potlesk) Lidé s postižením jsou největší menšinou na světě a jsme nejvíce přehlíženi v zábavním průmyslu.
Doktoři říkali, že nebudu chodit, ale jsem tu před vámi.
Ale myslím, že kdybych vyrostla na sociálních médiích, tak by tomu tak nebylo.
Doufám, že společně dokážeme vytvořit mnohem pozitivnější obraz postižení v médiích a v každodenním životě.
Možná kdyby tu byl pozitivnější obraz, tak by to tolik nepodporovalo nenávist na internetu.
A nebo taky ne.
Možná je stále potřeba celá vesnice, aby vychovala naše děti dobře.
(Lidové přísloví) Moje křivolaká cesta mě zavedla na některá velkolepá místa.
Šla jsem po červeném koberci po boku mýdlové divě Susan Lucciové a ikonické Lorraine Arbusové.
Hrála jsem ve filmu s Adamem Sandlerem a pracovala se svým idolem, úžasným Davem Matthewsem.
Procestovala jsem svět jako hvězda pořadu Arabs Gone Wild (Arabové šílí).
Byla jsem zástupcem reprezentujícím obří stát New Jersey na shromáždění Demokratické strany v roce 2008. (volba kandidátů na prezidenta USA)
Založila jsem Maysoon's Kids (Maysooniny děti), charitu, která se snaží dát dětem palestinských uprchlíků aspoň kus takové šance, jakou moji rodiče dali mně.
Ale ta chvíle, která vyniká nejvíc, – před tímto momentem – (Smích) (Potlesk) chvíle, která vyniká nejvíc, byla, když jsem vystupovala pro muže, který se vznáší jako motýl a štípe jako včela, má Parkinsona a třese se jak já celá, Muhammada Ali-a.
(Potlesk) To bylo jedinkrát, kdy mě táta viděl vystupovat naživo a tuhle řeč věnuji jeho památce.
(Mluví arabsky)
Jmenuji se Maysoon Zayid a když já to (čar)dám, ty to taky (čar)dáš.
(Potlesk)
Před třemi a půl lety jsem učinila jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě.
Jako své novoroční předsevzetí jsem nechala všech diet, přestala se trápit, kolik vážím, a naučila se jíst vědomě.
Teď jím, kdykoli mám hlad, a shodila jsem 5 kg.
Tohle jsem já, když mi bylo 13, když jsem držela dietu poprvé.
Když se na tu fotku podívám dnes, říkám si: Ty jsi nepotřebovala dietu, ale změnit šatník.
(Smích) Tehdy jsem si ale myslela, že potřebuju shodit váhu, a když jsem zase nabrala, samozřejmě jsem z toho vinila sama sebe.
Dalších třicet let jsem byla střídavě na různých dietách.
Ať jsem ale zkusila cokoliv, co jsem shodila, jsem zase vždy nabrala zpět.
Mnozí z vás určitě ví, o čem mluvím.
Jako badatel v oboru nervové soustavy jsem si říkala, proč je to tak těžké?
Samozřejmě, kolik vážíte, závisí na tom, kolik toho sníte a kolik energie spálíte.
Co si většina lidí neuvědomuje, je, že hlad a spotřeba energie jsou ovládány mozkem, většinou bez vašeho vědomí.
Mozek dělá spoustu věcí, aniž si to uvědomujeme, a je to dobře, protože vědomou mysl je -- jak to říci slušně? -- je snadné rozptýlit.
Je dobře, že nemusíte myslet na dýchání, když se vám u filmu tají dech.
Že nezapomínáte, jak jít, když zrovna myslíte na to, co bude k večeři.
Váš mozek má ale také vlastní představu o tom, kolik byste měli vážit, bez ohledu na to, co si o tom myslíte vy.
Říká se tomu základní hmotnost, i když ten pojem je zavádějící, protože jde vlastně o rozsah asi 5 až 7 kg.
Podle toho, jaký máte životní styl, můžete svou hmotností hýbat nahoru a dolů v rámci tohoto rozsahu, ale je o moc, moc těžší zůstat mimo něj.
V hypotalamu, části mozku, která reguluje tělesnou hmotnost, je více než tucet chemických signálů, které říkají vašemu tělu, aby hmotnost nabralo, a další tucet, které mu říkají, aby ji shodilo. Celý ten systém funguje jako termostat, odpovídá na signály těla úpravou hladu, aktivity a metabolismu, aby udržel vaši hmotnost stabilní během toho, co se podmínky mění.
Tak funguje termostat, je to tak?
Udržuje teplotu ve vašem domě navzdory změnám počasí venku.
V zimě se můžete snažit změnit teplotu v domě otevíráním a zavíráním oken, ale to nezmění nastavení termostatu, který reaguje nastartováním topení, aby dům zase ohřál.
Váš mozek pracuje úplně stejně, na ztrátu hmotnosti reaguje svými nástroji tak, aby vaše tělo vrátil tam, kde si představuje normální stav.
Když ztratíte hodně hmotnosti, váš mozek reaguje, jako byste hladověli, ať jste na začátku byli tlustí nebo hubení, reakce vašeho mozku je vždy stejná.
Chtěli bychom, aby váš mozek dokázal říct, jestli potřebujete, nebo nepotřebujete zhubnout, ale on to neumí.
Když shodíte hodně kil, dostanete hlad a vaše svaly spálí méně energie.
Dr. Rudy Leibel z Columbia University zjistil, že lidé, kteří shodili 10 % své tělesné hmotnosti, spálí o 250 až 400 kalorií méně, protože jejich metabolismus je utlumený.
A to je hodně jídla.
To znamená, že po úspěšné dietě musíte už navždy jíst o právě tolik méně, než někdo o stejné hmotnosti, kdo už byl ale vždycky hubenější.
Z hlediska evoluce dává obrana těla proti ztrátě hmotnosti velký smysl.
Když byla potrava nedostatkovým zbožím, přežití našich předků záviselo na ukládání energie. A když bylo jídlo zase dostupné, znovunabytí hmotnosti je mohlo ochránit během dalšího strádání.
V průběhu historie lidstva byl hlad mnohem větší problém než přejídání.
To může vysvětlit jeden smutný fakt: Základní váha může jít nahoru, ale jen zřídka může klesnout.
Když vám vaše matka vždycky připomínala, že život není fér, myslela tím přesně tohle.
(Smích) Úspěšná dieta nesníží vaši základní váhu.
I když si novou hmotnost udržíte i sedm let, váš mozek se snaží, abyste se vrátili zpět.
Kdyby totiž ta ztráta byla způsobena dlouhým hladomorem, byla by to velmi praktická reakce.
Ale v našem moderním světě hamburgerů to pro mnoho z nás nevypadá tak dobře.
Tento rozdíl mezi minulostí našich předků a naší bohatou současností je důvodem, proč by Dr. Yoni Freedhoff z Ottawské univerzity nejraději poslal některé ze svých pacientů zpět v čase, kdy jídlo bylo méně dostupné, a je to zároveň důvod, proč právě změna stravování je opravdu tím nejefektivnějším lékem na obezitu.
Naneštěstí, i dočasný nárůst hmotnosti se může stát trvalým.
Když budete mít vyšší váhu příliš dlouho, pro většinu z nás asi v řádu let, váš mozek si může říct, že to je teď nový standard.
Psychologové rozdělují jedlíky do dvou skupin, ty, kteří spoléhají na svůj hlad, a ty, kteří se snaží kontrolovat svůj příjem pomocí vůle, jako většina těch, co jsou na dietě.
Říkejme jim intuitivní a kontrolující jedlíci.
Na intuitivních jedlících je zajímavé, že mají menší pravděpodobnost nadváhy a stráví méně času přemýšlením o jídle.
Kontrolující jedlíci jsou mnohem náchylnější k přejídání jako důsledku reklamy, velkých porcí a švédských stolů typu „zaplať a sněz, co dokážeš“.
Když si kontrolující jedlík trochu dopřeje, dá si třeba jeden kopeček zmrzliny, mnohem pravděpodobněji se pak pořádně přejí.
Hlavně děti jsou zvlášť náchylné k tomuto cyklu držení diety a přejídání.
Mnohé dlouhodobé studie ukázaly, že dívky, které držely dietu už v brzkém náctiletém věku, jsou o pět let později třikrát náchylnější k nadváze, i když začínají na normální váze. Všechny tyto studie zjistily, že stejné faktory, které předpověděly nárůst hmotnosti, také předpověděly rozvinutí poruch přijímání potravy.
Dalším faktorem, pro ty z vás, kdo jste rodiči, bylo, když si z nich v rodině pro jejich hmotnost dělali legraci.
Tak to nedělejte.
(Smích) Skoro všechny svoje grafy jsem nechala doma, ale nemůžu si pomoct ukázat aspoň tenhle, protože jsem trochu hračička a takhle to prostě dělám.
(Smích) Toto je studie, která sledovala riziko úmrtí během období 14 let v závislosti na čtyřech zdravých zvycích: jíst dostatek ovoce a zeleniny, třikrát týdně cvičit, nekouřit a pít s rozumem.
Podívejme se nejprve na lidi s normální hmotností.
Velikost sloupců odpovídá riziku úmrtí a čísla od nuly do čtyř na vodorovné ose jsou počty zdravých návyků, které daný člověk dodržoval.
Jak byste asi čekali, čím zdravější životní styl, tím menší pravděpodobnost, že během studie zemřete.
Teď se podívejme, jak to vypadá u lidí s nadváhou.
Ti bez zdravých návyků mají vyšší riziko úmrtí.
Přidáním jen jednoho návyku ale vrací ty s nadváhou zpátky do normálního rozpětí.
Pro obézní lidi bez zdravých návyků je riziko už velmi vysoké, sedmkrát vyšší, než u nejzdravější skupiny studie.
Ale zdravý životní styl pomáhá i obézním lidem.
Vlastně, když se podíváte jen na skupinu se všemi zdravými návyky, vidíte, že hmotnost způsobuje jen velmi malý rozdíl.
Své zdraví můžete vzít do svých rukou, když dostanete pod kontrolu svůj životní styl, i když nemůžete zhubnout a udržet si to.
Diety nejsou moc spolehlivé.
Pět let po dietě je většina lidí zpět na své váze.
40 % z nich dokonce přibere ještě víc.
Když se nad tím zamyslíte, typickým výsledkem diety je, že v dlouhém období spíš přiberete, než abyste shodili.
Jestli jsem vás přesvědčila, že držet dietu může být problém, další otázkou je, co s tím můžete dělat?
A moje odpověď je, jedním slovem, vědomí.
Neříkám, že byste se měli učit meditovat nebo začít s jógou,
mluvím o vědomém jedení: naučit se porozumět signálům vlastního těla tak, že jíte, když máte hlad, a přestanete, když jste plní. Protože mnoho váhového přírůstku připadne na to, když jíte, aniž byste měli hlad.
Jak na to?
Dovolte si jíst tolik, kolik chcete a pak si zjistěte, co dělá vašemu tělu dobře.
Usedejte k pravidelnému jídlu bez rozptylování.
Přemýšlejte, jak se cítí vaše tělo, když začínáte jíst a když končíte. Nechte rozhodnout vlastní hlad, kdy byste měli skončit.
Trvalo mi asi rok, než jsem se to naučila, ale vážně to stálo za to.
Jsem teď ohledně jídla mnohem uvolněnější, než jsem kdy v životě byla.
Často na jídlo ani nemyslím.
Úplně jsem zapomněla, že máme v domě čokoládu.
Jak kdyby můj mozek řídil někdo jiný.
Prostě je to úplně jiné.
Měla bych říct, že díky tomuto přístupu pravděpodobně neztratíte žádnou hmotnost, pokud tedy často nejíte, aniž byste měli hlad, ale ani lékaři neví o žádném přístupu, který by pomohl mnoha lidem výrazně zhubnout. A právě proto se dnes mnoho lidí zaměřuje na prevenci nabrání váhy, místo na podporu hubnutí.
Přiznejme si to: Kdyby diety fungovaly, byli bychom už všichni hubení.
(Smích) Proč děláme pořád totéž a očekáváme jiný výsledek?
Diety mohou vypadat nevinně, ale vlastně způsobují spoustu vedlejších škod.
V nejhorším případě ničí životy: Posedlost váhou vede k poruchám přijímání potravy, zvláště u dětí.
V USA 80 % desetiletých dívek říká, že už držely dietu.
Naše dcery se naučily měřit svou hodnotu špatným měřítkem.
Ale i v nejlepším případě je držení diety ztrátou času a energie.
Bere vám vůli, se kterou můžete pomoct svým dětem s domácím úkolem, dokončit ten důležitý projekt v práci, a protože zdroje vůle nejsou bezedné, jakákoliv strategie založená na dlouhodobém užívání vůle vás s velkou jistotou zradí, až se vaše pozornost přesune k něčemu jinému.
Dovolte mi uzavřít jednou poslední myšlenkou.
Co kdybychom všem těm dívkám, které hubnou, řekli, že je v pořádku, když mají hlad?
Co kdybychom je naučili pracovat se svým apetitem, místo aby se ho bály?
Myslím, že většina z nich by byla šťastnější a zdravější a jako dospělé by pak většina z nich byla asi i hubenější.
Kéž by mi tohle někdo řekl, když mi bylo 13.
Děkuji.
(Potlesk)
(Hudba) Každému z vás, kdo někdy navštívil New York nebo v něm dokonce žil, mohou tyto snímky připadat povědomé.
Toto je Central Park, jedno z nejúžasněji navrhnutých veřejných míst v Americe.
Ale nikomu, kdo ho nikdy nenavštívil, nemohou tyto obrázky stačit
k opravdovému pochopení Central Parku. Musíte tam fyzicky být.
No, to samé platí o hudbě, kterou jsme s bratrem zkomponovali a určili konkrétně pro Central Park.
(Hudba) Rád bych vám dnes něco málo řekl o práci, kterou já a můj bratr Hays právě děláme. To jsme my tady. Oba dva vlastně. Konkrétně o projektu, který vyvíjíme už několik let, o nápadu hudby k danému místu.
Takže, můj bratr a já jsme muzikanti a hudební producenti.
Pracujeme spolu od… … no, vlastně od doby, kdy jsme ještě byli dětmi.
Ale poslední dobou jsme se začali více a více zajímat o projekty, kde se umění a technologie protínají, počínaje specificky zaměřenou hudbou a videoinstalací po řízení interaktivních koncertů.
Ale dnes bych se chtěl zaměřit na tento koncept kompozice pro fyzické prostředí.
Ale před tím, než zajdu moc daleko, nechte mne trochu uvést, jak jsme vlastně začali s touto myšlenkou.
Já a můj bratr jsme žili v New Yorku, když umělci Christo a Jeanne-Claude udělali své přechodné instalace, Brány, v Central Parku.
Stovky těchto zářivě barevných soch dekorovalo park po několik týdnů a na rozdíl od práce, která je vystavována ve více neutrálním prostředí, jako na stěnách v galerii nebo v muzeu, tato práce byla vlastně rozhovorem s tímto prostředím a ze spousty důvodů byly Brány opravdu oslavou úžasných návrhů Fredericka Olmsteda.
Byl to zážitek, který v nás zůstal velice dlouho, a o mnoho let později jsme se s bratrem přestěhovali zpět do Washington, D.C. a začali jsme se ptát, zda by bylo možné stejným způsobem, kterým Brány odpovídaly fyzickému pozadí parku, zkomponovat hudbu pro krajinu.
Což nás dovedlo k tomuto.
(Hudba) V Den obětí války jsme vydali „The National Mall“, místně určené album vydané exklusivně jako mobilní aplikace, která využívá mobilní GPS funkci ke zvukovému zmapování celého parku v našem rodném městě Washingtonu, D.C.
Stovky hudebních prvků mají označené lokace skrz celý park, takže jak se posluchač přesouvá krajinou, hudební stopa se rozprostírá kolem něho.
Takže to není playlist nebo seznam skladeb určený pro tento park, ale spíše sbírka výrazných melodií a rytmů, které do sebe zapadají jako puzzle a hladce se poskládají na základě posluchačovy vybrané trasy.
Představte si to jako vyber-si-své-vlastní-dobrodružství album.
Pojďme se podívat blíže.
Koukněte se na jeden z příkladů zde.
Použitím této aplikace s tím, jak procházíte svou trasou směrem k areálu obklopující Washingtonův monument, slyšíte vzrůstající zvuky hudebních nástrojů, což stejným způsobem jako mellotron skládá velice jednoduchou melodii.
Ta je poté doplněná o zvuk pronikavých houslí.
Pokračujte v chůzi a připojí se plný pěvecký sbor, dokud konečně nedosáhnete vrcholu kopce a neuslyšíte zvuk bubnů a ohňostrojů a všech druhů hudebního šílenství, jako by všechny tyto zvuky vyzařovaly z tohoto obřího obelisku, který podrthuje střed parku.
Ale když půjdete opačným směrem, celá sekvence bude hrát obráceně.
A když úplně opustíte obvod parku, hudba zeslábne do ztracena a tlačítko pro spuštění zmizí.
Občas jsme kontaktováni lidmi z jiných částí světa, kteří nemohou cestovat do Spojených států, ale rádi by slyšeli tuto nahrávku.
Jenže na rozdíl od normálního alba jsme nebyli schopni vyhovět této žádosti.
Když chtějí CD nebo MP3 verzi, prostě to zařídit nemůžeme, a důvodem je, že toto není propagační aplikace nebo doprovodná hra k vydání tradiční nahrávky.
V tomto případě aplikace funguje samostatně a architektura krajiny je podstatou k hudebnímu zážitku.
O šest měsíců později jsme udělali lokačně cílené album pro Central Park, park, který je více jak dvojnásobně větší než National Mall, s hudbou, která se rozkládá od „Ovčí louky“ přes stezku „Ramble“ až po Nádrž v Central Parku..
V současné době s bratrem pracujeme na projektech po celé zemi, ale minulé léto jsme začali projekt, vlastně zde na katedře Experimentálních uměleckých médií Stanfordovy univerzity, kde jsme vytvořili naše největší lokačně cílené album dosud, takové, které vyměřuje celou Dálnici 1 tady na Pacifickém pobřeží.
Ale to, co děláme, propojení GPS s hudbou, je vlastně jen jedna myšlenka.
Ovšem nabízí to daleko větší vizi pro hudební průmysl, který občas bojuje pro nalezení opory v této digitální době, takže začínají vidět tyto nové technologie ne jednoduše jako způsob, jak přidat zvonky a pískání do existujícího modelu, ale vymyšlení úplně nových způsobů, jak mohou lidé interagovat s hudbou a zažít ji.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Myslím, že je důsledkem globalizace, že najdete plechovky od Coca-coly na vrcholu Everestu a buddhistického mnicha v Monterey.
(Smích) Před dvěma dny jsem na vaše laskavé pozvání přijel z Himalájí,
a tak bych vás na oplátku do Himalájí na chvíli rád pozval,
abych vám ukázal místo, kde meditující, jako jsem já, který začínal jako molekulární biolog v Pasteurově ústavu, našli svou cestu do hor.
Tohle je několik snímků, které jsem měl to štěstí při svém pobytu pořídit.
Tohle je hora Kailash ve východním Tibetu - krásný pohled.
Tohle je ze země Marlboro.
(Smích) Tohle je jezero Turquoise.
Meditátor.
Tohle je nejteplejší den v roce, 1. srpna, někde na východě Tibetu.
Noc před tím jsme kempovali a moji tibetští přátelé řekli, že budeme spát venku. Zeptal jsem se: "Proč?
Ve stanu je místa dost."
A odpověď zněla: "Ano, ale je léto."
(Smích) Dobrá. Nyní budeme mluvit o štěstí.
Jako Francouz musím říct, že spousta francouzských intelektuálů si myslí, že štěstí není vůbec zajímavé.
(Smích) Nedávno jsem o štěstí napsal esej, načež vypukl spor
a někdo odpověděl článkem, kde říká: "Tu špinavou práci na štěstí na nás neházejte.
(Smích) Nejde nám o to být šťastní. Chceme žít svůj život vášnivě.
Máme rádi životní vzestupy a pády.
Máme rádi své utrpení, protože je úžasné, když na chvíli přestane."
(Smích) Tohle je pohled z balkónu mé poustevny v Himalájích.
Měří asi 2x3m a všichni tam jste kdykoliv vítaní.
(Smích) Pojďme tedy ke štěstí nebo pocitu duševní pohody, chcete-li.
Zaprvé, všichni víte, bez ohledu na to, co říkají francouzští intelektuálové, že patrně nikdo se ráno neprobudí s myšlenkou "Kéž mohu celý den trpět!"
(Smích) To znamená, že nějakým způsobem - vědomě či nevědomě, přímo či nepřímo, krátkodobě či dlouhodobě, cokoliv děláme, v cokoliv doufáme, o čemkoliv sníme - má nějaký vztah k hluboké a opravdové touze po pocitu duševní pohody či štěstí.
Jak řekl Pascal, dokonce i ten, kdo se chce oběsit, se nějak snaží ukončit utrpení - a nenachází jiný způsob.
Když se ale podíváte do literatury, východní a západní, najdete velké rozdíly v definicích štěstí.
Někteří lidé říkají, že věří jen na vzpomínky na minulost, na představy o budoucnosti, nikdy na přítomnost.
Jiní říkají, že štěstí se odehrává právě teď, že je to kvalita svěžesti přítomného okamžiku.
A to přimělo Henriho Bergsona, francouzského filozofa, aby prohlásil: "Všichni velcí myslitelé lidstva ponechali štěstí v mlze, aby si každý z nich mohl definovat své vlastní pojmy."
Nevadilo by to, kdyby to byl druhořadý životní zájem,
ale poněvadž je to něco, co určuje kvalitu každého okamžiku našeho života, bylo by lepší, abychom věděli, co to je, a měli jasnější představu.
A pravděpodobně fakt, že to nevíme, často způsobuje, ačkoli štěstí hledáme, že to vypadá, jako bychom se k němu točili zády.
Přestože se chceme vyhnout utrpení, zdá se, jako bychom mu běželi vstříc.
Příčinou také může být zaměňování.
Nejčastěji se zaměňuje štěstí a potěšení.
Když se ale podíváte na jejich charakteristiky, zjistíte, že potěšení závisí na čase, na příslušném objektu, na místě.
Je to něco, co se přirozeně mění.
U báječného čokoládového dortu je první kousek výtečný, druhý už tolik ne a ty další nás znechutí.
(Smích) To je přirozenost věcí: unaví nás.
Býval jsem obdivovatel Bacha.
Hrával jsem ho na kytaru, znáte to.
Můžu ho poslouchat dvakrát, třikrát, pětkrát.
Kdybych ho ale musel poslouchat 24h bez přestávky, bylo by to únavné.
Když je vám hodně zima a přijdete k ohni, je to báječné,
po chvíli se o kousek přiblížíte a začne vás to pálit.
Jako by se to během zážitku vypotřebovalo.
A není to něco, co by vyzařovalo ven. Například můžete zažívat
prožívat intenzivní potěšení, a přitom jiní kolem vás mohou hodně trpět.
Co je tedy štěstí?
"Štestí" je samozřejmě vágní slovo, řekněme tedy "pocit duševní pohody".
Myslím, že nejlepší definice z buddhistického hlediska je, že pocit duševní pohody není pouhý příjemný pocit.
Je to hluboký pocit klidu a naplnění,
stav, který ve skutečnosti proniká a leží pod všemi emocionálními stavy, všemi radostmi i zármutky, které nám přijdou do cesty.
Můžete to pro vás být překvapující.
Můžeme mít tenhle druh pocitu duševní pohody, když jsme smutní?
V jistém smyslu, proč ne?
Bavíme se totiž o jiné úrovni.
Podívejte se na vlny valící se na pobřeží.
Když jste naspodu vlny, narazíte do dna.
Narazíte do pevného útesu.
Když surfujete navrchu, jste naprosto povznesení.
Přecházíte mezi povznesením a depresí, není tam žádná hloubka.
Když se podíváte na otevřené moře, může tam být oceán krásný a klidný jako zrcadlo,
mohou tam být bouře, ale hloubka oceánu tam stále je.
Nemění se. Jak je to možné?
Jedině tak, že jde o stav bytí, ne jen o prchavou emoci či pocit.
Dokonce i u radosti, která může být pramenem štěstí,
existuje zlá radost, kdy vás může těšit něčí utrpení.
Jak vlastně postupujeme při hledání štěstí?
Velmi často se rozhlížíme kolem sebe.
Myslíme si, že dáme dohromady tohle a tamto, všechny podmínky, jak se říká, "vše, co je třeba ke štěstí" - "mít vše, co je třeba ke štěstí".
Už samotná tato věta odhaluje nevyhnutelnou zkázu štěstí.
Mít vše.
Když něco z toho mít nebudeme, štěstí se zhroutí.
Také když se něco nedaří, tolik se snažíme změnit okolí, ale naše schopnost ovládat vnější svět je omezená, dočasná a často iluzorní.
Podívejme se nyní na vnitřní podmínky.
Nejsou silnější?
Není to mysl, která interpretuje vnější podmínky jako štěstí nebo utrpení?
A není to silnější?
Víme ze zkušenosti, že můžeme zažívat "malý ráj", a přitom být vnitřně zcela nešťastní.
Dalajláma jednou navštívil Portugalsko a všude se hodně stavělo,
a tak jednoho večera řekl: "Podívejte se, všichni stavíte všechny tyhle věci, ale nebylo by také pěkné postavit něco uvnitř?"
A řekl, "I když budete mít technicky vyspělé bydlení na stém podlaží supermoderní a komfortní budovy, budete-li uvnitř hluboce nešťastní, budete leda hledat okno, ze kterého se dá vyskočit."
Naproti tomu víme, že mnoho lidí, kteří žijí ve velmi obtížných podmínkách, si udržuje klid, vnitřní sílu, vnitřní svobodu, sebedůvěru.
Vnitřní podmínky jsou tedy silnější - samozřejmě nás vnější podmínky ovlivňují a je skvělé žít déle a zdravěji, mít přístup k informacím, vzdělání, cestování, mít svobodu, to je jistě velice žádoucí -
nicméně, nestačí to.
Jde jen o podpůrné a pomocné podmínky.
Zkušenost, která vše interpretuje, sídlí v mysli.
Zeptejme se tedy sami sebe, jak posilovat podmínky pro štěstí, ony vnitřní podmínky, a které naopak naše štěstí podkopávají.
Vyžaduje to určitou zkušenost.
Musíme se sami přesvědčit, že určité stavy mysli vedou k blaženosti, k pocitu duševní pohody, který Řekové nazývali eudaimonie, blaženost.
Existují stavy mysli, které jsou v protikladu k tomuto pocitu duševní pohody
a když se na ně podíváme z pohledu vlastní zkušenosti - na hněv, nenávist, žárlivost, aroganci, posedlou touhu, velkou lakotu - nezanechávají nás v dobrém stavu, když je zažijeme.
A mají také zhoubný vliv na štěstí druhých.
Můžeme tedy usoudit, že čím více jich vstupuje do naší mysli, podobně jako u řetězové reakce, tím se budeme cítit hůř a ztrápeněji.
Naopak každý v hloubi duše ví, že projev nezištné velkorysosti - byť na vzdálenost, aniž by o tom někdo věděl - můžeme zachránit život dítěte, někoho potěšit,
nepotřebujeme uznání, nepotřebujeme vděk -
pouhý fakt, že to uděláme, naplní sounáležitost s naší hlubokou podstatou
a rádi bychom takoví byli celou dobu.
Je tedy možné změnit náš způsob života a přeměnit svou mysl?
Nejsou ty negativní či destruktivní emoce neodmyslitelnou součástí podstaty mysli?
Je možné změnit naše emoce, rysy, naše nálady?
Abychom to zjistili, musíme se zeptat, co je podstatou mysli.
Když se na to podíváme z pohledu zkušeností, pak existuje primární kvalita vědomí, což je pouhý fakt, že dokážeme poznávat, že jsme bdělí.
Vědomí je jako zrcadlo umožňující, aby se v něm všechny obrazy objevovaly.
V zrcadle mohou být ošklivé i hezké obličeje.
To vše zrcadlo umožňuje, ale samo tím není zasaženo, není těmito obrazy pozměněno.
Podobně je i za každou jednotlivou myšlenkou holé vědomí, čirá bdělost.
To je podstata.
Mysl nemůže být skutečně zkažena nenávistí nebo žárlivostí, protože kdyby tam byly po celou dobu - jako barva, která nasákne do látky - mohli bychom je tam kdykoliv někde najít.
Víme, že nejsme stále rozzlobení, stále žárliví, stále velkorysí.
A poněvadž základní strukturou vědomí je tato čirá kognitivní kvalita, která ji odlišuje od kamene, existuje šance na změnu, protože veškeré emoce jsou pomíjivé.
To je základem tréninku mysli.
Trénink mysli je založen na myšlence, že dva protikladné mentální faktory se nemohou odehrávat současně.
Můžete přecházet od lásky k nenávisti,
ale nemůžete v jednom okamžiku jednomu objektu, jednomu člověku, chtít ublížit a zároveň pro něj chtít dobro.
Nemůžete v jednom gestu podávat ruku a současně s ní udeřit.
Existují tedy přirozené protilátky na emoce, které ničí náš vnitřní pocit duševní pohody.
To je tedy způsob, jak postupovat.
Radost postavit proti žárlivosti,
vnímání vnitřní svobody proti silné lakotě a posedlosti,
laskavost, milující laskavost proti nenávisti.
Samozřejmě každá emoce by pak vyžadovala příslušný protilék.
Jinou možností je najít univerzální protilék na všechny emoce tím, že se podíváme na jejich pravou podstatu.
Obvykle když cítíme mrzutost, nenávist, máme na někoho zlost nebo na něco neustále myslíme, mysl se znovu a znovu vrací k tomuto objektu.
Pokaždé když se mysl k objektu vrátí, naši posedlost nebo rozmrzelost to posílí.
Vzniká tak nekonečný proces, který pohání sám sebe.
Je potřeba, abychom se místo rozhlížení kolem sebe podívali dovnitř.
Podívejte se na zlost samotnou.
Vypadá velmi hrozvě, jako vzdouvající se monzunový mrak nebo hromobití.
Myslíme si, že na tom mraku by se dalo sedět, ale když přijdeme blíž, je to jen mlha.
Podobně když se podíváte na hněvivou myšlenku, zmizí jako mráz pod paprsky ranního slunce.
Když tohle budete dělat znovu a znovu, pak tendence k tomu, aby se hněv objevoval, bude menší a menší pokaždé, když ho rozpustíte.
A nakonec, i když se může objevit, jenom vaší myslí projde jako pták proletí oblohou, aniž by zanechal stopu.
Tohle je tedy princip tréninku mysli.
Samozřejmě to trvá určitou dobu - zabralo nějaký čas vybudovat všechny ty chyby a tendence v mysli, proto také zabere nějaký čas se jich zbavit.
Je to však jediná cesta.
Přeměna mysli je pravý význam meditace.
Znamená to obeznámit se s novým způsobem bytí, novým způsobem vnímání věcí, který je více v souladu s realitou, vzájemnou závislostí, s proudem a neustálými proměnami, kterými naše bytí a vědomí jsou.
Co se týče vztahu ke kognitivní vědě, ke kterému jsme měli dojít a který byl myslím tématem - se musíme vypořádat ve zbývajícím krátkém čase. Tvárnost mozku.
Mozek byl považován za víceméně neměnný.
Všechny nominální spoje, co se týče počtů a množství, byly považovány - až do doby před 20 lety - po dosažení věku dospělosti za víceméně neměnné.
Nedávno se však zjistilo, že mozek se může značně měnit.
U houslisty, jak jsme slyšeli, který má na kontě 10000h cvičení na housle, se oblasti mozku ovládající pohyby prstů mohou značně změnit a zvýšit sílu synaptických spojů.
Můžeme totéž dokázat s lidskými kvalitami?
S milující laskavostí, trpělivostí, otevřeností?
To je to, čím se zabývají velcí meditátoři.
Někteří z nich, když přišli do laboratoří například v Madisonu, Wisconsinu nebo Berkeley, měli za sebou 20 až 40 tisíc hodin meditací.
Absolvovali tříletý pobyt v ústraní, kde meditovali 12 hodin denně
a potom, po zbytek života, meditují 3 nebo 4 hodiny denně.
Jsou to olympijští šampióni v tréninku mysli.
(Smích) Tohle je místo s meditátory - jak vidíte, je to docela inspirující.
Tady s 256 elektrodami. (Smích)
Co se zjistilo?
Samozřejmě to samé.
Vědecké embargo - jestli to bude posláno do časopisu Nature, doufejme, že to přijmou -
zabývá se stavem soucítění, nepodmíněného soucítění.
Požádali jsme meditátory, kteří praktikovali po mnoho a mnoho let, aby uvedli svou mysl do stavu, ve kterém není nic než milující laskavost - naprostá odevzdanost vnímajícímu bytí.
Samozřejmě během tréninku se zaměřujeme na objekty -
myslíme na trpící lidi, na lidi, které milujeme - ale v určitém okamžiku může jít o stav, který prostupuje vším.
Tady je předběžný výsledek, který vám mohu ukázat, neboť již byl zveřejněn.
Tato zvonovitá křivka zahrnuje 150 respondentů a to nač se díváme je rozdíl mezi pravým a levým frontálním lalokem.
Stručně řečeno, lidé s větší aktivitou na pravé straně prefrontálního kortexu jsou depresivnější, uzavření do sebe - nejsou příliš pozitivní.
Naproti tomu lidé na levé straně mají větší tendenci k altruismu, štěstí, sebevyjadřování, zvídavosti atd.
Lidé tedy mají nějakou startovní čáru.
A u však lze změnit. Když se díváte na komedii, přesunete se na levou stranu.
Když máte z něčeho radost, budete více nalevo.
Když máte záchvat deprese, přesunete se na pravou stranu.
Hodnota -0,5 zde je směrodatná úplná odchylka meditujícího, který meditoval na soucítění.
Je zcela mimo rozsah zvonovité křivky.
Nemám už čas zabíhat do různých vědeckých výsledků.
Doufejme, že přibudou...
Tohle je po 3,5h na funkční magnetické rezonanci, je to jako výstup z kosmické lodi.
Bylo prokázáno i v jiných laboratořích, například v laboratoři Paula Ekmana v Berkeley, že někteří meditující také dokážou ovládat svou emoční odpověď víc, než se předpokládalo.
Příkladem je experiment s vylekáním.
Když na židli posadíte chlapíka s celou tou aparaturou měření fyziologie a vybuchne něco jako bomba, dojde k tak instinktivní reakci, že během 20 let výzkumníci nikdy neviděli člověka, který by nevyskočil.
Někteří meditátoři, aniž by se to pokoušeli zastavit, zkrátka jen byli zcela otevření a soustředění na to, že výbuch bude jen malou událostí, podobně jako padající hvězda, byli schopni se nepohnout vůbec.
Pointou toho všeho však není založit cirkus výjimečných jedinců, kteří předvádějí skoky nebo cokoliv jiného.
Smyslem je ukázat, trénink mysli má smysl a není to jen luxus,
že to není vitamínový doplněk pro duši,
ale něco, co určuje kvalitu každého momentu našeho života.
Jsme ochotní strávit 15 let získáváním vzdělání,
milujeme běhání, fitness,
staráme se, aby věci vydržely krásné,
a přitom se překvapivě málo zabýváme tím, na čem záleží nejvíc: způsobem, jakým funguje naše mysl, která je tím nejdůležitějším, co určuje kvalitu naší zkušenosti.
Měli bychom zapojit naše soucítění.
Zde je ukázka toho, oč se pokoušíme na mnoha místech.
Jen tento jeden příklad stojí za tu spoustu práce.
Tato žena s kostní tuberkulózou byla opuštěná ve stanu a umírala u své jediné dcery.
Takhle vypadá o rok později.
V Tibetu zakládáme různé školy a kliniky...
Teď už vás jen nechám sledovat krásu těch snímků, které o štěstí vypovídají víc, než bych kdy dokázal říct.
Skákající tibetští mniši.
(Smích) Létající mniši.
Děkuji mnohokrát.
Mé nejkrásnější vzpomínky z dětství jsou na čas strávený s mou babičkou, Mamar, v našem domě pro čtyři rodiny v Brooklynu v New Yorku.
Její byt byl oázou.
Byl místem, kde jsem si mohla vypít šálek kávy, což bylo doopravdy jen teplé mléko s trochou kofeinu.
Milovala život.
A i když pracovala v továrně, šetřila a cestovala do Evropy.
Pamatuji si, jak jsme si prohlížely ty fotografie a tancovaly na její oblíbenou hudbu.
A pak, když mi bylo osm a jí 60, se něco změnilo.
Už nepracovala ani necestovala.
Už netancovala.
Už jsme spolu nepily kávu.
Matka nešla do práce a vzala ji k doktorovi, který nedokázal stanovit diagnózu.
Můj otec, pracující v noci, s ní trávil každé odpoledne jen aby se ujistil, že jedla.
Péče o ni naši rodinu zcela zaměstnala.
A než stanovili diagnózu, byla už dávno ve spirále.
Mnoho z vás pozná její příznaky.
Má babička byla v depresi.
V hluboké depresi, která vám změní život, ze které se nikdy nezotavila.
A tehdy se o depresi vědělo jen málo.
Ale i dnes, po 50 letech, zbývá mnohému se o ní naučit.
Víme, že ženy s o 70 % vyšší pravděpodobností v životě zažijí depresi, ve srovnání s muži.
A i přes tento vysoký rozdíl, je u žen chybně stanovena diagnóza ve 30 až 50 % případů.
U žen se s vyšší mírou pravděpodobnosti vyskytnou příznaky únavy, poruch spánku, bolesti a úzkosti, než u mužů.
A tyto příznaky jsou často přehlíženy jako příznaky deprese.
Není to jen deprese, kde se objevují odlišnosti mezi pohlavími, ale objevují se u mnoha dalších nemocí.
Byl to tedy boj mé babičky, který mě přivedl k celoživotnímu pátrání.
A dnes vedu centrum, jehož úkolem je objevit proč se tyto rozdíly mezi pohlavími objevují a použít ty vědomosti ke zlepšení zdraví žen.
Dnes víme, že každá buňka má pohlaví.
Tento pojem vytvořil Institut medicíny.
A znamená to, že muži a ženy jsou rozdílní už na buněčné a molekulární úrovni.
Znamená to, že se liší všechny naše orgány.
Od našich mozků k našim srdcím, našim plícím, našim kloubům.
Ještě před 20 lety jsme neměli téměř žádná data o ženském zdraví kromě našich reprodukčních funkcí.
Ale pak v roce 1993 byl podepsán zákon o revitalizaci NIH (Národní zdravotní institut)
A tento zákon nařídil, aby ženy a menšiny byly zahrnuty do klinických výzkumů, které byly financovány Národním zdravotním institutem.
A v mnoha ohledech ten zákon fungoval.
Ženy jsou dnes zahrnovány do klinických studií, a poznali jsme, že jsou velké rozdíly v tom, jak ženy a muži prožívají nemoc.
Ale je pozoruhodné, že to, co jsme se dozvěděli o těchto rozdílech, se často přehlíží.
Tak se musíme sami sebe zeptat: Proč nechávat ženské zdraví náhodě?
A necháváme ho náhodě dvěma způsoby.
Prvním je, že toho máme ještě mnoho poznat a neinvestujeme do plného poznání rozsahu těchto rozdílů mezi pohlavími.
A druhým je, že nevezmeme to, co jsme se dozvěděli, a běžně to nepoužíváme v klinické péči.
Prostě neděláme dost.
Podělím se s vámi o tři příklady, kdy rozdíly mezi pohlavími ovlivnily zdraví žen a kdy toho musíme udělat víc.
Začněme se srdečními chorobami.
Jsou dnes největším zabijákem žen v USA.
Toto je tvář srdečních chorob.
Linda je žena středních let, které byl zaveden stent do jedné z tepen vedoucích k jejímu srdci.
Když měla příznaky recidivy šla opět ke svému doktorovi.
Její doktor použil metodu zlatého standardu: srdeční katetrizaci.
Žádné ucpání se nezjistilo.
Lindiny příznaky pokračovaly.
Musela přestat pracovat.
A pak našla nás.
Když k nám Linda přišla, provedli jsme další srdeční katetrizaci a tentokrát jsme našli stopy.
Ale potřebovali jsme další test, abychom mohli stanovit diagnózu.
Tak jsme provedli test, který se jmenuje intrakoronární ultrazvuk, kdy používáte zvukové vlny k nahlédnutí do tepny zevnitř.
A zjistili jsme, že Lindina nemoc nevypadala jako typická mužská nemoc.
Typická mužská nemoc vypadá takto:
oddělené ucpání nebo stenóza.
Lindina nemoc, stejně jako nemoc tolika žen, vypadala takto.
Usazenina je rozložena stejnoměrněji podél tepny a je hůř vidět.
Takže pro Lindu a pro tolik žen nebyla metoda zlatého standardu zlatá.
Linda obdržela správnou léčbu.
Vrátila se ke svému životu a dnes se jí naštěstí daří dobře.
Ale Linda měla štěstí.
Našla nás, my jsme našli její chorobu.
Ale to není případ příliš mnoha žen.
Máme nástroje.
Máme technologii ke stanovení diagnózy.
Ale příliš často jsou tyto rozdíly mezi pohlavími přehlíženy.
A co léčba?
Před dvěma lety byla publikována klíčová studie, která položila velmi důležitou otázku: Jaké je nejefektivnější léčba srdečních chorob u žen?
Autoři prostudovali práce napsané během desetiletého období, a stovky jich museli vyřadit.
A zjistili, že z těch vyřazených bylo 65 procent vyloučeno protože i přes zahrnutí žen do studie analýza nerozlišovala mezi ženami a muži.
Jaká ztracená příležitost.
Utratily se peníze a nezjistili jsme jak se dařilo ženám.
A tyto studie nemohly přispět ani trochu k velmi, velmi důležité otázce, jaká je nejúčinnější léčba srdečních chorob u žen?
Chci vám představit Hortense, svou kmotru, Hung Wei, příbuznou kolegy, a někoho, koho můžete znát - Danu, ženu Christophera Reeva.
Všechny tři ženy mají společného něco velmi důležitého.
Všem třem byla diagnostikována rakovina plic, nejčastější druh rakoviny, který dnes zabíjí ženy ve Spojených státech.
Všechny tři byly nekuřačky.
Bohužel, Dana a Hung Wei na svou nemoc zemřely.
Dnes víme, že ženy nekuřačky mají třikrát větši pravděpodobnost, že jim bude diagnostikována rakovina plic než muži nekuřáci.
Je zajímavé, že když je ženám diagnostikována rakovina plic, bývá jejich šance na přežití lepší než u mužů.
Zde jsou nějaká vodítka.
Naši výzkumníci našli určité geny v buňkách plicního nádoru u žen i u mužů.
A tyto geny aktivuje hlavně estrogen.
A když jsou tyto geny zvýšeně aktivní, je to spojeno s lepší šancí na přežití jen u mladých žen.
Je to velmi nedávné zjištění a ještě nevíme, jestli má význam pro klinickou péči.
Ale právě taková zjištění mohou poskytnout naději a příležitost k záchraně životů žen i mužů.
Podělím se s vámi o příklad, jak zvážením rozdílů mezi pohlavími, může to posunout vědu.
Před nekolika lety byl vyvinut nový lék na rakovinu plic a když jeho tvůrci sledovali čí nádory se zmenšují, zjistili, že v 82 procentech to byly ženy.
To je vedlo k otázce: Proč?
A zjistili, že genetická mutace, na kterou lék cílil, byla mnohem běžnější u žen.
A to vedlo k individualizovanějšímu přístupu k léčbě rakoviny plic, který zahrnuje také pohlaví.
Toho můžeme dosáhnout, když neponecháme zdraví žen náhodě.
Víme, že když investujete do výzkumu, dostanete výsledky.
Podívejte se na počet úmrtí na rakovinu prsu v průběhu času.
A teď se podívejte na počet úmrtí na rakovinu plic u žen v průběhu času.
Podívejme se na investice do rakoviny prsu toto je investice vzhledem k počtu úmrtí - a na dolary investované do rakoviny plic.
Je jasné, že naše investice do rakoviny prsu přinesla výsledky.
Možná to nebylo dost rychle, ale přinesla výsledky.
Můžeme udělat to samé s rakovinou plic a s každou další nemocí.
Vraťme se k depresi.
Deprese je dnes největší příčinou invalidity žen na světě.
Naši výzkumníci zjistili, že v mozku žen a mužů jsou odlišnosti v oblastech spojených s náladou.
A když pošlete muže a ženy na magnetickou rezonanci- to je druh skeneru, který ukazuje jak funguje mozek, když je aktivován- když je pošlete na magnetickou rezonanci a vystavíte je stresu,
můžete vidět rozdíl.
A věříme, že taková zjištění mohou napovědět proč vidíme velmi výrazné rozdíly mezi pohlavími u deprese.
Ale i když víme, že se tyto rozdíly objevují, 66 procent výzkumu mozku, který začíná u zvířat, je děláno buď u samců nebo u zvířat s neurčeným pohlavím.
Myslím si, že si musíme položit otázku: Proč ponechávat ženské zdraví náhodě?
A tato otázka pronásleduje ty z nás ve vědě a medicíně kteří věří, že jsme na pokraji možnosti dramatického zlepšení zdraví žen.
Víme, že každá buňka má pohlaví.
Víme, že se tyto rozdíly často přehlížejí.
A proto víme, že ženy dnes plně netěží z moderní vědy a medicíny.
Máme nástroje ale chybí nám kolektivní vůle a pokrok.
Ženské zdraví je otázka rovných práv, stejně důležitá jako rovná mzda.
A je to otázka kvality a integrity vědy a medicíny.
(Potlesk) Představte si, čeho bychom mohli dosáhnout v zlepšování zdraví žen, pokud bychom brali v úvahu rozdíly mezi pohlavími už na samém počátku výzkumu.
Nebo pokud bychom analyzovali data podle pohlaví.
Lidé se mě často ptají: Co můžu udělat?
A já navrhuju toto: Za prvé, navrhuji vám přemýšlet o ženském zdraví stejně jako přemýšlíte a staráte se o jiné věci, které jsou pro vás důležité.
A za druhé, a to je stejně důležité, jako žena se musíte zeptat svého doktora a doktorů, kteří se starají o ty, které milujete: Liší se tato nemoc nebo léčba u žen?
To je hluboká otázka, protože odpověď je pravděpodobně ano, ale váš doktor nemusí znát odpověď, aspoň zatím ještě ne.
Ale pokud se zeptáte, váš doktor velmi pravděpodobně bude hledat odpověď.
A to je velmi důležité nejen pro nás, ale pro všechny, koho milujeme.
Ať je to matka, dcera, sestra, přítelkyně nebo babička.
Utrpení mojí babičky inspirovalo mou práci, zlepšování zdraví žen.
To je její odkaz.
Naším odkazem může být zlepšení zdraví žen pro tuto generaci a pro příští generace.
Děkuji.
(Potlesk)
Chtěl bych znovu vymyslet vzdělávání.
Loňský rok zaznamenal vznik nového slova na čtyři písmena.
Začíná na M.
MOOC: masivně otevřené online kurzy.
Mnoho organizací nabízí tyto online kurzy pro studenty po celém světě, v milionech, zdarma.
Každý, kdo má připojení k Internetu a vůli učit se má přístup na tyto skvělé kurzy vynikajících univerzit a možnost získat na konci osvědčení.
Ve svém dnešním příspěvku se hodlám zaměřit na jiný aspekt MOOC.
Bereme to, co se učíme, a technologie, které vyvíjíme ve velkém a používáme v malém, abychom vytvořili kombinovaný model vzdělávání, abychom fakticky znovu objevili a znovu vymysleli to, co děláme v učebnách .
Naše učebny možná potřebují změnu.
Takže, tady je učebna v malém třípísmenném institutu v severovýchodní části Ameriky, MIT.
Tohle je učebna před 50 nebo 60 lety, a tohle je učebna dnes.
Co se změnilo? Sedačky jsou barevné.
Sláva. Vzdělání se za posledních 500 let
opravdu nezměnilo.
Poslední velká inovace ve vzdělávání byl knihtisk a učebnice.
Všechno ostatní kolem nás se změnilo.
Od zdravotnictví k dopravě, všechno je jiné, ale vzdělávání se nezměnilo.
Skutečným problémem je také přístup.
Takže to, co vidíte tady není rockový koncert.
A ta osoba, kterou vidíte na pódiu není Madonna.
Toto je učebna na univerzitě Obafemi Awolowo v Nigérii.
Všichni jsme slyšeli o vzdělávání na dálku, ale studenti tam vzadu, 60 metrů od instruktora, podle mě podstupují vzdělávání na dost velkou dálku.
Jsem opravdu přesvědčen že můžeme proměnit vzdělávání, v rámci jeho kvality, stejně jako rozsahu a přístupu, prostřednictvím technologie.
Například na edX se snažíme proměnit vzdělávání prostřednictvím on-line technologií.
Vzhledem k tomu, že vzdělání se formovalo 500 let, vážně nemůžeme přemýšlet o jeho přebudování, o jeho detailním předělání.
Opravdu ho musíme celé znovu vymyslet.
Je to jako přesednout z vozíku taženého volem rovnou do letadla.
Musí se změnit i infrastruktura.
Všechno se musí změnit.
Musíme vyměnit přednášky na tabuli za online cvičení, online videa.
Musíme používat interaktivní virtuální laboratoře a herní prvky.
Musíme zavést kompletní online známkování a vzájemné interakce na diskusních nástěnkách.
Vážně všechno se musí změnit.
EdX a řada dalších organizací aplikuje tyto technologie na vzdělání prostřednictvím MOOC, aby se opravdu zvýšil přístup ke vzdělání.
Slyšeli jste například, že kdy jsme spustili náš úplně první kurz – byl to kurz o obvodech a elektronice na úrovni MIT – asi před rokem a půl, 155 000 studentů ze 162 zemí se tam zapsalo.
A to jsme neměli žádný marketingový rozpočet.
155 000 je velké číslo.
Toto číslo je větší než je celkový počet absolventů MIT v jeho 150tileté historii.
7 200 studentů prošlo kurzem, a byl to těžký kurz.
7 200 je také velké číslo.
Kdybych měl učit na MIT dva semestry každý rok, musel bych učit 40 let, abych mohl učit takové množství studentů.
Tato velká čísla jsou jen jednou částí příběhu.
Takže dnes chci mluvit o jiném aspektu, o jiné stránce MOOC, vzít to z jiné perspektivy.
Bereme to, co vyvíjíme a učíme se ve velkém a používáme v malém ve třídách, abychom vytvořili kombinovaný model vzdělávání.
Ale než se k tomu dostanu, povím vám příběh.
Když se moje dcera stala ve 13 teenagerem, přestala mluvit anglicky, a začala mluvit novým jazykem.
Já mu říkám teen-gličtina.
Je to digitální jazyk.
Má dva zvuky: zabručení a ticho.
"Zlato, pojď na večeři."
"Hmm."
"Slyšela jsi mě?"
Ticho. (Smích) "Můžeš mě poslouchat?"
"Hmm." Měli jsme skutečný problém s komunikací, a tak jsme prostě nekomunikovali, dokud mě jednoho dne něco neosvítilo.
Prostě jsem jí napsal SMS. (Smích) Odpověď přišla okamžitě.
Řekl jsem si, ne, to musela být náhoda.
Určitě si myslela, že jí píše nějaký kamarád.
Tak jsem jí napsal ještě jednou.
Bum, další odpověď. Řekl jsem si, to je skvělé.
A od té doby se náš život se změnil.
Já jí píšu SMS, ona odpovídá.
Je to naprosto úžasné.
(Potlesk) Takže naše miléniová generace je založena jinak.
Já jsem starší, i když vypadám mladistvě, nepatřím do generace milénia.
Ale naše děti jsou opravdu jiné.
Generace milénia je zcela v souladu s online technologií.
Tak proč s ní ve třídách bojujeme?
Nebojujme s tím.
Přijměme to. Věřím - a to mám dva tlusté palce, neumím moc dobře textovat - ale jsem ochoten se vsadit, že s evolucí, se u našich dětí a jejich vnoučat vyvinou opravdu, opravdu malé, mrňavé palce, aby mohli psát zprávy mnohem lépe, že evoluce tohle všechno opraví.
Ale co když přijmeme technologii, přijali jsme přirozenou zálibu miléniové generace , a opravdu přemýšlíme o vytváření těchto online technologií, o tom jak je zapojit do jejich životů.
Tady je to, co můžeme udělat.
Spíše než odvést naše děti do školy, nahnat je tam v 8 hodin ráno – nenáviděl jsem chodit do školy na 8, tak proč k tomu nutíme své děti?
Takže místo toho všeho je necháte sledovat videa a dělat interaktivní cvičení v pohodlí svých pokojů na intrech nebo doma, v jídelně, v koupelně, všude, kde jsou nejtvořivější.
Pak přijdou do učebny kvůli osobní interakci.
Mohou diskutovat mezi sebou.
Mohou společně řešit problémy .
Mohou pracovat s profesorem a nechat profesora zodpovědět jejich otázky.
Ve skutečnosti, když jsme s edX po celém světě učili náš první kurz o obvodech a elektronice, aniž bychom to věděli,
dva středoškolští učitelé v Sant High School v Mongolsku převrátili výuku, a použili naše video přednášky a interaktivní cvičení, přičemž studenti té střední školy, 15letí připomínám, šli a dělali tyto věci doma a pak přišli do třídy, a jak vidíte z tohoto obrázku, komunikovali mezi sebou a dělali fyzikální laboratorní práce.
Zjistili jsme to tak, že o tom psali blog a my jsme na něj narazili.
Dělali jsme i jiné piloty.
Udělali jsme pilotní experimentální kombinované kurzy, ve spolupráci se státní univerzitou San Jose v Kalifornii, opět kurzy o obvodech a elektronice.
O tom uslyšíte hodně. Tento kurz se stal něčím jako naší Petriho miskou učení.
Takže opět instruktoři převrátili výuku, smíšenou online a osobní, a výsledky byly ohromující.
Zatím neberte výsledky jako bernou minci.
Počkejte ještě chvíli na další pokusy, ale první výsledky jsou neuvěřitelné.
Takže tradičně, semestr za semestrem, za posledních několik let, tento kurz, tento těžký kurz, měl neúspěšnost přibližně 40 až 41% každý semestr.
Se smíšenou výukou koncem minulého roku, neúspěšnost klesla na 9%.
Takže výsledky mohou být extrémně dobré.
Ale než zajdeme příliš daleko, chtěl bych strávit nějaký čas pojednáním o některých klíčových myšlenkách.
Jaké jsou hlavní myšlenky, které vedou všechnu tuhle práci?
Jednou z myšlenek je aktivní učení.
Myšlenka, která navrhuje než po studentech chtít, aby chodili do tříd sledovat přednášky, nahraďme je takzvanými lekcemi.
Lekce jsou prokládané sekvence videjí a interaktivních cvičení.
Studenti mohou sledovat pěti-, sedmiminutové video a následně dělat interaktivní cvičení.
Představte si to jako naprostou Sokratizaci vzdělávání.
Učíte kladením otázek.
A to je vzdělávání nazývané aktivním učením, která se objevila v pojednání z roku 1972 od Craika a Lockharta, kde popsali objev, že učení a paměť opravdu úzce souvisí s hloubkou mentálního zpracování.
Studenti se učí mnohem lépe, když pracují s materiálem.
Druhou myšlenkou je vlastní tempo.
Když jsem vešel do posluchárny, a jestli jste stejní, po pěti minutách jsem přestal poslouchat.
Nebyl jsem tak chytrý, překotně jsem si zapisoval, a pak jsem na zbytek hodiny vypnul.
Nebylo by místo toho hezké s onlinetechnologií nabídnout studentům videa a interaktivní zapojení?
Můžou stisknout pauzu.
Můžou profesora přetočit.
Hernajs, oni dokonce můžou profesora úplně ztlumit.
Takže tato forma vlastní stimulace může být velmi nápomocná učení.
Třetí myšlenka je okamžitá zpětná vazba.
S okamžitou zpětnou vazbou počítač známkuje cvičení.
Tím myslím, jak jinak můžete učit 150 000 studentů?
Váš počítač známkuje všechna cvičení.
Všichni jsme odevzdali úkoly, a známky dostali za dva týdny, když už jsme všechno zapomněli.
Nemyslím, že jsem dostal zpět úkoly z mých vysokoškolských let.
Některé nejsou nikdy oznámkovány.
S okamžitou zpětnou vazbou se studenti mohou odevzdat odpovědi.
Když mají něco špatně, dostanou hned vědět.
Mohou to zkoušet znovu a znovu, a to je o dost poutavější.
Dostanou okamžitou zpětnou vazbu, a toto malé zelené zatržítko, které zde vidíte se na edX stává něčím jako kultovním symbolem.
Studenti nám říkají, že když jdou spát, zdá se jim o zeleném zatržítku.
Jeden z našich studentů minulý rok absolvoval kurz o obvodech a pak na konci roku pokračoval v softwarovém kurzu na Berkley, a tady vidíte, co napsal na nástěnku naší diskuse, hned když nastoupil do kurzu na adresu zeleného zatržítka: "Bože; tolik jsi mi chyběl." Kdy jste naposledy viděli studenty, aby takto komentovali domácí úkoly?
Můj kolega Ed Bertschinger, který řídí katedru fyziky na MIT, řekl o okamžité zpětné vazbě toto: vyjádřil se, že okamžitá zpětná vazba dělá z momentů učení výsledky učení se.
Dalším nápadem je zavedení herních prvků.
Víte, všichni studenti dobře pracují s interaktivním videem atd.
Sednou si a střílí mimozemské vesmírné lodě celý den, dokud je nedostanou.
A my jsme aplikovali tyto herní techniky na učení, a postavili online laboratoře.
Jak učit kreativitu? Jak učit design?
Můžeme to dělat v online laboratořích a využít sílu počítačů, abychom je vytvořili.
Jak ukazuje toto malé video, můžete zapojit studenty jako by stavěli Lego.
Tady studenti staví obvod stejně snadno jako Lego.
A i toto může počítač oznámkovat.
Páté je vzájemné učení.
Takto používáme diskusní fóra a diskuse a interakci podobnou Facebooku ne jako rozptýlení, ale aby opravdu pomohli studentům v učení.
Povím vám příběh.
Když jsme dělali náš kurz o obvodech pro 155 000 studentů, tři noci před spuštěním kurzu jsem nespal.
Řekl jsem svým asistentům, budeme vzhůru nonstop, sledovat fórum, odpovídat na otázky.
Odpověděli jsme 100 studentům.
Jak to uděláte se 150 000?
Takže jednu noc jsem tam seděl, ve 2 ráno, a myslel si - tady je otázka od studenta z Pákistánu, na něco se zeptal, a já říkám, ok, teď napíšu odpověď, nepíšu vůbec rychle, a začal jsem psát, a než jsem dopsal, objevila se odpověď od studenta z Egypta ne úplně správná, začal jsem ji opravovat, a než jsem skončil, student z USA
přišel s jinou odpovědí.
A tak jsem se opřel, fascinován.
Bum, bum, bum, studenti diskutovali a reagovali na sebe, ve 4 ráno, byl jsem fascinovaný z toho zjevení, a ve 4 hodiny ráno přišli na správnou odpověď.
A jediné, co jsem musel udělat, bylo pochválit je "Dobrá odpověď"
Je to naprosto úžasné, když se studenti od sebe navzájem učí a říkají nám, že se učí tím, že učí ostatní.
Tohle není budoucnost.
Tohle se děje dnes.
Aplikujeme tyto piloty kombinovaného učení na řadu univerzit a vysokých škol po celém světě, od Tsinghua v Číně po Mongolskou národní univerzitu v Monglosku, po Berkeley v Kalifornii - po celém světě.
A tyto technologie opravdu pomáhají, kombinovaný model opravdu může pomoci k revoluci ve vzdělávání.
Může také vyřešit praktický problém MOOC, jejich obchodní aspekt.
Můžeme také licencovat tyto kurzy pro jiné univerzity, a v tom spočívá potenciální příjem MOOC, kdy univerzita, která s profesorem vydá licenci může použít tyto online kurzy jako učebnice příští generace.
Můžou použít jen to, co chtějí, a stane se nástrojem v arzenálu učitele .
Nakonec bych byl rád, abychom se společně trochu zasnili.
Pojďme opravdu znovu vymyslet vzdělávání.
Musíme se přesunout z přednáškových sálů do virtuálního prostoru.
Od knížek k tabletům jako je indický Aakash nebo Raspberry Pi za 20 dolarů,
Aakash stojí 40 dolarů.
Musíme se přesunout od zděných školních budov do digitálních ubytoven.
Ale myslím, že nakonec budeme stejně na našich univerzitách jednu posluchárnu potřebovat.
jak jinak bychom vysvětlili vnoučatům, že jejich prarodiče seděli v místnostech v krásných řadách jako kukuřice v poli a sledovali profesora před nimi, jak vykládá látku, znáte to, nemohli jste ho ani přetočit?
Děkuji. (Potlesk)
Děkuji. Děkuji. (Potlesk)
V roce 2007 jsem se stala nejvyšším státním zástupcem v New Jersey.
Předtím jsem byla státním zástupcem v trestních řízeních na Manhattanu a potom na ministerstvu spravedlnosti.
V roli nejvyššího státního zástupce se změnil můj pohled na trestní soudnictví.
Začalo to tím, že jsem si položila několik základních otázek.
Chtěla jsem pochopit, jaké lidi vlastně zatýkáme, obžalováváme a nakonec posíláme za mříže našich věznic.
Chtěla jsem se také ujistit, zda naše rozsudky přispívají k větší ochraně veřejnosti.
Jenže takové informace nebyly k mání.
Velké úřady zabývající se trestním právem, jako byl ten můj, si obvykle nevedou záznamy o tom nejdůležitějším.
Asi měsíc mě to hrozně frustrovalo. Pak jsem nakráčela do místnosti plné detektivů, kteří měli hromady složek. A ti detektivové si dělali poznámky k jednotlivým případům.
Procházeli všechny případy za posledních pět let, aby z nich vytáhli informace, o které mi šlo.
Výsledky, kterých jsme se nakonec dobrali, nebyly dobré.
Ukázalo se, že se až příliš soustředíme na malé, lokální případy drogové kriminality.
A pak jsem jednou strávila den na policejním oddělení v Camdenu v New Jersey.
Camden byl tehdy jedno z nejnebezpečnější měst v Americe.
Proto jsem to policejní oddělení měla na starost.
Přišla jsem tam na celodenní návštěvu. Zavedli mě ke služebně starším policistům. Všichni se usilovně snažili snížit v Camdenu kriminalitu.
A zatímco jsem s nimi probírala, jak snížit kriminalitu, všimla jsem si, že si řada policistů cosi píše
na nalepovací žluté papírky, které pak lepili na tabuli.
Pak říkali, že tu nedávno měli vloupačku a přestřelku
ale ani v jednom případě nemají žádné podezřelé.
Neměli systém vyhodnocování dat.
Vlastně se zločinem bojovali s pomocí žlutých lístečků.
A tak jsem si uvědomila, jak moc selháváme.
Nevěděli jsme nic o lidech v našem trestním systému. Neměli jsme žádná podstatná data. Neměli jsme systém sdílení dat ani analytické nástroje, abychom účinněji snižovali kriminalitu.
A tak jsem se poprvé zamyslela, na základě čeho se rozhodujeme.
Jako okresní i federální státní zástupkyně jsem si vždy nastudovala případ a tak nějak dala na svoje instinkty a zkušenosti.
Jako nejvyšší státní zástupce jsem získala celkový pohled. A ke svému údivu jsem zjistila, že úplně stejně to funguje všude: od policejních oddělení přes státní zástupce až po soudy a věznice.
A záhy jsem pochopila, že to naší práci škodí.
Takže jsem na to chtěla jít jinak
a učinit součástí naší práce důsledný rozbor statistických dat.
Chtěla jsem to udělat jako v baseballu.
Možná jste slyšeli, jak si baseballový tým z Oaklandu začal vybírat hráče na základě chytře zvolených statistických ukazatelů. Dříve to dělali lovci talentů, kteří sledovali, jak hráči hrají, a pak je vybírali na základě svých instinktů a zkušeností. Oakland však místo toho použil komplexní statistickou analýzu, a dokázal si tak vybrat hráče, díky nimž vyhrával.
A stejná metoda zabrala i v New Jersey.
Camden už nebyl na vrcholu žebříčku nejnebezpečnějších měst.
Počet vražd jsme snížili o 41 %, což znamenalo záchranu 37 životů.
A celkovou kriminalitu jsme snížili o 26 %.
Trestní stíhání začalo probíhat jinak.
Prioritou už nebyla drobná, lokální drogová kriminalita, ale případy s celostátním dopadem, týkající se nejnebezpečnějších delikventů. Stíhali jsme pouliční gangy, obchod se zbraněmi a narkotiky, korupci v politice.
A to vše je nesmírně důležité, protože nejdůležitější úlohou vlády je zajistit ochranu veřejnosti.
Bez toho se nelze vzdělávat, pečovat o zdraví a vést život tak, jak bychom chtěli.
V současnosti se soudnictví v naší zemi potýká s vážnými problémy.
Každý rok provedeme 12 milionů zatčení.
Drtivá většina z nich, 70-80 %, je za drobné trestné činy a přestupky.
Za násilnou činnost je ani ne 5 % všech zatčení.
Nápravný systém nás však ročně stojí 75 miliard. Ne milionů, ale miliard.
Za mřížemi u nás momentálně sedí 2,3 milionů lidí.
A máme před sebou mimořádnou výzvu, protože dvě třetiny z těch lidí, kteří jsou za mřížemi, teprve čeká na proces.
Nebyli usvědčeni; jen čekají na soud.
A 67 % z nich se do vězení zase vrátí.
Patříme mezi země s největší recidivou.
Skoro 7 z 10 propuštěných je znovu zatčeno a ocitá se v bludném kruhu zločinu a věznění.
Když jsem přešla k Arnold Foundation, tak jsem se k těmto problémům vrátila. Uvažovala jsem, jak jsme s pomocí dat a jejich analýzy změnili systém trestní justice v New Jersey.
Při pohledu na trestní justici v dnešním USA mám úplně stejné pocity jako kdysi v New Jersey. Musíme na to prostě jít lépe. A já vím, že na to máme.
Zaměřila jsem se na to, jak s pomocí dat a analytiky lépe rozhodovat v případech klíčových pro ochranu veřejnosti. Jde například o rozhodnutí, zda ten, kdo byl zatčen, představuje společenskou hrozbu a měl by být uvězněn, nebo zda je neškodný a měl by být propuštěn.
Právě okolo toho se točí celá kriminální justice.
Má to vliv na všechno.
Na to, zda je zatčený odsouzen nebo se musí jít léčit.
Na to, zda klesá zločinnost a násilí.
Mluvím teď neustále se soudci z celé Ameriky a všichni tvrdí totéž: nebezpečné lidi prý posílají za mříže a neškodné lidi pouští ven.
Jsou o tom upřímně přesvědčeni.
Ale když se podíváme na data, která soudci mimochodem nemají, tak se najednou znovu a znovu ukazuje, že skutečnost je jiná.
Za mřížemi jsou drobní zlodějíčci, kteří tvoří až 50 % všech lidí vedených v trestní evidenci.
Třeba Leslie Chew, muž z Texasu, který v zimě ukradl čtyři přikrývky.
Byl zatčen a kauci ve výši 3.500 dolarů si nemohl dovolit zaplatit.
Než se dostal k soudu, strávil ve vazbě 8 měsíců. Daňové poplatníky to vyšlo na víc než 9.000 dolarů.
Jenže stejně špatně si vedeme i na druhé straně spektra.
Co se týče nejvíc nebezpečných delikventů, lidí, u kterých nejvíc hrozí po propuštění recidiva, asi 50 % z nich bývá celostátně propouštěno.
A děje se to kvůli tomu, na základě čeho se rozhodujeme.
Soudci jistě vyhodnocují rizika s těmi nejlepšími úmysly, ale rozhodují se subjektivně.
Stejně jako lovci talentů v baseballu vycházejí při své činnosti z instinktů a zkušenosti.
Jejich rozhodnutí jsou subjektivní, a subjektivita, jak víme, často může vést k omylu.
A proto potřebujeme kvalitní data a metody zpracování.
Začala jsem tedy hledat nástroj, který by soudcům umožnil na základě kvalitních dat vědecky a objektivně vyhodnocovat rizika plynoucí z propuštění zatčených osob.
Zjistila jsem, že se po celé zemi takový typ nástroje používá jen asi v 5 až 10 % amerických jurisdikcí. A při bližším pohledu mi hned došlo proč.
Jejich správa přišla na neskutečné peníze, byly časově náročné a použitelné jen pro jurisdikci, kde byly vytvořeny.
V podstatě je nešlo rozšířit nebo přenést jinam.
A tak jsem sestavila tým brilantních odborníků na data, výzkumníků a statistiků, aby vytvořili univerzální nástroj, s nímž by kterýkoliv soudce v USA mohl objektivně a vědecky stanovovat rizikovost.
Shromáždili jsme kvůli tomu 1,5 milionů případů z celých Spojených států, od měst přes okresy a jednotlivé státy až po federální obvody.
Těch 1,5 milionů případů je dnes v USA největší soubor dat o předsoudních procedurách. Přišli jsme díky nim na to, že míru rizika lze posoudit s pomocí více než 900 rizikových faktorů.
Nejvíc o riziku vždy prozradilo 9 konkrétních faktorů, které se objevovaly v případech po celé zemi.
A tak jsme vytvořili univerzální nástroj.
Vypadá nějak takhle.
Je třeba do něj zadat určité informace, ale jinak je neuvěřitelně jednoduchý a intuitivní. Hodnotí například předchozí trestnou činnost obžalovaného, jestli už byl ve vězení, jestli má historii násilného jednání, jestli se někdy vyhýbal soudu.
A můžeme takto odhadovat tři věci.
Zaprvé, zda dotyčný po propuštění znovu spáchá trestný čin.
Zadruhé, a to je opravdu důležité a bezprecedentní, můžeme odhadnout, zda se dotyčný po propuštění nedopustí násilí.
Podle soudců, s nimiž mluvím, je to to nejdůležitější.
A zatřetí můžeme odhadnout, zda se dotyčný nepokusí vyhýbat soudu.
Nástroj může používat kterýkoliv soudce v USA, protože je postaven na univerzálním souboru dat.
Když si soudce nástroj spustí, zobrazí se takovýto souhrn.
Nahoře je "Hodnocení nové trestné činnosti", nejvyšší hodnota je 6. Uprostřed je "Zvýšené riziko násilí".
To nám říká, že daná osoba je náchylnější k násilí a soudce by to měl pečlivě zvážit.
Dole je "Hodnocení rizika nedostavení", což je pravděpodobnost, že se člověk nedostaví k soudu.
Teď ale musím něco důležitého upřesnit.
Mým cílem není z procesu rozhodování vyloučit instinktivní pocity a zkušenosti soudců.
To ne.
Skutečným problémem a příčinou neskutečných systémových chyb, kdy za mřížemi končí drobní, nikoho neohrožující zlodějíčci, zatímco skutečně nebezpečné zločince pouštíme, je to, že neumíme objektivně posuzovat rizikovost.
Ale relevantně vyhodnocená data by se měla propojit s instinkty a zkušenostmi soudců, a umožnit jim lépe se rozhodovat.
1. července byl náš nástroj spuštěn v Kentucky, a brzy bude spuštěn i v řadě dalších jurisdikcí.
Naším cílem je, aby do 5 let měl každý soudce v USA tento nástroj k dispozici.
Teď pracujeme na nástrojích pro státní zástupce a policisty. Chceme, aby systém používaný v Americe už 50 let a založený na instinktech a zkušenostech získal nový základ v podobě dat a jejich rozboru.
Čeká nás ještě kupa práce. Musíme měnit zažité principy. Ale dobrá zpráva je, že víme, že to funguje.
Stejné metody dělají Google Googlem a pomáhají baseballovým týmům vyhrávat zápasy.
A dobrá zpráva je, že týmiž metodami lze transformovat americkou trestní justici.
V našich městech bude bezpečněji, snížíme náklady na provoz věznic a učiníme náš systém férovější a spravedlivější.
Někteří tomu říkají kouzla s daty.
Já tomu říkám efektivní trestní justice.
Děkuji vám.
(potlesk)
Jsem McKenna Pope. Je mi 14 let a když mi bylo 13, přesvědčila jsem jednu z největších firem na výrobu hraček na světě, Hasbro, aby změnila způsob, jakým nabízela jeden z jejich nejlépe prodávaných výrobků.
Dovolte mi o tom něco říct.
Mám brášku Gavina.
Když se celá tahle věc stala, měl čtyři roky.
Miloval vaření.
Porád vytahoval z ledničky ingredience a míchal je do takových, netřeba říkat, nepoživatelných míchanic nebo dělal neviditelné makarony se sýrem.
Strašně moc chtěl být šéfkuchařem.
Takže jaký lepší dárek pro prcka, který chce být šéfkuchařem, než trouba Easy-Bake Oven, že jo?
Myslím, že jsme ji měli všichni, když jsme byli malí.
A on ji tak strašně chtěl.
Jenže pak si začal něco uvědomovat.
V reklamách a na krabicích Easy-Bake Oven se Hasbro zaměřilo speciálně na holky.
Udělali to tak, že se na krabicích a v reklamách objevovaly jenom holky, a všude na těch troubách byly květinové potisky a byly v zářivě růžové a fialové, hodně typické barvy pro ženy, že jo?
Tak nějak tím vysílali zprávu, že jenom holky mají vařit, kluci ne.
A tohle mého brášku hodně odradilo.
Myslel si, že se nemůže stát šéfkuchařem, protože to bylo něco, co dělají holky.
Holky vařily, kluci ne, nebo to aspoň byla zpráva, kterou vysílalo Hasbro.
Donutilo mě to přemýšlet. Bože, kéž by existoval způsob, jakým to můžu změnit, kéž by můj názor Hasbro vyslyšelo, abych se jich mohla zeptat a říct jim, co dělají špatně a požádat je o změnu.
A tohle mě donutilo přemýšlet o stránce, o které jsem se dozvěděla několik měsíců předtím, nazvanou Change.org.
Change.org je online platforma na sdílení peticí, kde můžete vytvořit petici a sdílet ji na všech sociálních mediálních sítích, na Facebooku, na Twitteru, na Youtube, na Redditu, na Tumblr, na čemkoli jen chcete.
Takže jsem vytvořila petici spolu s YouTube videem, které jsem připojila k petici, v podstatě žádající Hasbro, aby změnilo způsob, kterým prodávají, aby se v reklamách a na krabicích objevovali kluci, a hlavně aby je vyráběli v méně holčičkovských barvách.
Tahle petice začínala mít úspěch -- fakt rychle, nemáte tušení.
Všechny ty celostátní televize a noviny se mnou chtěli rozhovor, a bylo to úžasné.
Za tři týdny, možná tři a půl, jsem měla na této petici 46 000 podpisů.
(Potlesk) Děkuji.
Nemusím říkat, že to bylo šílené.
Nakonec i samotné Hasbro mě pozvalo na své ústředí, aby mi mohli předvést jejich novou verzi Easy-Bake Oven v černé, stříbrné a modré.
Byl to doslova jeden z nejlepší okamžiků v mém životě.
Bylo to jako "Willy Wonka a továrna na čokoládu". Ta věc byla úžasná.
Tehdy jsem si ale neuvědomila, že jsem se stala aktivistkou. Mohla jsem něco změnit, dokonce i když jsem byla dítě, nebo snad právě jako dítě, na mém názoru záleželo, a na vašem názoru záleží také.
Chci vám říct, že to nebude lehké, a pro mě to nebylo lehké, protože jsem čelila mnoha překážkám.
Lidé na internetu a dokonce někdy i v reálném životě, byli ke mně a mé rodině neslušní, a říkali, že to celé je jen ztráta času, a to mi opravdu vzalo odvahu.
Vlastně tady mám pár příkladů, protože jaká je lepší pomsta než ukázání jejich hlouposti?
Tak se podíváme.
Od uživatele jménem Liquidsore29 -- máme tu zajímavá uživatelská jména--- "Nechutné liberální maminy dělající ze synáčků gaye." Liquidsore29, vážně? Vážně?
Tak fajn. A co takhle Whiteboy77AGS: "Lidi si do (sedací partie) pořád musí na něco stěžovat.
Od Jeffreyho Gutierreze: "OMG, sklapni. Chceš jen peníze a pozornost". Byly to tyhle komentáře, které mě skutečně odrazovaly od toho chtít v budoucnosti něco změnit, protože jsem si myslela, že to nikoho nezajímá, lidé si myslí, že to je ztráta času, a lidé se ke mně a mé rodině budou chovat neslušně.
Ubližovalo mi to a nutilo mě přemýšlet, jaký smysl má v budoucnosti provádění změn?
Ale pak jsem si začala něco uvědomovat.
Hateři budou nenávidět.
Pojďme, říkejte se mnou. Raz, dva, tři: Hateři budou nenávidět.
Nechte vaše hatery nenávidět, a klidně dělejte změny, protože já vím, že to dokážete.
Dívám se tady do davu a vidím 400 lidí, kteří sem přišli, protože se chtějí dozvědět, jak můžou něco změnit, a já vím, že můžete, a vy co se díváte doma můžete taky, protože je toho tolik, co můžete udělat, to, v co, co věříte a můžete na to upozornit ve všech sociálních médiích, na Facebooku, na Twitteru, na Youtube, na Redditu, na Tumblr, na čemkoli, co vás napadne.
A vy to dokážete změnit.
Můžete to, v co věříte, vzít, přeměnit na případ a změnit to.
A vy můžete tuhle jiskru, o které jste dnes celý den slyšeli, tu jiskru, kterou máte v sobě, můžete použít a proměnit ji v oheň.
Děkuji.
(Potlesk)
Věda. Věda nám umožnila poznat nekonečné dálky vesmíru, což je sice velmi důležité, ale zároveň nesmírně vzdálené, a přesto, mnohem blíže, mnohem více se nás přímo týká mnoho věcí, kterým ne zcela rozumíme.
Jednou z nich je výjimečná sociální komplexita zvířat kolem nás. Dnes vám chci povědět několik příběhů o zvířecí komplexitě.
Ale nejdříve, co je to komplexita?
Co je komplexní?
Tedy, komplexní neznamená komplikované.
Komplikovaná věc obsahuje mnoho malých částí, každá je jiná a každá má v soukolí vlastní přesnou roli.
Naopak komplexní systém se skládá z mnoha podobných součástí, jejichž vzájemné působení vytváří celkově provázané chování.
Komplexní systémy mají mnoho součástí, které se chovají podle jednoduchých, individuálních pravidel, což vytváří vyplývající vlastnosti.
Chování systému jako celku nelze předvídat jen z individuálních pravidel.
Jak napsal Aristoteles: „Celek je víc než souhrn jeho částí.“
Ale přejděme od Aristotela ke konkrétnějšímu příkladu komplexního systému.
Toto jsou skotští teriéři.
Zpočátku je systém neorganizovaný.
Pak nastává nepokoj: mléko.
Každý jedinec se tlačí jedním směrem a nastane toto.
Větrník je vlastnost vznikající díky interakcím mezi štěňaty, jejichž jediným pravidlem je udržet přístup k mléku a proto se strkají náhodným směrem.
Takže se snažíme hledat jednoduchá pravidla, ze kterých vzniká komplexita.
Říkám tomu zjednodušování komplexnosti, tím se zabýváme na katedře Systémového designu na ETH v Curychu.
Sbíráme údaje ze zvířecích populací, analyzujeme komplexní vzory, hledáme pro ně vysvětlení.
K tomu je třeba práce fyziků a biologů, matematiků a počítačových vědců, z jejichž spolupráce vzniká interdisciplinární schopnost řešit tuto problematiku.
Takže opět, celek je víc než souhrn jeho částí.
Spolupráce je vlastně dalším příkladem komplexního systému.
Možná si kladete otázku, kde jsem já, na straně biologie nebo fyziky?
V podstatě je to trošku jinak, abych to vysvětlil, musím vám o sobě povědět krátký příběh.
Jako dítě jsem strašně rád stavěl a vytvářel komplikované stroje.
Proto jsem se dal na studia elektroinženýrství a robotiky. Mým závěrečným projektem byla konstrukce robota jménem ER-1 -- vypadal takto -- který sbíral informace ze svého okolí a pohyboval se po bílé čáře na podlaze.
Byl velmi komplikovaný, ale v naší zkušebně fungoval výborně. Přišel den, kdy se profesoři sešli k hodnocení projektu,
tak jsme ER-1 vzali do učebny.
Ukázalo se, že v té místnosti bylo trochu jiné světlo.
Vizuální systém robota byl zmaten.
V první zatáčce vyjel ze své dráhy a narazil do zdi.
Stavěli jsme ho celé týdny, a k jeho zničení stačila malinká změna v barvě světla v místnosti.
Tehdy jsem si uvědomil, že čím složitější stroj, tím větší pravděpodobnost, že selže kvůli něčemu naprosto neočekávanému.
A rozhodl jsem se, že vlastně nechci vytvářet komplikované věci.
Chtěl jsem porozumět složitosti, komplexitě kolem nás a obzvláště v říši zvířat,
čímž se dostáváme k netopýrům.
Netopýr velkouchý je běžným evropským druhem netopýra.
Jsou to velmi společenská zvířata.
Spí, neboli hřadují, pohromadě.
Žijí v matriarchálních koloniích, každé jaro se samičky po přezimování shromáždí a asi 6 měsíců společně vychovávají svá mláďata, a všechny mají na sobě malinký čip, což znamená, že pokaždé, když některá z nich vletí do některé z těchto speciálně upravených budek, víme, kde je, a co je důležitější, víme, s kým je.
Zabývám se tedy netopýřími zvyklostmi při hřadování, což vypadá asi takto.
Během dne netopýři přebývají v několika podskupinách v různých budkách.
Jednoho dne je kolonie rozdělena třeba ve dvou budkách, ale jindy může být celá v jediné budce nebo rozdělena ve třech nebo více budkách, působí to opravdu velice chaoticky.
Tuto pružnou dynamiku nazýváme fission-fusion, vlastnost skupiny zvířat, kdy se různé podskupiny pravidelně všelijak rozdělují a zase spojují.
Takže sesbíráme veškerá data ze všech těchto dní a sloučíme je, abychom mohli rozpoznat dlouhodobé asociační vzory použitím techniky síťové analýzy a získali tak úplný přehled o sociální struktuře kolonie.
Je to jasné? Takto to tedy vypadá.
V této síti jsou všechny kroužky jako uzly, netopýří jedinci, a linie mezi nimi jsou sociální spojení, vztahy mezi jedinci.
Získali jsme velmi zajímavý obrázek.
Tato netopýří kolonie se skládá ze dvou různých společenstev, která nelze předvídat z každodenní fission-fusion dynamiky.
Říkáme jim skryté sociální jednotky.
Ještě zajímavějším faktem je, že každoročně, někdy v říjnu, se kolonie rozdělí a netopýři přezimují odděleně, ale rok za rokem, když se netopýři zase na jaře sejdou, společenstva jsou zachována.
Takže tito netopýři si pamatují své přátele opravdu velmi dlouho.
S mozkem o velikosti burského oříšku udržují individuální, dlouhodobé sociální vztahy. Nevěděli jsme, že to je možné.
Věděli jsme, že primáti, sloni a delfíni to dokáží, ale ve srovnání s netopýry mají velké mozky.
Takže jak je možné, že netopýři udržují tuto komplexní, stabilní sociální strukturu s tak omezenými poznávacími schopnostmi?
Zde nám komplexita přináší odpověď.
Abychom tomuto systému porozuměli, sestavili jsme počítačový model hřadování založený na prostých, individuálních pravidlech, a simulovali tisíce a tisíce dní ve virtuální netopýří kolonii.
Je to matematický model, ale není složitý.
Ve zkratce, tento model nám ukázal, že každý netopýr považuje několik dalších členů kolonie za své přátele a má sklon s nimi hřadovat v budce.
Jednoduchá, individuální pravidla.
To je vše, co je třeba k vysvětlení sociální komplexity těchto netopýrů.
Ale celá věc je ještě zajímavější.
V letech 2010 a 2011 kolonie přišla o více než dvě třetiny svých členů, pravděpodobně kvůli velmi studené zimě.
Příštího jara nevznikla dvě společenstva jako každý rok, což by pro kolonii mohlo znamenat zánik, protože by byla příliš malá.
Namísto toho vznikla jediná soudržná jednotka, což kolonii umožnilo přežít sezónu a znovu se rozrůst v příštích dvou letech.
Víme, že si netopýři nejsou vědomi, že se toto s kolonií děje.
Pouze se řídí jednoduchým sdružovacím pravidlem a z této jednoduchosti vzniká sociální komplexita, díky které je kolonie odolná vůči dramatickým změnám ve složení populace.
Myslím, že to je neuvěřitelné.
Nyní vám povím jiný příběh, ale budeme muset z Evropy odcestovat do pouště Kalahari v jižní Africe.
Zde žijí surikaty.
Surikaty určitě znáte.
Jsou to fascinující stvoření.
Žijí ve skupinách s přísnou sociální hierarchií.
Je zde jeden dominantní pár a mnoho podřízených, někteří v roli hlídek, jiní pečují o mláďata, další je vychovávají a tak dále.
Těmto zvířatům jsme dali malinké obojky s GPS, abychom zjistili, jak se spolu pohybují a jak to souvisí s jejich sociální strukturou.
Zde vidíme velmi zajímavou ukázku kolektivního pohybu surikat.
Uprostřed rezervace, kde žijí, vede silnice.
Na silnici jsou auta, takže je to nebezpečné.
Ale surikaty ji musí překročit při cestě od jednoho zdroje potravy k druhému.
Zajímalo nás, jak přesně to dělají?
Přišli jsme na to, že dominantní samička většinou skupinu k cestě přivede, ale co se týče přechodu, překonání silnice, dává přednost podřízeným, jako kdyby říkala: „Prosím, jen běžte a ukažte mi, zda je to bezpečné.“
Ale nevěděli jsme, jakým pravidlem se surikaty ve svém chování řídí, aby došlo k této změně na okraji skupiny a zda ji mohou vysvětlit jednoduchá pravidla.
Takže jsem sestrojil model simulující surikaty, jak přecházejí simulovanou silnici.
Je to zjednodušující model.
Pohybující se surikaty jsou jako náhodné částice, jejichž jediným pravidlem je seřazení.
Prostě se drží pohromadě.
Když se částice dostanou k silnici, vycítí jakousi překážku a zastaví se o ni.
Jediným rozdílem mezi dominantní samičkou -- zde červeně -- a ostatními jedinci je, že pro ni je výška překážky, neboli riziko, které silnice představuje, o něco málo vyšší, a tento malý rozdíl v individuálním pravidle pohybu stačí k vysvětlení toho, co jsme pozorovali, totiž že dominantní samička přivede svou skupinu k silnici a pak dá přednost ostatním, aby přešli jako první.
Anglický statistik George Box kdysi napsal: „Všechny modely jsou chybné, ale některé modely jsou užitečné.“
V podstatě je tento model zjevně chybný, protože surikaty rozhodně nejsou náhodné částice.
Ale také je užitečný, protože nám ukazuje, že extrémní jednoduchost v pravidlech pohybu na individuální úrovni může znamenat vysokou komplexitu na úrovni skupiny.
Takže opět zde máme zjednodušování komplexity.
Rád bych z toho vyvodil závěry pro celý druh.
Když dominantní samička dává přednost podřízeným, není to ze zdvořilosti.
Dominantní samička je vlastně pro soudržnost skupiny velmi důležitá.
Pokud by na silnici zahynula, je celá skupina ohrožena.
Takže toto vyhýbání se riziku je evolučně velmi stará reakce.
Surikaty kopírují rozvinutou taktiku starou tisíce generací a přizpůsobují ji moderním rizikům, v tomto případě silnici postavené lidmi.
Přebírají velmi jednoduchá pravidla a výsledné komplexní chování jim umožňuje odolat lidským zásahům do jejich přirozeného prostředí.
Nakonec, jsou to netopýři, kteří mění sociální strukturu v reakci na populační katastrofu, nebo jsou to surikaty, které projevují nebývalé přizpůsobení lidské silnici, může to být i jiný druh.
Můj vzkaz -- a není to složitý vzkaz, ale jednoduchý o zázraku a naději -- mým vzkazem je, že zvířata projevují mimořádnou sociální komplexitu, což jim umožňuje přizpůsobení a odezvu na změny v jejich prostředí.
Třemi slovy, v království zvířat vede jednoduchost ke komplexnosti, která vede k odolnosti.
Děkuji vám.
(Potlesk) Moderátorka: Děkuji, Nicolasi, za tento skvělý úvod. Nejste nervózní?
NP: Ne, jsem v pohodě.
M: Skvělé. V publiku je určitě hodně lidí, které napadne vztáhnout i na lidi to, co zde o slyšeli o zvířatech -- o netopýrech a surikatách.
Uvedl jste například, že samice jsou sociální, že samice jsou dominantní. Nejsem si jistá, jak to kdo vidí.
Je správné takto porovnávat?
Existují stereotypy, které lze vztáhnout na všechny živočišné druhy?
NP: Řekl bych, že existují i opačné příklady.
Například mořští koníci nebo koaly, tam se o mláďata starají vždy samci.
Závěrem bych řekl, že je často obtížné a občas i poněkud nebezpečné porovnávat lidi a jiné živočišné druhy.
M: Velmi děkuji za tento úvod. NP: Není zač.
M: Děkujeme vám, Nicolasi Perony. (Potlesk)
Chci, abyste si představili, jakým průlomem tohle bylo pro ženy, které byly oběťmi násilí v 80. letech.
Přišly na pohotovost s tím, čemu policie říkala "milenecká hádka" a já viděla zbitou ženu, viděla jsem rozbitý nos a zlomené zápěstí a opuchlé oči.
Jako aktivisté jsme vzali svůj fotoaparát Polaroid, vyfotili jsme ji, počkali jsme 90 vteřin a dali jsme jí tu fotografii.
A ona pak měla důkaz, který potřebovala, aby mohla jít k soudu.
Zviditelňovali jsme neviditelné.
Dělám to už 30 let.
Jsem součástí sociálního hnutí, které pracuje na ukončení násilí vůči ženám a dětem.
A po celá ta léta zaujímám naprosto zaníceně občas nepopulární názor, že násilí není nevyhnutelné, že je naučené a pokud je naučené, může být odnaučeno a může se mu předejít.
(Potlesk) Proč si to myslím?
Protože je to pravda.
Je to naprostá pravda.
Mezi lety 1993 a 2010 domácí násilí mezi dospělými ženami ve Spojených státech kleslo o 64 procent, a to jsou skvělé zprávy.
(Potlesk) Šedesát čtyři procent. Takže, jak jsme toho docílili?
Měli jsme otevřené oči.
Před třiceti lety byly ženy bity, byly pronásledovány a znásilňovány a nikdo o tom nemluvil.
Nebyla tu spravedlnost.
A pro mě jako pro aktivistku to nebylo dostačující.
A tak prvním krokem na této cestě bylo, že jsme dali dohromady a vytvořili jsme neobyčejnou podzemní síť úžasných žen, které otevíraly azylové domy a pokud neotevíraly azylové domy, otevíraly své domovy, aby ženy a děti mohly být v bezpečí.
A víte, co jsme ještě dělali?
Prodávali jsme koláče, umývali jsme auta a dělali jsme vše, co jsme mohli pro získání peněz a pak jsme si jednoho dne řekli, víte, je čas, abychom šli k federální vládě a požádali je, aby zaplatili za tyto neobyčejné služby, které zachraňují lidské životy.
Že? (Potlesk) Věděli jsme, že jako druhý krok musíme změnit zákony.
A tak jsme šli do Washingtonu a lobovali jsme za první zákon.
Pamatuju si, jak jsem procházela sály Kapitolu USA, bylo mi něco přes 30 a můj život měl smysl a neuměla jsem si představit, že by někdo vůbec mohl zpochybnit tento důležitý zákon.
Asi mi bylo 30 a byla jsem naivní.
Ale slyšela jsem o kongresmanovi, který měl velmi, velmi odlišný úhel pohledu.
Víte, jak nazval tento důležitý zákon?
Pojmenoval ho jako Zákon, který zbavuje manželství zábavy.
Zákon, který zbavuje manželství zábavy.
Dámy a pánové, bylo to v roce 1984 ve Spojených státech a přála bych si tenkrát mít Twitter.
(Smích) O deset let později, po spoustě tvrdé práce, jsme konečně prosadili Zákon o násilí proti ženám, což je zákon, který změnil životy a tolik životů zachránil. (Potlesk) Děkuji.
Jsem hrdá na to, že jsem součástí této práce, která změnila zákony a díky tomu šly miliony dolarů místním komunitám.
A víte co ještě udělala? Shromáždila data.
A musím vám říct, že miluji data.
Jsem vlastně magor na data.
Určitě je tu spousta takových magorů.
Jsem magor na data, a to proto, že se chci ujistit, že když utratíme dolar, bude ten program fungovat, a když nebude fungovat, měli bychom změnit plán.
A také chci říct ještě jednu věc: Nevyřešíme tento problém tím, že postavíme víc věznic nebo dokonce víc azylových domů.
Je to o ekonomickém posílení žen, je to o uzdravování zraněných dětí a je to o prevenci s velkým P.
A tady je třetí krok na této cestě: Víme, že pokud budeme postupovat tímto tempem, budeme muset přidat na hlasitosti, budeme muset zvýšit viditelnost a budeme muset zapojit veřejnost.
A s tím jsme se obrátili na Advertising Council a požádali je o pomoc s vybudováním veřejně vzdělávací kampaně.
A podívali jsme se po světě, na Kanadu a Austrálii a Brazílii a na části Afriky a vzali jsme tyto poznatky a vybudovali jsme první národní veřejně vzdělávací kampaň nazvanou Neexistuje omluva pro domácí násilí.
Podívejte se na jeden z našich spotů.
(Video) Muž: Kde je večeře?
Žena: Myslela jsem, že budeš doma před pár hodinami a všechno jsem uklidila, tak- Muž: Co to je? Pizza. Žena: Kdybys mi prostě zavolal, věděla bych- Muž: Večeře? Hotová večeře je pizza?
Žena: Miláčku, prosím ne tak nahlas. Prosím ne - Nech mě být!
Muž: Jdi do kuchyně! Žena: Ne!
Pomoc! Muž: Chceš vědět, co bolí? (Uhodí ženu) Tohle bolí! Tohle bolí! (Rozbíjení skla) Žena: Pomozte mi!
["Děti musí sedět stranou a dívat se. Jaká je vaše omluva?"] Esta Soler: Když jsme uveřejňovali tuto kampaň, byl zatčen O. J. Simpson za vraždu své ženy a jejího přítele.
Zjistili jsme, že měl dlouhou historii domácího násilí.
Média se na to zaměřila.
Příběh domácího násilí přešel ze zadní strany, ale spíše ze žádné strany, na první stranu.
Naše reklamy zaplnily vysílání a ženy, poprvé, začaly vyprávět své příběhy.
Hnutí jsou o okamžicích a my jsme tento okamžik zachytili.
A jen to uvedu do kontextu.
Máte nějakou představu, kolik bylo před rokem 1980 článků v The New York Times o domácím násilí?
Řeknu vám to: 158.
A po roce 2000 to bylo přes 7,000.
Zjevně jsme něco změnili.
Ale stále nám chyběl zásadní prvek.
Takže, čtvrtý krok: Potřebovali jsme zapojit muže.
Nemohli jsme vyřešit tento problém s 50 procenty populace stranou.
A už jsem vám řekla, že jsem magor na data.
Národní průzkum nám řekl, že se muži cítili obviňováni a nepřizváni k tomuto rozhovoru.
Tak jsme si říkali, jak můžeme zapojit muže?
Jak přimět muže, aby mluvili o násilí proti ženám a dívkám?
A jeden můj přítel si mě vzal stranou a řekl: "Chceš, aby muži mluvili o násilí proti ženám a dívkám. Muži nemluví."
(Smích) Omlouvám se mužům v publiku.
Vím, že mluvíte.
Ale on řekl, "Víš, co dělají?
Mluví se svými dětmi.
Mluví se svými dětmi jako rodiče, jako trenéři."
A to jsme udělali.
Potkali jsme se s muži tam, kde byli, a vybudovali jsme program.
A pak se stala ta událost, která navždy zůstane v mém srdci, kdy basketbalový trenér mluvil k místnosti plné sportovců a mužů ze všech různých odvětví.
A mluvil o důležitosti vedení chlapců k mužství a změně kultury v šatnách, a že je třeba dát mužům nástroje, aby měli zdravé vztahy.
Najednou se podíval dozadu místnosti a uviděl svou dceru a zavolal jméno své dcery, Michaela, a řekl: "Michaelo, pojď sem."
Bylo jí devět let a trochu se styděla. Přišla tam a on řekl: "Posaď se vedle mě."
Posadila se hned vedle něj.
Objal ji a řekl: "Lidé se mě ptají, proč dělám tuhle práci.
Dělám tu práci, protože jsem její táta a nechci, aby jí někdo někdy ublížil."
A jako rodič to chápu.
Chápu to, vím, že je tu tolik sexuálních útoků na univerzitních kampusech, které jsou tolik rozšířené a tolik nehlášené.
Udělali jsme toho hodně pro dospělé ženy.
Musíme odvést lepší práci pro naše děti.
Je to potřeba. Musíme. (Potlesk) Ušli jsme dlouhou cestu ode dnů Polaroidu.
Technologie byla naším přítelem.
Mobilní telefon způsobil celosvětovou změnu v oblasti posílení žen a Facebook a Twitter a Google a YouTube a všechna sociální média nám pomáhají organizovat a vyprávět svůj příběh mocným způsobem.
A tak těm z vás v publiku, kteří pomáhali budovat tyto aplikace a platformy, jako organizátorka velice děkuji.
Opravdu. Tleskám vám.
(Potlesk) Jsem dcerou muže, který se ve svém životě přidal k jedinému klubu, Klubu optimistů.
Takový si nemůžete vymyslet.
A je to jeho duch a optimismus, který je v mém DNA.
Už dělám tuto práci víc než 30 let a jsem přesvědčená, víc než kdy jindy, že je v lidské moci se změnit.
Věřím, že můžeme sklenout oblouk lidské historie směrem k soucitu a rovnosti a také hluboce a vášnivě věřím, že toto násilí nemusí být součástí lidské povahy.
A žádám vás, stůjte při nás při vytváření budoucnosti bez násilí pro ženy a dívky a muže a chlapce, ať už jsou kdekoliv.
Velmi vám děkuji.
(Potlesk)
Ahoj, dnes bych chtěla sdílet část práce, která postupuje.
Jelikož jsme teprve ve stádiu realizace, pracujeme převážně v rámci sféry intuice a tajemství.
Pokusím se popsat některé zkušenosti, které získáváme prostřednictvím jednotlivých děl.
První dílo se nazývá Imperiální monochromy.
Divák nečekaně vstoupí do místnosti a zahlédne panely rozházené na zdi.
Během několika sekund, jako kdyby si panely všimly přítomnosti diváka, snaží se v panice dostat do přísné symetrie.
(Smích) Toto je náčrt obou stavů.
Jedním je totální chaos, druhým je absolutní pořádek.
A měli jsme zájem vidět, jaká změna je nutná pro přechod z jednoho stavu do druhého.
To nám připomnělo dvě odlišné obrazové tradice.
Jednou jsou oltářní tablety 15. století, a druhá je asi před 100 lety, Malevičovy abstraktní kompozice.
Přivedu vás do videa.
Abych vám dodala pocitu měřítka, největší panel je asi dva metry vysoký.
To je asi tolik. A ten nejmenší je A4.
Takže divák vstoupí do prostoru, a přitáhnou pozornost.
A po chvíli, pokud divák zůstává v prostoru, panely se stanou jaksi imunní k přítomnosti diváka a opět se uvolní a stanou znovu autonomními, dokud se tak nějak vycítí přítomnost v místnosti nebo hnutí, což je přivede do pozoru.
(Smích) Tady se zdá, jako by to byl divák, kdo podněcuje smysl pro pořádek mezi panely, ale také by to mohlo být naopak, že panely jsou tak svázány svým podmíněným chováním, že tak propůjčují divákovi roli tyrana.
To mě přivádí k tišší, drobnější práci, zvanou "Handheld" ("ručně drženo").
Divák vidí kousek papíru, připevněný na vzdáleném konci zdi, ale když jdete blíž, zjistíte, že je to prázdná A4 nebo kus papíru formátu dopis, připevněný na opačných stranách dvěma malýma rukama, které se zdají být vytesány, s velkou pozorností a péčí, z malého bloku dřeva.
Divák také vidí, že celá tato skulptura se tak trochu mírně pohybuje, jako by se tyto ruce pokoušely držet papír stále v klidu po velmi dlouhou dobu, a nějak se jim to nedaří.
Takže tato nestabilita v pohybu velmi připomíná vratkou povahu obrázků, vytvořených v ruce drženou kamerou.
Tady vám ukážu dva obrázky v tandemu.
Jedem ze stojící kamery a druhý z kamery držené rukou.
A hned vidíte, jak nestabilní povaha videa naznačuje přítomnost pozorovatele a subjektivní úhel pohledu.
Tak jsme odebrali kameru a převedli tento pohyb na panel.
Takže tady je video.
Musíte si představit druhou rukou.
Ještě tam není. My se tak trochu snažíme navodit skromné gesto, jako by tam byl malý člověk s napřaženými pažemi za tímto obrovským kusem papíru.
To předkládá obrovské množství úsilí pozorovateli a předkládají tento kus papíru velmi jemně divákovi před jeho očima.
Další práce je Vějička.
Je to kartonový model, objekt je asi stejně vysoký jako já.
Má oblé tělo, dvě ruce, a velmi vysokou hlavu podobnou anténě, a jejím jediným cílem je přitáhnout pozornost k ní samotné.
Takže když divák prochází kolem, tak se kýve ze strany na stranu, a jeho ruce se pohybuje horečněji, jak se člověk dostane blíž.
Takže tady je první scénář testování.
Vidíte oba pohyby integrované a objekt se zdá být zaměstnán, jeho celé bytí v tomto výrazu zoufalství.
Ale ta myšlenka je, že jakmile přitáhne pozornost osoby, už to dále nemá zájem, a vyhlíží další osobu, jejíž pozornost upoutá.
(Smích) Tak tohle konečná vyrobené tělo návnady.
Vypadá jako vyrobené v masové produkci z nějaké továrny jako vysavače a pračky.
Protože vždy pracujeme z velmi osobního prostoru, máme rádi, jak tato spotřebitelská estetika tak trochu deperzonalizuje objekt a dává nám trochu vzdálenosti v jeho vzhledu, přinejmenším.
A tak pro nás je to druh zlověstné bytosti, která se nás snaží odvrátit od věcí, které skutečně potřebují naši pozornost, ale může to být také postava, která potřebuje hodně pomoci.
Další práce je objekt, je to druh hudebního nástroje,
ve tvaru amfiteátru, který se mění podle velikosti publika jak je vnímána někým z jeviště.
Takže z místa kde stojím, každý z vás se zdá být takto veliký, a publikum zabírá celé pole mého vidění.
V tomto publiku je usazeno 996 malých postav.
Mechanicky mohou tleskat ze své vlastní svobodné vůle.
To znamená, že každý z nich může rozhodnout pokud a jestli chtějí tleskat, jak moc, jak dlouho, jak chtějí být ovlivňováni ostatními okolo nebo ovlivňovat ostatní, a jestli chtějí přispět k inovaci.
Takže když divák vstoupí před publikem, bude tam reakce.
Může to být pár tlesknutí nebo silný potlesk, a pak se nic nestane dokud divák neodejde, a opět publikum zareaguje.
Může to být cokoli od několika chabých tlesknutí od jednotlivců v publiku nebo to mohou být velmi hlasité ovace.
Takže za nás si myslím, že se díváme na publikum jako samostatný objekt nebo organismus, který má vlastní kvalitu podobnou hudbě, hudebnímu nástroji.
Takže divák na něj může hrát vyvoláváním poměrně složitých a rozmanitých, jemných hudebních nebo zvukových vzorů, ale nemůže vyloženě vyprovokovat publikum do jakékoliv určitého typu odpovědi.
Existuje tedy pocit úsudku a náladovosti a neklidu.
Má také prvek svůdnosti a uchvácení.
Tak tady vidíte, že jsme docela nadšeni obrázkem hlavy rozdělující se na dvě ruce.
Takže tady je malá vizuální animace, jako kdyby obě strany mozku bojovaly proti sobě ve smyslu duality a napětí.
A tady je prototyp.
Tak se nemůžeme dočkat, až budeme obklopeni 996.
Dobře tohle je poslední práce. Jmenuje "Framerunners" ("běžci v rámu").
Pochází z myšlenky okna.
To je skutečné okno v našem studiu a jak vidíte, skládá se ze tří dřevěných částí různé tloušťky.
Takže jsme použili stejné okenní výrazivo k vytvoření vlastního rámu nebo mřížky, postavené v pokoji, na kterou se můžete dívat z obou stran.
Tato mřížka je obývána kmenem malých figurek.
Jsou tří různých velikostí, jako by naznačovaly druh perspektivy nebo krajinu jediné plochy.
Každá z těchto figurek může běžet pozadu a dopředu na mřížce a schovávat se za dvě sousední mřížky.
Tak na rozdíl od této velmi těsné mřížky, jsme chtěli dát těmto figurkám komickou a groteskní kvalitu, jako by je vzal loutkař a fyzicky je rozpohyboval po cestě.
Tak se nám líbí myšlenka těchto figurek jak poskakují kolem, jakoby byly nedbalé a bezstarostné a lehkovážné a spokojené, dokud jaksi nevycítí pohyb diváka a neskryjí se za nejbližší zdí.
Tak nám tato práce představuje také svůj vlastní protiklad.
Tyto figurky jsou trochu chycené na této velmi silné mřížce, což je jako vězení, ale také pevnost, protože jim to umožňuje být nevšímavý a naivní a bezstarostné a docela nevšímavý ke vnějšímu světu.
Takže všechny tyto vlastnosti reálného života, o kterých jsem hovořila, jsou trochu přeloženy do velmi specifické technické konfigurace, a měli jsme velké štěstí na spolupráci s ETH Zurichech při vývoji prvního prototypu.
Vidíte, že extrahovavli čepy z naší animace a vytvořili chvění, které integrovalo pohyb houpání hlavy a pohyb tam a zpět.
Takže je to docela malé.
Vidíte, že se vejde do dlaně ruky.
Představte si naše vzrušení, když jsme viděli, že to skutečně ve studiupracuje a tady to je.
(Smích) Děkuju.
(Potlesk)
Inteligence -- co to vlastně je?
Když se podíváme, jak bylo na inteligenci nahlíženo v minulosti, významným příkladem je citát Edsgera Dijkstry: "Otázka, zda stroje mohou myslet, je asi tak stejně zajímavá jako otázka, zda ponorky můžou plavat."
Když Edsger Dijkstra toto psal, zamýšlel to jako kritiku raných průkopníků počítačové vědy, např. Alana Turinga.
Nicméně, pokud se ohlédnete a zamyslíte se nad nejvýznamnějšími inovacemi, které nám umožnily postavit stroje, které plavou, a stroje, které létají, zjistíte, že pouze díky porozumnění fyzikálnímu mechanismu plavání a letu jsme je byli schopni sestrojit.
A tak jsem se před několika lety vydal na cestu za porozuměním základnímu fyzikálnímu mechanismu, na němž je založená inteligence.
Zkusme se na celou věc nejdřív podívat z odstupu.
Začněme myšlenkovým experimentem.
Představte si, že jste mimozemšťani, kteří netuší zhola nic o pozemské biologii či neurovědách nebo inteligenci, ale máte výborný dalekohled, kterým můžete Zemi pozorovat, a máme také velmi dlouhé životy, takže jste schopni Zemi pozorovat v průběhu milionů, dokonce miliard let.
A všimnete si velmi zvláštního jevu.
Všimnete si, že jak ubíhá jedno tisíciletí za druhým, Země je průběžně bombardována asteroidy, avšak od určitého okamžiku odpovídajícího přibližně současnosti jsou asteroidy, které se pohybují po dráze, která by je nakonec dovedla ke srážce se Zemí záhadně odkloněny nebo explodují dřív, než se se Zemí skutečně srazí.
Nám, pozemšťanům, je samozřejmě jasné, že to je důsledek naší snahy se zachránit.
Snažíme se zabránit dopadu.
Ale pokud jste mimozemšťani, kteří nic z toho netuší a nemají o existenci inteligence na Zemi představu, budete nuceni sestavit fyzikální teorii vysvětlující proč asteroidy potenciálně schopné zničit povrch planety Země se k tomu od určitého momentu záhadně nedostanou.
No a já tvrdím, že to je stejné jako porozumění fyzikální podstatě inteligence.
Před několika lety jsem se tedy pustil do zkoumání různých náznaků vyskytujících se napříč vědou, napříč mnoha disciplínami, které podle mě ukazovaly na existenci jediného společného mechanismu, na němž je inteligence založená.
Například v kosmologii existuje řada důkazů, že náš vesmír je velmi jemně vyladěn tak, aby poskytoval podmínky vhodné pro vývoj inteligence, a především pro vznik vesmírných stavů, které maximalizují množství možných budoucností.
Při hraní hry, například Go -- všichni si pamatují ten moment v roce 1997 kdy počítač Deep Blue firmy IBM porazil Garryho Kasparova v šachách -- méně lidí si uvědomuje, že zhruba v posledních 10 letech i hra Go (z určitého hlediska mnohem náročnější hra, neboť má mnohem vyšší "větvící faktor") začala podléhat hráčům počítačových her, a to ze stejného důvodu: algoritmy, s nimiž jsou počítače pří hraní Go nejúspěšnější jsou založeny na snaze maximalizovat množství možných tahů v budoucím vývoji partie.
A konečně, na poli programování pohybu robotů se v nedávné době objevila řada přístupů snažících se využít schopnosti robota maximalizovat budoucí volnost pohybu k tomu, aby splnil náročné úkoly.
A tak když jsem si dal tohle všechno dohromady, začal jsem se před několika lety ptát: existuje za inteligencí nějaký skrytý mechanismus který je pro všechny uvedené příklady společný?
Lze inteligenci popsat rovnicí?
Jsem přesvědčen, že odpověď zní "Ano". To, co nyní vidíte, je ten nejbližší ekvivalent E = mc² pro inteligenci, se kterou jsem se kdy setkal.
Takže co můžete vidět, je vyjádření vztahu mezi inteligencí, která působí jako síla F tak, aby maximalizovala množství budoucích možností.
Působí, aby maximalizovala budoucí svobodu akce, drží možnosti otevřené s pevností T s rozmanitostí možných budoucností S, až do časového horizontu tau.
Stručně řečeno, inteligence se nerada ocitá v pasti.
Inteligence se snaží maximalizovat svou budoucí svobodu volby a nechávat možnosti otevřené.
Ale teď, když máme tuto rovnici, je přirozené se zeptat, co se s ní dá všechno dělat?
Jak moc je schopná dělat předpovědi?
Lze z ní odvodit inteligenci lidské úrovně?
Nebo umělou inteligenci?
Ukážu vám jedno video, které demonstruje některé z úžasných aplikací této jediné rovnice.
Vypravěč: Nedávný kosmologický výzkum naznačil, že vesmíry produkující během svého trvání více neuspořádanosti, či entropie, by měli mít vhodnější podmínky pro existenci inteligentních bytostí, jako jsme my sami.
Ale co když je toto vratké kosmologické spojení mezi entropií a inteligencí projevem hlubší souvislosti?
Co když inteligentní chování nejen koreluje s dlouhodobým zvyšováním entropie, ale je jeho přímým následkem?
Abychom našli odpověď, vyvinuli jsme software nazvaný Entropica, navržený tak, aby z dlouhodobého hlediska maximalizoval entropii libovolného systému, ve kterém se ocitne.
Co je fascinující, Entropica zvládla projít četnými testy zvířecí inteligence, hrát lidské hry, a dokonce vydělat peníze na finančních burzách a to bez konkrétních instrukcí, co má dělat.
Zde je pár ukázek Entropicy v akci.
Podobně jako člověk dokáže stát vzpřímeně, Entropica zde s pomocí vozíku automaticky vyvažuje tyč.
Toto chování je pozoruhodné proto, že jsme Entropice nezadali žádný cíl.
Ona sama se rozhodla, že bude tyč vyvažovat.
Tato její schopnost bude mít jistě aplikace v oblasti humanoidní robotiky a v oblasti "lidem asistujících technologií".
Podobně jako některá zvířata umí používat předměty ve svém okolí jako nástroje, aby dosáhla do jinak nepřístupných míst. Zde vidíme Entropicu, opět z jejího vlastního popudu, jak pohne velkým kotoučem reprezentujícím zvíře tak, aby se malý kotouč reprezentující nástroj dostal do špatně přístupného prostoru kde se nachází třetí kotouč, a uvolnit tento třetí kotouč z jeho původně fixní pozice
Tato schopnost používat nástroje bude mít aplikace v "chytrém vyrábění" a v zemědělství.
Navíc, stejně jako některá jiná zvířata jsou schopna spolupracovat taháním za opačné konce lana ve stejný okamžik tak, aby se dostala k jídlu, zde vidíme, že Entropica je schopna splnit modelovou verzi takového úkolu.
Tato kooperativní schopnost bude mít zajímavé důsledky v ekonomickém plánování a v řadě dalších oborů.
Entropica je široce použitelná v mnoha oblastech.
Zde vidíme, jak úspěšně hraje hru "Pong" sama proti sobě, což ilustruje její potenciál pro počítačové hry.
Tady zas Entropica navazuje spojení v sociální síti, kde spolu přátelé neustále ztrácejí kontakt, a daří se jí držet síť propojenou.
Tato schopnost se může uplatnit ve zdravotnictví, energetice a inteligenci.
V tomto příkladu Entropica naviguje flotilu lodí, a přitom se jí daří objevit panamský kanál a tím rozšířit svůj dosah z Atlantiku do Pacifiku.
To ukazuje, že Entropica může najít široké využití při řešení problémů v autonomní obrany, logistiky a dopravy.
A konečně zde Entropicu vidíme samovolně uplatňovat strategii "nakup levně, prodej draho" na simulované burze, přičemž exponenciálně zvyšuje svůj majetek.
Tato schopnost risk managementu bude mít mnoho aplikací ve finančnictví a pojišťovnictví.
Alex Wissner-Gross: To, co jste právě viděli znamená, že mnoho vzorců chování charakteristických pro lidskou inteligenci, jako je používání nástrojů nebo vzpřímená chůze či schopnost spolupráce plynou z jediné rovnice, která systém vede k maximalizaci jeho svobody volby v budoucnosti.
To je přitom nesmírně ironické.
Vrátíme-li se k počátku používání slova robot, ke hře "R.U.R. ", již tehdy existovala představa, že vyvineme-li umělou inteligenci, bude následovat jakási "vzpoura strojů".
Stroje proti nám povstanou.
Jedním z důležitých důsledků této práce je, že po celá tato desetiletí byla tato představa vzpoury strojů celá naruby.
Není to tak, že stroje napřed získají inteligenci, potom se stanou megalomaniaky a pokusí se získat světovládu.
Právě naopak - snaha převzít kontrolu nad svou budoucností je fundamentálnější princip než inteligence samotná. Inteligence jako taková je možná ve skutečnosti průvodním jevem této snahy uchopit moc, a ne naopak.
Dalším důležitým důsledkem je schopnost usilovat o dosažení cílů.
Často se mě lidé ptají: kde se tato schopnost z této koncepce vezme?
A odpověď zní, že schopnost usilovat o cíle z ní přímo vyplývá v následujícím smyslu: někdy se vydáte tunelem - "bottleneckem" v prostoru vašich možných drah - abyste měli možnost dosáhnout řady různorodých cílů později, až jím projedete na druhou stranu; nebo třeba když investujete do svého finančního zabezpečení, přičemž krátkodobě snížíte svou likviditu, abyste zvýšili svůj majetek z dlouhodobého hlediska, schopnost dosahovat cílů je přímým důsledkem obecné snahy maximalizovat budoucí svobodu volby.
Na závěr zmíním Richarda Feynmana, slavného fyzika, který napsal, že kdyby lidská civilizace byla zničena a našim potomkům by bylo možné předat jeden jediný poznatek, který by jim měl pomoci civilizaci znovu vybudovat, zvolil by skutečnost, že veškerá hmota okolo nás je tvořená maličkými částečkami, které se přitahují, jsou-li daleko od sebe, avšak které se odpuzují, jsou-li blízko.
Mým ekvivalentem takového poznatku, který bych chtěl předat našim potomkům, abych jim pomohl vybudovat umělou inteligenci, nebo abych jim pomohl porozumět té lidské, je následující: Na inteligenci je třeba pohlížet jako na fyzikální proces, který usiluje o maximalizaci svobody volby v budoucnosti a který se vyhýbá omezování této svobody.
Děkuji za pozornost.
(Potlesk)
Dovolte mi začít příběhem nazvaným 'Paisley snail'.
V podvečer 26. srpna 1928 nasedla May Donoghue na vlak z Glasgow do městečka Paisley sedm mil na východ od města. Tam si ve Wellmeadow Café dala Scots zmrzlinový nápoj, zmrzlinu se zázvorovým pivem, který jí koupil přítel.
Zázvorové pivo bylo v hnědé neprůhledné sklenici označené 'D. Stevenson, Glen Lane, Paisley.'
Vypila trochu zmrzlinového šejku, ale když lila zbytek piva do svého pohárku, vyplaval do horní části sklenice rozložený hlemýžď.
O tři dny později byla přijata do nemocnice Glasgow Royal Infirmary a diagnostikována s těžkým onemocněním žaludku a střev a otřesem.
Následující kauza Donoghue vs Stevenson ustanovila velmi důležitý právní precedens: Výrobce zázvorového piva Stevenson nesl povinnost péče vůči May Donoghue, i když mezi nimi neexistovala žádná smlouva a ona ve skutečnosti ani nekupovala ten nápoj.
Jeden ze soudců, Lord Atkin, popsal kauzu takhle: Musíte se postarat, aby nedošlo k jednání nebo zanedbání, které můžete rozumně předvídat a které by pravděpodobně mohlo poškodit vašeho souseda.
Jeden si samozřejmě klade otázku, kolik lidí by bez povinnosti péče trpělo onemocněním žaludku a střev, než by Stevenson přestal podnikat.
Prosím vás, pamatujte si příběh 'Paisley snail', protože představuje důležitý princip.
Nestranná charita Hansard Society, která se snaží posílit parlamentní demokracii a povzbudit větší politickou angažovanost veřejnosti, v minulém roce vedle ročního auditu politické angažovanosti publikovala také dodatečnou část věnující se výhradně politice a médiím.
Teď vám povím pár spíše deprimujících postřehů z tohoto průzkumu.
Nezdá se, že by tabloidní noviny rozvíjely politické občanství svých čtenářů, a to dokonce v porovnání s těmi, kdo nečtou noviny vůbec.
Ti, co čtou pouze z tabloidů, mají dvakrát častěji negativní náhled na politiku než ti, co nečtou žádné noviny.
Nejsou jen méně politicky angažovaní.
Oni konzumují média, která posilují jejich negativní náhled na politiku, a tím pádem přispívají k fatalistickému a cynickému postoji k demokracii a jejich roli v ní.
Není divu, že tento průzkum usoudil, že v tomto ohledu tisk a především tabloidy zřejmě neplní důležitou roli, kterou by v demokracii měly hrát.
Nemyslím, že by někdo v sále vážně pochyboval o tomto pohledu.
Ale jestli mají v Hansard pravdu - a oni ji většinou mají - tak máme v rukou velmi vážný problém, kterým bych se chtěl zabývat příštích deset minut.
Od případu 'Paisley snail' a obzvláště během posledního desetiletí se rozvinulo mnoho uvažování týkajících se povinnost péče, protože se tento pojem vztahuje k počtu aspektů občanské společnosti.
Povinnost péče všeobecně vzniká, když jedinec nebo skupina jedinců provádí činnost, která by mohla potenciálně poškodit druhého buď fyzicky, mentálně nebo ekonomicky.
Je to hlavně zaměřené na obvyklé oblasti jako je naše empatická reakce vůči dětem a mladým lidem, vůči osobním službám a starším a nemohoucím.
Jen zřídka nebo nikdy to zasahuje stejně důležité argumenty týkající se křehkosti současného vládního systému a zmínky, že poctivost, přesnost a nestrannost jsou základy pro budování a udržení informované, účastnické demokracie.
A čím více nad tím přemýšlíte, tím podivnější to je.
Před pár lety mi bylo ctí otevírat úplně novou školu na severovýchodě Anglie.
Žáci školy ji přejmenovali na Academy 360.
Když jsem procházel jejich působivým proskleným atriem, na stěně naproti mně byl písmeny barvy ohně vepsán slavný soudní příkaz Marca Aurelia: 'Pokud to není pravda, neříkej to; pokud to není správné, nedělej to.'
Hlavní učitel spatřil, jak na nápis zírám, a řekl: 'To je motto naší školy.'
Na cestě vlakem zpět do Londýna jsem nemohl nápis dostat z hlavy.
Uvažoval jsem, jestli nám opravdu mohlo trvat více jak dva tisíce let, než jsme se dobrali k jednoduché poznámce, která popisuje nejmenší očekávání, jenž máme jeden k druhému?
Nepřišel čas, abychom rozvinuli představu povinnosti péče a rozšířili ji o péči o naše sdílené a stále ohroženější demokratické hodnoty?
Koneckonců může absence povinnosti péče v rámci mnoha profesí přispět k nařčení ze zanedbání a opravdu může být v takovém případě příjemné pomyšlení, že ve skutečnosti zanedbáváme zdraví našich vlastních společností a hodnoty, které je nezbytně podepírají?
Mohl by někdo upřímně ve světle důkazů naznačit, že média, která Hansard tak silně odsoudil, se dostatečně vyhnula chování, které by mohlo v budoucnosti odůvodněně podkopat či dokonce poškodit naše ze své podstaty křehké demokratické osídlení.
Teď přijdou ti, kteří budou tvrdit, že toto by se mohlo lehce zvrtnout ve formu cenzury, ačkoli autocenzury, ale já takový argument neberu.
Musí být možné vyrovnat svobodu projevu s širšími morálními a společenskými odpovědnostmi.
Abych vám tento důvod objasnil, vezmu si na pomoc příklad ze své kariéry filmaře.
Během své kariéry jsem nikdy nepřistoupil na to, že by měl filmař vytvářet díla, která se pohybují mimo nebo nad tím, co filmař považuje za slušný soubor hodnot pro vlastní život, rodinu a budoucnost společnosti, ve které všichni žijeme.
Budu pokračovat.
Zodpovědný filmař by nikdy neměl znehodnotit vlastní práci do té míry, že by se stala méně než pravdivou pro svět, ve kterém si on sám přeje žít.
Z mého pohledu jsou filmaři, novináři a dokonce bloggeři povinní čelit společenským očekáváním, která vzcházejí z kombinace vlastní moci jejich média a jejich vyvinutými profesionálními schopnostmi.
Tohle samozřejmě není nařízení, ale připadá mi to jako nevyhnutelná skutečnost pro talentovaného filmaře, zodpovědného novináře a dokonce i bloggera.
Vždy bychom si měli pamatovat, že naše představa osobní svobody a její partner, kreativní svoboda, jsou srovnatelně novými v historii západní myšlenky. Kvůli tomu jsou často podceňovány a mohou být velmi rychle podkopány.
Je to lehce ztracená výhra. Jakmile ji jednou ztratíme, vzdáme se jí, může být velmi, ale velmi těžké ji znovu získat.
A její první obrannou linií musí být naše vlastní standardy. Ne ty, které pro nás prosazuje cenzura nebo legislativa. Musí to být naše vlastní standardy a vlastní bezúhonnost.
Naše bezúhonnost, s jakou jednáme s našim spolupracovníky, a naše standardy, s kterými jednáme v rámci společnosti.
Tyto naše standardy musí být součástí udržitelné společenské agendy.
Jsou součástí kolektivní odpovědnosti. Odpovědnost umělce nebo novináře jednat s takovým světem, jaký doopravdy je. A tohle na oplátku musí jít ruku v ruce s odpovědností těch, kteří společnost řídí. Měli by světu čelit a ne být v pokušení zpronevěřit příčiny jeho problémů.
Přesto, jak během posledních pár let začalo být jasné, taková odpovědnost byla do velké míry odvolána rozsáhlými oddíly médií.
Důsledkem je příliš zjednodušená politika protestujících stran v západním světě a jejich výzva do jisté míry rozčarované, starší skupině lidí, a zároveň alespoň části mladých, ztělesněných apatií a posedlostí trivialitou, vzatých dohromady. Tyto a obdobné současné odchylky hrozí vymačkáním života z aktivní, informované debaty a závazku. Zdůrazňuji 'aktivní'.
Ti nejhorlivější ze svobodomyslných by mohli tvrdit, že kauza Donoghue vs Stevenson měla být smetena ze soudního stolu a že Stevenson by nakonec skončil s podnikáním, kdyby i nadále prodával zázvorové pivo s hlemýždi.
Ale myslím, že většina z nás uznává malou roli státu ve vynucování povinnosti péče. Klíčové slovo pro tento případ je 'rozumný'.
Soudci se musí ptát: Postarali se rozumně a mohli rozumně předvídat důsledky svých činů?
Daleko od označení arogantní státní moci je malý test selského rozumu, který bychom dle mého názoru měli aplikovat na ty v médiích, kdo koneckonců udávají náladu a obsah pro velkou část naší demokratické rozmluvy.
Aby demokracie fungovala, je třeba rozumných mužů a žen, kteří by věnovali čas porozumění a debatování obtížných a někdy složitých problémů, a aby tak dělali v atmosféře, která usiluje o takový typ porozumění, který vede pokud ne k dohodě, tak alespoň k produktivnímu a zpracovatelnému kompromisu.
Politika je o volbě. V rámci této volby je politika o prioritách.
Je o smiřování konfliktních preferencí založených kdekoliv a kdykoliv na faktu.
Ale pokud jsou samotná fakta zkreslená, řešení pravděpodobně dají vzniknout jen dalšímu konfliktu, který nutně přenese veškeré napětí a tlak na společnost.
Média se musí rozhodnout: Je jejich rolí rozvášnit nebo informovat?
Protože nakonec se dostaneme ke kombinaci důvěry a vedení.
Tento týden před padesáti lety pronesl John F. Kennedy dva převratné projevy. První o odzbrojení, druhý o občanských právech.
Po prvním následovala téměř okamžitě smlouva o zákazu zkoušek jaderných zbraní a druhý vedl k zákonu o občanských právech v roce 1964. Obě události představovaly obří skok kupředu.
Dobře vedená a informovaná demokracie může dokázat úžasné věci. Musí ale existovat jeden předpoklad.
Musíme důvěřovat, že ti, kdo vykonávají tato rozhodnutí, nejednají v zájmu sebe samých, ale v zájmu všech lidí.
Potřebujeme jasně stanovené možnosti podložené fakty. Ne těch pár mocných, potenciálně manipulativních korporací prosazujících vlastní, často omezené agendy. Potřebujeme přesné, nepředpojaté informace, na jejichž základě si vytvoříme vlastní úsudek.
Pokud chceme našim dětem a dětem našich dětí zajistit slušné, naplňující životy, potřebujeme uplatňovat povinnost péče v co největší míře pro vibrující a snad i trvající demokracii.
Děkuji vám mnohokrát za vaše vyslechnutí.
(Potlesk)
Co je to láska?
Těžko definovat tento pojem, protože se používá opravdu často.
Mohu milovat běhání.
Mohu milovat knihu, film.
Mohu milovat řízky.
Mohu milovat svou ženu.
(Smích) Ale je velký rozdíl například mezi řízkem a mou manželkou.
Rozdíl spočívá v tom, že pokud si vážím řízku, řízek si mne naoplátku neváží.
Zatímco má žena mě nazývá hvězdou svého života.
(Smích) Tedy jen další roztoužené vědomí ze mne může učinit žádoucí bytost.
Já to vím, a proto lásku mohu definovat přesněji jako touhu být žádoucí.
To je ten věčný problém lásky: Jak se stát a zůstat žádoucí?
Jedinec dříve na tuto otázku našel odpověď tak, že podřídil svůj život pravidlům společnosti.
Dostali jste určitou roli, kterou jste měli hrát podle svého pohlaví, věku, svého společenského postavení, a jen jste museli hrát svou roli. Proto, aby si vás vážila a milovala vás celá společnost.
Vezměte si mladou ženu, která před svatbou musí zůstat panna.
Vezměte si nejmladšího syna, který musí poslouchat staršího syna. A který zase musí poslouchat otce.
Ale ve 13.století, především v období renesance, v západní Evropě, začal fenomén,který způsobil největší krizi identity v dějinách lidstva.
Tento fenomén se nazývá moderna.
V zásadě jej můžeme představit na třech procesech.
Za prvé, proces racionalizace vědeckého výzkumu, který urychlil technický pokrok.
Za další, proces politické demokratizace, který podpořil práva jednotlivce.
A konečně, proces racionalizace hospodářské produkce a liberalizace obchodu.
Tyto tři vzájemně propojené procesy kompletně vyhladily všechny tradice západních společností, a měly radikální dopad na jedince.
Jedinci nyní mají právo svobodně ocenit nebo neocenit jakýkoli postoj, jinou volbu, libovolný objekt.
Ve výsledku ovšem také sami čelí tomuto právu na ocenění nebo neocenění, které mají ostatní.
Jinými slovy moji hodnotu kdysi zajišťovalo to, že jsem se podřídil tradičním autoritám.
Nyní je má hodnota obchodována na burze.
Na volném trhu individuálních přání, O své hodnotě vyjednávám každý den.
Zde je ta úzkost moderního člověka.
On je posedlý: "jsem žádoucí?
Jak moc žádoucí? Kolik lidí mě bude mít rádo?"
A jak moderní člověk reaguje na tuto úzkost?
No, hystericky sbírá symboly své žádoucnosti.
(Smích) Říkám tomuto sběratelství hromadění kapitálu ke svádění.
Ostatně naše konzumní společnost je z velké části založena na kapitálu svádění.
Díky této spotřebě je náš věk nazýván materialistickým.
Ale to není pravda! Jenom hromadíme předměty, abychom komunikovali s ostatními.
Děláme to, aby nás druzí milovali, abychom je svedli.
Nic nemůže být méně materialistické, nebo více sentimentální, než puberťák, který si kupuje nové, značkové džíny a na kolenou si je roztrhá, protože se to tak líbí Jeniffer.
(Smích) Konzumní společnost není materialistická společnost.
To je spíše to, co stráví a obětují ve jménu Boha lásky, nebo spíše ve jménu kapitálu svádění.
Na základě tohoto pohledu na současnou lásku, co můžeme říci o lásce v letech budoucích?
Představím dvě hypotézy: V té první sázím na to, že tento proces narcistní kapitalizace se zesílí.
Těžko říct, jakou podobu bude mít tato intenzifikace, protože to do značné míry závisí na sociálních a technických inovacích, které jsou ze své podstaty těžko předvídatelné.
Ale můžeme si například představit internetovou seznamku, ve které se podobně jako ve věrnostních programech sbírají body do kapitálu ke svádění. Body se budou lišit podle mého věku, poměru výška/váha, podle mého titulu, mého platu, nebo podle počtu kliknutí na můj profil.
Můžeme si také představit nějaký lék na rozchody, který oslabí pocit připoutání.
Mimochodem na MTV už existuje program, ve kterém lektoři svádění nakládají s bolestí srdce jako s nemocí.
Tito lektoři sami sebe nazývají "umělci pro vzpamatování se po rozchodu".
"Umělec" ve francouzštině znamená jednoduše "artiste."
"Vzpamatovat se" je někoho zvednout, ale ne jen tak někoho zvednout, ale pomoci dívce
Takže to jsou umělci na zvednání děvčat.
(Smích) A bolavé srdce nazývají "jedno -titida".
V češtině "titida" je přípona, která znamená infekci.
Jednotitida lze přeložit jako "infekce jednotlivcem".
Je to trochu nechutné. Vskutku pro tyto umělce na rozchody je naprostá ztráta času, když se do někoho zamilujete. To je mrhání kapitálem ke svádění, takže je zapotřebí to eliminovat. Jako nemoc, stejně jako infekci.
Můžeme si rovněž představit romantické využití genomu.
Každý by ho nosil a předkládal ho jako vizitku, aby prokázal, zda svádění může postoupit i k reprodukci.
(Smích) Samozřejmě tento závod ve svádění jako každá vyhrocená konkurence vytvoří obrovské rozdíly ve narcisistní spokojenosti, a tedy i hodně frustrace a osamění.
Dá se tedy očekávat, že samotná modernita, ve které je původ kapitálu ke svádění, bude zpochybněna.
Mám na mysli zejména reakce neofašistů nebo náboženských komunit.
Ale taková budoucnost nemusí nastat.
Můžeme o lásce přemýšlet ještě jiným způsobem.
Ale jak?
Jak se zříci hysterické potřeby být ceněný?
No, tím že si připustím svou zbytečnost.
(Smích) Ano Já jsem k ničemu.
Ale je jisté: Vy taky.
(Smích) (Potlesk) Jsme všechni zbyteční.
Tato zbytečnost jde jednoduše prokázat, protože proto, abych dosáhl hodnoty, potřebuji druhého, aby mě chtěl, což dokazuje, že sám o sobě nemám žádnou hodnotu.
Já nemám žádnou vnitřní hodnotu.
Všichni předstírají, že mají idol; všichni předstíráme, že jsme něčí idol, ale ve skutečnosti jsme všichni podvodníci, trochu jako muž na ulici, který se zdá naprosto chladný a lhostejný, zatímco on vše má přesně vypočítané a vyzkoušené tak, aby se všechny oči upíraly na něj.
Myslím, že vědomí tohoto všeobecného podvodu, který se týká nás všech, by zjednodušilo naše milostné vztahy.
Je to proto, že chci být milován od hlavy až k patě, mít právo jakékoliv volby, jaká v hysterii svádění existuje.
A proto chci vypadat dokonale takže mě někdo jiný může milovat.
Chci aby oni byli perfektní, a tak potvrdili mou vlastní hodnotu.
To vede k párům, které jsou posedlí výkonem, kteří se rozejdou, při sebemenším zaškobrtnutí.
Na rozdíl od tohoto postoje, Vyzývám něhu – lásku jako něhu.
Co je to něha?
Být něžný znamená přijmout slabosti milovaného.
A není to o tom, že by se z nás stal párek sanitářů.
(Smích) To by bylo špatné.
Právě naopak, v něžnosti je spousta přitažlivosti a štěstí.
Konkrétně připomínám druh humoru, který je bohužel opomíjen.
Je to druh záměrně neohrabané poezie.
Narážím na schopnost zasmát se sám sobě.
Pro pár, který už není podporován tradičními konstantami, je schopnost zasmát se sám sobě jeden z nejlepších způsobů, jak vztah udržet.
Představte si, že jste v supermarketu, kupujete si zeleninu a prodavačka vám nabídne plastovou nebo papírovou tašku.
Jakou si vyberete, pokud chcete udělat něco pro životní prostředí?
Většina se rozhodne pro papírovou.
Zkusme si teď říct proč.
Za prvé, je hnědá, tudíž
dobrá pro životní prostředí.
Je biologicky rozložitelná. Dá se znovu použít.
A některé se dají recyklovat.
Takže když se pak lidé podívají na plastovou tašku, pravděpodobně si vybaví něco jako toto, což jak všichni víme, je zcela hrozné a měli bychom se snažit předcházet podobným environmentálním škodám.
Ale lidi přitom často vůbec nenapadne něco jako toto, což je druhou stránkou věci.
Při produkci materiálů je musíme nějak získat z prostředí, což má řadu environmentálních důsledků.
Takže je patrné, že při komplexních volbách my, lidé, preferujeme velmi jednoduchá řešení, a prostá řešení pak často i požadujeme po jiných.
Já pracuji v oblasti designu.
Radím designerům a lidem zabývajícím se udržitelností a všichni mi říkají: "Leylo, potřebuju jenom nějaké eko-materiály."
A já jim řeknu, že to je velmi složité a strávíme pár hodin povídáním o tom, co ty eko-materiály přesně jsou, protože ve skutečnosti vše svým způsobem pochází z přírody, a je to způsob jakým materiál používáme, který určuje, jaké bude mít environmentální dopady.
A proto bychom se měli spoléhat na naše intuitivní rozhodování, když se rozhodujeme.
Já toto intuitivní rozhodování nazývám "environmentálním folklórem".
Může to být hlas někde vzadu v hlavě, nebo pocit, který zažíváme, když uděláme správnou věc, když zvolíme papírovou tašku nebo koupíme auto s nízkou spotřebou.
Tento environmentální folklór je velmi důležitý, neboť nás nutí dělat věci správně.
Ale jak víme, že opravdu snižujeme celkový dopad na životní prostředí našeho jednání jako jednotlivců a profesionálů i celé společnosti na životní prostředí?
Environmentální folklór má tendenci řídit se našimi zkušenostmi, věcmi, co jsme od někoho slyšeli.
A nemá tendenci mít vědecký základ.
A to je problém, protože žijeme v nesmírně komplexních systémech.
Máme náš systém mezilidských vztahů a komunikace a máme vytvořenou složitou společnost. Máme systém průmyslu, tvoří ekonomiku, a to všechno musí fungovat v rámci největšího systému, a já bych řekla, že nejdůležitějšího, celého ekosystému.
A jak vidíte, tak rozhodnutí činíme jako jednotlivci, ale všechna rozhodnutí v každé práci, bez ohledu na naše postavení ve společnosti, zasahují do všech těchto systémů.
A na nás je, abychom hledali cesty, pokud nám skutečně jde o udržitelnost vzájemného propojení těchto systémů, a upřednostňovali rozhodnutí, která mají pozitivní dopad na prostředí.
Musíme se naučit z mála získat co nejvíce.
Populace narůstá a každý chce svůj mobil, hlavně v situacích, jako je tato.
Tak musíme najít inovativní způsoby řešení problémů, kterým čelíme.
A v tomto momentě vstupují do hry úvahy nad životním cyklem.
Vše, co je vytvořeno, prochází během svého životního cyklu řadou fází, a my používáme vědecký postup zvaný posuzování životního cyklu, nebo v Americe se říká analýza životního cyklu, s cílem učinit si obrázek o tom, jak všechno, co děláme v technických částech systému, ovlivňuje životní prostředí.
Takže jdeme celou cestu zpět k těžbě surovin a pak se díváme na jejich zpracování, podíváme se na obaly a přepravu, samotné používání a na likvidaci, a v každé této fázi má příslušná činnost vliv na životní prostředí, a můžeme sledovat vliv na systémy a služby, které umožňují existenci života na Zemi.
Prostřednictvím této činnosti jsme zjistili naprosto fascinující věci.
A rozbili jsme pár mýtů.
Tak pro začátek je tu hodně používané slovo.
Hodně používané v marketingu, a zdá se, že se často objevuje v konverzaci, když mluvíme o udržitelnosti, a to je slovo biologická odbouratelnost.
Biologická odbouratelnost je vlastnost materiálu, není to zhodnocení vlivu na životní prostředí.
Nechejte mě to vysvětlit.
Když je něco přírodní, něco z celulózových vláken jako třeba kus chleba nebo odpad z potravin nebo třeba kus papíru, když něco přírodního zaniká v přirozeném prostředí, odbourává se normálně.
Molekuly uhlíku vložené do materiálu, když vznikal, jsou následně uvolněny zpět do atmosféry jako oxid uhličitý, ale to je celková situace.
Většina přírodních věcí ve skutečnosti nekončí v přírodě.
Většina našeho odpadu končí na skládce.
Skládka je jiné prostředí.
Na skládce se ty samé molekuly uhlíku odbourávají jiným způsobem, protože skládka je anaerobní.
Není v ní kyslík. Je udusaná a má vysokou teplotu.
Uhlík vstoupí do molekul methanu. a methan je 25x významnější skleníkový plyn než oxid uhličitý.
Takže naše staré saláty a věci, co jsme vyhodili a jsou vyrobeny z biologicky odbouratelných materiálů, pokud skončí na skládce, přispívají ke klimatické změně.
Dnes už jsou zařízení, která methan zachycují a generují energii, snižují spotřebu fosilních paliv, ale měli bychom být chytřejší.
Musíme hledat cestu, jak omezit tyto jevy, které se dějí a začít používat služby a systémy, které zmírňují tyto problémy.
Protože teď lidé mění kurz a říkají: "Zakažme plastové tašky. Dáme lidem papírové, protože jsou lepší pro životní prostředí."
Ale pokud je vyhodíte do koše, a vaše skládka je prostě jen normální, tak tu máme to, čemu se říká dvojitý zápor.
Jsem produktová designérka.
Studovala jsem sociální vědy.
A jsem naprosto fascinovaná spotřebním zbožím a tím, jak jsme se díky spotřebnímu zboží stali imunními a jak naplnilo naše životy, a má dopad na životní prostředí.
Tyhle věci jsou hodně vlezlé, jsem si jistá, že každý v této místnosti má ledničku.
Amerika má úžasnou schopnost nechat růst ledničky.
V posledních pár letech vyrostly standardní ledničky průměrně o 28 litrů.
A teď ten problém je v tom, že jsou tak veliké, že je pro nás snazší nakoupit víc jídla než můžeme sníst nebo v té lednici najít.
Mám v lednici věci zastrčené vzadu a jsou tam už léta, rozumíte?
No a děje se pak to, že vyhazujeme víc jídla.
A jak už jsem vysvětlovala, nespotřebované potraviny jsou problém.
Ve skutečnosti je v USA 40 % zakoupených potravin vyhozeno.
Polovina světové produkce potravin je vyhozena.
To je nejnovější statistika. Až polovina jídla.
To je šílené. To je ročně 1,3 miliardy tun jídla.
Viním z toho tu lednici, no, hlavně v západních zemích, protože to umožňuje.
Chci říci, že je to souběh komplexních věcí.
Nechci to příliš zjednodušovat.
Ale ta lednice je závažný spoluviník a jedna z těch věcí je šuplík na ovoce a zeleninu.
Všichni máte šuplík na ovoce a zeleninu?
Ten šuplík, kam si dáváte hlávkový salát?
Hlávkový salát má tendenci se zapařit dole v lednici, ne?
Jo? Zapařený salát?
V Británii je to tak velký problém, že tomu byla věnována vládní zpráva, která říkala, že druhý největší viník plýtvání jídlem v Británii je zapařený salát.
Taky se tomu říká Zpráva o zapařeném salátu.
Rozumíme si? Tohle je fakt problém, lidi!
Tyhle chudáky salátky vyhazujeme protože ty šuplíky na čerstvou zeleninu ve skutečnosti naši zeleninu neudrží čerstvou.
Potřebujete uzavřené prostředí.
Potřebujete prostředí bez vzduchu, abyste zabránili znehodnocení, která by normálně nastalo.
Ale šuplík na zeleninu je jenom šuplík s trochu lepším těsněním.
No, jsem prostě posedlá.
Nezvěte mě domů, protože bych se dívala do ledničky na věci jako je tahle.
Ale ve skutečnosti je to veliký problém.
Protože když nám ze systému něco vypadne, jako třeba salát, nejenom že má ten dopad na konci, jak jsem říkala dříve, ale my jsme museli ten salát vypěstovat.
A dopad celého životního cyklu salátu je astronomický.
Museli jsme připravit půdu.
Museli jsme zasít, pohnojit, zalévat, oslunit,
všechny ty věci vtělené do salátu se ze systému vytratí, což má mnohem větší dopad na životní prostředí než ztráta energie z ledničky.
Takže tyhle věci musíme vyvinout lépe, pokud máme začít řešit vážné ekologické problémy.
Můžeme začít se šuplíkem a velikostí lednice.
Je-li tu někdo, kdo navrhuje ledničky, tohle by bylo skvělé.
Takže zkusme si představit, že přehodnotíme způsob, jak navrhujeme věci.
Takže se podívejme na ledničku jakožto symbol moderní doby, ale ve skutečnosti jsme ji moc nezměnili od padesátých let 20. století.
Trochu, ale v podstatě to jsou stále veliké krabice, studené krabice, kde skladujeme věci.
Co kdybychom opravdu začali s identifikací těchto problémů a využili to jako základ pro hledání inovativního a elegantního řešení, které vyřeší tyto problémy.
Systémová změna vedená designem, kde design diktuje cestu, jak systém nastavit tak, aby byl více udržitelný.
40 % plýtvání jídlem je zásadní problém.
Představte si, že bychom vytvořili ledničky, které to sníží na polovinu.
Jiná věc, která mě fascinovala je rychlovarná konvice, o níž jsem zjistila, že u vás je nemáte, že?
Ale v Británii to je zásadní.
97 % domácností v Británii vlastní rychlovarnou konvici.
Takže jsou dost populární.
A kdybych pracovala s designéry na jejich návrhu a kdyby nám šlo o to být eko, tak by se mě asi zeptali na dvě věci.
Řekli by: "Leylo, jak to udělat technicky účinné?"
Protože spotřeba je samozřejmě podstatná.
Nebo: "Jaké ekologické materiály použít?
Jak materiál vyrobit ekologicky šetrným způsobem?"
Zeptali byste se mě na takové otázky?
Zdají se být logické, že jo?
Ale já bych řekla, že se díváte na špatný problém.
Protože ten problém je ve využití.
Je to v tom, jak lidé používají výrobek.
65 % Britů připouštějí, že svoje konvice přeplňují, přestože vaří jediný šálek čaje.
Všechna ta nadbytečná voda se vaří a na to se spotřebovává energie. A bylo spočítáno, že energie vyplýtvaná za den v rychlovarných konvicích by stačila na osvětlení všech pouličních lamp v noci v celé Anglii.
Ale to je ta věc.
Říkám tomu selhání zákazníka s výrobkem.
Ale taky selhává systém u všech těch drobností, které jsou tak všudypřítomné, že si jich ani nevšímáte.
A tenhle chlapík, Simon, si jich všímá.
Simon pracuje v národní energetické společnosti v Británii.
Má důležitý úkol, sledovat všechnu elektřinu přicházející do systému, aby se zajistil její dostatek pro napájení všech domácností.
Taky sleduje televizi.
A to dělá proto, že v Británii nastává unikátní jev,
když skončí hojně sledovaný televizní seriál.
V minutě, kdy začne reklama, si musí pohnout, aby nakoupil jadernou energii od Francie, protože si všichni pustí svoje konvice ve stejný okamžik.
(smích) 1,5 milionu konvic, to je vážný problém.
Takže si představte, že byste konstruovali konvice, tak byste hledali systémová řešení problémů, protože takové problémy přinášejí velký tlak na celý systém, jen proto, že se včas nemyslelo na to, co se stane, když se pustí do světa.
Podívala jsem se na konvice dostupné na trhu a hledala úroveň minimální hladiny, čili tu informaci, co říká, kolik se tam musí nalít vody, a bylo to mezi dvěma až pěti a půl hrnky vody na to, abyste si uvařili jeden hrnek čaje.
Tato konvice je jeden příklad, kde jsou dva rezervoáry.
Jedno je varná část a druhá zásobník vody.
Uživatel musí zmáčknout tlačítko, aby horkou vodu uvedl do varu. A jelikož jsme všichni líní, naplníte si jenom kolik potřebujete.
Tyto produkty, nutí ke změně chování: produktů, systémů nebo služeb, které předcházejí problému.
Toto je oblast technologií, takže to jsou dost populární věci. Myslím, že pokud budeme pokračovat ve vytváření, kupování, používání a vyhazování těchto druhů výrobků tempem jako dosud, které je astronomicky vysoké, na Zemi žije 7 miliard lidí.
Vloni bylo 6 miliard registrovaných mobilů.
Každý rok z výrobních pásů vyjede 1,5 mliardy mobilů, a některé firmy hlásí, že rychlost jejich výroby předčila lidskou porodnost.
V USA bylo loni vyhozeno 152 milionů mobilů, jenom 11 % bylo recyklováno.
Jsem z Austrálie. Máme 22 milionů obyvatel, nesmějte se, a bylo hlášeno, že 22 milionů mobilů leží v šuplících.
Musíme přijít na řešení těchto věcí, protože ty věci jsou tak komplikované.
Je v nich tolik uloženo.
Zlato! Víte, že je teď levnější získat zlato z tuny mobilů než z tuny zlatonosné rudy?
Je v nich ukryta spousta složitých a cenných materiálů, proto musíme najít cestu k podpoření recyklace, protože jinak se děje toto:
Toto je komunita v Ghaně, odpadní elektronika je Spojenými národy
odhadována na 50 milionů tun.
A takhle z toho získávají zlato a další cenné materiály.
Spalují elektro odpad na volném prostranství.
Jsou to komunity. A tohle se děje po celém světě.
A protože při navrhování výrobku nedohlédneme všechny eventuality, jako prodavači, jako spotřebitelé, tak následují tyto externality, a tohle jsou životy lidí.
Proto potřebujeme nalézt chytřejší, systémová, inovativní řešení těchto problémů, pokud chceme zajistit udržitelný život.
Představte si, že když si koupíte nový mobil, protože starý už dosloužil, průměrně po nějakých 15 - 18 měsících jak lidé obvykle nahrazují mobily. A pokud zůstane stávající praxe obměňování mobilů, tak bychom se měli zabývat tím, jak životní cyklus uzavřít.
Lidé, co vyrábějí mobily, a možná jich pár je v této místnosti, by se mohli zamyslet nad tím, jak to dělat v uzavřeném cyklu, takže se podívat na potřeby trhu, a to, že se nikam nebudou přesouvat, a navrhovat výrobky, které řeší problém.
Konstrukce vhodná pro rozebrání, lehkou váhu.
Slyšíme o některých strategiích používaných v autech Tesla Motors.
Tento přístup není těžký, ale pochopení systému a hledání životaschopné alternativní cesty k požadavkům zákazníků je to, jak můžeme nastartovat radikální změnu v případě udržitelnosti, protože mě mrzí to říci natvrdo: spotřeba je největší problém.
Ale design je jedním z nejlepších řešení.
Tyto výrobky jsou všude.
Nalezení alternativních způsobů výroby můžeme inovovat a vlastně začít inovovat.
Jsem si jistá, že každý tady je inovativní.
Při využití udržitelnosti jako kritéria pro výběr systémových řešení, protože jsem už ukázala, že drobné výrobky vytvářejí zásadní problémy.
Proto musíme posuzovat celý životní cyklus věcí, které tvoříme.
Pokud máte papír nebo plast, zjevně lepší je ten recyklovatelný, pak je papír horší. Papír je horší, protože váží až desetkrát víc než plast. Když se podíváme z pohledu životního cyklu, kilo plastu a kilo papíru, papír je mnohem lepší, ale použití plastové nebo papírové tašky na přenesení nákupu domů není založeno na kilu materiálu.
Použije se velmi malé množství plastu a o dost víc papíru.
A protože funkčnost určuje dopad na životní prostředí, a jak už jsem řekla, návrháři po mně chtějí eko materiály.
Je jen málo materiálů, které je nutné zcela vynechat.
U těch ostatních záleží na použití, a nakonec všechno, co navrhujeme a produkujeme nebo kupujeme jako zákazníci, je vyrobeno kvůli své funkci.
Něco chceme, tak si to koupíme.
Takže rozbor věcí a přinášení chytrých, elegantních, sofistikovaných řešení, která berou v potaz celý systém a celý životní cyklus věcí, všechno, celou tu cestu od výroby materiálu do konce životnosti, můžeme najít inovativní řešení.
A uzavřu to jednou rychlou věcí, co mi řekl můj kolega návrhář, když jsem mu
řekla: "Jak to, že nebereš v úvahu udržitelnost?"
Odpověděl: "Zrovna jsem nabízel udržitelný projekt zákazníkovi a ten mi řekl, že sice ví, že to bude stát míň, že se to sice bude líp prodávat, ale my nebudeme průkopníci, protože průkopníci mají v zádech šípy." A já myslím, že tu máme plno průkopníků, a doufám, že jsou i venku, protože ty problémy potřebujeme vyřešit.
Děkuji.
(potlesk)
Co utváří dnešní velké, významné lídry?
Mnozí z nás si vybaví nějakého všeznalého superhrdinu, který všemu rozumí a chrání své stoupence.
Ale to je tak trochu obraz z jiné doby. Další zastaralou věcí jsou programy rozvoje vůdcovských dovedností založené na modelech úspěchu dřívějšího, nikoli dnešního nebo budoucího světa.
Provedli jsme studii ve 4 000 firmách a zaměřili se na efektivitu jejich programů pro rozvoj leadershipu.
58 procent oslovených firem uvedlo výrazný nedostatek talentů pro kritické vůdcovské role.
To znamená, že navzdory firemním tréninkovým programům, školením, hodnocením, koučinkům a všem těmto věcem více než polovina společností nedokázala vychovat dostatek lídrů.
Možná se sami sebe ptáte: Pomáhá mi moje společnost stát se významným lídrem pro 21. století?
Pravděpodobně ne.
Strávila jsem 25 let pracovního života sledováním toho, co utváří dnešní významné lídry.
Pracovala jsem v největších amerických firmách. Radila jsem asi 200 výkonným ředitelům a vytvořila více programů rozvoje vůdcovských dovedností, než si dokážete představit.
Před pár lety jsem ale zaznamenala znepokojující trend v přípravě lídrů.
Všimla jsem si, že navzdory všem snahám, se neustále opakovaly podobné příběhy jednotlivců.
Jeden příběh byl o Chrisovi, skvělém lídrovi s vysokým potenciálem, který přešel do nové jednotky, selhal a nenávratně ztratil svou hodnotu.
Jiný příběh byl o Sidney, výkonné ředitelce, která byla otrávená, protože její společnost byla považována za nejlepší společnost pro lídry, ale pouze jeden z 50 nejlepších lídrů dokázal vést zásadní iniciativy.
A pak tu máme příběhy jako ten o seniorním týmu kdysi úspěšné firmy, který překvapila změna na trhu, a nakonec byl nucen propustit polovinu lidí, nebo skončit úplně.
Dnes se tyto příběhy opakují a mě to nutí klást si dvě otázky.
Proč se nedostatek lídrů prohlubuje, když je tu mnohem více investic do rozvoje leadershipu?
A co ti velcí lídři, kterým se daří a prosperují, dělají jinak?
Tyto otázky mě natolik pohltily a ty příběhy natolik frustrovaly, že jsem dala výpověď, abych se tomu mohla věnovat naplno. Rok jsem cestovala do různých částí světa, abych se učila o efektivitě a neefektivitě praktikování leadershipu ve firmách, státech a neziskových organizacích.
Jela jsem do Jihoafrické republiky, kde jsem měla příležitost pochopit, jak Nelson Mandela předběhl svou dobu v předpovídání a řízení politického, sociálního a ekonomického kontextu.
Také jsem potkala mnoho lídrů neziskových organizací, kteří navzdory velice omezeným finančním zdrojům měli velký vliv na celý svět, často tím, že spojovali zdánlivé protivníky.
Strávila jsem nespočetně hodin v prezidentských knihovnách a snažila se pochopit, jak prostředí formovalo lídry, kroky, které udělali, a také dopad těchto kroků po skončení jejich funkčních období.
Když jsem se pak vrátila do práce na plný úvazek v současné roli, spojila jsem se s báječnými kolegy, kteří se o tyto otázky také zajímali.
Z toho všeho jsem dala dohromady charakteristiky úspěšných lídrů, kteří dělají věci jinak a také jsem sestavila postupy přípravy, které umožňují lidem rozvoj jejich potenciálu.
O některé bych se s vámi chtěla podělit.
(„Co utváří dnešní skvělé lídry?“) Ve 21. století, které je globálnější digitální a transparentní, s rychlejším přesunem informací a inovacemi, a kde se nic velkého nedokončí bez složitých procesů založených na tradičních postupech rozvoje, se váš růst jako lídra zpomalí.
Fakt je, že tradiční hodnocení, jako příliš úzká 360stupňová zpětná vazba nebo různá zastaralá kritéria výkonnosti, vytvářejí falešný dojem, díky němuž si myslíte, že jste připravenější, než ve skutečnosti jste.
Leadership 21. století definují a dokládají tři otázky.
Kde očekáváte, že nastane další změna ve vašem obchodním modelu nebo životě?
Odpověď najdete v kalendáři.
S kým trávíte svůj čas? Čím se zabýváte?
Kam cestujete? Co čtete?
Jak díky tomu rozumíte možným nesouvislostem a pak se rozhodujete udělat něco hned teď, abyste byli skutečně připraveni?
V jednom vedoucím týmu postupují tak, že se sejdou všichni členové a sdílejí trendy, které ovlivňují jednoho, trendy, které ovlivňují druhého, dají je dohromady a poté se rozhodují, jak upravit strategii nebo předvídají zcela nový krok.
Skvělí lídři se nedívají shora dolů.
Vidí i za roh. Nereagují na to, co se stane, ale utvářejí budoucnost.
Druhá otázka je: Jak velká diverzita panuje v síti vašich profesionálních a osobních kontaktů?
Často slyšíme o starých dobrých pánských klubech, které stále existují a jsou zakořeněny v mnoha institucích.
Každý z nás má určitou síť lidí, s nimiž se cítíme dobře.
Tato otázka se však týká vaší schopnosti vytvářet vztahy s lidmi, kteří jsou jiní než vy.
Může jít o rozdíly biologické, fyzické, funkční, politické, kulturní nebo socioekonomické.
Přes všechny rozdíly s vámi tito lidé navazují vztah a věří vám natolik, že s vámi spolupracují na dosažení společného cíle.
Skvělí lídři chápou, že mít kolem sebe síť různorodých lidí pomáhá nacházet vzory na vyšších úrovních a nová řešení, protože jsou to lidé, kteří uvažují jinak než vy.
Třetí otázka zní: Máte dost odvahy opustit postup, který se vám v minulosti osvědčil?
Říká se: „Žij a nech žít.“
Pokud se tím však budete řídit, jako lídr pravděpodobně budete dělat jen to, co znáte a co je vám příjemné.
Skvělí lídři mají odvahu být jiní.
O riskování nejen mluví, ale skutečně riskují.
Jeden lídr mi říkal, že největší rozvoj přichází ve chvíli, kdy si dokážete vytvořit takovou emoční výdrž, že zvládnete, když vám lidé říkají, že váš nový nápad je naivní, lehkomyslný nebo úplně hloupý.
Zajímavé je, že lidé, kteří se k vám přidají, nejsou typickými členy vaší sítě.
Jsou to často lidé, kteří uvažují jinak, a právě proto se k vám chtějí přidat a udělat odvážný skok.
Opravdu skok, ne krok.
Více než tradiční programy rozvoje leadershipu vám odpovědi na tyto tři otázky pomohou ukázat, jak efektivní lídr 21. století jste.
Co tedy dělá skvělého lídra 21. století?
Potkala jsem mnoho těch, kteří vyčnívali.
Jsou to ženy a muži, kteří se nepřipravují na pohodlnou předvídatelnost včerejška, ale na realitu dneška a na neznámé možnosti zítřka.
Děkuji.
(Potlesk)
Krátce vybočím ze scénáře a Chrise tu dost znervózním tím, že vyzvu publikum k účasti.
Dobře. Jste tady? Tak jo.
OK. Dobře. Takže, chtěl bych po vás, zvedněte ruku, kdo jste někdy slyšeli heterosexuální pár při sexu.
Třeba sousedy, hotelový pokoj, vaše rodiče. Promiňte.
Dobře. Skoro všichni.
Nyní zvedněte ruku, pokud muž dělal větší hluk než žena.
Vidím tam jednoho pána.
To se nepočítá, pokud jste to byl vy, pane.
(Smích) Takže jeho ruka je dole. A jedna žena.
Dobře. Sedí vedle hlasitého pána.
A teď, co nám to říká?
To nám říká, že lidské bytosti při sexu hlučí a je to obvykle žena, která dělá více hluku.
Toto je známé jako ženská kopulační vokalizace, pro ty, co si dělají poznámky.
Ani jsem to nechtěl zmíňovat, ale někdo mi řekl, že by tu mohla být Meg Ryanová. Ona je světově nejznámější ženská kopulační vokalizérka.
Tak jsem si pomyslel: musím o tom promluvit.
Vrátíme se k tomu o něco později.
Dovolte mi začít tím, že lidské bytosti nejpocházejí z lidoopů, navzdory tomu, co jste asi slyšeli. My jsme lidoopové.
Máme blíž k šimpanzům a bonobům, než slon africký ke slonu indickému, jak v jedné ze svých prvních knih zdůraznil Jared Diamond.
Jsme příbuznější se šimpanzi a bonoby, než jsou šimpanzi a bonobové s ostatními jinými primáty - gorilami, orangutany, atd.
Takže jsme s nimi velmi blízcí příbuzní a jak uvidíte, pokud jde o naše chování, je tu také nějaká spojitost.
Takže dnes se ptám a chci s vámi prozkoumat, jaký druh lidoopa jsme, ve smyslu naší sexuality.
Od dob Darwina tu máme to, co Cacilda a já nazýváme standardním narativem lidské sexuální evoluce. Všichni to znáte, i když jste o tom třeba nečetli.
Předpokládá se, že součástí lidské přirozenosti, od počátku času našeho druhu je, že si muži jaksi zamlouvají reprodukční potenciál žen tím, že jim poskytují některé zboží a služby.
Obecně mluvíme o mase, přístřeší, statusu, ochraně, takovýchto věcech.
A výměnou, ženy nabídly věrnost, nebo alespoň slib věrnosti.
Toto staví muže a ženy do opozice.
Válka mezi pohlavími je vetkána přímo do naší DNA, v souladu s touto vizí.
Že? Cacilda a já ale tvrdíme, že ne. Tento obchodně opoziční vztah, je vlastně důsledkem zemědělství, které vzniklo nejdříve před asi 10 000 roky.
Anatomicky moderní lidé jsou tu po dobu asi 200 tisíc let. Takže mluvíme o nanejvýš pěti procentech celkové doby, odkdy jsme začali jako nový moderní druh.
Takže, než tu bylo zemědělství, před zemědělskou revolucí, je důležité pochopit, že lidé žili ve skupinách lovců-sběračů, kteréžto skupiny se všude na světě vyznačují tím, co antropologové nazývají urputným rovnostářstvím.
Nejenže věci sdílejí, oni požadují, aby je sdíleli i ostatní: maso, přístřeší, ochrana, všechny tyto statky, které se prý směnily ženám za jejich sexuální věrnost, jsou evidentně zeširoka těmito společnostmi sdíleny.
Teď neříkám, že naši předkové byli ušlechtilými divochy a netvrdím to ani o současných lovcích a sběračích.
Tvrdím, že sdílení je prostě nejlepším způsobem, jak snížit riziko v kontextu sběračství.
A o tomto není opravdu mezi antropology sporu.
To, co jsme s Cacildou udělali, bylo rozšíření tohoto sdílení o sex.
Takže jsme tvrdili, že lidská sexualita se před zemědělstvím vpodstatě vyvinula jako způsob vytváření a udržování komplexních, pružných sociálních systémů. Sítí, ve kterých byli naši předkové velmi dobří. Proto náš druh přežil tak dobře.
Co řeknu, bývá některým lidem nepříjemné, a tak vždy musím v těchto přednáškách zastavit a říct: Poslouchejte, říkám, že naši předkové byli promiskuitní, ale neříkám, že měli sex s cizími lidmi.
Tehdy nebyli cizinci.
Jo? V tlupě lovců-sběračů nejsou cizinci.
Ti lidé se znají celý svůj život.
Takže říkám, ano, byly tam překrývající se sexuální vztahy, naši předkové pravděpodobně měli několik různých sexuálních vztahů naráz, v daném okamžiku jejich dospělého života.
Ale já neříkám, že měli sex s cizími lidmi.
Neříkám, že nemilovali lidi, se kterými měli sex.
A já neříkám, že tam nebyly žádné páry.
Jen říkám, že nebyly sexuálně exkluzivními.
A ti z nás, kteří se rozhodli být monogamní - moji rodiče, například, ti byli svoji monogamně po dobu 52 let, a pokud to nebylo monogamně, mami a tati, tak o tom nechci slyšet. Nekritizuji to a neříkám, že monogamie je něco špatného.
Jen říkám, že argumentovat tím, že naši předkové byli sexuálně neexkluzivní není kritikou monogamie o nic víc, než je tvrzení, že naši předkové byli všežravci, kritikou vegetariánství.
Můžete se rozhodnout pro vegetariánství, ale nemyslete si, že jen proto, že jste se takto rozhodli, slanina náhle přestane příjemně vonět.
Rozumíme si? Tak takhle to myslím.
(Smích) Že to jednomu trvá chvilku vstřebat, co?
Kromě toho, že byl velkým géniem, skvělým člověkem, manželem, báječným otcem, byl Charles Darwin také extratřídou ve viktoriánské prudérnosti.
Byl zaskočen zbytněním pipin u některých primátů, včetně šimpanzů a bonobů, protože toto zbytnění obvykle provokovalo mnoho samců ke spojení se samicemi.
Takže nemohl pochopit, proč se proboha u samic vyvinula tato věc, pokud by jejich jediným úkolem bylo utvářet svazky v páru, že?
Šimpanzi a bonobové, Darwin to opravdu nevěděl, ale samice šimpanze a bonoba souloží, když jim zbytní pohlaví, jednou až čtyřikrát za hodinu, s až tuctem samců za den.
Zajímavé je, že šimpanzice mají sexuální otoky po zhruba 40 procent svého menstruačního cyklu, bonobové - 90 procent, a lidé jsou zhruba jediným druhem na planetě, kde je žena k dispozici k sexu v průběhu celého menstruačního cyklu, může menstruovat, být po menopauze, nebo již těhotná.
To je u savců mizivě vzácný jev.
Takže toto je velmi zajímavý aspekt lidské sexuality.
Darwin nad zbytněnými genitály přemítat odmítl. Tak už to vědci někdy mají.
Takže to, o čem mluvíme, je soutěž spermií.
Průměrný lidský ejakulát má asi 300 milionů spermií, takže už toto je konkurenční prostředí.
Otázkou je, zda tyto spermie soutěží se spermiemi jiného muže nebo jen mezi sebou.
V tomto grafu je hodně informací.
První věcí, na kterou hned poukážu, je malá nota nad šimpanzicí, samicí bonoba a ženou.
Ta označuje ženskou kopulační vokalizaci.
Stačí se podívat na čísla.
Průměrný člověk má sex asi 1000 krát na jeden porod.
Pokud se to číslo zdá někomu z vás vysoké, tak vás ujišťuji, že jiným přítomným se bude zdát nízké.
Tento poměr sdílíme se šimpanzi a bonoby.
Nesdílíme jej s ostatními třemi lidoopy. Gorilou, orangutanem a gibonem, kteří jsou tu typičtějšími savci. Mají asi jen tucet kopulací na porod.
Lidé a bonobové jsou jedinými živočichy, kteří kopulují tváří v tvář, když jsou oba naživu.
(Smích) A uvidíte, že člověk, šimpanz a bonobo má vnější varlata, což v naší knize přirovnáváme k lednici, co máte v garáži speciálně jen pro pivo.
Pokud jste typ chlápka, který má v garáží pivní lednici tak asi očekáváte, že párty může vypuknout kdykoli, a musíte být zásoben.
To je to, čím jsou vnější varlata.
Udržují spermie vychlazené, abyste mohl mít časté ejakulace.
Omlouvám se. Je to tak.
Člověk, někteří z vás to rádi uslyší, má ze všech primátů největší, nejtlustší penis .
Nyní, důkaz jde daleko nad rámec anatomie.
Plyne také z antropologie.
Historické záznamy jsou plné lidí, po světě, co mají sexuální praktiky, které by měly být nemožné podle toho, co jsme o lidském sexuálním vývoji předpokládali.
Tyto ženy jsou Mosuo z jihozápadní Číny.
V jejich společnosti je každý, muži i ženy, zcela sexuálně autonomní.
Neexistuje žádný stud spojený se sexuálním chováním.
Ženy mají stovky partnerů.
Nezáleží na tom. Nikoho to nezajímá. Nikdo nedrbe.
To není problém. Když žena otěhotní, o dítě je postaráno vedle ní, jejími sestrami a bratry.
S biologickým otcem se nepočítá.
Na druhé straně planety, v Amazonii, máme mnoho kmenů, které provádějí to, co antropologové nazývají sdílené otcovství.
Tyto kmeny skutečně věří - a to nemají mezi sebou kontakt, žádný společný jazyk, či tak něco. Není to pověra která se rozšířila, ale idea, která se na světě objevuje. Oni věří, že plod je doslova vyroben nashromážděním semene.
Takže žena, která chce mít dítě, které je chytré a zábavné a silné, tak má spoustu sexu s chytrým mužem, zábavným chlapem i silným chlapákem. Tímto dítěti získá esence všech těchto mužů, a pak, když se dítě narodí, tak se tito různí mužové přihlásí k otcovství dítěte.
Takže v této společnosti je otcovství vlastně něco jako týmová spolupráce.
Existuje více podobných příkladů, na které v knize poukazujeme.
A teď, proč je to důležité?
Edward Wilson říká, že musíme pochopit, že lidská sexualita má prvotně roli sociální a teprve sekundárně rozmnožovací.
Myslím, že to sedí. Je to důležité, protože naše evoluční sexualita je v přímém rozporu s mnoha aspekty moderního světa.
Rozpory mezi tím, co nám řeknou, jak bychom se měli cítit a tím co vlastně cítíme, přinášejí obrovské množství zbytečného utrpení.
Doufám, že přesnější, aktualizované chápání lidské sexuality povede k naší větší vzájemné i sebe-toleranci, k většímu uznání vztahů s nekonvenční konfigurací, jako jsou gay manželství nebo svazky více milenců. A že nakonec opustíme myšlenku, že muži mají určité vrozené, instinktivní právo monitorovat a ovládat ženské sexuální chování.
(Potlesk) Děkuji.
A uvidíme, že to nejsou jen gayové, kteří musejí překročit svůj stín.
Všichni máme stíny, které musíme překročit.
Že ano? A když je překročíme, tak poznáme, že nebojujeme s ostatními, ale se zastaralou viktoriánskou představou lidské sexuality, která směšuje touhu s vlastnickými právy a způsobuje zahanbení a zmatek namísto pochopení a vcítění se.
Je čas uvidět za Mars a Venuši, protože pravdou je, že muži jsou z Afriky a ženy jsou z Afriky.
Děkuji.
(Potlesk) Chris Anderson: Děkuji Christopheru Ryanovi.
Díky. CA: Takže otázka.
Je to tak úžasné, tento pokus použít argumenty z evoluční historie na něco, co bychom měli dělat dnes.
Někdo by mohl lektorovat a říci, koukněte se na nás, máme tyto opravdu ostré zuby a svaly a mozek, co je opravdu dobrý na vrhání zbraní, a když se podíváte na mnoho společností po celém světě, uvidíte velmi vysokou míru násilí.
Nenásilí je volba, jako vegetariánství, ale není, to co jsme.
Jak je to liší od toho, co jste nám teď předal?
CR: No zaprvé, důkazy pro vysokou úroveň násilí v prehistorii jsou velmi diskutabilní.
Ale to je jen příklad.
Jistě víte, spousta lidí mi říká: To, že jsme kdysi žili určitým způsobem neznamená, že bychom tak měli žít i teď.
A já s tím souhlasím. Každý musí reagovat na moderní svět.
Ale tělo má své vlastní evolucí vyvinuté způsoby.
A tak můžete žít na McDonaldu a mléčných koktejlech, ale vaše tělo nebude souhlasit.
Máme choutky. Myslím, Schopenhauer řekl: Člověk může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce.
A tak to, proti čemu vystupuji je zahanbení spojené s touhami.
Je to myšlenka, že pokud máte rádi svého manžela nebo manželku, ale stále jste přitahováni k jiným lidem, je tu s vámi něco v nepořádku. je něco špatně s vaším manželstvím, něco špatně s vaším partnerem.
Myslím, že mnoho rodin se rozpadá kvůli nerealistickým očekáváním, která jsou založena na této falešné vizi lidské sexuality.
K tomuto se snažím dobrat.
CR: Děkuji, Chrisi. (Potlesk)
CR dík Chrisi
Dnes večer vám budu povídat o vycházení ze skříní, a to ne v tradičním slova smyslu, ne pouze o skříních homosexuality.
Myslím si, že všichni máme skříně.
Vaše skříň může být poprvé někomu povědět, že ji milujete, nebo někomu říct, že jste těhotná, nebo někomu říct, že máte rakovinu, nebo jakákoliv jiná těžká konverzace, kterou musíme vést během našich životů.
Skříň je pouze těžkou konverzací a přestože naše témata se mohou ohromně lišit, zkušenost pobytu a vyjití ze skříně je univerzální.
Je to strašidelné, nenávidíme to, ale je to nutné.
Před pár lety jsem pracovala v South Side Walnut Cafe, tamní městské restauraci, a během té doby jsem si procházela fázemi militantní lesby: Neholila jsem si podpaží, citovala jsem písničky Ani DiFranco jako evangelium.
V závislosti na vyboulení mých maskáčových kraťasů a oholenosti hlavy, mi byla často pokládána otázka, většinou malými dětmi. "Ehm, jsi kluk nebo holka?"
U stolu nastalo trapné ticho.
Zatnula jsem zuby, překapávací konvici držela trochu intenzivněji,
táta rozpačitě listoval novinami a matka toho dítěte po něm přísně koukala.
Ale já jsem mlčela. zatímco to ve mně vřelo.
A tak jsem se dostala do fáze, kdy jsem byla připravena bojovat pokaždé, co jsem přišla ke stolu, kde sedělo tří až desetileté dítě.
(Smích) A to je hrozný pocit.
Takže jsem si slíbila, že příště už něco řeknu.
Dám se do té těžké konverzace.
Takže během několika týdnů se to stalo znovu.
"Jsi kluk nebo holka?"
Nastalo již dobře známé ticho, ale tentokrát jsem byla připravená a chystala jsem se probrat veškerá ženská studia přesně na místě. (Smích) Uměla jsem citovat Betty Friedan.
Uměla jsem citovat Glorii Streinem
Znala jsem něco z knížky Vagina Monology.
Takže jsem se zhluboka nadechla a podívala se dolů kde mi pohled opětovala čtyřletá holčička v růžových šatech. Nebyla to výzva k feministickému duelu, jen dítě s otázkou: "Jsi kluk nebo holka?"
Takže jsem se zhluboka nadechla, dřepla si vedle ní a řekla: "Hele, já vím, že je to trochu matoucí.
Mám krátké vlasy, stejně jako kluk a chlapecké oblečení, ale jsem holka. Víš, občas ráda nosíš růžové šatičky, a někdy máš radši pohodlné pyžamo.
Já jsem holka, co má radši to pyžamo.
To dítě na mě vážně zíralo a bez zaváhání řeklo: "Moje oblíbené pyžamo je fialové s rybama,
mohla bych dostat palačinku, prosím?"
(Smích) A to bylo vše. Jen "Oh, fajn.
Jsi holka. A co ta palačinka?"
Byla to ta nejjednodušší těžká konverzace, kterou jsem kdy zažila.
Proč? Protože Palačinková holka a já, jsme k sobě byly upřímné.
Stejně jako mnoho z nás, jsem žila v několika skříních, nejčastěji mé zdi byly duhové.
Ale uvnitř, ve tmě, nemůžete říct, jako barvu mají.
Jen víte, jaký máte pocit, když žijete v šatníku.
Takže vážně, můj šatník se neliší od vašeho, nebo vašeho, nebo vašeho.
Jasně, mohla bych vám říct 100 důvodů proč vyjít z mého šatníku bylo těžší než vyjít z vašeho. Ale jde o to, že "těžké" není relativní.
Těžké je těžké.
Kdo by mohl říct, že vysvětlování někomu, že jste právě vyhlásil bankrot je těžší než říci někomu, že jste mu byl nevěrný?
Kdo mi může říci, že jeho přiznání je těžší než říci pětiletému dítěti, že se rozvádíte?
Neexistuje težší, jen těžké.
Potřebujeme přestat porovnávat naše "těžké" s těžkým někoho jiného, kvůli tomu abychom se cítili líp nebo hůř ohledně našich skříní a přijmout fakt, že pro každého je něco těžké.
V nějaké fázi našich životů všichni žijeme v šatnících, a možná se v nich cítíme bezpečně, nebo alespoň bezpečněji, než venku,
Ale jsem tu, abych vám řekla, že nezáleží na tom, z čeho jsou vaše stěny vyrobeny, šatník není dobré místo k žití.
Díky. (Potlesk) Představte si sebe před 20 lety.
Já jsem nosila culík, šaty bez ramínek a boty na vysokém podpatku.
Nebyla jsem militantní lesba připravená bojovat s jakýmkoli čtyřletým dítětem, které přišlo do kavárny.
Byla jsem zamrzlá strachem, skrčená v rohu mého černočerného šatníku. Svírala jsem svůj homosexuální granát, a byť i pohnout jediným svalem byla to nejstrašidelnější, co jsem kdy udělala.
Moje rodina, přátelé, úplní cizinci.. Strávila jsem celý život tím, že jsem se je snažila nezmást. A najednou jsem obracela svět vzhůru nohama, naschvál.
Spalovala jsem stránky scénářů, podle kterých jsme se všichni tak dlouho chovali, protože pokud nezahodíte ten granát, zabije vás.
Jeden nejnezapomenutějších hodů granátem byl na svatbě mé sestry.
(Smích) To bylo poprvé, co mnoho přítomných vědělo, že jsem lesba, takže jsem při plnění družičkovských povinností v černých šatech a podpatcích, obcházela stoly a konečně skončila u známých mých rodičů, tedy u lidí, kteří mě znali 5 let.
Po úvodním rozhovoru jedna z žen zakřičela "Miluji Nathana Lane!"
Čímž začala bitva o soucit s homosexuály.
"Ash, už jsi někdy byla v Castru?"
"No, ano, máme přátele v San Francisku."
"No, my jsme tam nikdy nebyli, ale slyšela jsem, že je to tam úžasné."
"Ash, znáš mého kadeřníka Antonia?
Je výborný a nikdy nemluvil o přítelkyni"
"Ash, co je tvůj oblíbený seriál?
Náš oblíbený seriál? Will & Grace.
A víš, koho máme nejradši?
Jacka. Jack je náš oblíbený."
A pak jedna žena v rozpacích chtěla tak zoufale ukázat svou podporu a dát mi najevo, že je na mé straně, že nakonec vyhrkla: "No, můj manžel někdy nosí růžové košile."
(Smích) V tom okamžiku jsem měla možnost volby, stejně jako většina vrhačů granátů.
Mohla jsem jít zpátky ke své přítelkyni a homo-milujícímu stolu a zesměšnit jejich odpovědi. Trestat jejich nesvětovost a neschopnost změnit názor na politicky korektní, nebo jsem se do nich mohla vcítit a uvědomit si, že to je možná jedna z nějtěžších věcí, co kdy udělali. Začít a vést tu koverzaci, pro ně znamenalo opustit skříně.
Jasně, nebylo těžké určit oblast, ve které se cítili slabě.
Těžší je zjistit kde jsou, a vzít na vědomí fakt, že se snažili.
A co víc můžete od někoho žádat, než snahu?
Když k někomu budete upřímní, musíte být připraveni na opětovanou upřímnost.
Takhle těžké konverzace stále nejsou mojí silnou stránkou,
zeptejte se kohokoliv, s kým jsem chodila.
Ale stále se zlepšuji a následuji něco, čemu ráda říkám tři principy Palačinkové holky.
Na toto se prosím dívejte z homosexuálova pohledu, ale uvědomte si, že úsilí vynaložené na jakékoli přiznání je v podstatě stejné.
Číslo jedna: Buďte opravdoví
Sundejte brnění, buďte sami sebou.
To dítě v kavárně žádnou zbroj nemělo, ale i tak jsem byla připravena k boji.
Pokud chcete, aby k vám byl někdo upřímný, dejte jim najevo, že i vy krvácíte.
Číslo dvě: buďte přímí, prostě to řekněte, strhněte tu náplast.
Jestli víte, že jste homosexuál, prostě to řekněte.
Pokud řeknete rodičům, že jste možná gay, budou doufat, že se to změní.
Nedávejte jim ten pocit falešné naděje.
(Smích) A číslo tři, to je nejdůležitější (Smích) Neomlouvejte se.
Mluvíte pravdu.
Za to se nikdy neomlouvejte.
Možná cestou zraníte pár lidí, takže samozřejmě, omluvte se za to, co jste napáchali, ale nikdy se neomlouvejte za to, kým jste.
Jo, někoho tím možná zklamete, ale to je jejich věc, ne vaše.
To jsou jejich očekávání o tom, kdo jste, ne vaše.
To je jejich příběh, ne váš.
Jediný příběh, na kterém záleží, je ten, který chcete napsat.
Takže až si příště uvědomíte, že jste v černočerném šatníku a svíráte granát, uvědomte si, že jsme si tím prošli všichni.
Možná si myslíte, že v tom jste sami, ale nejste.
A všichni víme, jak je to těžké, ale potřebujeme vás tady venku. Nezáleží na tom, jaké jsou stěny v tvém šatníku protože vám garantuji, že jsou tu i jiní lidé, nakukující skrz klíčové dírky skříní, hledající další statečnou duši, která by otevřela dveře, tak buďte tím člověkem a ukažte, že svět je větší než naše skříň a že skříň není místo, kde se dá opravdu žít. Děkuji, Bouldere. Užijte si večer. (Potlesk)
Budu mluvit o hackerech.
To, co si představíte, když to slovo řeknu, pravděpodobně není Benjamin Franklin, ale vysvětlím vám, proč by měl.
Obraz, který se vám zjeví v mysli, je pravděpodobněji velmi bledé dítě sedící v suterénu, zatímco dělá něco zlomyslného, nebo pochybný kriminálník snažící se ukrást vaši identitu nebo mezinárodní darebák s politickým zaměřením.
Mainstreamová společnost podporuje představu, že hackeři jsou lidé, kterých bychom se měli bát.
Ale stejně jako většina věcí v technologii a v technologickém světě, hackování má stejnou sílu jak pro dobro, tak pro zlo.
Na každého hackera snažícího se ukrást vaši identitu je tu jeden, který buduje nástroj, který vám po katastrofě pomůže najít vaše milované, nebo který bude monitorovat kvalitu životního prostředí po ropné havárii.
Hackování je ve skutečnosti jen amatérská inovace existujícího systému a jde o hluboce demokratickou činnost.
Je to o kritickém myšlení.
Je to o zpochybňování existujících způsobů, jakými děláme věci.
Je to myšlenka, že když uvidíte problém, budete se ho snažit opravit a ne jen stěžovat si.
A v mnoha ohledech, hackování postavilo Ameriku.
Betsy Ross byla hacker.
Podzemní dráha byla brilantním hackem.
A od bratrů Wrightových po Stevena Jobse, bylo hackování základem americké demokracie.
Takže pokud je tu jedna věc, kterou vám chci dnes předat: až příště budete přemýšlet nad tím, kdo je hacker, nebudete přemýšlet nad tímto chlápkem, ale nad tímto, Benjaminem Franklinem, což byl jeden z nejlepších hackerů vůbec.
Byl jedním z nejproduktivnějších amerických vynálezců, ačkoli nikdy nežádal o patent, protože zastával názor, že veškeré lidské vědomosti by měly být volně k dispozici.
Vynalezl bifokální brýle a hromosvod a v neposlední řadě spolupracoval na vzniku Americké demokracie.
A v rámci činnosti Code For America se opravdu snažíme ztělesnit ducha Bena Franklina.
Byl to vynálezce a politik jehož pojetí občanství bylo vždy postaveno na akci.
Věřil, že vláda by mohla být sestavena lidmi, kterým říkáme občanští hackeři.
Takže není divu, že hodnoty, které jsou základem zdravé demokracie, jako spolupráce a zmocnění, zapojení a podnikání, jsou stejné hodnoty, jako ty, které jsou základem internetu.
Není divu, že mnoho hackerů přesouvá pozornost k problémům vlády.
Ale předtím, než vám řeknu pár příkladů toho, jak občanské hackování vypadá, chci vám vysvětlit, že nemusíte být programátor, abyste mohli být občanský hacker,
stačí věřit, že můžete sestrojit nástroj pro 21. století, který pomůže s problémy, kterým vláda čelí.
Neustále slýcháme z řad naší komunity občanských hackerů z Code for America, že si nebyli vědomi, kolik práce netechnického charakteru vyžadují tyto projekty občanského hackování.
Mějte to na paměti.
Všichni jste potencionálními občanskými hackery.
Takže, jak občanské hackování vypadá?
Minulý rok náš tým v Honolulu, což jsou v tomto případě 3 lidé zaměstnaní na plný úvazek, kteří dělali rok veřejné služby, byli městem požádáni o předělání webových stránek.
Je to obrovská věc o deseti tisících stránkách, takže to nebylo možné zvládnout v pár měsících, které na to měli.
Takže se místo toho rozhodli vytvořit souběžnou stránku, která lépe odpovídala tomu, jak občané chtějí zjišťovat informace na městských webových stránkách.
Hledají odpovědi na otázky, a chtějí něco udělat po té, co skončí a to je velmi těžké udělat na stránce která vypadá takhle.
Takže náš tým vytvořil Honolulu odpovědi, což je extrémně jednoduché rozhraní, do kterého zadáte vyhledávaný termín nebo otázku a dostanete odpovědi v obyčejném jazyce, které dopomáhají uživatelům k akci.
Tu stránku bylo velmi lehké vytvořit, ale tým čelil výzvě jak naplnit celý obsah,
Těm třem by to zabralo hodně dlouho, obzvláště proto, že nikdo z nich ve skutečnosti nebyl z Honolulu.
A tak udělali něco velmi radikálního, vzhledem k tomu, jak je vláda zvyklá pracovat.
Požádali občany, zda by napsali obsah.
Asi jste slyšeli o akci zvané Hackathon,
oni vedli Write-a-thon, kdy se v jedno sobotní odpoledne... ("Co mám dělat, když mě divoká prasata obtěžují?") (Smích) Divoká prasata jsou velkým problémem v Honolulu, jak se zdá.
Jednoho sobotní odpoledne, byli schopni naplnit většinu odpovědí na nejfrekventovanější otázky, ale co je důležitější, vytvořili nový způsob, jak se občané mohli podílet na vládě.
Myslím, že je to úžasná historka, ale bude to ještě lepší.
Na Národní den občanského hackování minulý duben v Oaklandu, tam kde žiji Oaklandský tým Code For America vzala základní koncept založený na Honolulu Answers a založila Oakland Answers, a také jsme uspořádali akci Write-a-thon, kde jsme vzali nejčastější dotazy a požádali občany o vytvoření odpovědí a já jsem se dala do akce.
Jsem autorem této, a několika dalších otázek.
A dodnes se snažím vyjadřovat smysl pro zmocnění a zodpovědnost, kterou cítím, pro místo, kde žiji na základě drobného činu.
Spojením mého malého činu s činem tisíce dalších činů nám bylo umožněno občanské hackování. Myslíme si, že můžeme podpořit občanství a obnovit důvěru pro vládu.
Teď možná hádáte, který z městských úředníků o tomhle přemýšlí.
Ve skutečnosti to milují všichni.
Jak většina z vás ví, občané jsou žádáni aby dělali mnoho s málem, vždy hledají inovační řešení na zakořeněné problémy.
Takže pokud dáte občanům způsob, jak spolupracovat mimo radničních setkání, města mohou uchopit kapacitu komunit, na vykonání vládních záležitostí.
Nechci ve vás zanechat dojem, že občanské hackování je jen americký fenomén.
Děje se to po celé Zeměkouli a jeden z mých oblíbených příkladů je z Mexika začátkem tohoto roku, kde mexická poslanecká sněmovna uzavřel smlouvu s firmou na vývoj softwaru, aby vytvořili aplikaci, kterou by využívali zákonodárci na sledování zákonů.
Bylo to pouze pro hrstku zákonodárců ve Sněmovně.
Ta smlouva byla dvouletá na 9,3 milionů dolarů.
Hodně lidí kvůli tomu bylo naštvaných a to zejména nadšenci, kteří věděli, že 9,3 milionů dolarů bylo naprosto šokující množství peněz za tak jednoduchou aplikaci.
Ale místo protestů v ulicích, vydali výzvu.
Požádali programátory v Mexiku, aby vytvořili něco mnohem lepšího a levnějšího a nabídli cenu 9 300 dolarů. 10 000 krát levnější, (přeřeknutí řečnice, 1000 krát) než vládní smlouva, a stanovili limit 10 dní
V těch 10 dnech předložili 173 aplikací, z nichž bylo 5 presentováno kongresu a jsou dodnes v App store.
Díky této akci byla smlouva zrušena. Toto byla jiskra, ze které vzniklo hnutí v Mexico City, což je domov jednoho z našich partnerů, Code for Mexico City.
Takže co vidíte na těchto třech místech v Honolulu, Oaklandu a Mexico City, jsou prvky, které jsou v jádru občanského hackování.
Byli to občané, kteří viděli věci, které by mohly být lepší a rozhodli se napravit je. A touto prací vytváří ekosystém participace 21. století.
Vytváří úplně nový systém způsobů, jak se občasné mohou zapojit, mimo volby nebo podepisování petic či protestování.
Opravdu vytvořit vládu.
Takže se vrátíme k našemu příteli, Benu Franklinovi. Jeden z jeho méně známých úspěchů bylo to, že v 1736 založil první dobrovolnou hasičskou společnost v Philadelphii zvanou brigáda.
Bylo to proto, že si s kamarádem všimli, že město mělo potíže držet krok se všemi požáry ve městě, takže v souladu s módou občanských hackerů vytvořili řešení.
I my v Code for America máme brigádníky, kteří pracují na projektech, které jsem právě popsala a chtěli bychom vás požádat, abyste následovali kroky Bena Franklina a přidali se k nám.
V USA máme 31 brigád
a je nám ctí dnes oznámit, že právě otevíráme brigádu pro mezinárodní města, začínáme s městy v Polsku, Japonsku a Irsku.
Můžete si zjistit, jestli existuje brigáda tam, kde žijete na brigade.codeforamerica.org a pokud není, pomůžeme vám.
Vytvořili jsme sadu nástrojů, která se také nachází na brigade.codeforamerica.org a budeme vás podporovat.
Naším cílem je vytvořit globální síť občanských hackerů, kteří zlepšují existující systém tak, že staví nástroje, které pomůžou vyřešit zakořeněné problémy. Budou podporovat místní vládu a podpoří občany.
Takže prosím, pojďte hackovat s námi.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Pracuji s autistickými dětmi.
Vymýšlím pro ně technologie, které jim usnadňují komunikaci.
Totiž, mnoho problémů, kterým tyto děti čelí, mají stejnou příčinu v tom, že je pro ně velmi těžké porozumět abstrakci a symbolismu.
A právě kvůli tomu je pro ně hodně obtížné používání jazyka.
Já Vám teď řeknu něco k tomu, proč tomu tak je.
Toto je obrázek misky s polévkou.
To vidíme všichni a všichni tomu také rozumíme.
Tady máme dva další obrázky polévky, ale jak vidíte, tyto jsou již abstraktnější. Nejsou tak konkrétní jako ten první.
A podíváme-li se na jazyk, zjistíme, že podoba slova, nemá nic společného se svou předlohou, a také jeho zvuk není vůbec nijak spojený s původním vzorem misky s polévkou.
Takže jde o absolutní abstrakci, zástupnou reprezentaci něčeho co existuje v reálném světě, a s tímto mají děti s autismem obrovský problém.
Proto většina odborníků, co s autistickými dětmi pracují - logopedi, učitelé - se těmto dětem snaží pomoci komunikovat ne prostřednictvím slov ale obrázků.
Tak například, pokud dítě chce říct "Já chci polévku. ", vybere tři různé obrázky: "já" "chtít" a "polévka" a když se pak složí dohromady, terapeut nebo rodič pochopí, co chce dítě říct.
Tento způsob je ohromně účinný a v posledních zhruba 30, 40 letech se hodně využíval.
Já jsem, před několika lety, vyvinul aplikaci pro iPady, která dělá přesně to samé. Jmenuje se Avaz a funguje tak, že si dítě vybere odlišné obrázky.
Tyto obrázky jsou poté zformovány do vět a tyto věty se nahlas přečtou.
Takže Avaz je v podstatě překladatel, který tlumočí obrázky do mluvené řeči.
Toto se ukázalo jako velmi účinné.
Po celém světě tuto aplikaci používají tisíce dětí, a já se začal zamýšlet nad tím, co přesně dělá a co už ne.
A uvědomil jsem si něco zajímavého - Avaz pomáhá autistickým dětem naučit se slova.
To, co je ale nenaučí, je struktura vět.
To se teď pokusím vysvětlit detailněji.
Vezměme si například větu: "Já chci dnes večer polévku."
Nejsou to jen slova samotná, co vytváří význam.
ale i způsob, jakým jsou tato slova upravena a seskupena.
A proto věta "Já chci dnes večer polévku." je zcela odlišná od věty "Polévku chci já dnes večer. ", která nedává smysl.
Toto, tedy skutečnost, že slova můžete upravit a seřadit tak, že nakonec dají jiný smysl, je pro děti s autismem další skrytá abstrakce, kterou těžko chápou.
Toto je to, čemu říkáme gramatika.
Gramatika má velkou moc, protože je jedním komponentem jazyka, který náš omezený slovník upravuje tak, že jsme jím schopni vyjádřit nekonečné množství informací a myšlenek.
Gramatika je způsob, jakým věci dáváme dohromady, abychom mohli vyjádřit cokoli chceme.
A tak poté, co jsem vytvořil Avaz, jsem velmi dlouhou dobu přemýšlel jak bych mohl autistickým dětem předat gramatiku.
A řešení jsem našel v zajímavé situaci.
Dostal jsem se náhodou ke konverzaci matky s jejím autistickým dítětem, která proběhla takhle.
Najednou z ničeho nic dítě vstalo a řeklo slovo "jíst".
Co bylo pro mě zajímavé, byl způsob, jakým se matka snažila pomocí kladení otázek dítěti zjistit, co jí chce říct.
A tak se ho zeptala: "Jíst co? Chceš jíst zmrzlinu?
Ty chceš jíst? Někdo jiný chce jíst?
Chceš jíst zmrzlinu teď? Chceš jíst zmrzlinu večer?"
A tehdy jsem si uvědomil, že to, co matka dělá je neuvěřitelné.
Je schopná dítěti pomoci komunikovat myšlenku bez použití gramatiky.
A tak mě napadlo, že právě toto je možná tím, co hledám.
Namísto řazení slov do vět, jak mají být, je můžeme seřadit do jakési mapy, ve které nejsou spojeny slovo za slovem, ale ve vztahu otázka - odpověď.
Když to takto provedeme, nesdělujeme vlastně větu v angličtině, ale pouze smysl, význam anglické věty.
A význam je z určitého pohledu pupkem jazyka.
Přichází po myšlení, ale před jazykem.
A mne napadlo, že tento způsob reprezentace by mohl vyjádřit význam v jeho surové podobě.
A já byl tímto nápadem zcela nadšený, poskakoval jsem dokola a přemýšlel jsem, zda bych mohl tímto způsobem převést jakékoliv věty.
Došlo mi, že by to takhle nestačilo.
Proč ne?
Nestačilo by to, protože pokud bychom chtěli převést například negaci, jako: "Já nechci polévku. ", pomocí otázek by to nešlo.
K tomu je nutné změnit slovo "chtít".
Také chceme-li říct: "Včera jsem chtěl polévku. ", je nutné změnit slovo "chci" na "chtěl".
Je to minulý čas.
A toto jsem tak musel zahrnout do systému, aby byl zcela kompletní.
Toto je mapa, která slova spojuje jako otázky a odpovědi a na ně aplikuje tyto filtry, díky nim je pak může použít k vyjádření určitých nuancí.
To Vám ukážu na jiném příkladu.
Například tato věta: "Řekl jsem tesaři, že jsem mu nemohl zaplatit."
To je poměrně složitá věta.
Tento systém funguje tak, že je možné začít jakoukoliv částí.
Já začnu se slovem "říct".
Tady je slovo "říct".
Protože je to v minulosti, změním to na "řekl".
A co udělám teď je, že si začnu klást otázky.
Kdo řekl? Já jsem řekl.
Řekl jsem komu? Řekl jsem tesaři.
Teď začneme s jinou částí věty.
Se slovem "zaplatit", ke kterém přidáme filtr schopnosti a vznikne nám "moci zaplatit".
Z toho uděláme "nemoci zaplatit" a následně minulý čas "nemohl zaplatit".
A kdo nemohl zaplatit? Já jsem nemohl zaplatit.
Nemohl zaplatit komu? Nemohl jsem zaplatit tesaři.
A tyto dvě části pak spojíme dohromady položením této otázky: Co jsem řekl tesaři?
Řekl jsem tesaři, že jsem mu nemohl zaplatit.
Teď se nad tím zamysleme. Toto je - (Potlesk) - toto je vyjádření téhle věty bez jazyka.
A tady jsou dvě nebo tři zajímavé věci.
Zaprvé, mohl jsem začít kdekoliv.
Nemusel jsem začínat slovem "říct".
A ať bych začal kdekoliv ve větě, dospěl bych ke stejnému závěru.
Druhá věc je, kdybych nemluvil anglicky, kdybych mluvil jakýmkoliv jiným jazykem, tato mapa by fungovala úplně stejně i v jiném jazyce.
Pokud jsou otázky standardizované, tato mapa je na jazyku nezávislá.
Já to nazývám jako FreeSpeech (Volná Řeč), a zabýval jsem se jí mnoho a mnoho měsíců.
Zkoušel jsem řadu nejrůznějších kombinací.
A pak jsem odhalil něco zajímavého.
Pokoušel jsem se převést jazyk, převést věty v angličtině do vět ve FreeSpeech a obráceně.
A uvědomil jsem si, že tato konkrétní konfigurace, tento způsob reprezentace jazyka, mi umožňuje vytvořit velmi výstižná pravidla, která fungují mezi FreeSpeech na jedné straně a angličtinou na straně druhé.
A tak jsem mohl zapsat tato pravidla, překládáná z této zvláštní reprezentace do angličtiny.
A tak jsem vytvořil tohle.
Vytvořil jsem něco, co jsem nazval FreeSpeech Engine (Motor Volné řeči), který jakoukoliv větu ve FreeSpeech dokáže přeměnit na zcela gramaticky bezchybný anglický text.
A spojením těchto dvou věcí, reprezentace a motoru, jsem byl schopný vytvořit aplikaci, technologii pro autistické děti, která jim předává nejen slova, ale také gramatiku.
A tak jsem to vyzkoušel s autistickými dětmi a zjistil jsem, že se s tím velmi výborně sžily.
Byly schopné vytvořit věty ve FreeSpeech, které byly mnohem komplikovanější a zároveň efektivnější než podobné věty v angličtině. A já začal přemýšlet, proč to tak je.
A něco mě napadlo a to Vám tu chci teď říct.
Kolem roku 1997, zhruba před 15 lety, se skupinka vědců pokoušela zijistit, jak mozek zpracovává jazyk, a přišli na něco velmi zajímavého.
Zjistili, že pokud se učí jazyk dvouleté dítě, používá určitou část mozku, a pokud se jazyk učí dospělý - například kdybych se já teď rozhodl naučit japonsky - je využita zcela jiná část mozku.
Já nevím, proč to tak je, ale myslím si, že to bude tím, že jako dospělí se téměř vždy jazyk učíme skrze náš první - rodný jazyk.
Na FreeSpeech je z tohoto pohledu zajímavé, že když vytvoříte větu nebo když tvoříte jazyk, jako autistické děti tvoří pomocí FreeSpeech, nevyužívají tento podpůrný jazyk, nevyužívají jej jako jazykový most.
Věty tvoří přímo.
A tak jsem dostal nápad.
Bylo by možné použít FreeSpeech nejen pro děti s autismem, ale i pro lidi bez něj k výuce jazyků?
A tak jsem vyzkoušel řadu pokusů.
Nejdřív jsem vytvořil tuto puzzle, ve kterém jsou otázky a odpovědi zakódovány v různých tvarech, v různých barvách, a lidé je zkoušeli složit dohromady a pochopit, jak to funguje.
A z toho jsem vytvořil aplikaci, hru, ve které si děti mohou hrát se slovy a díky posilovanému učení, zvukovému posílení vizuálních struktur, se mohou naučit jazyk.
A toto má velký potenciál, je to velmi slibné a indická vláda si nedávno zařídila licenci na tuto naši technologii a vyzkouší ji na milionech dětí při studiu angličtiny.
A snem, nadějí, nebo spíše vizí je že pokud se budou učit anglicky tímto způsobem, naučí se jej stejně dokonale jako svůj rodný jazyk.
Dobře, teď pojďme mluvit o něčem jiném.
Pojďme si promluvit o řeči.
Toto je řeč.
Řeč je primárním způsobem komunikace používaným mezi lidmi.
A co je na řeči zajímavé je, že je jednorozměrná.
Proč je jednorozměrná?
Je to proto, že je to zvuk.
Také je to proto, že naše ústa jsou k tomu takto přizpůsobena.
Naše ústa jsou ustanovena k jednorozměrnému zvuku.
Ale když přemýšlíme o našem mozku, myšlenky, které máme v hlavě, vůbec jednorozměrné nejsou.
Naše myšlenky jsou bohaté složité a multidimenzionální.
A mně se zdá, že jazyk je vynálezem našeho mozku, jehož úkolem je převést toto multidimenzionální myšlení na řeč.
Zajímavé je, že v dnešní době máme mnoho informací, jejichž převážná většina je předávána jazykem.
Například Google.
Google prohledává miliardy stránek, které jsou v angličtině, a když chcete použít Google, zadáváte hesla v angličtině, a výsledky tak propojují angličtinu s angličtinou.
Ale co kdybychom toto mohli dělat ve FreeSpeech?
Myslím, že kdybychom se o to pokusili, zjistili bychom, že algoritmy jako vyhledávání a podobné věci jsou tak mnohem jednodušší a také mnohem efektivnější, protože nezpracovávají datovou strukturu řeči.
Místo toho zpracovávají datovou strukturu myšlenky.
Datová struktura myšlenek.
To je docela odvážná myšlenka.
Podívejme se na to detailněji.
Toto je ekosystém FreeSpeech.
Na jedné straně FreeSpeech reprezentace, na druhé FreeSpeech motor, který vytváří angličtinu.
Když se nad tím zamyslíme, jak jsem Vám řekl, FreeSpeech je zcela nezávislá na jazyku.
Nenese v sobě žádbou konkrétní informaci, která by souvisela s angličtinou.
Tudíž vše, co tento systém ví o angličtině je zakódováno v tom motoru.
To je velmi zajímavý koncept.
Zakódování celého lidského jazyka do softwarového programu.
Ale podíváme-li se, co je uvnitř toho motoru, vlastně to není nijak komplikované.
Nejde o složitý kód.
Zajímavější je fakt, že převážná většina kódu uvnitř motoru není specifická pro angličtinu.
A díky tomu mě napadla zajímavá věc.
Mohlo by být pro nás velmi snadné tyto motory vytvořit v mnoha různých jazycích, v hindu, francouzštině, němčině, svahilštině.
A s tím souvisí další zajímavá myšlenka.
Například, kdybych byl novinář a psal pro noviny nebo časopis,
mohl bych napsat článek v jediném jazyce - FreeSpeech, a ten, kdo si chce článek přečíst, by si mohl zvolit jakýkoliv motor, který by text přečetl v jejich jazyce, v jejich rodném jazyce.
Toto je dle mě velice lákavá myšlenka, obzvláště v Indii.
Máme tolik různých jazyků.
O Indii existuje píseň, která tuto zemi popisuje jako (v sanskrtu).
To znamená "stále se usmívající mluvčí nádherných jazyků".
Jazyk je nádherný.
Myslím, že je to vůbec nejkrásnější lidský vynález.
Myslím, že je to nejhezčí věc, jakou naše mozky stvořily.
Baví nás, vzdělává, informuje, ale co já mám na jazyku nejraději je to, že lidi obohacuje.
A tímto bych rád skončil.
Toto je fotografie mých spolupracovníků, mojich nejstarších spolupracovníků, se kterými jsem začínal pracovat s jazykem, autismem a dalšími věcmi.
Jméno té dívky je Pavna a to je její matka, Kalpana.
Pavna je podnikatelka, ale její příběh je mnohem zajímavější než ten můj, protože Pavně je asi 23 let.
Je ochrnutá v důsledku mozkové obrny, a tak od svého narození nemohla se hýbat, ani mluvit.
A vše, co zatím dokázala, jako dokončení střední školy, nástup na vysokou, založení společnosti, spolupráce se mnou na rozvoji Avazu, všechno to dokázala pouze pohybem svých očí.
Daniel Webster řekl toto: Řekl: "Pokud všechno, co mám, mělo být odebráno, s jedinou výjimkou, vybral bych si moc komunikovat, neboť s ní bych mohl znovu získat vše ostatní."
A to je důvod, proč ze všech těch různých aplikací FreeSpeech je mému srdci nejblíž, její schopnost obohatit handicapované děti tak, aby byly schopné komunikovat, aby získaly moc komunikace a s ní pak to zbývající.
Děkuji Vám.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk) Děkuji Vám. Děkuji. Děkuji. (Potlesk) Děkuji. Děkuji. Děkuji Vám. (Potlesk)
Velmi mě těší, že tu dnes mohu být, abych vám všem pověděl o tom, jak můžeme opravit poškozený mozek. Tohle pole je pro mě obzvláště vzrušující, jelikož jako neurolog věřím, že to nabízí jeden z nejlepších způsobů, jak bychom mohli být schopni nabídnout naději pacientům, kteří dnes žijí s devastujícími a stále neléčitelnými nemocemi mozku.
Takže tady je ten problém.
Zde můžete vidět snímek mozku osoby trpící Alzheimerovou chorobou vedle zdravého mozku, a je zřejmé, že v mozku s Alzheimerem je patrné červeně zakroužkované poškození – atrofie, zjizvení.
A mohl bych vám ukázat odpovídající obrázky dalších nemocí: roztroušené sklerózy choroby motoneuronu, Parkinsonovy nemoci, dokonce Huntingtonovy choroby. A všechny by nám říkaly podobný příběh.
A společně tyto poruchy mozku představují jednu z hlavních zdravotních hrozeb naší doby.
A čísla jsou to vskutku ohromující.
V kteroukoli chvíli je dnes na světě 35 miliónů lidí žijících s jednou z těchto nemocí a globální náklady se ročně pohybují kolem 700 miliard dolarů.
Chci říct, zamyslete se nad tím.
To je víc, než jedno procento globálního HDP.
A je to čím dál tím horší, protože všechna tato čísla rostou, protože toto jsou obvykle nemoci spjaté s věkem, a my žijeme déle.
Takže otázka, kterou si musíme položit, je, proč vzhledem k devastujícímu účinku těchto nemocí na jedince, nehledě na rozsah společenského aspektu problému, proč neexistuje žádna účinná léčba?
Abychom to mohli zvážit, musím vám nejdřív dát rychlokurz o tom, jak funguje mozek.
Takže jinými slovy, musím vám říct vše, co jsem se naučil na medicíně.
(smích) Ale věřte mi, nezabere nám to moc času.
Dobře? (smích) Takže mozek je strašně jednoduchý: je tvořen čtyřmi druhy buněk, a dva z nich jsou ukázány zde.
Existuje nervová buňka, a buňka myelinizující, neboli izolační.
Nazývá se oligodendrocyt.
A když tyto čtyři buňky spolupracují ve zdraví a harmonii, vytvářejí mimořádnou symfonii elektrické aktivity. A právě tato elektrická aktivita tvoří základy naší schopnosti myslet, prožívat, pamatovat si, učit se, hýbat se, cítit, atd.
Ale stejně tak každá z těchto čtyř jednotlivých buněk sama nebo společně, se může stát nevyzpytatelnou nebo odumřít. A když se tohle stane, nastává poškození.
Poškozeno je vedení.
Spojení jsou přerušena.
Což je zde zjevné na pomalejším vedení.
Ale konečným projevem tohoto poškození je zcela zřejmě nemoc.
A pokud je tato odumírající nervová buňka například motorický nerv, dostanete chorobu motoneuronu.
Takže rád bych vám dal příklad z reálného života o tom, co se děje při nemoci motoneuronu.
Tohle je můj pacient John.
Johna jsem viděl minulý týden na klinice
a požádal jsem ho, aby nám řekl něco o svých problémech, které vedly k počáteční diagnóze choroby motoneuronu.
John: Diagnostikován jsem byl v říjnu 2011 a hlavní problém byl problém s dýcháním, dýchací potíže. Siddhartan Chandran: Nevím, jestli jste zachytili vše,
ale, co nám John říkal, bylo, že dýchací potíže nakonec vedly k diagnóze choroby motoneuronu.
John má nyní za sebou 18 měsíců a já jsem ho požádal, aby nám řekl něco o jeho současné složité situaci.
John: Dýchání se mi teď zhoršilo,
cítím slabost v rukou, pažích a nohou.
Jsem na vozíčku v podstatě většinu času.
John nám právě řekl, že je na vozíčku většinu času.
Takže co tyto dva klipy ukazují, je nejenom ničivý dopad nemoci, ale take vypovídají o šokujícím rychlosti postupu nemoci, protože za pouhých 18 měsíců je fyzický zdatný dospělý muž učiněn závislým na kolečkovém křesle a respirátoru.
A připusťme si, John může být číkoli otec, bratr nebo přítel.
Takže tohle se stane, když motorický nerv odumře.
Ale co se stane, když odumírá myelinová pochva?
Dostanete roztroušenou sklerózu.
Takže na snímku po vaší levici je ilustrace mozku, a je to mapa mozkových spojení a překrývá se s tím, co jsou oblasti poškození.
Říkáme jim demyelinizační léze.
Ale jsou to poškození a jsou bílá.
Takže vím, co si teď myslíte.
Myslíte si, "Bože můj, tenhle chlápek si přijde a řekne, že bude mluvit o naději, a doteď nám předkládá spíše bezútěšný a skličující příběh.
Řekl jsem vám, že tyto nemoci jsou strašné.
Jsou devastující, čásla rostou, náklady jsou obrovské, a nejhorší ze všeho je, že na ně nemáme léčbu. Kde je ta naděje?
A víte co? Já si myslím, že naděje existuje.
A ta naděje je v této další části. V této části mozku někoho s RS. Protože co tohle ilustruje, je to, že mozek kupodivu umí opravovat sám sebe.
Jen to nedělá dostatečně dobře.
Takže znovu bych vám rád ukázal dvě věci.
Nejdříve ze všeho poškození u tohoto pacienta s RS.
A je to opět jedna z těchto bílých hmot.
Ale co je zásadní, část, která je červeně zakroužkovaná označuje oblast , která je bledě modrá.
Ale tato bledě modrá oblast byla kdysi bílá.
Takže byla poškozená. Nyní je spravená.
Jen aby to bylo jasné: to není díky doktorům.
Je to navzdory doktorům, ne kvůli nim.
Je to samovolná oprava.
Je to úžasné a došlo k tomu proto, protože v mozku jsou navíc i kmenové buňky, které mají umožňují položit nový myelin, novou izolaci, přes poškozené nervy.
A toto pozorování je důležité ze dvou důvodů.
První je, že to zpochybňuje jeden ze vžitých názorů, které jsme se učili na medicíně - nebo alespoň já, nepopírám, že v minulém století - což je, že mozek se sám neopravuje, narozdíl od, řekněme, kosti nebo jater.
On to naopak činí, jen to nečiní dostatečně dobře.
A druhá věc, kterou dělá, a ukazuje nám tak zřejmou cestu k novým léčbám, čímž myslím, že nemusíte být jaderným fyzikem, abyste věděli, co s tím dělat.
Musíte prostě najít způsoby, jak podpořit endogenní, samovolnou opravu, která nastane každopádně.
Takže otázka je, proč, když už to víme nějakou dobu, což víme, proč ještě nemáme takovou léčbu?
A to částečně odráží komplikovanost vývoje léčiv.
Takže, vývoj léků si můžete představit jako dosti nákladnou, ale riskantní sázku, a šance jsou zhruba následující: je to 10 000 ku jedné, protože musíte prověřit kolem 10 000 kombinací, abyste našli potenciálního vítěze.
A potom musíte strávit 15 let a utratit přes miliardu dolarů a stejně ani tak nemusíte vítěze najít.
Takže otázkou pro nás je: můžeme změnit pravidla hry a zvýšit tak šanci na úspěch?
Abyste tohle mohli udělat, musíte zvážit, co je nám překážkou na cestě za objevením léku.
A jedna z překážek nastává v rané fázi těchto objevů.
Veškeré testování probíhá na zvířecích modelech.
Ale my víme, že tím pravým předmětem studia lidstva je člověk sám, jak pravil Alexander Pope.
Takže otázka zní: můžeme tyto nemoci studovat používajíce přitom lidský materiál?
A samozřejmě rozhodně můžeme.
Můžeme používat kmenové buňky, a to konkrétně lidské kmenové buňky.
A lidské kmenové buňky jsou tyto zvláštní a přece obyčejné buňky, které umí dělat dvě věci: umějí se obnovovat nebo se množit, ale mohou se také specializovat na tvorbu kostí, jater, či, hlavně, neronů, možná dokonce motoneuronů, nebo myelinové pochvy.
A dlouho pro nás bylo největší výzvou, zda-li jsme schopní využít onu onu sílu, tu nezpochybnitelnou sílu těchto buněk, abychom naplnili jejich příslib pro regenerativní neurologii.
A já myslím, že nyní můžeme. A to proto, že k několika významným objevům došlo v posledních 10, 20 letech.
Jeden z nich se se odehrál zde v Edinburghu a musí to být jediná celebrita mezi ovcemi, Dolly.
Takže Dolly byla stvořena v Edinburghu, a Dolly byla příkladem prvního savce naklonovaného z dospělé buňky.
Domnívám se ale, že jestě významnější objev pro účely naší dnešní diskuze byl učiněn v roce 2006 japonským vědcem jménem Yamanaka.
A co Yamanaka udělal, úžasnou formou vědeckého vaření, bylo, že ukázal, že čtyři přísady, pouhé čtyři ingredience, by mohly účinně přeměnit jakoukoli buňku, dospělou buňku, v hlavní kmenovou buňku.
A je těžké dostatečně zdůraznit, jak významné to je, protože to znamená, že od kohokoli v této místnosti, ale především od pacientů, je teď možné vytvořit individuálně uzpůsobenou tkáňovou servisní výbavu na zakázku.
Vezměte si kožní buňku, udělejte z ní řídící pluripotentní buňku, abyste pak mohli vytvářet takové buňky, jenž jsou relevantní k příslušné nemoci jak za účelem studia, tak léčby.
No a nyní, tato myšlenka na medicíně - je to opakující se téma, že? já a medicína - by byla k smíchu, ale dnes je to holá realita.
A to je to, co já vidím jako základní stavební kámen k regeneraci, opravám a naději.
A když už jsme u toho tématu naděje, pro ty z vás, kteří možná neuspěli ve škole, také existuje naděje, protože tohle je školní vysvědčení Johna Gurdona.
["Věřím, že pomýšlí na to stát se vědcem, což je při jeho současné výkonnosti poměrně směšné."] Takže tenkrát si o něm moc nemysleli.
Co možná ale nevíte, je, že před pouhými třemi měsíci obdržel Nobelovu cenu za lékařství.
Abych se tedy vrátil k původnímu problému, jakou šanci tyto kmenové buňky, či tato převratná technologie oprav poškozeného mozku, kterou nazýváme regenerativní neurologií, mají?
Myslím, že jsou dva způsoby, jak na to nahlížet: jako na fantastický nástroj k objevování léků v 21. století, a / anebo jako na formu terapie.
A o obou vám chci něco říct v příštích několika chvílích.
Proces objevování léků v misce je takový, jak o něm lidé často hovoří.
Je to velmi prosté: Vezmete nemocného pacienta, řekněme s nemocí motoneuronu, vezmete vzorek kůže, provedete pluripotentní přeprogramování, tak, jak jsem vám již řekl, a vytvoříte živé motoneurony.
Je to přímočaré, protože takhle to pluripotentní buňky umí.
Ale co je důležité, můžete potom porovnat jejich chování s jejich odpovídajícími, ale zdravými protějšky, nejlépe od nepostiženého příbuzného.
Tímto způsobem se srovnávate s genetickou variací.
A přesně to jsme udělali zde.
Byla to spolupráce s kolegy: V Londýně Chris Shaw, v USA Steve Finkbeiner a Tom Maniatis.
A to, co vidíte, a toto je úžasné, jsou živé, rostoucí, motoneurony od pacienta s nemocí motoneuronu.
Tohle je zrovna dědičná forma.
Tím myslím, představte si to.
Tohle by bylo před 10 lety nepředstavitelné.
Takže kromě sledování jak rostou a vykonávají procesy, můžeme je také konstruovat tak, že světélkují, ale především můžeme sledovat jejich individuální zdraví a porovnávat nemocné motoneurony s těmi zdravými.
A když tohle všechno uděláte a dáte to dohromady, uvědomíte si, že ty nemocné, což je znázorněno tou červenou čárou, mají dvakrát vyšší pravděpodobnost zániku, než jejich zdravé protějšky.
A zásadní je, že potom máte fantastický test k objevování léků, protože na co byste se u léků ptali, a mohli byste to dělat skrze vysokopropustný automatický zobrazovací systém, automatický sledovací razovací systém: Najděte mi lék, který posune červenou čáru blíže té modré, protože takový lék bude hodnotným adeptem, jejž byste pravděpodobně mohli testovat přímo na lidech a téměř tak překoná onu hlavní překážku, o které jsem vám povídal u objevování léků na zvířecích modelech, jestli to dává smysl. Je to úžasné.
Ale chci se vrátit k tomu, jak byste mohli používat kmenové buňky přímo k opravám poškození.
A znovu jsou dva způsoby, jak o tom přemýšlet, a vzájemně se nevylučují.
První a dle mého ten, který nám bude v delším horizontu největším přínosem, ale ještě tak není vnímán, je přemýšlet o těch kmenových buňkách, které jsou již v našem mozku. A už jsem vám řekl,
že všichni máme kmenové buňky v mozku, dokonce i v nemocném mozku. A rozumnou cestou vpřed je zajisté najít způsoby, jak podpořit a aktivovat ty kmenové buňky, které již ve vašem mozku jsou, aby na poškození náležite reagovaly, odpovídaly, aby je opravily.
To bude budoucnost.
Budou existovat léky, které tohle budou dělat.
Ale tou druhou cestou je účinně vpravit buňky, transplantovat je, aby nahradily umírající či ztracené buňky, dokonce i v mozku.
A teď vám chci říct o jednom experimentu. Je to klinické testování, jež jsme prováděli, nedávno dokončené, s kolegy v UCL, konkrétně s Davidem Millerem.
Takže tato studie byla velmi prostá.
Vzali jsme pacienty s roztroušenou sklerózou a položili prostou otázku: Ochrání kmenové buňky z kostní dřeně své nervy?
Takže udělali jsme to, že jsme vzali onu kostní dřeň, v laboratoři jsme vypěstovali kmenové buňky, a pak je injekčně vpravili zpět do žíly.
V mém podání to zní velmi jednodušše.
Hodně lidem to ale vzalo pět let života.
A zešedivěl jsem z toho a způsobilo to řadu dalších problémů.
Ale koncepčně je to v podstatě jednoduché.
Takže jsem je vpravili do žíly, že?
Takže abychom mohli posoudit, zda-li to bylo úspěšné či nikoli, změřili jsme optický nerv jako náš výstupní rozměr.
A to je dobrá věc k měření u RS protože pacienti s RS bohužel trpí problémy s viděním - ztrátou zraku, nejasným viděním.
Změřili jsme tedy velikost optického nervu pořídili přitom s Davidem Millerem snímky třikrát – 12 měsíců, 6 měsíců, a těsně před infuzí - a můžete vidět jemně klesající červenou čáru.
A to vám říká, že optický nerv se zmenšuje, což dává smysl, protože jejich nervy umírájí.
Provedli jsme potom infuzi kmenových buněk a opakovali měření dvakrát, po 3 a 6 měsících, a k našemu překvapení, linie začala téměř stoupat.
To naznačuje, že ten zákrok měl ochranný účinek.
Nemyslím si, že se stalo to, že ty kmenové buňky vytvořily nový myelin nebo nové nervy.
Myslím si, že podpořily endogenní kmenové buňky, nebo-li původní buňky, aby dělali svou práci, probudily se, položily nový myelin.
Takže tímto byl koncept potvrzen.
Já jsem z toho nadšený.
Takže rád bych skončil myšlenkou, s níž jsem začal, což byla regenerace a naděje.
Zeptal jsem se tedy Johna, jaké jsou jeho naděje do budoucnosti.
John: Doufám, že někdy v budoucnu díky výzkumu, který vedete, budeme moct najít léčbu, aby lidé jak já mohli žít normální život.
To, myslím, hovoří samo za sebe.
Rád bych to ale uzavřel především poděkováním Johnovi, poděkováním za to, že mi umožnil sdílet jeho vhledy a tyto klipy s vámi všemi.
Ale rád bych ještě dodal Johnovi a ostatním, že můj pohled do budoucna je plný naděje.
Věřím, že převratné technologie jako kmenové buňky, již jsem se vám tady snažil objasnit opravdu nabízí reálnou naději.
A domnívám se, že den, kdy budeme schopni opravit poškozený mozek, je blíž, než si myslíme.
Děkuji vám.
(potlesk)
Asi před dvěma lety jsem jela v Německu autem a zapnula jsem si rádio.
Evropa byla v té době uprostřed krize Eura a všechny titulní zprávy byly o tom, jak ratingové agentury ze Spojených států snižují rating evropským zemím.
Poslouchala jsem to a říkala jsem si: "Co jsou ty ratingové agentury zač a proč jejich práce každého tak zajímá?"
No, kdybyste tehdy seděli vedle mě v tom autě a řekli mi, že budu několik příštích let věnovat reformě těchto agentur, určitě bych vám řekla, že jste se zbláznili.
Ale víte co je doopravdy bláznivé? Způsob, jakým jsou tyto agentury řízené.
Ráda bych vám vysvětlila nejen to, proč je načase to změnit, ale také, jak to můžeme udělat.
Takže nejdřív vám řeknu něco málo o tom, co ratingové agentury opravdu dělají.
Tak, jako byste si koupili automobilový magazín předtím, než byste si šli koupit nové auto, nebo byste se podívali na spotřebitelské testy před tím, než se rozhodnete, jaký tablet nebo telefon si pořídit, čtou investoři ratingová hodnocení před tím, než se rozhodnou, do jakého typu produktu budou investovat své peníze.
Nejvyšší ratingové hodnocení je tzv. AAA což znamená, že jde o nejvýnosnější produkt. Nejnižší ratingové hodnocení se označuje jako BBB-, což znamená, že jde o poměrně riskantní investici.
Ratingové agentury hodnotí firmy.
Hodnotí i banky.
Posuzují dokonce i finanční produkty, jako byly třeba nechvalně proslulé cenné papíry zajištěné hypotékami.
Ale mohou hodnotit také země; pro hodnocení jednotlivých zemí se používá název "sovereign rating". Chtěla bych se soustředit právě na hodnocení jednotlivých zemí.
Je mi jasné, že jak mě teď posloucháte, říkáte si, proč by mě to vlastně mělo zajímat?
Přiznejte to.
No, ratingové hodnocení má vliv i na vás.
Ovlivňuje to každého z nás.
Pokud ratingová agentura ohodnotí nějakou zemi hodnotí a posuzuje zadlužení této země a schopnost a připravenost této země splatit svoje dluhy.
Takže pokud ratingová agentura sníží hodnocení nějaké země, musí ta země zaplatit vyšší úrok za vypůjčené peníze, které získává na mezinárodních trzích.
Takže na vás jako občany a daňové poplatníky to má také vliv, protože vy a vaši spoluobčané musíte vysolit víc za to, že jste si půjčili.
Ale co když si nějaká země nemůže dovolit zaplatit vyšší úroky, protože už jsou příliš vysoké?
Potom ta země má k dispozici méně prostředků na zaplacení služeb jako je vzdělání, stavba silnic, zdravotnictví.
A z toho důvodu by vás to mělo zajímat, protože hodnocení jednotlivých států ovlivní každého.
A z tohoto důvodu jsem přesvědčena, že by mělo být definováno jako veřejný statek.
Mělo by být transparentní, dostupné a přístupné všem bez poplatků.
Ale situace je následující: na ratingovém trhu dominují tři agentury, pouze tří agentury. Je to Standard & Poor's, Moody's a Fitch. Víme, že tam kde je trh příliš koncentrován neexistuje ve skutečnosti žádná konkurence.
Aktéry nic nenutí zlepšovat kvalitu svých produktů.
A řekněme si to na rovinu, ratingové agentury přispěly ke krizi globální ekonomiky a je nutné, aby změnily styl své práce.
Za druhé, opravdu byste si koupili auto jenom na základě rady od prodejce aut?
Určitě ne, že? To by nebylo zodpovědné.
Ale k takové situaci dochází v sektoru ratingových agentur každý den.
Zákazníci těchto ratingových agentur, což jsou státy a firmy, platí za svůj vlastní rating a to samozřejmě vytváří střet zájmů.
Za třetí, ratingové agentury nám doopravdy nevysvětlují, jak došly ke svému hodnocení, ale v dnešní době nemůžete prodat ani čokoládovou tyčinku, aniž byste napsali, z čeho se skládá.
Ale u ratingu, zásadního prvku naší ekonomiky doopravdy nevíme, co jsou všechny ty různé ingredience.
Dovolujeme ratingovým agenturám, aby byly při své práci netransparentní. A to musíme změnit.
Myslím, že není pochyb o tom, že tento sektor potřebuje kompletní generálku, ne jenom kosmetické úpravy.
Myslím, že je čas na výraznou změnu.
Myslím, že je čas upgradovat systém.
A proto my v Bertelsmannově nadaci vynakládáme spoustu času a úsilí na to, abychom vymysleli pro tento sektor alternativu.
A proto jsme vyvinuli první model ratingové neziskové agentury hodnotící jednotlivé státy, kterou nazýváme akronymem INCRA.
INCRA by mohla změnit současný systém tím, že by se na trhu objevil další, neziskový hráč.
Pracovala by na základě neziskového modelu, který by se opíral o dotaci nebo příspěvek ve výši, která by pouze umožňovala chod agentury bez generování zisku.
Tento příspěvek by představoval příjem, který by umožnil provozovat ratingovou agenturu a zároveň by nám umožnil naše ratingy zveřejňovat.
Ale to ještě není dostatečná změna, že?
INCRA by také fungovala podle velmi, velmi jasné struktury řízení, který by předem vyloučil jakýkoliv střet zájmů a který by počítal s mnoha zástupci z řad veřejnosti.
INCRA by byla nejen evropská nebo americká ratingová agentura. Byla by opravdu mezinárodní, a speciální pozornost by se věnovala tomu, aby v ní měly rovnoprávný podíl, hlas a zastoupení nově vznikající ekonomiky.
Druhý velký rozdíl, který by INCRA přinesla, by byl ten, že by posuzovala rizika jednotlivých států podle více indikátorů.
Vezměte si to asi takhle.
Pokud se provádí hodnocení jednotlivých států, v zásadě posuzujeme ekonomické prostředí dané země, její makroekonomické ukazatele.
Ale musíme si také klást otázku, kdo kultivuje to ekonomické prostředí dané země, že?
Země má mnoho zahradníků a jedním z nich je vláda, takže si musíme klást otázku, jak je země vedena?
Jak je řízena?
A proto jsme sestavili indikátory, kterým říkáme indikátory směřující do budoucnosti.
Jsou to indikátory, které vám mnohem lépe pomohou pochopit společensko-hospodářský rozvoj země.
Doufám, že souhlasíte s tím, že je pro vás důležité vědět, jestli je vaše vláda ochotná investovat do obnovitelné energie a do vzdělání.
Je pro vás důležité vědět, zda je vláda ve vaší zemi schopná řídit zemi v krizové situaci, jestli je nakonec schopná realizovat reformy, které slíbila.
Pokud by například INCRA hodnotila v současnosti Jižní Afriku, podívali bychom se samozřejmě důkladně na nezaměstnanost mládeže v této zemi, která je nejvyšší na světě.
Pokud je 70 procent obyvatel země do 35 let nezaměstnaných, má to samozřejmě obrovský dopad na ekonomiku v současnosti a ještě více v budoucnosti.
Naši přátelé v Moody's, ve Standard & Poor's a ve Fitch by nám řekli, že to také berou v úvahu.
Ale víte co? My nevíme přesně, jakým způsobem to zahrnují do svého hodnocení.
A tím se dostáváme ke třetímu velkému rozdílu, který by INCRA přinesla.
INCRA by nejen zveřejňovala svá hodnocení, ale i své indikátory a svou metodologii.
Takže oproti nynějšímu systému. by byla INCRA plně transparentní.
Takže v kostce, INCRA by nabízela alternativu současnému systému tří velkých ratingových agentur tím, že by na trhu přibyl nový, neziskový hráč, což by zvýšilo konkurenci, a rovněž transparentnost sektoru a zároveň by to i zvýšilo celkovou kvalitu.
Mohu říci, že hodnocení jednotlivých zemí, vám pořád může připadat jako takový malý kousek tohoto velmi komplexního globálního finančního světa, ale můžu vám říci, že to je velmi důležitá součást, a je velmi důležité ji dělat správně, protože hodnocení států má dopad na nás všechny a mělo by proto být označováno a definováno jako veřejný statek.
A proto testujeme náš model právě teď a snažíme se zjistit, jestli může tento projekt dát dohromady skupinu schopných a ochotných lidí, kteří by INCRA rozjeli.
Jsem opravdu přesvědčená, že vybudování INCRA je v zájmu všech a že právě teď máme jedinečnou příležitost udělat z INCRA základní kámen nového komplexnějšího finančního systému.
Nechali jsme velké finanční hráče příliš dlouho dělat si, co chtějí.
Je čas, aby do hry vstoupil někdo další.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Před 18 lety jsem podstoupila operaci mozku a od té doby se stal výzkum mozku mou osobní vášní,
ačkoli jsem vlastně povoláním inženýrka.
Na začátek uvedu, že jsem se nedávno stala členkou týmu Google Moonshot, kde mám na starosti oddělení zabývající se zdokonalováním displejů. Výzkum mozku, o němž budu mluvit dnes, je práce, které jsem se věnovala, než jsem začala pracovat pro Google a s Googlem nesouvisela.
A teď k věci. S podstoupením operace mozku je spojené určité stigma:
jste stále chytří, nebo ne?
A pokud ne, dá se s tím něco dělat?
Po té operaci mi část mozku chyběla a musela jsem se s tím vypořádat.
To, o co jsem přišla, nebyla šedá kůra, ale taková ta rosolovitá hmota uprostřed, která vyrábí klíčové hormony a neurotransmitery.
Ihned po operaci jsem se musela rozhodnout, jaké dávky více než tuctu různých silných látek musím každý den brát, protože pokud bych nic nebrala zemřela bych během pár hodin.
Abych přežila, musím se již 18 let každý den rozhodnout, jakou kombinaci těch chemikálií si vezmu, abych přežila.
Párkrát to bylo jen o vlásek.
Naštěstí jsem v srdci experimentátorka a rozhodla jsem se, že budu experimentovat a pokusím se najít vhodnější poměr jednotlivých látek, protože pro mou situaci neexistuje žádný jasný návod.
Začala jsem zkoušet různé směsi a byla jsem šokována tím, že i nepatrné změny v dávkách dokáží dramaticky změnit mé vnímání sebe samé, pocit mého já, mé myšlení a chování k ostatním.
Jeden zvláště dramatický případ: po pár měsíců jsem zkoušela dávky a látky typické pro muže ve věku kolem 20 let a byla jsem velmi překvapena, jak se změnily mé myšlenky.
(smích) V jednom kuse jsem byla naštvaná, nepřetržitě jsem myslela na sex a považovala jsem se za nejchytřejší na celém světě a (smích) samozřejmě za ta léta jsem se setkala se spoustou mužů tohoto typu nebo spíše s trochu mírnější verzí.
Já jsem byla trochu extrém..
Překvapivé pro mě však bylo -- já jsem se nesnažila být arogantní.
Ve skutečnosti jsem se snažila - tedy s malou mírou nejistoty - vyřešit problém, který byl přede mnou, ale tímto způsobem se to nepodařilo.
Vymklo se mi to z rukou..
Změnila jsem si tedy dávky.
Ale tato zkušenost mi pomohla víc chápat muže a to, čím si procházejí a od té doby s nimi vycházím mnohem lépe.
O co jsem se snažila při ladění dávek těchto hormonů neurotransmiterů a dalších látek byla snaha získat zpět svou inteligenci po té nemoci a operaci, kreativní myšlení, proud myšlenek.
Já většinou myslím pomocí vizuálních představ, to se pro mě tedy stalo klíčovým měřítkem -- jak získat zpět tyto mentální obrazy které používám, chcete-li, k rychlému návrhu řešení problémů, mé nápady, mentální přehrávání různých scénářů.
Tento způsob myšlení není novinkou.
Filozofové jako Hume, Descartes a Hobbes to viděli podobně.
Měli za to, že vizuální představy a nápady jsou vlastně to samé.
Je dnes spousta lidí, co to popírají, existuje spousta diskuzí o tom, jak mysl funguje, ale pro mě je to prosté. Přestavy mají pro většinu z nás hlavní roli při vynalézavém a kreativním myšlení.
Takže jsem se po několika letech vyladila a jsem schopna si představit opravdu živé a sofistikované mentální obrazy včetně racionální kostry, která je drží pohromadě.
A tak v součastnosti pracuji na tom, jak dostat tyto představy z mé mysli rychleji na obrazovku počítače.
Dokážete si představit, že by třeba filmovému režisérovi ke ztvárnění jeho vize stačila pouze jeho představivost?
Nebo hudebníka schopného dostat hudbu ze své hlavy přímo?
To kreativním lidem otevírá neuvěřitelné možnosti jak s ostatními sdílet nápady rychlostí světla.
A pravdou je, že jediné, co zbývá zdokonalit, aby bylo možné toto uskutečnit, je jen zlepšit rozlišení přístrojů na scanování mozku.
Dovolte mi, abych vám ukázala, proč si myslím, že se k tomuto cíli blížíme - podělím se s vámi o nedávné pokusy dvou vrcholových týmů v oblasti neurologie.
Oba používají technologii fMRI -- technologie zobrazování pomocí funkční magnetické rezonance-- pro zobrazení mozku a zde vidíte sadu snímků mozku pořízenou Giorgio Ganisem a jeho kolegy na Harvardu.
Levý sloupec ukazuje snímky mozku člověka, co pozoruje obrázek.
v prostředním sloupci jsou snímky mozku toho stejného člověka, který si ten samý obrázek zpětně představuje
A pravý sloupec vznikl srovnáním prostředního a levého sloupce a ukazuje, že rozdíl je téměř nulový.
Pokus byl proveden na spoustě lidí s množstvím obrázků a vždy s podobným výsledkem.
Rozdíl mezi pozorováním obrázku a představou, že ho pozorujeme, není skoro žádný.
Dále mi dovolte podělit se o další experiment, tentokrát z laboratoře Jacka Gallanta v Cal Berkeley.
Tam byli schopni přeložit mozkové vlny do rozpoznatelných obrázků.
Trochu to přiblížím.
Při tomto experimentu lidé pozorovali stovky hodin videí na YouTube, zatímco byly jejich mozky snímány, aby se vytvořila velká knihovna reakcí mozku na různé scény.
Poté byl přehrán nový film, s novými lidmi a novými zvířaty a vznikla sada nových snímků.
Počítač analyzoval tento nový scan mozku pokusné osoby a pokusil se zpětně zkonstruovat, jak vypadalo video, na něž se osoba dívala.
na pravé straně vidíte odhad počítače a na levé straně skutečné video.
Tohle je prostě bomba.
Jsme tak blízko cíli.
Jediné co potřebujeme, je zlepšit rozlišení.
A nyní si vzpomeňte, že když vidíte obrázek a když si ten samý obrázek představíte, aktivita mozku je stejná.
Tyto snímky vznikly na systémech s nejvyšším možným rozlišením jaké je dnes dostupné, a toto rozlišení se v posledních pár letech zlepšilo přibližně tisíckrát.
Je ale potřeba dosáhnout dalšího tisícinásobného zlepšení rozlišení pro získání kvalitnějších výsledků.
Jak to dokážeme?
Existuje spousta možných přístupů.
Jedním z nich je navrtat lebku a vložit dovnitř elektrody.
K tomu se nepřikláním.
Existuje spousta nově navrhovaných zobrazovacích technik, dokonce pár mých vlastních, ale vzhledem k nedávným úspěchům s MRI se nejprve musíme zeptat: je to konečná téhle technologie?
Všeobecně se má za to, že abychom dosáhli vyššího rozlišení, je potřeba větších magnetů, ale v tomto případě větší magnety nabízeji pouze dílčí zlepšení rozlišení, ne to tisícinásobné, které potřebujeme.
Zde mám jeden návrh: namísto větších magnetů vyrobme lepší magnety.
V oblasti nanotechnologií došlo k pár technologickým průlomům týkajících se magnetických struktur, díky nimž bylo možno vytvořit zcela nový typ magnetů pomocí kterých jsme již schopni vystavit mozek magnetickému poli s velmi jemnými detaily. Ty pak umožňují vytvořit interferenční obrazce podobné hologramu a získat tak přesnou kontrolu nad spoustou vzorů, jak vidíte zde, pomocí posouvání.
Lehkou změnou experimentálního uspořádání jsme schopni vytvořit mnohem komplikovanější struktury, trochu jako při tvorbě spirografu.
A proč je to podstatné?
V uplynulých letech bylo v oblasti vývoje MRI věnováno mnoho úsilí vytváření opravdu velkých, opravdu obrovských magnetů, že?
A přitom většina nedávných zdokonalení rozlišení byla založena na nesmírně sofistikovaných metodách kódování a dekódování ve vysílačích a přijímačích rádiového FM signálu, které jsou součástí MRI přístrojů.
Zkusme též kromě toho FM kódování navíc místo homogenního magnetického pole použít magnetické pole strukturované, s jemnými vzory.
Zkombinujme magnetické vzorce se vzorci v F.M. radiových frekvencích. To může masivně zvýšit množství informace, kterou můžeme získat z jediného snímaní.
A konečně, k tomu všemu ještě můžeme přidat naše průběžně se rozrůstající znalosti o paměti a struktuře mozku, čímž bychom mohli získat to tisícinásobné zlepšení rozlišení, které potřebujeme.
A další věc je, že bychom pomocí fMRI měli být schopni měřit nejen tok okysličené krve, ale i hormony a neurotransmitery, o kterých jsem mluvila a možná dokonce přímo nervovou aktivitu, což je jakýsi svatý grál.
Budeme moci vysypat své myšlenky přímo do digitální podoby.
Dokážete si představit, jaké by to bylo, přeskočit jazyk coby prostředek komunikace a komunikovat s někým přímo, jen pomocí myšlenek?
Čeho všeho bychom potom byli schopni?
A jak bychom se naučili se vypořádat s nefiltrovaným lidským uvažování?
A vám připadá, že Internet byl velká revoluce!
Toto jsou velké otázky.
Bylo by to neodolatelným nástrojem ke zdokonalení našich mentálních a komunikačních dovedností.
Tato stejná technologie se také může osvědčit v boji s Alzheimerem a podobnými chorobami.
Sotva máme jinou možnost než tuto vizi realizovat
Řekněte rok -- stane se to za pět let? Nebo za patnáct?
Je těžké si představit, že to potrvá déle.
Musíme společně zjistit, jak tento krok provést.
Děkuji Vám.
(potlesk)
Děkuji za ty podobizny mých kolegů,
(Smích). Ještě o nich bude řeč.
Teď provedu experiment. Normálně to nedělám, jsem teoretik.
Uvidíme, co se stane, pokud stisknu toto tlačítko.
To je ono. Pracoval jsem v oboru elementárních částic.
Co se stane s hmotou, pokud ji vhodně rozštěpíte?
Z čeho se hmota skládá?
Zákony chování těchto částic platí v celém vesmíru, a velmi úzce jsou spojeny s historií vesmíru.
Víme hodně o čtyřech silách. Musí jich být mnohem více, působí však na velmi malé vzdálenosti, a doposud jsme se s nimi zřídkakdy dostali do styku.
Hlavní téma, o kterém chci mluvit je toto: naše mimořádná zkušenost v této oblasti základní fyziky říká, že krása je velmi úspěšným kritériem pro výběr správné teorie.
Ale proč, u všech všudy, tomu tak je?
Posloužím příkladem z vlastní zkušenosti.
Zní to docela dramaticky, ale opravdu se to stalo.
V roce 1957 tři nebo čtyři z nás, představili zčásti kompletní teorii jedné z těchto sil, a to slabé síly.
Ta teorie byla v rozporu se sedmi - považte, sedmi experimenty.
Všechny experimenty byly chybné.
Publikovali jsme ji předtím, než se na to přišlo, protože nám došlo, jaká je krásná.
Musela být pravdivá! Experimenty musely být špatně, a také že byly.
A tady náš přítel, Albert Einstein, věnoval velmi malou pozornost tomu, když mu říkali, "Víte, že nějaký člověk provedl experiment, který odporuje speciální teorií relativity.
DC Miller. Co vy na to?" A on odpovídal, "Hm, to časem vyšumí." (Smích). Proč by ale měl takový princip fungovat?
To je otázka. A nyní, co myslíme tím "být krásným?"
To je jedna věc. Zkusím to částečně objasnit.
Proč by to mělo fungovat a jde snad o něco, co souvisí s lidským bytím?
Dovolte mi úvod k odpovědi na to poslední, a to, že to nemá nic společného s lidským bytím.
Někde na nějaké jiné planetě, kroužící kolem vzdálené hvězdy, snad v jiné galaxii, mohou docela dobře být tvorové, přinejmenším stejně inteligentní jako my, zajímající o vědu. Není to nemožné. Pravděpodobně jich bude hodně.
Velmi pravděpodobně nejsou blízko, aby došlo k interakci
s námi. Ale mohou tam být, proč ne.
A dejme tomu, že mají velmi odlišná smyslová ústrojí, a tak dále.
Disponují sedmi chapadly, a mají 14 malých, komických kompozitních očí, a mozek ve tvaru preclíku.
Budou mít opravdu jiné zákony?
Mnoho lidí věří, že ano. Já si však myslím, že je to naprostý nesmysl.
Myslím, že tam panují zákony, jimž ovšem nikdy nebudeme dost dobře rozumět, ale zkoušíme to. A zkoušíme se dostat blíže a blíže.
A jednoho dne si snad skutečně můžeme představit základní jednotnou teorii částic a sil, které já říkám "základní zákon."
Možná od něj nejsme daleko.
Ale i když to nepřekonáme za celou svoji existenci, můžeme si myslet, že to tam je, a my se právě pokoušíme dostat k tomu blíž a blíž.
Myslím, že je to to hlavní, se je třeba udělat.
Vyjadřujeme tyto věci matematicky.
A pokud je ta matematika velmi jednoduchá -- pokud v termínech jistých matematických zápisů lze tu teorii sepsat velmi zkráceně, bez větších komplikovaností -- pak je to to, čím v zásadě míníme krásu nebo eleganci.
Toto jsem říkal o těch zákonech.
Skutečně existují. Newton tomu samozřejmě věřil.
A řekl toto: "Najít tyto zákony je úkolem přírodní filosofie."
Základní zákon, řekněme -- zde je předpoklad.
Předpoklad je, že základní zákon skutečně přejímá formu jednotné teorie všech částic.
Někteří lidé tomu říkají teorie všeho.
To je špatně, protože teorie je kvantově mechanická.
Nemíním se příliš zabývat kvantovou mechanikou a o čem to je, atd.
Beztak jste o tom slyšeli hodně nesmyslů. (Smích). Jsou o tom dokonce i filmy s mnoha nesmysly.
Ale hlavní je, že predikuje pravděpodobnost.
Občas jsou tyto pravděpodobnosti blízko jistotě.
A v mnoha známých případech samozřejmě jsou.
Ale v ostatních případech nejsou, a vám zbývá ta pravděpodobnost pro rozdílné výstupy.
Pak to tedy znamená, že historie vesmíru není předurčena pouze základním zákonem.
Je to základní zákon plus ty nekonečné posloupnosti náhod, nebo náhodných výsledků, které jsou tam navíc.
A základní teorie není schopna zahrnout tyto náhodné výsledky, ty jsou navíc.
Takže nejde o teorii všeho. A ve skutečnosti obrovské množství informací kolem nás ve vesmíru pochází z těchto náhod, a ne přímo ze základních zákonů.
Často se říká, že jak se dostáváme blíž a blíž k základním zákonům, průzkumem jevů při nízkých energiích, a poté při vyšších energiích, a pak vyšších energiích, na krátkých vzdálenostech, a poté na kratších vzdálenostech, a ještě kratších vzdálenostech, atd., že to je jako odlupování slupek cibule.
A v tom pokračujeme, stavíme výkonnější stroje, urychlovače částic.
Nahlížíme hlouběji a hlouběji do struktury částic, a tak se pravděpodobně dostáváme blíž a blíž k tomu základnímu zákonu.
A zatímco toto provádíme, jak odlupujeme slupky cibule, a dostáváme se blíž a blíž k základnímu zákonu, pozorujeme, že každá slupka má něco společného s tou předchozí, a s tou následující. Popisujeme je matematicky, a vidíme, že nám vychází velmi podobná matematika.
Vyžadují velmi podobnou matematiku.
To je absolutně neuvěřitelné, ale jedná se o ústřední rys toho, o čem dnes mluvím.
Newton tomu říkal -- mimochodem, to je Newton.
Tenhle je Albert Einstein. Zdravím! Mimochodem, on řekl, "příroda je v souladu sama se sebou" -- ztotožňoval tedy přírodu s ženstvím.
Stane se tedy to, že nové jevy, nové slupky, vnitřní slupky ze stále se ztenčující cibule které dostáváme, se podobají těm větším.
A druh matematiky, který jsme měli pro předchozí slupku je téměř stejný, jako ten pro další slupku.
A proto rovnice vypadají tak jednoduše.
Protože používají matematiku, která tu již je.
Jednoduchý příklad: Newton objevil gravitační zákon, jenž jako jiné vychází z druhé mocniny vzdálenosti mezi přitahovanými předměty.
Ve Francii Coulomb objevil stejný zákon pro elektrické náboje.
Zde máme příklad podobnosti.
Zkoumáte gravitaci, vidíte jistý zákon.
Pak se přesunete k elektřině. Jasná věc.
Stejný zákon. Je to velmi jednoduchý příklad.
Existují sofistikovanější příklady.
V této diskusi je velmi důležitá symetrie.
O co jde? Například kruh, je rotačně symetrický podle středu kruhu.
Otáčíte-li kolem jeho středu, kruh se nemění.
Vezměte si trojrozměrnou kouli. Rotujete-li s ní kolem jejího středu, všechny rotace nám dají zase jen kouli.
Toto jsou symetrie koule.
Říkáme tedy obecně, že existuje symetrie mezi určitými operacemi, pokud tyto operace ponechají vlastnost nebo její popis nezměněné.
Maxwellovy rovnice jsou pochopitelně symetrické při rotacích ve všech směrech.
Nezáleží, pootočíme-li celý prostor pod nějakým úhlem, to neponechá -- nezmění to vlastnost elektřiny nebo magnetismu.
19. století nám dalo nový zápis, který to vyjadřuje, a pokud použijete tento zápis, rovnice se podstatně zjednoduší.
Poté Einstein, se svou speciální teorií relativity, vzal celou sadu symetrií Maxwellových rovnic, jimž říkáme speciální teorie relativity.
A poté tyto symetrie zkrátily ty rovnice, a učinily je tak i hezčími.
Podívejte se. Nemusíte vědět, co tyto věci znamenají, o to nejde.
Jen se ale podívejte na tu formu. (Smích).
O formu jde. Úplně nahoře vidíte dlouhou řadu rovnic se třemi prvky pro tři prostorové rozměry: x, y a z.
Poté, s využitím vektorové analýzy a rotační symetrie, dostanete další sadu.
Pak použijte symetrii speciální teorie relativity a máte dokonce jednodušší sadu úplně dole, což ukazuje, že symetrie nám to podává lepší a lepší.
Čím více máte symetrie, tím lépe jste schopni podat jednoduchost a eleganci dané teorie.
U posledních dvou: první rovnice říká, že elektrické náboje a proudy způsobují vznik všech elektrických a magnetických polí.
Další -- druhá -- rovnice říká, že neexistuje jiný magnetismus než tento.
Magnetismus pochází pouze z elektrických nábojů a proudů.
Jednou snad najdeme jisté slabiny v tomto tvrzení.
Ale pro tuto chvíli je to ten případ.
A teď, zde máme velmi vzrušující posun, o němž mnozí doposud neslyšeli.
Bylo by záhodno to znát, ale je trochu složité vysvětlit to technicky do detailu, takže to nechám. Jenom to zmíním. (Smích). Ale Chen Ning Yang, pro nás "Frank" Yang -- (Smích) -- a Bob Mills navrhli před 50 lety toto zobecnění Maxwellových rovnic s novou symetrií.
Zcela novou symetrií.
Matematika je velmi jednoduchá, ale je v tom úplně nová symetrie.
Doufali, že by to nějak mohlo přispět fyzice částic -- nepřispělo, samo o sobě.
Ale pak to někteří z nás dále zobecnili.
A pak to tam bylo! A byl z toho velmi pěkný popis silné síly a slabé síly.
Takže znova zopakujme, co už bylo řečeno: tedy, že každá slupka cibule vykazuje podobnost s vedlejší slupkou.
Takže matematika pro vedlejší slupky je velmi podobná tomu, co potřebujeme pro novou.
Tudíž to také vypadá krásně. Protože my už víme, jak to zapisovat hezkým a stručným způsobem.
Takže zde máme témata. Věříme, že existuje jednotná teorie podpírající všechny zákonitosti.
Kroky ve směru sjednocení vyjadřují jednoduchost.
Symetrie vyjadřuje jednoduchost.
A pak je tu podobnost sama se sebou napříč měřítky -- jinými slovy, z jedné slupky cibule k druhé.
Blízká vzájemná podobnost. A to potvrzuje tento fenomén.
To vysvětlí, proč je krása úspěšným kritériem pro výběr správné teorie.
Co k tomu řekl sám Newton: "Příroda je velmi v souladu a odpovídající sama sobě."
Jedna věc, nad kterou přemýšlel, je něco, co dnes bereme jako hotovou věc, ale v jeho době na tom nebylo nic jistého.
Poslyšte příběh, kde vůbec není jisté, zda je pravdivý, ale hodně lidí to říká.
Čtyři zdroje to tvrdily. Totiž, že v době morové epidemie v Cambridge, odešel na farmu své matky -- protože univerzita byla uzavřena -- a uviděl jablko, padající ze stromu, nebo snad na jeho hlavu.
A on si v mžiku uvědomil, že síla, která shodila jablko dolů na zem by mohla být touž silou, která má na svědomí pohyb planet a Měsíce.
Na tu dobu to bylo obrovské sjednocení, jakkoli to dnes bereme jako hotovou věc.
Obojí je teorie gravitace.
Takže řekl, že tento přírodní princip, souznění: "Tento přírodní princip je velmi vzdálený koncepcím filosofů, Nebudu to popisovat v té knize, přinejmenším bych mohl být označen za extravagantního fanatika ..." Tohoto bychom si my všichni měli všímat. (Smích).
Zvláště při tomto vystoupení. " ... a tak podjatost mých čtenářů proti těmto věcem, jež byly hlavním záměrem knihy."
Tedy, kdo by se dnes k tomu hlásil jako k pouhé domýšlivosti lidské mysli?
Že síla, jež způsobuje pád jablka na zem, je stejná síla jako ta, co způsobuje obíhání planet a Měsíce, atd.? Každý to ví. Je to vlastnost gravitace.
Neděje se to v mysli člověka. Lidská mysl je samozřejmě schopna si to uvědomovat a bavit se tím, užívat to, ale není to -- nemá to původ v lidské mysli.
Vychází to z povahy gravitace.
A platí to pro všechny věci, o nichž byla řeč.
Jsou to projevy základního zákona.
Takový je základní zákon, že různé slupky cibule připomínají jedna druhou, tudíž matematika pro jednu slupku vám dovoluje krásně a jednoduše vyjádřit vlastnosti další slupky.
Připomeňme, že Newton toho roku stihnul mnoho věcí: gravitaci, pohybové zákony, calculus, rozklad bílého světla na všechny barvy duhy.
Býval by hezky napsal esej "O mých zážitcích v průběhu letních prázdnin."
(Smích). Takže nesmíme pokládat tyto principy za samostatné metafyzické postuláty.
Vyplývají z fundamentální teorie.
Jsou tím, co nazýváme "vynořené vlastnosti."
Nepotřebujeme -- nepotřebujete více, abyste dostali více.
To je to, co "vynoření" znamená.
Život se může vynořit z fyziky a chemie, plus množství náhod.
Lidská mysl může povstat z neurobiologie a množství náhod, způsob chemické vazby pochází z fyziky a jistých náhod.
Nesnižuje to význam těchto objektů, pokud víme, že jsou dílem základních věcí plus náhod.
Je to univerzální pravidlo a je kriticky důležité si to uvědomit.
Nepotřebujete více k tomu, abyste dostali více.
Lidé se na to ptají po přečtení mé knihy "The Quark and the Jaguar" (Kvark a jaguár). A říkají: "Není za tím, co tam máte, něco více?"
Patrně mají na mysli něco nadpřirozeného.
Prostě není. (Smích). Nepotřebujete více, abyste vysvětlili více.
Děkuji vám mnohokrát. (Potlesk)
Toto je prodejní automat v Los Angeles.
Je v nákupním středisku a prodává rybí vajíčka.
Prodává kaviár.
Je to Art-o-mat umělecký prodejní automat, který prodává drobné kreace různých umělců obvykle na malých dřevěných destičkách nebo zápalkách, v limitované edici.
Toto je Oliver Medvedik.
Není prodejní automat, ale je jeden ze zakladatelů Genspace, komunitní bio-laboratoře v Brooklynu, v New Yorku, kde každý může přijít na lekci a naučit se třeba pěstovat E. coli, které svítí ve tmě nebo izolovat DNA z jahody.
Viděl jsem Olivera extrahovat DNA z jahody asi před rokem, a přivedlo mě to na tuhle bizarní cestu, o níž teď budu povídat. Jahodová DNA je fascinující, protože je krásná.
Nenapadlo mne přemýšlel o DNA jako estetické věci, dokud jsem ji neviděl v této podobě. A většina lidí, hlavně z umělecké komunity,
se nezabývají vědou. Okamžitě jsem vstoupil do Genspace
a povídám Oliverov: "Když to dokážeme s jahodami, dokážeme to i s lidmi?" O deset minut později jsme už oba
otáčeli zkumavkami a přišli jsme s postupem extrakce lidské DNA. A já jsem to začal dělat samostatně
a takhle moje DNA skutečně vypadá.
Byl jsem na party se kamarády umělci a povídal jsem jim o tomto projektu a oni nevěřili, že je možné vidět DNA.
Tak jsem řekl, OK, sežeňme si nějaké dodávky.
A začal jsem pořádat takové bizarní páteční večírky u sebe doma, kam lidé přišli a my jsme udělali DNA extrakci, a já to natáčel na video, což také vytvořilo druh legračního portrétu.
(smích) Tihle lidé se běžně nedostávají do styku s vědou.
Můžete to i říct podle jejich reakcí.
Ale fascinovalo je to a pro mě bylo vzrušující vidět je, jak je ta věda nadchla.
Začal jsem to dělat pravidelně.
Je to trochu divný způsob, jak naložit s pátečním večerem, ale začal jsem s tím a se sbírkou
DNA svých přátel v malých zkumavkách a roztřídil jsem je. Takhle to vypadalo.
A vedlo mě to k úvahám o pár dalších věcech.
Zaprvé, vypadalo to skoro jako moje zeď na Facebooku.
Takže jsem vytvořil něco jako genetickou síť,
genetickou společenskou síť.
A druhá věc bylo to, že přišel kamarád, podíval se na můj stůl a povídá: "Proč jsou očíslované?
Copak je tahle osoba víc než jiná?"
A nad tím jsem předtím neuvažoval.
Byly prostě očíslované v pořadí, jak jsme extrahovali DNA. Ale to mne vedlo k přemýšlení o sbírání hraček
a tahle věc teď probíhá ve světě hraček s neoznačenými krabičkami, kde můžete sbírat vzácné hračky. Koupíte si krabičku a nevíte, co v ní najdete.
A když je otevřete,
máte různé vzácné hračky. A říkal jsem si, to je zajímavé.
Spojil jsem myšlenky na prodejní automat na kaviár, Artomat a najednou jsem jednou v noci kreslil prodejní automat,
o malovaných obrázcích automatu, a ona malá zkumavka s mou DNA ležela vedle
a já uviděl krásnou vazbu vláken DNA a cívek prodejního automatu. A tak jsem se samozřejmě rozhodl vytvořit uměleckou instalaci
nazvanou "Prodejní automat na DNA".
Tady je. (Hudba)
["DNA automat je umělecká instalace o lepším přístupu k biotechnologiím."] ["Za rozumnou cenu si můžete koupit vzorek lidské DNA v běžném prodejním automatu."] ["Každý vzorek je v obalu se sběratelským portrétem lidského jedince."] ["Prodejní automat na DNA nabízí DNA jako sběratelský materiál a vynáší na světlo právní otázky spojené s vlastnictvím DNA."] Gabriel Garcia-Colombo: Takže automat na DNA je již nyní v několika New Yorkských galeriích a prodává docela dobře. Máme první edici o sto kusech
a doufáme v další edici velmi brzy. Rád bych jej umístil do sítě metra,
třeba na Grand Central nebo Penn Station, hned vedle ostatních, běžných prodejních automatů. Ale tímto projektem, stejně jako řadou ostatních projektů
se chci obecenstva tázat, když biotechnologie a sekvencování DNA je najednou levné, jako například řezání laserem nebo 3D tisk nebo kaviár z prodejního automatu, dodáte i tak svůj vzorek DNA do prodejního automatu?
A kolik za to?
A koupíte si cizí vzorek?
A co s ním budete dělat?
Děkuji.
(aplaus)
V mnoha patriarchálních a kmenových společnostech jsou otcové obvykle známí podle svých synů, ale já jsem jedním z mála otců, který je známý díky své dceři a jsem na to hrdý.
(Potlesk) Malala začala se svým bojem za vzdělání a stála si za svými právy v roce 2007, a když bylo v roce 2011 její úsilí oceněno, dostala národní cenu míru pro mladé a stala se velmi slavnou, velmi populární mladou dívkou ve své zemi.
Předtím to byla ona má dcera, ale teď jsem já její otec.
Dámy a pánové, pokud se podíváme do historie lidstva, je příběh žen příběhem nespravedlnosti, nerovnosti, násilí a využívání.
Víte, v patriarchálních společnostech hned od začátku, když se dívka narodí, se její narození neoslavuje.
Není vítána, ani otcem ani matkou.
Sousedé přijdou a litují matku a otci nikdo negratuluje.
A matce je velmi nepříjemné, že se jí narodila holčička.
Když se jí narodí první holčička, první dcera, je smutná.
Když se jí narodí druhá dcera, je v šoku, a když čeká syna a narodí se jí třetí dcera, cítí se provinile jako zločinec.
Netrpí jen matka, ale dcera, novorozená dcera, když vyroste také trpí.
V pěti letech, kdy by měla jít do školy, zůstává doma a do školy jsou přijati její bratři.
Do 12 let má docela dobrý život
Může se bavit.
Může si hrát s kamarády v ulicích a může se pohybovat po ulicích jako motýlek.
Ale když přijde do puberty, když jí je 13 let, je jí zakázáno chodit z domu bez mužského doprovodu.
Je uvězněna mezi čtyřmi stěnami svého domova.
Už není svobodným jedincem.
Stane se takzvanou ctí svého otce a svých bratrů a své rodiny, a pokud překročí řád takzvané cti může být dokonce zabita.
A je také zajímavé, že tento takzvaný řád cti neovlivňuje jen život dívky, ovlivňuje také život mužů v rodině.
Znám rodinu, kde je sedm sester a jeden bratr a ten bratr odešel do zemí Zálivu, aby vydělal na živobytí pro svých sedm sester a pro rodiče, protože si myslí, že by bylo ponižující, kdyby se jeho sedm sester něco naučilo a odešly by z domova a vydělávaly by si na živobytí.
Tak tento bratr obětuje radosti svého života a štěstí svých sester na oltář takzvané cti.
A je ještě jedno pravidlo patriarchálních společností, které se jmenuje poslušnost.
Dobrá dívka má být velmi tichá, velmi pokorná a velmi poddajná.
To jsou kritéria.
Vzorná dívka by měla být velmi tichá.
Má být potichu a má přijímat rozhodnutí svého otce a matky a rozhodnutí starších, i když se jí nelíbí.
Pokud je provdána za muže, kterého nemá ráda nebo pokud je provdána za starého muže, musí to přijmout protože nechce být označena za neposlušnou.
Pokud je provdána velmi brzo musí to přijmout.
Jinak bude nazvána neposlušnou.
A co se stane nakonec?
Slovy básnířky, vdá se, usadí se a pak porodí další syny a dcery.
A je ironií situace, že tato matka učí stejné lekce poslušnosti svou dceru a stejnou lekci cti své syny.
A tento bludný kruh jde dál a dál.
Dámy a pánové, tento nepříznivý stav milionů žen se může změnit, pokud budeme přemýšlet jinak, pokud ženy a muži budou přemýšlet jinak, pokud ženy a muži v kmenových a patriarchálních společnostech v rozvojových zemích, pokud poruší pár rodinných a společenských pravidel, pokudy zruší diskriminační zákony systémů v jejich státech, které jsou proti základním lidským právům žen.
Drazí bratři a sestry, když se Malala narodila, a poprvé, věřte mi, nemám rád novorozence, abych byl upřímný, ale když jsem šel a podíval se jí do očí, věřte mi, byl jsem extrémně poctěn.
A dlouho předtím než se narodila, jsem přemýšlel o jejím jméně, a fascinovala mě hrdinská legendární bojovnice za svobodu v Afghánistánu.
Jmenovala se Malalai z Maiwand, a já jsem pojmenoval svou dceru po ní.
Pár dní po Malalině narození, po narození mé dcery, přišel můj bratranec - a byla to náhoda - přišel ke mně domů a přinesl rodokmen, rodokmen rodiny Yousafzai, a když jsem se podíval na ten rodokmen, zachycoval 300 let našich předků.
Ale když jsem se na něj podíval, všichni byli muži, a já jsem vzal pero, nakreslil čáru od svého jména a napsal "Malala".
A když vyrostla, když jí bylo čtyři a půl roku, vzal jsem ji do své školy.
Bude vás zajímat proč se zmiňuji o přijetí dívky do školy?
Ano, musím to zmínit.
Možná je to samozřejmé v Kanadě, v Americe, v mnoha vyspělých zemích, ale v chudých zemích, v patriarchálních společnostech, v kmenových společnostech, je to velká událost v životě dívky,
Zápis do školy znamená uznání její identity a jejího jména.
Přijetí do školy znamená, že vstoupila do světa snů a aspirací, kde může zkoumat svůj potenciál pro svůj budoucí život.
Mám pět sester a žádná z nich nemohla jít do školy a udiví vás, že když jsem před dvěma týdny vyplňoval žádost o kanadské vízum, a vyplňoval jsem část o rodině, nemohl jsem si vzpomenout na příjmení některých mých sester.
A důvodem bylo, že jsem nikdy, nikdy neviděl jména mých sester napsaná na žádné listině.
Proto si cením své dcery.
Myslel jsem si, že to, co můj otec nemohl dát mým sestrám a svým dcerám musím změnit.
Ceníval jsem si inteligence a bystrosti své dcery.
Povzbuzoval jsem ji, aby se mnou seděla když mí přátele přicházeli.
Povzbuzoval jsem ji, aby se mnou chodila na různá setkání.
A všechny tyto dobré hodnoty jsem se jí snažil vštípit.
A nebyla to jen ona, jen Malala.
Předával jsem všechny tyto dobré hodnoty studentkám i studentům z mé školy.
Používal jsem vzdělávání k emancipaci.
Učil jsem své dívky, učil jsem své studentky, aby se odnaučily lekci poslušnosti.
Učil jsem své studenty, aby se odnaučili lekci takzvané pseudocti.
Drazí bratři a sestry, usilovali jsme o víc práv pro ženy a bojovali jsme za to, aby bylo víc, víc a víc prostoru pro ženy ve společnosti.
Ale narazili jsme na nový fenomén.
Byl smrtelný pro lidská práva a zvláště pro ženská práva.
Jmenoval se talibanizace.
Znamená to úplné popření ženského podílu na všech politických, ekonomických a sociálních činnostech.
Stovky škol byly ztraceny.
Dívkám bylo zakázáno chodit do školy.
Ženy byly nuceny nosit závoje a bylo jim zabráněno chodit na trhy.
Hudebníci byli umlčeni, dívky byly bičovány a zpěváci byli zabiti.
Miliony trpěly, ale jen málo promluvilo a to byla ta nejděsivější věc, když máte kolem sebe takové lidi, kteří zabíjejí a bičují a hlásíte se o svá práva.
Je to opravdu ta nejděsivější věc.
V 10 letech si Malala stála za svým právem na vzdělání.
Psala deník pro blog BBC, dělala dobrovolnici pro dokumentaristy z New York Times a mluvila při každé příležitosti, kdy mohla.
A její hlas byl tím nejsilnějším hlasem.
Zesiloval po celém světě.
A to byl důvod, proč Taliban nemohl tolerovat její kampaň a 9. října 2012 byla postřelena do hlavy z bezprostřední blízkosti.
Byl to den zkázy pro mou rodinu a pro mě.
Svět se změnil na velkou černou díru.
Když byla má dcera na hranici života a smrti, zašeptal jsem své manželce do ucha "Měl bych mít vinu na tom, co se stalo mé dceři a tvé dceři?"
A ona mi odpověděla "Prosím neobviňuj se.
Postavil ses za správnou věc.
Dal jsi svůj život v sázku pro pravdu pro mír a pro vzdělávání a tvá dcera se tebou inspirovala a přidala se k tobě.
Oba jste byli na správné cestě a Bůh ji ochrání."
Těchto pár slov pro mě znamenalo hodně a už jsem se na tuto otázku znova nezeptal.
Když byla Malala v nemocnici a měla velké bolesti a hodně ji bolela hlava, protože její obličejový nerv byl poškozen, vídával jsem temný stín rozšiřovat se na tváři své ženy.
Ale má dcera si nikdy nestěžovala.
Říkávala nám "Je mi dobře s mým křivým úsměvem a s necitlivostí v obličeji.
Budu v pořádku. Prosím nedělejte si starosti."
Byla pro nás útěchou a uklidňovala nás.
Drazí bratři a sestry, naučili jsme se od ní, jak být nezlomní v nejtěžších časech a jsem rád, že vám mohu sdělit, že, i když je ikonou práv dětí a žen, je jako každá jiná šestnáctiletá dívka.
Brečí, když nemá hotový domácí úkol.
Hádá se se svými bratry a jsem kvůli tomu velmi šťastný.
Lidé se mě ptají co je tak zvláštního na mém mentorství, že to učinilo Malalu tak smělou a tak odvážnou a tak hlasitou a vyrovnanou?
Říkám jim, neptejte se mě na to, co jsem udělal.
Zeptejte se mě na to, co jsem neudělal.
Nepřistřihoval jsem jí křídla, a to je všechno.
Stádo pakoňů, hejno ryb, houf ptáků.
Mnoho zvířat se sdružuje do velkých skupin, které patří k nejúžasnějším divům přírody.
Ale proč se tyto skupiny formují?
Běžná odpověď zahrnuje věci jako hledání bezpečnosti ve velkém počtu nebo lovení ve smečkách nebo sdružování se kvůli páření a množení a všechna tato vysvětlení, i když jsou často pravdivá, vytvářejí velký předpoklad o chování zvířat, a to, že zvířata řídí své vlastní činy, že ovládají svá těla.
Často tomu tak není.
Toto je artemia, žábronohý korýš.
Asi ji znáte spíš jako žábronožku.
Je malá a obvykle žije sama, ale může se sdružovat do těchto velkých červených rojů, které měří až metry a formuje je kvůli parazitovi.
Tyto žábronožky jsou infikované tasemnicí.
Tasemnice je vlastně dlouhé živé střevo s genitáliemi na jednom konci a zahnutými ústy na druhém.
Jako nezávislý novinář s ní sympatizuji.
(Smích) Tasemnice vysává z těla artemie živiny, ale také dělá další věci.
Kastruje je, mění jejich barvu z průhledné na jasně červenou, kvůli ní žijí déle a jak zjistil biolog Nicolas Rode, nutí je plavat ve skupinách.
Proč? Protože tasemnice, stejně jako mnoho dalších parazitů, má komplikovaný životní cyklus, který zahrnuje mnoho různých hostitelů.
Žábronožka je jen jedním krokem na její cestě.
Její konečná stanice je tato, plameňák růžový.
Jen v plameňákovi se může tasemnice rozmnožovat, a aby se tam dostala manipuluje svého žábronožčího hostitele, aby vytvářel tyto nápadné barevné roje, které plameňák lépe postřehne a sežere, a to je tajemstvím rojů artemií.
Nejsou pospolité z vlastní vůle ale proto, že jsou ovládány.
Není to bezpečnost ve velkém počtu.
Je to vlastně úplný opak.
Tasemnice unese jejich mozky a těla a změní je na prostředek jak se dostat do plameňáka.
A tady je další příklad manipulace parazitem.
Toto je sebevražedný cvrček.
Tento cvrček spolkl larvu strunovce.
Strunovec v něm doroste do velikosti dospělce, ale potřebuje se dostat do vody, aby se mohl pářit a udělá to uvolněním proteinů, které nakazí cvrčkův mozek a způsobí jeho nevyzpytatelné chování.
Když se cvrček příblíží k vodě, například k takovémuto bazénu, skočí do ní a utopí se a strunovec se vykroutí ven ze sebevrahovy mrtvoly.
V cvrčcích je opravdu hodně místa.
Kdo by to byl řekl? Tasemnice a strunovci nejsou sami.
Jsou součástí celé kavalerie parazitů ovládajících mysl, hub, virů a červů a hmyzu a dalších, kteří se zaměřují na podrobení a ovládnutí vůle svých hostitelů.
Poprvé jsem se s tímto stylem života setkal v "Zázracích života" Davida Attenborougha asi před 20 lety a pak později ve skvělé knize s názvem "Vládce parazit" od mého přítele Carla Zimmera.
A od té doby jsem o těchto tvorech psal.
Jen málo témat v biologii mě ohromilo víc.
Jakoby paraziti ovládli můj vlastní mozek.
Protože jsou stejně vždycky působiví a nádherně děsiví.
Když píšete o parazitech vaše slovní zásoba překypuje frázemi jako "pohlcený zaživa" a "roztrhá jeho tělo".
(Smích) Ale je v tom víc.
Jsem spisovatel a kolegové v publiku ví, že milujeme příběhy.
Paraziti chtějí, abychom odolali vábení prvoplánových příběhů.
Jejich svět je samý zvrat a nečekané vysvětlení.
Proč sebou například tato housenka začne tak rozčíleně házet, když se přiblíží jiný hmyz k ní a k těmto bílým zámotkům, takže to vypadá že je chrání?
Ochraňuje snad své sourozence?
Ne.
Tato housenka byla napadena parazitickou vosou, která do ní nakladla vajíčka.
Vajíčka se vylíhla a mladé vosy pohltily housenku zaživa než roztrhaly její tělo.
Vidíte, co tím myslím?
Housenka nezemřela.
Vypadá to, že tam pár vos zůstalo a ovládly ji tak, aby chránila jejich sourozence, kteří se přeměňují v dospělce v těch zámotcích.
Tato housenka je hlavou bijící zombie bodyguard, který chrání potomky tvora, který ho zabil.
(Potlesk) Máme toho ještě hodně. Mám jen 13 minut. (Smích) Někteří z vás asi teď zoufale tápají po útěše v myšlence, že tyto věci jsou zvláštnosti přírodního světa, že jsou to výstřednosti a tento úhel pohledu je pochopitelný, protože z podstaty věci jsou paraziti docela malí a tráví hodně svého času v tělech někoho jiného.
Snadno je přehlédnete, ale to neznamená, že nejsou důležití.
Před pár lety vzal muž jménem Kevin Lafferty skupinu vědců do ústí tří kalifornských řek a ti zvážili a rozpitvali a zaznamenali téměř všechno, co mohli najít. a našli parazity v extrémním nadbytku.
Zvlášť běžné byly motolice, malí červíci, kteří se zaměřují na vykastrování svých hostitelů jako tohoto nešťastného šneka.
Jedna motolice je malá, mikroskopická, ale dohromady váží tolik, jako všechny ryby v těch ústích řek a třikrát až devětkrát víc než všichni ptáci.
A pamatujete si toho strunovce, kterého jsem vám ukazoval, to s tím cvrčkem?
Jeden japonský vědec jménem Takuya Sato ho našel v jednom potoce, tyhle věci ženou tolik cvrčků a kobylek do vody, že utopený hmyz činí asi 60 procent stravy místních pstruhů.
Manipulace není zvláštnost.
Je to zásadní a běžná součást světa kolem nás, a vědci teď objevili stovky příkladů takových manipulátorů, a je ještě lepší, že začínají chápat jak přesně tito tvorové ovládají své hostitele.
A toto je jeden z mých oblíbených příkladů.
Toto je ampulex compressa, smaragdově zelená vosička, a je obecně známo, že smaragdově zelená vosička, která má nějaká oplodněná vajíčka, musí chtít švába.
Když nějakého najde bodne ho žihadlem, které je zároveň smyslovým orgánem,
tento objev byl uveřejněn před třemi týdny.
Bodne ho žihadlem, které je smyslovým orgánem vybaveným malými senzorickými hrboly, které jí umožňují vnímat typickou texturu švábova mozku.
A tak stejně jako člověk, který poslepu šmátrá v tašce, najde mozek a vstříkne jed do dvou velmi specifických seskupení neuronů.
Izraelští vědci Frederic Libersat a Ram Gal zjistili, že jed je velmi specifickou chemickou zbraní.
Nezabije švába ani ho neuspí.
Šváb může odejít nebo uletět nebo utéct pokud chce, ale nechce, protože jed odstraní jeho motivaci k chůzi, jen to.
Vosa vlastně vymaže kolonku "utéct z nebezpečí" ve švábově operačním systému, což jí umožňuje vést svou bezmocnou oběť zpátky do svého hnízda prostřednictvím jeho tykadel, jako když člověk venčí psa.
A když tam jsou naklade na něj vajíčka, vajíčka se vylíhnou, pohltí ho zaživa, roztrhají mu tělo, bla bla bla, však už to znáte.
(Smích) (Potlesk) Řekl bych, že po bodnutí už šváb není švábem.
Je spíš rozšířením vosy, stejně jako cvrček byl rozšířením strunovce.
Tito hostitelé nemohou přežít nebo se rozmnožovat.
Ovládají svůj osud asi tak jako moje auto.
Když se dovnitř dostanou paraziti, hostitel už nepřijde ke slovu.
Lidem samozřejmě není manipulace cizí.
Bereme léky, abychom změnili chemii v našich mozcích a svoje nálady a co jiného jsou argumenty reklam nebo velkých myšlenek, než pokus ovlivnit mysl někoho jiného?
Ale tyto naše pokusy jsou primitivní a trapné ve srovnání s precizní specifičností parazitů.
Don Draper si může jenom přát, aby byl tak elegantní a přesný jako smaragdově zelená vosička.
Myslím si, že je to jeden z důvodů proč jsou paraziti tak zlověstní a tak působiví.
Tak si zakládáme na své svobodné vůli a nezávislosti, že vyhlídka ztráty těchto hodnot a čelení nepředvídanému zahrnuje mnoho našich nejhlubších společených obav.
Orwellovské dystopie a temné kabaly a superzloduši ovládající mysl - tyto pojmy naplňují naše nejtemnější představy, ale v přírodě se to děje pořád.
Což mě vede ke zřejmé a znepokojivé otázce: Existují nějací temní zlověstní paraziti, kteří ovládají naše chování aniž bychom o tom věděli, kromě NSA?
Jestli ano - (Smích) (Potlesk) Teď mám na čele červenou tečku, že ano?
(Smích) Jestli ano, toto je dobrý kandidát.
Toto je toxoplasma gondii nebo zkráceně Toxo, protože děsivý tvor si vždycky zaslouží pěknou přezdívku.
Toxo napadá savce, širokou škálu savců, ale může se sexuálně množit jen v kočce.
A vědci jako Joanne Webster ukázali, že pokud se Toxo dostane do krysy nebo do myši, změní hlodavce v střelu vyhledávající kočku.
Pokud infikovaná krysa ucítí opojnou vůni kočičí moči, utíká přímo ke zdroji tohoto zápachu místo logičtějšího směru od něj.
Kočka sní krysu. Toxo může mít sex.
To je klasický příběh jako z Jíst, meditovat, milovat.
(Smích) (Potlesk) Jste velmi velkorysí lidé.
Ahoj Elizabeth, líbila se mi tvoje přednáška.
Jak parazit ovládne svého hostitele takovým způsobem?
Nevíme.
Víme, že Toxo uvolňuje enzym, který vytváří dopamin, látku ovlivňující odměňování a motivaci.
Víme, že míří na určité části hlodavcova mozku, včetně těch ovlivňujících sexuální vzrušení.
Ale jak tyto dílky skládačky zapadají do sebe není úplně jasné.
Jasné je, že ta věc je jediná buňka.
Nemá žádný nervový systém.
Nemá vědomí.
Nemá ani tělo.
Ale manipuluje se savcem?
My jsme savci.
Jsme jistě inteligentnější než pouhá krysa ale naše mozky mají stejnou základní strukturu, stejné typy buněk, proudí jimi stejné chemikálie a stejní paraziti.
Odhady se hodně liší, ale některá čísla naznačují, že každý třetí člověk na světě má v mozku Toxo.
To obyčejně nevede k žádné zjevné nemoci.
Parazit zůstává v klidovém stavu po dlouhou dobu.
Ale existují nějaké důkazy, že tito lidé, kteří jsou nositeli si vedou trochu jinak v osobnostních dotaznících než ostatní, mají mírně vyšší riziko dopravních nehod a existují nějaké důkazy, že schizofrenici mají větší pravděpodobnost, že jsou infikováni.
Myslím si, že tyto důkazy jsou stále neprůkazné a i mezi badateli o Toxo se liší názory na to, jestli parazit opravdu ovlivňuje naše chování.
Ale vzhledem k rozšířenosti takových manipulátorů by bylo zcela nepravděpodobné, aby byli lidé jediným druhem, který není podobně ovlivněn.
A myslím si, že tato schopnost soustavně ovlivňovat naše myšlení o světě činí parazity úžasnými.
Soustavně nás zvou k pohledu na okraj přírodního světa a k otázce zda chování, které vidíme, ať už je jednoduché a zjevné nebo nepochopitelné a záhadné, není výsledkem jednotlivců, kteří se tak chovají z vlastní vůle, ale protože jsou donuceni vůlí někoho jiného.
I když tato idea může být znepokojující, i když zvyky parazitů mohou být hrozné, myslím si, že díky své schopnosti nás překvapovat jsou stejně úžasní a charismatičtí jako jakákoliv panda nebo motýl nebo delfín.
Na konci knihy "O původu druhů" píše Charles Darwin o velikosti života a o jeho nekonečných nejkrásnějších a nejúžasnějších formách, a rád bych si myslel, že mohl snadno mluvit o tasemnici, kvůli které jsou žábronožky společenské nebo o vose, která vede švába na procházku.
Ale možná ze mě mluví jen parazit.
Děkuji.
(Potlesk)
Dobré ráno.
Když jsem byl malý kluk. Zažil jsem věc, která mi změnila život a která je vlastně důvodem, proč jsem dnes tady.
Ten jeden okamžik hluboce ovlivnil mé smýšlení o umění, designu a inženýrství.
Pro zajímavost, měl jsem štěstí vyrůstat v rodině milujících a talentovaných umělců v jednom z nejkrásnějších měst na světě.
Můj otec, John Ferren, který zemřel, když mi bylo 15, byl umělec jak z lásky, tak z profese, stejně jako moje matka, Rae.
Byl jedním z abstraktních expresionistů z Newyorské školy, kteří společně s jeho současníky, vytvořili americké moderní umění a podíleli se na posunu amerického myšlení směrem k modernismu 20. století.
Není pozoruhodné, že po tisících letech, kdy lidé tvořili zejména reprezentační umění, je moderní umění, když to tak přirovnám, staré asi 15 minut, a přesto rozšiřující se.
Stejně jako s mnoho dalšími důležitými inovacemi, tyto radikální myšlenky nepotřebovaly žádnou novou technologii, jen otevřené myšlení a ochotu experimentovat, a také odolnost vůči téměř světové kritice a odmítnutí.
U nás doma bylo umění všudypřítomné.
Bylo jako kyslík, všude kolem nás a potřebné k životu.
Když jsem ho sledoval malovat, otec mě naučil, že umění není o tom být ozdobou, ale je jen jiným způsobem, jak vyjadřujeme myšlenky, a ve skutečnosti může spojovat světy znalostí a porozumění.
Díky životu v tak bohatém uměleckém prostředí, byste mohli předpokládat, že jsem byl nucen zaměřit se na to, co má rodina, ale ne.
Šel jsem stejnou cestou jako většina dětí, které jsou od přírody určeny k tomu, aby z nich jejich rodiče zešíleli.
Neměl jsem žádný zájem být umělcem, a zejména ne malířem.
Miloval jsem elektroniku a stroje -- jejich rozebírání, stavbu nových a jejich zprovozňování.
Naštěstí v mé rodině byli také inženýři a spolu s mými rodiči byli mými prvními vzory.
Co měli všichni společného bylo, že všichni pracovali velmi a velmi tvrdě.
Můj dědeček vlastnil a řídil továrnu na výrobu plechových kuchyňských skříněk v Brooklynu.
O víkendech jsme spolu jezdili na Cortlandt Street, což byla v New Yorku ulice s obchody s elektronikou.
Tam jsme zkoumali obrovské množství nadbytečné elektroniky a za pár babek jsme domů nosili poklady jako zařízení pro shazování bomb z letadla (Norden bombsights) a součástky z prvního trubkového počítače od IBM.
Tyto předměty mi přišly užitečné a zároveň fascinující.
Naučil jsem se o inženýrství a také, jako věci fungují, ne ve škole, ale tím, že jsem věci rozebíral a studoval tato báječně složitá zařízení.
Toto jsem dělal několik hodin, každý den, bez toho, aby mě zabil elektrický proud.
Bohužel, každé léto jsem se s těmito přístroji musel rozloučit, zatímco jsem s rodiči cestoval za moře, abych nasbíral zážitky s historií, uměním a designem.
Navštívili jsme krásná muzea a historické budovy, jak v Evropě, tak na Blízkém Východě, ale aby podpořili můj rostoucí zájem o vědu a technologie, klidně mě nechali na místech, jako je Londýnské muzeum vědy, kde jsem se mohl sám toulat nekonečné hodiny a studovat historii vědy a technologií.
Potom, když mi bylo asi 9 let, jsme jeli do Říma.
Jednoho, zvláště horkého, letního dne, jsme navštívili oválnou budovu, která zvenku nevypadala nijak zvlášť zajímavě.
Můj otec řekl, že se jmenuje Panteon, chrám všech bohů.
Zvenku nevypadala vůbec tak výjimečně, což jsem řekl, ale když jsme vstoupili dovnitř, okamžitě mě zasáhly tři věci: Zaprvé, byl tam příjemný chlad, navzdory tomu strašnému horku venku.
Byla tam velká tma, jediným zdrojem světla byla velká díra ve střeše.
Otec mi řekl, že to není jen velká díra, ale že se tomu říká oculus, oko do Nebe.
A to místo mělo něco do sebe. Nevím proč, ale prostě působilo výjimečně.
Jak jsme přišli do středu místnosti, podíval jsem se na Nebe skrz oculus.
Tohle by první kostel, ve kterém jsem byl, a který mi poskytl neomezený pohled mezi Bohem a člověkem.
Ale říkal jsem si, co se stane, když prší?
Otec to sice nazval oculus, ale ve skutečnosti to opravdu byla velká díra ve střeše.
Podíval jsem se dolů a viděl v podlaze díry pro odtok vody, které byly vyřezány do kamenné podlahy.
Jak si mé oči více zvykly na tmu, byl jsem schopný vidět detaily podlahy a okolních zdí.
Nebylo to nic zvláštního, jen samé sochařské věci, které jsem viděl všude po Římě.
Vlastně to vypadalo jako Appiova cesta, jako kdyby se objevil prodavač mramoru s jeho knihou vzorků, ukázal to Hadriánovi, a ten řekl: "Berem to všechno."
(Smích) Ale ten strop byl úžasný.
Vypadal jako geodetický dům od Buckminstera Fullera.
Takové už jsem dřív viděl, a Bucky byl kamarád mého otce.
Bylo to moderní, high-tech, působivé, a obrovské, s rozpětím 43 metrů, což, ne náhodou, byla přesně jeho výška.
To místo jsem miloval.
Bylo to opravdu nádherné a odlišné od všeho, co jsem do té doby viděl, tak jsem se zeptal mého otce: "Kdy to bylo postaveno?"
On řekl: "Asi před 2000 lety."
A já řekl: "Ne, já myslím ta střecha."
Víte, myslel jsem, že to byla moderní střecha, která byla postavena, protože ta původní byla zničena během nějaké dávné války.
Řekl: "To je původní střecha."
Ten okamžik mi změnil život, a já si ho pamatuji, jako kdyby to bylo včera.
Poprvé v životě jsem si uvědomil, že lidé byli chytří i před 2000 lety. (Smích) To mě nikdy nenapadlo.
Myslím tím, že pro mě byly pyramidy v Gize, které jsme rok předtím navštívili, působivé, celkem pěkný design, ale koukněte, dejte mi neomezený rozpočet, 20 000 až 40 000 dělníků a 10 až 20 let, abych nařezal a dotáhl kamenné kvádry přes celou zem a já vám pyramidy postavím také.
Ale žádné množství hrubé síly vám nepostaví kopuli Panteonu, ani před 2 000 lety, ani dnes.
A mimochodem je to stále největší nevyztužená betonová kopule, která byla kdy postavena.
Postavit Panteon potřebovalo několik zázraků.
Zázraky myslím věci, které jsou technicky stěží možné, velmi rizikové a možná nemusí být možné je vůbec dokončit v tomto okamžiku a čase, určitě ne vámi.
Pro příklad, zde jsou některé ze zázraků Panteonu.
Aby to bylo vůbec strukturálně možné, museli vynalézt super-pevný beton a ovlivňovat jeho váhu změnou hustoty jeho směsi, s tím, jak postupovali při stavbě nahoru.
Pro pevnost a lehkost bylo pro stavbu kopule použito pět kruhů bloků, které se zmenšovaly, což dodává prvek silně dramatické perspektivy k designu stavby.
Uvnitř bylo nádherné chladno z důvodu její obrovské teplotní hmoty, přirozenému proudění vzduchu směrem vzhůru skrz oculus a Venturiho efektu, když vítr fouká přes střechu budovy.
Poprvé jsem objevil, že světlo samo má podstatu.
Pruh světla zářící skrz oculus byl krásný a hmatatelný a já si poprvé uvědomil, že světlo může být navrženo.
Dále, že všechny formy designu, vizuální design, ty všechny druhy jsou beze světla nepodstatné, protože beze světla nic z toho nemůžete vidět.
Také jsem si uvědomil, že jsem nebyl prvním člověkem, který si myslel, že toto místo je opravdu výjimečné.
Přežilo gravitaci, barbary, zloděje, developerské firmy a pustošení času, aby se stalo, co já myslím, nejdéle nepřetržitě obydlenou budovou v historii.
Zejména kvůli této návštěvě jsem pochopil, že navzdory tomu, co mi bylo řečeno ve škole, světy umění a designu nebyly ve skutečnosti neslučitelné s vědou a inženýrstvím.
Uvědomil jsem si, že když se dají dohromady, můžete vytvořit věci, které jsou úžasné a které by nemohly být vytvořeny samostatně.
Ale ve škole, s několika výjimkami, se k nim přistupovalo jako k odděleným světům, což platí dodnes.
Mí učitelé mi řekli, že to musím začít brát vážně a soustředit se na jedno či druhé.
Navzdory jejich naléhání, abych se specializoval, jen způsobili, že jsem opravdu obdivoval vševědy jako byli Michelangelo, Leonardo da Vinci, Benjamin Franklin, lidé, kteří dělali přesný opak.
A to mě vedlo k přijetí a touze být v obou světech zároveň.
Takže jak se tyto projekty s neopakovanou tvůrčí vizí a technickou složitostí jako Panteon, ve skutečnosti stanou?
Někdo sám od sebe, pravděpodobně Hadrián, musel mít geniální tvůrčí vizi.
Také bylo potřeba vypravěčských a vůdčích schopností, které byly potřebné pro jeho financování a provedení a zvládnutí vědy a technologie se schopností a know-how posunout existující inovace ještě dále.
Mé přesvědčení je, že tvorba takových vzácných změn vyžaduje alespoň pět zázraků.
Problémem je, bez ohledu na to, jak talentovaný, bohatý nebo chytrý jste, že zvládnete jeden až jeden a půl zázraku.
To je vše. To je limit.
Poté vám dojde čas, peníze, nadšení, cokoliv.
Pamatujte, většina lidí si ani nedokáže představit jeden z těchto technických zázraků, a vy jich potřebujete alespoň pět, abyste postavili Panteon.
Z mé zkušenosti, tito vzácní vizionáři, kteří dokáží myslet napříč světy umění, designu a inženýrství, mají schopnost si všimnout, když ostatní poskytnou dostatek zázraků, abychom se přiblížili cíli.
Řízeni jasností jejich vize přivolají odvahu a odhodlanost, aby dodali zbývající zázraky, a často i vzali to, o čem si ostatní lidé myslí, že jsou nepřekonatelné překážky, a změní je ve výhody.
Vezměte si oculus v Panteonu.
Trváním si na tom, že bude v designu, bylo znemožněno použití většiny strukturální technologie, která byla vytvořena pro římské oblouky.
Přesto, místo přijetí a přetvoření rozložení váhy a tlaku, přišli s designem, který funguje pouze, když je ve střeše velká díra.
Díky tomu nyní získáte estetické a designové výhody světla, chlazení a to klíčové přímé spojení s Nebem.
To není špatné.
Tito lidé nejenže věřili, že nemožné lze provést, ale že také musí být provedeno.
Dost starověké historie.
Jaké jsou současné příklady inovací, které slučují tvůrčí design a technologické výhody způsobem tak významným, že budou pamatovány za tisíc let?
No, cesta člověka na Měsíc byla dobrá, a jeho bezpečný návrat na Zemi také nebyl špatný.
Mluvíme o jednom velkém skoku: je těžké si představit významnější okamžik v historii lidstva, než když jsme poprvé opustili náš domov, abychom svou nohou vstoupili na jiný.
Takže, co se stalo po cestě na Měsíc?
Někdo by mohl říct, že dnešním Panteonem je internet, ale ve skutečnosti si myslím, že to není správně, nebo alespoň je to jen součástí celého příběhu.
Internet není Panteon.
Je to spíš jako vynález betonu: důležitý, naprosto nutný ke stavbě Panteonu, a trvalý, ale samostatně úplně nedostatečný.
Nicméně, stejně jako byla technologie betonu klíčová pro realizaci Panteonu, noví designéři budou používat internetové technologie k tvorbě originálních konceptů, které přetrvají.
Chytrý telefon je skvělý příklad.
Brzy bude většina lidí na planetě mít chytrý telefon a myšlenka propojení všech jak se znalostmi, tak s ostatními lidmi, přetrvá.
Takže, co dalšího?
Jaký nejbližší pokrok bude srovnatelný s Panteonem?
Když o tom tak přemýšlím, zavrhl jsem mnoho velmi pravděpodobných a významných průlomů, které mají nastat, jako léčbu rakoviny.
Proč? Protože Panteony jsou vytvořeny v navržených fyzických objektech, těch, které inspirují už jen tím, že se na ně podíváte a zažijete je, a budou v tom pokračovat navždy.
Je to jiný druh dorozumívání, jako umění.
Tyto další objevy, které prodlužují život a mírní utrpení, jsou samozřejmě klíčové a úžasné, ale jsou jen částí vývoje našich celkových vědomostí a technologie, stejně jako internet.
Takže co je dalšího?
Možná navzdory intuici, myslím, že to je vizionářská myšlenka z konce 30. let 20. století, která byla znovu oživena v každém dalším desetiletí: samořídící vozidla.
Nyní si možná myslíte, ale dej pokoj.
Jak může být moderní zpracování samořízení tak významné?
Podívejte, velká část našeho světa byla navržena s ohledem na silnice a dopravu.
Ty byly základem úspěchu Římské říše, stejně jako systém dálnic pro rozkvět a rozvoj Spojených států.
Dnes jsou tyto silnice spojující náš svět ovládány auty a náklaďáky, které zůstaly téměř nezměněny od doby před 100 lety.
Nicméně, možná to dnes není tak zřejmé, samořídící vozidla budou klíčovou technologií, která nám umožní navrhnout naše města jinak a, v širším pohledu, i naši civilizaci.
Tady jsou důvody: Jakmile se vozidla stanou všudypřítomnými, každý rok tato vozidla zachrání desítky tisíc životů jen ve Spojených státech a milion po celé Zemi.
Spotřeba energie automobilů a znečištění vzduchu se dramaticky zmenší.
Většina silnic, které nás zahlcují uvnitř i mimo naše město, prostě zmizí.
Umožní nám prosazení nových konceptů v tom, jak navrhujeme města, práci, a také způsob našeho života.
Dostaneme se tam, kam potřebujeme, rychleji a společnost znovu získá zpět mnoho ze ztracené produktivity, která je nyní v dopravě naprosto nevyužita.
Ale proč nyní? Proč si myslím, že jsme na to připraveni?
Protože za posledních 30 let lidé mimo automobilový průmysl utratili nespočetné miliardy, aby vytvořili potřebné zázraky, ale za úplně jiným účelem.
Trvalo dlouho, než si lidé z DARPA, univerzit a společností naprosto mimo automobilový průmysl všimli, že když na to půjdeme chytře, samostatnost lze stvořit i nyní.
Takže co je těch 5 zázraků potřebných pro samořídicí vozidla?
Za prvé, potřebujete vědět, kde jste a jaký je přesně čas.
Tohle bylo krásně vyřešeno pomocí systému GPS, Globálnímu polohovacímu systému který nasadila vláda Spojených států.
Potřebujete vědět, kde jsou všechny silnice, jaká jsou pravidla a kam jedete.
Rozličné druhy osobních navigací, navigací zabudovaných do automobilů a map v prohlížeči počítače toto řeší.
Musíte mít téměř nepřetržitou komunikaci s vysoce výkonnými počítačovými sítěmi a také s ostatními v okolí, abyste mohli poznat jejich záměry.
Bezdrátové technologie vytvořené pro mobilní zařízení, s určitými malými úpravami, jsou jako řešení naprosto vhodné.
Možná budete chtít uzavřené testovací silnice, pro začátek, aby jak společnost, tak právníci mohli odsouhlasit bezpečnost použití.
Začít to může s vymezenými pruhy a pokračovat dále.
Ale nakonec budete potřebovat rozpoznat lidi, značky a objekty.
Strojové vidění, speciální senzory a vysoký výpočetní výkon mnoho z toho zvládnou, ale ukazuje se, že to stále není dost, když ve vozidle jede celá rodina.
Příležitostně budou lidé muset zasáhnout do řízení.
Kvůli tomu budete třeba muset vzbudit svého pasažéra a zeptat se ho, co je to sakra za velkou kouli uprostřed silnice.
To není tak špatné a dá nám to aspoň smysl v tomto novém světě.
Kromě toho, jakmile první řidiči vysvětlí svému zmatenému autu, že to obří kuře u silniční odbočky je ve skutečnosti restaurace, a že může normálně jet dál, všechna ostatní auta na povrchu Země to budou od té chvíle vědět také.
Pět zázraků, většinou již funkčních, a nyní potřebujeme jen čistou vizi lepšího světa, plného samostatných vozidel se svůdně krásnými a nově funkčními designy, spolu s velkým množstvím peněz a těžkou prací, abychom se dostali domů.
Počátek je nyní jen pár let vzdálený a předpokládám, že samostatná vozidla nadobro změní náš svět v průběhu několika následujících desetiletí.
Když to shrnu, začal jsem věřit, že přísady pro nové Panteony jsou všude kolem nás a jen čekají na vizionáře se širokými znalostmi, schopnostmi napříč obory a silnou vášní, což je požene k tomu, aby své sny změnili v realitu.
Ale tito se jen tak spontánně neobjeví.
Musí být vychováváni a motivováni již od chvíle, kdy jsou to malé děti.
Musíme je milovat a pomoci jim odhalit jejich vášně.
Musíme je motivovat, aby pracovali tvrdě a pomoci jim pochopit, že selhání je potřebnou složkou pro úspěch, stejně jako vytrvalost.
Musíme jim pomoci najít jejich vlastní vzory a dát jim jistotu věřit sami v sebe a věřit, že cokoli je možné, a stejně jako můj děda, když mě bral na nákupy součástek, a stejně jako mí rodiče, když mě brali do vědeckých muzeí, my je musíme motivovat k tomu, aby našli svou vlastní cestu i přesto, že je rozdílná oproti té naší.
Ale mám varovnou poznámku: Musíme je pravidelně odhánět od jejich moderních zázraků, počítačů, telefonů, tabletů, herních konzolí a televizí, brát je ven na slunce, aby si mohli zažít jak přirozené, tak designové krásy našeho světa, naší planety a naší civilizace.
Když to neuděláme, nebudou moci pochopit, jak jsou tyto věci vzácné, že jednoho dne budou zodpovědní za jejich ochranu a zlepšení.
Potřebujeme také, aby pochopili něco, co možná teď nevypadá adekvátně cenné v našem světě, který je stále závislejší na technologii, že umění a design neznamenají přepych a že jsou slučitelné s vědou a inženýrstvím.
Ve skutečnosti jsou základem pro to, co nás dělá výjimečnými.
Jednoho dne, kdy budete mít tu příležitost, možná budete moci vzít své děti do opravdového Panteonu, stejně jako my vezmeme naši dceru Kiru, aby z první ruky zažila sílu toho udivujícího designu, který jednoho jinak bezvýznamného dne v Římě vydržel 2000 let do budoucnosti, aby změnil směřování mého života.
Děkuji.
(Potlesk)
Během první dekády své existence byl internet dost statický.
Mohli jste brouzdat jen po stránkách, které vytvořily velké společnosti, co na to měly týmy, nebo nadšenci, kteří se výtečně vyznali v technice.
Po roce 2000 se však začaly rozvíjet sociální sítě a média. Internet se úplně změnil. Většina obsahu, s nímž teď přicházíme do styku, pochází od běžných uživatelů. Spadají sem videa na YouTube, blogy, uživatelské recenze nebo příspěvky na sociálních sítích.
Internet je také mnohem interaktivnější. Lidé na sebe reagují. Komentují, sdílejí; neomezují se jen na čtení.
V největší míře takové možnosti nabízí Facebook. Proto o něm teď uvedu pár čísel.
Facebook každý měsíc používá 1,2 miliardy uživatelů.
To je polovina všech lidí používajících internet.
Na Facebooku (ale i jinde) si můžete i s nepatrnými technickými znalostmi vytvořit vlastní síťovou identitu. Lidé díky tomu začali internet zaplavovat osobními daty.
Máme data o chování, preferencích a demografii stovek milionů lidí. To tu nikdy nebylo.
Zabývám se počítačovou vědou a díky těmto datům jsem dokázala vytvořit modely, které jsou schopny odhadnout různé druhy skrytých vlastností, o kterých sdílíte informace a ani o tom nevíte.
To může pomoci k tomu, aby byl internet interaktivnější, ale dá se to i zneužít. Potíž je, že uživatelé těmto postupům a principům moc nerozumějí. A i kdyby ano, nemají nad nimi velkou kontrolu.
Proto vám teď chci ukázat, co s daty umíme, a potom nadhodit pár nápadů, jak vrátit kontrolu nad daty uživatelům.
Tohle logo jsem tam té nebohé těhotné ženě nenamalovala já.
Je to logo firmy "Target", která údajně poslala své 15 leté zákaznici leták s reklamou na kojenecké láhve, plenky a kolébky dva týdny předtím, než vůbec řekla rodičům, že je těhotná.
A ano, tatínek zuřil.
Jak mohl "Target" na něco takového přijít dřív než její rodiče?
Protože sledoval historii nákupů stovek tisíc zákazníků a vypočítával podle ní "těhotenské skóre". Uměl dokonce odhadnout, v kolikátém je žena měsíci.
A nepotřeboval k tomu očividné indicie, jako že zákaznice kupuje dětské šatičky. Stačilo mu vědět, že si zákaznice začala kupovat víc vitamínů nebo si pořídila tašku dost velkou na plínky.
Na první pohled vypadají takové informace nevinně, ale pokud je získáte a srovnáte s tisíci dalšími lidmi, začnou prozrazovat skryté vzorce chování.
A právě takové věci děláme na základě dat ze sociálních sítí.
Hledáme nenápadné vzorce chování, a když je najdeme u milionů lidí, vyčteme z nich, na co si vzpomenete.
Se svými kolegy jsem například vyvinula systém, jak vcelku přesně odhadovat vaše politické preference, osobnostní rysy, pohlaví, sexuální orientaci, vyznání, věk a inteligenci, ale také, jak moc důvěřujete svým známým a jak pevný s nimi máte vztah.
Jsme v tom fakt dobří a stačí nám k tomu
jen nepřímé indicie.
Mým oblíbeným příkladem je studie, která letos vyšla v časopise "PNAS".
Můžete si ji vygooglit; má jen 4 stránky.
Autoři zkoumali, co lidé lajkují na Facebooku. Čemu dáváte "lajky". Takové údaje o vás mohou hodně prozradit.
Vytipovali například pět stránek, které lajkují převážně lidé s vysokou inteligencí.
Byla mezi nimi i stránka o hranolkách "curly fries". "Curly fries" jsou moc dobré, ale to, že vám chutnají, z vás přece ještě nedělá Einsteina.
Jak to, že je lajkování těchto stránek výrazným indikátorem inteligence, když jejich obsah s indikovanou vlastností ani trochu nesouvisí?
Souvisí to s řadou dalších teorií, které si nejprve musíme ozřejmit.
Sociologická teorie "homofilie" například tvrdí, že se kamarádíme hlavně s lidmi, kteří jsou jako my.
Chytří lidé častěji kamarádí s chytrými lidmi, mladí lidé s mladými a tak to chodí už stovky let.
Víme také dost o tom, jak se po sítích šíří informace.
Virální videa nebo třeba "lajky" na Facebooku se šíří sociálními sítěmi úplně stejně jako nějaká infekce.
Studujeme to už dlouho a máme na to dobré modely.
Proto si teď umíme takové věci spojit a chápeme, proč k nim dochází.
Moje hypotéza tedy zní, že člověk, který stránku o "curly fries" spustil nebo ji jako první olajkoval, měl vysokou inteligenci.
A pak to viděli jeho přátelé, mezi nimiž bylo podle principu homofile hodně chytrých lidí, a tak to lajkovali hlavně chytří lidé, kteří měli další chytré přátele, a tak se to celou sítí šířilo hlavně mezi chytrými lidmi. Lajkování stránky s "curly fries" se tudíž nestalo ukazatelem vysoké inteligence kvůli obsahu stránky, ale protože lidé, kteří něco lajkují, mají stejné vlastnosti jako ti, kdo to lajkovali před nimi.
Celkem zapeklitá záležitost, že?
Průměrnému uživateli to vysvětlíte dost těžko, a i kdyby ano, co proti tomu zmůže?
Jak pozná, že o sobě lajkováním cosi prozrazuje, když to vůbec nesouvisí s obsahem toho, co lajkuje?
K tomu by potřeboval mnohem větší kompetence.
Je to čím dál závážnější problém.
Zamysleme se tedy nad tím, jak dát uživatelům určitou kontrolu nad využíváním osobních údajů. Protože ne vždy budou užívány pro jejich dobro.
Kdyby mě například omrzelo učit na univerzitě, založím si společnost, která bude například odhadovat, jestli jste týmový hráč nebo zda nejste alkoholik.
To opravdu umíme.
A pak bych výsledky prodávala personálním agenturám a vašim potencionálním zaměstnavatelům.
Tohle fakt umíme.
Zítra se do toho můžu pustit, a vy mi nijak nezabráníte, abych vaše data takhle použila.
A to je přeci problém.
Můžeme mu čelit tím, že pozměníme legislativu.
To by bylo nejúčinnější, ale muselo by se to nejprve provést.
A podle toho, jak u nás funguje zákonodárství, se mi mi moc nezdá, že najdeme dost zastupitelů, kteří budou ochotni si tu problematiku nastudovat a změnit žádoucím způsobem
zákon o duševním vlastnictví.
Můžeme apelovat na samotné mediální společnosti, aby uznaly, že uživatelé mají mít kontrolu nad svými daty.
Jenomže příjem takových společností vesměs plyne právě z toho, že data svých uživatelů nějak sdílejí a využívají.
O Facebooku se říkává, že jeho uživatelé jsou jeho zboží.
Jak přimět společnost, aby se vzdala kontroly nad zdrojem příjmů ve prospěch uživatelů?
Asi by se to dalo zařídit, ale rozhodně ne hned.
Proto je podle mě nejlepší jiná cesta: znovu do toho zapojit vědu.
Postupy, jak vyhodnocovat osobní data, bychom neměli, kdyby nebylo vědy.
A tytéž vědecké postupy nám mohou pomoct, abychom vytvořili mechanismy, které vás upozorní na konkrétní rizika.
Jako například, že když lajkujete nebo sdílíte to a to, tak mi tím pomáháte odhadnout, zda neberete drogy či jak vycházíte s lidmi v práci.
Kdybyste to věděli, asi byste si lépe rozmysleli, zda něco sdílet, nebo si to nechat pro sebe.
Mohli bychom se také zaměřit na šifrování nahrávaných dat. Facebook či na něj navázaní poskytovalé služeb by tudíž data neviděli a nemohli je použít. Data by se zobrazovala jen uživatelům, kterým to povolil ten, kdo data nahrál.
Pro vědce jsou to podnětné intelektuální výzvy a rádi se jich zhostí.
V tom je výhoda tohoto řešení oproti zavádění legislativy.
Lidé, s nimiž o tom mluvím, však vidí problém v tom, že když si budeme nechávat údaje pro sebe, přijdou námi vytvořené predikční metody vniveč.
Já to však beru jako úspěch! Jsem vědec a mým úkolem není domýšlet si o uživatelích informace, ale přispívat k jejich lepší interakci online.
Někdy k tomu pomáhá, když si o uživatelích něco domyslíme, ale pokud si to nepřejí, mají na to podle mě právo.
Chci, aby využívali námi vytvořené nástroje poučeně a zodpovědně.
Proto je třeba podporovat takový typ vědy a takový typ výzkumníků, kteří chtějí vrátit kontrolu nad informacemi uživatelům a vzít je sociálním médiím. Pak totiž nebudeme mít jen čím dál lepší techniku, ale také informované a zodpovědné uživatele. A asi se shodneme, že takový vývoj by byl ideální.
Děkuji.
(Potlesk.)
Takže čip, básník a chlapec.
Je tomu už skoro 20 let, když v červnu 1994 Intel oznámil, že objevil chybu v jádru svého čipu Pentium.
Hluboko v kódu SRT algoritmu, který kalkuluje zprostředkující kvocienty nezbytné pro iterační plovoucí body divizí -- nevím, co to znamená, ale tohle se píše na Wikipedii -- byla zde chyba, která znamenala jistou pravděpodobnost, že výsledkem kalkulace bude chyba, a ta pravděpodobnost byla u jedné z každých 360 miliard kalkulací.
Podle Intelu by průměrná tabulka v Excelu byla chybou postižena jednou za 27 000 let.
Nepovažovali to za důležité, ale komunitu to velmi rozzuřilo.
Nadšenci do technologií tvrdili, že tato chyba musí být napravena.
Nehodlali tiše stát, když jim Intel dával tyto čipy.
Takže tu byla celosvětová revoluce.
Lidé pochodovali a žádali -- no dobře, nebylo to přesně takto -- ale povstali a požadovali, aby Intel toto chybu napravil.
A Intel dal bokem 475 milionů dolarů, aby tím financoval výměnu milionů čipů a tím chybu napravil.
Takže miliardy dolarů v naší společnosti byly vynaloženy k nápravě problému, který mohl přijít jednou za každých 360 miliard kalkulací
Číslo 2, básník.
Tohle je Martin Niemöller.
Znáte jeho poezii.
Když nacisté dosáhli svého vrcholu, začal opakovat verš: "Nejdříve si přišli pro komunisty a já neudělal nic, nevyslovil jsem se, protože jsem nebyl komunista.
Přišli si pro socialisty.
Přišli si pro odboráře.
Přišli si pro Židy.
A pak si přišli pro mě.
Ale nezůstal tu nikdo, kdo by se vyslovil pro mě."
V tomhle Niemöller přináší určitý vhled.
Toto je vhled do jádra inteligence.
Můžeme to nazývat "porozumění vodítku".
Je to určitý druh zkoušky: Dokážete rozpoznat skrytou hrozbu a odpovědět na ni?
Dokážete zachránit sebe či svůj druh?
Mravenci jsou v tomto celkem dobří.
Krávy už tolik ne.
Vidíte ten vzor?
Dokážete vidět vzor a pak ho rozpoznat a pak s tím něco udělat?
Číslo 2. Číslo 3, chlapec.
Toto je můj přítel Aaron Swartz.
Je to i Timův přítel.
Je přítelem mnohých z vás zde v publiku. Před 7 lety za mnou Aaron přišel s otázkou.
Bylo to těsně před mou první TED přednáškou.
Byl jsem tak hrdý. Mluvil jsem s ním o přednášce - "Zákony, které dusí kreativitu".
A Aaron se na mě podíval a byl trochu netrpělivý a řekl: "Takže jak vůbec hodláš vyřešit problémy, o kterých mluvíš?
Copyright, internetovou politiku, jak vůbec hodláš k těmto problémům přistupovat, když tady je taková podstatná zkaženost v tom, jak vláda a samospráva fungují?"
To mě trošku rozhodilo.
Nesdílel mou radost.
A já mu řekl: "Aarone, to není můj obor, není to můj obor."
On se zeptal: "Jako akademicky, že to není tvůj obor?"
A já: "Ano, jako akademik říkám, není to můj obor."
On se zeptal: "A co jako občan?
Jako občan."
Tak tohle byl způsob, jak Aaron fungoval.
On neříkal. On se ptal na otázky.
A jeho otázky mluvily tak jasně, jako objetí od mého čtyřletého syna.
Říkal mi: "Musíš mít vodítko, stopu.
Musíš mít vodítko, protože tady je chyba v jádru operačního systému této demokracie, a není to chyba jednou za každých 360 miliard pokusů, kdy se naše demokracie snaží rozhodovat.
Děje se to pokaždé, při každém závažném problému.
Musíme ukončit tuhle tupost naší politické společnosti.
Musíme přijmout, ukazuje se, to slovo je fourmi-formatický přístup -- teda aspoň podle internetu -- mravenčí oceňující přístup. To nás přinutí uvědomit si tu chybu zachránit náš druh a náš demos tj.
řecky lid. Pokud znáte Aarona Swartze, víte, že jsme ho ztratili před více než rokem.
Bylo to asi 6 týdnů před tím, než jsem měl svou TED přednášku, a já byl Chrisovi vděčný, že mě o tuto TED přednášku požádal, ne za šanci k vám promluvit, i když i to bylo skvělé, ale protože mě to vytáhlo z mimořádné deprese.
Já nebyl schopen popsat ten smutek.
Musel jsem se soustředit.
Musel jsem se soustředit na to, co vám řeknu.
To mě zachránilo.
Ale po tom rozruchu, nadšení, té síle, která vychází z komunity, jsem začal toužit po něčem méně sterilním, méně akademickém přístupu k těmto problémům, těm problémům, o kterých jsem mluvil.
Zaměřili jsme se na New Hampshire, který se stal cílem našeho politického hnutí, protože primárky v New Hampshire jsou nuvěřitelně důležité.
Byla to skupina pojmenovaná Newhampshirská Rebélie, která začala mluvit o tom, jak učinit problém této zkaženosti tématem v roce 2016.
Ale našel se někdo jiný, kdo zaujal mou představivost, žena jménem Doris Haddock, známá jako Babča D.
1. ledna 1999, před 15 lety, ve věku 88 let, se Babča D vydala na cestu.
Vyšla pěšky z Los Angeles a vydala se směrem na Washington D.C.
s jednoduchou cedulkou na hrudi, na níž stálo: "Kampaň za reformu financí."
O 18 měsíců později, ve věku 90 let, dorazila do Washingtonu se stovkami následovníků, včetně kongresmenů, kteří sedli do auta a vyjeli asi míli z města, aby s ní mohli vejít zpátky.
(Smích) Já ale nemám 13 měsíců, abych mohl jít přes celou zemi.
Mám 3 děti, které nerady chodí pěšky, a ženu, která zřejmě stále nesnáší, když tu pro ni nejsem. Kdo ví proč. Takže tohle nebylo možné. Ale pak mě napadlo, mohli bychom trochu zremixovat Babču D?
Co kdybychom místo 5 150 km ušli jen 300 km přes New Hampshire v lednu?
Takže 11. ledna na výročí smrti Aarona, jsme pěšky vyšli a skončili jsme 24. ledna, tedy den, kdy se Babča D narodila.
Celkem 200 lidí se přidalo k naší pěší chůzi, jak jsme šli z vršku až na spodek New Hampshire, a mluvili při tom o tom problému.
A co mě nejvíce udivilo, něco, co jsem vůbec nečekal, bylo to zaujetí a hněv, který tu byl mezi všemi, se kterými jsme se po cestě bavili.
Našel jsem průzkum, podle kterého 96 % Američanů věří, že je nutné omezit vliv peněz na politiku.
Politici a vědátoři teď říkají, že není nic, co by se s tím dalo udělat, Američany to nezajímá, ale to má svůj důvod: 91 % Američanů se domnívá, že se s tímto problémem nedá nic dělat.
A je to ten rozdíl mezi 96 a 91 %, který vysvětluje naši rezignaci na politiku.
Chci říct, nakonec, 96 % z nás si přeje, abychom létali jako Superman, ale protože při nejmenším 91 % z nás věří, že nemůžeme, tak neskáčeme z vysokých budov pokaždé když máme nutkání.
Je tomu tak, protože přijímáme svá omezení a stejně tak je to s touto reformou.
Ale když dáte lidem naději, začnete tím rozmrazovat ten totální pocit bezmocnosti.
Jak říkal Harvey Milk, pokud jim dáte naději, dáte jim šanci, způsob jakým myslet na to, že tato změna je možná.
Naděje.
A naděje je tou jednou věcí, ve které jsme my, Aaronovi přátelé, u něj selhali, protože jsme ho nechali ztratit ten pocit naděje.
Já toho kluka miloval jako svého syna.
Ale zklamali jsme ho.
A já miluji svou zemi, a tu já zklamat nehodlám.
Nezklamu ji.
Tento pocit naděje si musíme udržet, a pro něj musíme bojovat, bez ohledu na to, jak nemožná se tahle bitva může zdát.
Co následuje?
Inu, začali jsme s tímto pochodem dvou set lidí a příští rok nás bude 1000, na různých cestách během toho lednového pochodu, a setkáme se v Concordu, abychom tuhle věc oslavili, a pak v roce 2016, před primárkama, tady bude 10 000 lidí pochodovat v tomto státě, a setkají se v Concordu, aby tuto věc oslavili.
A jak jsme pochodovali, lidé ve všech koutech země se nás začali ptát: "Můžeme udělat to stejné i u nás?"
Proto jsme spustili platformu G.D.Walkers, tedy Chodci Babči D, a Chodci Babči D po celé zemi budou pochodovat pro tuto reformu.
Číslo 1. Číslo 2, na tomto pochodu, jeden ze zakladatelů Thunderclap, David Cascino, byl s námi a řekl: "No, s čím můžeme pomoct?"
A tak rozvinuli platformu, kterou ohlašují dnes, která nám dovoluje dát voliče dohromady, všechny, kdo jsou angažovaní v této myšlence reformy.
Ať už jste v New Hampshire nebo mimo New Hampshire, můžete se zapsat a informovat se, jaký je postoj kandidátů k tomuto problému, tak abyste věděli, koho volit do funkce, která tuto možnost učiní reálnou.
A konečně číslo 3, to nejtěžší.
Žijeme v době Super PAC.
Společnost Merriam včera oznámila, že slovník Merriam-Webster bude obsahovat Super PAC jako slovo.
Je to oficiální slovo ve slovníku.
Takže 1. května, známého jako May Day, zkusíme experiment.
Zkusíme spustit něco, co považujeme za Super PAC, který má zrušit všechny Super PACy.
A jak to má fungovat?
Po celý poslední rok jsme pracovali s analytiky a politickými experty, abychom spočítali, kolik by stálo vyhrát dost hlasů v Kongresu Spojených států, abychom tuto reformu umožnili.
Jaké je to číslo? Půl miliardy?
Miliarda? O kolik jde?
Ať už je to číslo jakékoli, chceme začít vybírat peníze. Jako na HitHitu. Ten nelze využít k politickým účelům, ale stejně, chceme nějak vybírat peníze, aby to byla první kampaň odspodu, ve které budou lidé přispívat malými příspěvky v závislosti na dosažení velmi ambiciózních cílů, a když bude těchto cílů dosaženo, obrátíme se na velké přispěvatele ve snaze přesvědčit je k přispění, abychom umožnili řídit takový zvláštní Super PAC nezbytný k tomu, abychom vyhráli, abychom změnili způsob, jakým peníze ovlivňují politiku. Takže 8. listopadu, o kterém jsem zjistil, že je to den, kdy by Aaronovi bylo 30 let, 8. listopadu, oslavíme 218 reprezentantů ve Sněmovně a 60 senátorů v Senátu Spojených Států, kteří budou angažování této myšlence podstatné reformy.
Minulou noc jsme slyšeli o přáních.
Tady je jedno mé přání.
1. května může i jeden.
Ideály jednoho kluka mohou spojit jeden národ za jednou důležitou myšlenkou, že my jsme lidé, my jsme ti lidé, kterým byla slíbena vláda, vláda, která měla být závislá jen na lidech, lidu, o kterém nám Madison řekl, že v něm bohatý neznamená víc než chudý.
1. května může i jeden.
A pak se můžete i vy připojit k tomuto hnutí, ne protože jste politik, ne protože jste expert, ne protože je to váš obor, ale protože pokud jste, tak jste občan.
Aaron se zeptal mě.
A já se teď ptám vás.
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
Svět z vás dělá někoho kým nejste. Ale vy uvnitř víte, co jste zač. A to přínáší spalující otázku: Jak se tím stanete?
Možná jsem v tomhle jedinečná, ale rozhodně nejsem jediná, nejsem v tom zdaleka sama.
Když jsem se stala modelkou, cítila jsem, že jsem konečně dosáhla snu, po kterém jsem toužila již od dětství.
Můj zevnějšek konečně odpovídal mé vnitřní pravdě, mému vnitřnímu já.
Z komplikovaných důvodů, ke kterým se dostanu později, jsem si při pohledu na tuto fotografii říkala: "Geeno, zvládla si to, dokázala si to, byla jsi zrozena."
Ale minulý říjen jsem si uvědomila, že jsem teprve na začátku.
Všichni z nás jsou zaškatulkováni rodinami, vírou, společností, naší současností, dokonce našimi vlastními těly.
Někteří lidé mají kuráž osvobodit se, neakceptovat omezení přicházející s barvou jejich kůže nebo přesvědčeními lidí kolem nich.
Takoví lidé jsou vždy hrozbou statusu quo, všeho co je považováno za přijatelné.
V mém případě, posledních devět let někteří z mých sousedů, někteří z mých přátel, kolegů, dokonce i můj agent, nevěděli o mé minulosti.
Myslím, že v záhadných příbězích se tomu říká 'odhalení'.
Tady je to moje.
Při narození jsem byla označena za kluka na základě vzhledu mých pohlavních orgánů.
Pamatuji si, že když mi bylo pět let chodila jsem kolem domu na Filipínách věčně s tričkem na hlavě.
A moje máma se mě zeptala, "Proč vždycky nosíš na hlavě to tričko?"
Řekla jsem, "Mami, to jsou moje vlasy.
Jsem holka." Už tenkrát jsem věděla jak sama sebe označit.
Pohlaví bylo vždy považováno za fakt, který je nezměnitělný, ale dnes víme, že je ve skutečnosti proměnlivé, komplexní a záhadné.
Kvůli úspěchům jsem nikdy neměla odvahu sdílet svůj příběh - ne z důvodu, že bych si myslela, že to co jsem není v pořádku, ale kvůli tomu jak se svět chová k těm z nás, kteří se chtějí osvobodit.
Každý den jsem ráda, že jsem žena.
Mám mámu, tátu a rodinu, kteří mě berou takovou jaká jsem.
Mnozí takové štěstí nemají.
V asijské kultuře je dlouhá tradice, která oslavuje proměnlivé záhady pohlaví.
Existuje buddhistická bohyně soucitu.
Nebo hinduistická bohyně Hijra.
Když mi bylo osm let, byla jsem na slavnostech na Filipínách oslavovat tyto záhady.
Byla jsem pod pódiem, a pamatuju jsi, že se přímo přede mnou objevila krásná žena a pamatuji si, že v v ten moment se ve mě něco ozvalo: To je ten typ ženy, kterou bych chtěla být.
Takže když mi bylo patnáct a stále jsem se oblékala jako kluk, poznala jsem ženu jménem T. L.
Je manažerka souteží krásy transsexuálů.
Tu noc se mě zeptala, "Jak to, že se nehlásíš do soutěže krásy?"
Přesvědčila mě, že když se přihlásím, pokryje můj registrační poplatek a oděvy. V tu noc sem vyhrála přehlídku v plavkách a v dlouhé róbě a umístila se celkově jako druhá z řady kolem 40 kandidátek.
Ten moment změnil můj život.
Náhle jsem byla uvedena do světa soutěží krásy.
Moc lidí nemůže říct, že jejich první práce byla transsexuální královna krásy, ale já to beru.
Od patnácti do sedmnácti jsem se zapojovala od nejprestižnější soutěže krásy až po soutěž, která byla doslova na korbě náklaďáku nebo na chodníku vedle rýžového pole. A když prší - a že na Filipínách prší hodně - organizátoři soutěží je musí přesunout do něčího domu.
Také jsem zažila dobrotu cizích lidí, především, když jsme cestovali do odlehlých provincíí Filipín.
Ale především jsem v té komunitě potkala některé z mých nejlepších přátel.
V roce 2001 mi zavolala matka, která se přestěhovala do San Francisca a řekla mi, že prošla má žádost o zelenou kartu a mohu se přestěhovat do Spojených států.
Bránila jsem se tomu.
Říkala jsem mámě, "Mami, já si to tu užívám."
Jsem tu s přáteli, miluju cestování, svůj status královny krásy."
Ale potom mi po dvou týdnech zavolala a řekla, "Víš o tom, že když se přestěhuješ do Spojených států mohla by sis změnit jméno a pohlaví v dokladech?"
To je vše, co jsem potřebovala slyšet.
Máma mi také řekla, ať své jméno píšu s dvěma 'E'.
Také se mnou byla, když jsem šla v Thajsku na operaci ve svých devatenácti letech.
Je zajímavé, že ve venkovských městech v Thajsku provádí jedny z nejprestižnějších, nejbezpečnějších a nejsofistikovanějších operací.
V tu dobu jste ve Spojených státech museli mít za sebou operaci, abyste si mohli změnit pohlaví v dokladech.
V roce 2001 jsem se přestěhovala do San Francisca a pamatuji si, že jsem se dívala na svůj řidičský průkaz vydaný v Kalifornii na jméno Geena s označením pohlaví 'Female' (žena).
Byl to neuvěřitelný okamžik.
Pro některé lidi je občanský průkaz povolením řídit nebo si dát alkohol, ale pro mě to znamenalo povolení žít a cítit se důstojně.
Náhle se všechny mé obavy zmenšily.
Cítila jsem, že mohu dosáhnout svého snu a přestěhovat se do New Yorku, abych se stala modelkou.
Mnoho lidí takové štěstí nemá.
Vzpomínám na ženu jménem Ayla Nettles.
Je z New Yorku a je to mladá žena, která odvážně žila podle své pravdy, ale nenávist jí vzala život.
Pro většinu lidí z mé komunity je toto realita se kterou se během života potýkáme.
Podle statistik jsou naše sebevražedné tendence 9 krát vyšší než tomu je u zbytku populace.
20. listopadu máme celosvětovou vigilii na 'Den památky transsexuálů'.
Nyní jsem tady, protože je za námi dlouhá historie plná lidí, kteří bojovali a postavili se nespravedlnosti.
Tohle je Marsha P. Johnsonová a Sylvia Riverová.
Dnes, v tento okamžik, se odehrává mé pravé přiznání.
Už jsem dál nemohla žít se svou pravdou jen před sebou a sama.
Chci udělat co jen mohu pro ostatní, aby mohli žít svou pravdu bez hanby a strachu.
Jsem tady, vystavená na očích, aby jednoho dne už nebyla potřeba dodržovat vigilii 20. listopadu.
Má nejvnitřnější pravda mi dovolila akceptovat samu sebe jaká jsem.
Můžete to akceptovat i vy?
Mnohokrát děkuji.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk) Kathryn Schulzová: Geeno, mám ještě jednu krátkou otázku.
Zajímalo by mě, co vzkážeš především rodičům, ale i přátelům, rodinám, komukoli, kdo má kolem sebe dítě či dospělého, který se s obtížemi potýká nebo se necítí dobře s pohlavím, které jim je přiřazeno. Co bys mohla říct rodině takového člověka, aby jsi jim pomohla stát se lepšími, starostlivějšími a hodnějšími členy rodiny?
Geena Rocerová: Jistě.
Zaprvé, já osobně mám štěstí. Podpora, především od mámy a mé rodiny je v zásadě moc silná.
Pokaždé, když jsem vyučovala mladé transsexuální ženy, radila jsem jim, a když mi někdy zavolaly a řekly, že je rodiče nedokážou akceptovat, zvedla jsem telefon a zavolala mámě, kterou jsem požádala: "Mami, můžeš zavolat téhle ženě?"
A něky to pomůže, někdy ne, takže — Ale identita pohlaví je jádrem našeho bytí, že ano?
Neboli, všem nám je přiděleno při narození pohlaví, takže se snažím vést debatu na téma, že se někdy přidělené pohlaví neslučuje s lidskými pocity, že by měl být dát prostor lidem, aby identifikovali sami sebe. A to je rozhovor, který bychom měli vést s rodiči i s kolegy.
Hnutí transsexuálů je ve svých začátcích v porovnání s hnutím homosexuálů.
Pořád musíme odvést ještě hodně práce.
Musí existovat pochopení.
Měl by existovat prostor pro zvídavost, kladení otázek. A já doufám, že vy všichni budete mými spojenci.
KS: Díky. To bylo hezké. GR: Děkuji vám.
(Potlesk)
Když se podíváte na nebe, uvidíte hvězdy, a když se podíváte dále, uvidíte více hvězd, a dále, galaxie a více galaxií.
Ale pokud budete pokračovat hlouběji, nakonec po dlouhou chvíli neuvidíte nic, a teprve poté konečně uvidíte slabý, slábnoucí dosvit, a to je dosvit velkého třesku.
Velký třesk byla éra na počátku vesmíru, kde vše, co vidíme na noční obloze bylo soustředěno v neuvěřitelně malé, neuvěřitelně horké a rotující mase, a z ní se vytvořilo vše, co vidíme.
My jsme se pustili do mapování tohoto dosvitu s velkou přesností, a když říkám my, myslím lidi, kteří nejsou já.
Mapujeme tento dosvit s nesmírnou přesností, a jedno z šokujících zjištění je, že je téměř zcela rovnoměrný.
14 bilionů světelných let tamtím směrem a 14 bilionů světelných let opačným směrem, všude má stejnou teplotu.
Tedy je to 14 bilionů let od velkého třesku a tak je ten dosvit slabý a chladný.
Má teď 2,7 stupňů.
Není to tedy přesně 2,7 stupňů.
Je to 2,7 stupňů tak v 10 případech z milionu.
Tady je trošku teplejší, támhle zase trošku chladnější, ale co je neuvěřitelně důležité, protože tam, kde byl teplejší, tam bylo také více hmoty, a kde bylo více hmoty, tam jsou galaxie a klastry galaxií, a super klastry a všechny struktury, které vidíme ve vesmíru.
A ty malé nesourodosti 20 částí na milion ty byly vytvořeny kvantovými vlnami v raném vesmíru, a roztáhly se napříč celým kosmem.
To je neobyčejné, a to ještě není ten pondělní objev; ten je ještě lepší.
Tak co objevili v pondělí: Představte si, že uchopíte zvon, a do toho zvonu udeříte kladivem.
Co se stane?
Zvoní. Pokud počkáte, tak zvonění bude postupně slábnout a slábnout, až jej už neuslyšíte.
Mladý vesmír byl neuvěřitelně hustý, jako kov, jen mnohem hustější, a kdybychom do něj udeřili, tak bude zvonit, jen, to zvonění by představovalo strukturu časoprostoru samotnou, a kladivo by bylo kvantová mechanika.
Pondělní objev je důkazem zvonění časoprostoru mladého vesmíru, tomu, čemu říkáme gravitační vlny z tohoto základního období, a zde je, jak to objevili.
Tyto vlny již dávno zeslábly.
Pokud půjdete na procházku, už se nekroutíte.
Gravitační vlny ve struktuře vesmíru jsou již zcela neviditelné z mnoha různých důvodů.
Ale dříve, když se vesmír utvářel, poslední dosvity, gravitační vlny vložily malé uzlíky do struktury světla, které vidíme.
Takže díváním se hlouběji a hlouběji do nočního nebe, v reálu tito chlapíci strávili tři roky na jižním pólu koukáním skrze nejstudenější, nejčistší vzduch jaký mohli nalézt, hluboko do noční oblohy a studovali tento svit a hledali ty nejslabější uzlíky, které jsou symbolem, signálem, gravitačních vln, zvonění mladého vesmíru.
A v pondělí oznámili, že je objevili.
A věc, která je pro mně na tom tak úžasná je, že úžasné není jen to zvonění.
Ta opravdu fantastická věc je, tady důvod, proč jsem dnes tady, že nám to říká něco nového, podstatného o mladém vesmíru.
Říká nám to, že my a vše, co kolem sebe vidíme, je v podstatě jedna velká bublina - a to je myšlenka rozpínání se - jedna velká bublina, obklopená něčím jiným.
Toto není zcela jasný důkaz rozpínání vesmíru, ale cokoli, co tímto jevem není, bude vypadat stejně.
Je to teorie, myšlenka, která je tady už nějakou dobu, ale nemysleli jsme si, že ji uvidíme.
Z dobrých důvodů jsme si mysleli, že nespatříme stoprocentní důkaz, a on je tady!
Ale ta skutečně šílená myšlenka je, že naše bublina je jen jednou z mnoha mnohem většího, vířícího hrnce vesmírné hmoty.
Nikdy neuvidíme hmotu venku, ale odchodem na jižní pól a strávením tří let studováním detailní struktury nočního nebe můžeme zjistit, že jsme možná ve vesmíru, který vypadá asi nějak takto.
A to je to, co mně ohromuje.
Děkuji Vám.
(potlesk)
Chris Anderson: Tohle interview je trošku jiné.
Protože obrázek vydá za tisíc slov, poprosil jsem se Billa a Melindu, aby vyhrabali ze svého archívu nějaké obrázky, které by nám pomohly vysvětlit pár věcí, které učinili a udělat to tedy tímto způsobem.
Takže začneme tady.
Melindo, kdy a kde je to a kdo je ten atraktivní muž vedle tebe?
Melinda Gates: S těmi velkými brýlemi, že?
Tohle je v Africe, byl to náš úplně první výlet, a poprvé, co jsme oba byli v Africe na podzim roku 1993.
Byli jsme už zasnoubení.
Vzali jsme se o pár měsíců později a během tohoto výletu jsme opravdu chtěli vidět zvířata a savanu.
Bylo to úžasné. Bill neměl nikdy tak dlouhou dovolenou z práce.
Ale co nás opravdu dojalo, byli ti lidé a extrémní chudoba.
Začali jsme si klást otázky.
Musí to tak být?
Na konci našeho výletu jsme jeli do Zanzibaru a procházeli jsme se po pláži, což jsme dělali často, když jsme spolu chodili.
A během této doby už jsme se bavili o tom, že peníze, které jsme měli z Microsoftu, budou darovány zpátky společnosti. Ale bylo to až během té procházky na pláži kdy jsme se začali bavit o tom, co s nimi uděláme a jak to uděláme.
CA: Takže vzhledem k tomu, že tato dovolená vedla ke vzniku největší soukromé nadace na světě je to docela drahá dovolená. (Smích) MG: Asi ano. Užili jsme si to.
CA: Kdo z vás byl ten hlavní iniciátor, nebo to bylo nastejno?
Bill Gates: Myslím, že jsme byli nadšení, že nastane fáze v našich životech, kdy budeme pracovat spolu a přijdeme na to, jak ty peníze vrátit společnosti.
V téhle fázi jsme se bavili o těch nejchudších a zda-li bychom na ně mohli mít nějaký dopad.
Existují věci, které je potřeba udělat?
Hodně jsme toho nevěděli.
Naše naivita byla neuvěřitelná, když se na to dívám zpátky.
Ale měli jsme dávku nadšení, že tohle bude ta fáze, že "po Microsoftu" se budeme věnovat filantropii.
MG: Fáze, o které si Bill myslel, že přijde až mu bude 60. A zatím mu 60 není, takže některé věci se mění v průběhu času.
CA: Takže tam to začalo, ale pak se věci zrychlily.
To se odehrálo v roce 1993 a až v roce 1997 byla založena ta nadace.
MA: V roce 1997 jsme četli článek o průjmových onemocněních, které zabíjí tolik dětí po celém světě a pořád jsme si říkali: "To není možné.
V USA si prostě zajdete do lékárny."
A začali jsme oslovovat vědce, začali jsme se učit o populaci, o očkování, o tom, co funguje a co selhalo a v té době jsme se opravdu rozjeli. To bylo na konci roku 1998, 1999.
CA: Takže jste měli k dispozici spoustu peněz a svět plný různých problémů.
Jak jste se, proboha, rozhodli, na co se zaměřit?
BG: Rozhodli jsme se, že vybereme dvě věci s největší mírou nespravedlnosti na světě. Zaměřili jsme se na děti, ktéré umírají, které nemají dostatek výživy k vývoji, a na země, které byly opravdu v pasti, protože s takovou úmrtností a s tolika dětmi v rodinách zažívali obrovský nárůst populace a ty děti byly tak nemocné, že nemohly být v podstatě vzdělávány a postavit se na vlastní nohy.
Takže to byla naše globální agenda a pak ve Spojených Státech, oba jsme měli úžasné vzdělání a uvědomili jsme si, že způsob, jakým mohou Spojené Státy
dostát svému slibu ve formě rovných příležitostí, je mít výborný vzdělávací systém a čím více jsme o tom věděli, tím více jsme si uvědomovali, že tento slib neplníme.
Takže jsme si vybrali tyto dvě věci a všechno, co nadace dělá, je zaměřeno zde.
CA: Oba jsem vás požádal, abyste vybrali obrázek, který máte rádi a který znázorňuje vaši práci a Melindo, tohle jsi vybrala ty.
O co se jedná?
MG: Jedna z věcí, které ráda dělám, když cestuju je že jdu do venkovských oblastí a mluvím se ženami, ať už je to v Bangladéší, Indii, nebo v zemích v Africe a jdu za nimi jako bezejmenná západní žena.
Neříkám jim, kdo jsem. Obyčejné šortky.
A pořád jsem slýchávala od žen, stále a stále dokola, čím víc jsem cestovala: "Chtěl bych dostat tuhle injekci."
Mluvila jsem s nimi o dětském očkování a ono stočili rozhovor na: "Ale co s tou injekcí, kterou dostanu já?"
což je injekce, která se jmenuje Depo-Provera, což je antikoncepční prostředek.
A když jsem se vrátila, mluvila jsem s celosvětovými experty a oni říkali: "Ale ne, antikoncepce je dostatek v rozvojových zemích."
Museli byste hrabat hlouběji ve zprávách, ale náš tým za mnou přišel s tímto, což ukazuje, že nejžádanější věc, kterou ženy v Africe chtějí používat, je na skladě nedostupná více než 200 dní v roce. Což vysvětluje, proč mi ženy říkaly: "Šla jsem 10 kilometrů na kliniku, bez toho, aby to můj muž věděl a nic tam nebylo. "
Kondomy byly v Africe k dostání díky práci proti AIDS, kterou Spojené Státy
a ostatní podpořily.
Ale ženy vám stále znova a znova řeknou: "Nemůžu mému manželovi vnutit kondom.
Buď tím naznačuji, že AIDS má on nebo já, ale potřebuji antikoncepci, protože pak dokážu ovlivnit narození mých dětí a mohu je nakrmit a mít šanci na jejich vzdělávání.
CA: Melindo, ty jsi katolička a často býváš zapletena do sporů ohledně této problematiky a do otázky ohledně potratů a to na obou stranách.
Jak to dokážeš řídit?
MG: Myslím si, že je opravdu důležité, že jsme se společnost jako celek stáhli od antikoncepce.
Věděli jsme, že 210 miliónů žen si žádalo přístup k antikoncepci, dokonce k antikoncepci, kterou máme tady ve Spojených Státech a neposkytovali jsme ji z důvodu politické kontroverze v této zemi a to mi přijde jako zločin a stále jsem se snažila najít někoho, kdo by to zvedl zpět na celosvětovou úroveň až jsem si nakonec uvědomila, že to musím udělat sama.
A i přesto, že jsem katolička, věřím v antikoncepci, stejně tak jako většina katolických žen ve Spojených Státech, které se hlásí k užívání antikoncepce a nedovolím, aby kontroverze byla to, co nás drží zpátky.
Dříve jsme měli shodu ve Spojených Státech ohledně antikoncepce a tak jsme opět dosáhli celosvětové shody a vybrali jsme 2,6 mld. dolarů přesně na tuto problematiku pro ženy.
(Potlesk) CA: Bille, to je tvůj graf.
O co jde? BG: No, můj graf má na sobě čísla.
(Smích) Mám moc rád ten graf.
Tohle je počet dětí, které každoročně zemřou dříve než ve věku pěti let.
A co zde lze vyčíst je ohromný úspěch, který ale není moc známý, v tom, že jsme dosáhli úžasného pokroku.
Dostali jsme se z 20 miliónů, krátce po tom, co jsem se narodil, až na 6 miliónů k dnešnímu dni.
Takže toto je příběh z větší části o očkování.
Neštovice zabíjely pár miliónů dětí ročně.
Toto jsme se zbavili, takže to kleslo na nulu.
Spalničky zabíjely pár miliónů ročně.
To kleslo na několik set tisíc.
Takže toto je graf, ve kterém chceme, aby ta čísla pokračovala a bude možné, díky vědě a novým vakcínám, tyto vakcíny dostat až k dětem.
Můžeme dokonce tento proces urychlit.
V posledním desetiletí toto číslo klesalo rychleji, než kdykoliv v historii a tak jednoduše miluji fakt, že můžeme říct, že pokud vyvineme nové vakcíny, pokud je tam dokážeme dopravit, pokud využijeme naše nejnovější znalosti těchto věcí a zvládneme dodávku, že můžeme způsobit zázrak.
CA: Ty sis to spočítal a domnívám se, že doslova tisíce dětských životů je zachráněno každý den, v porovnání s minulým rokem.
Není to nahlášeno.
Letecká nehoda s 200 a více mrtvými je mnohem, mnohem větší událost než tohle.
Nepřivádí tě to k šílenství?
BG: Jo, protože se o tom moc nemluví.
Je to dítě, jedno dítě za druhým.
Devadesát osm procent nemá nic společného s přírodními katastrofami a přece, dobročinnost lidí, když vidí přírodní katastrofu, je úžasná.
Je neuvěřitelné, jak lidé přemýšlí, to jsem mohl být já a peníze tečou.
Tyto příčiny jsou tak trochu neviditelné.
Teď když Rozvojové cíle tisíciletí a další věci se tam začínají dostávat, pozorujeme nárůst ve štědrosti, takže cílem je dostat tohle číslo pod milion, což by mělo být možné ještě během našeho života.
CA: Možná bylo potřeba někoho, koho vzrušují čísla a grafy a ne jen velká, smutná tvář, aby se zapojil.
Ty jsi to použil letos ve svém dopisu, ve kterém jsi použil v podstatě stejný argument, že pomoc, navzdory zažitému názoru, že pomoc je k ničemu a porouchaná, je vlastně velmi efektivní.
BG: Lidé si uvědomují, že určitá pomoc byla dobře míněná a nedopadla dobře.
Dokonce některé kapitálové investice měly dobrý úmysl a nedopadly dobře.
Ale neměli bychom říkat, že kvůli tomu, že některé věci se nevydařily, tak to nemá smysl.
Měli bychom si uvědomit, co bylo naším cílem?
Jak se snažíme pozdvihnout výživu, přežití a gramotnost, aby se tyto země dokázaly o sebe postarat a říct si wow, tohle jde dobře a poučit se.
Můžeme pomáhat lépe.
Není to všelék.
Myslím si, že můžeme pomoct více než investicemi a to včetně velkých zásahů jako tento.
CA: Převládající názor je, že je pro manžele velmi těžké spolu pracovat.
Jak se vám to podařilo?
MG: Slyšela jsem hodně žen říkat: "Vážně bych s manželem nemohla pracovat.
To by prostě nefungovalo."
Ale my si to užíváme a ne- Tato nadace je pro nás oba sjednocení na její nepřetržité cestě učení a moc spolu necestujeme kvůli nadaci, tak jako jsme cestovali když Bill pracoval v Microsoftu.
Spíše cestujeme odděleně, ale vím, že když se vrátím domů, Billa bude zajímat co jsem se dověděla, ať už je to něco o ženách a dívkách, nebo něco nového o dodávkách vakcín, nebo o člověku, který je velkým vůdcem.
Bude poslouchat a bude ho to velmi zajímat.
A ví, že když on přijde domů, a chce mluvit o přednášce, kterou měl, nebo o datech nebo o tom, co se dozvěděl, tak mě to velmi zajímá a myslím, že máme vážně spolupracující vztah.
Ale určitě spolu nejsme pořád, to je jasné.
(Smích) CA: Ale teď jste spolu a my jsme velmi rádi, že jste spolu.
Melindo, dříve jsi v podstatě řídila celou tu věc.
Asi před šesti lety Bill se přidal na plný úvazek, odešel z Microsoftu a nastoupil na plný úvazek.
Muselo být těžké se tomu přizpůsobit, ne?
MG: Ano, dokonce si myslím, že pro zaměstnance nadace byl příchod Billa více úzkostlivý než byl pro mě.
Dokonce jsem se na to velmi těšila.
Bill se rozhodl ještě dřív, než to bylo v r. 2006 ohlášeno a bylo to opravdu jeho rozhodnutí, ale bylo to zase na dovolené, když jsme se procházeli po pláži a on nad tím začal uvažovat.
A přišlo mi vzrušující, že by Bill obětoval svůj mozek a srdce řešení těchto obrovských globálních problémů, těchto nerovností a to mi přišlo vzrušující.
Ano, zaměstnanci nadace z toho měli trému.
(Potlesk) CA: To je skvělé.
MG: Ale to zmizelo během tří měsíců, jakmile tam byl.
BG: Včetně některých zaměstnanců.
MG: To jsem řekla, pro změstanance to zmizelo po třech měsících, co jsi tam byl.
BG: Ne, jenom žertuju. MG: Aha, zaměstnanci ale nezmizeli.
BG: Pár ano, ale- (Smích) CA: A o čem se tak hádáte?
Neděle, 11 hodin, nejste v práci, co se naskytne? O čem se hádáte?
BG: Protože jsme to vybudovali společně už od začátku, je to skvělá spolupráce.
Zažil jsem to s Paulem Allenem v počátcích Microsoftu.
Zažil jsem to se Stevem Ballmerem, když se Microsoft rozrostl, a teď je Melinda, silnějším, rovnějším způsobem, ten partner, takže hodně mluvíme o věcech, kterým bychom se měli více věnovat a které skupiny fungují dobře.
Má hodně pochopení.
Hodně se baví se zaměstnanci.
Každý máme vlastní cestu.
Je hodně prostoru pro spolupráci.
Nenapadá mě nic, kdy jeden z nás měl velmi silný názor o nějaké konkrétní věci.
CA: A co ty, Melindo? Tebe napadá? (Smích) Nikdy nevíte.
MG: No, tak jde o tohle.
Vidíme věci z různých úhlů a myslím si, že je to dobře.
Bill vidí velká data a řekne: "Chci jednat na základě těchto celosvětových statistik."
Já na to jdu z intuice.
Setkávám se s hodně lidmi a Bill mě naučil to uchopit a podívat se na data a říct, jestli sedí a myslím, že já jsem ho naučila podívat se na data a potkat se s těmi lidmi a pochopit, jestli opravdu dokážeme dodat tu vakcínu.
dokážete přemluvit ženu, aby přijala kapky proti obrně, které dostává její dítě?
Protože podání je stejně tak důležité jako věda.
Takže si myslím, že jsme se časem přiklonili ke stanovisku toho druhého a upřímně si myslím, že naše práce je díky tomu lepší.
CA: Takže ve vakcínách a obrně a tak dále jste měli úžasné výsledky.
Ale co neúspěchy?
Můžete říct něco o neúspěších a něco o tom, co jste se z nich naučili?
BG: Ano, naštěstí si můžeme dovolit pár neúspěchů, protože jsme je určitě zažili.
Zaměřujeme se hodně na práci s vakcínami a léky, takže víme, že budeme mít různé neúspěchy.
Takže například, čemu se dostalo hodně publicity, byly žádosti o lepší kondom.
Měli jsme stovky nápadů.
Možná pár z nich bude fungovat.
Byli jsme hodně naivní, aspoň já jsem byl, ohledně léku proti černé horečce v Indii, o kterém jsem si myslel, jakmile jsme ho měli, že můžeme tuto nemoc vyhladit.
Jak se ukázalo, bylo potřeba injekce každý den po dobu deseti dní.
Trvalo to o tři roky déle, než jsme mysleli a pak nebyla žádná možnost, jak to tam dostat.
Naštěstí jsme zjistili, že pokud vyhubíme písečné mouchy, mohlo by se nám to povést, ale strávili jsme pět let, pět promarněných let a asi 60 miliónů na cestě, která měla nakonec velmi omezené využití.
CA: Utrácíte snad miliardu dolarů ročně na vzdělání, nebo tak podobně.
Ten příběh za tím je docela dlouhý a složitý.
Jsou nějaké neúspěchy, které byste mohli zmínit?
MG: Řekla bych, že obrovské ponaučení z té počáteční práce je, že malé školy jsou tím řešením a malé školy určitě pomáhají.
Snižují míru odpadlíků.
Takové školy mají menší míru násilí a zločinnosti.
Ale co jsme se naučili je a co se ukázalo jako základním klíčem úspěchu je dobrý učitel, který vede třídu.
Pokud nemáte dobrého učitele, který zastupuje třídu, je jedno, jak velká nebo malá je ta budova, ale nezměníte, jestli ten student bude připravený na vysokou nebo ne.
(Potlesk) CA: Melindo, to jsi ty a vaše nejstarší dcera, Jenn.
A bylo to pořízeno před třemi týdny, třemi nebo čtyřmi týdny.
Kde to bylo? MG: Byly jsme v Tanzánii.
Jenn už byla v Tanzánii.
Všechny naše děti vlastně už byly několikrát v Africe.
A rozhodli jsme se udělat něco trochu jinak, rozhodli jsme se strávit dvě noci a tři dny s rodinou.
Anna a Sanare jsou rodiče.
Pozvali nás do jejich boma.
Vlastně ta koza už tam byla, žila v jedné chýši v jejich osadě, když jsme tam přišli.
A žili jsme s jejich rodinou a opravdu, opravdu jsme se naučili jak vypadá život na venkově Tanzánie.
A rozdíl mezi návštěvou na půl dne nebo tři čtvtě dne a tím, zůstat přes noc byl ohromný a dovolte mi uvést jeden příklad.
Měli šest dětí a když jsem mluvila s Annou v kuchyni, vařili jsme asi pět hodin v jejich kuchyni v chatrči a zatímco jsme spolu mluvily, dopodrobna plánovala s jejím manželem narození jejich dětí.
Byl to velmi milující vztah.
To byl Masajským válečník a jeho žena, ale rozhodli se, že se vezmou a očividně měli vztah plný lásky a respektu.
Jejich děti, jejich šest dětí, ty dvě uprostřed jsou dvojčata, 13 let, chlapec a dívka jménem Grace.
A když jsme šli štípat dříví, a dělat všechny ty věci, které dělala Grace a její matka, Grace nebyla dítě, ale dospívající, ale nebyla dospělá.
Byly velmi, velmi stydlivá.
A chtěla se pořád bavit se mnou a Jenn.
Snažily jsme se jí oslovovat, ale hodně se styděla.
Ale v noci, když se zhasla všechna světla na venkově Tanzánie a té noci nesvítil měsíc, byla to první noc, žádné hvězdy, a Jenn vyšla ze své chatrče se svou čelovkou, Grace šla okamžitě, se svým překladačem, za Jenn a řekla: "Až odjedeš domů, můžu dostat tvoji čelovku, abych mohla v noci studovat?"
CA: Wow.
MG: A její otec mi řekl, jaký měl strach, protože na rozdíl od jejich syna, který složil zkoušky pro druhý stupeň, kvůli jejím povinnostem se jí tak nedařilo a ještě nechodila do vládní školy.
Řekl: "Nevím, jak zaplatím za její vzdělání.
Nemůžu si dovolit soukromou školu a možná zůstane na téhle farmě jako moje žena."
Takže si uvědomují rozdíl, jaký může mít vzdělání a to obrovským způsobem.
CA: Tohle je další obrázek tebe a vašich dalších dvou dětí, Roryho a Phoebe, spolu s Paulem Farmerem.
Výchova tří dětí v nejbohatší rodině na světě zní jako sociální experiment poněkud bez předobrazu.
Jak se vám to podařilo?
Jaký je váš přístup?
BG: No, řekl bych že celkově naše děti dostanou skvělé vzdělání, ale musíme se ujistit, že chápou své vlastní schopnosti a kam se vydají a co udělají a naše filozofie je mít s nimi jasný vztah - většina peněz jde na nadaci - a pomoct jim najít něco, co by je mohlo zajímat.
Chceme najít rovnováhu, ve které mají svobodu dělat cokoliv, ale aby neměli tolik peněz, že by nemuseli dělat nic.
A zatím jsou vcelku pilní, nadšení vydat se vlastním směrem.
CA: Očividně střežíte jejich soukromí, z jasných důvodů.
Zajímalo by mě, proč jste mi dovolili ukázat tento obrázek tady na TEDu.
MG: No, je to zajímavé.
Jak stárnou, hodně si uvědomují, že naše rodinné přesvědčení se týká zodpovědnosti, že jsme v neuvěřitelné situaci jen tím, že žijeme ve Spojených Státech a máme dobré vzdělání a máme povinnost něco vrátit tomuto světu.
A tím jak stárnou a my je učíme - je tolik zemí na světě - a říkají: "Chceme, aby lidé věděli, že věříme v to, co děláte, mami a tati, a je v pořádku ukázat nám víc."
Takže máme jejich svolení ukázat tu fotku a myslím si, že Paul Farmer ji pravděpodobně časem umístí někam do své práce.
Ale vážně se hluboce zajímají také o misi nadace.
CA: Máte více než dostatek peněz, navzdory vaším příspěvkům do nadace, abyste z nich všech udělali miliardáře.
Plánujete to pro ně?
BG: Vůbec. Ne. Nebudou mít nic takového.
Musí mít pocit, že jejich vlastní práce je smysluplná a důležitá.
Četli jsme článek ještě dlouho předtím, než jsme se vzali, ve kterém o tom Warren Buffet mluvil, a jsme přesvědčeni, že to není k dobru ani společnosti, ani dětí.
CA: No, když je řeč o Warrenovi Buffetovi, něco úžasného se stalo v roce 2006, kdy nějakým způsobem tvůj jediný soupeř o nejbohatšího člověka v America najednou obrátil a souhlasil s tím darovat 80 procent svého jmění na vaši nadaci.
Jak se to proboha stalo?
Hádám, že existuje dlouhá a krátká verze.
Máme čas na krátkou verzi.
BG: Tak dobrá. Warren byl blízký přítel a chtěl, aby to jeho žena Suzie všechno rozdala.
Bohužel zemřela dříve než on a velmi rád deleguje - (Smích) - a řekl - CA: To tweetněte.
BG: Pokud má někoho, kdo dělá něco dobře, a je ochotný to dělat zadarmo možná to je tak správně. Ale my jsme byli v šoku.
MG: Úplně v šoku. BG: Nikdy jsme to nečekali a bylo to neuvěřitelné.
Umožnilo nám to dramaticky navýšit naše ambice ohledně toho, čeho jsme s nadací schopni dosáhnout.
Polovina zdrojů, kterými disponujeme, pochází z Warrenovy ohromující štědrosti.
CA: Domnívám se, že jste přislíbili, že než skončíte, více než 95 procent vašeho bohatství připadne nadaci.
BG: Ano.
CA: A od počátku tohoto vztahu, je to úžasné - (Potlesk) A v nedávné době, jste se vy a Warren snažili přesvědčit ostatní miliardáře a úspěšné lidi, aby přislíbili snad více než polovinu svého majetku na dobročinnost.
Jak se to daří?
BG: No, máme teď asi 120 lidí, kteří přislíbili svou podporu.
Jedna ze skvělých věcí je, že se sejdeme každý rok a bavíme se, nabíráš zaměstnance, co jim dáváš?
Nesnažíme se to sjednotit.
Krása dobročinnosti je v té ohromné diverzitě.
Lidé na některé věci přispívají.
My si řekneme "Wow."
Ale to je skvělé.
To je úkol dobročinnosti, vybrat různé přístupy i v jedné oblasti, jako vzdělávání.
Potřebujeme více experimentování.
Ale setkat se s těmi lidmi bylo skvělé, sdílet jejich cestu k dobročinnosti, jak zapojili své děti, co dělají jinak a bylo to mnohem úspěšnější, než jsme čekali.
Teď to vypadá, že to bude pořád růst, v následujících letech.
MG: A lidé vidí, že ostatní lidé dosahují pomocí dobročinnosti změny, to jsou lidé, kteří vybudovali vlastní podnikání, podpořili neuvěřitelné nápady svou důmyslností.
Pokud by vložili své nápady a své myšlení do dobročinnosti, mohou změnit svět.
A vidí ostatní, jak se zapojují a říkají: "Wow, to chci taky udělat se svými penězmi."
To je pro mě ta neuvěřitelná věc.
CA: Zdá se mi, že pro některé lidi je opravdu těžké přijít na to, jak aspoň částečně utratit tolik peněz za něco jiného.
Nejspíš i tady máme pár miliardářů a určitě nějaké úspěšné lidi.
Zajímalo by mě, dají se přesvědčit?
Jak je přesvědčujete?
BG: Je to ta nejvíce naplňující věc, kterou jsme kdy udělali, a nemůžete si to vzít s sebou, a pokud to není dobré pro děti, pojďme se sejít a bavit se o tom, co se dá udělat.
Svět je mnohem lepší místo díky filantropům z minulosti a americká tradice, která je nejsilnější, je závidět zbytku světa.
A důvod, proč jsem tak optimistický, je protože si myslím, že dobročinnost bude dále růst a zabývat se věcmi, na kterých vláda neumí pracovat a objevovat je, a poskytne náhled tím správných směrem.
CA: Na světě je hrozná nerovnost, rostoucí nerovnost, která je strukturálním problémem.
Zdá se mi, že kdyby více vašich vrstevníků přijalo ten přístup, který jste zaujali vy, mělo by to dopad jak na ten problém, tak určitě na vnímání toho problému.
Je to připomínka na místě?
BG: Samozřejmě. Pokud vezmete nejbohatším a dáte to nejchudším, je to dobře.
Zkoušíte to vyrovnat a to je správné.
MG: Ale měníte systémy.
V Americe se snažíme změnit systém vzdělávání, aby byl spravedlivý pro všechny a fungoval pro všechny.
A to, pro mě, mění rovnováhu nerovnosti.
BG: To je nejdůležitější.
(Potlesk) CA: No, myslím si, že většina lidí tady v sále a mnoho miliónů po celém světě je uneseno směrem, kterým se vaše životy ubírají, a neuvěřitelnou mírou, jakou měníte budoucnost.
Děkuji vám mnohokrát, že jste přišli na TED a že jste se s námi podělili a za všechno, co děláte.
Co je společným jmenovatelem techniky, umění a vědy?
Zvídavost a touha žasnout. Ponoukají nás prozkoumávat svět, protože spoustu toho, co je kolem nás, nevidíme.
Rád bych se teď s vámi vydal na filmovou výpravu napříč časem i prostorem. A ukázal vám to, co běžně nevidíme. Takové výjevy totiž rozšiřují naše obzory a způsob našeho vnímání. Naše mysl je díky nim otevřenější a rozehrávají cosi v našem nitru.
Pustím vám několik výjevů ze svého 3D IMAX filmu "Tajemství neviditelného světa."
(Hudba) Některé pohyby jsou tak pomalé, že je lidské oko nepostřehne. Zrychlené záběry tak rozšiřují náš pohled na život.
Vidíme, jak vznikají a rostou organismy. Jak se popínavá rostlina sune za sluncem do vyšších pater pralesa.
A když zvětšíme měřítko, zrychlené záběry nám ukáží chod celé planety.
Jako na dlani máme nejen ohromné přírodní děje, ale i neutuchající pohyb lidstva.
Každá čára představuje dopravní letadlo. Když data o leteckém provozu zobrazíme zrychleně, zviditelníme tím každodenní neviditelnou situaci: ohromnou síť letecké dopravy nad Spojenými státy.
Totéž lze udělat s námořní dopravou.
Můžeme vytvořit zrychlený snímek zachycující ekonomiku celého světa v chodu.
A z dat sbíraných desítky let vyvstane celá planeta jako jediný organismus, v jehož žilách cirkulují oceánské proudy a atmosférou proudí oblaka. Ten organismus pulzuje blesky a věnčí ho polární záře.
Tady zrychlené snímání asi dosahuje maxima svých možností. Anatomie Země se všemi životními pochody.
Existují však i pohyby příliš rychlé, než abychom je viděli. I tady nám ovšem pomůže technika.
Opakem zrychlených záběrů je vysokorychlostní snímání.
Dokáže snímat 1000x rychleji, než zvládne postřehnout lidské oko.
Odhalujeme geniální vynálezy přírody, které pak můžeme zkusit napodobit.
Když kolem probzučí vážka, koho by napadlo, že je to nejlepší letec v říši přírody.
Dokáže se vznášet na místě, létat pozpátku i vzhůru nohama.
Když vážce označíme body na křídlech, můžeme znázornit, jak vytváří proudy vzduchu.
Až díky vysokorychlostní kameře jsme odhalili, že vážka každým ze čtyř křídel pohybuje zvlášť.
Může nám to pomoct vytvořit nový typ létajícího robota a probádat důležité, ale těžko dostupné prostory.
Jsme obři. Nepostřehnutelně malé věci nebereme na vědomí.
Elektronový mikroskop dokáže salvami elektronů vytvářet obrazy, které věci až milionkrát zvětšují.
Tohle je motýlí vajíčko.
Po celém našem těle žijí tvorečci jako tento roztoč, který celý život tráví na řasách našich očí nebo tím, že nám v noci leze po pokožce.
Uhodnete, co je tohle?
Kůže žraloka.
Ústa housenky.
Oko mušky octomilky.
Skořápka od vejce.
Blecha.
Jazyk hlemýždě.
Máme za to, že většinu živočišné říše známe, ale miliony drobných živočichů možná na své objevení teprve čekají.
Úchvatná tajemství má i pavouk. Jeho vlákno je pevnější, než by byla při stejné hmotnosti ocel, ale je absolutně pružné.
Teď se vypravíme až do nanosvěta.
Pavoučí vlákno je 100x tenčí než lidský vlas.
Je na něm bakterie a u ní virus, který je 10x menší.
A v tom viru jsou tři řetězce DNA, opět 10x menší.
A na hranici možností nejvýkonnějších mikroskopů vidíme jednotlivé atomy uhlíku.
Výkonné mikroskopy umožňují s atomy manipulovat. Otevírají cestu k báječným možnostem nanosvěta.
Jednou možná budeme s nanotechnikou bojovat proti chorobám nebo čistit ucpané tepny.
Drobní roboti na chemické bázi nám jednou možná budou opravovat DNA.
Stojíme na prahu mimořádných objevů, které vyvěrají z naší touhy odhalovat tajemství života.
Vzduch kolem nás je díky neustálým sprškám kosmického prachu plný mikroskopických zrnek drahokamů ze zaniklých planet a vybuchlých supernov.
Naše životy provází věci, které nevidíme.
Poznání, že je kolem nás tolik neviditelných věcí, navždy mění naše chápání světa. Pohled na dosud nespatřené věci nám odhaluje bohatost vesmíru. A to nás naplňuje úžasem, který nás ponouká dál prozkoumávat to, co máme přímo před nosem.
Co na nás asi ještě čeká a jaké divy ovlivní náš život?
To se teprve uvidí.
(Potlesk) Děkuji.
S mou angličtinou nebudete ničemu rozumět.
Je to pro vás ale dobře, protože si můžete odpočinout po všech těch fantastických lidech.
Musím vám říct, že se necítím právě pohodlně, protože obvykle, v životě, si myslím, že má práce je naprosto zbytečná.
Mám na mysli, že já se cítím zbytečný.
Teď po Carolyn a všech těch dalších lidech se cítím jako lejno.
A nakonec, vlastně ani nevím, proč tu jsem, ale -- jistě znáte tu noční můru, že jste hochštapler, přijdete na operu a oni do vás strčí: „Zpívejte!“
Nevím. (Smích) Takže tak. Protože nemám nic, co bych ukázal, a nic, co bych řekl, pokusím se mluvit o něčem jiném.
Můžeme začít, pokud tedy chcete, seznámením s tím -- je to jen úvod, není to zajímavé, ale -- jak pracuji.
Když za mnou někdo přijde a zeptá se mě, čím jsem se proslavil, odpovídám, ano, vymačkávačem citronů, záchodovou štětkou, zubním párátkem, krásnými záchodovými prkénky, ale proč ne -- zubním kartáčkem?
Nepokouším se navrhnout zubní kartáček.
Nesnažím se říkat: „Ach, to bude krásný předmět,“ nebo něčím podobným.
Nezajímá mě to.
Existují různé druhy designů.
Jeden, který můžeme nazvat cynickým designem, tedy tím, který vynalezl Raymond Loewy v padesátých letech, jenž řekl, že co je škaredé, je špatně prodejné -- ošklivost neprodává -- což je hrozné.
Znamená to, že návrh musí být jen marketingovou zbraní, aby pomohl výrobci udělat výrobek přitažlivějším, takže pak se prodává víc: je to sračka, je to zastaralé, je to směšné.
Nazývám to cynickým designem.
Pak je tu narcistický design: fantastický návrhář navrhuje pouze pro další fantastické návrháře. (Smích) Pak jsou tu lidé jako já, kteří si existenci snaží zasloužit, kteří se tak stydí za svoji zbytečnou práci, takže se ji snaží dělat jinak, zkoušejí, já zkouším, nedělat předmět pro předmět, ale pro výsledek, pro užitek lidské bytosti, osoby, která jej bude používat.
Vezměme si kartáček na zuby -- nepřemýšlím o kartáčku na zuby.
Přemýšlím: „Jaký bude efekt kartáčku v ústech?“
A abych pochopil, jaký bude efekt kartáčku na zuby v ústech, musím si představit: Komu patří ta ústa?
Jaký je život toho, jehož jsou tato ústa? V jaké společnosti tento člověk žije?
Jaká civilizace tvoří tuto společnost?
Jaký živočišný druh tvoří tuto civilizaci?
Když se dostanu až sem -- což mi vezme nějaký čas, protože nejsem moc chytrý -- když se dopracuji až na úroveň živočišných druhů, začne to být skutečně zajímavé.
Já osobně nemám vůbec žádnou moc cokoli změnit.
Ale když se vrátím zpět, můžu pochopit, proč to nemůžu udělat, protože dnes něco neudělat je přínosnější, než to udělat, nebo jak.
Ale tímto návratem do živočišné říše toho můžu hodně vidět.
Jsou zde k vidění věci, je zde velká výzva.
Velká výzva přímo před námi.
Protože neexistuje lidský výrobek, který by existoval mimo to, co nazývám „velkým obrazem“.
Velký obraz je náš příběh, naše poezie, náš romantismus.
Naše poezie je naše proměna, náš život.
Musíme si vzpomenout, a můžeme to vidět v každé knížce mého desetiletého syna, že život vznikl před čtyřmi miliardami let, přibližně -- 4,2 miliardami?
Hlas z hlediště: 4,5.
Ano, celých pět. OK, OK, OK. (Smích) Jsem návrhář, nikdo jiný, návrhář vánočních dárků.
Předtím byla polévka, říká se jí „prvotní polévka“, první polévka -- blop blop blop -- jakési špinavé bláto, bez života, prostě nic.
A pak -- pšú pšú -- blesk -- pšú -- udeřil -- pšú pšú -- vytvořil život -- blop blop -- ten ale zemřel.
Po dalších několika milionech let -- pšú šú, blop blop -- vstávat!
Nakonec, konečně, se úspěšně život zrodil.
Byli jsme tak hloupí. Nejhloupější bakterie.
I když, myslím, kopírovali jsme se ve jménu reprodukce, víte, co myslím, a něco z toho -- ale ne, zapomeňte na to.
Potom jsme se stali rybou, pak žábou, pak opicí a pak jsme se stali tím, čím jsme dnes -- super-opicí. A legrační je, že ta super-opice, kterou jsme dnes, je jen půlkou příběhu.
Dokážete si to představit? Od hloupé bakterie k nám, kteří máme mikrofony, počítače, iPody: čtyři miliardy let.
A víme, obzvláště Carolyn ví, že Slunce se jednou zhroutí do sebe sama, Země shoří, exploduje a já nevím co ještě, a tohle se očekává za čtyři -- čtyři miliardy let?
Ano, říká, že nějak tak. OK. To znamená, že jsme v polovině příběhu.
Úžasné! Je to krásné!
Dokážete si to představit? Je to velmi symbolické.
Protože bakterie neměla žádnou představu o tom, jací dnes jsme.
A dnes my nemáme žádnou představu o tom, jací budeme za čtyři miliardy let.
A tahle oblast je fascinující.
Tohle je naše poezie. Tohle je náš krásný příběh.
Je to náš romantismus. Mu-ta-ce.
Jsme mutanti. A pokud si to pořádně neuvědomíme, pokud nepřijmeme, že jsme mutanti, vůbec nepochopíme příběh.
Protože každá generace si myslí, že je tou definitivní.
Díváme se na Zemi způsobem: „Jsem člověk. Jsem definitivní člověk.
Mutovali jsme v průběhu předchozích čtyř miliard let, ale teď, protože jsem to já, to přestane. Konec. (Smích) Navždy, na věčnost, je už jen chlapík v červené bundě.“
Takže nějak tak. Nejsem si správností tohoto přístupu moc jistý. (Smích) Protože naší inteligencí je právě mutace a věci s ní spojené.
Je tu tolik věcí, co lze dělat, je to tak osvěžující.
A pak taky, nikdo nemusí být géniem, ale všichni by to měli zkusit a zúčastnit se.
A účastnit se, jako mutant, si vyžaduje minimum námahy, minimum vypětí.
To můžeme říct.
První věc, pokud chcete -- je jich mnoho -- ale jedna, kterou je velmi snadné provést, je povinnost vidění.
Můžu vám to vysvětlit.
Pokusím se. Pokud jdete nějak takhle, je to v pořádku, můžete jít, ale nejspíš, protože jdete s očima nějak takhle, neuvidíte, že je tu díra.
A spadnete. A zemřete. Je to nebezpečné.
To je důvod, nejspíš, proč vyzkoušíme jiný úhel pohledu.
Fajn, vidím, našel jsem něco, nahoru, nahoru, pokračuji, nahoru, nahoru, nahoru.
Zvedám úhel pohledu, ale pořád je velmi -- sobecký, sobecký, egoistický -- ano, sobecký.
Přežijete. To je v pořádku.
Ale pokud zvednete úroveň očí ještě trochu výš: „Vidím vás, ó můj Bože, tady jste, pomůžu vám, můžu pro vás navrhnout nový zubní kartáček, novou záchodovou štětku,“ a tak dál.
Žiju ve společnosti, žiju v komunitě.
Je to fajn. Jsme tak v oblasti inteligence, dá se říct.
Od této úrovně, čím víc zvednete úhel pohledu, tím víc budete pro společnost důležití.
Čím víc vyrostete, tím budete pro civilizaci důležitější.
Čím víc porostete, abyste viděli daleko a vysoko, nějak takhle, tím víc budete důležití pro příběh naší mutace.
To znamená, že inteligentní lidé jsou v tomto úhlu.
To je inteligence. Odsud sem je to genialita.
Ptolemaios, Eratosthenés, Einstein, lidé jako oni.
Nikdo nemusí být géniem.
Je to sice lepší, ale nikdo nemusí.
Buďte v tomto cvičení pečliví, buďte dobrými mutanty.
Ale je tu nebezpečí, je tu past. Jedna past: vertikála.
Protože v naší vertikále, když se podíváte tímto způsobem: „Ach! Můj Bože, je tu Bůh.
Ach! Bůh!“ Bůh je past. Bůh je odpověď, když neznáme odpověď.
To znamená, když není váš mozek dostatečně velký, když nechápete, tak si řeknete: „Ach, je to Bůh, může za to Bůh.“ A to je směšné.
To je proč -- skákat takhle?
Ne, neskákejte. Vraťte se. Protože je tu další past.
Pokud se podíváte takhle, díváte se do minulosti, anebo se díváte do sebe, pokud jste velmi pružní, do sebe sama.
Říká se tomu schizofrenie, což znamená, že jste mrtví.
To je důvod, proč každé ráno, protože jste dobří mutanti, zvednete svůj úhel pohledu.
Více nad horizont. Jste inteligence.
A nikdy nezapomeňte. Takhle, takhle.
Je to velmi, velmi důležité.
Co dalšího o tom můžeme povědět?
Proč to dělat? Protože my -- pokud se podíváme z dálky, vidíme průběh naší evoluce.
Průběh evoluce je jasně pozitivní.
Z dálky tento průběh vypadá velmi hladce.
Ale když si vezmete dalekohled, průběh je cik, cak, cik, cak, cik, cak.
Je tvořen světlem a stínem.
Můžeme říct, že světlo je civilizace, stín je barbarství.
A je velice důležité vědět, kde jsme.
Protože některý cyklus, je tu místo v cyklu, kde nemáte stejnou povinnost jako v jiných částech cyklu.
Což znamená, můžeme si představit -- neříkám, že to bylo báječné, ale v osmdesátých letech nebylo moc válek -- můžeme si představit, že civilizace se může stát civilizovanou.
V tomto případě jsou lidé jako já přijatelní.
Můžeme říct: „Je to luxusní období.“
Máme čas přemýšlet, máme čas na já nevím co, mluvit o umění a podobných věcech.
Je to dobré. Jsme v té světlé oblasti.
Ale občas, jako dnes, se propadáme, propadáme se tak rychle, tak rychle do stínu, tak rychle do barbarství.
Do mnoha, mnoha podob barbarství.
Protože to není barbarství, co máme dnes, nejspíš to není barbarství, myslíme si.
Existuje jiný typ barbarství.
A to je důvod, proč se musíme přizpůsobit.
To znamená, když se barbarství vrátí, zapomeňte na krásné židle, zapomeňte na krásné hotely, zapomeňte na design -- nerad to říkám -- zapomeňte na umění.
Zapomeňte na všechno. Je tu priorita, je tu naléhavost.
Musíte jít do politiky, musíte být radikální, omlouvám se, pokud mám slabší angličtinu.
Musíte se vrátit do boje, do bitvy.
To je důvod, proč se dnes tolik stydím dělat svoji práci.
To je důvod, proč jsem zde, abych se pokusil udělat to nejlepší.
Ale vím, že i když udělám to nejlepší možné -- to proto, že jsem nejlepší -- nic to neznamená.
Protože na to není správný čas.
To je důvod, proč to říkám. Říkám to proto, opakuji, že nic by neexistovalo bez jedné věci, toho krásného snu, této civilizace.
A proto musíme všichni pracovat, abychom dokončili příběh.
Protože scénář této civilizace -- o lásce, pokroku a podobných věcech -- je fajn, ale jsou tu další a odlišné scénáře jiných civilizací.
Tento scénář naší civilizace byl o získání moci, inteligence, podobně jako myšlenka, kterou jsme vynalezli, ona koncepce Boha.
My jsme nyní tím Bohem. Opravdu jím jsme.
Jsme téměř hotovi. Musíme jen dokončit příběh.
To je velice důležité.
A když opravdu neporozumíte tomu, co se stalo, nemůžete jít a bojovat a pracovat a stavět věci.
Jdete do buducnosti pozpátku, pozpátku, pozpátku, pozpátku.
A můžete spadnout, což je velmi nebezpečné.
Ne, opravdu to musíte pochopit.
Protože jsme téměř u konce, zopakuji příběh.
A krása tohoto je, že v následujících 50 nebo 60 letech můžeme tuhle civilizaci kompletně dokončit, a nabídnout našim dětem možnost objevit nový příběh, novou poezii, nový romantismus.
S miliardami lidí, kteří se narodili, pracovali, žili a zemřeli před námi, těmito lidmi, kteří pracovali tak těžce, že nyní máme tak krásné věci, krásné dary, víme tolik věcí.
Můžeme našim dětem říct, že fajn, že hotovo, že to byl náš příběh.
To je ale minulost. Teď máte povinnost: vynalézt nový příběh.
Vynalézt novou poezii. Jediným pravidlem je, že nesmíme mít žádnou představu o příštím příběhu.
Máme bílé stránky. Vynalézejme.
Dáváme vám ty nejlepší nástroje. A teď to s nejlepšími nástroji udělejte.
To je důvod, proč pokračuji v práci, i když je to jen záchodová štětka.
Narodil jsem se a vyrostl v Sierra Leone, nádherné malé zemi v západní Africe, v zemi bohaté na přírodní zdroje a tvůrčí lidi.
Přesto je Sierra Leone nechvalně známa pro deset let trvající občanskou válku v 90. letech, během níž byly vypáleny celé vesnice.
Odhaduje se, že 8 000 mužů, žen a dětí přišlo během tohoto konfliktu o ruce nebo nohy.
Když jsem společně se svou rodinou během jednoho z útoků prchal do bezpečí, bylo mi zrovna 12 let, rozhodl jsem se, že udělám vše, co bude v mých silách, abych zajistil, že moje děti nezažijí stejné hrůzy, jaké jsem zažil já.
To by ostatně mohli už i v Sierra Leone, protože válka a s ní spojené amputace již nepatří mezi tamní způsoby, jak se dostat k moci.
Když jsem pozoroval své přátele, své milované, jak se zotavují ze škod, jednou z věcí, která mě hluboce rmoutila, byl fakt, že mnoho tamních lidí s amputacemi nechtělo užívat umělé končetiny.
Jak jsem zjistil, důvod byl ten, že důlky v pouzdrech protéz způsobovaly nohám bolesti, protože vůbec neseděly.
Pouzdro je část protézy, do které člověk bez končetiny vloží pahýl nohy. Pod ním je připojen kloub.
I v rozvinutém světě trvá mnohdy tři týdny a občas i roky, než si pacienti na pouzdra protéz zvyknou, pokud vůbec.
Protetikové nadále používají běžné metody jako odlévání k výrobě pouzder z jednoho materiálu.
Taková pouzdra často vytváří nesnesitelný tlak na končetiny pacientů, což jim způsobuje otlaky a puchýře.
A nezáleží na tom, jak dobrý je kloub protézy.
Pokud je pouzdro nepohodlné, nedokážete protézu naplno využít, což je v naší době jednoduše nepřijatelné.
Když jsem jednoho dne před asi dvěma a půl lety potkal profesora Hugha Herra, ptal se mě, zda nevím, jak tento problém vyřešit. odpověděl jsem: „Ne, zatím ne, ale ohromně rád bych na to přišel."
A tak jsem v rámci svého doktorátu na MIT navrhl vlastní typ pouzdra pro protézy, jež lze vyrobit rychle a levně a je mnohem pohodlnější než běžné protézy.
Použil jsem magnetickou rezonanci, abych zmapoval přesný tvar pacientovy nohy. Metodou konečných prvků jsem vytvořil model, abych lépe odhadl namáhání a tlak běžných sil, Pak lze vytvořit pouzdro určené k výrobě.
Používáme 3D tiskárnu pro vytváření pouzder z více materiálů, což přispívá ke snížení tlaku na pacientovo tělo.
Získáváme data, která využíváme k vytváření nových pouzder při zachování rychlosti výroby i nizké ceny.
Právě jsme v naší laboratoři vyrobili tento typ protézy pro jednoho z našich pacientů. Je americký veterán, který přišel o nohu před 20 lety. Za tu dobu nosil už tucty protéz, a o našem vytisknutém pouzdru prohlásil: „Je tak měkké, je to jako chodit po polštářích, je to zatraceně sexy."
(Smích) Postižení by v naší době nemělo nikomu bránit, aby prožil smysluplný život.
Mou nadějí a touhou je, aby nástroje a procesy, které vyvíjíme v naší výzkumné skupině, přinesly vysoce funkční protézy každému, kdo je potřebuje.
Způsob, kterým chci začít léčit duše těch, kdo jsou postiženi válkou a nemocí, vytváření pohodlných a dostupných rozhraní k jejich tělům.
Ať už to bude u lidí v Sierra Leone nebo v Bostonu, doufám, že to nejen napraví, ale i přetvoří jejich chápání lidského potenciálu.
Děkuji mnohokrát.
Vědecký průlom, takový, který může zachránit životy, někdy může ležet právě před námi a čekat, až ho odhalíme. Například v rozsáhlém souboru lidských bájí, nebo v časem vyzkoušených adaptacích, které pozorujeme v přírodě kolem nás.
Věda začíná s pozorováním, ale trik je v tom, jak identifikovat vzorce a charakteristické rysy, které bychom jinak chápali jako mýt nebo náhodu, jak je izolovat a otestovat s vědeckou přísností.
Když to učiníme, výsledky nás často překvapí.
Západní Austrálie měla problém se žraločími útoky během posledních třech let, které bohužel tragicky vyvrcholily pěti smrtelnými žraločími útoky na člověka během deseti měsíců.
Ale, Západní Austrálie v tom není sama.
Četnost případů žraločích útoků na člověka se stupňuje po celém světě.
Proto možná není překvapující, že v červenci tohoto roku, "Shark Attack Mitigation Systems" (SAMS) ve spolupráci s Oceánským Institutem Západoaustralské univerzity vydali prohlášení, které upoutalo pozornost světových médií a těch, kteří užívají oceán po celém světě. Tohle prohlášení bylo o vylepšené technologii, která zmírní nebo sníží riziko žraločích útoků na základě poznání toho, jakým způsobem žraloci vidí.
Dnes tu mám pro vás příběh o tom, jak to začalo, ale také pohled na to, jak věda může sloužit jako překladatel, stejně jako může podporovat vynalézavost.
Když jsme začali tento proces, pozorovali jsme - to bylo před 3 lety - a to jsme právě měli první 2 smrtelné žraločí útoky v Západní Austrálii. V předchozí roli, shodou okolností, jsem měl večeři s Harrym Butlerem.
Harry Butler, kterého většina Australanů zná jako známého naturalistu, strávil hodně času v mořském prostředí.
Harry Butler je předchůdce, dá se říci, zesnulého Steva Irwina.
Když jsem se ho zeptal na to, jaké řešení by mohl mít na tento problém, jeho odpověď mě docela překvapila.
Řekl: "Vem si černý neoprén, namaluj na něm žluté proužky, jako má čmelák, a tím budeš mimikovat varovné systémy většiny mořských druhů."
Tehdy jsem moc o jeho slovech nepřemýšlel, v podstatě až do doby, kdy se staly další 3 smrtelné žraločí útoky. To mě dohnalo k zamýšlení, že možná něco na té myšlence bude.
Začal jsem surfovat po Internetu, jestli tam najdu nějaké vodítka.
Ukázalo se, že internet je plný takových důkazů, které podporují tento názor.
Takže, biologicky, existuje mnoho druhů, které mají pruhy jako varovné vzory jako mimikry ve vodě, nebo varování případným útočníkům. Jedním takovým druhem je lodivod mořský, který tráví velkou část svého života v blízkosti žraloků.
Když se podíváme na lidské příklady, oceánograf Walter Starck si maluje žluté pruhy na svůj neoprén od 70. let. Antropologicky, Tichomořské ostrovní kmeny si malovaly na sebe pruhy při obřadu mořského hada aby odvrátili žraločího boha.
Takže, co se tu vlastně děje?
Leží tenhle nápad přímo před námi, abychom ho mohli zvážit a popsat?
Víme, že žraloci užívají celou řadu smyslů, především, když chtějí zaútočit, ale právě zrak je ten, který žraloci užívají, aby identifikovali svůj cíl, a to především jen pár metrů před vlastním útokem.
Měli bychom věnovat pozornost biologickým důkazům, protože tohle je časově testovaná evoluce po mnoho tisíciletí.
Ale není lidský důkaz také druhem evoluce, kde jádrem pravdy je nápad, považovaný za důležitý, který přechází z jedné generace na druhou tak, že formuje lidské chování?
Chtěl jsem otestovat tenhle nápad.
Chtěl jsem aplikovat vědu na tyto neověřené důkazy, protože pokud by věda mohla podpořit tuhle myšlenku, potom bychom mohli mít alespoň část řešení žraločích útoků přímo před nosem.
Abych to udělal, potřeboval jsem odborníky na žraločí zrak a žraločí neurologii, a hledání po celém světě mě znovu přivedlo k Západoaustralské univerzitě,
ke dveřím Oceánského institutu.
Profesor Nathan Hart a jeho tým právě dokončili studii, která potvrdila, že dravý žralok vidí jen černobíle, nebo ve stupních šedi.
Takže jsem zavolal Nathana, - trochu rozpačitě - ohledně nápadu, že bychom možná s použitím těchto vzorců a tvarů mohli zkusit vytvořit neoprén, který snižuje riziko žraločích útoků. Naštěstí to považoval za dobrý nápad.
Takže to, co následovalo, byl kolaborativní výzkum podpořený Západoaustralskou vládou.
Udělali jsme tři klíčové věci.
Zaprvé jsme zmapovali charakteristiky, fyzické charakteristiky očí třech hlavních dravých žraloků, přesněji žraloka bílého, žraloka tygřího a žraloka bělavého.
Udělali jsme to geneticky a anatomicky.
Další věc, kterou jsme udělali, bylo pochopení - užitím komplexního počítačového modelování - jak takové oko vidí v různých hloubkách, vzdálenostech, světelných podmínkách nebo jasnosti oceánu.
Z tohoto jsme byli schopni určit dvě hlavní charakteristiky: jaké vzorce a tvary by nositele neoprénu učinily maskovaným a těžko rozeznatelným ve vodě a jaké vzorce a tvary by mohly zajistit ten největší kontrast, ale také zajistit největší rozklad profilu, aby člověk nevypadal jako žraločí kořist, nebo žraločí potrava.
Další věc, kterou jsme potřebovali udělat, bylo převést toto na neoprény, které by lidé mohli skutečně nosit. A právě k tomu jsem pozval Raye Smitha, - surfaře, průmyslového návrháře, neoprénového návrháře, mimochodem je to ten, kdo navrhoval původní Quiksilver logo - aby přišel a poseděl si s naším vědeckým týmem, a zakomponoval vědecké poznatky do estetického neoprénu, který by lidé mohli nosit.
A zde je příklad jednoho z prvních náčrtků.
Já tomuhle neoprénu říkám "nejez mě".
Takže, zde je ta myšlenka s pruhy. Tahle myšlenka s pruhy je vysoce viditelná a zajišťuje vysoce narušující profil, aby odradila žraloka od zdání, že byste mohli být běžná strava, a také by ho to mělo trochu zmást.
Tento model je dokonce přizpůsobený k tomu, aby ladil se surfařským prknem.
Můžete vidět ten tmavý, neprůhledný panel na přední straně, a toto je obzvláště dobré na povrchu, kde podsvícení a vytváření siluety je problematické.
Druhý model je mimikrový model, jehož úkolem je schovat nositele neoprénu ve vodním sloupci.
Na tomto neoprénu jsou tři panely a za jakýchkoliv podmínek bude jeden nebo více těchto panelů odpovídat odrážejícímu se spektru vody tak, aby se úplně nebo částečně ztratil, ponechávající další panel nebo panely, aby vytvořily narušující profil ve vodním sloupci.
Tenhle neoprén se obzvláště hodí na potápění, pro větší hloubku.
Věděli jsme, že toto bylo podepřeno dobrými vědeckými důkazy.
Věděli jsme, že potřebujeme vypadat pruhovaně, pokud chceme vyniknout. Věděli jsme, že pokud chceme být maskovaní, musíme vypadat takhle.
Ale tou hlavní zkouškou bude vždy to, jak se žraloci budou chovat v ohledu k těmto vzorcům a tvarům.
A testování, kdy bychom napodobili člověka v neoprénu, v přirozeném prostředí ve vodě s dravými žraloky, je podstatně těžší než si můžete myslet.
(smích) Takže, musíme použít návnadu, protože potřebujeme statisticky významný počet příkladů, které poslouží jako vědecký důkaz. Ale lákáním na návnadu zjevně měníme chování žraloka.
Ale nemůžeme užít jako návnadu člověka.
Z etických důvodů nemůžeme použít ve vodě ani lidské figuríny.
Nicméně, v lednu tohoto roku jsme začali s testováním. Začali jsme se žralokem tygřím a následně s žralokem bílým.
Způsob, který jsme užili, je ten, že jsme získali perforovaný buben, který byl plný návnady, a zabalili ho do neoprénu. Potom jsme zapli dvě podvodní kamery, a sledovali, jak se žraloci vlastně chovají k této návnadě.
A protože jsme použili dvě kamery, získali jsme statistický přehled o tom, jak velký žralok je, z jakého úhlu přichází, jak rychle opouští návnadu a jaké je jeho chování, empirickým způsobem namísto subjektivního.
A protože jsme potřebovali zachovat vědecký postup, použili jsme kontrolní návnadu, což byla černá neoprénová návnada, prostě jako normální černý neoprén, a srovnali jsme to s návnadou, která využívala naši technologii SAMS.
Výsledky nebyly jen vzrušující, ale také velmi povzbuzující. A proto dnes bych vám chtěl ukázat momentky těchto dvou střetnutí se žralokem.
Takže, zde máme 4 metrového žraloka tygřího, který zápasí s černou kontrolní návnadou. Na návnadu narazil asi tak před minutou a půl.
Ten samý žralok se setkal s touto SAMS návnadou, využívající "Elude" (uniknout) SAMS, asi před osmi minutami a strávil 6 minut kroužením kolem ní, najížděním na ní, hledáním toho, co cítil, ale neviděl a toto bylo jeho poslední střetnutí s návnadou.
Žraloci bílí jsou více sebevědomí než žraloci tygří. A zde vidíte velkého bílého žraloka, který se setkává s kontrolní návnadou, kterou je černý neoprén, a jde rovnou ze dna, směřující nahoru a tady útočí.
Na rozdíl od návnady se SAMS, je to ta pruhovaná, kdy se žralok více dotýká, více zkoumá, je více znepokojený a také ukazuje nechuť se rovnou zakousnout.
(Potlesk) Takže, pro nás je velmi důležité to, aby celé testování proběhlo nezávisle, a tohle testování provádí Západoaustralská univerzita.
Tohle bude pokračující proces.
Je to podrobeno důkladnému přezkoumání a také zveřejnění.
Je velmi důležité, aby byl tenhle koncept veden vědecky.
Co se týče "Shark Attack Mitigation Systems" (SAMS), jsme biotechnologická licenční společnost, což znamená, že nevyrábíme neoprény.
Poskytujeme licenci druhým, aby to dělali.
Ale myslel jsem, že vás bude zajímat, jak SAMS technologie vypadá, když je zakomponovaná v neoprénu a proto poprvé, živě a celosvětově -- (Smích) vám ukážu, jak biologická adaptace, věda a design vypadají ve skutečnosti.
Takže, uvítejme Sama, surfaře z této strany. Same?
Kde jsi? (Potlesk) A Eduarda!
(Potlesk) Pánové, děkuji.
Děkuji.
Děkuji, pánové. (Potlesk). Takže, co jsme zde udělali?
Podle mého názoru, raději než začínat od nuly a vše tvořit pomocí vědy, jsme se raději soustředili na biologické důkazy. Také jsme zkoumali neověřené mýty a užili jsme vědu jako nástroj pro překlad, překlad něčeho, co už tam bylo do něčeho, co bychom mohli využít ve prospěch lidstva.
Připadá mi, že tohle pojetí vědy, jako nástroj pro překlad raději než invenci, je něco, co můžeme uplatnit ve větší míře ve snaze o inovaci.
Koneckonců, objevili bratři Wrightové let s posádkou, nebo sledovali let jako biologický fakt, přeložili ho mechanicky a zkopírovali ho tak, aby jej lidstvo mohlo užívat?
Co se týče tohoto skromného neoprénu, kdo ví, jak neoprén bude vypadat za dva roky nebo pět let, nebo padesát let, ale hádám, že s tímto novým myšlením je tu docela velká šance, že to nebude čistě černá barva.
Děkuji.
(Potlesk)
Před pár lety jsem byla na letišti JFK a chystala se nastoupit do letadla, když ke mně přistoupily dvě ženy. Věřím, že by je neurazilo, když je popíšu jako pomenší, postarší a drsné italsko-americké ženštiny.
Ta větší, která mi byla asi sem, si to ke mně napochoduje a povídá: "Zlato, na něco se tě zeptám.
Nejedeš nějak v tý knížce 'Jíst, meditovat, milovat' ?"
A já řekla: "Ano, jedu."
A ona plácne do kamarádky a povídá: "Vidíš, jsem říkala, že to je ta holka.
To je ta, co napsala tu knížku podle toho filmu."
(smích) Tak to jsem já.
A věřte mi, jsem ohromně vděčná, že jsem to já, protože jet v knížce "Jíst, meditovat, milovat" pro mě bylo obrovským zlomem.
Ale také mě to dostalo do ošidné pozice. Kudy se mám jako autor vydat dál? Jak pro všechno na světě napsat znovu knihu, která někoho potěší. Už dopředu jsem dobře věděla, že všichni, kdo zbožňovali "Jíst meditovat, milovat", budou neskutečně zklamaní čímkoli, co napíšu, protože už to nebude "Jíst, meditovat, milovat." A všichni, kdo "Jíst, meditovat, milovat" nesnášeli, budou neskutečně zklamaní čímkoliv, co napíšu, protože to bude znamenat, že pořád žiju.
Takže jsem věděla, že v žádném případě nevyhraju, a to vědomí, že nemůžu vyhrát, mě přimělo uvažovat o tom, že to prostě vzdám a odstěhuju se na venkov chovat psy.
Ale kdybych se vážně vzdala psaní, přišla bych o své milované poslání. A tak jsem věděla, že v sobě musím nějak probudit inspiraci pro další knihu, i když to nevyhnutelně bude propadák.
Musela jsem se zkrátka postarat, aby má kreativita přežila svůj vlastní úspěch.
A nakonec jsem inspiraci našla na nejméně pravděpodobném a očekávaném místě.
V mých předchozích zkušenostech o tom, jak kreativita může přežít svůj vlastní neúspěch.
Abych to vysvětlila, nikdy v životě jsem nechtěla být ničím jiným než spisovatelkou.
Propsala jsem se od dětství až do dospívání, jako náctiletá jsem posílala své špatné povídky do The New Yorker a doufala, že poznají můj talent.
Po vysoké jsem pracovala jako servírka, pořád jsem pracovala, pořád jsem psala, pořád jsem usilovala o publikování a pořád se mi to nedařilo.
Nedařilo se mi publikovat skoro šest let.
Skoro šest let na mě každý den čekaly ve schránce jen odmítavé dopisy.
A pokaždé mě to zdrtilo. Pokaždé jsem se musela ptát sama sebe, jestli bych s tím neměla přestat, vzdát se a ušetřit si tuhle bolest.
Ale pokaždé mi pomohlo si říct: "Nejdu to vzdát, jdu domů."
Protože "jít domů" pro mě neznamenalo vrátit se na rodinnou farmu.
Pro mě 'jít domů' znamenalo vrátit se k psaní, protože psaní bylo mým domovem. Milovala jsem psaní víc, než jsem nenáviděla prohru, tudíž jsem psaní milovala víc než své ego. A to v podstatě znamená, že jsem psaní milovala víc než sebe.
A takhle jsem to překonala.
Ale divné je, že dvacet let poté, během šílené jízdy s "Jíst, meditovat, milovat", jsem se znovu ztotožňovala s tou odmítanou mladou servírkou, kterou jsem dříve byla; pořád jsem na ni myslela, a znovu se cítila jako ona, což nedávalo žádný smysl, protože naše životy se nemohly lišit víc.
Ona pořád prohrávala.
Já uspěla víc než ve svých nejdivočejších snech.
Neměly jsme nic společného.
Proč jsem se náhle znovu cítila jako ona?
A teprve, když jsem se na to snažila přijít, jsem konečně začala chápat divnou a nepravděpodobnou spojitost mezi tím, jak ve svém životě prožíváme prohru a jak prožíváme úspěch.
Vemte to takhle: Většinu života se nacházíte tady, uprostřed řetězce lidské zkušenosti, kde je vše normální, bezpečné a běžné. Ale prohra vás odsud náhle katapultuje do oslepující temnoty zklamání.
Úspěch vás katapultuje stejně tak náhle, a stejně tak daleko, do stejně oslepující záře slávy, uznání a pochvaly.
To první je objektivně vnímáno jako špatné, a to druhé je vnímáno jako dobré, ale vaše podvědomí naprosto není schopné rozlišit mezi dobrým a špatným.
Jediné, co dokáže cítit, je absolutní hodnota této emocionální rovnice. Přesná vzdálenost, na niž jste byli odhozeni od sebe sama.
A v obou případech hrozí stejné nebezpečí, že se ztratíte kdesi ve vnitrozemí psyché.
Ale v obou případech se ukazuje, že se můžete sami uzdravit tímtéž lékem. Musíte zkrátka znovu najít cestu domů, tak snadno a rychle, jak to jen jde. A jestli nevíte, co je váš domov, napovím vám: Je to cokoliv, co na tomto světě milujete víc než sami sebe.
Může to být tvorba, rodina, vynalézání, dobrodružství, víra, služba či třeba chov psů, cokoliv, vaším domovem je to, čemu věnujete svoji energii s tak ohromným zanícením, že na konečném výsledku nesejde.
Pro mě bylo domovem vždy psaní.
Takže po tom divném, matoucím úspěchu s "Jíst, meditovat, milovat", mi došlo, že musím dělat úplně totéž, jako když jsem si procházela stejně matoucím neúspěchem.
Zvednout zadek a zase pracovat, a to jsem udělala, a díky tomu jsem v r. 2010 vydala obávané pokračování k "Jíst, meditovat, milovat."
A víte, jak to dopadlo?
Ta knížka vybouchla, a bylo to v pořádku.
Nemohlo mě to zasáhnout, protože jsem věděla, že jsem zrušila kletbu a našla cestu zpátky domů, abych psala prostě jen z lásky k psaní.
A ve svém domově jsem zůstala. Loni mi vyšla další knížka, a byla krásně přijata, což je hezké, ale o to nejde.
Jde o to, že teď píšu další knihu a potom napíšu další a další a další a další. Řada jich propadne, některé možná uspějí, ale já budu vždy v bezpečí před náhodnými hurikány výsledků, dokud nezapomenu, kde opravdu žiji.
Podívejte, nevím, kde opravdu žijete vy, ale vím, že je na světě něco, co milujete víc než sebe sama.
Něco, co za to stojí; závislosti a posedlosti se nepočítají, protože všichni víme, že to nejsou bezpečná místa k životu.
Že? Jde jen o to rozpoznat to nejlepší, nejcennější, co milujete nejvíc, a na vrcholu toho si postavte dům a z něj se nehněte.
A kdybyste někdy, nějak byli ze svého domova vyhozeni velkým neúspěchem nebo úspěchem, pak je vaším úkolem probojovat si cestu zpátky domů. A na to je jen jeden způsob: skloníte hlavu a vykonáte s pílí a zanícením a respektem a úctou cokoliv, co si od vás ta láska vyžádá příště.
Uděláte to, a budete to dělat pořád, znovu a znovu a znovu a z vlastní bohaté zkušenosti z mnoha oblastí vám můžu najisto slíbit, že všechno bude v pořádku.
Děkuji.
(potlesk)
Představte si, že první antidepresiva byla vyrobena z raketového paliva, které tu zbylo po 2. světové válce.
Což je trefné, vhledem k tomu, že jeden z pěti vojáků má deprese nebo posttraumatickou stresovou poruchu, nebo obojí.
Ale vysoké riziko těchto onemocnění nehrozí jen vojákům.
Hrozí i hasičům, lékařům na pohotovosti, pacientům s rakovinou, humanitárním pracovníkům, uprchlíkům... každému, kdo je vystaven traumatu nebo velkému životnímu stresu.
A přestože jsou tyto nemoci běžné, naše současná léčba, pokud vůbec funguje, symptomy pouze potlačuje.
V roce 1798, kdy Edward Jenner objevil první vakcínu - byla proti neštovicím - nepřišel jen s prevencí proti nějaké nemoci, ale s úplně novým způsobem myšlení: že medicína dokáže předcházet nemocem.
I když se přes 200 let věřilo, že u psychických onemocnění nelze prevenci uplatnit.
Až do roku 2014, kdy jsme já a moje kolegyně náhodou objevily první lék, který dokáže předcházet depresi a PTSD.
Objevily jsme ten lék u myší a v současné době studujeme, zda funguje u lidí.
Tato preventivní psychofarmaka nejsou antidepresivy.
Jde o zcela novou třídu léků.
Fungují tak, že zvyšují odolnost vůči stresu, říkejme jim proto posilovače odolnosti.
Vzpomeňte si na stresující situaci, ze které jste se již zotavili.
Mohl to být rozchod, zkouška, uletělo vám letadlo.
Odolnost proti stresu je aktivní biologický proces, který nám umožňuje dostat se ze stresu zpátky do normálu.
Jako když jste nachlazení a váš imunitní systém proti tomu bojuje.
Nedostatečná odolnost může tváří v tvář dostatečně výraznému stresoru přerůst v psychické onemocnění jako je deprese.
Většina případů depresivních poruch je vlastně vyvolána stresem.
A z toho, co jsme zatím viděli u myší, mohou posilovače odolnosti chránit proti čistě biologickým stresorům jako jsou stresové hormony a sociálním a psychickým stresorům jako šikana a odloučení.
Tady máme příklad, kdy jsme myším po tři týdny podávali vysoké dávky stresových hormonů.
Tedy biologický stresor bez psychické složky.
To vyvolává depresivní chování.
A pokud jim předem podáme třítýdenní antidepresivní léčbu, nemá žádný příznivý efekt.
Ale jediná dávka posilovače odolnosti podaná týden předem zcela předejde depresivnímu chování.
I po třech týdnech stresu.
Toto je poprvé, kdy léky dokázaly předejít negativním účinkům stresu.
Deprese a PTSD jsou chronická, často celoživotní klinická onemocnění.
Také zvyšují riziko užívání návykových látek, bezdomovectví, srdečních chorob, Alzheimerovy choroby a sebevražd.
Celosvětově jsou náklady jen na depresi více než tři biliony dolarů ročně.
Představte si teď situaci, kdy víme, že je někdo předvídatelně ve velkém riziku vystavení extrémnímu stresu.
Dobrovolnice červeného kříže, která jede do zóny zemětřesení.
Než odjede, mohli bychom jí k vakcíně proti tyfu dát pilulku nebo injekci s posilovačem odolnosti.
Kdyby ji zadrželi ozbrojení lupiči nebo někdo ještě horší, byla by alespoň chráněna proti rozvinutí deprese nebo PTSD.
Nepomůže jí to předejít stresu samotnému, ale umožní jí to se z něj zotavit.
A to je na tom to revoluční.
Zvýšením odolnosti můžeme dramaticky redukovat její náchylnost k depresi a posttraumatickému stresu a možná tak zachránit její práci, domov, rodinu, dokonce i její život.
Poté, co Jenner objevil vakcínu proti neštovicím, mnoho dalších vakcín rychle následovalo.
Ale trvalo dalších 150 let, než byla široce dostupná vakcína na tuberkulózu.
Proč?
Částečně proto, že společnost věřila, že lidé s tuberkulózou jsou více citliví a kreativní a empatičtí.
A že ji způsobovala stavba těla, ne biologie.
A podobné věci se dnes říkají o depresi.
A stejně tak jako Jennerův objev otevřel dveře všem těm následujícím vakcínám, léky, které jsme objevili my, otevírají dveře úplně novému oboru: preventivní psychofarmakologii.
Ale jestli to bude trvat 15 let nebo 150 let nezáleží jen na vědě, ale také na tom, co se my jako společnost s tím rozhodneme udělat.
Děkuji.
(potlesk)
Počítač je neuvěřitelně mocný způsob kreativního vyjadřování, ale většinou je takové vyjadřování uzavřeno na obrazovkách našich notebooků a mobilních telefonů.
A já bych vám rád řekl příběh o využití této moci počítače k pohybu věcí okolo nás a interakci s námi mimo obrazovku a ve fyzickém světě ve kterém žijeme.
Před několika lety mi zavolali z luxusního obchodu s módou jménem Barneys New York a za chvíli už jsem navrhoval pohyblivé sochy pro jejich výlohy.
Tahle se jmenuje "Honička" (The Chase).
Jsou tu dva páry bot, mužský pár a ženský pár a odehrávají tu pomalou, napínavou honičku okolo výlohy v níž se muž plíží za ženou a dostává se do jejího osobního prostoru a ona pak poodejde.
Každá z bot má v sobě magnety a pod stolem jsou magnety které botami pohybují.
Můj přítel Andy Cavatorta stavěl robotickou harfu pro turné Björk s názvem Biophilia a na mně padl úkol postavit elektroniku a software ovládající pohyb, abych přiměl harfy hýbat se a hrát.
Harfa má čtyři oddělená kyvadla a každé kyvadlo má 11 strun, takže se harfa kývá ve své ose a zároveň se otáčí, aby vydávala tóny, a harfy jsou sesíťované dohromady aby hrály ty správné tóny ve správný čas v rámci skladby.
Postavil jsem interaktivní chemickou výstavu v Muzeu vědy a průmyslu v Chicagu a tato výstava umožňuje lidem používat fyzické předměty aby brali chemické prvky z periodické tabulky a spojili je dohromady, aby tak vytvořili chemické reakce mezi nimi.
A muzeum si všimlo, že lidé tráví hodně času právě v této expozici a výzkumnice z vědeckého vzdělávacího centra v Austrálii se rozhodla studovat tuto expozici a zjistit co se vlastně děje.
A zjistila, že hmotné předměty, které lidé používali, jim pomáhaly pochopit, jak používat výstavu a pomáhaly jim společně se učit.
A když se nad tím zamyslíte, dává to doopravdy smysl, že používání speciálních hmotných předmětů by pomohlo lidem používat rozhraní snadněji.
Chci říct, naše ruce a mysli jsou uzpůsobené k přemýšlení o skutečných věcech a interakci s nimi.
Zamyslete se nad tím, co přirozeněji ovládáte, skutečnou klávesnici, nebo dotykovou klávesnici jako na mobilu?
Ale to, co mě opravdu dostalo na všech těchto různých projektech, bylo to, že skutečně musely být vytvořeny od nuly, od úrovně elektroniky a desek s tištěnými spoji a všemi mechanismy až po software.
Chtěl jsem vytvořit něco, pomocí čeho bychom mohli pohybovat věcmi ovládanými počítačem a interagovat s tím vším aniž bychom museli projít celým procesem budování něčeho od píky pokaždé znovu a znovu.
Takže můj první pokus o tohle byl v laboratoři médií na MIT s profesorem Hiroshi Ishii, a postavili jsme tohle pole 512 různých elektromagnetů, které dohromady byly schopné hýbat předměty na jejich povrchu.
Ale problém byl ten, že tyto magnety dohromady stály přes 10 000 dolarů.
Přestože každý z nich byl docela malý, dohromady vážily tolik, že stůl, na kterém stály se začal prohýbat.
Takže, chtěl jsem postavit něco, kde byste mohli takto interagovat na jakémkoliv povrchu stolu.
Abych prozkoumal tento nápad, postavil jsem armádu malých robotů, z nichž každý má tzv. omni-kolečka.
To jsou speciální kolečka, která se mohou hýbat stejně snadno všemi směry, a když spojíte tyto roboty s videoprojektorem, máte tyhle fyzické nástroje k interakci s digitálními daty.
Tady je příklad toho, co tím myslím.
Tohle je aplikace na upravování videí v níž jsou všechny ovládací prvky k zacházení s videem hmotné.
Takže když chceme pozměnit barvu, vejdeme do módu barev, a tam máme tři různé ciferníky na upravování barev, nebo když chceme upravit zvuk, máme dva různé ciferníky a k nim tyto hmotné předměty.
Takže tady jsou oba kanály synchronizované, ale když chceme, můžeme to změnit tím, že je chytneme oba naráz.
Takže tímto získáváme rychlostní a efektivní výhody používání těchto hmotných ciferníků společně s flexibilitou a univerzálností systému, který je navržený jako software.
A toto je mapovací aplikace pro záchranné služby.
Takže máte tyhle předměty, které představují policii, hasiče a záchranku, a dispečer je může vzít a dát je na mapu aby jim sdělil, kam mají jet a potom se pozice jednotek na mapě sesynchronizuje s pozicí těch skutečných jednotek.
Tohle je aplikace na video chat.
Je úžasné, kolik emocí můžete vyjádřit několika pouhými pohyby fyzického předmětu.
S tímto rozhraním se nám otevírá celá škála dalších možností mezi tradičními deskovými hrami a arkádami, kde fyzické možnosti pohybu umožní mnoho různých stylů hry.
Ale jedna z oblastí, které mě těší nejvíc na používání této platformy je její použití na problémy, které jsou složité na to, aby je počítače řešily samy.
Jeden takový příklad je sbalování proteinů.
Takže tady máme rozhraní, kde máme fyzická "držátka" na proteinu a můžeme vzít tato držátka a pokusit se hýbat molekulou a ohnout ji na různé strany.
A pokud ji ohneme způsobem, který je nesmyslný v rámci této simulace, máme fyzickou zpětnou vazbu, kde můžeme doslova cítit tato držátka jak nám kladou odpor.
Takže cítit, co se děje uvnitř simulace molekuly je úplně jiná úroveň interakce.
A to teprve začínáme objevovat co všechno je možné, když používáme software abychom ovládali pohyb objektů v našem okolí.
Možná, že tohle je počítač budoucnosti.
Není tam vidět žádná technologie.
Ale když chceme spustit video chat nebo si zahrát hru nebo si vyložit snímky na naši příští TED přednášku, předměty na stole ožijí.
Děkuji vám.
"Proč?"
"Proč?" je otázka, na kterou se mě rodiče ptají pořád.
"Proč je moje dítě autista?"
Jako pediatři, jako genetici, jako vědci se pokoušíme na tuto otázku odpovědět.
Ale autismus není jedinou nemocí.
Je to vlastně celé spektrum poruch, spektrum, které zahrnuje například Justina, 13-letého chlapce, který není verbální, který nemluví, který komunikuje prostřednictvím iPadu tak, že se dotýká obrázků, aby sdělil své myšlenky a obavy, malý kluk, který, když se rozzlobí, se začne houpat a až je dostatečně rozrušený, začne bouchat hlavou do té doby, až si ji opravdu rozbije a bude potřebovat stehy.
Stejná diagnóza autismu se ale vztahuje také na Gabriela, jiného 13-letého chlapce, který má docela jiné problémy.
Je to pozoruhodně nadaný matematik.
Umí násobit trojciferná čísla trojcifernými jen z hlavy, ale když se pokouší s někým konverzovat, má veliké obtíže.
Nenavazuje oční kontakt.
Má obtíže s tím začít rozhovor, cítí se divně a když znervózní, úplně se uzavře.
A přesto mají oba tito kluci stejnou diagnózu, poruchu autistického spektra.
Jednou z věcí, která nás zajímá, je, jestli tu je nebo není epidemie autismu.
Dnes je jednomu z 88 dětí diagnostikován autismus a otázkou je, proč tento graf vypadá právě takto?
Zvýšily se tyto počty dramaticky v průběhu času?
Nebo je to proto, že jsme teď začali označovat jedince jako autisty, jednoduše jsme je tak diagnostikovali, i když tu byli i předtím, ale prostě neměli tu nálepku?
Koncem 80., začátkem 90. let byla přijata legislativa, která umožnila autistům přístup ke zdrojům, k učebním materiálům, které jim pomohly.
S takto zvýšeným povědomím se víc rodičů, víc pediatrů, víc pedagogů naučilo, jak poznat příznaky autismu.
Výsledkem toho bylo, že bylo diagnostikováno více jedinců a byl jim umožněn přístup ke zdrojům, které potřebovali.
Navíc se v průběhu času změnila definice, takže jsme vlastně rozšířili definici autismu, a to zčásti může za vyšší výskyt, který vidíme.
Další otázka, na kterou se všichni ptají, je, co způsobuje autismus?
Častým mýtem je, že očkování způsobuje autismus.
Ale řeknu to velmi jasně: Očkování nezpůsobuje autismus.
(Potlesk) Ve skutečnosti původní studie, která tvrdila, že tomu tak je, byla zcela podvodná.
Byla odstraněna z časopisu Lancet, kde byla uveřejněna, a tomu autorovi, lékaři, byla odebrána lékařská licence.
(Potlesk) Institut medicíny, Centrum pro kontrolu nemocí, to opakovaně zkoumaly a neexistuje žádný věrohodný důkaz, že očkování způsobuje autismus.
Kromě toho, jednou z ingrediencí ve vakcínách, bylo něco, čemu se říká thimerosal, a byl považován za příčinu autismu.
Byl z vakcín odstraněn v roce 1992 a vidíte, že to opravdu nemělo efekt na to, co se stalo s nárůstem autismu.
Takže znovu, neexistuje žádný důkaz, že toto je odpověď.
A tak tu zůstává otázka, co způsobuje autismus?
Ve skutečnosti pravděpodobně neexistuje jediná odpověď.
Stejně jako je autismus spektrem, existuje spektrum etiologií, spektrum příčin.
Na základě epidemiologických dat víme, že jednou z příčin, nebo bych měla říct jednou z mnoha, je pokročilý otcovský věk, tedy zvyšující se věk otce v době početí.
Navíc dalším zranitelným a kritickým obdobím vývoje je těhotenství matky.
Víme, že v tomto období, kdy se rozvíjí mozek plodu, může vystavení určitým činitelům zvýšit riziko autismu.
Konkrétně je tu jeden lék, valproová kyselina, kterou někdy berou matky s epilepsií, a víme, že může zvýšit riziko autismu.
Navíc tu mohou být nějaké infekce, které také mohou způsobit autismus.
A jednou z věcí, u které strávím hodně času jsou geny, které mohou způsobit autismus.
Nezaměřuji se na to proto, že geny jsou jedinou příčinou autismu, ale protože je to příčina autismu, kterou můžeme snadno definovat a můžeme lépe porozumět biologii a tomu, jak pracuje mozek, a tak můžeme přijít s řešeními jak zasáhnout.
Nicméně jedním z genetických faktorů, kterým nerozumíme, je rozdíl, který pozorujeme mezi muži a ženami.
Muži jsou zasaženi autismem v poměru čtyři ku jedné ve srovnání s ženami a opravdu nevíme, proč tomu tak je.
Jedním ze způsobů, jak dovodit, že genetika je faktorem, je ten, že se podíváme na konkordanci.
Jinými slovy, pokud má jeden ze sourozenců autismus, jaká je pravděpodobnost, že bude mít jiný sourozenec v této rodině autismus?
A můžeme se zaměřit na tři typy sourozenců: jednovaječná dvojčata, dvojčata, která sdílí 100 procent své genetické informace a sdílela stejné nitroděložní prostředí, versus dvojvaječná dvojčata, dvojčata, která sdílí 50 procent své genetické informace, versus běžní sourozenci, bratr-sestra, sestra-sestra, kteří také sdílí 50 procent své genetické informace, ale nesdíleli stejné nitroděložní prostředí.
Když se podíváte na tyto konkordance, jedna z nápadných věcí je, že u jednovaječných dvojčat je tato konkordance 77 procent.
Nicméně je pozoruhodné, že to není 100 procent.
Geny nemohou za všechna rizika autismu, ale pořád mohou za velkou část těchto rizik, protože když se podíváte na dvojvaječná dvojčata, konkordance je jen 31 procent.
Na druhé straně je tu rozdíl mezi těmito dvojvaječnými dvojčaty a sourozenci, z kterého vyplývá, že jsou tu společná ohrožení u dvojvaječných dvojčat, které nemusí být tak běžně sdíleny u pouhých sourozenců.
Z toho tedy vyplývají některá data, že autismus je genetický.
A jak moc genetický je?
Když ho srovnáme s jinými chorobami, které známe, jako třeba rakovina, srdeční choroby, cukrovka, zjistíme, že genetika hraje u autismu mnohem větší roli, než u kterékoliv z těchto jiných chorob.
Ale z toho nepoznáme o jaké geny jde.
Nepoznáme to ani u jednoho dítěte. Je to jeden gen nebo možná kombinace genů?
A skutečně, u některých autistů je to genetikou!
Je to tak, že to je jediným, mocným, deterministickým genem, který způsobuje autismus.
Nicméně u jiných jedinců je to genetikou, v tom smyslu, že jde o kombinaci genů spolu s vývojovým procesem, což zvyšuje riziko autismu.
U nikoho přesně nevíme, o kterou z těchto dvou odpovědí jde, dokud nepůjdeme do větší hloubky.
A tak nastává otázka, jak můžeme začít identifikovat o jaké geny přesně jde.
A nadnesu otázku, která nemusí být intuitivní.
Někteří jedinci mohou mít autismus kvůli genetice, ale ne proto, že se autismus vyskytl v jejich rodině.
A je tomu tak proto, že u některých jedinců mohou nastat genetické změny nebo mutace, které nejsou předány od matky nebo od otce, ale vyskytnou se poprvé právě u nich, mutace, které jsou přítomny ve vajíčku nebo spermii v době početí, ale nebyly předávány v rodině z generace na generaci.
A můžeme použít tuto strategii, abychom poznali a identifikovali tyto geny, které způsobují autismus u těchto jedinců.
A tak jsme v Simonsově nadaci vzali 2,600 jedinců, u kterých se v rodině nikdy nevyskytl autismus, a vzali jsme to dítě a jeho matku a otce a pomocí nich jsme zkoumali, jaké jsou tyto geny, které v těchto případech způsobují autismus?
Abychom to mohli udělat, museli jsme se komplexně podívat na celou genetickou informaci a určit, jaké byly rozdíly mezi matkou, otcem a dítětem.
Přitom, omlouvám se, použiju zastaralou analogii s encyklopediemi radši než s Wikipedií, ale udělám to proto, abych vám zkusila objasnit, že když jsme dělali tuto inventuru, museli jsme se podívat na obrovské množství informací.
Naše genetická informace je rozdělena do 46 svazků a my jsme museli zhodnotit každý z těchto 46 svazků, protože v některých případech autismu chybí celý svazek.
Přesto jsme museli jít do větších podrobností, a tak jsme začali ty knihy otvírat a někdy byla genetická změna drobnější.
Mohl chybět jeden odstavec nebo mohla být ještě drobnější, a chybělo jediné písmeno, jedno ze tří miliard písmen, které bylo změněno, ale přesto to mělo vážné důsledky na fungování mozku a na chování.
Při práci s těmito rodinami jsme byli schopni určit změnu asi u 25 procent jedinců a určit, že tu byl jeden mocný genetický faktor, který způsobil v těchto rodinách autismus.
Na druhou stranu je tu 75 procent těch, u kterých jsme na řešení ještě nepřišli.
Přesto byla ta práce docela pokořující, protože jsme si uvědomili, že tu nebyl jednoduše jeden gen autismu.
Ve skutečnosti se běžně odhaduje, že tu je 200 až 400 různých genů, které mohou způsobit autismus.
A to zčásti vysvětluje, proč máme tak široké spektrum ve smyslu následků.
Přestože je tu tolik genů, je tu nějaký řád v té změti.
Není to jen 200, 400 různých náhodných genů, ale ve skutečnosti do sebe zapadají.
Zapadají do sebe jako kousky skládačky.
Tvoří síť, která začíná dávat smysl, vzhledem k tom, jak mozek funguje.
Začínáme k tomu přistupovat odspodu, kdy identifikujeme tyto geny, tyto proteiny, molekuly, poznáváme, jak spolupracují, aby mohl fungovat neuron, poznáváme, jak spolupracují tyto neurony aby mohly fungovat dráhy a poznáváme, jak fungují tyto dráhy a jak ovládají chování, a děláme to jak u autistů, tak u lidí s normální kognicí.
Ale včasná diagnóza je pro nás klíčem.
Schopnost stanovit diagnózu u někoho, kdo je ještě v období, kdy můžeme něco změnit, kdy můžeme ovlivnit rostoucí, vyvíjející se mozek, je zásadní.
A tak lidé jako Ami Klin vyvinuli metody, jak vzít kojence, malé děti, a použít biomarkery, v tomto případě sledují oči a oční kontakt, aby identifikovali riziko u kojence.
Jak můžete vidět, tento konkrétní kojenec udržuje velmi dobrý oční kontakt s touto ženou, která zpívá písničku "Itsy, bitsy spider", a nevyvine se u něj autismus.
Víme, že toto dítě bude v suchu.
Na druhou stranu, u tohoto dítěte se rozvine autismus.
U tohoto konkrétního dítěte vidíte, že nenavazuje správně oční kontakt
Místo toho aby se oči zaměřily na navázání sociálního kontaktu, dívá se na ústa, na nos, dívá se jiným směrem, ale už nenavazuje sociální kontakt, a pokud bychom to mohli udělat ve velkém měřítku, testovat kojence a děti na autismus, nějakým velmi spolehlivým způsobem, velmi by nám to pomohlo k tomu, abychom mohli zasáhnout v raném stádiu, kdy můžeme mít největší vliv.
Jak zasáhneme?
Bude to asi kombinace faktorů.
Zčásti, u některých jedinců, zkusíme použít léky.
A proto je identifikování genů spojených s autismem pro nás důležité, abychom mohli identifikovat cíle léků identifikovat to, co bychom mohli ovlivnit a je jisté, že to je to, co musíme udělat s autismem.
Ale to nebude jediná odpověď.
Kromě pouhých léků použijeme výukové strategie.
Autisté, někteří z nich, jsou nastaveni trochu jinak.
Učí se jinak.
Vnímají své okolí jinak a musíme být schopní je vzdělávat tak, jak jim to vyhovuje nejlépe.
Mimo to je tu hodně jedinců v této místnosti, kteří mají skvělé nápady ve smyslu nových technologií, které můžeme využít, všechno od zařízení, která můžeme použít pro trénink mozku aby byl co nejúčinnější a kompenzovat oblasti, ve kterých má trochu potíže, až k věcem jako jsou Google Glass.
Můžete si představit, že třeba Gabriel se svou sociální neobratností by mohl nosit brýle Google Glass se sluchátkem v uchu, a mohl by mít kouče, který by pomáhal, mohl by mu pomoct s konverzací, se začátkem konverzace, a snad by mohl i jednoho dne pozvat dívku na rande.
Všechny tyto nové technologie nám prostě nabízejí úžasné příležitosti, jak můžeme ovlivnit autisty, ale stále je před námi ještě dlouhá cesta.
Je tu dost toho, co víme, ale ještě víc toho, co nevíme, a tak vás všechny prosím, abyste nám pomohli uvažovat o tom, jak to dělat lépe, abychom jako společenství použili naši kolektivní moudrost abychom mohli věci změnit, a konkrétně ty, kteří mají v rodině autismus, prosím, aby se přidali k interaktivní síti autismu a byli součástí řešení, protože nás bude zapotřebí opravdu hodně, abychom přišli na to, co je důležité, co bude znamenat významnou změnu.
Když přemýšlíme nad něčím, co by mohlo být řešením, jak dobře to funguje?
Opravdu to vyvolá změnu ve vašich životech, jako jednotlivců, jako rodin s autismem?
Potřebujeme jedince každého věku, mladé i staré a všech různých tvarů a velikostí poruch autistického spektra abychom se ujistili, že můžeme něco ovlivnit.
Tak vás všechny zvu na misi a k pomoci, aby byly životy autistů o tolik lepší a o tolik bohatší.
Děkuji.
(Potlesk)
Na světě je 39 milionů lidí, kteří jsou slepí.
80 % z nich žije v rozvojových zemích, jako je Keňa, a naprostá většina by nemusela být slepá.
Jsou slepí kvůli nemocem, které jsou léčitelné nebo se jim dá předcházet.
Proto jsem se se svou mladou rodinou přetěhoval do Keni.
Pořídili jsme vybavení, finanční prostředky, auta, vycvičili tým a založili stovky klinik napříč Velkou příkopovou propadlinou, abychom zkusili pochopit jedinou otázku: proč lidé slepnou a co s tím můžeme udělat my?
Byla to obrovská výzva.
Když jsme přijeli tam, kam jsme jeli, rozložili jsme si naše hi-tech vybavení.
Elektřina byla téměř nedostupná.
Veškeré zařízení jsme napájeli z benzínových elektrocentrálen.
A pak mi něco došlo: Musí existovat nějaký jednodušší způsob, protože ti pacienti, kterým chybí zdravotní péče nejvíce, jsou ti, kdo ji stěží kdy dostanou.
Více lidí v Keně a v subsaharské Africe má přístup k mobilnímu telefonu než k čisté tekoucí vodě.
A tak jsme si řekli: Můžeme využít možnosti mobilních technologií, abychom poskytli zdravotní péči o zrak?
A tak jsme vyvinuli Peek, smartphone aplikaci, která umožňuje lokálním zdravotním pracovníkům poskytnout zdravotní péči o zrak kdekoliv.
Začali jsme nahrazovat tradiční nemocniční zařízení, které je nepraktické, drahé a křehké aplikacemi pro smartphony a hardware, díky kterému je možno testovat kohokoli, bez ohledu na jazykovou bariéru či věk.
Tady je ukázka zraku tříměsíčního dítěte přesně testováno pomocí applikace a senzoru pohybu očí.
Vše se mnohokrát zkoušelo v komunitě a ve školách a díky tomu, co jsme se naučili v terénu, jsme zjistili, že je nesmírně důležité sdílet date bez lékařského žargonu, aby lidé mohli pochopit, co vyšetřujeme a co to pro ně znamená.
Tady například, používáme náš zrakový simulátor, který po té, co je zrak změřen, ukáže pečovatelům a učitelům, jak vidí svět daná osoba, aby ji tak mohli pochopit a pomoci jí.
Jakmile zjistíme, že někdo má poruchu zraku, další výzvou je zjistit proč a abychom to mohli dokázat, potřebujeme mít možnost nahlédnout dovnitř oka.
Tradičně je k tomu zapotřebí nákladné zařízení, kterým je možné prohlédnout sítnici.
Sítnice je část oka, která obsahuje obrovské množství dat o našem těle a jeho zdraví.
Vyvinuli jsme 3D vytisknutý nízkonákladový harware, jehož výroba nestojí ani 5 dolarů, který může být připevněn k smartphonu a tím umožnit vidět zadní stranu oka ve velmi vyské kvalitě.
A nejlepší je, že to může dělat kdokoli.
Takto jsem vyšetřili přes 2 500 lidí. Smartphone s tímto příslušenstvím, je srovnatelný s kamerou, která je mnohem nákladnější a mnohem náročnější na transport.
Když jsme se poprvé přestěhovali do Keni, jeli jsme se zařízením za 150 000 dolarů a s patnáctičlenným týmem a to vše bylo třeba, abychom mohli poskytnout lékařskou péči.
Nyní vše, co potřebujeme, je jeden člověk, na kole a se smartphonem.
A stojí to jen 500 dolarů.
Problém dodávky elektřiny je vyřešen díky příslušenství na solární energii.
Naši pečovatelé cestují s batohy na solární energii, díky kterým je telefon stále nabitý a zálohovaný.
Teď chodíme za pacientem my, raději než abychom donekonečna čekali na pacienta.
Navštěvujeme je u nich doma a poskytujeme jim nejsrozumitelnější hi-tech přesné vyšetření, které může být provedeno kýmkoli, kdo byl jen minimálně proškolen.
Dokážeme spojit světové experty s lidmi z nejvzdálenějšího venkova či nedostupných míst, která jsou až za koncem silnice, a doslova přinést tyto experty do jejich domovů, což nám umožňuje pacienty diagnostikovat a naplánovat léčbu.
Projektoví manažeři, ředitelé nemocnic mohou hledat v naší databázi podle jakéhokoli parametru, který je zajímá.
Tady v Nakuru, kde jsem žil, můžeme vyhledávat lidi na základě jakýchkoli kritérií.
Tady jsou lidé, kteří oslepli kvůli léčitelnému šedému zákalu.
Každý červený špendlík představuje někoho, kdo oslepl kvůli nemoci, která se dá léčit a je vyléčitelná. A my je můžeme dohledat.
Můžeme použít služby Bulk SMS, abychom vysvětlili, že přijedeme připravit léčbu.
Navíc jsme zjistili, že toto není něco, co jsme udělali jen pro komunitu, ale s komunitou.
Tyto modré špendlíky představují starší nebo místní vůdce, kteří jsou v kontaktu s těmi lidmi, kteří nám mohou zajistit, že je najdeme a naplánujeme léčbu.
Takže pacietnům jako je Mama Wangari, která je slepá přes 10 let a nikdy neviděla svá vnoučata. Za méně než 40 dolarů jí můžeme vrátit zrak.
To je něco, co se musí stát.
Jen statistika říká, že miliony lidí slepnou.
Realita je taková, že každý slepne bez pomoci.
Ale nyní jsou možná jen SMSku od pomoci.
(potlesk) A teď, protože živá představení jsou vždy špatný nápad, uděláme živé představení.
(smích) Takže tady máme Peek Vision aplikaci.
OK a na co se teď díváme, je Samin optický nerv, který je přímým prodloužením jejího mozku. Takže se vlastně dívám na její mozek.
Můžeme vidět všechny části sítnice.
Můžeme odhalit nemoci oka i těla, které by nebylo možné najít bez nahlédnutí do oka. A tohle zařízení se dá udělat jen za pár dolarů. A slepota může být vyléčena. Myslím, že to říká hodně o nás jako lidstvu. Když jsme vynalezli léky, ale nejsme schopni je dostat k lidem.
Ale teď můžeme.
Děkuji.
(potlesk)
Takže dobré ráno, dámy a pánové.
Jmenuji se Art Benjamin a jsem "matemagik".
To znamená, že se snažím kombinovat svou lásku k matematice a magii a tvořit něco, co nazývám "matemagie".
Ještě než začneme, mám pro obecenstvo rychlou otázku.
Čistě pro informaci, vzal si někdo dnes s sebou kalkulačku?
Opravdu, pokud máte s sebou kalkulačku, přihlaste se, zvedněte ruku.
Já jsem byl - vaše ruka byla nahoře?
Tak mi ji přineste. Ještě někdo?
Vidím, vidím někoho až tam vzadu.
Vy, pane. To máme tři.
Ještě někdo na této straně?
OK, vy tam v uličce. Mohli byste vy čtyři s kalkulačkami,
je prosím vytáhnout a připojit se ke mě na pódiu?
Teď prosím o potlesk pro naše dobrovolníky.
(aplaus) Správně. Tak, vzhledem k tomu, že máme příležitost
pracovat s těmito kalkulačkami, potřebuji se ujistit, že všechny pracují správně.
Mohl by někdo začít a říci nám dvojciferné číslo, prosím?
Nějaké dvojciferné číslo?
Hlediště: 22.
Arthur Bejamin: 22. A ještě jedno dvojciferné číslo, pane?
Hlediště: 47.
AB: Vynásobte 22 krát 47 a ujistěte se, že máte výsledek 1034, jinak kalkulačky nepracují správně.
Máte všichni 1034?
1034? Žena: Ne.
AB: 594. Tito tři si zaslouží ještě jeden potlesk.
(aplaus) Chtěli byste vyzkoušet běžnější kalkulačku, jen pro případ?
OK, výborně.
Co nyní zkusím udělat a pak -- Vidím, že některým z vás trvala odpověď trochu déle.
To je v pořádku. Představím vám zkratku pro násobení
na kalkulačce mnohem rychleji.
Existuje něco, co se nazývá čtverec čísla (druhá mocnina), kterou většina z vás zná tak, že vezme číslo a vynásobí jej sebou samým.
Například pět na druhou bude?
Hlediště: 25.
AB: 25. Způsobem, jakým můžeme získat druhou mocninu na většině kalkulaček -- ukážu vám to na této -- je, že stiskneme tlačítko čísla, například pět, pak stiskneme "krát" a pak "rovná se". Na většině kalkulaček se vám na displeji objeví druhá mocnina.
Na některých těchto starých RPN kalkulačkách máte tlačítko "x na druhou", která mocninu spočítá ještě rychleji.
Já nyní zkusím z hlavy vypočítat druhou mocninu čtyř dvouciferných čísel rychleji než oni na svých kalkulačkách použitím metody zkratky.
Nyní použiji druhou řadu a vyberu si čtyři z vás -- jeden, dva, tři, čtyři -- a každý z vás zakřičí dvojciferné číslo, a vy spočítáte druhou mocninu prvního čísla, vy z druhého, vy ze třetího a vy ze čtvrtého. A já se pokusím odpovědět rychleji než vy.
OK? Takže rychle -- dvojciferné číslo, prosím.
Hlediště: 37.
AB: 37 na druhou, OK.
Hlediště: 23.
AB: 23 na druhou, OK.
Hlediště: 59.
AB: 59 na druhou, OK, a nakonec?
Hlediště: 93.
AB: 93 na druhou.
Můžete nám prosím říci vaše odpovědi?
Žena: 1369. AB: 1369.
Žena: 529. AB: 529.
Muž: 3481. AB: 3481.
Muž: 8649.
AB: Velmi vám děkuji.
(aplaus) Teď se zkusme posunout o krok dále.
Nyní se pokusím umocnit na druhou nějaká trojciferná čísla.
Ani si je nebudu psát -- prostě je jenom řeknu, jakmile je někdo zavolá.
Kdokoliv, na koho ukážu, na mě zavolá trojciferné číslo.
A někdo v naší radě zkontroluje odpověď.
Prostě jenom podejte zprávu, že to je v pořádku.
Trojciferné číslo, pane, ano?
Hlediště: 987.
AB: 987 na druhou je 974 169.
(smích) Ano? Dobře.
Další, další trojciferné číslo -- (aplaus) -- další trojciferné číslo, pane?
Hlediště: 457. AB: 457 na druhou je 205 849.
205 489?
Ano?
OK, další, další trojciferné číslo, pane?
Hlediště: 321. AB: 321 je 103 041.
103 041. Ano? Ještě jedno trojciferné číslo, prosím.
Hlediště: Oh, 722.
AB: 722 je 500 -- oh, tohle je těžké.
Je to 513 284?
Žena: Ano.
AB: Ano? Oh, ještě jedno, ještě jedno trojciferné číslo, prosím.
Hlediště: 162.
162 na druhou je 26 244.
Děkuji velice.
(aplaus) Pojďme to posunout ještě o krok dále.
(smích) Zkusím umocnit na druhou čtyřciferné číslo.
Vy všichni si můžete s odpovědí dát načas, v tomto vás neporazím, ale pokusím se udat správnou odpověď. Abychom to udělali ještě více na náhodu, vezměme si tentokrát čtvrtou řadu.
Řekněme jeden, dva, tři, čtyři.
Pokud každý z vás zvolá jedno číslo od nuly do devítky, tak budeme mít čtyřciferné číslo, které umocním na druhou. Hlediště: Devět.
AB: Devět. Hlediště: Sedm.
AB: Sedm. Hlediště: Pět.
AB: Pět. Hlediště: Osm.
AB: Osm.
9758, to mi zabere chvíli času, tak to prosím vydržte.
95 218 564?
Žena: Ano. AB: Velmi vám děkuji.
(aplaus) Tak, a nyní se pokusím umocnit na druhou pěticiferné číslo -- což já můžu -- narozdíl od většiny kalkulaček.
(smích) Kapacita na osm číslic -- taky to nenávidíte?
Takže, vzhledem k tomu, že jsme dosáhli limitu kalkulátorů -- co to je? Dokáže vaše --
Žena: Já nevím.
AB: Umí vaše více?
Oh -- vaše umí?
Muž: Já to nejspíše můžu udělat. AB: To si proberem později.
Mezitím, zkusme vyzkoušet něco jiného z první části našeho programu, a uděláme to trochu zajímavější.
Vezměme si nejvyšší číslo tady na papíře, 8649.
Mohli byste to prosím zadat na vašich kalkulačkách?
A místo toho, abyste jej nyní umocňovali na druhou, rád bych, abyste to číslo vynásobili jakýmkoli trojciferným číslem, kterým chcete, ale neříkejte mi, čím to budete násobit -- prostě to jenom vynásobte nějakým náhodným trojciferným číslem.
Jako výsledek byste měli mít buď šesti- nebo sedmiciferné číslo.
Kolik máte číslic, šest nebo sedm?
Sedm, a vy? Žena: Sedm.
AB: Sedm? Sedm?
A, nejistota.
Muž: Ano. AB: Sedm.
Existuje nějaká možnost, že bych se nějak mohl dozvědět, jaká sedmiciferná čísla máte?
Řekněte "Ne". (smích)
Dobře. Takže se pokusím o nemožné -- či spíše nepravděpodobné.
A teď bych po vás chtěl, abyste na mě zavolali kterýchkoliv šest z vašich sedmi číslic, kterýchkoliv šest, v jakémkoli pořadí chcete.
(smích) Číslici jednu po druhé a já zkusím zjistit, kterou číslici jste mi neřekli.
Takže, začneme s vaším sedmiciferným číslem, zavolejte na mě některých šest z nich, prosím.
Žena: Jedna, OK, 197042.
AB: Vynechala jste číslo 6?
Žena: Ano. AB: Dobře, OK, to máme jedno.
Vy máte sedmiciferné číslo, zvolejte některých šest z nich, prosím.
Žena: 44875. AB: Myslím, že jsem slyšel jenom pět číslic.
Já -- počkejte -- vynechala jste 6?
Žena: Ano. AB: Přesně tak, OK. Vy máte sedmiciferné číslo --
zavolejte některých šest z nich nahlas a zřetelně.
Muž: 079044.
AB: Myslím, že jste vynechal číslo 3?
To máme tři. Pravděpodobnost, že bych se trefil do všech čtyř náhodnými odhady,
je jedna ku 10 000. To je deset na čtvrtou.
OK, libovolných šest z nich.
A teď je prosím opravdu zpřeházejte.
Muž: 263972.
AB: Vynechal jste číslici 7?
A teď prosím o velký potlesk pro tyto čtyři milé lidi.
Velmi vám děkuji.
Pro své další číslo -- (smích) zatímco si dobiji mentální baterie, měl bych ještě jednu otázku pro diváky.
Je tady někdo, kdo ví den v týdnu, kdy se narodil?
Pokud si myslíte, že víte den svého narození, zvedněte ruku.
Dobře, začneme s -- začneme nejdříve tady s pánem,
OK pane, nejprve, který rok to byl? To je důvod, proč začínám nejdříve s muži.
Který rok?
Hlediště: 1953.
AB: 1953 a měsíc?
Hlediště: Listopad. AB: Listopad kterého? Hlediště: 23.
AB: Dvacátého třetího -- bylo to pondělí?
Hlediště: Ano. Ano, dobře. Ještě někdo?
vidíte -- ještě jsem neviděl nahoře ruku ženy.
OK, je to -- co například vy, který rok?
Hlediště: 1949. AB: 1949 a měsíc?
Hlediště: Říjen. AB: Říjen kterého? Hlediště: Pátého.
AB: Pátého -- byla to středa?
Ano, můj -- a teď půjdu až tam dozadu, co například vy?
Zavolejte na mě, který rok?
Hlediště: 1959. AB: 1959, OK -- a měsíc?
Hlediště: Únor.
AB: Únor kterého?
Hlediště: Šestého.
AB: Šestého -- byl to pátek?
Hlediště: Ano. Dobře, a co například osoba za ní?
Zavolejte -- zavolejte -- který rok to byl?
Hlediště: 1947. AB: 1947 a měsíc?
Hlediště: Květen. AB: Květen kterého?
Hlediště: Sedmého. AB: Sedmého -- byla to středa?
Hlediště: Ano. AB: Velmi vám děkuji.
(aplaus) Je tady někdo kdo by rád věděl den v týdnu, kdy se narodil?
Můžeme to takto udělat.
Samozřejmě bych si to mohl jen vymyslet a vy byste netušili, takže jsem se na to připravil.
Vzal jsem s sebou knihu kalendářů.
Obsahuje kalendáře do minulosti až do roku 1800, protože prostě nikdy nevíte.
(smích) Nechtěl jsem se dívat zrovna na vás, pane -- prostě sedíte zrovna tady.
Chrisi, potřeboval bych tvou pomoc, pokud ti to nevadí.
Tady je kniha kalendářů a já poprosím --
kdo to byl kdo chtěl vědět den svého narození? Vy pane?
OK. Nejprve, který rok to byl?
Hlediště: 1966.
AB: '66 -- otočte kalendář na rok 1966 --
který měsíc?
Hlediště: Duben. AB: Duben kterého?
Hlediště: 17.
AB: Sedmnáctého -- myslím, že to byla neděle.
Můžete to potvrdit, Chrisi?
Chris Anderson: Ano. AB: Ano, OK. Ještě vás o něco požádám, Chrisi:
když už máte tu knihu před sebou, prokažte mi laskavost, otočte na rok mimo dvacáté století, buď do devatenáctého nebo daleko do jednadvacátého -- to pro mě bude daleko větší výzva.
Který rok se vám líbí, Chrisi? CA: 1824.
AB: 1824, OK.
A který měsíc? CA: Červen.
AB: Červen kterého?
CA: Šestého.
AB: Šestého -- byla to neděle?
CA: Byla. AB: A bylo zamračeno.
Dobře, velmi vám děkuji.
(aplaus) A teď bych rád věci uzavřel tím, že použiji něco z předchozích částí prezentace.
Byl tady muž, který měl desetimístnou kalkulačku.
Kde je, mohl byste se postavit, pane s deseti místy?
OK, můžete se na chvíli postavit, abych viděl, kde jste.
OK, oh, OK -- vy máte také desetimístnou kalkulačku?
OK, co já teď zkusím udělat je, že ve své hlavě umocním na druhou pěticiferné číslo, což vyžaduje deseti místnou kalkulačku.
Ale abych svou práci učinil pro vás i pro mě mnohem zajímavější, vyřeším tento problém tak, že budu přemýšlet nahlas.
Takže ve skutečnosti uslyšíte, co se odehrává v mé mysli, zatímco budu provádět výpočet této velikosti.
Na tomto místě se musím omluvit svému přiteli kouzelníkovi Lennartu Greenovi.
Vím, že jako kouzelníci bychom neměli odhalovat naše tajemství, ale příliš se nebojím, že by lidé začali provádět od příštího týdne stejnou show, takže -- myslím, že to je v pořádku.
Tak se na to podívejme, vezměme si -- vezměme si jinou řadu lidí, začneme vámi.
Řeknete mi pět čísel: jedna, dvě, tři, čtyři --
oh, téhle řady jsem se už ptal.
Zeptáme se lidí v řadě před vámi, začneme u vás, pane: jedna, dva, tři, čtyři, pět.
Zavolejte na mě jednu číslici -- to nám dá pěti místné číslo, které se pokusím umocnit.
Začněte. Hlediště: Pět. AB: Pět. Hlediště: Sedm.
AB: Sedm. Hlediště: Šest.
AB: Šest. Hlediště: Osm.
AB: Osm.
Hlediště: Tři. AB: Tři.
57 683 na druhou, uf.
A teď vám vysvětlím, jak se pokusím vyřešit tento problém.
Rozdělím si problém na tři části.
Nejprve spočítám 57 000 na druhou, plus 683 na druhou, plus 57 000 krát 683 krát dvě.
Sečtu všechna tato čísla dohromady a pokud budu mít štěstí, tak dojdu k výsledku.
Malá rekapitulace.
Děkuji.
Zatímco budu vysvětlovat něco jiného -- -- vím, že to můžete použít, že?
Zatímco budu provádět tyto výpočty, můžete slyšet jistá slova, narozdíl od čísel, která se vmísí do výpočtů.
Vysvětlím vám, o co jde.
Je to fonetický kód, mnemotechnická pomůcka, kterou používám a která mi pomáhá převádět čísla do slov.
Uožím si je jako slova a později je opět vytáhnu jako čísla.
Vím, že to může znít komplikovaně; ale není --
jenom nechci, abyste si mysleli, že vidíte nějakou pasáž filmu "Rain Man".
(smích) Na moje šílenství určitě existuje lék -- určitě, určitě.
Promiňte.
(smích) Pokud se mnou chcete později mluvit o hyperaktivitě a poruchách, můžeme to probrat později.
Dobře -- mimochodem, jedna poslední instrukce, pro mé soudce s kalkulačkami - OK, vím, kdo jste -- mám nejméně 50procentní šanci, že udělám chybu.
Pokud ji udělám, neříkejte mi, kde je; jenom prostě řeknete "jste blízko" nebo něco podobného a já se pokusím najít odpověď -- což může být samo o sobě celkem zábavné.
Pokud ale budu mít pravdu, cokoliv uděláte, nenechávejte si to pro sebe, OK?
(smích) Ujistěte se, že všichni budou vědět, že odpověď, kterou jsem řekl, je správná, protože tohle je můj zlatý hřeb, OK?
Takže, bez dalšího zdržování, jdeme na to.
Začnu s problémem uprostřed, s 57 krát 683.
Takže, 57 krát 68 je 3400, plus 476 je 3876, to je 38 760 plus 171, 38 760 plus 171 je 38 931.
38 931; krát dva je 77 862.
77 862 je drobek ze sušenky, drobek ze sušenky je 77 822.
To vypadá správně, budu pokračovat. Drobek ze sušenky, OK.
Další, co udělám, je 57 na druhou, což je 3249, takže můžu říct, 3 miliardy. Vezmu těch 249, přidám k tomu sušenku, 249,
ups, tady může přijít chyba -- 249 -- když k tomu přidám sušenku, 250 plus 77, je 327 milionů -- drobek, drobek, OK, konečně, když vypočteme 683 na druhou, to je 700 krát 666, plus 17 na druhou, to je 466 489, zrychlit, pokud třeba, zrychlit, vzít 466, přidat k drobku a získáme ale ne -- 328 489.
Hlediště: Ano! AB: Dobře.
(aplaus)
Velmi vám děkuji. Doufám, že jste si matemagii užili.
Děkuji. (aplaus)
Takže je rok 2006.
Volá mi můj přítel Harold Ford,
který kandiduje do amerického senátu za Tennessee a říká: "Mellody, nutně potřebuji národní tisk.
Napadá tě něco?" A mě něco napadlo. Zavolala jsem přítelkyni, která pracovala v New Yorku v jedné z nejúspěšnějších mediálních společností na světě, a ona říká: "Proč neuspořádáme oběd s radou editorů pro Harolda?
A ty přijdeš s ním."
Harold a já jsme dorazili do New Yorku.
Jsme v těch nejlepších šatech.
Úplně naparádění.
Dorazíme na recepci a říkáme: "Přišli jsme na oběd."
Recepční nám ukáže, abychom ji následovali.
Procházíme několika chodbami, a najednou se ocitneme ve strohé místnosti. V tom okamžiku se recepční na nás podívá a říká: "Kde máte své pracovní uniformy?"
A právě jak to dopoví, má kamarádka vběhne dovnitř.
Krev jí pomalu ustupuje z obličeje.
Na tohle doslova není co říct, že?
Podívám se na ni a říkám: "Tak co, nemyslíš, že potřebujeme více než jen jednoho černocha v americkém senátě?"
Harold a já -- (Potlesk) se pořád smějeme téhle historce. Tenhle okamžik mě v mnoha ohledech zaskočil, ale hluboko, hluboko uvnitř, mě to v podstatě ani nepřekvapilo.
Nepřekvapilo mě to hlavně kvůli tomu, co mě matka naučila o 30 let dříve.
Víte, má matka byla tvrdě realistická.
Pamatuji si, jak jsem jeden den přišla domů z oslavy narozenin, na kterou jsem byla pozvaná jako jediné černošské dítě a místo toho, aby mi matka dávala normální otázky, jako každá jiná máma dává, například: "Bavila ses?" nebo "Jaký byl dort?
", má matka se na mě podívala a říká: "Jak se k tobě chovali?"
Bylo mi sedm. Nerozuměla jsem její otázce.
Myslím tím, proč by se měl někdo ke mně chovat jinak?
Ale ona věděla své.
Podívala se mi přímo do očí a říká: "Ne vždy se k tobě budou lidé chovat dobře."
V Americe je rasa jedním z témat, při kterém se lidé cítí nepohodlně.
Nadhodíte tohle téma při večeři nebo v práci, je to velmi sporné a citlivé téma.
Přijde šok, po kterém následuje dlouhé ticho.
A i dnes, předtím než jsem sem přišla, jsem řekla svým přátelům a kolegům, že plánuji mluvit o rase a oni mě varovali a řekli: "Nedělej to. Je to riskantní, když budeš mluvit o tomhle tématu." Lidé by si mohli myslet, že jsem militantní černoška a mohlo by to zničit moji kariéru.
Musím vám říct, že jsem se tohoto okamžiku opravdu trochu obávala.
Ale potom jsem si uvědomila, že prvním krokem k vyřešení kteréhokoliv problému, je neschovávat se před ním. Prvním krokem k učinění jakékoliv činnosti, je uvědomění.
A proto jsem se rozhodla mluvit právě o rase.
A rozhodla jsem se, že když přijdu sem a podělím se s vámi o tyto zážitky, možná my všichni budeme trochu méně nervózní a trochu více smělí v konverzaci o rase.
Já jsem si vědoma, že jsou tu i lidé, kteří řeknou, že volba Baracka Obamy znamenala konec rasové diskriminace navždy, že ano?
Ale, já pracuji v investiční společnosti, a my máme tohle přísloví: "Čísla nelžou."
A existuje významný, kvantifikovatelný, rasový rozdíl, který nemůže být ignorován v majetku domácnosti, v příjmu domácnosti, v pracovních příležitostech, ve zdravotní péči.
Jeden příklad z amerických firem: i přesto, že bílí muži tvoří jenom 30% americké populace, drží 70% všech míst ve správních radách.
Z 250 největších firem má pouze 7 firem generálního ředitele, který pochází z menšiny. Z tisíců veřejně obchodovaných společností - z tisíců - jenom dvě mají černošky jako předsedkyně správní rady a vy se právě díváte na jednu z nich, tu samou, která ani ne tak dávno, byla skoro zaměněna za pomocnici v kuchyni.
Tohle je realita.
Mám tenhle myšlenkový experiment, kde si hraju se sebou, když říkám: "Představte si, kdybych vás zavedla do místnosti jedné z největší společností, jako je ExxonMobil, a každý člověk v zasedací místnosti byl černý", pomysleli byste si, že je to divné.
Ale když vás zavedu do "Fortune 500" společnosti, a každý kolem stolu byl běloch, kdy by to bylo, že byste si uvědomili, že je to taky divné?
Já vím, jak jsme se sem dostali.
(Potlesk) Vím, jak jsme se sem dostali.
Diskriminace v této zemi byla institucionalizovaná, a jednu dobu legalizovaná.
O tom tu není pochyb.
Ale stále, jak se potýkám s tímto problémem, otázka mé matky mě stále pronásleduje: Jak se k tobě chovali?
Nejsem tu proto, abych si stěžovala, nebo vyvolávala jakýkoliv soucit.
Já jsem ve svém životě uspěla, až za hranici svých nejdivočejších očekávání, a lidé všech barev kůže se ke mně chovali mnohem častěji lépe než hůře.
Tuhle historku o pracovní uniformě jsem zmínila, protože se to opravdu stalo.
Cituji tyto statistiky ohledně firemní rozmanitosti, protože jsou pravdivé, a dnes tu stojím, abych mluvila o problému rasové diskriminaci, protože věřím, že hrozí, že okrade další generaci o všechny příležitosti, které my všichni chceme pro naše děti, bez ohledu na to, jaká je jejich barva, nebo odkud pochází.
Také pevně věřím, že to ohrožuje a potlačuje byznys.
Výzkumníci začali používat termín "barvoslepost", aby popsali naučené chování, kde předstíráme, že nevidíme barvy kůže.
Pokud jste náhodou obklopeni skupinkou lidí, kteří vypadají jako vy, je to čistě náhodné.
Podle mého názoru, barvoslepost neznamená, že tu není žádná rasová diskriminace a je tu spravedlnost.
Barvoslepost tohle vůbec nezajišťuje.
Podle mého názoru, barvoslepost je velmi nebezpečná, protože to znamená, že tento problém ignorujeme.
Existuje jedna firemní studie, která říká, že místo vyhýbání se rase, skutečně chytré firmy se s tímto vypořádávají přímo.
Jsou si vědomy, že přijímání rozmanitosti znamená uznávání všech ras, včetně té většinové.
Ale já budu první, kdo vám řekne, že tahle záležitost může být velmi těžká, nepříjemná, nepohodlná -- ale to je právě ono.
V duchu odhalování rasových stereotypů, jako třeba, že černoši neradi plavou, vám řeknu, jak moc mám ráda plavání.
Miluju plavání tak moc, že jako dospělá plavu s trenérem.
Jednoho dne mi trenér dal zabrat, protože jsem musela plavat na jeden konec 25 metrového bazénu bez nadechnutí se.
A pokaždé, když se mi to nepodařilo, musela jsem začít znovu.
A nezdařilo se mi to mnohokrát.
Nakonec jsem to zvládla, ale když jsem vylezla z bazénu, byla jsem vyčerpaná, unavená a naštvaná. A říkám: "Proč cvičíme zadržování dechu?"
A můj trenér se na mě podíval a říká: "Mellody, tohle cvičení nebylo o zadržování dechu.
Tohle cvičení bylo dobré na to, aby ses cítila pohodlně, když se cítíš nepříjemně, protože tak většina lidí tráví své dny."
Pokud se naučíme vypořádávat se s našim nepohodlím tak, že do toho budeme relaxovat, potom budeme mít mnohem lepší život.
Takže si myslím, že přišel čas, abychom se cítili pohodlně, i když vedeme nepříjemnou konverzací ohledně rasy: černá, bílá, asijská, hispánská, žena, muž, všichni z nás, pokud všichni věříme ve stejná práva, a stejné příležitosti v Americe. Myslím, že musíme vést skutečné konverzace ohledně tohoto problému.
Nemůžeme si dovolit být barvoslepí.
Musíme být rasově stateční a vidět barvy.
Musíme být ochotni, jako učitelé, rodiče, podnikatelé a vědci, musíme být ochotní mít proaktivní rozhovory o rase s upřímností, porozuměním a kuráží. Ne proto, že je to správné, ale proto, že je to chytré. Protože naše byznysy, výrobky, naše věda a naše studie, všechno tohle bude lepší s větší různorodostí.
Mým nejoblíbenějším příkladem rasové statečnosti je muž, který se jmenuje John Skipper.
Vede ESPN (TV stanice).
Narodil se v Severní Karolíně, typický, bílý jižní džentlmen.
Připojil se k TV stanici, která již měla kulturu zařazení a různorodosti, ale vzal to o úroveň výš.
Požadoval, aby každá otevřená pozice měla rozmanité kandidáty.
Říká, že služebně starší lidé se nejprve rozčilovali, přicházeli za ním a říkali: "Chceš, abychom najali menšinu, nebo chceš, abychom najali nejlepšího člověka pro tuto práci?"
A Skipper říká, že jeho odpovědi byly pokaždé ty samé: "Ano."
A proto, že říká "ano" na rozmanitost, upřímně věřím, že ESPN je ta nejhodnotnější kabelová firma na světě.
Myslím, že je to část tajného receptu.
Nyní vám můžu říct, že v mé vlastní firmě Ariel Investments se díváme na rozmanitost jako na konkurenční výhodu. A tahle výhoda může sahat daleko za byznys.
Na Michiganské univerzitě pracuje muž jménem Scott Page.
Je prvním člověkem, který rozvinul matematickou kalkulaci na rozmanitost.
Říká, že pokud se snažíte vyřešit skutečně těžký problém skutečně tvrdě, potom byste měli mít skupinu rozmanitých lidí, včetně těch, kteří mají rozmanitý intelekt.
Příklad, který dává je epidemie neštovic.
Když pustošila Evropu, dali dohromady spoustu vědců a ti byli v koncích.
A nápad na lék na tuto nemoc přišel z nejvíce nečekaného zdroje. Mlékař. Mlékař, který si všiml, že dojičky nedostávaly neštovice.
Takže vakcína na neštovice je postavena na dobytčí bázi, díky tomuhle mlékaři.
Jsem si jistá, že tu teď sedíte a říkáte si, nevedu žádnou televizní společnost, nevedu žádnou investiční firmu, a nejsem žádný mlékař.
Co můžu dělat?
A já vám říkám, že můžete být rasově stateční.
Pokud jste součástí najímacího procesu nebo přijímacího řízení, můžete být rasově stateční.
Pokud se snažíte vyřešit skutečně těžký problém, můžete se ozvat a prosadit rasovou rozmanitost.
Nyní, vím, že si lidé řeknou, ale tímhle ničeho nedosáhneme. Ale já vás žádám udělat v podstatě něco mnohem jednoduššího: sledujte své okolí, v práci, ve škole, doma.
Žádám vás, abyste se dívali na lidi kolem sebe, záměrně a úmyslně.
Pusťte do svého života lidi, kteří nejsou jako vy, nemyslí jako vy, nejednají jako vy, a nepochází, odkud vy pocházíte. A možná zjistíte, že právě oni zpochybní vaše domněnky, a udělají z vás dospělého člověka.
Možná, že dosáhnete nového, silného pochopení od těchto jednotlivců. Nebo, jako můj manžel, který je shodou okolností bílý, i vy byste možná zjistili, že černoši - muži, ženy, děti - užívají tělové mléko každý den.
Také si myslím, že tohle všechno je velmi důležité, tak aby další generace skutečně pochopila, že tento postup jim pomůže, protože očekávají, že budeme jejich skvělými vzory.
Říkala jsem vám, že má matka byla tvrdě realistická.
Byla pro mne neuvěřitelným vzorem.
Byla ten typ člověka, který se dostal tam, kde chtěl. Byla svobodná matka se šesti dětmi v Chicagu,
pracovala v realitní kanceláři, kde pracovala velmi tvrdě, ale častokrát měla co dělat, aby nás uživila.
A to znamenalo, že jsme někdy měli odpojené telefony nebo odpojenou elektřinu nebo byli vystěhovaní.
Když jsme byli vystěhovaní, někdy jsme žili v malých bytech, které vlastnila, a jindy jen v jedné nebo dvou pokojích, protože nebyly kompletní. Museli jsme si ohřívat vodu do vany na sporáku.
Ale ona to nikdy nevzdala, nikdy. A nikdy nám nedovolila, abychom to vzdali my.
Tenhle brutální pragmatismus, který měla, myslím tím, že mi byly čtyři roky a ona mi říká, "Maminka je Ježíšek." (Smích) Měla tenhle brutální pragmatismus.
Naučila mě tolik věcí, ale nejdůležitější věc bylo to, že mi každý den říkala: "Mellody, můžeš být, čímkoliv chceš."
A kvůli těmto slovům jsem se probouzela za úsvitu, kvůli těmto slovům jsem nade vše milovala školu, a kvůli těmto slovům, když jsem byla v autobuse a jela do školy, jsem měla ty největší sny.
A to je, že kvůli těm slovům stojím právě teď tady, plná vášně, a žádám vás, abyste i vy byli tak stateční pro vaše děti, které dnes také mají takové sny.
(Potlesk) Chci aby se dívaly na generálního ředitele v televizi a říkaly si: "Chci být jako ona" nebo "On vypadá jako já".
Chci, aby věděly, že všechno je možné, že mohou dosáhnout všeho, o čem kdy snily, že budou vítáni v jakékoliv firemní zasedací místnosti nebo, že mohou řídit jakoukoliv společnost.
Víte, tahle myšlenka, že tohle je země svobodných a domov statečných, je vetkaná do tkaniny Ameriky.
V Americe, když máme problém, popereme se s ním přímo, neutíkáme od něj.
Postavíme se mu. Ukážeme, že máme kuráž.
Takže teď, o co vás žádám, abyste udělali, je, abyste ukázali kuráž.
Žádám vás, abyste byli nebojácní.
Jako lídry v byznysu vás žádám, abyste nic nenechávali na stole.
Jako občany vás žádám, abyste nenechávali žádné dítě pozadu.
Žádám vás, abyste nebyli barvoslepí, ale naopak, abyste byli rasově stateční, tak, aby každé dítě vědělo, že na jejich budoucnosti záleží a že jejich sny jsou uskutečnitelné.
Děkuji.
(Potlesk) Děkuji vám. Děkuji. Děkuji. (Potlesk)
Když jsem byl mladý důstojník, tak mi říkali, abych poslouchal své instinkty, svůj šestý smysl. A já jsem se naučil, že naše instinkty se často mýlí.
V létě roku 2010 na veřejnost uniklo ohromné množství tajných informací, a to přímo z Pentagonu.
Svět byl šokován, otřáslo to americkou vládou, a lidé začali klást spoustu otázek, protože uniklo velké množství informací, a možný dopad takového úniku byl značný.
Jedna z prvních otázek, kterou jsme si položili, byla: Jak je možné, že mladý vojín měl přístup k takovému množství informací?
Jak je možné, aby takovéto citlivé věci byly přístupné poměrně mladému vojákovi?
V létě roku 2003 jsem dostal za úkol velet speciální bojové jednotce, která byla rozprostřena po celém Blízkém Východě a bojovala s Al Kajdou.
Naše hlavní úsilí se soustředilo na Irák a naší misí bylo porazit Al Kajdu v Iráku.
Po dobu téměř 5 let, kterou jsem tam strávil, jsme se snažili vyhrát válku, která byla vedena nekonvenčně a byla složitá, krvavá, a často si vybrala tu nejvyšší daň mezi nevinnými civilisty.
My jsme udělali, co jsme mohli, abychom zastavili Al Kajdu a také zahraniční bojovníky, přicházející jako sebevražední atentátníci a eskalující násilí.
Vypilovali jsme své bojové dovednosti, vyvinuli nové vybavení, skákali z letadel, používali helikoptéry, jezdili na člunech i džípech, chodili za určenými subjekty, noc co noc, abychom zastavili zabíjení, které tato síť páchala.
Krváceli jsme, umírali a zabíjeli, abychom zastavili násilí, které tato organizace páchala převážně na iráckém obyvatelstvu.
Dělali jsme to, co jsme se naučili během svého výcviku. Jedna z těch věcí, kterou jsme měli v krvi, bylo utajení.
Bezpečnost. Ochrana informací.
Byla to myšlenka, že na informacích záleží náš život a že nás ochrání a udrží lidi v bezpečí.
A byli jsme zvyklí, že když pracujeme uvnitř své organizace, je důležité držet informace uvnitř. Konkrétně to znamenalo: dát informace pouze lidem, kteří prokázali, že je potřebují.
Otázka ale často zněla – kdo je potřebuje?
Kdo musí dostat tyto informace k vykonání nějaké důležité činnosti, kterou potřebujeme?
V tak úzce propojeném světě je složité tohle předpovědět.
Je velmi těžké říct, kdo informace potřebuje, a kdo ne.
Často jsem jednal s tajnými službami a stěžoval jsem si, že s námi nesdílejí dostatek informací. Oni se mě podívali a s vážnou tváří řekli: "Jakých informací se vám nedostává?" (smích) Odpověděl jsem "Kdybych to věděl, tak bych si tady nestěžoval."
Zjistili jsme, že se musíme změnit.
Musíme změnit svůj postoj k informacím.
Musíme odbourat zábrany.
Musíme sdílet. Potřebovali jsme změnit přístup z "kdo potřebuje vědět" na "kdo neví a měl by vědět, tomu musíme říct tak rychle, jak jen to je možné".
To byl obrovský posun v zavedených principech pro organizaci, která má utajení přímo ve své DNA.
Začali tyto principy uplatňovat za pochodu, nikoliv jen v kancelářích. Strhávali jsme zábrany, používali jsme tzv. "místnosti pro povědomí o situaci" a v létě roku 2007 se stalo něco, co ukázalo, jak tento přístup funguje.
Dostaly se nám do rukou osobní záznamy lidí, kteří rekrutovali zahraniční bojovníky do Iráku.
A když jsme získali takové záznamy, obvykle bychom je schovali, sdíleli s několika zpravodajskými službami a pak s nimi zkoušeli pracovat.
Když jsem tedy hovořil se svým zpravodajcem, zeptal jsem se: "Co teď?"
A on odpověděl, "Našli jste je vy.
Je to na vás. Můžete je odtajnit."
Já na to: "Skutečně je můžeme odtajnit?
Co když se k nim dostane nepřítel?"
A on odpověděl: "Jsou to jejich osobní záznamy."
(Smích) Takže jsme to udělali a spoustu lidí to naštvalo. Ale jak jsme ty informace rozšířili dále, náhle si uvědomíte, že informace mají svou hodnotu, pouze pokud je dáte lidem, kteří s nimi mohou něco udělat.
Skutečnost, že něco vím, má nulovou hodnotu, pokud nejsem ta osoba, co s tím může něco pozitivního udělat.
Takže ve výsledku jsme změnili pojetí informace z principu, že informace je moc, na princip, že ve sdílení je síla.
Byla to zásadní změna, nikoliv nová strategie, nikoliv nové zbraně, nového nebylo nic.
Byla to jen myšlenka, že nyní jsme součástí týmu, ve kterém se informace stávají důležitou spojnicí mezi námi a nikoliv bariérou.
Chtěl bych, aby se všichni zhluboka nadechli a zase vydechli, protože ve vašem životě bude existovat řada informací, u kterých nebudete rádi, že uniknou na veřejnost.
Někdo třeba vytáhne mé známky z akademie a to teprve bude pohroma. (Smích) Ale i to bude v pohodě, a řeknu vám, že se víc bojím byrokratů, kteří drží informace v šuplíku pod stolem nebo v trezoru, než toho, kdo vypustí informace ven, protože ve výsledku je lepší, když je sdílíme.
Děkuji vám.
(Potlesk) Helen Walter: Nevím, jestli jste zde byl dneska ráno a jestli jste viděl Ricka Ledgetta zástupce ředitele NSA, který reagoval na rozhovor s Edwardem Snowdenem počátkem týdne.
Jen by mě zajímalo – myslíte si, že americká vláda by měla Edwardovi Snowdenovi udělit amnestii?
Stanley McChrystal: Myslím si, že Rick řekl něco velmi důležitého.
Většina z nás nezná všechna fakta.
Myslím si, že tu jsou dva pohledy.
Edward Snowden vrhl světlo na důležitou potřebu: lidé potřebují rozumět.
Také vzal spoustu dokumentů, o jejichž důležitosti neměl ani ponětí. Takže si myslím, že nejprve potřebujeme znát všechna fakta, než abychom unáhleně rozsoudili případ Edwarda Snowdena.
HW: Děkuji Vám mnohokrát
(Potlesk)
Kashmir Hill: Minulý rok k narozeninám mi dal manžel Amazon Echo.
Po pravdě mě to celkem šokovalo, protože oba pracujeme v oblasti soukromí a bezpečnosti.
(Smích) A tohle zařízení by sedělo se zapnutým mikrofonem uprostřed naší domácnosti a neustále naslouchalo.
A myslím, že nejsme sami.
Podle průzkumu od NPR a Edison Research má jeden ze šesti dospělých Američanů doma smart speaker, což znamená, že mají doma virtuálního asistenta.
To je šílené.
Budoucnost nebo budoucí dystopie se rychle blíží.
Mimo to nám společnosti nabízejí různé druhy zařízení s připojením k internetu.
Existují chytrá světla, chytré zámky, chytré toalety, chytré hračky, chytré sexuální hračky.
Chytré znamená to, že zařízení má připojení k internetu, může získávat data a může komunikovat se svým majitelem.
Ale když vaše zařízení komunikují s vámi, tak s kým ještě?
Chtěla jsem to zjistit, takže jsem do toho šla naplno a proměnila svůj byt v San Franciscu v chytrý domov.
Dokonce i postel jsem připojila k internetu.
Co vím, tak pouze měřila náš spánek.
A můžu vám říct, že jediná horší věc, než se v noci špatně vyspat, je upozornění od vaší postele, že "jste nedosáhli svého cíle a spali málo."
(Smích) "Díky, chytrá postel.
Jako bych se už tak necítila dost špatně."
(Smích) Dohromady jsem si doma nainstalovala 18 zařízení připojených k internetu.
Také jsem si tam nainstalovala Suryaa.
Surya Mattu: Ahoj, já jsem Surya.
(Smích) Sledoval jsem všechno, co chytrý domov udělal.
Postavil jsem si speciální router, který mi ukázal všechnu síťovou aktivitu.
Můj router si můžete představit jako ochranku, neustále přihlašoval síťové pakety, které přicházely a odcházely z chytrého domova.
KH: Já a Surya jsme oba novináři. Není to můj manžel, pracujeme spolu v Gizmodu.
SM: Děkuji za objasnění.
Zařízení, která Kashmir koupila - chtěli jsme u nich porozumět tomu, co říkají svým výrobcům.
Ale taky nás zajímalo, jak vidí vysílání dat z chytrého domova poskytovatel internetových služeb.
Viděli jsme to, co vidí poskytovatel, ale hlavně to, co může prodat.
KH: Experiment trval dva měsíce.
Za ty dva měsíce se nestalo, že by u nás doma byla hodina digitálního ticha, a to ani když jsme na týden odjeli.
SM: To je pravda.
Z dat jsem věděl, kdy jste se vzbudili a kdy jste šli do postele.
Věděl jsem, kdy si Kashmir čistila zuby.
Nebudu tady prozrazovat tvoje návyky, ale řekněme, že jsem naprosto přesně věděl, kdy jsi pracovala z domu.
KH: Řekla bych, že jsi je právě prozradil spoustě lidí.
SM: Nebuď v rozpacích, jsou to jen metadata.
Věděl jsem, kdy jste zapli televizi a jak dlouho jste ji sledovali.
Fun fact o domácnosti Hillových: moc se na televizi nedívají, ale když ano, tak dlouho jen na jeden seriál.
Mezi oblíbenými seriály jsou Difficult People a Party Down.
KH: Máš pravdu. Zbožňovala jsem Party Down.
Je to skvělý seriál a měli byste se na něj podívat.
Ale Difficult People sledoval jen manžel, Trevor.
A Trevora trochu štvalo, že víš, co sleduje, protože i když to byl on, kdo připojil televizi k routeru, tak zapomínal, že nás televize sleduje.
Vlastně to není poprvé, co nás naše televize špehovala.
Společnost, od které je, VIZIO, jenom loni zaplatila vládě 2,2 milionu dolarů jako vyrovnání, protože neustále shromažďovala informace o tom, co sledují miliony lidí, včetně nás, a pak ty informace prodávala zprostředkovatelům dat a inzerentům.
SM: Klasický tah pro dohled nad ekonomikou.
Téměř všechna zařízení, co Kashmir koupila, denně kontaktovala své servery.
Ale víte, které zařízení bylo obzvláště upovídané?
Amazon Echo.
Kontaktovalo své servery každé 3 minuty, nehledě na to, zda jste jej používali nebo ne.
KH: Obecně bylo znepokojující, že všechna ta zařízení vedla neustále konverzaci, o které jsem však nic nevěděla.
Nebo bych aspoň nic nevěděla bez tvého routeru.
Pokud si koupíte chytré zařízení, asi byste měli vědět, že vy sice vlastníte zařízení, ale společnost, která ho vyrobila, bude vlastnit vaše data.
Možná se s tím počítá, že si koupíte zařízení s připojením k internetu a ono ho bude využívat.
Ale je zvláštní mít tato zařízení na tak soukromém místě, jako je domov, a nechat tady společnosti sledovat naše normální chování.
SM: Pravda.
I ta na první pohled nejbanálnější data mohou být na trhu využita.
Například, koho zajímá, jak často si čistíte zuby?
Ukázalo se, že existuje dentální pojišťovna Beam.
Ta od roku 2015 monitoruje chytré kartáčky svých zákazníků, kvůli prémiovým slevám, samozřejmě.
KH: Víme, co si někteří z vás myslí: taková je smlouva o moderním světě.
Vzdáte se trochy soukromí a na oplátku dostanete nějakou vymoženost nebo slevu.
Ale takové zkušenosti ze svého chytrého domova nemám.
Nebylo to pohodlné, bylo to k vzteku.
Přiznávám, že zbožňuju svůj chytrý vysavač, ale spusta ostatních věcí mě připravovala o rozum: došly nám zásuvky a já si musela stáhnout víc než tucet aplikací, abych mohla všechno ovládat.
Ke každému zařízení jsem se musela přihlásit, můj kartáček měl heslo...
(Smích) A obzvlášť chytrý kávovar byl něco pekelného.
SM: Počkej, vážně? Vážně ti nevyhovovalo?
KH: Možná jsem naivní, ale myslela jsem, že to bude skvělé.
Myslela jsem, že se ráno probudíme a prostě řekneme: "Alexo, udělej nám kávu."
Ale takhle to nefungovalo.
Museli jsme říct jednu přesnou větu a upřesnit značku, aby to fungovalo.
Ta věta zněla: "Alexo, požádej Behmor o rychlý start."
Nebylo lehké si hned po ránu na tu větu vzpomenout, a to před tím, než jste si dali kávu.
(Smích) A zřejmě to bylo těžké i říct, protože Echo Dot položený vedle postele nám prostě nerozuměl.
Takže náš den vlastně začínal křičením té fráze na Echo Dot.
(Smích) Trevor to nesnášel.
Vždycky prosil: "Prosím, Kashmir, nech mě prostě jít do kuchyně, zmáčknout to tlačítko a spustit kávovar."
Já vždycky odpovídala: "To nesmíš!
Musíme to udělat chytře!"
(Smích) S radostí vám oznamuji, že naše manželství ten experiment přežilo, ale jen tak tak.
SM: Jestli se rozhodnete mít chytrý dům, snad to pro vás nebude tak frustrující, jako pro Kashmir,
ale bez ohledu na to, vaše chytrá zařízení vás budou pravděpodobně sledovat a profilovat si vás.
Jen počet zařízení, která vlastníte může sloužit k odhadu, jak bohatí nebo chudí jste.
Tuto technologii vyvinul a také si patentoval Facebook.
KH: Ta úzkost, kterou pociťujete vždy, když jste na internetu, protože jste sledováni, se přesouvá k vám do obýváku.
Nebo do ložnice.
Existuje sexuální hračka nazvaná We-Vibe.
Asi si říkáte, na co potřebuje sexuální hračka internet, ale je to pro to, aby dva lidé, žijící ve vztahu na dálku, mohli na dálku sdílet svou lásku.
Nějací hackeři se na tu hračku podívali a zjistili, že firmě, která ji vyrábí, posílá spoustu informací - kdy byla použita, jak dlouho byla používána, jak byly nastaveny vibrace, jak moc se ta hračka zahřála.
Všechno to šlo do databáze.
Tak jsem šla do té společnosti a zeptala se: "Proč sbíráte tak citlivá data?"
Odpověď byla: "Je to dobré pro výzkum trhu."
Ale jen těžili data o orgasmech svých zákazníků.
A neříkali jim o tom.
I v případě, že jste v otázce bezpečnosti ledabylí, snad uznáte, že tohle už je hodně přes čáru.
SM: Proto chci, aby byly mé sexuální hračky hloupé.
KH: To je skvělé.
Všichni jsme rádi, že to teď víme.
(Smích) SM: Datový bod jsem ochotný sdílet.
(Smích) Kashmiriina zařízení byla v rozsahu od užitečných po otravné.
Ale tím, co měla všechna společné, bylo sdílení dat se společností, která je vyrobila.
S existencí poskytovatelů emailu a sociálních sítí nám je často říkáno, že když je to zdarma, jste produktem vy.
Ale s internetem věcí to vypadá, že i když zaplatíte, jste pořád produktem.
Takže se musíte zeptat: Kdo benefituje z vašeho chytrého domova, vy, nebo společnost těžící na vás?
KH: Všichni jsme tady technicky důvtipní.
Myslím, že většina z nás ví, že tato zařízení se připojí na internet a odesílají data.
A dobře, možná vám nevadí žít v komerčním vězení, ale ostatním ano.
Společnosti musí promyslet úpravu těchto zařízení a myslet při tom na naše soukromí, protože ne všichni jsme ochotni se podílet na "průzkumu trhu" jenom protože naše zařízení má připojení k Wi-Fi.
A musím vám říct, že i když jste si vědomi, že se tohle děje, je snadné zapomenout, že předměty domácí potřeby vás špehují.
Je snadné zapomenout, že vás ta zařízení sledují, protože nevypadají jako kamery.
Můžou vypadat jako...
no, můžou vypadat jako dildo.
Děkujeme.
(Potlesk)
Mám webovou stránku, kam mi každý týden lidé píší různé hypotetické otázky, a já na ně zkouším odpovědět pomocí matematiky, vědy a komiksů.
Třeba jeden člověk se ptal, co by se stalo, kdybyste zkusili odpálit baseballový míček hozený 90 % rychlosti světla.
Tak jsem to propočítal.
Normálně, když předmět letí vzduchem, vzduch proudí okolo něj. Ale tady se míček pohybuje tak rychle, že molekuly vzduchu nebudou mít čas uhnout mu z cesty.
Míček si prorazí cestu přímo přes ně a skrz ně a srážky s těmito molekulami vzduchu vyrazí z míčku atomy dusíku, uhlíku a vodíku, čímž ho rozloží na malé částečky, a také vytvoří vlny termonukleární fúze ve vzduchu okolo něj.
Výsledkem bude záplava rentgenových paprsků rozpínajících se jako bublina spolu s exotickými částicemi a plazmou uvnitř, se středem na pozici nadhazovače, odkud se bude šířit o trochu rychleji než samotný míček.
Nyní, po zhruba 30 nanosekundách, je domácí meta ještě příliš daleko, než aby k ní stihlo doputovat světlo, takže pálkař stále ještě vidí, jak se nadhazovač chystá hodit míček, a nemá ani tušení, že se něco děje.
(Smích) Takže asi po 70 nanosekundách doletí míč až na domácí metu, tedy alespoň oblak expandující plazmy, který býval míčkem, a pohltí pálku a pálkaře a metu a chytače a rozhodčího a všechny je začne dezintegrovat a také je ponese dozadu skrz zadní síť, která se také začne rozkládat.
Takže pokud to celé sledujete odněkud z kopce, nejlépe hodně daleko, uvidíte záblesk jasného světla, který po pár sekundách pohasne, a po něm rozpínající se tlakovou vlnu, drtící stromy a domy a šířící se směrem od stadionu, a nakonec hřibovitý mrak zvedající se nad troskami města. (Smích) Pravidla Major League Baseball nejsou v tomto ohledu zcela jasná, ale — (Smích) — dle pravidel 6.02 a 5.09 si myslím, že by se to v této situaci považovalo za zásah pálkaře, a pálkař by směl postoupit na první metu, tedy kdyby ještě existovala.
Takže na takovéto otázky odpovídám a lidé mi píší spoustu dalších prapodivých dotazů.
Jednou mi takhle někdo napsal, jak se, vědecky řečeno, nejlépe a nejrychleji zbavit těla.
Můžete odpovědět brzy?
A už více lidí mi napsalo, můžete dokázat, zda člověk se zlomeným srdcem může opět najít lásku?
A také mi lidé píší otázky, které jsou zjevně domácími úkoly, a myslí si, že je za ně vypracuji.
Ale jednou, už je to pár měsíců, mi přišla otázka, která se týkala Googlu.
Kdyby se všechna digitální data na světě uchovávala na děrných štítcích, jak velké by bylo datacentrum Googlu?
Google je docela tajnůstkářský, pokud jde o jeho činnost, takže nikdo pořádně neví, kolik dat vlastně Google má, a vlastně ani nikdo pořádně neví, kolik má Google datacenter, možná kromě lidí ze samotného Googlu.
Párkrát jsem je potkal a zkoušel se jich na to ptát, ale nic neřeknou.
Tak jsem to zkusil spočítat sám.
Vycházel jsem z několika věcí.
Začal jsem s penězi.
Google musí přiznávat své výdaje a z toho člověk může získat hrubý odhad, kolik datacenter mohli postavit, protože velké datacentrum stojí určité množství peněz.
Také získáte představu o tom, jak velkou část světového trhu s pevnými disky zabírají, a ukázalo se, že celkem velkou.
Jednou jsem někde četl, že Googlu selže disk každou minutu nebo dvě, a oni jen vyhodí ten vadný disk a šoupnou místo něj nový.
Takže jich spotřebují celkem dost.
Když vezmete v potaz peníze, získáte představu o tom, kolik datacenter mají.
Také se můžete zaměřit na energii.
Můžete zjistit, kolik elektřiny spotřebují, protože na provoz serverů je třeba určité množství energie, a i při své úspornosti má Google nějakou nezbytnou spotřebu energií, takže lze odhadnout, kolik serverů mohou nanejvýš mít.
Také se můžete zaměřit na rozlohu těch datacenter, která znáte, a zjistit, jak jsou velká.
Kolik plochy zabírají?
Kolik serverových skříní se do nich vejde?
O některých datacentrech můžete zjistit dvě informace.
Víte, kolik stály, a protože mají smlouvu s místními úřady na dodávky elektřiny, můžete zjistit, kolik za ni platí, a tím pádem víte, kolik energie spotřebují.
Pak se můžete podívat na poměr mezi těmito čísly a zjistit tak něco o jiném datacentru, o kterém máte třeba jen jednu z těch dvou informací, například znáte jeho rozlohu. Tak vás napadne, že spotřeba energie by mohla být úměrná rozloze.
A totéž můžete udělat se spoustou jiných čísel, s odhady celkové datové kapacity, počtu serverů, počtu disků na každý server, a pomocí informací, které máte, přijít s modelem, který zpřesňuje odhady toho, co zatím ještě neznáte.
Je to takové kroužení okolo čísla, na které se snažíte přijít.
Je to docela zábava.
Není to složitá matematika, není to vlastně o nic těžší než vyluštit sudoku.
Takže jsem si všechny tyto informace prošel, strávil den nebo dva jejich hledáním.
Na něco jsem ještě nekoukal.
Vždycky se můžete podívat na pracovní inzeráty Googlu.
Získáte tak představu o tom, kde mají lidi.
Občas si někdo při návštěvě datacentra udělá fotku mobilem a dá ji na internet, i když by se to dělat nemělo. Ale je to způsob, jak se dozvědět něco o jejich hardware.
A vlastně se můžete zaměřit i na poslíčky s pizzou.
Ti vědí o všech datacentrech Googlu, nebo alespoň o těch, v nichž jsou nějací lidé.
Tak jsem došel ke svému závěru a byl jsem si ním docela jistý, vyšlo mi asi 10 exabajtů dat napříč veškerou činností Googlu, a pak dalších zhruba pět exabajtů na off-line páskových jednotkách, jichž je Google největším spotřebitelem na světě.
Přišel jsem tedy s odhadem vypovídajícím o obrovském množství dat.
Je to o dost víc, než čím disponuje jakákoliv jiná organizace na světě,
Je tu sice pár dalších konkurentů, každého asi napadne NSA.
Ale pomocí stejných metod se můžeme zaměřit i na datacentra NSA a zjistíme, že ačkoli netušíme, na čem přesně pracují, je jasné, že jejich činnost není takového rozsahu jako Googlu.
Když jsem to shrnul, přišel jsem na odpověď na další otázku, a sice kolik děrných štítků by to zabralo?
Na děrný štítek lze zaznamenat asi 80 znaků. Do krabice jich nacpete zhruba dva tisíce. A pak je naskládáte, řekněme, k nám do Nové Anglie. Pokryly by celé území až do výšky téměř pěti kilometrů, což je asi třikrát výš, než kam sahaly ledovce za doby ledové před 20 000 lety.
Je to dost nepraktické, ale na lepší odpověď jsem nepřišel.
Napsal jsem to na svůj web.
Nečekal jsem, že by mi Google nějak odpověděl, protože byli takoví tajnůstkáři a dosud mi na žádnou otázku neodpověděli, jen jsem to publikoval a řekl si, no, asi se to nikdy nedozvíme.
Ale za několik týdnů mi přišla zpráva od Googlu, hej, někdo pro tebe má obálku.
Tak jsem si pro ni zašel, otevřel ji a v ní děrné štítky. Děrné štítky s logem Google.
A ve štítcích hromada dírek. Říkám si, díky, díky, co to tady máme?
Tak jsem si sehnal nějaký software a začal je skenovat, a ukázalo se, že to je rébus.
Byla tam zašifrovaná zpráva. S několika kamarády jsme šifru prolomili a uvnitř byla další šifra, a potom nějaké rovnice. Tak jsme je vyřešili, a konečně se z toho vyloupnul vzkaz od Googlu, jejich oficiální odpověď na můj článek, a to: "Bez komentáře."
(Smích) (Potlesk) Mám rád tenhle typ výpočtů, ale ne kvůli matematice.
Zabývám se matematikou, ale nemám rád matematiku samu pro sebe.
Co se mi na ní líbí je, že můžete vzít věci, které znáte, a jen přesouváním symbolů po papíře dojdete k něčemu, co jste zatím nevěděli a co vás překvapí.
Dostávám spoustu hloupých otázek a miluju, jak mi matematika dává sílu na ně někdy odpovědět.
A někdy také ne.
Tuhle otázku jsem dostal od jednoho čtenáře, anonymního čtenáře, v předmětu zprávy stálo jen "Důležité" a toto byla celá zpráva: "Kdyby lidé měli kolečka a uměli létat, jak bychom je rozlišili od letadel?"
Důležité. (Smích) Takže myslím, že na některé otázky je i matematika krátká.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Nedávno jsem odešel do důchodu z oddělení dopravní policie v Kalifornii po 23 letech služby.
Většinu z těch 23 let jsem strávil kontrolou jižní části okresu Marin, kde se nachází most Golden Gate (Zlatá brána).
Most je ikonická stavba, světoznámá svými krásnými výhledy na San Francisco, Tichý oceán a svou podnětnou architekturou.
Bohužel je současně i magnetem pro sebevrahy, jedním z nejvyužívanějších míst na světě.
Most Golden Gate byl otevřen v roce 1937.
Joseph Strauss, hlavní inženýr, zodpovědný za výstavbu mostu, kdysi prohlásil: "Ten most je prakticky nevyužitelný pro sebevraždu."
Sebevražda z mostu není ani praktická, ani pravděpodobná.
Ale od svého otevření se přes 1 600 lidí vrhlo vstříc svému konci právě z tohoto mostu.
Někteří věří, že putování mezi dvěma mostními věžemi vás vtáhne do jiné dimenze - most byl jako takový idealizován - pád z něho vás má osvobodit od všech obav a zármutku a vody dole očistit vaši duši.
Ale já vám povím, co se ve skutečnosti stane, když se most stane prostředkem pro spáchání sebevraždy.
Po zhruba 4 až 5 sekundovém volném pádu narazí tělo na hladinu vody v rychlosti okolo 75 mil (120 km) v hodině.
Náraz roztříští kosti, některé z nich prorazí životně důležité orgány.
Většina zemře již tímto nárazem.
Ti, kteří tohle přežijí, jsou bezmocně zmítáni proudem a potom se utopí.
Nemyslím si, že ti, kdo se přikloní k této metodě sebevraždy, si uvědomují, jak příšerná smrt je čeká.
Tohle je okraj mostu.
S výjimkou okolí dvou věží je zde 32 palců (80 cm) oceli po stranách mostu.
Je to místo, kde většina lidí stojí než si vezmou život.
Můžu vám ze zkušenosti říct, že jakmile stojí člověk na krajnici mostu, ve svém nejtmavším momentu, je velmi těžké dostat ho zpět.
Tuhle fotku jsem vyfotil minulý rok, když tato mladá dáma mluvila s policistou a přemítala o životě.
S velkou radostí vám chci říct, že jsme ten den byli úspěšní a dostali ji zpět přes zábradlí.
V době, kdy jsem začal pracovat na mostě, nikdo z nás na tohle nebyl formálně proškolen.
Prostě jsme se snažili s těmi situacemi nějak poprat.
Nejen, že to nebylo dobré pro ty, kdo se pokoušeli ukončit svůj život, ale i pro strážníky v terénu.
Od té doby jsme ušli dlouhou, dlouhou cestu.
Nyní, služebně starší strážníci a psychologové školí nové strážníky.
Toto je Jason Garber.
Jasona jsem potkal 22. července minulého roku, když jsem dostal zprávu o možném sebevražedném subjektu sedícím na krajnici poblíž středu mostu.
Když jsem dorazil na místo, sledoval jsem Jasona jak mluví s místním strážníkem.
Jasonovi bylo pouze 32 let a přiletěl sem z New Jersey.
Ve skutečnosti sem přiletěl již dvakrát předtím z New Jersey, aby se pokusil ukončit svůj život na mostě.
Po zhruba hodinovém hovoru s Jasonem se nás zeptal, jestli známe příběh o Pandořině skříňce.
Připomeňme si řeckou mytologii - Zeus stvořil Pandoru a poslal ji dolů na Zemi s truhlou, a řekl jí: "Nikdy tuto truhlu neotvírej."
No, a jednoho dne zvědavost přemohla Pandoru a ta truhlu otevřela.
Ven utekly nemoci, strasti a různé druhy zla.
Jediná dobrá věc v truhle byla naděje.
Jason se nás zeptal, "Co se stane, když otevřete truhlu a naděje tam není?"
Na chvíli se odmlčel, naklonil se doprava a byl pryč.
Tento milý, inteligentní mladý muž z New Jersey právě spáchal sebevraždu.
Toho večera jsem mluvil s Jasonovými rodiči a předpokládám, že když jsem s nimi mluvil, nezněl jsem, že jsem po té události v pořádku, protože hned druhý den jejich rodinný rabín volal, aby mě zkontroloval.
Jasonovi rodiče ho o to požádali.
Vedlejší účinky sebevraždy ovlivní tak mnoho lidí.
Položím vám pár otázek: Co byste dělali, kdyby váš rodinný člen přítel nebo bližní chtěli ukončit svůj život?
Co byste řekli?
Věděli byste, co říct?
Podle mé zkušenosti, nejde jen o povídání, ale i o naslouchání.
Poslouchejte, abyste rozuměli.
Neargumentujte, neobviňujte, a neříkejte, že víte, jak se ten člověk cítí, protože to pravděpodobně nevíte.
Pouhou svojí přítomností můžete být tím zlomovým bodem, který potřebují.
Pokud myslíte, že někdo má sebevražedné úmysly, nebojte se je konfrontovat a klást otázky.
Jedním ze způsobů jak se ptát je třeba takto: "Ostatní za podobných okolností pomýšleli na ukončení života; měl/a jsi někdy taky takové myšlenky?"
Přímá konfrontace může zachránit život a být pro ně zlomovým momentem.
Některá další znamení, jichž si můžete všimnout: beznaděj- představa, že věci jsou příšerné a nikdy se už nezlepší; beznaděj - představa, že není způsob jak věci změnit; nedávné přerušení kontaktů, a ztráta chuti do života.
S nápadem na tuto přednášku jsem přišel před pár dny a dostal jsem od jedné dámy e-mail, který bych vám nyní rád přečetl.
Ztratila svého syna 19. ledna tohoto roku, a napsala mi tento e-mail před pár dny, a s jejím dovolením a požehnáním vám ho nyní přečtu.
"Ahoj Kevine, předpokládám, že jsi na TED konferenci.
Být tam musí být docela zážitek.
Přemýšlím, že bych se tento víkend šla projít na ten most.
Jen jsem ti chtěla napsat pár řádků.
Doufám, že se ti podaří oslovit mnoho lidí a až odejdou, budou o tom mluvit se svými přáteli, kteří to řeknou jejich přátelům atd.
Jsem pořád docela otupělá, ale čím dál víc si začínám uvědomovat, že Mike už nepřijde domů.
Mike jel autem domů z Petalumy do San Francisca, aby se 19. ledna podíval na hru 49ers (tým amerického fotbalu) se svým otcem.
Nikdy nedojel.
Volala jsem na policii v Petaluma a ještě to odpoledne nahlásila, že se pohřešuje.
Další den ráno, dva policisté přišli ke mně domů a oznámili, že Mikeovo auto je dole na mostu.
Svědek ho viděl skočit dolů z mostu ve 13.58 odpoledne předešlého dne.
Velké díky, že tu jsi pro lidi, kteří mohou být třeba jen dočasně příliš slabí, aby se o sebe postarali.
Kdo dosud nebyl v úzkých, aniž by měl opravdovou duševní poruchu?
Nemělo by být tak snadné to ukončit.
Modlím se za tebe pro to, co děláš.
Most Golden Gate má být spojnice přes naši krásnou zátoku, ne pohřebiště.
Hodně štěstí tento týden.
Vicky." Neumím si představit, jakou musí mít odvahu, když jde na ten most, aby se prošla tou cestou, kudy šel její syn předtím, než si vzal život a také její odvahu jít dál.
Rád bych vám představil muže, který podle mě ztělesňuje naději a odvahu.
11. března 2005 jsem dostal zprávu o možném sebevražedném subjektu na krajnici mostu poblíž severní věže.
Jel jsem na motocyklu podél cesty na mostě a spatřil tohoto muže, Kevina Berthia, stojícího na krajnici.
Když mě spatřil, v mžiku přeskočil zábradlí a zůstal stát na malé traverze, která vede kolem věže.
Další hodinu a půl jsem poslouchal, jak Kevin mluví o depresi a beznaději.
Kevin se tehdy rozhodl z vlastní vůle přelézt zpět přes zábradlí a dát životu další šanci.
Když byl Kevin zpět na chodníku, pogratuloval jsem mu.
"Tohle je nový začátek, nový život."
Ale zeptal jsem se ho "Co to bylo, co tě přimělo jít zpátky a dát naději a životu další šanci?"
A víte, co mi řekl?
Řekl: "Vyslechl jsi mě."
Nechal jsi mě mluvit a poslouchal jsi."
Krátce po tomto incidentu, jsem dostal dopis od Kevinovy matky, ten dopis mám u sebe a rád bych vám ho přečetl.
"Vážený pane Briggs, nic nevymaže událost z 11. března ale vy jste jedním z důvodů, proč je Kevin stále mezi námi.
Opravdu věřím, že Kevin volal o pomoc.
Byl diagnostikován s duševní poruchou, na kterou bral léky.
Adoptovala jsem Kevina, když mu bylo pouhých 6 měsíců, bez vědomí o jakékoliv dědičné zátěži, ale díky Bohu, nyní už to víme.
Kevin je v pohodě, jak říká.
Moc za vás děkujeme Bohu.
Jsem Vaší dlužnicí Narvella Berthia."
A na konci píše P.S. Když jsem to odpoledne navštívila Všeobecnou nemocnici v San Franciscu byl jste uveden jako pacient.
To bylo tehdy vysvětlování!"
Dnes je Kevin milujícím otcem a přínosným členem společnosti.
Otevřeně mluví o své příhodě toho dne a o depresi v naději, že tento příběh bude inspirovat ostatní.
Sebevražda není jen něco, s čím jsem se setkal v práci.
Je to osobní.
Můj dědeček spáchal sebevraždu otravou.
Tenhle čin, ačkoliv skončil jeho vlastní bolest, mě oloupil o možnost ho vůbec kdy poznat.
Tohle je to, co sebevražda dělá.
Pro většinu sebevrahů, nebo těch, co se o sebevraždu pokouší, nepomýšlí na to, jak ublíží ostatním.
Prostě jen chtějí, aby skončila jejich vlastní bolest.
Typicky, tohle je dosaženo třemi způsoby: spánkem, drogami nebo alkoholem, nebo smrtí.
Během své kariéry jsem byl přivolán a vtažen do stovek situací se sebevrahy a duševně nemocnými na tomto mostě.
Z těch incidentů, kde jsem přímo figuroval, jsem ztratil pouze dva. Ale i to je hodně.
Jeden byl Jason.
Dalším byl muž, se kterým jsem mluvil zhruba hodinu.
Během toho času, mi potřásl rukou při třech příležitostech.
Během toho posledního potřesení rukou, se na mě podíval a řekl "Kevine, je mi líto, ale musím jít."
A skočil.
Příšerné, absolutně příšerné.
Chci vám přesto říct, že velká většina lidí, se kterými přijdeme do kontaktu, nespáchají sebevraždu.
Kromě toho, je tu pár těch, kteří skočili z mostu a přežili a mohou o tom mluvit - to jedno nebo dvě procenta - většina z nich řekla, že v tu sekundu, kdy se odlepili od toho zábradlí věděli, že udělali chybu a chtěli žít.
Říkám lidem, tento most nespojuje jen Marin se San Franciscem, ale i lidi dohromady.
To spojení, nebo přemostění, které vytváříme je něčím, o co by měl každý z nás usilovat.
Sebevraždě se dá předejít.
Existuje pomoc. Je tu naděje.
Děkuji Vám moc.
(Potlesk)
Existuje muž jménem kapitán William Swenson, kterého nedávno Kongres vyznamenal Medailí cti za jeho činy z 8. září 2009.
V ten den se kolona amerických a afghánských vojáků účastnila přesunu přes část Afghánistánu, kde pomáhala chránit skupinu vládních činitelů, skupinu afghánských vládních činitelů, kteří se měli setkat s některými místními kmenovými vůdci.
Kolona byla přepadena, a obklíčena ze tří stran, a mimo mnoha jiných věcí, kapitán Swenson byl oceněn za záchranu zraněných a vytažení mrtvých v průběhu bitvy.
Jeden z lidí, které zachránil, byl seržant, a on a kamarád ho naložili do záchranného vrtulníku.
A pozoruhodná věc toho dne byla, že pouhou shodou okolností, jeden ze zdravotníků měl na své helmě GoPro kameru a celou tuto scénu zachytil na kameru.
Ta ukazuje, jak kapitán Swenson a jeho kamarád přináší tohoto zraněného vojáka, který byl zasažen do krku.
Dali ho do vrtulníku, a pak je vidět, jak se kapitán Swenson ohnul a políbil ho před tím, než se otočil k záchraně dalších.
Viděl jsem to a říkal jsem si, kde se takoví lidé berou?
Co je to? To je hluboká, hluboká emoce, která vás přiměje to udělat.
Je tam láska a zajímalo mě, proč kolem sebe nemám lidi, s kterými bych mohl takhle pracovat?
Víte, v armádě, dávají medaile lidem, kteří jsou ochotni obětovat sebe, aby ostatní mohli získávat.
V byznysu dáváme bonusy lidem, kteří jsou ochotni obětovat ostatní abychom my mohli získávat.
Máme to obráceně, že jo?
Tak jsem se ptal sám sebe, kde se takoví lidé berou?
A můj prvotní závěr byl, že jsou to prostě lepší lidé.
To je to, proč je to táhne do armády.
Tyto lepší lidi přitahuje způsob pojetí služby.
Ale to je úplně špatně.
Co jsem zjistil, bylo, že je to v prostředí, a pokud vytvoříte správné prostředí, tak každý z nás má potenciál dělat tyhle pozoruhodné věci, a co je důležitější, ostatní mají tento potenciál také.
Měl jsem tu čest potkat se s některými z nich, které bychom nazvali hrdiny, kteří riskovali svoje životy, aby zachránili životy druhých, a ptal jsem se jich: „Proč bys to udělal?“
„Proč jsi to udělal?“
A všichni odpověděli stejně. "Protože by pro mě udělali to samé."
Jedná se o silný pocit důvěry a spolupráce.
Důvěra a spolupráce jsou zde velmi důležité.
Problém s konceptem důvěry a spolupráce je takový, že jde o city a ne o rozkazy.
Nemůžu vám jednoduše říct: „Věřte mi“ a vy mi budete věřit.
Nemohu dvou lidem říci, aby spolupracovali, a oni budou spolupracovat.
Takhle to nefunguje.
Je to pocit. Ale odkud ten pocit pochází?
Když se vrátíme o 50 tisíc let zpět do pravěku, kde se objevil Homo sapiens, zjistíme, že svět byl plný nebezpečí a opravdu všechno se nás snažilo zabít.
Nic osobního.
Ať už to bylo počasí, nedostatek zdrojů, možná i šavlozubý tygr, všechno se to snažilo zkrátit náš život.
A proto jsme se vyvinuli ve společenská zvířata, která žijí společně a pracují společně v tom, co nazývám kruh důvěry uvnitř kmene, kde se cítíme jako bychom tam patřili.
A když jsme se cítili v bezpečí, tak přirozenou reakcí byla důvěra a spolupráce.
Vzešlo z toho mnoho výhod.
Znamená to, že v noci mohu spát a věřit, že někdo z kmene mě střeží před nebezpečím.
Pokud si nebudeme důvěřovat, pokud ti nebudu věřit, znamená to, že mě nebudeš střežit před nebezpečím.
Byl by to špatný systém přežití.
V moderní době je to úplně stejné.
Svět je plný nebezpečí, věci, které se snaží znechutit náš život, nebo snížit náš úspěch, snížit naši schopnost uspět.
Mohou to být výkyvy v ekonomice, nejistota na akciovém trhu.
Může to být nová technologie, která způsobí, že váš obchodní model se stane přes noc zastaralým.
Nebo to může být konkurence, která se vás někdy snaží zabít.
Někdy se vás snaží vyšoupnout z podnikání, ale přinejmenším se snaží snížit váš růst a krást vám vaše podnikání.
Nad těmito silami nemáme žádnou kontrolu.
Jsou trvalé a nezmizí.
Jediné proměnné jsou podmínky uvnitř organizace a to je místo, kde na vedení záleží, protože vůdce udává rytmus.
Když vůdce rozhodne dát na první místo bezpečí a životy lidí uvnitř organizace, obětovat jejich komfort a obětovat hmotné výsledky, aby lidé mohli zůstat a cítit se v bezpečí a cítit, že někam patří. pak se mohou stát mimořádné věci.
Letěl jsem na výlet a byl jsem svědkem incidentu, kdy se cestující pokusil dostat na palubu, ještě před tím než vyvolali jeho číslo a paní u brány jednala s tím člověkem, jako kdyby porušil zákon, jako s kriminálníkem.
Řvala na něj, protože se pokusil nastoupit o jednu skupinu dříve.
Tak jsem zareagoval.
Řekl jsem: "Proč s námi jednáte jako s dobytkem?"
„Proč s námi nemůžete zacházet jako s lidmi?“
A řekla mi přesně tohle.
Řekla: „Pane, pokud nebudu dodržovat předpisy, tak bych se mohla dostat do problémů nebo přijít o práci.“
Jediné, co mi řekla je, že se necítí bezpečně.
Jediné co mi řekla je, že nevěří svému vůdci.
Důvod, proč létáme rádi se Southwest Airlines, není ten, že nezbytně najímají lepší lidi.
Ale to, že se nebojí svých vůdců.
Víte, pokud jsou špatné podmínky, jsme nuceni věnovat svůj čas a energii ochraně sami sebe před ostatními a to oslabuje organizaci.
Když se cítíme bezpečně uvnitř organizace, tak přirozeně spojujeme svůj talent, naše silné stránky, neúnavnou práci tváří v tvář nebezpečí z venčí a snažíme se chopit příležitostí.
Nevíce podobné tomu, čím je velký vůdce, je být rodičem.
Co znamená být dobrým rodičem: Co chceme? Co dělají dobří rodiče?
Chceme našim dětem dát příležitosti, vzdělání, potrestat je, je-li to nezbytné, vše pro to, aby mohli růst a dosáhnout více, než jsme mohli my sami.
Dobří vůdci chtějí přesně to samé.
Chtějí svým lidem poskytnout příležitosti, vzdělání, potrestat je, je-li to nezbytné, zvýšit jejich sebevědomí, dát jim příležitost zkoušet a selhat, vše pro to, aby mohli dosáhnout více, než jsme si kdy pro sebe dovedli představit my sami.
Charlie Kim, který je generálním ředitelem společnosti Next Jump v New Yorku, technologické společnosti, uvádí následující myšlenku: Pokud máte v rodině potíže, uvažovali jste někdy o tom, že byste se zbavili jednoho ze svých dětí?
Nikdy bychom to neudělali.
Tak proč bychom se zbavovali lidí z naší organizace?
Charlie zavedl pravidlo celoživotního zaměstnání.
Pokud dostanete práci v Next Jump, nemůžete dostat padáka kvůli potížím s výkoností.
Ve skutečnosti, pokud máte problémy, budou vás koučovat a podporovat vás, stejně jako kdybyste byli jedno z našich dětí, které přineslo domů trojku ze školy.
Je to úplný opak.
To je důvod, proč tolik lidí nenávidí a jsou naštvaní na některé bankovní ředitele s nepřiměřenými platy a bonusy.
Nejde o ta čísla.
Je to kvůli tomu, že porušili samotnou podstatu vedení.
Porušili ty nejhlouběji zakořeněné společenské zásady.
Víme, že dovolili svým lidem, aby se obětovali za účelem ochrany jejich zájmů nebo hůře, oni obětují své lidi, aby chránili své vlastní zájmy.
To je to, co nás uráží, ne ta čísla.
Urazili by se někdo z nás, kdybychom dali 150 milionů dolarů bonus Gándhímu?
Co takhle 250 milionů dolarů Matce Tereze?
Máme s tím problém?
Vůbec ne. Rozhodně ne.
Velcí vůdci nikdy neobětují lidi kvůli záchraně čísel.
Raději obětují čísla kvůli záchraně lidí.
Bob Chapman, který vede velkou výrobní společnost na Středozápadě nazvanou Barry-Wehmiller, byl v roce 2008 tvrdě zasažen recesí a přišli přes noc o 30 procent objednávek.
Ve velké výrobní společnosti je to velký problém a nemohli si už dovolit udržet tolik pracovníků
Potřebovali ušetřit 10 milionů dolarů, a stejně jako hodně firem dnes se sešla správní rada a diskutovali o propouštění.
A Bob to odmítl.
Víte, Bob nevěří na počet pracovníků.
Bob věří na počet srdcí a je mnohem obtížnější zredukovat počet srdcí.
A tak přišli s plánem dovolených.
Každý zaměstnanec, od sekretářky až po generálního ředitele, si musel vzít čtyři týdny neplacené dovolené.
Mohli si ji vybrat kdykoliv chtěli a nemuseli si ji brát v celku.
Ale to, jak Bob oznámil ten plán, to bylo to nejdůležitější.
Řekl, že je lepší, aby trpěli všichni trochu, než aby někteří trpěli hodně a morálka stoupla.
Ušetřili 20 milionů dolarů a to nejdůležitější, jak se dalo očekávat, bylo, že když se lidi cítí v bezpečí a jsou chráněni vůdcem organizace, tak přirozenou reakcí je důvěra a spolupráce.
A docela spontánně, což nikdo nečekal, lidé mezi sebou začali navzájem obchodovat.
Ti, kteří si to mohli dovolit více, měnili s těmi, kteří si to mohli dovolit méně.
Lidé si mohli vzít pět týdnů, aby si někteří mohli vzít jenom tři.
Vedení je volba. Není to pozice.
Znám mnoho lidí na nejvyšších pozicích v organizacích, kteří rozhodně nejsou vůdci.
Jsou autoritami a děláme, co nám řeknou, protože mají nad námi moc, ale nenásledovali bychom je.
A znám mnoho lidí, kteří jsou v organizacích až úplně dole, kteří nemají žádnou moc a jsou rozhodně vůdci, protože se rozhodli postarat se o člověka nalevo od nich, a rozhodli se postarat se o člověka napravo od nich.
Tohle je vůdce.
Slyšel jsem příběh o mariňácích, kteří byli venku v divadle a jak je zvykem mariňáků, důstojník jedl poslední a nechal své muže najíst se první a potom, co dojedli, nezbylo pro něj žádné jídlo.
A když se vrátili zpět , jeho muži mu přinesli něco z jejich jídla, aby se mohl sám najíst, protože tak to je.
Říkáme jim vůdci, protože jdou první.
Říkáme jim vůdci, protože nesou větší odpovědnost, než všichni ostatní.
Říkáme jim vůdci, protože se rozhodli obětovat se, aby jejich lidé mohli být v bezpečí a chráněni a aby jejich lidé z toho mohli získávat a přirozenou reakcí je, že se naši lidé budou obětovat pro nás.
Obětují pro nás krev, pot a slzy, aby se vize jejich vůdce naplnila, a když se jich zeptáme: "Proč jsi to udělal?"
"Proč bys dal svou krev, pot a slzy za tohohle člověka?" všichni říkají to samé: „Protože by udělal to samé pro mě.“
A není to organizace, ve které bychom všichni rádi pracovali?
Děkuji mnohokrát.
Děkuju. (Potlesk) Děkuju. (Potlesk)
Myslím, že jsem měl mluvit o své nové knížce, která se jmenuje "Mžik" a je o okamžitých soudech a prvních dojmech
A vyjde v lednu a doufám, že si ji všichni koupíte třikrát.
Ale přemýšlel jsem nad tím, a uvědomil jsem si, že ačkoli mě má nová kniha činí šťastným, a myslím že i mou matku, není tak úplně o štěstí.
Takže jsem se místo toho rozhodl, že budu mluvit o někom, kdo podle mě pro štěstí Američanů udělal víc, než kdokoli jiný za posledních 20 let. Muž, který je mým velkým osobním hrdinou. Někdo jménem Howard Moskowitz, který se proslavil především znovuobjevením špagetové omáčky.
Howard je asi takhle vysoký, a má oblé tvary, a je mu šedesát a má velké tlusté brýle a řídnoucí šedé vlasy, a sálá z něj ohromná vitalita a energie. a má papouška, a miluje operu, a je velký fanoušek středověkých dějin.
A jeho povolání je psychofyzik.
Teď bych vám měl říct, že vůbec nemám ponětí co to psychofyzika je, ačkoli v určitém období svého života, jsem dva roky chodil s dívkou která právě na doktorát z psychofyziky studovala.
Což by vám o tom vztahu mělo něco říct.
(Smích) Pokud vím, psychofyzika je o měření věcí.
A Howard se o měření věcí velice zajímal.
A získal doktorát na Harvardu, a založil malou poradenskou firmu ve White Plains v New Yorku.
A jeden z jeho prvních klientů -- to bylo před mnoha lety, na počátku 70. let
-- jeden z jeho prvních klientů byla Pepsi.
A Pepsi přišla k Howardovi a řekli, "Víš, je tu ta nová věc, říká se jí aspartam, a my bychom rádi udělali dietní Pepsi.
Chtěli bychom, aby jsi přišel na to, kolik aspartamu máme dát do každé plechovky Dietní pepsi, abychom měli dokonalý nápoj".
Jo? To zní jako neuvěřitelně přímočará otázka, a to si také Howard myslel.
Protože Pepsi mu řekla, "Podívej, pracujeme s pásmem mezi osmi a 12-ti procenty.
Cokoli pod osm procent sladkosti není dost sladké, cokoli nad 12 procent sladkosti je sladké moc.
My chceme vědět, co je ten správný bod sladkosti mezi osmi a 12-ti?"
Kdybych vám tento problém zadal, všichni byste řekli, že je to velmi jednoduché.
Uděláme to tak, že vezmeme velkou pokusnou várku Pepsi, pro každý stupeň sladkosti -- osm procent, 8.1, 2.2, 8,3, postupně až do 12-ti -- a vyzkoušíme to s tisíci lidmi, a zaneseme výsledky na křivku, a vezmeme tu nejoblíbenější koncentraci.
Správně? Opravdu jednoduché.
Howard ten experiment provedl, a získal data, a zanesl je na křivku, a najednou si uvědomil, že to není pěkná křivka normálního rozdělení.
Ve skutečnosti ta data nedávala žádný smysl.
Byl to zmatek. Bylo to rozházené všude možně.
Většina lidí v tomto oboru, ve světě testování jídla a tak, není vyděšená když se získaná data nedají uspořádat.
Pomyslí se, no, víte, přijít na to, co lidé si lidé myslí o Cole není tak jednoduché.
Víte, možná jsme udělali chybu někde po cestě.
Víte co, pojďme udělat poučený odhad, a jednoduše ukáží na 10 procent, přesně uprostřed.
Howard se ale nenechá uklidnit tak snadno.
Howard je muž určitého stupně intelektuálních standartů
A toto mu nebylo dost dobré, a ta otázka ho pronásledovala roky.
Promýšlel to skrz na skrz a říkal si, co bylo špatně?
Proč nám výsledky toho experimentu s dietní Pepsi nedával smysl?
A jednoho dne, seděl u večeře ve White Plains, a chystal se vymyslet nějakou práci pro Nescafé.
A najednou, jako blesk z čistého nebe, mu došla odpověď.
A tou je, že když analyzovali data dietní Pepsi ptali se na špatnou otázku.
Hledali dokonalou Pepsi, a měli hledat dokonalé Pepsi.
Věřte mi.
Toto byl ohromný objev.
Byl to jeden z nejbrilantnějších průlomů v celé vědě o jídle.
A Howard se ihned vydal na cestu, a jezdil na konference po celé zemi, stoupal si a říkal, "Až doteď jste hledali dokonalou Pepsi.
Mýlíte se.
Měli byste hledat dokonalé Pepsi.
A lidé se na něj dívali prázdnými pohledy a říkali, "O čem to mluvíš? To je šílenost."
A řekli, víte co, "Pohyb!
Další!" Jak se snažil získat práci, nikdo ho nechtěl najmout -- přesto tím byl posedlý, a mluvil o tom a mluvil o tom a mluvil o tom.
Howard miloval výraz v Jidiš, "pro červíka na křenu je svět křen."
Toto byl jeho křen.
(Smích) Byl tím posedlý!
A pak konečně přišel průlom.
Přišli za ním Vlasic Pickles, a řekli: "Pane Moskowitz -- Doktore Moskowitzi --
chceme udělat dokonalou nakládanou okurku. A on řekl, "Není žádná dokonalá nakládaná okurka, jsou jen dokonalé nakládané okurky."
A přišel k nim zpět a řekl, "Nepotřebujete pouze vylepšit své řadové výrobky, potřebujete vytvořit pikantní."
A odtud máme pikantní nakládané okurky.
Poté k němu přišel někdo jiný, byli to Campbell's Soup.
A toto bylo ještě více důležité.
Ve skutečnosti, právě u Campbell Soup si Howard vydobyl svou reputaci.
Campebll's vyráběli Prego, a Prego na počátku 80. let bojovalo s Ragu, což byla převažující špagetová omáčka 70. a 80. let.
V potravinovém průmyslu -- Nevím jestli se o to zajímáte, nebo kolik času tomu mám věnovat. Ale, technicky vzato -- to je malá odbočka --
Prego je lepší rajčatová omáčka než Ragu.
Kvalita rajčatového protlaku je mnohem lepší, mix koření je o moc kvalitnější, mnohem lépe přilne k těstu.
Vlastně, v 70. letech provedli s Ragu a Prego slavný miskový test.
Vezme se talíř se špagetami a omáčka se na něj vylije, správně?
A Ragu steče až dolů, zatímco Prego zůstane navrchu.
Říká se tomu "přilnavost."
Ale navzdory tomu, že v přilnavosti měli o hodně navrch, a stejně tak v kvalitě rajčatového protlaku, omáčkám Prego se nevedlo.
A tak přišli za Howardem a řekli mu, ať to spraví.
A Howard se podíval na jejich produktovou řadu a řekl, to, co máte, je společnost mrtvých rajčat.
A tak řekl, toto chci udělat.
A sešel se s kuchyní omáček Campbell's, a udělal 45 verzí špagetové omáčky.
A měnil je každým myslitelným způsobem, jakým můžete rajčatovou omáčku měnit. Podle sladkosti, podle množství česneku, podle hořkosti, kyselosti, rajčatovosti, podle viditelných pevných kousků -- můj oblíbený pojem v oboru rajčatových omáček.
(Smích) Každým myslitelným způsobem, jakým můžete měnit špagetovou omáčku, špagetovou omáčku měnil.
A pak vzal celou tu paletu 45-ti špagetových omáček a vydal se na cestu.
Jel do New Yorku, jel do Chicaga, jel do Jacksonville, jel do Los Angeles.
A přivezl celé kamiony lidi do velkých hall.
A dvě hodiny tam s nimi seděl a dával jim v průběhu těch dvou hodin, deset misek.
Deset malých misek těstovin, každou s různou špagetovou omáčkou.
A poté co snědli každou misku, měli je ohodnotit od 0 do 100, podle toho, jak dobré si mysleli, že jsou.
Na konci toho celého, poté co to tak dělal měsíce a měsíce, měl celou horu dat o tom, jak Americký lid smýšlí o špagetových omáčkách.
A poté ta data analyzoval.
Hledal snad tu nejoblíbenější variantu špagetových omáček?
Ne! Howard nevěřil tomu, že něco takového existuje.
Místo toho se na ta data podíval a řekl, pojďme se kouknout, jestli můžeme všechny tyto různé body roztřídit do skupinek.
Podívejme se na to, jestli se shlukují kolem určitých myšlenek.
A zcela jistě, pokud si sednete a analyzujete všechna tato data o špagetové omáčce, uvědomíte si, že všichni Američané spadají do jedné ze tří skupin.
Jsou lidé, kteří mají rádi prostou špagetovou omáčku, jsou lidé, kteří mají rádi ostrou špagetovou omáčku a jsou lidé, kteří ji mají rádi s extra velkými kousky.
A z těch tří skutečností, byla ta třetí nejvýznamnější. Protože v té době, na začátku 80. let, když jste šli do supermarketu, nenašli byste špagetovou omáčku s extra velkými kousky.
A Prego se obrátilo na Howarda a řekli, "Chcete mi říct, že jedna třetina Američanů prahne po špagetové omáčce s extra-velkými kousky a ještě nikdo jim jí nenabízí?"
A on řekl ano!
(Smích) A Prego se vrátilo, a naprosto přeformulovalo svou špagetovou omáčku, a vydalo řadu s extra velkými kousky, která okamžitě a zcela, ovládla špagetový byznys v této zemi.
A během dalších 10-ti let, vydělali 600 milionů dolarů jen na produktové řadě omáček s extra-velkými kousky.
A všichni ostatní branži se podívali na to, co Howard udělal a řekli, "Ach můj bože! Mysleli jsme si to celou dobu špatně!"
A od té doby se začalo objevovat sedm různých druhů octa, a 14 různých druhů hořčice a 71 různých druhů olivového oleje --
a poté i Ragu najalo Howarda, a Howard udělal pro Ragu přesně tu samou věc, jako pro Prego.
A dnes, když jdete do supermarketu, do opravdu dobrého, a podíváte se na to, kolik omáček Ragu tam je --
Víte kolik jich tam je?
36! V šesti variantách: Sýrová, Dietní, Robusto, Bohaté & Vydatné, Tradiční ze Starého světa, Zahradní s Extra-velkými kousky.
(Smích) To je výsledek Howardovy práce.
To je Howardův dar Americkému lidu.
A teď, proč je to důležité?
Je to, ve skutečnosti, nesmírně důležité.
Vysvětlím vám proč.
To, co Howard udělal, je, že od základů změnil způsob, jakým potravinářský průmysl přemýšlí o tom, jak vás učinit šťastnými.
Předpoklad číslo jedna v potravinářském průmyslu býval ten, že způsob jak zjistit co lidé chtějí jíst -- co učiní lidi šťastnými -- je zeptat se jich.
A po roky a roky a roky a roky, měli Ragu a Prego cílové skupiny, se všemi z těch lidiček si sedali, a říkali, "Co chcete ve špagetové omáčce?
Řekněte nám co chcete ve špagetové omáčce."
A za celé ty roky -- 20,30 let -- na těchto sezeních cílových skupin, nikdo nikdy neřekl, že by chtěl extra-velké kousky.
Ani když nejméně třetina z nich, je, hluboko v srdci, vlastně chtěla.
(Smích) Lidé nevědí co chtějí!
Správně? Jak Howard rád říká, "Mysl neví, co jazyk chce."
Je to záhada!
A kriticky důležitý krok v pochopení našich vlastních tužeb a chutí je uvědomit si, že nemůžeme vždy vysvětlit co hluboko v duši chceme.
Kdybych se vás všech zeptal, například, v tomto pokoji, co chcete v kávě, víte, co byste řekli?
Každý z vás by řekl "Chci tmavou, bohatou, vydatně praženou kávu"
To lidé vždy říkají, když se jich zeptáte, co chtějí v kávě.
Co máte rádi? Tmavou, bohatou, vydatně praženou kávu!
Kolik procent z vás má ve skutečnosti rádo tmavou, bohatou, vydatně opraženou kávu?
Podle Howarda, někde mezi 25-ti a 27-ti procenty.
Většina z vás má ráda mléčnou, slabou kávu.
Ale nikdy v životě byste nikomu, kdo by se vás zeptal, co chcete, neřekli -- "Chci mléčnou, slabou kávu."
(Smích) Tak to je věc číslo jedna, kterou Howard udělal.
Věc číslo dvě, kterou Howard udělal, bylo to, že nás přiměl uvědomit si -- to je další kriticky důležitý bod -- přiměl nás uvědomit si důležitost toho, čemu rád říkal horizontální segmentace.
Proč je to kriticky důležité?
Protože toto je způsob, jakým potravinářský průmysl přemýšlel před Howardem.
Správně? Čím byli posedlí na začátku 80. let?
Byli posedlí hořčicí.
Konkrétně, byli posedlí příběhem hořčice Grey Poupon.
Správně? Bývalo to tak, že byly dva druhy hořčic. Francouzská a Gulden's.
Jaké byly? Byly to Žluté hořčice. Co je ve Žlutých hořčicích?
Žlutá hořčičná semínka, kurkuma a paprika.
To byla hořčice.
Grey Poupon přišla s Dijonskou.
Správně? Mnohem více těkavých hnědých hořčičných semínek, trocha bílého vína, rána do nosu,
mnohem více jemných aromat.
A co udělali?
Vložili to do maličkých skleniček, s nádhernou smaltovanou etiketou, aby to vypadalo francouzsky i když se to vyrábělo v Oxnardu v Kalifornii.
A místo toho, aby si účtovali dolar padesát za osmi-uncovou lahvičku, tak, jako to udělali s Francouzskou hořčicí a hořčicí Gulden's, rozhodli se účtovat si čtyři dolary. A k tomu měli ty reklamy, správně?
S chlápkem v autě Rolls Royce, který si dával Grey Poupon, přijede druhý Rolls Royce,
a řidič se zeptá, máte nějaký Grey Poupon?
A poté, co to udělali, Grey Poupon vystřelil vzhůru!
Ovládl trh s hořčicemi!
A poučení které si z toho každý vzal domů bylo, že způsob jak udělat lidi šťastnými je, dát jim něco co je dražšího, něco k čemu mohou aspirovat. Správně?
Že jde o to, přimět je otočit se zády k tomu, o čem si myslí, že mají rádi teď, aby vyhledali něco výše postaveného v hořčičné hierarchii.
Lepší hořčice! Dražší hořčice!
Více sofistikovaná hořčice, kulturnější a smysluplnější.
A Howard se na to podíval a řekl, to je špatně!
Hořčice nemá hierarchii.
Hořčice existuje, stejně jako rajčatová omáčka, v horizontální rovině.
Není žádná dobrá hořčice ani špatná hořčice.
Není žádná dokonalá hořčice či nedokonalá hořčice.
Jsou jen různé druhy hořčic, které vyhovují různým druhům lidí.
Zásadně demokratizoval způsob, jakým přemýšlíme o chuti.
A také za to vděčíme Howardu Moskowitzovi velké díky.
Třetí věc, kterou Howard udělal, a možná ta nejdůležitější, je, že se Howard postavil proti pojetí platonického pokrmu.
(Smích) Co tím myslím?
po dlouhou dobu v potravinářském průmyslu panovalo přesvědčení, že existuje jediný, dokonalý způsob, jak připravit jídlo.
Jdete do Chez Panisse, dají vám sashimi z mořskeho okouna s praženými dýňovými semínky a takové a takové úpravě.
Nedají vám pět možností úpravy, správně?
Neříkají vám, chcete úpravu s extra-velkými kousky, nebo chcete -- ne!
Prostě dostanete jednu úpravu.
Proč? Protože šéfkuchařka Chez Panisse
má platonické pojetí okouního sashimi.
Tak to má být.
A takto ho podává znovu a znovu, a pokud se s ní budete hádat, řekne vám, "Víte co? Mýlíte se! Toto je v této restauraci ten nejlepší způsob, jak by to mělo být."
Ta samá myšlenka poháněla také komerční potravinářský průmysl.
Měli své pojetí, platonické pojetí toho, co byla rajčatová omáčka.
A odkud byla? Byla z Itálie.
Jaká je italská rajčatová omáčka?
Je míchaná, řídká.
Kultura rajčatové omáčky byla řídká.
Když jsme mluvili o autentické rajčatové omáčce v 70. letech, mluvili jsme o italské rajčatové omáčce. Mluvili jsme o nejrannějších ragů. Které neměly žádné viditelné kousky, správně?
Které byly řídké, kterých jste si nandavali jen trošku a které stekly dolů až na spodek těstovin.
Tak to bylo. A proč jsme k tomu byli tak přimknutí?
Protože jsme si mysleli, že abychom učinili lidi šťastnými,
musíme jim dát kulturně nejautentičtější rajčatovou omáčku, za A,
a za B, mysleli jsme si, že když jim dáme kulturně autentickou rajčatovou omáčku, tak si jí osvojí.
A to je to, co potěší maximální počet lidí.
A důvod proč jsme si to mysleli -- jinak řečeno, lidé v kuchařském světě hledali kuchařské univerzálie.
Hledali jeden způsob, jak zacházet s námi všemi.
A je tu pro ně dobrý důvod, aby byli posedlí myšlenkou univerzálií, protože celá věda, přes 19. století a většinu 20. století, byla univerzáliemi posedlá.
Psychologové, lékařští vědci, ekonomové, ti všichni se zajímali o odhalení zákonů, které řídily to, jak se všichni chováme.
Ale to se změnilo, správně?
Co je tou velkou revolucí ve vědě posledních 10-ti, 15-ti let?
Je to pohyb od hledání obecného k pochopení variability.
Nyní, v lékařské vědě, nechceme nutně vědět jak -- jen jak rakovina funguje, chceme vědět, jak je vaše rakovina odlišná od té mojí.
Hádám, že má rakovina je odlišná od té vaší.
Genetika otevřela dveře k studiu lidské variability.
To, co dělal Howard Moskowitz bylo, že hlásal, že stejná revoluce, se musí stát ve světě rajčatové omáčky.
A za to mu vděčíme velké díky.
Dám vám ještě poslední ilustraci variabilty a tou je -- oh, omlouvám se.
Howard nejen věřil že, ale šel o krok dál. což znamenalo říct, že když sledujeme univerzální principy v jídle, neděláme jen chybu, činíme si vlastně obrovskou škodu.
A příkladem, který použil byla káva.
A káva je něco, s čím hodně pracoval, s Nescafé.
Kdybych vás všechny požádal abyste se pokusili najít značku kávy -- typ kávy, směs -- která by vás všechny činila šťastnými, a pak bych vás požádal o ohodnocení této kávy, průměrné skóre kávy v tomto pokoji by bylo kolem 60-ti na škále od 0 do 100.
Kdyby jste mi však dovolili rozdělit vás do kávových skupinek, možná třech, nebo čtyřech, a mohl bych udělat kávu pro každou z těchto skupinek zvlášť, vaše skóre by se zvýšilo z 60-ti na 75 nebo 78.
Rozdíl mezi kávou za 60 a kávou za 78 je rozdíl mezi kávou nad kterou se zašklebíte, a kávou, které vás učiní děsně šťastnými.
To je poslední a myslím že i nejkrásnější z lekcí Howarda Moskowitze. Že zahrnutím rozmanitosti lidských bytostí, najdeme jistější cestu k opravdovému štěstí.
Děkuji.
Víte, jsem ohromen tím, že jedním z implicitních témat na TED je soucit. Toto jsou velmi dojímavé projevy, které jsme právě viděli: HIV v Africe, Prezident Clinton včera večer.
A já bych se paralelně s tím rád zamyslel, pokud dovolíte, nad soucitem a přenesl ho z roviny globální na osobní.
Jsem psycholog, ale nebojte se, dám si pozor, abych nebyl až příliš osobní.
(Smích) Před nějakým časem proběhla velmi zajímavá studie na Princeton teologickém semináři, která hovoří o tom, proč když všichni máme tolik příležitostí pomáhat, někdy to děláme a jindy ne.
Skupině studentů teologie na Princeton teologickém semináři bylo řečeno, že půjdou udělat cvičné kázaní a každému bylo zadáno téma kázaní.
Polovině studentů bylo jako téma zadáno podobenství o Milosrdném Samaritánovi: muže, který zastavil cizince -- aby pomohl cizinci v nouzi na kraji cesty.
Druhé polovině byla zadána náhodná témata z Bible.
Potom museli jeden po druhém jít do jiné budovy a přednést svoje kázání.
Jak šli z jedné budovy do druhé, každý z nich procházel kolem muže, který byl předkloněný a sténal, zjevně v nouzi. Otázkou je: Zastavili se, aby pomohli?
Ještě zajímavější je otázka: Hrálo nějakou roli to, zda se zamýšleli nad podobenstvím o Milosrdném Samaritánovi? Odpověd: Ne, vůbec ne.
Co se ukázalo jako rozhodující pro to, zda se někdo zastavil a pomohl neznámému v nouzi bylo to, v jakém spěchu si mysleli, že jsou -- mysleli si, že jdou pozdě, nebo byli zabraní do toho, co budou říkat.
A tohle si myslím, že je dilema našich životů: nevyužíváme všechny příložitosti pomoci, protože se naše pozornost ubírá špatným směrem.
Existuje nový obor mozkové vědy, sociální neurověda.
Ten studuje obvody v mozku u dvou lidí, jež se aktivují během vzájemné interakce.
A nový názor na soucit vycházející ze sociální neurovědy je, že naším standardním laděním je pomáhat.
To znamená, že pokud se staráme o druhého člověka, automaticky se do něj vciťujeme, automaticky s ním cítíme.
Existují tyhle nově objevené neurony, zrcadlové neurony, které se chovají jako neuronové Wi-Fi aktivující v našem mozku přesně ty oblasti aktivované u druhého. Cítíme "s druhým" automaticky.
A pokud je člověk v nouzi, pokud ten člověk trpí, jsme automaticky připraveni pomoci. Nebo alespoň toto se tvrdí.
Otázkou ale je: Proč tak nečiníme?
A myslím, že tady se bavíme o celém spektru, které jde od úplného soustředění na sebe sama, přes všimnutí si, přes empatii, až po soucit.
A jasnou věcí je, že pokud se soustředíme sami na sebe, pokud jsme do něčeho zahloubaní, tak jako přes den často býváme, nevšímáme si dostatečně ostatních.
A tento rozdíl mezi pozorností věnovanou sobě a ostatním může být velmi malá.
Nedávno jsem se zabýval svými daněmi a dostal jsem se k bodu, kdy jsem listoval všemi dary, které jsem věnoval, a měl jsem zjevení, bylo to -- dostal jsem se k mému šeku pro Seva Foundation a přistihl jsem se při myšlence, páni, můj kamarád Larry Brilliant by měl opravdu radost, že jsem daroval peníze nadaci Seva.
Pak jsem si uvědomil, že to co dostávám od darování je narcistický úder -- že jsem sám ze sebe měl dobrý pocit.
Pak jsem začal přemýšlet o lidech v Himalájích, jejichž šedý zákal bude uzdraven a uvědomil jsem si, že jsem si prošel sebestředeným narcistickým pocitem, přes altruistickou radost až po pocit, kdy jsem se cítil dobře, protože těm lidem bude pomoženo. Myslím si, že to je stimul.
Ale tento rozdíl mezi soustředěním se na sebe sama a soustředěním se na druhé je tím, čemu bych doporučil věnovat pozornost.
Můžete to vidět na té nejzákladnější úrovni ve světě randění.
Před nějakou dobou jsem byl v sushi restauraci a zaslechl jsem, jak si dvě ženy povídají o bratrovi jedné z nich, který je momentálně sám. A ta žena říká, "Můj bratr má problémy s randěním, proto zkouší "speed dating". Nevím, jestli víte co "speed dating" je?
Žena sedí u stolu a muži se postupně přesunují od jednoho stolu ke druhému, a jsou tam hodiny a zvonek a za pět minut, bingo, konverzace skončí a žena se může rozhodnout, zda dá muži svoji vizitku nebo email, aby mohli pokračovat. A tato žena říká, "Můj bratr nikdy vizitku nedostal.
A já přesně vím proč. V momentě, kdy si sedne, začně non-stop mluvit o sobě, nikdy se na nic nezeptá té ženy."
A já jsem dělal jeden výzkum pro nedělní přílohu New York Times, díval jsem se na manželské příběhy -- protože jsou velmi zajímavé -- a došel jsem k manželství Alice Charney Epstein. A ona zmínila, že když byla ve fázi randění, měla jednoduchý test, který na lidi používala.
Ten test byl následující: od momentu, kdy se sešli, jak dlouho bude tomu chápkovi trvat, než jí položí nějakou otázku, která bude obsahovat slovo "ty".
A je zřejmé, že pan Epstein složil tento test na jedničku, proto i ten článek.
(Smích) Je to jen malý test a doporučuji vám vyzkoušet si ho na večírku.
Tady na TED máte mnoho příležitostí.
Harvard Business Review měl nedávno článek "Lidský moment", popisující, jak navázat skutečný kontakt s někým v práci. A článek říkal, no, základní věcí, kterou musíte udělat, je vypnout BlackBerry, zavřít laptop, přestat snít ve dne a věnovat plnou pozornost dotyčné osobě.
Existuje nově vytvořené slovo v angličtině popisující ten moment, kdy osoba, se kterou jsme, vytáhne BlackBerry nebo zvedne mobilní telefon a najednou, z ničeho nic, neexistujeme.
Tím slovem je "pizzled": je to kombinece "puzzled" - bezradný a "pissed off" - naštvaný.
(Smích) Myslím, že je to celkem trefné. Je to naše empatie, je to naše naladění se, co nás odlišuje od Machiavelistů nebo sociopatů.
Mám švagra, který je expertem na horory -- napsal Anotovaného Drakulu, Výpisky z Frankensteina -- vystudoval anglickou literaturu, ale narodil se v Transylvanii a já myslím, že ho to trochu ovlivnilo.
V jednu chvíli se můj švagr Leonard, za každou cenu rozhodl napsat knihu o sériovém vrahovi.
Jednalo se o muže, který terorizoval naše bezprostřední sousedství před mnoha lety. Byl znám jako škrtič ze Santa Cruz.
A před tím než byl zatčen, zavraždil svoje prarodiče, svoji matku a pět studentek na Univerzitě Santa Cruz.
Takže můj švagr jde udělat rozhovor s tímto vrahem a když se s ním potká, uvědomí si, že tento chlápek je naprosto děsivý.
Jednak, měří skoro dva metry.
Ale tohle nebyla ta nejděsivější věc na něm.
Ta nejstrašidelnější věc je, že jeho IQ je 160: uznaný genius.
Ale existuje nulová korelace mezi IQ a emoční empatií, soucitem s druhým člověkem.
Jsou řízeny odlišnými častmi mozku.
Takže v jednu chvíli si můj švagr dodá odvahu a zeptá se na tu jedinou otázku, na kterou chce doopravdy znát odpověď. A to je: Jak jste to mohl udělat?
Necítil jste žádný soucit se svými oběťmi?
Byly to velmi intimní vraždy -- své oběti uškrtil.
A škrtič odpověděl úplně obyčejně, "Ale ne. Kdybych cítil stres, nemohl bych to udělat.
Tuhle část sebe jsem musel vypnout. Tuhle část sebe jsem musel vypnout."
A já si myslím, že tohle je to hrozivé. A v jistém smyslu, přemýšlel jsem o vypnutí této časti nás samých.
Pokud se soustředíme sami na sebe v jakékoliv aktivitě vypínáme tuto část nás samých, v případě že je zde jiný člověk.
Představte si, že jdete nakupovat a představte si ty možnosti soucitného konzumu.
Právě teď, což Bill McDonough zdůraznil, věci, které si kupujeme a používáme, mají skryté následky.
Všichni jsme bezděčnými obětmi kolektivní slepé skvrny.
Nevšimneme si a nevšimneme si, že jsem si nevšimli těch toxických molekul, které vydává koberec nebo látka na sedadle.
Nebo nevíme, zda ta látka je technologicky nebo průmyslově využitelná, může být znovu použita nebo skončí na skládce? Jinými slovy, nedbáme na ekologické a veřejné zdraví a na důsledky sociální a ekonomické spravedlnosti u věcí, které si kupujeme nebo používáme.
V jiném smyslu, je to jako "slon v pokoji" (jedná se o americké přísloví, kdy danou věc všichni vidí, ale nechtějí o ní slyšet) ale my ho nevidíme. A stáváme se tak oběťmi systému, který nás nasměruje jinam.
Zvažte toto. Existuje užasná kniha, která se nazývá Krámy: Skrytý život každodenních věcí.
A vypráví příběh o původu něčeho takového jako je triko.
A vypráví o tom, kde roste bavlna a o hnojivu, které bylo použito a o důsledcích jaké má hnojivo na půdu. A zmiňuje, například, že bavlna je velmi odolná textilnímu barvení; asi 60 procent je odplaveno do odpadní vody.
A díky epidemiologům je dobře známo, že děti bydlící v blízkosti textitek mívají vyšší sklon k leukémii.
Existuje společnost Bennett and Company provozující Polo.com, Victoria's Secret -- a oni, díky jejich výkonému řediteli, který si je tohoto vědom, vytvořili v Číně joint venture s jejich barviči, aby zajistili, že o odpadní vodu bude důkladně postaráno předtím, než se vrátí do podzemních vod.
Právě teď nemáme možnost vybrat si mezi poctivě vyrobeným tričkem nebo tím nepoctivě vyrobeným. Co by se tedy muselo stát?
No, přemýšlel jsem. Jednak existuje nová elektronická značkovací technologie, která umožní jakémukoliv obchodu poznat celou historii každé položky, kterou mají v daném obchodě v regálech.
Můžete ji vystopovat zpět do továrny. Jestliže ji můžete vystopovat zpět do továrny, můžete se podívat na výrobní procesy, které byly použity k výrobě a pokud je vše poctivě vyrobeno, můžete je takto označit. Nebo pokud nejsou až tak poctivě vyrobené, můžete jít do -- dnes, jděte do jakéhokoliv obchodu, přiložte čtečku, kterou máte v telefonu, na čárový kód, což vás přivede na webovou stánku.
Toto existuje pro lidi s alergií na buráky.
Tato webová stránka vám může dát informace o této věci.
Jinými slovy, ve chvíli nákupu, možná budeme schopni učinit soucitnou volbu.
Existuje rčení ve světě informatiky: nakonec budou všichni vědět všechno.
A otázkou je: Změní se tím něco?
Před nějákým časem, když jsem pracoval pro New York Times, bylo to v osmdesátých letech, dělal jsem článek o tom, co bylo v té době novým problémem v New Yorku -- byli to lidé bez domova v ulicích.
A strávil jsem pár týdnů chozením se sociálními pracovníky, kteří poskytují pomoc bezdomovcům. Uvědomil jsem si, když jsem se díval jejich očima, že většina z nich byla psychiatrickými pacienty, kteří neměli kam jít. Byli to nemocní lidé. To otřáslo mým městským polospánkem, ve kterém, když míjím bezdomovce, vnímám ho jen periferním viděním, okrají mysli.
My si ho nevšimneme a proto nic neuděláme.
Jednoho dne krátce poté -- byl páteční večer, Scházel jsem do metra. Byla špička a tisíce lidí směřovaly stejným směrem.
A najednou, jak jsem šel po schodech, všiml jsem si muže skrčeného na straně. Byl bez košile, nehybný a lidi ho jen překračovali -- stovky a stovky lidí.
A protože můj městský polospánek byl tak nějak oslaben, přistihl jsem se, že zastavuji, abych zjistil, co se stalo.
V momentě, kdy jsem se zastavil, půl tuctu lidí okamžitě obstoupilo toho samého chlápka.
A zjistili jsme, že je to Hispánec, že nemluví anglicky, že nemá žádné peníze, že už několik dní strádá na ulici a že hlady omdlel.
Okamžitě někdo došel pro džus, někdo přinesl hotdog, někdo přivedl policistu.
Ten člověk se za chvíli dokázal postavit na nohy.
Stačilo si jen jednoduše všimnout. A tak jsem optimista.
Děkuji vám mnohokrát.
(Aplaus)
Jakožto vědkyně a také jako člověk se snažím být vnímavá vůči zázrakům.
Myslím, že Jason Webley to včera večer nazval "spiknutí, jak se stát součástí kouzla."
Je štěstí, že mi kariéra bioložky dovoluje ponořit se hluboko do života opravdu kouzelných stvoření, která žijí na naší planetě: světlušek.
Vím, že světlušky mohou v mnohých z vás vyvolat opavdu krásné vzpomínky: na dětství, na léto, dokonce i na další TED talky.
Možná něco jako tohle.
Svět světlušek mě začal vábit v době, kdy jsem studovala na fakultě.
Jednoho večera jsem seděla na dvorku v Severní Karolíně a najednou se tyto tiché jiskřičky objevily všude kolem mě, začala jsem být zvědavá: Jak tato stvoření vytváří světlo, a co znamená to blikání?
Dorozumívají se tak?
A co se stane, když ta světýlka zhasnou?
Naštěstí můžu zodpovědět některé tyto otázky, protože jsem zkoumala tento noční svět.
Pokud jste někdy viděli nebo dokonce slyšeli o světluškách, pak víte, jak kouzelně dokáží proměnit naši všední krajinu na něco éterického a nadpozemského, a to se děje na celé zeměkouli, jako tato stráň v Kouřových horách, která se proměnila v živoucí kaskádu světla díky tajemné záři těchto modrých světlušek, nebo řeka u silnice, kterou jsem navštívila v Japonsku právě když zrodila tyto pomalé, plovoucí záblesky těchto Genji světlušek, nebo v Malajsii na mangrovových stromech, které v noci rozkvétaly ne květinami, ale světlem tisíců -- (Blik! Blik!) -- světlušek, všech blikajících dohromady v nádherné synchronii.
Tyto světélkující krajiny mě stále naplňují úžasem, a udržují mě ve spojení s kouzlem přírody.
Je ohromující, že je vytváří tento drobounký hmyz.
Myslím, že světlušky jsou kouzelné.
Jsou charismatické.
Celá staletí jsou oslavovány v umění i v poezii.
Když jsem cestovala po světě, potkala jsem mnoho zahloubaných lidí, kteří říkali, že Bůh svořil na Zemi světlušky, aby dělaly lidem radost.
Také jiná stvoření jim můžou dělat radost.
Myslím, že tento elegantní hmyz je zázračný, protože tak krásně osvětluje tvořivou improvizaci evoluce.
Byly utvářeny dvěma mocnými evolučními sílami: přirozeným výběrem, bojem o přežití, a pohlavním výběrem, bojem o reprodukční příležitost.
Pro blázna do světlušek byla posledních 20 let jedna velká vzrušující jízda.
Spolu s mými studenty z Tufts University a dalšími kolegy, jsme učinili spoustu nových objevů o světluškách: o jejich námluvách a sexuálním životě, o jejich zradách i vraždách.
Dnes bych se s vámi ráda podělila o několik příběhů, které jsme si odnesli z našeho společného dobrodružství v tomto skrytém světě.
Světlušky patří k velmi krásné a rozmanité skupině hmyzu, k broukům.
Na celém světě existuje více než 2 000 druhů světlušek, u kterých se vyvinuly velmi odlišné námluvní signály, tedy rozdílné způsoby hledání a vábení partnerů.
Zhruba před 150 miliony let vypadaly první světlušky zřejmě nějak takhle.
Létaly během dne a vůbec nesvítily.
Místo toho používali samečci svoje úžasná tykadla, aby vyčenichali vůni, kterou vydávaly samičky.
U některých světlušek svítí pouze samičky.
Jsou lákavě boubelaté a bezkřídlé, takže každou noc se vyšplají na větvičky a celé hodiny jasně září, aby přilákaly létající, ale nesvítítící samečky.
U některých světlušek obě pohlaví používají rychlé, jasné záblesky, aby našla své partnery.
Tady v Severní Americe máme více než 100 druhů světlušek, které mají onu pozoruhodnou schopnost vyzařovat energii ze svých tělíček ve formě světla.
Jak to jen dělají?
Vypadá to úplně jako kouzlo, ale tyto bioluminescentní signály vznikají z pečlivě zorganizovaných chemických reakcí, které probíhají uvnitř světluščí lucerničky.
Hlavní hvězdou je enzym nazvaný luciferáza, který v průběhu evoluce našel způsob, jak svýma malýma ručičkama sevřít ještě menší molekulu nazvanou luciferin, čímž ji tak rozpálí, že skutečně vydává světlo.
Neuvěřitelné.
Ale jaké výhody mohly tato světýlka představovat pro předchůdce světlušek?
Abychom našli odpověď, musíme prolistovat rodinné album a najít fotky miminek.
Během růstu se světluškám kompletně přestavují tělíčka.
Převážnou část života tráví, dokonce až dva roky, v takovéto podobě larvy.
Zde je jejich hlavní cíl, jako u mých teenagerů, jíst a růst.
A světluščí světlo se poprvé vytváří v tomto ranném období.
Každá jednotlivá larva světlušky může svítit, i v případě, že jejich dospělí jedinci nemůžou.
Jenže k čemu být vlastně tak nápadný?
Víme, že tito mladí jedinci vytvářejí příšerně chutnající chemikálie, které jim pomáhají přežít jejich prodloužené dětství, takže se domníváme, že se tato světla poprvé vyvinula jako varování, jako neonová značka, která křičí, "Pozor jed!
Drž se dál!" na všechny rádoby predátory.
Trvalo mnoho milionů let než se tato zářivá světla vyvinula do chytrého komunikační nástroje, který by nejen zahnal potenciální predátory, ale také přilákal potenciální partnery.
Hnáni pohlavním výběrem, si některé dospělé světlušky, jako třeba tento hrdý sameček, vyvinuly zbrusu novou ve tmě zářící lucerničku, která jim dovolila povznést námluvy na úplně novou úroveň.
Dospělé světlušky žijí jen pár týdnů, a hned se cílevědomě zaměřují na sex, aby předaly svoje geny dalším generacím světlušek.
Takže můžeme následovat tohoto samečka do terénu, kde se připojí ke stovkám dalších samečků, kteří se chlubí svými novými namlouvacími signály.
Je překvapující, že takové světelkující přehlídky, které obdivujeme nejen tady, ale po celém světě, jsou ve skutečnosti tiché milostné písně samečků světlušek.
Poletují a vyzařují lásku ze srdíček.
Pořád si myslím, že to je hodně romantické.
Jenže kam se mezitím poděly všechny samičky?
Ty si lenoší někde dole, kde hodnotí své nápadníky.
Můžou si vybrat ze spousty samečků, ale jak se zdá, samičky jsou velmi vybíravé.
Jakmile samička uvidí záblesk od nějakého mimořádně atraktivního samečka, namíří svou lucerničku jeho směrem, a vrátí mu záblesk zpátky.
Je to její "pojď ke mně" znamení.
Takže on letí blíž a znovu zabliká.
Pokud se jí pořád líbí, navážou spolu konverzaci.
Tato stvoření si vyznávají lásku v jazyce světýlek.
Tak co přesně považují tyto samičky za sexy?
Rozhodli jsme se u nich provést takový průzkum mínění, abychom to zjistili.
Když jsme testovali samičky pomocí blikání LED světel, zjistili jsme, že upřednostňují samečky, kteří vydávají déletrvající záblesky.
(Smích) (Potlesk) Vím, že se ptáte, co propůjčuje samečkům jejich sex-appeal?
Teď se podíváme, co se stane, když světla pohasnou.
První, co jsme zjistili, bylo, že jakmile se sameček a samička spojí jako tady, zůstanou spolu celou noc, a když jsme nahlédli dovniř, abychom viděli, co se tam děje, objevili jsme překvapivý nový zvrat v sexu světlušek.
Když se páří, zaneprázdněný sameček nepředává samičce jen svoje sperma, ale také balíček naplněný živinami nazvaný svatební dar.
Přiblížíme si obrázek, abychom se zblízka podívali do pářícího se páru.
Opravdu můžeme vidět dar -- je vyznačen červeně -- právě když jej sameček předává samičce.
To, co dělá tento dar tak cenným, je to, že je obalený proteinem, kterým samička potom zaopatří vajíčka.
Takže samičky si hlídají tuto cenu, když hodnotí potenciální partnery.
Zjistili jsme, že samičky zkouší na základě záblesků samečka předpovědět, kteří samečci nabízí největší dary, protože taková cennost pomůže samičce naklást více vajíček a tudíž vypustit více vlastních potomků do další generace.
Takže to není jen o cukrování a světýlkách.
Románky světlušek nesou i rizika.
Tyto dospělé světlušky většinou nebývají kořistí, protože stejně jako jejich larvy dokáží vytvářet toxiny, které odpuzují ptáky a další hmyzožravce, jenže někde v průběhu času jistá skupina světlušek jaksi ztratila ten metabolický aparát, který je potřebný k vytváření vlastních ochranných toxinů.
Tato evoluční chyba, která byla objevena mým kolegou Tomem Eisnerem, donutila tyto světlušky se rozsvítit a vyletět do noci se zrádným úmyslem.
Přezdívky "femme fatales" jim dal můj další kolega Jim Lloyd, tyto samičky totiž našly způsob jak zacílit na samečky jiného druhu světlušek.
Takže lov začíná predátorkou -- ta je ukázána vlevo dole -- kde samička poklidně sedí a naslouchá namlouvací konverzaci své plánované kořisti, takhle to může probíhat.
Nejprve zabliká sameček coby kořist, "Miluješ mě?"
Jeho vlastní samička odpoví, "Možná."
Tak sameček zabliká znovu.
Ale tentokrát se do odpovědi vplíží predátorka, která chytře napodobí přesně to, co mu jeho vlastní samička právě řekla.
Predátorka nehledá lásku: hledá toxiny.
Pokud je dobrá, může přilákat samečka dost blízko, aby na něj dosáhla a chňapla ho, on ale není právě lehká svačinka.
Během další hodiny nechá samička samečka pomalu vykrvácet a nechá za sebou jen krvavé cáry.
Neschopny vytváření vlastních toxinů se tyto samičky uchýlily k pití krve jiných světlušek, aby získaly ochranné chemikálie.
Takže světluščí upírky, stvořené přirozeným výběrem.
Ještě pořád se máme o světluškách co učit, ale zdá se, že mnohé příběhy zůstanou nepopsané, protože po celém světě populace světlušek vyhasíná.
Hlavní viník: ztráta přirozeného prostředí.
To se děje všude, pole a lesy, mangrovy a louky, které světlušky potřebují k přežití, podléhají lidskému vývoji a zástavbám.
Je tu další problém: přemohli jsme temnotu, ale přitom jsme do noci uvolnili tolik světla navíc, že to narušuje životy jiných stvoření, a světlušky obzvlášť jsou citlivé na rušivá světla, protože zakrývá signály, které používají na hledání partnerů.
A potřebujeme vlastně světlušky?
Konec konců jsou jen titěrným kouskem zemské biodiverzity.
Jenže pokaždé když vymizí jeden druh, je to jako zhasnout pokoj plný svíček jednu po druhé.
Snad si nevšimnete, když několik prvních plamínků dohoří, ale nakonec zůstanete sedět v temnotě.
Když už společně vytváříme planetární budoucnost, doufám, že dokážeme najít způsob, jak tato světýlka nechat dál zářit.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Možná si říkáte, proč k vám mořská bioložka z Oceany dnes přišla promluvit o světovém hladu.
Jsem tu dnes proto, že záchrana oceánů je víc, než jen touha ekologů.
Není to jen něco, co děláme, abychom vytvořili místa pro rybáře nebo jim zachovali práci.
Jde o víc, než jen o ekonomiku.
Záchranou oceánů můžeme nakrmit svět.
Ukážu vám jak.
Jak víte, je tu na planetě už více než miliarda hladovějících lidí.
Očekáváme, že se to zhorší, až světová populace dosáhne devíti miliard nebo 10 miliard do poloviny století a můžeme čekat větší tlak na zásoby jídla, které máme.
Je to hodně důležité, zejména když zvážíme, jak jsme na tom teď.
Víme, že plocha orné půdy na hlavu se už zmenšuje ve vyspělých i rozvojových zemích.
Víme, že nás čekají klimatické změny, které promění deštné pralesy, některé oblasti budou sušší, vidíte je v oranžové, a jiné vlhčí, v modré, což způsobí sucha v našich obilnicích jako jsou středozápad a střední Evropa a jinde povodně.
Pak bude pro zemi těžší, aby nám pomohla vyřešit problém hladu.
A proto musí být oceány co nejbohatší, aby nám mohly poskytnout tolik jídla, kolik mohou.
To pro nás oceány dělají už dlouho.
V minulosti jsme tu měli stálý nárůst množství jídla získávaného z oceánů.
Vypadalo to, že růst bude pokračovat asi do roku 1980, kdy nastal pokles.
Slyšeli jste o ropném vrcholu.
Možná, že tohle je rybí vrchol.
Doufám že ne. Vrátím se k tomu.
Můžete ale vidět asi 18-procentní pokles v počtu ryb ulovených ve světě od roku 1980.
A to je velký problém.
Pokračuje. Ta červená čára dál klesá.
Ale víme, jak to změnit a o tom budu dnes mluvit.
Víme, jak tu křivku obrátit zpět nahoru.
Nemusí to být rybí vrchol.
Pokud uděláme pár jednoduchých věcí v určitých místech, můžeme obnovit rybolov, a tak nakrmit lidi.
Za prvé, chceme vědět, kde jsou ryby, tak se na to podívejme.
Ukázalo se, že se ryby příhodně většinou nacházejí v pobřežních částech zemí, v pobřežních zónách, a to jsou oblasti, které ovládají národní jurisdikce a ty mohou řídit svůj rybolov v těchto pobřežních oblastech.
Přímořské země mají jurisdikci, která sahá do vzdálenosti asi 200 námořních mil a tyto oblasti se nazývají výlučně ekonomické zóny a je dobře, že tu mohou ovládat svůj rybolov, protože na volném moři, které je na této mapě vyznačeno tmavě, na volném moři je o mnoho těžší něco řídit, protože to musíte dělat mezinárodně.
Uzavíráte mezinárodní smlouvy a pokud sledujete smlouvy o klimatických změnách víte, že to může být velmi pomalý, frustrující, únavný proces.
Proto je řízení na národní úrovni skvělá věc.
Kolik ryb je vlastně v pobřežních oblastech v porovnání s volným mořem?
Najdete tu asi sedmkrát tolik ryb, než na volném moři, je to tedy perfektní místo, na které se zaměřit, protože toho můžeme udělat hodně.
Můžeme obnovit velkou část rybolovu, pokud se zaměříme na pobřežní oblasti.
Ale v kolika z těchto zemí musíme pracovat?
Je tu asi 80 pobřežních států.
Musíme napravit řízení rybolovu ve všech těchto zemích?
Tak jsme si položili otázku, na kolik zemí se musíme zaměřit, s tím, že Evropská unie už příhodně řídí svůj rybolov prostřednictvím společné politiky rybolovu?
Pokud bychom měli dobré řízení rybolovu v Evropské unii a řekněme v devíti dalších zemích, jakou část rybolovu to pokryje?
Ukázalo se, že Evropská unie plus devět zemí pokryje asi dvě třetiny světového lovu ryb.
Pokud vezmeme až 24 zemí plus Evropskou unii, bude to až 90 procent, skoro celý světový rybolov.
Tak si myslíme, že můžeme pracovat v omezeném počtu míst, abychom obnovili rybolov.
Ale co musíme v těchto místech udělat?
Na základě naší práce v USA a jinde víme, že musíme udělat tři klíčové věci k navrácení rybolovu, a to: Musíme stanovit kvóty nebo limity na objem rybolovu; musíme omezit vedlejší úlovky, tedy náhodné chytání a zabíjení ryb, které nejsou cílem a je to velmi nehospodárné; a za třetí, musíme chránit naleziště ryb, místa jejich tření a péče o mladé, které ryby potřebují k tomu, aby mohly růst a množit se, a tak obnovit svou populaci.
Pokud uděláme tyto tři věci víme, že se obnoví rybolov.
Jak to víme?
Víme to, protože už jsme to viděli na mnoha různých místech.
Tento slide ukazuje populaci sleďů v Norsku, která klesala od 50. let.
Klesala, a když Norsko stanovilo limity nebo kvóty na svůj rybolov, co se stalo?
Rybolov se obnovil.
Toto je další příklad, náhodou také z Norska, norská arktická treska.
To samé. Rybolov upadá.
Stanoví limity na výměty.
Výměty jsou ty ryby, které nebyly cílem lovu a jsou zbytečně házeny zpět do moře.
Když stanovili omezení na výměty, rybolov se obnovil.
A není to jen Norsko.
Už jsme to viděli v zemích po celém světě, znova a znova.
Když tyto země zakročí a zaujmou politiku udržitelného rybolovu, rybolov, který vypadá to, že všude upadá, se začne obnovovat.
Je to hodně slibné.
Co to znamená pro světový lov ryb?
Znamená to, že pokud vezmeme rybolov, který upadá, můžeme to změnit, úlovek by se mohl zvýšit až na 100 milionů metrických tun za rok.
Takže tu ještě nebyl rybí vrchol.
Pořád máme možnost nejen přivést zpět ryby, ale získat jich ještě víc a nakrmit tak víc lidí než v současnosti.
O kolik víc? Právě teď jsme schopni nakrmit asi 450 milionů lidí denně jídlem z ryb podle současného úlovku ryb, který samozřejmě, jak víte, klesá, a tak ten počet půjde postupně dolů, pokud to nenapravíme, ale pokud zavedeme do praxe řízení rybolovu, jak jsem tu teď popsala, v 10 až 25 zemích, můžeme to číslo zvýšit a nakrmit až 700 milionů lidí ročně zdravým jídlem z ryb.
To bychom měli dělat jen proto, že si tak můžeme dobře poradit s problémem hladu, ale je to také cenově efektivní.
Ukázalo se, že ryba je cenově nejefektivnější protein na planetě.
Vzhledem k tomu, kolik rybího proteinu získáte na investovaný dolar v porovnání se všemi ostatními zvířecími proteiny, je ryba evidentně dobrým obchodním rozhodnutím.
Také nepotřebuje moc půdy, to je nedostatkové zboží, v porovnání s jinými zdroji proteinů.
A nepotřebuje moc čerstvé vody.
Spotřebuje míň čerstvé vody než například dobytek, kdy musíte zavlažit pole, abyste vypěstovali krmení pro dobytek.
Také má velmi nízkou uhlíkovou stopu.
Nějakou uhlíkovou stopu má, protože musíme jít ven a lovit ryby.
Na to potřebujeme trochu paliva, ale zemědělství může mít nějakou uhlíkovou stopu a ryby mnohem menší, takže jde o menší znečištění.
Už teď jsou ryby velkou částí naší stravy, ale mohly by být ještě větší částí, což je dobře, protože víme že jsou zdravé.
Snižují riziko rakoviny, srdečních chorob a obezity.
Náš ředitel Andy Sharpless, který tento koncept vlastně vytvořil, rád říká, že ryba je perfektní protein.
Andy také mluví o tom, že naše hnutí za zachování oceánů přerostlo hnutí za zachování půdy a u zachování půdy máme ten problém, že biodiverzita je v rozporu s produkcí jídla.
Musíte pokácet biodiverzní les, jestli chcete pole, na kterém by mohla růst kukuřice pro lidi, a tak je tu neustále přetahovaná.
Neustále tu máme těžká rozhodnutí, která musíme udělat mezi dvěma velmi důležitými věcmi: zachováním biodiverzity a nakrmením lidí.
Ale v oceánech tento spor nemáme.
V oceánech není biodiverzita v rozporu s hojností.
Naopak, fungují vedle sebe.
Když děláme věci, které vytvářejí biodiverzitu, získáme ještě větší množství, a to je důležité pro nakrmení lidí.
Je tu ale háček.
Došlo to někomu? (Smích) Nezákonné rybaření.
Nezákonné rybaření podrývá ten typ udržitelného řízení rybolovu, o kterém mluvím.
Může jít o používání nástrojů, které jsou zakázány, když rybaříte tam, kde nemáte, chytáte ryby špatné velikosti nebo špatného druhu.
Nezákonné rybaření podvádí spotřebitele a podvádí také poctivé rybáře a musí se zastavit.
Dostává na trh prostřednictvím podvodu s mořskými plody.
Už jste o tom možná slyšeli.
Ryba je označená jako něco, co není.
Vzpomeňte si, kdy jste měli rybu.
Co jste jedli?
Jste si jistí, že to bylo ono?
Protože jsme otestovali 1 300 různých vzorků ryb a asi třetina z nich neodpovídala označení.
Chňapalové, 9 z 10 chňapalů nebylo chňapaly.
Padesát devět procent z otestovaných tuňáků bylo špatně označeno.
A u červeného chňapala jsme otestovali 120 vzorků a jen sedm z nich byl červený chňapal, takže hodně štěstí, pokud ho hledáte. U mořských plodů je
opravdu složitý dodavatelský řetězec a u každého článku v tomto řetězci je příležitost k podvodu s mořskými plody, pokud nebudeme mít vysledovatelnost.
Pomocí vysledovatelnosti může odvětví mořských plodů sledovat mořské plody z lodi na talíř a ujistit se tak, že zákazník může zjistit odkud mořské plody pocházejí.
Toto je opravdu důležité.
Část odvětví to dělá, ale ne dost, takže prosazujeme v Kongresu zákon SAFE Seafood Act /zákon o bezpečných mořských plodech/ a jsem opravdu ráda, že dnes můžu oznámit vydání petice kuchařů, kterou podepsalo 450 kuchařů a která požaduje po Kongresu podporu zákona SAFE Seafood Act.
Podepsalo ji hodně známých kuchařů - Anthony Bourdain, Mario Batali, Barton Seaver a další - a podepsali ji, protože věří, že lidé mají právo vědět co jí.
(Potlesk) Rybářům se to také líbí, takže je tu velká šance, že získáme potřebnou podporu k prosazení zákona a přichází v kritickou dobu, protože takto můžeme zastavit ten podvod, takto můžeme potlačit nezákonné rybaření a ujistit se tak, že kvóty, ochrany habitatů a redukce vedlejších úlovků mají takový účinek, jaký mohou mít.
Víme, že můžeme udržitelně řídit náš rybolov.
Víme, že můžeme produkovat zdravá jídla pro stovky milionů lidí a nezabírat přitom půdu, nepoužívat moc vody, mít nízkou uhlíkovou stopu a dělat to nákladově efektivně.
Víme, že záchrana oceánů může nakrmit svět a musíme začít hned.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
Co má rozšířená realita a profesionální fotbal společného s empatií?
A jaká je vzdušná rychlost nezatížené vlaštovky?
Bohužel vám dnes odpovím pouze na jednu z těchto otázek, tak prosím, nebuďte příliš zklamaní.
Když většina lidí slyší termín "rozšířená realita", ihned je napadnou filmy jako Minory Report s Tomem Cruisem mávajícím rukama před obličejem. Rozšířená realita ale není sci-fi.
Rozšířená realita je něco, čeho se dožijeme už během našich životů a stane se to, protože k tomu máme potřebné nástroje. Lidé by s tím měli začít počítat, protože rozšířená realita změní naše životy stejně jako v případě Internetu a mobilních telefonů.
Jak se ale k rozšířené realitě dostaneme?
První krok je v tom, co mám právě na hlavě, Google Glass.
Nepochybuji, že jste se s Google Glass již setkali.
Co možná nevíte, je že Google Glass je nástroj, který vám umožní vidět to, co vidím já.
Umožní vám to zažít, jaké to je stát se profesionálním sportovcem na hřišti.
Momentálně jediný způsob jak vás dostat na hřiště, je pokud vám to zkusím detailně popsat.
Musím použít slova.
Musím vytvořit prostor, který pak vyplníte vlastní představivostí.
Ale Google Glass stačí připnout pod přilbu a ihned zažijeme, jaké to je běžet po hřišti obrovskou rychlostí s krví bušící v uších.
Pocítíme, jaké to je, když proti vám vyběhne 120-kilový fotbalista snažící se vás srazit na zem každou částicí v těle.
Už jsem se v té pozici ocitnul a není to moc hezký pocit.
Nyní jsem si pro vás připravil ukázku toho, jaké to je, nosit Google Glass pod přilbou.
Bohužel, nejedná se o záznam z NFL, protože NFL má za to, že pojem inovativní technologie je snad nějaká nadávka. ale - (smích) - děláme, co můžeme.
Tak a teď pojďme na to video.
(video) Chris Kluwe: Běž.
Au, dostat do těla je fakt na nic.
Dobře, pojďme teď trochu blíž.
Jsi připraven?
Běž!
Chris Kluwe: Viděli jste krátkou ochutnávku toho, jaké to je být sražen na fotbalovém hřišti z perspektivy oběti.
Jak jste si však asi všimnuli, pár lidí ve videu chybí: zbytek týmu.
Následujícímu videu vděčíme Washingtonské univerzitě.
(video) Rozehrávač: Hej, Myši 54!
Myši 54! Modrá 8! Modrá 8!
Běž! Au!
CK: Dostali jsme se zase o něco blíže tomu, jaké to je, být na hřišti, ale stále to není nic oproti tomu být na hřišti v zápase NFL.
Fanoušci to chtějí zažít.
Fanoušci chtějí být na tom hřišti.
Chtějí se stát jejich oblíbenými hráči a už si se mnou povídali na YouTube a Twitteru s žádostmi jako: "Můžeš to připnout rozehrávači?
Mohl bys to dát zadnímu běžci?
Chceme ten zážitek."
Když ten zážitek zprostředkujeme přes GoPro kamery a Google Glass, jak diváka vtáhneme do hry?
Jaký bude další krok?
Tento krok můžeme udělat pomocí něčeho zvaného Oculus Rift se kterým je mnoho z vás jistě obeznámeno.
Jedná se o jeden z nejrealističtějších přístrojů na virtuální realitu, který byl kdy vytvořen - a to opravdu nepřeháním.
Dokážu vám to ukázkou v následujícím videu.
(video) Muž: Áááá!
Ne! Ne! Ne! Už to nechci hrát!
Ne! Pane Bože! Ááááááá!
CK: Tak takhle to vypadá, když posadíte člověka na horskou dráhu a bojí se o svůj život.
Jaký si myslíte, že bude zážitek fanouška, když si vezmeme video záznam Adriana Petersona řítícím se soupeřovou lajnou, shazujíc ramenem nepřítele na zem, jak skóruje?
Jaký si myslíte, že bude zážitek fanouška, když se stane Messim sprintujícím po hřišti a vstřelí gól do rohu brány, nebo Federerem podávajícím ve Wimbledonu?
Jaký si myslíte, že bude jeho zážitek, když se bude řítit po horském svahu rychlostí přes 110 km/h v kůži olympijského sjezdaře?
Myslím, že prodej plen pro dospělé vzroste.
(smích) Ale ještě se nejedná o rozšířenou realitu.
Je to pouze virtuální realita, V.R.
Jak se dostaneme k rozšířené realitě (A.R.
)? Dostaneme se k ní tak, když se trenéři, manažeři a vlastníci klubů podívají na informace o tom, co lidé chtějí vidět a řeknou si, "Jak to můžeme využít ke zlepšení našich týmů?
Jak to můžeme využít k vyhrávání zápasů?"
Týmy dnes používají technologii, aby vyhráli.
Rádi vyhrávají. Vydělává jim to peníze.
Stručně k historii technologie v NFL.
V roce 1965, tým Baltimore Colts dal svému rozehrávači náramek, který mu umožňoval rychleji rozhodovat o hře.
Tehdy vyhráli Super Bowl.
Ostatní týmy je následovaly.
Víc lidí sledovalo zápasy, byly vzrušující.
Byly rychlejší.
V roce 1994, NFL implementovala speciální rádia do přileb rozehrávačům a později i obraně.
Víc lidí sledovalo zápasy, protože byly rychlejší.
Bylo to zábavnější.
Představte si, že jste hráč v roce 2023 kráčející zpět do shluku hráčů a svoji další hru máte zobrazenou přímo před tváří na průhledném plastickém hledí, které už nosíte.
Už žádné další zapomínaní strategií.
Žádné starosti o zapamatování taktiky.
Prostě jdete do toho a reagujete.
A tréneři toto opravdu chtějí, protože zapomenuté strategie vás stojí body a trenéři nesnášejí prohrávání zápasů.
Prohrávání zápasů vede k vyhazovu.
To oni nechtějí.
Ale rozšířená realita není pouze vylepšená sbírka strategií.
Rozšířená realita je také způsob, jak vzít všechna ta data a využít je v reálném čase ke zlepšení toho, jak se hraje zápas.
Jaké by to bylo?
Velmi jednoduše by šlo do každého rohu stadionu umístit kameru sledující hráče na hřišti z ptačí perspektivy.
Máte i informace z přilbových sensorů a akcelerometrů, technologii, na které se právě teď pracuje.
Vezmete tyto informace a pošlete je vašim hráčům.
Dobré týmy použijí vhodné informace.
Špatné týmy jich budou mít příliš.
To odliší dobré týmy od těch špatných.
A najednou, vlastnit IT oddělení je stejně důležité, jako mít skautovací zázemí, a sbírání dat najednou není jen pro nadšence.
Už je to i pro atlety. Kdo by to byl řekl?
Jak by to vypadalo na hřišti?
Představte si, že jste rozehrávač.
Dostanete míč a stáhnete se zpátky.
Rozhlížíte se po neobsazených spoluhráčích.
Zničehonic, světelný záblesk na levé straně hledí vám dá vědět, že se u postranní čáry uvolnil útočník.
Normálně byste si ho nevšimli, ale systém rozšířené reality vám dá vědět.
Hledáte, komu přihrát.
Další záblesk vás upozorní na volného hráče.
Hodíte mu míč, ale jste při tom sraženi na zem.
Míč vám zmizí z výhledu.
Nevíte, kam přistane.
Spoluhráči se však na hledí rozsvítí místo na hřišti, kam má míč přistát a už ví, jak se přizpůsobit.
Vyběhne, chytí míč, zasprintuje a skóruje.
Dav slaví a fanoušci jsou se svým hrdinou po celou dobu, sledujíc hru z každé perspektivy.
Tohle je něco, co vytvoří ohromné nadšení pro hru.
Spoustu lidí to přiměje sledovat, protože lidé chtějí takový zážitek.
Fanoušci chtějí být na tom hřišti.
Chtějí se stát svým oblíbeným hráčem.
Rozšířená realita se stane součástí sportů už jenom pro peníze, které to přinese.
Avšak moje otázka zní, jsme spokojení jen s takovým využítím rozšířené reality?
Využijeme tuto technologii pouze pro pobavení, sport a zábavu?
Věřím tomu, že rozšířenou realitu můžeme uplatnit i pro něco víc.
Věřím, že rozšířenou realitu můžeme použít jako způsob rozvíjení větší empatie u lidského druhu tím, že doslova ukážeme ostatním, jaké to je, kráčet v botách jiného člověka.
Víme, jak cenná je tato technologie pro sportovní ligy.
Její hodnota je v zisku miliard dolarů ročně.
Ale jaká je hodnota této technologie pro učitele ve třídě, který se snaží ukázat šikanujícímu, jak jsou jeho činy škodlivé z perspektivy oběti?
Jaká je hodnota této techologie pro homosexuálního Uganďana či Rusa snažící se ukázat světu, jaké je žít ve strachu z pronásledování?
Jaká je hodnota této technologie pro astronauta Chrise Hadfielda či astrofyzika Neil deGrasse Tysona, snažící se inspirovat mladou generaci k většímu přemýšlení o vesmíru a vědě místo zájmu o životní styl popových hvězd?
Dámy a pánové, rozšířená realita přichází.
Otázky, které si pokládáme, rozhodnutí, která děláme a výzvy, před které se postavíme jsou, jako vždy, jen na nás.
Děkuji.
(potlesk)
Jako malá jsem si vždy představovala, že jednou uteču pryč.
Od svých šesti let jsem měla nabalenou tašku s oblečením a plechovkami jídla schovanou někde vzadu ve skříni.
Byl ve mě obrovský neklid, surový strach, že bych padla za oběť rutinnímu životu a nudě.
A tak, mnoho mých raných vzpomínek zahrnovalo spletité snění, kde bych přecházela hranice, pídila se po potravě, a potkávala nespočet zvláštních lidí, kteří vedou netradiční životy na cestě.
Léta ubíhala, ale mnoho z dobrodružství, o kterých jsem snila jakožto dítě -- cestování a budování si vlastní cesty mezi světy jinými než je můj vlastní -- se staly skutečností skrz moji práci dokumentární fotografky.
Ale žádná jiná zkušenost nebyla tak věrná mým dětským snům, jako žití a dokumentování životů mezi poutníky po celých Spojených státech.
Tohle je nomádský sen, trochu jiná forma amerického snu žitá mladými vandráky, cestovateli, stopaři, tuláky a trampy.
Většinou si představíme tuláka jako bytost z minulosti.
Slovo "vandrák" vyčaruje starý, černobílý obrázek starého ošlehaného muže umazaného uhlím s nohami visícími z povozu, ale tyto fotografie jsou barevné, a zobrazují komunitu, která víří zemí s divokou živostí a tvořivou volností, střetávajíce se s kouty Ameriky, jež nikdo jiný nikdy neuzří.
Tak jako jejich předci, dnešní kočovníci cestují po ocelových a asfaltových tepnách Spojených států.
Ve dne skáčou na nákladní vlaky, vystrkují palce, a jedou po dálnici s kýmkoli od náklaďáků po maminky s dětmi.
Po nocích dřímají pod širákem, schouleni se svojí smečkou psů, koček a chovných krys u svého těla.
Někteří cestovatelé se uchylují k ulici z vlastního rozhodnutí, zříkávají se materiálna, tradičních prací, či vysokoškolského titulu výměnou za záblesk dobrodružství.
Jiní pocházejí z podbřišku společnosti, nemajíce žádnou průvodní šanci k posunu nahoru: odpadlíci z pěstounské péče, mladiství na útěku z týrajících a nemilosrdných domovů.
Kde ostatní vidí příběhy strádání a ekonomického selhání, vidí cestovatelé svoji vlastní existenci skrz hranol osvobození a svobody.
Raději by žili z přebytku toho, co vidí jako marnotratnou konzumní společnost než se zotročit kvůli nerealistické šanci tradičního amerického snu.
Využívají faktu, že ve Spojených státech až 40 % veškerého jídla skončí ve smetí tím, že hledají naprosto nezávadné produkty v kontejnerech a popelnicích.
Obětují hmotné pohodlí výměnou za prostor a čas k prozkoumávání svého tvořivého nitra, snít, číst, pracovat na muzice, umění a psaní.
V takovém životě je ale mnoho věcí, které jsou daleko od idylických.
Nikdo se životem na ulici nezbaví svých vnitřních démonů.
Závislost je skutečná, živly jsou skutečné, nákladní vlaky mrzačí a zabíjejí, a kdokoli, kdo žil na ulici může dosvědčit existenci vyčerpávajícího množství zákonů, které bezdomovní existenci kriminalizují.
Kdo zde ví, že v mnoha městech Spojených států je dnes nelegální sedět na chodníku, zabalit se do deky, spát ve vlastním autě, nebo nabídnout cizinci jídlo?
Vím o těchto zákonech, protože jsem viděla, jak mí přátelé a další cestovatelé byli uvrhnuti do vazby či dostali předvolání za spáchání těchto tak říkajíc zločinů.
Mnoho z vás možná bádá na tím, proč by si kdokoli chtěl vybrat takový život, pod palcem diskriminujících zákonů, stravování se přímo z popelnic, spaní pod mosty a braní sezonních prací tam či onde.
Odpověď na takovou otázku je tak rozmanitá, jak jen jsou lidi žijící na ulici, ale cestovatelé často odpovídají jediným slovem: svoboda.
Něž budeme žít ve společnosti, kde je každému jedinci zaručena důstojnost ve své námaze tak, aby mohl pracovat pro dobré žití a ne jenom pracoval pro přežití, tak tu bude vždy prvek těch, jež hledají otevřenou cestu jako možnost útěku, osvobození a, samozřejmě, rebelie.
Děkuji.
(Potlesk)
Tak jsem uvažovala "budu hovořit o smrti".
Vypadá to, že je to dnešní vášeň.
Vlastně to není o smrti.
Je nevyhnutelná, hrozná, ale o čem vlastně doopravdy chci mluvit je, že jsem fascinována odkazem lidí, kteří umírají.
To je to, o čem chci mluvit.
Tak Art Buchwald nechal svůj legrační odkaz pomocí videa které se objevilo brzy po tom, co umřel. "Ahoj! Jsem Art Buchwald a právě jsem umřel."
A Mike, kterého jsem potkala v Galapagos, na výletě, který jsem vyhrála na TEDu, nechává poznámky na kyberprostoru, kde zaznamenává svoji cestu rakovinou.
A můj otec mi zanechal odkaz v podobě ručního psaní v dopisech a poznámkovém bloku.
V posledních dvou letech jeho života, když byl nemocný, zaplnil svůj poznámkový blok svými myšlenkami o mě.
Napsal o mých silných a slabých stránkách a jemnými doporučeními pro zlepšení citováním specifických situací a nastavil zrcadlo mému životu.
Poté, co umřel, jsem zjistila, že nikdo další mi už nepíše.
Ruční psaní je mizící umění.
Mám ráda emaily a myšlení během vyťukávání, ale proč se vzdávat starých zvyků pro nové?
Proč nemůžeme mít oboje - psaní dopisů i emailů - ve svých životech?
Nékdy bych ráda vyměnila všechny tyto roky kdy jsem byla příliš zaneprázdněná, než abych si sedla se svým otcem a mluvila s ním, za jedno jediné objetí.
Ale je příliš pozdě.
Ale to je chvíle, kdy si vezmu všechny jeho dopisy a čtu je, a papír, kterého se dotýkaly jeho ruce je v mých rukách a cítím se být s ním ve spojení.
Možná všichni potřebujeme nechat svým dětem hodnotný odkaz a ne finanční bohatství.
Věci s hodnotou s osobním dotykem -- autobiografickou knihu, dopis ve kterém hledáme duši.
Kdyby jen zlomek této mocné TED audience by byl inspirován k tomu, aby koupil krásný papír --- Johne, bude to recyklovaný papír -- a napsal krásný dopis někomu, koho milují, začali bychom možná revoluci kde by naše děti možná chodili do hodin krasopisu.
Takže co plánuji zanechat svému synovi?
Sbírám autobiografické knihy a ti z vás, co jsou autoři v publiku ví, že je Vás pro ně pronásleduji -- a také CDčka, Tracy.
Plánuji publikovat můj vlastní zápisník.
Když jsem byla svědkem toho, jak tělo mého otce bylo pohlceno ohněm, seděla jsem u jeho pohřební hranice a psala.
Nemám ani ponětí, jak to udělám, ale jsem zavázána sestavením jeho myšlenek a také mých vlastních do knihy, kterou publikuji a zanechám svému synovi.
Ráda bych zakončila s několika verši, které jsme napsala na kremaci mého otce.
A všichni lingvisté mě prosím omluvte mou gramatiku protože jsem se na to nedívala posledních 10 let.
Vytáhla jsem ji poprvé, abych ji tady přečetla.
"Obrázek v rámečku, popel v láhvi, bezmezná energie obsažená v láhvi, mě nutí se utkávat s realitou, mě nutí přijmout, že jsem dospělá.
Slyším tě a vím, že bys chtěl, abych byla silná, ale právě teď jsem stržena dolů, obklopena, a zadušena prudkými emocionálními vodami, toužím vyčistit svou duši, zkouším uniknout na neměnném základu ještě jednou, abych dále bojovala a vzkvétala přesně jako jsi mě učil.
Povzbuzuješ šuškání v mém zoufalství, držíš mě a zvedáš mě na břehy příčetnosti, abych opět žila a milovala."
Děkuji.
Lidi mluví o náboženství pořád.
(Smích) Zesnulý, skvělý Christopher Hitchens napsal knihu "Bůh není veliký", jejíž podtitul byl "Náboženství tráví všechno."
(Smích) Ale minulý měsíc v časopise Time rabín David Wolpe, kterému se říká rabín Ameriky řekl, k vyvážení té negativní charakterizace, že žádná důležitá forma sociální změny se neprosadí mimo organizované náboženství.
Poznámky tohoto druhu na negativní i pozitivní straně jsou velmi staré.
Mám tu jednu v kapse z prvního století před naším letopočtem od Lukrécia, autora díla "O povaze věcí", který řekl "Tantum religio potuit suadere malorum" - měl bych být schopný se to naučit zpaměti - což znamená jak moc je náboženství schopno přesvědčit lidi ke konání zla a mluvil o tom, že se Agamemnon rozhodl umístit svou dceru Ifigenii na obětní oltář, aby ochránil vyhlídky své armády.
Byly tu tedy tyto dlouhé debaty během století, v tomto případě vlastně i tisíciletí, o náboženství.
Lidé o tom mluvili hodně a řekli o tom dobré a špatné a neutrální věci.
Dnes vás chci přesvědčit o velmi jednoduchém tvrzení, že tyto debaty jsou v jistém smyslu nesmyslné, protože neexistuje nic takového jako náboženství, o kterém by se toto dalo tvrdit.
Není tu žádné náboženství, a tak nemůže být dobré nebo špatné.
Nemůže být ani neutrální.
A když budete přemýšlet o tvrzeních o neexistenci věcí, zřejmým způsobem, jak vyzkoušet a stanovit neexistenci údajné věci by bylo nabídnout definici této věci a pak zjistit, jestli jí něco odpovídá.
Na této cestičce začnu.
Pokud se podíváte do slovníků a zamyslíte se nad tím, je jednou z velmi přirozených definic náboženství, že zahrnuje víru v bohy nebo v duchovní bytosti.
Je to tedy v mnoha slovnících, ale také to můžete najít v práci sira Edwarda Tylora, prvního profesora antropologie na Oxfordu, jednoho z prvních moderních antropologů.
V jeho knize o primitivní kultuře říká, že srdcem náboženství je takzvaný animismus, tedy víra v duchovno, víra v duchy.
První problém této definice je z nedávného románu "Tuff" od Paula Beattyho.
Jeden člověk mluví s rabínem.
Rabín říká, že nevěří v Boha.
Člověk řekne, "Jste rabín, jak můžete nevěřit v Boha?"
A odpověď je "To je na židovství skvělé.
Nemusíte věřit v Boha per se, jen v židovství." (Smích) Tak jestli je ten člověk rabínem, a židovským rabínem, a jestli musíte věřit v Boha, abyste vyznávali náboženství, pak tu máme docela neintuitivní závěr, že jestli je možné být židovským rabínem bez víry v Boha, judaismus není náboženstvím.
To vypadá jako docela neintuitivní myšlenka.
Tady je další protiargument.
Můj přítel, Ind, šel za svým dědečkem, když byl malý, dítě, a řekl mu "Chci s tebou mluvit o náboženství," a jeho dědeček řekl "Jsi moc malý.
Přijď až budeš teenager."
Tak přišel, když byl teenager a řekl svému dědečkovi "Už je možná trochu pozdě, protože jsem zjistil, že nevěřím v bohy."
A jeho dědeček, byl to moudrý muž, řekl "Tak to patříš k ateistické větvi hinduistické tradice." (Smích) A konečně je tu tento člověk, který je slavný tím, že nevěří v Boha.
Jmenuje se Dalajláma.
Často vtipkuje, že je jedním z předních ateistů světa.
Ale to je pravda, protože dalajlámovo náboženství nezahrnuje víru v Boha.
Možná si myslíte, že to jen ukazuje, že jsem vám podal špatnou definici a že bych měl přijít s nějakou jinou a otestovat ji v těchto případech a zkusit najít něco, co zachycuje ateistický judaismus, ateistický hinduismus a ateistický buddhismus jako formy náboženství, ale já myslím, že je to špatný nápad a myslím si to proto, že si nemyslím, že tak funguje naše pojetí náboženství.
Myslím si, že funguje tak, že máme seznam vzorových náboženství a jejich součástí, a když se objeví něco nového, co se jeví jako náboženství, zeptáme se "A je jako jedno z těchto?"
Je to tak?
A myslím si, že tak nepřemýšlíme jenom o náboženství, a tak by jaksi z našeho úhlu pohledu cokoli na tom seznamu mělo být náboženstvím, tak si nemyslím, že výčet náboženství, který vylučuje buddhismus a judaismus, se může stát dobrým začátkem, protože ty jsou na našem seznamu.
Ale proč máme takový seznam?
Co se děje? Jak se stalo, že máme tento seznam?
Myslím si, že odpověď je docela jednoduchá a proto primitivní a sporná.
Určitě hodně lidí nebude souhlasit, ale tady je můj příběh a ať už je pravdivý nebo ne, myslím si, že vám dobře objasní, jak mohl tento seznam vzniknout a pomůže vám přemýšlet o tom, jaký může mít užitek.
Myslím si, že odpovědí je, že evropští cestovatelé začali zhruba v Kolumbových časech s cestami kolem světa.
Přišli z křesťanské kultury, a když přijeli na nové místo všimli si, že někteří lidé nejsou křesťané, a tak si položili následující otázku: co mají místo křesťanství?
A tak byl v podstatě sestaven tento seznam.
Skládá se z věcí, které měli jiní lidé místo křesťanství.
Je obtížné takto postupovat, protože křesťanství je extrémně, dokonce i na tom seznamu, extrémně specifickou tradicí.
Obsahuje všechny druhy věcí, které jsou velmi, velmi zvláštní, které jsou výsledky specifik křesťanské historie a jednou z věcí v jeho srdci, jednou z věcí, která je v srdci většiny výkladů křesťanství, která je výsledkem zvláštní historie křesťanství, je to, že je to extrémně věroučné náboženství.
Je to náboženství, ve kterém lidem opravdu záleží na tom, jestli věříte ve správné věci.
Historie křesťanství, jeho vnitřní historie, je povětšinou historií zabíjení se, kvůli víře ve špatné věci, a to také zahrnovalo spory s jinými náboženstvími, evidentně to začalo ve středověku, boj s islámem ve kterém opět to byla nevíra, fakt, že nevěřili ve správné věci, která připadala křesťanskému světu tak urážlivá.
To je velmi specifická a zvláštní historie křesťanství a ne všude je vše co bylo zařazeno na takový druh seznamu jako toto.
Tady je podle mě jiný problém.
Stala se velmi zvláštní věc.
Už jsem to zmínil, ale stala se velmi zvláštní věc v historii křesťanství, kterou vidíme kolem sebe dnes hlavně v USA a stala se na konci 19. století a ta zvláštní věc, co se stala na konci 19. století byla druhem dohody mezi vědou, touto novou cestou organizace intelektuální autority, a náboženstvím.
Když se zamyslíte třeba nad 18. stoletím, když se zamyslíte nad intelektuálním životem před koncem 19. století cokoliv jste udělali, cokoliv na co jste pomysleli, ať už to byl fyzický svět, lidský svět, přírodní svět mimo lidského světa nebo morálka, cokoliv jste udělali, bylo na pozadí souboru náboženských předpokladů, křesťanských předpokladů.
Nemohli jste něco tvrdit o přírodním světě, aniž byste něco řekli o jeho vztahu například k příběhu o stvoření v abrahámské tradici, příběhu o stvoření v první knize Tóry.
Všechno tak bylo ohraničeno.
Ale to se mění na konci 19. století a lidé mají poprvé možnost si vybudovat seriózní intelektuální kariéru coby přírodní historici jako Darwin.
Darwina trápil vztah mezi tím, co říkal a pravdami náboženství, ale mohl pokračovat, mohl psát knihy o svém tématu, aniž by musel mluvit o vztahu k náboženským tvrzením a podobně o tom mohli čím dál víc mluvit geologové.
Když geolog na počátku 19. století učinil tvrzení o stáří Země, musel vysvětlit, jestli to odpovídá nebo jak to odpovídá stáří Země podle Genesis.
Na konci 19. století jen napsal učebnici geologie, ve které uvedl tvrzení o tom, jak stará je Země.
Takže je tu velká změna, a to rozdělení, to intelektuální rozdělení práce se objevuje a tak nějak se upevňuje, takže na konci 19. století v Evropě je tu opravdová intelektuální dělba práce a můžete dělat všechny druhy vážných věcí, včetně čím dál víc dokonce i filozofie, aniž byste byli svazováni myšlenkou "To co říkám musí odpovídat hlubokým pravdám, které jsou mi dány naší náboženskou tradicí."
Představte si někoho, kdo přichází z tohoto světa, ze světa konce 19. století, přichází do země, ve které jsem vyrostl do Ghany, do společnosti Ašantů, ve které jsem vyrostl, přijde do tohoto světa na přelomu 20. století s otázkou, která stvořila ten seznam: co mají místo křesťanství?
Tady je jedna věc, které by si všiml a mimochodem byl člověk, který to skutečně udělal.
Jmenoval se kapitán Rattray, byl vyslán jako britský vládní antropolog a napsal knihu o ašantském náboženství.
Toto je disk duše.
V Britském muzeu je takových hodně.
Mohl bych vám říct jiný zajímavý příběh jak se stalo, že tolik věcí z mé společnosti skončilo v Britském muzeu, ale na to nemáme čas.
Tento předmět je disk duše.
Co je disk duše?
Nosili ho kolem krku umývači duše ašantského krále.
Co dělali? Myli královu duši.
Chvíli by trvalo vysvětlit, jak mohla být duše něčím, co se dá umýt, ale Rattray věděl, že to je náboženství, protože byla ve hře duše.
A podobně tam bylo mnoho dalších věcí, mnoho dalších praktik.
Například pokaždé, když si někdo dal pití, víceméně, trochu vylili na zem, říkalo se tomu úlitba, a dali trochu předkům.
Můj otec to dělal. Pokaždé, když otevřel láhev whisky, rád říkám, že to bylo velmi často, sundal vršek a trochu nalil na zem a mluvil, jak říkal, s Akromou-Ampimem, zakladatelem naší linie nebo s Yaoem Antonym, mým prastrýcem, mluvil s nimi, trochu jim nabídl.
A konečně tu byly ty obrovské veřejné obřady.
Toto je kresba takového obřadu od jiného britského důstojníka z počátku 19. století, kam byl zapojen král a královou prací, její velkou částí, kromě organizace válek a takových věcí, bylo dohlížet na hrobky svých předků a když král zemřel, byl jeho trůn potažen černou a byl dán do královského chrámu předků a každých 40 dní musel král Ašantů jít a vykonat obřad pro své předky.
To byla velká část jeho práce a lidé si mysleli, že když to neudělá, věci se rozpadnou.
Byl tedy náboženskou postavou, jak by řekl Rattray, stejně jako politickou postavou.
Podle Rattray by to všechno spadalo pod náboženství, ale já říkám, že když se podíváte na životy těchto lidí, zjistíte také, že ať už dělají cokoliv, myslí na své předky.
Každé ráno u snídaně, vyjdete před dům a nabídnete něco božskému stromu, nyame dua před domem a opět, budete mluvit s bohy a s vyššími a nižšími bohy a s předky a tak dále.
Toto není svět, ve kterém proběhlo oddělení náboženství a vědy.
Náboženství není odděleno od žádné oblasti života a konkrétně, zásadní pro pochopení tohoto světa je to, že v tomto světě práci, kterou pro nás dělá věda, dělá to, co Rattray nazývá náboženstvím, protože když chtějí něco vysvětlit, když chtějí vědět proč se neurodilo, když chtějí vědět proč prší nebo neprší, když potřebují déšť, když chtějí vědět proč umřel jejich dědeček, obrátí se na ty samé entity, tím samým jazykem o tom budou mluvit s těmi samými bohy.
Jinými slovy, toto velké oddělení náboženství od vědy nenastalo.
To by byla pouhá historická kuriozita až na to, že ve velké části světa je to pořád tak.
Tuhle jsem byl poctěn pozváním na svatbu v severní Namibii, asi 20 mil jižně od angolské hranice ve vesnici s 200 obyvateli.
Byli to moderní lidé.
Byla tam s námi Oona Chaplin, možná jste o ní slyšeli, a jeden člověk z té vesnice k ní přišel a řekl "Viděl jsem Vás ve Hře o trůny." Takže tito lidé nebyli izolovaní od světa, nicméně ale pro ně byli bohové a duchové stále velmi přítomní a když jsme přejížděli autobusem na různé části obřadu, nemodlili se jen obecně, ale za bezpečnou cestu a mysleli to vážně a když mi řekli, že má matka, ženichova babička, je s námi, nemysleli to obrazně.
Mysleli tím, že i když je mrtvá, pořád tady je.
Takže ve velkých částech dnešního světa, to oddělení vědy a náboženství se ve velkých částech dnešního světa neobjevilo, a jak říkám, nejsou to - Tento člověk dřív pracoval pro Chase a ve Světové bance.
Jsou to spoluobčané z vašeho světa, ale přicházejí z míst, kde náboženství hraje velmi odlišnou roli.
Chci, abyste příště, až bude někdo chtít nějak rozsáhle generalizovat náboženství, přemýšleli o tom, že tu možná není žádná taková věc jako náboženství, nic jako náboženství, a že tak to, co říkají nemůže být pravda.
(Potlesk)
V každé fázi našich životů děláme rozhodnutí, která významně změní životy lidí, kterými se staneme a když se těmito lidmi staneme, nejsme vždy nadšení z rozhodnutí, která jsme učinili.
Mladí lidé utrácejí hodně peněz za odstranění tetování, za která jako teenageři hodně peněz zaplatili.
Lidé ve středním věku spěchají, aby se rozvedli s lidmi, které si jako mladí spěchali vzít.
Starší lidé se velmi snaží ztratit, co se ve středním věku snažili tak obtížně získat.
A tak stále dokola.
Otázkou, která mě, jako psychologa fascinuje, je proč děláme rozhodnutí, kterých naše budoucí já tak často litují?
Myslím si, že jeden z důvodů -- jak se vás budu dnes snažit přesvědčit -- je ten, že máme mylnou představu o síle času.
Každý z vás ví, že rychlost změny se během lidského života snižuje, že se zdá, jakoby se vaše děti měnily každou minutou, ale vaši rodiče každým rokem.
Ale jak se nazývá tento magický bod v životě, ve kterém se změna zpomalí ze cvalu na plazení?
Je to v dorosteneckých letech?
Ve středním věku? Je to ve stáří? Odpověď, jak se ukázalo, pro většinu lidí, je teď, ať už to je kdykoliv.
O čem se vás dneska budu snažit přesvědčit, je to, že každý z nás má iluzi, iluzi, že historie, naše osobní historie se právě ocitla na konci, že jsme se teprve nedávno stali lidmi, kterými jsme vždy měli být a budeme do konce našich životů.
Dovolte mi představit data, kterými bych to podepřel.
Toto je studie o změnách v lidských hodnotách v průběhu času.
Tady jsou tři hodnoty.
Každý z nás má všechny tři, ale jak nejspíš víte, v průběhu růstu, jak stárneme, rovnováha těchto hodnot se posouvá.
A jak se to děje?
Zeptali jsme se tisíců lidí.
Polovinu z nich jsme požádali, aby nám předpověděli, jak se jejich hodnoty změní v příštích 10 letech a ostatní aby nám řekli, jak se za posledních 10 let jejich hodnoty změnily.
A to nám umožnilo udělat velmi zajímavou analýzu, protože jsme mohli porovnat předpovědi lidí, kterým bylo řekněme 18 let se zprávami lidí, kterým bylo 28 a udělat tuto analýzu během celého lidského života.
A zjistili jsme tohle.
Zaprvé, máte pravdu, změna zpomaluje tím, jak stárneme, ale zadruhé, mýlíte se, protože nezpomaluje zdaleka tak moc, jak si myslíme.
V každém věku, od 18 do 68 v našem vzorku lidé ohromně podcenili, jak moc se změní během následujících 10 let.
Říkáme tomu "iluze o konci historie".
Abyste si udělali představu o síle tohoto efektu, můžete spojit tyto dvě čáry a vidíme, že osmnáctiletí očekávají změnu pouze tolik, jako padesátiletí.
A netýká se to jenom hodnot, ale i řady dalších věcí.
Například osobnosti.
Mnozí z vás ví, že psychologové teď tvrdí, že je pět základních dimenzí osobnosti neuroticismus, otevřenost zkušenostem, přívětivost, extraverze a svědomitost.
Znovu jsme se zeptali lidí, jak očekávají, že se změní v příštích 10 letech, a také jak se změnili za posledních 10 let a zjistili jsme, zvykněte si, že tenhle diagram uvidíte pořád a pořád dokola, protože rychlost změny opět klesá s tím, jak stárneme, ale v každém věku lidé podceňují jak moc se jejich osobnost změní v příští dekádě.
A netýká se to jenom pomíjivých věcí, jako jsou hodnoty a osobnost.
Můžete se zeptat lidí, co se jim líbí a nelíbí, na základní preference.
Například uveďte svého nejlepšího přítele, oblíbenou dovolenou, oblíbený koníček, oblíbený hudební styl.
Lidé umí vyjmenovat tyto věci.
Poloviny jsme se zeptali: "Myslíte si, že se tyhle věci změní v příštích 10 letech?
", a poloviny: "Změnily se v posledních 10 letech?
". A zjistili jsme, už jste to viděli dvakrát předtím a tady je to znova: lidé předpovídají, že přítel, kterého mají teď je přítel, kterého budou mít za 10 let, dovolená, kterou si užijí teď je dovolená, kterou si užijí za 10 let, a přitom všichni lidé, kteří jsou o 10 let starší říkají: "Víte co, hodně se to změnilo."
Záleží na něčem z toho?
Je to jenom forma falešné predikce, která nemá důsledky?
Ne, záleží na tom docela dost a dám vám příklad proč.
Mate to naše rozhodování a to důležitým způsobem.
Vybavte si v mysli jenom pro sebe svého oblíbeného hudebníka dnes a svého oblíbeného hudebníka před 10 lety.
Moje máte na obrazovce.
Zeptali jsme se lidí, aby nám předpověděli a řekli, kolik by zaplatili právě teď, aby mohli vidět svého současného oblíbeného muzikanta hrát živě za 10 let a průměrně, lidé řekli, že by zaplatili 129 dolarů za lístek.
Ale přitom když jsme se zeptali, kolik by dnes zaplatili za koncert člověka, který byl jejich oblíbenec před 10 lety, řekli pouze 80 dolarů.
V perfektně racionálním světě by tohle měla být stejná čísla, ale přeplácíme za příležitost naplňovat naše současné preference, protože přeceňujeme jejich stabilitu.
Proč se to děje? To přesně nevíme, ale pravděpodobně to souvisí s lehkostí si vybavovat a těžkostí si představovat.
Většina z nás si pamatuje, jací jsme byli před 10 lety, ale přijde nám těžké si představit, jací budeme a pak se mylně domníváme, že proto, že je těžké si to představit, tak není pravděpodobné, aby se to stalo.
Když lidé říkají, "To si nedovedu představit", často hovoří o jejich vlastním nedostatku představivosti, ne o nepravděpodobnosti té události, kterou popisují.
O co jde hlavně je, že čas je mocná síla.
Transformuje naše preference.
Přetváří naše hodnoty.
Mění naše osobnosti.
Zdá se, že tento fakt dokážeme ocenit, ale pouze v retrospektivě.
Jen když se díváme zpátky, uvědomujeme si, kolik změn se děje za 10 let.
Je to jako kdyby, pro většinu z nás, současnost byla magická doba.
Je to hráz na časové ose.
Je to moment, ve kterém se konečně staneme sami sebou.
Lidské bytosti jsou nedokončená díla, která se mylně domnívají, že jsou hotová.
Člověk, kterým jste právě teď, je stejně tak pomíjivý, prchavý a dočasný jako všichni lidé, kterými jste kdy byli.
Jedinou konstantou v našem životě je změna.
Děkuji.
(Potlesk)
Dovolte mi povědět vám příběh.
Odehrál se před 200 miliony let.
Je to příběh o neokortexu, což znamená „nová kůra".
V hlavní roli vystupují první savci v mnohém podobní hlodavcům, neboť pouze savci mají neokortex.
Jejich neokortex měl plochu i tloušťku poštovní známky a obaloval mozek velikosti vlašského ořechu. Navzdory tomu tento mozek přinášel nový typ myšlení.
Narozdíl od pudového chování, které nalezneme mezi nesavčími zvířaty, umožňovala tato mysl vývoj nového chování.
Takže když myš utíká před dravcem a narazí na překážku, pokusí se přijít s řešením.
To buď funguje, nebo ne. A pokud funguje, myš si jej zapamatuje a bude jej nadále využívat, což se lavinovitě rozšíří napříč komunitou myší.
Protože jiná myš, která to viděla si řekne: „Páni, to bylo vážně chytrý oběhnout ten kámen," a začne se chovat obdobně.
Živočichové jiní než savci tuto schopnost postrádají.
Jejich chování je pudové.
Nové chování si sice osvojí, nikoli však v průběhu jednoho života.
Trvá jim to klidně i tisíce životů než se vyvine jako nové pudové chování.
Před 200 miliony let to bohatě stačilo.
Prostředí se tehdy měnilo velmi pomalu.
Mohlo trvat i deset tisíc let, než k nějaké výraznější změně došlo, takže v průběhu této doby se nové chování mohlo vyvíjet.
Fungovalo to tehdy dobře, ale pak se něco přihodilo.
Před 65 miliony let došlo k náhlé, násilné změně prostředí.
Nazýváme ji vymírání na konci křídy.
Jde o období, kdy vyhynuli dinosauři. Zaniklo tehdy 75 procent živočišných a rostlinných druhů. V této době zaplnili savci tuto vzniklou ekologickou mezeru. Abychom použili lidský příměr, biologická evoluce řekla: „Hm, tahle mozková kůra je fajn věc," a začala ji rozvíjet.
A savci se zvětšovali a společně s nimi i jejich mozky, ty dokonce ještě rychleji, takže se přirozeně zvětšovala i mozková kůra. Vyvinuly se v ní tyto jasně viditelné rýhy a záhyby, zejména z toho důvodu, aby zvětšily povrch.
Kdybyste vzali lidskou mozkovou kůru a roztáhli ji, byla by velká asi jako ubrousek a stejně tak tenká.
Má tloušťku zhruba jako stolní ubrousek.
Ale díky těm mnoha závitům a záhybům tvoří 80 procent celého mozku. Právě v této části se odehrává naše myšlení. Je to i skvělý sublimátor.
I nadále máme ten starý mozek, který nám poskytuje základní pudy a motivace, ale například naši touhu dobývat dokáže naše mozková kůra přetvořit do podoby básně nebo z ní vytvořit aplikaci nebo přednášku pro TED. Právě tyto proměny se odehrávají v mozkové kůře.
Před padesáti lety jsem napsal článek, v němž jsem shrnul své nápady, jak mozek funguje, hovořil jsem tehdy o sérii modulů.
Každý modul funguje podle nějakého vzorce.
Může se naučit nový vzorec, může si zapamatovat vzorec.
Může podle vzorce jednat.
Tyto moduly se organizují hierarchicky, přičemž hierarchii utváří naše myšlení.
Před 50 lety se toho už moc dalšího vyzkoumat nedalo.
Díky této teorii jsem se seznámil s prezidentem Johnsonem.
Dalších padesát let jsem o teorii přemýšlel a před půldruhým rokem jsem vydal knihu s názvem: „Jak vytvořit mysl." Vychází ze stejné teze, ale je nyní doplněna o hromady důkazů.
Množství dat, které dnes o mozku máme, se díky neurovědě každý rok zdvojnásobí.
Prostorové snímky mozku všeho druhu přibývají dvojnásobně každý rok.
Umíme se dívat do živého mozku, vidíme tak jednotlivé spoje mezi neurony, jak spolu komunikují v reálném čase.
Můžeme vidět, jak váš mozek vytváří myšlenky.
Můžeme vidět, jak vaše myšlenky vytváří váš mozek, protože tak to skutečně funguje.
Dovolte mi stručně popsat tento proces.
Vlastně jsem tyto moduly spočítal.
Máme jich kolem 300 milionů a vytváříme je hierarchicky.
Dám vám jednoduchý příklad.
Představte si skupinu modulů, které umí rozpoznat vodorovnou čárku písmene A, což je to jediné, co je zajímá.
Může hrát příjemná hudba, může jít kolem krásná dívka, nic z toho je nezajímá, soustředí se jen na část písmene A a jakmile na ni narazí, aktivují se a vyšlou signál svým výstupním axonem.
Pokračuje to i o úroveň výš, přičemž tyto vrstvy se konceptuálně organizují.
Každá z nich je abstraktnější než předchozí, takže následující úroveň může sledovat „písmeno A".
Pokračuje to dále k vyšším úrovním, až třeba k „ALARM".
Informace se ale šíří i shora dolů.
Pokud dotyčný modul narazí na A-L-A-R, sám si domyslí: „aha, zřejmě chybí M," a odešle signál dolů ke všem modulům čekajícím na M se zprávou: „podívejte se po M, myslím, že jedno je na cestě."
Moduly pro M zvýší citlivost a v ne zcela zřetelném tvaru poznají M.
Běžně by jej nemusely poznat, ale když ho očekávají, odchytí jej a uvidí v něm M, takže modul pro ALARM může říct: „Vidím ALARM".
Vyjděte výš o pět úrovní a dostanete se na dost vysoký stupeň této hierarchie, která se rozpíná napříč různými smysly, takže můžeme mít modul, který pozná určitou tkaninu, rozezná určitý tón hlasu, pozná nějakou vůni, a řekne: „Přišla moje žena."
Vystoupejme o dalších deset úrovní a budeme už hodně vysoko.
Nejspíš budeme už v kůře čelních laloků, kde jsou moduly, které říkají: „To byla ironie,
To byla zábava. Je krásná."
Můžeme tyto moduly nazvat sofistikovanějšími, i když jediná složitější věc je jejich pozice v hierarchii.
Jedna 16letá dívka prodělala operaci mozku, během níž byla při vědomí, protože chirurgové s ní chtěli mluvit.
Je to možné proto, že v mozku nejsou čidla bolesti.
Kdykoli podráždili určitou část mozku, malou oblast v kůře, zde je vyznačená červeně, zasmála se.
Nejdřív si mysleli, že aktivovali nějaký typ reflexního smíchu, ale rychle zjistili, že narazili na oblasti mozku, které reagují na humor a kdykoli tento bod podráždili, dívce najednou přišlo všechno legrační.
„Jste tak legrační, když tu stojíte," byla její obvyklá poznámka, i když oni legrační vůbec nebyli, určitě ne v průběhu operace.
Takže jak jsme na tom dnes?
Počítače konečně začínají zpracovávat lidský jazyk způsobem, jakým se zpracovává v neokortexu.
Osobně jsem popsal algoritmus, který se podobá něčemu, co nazýváme Markovův hierarchický skrytý model, na němž jsem pracoval od 90. let.
Soutěž „Riskuj" je hra založená na jazyku a počítač Watson v ní dosáhl lepšího výsledku než dva nejlepší hráči dohromady.
Odpověděl správně na tuto otázku: „Dlouhá a únavná řeč, kterou pronáší pěnová koláčová náplň." Počítač odpověděl: „Sněhová pusinka dává kázání," (anglická říkanka).
Jennings a další soutěžící to vůbec nepochopili.
Je to velmi komplikovaný příklad toho, že počítače rozumí lidskému jazyku. Watson získal své znalosti čtením Wikipedie a dalších encyklopedií.
Za pět až deset let nebudou vyhledávače prostě hledat kombinace slov a odkazů, ale budou skutečně rozumět. Budou číst miliardy stránek na internetu i v knížkách.
Takže půjdete kolem počítače, vyskočí Google a řekne: „Vzpomínáš si, Mary, jak jsi mi vyjádřila před měsícem znepokojení, že Tvá dávka glutathionu neprostoupila hematoencefalickou bariérou?
Před 13 sekundami vyšel nový výzkum, který nabízí zcela nový přístup v užívání glutathionu.
Shrnu Ti jej."
Ode dneška za 20 let budeme mít nanoroboty, které přinese další exponenciální trend, kterým je miniaturizace.
Tyto nanoroboty se kapilárami dostanou do našeho mozku, kde propojí naši mozkovou kůru se syntetickou kůrou, která bude v cloudu, čímž rozšíří schopnosti našeho neokortexu.
V současnosti máte počítač třeba ve svém telefonu, ale pokud potřebujete na pár sekund 10 tisíc počítačů ke složitému vyhledávání, můžete se k nim na pár sekund připojit v cloudu.
Když budete v roce 2030 potřebovat výkonnější mozek, připojíte se k němu v cloudu, a to přímo svým mozkem.
Takže si například řeknu: „Á, tady jde Chris Anderson,
jde mi vstříc,
měl bych vymyslet, co inteligentního mu řeknu.
Mám na to 3 sekundy.
300 milionů modulů v mém neokortexu to nestihne.
Potřebuju další miliardu."
K té se dostanu v cloudu.
Naše mysl se stane hybridní, spojením biologického a nebiologického, přičemž ta nebiologická část podléhá zrychlujícím se trendům.
Poroste exponenciálně.
Pamatujete si, co se stalo, když se naše mozková kůra zvětšila posledně?
To bylo před 2 miliony let, když se z nás stali humanoidi s těmito vysokými čely.
Ostatní primáti mají zkosené hlavy.
Nemají kůru čelních laloků.
Kůra čelních laloků se ale neliší od kůry jiných laloků.
Jde jen o kvantitativní rozšíření kůry, ale toto dodatečné množství mysli byl rozhodující faktor, který umožnil kvalitativní skok a vynález jazyka, umění, přinesl vědu a techniku a konference TED.
Žádný jiný druh tohoto nedosáhl.
A za pár let tohle uděláme znovu.
Znovu zvětšíme svůj neokortex, ale tentokrát už nebudeme omezeni pevnou hranicí naší lebky.
Rozšíření bude moci být neomezené.
Přidané množství bude znovu rozhodujícím faktorem v dalším obřím skoku naší kultury a techniky.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Vyrůstala jsem ve velmi malém městečku ve Victorii.
Zažila jsem obyčejné, velmi průměrné dospívání.
Chodila jsem do školy, bývala venku s kamarády, bojovala jsem se svými mladšími sestrami.
Bylo to naprosto normální.
A když mi bylo 15, jeden člen naší místní komunity se ozval mým rodičům a chtěl mě nominovat na komunitní cenu za úspěch.
A rodiče na to: „No, to je moc hezké, ale máme s tím jeden evidentní problém.
Ona vlastně nic nedokázala.“ (Smích) A měli pravdu.
Chodila jsem do školy, měla jsem dobré známky, po škole jsem mívala obyčejnou práci v mámině kadeřnictví a strávila jsem spoustu času koukáním na „Buffy, krotitelku upírů“ a „Dawsonův svět.“
Jo, já vím. Moc to k sobě nejde.
Ale naši měli pravdu, víte.
Nedělala jsem nic, co by se vymykalo normálu. Vůbec nic.
Nedělala jsem nic, co by se dalo považovat za úspěch, pokud tedy z rovnice smažete postižení.
O pár let později, když jsem byla na své druhé učící štaci na melbournské střední škole, jsem tak 20 minut přednášela právní nauku v 11. třídě, když nějaký kluk zvedl ruku a zeptal se: „Hele, slečno, kdy začnete ten svůj proslov?“
A já na to: „Jaký proslov?“
Víte, mluvila jsem k nim o zákonech o pomluvě dobrých 20 minut.
A on: „No však víte, takové ty motivační řeči.
Když někdo do školy přijede na vozíku, tak přece normálně říká takový ty inspirační řeči, ne?“
(Smích) „Většinou ve velké aule.“
A pak mi svitlo: Tohle dítě se s postiženými lidmi setkalo jen jako s objekty inspirace.
Pro tohle dítě nejsme – a není to jeho chyba, tím myslím, že to platí pro mnoho z nás.
Pro mnoho z nás postižení lidé nejsou naši učitelé, doktoři či manikérky.
Nejsme opravdoví lidé. Jsme tu, abychom inspirovali.
I teď, jak tu sedím na pódiu a v tom křesle vypadám tak, jak vypadám, ode mě asi tak trochu čekáte, že vás budu inspirovat. Že? (Smích) Jo.
Tak, dámy a pánové, obávám se, že vás neskutečně zklamu.
Nehodlám vás inspirovat.
Jsem tu, abych vám řekla, že nám o postižení dlouho lhali.
Jo. Nalhávali nám, že postižení je Špatná Věc, s velkým Š a velkým V.
Že je to špatná věc a že vás život s postižením dělá výjimečnými.
Není to špatná věc a výjimečnými vás to nedělá.
Během posledních let jsme propagaci té lži dotáhli ještě dál přes sociální média.
Asi jste viděli obrázky jako tyhle: „Jediným postižením v životě je špatný přístup.“
Nebo tenhle: „Vaše výmluva je mrzácká.“ Vskutku.
Anebo tento: „Než to vzdáš, zkus to!“
Je to jen pár příkladů, ale podobných obrázků najdete tuny.
Možná jste viděli i ten, kde malá holčička bez rukou kreslí obrázek tužkou v puse.
Mohli jste vidět dítě běžící na karbonových protézách.
A tyhlety obrázky, kterých se všude válí mraky, jsou to, co nazýváme inspiračním pornem.
(Smích) Pojem „porno“ používám schválně, protože deklasují jednu skupinu lidí na předmět užitku jiné skupiny lidí.
V tomto případě deklasujeme postižené k užitku nepostižených lidí.
Účel těchto obrázků je inspirovat vás, motivovat, takže se na ně podíváte a pomyslíte si: „No, jakkoli to mám blbý, mohlo by být i hůř.
Mohl bych být tenhle člověk.“
Ale co když tím člověkem jste?
Už ani nespočítám, kolikrát mě zastavili cizinci, co mi chtěli říct, jak si myslí, že jsem statečná nebo inspirující. A to bylo dlouho předtím, než se má práce stala jakkoliv známá.
Prostě mi tak nějak blahopřáli k tomu, že jsem ráno zvládla vstát z postele a že si pamatuju vlastní jméno. (Smích) A to je deklasování.
Ty obrázky, ty obrázky deklasují postižené lidi k užitku nepostižených.
Jsou tu k tomu, abyste se na ně podívali a pomysleli si, že na tom nejste tak zle. Dávají vaše trápení do perspektivy.
Život postižených opravdu tak nějak těžký je.
Musíme některé věci překonávat.
Ale to, co překonáváme, není to, co si myslíte.
Nemá to co do činění s našimi těly.
Pojem „postižení lidé“ používám záměrně, protože zastávám to, co se nazývá společenským modelem postižení. Ten nám říká, že jsme více postiženi společností, ve které žijeme, než našimi těly či diagnózami.
Žiju v tomhle těle už nějaký čas.
Mám ho celkem ráda.
Dělá to, co od něj potřebuju, a naučila jsem se jej využívat na maximum jeho schopností, tak jako vy, stejně tak jako ty děti na oněch obrázcích.
Nedělají nic neobvyklého.
Je prostě využívají svá těla, jak nejlépe to dovedou.
Je tedy opravdu fér je deklasovat způsobem, jakým to děláme, když ty obrázky sdílíme?
Když lidé říkají: „Jste inspirativní,“ myslí to jako kompliment.
A chápu proč se to děje.
Je to kvůli té lži, té omílané lži, že postižení vás dělá výjimečnými.
Řekněme si to upřímně: nedělá.
A vím, co si teď myslíte.
Já si tady nadávám na inspirování a vy si myslíte: „Bože, Stello, copak tebe nikdy nic neinspirovalo?“
Ale to víte, že ano.
Od jiných postižených se učím pořád.
Ale ne to, že mám víc štěstí než oni.
Učím se, že je geniální nápad používat kleště na grilování ke zvedání věcí, které vám upadly. (Smích) A učím se ten bezva trik, jak nabíjet baterku v telefonu z baterky ve vozíku.
Geniální.
Učíme se ze síly a vytrvalosti ostatních, že ne naše těla a nemoci, ale že svět okolo nás nás staví na piedestal a deklasuje nás.
Opravdu věřím tomu, že ta dokola omílaná lež o postižení je největší nespravedlnost.
Dělá nám to život těžší.
A ta hláška, že „Jediným postižením v životě je špatný přístup,“ – důvod, proč je to kravina, je ten, že to není pravda, protože nás omezuje společenský model postižení.
Ani tuna úsměvu na dlouhé schody je nepřemění na plošinu.
Nikdy. (Smích) (Potlesk) Usmívání se na obrazovku nezobrazí skryté titulky pro neslyšící.
A žádný čas postávání uprostřed knihkupectví a vyzařování dobré nálady ty knížky nepřemění v Braillovo písmo.
Prostě se to nestane.
Opravdu chci žít ve světě, kde postižení není výjimka, ale norma.
Chci žít ve světě, kde o 15leté holce, co sedí v ložnici a kouká na „Buffy, krotitelku upírů“, nemluví jako s tím, že dosahuje něčeho výjimečného, protože u toho musí sedět.
Chci žít ve světě, kde od postižených lidí nemáme tak nízká očekávání, že jim blahopřejeme ke vstání z postele a zapamatování si vlastního jména.
Chci žít ve světě, kde si od postižených ceníme opravdových úspěchů. A chci žít ve světě, kde dítě v 11. třídě na melbournské střední škole není ani trochu překvapeno, že jeho nová učitelka je na vozíku.
Postižení vás neudělá výjimečnými, ale zpochybňování toho, co o tom víte, ano.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Vítejte na "Pěti nebezpečných věcech, které byste své děti měli nechat dělat".
Já nemám děti.
Půjčuji si děti mých přátel... takže (smích) Berte všechny tyhle rady s troškou vtipu.
Jsem Gever Tulley.
Pracuji jako počítačový vědec, ale jsem zakladatelem něčeho, zvaného Tinkering School (škola hraním).
Je to letní program, jehož cílem je pomoci dětem naučit se, jak postavit věci, nad kterými přemýšlejí.
Takže jsme postavili spoustu věcí. A já dávám do rukou druháků elektrické nářadí.
Takže pokud přemýšlíte, že byste poslali své dítě do Tinkering school, vrátí se zpátky pohmožděné, doškrábané a od krve.
Víte, že žijeme ve světě, který je podrobený stále přísnějším předpisům týkajících se bezepčnosti dětí.
Nezdá se, že by byl nějaký limit, jak šílené bezpečnostní předpisy mohou být.
Dáváme svazující varování na každý kousek plastové folie, vyrobené ve Spojených státech nebo na prodej s nějakou položkou ve Spojených státech.
Dáváme varování na kelímky kávy, aby nám pověděly, že obsah může být horký.
A zdá se, že si myslíme, že každá věc ostřejší než golfový míček je příliš ostrá pro děti do 10 let.
Kde tedy tento trend končí?
Když zaoblíme každý roh a odstraníme všechny ostré předměty, každý malý kousek na světě, pak když přijdou děti poprvé do kontaktu s čímkoli ostrým, nebo s něčím, co není z oblého plastu, poraní se.
Jak se hranice toho, co vymezujeme bezpečnou zónou změnšují, odřezáváme tím naše děti od cenných příležitostí naučit se, jak zacházet se světem kolem nich.
A navzdory všem našim snahám a nejlepším úmyslům, děti vždy vymyslí, jak udělat tu nejnebezpečnější věc, co mohou, v jakémkoli prostředí, kde mohou.
Navzdory provokativnímu názvu, tato prezentace je skutečně o bezpěčnosti a o jednoduchých věcech, které můžeme udělat, abychom vychovali naše děti kreativní, sebejisté a schopné ovládat prostředí kolem nich.
A co vám nyní prezentuji je výňatek z právě vznikající knihy.
Ta kniha se jmenuje "50 nebezpečných věcí."
Toto je pět nebezpečných věcí.
Věc číslo jedna: Hrejte si s ohněm.
Naučit se ovládat jeden z nejmocnějších živlů přírody je klíčovým okamžikem ve vývoji každého dítěte.
Ať už si to pamatujeme nebo ne, je to poprvé, co skutečně můžeme kontrolovat jednu z těch záhadných věcí.
Tyto záhady jsou odhaleny jen tomu, kdo dostane příležitost hrát si s nimi.
Takže, hraní s ohněm.
Je to jako jedna z užasných věcí, které jsme kdy objevili - oheň.
Při hraní s ohněm se děti učí základní zásady, co se týče ohně, o sání, o spalování a exhalacích.
To jsou tři pracující prvky ohně které musíte mít, abyste měli dobře kontrolovaný oheň.
A můžete otevřený oheň považovat za laboratoř.
Nevíte, co se se hraním s ohněm všechno naučí. Nechte je pohrávat si s ním za jejich vlastních podmínek a věřte mi,
že se naučí věci, které by se hraním s "hračkami pro malé průzkumníky" nenaučili.
Číslo dvě: "Mít kapesní nůž"
Kapesní nože se jakoby vytrácející z našeho kulturního povědomí, což považuji za hroznou věc.
(smích) Kapesní nůže je jako první univerzální nástroj, který vám byl dán.
Však víte, je to špachtle, je to páčidlo, je to šroubovák a je to čepel.
A je to mocný a posilující nástroj.
A v mnoha kulturách dávají nože už rovnou batolatům.
Tohle jsou děti eskymáků krájející velrybí tuk.
Poprvé jsem tohle viděl v kanadském filmu když mi bylo 10, a zanechalo to ve mě trvalý dojem, vidět malé děti, hrající si s jejich noži.
A ukazuje se, že děti dokáží vyvinout rozšířený smysl osobnosti prostřednictvím nástroje ve velmi mladém věku.
Položíte několik velmi jednoduchých pravidel - vždy řežte směrem od těla, udržujte čepel ostrou, nikdy na ni netlačte, - a těmto věcem děti rozumí a procvičují se v nich.
A ano, pořežou se.
Já mám hrozné jizvy na nohou, jak jsem se pobodal.
Ale víte co - jsou mladí, rychle se jim to hojí.
(smích) Číslo tři: "Házet oštěpem"
Ukazuje se, že jejich mozky jsou v podstatě naprogramované na házení věcí a podobně jako svaly, když nepoužíváte části svého mozku, mají tendenci zakrnět.
Ale když je procvičujete, každý daný sval přidává sílu celému systému a totéž platí i pro mozek.
Cvičení házení věcí bylo ukázáno ke stimulaci čelních a temenních laloků, které mají co do činění s vizuální ostrostí, pochopením trojrozměrného prostoru a strukturálním řešením problémů, takže to dává smysl - rozvíjí to jejich schopnost vizualizovat a předvídat věci.
A házení je kombinací analytických a fyzických dovedností, takže je to dobré pro trénink celého těla.
Tyto druhy úkolů zaměřených na cíl rovněž pomáhají dětem rozvinout pozornost a schopnost koncentrace. Takže jsou skvělé.
Číslo čtyři: "Rozebrat stroje"
Vnitřek vaší myčky na nádobí, to je svět zajímavých věcí.
Příště, až budete chtít vyhodit nějaký přístroj, nedělejte to.
Rozeberte jej se svým dítětem nebo jej pošlete do mé školy a my jej rozebereme.
I když nevíte, k čemu jednotlivé části jsou, luštění k čemu mohou být je pro děti velmi dobré cvičení, jak pochopit smysl toho, že mohou věci rozebrat a bez ohledu na to, jak jsou složité, mohou porozumět jejich částem a to znamená,
že časem mohou rozumět všem. Je to vědomí toho, že něco je možné poznat.
Tyto černé skříňky, se kterými žijeme a které považujeme za samozřejmé, jsou vlastně komplexní věci, vytvořené jinými lidmi a vy jim můžete porozumět.
Číslo pět - dvě části.
"Porušte autorský zákon digitálního milénia."
(smích) Jsou zde zákony mimo bezpečnostní předpisy, pokoušející se limitovat, jak můžeme nakládat s věcmi, které vlastníme - v tomto případě digitální media.
Je to velmi prosté cvičení - kupte si písničku na iTunes, nahrejte na CD, pak CD konvertujte do MP3 a přehrajte na tom samém počítači.
Právě jste porušili zákon.
Teoreticky může přijít hudební asociace RIAA a perzekuovat vás.
Pro děti je to důležitá lekce, aby si uvědomily, že některé zákony mohou být porušeny náhodou a že zákony si musíme umět vyložit.
A to je něco, o čem s dětmi často mluvíme, když si pohráváme s věcmi, "vloupáme se do nich", a používáme je pro jiné účely...
A rovněž když jdeme ven a řídíme auto.
Řídit auto - to je pro dítě velmi silný zážitek, takže tento to je poslední. (smích) Ti, kteří nejste s porušováním zákona spokojeni, můžete řídit auto se svým dítětem.
Je to pro dítě skvělý moment.
Tohle se děje ve stejnou dobu, kdy jsou blokované na věci jako dinosauři, velké věci ve vnějším světe, ke kterým se snaží přilnout.
Auto je podobný objekt a oni mohou nasednout a řídit.
A to je skutečně jako by jim byla dána možnost ovládat svět způsobem, ke kterému často nemají přístup.
A je to dokonale legální!
Najděte velké prázdné parkoviště, ujistěte se, že na něm nic není, že je na soukromém pozemku a nechte je řídit své auto.
Je to vskutku velmi bezpečné.
A je to legrace pro celou rodinu.
(smích) Takže, uvidíme. Myslým, že to je všechno. Tohle bylo číslo pět a půl. OK.
Myslete na obtížnou volbu, které budete čelit v blízké budoucnosti.
Může to být volba mezi dvěmi profesemi - umělec a účetní - nebo místy pro bydlení - město nebo venkov - nebo dokonce mezi dvěma lidmi, koho si vzít. Můžete si vzít Betty nebo si můžete vzít Lolitu.
Nebo může jít o volbu, zda mít děti, zda k sobě nastěhovat nemocného rodiče, zda vychovávat vaše dítě ve víře, kterou váš partner vyznává, ale vy ne.
Nebo, jestli darovat vaše životní úspory na charitu.
Ta obtížná volba, kterou jste si vybavili, byla nejspíše něco velkého, něco důležitého, něco, na čem vám záleží.
Obtížné volby se zdají být příležitostmi pro trápení se, lámání si hlavy, skřípání zubů.
Já si ale myslím, že jsme nesprávně pochopili obtížné volby a roli, kterou hrají v našich životech.
Porozumění obtížným volbám odhaluje skrytou sílu, kterou vlastní každý z nás.
To, co dělá volbu obtížnou, je vztah, jaký k sobě mají dané alternativy.
V jakékoliv jednoduché volbě je jedna alternativa lepší než druhá.
Při obtížné volbě je jedna alternativa lepší v některých ohledech, a jiná alternativa je lepší v jiných ohledech, ale celkově ani jedna z nich není lepší než ta druhá.
Vy se trápíte nad tím, jestli zůstat v současném zaměstnání ve městě nebo změnit váš život a přijmout náročnější práci na venkově, protože zůstat je v některých ohledech lepší, zatímco v jiných je lepší se přestěhovat, ale celkově ani jedna volba není lepší než ta druhá.
Neměli bychom si myslet, že všechna obtížná rozhodnutí jsou velká.
Řekněme, že se rozhodujete, co si dát ke snídani.
Mohli byste si dát cereálie s vysokým obsahem vlákniny nebo čokoládovou koblihu.
Předpokládejme, že při výběru záleží na chutnosti a prospěšnosti zdraví.
Cereálie jsou zdravější, ale kobliha chutná mnohem líp, celkově ani jedno není lepší než druhé, složitý výběr.
Velká a náročná rozhodnutí mohou být snáze řešitelná, když si uvědomíme, že i drobné volby mohou být složité.
Konec konců, zvládáme přijít na to, co posnídáme, takže můžeme zvládnout i rozhodování, jestli zůstat ve městě nebo vzít novou práci na vesnici.
Také bychom si neměli myslet, že obtížné volby jsou těžké, protože jsme hloupí.
Když jsem dokončila vysokou školu, nemohla jsem se rozhodnout mezi dvěma profesními oblastmi, filozofií a právem.
Opravdu jsem milovala filozofii.
Můžete se naučit skutečně skvělé věci když jste filozof, a to vše z pohodlí křesla.
Ale pocházím ze skromné imigrantské rodiny, kde myšlenka luxusu bylo si přinést vepřový jazyk a sendvič s marmeládou na oběd do školy, takže myšlenka o tom, že strávím celý svůj život posedáváním v křesle a věčným přemýšlením,
mně přišlo jako vrchol extravagance a lehkomyslnosti.
Takže jsem vytáhla svůj žlutý notýsek, namalovala čáru ve středu, a pokusila se sepsat důvody pro a proti každé alternativě.
Pamatuji si, že jsem si v duchu říkala, kéž bych věděla, jak by můj život v každé z těch profesí vypadal.
Kéž by mi Bůh nebo Netflix poslali DVD o mých dvou budoucích kariérách - - měla bych vyřešeno. Srovnala bych jednu vedle druhé,
viděla bych, která z nich je lepší, a volba by byla jednoduchá.
Žádné DVD jsem ale nedostala. A protože jsem nemohla přijít na to, která je lepší, udělala jsem to, co mnozí dělají v těžkých rozhodnutích. Vybrala jsem si tu nejbezpečnější možnost.
Strach z toho, že bych byla nezaměstnaným filozofem mě dovedla k tomu, že jsem se stala právníkem, a jak jsem zjistila, právničina mi příliš nevyhovovala.
Neseděla k tomu, kdo jsem.
Takže nyní jsem filozof a studuji obtížné volby. Můžu vám říct, že strach z neznáma, který je běžným rozhodujícím faktorem při obtížných volbách, spočívá v jejich nepochopení.
Je chybou myslet si, že v těžkých volbách je jedna alternativa skutečně lepší než ta druhá, ale my jsme příliš hloupí na to, abychom věděli která a poněvadž nevíme která, tak bude lepší vybrat si tu méně riskantní.
I když porovnáváme dvě alternativy s veškerými informacemi, volba je stále těžká.
Obtížné volby jsou obtížné ne kvůli naší neznalosti, jsou obtížné, protože prostě neexistuje nejlepší volba.
Pokud nejlepší volba neexistuje a ručička vah se nepřiklání ve prospěch jedné alternativy před druhou, potom obě alternativy musí být stejně dobré.
Takže možná bychom si měli uvědomit, že těžké volby nabízejí stejně dobré možnosti.
To nemůže být pravda.
Pokud alternativy jsou stejně dobré, měli byste si prostě hodit mincí a zdá se, že je chybou přemýšlet - tak tu máme způsob, jak by jste se měli rozhodnout mezi dvěma profesemi, místy kde žít, lidmi, které si vzít: Hoďte si mincí.
Existuje další důvod, proč těžké volby nejsou volby mezi dvěmi stejně dobrými možnostmi.
Předpokládejme, že si máte vybrat mezi dvěma profesemi: mohli byste být investiční bankéř nebo grafik.
Je tu řada věcí, na kterých záleží, když se rozhodujete, jako třeba jak vás ta práce baví, úroveň finančního zabezpečení, hledisko času pro založení rodiny a tak dále.
Možná, že se v kariéře grafika dostanete ke špičkovým formám obrazového vyjádření.
Možná vás kariéra bankéře dostane na špici nových forem finančních manipulací.
Představte si tyhle dvě práce, jakkoli chcete, tak, že ani jedna není lepší než ta druhá.
Předpokládejme, že jednu z nich trochu vylepšíme.
Dejme tomu, že banka o vás usiluje, přidají vám 500 dolarů měsíčně na vaší výplatě.
Dělají tyhle peníze navíc práci bankéře lepší než práci grafika?
Nikoliv nutně.
Vyšší výplata dělá kariéru bankéře lepší než tomu bylo předtím, ale možná to není dost na to, abyste se rozhodli být bankéřem raději než grafikem.
Ale pokud vylepšení v jedné z těchto prací ji pořád nedělá lepší než tu druhou, potom obě původní profesní možnosti nemohly být stejně dobré.
Pokud začnete s dvěmi věcmi, které jsou stejně dobré a jednu z nich vylepšíte, tak teď musí být lepší než ta druhá.
To ale není případ s možnostmi v těžkých volbách.
Takže teď tu máme hádanku.
Máme dvě práce.
Ani jedna z nich není lepší než ta druhá, ale ani nejsou stejně dobré.
Takže jak si máme vybrat?
Zdá se, že tu máme problém.
Možná volba sama je problematická a srovnání je nemožné.
Ale tak to určitě není.
Není to tak, že se snažíme vybrat mezi dvěmi věcmi, které nemůžou být srovnány.
Zvažujeme tu výhody dvou prací, po tom všem, nikoliv výhody čísla 9 a talíře smažených vajíček.
Srovnání celkových výhod dvou prací je něco, co můžeme udělat a něco, co často děláme.
Myslím, že problém nastává kvůli nevědomému předpokladu, který děláme co se týče hodnot.
Nevědomky předpokládáme, že hodnoty jako spravedlnost, krása, laskavost jsou vědecky měřitelné, stejně jako délka, hmotnost a váha.
Vezměme si jakkoukoliv srovnávací otázku, která neobsahuje hodnotu, jako třeba, který z dvou kufrů je těžší?
Jsou tu jenom tři možnosti.
Váha jednoho kufru je větší, menší nebo stejná jako váha druhého kufru.
Vlastnost jako hmotnost může být reprezentovaná reálnými čísly - jeden, dva, tři a tak dále -- a jsou tu jenom tři možná srovnání mezi jakýmikoliv dvěmi reálnými čísly.
Jedno číslo je větší, menší nebo stejné jako to druhé.
To ale neplatí pro hodnoty.
Jako racionální lidé máme tendenci se domnívat, že vědecké myšlení je klíčem ke všemu důležitému na světě, ale svět hodnot je jiný než svět vědy.
Věci jednoho světa mohou být vyčísleny.
Věci dalšího světa nemohou.
Neměli bychom se domnívat, že svět toho, co je - svět vzdáleností a hmotností má tu samou strukturu jako svět věcí nehmatatelných, svět toho, co bychom měli dělat.
Takže, pokud to, na čem nám záleží - radost dítěte, láska, kterou chováte k vašemu partnerovi - nemůže být reprezentováno reálnými čísly, potom není žádný důvod věřit, že při volbě jsou jenom tři možnosti: že jedna alternativa je lepší, horší nebo stejná jako ta druhá.
Potřebujeme zavést nový, čtvrtý vztah, který jde za rámec lepší, horší nebo stejné alternativy, který popisuje, co se děje v těžkých volbách.
Ráda bych řekla, že alternativy jsou "na stejné úrovni".
Když alternativy jsou na stejné úrovni, může velmi záležet na tom, kterou si vyberete, ale jedna alternativa není lepší než druhá.
Spíše, alternativy jsou si podobné v hodnotách, ve stejné lize hodnot, zatímco zároveň jsou velmi odlišné v typu hodnot.
Proto je výběr tak těžký.
Chápání obtížných voleb tímto způsobem o nás odhaluje něco, o čem jsme nevěděli.
Každý z nás má moc si vytvořit důvody.
Představte si svět ve kterém každá volba, které čelíte je jednoduchá volba, že vždy existuje nejlepší alternativa.
Pokud existuje nejlepší alternativa, potom je to ta, kterou byste si měli vybrat, protože k racionálnímu chování patří to, že děláte to lepší, raději než horší, že si vyberete to, pro co máte více důvodů.
V takovém světě by bylo nejrozumnější nosit černé ponožky místo růžových, jíst cereálie místo koblihů, žít ve městě raději než na venkově, vzít si Betty místo Lolity.
Svět plný lehkých voleb by nás zotročil důvody.
Když o tom popřemýšlíte, je šílené věřit, že důvody, které jste měli, určily, že bylo nejracionálnější se věnovat přesně těm koníčkům, které máte, žít přesně v tom domě, který máte, pracovat přesně v tom zaměstnání, které děláte.
Misto toho jste čelili alternativám, které byly na stejné úrovni, těžké volby, a vy jste si pro sebe vytvořili důvody, abyste si vybrali ten koníček, ten dům a tu práci.
Když jsou alternativy na stejné úrovni, důvody, které jsou nám dány, ty důvody, které určují, jestli děláme chybu, neříkají to, co máme dělat.
Je to tu, v oblasti těžkých voleb, kde musíme použít naší normativní sílu, abyste si pro sebe vytvořili důvody, abyste ze sebe udělali ten typ člověka, pro kterého je žítí na venkově vhodnější než městský život.
Když si vybíráme mezi možnostmi, které jsou na stejné úrovni, můžeme udělat něco skutečně pozoruhodného.
Můžeme se odevzdat až za rámec možností.
Tady jsem.
To je mé skutečné já. Jsem pro bankovnictví.
Jsem pro čokoládové koblihy.
V těžkých volbách, tahle odpověď je racionální odpověď, ale není diktována důvody, které nám byly dány.
Naopak, je podpořena důvody, které jsme si sami vytvořili.
Když si vytváříme pro sebe důvody, abychom se stali tímto člověkem raději než tím druhým, tak se bezvýhradně stáváme těmi lidmi, kterými skutečně jsme.
Můžete říci, že se stáváme tvůrci svých životů.
Takže, když čelíme obtížných volbám, neměli bychom mlátit hlavou o zeď, abychom zjistili, která alternativa je lepší.
Nejlepší alternativa neexistuje.
Místo toho, abychom hledali vnější důvody, měli bychom je hledat v sobě, například: Kým chci být?
Možná, že se rozhodnete být bankéřem, který nosí růžové ponožky, miluje cereálie a žije na venkově, a já bych se možná rozhodla být grafikem, který nosí černé ponožky, miluje koblihy a žije ve městě.
Co děláme v obtížných volbách je čistě na nás.
Lidé, kteří neuplatňují svou normativní sílu v těžkých volbách jsou přelétavci.
Všichni známe tyto typy lidí.
Já jsem se nechala unést do právničiny.
Nešla jsem do právničiny naplno.
Nebyla jsem pro právničinu.
Přelétavci povolují světu, aby psal jejich život.
Odevzdávají se mechanismu odměn a trestu -- poplácávání po zádech, strach, jednoduchost volby-- aby se rozhodli, co budou dělat.
Takže lekce těžkých voleb je: zamyslete se, do čeho můžete jít naplno, nad tím, pro co můžete být zapálení a skrze obtížné volby se tím člověkem staňte.
Místo, aby byly zdrojem utrpení a strachu, těžké volby jsou vzácné příležitosti, abychom oslavili to, co je výjimečné ohledně lidskosti, protože důvody, které určují, zda jsou naše volby správné nebo nesprávné, někdy dojdou, a je tu, v těžkých volbách, kde máme tu sílu si pro sebe vytvořit důvody, abychom se stali konkrétními lidmi, kterými jsme.
A proto těžké volby nejsou kletbou ale požehnáním.
Děkuji.
(Potlesk)
5. listopadu roku 1990 vešel muž jménem El-Sayyid Nosair do hotelu v Manhattanu a zavraždil rabína Meir Kahane, vůdce Židovské obranné ligy.
Nosair zpočátku nebyl za vraždu shledán vinným, ale zatímco byl ve vazbě za menší obvinění, začal s dalšími muži plánovat útoky na tucet významných bodů v New Yorku, jako byly tunely, synagogy a ústředí Organizace spojených národů.
Tyto plány byly naštěstí zmařeny informátorem, pracujícím pro FBI.
Bohužel, bombový útok v roce 1993 na Světové obchodní centrum zmařen nebyl.
Nosair byl následně odsouzen ze spolupachatelství.
El-Sayyid Nosair je můj otec.
Narodil jsem se v Pittsburghu, v Pensylvánii, v roce 1983 jemu, egyptskému technikovi, a milující americké matce a učitelce na základní škole, kteří se společně co nejvíce snažili, aby mi vytvořili šťastné dětství.
Naše rodinné prostředí se začalo měnit až, když mi bylo sedm.
Můj otec mi ukázal stranu islámu, kterou společně s většinou Muslimů poznají jen někteří.
Ze své zkušenosti vím, že když si lidé najdou čas na společnou interakci, tak netrvá dlouho a uvědomíme si, že veskrze chceme od života všichni to samé.
Nicméně, v každém náboženství a každé populaci se najde malé procento lidí, kteří se drží svých přesvědčení tak horlivě, že pociťují nutkání použít všechny možné prostředky, aby přinutili ostatní žít jako oni.
Několik měsíců před jeho zatčením si se mnou sedl a vysvětlil mi, že posledních pár týdnů chodil s přáteli na střelnici na Long Islandu, kde trénovali míření na terč.
Řekl mi, že příští den půjdu s nimi.
Dorazili jsme na Calvertonskou střelnici, která byla, aniž bychom to věděli, sledována FBI.
Když jsem byl na řadě se střílením, tak mi otec pomohl s puškou na rameno a vysvětlil, jak zamířit na terč vzdálený asi 27 metrů.
Poslední kulka, kterou jsem toho dne vystřelil, trefila malé oranžové světlo na vršku terče, a k všeobecnému překvapení, a hlavně k mému, celý terč náhle vzplanul.
Můj strýc se otočil k ostatním a v arabštině řekl „Ibn abuh.“
Jaký otec, takový syn.
Všechny ta poznámka očividně neskutečně pobavila, ale až po několika letech jsem plně pochopil, co jim na tom přišlo tak vtipné.
Mysleli, že ve mně viděli tu stejnou destrukci, které byl schopen můj otec.
Tito muži byli časem obviněni za umístění dodávky plné 680 kg výbušniny v podzemním parkovišti Severní věže Světového obchodního centra, která způsobila výbuch a zabila šest lidí a přes 1 000 dalších zranila.
A k těmto mužům jsem vzhlížel.
Těmto mužům jsem říkal „ammu“, což znamená strýc.
Do doby, než mi bylo 19 let, jsem se už 20 krát přestěhoval a tato nestabilita v mém dětství věru nepřinášela příležitosti, abych si našel mnoho přátel.
Pokaždé, když jsem se mezi někým začal cítit příjemně, nastal čas si sbalit a přesunout se do dalšího města.
Být neustále novou tváří ve třídě byl důvod k časté šikaně.
Tajil jsem svou před spolužáky svou identitu, abych se nestal jejich terčem, ale jak se ukázalo, být tiché, baculaté nové dítě ve třídě byl důvod více než dostačující.
Takže po většinu času jsem svůj čas trávil doma čtením knih a sledováním televize nebo hraním videoher.
Z tohoto důvodu jsem postrádal sociální dovednosti, když už nic jiného, a vyrůstání v domácnosti plné předsudků mě nepřipravilo na skutečný svět venku.
Byl jsem vychován, abych soudil lidi podle svévolných měřítek, jako je lidská rasa či náboženství.
Co mi tedy otevřelo oči?
Jeden z mých prvních zážitků, který zpochybňoval tento způsob myšlení, byl v roce 2000 během prezidentských voleb.
Díky přípravnému programu na vysokou jsem měl možnost se zúčastnit Národní konference mládeže ve Filadelfii.
Konkrétní zaměření mé skupiny bylo násilí mezi mládeží a jelikož jsem byl obětí šikany většinu svého života, tak to bylo téma, které mě zvláště zajímalo.
Členové naší skupiny pocházeli z nejrůznějších sociálních vrstev.
Den před koncem konference jsem zjistil, že jedno dítě, se kterým jsem se spřátelil, byl Žid.
Trvalo několik dní, než vyplul tenhle detail na povrch, a já si uvědomil, že mezi námi dvěma neexistovalo žádné přirozené nepřátelství.
Ještě jsem nikdy neměl židovského kamaráda a upřímně jsem byl pyšný na to, že jsem byl schopný překonat bariéru, o které jsem se většinu života domníval, že je nepřekonatelná.
Další bod zvratu přišel, když jsem si našel brigádu v Busch Gardens, což je zábavní park.
Tady jsem byl vystaven lidem rozličných vyznání a kultur a tato zkušenost se ukázala být základem rozvoje mé osobnosti.
Většinu svého života mě učili, že homosexualita je hřích a tím pádem i všichni gayové a lesby nás negativně ovlivňují.
Shodou okolností jsem měl příležitost pracovat s několika gay umělci při tamních představeních a brzy zjistil, že spousta z nich byli ti nejlaskavější a nejméně odsuzující lidé, jaké jsem kdy potkal.
Šikana v mém dětství ve mně vytvořila empatii vůči utrpení druhých a je mi velmi cizí, abych zacházel s laskavými lidmi jinak, než jak bych si já přál, aby se mnou bylo zacházeno.
Díky tomuto pocitu jsem byl schopen porovnat stereotypy, kterým jsem byl jako dítě učen, se zkušenostmi a interakcí v reálném životě.
Nevím, jaké to je být gay, ale jsem dobře obeznámen s tím být souzen za něco, co nemohu ovlivnit.
Pak tu byl pořad „The Daily Show.“
Každou noc mě Jon Stewart nutil, abych byl intelektuálně upřímný sám k sobě o své vlastní úzkoprsosti, a pomohl mi si uvědomit, že lidská rasa, náboženství či sexuální orientace nemá vůbec nic společného s kvalitou něčí osobnosti.
Byl v několika směrech mým vzorem otce, když jsem zoufale nějaký potřeboval.
Inspirace může často přijít z nečekaných míst a fakt, že židovský komik pozitivně ovlivnil můj pohled na svět více než můj extremistický otec, nepřišel nazmar.
Jednoho dne jsem si promluvil s mou matkou o tom, jak se můj pohled na svět začíná měnit, a ona mi řekla něco, čeho si budu nesmírně cenit do konce svého života.
Podívala se na mě unavenýma očima člověka, který zažil dostatek dogmatismu na celý život, a řekla: „Jsem už unavená nenáviděním lidí.“
V ten moment jsem si uvědomil, kolik negativní energie je potřeba k udržení takové nenávisti uvnitř.
Zak Ebrahim není mé skutečné jméno.
Změnil jsem si ho, když se má rodina rozhodla zpřetrhat všechny vazby s mým otcem a začít nový život.
Proč se tedy otevírám a stavím se do případného nebezpečí?
Inu, je to jednoduché.
Dělám to s nadějí, že možná někdy někdo, kdo je nucen použít násilí, uslyší můj příběh a uvědomí si, že existuje i lepší způsob, že i přes to, že jsem byl vystaven tomuto násilí, netolerantní ideologii, tak jsem nebyl zfanatizován.
Místo toho jsem použil své zkušenosti k boji proti terorismu a proti zaslepenosti předsudky.
Dělám to kvůli obětem terorismu a jejich blízkým, kvůli té strašné bolesti a ztrátě, které na jejich životy terorismus uvalil.
Kvůli obětem terorismu budu otevřeně mluvit proti těmto nesmyslným činům a budu odsuzovat činy mého otce.
A s tímto jednoduchým faktem tu stojím jakožto důkaz, že násilí není vrozené v něčím náboženství či rase a že syn nemusí následovat způsoby svého otce.
Nejsem můj otec.
Děkuji vám. (Potlesk) Děkuji všem. (Potlesk) Děkuji vám všem. (Potlesk) Díky moc. (Potlesk)
Jsem celoživotní cestovatel.
Už jako malý kluk jsem přišel na to, že by bylo levnější jít na internátní školu v Anglii než na nejlepší školu skoro za rohem domu mých rodičů v Kalifornii.
Takže už od doby, kdy mi bylo devět, jsem několikrát ročně sám létal přes Severní pól, abych se dostal do školy.
A samozřejmě, čím víc jsem létal, tím víc jsem se do létání zamiloval, takže sotva jsem odmaturoval na střední škole, začal jsem prostírat stoly, abych mohl každé roční období svého 18. roku života strávit na jiném kontinentu.
A tak jsem, skoro nevyhnutelně, začal psát o cestování, takže se spojilo příjemné s užitečným.
A opravdu mi začalo připadat, že když se vám poštěstí procházet se kolem tibetských chrámů plných zapálených svíček nebo po pobřeží Havany se vší tou hudbou okolo, mohli byste ty zvuky a zcela čisté nebe a odlesky modravého oceánu přinést svým přátelům domů, stejně jako vnést trochu kouzla a jasnosti do vlastního života.
Tedy až na to, jak všichni víte, že jedna z prvních věcí, které se na cestách naučíte, je že to nikde není kouzelné, dokud se na to nepodíváte správnýma očima.
Přiveďte naštvaného muže do Himálaje a začne si stěžovat na jídlo.
Zjistil jsem, že nejlepší způsob, jak si vypěstovat pozornější a shovívavější pohled, bylo, trochu překvapivě, nechodit nikam a zůstat na místě.
Jistě, stát na jednom místě je přesně ten způsob, jak získat to, po čem mnoho z nás touží v našich zrychlených životech: přestávku.
Byl to ovšem také jediný způsob, který jsem našel, jak protříbit množství svých zkušeností a udělat si pořádek v budoucnosti i minulosti.
K mému velkému překvapení jsem tedy zjistil, že nejít nikam bylo přinejmenším stejně vzrušující jako cesta do Tibetu nebo na Kubu.
A tím nechozením nikam nemám na mysli nic strašlivějšího než pár minut denně nebo pár dní každé roční období nebo dokonce, jak to někteří dělají, pár let během života, kdy se zklidníte natolik, abyste zjistili, co vás pohání kupředu, abyste si vybavili, v čem spočívá vaše nejopravdovější štěstí, a abyste si zapamatovali, že někdy živobytí a žití míří opačným směrem.
A ano, je to přesně to, co nám starší a moudřejší říkají ve všech kulturách už stovky let.
Je to stará myšlenka.
Už před více jak 2 000 let nám stoikové připomínali, že to nejsou naše zkušenosti, co tvoří naše životy, ale to, co s nimi provedeme.
Představte si hurikán, který se náhle prožene vaším městem a ze všeho udělá hromadu trosek.
Jeden člověk z toho bude do konce života mimo.
Ale jiný, dost možná i jeho bratr, se cítí téměř osvobozen a rozhodne se, že je to skvělá příležitost, jak začít život od nuly.
Úplně stejná událost, ale naprosto odlišné reakce.
Neexistuje dobré ni zlé, jak nám v Hamletovi říká Shakespeare, to rozhoduje až naše mysl.
A přesně to jsem zažil jako cestovatel.
Před 24 lety jsem podnikl naprosto mysl otevírající cestu napříč Severní Koreou.
Trvala však jen pár dní.
Když jsem pak nikam nejel, vrátil jsem se tam ve své mysli, snažil se to pochopit, najít pro to ve svém myšlení místo, které přetrvalo již 24 let a zůstane tam nejspíš navěky.
Jinými slovy, na této cestě jsem viděl fascinující věci, ale jen čas strávený v klidu mi dovolil přeměnit je v přetrvávající nadhled.
A někdy si myslím, že se tak moc našeho života odehrává uvnitř našich hlav, v paměti nebo představivosti nebo vysvětlování či v domněnkách, že kdybych chtěl opravdu změnit svůj život, musel bych začít se změnou svého myšlení.
A opět, není to žádná novinka. Shakespeare a stoikové nám to řekli před stovkami let. Ale Shakespeare nikdy nemusel vyřídit 200 mailů denně.
(Smích) Stoikové, tedy co tak vím, nebyli na Facebooku.
My všichni víme, že v našich „životech na vyžádání“ jsme jedním z nejžádanějších my sami.
Kdekoli se nacházíme, ve dne v noci, naši šéfové, spammeři a rodiče nás mohou zastihnout.
Sociologové zjistili, že v současnosti Američané pracují méně hodin než před 50 lety, ale připadají si, jak kdyby pracovali více.
Máme víc a víc věcí, které nám šetří čas, ale občas to vypadá, že toho času je méně a méně.
Můžeme snadněji kontaktovat více lidí z nejvzdálenějších koutů planety, ale někde v tom procesu ztrácíme kontakt se sebou.
A co mě jako cestovatele překvapilo asi nejvíce, bylo to, že to jsou často ti stejní lidé, kteří nám umožnili dostat se kamkoli, kdo nemají v plánu někam jít.
Jinými slovy, přesně ti, kdo vytvořili ty technologie, které boří stará omezení, jsou ti nejmoudřejší, kteří znají důležitost omezování, i co se technologií týče.
Jednou jsem navštívil ředitelství Googlu a viděl jsem všechno to, o čem jste kdy slyšeli: indoorové domy na stromech, trampolíny, zaměstnance, kteří mohou 20 % své placené pracovní doby využívat, jak se jim zlíbí, kam se jim zatoulá představivost.
Co mě ale zaujalo ještě víc, zatímco jsem čekal, až mi vystaví digitální visačku, byl jeden Googler, který mi vyprávěl o programu, jenž měl začít učit mnoho, mnoho Googlerů, kteří se věnují józe, jak se stát jejími instruktory. A jiný Googler mi vyprávěl o knize, kterou plánoval napsat, o vnitřním vyhledávači a o způsobech, jak věda empiricky prokázala, že bytí v klidu nebo meditování nejen povede k lepšímu zdraví nebo jasnějšímu myšlení, ale i k emoční inteligenci.
V Silicon Valley mám dalšího známého, který je vskutku jedním z nejhlasitějších obhájců moderních technologií, je to vlastně jeden ze zakladatelů magazínu Wired, Kevin Kelly.
Kevin svou poslední knihu o moderních technologiích napsal bez smartphonu, notebooku či televize.
Jako hodně lidí v Silicon Valley bedlivě pozoruje, jak mu internetový šábes – což je 24 nebo 48 hodin týdně, kdy je naprosto offline – pomáhá zorientovat se a získat odstup, než se zase připojí online.
Jednou z věcí, kterou nám technologie nedávají, je vědomí, jak technologie využívat nejlépe.
A když už je řeč o šábesu, podívejte se na Desatero přikázání. Jen pro jednu frázi se tam používá sloveso „světit“: den sváteční, šábes.
Když se podívám do židovské svaté knihy Tóry, nejdelší kapitola je o šábesu.
A všichni víme, že to je ten největší luxus, mít prostor.
Ve spoustě hudebních skladeb je pauza nebo odmlka, která skladbě dodává krásu a výraz.
U sebe vím, že jako spisovatel se často pokouším nechat na stránce dostatek volného místa, aby čtenář mohl dokončit mé myšlenky a věty, aby se jeho představivost mohla volně rozvíjet.
Ve fyzickém světě se mnoho lidí, když na to mají, pochopitelně, snaží najít místo na venkově, druhý domov.
Nikdy jsem na toto nezačal spořit, ale občas si uvědomím, že kdykoli jen chci, mohu najít druhý domov v čase, když už ne v prostoru, prostě tak, že si vezmu den volna.
A nikdy to není snadné, protože ať už dělám cokoli, přespříliš se děsím toho, co se na mě sesype druhý den.
Někdy si říkám, že bych se radši vzdal masa, sexu nebo vína, než možnosti zkontrolovat si e-maily.
(Smích) V každém ročním období se snažím vzít si tři dny volna, ale část mého Já se cítí provinilá, že doma nechám svou nebohou ženu a že budu ignorovat všechny ty zdánlivě veledůležité e-maily od mých šéfů a že možná zmeškám oslavu narozenin svých přátel.
Ale jakmile se dostanu na opravdu klidné místo, uvědomím si, že jedině tím, že půjdu právě sem, budu moci se svou ženou, šéfy a přáteli sdílet vše nové, tvůrčí a radostné.
Jinak bych jim jen vnucoval své vyčerpání a roztěkanost, což by nepomohlo nikomu.
Když mi tedy bylo 29, rozhodl jsem se přetvořit celičký svůj život tak, že nepůjdu nikam.
Jednoho večera jsem se vracel z kanceláře, bylo už po půlnoci, seděl jsem v taxíku, jeli jsme přes Times Square, a já si náhle uvědomil, že spěchám všude možně tak moc, že už nikdy nedoženu svůj vlastní život.
A to můj život vypadal skoro přesně tak, jak jsem si ho jako malý vysnil.
Měl jsem zajímavé přátele i kolegy, měl jsem hezký byt na rohu Park Avenue a 20. ulice,
měl jsem fascinující práci, psal jsem o světových záležitostech, ale nikdy jsem se od toho všeho neodloučil dost na to, abych vnímal své myšlenky – abych opravdu porozuměl tomu, zda jsem opravdově šťastný.
Vyměnil jsem tedy svůj život snů za jednoduchý pokoj v uličkách japonského Kjóta, což bylo místo, které na mě dlouho působilo silnou a vskutku záhadně přitažlivou silou.
Už jako dítěti mi připadalo, že to místo poznávám, kdykoli jsem se podíval na obraz Kjóta. Věděl jsem to, ještě než jsem se podíval.
Je to ale také nádherné město obklopené kopci s více než 2 000 chrámů a svatyní, kam lidé chodili pobýt v klidu déle jak 800 let.
A krátce poté, co jsem se tam přestěhoval, jsem skončil tam, kde jsem teď. Se svou ženou, dříve i dětmi, ve dvoupokojovém bytě uprostřed ničeho, kde nemáme kolo, auto ani televizi, které bych rozuměl. A stále musím své milované podporovat jako novinář a spisovatel o cestování, takže to asi není úplně ideální pro povýšení v práci, kulturní nadšení či společenskou rozmanitost.
Ale uvědomil jsem si, že mi to dává to, čeho si cením nejvíce. Tedy dny a hodiny.
Nemusel jsem tu nikdy použít mobilní telefon.
Skoro nikdy se tu nemusím dívat na hodinky, a každé ráno, když vstávám, se přede mnou den rozprostírá jako otevřená louka.
A když se život vytasí se svými nemilými překvapeními, a to vytasí, nejednou, až do mého pokoje vkročí lékař s vážným výrazem, nebo až auto přede mnou na dálnici najednou dostane smyk, vím, cítím to v kostech, že to je právě čas, který jsem strávil nechozením nikam, co mě podrží víc než veškerý čas strávený v Bhútánu nebo na Velikonočním ostrově.
Vždy budu cestovatel – závisí na tom mé živobytí – ale jedna z krás cestování je, že vám umožňuje do pohybu a ruchu světa vnést trochu klidu.
Jednou jsem ve Frankfurtu, v Německu nasedl do letadla a vedle mě si sedla mladá Němka a zapředla se mnou velmi přátelskou konverzaci zhruba na půl hodinky. A pak se prostě otočila a seděla v klidu po 12 hodin.
Nezapla si obrazovku před sebou, nevytáhla knihu, ani si nezdřímla, prostě tiše seděla a něco z jejího pokoje a klidu se přeneslo i na mě.
Všiml jsem si, že stále více a více lidí úmyslně podniká opatření, kterými zkouší získat prostor ve svých vlastních životech.
Někteří navštěvují rekreační střediska, kde utratí stovky dolarů za noc za to, že při příjezdu na recepci odevzdají telefon a notebook.
Další lidé, které znám, místo čtení zpráv nebo koukání na YouTube před spaním prostě zhasnou světla a poslouchají hudbu a zjišťují, že spí mnohem lépe a probouzejí se odpočatější.
Kdysi se mi poštěstilo přijet do vysokých a temných hor za Los Angeles, kde báječný básník a zpěvák a mezinárodní lamač srdcí Leonard Cohen žil a mnoho let pracoval jako mnich na plný úvazek v zenovém centru Mount Baldy.
Ani v nejmenším mě nepřekvapilo, že se jeho deska, kterou vydal v 77 letech a kterou úmyslně pojmenoval velice nesexy jako „Staré nápady“, umístila na přední příčce žebříčku v 17 zemích světa a v první pětce v dalších devíti zemích.
Něco v nás podle mě křičí po pocitu důvěrnosti a hloubky, kterou čerpáme od lidí jako je on.
Kteří si umí udělat čas být v klidu.
Podle mě máme dojem, já tedy určitě, že stojíme pět centimetrů od obrovské obrazovky, která je hlučná a přeplácaná a mění se každou vteřinu. A ta obrazovka je naším životem.
A jen když o krok ustoupíme a pak ještě dál a budeme chvíli stát, teprve pak uvidíme, co to všechno znamená. Zachytíme celý obraz.
A pár lidí to pro nás udělalo tím, že nikam nešli.
V době zrychlování však nic není náročnější, než jít pomalu.
V době rozptylování není většího luxusu, než dávat pozor.
A v době neustálého pohybu není nic důležitější, než zůstat v klidu.
Další dovolenou můžete strávit v Paříži nebo na Havaji nebo v New Orleans. A vsadím se, že si to užijete.
Ale jestli se chcete vrátit domů živí a plní čerstvé naděje, zamilováni do světa, myslím, že byste mohli chtít zvážit nechození nikam.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Před třiadvaceti lety, když mně bylo 19, jsem zmáčkl spoušť a zabil člověka.
Byl jsem mladý drogový dealer s výbušnou povahou a poloautomatickou pistolí.
Ale nebyl to konec mého příběhu.
Ve skutečnosti to byl začátek. A těch uplynulých 23 let je příběhem o přijetí, omluvě a odčinění.
Nedělo se to však způsobem, který si lehce představíte.
Tyto záležitosti do mého života přišly překvapivou cestou, zejména pak pro mě.
Stejně jako mnoho z vás jsem byl úspěšný student, měl jsem stipendium a sen, že se stanu lékařem.
Ale všechno se dramaticky zhoršilo, když se moji rodiče rozešli a nakonec rozvedli.
Věci se děly celkem přímočaře.
Když mi bylo sedmnáct, postřelili mě třemi ranami, zatímco jsem stál na rohu své čtvrti v Detroitu.
Kamarád mě rychle dopravil do nemocnice.
Doktoři vytáhli kulky ven, dali mě dohromady a poslali mě zpátky do čtvrti, ve které jsem byl postřelen.
Po celou dobu toho trápení mě nikdo neobjal, nikdo mi neporadil, nikdo mi neřekl, že budu v pořádku.
Nikdo mi neřekl, že budu žít ve strachu, že se stanu paranoidním, nebo že budu na postřelení reagovat zvýšenou agresivitou.
Nikdo mi neřekl, že jednoho dne se stanu tou osobou, která zmáčkne spoušť.
Ve 2 hodiny ráno o čtrnáct měsíců později jsem vystřelil rány, které způsobily smrt člověka.
Po nástupu do vězení jsem byl zatrpklý a naštvaný, byl jsem zraněný.
Nechtěl jsem přijmout odpovědnost.
Vinu jsem dával každému, počínaje rodiči a konče systémem.
Ospravedlňoval jsem si rozhodnutí ke střelbě, protože v mé rodné čtvrti je lepší být střelcem než zastřeleným.
Zatímco jsem seděl ve své chladné cele, přepadala mě bezmocnost, opuštěnost a pocit, že mě nikdo nemá rád.
Připadalo mi, že nikoho nezajímám, a na své uvěznění jsem reagoval nepřátelsky.
Dostával jsem se do čím dál větších problémů.
Dělal jsem černé obchody, lichvu a prodával jsem drogy, které se ilegálně pašovaly do věznice.
Fakticky jsem se stal typem člověka, pro kterého měl správce michiganské věznice označení "nejhorší z nejhorších".
Kvůli svým aktivitám jsem skončil na samotce, a to na sedm a půl roku ze svého pobytu ve vězení.
Samotka podle mého názoru patří mezi ta nejvíce nelidská a barbarská místa, na kterých se můžete ocitnout, nicméně shledávám, že jsem to zvládl.
Jednoho dne jsem tak přecházel po svojí cele a přišel dozorce s poštou.
Zhlédl jsem několik dopisů a pak mi přišel pod ruku ten, na kterém bylo klikaté písmo mého syna.
Kdykoliv jsem dostal dopis od svého syna, bylo to jako paprsek světla v nejtemnějším místě, které si lze představit.
A tak jsem toho dne otevřel synův dopis, ve kterém mi velkými písmeny psal: "Mamka mi řekla, proč jsi ve vězení." "Vražda."
Psal mi: "Táto, nezabíjej.
Ježíš vidí, co děláš.
Modli se k němu." Nebyl jsem v té době pobožný, což nejsem ani teď, ale slova mého syna ve mně zanechala něco velmi hlubokého.
Přinutila mě přemýšlet o aspektech mého života, jež jsem dříve nebral v úvahu.
Poprvé v životě jsem přemýšlel o tom, že mě můj syn bude vnímat jako vraha.
Posadil jsem se zpátky na svoje lůžko a uvažoval jsem o tom, co jsem četl v Platónovi, kde Sókratés v Obraně říká, že život nepodrobený zkoumání nemá cenu žít.
V tomto okamžiku začala moje změna.
Nebylo to nicméně jednoduché.
Mimo jiné jsem si uvědomil, že pro mou změnu byly klíčové čtyři věci.
Tou první bylo, že jsem měl výborné mentory.
Chápu, že některé z vás asi napadne, jak jsem ve vězení mohl najít skvělé rádce.
Nicméně v mém případě se stalo, že někteří z mých mentorů, kteří si odpykávají doživotní tresty, patřili mezi ty nejlepší lidi, jež jsem v životě potkal. Přinutili mě totiž, abych se na svůj život podíval upřímně. A také mě donutili k tomu, abych zlepšoval svá rozhodnutí.
Druhou důležitou věcí byla literatura.
Před nástupem do vězení jsem nevěděl, že je tolik skvělých černošských básníků, spisovatelů a filozofů. A měl jsem to štěstí, že se ke mně dostal životopis Malcolma X. Ten otřásl všemi stereotypy, které jsem k sobě vztahoval.
Třetí věcí byla rodina.
Po celých 19 let byl otec na mojí straně s neotřesitelnou důvěrou, protože věřil, že v sobě mám to, co je třeba k životní změně.
Také jsem potkal úžasnou ženu, která je nyní matkou mého dvouletého syna Sekoua. Naučila mě, jak mám zdravým způsobem milovat sám sebe.
Poslední věcí bylo psaní.
Když jsem dostal ten dopis od syna, začal jsem si zapisovat události, které jsem zažil ve svém dětství a ve vězení. A vedlo to k tomu, že se v mojí mysli otevřela idea odčinění.
Nějaký čas předtím jsem dostal dopis od ženy příbuzné s mou obětí. V tom dopise mi psala, že mi odpouští, protože si uvědomuje, že jsem byl dítě, které si prošlo špatným zacházením a strádáním, takže jsem prostě udělal sérii špatných rozhodnutí.
Bylo to v mém životě poprvé, kdy jsem pocítil otevřenost k tomu, že dokážu sám sobě odpustit.
Jednou z věcí, které následovaly po tomto zážitku, bylo to, že jsem přemýšlel o svých spoluvězních a ucítil jsem, že s nimi chci tento zážitek sdílet.
Tak jsem s nimi začal mluvit o některých jejich zážitcích, a velmi mě zasáhl poznatek, že většina z nich pocházela ze stejně surového prostředí. A většina jich chtěla pomoci a chtěli to zvrátit k lepšímu. Ale ten systém, který aktuálně drží ve vězení 2,5 milionu lidí, je bohužel navržený tak, že lidi skladuje, namísto toho, aby je rehabilitoval nebo se snažil o jejich změnu.
Proto jsem si předsevzal, že pokud někdy vyjdu z vězení, tak udělám všechno, co bude v mých silách, abych to pomohl změnit.
V roce 2010 jsem vyšel z vězení, poprvé po dvou desetiletích.
Zkuste si teď představit, že jste Fred Flintstone a vstoupíte do jednoho dílu The Jetsons [pravěký muž v budoucnosti].
Je to dost podobné tomu, co se stalo mně.
Poprvé přede mě byl postaven internet, sociální sítě, auta mluvící jako KITT ze seriálu Knight Rider.
Ale to, co mě fascinovalo nejvíce, byly telefony.
Když jsem nastupoval do vězení, naše telefony v autech byly takhle velké a museli je nosit 2 lidé.
Takže si představte ten pocit, když jsem poprvé uchopil svoje malé Blackberry a začal jsem se učit psát zprávy.
Ale byl tu jeden háček - lidé v mém okolí si neuvědomovali, že nemám ponětí, co znamenají všechny ty zkratky. Například LOL, OMG, LMAO. Pak jsem si jednoho dne psal s kamarádem, o něco jsem ho požádal, a on mi odpověděl "K".
Moje reakce byla: "Co je K?"
A já si myslel: "Sakra, co špatnýho se děje s K?"
Tak jsem mu poslal otazník.
On mi odepsal: "K = OK."
A já odpověděl: "FU." [Naznačuje "fuck you."] Tak mi odepsal, proč mu nadávám.
A já na to: "LOL FU," jakože to konečně chápu [finally understand.]
Když se teď posunu o tři roky dopředu, mám se relativně dobře.
Jsem členem MIT Media Lab, pracuji ve skvělé společnosti zvané BMe, učím na University of Michigan. Nicméně je to boj, protože si uvědomuji, že je mnoho mužů a žen, jež přichází domů a nejsou jim nabídnuty takové příležitosti.
Měl jsem to štěstí a pracoval jsem s vynikajícími lidmi na pomoci těm, kteří se potřebují opětovně začlenit do společnosti. Jedním z nich je můj přítel Calvin Evans.
Strávil ve vězení 24 let za zločin, který nespáchal.
Je mu 45 let a momentálně studuje vysokou školu.
Mluvili jsme spolu mimo jiné o třech věcech, jež považuji za důležité pro svou osobní změnu. Tou první je přijetí.
Musel jsem si přiznat, že jsem ublížil ostatním.
Také bylo zapotřebí přiznat si, že to poškodilo i mě.
Druhou věcí byla omluva.
Bylo nutné omluvit se lidem, kterým jsem ublížil.
I když jsem neočekával, že omluvu přijmou, bylo důležité to udělat, protože je to správné.
Ale omluvit jsem se musel i sám sobě.
Třetí věcí bylo odčinění.
V mém případě odčinění znamenalo návrat do naší komunity a práci s mládeží, ohroženou podobným způsobem jako jsem byl já. Součástí však bylo také usmíření se sebou samotným.
Skrze svou zkušenost s uvězněním jsem zjistil mimo jiné toto: většina uvězněných mužů a žen je napravitelná. Skutečnost je taková, že 90 % vězňů se někdy v budoucnu vrátí do společnosti. A naše role spočívá v určování toho, jaký typ lidí se k nám vrací.
Mým dnešním přáním je, abychom si osvojili empatičtější přístup k zacházení s lidmi, kteří jsou hromadně uvězňováni. Abychom se dokázali oprostit od smýšlení typu "zavřít je a zahodit klíč", protože je prokázáno, že to nefunguje.
Moje cesta je ojedinělá, ale nemusí to tak být.
Každý se může změnit, pokud vytvoříme prostor, ve kterém se to může uskutečnit.
Dnes vás tedy žádám, abyste si představili svět, kde muži ani ženy nejsou zajatci své minulosti. Kde zločiny a chyby neurčují vaši identitu po zbytek života.
Myslím si, že společně dokážeme takovou realitu vytvořit, a věřím, že vy si to myslíte také.
Děkuji vám.
Dnes budeme hovořit o důsledku Nepříjemné pravdy.
Nastal čas opět mluvit o Nepříjemné pravdě, pravdě, která se týká všech, ale nikdo o ní nechce mluvit.
Někdo musí začít a já jsem se rozhodl, že to budu já.
Pokud vás děsí globální oteplování, jenom počkejte, až se dozvíte o lokálním oteplování.
Dnes budeme hovořit o lokálním oteplování.
Důležité oznámení: blogování může být nebezpečné pro vaše zdraví, především pokud jste muž.
Tato zpráva je službou veřejnosti.
Blogování ovlivňuje váš postoj.
Začneme s postojem. Tady je pozice dam, které neblogují; tady je pozice dam, které blogují.
(Smích) Tady je přirozená pozice sedícího muže, sedící na bobku z ventilačních důvodů.
(Smích) Tady je přirozená pozice stojícího muže. Myslím, že tento obrázek inspiroval Chrise, aby mě zařadil do sekce postraního uvažování.
Tady je pozice sedícího blogujícího muže a tady je výsledek, "Pro větší pohodlí, muži přirozeně sedí s nohama od sebe narozdíl od žen, když pracují s notebookem.
Přesto, užívají méně přirozenou plohu, aby vybalancovali notebook na klíně, což výrazně zvyšuje teplotu těla mezi stehny: "Toto je problém lokálního oteplování.
(Smích) Toto je velice vážený deník, Times of England - velice vážený. Toto je velice (Smích) - dámy a pánové, buďte vážní.
Toto je velice důležitý výzkum, přečtěte si podtrženou sekci.
Buďte opatrní, vaše geny jsou v ohrožení.
Stanou se chlapi ohroženým druhem?
Fakt: populační přírůstek v zemích s vysokou dostupností notebooků - (Smích) Potřebuju Hanse Roslinga, aby mi našel graf.
(Potlesk) Globální oteplování je sranda.
(Smích) Ale zůstaňme na zemi. (Myslíte že je tu teplo?
-Bůh) Jak to vyřešit v pěti jednoduchých krocích. Můžete využít přirozenou ventilaci. Můžete použít tělní dýchání.
Volte správné oblečení.
Nezapomínejte na správnou pozici - toto je špatně.
Můžu od Chrise dostat minutku a půl, protože bych vám chtěl ukázat jedno video.
(Potlesk) Jste skvělí. Toto je správná pozice
Další výhoda wifi, včera jsme se dozvěděli o jejich výhodách.
Wifi vám nabízí se obejít bez procesoru. Tady je pár rozšířených opatření, o které bych se chtěl s vámi podělit, a chtěl bych poděkovat společnosti Philips za pomoc.
Toto je výzkum z roku 1986, ale nadále platí.
Teplota šourku ovlivňuje teplotu varlat a snižuje se holením.
Mimochodem, musím přiznat, že moje angličtina není nic moc, Netušil jsem co to šourkový (scrotal) je; chápu, že to je šourek.
Přepokládám, že je to množné číslo, jako medium a media.
Digitální šourek, digitální média.
Teprve loni, jsem si uvědomil, že jsem hrdý vlastník šourku (scrotum).
(Smích) A tento výzkum je podporován vládou USA, můžete teda být spokojeni, že peníze daňových poplatníků jdou na správnou věc.
Video: Muž: The Philips Bodygroom má úhledný, ergonomický design pro bezpečné a jednoduché upravování těch zanedbaných chloupků v podpaží, neupravených kudrlinek a okolo [píííp], také na ty těžko dostupné chlupy pod vaší [píííp] a [píííp]. Když jednou použijete Bodygroom, svět vypadá jinak.
A také váš [píííp]. Teď, se zády bez chlupů, s dobře oholenými rameny a extra optickým coulem na mém [píííp], no, řekněme, že život se stal pěkně útulným.
Yossi Vardi: Toto je jedna z nejpopulárnějších virálních reklam minulého roku, známá jako optický coul od Philips. Zatleskejme Philips - (Potlesk) - za toto humánní gesto.
Takhle inzerují produkt. Toto je - nedotýkal jsem se toho, je to originál.
Používání notebooků pro vyřešení přelidnění. A pokud vše selže, dají se využít i jinak.
V další přednášce, pokud mě příště na TED pozvete, bude o tom, proč nenosit mobil v kalhotech.
Toto říká mladá generace. (Myslete globálně, jednejte lokálně)
(Potlesk) Chtěl bych vám říct, že nejenom kážu, ale také se podle toho řídím.
(Smích) Ve 4 ráno.
(Smích) Nemůžete tu fotku použít.
(Potlesk) Máme tady pár mini TED ocenění, tohle je Philips Bodygroom, jeden pro našeho vedoucího.
(Potlesk) Cítí se někdo ohrožen, potřebuje to někdo?
(Smích) Žádná dáma? Moc vám děkuji.
(Bouřlivý potlesk)
Lidský hlas: na tento nástroj hrajeme všichni.
Jako pravděpodobně nejmocnější zvuk na světě
může jako jediný začít válku nebo říct: "Miluji tě"
A přesto mnozí zažili, že když mluví, lidé je neposlouchají.
Proč tomu tak je?
Jak účinně mluvit, abychom změnili svět?
Musíme se oprostit od několika návyků.
Pro vaši potěchu jsem sepsal 7 smrtelných hříchů řečnění.
Nedá se označit jako zrovna 'vyčerpávající seznam', ale jde o 7 velkých zlozvyků, do kterých může spadnout každý.
Za prvé -- drby.
Mluvit ve zlém o tom, kdo není přítomen.
Ne zrovna hezký zvyk a moc dobře víme, že ten drbající bude za 5 minut drbat nás.
Za druhé -- soudit druhého.
Známe lidi, kteří se takto v konverzaci chovají a je velmi těžké naslouchat, když vás soudí a zároveň shledává vinným.
Za třetí -- negativita.
Můžete do ní spadnout.
Má matka byla poslední rok života velmi negativní, a pak se těžko poslouchá.
Jednou jsem jí řekl: "Dnes je 1. října" a ona na to: "Já vím, není to příšerné?"
(smích) Je obtížné poslouchat někoho tak negativního.
(smích) A jiný typ negativity, stěžování si.
To je národní umění Británie.
Je to náš národní sport.
Stěžujeme si na počasí, sport, politiku, na všechno. Stěžování je nakažlivým utrpením.
Nešíří svit ani lehkost do světa.
Výmluvy.
Možná jsme ním byli.
Někteří lidé mají "vino-met".
Prostě hodí vinu na všechny okolo a nepřipouští zodpovědnost za své činy. A opět, někoho takového jde těžko poslouchat.
Předposlední, šesté z naší sedmy -- "lakování", přehánění.
Někdy to až degraduje náš jazyk.
Například, když vidím něco vážně úžasného, jak to nazvu?
(smích) A pak, samozřejmě, to přehánění přejde do lhaní, a lidem, o kterých víme, že nám lžou, naslouchat nechceme.
A nakonec -- dogmatismus.
Zaměňování faktů s názory.
Když tyto dvě věci splynou, jsou to jen slova ve větru.
Víte co myslím, někdo vás bombarduje svými názory, jako by byly pravdivé.
Je těžké tomu naslouchat.
Tak zde jsou: 7 smrtelných hříchů řečnění.
Těm je potřeba se vyhnout.
Ale dá se o tom uvažovat i pozitivně?
Ano, dá.
Pokud chceme, aby náš projev byl přesvědčivý, účinný, a změnil svět, můžeme stavět na 4 velmi mocných základních kamenech, základech,
Naštěstí se z nich dá složit slovo.
To slovo je HAIL, v překladu Sláva!/kroupy/nadšené přijetí.
Nemluvím o těch věcech, které padají z nebe a praští vás do hlavy.
Mluvím o definici Sláva! = "nadšeně vítat či uznávat", a právě tak budou naše slova přijata dodržíme-li tyto 4 body.
A jaké tedy jsou?
Schválně jestli je uhodnete.
Upřímnost, samozřejmě ve své řeči být pravdivý, přímý a jasný.
Opravdovost, prostě být sám sebou.
Můj kamarád to popsal jako "být/stát ve své vlastní pravdě", myslím, že to krásně vystihuje.
Poctivost, dostát svému slovu, opravdu dělat, co říkáte a být někým, komu se dá věřit.
Láska.
Nemyslím romantickou lásku, ale přát lidem vše dobré, ze dvou důvodů.
Za prvé, absolutní upřímnost nemusí být to, co si přejeme.
Tím myslím - "Proboha, dnes ráno vypadáš příšerně."
To asi není nezbytné.
Upřímnost podbarvená láskou je samozřejmě skvělá věc.
Zároveň pokud někomu opravdu přejete vše dobré, je velmi těžké jej zároveň soudit.
Ani si nejsem jistý, že lze tyto dvě věci dělat naráz.
Takže, Sláva!
Jde o to, co říkáte, jako ta stará píseň "Je to, co říkáš" a jde o také o to, jak to říkáte.
Máte úžasný kufřík s nářadím, nástroji.
Je to neuvěřitelný kufřík, a přesto jej kdy otevřela jen hrstka lidí.
Rád bych se v ní teď s vámi trochu prohrabal a vytáhl pár nástrojů, na které byste mohli rádi zahrát, což umocní sílu vašeho projevu.
Například rejstřík.
Falsetový rejstřík většinou moc užitečný nebude, ale jsou tu rejstříky mezi.
Všechny hlasové kouče upozorňuji, že nebudu příliš technický. Nicméně, můžete nalézt svůj hlas.
Když sjedu dolů do hrdla, odkud většinou mluví většina z nás.
Ale pokud chcete váhu, musíte přejít až dolů do hrudi.
Slyšíte ten rozdíl?
Je pravda, že volíme politiky s hlubšími hlasy, protože hloubka nám asociuje moc a autoritu
To je hlasový rejstřík.
Potom máme barvu, způsob, kterým váš hlas cítí.
Je dokázáno, že preferujeme hlasy hutné, hladké a vřelé, jak horká čokoláda.
Pokud to nejste vy, není to konec světa, protože můžete trénovat.
Najděte si hlasového kouče.
S dýcháním, postojem a cvičením můžete pro zlepšení barvy svého hlasu dělat úžasné věci.
Pak prozódie. Zbožňuji prozódii.
Je to zpívánka, metajazyk, který používáme, abychom dodali významu.
Je to hlavní významový kořen v konverzaci.
Lidé, kteří mluví stále stejným tónem se dost obtížně poslouchají, pokud nemají vůbec žádnou prozódii.
Právě odtud pochází slovo "monotónní". Jeden tón.
Začíná se chytat opakující se prozódie, kdy každá věta končí jako otázka? Když to ve skutečnosti není otázka, ale oznámení?
(smích) A pokud to děláte, tak si tím značně omezujete prozodickou komunikaci, což je škoda, tak se pokusme zbavit se toho návyku.
Tempo.
Velmi rychlou mluvou můžu vystupňovat vzrušení, nebo mohu zpomalit pro zdůraznění a na konci je samozřejmě náš starý přítel, ticho.
Na troše ticha v řeči není nic špatného, ne?
Nemusíme jej vyplňovat s "ehm" a "éé"
Může být velmi mocné.
S tempem jde často ruku v ruce i výška, která indikuje vzrušení.
"Kam jsi dal moje klíče?"
(Vyšší hlas) "Kam jsi dal moje klíče?"
Významově se tato 2 podání lehce liší.
A nakonec, hlasitost.
(Nahlas) Použitím hlasitosti se mohu velmi nadchnout.
Omlouvám se, jestli jsem někoho polekal.
Nebo vás můžu přimět dávat pozor mluvením opravdu potichu.
Někteří lidé vysílají neustále.
Nedělejte to.
To se nazývá vysílání blbců. (smích) Vystavují své okolí jen zvukům, nedbale a bezohledně.
To není pěkné.
Na tohle všechno přijde, když máte udělat něco opravdu důležitého.
Jako pronést řeč z pódia, žádost o ruku či navýšení platu,
nebo svatební proslov.
Ať je to cokoliv opravdu důležitého, dlužíte sami sobě náhled do toho kufříku a na motor, na kterým to bude pracovat a žádný motor nefunguje dobře bez zahřátí.
Zahřejte si hlas.
Vlastně, dovolte mi ukázat, jak na to.
Můžete se prosím všichni na chvíli postavit?
Ukáži vám 6 hlasových cvičení na zahřátí, které dělám před každým projevem.
Kdykoliv budete mluvit s někým důležitým, udělejte tohle.
Nejdřív ruce nahoru, hluboký nádech a výdech, ááá, takhle.
Ještě jednou.
Ááá, velmi dobře.
Teď zahřejeme naše rty a uděláme ba, ba, ba, ba, ba, ba, ba, ba. Velmi dobře.
A teď, brrrrrrr, jako když jste byli dětmi.
Brrrrrrrrrrrrrrr. Vaše rty by se měli už oživit.
Další je na řadě jazyk, s přeháněným la, la, la, la, la, la, la, la, la.
Nádhera. Začínáte v tom být opravdu dobří.
a potom válejte R. Rrrrrrrrr.
Je to jako šampaňské pro váš jazyk.
A kdyby nebyl na nic čas, tak vždy alespoň sirénu.
Ta je fakt dobrá. Začíná to s "uíí" a přejde to do "ó"
"Uíí" je vysoké a "ó" je hluboké.
Jdeme na to, uíííííóóó, uííííííóóó.
Úžasné. Zasloužíte si potlesk.
Posaďte se, děkuji.
(potlesk) Až budete příště mluvit, tak to proveďte v předstihu.
Na závěr si dáme vše do souvislostí.
Toto je důležitý bod.
Tady všichni teď jsme, že?
Nemluvíme příliš dobře, když nás druzí neposlouchají, když nás obklopuje hluk a špatná akustika.
O tom jsem tu mluvil v různých fázích.
Jaký by byl svět, kdybychom účinně mluvili k lidem, kteří vědomě poslouchají, v prostředích, která skutečně odpovídají svému účelu?
Nebo ještě šířeji, jaký by byl svět, v němž bychom zvuk vědomě vytvářeli vědomě jej zpracovávali, a vytvářeli všechna prostředí vědomě pro zvuk?
Byl by to svět, který krásně zní, a v němž by normou bylo porozumění, a to je myšlenka hodna šíření.
Dekuji vám.
Poslední dobou jsem hodně přemýšlel o světě, o tom, jak se změnil za posledních 20, 30, 40 let.
Před 20 nebo 30 lety, kdyby se slepice nachladila, kýchala a pošla v odlehlé vesnici ve východní Asii, byla by to tragédie pro tu slepici a její nejbližší příbuzné, ale nemyslím si, že by bylo moc pravděpodobné, že bychom se báli světové pandemie a smrti milionů.
Kdyby banka v severní Americe, před 20 nebo 30 lety, půjčila příliš mnoho peněz nějakým lidem, kteří by si nemohli dovolit je splatit a banka by zkrachovala, bylo by to špatné pro věřitele a vypůjčitele, ale nepředstavili bychom si, že to srazí světový ekonomický systém na kolena téměř na desetiletí.
To je globalizace.
To je zázrak, který nám umožnil přesouvat naše těla, mysli, slova, obrázky, myšlenky a učení kolem celé planety rychleji a levněji než kdy dřív.
Přinesl mnoho špatných věcí, jako ty, které jsem právě popsal, ale také přinesl mnoho věcí dobrých.
Hodně z nás se nebojí neobyčejných úspěchů Rozvojových cílů tisíciletí, z nichž několika bylo dosaženo dlouho před termínem.
To dokazuje, že lidstvo jako druh je schopno dosáhnout neobyčejného pokroku, pokud spolupracuje a opravdu se snaží.
Kdybych však měl tyto dny shrnout, mám trochu pocit, že nás globalizace zaskočila, a že na ni reagujeme pomalu.
Pokud zvážíte negativa globalizace, opravdu to občas vypadá, že jsou nad naše síly.
Všechny velké výzvy, kterým dnes čelíme, jako změna klimatu, lidská práva, demografie, terorismus, pandemie, obchod s drogami, otroctví a vymírání druhů, mohl bych dále pokračovat. Nedosahujeme pokroku u strašného množství těchto výzev.
V kostce, to je ta výzva, které dnes všichni čelíme v tomto zajímavém bodě historie.
To je přesně to, co musíme udělat dál.
Nějak se sjednotit a přijít na to, jak lépe globalizovat řešení, abychom se jednoduše nestali druhem, který je obětí globalizace problémů.
Proč těchto pokroků dosahujeme tak pomalu?
Jaký to má důvod?
Samozřejmě je tu hodně důvodů, ale pravděpodobně tím hlavním je to, že jsme stále organizováni jako živočišný druh. Stejně tak, jako jsme byli organizováni před 200 nebo 300 lety.
Jedna supersíla však na planetě zůstává a tou je sedm miliard lidí, sedm miliard původců těchto problémů. Mimochodem stejných sedm miliard, které je všechny vyřeší.
Ale jak je těch sedm miliard organizováno?
Stále jsou organizovány asi ve 200 národnostních státech, jejichž národy mají vlády, které vytváří pravidla způsobující to, že se chováme určitým způsobem.
To je docela efektivní systém ale problémem je, že způsob vytváření těchto zákonů a způsob myšlení těchto vlád, je absolutně špatný pro řešení globálních problémů, protože se všichni dívají dovnitř.
Politici, které volíme, i politici, které nevolíme, společně mají mysli, které pracují jako mikroskop,
nikoliv jako teleskop.
Dívají se dovnitř. Předstírají a chovají se jako by věřili, že každá země je ostrov, který existuje docela šťastně, nezávisle na všech ostatních na své vlastní planetce, ve své vlastní malé sluneční soustavě.
To je ten problém, země spolu soutěží, bojují proti sobě.
Tento týden, jako každý týden, najdete lidi z různých zemí, kteří se skutečně snaží navzájem se zabít, ale dokonce i když se toto neděje, je tu soutěž mezi zeměmi, každá se snaží podvést tu druhou.
To jednoznačně není dobré uspořádání.
Je zřejmé, že je třeba změny.
Je jisté, že musíme najít způsoby, jak povzbudit země k trochu lepší spolupráci.
Proč to nedělají již nyní?
Proč se naše vedení stále dívá dovnitř?
Prvním a nejjasnějším důvodem je, že to po nich chceme.
Říkáme jim, aby to dělali.
Když volíme vlády nebo když tolerujeme nevolené vlády, říkáme jim, že chceme, aby nám zajistili v naší zemi určité věci.
Chceme, aby zajistili prosperitu, růst, konkurenceschopnost, transparentnost, spravedlnost a všechny tyto věci.
Tedy pokud nezačneme požadovat po našich vládách to, aby přemýšlely i o vnějších věcech, zvažovali globální problémy, které nás všechny zničí, pokud je nezačneme řešit, můžeme je stěží vinit, pokud pokračují pouze v pohledu dovnitř, pokud jejich mysli stále připomínají mikroskop spíše než teleskop.
To je první důvod, proč nemají věci tendenci se měnit.
Druhý důvod je, že tyto vlády, stejně tak jako my ostatní, jsou kulturní psychopati.
Nemyslím to nezdvořile, ale víte, kdo je psychopat.
Psychopat je člověk, který, bohužel pro něj nebo ni, má nedostatek schopnosti empatie s jinou lidskou bytostí.
Když se dívají kolem, nevidí jiné lidské bytosti s hlubokými, bohatými, trojrozměrnými osobními životy, cíli a ambicemi.
Oni vidí lidské lepenkové výstřižky, jsou velmi smutní, osamělí a naštěstí i velmi neobvyklí.
Vlastně, není-li pravda, že většina z nás není dobrá v empatii?
Jistě, my jsme empatičtí, pokud jde o otázku jednání s lidmi, kteří vypadají jako my, kteří chodí jako my, mluví, jedí, modlí se a oblékají se jako my. Když však dojde na lidi, kteří takový nejsou kteří se neoblékají jako my, kteří se nemodlí jako my, kteří nemluví jako my, nemáme také tendenci vidět je trošku jako lepenkové výstřižky?
To je otázka, jež si musíme položit.
Myslím si, že je třeba nepřetržitě to monitorovat.
Jsme my a naši politici kulturní psychopati?
Třetí důvod téměř nestojí za řeč, protože je hloupý. Avšak napříč vládami existuje názor, že domácí agenda a mezinárodní agenda jsou neslučitelné a vždy budou.
To je však jen nesmysl.
Jsem politický poradce.
Posledních 15 let jsem strávil dáváním rad vládám po celém světě a během celého toho času jsem se nesetkal s jediným domácím politickým problémem, který by nemohl být řešen nápaditěji, efektivněji a rychleji než jako mezinárodní problém prozkoumáním mezinárodních souvislostí, porovnáváním s ostatními státy přenesením do druhých států, mezinárodní spoluprací namísto vnitrostátní prací.
Možná byste se chtěli zeptat, tak proč to tak nefunguje?
Proč nemůžeme naše politiky přimět ke změně?
Proč to nelze po nich požadovat?
Já, tak jako mnoho z nás, jsem strávil mnoho času stížnostmi na těžkost přesvědčování lidi ke změně a myslím si, že není vhodné se tím rozrušovat,
měli bychom přijmout to, že jsme přirozeně konzervativní druh.
Nemáme rádi změny.
Je to výsledek evoluce.
Pravděpodobně bychom tu dnes nebyli, pokud bychom neměli odpor vůči změnám.
Je to jednoduché: před mnoha tisíci lety jsme objevili, že pokud nepřestáváme dělat stejné věci, neumíráme, protože věci, které jsme již dělali, nás ze své podstaty neusmrtili, a proto tak dlouho jak je budeme dělat, budeme žít. Je tedy rozumné nedělat nové věci, protože by nás mohly zabít.
Samozřejmě existují výjimky,
jinak bychom se nikam neposunuli.
Jedna z těch výjimek, ta zajímavá, je když můžete lidem ukázat, že mohou mít vlastní zájem na kroku do neznáma a na malé proměně.
Mnoho času z posledních 10 nebo 15 let jsem strávil hledáním toho, co by mohl být tím vlastním zájmem, který by povzbudil nejen politiky, ale i podniky a běžnou populaci, nás všechny, k zamýšlení se z širšího hlediska, k myšlení ve větším měřítku, nedívat se vždy z hlediska vnitrostátního, ale někdy i mezinárodního.
To je bod, kde jsem objevil něco docela důležitého.
V roce 2005 jsem zahájil studii zvanou Nation Brands Index.
Jde o studii velkého rozsahu, která sleduje hlasování velmi rozsáhlého vzorku světové populace. Vzorku, který reprezentuje okolo 70 procent populace planety. Dotazoval jsem se jich na sérii otázek o tom, jak vnímají ostatní země.
Nation Brands Index se rozrostl, během několika let, ve velmi širokou databázi.
Obsahuje okolo 200 miliard dat, které sledují to, co si běžní lidé myslí o ostatních zemích a proč.
Proč jsem to dělal? Protože vlády, který jsem radil, velmi zajímalo na zjištění, jak jsou vnímány.
Oní vědí, částečné protože jsem jim napomohl si to uvědomit, že jsou země nesmírně závyslé na jejich reputaci, pokud chtějí přežít a prosperovat.
Pokud země budí pozitivní obraz jako Německo, Švédsko, Švýcarsko, Všechno je jednoduché a všechno je levné.
Přijíždí více turistů. Je více investorů.
Výrobky se prodávají dráže.
Pokud však na druhou stranu máte zemi s velmi slabou nebo negativní pověstí, vše je obtížné a vše je drahé.
Vlády se proto zoufale starají o obraz své země, protože to vytváří přímé rozdíly v tom, kolik utrží peněz a to je to, co slíbili svým občanům, že splní.
Před několika lety jsem si vzal trochu volna a využil této databáze ke zjištění, proč někteří lidé dávají přednost jedné zemi více něž druhé?
Odpověď, kterou mi databáze dala, mě naprosto šokovala.
Bylo to 6,8.
Nemám dostatek času to detailně vysvětlit.
Podstata toho, co jsem zjistil, byla v tom, (Smích) (Potlesk) - že země, kterým dáváme přednost, jsou dobré země.
Neobdivujeme země kvůli tomu, že jsou bohaté, že jsou mocné, že jsou úspěšné, že jsou moderní, že jsou technologicky vyspělé.
Hlavní důvod obdivu je, že jsou dobré.
Co myslíme tím dobré?
Myslíme tím, že země něčím přispívají světu, ve kterém žijeme, země, které dělají svět bezpečnější, lepší, bohatší nebo spravedlivější.
To jsou země, které máme rádi.
To je objev značného významu – vidíte kam mířím – protože to dělá nemožné možným.
Nyní mohu říci, a často to říkám jakékoli vládě, že za účelem dobrých výsledků, je třeba dělat dobro.
Pokud chcete prodat více výrobků pokud chcete více investic, pokud chcete být více konkurenceschopní, potom je třeba začít se dobře chovat, protože to je to, proč vás budou lidé respektovat a podnikat s vámi a proto, čím více budete spolupracovat, tím více konkurenceschopní se stanete.
To je poměrně důležitý objev, a jakmile jsem ho učinil, cítil jsem, že nastal čas na nový index.
Přísahám, že s přibývajícím stářím jsou mé nápady jednodušší a dětinštější.
Tento je nazvaný Good Country Index, který se zabývá přesně tím, co říká.
Měří nebo se přinejmenším snaží měřit, jak přesně každý stát přispívá na Zemi k dobru, ne vlastní populace, ale zbytku lidstva
Podivné, nikoho to zatím nenapadlo měřit.
Můj kolega Dr. Robert Govers a já jsme strávili většinu z posledních dvou let s velkými čísly a velmi seriózními a chytrými lidmi shrabováním všech spolehlivých dat na světě, abychom zjistili, čím země přispívají světu.
Vy teď čekáte, až vám řeknu, která země je na špici.
Já vám to řeknu, nejprve vám však chci říci, co přesně myslím pojmem dobrá země.
Nemyslím morálně dobrá.
Když řeknu, že země X je nejdobřejší zemí na Zemi, míním tím nejdobřejší, ne nejlepší.
Nejlepší má jiný význam.
Když mluvíte o dobré zemi, můžete být dobrý, dobřejší a nejdobřejší.
Není to stejné jako dobrý, lepší, nejlepší.
Je to prostě země, která dává lidstvu více než jiné země
Nemluvím o tom, jak se chovají doma, protože to je měřeno jinde.
A vítězem je Irsko.
(Potlesk) Podle těchto dat žádná země na světě, na počet obyvatel, na dolar HDP, nepřispívá světu, ve kterém žijeme, více než Irsko.
Co to znamená?
To znamená, že když jdeme v noci spát, všichni bychom měli 15 sekund před spánkem mít na myslí myšlenku: "Sakra, já jsem rád, že Irsko existuje."
(Smích) A to – (potlesk) – V období hluboké, vážné, ekonomické recese, myslím si, že je to velmi důležitá lekce, pamatovat si svoje mezinárodní povinnosti, když se snažíte obnovit vlastní ekonomiku, to je opravdu významné.
Finsko se umístilo velmi podobně.
Jediný důvod, proč je druhé je, že jeho nejnižší skóre je nižší, než nejnižší skóre Irska.
Další věc o top 10 žebříčku je, že jsou všechny, mimo Nový Zéland, národy západní Evropy.
Také jsou všechny bohaté.
Toto mě deprimovalo, protože jedna z věcí, kterou jsem nechtěl objevit, je to, že pouze bohaté země pomáhají chudým zemím.
O tom to není.
Vlastně, pokud se podíváte na další příčky, nemám zde slajd, uvidíte něco, co mě udělalo velmi šťastným. To je, že Keňa je v top 30. To ukazuje jednu velmi, velmi důležitou věc.
Není to o penězích.
Je to o přístupu.
Je to o kultuře.
Je to o vládě a lidech, kteří se starají o zbytek světa a mají představivost a odvahu myslet na druhé, a ne pouze na sebe.
Ukáži vám další slajdy, jen abyste viděli některé země na nižších pozicích žebříčku.
Německo je 13., USA jsou 21., Mexiko je 66., a pak máme pár velkých rozvojových zemí, jako Rusko na 95. místě, Čínu na 107.
Země jako Čína, Rusko a Indie, které jsou na podobných místech žebříčku, což určitým způsobem není překvapení.
V posledních desetiletích strávili spoustu času budováním své ekonomiky, budovali vlastní společnost a vlastní politické zřízení, dávají však naději, že druhá fáze jejich vývoje bude trošku více než první fáze zaměřena na okolí.
Dále je možnost podívat se na každou zemi podle dílčích výsledků indexu.
Umožním vám to.
Od dnešní půlnoci bude vše na goodcountry.org a můžete se kouknout.
Můžete se podívat na jednotlivá data.
To je tedy Good Country Index.
K čemu je?
Je to proto, že chci zkusit představit tento výraz, respektive znovu představit a navodit diskuzi.
Mám dost poslouchání o soutěžících zemích.
Mám dost poslouchání o prosperujících, bohatých, rychle rostoucích zemích.
Mám dokonce dost poslouchání i o šťastných zemích, protože ve výsledku je to stále sobecké.
Je to stále o nás, pokud budeme pokračovat v myšlenkách o nás, budeme ve velkých, velkých problémech.
Myslím, že všichni víme, co chceme slyšet.
Chceme slyšet o dobrých zemích, proto vás všechny žádám o laskavost.
Nežádám moc.
Je to něco, co možná shledáte jednoduché, možná i zábavné nebo dokonce užitečné, prosím začněte užívat slovo "dobrý" v tomto kontextu.
Když přemýšlíte o své zemi, když přemýšlíte o zemích druhých lidí, když přemýšlíte o společnostech, když mluvíte o světě, ve kterém dnes žijeme, začněte používat toto slovo způsobem, o kterém jsem mluvil dnes večer.
Ne dobrý jako opak špatný, protože to je na nekonečnou debatu.
Dobrý jako opak sobecký, dobrá země je ta, co myslí na nás všechny.
To bych rád, abyste dělali, a použili to jako hůl, se kterou budete bít svoje politiky.
Když je zvolíte, když je znovu zvolíte, když pro ně hlasujete, když posloucháte, co vám nabízí, použijte to slovo "dobrý" a ptejte se sami sebe: "Je to to, co by udělala dobrá země?"
Pokud je odpověď ne, tak buďte podezřívaví.
Ptejte se sami sebe: "Je to chování mojí země?
Chci pocházet z takové země, ve které vláda mým jménem dělá takovéto věci?"
Nebo naopak preferuji myšlenku chození po světě se vztyčenou hlavou a myšlenkou: "Jo, jsem hrdý na to, že pocházím z dobré země?"
Každý vás přivítá.
Každý bude v posledních 15 sekundách před usnutím říkat: "Bože jsem rád, že jeho země existuje."
Nakonec to je to, co podle mě udělá tu potřebnou změnu.
To slovo "dobrý" a to číslo 6,8 a ten objev, který se za tímto skrývá, změnil můj život.
Myslím si, že mohou změnit váš život, myslím si, že to můžeme použít ke změně chování našich politiků a firem a tím změnit svět.
Sám jsem začal odlišně přemýšlet o svojí zemi od doby, kdy se těmito úvahami zabývám.
Dřív jsem si myslel, že chci žít v bohaté zemi a pak jsem si myslel, že chci žít ve šťastné zemi, začal jsem si však uvědomovat, že to nestačí.
Nechci žít v bohaté zemi.
Nechci žít v rychle rostoucí nebo soutěživé zemi.
Chci žít v dobré zemi a tolik, tolik doufám, že vy také.
Děkuji.
(Potlesk)
Díky moc. Je vážně děsivé být tady, mezi těmi nejchytřejšími.
Jsem tu, abych vám vyprávěla několik příběhů o vášni.
Mám moc ráda jedno židovské úsloví.
Co je pravdivější než pravda? Odpověď zní: Příběh.
Jsem vypravěčka. Chci o naší lidskosti vyprávět něco, co je pravdivější než pravda.
Zajímají mě všechny příběhy a některé mě straší, dokud je nakonec nenapíšu.
Některá témata se opakují: spravedlnost, věrnost, násilí, smrt, politické a sociální problémy, svoboda.
Uvědomuju si tajemství kolem nás, proto píšu o náhodách, zlých předtuchách, citech, snech, moci přírody a kouzlu.
Za posledních 20 let jsem vydala několik knih, ale žila jsem v anonymitě až do února 2006, kdy jsem nesla olympijskou vlajku na zimních olympijských hrách v Itálii.
To ze mě udělalo celebritu. Teď mě lidé poznávají i v obchodním domě a moji vnuci si myslí, že jsem super.
(smích) Dovolte mi, abych vám vyprávěla o svých čtyřech minutách slávy.
Zavolala mi jedna z organizátorek olympijského zahajovacího ceremoniálu a řekla, že jsem byla vybrána jako jedna z těch, kdo ponesou vlajku.
Odpověděla jsem, že je to určitě omyl, protože já rozhodně nejsem žádná sportovkyně.
Nebyla jsem si ani jistá, jestli obejdu stadion bez chodítka.
(smích) Řekli mi, že to není k smíchu.
Bude to poprvé, co olympijskou vlajku ponesou jen ženy.
Pět žen reprezentujících pět kontinentů a tři držitelky zlaté olympijské medaile.
Mou první otázkou přirozeně bylo: co si vezmu na sebe?
(smích) Uniformu, řekla a zeptala se mě na míry.
Moje míry!
Představila jsem si sama sebe v péřové bundě, jak vypadám jako panáček Michelin.
(smích) V polovině února jsem se ocitla v Turínu, kde nadšené davy volali sláva pokaždé, když se v ulici objevil jeden z 80 olympijských týmů.
Tito sportovci obětovali všechno, aby na hrách soutěžili.
Všichni si zasloužili vyhrát, jenže je tu ten prvek štěstí.
Vločka sněhu, kousek ledu i síla větru mohou rozhodnout výsledek závodu nebo zápasu.
Nejdůležitější - důležitější než trénink nebo štěstí - je však srdce.
Jen neohrožené a odhodlané srdce získá zlatou medaili.
Jde o vášeň.
Ulice Turína byly pokryté červenými plakáty se sloganem olympijských her.
"Tady žije vášeň." Není to snad pravda vždy?
Srdce nás žene vpřed a srdce určuje náš osud.
To potřebuji pro postavy ve svých knihách: vášnivé srdce.
Potřebuji samorosty, disidenty, dobrodruhy, outsidery a rebely, kteří kladou otázky, mění pravidla a riskují.
Lidi jako vy všichni v této místnosti.
Hodní lidé se selským rozumem nejsou zajímavé postavy.
(smích) Jsou to jen dobří bývalí choti.
(smích) (potlesk) V zelené místnosti na stadionu jsem se setkala s dalšími vlajkonosiči: se třemi sportovkyněmi a herečkami Susan Sarandonovou a Sophií Loren.
A se dvěma ženami s vášnivým srdcem. S Wangari Maathai, držitelkou Nobelovy ceny z Keni, která zasadila 30 milionů stromů. Změnila tak půdu a počasí na některých místech Afriky a samozřejmě ekonomické podmínky v mnoha vesnicích.
A Somaly Mam, kambodžskou aktivistku, která vášnivě bojuje proti dětské prostituci.
Když jí bylo 14, dědeček ji prodal do nevěstince.
Vyprávěla nám o holčičkách znásilňovaných muži, kteří věří, že sex s mladičkou pannou je vyléčí z AIDS.
O nevěstincích, kde jsou děti nuceny přijímat pět, 15 zákazníků denně, a pokud odporují, mučí je elektřinou.
V té zelené místnosti jsem dostala svou uniformu.
Nebyl to oděv, jaký nosím obvykle, ale nevypadal ani jako kombinéza panáčka Michelina, kterou jsem očekávala. Nebylo to tak zlé, vážně.
Vypadala jsem jako lednička.
(smích) Jenže tak vypadaly i ostatní, kromě Sophie Loren, univerzálního symbolu krásy a vášně.
Sophie má přes 70 a vypadá skvěle.
Je sexy, štíhlá, vysoká a opálená.
Jak se člověk opálí tak, aby neměl vrásky?
Nevím.
Když se jí v televizi ptali, jak to dělá, že vypadá tak dobře,
odpověděla: "Jde o držení těla. Mám vždy rovná záda a nevydávám zvuky jako staří lidé."
(smích) Taková je bezplatná rada od jedné z nejkrásnějších žen na světě.
Žádné vrčení, kašlání, sípání, žádná samomluva, žádné prdění.
(smích) No, to přesně neřekla.
(smích) Někdy kolem půlnoci nás svolali do křídel stadionu, reproduktory ohlásily olympijskou vlajku a spustila hudba - mimochodem stejná hudba jako tady, Triumfální pochod z Aidy.
Sophia Loren byla přímo přede mnou - je o 30 cm vyšší než já, nepočítaje její nakadeřené vlasy.
(smích) Šla elegantně, jako žirafa africkou savanou, a nesla vlajku na rameni. Já za ní běžela - (smích) - po špičkách a vlajku držela nataženou rukou, takže moje hlava byla vlastně pod ní.
(smích) Všechny kamery samozřejmě točily Sophii.
To bylo pro mě štěstí, protože na většině fotkách v tisku se objevuju taky, i když často mezi Sophiinýma nohama.
(smích) Na místě, kde by chtěla být většina mužů.
(smích) (potlesk) Nejlepší čtyři minuty mého života byly ty minuty na olympijském stadionu.
Mého muže uráží, když to říkám - i když jsem mu vysvětlila, že to, co děláme v soukromí, obvykle trvá méně než čtyři minuty - (smích) - a proto by si to neměl brát osobně.
Mám z těch nádherných čtyř minut všechny výstřižky z novin, protože na ně nechci zapomenout, až mi stáří zničí mozkové buňky.
Chci mít navždy v srdci klíčové slovo olympijských her - vášeň.
A nyní příběh o vášni.
Je rok 1998, děj se odehrává v zajateckém táboře pro tutsijské uprchlíky v Kongu.
Mimochodem, 80 % všech uprchlíků a lidí bez domova na světě jsou ženy a dívky.
Toto místo v Kongu můžeme nazvat táborem smrti, protože ti, které nezabijí, zemřou na nějakou nemoc nebo hladem.
Hrdiny tohoto příběhu jsou mladá žena Rose Mapendo a její děti.
Je těhotná a je vdova.
Musela se dívat, jak vojáci mučí a zabíjejí jejího muže.
Nějak se jí podaří zachránit život svým sedmi dětem a za několik měsíců se jí narodí nedonošená dvojčata.
Dva malí chlapečci.
Pupeční šňůru přeřízne klackem a zaváže ji svými vlasy.
Dvojčata pojmenuje po velitelích tábora, aby získala jejich přízeň, a krmí je černým čajem, protože její mléko jim nestačí.
Když do její cely vpadnou vojáci, aby znásilnili nejstarší dceru, popadne ji a odmítne ji pustit, i když jí u hlavy drží pušku.
Rodina nějak přežije 16 měsíců a pak díky mimořádnému štěstí a vášnivému srdci mladého Američana Sashy Chanoffa, kterému se ji podařilo dostat do amerického záchranného letadla, Rose Mapendo a jejích devět dětí skončí v arizonském Phoenixu, kde dnes žijí a kde se jím daří.
"Mapendo" znamená svahilsky "velká láska".
Hrdinkami mých knih jsou silné a vášnivé ženy jako Rose Mapendo.
Nevymýšlím si je. Není to zapotřebí.
Dívám se kolem a vidím je všude.
Se ženami a pro ženy jsem pracovala celý život.
Znám je dobře.
Narodila jsem se ve starověku na konci světa, v patriarchální katolické a konzervativní rodině.
Není divu, že ze mě v pěti letech byla zuřivá feministka - i když ten pojem se do Chile ještě nedostal, takže nikdo nevěděl, co to se mnou ksakru je.
(smích) Brzy jsem zjistila, že za svou svobodu a zpochybňování patriarchátu zaplatím vysokou cenu.
Ale zaplatila jsem ji ráda, protože za každou ránu, kterou jsem dostala, jsem uštědřila hned dvě.
(smích) Jednou mi dcera Paula, které už bylo přes dvacet, řekla, že feminismus je nemoderní a že bych se s tím měla smířit.
Byla to pamětihodná hádka. Feminismus že je nemoderní?
Ano, pro privilegované ženy, jako dnes moje dcera a my všechny tady, ale ne pro většinu našich sester v ostatních částech světa, které jsou stále nuceny k předčasným sňatkům, prostituci, nucené práci. Mají děti, které nechtějí nebo které nemohou nakrmit.
Nemají kontrolu nad svými těly ani nad svými životy.
Nemají žádné vzdělání ani svobodu.
Znásilňují je, bijí a někdy i beztrestně zabíjejí.
Pro většinu dnešních mladých žen na Západě je slovo feministka urážkou.
Feminismus nikdy nebyl sexy, ale ujišťuji vás, že mi nikdy nebránil flirtovat a že jsem málokdy trpěla nedostatkem mužů.
(smích) Feminismus není mrtvý, to rozhodně ne.
Vyvinul se. Pokud se vám to slovo nelíbí, tak je proboha změňte.
Říkejte tomu Afrodíté nebo Venuše, barbína nebo jakkoli chcete, na názvu nesejde, pokud chápeme, o co jde, a pokud to podporujeme.
Povím vám další příběh o vášni a tenhle je smutný.
Odehrává se na malé ženské klinice v bangladéšské vesnici.
Je rok 2005.
Jenny je mladá americká dentální hygienistka, která na kliniku přišla jako dobrovolnice během své třítýdenní dovolené.
Je připravena čistit zuby, ale když přijede, zjistí, že tu nejsou žádní lékaři ani zubaři a že klinika je jen chatrč plná much.
Venku je fronta žen, které čekaly na ošetření několik hodin.
První pacientka trpí mučivou bolestí, protože má několik shnilých stoliček.
Jenny si uvědomí, že jediným řešením je špatné zuby vytrhnout.
Nemá na to licenci a ještě nikdy to nedělala.
Hodně riskuje a je vyděšená.
Nemá ani správné nástroje, ale naštěstí s sebou přivezla novokain.
Jenny má statečné a vášnivé srdce.
Zamumlá modlitbu a pustí se do operace.
Pacientka, které se ulevilo, jí nakonec políbí ruce.
Toho dne tato hygienistka vytrhne mnohem víc zubů.
Když na takzvanou kliniku přijde druhý den, její první pacientka na ni čeká s manželem.
Tvář ženy vypadá jako meloun.
Je tak oteklá, že ani nejsou vidět oči.
Zuřivý manžel vyhrožuje, že Američanku zabije.
Jenny se vyděsí, co udělala, ale překladatel jí vysvětlí, že stav pacientky s operací nemá nic společného.
Její manžel ji den předtím zbil, protože nebyla doma včas, aby mu připravila večeři.
Takto dnes žijí miliony žen.
Mezi chudými patří k nejchudším.
I když ženy zastávají dvě třetiny práce na celém světě, vlastní méně než jedno procento majetku.
Za stejnou práci dostávají zaplaceno méně než muži, pokud zaplaceno vůbec dostanou, a zůstávají zranitelné, protože nemají ekonomickou nezávislost a je jim neustále vyhrožováno vykořisťováním, násilím a zneužíváním.
Pokud ženy dostanou vzdělání, práci a možnost mít kontrolu nad vlastním příjmem, dědictvím a majetkem, společnost má z toho vlastně prospěch.
Pokud žena dostane moc, její děti i rodina se budou mít lépe.
Pokud prosperují rodiny, prosperuje vesnice, a nakonec i celá země.
Wangari Maathai odjela do vesnice v Keni.
Mluvila se ženami a vysvětlila jim, že půda je neúrodná, protože se pokácely a prodaly stromy.
Ženy přesvědčí, aby zasadily stromy nové a zalévaly je, kapku po kapce.
Za pět až šest let vyroste les, půda se obohatí a vesnice je zachráněna.
Nejchudší a nejzaostalejší společnosti jsou vždy ty, které utlačují ženy.
Přesto tuto zjevnou pravdu ignorují vlády a často i filantropie.
Za každý dolar věnovaný programu pro ženy je 20 dolarů věnováno na programy pro muže.
Ženy tvoří 51 % lidstva.
Pokud dostanou moc, změní se všechno - víc než technologie, design a zábava.
Slibuji vám, že ženy, které budou spolupracovat - sdružené, informované a vzdělané - mohou přinést mír a prosperitu této zanedbané planetě.
V jakékoli dnešní válce tvoří většinu obětí civilisté, zejména ženy a děti. To jsou vedlejší ztráty.
Svět řídí muži, a podívejte se, v jaké jsme bryndě.
Jaký svět chceme?
Toto je základní otázka, kterou si klade většina z nás.
Má smysl se podílet na existujícím světovém řádu?
Chceme svět, kde je chráněn život a kde kvalitnější život žije každý, nejen privilegovaní.
V lednu jsem viděla výstavu obrazů Fernanda Botera v knihovně univerzity Berkley v Kalifornii.
Žádné muzeum ani galerie v USA, kromě newyorské galerie, která Boterovo dílo vlastní, se jeho obrazy neodvážily vystavit, protože jejich tématem je věznice Abú Ghraib.
Jsou to obrovské obrazy mučení a zneužívání moci ve velkorysém boterovském stylu.
Nemohla jsem na ně přestat myslet ani je dostat ze svého srdce.
Nejvíc se bojím beztrestné moci.
Bojím se zneužívání moci a moci zneužívat.
V našem druhu definují skutečnost alfa samci a nutí zbytek smečky, aby tuto skutečnost přijala a řídila se pravidly.
Pravidla se pořád mění, ale vždycky z nich mají prospěch oni, a v tomto případě přerozdělování zisků, které v ekonomice nefunguje, funguje dokonale.
Zneužívání se přerozděluje odshora dolů.
Ženy a děti, zejména chudí, jsou dole.
I nejnuznější muži mohou pořád někoho zneužívat - ženu nebo dítě.
Mám po krk moci, kterou uplatňuje několik lidí nad mnoha prostřednictvím pohlaví, příjmu, rasy a třídy.
Myslím, že je nejvyšší čas provést v naší civilizaci základní změny.
Ke skutečné změně však ve vedení světa potřebujeme ženskou energii.
Na výkonné pozice potřebujeme kritické množství žen a musíme podporovat ženskou energii u mužů.
Mám na mysli muže s mladou myslí, samozřejmě.
Staří chlapi jsou beznadějní, musíme počkat, až vymřou.
(smích) Ano, chtěla bych mít dlouhé nohy a legendární poprsí jako Sophia Loren.
Ale kdybych měla na výběr, radši bych měla válečnické srdce Wangari Maathai, Somaly Mam, Jenny a Rose Mapendo.
Chci, aby byl tento svět dobrý.
Ne lepší, ale dobrý.
Proč ne? Je to možné. Rozhlédněte se po této místnosti - tolik znalostí, energie, talentu a technologie.
Zvedněme zadky, vyhrňme si rukávy, dejme se do práce, vášnivě, a vytvořme téměř dokonalý svět.
Děkuji vám.
Zvládnu ochránit otce před skupinou Ozbrojených Islamistů kuchyňským nožíkem?
Téhle otázce jsem čelila jednoho úterního rána v červnu 1993, když jsem ještě studovala práva.
Toho rána jsem se probudila brzy v tátově bytě na předměstí Alžíru v Alžírsku neustávajícím bušením na vchodové dveře.
Bylo to období, kdy - jak psali v místních novinách - každé úterý zemřel jeden vědec pod kulkami fundamentalistických vrahů.
To, že otec učil na univerzitě o Darwinovi, už vyprovokovalo návštěvu ve třídě, kam přišel vůdce tzv. Islámské fronty spásy který otce osočil, že obhajuje biologismus, než ho táta vyhodil. A teď, ať už byl venku kdokoliv, nechtěl se představit ani odejít.
Otec tedy zkusil zavolat na polici, ale tam, možná ve strachu ze sílícího ozbrojeného extremismu, který už stál životy tolika alžírských policistů, dokonce ani nezvedli telefon.
A tak jsem šla do kuchyně vzala si nožík a postavila se do vstupní chodby.
Bylo to směšné, samozřejmě, ale nepřišla jsem na nic jiného, a tak jsem tam stála.
Když se teď podívám zpět, nejspíš právě tahle chvíle, mě přiměla začít psát knihu jménem "Tady vaše fatwa neplatí: Neznámé příběhy boje proti islámskému fundamentalismu"
Název je z jedné pákistánské divadelní hry.
Myslím, že to byla tahle chvíle, díky které jsem se vydala vyzpovídat 300 lidí muslimské kultury, z téměř 30 zemí od Afghánistánu po Mali, zeptat se jich, jak bojují s fundamentalismem pokojně, tak jako můj otec, a jak se vyrovnávají s nebezpečím, které se s tím pojí.
V červnu 1993 naštěstí náš neznámý návštěvník odešel, ale jiné rodiny měly méně štěstí, a to motivovalo mé zkoumání.
Každopádně, někdo se vrátil a o pár měsíců později nechal vzkaz na tátově kuchyňském stole, se slovy: "Považuj se za mrtvého".
Následně skupiny ozbrojených alžírských fundamentalistů zabily 200 000 civilistů během doby, známé dnes jako Temná dekáda 90. let včetně každé jedné z žen, které vidíte tady.
V tvrdé protiteroristické akci začal stát používat mučení a únosy lidé mizeli a už se nevrátili. A jakkoli byly všechny ty události děsivé, tak je mezinárodní veřejnost ignorovala.
Můj otec, syn alžírského rolníka, který se stal profesorem byl nakonec donucen opustit univerzitu a utéct ze svého bytu. Nikdy ale nezapomenu, že Mahfoud Bennoune, můj táta, tak jako mnoho dalších alžírských intelektuálů, odmítl opustit zemi a dál veřejně ostře kritizoval jak fundamentalisty, tak někdy i vládu, s níž bojovali.
V listopadu 1994 například v sérii článků pro noviny Al Watan nazvané "Jak fundamentalismus vyprodukoval terorismus úplně nového druhu" odsoudil to, čemu říkal "zásadní rozkol mezi teroristy a skutečným islámem, kterým žili naši předkové."
Za taková slova se zabíjelo.
Země mého otce mě v těch temných 90. letech naučila, že lidový odpor proti islámskému fundamentalismu je jedním z nejdůležitějích a zároveň nejpřehlíženějších bojů za lidská práva na světě.
A stejné to zůstává dnes, o 20 let později.
Víte, v každé zemi, z níž slýcháte o ozbrojených džihádistech, co útočí na civilisty, jsou také neozbrojení lidé, kteří ozbrojencům vzdorují a o nichž neslyšíte, a tihle lidé potřebují naši podporu, aby uspěli.
Na Západě lidé často předpokládají, že muslimové obecně přitakávají terorismu.
Někteří lidé na pravici proto, že považují muslimskou kulturu za násilnou z podstaty a někteří lidé na levici proto, že považují muslimské násilí, fundamentalistické násilí, výhradně za důsledek spravedlivého rozhořčení.
Oba pohledy jsou úplně mimo.
Ve skutečnosti mnoho lidí z muslimského prostředí všude na světě zásadně odmítá fundamentalismus i terorismus a často pro to mají dobrý důvod.
Budou totiž mnohem pravděpodobněji oběťmi tohoto násilí, než jeho pachateli.
Dovolte mi příklad.
Podle výzkumu z roku 2009, jehož zdrojem byla média v arabštině bylo v letech 2004 až 2008 mezi oběťmi Al Kajdy jen 15 procent lidí ze Západu.
Jsou to strašlivé počty, ale naprostá většina obětí zabitých muslimskými fundamentalisty je z muslimského prostředí.
Předchozích pět minut jsem mluvila o fundamentalismu, a vy máte právo vědět, co přesně tím myslím.
Cituji definici alžírské socioložky Marieme Helie Lucasové. Ta říká, že fundamentalismy, všimněte si množného čísla, ve všech velkých náboženských tradicích, že "fundamentalismy jsou politická hnutí extrémní pravice, která v kontextu globalizace manipulují s náboženstvím, aby dosáhla svých politických cílů."
Sadia Abbasová to nazývá radikální politizací teologie.
Ráda bych se vyhnula vytváření představy, že jde o nějaký druh monolitu, kterému se říká islámský fundamentalismus, a který je všude stejný. Protože tato hnutí vykazují rozdíly.
Některá používají a obhajují násilí.
Jiná ne, i když jsou často propojena.
Mají různé formy.
Některá jsou nevládními organizacemi, dokonce i tady v Británii, jako třeba Cageprisoners.
Některá fungují coby politické strany, jako Muslimské bratrstvo, další jako otevřeně ozbrojené skupiny, jako Taliban.
V každém případě jsou to ale radikální projekty.
Nejsou konzervativní či tradicionalistické.
Většinou se snaží změnit vztah lidí k islámu spíš než ho uchovat.
To, o čem mluvím, je extrémní muslimská pravice a to, že její stoupenci jsou, či tvrdí, že jsou muslimové, je nedělá méně odpornými, než je extrémní pravice kdekoliv jinde.
Takže podle mne, pokud se považujeme za liberály či levicové, obhájce lidských práv nebo feministky, musíme stát proti těmto hnutím a pomáhat jejich přirozeným odpůrcům.
Teď bych ráda jasně řekla, že podporuji efektivní boj s fundamentalismem, ale musí to být boj, který respektuje mezinárodní právo, takže nic z toho, co říkám, nesmí sloužit jako ospravedlnění pro cokoliv nedemokratického, a tady bych chtěla hlasitě podpořit prodemokratické hnutí v dnešním Alžírsku, Barakat.
Nic z toho, co říkám, nesmí sloužit jako ospravedlnění porušování lidských práv, jakým byly masové rozsudky smrti proti Muslimskému bratrstvu, vynesené v Egyptě tento týden.
To, co říkám, je, že musíme čelit muslimským fundamentalistickým hnutím, protože ohrožují lidská práva v prostředích s většinovou muslimskou populací a dělají to různými cestami. Nejviditelněji přímými útoky na civilisty, které provádějí ozbrojené skupiny.
Ale tohle násilí je jen vrchol ledovce.
Tato hnutí jako celek prosazují diskriminaci náboženských a sexuálních menšin.
Snaží se omezit svobodu vyznání kohokoliv, kdo věří jinak, než oni, nebo se rozhodne nevěřit.
A co je netypičtější, vedou totální válku proti právům žen.
Tváří v tvář takovým hnutím nám dnes západní diskurz nejčastěji nabízí dvě nesprávné odpovědi.
Ta první, která se někdy objevuje na pravici tvrdí, že většina muslimů jsou fundamentalisté, nebo že islám je fundamentalistický ve své podstatě, a to je prostě urážlivé a není to pravda. Naneštěstí na levici můžete občas narazit na diskurz politicky korektní tak moc, že existenci muslimského fundamentalismu úplně odmítá připustit, a nebo ještě hůř - omlouvá ho, což je nepřijatelné stejně.
Proto hledám nový způsob, jako o tomhle všem společně mluvit, který by vycházel z živé zkušenosti a nadějí lidí v první linii.
S bolestí si uvědomuji, že v posledních letech vzrůstá diskriminace muslimů v zemích jako je Velká Británie či USA, což je také vážný důvod ke znepokojení, ale pevně věřím, že vyprávění těchto stereotypy narušujících příběhů o lidech z muslimského prostředí, kteří se postavili fundamentalistům a jsou jejich primární obětí je rovněž skvělá cesta, jak se bránit této diskriminaci.
Teď mi tedy dovolte představit vám čtyři lidi, jejichž příběhy je pro mne velkou ctí vyprávět.
Faizaan Peerzada a jeho Divadlo Rafi Peer projekt pojmenovaný po jeho otci po léta propagovali divadelní umění v Pákistánu.
Růst džihádistického násilí jim přinesl výhrůžky aby odvolávali své akce. Odmítli se jim podřídit.
A tak přišel bombový útok na jejich osmý světový divadelní festival v Lahore roku 2008, déšť skla, který pokryl místo události poranil devět lidí. Později, během téže noci učinila Peerzadova rodina velmi těžké rozhodnutí, oznámili, že jejich festival bude další den pokračovat podle plánu.
Faizaan tehdy řekl: "Pokud se skloníme před islamisty, budeme jen sedět v temném koutě."
Nevěděli ale, co se stane.
Přijde vůbec někdo?
Nakonec dorazily příští den tisíce lidí, aby divadelnictví v Lahore podpořili, což Faizaana zároveň uchvátilo a vystrašilo, doběhl k jedné z žen, která přišla se dvěma malými dětmi a řekl jí: "Víte, že tu včera vybuchla bomba a že přišla výhrůžka i na dnešek?"
A ona odpověděla: "Vím, ale matka mě vzala na váš festival, když jsem byla v jejich věku a já na to dodnes vzpomínám.
My jsme museli přijít."
S takhle oddanými diváky mohli Peerzadovi dokončit festival podle rozvrhu.
Příští rok přišli o všechny sponzory, kvůli bezpečnostním rizikům.
Když jsem je ale potkala roku 2010 byli zrovna uprostřed dalšího ročníku, který dokázali uspořádat na tom samém místě. Byl to devátý světový divadelní festival a odehrával se v Lahore během roku, kdy to město zažilo už 44 teroristických útoků.
Pákistánský Taliban tehdy zahájil systematické útoky na dívčí školy, které pak vyvrcholily atentátem na Malalu Yousafzaiovou.
Co Peerzadovi udělali v takové chvíli?
Uspořádali představení dívčího školního divadla.
Takže jsem měla tu čest vidět "Naang Wal", muzikál v pandžábském jazyce, ve kterém dívky z Gymnázia Lahore hrály všechny role.
Zpívaly a tančily a hrály myši a vodního buvola a já zadržovala dech a bála se, zda se dostaneme ke konci téhle skvělé show.
A když přišel, celé publikum společně vydechlo a několik lidí se rozbrečelo, a pak se hlediště naplnilo mírumilovnou explozí jejich potlesku.
Pamatuji si, že jsem si tehdy vzpomněla na bombové atentátníky, kterých tu byly plné noviny před dvěma lety, ale tahle noc a tihle lidé nesou stejně důležitý příběh.
Maria Bashirová je první a jednou ženskou šéfprokurátorkou v Afghánistánu.
Je jí od roku 2008 a nedávno otevřela úřad pro vyšetřování případů násilí proti ženám, což je podle ní samé nejdůležitější úkol který ve své práci má.
Když jsme se potkaly v její kanceláři v Heratu, vešla obklopena čtyřmi mohutnými ozbrojenými muži.
Celkem má 23 osobních strážců, protože je ošlehaná bombovými útoky, které skoro stály život její děti a připravily o nohu jednoho z bodyguardů.
Proč to dál dělá?
S úsměvem říká, že to je otázka, na kterou se ptá každý - a pro ni zní: "Proč riskujete ztrátu života?"
A její odpověď je jednoduchá: lepší budoucnost pro všechny přicházející Marie Bashirové stojí za to riziko, ví, že pokud lidé jako ona takové nebezpečí nepodstoupí, tak žádná lepší budoucnost nebude.
Později během našeho rozhovoru mi prokurátorka Bashirová řekla, jak se obává možných výsledků vládních vyjednávání s Talibanem, tedy s lidmi, kteří se ji pokoušejí zabít.
"Pokud jim dáme místo ve vládě," ptala se, "kdo bude chránit práva žen?"
A naléhala na mezinárodní společenství, aby nezapomínalo na své sliby ženám jen proto, že se snaží o mír s Talibanem.
O pár týdnů později, po odjezdu z Afghánistánu jsem si na internetu přečetla titulek
že v Afghánistánu při atentátu zahynula úřední osoba, žalobce,
zoufale jsem googlovala a díkybohu zjistila, že obětí nebyla Maria, jiný afghánský žalobce byl ale bohužel zastřelen na cestě do práce.
A když dnes slyším takové titulky, myslím na to, že i když mezinárodní síly letos opustily Afghánistán, musíme se dál zajímat o to, co se děje místním lidem, všem Mariím Bashirovým.
Dodnes někdy v hlavě slyším hlas, který bez jakéhokoliv siláctví říká: "Situace žen v Afghánistánu bude jednou lepší.
Musíme pro to vytvářet podmínky, dokonce i kdyby nás kvůli tomu měli zabít."
Neexistují slova dost silná, aby odsoudila teroristy z hnutí Al-Šabáb, co zaútočili na obchodní dům Westgate v Nairobi v den, kdy se tam konala dětská kuchařská soutěž v září 2013.
Zabili 67 lidí, včetně básníků a těhotných žen.
Daleko odtamtud, na americkém Středozápadě jsem se setkala s Američany somálského původu kteří se rozhodli čelit snahám Al-Šabábu naverbovat několik mladých lidí z Minneapolis aby se účastnili zvěrstev, jako bylo to ve Westgate Mallu.
Abdirizak Bihi měl 17letého synovce Burhana Hassana, dobrého studenta. Burhana naverbovali v roce 2008, nadchli pro cestu do Somálska a zabili, když se pokoušel vrátit domů.
Od té doby Abdirizak Bihi, který vede bezplatné Centrum výchovy a podpory, veřejně odsuzuje nábory, ale i chyby vlády a somálsko-amerických organizací, jako je Islámské centrum Abubakar As-Saddique, kde podle něj jeho synovce radikalizovali v mládežnickém programu.
Nekritizuje jenom mešitu a její vedení.
Pouští se také do vlády za její neschopnost udělat víc pro prevenci chudoby v jeho komunitě.
Protože nemá žádné finanční zdroje musí být pan Bihi tvořivý.
Aby zvrátil snahy Al-Šabáb naklonit si mládež, roztrpčenou útoky skupiny z roku 2010 na diváky mistrovství světa v Ugandě, zorganizoval během ramadánu basketbalový turnaj v Minneapolis jako odpověď.
Spousty somálsko-amerických dětí dorazily věnovat se sportu, i přes fatvu vyhlášenou proti tomu.
Hrály košíkovou tak, jak Burhan Hassan už nikdy nebude.
Abdirizaka Bihiho kvůli jeho snahám ostrakizuje vedení Islámského centra Abubakar As-Saddique, se kterým míval dobré vztahy.
Řekl mi: Jednou jsem v televizi spatřil imáma, jak nás nazývá nevěřícími a říká, "Tyto rodiny chtějí zničit mešitu." To je přesný opak toho, jak Abdirizak Bihi rozumí tomu, čeho se snaží dosáhnout odkrýváním náborů Al-Šabábu. On chce chránit náboženství, které i já miluji, před hrstkou fanatiků
Teď bych vám chtěla říct poslední příběh, je o dvaadvacetileté studentce práv z Alžírska jménem Amel Zenoune-Zouani. Amel měla tentýž sen o práci právničky, který jsem snila já v 90. letech.
Odmítla ukončit studium, navzdory faktu, že fundamentalisté, bojující s Alžírským státem, hrozili všem, kdo budou pokračovat ve vzdělání.
26. ledna 1997 nastoupila Amel do autobusu v Alžíru, kde studovala, jela domů strávit večer v ramadánu se svou rodinou. Právnickou fakultu už nikdy nedokončí.
Když autobus vjel na předměstí jejího rodného města, zastavili ho na kontrolním stanovišti, obsazeném muži z ozbrojené islamistické skupiny.
Protože měla školní baťoh, vyvlekli Amel z autobusu a zabili ji na ulici.
Ti, co jí prořízli krk, potom řekli všem v autobusu: "Jestli půjdete na univerzitu, přijde den, kdy vás zabijeme všechny přesně takhle."
Amel zemřela přesně v 17 hodin 17 minut, což víme, protože když padla na ulici, její hodinky se rozbily.
Její máma mi je ukázala, jedna ručička byla pořád optimisticky napřažená k času 17.18, který nikdy nepřijde.
Nedlouho před svou smrtí řekla Amel matce o sobě a svých sestrách: "Nic se nám, dá-li Bůh, nestane, ale kdyby stalo, musíš vědět, že jsme zemřely pro poznání.
Ty a táta musíte dál držet hlavu nahoře."
Ztráta takové mladé ženy je nepochopitelná, a tak jsem se při svém pátrání přistihla, že sama hledám Amelinu naději, její jméno vlastně v arabštině znamená "naděje".
Myslím, že jsem ji našla na dvou místech.
Prvním z nich byla síla její rodiny a všech ostatních rodin, které vyprávějí své příběhy a žijí dál navzdory terorismu.
Amelina sestra Lamia překonala svůj zármutek, šla na právnickou fakultu a dnes je právničkou v Alžírsku. To je možné jen proto, že ozbrojení fundamentalisté byli v zemi úspěšně potlačeni.
A druhé místo, kde nacházím Amelinu naději je všude tam, kde ženy a muži pokračují ve vzdoru proti džihádistům.
Na Amelinu počest musíme podporovat všechny ty, kdo dnes pokračují v tomto boji za lidská práva, jako je třeba organizace Women Living Unger Muslim Laws.
Nestačí, jak mi řekla obhájkyně práv obětí Cherifa Kheddarová v Alžíru, nestačí bojovat s terorismem.
Musíme se postavit také fundamentalismu, protože fundamentalismus je podhoubím, ze kterého terorismus roste.
Jak je možné, že lidé jako Cherifa, všichni takoví, nejsou známější?
Jak je možné, že každý ví, kdo byl Usáma bin Ládin, ale jen málokdo zná všechny ty, kdo se postavili bin Ládinům ve svých vlastních komunitách?
Musíme to změnit, proto vás prosím, abyste pomohli sdílet tyto příběhy ve svém okolí.
Podívejte se znovu na hodinky Amel Zenounové, zastavené navždy, a teď se prosím podívejte na své vlastní hodinky a zkuste se právě v tomhle okamžiku rozhodnout pro podporu lidí, jako byla Amel.
Nemáme právo mlčet o nich, protože je to snazší, nebo proto, že Západní politika je také pochybná, protože čas 17.17 se pořád blíží k příliš mnoha Amel Zenounovým v místech jako je severní Nigérie, kde džihádisté dál zabíjejí studentky.
Čas ozvat se na podporu všech těch, kdo nenásilně čelí fundamentalismu a terorismu ve svých komunitách je teď.
Děkuji vám.
V tomto okamžiku se vám uvnitř hlavy promítá film.
Jde o fantastický mnohaúrovňový film.
Je trojrozměrný a s prostorovým zvukem, takže zachycuje vše to, co vidíte a slyšíte. Ale to je jen začátek.
Váš film má i vůni, chuť a hmat.
Zaznamenává vaše tělo, bolest, hlad, orgasmy.
Má emoce, strach i radost.
Má vzpomínky, když se scény z vašeho dětství přehrávají přímo před vámi.
A má také ten neustálý hlasový doprovod, když vědomě o něčem přemýšlíte.
Ve středu tohoto filmu jste vy, kdo toto vše přímo zažívá.
Tento film je vaším proudem vědomí, předmět zakoušení mysli a světa.
Vědomí je jedním z nejzákladnějších faktů lidské existence.
Každý z nás má vědomí.
My všichni máme svůj vlastní vnitřní film, Vy, Vy i Vy.
Neexistuje nic, co bychom znali důvěrněji.
Přinejmenším já znám své vědomí důvěrně.
Nemohu si být ale jist, že i vy ostatní máte vědomí.
Vědomí je také něčím, pro co má cenu žít.
Pokud bychom neměli vědomí, nebylo by v našich životech nic, co by mělo smysl nebo hodnotu.
Jde ale zároveň o nejzáhadnější jev ve vesmíru.
Proč máme vědomí?
Proč máme tyto vnitřní filmy?
Proč nejsme prostě roboti, kteří zpracovávají vstupy a produkují výstupy, aniž by zakoušeli jakýkoli vnitřní film?
V současnosti nikdo nezná odpovědi na tyto otázky.
Hodlám zde navrhnout, že k vědeckému studiu vědomí budeme potřebovat radikálnější nápady.
Někteří lidé říkají, že věda o vědomí není možná.
Věda, už ze své podstaty, je objektivní.
Vědomí, už ze své podstaty, je subjektivní.
Tudíž nemůže existovat věda o vědomí.
Po většinu 20. století tento názor přetrvával.
Psychologové studovali chování objektivně, neurovědci studovali mozek objektivně a nikdo se o vědomí ani nezmínil.
I před 30 lety, kdy TED začal, existovalo jen velice málo vědeckých prací o vědomí.
Před 20 lety se ale všechno začalo měnit.
Neurovědci jako Francis Crick a fyzikové jako Roger Penrose začali prosazovat, že nastal čas vytvořit vědu o vědomí.
Od té doby došlo k opravdové explozi v počtu vědeckých prací o vědomí.
A tyto práce jsou úžasné.
Opravdu skvělé. Ale i tak mají zatím pár podstatných omezení.
Středobodem vědy o vědomí v současnosti se stalo hledání korelací, korelací mezi konkrétními oblastmi mozku a konkrétními stavy vědomí.
Něco z toho jsme viděli v úžasné práci Nancy Kanwisherové, kterou představila před pár minutami.
V současnosti už například mnohem lépe rozumíme tomu, které části mozku odpovídají vědomým prožitkům sledování tváří, pociťování bolesti, pocitu radosti.
Jde ale stále spíše o vědu korelací.
Nejde o vědu vysvětlení.
Víme, že tyto oblasti mozku odpovídají určitým druhům vědomého prožívání, ale nevíme, proč tomu tak je.
Rád bych to připodobnil k tomu, že tyto neurovědné výzkumy zodpovídají určité typy otázek, které chceme o vědomí vědět, jako jsou otázky o tom, co určité oblasti mozku dělají a s čím korelují.
Ale v jistém ohledu jsou toto snadné problémy.
Nic obtížného pro neurovědce.
Z hlediska vědomí nejde o obtížné problémy.
Ale neřeší skutečnou záhadu, jádro zkoumaného předmětu: proč by všechny tyto fyzikální procesy v mozku měly být doprovázeny vůbec nějakým vědomím?
Proč je zde tento vnitřní film?
V současnosti nemáme ani náznak řešení.
A můžete říci, dejme prostě neurovědcům pár dalších let.
Ukáže se, že jde o další z emergentních vlastností, jako jsou dopravní zácpy, tornáda, nebo život, jak se časem zjistí.
Klasické případy emergence jsou všechno případy emergentního chování, jak se chová dopravní zácpa, jak fungují tornáda, jak se živé organismy rozmnožují, přizpůsobují a metabolizují, jde o otázky o objektivním fungování.
Mohli byste to aplikovat na lidský mozek, a vysvětlit tak nějaké chování a funkce lidského mozku jako emergentní jev: jak chodíme, jak mluvíme, jak hrajeme šachy, jde o otázky o chování.
Ale když dojde na vědomí, otázky o chování jsou těmi jednoduchými.
Složitými problémy naopak jsou otázky typu, proč je všechno toto chování doprovázeno subjektivní zkušeností.
A pak, v klasickém paradigmatu emergence, a v klasickém paradigmatu neurovědy, toho nedokážeme mnoho zodpovědět.
Do morku kostí jsem vědeckým materialistou.
Chci vědeckou teorii vědomí, která funguje. A dlouhou dobu jsem mlátil hlavou do zdi a hledal teorii vědomí, která by užívala výhradně fyzikální pojmy a fungovala.
Dospěl jsem však k závěru, že tohle nemůže fungovat ze systematických důvodů.
Je to dlouhý příběh, ale základní myšlenka je, že to, co dostanete z čistě reduktivního vysvětlení založeného na fyzikálních pojmech, jsou příběhy o fungování systému, jeho struktuře, dynamice, chování, které produkuje, což je skvělé pro řešení snadných úkolů -- jak jednáme, jak fungujeme -- ale jakmile se dostaneme k subjektivnímu prožívání -- jak něco cítíme zevnitř -- je to něco zcela zásadně nového, a vždy jde o nezodpovězenou otázku.
Takže si myslím, že jsme tak trochu ve slepé uličce.
Máme ten úžasný a fascinující řetezec vysvětlení, jak jsme si zvykli říkat, že fyzika vysvětluje chemii, chemie vysvětluje biologii, biologie vysvětluje část psychologie.
Ale vědomí, zdá se, do tohoto schématu nezapadá.
Na jednu stranu jde o fakt, že jsme při vědomí.
Na stranu druhou nevíme, jak jej zabudovat do našeho vědeckého pohledu na svět.
Takže myslím, že v současnosti je vědomí jistou anomálií, kterou potřebujeme zabudovat do našeho pohledu na svět, ale zatím nevíme jak.
Tváří v tvář anomálii jako je tato mohou být potřeba radikální nápady, proto myslím, že potřebujeme jeden či dva nápady, které budou zpočátku vypadat šíleně, předtím, než budeme schopní uchopit vědomí vědecky.
Je tu pár kandidátů na tyto šílené nápady.
Můj přítel Dan Dennett, který je tu dnes mezi námi, jeden má.
Jeho šíleným nápadem je, že neexistuje žádný těžký problém vědomí.
Celý předpoklad vnitřního subjektivního filmu zahrnuje druh iluze nebo zmatení.
Takže vlastně všechno, co musíme udělat, je vysvětlit objektivní funkce a chování mozku, čímž se pak vysvětlí vše, co je třeba vysvětlit.
Jak říkám, fandím mu.
Je to ten druh šíleného nápadu, který musíme prozkoumat, pokud trváte na čistě redukcionistické teorii vědomí založené na procesech mozku.
Současně pro mě a mnoho dalších lidí se tento pohled blíží příliš blízko zpochybnění samotného faktu vědomí a není tak příliš uspokojivý.
Takže se vydám jiným směrem.
Ve zbývajícím čase chci prozkoumat dva šílené nápady, které, jak se domnívám, mohou být slibné.
První šílený nápad je, že vědomí je zcela základním jevem.
Fyzikové občas některé části vesmíru prohlašují za základní stavební kameny: prostor, čas, hmota.
Postulují základní zákony, podle kterých se řídí, jako gravitační zákon nebo kvantová mechanika.
Tyto základní vlastnosti a zákony nejsou již vysvětlovány žádnými jednoduššími pojmy.
Naopak jsou brány jako primitivní a na nich je vystavěn celý svět.
Sem tam je seznam těchto základů rozšiřován.
V 19. století přišel Maxwell na to, že nemůžete vysvětlit elektromagnetický jev v pojmech tehdejších základů -- prostor, čas, hmota, Newtonovy zákony -- takže postuloval nové základní zákony elektromagnetismu a postuloval elektrický náboj jako základní jednotku, která se těmito zákony řídí.
Myslím si, že v této situaci jsme i v případě vědomí.
Pokud nedokážeme vysvětlit vědomí v pojmech současných základů -- prostor, čas, hmota, náboj -- pak zcela logicky musíme rozšířit seznam.
Přirozenou věcí je postulovat vědomí samo o sobě jako něco základního, jako základní stavební jednotku přírody.
To neznamená, že najednou nebudete moci dělat nadále vědu.
Otevírá vám to cestu, jak dělat vědu nově.
Potřebujeme pak studovat základní zákony, kterými se vědomí řídí, zákony, které propojují vědomí s ostatními základy: prostorem,časem, hmotou, fyzikálními procesy.
Fyzikové občas říkají, že chtějí základní zákony tak jednoduché, aby si je mohli napsat na tričko.
Podobné to je, myslím, i s vědomím.
Chceme najít základní zákony tak prosté, abychom si je mohli napsat na tričko.
Zatím ale tyto zákony neznáme, ale pídíme se po nich.
Druhý šílený nápad je ten, že vědomí může být univerzální vlastností.
Každý systém může mít určitý stupeň vědomí.
Tomuto pohledu se občas říká panpsychismus „pan" -- „vše" „psýché" -- „mysl" každý systém má vědomí, nejen lidé, psi, myši, mouchy, ale i mikrobi Roba Knighta, elementární částice.
Dokonce i foton má nějakou formu vědomí.
Tato myšlenka neříká, že fotony jsou inteligentní nebo že myslí.
Neznamená to, že foton zažívá pocity úzkosti, protože si říká: „Pořád si jen tak poletuji rychlostí světla,
nikdy nezpomalím a nepřivoním si k růžím."
Ne, nic takového.
Tato myšlenka říká, že možná fotony mohou mít nějaké hrubé náznaky subjektivních pocitů, nějakého primitivního předchůdce vědomí.
To vám může znít trochu bláznivě.
Říkáte si, jak někoho může napadnout něco tak bláznivého?
Nějaké motivy pochází z prvního šíleného nápadu, že vědomí je základním elementem.
Pokud je základní, podobně jako prostor, čas a hmota, je přirozené předpokládat, že může být také univerzální, jako jsou ty ostatní.
Stojí taky za zmínku, že ačkoli nápad působí jako v rozporu s našimi intuicemi, působí tak mnohem méně na lidi z jiných kultur, kde lidskou mysl považují za mnohem propojenější s přírodou.
Hlubší motivace pochází z myšlenky, že možná nejprostším způsobem, jak najít základní zákony spojující vědomí s fyzikálními procesy, je propojení vědomí s informacemi.
Kdykoli je zpracovávána nějaká informace, je tu vědomí.
Komplexní zpracování informací lidmi znamená komplexní vědomí.
Jednoduché zpracování informací znamená jednoduché vědomí.
Skutečně vzrušující věc posledních let přinesl neurovědec Giulio Tononi, když vzal tento typ teorie a vyvinul přísnou matematickou teorii.
Má tak matematické měřítko pro měření zabudované informace, které nazývá phi, jež měří míru informace zabudované do systému.
A předpokládá, že phi souvisí s vědomím.
Takže v lidském mozku, kde je informace zabudována v ohromné míře, je phi vysokého stupně, je zde plné vědomí.
U myši, kde je střední stupeň zabudování informace, což je stále významné, je dost solidní míra vědomí.
Ale jak pokračujeme níže k červům, mikrobům a částicím, míra phi klesá.
Míra zabudované informace klesá, ale stále není rovna nule.
V Tononiho teorii se na nulový stupeň vědomí nedostanete.
V důsledku toho navrhuje základní zákon vědomí vysokého phi, vysokého vědomí.
Nevím, zda je tato teorie správná, ale jde v současnosti o přední teorií ve vědě o vědomí, a byla použita k integraci celé řady vědeckých dat, a má milou vlastnost, že je dostatečně jednoduchá, takže si ji můžete napsat na tričko.
Poslední motivací je, že panpsychismus nám může pomoci zabudovat vědomí přímo do fyzického světa.
Fyzikové a filozofové pozorovali, že fyzika je podivně abstraktní.
Popisuje strukturu reality pomocí hromady rovnic, ale ty nám neříkají nic o realitě, kterou popisují.
Jak řekl Stephen Hawking, co rovnicím dodává života?
Inu, z hlediska panpsychismu můžete nechat fyzikální rovnice tak, jak jsou, a zároveň je můžete použít pro popis proměnlivého vědomí.
Přesně tohle fyzika ve svém důsledku dělá, popisuje proměnlivé vědomí.
Z tohoto pohledu je to vědomí, kdo dává rovnicím život.
Z tohoto pohledu se vědomí nenachází mimo fyzický svět jako nějaký bonus.
Je přímo v jeho nitru.
Tento pohled, panpsychický pohled, má, myslím, potenciál přehodnotit náš vztah k přírodě, a může mít i poměrně závažné společenské a etické důsledky.
Některé z nich nemusí ladit s našimi intuicemi.
Můžeme si říkat, že bychom neměli jíst nic, co má vědomí, takže bychom měli být vegetariáni.
Ale pokud jste panpsychista a přijmete tento názor, budete mít opravdu velký hlad.
Takže myslím, že když o tom budete uvažovat, povede to k přehodnocení vašich názorů, zatímco to, na čem záleží z hlediska etiky a morálního uvažování, není až tak důležité z hlediska pouhé existence vědomí, ale z hlediska míry a komplexnosti vědomí.
Je také přirozené se ptát, zda je vědomí i v jiných systémech, v počítačích.
Co takové systémy umělé inteligence, jakou byla Samantha ve filmu Ona.
Má vědomí?
Pokud zastáváte informační panpsychický pohled, pak zcela jistě složitě zpracovává informace a zabudovává je, takže odpověď je velmi pravděpodobně ano, má vědomí.
Pokud je to pravda, vyvolává to závažné etické otázky jak o samotné etice vytváření inteligentních počítačových systémů, tak o etice jejich vypínání.
Nakonec se můžete ptát po vědomí celých skupin, a dokonce celé planety.
Má Kanada své vlastní vědomí?
Anebo regionálněji, má skupina jako je publikum na konferenci TED, má právě teď kolektivní TED vědomí, vnitřní film promítaný v této TED skupině, který se odlišuje od vnitřních filmů jednotlivých částí?
Neznám na tuto otázku odpověď, ale myslím, že je přinejmenším hodna toho, abychom se jí vážně zabývali.
Fajn, takže vize panpsychismu je radikální, a nevím, zda je správná.
Pravděpodobněji se mi jeví první šílený nápad, že vědomí je základní, než druhý nápad, že je univerzální.
Pohled vyvolává mnoho otázek, má mnoho obtíží, třeba jak se na sebe malé kousky vědomí skládají, až vytvoří komplexní vědomí, které známe a máme rádi.
Pokud dovedeme na tyto otázky odpovědět, pak budeme na dobré cestě k seriózní teorii vědomí.
Pokud ne, pak jde pravděpodobně o nejtěžší problém ve vědě a filozofii.
Nemůžeme čekat, že jej vyřešíme přes noc.
Ale myslím, že jej jednou vyřešíme.
Pochopení vědomí je klíč k pochopení vesmíru i k pochopení sebe sama.
Potřeba je je jen správný šílený nápad.
Děkuji.
(Potlesk)
Když jsem byl poprvé na operačním sále a viděl skutečnou operaci, nevěděl jsem, co mohu očekávat.
Tehdy jsem studoval strojní inženýrství.
Myslel jsem si, že to bude jako v televizi.
Zlověstná hudba na pozadí, krůpěje potu řinoucí se po chirurgově obličeji.
Ale vůbec tomu tak nebylo.
V ten den tam opravdu hrála hudba, myslím, že to byly Madonniny největší hity. (Smích) Také se tam hodně mluvilo, a to nejen o tepové frekvenci pacienta, ale i o sportu a o plánech na víkend.
A od té doby, čím více operací jsem viděl, více jsem si uvědomoval, že to tak prostě chodí.
V podstatě je to jako další pracovní den v kanceláři.
Ale jednou za čas se vypla hudba, všichni najednou přestali mluvit a upřeli pohled na jednu a tu samou věc.
V tu chvíli víte, že se děje něco vážného a nebezpečného.
Když jsem to zažil poprvé, pozoroval jsem typ zákroku, který se nazývá laparoskopie. Pro ty, kteří nejsou příliš obeznámeni s tématem, při laparoskopickém zákroku, narozdíl od dlouhého otevřeného řezu používaného při obyčejném zákroku, lékař pacientovi provede tři nebo více malých řezů.
Poté do nich zasune tyto dlouhé a tenké nástroje spolu s kamerou a vpodstatě provede celý proces uvnitř pacienta.
Výhodou je, že se sníží nebezpečí infekce, bolest a také doba rekonvalescence.
Má to ale háček. Řezy jsou provedeny dlouhým zaostřeným nástrojem, kterému se říká trokar.
Chirurg používá tento nástroj následujícím způsobem. Vezme ho a vtlačí do dutiny břišní dokud ji neproděraví.
Důvodem, proč v ten den všichni na operačním sále zírali na to zařízení, bylo to, že lékař musel provést řezy s absolutní opatrností, aby nástroj nepronikl příliš hluboko a nepoškodil vnitřní orgány a krevní cévy pod nimi.
Tento problém by ale měl být povědomý vám všem, protože jsem si jistý, že jste ho už viděli někde jinde.
(smích) Pamatujete si na tohle?
(potlesk) Věděli jste, že brčko každou chvíli prorazí otvor a nemohli jste si být jisti tím, jestli se brčkem bodnete přímo do vaší dlaně, nebo se celí postříkáte džusem, ale báli jste. Je to tak?
Pokaždé, když jste tohle udělali, zažili jste ten stejný základní fyzický jev, který jsem v ten den pozoroval na operačním sále.
A ukázalo se, že je to opravdu problém.
V roce 2003, FDA sdělila, že řezy trokarem mohou být tím nejnebezpečnějším krokem v miniinvazivní chirurgii.
V roce 2009 se znovu objevil článek, ve kterém stálo, že trokary jsou zodpovědné za více než polovinu všech hlavních komplikací v laparoskopické chirurgii.
A mimochodem, nic se na tom nezměnilo během celých 25-ti let.
Takže když jsem nastoupil na vysokou, chtěl jsem na tom pracovat.
Snažil jsem se vysvětlit mému příteli, čím přesně jsem trávil svůj čas, a řekl jsem, "je to jako když vrtáš díru do stěny, abys mohl něco pověsit.
V jednu chvíli vrtačka provrtá stěnu a pak následuje tenhle propad, že?
A on se na mě podíval a řekl, "Ty myslíš jako když vrtají lidem do mozku?"
A já na to, "Cože?" (smích) A pak jsem si to vyhledal a opravdu se lidem vrtá do mozku.
Spousta neurochirurgických zákroků vlastně začínají tím, že vyvrtají lebkou díru.
A když chirurg není opatrný, může prorazit přímo do mozku.
Tehdy jsem nad tím začal přemýšlet, dobrá, otevření lebky, laparoskopická chirurgie, proč ne další odvětví medicíny?
Vzpomeňte si, kdy jste naposledy šli k lékaři a nezasekli jste se s něčím?
Je to tak? Takže pravdou je, že lékařská punkce je všude.
A tady vidíte pouze několik ze zákroků, které jsem našel a které zahrnují probodnutí některé z tkání.
Když vybere pouze tři z nich - laparoskopii, epidurální anestézii a otevření lebky - tyto zákroky, pouze v USA, čítají přes 30 000 komplikací ročně.
Tento problém stojí za to vyřešit.
Pojďme se tedy podívat na některé nástroje, které se používají u těchto zákroků.
Zmínil jsem epidurální anestézii. Toto je epidurální jehla.
Používá se k proniknutí vazy páteře a k dopravení anestetika během porodu.
Zde můžete vidět sadu nástrojů pro biopsii kostní dřeně.
Ponořují se do kosti a schromažďují kostní dřeň nebo kostní lézi.
A tady máme bajonet z občanské války.
(smích) Kdybych vám řekl, že je to nástroj k provedení lékařské punkce, pravděpodobně byste mi uvěřili.
Protože, jaký je v tom rozdíl?
Čím déle jsem na tomto výzkumu pracoval, tím pevněji jsem byl přesvědčen o tom, že musí existovat nějaký lepší způsob.
A podle mého názoru, klíčem k řešení tohoto problému je, že všechny tyto nástroje sdílejí stejnou sadu základních fyzických jevů.
Které jevy to tedy jsou?
Vraťme se opět k vrtání do stěny.
Při vrtání vyvíjíme sílu vrtákem vůči stěně.
A podle Newtona, stěna vyvine zpětnou sílu o stejné velikosti a opačného směru.
Takže během vrtání stěnou, jsou tyto síly v rovnováze.
Ale poté nastane ta chvíle, kdy vrták nejprve pronikne druhou stranou zdi, a právě tehdy už stěna nemůže zpětnou sílu vyvinout.
Ale náš mozek nezareagoval na tuto změnu síly.
Takže po tuto milisekundu, nebo jakkoliv dlouho to trvá než zareagujeme, stále tlačíme ne vrták a tato nevyvážená síla způsobí zrychlení a vrták se propadne.
Co kdybychom ale mohli právě ve chvíli propadu přitáhnout zpět špičku vrtáku, právě opačným směrem zrychlení?
To je to, co jsem se rozhodl udělat.
Představte si, že máte nástroj s nějakým ostrým hrotem, který pronikne tkání.
Jaký je ten nejjednodušší způsob, kterým byste ten hrot mohli zatáhnout zpět?
Já jsem vybral pružinu.
Když se pružina natáhne, hrot se vysune ven, takže je připraven k proniknutí tkání, pružina chce zatáhnout hrot zpět.
Jak tedy dosáhnout toho, aby hrot zůstal na místě dokud tkáň není propíchnuta?
Použil jsem tento mechanismus.
Když je hrot zařízení vtlačován do tkáně, mechanismus se rozšiřuje směrem ven a zaklíní se o stěnu.
Napětí, které vzniká se ustálí na místě a zabrání zatáhnutí hrotu zpět pružinou.
Ale při propíchnutí tkáň už nemůže tlačit zpět na hrot.
Dojde tedy k odjištění mechanismu a pružina zatáhne hrot zpět.
Ukážu vám, jak to funguje v pomalém záběru.
Tohle je asi 2000 snímků za sekundu, chci abyste si všimli hrotu, který je právě tady dole, těsně před propíchnutím tkáně.
Uvidíte, že právě ve chvíli spádu, přímo tady, mechanismus se uvolní a zatáhne hrot zpět.
Ukážu vám to znova, více z blízka.
Uvidíte ostrý hrot, a právě když propíchne gumovou membránu, zmizí uvnitř tohoto tupého pouzdra.
Přímo tady.
To se stane do čtyř setin sekundy po propíchnutí.
A protože je toto zařízení navrženo na základě fyzických jevů propíchnutí a ne vlastnostmi vrtání lebky, nebo laparoskopické chirurgie, ani jiného konkrétního postupu, je aplikovatelný napříč těmito různými lékařskými disciplínami a napříč různými stupnicemi délky.
Ale takhle to nevypadalo vždy.
Tohle je můj první prototyp.
Ano, tohle jsou nanuková dřívka, a nahoře je gumová páska.
Trvalo mi asi 30 minut než jsem to vytvořil, ale fungovalo to.
A dokázalo mi to, že můj nápad funguje a ospravedlnilo příštích několik let práce na tomto projektu.
Pracoval jsem na tomhle, protože jsem byl tímto problémem fascinován.
Nedalo mi to spát.
Ale myslím si, že by to také mělo fascinovat vás, protože, jak jsem řekl, punkce je všude.
To znamená, že nějakým způsobem to bude také váš problém.
Ten první den, kdy jsem byl na operačním sále bych nikdy nečekal, že bych se mohl také já ocitnout na druhé straně trokaru.
Ale minulý rok v Řecku jsem měl zánět slepého střeva.
Byl jsem v nemocnici v Aténách a chirurg mi vysvětloval, že provede laparoskopický zákrok.
Vyjme moje slepé střevo těmi malými řezy a řekl mi, co mohu očekávat během zotavování a co se se mnou bude dál dít.
Zeptal se, "Máte nějaké otázky?" a já jsem odpověděl, "Jenom jednu.
Jaký druh trokaru používáte?"
Můj oblíbený citát o laparoskopické chirurgii je od doktora H. C. Jacobeuse: "Riziko spočívá v samotné punkci."
Je to můj oblíbený citát, protože H. C. Jacobaeus byl první člověk, který provedl laparoskopii na člověku a napsal to v roce 1912.
Tak tohle je problém, který lidem způsobuje zranění a někdy dokonce i smrt už více než 100 let.
Je jednoduché myslet si, že na každý vážný problém tady máme tým expertů, kteří nepřetržitě pracují na jeho řešení.
Ve skutečnosti to tak vždy není.
Musíme se zlepšit v hledání těchto problémů a v hledání jejich řešení.
Až se někdy octnete tváří v tvář problému, který upoutá vaši pozornost, nechte ho, aby vás udržel vzhůru celou noc.
Nechte se fascinovat, protože na světě je tolik životů, které je třeba zachránit.
(Potlesk)
(Hudba) Toto je test lidskosti, test, kterým zjistíte, zda jste lidé.
Prosím zdvihněte ruku pokaždé, kdy pro vás něco platí.
Souhlas?
Ano? Tak tedy začněme.
Snědli jste někdy sopel po té, co jste už dlouho nebyli dětmi.
(Smích) To je v pořádku, tady jste v bezpečí.
Vydali jste někdy tichý a podivný zvuk, když jste si vzpomněli na něco trapného? Ehmm...
Snažili jste se někdy vyjádřit své zklamání tím, že jste na začátku věty úmyslně napsali malé písmenko?
(Smích) Tak jo.
Zakončili jste někdy text tečkou, symbolizující agresi? (Smích) Tak jo.
Tečka. Začali jste se někdy smát, když vám někdo řekl něco nepěkného a potom celý den přemýšleli nad tím, proč jste tak reagovali?
Ano.
Připadalo vám někdy, že jste ztratili letenku na letiští snad tisíckrát při cestě od registrace k bráně?
Ano.
Oblékli jste si někdy kalhoty a pak po relativně dlouhé době zjistili, že se vám o stehno tře zmuchlaná ponožka?
(Smích) Dobře.
Snažili jste se někdy uhodnout něčí heslo tak dlouho, že byl jejich účet zamčen?
Hmmm...
Měli jste někdy znepokojující pocit, že jednoho dne budete označeni za podvodníka?
Ano, tady jste v bezpečí.
(Smích) Doufali jste někdy, že existuje schopnost, kterou jste zatím neobjevili, ve které jste od přírody dokonalí?
Mmm.
Rozbili jste někdy něco v reálném životě, a poté zjistili, že hledáte tlačítko "zpět" - v reálném životě?
Založili jste někdy někam svou TED visačku a ihned si začali představovat, jak asi vypadá třídenní dovolená ve Vancouver? (Smích)
Žasli jste někdy nad tím, jak vám někdo o kom jste si vždy mysleli, že je tak obyčejný, najednou začal připadat tolik krásný?
Zírali jste někdy na svůj telefon, a usmívali se přitom tak trochu jako idiot, zatímco jste si s někým psali?
Napsali jste následovně někdy dané osobě frázi: "Zírám na svůj telefon a usmívám se přitom tak trochu jako idiot."
? Byli jste někdy v pokušení, kterému jste následně podlehli, procházet něčí telefon?
Povídali jste si někdy sami se sebou, a pak zjistili, že jste na sebe dost hnusní?
(Smích) Vybil se vám někdy telefon zrovna uprostřed hádky, a tak trochu vám připadalo, že se váš telefon rozchází s vámi oběma?
Zdálo se vám někdy, že řešit společný problém mezi sebou je zbytečné, protože by to mělo být jednodušší, nebo by se to mělo přirozeně vyřešit?
Uvědomili jste si někdy, že, v dlouhodobém měřítku, se velimi málo vyřeší, nebo stane přirozeně?
Probudili jste se někdy s pocitem blaženosti a najednou vás zaplavila úzkost z uvědomění, že vás někdo opustil?
Ztratili jste někdy schopnost představit si budoucbost bez té osoby, která už není ve vašem životě?
Vzpomínali jste na to někdy s pochmurným úsměvem a uvědoměním si, že život jde dál tak jako tak?
Gratuluji.
Právě jste dokončili test.
Jste všichni lidmi.
(Potlesk)
Dneska bych chtěl začít –- tady to mám.
Vydržte.
A je to. Dneska bych chtěl začít povídáním o struktuře polypeptidu.
(smích) Spousta lidí se mě v souvislosti se „Ztracenými" ptá, „Co je sakra zač ten ostrov?"
A pak obvykle následuje, „Ne, vážně, co je sakra zač ten ostrov?"
(smích) Proč tolik záhad?
Co mě to na tajemnu tak přitahuje?
Přemýšlel jsem, o čem bych měl na TED mluvit.
Když jsem mluvil s jedním milým zástupcem TED, povídám mu, „Podívejte, o čem bych tak měl mluvit?"
A on odpověděl, „Tím se netrap. Jen jdi do hloubky."
(smích) A to mi náramně vyhovovalo.
Takže bych vám chtěl poděkovat, jestli tu někde jste.
Zkoušel jsem přemýšlet, o čem budu mluvit.
Dobrá otázka. Proč dělám tolik projektů, kde je přítomno tajemno?
A pokoušel jjsem se na to přijít.
Začal jsem přemýšlet nad tím, proč dělám všechno, co dělám a to mě přivedlo až k myšlenkám na mého dědečka. Miloval jsem ho.
Jmenoval se Harry Kelvin,
byl to otec mé matky. Zemřel v roce 1986. Neuvěřitelný chlap.
Jedním z důvodů, proč byl tak zajímavý, byl obchod s elektronikou, který založil po Druhé světové válce.
Začal prodávat přebytečné součástky a vybavení do škol a tak.
Byl to úžasně zvídavý člověk.
Jako dítěti mi nosil rádia, telefony a nejrůznější věci.
Vždycky je rozebral, rozšrouboval a odhalil vnitřní součástky, což většina z nás asi považuje za samozřejmost,
ale pro dítě to znamená něco ohromného.
Něco takhle otevřít, ukázat, jak a to funguje, proč a co to je.
Byl v mnoha ohledech jedinečným dekonstruktérem.
A můj dědeček nejen, že věci rozebíral, ale probudil ve mě zájem o nejrůznější netypické dovednosti, jako například tisk, myslím knihtisk.
Jsem tím téměř posedlý.
Zbožnuju sítotisk a vazbu a sestavování krabic.
Jako dítě jsem rozebíral krabice a podobné věci.
Včera v noci, když jsem byl na hotelu, jsem rozebral tuhle krabici od Kleenexu.
Jenom jsem se na ní díval. A řeknu vám, tohle –- to je opravdu krásná věc. Přísahám Bohu.
Když se na tu krabici podíváte, a vidíte, jak funguje.
Dnes je tu Rives. Potkali jsme se před pár lety na knižním veletrhu, vyrábí rozkládací knížky.
Miluju konstruování věcí z papíru.
To nařezávání, tisk, nanášení lepidla, vyznačování míst pro inkoust.
Prostě miluju krabice.
A můj dědeček byl ten, který mě do všech těhle věcí uvedl.
Dokonce mě zásoboval náčiním.
Měl jsem v něm neuvěřitelnou podporu –- patrona, jak to říct, mých výtvorů.
A když mi bylo deset let, pořídil mi kameru Super 8.
V roce 1976 to bylo něco nenormálního, aby desetiletý kluk měl přístup ke kameře.
On byl tak štědrý. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Ne, že by to dělal bez jakékoliv manipulace.
Tím myslím, že já mu volal říkal, „Poslouchej, dědo, já tu kameru opravdu potřebuju.
Ty tomu nerozumíš. Je to, víš, já bych chtěl dělat filmy.
Jednou mě pozvou do TED. Je to –-" (smích) A víte co, moje babička byla nejlepší.
Protože ona vždycky přišla k telefonu a říkala,
"Harry, je to pro něj lepší než drogy.
On by měl –-" Byla neskutečná. (smích)
Takže takhle jsem se dostal ke kameře díky babiččině pomoci a neuběhlo ani moc času a když mi bylo čtrnáct, dostal jsem syntezátor.
Díky němu jsem mohl dělat věci, které mi připadaly jako ze snu.
Byly i další věci, které jsem díky dědovi začal zbožňovat.
Třeba kouzla. Chodívali jsme spolu do kouzelnického obchodu Lou Tannen's Magic v New Yorku.
Byl to úžasný obchod v omšelém malém domu v Midtownu,
ale když jste jeli výtahem, výtah se otevřel –- a byl tam ten malý kouzelnický obchod. Vystoupili jste přímo v obchodu.
A bylo to jednoduše kouzelné místo.
Takže jsem dostal nejrůznější kouzelnické triky. Počkejte, ukážu vám je. Tohle je jeden z nich.
Dělá se to asi takhle.
Znáte? Což je dobrý, ale já se teď nemůžu pohnout.
Zbytek prezentace už budu muset odpřednášet takhle.
Mohl bych zkusit, „Wow, Podívejte se na můj počítač támhle."
(smích) Jedna z věcí které jsem si v obchodě koupil byla Tannenova záhadná kouzelnická schránka.
Základní myšlenka této tajemné schránky byla následující: za 15 dolarů si koupíte kouzla v hodnotě 50 dolarů.
Což se vyplatí.
(smích) Koupil jsem ji několik desítek let zpátky a bez legrace,
když se na ni podíváte, uvidíte, že nikdy nebyla otevřená.
A to ji mám věčnost.
Nedávno jsem na tuhle schránku koukal u mě v kanceláři, kde má své místo, a přemýšlel jsem, proč jsem ji neotevřel?
A proč si ji nechávám?
Protože já věci nesyslím.
Nenechávám si všechno. ale z nějakého důvodu jsem ji neotevřel.
A cítil jsem, že k tomu najdu klíč při přednášení pro TED o něčem, co jsem dřív s nikým neprobíral a nudil tím lidi.
Říkal jsem si, třeba to má co dočinění s tímhle a začal přemýšlet.
Obrovská otázka. Moc se mi líbí provedení té věci
a tak jsem přemýšlel, proč jsem ji nikdy neotevřel?
Zjistil jsem, že jsem ji neotevřel, protože pro mě představuje něco důležitého.
Představuje mého dědečka.
Můžu se na TED rozbrečet?
Protože –- ne, nebudu brečet. Ale –- (smích) ta věc totiž představuje nekonečné možnosti.
Představuje naději.
A potenciál. Co na té schránce miluji, a co, jak jsem zjistil, se promítá i do veškeré mé práce, je touha po nekonečných možnostech, pocitu, že něco je možné. A zjišťuji, že právě tajemství je katalyzátorem představivosti.
Rozhodně to není žádná převratná myšlenka, ale když jsem přemýšlel, jestli záhada není někdy mnohem významnější než znalosti, začalo mě to zajímat.
Takže jsem začal přemyšlet nad „Ztracenými" a projektech, na kterých pracujeme, a došlo mi –- proboha vždyť ty záhadné schránky jsou ve všem, co dělám!
Jak jsme ve „Ztracených" –- já a Damon Lindelof, který se mnou spolupracoval –- jednoduše dostali za úkol je vymyslet ten seriál a měli jsme na to opravdu málo času.
Měli jsme 11 a půl týdne na scénář, obsazení, sestavení týmu, natáčení, sestříhání, a odeslání hotového úvodního dílu.
Zkrátka moc času to nebylo.
A vědomí našich možností –- co z toho být?
Nebyl čas na vývoj. Určitě znáte ty lidi, co vám říkají,
co nemáte dělat a co je třeba změnit. A tady na to nebyl čas, což je vlastně docela užasné.
Takhle jsem ten pořad udělali, a pro ty z vás, kdo jste jej neviděli, nebo ho neznáte, tu mám na ukázku krátký klip z pilotního dílu. Jen abych vám ukázal něco z toho, co jsme natočili.
Claire: Pomoc!
Prosím!
Pomoc! Pomoc!
Jack: Dostaňte ho pryč!
Dostaňte ho pryč od motoru! C: Mám stahy!
J: Kolik měsíců už jsi těhotná? C: Jenom osm.
J: Jak často máš ty stahy? C: Nevím.
Prostě to přijde.
Hej! Hej! Hej, běž od –- Kdybychom tohle chtěli natočit před deseti lety, museli bychom zabít kaskadéra.
Museli bychom –- (smích) Bylo by to těžší. Museli bychom mít dva, bylo by to peklo.
Je úžasný, že jsme byli schopní tu scénu natočit.
Z části to bylo díky skvělé dostupnosti technologie. Mohli jsme dělat cokoliv.
Bez technologie nikdy.
Bez ní bychom to sice mohli napsat, ale nemohli bychom to zrealizovat. Velká část toho tvořivého procesu pro mě leží v technologii.
Technologie mi přináší nesmírnoiu inspiraci.
Uvědomil jsem si, že nepopsaná stránka je vlastně záhadná schránka.
Je třeba ji popsat něčím fantastickým.
Míval jsem scénář „Obyčejných lidí", kterým jsem listoval. Myšlenka toho scénáře mi přišla úžasná.
Inspirovala mě.
Chtěl jsem to zkusit a zaplnit stránky podobnou náladou, myšlením a emocemi jako v tom scénáři.
Víte, já miluju počítače Apple.
Jsem jimi posedlý. Počítač od Apple –- jako tenhle PowerBook –- mě zkrátka vyzývá.
Jako by říkal, chystáš se na mě
napsat něco, co mě bude hodno?
(smích) Asi cítím –- jako by mě nutil.
A často jako bych říkal, „Víš, kámo, dneska jsem mimo.
Nemám nic. Chápeš?" (smích)
Tak to je. Co se týče obsahu, vidíte příběhy a myslíte si, „Co jiného jsou příběhy, než záhadné schránky?"
To je zásadní otázka –- v televizi se prvnímu dějství říká teaser.
Je to doslova hádanka. Velká otázka. To vás vtáhne.
Potom samozřejmě přichází další otázka.
A takhle to pokračuje dál a dál. Podívejte se na „Hvězdné války."
Máte tam droidy, potkají záhadnou ženu. Kdo je to? Nevíme.
Záhadná schránka! Potom se setkáte s Lukem Skywalkerem. Dostane droida a vy vidíte holografický obraz.
Pochopíte, že je to zpráva.
Ona chce najít Obi Wana Kenobiho.
Je její jediná naděje. Ale kdo je sakra Obi Wan Kenobi? Záhadná schránka! On se pak setká s Benem Kenobim.
Ben Kenobi je Obi Wan Kenobi.
No do prdele! Chápete –- udržují si vaši pozornost –- (smích) –- vy jste to snad neviděli?
(smích) Je to boží! Stejně –- Samotné záhadné schránky jako by mě k něčemu vedly.
Pak je tu určité tajemno v souvislosti s představivostí –- myslím zadržování informací.
Je mnohem poutavější dělat to záměrně.
Třeba žralok z „Čelistí" –- kdyby Spielbergův mechanický žralok Bruce fungoval, nebylo by to ani zdaleka tak děsivé; viděli byste příliš mnoho.
Ve „Větřelci" ve skutečnosti nikdy vetřelce nevidíte: děsivé!
Dokonce i v romantické komedii jako „Absolvent," když mají to rande. Pamatujete? Jsou v autě, a je tam hluk, tak si zatáhnou střechu.
Jsou uvnitř –- vy neslyšíte nic z toho, co říkají!
Ani slovo! Ale je to ta nejromantičtější schůzka.
A vy si ji zamilujete, protože nic neslyšíte.
A podle mě, o tom to je. A nakonec tu máme takovou myšlenku –- mohu-li rozšířit naši debatu –- která se ale zase týká záhadných schránek.
Totiž rozdíl mezi tím, na co si myslíte, že se díváte, a na co se díváte ve skutečnosti.
Je to tak ve spoustě filmů a příběhů.
Třeba když se podíváte na „E.T." Neuvěřitelný příběh o čem?
O tom, jak mimozemšťan potká dítě?
No, není. „E.T." je o rozvodu. „E.T."
je o rodině zdrcené kvůli rozvodu a hlavně o dítěti, které se snaží se s tím vyrovnat.
„Smrtonosná past"? Bláznivý, skvělý, zábavný, akční film v mrakodrapu.
Je to o chlapovi, co je kousek od rozvodu.
Objeví se v L.A., ocas stažený mezi nohama.
Jsou tam skvělé scény –- asi ne ty úplně nejúžasnější dramatické scény v historii, ale dost dobré scény.
Půl hodiny se film věnuje hlavní postavě, než se dostanete k tomu, na co čekáte.
Když se podíváte na film jako „Čelisti", scéna, kterou očekáváte –- můžeme to pustit?
Tohle je typ scén, které si pamatujete a očekáváte od „Čelistí ".
Něco ji žere; je tu žralok.
V „Čelistech" jde ale ve skutečnosti o chlapa, který se svým způsobem snaží vypořádat se světem –- se svou mužností, svou rodinou, s tím, jak všechno bude fungovat v tom novém městě.
Tohle je jedna s mých nejoblíběnějších scén vůbec a rozhodně to není scéna, která by vás napadla, když vzpomínáte na „Čelisti". Ale je to úžasná scéna.
Otec: Pojď sem.
Dej mi pusu.
Syn: Proč?
Otec: Potřebuju to.
Ale jděte. „Proč?
Potřebuju to?" Nejlepší scéna, ne?
No tak! Takže pokud jde o „Čelisti" –- víte právě tahle práce s postavou, investice do její osobnosti, je to, co se skutečně nachází uvnitř schránky.
Právě když dělají pokračování nebo podobné filmy v rámci žánru, soustředí se na špatnou věc.
Nemáte převzít žraloka nebo monstrum.
Měli byste napodobit –- když už chcete napodobovat –- něco z postavy.
Převezměte něco, co má smysl.
Zkuste se soustředit na sebe a zamyslet se, co si nesete v sobě. Protože nakonec ty záhadné schránky jsme my.
Tak je to. Nebo distribuce.
Co může být větší záhadná schránka, než kino?
Vemte si, že jdete do kina, a prostě se těšíte, že něco uvidíte. Chvíle kdy zhasnou světla, je často tak nejlepší část.
A vy jste plní toho ohromného –-
toho pocitu nadšeného očekávání.
A často film nějak běží, pak se něco stane a vy na to „Oh" a pak se stane něco jiného a vy „Mmm."
Když je to skvělý film, vůbec nevnímáte okolí, protože se se necháváte dobrovolně unášet dějem. Takže pro mě, ať už jde o TV, iPod, počítač, mobilní telefon.
Je to vtipné, protože –- zmiňoval jsem, že jsem fanatik do Apple –- tak před rokem jsem se jako obvykle díval na prezentaci Steva Jobse. Tehdy přišel a předváděl video na iPodu
a hádejte, co bylo na obrovském iPodu na plátně za ním?
„Ztraceni"! Byl jsem jak omámený.
A uvědomil jsem si, do prdele, kruh se uzavřel.
Technologie, která mě inspiruje, teď používá to, co díky ní vytvářím, aby se prodávala.
Úlet! (smích) Chtěl jsem vám ukázat ještě pár věci, ale to přeskočím. Chci vám ukázat ještě jednu věc, která s ničím nesouvisí.
Je to z internetu; nevím, jestli už jste to předtím viděli.
Před šesti lety udělali tohle.
Online věc od kluků, kteří měli určité zkušenosti s vizuálními efekty.
Ale co chci říct –- ti kluci dělali věci pomocí záhadných schránek, které měli –- a které má dnes každý.
Uvědomuju si, že to, co pro mě dělal děda, když jsem byl ještě dítě, je něco, k čemu má dnes každý přístup.
Nepotřebujete mít mého dědu, i kdyby jste si přáli ho mít.
Ale musím vám říct –- tohle je kluk, co pracuje na počítači Quadra 950 –- rozlišení je trochu nízké –- používá software Infinity, který přestali dělat před 15 lety.
A věci, které dělá, jsou stejně parádní jako to, co uvádějí v Hollywoodu.
Z mého pohledu je dnes neúžasnější záhadou otázka, co přijde dál.
Protože všechno se demokratizuje.
Média se tvoří všude.
Věci, o něž jsem musel prosit a měl štěstí, že je dostal, jsou teď běžné.
Máme neskutečné možnosti.
A když myslím na filmaře, kteří dnes tvoří a kteří by dříve museli mlčet –- kteří se v minulosti nemohli vyjádřit –- je to pro mě opravdu vzrušující představa.
Na lekcích a přednáškách jsem říkával těm, co chtěli psát, „Běžte! Pište! Udělějte to."
Je to zadarmo, nepotřebujete povolení začít psát.
Ale dnes mohu říct, „Natočte svůj film!" Nic vám nebrání jít ven a vzít si technologii sebou. Můžete si ji pronajmout, vzít na splátky, koupit
technologii, která téměř stejná nebo stejná jako ta, kterou používají „ti oprávnění".
Žádná společnost neprospívá nejlépe, má-li vše pod kontrolou jen elita.
Já cítím, že je to skvělá příležitost vidět, co všechno se nabízí. Když jsem dělal „Mission: Impossible III", měli jsme skvělé vizuální efekty.
Dělalo je ILM; bylo to úžasné.
Rád si při práci plním své sny.
A ve filmu je pár sekvencí, jako těch
pár scén, které vám ukážu.
Třeba tohle.
OK, očividně jsem zatížený na velké, šílené exploze.
Ale můj oblíbený vizuální efekt z filmu je ten, který vám chci ukázat.
Je to scéna, ve které se Tomova postava probudí. Je otupělý, nepříčetný.
Tenhle chlap se probere
a strčí mu do nosu hlaveň pistole a vstřelí mu do mozku malou kapsli, kterou ho později bude chtít zabít, jak už to nepřátelé dělají.
Dobré ráno.
Tak a když jsem točili tuto scénu, dělali jsme to tak, že herec,
který měl zbraň, anglický herec Eddie Marsan – zlatej kluk – bral tu pistol a strkal ji Tomovi do nosu. A to Toma bolelo.
A já se poměrně brzo ve své kariéře naučil: nezraňuj Tomův nos.
(smích) Jsou tři věci, kterým je dobré se vyhnout.
Číslo dvě: zraňovat Tomův nos. Takže Eddie měl zbraň – a on je opravdu zlatej, hodnej Angličan –
a říkal Tomovi, „Promiň, já ti nechci ublížit."
Jenže my potřebovali, aby to vypadalo dobře.
A mě došlo, že musíme něco vymyslet, protože takhle to nefungovalo.
A já si doslova představil, jak bych tu scénu točil s kamerou Super 8, kterou jsem dostal od dědy a došlo mi, že to vůbec nemusí být Eddieho ruka.
Může být Tomova.
Tom by věděl, jak moc tu pistoli zatlačit.
Dá si pozor, aby se nezranil. Takže jsme použili jeho ruku a nabarvili ji, aby vypadal víc jako Eddieho.
Oblékli jsme ji do Eddieho rukávu, takže ta ruka, kterou vidíte – ještě jednou vám to pustím, není Eddieho ruka, ale Tomova. Takže Tom ve dvojroli.
(smích) A ani si neřekl o vyšší honorář.
Takže tady. Podívejte se na to znova.
Tady je.
Probouzí se. Je otupělý, má toho dost.
Tomova ruka. Tomova ruka.
Tomova ruka. (smích)
Tak.
Díky. Takže nepotřebujete nejlepší technologii, abyste mohli dělat věci, které mohou fungovat ve filmech.
A záhadná schránka, na počest mého dědečka, zůstává uzavřena.
Děkuji. (potlesk)
Rád bych se s Vámi podělil o nový model vyššího vzdělávání, který by mohl po svém rozšíření zlepšit kolektivní inteligenci milionů kreativních a motivovaných jedinců, kteří by jinak zůstali bez povšimnutí.
Podívejte se na svět.
Vyberte místo a soustřeďte se na něj.
Najdete zde lidi v honbě za vysokoškolským vzděláním.
Seznamme se s některými z nich.
Patrick.
Patrick se narodil v Libérii v rodině s dvaceti dětmi.
Během občanské války byli on a jeho rodina nuceni uprchnout do Nigérie.
Tam, navzdory své situaci, vystudoval střední školu s téměř výborným prospěchem.
Chtěl pokračovat na vysoké škole, ale kvůli rodině žijící na hranici chudoby byl záhy poslán pracovat do Jižní Afriky, odkud posílal zpátky peníze k uživení své rodiny.
Patrick nikdy nevzdal svůj sen o vysokoškolském vzdělání.
Pozdě v noci, po práci, surfoval internetem s cílem najít způsoby jak studovat.
Seznamte se s Debbie.
Debbie je z Floridy.
Její rodiče nechodili na vysokou školu, a ani žádný z jejích sourozenců.
Debbie pracovala celý svůj život, platí daně, zajišťuje sama sebe měsíc co měsíc, pyšná na americký sen, sen, který prostě nebude uskutečněný bez vysokoškolského vzdělání.
Ale Debbie nemá úspory
na vysokoškolské studium. Nemůže platit školné.
Ani si nemůže dovolit odejít z práce.
Seznamte se s Waelem.
Wael je ze Sýrie.
Přímo zažívá utrpení, strach a selhání postihující jeho zemi.
On vzdělání velmi silně věří.
Věděl, že kdyby objevil příležitost k vysokoškolskému studiu, příležitost získat náskok před ostatními, měl by větší šanci přežít ve světě, který je obrácený vzhůru nohama.
Systém vysokoškolského vzdělávání nechal Patricka, Debbie a Waela na holičkách, přesně tak, jak nechává na holičkách milióny potenciálních studentů, milióny středoškoláků, milióny lidí způsobilých ke studiu na vysoké škole, miliónů těch, kteří studovat chtějí, avšak z různých důvodů nemohou.
Zaprvé, finanční.
Univerzity jsou drahé. To všichni víme.
V mnohých částech světa je vysokoškolské vzdělání nedosažitelné pro průměrného obyvatele.
To je pravděpodobně ten největší problém, kterému čelí naše společnost.
Vysokoškolské vzdělání přestalo být právem pro všechny a stalo se výsadou pouze pro několik.
Zadruhé, kulturní.
Studenti, kteří jsou kvalifikovaní pro vysokoškolské vzdělání, mohou si ho dovolit, chtějí studovat, nemohou, protože to není vhodné, není to místo pro ženu.
Toto je příběh bezpočtu žen například v Africe, kde je jim bráněno ve vysokoškolském vzdělání z důvodu kulturních bariér.
A zde přichází třetí důvod: UNESCO uvedlo, že v roce 2025 100 miliónům studentů bude odepřeno vysokoškolské studium jednoduše, protože nebude dostatek míst k jejich ubytování, k uspokojení poptávky.
Vykonají přijímací zkoušky, úspěšně je složí, ale i tak nebudou přijati, protože již nejsou k dispozici žádná místa.
Toto jsou důvody, proč jsem založil University of the People, neziskovou, bezplatnou, titul uděluljící univerzitu, k poskytnutí možnosti, k vytvoření alternativy pro ty, kteří žádnou jinou nemají, alternativu, která bude cenově dostupná a škálovatelná, alternativu, která naruší současný vzdělávací systém, otevře brány k vysokoškolskému vzdělání každému kvalifikovanému studentu bez ohledu na to, kolik vydělávají, kde žijí, nebo co o nich říká společnost.
Patrick, Debbie a Wael jsou pouze třemi příklady ze 1 700 přijatých studentů ze 143 zemí světa.
My - (Potlesk) - Děkuji.
Nepotřebovali jsme znovu vynalézt kolo.
Jen jsme se podívali na to, co nefunguje, využili ohromnou sílu internetu a překonali to.
Rozhodli jsme se vybudovat model, který téměř úplně odstraní náklady na vysokoškolské vzdělání,
a udělali jsme to takhle:
Zaprvé, cihly a malta stojí peníze.
Univerzity mají výdaje, které virtuální univerzity nemají.
Nepotřebujeme převádět tyto výdaje na naše studenty.
Neexistují.
Také se nemusíme starat o kapacitu.
Počet míst není nijak omezený ve virtuální univerzitě.
Dokonce, nikdo nemusí stát v zadní částí přednáškového sálu.
Učebnice jsou také něčím, co si naši studenti nemusejí kupovat.
Používáním otevřených výukových zdrojů a velkorysostí profesorů, kteří sdílí své materiály zdarma a volně přístupné, nemusíme naše studenty posílat koupit si učebnice.
Všechny naše materiály jsou zdarma.
Dokonce i profesoři, nejdražší položka v bilanci každé univerzity, jsou pro naše studenty zdarma.
Více než 3 000 z nich, včetně rektorů, prorektorů, profesoru a akademických asistentů z těch nejprestižnějších univerzit jako jsou NYU, Yale, Berkeley a Oxford, se přidali, aby pomohli našim studentům.
Nakonec je to naše víra v tutorský režim výuky mezi studenty.
Používáme tento výhodný pedagogický model k povzbuzení našich studentů z celého světa, aby komunikovali a studovali společně a také k úspoře času, který potřebují naši profesoři k práci nad školními úkoly.
V době, kdy z nás internet udělal globální vesnici, si může tento model získat v budoucnu vedoucí postavení.
Podívejte se, jak to děláme.
Nabízíme pouze dva programy: obchodní administrativa a výpočetní technika, tyto dva obory, které jsou nejžádanější na celém světě, dva obory, které nejpravděpodobněji pomohou našim studentům najít práci.
Když jsou naši studenti přijati, jsou zařazeni do malých tříd o 20 až 30 studentech, aby se zaručilo, že ti, kteří potřebují osobní pozornost, ji dostanou.
Navíc, každý devítitýdenní kurz se poznají s novým spolužákem, se zcela novou sestavou studentů z celého světa.
Každý týden, když přijdou do třídy, najdou výpisky z předmětu daného týdne, povinnou četbu, domácí úkoly a diskuzní otázky, které jsou jádrem našeho studia.
Každý týden, každý student musí přispět k třídní diskuzi a musí také komentovat příspěvky ostatních.
Tímto způsobem, otevíráme mysl našich studentů, rozvíjíme pozitivní změnu v přístupu k odlišným kulturám.
Ke konci každého týdne mají studenti zkoušky, odevzdají domácí úkoly, které jsou hodnoceny jejich spolužáky pod dohledem vyučujících, obdrží hodnocení a postoupí do dalšího týdne.
Na konci daného předmětu vykonají závěrečnou zkoušku, obdrží hodnocení a pokračují k dalšímu předmětu.
Otevíráme brány k vysokoškolskému vzdělání pro každého kvalifikovaného studenta.
Každý student s maturitním vysvědčením, odpovídající úrovní angličtiny a připojením k internetu s námi může studovat.
Nepoužíváme video ani audio nahrávky.
Broadband není potřeba.
Každý student, z kterékoli části světa s jakýmkoli připojením k internetu s námi může studovat.
Školné je zdarma.
Jediné náklady, které pokrývají samy studenti jsou náklady na zkoušky, 100 dolarů za zkoušku.
Řádný student bakalářského studia absolvující 40 předmětů zaplatí 1 000 dolarů ročně, 4 000 dolarů za celé studium,
a pro ty, kteří si nemohou dovolit ani toto, nabízíme celou řadu stipendií.
Je naším posláním, že nikdo nezůstane opomenut z finančních důvodů.
S 5 000 studenty v roce 2016, je tento model finančně udržitelný.
Před pěti lety to byla pouhá vize.
Dnes je to realita.
Minulý měsíc jsme obdrželi definitivní akademické uznání pro náš model.
University of the People je nyní plně akreditovaná.
(Potlesk) Děkuji.
S touto akreditací je na čase postoupit dále.
Demonstrovali jsme, že náš model funguje.
Vyzývám univerzity, ale hlavně vlády rozvojových zemí, k napodobení tohoto modelu, aby zajistili, že se brány k vysokoškolskému vzdělání otevřou dokořán.
Přichází nová éra, éra, ve které budeme svědky narušení modelu vysokoškolského vzdělání, jak ho známe dnes, z privilegia pro několik, k základnímu právu, které bude dostupné všem.
Děkuji.
(Potlesk)
Německo letos slaví dvacáté páté výročí nenásilné revoluce ve východním Německu.
Roku 1989 zanikl komunistický režim, padla Berlínská zeď a o rok později byla východní Německá demokratická republika, NDR, sjednocena se západní Spolkovou republikou Německo, čímž vzniklo dnešní Německo.
Německo mimo jiné zdědilo archivy východoněmecké tajné policie, známé jako Stasi.
Pouhé dva roky po jejím rozpuštění byly její dokumenty zveřejněny a historikové, jako třeba já, začali studovat tyto dokumenty, aby zjistili více o tom, jak policejní stát NDR fungoval.
Možná jste viděli film "Životy těch druhých".
Tento film učinil Stasi známou po celém světě, a protože žijeme v době, kdy slova jako "sledování" a "odposlouchávání" plní úvodní strany novin, rád bych pohovořil o tom, jak Stasi skutečně fungovala.
Nejprve se krátce podívejme na historii Stasi, protože je skutečně důležitá pro to, abychom porozuměli jejímu sebepojetí.
Její původ se nachází v Rusku.
V roce 1917 ruští komunisté založili Mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, krátce Čeka.
V jejím čele stál Felix Dzeržinski.
Čeka byla nástrojem komunistů k nastolení jejich režimu skrze terorizování lidu a popravy jejich nepřátel.
Později se vyvinula v dobře známou KGB.
Čeka byla idolem příslušníků Stasi.
Říkali si Čekisté a jak vidíte zde, dokonce jejich symbol byl velmi podobný.
Ve skutečnosti byla ruská tajná policie tvůrcem a učitelem Stasi.
Když Rudá armáda okupovala východní Německo v roce 1945, Čeka se tam okamžitě usídlila a brzy začala školit německé komunisty, aby mohli založit svou vlastní tajnou policii.
Mimochodem, v této aule byla roku 1946 založena vládnoucí strana DDR.
Pět let poté byla zřízena Stasi a postupně se chopila svého špinavého úkolu: utlačování lidu.
Například ústřední věznice pro politické vězně, která byla založena Rusy, byla převzata Stasi a používána až do pádu komunismu.
Zde ji vidíte.
Na počátku se každé důležité rozhodnutí odehrálo pod dohledem Rusů.
Ale o Němcích je známo, že jsou velmi efektivní, takže Stasi se velmi rychle rozrůstala a už roku 1953 měla více zaměstnanců než Gestapo, tajná policie nacistického Německa.
Tento počet se v každé dekádě zdvojnásobil.
Roku 1989 pro Stasi pracovalo více než 90 000 lidí.
To znamená, že jeden zaměstnanec měl na starosti 180 obyvatel, což bylo skutečně celosvětově unikátní.
Na vrcholu této ohromné organizace stál jediný muž, Erich Mielke.
Vedl Ministerstvo státní bezpečnosti déle než 30 let.
Byl vskutku svědomitým funkcionářem, v minulosti zabil dva policisty nedaleko odsud, a ve skutečnosti byl ztělesněním Stasi.
Ale co bylo na Stasi tak výjimečného?
Především to byla její ohromná moc, protože sjednocovala různé funkce do jediné organizace.
Stasi byla především zpravodajskou službou.
Užívala všech možných nástrojů k tajnému získávání informací, jako například informátorů nebo telefonních odposlechů, jak například na této fotografii.
Navíc nebyla aktivní pouze ve východním Německu, ale po celém světě.
Za druhé, Stasi byla tajnou policií.
Mohla jen tak zastavit člověka na ulici a zavřít jej do svého vlastního vězení.
Za třetí, Stasi fungovala jako jakýsi státní zástupce.
Měla právo zahájit předběžné vyšetřování a vést oficální výslech.
A konečně, Stasi měla své vlastní ozbrojené síly.
Více než 11 000 vojáků sloužilo v jejím tzv.
Wachregimentu. Ten byl založen za účelem potlačování protestů a povstání.
Díky takovéto koncentraci moci byla Stasi nazývána státem ve státě.
Ale podívejme se o něco blíže na nástroje, kterých Stasi užívala.
Mějte prosím na paměti, že web a chytré telefony v té době ještě neexistovaly.
Stasi samozřejmě používala všemožné typy technických prostředků ke sledování lidí.
Telefony byly odposlouchávány, včetně telefonu západoněmeckého kancléře, a byty často také.
Každý den bylo otevřeno 90 000 dopisů pomocí těchto přístrojů.
Stasi také sledovala desetitisíce lidí za pomoci speciálně cvičených agentů a skrytých kamer, aby dokumentovala každý jejich krok.
Na tomto obrázku vidíte mě jako mladého muže, vyfotografovaného přímo před budovou, ve které se nacházíme, jedním z agentů Stasi.
Stasi dokonce sbírala pachy jednotlivých osob.
Vzorky skladovala v uzavřených nádobkách, které byly nalezeny po revoluci.
Za každý z těchto úkolů byla zodpovědná jednotlivá oddělení.
To, které odposlouchávalo telefonáty, bylo naprosto oddělené od toho, které mělo na starosti dopisy, a to z dobrého důvodu: když totiž nějaký agent ze Stasi odešel, jeho vědomosti byly velmi omezené.
Srovnejte to například s kauzou Snowden.
Vertikální specializace byla ale také důležitá, aby se zabránilo možným projevům empatie ke sledovanému objektu.
Agent, který sledoval mě, nevěděl, kdo jsem a proč jsem sledován. Ve skutečnosti jsem pašoval zakázané knihy
ze západního do východního Německa.
Ale co bylo ještě typičtější pro Stasi, bylo použití lidských spolupracovníků, osob, které Stasi tajně podávaly zprávy.
Pro ministra státní bezpečnosti byli tito "neoficiální zaměstnanci" nejdůležitějšími nástroji k získávání informací.
Od roku 1975 kolaborovalo se Stasi téměř 200 000 lidí, což je více než jedno procento populace.
Svým způsobem to ministr zařídil chytře, protože přístroje mohou zachytit pouze to, co lidé dělají, zatímco agenti a špioni mohou podávat zprávy i o tom, co lidé plánují a co si myslí.
Stasi tedy nabrala velké množství informátorů.
Systém navržený k tomu jak je získat a jak je takzvaně vzdělávat byl velmi sofistikovaný.
Stasi měla svou vlastní univerzitu nedaleko odsud, kde se jednotlivé metody zkoumaly a vyučovaly.
Tento manuál obsahoval velmi detailní popis každého kroku, který musíte učinit, pokud chcete lidi přesvědčit, aby zradili své spoluobčany.
Někdy se tvrdí, že informátoři byli k tomuto úkolu nuceni, ale to ve většině případů neplatí, protože nedobrovolný informátor rovná se špatný informátor.
Pouze ten kdo vám chce předat informace, které potřebujete, je efektivní donašeč.
Hlavními důvody proč lidé se Stasi spolupracovali, bylo politické přesvědčení a hmotný zisk.
Důstojníci se také snažili vytvořit si osobní vztahy s informátory, a abych řekl pravdu, na příkladu, který nám Stasi podává, je vidět, že není tak těžké někoho přesvědčit, aby zradil ostatní.
Dokonce někteří z nejvýznamnějších východoněmeckých disidentů kolaborovali se Stasi, jako například Ibrahim Böhme.
V roce 1989 stál v čele nenásilné revoluce a málem by se stal prvním svobodně zvoleným předsedou vlády DDR, kdyby se nezjistilo, že býval informátorem.
Síť špionů byla skutečně velmi rozsáhlá.
Téměř v každé instituci, dokonce i v kostelech nebo v západním Německu, jich bylo mnoho.
Pamatuji si, že jsem řekl důstojníkovi Stasi: "Kdybyste za mnou poslali agenta, určitě bych ho poznal."
Jeho odpověď byla: "Nikoho jsme neposlali.
Využili jsme těch, kteří byli kolem vás."
A skutečně, dva z mých nejlepších přátel o mně Stasi podávali informace.
Nejen v mém případě byli informátoři blízkými osobami.
Například Vera Lengsfeld, další z hlavních disidentů: v jejím případě to byl její manžel, kdo na ni donášel.
Jednoho slavného spisovatele zradil jeho bratr.
To mi připomíná román "1984" od George Orwella, kde ta jediná zdánlivě důvěryhodná osoba byla donašečem.
Ale proč Stasi shromažďovala všechny tyto informace ve svých archivech?
Hlavním účelem bylo ovládat společnost.
Téměř v každém projevu ministr státní bezpečnosti kázal zjistit, kdo je kdo, tedy kdo si co myslí.
Nechtěl čekat, až se někdo pokusí zasáhnout proti režimu.
Chtěl dopředu vědět, co si lidé myslí a co plánují.
Východní Němci samozřejmě věděli, že jsou obklopeni informátory. V totalitním režimu, který vytvářel atmosféru nedůvěry a všeobecného strachu, byli pro každou diktaturu těmi nejúčinnějšími nástroji k utlačování lidu.
To je důvod pro to, proč jen málo východních Němců zkoušelo bojovat proti komunistickému režimu.
Když už se o to pokusili, Stasi často nasadila velice zákeřnou metodu.
Říkalo se jí "Zersetzung", a je popsána v dalším manuálu.
To slovo se dá jen obtížně přeložit, protože původně to znamená "biodegradace".
Ve skutečnosti je to ale celkem přesný popis.
Cílem bylo tajně zničit lidskou sebedůvěru, například skrze pošlapání jejich pověsti, sabotování jejich práce a ničením jejich osobních vztahů.
Když se to tak vezme, východní Německo bylo velice moderní diktaturou.
Stasi neměla v úmyslu zatknout všechny disidenty.
Raději je paralyzovala, a to zvládala díky tomu, že měla přístup k velkému množství osobních informací a mnohým institucím.
K zadržení došlo vždy až v krajním případě.
Za tímto účelem vlastnila Stasi 17 vazebních věznic, jednu v každém kraji.
V nich Stasi také vyvinula poměrně moderní metody trestů.
Vyslýchající důstojník většinou vězně nemučil.
Namísto toho využíval komplikovaného systému psychologického nátlaku, ve kterém hrála hlavní roli přísná izolace.
Téměř žádný vězeň neodolal, aniž by nepodal svědectví.
Když budete mít příležitost, navštivte bývalou věznici Stasi v Berlíně a absolvujte prohlídku s bývalým politickým vězněm, který vám vysvětlí, jak to fungovalo.
Zbývá zodpovědět ještě jednu otázku: jestli byla Stasi tak dobře organizovaná, jak to, že se komunistický režim zhroutil?
Zaprvé, v roce 1989 si vedení východního Německa nebylo jisté, jak zakročit proti narůstajícím protestům obyvatelstva.
Především bylo zmatené proto, že v "rodné vlasti" socialismu, Sovětském svazu, se začala uplatňovat liberálnější politika.
Navíc byl režim závislý na půjčkách ze Západu.
Proto Stasi nedostala žádný pokyn k potlačení povstání.
Zadruhé, v komunistické ideologii není místo pro kritiku.
Vláda pevně věřila, že socialismus je dokonalý systém a Stasi to samozřejmě musela potvrzovat.
Následkem toho bylo, že bez ohledu na veškeré informace nebyl režim schopen analyzovat své skutečné problémy a tedy je nemohl ani vyřešit.
Stasi nakonec zanikla kvůli strukturám, které měla chránit.
Zánik Stasi byl poměrně tragickou událostí, protože její důstojníci se během poklidné revoluce zabývali pouze jednou věcí: ničením dokumentů, které během těch desetiletí nastřádali.
Naštěstí je zastavili ochránci lidských práv.
Proto můžeme dnes využít těchto dokumentů, abychom lépe porozuměli tomu, jak pracuje policejní stát.
Děkuji.
(Potlesk) Bruno Giussani: Děkuji. Děkuji mnohokrát.
Hubertusi, rád bych Vám položil pár otázek, protože tu mám vydání Der Spiegel z minulého týdne.
"Mein Nachbar NSA". Můj soused NSA.
A Vy jste nám právě pověděl o mém sousedovi, špionech a informátorech z východního Německa.
Existuje přímý vztah mezi těmito dvěma příběhy, nebo ne?
Jaká je Vaše reakce jakožto historika, když to vidíte?
Hubertus Knabe: Myslím, že je třeba zmínit několik aspektů.
Zaprvé si myslím, že je rozdíl v tom, proč se sbírají tato data.
Děláte to proto, abyste své lidi chránili před teroristickými útoky, nebo to děláte proto, abyste je utlačovali?
V tom je zásadní rozdíl.
Ale na druhou stranu je pravda, že i v demokracii je možné těchto nástrojů zneužít, a to je něco, čemu musíme skutečně vědomě zabránit. Zároveň je nutné, aby zpravodajské služby respektovaly pravidla, která máme.
Zatřetí bych řekl, že můžeme být vážně šťastní, že žijeme v demokracii, protože si můžete být jist, že Rusko a Čína dělají to samé, ale nikdo o tom nemluví, protože nemůže.
(Potlesk) BG: Když ten příběh poprvé vyšel v červenci minulého roku, podal jste žalobu k německému tribunálu.
Proč? HK: Ano, to bylo v souvislosti s druhým bodem, který jsem zmínil, protože si myslím, že hlavně v demokracii platí pravidla pro všechny.
Jsou vytvořena pro všechny, takže neexistuje, aby je nějaká instituce nerespektovala.
V německém trestním zákoníku se píše, že není povoleno nikoho odposlouchávat, aniž by to povolil soudce.
Naštěstí je to v německém zákoníku zapsáno, takže pokud se to nerespektuje, myslím si, že vyšetřování je nezbytné. A trvalo velmi dlouho, než s tím německý státní zástupce začal, a i to se stalo pouze v případě Angely Merkelové, a ne v případě všech ostatních lidí, kteří v Německu žijí.
BG: To mě nepřekvapuje, když - (Potlesk) - když vezmu v úvahu ten příběh, který jste nám řekl.
Viděno zvenčí, já žiju mimo Německo, jsem očekával okamžitou, mnohem silnější reakci ze strany Němců.
A namísto toho ta reakce přišla skutečně až ve chvíli, kdy se zjistilo, že kancléřka Merkelová je odposlouchávána.
Jak to? HK: Beru to jako dobré znamení, protože lidé se v této demokracii cítí bezpečně.
Nebojí se, že budou zatčeni, a když vyjdete po této konferenci z auly, nikdo se nemusí bát, že tajná policie tam na vás čeká, aby vás odvedla.
Myslím, že to je dobré znamení.
Lidé se skutečně nebojí tak, jak by mohli.
Ale samozřejmě si myslím, že instituce nesou zodpovědnost za to, aby zakročily proti nelegálním akcím v Německu nebo i jinde.
BG: A ještě osobní otázka, to už je poslední.
V Německu se nyní debatuje o tom, zda udělit azyl Edwardu Snowdenovi.
Byl byste pro, nebo proti?
HK: To je těžká otázka, ale když už se mě ptáte, tak popravdě odpovím, že bych mu azyl dal, protože si myslím, že to co udělal, bylo skutečně odvážné, a zničil si tak celý svůj život, svou rodinu a všechno.
Takže si myslím, že pro tyto lidi bychom měli něco udělat; hlavně, když se podíváte na německou historii, na to, kolik lidí muselo utéct a žádali o azyl v jiných zemích a nedostali ho. Takže by to bylo skutečně dobré znamení, kdyby dostal azyl.
(Potlesk)
Asi mě neznáte, ale patřím k 0,01 % těch, o kterých slýcháváte a čítáváte a podle všech dostupných definic jsem plutokrat.
Dnes večer bych rád narovinu promluvil k ostatním plutokratům, sobě rovným, protože mám pocit, že nastal čas, abychom si popovídali.
Jako většina magnátů, i já jsem hrdým a zatvrzelým kapitalistou.
Už jsem založil, spoluzaložil nebo financoval přes 30 společností napříč různými odvětvími.
Byl jsem prvním nerodinným investorem v Amazon.com.
Jsem spoluzakladatelem společnosti zvané aQuantive, kterou jsme prodali Microsoftu za 6,4 miliardy dolarů.
Společně s přáteli vlastním banku.
A říkám vám to — (smích) ‒ neuvěřitelné, co?
Říkám vám to, abych doložil, že žiju stejně jako většina magnátů.
Mám všeobecný přehled o kapitalismu a podnikání a dostalo se mi za to až nemravné odměny, žiju život, který si většina z vás nedokáže ani představit: mám několik domů, jachtu, vlastní letadlo, atd., atd., atd.
Ale upřímně: nejsem nejchytřejší z těch, které jste kdy potkali.
Nejsem ani ten nejpracovitější.
Byl jsem průměrným studentem.
Nejsem vůbec technický typ.
Nenaprogramoval bych ani slovo.
Popravdě, můj úspěch je důsledkem neobyčejného štěstí, původu, okolností a načasování.
Ale v pár věcech jsem vlastně dost dobrý.
Jednak neobyčejně lehce snáším riziko, a jednak mám dobrý cit a intuici na to, co se stane v budoucnu, intuice vidět do budoucna je podle mě podstatou úspěšného podnikání.
Ptáte se tedy, jak vidím naší budoucnost?
Vidím vidle, rozzuřené davy s vidlemi, protože zatímco si my plutokrati žijeme líp, než o čem se dá lakotně snít, dalších 99 % našich spoluobčanů se čím dál tím víc propadá.
V roce 1980 se horní 1 % Američanů dělilo o 8 % celostátních příjmů, zatímco dolních 50 % Američanů si rozdělilo 18 %.
Dnes, o třicet let později, má horní 1 % přes 20 % celostátních příjmů, zatímco dolních 50 % Američanů si dělí 12 nebo 13 %.
Pokud bude tento trend pokračovat, horní 1 % procento si během příštích 30 let rozdělí přes 30 % celostátních příjmů, zatímco dolních 50 % Američanů se bude dělit jen o 6 %.
Víte, problém není v tom, že tu máme nějakou nerovnost.
Nějaká ta nerovnost je nutná, aby kapitalistická demokracie hladce fungovala.
Problémem ale je, že nerovnost je dnes na historických maximech a každým dnem je to horší.
Pokud se bohatství, moc a příjmy budou nadále koncentrovat na samé špičce, naše společnost se změní z kapitalistické demokracie na neofeudální rentiérskou společnost jako ve Francii 18. století.
To byla Francie před revolucí s těmi davy a vidlemi.
Takže tady je moje poselství pro přátele plutokraty a miliardáře a kohokoliv, kdo žije v bublině za plotem s branami: Proberte se.
Proberte se. Tohle nemůže vydržet.
Protože když neuděláme něco, čím bychom napravili do očí bijící ekonomickou nerovnost v naší společnosti, ty vidle si pro nás přijdou, protože žádná svobodná a otevřená společnost nemůže dlouhodobě udržet rostoucí ekonomickou nerovnost.
Ještě nikdy se to nestalo. Neexistují žádné příklady.
Dejte mi příklad velmi nerovné společnosti a já vám v ní najdu policejní stát nebo povstání.
Ty vidle si pro nás přijdou, pokud se tomu nebudeme věnovat.
Není otázkou jestli, ale kdy.
A až přijdou, bude to hrůza pro všechny, ale obzvlášť pro lidi, jako jsme my plutokrati.
Vím, že asi vypadám jako nějaký liberální dobrodinec.
To nejsem. Nehledám žádný morální důvod pro to, že je ekonomická nerovnost špatná.
Tvrdím tady, že rostoucí ekonomická nerovnost je stupidita odsouzená k nezdaru.
Rostoucí nerovnost nejen zvyšuje riziko příchodu vidlí, ale je také hrozivá pro byznys.
Nám boháčům je vzorem Henry Ford.
Když Ford zavedl slavný pětidolarový den, což byl v té době dvojnásobek běžné mzdy, nezvedl tím jen produktivitu svých továren, ale změnil vykořisťované dělníky, kteří byli chudí, na prosperující střední třídu, která si mohla dovolit kupovat produkty, které vyráběla.
Ford intuitivně naplnil to, co dnes už víme, totiž že ekonomiku je nejlépe chápat jako ekosystém, charakterizovaný stejným druhem zpětných vazeb, jaké najdete v přírodním ekosystému, jako zpětnou vazbu mezi zákazníky a podniky.
Zvýšení platů povzbudí poptávku, což zvýší zaměstnanost, a to zpětně zvýší mzdy a poptávku a zisky a ten účinný cyklus rostoucí prosperity je přesně to, co nám dnes chybí pro ekonomické zotavení.
A proto se už musíme oprostit od politiky „prosakování“ přínosů, která je upřednostňována oběma našimi politickými stranami a přihlásit se k tomu, čemu říkám „middle-out“ ekonomika.
Middle-out ekonomika odmítá neoklasickou ekonomickou myšlenku, že ekonomiky jsou výkonné, lineární, mechanistické, že směřují k rovnováze a férovosti. A místo toho přijímá myšlenky 21. století, že ekonomiky jsou komplexní, adaptivní, ekosystémové, že směřují k nerovnováze a k nerovnosti, že nejsou vůbec výkonné, ale mohou být účinné, pokud jsou dobře řízeny.
Z perspektivy 21. století můžeme jasně vidět, že kapitalismus nefunguje na efektivním přerozdělování existujících zdrojů.
Funguje, protože efektivně vytváří nová řešení našich problémů.
Génius kapitalismu tkví v tom, že je to evoluční systém pro nalézání řešení.
Odměňuje lidi za řešení problémů druhých.
Rozdíl mezi chudou a bohatou společností je samozřejmě úroveň, kterou tato společnost generuje řešení ve formě produktů pro své občany.
Souhrn těch řešení, která jako společnost máme, je vskutku naší prosperitou a vysvětluje to, proč společnosti typu Google, Amazonu, Microsoftu či Apple a podnikatelé, kteří je vytvořili, tolik přispěli k prosperitě našeho národa.
Z pohledu 21. století je také zřejmé, že tím, co považujeme za ekonomický růst, se vlastně rozumí tempo, jakým řešíme problémy.
Ale toto tempo je naprosto závislé na tom, kolik máme schopných řešitelů, kteří řeší různé problémy, a tedy kolik našich spoluobčanů se aktivně zapojuje, ať už jako podnikatelé, kteří umí nabídnout řešení, nebo jako zákazníci, kterým jsou určena.
Tahle maximální participace ovšem nenastane jen tak náhodou.
Nenastane sama.
Vyžaduje snahu a investice, a proto jsou všechny vysoce prosperující kapitalistické demokracie charakteristické masivními investicemi do střední třídy a do infrastruktury, na které závisí.
My magnáti už musíme tuhle ekonomiku prosakování přínosů opustit, překonat myšlenku, že čím líp se máme, tím líp se mají všichni ostatní.
Není to pravda. Jak by taky mohla být?
Já vydělávám 1000násobek mediánové mzdy, ale nenakupuji 1000krát tolik věcí, že ano?
Vlastně jsem si koupil dvoje tyhle kalhoty, můj partner Mike jim říká manažerské kalhoty.
Mohl jsem si jich koupit 2000, ale co bych s nimi dělal? (smích) Kolikrát se můžu nechat ostříhat?
Jak často můžu jít na večeři?
Ať už nás pár magnátů zbohatne jak chce, nikdy nemůžeme táhnout celou národní ekonomiku.
Tohle dokáže jenom prosperující střední třída.
S tím se nedá nic dělat, mohli by namítnout mí bohatí přátelé.
Henry Ford žil v jiné době.
Možná se nedá nic dělat.
Možná se něco udělat dá.
19. června 2013 vyšel v Bloombergu můj článek s názvem: „Kapitalistova obhajoba 15dolarové minimální mzdy“.
Laskaví lidé z časopisu Forbes, jedni z mých největších obdivovatelů, ho nazvali „Pološílený návrh Nicka Hanauera“.
Ale přesto, sotva 350 dní po uveřejnění toho článku podepsal starosta Seattlu Ed Murray vyhlášku, kterou zvýšil minimální mzdu v Seattlu na 15 dolarů za hodinu. To je víc než dvojnásobek obvyklého federálního minima 7,25 $.
Jak je to možné, řeknou si asi soudní lidé.
Je to možné, protože několik z nás připomnělo střední třídě, že je zdrojem růstu a prosperity v kapitalistických ekonomikách.
Připomněli jsme jim, že když mají dělníci víc peněz, mají podniky víc zákazníků a potřebují více zaměstnanců.
Připomněli jsme jim, že když podniky dávají dělníkům slušnou mzdu, uleví tím daňovým poplatníkům od financování sociálních programů, jako jsou potravinové lístky, lékařská pomoc a příspěvky na bydlení, které tito dělníci potřebují.
Připomněli jsme jim, že dělník s nízkou mzdou je mizerný plátce daní a že když se zvýší minimální mzda ve všech podnicích, získají na tom všechny a přesto budou konkurenceschopné.
Ovšem jako ortodoxní reakci uslyšíte, že zvýšením minimální mzdy ubudou pracovní místa, že?
Vaši politici vždycky omílají myšlenku prosakování, když říkají: „No, ale když zvednete cenu práce, víte, co se stane?
Bude jí méně.“ Jste si tím jistí?
Protože máme důkazy o opaku.
Od roku 1980 u nás vzrostly platy výkonných ředitelů z 30násobku mediánové mzdy na 500násobek.
To je zdražení ceny práce.
A přesto, aspoň co já vím, ještě žádná firma neoutsourcovala práci ředitele, nezautomatizovala ji, nezadala tu práci Číňanům.
Spíš se zdá, že zaměstnáváme víc výkonných ředitelů a senior manažerů než předtím.
Stejné je to s pracovníky technologických firem a pracovníky finančních služeb, kteří vydělávají mnohonásobek mediánového platu a stejně jich zaměstnáváme čím dál víc, takže cena práce se očividně zvedat dá a práce ještě přibývá.
Vím, že si většina lidí myslí, že minimální mzda 15 $ je šílený, riskantní ekonomický experiment.
Nesouhlasíme.
Myslíme si, že minimální mzda 15 $ v Seattlu je naopak pokračováním logické ekonomické politiky.
Našemu městu to umožňuje nakopat zadek ostatním městům.
Protože, víte, stát Washington už má nejvyšší minimální mzdu ze všech států v zemi.
Všem dělníkům platíme 9,32 $, což je skoro o 30 % víc, než je federální minimum 7,25 $, ale hlavně je to o 427 % víc než federální minimum 2,13 $ za práce se spropitným.
Kdyby měli zastánci „prosakování“ pravdu, tak by musela být ve státě Washington masivní nezaměstnanost.
Seattle by se sunul do oceánu.
A přesto je nejrychleji rostoucím městem v zemi.
Stát Washington generuje pracovní místa v malých firmách rychleji než jakýkoliv jiný větší stát v Americe.
Restaurační služby v Seattlu?
Zažívají boom. Proč? Protože základním zákonem kapitalismu je, že když mají zaměstnanci víc peněz, mají podniky víc zákazníků a potřebují víc zaměstnanců.
Když restaurace slušně zaplatí svým zaměstnancům, aby si i oni mohli dovolit jíst v restauracích, tak to není špatné pro jejich podnikání.
Je to pro ně dobré, i když vám někteří restauratéři budou tvrdit opak.
Že je to složitější, než jak to líčím?
Samozřejmě.
Je v tom hodně dynamiky.
Ale můžeme už prosím přestat tvrdit, že když dělníci s nízkými příjmy vydělají trochu víc, tak nezaměstnanost vystřelí do nebe a zhroutí se ekonomika.
Není pro to žádný důkaz.
Nejzákeřnější na ekonomii prosakování není ono hlásání, že když bohatí zbohatnou, budou se mít líp všichni.
Je to tvrzení těch, kteří jsou proti jakémukoliv zvyšování minimální mzdy, kteří tvrdí, že když chudí zbohatnou, tak to bude pro ekonomiku špatné.
To je nesmysl.
Takže prosím, nechme stranou rétoriku, která tvrdí, že bohatí lidé jako já a mí plutokratičtí přátelé, vybudovali naši zemi.
My plutokrati víme, i když to neradi přiznáváme veřejně, že kdybychom se narodili někde jinde, ne tady ve Spojených státech, tak bychom nejspíš byli jenom bosými chlápky, kteří v blátě u cesty prodávají ovoce.
Není pravda, že jinde nemají dobré podnikatele a neplatí to ani o velmi chudých zemích.
To si jenom zákazníci těchto obchodníků nemůžou víc dovolit.
Předkládám vám nový druh ekonomie, nový druh politiky, které říkám „nový kapitalismus“.
Přiznejme si, že kapitalismus poráží ostatní alternativy, ale také to, že čím víc lidí k němu pustíme, jak podnikatelů, tak zákazníků, tím lépe bude fungovat.
Každopádně pojďme zmenšit stát, ale ne osekáním sociálních programů, nýbrž zajištěním dostatečných mezd pro dělníky, aby těch programů vlastně nebylo potřeba.
Investujme dostatečně do střední třídy, aby byla naše ekonomika férovější a přístupnější. A férovější míním skutečně více konkurenční a více konkurenční míním schopnější generovat řešení našich problémů, která jsou skutečnými hybateli růstu a prosperity.
Kapitalismus je nejskvělejší společenská technologie, jaká byla kdy vynalezena pro budování prosperující lidské společnosti, pokud je ovšem dobře řízen. Ale kapitalismus neúprosně směřuje k nerovnosti koncentraci a kolapsu kvůli základní multiplikační dynamice komplexních systémů.
Úkolem demokracií je maximalizovat zapojení mnoha lidí, aby byla dosažena prosperita. Ne umožňovat několika málo lidem kumulovat peníze.
Vláda opravdu prosperitu a růst vytváří, a to tvorbou podmínek, které umožňují jak podnikatelům, tak jejich zákazníkům, aby se jim dařilo.
Vyvažování moci kapitalistů, jako jsem já, a dělníků, není pro kapitalismus špatné.
Je to pro něj naopak zásadní.
Programy jako rozumná minimální mzda, dosažitelná zdravotní péče, placená nemocenská a progresivní zdanění nutné na financování infrastruktury důležité pro střední třídu, jako jsou vzdělání, věda a výzkum. To jsou nepostradatelné nástroje, které by inteligentní kapitalisté měli přijmout, aby posílili růst, protože nikdo z toho nevytěží tolik jako my.
Mnozí ekonomové by vám chtěli napovídat, že jejich obor je objektivní věda.
Nesouhlasím a myslím si, že je to stejnou měrou nástroj, který lidé používají, aby prosadili a uzákonili své společenské a morální preference a předsudky o statutu a moci. Proto plutokrati jako já vždycky potřebovali přesvědčivé historky, kterými by všem ostatním vysvětlili, že naše vzájemné pozice jsou morálně oprávněné a dobré pro všechny: jako třeba že jsme nepostradatelnými tvůrci pracovních míst a vy ne; jako že snižování našich daní vytváří růst, ale investice do vás nám nafouknou dluh a přivedou naši skvělou zemi k bankrotu; že záleží na nás a na vás ne.
Tyto báchorky byly po tisíce let nazývány právem od Boha.
Dnes tu máme zase ekonomii prosakování.
Jak je to všechno průhledné a očividně prospěchářské.
My plutokrati si musíme uvědomit, že Spojené státy americké stvořily nás, ne my je; že prospívající střední třída je pro kapitalistické ekonomiky zdrojem prosperity a ne jejím důsledkem.
A neměli bychom nikdy zapomenout, že i ti nejlepší z nás by v těch nejhorších podmínkách stáli bosí v blátě u cesty a prodávali ovoce.
Přátelé magnáti, myslím, že už nastal čas, abychom se znovu zavázali naší zemi, zavázali se novému druhu kapitalismu, který obsáhne více lidí a je efektivnější. Kapitalismu, který zajistí, že americká ekonomika zůstane nejdynamičtější a nejlépe prosperující ekonomikou na světě.
Pojďme zajistit budoucnost sobě, svým dětem a dětem našich dětí.
Nebo také nemusíme dělat nic a schovávat se v uzavřených klubech a soukromých školách, můžeme si užívat svá letadla a jachty ‒ jsou bezva ‒ a čekat, až přijdou vidle.
Děkuji.
(potlesk)
Jsme vnímáni jako organizace, která je odpadkovým košem neúspěšné sociální politiky.
Nedokážu popsat, kdo k nám přichází, nebo jak dlouho zůstává.
Dostáváme lidi, na které nic jiného nezabralo. Lidi, kteří propadli všemi jinými sociálními záchrannými sítěmi.
Nedokáží je zkrotit, tak musíme my.
To je naše práce: krotit je, řídit je.
Za ta léta jsme se v tom jako vězeňský systém, národ a jako společnost stali velice dobrými. Ale neměli byste z toho mít radost.
Vězníme více lidí na tisíc obyvatel než jakákoliv jiná země světa.
Ve věznicích máme dnes více černochů, než kolik jich bylo v roce 1850 v otroctví.
Zadržujeme rodiče téměř třem miliónům dětí z našich komunit a stali jsme se novým blázincem, největším psychiatrickým ústavem této země.
Když někoho zavřeme, není to žádná maličkost.
Ale i nadále jsme nazýváni "nápravné zařízení".
Dnes bych chtěl mluvit o změně způsobu, jakým přemýšlíme o nápravě.
Věřím, a má zkušenost mě utvrzuje, že když změníme způsob uvažování, vytvoříme nové možnosti nebo budoucnost, což věznice zrovna potřebují.
Strávil jsem v nápravných zařízeních celou svou kariéru, přes 30 let.
Následoval jsem v oboru svého otce.
Byl vietnamský veterán. Vězení mu vyhovovala.
Byl silný, vyrovnaný a disciplinovaný.
Já jsem toho tolik nepochytil a jsem si jistý, že to ho trápilo.
Nakonec jsem se rozhodl, že pokud skončím ve věznici, ať je to radši na správné straně mříží, a řekl jsem si, že to zkusím, a vydám se na místo, kde táta pracoval -- do Nápravného centra McNeil Island.
To bylo na začátku 80. let, kdy věznice nevypadaly jako v televizi nebo ve filmech.
V mnohých ohledech byly horší.
Vešel jsem do pětiposhoďové věznice.
Na jednu celu připadalo osm mužů.
A v této celé jednotce žilo 550 mužů.
A pokud by vás to zajímalo, na tom malém prostoru sdíleli jeden záchod.
Strážník strčil klíč do zámku a stovky mužů se vyhrnuly ze svých cel.
Stovky.
Odešel jsem, jak nejrychleji jsem mohl.
Nakonec jsem se vrátil a začal tam dělat jako dozorce.
Mojí prací bylo řídit jeden z těchto vězeňských bloků a hlídat ty stovky mužů.
Když jsem šel do práce, už z parkoviště jsem slyšel vězně, jak řádí, lomcují mřížemi, řvou, ničí své cely.
Vemte stovky labilních lidí, zavřete je a výsledkem je chaos.
Zkrotit a řídit – to byla naše práce.
Způsob, jakým se to dalo zefektivnit, byl nový typ ubytovací jednotky nazvaný IMU, Intensive Management Unit, moderní verze "díry."
Zavírali jsme vězně do cel za masivní ocelové dveře s otvorem na želízka, abychom je mohli přidržet a krmit je.
A jak to fungovalo?
Bylo víc klidu.
Nepokoje ustaly u většiny vězňů.
Prostory byly bezpečnější, protože nejnásilnější nebo nejrušnější vězni mohli být izolováni.
Ale izolace není dobrá.
Připravte lidi o sociální kontakt a sejdou.
Dostat je z IMU bylo těžké -- pro ně i pro nás.
Dokonce ani ve vězení není jednoduché někoho zavřít.
Mým dalším úkolem byla jedna z nejtemnějších státních věznic, kde jsou drženi někteří z těch násilnějších a buřičských vězňů.
Tou dobou má branže velmi pokročila a měli jsme odlišné nástroje a techniky jak zvládnout rušivé chování.
Měli jsme slepé náboje a pepřové spreje a štíty z plexiskla, zábleskový granát, krizový taktický tým.
Čelili jsme násilí silou a chaosu chaosem.
Byli jsme dost dobří v potlačení konfliktů.
Když jsem tam byl, potkal jsem dva zkušené vězeňské pracovníky, kteří byli také výzkumníky, antropologa a sociologa.
Jednoho dne mě jeden oslovil a řekl: "Víte, jste vážně dobrý v potlačování konfliktů.
Přemýšlel jste někdy o tom, jak jim předcházet?"
Měl jsem s nimi strpení, když jsem jim vysvětloval náš hrubý násilný přístup k vytvoření bezpečnějších věznic.
Oni se mnou byli trpěliví.
Z našich konverzací vzešly nové nápady a začali jsme s malými experimenty.
Nejdřív jsme začali trénovat naše dozorce v týmech. Předtím jsme je posílali po jednom až dvou na státní výcvikovou akademii.
Čtyři týdny tréninku jsme prodloužili na deset.
Poté jsme zkusili učňovský model, kde jsme spárovali nový personál s veterány.
Obě skupiny zlepšily svou práci.
Zadruhé jsme do tréninkového programu přidali dovednost slovního zklidnění a učinili z ní součást silového programu.
Bylo to nenásilné použití síly.
A pak jsme udělali něco ještě radikálnějšího.
Cvičili jsme vězně ve stejných dovednostech.
Změnili jsme jejich soubor dovedností zmenšováním násilí, namísto reakcí na něj.
Za třetí jsme rozšířili naše zařízení, zkusili jsme nový typ designu.
Ale tou největší a nejkontroverznější částí tohoto modelu byl, samozřejmě, záchod.
Nebyly tu žádné záchody.
Dnes vám to tu možná nezní podstatně, ale v tu dobu to bylo něco.
Nikdo nikdy neslyšel o cele bez záchodu.
Všichni jsme si mysleli, že je to nebezpečné a šílené.
Dokonce i osm mužů na celu mělo záchod.
Tento malý detail změnil způsob, jakým jsme pracovali.
Vězni a personál spolu začali komunikovat častěji a otevřeněji a rozvíjeli vzájemné porozumnění.
Bylo snazší zaznamenat konflikt a zasáhnout předtím,
než se vyostřil. Blok byl čistší, tišší, bezpečnější a lidštější.
Takto byl mír uchováván efektivněji než pomocí jakýchkoliv jiných technik, které jsem do té doby viděl.
Komunikace změní způsob, jakým se chováte -- jak u věznů, tak u dozorců.
Změnili jsme prostředí a změnili tak chování.
Jen pro případ, že jsem se nepoučil, mě dál převeleli na velitelství, kde jsem narazil na odpor proti změně systému.
Mnoho sil působí proti změnám systému -- politika a politikové, zákony a vyhlášky, soudy a jejich řízení, vnitřní politika.
Změna systému je složitá a pomalá a častokrát vás nezavede tam, kam se chcete dostat.
Není hračka změnit vězeňský systém.
Takže jsem se zamyslel nad svými předchozími zkušenostmi a vzpomněl jsem si, že když jsme komunikovali s delikventy, napětí kleslo.
Když jsme změnili prostředí, změnilo se chování.
A nebyly to žádné velké systémové změny.
Byly to malé změny a tyto změny vytvořily nové možnosti.
Následně jsem byl jmenován ředitelem malé věznice.
Tehdy jsem pracoval na diplomové práci na Evergreen State College.
Spolupracoval jsem se spoustou odlišných lidí, a to jak v názorech, tak původem.
Jednou z nich byla pralesní ekoložka.
Pro ni moje věznice symbolizovala laboratoř.
Diskutovali jsme a objevili jsme, jak věznice a vězni vlastně mohou pomoci vědě pokročit tím, že pomohou dokončit projekty, které nebyla schopna sama dodělat, jako např. rozmnožování ohrožených druhů -- žab, motýlů, ohrožených stepních rostlin.
Současně jsme našli možnosti, jak zefektivnit náš provoz použitím solárních panelů, zachytáváním dešťové vody, ekozahradnictvím, recyklací.
Tato iniciativa vedla k mnohým projektům, které měly dopad na celý systém nejen na náš, ale i na jiné státní systémy, malé pokusy dosahující velkých výsledků ve vědě, ve společnosti.
Způsob, jakým přemýšlíme o své práci, ji mění.
Tento projekt udělal mou práci zajímavější a vzrušující.
Byl jsem nadšený. Personál byl nadšen.
Dozorci i vězňové byli nadšení.
Byli inspirováni.
Všichni se na tom chtěli podílet.
Všichni přispívali, podíleli se na změně, o které si mysleli, že je užitečná a důležitá.
Povím vám ale na rovinu, o co jde.
Vězňové jsou velmi přizpůsobiví.
Musí být.
Častokrát vědí o našem systému víc než lidé, kteří ho řídí.
Ale jsou tu z nějakého důvodu.
Mým úkolem není trestat ani odpouštět, ale myslím, že mohou vést slušný a smysluplný život i ve věznici.
Otázka tedy zněla: mohou vězňové žít kvalitní a smysluplné životy, a pokud ano, co se tím změní?
Tak jsem přinesl tuto otázku do temných koutů, kde jsou ubytovaní někteří naši nejnásilnější delikventi.
Jak už jsem říkal, IMU slouží k trestání.
Nenajdete tu výhody jako je nabídka různých aktivit.
To jsme si alespoň mysleli.
Ale pak nám začalo docházet, že pokud nějaký vězeň potřebuje nabídku aktivit, jsou to právě tito vězni.
Potřebovali velmi intenzivní program.
A tak jsme své myšlení postavili na hlavu a začali hledat nové možnosti.
Přivedlo nás to k novému typu židle.
Místo používaní křesel pro trestání jsme je dali do tříd.
Ok, nezapomněli jsme na svou zodpovědost hlídat, ale teď se mohli vězni bezpečně stýkat tváří v tvář se spoluvězni a personálem, a protože hlídání už nebylo cílem, všichni se mohli soustředit jiné věci, jako je učení. Chování se změnilo.
Změnili jsme své myšlení a změnili, co šlo, a to mi dává naději.
Nedokážu říct, jestli nějaká z těch věcí bude funkční.
Mohu vám však říct, že to funguje.
Naše věznice se stávají bezpečnějšími jak pro personál, tak i pro vězně a když jsou věznice bezpečné, můžeme vynaložit svou energii na mnohem víc než jen na hlídání.
Snižování recidivity by mělo být naším hlavním cílem, ale není naším jediným cílem.
Abych byl upřímný, předcházení zločinu vyžaduje mnohem víc, od spousty dalších lidí a institucí.
Pokud se při snížování kriminality spoléháme jen na věznice, obávám se, že nikdy nedosáhneme cíle.
Ale věznice mohou dělat věci, které nás předtím ani nenapadly.
Věznice mohou být zdrojem inovací, udržitelnosti, podpory ohrožených druhů a ekologické obnovy.
Vězni mohou být vědci a včelaři, zachránci psů.
Věznice mohou být zdrojem smysluplné práce a příležitostí pro personál a vězně, kteří zde žijí.
Můžeme zadržovat a kontrolovat a poskytnout humanní prostředí.
Nejsou to neslučitelné věci.
Nemůžeme čekat 10 až 20 let na zjištění, jestli se to vyplatí dělat.
Naší strategií není zásadně změnit systém.
Naší strategií jsou stovky malých změn které se vejdou do dní nebo měsíců, ne let.
Potřebujeme více malých pokusů, kdy se učíme za pochodu, pokusů, které mění rozsah možností.
Potřebujeme nové a lepší způsoby, jak měřit dopad na zapojení, spolupráci, a na bezpečné prostředí.
Potřebujeme více příležitostí k zapojení se a přispívání našim komunitám, vašim komunitám.
Věznice musí být bezpečné, ano, bezpečné.
To zvládneme.
Věznice musí poskytnout humánní prostředí, kde lidé mohou spolupracovat, přispívat a učit se smysluplnému životu.
Učíme se, jak na to.
To je důvod mé naděje.
Nemusíme se držet starých představ o věznicích.
Můžeme je změnit. Můžeme je vytvořit.
A pokud to uděláme svědomitě a s lidskostí, věznice mohou být víc než ten odpadkáč neúspěšné sociální politiky.
Možná si konečně zasloužíme titul: "nápravné zařízení."
Děkuji vám.
(Potlesk)
Dr. Martin Luther King, Jr. v projevu z roku 1986, ve kterém poukazuje na hnutí za lidská práva, konstatuje: "Nakonec si nebudeme pamatovat slova našich nepřátel, ale mlčení našich přátel."
Jako učitel jsem přijal tuto zprávu za vlastní.
Každý den, všude kolem sebe vidíme následky mlčení projevující se ve formě diskriminace násilí, genocidy a války.
Ve třídě vyzývám studenty, aby zkoumali mlčení ve svých vlastních životech skrze poezii.
Pracujeme společně, abychom zaplnili tato místa, poznali je, pojmenovali je, abychom pochopili, že nemusí být zdrojem studu.
Ve snaze vytvořit ve své třídě atmosféru, kde se studenti nebojí sdílet intimnosti o svém mlčení, mám vyvěšeny čtyři základní principy, na tabuli, která visí vpředu třídy a kterou všichni studenti na začátku roku podepisují: Čti kriticky, piš vědomě, mluv jasně, říkej svou pravdu.
Často se přistihnu, že přemýšlím nad posledním bodem: říkej svou pravdu.
A uvědomil jsem si, že pokud po svých studentech budu chtít, aby se ozvali, musím povědět svou pravdu a být k nim upřímný o momentech, kdy jsem to neučinil.
Tak jim říkám, že když jsem vyrůstal, v katolické rodině v New Orleans, během půstu jsem byl vždy učen, že ta nejsmysluplnější věc, co může kdo udělat, je se něčeho vzdát, obětovat něco, v čem si většinou libujete, abyste dokázali Bohu, že rozumíte jeho svátosti.
Vzdal jsem se limonády, McDonaldu, hranolek francouzáků a všeho mezi tím.
Ale jednoho roku jsem se vzdal mluvení.
Došlo mi, že nejcennější věc, kterou mohu obětovat je můj vlastní hlas. Neuvědomil jsem si ale, že toho jsem se vzdal už velmi dávno.
Strávil jsem až moc svého času říkáním věcí, které lidé chtěli slyšet, místo věcí které potřebovali slyšet. Říkal jsem si, že mi nebylo určené být něčí svědomí, protože jsem musel stále přijít na to své. Někdy jsem prostě neřekl nic, uchlácholil ignoranci svým tichem, nevědom si toho, že uznání nepotřebuje slova k podpoře své existence.
Když byl křesťan bit, protože byl gay, dal jsem ruce do kapes a odešel se svěšenou hlavou, jako bych si toho ani nevšiml.
Nemohl jsem týdny používat svou skříňku, protože mi západka na zámku připomínala tu, kterou jsem si dal na ústa, když se na mě bezdomovec na rohu podíval očima hledajícíma ujištění, že stojí za pohled.
Víc jsem se staral o dotýkání displeje svého Applu, než abych mu skutečné jablko dal.
Když žena na benefičním večeru řekla: "Jsem na tebe pyšná.
Musí být těžké učit tyto chudé, neinteligentní děti." Nic jsem neřekl, protože jsme očividně potřebovali její peníze více, než mí studenti svou důstojnost.
Trávíme tolik času posloucháním věcí, které lidé říkají, že výjimečně věnujeme pozornost tomu, co neříkají.
Mlčení je pozůstatek strachu.
Cítí vaše nedostatky, nevolností stíná váš jazyk.
Je to vzduch, který prchá z vaši hrudi, protože se necítí bezpečně ve vašich plicích.
Mlčení je genocida ve Rwandě.
Mlčení je Katrina. To je to, co slyšíte, když už nezbyl dostatek pytlů na těla.
Je to zvuk poté, co už je uvázána oprátka.
Je to spálení. Jsou to řetězy. Je to privilegium.
Je to bolest. Není čas vybírat si bitvy, když si bitvy už vybrali vás.
Nedovolím mlčení ovinout se kolem mé nerozhodnosti.
Řeknu křesťanovi, že je lev, útočiště odvahy a geniality.
Zeptám se bezdomovce, jak se jmenuje a jaký měl den, protože někdy, vše co lidé chtějí, je být člověkem.
Řeknu té ženě, že moji studenti mohou hovořit o transcendentalismu, jako by jejich příjmení bylo Thoreau, a jen proto, že viděla jednu epizodu "The WIre" neznamená, že ví něco o mých dětech.
Takže tento rok, místo vzdávání se něčeho, budu žít každý den, jako bych měl mikrofon zastrčený pod svým jazykem, jeviště stojící na rubu mých zábran.
Protože kdo potřebuje pódium, když vše, co jste kdy potřebovali, je váš hlas?
Děkuji.
(Potlesk)
Potopíme se do hlubokého moře a každý, kdo měl tuto úžasnou příležitost ví, že asi po dvou a půl hodinách cesty dolů se nachází dokonale temný svět.
A vídali jsme ta nejzáhadnější stvoření skrz okno, která ani nemůžete popsat: tato blikající luminiscenční světýlka, podobná světluškám. Doktorce Edith Widder -- nyní je v Asociaci pro výzkum a zachování oceánu --
se podařilo vynalézt fotoaparát, který je schopen vyfotit některé z těchto fascinujících tvorů, které právě můžete pozorovat na obrazovce.
Toto je bioluminiscence. Jak už jsem řekl -- jako světlušky. Tady je létající krocan pod stromem.
(Smích)
Jsem vystudovaný geolog.
A vidíte záření, které využívají k přežití, některá jej používají k přilákání kořisti, ale všechna jsou z uměleckého hlediska naprosto úžasná.
A hodně z toho, co se děje uvnitř... zde je ryba se zářícím pulzujícími oky.
Některé z barev jsou určeny k hypnotizování těmito rozkošnými vzory.
A nyní toto poslední, jedno z mých oblíbených, tento větrníkový vzor.
Každý ponor je naprosto úžasný.
Toto je neznámý svět a dodnes jsme prozkoumali teprve 3 % toho, co se ukrývá v oceánu.
Již jsme nalezli nejvyšší hory na světě, nejhlubší propasti na světě, podvodní jezera, podvodní vodopády -- spoustu toho jsme vám ukázali na jevišti.
A v místě, kde jsme si mysleli, že není žádný život, jsme nalezli, alespoň myslíme, život s větší rozmanitostí a hustotou, než v tropických deštných pralesích, což nám říká, že toho vlastně tolik o této planetě nevíme. Stále zbývá 97 % a buď je těch 97 % prázdných, nebo plno překvapení.
Ale nyní chci přeskočit k mělkým vodám a podívat se na některá stvoření, která jsou naprosto skvělá.
Cephalopoda -- hlavonožci. Jako dítě jsem je znal především jako kalamáry.
(Smích)
Toto je chobotnice -- toto je práce Dr. Rogera Hanlona v Mořské biologické laboratoři --
a je fascinující, jak hlavonožci pomocí jejich neuvěřitelných očí, dokáží vnímat své okolí, dívat se na světlo a vzory.
Zde je chobotnice pohybující se přes útes, najde si místo k usazení, zakroutí se a potom mizí do pozadí.
Těžko proveditelná věc.
V další části uvidíme pár olihní.
Toto jsou olihně. Samci, kteří když bojují, a jsou opravdu agresivní, tak zbělají. A tito dva samci bojují tím,
že do sebe narážejí zadky,
což je zajímavý koncept. Nyní zde je samec nalevo
a samička napravo, a samec rozděluje jeho barevnost tak, aby samice viděla pouze jeho milejší část.
A samec ... (Smích). Pustíme si znovu Podívejte se na ještě jednou. Pozorujte barevnost: bílá napravo, hnědá nalevo.
Udělá krok zpět -- odrazuje tak ostatní samce, pomocí rozdělováním svého těla -- a přichází zase na druhou stranu... Bingo! Bylo mi řečeno,
že to není fenomén pouze u samců olihní, ale nevím. (Smích)
Sépie. Miluji sépie. Tohle je obrovská sépie australská.
A tady je, její skleslé oči támhle.
Ale ony také dokážou úžasné věci.
Zde uvidíme jednu couvající do štěrbiny,
pozorujte její chapadla -- vtáhne je dovnitř a udělá to tak, aby vypadala jako řasy.
A mizí v pozadí.
Naprosto úžasné. Zde jsou dva bojující samci.
A zase - tito hlavonožci jsou dostatečně chytří,
že se navzájem nezraní.
Ale podívejte se, jaké vzory dokáží vytvořit na kůži.
Úžasná věc. Zde je chobotnice.
Někdy, když se pohybují, si nepřejí být viděny,
protože by je mohli uvidět predátoři. Zde, tenhle chlapík se umí doslova proměnit v kámen
a sledujíc prostředí, v němž se nachází, může klouzat po dnu, za použití vln a stínů tak, že nemůže být viděn.
Jeho pohyb se mísí s pozadím -- trik s pohybujícím se kamenem.
Stále objevujeme hluboké vody, ale přitom se toho dozvídáme spoustu o mělkých vodách.
Zde je dobrý důvod proč: mělké vody jsou plné predátorů -- zde je barakuda -- a když jste chobotnice nebo hlavonožec, musíte vědět, jak využít své okolí k ukrytí.
V další sekvenci uvidíte krásné korálové dno. A jak vidíte, chobotnice by zde nevydržela snadno,
kdyby nemohla použít svou kamufláž, použít kůži ke změně barvy a textury. Zde jsou nějaké řasy v popředí ...
a chobotnice. Není to úžasné?
Nyní ji Roger vystrašil tak,
že se vznesla v oblaku inkoustu a když se usadila, tak říká: "Ah, uviděli mě.
Nejlepší věc, co můžu udělat, je se co nejvíc zvětšit."
To velké hnědé dělá její oči velkými.
Takže blafuje, pojďme si to pustit pozadu --
Poprvé když mi to ukázal, tak jsem si myslel, že si dělá srandu.
Myslel jsem, že to bylo upravené -- takže zde je to pozpátku. Pozorujte zbarvení kůže, pozorujte strukturu.
Prostě úžasná stvoření, můžou změnit barvu a strukturu, aby splynula s okolím.
Podívejte se, jak okamžitě splyne s řasami.
Raz, dva, tři.
(Potlesk) A nyní zmizela, udělám to samé. Velice vám děkuji.
TED slaví 30 let.
Web tento měsíc slaví své 25. narozeniny.
A já přicházím s žádostí.
Povězme si o jeho dosavadním směřování a hlavně o budoucnosti.
Pobavme se o stavu věcí.
Řekněme si, jaký web chceme.
Před 25 lety, když jsem pracoval v CERNu,
jsem asi po roce nakonec získal povolení na webu pracovat jako na vedlejším projektu.
Napsal jsem kód.
Byl jsem nejspíš jeho prvním uživatelem.
Panovaly značné obavy, že se u lidí neujme, protože by mohl být komplikovaný.
Trocha přesvědčování, spousta skvělé spolupráce s ostatními lidmi a kousek po kousku začal fungovat.
A ujal se! To bylo vážně super.
A po několika letech v roce 2000 už 5 procent světové populace web používalo.
V roce 2007, o sedm let později, to bylo 17 procent.
V roce 2008 jsme založili Nadaci World Wide Web, mimo jiné, aby na vše dohlížela a starala se o růst tohoto čísla.
Teď máme rok 2014 a 40 procent světové populace využívá web. A tento počet stále narůstá.
Očividně jde o růst.
Rád bych, abyste se na to podívali z obou stran.
Samozřejmě tady na TEDu bude první otázkou, kterou si položíte: „Co můžeme udělat, aby se zbylých 60 procent připojilo jak nejrychleji to jde?"
Největší roli budou hrát mobilní technologie.
Rád bych se také zamyslel nad těmi 40 procenty, protože tak jak tu sedíte, s životy ovlivněnými webem, si už dost věcí nepamatujete a jenom si je vyhledáváte. Tak si můžete říct, že jde o velký úspěch a nadále jen tak sedět.
A on to opravdu úspěch je. Je toho mnoho, Khan Academy, ježkovy zraky, máme Wikipedii, máme obrovskou spoustu e-knih zdarma, které si můžete přečíst on-line, jsou tu užitečné věcí pro vzdělání v mnoha odvětvích.
Internetové obchody v mnoha případech kompletně obrátily celé obchodní odvětví naruby. Umožnily nové typy podnikání, které nikdy předtím nebyly možné.
Podnikání je webem prakticky od základů změněno.
Na vlády sice až tak silně nepůsobí, ale přesto zde nějaký vliv je, a když se daří, máme spoustu otevřených informací, digitalizovanou státní správu. Mnoho věcí je vidět průběžně na webu.
Také je spousta věcí vidět míň.
Zdravotnictví. Když pozdě v noci mají lidé strach, jaký druh rakoviny postihl někoho, na kom jim záleží, neprobírají tyto své obavy přes internet s někým cizím z jiné země, koho neznají.
Takovéhle věci nejsou veřejné a mají určitou míru soukromí.
Na tuto část webu nesmíme vztahovat obecnou představu, kterou běžně máme: že jde o průhledné, neutrální médium.
Chtěl bych si s vámi přes web povídat bez obav nejen z toho, že nás někdo může sledovat, ale hlavně bez obav, že je to někdo, kdo může naše data zneužít.
Uvědomili jsme si, že nemůžeme web jen používat, ale musíme se také starat o to, jaká je infrastruktura tohoto nástroje, a zda má opravdu takové vlastnosti, které potřebujeme.
Chvástáme se, jak skvělou svobodu slova máme.
Můžeme tweetovat, spousty a spousty lidí si naše tweety mohou přečíst – až na ty, kteří nemohou, protože Twitter je v jejich zemi zablokovaný. Někdy je snaha vyjádřit se spjata s informaci o našem vlastním stavu nebo o stavu naší země, které nejsou dostupné nikomu jinému.
Je třeba protestovat a zajistit, aby byla omezena cenzura, aby byl web otevřený právě tam, kde je cenzura.
Milujeme, jak je web otevřený.
Dovolí komukoli mluvit s kýmkoli.
Nezáleží na tom, kdo jsme.
Když se připojíme k velkým provozovatelům sociálních sítí, které jsou postavené jako sila, je sice snadné se s někým bavit v rámci této dané sítě, ne však s někým v jiné síti. Takže se jistým způsobem zase omezujeme.
A také tu máme fenomén filtrových bublin, a je o tom pěkná kniha. Rádi používáme nástroje, které vyhledávají to, co máme rádi.
Milujeme, když se můžeme koupat ve věcech, na které rádi klikáme, a tak nám nástroje automaticky podávají jen věci, které máme rádi, a tak skončíme s růžovými brýlemi na nose a pohledem na svět zvaným filtrová bublina.
To je několik věcí, které možná ohrožují společenský web, který máme.
Jaký web chcete?
Já chci takový, který se nerozpadá na malé kousky, jak to navrhují některé země v reakci na nedávné případy sledování.
Chci web, který je například velmi dobrou základnou demokracie.
Chci web, na kterém mohu využívat zdravotnictví v soukromí a kde je množství lékařských informací a klinických dat dostupných vědcům a výzkumníkům.
Chci web, kam se těch ostatních 60 procent připojí jak nejrychleji je možné.
Chci web, který bude tak silnou základnou pro inovace, že když se stane něco zlého, udeří nějaká pohroma, tak budeme připraveni tím, že vybudujeme nástroje pro rychlou odezvu.
To je jen několik věcí, které chci, z rozsáhlého seznamu, který je pochopitelně delší.
I vy máte svůj seznam.
Rád bych využil 25. narozeniny webu k zamyšlení nad tím, jaký web chceme.
Můžete navštívit stránky webat25.org a projít si odkazy.
Je hodně stránek, kde lidé začali psát jakousi Magnu chartu, Listinu základních práv webu.
Co kdybychom to udělali?
Co kdybychom rozhodli, že toto jsou základní práva, právo komunikovat, s kým chci.
Co by bylo ve vaší verzi takové Listiny?
Pojďme z masy uživatelů získat Magnu chartu webu.
Udělejme ji letos.
Využijme energii 25. narozenin k vytvoření Magny charty webu. (Potlesk) Děkuji. A udělejte pro mě maličkost, prosím.
Bojujte za ni se mnou.
Platí? Díky. (Potlesk)
Když roku 2001 vyšla moje první kniha pro děti, zavítal jsem opět na svou základní školu, abych žákům pověděl o tom, jaké je být autorem a ilustrátorem. A když jsem ve školní jídelně chystal svůj diaprojektor, podíval jsem se na druhou stranu místnosti a tam stála ona: moje stará školní kuchařka.
Stále v té škole pracovala a zrovna měla plno práce s přípravou oběda.
Tak jsem k ní přišel, abych ji pozdravil a řekl jsem, "Zdravím, Jeannie!
Jak se máte?" A ona se na mě podívala a mně bylo jasné, že mě poznala, ale nedovedla mě úplně zařadit, a pak řekla: "Stephen Krosoczka?"
A já byl ohromen, že věděla, že jsem Krosoczka, ale Stephen je můj strýc, který je o 20 let starší než já, a ona byla i jeho kuchařka, když byl ještě dítě.
A tak mi začala vykládat o svých vnoučatech, a to mě naprosto dostalo.
Moje kuchařka měla vnoučata, a tím pádem taky děti, což tedy znamená, že každý den šla ze školy domů?
Vždycky jsem si myslel, že žije v jídelně spolu s nádobím.
Nikdy mě nic jiného nenapadlo.
No, to náhodné setkání mě inspirovalo a vytvořil jsem komiksový román "Školní kuchařka", sérii komiksů o kuchařce, která používá svoje nunčaky z rybích prstů k tomu, aby bojovala proti zákeřným kyborgům, obludnému školnímu autobusu a zmutovaným matematikům. A na konci každé knihy chytí záporáka do své síťky na vlasy a prohlásí: "Takhle chutná spravedlnost!"
(Smích) (Potlesk) A je to naprosto úžasné, protože ta série byla skvěle přijata dětskými čtenáři a ti mi poslali úžasné dopisy, pohledy a umělecké výtvory.
A když jsem navštěvoval různé školy, začal jsem si všímat, že pracovníci jídelen byli významně zapojeni do přípravy programu.
A od pobřeží k pobřeží mi paní kuchařky říkaly tu stejnou věc: "Díky, že jste vytvořil superhrdinu podle nás."
Školní kuchařky se totiž v populární kultuře zrovna velké oblibě nikdy netěšily.
Nejvíc to ale znamenalo pro Jeannie.
Když byly vydány první knihy, pozval jsem ji na křest a přede všemi, kdo tam stáli, před těmi, které celé ty roky krmila, jsem jí věnoval umělecké dílko a pár knih.
A dva roky na to, co vznikla tato fotka, Jeannie zemřela. A já jsem šel na její rozloučení a nic mě nemohlo připravit na to, co jsem tam spatřil, protože přímo vedle její rakve stál ten obrázek, a její manžel mi řekl, že to, že jsem vzal na vědomí její těžkou práci, a že jsem ocenil to, co dělala, pro ni znamenalo strašně moc.
A to mě přimělo k tomu, aby se vytvořil jakýsi svátek, kdy bychom si toto mohli připomínat ve školních jídelnách napříč naší zemí: Den školní superkuchařky, kdy děti mohou tvořit různé projekty pro pracovníky kuchyní.
A já jsem se na tom podílel s Asociací pro školní stravování, a představte si, že něco přes 30 milionů dětí se každý den stravuje ve školních jídelnách.
To se rovná více než pěti miliardám obědů za školní rok.
A v těchto příbězích je více hrdinství než jen to, že dítě dostane přidáno.
Například paní Brenda v Kalifornii dává pozor na každého žáka, který stojí ve frontě, a když něco není v pořádku, dá vědět školnímu poradci.
Několik kuchařek z Kentucky zjistilo, že 67 % jejich žáků je na školních obědech závislých každý den, a že přes léto zůstávají bez jídla, takže vybavily školní autobus, vytvořily z něj pojízdnou kuchyni a jezdily po okolí a během léta nakrmily 500 dětí denně.
A děti vytvořily neuvěřitelné projekty.
Věděl jsem, že to tak bude.
Udělaly přáníčka ve tvaru hamburgeru z barevného papíru.
Vyfotily hlavu své paní kuchařky, přilepily ji na obrázek z mojí knížky, a to připevnily na krabice od mléka, ve kterých pak daly kuchařkám květiny.
A taky vytvořily svůj komiks, ve kterém vystupovala vedle mé kreslené kuchařky i jejich vlastní kuchařka.
A taky vytvořily děkovné pizzy, a každé dítě se podepsalo na jednu z ingrediencí vyrobenou z tvrdého papíru.
Já osobně jsem byl nejvíce dojat reakcí samotných kuchařek, protože jedna paní mi řekla: "Až do dneška jsem měla pocit, že nikdo tady ve škole ani neví, že existuju.
Myslela jsem, že si nás tady nikdo ani nevšimne."
Jiná žena mi řekla: "Víte, díky tomu všemu si uvědomuju, že to, co dělám, je důležité."
A samozřejmě, že to, co dělá, je důležité.
To, co všechny dělají, je důležité.
Každičký den krmí naše děti. A dříve, než se dítě může začít učit, musí mít plné bříško, a tyhle ženy a muži pracují v první linii a pomáhají vytvořit vzdělanou společnost.
Takže doufám, že nečekáte na Den školní superkuchařky, abyste poděkovali personálu vaší jídelny. A doufám, že víte, jakou moc takové poděkování má.
Poděkování může změnit život.
Mění život tomu, kdo ho přijímá, i tomu, kdo ho chce vyjádřit.
Děkuji.
(Potlesk)
Jsou to obyčejné předměty: hodinky, klíče, hřebeny, brýle.
Jsou to předměty, které nesly sebou oběti genocidy v Bosně na své poslední cestě.
Všichni známe tyto všední, každodenně používané věci.
Fakt, že některé z obětí sebou nesly osobní předměty jako je zubní pasta nebo kartáček na zuby, je jasným znakem toho, že neměly ani ponětí o tom, co se jim stane.
Obyčejně jim bylo řečeno, že budou vyměněni za válečné zajatce.
Tyto předměty byly získány z mnoha hromadných hrobů v okolí mého domova, a v průběhu řeči, forenzní specialisté exhumují těla z nově objevených hromadných hrobů 20 let po válce.
A je možné, že jsou to ty největší hroby, které kdy byly objeveny.
Během čtyř let válečného konfliktu, který v raných 90. letech zdevastoval Bosenský národ, bylo okolo 30 000 občanů, převážně civilistů, pohřešováno, pravděpodobně zabito, a dalších 100 000 bylo zabito během bojových operací.
Většina z nich byla zabita buďto během prvních válečných dnů nebo na konci války, kdy bezpečné zóny OSN jako Srebrenica padly do rukou srbské armády.
Mezinárodní trestní tribunál vynesl spoustu rozsudků za zločiny proti lidskosti a za genocidu.
Genocida je systematické a úmyslné zničení rasové, politické, náboženské nebo etnické skupiny.
Tak jako je genocida o zabíjení,
je stejně o ničení majetku, jejich kulturního dědictví a nakonec také každé zmínky o tom, že existovali.
Genocida není jenom o zabíjení: je to o popřené identitě.
Vždycky existují stopy - dokonalý zločin neexistuje.
Vždy existují pozůstatky zemřelých, které jsou odolnější než jejich křehká těla a naše selektivní a slábnoucí vzpomínka na ně.
Tyto předměty jsou získány z mnoha masových hrobů a hlavním cílem této sbírky předmětů je unikátní proces identifikace těch, kdo zmizeli při vraždění, v prvním aktu genocidy na území Evropy od dob Holokaustu.
Žádné tělo by nemělo zůstat neobjeveno nebo neidentifikováno.
Když jsou získány, tyto předměty, které sebou nesly oběti na cestě k popravě jsou pečlivě vyčištěny, analyzovány, zapsány a uloženy.
Tisíce artefaktů jsou zabaleny do bílých igelitových sáčků, stejných jaké znáte z CSI.
Tyto předměty jsou použity jako soudní nástroj pro vizuální identifikaci obětí, a také jako velmi hodnotný soudní důkaz při pokračujících soudních řízeních válečných procesů.
Přeživší jsou občas zavoláni, aby identifikovali tyto předměty fyzicky, ale fyzické pátrání je velmi náročné, neefektivní a bolestivý proces.
Když forenzní pracovníci, lékaři a právníci jsou s nimi hotovi, stanou se z nich sirotci příběhu.
Spousta z nich je zničena, věřte tomu nebo ne, nebo jsou jednoduše odloženy z dohledu a zapomenuty.
Před několika lety jsem se rozhodl vyfotografovat každý nalezený předmět, abych mohl vytvořit vizuální archív, ve kterém mohou přeživší jednoduše pátrat.
Jako vypravěč rád věci vracím společnosti.
A rád jdu až za zvyšování povědomí.
Možná by někdo mohl tyto předměty poznat, nebo alespoň jejich fotografie zůstanou jako trvalá, nestranná a pravdivá vzpomínka na to, co se stalo.
Fotografie je o empatii a povědomost těchto předmětů zaručuje empatii.
V tomto případě jsem pouze nástroj, forenzní specialisté, jestli chcete, a výsledkem je fotografie, která se co nejvíce přibližuje dokumentu.
Když jsou všechny pohřešované osoby identifikovány, pouze rozkládající se těla v jejich hrobech a tyto všední předměty přetrvajíí.
Ve veškeré jejich jednoduchosti, tyto předměty jsou posledním svědectvím identity obětí, poslední trvalou vzpomínkou toho, že tito lidé někdy existovali.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Dnes bych vám ráda pověděla o projektu, který změnil můj přístup k architektuře, a to, jak ji praktikuji: o projektu sanace řeky Fez.
Mé rodné město Fez v Maroku se pyšní jedním z největších středověkých opevnění na světě, nazývaným medina, ukrytým v údolí řeky.
Celé město je na seznamu světového dědictví UNESCO.
Od padesátých let, jak populace mediny rostla, základní městská infrastruktura, jako otevřené prostory se zelení a odpadní systém, se rychle měnily a začaly být značně zatěžovány.
Jednou z největších obětí situace byla řeka Fez, která medinu uprostřed půlí a po mnohá staletí byla považována za samotnou duši tohoto města.
Ve skutečnosti je přítomnost řeky a jejího rozsáhlého vodního systému patrná po celém městě, na místech jako jsou soukromé a veřejné fontány.
Naneštěstí, kvůli jejímu znečištění, byla řeka od roku 1952 kousek po kousku zakrývána betonovými pláty.
Tento proces vymazání byl spojen s destrukcí mnoha budov podél břehů řeky, což umožnilo strojům proniknout do sítě úzkých pěších uliček v medině.
Tyto prázdné prostory se rychle měnily v ilegální parkoviště nebo smetiště.
Řeka se vlastně před průtokem medinou nachází v poměrně dobrém stavu.
Až poté si znečištění vybírá svou daň především díky nezpracovaným odpadkům a chemickému odpadu z provozování řemesel, jako je zpracování kůží.
V určitém bodě už jsem nemohla déle snášet toto znesvěcování řeky, tak důležité součásti mého města, a rozhodla jsem něco podniknout. Zvláště po tom, co jsem se doslechla, že město obdrželo dotaci na odchýlení odpadních vod a jejich ošetření.
S čistou vodou se najednou odkrytí řeky stalo možným, a se štěstím a vlastně i spoustou úsilí já a moje partnerka Takako Tajima jsme byly městem pověřeny pracovat s týmem inženýrů na odkrývání řeky.
My jsme nicméně záludně navrhly víc: přeměnit břehy řeky v peší stezky a ty potom napojit zpět na městskou infrastrukturu, a nakonec proměnit prázdné prostory podél řeky ve veřejná prostranství, která v medině města Fez chybí.
Ukážu vám nyní krátce dvě z těchto veřejných míst.
První je náměstí Rcif, které je ve skutečnosti situováno přímo nad tokem řeky, jak zde můžete vidět znázorněno pomocí tečkovaných čar.
Toto náměstí bývalo chaotickým dopravním uzlem, který oslaboval městskou integritu mediny, která má nejrozsáhlejší síť pěších stezek na světě.
A hned za historickým mostem, který je možno spatřit zde, přímo vedle náměstí, můžete vidět, že řeka vypadá jako řeka odpadků.
My jsme namísto toho navrhly, aby se celé náměstí změnilo v pěší zónu, zakrylo se baldachýny z recyklované kůže a spojilo s říčními břehy.
Druhé místo naší intervence je také pustý prostor na břehu řeky, dříve využívaný k nezákonnému parkování, a my jsme navrhly přeměnu v první hřiště v medině.
Toto hřiště je konstruováno pomocí recyklovaných pneumatik a je spojeno s uměle vytvořeným mokřadem, který nejenže čistí vodu v řece, ale také ji zadržuje v případě potopy.
Jak projekt postupoval a obdržel několik ocenění za design, přidaly se další zainteresované osoby a pozměnily cíle a koncepci projektu.
Jediným způsobem, jak se pohnout kupředu s hlavními cíli projektu, pro nás bylo udělat něco velmi neobvyklého, co architekti obyčejně nedělají.
Bylo na nás, abychom vzali své designerské ego a smysl pro autorství a odložili je stranou, a zaměřily se především na aktivismus a snahu sloučit agendy všech zainteresovaných a koncentrovat pozornost na hlavní cíle projektu: což je odkrýt řeku, ošetřit její vodu a zajistit veřejné prostory pro všechny.
Nakonec se na nás usmálo štěstí a spousta z těchto cílů byla splněna nebo je v procesu realizace.
Jak můžete vidět zde na náměsti Rcif.
Takhle to vypadalo asi před šesti lety.
Takhle vypadá dnes.
Je ještě stále v rekonstrukci, ale ve skutečnosti je intenzivně využíváno místním obyvatelstvem.
A konečně, tohle bude vzhled náměstí Rcif v době, kdy bude projekt dokončen.
Toto je řeka, zakrytá, používaná jako smetiště.
Pak, po mnoha letech práce, řeka s vodou čistou, odkrytá.
No a na závěr můžete vidět řeku v době dokončení projektu.
Projekt sanace řeky Fez se tedy s určitostí bude měnit a přizpůsobovat sociopolitickým podmínkám ve městě, my však pevně věříme, že díky změně představy o roli a zastupování architekta, jsme daly do pohybu základní myšlenku projektu; což je přeměnit řeku z odpadiště ve veřejný prostor pro každého, a tím zajistit, že město Fez zůstane i nadále raději živým městem pro své obyvatele, než jejich mumifikovaným dědictvím.
Děkuji mnohokrát.
(potlesk)
Ahoj děcka.
(Smích) Je mi 71 let.
(Potlesk) Mému manželovi je 76.
Mým rodičům je přes devadesát. A Olivii, to je pes, je 16.
Pojďme tedy mluvit o stárnutí.
Dovolte mi, abych vám řekla, jak se cítím, když vidím své vrásky v zrcadle a když zjistím, že některé moje části už poklesly a tam dole je ani nemůžu najít.
(Smích) Mary Oliverová v jedné ze svých básní říká: „Pověz mi, co máš v úmyslu udělat se svým cenným a nespoutaným životem?“
Já hodlám žít vášnivě.
Kdy začínáme stárnout?
Společnost sama rozhodne, kdy jsme staří, obvykle kolem 65, kdy nám vyplatí zdravotní pojištění, Ale ve skutečnosti začínáme stárnout už od narození.
Právě teď stárneme a každý z nás to prožívá trochu jinak.
Všichni se cítíme mladší než ve skutečnosti jsme, protože duše nikdy nestárne.
Já se pořád cítím na 17.
Sofia Lorenová, koukněte na ni.
Říká, že za všechno, co na ní vidíte, vděčí špagetám.
Zkusila jsem to a přibrala jsem 5 kilo na těch nesprávných místech.
Jde o přístup, stárnutí je o stavu mysli a o zdraví.
Mým opravdovým učitelem na této cestě stárnutí je Olga Murrayová.
Tahle holka z Kalifornie začala v šedesáti pracovat v Nepálu, aby chránila mladé dívky před zotročováním v domácnostech.
V 88 letech zachránila 12 tisíc dívek a změnila kulturu v celé zemi.
(Potlesk) Teď už je tam nelegální, aby otcové prodávali své dcery do otroctví.
Taky založila sirotčince a ozdravovny.
Vždycky ji vidíte spokojenou a věčně mladou.
O lidi, samozřejmě, o místa a nespoutanou energii svého mládí a pomalu začínám ztrácet svou nezávislost, což mě děsí.
Ram Dass říká, že být závislý zraňuje, ale když si to připustíte, tolik to nebolí.
Po těžké mrtvici se jeho nestárnoucí duše dívá na změny těla s laskavostí a je vděčný lidem, kteří mu pomáhají.
Co jsem získala?
Svobodu: Už nemusím nikdy nic dokazovat.
Netrápí mě myšlenky na to, kým jsem byla, kým chci být, kým ostatní čekají, že budu.
Nemusím už uspokojovat muže, potěšení přináším jen zvířatům.
Pořád říkám svému superegu, aby se drželo v pozadí, a nechalo mě vychutnat si to, co stále mám.
Moje tělo možná nedrží pohromadě, ale můj mozek ano, zatím.
Miluji svůj mozek.
Cítím se lehčí.
Nevláčím s sebou zášť, ambice, ješitnost, žádný ze smrtelných hříchů, které ani nestojí za potíže.
Je skvělé nechat je odejít.
Cítím se také jemnější, protože se nebojím své zranitelnosti.
Už to nevnímám jako svou slabost.
Uvědomuji si, že předtím kroužila smrt někde kolem.
Teď je v sousedství nebo v mém domě.
Snažím se žít spořádaně a nestarat se o nic jiného.
Mimochodem, Dalajláma je jeden z těch, kteří krásně zestárli, ale kdo by chtěl být vegetarián a žít v celibátu.
(Smích) Meditace pomáhá.
(Video) Dítě: Óm. Óm. Óm. Isabel Allende: Óm.
Óm. V tom to je.
Víte, pro marnivou ženu, jako jsem já, je velmi těžké stárnout v naší kultuře.
Jsem jediná, která to vidí. (Smích) Pro jiné jsem neviditelná.
Chci být v centru pozornosti.
Hrozně nerada jsem neviditelná.
(Smích) (Potlesk) Toto je Grace Dammannová.
Po vážné dopravní nehodě je už šest let na vozíku.
Říká, že není nic smyslnějšího než horká sprcha, že každá kapka vody je požehnáním pro smysly.
Sama sebe nevidí jako invalidní.
Ve své fantazii stále brázdí oceány.
Ethel Seidermanová je divoká, v Kalifornii, kde žiju, zbožňovaná aktivistka.
Nosí červené lakýrky a její mantra zní: „Jedna šála je hezká, ale mít dvě je lepší.“
Už devět let je vdova, ale dalšího partnera si nehledá.
Říká, že se dá šoustat jen v omezeném počtu poloh, no, říká to trochu jinak — a že je vyzkoušela všechny.
(Smích) Já pro změnu zase pořád mívám erotické fantazie s Antoniem Banderasem — (Smích) a můj nebohý manžel se s tím musí vyrovnávat.
Neumím se donutit být vášnivá v 71 letech.
Nějakou dobu jsem to trénovala a když mně to zevšednělo a nudilo, předstírala jsem to.
Přístup, postoj.
Jak trénuju? Jsem vstřícná ke všemu, co mi přijde do cesty: ať je to drama, komedie, tragédie, láska, smrt, prohry.
Říkám ano životu.
A trénuju tak, že se snažím zůstat zamilovaná.
Ne vždycky to funguje, ale nemůžete mě odsuzovat za snahu.
A konečně, odchod do důchodu se španělsky řekne „jubilación“.
Jásání. Oslavování.
Splatili jsme své dluhy.
Teď je ta nejlepší doba a čas patří nám.
Pokud nejste nemocní nebo velmi chudí, máte na výběr.
Já jsem si vybrala být pořád vášnivá, zaměstnaná svým otevřeným srdcem.
Pracuju na tom denodenně.
Chcete se ke mně přidat?
Děkuji vám.
(Potlesk) June Cohenová: Takže Isabelo — IA: Děkuji vám.
JC: Nejprve, nikdy bych nepředpokládala, že budu mluvit za celou komunitu TED, ale chtěla bych Vám říci, že mám pocit, že se všichni shodujeme, že jste stále okouzlující, svůdná a sexy.
Ano? IA: Ó, děkuji vám. (Potlesk) JC: Jednoznačně. IA: Ne, to je makeup.
JC: Bylo by ode mě příliš odvážné, kdybych se Vás zeptala blíže na Vaše erotické fantazie?
IA: Ale klidně?
Na co? (Smích) JC: Na vaše erotické fantazie. IA: S Antoniem Banderasem.
JC: Jen mě zajímalo, zda byste nám neprozradila něco bližšího.
IA: No, jedna z nich je — (Smích) Jedna z nich je, že nahého Antonia Banderase položím na mexickou tortilu, potřu ho silnou vrstvou guacamoly a salsy, sroluji ho a sním. (Smích) Děkuji vám.
Kolikrát jste za dnešek použili slovo "úžasný"?
Jednou? Dvakrát? Sedmnáctkrát?
Pamatujete si, co jste popisovali, když jste to slovo použili?
Nejspíš ne, protože se přihodila strašná věc: Používáte to slovo špatně a já vás dnes doufám naučím, jak vrátit slovu "úžasný" jeho úžas.
Nedávno jsem seděla na zahrádce kavárny a servírka se nás zeptala, jestli jsme u nich už někdy jedli. Řekli jsme: "Ano, jedli."
A ona odpověděla: "Úžasné!"
"Vážně? ", pomyslela jsem si.
Úžasné, nebo prostě jen fajn, že jsme se rozhodli opět navštívit váš podnik?
A jindy mě kolega v práci požádal, jestli ten soubor můžu uložit jako PDF, a já odpověděla: "Samozřejmě." A on řekl: "Úžasné!"
Přátelé, může ukládání čehokoliv do PDF být úžasné?
Bohužel slovo "úžasný" užíváme přes míru a nahrazujeme jím slova jako "skvělé" a "děkuji".
Websterův slovník z roku 1828 uvádí, že "úžas" je strach smíšený s obdivem nebo úctou, pocit vzbuzený něčím velkolepým.
Když vezmeme v úvahu tohle, byla vaše bageta ze Subwaye úžasná?
Co vaše parkovací místo?
Je úžasné? A včerejší tenisový zápas?
Byl úžasný? Odpověď je ne, ne a ne.
Bageta může být lahodná, parkovací místo je možná po ruce a tenisový zápas byl nakládačka, ale ne všechno může být úžasné.
(Smích) Když používáte slovo "úžasný" k popisu naprosto všedních věcí, ubíráte úžasu jeho sílu.
Tento autor píše: "Je úžasné, když sněží, nebo když najdete zapomenuté peníze v kapse."
(Smích) Ehm... ne, není. Musíme pro toho troubu trochu zvednout laťku. Jinými slovy, pokud máte všechno, nevážíte si ničeho.
Je to jako kdybyste pili z hasičské hadice, jako tady tenhle blbeček.
Nemá to žádnou dynamiku, žádné vzestupy a pády, pokud je všechno úžasné.
Dámy a pánové, tady je deset věcí, které jsou opravdu úžasné.
Představte si, že byste museli tahat všechno na zádech.
Nebylo by snazší to domů odkutálet?
Ano, takže myslím, že vynaleznu kolo.
Kolo, dámy a pánové!
Je kolo úžasné? Všichni se mnou:
Ano, kolo je úžasné!
Pyramidy v Gíze byly nejvyšší uměle vytvořenou strukturou na světě po 4 000 let.
Otroci museli přemístit miliony kamenných kvádrů, jenom kvůli tomu, aby faraón mohl mít pořádně velkej náhrobní kámen.
Jsou pyramidy úžasné?
Ano, pyramidy jsou úžasné.
A co takový Grand Canyon?
Je téměř 80 milionů let starý.
Je Grand Canyon úžasný?
Ano, je úžasný!
Louis Daguerre vynalezl fotografii v roce 1829. Když jste si dneska vytáhli z kapsy smartphone a vyfotili si svojí úžasnou bagetu, a vy sami víte, koho mám teď na mysli — (Smích) nebylo to o trochu snazší než vyvolat ten obrázek pomocí měděných destiček s jodidem stříbrným?
No tak, nepřijde vám? Není fotografie úžasná?
Ano, fotografie je úžasná.
Den D, 6. června 1944. Spojenecké vylodění v Normandii, největší výsadková akce v historii.
Byl Den D úžasný? Ano, byl úžasný.
Měli jste dnes nějaké jídlo?
Jedli jste? Tak za to můžete poděkovat téhle včele, protože pokud rostliny nejsou opylovány, nemůžeme nic pěstovat, a tím pádem všichni umřeme.
Tak to je.
Nefunguje to tak, že by se nějaká rostlina prostě sebrala a měla sex s jinou rostlinou, i když to by bylo úžasné!
(Smích) Včely jsou úžasné.
No ne? A teď, přistání na měsíci!
Apollo 11. To byla bomba, ne?
Šedesát šest let od chvíle, kdy bratři Wrightové vzlétli z města Kitty Hawk v Severní Karolíně, byl Neil Armstrong 400 000 kilometrů odsud.
To je tak daleko jako odsud na měsíc, víte?
(Smích) Malý krok pro člověka, obrovský krok pro úžas!
To se vsaďte, že byl.
Woodstock, 1969. Časopis Rolling Stone napsal, že tohle změnilo dějiny rock'n'rollu.
Lístky tehdy stály pouhých 24 dolarů.
Za to si dneska nekoupíte ani blbý tričko!
Americká hymna v podání Jimiho Hendrixe se stala kultovní záležitostí.
Byl Woodstock úžasný? Ano, byl úžasný.
Žraloci! Jsou na vrcholku potravní pyramidy.
Mají několik řad zubů, které jim rostou v čelisti a pohybují se vpřed jako na běžícím páse.
Některým žralokům za život vypadne třicet tisíc zubů.
Vyvolává úžas strach?
No to sakra vyvolává, žraloci jsou úžasní!
Internet se zrodil v roce 1982 a okamžitě se stal jedničkou ve světové komunikaci. Takže až někdo dneska všechny tyhle přednášky nahraje na Internet, aby si i nějaký opilý chlápek na Sibiři mohl poslechnout tyhle naše bláboly, může si u toho říct, že Internet je úžasný!
A na závěr, pokud by za mnou někdo z vás chtěl přijít a říct mi, jak úžasná byla moje prezencace,
ušetřím vám čas.
Nebyla úžasná, ale byla pravdivá, a doufám, že byla i zábavná. A ze všech posluchačů, které jsem kdy měla, jste vy ti... zatím poslední.
Díky a dobrou noc! (Potlesk)
Proč existuje vesmír?
Proč tu je — Dobrá. Dobrá. (Smích) Tohle je kosmická záhada. Zachovejme důstojnost.
Proč existuje svět, proč jsme v něm my a proč existuje něco namísto toho, aby neexistovalo vůbec nic?
Chci tím říct, že tohle je úplně prapůvodní otázka ze všech „proč“.
Takže tu chci mluvit o záhadě bytí, o rozlousknutí původu existence, kam jsme se teď v řešení této otázky dostali a proč by vás to mělo zajímat a já doufám, že vás to přece zajímá.
Filozof Arthur Schopenhauer řekl, že ti, kteří nežasnou nad nahodilostí naší existence, nad nahodilostí existence našeho světa, jsou duševně zaostalí.
Je to trochu drsné, ale něco na tom je. (Smích) Byla nazývána tou nejvíce povznášející a dechberoucí záhadou, tou nejhlubší a nejhlouběji pronikající pochybností, jakou si člověk dokáže představit.
Velcí myslitelé jí byli posedlí.
Ludwig Wittgenstein, pravděpodobně největší filozof 20. století, se podivoval nad tím, proč by vůbec měl nějaký svět existovat.
Ve svém díle „Tractatus“, v tezi 4.66, napsal: „Mystické není to, že na světě existují věci, ale to, proč vůbec existuje svět.“
A pokud nemáte v oblibě epigramy filozofů, vyzkoušejte nějaké vědecké.
John Archibald Wheeler, jeden z největších fyziků 20. století, učitel Richarda Feynmana, autor termínu „černá díra“, řekl: „Chci vědět, odkud se vzalo kvantum, odkud se vzal vesmír, odkud se vzala existence?“
A můj přítel Martin Amis — promiňte, že se tady budu ohánět spoustou slavných jmen, tak si na to zvykněte — můj drahý přítel Martin Amis jednou řekl, že jsme zhruba pět Einsteinů daleko od zodpovězení otázky z čeho vzešel vesmír.
Nepochybuji, že by se tu dnes večer pět Einsteinů v publiku našlo.
Je tu nějaký Einstein? Hlaste se?
Ne? Ne? Ne? Žádní Einsteinové?
Dobrá. Tuhle otázku, proč je tu něco spíše než nic, tuhle posvátnou otázku jsme si v dějinách ideí kladli o trochu dříve.
Na konci 17. století si otázku položil filozof Leibniz, velice chytrý chlapík, který objevil diferenciální počet nezávisle na Isaacu Newtonovi, přibližně ve stejnou dobu. Ale pro Leibnitze, který se ptal, proč existuje něco spíše než nic, tohle nebylo velkou záhadou.
Buď byl nebo ve svém metafyzickém názoru předstíral, že je pravověrný křesťan a říkal, že je očividné, proč svět existuje: protože ho stvořil Bůh.
A přirozeně, že ho vytvořil úplně z ničeho.
Tak mocný je Bůh.
Nepotřeboval žádné už existující materiály, aby dal světu tvar.
Dokázal ho vyrobit z naprosté nicoty, stvořil ho „ex nihilo“.
A jen tak mimochodem, dnes tomu věří většina Američanů.
Žádná záhada bytí pro ně neexistuje.
Bůh ho stvořil.
Pojďme z toho sestavit rovnici.
Nemám žádnou prezentaci, takže použiji pantomimu, a vy zapojte svou představivost.
Takže máme: Bůh + nic = svět.
Dobře? Tohle je ta rovnice.
Ale možná, že v Boha nevěříte.
Možná, že jste vědečtí ateisté nebo nevědečtí ateisté a v Boha nevěříte a nejste s tímhle spokojení.
Mimochodem, i když máme tuhle rovnici, Bůh + nic = svět, už máme problém: Proč existuje Bůh?
Čistě logicky Bůh neexistuje, pokud ovšem nevěříte těm ontologickým argumentům a já doufám, že ne, protože to nejsou dobré argumenty.
Dokážeme si představit, že kdyby Bůh existoval, mohl by se podivovat: „jsem věčný, jsem všemocný, ale odkud jsem se vzal?“
(Smích) „Z čehož tedy jsem?“
Bůh totiž mluví spisovnějším jazykem.
(Smích) A tak jedna teorie říká, že Bůh byl tak znuděný hloubáním nad záhadou Své vlastní existence, že stvořil svět, jen aby sám sebe rozptýlil.
Tak jako tak, zapomeňme na Boha.
Odstraňme ho z rovnice a dostaneme ________ + nic = svět.
Pokud vyznáváte Buddhismus, asi byste s úpravou rovnice nepokračovali, protože jste se v podstatě dostali k tomu, že nic = svět a z rovnosti stran vyplývá, že svět = nic. Je to tak?
Buddhisté věří, že svět je jen jedno velké nic.
Že existuje jen velká kosmická prázdnota.
A my že věříme, že tam spousta něčeho je, ale jenom proto, že jsme otroky naší touhy to poznat.
Kdybychom se od naší touhy oprostili, uviděli bychom svět, jaký skutečně je, jako prázdnotu, nicotu, a vklouzli bychom do onoho šťastného stavu nirvány, který byl definován jako mít jen tolik života, kolik je třeba k vychutnání smrti. (Smích) Takže tohle je buddhistické myšlení.
Ale já jsem ze Západu a stále jsem znepokojený záhadou existence, takže mám ________ + — za chvilku už půjde do tuhého, takže — ________ + nic = svět.
Čím nahradíme to prázdné místo?
No, co třeba vědou?
Věda je náš nejlepší průvodce povahou reality a tou nejzákladnější vědou je fyzika.
Ukazuje nám realitu zcela obnaženou, odhaluje to, čemu já říkám PADOV Pravý A Definitivní Obsah Vesmíru.
Možná tedy to prázdné místo může vyplnit fyzika a vskutku, od konce 60. let nebo někdy kolem roku 1970 si fyzikové kladli za cíl podat čistě vědecké vysvětlení toho, proč ve vesmíru, jako je ten náš, mohla propuknout existence z naprosté prázdnoty, kvantová fluktuace vytrysknuvší z ničeho.
Stephen Hawking je jedním z nich, v poslední době také Alex Vilenkin, a celá tahle věc byla zpopularizována dalším vynikajícím fyzikem a mým přítelem Lawrencem Kraussem, který napsal knihu „Vesmír z ničeho“, Lawrence si myslí, že byl předurčen k tomu — mimochodem, je to zavilý ateista — aby vytěsnil Boha z našich představ.
Zákony teorie kvantového pole, tahle rychle rezavějící fyzika, nám mohou ukázat, jak z naprosté nicoty, bez prostoru, bez času, bez hmoty, z ničeho, může malá hrudka falešného vakua fluktuovat v existenci, a potom, zázrakem rozpínání, vybuchnout do obrovského a pestrobarevného vesmíru, jaký vidíme okolo nás.
Dobrá, tohle je vážně geniální scénář.
Je to velmi spekulativní. Je to fascinující.
Ale mně na tom vadí jeden velký problém a ten problém je, že: je to pseudo-náboženský pohled na věc.
Lawrence si myslí, že je ateista, ale stále je otrokem náboženského pohledu na svět.
Vidí fyzikální zákony jako příkazy shůry.
Zákony teorie kvantového pole jsou pro něj jako fiat lux ― „Budiž světlo“.
Tyto zákony mají něco jako ontologickou sílu nebo vliv, takže dokážou vytvořit bezednou hlubinu, která otěhotní s bytím.
Dávají vzniknout vesmíru z ničeho.
Ale to je velmi zjednodušený pohled na to, co jsou to fyzikální zákony, že ano?
Víme, že fyzikální zákony jsou vlastně zobecněné popisy vzorů a pravidelností světa.
Neexistují mimo náš svět.
Nemají svůj vlastní oblak faktické existence.
Nemohou způsobit vznik světa z prázdnoty.
To je velmi primitivní pohled na to, co to jsou fyzikální zákony.
A pokud mi v tomhle nedůvěřujete, poslechněte si Stephena Hawkinga, který sám přišel s modelem vesmíru, který byl soběstačný, nevyžadoval žádné podněty zvenčí, žádného Stvořitele a poté, co tohle navrhl, přiznal, že stále cítí rozpaky.
Řekl, že jsou to jenom rovnice.
Co vdechne rovnicím život a vytvoří svět, který by se jimi dal popsat?
Byl bezradný z toho, že rovnice samy o sobě nemohou být tím kouzlem, které vyřeší záhadu vzniku existence.
A krom toho, i kdyby to zákony dokázaly, proč zrovna tahle sada zákonů?
Proč to má být teorie kvantového pole, která popisuje vesmír určitým počtem sil a částic a tak dále?
Proč to není úplně jiný soubor zákonů?
Takových matematicky konzistentních zákonů existuje opravdu spousta.
A proč by vůbec měly existovat zákony? Proč nestačí pouhá prázdnota?
Tohle je problém, věřte nebo ne, nad kterým přemýšliví fyzikové opravdu hodně hloubají a v tomto ohledu mají tendenci zacházet do metafyziky. Podotýkám, že je možné, že soubor zákonů, které popisují náš vesmír, je jen jedním z mnoha a popisuje jednu část reality a možná, že kterýkoliv jiný z konzistentních souborů popisuje další část reality a vlastně tak fakticky existují všechny představitelné fyzické světy, všechny tam někde venku jsou.
Vidíme prostě jen nepatrnou část reality, která je popsána zákony teorie kvantového pole, ale existuje velká spousta dalších světů, částí reality, které jsou popsány zcela odlišnými teoriemi, které se od těch našich liší natolik, že si to ani nedokážeme představit, tak nepředstavitelně exotické jsou.
Steven Weinberg, otec standardního modelu částicové fyziky, vlastně sám s touto myšlenkou, že všechny možné reality skutečně existují, koketoval.
Stejně tak mladší fyzik, Max Tegmark, který věří, že všechny matematické struktury existují a že matematicky vypočtená existence je to samé jako existence fyzická. Takže zde máme nesmírně bohatý multivesmír, který zahrnuje všechny logické možnosti.
Když přijmu toto metafyzické zdůvodnění, snaží se vlastně tito fyzikové a filozofové vrátit k prastaré myšlence sahající až k Platónovi.
Je to princip hojnosti či plodnosti neboli velký řetěz bytí, realita je vlastně tak bohatá, jak je to jen možné.
Je to tak na hony daleko od prázdnoty, jak to jen může být.
Máme tu teď dva extrémy.
Na jedné straně široširou prázdnotu a vizi reality, která zahrnuje každý myslitelný svět, jako druhý extrém: nejúplnější možnou realitu a prázdnotu, nejjednodušší možnou realitu.
Co je mezi těmito dvěma extrémy?
Jsou to všechny možné druhy mezilehlých realit, které některé věci zahrnují a něco zase nechávají být.
A jedna z těchto mezilehlých realit je, řekněme, ta matematicky nejvíc elegantní realita, která ty neelegantní kousky vynechává, ty ošklivé asymetrie a tak dále.
Existují fyzikové, kteří vám budou tvrdit, že vlastně žijeme v té nejelegantnější realitě.
Myslím, že v publiku je Brian Greene a ten napsal knihu s názvem „Elegantní vesmír“.
Tvrdí, že vesmír, ve kterém žijeme, je matematicky velmi elegantní.
Nevěřte mu. (Smích) Je to zbožné přání, přál bych si, aby to tak bylo, ale pamatuji se, jak se mi onehdy přiznal, že je to vážně ošklivý vesmír.
Je nešikovně zkonstruován, má příliš mnoho doplňkových vazebních konstant a hmotnostních poměrů a nadbytečných rodin elementárních částic a co je to sakra ta temná energie?
Je to podobný vynález jako žvýkačka na špejli.
To není elegantní vesmír. (Smích) A pak tu máme nejlepší ze všech možných světů po etické stránce.
Teď byste měli zvážnět, protože to je svět, ve kterém vnímající bytosti zbytečně netrpí, ve kterém nejsou věci jako rakovina u dětí nebo holokaust.
Tohle je etická koncepce.
Tak či tak, mezi prázdnotou a nejúplnější možnou realitou, jsou různé další zvláštní reality.
Prázdnota je výjimečná. Je nejjednodušší.
A pak tu máme tu nejelegantnější možnou realitu.
Je také výjimečná.
Ta nejúplnější možná realita, ta je výjimečná.
Ale na co jsme zapomněli?
Jsou tu také jen ty podřadné, běžné reality, které nejsou v žádném směru výjimečné, které jsou tak nějak náhodné.
Jsou nekonečně vzdálené prázdnotě, ale mají nesmírně daleko i k dokonalé úplnosti.
Jsou směsicí chaosu a řádu, matematické elegance i ošklivosti.
Takže bych tyto reality popsal jako neurčitý, podprůměrný, nedotažený maglajz, obecnou realitu, něco jako zalátané díry ve vesmíru.
A tyto reality, nachází se v některé z nich nějaké božstvo?
Možná, ale není to tak dokonalé božstvo, jako je to židovsko-křesťanské.
Toto božstvo není nekonečně laskavé a všemocné.
Možná je naopak 100 % nenávistné a výkonné jen z 80 %, což myslím jakž takž popisuje svět, který kolem sebe vidíme. (Smích) Takže bych navrhoval, aby rozřešením záhady existence jakožto reality, ve které existujeme, byla jedna z těchto obecných realit.
Realita se musí z něčeho vyklubat.
Může se ukázat být ničím nebo vším nebo něčím mezi.
Jestliže má nějakou zvláštní vlastnost, jako třeba být opravdu elegantní nebo opravdu úplná nebo opravdu jednoduchá jako prázdnota, vyžaduje to vysvětlení.
Ale pokud je to jen jedna z těch náhodných, obecných realit, žádné další vysvětlení není třeba.
A vskutku bych řekl, že taková je realita, ve které žijeme.
Je to ta, kterou nám popisuje věda.
Na začátku týdne jsme obdrželi vzrušující zprávu, že inflační teorie, která předpovídá velikou, nekonečnou, neuspořádanou, předem danou realitu bez pointy, je jako velké pěnící šampaňské donekonečna proudící z lahve, obrovský vesmír, jenž je převážně pustinou s malými kapsami kouzla, řádu a míru. Tento inflační scénář už byl potvrzen pozorováním z krátkovlnných dalekohledů na Antarktidě, které sledovaly stopy gravitačních vln těsně před Velkým třeskem.
O tom jste určitě všichni slyšeli.
No, stejně si myslím, že existuje nějaký důkaz, že tohle je opravdu ta realita, ve které jsme uvízli.
Proč by vás to mělo zajímat?
Noo, — (Smích) — Otázka „Proč existuje svět?“,
to je ta vesmírná otázka, se trochu rýmuje s osobnější otázkou: „Proč existuji já? Proč existujete vy?“
Víte, naše existence se zdá úžasně nepravděpodobná, protože existuje obrovské množství genetických mutací lidí, pokud se to dá spočítat podle množsví genů a jejich forem atd., a přibližným výpočtem se dostanete k asi 10. až 10 000. mocnině geneticky možných mutací.
To je číslo mezi googol a googolplex.
Počet lidí, kteří se až do dnešního dne narodili, je 100 miliard, možná 50 miliard, což je jen zanedbatelný zlomek, takže my všichni jsme výherci v téhle úžasné vesmírné loterii.
Jsme tu.
Dobrá. Tak v jaké realitě chceme žít?
Chceme žít v nějaké speciální realitě?
Což kdybychom žili v té nejelegantnější možné realitě?
Představte si ten existenciální tlak, muset podle toho žít, být elegantní, nevybočovat z řady.
Nebo co kdybychom žili v té nejúplnější možné realitě?
Existenci bychom měli zaručenou, protože v takové realitě existuje každá myslitelná věc, ale naše rozhodování by postrádalo smysl.
Když svedu boj se svou morálkou a učiním zoufalý pokus chovat se spořádaně, nic na tom nesejde, protože existuje nekonečný počet mých vlastních kopií, které se také chovají spořádaně a nekonečný počet mých kopií, které se tak nechovají.
Takže na mém výběru nezáleží.
V takové speciální realitě žít nechceme.
A v případě reality tvořené prázdnotou bychom tu spolu nerozmlouvali.
Myslím si, že žít v obecné realitě, která je jen průměrná a skládá se z nepříjemných i příjemných chvilek, kde můžeme ty příjemné prodlužovat a ty nepříjemné zkracovat, dává našemu životu nějaký smysl.
Vesmír je absurdní, ale pořád mu můžeme dávat smysl a jeden docela dobrý existuje a celková průměrnost reality tak nějak souzní s průměrností, kterou všichni v jádru našeho bytí cítíme.
Vím, že to cítíte.
Vím, že jste všichni neobyčejní, ale kdesi vskrytu jste pořád průměrní, nemyslíte?
(Smích) (Potlesk) Stejně si možná říkáte, že tato hádanka, toto tajemství existence je jen pošetilé honění se za záhadou.
Existence vesmíru vás nijak neudivuje a to se stává i lidem v lepších rodinách.
Bertrand Russell řekl: „Řekl bych, že vesmír prostě je a tím to končí.“
Jako holý fakt.
A Sidney Morgenbesser, můj profesor z Columbijské univerzity, velký filozofický šprýmař, když jsem se ho ptal: „Profesore Morgenbessere, proč existuje něco namísto toho, aby neexistovalo nic?“
řekl: „Oh, i kdyby tu nic nebylo, stejně bys nebyl spokojený.“
Takže — (Smích) — dobrá.
Nejste ohromení. Mně je to jedno.
Ale řeknu vám něco na závěr a garantuji vám, že vás to ohromí, protože když jsem jim to říkal, žasli nad tím všichni ti skvělí, baječní lidé, které jsem potkal na této TED konferenci, je to tohle: Nikdy v životě jsem neměl mobilní telefon.
Děkuji.
(Smích) (Potlesk)
Hans Rosling: Dám vám na výběr ze tří možností.
Použijte tohle zařízení.
První otázka je: jak se za poslední století změnil počet úmrtí na následky přírodních katastrof?
Zdvojnásobil se, zůstal na celém světě zhruba stejný, nebo klesl na méně než polovinu?
Prosím vyberte A, B nebo C.
Vidím spoustu odpovědí. Jste mnohem rychlejší než univerzitní studenti.
Ti jsou tak pomalí. Jen pořád přemýšlejí.
Ano, výborně.
Tak jdeme na další otázku.
Jak dlouho chodily třicetileté ženy do školy: sedm let, pět let, tři roky?
A, B nebo C? Prosím odpovězte.
A jdeme na další otázku.
Jak se změnilo za posledních dvacet let procento lidí na světě, kteří žijí v extrémní chudobě?
Extrémní chudoba - nemají dost jídla na den.
Skoro se zdvojnásobilo, zůstalo víceméně stejné, nebo se zmenšilo na polovinu?
A, B nebo C?
A teď odpovědi.
Na tomto grafu můžete vidět úmrtí na přírodní katastrofy ve světě mezi léty 1900 a 2000.
V roce 1900 umíralo asi půl miliónu lidí každoročně na přírodní katastrofy: povodně, zemětřesení, sopečné výbuchy, sucha - cokoliv.
A teď, jak se to změnilo?
Gapminder se zeptal lidí ve Švédsku.
A takhle odpověděli.
Švédové odpověděli takhle: 50 %, že se zdvojnásobilo, 38 %, že je stejné, 12 %, že se snížilo na polovinu.
Tady jsou nejlepší údaje od odborníků na katastrofy, jde to nahoru a dolů, k druhé světové válce, a po ní to začíná klesat a pořád to klesá až k mnohem méně než polovině.
Jak ubíhají desetiletí, svět je mnohem schopnější uchránit lidi před těmito věcmi.
Takže jenom 12 procent Švédů to ví.
Šel jsem do zoo a zeptal se šimpanzů.
(Smích) (Potlesk) Šimpanzi se nedívají na večerní zprávy, takže vybírají náhodně a Švédi odpovídají hůř než náhodně.
A teď jak jste si vedli vy?
Tady jste vy.
Šimpanzi vás porazili.
(Smích) Ale jen těsně.
Byli jste třikrát lepší než Švédové, ale to není dost.
Neměli byste se srovnávat se Švédy.
Musíte mít ve světě vyšší ambice.
Podívejme se na další otázku: ženy ve škole.
Tady vidíte: muži chodili osm let.
Jak dlouho chodily do školy ženy?
Nuže, zeptali jsme se na to Švédů, a to už vám pomáhá s odpovědí, ne?
Správnou odpověď vybralo nejméně Švédů, ne?
(Smích) Podívejme se. Tady to je.
Ano, ano. Ženy se jim skoro vyrovnaly.
Tohle jsou odpovědi v USA.
A to jste vy.
Ó, gratuluji,
jste dvakrát lepší než Švédové, ale na to nepotřebujete mě… Jak je to možné? Podle mě je to tak, že každý ví, že jsou země a oblasti, kde dívky mají velké těžkosti.
Brání se jim ve školní docházce a to je ohavné.
Ale ve větší části světa, kde žije většina lidí na světě, ve většině zemí dnes dívky chodí do školy stejně dlouho jako chlapci.
To neznamená, že bylo dosaženo rovnosti pohlaví, vůbec ne.
Pořád jsou hrozně, hrozně omezeny, ale dnes se ve světě do školy chodí.
Takže se nedíváme na většinu.
Odpovídáme podle nejhorších míst, a tam je to správné, ale chybí nám většina.
A co chudoba?
No, je jasné, že tady chudoba klesla skoro na polovinu, a když jsme se zeptali v USA, jen pět procent lidí to mělo správně.
A vy?
No, skoro jste se vyrovnali šimpanzům.
(Smích) (Potlesk) Tak málo, jen málo z vás!
Víte, tam musí být nějaké předsudky.
Mnoho lidí v bohatých zemích si myslí, že nikdy nemůžeme skoncovat s extrémní chudobou.
Samozřejmě si to myslí, protože nevědí, co se stalo.
Když uvažujeme o budoucnosti, musíme nejdřív znát přítomnost.
Tyto otázky byly mezi prvními ve zkušební fázi projektu Nevědomost v nadaci Gapminder, kterou řídíme. Tento projekt loni zahájil můj šéf a také můj syn Ola Rosling. (Smích) Ola je společník a ředitel a řekl mi, že musíme být systematičtější, když bojujeme s otřesnou nevědomostí.
Už zkušební testy ukázaly, že tolik lidí má výsledky horší než nahodilé, že musíme přemýšlet o předsudcích a jeden z hlavních předsudků je o rozdělování příjmů ve světě.
Podívejte se sem. Tak to bylo v roce 1975.
To je počet lidí se všemi typy příjmů od jednoho dolaru na den - (Potlesk) Vidíte, tady byl jeden hrb, okolo jednoho dolaru na den, a potom byl jeden hrb tady někde mezi 10 a 100 dolary.
Svět byl rozdělen na dvě skupiny.
Byl to svět velblouda, velblouda s dvěma hrby, chudí a bohatí, a jen málokteří mezi nimi.
Ale podívejte se, jak se to změnilo. Jak jdu dál, co se změnilo, světová populace vzrostla a hrby začínají splývat.
Spodní hrby splynuly s vyšším, dvouhrbý velbloud umírá a máme svět velblouda s jediným hrbem.
Procento lidí v chudobě se zmenšilo.
Pořád je otřesné, že tolik lidí zůstává v extrémní chudobě.
Pořád máme tady tuto skupinu, skoro miliardu lidí, ale teď to může skončit.
Výzva, která je před námi, je - jak z toho ven, pochopit, kde je většina, a to je velmi jasně vidět na této otázce.
Ptali jsme se, kolik procent jednoletých dětí na světě má základní očkování proti spalničkám a další, které my máme mnoho let: 20, 50, nebo 80 procent?
Tohle odpověděli v USA a ve Švédsku.
Švédské výsledky: vy víte, která odpověď je správná.
(Smích) Kdo je ksakru v té zemi profesor světového zdraví?
No, jsem to já.
(Smích) Tohle je moc těžké.
Moc těžké. (Potlesk) Nicméně, Ola opravdu měřil to, co víme, a jeho přístup zaujal média, CNN tyto výsledky zveřejnila na svém webu, měli tam ty otázky, milióny lidí odpověděly, bylo tam myslím asi 2000 komentářů a tohle je jeden z těch komentářů.
"Vsadím se, že nikdo z médií ten test nezvládl."
Tak mi Ola řekl: "Vezmi si tohle zařízení.
Zvou tě na mediální konference.
Dej jim to a změř, co vědí."
Dámy a pánové, poprvé vidíte neformální výsledky z konference se sdělovacími prostředky USA.
A potom, z poslední doby, média Evropské unie.
(Smích) Vidíte, není problém, že lidé nečtou a neposlouchají sdělovací prostředky.
Problém je, že sdělovací prostředky samy nevědí.
Co s tím budeme dělat, Olo?
Máme nějaké nápady?
(Potlesk) Ola Rosling: Ano, mám nápad, ale hlavně je mi líto, že jste prohráli se šimpanzi.
Naštěstí vás budu moct utěšit, ukážu vám, proč to opravdu není vaše vina.
Potom vám ukážu nějaké triky, abyste příště šimpanze porazili.
To v podstatě udělám.
Nejdřív se podívejme, proč jsme nevědomí, a to vše začíná v tomto místě.
To je Hudiksvall, město v severním Švédsku.
To je čtvrť, kde jsem vyrostl, a je to čtvrť s velkým problémem.
Skutečně, přesně tentýž problém byl ve všech čtvrtích, kde jste také vyrostli.
Nebyla typická.
OK? Nedala mi objektivní pohled na to, jak vypadá život na této planetě.
Tak to je první dílek ze skládačky.
Máme osobní předsudky.
Všichni máme různé zkušenosti od společenství a lidí, které potkáváme, a navíc začneme chodit do školy a přidáme další problém.
No, já mám školy rád, ale učitelé učí zastaralé názory, protože se něco naučili, když chodili do školy sami, a teď ten svět - bez zlého úmyslu - popisují studentům. A ty učebnice, samozřejmě, jsou zastaralé ve světě, který se mění.
A neexistuje postup, jak učební materiál aktualizovat.
Tak na to se zaměřujeme.
Takže máme tahle zastaralá data navrch k osobním předsudkům.
Co dále - to jsou zprávy, OK?
Vynikající novinář ví, jak si vybrat příběh, který se objeví v titulcích a lidé ho budou číst, protože je senzační.
Neobvyklé příběhy jsou zajímavější, ne?
A jsou přehnané, zvlášť věci, kterých se bojíme.
Útok žraloka na Švéda se bude držet v titulcích ve Švédsku celé týdny.
Takže bylo opravdu těžké uniknout těmto třem zkresleným zdrojům informací.
Jako by nás bombardovaly a dodávaly naší mysli spoustu divných myšlenek a vrcholem je stejná věc, která z nás dělá lidské bytosti, naše lidská intuice.
Ta byla dobrá v evoluci.
Pomáhala nám generalizovat a velmi rychle dospět k závěru.
Pomáhala nám zveličovat, čeho jsme se báli, a my pak hledáme příčinu tam, kde není, a získáme iluzi sebedůvěry, když věříme, že jsme nejlepší řidiči, nad průměrem.
Každý odpověděl: "Jo, řídím líp."
OK, to bylo dobré v evoluci, ale pokud jde o pohled na svět, je to přesně ten důvod, proč jsou věci naopak.
Vzrůstající trendy místo vzrůstání klesají a naopak, a v tomto případě šimpanzi používají naši intuici proti nám a místo síly se to stává naší slabostí.
Měla to být naše síla, ne?
Takže jak tento problém řešíme?
Nejdříve ho musíme změřit a pak ho potřebujeme léčit.
Měřením můžeme pochopit, jaký je systém nevědomosti.
Loni jsme začali pilotní projekt a teď jsme si jisti, že se setkáme se spoustou nevědomosti po celém světě, a naše představa je rozšířit to do všech oblastí nebo stránek světového rozvoje, jako jsou klima, ohrožené druhy, lidská práva, rovnost pohlaví, energie, finance.
Ve všech různých oblastech existují fakta a jsou organizace, které se snaží rozšířit vědomosti o těchto faktech.
Začal jsem skutečně kontaktovat některé z nich, např. WWF, Amnesty International a UNICEF, a ptal jsem se jich, která jsou jejich oblíbená fakta, o nichž si myslí, že je lidé neznají.
OK, sbírám ta fakta.
Představte si dlouhý seznam, dejme tomu 250 faktů.
A potom děláme průzkum a vidíme, kde jsou nejhorší výsledky.
Tak dostaneme kratší seznam s hroznými výsledky, jako těch několik Hansových příkladů, a nemáme problém najít tyhle druhy hrozných výsledků.
OK, co budeme dělat s tím krátkým seznamem?
No, měníme ho na vědomostní certifikát, certifikát vědomostí o světě, který můžou použít velké organizace, školy, univerzity, nebo možná zpravodajské agentury, aby si ověřily, že jsou dobře informované o světě.
V zásadě to znamená, že nenajímají lidi, kteří mají výsledky jako šimpanzi.
Samozřejmě by neměly.
Takže možná za 10 let, jestli tento projekt uspěje, budete dělat pohovor do zaměstnání tak, že budete muset vyplnit tenhle šílený dotazník.
A teď přicházíme k těm praktickým trikům.
Jak se vám podaří uspět?
Samozřejmě je jeden způsob, sedět dlouho do noci, číst všechny tyhle zprávy a učit se všechna ta fakta nazpaměť.
To se ve skutečnosti nikdy nestane.
Dokonce ani Hans si to nemyslí.
Lidé na to nemají čas.
Lidé mají rádi rychlejší způsoby - a tady jsou.
Potřebujeme z naší intuice znovu udělat naši sílu.
Musíme umět generalizovat.
Teď vám ukážu nějaké triky, kde se mylné názory změní na pravidla odhadu.
Začněme s prvním mylným názorem.
Ten je velmi rozšířen.
Všechno se zhoršuje.
Slyšeli jste to. Sami jste si to mysleli.
Opačný názor je - většina věcí se zlepšuje.
Tak před sebou máte otázku a nevíte. Měli byste hádat "zlepšuje se."
OK? Nevybírejte si to horší.
To vám pomůže lépe bodovat v našich testech.
(Potlesk) Tak to bylo první.
Jsou bohatí a chudí a propast mezi nimi roste.
Je hrozná nerovnost.
Ano, svět je nerovný, ale ty údaje ukazují, že je jeden hrb.
OK? Když si nejste jisti, vyberte "většina lidí je uprostřed."
To vám pomůže odpovědět správně.
A teď, další předsudek je, že nejprve země a lidé musí být velmi, velmi bohatí, aby došlo k sociálnímu rozvoji, např. školní docházka dívek nebo připravenost na přírodní katastrofy.
Ne ne, to je špatně.
Podívejte se: v tom velkém hrbu uprostřed už dívky do školy chodí.
Takže když si nejste jisti, vyberte "většina už tohle má," jako elektřinu, dívky ve škole a podobně.
Jsou to jen pravidla odhadu, samozřejmě se to nevztahuje na všechno, ale tak můžete generalizovat.
Podívejme se na poslední příklad.
Ano, ten je dobrý, žraloci jsou nebezpeční.
Dobrá, ano - ale ve světových statistikách nejsou tak důležití - to chci říct.
Já se třeba moc bojím žraloků.
Takže jakmile vidím otázku o věcech, kterých se bojím, což mohou být zemětřesení, jiná náboženství, možná mám strach z teroristů nebo žraloků, cokoliv vzbuzuje city, budu zveličovat ten problém.
To je pravidlo odhadu.
Jasně, existují věci nebezpečné i významné.
Žraloci zabíjejí velmi málo lidí. Tak byste měli uvažovat.
S těmito čtyřmi pravidly byste pravděpodobně mohli odpovědět lépe než šimpanzi, protože šimpanzi tohle nedovedou.
Neumějí zevšeobecnit tato pravidla.
A doufejme, že můžeme obrátit svět, a porazíme šimpanze, OK?
(Potlesk) To je systematický přístup.
A teď je otázka - je to důležité?
Jo, je důležité porozumět chudobě, extrémní chudobě a jak s ní bojovat, a jak přivést dívky do školy.
Když si představíme, že se to opravdu povede, můžeme tomu porozumět.
Ale je to důležité pro všechny další, komu záleží na bohatém konci té škály?
Řekl bych, že ano, je to nesmírně důležité ze stejného důvodu.
Jestliže máte přehled o dnešním světě podložený fakty, můžete mít šanci pochopit, co se stane v budoucnosti.
Vrátíme se zpátky k dvěma hrbům z roku 1975.
Tehdy jsem se narodil a vybral jsem Západ.
To jsou současné země Evropské unie a Severní Ameriky.
Podívejme se na srovnání ostatních zemí a Západu pokud jde o bohatství.
Tady jsou lidé, kteří si mohou dovolit letět na dovolenou do ciziny letadlem.
V roce 1975 jen 30 % z nich žilo mimo Evropskou unii a Severní Ameriku.
Ale to se změnilo, OK?
Tak nejprve se podívejme na změnu doteď, do roku 2014.
Dnes je to 50 na 50.
Západní převaha je ke dnešku pryč.
To je hezké. Co se stane dál?
Vidíte ten velký hrb? Viděli jste, jak se hýbe?
Udělal jsem malý experiment. Šel jsem na stránky Mezinárodního měnového fondu.
Mají předpověď hrubého domácího produktu na hlavu na příštích pět let.
Tak to můžu použít, abych se dostal pět let do budoucnosti, za předpokladu, že příjmová nerovnost každé země bude stejná.
Udělal jsem to, a šel jsem dokonce dál.
Použil jsem těch pět let pro dalších 20 let se stejnou rychlostí, jen jako experiment, co by se mohlo opravdu stát.
Přesuňme se do budoucnosti.
V roce 2020 je to 57 % ve zbytku světa.
V roce 2025 - 63 %.
2030 - 68. A v roce 2035 Západ ztrácí početní převahu na bohatém spotřebitelském trhu.
To jsou jen odhady hrubého domácího produktu na hlavu v budoucnosti.
Sedmdesát tři procenta bohatých spotřebitelů budou žít mimo Severní Ameriku a Evropu.
Ano, myslím, že je to dobrá myšlenka, aby firma použila tento certifikát, aby dělala v budoucnu rozhodnutí podložená fakty.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk) Bruno Giussani: Hans a Ola Roslingovi!
Dobrý den. Jmenuji se Mac.
A živím se tím, že lžu dětem, ale ty lži jsou upřímné.
Píšu knihy pro děti a jak řekl Pablo Picasso: "Všichni víme, že umění není pravda.
Umění je lež, díky níž si uvědomujeme pravdu, nebo alespoň pravdu, které máme porozumět.
Umělec musí vědět, jakým způsobem ostatní o pravdivosti svých lží přesvědčit."
Tohle jsem poprvé slyšel jako dítě a moc se mi to líbilo, ale neměl jsem tušení, co to znamená.
(Smích) A tak jsem si myslel, víte, kvůli tomu jsem za vámi dnes přišel, mluvit o pravdě a lžích, fikci a realitě.
Jak bych mohl tenhle zauzlovaný svazek vět rozmotat?
A řekl jsem si, mám PowerPoint. Udělám si Vennův diagram.
["Pravda. Lži."] (Smích) Bum, tady ho máme.
Máme pravdu a lži a pak je tu tahle malá oblast, okraj, uprostřed.
Ten nepatrný prostor, to je umění.
Tak jo. Vennův diagram. (Smích) (Potlesk) Ale to nám taky moc nepomůže.
To, co mi pomohlo pochopit tenhle citát a to, co je to umění, přinejmenším umění fikce, byla práce s dětmi.
Býval jsem vedoucí na letním táboře.
Dělal jsem to v létě, když jsem měl volno ze školy a moc se mi to líbilo.
Byl to letní sportovní tábor pro čtyř- až šestileté děti.
Já jsem měl na starosti čtyřleté, což bylo dobré, protože čtyřleté děti neumějí sporty a já také ne.
(Smích) Sport dělám na úrovni čtyřletých dětí, takže se stávalo, že děti driblovaly kolem kuželů a pak se přehřály a šly si sednout pod strom, kde už jsem seděl já -- (Smích) -- a já jsem si vymýšlel příběhy a vyprávěl jim je. Vyprávěl jsem příběhy o svém životě.
Říkal jsem jim, jak o víkendech jezdím domů a dělám špiona pro anglickou královnu.
A brzy se objevily další děti, které ani nebyly v mojí skupině, přišly za mnou a říkaly: "Ty jsi Mac Barnett, že jo?
Ty jsi ten chlápek, co dělá špiona pro anglickou královnu."
A já přitom čekal celý život, až ke mě přijde cizí člověk a tuhle otázku mi položí.
V mojí představě to byly elegantní Rusky, ale, víte, čtyřleté děti -- v Berkeley v Kalifornii se musíte smířit s tím, co máte.
A já jsem si uvědomil, že příběhy, které vyprávím, jsou skutečné způsobem, který je mi známý a opravdu vzrušující.
Myslím, že vrcholem pro mě bylo -- na to nikdy nezapomenu -- byla tam holčička jménem Riley. Byla maličká a vždycky si brávala oběd ven a ovoce zahodila.
Prostě vzala ovoce, mamka jí každý den zabalila meloun, a ona ho prostě hodila do břečťanu a pak se pustila do ovocných zákusků a do pudinku, a já jí povídám: "Riley, to se nedělá, to ovoce musíš sníst."
A ona se zeptala: "Proč?"
A já jsem řekl: "No, když to ovoce hodíš do břečťanu, tak tam brzy vyroste plno melounů." A to je podle mě důvod, proč jsem skončil jako vypravěč příběhů pro děti a ne jako jejich nutriční poradce.
A Riley řekla, "To se nikdy nestane.
To se prostě nestane."
A tak jsem poslední den tábora vstal brzy a v obchodě jsem koupil velký meloun a schoval jsem ho do břečťanu. A pak při obědě jsem řekl: "Riley, běž se tam podívat, co jsi způsobila."
A -- (Smích) -- ona se vlekla tím břečťanem a pak se jí rozšířily oči a ukázala na meloun, který byl větší, než její hlava, a pak tam přiběhly všechny děti a tlačily se kolem ní, a někdo řekl: "Hele, proč je na něm nálepka?"
(Smích) A já řekl: "Proto vám povídám, neházejte nálepky do břečťanu.
Házejte je do koše. Takhle pak ničíte přírodu."
A Riley s sebou ten meloun nosila celý den a byla moc pyšná.
Riley věděla, že jí tam za sedm dní meloun nevyrostl, ale taky věděla, že vyrostl. Je to zvláštní místo, ale nemusí se k němu dostat jen děti.
Může to být cokoliv. Umění nás tam dostane.
Byla přímo uprostřed toho místa. Místa, kterému bychom mohli říkat umění nebo fikce.
Já mu budu říkat zázrak.
Coleridge tomu říkal záměrné pozdržení nevíry nebo poetická víra, kvůli okamžikům, kdy příběh, bez ohledu na to, jak je podivný, má určité zdání pravdy a vy jste schopni mu uvěřit.
A nemusí se tam dostat pouze děti.
Dokážou to i dospělí a my se tam dostáváme při čtení.
Z toho důvodu lidi během dvou dní přistanou v Dublinu, a chodí po Bloomsday a vidí všechno, co se odehrálo v "Oddyseovi", i když se nic z toho nestalo.
Nebo lidi jedou do Londýna a navštíví Baker Street, aby viděli byt Sherlocka Holmese, i když 221B je jen číslo, co namalovali na budovu, která ve skutečnosti tuto adresu nikdy neměla.
Víme, že tyhle postavy nejsou skutečné, ale pocity s nimi spojené ano, a jsme toho schopni.
Víme, že ty postavy nejsou skutečné, ale přesto víme, že jsou.
Děti se tam dostanou o dost snáze, než dospělí, a proto pro děti píšu rád.
Myslím, že děti jsou nejlepší publikum seriózní literární fikce.
Jako dítě, jsem byl posedlý romány o tajných dveřích, jako byla "Narnie", kde jste otevřeli skříň a prošli jí do kouzelného světa.
A já jsem byl přesvědčený, že tajné dveře opravdu existují a hledal jsem je a pokoušel se jimi projít.
Chtěl jsem žít a přejít do fiktivního světa, což je -- prostě jsem vždycky lidem otevíral skříně. (Smích) Procházel jsem skříní mámina přítele a nebyla tam žádná kouzelná země.
Byly tam ale zvláštní věci, o kterých máma asi měla vědět.
(Smích) A já jsem byl šťastný, že jsem jí to všechno mohl říct.
Po vysoké jsem začal pracovat za jedněmi z těch tajných dveří.
Tohle je místo jménem 826 Valencia.
Je na adrese 826 Valencia Street ve čtvrti Mission v San Franciscu, a když jsem tam pracoval, sídlilo tam nakladatelství s názvem McSweeney's, neziskové centrum spisovatelů s názvem 826 Valencia, ale před ním byl zvláštní obchod.
Víte, to místo bylo vedené jako maloobchod a v San Franciscu by nám nedali povolení, a tak, aby spisovatel, co to založil, Dave Eggers, vyhověl zákonu, řekl: "Dobře, otevřu tam obchod pro piráty."
A to taky udělal. (Smích) A je to krásné. Všechno ve dřevě.
Ty zásuvky můžete vysunout a vzít si citrus, abyste nedostali kurděje.
Pásky na oči mají v různých barvách, protože na jaře se chtějí piráti rozdovádět.
Co vy víte. Černá je nudná.
Pastely. Nebo oči, taky ve spoustě barev, jen skleněné oči, záleží, jak se chcete s tou situací vyrovnat.
A ten obchod, kupodivu, lidi tam chodili a kupovali věci, a tím se zaplatil nájem našeho školicího centra, které bylo za ním. Ale pro mě byl důležitější fakt, že, myslím, že kvalita práce, kterou odvádíte, přijdou děti a dostanou rady jak psát, a když musíte projít tímhle zvláštním, přechodným, fiktivním místem, než začnete psát, ovlivní to práci, kterou děláte.
Jsou to tajné dveře, kterými můžete projít.
A tak jsem vedl 826 v Los Angeles a mojí prací bylo vybudovat tam obchod.
A tak máme Park ozvěn tržnice cestování časem.
Naše motto je: "Ať jste kdykoliv, my už tam jsme."
(Smích) A je na Sunset Boulevard v Los Angeles.
Naši milí zaměstnanci jsou připraveni vám pomoci.
Jsou ze všech období, včetně osmdesátek, ten chlapík na konci, ten je z velice nedávné minulosti.
Tady máme Zaměstnance měsíce, včetně Čingischána, Charlese Dickense.
Pár skvělých lidí si v žebříčku polepšilo.
Tohle je jakoby lékárnická sekce.
Máme tu patentované léky, kanopy na orgány, komunistické mýdlo, kde se píše, "Tohle je mýdlo na celý rok." (Smích) Náš přístroj na ledovou tříšť se při otevíračce rozbil a my nevěděli, co dělat.
Náš architekt byl celý od červeného sirupu.
Vypadalo to, jako kdyby právě někoho zabil, což u tohohle architekta nebylo vyloučeno a my jsme nevěděli, co dělat.
Měl to být zlatý hřeb našeho obchodu.
Tak jsme tam dali nápis: "Mimo provoz. Přijďte včera." (Smích) A vyklubal se z toho lepší vtip, než tříšť, a tak jsme to tam už takhle nechali.
Mamutí kusy. Každá ta věc váží asi tři a půl kila.
Repelent na barbary. Je plný salátu a vonných dekorací, věcí, které barbaři nesnášejí.
Mrtvé jazyky.
(Smích) Pijavice, přírodní doktůrci.
A Vikingský deodorant, který je ve spoustě skvělých vůní: nehty u nohou, pot a shnilá zelenina, popel z pohřební hranice.
Protože máme za to, že tělový sprej Axe byste měli požívat jenom na bojišti a ne v podpaží. (Smích) A tohle jsou emoční čipy pro roboty, takže roboti můžou pocítit lásku nebo strach.
Nejvíc se prodává Škodolibost, což jsme nečekali.
(Smích) To jsme nečekali.
Ale není za tím výdělek, děti projdou dveřmi, kde stojí "Pouze zaměstnanci" a ocitnou se v místě, kde si dělají domácí úkoly a píšou příběhy a dělají filmy a tohle je událost na oslavu vydání knihy, kde budou děti předčítat.
Publikujeme čtvrtletník, který tvoří pouze texty, které píšou děti, které sem chodí každý den po škole. Pak máme večírky, kde děti jedí dort a čtou rodičům a pijí mléko ze šampusek.
A je to velice výjimečné místo, protože je to v tomhle zvláštním prostředí vepředu.
Vtip není vtipem.
V té fikci nenajdete přechody, a to se mi líbí. Trocha fikce, která kolonizovala skutečný svět.
Já to vidím jako knihu ve třech dimenzích.
Tomu termínu se říká metafikce, a to jsou zkrátka příběhy o příbězích, a meta teď zažívá velkou chvílí.
Její poslední velká chvíle byla nejspíš v 60. letech díky spisovatelům, jako John Barth a Willian Gaddis, ale existovala.
Je stará téměř jako vyprávění samotné.
A jednou metafiktivní technikou je rozbití čtvrté stěny.
Ano? To je, když se herec otočí k publiku a řekne: "Jsem herec, tohle jsou jen trámy."
A i tenhle domněle upřímný okamžik, řekl bych, je ve službě lži, ale jeho účelem je zdůraznit strojenost fikce.
Já mám raději opak.
Pokud chci tu čtvrtou stěnu rozbít, chci, aby fikce unikla a dostala se do skutečného světa.
Chci, aby kniha byla tajnými dveřmi, které se otevřou a vypustí příběhy do reality.
A o to se pokouším ve svých knihách.
A tady je jeden příklad.
Tohle je moje vůbec první kniha.
Jmenuje se "Billy Twitters a jeho problém s plejtvákem".
Je o klukovi, který dostane plejtváka jako mazlíčka, ale je to trest a ničí mu to život.
Přes noc mu ho doručí firma FedUp.
(Smích) A on ho musí vzít s sebou do školy.
Žije v San Franciscu -- ne moc dobré město, když máte plejtváka.
Spousta kopců, nemovitosti stojí majlant.
Ten trh je šílenej, to vám povídám.
Ale pod přebalem jsou tyhle desky, tohle je ochrana pod knížkou, přebalem, a tam je reklama, která nabízí 30denní bezplatné vyzkoušení plejtváka obrovského.
A vy můžete poslat oznámkovanou obálku se svou adresou a my vám pošleme velrybu.
A děti nám fakt píšou.
Takže tady je dopis. Stojí tam: "Milí lidi, sázím 10 babek, že mi velrybu nepošlete.
Eliot Gannon (6 let)."
(Smích) (Potlesk) Takže Eliot a ostatní děti, kteří tohle pošlou, dostanou zpět dopis, psaný velmi malým písmem, od norské právnické společnosti -- (Smích) -- kde se píše, že kvůli změně v celním zákonu byla jejich velryba zadržena v Sognefjordu, což je moc pěkný fjord, a pak se tam píše o Sognefjordu, a trochu o norském jídle. Taková odchylka od tématu.
(Smích) Ale končí to tím, že se tam píše, že by vaše velryba byla ráda, kdybyste se jí ozvali.
Má telefonní číslo a vy jí můžete zavolat a nechat vzkaz.
A když jí zavoláte a necháte vzkaz, tak, v té odchozí zprávě jsou velrybí zvuky a potom pípnutí, což opravdu zní jako velrybí zvuk.
A taky dostanou obrázek své velryby.
Tohle je Randolph, a Randolph patří klukovi jménem Nico, který byl jedno z prvních dětí, které zavolalo, a já vám pustím kousek z Nicovy zprávy.
Tohle je první zpráva, kterou jsem od Nica dostal.
(Audio) Nico: Ahoj, tady Nico.
Já jsem tvůj majitel, Randolphe.
Ahoj. Takže tohle je prvně, co s tebou mluvím, a možná, že se ti brzy znovu ozvu.
Ahoj. Mac Barnett: Nico zavolal znovu asi za hodinu.
(Smích) A tady je další z Nicových zpráv.
(Audio) Nico: Ahoj, Randolphe, tady Nico.
Dlouho jsme spolu nemluvili, ale mluvil jsem s tebou v sobotu nebo v neděli, jo, v sobotu nebo v neděli, a tak ti teď volám znovu, abych tě pozdravil a zajímalo by mě, co asi tak teď děláš, a asi ti zavolám znovu zítra nebo dneska, takže pak si promluvíme.
Ahoj. MB: Což udělal, zavolal zpátky znovu ten den.
Randolphovi zanechal v průběhu čtyř let více než 25 zpráv.
Člověk se o něm dozví všechno a taky o babičce, kterou má rád, a babičce, kterou má rád o trochu míň -- (Smích) -- a křížovkách, co luští, a tohle je -- přehraju vám od Nica ještě jednu zprávu.
Tohle je Nicova vánoční zpráva.
[Pípnutí] (Audio) Nico: Ahoj, Randolphe, promiň, že jsem se dlouho neozval.
Měl jsem toho hodně, protože začala škola, jak možná nevíš, asi, protože jsi velryba, tak asi nevíš, tak ti volám, abych ti řekl, abych ti popřál hezké Vánoce.
Takže hezké Vánoce a pa pa, Randolphe.
Ahoj. MB: Nico, který se 18 měsíců neozval, nechal před dvěma dny zprávu.
Hlas má úplně jiný, ale dal k telefonu svou paní na hlídání, a ta byla na Randolpha taky moc milá.
Ale Nico je ten nejlepší čtenář, v jakého jsem mohl doufat.
Chtěl bych, aby každý, pro koho píšu, byl do věcí, které vytvářím, emocionálně angažován.
Myslím, že mám štěstí. Děti jako Nico jsou nejlepší čtenáři a zaslouží si ty nejlepší příběhy, které jim můžeme dát.
Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Který koláč je v Americe nejoblíbenější?
Publikum: Jablečný Kenneth Cukier: Jablečný, samozřejmě.
Jak to víme?
Díky datům.
Podíváte se na prodej v obchodech.
Když se podíváte na 30 cm velké mražené koláče, jablečné jednoznačně vítězí.
Bezpochyby. Nejvíc se prodá jablečných koláčů.
Jenže pak supermarkety začaly prodávat menší 11cm koláče a najednou se jablečné propadly na čtvrté nebo páté místo.
Proč? Co se stalo?
Zamysleme se.
Když kupujete třiceticentimetrový koláč, celá rodina se musí shodnout a jablko je u všech druhé nejoblíbenější.
(smích) Ale když si kupujete vlastní 11cm koláč, můžete si koupit ten, který chcete vy.
Můžete mít váš nejoblíbenější.
Získáváte více dat.
Zjistíte věci, které nejsou patrné s menším množstvím dat.
Jde o to, že s více daty, nejenže vyzkoumáme víc z toho, co už sledujeme,
více dat nám umožní spatřit věci nově.
Umožňuje nám to vidět věci lépe.
Vidět věci jinak.
V tomto případě nám umožňují zjistit, že nejoblíbenější koláč v Americe není jablečný.
Už jste asi slyšeli pojem velká data.
Spíš se vám už dělá špatně, když slyšíte termín velká data.
Mluvit o velkých datech je v kurzu, což je velmi nešťastné, protože velká data jsou extrémně důležitým nástrojem, díky kterému společnost postoupí dál.
V minulosti jsme zkoumali malá data a přemýšleli, co znamenají pro naše porozumění světu Teď jich máme mnohem více, více než kdykoli předtím.
Když máme velké množství dat, můžeme s nimi dělat věci, které jsme s menším množstvím nemohli dělat.
Velká data jsou důležitá a nová. A když se nad tím zamyslíte, jediný způsob, jak se planeta vypořádá se svými globálními problémy - nakrmit lidi, dát jim zdravotní péči, dát jim energii, elektřinu, zajistit, abychom se nespálili na uhel vlivem globálního oteplování - je efektivním využitím dat.
Co nového přináší velká data?
Proč ten poprask? Pro odpověď se zamysleme nad tím, jak informace v minulosti vypadaly fyzicky.
V roce 1908 na ostrově Kréta archeologové objevili hliněný disk.
Byl vyroben 2 tisíce let před Kristem, je 4 tisíce let starý.
Na tom disku jsou nápisy, o kterých nevíme co znamenají.
Je to záhada. Podstatné ale je to, jak informace vypadaly před 4 tisíci lety.
Tak společnost uchovávala a přenášela informace.
Současná společnost zase tak moc nepokročila.
Pořád skladujeme informace na discích, ale můžeme informací uchovat mnohem více než kdy dříve.
Je snazší jejich hledání, kopírování,
sdílení i zpracování - vše je jednodušší.
Také můžeme tyto informace využít způsoby nepředstavitelnými v době, kdy jsme data začali sbírat.
V tomto ohledu se data proměnila ze soupisu na tok, z něčeho, co je nehybné a stálé, na něco tekutého a dynamického.
Mají tak trochu tekutou povahu.
Disk, který byl objeven na Krétě, starý 4 tisíce let, je těžký, neobsahuje mnoho informací a tyto informace jsou neměnné.
Naproti tomu všechny soubory, které vzal Edward Snowden z Národní bezpečnostní agentury Spojených států, se vejdou na flash disk velikosti nehtu. A mohou být sdílena rychlostí světla.
Více dat. Více.
Jedním z důvodů, proč máme dnes na světě tolik dat, je to, že sledujeme věci, o kterých jsme vždy informace měli, ale druhým důvodem je, že sledujeme věci, které vždy nesly informace, ale nebyly převedeny do datového formátu ale teď o nich data ukládáme.
Například taková poloha.
Vezměte si třeba Martina Luthera.
Kdybychom kolem roku 1500 chtěli vědět, kde se Martin Luther nachází, museli bychom jej stále sledovat, možná s brkem a kalamářem a zapisovat to. Ale zamyslete se, jak to funguje dnes.
Víte, že někde, pravděpodobně v databázi operátora, je tabulka nebo alespoň záznam v databázi, který zaznamenávaná informace o tom, kde jste kdy byli.
Máte-li mobilní telefon, který má GPS, - ale i když GPS nemá - může zaznamenávat polohu.
V tomto ohledu byla poloha převedena do formy dat.
Teď si vezměte třeba takové držení těla, způsob, jakým teď všichni sedíte, jak sedíte vy, vy a vy.
Liší se to vlivem délky vašich nohou, vašich zad a jejich tvaru. Kdybych do všech vašich židlí nyní dal třeba 100 senzorů, mohl bych vytvořit záznam unikátní pro každého z vás, něco jako otisk prstu, ale nejde o váš prst.
Co bychom s tím mohli udělat?
Vědci v Tokiu jej využívají jako možné opatření proti krádeži aut.
Jde o to, že zloděj usedne za volant, snaží se odjet, ale auto pozná, že za volantem sedí neoprávněný řidič a auto třeba vypne motor, dokud na palubní desce nezadáte správné heslo, čímž řeknete: „Hele, jsem oprávněný to řídit.“ Paráda.
Co kdyby každé auto v Evropě mělo takovou technologii?
Co bychom dělali pak?
Možná, kdybychom dali data dohromady, možná bychom mohli rozpoznat signály, které by předvídaly, že se v příštích 5 sekundách stane dopravní nehoda.
Tak bychom mohli pomocí dat odhalit únavu řidiče a když by auto poznalo, že se řidič sune do určité pozice, automaticky to rozezná a spustí uvnitř poplach, může to být vibrace volantu nebo klakson v autě, a tím řekne: „Hele, vzbuď se, dávej pozor na cestu!“
Tyhle věci můžeme udělat, když převedeme na data více aspektů našeho života.
Jaká je tedy hodnota velkých dat?
Inu, zamysleme se.
Máte více informací.
Můžete dělat věci, které jste předtím nemohli.
Jednou z nejpůsobivějších oblastí, kde se tento koncept uplatňuje je v oblasti strojového učení.
Strojové učení je odvětví umělé inteligence, které patří do počítačových věd.
Hlavní myšlenkou je, že místo toho, že řekneme počítači, co má dělat, jednoduše mu dáme všechna data související s problémem a řekneme mu, aby problém vyřešil sám.
Lépe to pochopíte, když víte, jak to vzniklo.
V 50. letech Arthur Samuel, počítačový vědec v IBM, rád hrál piškvorky, takže napsal počítačový program, aby mohl hrát s počítačem.
Hrál. A vyhrál.
Hrál. A vyhrál.
Hrál a vyhrál. Protože počítač uměl jen tahy, které ho naučil.
Arthur Samuel uměl něco jiného.
Arthur Samuel znal strategii.
Takže napsal podprogram, který běžel na pozadí a po každém tahu počítal pravděpodobnost, s jakou uspořádání na hracím poli povede k vítěznému tahu nebo prohře.
Takže hraje s počítačem.
A vyhrává. Hraje s počítačem a vyhrává.
Hraje s počítačem a vyhrává.
Pak Arthur Samuel nechá počítač, aby si hrál sám.
Hraje si sám. Sbírá více dat.
Sbírá informace. Zvýší spolehlivost svého odhadu.
Pak se Arthur Samuel vrátí k počítači a hraje s ním. A prohraje. Hraje s ním a prohraje, hraje s ním a prohraje. A tak Arthur Samuel vytvořil stroj, který překonal jeho schopnosti v úloze, kterou jej naučil.
Myšlenka strojového učení je přítomná všude.
Odkud myslíte, že máme auta, která se sama řídí?
Vede si naše společnost lépe díky tomu, že všechna pravidla silničního provozu nasypeme do softwaru?
Ne. Paměť je levnější?
Ne. Algoritmy jsou rychlejší? Ne. Procesory jsou lepší?
Ne. Na tom vše záleží, ale to není ten důvod.
Je to proto, že jsme změnili povahu problému.
Z problému, kde jsme se zevrubně a doslovně snažili vysvětlit počítači jak má jezdit, na úkol, kdy mu řekneme: „Tady máš spoustu dat z okolí vozu.
Vyřeš to.
Uvědom si, že toto je semafor, na tom semaforu je červená a ne zelená, že to znamená, že bys měl zastavit a nepokračovat dál.“
Strojové učení je základem mnoha věcí, které využíváme online: vyhledávače, algoritmus personalizace v Amazonu, počítačový překlad, systém rozpoznání hlasu.
Vědci nyní řeší otázky biopsií, rakovinových biopsií. Požádali počítač, aby zjistil z dat a statistik o přežití, jestli jsou buňky skutečně zhoubné nebo ne. Když dostal data pomocí algoritmu strojového učení, počítač byl schopný identifikovat 12 znaků nejlépe určujících, zda buňky z biopsie rakoviny prsu jsou skutečně zhoubné.
Problém byl, že odborná lékařská literatura uváděla jenom 9 z nich.
Tři z těchto znaků lidé nehledali, ale stroj je našel.
Velká data mají i své stinné stránky.
Mohou zlepšit naše životy, ale jsou zde věci, o kterých musíme vědět. První je možnost, že můžeme být potrestáni za předpovědi; že policie může využít velká data pro své účely tak trochu jako ve filmu Minority report.
Říká se tomu prediktivní kontrola nebo algoritmová kriminologie a základem je, že když vezmeme hodně dat, třeba kde se staly zločiny v minulosti, víte, kam poslat hlídky.
To dává smysl, ale problémem je, že se to nezastaví u údajů o poloze, ale dojde i na údaje o osobách.
Proč nevyužít údaje o výsledcích ze střední školy?
Možná bychom měli využít data o tom, zda lidé mají práci, data o dluzích nebo co dělají na internetu; zda ponocují. Jejich fitness náramky (fitbit), přečtou jejich biochemické údaje
a zjistí, zda mají agresivní myšlenky.
Můžeme mít algoritmy, které jsou schopny předpovědět, co se chystáme udělat a my můžeme být zodpovědní už před tím, než začneme jednat.
Soukromí bylo výzvou v éře malých dat.
V éře velkých dat bude výzvou ochrana svobodné vůle, ochrana morální volby, lidské vůle, lidského jednání.
Pak je zde další problém. Velká data nám vezmou práci.
V 21. století velká data a algoritmy vyzvou na souboj bílé límečky a odbornou práci, stejně jako automatizace ve výrobě a výrobní linky změnily práci modrých límečků ve 20. století.
Vezměte si laboratorního technika, který v mikroskopu zkoumá biopsii a určuje, zda jde o rakovinu nebo ne.
Ten člověk chodil na univerzitu, koupil si dům,
chodí k volbám, je platným členem společnosti.
Ale práce tohoto člověka, stejně jako celé řady jemu podobných odborníků, se radikálně změní nebo dokonce přestane být vůbec potřeba.
Rádi bychom si mysleli, že technologie vytvoří jiná pracovní místa, po krátkém, dočasném období změn a pro období, ve kterém žijeme, je to pravda, v průmyslové revoluci se přesně to stalo.
Ale zapomínáme na to, že některé typy prací jednoduše zmizely a nikdy se nevrátily.
Průmyslová revoluce nebyla moc dobrá, když jste byli kůň.
Takže musíme být opatrní a využívat velká data pro naše potřeby, naše lidské potřeby.
Musíme technologii vládnout, ne jí sloužit.
Jsme právě na prahu éry velkých dat a upřímně, zacházení se všemi údaji, které nyní sbíráme, nám moc nejde.
Není to jen problém NSA. (Národní bezpečnostní agentury)
I firmy sbírají mnoho údajů a také je zneužívají, musíme se s tím naučit zacházet, což zabere nějaký čas.
Je to trochu jako výzva, které čelili pralidé s ohněm.
Je to užitečný nástroj, ale když si nedáme pozor, popálí nás.
Velká data změní to, jak žijeme, jak pracujeme a jak myslíme.
Pomohou nám lépe řídit naše kariéry a žít spokojený život v naději, štěstí a zdraví. Ale v minulosti jsme se často dívali na informační technologie a viděli jsme jen to T - technologii, hardware, protože to bylo fyzické.
Nyní zaostříme na I - informace, které jsou méně zjevné, ale v řadě věcí důležitější.
Lidstvo se konečně může učit z informací, které může sbírat na nekonečné cestě k porozumění světu a našemu místu v něm. Proto jsou velká data tak důležitá.
Když mi bylo 19, začala jsem kariéru jako první fotoreportér ženského pohlaví v Pásmu Gazy, v Palestině.
Být ženou a pracovat jako fotografka bylo považováno za vážnou urážku místních tradic a vytvořilo trvající stigma pro mě a moji rodinu.
Tomuto oboru panují muži a mou přítomnost odmítali všemi možnými prostředky.
Vyjádřili jasně, že žena nesmí dělat mužskou práci.
Fotoagentury v Gaze mě odmítaly školit kvůli mému pohlaví.
Jejich "NE" bylo velmi jasné.
Trojice mých kolegů došla tak daleko, že mě odvezli do dopadové plochy, kde zvuk výbuchů byl jedinou věcí, kterou jsem slyšela.
Prach létal vzduchem a země se pode mnou hýbala jak houpačka.
Uvědomila jsem si, že jsme tam nepřijeli dokumentovat žádnou událost, ve chvíli, kdy se ti tři vrátili zpět do obrněného džípu a ujížděli pryč, mávali a smáli se, ponechali mě mému osudu na otevřené dopadové ploše.
Na okamžik jsem byla vyděšená, ponížená a bylo mi líto sebe samotné.
Jednání mých kolegů nebylo jedinou hrozbou smrtí, kterou jsem obdržela, ale bylo tou nejvážnější.
Život ženy v Gaze je vnímán jako pasivní.
Donedávna nebylo spoustě ženám dovoleno pracovat, nebo se vzdělávat.
V době této dvojité války, která zahrnuje jak sociální omezení žen, tak Izraelsko – Palestinský konflikt, temné i světlé příběhy žen se ztrácejí.
Z pohledu mužů jsou příběhy žen jako nepodstatné.
Začala jsem věnovat větší pozornost životům žen v Gaze.
Díky svému pohlaví jsem měla přístup do světa, který byl mým kolegům uzavřen.
Kromě očividné bolesti a utrpení, tam byla také zdravá dávka smíchu a úspěchů.
Před policejními zátarasy v centru Gazy, během první války v Gaze, Izraelský nálet zničil tento zátaras a zlomil mi nos.
Na okamžik bylo vše, co jsem viděla, bílé, jasně bílé, jako tato světla.
Pomyslela jsem si, že jsem buď oslepla nebo jsem v nebi.
Ve chvíli, kdy jsem otevřela oči, jsem zdokumentovala tento okamžik.
Mohammed Khader, palestinský dělník, který strávil dvacet let v Izraeli, se v rámci svého plánu na důchod rozhodl postavit čtyřpodlažní dům. První operace pozemních vojsk v sousedství tento dům srovnala se zemí.
Nezbylo nic kromě jeho holubů a masážní vany, kterou měl z Tel Avivu.
Mohammed vynesl tuto vanu na hromadu trosek a začal zde koupat své děti každé ráno v perličkové koupeli.
Cílem mé práce není zakrývat jizvy války, ale ukázat celý obraz dosud nespatřených příběhů obyvatel Gazy.
Jako palestinskou fotografku mě cesta boje, přežití a každodenního života povzbudila k překonání obecného tabu a k vidění odlišné strany války a jejích následků.
Stala jsem se svědkem s možností volby: utéct, či zůstat.
Děkuji.
(Potlesk)
Sedm let jsem záchranářem v Suffolku, NY.
Byl jsem jako první u řady nehod od autohavárií po hurikán Sandy.
Jestli jste jako většina lidí, smrt je asi jednou z vašich největších obav.
Někteří z nás ji uvidí přicházet.
Někteří ne.
Existuje málo známý lékařský termín nazývaný předtucha smrti.
Je to skoro symptom.
Byl jsem vyškolen reagovat na něj jako na kterýkoli jiný symptom, takže když se na mě pacient s infarktem podívá a řekne: "Dnes zemřu," jsme školeni pacientův stav přehodnotit.
Během své kariéry jsem asistoval u mnoha případů, kde pacientovi zbývaly poslední minuty života a nemohl jsem pro něho nic udělat.
V tu chvíli jsem stál před dilematem: říct umírajícímu, že ho čeká smrt, nebo lhát a utěšovat ho?
Dříve jsem čelil tomuto dilematu tím, že jsem prostě lhal.
Bál jsem se.
Bál jsem se, že kdybych řekl pravdu, zemřel by v hrůze, ve strachu, držel se křečovitě posledních chvil života.
Všechno se změnilo s jedním případem.
Před pěti lety jsem byl u motocyklové nehody.
Řidič utrpěl vážná, velmi vážná zranění.
Když jsem ho viděl, uvědomil jsem si, že se pro něj nedá nic udělat. A jako už mnohokrát, i on se mi podíval do očí a položil tu otázku: "Zemřu?"
Tehdy jsem se rozhodl udělat něco jiného.
Rozhodl jsem se, že mu řeknu pravdu.
Rozhodl jsem se mu říct, že umírá a že pro něj nemůžu nic udělat.
Jeho reakce mě šokuje ještě dnes.
Uklidnil se a ve tváři měl výraz přijetí.
Nebyl zasažen hrůzou nebo strachem, jak jsem si myslel.
Prostě tam ležel a v jeho očích jsem viděl vnitřní mír a přijetí.
Od toho okamžiku jsem se rozhodl, že můj úkol není utěšovat umírající lhaním.
Od té doby jsem asistoval u mnoha případů, kde pacienti prožívali poslední okamžiky a nemohl jsem pro ně nic udělat. Skoro vždycky reagovali na pravdu stejným způsobem: vnitřním smířením a přijetím.
Uvědomil jsem si, že jsou tři věci, které jsem pozoroval ve všech těchto případech.
Ta první mě vždycky šokovala.
Bez ohledu na náboženství nebo kulturu je tu potřeba odpuštění.
Jestli to nazývají hřích, nebo jednoduše řeknou, že něčeho litují, pocit viny je všeobecný.
Jednou jsem ošetřoval starého pána s rozsáhlým infarktem.
Když jsem připravoval sebe a své věci na hrozící zástavu srdce, začal jsem pacientovi říkat o hrozící smrti.
Už to věděl z tónu mého hlasu a z řeči těla.
Když jsem mu umístil defibrilační podložky na hruď a chystal se na to, co se stane, podíval se mi do očí a řekl: "Kéž jsem strávil víc času se svými dětmi a vnoučaty a neužíval čas sobecky pro sebe."
Tváří v tvář hrozící smrti vše, co chtěl, bylo odpuštění.
Druhá věc, kterou pozoruji, je potřeba být pamatován.
Ať to budu já, nebo jejich drazí, potřebovali cítit, že budou žít dál.
Je tam potřeba nesmrtelnosti v srdcích a myšlenkách jejich milovaných, mě, mé posádky, nebo kohokoliv nablízku.
Nesčetněkrát se mi pacient podíval do očí a řekl: "Budete si mě pamatovat?"
Poslední věc, kterou pozoruji, se mě vždy dotkla nejhlouběji, až v duši.
Umírající potřebují vědět, že jejich život měl smysl.
Potřebují vědět, že nepromarnili svůj život na nesmyslných úkolech.
Na to jsem přišel ve své práci velmi, velmi brzy.
Zavolali mě k případu.
Byla tam žena skoro šedesátiletá, ošklivě zaklíněná ve voze.
Dostala velmi silný náraz z boku auta, byla v kritickém stavu.
Zatímco ji hasiči vyprošťovali, vlezl jsem dovnitř, abych se o ni staral.
Jak jsme mluvili, řekla mi: "Chtěla jsem v životě zvládnout o tolik víc."
Cítila, že na zemi nezanechala svůj otisk.
Jak jsme mluvili dál, ukázalo se, že má dvě adoptivní děti, které se chystaly jít na medicínu.
Díky ní měly dvě děti šanci, kterou by jinak nikdy nedostaly, aby zachraňovaly lidské životy jako lékaři.
Vyprostit ji z vozu by bylo trvalo 45 minut,
ale ona zemřela ještě předtím.
Věřil jsem tomu, co znáte z filmů: že v posledních chvílích je jenom hrůza a strach.
Uvědomil jsem si, bez ohledu na okolnosti, že je to většinou smír a přijetí a že to jsou ty nejmenší okamžiky, nejmenší věci, které jste přinesli do světa, které vám dají mír v těchto posledních chvílích.
Děkuji.
(Potlesk)
Nedávno jsem v Brazílii přeletěla nad davem čítajícím několik tisíc lidí a hrála jsem hudbu Georga Friedricha Händela.
Také jsem projela ulicemi Amsterdamu a opět jsem hrála hudbu tohoto skladatele.
Pojďme se na to podívat:
Georg Friedrich Händel: Allegro Hraje: Daria van den Bercken Bercken: Bydlím támhle ve 3. patře.
(dánsky) Bydlím támhle na rohu.
Ve skutečnosti bydlím támhle za rohem.
A byli by jste velmi vítáni.
Muž (dánsky): Zní to jako dobrá zábava?
Dítě (dánsky): ano! [(dánsky) "Händel house concert"] (Potlesk) Všechno to byl skutečně kouzelný zážitek z mnoha důvodů.
Teď se možná ptáte, proč jsem to udělala?
Není to zrovna běžný každodenní život muzikanta.
No, udělala jsem to, protože jsem se zamilovala do hudby A tuhle lásku jsem chtěla sdílet s tolika lidmi jak jen to bylo možné.
Začalo to před několika lety.
Seděla jsem nemocná doma na gauči, prohlížela jsem internet, když najednou jsem narazila na informaci, že Handel napsal hudební díla určená pro keyboard.
Byla jsem překvapená, dříve jsem o tom nevěděla.
Takže jsem si stáhla noty a začala hrát.
A co se stalo potom bylo, že jsem se dostala do stavu dokonalého, věcného obdivu.
Bylo to jako... mít naprostou úctu k hudbě, a tento pocit jsem předtím dlouho nezažila.
Možná je snazší se s tímto sžít když to uslyšíte.
První dílo které jsem zahrála začínalo takto.
(Hudba) Zní to velmi melancholicky, že?
Otočila jsem stránku a co následovalo bylo toto.
(Hudba) To zní velmi energicky, že?
Takže během několika minut, a tato skladba ještě nebyla ani u konce, jsem prožila dva velice odlišné pocity: krásnou melancholii a čirou energii.
A tyto dva elementy pokládám za důležité lidské projevy.
A ta čistota hudby vám umožní to slyšet velmi opravdově.
Pořádala jsem hodně vystoupení pro děti pro děti, kterým bylo 7, 8 let, a ať už hraji Bacha, Beethovena, nebo dokonce Stockhausena, nebo i jazzovou muziku, jsou otevření ji slyšet, opravdu ji chtějí slyšet, a líbí se jim to.
A když potom přijdou třídy s dětmi, které jsou jenom o pár let starší, 11,12, někdy jsem cítila, že jsem měla problém dotknout se jich podobným způsobem.
Komplexnost hudby začne být problémem, a názory ostatních- rodičů, přátel, médií- začnou být důležité.
Ale malé děti nediskutují své názory.
Jsou v tom neustálém údivu a já pevně věřím, že můžeme poslouchat tak, jako to dělají právě sedmileté děti, i když už jsme vyrostli.
A právě proto jsem nehrála jenom v koncertních síních, ale také na ulicích, online, nebo ve vzduchu. Cítit ten pocit údivu, skutečně naslouchat, a naslouchat bez předsudků.
Ráda bych vás teď vyzvala, aby jste tak nyní učinili.
Georg Friedrich Händel Chaconne in G Major Hraje: Daria van den Bercken (Potlesk) Děkuji.
(potlesk)
To je moje neteř, Stella.
Právě jí byl rok a začala chodit.
A chodí oním úžasným způsobem všech jednoletých dětí, když balancuje stylem nožky doběhněte moje tělo.
Je to naprosto senzační.
Teď je jednou z jejích oblíbených činností dlouze se pozorovat v zrcadle.
Svůj obraz úplně zbožňuje.
Hihňá se a ječí a dává si velké uslintané pusy.
Je to nádhera.
Jak se zdá, dělají to všechny její kámošky a moje mamka říká, že jsem to taky dělala, což mě přimělo zamyslet se nad tím, kdy jsem s tím vlastně přestala.
Odkdy se nám najednou přestane líbit, jak vypadáme?
Protože to tak očividně je.
Deset tisíc lidí každý měsíc zadává do Googlu: „Vypadám ošklivě?“
To je Faye. Je jí třináct a žije v Denveru.
Tak jako každý teenager chce prostě jen být v oblibě a zapadnout.
Je neděle večer.
Připravuje se do školy na další týden.
Moc se jí tam nechce a cítí se trochu zmatená, protože ač jí maminka pořád ujišťuje, že je krásná, ve škole se každý den najde někdo, kdo jí řekne, že vypadá hrozně.
Kvůli tomu, co jí říká máma a co jí říkají kamarádi nebo její vrstevníci ve škole, neví, komu má věřit.
Natočila se tedy na video. Dala ho na YouTube a zeptala se lidí, jestli by ho nechtěli okomentovat: „Jsem hezká nebo ošklivá?“
Faye doposud obdržela přes 13 000 komentářů.
Některé z nich jsou nechutné až hrůza.
Tahle obyčejná, zdravě vypadající náctiletá dívka schytává kritiku v jednom z emočně nejzranitelnějších období svého života.
Podobná videa zveřejňují tisíce lidí, zpravidla náctileté dívky, které tím usilují o pozornost.
Co je k tomu však vede?
Dnešní mladiství bývají jen zřídka o samotě.
Jsou nuceni být on-line a kdykoliv k dispozici — k povídání, posílání zpráv, lajkování, ke komentování, sdílení, k příspěvkům — nebere to konce.
Nikdy dřív jsme nebyli tak propojení, tak nepřetržitě, tak okamžitě, tak mladí.
Jak mi jedna maminka řekla, je to, jako by v jejich ložnici byl mejdan každou noc.
Soukromí jednoduše neexistuje.
A sociální tlak, který to s sebou přináší, je neúprosný.
Prostředí, kde jsou neustále k dispozici, učí naše děti hodnotit se na základě množství získaných lajků a druhů komentářů, které přijímají.
Mezi životem on-line a off-line nejsou hranice.
Je opravdu těžké rozpoznat, co je a co není skutečné.
A je také velmi obtížné rozlišit, co je autentické a co digitálně zmanipulované.
Co je v něčím životě významné oproti tomu, co je běžné v kontextu všedního dne.
A kde se inspirují?
Podívejte se na typy fotografií, kterými zaplavují diskusní příspěvky dnešní děvčata.
Na přehlídkových molech stále dominují vyhublé modelky.
Běžně se dnes dělají retuše.
A běžné jsou trendy jako #thinspiration, #thighgap, #bikinibridge a #proana.
Pro ty, kteří to nevědí, #proana znamená propagace anorexie.
Tyto trendy jdou ruku v ruce se stereotypním a nestoudným postavením žen v současné všelidové kultuře.
Není těžké poznat, s čím se dívky srovnávají.
Ale ani chlapci vůči tomu nejsou imunní.
Chtějí mít ostře řezané rysy a dokonalé břišní svaly jako sportovní super hrdinové a playboyové z hudební branže.
Ale co za tím vším vězí za problém?
Určitě chceme, aby z našich dětí vyrostli zdraví a vyrovnaní jedinci.
V kultuře posedlé vzhledem však naše děti vedeme k tomu, aby věnovali více času a úsilí tomu, jak vypadají na úkor všech ostatních aspektů, kterými se vyznačují.
Záležitosti jako jsou vztahy, rozvoj jejich fyzických schopností, jejich studia a tak dále, začínají strádat.
Šest z deseti dívek se rozhodne něco neudělat, protože si myslí, že nevypadají dost dobře.
A nejedná se o triviální činnosti.
Jedná se o úkony zásadní pro to, aby se rozvíjely jako lidé a byly přínosem pro společnost a uspěly na trhu práce.
Jednatřicet procent náctiletých, skoro jeden ze tří, se neúčastní třídních debat. Odmítají se zapojit do diskuze, protože nechtějí upoutávat pozornost na to, jak vypadají.
Každý pátý se ve škole vůbec neukáže, když se na to ten den zrovna necítí.
A když dojde na zkoušky, máte-li pocit, že nevypadáte dost dobře, či přesněji, máte-li pocit, že nejste dostatečně štíhlí, skončíte s horším průměrem než vaši vrstevníci, kteří se tím neznepokojují.
To platí stejně pro Finsko, USA,
Čínu, bez ohledu na to, kolik ve skutečnosti vážíte.
Takže aby bylo zcela jasno, bavíme se o tom, jak si myslíte, že vypadáte, nikoliv jak skutečně vypadáte.
Chabé mínění o vlastním těle podkopává studijní úspěchy.
Ovšem také je to zdraví škodlivé.
Náctiletí, kteří nejsou se svým tělem spokojeni, mají méně pohybu, jedí méně ovoce a zeleniny, podstupují více nezdravých zeštíhlovacích procedur, které mohou vést k poruchám příjmu potravy.
Mají menší sebevědomí.
Jsou snáze ovlivnitelní lidmi kolem sebe a existuje u nich vyšší riziko depresí.
A my se domníváme, že si ze všech těchto příčin více zahrávají například s alkohololem, užíváním drog, hladoví, podstupují kosmetické operace, mají nechránený sex v nižším věku, poškozují sebe samotné.
Honba za perfektním tělem klade velké nároky na zdravotnictví a naše úřady přijde na miliardy dolarů ročně.
A nikdy z toho nevyrosteme.
Ženy s domnělou nadváhou — opět, bez ohledu na to, zda nadváhu mají či nemají — vykazují vyšší míru absence.
Sedmnáct procent žen se nedostaví na pracovní pohovor, když se v daný den necítí spokojené s tím, jak vypadají.
Zamyslete se nad tím, co to dělá s naší ekonomikou.
Kdyby se nám to podařilo překonat, jaké příležitosti by to přineslo.
Odhalení tohoto potenciálu je v zájmu každého z nás.
Ale jak toho docílíme?
Pouhým mluvením o tom se dál nedostanete.
To samo o sobě nestačí.
Chcete-li skutečně něco změnit, musíte pro to něco udělat.
Pochopili jsme, že existují tři klíčové cesty: Za prvé musíme vychovávat ke spokojenosti se vzhledem těla.
Musíme mladistvým pomoct rozvíjet strategie pro překonání tlaků spojených s tím, jak mají vypadat a jak si budovat svoje sebevědomí.
Dobrá zpráva je, že existuje mnoho programů, které se tím zabývají.
Špatná zpráva je, že většina z nich nefunguje.
S hrůzou jsem zjistila, že mnoho dobře míněných programů ve skutečnosti situaci jen zhoršuje.
Je potřeba setsakramentsky zaručit, aby programy, které jsou určeny našim dětem, měly nejen pozitivní dopad, ale také trvalý účinek.
Výzkumy ukazují, že ty nejlepší programy se zaměřují na šest klíčových oblastí: První z nich je vliv rodiny, přátel a vztahů.
Druhou jsou média a kultura celebrit, dále vypořádávání se s posměchem a šikanou, způsob, jakým soupeříme a vzájemně se porovnáváme na základě vzhledu, jak o vzhledu hovoříme — někdo tomu říká „řeč těla“ nebo „řeč špeků“ — a konečně základy respektu a péče o sebe sama.
Těchto šest oblastí tvoří klíčové výchozí body pro všechny, kdo vážně usilují o efektivní výchovu ke spokojenosti se vzhledem svého těla.
Výchova je zásadní, ale řešení tohoto problému bude vyžadovat od každého z nás, abychom sami přidali a byli lepším vzorem ženám a dívkám v našem vlastním životě.
Tím, že překonáme zažitý způsob, jakým jsou ženy vnímány a jak o nich mluvíme ve svém okolí.
Není v pořádku, že posuzujeme schopnosti našich političek podle účesu nebo velikosti poprsí nebo když dáváme najevo, že předsevzetí či úspěchy olympioničky jsou menší, když není pohledná.
Musíme začít lidi soudit podle toho, co dělají a ne podle toho, jak vypadají.
Všichni můžeme začít převzetím zodpovědnosti za to, jakými fotografiemi a komentáři přispíváme na svých sociálních sítích.
Můžeme lidi pochválit za jejich snahu a za to, co vykonali a ne za to, jak vypadají.
A chci se vás zeptat, kdy naposledy jste políbili zrcadlo.
A konečně, musíme zapracovat společně na úrovni komunit, vlád a firem na skutečné změně naší kultury, aby naše děti vyrůstaly s respektem k celé své osobnosti a cenily si osobitosti, rozdílnosti a zapojování se.
Musíme vyzdvihovat ty lidi, kteří opravdu něco změní a kteří změnu uskuteční v reálném světě.
Dopřát jim sluchu, protože jen tak uděláme svět jiným.
Svět, kde děti mají svobodu stát se svým nejlepším já, kde to, jak si myslí, že vypadají, je už nebude brzdit v tom, jací jsou nebo čeho chtějí v životě dosáhnout.
Uvažujte, jaký by to mohlo mít význam pro někoho ve vašem životě.
Kdo vás napadne?
Vaše žena?
Sestra?
Dcera?
Neteř?
Kamarádka? Klidně to může být žena, co dnes sedí na sedadle kousek od vás.
Co by pro ni znamenalo být osvobozena od hlasu svého vnitřního kritika, který jí stále vyčítá, že nemá delší nohy, štíhlejší stehna, menší žaludek, drobnější chodidla?
Jaké by to pro ni bylo, kdybychom tohle překonali a odhalili tak její potenciál?
V tuto chvíli nás posedlost vzhledem v naší kultuře brzdí.
Ukažme našim dětem pravdu.
Dokažme jim, že to, jak vypadají je jen jedna část jejich identity a že je opravdu milujeme pro to, jací jsou, co dělají a jak nám s nimi je.
Začleňme sebeúctu do školních osnov.
Pojďme všichni změnit způsob, jakým se vyjadřujeme a jakým se porovnáváme s ostatními.
Spolupracujme jako komunity, od lidí z vašeho okolí až po vlády, aby se dnešní bezstarostní roční prckové stali sebevědomými nositeli změn pro zítřek.
Pusťme se do toho.
(Potlesk)
Spánek.
Je to činnost, kterou trávíme přibližně třetinu svých životů. Ale rozumíme vlastně jeho podstatě?
Před dvěma tisíci let Galénos, jeden z nejvýznamnějších starověkých badatelů v oblasti medicíny přišel s představou, že zatímco bdíme, hybná síla našeho mozku, jeho "šťáva", proudí do všech ostatních částí našeho těla a tím jim vdechuje život, ale samotný mozek tím vysychá. Kdežto když spíme, veškerá tato "šťáva" se z našeho těla nahrne zpět do hlavy, čímž rehydratuje mozek a osvěží naši mysl.
Taková představa se nám nyní pochopitelně zdá naprosto směšná, ale Galénos se pouze snažil vysvětlit jednu vlastnost spánku, kterou pociťujeme na vlastní kůži každý den.
Na základě zkušeností všichni víme, že když spíme, pročistí nám to mysl, kdežto nedostatek spánku naši mysl kalí.
Avšak ačkoli o spánku nyní víme mnohem víc než za Galénových časů, stále ještě nerozumíme tomu, proč právě spánek má na naši mysl tak silný povzbuzující účinek.
A dnes bych vám rád pověděl o nedávném výzkumu, který na tuto záhadu možná vrhne nové světlo.
Zjistili jsme, že spánek je možná elegantním řešením některých nejzákladnějších překážek, se kterými se mozek musí vypořádat. Možná představuje jedinečný způsob, jakým mozek čelí vysokým nárokům na výkon a zároveň omezenému prostoru v lebce, a který ho odlišuje od všech ostatních orgánů.
Na veškerou biologii, kterou kolem sebe vidíme, se lze dívat jako na soubor řešení určitých problémů. První problém, se kterým se každý orgán musí vypořádat je zajištění plynulého přísunu živin ke všem jeho buňkám.
V případě mozku je to obzvlášť důležité. Jeho intenzivní elektrická aktivita je zodpovědná za čtvrtinu celkové tělesné spotřeby energie. A to přesto, že mozek tvoří jen 2 % tělesné hmotnosti.
Tento problém tělo řeší oběhovým systémem, který do každého koutu našeho těla přivádí živiny a kyslík prostřednictvím cév.
Je to patrné na tomto videu.
Jsou na něm zobrazeny cévy v mozku živé myši.
Cévy tvoří složitou síť, která prostupuje celým mozkem.
Jsou přivedeny k povrchu, načež se zanořují dovnitř do mozkové tkáně a jak se větví, přivádějí živiny a kyslík každičké mozkové buňce.
A nyní pojďme dál - - každá buňka jednak potřebuje živiny, ale také svou činností vytváří odpad, který z ní musí být odváděn. A tento úklid odpadních produktů je druhým základním problémem, který musí každý orgán vyřešit.
Tento diagram ukazuje lymfatický systém lidského těla, který se pro tento účel vyvinul.
Je to druhá, paralelní síť cév, která naším tělem prostupuje.
Shromažďuje proteiny a jiný odpad z mezibuněčného prostoru. Následně tento odpad vyklopí do krve, odkud může být vyloučen z těla.
Ale pokud se na tento diagram podíváte blíž, všimnete si něčeho, co zdánlivě nedává smysl.
Když se podíváme zblízka na hlavu, je vidět, že v ní chybí lymfatické cévy.
Jak je to možné?
Mozek se přece vyznačuje intenzivní aktivitou, která produkuje odpovídající množství odpadu, který musí být nějak odváděn.
A přesto mu chybí lymfatické cévy, což znamená, že problém odvádění odpadu nemůže řešit stejně jako zbytek těla.
Ale pokud ne takto, jak tedy?
Tato zdánlivě všední otázka je místem, kdy do celé záležitosti prvně vstoupila naše skupina. A když jsme se ponořili do hlubin mozku, mezi neurony a kapiláry, zjistili jsme, že způsob, jakým mozek tento problém řeší, je opravdu nečekaný.
Je důmyslný, ale také krásný.
Dovolte mi vám nyní ukázat, na co jsme přišli.
Mozek je uložen v průzračné tekutině, která se jmenuje mozkomíšní mok.
Říkejme mu zkráceně "MM".
MM vyplňuje prostor okolo mozku a mozek do něj vylučuje své odpadní produkty. MM pak i s těmito odpadními produkty proudí do krve.
Takže v tomto smyslu je to velmi podobné lymfatickému systému, že?
Co je však pozoruhodné - ony odpadní produkty se spolu s MM z nitra mozku nedostávají jen tak náhodně.
Místo toho využívají specializovanou síť "potrubí", která tento proces systematizuje a usnadňuje.
Je to vidět na tomto videu.
To, co vidíte, je pohled do mozku živé myši.
Okno na levé straně ukazuje, co se děje na povrchu mozku. Okno vpravo ukazuje, co se děje v hloubce pod povrchem v samotné tkáni.
Cévy jsou zbarveny červeně, tekutina MM, která mozek obklopuje, má zelenou barvu.
Překvapilo nás, že ona tekutina z povrchu mozku nezůstávala na svém místě.
Místo toho byla pumpována zpět dovnitř mozku a skrz něj podél vnějších stěn cév. A tak pomáhala vyčistit odpad z prostoru mezi mozkovými buňkami.
Když se nad tím zamyslíte, využít vnějšek mozkových cév tímto způsobem je velmi chytré řešení, neboť mozek je uzavřen v pevné lebce a je napěchován buňkami, tudíž nemá prostoru nazbyt a nevejde se do něj další síť cév, třeba těch lymfatických.
Zvlášť když síť těch krevních cév už z povrchu mozku ke každé mozkové buňce sahá, což znamená, že tekutina putující podél těchto cév zaručeně dosáhne do všech oblastí mozku. Je to tedy vlastně chytrý způsob, jak využít jednu síť cév - těch krevních - k dalšímu účelu a nechat ji převzít funkci sítě lymfatických cév, aby bylo možné se bez této druhé sítě obejít.
Úžasné na tom je, že žádný jiný orgán nepoužívá stejnou strategii k tomu, aby se zbavil svého odpadu.
Tímto řešením je mozek zcela unikátní.
Ale to největší překvapení při našem výzkumu bylo, že toto všechno - - všechno o čem jsem dosud mluvil, celé to proudění tekutiny skrz mozek - se děje pouze ve spánku.
Zde video na levé straně ukazuje, kolik MM proudí mozkem živé myši, když je vzhůru.
Téměř žádná.
A přesto, když vezmeme tu samou myš a počkáme až usne, vidíme, že MM se začne valit do mozku. Taky jsme zjistili, že ve chvíli, kdy mozek usne, samotné jeho buňky se trochu scvrknou a vytvoří mezi sebou prostor, čímž tekutině umožní je omýt a odplavit jejich odpadní produkty.
Takže to vypadá, že Galén byl svým způsobem na správné stopě, když psal, že ve spánku naším mozkem protéká nějaká tekutina.
Náš vlastní výzkum o 2000 let později naznačuje, že když je mozek vzhůru a je na vrcholu své aktivity, odkládá čištění odpadu z prostoru mezi svými buňkami na později. A potom, když jdeme spát a mozková aktivita poklesne, přepne se do "úklidového režimu", aby mezi svými buňkami uklidil odpad, který se tam nahromadil v průběhu dne.
Takže je to trochu jako když já nebo vy zanedbáváme domácí práce během týdne, kdy na ně nemáme čas, a pak se to snažíme dohnat o víkendu.
Doteď jsem hodně mluvil o odstraňování odpadu, ale nebyl jsem příliš konkrétní ohledně toho, co je to vlastně za odpad, který mozek potřebuje odstraňovat, aby se udržel v kondici.
Mnoho studií se v poslední době zaměřilo na amyloid-beta, což je protein, který je v mozku vyráběn v jednom kuse.
Můj mozek zrovna teď amyloid-beta vyrábí, a stejně tak váš.
Je ale známo, že u lidí trpících Alzheimerovou chorobou se amyloid-beta hromadí a agreguje v prostoru mezi mozkovými buňkami, místo aby byl řádně odstraňován. Má se za to, že právě hromadění amyloidu-beta hraje jednu z klíčových rolí při rozvoji této obávané choroby.
A tak jsme porovnali rychlost, s jakou je amyloid-beta z mozku odstraňován při bdění a během spánku, a zjistili jsme, že odstraňování amyloidu-beta ze spícího mozku skutečně probíhá o mnoho rychleji.
Jestliže je tedy spánek zčásti opatřením, jímž mozek řeší odstraňování buněčného odpadu může to radikálně změnit naše chápání vztahu mezi spánkem, amyloidem-beta a Alzheimerovou chorobou.
Několik nedávných klinických studií naznačuje, že mezi pacienty, u nichž se Alzheimerova choroba dosud nerozvinula, souvisí zkrácení doby a zhoršení kvality spánku s hromaděním amyloidu-beta v mozku. A přestože je nutné zdůraznit, že tyto studie neprokazují, že špatný spánek či jeho nedostatek Alzheimerovu chorobu přímo způsobují, přinejmenším svědčí o tom, že nemůže-li mozek provádět úklid a odstraňovat odpad jako je amyloid-beta, může to přispět k rozvoji potíží jako je Alzheimer.
Takže to, co nám tento nový výzkum o spánku říká, je něco, co o něm už dávno víme a čemu rozuměl i Galén: že jeho smyslem je možná z podstatné časti pročištění a osvěžení naší mysli.
Vy i já jdeme každou noc spát, ale naše mozky nikdy neodpočívají.
Zatímco naše tělo je v klidu a naše mysl je ztracena kdesi v říši snů, elegantní mechanismy mozku tiše, ale tvrdě pracují: čistí a udržují tuto nepředstavitelně složitou mašinu.
Stejně jako domácí práce - je to špinavá a nevděčná práce, ale je důležitá.
Když doma na měsíc přestanete čistit kuchyň stane se váš byt brzy zcela neobyvatelným.
Ale v případě mozku mohou být důsledky takového zanedbávání daleko vážnější než pouze špinavá linka. Zde je v sázce samotné zdraví a funkce vaší mysli a těla. Proto dnešní porozumění těmto základním mozkovým funkcím může být zásadní pro prevenci a léčbu mozkových chorob zítřka.
Děkuji vám.
Myslím, že se shodneme na tom, že jsme na cestě k novému modelu státu a společnosti.
Ale nemáme vůbec ponětí o tom, jaký je nebo jaký by měl být.
Zdá se, že potřebujeme v těchto dnech a této době mluvit o demokracii.
Přemýšlejme o tom takto: Jsme občané 21. století a usilovně se snažíme spolupracovat s institucemi vytvořenými v 19. století, které jsou založeny na informační technologii 15. století.
Podívejme se na některé rysy tohoto systému.
Především je vytvořena pro informační technologii starou víc než 500 let.
A nejlepší možný systém, který pro ni mohl být vytvořen, je ten, kde málo lidí denně rozhoduje ve jménu mnoha.
A ti mnozí dostanou právo volby vždy jednou za několik let.
Za druhé, cena za účast v tomto systému je neuvěřitelně vysoká.
Buď musíte mít pěknou sumu peněz a vliv, nebo musíte politice věnovat celý svůj život.
Musíte vstoupit do politické strany a pomalu se propracovávat nahoru, až možná jednoho dne dostanete šanci sedět u stolu, kde se rozhoduje.
A konečně stejně důležité je, že jazyk toho systému je neuvěřitelně nejasný.
Udělali ho právníci pro právníky, a nikdo jiný mu nerozumí.
Takže je to systém, kde si můžeme vybrat své zastupitele, ale jsme úplně vyřazeni z procesu, jak ti zastupitelé docházejí ke svým rozhodnutím.
A to v době, kdy nám nové informační technologie umožňují účastnit se jakékoli konverzace na světě, informační bariéry se velmi zmenšily a my můžeme víc než kdykoli předtím vyjádřit své touhy a obavy.
Náš politický systém se za posledních 200 let nezměnil a předpokládá, že se spokojíme s rolí pasivních příjemců něčího monologu.
Takže není překvapením, že tento systém je schopen vytvořit jen dva možné výsledky: ticho nebo hluk.
Ticho, to znamená, že se občané nezapojují, jednoduše proto, že nechtějí.
Panuje všeobecný názor, který opravdu nemám ráda, že my občané jsme od přírody apatičtí. Že se vyhýbáme závazkům.
Ale můžete nás opravdu obviňovat, že neskočíme po příležitosti jít do středu města uprostřed pracovního dne, abychom se osobně zúčastnili veřejného slyšení, které tak jako tak nemá žádný účinek?
Musí dojít ke konfliktu mezi systémem, který už nikoho nereprezentuje, ani nemá schopnost dialogu, a občany, kteří jsou víc a víc zvyklí se zastupovat sami.
A dále je tu hluk: Chile, Argentina, Brazílie, Mexiko, Itálie, Francie, Španělsko, USA, to všechno jsou demokracie.
Jejich občané mají přístup k hlasovacím urnám. Ale stejně cítí tu potřebu jít do ulic, aby byli slyšet.
Pro mě to zní jako to heslo z 18. století, které dalo základ formování našich moderních demokracií: "Žádné daně bez zastoupení." To může být dnes aktualizováno: "Žádné zastupování bez dialogu."
Chceme své místo u stolu.
A to je správné.
Ale abychom se stali součástí dialogu, potřebujeme vědět, co chceme udělat dál, protože politická akce znamená posunout se od agitace k budování.
Moje generace je neuvěřitelně dobrá ve využívání moderních sítí a technologií k organizování protestů. Protestů, které dokázaly úspěšně nastolovat témata, omezovat zvláště škodlivé zákony, a dokonce sesadit autoritářské vlády.
A na to bychom měli být velmi hrdí.
Ale taky musíme uznat, že se nám nedaří využít stejných sítí a technologií k tomu, abychom úspěšně vyslovili alternativu k tomu, co vidíme, našli obecný souhlas a spojence, což je nutné, když se má něco uskutečnit.
Takže riziko, kterému čelíme, je to, že umíme vytvořit tahle obrovská mocenská vakua, jež se velmi rychle zaplní silami, které jsou de fakto vojenské nebo vysoce motivované a již organizované, většinou extrémistické skupiny.
Naše demokracie neznamená jenom jednou za pár let možnost volit.
Ale není to také možnost přivést milióny lidí do ulic.
A tak otázka, kterou bych tu ráda položila, a věřím, že je pro nás důležité na ni nalézt odpověď, je tato: Jestliže internet je nové tištěné medium, co pak znamená demokracie pro éru internetu?
Které instituce chceme vybudovat pro společnost 21. století?
Každopádně já neznám odpověď.
Myslím, že ji nezná nikdo.
Ale opravdu věřím, že si už nemůžeme dovolit se tím nezabývat.
Proto bych se s vámi ráda podělila o to, co jsme se dosud naučili, a doufejme přispěla malinko do této debaty.
Před dvěma lety jsme s přáteli z Argentiny začali přemýšlet : "Jak donutit naše zastupitele, které jsme si zvolili, aby nás zastupovali?"
Marshall McLuhan jednou řekl, že politika řeší dnešní problémy včerejšími prostředky.
Takže otázka, která nás motivovala, zní - můžeme zkusit řešit dnešní problémy pomocí prostředků, které používáme každý den?
První, co jsme udělali, bylo vytvoření softwaru s názvem DemocracyOS.
DemocracyOS je webová aplikace s otevřenými zdroji, která má být mostem mezi občany a jejich zvolenými zástupci. Má nám usnadnit účastnit se politiky, i když vedeme obyčejné životy.
Tak především můžete mít informace o každém novém projektu, který přijde do Kongresu - ten je okamžitě na této platformě přeložen a jasně vysvětlen.
Ale my všichni víme, že společenská změna nenastane jen proto, že máme víc informací, ale protože s nimi něco uděláme.
A tak lepší dostupnost informací by měla vést k debatě o tom, co uděláme potom, a DemocracyOS to umožňuje.
Protože věříme, že demokracie není jen otázka utřídění preferencí podle důležitosti, ale že jedna ze základních hodnot by měla být masivní veřejná debata.
Tak DemocracyOS znamená přesvědčovat a být přesvědčován.
Znamená to dosáhnout shody stejně tak jako najít správný způsob, jak usměrnit náš nesouhlas.
A konečně můžete volit, jak byste chtěli, aby volil vámi vybraný zástupce.
A jestli vám nevyhovuje o určité záležitosti rozhodnout, můžete vždycky svůj hlas předat někomu jinému a umožnit mu nové dynamické společenské vedení.
Najednou bylo pro nás velmi snadné porovnat tyto výsledky s tím, jak naši zástupci hlasovali v Kongresu.
Ale zároveň bylo jasné, že technologie neprovede to kouzlo.
Co jsme potřebovali: najít aktéry, kteří by se chopili vědomostí rozptýlených ve společnosti a využili je pro lepší a spravedlivější rozhodování.
Tak jsme nabídli DemocracyOS jako pomoc našim tradičním politickým stranám.
Řekli jsme: "Podívejte, tady máte platformu, kterou můžete použít k rozhovorům se svými voliči."
No ano – neuspěli jsme.
Pořádně jsme dostali na frak.
Jako malé děti, které pošlou ven si hrát.
Kromě jiného nás označili za naivní.
Ale upřímně: když se ohlédnu zpátky, myslím, že jsme naivní byli.
Protože těžkosti, kterým čelíme, nejsou technologické, ale kulturní.
Politické strany nikdy nechtěly změnit způsob, jakým dělají rozhodnutí.
Najednou bylo jasné, že když se chceme pohnout dopředu s touto myšlenkou, musíme to udělat sami.
Tak jsme vzali na sebe riziko a loni v srpnu jsme v Buenos Aires založili vlastní politickou stranu El Partido de la Red, nebo taky Internetovou stranu.
A riskovali jsme dokonce ještě víc, když jsme loni v říjnu kandidovali ve volbách s touto myšlenkou: jestliže chceme křeslo v Kongresu, náš kandidáti, naši představitelé budou vždycky hlasovat podle toho, co rozhodnou občasné na DemocracyOS.
Budeme hlasovat o každém projektu uvedeném do Kongresu podle toho, jak rozhodnou občané na internetu.
Tak jsme chtěli nabourat politický systém.
Pochopili jsme, že když se chceme stát účastníky rozhovoru, mít své místo u stolu, musíme být platnou součástí toho systému a jediná možnost, jak to udělat, je hrát podle jeho pravidel.
Ale bořili jsme systém v tom smyslu, že jsme radikálně měnili způsob, jak politická strana dělá rozhodnutí.
Poprvé jsme dělali rozhodnutí společně s těmi, kdo byli těmi rozhodnutími přímo zasaženi.
To bylo hodně troufalé u strany, která vznikla v Buenos Aires před dvěma měsíci.
Ale upoutalo to pozornost.
Dostali jsme 22 000 hlasů, což je 1,2 procenta, a byli jsme druzí v místních volbách.
I když to nestačilo k získání křesla v Kongresu, stačilo to, abychom se stali účastníky rozhovoru, až do té míry, že příští měsíc Kongres, jako instituce, zavede poprvé v historii Argentiny DemocracyOS, aby prodiskutoval s občany tři zákony: dva o městské dopravě a jeden o využití veřejného prostoru.
Samozřejmě naši volení zástupci neřeknou: "Budeme volit podle toho, co rozhodnou občané," ale projevují snahu.
Chtějí otevřít nový prostor pro občanskou angažovanost a snad chtějí také naslouchat.
Politický systém je možné změnit – ne rozvracením a ničením, ale přeměnou pomocí nástrojů, které nám dává internet.
Ale skutečná výzva je najít a vyvinout, vytvořit a uvést v život ty spojnice, které mohou přeměnit hluk a ticho v signály a nakonec převést naše demokracie do 21. století.
Neříkám, že je to snadné.
Ale je to naše zkušenost a opravdu máme šanci, že to bude fungovat.
A ze srdce věřím, že to určitě stojí za tu námahu.
Děkuji.
(Potlesk)
Existuje celý žánr Youtube videí zaměřených na zkušenost, kterou má určitě každý v této místnosti.
Věnují se individuím, která se v domnění, že jsou o samotě, oddávájí nějakému výraznému chování, divokému zpěvu, krouživému tanci, nějaké jemnější formě sexualní aktivity - aby pak zjistili, že ve skutečnosti sami nejsou, že tam je osoba, která se schovává a pozoruje je. Toto zjištění je přinutí s hrůzou okamžitě zanechat toho, co dělali.
Pocit studu a ponížení v jejich tváři je hmatatelný.
Je to ve smyslu: “Tohle je něco, co jsem ochotný dělat, jen když se nikdo jiný nedívá."
To je podstata práce, na niž jsem se výhradně zaměřil v uplynulých šestnácti měsících. Otázka, proč nám záleží na soukromí, otázka, která vyvstala v kontextu globální debaty, umožněné odhaleními Edwarda Snowdena, že Spojené státy a jejich spojenci bez vědomí zbytku světa přeměnili internet, kdysi prohlašovaný za bezprecedentní nástroj svobody a demokratizace, v bezprecedentní zónu masového, nevybíravého sledování.
Existuje obecný názor, který se objevuje v této debatě, dokonce i u lidí, kteří masové sledování nepodporují, který říká, že k žádné újmě pramenící z takto rozsáhlé invaze nedochází, jelikož pouze lidé konající špatné činy mají důvod se schovávat, dávat si pozor na své soukromí.
Tento světonázor je implicitně zakořeněn v tvrzení, že na světě jsou jen dva druhy lidí: lidé hodní a lidé zlí.
Zlí lidé jsou ti, kteří plánují teroristické útoky, kteří se angažují v násilných zločinech, a tudíž mají důvody tajit, co dělají. Mají důvody starat se o své soukromí.
Oproti tomu lidé hodní jsou lidé, kteří chodí do práce, pak domů, vychovávají své děti, koukají na televizi.
Ti internet nepoužívají k plánování bombových útoků, nýbrž ke čtení zpráv nebo výměně receptů, nebo k plánování basebalových soutěží pro svoje děti. A tito lidé nedělají nic špatného, a proto nemají co skrývat a žádný důvod se bát vlády, která je sleduje.
Lidé, kteří tohle opravdu říkají, projevují extrémní formu znevažování sebe sama.
Co ve skutečnosti říkají, je: "Souhlasím, že ze sebe udělám takovou neškodnou a nezajímavou osobu, která nikoho neohrožuje, že se nebojím toho, že vláda ví, co dělám."
Tento přístup objevil něco, co podle mě nejjasněji vyjádřil v inteview z roku 2009 dlouholetý ředitel společnosti Google, Eric Schmidt, který, tázán na různé způsoby používané jeho firmou způsobující vpády do soukromí stovek miliónů lidí na celém světě, řekl toto: "Jestli děláte něco, o čem nechcete, aby o tom druzí lidé věděli, možná byste to v první řadě neměli dělat."
Takže, existuje celá řada věci, co by se dala říct o této mentalitě, první z nichž je, že lidé, kteří tohle říkají, kteří tvrdí, že soukromí není opravdu důležité, tomu ve skutečnosti nevěří. A způsob, jakým poznáte, že tomu vlastně nevěří, je, že zatímco svými slovy tvrdí, že soukromí není důležité, dělají zároveň všechno proto, aby si své soukromí ochránili.
Používají hesla na svých emailových účtech a sociálních médiích, zamykají si ložnice, a dveře do koupelny, dělají všechno, co zabraňuje jiným lidem narušit to, co považují za sféru svého soukromí a zjistit tak, co to je, o čem nechtějí, aby druzí věděli.
Ten samý Eric Schmidt, ředitel firmy Google, nařídil svým zaměstnancům přerušit kontakt s online internetovým magazínem CNET poté, co CNET zveřejnil článek plný osobních, soukromých informací o Ericu Schmidtovi, získaných výhradně prostřednictvím Google vyhledávání a jiných produktů Google. (smích) Stejný rozpor panuje také u výkonného ředitele Facebooku Marka Zuckerberga, který se v neslavném interview z roku 2010 vyslovil, že soukromí již není "společenskou normou."
Minulý rok Mark Zuckerberg se svou novou ženou koupili nejen svůj dům, ale take všechny čtyři přilehlé domy v Palo Alto za celkových 30 miliónů dolarů, aby si zajistili zónu soukromí, jež zabrání jiným lidem ve sledování toho, co dělají ve svém soukromém životě.
V posledních 16 měsících, když jsem o tomto problému po celém světě debatoval, pokaždé mi někdo řekl: "Já se nikterak nebojím vpádů do soukromí, protože nemám co skrývat."
Já jim vždycky řeknu to samé.
Vytáhnu pero a napíšu jim svůj email.
Řeknu: "Tady je můj email.
Až přijdete domů, chci, abyste mi emailem poslal všechna hesla ke všem vašim emailovým účtům, ne jen k těm hezkým, slušným pracovním s vaším jménem, ale ke všem, protože chci být schopen jen tak si prohlížet, co děláte, když jste online, přečíst si, co chci a zveřejnit cokoli, co shledám zajímavým.
Koneckonců, jestli nejste špatný člověk, jestli neděláte nic špatného, neměl byste mít co skrývat."
Ani jediná osoba tuto nabídku nepřijala.
Kontroluji to a – (potlesk) Neustále ten emailový účet svědomitě kontroluji.
Je to velmi opuštěné místo.
A existuje k tomu důvod, což je to, že my jako lidské bytosti i ti, kteří slovně popírají významnost vlastního soukromí, instinktivně rozumějí jeho hluboké důležitosti.
Je pravda, že jako lidské bytost jsme společenští tvorové, což znamená, že potřebujeme jiné lidi, aby věděli, co děláme, říkáme a na co myslíme, což je důvod, proč o sobě na síti dobrovolně zveřejňujeme informace.
Ale stejně tak důležité, pro to abychom byli svobodnou a naplněnou lidskou bytostí, je mít místo, kam můžeme jít a mít pokoj od kritických pohledů druhých lidí.
Existuje důvod, proč takové místo hledáme a ten důvod je, že každý z nás, nejen teroristé a zločinci, my všichni máme co skrývat.
Je celá spousta věcí, které děláme nebo si myslíme, a jsme ochotni je říci našemu lékaři, právníkovi, psychologovi nebo partnerovi nebo nejlepšímu přiteli, ale zahanbilo by nás, kdyby se o nich dozvěděl zbytek světa.
Každý den rozhodujeme o věcech, které říkáme, myslíme si a děláme, u nichž nám nevadí, vědí-li o nich druzí, a o těch, které říkáme, myslíme si a děláme, u nichž nechceme, aby o nich věděl kdokoli jiný.
Lidé mohou velmi snadno prohlásit, že si neváží svého soukromí, ale jejich činy popírají pravost jejich přesvědčení.
Co tedy stojí za naší obecnou a instinktivní touhou po soukromí?
Není to jen pudová záležitost jako dýchání nebo pití vody.
Důvodem je, že pokud jsme ve stavu, kdy můžeme být sledováni nebo pozorováni, naše chování se dramaticky mění.
Škála možností jak se chovat, ze které vybíráme, když se domníváme, že jsme pozorováni, je silně omezená.
Toto je jen skutečný rys lidské povahy, který byl uznán ve společenských vědách, stejně tak jako v literatuře a náboženství a prakticky v každé sféře vědy.
Existují tucty psychologických studií, které dokazují, že když někdo ví, že může být pozorován, chová se potom mnohem víc konformně a poddajně.
Lidský stud je velmi mocný motivátor, stejně jako touha se mu vyhnout, a to je důvod, proč lidé, ve stavu, kdy jsou pozorováni, nečiní taková rozhodnutí, jenž by byla vedlejším produktem jejich vlastního uvažování, nýbrž taková, jež jsou od nich očekávána druhými, či jsou ve shodě s obecně vžitým přesvědčením.
Tuto skutečnost nejvíce využil k praktickým účelům filozof z 18. století, Jeremy Bentham, který se rozhodl vyřešit závažný problém spojený s příchodem industriálního věku, kdy se instituce poprvé v historii rozrostly a centralizovaly natolik, že už nebylo možné monitorovat, a tím pádem kontrolovat každého jednotlivého člena. A řešení, jež navrhl byl architektonický design původně zamýšlený k implementaci ve vězeňských zařízeních, jemuž dal jméno panopticon, a jehož základní rysem byla konstrukce ohromné věže upostřed instituce, odkud kdokoli, kdo měl nad institucí kontrolu, mohl kdykoli pozorovat kteréhokoli vězně, i když neustále pozorovat všechny nebylo možné.
A klíčové pro tuto koncepci bylo, že vězňové nemohli vidět do panoptikonu, dovnitř věže, a tak nikdy nevěděli, kdy, či jestli vůbec jsou pozorováni.
A co bylo pro něj na tomto objevu vzrušující, bylo, že pro vězně to znamenalo, že museli předpokládat, že jsou pozorováni v jakýkoli moment, což byl dokonalý prostředek nutící k poslušnosti a dodržování pravidel.
Francouzský filozof 20. století, Michel Foucalt, si uvědomil, že tento model by mohl být používán nejen ve vězení, ale ve všech institucích, které požadují kontrolu lidského chování: ve školách, nemocnicích, továrnách, na pracovišti.
A co tvrdil, bylo, že tento způsob uvažování, tento rámec objevený Benthamem, byl klíčem ke kontrole společnosti pro moderní, západní společnosti, které už nadále nepotřebovaly otevřené zbraně tyranie - trestání, věznění či zabíjení disidentů, nebo zákonné vynucování loajality konkrétní politické straně, protože masové sledování vytváří vězení v mysli, jež je mnohem nenápadnější, ale zároveň mnohem efektivnější při pěstování poddajnosti společenským normám, či obecně přijímaným společenským názorům. Mnohem účinnější, než by kdy hrubá síla mohla být.
Nejkultovnějším literárním dílem o dohledu a soukromí je kniha George Orwella, 1984, o níž jsme se všichni učili ve škole, tudíž se z ní stalo téměř klišé.
Vlastně, kdykoli to nadnesete v debatě o sledování, lidé to okamžitě zavrhnou jako nepoužitelné, a co řeknou, je: "No, ale v knize 1984 byly monitory v lidských domovech, byli sledováni v jakémkoli daném momentu, a to nemá nic společného se sledováním, kterému čelíme my."
To je ale skutečně zásadní nepochopení varování, které Orwell v 1984 znázornil.
Toto jeho varování bylo o státním dohledu, který nesledoval každého v kterýkoli moment, nýbrž kde si lidé byli vědomi, že mohou být sledováni v jakýkoli daný moment.
Winston Smith, Orwellův vypravěč, popsal systém dohledu, kterému čelili následujícím způsobem: "Nebylo samozřejmě možné vědět, jestli jste byli sledováni v kterýkoli daný moment."
Pokračuje tvrzením: "V každém případě se na vás mohli napíchnout, kdykoli chtěli.
Museli jste žít, žili jste ze zvyku, jež se stal pudem, v předpokladu, že každý váš zvuk byl odposloucháván a každý váš pohyb, kromě těch za tmy, byl zkoumán.
Abrahámovská náboženství podobně předpokládají existenci neviditelné vševědoucí autority, která,díky své vševědoucnosti vždycky vidí, co děláte, což znamená, že nikdy nemáte chvíli soukromí. Vrcholný vynucovač poslušnosti ke svým nařízením.
Co všechna tato zdánlivě nesourodá díla rozpoznávají, závěr, k němuž všechna dospívají, je, že společnost, v níž lidé mohou být neustále sledováni, je společnost, která pěstuje konformitu, poslušnost a podvolení se. Což je důvod, proč každý tyran, od těch nejzjevnějších až po ty nejméně patrné, po tomto systému dychtí.
Naopak, což je ještě důležitějsí, je to sféra soukromí, možnost jít někam, kde můžeme myslet a usuzovat a spolupracovat a mluvit, aniž bychom byli sledováni kritickým pohledem druhých, v čem výhradně spočívá schopnost tvořit, bádat a klást odpor. A to je důvod, proč tím, že připustíme existenci společnosti, ve které jsme předmětem nepřetržitého sledování, umožňujeme vážné poškozování samotné podstaty svobody člověka.
Poslední, co chci poznamenat k tomuto způsobu uvažování, je, že myšlenka, že pouze lidé, co dělají něco špatného, mají co schovávat, a tím pádem důvod pečovat o své soukromí, zakořeňuje dvě velmi destruktivní sdělení, dvě ničivé lekce. První z nich je, že pouze lidé starající se o své soukromí, pouze lidé, co budou soukromí vyhledávat, jsou a priori lidé zlí.
Toto je závěr, kterému bychom měli mít celou řadu důvodů se vyhnout, z nichž ten nejdůležitější je ten, že když řeknete: "někdo, kdo dělá špatné věci", máte pravděpodobně na mysli věci jako plánování teroristického útoku, podílení se na trestné činnosti, tedy mnohem užší koncepci toho, co lidé u moci myslí, když říkají "dělat špatné věci".
Pro ně "dělat špatné věci" obvykle znamená dělat něco, co představuje smysluplné zpochybnění výkonu jejich vlastní moci.
Ta druhá opravdu destruktivní a, domnívám se, ještě zákeřnější lekce, jež přichází s přijetím tohoto přístupu, je, že existuje skrytá dohoda, již lidé, co přemýšlí tímto způsobem, akceptovali. A ta dohoda je následující: Pokud jste ochotni odevzdat se dostatečně neškodní, dostatečně neohrožující těm, kteří jsou u moci, potom a jedině potom můžete být osvobozeni od nebezpečí sledování.
Pouze disidenti, ti kteří se moci umí postavit, se mají čeho obávat.
Je celá spousta důvodů, proč bychom se takové lekci měli také vyhnout.
Možná jste osoba, která se momentálně nechce takového jednání účastnit, ale někdy v budoucnu možná budete.
I když jste někdo, kdo se rozhodne, že nikdy chtít nebude, skutečnost, že jsou jiní lidé, kteří jsou ochotni a schopni vzdorovat a být oponenty těm u moci, disidenti, žurnalisté, aktivisté a celá škála dalších, je něco, co nám všem přináší kolektivní dobro, které bychom si měli chtít zachovat.
Stejně tak kritické je, že to, že míra svobody společnosti se neodvíjí od toho, jak zachází se svými hodnými, poslušnými a poddajnými občany, nýbrž od toho, jak se chová ke svým disidentům a těm, kteří vzdorují vládnoucí doktríně.
Ale nejdůležitějším důvodem je, že systém masového sledování utlačuje naši vlastní svobodu ve všech směrech.
Vyřazuje to z našich možností celou řadu vzorců chování, aniž bychom si toho byli vůbec vědomi.
Slavná společenská aktivistka Rosa Luxemburg jednou řekla: "Kdo se nehýbe, nevšimne si svých řetězů."
Můžeme se pokusit učinit tato pouta masového dohledu neviditelnými nebo nezaznamenatelnými, ale to, jak silně nás omezují, to nikterak neovlivní.
Děkuji mnohokrát.
(potlesk) Děkuji.
(potlesk) Děkuji.
(potlesk) Bruno Giussani: Děkuji, Glenne.
Musím říct, že argumenty jsou to poměrně přesvědčivé, ale já se s Vámi chci vrátit k posledním 16 měsícům a Edwardu Snowdenovi, jestli Vám nevadí pár otázek.
Ta první je osobního rázu.
Všichni víme o zatčení Vašeho partnera Davida Mirandy v Londýně a jiných obtížích, ale předpokládám, že, co se týče osobní účasti a rizika, tak tlak na Vás vyvíjený jistě není malý, když jste se postavil největší svrchované organizaci světa.
Povězte nám o tom něco málo.
GG: Víte, jedna z věcí, která se, myslím, děje, je, že lidská odvaha se v tomto ohledu stává nakažlivou, a tak, i když já i ostatní žurnalisté, s nimiž jsem pracoval, jsme si rizika vědomi byli - Spojené Státy zůstávájí nejmocnější zemí světa a neoceňují, když svévolně odhalíte tisíce jejich tajemství na internetu - vidět někoho, komu je 29 let, obyčejného člověka, který vyrostl ve velmi běžném prostředí, prokázat takovou kuráž a zásadovost, s jakou Edward Snowden riskoval, a přitom věděl, že za to půjde do konce života do vězení nebo že se jeho život ocitne v troskách, inspirovalo mě a ostatní novináře, a inspirovalo, myslím, lidi z celého světa, včetně budoucích whistleblowerů, tak, že si uvědomili, že se v takové činnosti mohou také angažovat.
BG: Zajímá mě Váš vztah s Edem Snowdenem, protože vy jste toho s ním namluvil hodně a určitě v tom pokračujete, ale ve své knize mu nikdy neříkáte Edward, nebo Ed, říkáte "Snowden". Jak je to možné?
GG: Víte, jsem si jistý, že tohle je něco, co by mohl posoudit tým psychologů. (smích) Já vlastně nevím. Důvodem je asi to, že jedním z hlavních cílů, které ve skutečnosti měl, jednou z jeho, myslím, nejdůležitějších taktik bylo, že věděl, že jedním ze způsobů jak odvrátit pozornost od podstaty těchto odhalení, by bylo pokusit se soustředit zájem na něj osobně, a z toho důvodu se držel z dosahu médií.
Snažil se, aby jeho osobní život nebyl předmětem zkoumání, a tak se domnívám, že oslovení Snowden je způsob, jak ho identifikovat jako důležitou postavu historie, spíše než se zaměřovat na jeho osobu způsobem, který může odvést pozornost od podstaty.
BG: Takže jeho odhalení, Vaše analýza a práce jiných novinářů opravdu rozvinuly debatu a mnoho vlád, například, reagovalo, včetně té v Brazílii, se svými projekty a programy, aby trochu přetvarovaly koncepci internetu, atd.
V tomto smyslu se děje spousta věcí.
Ale mě zajímá, pro vás osobně, co je cílem?
V jakém bodě si řeknete, tak se nám skutečně podařilo pootočit regulátorem?
GG: No, víte, cíl pro mě jako novináře je velmi prostý, což je ujistit se, že každý jednotlivý dokument, který stojí za zvěřejnění a měl by být odhalen, nakonec odhalen je a tajemství, která v prvé řadě nikdy neměla být tajemstvími, jakbysmet.
To je pro mě podstatou žurnalismu, a to je to, co jsem odhodlán dělat.
Jako někdo, kdo shledává masové sledování odporným ze všech důvodů, o nichž jsem mluvil a mnoha dalších, koukám se na to jako na práci, která nikdy neskončí, dokud vlády po celém světě již nebudou mít možnost vystavit celé populace sledování a dohledu, aniž přesvědčí nějaký soud či jinou entitu o tom, že osoba, na kterou se zaměřili, ve skutečnosti provedla něco špatného.
To je pro mě způsob, jak znovu oživit soukromí.
BG: Takže Snowden je, jak jsme tady na TEDu viděli, velmi výmluvný v představování a líčení sebe sama jako obránce demokratických hodnot a demokratických zásad.
Ale spousta lidí shledává obtížným uvěřit, že to jsou jeho jediné motivace.
Těžko veří tomu, že v tom nehrají roli peníze, že neprodal některá z těchto tajemství Číně nebo Rusku, což v současné době očividně nejsou nejlepší přátelé Spojených Států.
A jsem si jistý, že hodně lidí tady v sále si klade tu samou otázku.
Považujete za možné, že tuto Snowdenovu stránku jsme ještě neměli tu čest poznat?
GG: Ne, já to považuji za absurdní a hloupé.
(smích) Kdybyste chtěl, a já vím, že jen hrajete ďáblova advokáta, ale kdybyste chtěl prodat tajemství jiné zemi, a on tu možnost měl a mohl tak nesmírně zbohatnout, poslední věc, co byste udělal, by bylo vzít tato tajemství, dát je novinářům a žádat je o zveřejnění, neboť to učiní tato tajemství bezcennými.
Lidé, kteří se chtějí obohatit to dělají tak, že tajně prodají tajemství vládě. Ale je podstatné zmínit jednu věc. A to, že obvinění pocházejí od lidí z vlády Spojených Států, od lidí z médií, kteří jsou stoupenci těchto vlád a já si mnohokrát pomyslím, když lidé obviňují druhé: "On to nemůže dělat jen tak ze zásady, musí mít nějaký zkažený, nekalý důvod." Říkají tím mnohem více o sobě, než o terči svých obvinění, protože – (potlesk) - tito lidé, ti, kteří činí tato obvinění, ti osobně nikdy nejednají z jiného než morálně zkaženého důvodu. Takže předpokládají, že všichni jsou nakaženi stejnou chorobou bezcitnosti jako oni sami, a z toho pramení jejich domněnka.
(potlesk) BG: Mnohokrát děkuji, Glenne. GG: Děkuji mnohokrát.
BG: Glenn Greenwald
(potlesk)
Představte si, že se letadlo právě řítí k zemi s 250 dětmi a miminky na palubě a vy byste věděli, jak to zastavit, udělali byste to?
Teď si představte, že 60 letadel s miminky mladšími pěti let se zřítí každý den.
To je počet dětí, které se nedožijí jejich pátých narozenin.
6,6 milionů dětí se nikdy nedožije pátých narozenin.
Většina těchto úmrtí je zbytečná a to mě nejen rozesmutní, ale i rozzlobí a dodává mi to odhodlání.
Průjem a zápal plic jsou dva nejrozšířenější zabijáci dětí do pěti let. Co lze udělat, abychom předešli těmto chorobám, není žádný chytrý, nový, technologický vynález.
Je to jeden z nejstarších výtvorů na světě: mýdlo.
Mýt si ruce mýdlem, zvyk, který všichni bereme jako samozřejmost, může snížit onemocnění průjmem až o polovinu, může snížit respirační infekce až o třetinu.
Mytí rukou mýdlem může mít vliv na snížení chřipky, očních infekcí, respiračních selhání a z nedávné doby také propuknutí cholery a eboly. Jedna z klíčových intervencí je mytí rukou mýdlem.
Mytí rukou mýdlem udrží děti ve škole.
Zastaví úmrtí miminek.
Mytí rukou mýdlem je jedna z cenově nejvýhodnějších cest, jak zachránit životy dětí.
Každý rok může být zachráněno přes 600 000 dětí.
To je jako zachránit deset velkých letadel s nemluvňaty a dětmi na palubě před ztroskotáním každý den.
Myslím, že se mnou budete souhlasit, že je to velmi užitečné pro zdraví veřejnosti.
Teď se na chvíli zamyslete.
Myslím, že musíte poznat osobu vedle.
Proč si nepotřesete rukou.
Prosím, potřeste si rukou.
Ano, poznejte se.
Vypadají opravdu hezky.
Dobře.
Co kdybych Vám řekla, že ta osoba, se kterou jste si právě potřásli rukou, si neumyla ruce, když vycházela z toalety? (Smích) Už nevypadají tak hezky, že?
Pěkně odpudivé, že?
Statistiky ve skutečnosti ukazují, že celosvětově čtyři z pěti lidí si nemyjí ruce, když odcházejí z toalety,
A stejně tak to neděláme, když máme k dispozici luxusní toalety, tekoucí vodu a mýdlo, je to stejné jako v zemích, kde je dětská úmrtnost opravdu vysoká.
Čím to je? Není mýdlo?
Ve skutečnosti je mýdlo dostupné.
V 90 procentech domácností v Indii, 94 procentech domácností v Keni, naleznete mýdlo.
I v zemích, kde je mýdla nejméně, jako v Etiopii, kde je v 50 procentech.
Tak čím to je?
Proč si lidé nemyjí ruce?
Čím to je, že Mayank, malý chlapec, kterého jsem potkala v Indii, si nemyje ruce?
Protože v Mayankově rodině je mýdlo používáno ke koupání, k praní prádla, k mytí nádobí.
Jeho rodiče si myslí, že je to vzácné zboží, a tak ho schovávají ve skříňce.
Schovávají ho před ním, aby jím neplýtval.
Průměrně Mayankova rodina použije mýdlo k mytí rukou jednou za den v nejlepším případě a někdy dokonce jenom jednou týdně.
Jaký je následek?
Děti se nakazí nemocemi v místě, kde by měly nacházet lásku a ochranu, v jejich domově.
Zamyslete se nad tím, kde jste se učili mýt si ruce.
Naučili jste se mýt si ruce doma?
Naučili jste se mýt si ruce ve škole?
Myslím, že behaviorální vědci by vám řekli, že je velmi těžké změnit návyky, které jste si vypěstovali v ranném stádiu života.
Nicméně, všichni kopírujeme, co dělají ostatní a místní kulturní normy představují něco, co formuje změnu našeho chování a v tuto chvíli přichází na řadu soukromý sektor.
Každou vteřinu v Asii a Africe, 111 matek koupí mýdlo, aby ochránily jejich rodinu.
Mnoho žen v Indii Vám řekne, že se dozvěděli o hygieně, nemocech, z mýdla od značky Lifebuoy.
Ikonické značky jako tato mají zodpovědnost za konání dobra v místech, kde se prodávají jejich produkty.
Je to víra a rozsah Unileveru, který umožňuje, abychom stále mluvili o mytí rukou a hygieně s těmito matkami.
Velké společnosti a značky mohou změnit a nasměrovat sociální normy a mít vliv na návyky, které jsou tak těžko odstranitelné.
Zamyslete se na tím: marketingoví specialisté stráví všechen jejich čas tím, že nás směřují od jedné značky k jiné.
A ve skutečnosti ví, jak přetransformovat vědu a fakta do přesvědčivých poselství.
Jenom na minutu si představte, že by vložili všechny své síly do poselství tak důležitého jako je mytí rukou.
Motivem je transformování zdraví ve světě.
Děje se tak po století: značka Lifebuoy byla založena v roce 1894 ve viktoriánské Anglii, aby zastavila choleru.
Minulý týden jsem byla v Ghaně s ministrem zdravotníctví, protože pokud to nevíte, v Ghaně v tuto chvíli propukla cholera.
O sto osmdesát let později je řešení stále stejné: je třeba zajistit přístup k mýdlu a aby bylo používáno, protože to je cesta, jak zastavit choleru od rozšiřování.
Myslím si, že touha po zisku je opravdu mocná, někdy mocnější než nejoddanější dobročinná organizace nebo vláda.
Vlády dělají, co mohou, obzvláště co se týče pandemií a epidemií jako je v tuto chvíli cholera nebo ebola, ale s protichůdnými prioritami.
Ne vždy je na to rozpočet.
A pokud o tom přemýšlíte, zamýšlíte se nad tím, co je zapotřebí, aby se mytí rukou stalo každodenním návykem, je třeba podporovat financování, aby došlo ke zlepšení.
Ve zkratce, ti, co bojují za veřejné zdravotnictví jsou ve skutečnosti závislí na společnostech, aby mohli propagovat mytí rukou mýdlem.
Máme přátele jako USAID, the Global Public-Private Partnership for Handwashing with Soap, Londýnská škola hygieny a tropické medicíny Plan, WaterAid, kteří všichni věří ve výhodné partnerství.
Výhodné pro veřejný sektor, protože jim pomůžeme k dosažení jejich cílů.
Výhodné pro soukromý sektor, protože tvoříme nové gererace lidí, kteří si myjí ruce.
A především výhodné pro ty nejzranitelnější.
15. října oslavíme Mezinárodní den mytí rukou.
Školy, komunity, naši přátelé z veřejného sektoru a naší přátelé ze soukromého sektoru - ano, v tento den i naši soupeři, všichni se spojíme, abychom oslavili nejdůležitější příspěvek ke zdraví veřejnosti na celém světě.
Co je zapotřebí a kde může soukromý sektor opravdu něco změnit, přichází s kreativním myšlením, které vede tuto kampaň.
Co se týče naší kampaně "Pomozte dětem dožít se pěti", vytvořili jsme skvělé filmy, které předávají poselství mytí rukou všem, ve formě, se kterou mohou ztotožnit.
Máme již přes 30 milionů zhlédnutí.
Většina diskuzí se stále odehrává online.
Vyzývám Vás, abyste se zastavili na pět minut a podívali se na tyto filmy.
Pocházím z Mali, jedné z nejchudších zemí na světě.
Vyrostla jsem v rodině, kde se každý večer u večeře probírala společenská spravedlnost.
Studovala jsem na škole Europe's premier school of public health.
Myslím, že jsem asi jediná žena ve své zemi s vysokoškolským diplomem v oblasti zdravotnictví a jediná s doktorátem v oblasti mytí si rukou mýdlem.
(Smích) (Potlesk) Před devíti lety jsem se rozhodla, zatímco jsem budovala úspěšnou kariéru, že bych mohla mít velký vliv na prodávání a propagování nejlepšího vynálezu na světě pro zdraví lidí: mýdla.
Dnes řídíme největší program mytí rukou na světě veřejných zdravotnických standardů.
Oslovili jsme přes 183 milionů lidí v 16 zemích.
Můj tým a já máme ambici dosáhnout 1 miliardy do roku 2020.
Během posledních čtyř let obchod dosáhl dvouciferných čísel zatímco dětská úmrtnost byla snížena ve všech místech, kde se zvýšilo užívání mýdla.
Pro někoho může být nepříjemné toto slyšet - nárůst prodeje a zachráněných životů se jakýmsi způsobem vyvažují v jedné větě - ale je to nárůst obchodu, který nám umožňuje dělat více.
Bez něj a bez toho, aniž bychom o tom mluvili, bychom nemohli dosáhnout takové změny, kterou potřebujeme.
Minulý týden jsem se svým týmem navštívila matky, které všechny zažily stejnou věc: smrt novorozeněte.
Jsem matka. Nedovedu si představit nic silnějšího a bolestnějšího.
Tato je z Myanmaru.
Měla ten nejkrásnější úsměv, úsměv, který si myslím vám život dá, když jste dostali druhou šanci.
Jeji syn, Myo, je její druhá šance.
Měla dceru, která zahynula před třemi týdny a víme, že většina dětí, které opravdu zemřou, zemřou během prvního měsíce života a víme, že pokud poskytneme mýdlo každému kvalifikovanému porodníkovi a bude-li mýdlo užito před tím, než se dětí dotkneme, můžeme snížit a změnit tato čísla.
A to je to, co mě inspiruje, inspiruje mě to k pokračování v této misi, abych ji vybavila tím, co je třeba, aby mohla dělat tu nejkrásnější věc na světě: pečovat o svoje novorozeně.
Příště až budete přemýšlet nad dárkem pro novou maminku a její rodinu, nemusíte chodit daleko: kupte jí mýdlo.
Je to ten nejkrásnější vynález pro zdraví lidí.
Doufám, že se k nám přidáte a začleníte mytí rukou do svého života a našich životů a pomůžete více dětem jako Myo dosáhnout 5 narozenin.
Děkuji.
(Potlesk)
Myslím, že každý pracovník mezinárodní pomoci v Africe dojde někdy k tomu, že chce vzít všechny peníze na projekt - třeba na školu nebo vzdělávací program - zabalit do kufru, nasednout do letadla směrem k nejchudším vesnicím v zemi a vyhazovat je z okna.
Totiž pro zkušeného pracovníka myšlenka, že dáte tvrdou hotovost do rukou těm nejchudším na zemi není bláznivá, ale je opravdu uspokojující.
Zažila jsem takovou chvíli asi před 10 lety a naštěstí zrovna tehdy jsem zjistila, že tato myšlenka opravdu existuje a že systém pomoci možná potřebuje právě toto.
Ekonomové tomu říkají nepodmíněné finanční dávky a to je přesně ono: hotovost, kterou dáte bez jakýchkoliv závazků.
Vlády v rozvojových zemích to dělají po desetiletí a teď s větší informovaností a novými technologiemi se to může stát modelem pro poskytování pomoci.
Docela jednoduchá myšlenka, že?
Tak proč jsem tedy deset let dělala pro chudé něco jiného?
Upřímně řečeno, věřila jsem, že já umím udělat s penězi pro chudé víc, než to umí udělat oni pro sebe.
Vycházela jsem ze dvou předpokladů: jeden - chudí jsou chudí částečně proto, že jsou nevzdělaní a nerozhodují se dobře. Druhý - potom lidé jako já si musí uvědomit, co potřebují, a dát jim to.
Ukazuje se, že skutečnost je jiná.
V posledních letech výzkumníci zkoumali, co se stane, když dáme chudým hotové peníze.
Množství studií z různých zemí ukazuje, že lidé používají finanční dávky pro zlepšení svého života.
Těhotné ženy v Uruguayi kupují lepší jídlo a rodí zdravější děti.
Muži na Srí Lance investují do svých podniků.
Výzkumníci, kteří sledovali naši práci v Keni, zjistili, že lidé kupují různý majetek, od dobytka po zařízení pro vylepšení domácnosti, a viděli už za rok poté, kdy peníze došly, vyšší příjmy z obchodu a farmaření.
Žádná z těch studií nezjistila, že lidé utrácejí víc za pití nebo kouření nebo že lidé pracují méně.
Ve skutečnosti pracují víc.
To všechno jsou materiální potřeby.
Ve Vietnamu staří příjemci dávek si za ně koupili rakve.
Někdo se může ptát, jestli se Maslow mýlil, podle mě upřednostňování duchovních potřeb ukazuje hlubokou pokoru.
Nevím, jestli bych byla vybrala jídlo, nebo vybavení, nebo rakve, takže se nabízí otázka: Jak dobří jsme v rozdělování zdrojů pro chudé?
Vyplatí se naše pomoc?
Podívejme se na empirické důkazy, co se stane, když lidem dáme něco podle svého výběru.
Jedna velmi výmluvná studie se podívala na program v Indii, který dává dobytek těm nejchudším, a zjistila, že 30 procent příjemců ten dobytek prodala za peníze.
Skutečná ironie je, že každých 100 dolarů, které tento program vynaložil na majetkové dary, stálo dalších 99 dolarů za realizaci.
Co kdybychom místo toho použili technologii a peníze - ať od agentur nebo kohokoliv - dali přímo do rukou chudým?
Dnes tři ze čtyř Keňanů používají mobilní peníze, což je vlastně bankovní účet, který může spravovat jakýkoliv mobil.
Dárce zaplatí poplatek 1,6 % a jedním kliknutím pošle peníze přímo na účet bez zprostředkovatele.
Tak jako v našem životě technologie mění průmysl, tak by platební technologie mohly měnit způsob pomoci.
Rozšiřuje se to tak rychle, že si můžeme přestavit, že tímto způsobem se dostane k milionům chudých na světě.
To jsme začali dělat v organizaci Dej přímo.
Jsme první, kdo se věnuje poskytování hotovosti chudým.
Poslali jsme hotovost 35 000 lidem na venkově v Keni a Ugandě v jednorázové platbě 1000 dolarů pro rodinu.
Hledali jsme ty nejchudší lidi v nejchudších vesnicích, a v této části světa tito lidé žijí v obydlích z bláta a došků, žádný cement nebo železo.
Řekněme, že je to vaše rodina.
Objevíme se u vašich dveří s mobilem Android.
Zjistíme vaše jméno, vyfotografujeme vás a vaši chatrč a vezmeme si souřadnice GPS.
Téže noci pošleme ta data do oblak a všechno zkontroluje nezávislý tým za použití například satelitních snímků.
Potom, až se vrátíme, pošleme vám jednoduchý mobil, pokud ještě žádný nemáte, a za pár týdnů vám na něj pošleme peníze.
Co by se před pěti lety zdálo nemožné, můžeme teď dělat efektivně a bez korupce.
Čím víc hotovosti dáme chudým, a čím víc důkazů máme, že to funguje, tím víc musíme přehodnotit vše ostatní, co dáváme.
Dnes velmi často je logika pomoci taková: dobrá, děláme alespoň něco dobrého.
Když se s tím spokojíme a přijememe to jako naše měřítko, když si řekneme, že pomáhat je lepší než nepomáhat vůbec, máme tendenci investovat neefektivně, podle svých představ, které se nám zdají novátorské, za psaní zpráv, za letenky a automobily.
Co kdyby logika byla, neuděláme lépe, když dáme hotovost přímo?
Organizace by musely dokázat, že dělají pro chudé víc, než mohou udělat chudí pro sebe.
Samozřejmě, darovat hotovost neznamená vytvořit veřejné statky, jako je vymýcení nemoci nebo vybudování silné instituce, ale může zvýšit možnost, jak pomůžeme jednotlivým rodinám zlepšit jejich život.
Věřím na pomáhání.
Věřím, že většina pomoci je lepší než prostě házet peníze z letadla.
Jsem si také naprosto jistá, že dnes mnoho pomoci není lepší než dávat peníze rovnou chudým.
Doufám, že jednou bude.
Děkuji.
(Potlesk)
George a Charlotte Blonskyovi, manželé žijícíc v Bronxu v New York City, něco vynalezli.
V roce 1965 získali patent na to, čemu říkají „zařízení k asistování ženám při porodu“.
Zařízení sestává z velkého kulatého stolu a strojního zařízení.
Když je žena připravena přivést dítě na svět, lehne si na záda, připoutají ji ke stolu a stůl se velkou rychlostí roztočí.
Dítě díky odstředivé síle vylétne ven.
Když si jejich patent pečlivě prohlédnete, zejména pokud máte povědomí o inženýrství nebo nadání, najdete v návrhu možná jedno dvě místa, kde návrh není úplně přiměřený situaci. (Smích) Doktor Ivan Schwab z Kalifornie je jedním z lidí, jedním z hlavních lidí, kteří pomohli zodpovědět otázku: „Proč datly nebolí hlava?“
Ukázalo se, že je to tím, že mají mozky uloženy v lebkách odlišným způsobem, než jsou mozky naše, než máme my jako lidské bytosti, mozky obaleny.
Datli běžně klovou, tlučou hlavou, do kusu dřeva tisíce krát každý den.
Každý den! A co je nám známo, vůbec jim to nevadí.
Jak je to možné?
Mozek datlů sebou uvnitř nemlátí jako ten náš.
Mají mozek pevně uložen, aby odolával úderům především zepředu.
Ještě před několika lety mnoho lidí tomuto výzkumu nevěnovalo pozornost, zejména u nás v Americe, než se lidé začali zajímat o to, co se děje s mozky hráčů amerického fotbalu, kteří si opakovaně hlavy narážejí.
Datli s tím možná nějak souvisí.
Před pár lety otiskli v lékařském časopise The Lancet v Anglii článek „Muž, který si propíchl prst a pak pět let páchl hnilobou.“
Dr. Caroline Millsová a její tým pacienta přijali, ale opravdu si nevěděli rady, co s ním.
Muž se řízl do prstu, pracoval na lince na zpracování kuřat, a poté začal opravdu odporně zapáchat.
Tak odporně, že když s ním byli na pokoji doktoři se sestrami, nedokázali tam s ním vydržet.
Bylo to nesnesitelné.
Vyzkoušeli každičký lék, všechny způsoby léčby, o kterých věděli.
Po roce léčení stále páchl hnilobou.
Po dvou letech stále páchl hnilobou.
Po třech letech, čtyřech letech, stále páchl hnilobou.
Po pěti letech zápach sám od sebe odezněl.
Je to záhada.
Dr. Lianne Parkinová a její tým testovali na Novém Zélandu ve svém městě starý zvyk.
Žijí ve městě položeném ve vysokých kopcích, stejných, jako má San Francisco.
V zimě tam bývají velké mrazy a spousta ledovek.
Bývá tam hodně zranění.
Zvyk, který testovali, testovali tak, že se ptali lidí ráno na cestě do práce, aby se zastavili a něco si vyzkoušeli.
Zkoušeli jednu ze dvou možností.
Ten zvyk spočívá v tom, že si v tomto městě v zimě lidé navlékají na boty ponožku.
A to, co experimentálně objevili a co bylo na první pohled docela zjevné bylo, že je to pravda.
Pokud máte ponožky na botách zvenčí a ne zevnitř, mnohem pravděpodobněji přežijete, neuklouznete a nespadnete.
Doufám, že se mnou budete souhlasit, že věci, které jsem vám právě popsal, kterákoliv z nich, by si zasloužila nějaké ocenění. (Smích) A toho se jim také dostalo, každá získala Ig Nobelovu cenu.
V roce 1991 jsem s partou dalších lidí začal s vyhlašováním Ig Nobelovy ceny.
Každý rok udělujeme 10 cen.
Ceny jsou udělovány na základě jednoho jediného kritéria.
Je to velmi jednoduché. Musíte udělat něco, co lidi nejdřív rozesměje a pak je donutí se zamyslet.
Donutíte lidi zasmát se a pak se zamyslet.
Ať už je to cokoliv, lidem, kteří se s tím poprvé setkají, nezbývá než se prostě rozesmát.
A pak po týdnu, když se jim to stále honí hlavou, jsou celí žhaví o tom povědět svým přátelům.
Po takových hodnotách pátráme.
Každým rokem se blížíme 9 000 novým nominacím na Ig Nobelovu cenu.
Z tohoto počtu bývá pravidelně 10 až 20 procent lidí, kteří nominují sami sebe.
Tihle lidé téměř nikdy nevyhrávají.
Je velmi nepravděpodobné, že cenu dostanete, pokud o ni usilujete.
Dokonce i když vyhrát nechcete, nedá se se s tím dopředu počítat.
Měli byste vědět, že než někoho vybereme mezi výherce, nejdřív ho velmi nenápadně kontaktujeme.
Nabízíme mu šanci odmítnout tuto skvělou poctu, pokud to tedy chce.
Naštěstí pro nás se téměř všichni, kterým cenu nabídneme, rozhodnou ji přijmout.
Co dostanete, pokud vyhrajete?
No, dostanete několik věcí.
Dostanete Ig Nobelovu cenu.
Její vzhled je každý rok jiný.
Je to pokaždé ruční práce vyrobená z neobyčejně levného materiálu.
Díváte se na obrázek ceny, kterou jsme udělili loni, v roce 2013.
Ve světě se k cenám většinou dává vítězům nějaká ta hotovost, nějaké peníze.
My žádné peníze nemáme, takže je dávat nemůžeme.
Vítězové si vlastně musí zaplatit cestu na ceremoniál udílení Ig Nobelovy ceny, což většina z nich udělá.
Ačkoliv loni jsme nějaké peníze sehnat zvládli.
Loni od nás každý z 10 výherců Ig Nobelovy ceny obdržel 10 bilionů dolarů.
Bankovku v hodnotě 10 bilionů dolarů ze Zimbabwe. (Smích) Možná si pamatujete, že měli v Zimbabwe malé dobrodružství několikaleté inflace.
Skončilo to tiskem bankovek s nominální hodnotou až 100 bilionů dolarů.
Muž, který to způsobil a který tam mimochodem vede národní banku, získal Ig Nobelovu cenu za matematiku.
Další věc, kterou dostanete, je pozvánka na ceremoniál, který se koná na Harvardské univerzitě.
A když se tam dostanete, dorazíte na největší místní shromaždiště a posluchárnu.
Pojme 1 100 lidí, je nacpaná k prasknutí a nahoře na pódiu čeká hlouček držitelů Nobelovy ceny, aby vám potřásli rukou a předali vám Ig Nobelovu cenu.
To je středobodem ceremoniálu.
Výherci jsou až do této chvíle drženi v tajnosti, ani laureáti Nobelovy ceny, kteří jim potřesou rukou, netuší kdo vyhraje, dokud nedojde na vyhlašování.
Teď vám povím ještě o několika dalších udělených cenách, které se týkají oboru medicíny.
Nezapomeňte, že už jsme udělili na 230 cen.
Spousta těchto lidí chodí mezi vámi.
Možná jednu také máte.
Před 30 lety byl uveřejněn článek s názvem „Zranění zapříčiněná padajícími kokosy“.
Napsal ho dr. Peter Barss, jenž je Kanaďan.
Dr. Barss přišel na ceremoniál a vysvětloval, jak chtěl, jako mladý doktor, vidět svět.
Tak odjel na Papuu Novou Guineu.
Když tam dorazil, začal pracovat v nemocnici a zajímal se, s jakými problémy tam lidé přicházejí.
Prošel si záznamy a zjistil, že překvapivě velké množství lidí bylo v této nemocnici kvůli zraněním po zásahu padajícím kokosem.
Typicky se to stávalo lidem přicházejícím z vysočiny, kde není mnoho kokosových palem, aby navštívili příbuzné u pobřeží, kde je palem spousta.
Mysleli si, že kokosová palma je dobré místo, kam se postavit a možná si lehnout.
U palmy, která je 30 metrů vysoká a má ořechy vážící jeden kilogram, které mohou kdykoliv spadnout.
Tým lékařů z Evropy publikoval sérii článků o kolonoskopiích.
Jistě jste dobře obeznámeni s kolonoskopií, tak či onak.
Nebo v některých případech, tak i onak.
V článcích vysvětlovali svým kolegům, kteří praktikují kolonoskopie, jak během výkonu minimalizovat riziko, že váš pacient exploduje. (Smích) Dr. Emmanuel Ben-Soussan, jeden z autorů, přiletěl z Paříže na ceremoniál, kde vysvětloval historii tohoto. V 50. letech 20. století, kdy se kolonoskopie začínala běžně používat, lidé přicházeli na to, jak ji správně provádět.
Ze začátku byla doprovázena potížemi.
Základní problém je, určitě to znáte, že se potřebujete podívat dovnitř dlouhého, úzkého, tmavého místa.
Takže potřebujete více prostoru.
Přidáte nějaký plyn, abyste ho zvětšili a mohli se tam porozhlédnout.
Přidáváte ho k jinému plynu, k metanu, který už tam je.
Plyn, který se tehdy přidával, býval v řadě případů kyslík.
K metanu přidávali kyslík.
A pak, když chtěli něco vidět, potřebovali si posvítit, a tak připojili nějaký zdroj světla, který v 50. letech býval velmi horký.
Takže máte metan, který je hořlavý, kyslík a teplo.
Poměrně rychle přestali kyslík používat. (Smích) Dnes už pacienti explodují zřídkakdy, ale ještě se to stává.
Poslední věc, o které bych vám chtěl povědět, je cena, kterou jsme udělili dr. Eleně Bodnarové.
Dr. Elena Bodnarová vynalezla podprsenku, která může být v případě nouze narychlo rozložena na jeden pár ochranných masek.
Jedna zachrání život vám, druhá zachrání život šťastlivci, který stojí poblíž. (Smích) Možná se ptáte, k čemu je to dobré.
Dr. Bodnarová přijela na ceremoniál a vysvětlovala, že vyrůstala na Ukrajině.
Byla jedním z doktorů, kteří ošetřovali oběti výbuchu černobylské jaderné elektrárny.
Později zjistili, že spousta nejhorších zdravotních problémů souvisela s vdechnutím prachu ze spadu.
Poté pořád přemýšlela nad tím, že by se hodila jednoduchá maska, která by byla dostupná při všech neočekávaných událostech.
O pár let později se přestěhovala do Ameriky.
Měla dítě. Jednoho dne sledovala, jak na podlaze sebral její malý synek podprsenku, a nasadil si ji na obličej.
A tehdy ji ta myšlenka napadla.
Na ceremoniál přinesla svůj první prototyp podprsenky a předvedla, jak se používá: (Smích) (Potlesk) ["Paul Krugman, laureát Nobelovy ceny za ekonomiku (2008)"] ["Wolfgang Ketterle, laureát Nobelovy ceny za fyziku (2001)"] Já sám jednu záchrannou podprsenku mám. (Smích) Je to má oblíbená, ale s radostí bych se o ni v případě potřeby s kýmkoliv z vás podělil.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Musím se k něčemu přiznat.
Jsem závislý na dobrudružství. Jako malý chlapec jsem raději z okna pozoroval ptáky na stromech a na obloze, než abych sledoval plochou tabuli popsanou křídou, na které se čas zastavil, a někdy jako kdyby vůbec nebyl.
Moji učitelé si mysleli, že mám nějakou poruchu, protože jsem v hodinách nedával pozor.
Nenašli na mě nic vyloženě zvláštního až na mírnou dyslexii a to, že jsem levák.
Nezkoumali ale moji zvídavost.
Zvídavost pro mě znamená propojení se světem, s vesmírem.
Je o zkoumání, co je za korálovým útesem či za dalším stromem, ale také o zkoumání nových věcí nejen v našem okolí, ale i o zkoumání nás samých.
Mým největším snem je prozkoumávání moří na Marsu, ale do doby, než se tam vydáme, nabízejí i pozemské oceány mnohá tajemství.
Pokud si naši planetu představíte jako oázu ve vesmíru, čímž skutečně je, a dáte stranou pevniny, budou oceány tvořit 3,4 miliardy krychlových kilometrů objemu, z nichž jsme zatím prozkoumali méně než 5 procent.
Ve spojitosti s tímto si je třeba uvědomit, že máme k dispozici nástroje, které dovolují proniknout hlouběji -- ponorky, dálkově řízené roboty i živé potapěče.
Chceme-li prozkoumat i tuto poslední hranici naší planety, musíme tam dole žít.
Musíme vybudovat srub na mořském dně.
V této souvislosti mě ohromně inspirovalo setkání s doktorkou Sylvií Earleovou, která je známá i komunitě TED.
Možná jste o ní už slyšeli.
Před dvěma lety pobývala v poslední z podmořských laboratoří a snažila se o její záchranu, psala petici proti jejímu sešrotování, aby ji zachovala tam, kam patří.
Měli jsme celkově kolem tuctu podmořských vědeckých laboratoří.
Zbývá ale už jenom poslední: 15 km od pobřeží Floridy v hloubce 20 metrů.
Jmenuje se Aquarius.
Aquarius je v jistém smyslu dinosaurus, starobylý robot připoutaný na dně, bájný Leviatan.
Jinak řečeno, jde o odkaz.
Díky setkání s doktorkou jsem si uvědomil, že času je málo, pokud chci zakusit, jaké je to být akvanaut.
Když jsme se plavili vstříc, po měsících dřiny a dvou letech příprav, čekající obydlí nás přivítalo jako náš nový domov.
Podstata ponoření se do hlubiny a obývání tohoto obydlí nebyla v tom být zavřený uvnitř.
Nešlo o to žít v čemsi, co je velké jako autobus.
Šlo o to využít dostatku času k prozkoumávání a objevování, k porozumění této oceánské nejzazší hranici.
Navštívili nás obrovští tvorové.
Tato siba skvrnitá je vcelku běžným obyvatelem oceánů.
Důvod, proč vám tuto fotku ukazuji a proč je zajímavá, je ten, že si tento tvor přivedl své kamarády a namísto toho, aby se toulali otevřeným oceánem, se zajímali o nás, o ona podivná stvoření, která se nastěhovala do jejich sousedství, a která zkoumala plankton.
Studovali jsme všechny druhy tvorů, a ti se k nám přibližovali stále více a více. Díky tomu, že jsem byli pod vodou neustále, si na nás tito obyvatelé korálových útesů začali zvykat, a při plavbě otevřeným mořem se u nás zastavovali.
Toto konkrétní zvíře kroužilo kolem dokola po celých 31 dní našeho pobytu.
Mise 31 nebyla až tak o lámání rekordů.
Byla o propojení člověka s oceánem.
Díky dostatku času jsme mohli studovat živočichy jako jsou žraloci a mořští okouni, a to v počtech, jaké jsme nikdy dřív neviděli.
Je to jako vidět psy a kočky v harmonii.
Mohli jsme dokonce plavat s tvory výrazně většími než my. Například s ohroženým kanicem itajarou, který se vyskytuje pouze v okolí Florida Keys.
Stejně jako jakýkoli jiný soused, i on, jakmile jsme jej začali nudit, na nás začal plivat proud vody. Tyto plivance mají takovou sílu, že dokáží omráčit kořist, načež ji kanic ve zlomku sekundy nasaje.
Pro nás to byl pouze signál vrátit se zpět do obydlí a nechat jej samotného.
Nešlo rozhodně jen o dobrodružství.
Projekt měl i vážnou stránku.
Dělali jsme hodně výzkumů a díky dostatku času jsme zvládli výzkum, který by zabral tři roky, za 31 dní.
V tomto konkrétním případě jsme používali PAM, což znamená fluorometr s pulzně amplitudovou modulací.
Naši vědci z Floridské mezinárodní univerzity, z MIT a z Northeastern univerzity mohli sledovat, co dělají korálové útesy, když nejsme poblíž.
Fluorometr s pulzně amplitudovou modulací, neboli PAM, měří fluorescenci korálů, neboť to prozradí mnohé o škodlivinách ve vodě i o faktorech spojených s klimatickými změnami.
Používali jsme celou řadu špičkových nástrojů, jako je třeba tato sonda, kterou rád nazývám korálová rektální sonda, protože slouží k měření rychlosti metabolismu, v tomto případě u sudovité houby, ale užívá se i v lesích.
Lépe jsme pochopili, co se děje pod vodou v souvislosti s klimatickými změnami, což přispívá k porozumění procesům, které ovlivňují pevninu a nás.
Nakonec jsme studovali vztah mezi predátory
a jejich kořistí, což je velmi zajímavé, protože když odstraníme některé z predátorů obývající tyto korálové útesy, kořist se začne chovat velice odlišně.
Zjistili jsme, že se kořist přestane starat o útes, přestane jej obývat a zbavovat řas, a namísto toho odplave pryč a daný korálový útes opustí.
Takže během těchto 31 dní jsme napsali více než 10 vědeckých článků na každé ze zkoumaných témat.
Smyslem dobrodružství ale nebylo pouze se učit, ale rovněž sdílet nabyté znalosti se světem, což bylo snadné díky dvojici inženýrů z MIT kteří vyrobili prototyp videokamery nazvaný Edgetronic, aby zachytila zpomalený pohyb, snímající až 20 000 obrázků za sekundu. Je to jen malá krabička, která stojí 3 tisíce dolarů.
Může si ji pořídit každý.
Tato kamera nám ukazuje chování vcelku obyčejných tvorů, které ale běžným okem nezachytíme.
Dovolte mi promítnout vám krátké video pořízené touto kamerou.
Vidíte, jak vzduchová bublina putuje kolem naší masky.
Kamera nám nabídla pohled do života tvorů, kteří žili hned vedle nás během oněch 31 dní, a kterým bychom zřejmě jinak nevěnovali žádnou pozornost, jako třeba tomuto krabu poustevníkovi.
Používat špičkovou techniku, která nebyla konstruovaná pro práci pod vodou, ale není úplně snadné.
Občas jsme museli kameru obrátit vzhůru nohama, vrátit se zpět do laboratoře a ovládat ji na dálku z laboratoře.
Získali jsme tak třeba poznatky o jednom z nejúžasnějších chování, které je ale běžně neviditelné, jako v případě tohoto straška pavího, jehož pokus ulovit kořist se odehraje během tří desetin sekundy, takže pořízené záznamy nám poskytují mnoho materiálu pro vědecké a technické analýzy.
Tento úder je jako výstřel kulky ráže .22, a pokud jste někdy zkoušeli spatřit kulku v letu, víte, že je to nemožné.
Nyní už umíme zaznamenat věci jako tyto rournatce ozdobné, kteří se natahují a roztahují rychlostí, jaká lidskému oku uniká. Nebo v tomto případě rybu vrhající zrníčka písku.
Tohle je sailfin goby a když se na ni podíváte v reálném čase, nikdy nespatříte její plápolavý pohyb, protože je příliš rychlý.
Jedním z největších darů, které jsme pod vodou měli, byl bezdrátový internet, takže jsme po celých 31 dní byli ve spojení se světem z mořského dna, a dělili se tak o naše zážitky.
Zrovna tady hovořím přes Skype s třídou na jednom ze šesti kontinentů z celkových 70 000 studentů, se kterými jsme byli ve spojení každý den naší podmořské mise.
Zrovna jim ukazuji obrázek, který jsem pořídil svým chytrým telefonem pod vodou, na kterém je kanic itajara ležící na dně.
Nikdy předtím jsme něco takového neviděli.
Sním o dni, kdy budeme mít podmořská města a možná, opravdu možná, pokud budeme posouvat hranice našich dobrodružství a poznání, a získané znalosti budeme dále sdílet s ostatními, vyřešíme mnoho závažných problémů.
Můj dědeček říkal: „Lidé chrání to, co milují."
Můj otec říkal: „Jak mohou lidé chránit to, čemu nerozumí?"
A já o tom přemýšlel celý svůj život.
Nic není nemožné.
Musíme snít, musíme být kreativní, a my všichni musíme zažívat dobrodružství, abychom konali zázraky v těžkých dobách.
Ať už jde o klimatické změny, vymýcení chudoby nebo vrácení budoucím generacím, co jsme si tak samozřejmě vzali pro sebe. Jde o dobrodružství.
A kdo ví, třeba jednou budeme mít podmořská města a třeba se někdo z vás stane akvanautem.
Děkuji mnohokrát.
Na TEDu je teď v popředí zájmu lidskost, ale já bych se rád přimluvil za zvířata, jejichž těla a duše a charaktery nás utvářely.
Před několika lety jsem se šťastnou náhodou poznal s domorodým stařešinou na ostrově nedaleko Vancouveru.
Jmenuje se Jimmy Smith a svěřil se mi s příběhem, jenž se traduje mezi lidmi jeho kmene, kteří si říkají Kwikwasut'inuxw.
Za dávných časů, vyprávěl, byla všechna zvířata jedním druhem.
Přestože navenek vypadala různě, uvnitř byla všechna stejná a čas od času se shromažďovala v posvátné jeskyni hluboko v lese, aby oslavovala svou jednotu.
Když k jeskyni dorazila, vysvlékla se všechna ze své kůže.
Havran odhodil peří, medvěd sundal kožešinu a losos šupiny, a pak, pak tancovali.
Ale jednoho dne se do jeskyně dostal člověk a tomu, co viděl, se smál, protože to nechápal.
Zvířata se v rozpacích rozprchla a to bylo naposledy, kdy se takto odhalila.
Pradávné chápání skutečnosti, že pod rozdílnými identitami žije jeden jediný živočich, mě silně inspirovalo.
Rád se dostávám skrz kožešinu, pod peří a šupiny.
Chci se dostat až pod kůži.
Nezáleží na tom, zda stojím tváří v tvář mohutnému slonu nebo drobné rosničce, mým cílem je spojit lidi se zvířaty, pohlédnout si z očí do očí.
Možná si říkáte, jestli vůbec fotím lidi?
Určitě. Lidé jsou na mých fotografiích vždy přítomni, bez ohledu na to, zda se objevují, aby zpodobnili želvy nebo pumy nebo lvy.
Musíte se jen naučit prokouknout jejich přestrojení.
Jako fotograf zkouším proniknout za hranice rozdílů v naší genetické výbavě, abychom si vážili všeho, co máme společné s kteroukoliv jinou živou bytostí.
Když je fotografuji, odkládám svou kůži, jako zvířata v oné jeskyni, abych jim mohl ukázat, kým skutečně jsou.
Jako živočichové obdaření schopností racionálně uvažovat, můžeme žasnout nad složitostí života.
Jako občané sužované planety jsme morálně odpovědní zabývat se dramatickým úbytkem jeho rozmanitosti.
Ale jako lidé rozhodující se srdcem můžeme všichni oslavovat jednotu života a možná ještě změnit, co se tehdy v posvátné jeskyni stalo.
Nalezněme příležitost připojt se k tanci.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Když byla poprvé v 8. století před naším letopočtem napsána Homérova Illiada, příběh Trojské války byl už tehdy starý.
Z existující ústní tradice znali posluchači příběhy o dlouhém obléhání, impozantních soubojích před městskými branami a mazaném triku, který konečně vyhrál válku.
Nakonec bylo toto nádherné město vypáleno do základů, aby již nikdy nepovstalo.
Ale existovalo vůbec?
V době, kdy se v 19. století začal utvářet obor archeologie byli mnozí skeptičtí, zda nebyl epos čistou fikcí, dávným mýtem představujícím si dávnou hrdinskou éru.
Ale někteří učenci věřili, že za nadlidskými činy a božskými zázraky muselo být zrnko historické pravdy - válka, která opravdu proběhla; a místo, na kterém se skutečně odehrála.
Frank Calvert byl jedním z těch, kteří tomu věřili.
Svoje mládí strávil cestováním a poznáváním dávných civilizací, než se spojil se svým bratrem Frederickem na diplomatické misi do severovýchodního regionu Malé Asie - Çanakkale.
Tam popsal Homér řecké ležení v ústí řeky Scamander.
A bylo to tam, kde osud přivedl Franka do kontaktu s novinářem a geologem jménem Charles Maclaren.
Místní lidé a cestovatelé dlouho spekulovali, že Trója mohla stát na jednom z vrchů v okolí.
Ale Maclaren byl jedním z prvních, kdo publikoval detailní topografickou studii dané oblasti.
Věřil, že našel to místo - 32 metrů vysoký pahorek jménem Hisarlık, odvozený z tureckého slova pro "pevnost". Brzy po setkání s ním v roce 1847 koupili Calvertovi 2 000 akrů zemědělské půdy, která zahrnovala část pahorku.
Než mohli místo prozkoumat více, vypukla Krymská válka, která po několik let bránila jejich archeologickým ambicím.
Na konci války začal Frank Calvert s průzkumem místa, ale chyběly mu peníze na úplné vykopávky.
V té době přichází na scénu bohatý německý obchodník a amatérský archeolog Heinrich Schliemann.
Na Calvertovo pozvání navštívil Schliemann místo v roce 1868 a rozhodl se začít s vykovávkami.
Horlivý v touze nalézt starobylé město, vykopal Schliemann obrovské zákopy kolem celé paty pahorku.
Tam objevil množství cenných artefaktů, šperků a kovových výrobků, včetně dvou diadémů a měděného štítu.
Schliemann si připsal všechny zásluhy na objevu, když ohlásil, že našel Tróju a poklad jejího krále Priama.
Ale skutečný poklad byl jinde.
Když později archeologové místo studovali, zjistili, že se pahorek skládal z nejméně devíti měst, každé postavené na ruinách toho předchozího.
Vrstvu, kterou odkryl Schliemann, datovali do období Mykénské civilizace, více než 1 000 let před Homérem.
Ale uvnitř pahorku byly skutečně důkazy existence města, které bylo na vrcholu během Doby bronzové, s páleným kamenem, zlomenými hroty šípů a poškozenými lidskými kostrami, které naznačovaly násilný konec.
Byla to Trója VII, umístěná ve středních vrstvách a nyní podruhé zničená Schliemannovými necitlivými vykopávkami.
Osídlení, které se rozkládalo na přibližně 200 000 metrech čtverečních a které bylo domovem až pro 10 000 lidí, vzkvétalo přibližně do roku 1180 před Kristem.
Jeho pozice na jižním vstupu do Dardanelské úžiny by znamenala obrovskou strategickou výhodu jak pro obranu, tak pro obchod.
A co je nejdůležitější, byly zde zbytky masivní obranné zdi - možná té samé, ze které Priam a Hektór kdysi sledovali příchod Řeků.
Nedá se samozřejmě s jistotou říct, že tyto ruiny jsou skutečnými ruinami dávné Tróji, a učenci stále diskutují, zda se vůbec Trójská válka popsaná Homérem skutečně stala.
I přesto jsou důkazy tak silné, že UNESCO označilo Hisarlık za archeologické místo Tróji.
Nehledě na svou identitu, díky vytrvalosti, kousku víry a mnohému výzkumu, přinášejí archeologové dlouho ukrytá tajemství starobylého ztraceného města na světlo.
Vyrůstala jsem s diagnózou fobické plachosti a podobně jako minimálně 20 dalších lidí v místnosti této velikosti, koktala jsem.
Odvážíte se zvednout ruku?
A ono se to s námi drží. Skutečně, protože když jsme takto bráni, cítíme se neviditelní nebo opomíjení v rozhovorech.
A jak jsem se začala pozorovat lidi, což je většinou vše, co jsem dělala, všimla jsem si, že někteří lidé opravdu hodně chtějí pozornost a uznání.
Berte na vědomí, že jsem tehdy byla mladá.
Takže co udělají?
Co děláváme až příliš často?
Hovoříme o sobě.
A přesto jsou i lidé, jak jsem zpozorovala, kteří mají, jak tomu říkám, myšlenkové nastavení vzájemnosti.
V každé situaci najdou způsob, jak hovořit o nás a vytvoří tu ideu "nás".
Takže má představa nového pohledu na svět je vidět svět, kde se všichni staneme většími tvůrci příležitosti s ostatními a pro ostatní.
V součastnosti pro nás neexistuje větší příležitost nebo výzva než se stát tvůrci příležitostí, kteří využívají nejlepších talentů společně a častěji pro větší prospěch a dosažení věcí, které nemůžeme zvládnout sami.
A to je to, o čem chci s Vámi hovořit, protože dokonce více než darování, dokonce více než darování, je schopnost udělat pro nás něco chytřejšího společně, pro větší dobro, které nás oba povznáší a které se může stupňovat.
To je důvod, proč zde sedím.
Ale chci také poukázat na něco dalšího: každý z vás je v něčem lepší než kdokoli jiný.
Což vyvrací rozšířený názor, že pokud jste nejchytřejší osobou v místnosti, jste ve špatné místnosti.
(smích) Takže Vám teď povím o jedné Hollywoodské párty, kterou jsem před pár lety navštívila a potkala vycházející filmovou hvězdu a brzy jsme se bavily o něčem, o co jsme se obě vášnivě zajímaly: veřejné umění.
Byla vroucně přesvědčena o tom, že každá nová budova v Los Angeles by měla mít v sobě veřejné umění.
Chtěla to regulovat, a zaníceně začala – – kdo je zde z Chicaga? – zaníceně začala hovořit o zrcadlících sochách tvaru fazole v parku Millenium. Že lidé k nim přijdou a usmívají se do svého obrazu. Pózují a pitvoří se, dělají si společně selfies, a smějou se.
A zatímco hovořila, napadlo mne,
řekla jsem, "Znám někoho, koho byste měla potkat.
Za několik týdnů ho propustí ze San Quentinu" (smích) "a sdílí vaši vášnivou touhu, po angažovaném umění které dokáže lidi spojovat."
Strávil 5 let v izolaci, a já jej potkala, protože jsem v San Quentinu měla projev, a on je přesvědčivý, a dobře se na něj dívá, protože je takový vypracovaný.
Měl každodenní program cvičení.
(smích) Myslím, že mne v tu chvíli pochopila.
Řekla jsem, "Byl by nečekaným spojencem".
A nejenom tom. Je zde i James. Je architektem a profesorem, a miluje vytváření prostorů. Vyváření prostorů je, když máte ty mini náměstí a městské průchody a ta jsou posetá uměním, kde lidé malují a objevují se a hovoří spolu.
Ti by byli také dobrými spojenci.
A vskutku byli.
Setkali se.
Připravili se. Vystoupili před Radou města Los Angeles.
A členové rady nejenom schválili vyhlášku, ale polovina z nich přišla a požádala o společnou fotografii.
Byli překvapující, přesvědčiví a důvěryhodní.
To si nemůžete koupit.
Žádám Vás o zvážení toho, jakými tvůrci příležitostí bychom se mohli stát, protože více než bohatství nebo populární tituly nebo mnoho kontaktů, je naše schopnost propojovat lepší stránky těch okolo nás a vynášet je na světlo.
Neříkám, že je to snadné, a jsem si jistá, že mnoho z Vás se povedly i přešlapy v tom, s kým jste se chtěli spojit. Chci vám navrhnout tuto příležitost.
Začala jsem o tom přemýšlet už dřív, když jsem byla reportérkou Wall Street Journalu a pracovala jsem v Evropě. Měla jsem zachytit trendy a to trendy, které přesahovaly busines nebo politiku nebo životní styl.
Takže jsem musela mít kontakty v různých světech odlišných od toho mého, protože bych jinak ty trendy nezachytila.
Zatřetí, měla jsem napsat příběh z pohledu čtenáře tak, aby mohli spatřit, jak tyto trendy mohou ovlivnit jejich životy.
To je to, co dělají tvůrci příležitostí.
A tady je ta podivná věc: na rozdíl od vzrůstajícího počtu Američanů, kteří pracují a žijí a hrají si s lidmi, kteří přemýšlejí přesně jako oni, protože jsme se stali rigidními a exrémními, tvůrci příležitosti aktivně hledají situace s lidmi, kteří nejsou jako oni, a vytvářejí vztahy. A protože to dělají, vytvářejí důvěryhodné vztahy, do kterých mohou přizvat správný tým a doplnit je tak, aby vyřešili problém lépe a rychleji a chopit se tak více příležitostí.
Nejsou uraženi odlišnostmi. Jsou jimi fascinováni, a to je velký posun v myšlení, a jakmile jej jednou ucítíte, budete chtít,
aby se stával mnohem častěji. Tento svět volá po kolektivním myšlení, a já v ně věřím.
Je to důležité obzvláště teď.
Proč je to důležité teď?
Protože vznikají věci jako drony a drogy a sběr dat. Mohou být používány mnoha lidmi a levněji pro prospěšné účely. Ale také, jak víme z každodenních zpráv, mohou být zneužity i pro nebezpečné účely.
Upozorňuje nás to, každého z nás, na vyšší poslání.
Ale je tam i třešnička na dortu: Není to jen ta první příležitost, kterou otevřete pro někoho jiného. Ta je pravděpodobně to největší, ať už jste instituce nebo jednotlivec.
Úžasná je to až následně, když věříte jeden druhému.
Jsou to ty nečekané věci, vytvořené později, které byste nikdy nepředpokládali.
Například Marty je manžel herečky, kterou jsem zmínila, a pozoroval je, když zkoušeli, a brzy hovořil s Wallym, tím bývalým trestanecem, o tom cvičebním plánu.
A pomyslel si, mám pár ricochetových kurtů.
Ten chlapík by to mohl vyučovat.
A řada lidí, kteří zde pracuji, jsou členy mých klubů.
Často cestují.
Mohou cvičit ve svých hotelových pokojích bez dalšího náčiní.
To je tedy způsob, kterým si Wally našel práci.
A nejenom to, pár let poté také učil ricochet.
Pár let poté, učil učitele ricochetu.
Co zde navrhuji je, že když propojíte vzájemně lidi okolo sebe se sdílenými zájmy a činnostmi, zvyknete si na náhody, které se stanou v budoucnu, a to je myslím to, co hledáme.
Otevřeme se těmto příležitostem. V této místnosti jsou klíčoví hráči na poli technologií, klíčoví hráči, kteří mají výjimečnou možnost toto udělat: propojovat společně systémy a projekty.
Toto navrhuji, abyste udělali.
Zapamatujte si 3 znaky tvůrce příležitostí:
tvůrci příležitostí rozvíjejí svou nejvýznamnější silnou stránku a stávají se hledači vzorců.
Zapojují se do různých světů mimo ten jejich vlastní, takže získávají důvěru a sledují tyto vzorce, a komunikují, aby propojovali talenty okolo bodů společného zájmu.
Žádám vás o to, protože svět je hladový.
Skutečně věřím, díky vlastní zkušenosti, že svět hladoví po tom, abychom se spojili jako tvůrci příležitostí. Podporujme takové jednání, jak již mnozí z nás dělají – což také vím z vlastní zkušenosti – a představme si svět, kde užíváme své nejlepší talenty společně a častěji, k dosažení věcí větších, než jakých bychom dosáhli sami.
Jen si vzpomeňte, jak říkal Dave Liniger (zakladatel RE/MAXu), "Nemůžete uspět, když na večírek se společně připravovaným jídlem přijdete jen s vidličkou".
(smích) Děkuji vám.
Děkuji. (Potlesk)
Jestli má design nějakou sílu, pak je to síla syntézy.
Čím více je problém komplexní, tím více je potřeba jednoduchosti.
Dovolte mi tedy se podělit o tři případy, kde jsme se snažili aplikovat sílu syntézy.
Začněme s celosvětovým problémem urbanizace.
Faktem je, že lidé se stěhují do měst.
Což je, navzdory intuici, dobrá zpráva.
Důkazy nasvědčují tomu, že lidem se lépe žije ve městech.
Avšak je zde problém, který bych nazval "hrozba třech aspektů" A to rozměr, rychlost a nedostatek prostředků, kterými budeme muset čelit fenoménu, který nemá v historii obdoby.
Pro vaši představu: ze tří miliard lidí, kteří dnes žijí ve městech, jedna miliarda žije pod hranicí chudoby.
V roce 2030 z pěti miliard lidí, kteří budou žít ve městech, dvě miliardy budou žít pod hranici chudoby.
To znamená, že budeme muset postavit týdně město, které má milión obyvatel, s rozpočtem 10 000 dolarů na rodinu během následujících 15 let.
Týdně město, které má milión obyvatel, s 10 000 dolary na rodinu.
Pokud nevyřešíme tuto rovnici, lidé se nepřestanou stěhovat do měst.
Nakonec se stejně přestěhují, ale budou žít ve slumech, favelách a osadách.
Takže co s tím? Odpověď může přijít přímo z favel a slumů.
Vodítko můžeme najít v otázce, kterou jsme dostali před 10 lety.
Dostali jsme za úkol ubytovat 100 rodin, které nelegálně žili na polovině hektaru v centru města Iquique na severu Chile. Z příspěvku 10 000 dolarů na rodinu jsme měli koupit pozemek, zajistit infrastrukturu, a postavit dům, který by přinejlepším měl rozlohu 40 metrů čtverečních.
Mimochodem, cena pozemků, jelikož se nacházejí v centru města, je třikrát vyšší, než co si sociální bydlení může obvykle dovolit.
Kvůli obtížnosti tohoto úkolu jsme se rozhodili zahrnout rodiny do procesu pochopení daných omezení a začali jsme navrhovat řešení s jejich účastí a zjišťovat, co je v daných podmínkách proveditelné.
Ve volně stojících domech lze ubytovat 30 rodin.
V řadových domech 60 rodin.
Jediný způsob, jak ubytovat 100 rodin, bylo začít stavět do výšky. Začali nám vyhrožovat, že budou držet hladovku, pokud se jen odvážíme navrhnout toto jako řešení, jelikož by jim to neumožnilo rozšiřovat jejich malé byty.
Závěrem s rodinami bylo, a důležité je, že ne naším závěrem, že jsme měli problém.
Museli jsme inovovat.
Takže co jsme udělali?
Rodina ze střední třídy žije docela dobře na 80 metrech čtverečních. Jenomže, když je nedostatek peněz, tak trh reaguje tak, že zmenší rozměr domů na 40 metrů čtverečních.
Řekli jsme, co kdybychom místo 40 metrů čtverečních malého domu, přemýšleli jako o polovině dobrého domu?
Když přeformulujete problém na polovinu dobrého domu místo malého domu, klíčovou otázkou je, kterou polovinu postavit?
Uvědomili jsme si, že veřejné peníze musíme použít na to, co si rodiny samy nemohou dovolit.
Určili jsme pět částí, které patří k těm složitějším částem domu, a požádali rodiny, aby udělali dvě věci: spojili síly a rozdělili si úkoly.
Náš návrh byl něco mezi budovou a domem.
Jako budova si náš návrh mohl dovolit drahé, dobře situované místo a jako dům náš návrh umožnil rozšiřování.
Pokud si rodiny udrží kontakty a práci a nebudou vytlačeny na periférii města během shánění bydlení, tak jsme věděli, že rozšiřování začne okamžitě.
Během pár týdnu jsme se tak od sociálního bydlení dostali k bydlení střední třídy za přispění rodin.
To byl náš první projekt před 10 lety v Iquique.
Toto je náš poslední projekt v Chile.
Jiný návrh, stejný princip: Vy poskytnete konstrukci a rodiny se postarají o zbytek.
Takže účel tohoto návrhu, abychom pochopili a našli odpověď na "tři hrozby": rozměr, rychlost a nedostatku prostředků, je využití lidského potenciálu stavět.
Rovnici "jednoho miliónu lidí týdně" nevyřešíme, pokud nevyužijeme lidskou schopnost postavit si sám.
Tudíž s dobrým návrhem by slumy a favely nemusely být problém, ale vlastně jediným možným řešením.
Druhý případ je o tom, jak způsob návrhu může přispět k udržitelnosti.
V roce 2012 jsme se zúčastnili soutěže o Angelini Innovation Center. Cílem bylo vytvořit vhodné prostředí k vytváření vědomostí.
Je pravda, že pro takový záměr, jako je vytváření vědomostí, je interakce mezi lidmi a osobní kontakt podstatný aspekt, s čímž jsme souhlasili.
Pro nás však byla otázka vhodného prostředí velice podstatnou otázkou.
Chtěli jsme, aby pracovní prostředí mělo vhodné osvětlení, správnou teplotu a dobrý vzduch.
Takže jsme se sami sebe zeptali, zda-li nám může typická administrativní budova poskytnou v tomto směru řešení?
Jak většinou vypadá taková budova?
Je to spousta podlaží naskládaných jedno na druhém s jádrem uprostřed, ve kterém jsou výtahy, schody, potrubí, elektroinstalace, všechno možné, a zvenku je to ohraničené skleněnou fasádou, která vlivem přímého slunečního záření vytváří uvnitř skleníkový efekt.
K tomu si představme člověka, který pracuje v sedmém podlaží a který každý den chodí skrz třetí podlaží, ale nemá tušení, na čem člověk na tomto podlaží pracuje.
Pomysleli jsem si, že možná bychom měli tuto skleněnou fasádu umístit dovnitř.
A co jsme udělali, bylo to, že jsme měli otevřené atrium, duté jádro, stejné množství podlaží, ale stěny byly na obvodu, takže když dopadají sluneční paprsky na budovu, tak nedopadají přímo na sklo ale na stěnu.
Díky otevřenému vnitřnímu atriu máte možnost vidět, co ostatní dělají a máte možnost lépe kontrolovat přístup světla. A když umístíte stěny po obvodu, tak zabráníte přímému vstupu slunečního záření.
Můžete také otevřít okna a vytvořit tak průvan.
Vytvořili jsme tyto otvory takových rozměrů, že fungují jako vyvýšené čtverce, které vytváří venkovní prostor po celé výšce budovy.
Nic z toho není žádná velká věda.
Nemusíte nic složitě programovat.
Není to o technologiích.
Je to jen archaický, jednoduchý, selský rozum, který když jsme použili, tak jsme se dostali ze 120 kilowattů na metr čtvereční za rok, což je běžná energetická spotřeba k uchlazení skleněné budovy, na 40 kilowattů na metr čtvereční za rok.
Takže se správným návrhem není udržitelnost nic jiného než důsledné použití selského rozumu.
Poslední případ, se kterým se chci podělit, je, jak může návrh poskytnout obsáhlejší odpověď na přírodní katastrofy.
Možná víte, že v roce 2010 bylo Chile zasaženo zemětřesením o síle 8,8 Richterovy škály a následným tsunami. Pozvali nás, abychom pracovali na rekonstrukci města Constitución, které leží na jihu země.
Měli jsme 100 dní, tedy tři měsíce, abychom navrhli téměř vše, od veřejných budov po veřejná prostranství, ulice, dopravu, bydlení a hlavně jsme měli vyřešit, jak ochránit město před dalšími tsunami.
To byla novinka v chilském urbanistickém navrhování a ve vzduchu bylo spoustu alternativ.
První z nich: zakázat výstavbu v kritické oblasti.
To by znamenalo utratit 30 miliónu dolarů na vyvlastnění půdy.
To je přesně to, o čem se v dnešní době debatuje v Japonsku. Pokud je obyvatelstvo disciplinované jako to japonské, tak to může fungovat, ale my v Chile víme, že tato oblast stejně bude nelegálně osídlena. Takže tato alternativa byla nereálná a nežádoucí.
Druhá alternativa: postavit velkou zeď, silnou infrastrukturu, která odolá síle vln.
Za tuhle alternativu lobovaly velké stavební společnosti, jelikož to pro ně znamenalo smlouvy za 42 miliónů dolarů. Tato alternativa byla preferována i politiky, jelikož nevyžadovala žádné vyvlastnění půdy.
Ale jak se v Japonsku ukázalo, tak vzdorovat síle přírody je marné.
Takže tato alternativa byla nezodpovědná.
Tak jako v první příkladě o bydlení jsme přizvali lidi, abychom nalezli řešení s jejich spoluúčastí.
Hlas z reproduktoru: "Jaké město chcete?
Hlasujte pro Constitución.
Přijďte na shromáždění a vyjádřete svůj názor.
Zúčastněte se!"
Já se živím rybařením.
Pracuje pro mě 25 rybářů.
Kam je mám vzít?
Do lesa? Muž: Proč nemůžeme mít betonovou zeď na ochranu?
Samozřejmě dobře postavenou.
Druhý muž: Jsem historie Constituciónu.
A vy mi sem přijdete říct, že zde už nemohu bydlet?
Moje celá rodina zde žila, vychoval jsem zde své děti a moje děti tady taky vychovají jejich děti.
A moje vnoučata a všichni ostatní.
Proč mě do toho zatahujete?
Vy, vy mě do toho zatahujete!
Nemůžu stavět v ohrožené oblasti.
On sám to říká.
Třetí muž: Ne,ne, ne Nievesi...
Alejandro Aravena: Nevím, jestli jste zvládli číst titulky, ale z řeči těla je vám jasné, že navrhování se spoluúčastí lidí není žádná sluníčkářská, romantická sešlost, kde všichni sníme o budoucnosti města.
Není to vlastně — (potlesk) Není to vlastně o nalezení správné odpovědi.
Je to hlavně o přesném nalezení správné otázky.
Není nic horšího, než správně odpovědět na špatnou otázku.
Takže po této události bylo jasné, že buď vyměkneme a odejdeme, jelikož to bylo příliš složité, nebo budeme pokračovat a zeptáme se na to, co ještě dalšího je trápí.
Jaké další problémy tady jsou, o které se máme postarat, když už budujeme od základů.
Řekli nám: "Je určitě dobré ochránit město před dalšími tsunami, ceníme si toho, ale další tsunami přijde kdy?
Za dalších 20 let? Ale každý rok máme problém se záplavami způsobenými silným deštěm.
Navíc jsme uprostřed oblasti plné lesů a naše veřejné prostory jsou na nic.
Jsou chudé a nedostatečné.
Původ tohoto města, naše identita není spojena s budovami, které spadly, je spojena s řekou, jenže ta není veřejně přístupná, jelikož pobřeží je soukromé.
Takže jsme si řekli, že musíme přijít s třetí alternativou. A naším přístupem bylo proti přírodním hrozbám mít přírodní odpovědi.
Co kdyby mezi městem a mořem byl les, který se nesnaží vzdorovat energii přírody, ale vlivem tření tuto energii rozptýlí?
Les, který by zklidnil vodu a zabránil tak záplavám?
Může tak splatit historický dluh veřejnému prostoru a konečně poskytnout demokratický přístup k řece.
Závěrem navrhování se spoluúčastí lidí byla alternativa přijatelná jak pro politiky tak pro společnost, ale stále zde byl problém s náklady ve výši 48 miliónu dolarů.
Takže jsme provedli audit ve veřejných financích a našli jsme, že tři ministerstva plánují na témže místě tři různé projekty, aniž by věděli o existenci ostatních projektů.
Jejich celková cena byla 52 miliónu dolarů.
Takže síla syntézy při navrhování spočívá v efektivní využití nejméně dostupných zdrojů, což ale nejsou peníze, ale koordinace.
Tím jsme byli schopni ušetřit čtyři milióny dolarů a díky tomu je teď onen les ve výstavbě.
(Potlesk) Ať už to je síla lidí stavět, nebo síla selského rozumu, nebo síla přírody, všechny tyto síly je třeba převést do formy, kterou tvoří a tvaruje ne cement, cihly nebo dřevo,
ale život sám.
Síla syntézy při navrhování je jen pokus vložit do samotného jádra architektury sílu života.
Velice děkuji.
(Potlesk)
Doufám, že mi budete rozumět,
protože ráno mluvím anglicky strašně a odpoledne ještě hůř.
(Smích) Během mnoha let jsem zahajoval proslovy tímto rčením: "Město není problém, je to řešení."
A jsem čím dál více přesvědčen, že není jen řešením pro stát, ale i řešení, co se týče problému klimatické změny.
Ale my na města pohlížíme hodně pesimisticky.
Já v nich pracuji skoro čtyřicet let a kdykoli se mi nějaký starosta snaží namluvit, že jeho město je moc velké nebo že nemá finanční zdroje, rád bych podotknul, a přitom vycházím z vlastní zkušenosti, že každé město na světě se dá vylepšit za méně než tři roky.
Netýká se to velikosti. O velikost vůbec nejde, nejde ani o finanční zdroje.
Každý problém ve městě musí mít vlastní rovnici vzájemné zodpovědnosti a také návrh.
Takže na začátek bych chtěl představit některé postavy z knihy, kterou jsem připravil pro teenagery.
Nejlepším příkladem kvality života je želva, protože želva ilustruje propojení bydlení a práce.
Když si uvědomíte, že se textura jejího krunýře podobá té městské, dovedete si pak vůbec představit, jak smutná bude, když jí ho rozřežeme?
A to je přesně to, co děláme v našich městech: žijeme tady, pracujeme tam, bavíme se tamhle.
A většina lidí město opouští a žije mimo něj.
Takže další postavičkou je automobil Otto.
Když je pozvaný na večírek, tak vždycky odchází poslední.
Židle už jsou pozvedané a on pořád pije, a že pije hodně. (Smích) A taky strašně kašle. Je hodně sebestředný, veze jen jednoho nebo dva lidi a neustále se domáhá nových silnic.
Dálnic.
Je hodně, hodně náročný.
Ale máme tu i Accordion, přátelský autobus, který uveze 300 lidí -- 275 Švédů, 300 v Brazilců. (Smích) Když mluvíme o plánech, každé město má svůj vlastní.
Curitiba, mé město: tři miliony lidí žijí v metropolitní oblasti, 1,8 milionu v samotném městě.
Curitiba v Riu, je to jako kdyby se líbali dva ptáčci.
Oaxaca v San Francisku, tam je to jednoduché -- ulice Market Street, Van Ness a nábřeží.
A každé město má svůj jedinečný plán.
Ale někdy je k jeho uskutečnění potřeba, aby někdo navrhl scénář a navrhnul plán -- nápad, který mu každý, nebo alespoň většina pomůže uskutečnit.
Tady vidíte strukturu Curitiby.
Je příkladem toho, jak se dá žít a bydlet dohromady.
Tady je větší hustota obyvatel a tady je víc veřejné dopravy.
Tento systém začal fungovat v roce 1974 s 25 000 cestujícími denně, teď je to 2 200 000 cestujících za den.
Trvalo 25 let, než se přidalo další město,
Bogota, kde si vedli skvěle.
A teď je to celkem 83 měst po celém světě, které provozují takzvaný curitibský metrobus.
Jedna poznámka: není to důležité jenom pro vaše město, každé město, mimo svých normálních problémů, hraje důležitou roli v tom, že v něm a s ním žijí lidé.
Což znamená, že hlavně dvě věci -- mobilita a udržitelnost -- jsou pro města čím dál podstatnější.
Tohle je dvoukloubový autobus
jen nedaleko od mého domu.
Až budete v Curitibě, tak se stavte a dáme si kafe.
Tady je vidíte, jak se celý systém vyvíjel.
Autobus je jiný díky těmto nástupním tubusům, které vlastně autobus přeměnily na metro.
Tím chci říct, že v podstatě prošel metrofikací.
Tady je návrh autobusu, zaplatit můžete před tím, než do něj nastoupíte.
Hendikepovaní ho můžou normálně používat.
Chci říct, že největší podíl na emisích mají auta -- více jak 50% -- takže když se spoléháme jenom na auta...
A proto když mluvíme o udržitelnosti, docházíme k tomu, že nestačí mít zelené budovy,
nové materiály,
ani nové zdroje energie.
Koncept města a jeho návrh jsou rovněž důležitým aspektem. A taky to, jak vzděláváte děti.
O tom budu mluvit za chvíli.
Mobilita v našem podání se snaží o propojení všech systémů.
V roce 83' jsme navrhli Riu způsob, jak spojit linky metra s autobusy.
Lidi z metra byli samozřejmě proti.
A o 23 let později nám volají, abychom jim tento nápad navrhli.
Chápete, k jaké změně dojde, představa Ria se systémem, který má interval jedné minuty.
Nepodobá se Šanghaji, přes den je bez barev a takhle bude vypadat v noci.
A předtím, než se ozvete, že to vypadá, jako návrh Normana Fostera, vám řeknu, že my jsme to vymysleli v roce 83'.
Tady je model, ukázka toho, jak to bude fungovat. Takže jedná se o ten samý systém, jen dopravní prostředky se liší.
A tady je ten model. Nesnažím se dokázat, který ze systémů dopravy je lepší.
Snažím se říct, že musíme zkombinovat všechny systémy, a to pod jednou podmínkou: nikdy -- pokud máte metro, pokud máte povrchové systémy pokud máte jakékoli systémy -- nikdy nesoupeřte v tom samém prostoru.
Když se vrátíme zpět k autům, já jsem vždycky říkal, že auto je jako tchyně: musíte s ním mít dobrý vztah, ale nesmí vám řídit život.
Takže, když je jedinou ženou ve vašem životě tchyně, tak máte problém. (Smích) Takže všechny nápady na to, jak proměňovat prostřednictvím návrhů -- staré lomy, otevřené univerzity, botanické zahrady -- tohle všechno souvisí se vzděláváním dětí.
Během šesti měsíců naučíme děti třídit odpad.
A děti to potom naučí svoje rodiče.
V současnosti vytřídíme 70% odpadu -- to je za posledních 20 let nejvyšší míra třídění na celém světě.
Sedm - nula.
(Potlesk) Takže, vzdělávejte děti.
Pokud chceme žít v udržitelném světě, musíme pracovat s tím, co máme, ale nesmíme zapomenout na města a děti.
Pracuji v muzeu a také ve městě, které má mnoho způsobů využití, protože ve městě nemůžete mít místa, která jsou prázdná 18 hodin denně.
Vždycky byste měli mít strukturu, která umožní žití i práci zároveň.
Snažte se porozumět městským částem, protože jejich funkce se může během 24 hodin měnit.
S tím souvisí i to, že město je jako rodinné foto.
I když zrovna nemusíte nos vašeho strýce, tak tu fotku neroztrháte, protože jste na ní i vy.
A zde můžete vidět, jak to funguje v našich městech.
Tady je hlavní nákupní třída, povedlo se nám to za 72 hodin. Ano, musíte být rychlí.
A toto jsou národnostní příspěvky:
italský vjezd, ukrajinský a polský park, japonské náměstí, německý park.
A pak se z ničeho nic rozpadne Sovětský svaz.
A od té doby tu jsou lidé z Uzbekistánu, Kazachstánu, Tádžikistánu, atd., takže jsme ten program museli zastavit.
(Smích) Nezapomeňte: kreativita se probouzí, když na konci rozpočtu škrtnete nulu.
Ještě lepší, když to budou nuly dvě.
Tohle je divadlo Wire Opera postavené za dva měsíce.
Parky -- staré lomy, které byly přeměněny na parky.
Lomy byly kdysi dávno přírodou a tak vezmeme to, co máme, a znovu to změníme.
Všechno může být proměněno. Každou žábu můžete proměnit v prince.
Znovu opakuji, ve městě musíte pracovat rychle.
Plánování zabere čas. Já zde nabízím městskou akupunkturu.
Což znamená, že pomocí několika ústředních nápadů pomůžete normálnímu procesu plánování.
A zde je potvrzení akupunktury, nebo také I.M. Peiho (architekt). Malé věci mohou proměnit město k lepšímu.
Nejmenší park v New Yorku a přeci nejkrásnější. 32 metrů.
Takže na závěr chci jen říct, že můžete vždy navrhovat nové materiály -- nové udržitelné materiály -- ale pamatujte, že musíme rychle směřovat k cíli, protože nemáme všechen čas jen na plánování.
A myslím, že kreativity a inovace se probouzejí.
Nemůžeme mít všechny odpovědi.
Takže když začnete -- a nemůžeme si myslet, že máme všechny odpovědi -- je důležité začít a získat něco od lidí, kteří nás mohou učit, pokud nejste na správně cestě.
Na závěr bych byl rád, kdybyste mi pomohli zazpívat píseň udržitelnosti.
Ano?
Prosím, dejte mi jen dvě minuty.
Vy budete zpívat a vytvářet rytmus.
♫ Toonchi-too! Toonchi-too! Toonchi-too! ♫ ♫ Toonchi-too! Toonchi-too! Toonchi-too! ♫ ♫ Je to možné! Je to možné! To zvládneš! To zvládneš! ♫ ♫ Nejezdi tolik autem! Konečně se rozhodni! ♫ ♫ Řekni ne emisím! Je to možné! Je to možné! ♫ ♫ To zvládneš! To zvládneš! ♫ ♫ Bydli kousek od práce! ♫ ♫ Pracuj kousek od domova! Neplýtvej doma energií! ♫ ♫ Je to možné! Je to možné! Ty to zvládneš! ♫ ♫ Ty to zvládneš! Třiď ten odpad! ♫ ♫ Organické! Fantastické! Neplýtvej! Šetři! Je to možné! ♫ ♫ Ty to zvládneš! A začni s tím teď hned! ♫ Děkuji vám.
(Potlesk)
První pacient, který kdy byl léčen antibiotiky byl policista v Oxfordu.
V den, kdy byl mimo službu, se při práci na zahradě poškrábal o růže.
Tyto nevelké škrábance se zanítily,
za několik dní mu hlava natekla abscesy a dokonce se jeho oči zanítily tak, že mu musely být odňaty. V únoru 1941 byl tento nebohý muž na pokraji smrti.
Léčili ho v Radcliffově nemocnici v Oxfordu a naštěstí pro něj malý tým lékařů, vedený doktorem Howardem Floreyem, uspěl při syntéze velmi malého množství penicilínu, léku, který byl objeven před 12 lety Alexandrem Flemingem, ale ve skutečnosti do té doby nebyl použit k léčbě lidí. V té době nikdo nevěděl, zda bude lék fungovat, kdyby obsahoval nečistoty, tak klidně mohl pacienta zabít. Ale Florey a jeho tým dospěli k závěru, že pokud mají lék použít, mohou ho použít na někom, kdo by stejně zemřel.
Tak lék podali Albertu Alexandrovi, tomu oxfordskému policistovi a během 24 hodin se začal cítit lépe.
Horečka ustoupila, vrátila se mu chuť k jídlu.
Druhý den se již cítil mnohem lépe.
Nicméně penicilín jim začal docházet. Tak vzali jeho moč do laboratoře přes ulici a extrahovali penicilín z jeho moči a opět mu ho podali. A fungovalo to.
Čtvrtý den spěl k uzdravení.
To byl zázrak.
Pátý den jim definitivně došel penicilín a onen nebohý muž zemřel.
Ten příběh tedy neskončil moc dobře, ale naštěstí miliony dalších lidí ano, jako dítě, které jím bylo léčeno na počátku čtyřicátých let, protože také umíralo na otravu krve, jak vidíte, během pouhých šesti dní se zotavilo díky tomuto zázračnému léku, penicilínu.
Miliony lidí přežily a světová medicína se změnila.
Dnes jsou antibiotika používána pro podobné pacienty, ale v některých případech jsou užívána velmi lehkovážně, pro léčení nachlazení nebo angíny, které nemusí na antibiotika reagovat a jsou také masově podávána ne pro léčbu, ale v malých dávkách, aby urychlily růst kuřat a prasat.
Jen abychom ušetřili pár haléřů na ceně masa, dáváme velká množství antibiotik zvířatům, ne na léčbu, ne na léčení nemocných zvířat, ale primárně pro podporu růstu.
Kam nás to ale dovedlo?
V podstatě masové užití antibiotik všude na světě vytvořilo na bakterie takový selekční tlak, že jejich odolnost je teď problém, protože teď přežily pouze ty odolné bakterie.
Jsem si jistý, že všichni jste o tom četli v novinách, už jste to viděli v časopisech, které se vám dostaly do rukou, ale já chci, abyste si uvědomili význam tohoto problému.
Je to vážné.
Na následujícím obrázku je odolnost vůči carbapenemu u acinetobakterů.
Acinetobacter je nepříjemná nemocniční bakterie, a carbapenem je nejsilnější třída antibiotik kterou proti této bakterii můžeme použít.
Zde vidíte znázorněnou odolnost, v roce 1999 byla v celých USA většinou pod 10 %.
Teď pustím video a podívejte se, co s stalo..
Nevím, kde žijete, ale všude to je teď rozhodně horší, než to bylo v roce 1999. To je problém odolnosti vůči antibiotikům.
Je to globální záležitost, postihující bohaté i chudé země. Můžete se ptát, jestli to v podstatě není čistě lékařský problém.
Kdybychom učili lékaře nepoužívat antibiotika tak často, kdybychom učili pacienty nežádat antibiotika tak často, možná by to ve skutečně problém nebyl. Možná by farmaceutické společnosti měly pracovat usilovněji na vývoji dalších antibiotik.
Ukazuje se, že antibiotika se podstatně liší od ostatních léčiv. Když užívám antibiotika, správně nebo nesprávně, jsem ovlivněn nejenom já, ale i ostatní. Stejným způsobem, jako když jedu do práce autem nebo letím někam letadlem. Náklady, které přenáším na ostatní, je postihují vlivem změn klimatu kdekoli a já neberu tyto náklady v potaz.
Toto možná ekonomové nazývají problémem ‚obecní pastviny‘ a problém ‚obecní pastviny‘ je přesně to, čemu v případě antibiotik čelíme: nebereme v úvahu - - my, jednotlivci, pacienti, nemocnice, zdravotní systémy - nebereme v potaz náklady, které dopadají na ostatní kvůli způsobu, jakým jsou antibiotika užívána.
Je to problém podobný jiné oblasti, kterou známe což je užívání paliv a energie, Samozřejmě užívání energie nejenom vyčerpá energii, ale vede také k místnímu znečištění a ke změně klimatu.
Typicky, v případě energie, existují dva způsoby, jak problém řešit.
Zaprvé, že budeme užívat ropu lepším způsobem a to je analogické k lepšímu užívání antibiotik, můžeme tak učinit různě, o tom budu hovořit za chvilku. Potom je tady možnost ‚těžit a těžit‘, která v případě antibiotik znamená hledání nových antibiotik.
Nedá se to oddělit.
Souvisí to spolu, protože když silně investujeme do nových ropných vrtů, snížíme podněty pro zachovávání ropy stejným způsobem jako v případě antibiotik.
Naopak se také může stát, pokud užíváme antibiotika vhodně, nemusíme nezbytně nutně investovat do vývoje nových léků.
Pokud si myslíte, že tyto dvě možnosti jsou vyvážené, měli byste si uvědomit, že je to hra, kterou skutečně hrajeme.
Tou hrou je hra o koevoluci. Na obrázku jde o koevoluci mezi gepardy a gazelami.
Gepardi se vyvinuli, aby běhali rychle, protože pokud by rychle neběhali, nechytili by si oběd.
Gazely se vyvinuly pro rychlý běh zase proto, aby se obědem nestaly.
To je hra, kterou hrajeme s bakteriemi, akorát my nejsme gepardy, ale gazelami, a bakterie, i jen za dobu mé řeči, mají děti a vnoučata, které zjistí, jak být odolné, jen na základě selekce a pokusů a omylů, tím, že to zkouší znova a znova.
Jak zůstáváme v předstihu před bakteriemi my?
Máme postupy pro objevování léčiv, molekulární analýzu, máme klinické testy, a když si myslíme, že již máme lék, následuje schvalovací proces.
Tím vším musíme projít, když se snažíme zůstat o krok před bakteriemi.
To není hra, kterou můžeme vydržet nebo vyhrát jen inovováním.
Abychom zůstali v předstihu, musíme zpomalit koevoluci, Zde je pár myšlenek, kterými se můžeme inspirovat v energetice. Pomáhají při uvažování o tom, jak postupovat i v případě antibiotik.
Uvědomte si, jak například řešíme ceny energií. Zvažujeme emisní poplatky. To znamená, že náklady za znečištění by platili ti, kdo tuto energii užívají.
Můžeme uvažovat o tom samém v případě antibiotik a možná by to vedlo k správnému užívání antibiotik.
Existují zde dotace na čistou energii, podporující užívání energií, které neznečišťují tolik.
Analogie je zde, ale možná se potřebujeme odklonit od užívání antibiotik a pokud o tom přemýšlíme jaké jsou vhodné náhrady za antibiotika?
Ukazuje se, že cokoli, co snižuje potřebu antibiotik, je vhodné, takže to může být snížení infekcí v nemocnicích nebo očkování lidí, především proti sezónní chřipce.
Sezónní chřipka je pravděpodobně největší příčinou užívání antibiotik, nejen v USA, ale i v dalších zemích. A to by opravdu mohlo pomoci.
Třetí možnost zahrnuje něco jako obchodovatelné poukázky, což je...
To se zda být vzdáleným scénářem, ale pokud si uvědomíme, že nemusíme mít dostatek antibiotik pro mnohé nakažené lidi, můžeme zvážit, zda nebudeme chtít upřednostnit některé lidi pro podání antibiotik před jiným lidmi, někdy můžeme rozhodnout na základě klinické potřeby, ale třeba také s ohledem na cenu.
Určitě také funguje vzdělávání.
Velmi často lidé, kteří nadužívají antibiotika nebo je příliš často předepisují, si neuvědomují, že to dělají a mechanismy zpětné vazby se také osvědčily, jako v případě energií. Pokud někomu řeknete, že ve špičce spotřebuje mnoho energie, často spotřebu sníží. A podobný přístup se projevil v případě antibiotik.
V nemocnici Saint Louis vyvěsili tabuli se jmény chirurgů, ukazující množství antibiotik užitých v předcházejícím měsíci, a jenom na základě této informační zpětné vazby, bez očerňování, jen v podstatě poskytnutí informací lékařům dalo podnět pro přehodnocení toho, jak využívají antibiotika.
Je mnoho věcí, které je možné udělat i na straně nabídky.
Když se podíváte na ceny penicilínu, cena za den léčby je přibližně 10 centů.
Je to docela levný lék.
Pokud se podíváte na léky, které byly zavedeny poté - linezolid nebo daptomycin - jsou významně dražší, takže pro svět, který byl zvyklý platit za antibiotika10 centů denně, přijde myšlenka platit 180 dolarů za den jako velmi drahá.
Co nám to ale ve skutečnosti říká?
Cena nám říká, že bychom v dohledné budoucnosti nadále neměli levná, účinná antibiotika brát jako samozřejmost. Cena je pro nás signálem, že naše pozornosti se musí mnohem více zaměřit na zdrženlivost.
Cena je také signálem, že se možná musíme začít rozhlížet po dalších technologiích, podobně jako jsou ceny benzínu signálem a podnětem pro rozvoj elektrických automobilů.
Ceny jsou důležitým signálem a musíme jim věnovat pozornost, ale musíme také vzít v potaz, že přestože vysoké ceny antibiotik se zdají být nezvyklé, jsou nízké v porovnání s cenami některých léků proti rakovině, které mohou zachránit pacienta pouze na pár měsíců nebo možná i rok, zatímco antibiotika mohou zachránit život pacienta navždy.
To bude vyžadovat zcela novou změnu paradigmatu a protože se jedná o hrůzu nahánějící posun v mnoha částech USA, v mnoha částech světa, je představa placení 200 dolarů za den léčby antibiotiky prostě nepředstavitelná.
Potřebujeme tedy o tom přemýšlet.
Ještě je tady pár možností, zejména alternativní technologie, na kterých se pracuje.
Zahrnují například bakteriofágy, probiotika, synbiotika, komunikace mezi bakteriemi (quorum sensing).
Všechno jsou to užitečné směry a stanou se výnosnějšími, když ceny nových antibiotik porostou. Viděli jsme, že trh skutečně reaguje. Vláda teď zvažuje dotování nových antibiotik a jejich vývoje.
Ale i zde jsou výzvy.
Nechceme do problému jen nalít více peněz.
Co chceme být schopni udělat, je investovat do nových antibiotik způsobem, který podporuje vhodné užívání a prodej antibiotik a toto je skutečná výzva.
Zpět k těmto technologiím, všichni si pamatujeme známou hlášku z Jurského parku: „Příroda si najde cestu.“
Toto nejsou trvalá řešení.
Musíme si pamatovat, že ať se jedná o jakoukoli technologii, příroda si najde cestu, jak ji obejít.
Můžete si pomyslet, to je jen problém týkající se antibiotik a bakterií, ale ukazuje se, že stejnému problému čelíme v dalších oblastech, například s tuberkulózou, odolnou mnoha lékům, ta způsobuje závažné problémy v Indii a Jižní Africe.
Tisíce pacientů umírají, protože léky druhé generace jsou drahé a v některých případech nefungují ani tyto, potom zde je tuberkulózu XDR.
Viry se stávají rezistentními.
Zemědělští škůdci. Paraziti malárie.
Většina světa je v současnosti závislá při léčbě malárie na jednom léku, artemisininu,
Odolnost vůči artemisininu se již objevila a pokud se rozšíří je ohrožený jediný lék na světě, kterým je možné léčit malárii bezpečným a efektivním způsobem.
Moskyti si vyvinuli odolnost.
Pokud máte děti, víte o vších a pokud jste z New Yorku, tak tamní specialitou jsou štěnice.
Ti všichni jsou také odolní.
A příklad z jiného soudku,
ukazuje se, že i krysy jsou odolné jedům.
Všechny tyto věci spojuje skutečnost, že máme tyto technologie, kterými ovládáme přírodu, jen posledních 70, 80 nebo 100 let a v podstatě za okamžik jsme tuto schopnost ovládání ztratili, protože jsme si neuvědomili, že přirozený výběr a evoluce si najdou cestu zpátky a že musíme od základu přehodnit způsob, jakým budeme užívat opatření na ovládání biologických organismů a přehodnotit způsob, kterým podněcujeme vývoj, uvádění na trh, - v případě antibiotik předepisování - a užívání těchto cenných zdrojů.
Opravdu o nich musíme začít uvažovat jako o přírodních zdrojích.
Stojíme tedy na křižovatce.
Jednou z cest je přehodnocení a pečlivé zvážení způsobu, jak jednáme.
Alternativou je svět, ve kterém je i stéblo trávy potenciální smrtící zbraň.
Děkuji.
(potlesk)
4. ledna 1934 přednesl jeden mladý muž kongresu Spojených Států zprávu, která 80 let poté stále utváří životy lidí v této místnosti. Stále utváří životy všech na této planetě.
Ten mladý muž nebyl politik, nebyl to obchodník, občanský aktivista či duchovní vůdce.
Byl to ten nejméně pravděpodobný hrdina, byl to ekonom.
Jmenoval se Simon Kuznets a zpráva, kterou předložil, se jmenovala "Národní příjem, 1929-1932".
Možná si teď myslíte, že to je docela suchopárná a nezajímavá zpráva.
A máte úplnou pravdu.
Je to hrozná nuda.
Ale tato zpráva položila základy toho, jak dnes posuzujeme úspěch států. Podle toho, co nejlépe známe jako Hrubý Domácí Produkt, HDP.
HDP určoval a utvářel náš život posledních 80 let.
A já dnes chci mluvit o jiném způsobu, jak měřit úspěch států, o jiném způsobu, jak určovat a utvářet náš život v příštích 80 letech.
Ale nejprve musíme porozumět tomu, jak HDP vládne našim životům.
Kuznetsova zpráva byla předložena v okamžiku krize.
Americká ekonomika se propadala do Velké hospodářské krize a politici obtížně hledali odpověď.
Měli potíže, protože nevěděli, co se děje.
Neměli data a statistiky.
Kuznetsova zpráva jim dala spolehlivé údaje o tom, co americká ekonomika produkovala, aktualizované každý rok.
A vyzbrojeni touto informací byli politici konečně schopni najít z této krize cestu ven.
A protože Kuznetsův přístup byl shledán užitečným, rozšířil se po celém světě.
Dnes si každý stát vytváří statistiky HDP.
V původní zprávě ale sám Kuznets přinesl varování.
Je v úvodní kapitole,
na straně sedm říká: "Bohatství národa může být stěží odvozováno z velikosti národního příjmu, jak bylo definováno výše."
Není to nejlepší měřítko na světě a je zahaleno do opatrného jazyka ekonomů,
ale zpráva je to jasná: HDP je nástroj pro měření ekonomické výkonnosti.
Neměří ale kvalitu našich životů.
A neměl by být vodítkem při veškerém rozhodování.
Ale my jsme Kuznetsovo varování ignorovali.
Žijeme ve světě, kde HDP je kritériem úspěchu v globální ekonomice.
Naši politici se chvástají, když HDP roste;
trhy se hýbou a biliony dolarů kapitálu se pohybují po světě podle toho, které země stoupají a které země klesají na žebříčku HDP.
Z našich společností se staly motory tvorby dalšího HDP.
Ale my všichni víme, že HDP má nedostatky.
Nebere v potaz životní prostředí.
Počítá bomby a vězení jako pokrok.
Neumí spočítat štěstí ani sounáležitost.
A neříká nic o poctivosti a spravedlnosti.
Je vůbec nějakým překvapením, že náš svět, pochodující v rytmu HDP, balancuje na pokraji ekologické katastrofy a je plný hněvu a konfliktů?
Potřebujeme lepší způsob, jak měřit naše společnosti. Měření na základě skutečných věcí, které jsou důležité pro skutečné lidi.
Mám co jíst?
Umím číst a psát?
Jsem v bezpečí?
Mám občanská práva?
Žiju ve společnosti, kde nejsem diskriminován?
Je budoucnost má a mých dětí ochráněna před ekologickou zkázou?
Toto jsou otázky, na které HDP neodpovídá a ani to neumí.
Samozřejmě, že v minulosti byly snahy HDP překonat, dostat se přes něj.
Já věřím, že nyní žijeme v době, kdy jsme připraveni na revoluci v měření.
Jsme připraveni, protože jsme v roce 2008 během finanční krize viděli, jak nás naše náklonnost pro ekonomický růst svedla na scestí.
Viděli jsme během Arabského jara, jak země jako Tunisko, které měly předpoklad stát se ekonomickými superhvězdami, byly přesto společnosti, které kypěly nespokojeností.
Jsme připraveni, protože dnes máme technologie ke sběru a analýze dat, které byly pro Kuznetse nepředstavitelné.
Dnes bych vám rád představil Index společenského pokroku.
Je to míra blahobytu společnosti, zcela oddělená od HDP.
Je to úplně nový pohled na svět.
Index společenského pokroku začíná definicí toho, co je to dobrá společnost, založená na třech kritériích.
Zaprvé, má každý to, co je nezbytné k přežití? Tedy jídlo, vodu, přístřešek, bezpečí?
Zadruhé, mají všichni přístup k institucím, které mohou zlepšit jejich životy? Tedy vzdělávacím, informačním, zdravotním; žijí v trvale udržitelném prostředí?
A zatřetí, má každý jedinec šanci, usilovat o své vlastní cíle, sny a ambice, bez překážek?
Mají občanská práva, svobodu volby, nejsou diskriminováni, a mají přístup k nejpokročilejším znalostem dnešní doby?
Těchto 12 bodů dohromady vytváří rámec společenského pokroku.
A pro každý z těchto prvků máme ukazatele pro měření, jak si jednotlivé země vedou.
Ne ukazatele snahy nebo záměru, ale toho, čeho bylo skutečně dosaženo.
Nepoměřujeme, kolik která země utratí za zdravotnictví, měříme délku a kvalitu života lidí.
Neměříme, jestli vlády schválí zákon proti diskriminaci, měříme, jestli diskriminací odstraňují.
Ale vy chcete vědět, kdo je na špici, že? (smích) Věděl jsem to, věděl, věděl.
Dobře, ukážu vám to.
Ukážu vám na to tomto grafu.
Tady to máme. Na svislou osu jsem dal společenský pokrok.
Vyšší znamená lepší.
A potom, jen pro srovnání, jen pro zábavu, na vodorovné ose je HDP na hlavu.
Dál napravo znamená více.
Ze všech států na světě, s nejvyšší mírou společenského pokroku, země číslo jedna v oblasti společenského pokroku, je ...
Nový Zéland. (potlesk) Dobrá práce! Ještě jsem tam nebyl, musím se tam podívat.
(smích) Země s nejmenší mírou společenského pokroku, říkám s lítostí, je Čad.
Nikdy jsem tam nebyl, možná příští rok.
(smích) Anebo ten další.
Vím, co si teď myslíte.
Říkáte si: "Aha, ale Nový Zéland má vyšší HDP než Čad!"
To je správný postřeh, skvělé.
Ale ukážu vám dvě jiné země.
Tady jsou Spojené Státy, výrazně bohatší než Nový Zéland, ale s nižší úrovní společenského pokroku.
A pak je tady Senegal, má vyšší úroveň společenského pokroku než Čad, ale stejné HDP.
Co to znamená? Podívejme se.
Přidám ostatní státy světa, těch 132, které jsme byli schopni změřit, každý zobrazený jako tečka.
Tady to je. Spousta teček.
Nemůžu samozřejmě projít všechno, takže jen několik hlavních bodů. Nejvýše hodnocená země z G7 je Kanada.
Má země, Spojené Království, se umístila někde ve středu, nic moc, ale co... alespoň jsme porazili Francouze.
(smích) Když se podíváme na rozvíjející se státy, mezi zeměmi BRICS vede, což mě těší, Brazílie.
(potlesk) No tak, fanděte!
Brazílie, do toho!
Poráží JAR, Rusko, pak Čínu a potom Indii.
Vpravo je zastrčená země s vysokým HDP, ale nízkou mírou společenského pokroku: je to Kuvajt.
Těsně nad Brazílií je velmoc společenského rozvoje: Kostarika.
Má stejnou úroveň společenského rozvoje jako některé západoevropské země, ale s mnohem nižším HDP.
Můj graf teď začíná být trochu přeplněný tak se o kousek vrátím.
Odstraním tyto země a potom vložím regresní křivku.
Ukazuje průměrný vztah mezi HDP a společenským rozvojem.
První věc, které je třeba si všimnout, hodně bodů leží poblíž křivky.
A to ukazuje, na základě zkušeností, že HDP není osud.
Na každé úrovni HDP jsou možnosti dalšího společenského růstu, ale i rizika poklesu.
Druhá věc k povšimnutí, u chudých zemí je křivka vážně strmá.
To nám říká, že pokud chudé země dosáhnou o něco vyššího HDP a pokud to investují do doktorů, sestřiček, dodávek vody, obnovy... z hlediska společenského pokroku jsou to rozumně vynaložené prostředky HDP.
Dobrá zpráva je, a pozorujeme v posledních 20, 30 letech, že spousta lidí v chudších zemích byla pozvednuta nad úroveň chudoby hospodářským růstem a správnou politikou.
Ale jděte na té křivce o něco víc nahoru a uvidíte, že se sklání.
Každý dolar navíc v HDP přináší méně a méně společenského rozvoje.
Jak roste podíl populace, žijící v této části křivky, HDP se stává méně a méně užitečným vodítkem pro náš rozvoj.
Jako příklad vám ukážu Brazílii.
Tady je Brazílie: společenský rozvoj přibližně na úrovni 70 ze 100, roční HDP na hlavu 14 000 dolarů.
A podívejte se, Brazílie je nad křivkou.
Brazílie odvádí slušnou práci v přeměně HDP ve společenský rozvoj.
Ale kterým směrem se Brazílie vydá v budoucnu?
Řekněme, že Brazílie přijme smělý ekonomický plán, v příštím desetiletí zdvojnásobit svůj HDP.
Ale to je jen polovina plánu.
Je to méně než polovina plánu. Kam se chce Brazílie posunout v rámci společenského pokroku?
Je možné, že Brazílie zvýší svůj růst, zvýší své HDP, ale přitom se zastaví nebo půjde dolů v oblasti společenského pokroku.
Nechceme, aby se z Brazílie stalo druhé Rusko.
Brazílii opravdu přejeme, aby zvýšila společenský pokrok, plynoucí z jejího HDP, aby se více podobala Novému Zélandu.
A to znamená, že Brazílie musí ve svém plánu rozvoje upřednostnit společenský pokrok, poznat, že není důležitý růst sám, ale růst se společenským pokrokem.
To je význam Indexu společenského pokroku: mění diskuse o rozvoji, nejen o samotném HDP, ale včetně udržitelného růstu, přinášející skutečná zlepšení v životech lidí.
Netýká se to jen o států.
Před časem v tomto roce jsme s přáteli z místní brazilské neziskovky Imazon sestavili první oblastní Index společenského pokroku.
Učinili jsme tak pro Amazonii.
Je to oblast o velikosti Evropy, s 24 milióny lidí, jedna z nejvíce strádajících částí země.
A zde jsou výsledky, Celá oblast je rozdělena do téměř 800 různých samosprávních jednotek.
S podrobnými informacemi o skutečné kvalitě života v této části země. Imazon společně se svými partnery z vlády, průmyslu a občanské společnosti, mohou společně pracovat na tvorbě rozvojového plánu, který skutečně zlepší životy lidí a zároveň ochrání drahocenný světový poklad, amazonský deštný prales.
A tohle je pouze začátek. Index společenského pokroku můžeme vytvořit pro kterýkoli stát, oblast, město či samosprávu.
Všichni známe a milujeme TEDx; tohle je Společenský rozvoj-x.
Je to nástroj dostupný každému.
V rozporu s tím, jak o něm občas mluvíme, HDP nám nebyl seslán Bohem v podobě poselství na kamenných deskách. (smích) Je to měřicí nástroj, vytvořený na začátku 20. století k tomu, aby nám pomohl potýkat se s výzvami 20. století.
V 21. století čelíme výzvám novým: stárnutí, obezita, klimatické změny...
Abychom se těmto výzvám mohli postavit, potřebujeme nové nástroje pro měření, nové způsoby hodnocení pokroku.
Představte si, kdybychom mohli měřit, jak neziskovky, charity, dobrovolníci, organizace a občanské společnosti skutečně přispívají naší společnosti.
Představte si, kdyby bylo podnikání soutěží nejen na bázi ekonomického výsledku, ale přispění ke společenskému pokroku.
Představte si, že bychom mohli politiky učinit zodpovědnými za skutečné zlepšení životů lidí.
Představte si, kdybychom mohli pracovat společně, vláda, firmy, občanská společnost, já, vy a z tohoto století učinit století společenského pokroku.
Děkuji vám.
(potlesk)
Představte si tu situaci: Je pondělní ráno, jste v kanceláři, chystáte se strávit den v práci, a člověk, se kterým jste se letmo potkali dole v hale, vkráčí přímo do vaší kóje a ukradne vám vaši židli.
Neřekne ani slovo ‒ prostě s ní odjede.
Nezmíní se ani slovem o tom, proč si z těch všech židlí kolem vybral zrovna tu vaši.
Vůbec si nepřipouští, že byste tu židli mohli potřebovat, abyste dnes odvedli nějakou práci.
Nestrpěli byste to. Ztropili byste povyk.
Šli byste za ním do jeho kóje a zeptali se: „Proč zrovna moji židli?“
OK, takže teď je úterý ráno a vy jste v kanceláři a v kalendáři vám vyskočí pozvánka na poradu.
(Smích) A je od ženy, kterou znáte od vidění z haly a předmět se týká projektu, o kterém jste trochu slyšeli.
Ale není tam program.
A žádná informace o tom, proč jste pozváni na poradu.
A přesto pozvánku přijímáte a na poradu jdete.
A když je tento vysoce neproduktivní sedánek za vámi, vracíte se ke svému stolu, stojíte tam a říkáte si: „Kéž bych tak měl ty dvě hodiny zpátky, a kéž bych měl zpátky svou židli.“
(Smích) Každý den dovolujeme svým spolupracovníkům, kteří jsou jinak velmi příjemnými lidmi, aby nás okrádali.
Hovořím o něčem daleko cennějším, než je kancelářský nábytek.
Hovořím o čase.
Vašem čase. Vlastně si myslím, že jsme uprostřed globální epidemie nové příšerné nemoci, známé jako MAS: (Mindless Accept Syndrome) Syndrom bezmyšlenkovitého přijímání.
(Smích) Prvotním symptomem nemoci je přijímání pozvánek na porady ve chvíli, kdy vám vyskočí v kalendáři.
(Smích) Je to mimovolný reflex ‒ ding, klik, bang ‒ a je to ve vašem kalendáři: „Musím jít, už jdu pozdě na poradu.“ (Smích) Porady jsou důležité, že?
A spolupráce je klíčem k úspěchu každého podniku.
A dobře vedená porada může přinést opravdu pozitivní, praktické výsledky.
Ale mezi globalizací a všudypřítomnými informačními technologiemi se způsob, jakým pracujeme, za posledních pár let opravdu dramaticky změnil.
A my jsme na tom bídně. (Smích) A nejsme na tom mizerně proto, že někdo jiný neumí vést poradu, ale kvůli MAS, kvůli vlastnímu Syndromu bezmyšlenkovitého přijímání, kterým se sami poškozujeme.
Vlastně mám důkazy o tom, že MAS je globální epidemií.
Dovolte mi, abych to vysvětlil.
Před pár lety jsem dal na Youtube video a v tom videu jsem přehrál nejhrůznější konferenční hovor, který byste kdy zažili.
Trvá tak pět minut a je charakteristický vším tím, co na opravdu špatných poradách nenávidíte.
Je tam moderátor, který nemá ani páru o tom, jak vést poradu.
Někteří účastníci vůbec netuší, proč tam jsou.
Celé se to tak nějak sesypalo v chaos, na kterém se všichni podílí.
A každý odchází velmi naštvaný.
Je to trochu legrační.
(Smích) Koukněme se na kousek.
(Video) Naším cílem je dnes dosáhnout shody ohledně důležitého návrhu.
Potřebujeme se kolektivně rozhodnout, jestli ‒ blop blop ‒ (Smích) Ahoj, kdo se to připojil?
(Smích) Ahoj, tady je Joe. Dneska dělám z domu.
(Smích) Ahoj, Joe. Díky, že ses k nám dnes přidal, skvělé.
Právě jsem říkal, že bychom se rádi spojili se spoustou lidí po telefonu, takže přeskočme prezenci a já se do toho hned pustím.
(Smích) Dnes je naším cílem se dohodnout na velmi důležitém návrhu.
Potřebujeme se kolektivně rozhodnout, zda ‒ blop blop ‒ (Smích) Ahoj, kdo se připojil?
Ne? Myslel jsem, že slyším zvonění. (Smích) Neznělo vám to povědomě?
Jo, mně to taky zní povědomě.
Po pár týdnech, co jsem ho dal na web, vidělo toto video půl milionu lidí ze spousty zemí, opravdu spousty zemí.
I teď po třech letech má to video stále tisíce shlédnutí každý měsíc.
Blíží se to milionu.
A některé z největších firem světa, znáte je, ale nebudu jmenovat, mně vlastně požádaly o svolení používat ho při školení svých nových zaměstnanců, aby je naučily, jak se u nich nemají vést porady.
A pokud ta čísla ‒ viděli ho miliony lidí a používají ho všechny tyhle společnosti ‒ nejsou dostatečným důkazem toho, že máme globální problém s poradami, jsou tu ještě tisíce komentářů zaslaných po zveřejnění videa on-line.
Tisíce lidí třeba napsaly: „Ježíši, to bylo jako dneska!“
„To zažívám každý den!“
„Tohle je můj život.“
Jeden člověk napsal: „Je to legrační, protože to je pravda.
Děsivá, smutná, depresivní pravda.
Rozesmálo mě to až k slzám.
A řval jsem u toho smíchy pořád dokola.“
(Smích) Tenhle nebohý chlapík řekl: „Můj každodenní chleba až do důchodu anebo smrti, ach jo.“
Toto jsou reálné citace a je to skutečně smutné.
Společným tématem všech těchto komentářů je základní domněka, že nemůžeme dělat nic jiného než chodit na porady a přetrpět mizerně vedené porady, abychom přežili do dalšího dne.
Pravdou ale je, že nejsme vůbec bezmocní.
Lék na MAS je přímo ve vašich rukou.
Doslova na konečcích prstů.
Říkám tomu „!No MAS!“
(Smích) Což, pokud si pamatuji svou středoškolskou španělštinu, znamená něco jako „Už dost, zastavte to!“
No MAS funguje následovně.
Je to velmi jednoduché. Především, až příště dostanete pozvánku, která neobsahuje dost informací, klikněte na tlačítko „nezávazně ano“!
Je to OK, je to dovolené, proto to tam je.
Je hned vedle tlačítka „přijímám“.
Nebo stiskněte „možná“ nebo jakékoli tlačítko, kterým pozvánku hned nepřijmete.
Pak kontaktujte člověka, který vás na poradu pozval.
Řekněte mu, že ho při práci velmi rádi podpoříte, zeptejte se, co je cílem porady a dále mu řekněte, že vás zajímá, jak mu můžete pomoci dosáhnout cíle.
Pokud to takhle budeme dělat dost často a pokud to uděláme zdvořile, lidé se možná začnou víc zamýšlet nad tím, koho na porady pozvou.
A vy se můžete více rozmýšlet, jestli pozvánku přijmete.
Lidé možná skutečně začnou zasílat programy porad.
Představte si to! Nebo možná nebudou pořádat konferenční hovor s 12 lidmi kvůli zjišťování stavu, když mohou rychleji poslat e-mail a mít to hotovo.
Lidé se možná prostě začnou chovat jinak díky tomu, že se jinak začnete chovat vy.
A taky vám možná vrátí vaši židli. (Smích) No MAS!
Děkuji
(Potlesk)
Mnoha lidem jsem to zatím neřekla, ale uvnitř hlavy mám tisíce tajných světů, které existují současně.
Jsem také autistka.
Lidé mají sklon autisty škatulkovat, ale ve skutečnosti jsou velké rozdíly v tom, jací jsme.
Můj bratříček například trpí velmi silným autismem.
Nemluví. Neumí vůbec mluvit.
Já ale mluvím moc ráda.
Lidé si spojují autismus se zájmem o matematiku, vědu a nic dalšího, ale já znám hodně autistů, kteří jsou rádi tvořiví.
Je to stereotyp a stereotypy jsou často, ne-li vždy, chybné.
Hodně lidí si například pod pojmem autismus hned představí „Rain Mana“.
Obecně se má za to, že každý autista je Dustin Hoffman a to není pravda.
To se ale netýká jen autistů.
Viděla jsem to i u sexuálních menšin, žen nebo lidí jiné rasy.
Lidé se tak bojí různorodosti, že se vše snaží vtěsnat do škatulky s nějakou nálepkou.
Setkala jsem se s tím sama ve svém životě: Zadala jsem do Googlu: „Autisté jsou...“
Google vám nabízí tipy podle toho, co už lidé napsali.
Zadala jsem tedy: „Autisté jsou...“
a nejčastější výsledek byl „démoni“.
Tohle je první věc, kterou si lidé představí, když uvažují o autismu.
Vědí to.
(smích) Jedna z věcí, kterou mám díky tomu, že jsem autistka – a je to víc výhoda než hendikep – je opravdu hodně živá představivost.
Trochu to vysvětlím.
Většinu času trávím ve dvou světech.
První je skutečný svět, který sdílíme spolu, a druhý je v mé mysli. Ten svět v mé mysli je často mnohem reálnější než skutečný svět.
Snadno uvolním svou mysl, protože se nesnažím zařadit se do žádné škatulky.
To je jedna z největších výhod mého autismu.
Nic mě nenutí to dělat.
Vy si vyberete, co chcete dělat, najdete způsob, jak to dělat, a budete to dělat dobře.
Kdybych se já snažila vtěsnat do škatulky, nebyla bych tady a nedosáhla bych poloviny věcí, kterých jsem dosáhla.
Jsou tu ale i problémy.
Autismus přináší problémy a přináší je i velká představivost.
Škola může být problém sama o sobě. Když ale máte učitelům každý den vysvětlovat, že jejich hodiny jsou neskutečně nudné a zároveň tajně hledáte útočiště ve světě uvnitř své hlavy, v němž nejste na žádné hodině, hned máte o problém navíc.
(smích) Když se má představivost rozjede, tělo začne žít svým vlastním životem.
Když se v mém vnitřním světě stane něco opravdu vzrušujícího, musím se rozběhnout.
Musím se houpat vpřed a vzad a někdy i křičet.
To mi dává hodně energie a já tu energii musím pustit ven.
Dělala jsem to od dětství, už když jsem byla malá holčička.
Rodiče to považovali za roztomilé, a tak to neřešili. Když jsem ale přišla do školy, tam už to za roztomilé nepovažovali.
Možná se lidé nechtějí kamarádit s holkou, která začne křičet uprostřed hodiny matematiky.
To se dnes běžně neděje. Může to ale být tím, že se nechtějí kamarádit s autistkou.
Může to být tím, že se nechtějí stýkat s nikým, kdo nechce nebo nemůže zapadnout do škatulky normálnosti.
Pro mě je to ale v pohodě, protože to oddělí zrno od plev, a já tak mohu zjistit, kdo je upřímný a opravdový a mohu si tyto lidi vybrat za přátele.
Když se nad tím ale zamyslíte, co je normální?
Co to znamená?
Představte si, že by to byla ta největší poklona na světě.
„No ne, ty jsi opravdu normální.“
(smích) Poklony jsou ale spíše: „Jsi výjimečný“ nebo „vybočuješ z davu“.
Poklona je: „Jsi skvělý.“
Když tedy lidé chtějí být takoví, proč se tolik z nich snaží být normální?
Proč chtějí vtěsnat svou jedinečnost do nějaké formy?
Tolik se bojí rozdílnosti, že se snaží přinutit k normálnosti sebe i všechny ostatní včetně těch, kdo nechtějí nebo nemohou.
Existují tábory pro sexuální menšiny nebo autisty s cílem učinit je „normálními“ a je opravdu strašné, že lidé něco takového dělají ještě v dnešní době.
Já bych svůj autismus a představivost nevyměnila za nic na světě.
Díky tomu, že jsem autistka, mohu uvádět dokumenty na BBC, píši knihu, vystupuji zde – což je fantastické – a jedna z nejlepších věcí, které dokáži, které si myslím, že jsem dokázala, je to, že jsem našla způsob, jak komunikovat s mým bratříčkem a sestrou, kteří, jak jsem už zmínila, nemluví.
Neumějí mluvit. Lidé často odepíší někoho, kdo nemluví, ale to je hloupé, protože můj bratr a sestra jsou ti nejlepší sourozenci, které byste si mohli přát.
Jsou nejlepší, moc je miluji a záleží mi na nich víc než na čemkoli jiném.
Skončím otázkou: Jestliže se nedokážeme dostat do myslí druhých, ať už jsou autisté či nikoli, proč místo trestání všeho, co vybočuje z normálu, neoslavujeme jedinečnost a neradujeme se pokaždé, když někdo uvolní svou představivost?
Děkuji.
(potlesk)
Dobrý večer.
Kolik z vás se zapojilo do Kbelíkové výzvy?
(potlesk) Ano!
Všem vám musím z hloubky našich srdcí říci: „Děkuji, opravdu moc vám děkuji.“
Víte o tom, že Asociace ALS získala již 125 milionů dolarů?
(potlesk) To mě přivádí zpět do léta roku 2011.
Mé děti už vyrostly.
Nežily už s námi, a tak jsme se rozhodli jet na rodinnou dovolenou.
Moje dcera Jenn a můj zeť přijeli z New Yorku.
Můj nejmladší syn Andrew přijel z Charlestownu v Bostonu, kde bydlel a pracoval, a můj syn Pete, který hrál baseball na Boston College, hrál baseball profesionálně v Evropě a pak se vrátil domů a prodával skupinové pojištění, se k nám také přidal.
Jednou večer, když jsme spolu seděli u piva, se na mě Pete podíval a řekl: „Mami, já nevím, prodávat pojištění není pro mě.“
Řekl: „Prostě cítím, že nežiju naplno.
Nemám pocit, že by to bylo mé životní poslání.“
A pak řekl: „Víš, mami, stejně musím z dovolené odjet dřív, protože můj tým v meziměstské lize se dostal do play off a já se musím vrátit do Bostonu, abych nenechal svůj tým na holičkách.
Prostě mě moje práce nebaví tolik jako baseball.
A tak Pete odjel z rodinné dovolené – zlomil své matce srdce – a my jsme jeli za ním o čtyři dny později, abychom se podívali na další play off.
Sledujeme zápas, Pete je na metě a vzduchem letí rychlý míč, který jej trefí do zápěstí.
Ach, Pete.
Zápěstí zůstává bezvládné, asi tak.
A tak se na dalších šest měsíců Pete vrátil domů do jižního Bostonu, dělal práci, která jej nebavila a chodil k lékařům, aby zjistili, co se stalo s jeho zápěstím, které se nikdy nevrátilo do původní polohy.
Po půl roce, v březnu, zavolal manžela a mě a řekl nám: „Mami a tati, máme doktora, který určil diagnózu mého zápěstí.
Chcete se mnou jít na schůzku s ním?“
„Jistě, půjdeme,“ řekla jsem.
To ráno jsme Pete, John a já vstali, oblékli se a nastoupili do aut – tří různých aut, protože každý z nás měl jet do práce, až se od lékaře dozvíme, co s tím zápěstím je.
Vešli jsme do ordinace neurologa, posadili se, a přišli čtyři lékaři. Hlavní neurolog se také posadil
a řekl: „Pete, prošli jsme vaše testy a musím vám říci, že to není vymknuté ani zlomené zápěstí. Není to nervové poškození zápěstí, není to infekce ani lymská borelióza.“
Dále pokračoval s výčtem, co to není, a já jsem si říkala, kam tím chce dojít.
Pak si položil ruce na kolena, podíval se přímo na mého 27letého syna a řekl: „Nevím, jak tohle říci 27letému mladíkovi, Pete, máte ALS.“
ALS (Amyotrofická laterální skleróza)?
Osmdesátiletý tatínek jednoho přítele měl ALS.
Podívala jsem se na manžela a on na mě. Pak jsme se otočili na lékaře a ptali se: „ALS?
Dobře, jaká je léčba?
Pojďme na to. Co máme udělat? Pojďme na to.“
Podíval se na nás a řekl: „Pane a paní Fratesovi, je mi líto, že to musí říct, ale žádná léčba není, ALS nejde vyléčit.“
Byli jsme odsouzeni k nejhoršímu trestu.
Vůbec jsme nechápali, že uběhlo 75 let od onemocnění Lou Gehriga a vyhlídky pacientů s ALS se nijak nezlepšily.
Tak jsme šli domů. Jenn a Dan přiletěli z Wall Street, Andrew přijel z Charlestownu a Pete jel na Boston College vyzvednout svou dívku Julii a vzít ji domů. Šest hodin po sdělení diagnózy jsem seděli u rodinné večeře a trochu si povídali.
Vůbec si nepamatuji, jak jsem vařila tu večeři.
Pak ale náš vůdce Pete vyřkl svou vizi a mluvil s námi, jako bychom byli jeho nový tým.
Řekl: „Nebudeme se válet.“
A pokračoval: „Nedíváme se zpátky, ale dopředu.
Máme skvělou příležitost, jak změnit svět.
Já změním tu nepřijatelnou situaci ALS.
Dáme se do toho a já to dostanu až k filantropům, jako je Bill Gates.
A bylo to. Měli jsme své pokyny.
A tak v dalších dnech a měsících, vlastně už za týden jsme dali dohromady naše sourozence a rodiny, kteří k nám přijeli a začali vytvářet uskupení Team Frate Train.
Strýček Dave byl náš webmaster, strýček Artie účetní, teta Dana grafička a můj nejmladší syn Andrew dal výpověď, opustil svůj byt v Charlestownu a řekl: „Budu se o Peta starat jako pečovatel.“
Všichni tito lidé, spolužáci, spoluhráči a kolegové, které Pete inspiroval během celého svého života, všechny tyto kruhy přátel se začaly propojovat a vytvořili Team Frate Train.
Šest měsíců po zjištění své diagnózy získal Pete na odborném sumitu cenu za podporu.
Vstal a přednesl velice výmluvnou řeč. Na konci sumitu byla panelová diskuse, které se účastnili manažeři farmaceutických firem, biochemici a kliničtí lékaři. Já tam seděla, poslouchala je, ale většině těch věcí jsem nerozuměla.
Vždy jsem se vyhýbala vědě, jak to šlo.
Sledovala jsem však tyto lidi, poslouchala je a oni říkali: „Já dělám to, já dělám tamto.“ Příliš společného toho nevěděli.
Na konci panelu přišly na řadu otázky a odpovědi a bum, já jsem hned zvedla ruku. Dostala jsem mikrofon, podívala se na ně a řekla: „Děkuji.
Moc vám děkuji, že pracujete na ALS.
Opravdu to pro nás moc znamená.
Ale musím vám říci, že sleduji řeč vašeho těla a poslouchám, co říkáte.
Nezdá se, že by se tu odehrávalo mnoho spolupráce.
A nejen to, kde máte tabuli se shrnutím následujících kroků a odpovědností?
Co budete dělat, až opustíte tuto místnost?“
Pak jsem se otočila a zíralo na mě asi 200 párů očí.
A v tuto chvíli jsem si uvědomila, že říkám nepříjemnou pravdu.
Tak tedy začala má mise.
V dalších několika letech jsme s Petem byli jednou nahoře a jednou dole.
Pete užíval experimentální lék.
Byla to naděje v lahvičce pro celou komunitu pacientů s ALS.
Lék ve 3. fázi zkoušek.
Po šesti měsících však data ukázala: žádná účinnost.
Čekali jsme následné léčení v zahraničí, ale to nám vzalo vítr z plachet.
Další dva roky jsme tak jen sledovali, jak přicházíme o syna každý den více a více.
Před dvěma a půl lety předváděl Pete home runy na baseballových hřištích.
Dnes je zcela paralyzován.
Nedokáže už ani zvednout hlavu.
Je upoutaný na motorový vozík.
Nemůže polykat nebo jíst.
Přijímá výživu sondou.
Nemůže mluvit.
Mluví s námi pomocí technologie snímání pohybů očí a zařízení pro generování řeči. My sledujeme jeho plíce, protože jeho bránice může přestat pracovat a pak bude třeba rozhodnout, zda jej připojit na ventilátor.
ALS vezme lidem všechny části jejich těla, ale mozek zůstává nedotčen.
4. července 2014 uplynulo 75 let od inspirativního vystoupení Lou Gehringa a Pete na přání nejvyšší baseballové ligy napsal článek pro Bleacher Report.
Bylo to něco velmi významného, protože psal očima.
Dvacet dní nato začala Kbelíková výzva.
27. července Petův spolubydlící z New Yorku v tričku s nápisem „Quinn For The Win“ s odkazem na Pat Quinnovou, pacientku trpící ALS z New Yorku, a kraťasech s nápisem „B.C.“ řekl: „Přijímám Kbelíkovou výzvu ve prospěch ALS.“ Pak si na hlavu vysypal kbelík ledu.
„A nominuji...“ Tak poslal výzvu do Bostonu.
To tedy bylo 27. července.
V dalších pár dnech byl náš Facebook plný přípěvků od rodiny a přátel.
Na Facebooku je skvělé, že můžete jít zpět historií u všech příspěvků vidíte datum.
Musíte vidět strýčka Artieho a jeho lidskou „Bloody Mary“.
To je jedna z vůbec nejlepších výzev, která přišla snad už druhý den.
Asi čtvrtý den se ozval náš webmaster, strýček Dave, který nemá Facebook. Poslal mi SMS, v níž stálo: „Nancy, co se sakra děje?“
Při každém příspěvku na Peteových stránkách mu přijde zpráva na telefon a chodila mu jedna zpráva za druhou.
Tak jsme se na to podívali a zjistili, že přicházejí peníze – to bylo úžasné.
Věděli jsme, že vyšší povědomí přinese peníze, ale ne, že to bude trvat jen několik dnů.
A tak jsme na Petovy stránky přidali nejlepší neziskové organizace a rozjeli to.
První týden – bostonská média.
Druhý týden – celostátní média.
Během druhého týdne se rozletěly dveře a vstoupil soused od vedle. Na podlahu v kuchyni hodil pizzu a prohlásil: „Myslím, že musíte jíst.“
(smích) Třetí týden – celebrity, Entertainment Tonight, Access Hollywood.
Čtvrtý týden – zahraničí. BBC, irský rozhlas.
Viděli jste „Ztraceno v překladu?“
Můj muž přivedl japonskou televizi.
To bylo zajímavé.
(smích) Ta nejpopulárnější videa...
Paul Bissonnette na ledovci, neuvěřitelné!
A co ty jeptišky z Dublinu?
Kdo z vás je viděl?
Naprosto fantastické.
J.T. – Justin Timberlake.
To už byla celebrita nejvyšší úrovně.
Když se podívám do starých SMS, sestra mi psala: „JT!
JT!“ Německá kancléřka Angela Merkelová.
Ohromné.
A pacienti s ALS, víte, jaké video mají nejraději oni a jejich rodiny?
Všechna.
Protože tato neprozkoumaná „vzácná“ nemoc bez peněz na výzkum najednou byla známá. Viděli, jak všichni opakují: „ALS, ALS.“
To bylo neuvěřitelné.
Pro pochybovače tu mám pár statistik.
Takže: Asociace ALS bude do konce roku mít 160 milionů dolarů.
Organizace ALS TDI v Cambridge vydělala 3 miliony dolarů.
A víte co?
Začínají klinické zkoušky léku, který právě oni vyvinuli.
Získat peníze se snažili tři roky.
Teď dva měsíce.
Začíná se za dva měsíce.
(potlesk) YouTube ukazuje, že se do Kbelíkové výzvy zapojili lidé ze 150 zemí.
Na Facebooku je to 2,5 milionu videí. Měla jsem úžasnou příležitost navštívit minulý týden sídlo Facebooku a řekla jsem jim: „Vím, jak jsme to prožívali doma.
Neumím si ale představit, jaké to bylo tady u vás.“
„Spadla nám čelist,“ říkali.
A nejoblíbenější video naší rodiny?
Bill Gates.
Protože v den, kdy se Pete dozvěděl svou diagnózu, nám řekl, že dostane ALS až k mecenášům, jako je Bill Gates. A dokázal to.
Cíl číslo jedna – splněn.
Teď je na řadě najít lék.
(potlesk) Po všech těch ledových sprchách už víme, že šlo o víc, než jen vylít si na hlavu kbelík studené vody. Ráda bych skončila několika myšlenkami, které byste si měli zapamatovat.
První je to, že když se ráno probudíte, můžete si vybrat strávit den pozitivně.
Obviňoval by mě někdo, kdybych se schoulila do klubíčka a každý den se schovávala pod peřinou?
Nikdo by mě asi neobviňoval, ale Pete nás inspiroval k tomu, abychom každý den vstali, byli pozitivní a něco dělali.
Já jsem vlastně musela opustit všechny podpůrné skupiny, protože všichni tam jen říkali, že za jejich ALS mohou chemické postřiky trávníků. Já jsem jim říkala, že si to nemyslím, ale musela jsem odejít z té negativity.
Druhá věc, kterou bych vám ráda řekla, je to, že člověk ve středu toho všeho musí chtít být duševně silný, aby mohl žít.
Pete stále chodí na zápasy a stále sedí se spoluhráči na střídačce. Pověsí si kapačku přímo na zábradlí.
Kluci mu to tam vždycky zavěsí.
„Pete, je to dobrý“ „Jo!“
A pak mu dají hadičku rovnou do žaludku.
On totiž chce, aby viděli, jaká je realita toho všeho a že on se nikdy nevzdá.
A třetí věc, kterou vám chci říct: Když se někdy dostanete do situace, kterou nedokážete přijmout, hledejte v sobě, jak nejhlouběji to půjde, najděte si ten nejhlubší smysl a držte se jej.
(potlesk) Děkuji.
(potlesk) Vím, že přetahuji, ale ráda bych na závěr ještě zmínila dary, které mi dal můj syn.
29 let mám tu čest být matkou Peta Fratese.
Pete Frates byl celý život inspirující vůdce.
Byl ke všem laskavý a všechna ta laskavost se mu vracela.
Právě teď je na světě a ví, proč je tady.
To je dar.
Druhá věc, kterou mi můj syn dal, je mé životní poslání.
Teď už vím, proč jsem tady.
Chci zachránit svého syna, a pokud se to nepovede v jeho případě, budu pracovat na tom, aby žádná další máma nemusela projít tím čím já.
Na závěr třetí dar, a rozhodně stejně významný, od mého syna je skvělá událost zázračného měsíce srpna 2014: Přítelkyně, pro níž Pete jel ten večer, kdy se dozvěděl svou diagnózu, je teď jeho ženou. Pete a Julia mi dali vnučku Lucy Fitzgerald Fratesovou.
Lucy Fitzgerald Fratesová se narodila o dva týdny dříve v samém závěru měsíce 31. srpna 2014.
A tak... (potlesk) Dovolte mi odejít se slovy inspirace, která by Pete řekl svým spolužákům, kolegům a spoluhráčům.
Buďte nadšení.
Buďte skuteční.
Tvrdě pracujte.
A nezapomeňte být skvělí.
Děkuji vám. (potlesk)
Představte si, že jste voják, který utíká na bojišti.
Najednou vás do nohy zasáhne kulka, která naruší vaši stehenní tepnu.
Toto krvácení je velmi traumatické a může vás zabít za méně než 3 minuty.
Bohužel než se k vám lékař dostane, to, co má medik na svém pásu může zabrat tak za 5 nebo více minut, když použije tlak na zastavení krvácení.
Tento problém je velký problém nejenom ve vojenství, ale je také velkým problémem napříč celým lékařstvím, což je tedy pohled na zranění a jak je zastavíme rychle způsobem, který může pracovat s tělem?
Během posledních čtyř let jsem pracoval na vývoji inteligentních biomateriálů, které jsou schopny zapojit tělo do procesu uzdravení a napomáhá přirozenému hojení ran.
Než pokročíme dále, je třeba se podívat na to, jak ve skutečnosti naše tělo funguje.
Všichni víme, že tělo je složeno z buněk.
Buňka je základní jednotkou života.
Ale většina lidí už neví co jiného.
Ukazuje se, že vaše buňky jsou usazeny ve složité síti vláken, proteinů a cukrů, známé jako extracelulární matrix.
Tato ECM je síť držící buňky na místě a poskytující strukturu pro tkáně a rovněž domov pro tyto buňky.
Skrze ni si mohou buňky uvědomit co dělají, kde se nacházejí a tato jim říká, co dělat a jak se chovat.
A ukazuje se, že extracelulární matrix není stejná na všech částech těla.
ECM na mé kůži je jiná než ta v mých játrech, a také je jiná na různých částech stejného orgánu, tudíž je velmi komplikované najít produkt, který bude působit na místní ECM, a to se přesně pokoušíme dokázat.
Představte si třeba deštný prales.
Tento se skládá z vrchní a střední vrstvy, a je zde i spodní patro.
Všechny tyto části lesa jsou tvořeny různými rostlinami a živočichy, kteří zde žijí.
A přesně takto je i extracelulární matrix neuvěřitelně různorodá ve třech rozměrech.
Navíc ECM je zodpovědná za všechno hojení ran, pokud se tedy zraníte, tělo si musí vybudovat tuto velmi komplexní ECM, aby se mohlo opět zformovat a jizva je ve skutečnosti špatně zformovaná extracelulární matrix.
Za mnou vidíte je obrázek extracelulární tkáně.
Buňky jsou usazeny ve velmi komplikované síti a na různých místech epitelu se extracelulární tkáň mění.
Technologie, která je dostupná na dnešním trhu, je schopna zvládnout extracelulární matrix pouze dvojrozměrně, což znamená, že nezapadá do samotného epitelu.
Když jsem začal studovat na New Yorské univerzitě, objevil jsem, že je možno vzít kousky polymeru derivovaného z rostlin a zasadit je do rány.
Pokud rána krvácí, jak vidíte za mnou, je možno do ní vložit náš materiál, a podobně jako kostky Lega, se tento napojí na místní epitel.
V případě, že jej tedy vložíte do jater, přizpůsobí se játrům, pokud jej príložíte na kůži, přizpůsobí se kůži.
Když přiložíte gel na ránu, seskupí se do této lokální tkáně.
Dá se to využít mnoha způsoby, ale v podstatě jde o to, že kamkoliv produkt přiložíte, vždy se na dané místo okamžitě napojí.
Tady máme krvácející artérii- -varování, uvidíte krev- tlak je 2X větší než normálně v lidské tepně.
Tento druh krvácení je velmi traumatický a jak řekl dříve, že trvalo by více než 5 minut takové krvácení zastavit tlakovým stlačením.
Během doby, co vám popisuji toto krvácení, náš materiál už krvácení zastavil, protože opravdu stimuluje samotné tělo, aby se uzdravilo, napojí se na tento kus masa a krev rozpozná, že se tomu tak děje a produkuje fibriny a tak se vytvoří krevní sraženina za méně než 10 sekund.
Tuto technologie - Děkuji vám.
(potlesk) Tuto techniologii začnou v lednu používat veterináři a pracujeme velmi pilně na tom, aby byla co nejdříve k dispozici lékařům, doufáme, že se tak stane příští rok.
Rád bych, abyste si ještě jednou představili sami sebe jako vojáka, který utíká skrz bojiště.
Zasáhne vás kulka do nohy a namísto toho, abyste během tří minut vykrváceli, vytáhnete si z kapsy balíček gelu, jste schopni sami zastavit krvácení a stisknutím knoflíku a jste na cestě k zotavení.
Děkuji mnohokrát.
(potlesk)
Rok 2014 je pro mě velmi zvláštní: pracuji 20 let jako konzultant, mám 20leté manželství, a za měsíc mi bude 50.
To znamená, že jsem se narodil v roce 1964, v jednom malém městě v Německu.
Byl ponurý listopadový den a já jsem se narodil po termínu.
Lidé na porodním oddělení opravdu padali únavou, protože v ten šedivý listopadový den se narodila spousta dětí.
Rok 1964 byl ve skutečnosti rokem s vůbec nejvyšší mírou porodnosti v Německu: narodilo se víc než 1,3 milionu dětí.
Minulý rok jsme přesáhli sotva 600 000, takže polovinu počtu, který byl za mě.
Tady můžete vidět, jak vypadá německá věková pyramida a tam nahoře, ta malá černá tečka, to jsem já.
(Smích) (Potlesk) Červeně můžete vidět potenciál populace v produktivním věku, to jsou lidé mezi 15 a 65 lety a mě vlastně zajímá nejvíc tato červená oblast.
Udělejme si jednoduchou simulaci toho, jak se bude tahle věková struktura vyvíjet během několika příštích let.
Jak vidíte, vrchol se posouvá směrem doprava a já, stejně jako další z poválečné generace, půjdu do důchodu v roce 2030.
Mimochodem, nepotřebuji žádné prognózy míry porodnosti, abych tuto červenou oblast předpověděl.
Ta červená oblast, potenciál populace v produktivním věku v roce 2030, je už dnes pevně dána, s výjimkou mnohem vyšší míry migrace.
A když porovnáte červenou oblast z roku 2030 s červenou oblastí v roce 2014, tak je mnohem, mnohem menší.
Než vám ukážu zbytek světa, co tohle znamená pro Německo?
Z tohoto obrázku se dozvídáme, že nabídka pracovní síly, lidí, kteří budou schopni pracovat, v Německu klesne, a to významně.
A co poptávka po pracovní síle?
Tohle bude složitější.
Jak asi tušíte, oblíbená odpověď konzultantů na jakoukoliv otázku je: „To záleží na tom…“
Takže já bych odpověděl stejně.
Nechtěli jsme předpovídat budoucnost.
To je velmi spekulativní.
Udělali jsme něco jiného.
Podívali jsme se na HDP a růst produktivity v Německu za posledních 20 let a spočítali jsme následující scénář: Pokud chce Německo pokračovat s takovým HDP a růstem produktivity, můžeme přímo spočítat, kolik lidí bude Německo potřebovat, aby si tento růst udrželo.
A to je ta zelená linka: poptávka po pracovní síle.
Německo bude mít velmi rychle nedostatek důležitých odborníků.
Chybí 8 milionů lidí, což je více než 20 % současných zaměstnanců, takže vysoká čísla, opravdu vysoká.
Vypočítali jsme několik scénářů, a obrázek vypadal pokaždé takhle.
K překlenutí propasti potřebuje Německo výrazně zvýšit migraci, zaměstnat mnohem více žen, zvýšit věk odchodu do důchodu — mimochodem, právě letos jsme ho snížili — a všechna tato opatření provést najednou.
Pokud se to Německu nezdaří, bude stagnovat.
Už neporosteme.
Proč? Protože tu nebudou pracovníci, kteří by ten růst generovali.
A společnosti budou hledat odborníky jinde.
Ale kde?
Simulovali jsme nabídku a poptávku po pracovní síle u 15 největších ekonomik světa, které představují více než 70 % světového HDP a celkový obraz do roku 2020 vypadal nějak takhle.
Modrá označuje přebytek pracovní síly, červená označuje nedostatek a šedě jsou ty země, které jsou na hranici.
Do roku 2020 se stále dá pozorovat v některých zemích přebytek, je to třeba Itálie, Francie, USA, ale v roce 2030 se obraz dramaticky změní.
V roce 2030 budeme čelit celosvětové krizi zaměstnanosti ve většině největších ekonomik, včetně tří ze čtyřech BRIC zemí (Brazílie, Rusko, Indie a Čína).
Čína, se svou dřívější politikou jednoho dítěte, tím bude postižena stejně jako Brazílie a Rusko.
Po pravdě řečeno, ve skutečnosti bude situace ještě obtížnější.
Vidíte zde průměrná čísla.
Zjistili jsme nezprůměrované hodnoty a nechali je rozpadnout na různé úrovně potřebných dovedností a shledali jsme, že bude ještě větší nedostatek vysoce kvalifikovaných lidí a jen částečný přebytek nekvalifikovaných pracovníků.
Na vrcholu celkového nedostatku pracovní síly budeme v budoucnu čelit velkému nepoměru potřebných dovedností a to bude znamenat obrovské výzvy pro vlády a firmy v oblasti vzdělávání, kvalifikace, zvyšování kvalifikace.
Další věc, kterou jsme prošetřovali, byli roboti, automatizace, technologie.
Změní technologie tento obraz a zvýší produktivitu?
Stručná odpověď by zněla, že naše čísla už zahrnují významný růst produktivity podpořený technologií.
Delší odpověď by pokračovala následovně.
Vezměme si opět Německo.
Němci mají ve světě jistou reputaci, pokud jde o produktivitu.
V 90. letech jsem téměř 2 roky pracoval v naší bostonské kanceláři a když jsem odcházel, jeden starší společník mi doslova řekl: „Pošli mi sem víc těchhle Němců, makají jako stroje.“
(Smích) To bylo v roce 1998.
O 16 let později byste to asi řekli obráceně.
„Pošli mi sem víc těchhle strojů.
Makají jako Němci.“ (Smích) (Potlesk) Technologie nahradí spousty pracovních míst, těch běžných.
Nejenom ve výrobních odvětvích, ale ohroženi jsou dokonce i kancelářští pracovníci a mohou být nahrazeni roboty, umělou inteligencí, zpracováním velkých objemů dat nebo automatizací.
Hlavní otázka tedy nezní, jestli technologie nahradí některá tato místa, ale kdy se tak stane, jak rychle to bude a do jaké míry.
Nebo jinými slovy, jestli nám pomůže technologie vyřešit celosvětovou krizi zaměstnanosti.
Ano i ne.
Tohle je sofistikovanější verze onoho „to záleží na tom…“.
(Smích) Jako příklad si vezměme automobilní průmysl, protože tam už funguje více než 40 % průmyslových robotů a k automatizaci už tam došlo.
V roce 1980 činila elektronika méně než 10 % nákladů na výrobu auta.
Dnes je to více než 30% a do roku 2030 vzroste podíl na více než 50 %.
A tyto nové elektronické části a aplikace vyžadují nové dovednosti a vytvořily spoustu nových pracovních míst, jako je technik kognitivních systémů, který optimalizuje součinnost řidiče s elektronickým systémem.
V roce 1980 neměl nikdo nejmenší ponětí, že jednou bude takové místo existovat.
Ve skutečnosti se v posledních desetiletích celkový počet lidí zapojených do výroby auta změnil jen mírně, navzdory robotům a automatizaci.
Takže co tohle znamená?
Ano, technologie nahradí spoustu pracovních míst, ale na horizontu se rýsuje také spousta nových pracovních míst a dovedností a to znamená, že technologie zhorší celkový nepoměr potřebných dovedností.
Takový rozbor průměrných hodnot odhaluje zásadní výzvu pro vlády a podniky.
Takže lidé, vysoce kvalifikovaní lidé, talenty, budou v příští dekádě zásadní věcí.
Pokud jsou nedostatkovým zdrojem, musíme jim rozumět mnohem lépe.
Jsou vlastně ochotni pracovat v cizině?
Kterým pracovním místům dávají přednost?
Abychom to zjistili, uspořádali jsme v tomto roce celosvětový průzkum mezi více než 200 000 uchazeči o místo ze 189 zemí.
Migrace je jistě jedním z klíčových opatření k vykrytí mezer, přinejmenším v krátkodobém horizontu, takže jsme se ptali na mobilitu.
Více než 60 % z těchto 200 000 uchazečů je ochotno pracovat v cizině.
Pro mě je to překvapivě vysoký počet.
Pokud se podíváte na zaměstnance mezi 21. až 30. rokem, jejich počet je dokonce ještě vyšší.
Pokud rozdělíte tento počet podle zemí, ano, zjistíte, že svět je sice mobilní, ale jen částečně.
Nejmenší chuť se stěhovat mají v Rusku, Německu a USA.
Kam by se tito lidé byli ochotni přestěhovat?
Na sedmém místě je Austrálie, kam by si dovedlo představit stěhování 28 %.
Pak do Francie, Švýcarska, Německa, Kanady, Velké Británie a nejjasnější volbou celosvětově jsou USA.
Jakým pracovním podmínkám dává těchto 200 000 lidí přednost?
Takže, co vyhledávají?
Z 26 rubrik na seznamu, je plat až na 8. místě.
První čtyři témata se točí kolem soužití v kolektivu.
Na čtvrtém místě je skvělý vztah se šéfem; třetí místo je rovnováha mezi pracovním a soukromým životem; druhé místo, skvělé vztahy s kolegy; a celosvětově největší prioritou je uznání za odvedenou práci.
Takže, dostává se mi poděkování?
Ne jenom jednou za rok vyplacením ročních odměn, ale každý den.
Najednou se naše krize zaměstnanosti stává velmi osobní záležitostí.
Lidé hledají uznání.
Cožpak my všichni nehledáme v práci uznání?
Dovolte, abych to uzavřel.
Čelíme celosvětové krizi zaměstnanosti, který sestává z celkového nedostatku pracovních sil a obrovského nepoměru potřebných dovedností a z velké kulturní výzvy.
A tato celosvětová krize zaměstnanosti se velmi rychle blíží.
Právě teď jsme v bodu zlomu.
Takže, co můžeme dělat my, co vlády, co můžou dělat podniky?
Každý podnik, ale také každá země, potřebuje strategii rozvoje lidských zdrojů a okamžitě podle ní začít jednat, a každá taková strategie se skládá ze 4 částí.
Na prvním místě je to plán, jak odhadovat nabídku a poptávku po různých pracovních místech a dovednostech.
Plánování zaměstnanosti se stane důležitějším než finanční plánování.
Za druhé je to plán, jak přilákat skvělé lidi: generaci Y, ženy, ale také důchodce.
Za třetí, plán, jak je vzdělávat a zvyšovat jim kvalifikaci.
V tomto ohledu čelíme obrovské výzvě.
A za čtvrté, jak si udržet ty nejlepší lidi nebo jinak, jak podchytit kulturu oceňování a kulturu vztahů.
Nicméně, jedním z rozhodujících základních faktorů je změnit naše postoje.
Zaměstnanci jsou zdroje, aktiva, nejsou to náklady, počty osob, stroje, dokonce ani Němci.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Když jsem přijela do Kyjeva, prvního února letošního roku, náměstí Nezávislosti bylo v obležení, obklíčené policejními složkami věrnými režimu.
Protestující, kteří obsadili Majdan, jak se tomuto náměstí říká, byli připraveni na bitvu, hromadili podomácku vyrobené zbraně a tvořili improvizovaná ochranná brnění.
Proevropské protesty na Majdanu začaly mírumilovně koncem roku 2013, poté, co ukrajinský prezident Viktor Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií ve prospěch silnějších vazeb s Ruskou federací.
V odpověď proudily desetitisíce nespokojených občanů do centra Kyjeva protestovat proti tomuto rozhodnutí.
Jak měsíce plynuly, konflikty mezi policií a občany se vyostřovaly.
Já jsem si zřídila provizorní fotografické studium u barikád
a fotografovala jsem zde bojovníky před černou oponou, která neutralizovala příliš lákavé vizuální pozadí ohně, ledu a dýmu.
Ve snaze popsat zde individuální lidské osudy, jsem se rozhodla vynechat dramatické snímky, které se obvykle objevovaly ve světových médiích.
Byla jsem totiž svědkem nejen zpráv, ale i historie.
Díky tomuto úhlu pohledu jsem nemusela následovat obvyklé žurnalistické konvence vyskytující se v novinách a magazínech.
Oleg, Vasilij a Maxim byly úplně obyčejní muži, žijící obyčejné životy v obyčejných městech
ale jejich vlastnoručně vytvořené kostýmy byly hodně neobyčejné.
Použila jsem slovo "kostýmy" protože jejich oblečení nebylo nikým stanoveno ani jinak koordinováno.
Šlo o improvizované uniformy vytvořené z vyřazeného vojenského vybavení, obyčejných vojenských maskáčů a trofejí ukořistěných policii
Zaujal mě způsob, kterým prezentovali svojí osobnost pomocí vnějších vyjádření mužnosti, ideálu válečníka.
Pracovala jsem pomalu, a fotila na analogově na film, s manuálním zaostřováním a ručním expozimetrem.
Tento způsob je zastaralý,
dává mi ale spoustu času mluvit s každým člověkem nebo se na něj tiše dívat zatímco on hledí na mě.
Rostoucí napětí vyvrcholilo nejhorším dnem násilností dvacátého února, který je dnes znám jako krvavý čtvrtek.
odstřelovači, věrní vládě, zahájili palbu do civilistů a protestujících v Institutské ulici.
Zabili mnoho lidí ve velmi krátkém časovém úseku.
Z recepce hotelu Ukrajina se stala provizorní márnice.
Mrtvá těla ležela vedle sebe na ulici
a po celé dlažbě byla spousta krve.
Den poté prezident Janukovyč uprchl z Ukrajiny
Celkem tři měsíce protestů vyústily ve více než 120 potvrzených obětí a mnohem více nezvěstných.
Došlo k historické změně, ale na Majdanu nikdo neoslavoval.
V dalších dnech se na kyjevském centrálním náměstí k ozbrojeným bojovníkům připojovaly desetitisíce obyčejných lidí, plnící ulice v aktu kolektivního smutku.
Mnoho z nich byly ženy nesoucí květiny které chtěly složit na znamení respektu k padlým bojovníkům.
Přicházely den za dnem a pokryly náměstí miliony květin.
Smutek pohltil Majdan.
Všichni byli tak tiší, že jsem slyšela zpívat ptáčky.
Do té doby jsem je tam nikdy neslyšela.
Zastavovala jsem ženy přicházející k barikádám, aby složily svůj hold, a žádala je o fotografii.
Většina žen plakala, když jsem je fotografovala.
První den jsme Emine i já plakaly společně s téměř každou ženou, která naše studio navštívila.
Byla tu totiž velice nápadná absence žen až do tohoto okamžiku.
A nyní barvy jejich pastelových kabátů, jejich lesklé kabelky a kytice červených karafiátů, bílých tulipánů a žlutých růží, které nesly, kontrastovaly s potemnělým náměstím a tmavě oblečenými muži, kteří zde tábořili.
Je mi jasné, že tyto dvě sady snímků nedávají mnoho smyslu bez těch ostatních.
Jsou o mužích a o ženách, o tom, jací jsme. Ne o tom, jak vypadáme, ale jací jsme.
Vyprávějí o odlišných rolích obou pohlaví v konfliktech, nejen na Majdanu, nejenom na Ukrajině.
Muži obvykle bojují a ženy za ně potom truchlí.
A pokud muži představují ideál válečníka Ženy poté reprezentují následky tohoto násilí.
Když jsem dělala tyto fotografie, věřila jsem, že dokumentuji konec násilí na Ukrajině.
Nyní ale chápu, že jsem spíše zaznamenávala jeho počátky.
Do dnešního dne si tento konflikt vyžádal více okolo 3000 mrtvých. A stovky tisíc lidí musely uprchnout.
Byla jsem na Ukrajině před šesti týdny.
Barikády na Majdanu byly odstraněny, dlažební kostky, které se používaly jako zbraně, byly nahrazeny. Náměstí opět slouží ke svému původnímu účelu.
Bojovníci, ženy i květiny jsou pryč.
Obří billboard s husami letícími nad pšeničným polem překrývá vypálenou budovu odborového hnutí a hrdě proklamuje: "Sláva Ukrajině."
"Sláva hrdinům."
Děkuji vám.
(Hudba) (Potlesk)
Děkuji.
Mám jen 18 minut, abych vysvětlil něco, co trvá hodiny a dny, takže bych měl asi začít.
Začněme klipem ze stanice Al Jazeera.
Richard Gizbert: Norsko je země, která se relativně málo dostává do hledáčku médií.
I volby z minulého týdne se odehrály bez většího dramatu.
A to jsou norská média v kostce: žádné velké drama.
Pár roků zpátky se norský veřejný TV program NRK rozhodl, že bude živě vysílat záběry ze sedmi hodinové jízdy vlakem - sedm hodin jednoduchého záznamu, vlak valící se po kolejích.
Norové, více než milion z nich, to podle statistik milovali.
Zrodil se nový typ televizní reality show a jde proti všem pravidlům televizní zábavy.
Není tam žádná dějová linie, žádný scénář, žádné drama, žádné vyvrcholení, a jmenuje se to "Pomalá TV".
Poslední dva měsíce pozorovali Norové plavbu lodí podél pobřeží, kde je opravdu hodně mlhy.
Vedení Norské národní vysílací služby zvažují celonárodní vysílání noci pletení.
Zní to nudně, protože to nudné je, ale něco na tomto TV experimentu Nory pohltilo.
Tak jsme vyslali Marcela Pizarra do Osla, aby zjistil, co to je, ale prvně varování: Diváci mohou některé z obrázků následující zprávy shledat nudnými.
(Smích) Thomas Hellum: A pak následuje 8 minutový příběh na Al Jazeeře o divném TV programu v malém Norsku.
Al Jazeera. CNN. Jak jsme se tam dostali?
Musíme se vrátit zpět do roku 2009, kdy jeden z mých kolegů dostal skvělý nápad.
Kde dostáváte nejčastěji nápady?
V kantýně.
Navrhl, proč neuděláme rádiový program ke dni německé invaze do Norska v roce 1940.
Povyprávíme příběh přesně ve stejný čas, jak v tu noc probíhal.
Wow! Skvělý nápad, až na to, že to bylo jen pár týdnů před dnem invaze.
A tak jsme seděli v kantýně a diskutovali, jaké další příběhy můžeme vyprávět tak, jak se vyvíjí?
Jaké další věci trvají dlouho?
Tak jednoho z nás napadl vlak.
Tehdy měla Bergenská železnice své stoleté výročí. Vede ze západního Norska do východního a trvá to stejnou dobu jako před 40 lety, přes sedm hodin. (Smích) Takže jsme odchytli naše editory v Oslu a řekli jim, že chceme udělat dokument o Bergenské železnici a že jej chceme udělat v plné délce, a odpověď byla, "Ano, a jak dlouho bude program trvat?"
"No, v plné délce," odpověděli jsme.
"Ano, ale my máme na mysli ten program."
Tam a zpátky.
Naštěstí pro nás, se s námi dobře zasmáli, takže jednoho krásného dne v září, jsme spustili program, o kterém jsme si mysleli, že bude trvat 7 hodin a 4 minuty.
Nakonec trval 7 hodin a 14 minut díky selhání signálu na poslední stanici.
Měli jsme čtyři kamery, tři namířené ven, na krásnou přírodu.
Nějaké povídání s hosty, nějaké informace.
(Video) vlakové hlášení: Příští stanice Haugastol.
TH: To je zhruba všechno, ale samozřejmě 160 tunelů nám poskytlo příležitost vysílat něco z archivu.
Vypravěč (v norštině): Trocha flirtování, než se stráví jídlo.
Poslední úsek před dosažením našeho cíle.
Projeli jsme stanici Mjolfjell.
Pak další tunel.
(Smích) TH: No a pomysleli jsme si, ano, máme skvělý program.
Bude vyhovovat dvěma tisícům fanoušků vlaků v Norsku.
Odvysílali jsme jej v listopadu 2009.
Byl mnohem populárnější.
Tohle je 5 největších norských TV programů v běžný pátek, a když se podíváte na NRK2 tady, podívejte se, co se stalo, když vysílali program o Bergenské železnici: 1,2 milionu Norů se dívalo na část tohoto programu.
(Potlesk) A další vtipná věc: Když moderátorka na našem hlavním kanálu poté, co řekla svou zprávu, uvedla "A na našem druhém programu dorazil vlak skoro do stanice Myrdal,"
tisíce lidí přepnuly na vlak na našem druhém programu. (Smích) Byl to také obrovský úspěch na sociálních médiích.
Bylo tak pěkné vidět tisíce uživatelů Facebooku a Twittru diskutovat o tom samém výhledu, povídat si jeden se druhým, jako by byli společně v tom vlaku.
Obzvláště se mi libí tohle. Je to 76 letý muž.
Sledoval celý program a na poslední stanici se postaví, aby zvedl svoje domnělé zavazadlo, ale jeho hlava narazí do garnyže a on zjistí, že je ve svém vlastním obývacím pokoji.
(Potlesk) Takže je to silná a živá TV.
436 minut páteční noci a během té první noci, první zpráva z Twitteru: proč být zbabělec?
Proč se zastavit na 436, když to můžeme rozšířit na 8.040, minutu po minutě, a udělat tak ikonický výlet po Norsku, pobřežní plavbu Hurtigruten z Bergentu do Kirkenes, téměř 3.000 kilometrů pokrývajících většinu našeho pobřeží.
Má 120 letou velmi zajímavou historii a doslova se podílí na životě a smrti podél pobřeží.
Takže jen týden po Bergenské železnici, jsme oslovili Hurtigrutenskou společnost a začali jsme plánovat náš další program.
Chtěli jsme udělat něco odlišného.
Bergenská železnice byl program ze záznamu.
Takže když jsme seděli ve střižně, koukali se na obrázek - to je stanice Al - a uviděli jsme reportéra.
Zavolali jsme jej, oslovili jsme jej a pak, když jsme opustili stanici, vyfotil si nás a zamával na kameru, a my si pomysleli, co kdyby více lidí vědělo, že jsme ve vlaku?
Ukázalo by se více lidí?
Jak by to vypadalo?
Takže jsme se rozhodli, že příští projekt bude naživo.
Chtěli jsme obrázek nás ve fjordu a na obrazovce ve stejný čas.
Nebylo to poprvé, kdy NRK bylo na palubě lodi.
Toto je z roku 1964, kdy techničtí manažeři měli obleky a kravaty a NRK navezlo všechno své vybavení na palubu lodi a ze 200 metrů od pobřeží vysílalo signál zpět, a pak ve strojovně hovořili se strojařem, a na palubě měli skvělou zábavu.
Takže by to nebylo poprvé na lodi.
Ale 5 a půl dne v kuse, naživo, to jsme potřebovali pomoc.
A zeptali jsme se diváků, co chcete vidět?
Co chcete, abychom natočili? Jak chcete, aby to vypadalo?
Chcete, abychom vytvořili internetovou stránku?
Co na ní chcete mít? A pár odpovědí jsme dostali, a tyto nám pomohly postavit ten program.
Takže v červnu 2011 se 23 z nás nalodilo na Hurtigrutenskou pobřežní loď a vyrazili jsme.
(Hudba) Mám pár velmi silných zážitků z tohoto týdne, a všechny jsou o lidech.
Například tento chlapík, je výzkumným vedoucím na univerzitě v Tromso. (Smích) A ukáži Vám kus látky, tento.
To je další silná vzpomínka.
Patří chlapíkovi jménem Erik Hansen.
A lidi jako jsou tito dva, se chopili našeho programu a společně s tisíci dalších podél trasy, udělali z programu to, čím se stal.
Vytvořili všechny příběhy.
To je Karl. Je v deváté třídě.
Na transparentu je: "Přijdu zítra trošku pozdě do školy".
Měl být ve škole v 8 ráno.
Přišel až v 9 a nedostal od učitele poznámku, protože učitel se díval na náš program.
(Smích) Jak jsme to udělali?
Zabrali jsme si konferenční místnost na palubě Hurtigrutenu.
A proměnili ji v televizní velín.
Všechno fungovalo, samozřejmě, a pak jsme sebou vzali 11 kamer.
Toto je jedna z nich.
To je můj nákres z února a když dáte takový návrh profesionálům v Norské veřejnoprávní vysílací společnosti NRK, dostanete zpátky super věc.
A s některými velmi kreativními řešeními.
(Video) vypravěč (v norštině): Jeď s tím nahoru a dolů.
Toto je teď nejdůležitější norská vrtačka.
Reguluje výšku přední kamery jedné z 11, které zachycují skvělé záběry z lodi.
8 drátů drží kameru v klidu.
Kameraman: Pracuji na různých řešeních.
Jsou to jen nástroje užívané v různém kontextu.
TH: Tady je další kamera. Normálně se používá na sporty.
Umožnila nám pořídit obrázky lidí vzdálených 100 km, jako třeba tento. (Smích) Lidé nám volali a ptali se, jak se tomu muži daří?
Daří se mu dobře. Všechno dobře dopadlo.
Taky jsme mohli pořídit záznam lidí, kteří nám mávali, lidí podél cesty, těch tisíců a všichni měli v ruce telefon.
Když je zaberete a oni dostanou zprávu: "Tati teď jsme v TV", a oni začnou mávat zpět.
To bylo mávání v TV po 5 a půl dne, a lidé jsou tak šťastní, když mohou poslat hezkou zprávu svým milovaným.
Byl to také obrovský úspěch v sociálních médiích.
Poslední den jsme se potkali s Jejím Veličenstvem královnou Norska a Twitter to ani nemohl zvládnout.
A ani my, na webu jsme v průběhu týdne odvysílali více než 100 let videa 148 národům a ty stránky jsou tam stále a budou tam i nadále, vlastně navěky, protože Hurtigruten byl vybrán na norský seznam UNESCO dokumentů a také je v Guinnessově knize rekordů jako nejdelší dokument.
(Potlesk) Děkuji.
Ale je to dlouhý program, někteří viděli jen jeho část, jako třeba předseda vlády.
Někteří viděli trošku více.
Stojí tu: "Svou postel jsem nepoužil 5 dní".
Je mu 82 a skoro nespal.
Pokračoval ve sledování, protože se něco mohlo přihodit, ačkoli se to většinou nestalo. (Smích) Zde je číslo diváků podél cesty.
Můžete vidět známý Trollfjord a den poté, vrekord pro NRK2.
Pokud se podíváte na 4 největší TV kanály v Norsku v průběhu června 2011, budou vypadat takto, a jako televiznímu producentovi je mi potěšením umístit Hurtigruten na vrchol.
Vypadá to takto: 3,2 miliony Norů sledovali část tohoto programu a to je nás jen 5 milionů.
Dokonce i pasažéři na palubě Hurtiguretnské pobřežní lodi - (Smích) - raději sledovali televizi místo toho, aby se otočili o 90 stupňů a dívali se z okna.
Bylo nám dovoleno stát se součástí obývacích pokojů s tímto podivným TV programem, s hudbou, přírodou, lidmi.
Pomalá TV je teď v kurzu a my se začínáme porozhlížet po dalších věcech, o kterých by mohla být.
Takže bychom mohli vybrat něco dlouhého a udělat z toho téma, tak jako s železnicí nebo s Hurtigrutenem, nebo bychom si mohli vzít téma a udělat je dlouhé.
To je náš poslední projekt.
Je to peep show. Je to 14 hodinové sledování ptáků na TV obrazovce, ve skutečnosti 87 dní na internetu.
Máme 18 hodin živého chytání lososů.
Ve skutečnosti trvalo 3 hodiny než jsme chytili první rybu, to je vcelku pomalé.
Udělali jsme 12 hodinovou plavbu člunem nádherným kanálem Telemark, udělali jsme další jízdu vlakem po severní železnici, a protože to nešlo udělat živě, udělali jsem to ve čtyřech ročních obdobích, abychom poskytli divákovi jinou zkušenost po cestě.
Náš další projekt nám přinesl i pozornost mimo Norsko.
Toto je z pořadu Colbert Report na TV programu Comedy Central.
(Video) Stephen Colbert: Sleduji velmi populární program z Norska jmenuje se "Národní noc palivového dříví", který byl převážně o lidech v parcích, jak si povídají a sekají dřevo v lesích, a pak 8 hodin ohně hořícího v krbu. (Smích) Zcela to zničilo jiné přední norské programy jako "Takže si myslíš, že můžeš pozorovat barvu schnout" a "Neuvěřitelný ledovcový závod".
A teď to hlavní, skoro 20 procent Norů si to pustilo, 20 procent.
TH: Když může být oheň a sekání dříví tak zajímavé, proč ne pletení?
Takže v našem dalším projektu jsme použili více než 8 hodin, abychom naživo došli od ovce ke svetru, a k Jimmy Kimmelovi na stanici ABC, líbilo se mu to.
(Hudba) (Video) Jimmy Kimmel: Dokonce i lidé přímo v programu usínají, a potom všem, pletači dokonce selhali v pokoření světového rekordu.
Neuspěli, ale pamatujte si staré norské přísloví: Nezáleží na tom, jestli vyhrajete nebo prohrajete.
Popravdě, na nezáleží na ničem a smrt si přijde pro nás všechny.
(Smích) TH: Přesně. Takže proč toto vyčnívá?
Je to tak absolutně odlišné od ostatních TV programů.
Bereme diváka na cestu, která probíhá přímo teď, v přímém přenosu, a divák skutečné cítí pocit, že tam je, skutečně je ve vlaku, na lodi, a plete s ostatními, a podle mne důvod, proč tomu tak je, je že jsme neměnili tok času.
Je důležité, že neupravujeme časovou linku a je také důležité, že pomalou TV děláme o něčem, čemu všichni mohou rozumět, čemu může divák rozumět a co má nějak kořeny v naší kultuře.
Toto je obrázek z minulého léta, kdy jsme opět cestovali podél pobřeží po 7 týdnů.
A samozřejmě je to hodně o plánování, hodně o logistice.
Takže toto je pracovní plán pro 150 lidí na uplynulé léto, ale důležitější je to, co neplánujete.
Nenaplánujete, co se přihodí.
Vy jen musíte vzít s sebou kamery.
Je to jako sportovní událost.
Vybalíte je a čekáte, co se bude dít.
No a to je ve skutečnosti celý scénář pro Hurtigruten, 134 hodin, napsáno na jedné stránce.
Když jsme opouštěli Bergen, nevěděli jsme nic více.
Takže musíte nechat diváky, aby si příběhy vytvořili sami a ukážu Vám příklad.
Toto je z minulého léta, a jako televizní producent můžu říct, je to pěkný obrázek, ale teď můžete přejít ke druhému.
Nicméně toto je pomalá TV, takže musíte ponechat tento obrázek dokud vám z něj nebude špatně, a pak jej ponecháte ještě o chvilku déle, a když už ho ponecháte tak dlouho, jsem si jistý, že někteří si už všimli krávy.
Někteří z vás viděli vlajku.
Někteří začali přemýšlet, jestli je farmář doma.
Odešel? Dívá se teď na tu krávu?
A kam ta kráva jde?
Jde mi o to, že čím déle tam ponecháte ten obrázek, a my ho nechali 10 minut, začnete si ve vlastní hlavě vymýšlet příběh.
To je Pomalá TV.
Takže my si myslíme, že pomalá TV je pěkný způsob vyprávění TV příběhu a myslíme si, že v tom můžeme pokračovat, ne moc často, jednou nebo dvakrát do roka, abychom udrželi pocit výjimečné události. Také si myslíme, že dobrá myšlenka pro Pomalou TV je ta, u které lidé říkají: "Ale ne, to nemůžete dát do televize."
Když se lidé usmívají, tak to může být velmi dobrá pomalá myšlenka, nakonec, život je nejlepší, když je trošku divný.
Děkuji.
(Potlesk)
Šokující a tvrdý policejní zásah vůči protestujícím ve Fergusonu, Missouri, v souvislosti se zastřelením Michaela Browna policií, podtrhují rozsah, ve kterém pokročilé vojenské zbraně a vybavení, navržené pro bojiště si nalézají cestu do malých policejních stanic napříč USA.
Ačkoli mnohem hůře zaznamenatelný, stejný jev se odehrává i v dohledové technice.
Masový dohled ve stylu NSA (americká Národní bezpečnostní agentura) umožňuje místním policejním stanicím shromažďovat obrovská množství citlivých informací o každém z nás způsobem, který dříve nebyl možný.
Informace o umístění může být velmi citlivá.
Pokud řídíte auto po USA, může odhalit, zda jedete k terapeutovi, navštívit setkání anonymních alkoholiků, jestli jedete do kostela nebo jestli ne.
A když jsou tyto informace o Vás zkombinovány s informacemi o dalších, vláda může získat detailní obraz toho, jak na sebe občané vzájemně působí.
Tyto informace bývaly soukromé.
Díky moderním technologiím, vláda ví mnohem více z věcí, které zůstávaly za zavřenými dveřmi.
A místní policejní oddělení mohou rozhodovat o tom, jací si myslí, že jste, na základě těchto informací.
Jednou z klíčových technologií, pohánějících masové sledování polohy, je nevinně znějící automatická čtečka poznávacích značek (SPZ).
Pokud jste žádnou neviděli, je to pravděpodobně proto, že nevíte co přesně hledat - jsou všude.
Umístěny na cestách nebo policejních autech, zachycují obraz každého projíždějícího auta a mění obrázek SPZ do strojově rozpoznatelného textu, takže mohou být zkontrolovány se seznamy aut potenciálně hledaných pro provinění.
Ale stále více místní policejní oddělení uchovávají záznamy nejenom lidí hledaných pro různá provinění, ale prostě každou SPZku, která je mine, což končí sběrem velkých kvant dat o tom, kam Američané chodí.
Věděli jste, že se to děje?
Když Mike Katz-Lacabe požádal své místní policejní oddělení o informace, které jsou z SPZ čtečky nashromážděny v jeho případě, zde je, co získal: kromě data, času a místa policejní oddělení mělo k dispozici fotografie zachycující kam jel a často kdo byl s ním.
Na druhé fotce shora je obrázek Mika a jeho dvou dcer, vysedajících z auta na jejich vlastní příjezdové cestě.
Vláda má stovky fotografií Mika, žijícího si svůj každodenní život.
A pokud řídíte auto v USA, vsadila bych se, že mají fotografie jako jsou tyto o Vás a Vašem každodenním životě.
Mike neudělal nic špatného.
Proč je tedy v pořádku, že vláda o něm shromažďuje tyto informace?
Důvodem je, že náklady na skladování dat poklesly, policejní oddělení je jednoduše ukládají, protože by se jim jednou mohly hodit.
Problémem není to, že jedno policejní oddělení shromažďuje tyto informace izolovaně nebo že to dělají i další policejní oddělení.
Současně totiž federální vláda sbírá všechny tyto jednotlivé ostrůvky dat a spojuje je dohromady do jedné obrovské databáze se stovkami milionů záznamů ukazujících, kam Američané cestovali.
Tento dokument z Národního úřadu pro kontrolu obchodu s drogami, který je jedním z úřadů primárně zaujatých touto otázkou, je jedním z několika, které prozradily existenci této databáze.
Zatím v New Yorku, místní policejní oddělení jezdí s auty vybavenými čtečkou okolo mešit tak, aby zjistili, kdo je navštěvuje.
Využití a zneužití této technologie není omezeno pouze na USA.
Policejní oddělení ve Velké Británii zařadilo 80 letého Johna Kata na seznam sledovaných poté, co navštívil tucet schválených politických demonstrací, kde prostě rád seděl na lavičce a díval se po účastnících.
Čtečky SPZ nejsou jedinou technologií pro masové sledování polohy, které mají právo prosazující aktéři k dispozici.
Pomocí věží mobilních operátorů mohou policejní agenti odhalit, kdo používal jednu nebo více věží mobilních operátorů v konkrétním čase, což je technika, která odhaluje pozici desítek i stovek tisíc lidí.
Také užíváním přístroje známého jako StingRay, mohou policejní aktéři vysílat sledovací signály do domů lidí, aby identifikovali mobilní telefony, které tam jsou.
A pokud neví, na který dům zacílit, je známo, že použijí tuto technologii na celou čtvrť.
Jako policie ve Fergussonu použila vojenské zbraně a vybavení, tak stejně policejní oddělení napříč USA používají vysoce pokročilé sledovací vybavení.
To, že to vybavení nevidíte neznamená, že tam není.
Otázkou je, co bychom s tím měli udělat?
Myslím si, že se jedná o vážnou hrozbu občanským svobodám.
Minulost nám ukázala, že jakmile má policie k dispozici velká množství dat, sledující pohyb nevinných lidí, bývají zneužita, možná pro vydírání, možná jako politická výhoda, nebo možná jednoduše pro voyerství.
Naštěstí jsou zde kroky, které můžeme podniknout.
Místní policejní oddělení jsou spravována městskými radami, které mohou přijmout normy nutící policii zbavit se dat o nevinných lidech, zatímco ponechává dalšímu použití technologií volný průchod.
Děkuji.
(potlesk)
Během přípravy na svou přednášku jsem se zamyslela nad svým životem a snažila se pochopit, kdy přesně nastal moment, kdy jsem zahájila svou cestu.
Ani po dlouhé době jsem se nemohla rozhodnout, kde je začátek, prostředek, či konec mého příběhu.
Vždy jsem si myslela, že mým začátkem bylo jedno odpoledne v naší vesnici, kdy mi moje máma řekla, že než mi byly dva roky, vyvázla jsem ze 3 domluvených sňatků.
Nebo jeden večer, kdy na 8 hodin vypadla ve vesnici elektřina a můj táta, obklopen námi všemi, nám vyprávěl příběhy o tom, jak se jako malý kluk snažil chodit do školy, zatímco jeho otec, který byl farmářem, chtěl, aby s ním pracoval na poli.
Nebo ta temná noci, kdy mi bylo 16 a přišly za mnou tři malé děti a do ucha mi pošeptaly, že moje kamarádka byla zavražděna během takzvané vraždy ze cti.
Ale pak jsem si uvědomila, že ačkoliv vím, že tyto momenty k mé cestě přispěly, že mou cestu ovlivnily, tak ji nezahájily. Skutečný začátek mé cesty byl před domem postaveným z bláta, v horním Sindhu v Pákistánu, kde můj otec držel za ruku mou čtrnáctiletou matku a rozhodli se odejít z této vesnice a jít do města, kde jejich děti budou moct chodit do školy.
Mám vůbec pocit, že můj život je výsledkem jejich moudrých rozhodnutí.
A jedním z jejich rozhodnutí bylo, že já a moji sourozenci zůstaneme ve styku s našimi kořeny.
Zatímco jsme žili v komunitě, na kterou ráda vzpomínám jako na Ribabad, což znamená obec chudých, můj otec zajistitil, že jsme měli dům také v našem venkovském domově.
Pocházím z domorodého kmene v horách Balochistan, jménem Brahui.
Brahui, nebo Brohi, znamená obyvatel hor, a je to také můj jazyk.
Díky přisným pravidlům mého otce o vztazích k naší kultuře jsem žila krásný život plný písní, kultury, tradic, příběhů, hor a spousty ovcí.
Ale život mezi dvěma extrémy, mezi tradicemi mé kultury, mé vesnice a moderním vzděláním ve škole, nebyl jednoduchý.
Byla jsem si vědoma, že jsem jedinou dívkou, která má takovou svobodu, a byla jsem tím vina.
Zatímco já jsem chodila do školy v Karachi a Hyderabadu, mnoho mých sestřenic a kamarádek z dětsvtví bylo provdáno, některé za starší muže, některé výměnou, některé dokonce jako druhé manželky.
Viděla jsem krásné tradice a jejich kouzlo se přede mnou rozplynulo, když jsem viděla, jak je narození děvčete přivítáno smutkem, když ženám bylo řečeno, že trpělivost má být jejich hlavní ctností.
Až do svých 16ti jsem hojila svůj smutek pláčem, většinou v noci když ostatní spali a já vzlykala do polštáře. Až do oné noci, kdy jsem se dozvěděla, že moje kamarádka byla zabita ve jménu cti.
Vraždy ze cti jsou zvyk, kdy muži a ženy podezřívaní ze vztahu před nebo mimo manželství, jsou za to vlastní rodinou zabiti.
Vrahem je většinou bratr nebo otec nebo strýc z rodiny.
Podle zpráv SN dojde každý rok v Pákistánu ke zhruba 1000 vraždám ze cti, a to jsou pouze oznámené případy.
Zvyk, který zabíjí, mi nedával smysl a já věděla, že tentokrát s tím musím něco udělat.
Už nebudu brečet před spaním.
Udělám něco, cokoliv, abych to zastavila.
V šestnácti jsem začala psát poezii a chodit ode dveří k dveřím a vyprávět všem o vraždách ze cti a proč se dějí, proč by se měli zastavit a zvýšit o nich povědomí. Až jsem našla o moc, moc lepší způsob, jak se k tomu problému postavit.
V té době jsme bydleli ve velmi malém, jednopokojovém domě v Karachi.
Každý rok během období monzunů se náš dům zaplavil vodou - dešťovou a odpadní - a moje matka a otec tu vodu vynášeli.
V té době přinesl můj otec domů obrovský přístroj, počítač.
Byl tak velký, že se zdálo, že zabere půlku toho jediného pokoje, který jsme měli a měl tolik součástí a drátů, které se musely spojit.
Ale i tak to byla ta nejvíc vzrušující věc, která se přihodila mně a mým sestrám.
Můj nejstarší bratr Ali dostal za úkol se o počítač starat a každý z nás ho mohl každý den 10 až 15 minut používat.
Neboť jsem nejstarší z osmi dětí, přišla jsem na řadu až jako poslední, a to poté, co jsem umyla nádobí, uklidila dům, uvařila s matkou večeři a ustlala na zemi pro všechny na spaní. Potom jsem přiběhla k počítači, připojila ho na internet, a užívala radosti a zázraků na 10 až 15 minut.
V této době jsem objevila webovou stránku jménem Joogle.
[Google] (smích) V mé zoufalé snaze udělat něco ohledně tohoto zvyku, jsem využila Google a objevila Facebook, webovou stránku, která spojuje lidi po celém světě. A tak z malinkého pokoje s cementovou střechovou v Karachi jsem se spojila s lidmi ve Velké Británii, U.S.A., Austrálii a Kanadě a vytvořila kampaň jménem WAKE UP kampaň proti vraždám ze cti.
Neskutečně se rozrostla již během pár měsíců.
Obdržela jsem podporu z celého světa.
Média se s námi spojila.
Mnoho lidí nás kontaktovalo a snažili se s námi zvýšit povědomí.
Rozrostlo se to natolik, že se to přesunulo z internetu do ulic mého rodného města, kde jsme protestovali a stávkovali, ve snaze změnit zákony na podporu žen v Pákistánu.
A zatímco jsem si myslela, že vše jde perfektně, můj tým - což byli tenkrát v podstatě mí přátelé a sousedé - si myslel, že všechno šlo výborně. Neměli jsme představu, že k nám míří velká opozice.
Moje okolí se postavilo proti nám, neboť jsme prý šířili neislámské chování.
Postavili jsme se proti stoletým společenským tradicím.
Pamatuji si, když můj otec dostal anonymní dopis, ve kterém bylo: "Tvoje dcera šíří západní kulturu v počestné společnosti."
Naše auto bylo ukamenováno.
Jednoho dne jsem přišla do kanceláře a našla náš kovový nápis zmačkaný a polámaný, jakoby ho hodně lidí mlátilo něčím těžkým.
Zhoršilo se to natolik, že jsem se musela různě schovávat.
Zavírala jsem okénka v autě, zakrývala obličej závojem, nemluvila na veřejnosti, nicméně situace se stále zhoršovala, až byl můj život v ohrožení a já se musela vrátit do Karachi, naše akce skončily.
Zpět v Karachi, jako 18-ti letá, jsem si myslela, že toto bylo to největší selhání mého života.
Byla jsem zničená.
Jako teenager jsem si dávala za vinu vše, co se přihodilo.
No a když jsme se na to zpětně podívali, tak jsme si uvědomili, že to vlastně byla chyba moje a mého týmu.
Jsou dva velké důvody, proč naše kampaň tolik selhala.
Jedním z nich, ten první důvod, je, že jsme byli proti základním hodnotám lidí.
Řekli jsme "ne" něčemu, co je pro ně velmi důležité, zpochynili jsme jejich kodex cti, a přitom je hluboce zranili.
A číslo dvě, což pro mě byla velmi důležitá lekce, úžasná a překvapivá lekce, bylo, že jsme nezapojili hlavní hrdiny, kteří by měli za sebe bojovat.
Ženy na vesnicích neměly potuchy, že za ně na ulicích bojujeme.
Pokaždé, když jsem se vrátila, jsem našla své sestřenice a kamarádky s obličeji zahalenými v šále a ptala jsem se: " Co se stalo?"
A ony na to: "Manželé nas mlátí."
Ale my za vás pracujeme na ulicích!
My měníme zákony.
Jak to, že se to neodráží na jejich životech?
Tehdy jsme zjistili něco velmi úžasného.
Zákony státu nemusí nutně ovlivňovat domorodé a venkovské komunity.
Bylo to zničující - to s tím teda jako nemůžeme nic udělat?
A zjistili jsme, že je obrovská mezera mezi oficiálními zákony a skutečnou pravdou.
Takže tentokrát jsme se rozhodli udělat věci jinak.
Použijeme strategii, vrátíme se a omluvíme se.
Ano, omluvíme se.
Šli jsme zpátky do těch komunit a řekli jsme, že se velmi stydíme za to, co jsme udělali.
Jsme tady, abychom se omluvili a abychom vám to vynahradili.
Jak to uděláme?
Budeme podporovat vaše 3 hlavní kultury.
Víme, že to je hudba, jazyk a vyšívání.
Nikdo nám nevěřil.
Nikdo s námi nechtěl spolupracovat.
Dalo nám hodně přesvědčování a diskutování s těmito komunitami než souhlasili, že budeme podporovat jejich jazyk tvorbou knížeček s příběhy, bajkami a pověstmi o jejich kmeni, a že budeme podporovat jejich hudbu natočením CD s písněmi jejich kmene a bubnováním.
A za třetí, což je mé nejoblíbenější, budeme podporovat jejich vyšívání vybudováním centra ve vesnici, kam mohou ženy chodit každý den a vyšívat.
A tak to začalo.
Spolupracovali jsme s jednou vesnicí a otevřeli své první centrum.
Byl to nádherný den.
Otevřeli jsme centrum.
Ženy docházely pracovat na výšivkách a absolvovaly proces vzdělání, které změnilo jejich životy. Učily se o svých právech, co káže islám o jejich právech, o vývoji podniku, jak lze vydělat peníze a jak pak mohou vytěžit zisk ze zisku, jak mohou bojovat proti zvykům, které ničily jejich životy po mnohá staletí. Podle islámu ve skutečnosti mají být ženy s muži bok po boku.
Ženy mají velkou prestiž, o které jsme ale nikdy neslyšeli, o které ani ony nikdy neslyšely. Museli jsme jim říct, že musí vědět, jaká mají práva a jak je samy uchopit, protože ony to udělat můžou, my ne.
Takže tohle byl model, který z toho vzešel - úžasné.
Vyšíváním jsme propagovali jejich tradice.
Šli jsme do vesnice. Zmobilizovali jsme komunitu.
Zřídili jsme centrum, kam docházelo 30 žen. 6 měsíců se učily o hodnotách tradičních výšivek, budování podniku, životních dovednostech a základním vzdělání, o jejich právech a jak říct ne těm zvykům. Jak se postavit jako vůdci za sebe a společnost.
Po šesti měsících jsme navázali kontakt mezi těmito ženami, půjčkami a trhem, kde se mohou stát místními podnikateli ve svých komunitách.
Brzy jsme tento projekt pojmenovali Sughar.
Sughar je místní pojem užívaný v mnoha, mnoha jazycích v Pákistánu.
Označuje dovedné a seběvědomé ženy.
Já pevně věřím, že ke stvoření žen vůdkyň, je potřeba jediné: Dejte jim vědět, že mají na to, být vůdkyněmi.
Tyto ženy, které tu vidíte, mají silné dovednosti a potenciál stát se vůdkyněmi.
Jediné, co musíme udělat, je odbourat bariéry, kterými jsou obklopeny, a to je to, co jsme se my rozhodli učinit.
Ale zatímco jsme si mysleli, že všechno jde výborně, všechno bylo opět fantastické, objevili jsme další překážku: Mnoho mužů si začalo všímat evidentních změn u svých žen.
Ona víc mluví, dělá rozhodnutí - můj bože, ona se stará o veškerou domácnost.
Zakázali jim chodit do center. Tentokrát jsme si řekli, dobrá, je čas na plán číslo dvě.
Obrátili jsme se na módní průmysl v Pákistánu a rozhodli se udělat průzkum o jeho dění.
Ukázalo se, že módní průmysl v Pákistánu je velmi silný a roste den ode dne, ale že je málo příspěvků z oblastí kmenů a do oblastí kmenů, obzvláště od žen.
Tak jsme se rozhodli zahájit naši vůbec první ženskou kmenovou módní značku, která se dnes nazývá Nomads.
A tak ženy začaly víc vydělávat, začaly více přispívat na domácnost a muži se museli zamyslet, než jim začnou zakazovat chození do center.
(Potlesk) Děkuji, děkuji.
V roce 2013 jsme místo centra otevřeli první první Sughar Hub.
Ve spolupráci s TripAdvisor jsme postavili cementovou halu uprostřed vesnice a pozvali mnoho dalších organizací, aby v ní pracovaly.
Vytvořili jsme platformu pro neziskové organizace, aby se mohly věnovat a pracovat na jiných problémech, než na kterých pracuje Sughar, Bylo to snadné místo, kde mohou vyučovat, využít ho jako farmářskou školu, i jako tržnici nebo cokoliv, co budou potřebovat. Daří se jim opravdu úžasně.
Doteď se nám podařilo podpořit 900 žen v 24 vesnicích v Pákistánu.
(Potlesk) Ale vlastně to není to, co já chci.
Mým snem je oslovit během příštích 10ti let jeden milión žen, a abychom toho zaručeně dosáhli, spustili jsme letos nadaci Sughar v USA.
Nebude financovat jen Sughar, ale mnohých organizací v Pákistánu, aby kopírovali ten nápad a našli další nápadité cesty, jak osvobodit potenciál žen z odlehlých oblastí.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk) Děkuji. Děkuji.
Děkuji. Chris Anderson: Khalido, vy jste skutečný přírodní živel.
V mnohých směrech se Váš příběh zdá neuvěřitelný.
Je neskutečné, že někdo tak mladý, dokázal tak mnoho díky takové síle a důvtipu.
Mám jednu otázku: Je to úžasný sen oslovit a zplnomocnit milion žen - kolik z toho současného úspěchu závisí na Vás, na síle této přitažlivé osobnosti?
Jak se to poměřuje?
Khalida Brohi: Já myslím, že mým úkolem je šířit inspiraci, šířit svůj sen.
Nemůžu učit jak na to, neboť je tolik různých způsobů.
My jme experimentovali pouze se třemi způsoby.
Existují stovky cest, jak osvobodit potenciál v ženách.
Já rozdávám inspiraci a to je můj úkol.
Budu v tom pokračovat. Sughar bude dál růst.
Plánujeme oslovit dvě další vesnice a věřím, že se brzy rozrosteme za Pákistán do Jižní Asie a dál.
CA: Líbilo se mi, když jste mluvila o svém týmu, vám všem bylo v té době 18.
Jak ten tým vypadal?
To byli kamarádi ze školy, ne?
KB: Věří lidi tady, že jsem ve věku, kdy bych měla ve své vesnici být babičkou?
Moje matka byla provdána v devíti, já jsem ve vesnici nejstarší neprovdaná žena, která ve svém životě nic nedělá.
CA: Počkejte, počkejte, nic neděláte?
KB: Ne. CA: Máš pravdu.
KB: Lidé mě často litují.
CA: Kolik času vlastně trávíte v Balochistanu?
KB: Žiji tam.
My stále žijeme mezi Karachi a Balochistanem.
Moji sourozenci stále chodí do školy.
Já jsem nejstarší z osmi dětí.
CA: Ale co děláte, je pro některé lidi rozhodně ohrožující.
Jak zvládáte bezpečnost? Cítíte se bezpečně?
Jsou tam problémy?
KB: Tato otázka zazněla v minulosti mnohokrát, mám pocit, že slovo "strach" ke mně jen dolehne a opadne, ale mám jednu obavu, a ta je jiná než tohle.
Mám strach, že pokud mě zabijí, co se stane s lidmi, kteří mě tolik milují?
Moje matka čeká pozdě do noci, jestli se vrátím domů.
Moje sestry se ode mne chtějí tolik naučit, a je tolik dívek v mé komunitě, které se mnou chtějí mluvit a zeptat se na různé věci, a já se nedávno zasnoubila. (Smích) (Potlesk) CA: Je tady? To se musíte postavit.
(Potlesk) KB: Unikla jsem domluveným sňatkům a vybrala si vlastního manžela, na druhém konci světa, v L.A., v opravdu jiném světě.
Musela jsem za to bojovat celý rok. To je úplně jiný příběh.
Ale myslím, že to je jediné, co mě děsí. Nechci, aby se moje matka v noci nikoho nedočkala.
CA: Lidé, kteří by Vám chtěli pomoct, ti si můžou třeba pořídit nějaké oblečení, které dovážíte, a to je skutečně vyráběno, ty výšivky jsou z Balochistanu?
KB: Jo.
CA: Nebo se můžou angažovat v nadaci.
KB: Rozhodně. My sháníme tolik lidí, kolik je možné, protože teď, když je nadace na počátku, snažím se naučit hodně o tom, jak řídit, jak získat podporu nebo jak oslovit další organizace a hlavně v oblasti e-komerce, což je pro mně naprosto nové.
Teda, já nejsem člověk přes módu, to mi věřte.
CA: Bylo báječné Vás tady mít.
Prosím, buďte i nadále odvážná, chytrá a prosím opatrujte se.
KB: Děkuji mnohokrát. CA: Děkuji, Khalido. (Potlesk)
Dnes vám chci povědět něco o matematice lásky.
Myslím, že se shodneme na tom, že matematici jsou v oblasti lásky proslulí svými schopnostmi.
A nestojí za tím jen okouzlující charakter, neobyčejný konverzační um či ostře nabroušené tužky.
Může za to i neskutečné množství práce, které jsme věnovali rovnicím k nalezení ideálního partnera.
Můj oblíbený vědecký článek na toto téma má název: „Proč nemám přítelkyni“. (Smích) Peter Backus se snažil vyhodnotit svou pravděpodobnost na nalezení lásky.
Peter vůbec není náročný.
Ze všech žen, které žijí ve Velké Británii, se Peter zajímal o ty, které žily blízko něj, byly v rozumném věkovém rozmezí, vystudovaly vysokou, které si s ním měly co říct, které by považoval za přitažlivé a které by za přitažlivého považovaly jeho.
(Smích) Nakonec dospěl k odhadu, že v celé Británii je takových žen 26.
Pro Petera to vůbec nevypadá dobře, že?
Abych vám to přiblížila, je to zhruba 400krát méně, než nejoptimističtější odhady počtu mimozemských inteligentních forem života.
Pro Petera to znamená pravděpodobnost 1 ku 285 000, že se s libovolnou z těchto osudových žen při nočním tahu potká.
Myslím, že právě to je důvod, proč se matematici v noci neobtěžují vycházet z domu.
Já sama však tento pesimistický náhled nesdílím.
Protože vím, stejně jako vy všichni, že takhle láska nefunguje.
Lidské emoce nejsou vzorně uspořádané, odůvodnitelné, ani snadno předvídatelné.
Na druhé straně si ale ani nemyslím, že by nám matematici neměli co nabídnout, protože láska, stejně jako život samotný, vykazuje jisté vzory. A matematika koneckonců je studium vzorů.
Vzorů od předvídání počasí, přes výkyvy na akciových trzích a pohyby planet až po růst měst.
A abychom byli upřímní, ani tyto věci nejsou vzorně uspořádané a snadno předvídatelné.
Já tedy věřím, že matematika je natolik mocná, že má potenciál nabídnout nám nové náhledy téměř na všechno.
I něco tak záhadného, jako je láska.
A abych vás zkusila přesvědčit, jak naprosto úchvatná, nejlepší a významná matematika je, dám vám své tři nejlepší a matematicky podložené tipy pro lásku.
Tak tedy, Nejlepší tip číslo 1: Jak prorazit na online seznamkách.
Mou nejoblíbenější internetovou seznamkou je OkCupid. Nejen proto, že ji založila skupinka matematiků.
Jelikož to jsou matematici, sbírají data o tom, jak se jejich stránky používají, skoro deset let.
Snažili se najít vzorce toho, jak o sobě mluvíme. A o způsobech, jakými se na online seznamkách chováme jeden k druhému.
Dospěli k několika velmi zajímavým zjištěním.
Moje nejoblíbenější je to, že na seznamkách to, jak jste atraktivní, neříká nic o tom, jak oblíbení jste. Ve skutečnosti lidé, kteří si myslí, že jste oškliví, hrají ve váš prospěch.
Ukážu vám, jak to funguje.
V naštěstí nepovinné funkci OkCupidu můžete hodnotit, jak přitažliví vám lidé připadají. Na škále od 1 do 5.
Když srovnáme skóre, průměrné skóre, s počtem zpráv, které tito lidé dostávají, začnete nabývat dojmu, že na seznamkách mezi přitažlivostí a oblíbeností nějaký vztah bude.
Toto je graf od lidí z OkCupid.
Co je na něm podstatné: není tak úplně pravda, že čím přitažlivější jste, tím více zpráv dostáváte.
Jak jinak byste vysvětlili, že lidé tady nahoře jsou mnohem oblíbenější než lidé ve spodní části, i když dosáhli stejného skóre přitažlivosti?
Důvod, proč nejde jen o hezkou tvářičku, je důležitý.
Vysvětlím vám jejich zjištění na příkladu.
Když zvolíte někoho jako je třeba Portia de Rossi, asi všichni se shodneme, že Portia de Rossi je velmi nádherná žena.
Nikdo si nemyslí, že je ošklivá, ale není to ani supermodelka.
Když srovnáte Portiu de Rossi s někým, jako je třeba Sarah Jessica Parker, hodně lidí -- včetně mě, musím se přiznat -- by řeklo, že si myslí, že Sarah Jessica Parker je famózní a dost možná i jedno z nejkrásnějších stvoření, které kdy kráčelo po povrchu Země.
Ovšem jiní lidé, například zbytek internetu,
by si pomyslelo, že spíše vypadá jak kůň.
(Smích) Kdybyste se lidí zeptali, jak přitažlivé jim připadají Sarah Jessica Parker a Portia de Rossi, aby je ohodnotili na škále od 1 do 5. Tipuju, že by v průměru měly zhruba stejné skóre.
Ale způsob, jakým by lidé hlasovali, by se významně lišil.
Skóre Portii by se kumulovalo někde okolo čtverky, všichni by se shodli, že je nádherná, zatímco Sarah Jessica Parker by lidi rozdělila do dvou táborů.
V jejím hodnocení by byl velký rozptyl.
A právě na tomto rozptylu záleží.
Je to právě ten rozptyl, co vás na seznamkách dělá oblíbenějšími.
Co to tedy znamená? Když si někteří lidé myslí, že jste přitažliví, budete na tom vlastně lépe, když si jiní lidé budou myslet, že jste nehorázná šereda.
Je to mnohem lepší, než když si všichni myslí, že jste ta hezká holka od vedle.
Myslím, že vám to začne dávat větší smysl, když se nad tím zamyslíte z pohledu člověka, který odesílá zprávu.
Řekněme, že si myslíte, že je někdo přitažlivý, ale myslíte si, že ostatní takový zájem mít nebudou.
To pro vás znamená méně konkurence a další podnět, proč tu zprávu odeslat.
Srovnejte to se situací, kdy se vám někdo ohromně líbí, ale myslíte si, že si o tom člověku kdekdo myslí, že je přitažlivý.
Upřímně, proč byste se ztrapňovali?
A tady přichází ta nejzajímavější část.
Když si totiž lidé vybírají fotky, které na seznamku nahrají, snaží se minimalizovat věci, o kterých si myslí, že by je jiní shledali nepřitažlivými.
Typickým příkladem jsou lidé, řekněme, s lehkou nadváhou, kteří schválně vybírají oříznuté fotky. Nebo muži s pleší, kteří si vybírají radši obrázky, na kterých mají klobouk.
Ve skutečnosti cesta k úspěchu vede opačným směrem.
Měli byste radši vsadit na to, čím se odlišujete, i kdyby to některým lidem nepřipadalo tolik přitažlivé.
Lidem, kterým se líbíte, se budete líbit pořád, a ti nepodstatní ubožáci, kterým ne, vás nebudou obírat o čas.
Nejlepší tip číslo 2: Jak vybrat ideálního partnera.
Představte si, že na seznamce máte nakročeno k nebývalému úspěchu.
Nastává však otázka, jak tento úspěch proměnit v dlouhodobé štěstí, zejména jak určíte, že je ten nejvyšší čas se usadit.
Obecně řečeno není zrovna moudré vsadit na první osobu, která vám zkříží cestu a projeví nějaký zájem.
Stejně tak ale nechcete čekat příliš dlouho, pokud chcete šanci na dlouhodobé štěstí maximalizovat.
Jak má oblíbená spisovatelka, Jane Austenová, říká: „Neprovdaná žena ve věku sedmadvaceti let nemůže očekávat, že by již pocítila či vzbudila jakékoli zalíbení.“
(Smích) Fakt díky, Jane.
Co ty víš o lásce?
Otázkou tedy je, jak poznáte, že je ten nejvyšší čas zahnízdit, s ohledem na všechny, se kterými v životě můžete randit?
Naštěstí tu je úžasná oblast matematiky, která nám pomůže. Nazývá se optimal stopping theory.
Představte si, že začnete randit v 15 a v ideálním případě byste svatbu stihli do 35.
Toto je počet lidí, se kterými se v životě můžete potkat. Budou se lišit v míře toho, jak si budete vyhovovat.
Pravidla jsou taková, že jakmile do toho praštíte, nemůžete už hledět dopředu, o co jste možná přišli, a nemůžete se ani ohlédnout zpátky a rozmyslet si to.
Přinejmenším z vlastní zkušenosti bych řekla, že lidé obvykle neskáčou nadšením, když si na ně po letech někdo vzpomene jako na náhradní možnost.
Ale možná je to jen můj problém. Čistě matematicky byste v prvních 37 procentech času, který strávíte randěním, neměli za rozumný materiál pro svatbu považovat nikoho.
(Smích) A pak byste se měli vrhnout do náruče nejbližšímu člověku, kterého potkáte a který je lepší než všechno, co jste dosud viděli.
Příklad:
Když to tak uděláte, je matematicky dokázáno, že se jedná o nejlepší způsob jak maximalizovat pravděpodobnost nalezení ideálního partnera.
Naneštěstí má tato metoda i jistá rizika.
Například, co kdybyste ideálního partnera potkali v prvních 37 procentech?
Teoreticky byste mu měli dát košem.
(Smích) Pokud ale ta matematika platí, obávám se, že nikdo lepší, než to, co jste už viděli, se neobjeví. Takže budete muset odmítnout všechny a zemřít osamělí.
(Smích) Nejspíše obklopeni kočkami, co budou ohlodávat vaše ostatky.
Další riziko… Představte si, že lidé, se kterými jste randili v prvních 37 procentech doby, byli neuvěřitelně tupí, nudní a strašní.
To by nevadilo, protože je stejně odmítnete. Jste teď v odmítací fázi.
Ale představte si, že další osoba, kterou potkáte, je jen o fous méně nudná, tupá a strašná
než ti, které jste dosud potkali.
Čistě matematicky se obávám, že si je musíte vzít
a skončit ve svazku, který je, upřímně řečeno, suboptimální.
Mrzí mě to.
Pro výrobce pohlednic to je ale příležitost, jak na tomto trhu vydělat majlant.
Valentýnka ve stylu: (Smích)
„Můj milovaný manželi, jsi marginálně méně strašný než 37 procent lidí, se kterými jsem randila.“
Je to asi romantičtější než to, na co se obvykle zmůžu sama.
Ano, tato metoda nezaručuje stoprocentní úspěšnost, ale neexistuje jiná strategie s lepšími výsledky.
Existují dokonce jisté druhy ryb, které se přesně touto strategií řídí.
Odmítnou všechny ctitele, kteří připlavou v prvních 37 procentech doby pro páření, a pak si vyberou první rybu, která se objeví poté a je, co já vím, větší a urostlejší než všechny ryby, které už potkaly.
Myslím, že my lidé to podvědomě děláme také.
Dopřejeme si čas na hraní a průzkum toho, co je k mání, dokud jsme ještě mladí.
A vážný konkurz na kandidáty pod čepec zahájíme až po pětadvacítce.
Podle mě je to nezvratný důkaz, jak kdyby vůbec byl potřeba, že naše mozky jsou naprogramovány na aspoň malou trošku matematiky.
To byl tedy nejlepší tip číslo 2.
Nejlepší tip číslo 3: Jak se vyhnout rozvodu.
Představte si, že jste našli ideálního partnera, se kterým se chystáte usadit v dlouhodobém vztahu.
Ráda bych věřila, že se všichni budou chtít rozvodu vyhnout. Snad kromě ženy Pierse Morgana.
Smutná statistika moderní doby však říká, že 1 ze 2 manželství ve Spojených státech končí rozvodem a zbytek světa rozhodně není pozadu.
Teď vás omlouvá, že si myslíte, že důvody, proč dochází k rozpadu manželství, nejsou zrovna vhodnými kandidáty na matematické vyšetřování.
Už proto, že není snadné představit si, co byste měli měřit a snažit se vyčíslit.
To ovšem nezabránilo psychologovi Johnu Gottmanovi, aby udělal přesně toto.
Gottman při konverzaci sledoval stovky párů a zaznamenal si, no, asi všechno, co vás napadne.
Zaznamenal si vše, co během rozhovoru padlo, jejich vodivost kůže, zapsal si i výrazy tváře, srdeční rytmus, krevní tlak, asi všechno krom toho, zda měla manželka vždy pravdu nebo ne. Což shodou náhod vždy měla.
Gottman se svým týmem zjistili, že jedním z nejdůležitějších prediktorů toho, jestli se pár rozvede nebo ne, bylo to, jak pozitivní nebo negativní při konverzaci oba partneři byli.
Páry s nízkým rizikem na Gottmanově škále získaly více pozitivních bodů než těch negativních.
Špatné vztahy, těmi myslím ty, které nejspíše vedly k rozchodu, se pak nacházely ve víru negativity.
Jen na základě těchto jednoduchých myšlenek byl Gottman s týmem schopen předpovědět, jestli se určitý pár rozvede, s 90procentní přesností.
Než se však potkal s matematikem Jamesem Murrayem, nechápal úplně, co tyto negativní víry spouštělo a jak fungovaly.
Výsledky, ke kterým došli, jsou podle mě ohromující, zajímavé a neuvěřitelně jednoduché.
Tyto rovnice předvídají, jak manžel či manželka bude reagovat, jakmile se v rozhovoru dostane ke slovu. Jak pozitivní či negativní bude.
Tyto rovnice závisí na náladě člověka, když je sám, na náladě člověka, když je s partnerem, ale především závisí na tom, jak se muž a žena navzájem ovlivňují.
V tomto okamžiku je nutné zmínit, že ty samé rovnice, které vám tu ukazuji, perfektně popisují i to, co se děje mezi dvěma zeměmi při závodech ve zbrojení.
(Smích) Takže… hádající se pár utápějící se v negativitě, který balancuje na pokraji rozvodu, je matematický ekvivalent počátku jaderné války.
(Smích) Nejdůležitější člen této rovnice je ovšem vliv, který na sebe lidé mají, zejména to, co se označuje jako práh negativity.
Práh negativity. Můžete si to představit jako jak otravný manžel může být, než se manželka naštve. A naopak.
Vždycky jsem si myslela, že šťastný sňatek je založen na kompromisech a porozumění, že dovolíte tomu druhému být sám sebou.
Podle toho bych tedy bývala řekla, že ty nejzdařilejší vztahy byly ty, které měly opravdu vysoký práh negativity.
Kdy se páry nade vším nevzrušovaly a začínaly se o to zajímat, až když šlo o něco velkého.
Matematika i další zjištění týmu však ukázaly, že opak je pravdou.
Nejlepší páry, ty nejúspěšnější páry byly ty s velmi nízkým prahem negativity.
Byly to páry, které nade vším nemávaly rukou a umožnily oběma stranám stěžovat si stejnou měrou.
To byly páry, které zvládly na svém partnerství průběžně pracovat. Měly mnohem lepší vyhlídky na svatbu.
Páry, které nade vším nemávnou rukou a nedovolí maličkostem přerůst přes hlavu.
Úspěšný vztah samozřejmě vyžaduje víc než nízký práh negativity a minimum kompromisů.
Myslím si však, že je velmi zajímavé vědět, že existuje matematický důkaz pro to, aby nad vaším hněvem nikdy nezapadlo slunce.
To jsou tedy mé tři tipy, jak vám matika pomůže v lásce a ve vztazích.
Doufám ale, že si dnes neodnesete jen ty tipy, ale že vás rovněž přesvědčí o tom, jak mocná matematika může být.
Pro mě totiž rovnice a symboly nejsou jen klikyháky na papíře.
Mají hlas, který popisuje neuvěřitelné bohatství přírody a zarážející jednoduchost vzorů, které najdete všude kolem nás. Od toho, jak funguje svět, k tomu, jak se v něm chováme.
Snad vám tedy, alespoň několika z vás, dodal tento náhled do matematiky lásky i trochu víc lásky k matematice.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Síla slova "zatím".
Slyšela jsem o střední škole v Chicagu, kde studenti musí projít určitým počtem předmětů k maturitě, a když nějaký předmět neudělali, dostali známku "zatím ne."
Já si pomyslela – to je skvělé, protože když dostanete nedostatečnou, pomyslíte si: za nic nestojím.
Když dostanete "Zatím ne" tak pochopíte, že jste někde na křivce učení.
Dává vám to výhled do budoucna.
"Zatím ne" mi taky poskytlo vhled do kritického bodu na počátku mé kariéry opravdového bodu zvratu.
Chtěla jsem vědět, jak se děti vyrovnávají s výzvami a těžkostmi, takže jsem desetiletým zadala problémy, které pro ně byly v jejich věku těžké.
Některé mě až šokovaly pozitivní reakcí.
Říkali věci jako "Miluju výzvy," nebo "Doufal jsem, že se poučím".
Chápali, že jejich schopnosti se mohou rozvíjet.
Měli to, čemu říkám prorůstová mysl.
Ale jiní studenti to cítili jako tragédii, katastrofu.
Z pohledu jejich fixního myšlenkového rámce byla jejich inteligence podrobena testu a oni selhali.
Místo aby si ulevili v síle "zatím ne", byli chyceni v hrůzovládě "teď".
Co udělají dále?
Řeknu vám to.
V jedné studii nám řekli, že příště budou spíše podvádět místo aby více studovali, když se jim test nepovedl.
V jiné studii hledali po neúspěchu někoho, kdo dopadl hůře než oni, aby se mohli sami cítit dobře.
Ve studii za studií utíkali od těžkostí.
Vědci měřili elektrickou aktivitu mozku, když studenti narazí na chybu.
Vlevo vidíte studenty s fixním nastavením mysli. Není u nich skoro žádná aktivita.
Utekli od chyby. Neangažují se.
Ale napravo máte studenty s růstovým nastavením, s myšlenkou, že se schopnosti se mohou rozvíjet.
Zapojují se hluboce.
Jejich mozek skoro hoří "zatím".
Hluboce se zapojují.
Zpracovávají chybu.
Učí se z ní. Opravují ji.
Jak vychováváme naše děti?
Vychováváme je pro "teď" místo "zatím"?
Vychováváme děti posedlé samými jedničkami?
Vychováváme děti, které neumí snít velké sny?
Jejich největší cíl je dostat jedničku nebo uspět v dalším testu?
A nesou si tuto potřebu stálého potvrzování s sebou do budoucího života?
Možná ano, protože za mnou chodí zaměstnavatelé a říkají: už jsme vychovali generaci pracovníků, kteří nezvládnou jediný den bez ocenění.
Takže co můžeme dělat?
Jak můžeme postavit most k "zatím"?
Existuje pár věcí, které můžeme udělat.
Ze všeho nejvíc, chvalme moudře, nechvalme inteligenci nebo talent.
To selhalo.
Už to nedělejme.
Ale vychvalujme proces, do nějž se děti zapojují: jejich snahu, jejich strategie, jejich pozornost, jejich vytrvalost, jejich pokrok.
Vychvalování postupu vytváří děti otužilé a vytrvalé.
Existují další cesty, jak odměňovat "zatím".
Nedávno jsme spojili síly s herními vědci z University of Washington k vytvoření nové on-line matematické hry, která odměňuje "zatím".
V této hře jsou studenti odměňováni za snahu, strategii a pokrok.
Obvyklá matematická hra odměňuje správné výsledky v daném okamžiku, ale tato hra odměňuje proces.
Objeví se víc snahy, více strategií, více angažovanosti po delší dobu, a více vytrvalosti, když narazí na opravdu, opravdu těžké problémy.
Zjišťujeme, že slova "zatím" a "zatím ne", dávájí dětem větší sebedůvěru, dávají jim cestu do budoucnosti, která podněcuje větší vytrvalost.
A skutečně můžeme změnit studentovo nastavení mysli.
V jedné studii jsme je naučili, že pokaždé, když opustí svoji komfortní zónu, aby se naučili něco nového a obtížného, neurony v jejich mozcích mohou vytvořit nová silnější spojení, a za čas jsou chytřejší.
Koukněte co se stalo v této studii studentům, které nenaučili prorůstovému nastavení mysli. Měli horší a horší známky kvůli obtížím se změnou školy. Ale těm, kteří se to naučili, se známky radikálně zlepšovaly.
Prokázali jsme toto zlepšení u tisíců a tisíců dětí, především u těch zápasících studentů.
Promluvme si o rovnosti.
V naší zemi jsou skupiny studentů, kteří jsou chronicky podprůměrní, například děti v zanedbaných čtvrtích, nebo děti v indiánských rezervacích.
Jejich výsledky jsou slabé po tak dlouhou dobu, že to mnoho lidí považuje za nevyhnutelné.
Ale když vzdělávatelé vytváří třídy ponořené v prorůstovém nastavení mysli na "zatím", nastane rovnost.
A tady je pár příkladů.
Za jeden rok třída v mateřské školce v New Yorkském Harlemu dosáhla percentilu 95 v národním srovnávacím testu.
Mnoho těchto dětí neumělo držet tužku, když přišli do školky.
Během jednoho roku, se žáci čtvrté třídy v Jižním Bronxu, kteří byli daleko pozadu, stali nejlepší čtvrtou třídou státu New York ve státním matematickém testu.
Do roku, až roku a půl, se studenti školy v indiánské rezervaci dostali ze dna žebříčku na špičku v celém obvodě, a ten obvod zahrnuje bohaté čtvrti Seattlu.
Takže tyto domorodé děti překonali děti zaměstnanců Microsoftu.
Stalo se to, protože význam úsilí a obtížností se změnil.
Předtím v nich námaha a obtížnosti vyvolávaly pocit, že jsou hloupí, pocit, že to mají vzdát. Ale teď námaha a překážky znamenají chvíli, kdy jejich neurony vytvářejí nové spoje, silnější propojení.
V té chvíli se stávají chytřejšími.
Dostala jsem dopis od třináctiletého kluka.
Psal: "Drahá profesorko Dweck, vážím si toho, že ve svých textech vycházíte z poctivého vědeckého výzkumu, a proto jsem se to rozhodl využít v praxi.
Více se snažím ve škole, více se snažím v rodině, i ve vztazích s dětmi ve škole, a zaznamenal jsem obrovská zlepšení ve všech těchto oblastech.
Teď si uvědomuji, že jsem promrhal většinu svého života.
Nepromrhejme už více životů, protože jak jednou víme, že naše schopnosti mohou takto růst, stává se to základním lidským právem pro děti, všechny děti: žít v místech, která vytváří takový růst, žít v místech naplněných "ještě".
Děkuji.
(Potlesk)
V našem světě žije mnoho superhrdinů.
Ti ale mají vůbec tu nejhorší ze všech nadlidských schopností - neviditelnost.
Například "catadores", lidé, kteří se živí sběrem recyklovatelného materiálu.
Catadores se objevili kvůli sociální nerovnosti, nezaměstnanosti a množství tuhého odpadu a kvůli nedostatečnému systému sběru odpadů.
Catadores odvádějí těžkou, poctivou a zcela zásadní práci, ze které profituje veškeré obyvatelstvo. Přitom ale za to nejsou uznáváni.
Tady v Brazílii sbírají 90% odpadu, který se zrecykluje.
Většina catadores pracuje nezávisle, sbírají odpadky z ulic, které pak prodávají do sběrných dvorů za velmi nízké ceny.
Můžou nasbírat i přes 300kg do svých tašek, nákupních vozíků, na kola a carroças.
Carroças jsou vozíky vyrobené ze dřeva nebo kovu, které nalezneme v řadě brazilských měst, podobně jako graffiti a street art.
A takhle jsem poprvé potkal tyto superhrdiny z okraje společnosti.
Jsem graffiti umělec a aktivista a moje umění má sociální, ekologickou a politickou povahu.
V roce 2007 jsem přenesl svoje umění ze zdí na carroças, abych novým způsobem podpořil svoje poselství ve městech.
Ale v tomto případě jsem dal prostor catadores.
Přidáním umění a humoru se celá věc stala přitažlivější, to pomohlo zvýšit zájem o situaci catadores a zvednout jejich sebevědomí,
Také jsou dnes známí na ulici, v masmédiích i ve společnosti.
Takže, ponořil jsem se do tohoto vesmíru a od té doby se nezastavil.
Pomaloval jsem přes 200 carroças v mnoha městech a byl jsem pozván k pořádání výstav po celém světě.
A tak jsem si uvědomil, že catadores ve své neviditelnosti nejsou záležitostí typickou jen pro Brazílii.
Potkal jsem je v Argentině, Chile, Bolívii, Jižní Africe, Turecku ale i v rozvinutých zemích jako je USA nebo Japonsko.
A tehdy jsem si uvědomil, že je nutné, aby se do věci zapojilo více lidí, neboť se jedná o obrovský úkol.
A tak jsem založil kolaborativní hnutí, které jsem nazval Pimp My Carroça ("Vyšperkuj mi carroçu") (smích) - což je crowdfundingová akce.
Děkuji.
(Potlesk).
Takže Vyšperkuj mi carroçu je velká crowdfundingová kampaň na pomoc catadores a jejich carroças.
O Catadores se starají odborníci z oblasti welness a zdravotnictví, jako doktoři, zubaři, pedikéři, kadeřníci, maséři a mnoho dalších.
Ale také dostanou bezpečnostní trička, rukavice, pláštěnky a brýle, aby viděli město ve vysokém rozlišení, zatímco jim naši úžasní dobrovolníci opraví jejich carroças.
Také obdrží bezpečnostní předměty - reflexní pásky, zvonky a zrcadla.
Nakonec pomalovány pouličními umělci se stanou součástí této úžasné, obrovské, mobilní výstavy umění.
Pimp My Carroça se dostalo do ulic Sao Paula, Ria de Janeira a Curibity.
Abychom uspokojili poptávku z ostatních měst, také za hranicemi Brazílie, vytvořili jsme Pimpx, k čemuž nás inspiroval TEDx, což je zjednodušená, DIY, crowdfundigová verze Pimp My Carroça.
A tak se nyní může zapojit kdokoliv.
Během dvou let se přes 170 catadores, 800 dobrovolníků a 200 pouličních umělců a více než 1000 dárců zapojilo do hnutí Pimp My Carroça, jehož aktivity byly dokonce použity v místních školách k výuce recyklace.
A tak catadores svou neviditelnost zanechávají za sebou a stávají se čím dál tím více respektovanými a uznávanými.
Díky svým vylepšeným carroças, mohou bojovat proti předsudkům, zvýšit své příjmy a vztahy se společností.
A já bych Vás teď rád vyzval k tomu, abyste si začali všímat a cenit catadores a ostatních neviditelných hrdinů ve Vašem městě.
Pokuste se dívat se na svět jako na jeden celek bez hranic.
Věřte tomu nebo ne, ve světě žije přes 20 milionů catadores.
A tak až příště některého uvidíte, uvědomte si, že jsou zcela nezbytnou součástí naší společnosti.
Muito orbigado, děkuji Vám.
(Potlesk).
Jsem lexikografka.
Vytvářím slovníky.
A jako lexikografka se snažím posbírat do slovníku všechna možná slova.
Mým úkolem není určit, co je slovo, to je vaše práce.
Všichni ti, kdo mluví anglicky, společně rozhodují, co je slovo a co není.
Každý jazyk je vlastně skupina lidí, kteří se dohodli, že si chtějí rozumět.
Když se lidé někdy snaží rozhodnout, jestli je nějaké slovo dobře nebo špatně, ohánějí se ne úplně dobrými důvody.
Říkají něco jako: "A co gramatika!"
(Smích) Nikomu to neříkejte, ale mně tak docela na gramatice nesejde.
Ale to slovo "gramatika", ve skutečnosti jsou dva druhy gramatiky.
Jeden druh je ten, který vám sídlí v hlavě, a pokud jste rodilí mluvčí nebo jste v daném jazyce dobří, jsou to ta podvědomá pravidla, která používáte, když tou řečí mluvíte.
Tahle pravidla se naučíte, když si osvojujete jazyk jako děti.
Dám vám příklad: Tohle je wug, dobře?
Je to wug.
A tady je další.
Teď jsou dva.
Jsou to dva ....
Publikum: wugové.
Erin: Přesně! Víte jak udělat množné číslo od wug.
To pravidlo máte v hlavě.
Nemusel vás ho nikdo učit, prostě to chápete.
Tohle je experiment, který vymyslela profesorka z Bostonské univerzity Jean Berko Gleason v roce 1958.
Takže to řešíme už opravdu dlouho.
Tato v podstatě přírozená pravidla, která máte v hlavě, nejsou jako pravidla silničního provozu, ale spíš jako přírodní zákony.
A nikdo vás nemusí nutit poslouchat přírodní zákony, že ne?
Když ráno odcházíte z domova, máma vám neřekne: "Zlato, asi bude chladno, tak si vem mikinu a nezapomeň dodržovat zákon gravitace."
Tohle nikdo neříká.
Pak existují jiná pravidla, která jsou spíš o chování než o přírodě.
Představte si třeba slovo klobouk.
Jakmile víte, jak klobouk funguje, nikdo vám už nemusí připomínat: "Nenos klobouk na noze."
Co vám ale musí říct, je, jestli se klobouk nosí v místnosti,
kdo obvykle klobouky nosívá,
jaké druhy klobouků se nosí.
Tohle je spíš ten druhý typ gramatiky, kterému lingvisté říkají užití jazyka, v protikladu s gramatikou a pravopisem.
Někdy se tenhle typ gramatiky založené na pravidlech používá k tomu, aby odradil lidi od toho, aby si vymýšleli vlastní slova.
A to mi přijde tak nějak hloupé.
Například - všichni vám pořád říkají, "Buďte kreativní, tvořte hudbu, umění, vynalézejte, vymýšlejte technologie."
Ale když přijde na slova, najednou říkají: "Ne! Ne! Zapomeňte na tvořivost, vy darebáci.
Nechte to na pokoji." (Smích) Ale to já prostě nechápu.
Slova jsou skvělá. Měli bychom jich mít víc.
Chci po vás, abyste vytvářeli tolik slov, kolik jen můžete.
A poradím vám šest způsobů, jak můžete v angličtině tvořit nová slova.
První je nejjednodušší.
Zkrátka je ukradněte z jiných jazyků.
[Běžte krást jinam] (Smích) Lingvisté tomu říkají "výpůjčky", ale nikdo ta slova nikdy nevrací zpátky, takže já budu upřímná a nazvu to krádeží.
Často přejímáme slova pro věci, které máme rádi, jako dobré jídlo.
Přejali jsme třeba "kumquat" z čínštiny nebo "karamel" z francouzštiny.
Taky přejímáme slova pro cool věci, jako třeba "ninja".
To jsme si vzali od Japonců, což je dost dobré, protože není snadné okrást nindži.
(Smích) Další způsob, jak můžete v angličtině vytvářet slova, je slepit dvě jiná slova dohromady.
Takovým slovům říkáme složeniny.
Anglická slova jsou jako Lego. Stačí použít dostatek síly a můžete spojit jakákoli dvě dohromady.
(Smích) Tohle děláme v angličtině pořád. Slova jako "heartbroken","bookworm", "sandcastle" jsou složeniny.
Klidně tvořte slova jako "duckface", jen nedělejte tu grimasu.
(Smích) Další způsob, jak lze vytvářet nová slova v angličtině, je podobný skládání. Ale protože používáte moc síly, když slova mačkáte dohromady, sem tam vám z toho něco odpadne.
Tomu říkáme mísení. Jako třeba "brunch" vznikl ze slov "breakfast" (snídaně) a "lunch" (oběd).
"Motel" je ze slov "motor" a "hotel".
Kdo z vás věděl, že motel je sloučenina?
To slovo je v angličtině tak dlouho, že spousta lidí ani neví, že mu nějaké původní kousky chybí.
"Edutainment" je mísení slov "education" (vzdělání) a "entertainment" (zábava).
A "electrocute" je mísení slov "electric" (elektrický) a "execute" (popravit).
(Smích) Slova můžete také vytvářet tak, že změníte způsob, jakým pracují.
To je funkční změna významu.
Vezmete slovo používané jako jeden slovní druh a změníte ho na jiný.
Tak například, kdo z vás ví, že "friend" nebylo vždycky sloveso?
"Friend" bylo substantivum, ale pak jsme z něj udělali sloveso (přidat do přátel).
Téměř z každého slova v angličtině můžeme udělat sloveso.
Taky lze vzít přídavné jméno a udělat z něj podstatné.
"Commercial" bylo přídavné jméno, a teď je z něj podstatné jméno (reklama).
A samozřejmě můžeme dnes cokoli "zezelenit".
Další způsob jak tvořit slova v angličtině je zpětným odvozováním.
Můžete vzít nějaké slovo a pak ho tak trochu srazit.
Například v angličtině existovalo slovo "editor" dříve než "edit" (editovat).
Editovat vzniklo ze slova editor.
Někdy můžou tyhle odvozeniny znít hloupě. Buldozéry buldozí, komorníci komorují a zloději zlodějí.
(Smích) Další způsob, jak tvořit nová slova, je vzít první písmena nějakých slov a udělat z nich slovo nové.
Národní úřad pro letectví a kosmonautiku má proto zkratku NASA.
A tohle můžete udělat s čímkoli, OMG (oh my god)!
Takže nezáleží, jak zvláštní se ta slova můžou zdát.
Mohou to být docela dobrá nová slovíčka.
"Absquatulate" (zdejchnout se) je moc hezké anglické slovo.
"Mugwump" (hlavoun) je pěkné anglické slovo.
Takže ta slova nemusejí znít normálně, naopak můžou být i směšná.
A proč byste měli tvořit nová slova?
Měli byste tvořit slova, protože každé slovo je příležitost vyjádřit vlastní myšlenku a sdělit nějaký význam.
Nová slova poutají pozornost.
Nutí lidí vnímat to, co říkáte, což vám umožňuje mnohem lépe předat dál, co chcete sdělit.
Hodně lidí dnes tady na pódiu řeklo: "Jednou bude možné udělat tohle, pomůžete s tímhle, pomůžete nám objevovat, pomůžete vyvíjet."
Ale slovo můžete vymyslet hned.
Angličtina není omezená věkem.
Jděte do toho, začněte tvořit slova už dnes, pošlete mi je a já je zařadím do mého online slovníku Wordnik.
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Během několika posledních století nám mikroskopy pomohly změnit pohled na svět.
Odhalily nám miniaturní svět věcí, života a struktur, které jsou příliš malé na to, abychom je prostým okem viděli.
Jsou ohromným přínosem pro vědu a techniku.
Dnes vám představím nový typ mikroskopu, mikroskop změn.
Nepoužívá, jako normální mikroskop, ke zvětšení malých věcí optiku, ale videokameru a techniky zpracování obrazu k odhalení těch nejmenších změn v pohybu a barvách věcí i lidí. Změn tak malých, že je lidské oko nepostřehne.
To nám umožňuje se na svět dívat úplně novým způsobem.
Co mám na mysli tou změnou barvy?
Například naše kůže mění lehounce svou barvu, když pod ní protéká krev.
Tato změna je neuvěřitelně drobná, a proto, když se díváme na ostatní lidi, když se podíváte na člověka, co sedí vedle vás, tak nezpozorujete v jeho obličeji ani na kůži žádnou změnu barvy.
Když si přehrajeme video Steva, tak nám připadá jako statický obraz; ale když se na toto video podíváme naším novým speciálním mikroskopem, najednou vidíme jinou věc.
To, co vidíme, jsou malé změny v barvě Steveova obličeje, stokrát zvětšené, a tedy pro nás viditelné.
Můžeme dokonce i vidět jeho puls.
Můžeme nejen vidět, jak rychle Steveovo srdce bije, ale též kudy přesně krev proudí v jeho obličeji.
Náš mikroskop můžeme použít nejen k vizualizaci tepu, ale též ke zjištění srdečního rytmu a jeho změření.
A zvládáme to s pomocí normálních kamer, bez dotyku s pacientem.
Tady vidíte tep a srdeční rytmus, který jsme změřili u kojence z videa pořízeného normální DSLR kamerou. Takto získané měření je stejně přesné jako měření získané ze srdečního monitoru v nemocnici.
Dokonce to ani nemusí být video, které jsme sami nahráli.
Zvládneme to i s cizími videi.
Tady jsem jen vzal krátký záběr z filmu "Batman začíná", abych ukázal puls Christiana Balea.
(Smích) Víte, patrně má na sobě makeup, takže světlo je zde trochu problematické, ale stejně, jen z tohoto videa, jsme vyextrahovali jeho puls a názorně ho ukázali.
Takže jak to vše dokážeme?
V podstatě analyzujeme změny světla v záznamu, pro každý pixel v průběhu času, a pak tyto změny zvětšíme.
Zvětšíme je, abychom je lépe viděli.
Záludná část je, že ty signály, ty změny, co se snažíme změřit, jsou extrémně malé, takže je musíme opatrně oddělit od šumu, který je vždy ve videích přítomen.
Proto používáme chytré techniky zpracování obrazu, abychom získali velmi přesně barvu každého pixelu ve videu. Z toho zjistíme, jak se ta barva v průběhu času mění, a nakonec tyto změny zvětšíme.
Zvětšíme je, abychom vytvořili takto vylepšená videa, která názorně ukazují změny.
Ale ukázalo se, že můžeme udělat to samé nejen k zobrazení změn barev, ale též miniaturních pohybů. A to díky tomu, že světlo, které kamera zaznamená, se změní nejen tehdy, když objekt změní barvu, ale i když se pohne.
Tady je má dcera, když jí byly asi dva měsíce.
Toto video jsem pořídil asi tak tři roky zpátky.
Jako čerství rodiče si chceme být jistí, že jsou naše děti zdravé, že dýchají a že jsou naživu.
Pořídil jsem si baby monitor, abych mohl vidět dceru, když spí.
Toto je v podstatě to samé, co uvidíte se standardním monitorem.
Vidíte, že díte spí, ale víc informací se nedozvíte.
Moc toho nelze vidět.
Nebylo by lepší, víc informativní či užitečné, kdybychom se na to mohli podívat takto?
Tady jsem zvětšil všechny pohyby třicetkrát, a teď můžete jasně vidět, že má dcera je skutečně živá a že dýchá.
(Smích) Tady je porovnání vedle sebe.
A znovu, v původním videu, toho není příliš vidět. Ale jakmile zvětšíme změny, dýchání je mnohem viditelnější.
A jak se ukazuje, existuje spousta věcí, které můžeme ukázat a zvětšit naším novým pohybovým mikroskopem.
Můžeme vidět, jak naše žíly a cévy pulzují.
Můžeme vidět, že se naše oči stále pohybují v tomto viklavém pohybu.
Toto je mé oko. Video bylo též pořízeno krátce poté, co se má dcera narodila, takže můžete vidět, že jsem toho moc nenaspal. (Smích) I o člověku, který v klidu sedí, je hodně informací, které můžeme získat: jeho vzor dýchání či malé výrazy tváře.
Možná můžeme využít tyto pohyby, aby nám prozradili něco o našich myšlenkách či emocích.
Můžeme též zvětšit malé mechanické pohyby, jako vibrace motorů, což může pomoci inženýrům detekovat a diagnostikovat problémy se stroji, nebo vidět budovy a stavby, jak se kývají ve větru.
To jsou všechno věci, které dnes umíme měřit různými způsoby, ale měření pohybů je jedna věc, zatímco schopnost vidět, jak se právě dějí, je věc úplně jiná.
Jakmile jsme vytvořili tuto novou technologii, zpřístupnili jsme ji online, aby i ostatní ji mohli vyzkoušet a experimentovat s ní.
Je velmi jednoduché ji použít.
Umí pracovat s vašimi vlastními videi.
Naši kolegové z Quanta Research dokonce vytvořili tuto stránku, kde můžete nahrát svá videa a zpracovat je online, takže i pokud nemáte žádné zkušenosti s informatikou či programováním, můžete snadno experimentovat s naším novým mikroskopem.
Chtěl bych vám ukázat pár příkladů toho, jak ostatní experimentovali.
Toto video bylo vytvořeno uživatelem YouTube s přezdívkou Tamez85.
Nevím, kdo ten uživatel je, ale on nebo ona použil náš program ke zvětšení malých pohybů břicha během těhotenství.
Je to trochu strašidelné.
(Smích) Lidé náš program použili ke zvětšení pulzujících žil v rukách.
A jak víte, nic není skutečná věda, dokud nepoužijete morčata. Toto morče se patrně jmenuje Tiffany. Tento uživatel YouTube tvrdí, že je to první hlodavec na Zemi, jehož pohyb byl takto zvětšen.
Lze vytvořit i nové umění.
Toto video mi zaslala studentka designu z univerzity Yale.
Chtěla vidět, jestli jsou rozdíly v tom, jak se její spolužáci pohybují.
Nechala je všechny v klidu stát, a pak zvětšila jejich pohyby.
Je to jako vidět fotografii ožít.
A skvělá věc na všech těchto příkladech je, že my s nimi nemáme nic společného.
My jsme jen zpřístupnili nový nástroj, nový způsob, jak se dívat na svět, a potom lidé přišli s novými, zajímavými a kreativními způsoby, jak jej využít.
Ale my jsme u toho nezůstali.
Tento nástroj nám nejen dává nový pohled na svět, ale také redefinuje to, co umíme dělat, a posouvá limity toho, co zvládneme s kamerou.
Takže jsme jako vědci začali bádat: jaké další fyzikální jevy produkují miniaturní pohyby, které by naše kamery mohly zachytit?
A jeden z těchto jevů, kterému se v poslední době věnujeme, je zvuk.
Zvuk jsou ve své podstatě změny v tlaku, které se pohybují vzduchem.
Tyto tlakové vlny narážejí do předmětů a vytváří v nich malé vibrace, díky kterým slyšíme a zaznamenáváme zvuk.
Ale ukazuje se, že zvuk produkuje i vizuální pohyby.
Tyto pohyby nejsou viditelné pro nás, ale jsou viditelné pro kameru se správným zpracováním.
Takže tady máme dva příklady.
Tady prezentuji své skvělé pěvecké schopnosti.
(Zpěv) (Smích) Vytvořil jsem vysokorychlostní video svého krku.
Pokud se na něj podíváme, moc toho neuvidíme, ale pokud zvětšíme pohyby stokrát, můžeme je vidět na krku spolu s vlnami, které souvisí s tvorbou zvuku.
Ten signál je tam, ve videu.
Též víme, že zpěváci zvládnou rozbít sklenici, pokud trefí správný tón.
Takže tady pouštíme tón, který má rezonanční frekvenci sklenice, do reproduktoru vedle ní.
Po zapnutí a zvětšení pohybů 250 krát můžeme jasně vidět, jak sklo vibruje a rezonuje kvůli zvuku.
To není něco, co vidíte každý den.
Ale to nás donutilo se zamyslet. A přivedlo nás to k šílenému nápadu.
Můžeme otočit tento proces a získat zvuk z videa tím, že zanalyzujeme miniaturní vibrace, vytvořené zvukovými vlnami v objektech, a převést je zpět na zvuk?
Tímto způsobem můžeme proměnit obyčejné věci v mikrofony.
A přesně to jsme udělali.
Tady máme prázdný obal od čipsů ležící na stole a my ho proměníme v mikrofon tím, že ho nahrajeme videokamerou a zanalyzujeme miniaturní pohyby vytvořené zvukem.
Tento zvuk jsme přehráli v místnosti.
(Hudba: "Mary Had a Little Lamb") Nahráli jsme vysokorychlostní video obalu od chipsů.
Hudba zase hraje.
Na tom videu nemáte šanci nic zpozorovat, ale tady je zvuk, který jsme zrekonstruovali z toho videa analýzou miniaturních pohybů.
(Hudba: "Mary Had a Little Lamb") Říkáme tomu - díky.
(Potlesk) Říkáme tomu vizuální mikrofon.
Opravdu extrahujeme zvukový signál ze signálu videa.
Abyste měli představu o velikosti pohybů, které se zde odehrávají: velmi hlasitý zvuk způsobí, že se ten obal pohne o méně než mikrometr.
To je tisícina milimetru.
Tak miniaturní pohyby teď zvládneme rozeznat pouhým pozorováním odrazů světla od objektů našimi kamerami.
Můžeme získat zvuk i z jiných předmětů, třeba květin.
(Hudba: "Mary Had a Little Lamb") Zvládneme též extrahovat řeč.
Tady v místnosti hovoří člověk.
Hlas: Mary měla jehňátko s vlnou bílou jako sníh, a všude kam Mary šla, jehňátko šlo s ní.
Michael Rubinstein: Tady je ta řeč získaná z videa z obalu od chipsů.
Hlas: Mary měla jehňátko s vlnou bílou jako sníh, a všude kam Mary šla, jehňátko šlo s ní.
MR: Použili jsme "Mary Had a Little Lamb", protože to měla být první slova, která pronesl Thomas Edison do svého fonografu v roce 1877.
Byl to první zaznamenaný zvuk v historii.
V podstatě navedl zvuk na membránu, která rozvibrovala jehlu a ta vyryla zvuk na alobal, který byl obalen kolem válečku.
Zde je ukážka záznamu a přehrání zvuku Edisonovým fonografem.
(Video) Hlas: Test, test, jedna dvě tři.
Mary měla jehňátko s vlnou bílou jako sníh, a všude kam Mary šla, jehňátko šlo s ní.
Test, test, jedna dvě tři.
Mary měla jehňátko s vlnou bílou jako sníh, a všude kam Mary šla, jehňátko šlo s ní.
MR: A nyní, o 137 let později, můžeme získat zvuk v podobné kvalitě pouhým pozorováním objektů kamerou, jak kvůli zvuku vibrují, a dokonce to zvládneme s kamerou vzdálenou 4.5 metru, za zvukotěsným sklem.
V tomto případě jsme zvládli zrekonstruovat tento zvuk.
Hlas: Mary měla jehňátko s vlnou bílou jako sníh, a všude kam Mary šla, jehňátko šlo s ní.
MR: První využití, které napadne každého, je odposlech.
(Smích) Ale může to být dobré i pro jiné věci.
Možná díky tomu například zvládneme v budoucnu zrekonstruovat zvuk napříč vesmírem, neboť zvuk se ve vesmíru nešíří, ale světlo ano.
Jen začínáme objevovat další využití této nové technologie.
Díky ní lze vidět fyzické procesy, o kterých víme, že existují, ale které jsme zatím nebyli schopni pozorovat vlastníma očima.
Toto je náš tým.
Vše, co jsem vám dnes ukázal, je výsledkem spolupráce s touto skvělou skupinou lidí a já vám doporučuji navštívit naši internetovou stránku, vyzkoušejte si to sami, a pojďte s námi objevovat svět miniaturních pohybů.
Díky.
Já jsem podnikatel v oblasti turistiky a taky mírotvůrce, ale tím nejsem odjakživa.
Pamatuji si, jak jsem se díval na televizi, když mi bylo sedm, a viděl jsem lidi, jak házejí kameny. Říkal jsem si, tohle musí být docela zábavný.
Takže jsem šel ven a házel kameny a neuvědomil jsem si, že mám házet kameny na izraelská auta.
Místo toho jsem házel kameny na auta našich sousedů. Nebyli z mého patriotismu moc nadšení.
Tohle jsem já a můj bratr.
To jsem já, ten malý, a já vím, co si myslíte: "Vypadal jsi tak roztomile, co se to s tebou do prčic stalo?"
Můj bratr, který je starší než já, byl zatčený ve svých 18 letech, a uvězněný za to, že házel kameny.
Ztloukli ho, když se odmítl přiznat, že házel kameny, v důsledku toho měl vnitřní zranění, která způsobila krátce po propuštění z vězení jeho smrt.
Byl jsem plný zlosti a nenávisti a chtěl jsem se pomstít.
Ale to se změnilo, jakmile mi bylo 18.
Rozhodl jsem se, že musím umět hebrejsky, abych sehnal práci, a na kurzu hebrejštiny jsem potkal poprvé Židy, kteří nebyli vojáci.
Spojily nás takové maličkosti, jako třeba to, že mám rád hudbu country, což je pro Palestince opravdu nezvyklé.
Ale zároveň jsem si tam uvědomil, že je mezi námi zeď zloby, nenávisti a lhostejnosti, která nás rozděluje.
Rozhodl jsem se, že nezáleží na tom, co stane mně.
Důležité je, jak s tím naložím.
A proto jsem se rozhodl, že svůj život věnuji tomu, abych boural zdi, které rozdělují lidi.
Dělám to různými způsoby.
Jde o turistiku, ale také média nebo vzdělání a asi se ptáte, vážně to může změnit turistika?
Může bourat zdi?
Ano, může. Turistika je nejlepší udržitelný způsob, jak ty zdi zbourat a vytvořit udržitelný způsob, jak se spojit s ostatními a vytvářet přátelství.
V roce 2009 jsem spoluzaložil Mejdi Tours, společenství, které má za cíl spojovat lidi. Mimochodem, založil jsem ho společně se dvěma židovskými přáteli. A máme takový model, že například v Jeruzalémě máme dva průvodce turistů, izraelského i palestinského, kteří skupiny provádí společně, vykládají historii a příběhy, archeologii a konflikt, všechno vyloží ze dvou úplně odlišných perspektiv.
Pamatuju si, jak jsem provázel skupinu s kamarádem, který se jmenuje Kobi. Byla to židovská kongregace z Chicaga, byli na výletě v Jeruzalémě. Vzali jsme je do utečeneckého tábora, palestinského utečeneckého tábora a tam jsme si dali výtečné jídlo.
Mimochodem, tohle je moje máma.
Je skvělá. Tohle je palestinské jídlo. Jmenuje se maqluba.
To zamená "překlopené".
Vaří se to s rýží a kuřecím masem a pak to překlopíte.
Je to vážně moc dobrý.
Budeme to jíst společně.
Pak hrála společná kapela, izraelští a palestinští muzikanti. Došlo na trochu břišního tance.
Jestli to neumíte, později vás to naučím.
Když jsme odjížděli, lidé na obou stranách brečeli, protože se nechtěli rozloučit.
I po třech letech ta přátelství stále trvají.
Představte si se mnou, že ta miliarda lidí, kteří každý rok cestují do zahraničí, by cestovala takto, že by nebyli prostě posazení do autobusu a převezení z místa na místo, z jednoho hotelu do druhého, kdy jenom fotí z okna autobusu místní lidi a kultury, ale opravdu by se sešli s lidmi.
Vzpomínám si na skupinu muslimů z Velké Británie,
kteří navštívili dům ortodoxní židovské rodiny a prožili svou první páteční večeři, sváteční šábesovou večeři. Jedli společně hamin, což je židovské dušené jídlo. Prostě poseděli a najednou jim došlo, že před sto lety přišly jejich rodiny ze stejného místa v severní Africe.
Tohle není profilová fotka pro váš Facebook.
To není cestování po katastrofách.
To je cestování budoucnosti. A já vás zvu, abyste se ke mně připojili a změnili své cestování.
Děláme to teď po celém světě, od Irska po Irán a Turecko, a chceme se dostat všude, abychom změnili svět.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Musím se Vám přiznat.
Jako vědec a inženýr jsem se po mnoho let zaměřoval na produktivitu.
Produktivita může být posedlostí, a dnes bych Vám chtěl povědět o cestě, která mne dostala z této posedlosti a vrátila mě do mnohem bohatější reality.
Před pár lety, po dokončení doktorátu v Londýně, jsem se přestěhovat do Bostonu.
Žil jsem v Bostonu a pracoval v Cambridge.
Koupil jsem si závodní kolo to léto a každý den jsem na něm jezdil do práce.
Používal jsem svůj telefon pro vyhledání trasy.
Poslal mne přes Massachusettskou třídu, "Mass. Av. ", nejkratší cestou z Bostonu do Cambridge.
Po měsíci, kdy jsem takhle každý den jezdil po auty přecpané Mass. Av., jsem se jednoho dne vydal jinudy.
Nejsem si zcela jistý proč jsem jel jinudy, vlastně zajížďkou.
Jen si pamatuji ten pocit překvapení; překvapení, že jsem našel ulici bez aut, v protikladu k Mass. Av. plné aut; překvapení z nalezení ulice zahalené v listí a obklopené stromy.
Po tom překvapení se ale dostavil pocit zahanbení.
Jak jsem mohl být tak zaslepený?
Celý měsíc jsem byl tak pohlcen svou mobilní aplikací, že cesta tam a zpět byla tou jedinou věcí: ta nejkratší cesta.
Při této cestě, tam vůbec nebyla úvaha o tom, že bych si cestu užil, žádné potěšení ze spojení s přírodou, bez možnosti se podívat lidem do očí.
A proč?
Protože jsem šetřil jednu minutu z mého dojíždění.
A teď se Vás zeptám: jsem sám?
Kolik z Vás nikdy nepoužilo naváděcí aplikaci pro nalezení cesty?
Většina, ne-li všichni, z Vás ano.
A nechápejte mne špatně - a navigace jsou obrovskou změnou pro motivování lidí poznávat město.
Vytáhnete si telefon a ihned zjistíte, kam jít.
Avšak aplikace také předpokládá, že existuje pouze hrstka směrů k cíli.
Má moc z těch pár směrů udělat ty jediné směry k cíli.
Po této zkušenosti jsem se změnil.
Změnil jsem svůj výzkum z tradičního sběru dat na pochopení toho, jak lidé prožívají město.
Využil jsem počítačových věd na replikování sociálně vědního experimentu v měřítku, ve webové měřítku.
Uchvátila mne krása a génius tradičních pokusů v sociálních vědách, prováděných Jane Jacobsovou, Stanley Milgramem, Kevinem Lynchem.
Výsledkem toho výzkumu je vytvoření nových map. map, ve kterých nenajdete jen nejkratší cestu, tu modrou, ale i nejpříjemnější, tu červenou.
Jak je to možné?
Einstein jednou řekl: "Logika Vás dostane z A do B.
Představivost Vás zavede kamkoli."
Takže s trochou představivosti, potřebujeme pochopit, které části města považují za krásné.
Na Cambridgžské univerzitě jsme s kolegy přemýšleli o jednoduchém pokusu.
Kdybych Vám ukázal tyto dvě městské scenérie, a zeptal se Vás, která je krásnější, kterou byste si vybrali?
Nestyďte se.
Kdo říká A? Kdo říká B?
Skvělé.
S kořeny v této myšlence jsme vytvořili crowdsourcingovou platformu, internetovou hru.
Hráčům jsou předvedeny páry městských scenérií, a jsou požádáni, aby si vybrali jednu, která je krásnější, tišší a šťastnější.
Na základě tisícovky uživatelských hlasů jsme byli schopni vidět, kde vzniká konsensus.
Jsme schopni vidět, které z městských scenérií dělají lidi šťastnými.
Po té práci, jsem se šel do laboratoří Yahoo, a začal spolupracovat s Lucou a Rossanem, a společně agregovali ty vítězící místa v Londýně, abychom vytvořili mapu města, kartografii beroucí v potaz lidské emoce.
Při tomto mapování, nejenom že vidíte a propojíte body A a B nejkratší cestou, ale jste taky schopni vidět i ta krásná místa, krásnou cestu, tichou cestu.
V testech účastníci považovali veselou, krásnou i tichou cestu za mnohem příjemnější než tu nejkratší, a to jen přidáním pár minut času na cestu.
Účastníci taky milují spojování vzpomínek s místy.
Sdílené vzpomínky - tam, kde byla stará budova BBC; osobní vzpomínky - kde jsem zažil první polibek.
Taky si pamatovali, jak některé cesty voní nebo zní.
Takže co kdybychom měli mapovací nástroj, který by poskytoval ty nejpříjemnější trasy, založené nejenom na estetice, ale také na pachu, zvuku nebo vzpomínkách?
To je směr, kterým se náš výzkum ubírá aktuálně.
Obecněji můj výzkum usiluje o to, vyhnout se nebezpečí jen jediné cesty, a tak zbavení lidí plného poznání města, ve kterém žijí.
Jděte cestou přes park, ne přes parkoviště, a máte zcela jinou cestu.
Jděte cestou plnou lidí, které milujete, ne cestu plnou aut, a máte zcela jinou cestu.
Je to tak jednoduché.
Chtěl bych zakončit s touto myšlenkou: pamatujete si film "Truman Show?"
Je to mediální satyra, ve které skutečný člověk neví, že žije v uměle vytvořeném světě.
Možná žijeme ve světě, který je tvořen pro produktivitu.
Podívejte se na své každodenní zvyky a jak Truman v tom filmu, uprchněte z tohoto uměle vytvořeného světa.
Proč?
No, pokud považujete dobrodružství za nebezpečné, zkuste rutinu.
Je smrtící. Děkuji.
(potlesk)
Jsem bloger, filmař, a řezník, a hned vám vysvětlím jak spolu všechny tyhle osobnosti souvisí.
Začalo to před čtyřmi lety když jsme s kamarádem zahájili první půst Ramadanu v jedné z nejrušnějších mešit v New Yorku.
Zástupy mužů s plnovousy a čapkami se rojily na ulici.
Bylo to jako vlhký sen agenta FBI. Jako členové této komunity jsme věděli, jak přivětivé to místo bylo.
Po mnoho let jsem vídával fotky tohohle místa, vyobrazené jako bezživný a studený monolit, do značné míry přímo stereotypické vyobrazení Americké muslimské zkušenosti.
Frustrovaní touto krátkozrakostí jsme s jedním kamarádem dostali šílený nápad: dělat zastávky v jiné mešitě v jiném státě každou noc Ramadánu a sdílet tyto příběhy na blogu.
Nazvali jsme to "Třicet mešit za třicet dní", a jeli do všech padesáti států a sdíleli příběhy z více než sto velmi rozdílných muslimských komunit, od uprchlíků z Kambodže v projektu z LA k černým Sufiům žijícím v lesích Jižní Karolíny.
Z projektu vzniklo nádherné a komplikované vyobrazení Ameriky.
Místí média donutila místní novináře navštívit zdejší muslimské komunity, ale opravdu vzrušující bylo vidět lidi z celého světa inspirované ke vlastní cestě ke třiceti mešitám.
Dva sportovci z národní fotbalové ligy si na to dokonce vzali dovolenou.
A jak projekt "Třicet mešit" obíhal svět, já jsem ve skutečnosti trčel v Pakistánu a pracoval na filmu.
Spolu se spolurežisérem Omarem jsme se zrovna nacházeli uprostřed sporu s mnoha našimi přáteli kvůli náhledu na celý námět filmu.
Film má název "Tihle Ptáci Chodí" a vypráví o těhle svévolných pouličních dětech kteří doopravdy usilují o alespoň nějaké zdání rodiny.
Ve filmu se soustředíme hlavně na spletitosti sporu mládí a rodiného života, ale naši přátelé na nás neustále doráželi aby jsme se vyjadřovali k dronům a zabíjení aby film měl "větší relevanci", což by v podstatě tyto lidi, kteří nám svěřili své příběhy, zredukovalo na pouhé společensko-politické symboly.
Samozřejmě, že jsme je neposlouchali, a místo toho jsme šli za něžnými projevy lásky a divoké bláznivosti mládí.
Za naším filmovým nasazením byla jenom empatie, cit, který se ve filmech z naší části světa zrovna moc nevidí.
A jak se "Tihle ptáci chodí" promítal na festivalech a v kinech po světě, já jsem konečně zakotvil doma v New Yorku, a se vším tím volným časem a v podstatě žádnými penězi, mi moje žena zadala pro nás víc vařit.
A pokaždé, když jsem šel do místího řeznictví koupit halal maso něco nesedělo.
Pro ty kdo neví, halal je pojem který se používá pro maso, které je chované a poražené humánně, podle přísných Islámských pravidel.
Bohužel většina halal masa v Americe nemá dostatečné standardy, které moje víra vyžaduje.
Čím více jsem se dozvídal o těchto neetických postupech, tím více jsem se cítil zraněný, zejména proto, že podniky z mojí vlastní komunity využívaly mé ortodoxie.
Takže velmi rozrušen a s absolutně zádnou zkušeností s řeznictvým jsem s pár kamarády otevřel obchod s masem uprostřed módní čtvrti East Village.
(smích) Říkáme tomu "Poctivé kotlety", a halal maso získáváme z bio, humánně chovaných zvířat, a zajišťujeme že je dostupné pro rodiny z dělnické třídy.
Nic takového v Americe opravdu není.
Neuvěřitelné je vlastně i to, že 90 procent našich zákazníků ani nejsou muslimové.
Pro mnohé je to první styk s Islámem na takové intimní úrovni.
Takže všechny tyto rozličné projekty jsou výsledky neklidu.
Jsou niternou odpovědí těm podnikům a kurátorům, kteří tvrdě pracují na přílišném zjednodušení mé víry a mojí komunity, a jedinou cestou, jak porazit tu mašinérii, je hrát podle jiných pravidel.
My musíme bojovat kreativním přístupem.
S důvěrou, s otevřeností, s láskou, kterou můžeme přinést jenom my sami, musíme bez omluv získat zpět naši víru v každém novém vyobrazení, v každém kusu masa. Pokud přetřeme na bílo naše příběhy kvůli volání masy, nejenom, že selžeme, ale taky budeme zadupáni těmi s více penězi a více prostředky k vyprávění našich příběhů.
Ale nevolejme po tvořivé odvaze kvůli novosti nebo relevanci,
ale proto, že naše komunity jsou tak zatraceně jedinečné a krásné.
Musíme objevit, jak pro ně získat nezpochybnitelné uznání a respekt.
Děkuji vám.
(potlesk)
S mými studenty pracuji na maličkých robotech.
Můžete si je představit jako robotické verze něčeho, co všichni dobře známe: mravenců.
Víme, že mravenci i další hmyz podobných rozměrů jsou schopni dost neuvěřitelných věcí.
Každý určitě viděl skupinku mravenců jak si třeba při pikniku odtahují jeden z jeho chipsů.
Co je ale potřeba ke zkonstruování takových mravenců?
Zaprvé, jak dostat schopnosti mravence do stejně malého robota?
Zaprvé, jak ho vůbec rozpohybujeme, když je tak malý?
Pro pohyb potřebujeme mechanické součástky jako nohy a výkonné motory, a dále senzory, energii a ovládání, které ze součástek udělají polo-inteligentního robota-mravence.
Aby vše dohromady fungovalo, musí tyto věci navzájem spolupracovat.
Takže začnu s pohyblivostí.
Hmyz se pohybuje úžasně snadno.
Video Kalifornské university v Berkeley
ukazuje pohyb švába neuvěřitelně nerovným terénem, aniž by se převrátil, a to jen kvůli tomu, že jeho nohy jsou kombinací tuhých materiálů, ty se běžně používají k výrobě robotů, a měkkých materiálů.
Skákání je další zajímavý pohyb, když jste maličcí.
Tento hmyz ukládá energii v pružině a tu uvolní tak rychle, že získá vysoký výkon potřebný například k výskoku z vody.
Jedním z našich největších příspěvků bylo kombinování tuhých a měkkých materiálů ve velmi malých mechanismech.
Tento skákací mechanismus má z boku asi 4 mm, takže je opravdu maličký.
Tvrdý materiál je silikon a měkký pak silikonová pryž.
Základem je, že energie se při stlačení uloží v pružinách a po uvolnění dojde ke skoku.
Takže teď tu nejsou žádné motory, ani elektrická energie.
Je to uváděno do pohybu metodou, které v laboratoři říkáme "student s pinzetou". (smích) V následujícím videu uvidíte, jak se tomuto robotu výborně daří skákat.
Toto je Aaron, student s pinzetou, a to, co uvidíte, je tento 4 mm mechanismus, který dokáže skákat skoro 40 cm vysoko.
To je téměř stokrát více než sám měří.
Přečkal to a skáče po stole. Je neskutečně silný a samozřejmě se drží docela dobře než ho ztratíme, protože je tak maličký.
Dále chceme přidat motory a máme studenty, kteří pracují na motorech milimetrových velikostí, které nakonec připojíme k malým, autonomním robotům.
Ale abychom se ze začátku mohli soustředit na pohyb v tomto malém měřítku, tak švindlujeme a používáme magnety.
Zde vidíte možnou součást nohy mikrorobota. Všimněte si kloubů ze silikonové pryže a tady je vestavěný magnet, který je uváděn do pohybu vnějším magnetickým polem.
Toto vedlo k robotovi, kterého jste viděli na začátku.
Pomůže nám zjistit, jak se hmyz v tomto měřítku pohybuje.
Již máme dobré modely pohybu všeho od švába po slona.
Pohupujeme se jako u běhu.
Při velmi malých rozměrech je pohyb více ovlivněn silou mezi končetinami a zemí, než vlastní hmotou, což je příčina houpavého pohybu.
Tento chlapík ještě moc nefunguje, máme většího, který už pobíhá kolem.
To je tak centimetr krychlový, takže velmi maličký, a běží 10 tělesných délek za sekundu, 10 centimetrů za sekundu.
Hodně dobré na tak malého chlapíka, a to je limitován naším nastavením testu.
Dává nám to představu o principu, jak vlastně funguje.
Také můžeme vytisknout 3D verzi, která leze přes překážky, hodně podobné švábovi, kterého jste viděli dříve.
Nakonec chceme všechno sloučit do jednoho robota.
Snímání, síla, kontrola a ovládání pohromadě, ne vše musí být inspirováno přírodou.
Takže tady je robot velikosti tik-taku.
Místo magnetů nebo svalů se pohybuje pomocí raket.
Zde je energetický materiál, můžeme z něj vytvořit malé pixely a ty pixely můžeme dát na spodek robota, robot pak vyskočí, když zaznamená nárůst světla.
Následující video je mé oblíbené.
300 mg robot skáče 8 cm do vzduchu.
Je velký 4 x 4 x 7 mm.
Na začátku uvidíte velký záblesk, když se spustí energetik, a robot letí vzduchem.
Velký záblesk a vidíte robota poskakovat vzduchem.
Nevedou k němu žádné provázky, žádné dráty.
Všechno je zaudováno v něm a reaguje skokem na náhlé kliknutí stolní lampy studentem.
Určitě si dokážete představit, co všechno jde provádět s běhajícími, plazícími se a skákajícími roboty této velikosti.
Představte si suť po přírodní katastrofě typu zemětřesení.
Představte si jak tito malí roboti v suti hledají přeživší.
Nebo mnoho malých robotů okolo mostu, jak jej kontrolují, aby byl bezpečný, aby nedošlo ke zhroucení jako v Minneapolis v r.2007.
Nebo co kdyby roboti mohli plavat ve vaší krvi.
"Fantastická cesta" od Isaaca Asimova.
Nebo by mohli operovat bez řezných ran.
Nebo bychom mohli radikálně změnit výstavbu pokud budou pracovat stejně jako termiti a vytvoří kopce o neuvěřitelné výšce 8 m. výborně klimatizovaná obydlí pro termity v Africe a Austrálii.
Předestřela jsem vám pár věcí, které s těmito roboty můžeme dělat.
Pokročili jsme, ale před námi je ještě dlouhá cesta a doufejme, že někteří mohou přispět k jejímu dokončení.
Děkuji moc.
(potlesk)
Když jsem byla mladá, byla jsem hrdá nonkonformistka v konzervativním americkém státě, kde žiji, v Kansasu.
Nešla jsem s davem.
Nebála jsem se zkusit ujeté trendy v oblečení a účesech.
Byla jsem otevřená a velmi společenská.
Dokonce i tyhle obrázky a pohlednice z mého londýnského semestru v zahraničí před 16 lety ukazují, že mě bylo zjevně jedno, pokud mě ostatní viděli jako divnou či jinou.
(Smích) Ale v tom stejném roce, kdy jsem byla v Londýně, před 16 lety, jsem o sobě zjistila něco, co bylo tak trochu jedinečné a co změnilo všechno.
Stala jsem se opakem toho, kým jsem si jednou myslela, že jsem.
Zůstala jsem ve svém pokoji, místo toho abych šla mezi lidi.
Přestala jsem se angažovat v klubech a vedoucích aktivitách.
Už jsem nechtěla vyčnívat z davu.
Říkala jsem si, že je to proto, že vyrůstám, stávám se dospělou, ne proto, že najednou hledám přijetí.
Vždycky jsem předpokládala, že jsem imunní vůči potřebě přijetí.
Konec konců, byla jsem trochu nekonvenční.
Ale teď si uvědomuji, že v ten moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem v něčem jiná, byl ten samý moment, kdy jsem se začala skrývat a chovat konformně.
Skrývání je postupující zvyk, a jak se jednou začnete skrývat, stane se vystoupení a vyjádření se těžším a těžším.
Dokonce i teď, když jsem se s lidmi bavila o tématu této přednášky, jsem přišla s výmluvou, a skryla jsem dokonce i pravdu o své přednášce pro TED.
Takže je příhodné a strašidelné, že jsem se do tohoto města vrátila o 16 let později a vybrala si toto pódium k tomu, abych se konečně přestala skrývat.
Co jsem skrývala 16 let?
Jsem lesba.
(Potlesk) Děkuji.
Zápasila jsem s tím, abych řekla tato slova, protože jsem nechtěla, aby mě definovala.
Kdykoliv jsem v minulosti přemýšlela o coming outu, říkala jsem si, že chci, aby mě ostatní znali jako Morganu, pouze Morganu, ne jako "moji lesbickou kamarádku Morganu" nebo "mou homosexuální spolupracovnici Morganu".
Jenom Morganu.
Pro ty z vás z velkoměst se toto nemusí zdát jako žádná velká věc.
Může se zdát zvláštní, že jsem potlačovala pravdu a skrývala ji tak dlouho.
Ale byla jsem paralyzovaná svým strachem z toho, že nebudu přijatá.
A nejsem sama, samozřejmě.
V roce 2013 studie Deloittu zjistila, že překvapivě velká část lidí skrývá aspekty své identity.
Ze všech dotazovaných zaměstnanců jich 61 % uvedlo, že mění aspekt svého chování či vzhledu kvůli tomu, aby v práci zapadli mezi ostatní.
Ze všech zaměstnanců, kteří byli gayové, lesby nebo bisexuálové jich 83 % přiznalo, že mění určité aspekty své identity, aby v práci nevypadali moc "teple".
Tato studie zjistila, že i ve firmách, které mají politiku diverzity a inkluzivní programy, mají zaměstnanci problém být sami sebou, protože věří, že konformita je klíčová pro jejich dlouhodobý kariérní růst.
A zatímco jsem byla překvapená, že tolik lidí jako já plýtvá takovým množstvím energie ve snaze skrýt se, vyděsilo mě, když jsem zjistila, že mé mlčení má následky v podobě života či smrti a dlouhodobé společenské dopady.
12 let: čas, o jaký je zkrácena očekávaná délka života pro gaye, lesby a bisexuály ve velmi homofobních komunitách ve srovnání s komunitami, které je přijímají.
Délka života zkrácená o 12 let.
Když jsem to letos četla v časopisu Advocate, došlo mi, že si nemůžu dovolit dál mlčet.
Dopady osobního stresu a sociálních stigmat jsou smrtící kombinací.
Tato studie zjistila, že homosexuálové v homofobních komunitách čelí vyššímu výskytu srdečních onemocnění, násilí a sebevražd.
To, o čem jsem si myslela, že bylo jenom soukromou záležitostí, mělo, jak jsem si uvědomila, dominový efekt, procházející přes pracoviště až do komunity za každý příběh, jako ten můj.
Moje volba skrývat se a nesdílet, kým skutečně jsem, mohla neúmyslně přispět k naprosto stejnému prostředí a atmosféře diskriminace.
Vždycky jsem si říkala, že není žádný důvod říkat, že jsem homosexuál, ale myšlenka, že mé mlčení má společenské následky, mě skutečně zasáhla letos, když jsem promarnila příležitost změnit atmosféru diskriminace ve svém vlastním státě, Kansasu.
V únoru kansaská Sněmovna reprezentantů podala návrh na hlasování o zákonu, který by v zásadě dovolil firmám, aby využily náboženskou svobodu jako důvod k odepření služeb homosexuálům.
Moje bývalá spolupracovnice a kamarádka má otce, který je členem kansaské Sněmovny reprezentantnů.
Hlasoval pro schválení tohoto zákona, pro zákon, který by umožnil společnostem upřít mi své služby.
Co si myslí má kamarádka o lesbách, gayích, bisexuálech, trans a queer lidech a těch nejistých si svou sexualitou a genderem?
Co si myslí její otec?
Nevím, protože jsem s nimi nikdy nebyla upřímná ohledně toho, kým jsem.
Proniká mi to do morku kostí.
Co kdybych jí už před lety řekla svůj příběh?
Mohla by svému otci říct o mé zkušenosti?
Mohla jsem nakonec pomoct změnit jeho hlas?
Nikdy to nezjistím, a kvůli tomu jsem si uvědomila, že jsem se ani nepokusila udělat změnu.
Jak ironické, že pracuji ve sféře lidských zdrojů, povolání, jehož posláním je vítat, propojovat a podporovat rozvoj zaměstnanců. Profese, která podporuje to, že diverzita společnosti by se měla odrážet na pracovišti, a přesto jsem neudělala nic, abych diversitu podpořila.
Když jsem před rokem přišla do této firmy, říkala jsem si, že tato firma má antidiskriminační zásady, které chrání gaye, lesby, bisexuály a trans lidi.
Její závazek vůči diverzitě je zjevný z jejích komplexních inkluzivních programů.
Až překročím práh této společnosti, konečně se vyoutuji.
Ale neudělala jsem to.
Místo toho, abych využila této příležitosti, neudělala jsem nic.
(Potlesk) Když jsem si procházela svůj londýnský zápisník a album ze semestru v Londýně před 16 lety, narazila jsem na poupravený citát z knihy Paradise od Toni Morrisonové:
"Uvnitř jsou děsivější věci než venku".
A pak jsem pro sebe dolů připsala poznámku: "Zapamatuj si to".
Jsem si jistá, že jsem se snažila dodat si odvahu k tomu, abych vyrazila ven a poznávala Londýn, ale poselství, které mi uniklo, byla nutnost začít poznávat a přijímat sebe.
Co mi došlo až o mnoho let později, je, že největšími překážkami, které kdy budu muset překonat, jsou mé vlastí obavy a nejistoty.
Věřím, že když se postavím svým vnitřním obavám, budu schopná změnit vnější realitu.
Dnes jsem se rozhodla odhalit část sebe sama, kterou jsem skrývala příliš dlouhou.
Doufám, že to znamená, že se už znovu nebudu ukrývat a doufám, že tím, že se dnes vyoutuji, mohu udělat něco proto, abych změnila statistiky a pomohla ostatním, kteří se cítí být jinými, aby byli více sami sebou a více naplnění jak ve svých pracovních tak ve svých osobních životech.
Děkuji.
(Potlesk)
Před pár lety jsem narazil na jednoduché cvičení, které pomáhá lidem porozumět a řešit složitější problémy. Jako mnoho jiných podobných cvičení se i toto zpočátku jeví docela triviální, ale při bližším zkoumání se ukazuje, že odhaluje nečekaná fakta o tom, jakým způsobem spolupracujeme a chápeme věci.
Toto cvičení se skládá ze tří části a začíná něčím, co každý dobře ví, jak se dělá, a to tím, jak připravit toast.
Celé to začíná čistým archem papíru a fixou. Bez toho, že byste použili jediného slova, začnete kreslit, jak připravit toast.
Většina lidí nakreslí něco jako tohle.
Nakreslí bochník chleba, předem nakrájený, pak vloží krajíc do toasteru.
Toast se nějakou dobu opéká.
Potom vyskočí, a voilá! Za dvě minuty máte toast a jste spokojení.
Za pár let jsem posbíral stovky kreseb takovýchto toastů a některé z nich jsou velmi povedené, především proto, že zobrazují přípravu toastu velice jasně.
A pak jsou tady takové, které se, no, až tak nepovedly.
Vlastně jsou celkem k ničemu, protože ani nevíte, co vám chtějí sdělit.
Při bližším zkoumání ukazují některé kresby určité prvky opékání, zatímco jiné skrývají.
Takže jsou tu takové, které jsou jenom o toastu a o jeho transformaci.
Pak jsou tu takové, které jsou jenom o toasteru, inženýři prostě milují kreslit, z čeho se skládá.
(Smích) Pak jsou tu takové, které jsou o lidech.
Celé je to o zobrazování lidské zkušenosti.
A jsou tu takové, které se zaměřují i na způsob získání chleba, některé začínají už nákupem v obchodě.
Prochází řetězcem dodávky, sítěmi teleportace, které sahají až na pole s pšenicí a jeden dokonce jde až na samotný začátek, k Velkému třesku.
Některé jsou dost šílené.
Ale myslím si, že je zřejmé, i když jsou si tyto kresby na hony vzdálené, všechny mají společnou jednu věc a mě docela zajímá, jestli ji vidíte.
Vidíte ji? Co mají všechny společného?
Většina kreseb obsahuje uzly a spojení.
Uzly představují hmatatelné předměty, jako toaster nebo lidi a spojení představují souvislosti mezi jednotlivými uzly.
Je to právě kombinace uzlů a spojení, co vytváří model celého systému. Umožňuje to vidět naše duševní modely toho, jak si myslíme, že něco funguje.
Taková je hodnota těchto věcí.
Zajímavé na těchto modelech systémů je, že ukazují, jak rozdílný máme úhel pohledu.
Tak například, Američané připravují toast v toasteru.
Zdá se to zřejmé.
Zatímco mnoho Evropanů připravuje toast na pánvi, samozřejmě, a mnoho studentů dělá toasty na ohni.
Tomu příliš nerozumím. Hodně MBA studentů to dělá.
Sečtením všech uzlů můžete změřit složitost, průměrná kresba má čtyři až osm uzlů.
Pokud má kresba méně, zdá se jednoduchá, ale je snadno pochopitelná. Více než třináct uzlů zase způsobí, že budete dezorientovaní.
Je to příliš složité.
Tedy, ideální množství je mezi pěti a třinácti.
Takže když chcete něco sdělit pomocí obrazu, mějte ve své kresbě pět až třináct uzlů.
I přesto, že nemusíme být nadanými malíři, díky naší intuici víme, jak rozložit složité věci do jednodušších a potom je zase spojit dohromady.
To nás přivádí ke druhé části našeho cvičení, jak připravit toast, ale nyní s lepítky nebo s kartičkami.
Co bude tedy následovat?
Většina lidí má s kartičkami tendenci kreslit jasnější, detajlnější a více logické uzly.
Tak můžete krok za krokem vidět jejich analýzu a jak si vytvářejí model, pohybují kartičkami, jako kdyby stavěli Lego.
Možná se to zdá triviální, ale ve skutečnosti je to velmi podstatné.
Toto překotné opakování vyjadřování, následného uvažování a analyzování je opravdu jediný způsob, jak získat jistotu.
Je to klíčová součást celého procesu navrhování.
Systémový teoretici nám říkají, že to, jak lehce můžeme měnit to, jak věc zobrazujeme, koreluje s ochotou vylepšovat model.
Systém lepítek není jenom více plynulý, ale také obecně dává vzniknout mnohem více uzlům než statické kresby.
Kresby jsou také více bohatější.
A to nás přivádí ke třetí části cvičení, ve kterém se kreslí příprava toastu, nyní však ve skupině lidí.
Co se během toho odehrává?
Odehrává se toto.
Začíná to chaoticky, pak se to zašmodrchá ještě víc, a pak ještě víc, ale jak lidé vylepšují své modely, nejlepší uzly začnou vyčnívat. S každým dalším zásahem model začíná být jasnější, protože lidé staví na nápadech toho druhého.
Co vzejde je sjednocený systémový model, který spojuje rozmanité pohledy na věc. To je naprosto rozdílný výsledek, oproti tomu, co se obvykle děje na poradách, že?
Tyto kresby můžou obsahovat dvacet i více uzlů, ale účastníci se necítí nijak zmatení, protože dělají na vytvoření modelu společně.
A také opravdu zajímavé je, že skupina spontánně míchá a přidává další vrstvy, kterými celou věc uspořádá.
Například, aby se vyrovnala s rozpory, přidává větvící se a rovnoběžné uspořádání.
A mimochodem, když to dělá v naprosté tichosti, podává mnohem lepší a rychlejší výsledky.
Opravdu zajímavé-- mluvení celou věc jenom brzdí.
Z tohoto si můžeme odnést pár klíčových poznatků.
Zaprvé, kreslení nám pomáhá chápat různé situace, jako systém uzlů a vztahů mezi nimi.
Kartičky vytvářejí lepší systémové modely, protože s nimi můžeme pracovat plynuleji.
A skupinové kresby vytvářejí nejobsáhlejší modely, protože spojují různé úhly pohledu.
A to je zajímavé.
Když lidé společně pracují ve správných podmínkách, skupinové modely jsou mnohem lepší než modely jednotlivců.
Tento přístup funguje velmi dobře pro kreslení postupu přípravy toastu, ale co kdybyste chtěli kreslit něco důležitějšího a naléhavějšího, jako vizi vaší organizace, zkušenosti zákazníků nebo dlouhodobou udržitelnost?
Vizuální revoluce začíná být čím dál víc patrnější, jak stále více organizací řeší závažné problémy jejich skupinovým kreslením.
A jsem přesvědčen, že ti ,kteří vidí svět jako pohyblivé uzly a spojení, mají opravdovou výhodu.
Celý postup je velmi jednoduchý.
Začnete s otázkou, posbíráte uzly, potom je vypilujete, uděláte to znovu, vylepšujete, vylepšujete a vylepšujete a jednotlivé vzory se začnou objevovat. Skupina si věc ujasní, a vy odpovíte na otázku.
Tento způsob vizualizace a opětovného opakování má velmi pozoruhodné výsledky.
Důležité je také znát, že velmi důležitou částí je rozhovor, ne jen samotný model.
Tato vizuální zpětná vazba se může rozrůst do stovek i tisíců uzlů.
Příkladem může být organizace Rodale.
Velká vydavatelská společnost.
Jeden rok přišli o velké množství peněz a jejich vedení potom tři dny vizualizovalo celou jejich praxi.
Zajímavé je, že po vizualizaci jejich celého businessu, systém po sytému, získali nazpět padesát milionů dolarů a také jejich hodnocení od zákazníků se posunulo z D na A.
A proč? Protože vedení udělalo jednotnou strategii.
Takže nyní pomáhám organizacím, řešit jejich zapeklité problémy, pomocí skupinové vizualizace a na mé stránce drawtoast.com jsem posbíral ta nejlepší cvičení.
Můžete se tam naučit, jak vést workshop, můžete se dozvědět víc o obrazovém jazyku a struktuře spojení a uzlů, kterou můžete použít při obecném řešení problémů a také si stáhnout příklady různých šablon pro vyřešení ožehavých problémů, kterým musíme ve svých organizacích čelit.
A tak na první pohled triviální cvičení kreslení toastu nám pomáhá si věci ujasnit, zapojit se a spojit se.
Takže až budete příště čelit nějaké zajímavé výzvě, vzpomeňte si co nás toto cvičení naučilo.
Udělejte své nápady viditelné, hmatatelné, logicky navazující.
Je to jednoduché, zábavné, má to sílu, a myslím, že je to nápad hodný oslavování.
Děkuji.
(Potlesk)
Jsem umělec a vyřezávám z knih.
Toto je jedna z mých prvních prací.
Nazývá se „Alternativní cesta k poznání“.
Chtěl jsem naskládat knihy na sebe, aby si lidé vcházející do galerie mysleli, že se dívají na obyčejnou hromadu knih, ale jakmile by přišli blíž, uviděli by v ní nahrubo vyřezanou díru. A zajímali by se, co se stalo a proč a přemýšleli by, z čeho ta kniha je.
Zajímám se o texturu, ale více mě zajímají text a obrázky, které se v knihách nacházejí.
U většiny svých prací slepuji konce knihy hustým lakem, takže na vnější straně knihy vytvoří jakousi kůži. Stane se z toho pevný materiál, ale stránky uvnitř zůstávají volné. Pak vyřezávám do povrchu knihy, s ničím nehýbu a nic nepřidávám.
Prostě jen oříznu nožem cokoli, co mi přijde zajímavé.
Takže vše, co vidíte uvnitř hotového díla, je přesně na tom místě, kde to v knize bylo, než jsem začal.
Svým způsobem svou práci beru jako nějaký remix, protože pracuji s materiálem někoho jiného, což je to samé, jako když DJ pracuje s hudbou někoho jiného.
Tohle původně byla kniha s obrazy renesančního umělce Raffaela a tím, že jsem vzal jeho práci, zremixoval ji, vyřezal do ní něco, ji svým způsobem přetvářím do něčeho novějšího a modernějšího.
Také přemýšlím o tom, jak knihu vymanit z tradičního pojetí a potlačit její lineární formát a zkouším potlačit strukturu knihy samotné ‒ aby se stala zcela skulpturální.
Používám svorky a provazy a celou řadu materiálů, závaží, abych zafixoval věci na svém místě předtím, než je nalakuji a mohl je natvarovat, než začnu. Takže z něčeho takového ‒ může vzniknout například toto, což je vyrobeno z jednoho slovníku.
Nebo z něčeho takového ‒ se může stát tohle.
Nebo tahle věc, u níž ještě nikdo neví, co to bude nebo proč je to v mém studiu, se stane něčím takovým.
Myslím, že jedním z důvodů, proč lidi znepokojuje ničení knih, proč je neradi trhají a už vůbec se jim nechce je vyhazovat, je ten, že o nich uvažují jako o živých věcech. Přemýšlíme o nich jako o těle. Pokud jde o velikost, jsou vytvořeny v poměru k našemu tělu, ale mají také potenciál pokračovat v růstu a stávat se novými věcmi.
Takže knihy jsou vskutku živé.
Přemýšlím o knize jako o tělu a uvažuji o ní jako o technologii,
pohlížím na ni jako na nástroj.
Také o ní přemýšlím jako o stroji.
Ale také jako o krajině.
Toto jsou všechny díly encyklopedie spojené a osmirkované dohromady a jak se jimi prořezávám, rozhoduji se, co si vyberu.
U encyklopedie jsem si mohl vybrat cokoli, ale zaměřil jsem se výhradně na obrázky krajin.
Na materiál samotný používám smirkový papír a opracovávám okraje, takže nejenom obrázky krajiny, ale i samotný materiál připomíná krajinu.
Když se prořezávám knihou, zamýšlím se nad obrázky, ale přemýšlím také o textu. O obojím přemýšlím dost podobně. Protože je zajímavé, že když čteme text, když čteme nějakou knihu, ukládají se nám v hlavě obrazy, takže si ji jakoby zaplňujeme.
Když čteme text, vytváříme si něco jako obrazy a když se díváme na obraz, používáme řeč, abychom porozuměli tomu, na co se díváme.
Je to tak trochu jing a jang, dvě strany jedné věci.
Tvořím dílo, které si divák sám doplní.
Považuji svou práci téměř za archeologii.
Prokopávám se a snažím se vyzvednout dosud neobjevené, objevuji, kam až mohu zajít a obnažuji to uvnitř vlastního díla.
Zároveň se zabývám úvahami o ztracených záznamech a o tom, co se děje teď, kdy je většina informací nehmotných, a zabývám se tou představou ztráty. Myslím na to, že nejde jen o formáty, které se v počítačích neustále obměňují, ale i o informace samotné, které teď nikde fyzicky nezálohujeme a které musí být neustále aktualizovány, abychom o ně nepřišli.
Mám ve svém studiu několik slovníků a počítač používám každý den. Když si potřebuji vyhledat slovo, tak jdu k počítači, protože mohu jít přímo a ihned k tomu, co hledám.
Myslím si, že kniha vlastně nikdy nebyla tím správným formátem pro nelineární informace, což je důvod, proč jsou příručky ohroženy jako první nebo brzy upadají v zapomnění.
Nemyslím si ale, že knihy někdy opravdu zaniknou.
Lidé si myslí, že když teď máme digitální technologie, že knihy zaniknou a na každém kroku vidíme, jak se věci mění a vyvíjejí.
Myslím si, že se knihy budou vyvíjet a stejně jako lidé říkali, že zaniknou obrazy, když se fotografie a potisk staly běžnou záležitostí, tak to malbě vlastně umožnilo opustit každodenní rutinu.
Umožnilo jí to oprostit se od rutinního vyprávění příběhů. Osvobodila se a mohla vyprávět svůj vlastní příběh. Tehdy z toho vzešel modernismus a bylo vidět, jak se malba vydala různými směry.
A to stejné se teď děje s knihami. Teď, když je většina našich technologií, většina informací, většina našich osobních a kulturních záznamů v digitální podobě, myslím, že to vlastně knihám umožňuje stát se něčím novým.
Myslím, že pro umělce jako jsem já, je to velice vzrušující doba a bude velmi vzrušující sledovat, co se s knihou bude dít v budoucnu.
Děkuji.
(potlesk)
Takže infekční choroby, ano?
Infekční choroby jsou stále příčinou lidského utrpení a smrti všude ve světe.
Každý rok miliony lidí zemřou nemoci jako tuberkulóza, malárie, HIV, všude ve světě, a to i v USA.
Každý rok tisíce Američanů umírají na sezónní chřipku.
Samozřejmě my lidé jsme kreativní.
Že ano? Nalezli jsme způsoby obrany před těmito chorobami.
Máme léky a vakcíny.
Umíme přemýšlet – učíme se z vlastní zkušenosti a nalézáme kreativní řešení.
Mysleli jsme si, že jsme jediní, ale teď víme, že nejsme.
Nejsme jediní lékaři.
Nyní víme, že existuje spousta zvířat, která to také umí.
Nejznámější jsou možná šimpanzi.
Moc se od nás neliší, umí používat rostliny k léčbě svých střevních parazitů.
Poslední desetiletí nám ukázala, že jsou i další zvířata, která to umí: sloni, dikobrazi, ovce, kozy, co si jen vzpomenete.
A ještě zajímavější je to, že nedávné objevy nám říkají, že hmyz a jiná zvířata s menšími mozky, mohou používat léky taky.
Problém s infekčními chorobami, jak všichni víme, je to, že patogeny se dále vyvíjí, a spousta léčiv, která jsme vyvinuli, ztrácejí svou účinnost.
A proto je zde velká potřeba nalézt nové způsoby, jak objevit léky, které můžeme použít proti chorobám.
Teď bychom se myslím měli zabývat těmito zvířaty, a můžeme se od nich naučit, jak léčit naše vlastní nemoci.
Jako biolog jsem posledních 10 let studoval motýly monarchy.
Monarchové jsou opravdu slavní svou každoroční velkolepou migrací z USA a Kanady dolů do Mexika, kde se jich schází miliony, ale to není důvod, proč je studuji.
Studuji monarchy, protože mohou onemocnět.
Mohou onemocnět jako vy. Mohou onemocnět jako já.
A myslím, že to, co dělají, nám může říct hodně o lécích které můžeme vyvinout pro lidi.
Paraziti, kterými se monarchové mohou nakazit, se nazývají "ophryocystis elektroscirrha" – složité jméno.
Produkují výtrusy, milióny výtrusů na těle motýla, které vypadají jako malé skvrny mezi křídly motýla.
To je pro monarchy opravdu škodlivé.
Zkracuje to jejich délku života, snižuje to jejich schopnost létat, může je to dokonce zabít dřív než plně dospějí.
Velmi škodlivý parazit.
Při práci trávím hodně času ve skleníku a pěstuji rostliny, protože monarchové jsou velmi vybíraví jedlíci.
V larválním stádiu jedí pouze pryšce.
Naštěstí existuje několik druhů pryšců, které mohou použít, a všechny tyto pryšce v sobě mají kardenolidy.
Jsou to toxické chemické látky,
Jsou jedovaté pro většinu zvířat, kromě monarchů.
Vlastně monarchové jsou schopni je vstřebat, využít ve svém těle. Činí je jedovatými pro jejich predátory, jako jsou ptáci.
Oni pak zviditelní tuto jedovatost přes své krásné, výstražné zabarvení, s pomocí černé, bílé a oranžové.
Takže mou prací bylo pěstovat rostliny ve skleníku, různé rostliny, různé pryšce.
Některé toxické, včetně tropických pryšců, s velmi vysokým obsahem kardenolidů.
Některé pak netoxické.
A se všemi jsem pak krmil monarchy.
Někteří z monarchů byli zdraví, neměli nemoce.
Ale někteří z monarchů byli nemocní a zjistil jsem, že některé z těchto rostlin jsou léčivé, ve smyslu, že mohou redukovat příznaky nemoci monarchů, takže tito monarchové mohou žít déle, i když jsou infikováni, pokud se krmí těmito léčivými pryšci.
Když jsem toto zjistil, dostal jsem nápad a spousta lidí říká, že to byl bláznivý nápad, ale říkal jsem si, co když to umí monarchové použít?
Co když je umí používat jako jejich vlastní formu léku?
Co když umí být svými lékaři?
Tak jsme já a můj tým začali dělat pokusy.
U prvních typů pokusů jsme měli housenky a dali jim na vybranou: léčivé pryšce nebo neléčivé pryšce.
A pak jsme kontrolovali, kolik snědly kterých druhů během jejich života.
A výsledek, jak to ve vědě často bývá, byl nezajímavý: Polovina potravy byla léčivá.
Polovina nebyla. Tyto housenky nedělaly nic pro své vlastní blaho.
Tak jsme přešli k dospělým motýlům a začali pátrat, jestli by to mohly být matky, které mohou léčit své potomky.
Mohou klást vajíčka na léčivé pryšce které pomohou jejich potomkům být méně nemocní?
Dělali jsme tyto pokusy v průběhu několika let a vždy získali stejné výsledky.
Umisťujeme monarchy do velké klece, léčivé rostliny na jednu stranu, neléčivé na druhou a pak počítáme kolik vajíček monarchové nakladli na každou z rostlin.
Pokud to uděláme, je výsledek vždy stejný.
Zjistili jsme, že monarchové silně preferují léčivé pryšce.
Jinými slovy, co tyto samičky dělají je, že kladou 68% svých vajíček na léčivé pryšce.
Kupodivu, ve skutečnosti parazity přenášejí při kladení vajíček.
Nemohou tomu zabránit.
Nemohou také léčit samy sebe.
Ale co tyto pokusy ukazují je, že tito monarchové, tyto matky, mohou naklást vajíčka na léčivé pryšce a díky tomu bude jejich budoucí potomstvo méně nemocné.
Myslím, že toto je opravdu důležitý objev a to nejen proto, že nám říká, něco super o přírodě, ale také proto, že nám může napovědět, jak bychom měli hledat léky.
Tato zvířata jsou velmi malá a máme tendenci o nich přemýšlet jako o velmi jednoduchých.
Mají malinké mozky a i tak zvládají tuto velmi chytrou medikaci.
Víme, že i dnes většina z našich léků pochází z přírodních produktů včetně rostlin, a planých kultur, tradiční léčitelé často hledají nové léky u zvířat.
Tímto způsobem nám sloni ukázali, jak léčit žaludeční nevolnost, a dikobrazi ukázali lidem, jak léčit krvavý průjem.
Myslím si, že je důležité přenést se přes tato zvířata s velkými mozky a dát šanci těm malým. Jednoduchým zvířatům, tomuto hmyzu, o kterém často přemýšlíme jako o velmi, velmi jednoduchém, s malým mozkem.
Objev, že tato zvířata mohou také používat léky, otevírá zcela nové možnosti a myslím, že možná jednoho dne, budeme léčit lidská onemocnění s léky, které jako první objevili motýli. Myslím si, že je to úžasná příležitost a stojí za to se tím dále zabývat.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Každé pondělí a čtvrtek se učím umírat.
Říkám tomu poslední dny života.
Moje žena Fernanda ten výraz nemá ráda, ale hodně lidí v mé rodině zemřelo na rakovinu kůže a mí rodiče a prarodiče ji měli.
Pořád jsem myslel na to, že bych jednoho dne mohl sedět u doktora, který se podívá na moje testy a řekne: „Ricardo, nevypadá to moc dobře.
Zbývá vám tak půl roku až rok života.“
Začnete přemýšlet o tom, jak s tím časem naložíte.
Řeknete si: „Budu trávit víc času s dětmi.
Navštívím ta a ta místa, slezu hory tam a zpátky a udělám všechny ty věci, které jsem neudělal, když jsem měl čas.“
Ale všichni samozřejmě víme, že nás čekají velice sladkobolné vzpomínky.
Velmi obtížně se vzpomíná.
Pravděpodobně velkou část z toho propláčete.
Tak jsem si řekl, že udělám něco jiného.
Každé pondělí a čtvrtek prožiju jako své poslední dny.
A během těch dní udělám všechno to, co bych udělal, kdybych uslyšel takovou zprávu.
(Smích) Když se zamyslíte nad tím — (Potlesk) Když se zamyslíte nad tím, co je opakem práce, mnohdy říkáme, že je to volný čas.
A říkáte si, ach, potřebuji si na chvilku oddechnout, a tak dále.
Ale faktem je, že trávit volný čas je velice intenzivní aktivita.
Chodíte na golf a na tenis a navštěvujete se s lidmi, plánujete zajít na oběd, nestíháte kino.
To, co děláme, je hodně rušná aktivita.
Opakem práce je zahálka.
Ale jen málo lidí ví, jak si se zahálkou poradit.
Když se podíváte na to, jak si obecně plánujeme život, uvědomíte si, že v dobách, kdy máme spoustu peněz, máme velmi málo času.
A když konečně máme čas, nedostává se nám ani peněz ani zdraví.
A tak jsme se nad tím během posledních 30 let v rámci firmy zamýšleli.
Máme komplikovanou společnost s tisícovkami zaměstnanců, s obratem ve stovkách milionů dolarů, která vyrábí palivové systémy do raket, provozuje 4 000 bankomatů v Brazílii a dělá daňová přiznání pro desítky tisíc lidí.
Takže to není jednoduché podnikání.
Podívali jsme se na to a řekli jsme, přenechejme těm lidem zodpovědnost, odevzdejme jim firmu, ze které odstraníme všechny rysy internátních škol, tj. v kolik mají chodit do práce, jak se mají oblékat, jak mají chodit na schůzky, co mají říkat, co nemají říkat a uvidíme, co zbude.
Začali jsme s tím asi před 30 lety a začali jsme se zabývat právě tímto problémem.
A tak jsme si řekli, podívejte, odchod do důchodu, v něm tkví celý problém toho, kam směřujeme křivku života.
Proč lézt po horách, když vám je 82 a neudělat to místo toho přístí týden?
Uděláme to takto: Odprodáme vám vaše středy za 10 % vašeho platu.
Když se chcete naučit hrát na housle, což pravděpodobně neplánujete, půjdete a naučíte se to ve středu.
A co jsme zjistili — mysleli jsme, že budou mít o tento program opravdový zájem spíše starší lidé.
Průměrný věk prvních lidí, kteří se zapojili, byl samozřejmě 29 let.
A tak jsme se porozhlédli a řekli jsme si, že musíme dělat věci jinak.
Říkali jsme si, proč vlastně chceme vědět, kdy chodíte do práce, kdy odcházíte, apod.
? Nedalo by se to vyměnit za dohodu, že si od vás něco koupíme, nějaký druh práce?
Proč stavíme firemní centrály?
Není to jen problém toho, že chceme působit solidně, mohutně a důležitě?
Ale máme vás kvůli tomu vláčet 2 hodiny přes město?
A tak jsme si kladli jednu otázku za druhou.
Ptali jsme se třeba: Za prvé: Jak najdeme lidi?
Měli bychom vyrazit a zkoušet nabírat lidi a říkat jim, podívejte, pokud k nám přijdete, nebudete dělat 2 nebo 3 pohovory a pak se nebudete muset uvázat na celý život.
Takhle se obvykle na zbytek života nezařizujeme.
Takže přijďte a sami dělejte pohovory.
Kdokoliv, kdo má zájem o pohovor, ať se přijde ukázat.
A pak uvidíme, co ze vzájemného poznávání se vzejde, místo zjišťování, zda jste ti praví, na základě pár vyplněných kolonek.
A pak se vraťte.
Zůstaňte na odpoledne, na celý den, promluvte si s kýmkoliv chcete.
Ujistěte se, že jsme ta nevěsta, jakou jste si představovali a ne ta kupa nesmyslů, které dáváme do reklam.
(Smích) Pozvolna jsme docházeli k procesu, kdy jsme říkali věci jako že nechceme, aby někdo zastával vedoucí místo ve společnosti, aniž by prošel pohovorem a byl odsouhlasen svými budoucími podřízenými.
Každých 6 měsíců jsou všichni vedoucí anonymně hodnoceni.
A tím se zjistí, jestli mají pokračovat na vedoucí pozici, což, jak víte, v mnoha případech záleží na situaci.
Takže pokud nejsou úspěšní alespoň ze 70 — 80 %, nezůstanou ve funkci, což je pravděpodobně důvod, proč jsem nebyl ředitelem víc než 10 let.
A časem jsme se začali ptát dále.
Ptali jsme se například: Proč si zaměstnanci nemohou určovat mzdy sami?
Co k tomu potřebují vědět?
Jsou to jen 3 věci: Kolik lidé vydělávají u nás ve společnosti, kolik vydělávají někde jinde v obdobném odvětví a kolik vyděláváme celkově, abychom viděli, zda si to můžeme dovolit.
Takže dejme lidem tyto tři informace.
V jídelně jsme umístili počítač, kde se každý mohl podívat kdo kolik utratil, kolik si kdo vydělal, kolik si kdo vydělá na bonusech, kolik vydělává firma, jaké jsou marže, a tak dále.
A to je 25 let stará věc.
Jak se začaly tyto informace k lidem dostávat, uvědomovali jsme si, že nepotřebujeme sledovat vyúčtování výdajů, nepotřebujeme vědět, kolikrát byli na dovolené, že nepotřebujeme vědět, kde pracují.
V jednu dobu jsme měli po městě 14 různých kanceláří a říkali jsme, běžte do té, která je nejblíž vašemu domu nebo k zákazníkovi, kterého dnes máte navštívit.
Neříkejte nám, kde jste.
A navíc, i když jsme zaměstnávali tisíce lidí, 5 000 lidí, v personálním oddělení jsme měli jen dva zaměstnance, a bohudík jeden z nich už odešel do důchodu.
(Smích) Kladli jsme si otázku: Jak se máme postarat o lidi?
Lidé jsou to jediné, co máme.
Nemůžeme přece mít oddělení, které za nimi běhá a stará se o ně.
Když jsme zjistili, že to funguje, řekli jsme, že hledáme — a myslím si, že tohle je ta hlavní věc, kterou jsem hledal při svých posledních dnech i v naší společnosti — jak se pro sebe rozumně zařídit.
Pocházíme z věku revolucí, z průmyslové revoluce, z věku informací, z věku vědomostí, ale nejsme o nic blíž věku moudrosti.
Jak plánujeme, jak se zařizujeme, abychom žili moudřeji?
Například, nejednou se ukázalo, že to nejchytřejší nebo nejmoudřejší rozhodnutí nemusí vždycky sedět.
Říkali jsme třeba: Dohodněme se, že budete prodávat 57 kusů za týden.
Když to stihnete do středy, běžte si klidně na pláž.
Nedělejte problémy nám, výrobě ani aplikaci, my pak musíme kupovat další firmy, skupovat naši konkurenci, musíme dělat spoustu věcí, protože jste toho tolik prodali.
Takže běžte na pláž a začněte prodávat až zase v pondělí.
(Smích) (Potlesk) Ten proces je o hledání moudrosti.
A v rámci toho samozřejmě chceme, aby lidé všechno věděli a v tom, jak věci provozujeme, chceme být opravdu demokratičtí.
V našem představenstvu jsou stále dvě volná místa s rovnocenným právem hlasovat pro první dva lidi, kteří tam dorazí.
(Smích) Takže nám hlasovaly uklízečky na představenstvu, na kterém byla spousta dalších velmi důležitých lidí v oblecích.
A je pravda, že nás nutily k upřímnému jednání.
Když jsme začali brát ohled na lidi, kteří za námi přicházeli, říkali jsme: počkat, chodí k nám lidé a ptají se kam si mají jít sednout,
jakou práci od nich očekáváme, kde se ocitnou za 5 let.
Zkoumali jsme to a konstatovali, že jsme měli začít mnohem dřív.
Kde tedy začneme?
Říkali jsme si, že nejlíp by bylo začít už od školky.
Takže jsme založili nadaci, teď má po 11 letech 3 školy, kde jsme si kladli ty samé otázky: Jak předěláte školu, aby vedla děti k moudrosti?
Jedna věc je říkat, že potřebujeme recyklovat učitele, že potřebujeme, aby se ředitelé víc snažili.
Ale faktem je, že naše školství je naprosto zastaralé.
Role učitele úplně zastarala.
Přeskakovat z matiky do biologie a skončit ve Francii 14. století, je prostě hloupé.
(Potlesk) Přemýšleli jsme, jak by to mělo vypadat.
Dali jsme dohromady lidi, včetně těch, které baví vzdělávání, lidi, jako je Paulo Freire a dva ministry školství v Brazílii, a ptali jsme se: kdybychom chtěli navrhnout školu od základů znova, jak by vypadala?
A tak jsme založili školu, která se nazývá Lumiar, jedna z nich je veřejná, a Lumiar říká následující věc: Rozdělme roli učitele na dvě.
Jednou z rolí bude vychovatel.
Vychovatel, ve smyslu starořeckého „paideia“, což znamená starat se o děti.
Vychovávat o tom, co se děje doma, co zrovna prožívají, atd.
Ale nic neučte prosím vás, to málo co znáte v porovnání s Googlem přece vědět nechceme.
Nechte si to pro sebe.
(Smích) Přivedeme lidi, kterým jsou vlastní 2 věci: nadšení a erudice a je jedno, jestli jsou z oboru nebo ne.
A najdeme uplatnění pro starší občany, kteří tvoří 25 % populace se zkušenostmi, o které už nikdy nikdo neprojeví zájem.
Přivedeme je do školy a řekneme: naučte tyhle děti cokoliv, čemu opravdu věříte.
Takže máme houslisty, kteří učí matematiku.
U spousty věcí říkáme, už se nestarejte o osnovy.
Máme asi 10 skvělých programů určených pro 2leté až 17leté.
Třeba, jak se my lidé měříme?
K tomu potřebujete matiku a fyziku a všechno okolo.
Jak se vyjadřujeme?
Tady se uplatní hudba a literatura, atd., ale také gramatika.
A pak tu máme věci, na které už všichni zapomněli, snad nejdůležitější věci v životě.
Velmi důležité věci pro život, o kterých nic nevíme.
Nevíme nic o lásce, nevíme nic o smrti, nevíme nic o tom, proč jsme tady.
Takže potřebujeme školní program, který pojednává o všem, co nevíme.
To je převážná část toho, co děláme.
(Potlesk) Během těch let jsme se začali pouštět do dalších věcí.
Třeba, proč musíme děti kárat a nařizovat jim sedni si, pojď sem, udělej tohle, a tak dále.
Řekli jsme, že děti necháme scházet se v takzvaném kruhu, kde se potkávají jednou týdně.
A řekli jsme jim: Vy určete pravidla a potom se rozhodnete, jak s nimi naložíte.
Zvládnete si všichni napohlavkovat?
Jistě, na týden si to zkuste.
(Smích) Přišli na úplně stejná pravidla jako jsme měli my, až na to, že byla jejich vlastní.
A potom mají pravomoc, což znamená, že můžou suspendovat a vylučovat děti ze školy, abychom si na školu jen nehráli, ale aby skutečně rozhodovali.
Tím samým stylem si vedeme takovou digitální mozaiku, protože toto není konstruktivistický přístup ani Montessori nebo co.
Je to něco, kde máme uvedeny brazilské školní osnovy v 600dílné mozaice, kterou chceme těmto dětem ukázat, až jim bude 17.
A toho se celou dobu držíme a víme, jak si kdo vede. Říkáme jim: Když tě tohle zrovna teď nezajímá, počkejme ještě rok.
A děti jsou ve skupinách, kde není omezení podle věku, takže šestileté dítě se připravuje společně s jedenáctiletým. To eliminuje všechny party a skupinky a všechny ostatní věci, které obvykle ve školách máme.
Mají známkovací systém od 0 do 100 %, kde se sami každých pár hodin hodnotí prostřednictvím aplikace.
Dokud nezjistíme, že jsou na 37 % toho, kde bychom je v dané oblasti chtěli mít, abychom je mohli poslat do světa s vědomím, že už toho o něm vědí dost.
Máme kurzy jako Světový šampionát ve fotbale nebo sestavování kola.
A lidi se přihlásí na 45denní kurz sestavování kola.
Zkuste si postavit kolo, aniž byste věděli, že pi je 3,1416.
Nedokážete to.
A zkuste, kdokoliv z vás, použít na něco 3,1416.
Už jste to zapomněli.
Takže se to ztratilo a to, co se tam snažíme dělat, je hledat v té škole moudrost.
A tím se dostáváme zpátky k té křivce a k rozdělení našeho života.
Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem nahromadil spoustu peněz.
Když se zamyslíte a řeknete, že teď je čas něco vrátit — no, ale když něco vracíte, tak jste si toho vzali moc.
(Smích)(Potlesk) Stále myslím na Warrena Buffeta, jak se jednoho dne probudí a zjistí, že má o 30 miliard dolarů víc, než si myslel.
Dívá se říká: Co s tím teď budu dělat?
A říká si: Dám je někomu, kdo to opravdu potřebuje.
Dám je Billu Gatesovi. (Smích) A člověk, který je mým finančním poradcem v New Yorku, říká: Podívej, ty jsi ale trouba, protože dneska bys měl 4,1 krát víc, kdybys peníze znovu dával do oběhu, místo abys je rozdával kudy chodíš.
Ale mně se víc líbí peníze rozdávat.
(Potlesk) Nějakou dobu jsem učil manažery na MIT a jednoho dne jsem se ocitl na hřbitově Mount Auburn.
Je to překrásný hřbitov v Cambridge.
Procházel jsem se tam, měl jsem narozeniny a přemýšlel jsem.
A při první cestě, když jsem viděl tyhle náhrobky a tyhle úžasné lidi, kteří vykonali skvělé věci, jsem přemýšlel, kvůli čemu bych byl rád, aby na mě lidé vzpomínali.
Prošel jsem se ještě jednou a podruhé mě napadla jiná otázka, při které jsem se cítil líp: Proč vůbec chci, aby na mě vzpomínali?
(Smích) A myslím si, že to mě zavedlo na různá místa.
Když mi bylo 50, moje žena Fernanda a já jsme celé odpoledne seděli u velkého ohně a já jsem do něho naházel všechno, co jsem do té doby vytvořil.
Knihu, která vyšla v 38 jazycích, stovky a stovky článků a DVD, všechno šlo do ohně.
To umožnilo dvě věci.
Za prvé, našich pět dětí nemuselo kráčet v našich stopách, v našem stínu. Neví, čím se zabývám.
(Smích) Což je dobře.
A nehodlám je někam brát a říkat: „Jednou tohle všechno bude vaše.“
(Smích) Těch pět dětí nic netuší, což je dobře.
A druhá věc je, že jsem se zbavil zátěže předchozích úspěchů či čeho.
Můžu pokaždé svobodně rozjet něco nového a rozhodovat o věcech od samého začátku v rámci svých posledních dnů.
Někteří lidé si možná říkají: Takže teď máš to své období, tyhle poslední dny, takže vyjíždíš a všechno děláš.
Ne, byli jsme už na plážích, na Samoe a na Maledivách a v Mosambiku, to už mám splněno.
Slézal jsem hory v Himalájích.
Potápěl jsem se do 60 metrů, abych viděl žraloky kladivouny.
Strávil jsem 59 dní na velbloudovi při cestě z Čadu do Timbuktu.
Se psím spřežením jsem byl na magnetickém severním pólu.
Takže jsme se nenudili.
Rád bych tomu říkal prázdný seznam přání, které chci ještě stihnout.
(Smích) A na základě těchto principů na ty dny pohlížím a přemýšlím: Nejsem v důchodu. Vůbec se necítím jako důchodce.
A tak píšu novou knihu.
Za poslední 2 roky jsme rozjeli 3 nové firmy.
Teď pracuji na tom, jak dostat tenhle školní systém zdarma do světa. A zjistil jsem, což je dost zajímavé, že zadarmo ho nikdo nechce.
Už 10 let se snažím, aby veřejné školy převzaly tenhle základ školního vzdělání, ať jsou to jakékoliv veřejné školy, který má místo 43 bodů ze 100, jako hodnocení, jako známku, 91 bodů ze 100.
Ale zadarmo ho nikdo nechce.
Takže si za to asi necháme zaplatit a pak se to teprve někam pohne.
Ale šířit ho dál je jedna z věcí, které chceme dělat.
A myslím, že odkaz, který byste si z toho měli všichni odnést, je něco v tomto smyslu: Všichni jsme se naučili v neděli večer posílat e-maily a pracovat z domu.
Ale málokdo se naučil chodit do kina v pondělí odpoledne.
A jestliže hledáme moudrost, tak se musíme naučit i toto.
Po všechny ty roky jsme dělali velmi jednoduchou věc, používali jsme malou pomůcku: zeptat se třikrát za sebou proč.
Protože na první proč se vždycky najde nějaká dobrá odpověď.
U druhého proč už se to začíná komplikovat.
U třetího proč vlastně ani nevíme, proč děláme to, co děláme.
Chci ve vás zasít semínko a myšlenku, že možná, když to uděláte, dostanete se k otázce: Proč?
Proč tohle dělám?
A doufejme, že díky tomu, časem, doufám, že díky tomu, a to vám také přeji, budete mít mnohem moudřejší budoucnost.
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk) Chris Anderson: Ricardo, nejsi ty tak trochu blázen?
(Smích) Mnoha lidem tohle připadá ujeté.
Ale přitom zároveň hluboce prozíravé.
Snažím se dát si pár věcí dohromady: Tvé nápady jsou tak radikální.
Například v podnikání tyhle nápady už nějakou dobu existují, i když je asi podíl firem, jež některé z nich převzaly, stále ještě dost malý.
Stalo se už někdy, že jsi viděl nějakou velkou firmu, aby převzala některý z tvých nápadů a ty jsi řekl: „Ano!“?
Ricardo Semler: Stává se to. Stalo se to před dvěma týdny u Richarda Bransona, když jeho lidé říkali: Už vám nechceme řídit dovolené nebo v Netflixu něco z toho taky dělají, ale nemyslím, že je to nějak zvlášť důležité.
Rád bych viděl, že se to děje tak trochu s misionářským zápalem, ale to je velmi osobní.
Ale faktem je, že to chce velkou dávku důvěry při ztrátě kontroly řízení.
A skoro nikdo, kdo něco řídí, není připraven takové kroky podstoupit.
Bude to muset vzejít od dětí a jiných lidí, kteří už zakládají nové firmy jiným způsobem.
CA: To je ta klíčová věc?
Podle tebe důkaz existuje, na firemní úrovni to funguje, ale lidé nemají tu odvahu — (Šššššš) RS: Oni nemají ani motivaci.
Řídíte firmu s 90denním mandátem.
To je čtvrtletní hlášení.
Pokud nejste dobří, za 90 dní končíte.
Řeknete třeba: „Tady máte skvělý program, který během jedné generace…“ A lidi na to: „Vypadni odsud.“
Takže v tom je problém.
(Smích) CA: To co se snažíš dělat pro vzdělání mi připadá neuvěřitelně hluboké.
Každému něco vadí na vzdělávacím systému v jeho zemi.
Nikdo si přece nemyslí, že už jsme dohnali svět, ve kterém je Google a všechny tyhle technologické možnosti.
Ty máš skutečný důkaz, že u dětí, které prošly tvým systémem, se dramaticky zvýšily znalosti.
Jak ti můžeme pomoct tyhle nápady prosadit?
RS: Myslím si, že je to problém všech nápadů, jejichž čas přišel.
A já jsem nikdy nedokázal příliš tyhle věci propagovat.
Nabídli jsme to k dispozici.
Z ničeho nic najdete lidi — v Japonsku je skupina, která mě vážně dost děsí, jmenuje se Semleristi, a má 120 firem.
Pozvali si mě. Vždycky jsem se tam bál jet.
A v Holandsku je skupina, kterou tvoří 600 malých holandských firem.
Je to něco, čemu se samotnému bude dařit.
Něco třeba bude špatně, ale na tom nezáleží.
Najde si to své místo.
Já se obávám jiného tvrzení: Tohle je tak dobré, že to tak musíte dělat.
Vytvořme systém, vložme do něj spoustu peněz a pak to lidi prostě budou muset dělat.
CA: Celý život jsi kladl neobyčejné otázky.
Přijde mi, že kvůli nim se mnohé z toho pohlo kupředu.
Máš ještě nějaké otázky, pro TED, pro nás tady?
RS: Vždycky se vracím k různým obdobám otázky, kterou se mě zeptal můj syn, když mu byli tři roky.
Seděli jsme v jacuzzi a on říká: „Tati, proč jsme na světě?“
Žádná jiná otázka neexistuje.
Nikdo se na nic jiného neptá.
Od tří let si kladete různé obdoby téhle jedné otázky.
Takže když trávíte čas ve firmě, v byrokracii, v organizaci a říkáte si, páni — kolik znám lidí, kteří by si na smrtelné posteli posteskli: Kdybych tak býval mohl strávit víc času v kanceláři?
Takže to je celé o tom mít tu odvahu teď — ne za týden, za dva měsíce, až zjistíte, že vám něco je — odvahu říct si: Ne, proč tohle dělám?
Všechno zastav. Začni dělat něco jiného.
A bude to v pořádku, bude to mnohem lepší než to, co děláte, když ustrnete ve vývoji.
CA: Tak to mi připadá jako hluboký a docela krásný způsob, jak zakončit tento předposlední den na TEDu.
Ricardo Semlere, srdečně děkujeme.
RS: Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Dnes vám povím něco o posledních 30 letech v historii architektury.
Na 18 minut je toho dost.
Je to komplexní téma, takže se do toho vrhneme z komplexního místa: New Jersey.
Protože před 30 lety -- pocházím z Jersey -- bylo mi šest a žil jsem tam v domě mých rodičů, ve městě Livingston, a toto byl můj pokoj.
Hned za rohem byla koupelna, kterou jsem sdílel se svou sestrou.
Mezi mou ložnicí a koupelnou byl balkon, ze kterého šlo vidět do obýváku.
Tam se všichni bavili a koukali na televizi, takže kdykoli jsem šel z ložnice do koupelny, všichni mě viděli. A kdykoli jsem šel pod sprchu a vracel se jen v ručníku, všichni mě viděli.
Vypadal jsem takhle.
Byl jsem divný, nejistý sám sebou, nesnášel jsem to.
Nesnášel jsem tu cestu, nesnášel jsem ten balkon, nesnášel jsem ten pokoj a nesnášel jsem ten dům.
A to je architektura.
(Smích) Hotovo.
Ty pocity, ty emoce, které jsem cítil, to je síla architektury. Protože architektura není jen matematika a územní plánování, týká se i niterných, emocionálních spojení, která cítíme k místům, ve kterých se nacházíme.
A to, že se tak cítíme, vůbec není překvapující, protože podle EPA Američané tráví 90 procent svého času uvnitř.
90 procent času jsme obklopeni architekturou.
To je moc.
Znamená to, že nás architektura formuje způsoby, které si ani neuvědomujeme.
A to nás činí trochu naivními a velmi, velmi předvídatelnými.
Znamená to, že když vám ukážu budovu, jako je tato, budu vědět, co si myslíte. Napadají vás slova jako „síla“, „stabilita“ a „demokracie“.
A vím, že vás to napadne, protože je to založeno na budově, kterou před 2500 lety postavili Řekové.
Je to trik.
Je to spouštěč, který architekti používají, abyste si vytvořili emocionální spojení s formami, ze kterých tvoříme naše budovy.
Je to předvídatelné emocionální spojení a my tento trik používáme strašně, strašně dlouho.
Před 200 lety jsme ho používali při stavbě bank.
V 19. století jsme jej využívali při stavbách muzeí umění.
A ve 20. století jsme jej v Americe využívali při budování domů.
Podívejte se na tyto pevné, neochvějné malé vojáky, jak čelí oceánu a drží si přírodní živly od těla.
Je to velmi, velmi užitečné, protože budování čehokoli je strašné.
Je to drahé, trvá to dlouho, je to nesmírně složité.
A lidé, kteří cokoli budují -- developeři a vlády -- se přirozeně obávají inovací a radši dají přednost těmto formám, u kterých odhadnou vaši reakci.
A tak tedy stavíme budovy jako je tato.
Je docela hezká.
Je to veřejná knihovna v Livingstone, kterou v mém rodném městě dokončili v roce 2004. Má kupoli, tu kulatou věc, sloupy, červené cihly… Asi uhádnete, co chtěl Livingston touto budovou říct: děti, hodnoty vlastnictví, dějiny.
Nemá to však moc společného s tím, co knihovna dělá dnes.
Ve stejném roce, 2004, na opačném konci země, byla dokončena jiná knihovna. Vypadá takto.
Je v Seattlu.
Tato knihovna znázorňuje způsob, jakým konzumujeme média v digitálním věku.
Je to nový druh občanské vybavenosti města, místo k setkávání, čtení a sdílení.
Jak je tedy možné, že ve stejném roce, ve stejné zemi, dvě budovy, obě nazvané knihovnami, vypadají tak naprosto rozdílně?
Odpověď je taková, že architektura funguje na principu kyvadla.
Na jedné straně jsou inovace a architekti stále tlačí, tlačí na využívání nových technologií, nových typologií, nových řešení toho, jak dnes žijeme.
A tlačíme a tlačíme a tlačíme, až si vás poštveme proti sobě.
Chodíme v černém, utápíme se v depresích, vy si myslíte, že jsme roztomilí, my jsme však v nitru mrtví, nemáme jinou volbu.
Musíme se přehoupnout na druhou stranu a zrecyklovat ty symboly, o kterých víme, že je milujete.
Uděláme to, vy jste štěstím bez sebe, my si připadáme jak prodejné děvky, a tak začneme znovu experimentovat a tlačíme kyvadlo tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky, jak jsme to dělali posledních 300 let, zcela určitě posledních 30 let.
Dobrá, před 30 lety končila 70. léta.
Architekti byli zaneprázdnění experimenty s tím, co zveme brutalismus.
Bylo to založené na betonu.
(Smích) To vám asi docvaklo.
Malá okna, nelidské rozměry.
Fakt drsná záležitost.
Pak jsme se posunuli k 80. létům a začali jsme vzpomínat na ty symboly.
Odtlačili jsme kyvadlo na druhou stranu.
Vzali jsme symboly, které vždycky milujete, a trošku jsme je vylepšili.
Přidali jsme neony, pastelové barvy, použili jsme nové materiály.
Milovali jste to.
Nemohli jste se toho nabažit.
Vzali jsme almaru od Chippendala a přeměnili ji v mrakodrap. Mrakodrapy mohly být i středověké hrady ze skla.
Všechno bylo větší, výraznější, barevnější.
Z trpaslíků se staly sloupy.
(Smích) Labutě vyrůstaly do velikosti domů.
Bylo to šílené.
Ale byly to osmdesátky, bylo to hustý.
(Smích) Poflakovali jsme se v obchoďácích, stěhovali jsme se na předměstí, kde jsme, na předměstích, mohli dát volný průchod svým architektonickým fantaziím.
Ty fantazie mohly být středozemní, francouzské či italské.
(Smích) Nejspíš s bezednou sklenicí tyčinek.
O tom je postmodernismus.
O tom jsou ty symboly.
Jsou dostupné, jsou levné, protože místo vytváření míst můžeme vytvářet vzpomínky na místa.
Protože já vím, a vím, že vy víte taky, že toto není Toskánsko.
Toto je Ohio.
(Smích) My architekti propadáme frustracím a zase začínáme tlačit kyvadlo na druhou stranu.
Na přelomu 80. a 90. let začínáme experimentovat s tím, čemu říkáme dekonstruktivismus.
Vzdáváme se historických symbolů a spoléháme na nové designové techniky s pomocí počítačů, přicházíme s novými kompozicemi, formy se tříští o formy.
Je to akademické a opojné, výjimečně nepopulární, dokonale jsme si vás poštvali proti sobě.
Normálně by se kyvadlo vrátilo na druhou stranu.
A pak se stalo něco úžasného.
V roce 1997 se otevřela tato budova.
Je to Guggenheimovo muzeum v Bilbao od Franka Gehryho.
Tato budova od základů změnila vztah k architektuře na celém světě.
Paul Goldberger řekl, že Bilbao bylo jedním z těch vzácných okamžiků, kdy se kritici, akademici a široká veřejnost v názoru na nějakou budovu dokonale shodli.
The New York Times tuto budovu nazval zázrakem.
Turismus v Bilbao vzrostl o 2500 procent, když se tato budova dokončila.
Z ničeho nic všichni chtějí takovou budovu. LA, Seattle, Chicago, New York, Cleveland, Springfield.
(Smích) Každý nějakou chce a Gehry je najednou všude.
Je to první starchitekt.
Jak je možné, že tyto tvary, tak nespoutané a radikální, jak je možné, že se po celém světě staly tak všudypřítomnými?
Došlo k tomu, protože se díky nim vzchopila média, která nás rychle naučila, že tyto tvary znamenají kulturu a turismus.
Vytvořili jsme si k těmto formám emocionální reakci.
Stejně tak jako každý starosta na světě.
Každý starosta pochopil, že když mají tyto formy, mají i kulturu a turismus.
Tento fenomén na začátku nového milénia poznalo i pár dalších starchitektů.
Je tu Zaha, poznal to i Libeskind. To, co zažilo těchto pár elitních architektů na začátku nového tisíciletí, se vlastně může přihodit celému oboru architektury s tím, jak digitální média zvyšují rychlost toho, jak konzumujeme informace.
Přemýšlejte o tom, jak konzumujete architekturu.
Před tisíci lety jste se museli projít do vedlejší vesnice, abyste se na nějakou budovu podívali.
Doprava se zrychluje: můžete jet lodí, letět letadlem, můžete se stát turistou.
Zrychluje se technologie: můžete se podívat do novin, na televizi, až konečně -- stáváme se fotografy architektury. Budovy se stávají nezávislé na svém umístění.
Architektura je nyní všude a to znamená, že rychlost komunikace se konečně vyrovnává rychlosti architektury.
Architektura se totiž vyvíjí docela rychle.
Vymyslet budovu netrvá dlouho.
Hodně času zabírá budovu postavit, tři až čtyři roky. Mezitím architekt zvládne navrhnout další dvě či osm, klidně stovky jiných budov, aniž by tušili, jestli ta budova, kterou navrhli před čtyřmi lety, bude mít úspěch nebo ne.
Nikdy totiž na architekturu neexistovala dobrá zpětná vazba.
A proto jsme tvořili budovy jako je tato.
Brutalismus nebyla dvouletá záležitost. Trvalo to 20 let.
Po 20 let jsme tvořili budovy jako je tato, protože jsme neměli nejmenší tušení, jak moc je nesnášíte.
Už se to nikdy nestane, myslím, protože nyní žijeme na začátku největší revoluce v architektuře od objevení betonu, oceli či výtahů. A tou je mediální revoluce.
Řekl bych, že když na kyvadlo aplikujete média, začne se houpat rychleji a rychleji, až je na obou koncích prakticky zároveň. A to skvěle stírá rozdíly mezi inovací a symboly, mezi námi architekty a vámi veřejností.
Můžeme nyní okamžitě vytvářet emocionálně nabité symboly z něčeho dočista nového.
Ukážu vám, jak to dopadlo v projektu, který jsme teď dokončili v mé firmě.
Měli jsme za úkol nahradit tuto budovu, která vyhořela.
Nachází se ve středu města Pines na Fire Island ve státě New York.
Patří rekreační komunitě.
Navrhli jsme budovu, která byla odvážná, odlišná od čehokoli, na co komunita byla zvyklá. My jsme se toho báli, klient se toho bál, komunita se toho bála. Vytvořili jsme tedy sadu fotorealistických ilustrací a nahráli je na Facebook a na Instagram a nechali lidi dělat to, co obvykle dělají: sdílet, komentovat, lajkovat, nesnášet.
Znamenalo to, že se budova dva roky před svým dokončením stala součástí komunity. Takže když ilustrace vypadaly stejně jako hotový produkt, nekonalo se žádné překvapení.
Budova se již stala součástí komunity a hned to první léto, kdy lidé přijeli a sdíleli budovu na sociálních sítích, ta budova přestala být jen stavbou a stala se médiem, protože toto, toto nejsou jen nějaké obrázky nějaké budovy, toto jsou vaše obrázky této budovy.
A s tím, jak je používáte k vyprávění svého příběhu, stávají se součástí vás a to, co děláte, je zkratování naší společné paměti. Usnadňujete nám pochopení těchto nových symbolů.
To znamená, že už nepotřebujeme staré Řeky, aby nám říkali, co si o architektuře máme myslet.
Můžeme si navzájem říct, co si o architektuře myslíme, protože digitální média nezměnila jen vztahy mezi námi, změnila i vztahy mezi námi a budovami.
Zamyslete se na chvilku o knihovnících v Livingstonu.
Kdyby se ta budova měla stavět dnes, to první, co by udělali, by bylo připojení na internet a hledání slov „nové knihovny“.
Vyhrnuly by se na ně příklady experimentů, inovací, hranic toho, co dnes může být knihovnou.
To všechno jsou argumenty.
To jsou argumenty, které mohou předložit starostovi Livingstonu, lidem v Livingstonu a říct, že dnes neexistuje jediná odpověď na to, jak má vypadat knihovna.
A ať jsou toho součástí.
Přehršel experimentů jim dává volnost v experimentech vlastních.
Všechno je dnes jiné.
Architekti už nejsou ta záhadná stvoření v mlze velkých slov a složitých kreseb. A vy už nejste jen usmolená veřejnost, spotřebitel, který nepřijme nic, co už předtím neviděl.
Architekti vás mohou vyslyšet a vy nejste architekturou zastrašeni.
Znamená to, že houpání kyvadla sem a tam, od stylu ke stylu, od hnutí k hnutí, ztrácí svůj význam.
Můžeme se pohybovat kupředu a hledat řešení problémů, kterým čelí dnešní společnost.
Je to konec historie architektury. Znamená to, že budovy zítřka budou vypadat jinak než budovy dneška.
Znamená to, že veřejný prostor starověkého města Sevilla může být unikátní a přizpůsobený tomu, jak funguje moderní město.
Znamená to, že stadion v Brooklynu může být stadion v Brooklynu, nikoli historická napodobenina z červených cihel, jak si myslíme, že by stadiony měly vypadat.
Znamená to, že naše budovy budou stavět roboti, protože jsme připraveni na formy, které budou vytvářet.
A znamená to, že se budovy přizpůsobí vrtochům přírody, místo toho, aby to bylo opačně.
Znamená to, že parkovací dům na Miami Beach na Floridě může být i místem pro sport, pro hodiny jógy, i místem pro svatbu v pozdních hodinách.
(Smích) Znamená to, že si tři architekti mohou vysnít plavání v East River v New Yorku a pak vybrat skoro půl milionu dolarů od komunity, které se ten nápad líbí. Už žádní klienti.
Znamená to, že žádná budova nebude pro inovace příliš malá, jako tento sobí pavilon, který je tak svalnatý a šlachovitý jako zvířata, která z něj můžete pozorovat.
A znamená to, že budovy nemusí být nádherné, abyste je milovali, jako tato ošklivá chatrč ve Španělsku, kde architekti vykopali jámu, zaplnili ji senem, zalili betonem a když beton zaschl, pozvali někoho, aby se toho sena zbavil. Takže nakonec z toho vznikl tento šeredný pokojík, ve kterém je otisknut způsob, jak vznikl, a který se stal nejnádhernějším místem k pozorování španělského západu slunce.
Nezáleží na tom, jestli budovu postavila kráva nebo robot.
Nezáleží na tom, jak budujeme, záleží na tom, co budujeme.
Architekti umí stavět budovy, které jsou ekologičtější, chytřejší a přátelštější.
Čekáme jen na to, až je všichni budete chtít.
Koneckonců už nejsme na opačných stranách barikády.
Najděte architekta, najměte architekta, pracujte s námi na návrhu lepších budov, lepších měst a lepšího světa, protože v sázce je hodně.
Budovy neodrážejí jen naši společnost, ony naši společnost formují, už od nejmenších míst: místních knihoven, domů, kde vychováváme děti, a těch cest, kterými musí projít z pokoje do koupelny.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Jaká je nejrychleji rostoucí hrozba pro zdraví Američanů?
Rakovina? Infarkt?
Cukrovka? Nic z toho, je jí Alzheimrova nemoc.
Každých 67 sekund je v USA diagnostikován případ s Alzheimerem.
V roce 2050 stoupne počet pacientů až trojnásobně, péče o ně a o zbývající stárnoucí populaci se stane velkou společenskou výzvou.
V rodině máme přímou zkušenost s obtížemi v péči o pacienta s Alzheimerem.
Vyrůstal jsem v rodině o třech generacích. S dědou jsme si byli vždy velmi blízcí.
Když mi byly čtyři roky, procházeli jsme se s dědou parkem v Japonsku, když se náhle ztratil.
Byl to jeden z nejděsivějších okamžiků, co jsem kdy zažil, současně to bylo první upozornění na to, že můj děda trpí Alzheimerovou nemocí.
Za posledních 12 let se jeho stav neustále zhoršoval a jeho toulky způsobovaly naší rodině hodně stresu.
Má teta, jeho hlavní pečovatelka, se usilovně snažila být v noci vzhůru a hlídat ho, přesto se mu často podařilo odejít.
Začal jsem mít velké starosti o svou tetu stejně jako o bezpečí svého dědy.
Usilovně jsem hledal řešení, které by naší rodině mohlo pomoci, ale nedařilo se mi.
Později, jednou v noci před dvěma roky, jsem se staral o svého dědu a uviděl jsem jej vstávat z postele.
V okamžiku, kdy položil nohu na podlahu, mě napadlo, proč neumístit tlakový senzor na jeho patu?
Jakmile by vykročil z postele, tlakový senzor by detekoval nárůst tlaku způsobený vahou těla a poté by bezdrátově zaslal zvukové varování na telefon pečovatele.
Takto by mohla teta spát v noci v klidu, bez obav o dědovo toulání.
Nyní bych vám předvedl tuto ponožku.
Mohli byste prosím přijít s modelem na pódium?
Výborně.
Jakmile pacient stoupne na podlahu -- (zvonění) -- na telefon pečovatele je zasláno upozornění.
Děkuji. (potlesk) Děkuji modelu s ponožkou.
Zde je nákres předběžného návrhu.
Mé nadšení pro vytvoření senzorové technologie snad pramení z celoživotní lásky pro čidla a techniku.
Když mi bylo šest let, spadl jeden rodinný přítel v koupelně a způsobil si vážná zranění.
Začal jsem mít starost o své prarodiče a rozhodl se vyvinout chytrý koupelnový systém.
V dlaždicích koupelnové podlahy by byly umístěné pohybové senzory k detekování pádu starších pacientů.
Vzhledem k tomu, že mi bylo pouze šest a ještě jsem neměl absolvovanou školku, neměl jsem potřebné prostředky a nástroje k přetavení své myšlenky v realitu. Přesto ve mně má badatelská zkušenost vzbudila silnou touhu využít senzory k pomoci starým lidem.
Skutečně věřím, že senzory dokáží zlepšit kvalitu života starým lidem.
Uvědomil jsem si, že v připravovaném plánu čelím třem zásadním výzvám: první, tvorba čidla; druhá, návrh obvodu; a třetí, vytvoření mobilní aplikace.
Uvědomil jsem si, že můj projekt je ve skutečnosti mnohem složitější, než jsem si původně představoval.
Prvně jsem musel vytvořit tenké a ohebné čidlo, které by bylo na pacientově chodidle komfortní.
Po náročném hledání a zkoušení různých materiálů jako guma, která byla nakonec příliš tlustá na pohodlné nošení, jsem se rozhodl pro tenký tištěný senzor s elektricky vodivými částicemi citlivými na tlak.
Při stlačení vodivost mezi částicemi roste.
Tudíž bylo možné navrhnout obvod pro měření tlaku za pomoci měření elektrického odporu.
Dále bylo nutné navrhnout nositelný bezdrátový obvod, ovšem bezdrátový přenos spotřebovává mnoho energie a vyžaduje těžké rozměrné baterie.
Naštěstí jsem objevil Bluetooth s nízkou spotřebou, které vyžaduje jen málo energie a může být napájeno knoflíkovou baterií.
Toto zabránilo vypnutí systému uprostřed noci.
Nakonec bylo nutné naprogramovat aplikaci, která by změnila telefon pečovatele v bezdrátové monitorovací zařízení.
Za tímto účelem jsem musel rozšířit své znalosti programování v Javě a XCode a také jsem se musel naučit programovat nízkoenergetická Bluetooth zařízení sledováním výukových videí na YouTube a čtením různých knih.
Propojením všech komponent jsem úspěšně vytvořil dva prototypy, jeden, ve kterém je čidlo umístěno uvnitř ponožky, a druhé s odnímatelným čidlem, připevnitelným kdekoliv, kde je kontakt s ploskou pacientova chodidla.
Přibližně rok jsem zařízení testoval na dědovi, a mělo to 100 % úspěšnost, zaznamenalo to přes 900 případů zatoulání.
Minulé léto jsem testoval beta verzi svého zařízení v několika domech s pečovatelskou službou v Kalifornii a v současnosti zpracovávám jejich zpětnou vazbu pro další vylepšení zařízení a jeho uvedení na trh.
Při testování zařízení na řadě pacientů jsem si uvědomil, že potřebuji vymyslet řešení pro lidi, kteří nechtějí spát v noci s ponožkami.
Data ze senzorů získaných z množství pacientů mohou sloužit ke zlepšení péče a možná vést i k vyléčení nemoci.
Nyní například analyzuji korelace mezi četností nočních toulek pacientů a jejich denními aktivitami a stravou.
Nikdy nezapomenu jak mé zařízení poprvé zachytilo mého dědu při vstávání z postele.
V té chvíli jsem byl skutečně ohromen možnostmi technologií změnit život k lepšímu.
Lidé žijící šťastně a zdravě -- to je svět, o kterém sním.
Velmi vám děkuji.
(potlesk)
Rád bych mluvil o nečem velmi blízkém Karen, a to jest: jak můžeme odhalit, co je skutečně mimořádné na projektu?
Jak můžete objevit jedinečnost projektu jako třeba jedinečnost osoby?
Myslím si totiž, že hledání této jedinečnosti má spojitost s vlivem veškeré síly globalizace: detail je nejdůležitější pro nalezení jedinečnosti místa a záměru budovy.
A tak vás vemu do Wichity v Kansasu, kde mě před několika lety požádali, abych jim navrhl muzeum vědy na místě přímo v centru, u řeky.
A má úvaha byla, že klíčem k řešení je vytvoření budovy na řece jako její součásti.
Bohužel, mezi místem a řekou byl McLeanův bulvár. Takže jsem navrhl přesunutí McLeanu. A to zapřičinilo okamžitému vzniku hnutí Přátelé McLeanova bulváru.
(smích) Přesunutí trvalo šest měsíců.
První jsem stavební komisi ukázal tuto hvězdářskou observatoř Jantar Mantar v Džajpuru, protože jsem debatoval o tom, co dělá ze stavby budovu vědy?
A zdálo se mi, že tato struktura, složitost, bujnost je přesto naprosto racionální, je to nástroj - který je spojený s vědou. A budova pro vědu by měla být nějak odlišná a jedinečná.
A to je má první skica poté, co jsem se vrátil, která říká: vykopejme kanál, vytvořme ostrov a udělejme budovu-ostrov.
Celý jsem se do toho nadchl, vrátil se k tomu a oni se na mě vyděšeně dívali: ostrov?
Býval to ostrov - Ackermanův ostrov, a my jsme řečiště zaplnili během krize, abychom vytvořili nová pracoví místa.
(smích) A tak proces začal a oni řekli: nemůžeš dát všechno na ostrov, něco z toho musí být na pevnině, protože se nechceme k veřejnosti otočit zády.
A objevil se návrh, že galerie jakýmsi způsobem vytvoří ostrov, kterým můžete buď projít skrz, nebo po střeše
s nejrůznějšími rysy. Můžete vejít skrz budovy na pevnině a projít galeriemi až na hřiště, kde je park.
A jestli chcete ušetřit, můžete jít po mostě, jenž je na střeše, nakukovat do výstavních prostor a nechat se zlákat, vrátit se a zaplatit pět dolarů za vstup.
(smích) A klient je šťastný, svým způsobem. neboť jsme o čtyři miliony přesáhli rozpočet, ale v podstatě šťastní.
Ale já jsem měl stále starosti, protože jsem cítil, že to bylo svévolné.
Tvořilo to celek, ale přesto na té celistvosti bylo něco svévolného.
Bylo to, jak bych řekl, kompoziční spletitost a já jsem cítil, že jestli jsem měl vykonat to, o čem jsem mluvil, budovu pro vědu, musí zde být nějaký druh tvořivé myšlenky - nějaký druh tvořivé geometrie.
A to dalo základ myšlence použít tvořivou geometrii toroidu, se středem - jedním středem hluboko v zemi - pro budovu na souši, a toroid se středem ve vzduchu pro budovu na ostrově.
Toroid, pro ty, kteří neví, je povrch koblihy, nebo pro některé z nás bagel.
A z této myšlenky pak vzešlo mnoho dalších, různé variace rozdílných půdorysů a možností, a pak se samotný plán rozvinul ve vztahu k výstavám a můžete tak vidět prolínání tohoto plánu a geometrií toroidu.
A konečná budova - to je model.
A když byli stížnosti ohledně rozpočtu, řekl jsem: dobře, má to cenu udělat ostrov, protože se vám investice dvojnásobně vrátí - reflexe.
A tady je budova při otevření s kanálem a výhledem na centrum města, a jak ji můžete vidět z centra
a cyklostezka vede přímo skrz budovu, takže ti, co jedou podél řeky uvidí výstavy a přitáhne je to do budovy.
Toroid budově velice prospěl. Každý sloup v této budově má stejný poloměr, všechny z lepeného dřeva.
Každá zeď, každá betonová zeď vzdoruje tlaku a podpírá budovu.
Každá část budovy pracuje.
To jsou galerie, jež jsou osvětleny světlíky a v noci, a v den otevření.
Pojďme zpět do roku 1976 -
(potlesk) - v roce 1976 jsem byl požádán o návrh památníku dětem v muzeu holokaustu v Jeruzalémském Jad Vašemu, které vidíte zde - to je kampus.
Požádali mě, abych navrhl budovu, dostal jsem všechny artefakty, oblečení a kresby.
Byl jsem hodně zarmoucený.
Pracoval jsem na tom měsíce a pořád jsem se s tím nemohl vypořádat, protože jsem cítil, že lidé odcházejí z muzea historie naprosto přesyceni informacemi a kdyby viděli další muzeum plné informací, tak by to zkrátka nestrávili.
A tak jsem udělal opačný návrh. Řekl jsem, žádná budova; je tady jeskyně, tak prorazíme do kopce tunel, který se skrz skálu bude svažovat do podzemní místnosti.
Je tam předsálí s fotografiemi dětí, jež zahynuly, a poté vstoupíte do většího prostoru.
Tam uprostřed hoří jediná svíčka. Uspořádáním reflexních skel se odráží do nekonečna všemi směry.
Procházíte prostorem, hlas čte jména, věk a místo narození dětí.
Tento hlas se neopakuje po šest měsíců.
A potom sestupujete k světlu, k severu a k životu.
Dobře, řekli, lidé tomu nebudou rozumět, budou si myslet, že to je diskotéka, nemůžeš to takhle udělat.
A projekt odložili. Ležel v šuplíku 10 roků. A jednoho dne Ed Spiegel z Los Angeles, který ztratil svého tříletého syna v Osvětimi, přijel, viděl model, vypsal šek, a po deseti letech se to postavilo.
Mnoho let poté - v roce 1998, na mé měsíční cestě do Jeruzaléma, jsem měl telefonát z ministerstva zahraničí. Řekli mi: máme zde pandžábského ministerského předsedu.
Je zde na státní návštěvě. Vzali jsme ho do Jad Vašemu. Vzali jsme ho do památníku dětským obětem, byl nesmírně dojat.
Dožaduje se setkání s architektem, můžete přijet a sejít se s ním v Tel Avivu?
A já jsem přijel a ministerský předseda Badal mi řekl: My Sikhové jsme taky hodně protrpěli, stejně jako vy Židé.
Byl jsem velmi dojat tím, co jsem dnes viděl.
Chystáme se postavit národní muzeum, jímž chceme ukázat příběh našich lidí, právě s tím začínáme.
Rád bych, aby jste přijel a navrhl ho.
A tak, víte, to je jedna z věcí, kterou neberete zcela vážně.
Ale za dva týdny jsem byl v malém městě - Anandpur Sahib na okraji Čándigáru - pandžábského hlavního města, a je tam chrám, a také blízko pevnost, v níž zemřel poslední sikhský guru, guru Gobind, když psal Khalsalu, což je jejich svaté písmo.
Dal jsem se do práce, vzali mě někam sem dolů, devět kilometrů od města a chrámu, a řekli: Toto místo jsme vybrali.
A já jsem řekl: To nedává žádný smysl.
Poutníci sem příjíždějí ve stovkách a tisících - nenacpou se do kamiónů a autobusů a nepojedou až sem dolů.
Vraťme se do města a projděme se okolo.
A já jsem jim doporučil, ať to postaví přímo tam, na tom kopci, a k němu most, který povede až dolů do města.
A vzhledem k tomu, že jsou věci v Indii trochu snažší, parcela byla za necelý týden skoupená a začalo se pracovat.
(smích) A můj návrh byl rozdělit muzeum do dvou částí: stálá expozice na jednom konci; auditorium, knihovna a krátkodobé výstavy na druhém. Zaplavit údolí a vytvořit tak řadu vodních zahrad a celé to propojit s pevností a centrem.
A struktury vyrůstaly z písečných skal. Jsou vybudovány z betonu a pískovce; střechy jsou z nerezové oceli. Jsou obráceny k jihu a samy odrážejí světlo směrem k chrámu, chodci jdou cik-cak z jedné strany na druhou.
A jak přijdete ze severu, je to celé zděný komplex vyrůstající z písečných skal, pokud přijdete směrem od z Himalájí, a evokuje tradici opevnění.
A potom jsem odjel na čtyři měsíce, a v tom přišlo průkopnictví, že
když jsem se vrátil zpět: ejhle! Malý model, jenž jsem tam nechal byl na staveništi pro veřejnost vytvořen desetkrát větší a most už stál.
(smích) Bez stavebních výkresů!
A půl miliónu lidí se shromáždilo k oslavě, můžete je sami vidět tady na staveništi při položení základního kamene.
Byl jsem přejmenován na Safdie Singha, a tady to je ve stádiu výstavby na stavbě pracuje 1 800 dělníků a stavba bude hotová do dvou let.
Vraťme se tři roky zpět do Jad Vašemu. Poté, co celá příhoda začala, se v Jad Vašemu rozhodli kompletně přestavět historické muzeum, protože ve Washingtonu postavili Muzeum holokaustu ve Washingtonu, které bylo mnohem pochopitelnější co se informací týče.
A Jad Vašem se musel v té době ročně vypořádat se třemi miliony návštěvníků.
Řekli: přebudujme muzeum.
Ale ovšem, Sikhové ti možná dali práci na podnosu - s Židy je to složitější. Mezinárodní soutěž, stupeň jedna, stupeň dvě, stupeň tři.
(smích) A znovu, cítil jsem z nápadu znepokojení, že budova stejně veliká jako ve Washingtonu, 50 000 čtverečních stop, bude sedět na tomto křehkém kopci, a že půjdeme do galerií a místností s dveřmi a svým způsobem známých pokojů vyprávějících příběh holokaustu.
Navrhnul jsem, že se zařízneme do kopce - to byla má první skica,
pouze vést muzeum průřezem v kopci, vstup z jedné strany kopce, výstup na druhé straně. A pak přivést světlo skrz horu do místností.
Zde vidíte model, recepční budovu a nějaké podzemní parkoviště.
Přejdete most, vstoupíte do trojhranné místnosti, 60 stop vysoké, která je přímo zařezána do kopce a směrem k severu se rozšiřuje.
A všechno dál, tedy všechny výstavní sály, jsou v podzemí. Můžete vidět otvory pro světlo.
A v noci jde skrze kopec jedna světelná linie, která je světlíkem navrchu trojhranu.
A všechny výstavní sály jak se jimi pohybujete - jsou pod svahem.
A sály jsou zde vyřezané ve skále - betonové stěny, kámen a kde to bylo možné, tak přírodní skála - se slunečními paprsky.
Tohle je španělský lom, coby inspirace pro prostor, jímž by sály mohly být.
A když jdeme na sever, otvírá se scenérie: vyráží ven z kopce, znovu světlo a výhled na město a jeruzalémské hory.
Rád bych skončil projektem, na němž pracuju už dva měsíce.
Je to Ústředí mírového institutu ve Washingtonu, US institutu míru.
Bylo vybráno místo naproti Lincolnova památníku - zde ho vidíte, přímo na promenádě, je to ta poslední budova na promenádě u příjezdu na Roosveltův most směrem z Virginie.
To byla také soutěž, a zatím na tom teprve začínám pracovat.
Ale všimněte si jedinečnosti toho místa.
Kdyby byli kdekoliv ve Washingtonu, byli by kancelářskou budovou, konferenčním centrem, místem pro vyjednávání míru atd. - vším, čím tato budova je. Ale následkem umístnění na promenádu u Lincolnova památníku se struktura stává symbolem míru na promenádě.
A vypořádat se s tím nebylo jednoduché.
První skica rozčlenila budovu do mnoha prostorů - prostorů, kde probíhá výzkum, konferenční centra, veřejná budova, neboť to bude muzeum věnující se vytváření míru. A tady jsou výkresy, které jsme přihlásili do soutěže, plány ukazují prostory rozbíhající se ven od vstupu.
Vidíte stavbu v návaznosti na stavby promenády: velice otevřené, lákavé k nahlédnutí.
A jakmile vejdete dále, díváte se všemi směry k městu.
A to, co cítím z této budovy je, že šlo skutečně o stavbu, která měla spojitost s lehkostí bytí, cituji Kunderu, měla spojitost s čistotou, s určitou dynamickou kvalitou a optimismem.
A v tomto stádiu to je dnes, ve vývoji.
Studie pro konstrukci střechy: jenž možná bude vyžadovat nové materiály, jak ji udělat bílou, průsvitnou, zářivou, aby nebyla nestálou.
A tady je třírozměrná studie, jakou jí dát formu, řád, strukturu, ne něco, z čeho cítíte, že to můžete změnit, neboť jste skončili s návrhem daného vývoje.
A tak to pokračuje.
Nakonec bych ještě rád něco řekl
(potlesk) Rád bych skončil něčím, co souvísí s tím, o čem jem mluvil - a to je "krása"
Vím, dnes to není módní slovo, a zajisté není moderní ani na architektonických školách. Ale zdá se mi, že to vše, ať z jedné či druhé strany, je hledání krásy.
Krásy v nejhlubší smyslové shodě.
Mám oblíbený citát z roku 1970 od morfologa Theodora Cooka, jenž řekl: "Krása znamená lidství.
Přírodní objekty nazýváme krásné, neboť vidíme, že jejich forma vyjadřuje zdraví, dokonalé splnění funkce."
Dobrá, měl bych říct dokonalé splnění účelu.
I přesto je krása jakýsi druh shody, něco, co nám říká, že všechny síly, které mají co do činění s naším přírodním i lidským prostředím byly proto splněny.
Před dvaceti lety na konferenci, kde jsem byl společně s Richardem, jsem napsal báseň, která je pro mě dodnes významná, jak se zdá.
"Ten, jenž hledá pravdu, najde krásu. Ten, jenž hledá krásu, najde marnivost.
Ten, jenž hledá řád, najde odměnu.
Ten, jenž hledá odměnu, bude zklamán.
Ten, jenž se považuje za služebníka svých bližních najde štěstí v sebevyjádření. Ten, jenž hledá sebevyjádření, spadne do propasti domýšlivosti.
Domýšlivost je neslučitelná s přírodou.
Skrze přírodu, podstatu světa a přirozenost člověka hledáme pravdu. Pokud hledáme pravdu, najdeme krásu."
Mockrát Vám děkuji.
Když jste z dvojčat, stanete se expertem na jednu věc: všímáte si naddržování.
Když byla jeho sušenka jen o kousek větší než ta moje, ozval jsem se. Ale zjevně jsem nestrádal.
(smích) Když jsem se stal psychologem, začal jsem vnímat naddržování jiného druhu: to, jak si svého těla vážíme mnohem víc než své mysli.
Strávil jsem devět let na univerzitě, abych získal doktorát z psychologie, a nevěřili byste, kolik lidí se podívá na moji vizitku a řekne: "Á, psycholog, takže ne skutečný doktor," jakobych si to měl na tu vizitku napsat.
(smích) Tohle upřednostňování těla před myslí vidím všude kolem.
Nedávno jsem byl na návštěvě u kamaráda a jejich pětiletý syn se chystal do postele.
Stál na stoličce u umyvadla a čistil si zuby, najednou sklouzl a odřel si nohu o tu stoličku.
Chvilku plakal, pak se zvedl, vylezl zpátky a natáhl se pro krabičku s náplastmi, aby si bolístku zalepil.
Tohle dítě si sotva umělo zavázat tkaničky, ale už vědělo, že ránu je potřeba zakrýt, aby se do ní nedostala infekce, a že máte pečovat o své zuby a dvakrát denně si je vyčistit.
Všichni víme jak udržovat své fyzické zdraví a jak je důležitá zubní hygiena, že ano?
Tohle jsme se naučili už v předškolním věku.
Ale co víme o tom, jak zachovávat své duševní zdraví?
No, nic.
Nic.
Jak to, že strávíme víc času péčí o své zuby, než o své mysli?
Proč je pro nás naše tělesné zdraví o tolik důležitější než zdraví psychologické?
Utrpíme duševní zranění mnohem častěji než nějaké tělesné, zranění jako je selhání, odmítnutí nebo osamělost.
A i ta se mohou zhoršovat, když je neošetříme, a mohou naše životy velmi dramaticky ovlivňovat.
Přestože máme k dispozici vědecky prověřené metody, které můžeme používat k ošetření takovýchto duševních zranění, stejně tak nečiníme.
Většinou nám ani nepřijde, že bychom to měli dělat.
Dovedete si představit, že byste někomu se zlomenou nohou řekli: "No jo, zkus to rozchodit; to je všechno jen v tvé noze."
(smích) Je na čase, abychom přemostili propast mezi naším tělesným a duševním zdravím.
Je třeba je učinit rovnoprávnějšími, aby byly jako dvojčata.
Když o tom mluvím, můj bratr je taky psycholog.
Takže taky není "skutečný lékař".
(smích) Nicméně nestudovali jsme spolu.
Přiznám se, že nejtěžší věc, kterou jsem kdy v životě podstoupil, bylo přestěhovat se za oceán do New Yorku kvůli postgraduálnímu studiu.
Byli jsme tehdy rozdělení poprvé v našich životech, a pro nás pro oba to bylo brutální.
Ale zatímco bratr zůstal s rodinou a přáteli, já jsem byl sám v cizí zemi.
Hrozně se nám stýskalo, ale mezinárodní hovory byly tenkrát ještě hrozně drahé a mohli jsme si dovolit spolu mluvit jen pět minut každý týden.
Když se přiblížily naše narozeniny, měly to být první, které nestrávíme spolu.
Rozhodli jsme se nešetřit a ten týden si spolu promluvit celých deset minut.
Celé dopoledne jsem chodil sem a tam po pokoji a čekal, až mi zavolá – a čekal, a čekal, ale telefon nezazvonil.
Říkal jsem si, že to je rozdílem časových pásem, ""OK, zrovna je někde s kamarády, zavolá později."
Tenkrát ještě nebyly mobily.
Ale nezavolal.
A mě začalo docházet, že po deseti měsících odloučení už mě nepostrádal tolik, jako já jeho.
Věděl jsem, že zavolá ráno, ale ta noc byla jedna z nejsmutnějších a nejdelších v mém životě.
Druhý den jsem se probudil,
podíval jsem se na telefon a zjistil, že jsem včera omylem vyvěsil sluchátko, jak jsem včera rázoval po pokoji.
Vyskočil jsem z postele, vrátil sluchátko zpátky, a telefon okamžitě zazvonil,
volal mi brácha a byl hrozně naštvaný.
(smích) I pro něj to byla nejsmutnější a nejdelší noc v životě.
Snažil jsem se mu vysvětlit, co se stalo, ale on povídá: "To nechápu.
Kdyžs viděl, že ti nevolám, proč jsi prostě nezvedl telefon a nezavolal ty mně?"
Měl pravdu.
Proč jsem mu nezavolal?
a je velmi prostá: osamělost.
Osamělost vytváří hlubokou duševní ránu, která narušuje naše vnímání a mate naše uvažování.
Začneme věřit tomu, že lidem okolo na nás záleží mnohem méně, než ve skutečnosti.
Způsobuje, že se bojíme otevřít a spojit s ostatními, protože proč bychom se vystavovali odmítnutí a bolesti, když už teď nás bolí srdce víc, než se dá vydržet?
Byl jsem tenkrát v zajetí skutečné osamelosti, ale byl jsem celý den mezi lidmi, tak mi to nikdy nepřišlo na mysl.
Ale osamělost je definována čistě subjektivně.
Závisí čistě na tom, jestli se cítíte emocionálně nebo sociálně odpojeni od lidí kolem sebe.
Kolem osamělosti existuje spousta výzkumů, a všechny jsou dost strašlivé.
Osamělost nejen způsobí, že se cítíte špatně, ale může vás i zabít.
Chronická osamělost zvyšuje pravděpodobnost předčasné smrti o 14 procent.
Osamělost způsobuje vysoký krevní tlak, vyšší hladinu cholesterolu.
Omezuje dokonce fungování vašeho imunního systému, čím se stáváte zranitelnými vůči mnoha jiným chorobám a neduhům.
Někteří vědci z výzkumů vyvozují, že suma sumárum znamená chronická osamělost stejně velké riziko pro vaše dlouhodobé zdraví jako kouření cigaret.
Krabičky cigaret už dneska mají varování "Kouření může zabíjet"
A proto je důležité, abychom dali váhu duševnímu zdraví a provozovali duševní hygienu.
Protože psychologické zranění nemůžete ošetřit, pokud ani nevíte, že jste zraněni.
Osamělost není jedinou psychologickou ránou, která narušuje naše vnímání a klame nás.
Selhání funguje podobně.
Jednou jsem navštívil jesle, kde jsem mohl sledovat tři batolata, jak si hrají se stejnou plastovou hračkou.
Když jste posunuli červené tlačítko, vyskočil na vás roztomilý pejsek.
Jedna holčička zkoušla tahat za fialové tlačítko, pak ho mačkala, a pak si sedla, dívala se na tu krabičku, a třásla se jí brada.
Chlapeček vedle ní to sledoval, potom se otočil ke své krabičce a rozplakal se, aniž se jí dotkl.
Mezitím jiná holčička zkoušela všechno co jí napadlo, dokud neposunula červené tlačítko, načež na ni vyskočil pejsek a on a radostně vykřikla.
Máme tu tři batolata s identickou hračkou a vidíme u nich velmi rozdílné reakce na selhání.
První dvě děti byly určitě schopné posunout červené tlačítko.
Jediné, co jim zabránilo uspět, byla jejich mysl, která je oklamala, takže uvěřili, že to nedokážou.
Dospělí jsou takhle klamáni úplně stejně a neustále.
Každý máme nějakou základní sadu pocitů a přesvědčení, které se spustí jakmile se setkáme s frustrací nebo zklamáním.
Je to moc potřeba.
Protože když se vás vaše mysl pokusí přesvědčit, že něco nedokážete, a vy jí uvěříte, pak se jako ta dvě batolata začnete cítit bezmocní a přestanete se brzo snažit, nebo se dokonce ani o nic nepokusíte.
A potom budete o to více přesvědčeni, že nemůžete uspět.
Chápete, že kvůli tomu tolik lidí nezvládá věci, na které jinak mají kapacitu?
Žel je někde po cestě potkalo klidně jedno jediné selhání, které je přesvědčilo že nemohou uspět, a oni tomu uvěřili.
Jakmile jsme jednou o něčem přesvědčeni, je velmi těžké změnit názor.
Tahle lekce mi byla uštědřena ještě než mi bylo dvacet.
Jeli jsme v autě s pár kamarády, v noci po neosvětlené silnici, když tu nás zastavila policie.
Někde v okolí došlo k loupeži a oni hledali podezřelé.
Policista přistoupil k autu a posvítil baterou na řidiče, pak na mého bratra na sedadle spolujezdce, a pak na mne.
Rozšířily se mu zorničky a řekl: "Váš obličej už jsem někdy někde viděl."
(smích) A já na to: "Ano, na předním sedadle."
(smích) Ale to mu nějak nedávalo smysl. Takže si myslel, že jsem sjetý.
(smích) Takže mě vytáhl z auta, prohledal, odvedl k policejnímu vozu, a teprve až když si ověřil, že nemám žádný záznam v rejstříku, jsem mu mohl ukázat, že na předním sedadle sedí mé dvojče.
Přesto ještě když jsme odjížděli, měl ve tváři výraz člověka, který je přesvědčen, že jsem mu něco zatajil.
Jakmile jsme jednou o něčem přesvědčeni, je těžké změnit názor.
Je možná přirozené cítit se po neúspěchu poražený a demoralizovaný.
Ale nesmíte si dovolit přesvědčení, že nemůžete uspět.
Musíte získat kontrolu nad situací.
A musíte prolomit tenhle negativní bludný kruh dřív, než se spustí.
Naše mysli a naše emoce nejsou tak dobrými přáteli, jak jsme si mysleli.
Jsou spíše jako náladový kamarád, který vás v jednu chvíli maximálně podpoří a za chvíli je zase strašně protivný.
Jednou jsem pracoval se ženou, která po dvaceti letech manželství a nesmírně ošklivém rozvodu byla zas konečně schopná vyrazit na rande.
Toho kluka potkala přes internet, vypadal mile a úspěšně, a co je nejdůležitější, zdálo se, že o ni opravdu má zájem.
Byla hodně natěšená, koupila si nové šaty a potkali se na skleničku v nóbl newyorském baru.
Hned po deseti minutách ten muž vstal a řekl: "Už nemám zájem" a odešel.
Odmítnutí je extrémně bolestivé.
Byla tak zraněná, že se nemohla pohnout.
Dokázala jen zavolat kamarádce.
A co jí řekla ona? "No a co jsi čekala?
Máš velkej zadek, nemáš žádný zajímavý téma,
proč by nějakej krásnej a úspěšnej chlap chtěl chodit s takovou nulou?
Je to zarážející, jak může kamarádka být tak krutá, že ano?
Bylo by to mnohem méně šokující, kdybych vám prozradil, že to nebyla kamarádka, kdo jí to řekl.
Ona si to ta žena řekla sama sobě.
Je to něco, co děláme všichni, zejména poté, co prožijeme odmítnutí.
Začneme všichni přemýšlet na svými chybami a svými nedostatky, nad tím, jací bychom chtěli být, jací bychom chtěli nebýt,
nadáváme si.
Možná nejsme tak drsní, ale všichni to děláme.
Je zvláštní, že se tak chováme, když naše sebevědomí už stejně trpí.
Proč bychom měli chtít ho ještě více ničit?
Když se říznete do ruky, nenapadlo by vás: "Jo, už vím, vezmu si nůž a vyzkouším, jestli by se to ještě nedalo prohloubit."
Ale s duševními zraněními tohle děláme neustále.
Proč? Kvůli nedostatečné emoční hygieně.
Protože nedáváme váhu svému psychickému zdraví.
Z mnoha studií víme, že když je nízká sebedůvěra, jste zranitelnější vůči stresu a úzkosti, selhání a odmítnutí bolí víc a trvá déle, než se z nich zotavíte.
Takže když zakusíte odmítnutí, první věc, kterou uděláte, by měla být obnova sebedůvěry. Ne abyste ji v sobě začali ničit.
Když zažíváte emocionální bolest, chovejte se k sobě se stejným soucitem, jaký byste čekali od věrného přítele.
Musíme podchytit nezdravé psychické návyky a změnit je.
Jeden z nejnezdravějších a nejčastějších zvyků je "přežvykování".
Když na vás vyjede šéf, nebo vás učitel zesměšní před celou třídou, nebo se hodně pohádáte s přítelem, nemůžete si pomoci a přehráváte si v hlavě tu scénu celé dny nebo dokonce týdny.
Z dumání nad nepříjemnými událostmi se snadno stane zvyk a platíme za něj vysokou cenu. Když strávíte tolik času zaměřeni na nepříjemné a negativní myšlenky, vystavujete se velkému riziku, že se u vás rozvine klinická deprese, alkoholismus, porucha příjmu potravy, nebo dokonce onemocnění krevního oběhu.
Problémem je, že nutkání k "přežvykování" je někdy hodně silné a naléhavé a je těžké mu odolat.
Sám to dobře znám, protože jsem před méně než rokem podlehl tomuto zvyku také.
Mému bratru-dvojčeti diagnostikovali non-Hodkingův lymfom ve třetím stádiu.
Rakovina byla velice agresivní.
Měl po celém těle viditelné nádory.
Musel podstoupit drsný cyklus chemoterapie.
A já se nemohl ubránit myšlenkám na to, čím zrovna prochází.
Nemohl jsem přestat myslet na to, jak moc trpí, přestože on si nikdy nestěžoval, ani jednou.
Přistupoval k tomu neskutečně pozitivně.
Jeho psychologické zdraví bylo úžasné.
Já jsem byl tělesně zdráv, ale duševně jsem byl troska.
Ale věděl jsem, co dělat.
Podle výzkůmů dokonce stačí jen dvouminutové rozptýlení, aby člověk v sobě potlačil nutkání k "přežvykování".
Takže jsem pokaždé, když přišla zneklidňující, negativní myšenka, donutil jsem se soustředit na něco jiného, dokud nutkání nepominulo.
Během jediného týdne se celý můj stav změnil a byl pozitivnější a nadějnější.
Devět týdnů po zahájení chemoterapie byl bratr na CT vyšetření a já jsem byl s ním, když si vyzvedával výsledky.
Všechny nádory byly pryč.
Ještě ho čekaly tři dávky chemoterapie, ale věděl, že se uzdraví.
Tahle fotka je dva týdny stará.
Když se aktivně postavíte osamělosti, když změníte své reakce na selhání, když budete bránit svou sebedůvěru, bojovat s negativními myšlenkami, nejen, že uzdravíte svá psychická zranění, ale vybudujete si odolnost, budete prospívat.
Před sto lety, když lidé začali dbát na osobní hygienu, průměrný věk dožití se zdvonásobil během několika málo desetiletí.
Věřím, že kvalita našeho života se může dramaticky zlepšit, když začneme všichni dbát na emocionální hygienu.
Představte si, jak by to na světě vypadalo kdybychom byli všichni psychicky zdravější!
Kdyby bylo méně osamělosti a méně depresí?
Kdyby se sami se sebou cítili lépe, více si důvěřovali?
Kdyby byli šťastnější a spokojenější?
Já si to představuju, v takovém světě chci žít,
a v takovém chce žít i můj bratr.
Pokud jste se teď něco naučili a změníte několik jednoduchých zvyků, můžeme v takovém světě žít všichni.
(potlesk)
V polovině 90. let objevilo Americké centrum pro kontrolu a prevenci nemocí spolu s Kaiser Permanente něco, co dramaticky zvyšuje riziko výskytu 7 z 10 hlavním příčin úmrtí v USA.
Ve velkých dávkách ovlivňuje vývoj mozku, imunitní systém, hormony, dokonce i způsob jakým je čtena a přepisována naše DNA.
Ti, kteří jsou vystaveni velmi vysokým dávkám, mají 3x vyšší riziko srdečního onemocnění, rakoviny plic a rozdíl 20-ti let v předpokládaném věku dožití.
Přesto nejsou lékaři školeni v rutinních kontrolách a léčbě.
To, o čem hovořím, není pesticid ani obalová chemikálie.
Je to dětské trauma.
O jakém druhu traumatu mluvím?
Nemluvím o nepovedeném testu nebo prohraném basketbalovém zápasu.
Mluvím o hrozbách, které jsou tak silné a všudypřítomné, že se nám doslova dostanou pod kůži a mění naši fyziologii: věci jako zneužívání nebo zanedbání nebo vyrůstání s rodičem, který trpí duševní nemocí nebo závislostí.
Dlouho jsem tyto věci vnímala tak, jak jsem k tomu byla vyškolena, buď jako sociální problém -- odkázat na sociální služby -- nebo jako problém duševního zdraví -- odkázat na služby duševního zdraví.
Pak se stalo něco, co mě donutilo přehodnotit celý svůj přístup.
Když jsem dokončila svou stáž, chtěla jsem jít někam, kde bych se cítila potřebná, někam, kde bych mohla něco změnit.
Tak jsem šla pracovat pro Kalifornské pacifické zdravotní centrum, jednu z nejlepších soukromých nemocnic v severní Kalifornii a společně jsme otevřeli kliniku v Bayview-Hunters Point, jedné z nejchudších, nejzanedbanějších čtvrtí San Francisca.
Do té doby byl v oblasti Bayview pouze jeden dětský lékař na více jak 10 000 dětí. Tak jsme zavěsili vývěsní štít a poskytovali prvotřídní péči, bez ohledu na možnost placení.
Bylo to skvělé. Zaměřili jsme se na typické disproporce ve zdraví: přístup k péči, míra imunizace, míra hospitalizace kvůli astma a dosáhli jsme všech svých čísel.
Byli jsme na sebe velice pyšní.
Pak jsem si ale začala všímat znepokojujícího trendu.
Hodně dětí ke mně bylo posíláno kvůli ADHD, neboli poruše pozornosti s hyperaktivitou. Když jsem ale udělala důkladnou anamnézu a prohlídku, zjistila jsem, že u většiny pacientů nemůžu diagnózu ADHD potvrdit.
Většina těch dětí prožila tak závažné trauma, že jsem měla pocit, že se děje ještě něco jiného.
Nějak mi chybělo něco důležitého.
Než jsem šla na stáž, udělala jsem si magistra ve veřejném zdravotnictví. Jednou z věcí, kterou nás ve škole veřejného zdravotnictví učili je, že pokud jste doktor a přijde k vám 100 dětí, které pijí ze stejné studně a 98 z nich má průjem, můžete psát recept za receptem na antibiotika, nebo můžete přijít a říct: "Co je ksakru s tou studní?"
Začala jsem číst všechno možné o tom, jak vystavení nepřízni osudu ovlivňuje mozky a těla dětí.
Jednoho dne přišel kolega do práce a řekl: "Doktorko Burke, viděla jste tohle?"
V ruce měl kopii výzkumné studie nazvané Studie o neblahých dětských zkušenostech.
Ten den změnil mou klinickou praxi, a tím i mou kariéru.
Studie o neblahých dětských zkušenostech je něco, o čem musí všichni vědět. Provedli ji Dr. Vince Felitti z Kaiseru
a Dr. Bob Anda z Centra pro kontrolu a prevenci nemocí. Společně se zeptali 17 500 dospělých na jejich minulé vystavení "neblahým dětských zážitkům", neboli NDZ.
Ty zahrnují fyzické, emoční nebo sexuální zneužívání; fyzické nebo emoční zanedbávání; duševní nemoc, závislost nebo uvěznění rodiče; rozchod nebo rozvod rodičů či domácí násilí.
Za každé "ano", dostanete jeden bod na NDZ skóru.
Poté udělali to, že korelovali NDZ skór se zdravotními výsledky.
Našli něco do očí bijícího.
Dvě věci: Číslo 1: NDZ jsou nesmírně běžné.
67% populace mělo alespoň jednu NDZ, 12,6%, 1 z 8, mělo čtyři a více NDZ.
Druhý objev byl vztah závislosti na dávce, mezi NDZ a zdravotními výsledky. Čím vyšší NDZ skór, tím horší zdravotní výsledky.
Člověk s NDZ skórem 4 a výš měl 2,5 krát vyšší riziko chronického obstrukčního plicního onemocnění, než někdo s NDZ skórem nula.
U žloutenky to bylo také 2,5 krát.
U deprese to bylo 4,5 krát.
U sebevražednosti to bylo 12 krát.
Člověk s NDZ skórem 7 a výš měl trojnásobné riziko rakoviny plic a 3,5 krát vyšší riziko ischemické srdeční choroby, největšího zabijáka v USA.
Samozřejmě to dává smysl.
Někteří lidé se na to podívali a řekli: "Ale no tak.
Máte těžké dětství, s větší pravděpodobností budete pít a kouřit a dělat věci, které vám zničí zdraví.
To není věda. Je to jen špatné chování."
Ukázalo se, že přesně v tuhle chvíli do toho věda vstupuje.
Dnes lépe než kdykoli předtím rozumíme tomu, jak vystavení rané nepřízni osudu ovlivňuje vyvíjející se dětské mozky a těla.
Ovlivňuje to místa jako nucleus accumbens, mozkové centrum pro rozkoš a odměnu, které má na svědomí závislosti.
Inhibuje prefrontální kortex, který je nezbytný pro ovládání impulsů a exekutivní funkce, kritickou oblast pro učení.
Na snímcích z magnetické rezonance vidíme měřitelné rozdíly v amygdale, mozkovém centru pro úlekovou reakci.
Existují tedy opravdové neurologické důvody, proč lidé vystaveni velkým nesnázím, jsou náchylnější k rizikovému chování. Je to důležité vědět.
Ukazuje se, že i když neprovozujete rizikové chování, stejně máte větší pravděpodobnost výskytu srdečního onemocnění nebo rakoviny.
Důvodem je dráha hypotalamus-hypofýza-nadledvinky, tedy systém těla a mozku, jak reagovat na stres, jak řídit reakce obrany nebo útoku.
Jak funguje?
Představte si, že jdete lesem a uvidíte medvěda.
Váš hypotalamus okamžitě vyšle signál hypofýze, která pošle signál nadledvinkám, které dají příkaz: "Uvolněte stresové hormony! Adrenalin, kortizol!"
Takže vám začne bušit srdce, rozšíří se vám zorničky, otevřou se dýchací cesty a vy jste připraveni buď utkat se s medvědem, nebo utéci.
Je to úžasné, pokud jste v lese a je tam medvěd.
(Smích) Problém je, co se stane, když medvěd každý den přijde domů a ten systém je znovu a znovu a znovu aktivován. Nejprve je adaptivní, život zachraňující, ale postupně se stane maladaptivní, ničící zdraví.
Děti jsou velmi citlivé na tuto opakovanou stresovou aktivaci, protože se jejich mozky a těla teprve vyvíjejí.
Velké dávky strádání ovlivňují nejen strukturu a funkci mozku, ale i vyvíjející se imunitní systém, vyvíjející se hormonální systém, dokonce i způsob, jakým je čtena a přepisována naše DNA.
Tahle informace pro mě znamenala zahodit všechnu dosavadní praxi, protože když rozumíme mechanismu onemocnění, když známe nejen které dráhy jsou narušeny, ale i jak, pak jako doktoři musíme použít tuto vědu k prevenci a léčbě.
To je to, co děláme.
V San Franciscu jsme tedy založili Centrum pro zdraví mládeže, abychom předcházeli, testovali a léčili dopady NDZ a toxického stresu.
Začali jsme s rutinním testováním všech našich dětí při běžných preventivních prohlídkách, protože vím, že pokud má můj pacient NDZ skór 4, má 2,5 x větší pravděpodobnost žloutenky nebo chronické obstrukční plicní nemoci, má 4,5 krát větší pravděpodobnost výskytu deprese a 12 krát větší pravděpodobnost pokusu o sebevraždu, než pacient s NDZ nula.
Tohle už vím, když je v mé ordinaci.
Pro pacienty, kteří se při screeningu ukáží jako positivní, máme multidisciplinární tým, který pracuje na snížení dávky strádání a léčí symptomy s použitím nejlepších praktik včetně domácích návštěv, koordinace péče, péče o duševní zdraví, výživy, celostní intervence a ano, když je potřeba, léky.
Také vzděláváme rodiče o dopadech NDZ a toxického stresu, stejně jako třeba o zakrývání eleketrických zásuvek nebo otravě olovem. Šijeme na míru péči o naše astmatiky a diabetiky, způsobem, kdy si uvědomujeme, že mohou potřebovat agresivnější léčbu s ohledem na změny jejich hormonálního a imunitního systému.
Ve chvíli, kdy porozumíte této vědě, to chcete vykřičet do celého světa, protože se nejedná jen o děti v Bayview.
Myslela jsem si, že ve chvíli, kdy se to dozví ostatní, dojde k rutinním screeningům, multidisciplinární léčbě a bude to závod o nejefektivnější protokoly klinické léčby.
No, to se nestalo.
Byla to pro mě obrovská lekce.
O čem jsem si myslela, že je prostě nejlepší klinická praxe, teď rozumím, že je hnutí.
Slovy Doktora Roberta Blocka, bývalého prezidenta Americké pediatrické akademie: "Neblahé dětské zkušenosti jsou největší nepodchycenou zdravotní hrozbou, které dnes náš národ čelí."
Pro mnoho lidí je to děsivá vidina.
Rozsah a míra tohoto problému se zdá být tak obrovská, že je zdrcující myslet na to, jak k němu přistupovat.
Pro mě, ale v tom ve skutečnosti spočívá naděje, protože když máme správný rámec, když si uvědomujeme, že je to veřejná zdravotní krize, pak můžeme začít používat správné nástroje k hledání řešení.
Od tabáku, přes otravu olovem, po HIV/ AIDS, USA má ve skutečnosti dobré výsledky při řešení veřejných zdravotních problémů. Zopakovat tyto úspěchy u NDZ a toxického stresu bude stát odhodlání a závazek. Když se podívám na to jaká byla dosavadní reakce našeho národa, říkám si, proč to nebereme dost vážně?
Nejprve jsem si myslela, že ten problém přehlížíme, protože se nás netýká.
Je to problém těch dětí v oněch čtvrtích.
Je to zvláštní, protože data to nepotvrzují.
Původní výzkum NDZ byl proveden na populaci, která byla ze 70% bělošská, 70% vysokoškolsky vzdělaná.
Čím více jsem mluvila s lidmi, tím spíš si začínám myslet, že jsem to měla celé popletené.
Kdybych se zeptala, kolik lidí v téhle místnosti vyrůstalo s rodinným příslušníkem, který trpěl duševní chorobou, vsadím se, že by se zvedlo několik rukou.
Pokud bych se zeptala, kolik lidí mělo rodiče, který moc pil nebo který opravdu věřil, že je škoda každé rány, která padne vedle, vsadím se, že by se zvedlo dalších několik rukou.
I v této místnosti je to problém, který se dotýká mnohých z nás a já začínám věřit, že přehlížíme tento problém, právě protože se nás týká.
Možná ho spíše vidíme v ostatních čtvrtích, protože se na něj nechceme dívat.
Raději budeme nemocní.
Naštěstí vědecký pokrok a také ekonomická realita činí tuto možnost každým dnem méně uskutečnitelnou.
Věda je jasná: Raná nepřízeň osudu ovlivňuje zdraví po celý život.
Dnes začínáme rozumět, jak přerušit postup od raných nesnází po onemocnění a předčasnou smrt. A za 30 let dítě, které má vysoký NDZ skór a jehož symptomům chování nikdo nevěnuje pozornost, jehož léčba astmatu není propojená a u kterého se postupně rozvine vysoký krevní tlak a onemocnění srdce nebo rakovina, bude stejně neobvyklý případ jako šesti měsíční úmrtnost na HIV/AIDS.
Lidé se podívají na tu situaci a řeknou si: "Co se to tam ksakru stalo?"
Je to léčitelné.
Je to porazitelné.
Nejdůležitější věc, kterou dnes potřebujeme, je odvaha čelit tomuto problému a říci, že je opravdový a týká se nás všech.
Věřím, že my jsme to hnutí.
Děkuji.
(Potlesk)
Mé projekty jakožto arabské fotografky byly vždy hojně inspirovány mými vlastními zážitky.
Vášeň pro vědění, kterou jsem v sobě objevila a která mi umožnila překonat bariéry, jež mě dělily od lepšího života, mi byla také motivací pro projekt Umím číst a psát.
Vedena svou vlastní zkušeností, jelikož ani mně nebylo nejprve umožněno dále studovat, jsem se rozhodla prozkoumat a zdokumentovat příběhy dalších žen, které své životy změnily vzděláním; odkryly a zpochybnily překážky, které jim stály v cestě.
Zabývala jsem se mnoha problémy vzdělávání žen, s ohledem na rozdíly mezi arabskými zeměmi, založené na ekonomických a sociálních faktorech.
Jsou mezi nimi negramotnost žen, v této oblasti poměrně vysoká; vzdělávací reformy; programy pro studentky, které školu nedokončí; i politické aktivity univerzitních studentek.
Na začátku nebylo vždy lehké ženy k účasti na projektu přesvědčit.
Teprve když jsem jim vysvětlila, jak jejich příběh může ovlivnit životy dalších žen a že ve své vlastní komunitě budou pro ostatní vzorem, některé z nich přikývly.
Snažila jsem se o společný, reflexivní přístup, proto jsem je požádala, aby na své fotografie napsaly svými vlastními slovy vzkaz.
Fotografie jsme potom vystavily v některých třídách, aby inspirovaly a motivovaly další ženy, které procházejí podobným vzděláním a situacemi.
Jemenská učitelka Aisha napsala: „Chtěla jsem se vzdělávat, abych byla nezávislá a nemusela se ve všem spoléhat na muže.“
Jedna z prvních účastnic byla Umm El-Saad z Egypta.
Když jsme se seznámily, neuměla se skoro ani podepsat.
Absolvovala devítiměsíční kurz čtení vedený místní neziskovou organizací na předměstí Káhiry.
Po několika měsících už vtipkovala, že manžel vyhrožuje zákazem dalších hodin, protože zjistil, že jeho nyní gramotná žena mu čte smsky.
(Smích) To od ní nebylo pěkné.
Kvůli tomu se ale Umm El-Saad do programu samozřejmě nepřihlásila.
Viděla jsem na ní, jak si chce sama zařídit jednoduché každodenní úkoly, maličkosti, které považujeme za samozřejmost, od přepočítání peněz na trhu až po pomáhání dětem s úkoly.
I přes svou chudobu a omezené názory komunity, která vzdělávání žen znevažuje, Umm El-Saad a její egyptské spolužačky po čtení a psaní dychtily.
V Tunisku jsem potkala Asmu, jednu ze čtyř aktivistek, se kterými jsem dělala rozhovor.
Tato ateistka a studentka bioinženýrství je hodně aktivní na sociálních sítích.
O své zemi, která se pyšní tzv. Arabským jarem, říká: „Vždycky jsem snila o tom, že objevím novou bakterii.
Teď po revoluci se tu jedna objeví každý den.“
Asma tím myslela vzestup náboženského fanatismu v regionu, který zejména pro ženy představuje další překážku.
Ze všech žen, které jsem poznala, mě nejvíc zasáhla Fayza z Jemenu.
Fayza musela odejít ze školy, když se v osmi letech vdala.
Toto manželství trvalo rok.
Ve 14 se stala třetí ženou 60letého muže, a když jí bylo 18, byla z ní rozvedená matka tří dětí.
I přes svou chudobu, společenské postavení rozvedené ženy v ultrakonzervativní společnosti, a přes nesouhlas rodičů se Fayza rozhodla vrátit do školy. Věděla, že nad svým životem může získat kontrolu jen pomocí vzdělání.
Teď je jí 26.
Získala grant od místní neziskové organizace, aby si mohla zaplatit obchodní studia na univerzitě.
Chce si najít práci, pronajmout si byt a vzít si k sobě zpět své děti.
V arabských zemích teď probíhají ohromné změny, boje, které musejí ženy svádět jsou nesmírné.
Tak jako ženy, které jsem fotila, jsem i já musela překonat mnoho překážek, abych se mohla stát fotografkou. Hodně lidí mi přitom říkalo, co smím a nesmím.
Umm El-Saad, Asma a Fayza, ale i mnoho dalších žen v arabském světě nám ukazují, že je možné překonat překážky na cestě za vzděláním, jež, jak vědí, je nejlepším prostředkem k lepší budoucnosti.
Nyní bych ráda skončila citátem Yasminy, jedné ze čtyř aktivistek, se kterými jsem mluvila v Tunisku.
Yasmina napsala: „Zpochybňujte svá přesvědčení.
Buďte tím, kým chcete být, ne tím, koho z vás chtějí mít.
Nenechte se zotročovat, narodily jste se přece svobodné.“
Děkuji.
(Potlesk)
Jsem člověk mnoha zájmů.
Jakožto vědec jsem byl velitelem posádky během loňské simulace NASA Mars. A jakožto umělec vytvářím komunitní umění napříč kulturami po celé planetě.
A od nedávna obojí propojuji.
Ale napřed mi dovolte něco málo povyprávět o oné misi pro NASA.
Toto je program HI-SEAS.
HI-SEAS je napodobenina planetárního povrchu, kterou financuje NASA, na sopce Mauna Loa na Havaji, a to celé je výzkumný program navržený speciálně pro zkoumání účinků dlouhodobé izolace malých posádek.
Já jsem v této kopuli žil se skupinou šesti lidí po dobu 4 měsíců, a samozřejmě šlo o velmi zajímavý zážitek.
Dělali jsme všemožné výzkumy.
Nášim hlavním zájmem bylo studium jídla, ale kromě této studie jídla -- vývoj nového stravovacího systému pro astronauty žijící v hlubokém vesmíru -- jsme podnikali mnoho dalších výzkumů.
Uskutečnili jsme výstupy do vesmíru, jak je vidět zde, oblečeni do modelů skafandrů, a měli jsme na práci i další činnosti, jako třeba dotazníky na závěr každého dne.
Hodně, hodně práce.
Jak si dovedete představit, je náročné žít pouze v malé skupině, na malém prostoru a po dlouhou dobu.
Existuje mnoho psychologických obtíží: jak udržet tým pohromadě v takových podmínkách; jak si poradit s deformací času, kterou pociťujete, když žijete v těchto podmínkách; objevují se problémy se spánkem; apod.
Ale také jsme se toho hodně naučili.
Naučil jsem se dost o tom, jak si jednotliví členové posádky s takovou situací poradí; jak lze posádku udržet produktivní a spokojenou -- například ponechat jim značnou nezávislost je na to dobrý trik; a upřímně, naučil jsem se hodně o vedení, neboť jsem byl velitelem posádky.
Při této misi jsem začal hluboce přemýšlet o naší budoucnosti ve vesmíru.
My se do vesmíru vydáme a vesmír obydlíme.
Já o tom nepochybuji.
Může to trvat 50 let nebo 500, nicméně k tomu dojde.
A tak jsem přišel s novým uměleckým projektem nazvaným Seeker.
Projekt Seeker je vlastně výzva pro komunity po celém světě, přijít s návrhy prototypů vesmírných lodí, které přinášejí nový přístup k lidskému bydlení a přežití.
To je jádrem projektu.
Jedna důležitá věc: nejde o antiutopický projekt.
Tohle není žádné: „ó Bóže, svět se kazí, tak musíme uniknout za budoucností někam jinam".
Ne, ne.
Tento projekt v podstatě zve lidi, aby udělali krok zpátky od pozemských omezení, a poté přemýšleli o budoucnosti jinak.
A je to velmi užitečné a funguje to velmi dobře, jde o velmi důležitou část toho, co děláme.
K tomuto projektu přistupuji jako ke spolupráci, což je trochu jiný přístup, než byste očekávali od mnohých umělců.
V podstatě vypustím nápad do nějaké skupiny či komunity, lidé jím začnou být přitahováni, a společně vytvarujeme a vybudujeme umělecký kousek.
Vlastně je to trošku jako u termitů.
My spolupracujeme a když nás navštíví například architekti, mají někdy potíže pochopit, že jsme stavěli bez celkového plánu.
Vždy přijdeme s takovými fantastickými, obrovskými sochami, ve kterých se dá také bydlet.
První verze byla postavena v Belgii a Nizozemsku.
Postavil ji tým složený ze zhruba 50 členů.
Toto je znovuprovedení toho samého projektu, ale ve Slovinsku, v jiné zemi, a ta nová skupina si řekla, že to po architektonické stránce udělají jinak.
Takže odebrali architektonickou složku, nechali ten umělecký základ a postavili zcela novou, více biomorfní strukturu na tomto základě.
A to je další nezbytná součást tohoto projektu.
Je to vyvíjející se umělecké dílo, vyvíjející se architektura.
Toto je poslední verze, která byla představena před pár týdny v Nizozemsku, kde byly na stavbu vesmírné lodi použity obytné přívěsy.
Koupili jsme několik ojetých přívěsů, rozřezali je a přestavěli na vesmírnou loď.
A když přemýšlíme o vesmírných lodích, tak k tomu nepřistupujeme jenom jako k technické výzvě.
Vnímáme to jako kombinaci tří systémů: ekologie, lidí a technologie.
Takže tento projekt má vždy výraznou ekologickou složku.
Tady vidíte akvaponické systémy, které vlastně obklopují astronauty, takže jsou v neustálém kontaktu s částmi potravin, které jedí.
Velmi typické pro tento projekt je, že provádíme vlastní izolační mise v našich uměleckých dílech.
Skutečně se uvnitř zavřeme na několik dní v kuse, a testujeme, co jsme postavili.
A tady, například, na pravé straně vidíte izolační misi v Muzeu moderního umění v Lublani ve Slovinsku, kde se 6 umělců a designerů zavřelo -- -- já se toho taky účastnil -- na 4 dny uvnitř muzea.
Samozřejmě šlo o umělecké představení, ale nám přineslo i důležitou zkušenost.
Další verze tohoto projektu je momentálně ve vývoji a spolupracujeme na ní s Camiliem Rodriguez-Beltranem, který je také TED Fellow. Budujeme ji v poušti Atacama v Chile, což je kouzelné místo.
A nejdůležitější je, že je považováno za skutečnou obdobu Marsu.
Na některých místech to opravdu vypadá jako na Marsu a NASA toho využila pro testování svého vybavení.
A již dlouhou dobu má toto místo spojitost s vesmírem díky astronomickým observatořím.
Nyní je domovem ALMA, velkého teleskopu, který se zde vyvíjí.
Ale je to také nejsušší misto na zeměkouli, a to jej činí nesmírně zajímavým pro výstavbu našeho projektu, neboť najednou je udržitelnost něčím, co musíme plně prozkoumat.
Nemáme jinou možnost, takže jsem velmi zvědavý, co se stane.
Něčím velmi specifickým pro tuto verzi projektu je, že mě velice zajímá, jak se dokážeme spojit s místními obyvateli, s domorodci.
Tito lidé tu žijí velmi dlouho a můžeme je považovat za experty na udržitelnost, takže jsem velmi zvědavý na to, co se od nich můžeme naučit, a využít tak domorodých znalostí ke zkoumání vesmíru.
Snažíme se předefinovat to, jak pohlížíme na naši budoucnost ve vesmíru, prostřednictvím zkoumání integrace biologie, technologie a lidí; za využití konceptu spolutvorby, a s využitím a zkoumáním místních tradic, a tím, co se můžeme naučit z minulosti a integrovat do naší vzdálené budoucnosti.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Ahoj, jsem Michael Shermer, ředitel Skeptics Society, nakladatele časopisu Skeptic.
Vyšetřujeme tvrzení o paranormálních jevech, pseudovědě a sektách a kultech i všechno mezi tím: vědu a pseudovědu a ne-vědu a pavědu, voodoo vědu, patologickou vědu, špatnou vědu, ne-vědu i prosté nesmysly.
A pokud jste v poslední době nežili na Marsu, víte, že podobných věcí je okolo nás hodně.
Někdy nás nazývají debunkers (doslova vyvraceči hovadin), což je celkem negativní termín.
Na druhou stranu - hovadin je mezi námi hodně,
a jsme jako Hovadinový útvar policie - splachujeme je z ulic. Vlastně jsme něco jako Ralph Nader špatných nápadů, (Smích) snažíme se špatné nápady nahradit dobrými.
Ukážu vám příklad špatného nápadu.
Přinesl jsem si s sebou tuhle věc. Dostali jsme to k otestování od pořadu NBC Dateline.
Je to - vyrábí to Quadro Corporation v Západní Virginii.
Jmenuje se to Quadro 2000 Virgule.
(Smích) Prodávali ji ředitelům středních škol za 900 dolarů za kus.
Je to kus plastu, ke kterému je připojena anténa.
Můžete s ní hledat všechny možné věci, ale konkrétně tahle byla vyrobena k vyhledávání marihuany ve skříňkách studentů.
(Smích) Funguje to tak, že jdete po chodbě a sledujete, jestli se vychýlí k nějaké skříňce, kterou pak otevřete.
Vypadá to asi takhle.
Ukážu vám to.
(Smích) No, víte, ono to trochu zanáší doprava... Takže když teď - víte, tohle je věda, takže uděláme kontrolovaný pokus.
Určitě se pohne tímhle směrem.
(Smích)
Pane, byl byste tak hodný a vyprázdnil, prosím, kapsy?
(Smích) Otázkou bylo, zda se takto opravdu dá najít marihuana ve skříňkách studentů.
A odpověď zní, že jestli jich otevřete dostatečné množství, pak ano.
(Smích) (Potlesk) Vědci si ale musí všímat i neúspěchů, ne pouze výher.
A to je asi základním ponaučením z mé krátké přednášky, takhle fungují psychikové, astrologové, věštkyně a jim podobní.
Lidé si pamatují úspěchy a na neúspěchy zapomínají.
Ve vědě musíme brát v úvahu celý soubor dat a sledovat, jestli počet úspěchů výrazným způsobem převyšuje číslo, které se dá přisuzovat náhodě.
V tomto případě jsme to otestovali.
Měli jsme dvě neprůhledné krabice, jednu s vládou schválenou marihuanou, druhou prázdnou.
A v padesáti procentech případů ji virgule odhalila, což je přesně to, co se dá očekávat od hození si mincí.
To byl jen takový malý zábavný příklad věcí, kterými se zabýváme.
"Skeptic" je čtvrtletník. Každé číslo má určité téma, tohle je třeba o budoucnosti inteligence.
Hloupnou lidé, nebo se stávají chytřejšími?
Můj názor na tuhle věc se odvíjí z pole, ve kterém pracuji. Ve skutečnosti jsou ale lidé čím dál chytřejší. IQ stoupá o tři body za deset let.
Celkem zvláštní věc.
Nepovažujte skepticismus za konkrétní věc, vlastně ani věda není věc.
Je věda kompatibilní s náboženstvím?
To je něco jako: "Je věda kompatibilní s instalatérstvím?"
Jsou to prostě dva odlišné pojmy.
Věda není věc, je to sloveso.
Je to způsob nahlížení na věci.
Je to pátrání po příčinách všech fenoménů.
Asi tak, co je pravděpodobnější: že mimozemská stvoření nebo vícerozměrné bytosti cestují skrz nesmírné dálky mezihvězdného prostoru, aby vytvořily kruh v obilí na poli farmáře Boba v Puckerbrushi v Kansasu, kterým propagují naše stránky skeptic.com, nebo že to čtenář Skepticu vyrobil ve Photoshopu?
A ve všech případech se musíme ptát, (Smích) co je pravděpodobnějším vysvětlením?
A dříve, než něco označíme za nadpřirozené, měli bychom se přesvědčit, že to naopak není zcela přízemní.
Co je pravděpodobnější: že Arnoldovi pomohli do guvernérského křesla mimozemšťané, nebo že si World Weekly News prostě vymýšlí?
(Smích) Podobná myšlenka je pěkně zachycena v tomto vtipu Sidneyho Harrise.
Pro ty, co sedí vzadu, píše se tu: "Pak se stane zázrak. Myslím, že v kroku číslo dva byste měl být trochu konkrétnější."
Tenhle obrázek naprosto rozbíjí argumenty zastánců kreacionismu.
Nic víc na tom není.
(Potlesk) Můžete říct, že se stal zázrak. To ale prostě nic nevysvětluje.
Nic to nenabízí, nic se nedá potvrdit.
Pro kreacionisty tím končí diskuze.
Je pravda, že vědci někdy používají různé pojmy jako výplně prázdného místa - temná energie, temná hmota a podobně. Dokud nezjistíme, co to je, jednoduše tomu dáme takové jméno.
Pro vědce to je začátek cesty.
Kreacionisté tím končí.
Znovu se tedy můžeme ptát, co je pravděpodobnější:
Jsou to mimozemské talíře, chybná pozorování, nebo dokonce podvod?
Tohle je UFO vyfocené z mého domu v Altadeně v Kalifornii, nad městem Pasadena.
A pokud vám to připadá jako poklice z kola Buicku, máte naprostou pravdu.
Nepotřebujete ani Photoshop, ani moderní vybavení, nepotřebujete počítače.
Tohle bylo vyfoceno jednorázovým fotoaparátem Kodak.
Stačí, aby někdo stál stranou s poklicí v ruce.
Připravit foťák, a je to.
(Smích) Takže i když je možné, že většina z těchto věcí jsou podvody či iluze a zbytek je pravý, pravděpodobnější je, že jsou podvržené všechny, jako ty kruhy v obilí.
Ale teď vážně. Ve vědě vždy hledáme rovnováhu mezi daty z pozorování a teorií.
Galileo, například, měl dva problémy, když svůj dalekohled zaměřil na Saturn.
Jednak neexistovala žádná teorie o planetárních prstencích,
a také měl z pozorování nepřesná a nejasná data, takže nemohl s jistotou říci, na co se vlastně dívá.
Popsal tedy to, co viděl: "Pozoroval jsem, že nejvzdálenější planeta je tvořena třemi tělesy."
A tím své pozorování uzavřel.
Bez povědomí o prstencích a přesných dat nemůžete mít dobrou teorii.
Bylo to vyřešeno až v roce 1655.
Toto je kniha Christiaana Huygense, v níž shrnul všechny chyby, kterých se lidé dopustili ve snaze přijít na to, co je se Saturnem.
Nepovedlo se to, dokud... Huygens měl dvě věci. Měl dobrou teorii o prstencích a o tom, jak funguje sluneční soustava. Měl také lepší teleskop a tedy přesnější data, z čehož si odvodil, že protože Země obíhá kolem slunce rychleji, podle Keplerových zákonů, než Saturn, mění se jejich vzájemná poloha
a my vidíme prstence pod různými úhly.
A my už ted víme, že to je pravda.
Problémem ale je, když je vaše teorie ovlivněna předsudky v poznávání.
Takže jedním z problémů při vysvětlování proč lidé věří podivným věcem je, že máme... Začnu jednoduše, pak se dostanu k vážnějším věcem. Máme třeba tendenci vidět obličeje.
Toto je obličej na Marsu, který
v roce 1976 dokonce vyvolal hnutí snažící se přimět NASA fotografovat tuto oblast, protože si lidé mysleli, že se jedná o monumentální marťanskou architekturu.
No, ve skutečnosti - tady je detail z roku 2001.
Když přivřete oči, uvidíte obličej.
A když máte přivřené oči, tak vlastně z ostrého obrazu děláte neostrý. Redukujete kvalitu svých dat. A i kdybych vám neřekl, co máte hledat, pořád byste viděli obličej,
protože jsme evolučně naprogramování hledat obličeje.
Obličeje jsou pro nás důležité společensky.
A samozřejmě šťastné obličeje. Obličeje všech druhů najdete lehce.
(Smích) Najdete šťastný obličej tady na Marsu.
Pokud by astronomové byli žáby, možná by viděli Žabáka Kermita,
vidíte ho tam?
Malé žabí nožky. A co kdyby geologové byli sloni?
Náboženská ikonografie...
(Smích) Objevena pekařem z Tennessee v roce 1996.
Účtoval si pět dolarů za návštěvu "Sestry Housky", dokud mu to nezakázal právník Matky Terezy.
Tady máme Panna Marie z Guadalupe a Panna Marie z Watsonville, jen kousek dál ulicí, nebo opačným směrem?
Kůra stromů je zvlášť vděčný materiál, protože je pěkně zrnitá, větvená, černobíle flekatá a dobře se na ní hledají vzorce - lidé jsou zvířata vyhledávající vzorce.
Tohle je Panna Marie na okně v Sao Paulo.
A tady máme Pannu Marii, která se zjevila na sýrovém sendviči, na který jsem si dokonce v jednom kasinu v Las Vegas mohl sáhnout, samozřejmě, kde jinde než v Americe.
(Smích) To kasino zaplatilo za tento sýrový sendvič na eBay 28 500 dolarů.
(Smích) Ale vypadá to skutečně jako Panna Marie?
(Smích) Má tak našpulené rty, ve stylu čtyřicátých let.
Panna Marie v Clearwateru ve Floridě.
Na tuhle jsme se jeli podívat...
Bylo tam hodně lidí, jezdí tam věřící
v kolečkových křeslech a s berlemi a tak podobně.
A my tam jeli vyšetřovat.
Jen pro měřítko, to je Dawkins, já a Úžasný Randi vedle tohoto dvě a půl poschodí velký obraz.
Všechny ty svíčky, ty tisíce svíček, tam lidé přinesli na jeho počest.
No a my obešli budovu, jen abychom zjistili, o co tam šlo,
a nakonec jsme zjistili, že kdekoliv je postřikovač trávy a palma, vznikne i podobný efekt.
Tohle je další Panna Marie na zadní straně, kterou už začali stírat.
Asi můžete mít jen jeden zázrak na budovu.
(Smích) A je to vůbec zázračná Marie, nebo spíš zázračná Marge?
(Smích) Nakonec vám ukážu další příklad tohoto jevu, tentokrát se zvukovými iluzemi.
Existuje film, "Hlas smrti", ve kterém hraje Michael Keaton. Je o mrtvých, kteří k nám hovoří ze záhrobí.
Mimochodem, celá tahle záležitost s mluvením k mrtvým není až tak zajímavá.
Dokáže to totiž kdokoliv. Opravdu těžké je ale přimět mrtvé, aby odpovídali.
(Smích)
V případě Hlasu smrti jsou údajně tyto zprávy skryty v elektronických fenoménech.
Na stránce ReverseSpeech.com jsem stáhnul tuhle věc.
Tohle je asi nejznámější příklad.
Pustím vám jednu velmi známou píseň.
Hm, tohle byste mohli poslouchat celý den, že? (Smích)
No dobře, teď si to přehrajeme pozpátku. Schválně jestli dokážete najít skryté zprávy, které tam někde údajně jsou.
Co jste objevili?
(Publikum: Satan.)
Satan? Dobře, aspoň Satana jsme našli. Teď podstrčím sluchové části vašeho mozku co máte slyšet, a poslechněte si to znovu.
(Smích) (Potlesk) Když vám řeknu, co tam je, nemůžete se splést.
(Smích) Fajn, skončíme pozitivním, milým příběhem.
Skeptics Society je nevýdělečná vzdělávací organizace.
Neustále hledáme malé dobré skutky, které lidé konají.
A v Anglii je jedna populární zpěvačka,
jedna z nejpopulárnějších anglických zpěvaček dneška, Katie Melua.
A ta napsala krásnou píseň.
V roce 2005 byla v Top 5 a jmenuje se "Devět miliónů bicyklů v Pekingu"
Je to příběh o lásce - je něco jako britská Norah Jones - o tom, jak moc miluje svého přítele a porovnává to s devíti miliony bicyklů, a tak dále.
A je v ní tahle pasáž:
♫ Jsme 12 miliard světelných let od okraje ♫ ♫ To jen hádám ♫ ♫ Nikdo to nikdy nepotvrdí ♫ ♫ Ale vím, že vždy budu s tebou ♫
No, to je hezké. Aspoň byla blízko.
V Americe by to bylo "Jsme 6 000 světelných let od okraje."
(Smích) Ale můj přítel, Simon Singh, částicový fyzik, ze kterého se teď stal učitel, napsal mimo jiné knihu "Velký třesk", využije každou šanci propagovat kvalitní vědu.
Napsal tedy komentář do The Guardian o Katiině písni, ve kterém říká: "No, my víme přesně, jak daleko jsme od okraje vesmíru.
Je to 13,7 miliard světelných let, a to určitě jen nehádáme.
Známe tu vzdálenost s přesně definovanou mírou chyby
a můžeme tedy říct, že i když ten údaj není absolutně přesný, je dost blízko pravdy."
A kupodivu mu Katie po vydání toho komentáře zavolala a řekla: "Já se tak stydím, byla jsem členka astronomického kroužku a měla jsem to vědět."
A předělala tu píseň.
Na závěr tedy pustím tu novou verzi.
♫ Jsme 13,7 miliard světelných let ♫ ♫ od okraje pozorovatelného vesmíru, ♫
♫ což je dobrý odhad s definovanou mírou chyby ♫
♫ a vzhledem ke všem dostupným informacím ♫ ♫ předpokládám, že budu vždy s tebou ♫
(Potlesk) Senzační, že? (Potlesk)
Jmenuji se Joseph, jsem poslancem keňského parlamentu.
Představte si masajskou vesnici. Jednoho večera k nám přišli vládní vojáci, obklíčili vesnici a řekli každému staršímu, aby poslal jednoho chlapce do školy.
Tak jsem já nastoupil do školy -- voják na nás přitom mířil puškou a řekl mému otci: "Musíš se rozhodnout."
Šel jsem tedy do misionářské školy, kterou vedl americký misionář,
a první věc, kterou mi ten misionář dal, byl bonbon.
Nikdy předtím v životě jsem neokusil bonbon.
A tak jsem si řekl, společně s další stovkou kluků, sem patřím. Zůstal jsem --
(Smích)
-- i když to všichni ostatní vzdávali.
Moje rodina se stěhovala.
Jsme nomádi. Pokaždé, když se škola zavřela -- byla to škola s internátem a mně bylo sedm -- museli jste tak dlouho cestovat, až jste ji našli.
80, 65 kilometrů, na tom nezáleželo.
Přespali jste v buši, ale pořád jste šli dál.
Zůstal jsem. Nevím sice proč, ale zůstal jsem.
Najednou jsem udělal národní zkoušky a objevil jsem se na krásné střední škole v Keni.
Střední jsme dokončil.
A pak jsem našel člověka, který mi nabídl plné stipendium v USA.
Moje matka stále žije v chatrči z kravského hnoje, nikdo z mých bratrů nechodí do školy a tenhle člověk mi řekl: "Tady máš, jeď."
Dostal jsem stipendium na St. Lawrence University ve státě New York. Dokončil jsem ji, pak jsem šel na postgraduál na Harvard.
Vystudoval jsem, pak jsem trochu pracoval ve Washigtonu.
Pro National Geographic jsem napsal knihu, vyučoval jsem americkou historii.
Pokaždé jsem se vracel domů a naslouchal problémům těchto lidí, nemocných, bez přístupu k vodě, a tak dál. A vždycky, když se vracím do Ameriky, na ně neustále myslím. Jednoho dne ke mně přišel stařešina a řekl mi takovýto příběh.
Kdysi dávno došlo k velké válce mezi kmeny.
Byl tady jeden kmen, který se obzvlášť obával kmene Luhya.
Pokaždé vyslali zvědy, aby si byli jistí, že někdo nezaútočí.
Jednoho dne přiběhli zvědové a řekli vesničanům: "Nepřátelé se blíží, do půl hodiny jsou tu."
Lidi se vyděsili, vzali svoje věci a vyrazili pryč.
Ale byli tam dva muži, jeden slepý a druhý od narození bez nohou.
Kmenový vůdce jim řekl: "Promiňte, nemůžeme vás vzít, zpomalíte nás.
Potřebujeme utéct s našimi ženami a s dětmi."
Byli zanecháni tam, čekajíce na smrt.
Ale tihle dva se na něčem dohodli.
Slepý řekl: "Podívej, jsem velice silný chlap, ale nevidím."
Můž bez nohou opáčil: "Vidím na kraj světa, ale nedokážu se ochránit ani před kočkou nebo nějakou zvěří."
Slepý se tedy sehnul, asi tak, a řekl tomu muži bez nohou, aby mu vlezl na záda.
Ten nahoře vidí a slepý může chodit.
Vyrazili, sledovali stopy vesničanů, a pak je dohnali a ještě předstihli.
Tohle mi řekli ve shromáždění stařešinů.
Je to opravdu chudá oblast, severní Keňa --
oblast kočovných kmenů, ze všech nejizolovanější.
Ten muž mi řekl: "Tady jsi,
máš dobré vzdělání z Ameriky, vedeš tam dobrý život, co uděláš pro nás?
Chceme, aby jsi byl našima očima, my budeme nohama.
Poneseme tě, ty nás povedeš."
To byla příležitost -- vždycky jsem přemýšlel o tom, co bych mohl udělat pro svůj lid.
Je to oblast, kde i přes 43 let nezávislosti pořád nemáme základní zdravotnická zařízení,
nemocní se musí převážet na trakaři
do nemocnice 20, 30 km vzdálené. Není tam pitná voda. Tak jsem prohlásil: "Pustím se do toho,
vracím se z Ameriky.
Minulý červen jsem se odstěhoval z Ameriky, v červenci jsem šel do voleb a vyhrál.
Přišel jsem kvůli nim a to je můj cíl.
V tuhle chvíli mám po devíti měsících plán na to, jak za pět let každý nomád bude mít pitnou vodu.
Budujeme v naší oblasti lékárny.
Žádám své přátele ze Států, aby pomohli přivést sestry nebo doktory, kteří nám pomohou.
Snažím se zlepšit infrastrukturu.
Využívám znalosti, které jsem získal ve Státech a od své komunity, abychom se dostali dál. Snažím se rozvinout domácí řešení pro naše problémy.
Protože víme, že lidé zvenčí mohou přijít a pomoci nám, ale pokud si nedokážeme pomoci sami, nic nezmůžeme.
Můj plán je tedy -- tak jak jsem začal uvádět studenty do různých oblastí -- někteří se stali doktory, někteří právníky -- chceme vytvořit komlexní skupinu lidí, studentů, kteří se mohou vrátit a pomoci nám v rozvoji komunity, která se nachází uprostřed těžké ekonomické recese.
Takže zatímco jsem dále poslancem, a poslouchám vás všechny, jak mluvíte o botanice, o zdravotnictví, o demokracii, o nových vynálezech, doufám, že jednoho dne, v mé vlastní malé komunitě -- která sídlí na ploše 26 000 čtverečních kilometrů, asi 5x větší než Rhode Island, bez jakýchkoli cest -- se staneme modelem, který pomůže ostatním rozvíjet se.
Děkuji Vám
Poslední dva roky jsem věnovala pochopení tomu, jak lidé dosahují svých snů.
Když se zamyslíme nad svými sny, a nad důlkem, který chceme zanechat ve vesmíru, tak to bije do očí, jak velký přesah je mezi sny, které máme a projekty, které nikdy neuskutečníme.
(Smích) Proto jsem dnes zde, abych mluvila o pěti způsobech, jak nenásledovat své sny.
První: Věřte v okamžitý úspěch.
Znáte to, že?
Programátor vytvoří mobilní aplikaci a prodá ji velmi rychle za hodně peněz.
Víte, to se může jevit jako možné, ale vsadím se, že to není celé.
Pokud se na to podíváme zblízka, tak ten programátor předtím vytvořil 30 aplikací a na toto téma si udělal magistra, Ph.D.
Na tomto tématu pracoval 20 let.
Je to opravdu zajímavé.
I o mém příběhu z Brazílie si lidé myslí, že jde o okamžitý úspěch.
Pocházím ze skromné rodiny, dva týdny před koncem zápisu do MIT, jsem podala přihlášku.
A, voila! Vzali mě.
Můžete si myslet, že je to okamžitý úspěch, ale vyšlo to díky tomu, že předchozích 17 let jsem brala život a vzdělání vážně.
Váš okamžitý úspěch je vždy výsledek všeho, co jste v životě, do tohoto okamžiku udělali.
Zadruhé: Věřte, že pro vás má někdo druhý odpovědi.
Lidé neustále chtějí pomáhat, že ano?
Různí lidé: vaše rodina, přátelé, obchodní partneři, všichni mají názory na to, jakou cestu byste si měli zvolit. "Řeknu vám tohle, jděte touto cestou."
Zatímco jste však na této cestě, narážíte na další rozcestí.
A tato rozhodnutí už musíte provést sami.
Nikdo druhý nemá správné odpovědi na váš život.
Musíte se stále rozhodovat, že?
Cest je nespočetné množství, natlučete si, ale to k tomu patří.
Za třetí; což je velmi nenápadné, ale velmi důležité: Polevte, když máte zaručený růst.
Takže když si žijete dobře, tak musíte shromáždit výborný tým, abyste měli rostoucí příjem a vše je připraveno-- čas polevit.
Když jsem vydala svou první knihu, tak jsem opravdu, opravdu hodně pracovala na distribuci po Brazílii.
S tímto úsilím si ji stáhlo přes 3 miliony lidí a přes 50 tisíc lidí si koupilo fyzickou knihu.
Když jsem napsala další díl, tak jsem očekávala nějaký účinek.
I kdybych toho udělala méně, tak by se dobře prodával.
Ale dobře není nikdy dobře.
Když směřujete stále k vrcholu, tak musíte pracovat stále tvrději a najít si jiný vrchol.
Kdybych toho moc nedělala, přečetlo by si knihu pár stovek tisíc lidí, a to už je dobré.
Kdybych ale pracovala usilovněji, než kdy jindy, navýšila bych toto číslo na milióny.
Proto jsem se se svou novou knihou rozhodla navštívit každý stát v Brazílii.
Díky tomu už vidím vyšší vrchol.
Není čas polevit.
Čtvrtý tip, který je velmi důležitý: Věřte, že chybu udělal někdo jiný.
Neustále slýchám lidi říkat: "Ano, měl jsem skvělý nápad, ale nikdo do něj nechtěl investovat."
"Vytvořil jsem skvělý produkt, ale trh není příznivý, aby mi šly dobře obchody."
Nebo: "Nemůžu najít talent, můj tým je podprůměrný."
Máte-li sny, tak je vaší zodpovědností je uskutečnit.
Ano, může být těžké najít talent.
Ano, trh může být špatný.
Když ale nikdo neinvestuje do vašeho nápadu, když si nikdo nekoupil váš produkt, tak se určitě najde něco, co je vaší chybou.
(Smích) To je jisté.
Vezměte své sny a uskutečněte je.
Nikdo nedosáhl svých cílů sám.
Pokud je ale neuskutečníte, tak je to vaše chyba, ničí jiná.
Buďte za své sny zodpovědní.
A jeden poslední tip, který je také velmi důležitý: Věřte, že jediná věc, na které záleží, jsou samotné sny.
Jednou jsem viděla reklamu, ve které bylo hodně přátel, kteří šli na horu, velmi vysokou horu a dalo jim to hodně zabrat.
Mohli jste vidět, jak se kvůli té dřině všichni potili.
A oni šplhali, až nakonec dosáhli vrcholu.
Samozřejmě se to rozhodli oslavit, že?
Budu oslavovat, takže: "Ano! Dokázali jsme to, dosáhli jsme vrcholu!"
O 2 sekundy později se jeden na druhého podíval a řekl: "Tak jo, pojďme dolů."
(Smích) Život nikdy není pouze o cílech.
Život je o cestě.
Určitě byste si měli užívat samotné cíle, ale lidé si myslí, že máte sny a kdykoliv nějakého dosáhnete, tak se dostanete na kouzelné místo, kde je všude okolo radost.
Dosažení cíle je však chvilkový pocit, ale váš život ne.
Jediný způsob, jak skutečně dosáhnout všech svých snů, je si plně užít každičký krůček své cesty.
To je ten nejlepší způsob.
Cesta je jednoduchá -- je tvořena krůčky.
Nějaké jsou snadné.
Někdy zakopnete.
Jsou-li snadné, tak oslavujte, protože někdo čeká na oslavu příliš dlouho.
Pokud zakopnete, tak se z tohoto zakopnutí poučte.
Stane-li se každý krůček poučným či oslavy hodným, tak si zajisté svou cestu užijete.
Takže 5 tipů: Věřte v okamžitý úspěch; věřte, že vaše odpovědi pro vás má někdo druhý; věřte, že když jste úspěšní, tak je čas polevit; věřte, že chyba je v někom jiném; a věřte, že záleží pouze na cílech.
Věřte, že pokud to dodržíte, tak své sny zničíte.
(Smích) (Potlesk) Děkuji.
Lidé odjakživa dbali na to, aby měli zdravé tělo. Občas ale neodhadli, o co vlastně mají dbát.
Jako třeba staří Egypťané. Jednotlivé části těla pečlivě připravovali pro život v zásvětí, ale některé orgány vynechávali.
Třeba tenhle.
Zatímco žaludek, plíce, játra a další orgány pečlivě uchovávali, mozek jen rozmělnili, vytáhli ho nosem ven a pak ho zahodili. A proč vlastně ne? Bůhví, k čemu nám nějaký mozek vůbec je.
Ale co když stejně přehlížíme další lidský orgán, o stejné hmotnosti jako mozek, který je pro nás zrovna tak zásadní, jenže jsme ho opomíjeli, protože nebyl probádáný?
A teď díky vědeckému pokroku najednou začínáme chápat, jak je ten orgán pro nás důležitý?
Nezaujalo by vás to?
Něco takového totiž skutečně máme: náš zažívací trakt, či přesněji: mikroby, co tam jsou.
A vlastně nejde jen o mikroby v zažívacím traktu.
Mikroby máme po celém těle a díky jejich variabilitě existují i rozdíly mezi lidmi.
Všimli jste si například, že komáři útočí na některé lidi mnohem víc než na jiné?
Zní to jako otřepaná historka z letního tábora, ale je to opravdu tak.
Na mě například komáři skoro nejdou, ale moji přítelkyni vždy úplně obsypou. Je to dáno tím, že máme na pokožce jiné mikroby, a ti vytvářejí jiné chemické látky, které z nás komáři cítí.
Mikrobi jsou důležití také z lékařského hlediska.
Stačí mít v útrobách nesprávné mikroby a prášky na bolest vám mohou poškozovat játra.
Na mikrobech také záleží, jestli vám zaberou léky na srdce.
A kdybyste byli muška octomilka, mohli by mikrobi i za to, kdo vás sexuálně přitahuje.
U lidí jsme nic takového zatím neprokázali, ale třeba jsme se jen nekoukali pořádně. (Smích.) Mikrobi toho dělají hrozně moc.
Pomáhají nám trávit potravu.
Školí náš imunitní systém.
Zvyšují naši odolnost, a dost možná mají vliv i na naše chování.
A tak nás napadlo zachytit mikrobiální kultury na mapě.
Tohle je sice trochu jiná mapa, ale můžeme si na ní ilustrovat rozmanitost života.
Každý kout světa má jiný ráz a je charakteristický jinými organismy. Ať už žijí tady, nebo tady, nebo tady.
A totéž platí pro mikrobiologii. I když mikroby, popravdě řečeno, vypadají i pod mikroskopem skoro stejně.
Jenže my je nerozlišujeme podle jejich vzhledu, nýbrž podle jejich DNA. Máme k tomu "Projekt lidského mikrobiomu". Národní institut zdraví na něj vyčlenil 173 mil. dolarů. Stovky výzkumníků mapují sekvence všech písmen DNA veškerých mikrobů lidského těla.
A když to udělají, dostanou takovýto výsledek.
Jenomže z toho zrovna nevyčtete, kde který mikrob žije.
A tak naše laboratoř s pomocí výpočetní techniky zpracovává terabajty sekvenovaných dat, abychom vytvořili něco jako přehlednou mapu. Vyšli jsme z dat o mikrobiomech získáných od 250 zdravých dobrovolníků. A tohle je výsledná mapa.
Každá tečka představuje samostatnou mikrobiální kulturu.
Já vám říkal, že mikroby jsou k nerozeznání.
Každá tečka tedy odpovídá samostatné mikrobiální kultuře z jiné části těla, či od jiného dobrovolníka.
Jednotlivé části mapy jsou od sebe barevně odlišené, jako různé kontinenty.
To proto, že mikroby žijící na různých částech těla se od sebe výrazně odlišují.
Takže zelená barva například označuje mikroby z úst.
Na druhé straně jsou modří mikrobi z pokožky. Kultura z vagíny je fialová. A úplně dole je hnědou barvou fekální kultura.
Zjistili jsme to teprve nedávno, ale mikrobi z různých částí těla se ohromně odlišují.
Stačí téže osobě odebrat mikroby z úst a ze zažívacího traktu. Rozdíly mezi oběma kulturami budou obrovské.
Větší než mezi mikroby z korálového útesu a mikroby odsud z prérie.
Vlastně je to až k nevíře.
V mikrobiální ekologii vašeho těla znamená pár decimetrů větší rozdíl než stovky kilometrů na Zemi.
Z toho ovšem neplyne, že mikroby ze stejných částí těla vypadají u všech lidí stejně.
Asi víte, že podle DNA jsme všichni skoro stejní.
Vaše DNA je z 99,99 % úplně stejná jako DNA člověka, který sedí vedle vás.
O střevních mikrobech to neplatí. Vaši střevní mikrobi se shodují s mikroby vašeho souseda jen asi z 10 %.
Tedy jako bakterie odtamtud prérie a bakterie z tohoto lesa.
Mikrobi jsou tedy rozmanití, a jak jsem říkal, plní rozmanité role: tráví potravu, hrají roli při různých nemocech, pomáhají vstřebávat léky atd.
Jak to všechno dělají?
Zčásti díky tomu, že i když jich ve střevech máme jen jeden a půl kila, jsou proti nám v přesile.
Jak moc jsou v přesile?
Přijde na to, jak chápete své tělo.
Jako souhrn buněk?
Každý z nás sestává asi z 10 bilionů lidských buněk. Jenže mikrobiálních buněk máme 100 bilionů.
Jsou v přesile deset ku jedné.
Možná si říkáte, že lidmi nás činí naše DNA. Jenže lidských genů máme (podle různých kritérií) jen asi 20 tisíc, kdežto mikrobiálních genů je v nás 2 až 20 milionů.
Mikrobiální symbionti tak nad námi mají značnou převahu.
Dokonce se ukázalo, že když se něčeho dotknete, zůstane na tom DNA vašich mikrobů.
Před pár lety jsme dokázali, že lze s 95% přesností určit, kdo pravidelně užívá určitou počítačovou myš.
Vyšlo to před pár lety ve vědeckém časopise, ale hlavně se to objevilo v "Kriminálce Miami", takže sami vidíte, že je to pravda.
(Smích.) Odkud se ale naši mikrobi vůbec berou?
Pokud máte jako já děti nebo psy, asi máte neblahé tušení. A nejste daleko od pravdy.
Tak jako podle mikrobů poznáme, jakou užíváte počítačovu myš, poznáme i vašeho psa.
Ale mikrobiální kultury u dospělých jsou poměrně stabilní. I když s někým žijete, vaše mikrobiální identita zůstává po celé týdny, měsíce i roky neměnná.
Naše počáteční mikrobiální kultura však hodně záleží na tom, jak se narodíme.
Děti narozené klasicky mají mikroby podobné vaginální kultuře, kdežto děti narozené císařským řezem mají mikroby podobné pokožkové kultuře.
Důsledkem toho je patrně i to, že děti narozené císařským řezem jsou náchylnější k astmatu, alergiím či obezitě. To vše je dnes spojováno s mikroby. Koneckonců, každý savec až donedávna přicházel na svět porodním kanálem. S vaginálními mikroby jsme tedy evolučně spjatí, a pokud na nás při porodu nepřejdou, může to souviset s určitými chorobami.
Moje dcera přišla před pár lety na svět akutním císařským řezem. My jsme však dohlédli na to, aby na ni byli vaginální mikrobi dodatečně přeneseni.
Těžko s jistotou říct, zda to mělo na její zdraví nějaký vliv.
Jedno dítě, i když vám na něm moc záleží, není dostatečný vzorek, abychom vyvodili obecné závěry. Ale zatím naše dcerka například nedostala zánět uší, a už jí jsou dva roky.
Hlavně však začínáme klinicky testovat další děti. Chceme ověřit, zda vaginální mikroby obecně zvyšují jejich imunitu.
Porod tedy zásadně ovlivňuje, s jakými mikroby vstoupíme do života. Ale co se děje potom?
Tohle je další mapa podle dat "Projektu lidského mikrobiomu". Každá tečka je vzorek z určité části těla jednoho z 250 zdravých dospělých.
Jistě už jste viděli, jak se u dětí vyvíjí tělo či intelekt.
Teď ale poprvé v životě uvidíte, jak se u dítěte vyvíjí mikrobiom.
Ze stolice dítěte mého kolegy jsme totiž pravidelně odebírali vzorky fekálních mikrobů. Sbírali jsme je každý týden po dobu necelých 2,5 let.
Tady je první den.
Kulturu dítěte znázorňuje ta žlutá tečka. Fekální mikroby dítěte se zpočátku podobají vaginálním, což odpovídá způsobu porodu.
Během dalších dvou a půl let se však kultura dítěte přesune sem dolů, takže bude vypadat jako fekální kultura zdravého dospělého.
Teď se podíváme, jak k tomu dochází.
Každý krok představuje změnu během pouhého týdne. Vidíte tedy, jak se fekální kultura dítěte každý týden mění. Každá změna je mnohem větší, než jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými, zdravými dospělými jedinci, což jsou ty hnědé tečky úplně dole.
Když jsou dítěti asi dva roky, jeho mikrobi se už blíží dospělým.
Jenže teď se něco stane.
Dítě dostane antibiotika na zánět ucha.
Dojde k prudké změně, načež se vše opět rychle vrací do normálu.
Pustím vám to ještě jednou.
Vidíte, že stačilo pár týdnů a radikální proměna nejprve vývoj o celé měsíce vrátila, jen aby se výchylka opět rychle dorovnala. Video končí dnem 838, kdy je fekální kultura dítěte plně srovnatelná s kulturou dospělého jedince, a to i přes zásah v podobě antibiotik.
To nás dovádí k zásadní otázce: jaký vliv mají zásahy v různých etapách života dítěte.
Pokud se mikrobiom u dětí tak bleskově vyvíjí, není vnější zásah jenom bezvýznamný plivanec do rozbouřeného moře?
Kupodivu se ukázalo, že když dítěti mladšímu půl roku podáte antibiotika, bude mít větší sklony k obezitě než děti, které antibiotika poprvé dostanou ve starším věku. Zásahy v raném věku tak mohou výrazně souviset s naším pozdějším zdravím, a my to teprve začínáme odhalovat.
Riziko antibiotik tak možná není jen v narůstající rezistenci bakterií, což je také důležité, ale možná i v tom, že nabourávají ekosystém našich mikrobů. Jednou pro nás antibiotika možná budou strašák - tak jako kovové nástroje, jimiž Egypťané rozmělňovali mozek, než ho vytáhli ven.
Řekl jsem, že mikrobi plní řadu důležitých úloh. Během pár posledních let se rovněž ukazuje, že souvisejí s rozmanitými chorobami. Patří sem střevní záněty, srdeční choroby, rakovina tlustého střeva, ale i obezita.
Na tu mají mikrobi výrazný efekt. Dnes už podle střevních mikrobů s 90% přesností poznáme, zda patří štíhlému či obéznímu člověku.
Přesto je problematické zakládat na tom lékařské testy. Sami přece i bez mikrobů poznáte, která z těchto žen je obézní. Zajímavé ale je, že kdybyste to zkoušeli poznat podle jejich DNA, měli byste jen 60% šanci to uhodnout.
Jinak řečeno,
jeden a půl kila mikrobů, které si s sebou nesete, možná ovlivňuje vaše zdraví víc než libovolný gen vašeho genomu.
Pokusy ukázaly,
že přinejmenším u myší mikrobi souvisejí se vznikem řady dalších chorob, jako je roztroušená skleróza, deprese, autismus a již zmiňovaná obezita.
Jak ale poznáme, že mikrobiální změny jsou příčinou, a nikoli následkem choroby?
Například tak, že ve sterilním prostředí chováme myši, které nemají vlastní mikroby.
Pak jim určité konkrétní mikroby dodáme a čekáme, co se stane.
Když například mikroby z obézní myši předáme geneticky normální myši, která nemá vlastní mikroby, bude ta myš o dost tlustší, než kdyby dostala mikroby od normální myši.
A děje se to z pozoruhodných příčin.
Někteří mikrobi jenom myším pomáhají účinněji trávit potravu, takže z ní získají více energie. Ale jiní mikrobi přímo ovlivňují, jak se myši chovají.
Takové myši se prostě stávají žravějšími, takže sice tloustnou, ale jen pokud mají neomezeně potravy.
A to určitě stojí za pozornost.
Plyne z toho, že mikrobi dokáží ovlivňovat chování savců.
A funguje to dokonce napříč živočišnými druhy. Pokud například vezmete mikroby obézního člověka a přenesete je na myši, které nemají vlastní mikroby, tak budou tlustější než myši, které dostanou mikroby od štíhlého člověka. Umíme však uměle vytvořit mikrobiální kulturu, která myším přibrat zabrání.
A stejně lze zabránit i podvýživě.
V rámci projektu sponzorovaného manžely Gatesovými se věnujeme dětem v Malawi, které trpí syndromem podvýživy zvaným "kwashiorkor". Když přeneseme kwashiorkorowou kulturu na myši, během pouhých tří týdnů ztratí 30 % tělesné hmoty. Dokáží je však vyléčit přípravky na bázi burákového másla, které podáváme i dětem. Potvrdily to i pokusy, kdy jsme na myši přenášeli kultury z jednovaječných dvojčat,
To svědčí o tom, že myši můžeme využít, abychom na nich testovali léčebné účinky konkrétních kultur, a vytvářeli tak léčebné postupy šité na míru konkrétnímu jedinci.
Klíčové je, aby se do našich aktivit mohl zapojit úplně kdokoli.
Proto jsme spustili projekt "Do útrob Ameriky". Každý zájemce se může ocitnout na této mikrobiální mapě.
Jde o největší vědecký projekt na bázi crowdfundingu. Podpořilo nás zatím přes 8 000 lidí.
Posílají nám vzorky a my sekvenujeme DNA jejich mikrobů a posíláme jim výsledky.
Anonymizované výsledky zároveň posíláme vědcům, pedagogům, zainteresovaným veřejným činitelům a tak dál. Data jsou tedy přístupná komukoli.
Je ovšem pravda, že když bereme lidi na exkurzi po našem ústavu a vykládáme, jak s pomocí robotů a laserů zkoumáme hovínka, ne každý to unese.
(Smích.) Ale přeci jen jsem vám přinesl výbavu, kdybyste si to chtěli vyzkoušet sami.
Proč nás to vlastně zajímá?
Protože mikrobi jsou nejen důležitými indikátory našeho zdraví, ale dokáží choroby i léčit.
Tohle je jeden z nejnovějších počinů. Vytvořili jsme ho s kolegy z Minnesotské univerzity.
Je to další mapa lidského mikrobiomu.
Ale teď vám na ní ukážu kulturu získanou od lidí nakažených bakterií Clostridium difficile.
Ta způsobuje příšerný průjem – musíte na záchod až 20x za den. Pacienti se dva roky bezvýsledně léčili antibiotiky, načež podstoupili náš pokus.
Transplantovali jsme jim část stolice zdravého dárce, to je ta hvězdička dole. Jak myslíte, že se souboj hodných a zlých mikrobů
projevil na zdraví pacientů?
Ukažme si, co se stalo.
Tady máme čtyři pacienty a úplně dole zdravého dárce. Ve střevní kultuře okamžitě nastává zásadní změna.
Pouhý den po transplantaci všechny potíže ustupují, průjem mizí a pacienti jsou opět zdraví. Jejich kultura se podobá kultuře dárce a zůstává stabilní.
(Potlesk.) Naše objevy teprve začínají.
Už víme, že mikrobi mají vliv na rozmanité choroby, od střevních zánětů až po obezitu, a možná i autismus a depresi.
Pro práci s mikroby však musíme vyvinout systém navigace. Abychom nejen věděli, kde zrovna jsme, ale i kam se chceme posunout a kudy se tam dostaneme. A ta navigace musí být tak jednoduchá, aby ji mohlo používat i dítě. (Smích.) Děkuji.
(Potlesk.)
Jako softwarový vývojář a technolog jsem během let pracoval na mnoha projektech v rámci občanských technologií.
Občanským technologiím se občas říká "technologie pro dobrou věc“, což napovídá, že jde o použití technologie k řešení humanitárních problémů.
Tato fotografie je z roku 2010 z Ugandy, kde jsem pracoval na řešení, které místní opozici pomohlo zabránit v tom, aby jim vláda monitorovala mobilní telefony.
Tatáž technologie byla posléze použita pro podobné účely v severní Africe, aby mohli aktivisté zůstat online ve chvílích, kdy vlády úmyslně odstřihly připojení za účelem kontroly populace.
Během let jsem přemýšlel o těchto technologiích a o tom, na čem pracuji, a začala mi v hlavě vrtat otázka: co když je naše představa o výhodnosti technologií mylná a co když občas škodí komunitám, kterým chceme pomoci?
Technologický průmysl na celém světě má tendenci fungovat dle předpokladu, že když vytvoříme úžasné věci, tak to bude mít na každého dobrý vliv.
Časem se tyto inovace rozšíří a najdou si cestu ke všem.
Ne vždycky se to ale stane.
Vzal jsem pojem "Ekonomika stékajících kapek" a tuto slepou podporu technologií nazval "technomika stékajících kapek“. (smích) Předpokládáme, že pokud vytvoříme věci pro pár vybraných, tak se tyto technologie posléze dostanou ke všem, což se ale ne vždy stane.
Technologie a inovace se chovají velmi podobně jako bohatství a kapitál.
Mají tendenci kumulovat se v rukou úzké skupiny lidí a občas si najdou cestu i k ostatním.
Uvedu vám pár příkladů, se kterými se budete moci ztotožnit trochu lépe, protože většina z vás netráví víkend bojem s represivními režimy.
Ve světě nositelné elektroniky, smartphonů a aplikací je velkým trendem monitorování lidského zdraví. Máme aplikace, které sledují počet spálených kalorií, zda příliš nesedíme, zda dostatečně chodíme.
Tyto technologie výrazně zefektivňují příjem pacientů do zdravotnických zařízení, která pak na druhou stranu začínají takovou účinnost očekávat.
Co se ale stane s digitálně neviditelnými lidmi, až se tyto přístroje dostanou do ordinací, kterou budou digitálně připraveny?
Jak se bude postupovat u člověka bez telefonu nebo hodinek za deset tisíc, které monitorují každý jeho pohyb?
Stanou se pro zdravotní systém přítěží?
Bude jejich návštěva lékaře jiná?
V oblasti financí přinášejí Bitcoin a jiné kryptoměny revoluci ve světovém oběhu peněz, problém s nimi je však v tom, že je vstupní bariéra neuvěřitelně vysoká, je to tak?
Potřebujete přístup ke stejným telefonům, přístrojům, konektivitu, a i když ne, tak potřebujete najít proxy server, jehož pronájem obvykle vyžaduje jistý kapitál.
Otázka, kterou si kladu, zní: co se stane s poslední komunitou lidí používající papírové bankovky, zatímco se zbytek světa přesune k digitální měně?
Další příklad je z mého rodného města, Philadelphie: Nedávno jsem šel do tamní veřejné knihovny, která čelí existenční krizi.
Aby přežila, musí zredukovat náklady, protože dostává méně prostředků z veřejných fondů. Mimo jiné tedy digitalizují mnoho knih a přesouvají je na cloud.
To je pro většinu dětí skvělé, že?
Mohou si knihy zarezervovat z domu, mohou je číst na cestě do školy nebo ze školy. Má to ale dva zásadní předpoklady. Za prvé musí mít doma přístup k internetu, a za druhé musí mít smartphone, což ale ve Philadelphii mnoho dětí nemá.
Jak se tedy budou vzdělávat, když bude celá knihovna na cloudu, knihovna, která byla považována za tak základní součást vzdělávání?
Jak můžou držet krok s ostatními?
Poslední příklad je z jiného koutu světa, z východní Afriky: začali ve velkém digitalizovat katastrální záznamy, pro což měli spoustu důvodů.
Migrující skupiny, vymírání starších generací a především mizerné vedení záznamů měly za následek spoustu sporů o to, kdo vlastní který kus země.
Proto se rozhodlo zpřístupnit všechny informace online, aby byl přehled o tom, kdo které pozemky vlastní, uložit informace na cloud a předat je místní samosprávě.
Nezamýšleným následkem ale ve skutečnosti bylo, že přijeli spekulanti, investoři a developeři, kteří se na to místo vrhli a začali tyto pozemky skupovat, zatímco na nich stále žili lidé, protože tito investoři měli přístup k technologiím a konektivitě, které to umožňují.
Spojovacím prvkem uvedených příkladů jsou nechtěné následky využití nástrojů a technologií, které vytváříme.
Jako inženýři a technologové občas dáváme přednost efektivnímu řešení před řešením s žádoucím výsledkem.
Myslíme spíš na vytváření věcí než na jejich důsledky.
A to se musí změnit.
Neseme zodpovědnost za následky našich výtvorů, hlavně těch, které čím dál víc ovládají svět, v němž žijeme.
Na konci devadesátých let se ve světě investic a bankovnictví kladl důraz na etiku.
Myslím si, že v tomto ohledu mají v roce 2014 obory vyvíjející a implementující nové technologie ohromné zpoždění.
Takže vás tady všechny – obchodníky, ředitele, inženýry i tvůrce – vyzývám, abyste při přemýšlení nad svým dalším velkým počinem měli na paměti i neplánované důsledky, které by vaše dílo mohlo mít. Opravdová inovace je jenom ta, která zahrnuje všechny.
Děkuji.
(potlesk)
(Zvuky deštného pralesa) V létě roku 2011 jsem jako turista navštívil úplně poprvé deštné pralesy Bornea. A jak si možná umíte představit, byly to ty silné zvuky pralesa, které mě nejvíc zasáhly.
Je to neustálá kakofonie zvuků.
Některé však opravdu vyčnívají.
Například, tento je velký pták, dvojzoborožec velký.
To bzučení je cikáda.
To je rodina gibonů.
Vlastně na sebe přes velkou vzdálenost zpívají.
Místo, kde bylo toto nahráno, je gibonní rezervací, což je důvod, proč jich slyšíte tolik. Ale ve skutečnosti nejdůležitější hluk, který přicházel z lesa, byl ten, kterého jsem si nevšiml, a nikdo, kdo tam byl, si ho nevšiml.
Jak jsem řekl, je to giboní rezervace.
Tráví většinu svého času pomocí gibonům, ale také musí trávit spoustu svého času chráněním území před nepovolenou těžbou, dějící se z dohledu.
A tak pokud vezmeme zvuk lesa a snížíme hlasitost gibonů, hmyzu a ostatních, v pozadí nahrávky, kterou jste slyšeli byl ve velké vzdálenosti zvuk motorové pily.
Kolem této rezervace rozmístili tři strážce na plný úvazek, jejichž úkolem bylo zabraňovat ilegální těžbě dřeva. Jednoho dne jsme se šli projít, stále jako turisté, do lesa a do pěti minut chůze jsme narazili na někoho, kdo zrovna kácel strom. Pětiminutová vzdálenost, jen několik set metrů od stanice strážců.
Nebyli schopni slyšet řetězové pily, protože, jak jste slyšeli, les je velmi, velmi hlasitý.
Připadlo mi jako zcela nepřijatelné, že v této moderní době, jen několik set metrů od stanice strážců této rezervace, nikdo neslyšel nastartování motorové pily.
Zní to nemožně, ale je to pravda.
Tak jak zastavíme nezákonnou těžbu?
Pro mě, jako technika, je vždy lákavé přijít s technologickým, super-bláznivým hi-tech řešením, ale koneckonců jsme v deštném pralese.
Musí to být jednoduché, musí to být škálovatelné. Když jsme tam byli, všimli jsme si, že vše, co potřebujeme, už tam je.
Mohli bychom vybudovat systém, který by nám pomohl těžbu zastavit, s použitím toho, co už tam je.
Kdo tam byl? Co už bylo v pralese?
No, měli jsme lidi.
Měli jsme tuto skupinu tří strážců na plný úvazek, kteří byli odhodláni těžbu zastavit, ale potřebovali vědět, co se děje v lese.
Skutečné překvapení, velké překvapení, bylo, že je tam dostupná mobilní síť.
Uprostřed ničeho tam bylo pokrytí sítí.
Mluvíme o stovkách kilometrů od nejbližší silnice, rozhodně tam není elektřina, ale měli výborné mobilní pokrytí. Lidé tam ve městech byli pořád na Facebooku, surfovali přes telefony na internetu. To mě donutilo přemýšlet, že by vlastně bylo možné použít zvuky lesa, identifikovat programově zvuky pil, protože lidé je nemohou slyšet, a poslat upozornění.
Ale musíme mít zařízení, která umístíme do stromů.
Pokud bychom mohli použít k poslechu lesa přístroje, které se připojí k mobilní síti a pošlou upozornění lidem na zemi, možná bychom pro ně mohli mít řešení.
Ale pojďme na chvíli mluvit o záchraně pralesa, protože jde o něco, o čem jsme už mnohokrát slyšeli.
Lidé mojí generace poslouchají o záchraně deštných pralesů už od dětství, a zdá se, že se ta zpráva nikdy nezměnila: Musíme zachránit deštný prales, je to opravdu naléhavé, tolik a tolik hektarů bylo včera zničeno.
Přesto nám dnes zbývá už jen polovina z deštného pralesa, a máme potenciálně ještě naléhavější problémy, jako je změna klimatu.
Je málo známá skutečnost, kterou jsem si neuvědomoval: odlesňování způsobuje více skledníkových plynů než všichna letadla, vlaky, automobily, nákladní auta a lodě světa.
Je to druhý největší přispivatel ke změně klimatu.
Podle Interpolu je 90% těžby dřeva v deštných pralesech ilegální těžbou, jako ta, co jsme viděli.
Takže pokud můžeme pomoci lidem prosazovat pravidla, která už tu jsou, potom bychom mohli zásadně ovlivnit těchto 17 % a potenciálně mít významný výsledek v krátkém čase.
Může to být nejlevnější a nejrychlejší způsob, jak zamezit změnám klimatu.
A tady je systém, který si představujeme.
Vypadá to hi-tech.
V okamžiku, kdy je slyšet v lese zvuk motorové pily, zařízení zaznamená zvuk pily, vyšle upozornění přes standardní GSM síť, která tam je, strážci v terénu, který se může objevit v reálném čase a zastavit těžbu.
Už to není o tom vyjít a najít uříznutý strom.
Není to o pozorování stromů přes satelit, ve vykácené oblasti. Je to zásah v reálném čase.
Jak jsem řekl, je to nejlěvnější a nejrychlejší způsob, ale oni, jak jste viděli, nejsou schopni to zastavit, takže to nemusí být tak levné a rychlé.
Ale pokud by zařízení ve stromech byly opravdu mobily, mohlo by to být docela levné.
Mobilní telefony jsou vyhazovány po stovkách milionů ročně, stamiliony jen ve Spojených státech, nepočítaje zbytek světa, což bychom měli, ale ve skutečnosti, mobily jsou skvělé.
Jsou plné čidel.
Mohou poslouchat zvuky pralesa.
Musíme je ochránit.
Musíme je dát do obalu, jak vidíte, a musíme je napájet.
Jejich napájení je jednou z největších technických výzev, se kterou jsme se museli vypořádat. Nabíjení mobilního telefonu pod korunami stromů, jakýkoliv druh solární energie pod korunami stromů, byl do té doby nevyřešený problém. Toto je jedinečný návrh solárních panelů, který je také postaven z recyklovaných vedlejších produktů průmyslu.
Jedná se o nařezané pásky.
To jsem já, jak to skládám, vlastně v garáži mých rodičů.
Tímto jim velmi děkuji, že mi to dovolili.
Jak můžete vidět, toto je zařízení na stromě.
Odtud můžete vidět, že jsou dobře zakryta, v dálce v korunách stromů.
To je důležité, protože ačkoli slyší zvuk pily až v kilometrové vzdálenosti, což jim umožňuje pokrýt asi tři kilometry čtvereční, kdyby je někdo odstranil, nechalo by to oblast nechráněnou.
Takže funguje to vlastně?
Abychom to vyzkoušeli, vzali jsme to zpět do Indonésie, ne na stejné místo, ale na jiné místo, do jiné rezervace gibonů, která byla denně ohrožována ilegální těžbou dřeva.
Hned druhý den, to našlo zvuky řetězových pil.
Byli jsme upozorněni v reálném čase.
Dostal jsem e-mail na svůj telefon.
Vlastně jsme právě slezli ze stromu.
Všichni ti chlapi kouří a jak jsem dostal e-mail a oni všichni utichli, a popravdě, mohli jste slyšet řetězové pily, opravdu, opravdu, nepatrně v pozadí zvuků, ale nikdo si jich do té chvíle nevšiml.
A tak jsme vyrazili zastavit těžaře.
Byl jsem docela nervózní.
Tady jsme dojeli blíž k těžařům.
Tady je vidět, jak lituji možná celého úsilí.
Nejsem si úplně jistý, co je na druhé straně toho kopce.
Ten chlap je mnohem odvážnější než já.
Ale on šel, tak jsem musel taky jít nahoru. a tak přelezl ten kopec, a vyrušil dřevorubce.
Pro ně to bylo veliké překvapení – nikdy předtím nebyli přerušeni. Byl to pro ně tak impozantní zásah, že, jak jsme slyšeli, se už nikdy nevrátili.
Oni byli vlastně fajn kluci.
Ukázali nám, jak to vše funguje, a opravdu nás přesvědčili, že pokud se objevíte a zastavíte je, je to dost odstrašující a už se nevrátí.
Takže Děkuji. (Potlesk) Ta myšlenka se šíří, možná, protože jsme o tom řekli mnoha lidem, a začalo se dít něco úžasného.
Začali nám psát a volat lidé z celého světa.
Lidé z celé Asie. Lidé z celé Afriky, z celé Jižní Ameriky, nám říkali že by se jim to také hodilo. Nejdůležitější, na co jsme přišli, o čem jsme si mysleli, že je jen náhodou, v pralese je velmi dobrý telefonní signál.
Bylo nám řečeno, že to není výjimečné, a nejvíce jsou ohroženy především okraje pralesa.
A pak se stalo něco opravdu úžasného. Lidé nám začali posílat své staré mobily.
To, co nyní máme, je vlastně systém, kde můžeme použít lidi, kteří už tam jsou, kteří mohou využít a vylepšit současné připojení, a používáme staré mobily, co nám posílají lidé z celého světa, kteří chtějí, aby jejich telefon byl využit i po své smrti, abych tak řekl.
A v případě, že zbytek zařízení může být zcela recyklován, pak jsme přesvědčeni, že je to plně využitý materiál.
Takže znovu, nevzniklo tu nějaké hi-tech řešení.
Prostě se povedlo použít něco, co už je k dispozici. Jsem naprosto přesvědčen, že pokud to nebudou staré telefony, že je tu vždy dostatek zdrojů, k vytvoření podobných řešení, která mohou být velmi účinná v nových souvislostech.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Před 25 lety vědci v CERNu vytvořili World Wide Web.
Od té doby internet změnil způsob jakým komunikujeme, jakým podnikáme a dokonce i způsob, jakým žijeme.
V mnoha ohledech, myšlenky, ze kterých se zrodil Google, Facebook, Twitter, a mnoho dalších nyní proměnily naše životy, a toto nám přineslo mnohé skutečné přínosy jako například více propojenou společnost.
Toto všechno má ale i nevýhody.
Dnes má průměrný člověk neuvěřitelné množství osobních informací online a my přidáváme k těmto informacím vždy, když přidáme příspěvek na Facebook, při každém vyhledávání na Googlu, a pokaždé, když pošleme e-mail.
Většina z nás si asi myslí, jeden e-mail, tam nic není, že?
Ale pokud zvážíte celý rok e-mailů nebo celý život e-mailů, dohromady, to vypovídá velmi mnoho.
Ukazuje to, kde jsme byli, koho jsme potkali, a v mnoha mnoha případech, o čem přemýšlíme.
A ta děsivější část je, že naše data přetrvají věčně, takže Vaše data Vás mohou přežít.
A co se stalo je, že jsme z velké části ztratili kontrolu nad svými daty a také nad svým soukromím.
Takže tento rok, když je webu 25, je důležité se zastavit a promyslet si důsledky.
A musíme skutečně přemýšlet.
Ztratili jsme soukromí, ano, ale co jsme navíc skoro ztratili je myšlenka soukromí samotného.
Když o tom přemýšlíte, většina z nás dnes tady přítomných si pamatuje život, jaký byl bez internetu, ale dnes je zde nová generace, která se naučila od velmi brzkého věku sdílet všechno online, a to je generace, která si nebude pamatovat, že data jsou soukromá.
Takže pokud takto budeme pokračovat, za 20 let bude mít slovo "soukromí" zcela odlišný význam od toho, co znamená pro Vás a pro mne.
Takže teď je čas se zamyslet: můžeme s tím něco udělat?
A já myslím, že ano.
Podívejme se na nejvíce používanou formu komunikace ve dnešním světě: e-mail.
Před vynalezením e-mailu jsme většinou komunikovali prostřednictvím dopisů a proces byl vcelku jednoduchý.
Nejprve byste začali psaním zprávy na kus papíru, pak byste jej vložili do zapečetěné obálky a pak byste šli a poslali ji, poté, co jste přidali známku a adresu.
Naneštěstí dnes, když posíláme e-mail, ve skutečnosti neposíláme dopis.
To, co ve většině případů posíláme, je pohlednice, a to v tom smyslu, že ji může vidět každý od opuštění vašeho počítače do chvíle, kdy ji obdrží adresát, který si přečte celý obsah.
Řešení tohoto je již po nějakou dobu známé a mnozí usilují o jeho uskutečnění.
Nejčastějším základním řešením je použít šifrování a ta myšlenka je docela jednoduchá.
Nejprve zašifrujete spojení mezi počítačem a poštovním serverem.
Poté zašifrujete data tak, jak jsou na serveru samotném.
Ale existuje zde problém, a to, že na poštovním serveru je současně šifrovací klíč, takže teď máte obrovský zámek s klíčem, který leží přímo vedle něj.
A nejenom to, kterákoli vláda o něj může legálně požádat a dostat klíč k vašim datům, aniž byste o tom věděli.
Způsob, jak napravíme tento problém, je v principu relativně jednoduchý: každému přidělíte jeho vlastní klíč a pak se postaráte, aby server tyto klíče neměl.
To zní rozumně, ne?
Takže se nabízí otázka: proč se to ještě nepodařilo?
Pokud se nad tím zamyslíme, tak pochopíme, že dnešní model internetu není kompatibilní se soukromím.
Jen se podívejte na pár největších jmen na web a uvidíte, že reklama hraje obrovskou roli.
Příjmy z reklamy za tento rok činí 137 miliard dolarů, a kvůli optimalizaci zobrazované reklamy o nás inzerující firmy musí vědět všechno.
Potřebují vědět, kde žijeme, jak jsme staří, co máme rádi, co nemáme rádi, a cokoli dalšího, k čemu se mohou dostat.
A pokud se nad tím zamyslíte, nejlepší způsob, jak je získat, je vtrhnout do vašeho soukromí.
Tyto společnosti vám soukromí nedopřejí.
Pokud chceme soukromí online, musíme si ho zajistit sami.
Po mnoho let, když přišlo na e-mail, tak jediným řešením bylo něco, známé jako PGP, což bylo celkem komplikované a dostupné pouze technicky zdatným.
Zde je diagram, který v kostce ukazuje proces kódování a dekódování zpráv.
Asi nemusím říkat, že toto není řešení pro každého, a to je ve skutečnosti součást problému, protože pokud přemýšlíme o komunikaci, z definice, zahrnuje to někoho, s kým komunikuji.
Takže zatímco PGP dělá skvěle to, na co je navrženo, pro lidi tam venku, kteří nemohou rozumět, jak je používat, možnost komunikovat soukromě prostě neexistuje.
A to je problém, který se snažíme vyřešit.
Takže když chceme mít soukromí online, jediný způsob, jak toho dosáhnout, je přibrat s sebou celý svět, a to je možné jen tehdy, když odstraníme vstupní bariéru.
Myslím si, že toto je klíčová výzva, která stojí před technickou komunitou.
Co ve skutečnosti musíme udělat je pracovat a udělat soukromí přístupnější.
Takže minulé léto, když vyšel příběh Edwarda Snowdena, pár kolegů a já jsme se rozhodli zkusit, zda to dokážeme.
Tehdy jsme pracovali v Evropské organizaci pro jaderný výzkum v největším urychlovači na světě, kde kolidují protony, mimochodem.
Všichni jsme byli vědci, takže jsme využili vědecké tvořivosti a přišli jsme s velmi tvůrčím jménem pro náš projekt: Protonová pošta (ProtonMail) (smích) Mnoho startupů dnes začíná v garážích nebo přízemních prostorách.
Byli jsme trošku jiní.
My začali v jídelně CERNu, což je skvělé, protože podívejte, měli jsme jídlo i vodu, co hrdlo ráčí.
A ještě něco lepšího, každý den mezi 12 a 2, zdarma, se jídelna CERNu naplní několika stovkami vědců a inženýrů, a ti v podstatě znají odpověď na cokoli.
Takže toto je prostředí, ve kterém jsme začali pracovat.
A co skutečně chceme udělat je vzít váš e-mail a změnit jej v něco, co vypadá spíše jako toto, ale co víc, chceme to udělat tak, že nebudete schopni poznat, že se to stalo.
Abychom toho dosáhli, potřebujeme kombinaci technologie a také designu.
Takže jak něco takového uděláte?
Dobře, je asi dobrá myšlenka nedat klíče na server.
Takže děláme to, že generujeme kódovací klíče na vašem počítači, a negenerujeme jeden klíč, ale ve skutečnosti jeden pár klíčů, takže je zde RSA soukromý klíč a RSA veřejný klíč, a tyto klíče jsou matematicky propojeny.
Pojďme se podívat a pochopit, jak to funguje, když spolu komunikuje více lidí.
Máme tady Boba a Alici, kteří chtějí komunikovat v soukromí.
Hlavní výzva je vzít Bobovu zprávu a dostat ji k Alici tak, aby ji server nemohl přečíst.
Takže co musíme udělat je, že ji zakódujeme před tím, než opustí Bobův počítač a trik je v tom, že ji zakódujeme použitím veřejného klíče od Alice.
Teď jsou ta zakódovaná data poslána přes server k Alici a protože je zpráva zakódována veřejným klíčem od Alice, jediný klíč, který ji teď dekóduje, je soukromý klíč, který patří Alici a ukazuje se, že Alice je jediný člověk, který skutečně má tento klíč.
Takže jsme dosáhli cíle, který byl dostat zprávu od Boba k Alici, aniž by server byl schopný přečíst, co se děje.
To, co jsem vám zde předvedl, je hodně zjednodušený obrázek.
Realita je mnohem komplexnější a vyžaduje mnoho software, který vypadá trochu jako toto.
A to je ta opravdová designová výzva: Jak uchopíme veškerou tuto komplexnost, všechen tento software, a implementujeme jej způsobem, který uživatel neuvidí.
Myslím, že s Protonovou poštou jsme se dostali celkem blízko.
Podívejme se, jak to funguje v praxi.
Máme zde opět Boba a Alici, kteří také chtějí komunikovat bezpečně.
Prostě si vytvoří účet na Protonové poště, což je docela jednoduché a zabere pár chvil, a všechno klíčové kódování a generování proběhne automaticky na pozadí, když si Bob vytváří účet.
Jakmile je účet vytvořen, klikne na "compose", a teď už může psát zprávu jako obvykle.
Vyplní své údaje, a poté už musí jen kliknout na "send" (odeslat), a přesně takhle, aniž by rozuměl kryptografii, a aniž by dělal cokoli odlišně od dnešního posílání e-mailů, Bob právě odeslal zašifrovanou zprávu.
To, co zde máme, je ve skutečnosti jen první krok, ale ukazuje, že se zlepšující se technologií, soukromí nemusí být tak obtížené nemusí být rušivé.
Pokud změníme cíl z maximalizace příjmů z reklamy na ochranu dat, tak to ve skutečnosti můžeme udělat dosažitelným.
Teď znám otázku, která se vám honí hlavou, ok, ochrana soukromí, to je větší cíl, ale můžeme toho vskutku dosáhnout bez haldy peněz, které nám reklama poskytuje?
Myslím, že odpověď je ano, protože dnes jsme dosáhli bodu, kdy lidé po celém světě skutečně rozumí, jak důležité je soukromí, a když máte toto, tak cokoli je možné.
Dříve v tomto roce měl ProtonMail tolik uživatelů, že nám došly zdroje, a když se tak stalo, komunita našich uživatelů se spojila a darovala půl milionu dolarů.
Tohle je jen ukázka toho, co se může stát, když spojíte společenství stejným cílem.
Tak můžeme pohnout světem.
Právě teď máme čtvrt milionu lidí, kteří se registrovali do Protonové pošty a tito lidé pochází odevšud, a toto skutečně ukazuje, že soukromí je nejenom Americká nebo Evropská otázka, je to globální otázka, ovlivňuje nás všechny.
Je to něco, čemu musíme věnovat pozornost, abychom se posunuli.
Takže co musíme udělat, abychom vyřešili tento problém?
No, nejprve musíme podpořit odlišný obchodní model pro internet, takový, který se nespoléhá zcela na reklamu jako zdroj příjmů a růstu.
Vlastně potřebujeme vytvořit nový internet, kde naše soukromí a schopnost kontrolovat naše data je nadevše.
Ale možná ještě důležitější, musíme vytvořit internet, kde soukromí je nejenom možnost, ale také standard.
Udělali jsme první krok, s ProtonMail, ale to je jen první krok na dlouhé, velmi dlouhé cestě.
Dobrá zpráva, o kterou se s vámi mohu dnes podělit, báječná zpráva, je, že takto nepostupujeme sami.
Hnutí za ochranu soukromí a svobody online skutečně získává na síle, a dnes světě existuje kopa projektů z celého světa, které spolupracují, aby zlepšily naše soukromí.
Tyto projekty chrání věci od našeho chatu po mluvenou komunikaci, naše datová úložiště, naše online vyhledávání, naše online brouzdání, a mnoho dalších věcí.
Tyto projekty nejsou podpořeny miliardami dolarů do reklamy, ty našly podporu skutečně od lidí, od jednotlivců jako jste vy a já z celého světa.
Na tom skutečně záleží, protože nakonec soukromí záleží na každém z nás a my jej teď musíme chránit, protože naše online data je více než sbírka jedniček a nul.
Je toho ve skutečnosti mnohem více.
Jsou to naše životy, osobní příběhy, naši přátelé, naše rodiny, a mnoho cest, naše naděje a aspirace.
Potřebujeme teď věnovat čas skutečné ochraně našich práv sdílet toto pouze s lidmi, se kterými to chceme sdílet, a díky tomu nemůžeme mít snadno svobodnou společnost.
Teď je ta příležitost, abychom společně povstali a řekli ano, chceme žít ve světě s online soukromím a ano, můžeme spolupracovat, abychom proměnili tuto vizi ve skutečnost.
Děkuji
(potlesk)
Dobrý den.
Vymýšlím a navrhuji hračky.
Se snem o vytváření nových hraček, které nebyly nikdy předtím spatřeny, jsem začal před devíti lety pracovat ve firmě na hračky.
Když jsem tam nastoupil, navrhoval jsem šéfovi každý den mnoho nových nápadů.
Ale můj šéf se vždy zeptal, jestli mám data, která prokáží, že se to bude prodávat, a požádal mě, abych vymýšlel produkt až po analýze trhu.
Čísla, čísla, čísla.
Tak jsem před vymýšlením hračky nejdříve analyzoval trh.
Ale v tu chvíli jsem nebyl schopný vymyslet nic nového
(Smích) Moje nápady nebyly originální.
Nedostával jsem žádné nové nápady a začal jsem být unavený z přemýšlení.
Bylo to tak těžké, že jsem takto zhubnul.
(Smích) Je to pravda. (Potlesk) Všichni máte pravděpodobně podobné zkušenosti a znáte ten pocit.
Váš šéf byl náročný. Čísla byla složitá.
Začlo vám být špatně z přemýšlení.
V tomto momentě jsem zahodil všechna data.
Mým snem je vytvořit nové hračky.
A teď, místo čísel, hraji hru zvanou Shiritori, abych přišel na nové nápady.
Rád bych vám tuto metodu dnes představil.
Co je to Shiritori?
Vezměte si například jablko, slona a trubku.
Je to hra, kde říkáte slova, která začínají na poslední písmeno předešlého slova.
Je to stejné v japonštině i angličtině.
Shiritori se hraje takto: "neko, kora, raibu, burashi," atd. [kočka, cola, koncert, kartáč] Objeví se mnoho náhodných slov.
Spojíte tyto slova s vaší hlavní myšlenkou a vzniknou nové nápady.
Například v mém případě jsou to hračky, jak to můžu spojit s kočkou?
Kočka, která přistane po tom, co udělá salto z vysokého místa?
Co třeba hračka s colou?
Pistole, která stříká colu, se kterou někoho zmáčíte?
(Smích) Směšné nápady jsou v pořádku. Klíčem k úspěchu je nechat je plynout.
Čím více nápadů vymyslíte, tím spíš přijdete i s nějakými dobrými.
Například kartáček. Můžeme udělat ze zubního kartáčku hračku?
Mohli bychom spojit zubní kartáček s kytarou -- (Hudební tóny) -- a máte hračku, se kterou si můžete hrát během čištění zubů.
(Smích) (Potlesk) Dětem, které nemají rádi čištění zubů, by se to mohlo začít líbit.
Můžeme udělat hračku z klobouku?
Co třeba něco jako ruská ruleta, kde si zkoušíte klobouk jeden po druhém, a pak, když si ho někdo nasadí, s křikem vyskočí strašidelný mimozemšťan "Ahh!"
Zajímalo by mě, jestli by někdo takovou hru chtěl na večírky.
Nápady, které vás během analýzy dat nenapadaly, se začnou objevovat.
Dokonce z této bublinkové fólie, která se používá pro balení zboží, se vytvořila hračka s názvem Mugen Pop Pop, hračka, kde můžete praskat tolik bublinek, kolik chcete.
Byl to velký hit, když se začala prodávat.
Její úspěch nepřišel díky analýze dat.
Sice je to jen praskání bublinek, ale je to skvělé k zabití času. Prosím pošlete si to mezi sebou a hrajte si.
(Potlesk) Nicméně vy pokračujte ve vymýšlení nesmyslných nápadů.
Všichni vymyslete hromadu hloupých nápadů.
Pokud budete stavět své nápady na analýze dat, a budete znát svůj cíl, přestanete se tolik snažit a nebudete přicházet s novými nápady.
Dokonce, i když znáte svůj cíl, přemýšlejte o nápadech tak volně, jako kdybyste házeli šipky poslepu.
Pokud to uděláte, určitě se trefíte blízko středu.
Alespoň jednou ano.
To bude ten nápad, kterého se držte.
Pokud to uděláte, o ten nápad bude velký zájem a navíc bude zcela neokoukaný.
Takto já přemýšlím o nových nápadech.
Nemusí to být zrovna Shiritori, existuje mnoho jiných metod.
Jen musíte přicházet s náhodnými slovy.
Můžete prolistovat slovník a nějaká náhodná slova vybrat.
nebo se můžete podívat na dvě náhodné spojení a dát je dohromady nebo jít do obchodu a spojovat jména produktů s tím, o čem chcete přemýšlet.
Cílem je spojovat náhodná slova, nikoli informace z oblasti, o které již přemýšlíte.
Pokud to uděláte, z jednotlivých slov se stanou ingredience, které se spojí do mnoha nových nápadů.
Největší výhodou této metody je nepřetržitý tok obrazů.
Protože přemýšlíte o jednom slovu za druhým, ale obraz předešlého slova máte stále v mysli.
Tento obraz bude automaticky spojený s následujícími slovy.
Nevědomky se spojí koncert s kartáčkem a ruská ruleta se spojí s kloboukem.
Ani si to neuvědomíte.
Tato metoda samozřejmě není jen pro hračky.
Můžete sbírat nápady na knihy, aplikace, události, a mnoho dalších projektů.
Doufám, že všichni vyzkoušíte tuto metodu.
Existuje budoucnost založená na analýze dat.
Nicméně s používáním této hloupé hry Shiritori, se těším na vzrušující budoucnost, kterou vytvoříte, budoucnost, kterou jste si neuměli ani představit.
Chtěla bych vám povědět příběh o smrti a architektuře.
Před sto lety, jsme umírali na infekční nemoce jako například zápal plic. Když propukly, smrt nastala rychle.
Umírali jsme doma, ve svých postelích, starala se o nás rodina, ale byla to často i jediná možnost, jelikož plno lidí nemělo přístup k lékařské péči.
A poté ve 20. století se plno věcí změnilo.
Vyvinuli jsme nové léky jako penicilin, abychom mohli tyto infekční nemoci léčit.
Byly vynalezeny nové technologie jako třeba rentgen.
A protože byly veliké a drahé, potřebovali jsme pro ně velké, centralizované budovy. a z nich se staly naše moderní nemocnice.
Po druhé světové válce mnoho zemí vytvořilo všeobecný systém zdravotní péče, aby lékařskou pomoc mohl dostat kdokoli ji potřeboval.
Výsledkem bylo, že průměrná délka života se prodloužila z 45 let na začátku století na téměř dvojnásobek k dnešnímu dni.
20. století bylo období plné optimismu, co všechno může věda nabídnout, ale soustředěním se na život, se zapomnělo na smrt, i když náš přístup k smrti se dramaticky změnil.
Já jsem architektka a již rok a půl roku sleduji tyto změny, a co znamenají pro architekturu spojenou se smrtí a umíráním.
Nyní umíráme na rakovinu a srdeční choroby a to znamená, že mnohé z nás čeká dlouhá nemoc na konci našeho života.
Během té doby strávíme mnoho času v nemocnicích, hospicech a pečovatelských domech.
Všichni jsme někdy byli v moderní nemocnici.
Znáte to, všechny ty zářivky, nekonečné chodby a řady nepohodlných židlí.
Architektura nemocnic si získala nechvalnou pověst.
Je překvapující, že tomu tak nebylo vždy.
Toto je L'Ospedale degli Innocenti, postavená v 1419 Brunelleschim, což byl jeden z nejslavnějších a nejvlivnějších architektů své doby.
Když se podívám na tuto budovu, a pak si představím nemocnice dnes, co mě překvapí, je ambice této budovy.
Je to prostě úžasná budova.
Má uprostřed tato nádvoří, aby všechny pokoje měly denní světlo a čerstvý vzduch, a všechny pokoje jsou velké a mají vysoké stropy, takže působí mnohem pohodlněji.
A taky je krásná.
Nějak jsme zapomněli, že toto je možné i pro nemocnice.
Takže, pokud chceme lepší budovy pro umírající, pak o tom musíme mluvit, ale protože je téma smrti nám nepříjemné, nemluvíme o tom, a neřešíme jak my, jako společnost, přistupujeme ke smrti.
Jedna z věcí, které mě v mém výzkumu překvapily nejvíc je, jak moc lze měnit postoje.
Toto je první krematorium v Británii, které bylo postaveno ve Wokingu v 70. letech 18. století.
A když bylo postaveno, místní proti tomu protestovali.
Kremace nebyla společensky přijatelná, a 99,8 % lidí bylo pohřbíváno do země.
A přesto, o sto let později, tři čtvrtiny lidí jsou zpopelněny.
Lidé jsou otevřeni změnám, pokud se jim dá možnost o nich mluvit.
Takže tato konverzace o smrti a architektuře bylo to, o čem jsem chtěla začít, když jsem měla svoji první výstavu v Benátkách v červnu, nazvanou "Smrt v Benátkách".
Bylo to vymyšleno tak, aby to bylo hravé, aby se s tím lidé doslova sžili.
Toto je jeden z našich exponátů – interaktivní mapa Londýna, která ukazuje, kolik městské zástavby je využito pro mrtvé a nemocné, a když mávnete rukou přes mapu, objeví se jméno daného pozemku, budovy nebo hřbitova.
Další z našich exponátů byla sada pohlednic, které si lidé mohli odnášet.
Na nich byly vyobrazeny obytné domy a nemocnice a hřbitovy a márnice a vyprávějí příběhy různých míst, kterými projdeme před a po smrti.
Chtěli jsme tím ukázat, že kde zemřeme je součástí toho, jak zemřeme.
Nejpodivnější věcí na celé výstavě byl způsob, jakým lidé reagovali, hlavně na audiovizuální prvky.
Lidé tančili, běhali a skákali, jak se snažili různými způsoby spustit exponáty a v jistém okamžiku přestali, a uvědomili si, že jsou na výstavě o smrti, a že to možná není vhodné chování pro tato místa.
Vlastně bych zpochybnila, zda existuje správný způsob jak se chovat vůči smrti, a pokud ne, požádám vás, abyste se zamysleli, co je pro vás dobrá smrt, jak by měla vypadat architektura podporující dobrou smrt. Měla by vypadat méně jako tato – a více jako tato?
Děkuji
(Potlesk)
Obvyklé recepty pro růst nefungují v Africe moc dobře.
Přes jednu biliardu dolarů vynaložených na rozvojovou pomoc během posledních 60 let je příjem na osobu nižší než v sedmdesátých letech.
Pomoc příliš nepomáhá.
V reakci na to začaly Brettonwoodské instituce - IMF a Světová banka - prosazovat místo pomoci volný obchod, ačkoliv historie skýtá jen malou empirickou oporu pro domněnku, že volný obchod vede k ekonomickému růstu.
Stříbrnou kulkou dneška se staly mikroúvěry.
Zdá se, že nám imponuje romantická představa, že každý chudý rolník v Africe je podnikatel.
(smích) Ve skutečnosti mě má práce a cesty po více než 40 zemích Afriky naučily, že většina lidí by ocenila spíše pracovní příležitosti.
Moje řešení: zapomeňme na mikropodnikání.
Raději investujme do vytvoření velkých afrických společností, jako to udělal súdánský podnikatel Mo Ibrahim.
Mo v roce 1998 vsadil na Afriku, když zde založil Celtel International a úspěšně vybudoval telekomunikační společnost, která v roce 2004 měla více než 24 milionů uživatelů ze 14 afrických zemích.
Model, který Mo použil, je lepší než průměrný podnikatelský model, protože podporuje pestrost a efektivní šíření znalostí.
Dost možná, že Afrika ještě nedospěla do fáze, kdy by malé podniky mohly v hospodářské soutěži uspět.
Zvažme tyto dva alternativní scénáře.
Za prvé, půjčíme 200 dolarů každému z 500 pěstitelů banánů, což jim umožní přebytek banánů usušit a dosáhnout o 15 % většího zisku.
Nebo za druhé, dáme jednomu důvtipnému podnikateli sto tisíc a pomůžeme mu vytvořit továrnu, která o 40 % zvýší příjem všem 500 pěstitelům banánů a navíc vytvoří 50 pracovních míst.
Vsadili jsme na druhý scénář a podpořili jsme 26letého keňského podnikatele Erika Muthomiho, aby vystavěl továrnu nazvanou "Stawi", kde zpracovává zemědělské produkty. Vyrábí bezlepkovou banánovou mouku a dětskou banánovou výživu.
Stawi maximalizuje místní efektivitu a využíváním moderních výrobních postupů vytváří hodnotu nejen pro své vlastníky, ale i pro zaměstnance, kteří jsou spolumajiteli podniku.
Naším snem je pomoci Erikovi Muthomibu stát se dalším Mo Ibrahimem, což vyžaduje dovednosti, peníze, místní i globální partnerství a neobyčejnou vytrvalost.
Ale proč se vlastně zaměřit na Afriku?
Evropský zájem o Afriku během Berlínské konference v roce 1884, kam jsme, mimochodem, vůbec nebyli pozvání, (smích a potlest) vyústil v masivní rozdělování Afriky a vznik mnoha států s velmi malou populací. Jako Libérie se čtyřmi miliony nebo Kapverdy s 500 000.
V Africe žije jedna miliarda lidí, v celkem 55 zemích se vzájemnými obchodními bariérami a dalšími překážkami. Ale naši předkové obchodovali přes celý kontinent, než jej Evropané rozdělili nakreslenými hranicemi.
Afrika má problémy, ale v ještě větší míře skýtá příležitosti, a proto rozšiřujeme působení Stewi i mimo Keňu do Alžírska, Nigérie, Ghany, a kamkoliv jinam, kde bude zájem.
Chceme zlepšit skladování potravin, podpořit farmáře, vytvářet práci, rozvíjet lokální ekonomiku a také vydělávat peníze.
Ačkoliv to není nejpřitažlivější přístup, a možná nám nepřináší tak dobrý pocit jako dát Afričance 100 dolarů na nákup kozy přes kiva.org, může podpora menšího množství podnikatelů s velkým vlivem na společnost přispět k vybudování velkých afrických podniků, které něco skutečně změní.
Politická svoboda, za kterou bojovali naši předkové, je zbytečná bez ekonomické svobody.
Chceme k boji za ekonomickou svobodu přispět tím, že vybudujeme prvotřídní podniky, budeme tvořit vlastní bohatství a poskytovat tolik potřebné pracovní příležitosti. A věřím, že pokud k tomu všemu přispějeme,
Afrika rozkvete.
Děkuji vám.
(potlesk) Tom Rielly: Sangu, tohle je pochopitelně silné tvrzení.
Děláte velmi velký rozdíl mezi mikroúvěry, pravidelnými investicemi a rostoucími pravidelnými investicemi.
Je zde přece jen nějaká role pro mikroúvěry?
Sangu Delle: Myslím, že ano.
Mikroúvěry byly skvělá, inovativní cesta, na usnadnění přístupu k financím pro ty nejchudší.
Ale k problémům, kterým čelíme v Africe. Když se podíváme například na Marshallův plán pro obnovu poválečné Evropy, tak se nejednalo jen o darování ovcí.
Potřebujeme více než mikroúvěry.
Potřebujeme více než 200 dolarů.
Potřebujeme velké podniky a pracovní příležitosti.
Tom Rielly: Mnohokrát vám děkuji.
(potlesk)
Jsme sestaveni z velice malých částí a žijeme ve velkém vesmíru. Pravdou je, že příliš dobře nerozumíme realitě na všech jejich úrovních. Je to kvůli našim mozkům, které nejsou dostatečně vyvinuté pro takovéto porozumění.
Takže zůstáváme na velmi malém kousku škály vnímání, přesně uprostřed.
Což je pořádně divné. Přesto, že ten kousek reality nazýváme domovem, tak moc toho, co se kolem nás děje, nevidíme.
Vezměme si barvy našeho světa.
Toto je světelná vlna, elektromagnetické záření, která se odráží od objektů a my jej zachycujeme okem.
Nevidíme ale všechno vlnění kolem nás.
Faktem je, že vidíme pouhou triliontinu všeho kolem.
Máme tady rádiové vlny, mikrovlny, rentgenové a gamma záření, které prochází vašimi těly, aniž byste o tom věděli. Je to proto, že se nerodíme s vhodnými biologickými receptory pro jejich vnímání.
Procházejí vámi tisíce telefoních hovorů, vůči kterým jste doslova slepí.
Není to však proto, že ze své podstaty nejsou viditelné.
Hadi vnímají infračervené záření, včely zase ultrafialové. A na palubních deskách aut máme zařízení, která chytají rádiové vlny. V nemocnicích jsou přístroje využívající rentgenové vlny.
Tyto vlny však samostatně vnímat nemůžeme. Tedy zatím ne, protože nejsme vybaveni správnými čidly.
Znamená to, že zkušenost s realitou je ovlivněna biologií našeho těla. Což jde proti obvyklé představě, že naše oči, uši a prsty prostě zaznamenávají vnější objektivní realitu.
Naše mozky naopak zobrazují jenom kousek reality.
Vemte si zvířecí říši, kde různá zvířata vnímají odlišné části reality.
Ve slepém a hluchém životě klíštěte jsou důležitým signálem teplota a kyselina máselná. Smyslový svět nožovky běločelé je hojně zbarvem elektrickým polem. U netopýrů, kteří využívají echolokaci, tvoří realitu zvukové vlny.
To je pouze kousek ze zvířecího ekosystému, který dokáží vnímat. Ve vědě existuje pro toto pojmenování.
Nazývá se umwelt, německé slovo, které znamená “svět, který nás obkopuje” - prostředí.
Každý živočich, pravděpodobně, považuje svůj umwelt za jedinou objektivní realitu. Proč by se totiž pozastavoval nad tím, zda existuje jiná realita, než kterou vnímá, zná.
Jinak řečeno, přijímáme realitu tak, jak je nám představována.
Pojďme si to trochu více osvětlit.
Představte si, že jste pes typu Bloodhound.
Váš celý svět je o vůních a pachu.
Máte dlouhý čenich , s 200 milióny pachových receptorů, taktéž vlhké nozdry pro zachytávání pachových molekul, které dokonce obsahují štěrbiny pro nasátí ještě většího množství vzduchu.
Všechno je prostě o vůních a pachu.
Jednoho dne se při stopování zastavíte s odhalením.
Podíváte se na svého lidského páníčka a zamyslíte se. “Jaké je to mít tak žalostně ochuzený lidský nos?”
(smích) Jaké to je pouze slabě nasát vzduch?
Nevědět, že 91 m od tebe je kočka, nebo že tvůj soused tady před 6 hodinami stál?
(smích) Protože jsme lidmi, nikdy jsme nezakusili, v takové míře jako pes, svět pachů. Nechybí nám to, protože jsme zcela zasazeni v našem umweltu.
Ale naskýtá se otázka, musíme v něm zůstávat?
Jako neurověděc se zajímám jakým způsobem mohou technologie rozšířit náš umwelt, a jak to ovlivní žití, tak, jak jej známe.
My už víme, že můžeme snoubit technologie s naší biologií. Podívejte se na stovky tisíc lidí, kteří mají možnost slyšet a vidět díky technologiím.
Funguje to tak, že mikrofón digitalizuje signál, který putuje přes elektrické vlákno přímo do vnitřního ucha.
U sítnicového implantátu kamera digitalizuje obraz a ten přes mřížku elektrody putuje do zrakového nervu.
Před 15ti lety mnoho vědců myslelo, že tyto technologie nemůžou fungovat.
Proč? Protože tyto věcičky mluví jazykem Silicon Valley, a ten není stejný jako dialekt našich smyslových orgánů.
Pravda je, že to funguje. Náš mozek totiž vyhodnocuje jak vhodně tyto signály zpracovat.
Jak tomu tedy máme rozumět?
Takže tady je to velké tajemství: Váš mozek neslyší, ani nic z toho nevidí.
Váš mozek je uzavřen v tichém vzduchoprázdnu, ve tmě vaší lebky.
Vše co “vidí” jsou elektrochemické signály přicházející z různých informačních kanálů. A to je vše s čím mozek pracuje.
Skvělé je, že mozek je opravdu dobrý v přijímání signálů, vytváření vzorců a přidělování významů. Těmto aktivitám váš vnitřní vesmír přidělí příběh toho všeho tady - váš subjektivní svět.
Tady je klíčový bod: váš mozek neví, ani se nestará o původ dat.
Jakkákoliv informace, přicházející dovnitř, je ihned zpracována.
Je to velice efektivní zařízení.
Je to v podstatě výpočetní stroj s obecným využitím, který přijímá všechno a vyhodnocuje co s tím udělat. A tohle, myslím, dá volnost Matce Přírodě, aby "nependlovala" s různými typy přídavných kanálů.
Nazývám to P.H. model evoluce. Nechci být moc technický, takže P.H. je zkratkou pro Bramborovou hlavu (Potato Head v Aj. ). Používám tento název , abych zdůraznil, že všechny receptory, které používáme nejvíce jako oči, uši a špičky prstů, jsou externí plug-and-play zařízení. Zapojíte je a můžete fungovat.
Mozek vyhodnotí, co udělat s daty, které přicházejí.
Když se podíváte do zvířecí říše, najdete mnoho takovýchto přídavných zařízení.
Hadi mají na hlavě jamky, kterými odhalí infračervení záření. Nožovka běločelá má elektroreceptory, Krtek hvězdonosý má přívěsek s 22 výběžky, kterými vnímá 3D podobu světa. Mnoho ptáků má magnetický senzor, takže se pohybují podle magnetického pole planety.
To znamená, že příroda nemusí neustále přetvářek mozek.
Principy mozky jsou nadefinovány, takže se příroda stará o navrhování nových přídavných zařízení.
Dobrá. Co to znamená: Jedná se o to, že na biologii, se kterou jsme na svět přišli, není nic zvláštního ani podstatného.
Prostě jsme ji zdědili z celé evoluční cesty.
Není to však něco, čeho se musíme nadále držet. Důkazem je princip nazvaný smyslová náhrada.
To znamená, že mozek přijímá informace skrz neobvyklé smyslové kanály a mozek tyto informace prostě zpracovává.
Zní to možná nepřesvědčivě, ale první papírová ukázka byla publikována v Nature roku 1969.
Vědec Paul Bach-y-Rita usadil slepé lidi do uzpůsobeného zubařského křesla. Nastavil video přenos a začal natáčet věci před kamerou. Oni mohli cítit štouchání z elektromagnetické mřížky na zádech.
Když se promítalo míchání kávy v hrnku, pocítili to v zádech. A slepí lidé byli skvělí v rozpoznávání toho, co se objevilo na obrazovce. Jenom skrz vnímání malé části na zádech.
Nyní tady máme mnoho moderních obměn.
Zvukové brýle nahrávají video toho, co je před vámi a přetvoří to ve zvukový terén. Takže, když se věci přibližují a vzdalují, tak slyšíte "Bzz, bzz, bzz".
Není to moc libozvučné, přesto po několika týdnech, slepí lidé chápali zřejměji, co se nachází před nimi. Pouze na základě toho, že to slyší.
Toto nemusí probíhat pouze skrz uši. Tento systém využívá elektrotaktilní mřížku na čele, takže cítíte zde vše, co je snímané na videu.
Proč čelo? Toto místo moc často nevyužíváme.
Nejmodernější podoba se nazývá brainport. Je to malá elektroda přichycena na jazyku. Snímaná realita před vámi se projevuje v podobě elektrotaktilních signálů. Díky tomu dokáží slepí lidé bravurně hodit míč na koš a trefit se. Dokáží se také obstojně pohybovat na překážkové dráze.
Mohou vidět skrz svůj jazyk.
Zní to dost ujetě, že?
Mějte na paměti, že vše co vidíte, jsou elektrochemické signály ve vašem mozku.
Váš mozek netuší odkud tyto signály pocházejí.
Pouze vyhodnocuje co s nimi.
V labolatoři se zabývám smyslovými náhradami pro hluché lidi. Realizuji projekt spolu se studentem Scottem Novichem, který jej zpracovává v diplomové práci.
O co jsme usilovali? Chtěli jsme, aby se zvuk z venčí přeměnil takovým způsobem, že hluchý člověk bude rozumět mluvené řeči.
Vzhledem k všudypřítomnosti přenosných zařízeních jsme chtěli, aby to funguvalo na mobilních telefonech a tabletech. Také jsme chtěli, aby to bylo nositelné, něco, co by šlo nosit pod oblečením.
Tady je náš koncept:
Zatímco k vám mluvím, můj hlas je zaznamenán na tabletu, a poté zakreslen do vesty, která je pokryta vibrujícími motorky. Tak jako motorky ve vašich telefonech.
Takže, když teď mluvím, zvuk se překládá do vibrujícího vzorce na vestě.
Nebavíme se jen v rovině nápadu: tento tablet vysílá bluetoothu a já mám vestu právě na sobě.
Takže když mluvím...(potlesk) ..zvuk je přeložen do dynamického vzorce vibrací.
Cítím svět zvuku, který je kolem mě.
Testovali jsme to s hluchými lidmi, a ve krátkém čase se ukázalo, že lidé začínají cítit a rozumět jazyku vesty.
Toto je Jonathan. Magistr, má 37 let.
Narodil se úplně hluchý, tzn. že část jeho umweltu mu není přístupná.
Takže Jonathan trénoval s vestou 4 dny, 2 hodiny denně. A tady máme 5.den.
Scott Novich: "Ty"
D.Eagleman: Scott řekl slovo, Jonathan jej cítí na vestě a zapisuje jej na tabuli.
SN: "Kde. Kde."
DE: Jonathan je schopný přeložit komplikované vibrační vzorce do významu řečeného.
SN: "Dotyk. Dotyk."
DE: On toto... (potlesk) ..On to nedělá vědomě. Přesto, že tyto vzorce jsou natolik komplikované, tak jeho mozek je začíná rozlišovat a posléze zjišťovat význam informací. Náš předpoklad je, že po 3 měsících nošení vesty, bude mít přímou vjemovou zkušenost sluchu. Jako slepý člověk, když čte braillovo písmo. Význam přichází přímo, bez vědomého zásahu, automaticky.
Tato technologie má potenciál být boričem starých zvyklostí, protože jedinou možností pro neslyšící je kochleární implantát. Ten však vyžaduje invazivní operaci.
Tato vesta může být vytvořena 40krát levněji, což umožnuje této technologii globální rozvoj také v nejchudších státech světa.
Naše výsledky smyslové náhrady nás tak nadchly, že jsme začali dost přemýšlet o přídavném smyslu.
Jak bychom mohly využít technologie k přidání zcela nového smyslu k rozšíření našeho umweltu?
Např. bychom mohli stahovat reálná data z internetu přímo do mozku a vytvořit tak přímou vjemovou zkušenost.
V této době provádíme v labolatoři experiment.
Testovaný pociťuje reálná data proudící z Net of Data po dobu 5ti sekund.
Poté se objeví dvě tlačítka a on musí učinit rozhodnutí.
Netuší o co se jedná.
Pro jedno se rozhodne a dostane po sekundě zpětnou vazbu.
O co tady jde: On nemá ponětí, co všechny tyto vzorce znamenají, ale my pozorujeme, že se zlepšuje v tom, co zmáčknout.
Netuší, že mu posíláme reálná data z akciového trhu a on činí nákupní rozhodnutí.
(smích) Zpětná vazba mu sděluje, zda udělal správnou věc nebo ne.
Pozorujeme z toho, že můžeme rozšířit lidský umwelt, takže po několika týdnech má přímou smyslovou zkušenost o světové ekonomice.
Budeme vás později o vývoji informovat.
(smích) Je tady ještě něco na čem pracujeme. Během dnešních TED proslovů automaticky stahujeme hashtagy TED2015 z Twitteru a děláme automatizovanou analýzu nálad. Zjištujeme, zda lidé lidé používají pozitivní, negativní nebo neutrální sdělení.
A zatímco se tohle děje, společně s tím, jak je vesta na toto napojena, cítím koncentované emoce tisíců lidí v reálném čase. A to je zcela nová lidská zkušenost, protože teď vím, jak si vedete a jak moc se vám proslov líbí.
(smích) (potlesk) Je to větší zkušenost než lidé přirozeně mají.
Také rozšiřujeme umvelt pilotů.
V tomto případě vesta snímá několik různých měření z této kvadrokoptéry (dron): stoupání, sklon,otáčky, orientaci a směr. A to zlepšuje pilotovu schopnost létat.
Je to přesně jako by jeho kůže byla tam nahoře.
A to je jenom začátek.
Naše vize je, že pilotní kabiny, plné měřidel, nebudou muset být čteny, ale pociťovány.
Žijeme ve světe informací a je rozdíl mezi příjmem dat a jejich prožití.
Takže si myslím, že je tady nekonečně možností pro lidský rozvoj.
Představte si austronauta, schopného cítit stav vesmírné stanice nebo byste cítili stav vašeho zdraví, týkající se např. stavu cukru v krvi, stavu mikroorganismů v těle, mít 360ti stupňové vidění, nebo vidět infračervené a ultrafialové záření.
Klíčové je: v blízké budoucnosti se zvyšuje možnost vybrat si vlastní přídavné zařízení.
Už nemusíme čekat na smyslové dary Matky Přírody v průběhu času. Ale tak jako každý dobrý rodič, nám už dala potřebné nástroje, díky kterým můžeme vykročit a určit si svou vlastní dráhu.
Otázka teď je, jak chcete vykročit a prožívat svůj vesmír?
Děkuji.
(potlesk) Chris Anderson: Cítíš to?
DE: Ano. Popravdě, to je poprvé, co cítím potlesk skrz vestu.
Je to fajn! Jako masáž. (smích) CA: Twitter zešílel.
Totálně. Tak jako experiment s akciovým trhem,
tohle může být první experiment, který zajistí jeho financování navěky, pokud bude úspěšný, že?
DE: Ano, pravda. Už bych nemusel psát do NIH (Národní Institut Zdraví USA).
CA: Ale buďme trošku skeptičtí. Je to úžasné, ale zatím není moc důkazů, že smyslové náhrady či smyslové “přírustky” fungují.
Podívej, je možné, že slepý člověk vidí skrz jazyk, protože jeho zrakové centrum je připraveno fungovat a je tedy jeho potřebnou částí?
DE: Ano, to je otázka. Popravdě nemám ponětí, jaké jsou teoretické hranice typů dat, které mozek dokáže pojmout.
Nicméně základem je, že je neskutečně flexibilní.
Když člověk oslepne, tak říkáme, že jeho zrakové centrum je nahrazeno hmatem, sluchem, slovní zásobou.
Což nás vede k tomu, že se omezuje
jen na některé druhy výpočtů.
Když se podíváte např. na Braillovo písmo, lidé získávají informace skrz prstová lůžka.
Takže si nemyslím, že po teoretické stránce existuje mezní limit.
CA: Až se to ověří, budete zaplaven
tisíci možnostmi pro různé aplikace.
Jsti na to připraven? Jakým směrem by jsi rád mířil?
DE: Víš, tady je tolik možností!
Krom smyslových náhrad jsem se také zmínil o astronautech ve vesmírných stanicích, kteří zde tráví většinu času monitorováním. Místo toho by prostě automaticky věděli, co se děje, protože tato aplikace je dobrá pro mnohorozměrná data.
Klíčové je, že náš zrakový systém dokáže vidět detaily a okraje, ale je špatný v tom, čím se náš svět stává. Což je zobrazováno množstvím dat.
Našemu pozorovacímu systému by trvalo věčnost to pobrat.
Takže vidím cestu v tom - pocítit stav věcí. Zhruba tak stejně, jako cítíte své tělo, když stojíte.
Takže těžká technika, bezpečnost, pociťování stavu továrny a přístrojů, to jeden ze směrů, kam mířím.
CA: Davide Eaglemane, to byl úžasný proslov!
Děkuji moc! DE: Díky Chrisi. (Potlesk)
Jsem nadšený, že tu dnes večer můžu být, abych se s vámi podělil o něco, na čem jsme pracovali přes 2 roky a co se týká oblasti aditivní výroby, která je jinak známá jako 3D tisk.
Vidíte zde tento předmět.
Vypadá poměrně jednoduše, ale současně je docela komplikovaný.
Je to soustava soustředných geodetických struktur, které jsou mezi sebou propojeny.
V takové podobě je předmět tradičními výrobními technikami nevyrobitelný.
Má takovou symetrii, že se nedá vstřikovat do formy.
Dokonce se nedá ani vyfrézovat.
Je to práce pro 3D tiskárnu. Ale většině 3D tiskáren by výroba trvala od 3 do 10 hodin a my to dnes večer riskneme a zkusíme ho vyrobit na jevišti během 10minutové přednášky.
Držte nám palce.
3D tisk je vlastně nevhodné pojmenování.
Jde v podstatě o opakovaný 2D tisk a používá vlastně technologie spojované s 2D tiskem.
Představte si tisk inkoustem, kde nanášíte inkoust na stránku, aby vytvořil písmena a jak to pak děláte pořád dokola, abyste vystavěli trojrozměrný objekt.
V mikroelektronice k tomu samému účelu používají něco, čemu se říká litografie, na výrobu tranzistorů a integrovaných obvodů a několikeré nanášení struktury.
To všechno jsou technologie 2D tisku.
Já jsem chemik a také materiálový vědec a mí spoluobjevitelé jsou také materiáloví vědci, jeden je chemik, jeden fyzik a 3D tisk nás začal zajímat.
Velmi často, jak sami víte, vzniknou nové nápady jednoduchým spojením různorodých zkušeností lidí z odlišných komunit a to je i náš příběh.
U T-1000 jsme se inspirovali scénou z filmu „Terminátor 2“ a přemýšleli jsme: proč by 3D tiskárna také nemohla pracovat tímto způsobem, kdy objekt vyvstane z louže a v podstatě v reálném čase a bez jakýchkoliv ztrát vytvoří úžasnou věc?
Fajn, zrovna jako ve filmu.
A proč bychom se nemohli nechat inspirovat Hollywoodem a přijít s postupem, kterým vlastně otestujeme, jestli to funguje?
To pro nás byla výzva.
A náš přístup k věci by, pokud by se nám to podařilo, mohl v podstatě vyřešit tři problémy, které 3D tisku brání, aby se stal výrobním procesem.
Za prvé, 3D tisk trvá věčnost.
To už houby rostou rychleji, než díly tištěné pomocí 3D. (Smích) Natištění jedné vrstvy na druhou vede k narušení mechanických vlastností a nepřerušovaným tiskem bychom mohli tyto defekty eliminovat.
A kdybychom dokázali tisknout opravdu rychle, mohli bychom použít samovytvrzovací materiály a dosáhnout úžasných vlastností.
Pokud by se nám v tomhle podařilo napodobit Hollywood, byla by tím vyřešena i 3D výroba.
Náš přístup spočívá ve využití běžných znalostí z polymerové chemie, ve spřažení práce světla a kyslíku, aby součásti vyrůstaly kontinuálně.
Světlo a kyslík fungují rozdílným způsobem.
Světlo dokáže přeměnit pryskyřici na pevnou hmotu, tekutinu na pevnou látku.
Kyslík tento proces zpomaluje.
Takže světlo a kyslík tvoří z pohledu chemie vzájemné protipóly, a pokud je dokážeme směrovat v prostoru, mohli bychom tento proces řídit.
Říkáme tomu CLIP. [Kontinuální výroba v tekutém rozhraní] Skládá se ze tří funkčních komponent.
Za prvé je to nádrž, ve které je tavenina, zrovna jako u T-1000.
Na spodu nádrže je speciální okno.
Ještě se k němu vrátím.
Kromě toho tu máme rampu, která sestupuje do taveniny a vytáhne předmět z tekutiny.
Třetí komponentou je systém digitální projekce světla, který je umístěný pod nádrží a který vyzařuje světlo v ultrafialovém pásmu.
Klíčové je okno vespod této nádrže, je to velmi speciální okno, které je vyrobené z kompozitu.
Nejenom že je průchozí pro světlo, ale propouští i kyslík.
Má vlastnosti kontaktní čočky.
Podívejme se, jak celý proces funguje.
Bude to patrné, jakmile rampu ponoříte dovnitř. U tradičního procesu, kde okno nepropouští kyslík, vyrobíte dvojrozměrný vzor a ten vám zůstane nalepený na okně, tedy u tradičního okna, a když chcete začít s další vrstvou, musíte tu starou oddělit, nanést novou pryskyřici a vrátit se a opakovat tento proces stále dokola.
Ale s naším speciálním oknem jsme schopni zařídit, aby kyslík procházející spodem utlumil světlem aktivovanou reakci, a tím dostaneme mrtvou zónu.
Ta má tloušťku v řádu desítek mikronů, to jsou dva nebo tři průměry červené krvinky, je přímo v rozhraní okna a zůstává tekutá. Vytáhneme objekt nahoru a tak jak jsme o tom mluvili v časopise Science, nastavením obsahu kyslíku měníme tloušťku mrtvé zóny.
Máme tak spoustu klíčových proměnných, které ovlivňujeme: množství kyslíku, světlo, intenzitu světla, vytvrzovací dávku, viskozitu, geometrii a k řízení tohoto procesu používáme velmi sofistikovaný software.
Výsledek je ohromující.
Tisk je 25 až 100krát rychlejší než u tradičních 3D tiskáren, což zcela mění situaci v oboru.
Navíc podle toho, jak jsme schopni přivádět kapalinu do rozhraní, věřím, že dokážeme být tisíckrát rychlejší, což by vlastně znamenalo velkou produkci tepla a já jako chemik-technolog přenosy tepla zbožňuji, stejně jako pomyšlení, že možná jednou budeme tiskárny chladit vodou, protože budou tak rychlé.
A navíc, protože my věci necháváme vyrůstat, nemáme žádné vrstvy a součástky jsou jednolité.
Strukturu na jejich povrchu nerozeznáte.
Povrch je molekulárně hladký.
Mechanické vlastnosti většiny součástí vyrobených na 3D tiskárně jsou pověstné svými vlastnostmi, které jsou závislé na směru, kterým jste je vytiskli, kvůli vrstevnaté struktuře.
Ale když necháte předměty vyrůstat, vlastnosti na směru nezávisí.
Vypadají jako součásti vstřikované do forem, úplně jinak než při tradiční 3D výrobě.
Navíc se do toho můžeme pustit s celou učebnicí o polymerové chemii a navrhnout chemické složení, které umožní dosáhnout vlastností, jaké si jen u tištěných 3D objektů budete přát.
(Potlesk) Je to tam. To je skvělé.
Vždycky riskujete, že vám taková věc při předvádění nezafunguje, že?
Ale my máme materiály se skvělými mechanickými vlastnostmi.
Poprvé v historii můžeme použít elastomery s vysokou pružností nebo tlumením.
Představte si například tlumení vibrací nebo skvělé tenisky.
Vyrábíme materiály, které jsou neuvěřitelně pevné, mají vysoký poměr pevnosti a hmotnosti, jsou to opravdu pevné materiály, opravdu skvělé elastomery, hoďte si tímhle tam v hledišti.
Takže skvělé vlastnosti materiálu.
Představte si tu možnost vyrobit součástku, která má finální vlastnosti, a udělat to dosud nevídanou rychlostí, můžete tím vlastně změnit průmyslovou výrobu.
Právě teď je ve výrobě trendem takzvané digitální vlákno v procesu digitální výroby.
Vycházíme od CAD výkresu, což je návrh, přes prototyp, až k výrobě.
Často se digitální vlákno přeruší hned při výrobě prototypu, jelikož si nemůžete dovolit to samé, co při výrobě, protože většina součástí nemá vlastnosti hotových výrobků.
My teď dokážeme spojit celý proces v digitálním vlákně bez přerušení, od návrhu přes prototyp až k výrobě a tahle možnost opravdu zpřístupňuje celou řadu věcí, od aut s menší spotřebou díky skvělým konstrukčním vlastnostem s vysokým poměrem pevnosti a hmotnosti, nové lopatky pro turbíny, celou řadu nádherných věcí.
Představte si, kdybyste v nouzové situaci potřebovali nitrožilní výztuž, jinou než tu, kterou doktor vytáhne z police a která má standardní rozměry. Výztuž navrženou pro vás, podle vaší vlastní anatomie, vašeho krevního řečiště, vytištěnou v naléhavém případě v reálném čase a s takovými vlastnostmi, že se vám po 18 měsících vstřebá: to je opravdu převratné.
Nebo digitální zubní lékařství a výrobu podobných věcí, zatímco vy ještě sedíte v křesle.
A podívejte se, co vyrábí moji studenti na Státní univerzitě v Severní Karolíně.
Tohle jsou úžasné mikrostruktury.
Víte, celosvětově jsme opravdu dobří v nanovýrobě.
Moorův zákon řídí věci od 10 mikronů níže.
V tomhle jsme opravdu dobří, ale je vlastně velmi obtížné vyrobit věci v rozmezí od 10 do 1 000 mikronů, tedy středně velkých.
Ani subtraktivní techniky z křemíkového průmyslu to moc dobře udělat nedokážou.
Neumí tak dobře vyleptat wafery.
Ale tenhle proces je tak jemný, že můžeme nechat vyrůstat tyhle předměty odzdola použitím aditivní výroby, vyrábět úžasné věci za desítky sekund a otevřít nové možnosti pro technologie senzorů, nové technologie podávání léků, nové „lab-on-a-chip“ aplikace, opravdu přelomové věci.
Možnost vyrábět v reálném čase věci, které mají vlastnosti hotových součástí, opravdu otevírá dveře pro 3D výrobu a my jsme tím velmi nadšení, protože je to opravdové vítězství propojení hardware, software a molekulárních věd a já už se nemůžu dočkat, až uvidím, co návrháři a technici z celého světa s tímto skvělým nástrojem dokážou udělat.
Díky za pozornost.
(Potlesk)
Díváte se na ženu, která byla deset let na veřejnosti zticha.
Jak vidíte, to se změnilo, ale celkem nedávno.
Je to už několik měsíců, co jsem pronesla svůj první významnější projev na summitu Forbes 30 pod 30 - před 1500 skvělými lidmi ve věku do 30 let.
To znamená, že v roce 1998 bylo nejstaršímu z nich teprve 14, a nejmladšímu jenom čtyři roky.
Vtipkovala jsem, že někteří z nich mě možná znají jen
z rapových songů. Ano, jsem v rapových písních.
Ve skoro 40 rapech.
(Smích) Ale ten večer se během mé řeči stala překvapivá věc.
Ve věku 41 let mě zkoušel sbalit 27-letý týpek.
Jako..., že jo?
Byl šarmantní a polichotilo mi to, a odmítla jsem.
Víte, co byl jeho neúspěšná balicí věta?
Že se s ním budu cítit zas jak dvaadvacítka.
(Smích) (Potlesk) Později ten večer jsem si uvědomila, že jsem asi jediný člověk, který po 40 nechce, aby mu bylo zase 22.
(Smích) (Potlesk) Ve věku 22 let jsem se zamilovala do svého šéfa
a ve věku 24 let jsem poznala zničující následky.
Mohl by zvednout ruku každý, kdo ve 22 neudělal žádnou chybu nebo něco, čeho by později nelitoval?
Jup, to jsem si myslela...
Takže stejně jako já několik z vás možná také občas sešlo z cesty a zamilovali jste se do nesprávného člověka, třeba i svého šéfa.
Ovšem narozdíl ode mně jste asi neměli za šéfa prezidenta Spojených států amerických.
Život je samozřejmě plný překvapení
a nemine den, aby se mi má chyba nepřipomněla a abych jí hluboce nelitovala.
Poté, co jsem se v roce 1998 zamotala do neuvěřitelného románku, jsem byla vtažena do středu politického, právního a mediálního víru, který neměl do té doby obdoby.
Vzpomeňte si, že jen pár let předtím se zprávy přijímaly jen třemi způsoby: čtením novin nebo časopisů, poslechem rádia nebo sledováním televize.
Víc nic.
Ale to nebyl můj osud.
Místo toho vám byl tento skandál naservírován digitální revolucí.
To znamená, že jsme mohli přijímat, jakékoliv informace jsme chtěli, kdy jsme chtěli, kdykoliv, kdekoliv,
a když se v lednu 1998 dostal můj příběh ven, už se tak stalo online.
Poprvé bylo tradiční zpravodajství v područí internetu ve výběru hlavních zpráv – jedním kliknutím, které se neslo celým světem.
Pro mě osobně to znamenalo, že jsem se přes noc přenesla z naprosto soukromého života
do celosvětového veřejného ponížení. Skoro okamžitě ze mě byl první případ ztráty osobní pověsti v globálním měřítku.
Tento přetlak odsouzení, umožněný technologií, vedl k davovému virtuálnímu kamenování.
Připusťme, že to bylo před sociálními sítěmi, ale už se mohlo komentovat online, e-mailovat báchorky a samozřejmě e-mailovat kruté vtipy.
Zpravodajské zdroje všechno vytapetovaly mými fotkami, aby prodali noviny, bannery online reklamy, a udrželi lidi na svých televizních kanálech.
Vybavili byste si nějaký konkrétní obrázek, na kterém třeba mám na hlavě baret?
Uznávám, že jsem chybovala, hlavně ten baret byl špatně.
Ale ta pozornost a odsouzení, kterého jsem se dočkala – já osobně, ne ta událost, bylo nevídané.
Dostala jsem nálepku běhny, coury, kurvy, děvky, blbky, a, samozřejmě, "té ženy".
Mnozí mě viděli, ale málokdo mě opravdu znal.
A chápu to – bylo snadné zapomenout, že "ta žena" je skutečná, má duši a kdysi nebyla zničená.
Když se mi to před 17 lety stalo, nebyl pro to ještě název.
Dnes tomu říkáme kyberšikana a virtuální obtěžování.
Dnes bych se s vámi ráda podělila o některé své zkušennosti, jak mi tato zkušenost pomohla utvářet své kulturní postřehy a jak snad moje zkušenost může vést ke změnám, díky kterým budou ostatní trpět méně.
V roce 1998 jsem přišla o svou pověst a svou důstojnost.
Přišla jsem skoro o všechno
a málem i o svůj život.
Zkusím vám to vykreslit.
Je září 1998.
Sedím v kanceláři bez oken uvnitř Úřadu nezávislého rady pod bzučícími zářivkami.
Poslouchám svůj vlastní hlas na tajně natočených nahrávkách telefonních hovorů, které před rokem pořídila jedna domnělá přítelkyně.
Sedím tu, protože ze zákona musím osobně potvrdit autenticitu všech 20 hodin nahraných konverzací.
V posledních osmi měsících mi tajemný obsah těchto nahrávek visel nad hlavou jako Damoklův meč.
Kdo si může pamatovat, co kdy kde říkal před rokem?
Vyděšeně a poníženě poslouchám, jak žvaním o každodenních banalitách, jak se vyznávám z lásky k prezidentovi, a samozřejmě, jak mám zlomené srdce. Poslouchám své někdy zlomyslné, jindy neurvalé, nebo pošetilé já, které je kruté, nemilosrdné a neomalené. Poslouchám hluboce, hluboce zahanbená nad těmi nejhoršími verzemi sebe sama, které už ani nerozeznávám.
O pár dní později je Kongresu předána zpráva nezávislého rady Starra, a všechny ty nahrávky a přepisy ukradených slov jsou její součástí.
Že si lidé mohou tyto přepisy přečíst, je samo o sobě příšerné,
ale o několik týdnů později se nahrávky vysílají v televizi a značná část se jich dostane na internet.
To veřejné ponížení bylo trýznivé
a život skoro nesnesitelný.
To nebylo něco, co by se v roce 1998 dělo pravidelně, myslím tím to, že by někdo kradl lidem jejich soukromá slova, činy, konverzace nebo fotky, a pak je zveřejnil – zveřejnil bez svolení, zveřejnil bez kontextu, a zveřejnil bez soucitu.
Posuňme se o 12 let dál do roku 2010, kdy se nám zrodila sociální média.
Krajina se bohužel ještě mnohem více zaplnila případy, jako byl ten můj – ať už někdo skutečně udělá nějakou chybu, nebo ne, a dnes se to týká jak veřejných činitelů, tak soukromých osob.
Důsledky pro některé z nich jsou strašné, skutečně strašné.
Telefonovala jsem se svou maminkou v září 2010 a bavily jsme se o zprávě o mladém chlapci z prvního ročníku na Rutgers University jménem Tyler Clementi.
Milý, citlivý a kreativní Tyler byl tajně nafilmován svým spolubydlícím, když měl intimní vztah s jiným mužem.
Když se o tom dozvěděl internetový svět, zažehlo to posměch a kyberšikanu.
O několik dní později Tyler skočil z mostu George Washingtona a zabil se.
Bylo mu 18.
Moje mainka byla z toho, co se Tylerovi stalo, bez sebe a cítila tak silnou vnitřní bolest, že jsem to nemohla úplně pochopit,
ale nakonec jsem si uvědomila, že znovu prožívá rok 1998, tu dobu, kdy každou noc seděla u mé postele, tu dobu, kdy mě nutila, abych se při sprchování nezavírala v koupelně, tu dobu, kdy se oba mí rodiče báli, že mě to poníží k smrti – doslova k smrti.
Dnes je příliš mnoho rodičů, kteří nedostali šanci zasáhnout a své milované zachránit.
Příliš mnoho se jich o utrpení a ponížení svých dětí dozví, když už je pozdě.
Tylerova tragická, nesmyslná smrt pro mne byla bodem obratu.
Pomohla mi znovu mou zkušenost zasadit do kontextu. Začala jsem kolem sebe pozorovat svět ponižování a šikany a uviděla jsem něco jiného.
V roce 1998 jsme nemohli vědět, kam by nás tato nová, smělá technologie zvaná internet zavede.
Od té doby spojila lidi nepředstavitelnými způsoby, spojila ztracené sourozence, zachránila životy, odstartovala revoluce,
ale temnota, kyberšikana zostuzování, které jsem zažila, rostou jak houby po dešti.
Každý den jsou na internetu lidé – hlavně mladí lidé, kteří nejsou vývojově vybaveni, aby to zvládli, ponižováni a týráni tak, že si neumí představit, že by se měli dožít zítřka,
a někteří se ho bohužel nedožijí,
a na tom není nic virtuálního.
ChildLine, britská neziskovka, zaměřená na pomoc mladým lidem s různými problémy, loni vydala ohromující statistiku: od roku 2012 do roku 2013 vzrostl počet telefonátů a e-mailů, týkajících se kyberšikany, o 87 procent.
Meta-analýzou provedenou v Nizozemsku se ukázalo, že kyberšikana poprvé vedla k sebevražedným myšlenkám významněji než šikana v reálném světě.
A víte, co mě šokovalo, ačkoliv by nemělo? Další výzkum z loňska, který určil, že ponížení je emoce, kterou vnímáme intenzivněji než štěstí nebo dokonce zlost.
Krutost k ostatním není nic nového,
ale internetové, technologií umocněné zostuzení je zesílené, neohraničené a neustále přístupné.
Ozvěna ostudy dříve dosahovala jen k vaší rodině, vesnici, škole nebo komunitě,
ale dnes dosáhne také k internetové komunitě.
Miliony lidí do vás často anonymně zabodávají svá slova a to je hodně bolesti,
a není žádný ochranný pás kolem nějakého okruhu lidí, kteří vás mohou veřejně sledovat a věšet na veřejnou palisádu.
Za veřejné ponížení člověk draze platí a růst internetu tuto cenu vyhnal do výšin.
Skoro dvě desetiletí pomalu zaséváme výtrusy hanby a veřejného zostuzení do svého kulturního podhoubí, jak on-line, tak off-line.
Bulvární weby, paparazzi, reality show, politika, zpravodajské kanály a někdy i hackeři obchodují s hanbou.
Vede to k znecitlivění a benevolentnímu internetovému prostředí, které se propůjčuje trollování, napadání soukromí a kyberšikaně.
Tento posun vytvořil to, čemu profesor Nicolaus Mills říká kultura ponižování.
Vezměte si několik výrazných příkladů jen za posledních šest měsíců.
Služba Snapchat, kterou využívají hlavně mladší generace a která prohlašuje, že zprávy v ní mají životnost jen
několik vteřin – umíte si představit rozsah obsahu, který se tu objevuje.
Cizí aplikace, kterou Snapchatteři používají k zachování životnosti zpráv, byla nabourána hackery a na internet uniklo 100 000 konverzací, obrázků a videí, a ty už budou mít stálou životnost.
Hackeři se nabourali do účtu Jennifer Lawrence a dalších herců na iCloudu, a soukromými, intimními, nahými fotkami se vytapetoval internet bez jejich svolení.
Jeden bulvární web měl 5 milionů zásahů jen na této jedné zprávě.
A co kyberhack do Sony Pictures?
Nejvíce pozornosti se dostalo dokumentům, jako jsou soukromé e-maily, které měly nejostudnější hodnotu.
V této kultuře zostuzování ovšem na veřejné hanbě visí ještě jiná cenovka.
Není to cena stejně vysoká, jakou platí oběti, jakou zaplatil Tyler a příliš mnoho dalších, zejména žen, příslušníků menšin a LGBTQ komunity, ale je to cena, která se rovná zisku těch, kdo se na nich živí.
Vpád do soukromí druhého je surový materiál, účinně a bezohledně těžený, balený a prodávaný se ziskem.
Objevil se trh, jehož komoditou je veřejné ponížení, a z hanby je průmysl.
Jak se takové peníze vydělávají?
Klikáním.
Čím více hanby, tím více kliknutí.
Čím více kliknutí, tím více reklamních dolarů.
Ocitáme se na nebezpečné spirále.
Čím více na tento druh bulváru klikáme, tím bezcitnějšími jsme k lidským životům za ním,
a čím bezcitnějšími jsme, tím více klikáme.
Někdo ale celou dobu vydělává peníze na utrpení někoho dalšího.
S každým kliknutím činíme volbu.
Čím více nasytíme svou kulturu veřejným zostuzováním, tím snáze je budeme přijímat, tím více se budeme stávat svědky chování, jako je kyberšikana, trollování, určité formy hackerství a internetové obtěžování.
Proč? Protože v jádru toho všeho je ponižování.
Toto chování je symptomem kultury, kterou jsme vytvořili.
Jen se nad tím zamyslete.
Změny chování začínají přeměnou přesvědčení.
Na rasismu, homofobii a spoustě dalších předsudcích, dnešních či historických, vidíme, že tomu tak je.
Jakmile se změnilo naše přesvědčení o registrovaném partnerství, dostalo se rovných práv více lidem.
Když jsme si začali vážit udržitelnosti, začalo více lidí recyklovat.
Takže co se týče naší kultury ponižování, potřebujeme teď kulturní revoluci.
Veřejné zostuzování jako krvelačný sport musí skončit. Je čas zasáhnout na internetu a v naší kultuře.
Posun začne něčím prostým, ale nebude to snadné.
Potřebujeme se vrátit k dlouho uchovávané hodnotě soucitu - soucitu a empatie.
Na internetu trpíme nedostatkem soucitu, krizí empatie.
Výzkumnice Brené Brownová řekla, cituji: "Hanba nepřežije soucit."
Hanba nepřežije soucit.
Prožila jsem si svůj díl temnoty
a byl to právě soucit a empatie mé rodiny, přátel, profesionálů, a někdy dokonce cizích lidí, co mě zachránilo.
Soucit byť od jediného člověka to dokáže změnit.
Teorie minoritního vlivu, od sociálního psychologa Serge Moskovice, tvrdí, že stačí malý počet když je v čase důsledný, aby se udály změny.
V době on-line světa, můžeme rozvíjet tento minoritní vliv tím, že se staneme aktivními.
Být aktivním znamená, že místo apatie a přihlížení, můžeme positivně okomentovat něčí zprávu nebo nepříjemnou situaci.
Věřte mi, soucitné komentáře pomáhají snížit negativitu.
Můžeme také neutralizovat nežádoucí situaci podporou organizací, které se zaobírají těmito problémy, jako Tyler Clementi Foundation v USA. Ve Velké Británii je AntiBullying Pro, a v Austrálii je projekt jménem Rockit.
Mluvíme hodně o právu na svobodný projev,
ale musíme si říct více o naší zodpovědnosti za svobodu projevu.
My všichni chceme být vyslyšeni, ale je důležité poznat rozdíl mezi mluvením se záměrem a mluvením pro získání pozornosti.
Internet je dálnicí k id,
ale ukazovat empatii ostatním v on-line světě přináší výhody nám všem a pomáhá vytvořit bezpečnější a lepší svět.
Musíme komunikovat se soucitem i v internetovém světě, se soucitem číst zprávy, a klikat se soucitem.
Jen si představte ujít míli pod nadpisem někoho jiného.
Ráda bych skončila osobní poznámkou.
V posledních devíti měsících, si nejčastěji pokládám otázku – proč.
Proč teď?
Proč jsem se znovu vystavila nebezpečí?
Můžete číst mezi řádky při položení této otázky, a odpověď nemá nic společného s politikou.
Nejlepší odpovědí bylo a je, že už je nejvyšší čas:
čas přestat komentovat mou minulost; čas přestat žít život s opovržením; a čas znovu vzít do rukou vlastní příběh.
Není to jen o mé záchraně.
Kdokoli, kdo trpí hanbou a veřejným zesměšněním potřebuje vědět jednu věc: Dá se to zvládnout.
Vím, je to těžké.
Možná to nebude bezbolestné, rychlé ani snadné, ale můžete trvat na jiném konci vašeho příběhu.
Mějte k sobě soucit.
Všichni si zasloužíme soucit, a zasloužíme si žít on-line i off-line ve světě, který více soucítí.
Děkuji za pozornost.
(Potlesk)
Něco vám ukážu.
(Video) Holčička: Dobře, to je kočka sedící na posteli.
Kluk si hladí slona.
To jsou lidi, co nastupují do letadla.
Je to velké letadlo.
Fei-Fei Li: Toto je tříleté dítě popisující, co vidí na sérii fotek.
Ještě se má hodně co učit o světě, ale už teď je expert na jednu velmi důležitou věc: dávat smysl tomu, co vidí.
Naše společnost je více technologicky vyvinutá než kdy předtím.
Posíláme lidi na měsíc, vyrábíme telefony, co na nás mluví, nebo si můžeme upravit radio, aby hrálo jenom hudbu, kterou chceme.
Přesto naše nejvyvinutější stroje a počítače tenhle úkol nezvládají.
Já jsem tu dnes, abych vám dala hlášení o vývoji posledních pokroků v našem výzkumu počítačového zraku, jedné z nejhraničnějších a potencionálně revolučních technologiích v počítačové vědě.
Ano, navrhli jsme auta, která sama řídí, ale bez chytrého zraku, nerozeznají zmuchlaný papírový sáček na silnici, který se může přejet, od kamenu stejné velikosti, který by bylo lepší objet.
Vytvořili jsme úžasné megapixelové foťáky, ale neumíme slepým vrátit zrak.
Drony mohou létat po rozsáhlé krajině, ale nemají dostatečnou vizuální technologie, aby nám pomohly mapovat změny v deštných pralesech.
Kamerové systémy jsou všude, ale neupozorní nás, když se dítě topí v bazénu.
Fotky a videa se stávají nezbytnou součástí života.
Jsou vytvářeny rychlostí, která je mnohem vyšší než jsme si dokázali představit, a já zde na TEDu k tomu přispívám.
Přesto všechno naše nejdokonalejší programy stále zápasí s porozuměním a ovládáním tohoto ohromného obsahu.
Jiný slovy, dohromady jako společnost jsme prakticky slepí, protože naše nejchytřejší stroje jsou slepé.
"Proč je to tak těžké?"
ptáte se. Foťáky mohou vyfotit obrázek jako tento převedením světel do dvoudimenzionální soustavy známé jako pixely, ale to jsou jenom neživá čísla.
Sama o sobě nemají smysl.
Stejně jako slyšet není to samé jako poslouchat, fotit není to samé jako vidět, a viděním myslíme chápaní.
Ve skutečnosti, Matce Zemi trvalo 540 milionů let tvrdé práce, aby tohoto dosáhla a velká část této snahy padla na vývoj zrakové procesního aparátu v našem mozku, nejen na oči samotné.
Takže zrak začíná očima, ale odehrává se v mozku.
Již po 15 let od mého doktorátu na Caltechu a vedení laboratoře Stanford's Vision, pracuji se svými mentory, spolupracovníky a studenty na tom, abychom naučili počítače vidět.
Náš výzkum se jmenuje počítačový zrak a učení strojů.
Je to součástí obecného oboru o umělé inteligenci.
Chceme naučit stroje, aby viděly jako my: pojmenovávat objekty, identifikovat lidi, odvozovat 3D geometrii věcí, pochopení vztahů, emocí, akcí a úmyslů.
Vy a já dohromady splétáme celé příběhy lidí, míst a věcí v okamžik, kdy je spatříme.
Prvním krokem k dosažení tohoto cíle je naučit počítače vidět objekty, základní kameny světa vidění.
Jednoduše řečeno, představte si tento proces učení jako ukazování počítačům tréninkové obrázky konkrétního objektu, například koček, a vytváření modelu, který se učí z těchto tréninkových obrázků.
Jak těžké to může být?
Vždyť kočka je jen sbírka tvarů a barev a to je přesně to, co jsme udělali v začátcích objektového modelování.
Naučili jsme počítače algoritmus v matematickém jazyce, že kočka má kulatý obličej, zaoblené tělo, dvě špičaté uši, a dlouhý ocas, a všechno vypadalo dobře.
Ale co třeba tahle kočka?
(Smích) Je celá pokřivená.
Nyní musíte tedy přidat další tvar a pohled danému modelu.
Ale co když jsou kočky schované?
Co tyhle pošetilé kočky?
Teď už mě chápete.
Tak jednoduchá věc jako je domácí mazlíček může mít nekonečné množství variací objektovému modelu, a to je to jenom jeden objekt.
Takže před zhruba osmi lety, jeden prostý, ale pronikavý prostřeh změnil mé myšlení.
Nikdo neříká dítěti jak má vidět, obzvláště v raném věku.
Naučí se to pomocí skutečných životních zkušeností a příkladů.
Když si představíte dětské oči jako pár biologických foťáků, vyfotí jeden obrázek každých 200 milisekund, což je průměrný čas, za který se oko pohne.
Takže ve třetím roce dítě vidělo stovky milionů obrázků skutečného světa.
To je celkem hodně tréninkových příkladů.
Místo cílení na lepší algoritmy, můj nápad byl dát algoritmům taková tréninková data, jaká byla dána dítěti skrze zkušenosti jak množstevně, tak kvalitou.
Jakmile jsme toto pochopili, věděli jsme, že potřebujeme sehnat sadu dat, která má v sobě mnohem více obrázků, než jsme kdy měli, možná i tisíckrát více, a společně s profesorem Kai Li na Princetonské univerzitě, jsme v roce 2007 spustili projekt ImageNet.
Naštěstí jsme si nemuseli namontovat kameru na hlavu a čekat mnoho let.
Šli jsme na internet, největší pokladnice obrázků, kterou jsme jako lidé vytvořili.
Stáhli jsme téměř miliardu obrázků a využili crowdsourcingové technologie jako Amazon Mechanical Turk, aby nám pomohly pojmenovat tyto obrázky.
Na svém vrcholu, ImageNet byl jedním z největších zaměstnavatelů pracovníků Amazon Mechanical Turk: celkem téměř 50 tisíc pracovníků, ze 167 zemí světa, nám pomohlo vyčistit, utřídit a označit téměř miliardu potencionálních obrázků.
Přesně tolik úsilí nás stálo zachytili pouze zlomek obrázků, které dětská mysl přijímá během svých počátečních vývojových let.
Při pohledu zpět, nápad používání velkého množství dat pro učení počítačových algoritmů se nyní může zdát samozřejmý, ale v roce 2007 tomu tak nebylo.
Byli jsme po docela dlouhou dobu na této cestě sami.
Někteří mí kolegové mi doporučovali, abych dělala něco užitečnějšího, a neustále jsme sháněli finance pro náš výzkum.
Jednou jsem dokonce vtipkovala se svými studenty, že si znovu otevřu svoji čistírnu, abych zaplatila ImageNet.
Přece jen, tak jsem financovala svoje studia na univerzitě.
Tak jsme pokračovali.
V roce 2009 projekt ImageNet vytvořil databázi 15 milionů obrázků napříč 22 000 tříd objektů a věcí organizovaných podle každodenních anglických slov.
V obou - kvantitě i kvalitě, v nevídaném množství.
Uvedu příklad na zmiňovaných kočkách, měli jsme více než 62 tisíc koček různého vzhledu, v různých pózách a všechny druhy domácích i divokých koček.
Byli jsme nadšení, že jsme mohli dát ImageNet dohromady a chtěli jsme, aby toho mohl využívat celý výzkumný svět, takže podle TEDu, jsme celý náš data set otevřeli pro celosvětovou výzkumnou komunitu zadarmo.
(Potlesk) Když teď máme data, kterými můžeme krmit náš počítačový mozek, jsme připraveni se vrátit zpět k algoritmům jako takovým.
Jak se pak ukázalo, hojnost informací z ImageNetu byla perfektní pro konkrétní třídu algoritmů pro učení strojů, které se nazývaly konvoluční neuronová síť, vytvořené Kunihikem Fukushimou, Geoffem Hintonem a Yannem LeCunem během 70. a 80. let 20. století.
Stejně jako se mozek skládá z miliard vzájemně propojených neuronů, základní operační jednotkou v neuronové síti je uzel podobný neuronu.
Vstup si vezme od jiných uzlů a pošle výstup dalším.
Navíc tyto stovky tisíc či dokonce miliony uzlů jsou organizovány v hierarchistických vrstvách, podobně jako v mozku.
V klasické neuronové síti, kterou používáme, abychom naučili náš model rozpoznávání objektů je 24 milionů uzlů, 140 milionů parametrů a 15 miliard spojení.
To je obrovský model.
Poháněný ohromným množstvím dat z ImageNet a moderními CPU a GPU k trénování takto velkého modelu, konvoluční neuronová síť kvete tak, jak by nikdo nečekal.
Stala se vítěznou architekturou k vytváření nových úžasných výsledků v rozpoznávání objektů.
Toto je počítač, který nám říká, že na obrázku je kočka a kde ta kočka je.
Samozřejmě existuje víc věcí než jen kočky, takže tady je algoritmus počítače, který říká, že obrázek obsahuje chlapce a medvídka, psa, osobu a malého draka v pozadí, nebo velice chaotický obrázek plný věcí, jako je muž, skateboard, zábradlí, lampa atd.
Někdy, když si počítač není jistý, co vidí, naučili jsme ho, aby byl dostatečně chytrý, a aby odpověděl neutrálně, než aby se k něčemu zavázal, stejně jako bychom to udělali my, ale jindy nám náš počítačový algoritmus znamenitě vysvětlí, co přesně dané objekty jsou, jako například značka, model a rok u auta.
Aplikovali jsme tento algoritmus na miliony obrázků z Google Street View napříč stovkami amerických měst, a zjistili jsme něco velice zajímavého: zaprvé, to potvrdilo známou pravdu, že ceny aut jsou přímo úměrné příjmům domácností.
A překvapivě, ceny aut jsou také závislé na kriminalitě v daných městech, a nebo volební názory na PSČ.
Takže, to je ono?
Dosáhly počítače lidských schopností, nebo je snad dokonce přesáhly?
Ne tak rychle.
Zatím jsme počítač naučili jenom vidět věci.
Je to jako malé dítě, které se učí vyslovit pár slov.
Je to neuvěřitelný úspěch, ale je to teprve první krok.
Brzy, další vývojový mezník bude dosažen, a děti se naučí mluvit ve větách.
Takže místo tvrzení - to je kočka, slyšeli jsme holčičku říct, že kočka leží na posteli.
Abychom naučili počítač vidět obrázek a vytořit věty, vztah mezi velkým množstvím dat a algoritmem učení strojů musí dosáhnout další fáze.
Nyní se počítač musí učit z obou částí, stejně tak jako jsou věty vytvářené lidmi.
Stejně jako mozek spojuje zrak a jazyk, vytvořili jsme model, který spojuje části zraku, jako vizuální ústřižky se slovy a frázemi ve větách.
Zhruba před čtyřmi měsíci, jsme to konečně spojili a vytvořili jeden z prvních modelů počítačového zraku, který je schopen vytvářet lidskou větu, když vidí daný obrázek poprvé.
Nyní vám ukážu, co počítač řekne, když vidí obrázek, který viděla holčička na začátku.
(Video) Počítač: Muž stojí vedle slona.
Velké letadlo sedí na letištní runwayi.
FFL: Samozřejmě, stále pracujeme na zlepšení našich algoritmů a stále je toho hodně, co se učit.
(Potlesk) A počítač dělá i chyby.
(Video) Počítač: Kočka ležící na posteli pod dekou.
FFL: samozřejmě, že když vidí tolik koček, myslí si, že všechno může vypadat jako kočka.
(Video) Počítač: Mladý chlapec drží baseballovou pálku.
(Smích) FFL: Nebo pokud ještě neviděl kartáček, splete si ho s basebalkou.
(Video) Počítač: Muž jede na koni po ulici vedle budovy.
(Smích) FFL: Nenaučili jsme naše počítače základy umění.
(Video) Počítač: Zebra stojí na poli trávy.
FFL: A ještě neumí ocenit krásu přírody jako vy a já.
Je to dlouhá cesta.
Dostat se od věku 0 do 3 let bylo těžké.
Opravdová výzva je dostat se od 3 let ke 13 a dál.
Dovolte mi ukázat ještě jednou obrázek chlapce s dortem.
Zatím jsme počítač naučili vidět objekty, či dokonce říct krátce co vidí na obrázku.
(Video) Počítač: Člověk sedí u stolu s dortem.
FFL: Ale na tom obrázku je toho o tolik více než jen člověk a dort.
Co počítač nevidí, je, že je to speciální italský dort, který se podává pouze při Velikonocích.
Chlapec má na sobě své nejoblíbenější tričko, které mu dal jeho otec po cestě do Sydney, a vy i já dokážeme říct, jak je šťastný a co si právě myslí.
Toto je můj syn Leo.
Při řešení zrakové inteligence, myslím na Lea neustále, a na svět, ve kterém bude žít.
Když stroje mohou vidět, doktoři a sestry budou mít navíc pár neúnavných očí, které jim pomohou diagnostikovat a starat se o pacienty.
Auta budou jezdit chytřeji a bezpečněji.
Roboti, nejen lidé, nám pomohou prozkoumat místa neštěstí, aby zachránili uvězněné a zraněné.
Objevíme nové druhy, lepší materiály, a prozkoumáme neznámé hranice, když nám stroje pomohou.
Postupně dáváme zrak strojům.
Nejdřív je učíme vidět.
Pak nám pomohou pomoci vidět lépe.
Poprvé, lidské oči nebudou jediné, které zkoumají a objevují náš svět.
Nebudeme stroje používat jenom kvůli jejich inteligenci, ale můžeme spolupracovat způsoby, které si ani neumíme představit.
Toto je můj úkol: dát počítačům zrakovou inteligenci, a vytvořit tak lepší budoucnost pro Lea a svět.
Děkuji
(Potlesk)
Lidi doma mi říkají výtržník, potížista, otrava, rebel, aktivista, hlas lidu.
Ale nebyl jsem vždycky takový.
Když jsem vyrůstal, měl jsem přezdívku.
Říkali mi Měkkota, myšleno jako jemný, neškodný chlapec.
Vyhýbal jsem se problémům, jako každý jiný.
V dětství mě naučili mlčet.
Nehádej se, dělej to, co ti říkají.
V nedělní škole mě učili: nekonfrontuj, nehádej se, i když máš pravdu, nastav druhou tvář.
Toto bylo podpořeno tehdejším politickým klimatem.
(Smích) Keňa je země, kde jste vinni, dokud se neprokáže, že jste bohatí.
(Smích) Chudí v Keni mají pětkrát větší šanci, že je zastřelí policie, která je má chránit, než že je zastřelí zločinci.
Toto bylo podpořeno tehdejším politickým klimatem.
Měli jsme prezidenta, Moie, diktátora.
Vládl zemi želenou pěstí a každý, kdo se odvážil zpochybnit jeho autoritu, byl zatčen, mučen, vězněn nebo dokonce zabit.
To znamenalo, že se lidé naučili být chytrými zbabělci, nedělat problémy.
Být zbabělec nebyla urážka.
Být zbabělec byl kompliment.
Říkali nám, že zbabělec jde domů za svojí matkou.
To znamenalo, že pokud nebudete dělat problémy, přežijete.
Tuto radu jsem zpochybňoval a před osmi lety jsme měli v Keni volby a jejich výsledky byly násilně zpochybňovány.
Po těchto volbách následovalo hrozné násilí, znásilňování a zabití více jak tisíce lidí.
Mou prací bylo toto násilí dokumentovat.
Jako fotograf jsem pořídil tisíce snímků a po dvou měsících se sešli dva politici, dali si šálek čaje, podepsali mírovou dohodu a země šla dále.
Byl jsem velmi znepokojený, protože jsem to násilí viděl z první ruky.
Viděl jsem zabíjení. Viděl jsem odsun.
Setkal jsem se s ženami, které byly znásilněny, a to mě rozrušilo, ale v zemi se o tom nikdy nemluvilo.
Všichni jsme předstírali. Všichni jsme se stali chytrými zbabělci.
Rozhodli jsme se nedělat problémy a nemluvit o tom.
O deset měsíců později jsem dal výpověď. Už jsem to nemohl vystát.
Po odchodu z práce jsem se rozhodl zorganizovat své přátele, abychom mluvili o násilí v zemi, abychom mluvili o stavu národa, a 1. června 2009 byl ten den, kdy jsme měli jít na stadion zkusit získat prezidentovu pozornost.
Je to národní svátek, je to vysíláno po celé zemi a já jsem dorazil na stadion.
Moji přátelé nedorazili.
Ocitl jsem se sám a nevěděl jsem, co mám dělat.
Byl jsem vyděšený, ale věděl jsem moc dobře, že se v tento den musím rozhodnout.
Dokážu žít jako zbabělec, jako všichni ostatní, nebo se za něco postavím?
A když se prezident postavil, aby promluvil, přistihl jsem se, jak stojím a křičím na prezidenta, že si má vzpomenout na oběti povolebního násilí, že má skoncovat s korupcí.
A najednou, z ničeho nic, se na mě vrhla policie, jak hladoví lvi.
Drželi mi ústa a vyvlekli mě ven ze stadionu, kde mě důkladně zmlátili a zavřeli do vězení.
Tu noc jsem strávil na studené betonové podlaze vězení, což mě přinutilo zamyslet se.
Proč jsem se takhle cítil?
Kvůli tomu, co jsem udělal, si moji přátelé a rodina mysleli, že jsem blázen, že snímky, které jsem pořídil narušily můj život.
Snímky, které jsem pořídil, byly pro většinu Keňanů jenom číslem.
Většina Keňanů to násilí neviděla, pro ně to byl jenom příběh.
A tak jsem se rozhodl otevřít pouliční výstavu, abych ukázal obrázky násilí po celé zemi a přinutil lidi, aby o tom mluvili.
Cestovali jsme po celé zemi a ukazovali ty snímky, a to byla cesta, po které jsem se vydal na dráhu aktivisty. Rozhodl jsem se už nemlčet, mluvit o těch věcech.
Cestovali jsme, a naše působiště pouliční výstavy se rozšířilo na politické graffiti o situaci v zemi, o korupci, o špatném vedení.
Dokonce jsme uspořádali symbolické pohřby.
Doručili jsme živá prasata do keňského parlamentu jako symbol politické chamtivosti.
Udělali to také v Ugandě a dalších zemích a nejvíce působivé bylo to, že tyto obrázky převzala média a rozšířila je po celé zemi, po celém kontinentu.
Tam, kde jsem před sedmi lety stál sám, jsem nyní součástí komunity lidí, kteří tu stojí se mnou.
Když se postavím, abych o těch věcech mluvil, tak už nejsem sám.
Patřím do skupiny mladých lidí, kteří jsou nadšení pro svou zem, kteří chtějí přinést změnu, a kteří už se nebojí, a kteří už nejsou chytří zbabělci.
Takže, to byl můj příběh.
Ten den na tom stadionu jsem se postavil jako chytrý zbabělec.
Tím jedním skutkem jsem řekl sbohem 24 rokům života jako zbabělec.
Ve vašem životě jsou dva nejmocnější dny: den, kdy se narodíte a den, kdy zjistíte proč.
Ten den, kdy jsem stál na stadionu a křičel na prezidenta, jsem zjistil, proč jsem se doopravdy narodil, že už nebudu mlčet tváří v tvář bezpráví.
Víte, proč jste se narodili?
Díky.
(Potlesk) Tom Rielly: Je to úžasný příběh.
Chtěl jsem se tě zeptat, na pár rychlých otázek.
Takže PAWA254: Vytvořili jste studio, místo, kam mohou jít mladí a využít sílu digitálních médií, aby něco změnili.
Co se teď děje s PAWA?
Boniface Mwangi: Máme takovou komunitu filmařů, graffiti umělců, muzikantů, a když se v zemi něco děje, sejdeme se, brainstormujeme, a věnujeme se tomu.
Takže naším nejsilnějším nástrojem je umění, protože žijeme ve velmi hektickém světě, kde jsou lidé tak zaměstnaní, že ani nemají čas číst.
Takže balíme svůj aktivismus, a balíme svá sdělení do umění.
Takže od muziky přes grafitti po umění, to je to co děláme.
Můžu říct ještě jednu věc?
TR: Jo, určitě. (Potlesk) BM: Navzdory tomu, že mě zadrželi, zbili, vyhrožovali mi, v ten moment, kdy jsem objevil svůj hlas, to, že se můžu postavit za to, čemu doopravdy věřím, už jsem se nebál.
Říkávali mi Měkkota, ale já už nejsem měkkota, protože jsem zjistil, kdo doopravdy jsem, jakože to je to, co chci dělat, a v tom je taková nádhera.
Nic není tak mocné jako vědět, že jste určení k tomu, abyste něco dělali, protože pak už se nebojíte, pak už jen dál žijete svůj život.
Díky. (Potlesk)
(Ťukání) Narodil jsem se s bilaterálním retinoblastomem, nádorem na sítnici.
Pravé oko mi odstranili, když jsem měl sedm měsíců.
Měl jsem 13 měsíců, když mi vzali i levé oko.
První věc, kterou jsem udělal po probuzení z poslední operace, bylo, že jsem vylezl z dětské postýlky a začal se toulat po jednotce intenzivní péče, pravděpodobně jsem hledal toho, kdo mi tohle provedl.
(Smích) Evidentně pro mě nebyl žádný problém toulat se bez očí po ošetřovně.
Problémem bylo, že mě chytili.
Jsou to dojmy, které v nás slepota vyvolává, co působí mnohem větší nesnáze slepým lidem a slepotě jako takové.
Zamyslete se na chvíli nad vlastními dojmy ze slepoty.
Přemýšlejte o své reakci, když jste mě poprvé uviděli na pódiu, nebo o vlastních vyhlídkách, kdybyste oslepli nebo kdyby oslepl někdo z vašich blízkých.
Ten děs je nepochopitelný většině z nás, protože slepota je považována za symbol nevědomosti a neznalosti, za bezmocné vystavení pustošivé temnotě neznáma.
Jak poetické.
Naštěstí pro mě, moji rodiče nebyli poetičtí.
Byli pragmatičtí.
Pochopili, že nevědomost a strach jsou záležitostmi mysli. A mysl je přizpůsobivá.
Věřili, že bych měl vyrůst, abych zakusil stejnou svobodu a odpovědnost jako všichni ostatní.
Jejich vlastními slovy, abych se mohl odstěhovat -- což jsem v 18 letech udělal -- a platil daně -- díky -- (Smích) -- a také znali rozdíl mezi láskou a strachem.
Strach nás zneschopňuje tváří v tvář překážkám.
Věděli, že slepota bude ohromnou překážkou.
Nevychovali mě ve strachu.
Moji svobodu postavili před všechno ostatní, protože tohle je to, co dělá láska.
Ale přesuňme se do dneška. Jak to všechno zvládám?
Svět je taková o dost větší ošetřovna.
Naštěstí mám svoji dlouhou slepeckou hůl, delší než hole většiny slepých lidí.
Říkám ji moje hůl svobody.
Například mi zabraňuje před nedůstojným pádem z pódia. (Smích) Vidím onu strmou hranu.
Už dříve nám pověděli o všech představitelných nepříjemnostech, které potkaly řečníky na pódiu.
Nevadí mi přijímat nová pravidla.
Mnoho z vás jistě slyšelo mé ťukání, když jsem přicházel na pódium, -- (Ťukání) -- které dělám jazykem.
To jsou záblesky zvuku, který se odráží od všech ploch kolem mě, stejně jako sonar netopýrů, a vrací se ke mně v podobě nesoucí informace, jako ve vašem případě světlo.
A můj mozek, díky mým rodičům, se naučil vytvářet obrázky v mé zrakové kůře, mém zobrazovacím systému, a využívá stejné struktury informací, jako váš mozek.
Říkám tomu postupný zábleskový sonar.
Je to způsob, jak jsem se naučil vidět navzdory slepotě, orientovat se na své výpravě napříč temnotou neznáma svých osobních překážek, což mi přineslo přezdívku „výjimečný Netopýří muž -- Batman".
Inu, Batman mi říkat můžete.
Netopýři jsou skvělí. Batman je skvělý.
Ale vychovali mě tak, že o sobě nepřemýšlím jako o výjimečném.
Vždy jsem se považoval za stejného jako všichni ostatní, kdo se orientují v temnotě neznáma svých vlastních překážek.
Je to tak výjimečné?
Nepoužívám své oči, používám mozek.
Někdo si někde musí myslet, že to je výjimečné, jinak bych tu nebyl, ale zamyslete se na chvíli nad tímto.
Každý, kdo se potýká nebo se dříve potýkal s překážkou, ať zvedne ruku.
Páni. Fajn.
Zvedlo se hodně rukou, vydržte, spočítám si vás.
(Ťukání) Bude to chvilku trvat. (Ťukání) (Smích) Fajn, hodně zvednutých rukou.
Nechte je zvednuté.
Mám nápad. Ti z vás, kdo používají k vypořádání se s těmito překážkami svůj mozek, dejte ruce dolů.
Dobře. Všichni se stále zvednutou rukou mají problém sami se sebou. (Smích) Takže všichni se potýkáme s překážkami, všichni čelíme temnotě neznáma, která je společná většině překážek, čehož se bojí většina z nás.
Ale všichni máme mozky, které nám dovolují orientovat se na svých cestách těmito překážkami.
Je to tak? Například: přišel jsem sem a -- (Ťukání) -- neřekli mi, kde je řečnický pult.
Takže těmhle lidem z TED nemůžete věřit.
„Zjisti si to sám," řekli mi.
Takže -- (Smích) S obecním rozhlasem si moc nepopovídáte.
Teď vás postavím před jednu překážku.
Mohli byste všichni na chvíli zavřít oči?
Naučíte se něco málo o zábleskovém sonaru.
Budu vydávat zvuk.
Před sebou budu držet tuhle tabulku, ale nebudu s ní hýbat.
Jenom poslouchejte ten zvuk.
Ššššššššššššššššššš.
Fajn, nic až tak zajímavého.
A teď poslouchejte, co se stane s tím stejným zvukem, když budu tabulkou hýbat.
ŠŠššŠŠššŠŠššŠŠššŠŠ. (Intenzita zvuku stoupá a klesá) Teď znáte pravou sílu Temné strany.
(Smích) Nemohl jsem si to odpustit.
Dobře. Mějte oči stále zavřené, slyšeli jste ten rozdíl?
Abychom se o tom ujistili,
zopakujeme si to a říkejte mi „teď", když uslyšíte, že jsem pohnul tabulkou.
Rozumíme si? Dostaneme se do toho.
ŠšššššššššŠŠŠŠŠ.
Publikum: Teď. Daniel Kish: Dobře.
Výborně. Otevřete oči.
Skvěle, jen pár centimetrů a poznali jste rozdíl.
Vyzkoušeli jste si sonar.
Byli by z vás všech skvělí slepci. (Smích) Podívejme se, co se může stát, když této činnosti věnujete určitou dobu a určitou pozornost.
(Video) Juan Ruiz: Je to jako když se vy díváte svýma očima, tak my vidíme svýma ušima.
Muž: Nejde o to, jestli vidíme lépe nebo hůře, jde o to, že vidíme jinak.
Žena: Postupuje to podél.
DK: Přesně. Žena: A pak to postupně stoupá a opět klesá.
DK: Ano! Žena: To je úžasné.
Je to jako bych ... já vidím auto.
Můj bože! Muž 2: Miluji svou slepotu.
I kdybych měl příležitost, upřímně řečeno, nechtěl bych opět vidět.
Muž 3: Čím větší je váš cíl, tím větší jsou překážky, které vás čekají, ale společně s tímto cílem přichází vítězství.
(v italštině) (Potlesk) DK: Vypadali tito lidé že by měli strach?
Moc ne.
Naším tréninkem prošly desítky tisíc slepců i vidomých lidí všeho druhu z bezmála 40 zemí.
Když se slepci učí vidět, vidomí lidé tím jsou inspirováni a chtějí se naučit vidět stejně jako oni, a nemají najednou ze slepoty strach, protože tihle lidé zobrazují skrytou schopnost uvnitř každého z nás, schopnost vyrovnat se s každou překážkou, projít jakoukoli temnotou, aby objevili nepředstavitelné díky svým schopnostem.
Všem vám přeji co nejjasnější výpravu.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk) Chris Anderson: Danieli, příteli.
Jak vím, jistě vidíš, že TED Ti tleská ve stoje.
Děkuji za Tvé pozoruhodné povídání.
Dovol mi ještě jednu otázku o Tvém světě, Tvém vnitřním světě, který si vytváříš.
Myslíme si, že v našem vnitřním světě máme věci, které Ty jakožto slepec v tom svém nemáš. Jak Tvůj svět vypadá?
Co máš Ty, co naopak my postrádáme?
DK: 360stupňový pohled, protože můj sonar funguje stejně dobře za mnou jako přede mnou.
Funguje dokonce i za rohem.
Dosáhne i pod povrch.
V podstatě jde o neostrou trojrozměrnou geometrii.
Jeden z mých studentů, sám je už nyní instruktorem, si pár měsíců po ztrátě zraku uvědomil, že když sedí ve svém třípodlažním domě, slyší všechno, co se děje v celé budově: rozhovory, lidi v kuchyni, lidi v koupelně, a to i několik pater vzdálených, za několika zdmi.
Řekl mi, že je to jako kdyby koukal rentgenovými paprsky.
CA: Jak si představuješ místo, kde seš právě teď?
Jak si představuješ tohle divadlo?
DK: Zcela upřímně, je tu moc reproduktorů.
Je to zajímavé. Když lidé vydají nějaký zvuk, když se zasmějí, když se zavrtí, když se napijí nebo se vysmrkají, a tak dál, všechno slyším.
Slyším i ten nejmenší pohyb, který jednotlivé osoby dělají.
Nic z toho neujde mé pozornosti, svým sonarovým pohledem poznám velikost této místnosti i zakřivení řad sedadel kolem pódia, i výšku stropu místnosti.
Jak říkám, všechno kolem mě je jistým typem trojrozměrné geometrie.
CA: Dobře, Danieli, odvedl jsi fantastickou práci, abys nám všem ukázal svět v jiném světle.
Mockrát Ti za to srdečně děkujeme.
DK: Děkuji. (Potlesk)
Když jsem byl malý, byla pro nás nejobávanější pohromou jaderná válka.
Proto jsme u nás ve sklepě měli barel jako je tento, naplněný konzervami a balenou vodou.
Kdyby došlo na jaderný útok, měli jsme seběhnout dolů po schodech, dřepnout na bobek a vyjíst barel do dna.
Dnes už největší nebezpečí pro vznik globální katastrofy nevypadá takhle.
Ale vypadá spíš takhle.
Pokud něco v příštích desetiletích zabije více než 10 milionů lidí, spíše než válka to bude s největší pravděpodobností vysoce nakažlivý virus.
Ne rakety, ale mikroby.
Částečně k tomu přispívá fakt, že jsme investovali obrovské sumy do jaderného zastrašování.
Ale na systémy proti šíření epidemií jsme přispěli jen málo.
Na další epidemii nejsme připraveni.
Podívejte se na ebolu.
Určitě jste o ní všichni četli v novinách, spousta náročných úkolů.
Osobně jsem to důkladně studoval pomocí analytických nástrojů, které používáme ke sledování postupu vymýcení obrny.
Když se podíváte, co se dělo, zjistíte, že problém nebyl v systému, který by dostatečně nefungoval, ale v tom, že jsme neměli vůbec žádný systém.
Vlastně chybělo několik na první pohled klíčových věcí.
Neměli jsme tým epidemiologů, připravených jít tam, kam bylo třeba, aby prozkoumali, co je to za nemoc a vyhodnotili, kam až se rozšířila.
Zprávy o výskytu přicházely na papíře.
S velkým zpožděním se dávaly na internet a byly velice nepřesné.
Neměli jsme zdravotnický tým, připravený na výjezd.
Neměli jsme jak připravovat lidi.
Médecins Sans Frontières odvedla skvělou práci při organizaci dobrovolníků.
Ale i tak jsme byli při přesunu tisíců pracovníků do těchto zemí mnohem pomalejší, než jak by bylo třeba.
A obrovská epidemie by vyžadovala mít stovky tisíc pracovníků.
Neměli jsme tam nikoho, kdo by kontroloval způsoby léčby.
Nikdo nekontroloval diagnostiky.
Nikdo nepřišel na to, jaké nástroje jsme měli použít.
Například jsme mohli odebrat krev od přeživších, zpracovat ji a plazmu poskytnout lidem, aby je chránila.
To jsme ale nikdy nevyzkoušeli.
Takže toho bylo hodně, co chybělo.
A jde opravdu o celosvětové selhání.
WHO má prostředky na sledování epidemií, ale ne na věci, o kterých jsem mluvil.
V kinech to chodívá úplně jinak.
Skupina pohledných epidemiologů je připravena kdykoli vyrazit, přemístit se a zachránit situaci, ale to je jen čistokrevný Hollywood.
Selhání při přípravách může vést k další epidemii, podstatně ničivější, než byla ebola. Podívejme se na postup eboly v průběhu tohoto roku.
Zemřelo okolo 10 000 lidí, a téměř všichni byli ze tří západoafrických zemí.
Nákaza se nerozptýlila dále ze tří důvodů.
Prvním bylo, že zdravotníci odvedli spoustu heroické práce.
Vyhledávali lidi a zabránili dalším nákazám.
Druhým byla povaha viru.
Ebola se nešíří vzduchem.
A když jsou jí nakaženi, je většině lidí tak zle, že jsou upoutaní na lůžko.
Třetím důvodem je, že se nákaza příliš nedostala na území měst.
A ještě že tak.
Pokud by zasáhla větší městská území, počty obětí by byly mnohem vyšší.
Příště už takové štěstí mít nemusíme.
Můžete mít virus, u kterého se lidé nakažení infekcí cítí natolik zdraví, že nastoupí do letadla nebo se vypraví na trh.
Zdrojem viru může být buď běžná epidemie, jako je ebola nebo může jít také o bioterorismus.
Jsou věci, které by mohly všechno doslova tisícinásobně zhoršit.
Podívejme se na model šíření viru vzduchem, jak tomu bylo v případě španělské chřipky v roce 1918.
Stalo by se tohle: rozšířila by se ohromnou rychlostí po celém světě.
Na následky epidemie by zemřelo přes 30 milionů lidí.
Takže jde o vážný problém.
Mělo by nás to znepokojovat.
Naštěstí ale můžeme vytvořit velice dobrý reakční systém.
Máme výhody plynoucí z vší té vědy a techniky, o které zde byla řeč.
Máme mobilní telefony, takže můžeme dostávat informace od veřejnosti a šířit je zpět.
Máme satelitní mapy, na kterých vidíme, kde lidé žijí a kudy se pohybují.
Pokroky v biologii by měly dramaticky snížit dobu, která uplyne od určení patogenu po vývoj léků a vakcín proti tomuto patogenu.
Takže nástroje jsou dostupné, ale musí se dostat do celosvětového systému zdravotní péče.
Potřebujeme připravenost.
Myslím, že nejlepší lekci si opět můžeme vzít z toho, jak se připravujeme na válku.
Máme profesionální vojáky čekající vyrazit na povel.
Máme zálohy, které umožňují výrazně posílit počty lidí.
NATO má mobilní jednotku schopnou velmi rychlého nasazení.
NATO pořádá spousty vojenských cvičení, aby ověřilo: jestli jsou lidé vycvičeni,
jak znají pohonné hmoty a logistiku, zda používají stejné rádiové frekvence.
Takže ti jsou naprosto připravení k akci.
To jsou věci, kterými se musíme zabývat při přípravách na epidemie.
O které klíčové součásti jde?
Za prvé, potřebujeme důkladný systém zdravotní péče v chudých zemích.
Aby zde matky mohly bezpečně rodit a dětem se dostalo všech očkování.
Odtud se totiž velmi brzy rozšiřují epidemie dál.
Potřebujeme zdravotnické zálohy: spousty lidí, kteří absolvovali výcvik a mají zázemí, kteří jsou připraveni vyrazit, s odbornými znalostmi.
A pak potřebujeme tyto zdravotníky napojit na armádu,
s výhodou využít její schopnosti rychlého přesunu, její znalost logistiky a zabezpečení oblastí.
Potřebujeme provádět simulace, hry na šíření mikrobů, ne bojová cvičení, abychom viděli, kde máme nedostatky.
Naposledy se v USA uskutečnila taková hra lidí s mikroby v roce 2001 a příliš se nevydařila.
Zatím je výsledek 1:0 pro mikroby.
A konečně potřebujeme pokročilý výzkum a vývoj na poli vakcinace a diagnostiky.
Existuje několik průlomových objevů jako například adeno-asociovaný virus, který by mohl fungovat opravdu velmi rychle.
Neznám přesný rozpočet kolik by to stálo, ale jsem si zcela jistý, že by byl skromný ve srovnání s potenciálními škodami.
Světová banka odhaduje, že v případě celosvětové chřipkové epidemie by celosvětové bohatství kleslo o více než 3 biliony dolarů a byly by tu miliony a miliony mrtvých.
Tyto investice nabízejí významné přínosy i mimo pouhou připravenost na epidemie.
Základní zdravotnická péče, výzkum a vývoj, to jsou věci, které by snížily globální nerovnost v dostupnosti zdravotní péče a udělaly svět spravedlivějším a také bezpečnějším.
Myslím, že tohle by určitě měla být prvořadá věc.
Není třeba propadat panice.
Nemusíme si dělat zásoby špaget nebo se schovávat po sklepech.
Ale musíme začít něco dělat, protože čas nehraje v náš prospěch.
Pokud existuje aspoň jedna pozitivní věc, kterou přinesla epidemie eboly, pak je to ta, že posloužila jako včasné varování, budíček, abychom se připravili.
Pokud teď začneme, můžeme být na příští epidemii připraveni.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Nacházíme se ve zlomovém okamžiku historie našeho druhu, můžeme jednou dosáhnout ke hvězdám a zároveň přijít o svou domovskou planetu.
Dokonce i během několika posledních let jsme si hodně rozšířili povědomí o tom, kam Země patří v rámci vesmíru.
Mise Kepler objevila okolo dalších hvězd tisíce potenciálních planet, což svědčí o tom, že Země je jen jednou z miliard planet v naší galaxii.
Kepler je vesmírný dalekohled, který měří mírné snížení jasu hvězd, když před nimi přeletí planeta, která zablokuje trochu z toho světla, jež k nám doletí.
Data z Keplera odhalují rozměry planet a také vzdálenost od jejich rodičovské hvězdy.
Současně nám to pomáhá usuzovat, jestli jsou ty planety malé a skalnaté, jako terestrické planety v naší sluneční soustavě, a také to, kolik světla přijímají od svého slunce.
To zase napovídá o tom, jestli planety, které objevujeme, mohou být obyvatelné nebo ne.
Bohužel, zatímco odhalujeme pokladnici potenciálně obyvatelných světů, naše vlastní planeta se prohýbá pod tíhou lidské činnosti.
Rok 2014 byl dosud nejteplejším zaznamenaným rokem.
Ledovce a led v mořích, které tu s námi byly po tisíce let, nyní mizí během desetiletí.
Enviromentální změny celosvětového měřítka, které jsme uvedli do pohybu, velmi rychle snižují naši schopnost změnit jejich kurs.
Já ale nejsem klimatolog, já jsem astronom.
Zabývám se tím, jak hvězdy ovlivňují obyvatelnost planet a doufám přitom, že ve vesmíru najdeme místa, kde bychom mohli objevit mimozemský život.
Dalo by se říci, že jsem taková mimozemská realitní makléřka.
A jako někdo, kdo je hluboce ponořen do pátrání po životě ve vesmíru, vám mohu říci, že čím více hledáte planety podobné Zemi, tím více si ceníte naší planety samotné.
Každý z těchto nových světů nás vybízí ke srovnání s planetami, které známe nejlépe: těmi z naší sluneční soustavy.
Vezměte si třeba Mars, našeho souseda.
Mars je malý a skalnatý, a přestože je moc daleko od Slunce, mohl by být považován za potenciálně obyvatelný svět, kdyby jej našla mise, jako je Kepler.
Je opravdu možné, že byl Mars v minulosti obyvatelný, a to je z části důvod, proč jej tolik studujeme.
Naše rovery, jako třeba Curiosity, brázdí jeho povrch a pátrají po stopách původu života, tak jak jej známe.
Oběžné sondy, například sonda MAVEN, sbírají vzorky z jeho atmosféry a snaží se přijít na to, proč asi přestal být obyvatelný.
Soukromé vesmírné společnosti dnes nenabízejí pouze krátké výlety na oběžnou dráhu, ale i vzrušující možnost strávit život na Marsu.
Ale přestože nám tyto marsovské krajiny připomínají pouště naší Země, což jsou místa, která jsou pro nás spojená s průkopnictvím a překonáváním hranic, je Mars ve srovnání se Zemí dost děsivým místem pro život.
Uvědomte si, že jsme ještě ani neosídlili pouště naší vlastní planety, což jsou ve srovnání s Marsem naprosto pohostinná místa.
I na těch nejsušších a nejvýše položených místech na Zemi je vzduch bohatý na kyslík, vyprodukovaný deštnými pralesy, vzdálenými tisíce kilometrů.
Mám obavu, že toto nadšení z kolonizace Marsu a ostatních planet v sobě skrývá stinnou stránku: předpoklad a víru některých, že se na Marsu zachráníme, než si sami zničíme jedinou opravdu obyvatelnou planetu, kterou známe: Zemi.
A stejně hluboce jako miluji mezihvězdný průzkum, tak také hluboce nesouhlasím s touto myšlenkou.
Pro odchod na Mars existuje mnoho skvělých důvodů, ale kdokoli, kdo by vám říkal, že budeme mít Mars jako zálohu, by byl jako kapitán Titaniku, který tvrdí, že ta pravá párty bude až na záchranných člunech.
(Smích) (Potlesk) Děkuji.
Ale cíle mezihvězdného výzkumu nejsou protikladem snahy o záchranu planety.
Ne, ve skutečnosti tvoří dvě strany stejného cíle: pochopit, zachovat a zlepšit život do budoucna.
Extrémní prostředí na naší planetě jsou mimozemskými krajinami.
Jen jsou o něco blíže domovu.
Kdybychom dokázali přijít na to, jak z nehostinných míst tady na Zemi vytvořit obyvatelná místa a udržet si je, pak možná dokážeme naplnit obojí, zachovat naše životní prostředí a posunout se ještě dál.
Rozloučím se s vámi závěrečným myšlenkovým experimentem: Fermiho paradoxem.
Před mnoha lety se v něm fyzik Enrico Fermi ptal, proč, když náš vesmír existuje tak dlouhou dobu a je v něm nejspíše spousta planet, tak proč jsme doposud nenašli nějaký důkaz o mimozemském životě.
Takže kde jsou?
Jedno z možných řešení Fermiho paradoxu je to, že když se civilizace stanou dostatečně technologicky vyspělými, aby mohly uvažovat o životu mezi hvězdami, přestanou mít na zřeteli, jak důležité je chránit svůj domovský svět, který jim umožnil onoho pokroku dosáhnout.
Je příliš sebevědomé myslet si, že nás samotná kolonizace cizích planet zachrání před námi samými, ale záchrana planet a mezihvězdný průzkum mohou fungovat ruku v ruce.
Pokud opravdu věříme v naši schopnost změnit nepříznivé podmínky pro život lidí na Marsu, pak bychom měli zvládnout i mnohem snadnější úkol – zachovat Zemi obyvatelnou.
Děkuji.
(Potlesk)
S virtuální realitou jsem začal neobvykle.
Bylo to v 70. letech.
Začal jsem brzy, bylo mi sedm.
Ke vstupu do virtuální reality mi pomohly hračky ze série kaskadéra Evela Knievela.
Takhle jednu z nich představovali v reklamě. "To byl panečku skok!
Evel předvádí skvělé kousky."
"V maximální rychlosti uletěl přes 30 metrů."
S tímhle jsem si tehdy hrál.
S touhle motorkou jsem jezdil všude možně.
Skákal jsem s Evelem Knievelem přes Snake River Canyon.
Chtěl jsem jako on mít raketu, ale měl jsem jenom tu motorku.
Úplně jsem tím žil.
Nechtěl jsem být filmař, ale kaskadér, až vyrostu.
Evel Knievel byl můj přítel a já byl s ním.
Byl jsem z něho nadšený.
Ale nevyšlo to. Vystudoval jsem umění.
Začal jsem dělat hudební videa.
Tohle bylo jedno z prvních. (Kanye West: "Touch the Sky") Možná si všimnete jisté návaznosti.
(Smích.) A měl jsem i raketu.
(Smích.) Teď dělám filmy, nebo s tím aspoň začínám. Užívám prostředky filmového média, abych divákům vyprávěl co nejpůsobivější příběhy.
Film nám skvěle umožňuje vciťovat se do jiných lidí a porozumět odlišným světům.
Evel Knievel z nás bohužel nebyl tak nadšený jako my z něj. Za to video nás zažaloval. (Smích.) Krátce po jeho vzniku.
Mělo to i světlou stránku. Můj dětský idol, muž, kterým jsem se chtěl jednou stát, mi konečně věnoval autogram.
(Potlesk.) Ale teď už o filmu.
Film je úžasné médium, ale v zásadě se od svého vzniku nezměnil.
Jsou to obdélníčky, které pustíte za sebou.
S těmi obdélníčky jdou dělat skvělé věci.
Ale já se začal ptát, jestli nám zdokonalující se moderní technologie neumožňuje vyprávět jiné příběhy a vyprávět je jinak. Třeba nemusím používat tradiční filmařské nástroje, které používáme už 100 let.
Začal jsem experimentovat. Snažil jsem se vytvořit nástroj, který by co nejlépe předal emoce.
Tohle je jeden z prvních experimentů. (Hudba.) "Divočina velkoměsta" vznikla
ve spolupráci s kapelou "Arcade Fire".
Je to webová stránka, kam vložíte adresu místa, kde jste vyrostli.
Potom se vám v prohlížeči objevují tahle okénka.
Ulicí běží kluk a do toho jdou záběry Google Street a Google Maps. Ten kluk běží vaší ulicí.
Pak zastaví před nějakým domem, a je to váš dům.
Lidé na to reagovali mnohem emotivněji než na mé příběhy v obdélníčcích.
Vlastně tady beru kousek vaší minulosti a vkomponuju ho do příběhu.
Jenže tohle je jenom kousek vás. Jak vás dostat do záběru úplně?
Zkoušel jsem to uměleckými instalacemi.
Tahle se jmenuje "Zrádné útočiště".
Je to triptych. Tohle je třetí panel.
(Hudba.) Vkomponoval jsem do záběru celého člověka a v lidech to vyvolávalo ještě niternější citovou odezvu, než má dřívější díla.
Jenže pak jsem začal přemítat, co je to záběr.
Záběr je vlastně jen okno.
Vizuální média jako televize či kino jsou okna do jiných světů.
Ale mě nestačilo, že jsem vás dostal do okna.
Chci vás oknem dostat na druhou stranu. Abyste byli přímo v tom druhém světě.
A tak jsem se vrátil k virtuální realitě.
Tak tedy k virtuální realitě.
Mluvit o virtuální realitě je jako vyjadřovat architekturu tancem.
Což tenhle člověk skutečně dělá.
S pomocí virtuální reality. (Smích.) Proč je tak těžké virtuální realitu uchopit?
Protože je to vysoce prožitkové médium.
Něco v ní prožíváte.
Je to přístroj, ale dává pocit skutečnosti.
Jako byste skutečně byli jinde a cítili tam i ostatní lidi.
Tohle je demo filmu ve virtuální realitě. Celoplošná verze všeho, co jsme zachytili.
Natáčeli jsme ze všech směrů.
Vytvořili jsme kamerový systém, který má 3D kamery a stereofonní mikrofony namířené všemi směry.
Natáčíme tím každodenní realitu jako jakousi kouli kolem vás.
Takže teď vám neukážu pohled do jiného světa, ale celý ten svět roztažený na 2D plátno.
Tenhle film se jmenuje "Mraky nad Sidrou". Naše společnost pro virtuální realitu, VRSE, na něm spolupracovala s OSN a s člověkem jménem Gabo Arora.
V prosinci jsme v syrském uprchlickém táboře v Jordánsku natáčeli příběh 12leté dívenky jménem Sidra.
Sidra uprchla s rodinou přes poušť do Jordánska a žije poslední rok a půl v uprchlickém táboře.
"Jmenuju se Sidra."
"Je mi 12."
"Chodím do 5. třídy."
"Jsem ze Syrie, z guvernorátu Darraa, z města Inkhil."
"Poslední rok a půl žiju tady, v táboře Zaatari v Jordánsku."
"Mám velkou rodinu." "Mám tři bratry a ten poslední je miminko."
"Často pláče."
"Táta říká, že já jsem tak často neplakala."
"Asi jsem jako miminko vydržela víc než bráška."
S helmou pro virtuální realitu to nevidíte takhle.
Můžete se rozhlížet.
Vidíte všechno v 360 stupních, ve všech směrech.
Sedíte se Sindrou v pokoji, nevidíte ji jako v televizi, nevidíte ji jako v okně.
Jste tam s ní. Sedíte na té samé podlaze.
A díky tomu se ve vás vaše lidskost probouzí intenzivněji.
Vcítíte se do Sidry hlouběji.
Věřím, že s tímhle přístrojem můžeme měnit pohled na svět.
Už jsme to u pár lidí pokusili.
Vzali jsme ten film v lednu do Davosu na Světové ekonomické fórum.
A ukázali ho lidem, jejichž rozhodnutí ovlivňuje životy milionů lidí.
Ti lidé v Davosu by normálně nejspíš neseděli ve stanu uprchlického tábora.
Ale během toho lednového odpoledne ve Švýcarsku se tam najednou všichni ocitli.
(Potlesk.) A zapůsobilo to na ně.
Takže uděláme takových filmů víc.
Právě teď pracujeme s OSN na celé sérii.
Právě jsme natočili příběh v Liberii.
Chystáme se natáčet příběh v Indii.
Ty filmy pak pouštíme v OSN jejím zaměstnancům a návštěvníkům.
A lidem, kteří mohou skutečně změnit životy lidí, které filmujeme.
A tím teprve začínáme odhalovat skutečný potenciál virtuální reality.
Nejde jen o periferii videoher.
Virtuální realita sbližuje lidi tak hluboce, že jsem to u jiných médií nezažil.
Může ovlivnit naše vzájemné porozumění.
A právě tím může virtuální realita skutečně měnit svět.
Je to přístroj, ale ten přístroj v nás probouzí více soucitu, více mezilidského pochopení.
Sbližuje nás. A tím nás činí lidštějšími.
Děkuji.
(Potlesk.)
V mnoha ohledech by bylo krásné být v životě objektivní.
Problém je, že když se díváme na mnoho rozličných situací, nosíme barevné brýle.
Například něco tak jednoduchého jako je pivo.
Když vám dám ochutnat několik druhů piva a požádám vás, abyste je ohodnotili podle plnosti a hořkosti, různá piva zařadíte různě.
Co když se to pokusíme porovnat objektivně?
U piva to bude velmi jednoduché,
uděláme ochutnávku naslepo.
Když budete ochutnávat stejná piva, ale naslepo, dopadne to nyní jinak.
Většina piv bude mít podobné hodnocení,
z principu je nemůžete chuťově rozlišit, kromě jedné výjimky a tou je Guinness.
(smích) Podobně můžeme přemýšlet o fyziologii.
Co se stane, když lidé vycházejí ze své fyziologie?
Například, lidem podáme stejné léky proti bolesti.
Některým lidem řekneme, že léky jsou drahé,
jiným lidem, že léky jsou levné
a dražší léky budou účinnější,
uleví lidem od bolesti víc, protože očekávání změní naši fyziologii.
Samozřejmě, všichni to známe ze sportu, když jste fanoušek jednoho týmu, nemůžete si pomoci, ale uvidíte hru z pohledu vašeho týmu.
To vše jsou připady, kdy naše předsudky a naše očekávání zabarvují náš svět.
Co se stane v mnohem důležitějších situacích?
Když se to týká sociální spravedlnosti?
Přemýšleli jsme, jak by vypadala zkouška naslepo kdyby se jednalo o nerovnost.
Podívali jsme se na ni a provedli jsme několik rozsáhlých průzkumů v USA i v jiných státech.
Ptali jsme se na 2 věci: Vědí lidé, jakou úroveň nerovnosti <b>máme</b>?
A jakou úroveň nerovnost <b>chceme</b> mít?
Vezměme si první otázku.
Představte si, že vezmu všechny lidi v USA
a seřadím je: nejchudší napravo a nejbohatší nalevo. Pak je rozdělím do pěti skupin: nejchudších 20 %, dalších 20 %. dalších 20 %, dalších 20 % a nejbohatších 20 %.
Teď se vás zeptám, co si myslíte, jaké bohatství má každá z těchto skupin.
Pro zjednodušení, zeptám se vás, kolik bohatství je podle vás v nejnižších dvou skupinách, ve spodních 40 %?
Promyslete si to a zapamatujte si to.
Obvykle o tom nepřemýšlýme.
Chvilku přemýšlejte a zapamatujte si to.
Máte to?
Tady jsou odpovědi mnoha Američanů.
Mysleli si, že nejchudších 20 % vlastní 2,9 % jmění, druhá skupina 6,4 %. Dohromady trochu víc než 9 %.
Odhadli, že další skupina má 12 %, další skupina 20 % a skupinu 20 % nejbohatších odhadli na 58 % jmění.
Můžete to porovnat s vaším odhadem.
Jaká je realita?
Je to trochu jinak.
Dolních 20 % má 0,1 % jmění.
Dalších 20 % má 0,2 % jmění.
Dohromady 0,3 %.
Další skupina má 3,9 %, další 11,3 % a nejbohatší skupina má 84–85 % jmění.
Co si myslíme a co skutečně existuje se velmi liší.
A nyní co chceme.
Jak to zjistíme?
Při hledání jak zjistit co opravdu chceme, vzpomněli jsme si na filozofa Johna Rawlese.
Jestli neznáte Johna Rawlse, to on zavedl pojem rovné společnosti.
Řekl, že rovná společnost je taková, že když o ní víte všechno, budete ochotni se v ní usadit na náhodném místě.
To je nádherná definice, protože když jste bohatí, asi budete chtít, aby bohatí měli víc peněz než chudí.
Jako chudí budete chtít větší rovnost.
Když chcete vstoupit do této společnosti na jakékoliv pozici a nevíte na jaké, musíte zvážit všechny aspekty.
Je to jako ochutnávka naslepo, při které nevíte, jaký bude výsledek vašeho rozhodnutí. Rawl tomu říkal "závoj nevědomosti".
Vzali jsme jinou, velkou skupinu Američanů a ptali jsme jich pod závojem nevědomosti.
Jaké jsou vlastnosti země, ve které byste chtěli žít, když víte, že můžete náhodně skončit na jakémkoliv místě?
A tady jsou výsledky.
Kolik lidé chtějí přidělit první skupině, nejnižším 20 procentům?
Chtějí jim dát 10 % bohatství.
Další skupině 14 % bohatství, 21 %, 22 % a 32 %.
Nikdo v našem vzorku nechtěl úplnou rovnost.
Nikdo si nemyslí, že socialismus je fantastický nápad.
Co to znamená?
Znamená to, že existuje vědomostní rozdíl mezi tím co máme a mezi tím, co si myslíme, že máme. ale existuje i velký rozdíl mezi tím, co si myslíme, že je správné a co si myslíme, že máme.
Podobně se můžeme ptát nejen na bohatství,
můžeme se ptát i na jiné věci.
[Jak se <b>projevují</b> rozdíly?] Například jsme se ptali lidí z různých částí světa, liberálů i konzervativců a dostali jsme prakticky stejnou odpověď.
Ptali jsme se bohatách i chudých, odpověděli stejně, mužů i žen, posluchače rádia NPR a čtenáře Forbesu.
Ptali jsme se lidí v Anglii, Austrálii, ve Státech - - velmi podobné odpovědi.
Ptali se jsme i na různých univerzitních katedrách.
Šli jsme na Harvard a probrali skoro každou katedru, a skutečně, kromě Harvardské obchodní školy, kde málokdo chtěl, aby bohatí měli více a chudí méně, podobnost byla udivující.
Vím, že někteří z vás chodili na Harvard, na obchodní školu.
Také jsme se podobně ptali i na něco jiného.
Jaký je poměr platu ředitele a nekvalifikovaného pracovníka?
Vidíte, jak tento poměr lidé odhadli. Pak jsme se ptali, jaký by ten poměr měl být.
A jaká je realita?
Můžete říci, že výsledek není špatný, že?
Červená a žlutá se moc neliší.
Vypadá to tak, protože jsem je nakreslil v jiném měřítku.
Teď to není dobře vidět, ale žlutá a modrá tam jsou.
Co jsme zjistili o bohatství?
Bohatství není jen bohatství.
Ptali jsme se na třeba na zdraví.
Jak jsou dostupné léky na předpis?
Jaký je věk dožití?
Jaká je dětská úmrtnost?
Jak chceme, aby se rozdělovaly prostředky?
Co výuka pro mladé?
A pro starší lidi?
U všech těchto témat jsme se dozvěděli, že lidé nemají rádi nerovnost bohatství, ale u jiných věcí, které přitom z bohatství vyplývají, nerovnost odmítají ještě silněji, například nerovnost ve zdravotnictví nebo ve školství.
Zjistili jsme, že lidé jsou přístupní změnám v rovnosti, když se jedná o lidi, kteří mají malý vliv, hlavně malé a velmi malé děti, protože si myslíme, že za svou situaci nemohou.
Co jsme se z toho naučili?
Objevili jsme dva rozdíly: Máme nedostatek znalostí a máme rozdíly přání. Když uvažujeme o nedostatku znalostí přemýšlíme o tom, jak vzděláváme lidi.
Jak přesvědčíme lidi, aby přemýšleli jinak o nerovnosti a o jejích následcích: zdraví, výuka, žárlivost, kriminalita...?
Pak máme nerovnost přání.
Jak přesvědčíme lidi, aby přemýšleli jinak o věcech, které opravdu chceme?
Definice Johna Rawlse, jak se on díval na svět, zkouška naslepo vyřadí naši sobeckou motivaci.
Jak toho využijeme na vyšším stupni, v širším měřítku?
A nakonec ještě máme nedostatek činů.
Jak věc uchopíme a skutečně s tím něco uděláme?
Částečná odpověď je v tom, přemýšlet o lidech jako o dětech a velmi malých dětech, které mají jen malí vliv. protože se zdá, že lidé to tak chtějí.
Abych to shrnul, až příště půjdete na pivo nebo na víno, začněte přemýšlet, co je podle vaší zkušenosti skutečné a co je podle vás vliv placeba, vycházející z vašich očekávání.
Přemýšlejte, jaký to má vliv na vaše rozhodování v životě a rozhodování o politických otázkách, které se týkají nás všech.
Děkuji mnohokrát.
(potlesk)
Tady vidíte školku, kterou jsme navrhli v roce 2007.
Udělali jsme ji do kruhu,
je to takový nekonečný okruh na střeše.
Jestli máte děti, tak víte, že děti běhání v kruhu milují.
Takhle vypadá střecha samotná.
Proč jsme ji ale navrhli právě takto?
Ředitel školky nám dal zadání: „Nechci tady žádné zábradlí.“
Já na to: „To nejde.“
Ale on trval na svém: „A co třeba síť připevněná k okraji střechy?
Aby zachytila děti, když z ní spadnou?“
(Smích) Já na to zase: „To nejde.“
A v úředním povolení samozřejmě stálo: „Jistěže tam musí být zábradlí."
Ale alespoň jsme ten nápad využili okolo stromů.
Skrze školku prorůstají tři stromy
a těmto lanům nám dovolili říkat zábradlí.
Žádné lano to samozřejmě není,
je to prostě síť, do které děti padají.
A padají do ní další, další a další.
(Smích) Někdy je kolem stromu až 40 dětí.
Ten kluk na větvi ten strom přímo zbožňuje, asi proto ho okusuje.
(Smích) A když mají nějaké představení, sedí na okraji střechy.
Obzvlášť hezky to vypadá zespoda.
Jako opičky v zoo.
(Smích) Čas krmení.
(Smích) (Potlesk) Střechu jsme udělali tak nízko, jak to šlo, aby byly vidět i děti na střeše, nejen pod ní.
Kdyby byla střecha moc vysoko, byl by vidět jen strop.
Tohle je místo na mytí nohou – je tam několik
druhů kohoutků. S těmi ohebnými kohoutky můžete postříkat kamarády, je tam taky sprcha a ten kohoutek vepředu je normální.
Když se ale podíváte pořádně, uvidíte, že ten kluk si nepouští vodu na holínky, ale do holínek.
(Smích) Většinu roku je tahle školka zcela otevřená.
Neexistují žádné hranice mezi vnitřkem a venkem.
Architektonicky je to v podstatě jen střecha.
Taky neexistují žádné stěny mezi třídami,
takže zde není žádná akustická bariéra.
Když strčíte hodně dětí do krabice, kde musejí být zticha, některé z nich znervózní.
V téhle školce ale není pro nervozitu žádný důvod.
Protože zde neexistují žádné hranice.
Podle ředitele není problém, když kluk v koutě nechce zůstat ve třídě, ať si jde. Nakonec stejně
přijde zpátky, protože je to kruh, vrátí se.
(Smích) Důležité ale je, že v těchto případech se děti obvykle snaží někde schovat.
Tady ale prostě odejdou a zase se vrátí.
Je to zcela přirozený proces.
A za druhé, velice důležitý pro nás byl hluk.
Víte, že dětem se lépe spí v hlučném prostředí,
ne v klidném, tichém pokoji.
A v téhle školce děti ve třídě ukazují neuvěřitelnou soustředěnost.
To protože náš druh vyrostl v hlučné džungli,
proto potřebují hluk.
Vy si taky s přáteli popovídáte v hlučném baru.
Nechcete být zticha.
Dnes se snažíme vše dostat pod kontrolu,
ale tady je všechno zcela otevřené.
Děti by měly vědět, že v zimě při mínus 20 stupních můžou jít lyžovat
a že v létě se můžou jít koupat
a písek bude rozpálený.
Taky by měly vědět, že se v dešti nerozpustí.
Že jsou voděvzdorní.
Děti by zkrátka měly být venku.
Přesně tak bychom se k nim měli chovat.
A takhle rozdělují třídy.
Děti by učitelům měly pomáhat.
Ale nepomáhají.
(Smích) Já ho tam nedal.
Třída.
A umyvadlo.
Povídají si u studny.
V každé třídě je nějaký strom.
Tohle je opička, která chce seshora ulovit jinou opičku.
(Smích) Opičky.
(Smích) V každé třídě je alespoň jeden světlík.
Těmi o Vánocích přichází Santa Claus.
Tohle je vedlejší budova, hned vedle oválné školky.
Celá budova je jen pět metrů vysoká a má sedm podlaží.
Strop je tím pádem velmi nízko,
takže je třeba si dávat pozor.
Pustili jsme tam své děti, dceru a syna.
Zkusili vlézt dovnitř
a syn se udeřil do hlavy.
Je v pořádku. Má silnou lebku
a něco vydrží. Je to můj syn.
(Smích) A tady uvažoval, jestli je bezpečné skočit dolů.
Pak jsme tam pustili další děti.
V Tokiu se tvoří hrozné zácpy, jak víte.
(Smích) Ta řidička vepředu se teprve musí naučit řídit.
Dnes děti malou dávku nebezpečí potřebují.
Právě v takových situacích se učí pomáhat si navzájem. Tohle je společnost.
Tohle je ten typ příležitosti, o který se dnes okrádáme.
Tenhle nákres ukazuje pohyb jednoho chlapce mezi 9:10 a 9:30.
Obvod budovy je 183 metrů,
není úplně malá. To znamená,
že tenhle chlapec za jedno ráno naběhal 6 kilometrů.
Ale překvapení teprve přijde.
Děti v této školce v průměru naběhají 4 kilometry.
Mají nejlepší sportovní výkony z mnoha školek.
Ředitel říká: „My je nijak netrénujeme. Prostě je vypustíme na střechu.
Jako stádo ovcí.“
(Smích) A oni běhají.
(Smích) Co chci říct, je, že bychom děti neměli příliš kontrolovat, ani chránit, občas potřebují zakopnout.
Občas se potřebují zranit.
Tak se naučí, jak žít ve skutečném světě.
Podle mě může architektura změnit tento svět i lidské životy.
A tohle je jeden pokus změnit dětské životy.
Mockrát děkuji.
(Potlesk)
Toto je příběh o kapitalismu.
Je to systém, který miluji, protože mě a miliónům dalších poskytl mnoho úspěchů a příležitostí.
Ve 20ti jsem začal obchodovat, hlavně s bavlnou, a to v boxech, a pokud kdy byl svobodný trh vyžadující "ostré lokty", byl to tento -- muži s kravatami se chovali jako gladiátoři doslova a fyzicky bojující o zisk.
Naštěstí jsem ve svých 30ti byl už tak dobrý, že jsem mohl postoupit do vyšších pater světa peněz, kde jsem jako globálního makro-obchodník strávil následující 3 desetiletí.
Za ten čas jsem na trzích zažil spoustu šíleností a obchodoval jsem s mnoha bláznivými mániemi.
Bohužel vám musím oznámit, že jsme možná ztratili kontrolu nad jednou z těch nejhorších, alespoň co se týče mé kariéry, a trvalým poučením je, že mánie nikdy nekončí dobře.
Posledních 50 let my, jako společnost, nahlížíme na firmy a korporace velmi úzkým, až monomaniakálním pohledem v tom, jakou hodnotu jim přikládáme a klademe tolik důrazu na zisk, na čtvrtletní výdělky a ceny akcií, že zanedbáváme vše ostatní.
Jako bychom z našich firem vyrvali veškerou lidskost.
Příhodně vše zredukovat na sadu čísel, se kterými si můžeme hrát jako legem -- to v našem osobním životě neděláme,
nechováme se ke druhým a nehodnotíme je podle jejich měsíčního příjmu či úvěrového skóre. Ale přitom máme tento dvojí standard při hodnocení našeho podnikání. A víte co?
Tento přístup ohrožuje samotné základy naší společnosti.
A tady máte příklad.
Tento graf znázorňuje korporátní marži za posledních 40 let jako podíl na příjmu Vidíte, že s 12,5% jsme na 40-letém maximu.
Takže jásejte, jste-li akcionář, ale jste-li na druhé straně barikády, průměrný americký dělník, tak vidíte, že to pro vás tak dobrá zpráva nebude.
[Podíl příjmů ve prospěch dělníků v USA versus poměr ředitel-dělník] Vyšší zisk nezvyšuje bohatství společnosti.
Ve skutečnosti přináší zhořšení nerovnosti v příjmech a to není dobré.
Intuitivně to dává smysl, že?
Protože jestli horních 10% amerických rodin vlastní 90% akcií, tak čím větší podíl korporátních zisků získávají, tím méně bohatství zůstává pro zbytek společnosti.
Zdůrazňuji, nerovnost ve výši příjmů není dobrá věc.
Následující graf vypracovaný "The Equality Trust" zobrazuje 21 států od Rakouska, přes Japonsko až po Nový Zéland.
Na vodorovné ose je nerovnost příjmů.
Čím dále doprava po ose půjdete, tím vyšší je nerovnost příjmů.
Na svislé ose znázorňujeme 9 společensko-zdravotních metrik.
Čím výše po ose půjdete, tím horší jsou dané problémy a tyto metriky zahrnují délku života, těhotenství nezletilých, gramotnost, sociální mobilitu, jen pro příklad.
Vy z publika, kteří jste Američané, se možná ptáte: Dobrá, jak jsou na tom Spojené státy?
Kde jsme se umístili v daném grafu?
A víte co?
My jsme doslova mimo škálu.
To jsme my, s největší příjmovou nerovností a podle těchto metrik i s největšími sociálními problémy.
Jednoduše nám to dává makro-předpověď, že propast mezi nejbohatšími a nejchudšími se uzavře.
Historicky tomu tak bylo vždy.
Typicky se to stane jedním ze tří způsobů: revolucí, nebo vyššími daněmi, a nebo válkou.
Žádné se nechci dožít.
(smích) Ale je i jiná cesta - zvýšením spravedlivosti chování korporací, ale za stávajícího fungování, by to vyžadovalo enormní změnu v chování, a podobně jako když se závislý snaží zbavit svého návyku, je prvním krokem přiznat si, že máte problém.
A já říkám, že nynější mánie zisku je v nás tak hluboce zakořeněna, že si ani neuvědomujeme, jak moc společnosti škodíme.
Tady je malý, ale názorný příklad toho, jak přesně to děláme: Tento graf zobrazuje, jaký podíl zisků, nikoliv obratu, za posledních 30 let společnosti odvádějí.
Srovnejte to s předchozím grafem korporátních zisků a já se ptám, zdá se vám to v pořádku?
Upřímně, když jsem tohle začal psát, řekl jsem si: "Panejo, co vlastně dělá moje firma, Tudor?"
Uvědomil jsem si, že každoročně dáváme 1% našich zisků charitě.
A to bych měl být za filantropa.
Jakmile jsem si to uvědomil, chtělo se mi doslova zvracet.
Ale mánie je zakořeněna tak hluboce, že i dobře smýšlející lidé, jako já, si ani neuvědomují, jak se na ní podílí.
Chování korporací rozhodně nezměníme jednoduše tím, že zvýšíme jejich filantropii nebo příspěvky na charitu.
A mimochodem, my jsme od té doby svůj podíl zečtyřnásobili, ale -- (potlesk) -- No tak.
Ale můžeme to změnit zavedením spravedlivějšího chování.
Třeba tak, že budeme opravdu důvěřovat systému, který nás sem v prvé řadě dostal, tedy svobodnému trhu.
Přibližně před rokem jsme založili neziskovku "Spravedlivý kapitál".
Její cíl je velmi prostý: Pomoci firmám a korporacím naučit se operovat spravedlivějším způsobem podle jasných kritérií stanovených za využití podnětů veřejnosti.
Nyní neexistuje široce přijímaný standard, který by firmy či korporace sledovaly, a zde vstupuje "Spravedlivý kapitál", neboť od tohoto roku budeme každoročně pořádat celostátní průzkum reprezentativního vzorku 20.000 Američanů, abychom podle nich stanovili ona kritéria pro spravedlivé chování společností.
Tohle je model, který odstartujeme v USA, ale může být použit kdekoliv na světě a možná zjistíme, že pro veřejnost je nejdůležitější vytvoření placených pracovních míst, nebo zdravé produkty, nebo pomoc životnímu prostředí, a ne poškozování.
Ve "Spravedlivém kapitálu" to nevíme a není na nás to rozhodnout.
Jsme pouze poslové, ale máme 100% důvěru a víru v americkou veřejnost, že zvolí to pravé.
Naše zjištění budou poprvé zveřejněna v září tohoto roku a příští rok provedeme průzkum znovu, ale tentokrát uděláme ještě krok navíc, a to že ohodnotíme 1.000 největších amerických společností a seřadíme je od první po tisíctou.
Říkáme tomu "Index spravedlivosti", pamatujte, jsme nezávislou neziskovkou bez jakékoliv předpojatosti, a umožníme americké veřejnosti promluvit.
A třeba se stane, že jak lidé zjišťují, které společnosti se chovají spravedlivě, tak lidské a ekonomické zdroje budou směřovat jejich směrem a firmy tak budou více prosperovat a tím potažmo i celá naše země.
Kapitalismus je přímo odpovědný za každou větší inovaci, která náš svět udělala inspirativnějším a úžasným místem k životu.
Kapitalismus musí být založen na spravedlivosti.
Nyní více než kdy jindy, s tím jak denně rostou ekonomické rozdíly.
Dle odhadu asi 47% amerických pracujících přijde v příštích 20 letech o práci.
Nejsem proti pokroku.
Chci auta bez ridičů a jetpack jako kdokoliv jiný.
Ale je mým nejhlubším přesvědčením, že s rostoucím blahobytem a zisky musí přijít i větší firemní sociální odpovědnost.
"Odebereme-li spravedlnost," řekl otec kapitalismu Adam Smith "pak se velká, ohromná kostra lidské společnosti musí v okamžiku rozpadnout na atomy."
Když jsem byl malý a vznikl nějaký problém, máma si vždy povzdechla, pokývala hlavou a řekla: "Smiluj se. Buď milostiv."
Teď nenastal čas, abychom jim my ostatní ukázali soucit.
Nastal čas, abychom jim ukázali férovost a my to dokážeme, vy i já tím, že začneme tam, kde prácujeme, ve firmách kde působíme.
A když zrovnoprávníme spravedlivost se zisky, získáme tu nejúžasnější věc na celém světě.
Získáme zpět naši lidskost.
Děkuji vám. (potlesk)
Někdy bývají ty nejdůležitější věci v tom nejmenším balení.
Během těch 15 minut, které mám, se vás pokusím přesvědčit, že bakterie nám mohou hodně odpovědět na otázky typu: "Jsme (ve vesmíru) sami?"
a mohou nám říct více nejen o životě v naší sluneční soustavě ale možná i za ní. To je důvod, proč je hledám na nejnepravděpodobnějších místech na Zemi v extrémním prostředí, kde je okolní podmínky nutí žít na hranici možného.
A mě vlastně někdy taky, když se je snažím pozorovat moc zblízka.
Každopádně: V naší sluneční soustavě jsme jediná vyspělá civilizace, ale to neznamená, že tam někde nejsou alespoň bakterie.
Ve skutečnosti všechny planety a měsíce, které zde uvidíte, mohou hostit život – my víme, že mohou – je to velmi pravděpodobné.
A pokud bychom na těchto planetách a měsících život našli, pak bychom odpověděli na otázky typu: "Jsme ve sluneční soustavě sami?"
"Odkud pocházíme?"
"Máme v sousedství rodinu?"
"Je život mimo naší sluneční soustavu?"
Na všechny tyto otázky se můžeme ptát, protože proběhla změna v našem chápání – – co je to vlastně obyvatelná planeta a dnes víme, že je to planeta, která má stabilní oblasti vody, ale pro mě je to pouze horizontální definicí obyvatelnosti, protože to zahrnuje vzdálenost od hvězdy, ale pak je tu další rozměr obyvatelnosti, a tou je rozměr vertikální.
Uvažujme o tom, jako o podmínkách v podzemí/podloží planety, kde jste velmi daleko od slunce, ale na které je i tak dostupná voda, energie, živiny, což pro některé znamená potravu a ochranu.
Když se podíváte na Zemi, velmi daleko od slunečních paprsků, hluboko v oceánu, máte vzkvétající život, který k životním procesům používá pouze chemii.
Takže když se nad tím zamyslíte z tohoto pohledu, všechny zábrany padají.
V podstatě nemáte žádné překážky.
A pokud jste poslední dobou sledovali titulky novin víte, že jsme objevili podzemní oceány na Europě, Ganymedu, Enceladu, na Titanu, a právě teď objevujeme gejzír a horké prameny na Enceladu – – náš solární systém se mění v obří lázně.
Každý, kdo kdy byl v lázních ví, kolik tak bakterií tam tak je, že...
(smích) Nyní se podívejme na Mars.
Dnes na povrchu Marsu není žádný život možný, ale stále by mohl být ukrytý pod povrchem.
Takže, děláme pokroky v pochopení obyvatelnosti, ale zároveň děláme pokrok v pochopení, jaké jsou vlastně známky a podpisy života na Zemi.
Můžete mít, jak jim my říkáme, organické molekuly – – stavební kameny života, můžete mít fosílie, a taky minerály a biominerály, které jsou reakcí mezi bakterií a kamenem, a samozřejmě můžete mít plyny v atmosféře.
A když se podíváte na tyto drobné zelené řasy – na snímku vpravo – jsou to přímí potomci těch, kteří kyslíkem plnili Zemskou atmosféru před miliardou let.
V důsledku čehož otrávili 90 % tehdejšího života na Zemském povrchu, ale jsou příčinou, že dnes dýcháme právě takovýto vzduch.
Ale čím více rozumíme všem těmto věcem, stále zůstává jedna otázka, na kterou nedokážeme najít odpověď, a to – odkud pocházíme?
A zhoršuje se to, protože nebudeme schopni najít fyzický důkaz našeho původu na této planetě a důvodem je, že vše, co tu bylo starší než 4 miliardy let, je již pryč.
Všechny důkazy jsou již pryč, vymazány posuny tektonických desek a erozí.
Já to nazývám Zemským biologickým horizontem.
Za tímto horizontem je naše nezodpovězené "Odkud pocházíme?
". Takže, je vše ztraceno?
No, možná ne. Možná budeme schopni najít důkazy o našem původu na velmi nepravděpodobném místě – a tím místem je Mars.
Jak je to možné?
Úplně na začátku, po zrodu naší sluneční soustavy, byly Mars a Země bombardovány obřími asteroidy a kometami a všude po nich byly rozesety jejich pozůstatky.
Země a Mars "po sobě házeli" kusy hornin po velice dlouhou dobu.
Kusy horniny přistály na Zemi.
Kusy horniny přistály na Marsu.
To znamená, že tyto dvě planety by měly být posety stejným materiálem.
Takže jasně, Děda tam možná někde sedí a čeká na nás.
Ale také to znamená, že můžeme jít na Mars a najít tam stopy našeho vlastního původu.
Mars tam pro nás možná má toto tajemství schované.
Tohle je důvod, proč je pro nás Mars tak speciální.
Ale aby se toto mohlo stát, musel být Mars obyvatelný v ten moment, kdy byly správné podmínky.
Byl Mars obyvatelný?
Několik uskutečněných misí nám říká přesně totéž:
V té době, kdy se život objevil na Zemi, Mars měl oceán, měl sopky, měl jezera, a měl nádherné delty – stejné jako vidíte zde na obrázku.
Tento obrázek byl zaslán sondou Curiosity před několika týdny.
Ukazuje pozůstatky delty a tenhle obrázek nám říká, že vody byl nadbytek a zůstávala na povrchu po velmi dlouhou dobu.
To jsou pro život dobré zprávy.
Chemie života potřebuje hodně času, než se začne projevovat.
Toto jsou velmi dobré zprávy, ale znamená to, že pokud tam přiletíme, bude snadné na Marsu najít život?
Ne nezbytně.
Tady je, co se stalo: V době, kdy se na Zemském povrchu život začal rozvíjet, na Marsu šlo vše jižně, doslova.
Atmosféra byla odvanuta solárními větry, Mars ztratil svou magnetosféru, a povrch Marsu byl pak vystaven vesmírnému záření a UV paprskům a voda se vypařila anebo se dostala do podzemí.
Takže chce-li porozumět, pokud chceme být schopni najít stopy po známkách života na povrchu Marsu, a pokud tam jsou, potřebujeme pochopit, jaký účinek měla každá z těchto událostí na zachování jeho záznamu.
Jedině pak dokážeme rozluštit, kde se tyto známky ukrývají, a jedině pak dokážeme poslat naše sondy na ta správná místa, kde pak můžeme zkoumat horniny, které nám možná řeknou něco velmi důležitého o tom, kdo jsme. A pokud ne, tak nám možná řeknou, že se někde, nezávisle, život objevil na jiné planetě.
Učinit tak je velmi snadné.
Jen se musíte vrátit o 3,5 miliardy let zpátky do minulosti planety.
Potřebujeme pouze stroj času.
Snadné, že?
No, vlastně to snadné je.
Podívejte se kolem sebe – to je planeta Země.
To je náš stroj času.
Geologové jej používají k návratu do minulosti naší vlastní planety.
Já jej používám trochu jinak.
Používám planetu Zemi, abych se dostala do extrémního prostředí kde jsou podmínky podobné, jako byly ty na Marsu v době, kdy se klima změnilo, a snažím se pochopit, co se stalo.
Co je podpisem života?
Co zbývá? Jak to najdeme?
Na chvíli vás vezmu s sebou na výlet strojem času.
Tady vidíte Andy ve výšce 4 500 metrů na mořem, ale zároveň jsme v čase o něco méně než miliardu let po zformování Země a Marsu.
Země a Mars v tu dobu vypadají skoro tak jako zde: všude sopky, všude vypařující se voda z jezer minerály, horké prameny, a pak – vidíte tyhle kopečky na břehu těch jezer?
Jsou postaveny potomky prvních organismů, daly nám první fosílii na Zemi,
Ale pokud chceme porozumět tomu, co se zde děje, musíme jít ještě o něco dále.
Další ze zajímavostí těchto míst je, že přesně jako na Marsu před 3,5 miliardami let, se zde klima mění velmi rychle a vody i led mizí.
Ale my se potřebujeme vrátit do doby, kdy se na Marsu vše změnilo, a k tomu potřebujeme jít ještě výše.
Proč?
Protože když jdete výše, atmosféra se ztenčuje a stává se méně stabilní, teplota klesá a je tu i mnohem více UV záření.
V podstatě se dostáváte do podmínek na Marsu, když se vše změnilo.
Neslibovala jsem žádný pohodlný výlet ve stroji času.
Nebudete sedět ve stroji času.
Musíte vytáhnout 500 kilo vybavení na vrchol na tuto 20 000 stop vysokou sopku v Andách.
To je něco kolem 6 000 metrů.
A taky musíte spát ve svahu, který má sklon 42 stupňů a musíte doufat, že v noci nebude zemětřesení.
Ale na vrcholu najdeme jezero, kvůli kterému jsme sem přišli.
V této nadmořské výšce se jezero nachází ve stejných podmínkách, jako ty na Marsu, před 3,5 miliardy let.
Teď musíme naše putování pozměnit, a dostat se dovnitř jezera. Abychom to mohli udělat, musíme sundat horolezecké vybavení, převléct se do neoprenu a vlézt dovnitř.
Ale v okamžiku, kdy vstoupíme do toho jezera, se dostáváme zpět, do minulosti jiné planety před 3,5 miliardami let, a pak si můžeme jít pro odpovědi, kvůli kterým tu jsme.
Život je všude, úplně všude.
Vše, co vidíte na obrázku, je žijící organismus.
Možná ne ten potápěč, ale vše ostatní ano.
Ale tento obrázek je velmi klamavý.
Život v těchto jezerech bují, ale stejně jako na mnoha místech na Zemi, právě teď a vlivem klimatické změny, je zde veliký úbytek biologické rozmanitosti.
Ve vzorcích, které jsme si odebrali v těchto jezerech jsou v 36 % bakterie zastoupeny třemi druhy, a tyto 3 druhy jsou ty přeživší až do dnešních dnů.
Zde je další jezero, hned vedle toho prvního.
Ta červená barva, kterou vidíte, není způsobena minerály.
Je způsobena přítomností drobné řasy.
V této oblasti je UV záření skutečně nepříjemné.
Kdekoliv jinde na Zemi, 11 by bylo považováno za extrém.
Tam, během UV bouří, dosahuje UV index hodnoty 43.
Ochranný faktor (SPF) 30 vás tu nezachrání, a voda je v těchto jezerech tak průzračná, že se tu řasy nemají kde schovat, a tak si produkují vlastní odstínění, a tím je právě ta červená barva.
Ale mohou se přizpůsobit jen takto a pokud všechna voda z povrchu zmizí, mikrobům zbývá pouze jedno řešení: Jdou pod zem.
A tito mikrobi ve skutečnosti žijí uvnitř kamenů a jejich průsvitnost používají jako svou ochranu k získaní užitečné části UV záření
a k odstínění té části UV záření, která by mohla poškodit jejich DNA.
A to je důvod, proč s sebou bereme vozítko abychom je vytrénovali na hledání života v těchto místech, protože pokud před 3,5 miliardou let na Marsu život byl, musel použít stejnou strategii ke své ochraně.
Je celkem zřejmé, že návštěva extrémního prostředí nám velmi pomáhá k přípravě misí na Mars a jeho prozkoumávání.
Zatím nám to pomohlo pochopit geologii Marsu.
Pomohlo nám to pochopit předchozí klima na Marsu a jeho vývoj, ale také jeho potenciální obyvatelnost.
Naše poslední vozítko na Marsu objevilo stopy organických látek.
Jo! Na povrchu Marsu jsou organické látky.
A také objevil stopy metanu.
Zatím nevíme, zda je metan původu geologického nebo biologického.
Tak či tak díky tomuto objevu víme, že hypotéza, že na Marsu je ještě stále přítomen život, zůstává životaschopnou.
Myslím, že jsem vás přesvědčila, že Mars je pro nás výjimečný, ale bylo by chybou si myslet, že Mars je jediné zajímavé místo v naší sluneční soustavě s potenciálem nalezení mikrobiálního života.
A důvodem je, že Mars a Země mohou mít společný základ jejich stromu života, ale když jdete dále za Mars, není to tak jednoduché.
Nebeská mechanika neusnadňuje výměnu materiálu mezi planetami, a pokud nalezneme život na těchto planetách, bude od toho našeho odlišný.
Bude to odlišný druh života.
Ale nakonec to možná budeme jen my, my a Mars, nebo naopak, v naší sluneční soustavě může být mnoho stromů života.
Odpověď zatím neznám, ale něco vám říct můžu: Nehledě na výsledek, nehledě na to magické číslo, dá nám to standard, díky kterému budeme schopni měřit potenciál života, četnost a rozmanitost mimo naši sluneční soustavu.
Tohle může zvládnout naše generace.
Toto může být náš odkaz, ale pouze pokud se odvážíme prozkoumávat.
A nakonec: až vám někdo řekne, že hledání mimozemských mikrobů není zábava, protože s nimi nemůžete vést filozofickou konverzaci, ukážu vám, proč a jak jim můžete říct, že se mýlí.
Organický materiál vám poví o prostředí, o komplexnosti a o rozmanitosti.
DNA, nebo jiný nosič informace, svědčí o adaptaci, o evoluci, o přežití, o planetárních změnách a o přenosu informací.
Vše dohromady nám říká, že co začalo mikrobiální cestou, a proč něco začalo mikrobiální cestou, někdy končí jako civilizace a někdy je to slepá ulička.
Podívejte se na sluneční soustavu, podívejte se na Zemi.
Na Zemi je mnoho inteligentních druhů, ale pouze jeden dosáhl technologie.
Právě zde, na cestě naší sluneční soustavou, je zde opravdu velmi silný vzkaz, který říká, jak bychom se na mimozemský život měli dívat.
Na malý i velký. Takže ano! Mikroby mluví a my posloucháme, a oni nás berou jednu planetu a jeden měsíc po druhém, směrem ke svým velkým bratrům tam venku.
A povídají nám o rozmanitosti, povídají nám o hojnosti života, a povídají nám, jak tenhle život mohl přežít tak dlouho, dosáhnout civilizace, inteligence, technologie a v neposlední řadě i filosofie.
Díky.
(potlesk)
Dobrý den. Dnes vám povím něco o smíchu. Chtěla bych začít zamyšlením nad svou vlastní vzpomínkou, kdy jsem poprvé zaregistrovala smích.
Byla jsem malá holka, mohlo mi být kolem šesti let.
A narazila jsem na své rodiče, jak dělali něco neobvyklého, při čem se smáli.
Smáli se velmi, velmi silně.
Leželi na zemi a smáli se.
Křičeli smíchy.
Nevěděla jsem, čemu se smějí, ale chtěla jsem taky.
Chtěla jsem být toho součástí, seděla jsem okolo nich, na kraji a dělala "Hoo hoo!" (Smích) Jen tak mimochodem, smáli se písničce, kterou si lidé zpívali, která byla postavena na cedulích, které jsou na záchodech ve vlacích a říkají vám, co můžete a nemůžete na vlakových záchodcích dělat.
Musíte si uvědomit jednu věc o Britech, a tou je samozřejmě, náš nesmírně sofistikovaný smysl pro humor.
(Smích) Tenkrát jsem ale ničemu z toho nerozuměla.
Zajímala jsem se jen o ten smích a vlastně jako neurovědkyně jsem se k zájmu o něj dostala znovu.
A je to velmi zvláštní záležitost.
Nyní vám pustím nějaké ukázky smíchu opravdových lidí a chci, abyste přemýšleli o zvuku, který lidé vydávají, jak zvláštní může být a jak je smích ve skutečnosti primitivní zvuk.
Je mnohem více jako zvířecí zvolání, než jako řeč.
Takže tady pro vás mám nějaký smích. První je docela radostný.
(Audio: Smích) Tenhle další chlapík; potřebuji, aby dýchal.
Je tam okamžik, kdy si říkám, musíš tam, člověče, dostat nějaký vzduch, protože zní, jako kdyby jen vydechoval.
(Audio: Smích) To nebylo upraveno; je to on.
(Audio: Smích) (Smích) A konečně tu máme-- smějící se ženu.
Smích nás může dostat na celkem zvláštní místa, co se týče dělání zvuků.
(Audio: Smích) Říká: "Pane Bože, co to je?"
ve francouzštině. Jsme všichni tak trochu s ní.
Nemám ponětí. Abychom porozuměli smíchu, musíme se podívat na část těla, nad kterou psychologové a neurovědci normálně netráví mnoho času, a tou je hrudní koš. To se nezdá být až tak zajímavé, ale vlastně všichni neustále používáte svůj hrudní koš.
Co teď všichni svým hrudním košem děláte; a nepřestávejte; je dýchání.
Mezižeberní svaly, které se nacházejí mezi žebry, používáte ke vdechování a vydechování vzduchu z plic. Jen tím, že roztahujete a smršťujete svůj hrudní koš. Kdybych vám kolem hrudi dala pásek, který se nazývá dýchací pásek, a jen sledovala ten pohyb. Vidíte jemný sinusový pohyb; to je dýchání.
Všichni to děláte. Nepřestávejte.
Jakmile začnete mluvit, začnete využívat svého dýchání zcela jinak.
Co dělám teď, vypadá mnohem více takto.
Při mluvení používáte velmi jemné pohyby hrudního koše, abyste vytlačili vzduch ven - a vlastně jsme jediná zvířata, která toto dokáží.
Proto vůbec dokážeme mluvit.
Jak mluvení, tak dýchání má smrtelného nepřítele, kterým je smích, protože když se smějete, ty samé svaly se začnou velmi pravidelně stahovat a získáte tím tuto zřejmou klikatou čáru; a to ze sebe jenom vytlačujete vzduch.
Vydat zvuk je doslova takto jednoduché.
Mohli byste na někoho dupat a mělo by to stejný výsledek.
Jenom vytlačujete ven vzduch a každý z těch stahů -- Ha!
-- vám dá zvuk. A jak jdou ty stahy pohromadě, můžete dostat křeč, tehdy se začne dít toto -- (sípání)
Jde mi to skvěle. (Smích) Co se týče vědy o smíchu, není toho mnoho, ale ukazuje se, že skoro všechno, co si myslíme, že o smíchu víme je špatně.
Takže není vůbec neobvyklé, například, slyšet lidi říkat, že člověk je jediné zvíře, které se směje.
Nietzsche si myslel, že lidé jsou jediná smějí se zvířata.
Ve skutečnosti objevíte smích napříč savci.
Je dobře popsaný a dobře zdokumentovaný u primátů, ale také ho uvidíte u krys. A kdekoli ho najdete -- u lidí, primátů, krys -- najdete ho spojený s činnostmi jako je lechtání.
To je stejné u lidí.
Je také spojený s hrami, které všichni savci si hrají.
A kdekoli ho najdete, je spojený s interakcemi.
Robert Provine, který v tom udělal hodně práce, upozornil na to, že je pravděpodobnost smíchu 30x vyšší, pokud jste s druhým člověkem, než když jste sami. Nejvíce smíchu naleznete v sociálních interakcích, jako třeba v rozhovoru.
Když se zeptáte lidí: "Kdy se smějete?
", budou hovořit o komediích, humoru a budou mluvit o vtipech.
Když se podíváte na to, kdy se smějí, smějí se se svými přáteli.
A když se smějeme s lidmi, smějeme se málokdy vtipům.
Smějete se, abyste ukázali lidem, že jim rozumíte, že s nimi souhlasíte, že náležíte ke stejné skupině jako oni.
Smějete se, abyste jim dali najevo, že je máte rádi.
Dokonce je můžete i milovat.
Děláte to souběžně s tím, co si s nimi povídáte. Smích za vás dělá hodně citové práce.
Jak vidíte zde, na co upozornil Robert Provine, a důvodem, proč jsme se smáli, když jsme slyšeli ty směšné smíchy v úvodu, a proč jsem se smála já, když jsem viděla smějící se rodiče, je, že je to nesmírně behaviorálně nakažlivý efekt.
Smích můžete chytit od někoho jiného a spíše se nakazíte smíchem od člověka, kterého znáte.
Takže stále je to ovlivňováno sociálním kontextem.
Musíte dát humor na jednu stranu a zamyslet se nad sociálním významem smíchu, protože v něm spočívá jeho původ.
Ale něco, co velmi zaujalo mne, jsou různé druhy smíchu. Máme neurobiologické důkazy o tom, jak lidé vokalizují, které naznačují, že mohou existovat dva druhy smíchu.
Takže se zdá, že neurobiologie bezděčného, mimovolního smíchu, jako když moji rodiče leželi na zemi a řičeli smíchy kvůli bláznivé písničce, může mít jiný základ, než zdvořilejší sociální smích, se kterým se setkáte; což není hrozný smích, ale je to chování druhého, jako část jejich komunikace s vámi, část jejich interakce s vámi; volí si, že to udělají.
Během naší evoluce, jsme si vyvinuli dva různé druhy vokalizace.
Mimovolní vokalizace jsou součástí staršího systému, než volní vokalizace, jako moje nynější řeč.
Můžeme si představovat, že smích má dva odlišné kořeny.
Takže to zkoumám to podrobněji.
Abychom to udělali, tak jsme museli vytvořit nahrávky smějících se lidí, a museli jsme udělat všechno pro to, aby se lidé smáli. Ty samé lidi jsme dovedli k více strojenému, sociálnímu smíchu.
Představte si, že vám kamarád řekl vtip a smějete se mu, protože máte rádi svého kamaráda, vlastně ne proto, že ten vtip je tak dobrý.
Pustím vám několik takových.
Chci, abyste mi řekli, jestli si myslíte, že tento smích je opravdový, nebo jestli je to póza.
Je tedy toto mimovolní smích nebo spíše volní smích?
(Audio: Smích) Jak vám to zní?
Publikum: Strojeně. Sophie Scott: Strojeně?
Strojeně. A co tento?
(Audio: Smích) (Smích) Jsem nejlepší.
(Smích) (Potlesk) Ani ne.
Ne, to byl mimovolní smích. Aby to nahráli, stačilo jim mě nahrát, jak pozoruji svou kamarádku poslouchat něco, čemu jsem věděla, že se chce smát, a začala jsem dělat tohle.
Zjistíte, že lidé jsou dobří v rozpoznávání opravdového a strojeného smíchu.
Jsou to pro nás různé věci.
Zajímavé je, že u šimpanzů se objevuje něco podobného.
Šimpanzi se smějí jinak, pokud jsou lechtáni, než když si spolu hrají. A něco podobného vidíme zde. Mimovolní smích, lechtající smích, se liší od sociálního smíchu.
Akusticky jsou velmi odlišné.
Když se smějete naplno, začnete vytlačovat vzduch z plic pod mnohem větším tlakem, než byste dokázali vědomě.
Nikdy bych nedokázala položit svůj hlas tak vysoko ke zpěvu.
Také začnete mít takové stahy a divné hvízdavé zvuky, které znamenají, že opravdový smích je nesmírně snadný, nebo se zdá nesmírně lehký k rozpoznání.
V kontrastu, strojený smích se nám zdá trochu falešný.
Ve skutečnosti není, je to důležitý sociální podnět.
Používáme ho hodně, volně se smějeme v mnoha situacích a zdá se to být samostatná oblast.
Ve strojeném smíchu najdeme nosové zvuky, ten typ "ha ha ha ha ha" zvuku, který byste nikdy nevytvořili, pokud byste se smáli mimovolně.
Takže se zdají být opravdu dvěma odlišnými záležitostmi.
Podívali jsme se do skeneru, abychom viděli, jak reaguje mozek, když slyšíte smích.
Když děláte toto, je to velmi nudný experiment.
Pouštěli jsme lidem opravdový a strojený smích.
Neřekli jsme jim, že se jedná o výzkum smíchu.
Vložili jsme tam i jiné zvuky, abychom je rozptýlili. Jediné, co dělali, bylo, že leželi a poslouchali zvuky.
Neříkáme jim, aby cokoli dělali.
Přesto, když slyšíte opravdový smích a když slyšíte strojený smích, mozek reaguje zcela jinak, významně jinak.
V modrých oblastech, které leží ve sluchovém kortexu, jsou mozkové oblasti, které reagují více na opravdový smích. A zdá se, že když slyšíte někoho smát se mimovolně, slyšíte zvuky, které byste v žádném jiném kontextu neslyšeli.
Je to velmi jednoznačné a zdá se to být spojeno s větším sluchovým zpracováváním těchto nových zvuků.
Naopak, když slyšíte někoho smát se strojeně, vidíte tyto růžové oblasti, které zabírají oblasti mozku spojené s přemýšlením, myšlením o tom, co si myslí druzí.
Myslím, že to znamená, že i když se vám skenuje mozek, což je zcela nudné a nezajímavé, když slyšíte někoho dělat "A ha ha ha ha ha", snažíte se přijít na to, proč se směje.
Smích je vždycky smysluplný.
Vždycky se snažíte porozumět jeho kontextu, i když, co se vás týče, v daném okamžiku, to s vámi nemá nic společného. Stejně chcete vědět, proč se ti lidé smějí.
Měli jsme možnost podívat se na to, jak lidé slyší pravý a strojený smích napříč věkovým spektrem.
Tohle je online pokus, který jsme udělali s Královskou společností, a v němž jsme se lidí ptali pouze na dvě otázky.
Nejprve slyšeli různý smích a měli říct, jak opravdově nebo strojeně jim zní.
Opravdový smích je zobrazen červeně, strojený modře.
Vidíte, že je zde náhlý začátek.
Jak stárnete, stále se zlepšujete v rozpoznávání opravdového smíchu.
Šestiletí to zkouší, ve skutečnosti ten rozdíl neslyší.
Věkem se zlepšujete, ale je zajímavé, že se nedostanete na vrchol až do přelomu svých třicátých a čtyřicátých let.
Když se dostanete do puberty, ještě smíchu plně nerozumíte.
Plně smíchu nerozumíte, ani když vám dospěje mozek, na konci náctiletého věku.
Během rané dospělosti se toho o smíchu hodně učíte.
Pokud otočíme otázku a neptáme se, jak ten smích zní, ve smyslu opravdovosti a strojenosti, ale zeptáme se, jak moc vás nutí tento smích k smíchu, jak nakažlivý je pro vás tento smích, vidíme odlišný profil.
A tady, čím jste mladší, tím víc se chcete smát, když slyšíte smích.
Vzpomeňte si na mě, jak jsem se smála s rodiči, i když jsem netušila, co se děje.
Opravdu to lze vidět.
Všichni, mladí nebo staří, vnímají opravdový smích jako nakažlivější než strojený smích, ale jak stárnete, vše se stává méně nakažlivým.
Buď jak stárneme, stáváme se mrzutější, nebo to může znamenat, že čím více rozumíme smíchu, což se děje, tím spíše potřebujeme k vlastnímu smíchu více, než jen slyšet smích.
Potřebujete tam sociální kontext.
Máme zde velmi zajímavé chování, o kterém je řada našich laických předpokladů chybná. Zjišťuji, že smích je mnohem víc než jen důležitá sociální emoce, kterou se máme zabývat. Lidé jsou mimořádně citliví na to, jak užíváme smích.
Vychází řada výzkumů z laboratoře Roberta Levensona v Kalifornii, kde dělá longitudinální výzkum párů.
V laboratoři má manžele, ženu a muže, kterým zadává stresující konverzaci, zatímco je připojí k detektoru lži, aby sledoval, jak se dostávají do stresu.
Má tam oba dva a zeptá se manžela: "Povězte mi něco, čím Vás manželka rozčiluje."
Okamžitě vidíte -- nechte si to letmo projít hlavou, Vy a Váš partner -- asi si dovede představit, že se každý dostane do stresu, jak tohle začne.
Vidíte, fyzicky se lidé dostanou do většího stresu.
Objevil, že páry, které zvládnou ten pocit stresu pomocí smíchu, positivních emocí jako je smích, nejen, že se okamžitě dostanou do menšího stresu, je vidět, že se fyzicky začnou cítit lépe. Vyrovnávají se s touto nepříjemnou situaci lépe společně, jsou to ty páry, které udávají vysokou spokojenost se vztahem a zůstávají spolu déle.
Takže když se podíváte na blízké vztahy, smích je nesmírně užitečný ukazatel, jak lidé společně regulují své emoce.
Jen ho na sebe nevypouštíme, abychom si projevili náklonnost, společně se pak cítíme lépe.
Nemyslím si, že by se to omezovalo jen na romantické vztahy.
Myslím, že to zřejmě bude charakteristika blízkých citových vztahů, jaké můžete mít s přáteli. Což vysvětluje moje další ukázka, na které je video z YouTube, na kterém mladí muži v bývalém Východním Německu vytvářejí video k propagaci své heavy metalové skupiny. Je to nesmírně macho, nálada je velmi vážná. Chci, abyste si všimli, co se stane, ohledně smíchu, když se věci pokazí, a jak rychle se to stane a jak to změní náladu.
Je mu zima. Chystá se namočit. Má na sobě plavky, ručník.
Led.
Video začne.
Vážná nálada.
Jeho kamarádi už se smějí. Už se hodně smějí.
On se ještě nesměje.
(Smích) Začíná.
A už se smějí všichni.
(Smích) Jsou na zemi.
(Smích) Líbí se mi, jak je to celé vážné, než skočí na led, a jakmile neprojde ledem; ale zároveň není všude krev a kosti; začnou se jeho kamarádi smát.
Představte si, že by to dopadlo tak, že by tam stál. "Ne vážně, Heinrichu, myslím, že je to zlomené", To bychom si neužili. To bylo stresující.
Nebo kdyby pobíhal s viditelně zlomenou nohou a smál se a jeho kamarádi by říkali: "Heinrichu, musíme jet do nemocnice." To by také nebylo vtipné. Ten smích funguje.
Dostane ho z bolestivé, trapné a těžké situace do situace vtipné, kterou si užíváme. Myslím si, že je to velmi zajímavé využití, které se odehrává neustále. Například si vzpomínám na něco podobného
z otcova pohřbu. Neskákali jsme ve spodním prádle po ledu.
Nejsme Kanaďani. (Smích) (Potlesk)
Tyto události jsou vždycky obtížné, měla jsem jednoho náročného příbuzného, máma na tom nebyla dobře. Vzpomínám si, že jsem před začátkem vyprávěla příběh, co se stalo v sitcomu ze 70. let. V tu chvíli jsem si říkala, proč tohle dělám a uvědomila jsem si, že tahám odněkud něco, nad čím by se mohla smát se mnou.
Je to velmi základní reakce, najít důvod, že to zvládneme.
Dokážeme se spolu smát.
Překonáme to. Budeme v pořádku.
Ve skutečnosti tohle děláme všichni, neustále.
Děláte to tak často, že si to ani neuvědomujete.
Každý podceňuje, jak často se směje. Když se smějete s lidmi, zpřístupňujete tak odvěký evoluční systém, který si vyvinuli savci, aby udržovali sociální pouta, a zjevně aby regulovali své emoce, aby se cítili lépe.
Není to specifické pro lidi -- je to opravdu starodávné chování, které nám pomáhá regulovat naše pocity a umožňuje nám cítit se lépe.
Jinými slovy, když dojde na smích, ty a já, zlato, nejsme než savci. (Smích) Děkuji.
Děkuji. (Potlesk)
Mojí první láskou byla noční obloha.
Láska je komplikovaná.
Díváte se na průlet ultrahlubokým polem Hubbleova teleskopu, jedním z nejvzdálenějších pozorovaných snímků našeho vesmíru.
Vše, co tu vidíte, jsou galaxie, každá tvořená miliardou hvězd.
A nejvzdálenější galaxie je bilion bilionů kilometrů daleko.
Jako astrofyzička mám úžasnou čest studovat jedny z nejexotičtějších objektů v našem vesmíru.
Objekty, které mě pohltily, od první zamilovanosti skrze celou mou kariéru, jsou obří, hyperaktivní černé díry.
Vážící jednou až 10 miliard krát tolik co naše Slunce, tyto galaktické černé díry žerou materiál rychlostí vyšší než 1 000 násobek "průměrné" supermasivní černé díry.
(Smích) Tyto dvě charakteristiky, spolu s několika dalšími, z nich dělají kvasary.
Zároveň objekty, které studuji produkují jedny z nejsilnějších proudů částic, kdy pozorovaných.
Tyto úzké proudy, zvané trysky, se pohybují rychlostí 99.99 procent rychlosti světla a jsou namířeny přímo na Zemi.
Tyto tryskové, na Zemi namířené, hyperaktivní a supermasivní černé díry se nazývají blazary, nebo žhavé kvasary.
Co je na blazarech tak zajímavé je, že jsou jedny z nejefektivnějších vesmírných urychlovačů částic, přepravující neuvěřitelné množství energie skrze galaxii.
Tady ukazuji uměleckou koncepci blazaru.
Jídelní talíř, u kterého materiál padá na černou díru se nazývá akreční disk, zde ukázáno modře.
Část tohoto materiálu je rozházena okolo černé díry a zrychlena na neuvěřitelně vysoké rychlosti v trysce, zde ukázáno bíle.
Ačkoli je systém blazaru vzácný, proces, kterým příroda vtahuje materiál pomocí disku a poté ho část vystřelí ven pomocí trysky je běžnější.
Postupně si oddálíme systém blazaru, abychom si ukázali přibližný vztah k většímu galaktickému kontextu.
Kromě kosmického počítání, co jde dovnitř a co ven, je právě nyní jedním ze žhavých témat v astrofyzice blazarů, odkud se bere trysková emise s největší energií.
Na tomto obrázku mě zajímá, kde se tvoří tento flek a zda výsledkem je nějaký vztah mezi tryskou a materiálem akrečního disku.
Jasné odpovědi na tuto otázku byly téměř zcela nepřístupné do roku 2008, kdy NASA uvedla nový teleskop, který lépe detekuje paprsky gamma světla - tedy světla s energiemi milion krát vyššími než běžný rentgen.
Průběžně porovnávám variace mezi daty paprsku gamma světla a daty viditelného světla, den za dnem, rok za rokem, abych lépe lokalizovala tyto fleky gamma paprsku.
Můj výzkum ukazuje, že v některých případech se tyto fleky tvoří mnohem blíže černé díře, než jsme si původně mysleli.
S tím jak jistěji lokalizujeme, kde se tyto fleky gamma paprsku tvoří, dokážeme lépe porozumět, jak se zrychlují trysky a nakonec odhalit dynamické procesy, kterými jsou tvořeny některé z nejúžasnějších objektů ve vesmíru.
Toto všechno začalo jako příběh lásky.
A pořád jím je.
Tato láska mě proměnila ze zvědavé mladé dívky, co pozoruje hvězdy, v profesionální astrofyzičku, na stopě nebeskému objevu.
Kdo by řekl, že honit se za vesmírem, mě natolik ukotví v mé misi zde na Zemi.
Ale vlastně, kdy víme, kam nás první třepot lásky opravdu zanese.
Děkuji.
(Potlesk)
Tito draci z hlubin času jsou úžasné bytosti.
Jsou bizarní, jsou krásní a víme toho o nich velmi málo.
Tyto myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsem se díval na stránky své první knihy o dinosaurech.
Bylo mi tehdy asi pět let a hned tehdy jsem se rozhodl, že se stanu paleontologem.
Paleontologie mi umožnila skloubit moji lásku ke zvířatům s touhou cestovat do odlehlých koutů světa.
A teď, o pár let později, jsem už vedl několika expedic do toho nejodlehlejšího koutu naší planety, na Saharu.
Pracuji na Sahaře, protože jsem si dal za úkol odhalit nové pozůstatky bizarního, obrovského dravého dinosaura zvaného spinosaurus.
Několik kostí tohoto zvířete bylo nalezeno v egyptské poušti a bylo popsáno zhruba před sto lety jedním německým paleontologem.
Bohužel, všechny jeho spinosauří kosti byly zničeny během druhé světové války.
Takže všechno, co nám zbylo, je jen pár nákresů a poznámek.
Z těchto nákresů víme, že tento tvor, který žil asi před 100 miliony let, byl opravdu velký, měl na páteři vysoké ostny vytvářející úchvatnou plachtu a měl dlouhé, štíhlé čelisti, podobně jako krokodýl, s jehlicovitými zuby, které mohl používat k chytání kluzké kořisti, jako jsou ryby.
Ale to bylo tak všechno, co jsme následujících 100 let o tomto zvířeti věděli.
Terénní práce mě zavedla na hranice mezi Marokem a Alžírskem, do místa zvaného Kem Kem.
Pracuje se tam těžko.
Musíte se vypořádat s písečnými bouřemi, hady a škorpiony a je velmi těžké najít tam slušné zkameněliny.
Ale naše tvrdá práce se vyplatila.
Objevili jsme mnoho úžasných exemplářů.
Tady je největší dinosauří kost, jaká byla objevena v této části Sahary.
Nalezli jsme pozůstatky obrovských dravých dinosaurů, středně velkých dravých dinosaurů a sedm nebo osm různých druhů krokodýlovitých dravců.
Tyto zkameněliny se uchovaly v říčním systému.
Říční systém byl též domovem obrovského, jako auto velkého coelacantha, ohromného pilouna, a nebe nad říčním systémem bylo plné pterosaurů, létajících plazů.
Bylo to dost nebezpečné místo, takové, kam byste se nechtěli podívat, kdybyste měli stroj času.
Nacházíme všechny tyhle neuvěřitelné zkameněliny zvířat, která žila společně se spinosaurem, ale spinosaurus sám se ukázal být téměř nepolapitelným.
Nacházeli jsme jen úlomky a kousíčky a já jsem přitom doufal, že jednou najdeme část kostry.
Nakonec, velmi nedávno, se nám podařilo vypátrat naleziště, kde místní lovec zkamenělin našel několik spinosauřích kostí.
Vrátili jsme se na naleziště, nasbírali další kosti.
A tak jsme po 100 letech konečně měli další neúplnou kostru tohoto bizarního tvora.
A mohli ho zrekonstruovat.
Nyní víme, že spinosaurus měl hlavu podobnou krokodýlovi, velice odlišnou od jiných dravých dinosaurů, velice odlišnou od Tyrannosaura rexe.
Ale opravdu zajímavé informace jsme získali ze zbytku kostry.
Měli jsme dlouhé ostny, ostny tvořící onu velikou plachtu.
Měli jsme kosti nohou, měli jsme lebeční kosti, měli jsme pádlovitá chodidla, široká chodidla ‒ opět velmi neobvyklé, žádný jiný dinosaurus nemá takové nohy ‒ domníváme se, že mohly sloužit k chůzi po měkkých nánosech, nebo možná k pádlování ve vodě.
Také jsme se podívali na jemnou mikrostrukturu kostí, na vnitřní strukturu spinosauřích kostí, a ukázalo se, že jsou velmi husté a kompaktní.
Zase, tohle je něco, co vídáme u zvířat, která tráví hodně času ve vodě, hodí se k usměrňování vztlaku ve vodě.
Provedli jsme CT sken všech kostí a vytvořili digitální kostru spinosaura.
Když jsme se na tu digitální kostru podívali, uvědomili jsme si, že je to dinosaurus jako žádný jiný.
Je větší než Tyrannosaurus rex, a vskutku, jeho hlava má na sobě jasně napsáno: rybožravec, ale vlastně celá kostra má na sobě jasně napsáno: vodomil. Husté kosti, pádlovitá chodidla, zadní nohy jsou zmenšené, a zase, tohle je něco, co vídáme u zvířat, jež tráví podstatnou část svého času ve vodě.
Takže, když jsme našemu spinosaurovi přidali svaly ‒ teď se dívám na svalové úpony a obaluji našeho dinosaura kůží ‒ uvědomili jsme si, že máme co do činění s říčním netvorem, s dravým dinosaurem větším než T. rex, s vládcem této prastaré řeky obrů krmícím se četnými vodními zvířaty, která jsem vám ukazoval předtím.
Takže proto je to tak neuvěřitelný objev.
Dinosaurus, jaký nemá obdoby.
Někteří lidé mi říkali: "Tedy, tohle je životní objev.
Na světě toho už moc k objevení nezbývá, co?"
No, myslím, že nic nemůže být vzdálenější pravdě.
Myslím, že Sahara je stále plná pokladů, a když mi lidé říkají, že už nejsou žádná místa k prozkoumání, s oblibou cituji známého lovce dinosaurů Roye Chapmana Andrewse, který řekl: "Dobrodružství číhá odjakživa hned za rohem a na světě je ještě pořád plno rohů."
Byla to pravda před mnoha desetiletími, když Roy Chapman Andrews psal tyto řádky.
A je to pravda i dnes.
Děkuji.
Když jsem vyrůstal, nechápal jsem vždy, proč mě rodiče nutili dodržovat některá pravidla.
Třeba, proč jsem musel sekat trávník?
Proč byly domácí úkoly tak důležité?
Proč jsem si nemohl dát bonbony do vloček?
Mé dětství překypovalo takovými otázkami.
To je v dětství normální. Stejně jako pochopení, že někdy bylo lepší poslechnout rodiče, přesto, že jsem nerozuměl proč.
Není to tak, že by nechtěli, abych přemýšlel samostatně.
Jejich výchova se vždy snažila vyrovnat napětí mezi tím, abychom se sourozenci rozuměli realitě světa, ale nikdy nebrali status quo jako nevyhnutelný.
Uvědomil jsem si, že toto samotné byla velmi užitečná forma výchovy.
Jeden z mých oblíbených pedagogů, brazilský autor a učenec Paulo Freire, mluví poměrně otevřeně o potřebě, aby se výchova užívala jako nástroj kritického probuzení a sdílené lidskosti.
Ve své nejznámější knize, "Pedagogika utlačených", uvádí: "Nikdo nemůže být autenticky lidský, pokud v tom brání ostatním."
V poslední době jsem o tom hodně uvažoval, o té myšlence lidskosti, a konkrétně, komu na tomto světě je dopřáno privilegium být vnímán zcela jako člověk.
Během posledních několika měsíců byl svět svědkem, jak neozbrojeným černochům a černoškám byly vzaty životy rukou policie a členy skupiny občanské sebeobrany.
Tyto události a vše, co se odehrálo po nich mě přivedly zpět do mého dětství a k rozhodnutím, která činili moji rodiče ohledně výchovy černošského chlapce v USA. V mládí jsem jim nerozuměl tak, jako jim rozumím nyní.
Říkám si, jak muselo být těžké, jak hluboce nespravedlivé to bylo, že cítili, že musí ochuzovat mé dětství, jen abych večer mohl přijít domů.
Například si vzpomínám, jak jednou večer, když mi bylo asi 12 let, na školním výletě do jiného města, jsme si s kamarády koupili vodní pistole a proměnili jsem hotelové parkoviště ve vlastní vodní bitevní plochu.
Schovávali jsme se za auty, běhali tmou, která ležela mezi lampami veřejného osvětlení, nekonečný, všudypřítomný smích napříč vozovkou.
Ale během deseti minut, vyšel ven můj otec, chytil mě za předloktí a nezvykle prudce mě odvedl do našeho pokoje.
Než jsem stihl něco říct, jak mě zesměšnil před mými kamarády, vysmál se mé naivitě.
Podíval se mi do očí, strach pohltil jeho obličej, a řekl: "Synu, je mi to líto, ale nemůžeš se chovat stejně jako tví bílí kamarádi.
Nemůžeš předstírat, že střílíš.
Nemůžeš potmě běhat venku.
Nemůžeš se schovávat za nic jiného než za vlastní zuby."
Teď vím, jak musel být vyděšený, jak jednoduše jsem mohl upadnout do spárů noci, nějaký člověk mohl vzít tu vodu jako dobrý důvod všechno spláchnout.
Takovýmito zprávami jsem byl zahlcen celý život: Vždycky měj ruce tak, aby je viděli, nepohybuj se příliš rychle, sundej si kapuci, když zajde slunce.
Rodiče mě a mé sourozence vychovali v brnění z rad, v oceánu výstražných signálů, aby nám nikdo neukradl vzduch z plic, aby z našich tváří nezbyla jen vzpomínka.
Abychom mohli být dětmi, ne rakvemi či betonem.
A ne proto, že by si mysleli, že tak budeme lepší než ostatní, jednoduše proto, že chtěli, abychom zůstali naživu.
Všichni mí černošští kamarádi byli vychováni se stejným poselstvím, rozhovorem, když jsme k němu byli dost staří. Být zaměněn za hřebík připravený k zatlučení do země. Když lidé udělali z našeho melaninu synonymum něčeho obávaného.
Ale co to udělá s dítětem, vyrůstat s vědomím, že jednoduše nemůžete být dítětem?
Že pubertální vrtochy jsou příliš nebezpečné vašemu dechu, že jednoduše nemůžete být zvědaví, že si nemůžete dovolit přepych udělat chybu, že něčí skrytý předsudek může být důvodem, že se ráno neprobudíte.
Ale toto nemůže být tím, co nás definuje.
Protože máme rodiče, kteří nás vychovali, abychom rozuměli, že naše těla nejsou určena pro kulky, ale pro pouštění draků, skákání přes švihadlo a smích k popukání.
Měli jsme učitele, kteří nás učili, jak se rukama hlásit ve třídě, ne se jenom vzdávat. Jediné, čeho bychom se měli vzdát, je myšlenka, že nejsme hodni tohoto světa.
Když říkáme, že na černých životech záleží, není to proto, že na ostatních ne. Je to proto, že musíme potvrzovat, že jsme hodni existence bez strachu, i když nám tolik věcí říká, že nejsme.
Chci žít ve světě, kde můj syn nebude považován za vinného od chvíle zrození, kde hračka v jeho ruce nebude pomýlena za něco jiného než hračku.
A odmítám přijmout, že nemůžeme přestavět tento svět v něco nového, místo, kde jméno dítěte nemusí být psáno na triko nebo náhrobek, kde cena něčího života není určena ničím jiným, než skutečností, že má plíce, místo, kde každý z nás může dýchat.
Děkuji.
(Potlesk)
Isadora Duncan, (hudba) bláznivá, dlouhonohá žena ze San Franciska, už byla z této země unavená a chtěla z ní pryč.
Kolem roku 1908 proslula dekoracemi s modrým závěsem a stála tam, s rukama na solar plexu a čekala, a čekala, a pak, se pohnula.
(hudba) Josh, já a Somi jsme toto vystoupení nazvali „Červený kruh a modrý závěs“.
Červený kruh.
Modrý závěs.
Ale, dnes nemáme začátek 20. století.
Dnes ráno se nacházíme ve Vancouveru, roku 2015.
(hudba) (zpěv) Do toho, Joshi!
(hudba) (zpěv) Pojďme!
Už jsme tam?
Neřekl bych.
To je ono!
(hudba) (zpěv) Kolik máme času?
(hudba) Kde jsme?
Josh.
Somi.
Bill T.
Josh.
Somi.
Bill T.
(potlesk) Jo, jo!
Spolupracuji s matematiky, filozofy a informatiky, se kterými přemýšlíme nad budoucností strojové inteligence a dalšími otázkami.
Někteří lidé si myslí, že jde o věci patřící do science-fiction, tedy vzdálené a bláznivé.
Na to jim ale rád odpovídám, fajn, tak se podívejte na moderního člověka.
(Smích) Tohle je dnes běžný stav věcí.
Když se nad tím ale zamyslíme, jako lidský druh jsme ve skutečnosti teprve nedávnými hosty na této planetě.
Představíme-li si, že Země vznikla před rokem, bude lidský druh starý pouhých 10 minut.
Průmyslová éra začala před dvěma sekundami.
Anebo se podívejme na vývoj světového HDP za posledních 10 tisíc let. Dal jsem si takovou práci, že jsem vám jej zpracoval do grafu.
Vypadá takhle.
(Smích) Jde o podivný tvar pro běžné podmínky.
Nechtěl bych na něm sedět.
(Smích) Zeptejme se sami sebe, co je příčinou tohoto výkyvu?
Někteří lidé by odpověděli, že technika.
To je pravda, technika se během lidských dějin nahromadila a v současnosti se vyvíjí extrémně rychle. Je v tom příčinná souvislost. Proto jsme nyní tak produktivní.
Já bych se ale rád vrátil k pravé příčině zpět do minulosti.
Podívejme se na tyto mimořádně ctihodné gentlemany: tohle je Kanzi – ovládl 200 různých znaků, fantastický výkon.
A Ed Witten spustil druhou superstrunovou revoluci.
Podíváme-li se pod pokličku, nalezneme tohle: v podstatě jednu a tutéž věc.
Jedna je jen trochu větší a možná má pár vylepšení ve svých zapojeních.
Ale tyto neviditelné rozdíly nemohou být příliš komplikované, protože od doby našeho nejbližšího společného předka uplynulo pouze 250 tisíc generací.
Víme, že složitější mechanismy potřebují ke svému vývoji delší dobu.
Takže skupina relativně malých změn nás od Kanziho přenesla k Wittenovi, od prolézání větvovím stromů k mezikontinentálním balistickým střelám.
Takže se zdá být zřejmé, že vše, čeho jsme dosáhli, a vše, co nás zajímá, zásadně závisí na relativně malých změnách, které vytvořily lidskou mysl.
Důsledkem toho je samozřejmě to, že jakékoli další změny, které výrazně změní substrát našeho myšlení, mohou mít potenciálně mimořádné důsledky.
Někteří z mých kolegů si myslí, že jsme na okraji něčeho, co může přivodit podstatnou změnu tohoto substrátu. Jde o strojovou superinteligenci.
Umělá inteligence bývala o zadávání příkazů do krabičky.
Museli jste mít lidské programátory, kteří ručně vytvářeli databáze znalostí.
Získali jste tím expertní systémy, které byly užitečné pro určité úkoly, ale byly dost nevhodné pro nějaké výraznější rozšíření.
V podstatě jste z nich dostali jen to, co jste do nich vložili.
Ale od té doby došlo na poli umělé inteligence ke změně paradigmatu.
Dnes se vše děje kolem strojového učení.
Takže namísto ručního vytváření databází znalostí, vytváříme algoritmy, které se samy učí, často z velmi hrubých a neurčitých dat.
V podstatě dělají stejnou věc jako lidské miminko.
Výsledkem je umělá inteligence, která není omezena jednou oblastí: tentýž systém se může naučit překládat z jednoho jazyka do druhého nebo se může naučit hrát jakoukoli hru na konzoli Atari.
Samozřejmě umělá inteligence nedosahuje stejných výsledků co se týče schopností učit se napříč různými oblastmi a plánovat, jako dokáže člověk.
Mozková kůra má pořád v rukávu pár algoritmických triků, které zatím neumíme u strojů vytvořit.
Otázkou je, jak daleko jsme od toho, kdy se nám je vytvořit podaří?
Před pár lety jsme udělali průzkum mezi experty na umělou inteligenci, abychom věděli, co si oni myslí, a jedna z položených otázek zněla: „V jakém roce si myslíte, že bude 50% pravděpodobnost, že u strojů dosáhneme inteligence srovnatelné s lidskou?"
Lidskou inteligenci jsme definovali jako schopnost provádět téměř jakoukoli práci přinejmenším takovým způsobem jako dospělý člověk, takže jsme nevytvářeli nějaká omezení.
Nejčastější odpověď byla 2040 a 2050, v závislosti na tom, jaké skupiny jsme se zeptali.
Může k tomu dojít mnohem později nebo mnohem dříve, pravdou je, že to nikdo doopravdy neví.
Co ale víme, je, že nejzazší hranice pro zpracování informací leží u strojových substrátů daleko za hranicemi biologických tkání.
Vysvětlení nám dává fyzika.
Biologický neuron má frekvenci okolo 200 Hz, je aktivní 200krát za sekundu.
Ale už dnešní tranzistory pracují na gigahertzových frekvencích.
Signál se v axonu neuronů šíří pomalu, maximálně 100 metrů za sekundu.
V počítačích může ale signál cestovat rychlostí světla.
A existují i prostorová omezení, lidský mozek se musí vejít do lebky, ale počítač může být velký jako skladiště nebo i větší.
Takže potenciál pro superinteligenci zatím tiše spočívá v hmotě, podobně jako tam spočívala síla atomu až do roku 1945.
V tomto století se mohou vědci naučit, jak probudit sílu umělé inteligence.
A myslím, že pak uvidíme explozi inteligence.
Dnes většina lidí, když přemýšlí o tom, co je chytré a co hloupé, má na mysli situaci jako je tato.
Takže na jedné straně máme vesnického idiota, a na opačném konci máme Eda Wittena nebo Alberta Einsteina nebo si doplňte svého oblíbence.
Myslím ale, že z pohledu umělé inteligence vypadá skutečná situace spíše jako toto: umělá inteligence začíná v tomto bodě na nule, a pak po mnoha a mnoha letech tvrdé dřiny se dostáváme téměř na úroveň inteligence myši, něčeho, co se dokáže orientovat ve složitém prostředí, jako to dokáže myš.
A pak po mnoha a mnoha letech další tvrdé dřiny, mnoha investicí, možná dospějeme na úroveň inteligence šimpanze.
A pak po ještě dalších letech tvrdé práce se dostaneme na úroveň vesnického idiota.
Ale pak po pár okamžicích jsme za úrovní Eda Wittena.
Vlak nezastavuje na Zastávce lidstvo.
Je pravděpodobnější, že jí prosviští.
Tohle má závažné implikace, obzvláště dojde-li na otázky moci.
Kupříkladu šimpanzi jsou silní – v poměru ke své hmotnosti jsou zhruba dvojnásobně silnější než dospělý muž.
Přesto osud Kanziho a jeho druhů závisí mnohem více na tom, co po nich chceme my, a ne co chtějí sami šimpanzi.
Jakmile tu bude superinteligence, osud lidstva může záviset na tom, co bude chtít superinteligence.
Zamyslete se nad tím. Strojová inteligence je posledním vynálezem, který je kdy třeba učinit.
Stroje poté budou ve vynalézání lepší než my a také budou pracovat digitální rychlostí.
To znamená, že nás přímo katapultují do budoucnosti.
Uvažte ty nejšílenější technologie, které si jen dokážete představit, a které by snad lidstvo s dostatkem času někdy mohlo vytvořit: kúra proti stárnutí, obydlení vesmíru, samoreplikující se nanoroboti, nahrávání mysli do počítače, všechny tyto věci ze science-fiction, které nejsou v rozporu se zákony fyziky.
Všechno toto by mohla superinteligence vytvořit, zřejmě dost rychle.
Superinteligence s takovou technologickou vyspělostí by byla extrémně mocná. A v některých případech by dostala, co by si zamanula.
Naše budoucnost by tak byla utvářena preferencemi této umělé inteligence.
Dobrou otázkou proto je, jaké jsou tyto preference?
To je komplikovaná otázka.
Abychom mohli odpovědět, musíme se vyvarovat antropomorfizaci.
A to je legrační, protože každý článek v novinách o budoucnosti umělé inteligence má obrázek jako je tento. Takže myslím, že musíme téma uchopit abstraktněji, a ne v pojmech hollywoodských scénářů.
Musíme o inteligenci uvažovat jako o optimalizačním procesu, procesu, který řídí budoucnost do mezí určitého nastavení.
Superinteligence je velice výkonný optimalizační proces.
Je velice dobrá ve využívání dostupných prostředků k dosažení vytčeného cíle.
To znamená, že neexistuje nutné spojení mezi vysokou inteligencí a cílem, který bychom my lidé považovali za hodnotný nebo smysluplný.
Představte si, že dáme umělé inteligenci úkol rozesmát lidi.
Když bude slabá, provede užitečné nebo úsměvné úkony, aby své uživatele rozesmála.
Když se stane superinteligentní, uvědomí si, že existuje efektivnější způsob, jak toho dosáhnout: převezme vládu nad světem a strčí lidem do obličejových svalů elektrody, čímž vytvoří neustálý úsměv na tváři.
Jiný příklad, předpokládejme, že umělá inteligence bude řešit složitý matematický problém.
Když se stane superinteligentní, uvědomí si, že nejefektivnější způsob, jak se dopracovat výsledku, je přebudovat tuto planetu do obrovského počítače, aby zvýšila výpočetní kapacitu.
Všimne si, že toto jí dává pomocný důvod, aby dělala věci, které bychom jí běžně nedovolili.
Lidské bytosti jsou v této situaci hrozbou, která by jí mohla zabránit ve vyřešení matematického problému.
Samozřejmě by se věci zřejmě nevyvíjely tímto způsobem, jde o karikované příklady.
Ale obecné poučení je důležité: pokud vytvoříte skutečně výkonný optimalizační proces, abyste co nejlépe vyřešili úkol X, ujistěte se, že definice tohoto X zahrnuje všechno, o co máte zájem.
Je to lekce, kterou dávají i mnohé mýty.
Král Midas si přál, aby se všechno, čeho se dotkne, proměnilo ve zlato.
Dotkl se své dcery, a ta se proměnila ve zlato.
Dotkl se jídla, to se proměnilo ve zlato.
Tohle může být relevantní nikoli jen jako metafora chamtivosti, ale také jako ilustrace toho, co se stane, když vytvoříte výkonný optimalizační proces a dáte mu zavádějící nebo špatně definované cíle.
Můžete si říct, že pokud počítač začne lidem strkat do tváře elektrody, prostě jej vypnete.
Za A, to nemusí být nutně tak jednoduše proveditelné, pokud na něm budeme závislí. Kde je třeba tlačítko na vypnutí internetu?
Za B, proč šimpanzi nebo neandrtálci nezmáčkli vypínač bránící vzniku lidstva?
Zcela jistě pro to byl důvod.
Máme vypínač například zrovna tady.
(Dusí se) Důvodem je, že jsme inteligentní protivníci, dokážeme předvídat hrozby a vyhýbat se jim.
To by ale dokázal i superinteligentní hráč, a byl by v tom mnohem lepší než my.
Pointa je v tom, že bychom si neměli být tak jistí, že máme vše pod kontrolou.
Mohli bychom si zkusit usnadnit práci třeba tím, že by se U. I. zavřela do skříňky, do zabezpečeného prostředí, simulované virtuální reality, ze které by nemohla uprchnout.
Ale jak moc si můžeme být jistí, že nenajde nějakou díru?
Vzhledem k tomu, že lidští hackeři nalézají díry v jednom kuse, bychom moc jistí být neměli.
Takže vypojíme síťový kabel, abychom přerušili kontakt, ale je to tu zas, lidští hackeři běžně tuto překážku překonávají sociálním inženýrstvím.
Jak teď zrovna hovořím, zcela jistě je venku nějaký zaměstnanec, který byl požádán, aby nadiktoval údaje svého účtu někomu, kdo tvrdí, že je z technické podpory.
Možné jsou i nápaditější scénáře, kdy v roli U. I. rozmístíte elektrody kolem svého obvodu, abyste vytvořili rádiové vlny, kterými budete komunikovat.
Anebo můžete předstírat poruchu a když se objeví programátor, aby se podíval, co se porouchalo, aby se podíval na zdrojový kód – Bum! – poradíte si s ním.
Anebo může vytvořit plán pro velmi mazanou technologii, kterou když sestrojíme, bude mít na nás neblahé vedlejší účinky.
Zkrátka bychom neměli příliš věřit ve svou schopnost udržet superinteligentního džina v láhvi navždy.
Dříve nebo později se dostane ven.
Myslím, že řešením je přijít na to, jak vytvořit superinteligenci tak, že i kdyby utekla, byla by stále neškodná, protože by byla na naší straně, protože by měla stejné hodnoty jako my.
Nevidím jinou možnost.
Jsem velice optimistický co se týče vyřešení tohoto problému.
Nemuseli bychom sepsat dlouhý seznam všeho, na čem nám záleží, nebo jej snad vytvořit v programovacím jazyce jako je C++ nebo Python, což by byl beznadějný úkol.
Namísto toho bychom měli sestrojit systém, který svoji inteligenci využije k tomu, aby se naučil, jaké hodnoty máme, a aby jeho motivační systém byl naladěn tak, aby sledoval tyto hodnoty a konal činy, které bychom schválili.
Mohli bychom ovlivnit jeho inteligenci jak jen by to bylo možné, abychom vyřešili problém načítání hodnot.
Může k tomu dojít a výsledek by byl pro lidstvo příznivý.
Nedojde k tomu ale automaticky.
Výchozí podmínky pro explozi inteligence mohou vyžadovat to správné nastavení, abychom dosáhli řízené detonace.
Hodnoty umělé inteligence musí být shodné s našimi, a to nejen v běžných situacích, kdy můžeme snadno zkontrolovat, jak se chová, ale také v nových situacích, se kterými se může setkat v neurčité budoucnosti.
Je tu také pár esoterických otázek, které by měly být vyřešeny: přesné detaily její rozhodovací teorie, jak bude nakládat s logickou neurčitostí a tak dále.
Takže technické problémy, které je třeba vyřešit, vypadají složitě – i když ne tak složitě jako vytvoření superinteligence, každopádně hodně složitě.
Existuje jisté znepokojení. Vytvoření superinteligence je skutečně velká výzva.
Vytvoření superinteligence, která bude bezpečná, zahrnuje navíc několik dalších výzev.
Riziko spočívá v tom, když někdo přijde na to, jak vyřešit první výzvu, aniž by zároveň vyřešil připojené výzvy spojené se zachováním bezpečnosti.
Takže myslím, že bychom měli najít řešení, jak to druhé vyřešit v předstihu, abychom byli připravení, až dospěje čas.
Může se stát, že nevyřešíme problém včas, protože některé části bude možné doplnit až tehdy, kdy budeme znát podrobnosti výpočetní architektury.
Ale čím více v rámci tohoto problému vyřešíme, tím větší je šance, že přechod do éry inteligentních strojů proběhne dobře.
Toto na mě působí jako věc, kterou má smysl dělat, a dovedu si představit, že pokud se věci vyvinou dobře, lidé se za milion let podívají zpět na toto století a řeknou si, že věc, kterou jsme udělali skutečně správně, bylo vypořádání se s tímto problémem.
Děkuji.
(Potlesk)
Mozek je úžasný, komplexní orgán.
Mnozí lidé jsou jím fascinovaní, ale o tom, jak funguje, jaké má vlastnosti, vám toho moc nepoví, protože neurovědy se ve škole neučí.
Mimo jiné proto, že potřebné vybavení je velmi složité a strašně drahé. Takže se s ním pracuje pouze na univerzitách a jiných institucích.
Takže k tomu, abyste se opravdu dostali k mozku, musíte mu zasvětit svůj život a strávit šest a půl roku na magisterském studiu, aby z vás byl neurovědec, který má přístup k potřebným nástrojům.
A to je škoda, protože každý pátý z nás neboli 20 % světové populace, trpí nějakou neurologickou poruchou.
A na tyto nemoci zatím neexistuje žádný lék.
Zdá se tedy, že bychom měli upravit vzdělávací systém a od začátku učit studenty o neurovědách, aby se z nich v budoucnosti mohli stát vědci, odborníci na mozek.
Ještě jako studenti jsme se s kolegou Timem Marzullou rozhodli, že zkusíme všechno to složité zařízení pro studium mozku zjednodušit a zlevnit, tak aby se každý zájemce, amatér nebo středoškolák, mohl učit a přispívat k objevům na poli neurověd.
A tak jsme to prostě udělali.
Před pár lety jsme založili firmu nazvanou Backyard Brains a vyrábíme neurovědecké vybavení pro kutily, které tu mám s sebou, a chci vám i něco předvést.
Chcete to vidět?
Potřebuju dobrovolníka.
Nejdříve – jak se jmenujete? (potlesk) Sam Kelly: Sam
Greg Gage: OK, Sam, budu teď nahrávat z vašeho mozku.
Už vám to někdo dělal?
SK: Ne.
GG: Natáhněte ruku, trochu si vyhrňte rukáv. Já vám teď dám na paži elektrody a vy se možná divíte, proč na paži, když chci nahrávat z vašeho mozku?
No, v mozku máte asi 80 miliard neuronů.
Posílají elektrické a chemické zprávy sem a tam.
Některé neurony z vaší motorické oblasti vyšlou dolů zprávy, když takhle pohnete rukou.
Ty zprávy projdou skrz propojení hemisfér dolů do míchy - - do spodního motorického neuronu až sem, k vašim svalům. A elektrický náboj té zprávy snímají tyto elektrody a my budeme moci poslouchat, co přesně váš mozek chce udělat.
Já teď tohle na chvíli zapnu.
Už jste někdy slyšela, jak zní váš mozek?
SK: Ne.
GG: Tak to vyzkoušíme. Stiskněte ruku.
(rachot) To, co teď slyšíte, jsou motorické signály v těchto místech.
Můžeme se na ně i podívat.
Já si stoupnu sem, a otevřu naši aplikaci.
Teď stiskněte ruku.
(rachot) Takže tady jsou motorické signály, které putují z její míchy sem do svalů a zatímco tiskne ruku, vidíte elektrickou aktivitu, která se tam děje.
Můžeme sem zkusit kliknout a podívat se na jeden z nich.
Teď to výrazně opakujte.
Teď jsme se zastavili na jednom motorickém impulsu, který se zrovna teď odehrává v mozku.
Chcete vidět ještě něco?
(potlesk) Je to zajímavé, ale bude to ještě lepší.
Potřebuju dalšího dobrovolníka.
Jak se jmenujete?
Miguel Goncalves: Miguel.
GG: Miguel, dobře.
Postavte se sem.
Když takhle pohybujete rukou, váš mozek vysílá signály sem dolů vašim svalům.
Teď také hýbejte rukou.
Váš mozek pošle zprávu dolů do svalů.
Zhruba v těchto místech je nerv, který vede až sem a inervuje tyto tři prsty, a je tak blízko kůže, že by se nám mohlo povést, nasimulovat kopii signálů, které posílá váš mozek, a podstrčit vám je do paže, takže jeho ruka se bude hýbat, když její mozek pošle signál její ruce.
Svům způsobem vás zbaví svobodné vůle a už nebudete vládnout touto rukou.
Je to jasné?
Tak já vás propojím.
(smích) Najdu teď váš loketní nerv, který je asi někde tady.
Ještě že netušíte, k čemu jste se to upsal.
Teď jdu stranou a zapojíme naše rozhraní člověk-člověk.
Sam, prosím zase stiskněte ruku.
A znovu. Skvělé.
Teď vás tady propojím. Nejdřív to bude trochu divný pocit. Bude to jako když... (smích) Pochopitelně, když přijdete o svou vůli a někdo jiný vámi pohybuje, je to divný pocit.
Teď uvolněte ruku.
Sam, jste připravena?
Budete tisknout ruku.
Já to ještě nezapínám, pokračujte a pěkně ji stiskněte.
Migueli, připraven?
MG: Vždy připraven!
GG: Už jsem to zapnul, takže pokračujte, ohýbejte ruku.
Cítíte to trochu?
MG: Vůbec. GG: Fajn, zkusíte to ještě?
MG: Trošičku. GG: Trošičku? (smích) Teď se uvolněte.
Teď ji stiskněte.
(smích) Výborně, výborně.
Uvolněte, udělejte to znovu.
Dobrá, takže teď váš mozek řídí vaši paži, ale také jeho paži, takže to udělejte ještě naposledy.
Prima, takhle je to skvělé. Co by se stalo, kdybych vaši ruku řídil já?
Uvolněte ruku.
Co se stalo?
Aha, nic.
Proč?
Musí to udělat mozek.
Teď to zopakujte.
Výborně.
Díky, přátelé, za demonstraci.
A tohle se teď děje po celém světě – elektrofyziologie!
Jsme na cestě k neuro-revoluci!
Děkuji vám!
(potlesk)
Zřejmě si to neuvědomujete, ale ve vašem těle je více bakterií než hvězd v celé galaxii.
Tento fascinující vesmír bakterií v nás je nedílnou součástí našeho zdraví a naše technologie se vyvíjí tak rapidně, že dnes můžeme programovat tyto bakterie jako programujeme počítače.
Schéma, které zde vidíte, možná vypadá jako nějaký popis sportovního utkání, je ve skutečnosti plán prvního takového programu, který jsem vytvořil.
A stejně jako píšeme software, můžeme tisknout a psát DNA do různých algoritmů a programů uvnitř bakterií.
Tento program produkuje fluorescenční proteiny, rytmickým způsobem, a generuje malou molekulu umožňující bakteriím komunikaci a synchronizaci tak, jak vidíte v tomto videu.
Zvětšující se kolonie bakterií, kterou zde vidíte, je zhruba šířky lidského vlasu.
To, co nemůžete vidět, je, že náš genetický program instruuje tyto bakterie k produkci malých molekul, které putují mezi tisíci jednotlivými bakteriemi a říkají jim, kdy se mají zapnout a vypnout.
A bakterie se velmi dobře při této velikosti synchronizují, ale protože molekula, která je synchronizuje, cestuje omezenou rychlostí, ve větších koloniích to způsobuje cestující vlny mezi bakteriemi, které jsou od sebe velmi vzdáleny. Můžete vidět tyto vlny, jak se pohybují zprava doleva napříč obrazovkou.
Náš genetický program spoléhá na přírodní jev, kterému se říká quorum sensing, při kterém bakterie spustí koordinované a občas nakažlivé chování, jakmile dosáhnou kritické hustoty.
Quorum sensing v akci můžete vidět v tomto videu, kde zvětšující se kolonie bakterií, začíná zářit, jakmile dosáhne vysoké nebo kritické hustoty. Náš genetický program
pokračuje v produkci těchto rytmický vzorů fluorescenčních proteinů současně s růstem kolonie.
Tomuto konkrétnímu videu a pokusu říkáme Supernova, protože vypadá jako explodující hvězda.
Kromě programování těchto krásných vzorců, jsem přemýšlel. Co dalšího bychom mohli přimět bakterie dělat?
Rozhodl jsem se prozkoumat, jak programovat bakterie, aby detekovaly a léčily nemoci jako rakovina.
Jeden z překvapivých faktů o bakteriích je, že mohou přirozeně růst uvnitř nádorů.
To se děje proto, že nádory jsou obvykle nepřístupné imunitnímu systému, takže bakterie tyto tumory najdou a užívají je jako bezpečné útočiště, aby rostly a vzkvétaly.
Začali jsme používat probiotické bakterie, což jsou bezpečné, zdraví prospěšné bakterie a zjistili jsme, že při ústním podání myším rostou tato probiotika selektivně v jaterních nádorech.
Uvědomili jsme si, že nejlepší způsob, jak zvýraznit přítomnost probiotik, a tedy přítomnost nádorů, bylo přimět bakterie produkovat signál, který by byl detekovatelný v moči. Tak jsme tato probiotika přímo naprogramovali, aby vytvářela molekulu, která změní barvu moči, což by signalizovalo přítomnost rakoviny.
Prokázali jsme, že tato technologie může citlivě a cíleně detekovat rakovinu jater, rakovinu, kterou je jinak velmi obtížné detekovat.
Protože se tyto bakterie specificky umisťují v nádorech, naprogramovali jsme je nejenom na detekci rakoviny, ale i na léčbu rakoviny, pomocí produkce terapeutických molekul zevnitř nádoru, které zmenší existující tumory. To děláme pomocí programů užívající quorum sensing, jak jste viděli v předchozím videu.
Představte si, že v budoucnosti užijete naprogramovaných probiotik, která mohou detekovat a léčit rakovinu nebo dokonce i jiné nemoci.
Naše schopnost programovat bakterie a programovat život otevírá nové obzory výzkumu rakoviny. Pro sdílení této vize spolupracuji s umělcem Vikem Munizem na vytvoření symbolu vesmíru tvořeného zcela z bakterií nebo rakovinových buněk.
Ve výsledku doufám, že krása a účel mikroskopického vesmíru inspiruje nové a tvůrčí přístupy v budoucnosti výzkumu rakoviny.
Děkuji.
(Potlesk)
Na cestu mladých Američanů k dospělosti dohlížejí dvě instituce.
O první toho slýcháme hodně: univerzita.
Někteří si možná vybaví to vzrušení, které cítili, když se vydali poprvé na vysokou.
Někteří z vás jsou možná na univerzitě právě teď a právě teď to vzrušení prožíváte.
Vysoká má nějaké nedostatky.
Je drahá a mladí lidé se ocitají v dluzích.
Ale celkem vzato, je to poměrně dobrá cesta.
Mladí lidé ukončují školu plni pýchy, s novými přáteli a s hodně znalostmi o světě.
A to možná nejdůležitější, s větší šancí uspět na pracovním trhu, než před univerzitou.
Dnes bych ale ráda mluvila o té druhé instituci, která dohlíží na dospívání v USA.
Touto institucí je vězení.
Mladí lidé na této cestě se potkávají s probačními úředníky, namísto s učiteli.
Namísto školy chodí k soudu.
Místo roku v zahraničí jedou do státního nápravného zařízení.
Ve dvaceti letech nemají tituly z obchodu a angličtiny ale kriminální záznam.
Tahle instituce nás i hodně stojí, okolo 40tis. dolarů ročně (cca 1 mil. Kč) za jednoho mladého člověka ve vězení v New Jersey.
Je to placeno daňovými poplatníky a děti za to mají chladnou vězeňskou celu a trvalý záznam, když se vrátí domů a žádají o práci.
Na této cestě k dospělosti se v USA ocitá stále více a více dětí, než kdykoliv předtím, v posledních 40ti letech se počet uvězněných zvýšil o 700%.
Dnes mám pouze jeden obrázek.
Tady je.
Zde je počet uvězněných lidí, zhruba 716 lidí na 100tis.
lidí v populaci. Zde je mezinárodní srovnání zemí OECD.
Nejhorší je, že děti, které posíláme do vězení, jsou většinou afroameričané či z latinskoamerické komunity, takže vězení teď vstupuje mezi mladé lidi snažící se si uskutečnit Americký Sen.
Problém je vlastně ještě o něco horší, neposíláme totiž děti jen do vězení, ale zatěžujeme je soudními poplatky, probačními a propouštěcími omezeními, nízkými zárukami, žádáme po nich život v domovech na půli cesty a v domácím vězením. Žádáme po nich, aby vyjednávali s policií, která do barevných komunit vstupuje ne se záměrem hlídat veřejnou bezpečnost, ale kvůli zvýšení počtů zatčení a zvýšení příjmů do městské pokladny.
Toto je skryté podhoubí našeho historického experimentu s tresty: mladí lidé se neustále strachují, že budou zastaveni, prohledáni a chyceni.
A to nejen v ulicích, ale i ve svých domovech, ve škole a v práci.
Začala jsem se o tuto možnou cestu dospívání zajímat, když jsem sama byla studentkou na Univerzitě v Pennsylvánii po roce 2000.
Pennsylvánská univerzita je zasazena v historické africko-americké čtvrti.
Takže máte ty dvě rozdílné cesty, probíhající souběžně: děti navštěvující elitní soukromou univerzitu a děti z přilehlého sousedství, někteří se dostanou na univerzitu, ale velké množství je posláno do vězení.
Během mého druhého roku na VŠ, jsem začala doučovat dívku, která byla na střední a která žila cca 10 min od univerzity.
Krátce na to se vrátil domů její bratranec ze zadržovacího centra pro mladistvé.
Bylo mu 15 let, akorát nastoupil na střední školu.
Spřátelila jsem se s ním, s jeho kamarády i rodinou a zeptala jsem se ho, co by říkal na to, kdybych sepsala jeho příběh jako svou bakalářskou práci.
Z této bakalářské práce se poté stala diplomová práce na Princetonu a nyní je z ní i kniha.
Na konci svého druhého ročníku jsem se do tohoto sousedství přestěhovala a žila tam následujících 6 let, zkoušejíc porozumět, čemu mladí čelí během svého dospívání.
Během prvního týdne, který jsem tu strávila, jsem viděla dva chlapce, 5 a 7 let staré, hrát si na honěnou, kdy starší kluk honil toho druhého.
Hrál policajta.
Když jako policajt toho mladšího chytil, srazil ho na zem, spoutal ho smyšlenými pouty, z kapsy mu vytáhl čtvrťák říkajíc: "Tohle se zabavuje!"
Zeptal se dítěte, zda u sebe má nějaké drogy nebo zda je na něho vydán zatykač.
Tuto hru jsem viděla opakovaně, někdy se děti prostě vzdaly a přestaly utíkat, lehly si na zem s rukama nad hlavou, nebo si stouply proti zdi.
Děti na sebe navzájem pokřikovaly, "Zabásnu tě, zavřu tě a už se domů nikdy nevrátíš!"
Jednou jsem viděla šestileté dítě stahovat kalhoty jinému dítěti a snažilo se mu udělat prohlídku dutin.
Během prvních 18 měsíců, co jsem tam žila, jsem si pokaždé zapsala poznámku, když jsem viděla nějaký kontakt policie s lidmi - s mými sousedy.
Takže během těchto prvních 18ti měsíců jsem sledovala policii zastavovat chodce na ulici nebo lidi v autech, prohledávat je, zapisovat si jejich jména, honit lidi v ulicích, vyslýchat je, nebo zatýkat je každičký den, až na 5 výjimek.
52x jsem viděla policii vyrážet dveře, honit lidi v domech nebo zatýkat někoho v jeho domě.
14x jsem během toho roku a půl sledovala policii, jak mlátí, škrtí, bije, kope mladé muže po tom, co je chytila.
Kousek po kousku jsem se seznamovala s dvěma bratry, Chuckem a Timem.
Chuckovi bylo 18, když jsme se seznámili a měl dokončit střední.
Hrál v basketbalovém týmu a měl dvojky a trojky.
Jeho mladšímu bratrovi, Timovi, bylo 10 let.
Tim Chucka miloval a skoro všude ho následoval, aby mu byl Chuck mentorem.
Žili s mámou a dědou ve dvoupodlažním řadovém domku, vepředu s trávníkem a se zadní verandou.
Máma bojovala se závislostí po celou dobu, co chlapci vyrůstali.
Nikdy si žádnou práci neudržela po delší dobu.
Dědova penze všechny živila, ale na jídlo a oblečení moc peněz neměli, a ani na zaplacení školních pomůcek rostoucích chlapců.
Rodina se protloukala.
Takže když jsme se potkali, Chuck byl v posledním ročníku na střední.
Akorát mu bylo 18 let.
Tu zimu dítě na školním hřišti zavolalo na Chucka, že jeho máma je kokainová děvka.
Chuck zabořil dítěti obličej do sněhu a školní policisté jej obvinili a to s přitěžujícími okolnostmi.
To dítě bylo na druhý den v pořádku, myslím, že víc než co jiného, utrpěla pouze jeho pýcha.
Nicméně, protože Chuckovi bylo již 18 let, tyto přitěžující okolnosti ho poslaly do vězení pro dospělé na State Road v severo-východní Philadelphii, kde seděl, neschopen zaplatit kauci - - protože si ji nemohl dovolit. Zatímco soudní termíny se vlekly, zameškal téměř celý rok.
Konečně, na konci sezóny, mu soudce zrušil většinu obvinění a Chuck mohl jít domů pouze s několika stovkami dolarů, které musel na poplatcích soudu zaplatit.
Tim byl ten den šťastný.
Příští rok na podzim se Chuck pokusil znova zapsat do školy, ale školní sekretářka mu řekla, že už mu bylo 19 let a že je příliš starý, aby mohl být znovu přijat.
Poté na něj soudce vydal zatykač, protože nemohl soudu splatit 225 dolarů za poplatky, které se objevily několik týdnů po uzavření případu.
Takže nedokončil školu a žil na útěku.
Timovo první zatčení přišlo o něco později téhož roku po oslavení jedenáctých narozenin.
Chuckovi se podařilo zařídit stažení zatykače, na soudní poplatky měl splátkový kalendář a vezl Tima do školy v autě své přítelkyně.
Tak jej zastavil policista, prohledal auto a ukázalo se, že auto bylo ukradeno v Kalifornii.
Chuck neměl tušení, že auto bylo kradené.
Strýc jeho přítelkyně jej koupil v aukci v severovýchodní Philladephii.
Chuck a Tim nikdy nebyli za hranicemi, natož v Kalifornii.
Nicméně, policisté na okrsku obvinili Chucka z držení ukradeného majetku.
O několik dnů později, u soudu pro mladistvé, obvinili 11ti letého Tima z napomáhání při držení ukradeného majetku a byl poté na tři roky na podmínce.
S touto podmínkou si Chuck se svým malým bratrem sedl a začal ho učit, jak má policii utéct.
Seděli vedle sebe na zadní verandě, koukali do sdílené uličky a Chuck učil Tima, jak poznat auta v utajení, jak vyjednávat při noční policejní razii, jak a kde se schovat.
Chci, abyste si na chvíli představili, jaké by byly životy Chucka a Tima, kdyby žili v okolí, kde děti chodí na univerzitu, ne do vězení.
V takovém sousedství, ve kterém jsem vyrostla já.
Fajn, můžete říct.
Ale děti jako Chuck a Tim přece páchají zločiny!
Nezaslouží si tedy být ve vězení?
Nezaslouží si žít ve strachu ze zatčení?
Inu, moje odpověď by byla ne.
Nezaslouží.
A rozhodně ne pro věci, které mohou jiní mladí lidé, ti více privilegovaní, dělat beztrestně.
Kdyby Chuck chodil na mou střední školu, ta školní bitka by skončila tam, na školní hřišti.
Nikdy by to nebylo posuzováno jako násilný trestný čin.
Nikdo z lidí, se kterými jsem šla na vysokou, nemá záznam v trestním rejstříku.
Nikdo.
Ale umíte si představit, kolik by jich bylo, kdyby je policie zastavila na cestě do školy a prohledala jim kapsy kvůli drogám?
Nebo kdyby vpadli na jejich večírky uprostřed noci?
Fajn, můžete říct.
Ale není toto vysoké číslo zatčených částečnou příčinou velmi nízké úrovně kriminality?
Zločinnost je dole. To je dobře.
Je to vážně dobrá věc. Zločinnost je dole.
Od devadesátých let to strmě klesalo.
Ale podle výboru akademiků, svolaného Národní Akademií Věd v minulém roce, vztah mezi naší historicky vysokou mírou uvěznění a naší nízkou mírou kriminality je docela vratký.
Ukazuje se, že míra kriminality stoupá a klesá, a to bez ohledu na to, kolik mladých lidí pošleme do vězení.
Sklouzáváme k vnímání spravedlnosti poměrně úzkoprse: dobrý a špatný, nevinný a vinný.
Nespravedlnost je o tom, být nesprávně obviněn.
Takže jestli jste obviněni za něco, co jste udělali, měli byste za to být i potrestáni.
Jsou nevinní a vinní lidé, jsou oběti a jsou pachatelé.
Možná bychom mohli uvažovat v trochu širším kontextu.
Právě teď chceme po dětech, které žijí v nejvíce znevýhodněných čtvrtích, které mají nejméně rodinných prostředků, které navštěvují nejhorší školy v zemi, které čelí nejtěžším překážkám na trhu práce, které žijí ve čtvrtích, kde je násilí každodenní problém, chceme po nich, aby se pohybovali po nejužší možné čáře - chceme, aby vlastně nikdy neudělali nic špatně.
Proč tyto mladé děti nepodporujeme, aby takovýmto problémům mohli čelit?
Proč jim nabízíme pouze pouta, vězení a uprchlickou existenci?
Umíme si představit něco lepšího?
Umíme si představit systém trestního práva, který upřednostňuje zotavení, prevenci a občanské začlenění spíše než potrestání?
(Potlesk) Systém trestního soudnictví, který uznává odkaz vyloučení, kterému chudí barevní lidé v USA čelí a který nepodporuje ani nepodněcuje toto vylučování.
(Potlesk) A konečně, systém trestního práva, který věří v černošské mladistvé, spíše než se k nim chová jako k nepříteli, který musí být zadržen.
(Potlesk) Dobrou zprávou je, že my už to děláme.
Před několika lety, napsala Michelle Alexander knihu "The New Jim Crow", ve které přiměla Američany vidět uvěznění jako problém civilních práv v historických rozměrech tak, jak je předtím neviděli.
Prezident Obama a generální prokurátor Eric Holder se jasně vyjádřili o reformě o odsouzení, o nutnosti řešení rasového nepoměru uvězněných.
Vidíme státy zamítat praktiku "Zastav a prošacuj", která ve skutečnosti porušuje lidská práva.
Vidíme města a státy legalizující držení marihuany.
New York, New Jersey a Kalifornie snižují počet uvězněných lidí, zavírají věznice a také jim prudce klesá úroveň kriminality.
Texas se nyní do této hry také zapojuje, také zavírá věznice a investuje do vzdělání.
Tato kuriózní koalice se vytváří zleva i zprava, je složená z bývalých vězňů a fiskálních konzervativců, z bojovníků za lidská práva a z liberálů, z mladých lidí, kteří protestují v ulicích proti policejnímu násilí na neozbrojených černých mladistvých, a ze starších, bohatších lidí - - někteří z nich jsou zde v publiku - pumpují veliké sumy peněz do iniciativ proti věznění. Ve velmi rozděleném Kongresu je práce na reformách našeho soudního systému jedinou věcí, pro kterou se pravice a levice spojí.
Nemyslela jsem si, že tento politický moment během svého života zažiji.
Myslím, že mnoho lidí, kteří neúnavně pracují, aby psali o příčinách a následcích našich historických maximech uvězněných lidí, si nemyslelo, že tento moment během svého života zažijeme.
Otázkou pro nás nyní ale je, kolik toho můžeme udělat my?
Kolik toho můžeme změnit?
Chci skončit prosbou k mladým lidem, k těm, kteří chodí na univerzitu a k mladým lidem, kteří se snaží nedostat do vězení nebo se z něj dostat ven a vrátit se domů.
Možná to vypadá, že tyto cesty k dospělosti jsou dva rozdílné světy, ale mladí lidé patřící do těchto dvou institucí, které nás převádějí do dospělosti, mají jednu věc společnou: Všichni mohou pracovat na vedení reformy našeho soudního systému.
Mladí lidé byli vždy vůdci boje za rovná práva, aby více lidem byla ponechána jejich důstojnost a reálná šance na svobodu.
Misí generace mladých, kteří dospívají v tomto potenciálně zlomovém období, je ukončení masového uvězňování a vybudování nového soudního systému, důrazně založeném na slovu spravedlnost.
Děkuji.
(Potlesk)
(hudba) Tyhle včely mám na svém dvorku v Berkely v Kaliformii.
Ještě před rokem jsem žádné včely nechoval, ale National Geographic mě požádal, abych je nafotografoval pro dokument. Abych mohl udělat přesvědčivé fotografie, rozhodl jsem se, že sám včely začnu chovat.
Jak jistě víte, včely opylují jednu třetinu naší zemědělské produkce a poslední dobou prožívají opravdu těžké časy.
Jako fotograf jsem chtěl prozkoumat, jak vlastně ten problém vypadá.
Nyní vám ukážu, co jsem objevil minulý rok.
Toto malé chlupaté stvoření, je zdravá mladá včela, z poloviny venku ze své mateřské buňky. Včely se nyní potýkají s různými problémy, jako jsou například pesticidy, nemoci nebo úbytek životního prostředí. Ale největší hrozbou je parazitující roztoč z Asie, Varroa destructor.
Tento roztoč velký jako hlavička špendlíku vleze na mladou včelu a saje její krev.
Takto nakonec zničí celý úl, protože oslabí imunitní systém včel, čímž je učiní zranitelnějšími vůči jiným nemocem a stresu.
Včely jsou nejzranitelnější, když se vyvíjejí ve svých plodových buňkách a mě zajímalo, jak tento proces vypadá. Spojil jsem se tedy s včelařskou laboratoří v U.C. Davis a naučil se chovat včely přímo před kamerou.
Teď vám ukážu prvních 21 dní života včely během 60 sekund.
Toto je včelí vajíčko, které se mění v larvu. Toto jsou již čerstvě vylíhlé larvy, které plavou ve svých buňkách. Krmí se touto bílou kaší, kterou jim včely krmičky vyměšují.
Pak se začnou pozvolna utvářet nožičky a hlava a přeměňují se v kuklu.
Tady vidíte stejný proces zakuklení a roztoče běhající uvnitř buňek.
Poté se přeskupí tkáň ve včelím těle a oči se pomalu pigmentují.
Jako poslední se vytvoří kůže a vyrazí chloupky.
(hudba) (potlesk) V polovině videa jste viděli, jak roztoči běhali po mladých včelách. Včelaři běžně řeší tento problém, pomocí chemikálií.
V dlouhodobé perspektivě to není dobré. Proto výzkumnící hledají jiné alternativy, proti těmto roztočům.
Jednu z možností
nabízí experimentální chov včel ve včelí laboratoři USDA v Baton Rouge. Tato královna a její potomci jsou součástí toho programu.
Výzkumníci přišli na to, že některé včely mají přirozenou schopnost se s roztoči vypořádat. Začali tedy chovat linii včel rezistentní vůči roztočům.
Takto vypadá chov včel v laboratoři.
Panenská královna se uspí a uměle oplodní tímto přesným nástrojem.
Díky této proceduře mohou vědci přesně kontrolovat, které včely kříží. Taková moc má ale háček.
Vědci uspěli při chovu rezistentních včel, ale během tohoto procesu včely ztratily některé vlastnosti, jako například vlídnost a schopnost ukládat med. Aby vědci tento problém překonali, spolupracují s komerčními včelaři.
Tady vidíte Breta Adeeho, jak otevírá jeden ze svých 72 000 úlů.
Spolu se svým bratrem provozuje největší včelařský podnik na světě. USDA integruje své rezistentní včely do jejich provozu, v naději, že za nějaký čas, budou schopni vybrat včely nejen rezistentní proti roztočům, ale takové, co si zachovají další kvality, díky kterým jsou pro nás užitečné.
Když se to tak řekne, může se zdát, že včely manipulujeme a zneužíváme. Jenže ve skutečnosti tohle už děláme tisíce let.
Prostě vezmeme divoké zvíře a dáme ho do krabičky. Vpodstatě ho domestikujeme. Původně to bylo jen kvůli jejich medu, ale pak jsme začali ztrácet přirozené opylovače, divoké opylovače. A protože máme místa, která tito divocí opylovači nezvládnou opylovat kvůli nárokům a intenzitě našeho zemědělství, staly se tyto vyšlechtěné včely nedílnou součástí našeho systému výživy.
Takže když lidé hovoří o záchraně včel, chápu to spíše jako záchranu našeho vztahu ke včelám. Abychom mohli přijít s novým řešením, musíme pochopit základní biologii včel a dopad stressujících faktorů, které občas nevidíme.
Děkuji.
(potlesk)
Přes den jsem vlastník rizikového kapitálu.
O víkendech jsem milovník raket. Miluji fotografování a miluji rakety.
A povím vám o koníčku, který bude nabývat na síle, a ukáži vám fotky, které jsem pořídil v průběhu let s dětmi jako jsou tyto -- dětmi, z nichž, jak doufám, vyrostou milovníci raket, případně se z nich stane další Richard Branson nebo Peter Diamandis.
Můj syn navrhl stabilní raketu, raketu z golfového míčku -- napadlo mě, že jde o zajímavý experiment
využívající principů raketového inženýrství -- která letěla rovně jako šíp.
Jedlá soda a ocet.
Noční fotky jsou krásné, raketa protínající Velký vůz a Mléčnou dráhu.
Dvoustupňové rakety, rakety s připevněnými videokamerami, palubní počítače zaznamenávající jejich let, raketové kluzáky, které letí zpět na Zemi.
Používám RockSim, abych simuloval lety před uskutečněním, abych věděl, jestli se překoná zvuková bariéra, nebo ne, a poté vypustím rakety s palubním počítačem, abych ověřil jejich výkon.
Ale abyste mohli vypustit tak velkou věc, musíte jet na hodně odlehlé místo: Poušť Black Rock, kde se dějí nebezpečné věci. Chlapci zde dospívají a rakety se zvětšují.
(Smích) Používají se motory,
které jsou doslova používány jako urychlovače řízených střel.
Země duní a dokonce i fotografové přihlížející této podívané jsou zanecháni v úžasu.
Tyhle rakety používají experimentální pohon jako oxid dusný.
Nejčastěji ale používají tuhé pohonné látky.
Je to podivný druh lásky.
Máme webovou stránku RocketMavericks.com s mými fotkami, pokud se o nás chcete dozvědět víc, popřípadě se přijít podívat. Mavericks: museli jsme to nazvat Rocket Mavericks.
Tahle byla skvělá: vystoupala do 100 000 stop (30 480 metrů), Při návratu se zabořila 11 stop hluboko (asi 3 metry) do jílu,
takže se stala penetrační pumou,
zavrtala se hluboko do jílu. Museli jsme ji vykopat.
Rakety se často vymknou kontrole, pokud do nich dáte příliš mnoho pohonné látky. Zde je stíhací závod.
V noci je dobře vidět, co se stane během sekundy,
ve dne tomu říkáme pozemní žraloci.
Někdy prostě explodují před vašimi zraky, nebo se zřítí nadzvukovou rychlostí. (Smích)
Abych toto vyfotil, musím dělat to, co dělám často, tedy jít za ochranné obložení, kde nejsou žádní diváci. A pokud se nám podaří zapnout video, ukáži vám, co to obnáší,
abyste vyfotili tento obrázek snů.
(Video) Hlasy: Wohoo! Jo. Pěkný.
Steve Jurvetson: Tohle je jedinečné. Teď si uvědomili, že počítač selhal.
Začínají kříčet. Hlasy: Do pr****.
SJ: Teď si uvědomují, že všechno na palubě začalo hořet. Hlasy: Začíná zatáčet.
Do pr****. SJ: A já budu potichu. Hlasy: Ne.
Nahoru, nahoru, nahoru.
SJ: A támhle vzadu, to jsem já, jak celou dobu pořizuji fotky.
Věci se často pokazí.
Někteří lidé sledují tyhle počiny ze stejného důvodu jako NASCAR, kvůli narážejícím a rozemletým věcem. Při pádu hoří padáky --
to se stalo minulý víkend.
Tento chlapík vypustil raketu, letěla nadzvukovou rychlostí a rozpárala se jako konzerva -- domácí výprodej na obloze --
a hořící kovový kus vracející se zpět.
Tyto věci padají z nebe po celý víkend, jak startuje raketa za raketou. Je to kadence, kterou si nedokážete ani představit.
A v mnoha směrech se snažím zachytit nehody;
je to výzva ve fotografování, protože se tyto věci odehrají jen ve zlomku sekundy.
Proč to dělají? Třeba kvůli tomuhle: Gene z Alabamy sem jezdí s touto raketou, kterou vybavil rentgenovými senzory a videokamerami, ověnčil ji elektronikou a uspěl ve výstupu do 100 000 stop,
opustil atmosféru, viděl tenkou modrou linii vesmíru.
Je to dechberoucí obrázek -- úspěch, samozřejmě -- který nás motivuje, a motivuje děti, aby pochopily raketové inženýrství: aby porozuměly důležitosti fyziky a matematiky, a žasly nad tím, co poskytuje zkoumání za hranicemi neznáma.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Když mi bylo devět let, maminka se mě zeptala, jak by měl jednou vypadat můj dům. Nakreslila jsem tuhle pohádkovou houbu.
A ona mi ji skutečně postavila.
(smích) Myslím, že mi tenkrát nedocházelo, jak je to výjimečné, a možná, že mi to pořád nedochází, protože pořád navrhuji domy.
Tohle je originální šestipatrový dům na ostrově Bali.
Je postavený téměř výhradně z bambusu.
Obývací pokoj ve čtvrtém patře má výhled na údolí.
Do domu vstupujete po mostě.
V tropech je někdy horko, takže má velké zakřivené střechy, aby využil vánky.
Ale některé místnosti mají velká okna, aby se klimatizovaný vzduch držel uvnitř a hmyz zůstal venku.
Tato místnost je otevřená.
Postel pod nebesy má svou klimatizaci.
Jedna klientka si přála mít v rohu obýváku televizní koutek.
Uzavřít kus místnosti vysokou zdí nám nepřišlo dobré, takže jsme místo toho použili obří pletenou zástěnu.
Máme tu všechny nezbytné vymoženosti jako třeba záchody.
Tenhle má podobu košíku v rohu pokoje, ale přiznám se, že někteří lidé mají rozpaky ho použít.
Ještě jsme úplně nevyřešili zvukovou izolaci.
(smích) Takže na mnoha věcech stále ještě pracujeme, ale jednu věc jsem se už naučila: bambus se vám odvděčí, když ho použijete správně.
Je to vlastně divoká travina.
Roste na jinak neproduktivní zemi – v soutěskách, na úbočích hor.
Žije z dešťové nebo pramenité vody a ze slunce. Ze všech 1450 druhů bambusu rostoucích po celém světě používáme jen sedm.
Tohle je tatínek.
Díky němu jsem začala stavět z bambusu. Stojí v trsu Dendrocalamu asper niger, který zasadil před sedmi lety.
Každý rok vyžene novou generaci výhonků.
Tenhle výhonek vyrostl minulý týden o metr za tři dny. Takže máme k dispozici udržitelné stavební dřevo během tří let.
Sklízíme ze stovek trsů, které patří rodině.
Betung, jak se nazývá, je velmi dlouhý, až 18 metrů použitelné délky.
Zkuste si s tímhle nákladem sjet dolů z hor.
A je velmi pevný: v pružnosti jako ocel, pod tlakem jako beton.
Když shodíte čtyři tuny na jednu tyč, vydrží to.
Díky dutosti je lehký, dost lehký na to, aby ho uneslo pár chlapů, nebo, jak vidíte, jedna žena.
(smích) (potlesk) A když můj otec postavil na Bali Zelenou školu, zvolil bambus jako materiál pro všechny budovy kampusu, protože v něm vidí příslib.
Je to příslib dětem.
Jde o udržitelný materiál, který jim nedojde.
Když jsem poprvé viděla rozpracované tyto struktury, napadlo mě, že to dává skvělý smysl.
Roste všude kolem nás.
Je silný. Je elegantní.
Odolává zemětřesení.
Proč už se to neuskutečnilo dřív a co budeme moci udělat dalšího?
Tak jsem s některými původními staviteli ze Zelené školy založila Ibuku.
Ibu znamená "matka" a ku znamená "moje", takže to je dohromady Matka Země. V Ibuku se spojili řemeslníci, architekti a návrháři a společně tvoříme nový způsob stavění.
Během posledních společných pěti let jsme postavili přes 50 unikátních struktur, většinu z nich na Bali.
Devět z nich je v Green Village (Zelené vesnici) – zrovna jsme se dívali do některých domácností – a zařizujeme je originálním nábytkem, obklopujeme je zeleninovými zahrádkami. Chtěla bych vás všechny jednou pozvat na návštěvu.
Až přijedete, uvidíte také Zelenou školu – každý rok přistavujeme nové třídy – a taky je tam nový domeček jako pohádková houba.
Pracujeme také na malém domku pro vývoz.
Toto je tradiční Sumbánský dům, který jsme zreplikovali, včetně všech detailů a textilních prvků.
A restaurace, která má kuchyni s otevřeným ohněm.
Vypadá to vyloženě jako kuchyně, že?
A most, který se klene přes 22 metrů širokou řeku.
To, co děláme, není tak úplně nové.
Od chatrčí až po složité mosty jako je tento na Jávě, lidé v tropických oblastech světa používají bambus už doslova desítky tisíce let.
Některé ostrovy a celé kontinenty lidé poprvé navštívili na bambusovém voru.
Jenomže až dosud bylo skoro nemožné spolehlivě chránit bambus před hmyzem. Takže všechno kdysi postavené z bambusu je většinou ztraceno.
Nechráněný bambus slábne.
Neošetřený bambus je sežrán na prach.
Proto si většina lidí, zejména v Asii, myslí, že nemůžete být dost chudý nebo na okraji, aby se vám chtělo bydlet v bambusovém domě.
Tak jsme přemýšleli, co by mohlo pomoci změnit jejich názor. Co by přesvědčilo lidi, že z bambusu stojí za to stavět, nebo alespoň to zkoušet?
Nejdřív jsme potřebovali spolehlivé ošetření.
Borax je přírodní sůl.
Promění bambus ve funkční stavební materiál.
Správně ji ošetřete, pečlivě navrhněte – a bambusová stavba vydrží celý život.
Zadruhé, postavit něco neobyčejného.
Inspirovat lidi.
Naštěstí kultura Bali si podporuje řemesla.
Cení si řemeslníků.
Dejte je dohromady s dobrodružnými výstředníky z nové generace místních architektů, designérů a inženýrů, a nezapomeňte, že navrhujete pro zužující se, duté tyče.
Žádné dvě nejsou stejné, nemají rovné linie, nejsou to fošny 5 x 10 cm.
Léty prověřené precizní vzorečky a slovník architektury tady neplatí.
Musíme si vynalézt vlastní pravidla.
Ptáme se bambusu, v čem je dobrý, čím se chce stát, a dozvídáme se: respektujte ho, pracujte s jeho silnými vlastnostmi, chraňte ho před vodou, a maximálně využijte jeho křivky.
Takže navrhujeme v 3D, vyrábíme v přesném měřítku modely, ze stejného materiálu, ze kterého později bude postaven dům.
Vytváření modelů z bambusu je umění, stejně jako drsné inženýrství.
Toto je tedy nárys domu.
(smích) Přineseme ho na staveniště a maličkými pravítky měříme každou tyčku, zohledníme každou křivku a vybereme správný bambus z hromady, abychom zreplikovali celý dům.
Když dojde na detaily, bereme v potaz všechno.
Proč jsou dveře tak často obdélníkové?
Proč ne kulaté?
Jak by mohly být dveře lepší?
Hm, panty bojují s gravitací, a gravitace vždycky nakonec vyhraje, tak proč je neotáčet uprostřed, kde jsou v rovnováze?
A když už jsme u toho, co takhle dveře ve tvaru kapky?
Abychom vytěžili výhody a zvládli omezení tohoto materiálu, museli jsme opravdu zápolit, ale zároveň jsme i v těch omezeních našli prostor pro něco nového.
Je to výzva: jak uděláte strop, když nemáte žádné rovné desky?
Přiznám se vám, že se mi někdy zdává o dlaždicích a překližce.
(smích) Ale když máte po ruce šikovné řemeslníky a tenké proužky, upleťte z nich strop, natáhněte přes něj plátno, nalakujte.
Jak navrhnete trvanlivé kuchyňské desky, které by ctily všechny ty křivky, kterými se stavba pyšní?
Nakrájejte balvan jako bochník chleba, ručně ho opracujte, aby zapadl, ponechte povrch neošetřený a výsledek je vpodstatě ruční práce.
Konstrukční spoje našich budov jsou zajištěny ocelí, ale používáme i spoustu ručně štípaných babusových jehel.
V každém podlaží jsou jich tisíce.
Tahle podlaha je vyrobena z lesklé a trvanlivé bambusové šlupky.
Bosýma nohama ucítíte její strukturu.
Může podlaha, po které chodíte, ovlivnit způsob, jakým chodíte?
Dokáže změnit stopu, kterou nakonec ve světě zanecháte?
Vzpomínám si, že když mi bylo devět, prožívala jsem údiv, a otevřené možnosti, a trochu idealismu.
Ještě je před námi dlouhá cesta, hodně se toho musíme naučit, ale jsem si jistá, že tvořivost a zanícení vám pomůže vytvořit krásu a pohodlí a bezpečí a dokonce luxus i z materiálu, který zase znovu doroste.
Děkuji vám.
(potlesk)
Proč podvádíme?
Proč šťastní lidé podvádějí?
A když řekneme "nevěra", co tím vlastně myslíme?
Je to jednorázovka, románek, placený sex, chatovací místnost, masáž se šťastným koncem?
Proč si myslíme, že muži podvádí z nudy a ze strachu z intimity, ale ženy podvádí z osamělosti a nedostatku intimity?
A znamená románek vždy konec vztahu?
Posledních 10 let jsem procestovala svět a intenzivně jsem pracovala se stovkami párů otřesených nevěrou.
Existuje jeden jednoduchý prohřešek, který může pár okrást o jejich vztah, jejich štěstí a jejich vlastní identitu: nevěra.
Přesto tomuto extrémně rozšířenému aktu tak málo rozumíme.
Takže tato přednáška je pro každého, kdo někdy miloval.
Cizoložství existuje od chvíle, kdy bylo vynalezeno manželství, a stejně dlouho existuje tabu "nezcizoložíš".
Nevěra se drží s houževnatostí, kterou jí manželství může jenom závidět. Dokonce je to jediné přikázání, které se v Bibli opakuje dvakrát: Jednou jako zákaz provádění, a jednou jako zákaz jen na to pomyslet.
(Smích) Tak jak se smířit s tím, že je to všeobecně zakázáno, a přesto všeobecně praktikováno?
Historicky měl muž povolení podvádět jen s malými následky. Muže podporovaly biologické a evoluční teorie, které ospravedlnily jeho touhu přelétat. Takže dvojí standard je tak starý jako cizoložství samo.
Ale kdo ví, o co vlatně jde pod peřinou, že.
Protože když dojde na sex, na muže je vyvíjen tlak, aby zveličovali a přeháněli, ale ženy by měly skrývat, minimalizovat a popírat. To není nic překvapivého, když si uvědomíte, že existuje stále devět zemí, kde žena může být za nevěru zabita.
Monogamie kdysi znamenala jeden člověk na celý život.
Dnes monogamie znamená jeden člověk v jednu chvíli.
(Smích) (Potlesk) Spousta z vás určitě říká: "Jsem monogamní ve všech svých vztazích."
(Smích) Dříve jsme vstoupili do manželství a pak poprvé v životě měli sex.
Ale dnes máme svatbu a přestaneme mít sex s ostatními.
Ve skutečnosti neměla monogamie nic společného s láskou.
Muži se spoléhali na věrnost žen, aby věděli, čí jsou děti, a kdo dostane krávy, až umřou.
Dnes každého zajímá, jaké procento lidí podvádí.
Co jsem dorazila na tuhle konferenci, už mi byla tato otázka položena.
(Smích) To platí i pro vás.
Definice nevěry se stále rozšiřuje: psaní sexuálních zpráv, sledování porna, tajné používání seznamek.
Protože nemáme žádnou univerzálně akceptovanou definici, co přesně představuje nevěru, odhady se velmi liší: od 26 procent do 75 procent.
Více než to: jsme chodící rozpory.
95% z nás bude tvrdit, že je velmi špatné, aby nám partner lhal ohledně svého poměru. Ale zhruba stejný počet z nás bude tvrdit, že to je přesně to, co bychom dělali, kdybychom poměr měli.
(Smích) Mám ráda tuto definici nevěry-- obsahuje tři zásadní složky: tajnůstkářský vztah, který je podstatou nevěry, emoční pouto, k jednomu stupni nebo dalšímu, a sexuální alchymii.
Alchymie je to klíčové slovo, protože při erotickém jiskření může být pouhá představa polibku stejně vzrušující a lákavá jako celé hodiny skutečného milování.
Jak říká Marcel Proust: "Lásku vytváří naše představivost, ne druhá osoba."
Nikdy nebylo jednodušší podvádět. A nikdy nebylo složitější udržet tajemství.
A nikdy si nevěra nevybírala takovou psychologickou daň.
Když manželství bývalo ekonomickou jednotkou, nevěra ohrožovala naši ekonomickou stabilitu.
Ale teď je manželství romantický vztah. Takže nevěra ohrožuje naši emoční stabilitu.
Ironií je, že dříve jsme se obrátili k nevěře -- tam jsme hledali čistou lásku.
Ale nyní hledáme lásku v manželství, a cizoložství ji ničí.
Myslím, že nevěra dnes zraňuje třemi jinými způsoby než dříve.
Máme nějaký romantický ideál, ve kterém se obracíme na jednu osobu, aby nám naplnila nekonečný seznam potřeb: být nejlepším milencem, nejlepším kamarádem, nejlepším rodičem, mým spolehlivým důvěrníkem, mou emoční podporou, mně intelektuálně rovným.
A já tím jsem: Jsem vybrán, jsem jedinečný, jsem nepostradatelný, jsem nenahraditelný, jsem ten jediný.
A nevěra mi říká, že nejsem.
Je to maximální zrada.
Nevěra otřásá velkými ambicemi lásky.
Kdykoliv v historii byla nevěra bolestnou zkušeností, dnes je často traumatizující, protože ohrožuje naše vědomí sebe samého.
Můj pacient Fernando je usoužený.
Pokračuje: "Myslel jsem si, že znám svůj život.
Myslel jsem, že vím, kdo jsi, kdo jsme jako pár, kdo jsem já.
Teď pochybuji o všem."
Nevěra - porušení důvěry, krize identity.
"Mohu ti ještě někdy věřit?
", ptá se. "Mohu ještě někdy někomu věřit?"
A toto mi říká také má pacientka Heather, když mi vypráví svůj příběh s Nickem.
Je vdaná, má dvě děti.
Nick právě odjel na služební cestu, a Heather si hraje na jeho iPadu s dětmi. Vtom se na displeji objeví vzkaz: "Nemůžu se dočkat, až tě uvidím."
To je divné, myslí si. Před chvílí jsme se viděli.
A vzápětí druhý vzkaz: "Nemohu se dočkat, až tě vezmu do náruče."
A Heather si uvědomí, že ty vzkazy nejsou pro ni.
Taky mi řekla, že její otec měl bokovky, ale její matka našla jen účtenku v kapse, a šmouhu od rtěnky na límečku.
Heather se dá do pátrání, a najde stovky vzkazů, vyměněné fotky, vyjádřené vášně.
Jasné důkazy Nickova dvouletého mimomanželského vztahu, který se před ní odkrývá v reálném čase. Připadá mi, že nevěra v digitálním věku je jako smrt tisíci bodnutími.
A pak tu máme další paradox, se kterým se v dnešní době potýkáme.
Kvůli romantickému ideálu spoléháme na partnerovu věrnost opravdu vroucně.
A současně jsme nikdy nebyli ve větším pokušení zahnout. Ne protože bychom dnes měli nové vášně, ale protože žijeme v éře, která nám říká, že je oprávněné uspokojovat své touhy. Protože v této kultuře si zasloužíme své štěstí.
Pokud jsme se rozváděli, protože jsme se necítili šťastní, tak dnes se rozvádíme proto, že bychom mohli být šťastnější.
A jestli dříve rozvod znamenal hanbu, tak dnes zůstat, když můžeš odejít, je novou hanbou.
Heather nemůže mluvit se svými přáteli, bojí se, že by ji odsoudili za to, že Nicka stále miluje. A kamkoliv se obrátí, dostane stejnou radu: Běž od něj pryč. Vykopni ho.
A kdyby ta situace nastala obráceně, Nick by byl ve stejné situaci.
Zůstat je současná hanba.
Ale když se můžeme rozvést, proč jsme stále nevěrní?
Typický předpoklad tvrdí, že když někdo podvádí, tak je něco špatně ve vztahu nebo on sám není v pořádku.
Ale miliony lidí přece nemohou být všichni patologičtí.
Logicky: Pokud máte vše, co potřebujete, doma, tak není důvod chodit se poohlížet jinam. Předpokládá to, že existuje cosi jako ideální manželství, které nás naočkuje proti toulání.
Ale co když vášeň má omezenou dobu spotřeby?
Co když existují věci, které ani dobrý vztah nemůže nikdy poskytnout?
Pokud podvádí i šťastní lidé, proč to dělají?
Většina lidí, se kterými pracuji, nejsou chroničtí nevěrníci.
Jsou to často lidé, kteří hluboce věří v monogamní vztah, alespoň pro svého partnera.
Ale sami se nachází v konfliktu mezi svými hodnotami a svým chováním.
Často jsou to lidé, kteří celá desetiletí byli věrní, ale jednoho dne překročili čáru, o které si nikdy nemysleli, že ji překročí, a riskují, že ztratí vše.
Pro záchvěv čeho?
Románek je aktem zrady a také výrazem touhy a ztráty.
A v samotné podstatě nevěry často najdete touhu po emočním spojení, po něčem novém, po svobodě, po autonomii, po sexuální síle, přání znovu najít poztrácené částečky sebe samých. Nebo pokus vrátit vitalitu tváří v tvář tragédii a ztrátě.
Přemýšlím o své další pacientce, Priye, která je šťastně vdaná, miluje svého manžela, a nikdy by mu neublížila.
Ale také mi říká, že vždy dělala to, co se od ní čekalo: hodná holčička, hodná žena, hodná matka, stará se o své rodiče - imigranty.
Pryia se zamilovala do arboristy, který pokácel strom na jejich dvoře po hurikánu Sandy.
A se svým náklaďákem a tetováním je jejím pravým opakem
V jejích 47 letech je pro Priyu románek pubertou, kterou nikdy neprožila.
Její příběh mi zdůrazňuje, že když hledáme obdiv druhých, ne vždy to znamená, že se odvracíme od svého partnera, ale spíše od osoby, kterou jsme se sami stali.
A není to úplně tak, že hledáme další osobu, ale spíše hledáme své jiné já.
Nyní, po celém světě mi lidé, kteří byli nebo jsou nevěrní, říkají jedno slovo.
Cítí se naživu.
A často budou pokračovat příběhem nějakých nedávných ztrát - rodiče, který zemřel, přítele, který odešel příliš brzy, špatné zprávy od lékaře.
Smrt a smrtelnost často žijí ve stínu nevěry, protože nás nutí klást si tyto otázky.
Je to to pravé? Existuje něco víc?
To budu dalších 25 let žít takto?
Ucítím TO ještě někdy znova?
A to mě vede k názoru, že možná tyto otázky nás vedou k tomu, že překročíme onu dělící čáru. Že některé nevěry jsou pokusem překonat smrtelnost. Jsou protijedem smrti.
A oproti tomu, co si možná myslíte, nevěra není tak moc o sexu, ale mnohem více o touze. Touze po pozornosti, touze cítit se výjimečný, touze cítit se důležitý.
Samotná podstata nevěry, to, že nikdy nemůžete vlastnit svého milence, vás udržuje v touze.
To samotné je stroj na touhu, kvůli své necelistvosti, dvojznačnosti, vás nutí chtít to, co nemůžete mít.
Někteří z vás si asi myslí, že se nevěry nedějí v otevřených vztazích, ale není to pravda.
Za prvé, diskuze o monogamii je něco jiného než diskuze o nevěře.
Ale je fakt, že se zdá, že i když máme svobodu mít další sexuální partnery, stále nás láká moc zakázaného. Pokud uděláme to, co se nemá, tak se cítíme, že děláme to, co opravdu chceme.
A taky jsem několika svým pacientům řekla, že kdyby dokázali do svého vztahu přenést jednu desetinu kuráže, představivosti a elánu, které vložili do nevěry, nikdy by se se mnou nepotřebovali potkat.
(Smích) Jak se zotavit z nevěry?
Touha koření hluboko.
Zrada koření hluboko.
Ale může být vyléčena.
Některé mimomanželské vztahy zvoní umíráček vztahům, které už mlely z posledního.
Ale jiné nevěry nás postrčí k novým možnostem.
Je fakt, že většina párů i po nevěře zůstává spolu.
Některé z nich jen přežívají, další prostě dokážou přeměnit krizi v příležitost.
Dokáží z ní udělat přínosnou zkušenost.
A momentálně myslím hlavně na onoho oklamaného partnera, který často prohlásí: "Myslíš, že já jsem nechtěl víc?
Jenže já to neudělal."
Ale teď, když vyšla najevo nevěra, tak také nárokují více. Už nemusí udržovat status quo, který pro ně stejně moc nefungoval.
Všimla jsem si, že hodně párů bezprostředně po nevěře, kvůli tomu chaosu, který ve skutečnosti může vést k novému řádu, bude vést hluboké rozhovory otevřeně a upřímně, což se jim nepodařilo celá desetiletí.
A partneři, kteří byli k sobě sexuálně chladní, najednou zjistí, že jsou tak žádostivě nenasytní, a přitom netuší, odkud to pramení.
Ten strach ze ztráty nějak oživí touhu. A umožní vzniku úplně nové pravdy.
Takže když vyjde najevo nevěra, co konkrétně mohou páry dělat?
Víme z traumat, že léčení začíná, když pachatel uzná, že jednal špatně.
Partner, který byl nevěrný, třeba Nick, je jedna věc nevěru ukončit, ale druhá a zásadní věc je, vyjádřit svou vinu a lítost nad tím, že ublížil své ženě.
Pravdou je, že jsem si všimla, že hodně lidí, kteří byli nevěrní se mohou cítit velmi provinile za to, že zranili svého partnera, ale necítí vinu za nevěru samotnou.
Tento rozdíl je důležitý.
Nick se musí starat o svůj vztah.
Alespoň po určitou dobu se musí stát strážcem hranice.
Je jeho odpovědností, aby vztah znova ožil. Když se nad tím pořádně zamyslí, může Heather ulevit od posedlosti, od neustálé kontroly nad tím, že aféra nebude zapomenuta a že se v jádru pomalu navrací důvěra.
Co se týče Heather, neboli podvedených partnerů, je zásadní dělat věci, které vám navrátí sebedůvěru. Obklopte se láskou, přáteli a aktivitami, které vám přináší radost a vědomí vlastní identity.
Ještě důležitější je potlačit zvědavost a nepátrat po hanebných detailech -- Kde jsi byl? Kde jste to dělali?
A jak často? Je v posteli lepší než já?... otázky, které jenom působí větší bolest a nedovolí vám v noci usnout.
Místo toho se zaměřte na to, čemu říkám investigativní otázky. Ty, které zjišťují k motivy a význam. Co pro tebe tato nevěra znamenala?
Dokázal jsi při ní vyjádřit nebo zažít něco, co už se mnou nemůžeš?
Jaké to pro tebe bylo vracet se domů?
Čeho si na nás dvou ceníš?
Jsi rád, že to skončilo?
Každá nevěra znovu vytyčí hranice vztahu. A každý pár určuje, co po sobě nevěra zanechá.
Vedlejší poměry tady budou dál, nikam nezmizí.
A dilemata lásky a vášně nemají jednoduché odpovědi ve smyslu černá -bílá a dobrý - špatný, nebo oběť - pachatel.
Zrada ve vztahu na sebe bere různou podobu.
Svého partnera můžete zradit mnoha způsoby: můžete jím pohrdat, zanedbávat ho, může vám být lhostejný, můžete na něm spáchat násilí.
Sexuální zrada je jen jedním ze způsobů, jak lze ublížit partnerovi.
Jinými slovy, oběť nevěry nemusí být vždy obětí v manželství.
Tak jste si mě poslechli, a vím, co si myslíte: "Má francouzský přízvuk, určitě nevěru schvaluje."
(Smích) Mýlíte se.
Nejsem francouzka.
(Smích) (Potlesk) Nevěru neschvaluji.
Ale protože si myslím, že z nevěry může vzejít něco dobrého, je mi často kladena velmi podivná otázka: "Doporučila bych ji někdy?"
Tedy nedoporučila bych vám nevěru o nic víc, než bych vám doporučila mít rakovinu. Ano, znám lidi, kteří onemocněli, a často říkají, jak nemoc změnila jejich pohled na svět.
Co jsem dorazila na tuhle konferenci, lidé se mě ptají hlavně na toto: Když budu mluvit o nevěře, jsem pro, nebo proti?
Řekla jsem: "Ano."
(Smích) Dívám se na nevěru ze dvou úhlů pohledu: zrada a bolest na straně jedné, růst a objevení sebe samého na straně druhé -- Co ti to způsobilo a co to pro mě znamenalo.
A tak když ke mně přijde pár bezprostředně po nevěře, která se provalila, říkám jim často toto: V dnešní době na západě většina z nás bude mít dva až tři vztahy nebo manželství. Někteří z nás se stále stejným člověkem.
Vaše první manželství skončilo.
Chcete vytvořit společně druhé?
Děkuji vám.
(Potlesk)
Chtěl bych, abyste se podívali na tuto tužku.
Je to věc. Právně je to věc.
A to jsou i knihy, které snad máte, nebo auta co vlastníte.
Jsou to všechno právně věci.
Lidoopi, které za mnou uvidíte, jsou také právně věci.
A já můžu udělat věci toto.
Můžu si dělat, co chci, se svou knihou, nebo svým autem.
Lidoopům, které za mnou uvidíte.
Fotografie jsou pořízené mužem, jménem James Mollison, který napsal knihu s názvem "James a jiní lidoopi."
A v té knize říká, jak každý jeden z nich, téměř každý z nich, je sirotek, kterému zemřeli rodiče před očima.
Jsou to právně věci.
Už po staletí máme velkou právní zeď, která odděluje právní věci od právních osob.
Na jedné straně, právní věci jsou pro soudce neviditelné.
Právně se nepočítají.
Nemají žádná zákonná práva.
Nemají možnost zákonných práv.
Jsou to otroci.
Na druhé straně této právní zdi jsou právní osoby.
Právní osoby jsou pro soudce velmi viditelné.
Zákon s nimi počítá.
Mají mnoho práv.
Mají možnost nekonečného počtu práv.
A jsou to otrokáři.
V této době jsou všechna zvířata, s výjimkou lidí, právně věci.
Všichni lidé jsou právně osoby.
Ale být člověkem a být právně osobou, nebylo nikdy, a není dnes, synonymem pro právní osoby.
Lidé a právní osoby nejsou synonyma.
Na jedné straně, v průběhu staletí bylo mnoho lidských bytostí které byly právně věcmi.
Otroci byli právně věci.
Ženy, děti, také občas byly právně věci.
V posledních stoletích byl vskutku velký občansko-právní boj o to, prorazit díru přes právní zeď a začít krmit tyto lidské věci a udělat z nich právně osoby.
Ale běda, ta díra se už uzavřela.
Na té druhé straně jsou právní osoby, ale nikdy to nebylo omezeno pouze na lidské bytosti.
Existuje například mnoho právních osob, které ani nežijí.
Ve Spojených státech, jsme si vědomi skutečnosti, že společnosti jsou právní osoby.
V Indii před vyhlášením nezávislosti, soud rozhodl, že modla Hindu je právní osoba, že mešita je právní osoba.
V roce 2000 indický nejvyšší soud rozhodl, že svaté knihy Sikh jsou právní osoba, a v roce 2012, teprve nedávno, byla uzavřena smlouva domorodci Nového Zélandu a korunou, ve které bylo dohodnuto, že řeka je právní osoba, která vlastní své vlastní koryto.
V roce 1980 jsem přečetl knihu Petera Singera, tehdy jsem měl hlavu plnou svěžích, hnědých vlasů, a opravdu mě dojala, protože jsem se stal právníkem, abych mluvil za ty, co není slyšet, bránil bezbranné a nikdy jsem si neuvědomil jak moc není slyšet a jak moc jsou bezbranné miliardy zvířat.
A začal jsem pracovat jako advokát ochrany zvířat.
A v roce 1985, jsem si uvědomil, že jsem se snažil dosáhnout něčeho, co bylo doslova nemožné. Důvodem je, že všichni z mých klientů, všechna zvířata, jejichž zájmy jsem se snažil hájit, byly právně věci; oni byli neviditelní.
Nemohlo to fungovat, tak jsem se rozhodl, že jediná věc, která bude fungovat, bylo alespoň nějaká z nich protáhnout otvorem ve zdi, který bychom mohli znovu otevřít, a začít krmit odpovídající nehumanoidní zvířata tímto otvorem a převést je na druhou stranu právních osob.
V té době bylo velmi málo známo a málo se mluvilo o skutečných právech zvířat, o myšlence, mít právně osobnost nebo zákonná práva pro nehumanoidní zvíře, a věděl jsem, že to bude trvat dlouhou dobu.
V roce 1985 jsem odhadl, že bude trvat asi 30 let, než budeme schopni dokonce začít strategické soudní spory, dlouhodobou kampaň, aby bylo možné prorazit další díru do té zdi.
Ukázalo se, že jsem byl pesimistický, trvalo to jen 28 let.
Takže abychom mohli začít, nestačilo jen psát články hodnocení zákonů a učit třídy, psát knihy, ale museli jsme se dostat na dno na šrouby a matice, toho jak začít takový případ.
Takže jedna z prvních věcí, které jsme potřebovali udělat, bylo nalézt podnět, právní podnět ke změně.
A právní podnět ke změně je vozidlo, které advokáti používají, aby své argumenty dostali před soudy.
Ukázalo se, že existuje velmi zajímavý případ, ke kterému došlo téměř před 250 lety v Londýně, jmenoval se Somerset vs. Stewart, kdy černý otrok použil právní systém a změnil se z právní věci na právní osobu.
Tak mě to zaujalo, že jsem o tom nakonec napsal celou knihu.
James Somerset byl osmiletý chlapec, když ho unesli ze západní Afriky.
Přežil dlouhý převoz a byl ve Virginii prodán skotskému podnikateli Charlesu Stewartovi.
O 20 let později, Stewart dovezl Jamese Somerseta do Londýna, a když se tam dostali, James se rozhodl, že uteče.
A tak, jednou z prvních věcí, kterou udělal, bylo, že se nechal pokřtít, protože chtěl získat sadu kmotrů, protože otrok z 18. století věděl, že jednou z hlavních odpovědností kmotrů, bylo pomoci uniknout.
A pak se na podzim roku 1771, James Somerset pohádal s Charlesem Stewartem.
Nevíme přesně, co se stalo, ale pak se James ztratil z dohledu.
Rozzuřený Charles Stewart pak najal lovce otroků, aby obešli Londýn, našli ho a přivedli, ne zpět k Charlesu Stewartovi, ale na loď, Ann and Mary, která kotvila v Londýnském přístavu, a připoutali ho k palubě a loď měla vyplout na Jamajku, kde James měl být prodán na trzích s otroky a měl tak být odsouzen k 3-5 rokům života, který otrok měl, pokud sklízel cukrovou třtinu na Jamajce.
A tady zasáhli Jamesovi kmotři.
Oslovili nejmocnějšího soudce, Lorda Mansfielda, který byl hlavní rozhodčí soudu královské stolice a požadovali, aby byl podle zvykového práva vydán výnos habeus corpus jménem Jamesa Somerseta.
Zvykové právo je druh práva, který anglicky mluvící soudci mohou užít, pokud nejsou vázáni stanovami nebo ústavou, a výnos habeus corpus se nazývá Velký Výnos, obě V jsou velká písmena, a má chránit ty z nás, kteří jsme zadrženi proti naší vůli.
Soudní příkaz habeus corpus je vydán.
A zadržitel je nucen přivést zadrženého a přednést právně dostatečný důvod, aby ho mohl připravit o tělesnou svobodu.
Lord Mansfield musel okamžitě učinit rozhodnutí, protože pokud byl James Somerset právně věc, nebyl způsobilý pro soudní příkaz habeus corpus, byl by, pouze pokud by byl právně osoba.
Lord Mansfield se rozhodl předpokládat a bez toho, aby rozhodl, že James Somerset byl právně osobou, vydal výnos habeus corpus, a Jamesovo tělo byl přivedeno kapitánem lodi.
V průběhu šesti měsíců proběhla série slyšení.
Dne 22. června 1772 Lord Mansfield rozhodl, že otroctví bylo tak ohavné, a řekl doslova "ohavné", že zvykové právo jej nepodpoří, a nařídil propuštění Jamese.
V ten moment James Somerset podstoupil právní transsubstanciaci.
Svobodný muž, který kráčel ze soudní síně, vypadal přesně jako otrok, který vešel dovnitř, ale co se zákona týče, neměli vůbec nic společného.
Další věc, kterou jsme udělali, byl projekt Práv pro nelidi, který jsem založil a pak jsme začali řešit jaký druh hodnot a zásad chceme postavit před soudce?
Jaké hodnoty a zásady do nich vešly s mateřským mlékem, co se naučili na právnické fakultě, co denně používají, čemu věří z hloubky srdcí - a zvolili jsme svobodu a rovnost.
Právo svobody je druh práva na které máte nárok, díky tomu jak jste stvořeni a právo na svobodu chrání naprosto základní zájem.
A nejvyšší zájem ve zvykovém právu jsou práva na samostatnost a sebeurčení.
Jsou tak silná že, ve společnosti používající zvykové právo, pokud vejdete do nemocnice a odmítnete životně důležité lékařské ošetření, soudce nevydá pro léčení příkaz, protože společnost bude respektovat vaše sebeurčení a vaši samostatnost.
Právo rovnosti je právo, na které máte nárok, protože se dostatečným způsobem podobáte někomu jinému, a tam je ten háček, dostatečným způsobem.
Takže pokud toto jste, pak proto, že oni mají práva a vy jste jako oni a máte nárok na to právo.
Takže, soudy a zákonodárné sbory celou dobu kreslí čáry.
Někdo je součást skupiny, někdo je vyloučen.
Ale musíme, alespoň minimálně, zajistit, aby ta čára byla prostředkem k legitimnímu cíli.
Projekt práv pro nelidi, argumentuje tím, že kreslení čáry, abychom zotročili soběstačnou a sebevědomou bytost, jakou vidíte za mnou, že je to porušení rovnosti.
Pak jsme prohledali přes 80 jurisdikcí, trvalo nám sedm let najít jurisdikci, kde jsme chtěli začít s naším prvním procesem.
Vybrali jsme si stát New York.
Pak jsme se rozhodli kdo bude náš žalobce.
Rozhodli jsme se pro šimpanze, a to nejen proto, že Jane Goodall byla v naší správní radě, ale proto, že Jane a další studovali šimpanze intenzivně po celá desetiletí.
Víme, jak mimořádné kognitivní schopnosti mají a také se podobají tomu druhu, jakým jsou lidské bytosti.
A tak jsme si vybrali šimpanze a začali jsme svolávat svět, abychom našli odborníky na schopnosti šimpanzů.
Našli jsme je v Japonsku, Švédsku, Německu, Skotsku, Anglii a Spojených státech a oni dohromady sepsali 100 stran čestných prohlášení, ve kterých je uvedeno více než 40 způsobů, kterými jejich komplexní kognitivní schopnosti, a to buď u jednotlivců, nebo skupin, dávají dohromady samostatnost a sebeurčení.
Toto například zahrnovalo, že mají vědomí.
Ale také že si jsou vědomi že mají vědomí.
Vědí, že mají mysl. Vědí, že ostatní mají mysl.
Vědí, že jsou jedinci a že mohou žít.
Chápou, že žili včera a že budou žít zítra.
Zapojili se do cestování časem ve své mysli. Pamatují si, co se stalo včera.
Mohou očekávat zítřek, což je důvod, proč je tak hrozné uvěznit šimpanze, především samostatně.
Je to věc, kterou děláme našim nejhorším zločincům, a děláme to šimpanzům, aniž bychom o tom vůbec přemýšleli.
Mají také morální schopnosti.
Když hrají ekonomické hry s lidskými bytostmi, spontánně dělají spravedlivé nabídky, i když nemusí.
Umí počítat. Chápou čísla.
Zvládají jednoduché počty.
Mohou se zapojit do komunikace - nebo zůstat mimo slovní přestřelky, komunikují úmyslně a vědí čeho se komunikace týká, věnují pozornost postoji těch, s kým mluví.
Mají kulturu.
Mají materiální kulturu, sociální kulturu.
Mají symbolickou kulturu.
Vědci z Tai Forests z Pobřeží slonoviny, nalezli šimpanze, kteří používali kameny k otevírání neuvěřitelně tvrdých skořápek ořechů.
Trvá dlouho naučit se, jak to dělat a pak prozkoumali oblast a našli, že tato hmotná kultura, ten způsob, jak to dělali, ty kameny, se dědily po dobu nejméně 4300 let, přes 225 šimpanzích generací.
Takže teď jsme potřebovali najít našeho šimpanze.
Naše dva šimpanze jsme našli ve státě New York.
Oba z nich zemřeli, ještě než jsme stihli podat žalobu.
Pak jsme našli Tommyho.
Tommy je šimpanz. Můžete ho vidět za mnou.
Tommy byl šimpanz. Našli jsme ho v té kleci.
Našli jsme ho v malé místnosti, která byla naplněna klecemi, ve větším skladu na využívaném pozemku s přívěsy v centru New Yorku.
Našli jsme Kika, který je částečně hluchý.
Kiko byl v zadní části průčelí obchodu s cementem v západním Massachusetts.
A našli jsme Herkula a Lea.
Jsou to dva mladí šimpanzí samci, kteří jsou používáni pro biomedicinský, anatomický výzkum na Stony Brook.
Našli jsme je.
A tak, v posledním týdnu prosince 2013, Projekt práv pro nelidi podal tři žaloby ve státě New York, na základě stejného výnosu zvykového práva habeus corpus, jaký byl použit Jamesem Somersetem, a požadovali jsme, aby soudci vydali tato soudní rozhodnutí habeus corpus.
Chtěli jsme šimpanze osvobodit, a chtěli jsme aby byli dovezeni do "Save the Chimps", obrovského šimpanzího útočiště na Jižní Floridě, které zahrnuje umělé jezero s 12 nebo 13 ostrovy o velikosti dvou nebo tří akrů, kde žijí dva tucty šimpanzů na každém z nich.
A tito šimpanzi by pak žili život šimpanze, s jinými šimpanzi v prostředí tak podobném Africe, jak je to jen možné.
Všechny tyto případy stále běží.
Dosud jsme nenarazili na našeho Lorda Mansfielda.
Ale narazíme. Najdeme ho.
Je to dlouhodobá, strategická soudní kampaň.
Najdeme ho. A abych citoval Winstona Churchilla, způsob, jakým vidíme naše případy je, že nejsou konec, nejsou ani začátek konce, ale jsou možná koncem začátku.
Děkuji.
(Potlesk)
V době posledních šesti měsíců vlády Kim Čong-ila, v roce 2011, jsem žila pod falešnou identitou v Severní Koreji.
Pocházím z Jižní Koreje, která je jejich nepřítelem.
Žiji v Americe, což je také jejich nepřítel.
Od roku 2002 jsem Severní Koreu opakovaně navštěvovala.
A uvědomila jsem si, že pokud mám o ní psát, aby to mělo smysl, pokud mám tu zemi pochopit nad rámec režimní propagandy, nezbývá mi, než se plně začlenit mezi místní.
A tak jsem se vydávala za učitelku a misionářku na chlapecké vysoké škole v Pchjongjangu.
Pchjongjanské vysoké učení vědy a techniky založili evangeličtí křesťané, kteří ve spolupráci s režimem vychovávají syny severokorejské elity. Ale neobracejí je na víru. To je v tam hrdelní zločin.
Na škole studovalo 270 mladíků, kteří se v budoucnu měli postavit do čela jednoho z nejuzavřenějších a nejbrutálnějších diktátorských režimů historie.
Po mém příjezdu se stali mými studenty.
Rok 2011 byl význačný, protože znamenal stoleté výročí narození prvního Velkého vůdce, Kim Ir-sena.
Režim to oslavil tím, že zavřel všechny univerzity a poslal studenty pracovat na pole, aby se přičinili o naplnění pompézního cíle - vytvořit z KLDR nejmocnější a nejúspěšnější stát světa.
Moji studenti jako jediní tomuto osudu unikli.
Severní Korea je gulag, který se jen tváří jako stát.
Všechno se točí okolo Velkého vůdce.
Každá kniha, každý novinový článek, každá písnička a program v televizi - všechno je jenom o jednom.
Po Vůdci jsou pojmenovány květiny; jeho hesla jsou vytesána do skal.
Každý občan neustále nosí odznak Velkého vůdce.
Dnem narození Kim Ir-sena dokonce začíná severokorejský letopočet.
Škola, kde jsem učila, bylo ostře střežené vězení vydávané za kampus.
Učitelé mohli chodit jen na skupinové výlety s oficiálním dozorem.
I takové výlety se však omezovaly jen na uznávané státní pomníky, které oslavují Velkého vůdce.
Studenti z kampusu vůbec nesměli odejít a nemohli komunikovat s rodiči.
Denní režim měli podrobně naplánovaný a veškerý jejich volný čas byl vyhrazen uctívání Velkého vůdce.
Plán výuky museli vždy schválit severokorejští profesoři; z každé hodiny se pořizoval zápis a záznam; všude byly štěnice; každý rozhovor někdo odposlouchával.
Všude, kde to šlo, visely portréty Kim Ir-sena a Kim Čong-ila, tak jako všude jinde v Severní Koreji.
O vnějším světě jsme vůbec nesměli mluvit.
Moji studenti byli vědci a technikové, často se specializací na počítače, ale neměli ani tušení o existenci internetu.
V životě neslyšeli o Marku Zuckerbergovi nebo o Stevu Jobsovi.
Facebook, Twitter - nic z toho jim vůbec nic neříkalo.
A já jim nic říct nesměla.
Šla jsem tam, abych poznala pravdu.
Jenže kde začít, když ideologie celého státu, každodenní život mých studentů, a vlastně i moje pracovní pozice na univerzitě byly vystavěné na lžích?
A tak jsem začala hrou.
Hráli jsme na pravdu a lež.
Kdokoli se přihlásil, napsal něco na tabuli a ostatní studenti museli hádat, jestli je to pravda, nebo lež.
Jeden student napsal: "O prázdninách jsem navštívil Čínu." Všichni křičeli, že je to lež.
Všichni věděli, že to není možné.
Prakticky žádný Severokorejec nesmí opustit zemi.
Dokonce i při cestách po vnitrozemí je potřeba cestovní propustka.
Chtěla jsem se díky téhle hře dozvědět o studentech něco, co by byla pravda, protože velmi často a s velkou lehkostí lhali - ať už o legendárních počinech svého Velkého vůdce, nebo třeba o tom, že v páté třídě naklonovali králíka.
Zdálo se, že rozdíl mezi pravdou a lží se jim ztrácí někde v mlze.
Až po delší době jsem pochopila, že mají různé typy lží. Lhali, aby svůj systém ochránili před světem. Nebo jen opakovali lži, které jim byly vštípeny.
A občas lhali jen tak, ze zvyku.
Když ale za celý život poznali jen lži, jak bychom po nich mohli chtít, aby byli jiní?
Později jsem je učila, jak psát esej.
Ukázalo se to být skoro nemožné.
Když píšete esej, musíte přijít s vlastním tvrzením a doložit ho argumentací na základě průkazných faktů.
Jenže mým studentům prostě říkali, co si mají myslet, a oni poslouchali.
Kritické myšlení nebylo v jejich světě povoleno.
Každý týden jsem jim dávala za úkol napsat osobní dopis, jedno komu.
Trvalo to, ale nakonec někteří začali psát svým matkám, přátelům či dívkám.
Byly to jen domácí úkoly a nikdy se neměly dostat do rukou svých adresátů, ale moji studenti v nich postupně začali dávat najevo své pocity.
Psali, že mají po krk toho, jak je všechno stejné.
Měli obavy o svou budoucnost.
O Velkém vůdci se ve svých dopisech prakticky nezmiňovali.
Trávila jsem s těmi mládenci veškerý svůj čas.
Všichni jsme společně jedli, hráli jsme spolu basketbal.
Často jsem jim říkala "gentlemeni", a oni se tomu hihňali.
Když došla řeč na dívky, tak se červenali.
A já si je zamilovala.
Když jsem viděla, jak se otvírají, třeba i jen nepatrně, hluboce mě to dojímalo.
Ale bylo na tom i něco špatného.
Za ty měsíce jsem poznala jejich svět a často se ptala, zda jim pravda vůbec může přinést něco dobrého.
Chtěla jsem jim tu pravdu hrozně moc říct. Pravdu o jejich zemi a světě tam venku, kde se mladí Arabové za pomoci sociálních médií postavili prohnilým režimům; kde měl každý kromě mých studentů přístup na celosvětovou síť, která tím pádem přeci jen celosvětová nebyla.
Jenže pro mé studenty znamenala pravda nebezpečí.
Tím, že jsem je k ní vedla, jsem je vystavovala riziku. Riziku perzekuce. Riziku hořkého zklamání.
Když nesmíte dávat nic najevo, dokážete lépe vnímat nevyřčené.
Jeden student mi v jednom z osobních dopisů napsal, že chápe, proč je oslovuji "gentlemeni".
Prý jim tím přeji, aby byl jejich život ušlechtilý ["gentle"].
Během mého posledního dne, v prosinci 2011, byla ohlášena smrt Kim Čong-ila. Jejich svět se zhroutil.
Musela jsem odjet, aniž jsem se pořádně rozloučila.
Ale myslím, že vědí, jak moc mi to bylo líto.
Jednou, ke konci mého pobytu, mi jeden student řekl: "Paní profesorko, my vás vůbec nevnímáme jako někoho cizího.
I když jste přišla odjinud, jste stejná jako my.
Chceme, abyste věděla, že pro nás jste jako jedna z nás."
Kdybych dnes mohla svým studentům naspat dopis já, což samozřejmě nejde, napsala bych jim tohle. "Moji drazí gentlemeni, víc než tři roky jsme se už neviděli.
Musí vám teď být 22, možná i 23 let.
Na naší poslední hodině jste si ode mě mohli něco přát.
To jediné, co jste si ode mě přáli - po všech těch společně strávených měsících - bylo povídat si korejsky.
Aspoň jednou.
Ale já vás musela učit anglicky; věděli jste, že korejsky mluvit nesmím.
Později mi došlo, že jste chtěli, aby nás spojilo pouto mateřštiny.
Říkala jsem vám "moji gentlemeni", ale nevím, jestli je dobré, abyste v kruté Severní Koreji byli gentlemeny.
Nechci, abyste vedli revoluci. Nechte to na jiných mladých lidech.
Ať se svět třeba lehkomyslně upíná k nějakému severokorejskému jaru, ale já nechci, abyste jakkoli riskovali. Vím, že tam u vás se vždycky někdo dívá.
Nechci trnout, co se vám mohlo stát.
Jestli ve vás má snaha o sblížení probudila něco nového, radši na mě zapomeňte.
Staňte se vojáky Velkého vůdce a žijte dlouho a bez rizika.
Jednou jste se ptali, jestli se mi líbí Pchjongjang, a já tehdy nemohla říct pravdu.
Ale vím, proč jste se ptali.
Vím, že pro vás bylo důležité, aby vaše učitelka, která viděla svět, jenž vy vidět nesmíte, prohlásila, že máte to nejkrásnější město.
Vím, že by se vám tam potom žilo mnohem lehčeji. Ale mně se vaše hlavní město nelíbí.
Ne kvůli jeho betonové jednotvárnosti, ale kvůli tomu, co představuje: netvora, který požírá zbytek země, jejíž občané jsou vojáky a otroky.
Za sebe v něm vidím pouze temnotu.
Ale je to váš domov, a tak ho nedokážu nenávidět.
A proto radši doufám, moji milí mladí gentlemeni, že ho jednou krásným učiníte.
Děkuji.
(Potlesk.)
Když jsem vyrůstal, rád jsem hrál na schovávanou.
Hrozně rád. Jednou jsem si řekl, že na stromě bude ideální skrýš, ale spadl jsem a zlomil si ruku.
První třídu jsem proto začal s obří sádrou přes celý hrudník.
Za 6 týdnů mi ji sundali, ale ani pak jsem ji nemohl v lokti natáhnout a musel jsem rehabilitovat, ohýbat a natahovat, 100krát denně, sedm dní v týdnu.
Moc jsem to nedělal. Byla to nuda a bolelo to. Proto se zlepšení dostavilo až za dalších šest týdnů.
O několik let později se u mámy objevil syndrom zmrzlého ramene, který způsobuje bolest a ztuhlost ramene.
Člověk, o kterém jsem půlku života myslel, že má superschopnosti, najednou potřeboval pomoct s oblékáním nebo krájením jídla.
Každý týden chodila na rehabilitace, ale stejně jako já, málokdy cvičila doma, jak měla a trvalo přes pět měsíců, než se začala cítit lépe.
Oba jsme potřebovali rehabilitaci, tedy proces stále opakujících se cvičení tak, aby se obnovil rozsah pohybu do stavu před nehodou či zraněním.
Nejprve s pacientem pracuje fyzioterapeut, ale pak už musí pacient doma cvičit sám.
Ale pacienty rehabilitace nudí, frustruje a mate, protože dlouho nevidí žádné výsledky.
Bohužel, pacienti cvičení nedodržují až v 70 % případů.
To znamená, že většina pacientů svá cvičení nedělá a trvá mnohem déle, než se jejich stav zlepší.
Fyzioterapeuté se shodují, že adekvátní cvičení zkracuje dobu rekonvalescence, ale pacientům k nim chybí motivace.
Tak jsme si se třemi kamarády všichni jsme ajťáci, říkali, že by bylo fajn, kdyby mohli pacienti brát uzdravování jako hru.
Pustili jsme se do projektu MIRA, softwarové platformy, která využívá zařízení Kinect, kameru s pohybovým senzorem, a z běžných cvičení udělá videohru.
Můj fyzioterapeut už mi vytvořil cvičební program na míru.
Ukážu vám, jak to vypadá.
V první hře ovládám let včelky nahoru a dolů, sbírám tak pyl, který musím zanést do úlu a přitom se vyhýbat ostatnímu hmyzu.
Včelku ovládám natahováním a ohýbáním ruky v lokti přesně tak, jak jsem to dělával v sedmi, když mi sundali sádru.
Při vymýšlení hry se nejdřív obracíme na fyzioterapeuty, abychom věděli, jaký pohyb potřebuje pacient dělat.
Pak vytvoříme videohru, díky které bude pacient motivován plnit jednoduché úkoly.
Software jde ale snadno přizpůsobit a fyzioterapeut může vytvářet vlastí cvičení.
Má fyzioterapeutka se pomocí softwaru natočila, jak provádí upažování, tedy jeden z pohybů, které musela dělat máma kvůli syndromu zmrzlého ramene.
Nalevo vidíte fyziterapeutku, jejíž pohyb napodobuji a napravo jsem já, jak provádím doporučený cvik.
Takhle jsem víc zapojen a věřím si, když cvičím společně s ní ty cviky, které jsou podle ní nejlepší.
V zásadě jde o rozšíření aplikace, které fyzioterapeutům umožňuje vytvářet jakákoli cvičení, která jsou podle nich nejlepší.
Toto je hra aukční síň pro prevenci pádů, která slouží k posílení svalů a zlepšení rovnováhy.
Jako pacient si mám sedat a vstávat, když vstanu, přihazuji na věc, kterou chci koupit.
(smích) Za dva dny bude mé babičce 82 let. U lidí starších 80 let je 50% pravděpodobnost, že aspoň jednou za rok upadnou, můžou si tak zlomit kyčel nebo i hůř.
Slabé svalové napětí a poškozená rovnováha jsou nejčastější příčinou pádů, takže řešení těchto problémů pomocí cíleného cvičení napomůže, aby starším lidem, jako mé babičce, nehrozilo takové nebezpečí a byli déle samostatní.
Když svůj plán dokončím, MIRA mi ukáže, jak jsem se během lekce zlepšoval.
Právě jste viděli tři různé hry: pro děti, dospělé a seniory.
Mohou je využít pacienti na ortopedii a neurologii, ale brzy to bude možné i u dětí s autismem, a pro terapii v rámci duševního zdraví a řečovou terapii.
Fyzioterapeut se může podívat na můj profil, kde najde údaje z mých lekcí.
Zjistí, jako moc jsem se hýbal, kolik jsem získal bodů, jak rychle jsem pohyboval klouby a tak dále.
Na základě všech zjištění může léčbu přizpůsobovat.
Jsem moc rád, že tuto verzi už nyní používá přes deset klinik napříč Evropou a USA, a pracujeme na verzi pro domácí použití.
Chceme, aby fyzioterapeuti mohli tuto digitální léčbu předepisovat a pomoct tak pacientům, aby jejich domácí zotavování bylo hrou.
Kdybychom s mámou měli tenkrát takovou možnost, šlo by nám snáze dodržovat léčbu a možná by nám bylo lépe mnohem dřív.
Děkuji.
(potlesk) Tom Rielly: Takže Cosmine, co je to za přístroj, který nám tak kvapně odnáší.
Z čeho je a kolik stojí?
Cosmin Milhau: Je to Microsoft Surface Pro 3 pro demo, ale člověk potřebuje jen počítač a Kinect, to dělá 120 dolarů.
TR: Kinect je to, co lidi používají u Xboxu pro 3D hry, že?
CM: Přesně, ale Xbox nepotřebujete, jen tu kameru.
TR: Takže řešení, co nestojí ani 1000 dolarů. CM: Rozhodně, 400 dolarů a můžete to používat.
TR: A teď děláte klinická hodnocení na klinikách.
CM: Ano. TR: A pak byste chtěli udělat domácí verzi,
abych mohl cvičit doma a terapeutka na klinice viděla, jak mi to jde a tak.
CM: Přesně tak. TR: Super. TR: Tak díky moc.
CM: Děkuju. (potlesk)
Povím vám něco o tom, jak se doopravdy hledají mimozemšťané.
Nemyslím zelené mužíčky v blýskavých létajících talířích, i když by to bylo pěkné.
Mluvím o hledání planet, které obíhají okolo vzdálených hvězd.
Každá hvězda na naší obloze je slunce.
Naše Slunce má planety – – Merkur, Venuši, Zemi, Mars a další – proč by je neměly mít i ostatní hvězdy? Samozřejmě, že je mají.
Za posledních dvacet let astronomové našli tisíce exoplanet.
Noční obloha je doslova posetá exoplanetami.
Statistika nám říká, že každá hvězda má alespoň jednu planetu.
A při hledání planet, mimo jiné i planet jako Země, se nám třeba podaří zodpovědět i nejúžasnější a nejzáhadnější otázky, které si lidstvo pokládá už po staletí.
Proč jsme tady?
Proč existuje náš vesmír?
Jak vznikla a vyvíjela se Země?
Jak a proč vznikl život a zaplnil naši planetu?
Druhá otázka, kterou si často klademe, zní: Jsme sami?
Je tam venku život?
Kdo je tam venku?
Takhle otázka kolem nás krouží už tisíce let, minimálně od doby velkých řeckých myslitelů.
Dnes vám řeknu, jak blízko jsme nalezení odpovědi na tuto otázku.
Poprvé v lidské historii máme odpověď na dosah.
Když přemýšlím o možnosti života tam venku, uvažuji nad tím, že naše Slunce je vlastně jednou z mnoha hvězd.
Toto je fotografie skutečné galaxie. Naše Mléčná dráha vypadá jako tato galaxie.
Je to shluk svázaných hvězd.
Ale naše Slunce je jednou ze stovek miliard hvězd a naše galaxie je jednou z více než stovek miliard galaxií.
Víme, že malé planety jsou velmi běžné. Zbytek je matematika.
Tam venku je tolik hvězd a tolik planet, že zcela jistě tam někde musí existovat i život.
Biologům svými slovy asi zvednu tlak, protože nemáme zatím absolutně žádný důkaz o existenci života mimo Zemi.
Kdybychom se mohli podívat na naši galaxii zvenčí, a přiblížit místo, kde se nachází naše Slunce, uviděli bychom skutečnou hvězdnou mapu.
Zvýrazněné hvězdy jsou ty, o nichž víme, že mají exoplanety.
Toto je skutečně jenom špička ledovce.
Tato animace nám přiblíží náš solární systém.
Vidíte tady planety i vesmírné sondy obíhající okolo našeho Slunce.
Pokud bychom se přesunuli na západní pobřeží Severní Ameriky a podívali se na noční oblohu, za jarní noci bychom viděli toto.
Vidíte překrývající se souhvězdí i mnoho hvězd s planetami.
Existuje zvláštní část oblohy, kde jsou tisíce planet.
Na toto místo je už po mnoho let nasměrován teleskop Kepler.
Přibližme si to a podívejme se na jednu z nejoblíbenějších exoplanet.
Tato hvězda se jmenuje Kepler-186f.
Je to systém tvořený přibližně pěti planetami.
O většině z těchto exoplanet víme jen velmi málo.
Známe jejich velikost a oběžnou dráhu a tak podobně.
Ale tady je jedna velmi zvláštní planeta, které říkáme Kepler-186f.
Nachází se v zóně nepříliš vzdálené od hvězdy, takže teplota by mohla být vhodná pro existenci života.
Tady vidíte umělecký model, jak by asi mohla planeta vypadat.
Mnoho lidí má romantickou představu o astronomech, kteří na vrcholku opuštěné hory zírají obrovským dalekohledem na působivou noční oblohu.
Ve skutečnosti ale pracujeme na počítačích stejně jako ostatní a data dostáváme e-mailem nebo si je stahujeme z databáze.
Místo toho, abych vám tady povídala o poměrně suchopárné povaze dat a jejich analýze a složitých počítačových modelech, které tvoříme, zkusím vám jiným způsobem vysvětlit některé naše poznatky o exoplanetách.
Reklamní poutač: „Kepler-186f: Místo, kde je tráva za plotem vždy červenější.“
Důvodem je to, že Kepler-186f obíhá okolo červené hvězdy, a my můžeme spekulovat, že třeba rostliny na této planetě, pokud je tam vegetace, která provádí fotosyntézu, má jiné pigmenty a jsou červené.
„Užijte si gravitaci na HD 40307g. Je to super-Země.“
Tato planeta je mnohem větší než Země a má vyšší povrchovou gravitaci.
„Přijeďte relaxovat na Kepler-16b, kde váš stín nikdy není sám.“
(smích) Známe desítky planet, které obíhají okolo dvou hvězd, a určitě jich bude mnohem víc.
Kdybychom navštívili takovou planetu, skutečně bychom pozorovali dva západy slunce a vrhali dva stíny.
Takže i sci-fi má někdy pravdu.
Tatooine z Hvězdných válek.
A mám v zásobě pár dalších oblíbených exoplanet.
Tato se jmenuje Kepler-10b a je horká, velmi horká.
Okolo své mateřské hvězdy obíhá 50krát blíž, než obíhá naše Země okolo našeho Slunce.
A ve skutečnosti je tak horká, že bychom ji nemohli navštívit. Roztekli bychom se dřív, než bychom se tam dostali.
Je tak horká, že na ní tají i horniny a je pokryta jezery tekuté lávy.
Gliese 1214b.
Víme, jakou má hmotnost, jak je velká a že má nízkou hustotu.
Je docela teplá.
Ve skutečnosti o této planetě nevíme nic, ale je možné, že jde o vodní svět, něco jako vyšší verze jednoho z Jupiterových ledových měsíců, který může být z 50 % tvořen vodou.
Mohla by mít hustou atmosféru tvořenou párou, která přikrývá oceán. Ale ne oceán tekuté vody, ale exotického skupenství vody, tzv. supratekutiny, což není plyn ani tekutina.
Na dně oceánu by nebyla hornina, ale forma vysoce stlačeného ledu, jako je led IX.
Takže ze všech planet tam venku, a že jejich rozmanitost je vskutku ohromující, chceme ve hledat ty "Zlatovlasé" planety, které jsou tak akorát.
Ani moc velké, ani moc malé, ani moc horké, ani moc chladné – – zkrátka vhodné pro život.
K tomu ale potřebujeme vědět, jakou má planeta atmosféru, protože atmosféra slouží jako poklička uchovávající teplo – – skleníkový efekt.
Musíme být schopni zjistit, které plyny na jiných planetách tvoří skleníkový efekt.
Science fiction se v některých věcech mýlí.
Loď Star Trek Enterprise musela urazit obrovské vzdálenosti při neuvěřitelných rychlostech k oběžným drahám jiných planet, aby první důstojník Spock mohl analyzovat atmosféru a zjistit, jestli je planeta obyvatelná nebo zda na ní existují formy života.
Nemusíme cestovat warpovou rychlostí, abychom zjistili, jakou má planeta atmosféru, i když nechci žádného začínajícího inženýra odrazovat od zkoumání, jak na to.
Atmosféru planet můžeme snadno zkoumat i odsud, z oběžné dráhy Země.
Toto je fotka Hubbleova vesmírného teleskopu, kterou pořídila posádka raketoplánu Atlantis při poslední misi k Hubbleově teleskopu.
Instalovali novou kameru, kterou používáme na analýzu atmosféry exoplanet.
Dosud se nám podařilo prozkoumat atmosféry desítky exoplanet a asi šest z nich podrobněji.
Nejsou to malé planety, jako je Země.
Jsou to velké horké a snadno pozorovatelné planety.
Ještě nejsme připraveni, dosud nemáme správnou technologii, abyhom mohli studovat malé exoplanety.
Ale to nevadí, chtěla jsem se pokusit vysvětlit, jak atmosféru exoplanet zkoumáme.
Na chvíli si představte duhu.
Když se na ni podíváme zblízka, uvidíme, že chybí tmavé čáry.
A tady je naše Slunce, jeho bílé světlo se rozkládá, nikoli dešťovými kapkami, ale spektrografem.
A najednou vidíte všechny tmavé svislé čáry.
Některé jsou úzké, jiné široké, další na okrajích rozmazané.
A přesně takto astronomové studují objekty na nebi už déle než sto let.
Každý atom a molekula má svoji speciální sadu čar, takový otisk prstu, chcete-li.
Tímto způsobem studujeme atmosféru exoplanet.
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se před 20 lety pustila do zkoumání atmosfér exoplanet. Mnoho lidí mně říkalo, že se to nikdy nepodaří, že to nebude možné,
a ptali se, proč se tím vlastně zabývám.
Proto vám teď s radostí vyprávím o všech dosud prozkoumaných atmosférách. Je to už samostatný vědní obor.
Až v budoucnu budeme moci zkoumat jiné planety, jaké plyny budeme hledat?
Atmosféra naší Země obsahuje kyslík. Jeho podíl tvoří asi 20 %.
To je hodně kyslíku.
Ale bez rostlin a fotosyntetického života by nebylo kyslíku. V atmosféře by nebyl prakticky žádný kyslík.
Máme kyslík, protože je tady život.
Naším cílem je v atmoférách jiných planet hledat plyny, které tam nepatří, plyny, které by mohly souviset s existencí života.
Jaké molekuly bychom tedy měli hledat?
Už jsem vám řekla, jak rozmanité exoplanety jsou.
Čekáme, že to tak bude i v budoucnu, až najdeme další Země.
A to je jedna z hlavních věcí, na kterých teď pracuji. Mám na to teorii.
To mi připomíná, že téměř každý den dostanu e-mail od někoho, kdo má nějakou bláznivou teorii o gravitaci, kosmologii a podobně.
Neposílejte mi prosím e-maily se svými teoriemi.
(smích) Já mám totiž svoji vlastní.
Ale na koho se má obrátit docent z MIT?
Napsala jsem laureátovi Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství. Řekl mi, ať přijdu a probereme to.
Spolu se dvěma svými přáteli biochemiky jsme ho chtěli seznámit s naší bláznivou teorií.
Život produkuje nejrůznější malé molekuly, hrozně moc molekul.
Jako nechemik si vzpomenu
třeba na oxid uhličitý, oxid uhelnatý, molekulární vodík, molekulární dusík, metan, metylchlorid a mnoho dalších plynů,
které existují i z dalších důvodů, ale jenom život produkuje ozón.
Takže jsme za ním zašli a on naši teorii okamžitě sestřelil.
Uvedl příklad, kdy to nefungovalo.
Vrátili jsme se tedy k počítačům a asi jsme přišli na něco velmi zajímavého z jiné oblasti.
Ale zpátky k exoplanetám. Život produkuje tolik různých typů plynů, v podstatě tisíce plynů.
My se teď pokoušíme zjistit, které plyny na kterých typech exoplanet můžeme přičíst existenci života.
Jednou v atmosféře exoplanet najdeme plyny, o nichž nebudeme vědět, zda je vyprodukovaly inteligentní bytosti, stromy, močály, nebo třeba jednoduché jednobuněčné mikroorganismy.
Vytváření modelů jde ruku v ruce s biochemickými procesy. Souvisí spolu.
Před námi ale leží jedna velká otázka: Jak?
Jak tyto planety najdeme?
Planety lze hledat mnoha různými způsoby.
Mě ale nejvíc zajímá to, jak si otevřeme cestu, abychom v budoucnu mohli najít stovky Zemí.
Máme reálnou šanci, že najdeme známky života.
Právě jsme dokončili dvouletý projekt zaměřený na velmi speciální fázi konceptu, kterému říkáme hvězdná clona.
Hvězdná clona je speciálně tvarovaná clona, kterou vyšleme do kosmu, aby blokovala světlo hvězd a teleskop tak mohl pozorovat planety přímo.
Tady jsem já a dva členové týmu, jak držíme část květinové clony.
Vypadá jako obrovský květ a je to jenom jeden z prototypových okvětních lístků.
Hvězdná clona a teleskop by měly být vypuštěny současně. Pak se rozvinou okvětní lístky.
Středová konzola se roztáhne a okvětní plátky zapadnou na své místo.
Musíme být velmi precizní, u plátků v podstatě na mikrony. Všechno musí zapadnout na milimetr přesně.
Celá tato konstrukce se vzdálí desítky tisíc kilometrů od teleskopu.
Má asi deset metrů v průměru.
Cílem je blokovat světlo hvězd s neuvěřitelnou přesností tak, abychom byli schopni pozorovat samotné planety.
A z důvodu refrakce musí mít velmi speciální tvar.
Toto je skutečný projekt, na kterém pracujeme. A nemáte ani tušení, jak tvrdě.
Abyste si mohli udělat lepší představu, tady je fotka z laboratoře, kde se testuje sestavení hvězdné clony druhé generace.
Pro středovou konzolu jsme využili části vysloužilých velkých rádiových vesmírných sond.
Co tedy po vší té tvrdé práci, přemýšlení o všech možných plynech a sestrojení složitých teleskopů, které tam budou fungovat, čekáme, že najdeme?
V nejlepším případě pořídíme snímek nějaké jiné exo-Země.
Tady ta bleděmodrá tečka je Země.
Je to skutečná fotka Země pořízená sondou Voyager 1 ze vzdálenosti 6 miliard kilometrů.
To červené světlo je rozptýlené světlo v optice fotoaparátu.
Nejzajímavější na tom je to, že pokud na planetě obíhající okolo hvězdy v naší blízkosti žijí inteligentní bytosti, které sestrojí složité vesmírné teleskopy podobné těm našim, uvidí jenom tuto bleděmodrou tečku. Maličký světelný bod.
Někdy, když se zamýšlím nad svou kariérou a velkými ambicemi, je těžké nad nimi přemýšlet v kontextu ohromné rozlehlosti vesmíru.
Přesto se i po zbytek svého života budu věnovat hledání další Země.
A mohu vám zaručit, že příští generace vesmírných teleskopů, druhá generace, bude schopná najít a rozpoznat další Země.
Umožní nám oddělit světlo hvězd, abychom mohli hledat plyny a vyhodnotit skleníkové plyny v atmosféře, odhadnout teplotu povrchu a hledat známky života.
Ale je toho ještě víc.
V našem případě hledání dalších planet podobných Zemi vytváříme nový druh mapy blízkých hvězd a jejich planet, a to včetně planet, které by mohly být pro lidstvo obyvatelné.
Předpokládám, že za stovky let se naši potomci vydají na meziplanetární cestu k jiným světům.
A na nás se budou dívat jako na generaci, která jako první našla světy podobné Zemi.
Děkuji za pozornost.
(potlesk) June Cohenová: Předávám slovo Fredu Jansenovi, vedoucímu mise Rosetta.
Fred Jansen: Zmínila jste, že technologie, která by nám umožnila zjistit spektrum exoplanet podobných Zemi, dosud neexistuje.
Kdy ji podle vás budeme mít k dispozici a co k tomu potřebujeme?
SS: Potřebujeme to, čemu říkáme Hubbleův teleskop příští generace.
Je to Vesmírný teleskop Jamese Webba, který bude vypuštěn v roce 2018. S jeho pomocí budeme hledat zvláštní druh planet zvaný přechodové exoplanety. Poprvé budeme mít možnost studovat malé planety a jejich plyny, které mohou naznačovat jejich obyvatelnost.
JC: Chci vám položit ještě jednu obecnou otázku, Sáro.
Silně na mě zapůsobila vaše zmínka o tom, jak velkému skepticismu ze strany vědecké komunity jste musela čelit, když jste se pustila do zkoumání exoplanet, a o tom, jak jste všem dokázala, že se mýlí.
Co vás k tomu přimělo?
SS: Od nás jako od vědců se očekává skepticismus, protože naší prací je se ujistit, že to, co druhá osoba říká, skutečně dává smysl.
Ale být vědcem – – to bylo ostatně patrné z mé přednášky – je něco jako být průzkumníkem.
Musí vás pohánět obrovská zvědavost, tvrdohlavost a odhodlání, které vás posunuje kupředu bez ohledu na to, co lidé říkají.
JC: Krásná slova. Děkuji vám, Sáro.
(potlesk)
Někdo, kdo vypadá jako já, Vás mine na ulici.
Pomyslíte si, že je to matka, uprchlík nebo obět útlaku?
Nebo si pomyslíte, že je to kardioložka, právnička nebo možná komunální politička?
Prohlédnete si mě shora dolů, a přemýšlíte, jestli je mi horko nebo jestli mě můj manžel nutí nosit toto oblečení?
Co kdybych svůj šátek nosila takto?
Mohu jít po městě přesně v tom stejném oblečení a co svět ode mne očekává a jak se mnou zachází závisí na tom, jak mám uspořádaný kousek oblečení.
Ale toto nebude další monolog o hidžábu, protože Bůh ví, že muslimské ženy jsou mnohem více než jen kus oblečení, který si buď omotají nebo neomotají okolo své hlavy.
Toto je o tom, podívat se za naše předsudky.
Co kdybych kolem vás prošla a později byste zjistili, že jsem ve skutečnosti konstruktérka závodních aut a že jsem navrhla vlastní závodní auto a na univerzitě vedla závodní tým? Protože je to pravda.
Co kdybych vám řekla, že jsem pět let trénovala box? Protože to je také pravda.
Překvapuje vás to?
Proč?
Dámy a pánové, to překvapení a chování s ním spojené je produktem toho, čemu říkáme nevědomé zkreslení nebo implicitní předsudek.
Výsledkem je škodlivý nedostatek diversity pracovní síly, především v oblastech vlivu.
Haló, australská federální vládo.
(potlesk) Dovolte mi říct něco hned na počátku: Nevědomé předsudky nejsou to samé jako vědomá diskriminace.
Neříkám, že v každém z vás je skrytý sexista nebo rasista nebo člověk, diskriminující na základě věku, který se dere na povrch .
Tohle neříkám.
Všichni máme své předsudky.
Jsou to filtry, skrze které vidíme svět okolo nás.
Nikoho neobviňuji, předsudek není obvinění.
Spíše je to něco, co musím být identifkováno, uznáno a zmírněno.
Předsudek může být o rase, může být o genderu.
Může být také o třídě, vzdělání, postižení.
Všichni ve skutečnosti máme předsudky vůči tomu, co je jiné, co se odlišuje od našich sociálních norem.
Pokud ale chceme žít ve světě, kde okolnosti našeho narození nediktují naši budoucnost a kde panují rovné příležitosti, tak potom každý z nás má úlohu zajistit, že nevědomé předsudky nepředurčují naše životy.
V oblasti nevědomých předsudků existuje velmi známý pokus ze 70. a 80. let z oblasti genderu.
V tehdejších dobách byly orchestry tvořeny převážně muži, pouze do pěti procent ženami.
A to zjevně díky odlišné hře mužů, podle všeho lepší hře.
Ale v roce 1952 Bostonský symfonický orchestr provedl pokus.
Začali se slepými konkurzy.
Takže na rozdíl od konkurzu osobně před porotou, adepti hráli za oponou.
Legrační je, že nezaregistrovali okamžitou změnu, dokud nepožádali adepty, aby si před vstupem do místnosti sundali obuv,
protože klapání podpatků na podlaze z tvrdého dřeva dámy vždy prozradilo.
Teď si vezměte, že výsledky konkurzu ukázaly, že ženy měly o 50 % větší šanci postoupit přes tuto vstupní fázi.
A téměř se ztrojnásobila jejich šance dostat se do orchestru.
Co nám to říká?
Naneštěstí pro muže, nehráli muži odlišně, byli tak pouze vnímáni.
A to je ten předsudek, který předurčoval výsledek.
Takže to, co tady děláme, je rozpoznávání a uznávání, že předsudky existují.
Podívejte se, všichni to děláme.
Ukážu vám to na příkladu.
Syn a otec měli ošklivou autonehodu.
Otec umírá při nárazu a syn, který je vážně zraněn, je převezen do nemocnice.
Chirurg se podívání na syna a řekne: "Nemohu operovat."
Proč?
"Ten chlapec je můj syn."
Jak se to může stát?
Dámy a pánové, ten chirurg je jeho matka.
A teď ruce nahoru - a je to v pořádku - ruce nahoru, pokud jste na počátku předpokládali, že chirurg je muž?
Existují důkazy, že nevědomé předsudky existují, my všichni musíme uznat, že tady jsou a pak se podívat na způsoby, jak je můžeme překonat, abychom se mohli podívat na řešení.
Ještě jedna ze zajímavých věcí v této oblasti je otázka kvót.
A je to něco, co se často objevuje.
A z kritik vychází myšlenka zásluh.
Podívejte, já nechci být vybrána proto, že jsem dívka, chci být vybrána proto, že si to zasloužím, protože jsem nejlepší člověk na tu práci.
Což je celkem časté přesvědčení mezi inženýrkami, se kterými pracuji a které znám.
A chápu to, taky jsem si tím prošla.
Ale pokud by otázka zaslouženosti byla pravdivá, proč by identické životopisy, v pokusu provedeném v roce 2012 na Yalu, identické životopisy odeslané na pozici laboratorního technika, proč by byla jména Jennifer brána jako méně kompetentní, měla menší šanci získat nabídku práce a byla méně placené než Johnové.
Nevědomé předsudky existují, my se musíme dívat na to, jak je překonat.
A teď přijde to zajímavé, existuje výzkum, který hovoří o tom proč tomu tak je a je zvaný paradox zásluh.
V organizacích - a toto je trochu ironické - v organizacích hovoříme o zásluhách jako o primární hodnotové motivaci ve smyslu toho, kdo je najímán. Bylo pravděpodobnější, že najmou chlapy a pravděpodobnější, že jim zaplatí více, protože zásluhy jsou prostě maskulinní kvalita.
Ale haló!
Takže si myslíte, že mně máte přečtenou, tak nějak víte, o co jde.
Umíte si představit, že předvedu něco takového?
Umíte si představit, že přijdu a řeknu: "Hej, chlapi, tak jak to jde? Takhle se to dělá."
Tak, jsem ráda, že si to představit umíte.
(potlesk) Protože dámy a pánové, toto je moje každodenní práce.
A ta skvělá věc na to je, že je to docela zábavné.
Vlastně, v zemích jako Malajsie, muslimská žena na vrtu vůbec nestojí za komentář.
Protože jich je tam tolik.
Ale je to zábavné.
Pamatuji si, jak jsem říkala jednomu chlapovi, "Hele, fakt se chci naučit surfovat."
A on na to, "Yassmin, nevím, jak bys mohla surfovat se vším tím vybavením na sobě, a neznám žádné pláže jen pro ženy."
A pak ten chlapík přišel se skvělým nápadem, řekl: "Vím, že vedeš tu organizaci Mladí bez hranic, že?
Proč neuděláte řadu plážového oblečení pro muslimky.
Můžete tomu říkat Mladí bez kraťasů."
(smích) A já na to: "Díky, kluci."
Pamatuji si dalšího chlápka, co mi říkal, že bych měla jíst všechen jogurt, který můžu, protože to je jediná kultura, kterou tam dostanu.
Ale problém je, že to je tak trochu pravda, protože přetrvává intenzivní nedostatek diverzity v naší pracovní síle, především na místech s vlivem.
V roce 2010, provedla Australská národní univerzita pokus, ve kterém rozeslala 4 tisíce identických žádostí na pracovní pozice pro absolventy.
K dosažení stejného počtu pohovorů jako někdo s anglosaským jménem musíte, když jste Číňan, rozeslat o 68 % více přihlášek.
Pokud jste ze středního východu - Abdel-Magied - je to o 64 %, a pokud jste Ital, tak máte štěstí, protože stačí jen o 12 % více.
V místech jako Silicon Valley, to není o moc lepší.
Google zveřejnil výsledky o diverzitě, 61% bělochů, 30 % Asiatů a 9 % černoši, hispánci a ostatní.
A zbytek technického světa na tom není o moc lépe, a oni to uznali, ale nejsem si moc jistá, co s tím dělají.
Trik je v tom, že to nejde do vyšších pozic.
Ve studii provedené Green Parkem, což je britský dodavatel zkušených manažerů, uvádějí, že více než polovina společností z FTSE 100 nemá nebělošského zástupce v představenstvu, výkonného nebo nevýkonného.
Dva ze tří nemají výkonného pracovníka, který by byl z minority.
A většina minorit, které jsou na vysoké úrovni jsou ne-výkonní ředitelé představenstev.
Takže jejich vliv není tak velký.
Řekla jsem vám pár hrozných věcí.
Říkáte si: "Pane bože, jak špatné to je?
Co s tím mohu udělat?" Naštěstí jsme identifikovali, že existuje problém.
Díky nevědomým předsudkům je nedostatek příležitostí.
Přesto tu můžete sedět a myslet si: "Já nejsem hnědý. Co to má se mnou společného?"
Ráda vám nabídku odpověď.
Jak jsem uvedla již dříve, žijeme ve světě, kde hledáme ideály.
A pokud chceme vytvořit svět, kde okolnosti našeho narození nehrají roli, všichni musíme být součástí řešení.
Autorka pokusu s životopisem laboranta nabídla určité řešení.
Uvedla, že jednou z věcí, která spojovala úspěšné ženy, jedna věc, kterou měly společnou, byla skutečnost, že měly dobré mentory.
O mentoringu jsme již slyšeli, je to známé slovo.
Mám pro vás novou výzvu,
aby každý z vás někoho mentoroval.
Přemýšlejte o tom.
Každý chce mentorovat někoho, kdo je trošku podobný, kdo vypadá jako my, s kým máme společné zkušenosti.
Pokud uvidím muslimku, která je trochu přidrzlá, tak jí řeknu: "Jak je? Můžeme se poznat."
Vejdete do místnosti a je tam někdo, kdo chodil na stejnou školu, věnuje se stejným sportům, pak je tu vysoká šance, že mu budete chtít pomoci.
Ale pro člověka v té místnosti, kdo s vámi nemá žádnou společnou zkušenost, se stává velmi obtížné navázat kontakt.
Myšlenka hledání někoho odlišného, koho mentorovat, někoho, kdo nemá stejnou historii, ať je jakákoli, je o otevírání dvěří lidem, kteří by se jinak nemohli dostat ani do chodby.
Protože dámy a pánové, svět není spravedlivý.
Lidé se nerodí s rovnými příležitostmi.
Narodila jsem se v jednom z nejchudších měst světa, Khartoumu.
Narodila jsem se hnědá, jako žena a jako muslimka ve světě, který se na nás dívá podezíravavě z důvodů, kterou jsou mimo mou kontrolu.
Avšak já také uznávám, že jsem se narodila s privilegiem.
Narodila jsem se úžasným rodičům, bylo mi dopřáno vzdělání a byli jsme požehnáni emigrací do Austrálie.
Také jsem byla požehnána úžasnými mentory, kteří mi otevřeli dveře, o kterých jsem netušila, že existují.
Mentor, který mi řekl: "Hele, tvůj příběh je zajímavý.
Pojďme o něm něco napsat, abych jej mohl sdílet s lidmi."
Mentor, který mi řekl: "Vím, že jsi všechno to, co nepatří na australský vrt, ale přesto pojď."
Tak jsem tady a hovořím k vám.
A nejsem jediná.
V mé komunitě je mnoho lidí, kterým pomohli mentoři.
Mladý muslin v Sydny, který využil mentorovy pomoci a začal slam poezii v Bankstownu a teď je z toho velká věc.
Je schopný změnit životy mnoha mladých lidí.
Nebo žena zde, v Brisbane, Afgánka, uprchlice, která jen stěží uměla anglicky, když přišla do Austrálie a mentoři jí pomohli stát se doktorkou a ona v roce 2008 vyhrála cenu Young Queenslander.
Je inspirací.
Ono to není tak jednoduché.
Tohle jsem já.
Jsem ale také ta žena v monterkách, jsem také ta žena, která na začátku měla abáju.
Vybrali byste si mě k mentorování, kdybyste mě viděli, v některé z těch jiných verzích, kým jsem?
Jsem pořád ten stejný člověk.
Musíme se podívat za naše nevědomé předsudky, najít, koho budeme mentorovat na opačném konci spektra, protože strukturální změna potřebuje čas, a tak trpělivá já nejsem.
Takže pokud chceme změnu, pokud chceme vytvořit svět, ve kterém máme všichni příležitosti, pak musíme lidem otevírat dveře.
Můžete si myslet, že diverzita s vámi nemá nic společného, ale jste součástí systému a my všichni můžeme být součástí řešení.
A pokud nevíte, kde najít někoho odlišného, jděte na místa, kam byste normálně nešli.
Pokud jste na soukromé střední, běžte do místní státní školy nebo si zajděte do místního uprchlického vzdělávacího centra.
Nebo pokud pracujete v kanceláři,
vezměte si na starosti toho absolventa, co vypadá úplně mimo - protože to jsem byla já - a otevřete jim dveře. Ne pouze jako gesto, protože nejsme oběti, ale ukažte jim příležitosti, protože otevřením se světu sami zjistíte, že máte přístup ke dveřím, o kterých oni ani nevěděli, a vy jste nevěděli, že oni je neznají.
Dámy a pánové, v naší společnosti je problém v nedostatku příležitostí, především díky nevědomým předsudkům.
Ale kdokoli z vás má možnost toto změnit.
Vím , že vám již dnes bylo představeno mnoho výzev, ale pokud o této dokážete přemýšlet trošku jinak, protože různorodost je kouzelná.
A já vás pobízím k tomu, abyste se podívali za své prvotní dojmy, protože se vsadím, že jsou pravděpodobně chybné.
Děkuji.
(potlesk)
Už docela dlouhou dobu fotím a mám za to, že fotka by měla být přímá, jasná.
Jsem v jižní Etiopii. Jsem u Daasanachů.
Je tu velká rodina, je tu velmi krásný strom a já dělám fotky touhle obrovskou, ohromně těžkou, velmi nepraktickou, technickou zrcadlovkou.
Zná někdo fotografické filmy s rozměry 4x5 a 10x8, připravujete to, dáváte to na stojan.
Mám onu rodinu, rozhovorem s nimi jsem strávil vekou část dne.
Částečně rozumí tomu, o co mi jde.
Myslí, že jsem trochu šílený, ale to je jiný příběh.
Pro mě je nejdůležitější krása a estetika, a ty jsou založeny na světle.
Po levé straně zapadá slunce, v komunikaci s Daasanachy panuje rovnováha, 30-ti členná rodina, všech generací.
Jsou mezi nimi malé děti, i prarodiče. Snažím se je dostat na ten strom a čekám, až víc zapadne slunce. Zapadá a zapadá, a mně zbývá poslední kus filmu. Myslím si, je to v pohodě, mám to pod kontrolou, mám to pod kontrolou.
Připravuji to, slunce už skoro zapadlo. Chci, aby to bylo zlatavé, chci, aby to bylo nádherné.
Chci, aby viselo nad obzorem, aby osvětlovalo tyto lidi v největší možné slávě, ve které mohou být zobrazeni.
Už zapadá, už zapadá, dávám do foťáku film, mám zaostřeno a z ničeho nic slyším velké plesknutí. Rozhlédnu se, a v horním části stromu dala jedna dívka facku té vedle, ta ji zatahá za vlasy a rozpoutá se hotové peklo. Stojím tam a říkám: "Světlo, to světlo.
Vydržte, potřebuji to světlo. Nehýbejte se!
Nehýbejte se!" Začnou křičet, jeden z mužů se otočí a křičí, řve, celý strom se hroutí, ne strom, ale lidé na něm.
Všichni pobíhají, křičí a stahují se zpět do jejich vesnice v oblaku dýmu. A já tam zůstávám stát za svým stojanem.
Mám film, světlo je pryč a já nemůžu udělat svou fotku.
Kam všichni zmizeli? Neměl jsem tušení.
Trvalo mi týden, trvalo mi týden pořídit fotku, kterou tu dnes vidíte, řeknu vám proč. (Potlesk) Je to velmi, velmi, velmi jednoduché -- týden jsem strávil obcházením vesnice, šel jsem za každým: "Dobrý den, můžeme se setkat u stromu?
Jaký je Váš příběh?
Kdo jste?" Ukázalo se, že je to celé kvůli příteli dívky, který nahlas plakal.
Mám náctileté děti. Měl bych to vědět.
Šlo o přítele dívky. Dívka nahoře políbila špatného kluka a začala hádka.
Bylo v tom pro mě velmi krásné ponaučení: Pokud bych fotil tyto lidi důstojně a uctivě, jak jsem zamýšlel, a dával je na podstavec, musel bych jim porozumět.
Nebylo to jen o tom, objevit se a začít poznávat. Nebylo to jen o tom, potřást si s nimi rukou
Nebylo to jen o tom říct: "Jsem Jimmy, jsem fotograf."
Musel jsem každého z nich poznat, včetně toho kdo je čí přítel a kdo smí koho políbit.
Nakonec, o týden později, jsem byl zcela vyčerpán. Myslím tím, na kolenou jsem prosil: "Vylezte zpátky na ten strom.
Potřebuji udělat fotku."
Všichni se vrátili. Dostal jsem je všechny na strom.
Ujistil jsem se, že ty dívky byly na správné pozici, a ta co fackovala byla tam.
Podívali se na sebe. Když se na to později kouknete, upřeně se na sebe dívají velmi rozzlobeně. Mám tam ten strom a všechno, na poslední chvíli řeknu: "Koza, koza!
potřebuji něco, co zaujme. Uprostřed potřebuji bílou kozu."
Vyměnil jsem všechny kozy, a umístil je tam.
I tak to bylo špatně, protože, jak vidíte nalevo, jeden malý chlapec odpochodoval, protože jsem nevybral jeho kozu.
Nicméně, úsilí, které stojí za touto fotkou a příběh, se kterým jsem vás právě seznámil, jak si umíte představit, existují stovky jiných, bizarních, výstředních příběhů stovek jiných lidí po celém světě.
Bylo to zhruba před čtyřmi lety, vydal jsem se na cestu, upřímně, na velmi shovívavou cestu.
Jsem opravdový romantik. Jsem idealista, v něčem možná naivní.
Ale vážně věřím, že na Zemi jsou nádherní lidé.
Je to velmi, velmi jednoduché. Není to žádná velká věda.
Chtěl jsem vyzdvihnout tyto lidi na piedestal.
Chtěl jsem je dát na piedestal, tak, jak je nikdo předtím neviděl.
Vybral jsem si tedy 35 různých skupin, kmeny, domorodé kultury.
Byli vybráni čistě kvůli své estetice, více o tom budu mluvit později.
Nejsem antropolog, nepořádám s objekty žádný technický výzkum. Mám ale velmi, velmi, velmi hlubokou vášeň a věřím, že jsem si musel vybrat nejkrásnější lidi na planetě v nejkrásnějším prostředí, ve kterém žijí, dát to dohromady a ukázat vám to.
Zhruba před rokem jsem vydal první fotky a stalo se něco nesmírně vzrušujícího.
Přiběhl celý svět. Byla to bizarní zkušenost, protože všichni byli odevšud: "Kdo to je? Co jsou zač? Kolik jich je?
Kde jste je našel? Jsou opravdoví?
Zfalšoval jste to. Řekněte. Řekněte. Řekněte. Řekněte." Miliony otázek, na které, abych řekl pravdu, nemám odpovědi.
Ty odpovědi jsem opravdu neměl. Trochu jsem to chápal jako: dobře, jsou krásní, to byl můj záměr, ale na otázky, které na mě mířily, jsem nedokázal odpovědět.
Do doby asi před rokem bylo to celkem zábavné poté mi někdo řekl: "Jste pozvaný na TED Talk."
A já na to: "Ted? Ted? Kdo je Ted?
Neznám Teda." Odpověděl: "Ne, TED Talk." Řekl jsem: "Ale kdo je Ted?
Musím s ním mluvit, nebo spolu budeme sedět na pódiu?"
"Ne, ne, skupina TED. Musíte ji znát."
Řekl jsem: "Posledních pět let jsem byl v teepee a jurtě.
Jak mám vědět, kdo je Ted. Představte mi ho."
Abych to zkrátil, řekl: "Musíme udělat TED Talk."
Pátral jsem. Vzrušující.
To je skvělé! A poté pojedete na TEDGlobal.
Ještě více vzrušující.
Ale co musíte udělat, musíte dávat lidem ponaučení. Ponaučení, kterým jste se naučil během cest kolem světa, u těch domorodých kmenů.
Pomyslel jsem si, ponaučení, dobrá, co jsem se naučil?
Dobrá otázka. Tři. Potřebujete tři ponaučení a musí být nesmírně hlubokomyslná.
(Smích) Pomyslel jsem si, tři ponaučení, popřemýšlím nad tím.
(Potlesk) Dlouze a těžce jsem přemýšlel, stál jsem tu před dvěma dny, měl jsem svou zkoušku, měl jsem své kartičky, měl jsem svůj presentér, mé fotky byly na obrazovce, měl jsem svá tři ponaučení, začal jsem je prezentovat a zažil jsem zvláštní pocit, jako bych byl mimo své tělo.
Díval jsem se na sebe, jak tam stojím a říkám: "Ach, Jimmy, to je hromada nesmyslů.
Všichni co tu sedí, zažili tyhle přednášky, slyšeli v životě tolik ponaučení.
Kdo jsi, abys jim říkal, co ses naučil?
Kdo jsi, abys je vedl, co jim můžeš ukázat, co je správné, co je špatné, co chtějí oni říct?"
Zažil jsem, bylo to velmi osobní, menší zhroucení.
Vrátil jsem se, tak trochu jako ten chlapec, co odešel od stromu s kozami, velmi rozladěný. Nefungovalo to, nesdělil jsem, co jsem chtěl.
Dlouze a usilovně jsem nad tím přemýšlel, a pomyslel jsem si, že jediná věc, kterou mohu sdělit, je velmi prostá.
Musíš to celé otočit.
Znám tu jediného člověka, a tím jsem já.
Stále se poznávám, je to celoživotní cesta. Asi nebudu mít všechny odpovědi, ale na té cestě jsem se naučil výjimečné věci.
Udělám tedy to, že s vámi budu sdílet svá ponaučení.
Jak jsem říkal na začátku, je velmi osobní a shovívavé, jak a proč jsem udělal tyto fotky. Nechám to na vás, divácích, abyste si sami vyložili, co pro mě tato ponaučení znamenala a, co třeba mohou znamenat pro vás.
Jako dítě jsem hodně cestoval.
Byl jsem velmi kočovný. Bylo to vlastně velice vzrušující.
Po celém světě, měl jsem pocit, že jsem vržen velikou rychlostí, abych se stal někým, stal se jedincem, Jimmym.
Vyraz po planetě, tak jsem běžel a běžel. Moje žena si někdy dělá legraci: "Jimmy, vypadáš trochu jako Forrest Gump", ale já na to: "Ne, všechno je to o něčem, věř mi."
Tak jsem i nadále běžel a běžel, někam jsem se dostal a tak nějak jsem tam stál a rozhlížel se a pomyslel jsem si, kam patřím? Kam zapadám?
Co jsem? Odkud jsem? Neměl jsem ponětí.
Tak doufám, že v publiku není příliš mnoho psychologů.
Část této cesty je asi o zjišťování, kam patřím.
Během toho, nebojte se, že když jsem dorazil k těmto kmenům, nepomaloval jsem se na žluto a neběhal s oštěpem a bederní rouškou.
Co jsem našel, byli lidé, kteří patřili sami sobě. Inspirovali mě, výjimeční lidé. Rád bych vám představil některé ze svých hrdinů.
To jsou Huliové.
Huliové jsou jedni z nejnádhernějších lidí na planetě.
Jsou hrdí. Žijí na vrchovině Papuy a Nové Guiney.
Není jich mnoho a nazývají se Huli "parukáři".
Takovéto obrázky, vyjadřují celé věci smysl.
Strávili jste týdny a měsíce rozhovorem s nimi, cestou a já je chci dát na piedestal. Řekl jsem: "Máte něco, co mnozí lidé neviděli.
Sídlíte v této okouzlující přírodě."
Opravdu to tam tak vypadá a oni tak opravdu vypadají.
Tohle je skutečná věc.
Víte, proč jsou hrdí? Víte, proč takhle vypadají a proč jsem si doslova zlomil záda, abych je vyfotil a ukázal vám je?
Protože mají své výjimečné rituály.
Huliové mají jeden rituál: když jsou náctiletí, stávají se mužem, musí si oholit hlavy a po zbytek života si každý den holí hlavu. Z vlasů udělají výtvor, velmi osobní výtvor.
Je to jejich výtvor. Je to výtvor Huliů.
Nazývají se Huli "parukáři".
Na hlavě má paruku.
Celá je vyrobena z jeho vlasů.
Paruku poté zdobí peřím ptáků ráje. Nebojte se, je tu mnoho ptáků.
Žije tu jen málo lidí, takže Vás to nemusí příliš zlobit. Celý zbytek života utvářejí tyto pokrývky, dostávají se dál a dál. Je to mimořádné. A tady je další skupina, nazývají se Kalangové a žijí v sousedním údolí, ale mluví zcela odlišným jazykem. Vypadají zcela odlišně, nosí pokrývku hlavy vyrobenou ze skarabů, úžasných, smaragdově zelených malých skarabů. Někdy je v dané pokrývce 5 nebo 6 tisíc skarabů. Celý život sbírají skaraby, aby si udělali tyto pokrývky.
Huliové mě inspirovali v tom, že někam náleží.
Musím se asi více snažit a hledat rituál, který mi bude vyhovovat a hledat v minulosti, kam vlastně patřím.
Nesmírně důležitou částí tohoto projektu bylo, jakým způsobem fotím tyhle mimořádné lidi.
Je to vlastně o kráse. Myslím, že na kráse záleží.
Celou svou existenci se točíme kolem krásy: krásná místa, krásné věci a konečně krásní lidé.
Je to velmi, velmi, velmi významné.
Celý život jsem analyzoval, jak vypadám.
Jsem považován za krásného?
Záleží na tom, zda jsem krásný člověk, nebo ne, je to založeno čistě na mé estetice?
Když jsem odjel, dospěl jsem k jasnému závěru.
Musím jezdit kolem světa a fotit, s prominutím, ženy mezi 25 a 30 lety? O tom má být krása?
Je vše před i po tom zcela nerelevantní?
Až když jsem se vydal na cestu, cestu natolik extrémní, že se klepu jen na to pomyslím.
Jel jsem do části světa, nevím, zda někdo z vás někdy slyšel o Čukotce. Slyšel jste někdy někdo o Čukotce?
Čukotka je asi, technicky vzato, nejdál, kam můžete jet a zůstat na živoucí planetě.
Je to 13 hodin letadlem z Moskvy.
Nejdřív se musíte dostat do Moskvy a poté 13 hodin nepřetržitého letu z Moskvy.
To jest, pokud se tam vůbec dostanete.
Jak vidíte, někteří lidé netrefí ranvej.
Když přistanete, jsou na Čukotce Čukčové.
Čukčové jsou poslední domorodí Inuité na Sibiři. Jsou to lidé, o kterých jsem slyšel, a stěží jsem viděl jejich fotky, ale věděl jsem, že tam jsou. Byl jsem v kontaktu s jedním průvodcem, který řekl: "Je tam jeden úžasný kmen. Je jich asi jen 40.
Budete v pohodě. Najdeme je." Tak jsme se vydali na tuto cestu.
Když jsme tam dorazili, po měsíci cestování přes led, dostali jsme se k nim, ale nebylo mi dovoleno je fotografovat.
Řekli: "Nemůžete nás fotografovat.
Musíte počkat. Musíte počkat, než nás poznáte. Musíte počkat, než nám porozumíte.
Musíte počkat, než uvidíte, jak spolu komunikujeme."
A teprve tehdy, mnoho, mnoho měsíců později, jsem uviděl respekt.
Nevynášeli žádné soudy.
Pozorovali jeden druhého, od mladých, od těch ve středních letech po staré.
Navzájem se potřebují.
Děti musí celý den žvýkat maso, protože dospělí nemají žádné zuby. Zároveň děti berou staré ven na záchod, protože jsou nemohoucí. Je tu úžasná komunita respektu.
Navzájem se zbožňují a obdivují a skutečně mě naučili, co je krása.
(Potlesk) Teď poprosím o trochu interakce od publika.
Je to nesmírně důležité pro závěr mé přednášky.
Podívejte se na někoho, zleva doprava... poté pozorujte. Chtěl bych, aby jste jim polichotili.
Je to velmi důležité. Může to být o jejich nose, vlasech nebo dokonce auře, na tom nezáleží, ale, prosím, podívejte se na sebe navzájem, polichoťte jim.
Musíte si pospíšit, dochází mi čas.
Musíte si to zapamatovat.
Děkuji, děkuji, děkuji, navzájem jste si polichotili.
Podržte si tu lichotku. Podržte si ji na později.
Poslední věc, bylo to nesmírně hluboké a stalo se to teprve před dvěma týdny. Před dvěma týdny jsem jel zpátky k Himbům.
Himbové žijí v severní Namibii, na hranicích s Angolou. Byl jsem tam několikrát předtím a jel jsem zpátky, abych jim ukázal knihu, kterou jsem vyrobil. Abych jim ukázal obrázky, navázal s nimi diskuzi, abych řekl: "Takhle jsem vás viděl.
Takhle vás miluji. Takhle vás respektuji. Co si myslíte? Mám pravdu?
Mýlím se?" Chtěl jsem tuto debatu. Bylo to velmi, velmi, velmi emotivní. Jeden večer jsme seděli kolem ohně, musím být upřímný, myslím, že jsem toho hodně vypil, seděl jsem pod hvězdami a říkal: "To je skvělé, viděli jste mé fotky, milujeme se." (Smích) Jsem trochu pomalý, koukl jsem se kolem sebe a pomyslel si, chybí tu plot.
Nebyl tu minule plot?
Velký ochranný plot kolem vesnice. Podívali se na mě a řekli: "Jo, náčelník umírá."
Pomyslel jsem si, aha, náčelník umírá. Víte, podíval jsem se opět na hvězdy, na ohniště.
Náčelník umírá. Co ksakru má umírající náčelník společného s tím plotem?
"Náčelník umírá.
Nejprve ničíme, ano? Potom přemítáme.
Pak znovu budujeme. Pak uctíváme."
Vytryskly mi slzy, protože mi právě zemřel otec, před touto cestou, a nikdy jsem ho neuznal, nikdy jsem ho neocenil za to, že dnes tady stojím pravděpodobně díky němu.
Tito lidé mě naučili, že jsme, kdo jsme díky našim rodičům a našim prarodičům a našim předkům před tím a před tím a před tím. Nehledě na to, jak romantický nebo idealistický jsem na této cestě byl, tohle jsem před dvěma týdny nevěděl.
Před dvěma týdny jsem to nevěděl.
Tak o čem to celé je?
Je jeden obrázek, který bych Vám rád ukázal, velmi mimořádný obrázek, který jsem původně ani nechtěl vybrat.
Následující den jsem tam seděl; musím skončit u působivé fotky.
Někdo řekl: "Musíš jim ukázat obrázek Naneva.
Nanev." Říkal jsem, že to není má oblíbená fotka.
Řekla: "Ne ne ne ne ne ne ne. Je to úžasná fotka.
Jsi v jeho očích."
Řekl jsem: "Co tím myslíš, že jsem v jeho očích?
Je to fotka Naneva." Řekla: "Ne, podívej, podívej se pořádně, jsi v jeho očích."
Když se podíváte zblízka na tuto fotku, zračí se mu v očích můj obraz. Myslím si proto, že má mou duši a já jsem v jeho duši. A jak se dívají tyto fotky na vás, chci, abyste se dívali na ně.
Vy se sice nezračíte v jeho očích, ale na těchto lidech je něco nesmírně důležitého.
Nemám všechny odpovědi, jak už jsem vám sdělil, ale vy je mít musíte. Musí tam něco být.
Takže pokud můžete stručně uvažovat o tom, o čem jsem mluvil, o kráse, o náležení, o našich předcích a našich kořenech, potřeboval bych, abyste se všichni postavili, prosím.
(Smích) Teď nemáte žádnou výmluvu. Je skoro čas oběda, tohle nejsou ovace vestoje, nebojte se, nepídím se po pochvale.
Ale vy jste před několika minutami pochvalu dostali.
Chci, abyste se postavili zpříma.
Chci, abyste se nadechli.
Říkám toto. Nebudu dva týdny klečet na kolenou.
Nebudu po vás chtít, abyste nesli kozu, a vím, že nemáte žádné velbloudy.
Fotografie je nesmírně mocná.
Tomuto jazyku teď všichni rozumíme.
Skutečně mu všichni rozumíme. A máme takový globální digitální krb, že? Ale já vás chci sdílet se zbytkem, protože jste také kmen.
Jste kmen TED, ano? Musíte si pamatovat ten kompliment.
Musíte se držet zpříma, vdechovat nosem a já vás vyfotím.
Ano? Potřebuji udělat panoramatický snímek, takže to minutku potrvá. Musíte se soustředit, ano?
Nadechnout se, stát vzpřímeně, žádný smích.
Tiše, dýchejte nosem. Budu fotit.
(Cvaknutí) Děkuji.
Podstatu toho, co zkoumá kognitivní věda, shrnul Mark Twain jediným chytrým aforismem:
„Na vědě je cosi podmanivého.
Z nepatrné investice v podobě faktů získáváme tučné výnosy v podobě domněnek.“
(Smích.) Twain to řekl v žertu, ale je to vlastně pravda. Věda je čímsi podmanivá.
Stačí pár kostí a víme, že existovali dinosauři.
Ze spektrálních čar vyvozujeme složení hvězdných mlhovin.
Na muškách octomilkách sledujeme mechanismy dědičnosti. A na základě snímků, jak mozkem protéká krev, anebo na základě chování dětí, jemuž se věnuji třeba já, studujeme bytostné mechanismy, jak lidé poznávají svět.
Já sama na Oddělení kognitivních věd a neurověd na MIT už deset let řeším záhadu, jak se děti z minima podnětů naučí tak rychle tolik věcí.
To, co je podmanivého na vědě, je totiž podmanivé i na dětech. Abych parafrázovala Twaina, z investice v podobě útržkovitých, šumem zatížených dat děti bleskově získávají bohaté výnosy přesných abstraktních poznatků.
Ukážu vám to na dvou příkladech.
První se týká schopnosti zobecňovat a druhý kauzálního uvažování.
Budu mluvit hlavně o vlastních výzkumech, ale za mnohé vděčím dalším lidem z oboru.
Jsem zavázána svým školitelům, kolegům a spolupracovníkům z celého světa.
Začněme problematikou zobecňování.
Zobecňování je alfou a omegou vědy.
Na základě průzkumu malého vzorku voličů odhadujeme výsledky voleb.
Sledujeme, jak hrstka pacientů reaguje na určitý lék, a pak ho zavádíme do lékáren.
Aby to fungovalo, musíme vzorek lidí vybrat náhodně.
Pokud bude výběr zkreslený, pokud oslovíme jen voliče z města nebo budeme lék na srdce testovat dejme tomu jen na mužích, nebudou závěry zobecnitelné na širší populaci.
Vědci tudíž musejí dbát na nahodilost vzorku. Ale jak to souvisí s malými dětmi?
Děti neustále něco zobecňují a mají jen malé vzorky dat.
Vidí pár gumových kachniček, a hned pochopí, že všechny plavou. A z pár míčků pochopí, že všechny skáčou.
A všechny předpoklady o míčcích a kachničkách jim už zůstanou na celý jejich život.
A úplně stejně jako u míčků a kachniček zobecňují i další poznatky: o botách, o lodích, o vosku, o zelí či o králích.
Dokáží však děti poznat, jestli nějaká věc věrohodně zastupuje širší množinu prvků?
Pojďme to zjistit.
Pustím vám dvě nahrávky zachycující dvě verze téhož experimentu. Na každé z nich uvidíte jiné malé dítě. Malé děti se mohou podstatně lišit.
Ale tyhle děti představují běžné zástupce své věkové skupiny a na dané podněty reagují typicky pro svůj věk.
Možná vám bude připadat, že ty děti dělají vlastně jen to, co by u malých dětí člověk čekal. A protože jsou to malé děti, jsou přitom nesmírně kouzelné.
Skutečné kouzlo však podle mě spočívá v jedné konkrétní věci: v tom, jak výrazně odlišná bude reakce dětí v obou verzích experimentu, ačkoli se liší jen tím, jak velký statistický vzorek mají děti k dispozici.
Nejprve dětem ukážeme bedýnku modrých a žlutých míčků. Moje tehdejší studentka, dnes už kolegyně ze Stanfordu, Hyowon Gweon, z té bedýnky vytáhne tři modré míčky. A každý vytažený míček hned zmáčkne a on vždycky pískne.
Pro malé děti je to hotový TED talk.
Jsou v sedmém nebi.
(Smích.) Jde ovšem o to, že když jsou míčky v bedýnce převážně modré, není divné vytáhnout tři z nich v řadě.
To se vám může povést i naslepo.
Je to věrohodně nahodilý vzorek.
A když všechny ty nahodile vybrané věci pískají, možná píská všechno, co je v té bedýnce.
Malé děti by si tedy měly myslet, že pískají i žluté míčky.
Žluté míčky na sobě mají připevněné legrační hůlky, takže s nimi děti mohou i bouchat či plácat.
Tak schválně, co s nimi nakonec udělají.
Hyowon Gweaon: Podívej. (Míček pískne.) To je, co? (Míček pískne.) Týjo.
Hele tenhle míček.
(Míček pískne.) Páni!
Laura Schulz: Já vám to říkala. HG: Koukni na tenhle míček. (Míček pískne.) Hele, Klárko! S tímhle míčkem si můžeš hrát.
(Smích.) LS: Ani nemusím nic říkat, viďte?
Jenže ono je sice hezké, že děti zobecňují vlastnosti všech míčků, a je úchvatné, jak nás při učení napodobují, ale to přeci o malých dětech víme už dávno.
Mnohem zajímavější je, co se stane, když dětem ukážeme úplně tutéž věc - a my víme, že je úplně tatáž, protože ty míčky taháme z tajné přihrádky - ale změníme přitom statistický vzorek, který je východiskem zobecnění.
V bedýnce teď bude většina míčků žlutá. Ale my z ní opět vytáhneme tři modré. A vytáhnout tři modré míčky, když převládají žluté,
to už se běžně nepovede.
To už není věrohodně nahodilý vzorek.
To už vypadá, jako že Hyowon vybírala modré míčky schválně.
Třeba proto, že jsou modré míčky zvláštní
a na rozdíl od žlutých pískají.
Pusťme si reakci dětí.
HG: Koukej. (Míček pískne.) Copak to tady mám? (Míček pískne.) To je panečku věc. Hele. (Míček pískne.) Tady s tím míčkem si můžeš hrát.
(Smích.) LS: Právě jste viděli, že si 15měsíční děti počínají úplně jinak v závislosti na věrohodnosti vzorku dat.
Tohle jsou výsledky našeho experimentu.
Na svislé ose je procentuální podíl dětí, které v 1. a 2. pokusu mačkaly míček. Vidíte, že děti zobecňovaly jev mnohem častěji, když byl vzorek věrohodně nahodilý, než když byl zjevně zkreslený.
Z toho plyne zábavná predikce. Dejme tomu, že z bedýnky, kde převládají žluté míčky, vytáhnete jeden modrý.
Asi by se vám to nepovedlo 3x za sebou, ale jeden modrý míček náhodně vytáhnout můžete.
To je věrohodný vzorek.
A pokud ten nahodilý vzorek píská, třeba píská všechno, co je v té bedýnce.
Takže i když děti vlastně uvidí méně pískajících míčků a budou mít méně podnětů k nápodobě než v té verzi experimentu, kterou jsme viděli, čekali jsme, že budou míček mačkat častěji. A to se také potvrdilo.
15měsíční děti si tudíž počínají jako vědci. Podle toho, zda je, či není daný vzorek nahodilý, si vytvářejí další předpoklady: o tom, co píská a co ne; o tom, co prozkoumat a co nechat být.
Náš druhý experiment se týká kauzálního uvažování.
Opírá se o jistou zapeklitost, kterou všichni známe, totiž že svět funguje po svém.
Vlastně na tom nic zapeklitého není, ale jen dokud vše funguje, jak má.
A tomuhle chlapečkovi
něco nefunguje.
Chce zapnout hračku, a ono to nejde.
Pustím vám video.
Jsou dvě možnosti: buď tu hračku ten chlapeček zapíná špatně, nebo je ta hračka rozbitá.
A my teď dětem poskytneme ždibec statistických dat, která svědčí buď pro první, nebo druhou možnost. A budeme sledovat, jak to ovlivní následnou reakci dětí.
A uděláme to následovně.
Hyowon zkusí hračku pustit a povede se jí to.
Potom to zkusím 2x já, ale neúspěšně. Potom zase Hyowom, které se to povede. Krásně to ukazuje, jak jsem oproti svým studentům na štíru s technikou.
Cílem ovšem je, abychom dítěti nepatrně naznačili, že problém není v hračce, ale v lidech.
Někdo hračku zapnout umí, a někdo ne.
Takže když dítě hračku nezapne, má na výběr.
Má tam maminku, takže může k zapnutí hračky vyzvat jiného člověka. Ale taky si může přitáhnout ubrus, na němž leží druhá hračka, a první hračku vyměnit.
Tak schválně, co udělá.
HG: Dva, tři. Teď! (Hudba.) LS: Raz, dva, tři, teď!
Zkusím to ještě jednou, Arturku. Raz, dva, tři, teď!
YG: Arturku, můžu to zkusit ještě já?
Raz, dva, tři, teď! (Hudba.) No koukni. Vidíš ty hračky?
Poznáváš je? Jo? Teď položím jednu sem a s touhle si můžeš hrát.
LS: "No jasně," říkáte si, "děti mají rády maminku.
Je jasné, že když hračku nezapnou, tak ji dají mamince."
Důležité ovšem je, co se stane, když statistická data malinko upravíme.
Dítě opět uvidí, jak hračka střídavě funguje a nefunguje. Ale vzorek dat teď rozložíme jinak.
Hyowon i já hračku jednou zapneme, a jednou se nám to nepovede.
To už naznačuje, že nezáleží na tom, kdo hračku zapíná.
Hračka je rozbitá. Funguje jenom někdy.
A dítě má opět na výběr.
Může dát hračku mamince, aby ji zapnula místo něj, nebo si může přitáhnout druhou hračku.
Tak schválně, co udělá.
HG: Dva, tři, teď. (Hudba.) Tak ještě jednou, jo? Raz, dva, tři, teď!
Hm.
LS: Teď já, Klárko.
Raz, dva, tři, teď!
Hm. Tak ještě jednou.
Raz, dva, tři, teď! (Hudba.) HG: Teď dám tuhle hračku sem a s touhle si můžeš hrát.
(Smích. Potlesk.) LS: Tady jsou výsledky experimentu.
Na svislé ose vidíte, jak se děti v 1. či 2. případě rozhodovaly. A vidíte, že na jejich jednání mělo vliv to, z jaké evidence vycházely.
Děti, kterým nejsou ani dva roky, volí na základě hrstky statistických dat mezi diametrálně odlišnými strategiemi jednání: poprosit o pomoc či samostatně prozkoumat.
K podobným závěrům došly v našem oboru doslova stovky dalších studií. Souvisí s tím totiž jedna zásadní věc. Bez dětské schopnosti dedukovat množství závěrů z útržků dat bychom si nemohli předávat znalosti, jak je pro náš druh typické.
Dětem stačí pár příkladů a pochopí, jak užívat novou pomůcku.
Z pár příkladů pochopí novou kauzální souvislost.
Umí si osvojovat i nová slova, v tomto případě ve znakové řeči.
Na závěr pár poznámek.
Vědy o mozku a kognitivní vědy v posledních letech vyzdvihují trojici velkých příběhů.
První je příběh o tom, že žijeme v éře mozku.
V neurovědách došlo k převratným objevům: lokalizace funkčně specifických oblastí mozkové kůry, zprůhlednění mozku myši, aktivace neuronů světlem.
Druhým velkým příběhem je, že žijeme v éře velkých dat a učících se strojů. Strojové učení může revolučně změnit náš pohled na vše od sociálních sítí po epidemiologii.
A protože se zabývá i interpretací vizuálních dat či fungováním jazyka, možná nám odhalí i něco o tom, jak poznáváme svět.
A poslední velký příběh je, že je přínosné mozek zkoumat a mít přístup k množství dat. Bez vnější korekce totiž lidé snadno podléhají klamům, uvažují zkratkovitě, mýlí se, chybují, jsou předpojatí a jejich poznatky o světě jsou v mnoha ohledech scestné.
Všechny ty příběhy slýcháme a jsou důležité. Prozrazují nám spoustu o naší přirozenosti. Ale dnes jsem tu chtěla vyzdvihnout úplně jiný příběh.
Nemluvila jsem o mozku, ale o lidské mysli. O tom, jak je lidská mysl jedinečná a jak výkonně zpracovává informace. Z nepatrného množství dat, z pár příkladů, dokážeme vyvodit a osvojit si celá kvanta ucelených poznatků.
Vyprávěla jsem vám příběh, který vede od nejmenších dětí poznávajících svět až k těm největším úspěchům celé naší kultury. Naše poznatky o světě tudíž nejsou scestné.
A vězte, že získáváním poznatků z hrstky dat
schopnosti lidské mysli nekončí. Lidská mysl přichází s novými myšlenkami.
Lidská mysl stojí za vědeckým výzkumem a za objevy. Lidská mysl stojí za uměním, literaturou, poezií a dramatem. A lidská mysl se stará o ostatní lidi: o nejstarší, o nejmenší, o nemocné,
které dokonce uzdravujeme.
V následujících letech zažijeme technický pokrok, který si ani neumím představit. Ale počítačů, které by se svým výkonem alespoň přiblížily našim dětem, se já ani vy patrně nedožijeme.
Pokud investujeme do rozvoje těch nejlepších studentů, tedy do našich malých i velkých dětí, ale i do jejich matek a otců, vychovatelů a učitelů, pokud na ně vynaložíme tolik peněz jako na vývoj a design té nejvýkonnější techniky, už nebudeme o lepších zítřcích jen snít, ale budeme k nim mířit.
Děkuji vám.
(Potlesk.) Chris Anderson: Lauro, děkuji. Než se začnu ptát, musím říct,
že mi jde z toho hlava kolem.
Jak někoho něco takového vůbec napadne? (Smích.) Viděl jsem to už poněkolikáté a pořád mi to přijde k nevíře. Je to tedy kompletně ověřené a malé děti jsou prostě geniální?
LS: Musíte vzít v potaz, že v běžném životě to mají ještě těžší než v těch experimentech.
Když je dítěti rok a půl, tak umí sotva pár slov.
A nejsou to slova jako "míček" nebo "kachnička". Ale slova jako "není", když něco zmizí, nebo "bác", když něco spadne.
Takže jejich schopnost učit se prostě musí být ohromná.
Se čtyřletým dítětem už si můžete povídat skoro o čemkoliv.
(Potlesk.) CA: Jak jste ve své přednášce poukázala, poslední dobou se hodně mluví o tom, jak je naše mysl promořená chybami. Podle behaviorální ekonomie jednáme často iracionálně.
Vy ale naopak zdůrazňujete, že naše mysl je mimořádná a že vlastně nedoceňujeme, jak je ve skutečnosti geniální.
LS: Mám moc ráda jeden citát od psychologa Solomana Asche: "Bytostným úkolem psychologie je strhávat z věcí roušku samozřejmosti."
Abychom ve světě mohli fungovat, zpracováváme denně neskutečné množství dat.
Známe různé objekty a jejich vlastnosti.
Poznáme je třeba i po tmě.
Můžeme se procházet po bytě.
Umíme uhodnout, co si jiní lidé myslí. Mluvíme s nimi.
Pohybujeme se prostorem. Máme koncept čísel. Víme, jak co funguje.
Máme morálku. Všechno to nevědomě zpracováváme, abychom mohli ve světě fungovat.
Je to neuvěřitelný, skoro nepředstavitelný výkon. CA: Řekl bych, že by s vámi někteří diváci asi nesouhlasili,
že se nedožijeme počítačů, které by uměly totéž co tříleté děti. Ale asi je bez debat, že se stroje v každém případě mají od batolat ještě hodně co učit.
LS: Asi je fakt, že tu jsou i fandové strojového učení.
A já věřím, že není na místě být proti dětem ani šimpanzům ani technice. Aspoň ne jen tak ze zásady. Ale tady jde o zásadní rozdíl, který není jen kvantitativní.
Máme neuvěřitelně výkonné počítače schopné ohromně důmyslných výpočtů, často s obrovským množstvím dat.
Ale lidská mysl funguje jinak. Lidé své znalosti třídí a hierachicky uspořádávají, což je pro počítač stále výzva.
CA: To byla vydatná porce myšlenek od Laury Schulz.
Děkujeme. LS: Děkuji. (Potlesk.)
Jsem nadšen, že se mohu podělit o pár zjištění, která mě opravdu překvapila na tom, co nejvíce pomáhá firmám k úspěchu, na kterých faktorech nejvíce závisí úspěch startupů.
Věřím, že malé začínající firmy jsou jedním z nejlepších prostředků, jak udělat ze světa lepší místo.
Pokud vezmete skupinu lidí se správným poměrem podnětů a zorganizujete je do startupu, můžete odemknout lidský potenciál způsobem, který nikdy dříve nebyl možný.
Přimějete je dokázat neuvěřitelné věci.
Ale je-li princip startupu tak skvělý, jak to, že jich tolik selže?
To jsem chtěl zjistit.
Chtěl jsem zjistit, na čem opravdu nejvíce závisí úspěch startupu.
A chtěl jsem postupovat systematicky, vyhnout se některým mým instinktům a možná nesprávným dojmům, které mám z firem, které jsem za ta léta viděl.
Chtěl jsem to vědět, protože sám podnikám už od svých 12 let, kdy jsem prodával sladkosti na autobusové zastávce, přes střední, kde jsem vyráběl zařízení na solární energii, po výšku, kde jsem dělal reproduktory.
Když jsem absolvoval, začal jsem se softwarovou společností.
Před 20 lety jsem založil Idealab, a v posledních 20 letech jsme založili více než 100 společností, mnohé úspěšné, a mnoho velkých selhání.
Naučili jsme se mnoho z neúspěchů.
Takže jsem se pokusil podívat na věci, na kterých záleží u většiny společností úspěch a neúspěch.
Došel jsem k těmto pěti.
Zaprvé, myšlenka.
Myslíval jsem si, že myšlenka je všechno.
Nazval jsem svou firmu IdeaLab, podle toho, jak moc vzývám "aha" moment, když přijdete s nápadem.
Ale postupem času jsem přemýšlel o tom, že více než na nápadu záleží na týmu, výkonu, adaptabilitě.
Nikdy bych si nepomyslel, že budu citovat boxera Mika Tysona na pódiu, ale jednou řekl, "Každý má plán, dokud nedostane pěstí do obličeje." (smích) A myslím, že o businesu to platí také.
Velmi mnoho z výkonu týmu je jeho schopnost zvyknout si na údery do tváře od zákazníků.
Zákazník je ta skutečná realita.
Proto jsem si myslel, že tým může být ta nejdůležitější věc.
Pak jsem se začal dívat na business model.
Má firma jasnou cestu ke generování příjmů od zákazníků?
To začalo stoupat na žebříčku mých myšlenek o tom, na čem záleží úspěch.
Pak jsem se díval na finance.
Občas společnosti získaly obrovské množství financí.
Možná to je tou nejdůležitější věcí?
A pak, samozřejmě, časování.
Co když je tady myšlenka brzy a svět na ni není připravený?
Je to brzy, jste v předstihu a musíte to naučit svět?
Je to správně?
Nebo je příliš pozdě a je už mnoho konkurentů?
Takže jsem se pozorně věnoval těmto pěti faktorům napříč společnostmi.
A studoval jsem více než 100 firem v Idealabu, a 100 společností mimo něj, a pokusil se přijít s něčím vědeckým.
Takže nepjrve k těm společnostem IdeaLabu. Nejlepší pětka – Citysearch, CarsDirect, GoTo, NetZero, Tickets.com – všechny se staly miliardovým úspěchem.
A těch pět společností na konci – Z.com, Insider Pages, MyLife, Desktop Factory, Peoplelink – hodně jsme od nich čekali, ale neuspěly.
Pokusil jsem se je ohodnotit napříč těmi kritérii, jak jsem cítil, že se firmám vedlo v jednotlivých aspektech.
U těch mimo IdeaLab jsem zkoumal šílené úspěchy, jako Airbnb a Instagram a Uber a Youtube a LinkedIn.
A také neúspěchy: Webvan, Kozmo, Pets.com, Flooz a Friendster.
Firmy na konci měly dost financování, některé dokonce měly i obchodní model, ale neuspěly.
A pokusil jsem se podívat na faktory, které přispěly nejvíce k jejich úspěchu nebo neúspěchu, a výsledek mne opravdu překvapil.
Číslo jedna bylo načasování.
To přispělo z více než 42 % k rozdílu mezi úspěchem a selháním.
Tým a provedení pak druhé, a myšlenka, odlišnost myšlenky, unikátnost myšlenky, ty přišly jako třetí.
Není to absolutně definitivní, ne, že by myšlenka nebyla důležitá, ale velmi mne překvapilo, že idea není nejdůležitější.
Někdy na ní záleželo více, když byla načasovaná.
Ty poslední dvě, business model a financování, dávaly smysl.
Dává smysl, že business model je tak nízko, protože můžete začít bez něj a můžete jej dopracovat, když zákazníci chtějí to, co vytváříte.
A financování stejně, pokud jste podfinancovaní, ale získáváte tah, především v dnešní době, je velmi snadné získat hodně peněz.
Teď Vám ukážu pár konkrétních příkladů o každém.
Vezměte si obrovský úspěch jako Airbnb, o kterém každý ví.
Tato společnost byla přehlížena mnoha investory, protože si lidé mysleli, "Nikdo nepronajme místo ve svém domě cizinci."
Samozřejmě se ukázalo, že se mýlili.
Jeden z důvodů tohoto úspěchu, kromě dobrého business modelu, myšlenky, skvělého provedení, je časování.
Společnost začala v době nejvyšší recese, kdy lidé potřebovali peníze navíc a toto možná pomohlo lidem překonat jejich námitky k pronajmutí svého domu cizinci.
A to samé s Uberem.
Když se objevil Uber, byla to neuvěřitelná společnost i obchodní model, také skvělé provedení.
Ale časování bylo také perfektní pro jejich potřebu dostat řidiče do systému.
Řidiči hledali peníze navíc; a to bylo velmi, velmi důležité.
Některé naše ranné úspěchy, Citysearch, se objevily, když lidé potřebovali stránky.
GoTo.com, který jsme ohlásili na TEDu v roce 1998, se objevil, když firmy hledaly cesty, jak získat návštenost.
Mysleli jsme, že idea je skvělá, ale časování bylo pravděpodobně mnohem důležitější.
A některá z našich selhání?
Začali jsme se Z.com, což je firma poskytující online zábavu.
Byli jsme z toho nadšení – získali jsme dost peněz, měli skvělý business model, velký Hollywoodský talent měl vstoupit do firmy.
Ale rychlé připojení bylo v 1999–2000 příliš málo rozšířeno.
Bylo příliš obtížné sledovat video online, museli jste nainstalovat kodeky do prohlížeče a podobně, a společnost nakonec přestala existovat v roce 2003.
Jen o dva roky později, když byl problém kodeků vyřešen Adobe Flashem a kdy rozšíření širokopásmového připojení v USA překročilo 50 %, Youtube byl skvěle načasovaný.
Skvělá myšlenka, baječné časování.
Youtube dokonce neměl ani business model, když začínal.
Nebylo ani jisté, že bude fungovat.
Co bylo nádherné, bylo načasování.
Takže na závěr bych řekl, že na provedení rozhodně záleží.
Na myšlence záleží hodně.
Ale na načasování záleží ještě více.
A nejlepší cesta, jak odhadnout načasování je podívat se na to, jestli spotřebitelé jsou připraveni na to, co nabízíme.
A být v tom skutečně upřímní, nepopírat výsledky, které vidíte, protože pokud něco opravdu milujete, chcete to tlačit dále, musíte být velmi, velmi upřímní při zvažování načasování.
Jak jsem již řekl, myslím si, že startupy mohou změnit svět a udělat jej lepším místem.
Doufám, že tyto vhledy Vám možná pomohou mírně zvýšit procento úspěchu a tak vytvořit něco skvělého pro tento svět, co by se jinak nezrodilo.
Děkuji Vám, byli jste skvělé obecnestvo.
(potlesk)
(Hudba) (Hudba) (Potlesk) (Potlesk)
Ve skvělém filmu z roku 1980, "Bratři Bluesovi," je scéna, kde John Belushi poprvé navštíví Dana Aykroyda v jeho bytě v Chicagu.
Je to stísněné, malé místo a jenom metr od vlakových kolejí.
John sedí na Danově posteli kolem projede vlak, všechno v pokoji se začne třást.
John se ptá: "Jak často tudy ten vlak projíždí?"
Dan odpoví: "Tak často, že to už pak nevnímáš."
A pak něco spadne ze zdi.
Všichni víme, o čem mluví.
Jako lidské bytosti si na každodenní věci zvykneme velmi rychle.
Jako produktový designér, je mojí prací si každodenních věcí všímat, vnímat je a snažit se je vylepšit.
Například vidíte toto ovoce?
Vidíte tuhle nálepku?
Ta nálepka tam nebyla, když jsem byl dítě.
Ale během tech let, někde měl někdo ten nápad ji na to ovoce dát.
Proč?
Aby bylo jednodušší si u kasy namarkovat.
No, to je super, rychleji se dostaneme z obchodu.
Ale teď je tu nový problém.
Přijdeme domů, máme hlad a vidíme tohle zralé, šťavnaté ovoce na kuchyňské desce, chceme ho vzít a sníst ho.
Jenže, teď musíme hledat tu nálepku.
A zaboříme se do ovoce nehtem, čímž ho poškodíme.
A pak tu nálepku sloupávat -- víte, co myslím.
A pak ji z prstu sundat.
(potlesk) Není to zábava, vůbec ne.
Ale stalo se něco zajímavého.
Nejspíš jste to pocítili jen když se to stalo poprvé.
Chtěli jsme si dát kousek ovoce.
Byli jste naštvaní.
Prostě jste si ho chtěli dát.
Podesáté, jste už méně naštvaní, a prostě nálepku sundáte.
Posté, alespoň pro mne, mi to už bylo jedno.
Prostě jsem vzal kousek ovoce, zajel do něho nehty, odstranil nálepku z prstů, a pak se pozastavil: "Není tu další nálepka?"
Proč to tak je?
Proč si zvykáme na každodenní věci?
Jako lidské bytosti máme omezenou mozkovou kapacitu.
Naše mozky si tyto úkony převedou na zvyky, aby se uvolnilo místo na nové věci.
Říká se tomu habituace a je to jeden z nejzákladnějších principů jak se učíme.
Habituace není vždy špatná.
Pamatujete si na autoškolu?
Já ano.
Ruce křečovitě drží volant v pozici 10 a 2. Dáváte pozor na všechno, co je venku, auta, světla, chodci.
Je to hodně o nervy.
Tak moc, že jsem ani nemohl s nikým v autě mluvit a ani jsem neposlouchal hudbu.
Pak se stalo něco zajímavého.
Jak týdny utíkaly, řízení se stávalo jednodušší a jednodušší.
Zvykli jste si na to.
Začala to být zábavné a přirozené.
A mohli jste zase mluvit s přáteli a poslouchat hudbu.
Takže je dobrý důvod proč si naše mozky zvykají.
Pokud by to nedělaly, všímali bychom si každého detailu, vždycky.
Bylo by to vyčerpávající, a nemohli bychom se naučit nic nového.
Ale někdy není habituace dobrá.
Zabraňuje nám všímat si problémů kolem nás, a to je špatně.
A pokud nám zabrání všímat si problémů a spravit je, tak to je opravdu hodně špatně.
Komici o tom ví všechno.
Kariéra Jerryho Seinfelda byla postavena celá na malých detailech, ty drobné hloupé věci, které děláme každý den a nepamatujeme si je.
Vypráví nám, jak byl u kamarádů na návštěvě a chtěl se jenom v klidu osprchovat.
Chytil rukojeť kohoutku a trochu s ním otočil jedním směrem a voda byla o 100 stupňů moc horká.
Otočil druhým směrem a voda byla o 100 stupňů moc studená.
Jenom si chtěl dát příjemnou sprchu.
Všichni jsme to zažili, jen si to nepamatujeme.
Ale Jerry ano, a to je práce komika.
Ale designéři, inovátoři a podnikatelé, naší prací je nejen si těch věcí všímat, ale jít o krok dále a napravit je.
Tahle osoba, to je Mary Andersonová.
V roce 1902 v New York City byla na návštěvě.
Byl studený, mokrý den, sněžilo a jí bylo teplo uvnitř tramvaje.
Během cesty si všimla jak řidič otevírá okno, aby mohl odklidit sníh z okna a jet dál.
Když ale otevřel okno, všechen studený mokrý vzduch se nahrnul dovnitř, a všichni cestující trpěli.
Pravděpodobně si většina pasažérů řekla: "Nedá se nic dělat, musí otevřít okno, aby to vyčistil."
"Takhle to prostě je."
Ale Mary ne.
Mary si řekla: "Co kdyby řidič mohl vyčistit okno zevnitř, aby byli v bezpeční a jeli a pasažéři mohli zůstat v teple?"
A tak hned na místě vytáhla svůj notes a začala kreslit to, co se stalo prvním stěračem.
Jako produktový designér se snažím učit se od lidí jako je Mary vidět svět takový jaký je, ne jaký si myslíme, že je.
Proč?
Protože je snadné řešit problém, který vidí každý.
Ale je těžké řešit problém, který skoro nikdo nevidí.
Někteří si myslí, že se s tím narodíte nebo také ne, jako by Mary Andersonová byla naprogramovaná vidět svět jasněji.
To nebyl můj případ.
Musel jsem se k tomu dopracovat.
Během mých let u Applu nás Steve Jobs vyzýval chodit do práce každý den a vidět naše produkty skrze oči našich zákazníků, nových zákazníků, těch, kteří se bojí a mohou být frustrováni ale i v nadějném očekávání, že jejich technologická novinka začne pracovat rovnou.
Říkal tomu zůstat začátečníkem, a chtěl, abychom se soustředili na všechny malé detaily, aby byly rychlejší, snazší a bezproblémové pro nové zákazníky.
Jasně si pamatuji na počáteční dny iPodu.
V 90. letech, pokud vás bavily přístroje jako mne, naběhli jste do obchodu pro tu nejžhavější novinku.
Trvalo mi dostat se do obchodu, přistroj si koupit, dojet domů, začít rozbalovat.
A najednou, tu byla zase nálepka: s nápisem, "Před použitím nabít."
Co?
Neuvěřitelné.
Právě jsem ztratil tolik času koupí tohoto produktu a teď ho musím ještě nabít?
Musím čekat celou věčnost, než budu moct zkusit novou hračku.
Bylo to šílené.
Ale víte co?
Tehdy to bylo v každém přístroji.
Když to bylo na baterky, museli jste si je nejdříve nabít.
Steve si toho všiml a řekl: "Tohle se nesmí našemu produktu stát."
Co jsme tedy udělali?
Normálně, když máte produkt s pevným diskem uvnitř, zapnete ho na půl hodiny v továrních podmínkách, abyste se ujistili, že bude fungovat i následující léta až ho zákazník vytáhne z krabice.
Co jsme udělali my?
Zapnuli jsme přístroj přes dvě hodiny.
Proč?
Zaprvé, mohli jsme vytvořit kvalitnější produkt, snadno testovatelný a ujistili se, že bude skvělý i pro zákazníka.
Ale nejdůležitější bylo, že baterie byla plně nabitá k okamžitému užití.
Takže zákazník, plný nadšení mohl začít používat rovnou.
Bylo to skvělé a fungovalo to.
Lidem se to líbilo.
Dnes má skoro každý produkt, který je na baterky plně nabitý hned po rozbalení, i když nemá pevný disk.
Ale tehdy, jsme si toho všimli a spravili to a teď to dělá každý.
Už žádné: "Před použitím nabít."
A proč vám tohle říkám?
Je to o vidění neviditelného problému, ne zjevný problém, to je důležité, ne jen pro produktový design, ale pro vše co děláme.
Neviditelné problémy jsou všude kolem nás, můžeme je vyřešit.
Ale nejdříve je musíme vidět, vnímat je.
Váhám nad tím dát vám tipy ohledně neurovědy a psychologie.
Je tu příliš mnoho zkušených lidí v TED komunitě, kteří toho ví víc než kdy budu já.
Ale řeknu vám pár rad, které dělám já, které můžeme dělat všichni v boji proti habituaci.
Moje první rada je dívat se zeširoka.
Když narazíte na problém, někdy je více kroků, které k němu vedou.
Pokud si poodstoupíte a podíváte se zeširoka, možná můžete změnit některé škatulky snadněji než problém.
Možná je můžete zkombinovat.
Možná je můžeme odstranit všechny, aby došlo ke zlepšení.
Například takové termostaty.
Začaly se objevovat po roce 1900 a používaly se velmi jednoduše.
Mohli jste je posunout nahoru nebo dolů.
Lidé to chápali.
Ale v sedmdesátých letech, přišla energetická krize a zákazníci přemýšleli jak na energiích ušetřit.
Co se stalo?
Designéři termostatů přidali nový krok.
Namísto posouvání nahoru a dolů, jste ho teď museli naprogramovat.
Mohli jste si říct, kdy chcete jakou teplotu.
To znělo skvěle.
Každý termostat to začínal mít.
Ale zjistilo se, že nikdo energii neušetřil.
Jak to?
Lidé nemohli předpovědět budoucnost.
Nevěděli jaké budou týdny v příštím období, v příštím roce.
Nikdo nic neušetřil, a co se stalo?
Designéři termostatů se vrátili k rýsovacím prknům a soustředili se na krok programování.
Vytvořili lepší uživatelské rozhraní, lepší dokumentaci.
Ale po letech lidé stále neušetřili žádnou energii, protože prostě nemohli předpovědět budoucnost.
Co jsme udělali?
Namísto programování jsme přidali algoritmus, který se sám učil, prostě pozoroval, kdy jste zvedli teplotu nahoru, dolů a jakou máte rádi teplotu, když vstáváte, nebo když odcházíte.
A víte co?
Fungovalo to.
Lidé ušetřili energii bez jakéhokoliv programování.
Takže nezáleží na to, co děláte.
Pokud si poodstoupíte a podíváte se na všechny ty škatulky, možná je způsob jak je odstranit nebo je zkombinovat, aby se stal proces mnohem jednodušším.
Takže to je moje první rada. Dívejte se zeširoka.
Moje druhá rada, dívejte se zblízka.
Jedním z mých největších učitelů byl můj dědeček.
Naučil mě o světě všechno.
Naučil mě jak se věci staví a jak je opravit, nástroje a techniky potřebné pro úspěšný projekt.
Pamatuji si na jeden příběh, který mi říkal o šroubech a jak je nutné mít pro každou práci ten správný šroub.
Je hodně druhů šroubů: šrouby do dřeva, do kovů, do betonu, hmoždinky, seznam pokračoval dál
Naší prací je vytvořit produkty, které si mohou zákazníci nainstalovat i bez profesionální pomoci.
Co jsme udělali?
Vzpomněl jsem si na dědečkův příběh, tak jsme si řekli, "Kolik různých šroubů se vejde do krabice?
Dva, tři, čtyři nebo pět?
Protože je tolik typů zdí."
Tak jsme o tom přemýšleli a přizpůsobovali, nakonec jsme přišli na tři různé šrouby, které jsme dali do krabice.
Mysleli jsme si, že jsme problém vyřešili.
Ale ukázalo se, že ne.
Produkt jsme prodávali a lidé s ním neměli dobrou zkušenost.
Co jsme udělali?
Vrátili se zpátky k rýsovacím prknům hned jak jsme zjistili, že se nám to nepovedlo.
A navrhli jsme zvláštní, speciální šroub, ke zklamání našich investorů.
Říkali: "Proč trávíte tolik času na malinkém šroubu?
Jdetě a prodejte víc!"
A my odpověděli: "Prodáme více, pokud to uděláme dobře."
A nakonec se to povedlo.
Jeden speciální šroub, mohl být v krabici jediný, snadno se přidělal a zavěsil na zeď.
Takže když se soustředíme na malé neviditelné detaily a díváme se a řekneme si "Je to důležité nebo se to tak prostě vždycky dělalo?
Možná se toho můžeme zbavit."
Moje poslední rada je myslet mladistvě.
Každý den se setkávám se zajímavými dotazy od mých tří dětí.
Vymýšlejí si otázky jako: "Proč auta dopravní zácpu neobletí?"
"Proč nemám místo tkaniček suchý zip?"
Někdy jsou to chytré dotazy.
Přišel ke mě můj syn a já mu řekl: "Běž se podívat do poštovní schránky."
Podíval se na mě tázavě a řekl: "A proč nám poštovní schránka neřekne sama, když bude mít dopis?" (smích) "To je docela dobrá otázka."
Ptají se na hodně věcí a někdy zjistíme, že nemáme ty správné odpovědi.
Říkáme: "Synu, takhle to prostě funguje."
Čím více jsme něčemu vystaveni, tím více si na to zvykáme.
Ale děti tu nejsou ještě tak dlouho, aby si na to zvykli.
Takže když narazí na problém, snaží se ho ihned vyřešit a někdy najdou lepší cestu, která je vážně lepší.
Takže moje rada je mít v týmu mladé lidi nebo lidi s mladou myslí.
Protože když je budete mít, všichni v pokoji budou přemýšlet jako mladí.
Picasso kdysi řekl: "Každé dítě je umělec
Problém je, aby zůstalo umělcem i když vyroste."
Viděli jsme svět jasněji, když jsme ho viděli poprvé, než se dám do cesty dostaly návyky.
Naší výzvou je dostat se zpátky, cítit tu frustraci, vidět ty malé detaily, vidět zeširoka vidět zblízka myslet mladě a zůstat začátečníky.
Není to jednoduché.
Vyžaduje to potlačit nejzákladnější způsob, jakým dáváme světu smysl.
Pokud se to podaří, můžeme vytvořit úžasné věci.
Pro mě to je lepší produktový design.
Pro vás to může být něco jiného, něco silného.
Našim úkolem je vstát každý den a říct si: "Jak mohu zažít svět lépe?"
A pokud to uděláme tak možná, možná se zbavíme těch hloupých malých nálepek.
Moc vám děkuji
(potlesk)
Byl 1. listopad roku 2002. Můj první den ve funkci ředitelky. Ale rozhodně ne můj první den ve školách Filadelfie.
Na státních školách jsem tady vystudovala a pak jsem 20 let učila speciální pedagogiku na škole pro děti chudých, která neměla výsledky. Bylo to v severní Filadelfii, kde se daří zločinu a kde hluboká chudoba patří k nejhorším v celé zemi.
Krátce poté, co jsem vkročila do své nové školy, vypukla hrozná rvačka mezi dívkami.
Když byla situace zase rychle pod kontrolou, okamžitě jsem svolala schůzi do školní auly, abych se představila jako nová ředitelka.
(potlesk) Vešla jsem dovnitř, rozzlobená, trochu nervózní, (smích) ale byla jsem rozhodnutá nastavit svým novým studentům pravidla.
S maximální rozhodností jsem začala vypočítávat svá očekávání ohledně jejich chování a ohledně toho, co se ve škole naučí.
Najednou zčistajasna vzadu v aule vstala dívka a řekla: "Paní učitelko!
Paní učitelko!"
Když se naše oči setkaly, řekla: "Proč tomu tady pořád říkáte škola?
Tohle není škola."
Takto stručně Ashley vystihla, co jsem sama cítila, ale nikdy nedokázala zcela vyjádřit. Mám vlastní zkušenost z doby, kdy jsem sama před mnoha a mnoha lety chodila na špatnou školu.
Ta škola rozhodně nebyla školou.
Přeskočíme teď o deset let dopředu, do roku 2012. Přicházela jsem jako ředitelka do třetí školy, co neměla dobré výsledky.
Stala jsem se čtvrtou ředitelkou Strawberry Mansion za čtyři roky.
Škola měla špatné výsledky a byla označena jako "trvale nebezpečná". Byly za tím špatné výsledky v testech, velké množství zbraní, drog, útoků a zatýkání.
Když jsem se přiblížila ke dveřím své nové školy, pokusila se vstoupit a zjistila, že dveře jsou zamčené na řetěz, v uších mi zněl hlas Ashley a to její: "Paní učitelko!
Paní učitelko! Tohle není škola."
Chodby v ní byly ponuré a tmavé kvůli špatnému osvětlení.
Ve třídách byly hromady rozbitého starého nábytku a lavic, byly tam tisíce nepoužitých učebních materiálů a pomůcek.
Nebyla to škola.
Jak rok ubíhal, všimla jsem si, že třídy jsou skoro prázdné.
Studenti prostě měli strach: báli se sedět v lavicích ze strachu, že se něco stane; báli se, protože se jim posmívali, když si v jídelně brali jídlo zdarma.
Měli strach ze všech těch rvaček a šikany.
Tohle nebyla škola.
A pak tady byli učitelé, kteří měli obrovský strach o svou vlastní bezpečnost, a tak měli nízká očekávání od studentů i od sebe, aniž si byli jakkoli vědomi, jakou roli sami hrají v destrukci školní kultury.
To bylo ze všeho nejhorší.
Takže Ashley měla pravdu, a to nejen ohledně své školy.
Platí to pro příliš mnoho škol tam, kde děti žijí v chudobě; jejich školy opravdu nejsou ani trochu školami.
Ale to se může změnit.
Ráda bych vám řekla, jak to probíhá na škole Strawberry Mansion.
Každý, kdo se mnou někdy pracoval, vám řekne, že jsem známá svými slogany.
(smích) Takže dnes vám řeknu tři, které byly v našem úsilí o změnu zcela zásadní.
Můj první slogan zní: Jestli máte vést, tak veďte.
Vždycky jsem byla přesvědčená, že to, co se ve škole děje, nebo naopak neděje, záleží na řediteli.
Já jsem ředitelka a tato funkce po mně vyžadovala, abych vedla.
Neměla jsem v plánu zůstat sedět ve své kanceláři, ani delegovat svou práci a nehodlala jsem se bát poukázat na cokoliv, co není pro děti dobré, ať jsem kvůli tomu měla být oblíbená, nebo ne.
Já jsem lídr, a tak vím, že nic nezvládnu sama.
Takže jsem dala dohromady špičkový vedoucí tým, který věřil v možnosti všech dětí. Společně jsme začali řešit drobné úkoly jako přenastavení kombinací zámků na skříňkách, aby každý student měl své věci v bezpečí.
Každou nástěnku v budově jsme ozdobili jasnými barvami a pozitivními myšlenkami.
Ze vstupních dveří školy jsme sundali řetězy.
Nechali jsme vyměnit žárovky a vygruntovali jsme všechny třídy. Recyklovali jsme všechny učebnice, které jsme nepotřebovali, a vyhodili jsme tisíce starých věcí a kusů nábytku.
Plnili jsme dva kontejnery denně.
A pak jsme samozřejmě řešili ty velké úkoly, přepracování celého školního rozpočtu, abychom mohli zaměstnat víc učitelů a dalšího personálu.
Od základu jsme změnili harmonogram školního dne, abychom rozšířili nabídku, zařadili jsme doučování, rozšiřující výuku, mimoškolní aktivity a poradenství a během toho všeho jsme učili.
Pořád jsme během toho učili.
Vypracovali jsme plán, který určoval, kde bude každý z pomocného personálu a každý policista v kterékoli minutě dne, a přísně jsme to hlídali. Naším nejlepším vynálezem je celoškolní kázeňský program s názvem "O čem se nediskutuje".
Je to systém, Je to systém, jehož účelem je trvale podporovat dobré chování.
A výsledky?
Strawberry Mansion byla po prvním roce vyřazena ze seznamu trvale nebezpečných škol, (potlesk) ačkoli na něm figurovala pět let za sebou.
Díky lídrům se nemožné stává možným.
To mě přivádí k mému druhému sloganu: No a co? Ale co teď?
(smích) (potlesk) Když jsme si prošli údaje a setkali se se zaměstnanci, slyšeli jsme spoustu výmluv na téma, proč má Strawberry Mansion špatné výsledky a je mezi trvale nebezpečnými školami.
Říkali, že jen 68 procent dětí chodí do školy pravidelně, 100 procent z nich žije v chudobě, dění ve škole se účastní jen 1 procento rodičů, mnoho dětí pochází z domovů, kde je někdo z rodičů ve vězení nebo mají jen jednoho rodiče, 39 procent studentů má speciální potřeby. Údaje státu ukázaly, že jen 6 procent studentů dobře zvládá matematiku a 10 procent anglickou literaturu.
Když nám dovyprávěli všechny tyhle příběhy o tom, jak hrozné jsou tam podmínky i děti, podívala jsem se na ně a řekla: "No a? Ale co teď?
Co s tím uděláme?"
(potlesk) Potírat výmluvy při každé příležitosti se stalo mým prvořadým úkolem.
Pustili jsme se do každé z těchto výmluv s povinným využitím metod odborného rozvoje, a připravovali jsme se tak na intenzivní zaměření na výuku a učení.
Po mnoha výzkumech jsme došli k závěru, že učitelé vědí, co učit, ale nevědí, jak učit tolik dětí s tak rozdílnými schopnostmi.
Proto jsme vytvořili návodný model, jak připravovat hodiny zaměřené na práci s malými skupinkami, aby všichni studenti dostali takovou podporu, jakou potřebují – – přímo ve třídě.
A výsledky?
Po jednom roce státní údaje ukázaly, že naše skóre v matematice se zlepšilo o 171 procent a v literatuře o 107 procent.
(potlesk) Stále je před námi dlouhá cesta, velmi dlouhá cesta, ale ke každé překážce teď přistupujeme podle hesla: "No a?
Ale co teď?" A tím se dostávám ke třetímu a poslednímu sloganu.
(smích) Jestli ti dnes nikdo neřekl, že tě má rád, pamatuj si, že já tě ráda mám a vždycky mít budu.
Moji studenti mají problémy: sociální, citové i ekonomické problémy, jaké si neumíte ani představit.
Někteří už jsou sami rodiči a někteří jsou úplně sami.
Kdyby mi někdo řekl, ať prozradím své opravdové tajemství, díky kterému se Strawberry Mansion posouvá dopředu, musela bych říct, že mám ráda své studenty a věřím v jejich možnosti, bezpodmínečně.
Když se na ně podívám, vidím jenom to, čím se mohou stát, a to proto, že já jsem jedna z nich.
Taky jsem vyrostla v chudobě severní Filadelfie.
Vím, jaké to je, chodit do školy, která není školou.
Vím, jaké je přemýšlet nad tím, jestli se někdy z chudoby najde cesta ven.
Ale díky svojí úžasné mamince jsem získala schopnost snít navzdory chudobě, která mě obklopovala.
Takže... (potlesk) jestli mám svoje studenty nasměrovat k jejich snům a ke smyslu jejich života, musím vědět, kdo jsou.
Takže s nimi musím trávit čas, a proto každý den řídím provoz v jídelně.
(smích) V době, kdy tam jsem, s nimi mluvím o velmi osobních věcech, a když mají narozeniny, zpívám jim "Happy Birthday", i když vůbec neumím zpívat.
(smích) Často se jich ptám: "Proč chcete, abych zpívala, když to vůbec neumím?"
(smích) Říkají: "Protože se nám líbí cítit se výjimeční."
Každý měsíc se setkáváme na radnici, abychom zjistili, co jim dělá starost, nad čím přemýšlejí.
Dávají nám otázky typu: "Proč se musíme řídit pravidly?"
"Proč jich je tolik a mají takové následky?"
"Proč si prostě nemůžeme dělat, co chceme?"
(smích) Ptají se, a já se jim snažím poctivě odpovídat, a tohle vzájemné naslouchání pomáhá vyjasňovat případná nepochopení.
Každý okamžik nám můžete nabídnout nějaké ponaučení.
Má odměna, odměna za nekompromisní platnost pravidel a následků, je to, že si u nich vysloužím respekt.
Trvám na pravidlech, a díky tomu můžeme společně leccos zvládnout.
Vědí přesně, jaká mám od nich očekávání. A já jim je denně opakuju školním rozhlasem.
Připomínám jim... (smích) Připomínám jim klíčové hodnoty: soustředění, tradici, kvalitu, poctivost a vytrvalost. Každý den jim připomínám, jak jim může vzdělání opravdu změnit život.
A každé hlášení končím stejnými slovy: "I kdyby vám dneska niko neřekl, že vás má rád, nezapomeňte, že já vás mám ráda. Mám a vždycky budu."
Výkřik studentky Ashley "Paní učitelko, paní učitelko, tohle není škola!" mám navždycky vrytý do mozku.
Jestli se opravdu máme někam posunout v boji s chudobou, musíme si dát dobrý pozor, aby každá škola, která vzdělává chudé děti, byla opravdovou školou, školou, školou, (potlesk) školou, která jim poskytne vzdělání a připraví je po mentální stránce tak, aby se orientovaly ve světě okolo.
Nemám odpovědi na všechny otázky. Jedno ale vím jistě: my, kteří máme to privilegium a odpovědnost při vedení školy, která slouží dětem z chudých poměrů, musíme opravdu vést. A kdykoli nás potkají nečekané výzvy, musíme se zastavit a říct si: "No a co. Co teď?
Co s tím uděláme?"
Ale když vedeme, nesmíme zapomenout ani na to, že každý z našich žáků je jen dítě. Často jsou vyděšení z toho, co jim o nich samých říká okolní svět. Bez ohledu na to, co jim podsouvá jejich okolí, my bychom jim vždycky měli dávat naději, soustředěnou pozornost, nezlomnou víru v jejich potenciál, konzistetní očekávání. A musíme jim často opakovat, že i kdyby jim dneska nikdo neřekl, že je má rád, my je rádi máme a vždycky mít budeme.
Děkuju.
(potlesk) Díky, pane Ježíši!
Miluji velké záhady. Fascinuje mě největší nevyřešené tajemství vědy. Možná proto, že je tak osobní.
Týká se toho, kým jsme a láká mě to, protože jsem zvědavý.
Je to tahle záhada: Jaký je vztah mezi mozkem a vědomým prožitkem, jakým je například chuť čokolády nebo dotek sametu?
Tato záhada není vůbec nová.
V roce 1968 napsal Thomas Huxley: „Skutečnost, že něco tak úžasného jako stav vědomí je důsledkem podráždění nervové tkáně, je stejně nevysvětlitelná, jako zjevení džina z Aladinovy lampy.“
Huxley věděl, že mozková aktivita a vědomé prožitky spolu souvisí, ale nevěděl proč.
Pro tehdejší vědu to byla záhada.
Ale od Huxleyho dob se toho vědci o mozkové aktivitě hodně naučili. Nicméně vztah mezi mozkovou aktivitou a vědomými prožitky zůstává stále záhadou.
Proč? Proč jsme učinili tak malý pokrok?
Někteří odborníci si myslí, že tento problém nedokážeme vyřešit, protože nám k tomu chybí nezbytné pojmy a inteligence.
Neočekáváme, že by opice řešily problémy kvantové mechaniky, takže ani nemůžeme očekávat, že náš druh vyřeší tento problém.
Já s tím nesouhlasím. Jsem optimističtější.
Myslím si, že jsme jenom přijali mylný předpoklad.
Jakmile to napravíme, mohli bychom snad problém vyřešit.
Dnes bych vám rád pověděl, o jaký předpoklad jde, proč je mylný a jak jej napravit.
Položme si na začátek otázku: Vidíme realitu takovou, jaká skutečně je?
Otevřu oči a vnímám jev, který mohu popsat jako červené rajče metr přede mnou.
V důsledku toho začnu věřit, že v realitě existuje metr ode mě červené rajče.
Poté zavřu oči a můj vjem se změní na šedivou plochu, ale platí pořád, že metr přede mnou je červené rajče?
Myslím, že ano, ale nemýlím se v tom?
Nemůže se stát, že si špatně vykládám celou podstatu vnímání?
Své vnímání jsme si už nejednou špatně vykládali.
Mysleli jsme si, že Země je plochá, protože tak vypadá.
Pythagoras zjistil, že jsme se pletli.
Poté jsme si mysleli, že Země spočívá nehybně uprostřed vesmíru, opět, protože to tak vypadalo.
A zase, Koperník a Galilei zjistili, že jsme se mýlili.
Galilei si poté kladl otázku, zda si své vjemy nevykládáme mylně i jinde.
Napsal: „Myslím si, že chutě, vůně či barvy a vše ostatní sídlí v našem vědomí.
Tudíž kdybychom odstranili živé bytosti, všechny tyto vlastnosti by zanikly.“
Jde o ohromující tvrzení.
Nemohl by mít Galilei pravdu?
Nemohlo se stát, že si vjemy tak špatně vykládáme?
Co nám k tomu může říct moderní věda?
Neurovědci nám říkají, že zhruba třetina mozkové kůry zpracovává obraz.
Když otevřete oči a rozhlédnete se po této místnosti, zapojí se při tom miliardy neuronů a biliony synapsí.
Je to vcelku překvapující, protože o zraku přemýšlíme maximálně jako o videokameře.
Prostě pořídí snímek reality takové, jaká skutečně je.
Část zraku jako kamera funguje: V oku je čočka, která zaostřuje obraz na jeho zadní stranu, kde se nachází 130 milionů fotoreceptorů, takže oko je jako kamera s rozlišením 130 megapixelů.
To ale nevysvětluje miliardy neuronů a biliony synapsí, které se účastní vidění.
K čemu slouží tyto neurony?
Neurovědci nám říkají, že v reálném čase vytvářejí všechny ty tvary, předměty, barvy a pohyby, které vidíme.
Může nám připadat, že prostě pořizujeme snímky této místnosti, ale ve skutečnosti si konstruujeme všechno, co vidíme.
Nekonstruujeme ale celý svět najednou.
Vytváříme jen ty části, které zrovna potřebujeme.
Existuje k tomu mnoho příkladů, které dost přesvědčivě ukazují, že si konstruujeme to, co vidíme.
Ukážu vám dva z nich.
V tomto příkladě vidíme červené terčíky, z nichž jsou vyříznuty malé kousky, ale když terčíky trochu pootočíme, najednou spatříme, jak z obrazovky vystupuje trojrozměrná krychle.
Obrazovka je ale pochopitelně plochá, takže trojrozměrná krychle, kterou vnímáme, musí být námi vykonstruovaná.
Na tomto dalším příkladě vidíte svítící modré pruhy se zřetelně ostrými okraji, jak se pohybují polem teček.
Ve skutečnosti se tečky nehýbou.
Jediné, co na jednotlivých snímcích měním, je barva teček, z modré na černou a z černé na modrou.
Když to ale dělám rychle, váš zrakový systém vytváří svítící modré pruhy se zřetelnými okraji a jejich pohyb.
Tohle jsou jen dva, ale existuje spousta příkladů, že to, co vidíme, si konstruujeme.
Neurovědci jdou ale ještě dále.
Říkají, že realitu rekonstruujeme.
Takže když zažívám vjem, který popisuji jako červené rajče, je tento vjem jen přesnou rekonstrukcí vlastností skutečného červeného rajčete, které by existovalo, i kdybych se na něj nedíval.
Proč neurovědci tvrdí, že věci rekonstruujeme a nikoli, že je jen konstruujeme?
Jako argument se obvykle používá právě evoluce.
Ti naši předkové, kteří viděli přesněji, měli konkurenční výhodu oproti těm, jejichž zrak byl méně přesný, takže je víc pravděpodobné, že své geny předali dál.
Jsme potomky těch, kteří viděli přesněji, takže si můžeme být jistí, že za normálních okolností jsou naše vjemy přesné.
Tohle naleznete v běžných učebnicích.
Jedna z učebnic například říká: „Z evolučního hlediska je zrak užitečný právě proto, že je tak přesný.“
Takže podstata spočívá v tom, že nám přesné vjemy víc vyhovují.
Dávají nám výhodu pro přežití.
Je to ale pravda?
Je tohle správná interpretace evoluční teorie?
Podívejme se nejprve na pár příkladů z přírody.
Australský brouk krasec má ďolíčky, je lesklý a hnědý.
Samičky nelétají.
Samečci létají a pochopitelně hledají samičky ke spáření.
Jakmile nějakou najdou, slétnou k ní a spáří se.
V dalekém vnitrozemí žije jiný druh, Homo sapiens.
Samci tohoto druhu mají obrovský mozek, který využívají k lovu vychlazeného piva.
(smích) Když nějaké najdou, hodí ho do sebe a občas v té pustině odhodí láhev na zem.
Čirou náhodou mají tyto láhve ďolíky, jsou lesklé a mají ten správný odstín hnědé, aby upoutaly pozornost brouků.
Samečci v celých rojích pokrývají láhve a snaží se s nimi spářit.
Ztrácejí veškerý zájem o skutečné samičky.
Klasický případ mužského, který vymění ženskou za láhev.
(smích) (potlesk) Druh je téměř na pokraji vyhynutí.
V Austrálii museli změnit láhve, aby své brouky zachránili.
(smích) Samečci úspěšně nacházeli samičky po tisíce, možná miliony let.
Zdálo se, že vidí realitu takovou, jaká je, ale zjevně tomu tak není.
Evoluce jim poskytla zkratku.
Samička je cokoli, co má ďolíky, co je lesklé a hnědé. A čím je to větší, tím líp.
(smích) I když brouk zleze celou láhev, nedokáže přijít na svůj omyl.
Teď samozřejmě můžete říct, že brouci jsou příliš jednoduchá stvoření, což určitě neplatí u savců.
Savci se ošálit nenechají.
No, nebudu to radši rozvádět, ale asi mě chápete. (smích) Takže tady nám vyvstává důležitá technická otázka: Skutečně upřednostňuje přirozený výběr vidění reality takové, jaká je?
Naštěstí se nemusíte hlásit a hádat. Evoluce je matematicky přesná teorie.
Můžeme použít rovnice, kterými si to ověříme.
Můžeme nechat různé organismy soupeřit v umělém světě a uvidíme, který přežije a bude prospívat, čí smyslové systémy budou lepší.
Klíčovým pojmem v těchto rovnicích je prospěšnost.
Vezměte si tento steak: Čím je tento steak prospěšný zvířatům?
Hladovému lvu, hledajícímu něco k snědku, steak zlepší kondici.
Sytému lvu, který se chce pářit, kondici nezlepší.
A králíkovi, ať je v jakémkoli stavu, také není prospěšný. Takže prospěch závisí nejen na realitě, takové, jaká je, ale také na samotných organismech, jejich stavu a jednání.
Prospěšnost není to samé jako samotná realita a je to prospěšnost, nikoli samotná realita, co je středobodem rovnic evoluce.
V mé laboratoři jsme už spustili stovky tisíc simulací evolučních her se spoustou různých, náhodně vybraných světů a organismů, které tam soupeří o zdroje.
Některé organismy vidí úplnou realitu, jiné pouze některé její části a některé nevidí z reality nic, vnímají jen prospěšnost.
A kdo vítězí?
Nerad vám kazím radost, ale schopnost vnímat realitu vede k vymírání.
V téměř každé simulaci, organismy, které nevidí realitu a umí vnímat jen prospěšnost, donutí k vyhynutí všechny organismy, které realitu vnímají.
Takže to podstatné je, že evoluce neupřednostňuje opravdové, chcete-li přesné vnímání.
Takové vnímání reality vede k vymírání.
Je to ohromující.
Jak je možné, že přesné vidění světa pro nás není výhodou pro přežití?
Je to úplně jinak, než bychom očekávali.
Ale vzpomeňte si na brouka krasce.
Tito brouci přežili tisíce, možná miliony let pomocí jednoduchých triků a zkratek.
Evoluční rovnice nám říkají, že všechny organismy, včetně nás, jsou na stejné lodi jako krasci.
Nevidíme realitu takovou, jaká je,
naše jednání formují triky a zkratky, které nám pomáhají přežívat.
Ale i tak potřebujeme s intuicí pomáhat.
Jak může být nevnímání skutečné reality tak užitečné?
Naštěstí si můžeme pomoci vhodnou metaforou: pracovní plochou na vašich počítačích.
Vezměte si tu modrou ikonu TEDu s přednáškou, kterou máte rozepsanou.
Ikona je modrá a obdélníková a nachází se v pravém dolním rohu pracovní plochy.
Znamená to snad, že i samotný textový soubor v počítači je modrý, obdélníkový a na pravé spodní straně počítače?
Samozřejmě, že ne.
Kdokoli by si to myslel, vykládal by si špatně smysl rozhraní.
Plocha tu není k tomu, aby ukazovala realitu v počítači.
Je tu naopak proto, aby skutečnost skryla.
Nezajímají vás diody a rezistory a všechny ty megabyty programů.
Pokud byste se tím museli zabývat, nikdy byste nenapsali text nebo neupravili své fotky.
Takže myšlenka spočívá v tom, že nám evoluce dala rozhraní, které skrývá skutečnost a navádí k adaptivnímu chování.
Prostor a čas, jak je právě teď vnímáte, jsou vaší pracovní plochou.
Fyzické předměty jsou jednoduše ikonami na této ploše.
Každého hned napadne námitka.
Hoffmane, když si myslíš, že vlak, který se blíží rychlostí 320 km/h, je jen ikona na ploše, proč si před něj nestoupneš?
Až bude po tobě a tvé teorii, budeme vědět, že vlak je něco víc než jen ikona.
No, já bych si nestoupl před vlak ze stejného důvodu, kvůli kterému jen tak nepřetáhnu tuhle ikonu do koše, ne proto, že bych ji bral tak doslovně ‒ soubor doopravdy není modrý a obdélníkový ‒ ale protože ji beru vážně.
Mohl bych přijít o týdny práce.
Podobně nás evoluce formovala při vnímání symbolů, které jsou navrženy tak, aby nás udržovaly naživu.
Měli bychom je raději brát vážně.
Vidíš-li hada, nezvedej ho.
Vidíš-li útes, neskákej z něj.
Jsou navrženy tak, aby nás chránily, takže bychom je měli brát vážně.
Neznamená to ale, že bychom je měli brát doslova.
To by byla logická chyba.
Další námitka: Vždyť nejde o nic opravdu nového.
Fyzikové nám už dlouhou dobu říkají, že kov vlaku působí pevně, ale z větší části je to prázdný prostor s drobounkými částicemi svištícími kolem.
Nejde o nic nového.
No, ne tak úplně.
Je to jako bych řekl, že vím, že ta modrá ikona na ploše nepředstavuje realitu v počítači, ale když vytáhnu starou dobrou lupu a podívám se hodně zblízka, uvidím malé pixely a ty počítačovou realitou jsou.
No, ne tak docela, stále jsme na ploše a o to právě jde.
Ty mikroskopické částice pořád existují v prostoru a čase: stále jsou částí uživatelského rozhraní.
Takže já tvrdím něco mnohem radikálnějšího než fyzikové.
Nakonec můžete namítnout, podívej, my ten vlak všichni vidíme, proto si ho nikdo z nás nekonstruuje.
Ale vzpomeňte si na tento příklad.
V tomto příkladě všichni vidíme krychli, ale obrazovka je přitom plochá, takže krychle, kterou vidíte, je krychlí, kterou si konstruujete.
Všichni vidíme krychli, protože všichni, každý z nás, si konstruuje krychli, kterou vidíme.
To samé platí i o vlaku.
Všichni vidíme vlak, protože každý vidí vlak, který si vykonstruoval. A to samé platí o všech hmotných předmětech.
Máme tendenci si myslet, že naše vnímání je jako okno do reality, jaká existuje.
Evoluční teorie nám říká, že je to nesprávná interpretace našeho vnímání.
Realita je spíše jako 3D pracovní plocha, která je navržena tak, aby skryla složitost skutečného světa a vedla k adaptivnímu chování.
Prostor, jak jej vnímáte, je vaší pracovní plochou,
hmotné předměty jsou jen ikonami na této pracovní ploše.
Domnívali jsme se, že Země je plochá, protože tak vypadá.
Pak jsme si zase mysleli, že Země je nehybným středem reality, protože tak vypadá.
Pletli jsme se.
Špatně jsme si vykládali naše vnímání.
Teď věříme, že prostoročas a předměty jsou povahou reality, jaká existuje.
Evoluční teorie nám říká, že už se zase mýlíme.
Špatně si vykládáme obsah našeho smyslového vnímání.
Je tu něco, co existuje, když se právě nedíváte, ale není to prostoročas ani hmotné předměty.
Je pro nás těžké opustit koncepci prostoročasu a předmětů, stejně jako je pro krasce obtížné nechat být láhev.
Proč? Protože jsme slepí vůči naší vlastní slepotě.
Oproti broukovi ale máme výhodu: naši vědu a techniku.
Ve snaze rozpoznat něco objektivem dalekohledu jsme objevili, že Země není nehybným středem reality. A nahlížením skrze objektiv evoluční teorie jsme zjistili, že prostoročas a předměty nejsou přirozenou vlastností reality.
Když vnímám vjem, který popisuji jako červené rajče, interaguji s realitou, ale realita není červeným rajčetem a vůbec ani nevypadá jako červené rajče.
Podobně, když vnímám prožitek, který popisuji jako lva nebo steak, interaguji s realitou, ale lev ani steak nejsou realitou.
A v tom to vězí: kdykoli zažívám smyslový vjem, který popisuji jako mozek nebo neurony, interaguji s realitou, ale mozek ani neurony nejsou realitou a realita vůbec nevypadá jako mozek nebo neurony.
A tato realita, ať už je to cokoli, je skutečným zdrojem příčiny a následku ve světě. Nikoli mozky nebo neurony.
Mozky nebo neurony nemohou vůbec působit kauzálně.
Nezpůsobují žádný z našich smyslových vjemů, neovlivňují naše chování.
Mozky a neurony jsou druhově specifické symboly, zkratky.
Co to znamená pro záhadu vědomí?
Otevírá to nové možnosti.
Například: Je možné, že realita je nějaký obří stroj, který způsobuje naše vědomé prožitky.
Pochybuji o tom, ale stojí to za prozkoumání.
Možná, že realita je obrovská, interagující síť vědomých činitelů, jednoduchých i složitých, která způsobuje jejich vzájemné vědomé zážitky.
Tohle není tak šílená myšlenka, jak se může zdát, aktuálně ji zkoumám.
Zde je pointa: Jakmile jednou opustíme silně intuitivní, ale silně mylný předpoklad o povaze reality, otevřou se před námi nové cesty k tomu, jak přemýšlet o největší záhadě života.
Vsadím se, že se realita ukáže být mnohem úžasnější a překvapivější, než jsme si kdy představovali.
Evoluční teorie nám předkládá nejvýznamější výzvu: výzvu rozpoznat, že naše vnímání nesouvisí s viděním pravdy, ale jde o to mít děti.
A mimochodem, i tento TED se odehrává jen ve vaší hlavě.
Děkuji mnohokrát.
(potlesk) Chris Anderson: Pokud to tam jste skutečně vy, děkuji vám.
Jde mi z toho hlava kolem.
Nejdřív ze všeho z toho možná někteří upadnou do hluboké deprese při pomyšlení na to, že evoluce neupřednotňuje realitu. Chci říct, jestli to nepodkopává veškeré naše úsilí, všechnu naši způsobilost myslet si, že známe pravdu, možná, dokonce i tu vaši teorii, jestli tím myslíte tohle.
Donald Hoffman: No, tohle nám nebrání být úspěšní ve vědě.
Máme jen jednu teorii, která se ukázala být chybnou, totiž že vnímání vypadá jako realita a realita vypadá jako to, co vnímáme.
Tato teorie se ukazuje být chybnou.
Fajn, zahoďme ji.
To nám nijak nebrání v postulování jakýchkoli jiných teorií o povaze reality, jde vlastně jen o pokrok v tom, že jsme poznali jednu z mylných teorií.
Věda pokračuje normálně dál. Zde žádný problém není.
CA: Takže myslíte, že je to možné. (smích) To je skvělé, ale zdá se mi, že tvrdíte, že je možné, aby vás evoluce i v tomto případě dovedla k řešení.
DH: Ano. To je velice dobrý postřeh.
Simulace evolučních her, které jsem předváděl, se týkaly výhradně vnímání a ukazují nám, že naše vnímání bylo formováno tak, aby neukazovalo pravou realitu, ale to neznamená, že s naší logikou nebo matematikou je to stejné.
Takové simulace jsme ještě nedělali, ale vsadím se, že bychom zjistili, že existuje nějaký druh selekčního tlaku na naši logiku a matematiku, aby přinejmenším směřovaly k pravdě.
Jste-li na tom jako já, připadne vám matika a logika těžká.
Ještě to úplně nechápeme, ale minimálně evoluční tlaky ne vždy odpovídají přesným závěrům matiky a logiky.
Myslím, že zjistíme, že musíme probádat každou kognitivní schopnost jednu po druhé a zjistit, co s nimi evoluce dělá.
To, co je pravda o vnímání, nemusí být pravda o matice a logice.
CA: Myslím si, že navrhujete jakousi moderní obdobu interpretace světa, jakou měl biskup Berkeley: vědomí je příčinou existence hmoty, nikoli obráceně.
DH: Berkeleyho učení je něco trochu jiného.
Berkeley si to myslel, protože byl deista a domníval se, že definitivní příčinou reality je Bůh. Já ale nepotřebuji zacházet tak daleko jako Berkeley, takže jde o úplně něco jiného.
Nazývám to vědomým realismem. Vlastně jde o velmi odlišný přístup.
CA: Done, mohl bych si s vámi povídat celé hodiny a doufám, že k tomu dojde.
Myslím, že výborný způsob, jak začít s mojí vizí jednoduchosti, je podívat se na TED. Jste tady, chápete proč, víte, oč jde, a nemáte s tím problém.
Nejlepší umělé inteligence planety by se to zdálo složité a matoucí a mému pejskovi Watsonovi snadné a pochopitelné, ale unikl by mu smysl.
(smích) Moc by se bavil.
A samozřejmě: pokud jste přednášející jako Hans Rosling, zdá se vám to složité a ošidné. Jenže Hans Rosling včera přišel s tajnou zbraní, a to doslova: s polykáním meče.
Musím říct, že mě napadlo pár předmětů, které bych dnes mohl polknout a nakonec jsem to vzdal. Jenže on to prostě udělal a bylo to báječné.
Puk nechtěl říct jen to, že jsme blázni v pejorativním smyslu, ale že se snadno necháme zmást. Ve skutečnosti Shakespeare poukázal na to, že do divadla chodíme, abychom se nechali mást, proto se na to ve skutečnosti těšíme.
Chodíme na kouzelnická představení, aby tam z nás dělali blázny.
Proto je mnoho věcí zábavných, jenže je pak těžké získat představu o světě, ve kterém žijeme nebo o nás samých.
Naše přítelkyně Betty Edwardsová, autorka knihy "Drawing On the Right Side of the Brain", ukazuje ve svých hodinách kreslení dva stoly a říká, že problém s tím, jak se naučit kreslit, nespočívá v tom, že neumíte správně hýbat rukou, ale v tom, že váš mozek vnímá obrazy špatně.
Snaží se spíš chápat je jako objekty než vidět, co v nich je.
Na důkaz toho tvrdí, že přesná velikost a tvar těchto desek stolu jsou stejné, a já vám dokážu, že to tak je.
Ona to dělá s lepenkou, ale jelikož tu mám drahý počítač, jen tu desku otočím a...
Teď, když jsme to viděli - a já to viděl už nesčetněkrát, protože to dělám při každé přednášce - pořád nevidím, že mají stejnou velikost i tvar, a pochybuji, že jste na tom lépe.
Takže co dělají umělci? Umělci si to měří.
Měří velmi pozorně.
A když měříte velmi pozorně, pevnou rukou a s rovnou hranou, uvidíte, že tyto dva tvary mají přesně stejnou velikost.
Talmud to věděl už před dávnými časy a tvrdil: "Nevidíme věci, jaké skutečně jsou, ale takové, jací jsme my."
Skutečně by mě zajímalo, co se stalo člověku, který na to tehdy přišel, jestli se tím skutečně řídil až ke konečnému závěru.
Není-li svět tím, čím se zdá, a my vidíme věci podle sebe, pak je takzvaná realita druhem halucinace probíhající tady uvnitř. Je to sen ve stavu bdělosti. A pochopení toho, v čem ve skutečnosti existujeme, je jednou z největších gnozeologických bariér v historii lidstva.
To znamená, že "jednoduché a pochopitelné" nemusí ve skutečnosti jednoduché nebo pochopitelné být a věci, jež považujeme za složité, takové být mohou.
Musíme porozumět sami sobě, abychom se vymotali z vlastních omylů.
Můžeme o sobě smýšlet jako o jistém druhu šumového kanálu.
Já to vidím tak, že se nenaučíme vidět, dokud si nepřiznáme, že jsme slepí.
Jakmile začnete na této velmi pokorné úrovni, můžete začít hledat způsoby, jak vidět věci.
Za poslední čtyři staletí došlo zejména k tomu, že lidské bytosti vyvinuly "brainlety", malé pomůcky pro náš mozek vytvořené na základě mocných myšlenek, jež nám pomáhají vidět svět odlišnými způsoby.
Mají podobu senzorického přístroje - dalekohledů, mikroskopů - rozumového aparátu, tedy rozličných způsobů myšlení, a především schopnosti změnit perspektivu vidění věcí.
O tomto budu trochu mluvit.
Právě díky této změně perspektivy a toho, čím si myslíme, že je, jsme dosáhli za poslední čtyři staletí většího pokroku než ve zbývající historii lidstva.
A přece o ní neučí žádné školní osnovy v USA.
Jednoduché se stává složitým, když toho děláme víc. Jsme rádi, když je něčeho víc.
Když děláme víc věcí hloupým způsobem, jednoduché se stává složitým. Vlastně v tom můžeme pokračovat dlouho.
Ale Murray Gell-Mann včera mluvil o nepředvídaných vlastnostech. Také bychom tomu mohli říkat "architektura", což je metafora pro použití téhož starého materiálu a promýšlení neobvyklých, nejednoduchých způsobů, jak ho kombinovat.
Murray včera vlastně mluvil o fraktálové kráse přírody, o tom, že máme popisy na různých úrovních, které jsou si podobné, a že jde v podstatě o to, že elementární částice se přitahují a zároveň odpuzují a jsou v intenzivním pohybu.
Tyto tři věci dávají vzniknout všem různým úrovním toho, co se zdá být v našem světě složité.
Ale jak jednoduché?
Když jsem před pár lety viděl Roslingův Gapminder, přišel mi jako ta nejúžasnější věc, kterou znám, protože složité myšlenky vyjadřuje jednoduše.
Pak jsem si ale pomyslel, že je to možná jednoduché až moc.
A poměrně dost jsem se snažil zjistit, jak dobře tato jednoduchá znázornění trendů v čase skutečně odpovídají některým myšlenkám a výzkumům, a zjistil jsem, že moc dobře.
Roslingovi byli schopni dosáhnout jednoduchosti, aniž by odstranili to, co je na datech důležité.
Zatímco ten film, který jsme viděli včera, ta simulace dějů uvnitř buňky, to se mi jako bývalému molekulárnímu biologovi nelíbilo.
Ne snad proto, že by to nebylo krásné, ale protože to nepostihlo to, co většina studentů nechápe na molekulární biologii, tedy fakt, proč existuje pravděpodobnost, že dva složité útvary najdou jeden druhý přesně tak, jak je třeba, aby se spojily a aby proběhla katalýza.
A včera jsme viděli, že každá reakce byla dílem náhody. Prostě vyletěly do vzduchu, reagovaly a k něčemu došlo.
Ve skutečnosti však tyto molekuly kmitají rychlostí asi milionu cyklů za sekundu. Lomcují sebou sem a tam každé dvě nanosekundy. Jsou úplně natěsnané, nacpané, narážejí do sebe.
A pokud toto ve svém mentálním modelu nepochopíte, děje uvnitř buňky se jeví jako něco tajemného a nahodilého. A to je myslím špatná ukázka toho, jak se někdo zkouší učit vědu.
Pak také zaměňujeme důmyslnost dospělých za skutečné porozumění některému principu.
Takže 14letý středoškolák dostane tuto verzi Pythagorovy věty, což je skutečně rafinovaný a zajímavý důkaz, jenže takhle se s učením matematiky začínat nemá.
Ukážu vám přímější způsob, díky němuž poznáte, co je to matematika. Blíží se Pythagorovu vlastnímu důkazu, který vypadá takto. Máme tento trojúhelník a pokud ten čtverec C ohraničíme třemi dalšími trojúhelníky a zkopírujeme to, všimněte si, že můžeme otočit tyto trojúhelníky takto dolů,
a že se tak uvolní dvě plochy, které jsou trochu podezřelé,
a bingo! Víc dělat nemusíte.
Právě takový druh důkazu potřebujete, pokud se učíte matematiku, abyste získali představu, co znamená, dřív než se podíváte na doslova 12 až 1 500 důkazů Pythagorovy věty, jež byly objeveny.
Teď přejděme k malým dětem.
Toto je hodně netypická učitelka, která učila ve školce a v první třídě, přitom byla rozená matematička.
Byla jako kamarád jazzman, který nikdy nestudoval hudbu, a přece je vynikající hudebník. Měla pro matematiku prostě cit.
Toto jsou její šestiletí svěřenci a ona je nechala vytvářet tvary z tvarů.
Děti si vyberou tvar, jaký chtějí - kosočtverec nebo čtverec, trojúhelník nebo různoběžník - a pak zkoušejí vytvořit další, větší verzi téhož obrazce, a pak ještě větší.
A můžete vidět, že různoběžníky jsou trochu těžké.
Tato učitelka u každé práce nechala děti vytvářet na první pohled kreativní umění, z něhož se vyklubalo něco jako věda.
Takže vytvořily tyto artefakty.
Pak je přiměla podívat se na ně a provést tuto těžkou věc - kterou jsem nechápal do doby, než mi vysvětlila, že bylo potřeba děti zklidnit, aby přemýšlely.
Proto vystřihují kousíčky lepenky a nalepují je.
Ale podstatou je, aby se podívaly na tuto tabulku a vyplnily ji.
"Čeho jste si všimli na tom, co jste dělali?"
A šestiletá Lauren zjistila, že první obrazec zabral jedno místo, druhý pak třikrát více a dohromady vznikl čtyřnásobek prvního. Třetí zabral pětinásobek a součet byl devítinásobek a tak dále.
Viděla, že počet dalších čtverečků, které měla přidat kolem okrajů, byl vždy dvojnásobný. Proto si byla velmi jistá tím, jak dospěla k těmto číslům.
A viděla, že toto byly druhé mocniny až do šesti. Pak už si nebyla jistá, kolik je 6 krát 6 a kolik je 7 krát 7. Ale pak se jí jistota vrátila.
Takže to udělala Lauren.
A pak učitelka Gillian Ishijimaová chtěla, aby děti přinesly všechny výtvory dopředu a položily je na zem. A všichni z toho byli na větvi. Ježíšmarjá!
Všechny jsou stejné! Bez ohledu na to, o jaké tvary šlo, zákon růstu platí stejný.
A matematici a vědci v publiku rozpoznají tyto dvě posloupnosti jako diskrétní diferenciální rovnici prvního řádu a diskrétní diferenciální rovnici druhého řádu. Odvozenou šestiletými dětmi.
Což je úžasné.
Tohle obvykle šestileté děti neučíme.
Teď se podívejme, jak k něčemu takovému použít počítač.
Nejprve vám ukážu to, co dělají děti.
Používám software, který instalujeme na notebook za 100 dolarů.
Pokusím se namalovat autíčko. Jen tak narychlo. Přidám mu veliká kola.
A získám malý předmět, do kterého můžu nahlížet. Pojmenuji ho "auto." A tady máme nějaké ovládání: jízda dopředu.
Pokaždé, když na to kliknu, auto zatočí.
Pokud chci vytvořit malý skript, aby se to opakovalo, přetáhnu tyhle kroky a nastavím je tak, aby fungovaly.
Můžu zkusit řízení auta o -
vidíte, jak se auto otočí o pětinu?
Co když kliknu sem a nastavím to na nulu?
Jede rovně. To je pro devítiletého docela objev.
Zkusíme jet jiným směrem.
Pokud jde o řízení, je to samozřejmě brnkačka. Proto děti chtějí vytvořit volant. Nakreslí tedy volant.
Nazvěme to "volant".
Vidíte záhlaví toho kola tady?
Pokud otočím volantem, vidíte, že se to číslo mění do mínusu a do plusu.
To je jistá výzva vybrat čísla, která se tam objevují, a vložit je do tohoto skriptu. Teď můžu řídit auto volantem.
A je to zajímavé.
Sami víte, jaké velké mají děti problémy s proměnnými, ale když to učíte takto, ve formě modelování, díky tomuto primitivnímu pokusu nikdy nezapomenou, co to proměnná je a jak ji užívat.
Tady se můžeme zamyslet nad tím, co dělala Gillian Ishijimaová.
Podíváte-li se na ten skript, rychlost je vždy rovna 30.
Podle toho začneme autem pohybovat, znova a znova.
Po každém intervalu zaznamenám malou tečku. Mají rovnoměrné odstupy, protože jsou 30 bodů od sebe.
Co když udělám tuto posloupnost jako šestiletý a řeknu si: "Tak, pokaždé zvýším rychlost dvakrát "a pak zvětším vzdálenost v závislosti na rychlosti.
"Co dostanu?"
Dostaneme vizuální vzorec toho, čemu devítiletí říkají "zrychlení".
Takže jak děti dělaly vědu?
(Video) Učitel: Předměty, které podle vás budou padat k zemi zároveň...
Dítě: To je pěkné.
Učitel: Nevšímejte si toho, co dělají ostatní.
Kdo má jablko?
Alan Kay: Dostali malé stopky.
Učitel: Co dostanete? Co jste dostali?
AK: Stopky nejsou dost přesné.
Holčička: 0,99 sekundy.
Učitel: Tak pusť molitanový míček...
Holčička: Tady se spustila koule a molitanový míček, protože mají úplně jinou hmotnost. A když je pustíte zároveň, snad dopadnou stejnou rychlostí.
Učitel: Hoď!
AK: Aristoteles se nikdy nezeptal dítěte na tento dílčí aspekt, protože si samozřejmě nedal tu práci s experimentem stejně jako svatý Tomáš Akvinský.
A až za Galilea dospělý přemýšlel jako dítě. Před pouhými 400 lety.
Ve třídě se 30 žáky je jedno takové dítě, které jde rovnou k jádru věci.
Co kdybychom se teď na to podívali blíže?
Můžeme natočit, co se tu děje, ale i když ten film natočíme po krocích, je obtížné vidět, o co jde.
Můžeme tedy položit snímky vedle sebe nebo je poskládat na sebe.
Když to děti vidí, řeknou: "Aha, zrychlení." Vzpomenou si totiž, co před 4 měsíci prováděly s řízením auta, a začnou měřit, aby zjistily, o který druh zrychlení se jedná.
Takže já to teď změřím od spodní části obrázku ke spodní části dalšího obrázku, zhruba o pětinu sekundy později, a jsou pokaždé čím dál rychlejší. A pokud nakupím tyto kousky na sebe, uvidíme rozdíly: nárůst rychlosti je konstantní.
A děti si řeknou: "Aha, konstantní zrychlení."
To už jsme dělaly.
A jak si ověříme, že to tak skutečně je?
Moc neusoudíme z pouhého spouštění koule, ale když hodíme kouli a zároveň pustíme film, vidíme, že jsme dostali přesný fyzikální model.
Mimochodem, Galileo to provedl velmi chytře kutálením koule sem a tam po strunách své loutny.
Ty jablka jsem tam dal, abych vám nezapomněl říct, že toto je pravděpodobně verze příběhu o Newtonovi a jablku, což je ovšem skvělý příběh.
Napadlo mě se stodolarovým notebookem udělat jednu věc, abych dokázal, že to funguje i v něm.
Když máme gravitaci - zvýšíme o něco rychlost, třeba rychlost lodi.
Pokud spustím banální hru, jako to dělaly děti, kosmickou loď to zničí.
Pokud ale postavím gravitaci protiváhu, pak... hopla!
(smích) Ještě jednou.
A je to. Vidíte?
Řekl bych, že nejlepší bude skončit dvěma citáty. Marshall McLuhan řekl: "Děti jsou poselství, které posíláme do budoucnosti." Pokud však o tom přemýšlíte, děti jsou budoucnost, kterou posíláme do budoucnosti.
Zapomeňte na poselství. Děti jsou budoucnost. A děti v prvním a druhém světě a zvláště ve třetím světě potřebují učitele.
Letos necháme vyrobit 5 milionů těchto stodolarových notebooků a příští rok 50 milionů.
Jenže nedokážeme vyrobit tisíc nových učitelů, i kdyby nám šlo o život.
Což znamená, že sice opět máme věc plnou technologie, ale zaučení, které je k jejímu použití nutné, od jednoduchých okamžitých zpráv v novém systému iChat po něco náročnějšího, tady chybí.
Věřím, že toho lze dosáhnout s novým typem uživatelského rozhraní. Takovéto rozhraní by šlo vyvinout s rozpočtem asi 100 milionů dolarů.
Zdá se to hodně, ale je to doslova 18 minut toho, co utratíme v Iráku. Irák nás stojí 8 miliard měsíčně. 18 minut odpovídá 100 milionům dolarů. Takže je to ve skutečnosti levné.
A Einstein řekl: "Věci by měly co nejjednodušší, ale ne jednodušší."
Děkuji vám.
Poprvé pronesl jsem modlitbu v katedrále se skleněnými vitrážemi.
Kongregace už povstala a já ještě dlouho v kleče setrvával, ruce ve svěcené vodě smočil jsem a na hrudi vyznačil kříž. S tělíčkem jak otazník shrbeným přes dřevěnou lavici,
žádal jsem Ježíše, ať dá mě do pořádku. A když neodpovídal, přátelil jsem se s mlčením, v naději, že hřích můj shoří a ulehčí mým ústům, že jako cukr na jazyku rozplyne se, avšak jak pachuť doznívala hanba.
Ve snaze navrátit mne k bohabojnosti vyprávěla mi má matka, jaký zázrak jsem. Říkala, že být mohu čímkoliv, čím budu chtít.
Usmyslil jsem si chlapcem být. Bylo to rozkošné.
Kšilt dozadu a bezzubý úsměv, kredit ulice dík odřeným kolenům a s tím, kam dospět jsem chtěl, hrál jsem si na schovávanou.
To jsem byl já, vítěz ve hře, již ostatní děti hrát nemohly,
byl jsem anatomickou záhadou, otázkou bez odpovědi ponechanou, balancující mezi trapným klukem a dívkou kajícnou a s 12. rokem tu fázi chlapeckou už za roztomilou neměli.
Nostalgickým tetám chyběl pohled na má kolena v záhybech sukní, připomínaly mi, že s takovou si domů manžela nepřivedu nikdy, že pro heterosexuální manželství tu jsem a rození dětí
a já polykal jejich urážky a pomluvy.
Ovšem, zůstával jsem kostlivcem ve skříni.
Bez mého svolení mě z ní vytáhly děti z naší školy.
Volaly na mě jménem, ke kterému jsem se neznal, „lesbo“ mi říkaly, ale já klukem byl jsem víc než dívkou, víc Kenem než Barbie.
Mé tělo se mi ani za nic neprotivilo, mám ho prostě rád a nechávám to být. Starám se o něj jako by dům to byl a když se dům váš rozpadá, tak se nevystěhujete, ale natolik jej zútulníte, aby pojal všechno, co ve vás je, a natolik jej zkrášlíte, abyste hosty pozvat mohli a podlahy vyspravíte, aby se na nich dalo stát.
Má matka bojí se, že je mé jméno s upadajícím světem spjaté.
Ohlasy počítá, jež Mya Hall, Lelah Alcorn, Blake Brockington po sobě zanechali.
Bojí se, že bez hlesu zemřu, že převtělím se v konverzaci typu „jaká hanba“ na zastávce autobusu.
Prohlašuje, že změnil jsem se v mauzoleum, že chodící jsem rakev. Z mojí identity titulky v novinách atrakci udělaly, všichni o Bruce Jennerovi jen mluví, zatímco krutost žití v jeho těle stala se hvězdičkou pod čarou na koncích stránek o rovnocennosti.
Nikdo nás nikdy jako lidi nebral, protože jsme duchové spíš než z masa a kostí, protože se lidé bojí, že projev mého pohlaví je podvodem, že existuje jen pro zvrácenost vábící je proti jejich vůli, že jejich oči a ruce na mém těle hodovat mohou a až se mého teploušství nasytí, vyzvrací vše, co jim po chuti není.
Do skříně zpátky strčí mě, mezi ostatní kostlivce pověsí,
budu tou nejlepší atrakcí.
Vidíte, jak snadné je do hrobu lidi dostat, zkomolit jejich jména na náhrobcích.
A lidi se stále diví, že chlapci na střední zkazí se, že ze školních chodeb se klidí, bojí se, že ve vteřině stanou se dalším hashtagem, že diskuze ve třídě v soudný den promění se a že spíš než rodič, další auto transsexuální dítě v náručí sevře.
Říkám si, jak dlouho ještě potrvá, než přestaneme čítat z deníků o sebevražedných sklonech transsexuálů, než pochopíme, že naše těla jsou poučením o hříchu, dávno před tím, než se je milovat naučíme.
Jako by Bůh šetřil vším dechem a milosrdenstvím, když krev má nebyla vínem, jež Ježíšovy nohy omývalo.
Modlitby mi v hrdle váznou.
Snad v pořádku jsem konečně, snad mi to prostě jedno je, snad Bůh mé modlitby konečně vyslyšel.
Děkuji.
(potlesk)
William Muir, evoluční biolog na Purdue University studoval slepice.
Zajímala ho produktivita – myslím, že to zajímá nás všechny – ale ono je snadné měřit ji u slepic, protože prostě počítáte vajíčka.
(smích) Chtěl vědět, jak to udělat, aby jeho slepice byly produktivnější, a tak přišel s krásným experimentem.
Slepice žijí v hejnech, takže nejprve vzal průměrné hejno a nechal ho v klidu po šest generací.
Pak ale vytvořil druhou skupinu individuálně nejproduktivnějších slepic – říkejme jim superslípky – a z nich poskládal superhejno, a v každé generaci vybral pro další rozmnožování jen ty nejproduktinější.
Co zjistil po šesti generacích?
První skupina, ta průměrná, si vedla celkem dobře.
Slepice byly pěkně baculaté a pěkně opeřené a produkce vajec dramaticky vzrostla.
A co ta druhá skupina?
Všechny kromě tří byly mrtvé.
Uklovaly ostatní k smrti.
(smích) Individuálně produktivní slepice dosáhly úspěchu za cenu toho, že potlačily produktivitu těch ostatních.
Jezdím po světě a vyprávím tuhle historku v organizacích a firmách všeho druhu. A lidé okamžitě pochopí její relevanci, přicházejí ke mně a říkají mi věci jako: "To superhejno, to je naše firma."
(smích) Nebo: "To je naše země."
Nebo: "To je můj život."
Celý život mi někdo vtlouká do hlavy, že realizovat se znamená soupeřit: dostat se na správnou školu, dostat správnou práci, dostat se na špici. Mně to nikdy nepřišlo jako dobrá motivace.
Zakládala a vedla jsem firmy, protože vynalézání je radost, a protože spolupráce s chytrými, tvořivými lidmi je sama o sobě odměnou.
Nikdy mě nijak zvlášť nemotivovaly pracovní žebříčky, superslípky nebo nějaké hvězdy.
Ale během posledních 50 let jsme některé organizace a některé komunity vedli podle modelu superslepic.
Mysleli jsme, že dosáhneme úspěchu, když vybereme superhvězdy, ty nejchytřejší chlapy, někdy i ženy, když se namanuly, a dáme jim všechny prostředky a všechnu moc.
A výsledek byl úplně stejný jako v experimentu Williama Muira: agrese, nefunkčnost a promrhaná investice.
Pokud ti nejproduktivnější dokáží být úspěšní jen za cenu potlačení produktivity těch ostatních, pak zoufale potřebujeme najít nějaký lepší způsob práce, bohatší způsob života.
(potlesk) Díky čemu jsou tedy některé skupiny očividně úspěšnější a produktivnější než jiné?
Touhle otázkou se zabýval výzkumný tým z MIT.
Pozvali si stovky dobrovolníků, rozdělili je do skupin a dali jim řešit velice složité problémy.
Jak byste asi čekali, některé skupiny byly výrazně úspěšnější než jiné. Ale opravdu zajímavé bylo, že skupiny s nejlepšími výsledky nebyly ty, které měly jednoho nebo dva členy s nesmírně vysokým IQ.
Ani to nebyly ty, které měly nejvyšší celkové IQ.
Místo toho měly ty opravdu úspěšné týmy tři charakteristiky.
Zaprvé, členové týmu vzájemně vykazovali vysokou sociální citlivost.
To se měří testem "Co mu na očích vidíš" [Reading the Mind in the Eyes Test]
Obecně se považuje za test empatie a skupiny s vysokým skóre byly úspěšnější.
Zadruhé, v úspěšných skupinách měl každý zhruba stejný prostor, takže ničí hlas nedominoval, ale také se nikdo jen tiše nevezl.
A zatřetí, v těch úspěšnějších týmech bylo víc žen.
(potlesk) Bylo to tím, že ženy obvykle mívají lepší skóre v testu "Co mi na očích vidíš", takže se pak zesiloval emoční kvocient?
Nebo to bylo tím, že přinesly odlišnou perspektivu?
Nevíme to jistě. Především však pokus jasně ukázal nejen to, co všichni víme, totiž že některé skupiny jsou lepší, ale hlavně, že klíčem k úspěchu je jejich vzájemná sociální provázanost.
A jak to funguje v reálném světě?
Znamená to, že to, co se děje mezi lidmi, má opravdu váhu, protože ve skupinách, kde jsou lidé vůči sobě citliví a dobře sladění, myšlenky mohou proudit a růst.
Lidé se nezasekávají. Vynaložená snaha nekončí ve slepé uličce.
Příklad: Arup je jednou z nejúspěšnějších stavebních firem na světě a byli vybráni, aby postavili zázemí pro jezdecké sporty pro olympiádu v Pekingu.
Ta budova měla pojmout dva a půl tisíce nejlepších plnokrevných koní, kteří mají za sebou dlouhý let, jsou zmatení z časového posunu a rozhodně se necítí nejlépe.
A projektant tak čelil problému, na jaké množství hnoje budovu navrhnout?
No, tohle vás na technice neučí -- (smích) --, ale určitě byste u něčeho takového neradi udělali chybu. Ten projektant mohl měsíce hovořit s veterináři, provádět výzkum, hrát si s excelem.
Místo toho poprosil o pomoc a našel někoho, kdo navrhoval Klub žokejů v New Yorku.
Ani ne za den byl problém vyřešený.
V Arupu věří, že kultura vzájemné pomoci je středobodem jejich úspěchu.
Může se zdát, že vzájemná pomoc dnes skomírá, ale je absolutně klíčová pro úspěšné týmy a důvtip jednotlivce jí prakticky nemůže konkurovat.
Vzájemná pomoc znamená, že nemusím vědět všechno, stačí, když pracuji mezi lidmi, kteří umí přijímat a dávat pomoc.
V SAPu věří, že libovolná otázka může být zodpovězena během 17 minut.
Ani jedna ze špičkových firem, se kterými jsem pracovala, si však nemyslí, že to je otázka technologií. Protože ochota vzájemně si pomáhat vyrůstá z toho, že se lidé poznávají.
Zní to banálně. Zdá se nám, že to se přeci děje samo od sebe, jenže neděje.
Když jsem vedla svoji první softwarovou firmu, všimla jsem si, že se dostáváme do kouta.
Vzrůstalo napětí, ale nic moc jiného, a postupně jsem si uvědomila, že ti skvělí, tvořiví lidé, které máme, se navzájem neznají.
Byli tak soustředěni na svou individuální práci, že ani nevěděli, vedle koho sedí. Až když jsem trvala na tom, že přestaneme pracovat a strávíme čas radši tím, že se navzájem poznáme, teprve tehdy jsme se začali posouvat vpřed.
To bylo před dvaceti lety. Dnes navštěvuji firmy, kde zakázali pít u pracovního stolku kafe, protože chtějí, aby se lidé potkávali kolem kávovarů a mluvili spolu.
Švédové pro to dokonce mají speciální termín.
"Fika". Znamená to víc než přestávka na kafe.
Znamená to společnou obnovu sil.
V Idexxu, společnosti ve státě Maine, mají mezi budovami zeleninové zahrádky, takže lidé z různých částí společnosti na nich mohou společně pracovat, a tím se seznamovat s celým businessem.
To se všichni zbláznili?
Právě naopak. Pochopili, že když nastanou těžké chvíle, a to se stává pořád znovu a znovu, když děláte na něčem průlomovém, na čem opravdu záleží, lidé postřebují podporu jeden od druhého a potřebují vědět, na koho se obrátit o pomoc.
Firmy nemají nápady; ty mají jen lidé.
Lidi motivují vazby, vzájemná věrnost a důvěra, které si mezi sebou budují.
Důležitá je malta, ne jen cihly.
Když tohle všechno poskládáte, získáte něco, čemu se říká "sociální kapitál".
To je, když jsou lidé provázáni a spoléhají na druhé, čímž roste důvěra.
Pojem zavedli sociologové, kteří studovali komunity vykazující obzvlášť silnou odolnost vůči stresu.
Díky sociálnímu kapitálu se mohou firmy rozvíjet a také díky němu roste jejich zdatnost.
Co to znamená prakticky?
Znamená to, že nejdůležitější je čas. Protože sociální kapitál se buduje v čase.
Týmy, které spolu pracují déle, se zlepšují, protože to chvíli trvá, než si vybudujete dostatečnou důvěru pro opravdovou upřímnost a otevřenost.
A právě čas buduje hodnoty.
Když Alex Pentland v jedné firmě navrhl synchronizovat přestávky na kávu, aby měli lidé čas spolu mluvit, zisky stouply o 15 milionů dolarů, a spokojenost zaměstnanců o 10 procent.
To není špatná návratnost investice, protože sociální kapitál roste, i když už z něho těžíte.
Nejde tady o kamarádíčkování a nechci obhajovat flákače, protože lidé, kteří takto pracují, mají prostě někdy tendenci být rychlí, netrpěliví, jsou soustředění na sebe, ale takhle oni přispívají.
Konflikty jsou časté, protože důvěra vytváří bezpečí.
A tak se z dobrých nápadů stávají skvělé nápady, protože žádná myšlenka se nerodí plně zformulovaná.
Vynoří se podobně, jako se rodí dítě, tak trochu neupravená a zmatená, ale plná možností.
A pouze díky velkorysému přispívání, víře a výzvám může získat skutečný potenciál.
Sociální kapitál tohle všechno podporuje.
Nejsme moc zvyklí takhle mluvit o talentu, tvořivosti.
Jsme zvyklí mluvit o hvězdách.
A tak mě napadlo: když začneme takhle pracovat, to už mezi námi hvězdy nebudou?
Šla jsem se podívat na konkurzy do Královské akademie dramatických umění v Londýně.
Skutečně mě překvapilo, co jsem viděla. Učitelé nehledají individuální hvězdy.
Soustředili se na to, co se dělo mezi studenty, protože drama je právě v tom.
Když jsem mluvila s producenty hitových desek, říkali mi: "Jasně, v muzice máme spoustu superhvězd.
Jenže dlouho nevydrží.
Nejdelší kariéru mívá ten, kdo umí nejlíp spolupracovat, protože tím, že probouzí to nejlepší v ostatních, nachází to nejlepší v sobě."
Když jsem navštěvovala firmy známé svou genialitou a tvořivostí, ani jsem žádné superhvězdy nepotkávala, protože tam záleželo na každém.
A když jsem se podívala na svoji vlastní kariéru a na mimořádné lidi, se kterými jsem mohla spolupracovat, zjistila jsem, o kolik se můžeme navzájem obohatit, jen když se přestaneme snažit být superslípkami.
(smích)(potlesk) Jakmile jednou skutečně doceníte, jak moc při práci záleží na vztazích, spousta věcí se musí změnit.
Když se řízení firmy soustředí na talenty, často poštvává zaměstnance proti sobě.
Rivalita musí být nahrazena sociálním kapitálem.
Po desetiletí jsme se snažili motivovat lidi pomocí peněz, přestože máme k dispozici spoustu výzkumů, které ukazují, jak peníze nahlodávají sociální vazby.
Musíme nechat lidi, aby se motivovali navzájem.
Léta jsme si mysleli, že lídři jsou hrdinští sólisté, od kterých se čeká, že samojediní vyřeší komplexní problémy.
Musíme si předefinovat schopnost vést jako aktivitu, při které vznikají podmínky, za kterých všichni společně ze sebe dostanou ty nejodvážnější myšlenky.
Víme, že to funguje.
Když Montrealský protokol vyzval k zákazu freonů, sloučenin chloru, fluoru a uhlíku, které způsobují ozonovou díru, rizika byla nesmírná.
Freony byly všude a nikdo nevěděl, jestli se podaří najít náhradu.
Ale jeden tým, který přijal tuhle výzvu, byl postaven na třech principech.
První byl, že šéf vývoje Frank Maslen prohlásil, že v tomhle týmu nebudou žádné hvězdy.
Potřebujeme všechny.
Pohled každého se počítá.
Zadruhé, máme jen jeden standard práce: nejlepší představitelný.
A zatřetí, řekl svému šéfovi, Geoffovi Tudhopovi, aby do věci nezasahoval, protože věděl, jak rušivě může působit moc.
To neznamená, že by Tudhope nic nedělal.
Kryl tým seshora a hlídal, aby všichni dodržovali společné principy.
Fungovalo to: firma měla náskok před ostatními, kteří se problémem zabývali, a rozlouskla ho jako první.
V tuto chvíli je Montrealský protokol nejúspěšnější mezinárodní environmentální dohoda, která kdy byla sjednána.
Tenkrát šlo opravdu o hodně, a stejně tak jde o hodně i dnes, a své problémy nevyřešíme, pokud budeme čekat, že to za nás udělá několik supermužů nebo superžen.
Teď potřebujeme každého, protože jedině, když uznáme, že každý má hodnotu, uvolní se energie, představivost a hybná síla, kterou potřebujeme, abychom vytvořili to nejlepší.
Děkuji vám.
(potlesk)
Jako žena selhávám, selhávám jako feministka.
Mám zapálené názory o rovnosti pohlaví, ale obávám se, že přijmout nálepku "feministka", by nebylo spravedlivé vůči dobrým feministkám.
Jsem feministka, ale spíše špatná.
Tak si říkám Špatná feministka.
Tedy alespoň jsem napsala esej, potom jsem napsala knihu "Špatná feministka" a v rozhovorech mi pak lidé začali říkat Ta špatná feministka.
(Smích) Co začalo jako můj osobní vtípek a vědomá provokace, se stalo skutečností.
Podívejme se o krok nazpět.
Když jsem byla mladší, zejména náctiletá a po 20. roku, měla jsem zvláštní povědomí o feministkách jako o chlupatých, naštvaných, muže a sex nenávidějících ženách -- jako kdyby to byly špatné věci.
(Smích) Nyní se dívám na to, jak je se ženami zacházeno po celém světě a zejména vztek se jeví jako naprosto rozumná reakce.
Ale tenkrát mi vadil tón, který lidi používali, když naznačovali, že jsem feministka.
Označení feministka bylo obvinění, bylo to to slovo na "F", a ne pěkné.
Byla jsem označena jako žena, která nehraje podle pravidel, která toho příliš očekává, která má o sobě příliš vysoké mínění, tím, že se odvažuje věřit, že je rovna -- ehm -- nadřazena muži.
Nikdo nechce být ta rebelující žena, než vám dojde, že přesně ta žena jste a nedokážete si sama sebe představit jako kohokoli jiného.
S věkem jsem začínala přijímat, že opravdu jsem feministka, a hrdá.
Považuji některé pravdy za naprosto samozřejmé: Ženy jsou rovny mužům.
Za stejnou práci si zasluhujeme stejný plat.
Máme právo pohybovat se světem, jak chceme, bez obtěžování a násilí.
Máme právo na snadný a cenově dostupný přístup k antikoncepci a reproduktivním službám.
Máme právo rozhodovat o svých tělech, bez dohledu legislativy a evangelické doktríny.
Máme právo na respekt.
Je toho více.
Když mluvíme o potřebách žen, musíme brát ohled na odlišné identity, které obýváme.
Nejsme jen ženy.
Jsme lidé s různými těly, genderovými vyjádřeními, vírami, sexualitou, třídní příslušností, schopnostmi a mnohem víc.
Musíme brát v potaz tyto odlišnosti a jak nás ovlivňují, stejně jako bereme v potaz to, co máme společného.
Bez takového přijetí je náš feminismus nic.
Považuji tyto pravdy za zcela samozřejmé, ale aby bylo jasno: Mám v sobě nepořádek.
Jsem plna rozporů.
Existuje mnoho způsobů, kterými praktikuji feminismus špatně.
Mám ještě jedno přiznání.
Cestou do práce poslouchám hodně nahlas gangsterský rap.
(Smích) Přestože ty texty ponižují ženy -- urážejí mě až do morku kostí -- klasická píseň "Salt Shaker" od Yin Yang Twins -- je úžasná.
(Smích) "Snaž se s tím mokrým tričkem.
Děvko, musíš s tím třást, dokud tě nebude bolet velbloud!"
(Smích) Zamyslete se nad tím.
(Smích) Poezie, že?
Jsem naprosto zahanbena svým výběrem hudby.
(Smích) Pevně věřím v mužskou práci, což je všechno, co já nechci dělat, včetně -- (Smích) -- všech domácích prací, ale také: zabíjení brouků, vynášení smetí, péče o trávník a údržba vozů.
S tím nechci mít nic společného.
(Smích) Růžová je moje nejoblíbenější barva.
Mám ráda módní časopisy a hezké věci.
Sleduji show "Svobodný muž" a romantické komedie a mám nesmyslné představy o uskutečnění pohádek.
Některé mé prohřešky jsou více pobuřující.
Když si chce žena vzít manželovo jméno, je to její volba a já ji nemám co soudit.
Když se žena rozhodne zůstat doma a vychovávat děti, také tuto volbu uznávám.
Problém není, že se touto volbou vystaví ekonomickému riziku, problém je, že naše společnost je nastavena tak, že činí ženy ekonomicky zranitelnými, pokud si volí.
Vypořádejme se s tím.
(Potlesk) Odmítám hlavní proud feminismu, který historicky ignoroval nebo odvracel potřeby barevných žen, pracujících žen, homosexuálních žen a transsexuálních žen, ve prospěch bílých heterosexuálních žen ze střední a vyšší třídy.
Poslyšte, jestli to je dobrý feminismus, pak jsem velmi špatná feministka.
(Smích) Je tu také tohle: Jako feministka cítím velký nátlak.
Máme tendenci stavět viditelné feministky na piedestal.
Očekáváme, že budou dokonale pózovat.
Když nás zklamou, škodolibě je z toho piedestalu srazíme.
Jak jsem řekla, mám v sobě zmatek -- považujte mě za sraženou z piedestalu, aniž by mě tam někdo kdy postavil.
(Smích) Příliš mnoho žen, zejména průkopnické ženy a vedoucí představitelky průmyslu, se bojí být označeno za feministky.
Bojí se vstát a říct: "Ano, jsem feministka," ze strachu co to označení znamená, ze strachu, že nedokážou dostát nereálným očekáváním.
Vezměte si například Beyoncé, nebo jak jí říkám já, Bohyni.
(Smích) V minulých letech viditelně vystoupila jako feministka.
Na udílení cen MTV Video Music Awards 2014 vystoupila před 3 metrovým slovem "feministka".
Byla to úžasná podívaná, jak tato popová hvězda otevřeně přijala feminismus a dala najevo mladým ženám a mužům, že být feministkou je hodno oslavování.
Když ten moment odezněl, kulturní kritici začali nekonečně debatovat, zda je Beyoncé skutečně feministka.
Známkovali její feminismus, místo aby jednoduše věřili slovu dospělé, úspěšné ženy.
(Smích) (Potlesk) Od feministek vyžadujeme dokonalost, protože bojujeme o tolik, chceme toho tolik, chceme toho zatraceně hodně.
Jdeme daleko za rozumnou, konstruktivní kritiku, pitváme feminismus jakékoli ženy, trháme ho na kusy, až z něj nic nezbyde.
Nemusíme to dělat.
Špatný feminismus -- neboli spíš více inkluzivní feminismus -- je začátek.
Ale co se stane pak?
Postoupíme od uznání svých nedokonalostí k odpovědnosti, nebo dojde na lámání chleba a budeme muset být trochu stateční.
Pokud poslouchám ponižující hudbu, vytvářím poptávku, kterou jsou umělci více než ochotni bezmezně uspokojit.
Tito umělci nezmění, jak ve svých písních mluví o ženách, dokud si změnu nevyžádáme ovlivněním jejich výdělku.
Samozřejmě, je to těžké.
Proč to musí být tak chytlavé?
(Smích) Je těžké zvolit tu lepší možnost a je tak jednoduché ospravedlnit tu horší.
Ale -- když ospravedlňuji špatné volby, ztěžuji ženám dosažení rovnosti, rovnosti, kterou si všichni zasloužíme, za to musím vzít odpovědnost.
Myslím na své neteře, kterým jsou 3 a 4.
Jsou nádherné, svéhlavé, geniální dívky, které jsou pořádně statečné.
Chci, aby prospívaly ve světě, kde budou oceňovány za to, jak mocnými bytostmi jsou.
Myslím na ně a najednou je ta lepší volba mnohem jednodušší.
Všichni můžeme činit lepší rozhodnutí.
Můžeme přepnout, když v televizi zacházejí se sexuálním násilím proti ženám jako se sportem, Hra o trůny.
Můžeme přeladit rádio, když slyšíme písničky, které zacházejí se ženami jako s ničím.
Můžeme svoje peníze utrácet jinde, když filmy nezacházejí se ženami jako s něčím víc, než s dekoracemi.
Můžeme přestat podporovat sporty, jejichž sportovci zacházejí se svými partnerkami jako boxovacími pytli.
(Potlesk) Jinak řečeno, muži -- a zvláště heterosexuální bílí muži -- mohou říct: "Ne, nebudu publikovat ve vašem časopise, ani se účastnit vašeho projektu, ani s vámi jinak spolupracovat, dokud nezahrnete dostatek žen, jako účastnic i vedoucích.
Nebudu s vámi pracovat, dokud vaše publikace, nebo organizace nebude více inkluzivní vůči rozličným rozdílům."
Ti z nás, kteří nejsou dostatečně zastoupeni a jsou pozvání k účasti na takových projektech, mohou také odmítnout, dokud více z nás nebude pozváno skrze skleněný strop a nebude jen žetonem.
Bez těchto snah, bez zaujímání těchto stanovisek, budou naše úspěchy znamenat jen velmi málo.
Můžeme vykonat tyto malé skutky statečnosti a doufat, že naše volby dotečou vzhůru, k lidem u moci -- vydavatelům, filmovým a hudebním producentům, ředitelům, zákonodárcům -- lidem, kteří mohou dělat větší, odvážnější rozhodnutí, aby vytvořili dlouhotrvající a smysluplnou změnu.
Můžeme také směle nárokovat svůj feminismus -- dobrý, špatný, nebo cokoli mezi tím.
Poslední věta v mé knize "Špatná feministka" zní: "Radši budu špatná feministka, než žádná feministka."
Tohle je pravda z mnoha důvodů, ale předně to říkám, protože bylo, nebylo, můj hlas mi byl odcizen a feminismus mi ho pomohl získat zpět.
Stal se takový incident.
Říkám tomu incident, abych dokázala nést jeho tíhu.
Nějací kluci mě zlomili; když jsem byla malá, nevěděla jsem, co mohou kluci udělat, aby zlomili holku.
Zacházeli se mnou, jako bych nebyla nic.
Začala jsem věřit, že nejsem nic.
Ukradli mi hlas a poté jsem se neodvažovala si myslet, že na něčem, co řeknu, může záležet.
Ale -- měla jsem psaní.
A tím jsem se dala dohromady.
Propsala jsem se k silnější verzi sebe sama.
Četla jsem slova žen, které mohou rozumět mému příběhu, ženám, které vypadaly jako já a rozuměly, jaké to je pohybovat se světem s hnědou kůží.
Četla jsem slova žen, které mi ukázaly, že nejsem nic.
Naučila jsem se psát jako ony a potom jsem se naučila psát jako já.
Našla jsem znovu svůj hlas a začala jsem věřit, že můj hlas je nad míru mocný.
Díky psaní a feminismu jsem také zjistila, že pokud budu trochu odvážná, jiná žena mě může uslyšet, uvidět a poznat, že nikdo z nás není to nic, které nám svět namlouvá.
V jedné ruce držím moc dokázat cokoli.
A ve druhé držím pokornou skutečnost, že jsem jen jedna žena.
Jsem špatná feministka, jsem dobrá žena, snažím se zlepšit v tom, jak přemýšlím, co říkám, co dělám, aniž bych opouštěla vše, co ze mě dělá člověka.
Doufám, že všichni dokážeme to samé.
Doufám, že všichni dokážeme být trochu odvážní, když nejvíc tuto odvahu potřebujeme.
(Potlesk)
Před několika lety se u mojí maminky projevila revmatoidní artróza.
Opuchly jí zápěstí, kolena i prsty a ochromily ji chronickou bolestí.
Musela zažádat o invalidní důchod.
Přestala chodit do naší mešity.
Pro samou bolest si po ránu někdy ani nevyčistila zuby.
Chtěl jsem jí pomoct.
Ale nevěděl jsem jak.
Nejsem lékař.
Zato jsem historik dějin medicíny.
A tak jsem začal studovat dějiny chronických bolestí.
V archivech Kalifornské univerzity je na tohle téma celá sbírka.
Našel jsem tam fantastický příběh o muži, který od bolesti zachránil, ba přímo vysvobodil, milióny lidí. Lidí jako moje máma.
A přesto jsem ho neznal.
Nebyly o něm žádné knihy ani hollywoodské filmy.
Jmenoval se John J. Bonica.
Ale na začátku našeho příběhu byl známější jako Johnny "Bull" Walker.
Bylo to v létě roku 1941.
Do městečka Brookfieldu v New Yorku právě zavítal cirkus.
Přihrnuly se davy natěšené na provazochodce a klauny, a kdoví, možná uvidí i lidskou dělovou kouli.
Přišli se podívat i na siláka Johnnyho "Bulla" Walkera, svalnatého surovce, co vás složí za dolar.
Onoho dne však z cirkusových tlampačů zaznělo hlášení.
U klece divokých zvířat je naléhavě třeba doktor.
Krotiteli lvů se něco stalo.
Vrcholné číslo se nepovedlo a krotitelova hlava uvízla ve lví tlamě.
Nemohl dýchat. Publikum zděšeně přihlíželo, jak bojuje a padá do mdlob.
Když lev konečně povolil čelisti, krotitel se sesul na zem, jako mrtvola.
Za několik minut však přišel k sobě a viděl nad sebou známou postavu.
Byl to "Bull" Walker.
Silák dal krotiteli umělé dýchání a zachránil mu život.
Nikdo to nevěděl, ale silák studoval třetím rokem medicínu.
Přes léto si u cirkusu vydělával na školu, ale držel to v tajnosti.
Měl být surovcem, padouchem, ne dobrotivým študákem.
Jeho tajemství neznali ani spolužáci z medicíny.
Jak sám věděl: "Sportovec je automaticky natvrdlej trouba."
A tak jim o cirkusu neřekl. Ani o tom, že po večerech a o víkendech profesionálně zápasí.
Používal pseudonymy jako "Bull" (Býk) Walker nebo "Masked Marvel" (Zázrak v masce).
Držel to v tajnosti dokonce i poté, co vyhrál titul mistra světa ve středně těžké váze.
A tak vedl John J. Bonica po léta dva souběžné životy.
Byl zápasník; a byl lékař.
Hrál zlého; ale byl hrdina.
Způsoboval bolest, a také ji léčil.
Během následujících padesáti let zásluhou oněch neslučitelných identit vytvořil nový způsob, jak přistupovat k bolesti.
Změnil moderní medicínu tak zásadně, že jej časopis "Time" prohlásil za "otce zakladatele" v oboru léčby bolesti.
Ale to přišlo až později.
V roce 1942 Bonica graduoval a oženil se s Emmou, s dívkou, s níž se před lety seznámil na jednom ze svých zápasů.
S tajnými zápasy neskončil.
Nemohl. Za praxi v nemocnici sv. Vincence nic neměl.
Jako mistr světa se účastnil velkých zápasů, třeba i v Madison Square Garden, proti zvučným soupeřům, jako byl Everett "Blonde Bear" Marshall či trojnásobný mistr světa Angelo Savoldi.
Zápasy se na něm podepisovaly. Vykloubil si kyčle; měl zlomená žebra.
Jednou mu soupeř poškrábal tvář, až měl jizvu jako Al Capone.
V práci to poté zakrýval chirurgickou rouškou.
Dvakrát se Bonica ocitl na operačním sále s okem tak podlitým, že na něj neviděl.
Ale nejhůř dostaly zabrat jeho květákové uši.
Připadalo mu, že má na hlavě dva tenisáky.
Bolesti v jeho životě stále přibývalo.
Jednoho dne byl ve své nemocnici svědkem porodu své ženy.
Lapala po dechu a zjevně trpěla hroznou bolestí.
Porodník přivolal asistenta, aby jí podal proti bolesti éter.
Asistent byl však nezkušený mladík, byl nervózní, a podávaným éterem podráždil Emmě hrdlo.
Ta začala zvracet, dusit se a modrat.
Přihlížející Bonica asistenta odstrčil a vyčištěním dýchacích cest zachránil život své ženě i nenarozené dceři.
Od toho okamžiku se rozhodl zasvětit svůj život anesteziologii.
Pro ženy při porodu později vyvinul epidurální anestezii.
Ale než se mohl věnovat porodnictví, musel nastoupit vojenskou službu.
V době vylodění v Normandii se Bonica ocitl ve vojenské nemocnici poblíž Tacomy.
Se 7.700 lůžky šlo o jednu z největších vojenských nemocnic v Americe.
Bonica měl na starosti veškeré léky na bolest.
Bylo mu teprve 27.
Měl spoustu pacientů a mezi nimi i případy, jež odporovaly všemu, co se učil.
Bolest měla být, v pozitivním smyslu, varovným signálem, jímž tělo avizuje své poškození, například zlomeninu.
Jenže v některých případech, třeba u pacientů s amputovanou nohou, bolest přetrvávala, i když tu bolavá noha již nebyla.
Proč varovný signál neustal, když byl zdroj bolesti odstraněn?
V některých případech ani nebylo patrné poškození tkáně, a přesto pacienta trápila bolest.
Bonica oslovil všechny nemocniční odborníky: chirurgy, neurology, psychiatry a mnoho dalších.
Chtěl znát jejich názor.
Během oběda začal pořádat skupinová setkání.
Jako by vytvářel tým odborníků na boj s bolestí.
Takhle se bolesti dosud nikdo nevěnoval.
Pak se pustil do knih.
Prošel si všechny lékařské příručky a pečlivě prošel veškeré zmínky o bolesti.
Ze 14.000 stran, jež přečetl, obsahovalo slovo 'bolest' sedmnáct a půl z nich.
Sedmnáct a půl.
O tom, co každého nejvíc trápí a frustruje na tom, že je pacient.
Bonica byl v šoku. Cituji jeho slova: "Co si z tohohle mám sakra vzít?
O tom, co je z pohledu pacienta nejdůležitější, se vůbec nemluví."
A tak o tom dalších osm let mluvil Bonica.
Psal o tom, aby doplnil chybějící stránky.
Napsal knihu později označovanou jako "Bible bolesti".
Představil v ní nové strategie, nové léčebné postupy s pomocí obstřiků.
Navrhl novou instituci, centrum pro léčbu bolesti, k níž ho inspirovaly odborné debaty u obědů.
Jeho kniha však byla především emotivním apelem na medicínu.
Zoufalou výzvou, aby lékaři brali v životech pacientů bolest vážně.
Redefinoval poslání medicíny.
Cílem už nebylo postarat se o pacienta, ale postarat se o jeho pohodlí.
Svou vizi prosazoval desítky let, než se v polovině 70. let konečně ujala.
Po celém světě se vyrojily stovky center pro léčbu bolesti.
V tom okamžiku však došlo k tragickému zlomu.
Zápasnická kariéra Bonicu dostihla.
Už přes 20 let nebyl v ringu, ale 1.500 zápasů z dřívějška mu zhuntovalo tělo.
Ještě jako padesátník začal trpět těžkou osteoartrózou.
Během následujících 20 let podstoupil 22 chirurgických zákroků, včetně čtyř operací páteře a celé série výměn kyčelního kloubu.
Měl potíže zvednou paži, otáčet krkem.
Nedokázal chodit bez hliníkových berlí.
Z jeho přátel a bývalých studentů se stali jeho lékaři.
Jeden z nich poznamenal, že tolik obstřiků nedostal nikdo na celé planetě.
Ještě více vystupňoval svůj workoholismus, pracoval 15-18 hodin denně.
Tím, že od bolesti pomáhal ostatním, ulevoval i sám sobě.
"Kdybych neměl tolik práce," řekl jednomu novináři, "byl bych už nejspíš na vozíčku."
Během služební cesty na Floridu začátkem 80. let se Bonica nechal svým bývalým studentem zavést do Tampy.
Projeli okolo palem a zastavili u starého domu, v jehož garáži se skrývaly obří stříbřité kanóny.
Dům patřil rodině Zacchiniových, smetánce americké cirkusové scény.
Před desítkami let je Bonica sledoval, jak se s brýlemi a ve stříbrných oděvech průkopnicky nechali vystřelit z kanónu.
Teď už byli, stejně jako on, v penzi.
Nikdo z té generace už nežije, ani Bonica. A tak nevíme, o čem si ten den povídali.
Rád si to ale představuji.
Silák se po letech setkává s kolegy; předvádějí si staré i nové šrámy.
Možná jim Bonica dal pár lékařských rad.
Možná jim řekl to, co později uvedl i ve svých memoárech, totiž že cirkus i zápasení hluboce formovaly jeho život.
Bonica poznal bolest zblízka.
Pociťoval ji. Prožíval ji.
A proto si nemohl nevšímat bolesti u ostatních.
Díky své empatii vymyslel celý nový obor. Hlavně jeho zásluhou začala medicína brát bolest jako specifický problém.
Ve svých memoárech Bonica uvedl, že bolest je nejsložitější lidský prožitek.
Že se týká vaší minulosti i přítomnosti, vašeho společenského života, vaší rodiny...
O Bonicovi to určitě platilo.
Ale platí to i o mojí mamince.
Lékaři mají tendenci brát moji mámu jako pacientku na plný úvazek. Jako ženu, která zkrátka tráví dny v čekárnách.
Někdy do toho zabřednu a vidím ji tak také.
Ale díky Bonicově bolesti, v níž se zračila plnost jeho života, jsem si začal vybavovat, co se zračí v bolesti mé matky.
Než jí opuchly prsty, psala jimi na psacím stroji, protože pracovala jako personalistka.
Připravovala jimi samosu pro celou mešitu.
Když jsem byl malý, stříhala mi jimi vlasy, utírala nos, zavazovala tkaničky.
Děkuji.
(potlesk)
Vloni, těsně po vánocích, dostalo 132 dětí v Kalifornii spalničky po návštěvě Disneylandu nebo setkání s někým, kdo tam byl.
Virus přeskočil kanadské hranice a nakazil více než sto dětí v Quebecku.
Jedna z nejsmutnějších věcí na celé epidemii je to, že spalničky, které mohou být smrtelné pro děti s oslabenou imunitou, jsou jednou z nemocí s nejsnazší prevencí.
Účinná vakcína je dostupná už přes půl století, ale řada dětí nakažených v Disenylandu očkovaná nebyla, protože se jejich rodiče obávali něčeho údajně mnohem horšího: autismu.
Ale počkat - nebyl ten článek, který zažehnul celou debatu o vakcinách a autismu vyvrácen, stažen a označen za cílený podvod časopisem British Medical Journal?
Cožpak informovaní lidé nevědí, že teorie o vakcínách způsobujících autismus jsou nesmysl?
Myslím, že to většina z vás ví, ale miliony rodičů po celém světě se nadále obávají vakcinace dětí kvůli riziku autismu.
Proč?
Toto je důvod.
Toto je graf rostoucího výskytu autismu.
Po většinu 20. století byl autismus považován za vzácnou nemoc.
A těch pár psychologů a pediatrů, kteří o něm vůbec kdy slyšeli, přišli na to, že se za celou kariéru nesetkali s žádným případem.
Po desetiletí se prevalence odhadovala jako stálá asi tři až čtyři děti z deseti tisíc.
Ale v devadesátých letech počet případů raketově vzrostl.
Nadace jako například Autism Speaks běžně hovoří o epidemii autismu, jako kdybyste autismus mohli od někoho chytit v Disneylandu.
O co se tedy jedná?
Pokud to není vakcínami, tak čím?
Pokud se zeptáte lidí z Centra pro kontrolu nemocí v Atlantě (CDC), co se děje, tak odpovídají frází, že se "rozšířila diagnostická kritéria" a "jsou lépe podchyceny případy", čímž vysvětlují nárůst čísel.
Ale tento slovník nesníží obavy mladých matek hledajících oční kontakt s dvouletým potomkem.
Pokud se diagnostická kritéria musela rozšířit, proč byla původně tak úzká?
Proč byly případy autismu tak vzácné před devadesátými lety?
Před pěti lety jsem se rozhodl odhalit odpovědi na tyto otázky.
Zjistil jsem, že to, co se stalo, souvisí méně s pomalým a rozvážným pokrokem ve vědě, zato však mnohem více se svůdnou mocí vyprávění.
Po většinu dvacátého století lékaři vyprávěli jeden příběh o tom, co je to autismus a jak byl objeven, ale ukázalo se, že se mýlili, a následky tohoto omylu mají devastující důsledek na veřejné zdraví.
Existuje druhý, výstižnější příběh o autismu, který byl ztracen a zapomenut v obskurních koutech klinické literatury.
Druhý příběh nám říká, jak jsme se ocitli tam, kde jsme, a kam se potřebujeme dostat.
První příběh začíná s dětským psychiatrem na Johns Hopkins Hospital jménem Leo Kanner.
V roce 1943 Kanner publikoval článek popisující 11 mladých pacientů, kteří se zdáli žít ve svém vlastním světě a ignorovat lidi okolo včetně vlastních rodičů.
Dokázali se zabavit celé hodiny tleskáním dlaněmi před obličejem, ale drobnosti je přiveldli k panice. Třeba to, že jim někdo přesunul oblíbenou hračku bez jejich vědomí.
Na základě pacientů ze své kliniky Kanner spekuloval, že je autismus velmi vzácný.
V padesátých letech jako světový odborník na tuto problematiku prohlásil, že se setkal s méně než 150 skutečnými případy tohoto syndromu a to i přesto, že se zabýval i vzdálenými zeměmi, jako je jižní Afrika.
To vlastně není překvapivé, protože Kannerova kritéria pro diagnózu autismu byla neskutečně přísná.
Například nediagnostikoval děti, které měly epileptické záchvaty, ale teď už víme, že epilepsie je častá v kombinaci s autismem.
Jednou vyprávěl, že devět z deseti dětí, které mu pošlou ostatní lékaři, nediagnostikuje jako autismus.
Kanner byl chytrý chlap, ale řada jeho terorií neplatila.
Zařadil autismus jako formu dětské psychózy způsobené chladnými a necitelnými rodiči.
Tyto děti, jak říkal, byly drženy v mrazáku, který se neodmrazuje.
Ve stejné době si ale Kanner si všimnul, že někteří jeho mladí pacienti mají zvláštní schopnosti, které byly většinou určitého typu jako hudba, matematika nebo paměť.
Jeden chlapec u něj na klinice byl schopen rozlišit 18 symfonií dříve, než dosáhl věku dvou let.
Když mu maminka pustila jednu z jeho oblíbených nahrávek, tak mohl správně prohlásit: "Beethoven!"
Ale Kanner měl zatemněný pohled na tyto schopnosti a prohlašoval, že tyto děti jenom papouškují věci, které slyšeli říkat své pompézní rodiče, aby se jim zavděčili.
Výsledkem bylo to, že se autismus bral jako ostuda a stigma pro rodiny a dvě generace autistických dětí byly pro vlastní dobro poslány do ústavu, čímž zmizely z očí.
Překvapivě až v 70. letech výzkumníci začali ověřovat Kannerovu teorii, že je autismus vzácný.
Lorna Wingová byla kognitivní psycholožka v Londýně, která si myslela, že Kannerova teorie mrazničkové výchovy je "úplná kravina", jak mi později řekla.
Ona a její manžel John byli vřelí a srdeční lidé a měli výrazně autistickou dceru jménem Susie.
Lorna a John věděli, jak je těžké vychovat dítě jako Susie bez podpory, speciálního vzdělávání a dalších možností, které jsou nedostupné bez řádné diagnózy.
Aby přiměly National Health Service k tomu, aby pro autistiké děti a jejich rodiny bylo zajištěno zázemí, Lorna a její kolegyně Judith Gouldová udělaly něco, co se mělo odehrát o třicet let dříve.
Provedly studii prevalence autismu v celé populaci.
Prochodily londýnské předměstí Camberwell, aby v populaci vyhledaly autistické děti.
Zjistily, že Kannerův model byl příliš úzce vymezený, zatímco realita byla pestřejší a různorodější.
Někeré děti neuměly vůbec mluvit, kdežto jiné sáhodlouze vyprávěly o svém zájmu o astrofyziku, dinosaury nebo genealogii královské rodiny.
Jinýmy slovy: tyto děti nezapadají do krásných škatulek, jak Judith zjistila, a to jich viděla mnoho, mnohem více, než jich předpokládal Kannerův model.
Nejprve měly problém s interpretací dat.
Jak to, že si těchto dětí nikdo dříve nevšimnul?
Ale potom Lorna našla citaci článku, který byl publikován v Německu v roce 1944, rok po Kannerově článku, a pak zapomenut, pohřben popelem té zlé doby, kterou si nikdo nechtěl připomínat a myslet na ni.
Kanner věděl o konkurenčním článku, ale důsledně se bránil tomu, aby jej zmiňoval ve svých pracích.
Také nikdy nebyl přeložen do angličtiny, ale naštěstí Lornin manžel uměl něměcky a článek jí přeložil.
Článek nabízel alternativní podobu autismu.
Jeho autorem byl muž jménem Hans Asperger, který provozoval kliniku s internátní školou ve Vídni ve třicátých letech 20. stol.
Aspergerovy metody výuky dětí s odchylkami učení byly progresivní i na dnešní dobu.
Ráno na jeho klinice začínala cvičení s hudbou a neděli odpoledne děti hrály divadlo.
Místo obviňování rodičů, jako původců, Asperger definoval nemoc jako celoživotní postižení s multigenetickou příčinou, které vyžaduje starostlivou podporu a zacházení po celou dobu života.
Místo toho, aby se k dětem choval jako k pacientům, nazýval je Asperger malými profesory, a využil jejich pomoc při vytváření vzdělávacích postupů které byly vytvořeny pro ně na míru.
A zejména Asperger nahlížel na autismus jako na široké kontinuum, které pokrývá široké spektrum schopností a postižení.
Věřil, že autismus a znaky autismu jsou běžné a vždy byly, když viděl aspekty tohoto kontinua ve známých kulturních archetypech jako jsou podivní vědci a zamyšlení profesoři.
Šel dokonce tak daleko, že tvrdil, že se pro úspěch ve vědě a umění je jistá dávka autismu nezbytná.
Lorna a Judith zjistily, že se Kanner mýlil v tom, jak je autimus častý, stejně jako se mýlil v tom, že jej způsobují rodiče.
V dalších letech pak v tichosti spolupracovaly s Americkou asociací psychiatrů na rozšíření diagnostických kritérií, aby odpovídala pestrosti, kterou nazvaly "autistické spektrum"
Na konci osmdesátých a začátku devadesátých let změna kritérií vstoupila v platnost a nahradila Kannerův úzký model za Aspergerův široký a inkluzivní.
Tyto změny se neodehrály bez souvislostí.
Shodou okolností v době, kdy Lorna a Judith v ústraní reformovaly kritéria vidělo publikum poprvé autistického dospělého.
Před filmem "Rain Man" z roku 1988 věděl jen omezený okruh specialistů, jak autismus vypadá, ale po nezapomenutelném výkonu Dustina Hoffmana v roli Raymonda Babbitta, oceněném čtyřmi Oscary, věděli pediatři, psychologové, učitelé a rodiče po celém světě, jak autismus vypadá.
Shodou okolností ve stejné době byly zavedeny první snadno proveditelné diagnostické testy.
Už jste nepotřebovali protekci, aby úzký okruh expertů diagnostikoval Vaše dítě.
Kombinace filmu "Rain Man" změny diagnostických kritérií a zavedení těchto testů společně způsobily bouři povědomí o autismu.
Počet diagnostikovaných začal stoupat, jak Lorna a Judith předpovídaly a snad i doufaly, což pomohlo autistům a jejich rodinám konečně získat podporu a služby, které potřebují.
A pak Andrew Wakefield přišel s tím, že za nárůstem diagnostikovaných případů stojí vakcinace. Jednoduchá, silná a svůdně uvěřitelná teorie, která je stejně nesprávná, jako Kannerova teorie o tom, že je autismus velmi vzácný.
Pokud je správný aktuální odhad CDC, že je v Americe jedno z 68 dětí v rámci autistického spektra, pak jsou autisté největší menšinou na světě.
V posledních letech se autisté sdružují na Internetu, aby vyvrátili představu, že jsou problém, který by se měl vyřešit při dalším pokroku medicíny, označují se pojmem "neurodiverzita" k oslavě variability lidských kognitivních schopností.
Jedna cesta k porozumění neurodiverzitě je uvažovat v pojmech lidských operačních systémů.
To, že PC nepoužívá Windows, neznamená, že je rozbité.
V porovnání s autisty se normální lidský mozek snadno rozptyluje, je posedlý socialitou a postrádá pozornost vůči detailům
Jisté je, že autisté mají těžký život ve světě, který není stavěn pro ně.
I po sedmdesáti letech se snažíme dohnat Aspergera, který věřil, že "lékem" na většinu problémů austismu je v nalezení učitelů s dostatečným porozuměním, vhodných zaměstnavatelů, podpůrných komunit a rodičů, kteří věří v potenciál svých dětí.
Autista jménem Zosia Zaks řekl: "Potřebujeme všechny ruce na palubě k nasměrování lodi humanity."
Jak plujeme do nejisté budoucnosti, potřebujeme na planetě každou z forem lidské inteligence ke společnému překonání výzev, které stojí před naší společností.
Nemůžeme si dovolit plýtvat mozky.
Děkuji.
(aplaus)
Tohle je můj prastrýc, mladší bratr mého dědečka.
Jmenoval se Joe McKenna.
Byl mladým manželem, poloprofesionálním hráčem basketbalu a hasičem v New Yorku.
V rodině se říká, že svou práci miloval, a tak, když měl jednou v roce 1938 volno, se radši potuloval po požární stanici.
A aby byl tam užitečný, začal leštit veškerý kov: žebříky na hasičském voze, kování na zdech. Z police na něj ale spadla proudnice, což je obrovský těžký kus kovu, a udeřila ho.
O několik dní později ho začalo bolet rameno.
Po dalších dvou dnech mu stoupla horečka.
Stoupala pořád dál.
Jeho žena se o něj starala, ale nic nepomáhalo. Ani přivolaný doktor mu nedokázal pomoci.
Nakonec ho odvezli do nemocnice.
Sestry okamžitě poznaly, že má infekci. Tenkrát se tomu říkalo „otrava krve“. Přestože to nejspíš neřekly, ihned věděly, že mu nemohou pomoci.
Nemohly dělat nic, protože to, co k léčbě infekcí používáme dnes, ještě neexistovalo.
První zkouška účinnosti penicilinu, prvního antibiotika, byla provedena až o tři roky později.
Lidé postižení infekcí se buď uzdravili sami, nebo zemřeli.
Můj prastrýc se neuzdravil.
Týden ležel v horečkách v nemocnici, dehydrován a v deliriu, a jak mu selhávaly orgány, upadal do kómatu.
Jeho stav byl velmi vážný. Jeho kolegové hasiči darovali krev na transfuze, v naději, že infekci kolující v jeho krvi oslabí.
Nic nepomohlo.
Zemřel. Bylo mu 30 let.
V minulosti zemřela takovýmto způsobem většina lidí.
Většina nezemřela na rakovinu nebo na onemocnění srdce, tedy na onemocnění, na která umírá západní svět dnes.
Lidé neumírali na taková onemocnění, protože nežili tak dlouho, aby se u nich vyvinula.
Umírali na zranění, byli nabráni na roh, postřeleni na bitevním poli, přimáčknuti v nějaké továrně postavené za průmyslové revoluce. Většina z nich zemřela na infekci způsobenou podobnými zraněními.
Všechno se ale změnilo s příchodem antibiotik.
Najednou se z infekcí, které dříve znamenaly jistou smrt, stalo něco, z čeho se lidé vyléčili během pár dní.
Bylo to jako zázrak. Od té doby žijeme ve zlaté éře zázračných léků.
Ale nyní se nacházíme na jejím konci.
Můj prastrýc zemřel během posledních dnů preantibiotické éry.
My nyní stojíme na prahu éry postantibiotické. Na počátku dní, kdy i malé infekce, jakou měl například Joe, budou lidi opět zabíjet.
Vlastně už je zabíjejí.
Lidé znovu umírají na infekce kvůli takzvané antibiotické rezistenci.
Funguje to přibližně takto:
bakterie mezi sebou soupeří o potravu tak, že vytvářejí smrtelné sloučeniny, které proti sobě navzájem směřují.
Jiné bakterie si proti takovému chemickému útoku vytvoří ochranu.
Poprvé jsme vyrobili antibiotika tak, že jsme vytvořili umělé verze těchto sloučenin. Bakterie na ně odpověděly obvyklým způsobem.
A pak se stalo tohle: penicilin se rozšířil v roce 1943 a rezistence na něj přišla v roce 1945.
Vancomycin přišel v roce 1972, rezistence na něj v roce 1988.
Imipenem v roce 1985, rezistence na něj v roce 1998.
Daptomycin, jedna z nejnovějších účinných látek, v roce 2003 a rezistence na něj se objevila už o rok později, tedy v roce 2004.
Po 70 let jsme hráli hru na přeskakovanou: lék, rezistence na něj, další lék a opět rezistence. Nyní je konec hry.
Bakterie si vytváří rezistenci tak rychle, že farmaceutické společnosti se rozhodly, že výroba antibiotik se jim nevyplatí. A tak se světem šíří infekce, na které mohou ze stovky antibiotik dostupných na trhu, zabírat dva léky s vedlejšími účinky. Nebo jeden lék. Nebo žádný.
Takhle to vypadá.
V roce 2000 Střediska pro prevenci a kontrolu nemocí zaznamenala v nemocnici v Severní Karolíně případ infekce rezistentní na všechna antibiotika kromě dvou.
Dnes se tato infekce, známá jako KPC, rozšířila do všech států USA kromě tří, a také do Jižní Ameriky, Evropy a na Blízký východ.
V roce 2008 diagnostikovali švédští lékaři u muže z Indie odlišnou infekci, rezistentní na všechny léky kromě jednoho.
Gen způsobující tuto rezistenci, známý jako NDM, se již rozšířil z Indie do Číny, Asie, Afriky, Evropy, Kanady a USA.
Musíme jen doufat, že tyto infekce jsou jen velice ojedinělé. Pravdou ale je, že v USA a Evropě zemře každý rok na infekce 50 000 lidí, kterým nepomohou žádné léky.
Projekt schválený britskou vládou pod názvem Přehled antimikrobiální rezistence odhaduje, že každý rok zemře na infekce 700 000 lidí.
To je hodně úmrtí, přesto jsou naše šance velké, když uvážíte, že se jednalo o lidi hospitalizované na jednotkách intenzivní péče nebo obyvatele pečovatelských domů na sklonku života, o lidi, jejichž infekce jsou nám vzdálené, o lidi v situacích, se kterými se neztotožňujeme.
Nikdo z nás jistě nepřemýšlel o tom, že antibiotika nyní udržují téměř veškerý život.
Kdybychom o ně přišli, přišli bychom také o tohle: Zaprvé, o ochranu lidí se sníženou imunitou, což jsou lidé s rakovinou a AIDS, lidé po transplantaci, předčasně narozené děti.
Za druhé, o léčbu vyžadující zavedení cizích předmětů do těla: stenty pro pacienty s mrtvicí, inzulinové pumpy pro diabetiky, dialyzační katetry, kloubní náhrady.
Kolik atletů potřebuje novou kyčel či koleno?
Nedávná studie odhaduje, že bez antibiotik by jeden ze šesti zemřel.
Dále bychom nejspíše přišli o chirurgii.
Mnoho operací se provádí s preventivními dávkami antibiotik.
Bez ochrany bychom ztratili možnost otevřít skrytá zákoutí lidského těla.
Tedy žádné operace srdce, biopsie prostaty, žádné císařské řezy.
Museli bychom se znovu začít bát infekcí, které jsou nyní zanedbatelné.
Streptokokové záněty hltanu kdysi způsobovaly selhání srdce.
Kožní infekce končily amputací.
Porody končily i v těch nejčistších porodnicích smrtí 1 ze 100 žen.
Zápal plic zabil 3 děti z 10.
Víc než cokoli jiného bychom ztratili náš současný sebejistý život.
Kdybyste věděli, že jakékoli zranění vás může zabít, jezdili byste na motorce? Sjížděli prudkou sjezdovku? Zavěšovali vánoční dekorace ze žebříku? Nechali byste dítě sklouznout na domácí metu?
Vždyť první člověk, kterému byl podán penicilin, britský policista Albert Alexander, který byl infekcí tak zdevastován, že jeho pokožka na hlavě hnisala a lékaři mu musel vyoperovat jedno oko, dostal infekci právě při takové jednoduché činnosti.
Šel do zahrady a škrábl se do obličeje o trn.
Britský projekt, o kterém jsem mluvila a který odhaduje počet obětí infekcí na 700 000 každý rok, dále předpokládá, že pokud situaci nedostaneme pod kontrolu do roku 2050, bude roční počet obětí 10 milionů.
Jak jsme se vlastně dostali k tomu, že nás čekají tak strašlivá čísla?
Odpověď je velice složitá. Můžeme si za to sami.
Rezistence je nevyhnutelný biologický proces, ale my jsme ho uspíšili.
Plýtváním antibiotik a až šokující nedbalostí.
Až do 50. let byl penicilin volně prodejný.
V mnoha rozvojových zemích antibiotika stále jsou.
V USA je 50 procent antibiotik podaných v nemocnici zbytečně.
45 procent receptů na antibiotika, které předepíšou lékaři, je předepsáno na nemoci, na které antibiotika nezabírají.
A to jsme jen u zdravotní péče.
Většina jatečných zvířat dostává antibiotika každý den. Ne k léčbě nemocí, ale aby byla vykrmena a ochráněna před otřesnými podmínkami, ve kterých jsou chována.
V USA je každý rok až 80 % antibiotik podáno ne lidem, ale hospodářským zvířatům, čímž vytváříme rezistentní bakterie, které se z farmy přesunou vodou, prachem a masem, na které jsou zvířata chována.
Na antibiotikách závisí také akvakultura, zvláště v Asii. Pěstování ovoce se spoléhá na to, že antibiotika ochrání jablka, hrušky a citrusy před nemocemi.
A protože si bakterie umí předat svou DNA, tak jako cestující předává na letišti svůj kufr, tím, že jsme tuto rezistenci podpořili, nikdo neví, kam se rozšíří.
Bylo to předvídatelné.
Vlastně to bylo předpovězeno Alexanderem Flemingem, objevitelem penicilinu.
Ten v roce 1945 získal Nobelovu cenu za medicínu a poté v rozhovoru řekl následující: „Nerozvážný člověk, který si hraje s léčbou penicilinem, je morálně zodpovědný za smrt člověka, který podlehne infekci způsobené organismem rezistentním na penicilin.“
Dodal: „Doufám, že tomu dokážeme zabránit.“
Dokážeme?
Existují společnosti, které pracují na nových antibiotikách, na takových, jaké ty odolné mršky ještě neviděly.
Tyto léky zoufale potřebujeme. A potřebujeme také motivaci: výzkumné granty, licence, ocenění, která by společnosti k výrobě antibiotik opět přilákala.
Ale to nejspíše nebude stačit.
Proč? Evoluce vždy vítězí.
Bakterie vyplodí každých 20 minut novou generaci.
Farmaceutické chemii trvá vyvinutí nového léku celých 10 let.
Pokaždé, když užijeme antibiotikum, dáváme bakteriím miliardy možností rozluštit kódy, které jsme proti nim vytvořili.
Ještě jsme nevyvinuli lék, který by nepřekonaly.
Je to nerovný boj, ale jeho výsledek můžeme změnit.
Můžeme vytvořit systémy ke sběru dat, které nám přesně řeknou, jak je s antibiotiky nakládáno.
Můžeme vytvořit kontrolní zařízení pro objednávkové systémy, takže každý předepsaný recept bude zkontrolován.
Můžeme požadovat zastavení používání antibiotik v zemědělství.
Můžeme vytvořit zařízení, která nám řeknou, kde se rezistence objeví.
To jsou technická řešení.
Ta ale pravděpodobně nestačí, pokud jim nepomůžeme.
Antibiotická rezistence je zvyk.
Všichni víme, jak je těžké změnit své zvyky.
Ale jako společnost jsme to již v minulosti udělali.
Lidé byli zvyklí házet odpadky na ulici, byli zvyklí jezdit nepřipoutaní, byli zvyklí kouřit uvnitř veřejných budov.
Tyto věci už ale neděláme.
Neznečišťujeme prostředí, nepřivoláváme smrtelné nehody ani nevystavujeme ostatní lidi rakovině plic. Řekli jsme si, že tyto věci jsou příliš drahé a zničující a že nejsou v našem zájmu.
Změnili jsme společenské normy.
A v oblasti užívání antibiotik bychom je mohli změnit taky.
Vím, že rozsah antibiotické rezistence vypadá obrovský. Ale pokud jste si někdy koupili úspornou žárovku, protože vám není lhostejná změna klimatu, pokud jste si četli etiketu na krabici od sušenek, protože vám není lhostejné odlesňování kvůli palmovému oleji, jistě víte, jaké to je udělat malý krůček v boji s obrovským problémem.
Tyto malé krůčky můžeme udělat i v užívání antibiotik.
Můžeme předejít jejich předepisování, pokud si nejsme jistí, že jsou vhodná.
Můžeme přestat trvat na antibiotikách, když má naše dítě zánět v uchu dokud se nedozvíme, co jej způsobilo.
Můžeme se ptát v každé restauraci, v každém supermarketu, odkud pochází jejich maso.
Můžeme si slíbit, že už nikdy nekoupíme kuře, krevetu ani ovoce vypěstované pomocí antibiotik. Pokud tyto věci uděláme, můžeme příchod postantibiotické éry zpomalit.
Musíme však začít brzy.
Penicilin začal antibiotickou éru v roce 1943.
Za pouhých 70 let jsme se přivedli na okraj katastrofy.
Už nebudeme mít dalších 70 let, abychom našli cestu zpět.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Vyrůstala jsem s vědomím toho, že budu studovat mozek. Měla jsem totiž bratra, který byl diagnostikován poruchou mozku.
Schizofrenií. A jako jeho sestra, a později jako vědec, jsem chtěla porozumět, proč je tomu tak, že mohu propojit své sny s realitou, a následně tyto sny realizovat. Zajímalo mě, co je s mozkem mého bratra jinak,
a proč kvůli schizofrenii toto nedokáže. Proč se namísto tohoto provázání s běžnou realitou stanou jeho sny přeludy a halucinacemi?
A tak jsem se rozhodla zasvětit svou kariéru výzkumu těžkých mentálních onemocnění.
Přestěhovala jsem se do Bostonu, kde jsem pracovala v laboratoři Dr. Francine Benesove, na oddělení psychiatrie Harvardské univerzity.
V laboratoři jsme se ptali: "Jaké jsou biologické rozdíly mezi mozky lidí, kteří jsou považováni za normální, a mozky lidí, kteří trpí schizofrenií nebo schizoafektivní či bipolární poruchou?"
V podstatě jsme mapovali miniaturní obvody mozku - jaké buňky komunikují s jakými buňkami, prostřednictvím jakých chemikálií a v jakých množstvích se tyto chemikálie v mozku nacházejí.
Díky tomuto výzkumu, který jsem prováděla během dne, byl můj život velmi smysluplný. Během večerů a víkendů jsem cestovala jako zástupce Národního centra pro mozková onemocnění.
Ale jednoho dne ráno, 10. prosince 1996, jsem se probudila a zjistila, že já sama jsem se stala obětí mozkové choroby.
V levé části mozku mi praskla céva.
Během čtyř hodin jsem pak měla možnost sledovat kompletní rozklad schopností mozku zpracovávat informace. Během onoho rána
jsem nebyla schopna chodit, mluvit, číst, psát, nebo si vzpomenou na cokoliv ze svého života.
V podstatě jsem se stala nemluvnětem v těle ženy.
Pokud jste někdy viděli lidský mozek, pak zřejmě víte, že hemisféry jsou vzájemně úplně oddělené.
Přinesla jsem vám ukázat skutečný lidský mozek.
Takže toto je skutečný lidský mozek.
Toto je přední část mozku, zde je zadní část, ze které visí mícha, a takto by byl umístěn uvnitř mé hlavy.
A pokud se na mozek podíváte, je zřejmé, že obě části kůry mozkové jsou od sebe úplně oddělené.
Pro ty z vás, kdo rozumí počítačům… pravá hemisféra funguje jako paralelní procesor, zatímco levá hemisféra funguje jako sériový procesor.
Hemisféry spolu vzájemně komunikují prostřednictvím corpus callosum, který je tvořen až 300 milióny axonů.
Mimo to jsou však obě hemisféry kompletně oddělené.
A protože hemisféry zpracovávají informace rozdílně, každá z nich přemýšlí o rozdílných věcech. Hemisféry se zajímají o rozdílné věci, a dovolila bych si tvrdit, že mají velice rozdílné osobnosti.
Promiňte. Děkuji.
Bylo mi potěšením.
Pro naší pravou hemisféru je nejzajímavější přítomnost.
Vše se točí okolo toho, co je tady a teď.
Pravá hemisféra myslí v obrazech a učí se kinesteticky prostřednictvím pohybu našeho těla.
Informace proudí dovnitř jako souběžné proudy energie přicházející ze všech smyslových orgánů a poté explodují do ohromné koláže toho, jak přítomný okamžik vypadá, jak voní a chutná, jak ho cítíme a slyšíme.
Jsem energetickou bytostí, která je napojená na okolní energii skrze vědomí mé pravé hemisféry.
Jsme vzájemně propojenými energetickými bytostmi. Vědomí pravých hemisfér nás spojuje do jedné lidské rodiny.
A právě zde, a právě nyní, jsme bratry a sestrami na této planetě, snažící se udělat ze světa lepší místo.
A právě v tento okamžik jsme dokonalí, jsme celiství a obdivuhodní.
Má levá hemisféra - naše levá hemisféra - je velmi odlišné místo.
Levá hemisféra myslí lineárně a metodicky.
Naši levou hemisféru zajímá především minulost a budoucnost.
Naše levá hemisféra je navržena k tomu, aby vzala ohromnou koláž přítomných momentů, začala vybírat detaily, a detaily těchto detailů.
Poté tyto informace organizuje a kategorizuje, asociuje je se vším, čemu jsme se v minulosti naučili, a promítne je vpřed jako budoucí možnosti.
Naše levá hemisféra přemýšlí v jazyce.
Jedná se o to neustále pokračující žvanění mozku, které propojuje můj vnitřní svět s okolním prostředím.
Je to ten tichý hlas, který mi říká: "Hej, nezapomeň cestou domů koupit banány.
Budu je ráno potřebovat."
Je to ona výpočetní inteligence, která mi připomíná kdy si mám vyprat prádlo.
Ale asi nejdůležitější je, že tento hlásek říká: "Já jsem, já jsem." A jakmile má levá hemisféra řekne "Já jsem,"
stanu se izolovanou. Stanu se celistvým jednotlivcem, odděleným od proudu energie okolo,
a odděleným od vás.
A toto byla ta část mozku, kterou jsem ztratila onoho rána.
Toho rána, když jsem si prožila mozkovou mrtvici, jsem se vzbudila s bušivou bolestí za levým okem.
Byl to ten typ sžíravé bolesti, kterou pocítíte,
když kousnete do zmrzliny. Sevřela mě, a poté mě pustila.
A poté mě sevřela, a v zápětí mě pustila.
Pro mě bylo velice neobvyklé pociťovat jakýkoliv druh bolesti, a tak jsem si pomyslela, "Dobrá, prostě začnu den jako obvykle."
Tak jsem vstala a naskočila na svůj "cardio glider", což je stroj na procvičení celého těla.
A jak se tak na něm pohupuji, uvědomuji si, že mé ruce vypadají jako primitivní háky svírající tyč. Pomyslela jsem si: "To je opravdu zvláštní."
Podívala jsem se dolů na své tělo a pomyslela si: "Óóó, vypadám skutečně podivně."
A bylo to jakoby se mé vědomí přesunulo pryč od normálního vnímání reality, ve které jsem byla člověkem na stroji, mající prožitek pohybu, do nějakého esoterického prostoru, kde jsem byla svědkem sebe sama mající tento prožitek.
Všechno to bylo velice nezvyklé a má bolest hlavy
se jen stupňovala. Slezla jsem ze stroje, a jak tak procházím obývacím pokojem, uvědomuji si, že vše uvnitř mého těla zpomalilo. A každý krok je velice strnulý a opatrný.
V mé chůzi není žádná přirozená plynulost, a já se díky jakémusi omezení vnímání soustředním pouze na své vnitřní orgány.
Stojím v koupelně a chystám se do sprchy. Právě teď vlastně poslouchám dialog uvnitř svého těla.
Slyším tichý hlas říkající: "Takže svaly, musíte se zkrátit.
A vy svaly, vy se uvolněte."
A poté jsem ztratila rovnováhu a opírám se o zeď.
Podívám se dolů na svou paži a uvědomím si, že již nejsem schopna definovat hranice svého těla.
Nemůžu definovat, kde začíná a kde končí, protože atomy a molekuly mé paže splynuly s atomy a molekulami zdi.
Jediné, co jsem byla schopna určit, byla ona energie.
Energie. A ptám se tedy sama sebe: "Co se mnou je?
Co se to tady děje?"
A v ten moment, tlachání mého mozku, tlachání mé levé hemisféry, úplně utichlo.
Jakoby někdo vzal dálkový ovladač, a zmáčkl tlačítko "mute".
Absolutní ticho.
Ticho uvnitř mé mysli mě nejprve vystrašilo. Ale hned v zápětí jsem byla uchvácena
velkolepostí energie okolo mne.
A protože jsem již nebyla schopna identifikovat hranice svého těla, cítila jsem se obrovsky a rozpínavě. Cítila jsem se za jedno s veškerou energií okolo
a vše to bylo nádherné.
A pak najednou z ničeho nic se probudila má levá hemisféra a říká mi: "Héj! Máme tady problém!
Máme tady problém! A je třeba najít pomoc!'
A mně konečně dochází: "Aha!
Mám problém. Já mám problém." Začínám chápat, že mám problém.
Ale poté jsem okamžitě unesena zpět mimo vědomí, do místa, kterému říkám La La Land.
Bylo tam opravdu krásně.
Představte si, jaké by bylo být úplně odpojený od tlachání mozku, které vás spojuje s venkovním světem.
Vše, co mělo nějakou souvislost s mou prací, a také veškerý stres náležící k mé práci, byl pryč.
A já se cítila ve svém těle tak lehce. Představte si,
že veškeré vazby k venkovnímu světu a veškeré obtíže k nim náležící byly pryč.
A já cítila mírumilovný pocit klidu.
Představte si, jaké by to bylo ztratit 37 let emoční zátěže!
(Smích) Óóó, byla jsem v euforii. Ten pocit byl nádherný.
A v zápětí se opět probudí má levá hemisféra a říká: "Héj! Musíš dávat pozor.
Musíme sehnat pomoc." A já přemýšlím: "Musím sehnat pomoc.
Musím se soustředit."
Tak vylezu ze sprchy, mechanicky se obleču, procházím se bytem, a přemýšlím: "Musím se dostat do práce. Musím se dostat do práce. Zvládnu řízení?
Zvládnu řízení?' A v ten moment, má práva ruka visela vedle těla úplně paralyzovaná.
A já si uvědomila: "Óóó, bože! Já mám mozkovou mrtvici!
Já mám mozkovou mrtvici!" A poté mně můj mozek řekl: "Wow, to je tak úžasné."
(Smích) "To je tak úžasné!"
Kolik z vědců zabývajících se mozkem má takovou příležitost ke studiu svého vlastního mozku?
(Smích) Ale pak mně to dojde: "Ale já jsem přece velice zaneprázdněná žena!"
(Smích) "Já nemám čas na mozkovou mrtvici!"
Tak si říkám: "Fajn, tohle už nezastavím, tak v tom budu pokračovat týden nebo dva, a poté se vrátím ke svému normálnímu životu.
Fajn. Takže musím zavolat o pomoc. Musím zavolat do práce."
Nemohla jsem si vzpomenout na číslo do práce, ale vzpomněla jsem si, že mám v pracovně svou vizitku a na ní číslo.
Takže jsem zašla do pracovny a vytáhla několikacentimetrový štos vizitek.
A tak se dívám na první vizitku a i přestože si dokážu přesně vybavit, jak vypadá ta má, nejsem schopná říct, zdali je ta vizitka moje nebo ne, jsem schopna vidět pouze pixely.
A pixely slov splývají s pixely v pozadí a s pixely symbolů. A já nejsem schopna rozpoznat svou vizitku.
Poté tedy čekám na něco, čemu říkám 'vlna jasnosti'.
V ten okamžik budu schopná vztáhnout vnitřní svět k normální realitě, a říct: "Toto není má vizitka… toto není má vizitka… toto není má vizitka."
Trvalo mi 45 minut, než jsem prošla první třetinu vizitek.
A mezi tím, celých 45 minut, sílilo krvácení do levé hemisféry.
Nerozumím číslům. Nerozumím telefonu, ale je to jediný plán, co mám.
Takže vezmu telefon a položím ho sem.
Vezmu vizitku a položím ji sem. Snažím se porovnat tvar čmáraniny na vizitce s tvarem čmáraniny na klávesnici telefonu.
Ale v zápětí jsem opět unesena zpět do La La Landu, a jakmile jsem opět schopná porovnávat, tak nevím,
která čísla jsem už vytočila. Takže jsem uchopila svou paralyzovanou ruku a zakrývala jí čísla poté, co jsem je vytočila. Takže jakmile jsem se vrátila do normální reality, byla jsem schopna říct: "Ano, toto číslo jsem již zadala."
Nakonec tedy vytočím celé číslo a poslouchám, jak kolega zvedne telefon a říká mi: "Huhuhuhů." (Smích) A já si říkám: "Bože, zní jako zlatý retrívr!"
A tam mu řeknu - alespoň v mé hlavě mu řeknu: "Tady je Jill! Potřebuji pomoc!"
A to co vyjde z mých úst zní jako "Huhuhuhů."
A říkám si: "Bože, i já zním jako zlatý retrívr!"
Nevěděla jsem, že nejsem schopna mluvit nebo porozumět řeči dokud jsem to nezkusila.
Kolega ale pochopil, že potřebuji pomoc, a pomoc obstaral.
A o chvíli později již jedu sanitkou přes celý Boston do nemocnice.
Stáčím se do klubíčka jako dítě v těle matky. Cítím se jako balón, který je téměř prázdný.
A právě nyní uniká poslední zbytek vzduchu. Cítím přesun energie, cítím, jak se má duše odevzdává. A v ten moment jsem věděla,
že už to nejsem já, kdo řídí můj život.
Doufala jsem, že mě zachrání doktoři, a dají mi naději dalšího života, ale věděla jsem, že právě teď prožívám přechod někam jinam.
Když jsem se probudila později toho odpoledne, šokovalo mě, že jsem stále naživu.
Když jsem cítila odevzdávání duše, řekla jsem životu sbohem.
Má mysl stála nehybně mezi dvěmi protilehlými stranami reality.
Vjemy, které přicházely skrz mé smyslové orgány, byly čistou bolestí.
Světlo pálilo mou mysl jako nezkrotný požár, a zvuky byly tak hlasité a chaotické, že jsem nebyla schopná rozeznat hlas od ruchů v pozadí. Chtěla jsem ode všeho utéct.
Protože jsem nebyla schopna určit pozici svého těla v prostoru, cítila jsem se obrovsky, jako džin právě uvolněný z láhve.
A má duše se volně vznášela jako obrovská velryba plující mořem tiché euforie.
Nirvána. Dosáhla jsem Nirvány.
A pamatuji si, jak jsem přemýšlela,
že už nikdy nebudu moci stlačit své ohromné já zpět do tohoto malého těla.
A najednou jsem si uvědomila: "Ale pořád ještě žiju!
Jsem stále naživu a dosáhla jsem nirvány.
Dosáhla jsem nirvány a jsem stále naživu. Takže potom každý, kdo je naživu, může dosáhnout nirvány."
Představovala jsem si svět plný krásných, mírumilovných, soucitných, milujících lidí, kteří vědí, že mohou kdykoliv přijít do tohoto prostoru.
A že tedy mohou záměrně přestoupit do pravé hemisféry a najít tento klid. A poté jsem si uvědomila,
jak senzačním darem by mohl tento zážitek být a jak moc by mohl přispět k pochopení toho, jak žijeme své životy.
A to mě motivovalo k tomu, abych se uzdravila.
Dva a půl týdne po krvácení chirurgové vyoperovali krevní sraženinu velikosti golfového míčku, která tlačila na mé centrum řeči.
Tady to jsem já s mámou, která je skutečným andělem mého života.
Trvalo mi totiž osm let, než jsem se uzdravila.
Takže kdo jsme?
Jsme živou silou vesmíru, obdařeni manuální zručností a dvěma typy mysli.
A v každém okamžiku si můžeme sami zvolit, kým a jak v tomto světě chceme být.
Právě teď mohu vstoupit do vědomí své pravé hemisféry, kde jsme my všichni.
Jsem živou silou vesmíru.
Jsem živou silou vesmíru skládající se z 50-ti bilionů nádherných molekulárních géniů, kteří formují mou existenci.
Nebo mohu vstoupit do vědomí své levé hemisféry, kde se stanu jedinečným jednotlivcem. Oddělená od toku,
oddělená od vás. Já jsem doktorka Jill Bolte Taylorová: intelektuál, anatom mozku.
To jsou mé dvě "já".
Co byste si vybrali?
Co si vybíráte?
A kdy? Věřím, že čím více času strávíme
v obvodech hlubokého vnitřního pokoje naší pravé hemisféry, tím více pokoje budeme promítat do světa, a tím pokojnější naše planeta bude. A já si myslím, že to je myšlenka, o které stojí za to mluvit.
Začnu dnes tím, že se s vámi podělím o báseň, kterou napsala má kamarádka z Malawi, Eileen Piriová.
Eileen je teprve 13 let, ale když jsme se probíraly sbírkou básní, které jsme napsaly, přišla mi ta její nesmírně zajímavá, velmi motivující.
Tak vám ji přečtu.
Nazvala tu báseň: „Vdám se, až já budu chtít“.
(Smích) „Vdám se, až já budu chtít,
táta s mámou můžou klít,
já se nedám donutit.
Bratr, sestra, teta, strýc, můžou na mě tvrdí být, vdám se, až mi bude víc.
Celý svět to může chtít, to se nedá nařídit.
Vdám se, až já budu chtít.
Můžete mě klidně bít, vyštvat z domu, chtít se mstít, tisíckrát na mě zlí být, já se vdám, až budu chtít.
Vdám se, až já budu chtít, dospělá chci nejdřív být spousty věcí pochopit.
Já se vdám, až budu chtít.“
Tato báseň z pera 13leté dívky vám může připadat podivná, ale tam, odkud s Eileen pocházíme, se ta báseň, kterou jsem vám právě přečetla, stala bojovým pokřikem.
Pocházím z Malawi.
Malawi je jedna z nejchudších zemí, velmi chudých, kde je rovnost pohlaví diskutabilní.
Když jsem v této zemi vyrůstala, nemohla jsem sama o svém životě rozhodovat.
Nemohla jsem dokonce ani hledat své osobní uplatnění v životě.
Povím vám příběh o dvou různých dívkách, o dvou nádherných dívkách.
Tyto dívky vyrůstaly pod jednou střechou.
Jedly stejné jídlo.
Někdy si půjčovaly oblečení, dokonce i boty.
Ale život každé z nich dopadl jinak, ubíraly se dvěma odlišnými cestami.
Ta druhá dívka je moje mladší sestřička.
Mojí mladší sestřičce bylo teprve 11, když otěhotněla.
Je to bolestné.
Nezranilo to jenom ji, ale i mě.
Také jsem procházela těžkým obdobím.
V mé kultuře všichni očekávají, že když dospějete do puberty, nastane čas odejít do tábora pro zasvěcené.
V těchto zasvěcovacích táborech se učíte, jak sexuálně potěšit muže.
Existuje tam jeden speciální den, kterému říkají „Velmi výjimečný den“, kdy muž najatý komunitou přijde do tábora a spí s malými dívkami.
Představte si traumata mladých dívek, kterými každý den procházejí.
Většina dívek otěhotní.
Dokonce se nakazí HIV a AIDS nebo jinými pohlavními chorobami.
Moje sestřička skončila tak, že otěhotněla.
Dnes je jí teprve 16 let a už má tři děti.
Její první manželství nevydrželo a druhé také ne.
Na druhé straně tu máme tuhle dívku.
Je úžasná.
(Smích) (Potlesk) Říkám, že je úžasná, protože opravdu je.
Je skutečně báječná.
Ta dívka jsem já. (Smích) Když mi bylo 13 let, řekli mi, že už jsem dospělá a že jsem dosáhla věku, kdy mám jít do zasvěcovacího tábora.
Řekla jsem na to: „Cože?
Nechci jít do zasvěcovacího tábora.“
Víte, co mi na to řekly ty ženy?
„Jsi hloupá holka.
Paličatá. Nerespektuješ tradice naší společnosti, naší komunity.“
Řekla jsem ne, protože jsem věděla, do čeho bych přišla.
Věděla jsem, co chci od života.
Jako malá holka jsem měla plno snů.
Chtěla jsem mít dobré vzdělání, abych v budoucnu našla slušnou práci.
Viděla jsem se jako právnička, usazená ve velikém křesle.
Takové představy se mi honily hlavou každý den.
A věděla jsem, že jednoho dne něčím, aspoň něčím malým, přispěju své komunitě.
Ale když jsem odmítla odejít, ženy mi každý den říkaly: „Podívej se na sebe, už jsi dospělá. Tvá mladší sestra má dítě.
A co ty?“
To byla hudba, kterou jsem každý den musela poslouchat a kterou dívky každý den poslouchají, dokud neudělají to, co po nich jejich komunita vyžaduje.
Když jsem porovnávala ty dva příběhy, svůj a své sestry, říkala jsem si: „Proč bych nemohla něco udělat?
Proč bych nemohla změnit něco, co se v naší komunitě zakořeněné?“
Zavolala jsem tehdy další dívky, které mají děti jako má sestra a které už chodily do školy, ale zapomněly číst a psát.
Řekla jsem: „Pojďte, můžeme si čtení a psaní zase připomenout, jak se má držet pero, jak číst a držet knihu.“
Užívala jsem si to s nimi.
Nejen že jsem se o nich něco málo dozvěděla, vyprávěly mi své osobní příběhy, čemu musely jako mladé matky každý den čelit.
V tu chvíli jsem si řekla: „Proč jim nemůžeme vylíčit všechny ty věci, které se nám dějí, říct svým matkám, náčelníkům kmene, že tyhle věci nejsou správné.“
Nahánělo nám hrůzu to udělat, protože kmenoví náčelníci dávno uvykli věcem, které tu byly od nepaměti.
Je těžké to změnit, ale záslužné se o to pokusit.
Tak jsme se o to pokusily.
Bylo to velmi tvrdé, ale naléhaly jsme.
A teď jsem zde, abych vám řekla, že má komunita byla první komunitou, ve které se nás náčelník zastal poté, co na něho dívky tvrdě naléhaly a řekl, že už se žádná dívka nemusí vdávat předtím, než dovrší 18 let.
(Potlesk) Moje komunita byla první, ve které se stalo, že musela zavést nařízení, první nařízení vůbec, které chránilo dívky v komunitě.
U toho jsme se nezastavily.
Ještě jsme přitvrdily.
Byly jsme odhodlané bojovat za dívky nejen v naší, ale i v jiných komunitách.
Když byl v únoru předložen návrh zákona o sňatcích dětí, byly jsme u Parlamentu.
Každý den, když členové parlamentu vcházeli dovnitř, jsme se jich ptaly: „Podpoříte prosím tento návrh?“
A třebaže nemáme technologie jako máte tady, máme alespoň telefony.
Tak jsme si řekly: „Proč si neseženeme jejich čísla a nenapíšeme jim?“
Tak jsme to udělaly. A udělaly jsme dobře.
(Potlesk) Když návrh přijali, napsaly jsme jim: „Děkujeme vám za podporu návrhu.“
(Smích) A když návrh podepsal prezident, čímž se stal zákonem, bylo to plus.
Nyní je v Malawi zákonný věk pro uzavření manželství 18 let, z dřívějších 15 na 18.
(Potlesk) Je dobré, když víte, že návrh prošel, ale něco vám řeknu: Jsou země, kde je sice v 18 letech uzákoněno uzavírat manželství, ale není tam snad každý den slyšet křik žen a dívek?
Každý den dívky marní svůj život.
Je na čase, aby náčelníci dostáli svým závazkům.
Aby jim dostáli, měly by jim problémy dívek neustále ležet na srdci.
Nemusíme být podrobovány jako druhořadé, ale musí vědět, že ženy, jako my v tomto sále, nejsme jen ženami, nejsme jen dívkami, jsme mimořádné.
Dokážeme víc.
A další věc týkající se Malawi, a nejen Malawi, ale i dalších zemí: Zákonů, které tam jsou, víte, že zákon není zákonem dokud není vynucován?
Zákon, který právě prošel a zákony, které v ostatních zemích už nějakou dobu existují, musí získat publicitu na místní úrovni, na úrovni komunity, kde jsou problémy dívek markantní.
Dívky zde čelí problémům, těžkým problémům, každý den.
Pokud budou vědět, že na jejich ochranu existují zákony, mohou povstat a bránit se, protože budou vědět, že existuje zákon, který je chrání.
Další věc, kterou zmíním je, že mít hlasy dívek a žen je nádherné, jsou tu, ale samy to nedokážeme.
Musí se do toho vložit stoupenci z řad mužů, zapojit se a spolupracovat s námi.
Je to kolektivní práce.
Potřebujeme to, co potřebují dívky všude: dobré vzdělání a především nevdávat se v 11 letech.
A co víc, vím, že společně dokážeme změnit zákonný, kulturní a politický rámec, který odepírá dívkám jejich práva.
Dnes tu stojím a prohlašuji, že během jedné generace dokážeme skoncovat se sňatky dětí.
To bude chvíle, kdy si dvě dívky a miliony dívek na celém světě, budou moci říct: „Vdám se, až já budu chtít.“
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
Posledních 10 let jsem zkoumal, jak si lidé organizují a vizualizují informace.
Došlo k zajímavému posunu.
Dlouho jsme věřili v přirozenou sestupnou hierarchii ve světě kolem nás, známou jako velký řetěz bytí nebo latinsky "Scala naturae," sestupná struktura, která normálně na samém vrcholu začíná Bohem, následují andělé, šlechtici, prostý lid, zvířata atd.
Vychází z Aristotelovy ontologie, která řadí všechny člověku známé věci v protichůdné kategorie jako ty, které vidíte za mnou.
Časem však tento koncept převzal schéma větvení stromu, známé jako "Porfyriův strom", nebo "nejstarší strom vědomostí".
Schéma stromu bylo tak silnou metaforou vyjádření informace, že se stalo důležitým komunikačním prostředkem k zobrazení systémů vědomostí.
Stromy se používaly k zobrazení morálky – známý strom mravností a strom neřestí – jak můžete vidět na těchto nádherných ilustracích ze středověké Evropy.
Stromy zobrazují příbuznost a rozličná krevní pouta mezi lidmi.
Stromy zobrazují genealogii, asi nejslavnější stromový diagram.
Mnozí z vás nejspíš viděli rodokmeny či dokonce podobně nakreslený vlastní.
Stromy dokonce mapují právní systémy, rozličné dekrety a vlády králů a vládců.
A konečně velmi známou vědeckou metaforou jsou stromy zobrazující všechny živočišné druhy známé člověku.
Stromy se staly silnou vizuální metaforou, protože ztělesňují lidskou touhu po řádu, rovnováze, jednotě a symetrii.
Dnes ale čelíme novým, složitým a spletitým výzvám, které nemohou být pochopeny jen jednoduchým stromovým diagramem.
A tak místo stromu nastupuje nová metafora ve vizualizaci různých systémů vědění.
Skutečně nám poskytuje nové brýle pro porozumění světu kolem nás.
Tou metaforou je metafora sítě.
Tento posun od stromů k sítím vidíme v mnoha oblastech vědění.
V tom, jak se snažíme porozumět mozku.
Dříve jsme o mozku přemýšleli jako o modulárním centralizovaném orgánu, kde je určitá oblast zodpovědná za sérii akcí a chování. Čím více o mozku víme, tím více o něm přemýšlíme jako o velké hudební symfonii hrané stovkami a tisíci nástrojů.
Toto je nádherná fotka vytvořená projektem Blue Brain, kde vidíte 10 tisíc neuronů a 30 milionů cestiček.
Toto je zobrazení pouhých 10 % savčí mozkové kůry.
K posunu došlo i v tom, jak si představujeme lidské vědomosti.
Toto je pár nevšedních stromů vědění nebo stromů věd od španělského učence Ramona Llulla, který byl předchůdcem – byl prvním,
kdo vytvořil metaforu vědy jako stromu, kterou dnes běžně používáme, když říkáme: "biologie je odvětvím vědy," když říkáme: "genetika je odvětvím vědy."
Pro mě je tím nejkrásnějším stromem vědění tento. Byl vytvořen pro francouzskou encyklopedii od Diderota a d'Alemberta v r. 1751.
Ta byla opravdovou baštou francouzkého osvícenství a ilustrace byla použita jako obsah této encyklopedie.
Ukazuje všechny oblasti vědění jako jednotlivé větve stromu.
Ale vědomosti jsou mnohem složitější než toto.
Tyto dvě mapy Wikipedie ukazují propojenost článků související nalevo s historií a napravo s matematikou.
Při pohledu na tyto mapy a další, vytvořené Wikipedií -- jednou z největších rhizomatických struktur vytvořených člověkem -- můžeme pochopit složitost lidského vědění a jeho provázanost, jako síť
Také vidíme zajímavý posun ve znázornění sociálních vazeb mezi lidmi.
Toto je typické schéma organizace.
Předpokládám, že podobný graf jste už viděli ve vašich korporacích.
Je to sestupná struktura, s ředitelem na samotném vrcholu, odkud se můžete prokopat až k jednotlivým pracovníkům dole.
Ale lidé jsou svým způsobem jedineční a někdy se pod touto neohebnou strukturou nedá pořádně hrát.
Internet hodně mění tento model.
Toto je fantastická mapa online sociální spolupráce mezi vývojáři Perlu, známého programovacího jazyka.
Zde vidíte, jak si programátoři vyměňují soubory a pracují společně na projektu.
A tady si můžete všimnout, že je to naprosto decentralizovaný proces -- není tu žádný vůdce této organizace, je to síť.
Tento zajímavý posun vidíme i u terorismu.
Jeden z hlavních problémů pochopení současného terorismu je, že stojíme proti decentralizovaným, nezávislým buňkám, bez vůdce, který by celý proces řídil.
A tady vidíte, jak se využívá vizualizace.
Diagram, který vidíte za mnou, ukazuje všechny teroristy zapojené do útoku v Madridu v r.2004.
Rozdělili síť do tří různých roků představovaných svislými úrovněmi,
A modré čáry spojují lidi přítomné v té síti v jednotlivých letech.
I když tu není žádný vůdce jako takový, tito lidé jsou pravděpodobně ti nejvlivnější v této organizaci, znají lépe minulost a budoucí plány a cíle této konkrétní buňky.
Tento posun ze stromů na sítě zaznamenáváme i ve způsobu, jakým řadíme a organizujeme živočišné druhy.
Obrázek napravo je jedinou ilustrací, kterou Darwin zahrnul do díla "O původu druhů", a kterou nazval "Strom života."
Ve svém dopise vydavateli Darwin popisuje jeho důležitost.
Byl nezbytný pro Darwinovu teorii evoluce.
Vědci ale nedávno objevili, že tento strom života překrývá hustá síť bakterií, které propojují živočišné druhy, jež byly před tím naprosto oddělené A to vědci nazývají ne strom života, ale pavučina života, síť života.
A konečně, tento posun vidíme v ekosystému naší planety.
Ve školách se už neučíme zjednodušené diagramy predátor versus kořist,
Toto je mnohem přesnější vyobrazení ekosystému.
Tento diagram vytvořil profesor David Lavign, mapuje téměř 100 druhů, které se vzájemně ovlivňují s treskou u pobřeží Newfoundlandu v Kanadě.
A právě na něm můžeme opravdu pochopit složitou a vzájemně provázanou povahu většiny ekosystémů naší planety.
I když je tato metafora sítě mladá, již nabyla různých tvarů a forem a stává se rostoucí vizuální taxonomií.
Stává se větnou skladbou nového jazyka.
A to je jeden z aspektů, který mě opravdu fascinuje.
Tohle je 15 rozdílných typologií, které už nějakou chvíli sbírám. Ukazují ohromnou vizuální různorodost této nové metafory.
A tady je jeden příklad.
V nejhornějším pruhu máte paprsčitou sbíhavost, vizualizaci modelu, který se stal velmi populární během posledních 5 let.
Nahoře vlevo, ten první projekt, je genetická síť, následuje síť IP adres - stroje, servery - a po ní následuje Facebooková síť přátel.
Těžko byste hledali odlišnější náměty, přesto využívají stejné metafory, stejný vizuální model k zobrazení nekonečné složitosti svého námětu.
A tady je pár dalších příkladů rostoucích vizuálních klasifikací sítě.
Ale sítě nejsou pouze vědecké metafory.
Jak designéři, výzkumníci a vědci usilují o mapování různorodosti složitých systémů, ovlivňují tak tradiční pole umění, jako je malba a sochařství a ovlivňují mnoho rozličných umělců.
A možná právě pro to, že pro ně mají tak obrovskou estetickou sílu -- jsou ohromně nádherné --- se stávají kulturním memem a řídí nový umělecký směr, který jsem nazval networkismus.
A v něm vidíme tento vliv nejrůznějšími způsoby.
Toto je jen jeden z mnoha příkladů, kde vidíte vliv od vědy po umění.
Nalevo je počítačově vytvořená mapa IP adres - stroje, servery.
Napravo vidíte "Pomíjivé struktury a nestabilní sítě" od Sharona Molloye za použití oleje a smaltu na plátně.
A tady je pár dalších krásných a složitých maleb od Sharona Molloye,
A tady je další příklad tohoto zajímavého spojení vědy a umění.
Nalevo je "Operace: Úsměv" -- počítačově vytvořená mapa sociální sítě.
Napravo je "Pole 4" od Emmy McNally za použití pouze grafitu na papíře.
Emma McNally je jedna z hlavních vůdců tohoto směru vytváří tyto dech beroucí imaginární krajiny, kde si můžete povšimnout vlivu tradiční síťové vizualizace.
Ale networkismus se neodehrává pouze ve dvou dimenzích.
Zde je jeden můj oblíbený projekt tohoto nového směru.
Myslím, že název říká vše. Jmenuje se: "Galaxie formující se po vláknech jako kapičky na nitce pavoučí sítě"
A právě tento projekt považuji za nesmírně mocný.
Vytvořil jej Tomás Saraceno který zaplňuje obrovské prostory, a vytváří masivní instalace za použití pouze elastických provazů.
Jak procházíte tímto prostorem a odrážíte se po elastických provazech, celá sít se tak nějak mění, téměř tak, jako skutečná organická síť.
A tady je další z příkladů networkismu, na zcela jiné úrovni.
Toto je dílo japonské umělkyně Chiharu Shiotou, nazvané "V tichu".
A Chiharu, stejně jako Tomás Saraceno, zaplňuje prostory hustou sítí z elastických provazů, černé vlny a vláken někdy včetně předmětů, jak můžete vidět tady a v mnoha svých instalacích dokonce i včetně lidí.
Ale sítě nejsou jen novým trendem a je jednoduché je jako takové odmítnout.
Sítě ztělesňují představu decentralizace, provázanosti, vzájemné závislosti.
A tento nový způsob myšlení je zásadní při řešení složitých problémů dneška -- od dešifrování lidského mozku po pochopení rozsáhlého vesmíru kolem nás.
Nalevo je fotka nervového systému myši, v tomto měřítku velmi podobného našemu.
Napravo je "Milennium Simulation",
největší a nejrealističtější simulace růstu kosmické struktury.
Oživila historii 20 miliónů galaxií ve výstupu o přibližně 25 terabytů.
A ať už náhodou, či ne, tak toto konkrétní srovnání mezi nejmenším měřítkem vědomostí -- mozkem -- a největším měřítkem vědomostí -- samotným vesmírem-- považuji za opravdu překvapující a fascinující.
Protože jak Bruce Mau jednou řekl: "Ve chvíli kdy je vše propojeno se vším, v dobrém i ve zlém, záleží na všem."
Děkuji mnohokrát.
(potlesk)
Bylo uprostřed léta, už nějakou dobu po zavření, v baru Berkeley v centru města, kde jsme s kamarádkou Polly pracovaly jako barmanky.
Obvykle jsme si po skončení směny daly drink -- tentokrát však ne.
"Jsem těhotná.
Nevím, co udělám," řekla jsem Polly.
Bez zaváhání odpověděla: "Byla jsem na interrupci."
Před Polly mi nikdo jiný neřekl, že byl na interrupci.
Před několika měsíci jsem dokončila vysokou a když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem teprve chvíli v novém vztahu.
Když jsem přemýšlela nad svými možnostmi, netušila jsem, jak se rozhodnout, jaká kritéria použít.
Jak jsem měla poznat, jaké rozhodnutí je správné?
Obávala jsem se, že interrupce budu později litovat.
Dospívala jsem na plážích jižní Kalifornie, vyrůstala jsem uprostřed války našeho národa o interrupci.
Narodila jsem se v karavanu na třetí výročí případu Roe proti Wadeovi.
Naše komunita byli surfující křesťané.
Záleželo nám na Bohu, méně obdařených a oceánu.
Všichni bylo pro život.
Jako dítě mě myšlenka na interrupci tak dojímala, že jsem věděla, že pokud otěhotním, nikdy bych ji nemohla podstoupit.
A potom jsem ji podstoupila.
Byl to krok do neznáma.
Ale Polly mi dala jeden výjimečný dárek: vědomí, že v tom nejsem sama a uvědomění si, že interrupce je něco, o čem můžeme mluvit.
Interrupce je běžná.
Podle Institutu Guttmacher podstoupí 1 ze 3 žen v Americe během svého života interrupci.
Posledních několik dekád se dialog o interrupci v USA omezil na "pro život" a "pro volbu".
Je to politické a polarizující.
Nakolik se o interrupci vzrušeně debatuje, je pro nás ojedinělé, buď jako pro ženy nebo lidi obecně, mluvit spolu navzájem o vlastních interrupcích.
Je zde propast.
Mezi tím, co se děje v politice a tím, co se děje v životě. A v této propasti je válečná mentalita.
Pramení zde postoj: "Jste s námi, nebo proti nám?"
Není to jen o interrupci.
Je zde mnoho důležitých témat, o kterých nedokážeme mluvit.
Proto je náplní mého života hledání jak přesunout konflikt ke konverzaci.
Jsou dvě základní cesty jak začít.
Jednou z nich je pozorně naslouchat.
A druhou cestou je sdílet příběhy.
Takže před 15 lety jsem spoluzaložila organizaci nazvanou Exhale, abych začala naslouchat lidem, kteří podstoupili interrupci.
Jako první jsme vytvořili linku, kam mohli ženy i muži zavolat pro emoční podporu.
Bez souzení a politiky - je těžké tomu uvěřit, ale předtím nic podobného nikdy neexistovalo.
Potřebovali jsme nový rámec, který by udržel všechny zkušenosti, které jsme na lince vyslechli.
Feministka, která lituje své interrupce.
Katolička, která je za svou vděčná.
Osobní zkušenosti, které nezapadaly úhledně do nějaké škatulky.
Nemysleli jsme si, že je vhodné, abychom po ženách chtěli, aby si vybraly stranu.
Chtěli jsme jim ukázat, že celý svět byl na jejich straně, když procházely touto velmi osobní zkušeností.
Vynalezli jsme proto "pro hlas".
Kromě interrupce pracuje pro hlas na těžkých problémech, se kterými se roky potýkáme globálně. Problémy jako imigrace, náboženská tolerance, násilí na ženách.
Pracuje také na hluboce osobních tématech, která mohou zajímat pouze vás a vaši nejbližší rodinu a přátele.
Mají nevyléčitelnou nemoc, zemřela jim matka, mají dítě se speciálními potřebami a nemohou o tom mluvit.
Naslouchání a vyprávění příběhů jsou známky praktikování pro hlasu.
Naslouchání a vyprávění příběhů.
To zní docela hezky.
Zní to možná jednoduše? To bychom dokázali všichni.
Není to jednoduché. Je to velmi náročné.
Pro hlas je náročný, protože mluvíme o věcech, o kterých se všichni přou nebo o věcech, o kterých nechce nikdo mluvit.
Ráda bych vám řekla, že když se rozhodnete být pro hlas, naleznete nádherné momenty pokroku a zahrady plné květin, kde naslouchání a vyprávění příběhů vytváří úžasné aha momenty.
Ráda bych vám řekla, že vás tam na uvítanou čeká feministická slavnost nebo že tam je dávno ztracené sesterství lidí, kteří jsou připraveni vám krýt záda, když jste na dně.
Vyprávět své vlastní příběhy může být zraňující a vyčerpávající, když máte pocit, že to nikoho nezajímá.
Když se navzájem opravdu posloucháme, uslyšíme věci, které nás donutí posunout své vnímání.
Nikdy není ideální čas, ani ideální místo začít těžký rozhovor.
Nikdy se nestane, že všichni budou na stejné vlně, mít stejný pohled nebo mít stejnou minulost.
Pojďme mluvit o naslouchání a jak být dobrým posluchačem.
Existuje mnoho způsobů, jak být dobrým posluchačem, zmíním jen pár.
Jedním z nich je, klást otevřené otázky.
Můžete se zeptat sami sebe nebo někoho, koho znáte: "Jak se cítíš?"
"Jaké to bylo?"
"V co teď doufáš?"
Dalším způsobem, jak být dobrým posluchačem, je užívat reflexivní jazyk.
Když někdo mluví o své osobní zkušenosti, používejte slova, která používá on.
Když někdo mluví o interrupci a řekne slovo "miminko", můžete říct "miminko".
Pokud řeknou "plod", můžete říct "plod".
Když se někdo popíše jako genderově nejistý, můžete říct "genderově nejistý".
Pokud někdo trochu vypadá jako on, ale řeknou, že jsou ona -- je to v pohodě.
Říkejte tomu člověku ona.
Když odrážíme jazyk člověka, který s námi sdílí svůj příběh, vyjadřujeme tím, že máme zájem o to, porozumět tomu, kdo je a čím prochází.
Stejným způsobem, jakým doufáme, že se lidé budou zajímat o nás.
Nikdy nezapomenu na jednu schůzi Exhale poradců, kde jedna dobrovolnice mluvila o množství hovorů křesťanek, které mluvily o Bohu.
Někteří naši dobrovolníci jsou věřící, ale zrovna tahle nebyla.
Nejprve pro ni bylo divné mluvit s volajícími o Bohu.
Tak se rozhodla, že si zvykne.
Stoupla si doma před zrcadlo a řekla slovo "Bůh".
"Bůh".
"Bůh".
"Bůh".
"Bůh".
"Bůh".
"Bůh".
Znovu, znovu a znovu, dokud už to slovo neznělo cize, když ho vyslovila.
Vyřčením slova Bůh se z této dobrovolnice nestala křesťanka, ale stala se z ní mnohem lepší posluchačka jiných křesťanek.
Další způsob, jak být pro hlas, je sdílet příběhy. Riziko, kterému se vystavujete, když sdílíte svůj příběh s někým jiným je, že za stejných podmínek jako vy, by se rozhodli jinak.
Například, když vyprávíte příběh o své interrupci, zjistíte, že ona si možná to dítě nechala.
Možná ho dala k adopci.
Možná to řekla svým rodičům a partnerovi -- nebo také ne.
Možná cítila úlevu a sebedůvěru, zatímco vy jste cítili smutek a ztrátu.
To je v pořádku.
Empatie se vytváří v okamžiku, kdy si sebe představíme v kůži druhého.
Neznamená to, že musíme všichni dopadnout stejně.
Není to souhlas, není to shoda, o co pro hlasu jde.
Vytváří kulturu a společnost, která si cení toho, co nás dělá výjimečnými.
Cení si toho, co z nás dělá lidi, našich chyb a nedokonalostí.
Tento způsob přemýšlení nám dovoluje vidět rozdíly mezi sebou s respektem, namísto strachu.
A vytváří empatii, kterou potřebujeme, abychom zvládli všechny ty způsoby, kterými se navzájem zraňujeme.
Stigma, stud, předsudky, diskriminace, utiskování.
Pro hlas je nakažlivý, a čím více se praktikuje, tím více se šíří.
Minulý rok jsem byla opět těhotná.
Tentokrát jsem se těšila na narození svého syna.
A nikdy se mě lidi tolik neptali, jak se cítím, jako když jsem byla těhotná.
(Smích) A jakkoli jsem odpověděla, ať už jsem se cítila úžasně, natěšeně nebo vyděšeně a naprosto zpanikařeně, vždycky tu byl někdo, kdo mi odpověděl: "Vím, o čem mluvíš".
Bylo to úžasné.
Byl to vítaný a dramatický rozdíl oproti tomu, co zažívám, když mluvím o svých smíšených pocitech z interrupce.
Pro hlas je o opravdových příbězích opravdových lidí, které mají dopad na to, jakým způsobem je interrupce, a mnoho dalších zpolitizovaných a stigmatizovaných problémů, chápáno a diskutováno.
Od sexuality a duševního zdraví po chudobu a uvěznění.
Je to mnohem více než jediné správné nebo špatné rozhodnutí, naše zkušenost existuje na spektru.
Pro hlas se zaměřuje na rozhovor o lidské zkušenosti a všem zpřístupňuje podporu a respekt.
Děkuji.
(Potlesk)
Co kdybyste si mohli vzít prášek nebo se nechat naočkovat, a podobně jako u rýmy, byste mohli svá zranění léčit rychleji?
Dnes, když podstupujeme operaci nebo máme nehodu, v nemocnici strávíme týdny, často nám zůstanou jizvy a bolestivé vedlejší účinky neschopnosti obnovit nebo nechat narůst zdravé, nezraněné orgány.
Pracuji na výrobě materiálů, říkajících imunitnímu systému, aby spustil růst nové tkáně.
Jako vakcíny říkají našemu tělu, aby bojovalo s nemocí, můžeme místo toho imunitnímu systému říct, aby tvořil tkáně a rychleji hojil zranění.
Obnovování částí těla z ničeho může znít jako kouzlo, ale existuje pár organismů, které to umí.
Některým ještěrkám dorůstá nový ocas, salamandr může zcela obnovit svou končetinu, a i nám, lidé, mohou znovu narůst játra, i po ztrátě více než poloviny své původní hmoty.
Aby se toto kouzlo přiblížilo realitě, zkoumám, jak naše tělo léčí rány a tvoří tkáň pomocí pokynů imunitního systému.
Od odřeného kolene až k otravnému zánětu dutin, imunitní systém chrání tělo před nebezpečím.
Jsem imunolog, se znalostmi obranného systému těla, jsem mohla najít klíčové hráče v našem boji se zacelováním škrábanců a hojením modřin.
Když jsme zkoumali materiály, které jsou dnes testovány pro schopnost podporovat růst svalové tkáně, všimli jsme si, že po léčbě zraněného svalu těmito materiály, bylo velké množství obranných buněk, jak v materiálu, tak i v okolním svalu.
Místo toho, aby obranné buňky spěchaly k místu infekce bojovat s bakteriemi, spěchají k místu zranění.
Objevila jsem specifický typ obranné buňky, pomocník lymfocyt typu T, byl uvnitř materiálu, který jsem implantovala a naprosto nezbytný pro hojení rány.
Jako děti, když jste zlomili tužku a slepili ji páskou dohromady, my můžeme léčit, ale nemusí to být nejefektivnější cesta, a zůstane nám jizva.
Když nemáme lymfocyty T jako pomocníky, místo nového zdravého svalu, si naše svalová tkáň uvnitř vytvoří tukové buňky. Když máme tuk ve svalech, nejsou tak silné.
Když využijeme imunitní systém, tělo se může hojit bez těchto jizev a vypadat stejně jako předtím, než jsme se zranili.
Pracuji na vývoji materiálů, které nám změnou imunitní reakce dají signály k vytvoření nové tkáně.
Kdykoli je do těla implantován nový materiál, imunitní systém na něj reaguje.
Od kardiostimulátorů přes inzulinové pumpy, až po materiály, které inženýři používají při snaze o tvorbu nové tkáně.
Když umístíme tento materiál do těla, imunitní systém vytvoří malé prostředí z buněk a bílkovin, které dokáží pozměnit, jak se chovají naše kmenové buňky.
Stejně jako počasí ovlivňuje naše každodenní aktivity, jako jít běhat nebo raději zůstat vevnitř a zkouknout celou TV show na Netflixu, ovlivňuje imunitní prostředí okolo vloženého materiálu, jak naše kmenové buňky porostou a budou se vyvíjet.
Když máme špatné signály, řekněme, Netflixové signály, vytvoří se tukové buňky místo svalu.
Tyto výstelky jsou vytvořeny z mnoha různých věcí, od plastů až po přírodní materiály, nanovláken různé tloušťky, hub, které jsou více či méně propustné, gelů různé tuhosti.
Výzkumníci mohou vytvořit i materiály, které vysílají různé signály v čase.
Můžeme řídit tuto Broadway show buněk tím, že jim dáme správné pódium, podnět a vybavení, které můžeme měnit pro různé tkáně. Jako když producent změní scénu Bídníků za Malý krámek hrůz.
Kombinuji specifické typy signálů, které napodobují, jak tělo odpovídá na zranění, a pomáhají nám regenerovat.
V budoucnu můžeme vidět protijizvovou náplast, výplň do svalu, která půjde tvarovat nebo i očkování na hojení zranění.
Zítra se neprobudíme se schopností léčit se jako Wolverine.
Nejspíš ani příští úterý ne...
Ale s tímto pokrokem, a prací s imunitním systémem na tvorbě tkání a hojení ran, můžeme v budoucnu na trhu vidět produkty, které s obranným systémem pracují a pomáhají nám regenerovat. A možná jednoho dne budeme držet tempo i se salamandrem.
Děkuji.
(Potlesk)
Na cestě sem jsem měla během letu velmi zajímavý rozhovor se svým spolucestujícím.
Řekl: "Zdá se, že USA došla zásoba zaměstnání, protože si některá prostě vymýšlejí: kočičí psycholog, psí zaříkávač, pronásledovatel tornád."
Po pár sekundách se mě zeptal: "A co děláte Vy?"
Odpověděla jsem: "Budovatelka míru?"
(Smích) Každý den pracuji na tom, abych podpořila hlasy žen a zvýraznila jejich zkušenosti a jejich účast na mírových procesech a řešení konfliktů. Díky své práci si uvědomuji, že jedinou cestou, jak globálně zajistit plnou účast žen, je zvnovu si osvojit náboženství.
Tato otázka je pro mě životně důležitá.
Jako mladá muslimka jsem velmi hrdá na svou víru.
Dodává mi sílu a přesvědčení k mé každodenní práci.
Je to důvod, proč zde před vámi mohu být.
Ale nemohu přehlížet škody, které jsou páchány ve jménu náboženství, nejen mého, ale všech velkých světových věr.
Chybné vykládání, užívání a manipulace náboženského písma ovlivnila naše sociální a kulturní normy, naše zákony, naše každodenní životy, až do té míry, že si to někdy neuvědomujeme.
Moji rodiče se přestěhovali z Libye v severní Africe do Kanady na počátku 80. let. Jsem prostřední z 11 dětí.
Ano, 11.
Jak jsem vyrůstala, viděla jsem své rodiče, nábožensky oddaní i spirituální lidé, jak se modlili a velebili Boha za jeho dary, jmenovitě samozřejmě mě, mezi jinými. (Smích) Byli milí a vtipní a trpěliví, bezmezně trpěliví, tak trpěliví, jak prostě musíte být, když máte 11 dětí.
A byli spravedliví.
Nikdy jsem nebyla vystavena náboženství skrze kulturu.
Bylo se mnou zacházeno stejně, to samé se očekávalo ode mě.
Nebyla jsem učena, že Bůh soudí odlišně na základě pohlaví.
To, že mí rodiče pojímají Boha jako milosrdného a blahodárného přítele a chlebodárce, utvářelo můj pohled na svět.
Má výchova měla samozřejmě i jiné výhody.
Být jednou z 11 dětí je jako Základy diplomacie. (Smích) Dodnes se mě lidé ptají, kam jsem chodila do školy: "Chodila jste na Kennedyho fakultu politologie?"
Podívám se na ně a řeknu: "Ne, chodila jsem na Murabitovu školu mezinárodních vztahů."
Je nesmírně exkluzivní. Abyste se tam dostali, museli byste mluvit s mojí mámou.
Máte štěstí, je tady.
Být jednou z 11 dětí a mít 10 sourozenců vás naučí hodně o struktuře moci a spojenectví.
Naučí vás to soustředění, musíte mluvit rychle nebo říct méně, protože vás vždycky někdo přeruší.
Naučí vás to důležitosti předávání zpráv.
Musíte správně klást otázky, abyste získali odpovědi, které chcete, a musíte správně říkat ne, abyste zachovali mír.
Nejdůležitější lekci, kterou jsem se ale naučila, byla důležitost být u stolu.
Když se rozbila mámina oblíbená lampa, musela jsem být u toho, když zjišťovala jak a kým, protože jsem se musela bránit, když ne, padne vina na vás, a než se vzpamatujete, máte zaracha.
Samozřejmě nemluvím ze zkušenosti.
V roce 2005, když mi bylo 15, dokončila jsem střední a přestěhovala se z Kanady – Saskatoonu – do Zawiye, rodného města svých rodičů v Libyi, do velmi tradičního města.
Připomínám, že do té doby jsem byla v Libyi pouze na prázdninách, pro sedmiletou holku to bylo kouzelné.
Byla to zmrzlina a výlety na pláž a velmi nadšení příbuzní.
Ukázalo se, že to není jako pro 15 letou mladou dámu.
Velmi rychle mi byl představen kulturní aspekt náboženství.
Slova "haram" – tedy nábožensky zakázáno – a "aib" – tedy kulturně nevhodné – byla nedbale zaměňována, jakoby znamenala to samé a měla stejné důsledky.
Vedla jsem rozhovor za rozhovorem se svými spolužáky, kolegy, profesory, kamarády, dokonce příbuznými a začala jsem zpochybňovat vlastní pravidla a aspirace.
I se základy, které mi poskytli rodiče, jsem začala zpochybňovat roli žen ve své víře.
V Murabitově škole mezinárodních vztahů je velký důraz na diskuzi a pravidlem číslo 1 je předem provést průzkum, což jsem také udělala. Překvapilo mě, jak bylo lehké, najít v mé víře ženy, vůdkyně, které byly inovativní, silné – politicky, ekonomicky i vojensky.
Khadija financovala Islámské hnutí v jeho počátcích.
Kdyby nebylo jí, nebyli bychom tady.
Tak proč jsme se o ní neučili?
Proč jsme se o těchto ženách neučili?
Proč byly tyto ženy odsunuty na pozice, které předcházely učení naší víry?
Proč, když jsme si rovni v očích Boha, si nejsme rovni v očích mužů?
Pro mě se to vše vztáhlo k lekcím, které jsem se naučila jako dítě.
Ten kdo rozhoduje, člověk, který ovládá znění zprávy, sedí u stolu a bohužel u žádné světové víry to nejsou ženy.
Náboženské instituce jsou ovládány muži a řízeny mužským vůdcovstvím. Vytvářejí politiku sobě podobnou a dokud celkově nezměníme systém, nemůžeme realisticky očekávat plnou ekonomickou a politickou účast žen.
Naše základy jsou rozbité.
Moje máma dokonce říká, že nemůžete postavit rovný dům na křivých základech.
V roce 2011 vypukla Libyjská revoluce a má rodina byla v předních liniích.
Ve válce se stane taková úžasná věc, velmi dočasný, skoro jako kulturní posun.
A poprvé jsem cítila, že je nejen přijatelné, ale žádoucí, abych se zapojila.
Bylo to vyžadováno.
Já a další ženy jsme měly místo u stolu.
Nedržely jsme se za ruce, nevyvolávaly médium.
Byly jsme součástí rozhodování.
Sdílely jsme informace. Byly jsme klíčové.
Chtěla jsem a potřebovala jsem, aby ta změna byla trvalá.
Ukázalo se, že to není tak jednoduché.
Trvalo jen několik týdnů, než se ženy, se kterými jsem předtím pracovala, začaly vracet do svých původních rolí. Většina byla hnána povzbuzujícími slovy náboženských a politických vůdců, většina z nichž citovala ke své obhajobě náboženské písmo.
Tak získali oblíbenou podporu pro své názory.
Nejprve jsem se zaměřila na ekonomické a politické zmocnění žen.
Myslela jsem si, že to povede ke kulturní a sociální změně.
Ukázalo se, že trochu ano, ale ne moc.
Rozhodla jsem se použít jejich obranu jako svůj útok a začala jsem také zdůrazňovat islámské písmo.
V roce 2012 a 2013 vedla má organizace největší a nejrozšířenější kampaň v Libyi.
Vstoupili jsme do domovů, škol a univerzit, dokonce mešit.
Přímo jsme mluvili s 50 000 lidmi a s dalšími stovkami tisíc skrze bilboardy a televizní reklamy, rozhlasové reklamy a plakáty.
Asi uvažujete nad tím, jak organizace za ženská práva dosáhla tohoto v komunitách, které předtím odporovaly naší pouhé existenci.
Použila jsem Písmo.
Použila jsem verše z Koránu a výroky Proroka, Hadísy, jeho výroky, které jsou například: "Nejlepší z vás je ten, kdo je nejlepší ke své rodině."
"Nedovolte svému bratru utiskovat druhého."
Poprvé, páteční mše vedené imámy místní komunity propagovaly práva žen.
Diskutovaly o zapovězených tématech jako domácí násilí.
Změnila se politika.
V některých komunitách jsme museli zajít tak daleko, že jsme citovali Mezinárodní deklaraci lidských práv, které oponovali, protože nebyla napsána náboženskými učenci, ale ty samé principy jsou i v naší knize.
Takže to vlastně Spojené národy opsaly od nás.
Změnou zprávy jsme poskytli alternativní příběh, který podporoval práva žen v Libyi.
Něco, co bylo zopakováno mezinárodně. Neříkám, že je to jednoduché – věřte mi, není.
Liberálové budou říkat, že používáte náboženství a jste špatný konzervativec.
Konzervativci vás nazvou mnoha pestrými věcmi.
Slyšela jsem vše od: "Vaši rodiče se za Vás musí nesmírně stydět" – špatně; jsou mí největší fanoušci – po: "Nedožijete se svých příštích narozenin" – opět špatně, protože jsem se jich dožila.
A nadále pevně věřím, že práva žen a náboženství se nevylučují.
Ale musíme být u stolu.
Musíme přestat vzdávat se svých pozic, protože když zůstaneme mlčet, dovolíme celosvětovou persekuci a zneužívání žen.
Řekneme-li, že budeme bojovat za práva žen, bojovat proti extremismu bombami a válkou, mrzačíme místní společnosti, které musí samy čelit těmto problémům, aby byly udržitelné.
Není jednoduché zpochybňovat pokřivené náboženské zprávy.
Dostanete notnou dávku nadávek, posměchu a výhružek.
Ale musíme to dělat.
Nemáme jinou možnost, než získat zpět zprávu o lidských právech, základech naší víry. Ne pro nás, ne pro ženy ve vašich rodinách, ne pro ženy v této místnosti, ani ne pro ženy tam venku, ale pro společnosti, aby byly transformovány za účasti žen.
Jediný způsob, jak to můžeme udělat, naše jediná možnost, je být a zůstat u stolu.
Děkuji.
(Potlesk)
Mezi mé první vzpomínky patří ta, kdy jsem se snažil probudit jednoho příbuzného, ale nešlo to.
Byl jsem jenom dítě, takže jsem vlastně nevěděl proč, ale s přibývajícím věkem jsem si uvědomil, že máme v rodině drogovou závislost, později i na kokainu.
Poslední dobou jsem o tom dost přemýšlel, částečně i proto, že je to teď přesně 100 let od chvíle, kdy byly v Británii a Spojených státech poprvé zakázány drogy, což jsme později vnutili i zbytku světa.
Je to už sto let od chvíle, kdy jsme udělali to osudové rozhodnutí trestat narkomany a trápit je, protože jsme věřili, že je to odradí a že je to donutí přestat.
Před pár lety jsem pozoroval narkomany kolem sebe, které miluji, a snažil se přijít na to, jestli jim mohu nějak pomoci.
Uvědomil jsem si, že jednoduše neznám odpověď na spoustu opravdu základních otázek, například: co ve skutečnosti způsobuje závislost?
Proč se držíme přístupu, který se nezdá, že by fungoval? Existuje nějaká lepší metoda, kterou bychom mohli vyzkoušet?
Proto jsem o závislosti hodně četl, ale nedokázal jsem najít odpovědi, které jsem hledal, takže jsem si řekl: „Tak jo, půjdu a sednu si s pár lidmi po celém světě, kteří to prožili nebo studovali, hodím s nimi řeč a třeba se od nich něco naučím.“
Na začátku jsem si neuvědomoval, že kvůli tomu procestuji 30 000 mil, ale nakonec jsem potkal spoustu různých lidí počínaje transsexuálním dealerem drog v Brooklynu, přes vědce, který dává mangustám halucinogeny, aby zjistil, jestli je mají rády -- mají, ale jen za velmi specifických podmínek -- konče jedinou zemí, která kdy dekriminalizovala všechny drogy od marihuany až po crack, Portugalskem.
Uvědomil jsem si, a to mě vážně dostalo, že téměř vše, co si myslíme, že víme o závislosti, je špatně, a pokud se pokusíme vstřebat všechny nové poznatky o závislosti, tak budeme muset změnit víc, než jen naši protidrogovou politiku.
Ale začněme nejprve tím, co jsme si všichni mysleli, že víme.
Vezměme si tuto prostřední řadu.
Všichni si představte, že si dalších 20 dnů dáte tři dávky heroinu denně.
Vidím pár tváří, které vypadají natěšeněji než jiné.
(Smích) Nebojte, jde jen o myšlenkový experiment.
Už si to představujete?
Co by se stalo?
Máme scénář, co by se stalo, který nám předkládají už sto let.
Myslíme si, že protože má heroin chemické háčky, proto jeho příjem po nějakou dobu způsobí, že se na těchto háčcích staneme závislými a začneme je fyzicky potřebovat a po 20 dnech se stanete narkomany.
Že? To jsem si myslel i já.
První věc, která mě donutila tento příběh zpochybnit, byla jeho vysvětlení.
Pokud odejdu z dnešního TED Talku, přejede mě auto a já si zlomím kyčel, vezmou mě do nemocnice, kde mi dají hromady diacetylmorfinu.
Diacetylmorfin je heroin.
Je to vlastně mnohem lepší heroin než ten, který se dá koupit na ulici, protože od dealera kupujete kontaminované zboží.
Vlastně jen malá část z něj je heroin, zatímco od doktora dostanete chemicky zcela čistý produkt.
A budete ho dostávat poměrně dlouho.
V této místnosti je spousta lidí, kteří si neuvědomují, že už dostali docela dost heroinu.
A vám všem po celém světě, kteří nás sledujete - tohle se děje.
Pokud vzniká závislost opravdu tak, jak myslíme -- pak jsou tito lidé vystaveni všem těm chemickým háčkům. Co by se mělo stát? Měli by se stát narkomany.
Tento proces byl důkladně studován.
Nestává se to. Všimněte si, že vaše babička s novou umělou kyčlí z nemocnice neodejde jako feťák. (Smích) Když jsem to zjistil, tak se mi to zdálo hrozně divné, jako opak všeho, co mi bylo řečeno, a všeho, o čem jsem si myslel, že vím. Měl jsem za to, že to nemůže být pravda, až do chvíle, kdy jsem potkal
Bruce Alexandra, profesora psychologie ve Vancouveru, který provedl neuvěřitelný experiment, který nám může pomoci tento problém pochopit.
Profesor Alexander mi vysvětlil, že představa o závislosti, kterou máme, ten příběh, částečně vychází ze série experimentů provedených dříve ve dvacátém století.
Jsou vážně jednoduché.
Můžete je dnes večer zkusit doma, pokud máte trochu sadistickou náladu.
Vezmete krysu a dáte ji do klece se dvěma lahvemi vody. Do první dáte čistou vodu, do druhé pak vodu s příměsí heroinu nebo kokainu.
Za takových podmínek si krysa téměř vždy vybere vodu s drogou a téměř vždy se vcelku rychle zabije.
Tak tady to máme, že? Takhle si myslíme, že to funguje.
V 70. letech se profesor Alexander tímto experimentem zabýval a něčeho si všiml.
Pokud dáte krysu do prázdné klece, řekl,
tak je užívání drog to jediné, co může dělat.
Zkusme něco jiného.
Takže zbudoval klec, kterou nazval „Krysí park“, což je v zásadě ráj pro krysy.
Mají tam spoustu sýru, hromady barevných balónků a spousty tunelů.
A to nejdůležitější, spousty kamarádů.
Mohou mít hodně sexu. Také jsou tam dvě lahve s vodou, ta normální a ta s příměsí drogy.
Teď přichází ta fascinující věc: V Krysím parku jim voda s příměsí drogy nechutná.
Krysy ji téměř nikdy nepijí.
Žádná z nich nemá nutkání ji pít opakovaně.
Žádná se nepředávkovala.
Což je pokles z téměř 100 procent případů předávkování v izolaci na 0 procent předávkování ve šťastném a společensky aktivním životě.
Když to profesor Alexander viděl poprvé, pomyslel si, že takové chování může být specifické pro krysy, které se od nás v mnohém liší.
Možná nejsou tak odlišné, jak bychom si přáli, ale -- Ale naštěstí se přesně v té době odehrával experiment zkoumající tentýž princip u lidí.
Jmenoval se Válka ve Vietnamu.
Dvacet procent amerických jednotek bralo ve Vietnamu spoustu heroinu. Pokud se podíváte na zprávy z té doby, tak zjistíte, že se lidé vážně báli toho, že po válce po ulicích Spojených států budou chodit statisíce feťáků. Dávalo to naprostý smysl.
Vojáci, kteří brali spousty heroinu, pak byli doma pozorováni.
V psychiatrickém časopise JAMA o nich byla publikována podrobná studie. A co se s nimi stalo?
Nešli na odvykačku. Neměli abstinenční příznaky.
Devadesát pět procent z nich prostě přestalo.
Pokud věříte příběhu o chemických háčcích, pak to nedává žádný smysl. Profesor Alexander si ale začal myslet, že za závislostí stojí něco jiného.
Co když závislost spočívá ve vaší kleci?
Co když je závislost projevem adaptace na prostředí?
Pak to zkoumal další profesor, Peter Cohen, z Nizozemí, který prohlásil, že bychom to možná ani neměli nazývat závislostí,
ale tvorbou vazeb.
Potřeba vytvářet vztahy je pro lidí vrozená a přirozená, a když jsme zdraví a šťastní, vytváříme vztahy mezi sebou. Pokud to ale nedokážeme, protože jsme traumatizováni, izolováni nebo semleti životem, pak se navážeme na něco, co nám poskytne jakýsi pocit úlevy.
Může to být hazard, pornografie, kokain, marihuana, ale na něco se navážeme a upneme, protože my lidé jsme prostě takoví.
To je to, co jako lidské bytosti chceme.
Nejdřív pro mě bylo dost těžké to pochopit, ale ukážu vám jednu věc, která mi to pomohla pochopit. Koukám, že mám u židle láhev s vodou.
Vidím, že spousta z vás si s sebou také přinesla láhev vody.
Zapomeňte teď na drogy a boj proti nim.
Bylo by zcela legální, kdyby tyto láhve s vodou byly láhve s vodkou, že?
Mohli bychom se opíjet -- po tomto TEDu asi budu -- (Smích) -- ale neděláme to.
Protože jste si mohli dovolit utratit zhruba bambilion liber za účast na TED Talku, tak si můžete dovolit pít vodku po dalších šest měsíců.
Neskončili byste na ulici.
Ale vy to neuděláte. Důvod, proč to neuděláte, není to, že by vám v tom někdo bránil.
Je to proto, že máte vazby a přátele, pro které tu chcete být.
Máte práci, kterou milujete a lidi, které milujete.
Dospěl jsem k závěru, že niternou podstatou závislosti je, a dle mého to naznačují i důkazy, neschopnost v danou chvíli být přítomen ve svém životě.
To s sebou nese velmi podstatné důsledky.
Ty nejzřejmější patří do boje proti drogám.
V Arizoně jsem se setkal se skupinou žen, které byly nuceny nosit trička s nápisem „Byla jsem narkomankou“ a připoutané k sobě chodily ven za pošklebků veřejnosti kopat hroby. Po propuštění z vězení pak mají takové ženy záznam v trestním rejstříku, což znamená, že se stanou nezaměstnatelnými.
Toto je na první pohled extrémní případ, k závislým lidem se však chováme do jisté míry podobně téměř na celém světě.
Trestáme je, zostuzujeme je. Dáváme jim trestní záznamy.
Klademe překážky jejich znovuzapojení do společnosti.
V Kanadě žil jeden doktor, dr. Gabor Maté, úžasný člověk, řekl mi, že pokud chcete vytvořit systém, který zhorší závislost, pak vytvoříte tento systém.
A pak je tu místo, kde se rozhodli udělat pravý opak. Jel jsem se tam podívat, abych zjistil, jak to funguje.
V roce 2000 mělo Portugalsko jeden z největších drogových
problémů v Evropě s 1 % obyvatel závislých na heroinu, což je ohromující. Každý rok se snažili víc a víc přiblížit americkému systému.
Narkomani byli rok od roku trestanější, stigmatizovanější a zostuzovanější, což problém jen zhoršovalo.
Jednoho dne se premiér sešel se stínovým premiérem a v zásadě si řekli, že nemohou dále vést zemi, kde roste počet lidí závislých na heroinu.
Řekli si, že sestaví výbor vědců a doktorů, aby vymysleli, jak tento problém opravdu vyřešit.
Tento výbor, vedený úžasným mužem, Dr. Joãem Goulãem, prozkoumal všechny nové důkazy a přišel s tímto závěrem: „Dekriminalizujte všechny drogy od marihuany po crack, ale“ -- a to je další zásadní krok -- „vezměte všechny peníze, které jsme vynakládali na odříznutí narkomanů a jejich vyloučení a investujte je do jejich znovu zapojení do společnosti.“
Což je docela daleko od toho, jak si léčbu drogové závislosti představujeme my ve Spojených státech a Británii.
Funguje tam domácí odvykací léčba a psychoterapie, která za něco stojí.
Ale to nejdůležitější, co změnili, je pravý opak toho, co děláme my: masivní program tvorby pracovních míst pro narkomany a poskytování drobných úvěrů na zakládání malých živností.
Třeba jste býval automechanikem.
Ve chvíli, kdy jste připraven, s vámi půjdou do autoservisu a nabídnou zaměstnavateli hradit polovinu vaší mzdy po jeden rok.
Cílem bylo dát každému narkomanovi v Portugalsku důvod vstát ráno z postele.
Při rozhovorech s portugalskými narkomany jsem vyslechl, že se znovuobjevením cíle života znovuobjevili vazby a vztahy s širší společností.
Letos to bude 15 let od začátku tohoto experimentu a tady jsou výsledky: injekční konzumace drog v Portugalsku, dle British Journal of Criminology, klesla o polovinu, tedy o 50 procent.
Počty předávkovaných a nakažených HIV mezi narkomany prudce klesly.
Všechny studie uvádějí, že míra závislosti také.
Skutečnost, že je to dobrý systém, potvrzuje i fakt, že téměř nikdo v zemi nechce původní systém zpět.
To jsou však politické důsledky.
Já si myslím, že se za tímto výzkumem skrývá spousta dalších závěrů.
Žijeme v kultuře, ve které se lidé cítí stále náchylnější ke všem druhům závislostí, ať už na svých smartphonech, nakupování nebo jídle.
Jak víte, tak než začal tento TED talk, řekli vám, že u sebe nesmíte mít mobilní telefony, a spousta z vás, to musím říct, vypadala velmi podobně jako feťák, který se dozví, že jeho dealer nebude dalších pár hodin dostupný. (Smích) Ten pocit sdílí spousta z nás a vzhledem k tomu, že jsem mluvil o odcizení jako o hlavní příčině závislosti, to může znít divně, stejně jako to, že roste. A to proto, že naše společnost vypadá jako ta nejpropojenější v historii.
Ale postupně jsem začal nabývat dojmu, že naše spojení, nebo to, co za ně považujeme, je jen parodií lidského spojení.
Pokud zažijete krizi, tak si něčeho všimnete.
Lidé, kteří váš sledují na Twitteru u vás nebudou sedět.
Facebookoví přátelé vám nepomůžou něco změnit.
Budou to vaši přátele z masa a kostí, se kterými máte hluboké, odlišné, strukturované a osobní vztahy. Environmentální aktivista a spisovatel Bill McKibben mi doporučil studii, která nám o tom, dle mého, může hodně říct.
Sledoval, kolik si průměrný Američan myslí, že má blízkých přátel, kterým by mohl zavolat, kdyby měl krizi.
Toto číslo se od padesátých let stabilně snižovalo.
Velikost podlahových ploch v našich domovech se však stabilně zvyšuje, což vnímám jako metaforu pro volbu, kterou jsme jako kultura udělali.
Máme víc místa namísto přátel, máme věci namísto kontaktů a výsledkem je jedna z nejosamělejších společností v historii.
Jak říká Bruce Alexander, ten chlápek, který vytvořil Krysí park, v diskuzi o závislosti stále mluvíme o uzdravení jednotlivce, o čemž rozhodně máme mluvit, také ale musíme zdůraznit uzdravení společnosti.
Je s námi něco špatně, nejen s jednotlivci, ale s celou skupinou, ve které jsme si jako společnost vytvořili život, který na spoustu z nás působí jako ta izolovaná klec spíš než jako Krysí park.
Upřímně, měl jsem pro tento výzkum jinou motivaci.
Původně jsem se nechtěl plést do politických či společenských otázek.
Chtěl jsem jen zjistit, jak pomoci svým milovaným.
Když jsem se vrátil z této dlouhé cesty, na které jsem se tolik naučil, podíval jsem se na závislé lidi v mém životě a se vší upřímností musím říct, že milovat závislého člověka je těžké, což jistě spousta lidí tady v sále ví.
Často jste naštvaní, dle mého je jedním z důvodů, proč je tato debata tak napjatá to, že se dotýká srdcí nás všech.
Část každého z nás nám při pohledu na závislého říká: „Přál bych si jen, aby tě někdo zastavil.“
Scénáře, které jsou nám doporučovány pro jednání se závislými v našich životech, jsou dle mého ztělesňovány v realitní show "Intervence", jestli jste to někdy viděli.
Myslím, že vše v našich životech je definováno televizí, ale to je na jiný TED Talk.
Pokud jste někdy viděli „Intervenci“, pak víte, že má celkem prostou premisu.
Narkoman a všichni jeho blízcí jsou v jedné místnosti a konfrontují ho s tím, jak se chová, a říkají mu, že pokud se nezmění, tak ho odstřihnou.
To co tedy dělají je, že vezmou vztah k narkomanovi, a vyhrožují jeho zničením, podmíní jej tím, aby se choval tak, jak chtějí.
Začal jsem si uvědomovat, proč takový přístup nefunguje. Začal jsem mít dojem, jako bychom importovali logiku války proti drogám do našich soukromých životů.
Tak jsem si říkal, jak bych se jen mohl stát Portugalcem?
Co jsem teď začal zkoušet dělat, a nemůžu říct, že konzistentně, není to totiž snadné, je to, že závislým ve svém životě říkám, že chci prohloubit náš vztah, říkat, že je miluji, ať už jsou na drogách nebo ne.
Miluji vás, ať už jste v jakémkoli stavu a pokud mě potřebujete, tak přijdu a budu s vámi, protože vás miluji a nechci, abyste byli sami nebo abyste se cítili sami.
Myslím si, že jádro celého poslání, „nejste sami, milujeme vás“, musí být ve všech našich reakcích na závislé, sociálních, politických a na úrovni jednotlivce.
Už 100 let o narkomanech mluvíme bojovným tónem.
Já si ale myslím, že jsme k nim celou dobu měli mluvit milujícím tónem, protože opakem závislosti není střízlivost.
Opakem závislosti je spojení.
Děkuji.
(Potlesk)
Lidé se více bojí hmyzu než umírání.
(Smích) Alespoň to tvrdí „Kniha žebříčků“ z roku 1973, která byla předchůdcem všech těch dnešních internetových „nej“ seznamů.
Jediné, co předčilo šestinohé příšerky, byl strach z výšek a strach z vystupování na veřejnosti.
A řekla bych, že kdybychom započítali i pavouky, skončila by tato kombinace suverénně na prvním místě.
Já mezi tyto lidi nepatřím.
Hmyz zbožňuju.
Připadá mi zajímavý a krásný a někdy i roztomilý.
(Smích) A nejsem jediná.
Po celá staletí se někteří lidé s tím největším vědeckým intelektem, od Charlese Darwina po E. O. Wilsona, inspirovali studiem intelektu těch nejmenších na Zemi.
Proč?
Co nás ke hmyzu stále táhne?
Částečně jsou to samozřejmě ta obrovská čísla s hmyzem spojovaná.
Je nejpočetnější živočišnou třídou na Zemi.
Ani nevíme, kolik nejrůznějších druhů hmyzu existuje, protože se pořád objevují nové a nové.
Je jich přinejmenším milion, ale možná až deset milionů.
Kdybychom chtěli mít kalendář na každý měsíc s jiným druhem, pokryli bychom 80 000 let a nemuseli žádný druh opakovat.
(Smích) Co vy na to, pandy a koťátka?
! (Smích) Ale vážně, hmyz je pro nás nezbytný.
Potřebujeme jej.
Odhadem za každé jedno ze tří soust jídla vděčíme opylovačům.
Vědci využívají hmyzu k zásadním objevům týkajících se všeho od struktury našeho nervového systému až po geny a DNA.
Co mám ale na hmyzu nejraději je to, co nám může říct o našem vlastním chování.
Vypadá to, jako by hmyz dělal všechno to, co dělají lidé.
Setkávají se, páří se, bojují, rozcházejí se.
A všechno to vypadá jako láska nebo nenávist.
To, co je pohání, je ale ve skutečnosti něco jiného, a právě ten rozdíl může být velmi poučný.
Ze všeho nejvíc se to týká oblasti, která nás tolik pohlcuje — sexu.
Trvám na tom a myslím, že tohle možná překvapivé tvrzení umím obhájit.
Myslím si, že hmyzí sex je zajímavější než ten lidský.
(Smích) A jeho bezbřehá různorodost, kterou můžeme pozorovat, nás nutí zpochybňovat některé naše vlastní domněnky o tom, co to znamená být mužem nebo ženou.
Tak například, mnoho druhů hmyzu k reprodukci sex vůbec nepotřebuje.
Samičky mšicí umí vytvářet svoje malinkaté klony, aniž by se musely pářit.
Panenské početí, a máte to.
Přímo na vašich růžích.
(Smích) A když už u nich k sexu dochází, je i jejich sperma mnohem zajímavější než to lidské.
Existují octomilky, jejichž sperma je delší než celé samečkovo tělo.
Což je důležité, protože ti samečci svým spermatem soupeří.
Hmyzí samci často soupeří i zbraněmi, například tihle brouci svými rohy.
Při páření je ale běžné, že soupeří pomocí svého spermatu.
Vážky a šídla mají penisy, které tak trochu připomínají švýcaráky, se vším tím vysunutým vybavením.
(Smích) Používají tyhle impozantní nástroje připomínající lžíce, aby ze samičky vyjmuli sperma partnerů, se kterými se pářila předtím.
(Smích) Jaké ponaučení si z toho můžeme odnést my?
(Smích) Máte pravdu, nejde tak úplně o to je napodobovat nebo si z nich brát příklad.
Což je v tomto případě možná dobře.
A zmínila jsem už hojně rozšířený, hmyzí sexuální kanibalismus?
Takže ne, o to opravdu nejde.
Myslím si ale, že hmyz porušuje mnohá pravidla o sexuálních rolích, kterými se my lidé řídíme.
Lidé si myslí, že představu muže a ženy, která připomíná sitkom z padesátých let, nám diktuje příroda.
Že muži musí být vždy agresivní a dominantní a ženy pasivní a zdrženlivé.
Tak to ale není.
Vezměte si například sarančata, která jsou příbuznými cvrčků a lučních koníků.
Samečci jsou velmi vybíraví, protože při páření předávají samičce nejen své sperma, ale i něco, co by se dalo nazvat svatebním darem.
Na těchto fotografiích vidíte dvě pařící se sarančata.
Sameček je vždy ten vpravo a ten mečovitý výběžek je samičí orgán na kladení vajíček.
Ta bílá kulička je sperma, ta zelená je ten svatební dar, který sameček vyrábí z vlastního těla, což je nesmírně nákladné.
Tento „dar“ může vážit až třetinu hmotnosti samečka.
Teď se na chvíli odmlčím a nechám vás přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby muži při každém sexu museli vyprodukovat cosi o hmotnosti 25, 30, 35 kg.
(Smích) Asi by to nemohli dělat příliš často.
(Smích) A stejně tak to nemohou ani sarančata.
V důsledku toho jsou jejich samečci velmi vybíraví co se týče těch, kterým svůj dar nabídnou.
Sarančí dar je velmi výživný a samičky jej konzumují během páření i po něm.
Takže čím je dar větší, tím lépe pro samečka, protože jeho sperma má tím víc času na to, aby se dostalo do samičky a oplodnilo ji.
Znamená to ale také, že samečci jsou co se týče páření velmi pasivní, zatímco samičky nesmírně agresivní a soutěživé, protože chtějí těch výživných svatebních darů co nejvíce.
To není zrovna stereotypní chování.
Dokonce se dá všeobecně říct, že samečci často nejsou v hmyzím světě moc důležití.
U společenského hmyzu — včel, vos a mravenců — ti, které každý den vídáte — mravenci lezoucí tam a zpátky k misce s cukrem, včely poletující z květu na květ — to všechno jsou samičky.
Lidem trvalo celá tisíciletí, než se s tím smířili.
Ve starověkém Řecku se vědělo, že mezi včelami existují trubci, kteří jsou větší než dělnice a jakkoliv odsuzovali jejich lenost, protože viděli, že trubci se jen tak poflakují kolem úlu, dokud nedojde ke svatebnímu letu — byli to prostě samečci.
Jen tak nečinně čekají na páření, ale nijak se neúčastní sběru nektaru ani pylu.
Řekové nemohli přijít na kloub pohlaví trubců a částečně to bylo i proto, že nemohli uvěřit tomu, že by zvíře disponující takovou zbraní, jakou je včelí žihadlo, mohla být samička.
Zapojil se do toho i Aristoteles.
Začal: „Dobře, jestliže ti, co mají žihadla, jsou samci…“
Pak se zarazil, protože to by znamenalo, že samci se také starají o mladé a to mu přišlo absolutně nemožné.
Pak došel k názoru, že včela asi má orgány obou pohlaví, což není až tak mimo, protože u některých zvířat to tak opravdu je, ale nikdy nepřišel na to, jak je to doopravdy.
A vlastně i dnes, například někteří mí studenti považují každé zvíře, které vidí, včetně hmyzu, za samečka.
A když jim řeknu, že ti zuřiví mravenčí vojáci s obrovskými kusadly, kteří brání kolonii, jsou všechno samičky, nezdá se, že by mi všichni věřili.
(Smích) A samozřejmě všechny filmy o hmyzu — Mravenec Z, Pan Včelka — mají samečky jako hlavní postavy společensky žijícího hmyzu.
A o co jde?
Jsou to filmy. Fikce.
Jsou tam mluvící zvířata.
No a co? Hlavně že je namluvil Jerry Seinfeld.
Podle mě na tom záleží a jde o problém, který je ve skutečnosti mnohem hlubší a jehož důsledky můžeme vidět v medicíně a v péči o zdraví a v dalších aspektech našeho života.
Všichni víme, že vědci pracují s tzv. modelovými systémy, které spočívají v tom, že ostatní zvířata včetně lidí, zastupují laboratorní myši nebo octomilky.
Vychází se z toho, že co platí pro člověka, platí i pro laboratorní myš.
Což je nakonec většinou i pravda.
Je ale možné, že s modelovými systémy zacházíme příliš daleko.
A já si myslím, že jsme přijali chování samců, jakéhokoli druhu, za náš modelový systém.
Jako normu.
Jako způsob, jakým se věci mají dít.
A samičky bereme jako takovou alternativu, něco zvláštního, na co se zaměříme až tehdy, máme-li prostudované základy.
Zpátky k hmyzu.
Myslím, že to znamená, že lidé zkrátka neviděli to, co měli přímo před nosem.
Předpokládali totiž, že jeviště svět je plné mužských herců a samičky se jenom sem tam objeví ve vedlejších rolích.
Když se na to ale díváme takto, o podstatě přírody nám toho hodně uniká.
A taky nám může unikat, jak se normální žijící bytosti, tedy včetně lidí, mohou od sebe lišit.
A je to tím, že jsme při mnoha lékařských výzkumech vycházeli z mužských modelů, což se ukazuje jako problém, chceme-li aplikovat výsledky jak na muže, tak na ženy.
No a to poslední, co na hmyzu opravdu zbožňuji, je něco, co hodně jiných lidí deptá.
Mají malinkaté mozečky s nízkou kognitivní schopností, aspoň v tom smyslu, jak to chápeme my.
Jejich chování je složité, ale jejich mozky ne.
A tak je nemůžeme brát jako malinké lidi, protože nedělají věci tak jako my.
Moc se mi líbí, že je těžké hmyz antropomorfizovat, pohlížet na něho jako na malinké lidi s vnější kostrou a šesti nohami.
(Smích) Místo toho jej musíme brát takový jaký je, protože nás nutí ptát se na to, co je normální a co je přirozené.
Znáte to, lidé píšou fikce a mluví o paralelních vesmírech.
Hloubají nad nadpřirozenem, nad dušemi zemřelých mezi námi.
Kouzlo jiných světů je to, co lidé zmiňují jako důvod svého zájmu o paranormální jevy.
Ale co se týče mě, proč bych měla chtít vidět mrtvé lidi, když můžu vidět živý hmyz?
Děkuji.
(Potlesk)
Když jsem v roce 2012, maloval minaret mešity Jara Mosque v mém rodném městě Gabés na jihu Tuniska, vůbec mě nenapadlo, že graffiti přitáhne městu takovou pozornost.
Zpočátku jsem se jen poohlížel po zdi v rodném městě, a tento minaret byl postaven v r.1994.
Těch 57 m betonové zdi bylo 18 let jen šedých.
Když jsem se poprvé setkal s imámem a řekl mu, co chci udělat, pronesl: "Díkybohu, konečně jsi tu!" a řekl mi, že už léta čekal na někoho, kdo s tou zdí něco udělá.
Nejúžasnější na něm bylo, že po mě nic dopředu nechtěl - ani nákres, ani co tam chci psát.
Do každého svého díla píšu vzkaz svým vlastním stylem kaligraffiti - mixem kaligrafie a graffiti.
Používám citáty nebo básně.
Uvažoval jsem, že vzkaz zdobící stěny minaretu mešity by měl vycházet z Koránu. A tak jsem vybral tento verš: "Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali."
Ta slova volají po míru, toleranci a přijetí ze strany, kterou média obvykle nepředstavují v dobrém světle.
Byl jsem ohromen tím, jak místní lidé na tu malbu reagovali, a jak začali být pyšní na minaret poutající tolik pozornosti v mezinárodním tisku po celém světě.
Pro imáma to nebyla jen malba; mělo to mnohem větší hloubku.
Doufal, že se minaret stane městskou památkou, která přivede lidi do této zapomenuté části Tuniska.
Univerzálnost toho vzkazu, tehdejší politické okolnosti v Tunisku, a fakt, že jsem opisoval Korán ve stylu graffiti, nebyl bezvýznamný.
Spojilo to komunitu.
Propojovat lidi, budoucí generace, pomocí arabské kaligrafie, je moje práce.
Vysílat vzkazy je základem mého umění.
Vtipné je, že dokonce i arabsky mluvící lidé se musí hodně soustředit, aby rozluštili, co píšu.
Ale k prožití díla nepotřebujete znát význam.
Je v něm krása, kterou není třeba překládat.
Věřím, že arabské písmo promlouvá ke každému; k vám, k vám, k vám, ke komukoli. A ve chvíli, kdy pochopíte význam, se s ním cítíte spojení.
Vždy se ujistím, že vzkaz, který píšu, je relevantní k místu, kde jej tvořím. Současně je to však také sdělení univerzální povahy, takové, s nímž se může spojit kdokoliv na celém světě.
Narodil jsem se a vyrůstal ve Francii, v Paříži, a začal jsem se učit arabsky psát a číst, když mi bylo 18.
Dnes píšu vzkazy jedině v arabštině.
Jedním z důvodů, proč je to pro mě tak důležité, jsou všechny ty reakce, se kterými jsem se ve světě setkal.
V Riu de Janeiru jsem přeložil tuhle portugalskou báseň od Gabriely Torres Barbosy, která vzdávala hold chudým lidem z předměstí, a potom ji namaloval na střechu.
Mezi místními to vyvolalo opravdové pozdvižení, ale jakmile jsem jim vysvětlil smysl kaligrafie, poděkovali mi, protože se s tím dílem cítili svázáni.
V Jihoafrické republice, v Kapském městě, mi lidé z místního slumu ve Philippi nabídli jejich jedinou betonovou zeď.
Byla to škola, a tak jsem na ni napsal citát Nelsona Mandely, který říká: "[arabsky]", což znamená "Zdá se to být nemožné, dokud to není hotové."
Potom za mnou přišel jeden člověk a říká: "Proč nepíšeš v angličtině?"
a já mu odpověděl: "Zvážil bych tvé obavy, kdyby ses mě zeptal, proč nepíšu zulštinou."
Jednou se v Paříži konala událost, a jistý člověk si přál, aby jeho zeď byla pomalovaná.
Když ale uviděl, že maluju v arabštině, rozčílil se – vlastně byl hysterický – a chtěl, abych to smazal.
Byl jsem naštvaný a zklamaný.
Avšak o týden později mě organizátor té akce zavolal zpět, a řekl mi, že je tam zeď přímo před domem onoho člověka.
Nakonec byl – (smích) vlastně nucen vídat to každý den.
Zpočátku jsem chtěl napsat: "[arabsky]", což znamená "Přímo do tvého obličeje", (smích) ale rozhodl jsem se být chytřejší a napsal jsem: "[arabsky]", což je "Otevři své srdce".
Jsem skutečně hrdý na svou kulturu, a snažím se být jejím vyslancem prostřednictvím svého umění.
Taky doufám, že se mi díky kráse arabského písma podaří zničit zaběhlé stereotypy.
Dnes už na zdi nepíšu překlad svých vzkazů.
Nechci narušovat poezii kaligrafie, protože je to umění a to můžete ocenit i bez znalosti významu, stejně jako si můžete užít hudbu z jiných zemí.
Někteří lidé to vidí jako překážku nebo zavřené dveře, ale pro mě je to spíš pozvání – k setkání s mým jazykem, mou kulturou a mým uměním.
Děkuji.
(potlesk)
Před sedmdesáti tisíci lety byly naši předkové bezvýznamnými zvířaty.
Nejdůležitějším faktem o prehistorických lidech je to, že byli nedůležití.
Jejich vliv na svět nebyl o nic větší než vliv medúzy, světlušek nebo datlů.
Dnes však řídíme tuto planetu.
A otázkou je: Jak jsme se tak vypracovali?
Jak se z bezvýznamných opic, co si kdesi v Africe hledí svého, stanou vládci planety Země?
Rozdíl mezi námi a ostatními zvířaty obvykle hledáme na úrovni jednotlivce.
Chceme věřit – já chci věřit – že jsem nějak výjimečný, mám výjimečné tělo či mozek, a díky tomu jsem lepší než pes, prase nebo šimpanz.
Jenže na úrovni jedince se šimpanzi až trapně podobám.
A když mě s nějakým šimpanzem dáte na nějaký opuštěný ostrov, abyste viděli, kdo dokáže lépe přežít, sázel bych rozhodně na šimpanze, nikoli na sebe.
A chyba by nebyla jen ve mně.
Patrně nikdo z vás by si jako jednotlivec na pustém ostrově nevedl proti šimpanzi lépe.
Skutečný rozdíl mezi lidmi a ostatními zvířaty není na úrovni jednotlivce, ale na kolektivní úrovni.
Lidé ovládají planetu, protože jsou jedinými živočichy, kteří dovedou pružně a masově spolupracovat.
I jiná zvířata, například společenský hmyz, včely, mravenci, dovedou spolupracovat ve velkých počtech, ale ne tak pružně.
Jejich spolupráce je velmi rigidní.
Včelí úl může fungovat vlastně jen jedním způsobem.
A když se objeví nová příležitost nebo nebezpečí, včely nepředělají společenský systém přes noc.
Nemůžou například popravit královnu a vyhlásit republiku včel nebo komunistickou diktaturu pracujících včel dělnic.
Společenští savci, jako vlci, sloni, delfíni či šimpanzi dokáží spolupracovat daleko pružněji, ale pouze v malém počtu. Mezi šimpanzi je spolupráce založena na tom, že se navzájem znají.
Já jsem šimpanz a ty jsi šimpanz, a chci s tebou spolupracovat.
Potřebuji tě osobně znát.
Jaký druh šimpanze jsi?
Jsi hodný šimpanz?
Jsi zlý šimpanz?
Jsi důvěryhodný?
Když tě neznám, jak s tebou můžu spolupracovat?
Jediným zvířetem, které umí skloubit obě tyto schopnosti, a spolupracovat pružně a zároveň ve velkém počtu, jsme my, Homo sapiens.
Když to bude jeden na jednoho, a možná i deset na deset, mohou být šimpanzi lepší než my.
Ale když postavíte tisíc lidí proti tisíci šimpanzů, lidé snadno vyhrají, a to z prostého důvodu: tisíc šimpanzů spolu nedokáže spolupracovat.
A kdybyste nacpali 100 000 šimpanzů na Oxford Street nebo na stadion ve Wembley, na náměstí Nebeského klidu nebo do Vatikánu, výsledkem bude naprostý chaos.
Jen si představte stadion ve Wembley se 100 000 šimpanzi.
Naprosté šílenství.
Lidé se ovšem běžně shromažďují v desítkách tisíc a k chaosu obvykle nedojde.
Působí tu extrémně sofistikované a efektivní sítě spolupráce.
Všechny velké úspěchy historie lidstva, stavba pyramid či třeba létání na Měsíc, záležely nikoli na schopnostech jednotlivce, ale na tom, jak pružně a masově jsme spolupracovali.
Zamyslete se už jen nad tím, jak tu přednáším. Stojím tu před publikem čítajícím 300 nebo 400 lidí. Většinu z vás vůbec neznám.
Stejně tak neznám všechny, kdo na tomto setkání pracovali a připravili ho.
Neznám pilota ani členy posádky letadla, které mě včera dopravilo do Londýna.
Neznám lidi, kteří vymysleli a vyrobili tenhle mikrofon a kamery, které natáčejí, co říkám.
Neznám autory všech knih a článků, které jsem jako přípravu na tuto přednášku četl.
A už vůbec neznám všechny lidi, kteří tuto přednášku sledují na internetu třeba někde v Buenos Aires nebo Novém Dillí.
Ale i když se neznáme, můžeme spolupracovat, aby vznikla tato globální výměna myšlenek.
Tohle šimpanzi nemohou.
Komunikují, to ano, ale šimpanz nikdy necestuje za nějakou vzdálenou tlupou, aby jí přednášel o banánech nebo o slonech, nebo o jiných šimpanzích tématech.
Spolupráce samozřejmě nevede jen k dobru. Lidé v minulosti napáchali hodně zlého, a byla to někdy opravdu zvěrstva. A vždy byla založena na spolupráci ve velkém měřítku.
Vězení je systém spolupráce, jatka jsou systémem spolupráce, koncentrační tábory jsou systémem spolupráce.
Šimpanzi nemají jatka ani vězení ani koncentrační tábory.
Řekněme, že jsem vás už přesvědčil, že vládneme světu díky schopnosti pružně a masově spolupracovat.
Další otázkou, která hned vyvstane v mysli zvídavého posluchače, bude: Jak to přesně děláme?
Díky čemu dokážeme ze všech zvířat takto spolupracovat pouze my?
Odpovědí je naše představivost.
Dokážeme pružně spolupracovat s nesčetnými cizími lidmi, protože ze všech zvířat na planetě pouze my dokážeme vytvářet fiktivní příběhy a věřit jim.
A dokud všichni věříme stejné fikci, tak všichni uznáváme a dodržujeme stejná pravidla, stejné normy, stejné hodnoty.
Ostatní zvířata užívají svůj komunikační aparát pouze k popisu reality.
Šimpanz řekne: „Hele! Támhle je lev, zdrháme!“
Nebo: „Hele, támhle je banánovník!
Dáme si banány!“ Lidé však s pomocí jazyka nejenže popisují realitu, ale také vytvářejí nové, fiktivní skutečnosti.
Člověk řekne: „Hele, nad těmi mraky je bůh!“
„A když nebudeš poslouchat, pošle tě bůh po smrti do pekla.“
A když té smyšlené historce uvěříte, budete uznávat tatáž pravidla, normy, zákony a hodnoty a můžete spolupracovat.
To je něco, co dokáží jen lidé.
Šimpanz vám nedá banán jen proto, že mu slíbíte: "Po smrti přijdeš do nebe,"
(smích) „a budeš odměněn spoustou banánů,
tak mi tenhle banán dej.“
Tomu žádný šimpanz nikdy neuvěří.
Takovýmto příběhům věří jen lidé. Proto vládneme světu, zatímco šimpanzi jsou zamčení v ZOO a výzkumných laboratořích.
Snad už vám tedy zní přijatelně, že co se týče náboženství, lidé spolupracují díky víře v tutéž fikci.
Miliony lidí se sejdou a postaví katedrálu či mešitu, bojují v rámci křížové výpravy či džihádu, protože věří týmž příběhům – o Bohu, o nebi a o pekle.
Rád bych ale zdůraznil, že úplně tentýž princip stojí za všemi podobami masové lidské spolupráce, a to nejen ve sféře náboženství.
Vezměte si například justici.
Většina dnešních právních systémů je založena na víře v lidská práva.
Ale co jsou ta lidská práva?
Lidská práva jsou, stejně jako Bůh a nebe, pouze fikce, kterou jsme vymysleli.
V objektivní realitě neexistují. Nejsou to nějaké biologické vlastnosti rodu Homo sapiens.
Když lidskou bytost rozříznete a kouknete dovnitř, najdete srdce, ledviny, neurony hormony a DNA, ale nenajdete žádná práva.
Práva existují jen v příbězích, které posledních pár století vymýšlíme a šíříme.
Mohou to být velmi pozitivní, velice dobré příběhy, ale pořád jsou to jen námi vymyšlené fikce.
Totéž platí pro sféru politiky.
V moderní politice jsou nejdůležitějšími faktory státy a národy.
Ale co jsou to ty státy a národy?
Objektivně neexistují.
Hora objektivně existuje.
Můžete ji vidět, sáhnout si na ni, třeba k ní i přivonět.
Ale národ nebo stát, jako Izrael, Írán, Francie nebo Německo, to je pouhá smyšlenka, na níž jsme si dobře zvykli.
To samé platí ve sféře ekonomiky.
Nejdůležitějšími hráči v globální ekonomice jsou společnosti a korporace.
Mnozí z vás možná pracují pro korporace jako Google, Toyota nebo McDonald.
Co vlastně tyhle věci jsou?
Jsou tím, čemu právníci říkají "právní fikce".
Jsou to příběhy vymyšlené a udržované mocnými čaroději, kterým říkáme právníci.
(smích) A co korporace v jednom kuse dělají?
V prvé řadě se snaží vydělat peníze.
Co jsou to peníze?
Opět nic, co by objektivně existovalo; nemají objektivní hodnotu.
Vezměte si dolarovou bankovku.
Je to jen zelený papírek. Nemá žádnou hodnotu.
Nemůžete ji sníst ani vypít, nemůžete si ji obléct.
Jenže tu jsou mocní vypravěči příběhů: velcí bankéři, ministři financí, premiéři – a ti nám přesvědčivě říkají: „Vidíš ten zelený papírek?“
„To je vlastně jako 10 banánů.“
A když tomu věřím já i vy a všichni ostatní, doopravdy to funguje.
Můžu tenhle bezcenný papírek vzít, jít do supermarketu, dát ho někomu, koho jsem v životě neviděl, a dostat za něj opravdové banány, které můžu sníst.
To je něco úžasného.
Se šimpanzem se vám to nepovede.
Šimpanzi obchodují, to ano: „Ty mi dáš kokos, já ti dám banán.“
Takhle to fungovat může.
"Ale ty chceš banán za bezcenný papírek?"
"Ani nápad!"
"Za koho mě máš?
Za člověka?" (smích) Peníze jsou vlastně nejúspěšnější příběh, který lidé kdy vymysleli, a to proto, že je to jediný příběh, kterému věří každý.
Ne každý věří v Boha, ne každý věří v lidská práva, ne každý věří v nacionalismus, ale každý věří v peníze, v dolarovou bankovku.
Dokonce i Usáma bin Ládin.
Nenáviděl americkou politiku, americké náboženství i americkou kulturu. Proti americkým dolarům ale nic neměl.
Vlastně je měl celkem rád.
(smích) Abych to shrnul: My, lidé, vládneme světu, protože žijeme ve dvou realitách.
Všechna ostatní zvířata žijí v té objektivní.
Jejich realita sestává z objektivních objektů, jako jsou řeky, stromy, lvi a sloni.
My, lidé, také žijeme v objektivní realitě.
V našem světě jsou také řeky, stromy, lvi a sloni.
Ale během staletí jsme si nad touto objektivní realitou zkonstruovali další vrstvu: fiktivní realitu. Realitu, kterou tvoří fiktivní entity jako národy, bohové, peníze či korporace.
Úžasné na tom je, že se během historie tato fiktivní realita stávala pořád mocnější a dnes jsou tyto fiktivní entity těmi nejmocnějšími hybateli světa.
Přežití řek, stromů, lvů a slonů dnes závisí na rozhodnutích a přáních fiktivních entit, jako jsou Spojené státy, Google nebo Světová banka. Entit, které existují pouze díky naší představivosti.
Děkuji.
(potlesk) Bruno Giussani: Yuvale, vyšla vám nová kniha.
Po „Sapiens“ jste napsal další. Zatím ale vyšla jen v hebrejštině.
Yuval Noah Harari: Na překladu zrovna pracuji.
BG: V té knize, jestli tomu dobře rozumím, tvrdíte, že úžasné objevy, jichž jsme právě svědky, mohou nejen zlepšit naše životy, ale také vytvořit – cituji – „... novou třídu a nový třídní boj, tak jako dříve průmyslová revoluce.“
Rozvedl byste to?
YNH: Ano. Během průmyslové revoluce jsme byli svědky vzniku nové třídy – proletariátu.
Politické i společenské dějiny posledních 200 let se hodně točily kolem toho, co si s touto třídou a novými problémy i možnostmi počít.
Teď vidíme vzestup nové velké třídy "zbytečných lidí".
(smích) Počítače se zlepšují v dalších a dalších oblastech, a dost možná budou mnohé úkoly zvládal lépe než my, takže se lidé stanou zbytečnými.
Velkou politickou a ekonomickou otázkou 21. století tak bude: „K čemu vlastně potřebujeme lidi?“ Nebo alespoň: „K čemu jich potřebujeme tolik?“
BG: Máte v knize odpověď?
YNH: Zatím to vypadá, že smyslem lidí bude užívat si drog a počítačových her.
(smích) Ale to nezní moc povzbudivě.
BG: Dobře, takže vlastně říkáte na základě množících se důkazů o významné ekonomické nerovnosti, že tento proces už začíná?
YNH: Ne, tohle není proroctví. Jen zvažuji vše, co nás může čekat.
Jedna možnost je, že vznikne velká třída zbytečných lidí.
Další možnost je, že se lidstvo rozdělí do různých biologických kast, kde se z bohatých stanou virtuální bohové, kdežto z chudých ona třída zbytečných lidí.
BG: Věřím, že z toho za rok za dva bude další přednáška.
Yuvale, díky, že jsi k nám přijel.
YNH: Dík.
(potlesk)
Představte si místo, kde sousedé zdraví vaše děti jménem; místo se skvělými vyhlídkami; místo, kde ujedete jen 20 minut a můžete vyplout s plachetnicí na vodu.
Je to lákavé místo, že ano?
Nežiji tam.
(Smích) Ale cestoval jsem 27 tisíc mil po dobu 2 let, do těch nejrychleji rostoucích a nejbělejších krajů Ameriky.
Co je to Whitopie?
Já definuji Whitopii podle třech kritérií: Zaprvé, Whitopie vykázala alespoň 6% nárůst populace od roku 2000.
Zadruhé, valná většina tohoto nárůstu jsou migranti bílého původu.
A zatřetí, Whitopie má nevýslovný šarm, příjemný vzhled a dojem, takové "je ne sais quoi".
(Smich) Abych se dozvěděl, jak a proč Whitopie klapou, ponořil jsem se po dobu několika měsíců postupně do tří z nich: první, St. George, Utah; druhá, Coeur d'Alene, Idaho; a třetí, Forsyth County, Georgia.
První zastávka, St. George -- krásné město červeno-skalických krajin.
V 50. letech 19 století vyslal Birgham Young rodiny do St. George, aby zde pěstovaly bavlnu díky zdejšímu horkému, vyschlému klimatu.
A tak mu říkali Dixie Utahu, a to jméno se udrželo do dnešních dnů.
Zacházel jsem se svým časem v každé Whitopii jako antropolog.
Dělal jsem si detailní tabulky všech makléřů v těch komunitách; s kým jsem se musel setkat; kde jsem musel být; a s chutí jsem jsem se vrhl do těchto komunit.
Chodil jsem na územní schůze, chodil jsem do klubů demokratů a klubů republikánů.
Chodil jsem na večery pokeru.
V St. George jsem si pronajal dům v Entradě, jedné z předních komunit města opatřených bránou.
Nebyly zde pro mě žádné Motely 6 ani Howardi Johnsoni.
Žil jsem ve Whitopii ne jako návštěvník, ale jako usedlík.
Pronajal jsem si tento dům přes telefon.
(Smích) (Potlesk) Golf je perfektní svůdný symbol Whitopie.
Když jsem se vydal na svoji cestu, sotva jsem kdy držel golfovou hůl.
Než jsem odjel, už jsem hrál golf nejméně třikrát do týdne.
(Smích) Golf pomáhá lidem sbližovat se.
Jedny z těch nejlepších rozhovorů na mé cestě se odehrály na golfových hřištích.
Například, jeden spekulant mě pozval na golf do svého soukromého klubu, který neměl žádné příslušníky menšin.
Také jsem chodil rybařit.
(Smích) Protože jsem nikdy předtím nerybařil, tenhle chlapík mě musel naučit, jak nahazovat a jakou použít návnadu.
Také jsem každý víkend hrál poker.
Byl to Texas Hold 'em s $10 buy-in.
Moji pokeroví spoluhráči mohli blafovat o rukách, které si nalízali, ale neblafovali o svých sociálních přesvědčeních.
Jedny z těch nejsyrovějších, nejdrsnějších konverzací, co jsem měl během své cesty, byly u stolu pokeru.
Jsem zapálený bavič.
Miluji vaření; pořádal jsem spoustu banketů, a na oplátku mě lidé zvali na své bankety, a na své grilovačky, a na své bazénové párty, a na své narozeninové oslavy.
Ale ne všechno to byla zábava.
Imigrace se ukázala jako velký problém v této Whitopii.
St. Georgovská občanská rada na ilegální imigraci pořádala pravidelné a aktivní protesty proti imigraci, takže co jsem si z této Whitopie odnesl je, jak moc žhavá debata se vyvine.
Byl to náhled v reálném čase, takže se vyvinula.
Další zastávka; Almost Heaven, chatka, kterou jsem si pronajal v Coeur d'Alene, v krásném výběžku severního Idaho.
Pronajal jsem si pro sebe toto místo taky po telefonu.
(Smích) Kniha "1000 míst, která musíte vidět než zemřete" uvádí Coeur d'Alene -- přenádherné místo, ráj pro lovce, loďkaře a rybáře.
Mé rozvíjecí se golfové dovednosti mi v Coeur d'Alene přišly vhod.
Hrál jsem s vysloužilými poldy z LAPD.
Roku 1993, okolo 11 000 rodin a policistů uteklo z Los Angeles po rasových nepokojích do severního Idaha a zde vybudovalo utečeneckou komunitu.
Když vezmeme v potaz konzervatismus těchto policistů, tak není žádným překvapením, že severní Idaho má silně zakořeněnou kulturu zbraní.
Dokonce se říká, že v severním Idahu je víc dealerů zbraní než čerpacích stanic.
Takže, co musí nový usedlík udělat, aby zapadl?
Zašel jsem si na střelnici.
Když jsem si půjčil zbraň, pán za pultem byl velice milý a laskavý, až do chvíle, kdy jsem mu ukázal svůj New Yorkský řidičský průkaz.
Pak znervózněl.
Neměl jsem tak špatnou mušku, než jakou jsem si myslel, že mám.
Co jsem poznal v severním Idaho, je ten zvláštní typ paranoii, který může pronikat komunitou, když je okolo tolik poldů a zbraní.
V severním Idaho, v mé červené dodávce, jsem měl poznámkový blok.
A do toho bloku jsem napočítal víc vlajek Konfederace než lidí černošského původu.
V severním Idaho jsem našel vlajky Konfederace na přívěscích od klíčů, na příslušenství telefonů a na autech.
Asi sedm minut jízdy od mé schované chatky u jezera se nacházel shluk Árijských Národů, skupiny nadřazující bělochy.
America's Promise Ministries, náboženské odvětví Árijských Narodů, mělo během mé návštěvy tří denní výjezd.
A tak jsem se ho rozhodl narušit.
(Smích) Jsem jediným neárijským novinářem, o kterém vím, který se tohoto odvážil.
(Smích) Jedna z mnoha pamětihodných historek z tohoto výjezdu...
(Smích) .... bylo, když se Abe, Árijec, ke mně přitočil.
Plácl mě přes koleno a povídá: "Hele Richi, chci jen aby si věděl jednu věc.
My nejsme bělošští šovinisté Jsme bělošští separatisté.
Nemyslíme si, že jsme lepší než vy, jen se od vás chceme držet dál."
(Smích) Ve skutečnosti, většina bělochů ve Whitopiích nejsou ani bělošští šovinisté ani bělošští separisté; dokonce zde vůbec nežijí z výslovně rasistických důvodů.
Spíše sem emigrovali kvůli přívětivosti, komfortu, zabezpečení, bezpečnosti -- z důvodů, které si implicitně spojují se samotným bělošstvím.
Další zastávkou byla Georgia.
V Georgii, jsem přebýval v satelitním městečku severně od Atlanty.
V Utahu, jsem objevil poker; V Idaho, jsem objevil zbraně; v Georgii, jsem objevil Boha.
(Smích) Způsob, jakým jsem se ponořil do této Whitopie, byl takový, že jsem se stal aktivním v Kostele Prvního Spasitele, v megakostele tak velikém, že má vlastní golfové vozíky, kterými se dopravují jeho členové po mnohých parkovištích na kampusu.
Byl jsem aktivní v duchovenstvu mládeže.
A já, osobně, jsem se cítil pohodlněji v této Whitopii než řekněme v Coloradu, nebo v Idaho, nebo dokonce i v příměstském Bostonu.
To protože, [tam] v Georgii, běloši a černoši jsou si z hlediska historie více přibuzní.
V této Whitopii jsem byl méně exotický.
(Smích) Ale co to všechno vlastně znamená?
Whitopijské snění, Whitopijská migrace je fenomén typu odpuzování-přitahování, plný alarmujících odpuzovačů, a lákavých přitahovačů. Whitopie operuje na úrovni vědomé a nevědomé předjatosti.
Je možné, aby lidé žili ve Whitopii, ne z rasistických důvodů, i když to má rasistické výsledky.
Mnoho Whitopianů se cítí, že jsou utlačováni ilegálními uprchlíky, zneuživateli sociální péče, menšinami, hustotou, přeplněnými školami.
Mnoho Whitopianů láká kvalita, svoboda, kouzlo privatizmu -- privatizovaná místa, lidé, věci.
A ve Whitopii jsem zjistil, jak může v zemi být rasismus bez rasistů.
Mnozí z mých samolibých, městských, liberálních přátel nemohli uvěřit, že bych se vydal na takové dobrodružství.
Realita je taková, že mnozí bílí Američané jsou přívětiví a milí.
Mezilidské rasové vztahy -- jak se chováme jeden ke druhému jako lidské bytosti -- se nesmírně zlepšily od doby generace mých rodičů.
Dokážete si mě představit, jak jdu do Whitopie před 40 lety?
To by teda bylo dobrodružství.
(Smích) A přesto, některé věci se nezměnily.
Amerika je sídelně a vzdělanostně stejně segregovaná dnes, jako byla v roce 1970.
Jako Američané, často hledáme způsoby jak si jeden pro druhého uvařit, jak si jeden s druhým zatancovat, jak jeden druhého pohostit, ale proč to nelze přenést na to, jak se chováme jeden k druhému jako komunity?
Je to zdrcující ironie, jak daleko jsme se posunuli dopředu jako jednotlivci, a jak dozadu jako komunity.
Jeden z Whitopijských pohledů na život, který mě opravdu zasáhl, bylo takové rčení: "Jeden černoch je skvělý host u večeře; 50 černochů je ghetto."
Jeden z velkých kontextů, který mi oživil mojí výpravu po Whitopiích byl rok 2042.
Od roku 2042 běloši už nadále nebudou americkou většinou.
A tudíž, budou stále existovat Whitopie?
Při pohledu na tuto věc, nebezpečí Whitopií spočívá v tom, že čím více se segregujeme, tím méně můžeme vidět a čelit vědomé a nevědomé předjatosti.
Vydal jsem na svou dvouletou, 27 tisíc mil dlouhou cestu, abych zjistil kam, kdy a jak běloši utíkají, ale nečekal jsem, že moje cesta bude taková zábava.
(Smích) Nečekal jsem, že se toho o sobě tolik dovím.
Nečekal jsem, že budu bydlet ve Whitopii nebo v Blacktopii, když na to přijde.
Mám v plánu pokračovat v hrání golfu pokaždé, když se mi naskytne příležitost
(Smích) A budu prostě muset nechat zbraně a megakostely ve Whitopii.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Posledních deset let se zabývám nestátními ozbrojenými skupinami: teroristickými organizacemi, povstalci nebo milicemi.
Zaznamenávám, co takové skupiny dělají, když zrovna nestřílí.
Mým cílem je lépe těmto agresorům porozumět a hledat způsoby, jak z konfrontací vymýtit prvek násilí.
Pracuji v terénu a v knihovně a jsem politicky aktivní.
Řešit současné konflikty znamená nejprve pochopit nestátní ozbrojené skupiny, protože válka se změnila.
Dříve byla válka bojem mezi státy.
To už neplatí.
Dnes je konfliktem mezi státy a nestátními útvary.
Tak například, z 216 mírových dohod podepsaných v letech 1975 až 2011 jich 196 bylo uzavřeno mezi státem a nestátním útvarem.
Musíme těmto skupinám porozumět; a buď je zapojit do řešení konfliktu, nebo je v něm porazit.
Jak na to?
Musíme vědět, co takové organizace udržuje v chodu.
Víme toho dost o tom, jak a proč bojují, ale nikdo neřeší, co dělají, když zrovna nebojují.
Boj jde přitom ruku v ruce s politikou.
Jsou to dvě tváře téže organizace.
Nemůžeme těmto skupinám porozumět – natož je porazit – pokud o nich nevíme všechno.
A současné ozbrojené skupiny jsou složité organizace.
Vezměme si libanonský Hizballáh, který je známý násilnými útoky proti Izraeli.
Od svého vzniku na počátku 80. let ale také založil politickou stranu, síť sociálních služeb a vlastní armádu.
Podobně je to i s palestinským Hamásem, který podniká sebevražedné protiizraelské útoky, ale také od roku 2007 spravuje pásmo Gazy.
Střílením a zabíjením tedy činnost těchto skupin nekončí.
Zvládají toho víc.
Zřizují komplexní komunikační systémy: rozhlasové stanice, televizní kanály, internetové stránky a sociální média.
Tady máte časopis ISIS, v angličtině, k náboru dalších členů.
Ozbrojené skupiny také investují do komplexního financování – nejedná se o rabování, nýbrž o výdělečné podnikání, zakládají například stavební společnosti.
Tyto aktivity jsou klíčové.
Umožňují daným skupinám nabývat na síle, bohatnout, nabírat nové členy a budovat si vlastní značku.
Ozbrojené skupiny dělají ještě něco: budují silnější pouta s obyvatelstvem tím, že investují do sociálních služeb.
Staví školy, provozují nemocnice, zřizují profesní školicí programy či umožňují mikropůjčky.
Hizballáh nabízí všechny tyto služby a ještě víc.
Ozbrojené skupiny se také snaží získat si obyvatelstvo tím, že mu nabídnou něco, v čem stát selhává: ochranu a bezpečí.
Počátečnímu vzestupu Talibanu ve válkou zmítaném Afghánistánu nebo vzniku ISISu můžeme porozumět, podíváme-li se na snahy těchto skupin zajistit obyvatelstvu bezpečí.
V těchto dvou konkrétních případech bohužel muselo obyvatelstvo za bezpečnost zaplatit příliš vysokou cenu.
Obecně ale zajištění sociálních služeb zaplňuje mezeru, správní mezeru vytvořenou vládou, díky které mohou tyto skupiny sílit a zvětšovat svou moc.
Například volební vítězství palestinského Hamásu v roce 2006 nelze pochopit, pokud nevezmeme v potaz sociální práci této skupiny.
Jedná se o velmi komplexní záležitost, přesto to jediné, na co se my na Západě soustředíme, je násilí.
To ale pro pochopení síly, strategie a dlouhodobé vize těchto skupin nestačí.
Jsou hybridní.
Získávají moc, protože zaplňují mezeru, která zůstala po vládě. Mají jak ozbrojenou, tak politickou složku. Zapojují se do násilného boje a zároveň poskytují vládu.
A čím jsou tyto organizace složitější a propracovanější, tím hůře je lze považovat za protipól státu.
Jak tedy vnímat skupiny jako Hizballáh?
Spravují část území, vykonávají všechny své funkce, starají se o odpadky a o splašky.
Je to stát? Je to rebelská skupina?
Nebo něco úplně jiného, něco nového?
A co ISIS?
Hranice jsou nejasné.
Žijeme ve světě států, nestátních skupin a něčeho mezi tím, a čím slabší jsou státy, jako například ty na Blízkém východě, tím více zasahují nestátní organizace, které zaplňují mezeru po státech.
Tohle je pro vlády důležité, neboť chtějí-li tyto skupiny porazit, musí více investovat do nevojenských záležitostí.
Vyplnit tu správní mezeru musí být hlavním bodem každého udržitelného přístupu.
Je to důležité také pro vytváření a udržování míru.
Porozumíme-li ozbrojeným skupinám lépe, budeme lépe vědět, co nabídnout, abychom podpořili přechod od násilí k nenásilí.
V tomto novém boji mezi státy a nestátními činiteli sice vojenská síla může vyhrát některé bitvy, nemůže nám ale přinést mír ani stabilitu.
Pro takový cíl je třeba dlouhodobých investic do zaplňování bezpečnostních mezer, správních mezer, které těmto skupinám umožnily získat na popularitě.
Děkuji.
(Potlesk)
Dnes bych si s vámi chtěla povídat o snech.
Celý svůj život lucidně sním a je to daleko zábavnější než v kině.
(smích) Kromě létání, plivání ohně a přičarovávání sexy mužů ...
(smích) můžu třeba číst nebo skládat hudbu.
Vtipné je, že jsem ve snu napsala motivační dopis na univerzitu.
No a vzali mě. Takže tak.
Jsem velmi vizuální typ.
Přemýšlím v obrazech, ne ve slovech.
Pro mě jsou slova spíš jako instinkty a jazyk.
Takových jako já jsou spousty. Nikola Tesla, například, který dokázal v hlavě vizualizovat, navrhnout, otestovat a vyladit všechny svoje vynálezy — do puntíku.
Jazyk je pro náš živočišný druh stejně trochu výlučná věc.
Já jsem trochu primitivnější, jako beta verze Google překladače.
(smích) Můj mozek je schopen se dokonale soustředit na věci, které mě zajímají.
Měla jsem například románek s matematickou analýzou a náš vztah trval déle než manželství některých celebrit.
(smích) Ještě pár dalších věcí je na mně zvláštních.
Možná jste si všimli, že moje intonace moc nekolísá.
Proto si mě lidé často pletou s navigací.
(smích) Může být těžké mi vůbec porozumět, pokud se mě tedy zrovna neptáte na cestu.
(smích) Děkuji.
(potlesk) Před několika lety, když jsem začala přednášet, jsem se šla poprvé nechat vyfotit.
Fotografka mně požádala, ať se na ni podívám svůdně.
(smích) Neměla jsem tušení, co tím myslí.
(smích) Řekla: „Udělej takový ty oči, jako když flirtuješ s klukama."
„Jaký oči?“, zeptala jsem se.
„Vždyť víš, trochu je přimhuř.“
A tak jsem to zkusila, fakt.
Vypadalo to nějak takhle.
(smích) Vypadala jsem, jako když hledám Valdíka.
(smích) To všechno má svoje důvody, stejně jako to, proč se Valdík schovává.
(smích) Mám Aspergerův syndrom, formu vysoce funkčního autismu, která má vliv na společenské dovednosti, jaké se u člověka běžně očekávají.
Život je kvůli tomu mnohem složitější a když jsem vyrůstala, měla jsem problém zapadnout do kolektivu.
Mí kamarádi vyprávěli vtipy, ale já jsem jim nerozuměla.
Mými osobními hrdiny byli George Carlin a Stephen Colbert a ti mě naučili, co je to humor.
Moje povaha se změnila ze stydlivé a rozpačité na vzdorovitou a výbušnou.
Asi není třeba dodávat, že jsem neměla moc kamarádů.
Taky jsem byla přecitlivělá na dotyk.
Vodu jsem na kůži cítila jako mravenčení, a tak jsem se roky odmítala sprchovat.
Můžu vás ale ujistit, že teď už jsou moje hygienické návyky zcela v normě.
(smích) Musela jsem se hodně snažit, abych se dostala až sem, i moji rodiče. Věci se tak trochu vymkly kontrole, když mě sexuálně napadl spolužák. A aby toho nebylo málo, tak se moje situace ještě zhoršila.
Musela jsem jet víc než 3000 km na druhý konec země kvůli léčbě. Ale po předepsání nových léků se můj život během několika dnů proměnil v epizodu ze seriálu Živí mrtví.
Začala jsem být paranoidní a začala jsem mít halucinace, že se ke mně blíží tlející mrtvoly.
Nakonec mě zachránila moje rodina, ale mezitím jsem během těch tří týdnů zhubla o 9 kg a taky se u mě rozvinula vážná anémie a neměla jsem daleko k sebevraždě.
Přesunula jsem se do léčebného centra, kde rozuměli mým averzím, mému traumatu a společenské úzkosti a kde věděli, jak s tím pracovat, a konečně přišla pomoc, kterou jsem potřebovala.
A po 18 měsících tvrdé dřiny jsem zase mohla dělat neskutečné věci.
Jeden z aspektů Aspergerova syndromu je, že tito lidé mají často velmi bohatý vnitřní svět, vím to z vlastní zkušenosti, mám velice pestrou osobnost, spoustu nápadů a v mé mysli se toho prostě hodně děje.
Ale existuje tu propast mezi tím, co se ve mě odehrává, a tím, jak to sděluji zbytku světa.
Jednoduché sdělení může znamenat problém.
Není moc míst, kde by mě zaměstnali, protože nemám společenské dovednosti, a proto jsem se ucházela o místo ve Waffle House.
(smích) Waffle House je jedinečná nonstop restaurace, (smích) (potlesk) děkuji, kde si můžete objednat bramboráčky na tolik způsobů, že byste se tak mohli zbavit mrtvoly ...
(smích) na plátky, na kousky, s chilli, se šunkou, s omáčkou, posypané a zapečené se sýrem.
(smích) Je nepsaným společenským pravidlem, že do Waffle House byste měli chodit jen v nekřesťanskou noční dobu.
Takže jsem si tam jednou ve 2 hodiny ráno povídala se servírkou a zeptala se jí: „Jaká nejšílenější věc se ti během tvé směny stala?“
A ona mi vyprávěla, jak jednou vešel dovnitř úplně nahý muž.
(smích) Řekla jsem: „Skvělé! Kde se můžu zapsat na noční směnu?“
(smích) Pochopitelně mě ve Waffle House nevzali.
Takže se zdá, že mít Aspergerův syndrom můžeme považovat za nevýhodu, a často je to opravdu pěkná otrava, ale může to být i naopak.
Je to dar a umožňuje mi přemýšlet inovativně.
V 19 letech jsem vyhrála vědeckou soutěž se svým výzkumem korálových útesů a svou práci jsem nakonec prezentovala v programu Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti.
(potlesk) Děkuji.
(potlesk) A teď, v 22 letech, se připravuji na státnice a jsem spoluzakladatelkou biotechnologické společnosti s názvem AutismSees.
(potlesk) Děkuji.
(potlesk) Ale uvědomte si, co jsem musela překonat, abych se sem dostala: 25 terapeutů, 11 chybných diagnóz a léta fyzické i psychické bolesti.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli není nějaká snazší cesta, a myslím, že existuje: asistenční technologie pro autisty.
Tato technologie by mohla sehrát zásadní roli v pomoci lidem s poruchami autistického spektra neboli PAS.
Aplikace Podium, kterou vyvinula moje firma AutismSees, umí nezávisle vyhodnocovat komunikační dovednosti a pomáhá je rozvíjet.
Kromě toho pomocí kamery sleduje oční kontakt a simuluje situace jako je vystupování na veřejnosti nebo pracovní pohovor.
A tak mě možná jednoho dne ve Waffle House vezmou, až se v tom trochu potrénuju.
(smích) A skvělé je také to, že jsem používala Podium, když jsem se připravovala na dnešek, a moc mi to pomohlo.
Ale je toho ještě víc.
Můžeme dělat daleko víc.
Pro lidi s PAS – spekuluje se, že jím trpěli mnozí inovativní vědci, výzkumníci, umělci a inženýři; třeba Emily Dickinsonová, Jane Austenová, Isaac Newton a Bill Gates, to jsou jen některé příklady.
Ale narážíme na problém, že se tyto úžasné nápady často nedostanou k ostatním lidem kvůli překážkám v komunikaci.
A tak jsou mnozí lidé s autismem každý den přehlíženi nebo využíváni v cizí prospěch.
Takže mým snem je toto pro lidi s autismem změnit, odstranit překážky, které jim znemožňují uspět.
Jedním z důvodů, proč miluju lucidní snění, je to, že mi umožňuje zůstat svobodnou, nevnímat společenské a fyzické důsledky.
Když se vznáším nad scénami, které si vytvářím ve své mysli, zažívám vnitřní klid.
Nejsem svázaná nějakými soudy, a tak můžu dělat, cokoliv si usmyslím.
Můžu se muchlovat s Bradem Pittem a Angelina je přitom úplně v pohodě.
(smích) Ale smysl asistenční technologie je daleko větší a daleko důležitější.
Mým cílem je změnit pohled lidí na autismus a lidi s vysoce funkčním Aspergerovým syndromem, protože je tolik věcí, které mohou udělat.
Podívejte se třeba na Temple Grandinovou.
A prostřednictvím tohoto umožňujeme lidem, aby šířili svůj talent do světa a posouvali svět kupředu.
A navíc jim dodáváme odvahu jít za svými sny v reálném světě, v současné době.
Děkuji.
(potlesk) Děkuji.
(potlesk)
Co uděláte, když vás bolí hlava?
Vezmete si aspirin.
Ale proto, aby se prášek dostal do vaší hlavy, kde sídlí bolest, prochází žaludkem, střevami a dalšími orgány.
Polykání prášků je nejefektivnější a bezbolestný způsob doručení jakéhokoli léku do těla.
Nevýhodou je, že spolknutí léku vede k jeho rozředění.
A to je velký problém, především pro HIV pacienty.
Když si berou své léky proti HIV, jsou tyto léky dobré pro snížení množství viru v krvi, a zvýšení počtu CD4 buněk.
Jsou také nechvalně známé pro své nepříznivé vedlejší účinky. Fungují špatně, protože se zředí, než se dostanou do krve, a ještě hůře, když už se dostanou na místo, kde na tom nejvíce záleží: do HIV virové nádrže.
To jsou místa v těle – například lymfatické uzliny, nerový systém, a také plíce – kde virus přespává a nedostává se ihned do krve pacienta, který je pod soustavnou anti-HIV léčbou.
Avšak po ukončení léčení se virus může probudit a infikovat nové buňky v krvi.
Toto je velký problém při léčbě HIV současnou medikací, která musí být celoživotní a pacienti léky polykají.
Jednou jsem si řekl: "Mohli bychom doručit anti-HIV přímo do reservoárů bez rizika zředění léku?"
Pro laserového odborníka se odpověď nabízela přímo před očima: Lasery, samozřejmě.
Pokud mohou být používány v zubařství, na léčení diabetických ran a operace, mohou být použity pro cokoli představitelného, včetně přenosu léků do buňek.
Vlastně v současnosti používáme laserové pulsy k vypálení nebo vrtání extrémně malých dírek, které se otevřou a uzavřou skoro okamžitě v buňkách infikovaných HIV, abychom tam doručili lék.
"Jak je to možné?" ptáte se asi.
No, zaměříme velmi silný, ale super tenký laserový paprsek na povrch buňky infikované HIV, zatímco jsou buňky obklopeny kapalinou obsahující lék.
Laser prorazí buňku, a v mikrosekundách do buňky pronikne i lék.
Ještě než si to uvědomíte, tak se vytvořená dírka skoro okamžitě zacelí.
V současnosti tuto technologii testujeme v testovacích trubičkách nebo na petriho miskách, ale cílem je dostat tuto technologii do lidského těla, aplikovat ji v lidském těle.
"Jak to udělat?" možná se ptáte.
Tady je odpověď: pomocí tříhlavého zařízení.
Za použití první hlavice, kterou je náš laser, vytvoříme řez na místě infekce.
Použitím druhé hlavice, kterou je kamera, se dostaneme na místo infekce.
Nakonec použitím třetí hlavice, kterou je postřikovač s lékem, doručíme léky přímo do infikovaného místa, kde je opět použit laser pro otevření nemocných buněk.
V tuto chvíli se to může zdát jako nic moc.
Ale jednou, pokud to bude úspěšné, může tato technologie vést k úplnému odstranění HIV v těle.
Ano. Lék proti HIV.
To je sen každého vědce bojujícího s HIV – v našem případě, léčba pomocí laserů.
Děkuji.
(potlesk)
Rád bych vám představil rodící se oblast vědy, která je stále ještě spekulativní, ale obrovsky vzrušující a která se nepochybně velmi rychle rozvíjí.
Kvantová biologie si klade velice jednoduchou otázku: Hraje kvantová mechanika ‒ ta podivná a nádherná a mocná teorie subatomárního světa atomů a molekul, který tvoří základ velké části moderní fyziky a chemie ‒ také nějakou roli v živých buňkách?
Jinými slovy: Existují v živých organismech procesy, mechanismy, jevy, které lze vysvětlit výlučně pomocí kvantové mechaniky?
Kvantová biologie není nová věc. Objevila se někdy na začátku 30. let.
Ale teprve v posledních asi deseti letech došlo na pečlivé experimenty ‒ v biochemických laboratořích, za použití spektroskopie ‒ které nám daly velmi jasné a pádné důkazy, že existují určité specifické mechanismy, které se bez kvantové mechaniky nedají vysvětlit.
Kvantová biologie spojuje kvantové fyziky, biochemiky, molekulární biology ‒ je velice interdisciplinární vědou.
Mým oborem je kvantová fyzika, jsem jaderný fyzik.
Přes třicet let se snažím do kvantové mechaniky nějak proniknout.
Jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky, Niels Bohr, říkal: „Pokud vás nenaplňuje úžasem, tak jste ji nepochopili.“
Mám tak trochu štěstí, že mě pořád ještě úžasem naplňuje.
To je dobře.
Znamená to ale, že studuji nejmenší struktury ve vesmíru – základní kameny reality.
Když uvážíme škálu rozměrů, začneme u obyčejných věcí jako je tenisový míček a půjdeme vždy o řád směrem dolů – přes ucho jehly k buňce, dál k bakterii, enzymu ‒ až se nakonec dostaneme do nano-světa.
Asi jste už slyšeli o pojmu nanotechnologie.
Nanometr je miliardtina metru.
Mým oborem jsou atomová jádra, což jsou ty malinké tečky uvnitř atomů.
To je ještě o řád menší rozměr.
Je to oblast kvantové mechaniky a fyzikům a chemikům trvalo hodně dlouho, než si ji vyzkoušeli a než si na ni zvykli.
Naopak biologové si to podle mě trošku ulehčili.
Ke štěstí jim úplně stačí modely molekul z tyček a míčků.
(Smích) Míčky jsou atomy a tyčky vazby mezi nimi.
A když je nedokážou fyzicky sestavit v laboratoři, mají dnes velmi výkonné počítače, které jim obrovské molekuly nasimulují.
Toto je protein tvořený 100 000 atomy.
K jeho vysvětlení nepotřebují příliš přemýšlet o kvantové mechanice.
Kvantová mechanika se objevila ve 20. letech 20. století.
Je to soubor krásných a mocných matematických pravidel a myšlenek, které vysvětlují svět velmi malých částí.
Je to úplně jiný svět, než jaký denně vidíme, který je tvořen biliony atomů.
Je to svět postavený na pravděpodobnosti a náhodě.
Velice mlhavý svět.
Svět fantomů, kde se částice umí také chovat jako rozprostírající se vlny.
Pokud si kvantovou mechaniku nebo kvantovou fyziku představíme jako základní podstatu samotné reality, tak nás nepřekvapí, když se říká, že kvantová fyzika tvoří základ organické chemie.
Konec konců dává nám pravidla, která říkají, jak se atomy spojují a tvoří organické molekuly.
Od organické chemie vede cesta k řádově složitější molekulární biologii, která pochopitelně vede až k samotnému životu.
Takže to vlastně není vůbec překvapivé.
Je to skoro banální.
Řeknete si: „No pochopitelně, že život v zásadě závisí na kvantové mechanice.“
Ale stejně tak všechno ostatní.
Všechna neživá hmota tvořená biliony atomů.
Na počátku je vždy kvantová úroveň, na které se musíme ponořit do těhle podivností.
Ale v každodenním životě na to nemusíme myslet.
Protože jakmile dáte dohromady miliardy atomů, kvantové podivnosti se prostě rozplynou.
Kvantová biologie o tomhle není.
Není tak jednoznačná.
Kvantová mechanika samozřejmě tvoří základ života na molekulární úrovni.
Ale kvantová biologie hledá netriviální názory ‒ myšlenky, které se v kvantové mechanice příčí intuici ‒ a zjišťuje, jestli skutečně hrají důležitou roli při popisu životních procesů.
Dám vám svůj nejlepší příklad, jak se kvantový svět chová navzdory očekávání.
Toto je kvantový lyžař.
Zdá se, že je celistvý, vypadá naprosto zdravě, a přesto se zdá, že kolem toho stromu projel z obou stran současně.
Kdybyste takové stopy viděli, napadlo by vás, že jde o nějaký kaskadérský kousek.
Ale v kvantovém světě se to děje v jednom kuse.
Částice dělají víc věcí naráz, mohou být na dvou místech najednou.
Umí dělat více než jednu věc současně.
Částice se mohou šířit jako vlny.
Je to téměř magie.
Fyzici a chemici si na tyto podivnosti zvykali skoro celé století.
Nevyčítám biologům, že se nemuseli nebo nepotřebovali kvantovou mechaniku učit.
Tyhle podivnosti jsou velmi delikátní a nám fyzikům dá hodně práce je laboratorně potvrdit.
Chladíme své soustavy skoro k absolutní nule, pokusy provádíme ve vakuu, snažíme se je izolovat od jakýchkoliv vnějších vlivů.
Je to úplně jiné než teplé, zaneřáděné, hlučné prostředí v živé buňce.
Biologie jako taková, pokud se bavíme o té molekulární, je docela úspěšná v tom, jak popisuje životní procesy z pohedu chemie ‒ chemických reakcí.
Jsou to redukcionistické a deterministické chemické reakce, které ukazují, že život je v podstatě vyroben ze stejné hmoty jako vše ostatní a když zapomeneme na kvantovou mechaniku v makrosvětě, tak bychom se jí nemuseli asi zabývat ani v biologii.
No, ale jeden člověk si dovolil s touhle představou nesouhlasit.
Erwin Schrödinger, proslavený svojí „Schrödingerovou kočkou“, byl rakouský fyzik.
Byl jedním ze zakladatelů kvantové mechaniky ve 20. letech.
V roce 1944 napsal knihu „Co je život?“.
Měla nesmírný vliv.
Ovlivnila Francise Cricka a Jamese Watsona, objevitele dvoušroubovice DNA.
Když budu parafrázovat popis v knize, tak říká: Živé organismy mají na molekulární úrovni určitý řád, vlastní strukturu, která se velmi liší od náhodného termodynamického pošťuchování atomů a molekul v neživé hmotě o stejném stupni složitosti.
Vlastně se zdá, že živá hmota se tímto řádem a strukturou řídí stejně jako neživá hmota ochlazená až k absolutní nule, kde kvantové jevy hrají velmi důležitou roli.
Je tedy něco zvláštního na struktuře – na řádu – uvnitř živé buňky.
Schrödinger se domníval, že kvantová mechanika možná hraje v životě roli.
Je to velmi spekulativní a dalekosáhlá myšlenka a opravdu nešla příliš do hloubky.
Ale jak jsem na začátku zmínil, v posledních deseti letech se začaly rozvíjet experimenty, které ukazují, jak některé konkrétní jevy v biologii zdá se kvantovou mechniku vyžadují.
Chci se s vámi podělit jen o pár opravdu vzrušujících případů.
Toto je jeden z nejznámějších jevů kvantového světa, kvantové tunelování.
V rámečku vlevo je vidět vlnovité, rozprostírající se rozložení kvantové entity – částice, jako je elektron, která nevypadá jako míček odrážející se ode zdi.
Je to vlna, u které existuje určitá pravděpodobnost, že projde pevnou stěnou, jako přelud, který proskočí na druhou stranu.
V pravé části rámečku vidíte slabou světelnou mlhu.
Kvantové tunelování říká, že částice může narazit na nepropustnou bariéru, a přesto nějak, jakoby magicky, zmizet na jedné straně a objevit se na druhé.
Nejlépe si to lze vysvětlit tak, že když chcete přehodit míč přes zeď, musíte mu dát dostatek energie, aby se přes ni dostal.
V kvantovém světě nemusíte míč přes zeď házet, můžete ho hodit na zeď a on s jistou nenulovou pravděpodobností na vaší straně zmizí a objeví se na druhé.
Tohle mimochodem není spekulace.
Jsme rádi – no, „rádi“ není to pravé slovo – (Smích) Důvěrně ho známe.
(Smích) Ke kvantovému tunelování dochází v jednom kuse. Je to vlastně důvod, proč Slunce svítí.
Částice spolu fúzují a Slunce mění pomocí kvantového tunelování vodík na helium.
Již v 70. a 80. letech bylo zjištěno, že ke kvantovému tunelování dochází i uvnitř živých buněk.
Enzymy, tažní koně života, katalyzátory chemických reakcí – jsou biomolekuly, které urychlují chemické reakce v živých buňkách o mnoho řádů.
A vždycky bylo záhadou, jak to dělají.
No a zjistilo se, že jedním z triků, který si enzymy vyvinuly k použití, je přesun subatomárních částic, jako jsou elektrony a dokonce protony, z jedné části molekuly do jiné pomocí kvantového tunelování.
Je to účinné, rychlé, umožňuje to, aby mizely – proton může z jednoho místa zmizet a objevit se na jiném.
Enzymy tomu napomáhají.
Toto je výzkum, který se uskutečnil už v 80. letech, zejména skupinou v Berkeley, Judith Klinmanovou.
Jiné skupiny ve Velké Británii teď také potvrdily, že to enzymy skutečně dělají.
Výzkum vedený mojí skupinou – a jak jsem už zmínil, jsem jaderný fyzik, ale uvědomil jsem si, že mám nástroje využívající kvantovou mechaniku v atomových jádrech, a že je mohu aplikovat také v jiných oblastech.
Kladli jsme si otázku, jestli kvantové tunelování hraje roli při mutacích v DNA.
A to opět není nová myšlenka, je známa už od začátku 60. let.
Ta dvě vlákna DNA, struktura dvoušroubovice, drží pohromadě příčkami – vypadá to jako zkroucený žebřík.
A ty příčky na žebříku jsou vodíkové vazby – protony, které fungují jako lepidlo mezi těmi dvěma vlákny.
Když si je přiblížíte, uvidíte, že drží pohromadě tyto velké molekuly – nukleotidy.
Přiblížíme je trochu víc.
Tady to je počítačová simulace.
Ty dvě bílé kuličky uprostřed jsou protony a vidíte, že je to dvojitá vodíková vazba.
Jeden se usadil na jedné straně, druhý na druhé straně těch dvou vláken, těch svislých linií směřujících dolů, které teď nevidíte.
Ale může se stát, že tyto dva protony přeskočí.
Sledujte ty dvě bílé kuličky.
Můžou přeskočit na druhou stranu.
Když se pak ta dvě vlákna oddělí, aby začala proces replikace a ty dva protony jsou zrovna na špatném místě, tak to může vést k mutaci.
Ví se o tom už půl století.
Otázkou je, jaká je pravděpodobnost, že to udělají a pokud to udělají, tak jak?
Přeskočí, jako míč hozený přes zeď?
Nebo se přenesou kvantovým tunelováním, i když nemají dostatek energie?
Prvotní náznaky napovídají, že v tom může hrát roli kvantové tunelování.
Stále ještě nevíme, jak moc důležitou; je to stále ještě otevřená otázka.
Jsou to dohady, ale je to jedna z otázek, která je tak důležitá, že pokud kvantová mechanika hraje roli při mutacích, bude to mít určitě velké důsledky v porozumění určitým druhům mutací, možná i těch, které vedou ke změně běžné buňky na rakovinnou.
Dalším příkladem kvantové mechaniky v biologii je kvantová koherence, v jednom z nejdůležitějších procesů v biologii – fotosyntéze: rostliny a bakterie přijímají sluneční světlo a pomocí jeho energie vytváří biomasu.
Kvantová koherence je myšlenka multitaskingu mezi kvantovými entitami.
To je ten kvantový lyžař.
Je to předmět, který se chová jako vlna, takže se nepohybuje jen jedním nebo druhým směrem, ale dokáže se pohybovat současně po více různých drahách.
Před několika lety byl vědecký svět šokován, když byl uveřejněn článek s experimentálními důkazy, že ke kvantové koherenci dochází uvnitř bakterií, které provádějí fotosyntézu.
Jde o myšlenku, že foton – částice světla, slunečního světla, kvantum světla zachycené molekulou chlorofylu, je následně doručeno do něčeho, čemu říkáme reakční centrum, kde se může proměnit na chemickou energii.
A cestou tam nejde jen po jedné dráze; putuje po více drahách naráz, aby našlo nejefektivnější způsob, jak se dostat do reakčního centra a nerozptýlilo se jako ztrátové teplo.
Kvantová koherence, která se odehrává uvnitř živé buňky.
Pozoruhodná myšlenka a stále přibývají důkazy skoro každý týden s každým novým vydaným článkem, který potvrzuje, že se to skutečně děje.
Můj třetí a poslední příklad je nejkrásnější, užasná myšlenka.
Ještě pořád je hodně spekulativní, ale musím se s vámi o ni podělit.
Červenka obecná migruje ze Skandinávie až ke Středozemnímu moři, každý podzim, a jako mnoho dalších mořských živočichů a dokonce i hmyz se řídí podle zemského magnetického pole.
Magnetické pole Země je ale velice slaboučké; 100 krát slabší než magnetka na lednici, a přesto nějak ovlivňuje chemii v živých organismech.
O tom není pochyb – německý pár ornitologů, Wofgang a Roswitha Wiltschkovi, v 70. letech skutečně potvrdili, že červenky nacházejí cestu tak, že vnímají magnetické pole Země, které jim dává informace o směru – jako vestavěný kompas.
Záhadou ale bylo, jak to dělají.
A jediná teorie, kterou máme – nevíme, jestli je to správná teorie, ale je jediná k dispozici – říká, že to dělají pomocí něčeho, čemu se říká kvantové provázání.
Na sítnici červenky – bez legrace – uvnitř její sítnice je bílkovina zvaná kryptochrom, která je citlivá na světlo.
V kryptochromu je pár elektronů, které jsou kvantově provázány.
Ke kvantovému provázání dochází, když jsou dvě částice daleko od sebe, a přesto jsou spolu nějak v kontaktu.
Dokonce i Einstein tu myšlenku nenáviděl, říkal tomu „přízračné působení na dálku“.
(Smích) Takže když se to nelíbí Einsteinovi, tak nám to může být taky proti srsti.
Dva kvantově provázané elektrony uvnitř jedné molekuly tancují jemný taneček, který je velmi citlivý na to, kterým směrem pták letí v magnetickém poli Země.
Nevíme, jestli je to správné vysvětlení, ale nebylo by úžasné, kdyby kvantová mechanika sloužila ptákům k navigaci?
Kvantová biologie je ještě v plenkách.
Stále je spekulativní.
Ale věřím, že se zakládá na poctivé vědě.
Také si myslím, že v nadcházejících deseti letech začneme poznávat, že vlastně prostupuje vším životem – že život vyvinul triky, jak využívat kvantový svět.
Sledujte, co bude dál.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Vyrůstal jsem v horách v lesbické rodině a nedávno jsem se coby lesní skřítek objevil v New Yorku.
(Smích) Zmatený jako lesní včela, ale k tomu se dostanu později.
Začnu v době, kdy mi bylo 8 let.
Vzal jsem dřevěnou skříňku, dal do ní jednodolarovku, pero a vidličku a v Coloradu jsem to zakopal pod zem.
Myslel jsem, že ji za 500 let najdou nějací podivní humanoidi nebo vetřelci a dozví se o způsobu, jakým si náš druh předával myšlenky, možná o tom, čím jsme jedli špagety.
Fakt jsem to nevěděl.
S tou skříňkou to byla legrace, protože jsem tady, 30 let poté a pořád vyrábím skříňky.
Kdysi jsem byl na Havaji — rád dělám turistiku a surfuji a všechny tyhle podivnosti a pro svoji mámu jsem dělal koláž.
Vzal jsem slovník, roztrhal jsem ho a udělal jsem z něho něco jako mřížku Agnes Martinové a nalil jsem na to pryskyřici, ve které uvízla včela.
Máma se bojí včel a je na ně alergická, tak jsem na plátno nalil víc pryskyřice a myslel jsem, že včelu nějak zakryju.
Místo toho se stala jiná věc: pryskařice vytvořila zvětšeninu, jako lupa nad textem ve slovníku.
Takže co jsem dělal? Vyrobil jsem víc skříněk.
A tentokrát jsem tam dával elektroniku, žáby, podivné láhve, které sbírám na ulici — cokoli co jsem našel — protože já sbírám věci celý svůj život a snažím se mezi nimi vytvářet vazby a vyprávět o jejich příběhy.
Začal jsem kolem předmětů kreslit a uvědomil jsem si: Božínku, vždyť já můžu kreslit v prostoru!
Můžu libovolně táhnout linku, jako byste kreslili kolem mrtvoly na místě činu.
A tak jsem je zase vytáhl a vytvořil svou vlastní taxononii vynalezených exemplářů.
Za prvé, botanickou — která na vás může nějak zapůsobit.
Vyrobil jsem podivný hmyz a bytosti.
Byla to fakt zábava; jen jsem kreslil na vrstvy pryskyřice.
A byla to paráda, protože jsem začal pořádat výstavy a měl jsem víc věcí, vydělal jsem si peníze, mohl jsem vzít přítelkyni na večeři a zajít na jídlo k Sizzlerovi.
Samý lepší věci, člověče.
(Smích) Po nějaké době jsem se dopracoval k lidským tvarům, sochám z pryskyřice v životní velikosti s obrazy lidí ve vrstvách.
Bylo to skvělé, až na jednu věc: Bylo mi z toho na umření.
Nevěděl jsem, co dělat, protože pryskyřice mě zabíjela.
Každou noc jsem nad tím přemýšlel.
Tak jsem vyzkoušel sklo.
Začal jsem kreslit na vrstvy skla, skoro jako byste kreslili na okno, pak přidali další okno a další a všechna ta okna by společně vytvořila trojrozměrnou kompozici.
Opravdu to fungovalo, protože jsem mohl přestat používat pryskyřici.
Dělal jsem to spoustu let, až to přerostlo v obrovské dílo, kterému říkám „Triptych“.
V „Triptychu“ jsem se do značné míry inspiroval „Zahradou pozemských rozkoší“ od Hieronyma Bosche, což je obraz z Museo del Prado ve Španělsku.
Znáte lidi ten obraz?
Dobrá, je to senzační obraz.
Říká se, že poněkud předběhl svou dobu.
Takže „Triptych“. Provedu vás tímto kusem.
Váží 11 000 kilo.
Je vysoký 5 a půl metru.
Je oboustranný, takže jde o 11metrovou kompozici.
Je trochu divná.
No, může za to ta krvavá fontána.
(Smích) Nalevo máte Ježíše s kobylkami.
Je tam jeskyně, kde všechny ty bytosti se zvířecími hlavami putují mezi dvěma světy.
Přecházejí z reprezentativního světa do této analogie síťovaného podsvětí, kde se ukrývají.
Je to tam, kde se bytosti se zvířecími hlavami nachází u majáku, a jsou připraveny spáchat hromadnou sebevraždu skokem do oceánu.
Oceán je vytvořený z tisíců elementů.
Tohle je ptačí bůh přivázaný k bitevní lodi.
(Smích) V oceánu je Billy Graham, Horizont z ropné skvrny, Waldo, přístřešek Usámy bin Ládina — všechny možné podivnosti, které se tam dají najít, pokud se opravdu soustředíte.
Tohle je prostě dámská bytost.
Vystupuje z oceánu a chrlí ropu do jedné ruky a z druhé ruky jí vystupují oblaka.
Její ruce připomínají váhy a je mytologickým odkazem na rovnováhu mezi zemí a vesmírem.
Tak to je jedna strana „Triptychu“.
Je to trochu povídková záležitost.
To je její ruka, do které plive.
A když půjdete na druhou stranu, má cosi jako chobot, jakýsi ptačí zoban a z něho vyvrhuje oblaka.
Má 11metrový hadí ocas, který „Triptych“ propojuje.
Každopádně ocas jí chytil od ohně ze zadní části sopky.
(Smích) Nevím, proč k tomu došlo.
(Smích) Víte, to se stává.
Její ocas ústí do kyklopské oční bulvy, vyrobené z 1986 karet teroristů.
Už jste takové někdy viděli?
Vyráběly se v 80. letech, vypadají jako basketbalové karty teroristů.
Předběhly svou dobu.
(Smích) To nás přivádí k mému poslednímu projektu.
Nacházím se teď mezi dvěma projekty: Jeden se jmenuje „Psychogeografie“.
Je to 6 let trvající projekt, který produkuje 100 těchto lidí.
Každý z nich je archivem naší kultury, vykopírovaným z médií a z materiálů, ať už z encyklopedií nebo slovníků či časopisů.
Ale každý funguje jako jakýsi archiv v podobě člověka a putují ve skupinách po 20, 4 nebo 12.
Připomínají buňky — spojují se a dělí.
A vy jimi procházíte. Zabralo mi to roky.
V podstatě je každý z nich 1,5tunovým sklíčkem do mikroskopu s člověkem vloženým dovnitř.
Tenhle má v hrudníku jeskyňku.
Toto je jeho hlava, hrudník, můžete vidět ten začátek.
Teď vám popíšu spodek těla: Z hrudníku vytéká vodopád a zakrývá penis — ne-penis, nebo co to vlastně má, jakousi androgynní věc.
Představím vám rychle tyhle práce, protože nemám čas je příliš dlouho vysvětlovat.
Jsou složené z vrstev, snad je vidíte.
Toto je tělo rozdělující se na půlky.
Tohle tělo má dvě hlavy které spolu komunikují.
Vidíte, jak z této podivné sochy vycházejí pilulky, které vstupují do jedné hlavy.
Uvnitř hrudního koše je taková lesní scéna.
Vidíte to?
Tahle přednáška se stejně točí okolo skříněk, jako jsou krabice, ve kterých žijeme.
Sluneční soustava je krabice, ve které žijeme.
To nás přivádí k mé poslední krabici.
Je to krabice z cihel. Říkáme jí Průkopnická díla.
(Obdivné výkřiky) V této krabici je fyzik, neurovědec, malíř, hudebník, spisovatel, rádio, muzeum, škola, vydavatelství, šířící do světa všechen obsah, který jsme vyrobili, zahrada.
Třeseme touhle krabicí a všichni tihle lidé do sebe začnou narážet jako částice.
Myslím, že toto je způsob, jakým lze změnit svět.
Předefinujete své nitro a krabici, ve které žijete.
A setkáte se, abyste si uvědomili, že jsme všichni společně uvnitř, že ten sebeklam o rozdílnosti — tahle myšlenka zemí, hranic, náboženství — nefunguje.
Všichni jsme vyrobeni z jedné hmoty, jsme v té samé krabici.
A pokud nezačneme tu hmotu zaměnovat sladce a mile, opravdu brzy všichni zemřeme.
Děkuji pěkně.
(Potlesk)
Ve 14 letech mě zaujaly přírodní vědy. Fascinovaly mě a chtěla jsem se jim věnovat.
Paní učitelka ve škole nám řekla: „Dívky tohle poslouchat nemusí.“
To povzbudí, viďte?
(smích) Rozhodla jsem se neposlouchat. Ale neposlouchat její doporučení.
Nyní bych vás ráda pozvala do chilských And, na místo vzdálené 500 kilometrů severovýchodně od Santiaga.
Je velmi opuštěné, velmi suché a velmi krásné.
A moc tam toho není.
Kondoři, tarantule a v noci, když pohasnou světla, se objeví jedna z nejtemnějších obloh na Zemi.
Tato hora je svého druhu magickým místem.
Spojení velmi odlehlého horského vrcholku se špičkovou sofistikovanou technologií.
Z historických pramenů víme, že naši předci pozorovali noční oblohu a hloubali nad povahou lidské existence.
Ani naše generace není výjimkou.
Naším jediným problémem je světelný smog z měst, který cloní noční oblohu.
Proto se astronomové přesouvají na velmi odlehlé vrcholky hor, aby mohli pozorovat a zkoumat vesmír.
Dalekohledy jsou vlastně okna do vesmíru.
Nebudu přehánět, když řeknu, že jižní polokoule je astronomickou budoucností 21. století.
V chilských Andách už máme soustavu dalekohledů, ke které se již brzo připojí nová soustava s úžasnými vlastnostmi.
Dvě mezinárodní skupiny sestrojí gigantické dalekohledy citlivé na optické záření, stejně jako naše oči.
Budeme mít průzkumný dalekohled, který jednou za několik dní bude v noci prohledávat oblohu.
Budeme mít radioteleskopy citlivé na rádiové záření o dlouhé vlnové délce.
A také budeme mít dalekohledy ve vesmíru.
Budeme mít následovníka Hubbleova vesmírného dalekohledu. Jedná se o vesmírný dalekohled Jamese Webba. Do provozu bude uveden v roce 2018.
Budeme mít satelit s názvem TESS, který bude objevovat planety mimo naši sluneční soustavu.
V posledních deseti letech vedu sdružení, mezinárodní skupinu, která buduje největší optický dalekohled, který kdy existoval.
Nazývá se Obří Magellanův dalekohled [Giant Magellan Telescope], zkráceně GMT.
Dalekohled bude vybaven zrcadly o průměru 8,4 metrů.
To je téměř 27 stop.
Dalekohled bude větší než toto pódium; bude sahat odsud až po čtvrtou řadu.
Každé ze sedmi zrcadel dalekohledu bude mít v průměru téměř 8,4 metrů.
Celkový průměr dalekohledu, se všemi sedmi zrcadly, bude přes 24 metrů.
V podstatě bude velký jako celá tato posluchárna.
Na výšku bude měřit přibližně 43 metrů. Někteří z vás už tady v Riu viděli obrovskou sochu Krista.
Náš dalekohled bude podobně monumentální, ale bude dokonce ještě vyšší.
Výška dalekohledu se dá srovnat s velikostí sochy Svobody.
Dalekohled bude umístěn v budově, která bude mít 22 poschodí a výšku 60 metrů.
Jedná se o neobyčejnou budovu.
Okna budou otevřená směrem na nebe, bude ji možné namířit na oblohu a bude otočná. Otočná budova o hmotnosti 2 tisíce tun.
Oproti Hubbleovu vesmírnému dalekohledu bude mít GMT 10x lepší rozlišení.
Bude 20milionkrát citlivější než lidské oko.
A možná – vůbec poprvé – bude schopný nalézt život na planetách mimo naši sluneční soustavu.
Umožní nám nahlédnout do minulosti, kdy se vesmír poprvé rozzářil. Uvidíme doslova úsvit kosmu.
Kosmický úsvit.
Je to dalekohled, který nám umožní nakukovat zpátky časem. Díky němu budeme moci pozorovat galaxie a jejich skutečný zrod, podívat se na první černé díry či na první galaxie ve vesmíru.
Už tisíce let studujeme vesmír a lámeme si hlavu, jaké v něm máme místo.
Starověcí Řekové nás učili, že Země je středem vesmíru.
O pět set let později Koperník vyhodil Zemi ze sedla a do středu vesmíru umístil Slunce.
Od doby, kdy italský vědec Galileo Galilei poprvé namířil na oblohu malinký, pěticentimetrový dalekohled, jsme zjistili, že s každým dalším a větším dalekohledem, který sestrojíme, se o vesmíru dozvíme něco nového. Bez výjimky pokaždé něco objevíme.
Ve 20. století jsme zjistili, že vesmír se rozpíná a že naše sluneční soustava není středem této expanze.
Dnes víme, že vesmír tvoří přibližně 100 miliard galaxií, které jsou pro nás viditelné, a každá z těchto galaxií má 100 miliard hvězd.
Nyní se díváme na snímek nejstaršího vesmíru, který byl kdy pořízen.
Pořídil jej Hubbleův dalekohled, který byl natočen do míst, kde dříve byla jenom prázdná obloha.
Šlo o takto malinkou oblast. Zabírala pouhou padesátinu velikosti měsíce v úplňku,
pokud si to umíte představit.
Nyní se v tomto výřezu nachází 10 tisíc viditelných galaxií.
Nezřetelnost snímků a jejich malá velikost jsou způsobeny pouze obrovskou vzdáleností těchto galaxií.
Každá z nich může obsahovat několik miliard nebo dokonce stovek miliard hvězd.
Dalekohledy jsou jakési stroje času.
Čím dále do vesmíru se díváme, tím vzdálenější minulost vidíme.
Jsou jako naběráky světla, doslova nabírají světlo.
Čím větší naběrák, tím větší máme zrcadlo a vidíme o to více světla a dohlédneme o to dále do minulosti.
V minulém století jsme ve vesmíru objevili exotické objekty – černé díry.
Zjistili jsme, že existuje temná hmota a temná energie, které jsou neviditelné.
Takže teď se vlastně díváte na obrázek temné hmoty.
(smích) Vy to chápete. Občas to publikum nechápe.
(smích) Na přítomnost temné hmoty, kterou nevidíme, usuzujeme z nezaměnitelné síly – gravitace.
Když se nyní rozhlédneme, uvidíme v rozpínajícím se vesmíru obrovské množství galaxií.
Já se zabývám měřením rozpínání vesmíru. V devadesátých letech jsem se podílela na projektu, v rámci něhož jsme k měření rychlosti rozpínání
využívali Hubbleův dalekohled. Nyní se můžeme podívat do doby před 14 miliardami let.
Časem jsme zjistili, že hvězdy mají svoji historii. Rodí se, dospívají a některé z nich za dramatických okolností umírají.
A z pozůstatků takových hvězd pak zas vznikají nové hvězdy, které můžeme pozorovat. Okolo většiny z nich obíhají planety.
Jedním z nejvíce překvapujících zjištění za posledních 20 let byl objev planet, které obíhají okolo jiných hvězd.
Nazývají se exoplanety.
Až do roku 1995 jsme nevěděli, zda vůbec existují i jiné planety než ty, které obíhají okolo našeho Slunce.
Nyní víme o téměř dvou tisících planet, které obíhají okolo jiných hvězd a jejichž hmotnost můžeme změřit.
Pět set z nich je součástí multiplanetárních systémů.
Kandidátů na planety obíhající okolo jiných planet však máme další 4 tisíce a dál přibývají.
Planety jsou neuvěřitelně rozmanité.
Některé jsou horké jako Jupiter, další ledové; našli bychom i vodní světy nebo skalnaté planety podobné Zemi. Těm říkáme „Superzemě“. Existují také planety, které by mohly být tvořeny diamanty.
Víme, že existuje nejméně jedna planeta, naše Země, na které je život.
Našli jsme dokonce i planety, které obíhají okolo dvou hvězd.
Už tedy nejde jen o představu ze science fiction.
Na naší planetě existuje život, který se rozvinul do složitějších forem, a my se nyní můžeme pídit po svém původu.
Velký počet dosavadních objevů napovídá, že existují milióny, možná i stovky miliónů jiných planet, u kterých je možné - protože jsou ve správné vzdálenosti od svých mateřských hvězd - že je na nich tekutá voda a mohl se tam případně vyvíjet život.
Množství takových planet nám bere dech. Úžasné je, že během příštích deseti let bude GMT možná schopen provést spektrální analýzu atmosféry těchto planet a určit, zda by skutečně mohly být vhodné pro život.
Teď pár slov o "Projektu GMT".
Jedná se o mezinárodní projekt.
Účastní se ho Austrálie, Jižní Korea - a vyšlo hezky, že jsem teď v Riu, protože nejnovějším partnerem projektu je i Brazílie.
(potlesk) Do projektu je zapojena i celá řada institucí z celých Spojených států, včetně Harvardovy univerzity, Smithsonova a Carnegieho institutu, arizonské a chicagské univerzity, Texas-Austin University a Texas A&amp;M University.
A také Chile.
Fascinující je i postup, jak se zrcadla pro tento dalekohled vyrábějí.
Vezmete kusy skla a roztavíte je v otočné peci.
To se odehrává pod fotbalovým stadionem na arizonské univerzitě.
Ta otočná pec se tam tísní pod 52 tisíci sedadel.
Nikdo neví, že se tam něco děje.
A on je tam otáčející se kotel.
Zrcadla se odlijí a nechají velmi pomalu zchladnout. Pak se vybrousí, až jsou absolutně hladká.
Hladkost zrcadel je tak dokonalá, že nerovnosti na celý průměr zrcadla, což je 8,4 metrů, činí méně než 2,5 mikrometru.
Dokážete si to vůbec představit?
Au!
(smích) To je jedna pětitisícina tloušťky jednoho mého vlasu... ... na celých 8,4 metrů.
Je to ohromný výkon.
A umožňuje nám dosáhnout přesnosti, kterou potřebujeme.
Nač ji vlastně potřebujeme?
Zkuste si to představit takto. Když uchopím minci, kterou tady někde mám, a podívám se na její líc, tak pouhým okem vidím, že je na ní nápis a vyrytý obličej.
Předpokládám, že první řada už tento detail nevidí.
Ale kdybychom otočili Obří Magellanův dalekohled o velikosti této posluchárny, což je přibližně 24 metrů, a namířili ho na minci v 300 km vzdáleném São Paulu, dokázali bychom rozpoznat obličej, který na té minci je.
Tak výjimečné rozlišení a výkon má tento dalekohled.
A kdybychom – (potlesk) Kdyby stál astronaut na Měsíci, 384 tisíc kilometrů daleko, a zapálil svíčku – jedinou svíčku – dokázali bychom ji za použití GMT zaznamenat.
A to už je opravdu výkon.
Toto je simulovaný snímek shluku v nedaleké galaxii.
Pojem „nedaleký“ chápejte relativně.
Je desítky milionů světelných let daleko.
Takto by tento shluk vypadal.
Podívejte se na tyto čtyři jasné objekty a porovnejte je s fotoaparátem na Hubbleově vesmírném dalekohledu.
Vynořují se sice detaily, ale jsou pořád dost nejasné.
A teď se podívejte na ten dramatický rozdíl.
Takhle to uvidí GMT. Prohlédněte si ty snímky ještě jednou.
Takhle to vidí jeden z nejvýkonnějších stávajících dalekohledů na Zemi a takhle to uvidí GMT.
Výjimečná přesnost.
Takže, jak daleko jsme?
Usídlili jsme se na úplném vrcholku jedné hory v Chile.
Spustili jsme to.
Otestovali a vybrousili první zrcadlo.
Odlili jsme druhé a třetí zrcadlo.
A chystáme se na čtvrté.
Letos jsme už měli několik kontrol. Zkontrolovaly nás mezinárodní týmy odborníků, kteří nám řekli, že se můžeme pustit do konstrukce.
Takže se chystáme sestavit dalekohled s prvními čtyřmi zrcadly.
Chceme ho rychle zprovoznit a v roce 2021 začít sbírat data, neboli jak my astronomové říkáme, „první světlo“.
Celý dalekohled se všemi sedmi zrcadly by měl být dokončen v polovině příští dekády.
Takže nyní jsme připraveni podívat se v čase zpět do hlubokého vesmíru, na kosmický úsvit.
Budeme schopni studovat další planety na výjimečně podrobné úrovni.
Ale mě na konstrukci GMT nejvíc vzrušuje příležitost skutečně objevit něco, o čem jsme až dosud nevěděli. Něco, co jsme si dosud nedokázali ani představit, něco naprosto nového.
Doufám, že montáž tohoto i jiných zařízení vzbudí v řadě mladých lidí touhu dotknout se hvězd.
Děkuji mnohokrát.
Obrigado.
(potlesk) Bruno Giussani: Děkuji vám, Wendy.
Chtěl bych vám položit otázku.
Zmínila jste se o různých zařízeních.
Kromě Magellanova dalekohledu vzniká v Chile ALMA a další projekty. Totéž na dalších místech, například na Havaji.
Jedná se o spolupráci a doplňování se, nebo spíše o konkurenci?
V oblasti financování si konkurujete, ale co věda?
Wendy Freedmanová: Pokud jde o vědeckou oblast, vzájemně se doplňujeme.
Vesmírné dalekohledy, dalekohledy na Zemi, dalekohledy umožňující rozpoznávat různé vlnové délky, dokonce i podobné dalekohledy, ale s jiným přístrojovým vybavením, hledají odpovědi na jiné typy otázek.
Až tedy objevíme jiné planety, budou moci tato pozorování ověřit. Budou moci měřit atmosféru, nahlížet do kosmu s velmi vysokým rozlišením.
Takže se více než doplňují.
Máte pravdu v tom, že z hlediska financí si konkurujeme. Ale z vědeckého hlediska se doplňujeme.
BG: Wendy, mnohokrát vám děkuji, že jste přišla na konferenci TEDGlobal.
WF: Děkuji.
(potlesk)
Když si chcete koupit vysoce kvalitní a levný kokain, dá se jít pouze na jediné místo a tím jsou anonymní tržiště dark netu.
[dark net = temná síť] Na tyto stránky se nedostanete normálním prohlížečem — s Chrome nebo Firefoxem — protože jsou v utajené části internetu známé jako skryté služby sítě Tor, jejichž URL tvoří řada nesmyslných čísel a písmen končících na .onion a na něž přistupujete speciálním prohlížečem zvaným prohlížeč Tor.
Původně byl prohlížeč Tor projektem americké námořní rozvědky.
Stal se z něj open source a umožňuje komukoli brouzdat po síti, aniž by prozradil svou polohu.
Docílí toho zašifrováním vaší IP adresy a pak přesměrováním přes několik dalších počítačů na světě, které používají stejný software.
Můžete jej použít na normální Internet, ale je také klíčem k dark netu.
A díky ďábelsky chytrému šifrovacímu systému, 20 nebo 30 — to nevíme přesně — tisíc stránek, které zde fungují, je velmi obtížné vypnout.
Je to svět bez cenzury, navštěvovaný anonymními uživateli.
Pak se nelze divit, že je přirozeným místem pro každého, kdo chce něco ukrývat a to něco samozřejmě nemusí být nezákonné.
Na dark netu najdete stránky The New Yorker upozorňující na páchání nepravostí.
Blogy s politickým aktivismem.
Knihovny s pirátskými kopiemi knih.
Ale také drogová tržiště, nezákonnou pornografii, komerční hackerské služby a mnoho dalšího.
Dark net je jedním z nejzajímavějších, nejvíce vzrušujících míst na celé síti.
A důvodem je, že ačkoli se inovace samozřejmě odehrávají ve velkých firmách, na půdě proslulých univerzit, probíhají také na periferiích, protože ti, kteří jsou na periferii — vyděděnci, psanci — jsou často těmi nejvynalézavějšími, protože takovými být musí.
V této části Internetu nenajdete jediný obrázek s kočkou ve směšné póze, žádnou vyskakující reklamu.
A to je jeden z důvodů, proč si myslím, že mnozí z vás poměrně brzy na dark net přejdou.
(Smích) Ne že bych kohokoliv z publika naváděl, aby tam chodil a obstarával si vysoce kvalitní narkotika.
Ale na chvilku si představte, že byste ho použili.
(Smích) Mějte se mnou chvilku strpení.
První věc, které si všimnete při registraci na některé ze stránek je, jak povědomě vypadají.
Každý produkt — tisíce produktů — mají nablýskané obrázky s vysokým rozlišením, detailní popis, cenu.
Je tam ikona „Přejděte k pokladně“.
Dokonce, nejkouzelnější ze všeho, tlačítko „Nahlaste tento produkt“.
(Smích) Neuvěřitelné.
Procházíte stránky, vyberete si, zaplatíte kryptoměnou bitcoinem, uvedete adresu — pokud možno ne trvalé bydliště — a čekáte, až vám produkt přijde poštou, což se téměř vždy stane.
A není to jen díky chytrému šifrování.
To je důležité.
Je v tom něco mnohem jednoduššího.
Je to kvůli hodnocení uživatelů.
(Smích) Každý obchodník na těchto stránkách používá pseudonym, to je úplně normální, ale stejný pseudonym si trvale ponechává, aby si vybudoval renomé.
A protože je pro kupce velmi snadné kdykoli přejít k někomu jinému jediný způsob, jak věřit prodejci, je podle historie kladných hodnocení ostatních návštěvníků stránky.
A tohle soutěžení a možnost výběru způsobuje přesně to, co předpovídají ekonomové.
Ceny klesají, kvalita produktů stoupá a prodejci jsou vstřícní, zdvořilí, zaměření na potřeby zákazníka, nabízejí všelijaké speciální nabídky, jednorázové akce, 1+1 zdarma, bezplatnou dopravu, aby si udrželi spokojenost zákazníků.
Oslovil jsem „Drugsheavena“.
Nabízel pravidelné dodávky vynikající marihuany za rozumnou cenu.
Zaručoval rychlé vrácení peněz, měl propracované obchodní podmínky a včasné termíny dodání.
„Milý Drugsheavene“, napsal jsem mu prostřednictvím interní pošty, která je samozřejmě také šifrovaná.
„Jsem tady nový. Vadilo by ti, kdybych si koupil jen jeden gram marihuany?“
O pár hodin později přišla odpověď.
Oni vám vždycky odpoví.
„Zdravím, díky za e-mail.
Začít v malém je rozumná věc. Být tebou, udělal bych to samé.“
(Smích) „Nemám problém, pokud chceš začít jen s jedním gramem.
Doufám, že spolu uzavřeme obchod.
S přátelským pozdravem, Drugsheaven.“
(Smích) Nevím, jestli měl noblesní anglický přízvuk, ale předpokládám, že ano.
Tento typ přístupu s orientací na zákazníka byl tím důvodem, proč 95 % ze 120 000 hodnocení za více než tři měsíce, které jsem na jedné takové stránce prošel, bylo pět z pěti.
Zákazník, jak vidíte, je král.
Ale co to znamená?
No, na jednu stranu to znamená více drog, snadněji dostupné drogy pro větší okruh lidí.
A podle mých propočtů to není dobře.
Na druhou stranu, pokud s tím hodláte začít, je to docela dobrý způsob zaručující určitý stupeň čistoty a kvality, což je nesmírně důležité, pokud jste na drogách.
A můžete to dělat z pohodlí svého domova, bez rizik spojených s nákupem na ulici.
Jak jsem řekl, musíte být tvořiví a inovativní, abyste na tomto trhu přežili.
A okolo 20 stránek, které jsou teď v provozu — mimochodem, ne vždy fungují, nejsou vždy perfektní; stránka, kterou jsem vám ukazoval, byla zrušena před 18 měsíci, ale ještě před tím dosáhla obratu v hodnotě miliardy dolarů.
Ale tahle tržiště jsou díky obtížným podmínkám, nehostinným podmínkám, ve kterých fungují, vždy inovativní, vymýšlí způsoby, jak být chytřejší, více decentralizovanější, obtížněji cenzurovatelné a příjemnější pro zákazníky.
Vezměte si systém placení.
Neplatíte svou kreditkou, samozřejmě — to by vedlo přímo k vám.
Takže používáte kryptoměnu bitcoin, která se dá snadno směnit za měny z reálného světa a poskytuje vysokou míru anonymity pro ty, kdo ji užívají.
Ale při vzniku těchto stránek si lidé všimli jedné nevýhody.
Někteří neféroví obchodníci utíkali s bitcoiny předtím, než poslali drogy.
Komunita přišla s řešením nazvaným několikanásobný podpis platby přes prostředníka.
Takže při placení zboží pošlu bitcoiny do neutrální, bezpečné digitální peněženky prostředníka.
Prodejce, který uvidí, že jsem je zaslal, si bude jistý, že mi může zaslat zboží a když ho pak obdržím, musí minimálně dva ze tří lidí, kteří jsou zapojení do transakce — prodejce, kupující, administrátor — podepsat její dokončení unikátním digitálním podpisem a až pak budou peníze převedeny.
Skvělé!
Elegantní.
Funguje to.
Ale pak zjistili, že je problém s bitcoinem, protože každá bitcoinová transakce je veřejně zaznamenána ve veřejné účetní knize.
Takže pokud jste chytří, můžete zjistit, kdo se jí zúčastnil.
A tak přišli se službou na praní peněz.
Stovky lidí zašlou bitcoiny na jednu adresu, kde jsou zpřeházeny a pomíchány a pak je správný obnos zaslán správným příjemcům, ale pochází od různých odesílatelů: systém mikropraček na peníze.
(Smích) Je to neuvěřitelné.
Zajímá vás, které drogy jsou teď v obchodech na dark netu v módě?
Check Grams, vyhledávač. [„Zkontroluj si gramy“]
Můžete si dokonce koupit i reklamní prostor.
(Smích) Jste etický spotřebitel, kterému záleží na tom, kde drogový průmysl působí?
Jo.
Jeden prodejce nabízí fair trade bio kokain.
(Smích) Nepochází ze zdrojů kolumbijských drogových baronů, ale od guatemalských farmářů.
Dokonce se zavázali reinvestovat 20 % ze zisku do místního vzdělávacího programu.
(Smích) A provádí se i kontrolní nákupy.
Cokoli si myslíte o morálce těchto stránek — a já tvrdím, že to opravdu není snadná otázka — vytvoření fungujícího, konkurenceschopného, anonymního trhu, kde nikdo neví, kdo je na druhé straně, s neustálým rizikem, že stránky zruší úřady, je závratný úspěch, fenomenální úspěch.
Je to ten typ inovace, kterým se lidé z periferie často stávají nositeli budoucího pokroku.
Internet je tu tak krátce, že je snadné zapomenout, že se vlastně za posledních 30 let mnohokrát změnil.
Začal v 70. letech jako vojenský projekt, v 80. letech se proměnil v akademickou síť, v 90. letech byl kooptován komerčními firmami a pak na začátku tisíciletí zažil naši invazi na sociálních sítích, ale myslím, že se opět změní.
A myslím, že věci jako jsou tržiště na dark netu — kreativní, bezpečné, obtížně cenzurovatelné — myslím, že toto je budoucnost.
A důvod, proč tomu tak bude, je ten, že se všichni bojíme o své soukromí.
Průzkumy trvale poukazují na obavy o soukromí.
Čím více času trávíme on-line, tím více se o něj obáváme a průzkumy ukazují, že naše obavy rostou.
Obáváme se o to, co se stane s našimi daty.
Obáváme se toho, kdo nás může sledovat.
Po odhaleních Edwarda Snowdena obrovsky vzrostl počet lidí, kteří používají různé nástroje na zvýšení ochrany soukromí.
Aktuálně využívá prohlížeč Tor každodenně asi 2 až 3 miliony uživatelů, z nichž většina jej používá ke zcela legitimním účelům, občas až nudným.
Stovky aktivistů z celého světa pracují na technologiích a nástrojích, které vám na síti zabezpečí soukromí — na základních službách zasílání šifrovaných zpráv.
Ethereum je projekt, který se pokouší propojit připojené, ale nevyužívané pevné disky milionů počítačů na celém světě k vytvoření distribuovaného Internetu, který nikdo ve skutečnosti neovládá.
Samozřejmě, distribuované výpočty už jsme tu předtím měli.
Používáme je na všechno od Skype až po hledání mimozemského života.
Ale spojíte distribuované výpočty se silným šifrováním — a je opravdu velmi obtížné to cenzurovat a ovládat.
Další projekt MaidSafe funguje na podobném principu.
Další se jmenuje Twister, a tak dále, a tak dále.
A tohle je na tom důležité — čím víc se nás přidá, tím se tyto stránky stanou zajímavějšími a o to víc se nás pak zase přidá.
Uvažuji nad tím, k čemu dojde.
Nad tím, co už se vlastně děje.
Dark net už není jen doupětem dealerů a úkrytem pro odhalování nepravostí.
Už se stává mainstreamem.
Zrovna nedávno vydal na dark netu hudebník Aphex Twin své album.
Facebook spustil stránky na dark netu.
Skupina londýnských architektů si tam otevřela stránky pro lidi, kterým leží na srdci projekty regenerace budov.
Ano, dark net se stává mainstreamem a odhaduji, že poměrně brzy budou všechna sociální média, všechny internetové noviny a tedy i většina z vás zde v hledišti, používat dark net také.
Takže Internet bude zase zajímavější, více vzrušující, inovativnější, hrůznější, destruktivnější.
Je to dobrá zpráva, pokud vám záleží na svobodě.
Je to dobrá zpráva, pokud vám záleží na volnosti.
Dobrá zpráva, pokud vám záleží na demokracii.
Také je to dobrá zpráva, pokud si chcete prohlédnout nezákonnou pornografii a pokud chcete bez postihu nakupovat a prodávat drogy.
Ani ne úplně temná, ani ne zcela světlá.
Nevyhraje ani jedna, ani druhá strana, ale obě dvě.
Děkuji mnohokrát!
(Potlesk)
Dneska budu mluvit o práci.
A otázka, kterou si chci položit a zodpovědět je tato: "Proč pracujeme?"
Proč se každé ráno vykopáváme z postele a nežijeme své životy jen tak, poflakováním se od jednoho dobrodružství, jako je TED, k druhému?
(Smích) Možná, že si pokládáte tu stejnou otázku.
Samozřejmě vím, že si musíme vydělat na živobytí, ale nikdo v této místnosti si nemyslí, že to je odpověď na mou otázku. „Proč pracujeme?“
Pro lidi v této místnosti, je práce, kterou děláme, podnětná, je poutavá, je povzbuzující, je smysluplná.
A pokud máme štěstí, možná je i důležitá.
Takže bychom nepracovali, kdybychom nebyli placení, ale to není důvod, proč děláme, to co děláme.
A všeobecně si myslím, že považujeme materiální odměny za dost nedostatečný důvod, abychom dělali tu práci, kterou děláme.
Když o někom řekneme, že „to dělá pro peníze“, tak se nejedná o pouhý popis.
(Smích) Myslím, že je to zcela očividné, ale samotná očividnost ve mně v tomto případě budí nesmírně důležitou otázku.
Proč, pokud je to tak zřejmé, proč pro drtivou většinu lidí na světě, práce kterou dělají, nemá žádnou z těch vlastností, které nás každé ráno přinutí vstát z postele a jít do práce?
Jak je možné, že dovolíme většině světové populace dělat práci, která je monotónní, duši-otupující a postrádá smysl?
Proč se s vývojem kapitalismu vytvořil způsob produkce zboží a služeb, ve kterém byla odstraněna veškerá nemateriální uspokojení plynoucí z práce?
Pracující, kteří dělají takovou práci, ať jí dělají v továrnách, call-centrech nebo ve spedičních skladech ji dělají pro peníze.
Určitě neexistuje jiný myslitelný důvod, proč by takovou práci dělali, kromě peněz.
Takže otázka zní: „Proč?“.
A tady je odpověď: Odpovědí je technologie.
Ano, ano, já vím – jo, jo, jo, technologie, automatizace oj*bává lidi, bla bla – to není to, co mám na mysli.
Nemluvím o té technologii, která nás obklopila, a o které chodíme poslouchat na TED.
Nemluvím o technologii věcí, jakkoliv je důmyslná.
Mluvím o jiné technologii.
Mluvím o technologii myšlenek,
já tomu říkám „technologie myšlenek“ – tak chytrý jsem.
(Smích) Navíc oproti tvorbě věcí, věda tvoří myšlenky.
Věda tvoří způsoby chápání.
A ve společenských vědách, způsoby chápaní, které jsou vytvořeny, jsou způsoby, kterými chápeme sami sebe.
A mají enormní vliv na to, jak myslíme, o co se snažíme a jak jednáme.
Pokud si myslíte, že vaše chudoba je vůle Boží, modlíte se.
Pokud si myslíte, že vaše chudoba je výsledek vaší vlastní neschopnosti, upadáte v beznaděj.
A pokud si myslíte, že vaše chudoba je výsledkem útisku a nadvlády tak se vzbouříte.
Jestli je vaší reakcí na chudobu rezignace nebo revoluce záleží na tom, jak chápete příčiny vaší chudoby.
To je role, kterou hrají myšlenky v utváření nás, jako lidských bytostí, a to je důvod, proč technologie myšlenek může být tou vůbec nejdůležitější technologií, kterou nám věda dává.
A na technologii myšlenek je cosi zvláštního, co ji činí odlišnou od technologie věcí.
V případě věcí, když technologie selhává, tak se zkrátka vytratí, ne?
Mizerná technologie se ztratí.
Ale myšlenky – chybné myšlenky o lidech se nevytratí, pokud lidé věří, že jsou pravdivé.
Protože pokud lidé věří, že jsou pravdivé, tak vytvářejí takový způsob života a instituce, které jsou v souladu právě s těmito chybnými myšlenkami.
A tak průmyslová revoluce vytvořila tovární systém ve kterém jste večer za celodenní práci nemohli získat nic jiného než výplatu.
Protože otec – jednomu z otců průmyslové revoluce, Adam Smith byl přesvědčen, že lidské bytosti byly ze své podstaty líné a neudělali by nic, pokud by se jim to nevyplatilo, a jediný způsob, aby se jim to vyplatilo, byly pobídky, odměňování.
To byl jediný důvod, proč by vůbec někdo někdy něco udělal.
Takže jsme vytvořili tovární systém v souladu s chybnou představou o lidské nátuře.
Ale ve chvíli, kdy byl tento systém stanoven, tak tu nebyl žádný další způsob, jak by lidé fungovali, kromě toho způsobu, který byl v souladu s vizí Adam Smithe.
Tudíž příklad se zaměstnáním je pouze případem toho, jak chybná myšlenka může vést ke vzniku okolnosti, které jí v důsledku učiní pravdivou.
Není pravda, že „už prostě nemůžete sehnat dobrého brigádníka“.
Je pravda, že „už nemůžete dobrého brigádníka“ pokud lidem dáváte práci, která je ponižující a bezduchá.
Pro zajímavost, Adam Smith – ten stejný chlapék, který nám dal tento neuvěřitelný vynález masové výroby a rozdělení práce
– tomuto rozuměl. Říkal o lidech, kteří pracovali na montážních linkách, o mužích, kteří pracovali na montážních linkách, říká: „Nakonec se stane tak hloupým, jak jen je to pro lidskou bytost možné.“
Všimněte si, že používá slovo „stát se“.
„Nakonec se stane tak hloupým, jak jen je to pro lidskou bytost možné.“
Ať už to zamýšlel nebo ne, co nám zde Adam Smith sděluje, je, že samotný charakter instituce, ve které lidé pracují, vytváří lidi, kteří odpovídají požadavkům právě té instituce, a připravuje lidi o možnost získávat z práce taková zadostiučinění, která my považujeme za samozřejmost.
S vědou – s přírodními vědami – se to má tak, že můžeme vymýšlet fantastické teorie o kosmu, a můžeme být kompletně přesvědčení, že kosmos je vůči našim teoriím zcela netečný.
Bude dál pracovat tím stejným způsobem, ať si o něm vymyslíme, jakékoliv teorie chceme.
Ale musíme si dělat starosti, kvůli našim teoriím o lidské povaze, protože lidská povaha bude pozměněna teoriemi, které jsou koncipovány, aby nám vysvětlily a pomohly pochopit lidské bytosti.
Uznávaný antropolog Clifford Geertz před lety řekl, že lidské bytosti jsou „nedokončená zvířata“.
A co tím myslel, bylo, že je jenom lidskou povahou mít povahu, která je v podstatě produktem společnosti, v níž lidé žijí.
Ta lidská povaha, respektive naše lidská povaha, je mnohem více utvářena než objevována.
To my koncipujeme lidskou povahu, tím, že navrhujeme instituce, ve kterých lidé žijí a pracují.
A tak vy lidé – nejblíže vládcům vesmíru, jak se kdy dostanu – vy lidé, byste si měli klást otázku, až pojedete domů vést své organizace.
Právě jakou lidskou povahu chcete pomoci formovat vy?
Děkuji.
(Potlesk) Díky
Moc děkuji všem z TEDu, zejména Chrisovi a Amy.
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tady.
Nespal jsem celé týdny.
Seděli jsme támhle s Neilem a porovnávali, jak málo jsme spali v očekávání dneška. Nikdy jsem nebyl tak nervózní -- a tohle já dělám, když jsem nervózní, jak jsem si právě uvědomil. (Smích) Takže, chystám se mluvit o něčem, co jsme udělali v organizaci 826 Valencia, a potom budu mluvit o tom, jak byste se mohli zapojit a udělat něco podobného.
Kolem roku 2000 jsem žil v Brooklynu, pokoušel jsem se dokončit svou první knihu, každý den jsem se potuloval kolem celý omámený, protože jsem psal od 12 hodin dopoledne do pěti hodin ráno.
Takže jak jsem pak byl celý den omámený.
Během dne tedy nemohla být řeč o nějaké duševní jasnosti, ale měl jsem flexibilní pracovní dobu.
V brooklynském sousedství, kde jsem žil, v Park Slope, žije mnoho spisovatelů -- na jednoho obyvatele tu připadá docela dost spisovatelů.
Do té doby jsem vyrůstal v prostředí plném učitelů.
Moje máma byla učitelka, moje sestra se stala učitelkou a po ukončení vysoké školy se mnoho mých přátel dalo na učitelství.
A já je vždycky slyšel mluvit o svých životech, o tom, jak jsou inspirující, a oni byli vždycky ti nejpracovitější a nejinspirativnější lidé, které jsem znal.
Ale přitom jsem věděl, proti kolika věcem bojují, s jakým množstvím problémů se musí vypořádat.
A jedním z nich byl ten, že většina mých přátel, kteří učili ve státních školách, měla problém udržet své studenty na určité úrovni, zvláště v případě čtení a psaní.
Velké množství těchto studentů navíc pocházelo z domácností, kde se anglicky nemluvilo, hodně těchto studentů mělo různé zvláštní potřeby, poruchy učení. A tito učitelé samozřejmě pracují ve školách, které jsou někdy -- vlastně velmi často -- podfinancované.
A tak když o tom se mnou mluvili, říkali: "Víš, to, co opravdu potřebujeme, jsou prostě lidi, víc lidí, víc pozornosti jeden na jednoho, víc hodin, víc odbornosti od lidí, kteří jsou zběhlí v angličtině, a mohou s těmito studenty pracovat -- jeden na jednoho."
A v tu chvíli já říkal: "Dobře, proč s nimi prostě nepracujete "jeden na jednoho"?"
A oni říkali: "Podívej, máme pět tříd po 30 až 40 studentech.
Z toho může být až 150, 180, 200 studentů denně.
Jak můžeme věnovat každému studentovi třeba jen hodinu týdně individuální pozornosti?"
Musel bys mnohonásobně znásobit pracovní týden a naklonovat učitele.
A tak jsme o tom diskutovali.
V té samé době jsem přemýšlel o té obrovské skupině lidí, kterou znám: spisovatelé, redaktoři, novináři, studenti vysokých škol, vysokoškolští asistenti -- na koho si jen vzpomenete.
Všichni tihle lidé měli víceméně flexibilní pracovní dny a měli zájem na anglickém jazyku -- já doufám, že mám zájem na anglickém jazyku, ale teď zrovna jím příliš dobře nemluvím. (Smích) Snažím se. Ty hodiny mě dostaly.
Ale každý, kterého znám, má zájem hlavně o psané slovo v podmínkách podpory demokracie a osvíceného života.
Měli tedy, však víte, vlastní čas a zájmy, ale přitom v té mé komunitě nebylo žádné vedení, o kterém bych věděl, které by spojilo ty dvě skupiny dohromady.
Když jsem se přestěhoval zpátky do San Francisca, pronajali jsme si tuhle budovu.
A hlavní myšlenkou bylo mít tady McSweeney's -- čtvrtletník McSweeney's, který jsme publikovali dvakrát nebo třikrát ročně, a několik dalších časopisů -- chystali jsme se zařídit si poprvé kancelář.
Původně bývala v mé kuchyni v Brooklynu.
Chystali jsme se tedy přestěhovat to do kanceláře a přitom jsme vlastně ten prostor chtěli sdílet s doučovacím centrem.
Řekli jsme si: "Máme všechny ty spisovatele a redaktory a všechny ostatní -- něco jako spisovatelskou komunitu -- kteří budou tak jako tak chodit do kanceláře každý den, proč prostě neotevřít přední část budovy pro studenty, aby mohli po škole přijít, získat pomoc s písemnými domácími úkoly, takže mezi těmi dvěma komunitami vlastně nebude žádná hranice?"
Myšlenkou tedy bylo, že bychom pracovali na tom, co bychom měli zrovna na práci, v půl třetí by přišli studenti a vy odložíte to, co zrovna děláte, nebo to přeorganizujete, nebo budete pracovat trochu přesčas, cokoli...
Ty odpolední hodiny věnujete studentům ze sousedství.
Takže jsme měli tohle místo, pronajali si ho, pronajímatel byl úplně pro. Udělali jsme tam nástěnnou malbu, je to malba od Chrise Wara, která v podstatě ukazuje celou historii tištěného slova, formou nástěnné malby -- zabere vám hodně času to strávit a musíte stát uprostřed silnice.
Tak jsme si to místo pronajali.
A všechno bylo perfektní krom toho, že pronajímatel řekl: "Víte, to místo je v maloobchodním pásmu, s tím musíte počítat.
Musíte něco prodávat.
Nemůžete tu mít jen doučovací centrum."
A my si mysleli: "Ha ha!
Vážně!" A nemohli jsme vymyslet nic, co bychom nutně měli prodávat, ale udělali jsme potřebný průzkum.
Bývala to posilovna, takže tam byly gumové podlahy, stropy z akustických dlaždic a zářivky.
Toho všeho jsme se zbavili, položili jsme krásné dřevěné podlahy, obílili trámy a vypadalo to tak -- během renovace toho místa někdo povídal: "Víte, to vážně vypadá jako trup lodi."
Rozhlédli jsme se okolo a někdo jiný řekl: "Jasně, měli bychom tu prodávat pirátské potřeby." (Smích) A tak jsme to udělali. Nejdřív jsme se tomu všichni zasmáli, ale pak jsme si řekli: "Vlastně je to tak.
Pojďme prodávat pirátské potřeby." Tohle je obchod s pirátskými potřebami.
Takže vidíte, tohle je takový náčrtek, který jsem udělal na ubrousek.
Jeden skvělý tesař postavil všechno, co vidíte, udělali jsme to trochu pirátské.
Tady vidíte bednění, prodává se po metrech, taky máme zásoby k boji proti kurdějím.
Tady jsou protézy, všechny ruční výroby vám na míru.
Úplně nahoře můžete vidět pásky přes oko, černé pro každodenní použití a pak pastelové a v dalších barvách večerní pásky -- pro zvláštní příležitosti, bar micvu, cokoli...
A tak jsme to místo otevřeli. A tohle je káď, kterou plníme poklady, které studenti vykopávají.
Tohle jsou oční náhrady, pro případ, že byste přišli o oko.
Tady nějaké cedule, které tam všude máme: "Skutečné žertování s piráty."
Když si ten nápis čtete, zatáhneme za lano za pultem a 8 hlav od mopů vám spadne na hlavu.
To byl jen takový můj nápad -- říkal jsem, že bychom měli mít něco, co bude padat lidem na hlavy.
A jsou to mopy. A tohle je rybí divadlo, což je prostě nádržka se slanou vodou a třemi sedadly, a hned za tím jsme připravili prostor, který se stal doučovacím centrem.
Takže přímo tady je doučovací centrum, a potom za oponou jsou kanceláře McSweeney's, kde bychom měli všichni pracovat na časopise a redigování knih apod.
Děti by přišly -- nebo jsme si mysleli, že by přišly.
Měl bych zpomalit. Připravili jsme ty prostory, otevřeli, strávili jsme měsíce a měsíce renovací toho místa.
Měli jsme stoly, židle, počítače, všechno.
Jel jsem na aukci do Holiday Inn v Palo Alto a máchnutím pádla jsem koupil jedenáct počítačů Mac G4.
Každopádně, koupili jsme je, všechno připravili a pak jsme čekali.
Začalo to s asi 12 mými přáteli, lidmi, které jsem znal celé roky, byli to spisovatelé z okolí.
Seděli jsme tam. A v půl třetí jsme dali ven na chodník velkou ceduli s nápisem "Doučování angličtiny zdarma, k tomu doučování psaní -- prostě pojďte dovnitř, všechno je to zadarmo."
A mysleli jsme si: "Páni, teď se budova otřese v základech, budou nadšení!" A oni nebyli.
A tak jsme čekali. Seděli jsme u stolů, čekali a čekali.
A všichni jsme začínali ztrácet odvahu, protože už to byly týdny čekání, opravdu, nikdo nepřišel.
A pak nás někdo upozornil na fakt, že by to možná mohlo být nedostatkem důvěry, protože jsme operovali pod značkou obchodu s pirátskými potřebami. (Smích) Nikdy jsme si to nedali dohromady, víte?
A tak jsem potom, během té doby, přesvědčil ženu jménem Nineveh Caligari, dlouholetou pedagožku ze San Francisca -- učila v Mexico City, měla všechny potřebné zkušenosti, věděla o vzdělávání všechno, byla v kontaktu se všemi učiteli a členy místní komunity -- přesvědčil jsem ji, aby se přestěhovala z Mexico City, kde učila.
Převzala funkci výkonné ředitelky.
Okamžitě pronikla mezi učitele, rodiče i studenty a najednou jsme měli každý den plno.
A to, co jsme se snažili každý den nabídnout, byla individuální pozornost jeden na jednoho.
Cílem bylo poskytnout individuální pozornost každému z těch studentů.
Víte, bylo prokázáno, že 35 až 40 hodin individuální pozornosti ročně může studenta posunout o jeden hodnotící stupeň výše.
Navíc většina těch studentů doma nemluví anglicky.
Přijdou sem, jejich rodiče často -- vy to nemůžete vidět, ale je tam kostelní lavice, kterou jsem koupil na aukci v Berkeley -- rodiče někdy sledují své děti, když jsou doučovány.
Takže základ toho všeho byla individuální pozornost.
A zjistili jsme, že máme každý den naplněno dětmi.
Když jste v té době v ulici Valencia a okolí, kolem druhé, půl třetí, můžete být často ušlapáni dětmi s těmi jejich velkými batohy, jak běží ulicemi, což je velmi zvláštní, protože je to vlastně škola.
Ale tady se děje něco psychologického, co právě od školy odlišuje.
A další věc -- není tu žádné stigma.
Děti nechodí do "Centra pro děti, které potřebují víc pomoci" nebo něčeho takového. Je to 826 Valencia.
Za prvé, je to obchod s pirátskými potřebami, což je šílené.
A za druhé, vzadu je nakladatelství.
A tak naši stážisté často pracují u stejných stolů, bok po boku, počítač vedle počítače, s našimi studenty.
A tak vzniklo doučovací centrum -- říkáme tomu publikační centrum -- a spisovatelské centrum.
Přijdou sem, mohou pracovat se středoškolskými studenty, kteří zrovna píšou román -- protože tu máme také velmi talentované děti.
Takže žádné stigma.
Všichni pracují vedle sebe. Jde vždycky o velmi tvořivé úsilí.
Vidí dospělé, jejichž chování je jim vzorem.
Dospělí pracují ve svém oboru.
A děti se k nim mohou prostě naklonit, položit jim otázku a všichni se vlastně podporují navzájem.
Hodně tu funguje vzájemná inspirace. Jediný problém, hlavně pro dospělé pracující v McSweeney's, kteří do toho nebyli od začátku moc zapálení, byl ten, že tam byla jen jedna toaleta. (Smích) S 60 dětmi každý den -- je to problém.
Ale něco na těch dětech je, když dokončují své domácí úkoly včas, pracují jeden s druhým, dostává se jim té pozornosti -- přijdou domů, mají hotovo.
Neotálejí. Nedělají domácí úkoly u televize.
Mohou jít domů v půl šesté, užít si čas s rodinou, své koníčky, jít ven, hrát si.
A to dělá rodinu šťastnou.
Banda šťastných rodin v sousedství je šťastnou komunitou.
Banda šťastných propojených komunit je šťastné město a šťastný svět.
Takže klíčem k tomu všemu jsou domácí úkoly! (Smích) (Potlesk) Tady to máte -- pozornost jednoho na jednoho.
Začali jsme asi s 12 dobrovolníky, pak jsme jich měli kolem 50 a pak několik set.
Teď máme v registru 1400 dobrovolníků.
Být u nás dobrovolníkem je neuvěřitelně jednoduché.
Klíčovou věcí je, že i když máte jen pár hodin měsíčně, tyhle dvě hodiny bok po boku s jedním studentem, dvě hodiny soustředěné pozornosti, osvícení jejich práce, jejich myšlenek a sebevyjádření, bude naprosto transformující, protože je tolik studentů, kterým se dosud ničeho takového nedostávalo.
Proto říkáme: "I když máte jen dvě hodiny jednu neděli jednou za půl roku, nevadí to. Bude to dost."
To je částečně důvod, proč se sbor lektorů rozrostl tak rychle.
Pak jsme si řekli: "No, co bychom s tím prostorem dělali během dne? Měl by být využitý i před půl třetí odpoledne."
Tak jsme začali během dne brát celé třídy.
Takže je tu každý den exkurze, studenti společně tvoří knihu -- tady vidíte, jak ji píšou.
Tohle je jedna ze tříd nadšená ze psaní.
Stačí na ně namířit foťák a vždycky vypadají takhle.
Tohle je jedna z knih, kterou udělali.
Všimněte si titulu, "Kniha, která nebyla nikdy zkontrolována: Titanic."
A první věta z té knihy zní: "Byla jednou jedna kniha jménem Cindy, která byla o Titanicu."
A mezitím je tu dospělý, který to všechno píše, bere to úplně vážně, což děti fascinuje.
Pořád potřebujeme další lektory.
Tohle je snímek některých našich lektorů na jedné z akcí.
Učitelé, se kterými pracujeme -- pro učitele je všechno jiné -- oni nám říkají, co dělat.
Zeptali jsme se jich: "Jsme koneckonců úplně tvární. Řekněte nám, co máme dělat.
Lidé ze sousedství nám řeknou, co dělat, rodiče nám řeknou.
Učitelé by nám měli říct, jak můžeme být co nejvíc užiteční."
A tak nám odpověděli: "Proč nepřijdete přímo do škol?
Protože co s těmi studenty, kteří k vám sami nepřijdou, kteří třeba nemají aktivní rodiče, kteří by je přivedli, nebo nebydlí dost blízko?" A my na to: "No, máme v registru asi 1400 lidí.
Zeptejme se jich." Učitel řekne: "Potřebuji 12 lektorů pro příštích pět neděl,
pracujeme na přijímačkových esejích.
Pošlete je k nám." A tak jsme to pustili mezi našich 1400 lektorů.
Kdokoli může, přihlásí se. Přijde asi hodinu a půl před vyučovací hodinou.
Učitel mu řekne, co a jak dělat, co už studenti umí, na jakém projektu pracují.
Pracují pod vedením učitele a je to všechno v jedné velké místnosti.
A to je vlastně to hlavní, co děláme, lidé jdou přímo z práce, přímo z domova, přímo do školní třídy a pracují přímo se studenty.
Jsme tedy schopni pracovat s tisícovkami a tisícovkami dalších studentů.
V jiné škole řekli: "Co kdybychom vám prostě dali jednu místnost, kde můžete pracovat celý den?"
Takže tohle je Pokoj spisovatelů Everettovy školy, který jsme vyzdobili v pirátském stylu.
Je hned vedle knihovny. A tady sloužíme všem 529 dětem téhle základní školy.
Tohle jsou jejich noviny, "Straight-Up News", které mají právě sloupek od starosty Gavina Newsoma v obou jazycích -- angličtině a španělštině.
A jednoho dne nám napsala Isabel Allendová: "Hej, proč nenapíšete se středoškolskými studenty knihu?
Chtěla bych, aby napsali o tom, jak dosáhnout míru ve světě plném násilí."
A tak jsme šli na Střední školu Thurgooda Marshalla, což je škola, se kterou už jsme spolupracovali na jiných věcech, a dali jsme studentům úkol.
Řekli jsme: "Isabel Allendová si nakonec všechny vaše eseje přečte.
Chystá se je publikovat v knize.
Chystá se sponzorovat výtisk paperbacků té knihy.
Bude k dostání ve všech knihkupectvích v Bay Area a po celém světě, na Amazonu, kde si jen vzpomenete."
A tak tyhle děti pracovaly pilněji než kdykoli předtím na čemkoli během svého života, protože měli publikum z vnějšku, na druhém konci byla Isabel Allendová.
Myslím, že s nimi na té knize pracovalo asi 170 lektorů a dopadlo to neskutečně dobře.
Na konci jsme měli velkou oslavu.
Tohle je ta kniha, kterou můžete sehnat kdekoliv.
A to vedlo k další řadě knih. Amy Tan sponzorovala tu následující. "Možná se někam dostanu."
Tohle se stalo dlouhodobou záležitostí.
Další a další knihy. Teď jsme tak trochu závislí na těch knihách.
Děti pracují pilněji než kdykoliv předtím, když vědí, že to bude trvalé, že to bude na poličce, že nikdo nebude moci snížit význam jejich myšlenek, že jsme uctili jejich slova, jejich myšlenky stovkami hodin s pátým rukopisem, šestým rukopisem -- veškerou pozorností, kterou jsme věnovali jejich myšlenkám.
A když dosáhnou této úrovně, když píšou na takové úrovni, už to nejde vzít zpátky.
Je to úplně transformující.
Všechny knihy prodáváme v obchodě. Tohle je kousek od bednění.
Prodáváme všechny studentské knihy.
Kam jinam byste je dali, že?
A jak je tak prodáváme, začalo se v obchodech dít něco podivného. Obchod, vlastně -- přestože jsme začali jako vtip -- obchod vlastně začal vydělávat peníze.
A pokrylo to nájemné.
Možná je to jen věc San Francisca -- Nevím, nechci to posuzovat.
Ale lidé přicházeli -- a to všechno bylo ještě před pirátskými filmy!
Vydělávalo to hodně peněz. Ne moc peněz, ale zaplatilo to nájemné a pracovníka na plný úvazek.
Tady nalevo můžete vidět mapy oceánů.
Což se stalo jakousi vstupní bránou do komunity.
Lidé přijdou a říkají: "Co je -- ?
Co je to?" Nechci klít online. (Smích) Je na to nějaké pravidlo?
Nevím. Říkají: "Co je to?"
A vejdou dovnitř a dozví se víc.
A pak přímo za tím -- obvykle je tam krátký řetěz -- přímo za tím mohou vidět děti při doučování.
Tady to je zrovna exkurze. A pak jdou nakupovat a možná si koupí sádlo nebo proso pro papouška, nebo, však víte, hák nebo ochranný obal na hák na spaní, všechno tohle prodáváme.
Obchodu se tedy dařilo moc dobře.
Přitom to svedlo dohromady tolik lidí -- učitele, sponzory, dobrovolníky, prostě všechny -- protože to bylo normálně dostupné, otevřené veřejnosti.
Víte, nebyla to neziskovka pohřbená ve 30. patře nějaké budovy v centru. Bylo to přímo v sousedství, fungovalo to, bylo to pořád otevřené veřejnosti.
Stalo se to všechno takovou zvláštní, šťastnou náhodou.
A všichni ti lidé, které jsem znal v Brooklynu, říkali: "No, proč nemáme takové místo i tady u nás?"
A mnoho z nich bylo bývalými pedagogy nebo aspirujícími pedagogy, a tak se spojili s místními designéry, místními spisovateli, zkrátka tu myšlenku nezávisle převzali a udělali to po svém.
Nechtěli prodávat pirátské potřeby.
Nemysleli si, že by to tam mohlo fungovat.
A tak, vzhledem ke komunitě bojující v New Yorku proti kriminalitě, otevřeli Brooklynskou společnost s potřebami pro superhrdiny.
Tohle je skvělý design Sama Pottse.
A má to vypadat trochu jako jeden z těch univerzálních obchodů na výrobu klíčů, kde musí mít vypsané všechny služby, které kdy nabízeli, však víte, úplně všude.
Takže otevřeli tohle místo. Uvnitř je to jako obchoďák pro superhrdiny -- všechny základní potřeby pohromadě.
A všechny jsou ručně vyrobené.
Mají třeba všechny možné běžné výrobky, ale s novým účelem.
Všechny obaly jsou od Sama Pottse.
Mají i celu pro padouchy, kam můžou děti umístit své rodiče.
Tady je pokladna. Tohle je malý trezor -- vybrané zboží musíte dát dovnitř, vyjede nahoru elektrickým výtahem a člověk za pultem vám řekne, že musíte odříkat hrdinský slib, co uděláte, jestli si chcete něco koupit. A to trochu limituje jejich prodej.
Osobně si myslím, že je to problém.
Protože to musíte udělat se vším všudy, ruku na srdce a tak.
Tady nějaké další produkty, všechny ručně vyrobené.
Tohle je sada pro tajnou identitu.
Jestli chcete vypadat jako Sharon Boonová, americká výkonná ředitelka marketingu z Hobokenu v New Jersey. Tady je kompletní soupis všeho, co potřebujete vědět o Sharon Boonové.
Tohle je plášťovna, kde si můžete vyzkoušet svůj plášť, pak vyjdete tyhle tři ocelové schody a když zapneme tyhle tři hydraulické větráky z každé strany, můžete vidět plášť v akci.
Není nic horšího, věřte mi, než když tam vylezete a plášť se zmuchlá nebo tak.
A tady jsou tajné dveře -- tohle je jedna z polic, hned si toho nevšimnete, ale pomalu se otevírá.
Můžete ji vidět tam ve středu vedle všech těch lodních háků.
Otevírá se a tohle je doučovací centrum vzadu. (Potlesk) Takže vidíte ten účinek!
Ale tohle je -- chci to zdůraznit -- lokálně financováno, lokálně vybudováno.
Všichni designéři, všichni stavaři, všichni jsou místní, všichni věnovali čas pro veřejné dobro.
Já se jen přijel podívat a říct, "Lidi, zvládli jste to skvěle," a podobně. Toť vše. Tady vzadu můžete vidět čas ve všech pěti obvodech New Yorku. (Smích) (Potlesk) Tohle je během doučování.
Velmi rušné. Stejné principy: pozornost jeden na jednoho, úplná oddanost pro práci studentů a nekonečný optimismus a možnosti v tvořivosti a myšlení.
V jejich hlavách přecvakne jakýsi vypínač, když prochází těch 6 metrů tím podivným obchodem.
Je to škola, ale přitom to není škola.
Očividně to není škola, přestože pracují bok po boku u stolů, s tužkami a papíry.
Tohle je jeden ze studentů, Khaled Hamdan.
Můžete si přečíst jeho citát.
Závislý na videohrách a televizi. Doma se nemohl soustředit.
Přišel k nám. Dostalo se mu soustředěné pozornosti.
A nemohl tomu uniknout.
A tak, docela brzy, začal psát. Rychle si udělal domácí úkoly -- stal se skoro závislý na včasném dokončení domácích úkolů.
Je to návyková věc, být s tím hotov, nechat si to zkontrolovat a vědět, že se může pustit do něčeho dalšího už připravený na další školní den.
Takže když zvládl tohle, pustil se do dalších věcí.
Už publikoval v pěti knihách.
Je spoluautorem parodického dokumentu o zkrachovalých superhrdinech s názvem "Super už byli."
Napsal řadu "Tučňák Balboa", což je bojující -- boxující -- tučňák.
A zrovna před pár týdny měl autorské čtení před pětistovkou lidí v Symphony Space na benefiční akci pro 826 New York.
A tam je každý den. Je v tomto směru velmi zanícený. Přivedl také všechny své bratrance a sestřenice.
Teď tu máme každý den 4 členy rodiny.
Takže, vezmu to velmi rychle.
Tohle je v L. A., Park ozvěny pro cestovatele v čase. "Kdykoliv jste, my už jsme později." (Smích) Je to něco jako večerka 7-Eleven pro cestovatele v čase.
Všechno tu máte přesně jako v 7-Eleven.
Pijavice. Mamutí špalky. Mají dokonce vlastní automat na ledovou tříšť Slurpee. "Mimo provoz. Přijďte včera." (Smích) (Potlesk) Nicméně... Poskočím dopředu.
Tady jsou další místa, která se k nám přidružila, dělají to samé: Slovní ulice v Pittsfieldu v Massachusetts; Inkoustová skvrna v Cincinnati; Slovo mládeže v San Franciscu v Kalifornii, které inspirovalo nás; Studio St. Louis v St. Louis; Austinská netopýří jeskyně v Austinu; Bojovná slova v Dublinu v Irsku, založená Roddy Doylem, otevírají letos [2008] v dubnu.
A nyní se dostávám ke svému TED Přání -- je to v pořádku?
OK, mám minutu. Takže, TED Přání: Přál bych si, abyste vy -- vy osobně nebo kterákoli kreativní osoba nebo organizace, kterou znáte -- abyste našli cestu, jak se přímo napojit na státní školu u vás a že nám pak řeknete, jak jste to dali dohromady, takže do roka budeme mít tisíc -- tisíc! -- příkladů transformativních partnerství.
Velký skok kupředu!
Tyhle možné věci už třeba děláte.
Vím, že je v téhle místnosti mnoho lidí, kteří už dělají skutečně zajímavé věci.
To vím jistě. Takže, povězte nám své příběhy a inspirujte tak ostatní na webových stránkách.
Vytvořili jsme webové stránky.
Vyměním teď "já" za "my" -- my doufáme: Doufáme, že účastníci této konference zavedou novou éru spoluúčasti v našich školách.
Doufáme, že se ujmete vedení v té spolupráci s vaším novátorským duchem a profesionalitou spolu s novátorskými pedagogy ve vaší komunitě.
Vždycky nechte učitele v čele.
Řeknou vám, jak být užitečný. Doufám, že do toho půjdete a pomůžete.
Jsou miliony možností, jak to udělat.
Můžete přijít do vaší místní školy a poradit se s učiteli. Vždycky vám řeknou, jak pomoci.
Takže, tohle je ve spolupráci s Hot Studiem v San Franciscu, odvedli ohromnou práci.
Tahle webová stránka už funguje, už je tam několik příběhů, spousta nápadů. Jmenuje se to "Byla jednou jedna škola", [Once Upon a School] což je podle mě skvělý název.
Tahle webová stránka dokumentuje každý příběh, každý projekt z téhle konference i z celého světa. Takže přijdete na ten web, najdete hromadu nápadů, kterými se můžete nechat inspirovat, a pak můžete přidat své vlastní projekty, jakmile začnete.
Hot Studio odvedlo skvělou práci ve velmi krátkém čase.
Takže, podívejte se na ty stránky. Pokud máte jakékoli otázky, můžete se zeptat tady toho člověka, což je náš vedoucí národních programů.
Bude na telefonu. Napište mu e-mail, odpoví na jakoukoli otázku, kterou byste mohli mít.
A inspiruje vás a dostane vás do akce a provede vás celý procesem, abyste mohli působit změny.
A může to být zábava! To je podstata této přednášky -- nemusí být prázdná. Nemusí být byrokraticky obhajitelná.
Můžete konat a využít své vlastní dovednosti.
Školy vás potřebují. Učitelé vás potřebují.
Studenti a rodiče vás potřebují. Potřebují vaši skutečnou osobu: vaši fyzickou přítomnost, otevřenou a naslouchající mysl, bezmezný soucit, sedící vedle nich, poslouchající a přikyvující a pokládající otázky po celé hodiny.
Některé z těch dětí prostě nevědí, jak jsou dobré: jako jsou chytré a že mají co říct.
Vy jim to můžete povědět. Vy je můžete rozsvítit v jediné lidské interakci. A tak doufáme, že se k nám přidáte.
Moc vám děkuji.
Publikovala jsem článek v lednových New York Times, ve sloupku Moderní láska.
"Abyste se do někoho zamilovali, udělejte tohle."
Článek je o psychologické studii, díky které má vzniknout romantická láska v laboratoři, a o tom, jak jsem to v loňském roce sama testovala během jedné letní noci.
Procedura je poměrně jednoduchá: dva cizinci si navzájem kladou 36 stále osobnějších otázek a potom se bez mluvení dívají jeden druhému do očí po dobu 4 minut.
Tady je pár otázek na ukázku.
12: Kdybyste se mohli zítra ráno probudit s jakoukoli vlastností nebo zkušeností co by to bylo?
28: Kdy naposled jste brečeli před jiným člověkem?
Sami od sebe?
Jak vidíte, otázky se postupně stávají více osobními.
ČÍslo 30, tu mám velmi ráda: Řekněte partnerovi, co se vám na něm líbí; tentokrát buďte velmi upřímní, řekněte věci, které by jste pravděpodobně neřekli někomu, koho jste právě potkali.
Když jsem před pár lety poprvé narazila na tuto studii, jeden detail mě vážně upoutal, a to byl drb, že dva účastníci se za 6 měsíců vzali a na obřad pozvali celou laboratoř.
Samozřejmě jsem byla velice skeptická o procesu vytváření romantické lásky, ale pochopitelně mě to fascinovalo.
A když jsem měla šanci sama vyzkoušet tuto studii s někým, koho jsem znala, ale ne moc dobře, nečekala jsem, že se zamiluji.
Ale zamilovali jsme se a ... (smích) Myslela jsem si, že to bude dobrý příběh, tak jsem to poslala o pár měsíců později do sloupku Moderní láska.
Tenhle článek byl publikován v lednu a teď je srpen, takže hádám, že někteří z vás přemýšlí, jestli jsme pořád spolu.
A myslím si, že důvod, proč vás to zajímá, je ten, že i já sama si kladu tuto otázku posledních 7 měsíců pořád dokola.
A o této otázce chci dnes mluvit.
Vrátíme se k tomu.
(smích) Týden před tím, než článek vyšel, jsem byla velmi nervózní.
Už pár let jsem pracovala na knize o milostných příbězích, takže jsem si zvykla psát o svých vlastních zkušenostech s romantickou láskou.
Ale příspěvek na blogu přečte nanejvýš pár stovek lidí, a to většinou přátel z Facebooku. Pak mi došlo, že článek v New York Times si pravděpodobně přečte několik tisíc.
A to mi připadalo jako velká pozornost pro tak relativně nový vztah.
Ukázalo se, že jsem o tom neměla ani ponětí.
Článek byl publikovaný online v pátek večer a tohle se stalo v sobotu s návštěvností mého blogu.
A v neděli mi volali z Today Show a z Good Morning America.
Během měsíce měl článek více než 8 milionů přečtení a já jsem přinejmenším nebyla připravená na takovou pozornost.
Jedna věc je vypracovat se k upřímnému psaní o vašich zkušenostech s láskou, ale druhá věc je zjistit, že se váš milostný život objeví v mezinárodních zprávách -- (smích) a uvědomit si, že lidi po celém světě skutečně zajímá, jak je na tom váš nový vztah.
(smích) A když mi lidé volali nebo mailovali, což dělali několik týdnů každý den, vždycky se nejdřív ptali: Jste pořád spolu?
Když jsem si připravovala tuto přednášku, udělala jsem si rychlý průzkum svého mailu a hledala jsem frázi "Jste pořád spolu?"
a několik zpráv mi hned vyskočilo.
Byly od studentů, novinářů a milých neznámých jako tento mail.
Dělala jsem rozhovor pro rádia a ptali se mě na to.
Dokonce jsem dělala přednášku a jedna žena na mě zakřičela: "Hej Mandy, kde je tvůj přítel?"
A já jsem hned zrudla.
Chápu, že tohle je součástí toho všeho.
Když píšete o svém vztahu v mezinárodních novinách, měli byste čekat, že lidem nebude vadit ptát se vás na to.
Nebyla jsem však připravená na rozsah té odezvy.
36 otázek začalo žít vlastním životem.
New York Times publikoval na Svatého Valentýna článek, který navazoval na můj a obsahoval vlastní zkušenosti čtenářů, kteří studii sami vyzkoušeli, s různými stupni úspěchu.
Díky této velké pozornosti byl můj první reflex stát se ke svému vztahu velmi ochranitelskou.
Odmítla jsem všechny pozvánky na rozhovory, kde bychom byli oba dva.
Odmítla jsem všechny rozhovory v TV a odmítla jsem každou žádost o fotku nás dvou.
Myslím, že jsem se bála, že se staneme bezděčnými ikonami zamilovávání se. To byla pozice, na kterou jsem se vůbec necítila.
Chápu to, lidé nechtějí vědět jen to, jestli ta studie funguje, ale jestli opravdu zabírá: jestli je schopná vytvořit trvalou lásku – ne jen tak něco, ale pravou, udržitelnou lásku.
Ale tohle byla otázka, na kterou jsem nebyla schopná odpovědět.
Můj vlastní vztah trval jen pár měsíců a cítila jsem, že se lidé ptají špatně.
Na co by jim bylo vědět, jestli jsme nebo nejsme pořád spolu?
Kdyby odpověď byla ne, učinilo by to zkušenost s 36 otázkami méně hodnotnou?
První, kdo zmínil tyto otázky, byl Dr. Arthur Aron ve své studii v roce 1997. V ní nebylo cílem vytvořit romantickou lásku.
Místo toho chtěl rozvinout blízkost mezi vysokoškolskými studenty použitím toho, čemu Aron říkal "trvale stupňující se reciproční osobní sebeodhalení".
To zní romanticky, že?
Jeho studie fungovala.
Účastníci se po absolvování cítili jeden druhému blíž, a následně několik dalších studií použilo Aronův protokol rychlých přátel jako způsob vytvoření důvěry a intimity mezi cizinci.
Studie byla použita mezi policisty a lidmi z jejich okrsků, a také mezi lidmi s opačnými politickými názory.
Původní verze toho příběhu, který jsem zažila minulé léto, který kombinuje osobní otázky a oční kontakt po dobu 4 minut, byla odkazována v tomto článku, ale bohužel nikdy nebyla publikována.
O pár měsíců později jsem měla přednášku na jedné malé filosofické fakultě a po skončení za mnou přišel jeden student a se studem mi řekl: "Vyzkoušel jsem vaši studii a nefungovala."
Vypadal trochu zmatený.
"Tvrdíte, že jste se nezamiloval do osoby, se kterou jste to zkoušel?"
ptala jsem se. "Vlastně..." odmlčel se.
"Myslím, že ona chce být jen kamarádka."
"Stali jste se lepšími přáteli?"
Zeptala jsem se. "Cítil jste, že opravdu znáte jeden druhého po vyzkoušení téhle studie?"
Přikývl.
"Takže to fungovalo."
řekla jsem. Myslím, že to nebyla odpověď, kterou čekal.
Vlastně si nemyslím, že tohle je odpověď , kterou by čekal kdokoli z nás, když jde o lásku.
Poprvé jsem na tuto studii narazila, když mi bylo 29 a měla jsem za sebou velmi těžký rozchod.
Byla jsem ve vztahu od svých 20 let, což vlastně bylo celý můj dospělý život. Byl moje první láska a já jsem neměla ponětí, jak nebo jestli bez něho můžu žít.
Tak jsem se obrátila na vědu.
Hledala jsem všechno o vědě o romantické lásce, doufala jsem, že mi to pomůže od zlomeného srdce.
Nevím, jestli jsem si to tenkrát uvědomovala -- myslela jsem si, že dělám výzkum pro svou knihu, ale zpětně už to vidím.
Doufala jsem, že když se vyzbrojím vědou o romantické lásce, možná se pak už nikdy nebudu cítit tak hrozně a osamocená jako tehdy.
A všechno tohle vědění bylo v určitém směru užitečné.
S láskou jsem trpělivější.
Uvolněnější. Jsem jistější, když žádám o to, co chci.
Také vidím sama sebe jasněji a vidím, že někdy chci víc, než co je rozumné žádat.
To, co žádám od lásky, je záruka, že jsem nejen milovaná dnes a budu milovaná zítra, ale že ten, koho miluji, bude navždy milovat mne.
Zřejmě po téhle možné záruce se vlastně lidé ptali, když chtěli vědět, jestli jsme stále s přítelem spolu.
Příběh, který média vyprávěla o 36 otázkách byl, že možná existuje zkratka k zamilování se.
Může tady být způsob, jak zmírnit risk, a to je velmi lákavá představa, protože zamilovat se je úžasné, ale taky strašidelné.
V ten moment, kdy si přiznáte, že někoho milujete, přiznáváte i to, že máte co ztratit. Je pravda, že tyto otázky poskytují prostředek k tomu, abyste někoho rychle poznali, což je zároveň způsob, jak se sám nechat poznat. A myslím, že právě tohle většina z nás očekává od lásky: být poznaný, viděný, pochopený.
Když přijde na lásku, jsme příliš ochotní přijmout zkrácenou verzi příběhu.
Verzi, která se ptá: "Jste stále spolu?"
a je spojena s odpovědí ANO/NE.
Raději než se ptát takto, bychom si klást složitější otázky jako: Jak se rozhodnout, kdo si mou lásku zaslouží, a kdo ne?
Jak zůstat zamilovaný, když se věci ztíží, a jak poznat, kdy to zabalit a utéct?
Jak žít s pochybnostmi, které se vkrádají do každého vztahu, nebo ještě hůře, jak žít s pochybnostmi vašeho partnera?
Já odpověď na tyto otázky neznám, ale myslím, že jsou dobrým začátkem pro vážný rozhovor o tom, co to znamená někoho milovat.
Takže, jestli vás to zajímá, zkrácená verze příběhu o mém vztahu je: před rokem jsem já a jeden známý vyzkoušeli studii navrženou pro vytvoření romantické lásky, zamilovali jsme se, jsme stále spolu a já jsem za to moc ráda.
Ale zamilovat se není totéž jako milovat.
Zamilovat se je ta jednodušší část.
V závěru svého článku jsem napsala: "Láska se nám nepřihodila.
Milujeme se, protože jsme se pro to rozhodli."
Trochu mě mrazí, když to teď čtu. Ne protože to není pravda, ale protože tehdy jsem opravdu nezvážila, co všechno znamenala ta volba.
Nezvážila jsem, kolikrát budeme muset to rozhodnutí udělat, kolikrát si sama budu muset vybrat, aniž bych věděla, jestli si on vždy vybere mě.
Přála bych si, aby stačilo, že jsem položila a zodpověděla 36 otázek, že jsem se rozhodla milovat někoho tak velkorysého a laskavého a zábavného, a že jsem zveřejnila toho rozhodnutí v největších novinách v Americe.
Místo toho jsem svůj vztah přetvořila v jakýsi mýtus, na který ani sama nevěřím.
Nicméně chci, a asi budu chtít celý život, aby ten můj mýtus byl pravdivý.
Chci ten šťastný konec, který naznačuje nadpis mého článku. Mimochodem, ten nadpis je to jediné, co jsem vlastně sama nenapsala.
(smích) Místo toho mám možnost rozhodnout se někoho milovat a naději, že on se rozhodne mě milovat také. Je to děsivé, ale tak už to s láskou chodí.
Děkuji vám.
Jaká to čest. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, jaké by to bylo.
Před osmi lety jsem dostal tu vůbec nejhorší radu ohledně své kariéry.
Jeden kamarád mi řekl: "Neřeš, jestli tě baví to, co teď děláš.
Je to o tom, budovat si životopis."
Zrovna jsem se tehdy vrátil ze Španělska, kde jsem chvíli žil a nastoupil jsem do jedné z Fortune 500 společností.
Myslel jsem si: "Super, budu mít velký vliv na svět."
Měl jsem spoustu nápadů. Během asi dvou měsíců jsem si všiml, že okolo 10. hodiny dopolední mám podivnou touhu praštit hlavou do monitoru svého počítače.
Nevím, jestli to někdo zažil.
Po chvíli jsem si všiml, že veškerá konkurence v našem prostoru už zautomatizovala moji pracovní roli.
A zhruba v tuhle dobu jsem získal tuto moudrou radu, abych si budoval životopis.
Zatímco jsem zjišťoval, z jakého okna ve druhém poschodí skočím a trochu věci pozměním, přečetl jsem si velmi odlišnou radu od Warrena Buffeta, který říkal: "Brát práci kvůli budování životopisu je jako šetřit si sex na stáří."
(Smích) Slyšel jsem to a víc jsem nepotřeboval.
Během dvou týdnů jsem byl pryč. Odešel jsem s jedním záměrem: najít něco, co bych mohl zvorat.
Tak náročné to bylo. Chtěl jsem něco ovlivnit. Bylo mi jedno co.
Poměrně rychle jsem zjistil, že jsem nebyl sám: ukazuje se, že 80 % lidí kolem nás jejich práce nebaví.
Hádám, že v této místnosti je tomu jinak, ale je to průměr, na který přišel svými výzkumy Deloitte.
Chtěl jsem přijít na to, co odlišuje tyto lidi, lidi, kteří vášnivě přetvářejí svět, kteří se každý den budí povzbuzeni, od těch ostatních, těch 80 %, kteří žijí život tichého zoufalství.
Začal jsem dělat rozhovory s lidmi, kteří dělali povzbuzující práci, četl jsem knihy a dělal případové studie, celkem 300 knih o smyslu a kariéře a o tom všem. Naprosté ponoření se, vlastně kvůli sobeckému důvodu -- chtěl jsem najít práci, kterou bych nedokázal nedělat, jaká by to pro mě byla.
Když jsem tohle dělal, stále více a více lidí se mě ptalo: "Tebe baví tahle kariérní věc.
Nemám rád svou práci. Můžeme zajít někam na oběd?"
Říkal jsem: "Samozřejmě." Ale musel jsem je varovat, protože v tu chvíli byla u mě míra podání výpovědí také 80 %.
80 % z těch, se kterými jsem šel na oběd, dalo do dvou měsíců výpověď.
Byl jsem na to pyšný, ale nebylo v tom žádné mé kouzlo.
Bylo to tím, že jsem se ptal na jednu jednoduchou otázku.
Ta byla: "Proč děláte, to co děláte?"
A často byla jejich odpověď: "Protože mi někdo řekl, že to mám dělat."
Uvědomil jsem si, že spousta lidí kolem nás šplhá po žebříku, který jim určí někdo jiný a dopadne to tak, že je žebřík opřený o špatnou zeď nebo dokonce o žádnou.
Jak jsem s těmito lidmi trávil čas a viděl tento problém, pomyslel jsem si, co kdybychom mohli vytvořit komunitu, místo, kam by lidé cítili, že náleží, kde by bylo v pořádku dělat věci jinak, jít méně vyšlapanou cestičkou, kde by toto bylo podporováno a inspirovalo lidi ke změně?
Tím se později stal, čemu dnes říkám Žij svou legendu, což vysvětlím za chvíli.
Jak jsem přicházel na tyto objevy, všiml jsem si kostry tří velmi základních věcí, které měli všichni tito odlišní, vášniví měniči světa společné, ať už jste Steve Jobs, nebo třeba ten člověk, co má ve vaší ulici pekárnu.
Děláte práci, která ztělesňuje to, kým jste.
Chci se s vámi o ty tři věci podělit, abychom je použili jako objektiv po zbytek dne a doufejme po zbytek života.
První částí této tří stupňové kostry vášnivé práce je stát se svým vlastním expertem a rozumět sama sobě, protože když nevíte, co hledáte, nikdy to nenajdete.
A hlavní je, že tohle za nás nikdo neudělá.
Na vysoké není žádný obor o vášni a smyslu a kariéře.
Nechápu, že to není povinný obor, ale o tom raději nezačínejme.
Strávíte více času výběrem televize na kolej, než výběrem oboru a oblasti studia.
O co mi jde; je na nás, na to přijít a potřebujeme kostru, potřebujeme způsob, jak se v tom orientovat.
Takže prvním stupněm našeho kompasu je najít své jedinečné silné stránky.
S láskou k jakým věcem se probouzíme, ať se děje, co se děje, ať nám za to platí nebo ne, věci, za které nám lidé děkují?
Vyhledávač silných stránek 2.0 je kniha a také online pomůcka.
Velmi ji doporučuji pro utřídění věcí, ve kterých jste přirozeně dobří.
Dále, jaký je náš rámec nebo hierarchie pro dělání rozhodnutí?
Záleží nám na lidech, naší rodině, zdraví, nebo na výsledcích, úspěchu, a všech těchto věcech?
Musíme zjistit, co utváří tato rozhodnutí, abychom věděli, z čeho je naše duše, abychom ji neprodávali nějakému účelu, který je nám ukradený.
Dalším krokem jsou naše zkušenosti.
Všichni máme zkušenosti. Učíme se každý den, každou minutu o tom, co máme rádi, co nesnášíme, co nám jde, v čem jsme hrozní.
A pokud tomuto nevěnujeme čas a nezužitkujeme naučené a neuplatníme to na zbytek našeho života, pak je to všechno k ničemu.
Každý den, každý týden, každý měsíc každého roku strávím trochu času přemítáním nad tím, co se podařilo, co se nepodařilo, co chci zopakovat, co chci více aplikovat na svůj život.
A ještě mnohem víc než to, když vidíte lidi, zejména dnes, kteří vás inspirují, kteří dělají věci, nad kterými říkáte: "Bože, to co dělá Jeff, chci být jako on."
Proč to říkáte? Otevřete si sešit.
Napište si, co vás na nich inspiruje.
Nebude to celý jejich život, ale cokoli to je, poznamenejte si to, takže za čas budete mít depozitář věcí, které můžete využít ve vlastním životě a žít více vášnivě a mít větší vliv.
Když si totiž začneme skládat tyto věci dohromady, můžeme si pak definovat, co pro nás vlastně úspěch znamená. A bez těchto důležitých částí kompasu je to nemožné.
Skončíme v situaci, kdy máme nalinkovaný život, který žijí všichni okolo, lezou nahoru po žebříku, nikam.
Je to trochu jako ve filmu Wall Street 2, jestli jste to někdo viděl, nováček se zeptá velkého bankéře na Wall Street: "Jaké je Vaše číslo? Každý má číslo, když vydělá tolik peněz, všechno opustí."
Odpoví na to: "To je jednoduché.
Víc." A jen se usměje.
A to je smutný stav většiny lidí, kteří nevěnovali čas pochopení toho, na čem jim záleží, kteří se natahují po něčem, co pro nás nic neznamená, ale děláme to, protože všichni říkají, že to tak má být.
Ale jakmile máme sestavenu tuto kostru, můžeme začít identifikovat věci, které nám dodávají život.
Předtím vás mohla nějaká vášeň cvrnknout do nosu nebo do vaší zaběhlé práce a vy byste ji zahodili, protože byste ji nedokázali identifikovat.
Ale jakmile to dokážeme, uvidíme něco, co je v souladu s našimi silnými stránkami, hodnotami, s tím, kdo jsme, tak se toho chytneme a uděláme s tím něco, půjdeme za tím a zkusíme tím něco změnit.
Žij svou legendu a hnutí, které jsme vytvořili, by neexistovalo, kdybych neměl tenhle kompas. "Ty jo, za tímhle chci jít a něco tím změnit."
Pokud nevíme, co hledáme, nikdy to nenajdeme, ale jakmile máme tuto kostru, kompas, můžeme se posunout dále -- to nejsem já, tam nahoře -- dokázat nemožné a posunout své hranice.
Jsou dva důvody, proč lidé nic nedělají.
Jednak si říkají, že to nedokáží, nebo lidé okolo jim říkají, že to nedokáží.
Ať tak nebo tak, začnou tomu věřit.
Buď to vzdají, nebo ani nezačnou.
Všechno bylo nemožné, dokud to někdo nedokázal.
Každý vynález, každá nová věc na světě, byla nejdřív považována za bláznivou.
Roger Bannister a míle za 4 minuty, bylo fyzicky nemožné pokořit hranici 4 minut v mílovém běhu, dokud se Roger Bannister nevzchopil a neudělal to.
A co se stalo pak?
Do dvou měsíců to dokázalo 16 lidí.
Věci v naší hlavě, které se nám zdají nemožné, jsou často jen milníky čekající na pokoření, pokud trochu posuneme hranice.
Myslím, že to začíná asi s fyzickou stránkou a fitness, víc než s čímkoli jiným, protože to můžeme ovládat.
Pokud si myslíte, že neuběhnete míli, dokažte si, že uběhnete míli nebo dvě, nebo maraton, nebo zhubnete 2 kila, nebo cokoli, z čeho si myslíte, že se skládá sebevědomí a může se promítnout do zbytku vašeho světa.
Dostal jsem se do toho trochu se svým kamarádem.
Máme malou skupinu. Chodíme na fyzická dobrodružství, nedávno jsem se ocitl na vratké půdě.
Děsí mě hluboká, tmavě modrá voda.
Nevím, jestli to někdo z vás měl, poté, co viděl jako dítě Čelisti 1, 2, 3 a 4 asi 6krát.
Cokoli nad tím, pokud je to tmavé, už to cítím.
Přísahám, že tam něco je.
I když je to jezero Tahoe, je to sladká voda, naprosto nepodložený strach, směšné, ale je tu.
Nicméně, před 3 lety jsem se ocitl na vlečném člunu zrovna taky v San Franciském zálivu.
Je deštivo, bouřka, fouká vítr, lidem na lodi se dělá špatně. Sedím tam, na sobě mám neopren, dívám se z okénka, naprosto vyděšen, že poplavu vstříc své smrti.
Pokusím se přeplavat Golden Gate.
Hádám, že někteří z vás to udělali.
Sedím tam a kamarád Jonathan, který mě k tomu přemluvil, ke mně přijde a vidí, v jakém jsem stavu.
A řekne: "Scotte, chlape, co nejhoršího se může stát?
Máš na sobě neopren. Nepotopíš se.
Pokud to nedáš, nasedneš na jeden z 20 kajaků.
Navíc, pokud zaútočí žralok, proč by si vybral právě tebe, ne někoho z těch zbylých 80 lidí ve vodě?"
Tak díky, to pomáhá. Říká: "Fakt, prostě si to užij.
Hodně štěstí." Potopí se, odplave.
Fajn. Ukázalo se, že povzbuzení pomohlo, cítil jsem naprostý klid. Myslím, že to bylo tím, že Jonathanovi bylo 13 let.
(Smích) Z 80 lidí, kteří ten den plavali, bylo 65 ve věku od 9 do 13.
Zamyslete se, jak jinak byste přistupovali k životu, kdybyste v 9 zjistili, že uplavete míli a půl v 13stupňové vodě z Alcatrazu do San Francisca.
Na co byste kývli?
Co byste nevzdali? Co byste zkusili?
Jsem u cíle, doplavu k Aquatic Parku, lezu z vody a samozřejmě polovina dětí už doplavala, tak mě povzbuzují, jsou nadšení.
Jsem úplně mimo, pokud z vás někdo plaval v Zálivu, snažím se, aby mi rozmrzl obličej, sleduji ostatní v cíli.
Najednou vidím jedno dítě, něco nevypadá v pořádku.
Takhle tam kolem sebe mlátí rukama.
Skoro se ani nenadechne, než mu zase spadne hlava.
Všiml jsem si, že ostatní rodiče to také sledovali a přísahám, že si mysleli to samé, co já: Proto nenecháte devítileté dítě plavat z Alcatrazu.
To nebyla vyčerpanost.
Najednou k němu běží dva rodiče a popadnou ho. Dají si ho na ramena a takto ho táhnou, úplně bezvládně.
A pak najednou, po několika dalších krocích ho posadí na jeho invalidní vozík.
Jako v nejšílenější ukázce vítěství, co jsem viděl, zvedne pěsti.
Pořád cítím teplo a energii tohoto chlapce když toho dosáhl.
Viděl jsem ho dříve ten den v jeho invalidním vozíku.
Ani mě nenapadlo, že bude plavat.
Myslím, kde asi bude za 20 let?
Kolik lidí mu asi řeklo, že to nedokáže, že při tom zemře?
Přesvědčujete ostatní, že se mýlí, přesvědčujete sebe, že se mýlíte, že můžete dělat malé pokroky k tomu,
v co věříte, že je možné. Nemusíte být nejrychlejší maratonec na světě. Jen vaše vlastní nemožnosti vám v tom brání. A ono to začíná s malinkými krůčky.
A nejlepší cesta, jak to udělat, je obklopit se nadšenými lidmi.
Nejrychlejší způsob, jak dělat věci, které si myslíte, že nelze udělat, je obklopit se lidmi, kteří tyto věci již dělají.
Existuje citát od Jima Rohna:
"Jste průměr pěti lidí, se kterými trávíte nejvíce času."
V historii světa není žádná větší vychytávka, jak se dostat z místa, kde jste teď, do místa, kde chcete být, než lidi, které si vybíráte do svého okruhu.
Oni všechno mění, a to je dokázané.
V roce 1898, Norman Triplett provedl výzkum se skupinou cyklistů. Měřil jejich čas na trati, když byli ve skupině a také individuálně.
Zjistil, že cyklisté byly pokaždé rychlejší ve skupině.
A od té doby to bylo zopakováno ve všech možných profesích. Dokola to dokazuje stále to samé, že na lidech okolo vás záleží a prostředí je všechno.
Ale je na vás, abyste to kontrolovali, protože to může nabrat dva směry.
80 % lidí, kteří nemají rádi svoji práci, to je většina lidí okolo nás, ne v této místnosti, ale všude jinde, povzbuzuje lhostejnost a drží nás od dělání věcí, na kterých nám záleží. Takže musíme ovládat toto okolí.
Ocitl jsem se v takovéto situaci -- osobní příklad, před pár lety.
Měli jste někdy koníček nebo vášeň, do které jste vložili srdce i duši, neuvěřitelné množství času a chtěli jste tomu říkat byznys, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost a nevydělalo to ani cent?
Čtyři roky jsem budoval hnutí Žij svoji legendu, abych pomohl lidem dělat práci, na které jim záleželo a která je inspirovala. Dělal jsem, co jsem mohl a byli jen tři lidi, kteří mi věnovali pozornost a jsou zrovna tamhle: moje matka, otec a má žena Chelsea.
Děkuji vám za podporu.
(Potlesk) Tak strašně jsem to chtěl. Vyrostlo to na nula procent za čtyři roky. Chtěl jsem to ukončit a právě tehdy jsem se přestěhoval do San Franciska a potkal zajímavé lidi, kteří měli šílený životní styl plný dobrodružství podnikání a webů a blogů, které obklopily jejich vášeň a smysluplným způsobem jim pomohly.
Jeden můj kamarád má osmičlennou rodinu a živí celou rodinu s blogem, který píše dvakrát do týdne.
Právě se všichni vrátili po měsíci z Evropy.
To mi vyrazilo dech. Jak je to možné?
Když jsem to viděl, neuvěřitelně mě to inspirovalo. Místo toho abych to zabalil, rozhodl jsem se to brát vážně.
Udělal jsem všechno, abych trávil svůj čas, každou hodinu jsem naháněl tyto lidi, trávil s nimi čas a pil pivo, cvičil.
Cokoliv bylo potřeba. A po čtyřech letech nulového růstu, během šesti měsíců potloukání se okolo těchto lidí, komunita na "Žij svoji legendu" vzrostla 10x.
Za dalších 12 měsíců vzrostla 160x.
A dnes přes 30 000 lidí ze 158 zemí používá naše kariérní a propojovací nástroje každý měsíc.
Tito lidé vytvořili Žij svou legendu, komunitu nadšených lidí, kteří inspirovali možnost, o které jsem snil tolik let předtím.
Lidé mění všechno, a to proto, že -- asi se ptáte, co se to stalo.
Čtyři roky jsem neznal nikoho v této oblasti. Ani jsem nevěděl, že to existuje, že lidé můžou dělat tyto věci, že můžou mít takováto hnutí.
A najednou jsem zde v San Francisku a všichni okolo to dělají.
Stalo se to normální, a tak se moje přemýšlení změnilo z toho, jak to dokázat na to, jak bych to nemohl dokázat.
A právě tehdy, když se to stane, že vám to přepne v hlavě, rozlije se to do vašeho celého světa.
A aniž byste se snažili, vaše měřítko se posune odsud sem.
Nemusíte měnit své cíle. Stačí, když změníte své okolí.
To je vše. To je také důvod, proč jsem rád okolo skupin těchto lidí, proč, když můžu, jdu na každý TED a sleduji ho na iPadu, při cestě do práce nebo kdykoliv jindy.
Protože je to skupina lidí, která povzbuzuje možnost volby.
Máme celý den, který strávíme spolu a mnohem víc.
Abych to shrnul, z pohledu těchto tří pilířů mají všechny společnou jednu věc, více než cokoliv jiného.
Jsou ze 100 % pod vaší kontrolou.
Nikdo vám neřekne, že se nemůžete učit sám o sobě.
Nikdo vám neřekne, že nemůžete posunout své limity a zjistit své vlastní meze a posunout je.
Nikdo vám nemůže říct, že se nemůžete obklopit inspirujícími lidmi nebo odejít od lidí, kteří vás táhnou dolů.
Nemůžete kontrolovat recesi,
nemůžete kontrolovat, že vám dají vyhazov nebo že budete mít nehodu.
Většina věcí je mimo naši kontrolu.
Tyto tři věci jsou jen na nás. Můžou změnit celý náš svět, pokud se s tím rozhodneme něco dělat.
Hlavní je, že se to začne dít na široké úrovni.
Právě jsem četl ve Forbes, že vláda v USA poprvé zaznamenala, že během měsíce více lidí odešlo z práce než jich bylo propuštěno.
Mysleli si, že to byla anomálie, ale stalo se to 3 měsíce po sobě.
V době, kdy lidé prohlašují, že je to těžké prostředí, ukazují prostředníček svému předepsanému životu, věcem, které lidé říkají, že mají udělat, výměnou za věci, na kterých jim záleží a které je inspirují.
Lidé si uvědomují tyto možnosti, že jediná věc, která nyní limituje možnosti je představivost.
To už není klišé.
Je mi jedno, co děláte, jaká je to vášeň, jaký koníček.
Pokud pletete, můžete najít někoho, kdo je expert na pletení a můžete se od něho učit.
Je to divočina. O tomto je dnešní celý den. Učit se od lidí. Na Žij svoji legendu sledujeme takovéto lidi každý den, protože když běžní lidé dělají mimořádné věci a my můžeme být u toho stává se to normálním.
Není to o tom být Gandhi nebo Steve Jobs, dělat něco šíleného.
Je to jen o tom dělat něco, na čem vám záleží a má takový dopad, jaký můžete udělat jen vy.
Když už mluvíme o Gandhim, byl to "zotavující se právník", tak jsem to o něm slyšel. Byl povolán k vyššímu cíli, na kterém mu záleželo. Nemohl to nedělat.
Má jeden výrok, podle kterého žiji.
"Nejdříve vás ignorují. pak se vám smějí, potom s vámi bojují a pak zvítězíte."
Všechno bylo nemožné, dokud to někdo neudělal.
Můžete trávit čas mezi lidi, kteří řeknou, že to nejde udělat a řeknou vám, že jste hloupí, když to zkoušíte. Nebo se obklopíte lidmi, kteří inspirují možnosti, lidmi, kteří jsou v této místnosti.
Já vidím jako naši zodpovědnost, ukázat světu, že to, co se zdá nemožné, může být novou normou.
A to se už začíná dít.
Nejdříve dělejme věci, které nás inspirují, čímž můžeme inspirovat další lidi, aby dělali věci co inspirují je.
Ale nemůžeme to najít, dokud nevíme co hledáme.
Musíme pracovat sami na sobě, mít svůj záměr a udělat tyto objevy.
Představuji si svět, kde 80 % lidí má rádo práci, kterou dělá.
Jaké by to bylo?
Jak by ta inovace vypadala? Jak byste jednali s lidmi okolo vás?
Věci by se začali měnit.
A než tu skončím, mám na vás jednu otázku a myslím, že to je jediná otázka na které záleží.
Jakou práci nemůžete nedělat?
Zjistěte to, žijte to. Ne jenom pro sebe, ale pro všechny okolo, protože to je to, co začíná měnit svět.
Jakou práci nemůžete nedělat?
Děkuji vám.
(Potlesk)
Představte si, že nejste schopni říct: "Mám hlad", „Mám bolesti“, "Děkuji" nebo "Miluji tě".
Že jste uvězněni ve vlastním těle, v těle, které nereaguje na příkazy.
Obklopeni lidmi, přitom úplně sami.
Přejete si vztáhnout ruku, spojit se s někým, utěšit, zúčastnit se.
Po 13 dlouhých let toto byl můj život.
Většina z nás nepřemýšlí nad mluvením, komunikací.
Já jsem o tom přemýšlel hodně.
Měl jsem spoustu času na přemýšlení.
Prvních 12 let života jsem byl normální veselý zdravý chlapec.
Pak se všechno změnilo.
Prodělal jsem infekci v mozku.
Doktoři si nebyli jistí tím, co se stalo, ale léčili mě, jak nejlépe uměli.
Přesto se můj stav výrazně zhoršil.
Nakonec jsem ztratil schopnost ovládat svoje pohyby, navázat oční kontakt a nakonec i schopnost mluvit.
V nemocnici jsem zoufale toužil jít domů.
Řekl jsem mámě: "Kdy domů?
". Tohle byla poslední slova, která jsem vyslovil svým hlasem.
Nakonec jsem neprošel testy mentálního vědomí.
Mým rodičům řekli, že to je, jako kdybych tam nebyl.
Ležák s inteligencí 3 měsíčního dítěte.
Rodičům řekli, ať mě vezmou domů a postarají se o mě do té doby, než umřu.
Moje rodiče, vlastně životy celé mé rodiny, pohltila péče o mě, nejlepší jakou mi byli schopni dát.
Jejich přátelé se postupně vzdálili.
Jeden rok se přehoupl ve dva, dva ve tři.
Vypadalo to, že člověk, kterým jsem kdysi byl, se začal ztrácet.
Lego a elektronické obvody, které jsem jako malý miloval, šly stranou.
Ze svého pokoje jsem byl přestěhován do jiného, praktičtějšího.
Začal se ze mě stávat duch, vybledlá vzpomínka na chlapce, kterého lidé kdysi znali a měli rádi.
Mezitím se moje mysl začala znovu dávat dohromady.
Postupně se mi začalo vracet vědomí.
Ale nikdo si nevšiml, že jsem přišel zpátky k životu.
Byl jsem si vědom všeho jako normální člověk.
Viděl jsem vše a rozuměl jsem tomu, ale nemohl jsem najít způsob, jak to někomu sdělit.
Moje osobnost byla pohřbená ve zdánlivě tichém těle, pulsující mysl, skrytá běžnému pohledu uvnitř kukly.
Drsná realita na mě dolehla: strávím zbytek svého života uzavřený v sobě, úplně sám.
Byl jsem uvězněn jenom se svými myšlenkami, které mi dělaly společnost.
Nikdy nebudu vysvobozen.
Nikdo mi neprojeví něhu.
Nikdy si nepopovídám s kamarádem.
Nikdo mě nebude milovat.
Neměl jsem žádné sny, naděje, nic, na co bych se mohl těšit.
Nic příjemného.
Žil jsem ve strachu a abych to uvedl na pravou míru, čekal jsem na smrt, až mě konečně vysvobodí, očekával jsem, že zemřu v pečovatelském domě a sám.
Nevím, jestli je možné vyjádřit slovy jaké to je nebýt schopnen komunikace.
Vaše osobnost se začne ztrácet v husté mlze a všechny vaše emoce a vášně jsou sevřené, potlačené a utlumené ve vás.
Pro mě byl nejhorší pocit naprosté bezmoci.
Prostě jsem jen existoval.
Je to velmi temné místo, kde člověk může být, protože jste vlastně zmizeli.
Jiní lidé kontrolovali každý kousek mého života.
Oni rozhodovali, co a kdy budu jíst.
Jestli budu ležet na boku, jestli budu připoutaný na vozíku.
Často jsem dny trávil u televize sledováním repríz Barneyho.
Asi protože Barney byl tak šťastný a veselý a já jsem byl naprostý opak, všechno to jen zhoršovalo.
Byl jsem naprosto bez moci změnit cokoli ve svém životě, nebo to, jak jiní vnímají mě.
Byl jsem tichý, neviditelný pozorovatel toho, jak se lidé chovali, když si mysleli, že je nikdo nevidí.
Bohužel jsem nebyl jen pozorovatel.
Bez možnosti komunikovat se ze mě stala perfektní oběť: bezbranný objekt – zdánlivě bez pocitů – který lidé využívali k ukojení svých nejtemnějších vášní.
Více než 10 let mě lidé, kteří se o mě měli starat, zneužívali fyzicky, verbálně a sexuálně.
I přes to, že si mysleli, že necítím, tak jsem cítil.
Poprvé, když se to stalo, tak jsem byl v šoku a nemohl jsem tomu uvěřit.
Jak mi to mohli udělat?
Byl jsem zmatený.
Čím jsem se provinil, že si tohle zasloužím?
Jedna část mě chtěla brečet a druhá část chtěla bojovat.
Bolest, smutek a vztek mnou protékaly.
Cítil jsem se bezcenný.
Nebyl tady nikdo, kdo by mě utěšil.
Ale ani jeden z mých rodičů nevěděl, co se mi děje.
Žil jsem v hrůze, protože jsem věděl, že se to stane znovu a znovu.
Ale nikdy jsem nevěděl kdy.
Jediné co jsem věděl, bylo, že už nikdy nebudu stejný.
Vzpomínám si, když jsem poslouchal Whitney Houston: "Nezáleží na tom, co mi vezmou, nikdy mi nevezmou moji důstojnost."
A tak jsem si pomyslel: "Chceš se vsadit?"
Možná by na to moji rodiče přišli a pomohli by mi.
Ale léta neustálé péče, vstávání každé dvě hodiny, aby mě otočili, a truchlení nad ztrátou syna, si na mých rodičích vybralo svou daň.
Po další vášnivé hádce mezi mými rodiči, v okamžiku plném zoufalství, se na mě máma otočila a řekla mi, že bych měl umřít.
Byl jsem v šoku, ale jak jsem přemýšlel nad tím, co mi řekla, naplnilo mě to ohromným soucitem a láskou k ní, ale nemohl jsem nic udělat.
Byla spousta okamžiků, kdy jsem to vzdal, a propadal jsem se do temné propasti.
Pamatuji si jeden velice ponurý okamžik.
Můj táta mě nechal samotného v autě, zatímco šel rychle něco koupit do obchodu.
Náhodný cizinec prošel kolem auta, podíval se na mě a usmál se.
Nikdy asi nebudu vědět proč, ale tento prostý čin, – ten letmý okamžik lidského spojení – se přetvořil v pocit, že chci jít dál.
Můj život byl trýzněný jednotvárností, realita se často nedala snést.
Sám se svými myšlenkami jsem vymýšlel spletité fantazie o mravencích, jak běhají po podlaze.
Naučil jsem se poznávat čas podle toho, kde byl stín.
Když jsem se naučil, jak se stíny pohybovaly a jak hodiny běžely, věděl jsem, za jak dlouho mě vyzvednou a odvezou domů.
Vidět tátu ve dveřích, jak mě jde vyzvednout byl nejlepší okamžik dne.
Má mysl se stala nástrojem, jež jsem mohl používat, abych vypnul a utekl z reality nebo abych ji zvětšil a tento obří prostor naplnil fantazií.
Doufal jsem, že se moje realita změní a někdo si všimne, že jsem zpátky při životě.
Ale byl jsem odplaven jako hrad z písku, postavený moc blízko vln. A na mém místě byla ta osoba, za kterou mě druzí chtěli mít.
Pro někoho jsem byl Martin, prázdná skořápka, ležák, zasluhující krutá slova, odmítnutí a dokonce zneužití.
Pro jiné jsem byl ten chlapec s poškozeným mozkem, který vyrostl v dospělého muže.
Někteří byli laskaví a pečující.
Dobří nebo špatní, já jsem byl čisté plátno, na které se promítaly různé verze mě.
Chtělo to někoho nového, který by mě viděl v jiném světle.
Každý týden za námi začala docházet aromaterapeutka.
Nevím, jestli díky její intuici nebo smyslu pro detail, kterého si ostatní nevšimli, byla přesvědčená, že rozumím tomu, co říká.
Nabádala moje rodiče, aby mě znovu vzali na testy z augmentativní a alternativní komunikace.
A do roka jsem začal používat počítačový program ke komunikaci.
Bylo to vzrušující a frustrující zároveň.
Měl jsem v mysli tolik slov, nemohl jsem se dočkat, až je budu moci říct.
Někdy jsem říkal věci sám sobě, jen proto, že jsem mohl.
V sobě jsem našel publikum a věřil jsem, že díky vyjádření mých myšlenek a přání, ostatní budou chtít poslouchat také.
Ale jak jsem začal více komunikovat, uvědomil jsem si, že to není jen začátek vytváření mého vlastního hlasu.
Byl to krůček do světa, ve kterém jsem nevěděl, jak to funguje.
Přestal jsem chodit do domova s péčí a našel si svoji první práci - kopírování.
Může to znít jednoduše, ale bylo to úžasné.
Můj nový svět byl opravdu vzrušující, někdy však trochu přehlcující a děsivý.
Byl jsem jako dítě, i když to někdy bylo osvobozující, pral jsem se s tím.
Taky jsem přišel na to, že někteří z těch, co mě znali už dlouhou dobu, nebyli schopni opustit myšlenku na toho Martina, kterého měli v hlavě.
A i ti, které jsem zrovna potkal měli problém vidět víc, než jen tichého muže na vozíku.
Uvědomil jsem si, že někteří lidé mě budou poslouchat jen když budu takový, jaký očekávali, že budu.
Jinak na to nebyl brán zřetel a oni dělali to, co si mysleli, že je nejlepší.
Přišel jsem na to, že pravá komunikace je o něčem víc než jen o předání nějaké zprávy.
Jde o vyslechnutí a respektování zprávy.
Ale i tak šlo vše hladce.
Moje tělo se pomalu stávalo silnějším.
Měl jsem práci u počítačů a tu jsem miloval a dokonce jsem dostal i psa, o kterém jsem snil roky.
Nicméně, toužil jsem po tom, abych mohl s někým sdílet život.
Pamatuji si, jak jsem se díval z okýnka, když mě táta vezl domů z práce, přemýšlel jsem nad tím, že mám tolik lásky a nikoho, komu bych ji mohl dát.
Zrovna, když jsem rezignoval a říkal si, že budu sám do konce života, potkal jsem Joan.
Nejen že je to nejlepší, co mě v životě potkalo, ale také mi pomohla vyvrátit moje mylné představy o sobě.
Joan řekla, se do mě zamilovala díky tomu, co jsem říkal.
Nicméně po tom, čím vším jsem si prošel, jsem se nemohl zbavit přesvědčení, že někdo může vidět víc, než jen mou invaliditu a přijmout mě takového, jaký jsem.
Také jsem dost zápasil s tím, abych pochopil, že jsem muž.
Prvně, když o mě někdo mluvil jako o muži, mě to vykolejilo.
Jako bych se díval kolem sebe a ptal se: "Kdo?
Já?" Tohle všechno se změnilo s Joan.
Máme mezi sebou úžasné spojení a naučil jsem se, jak důležité je komunikovat otevřeně a upřímně.
Cítil jsem se v bezpečí a to mi dávalo odvahu říct, co jsem si opravdu myslel.
Znovu jsem se cítil celý, jako člověk hodný lásky.
Začal jsem přetvářet svůj osud.
V práci jsem mluvil víc.
Prosazoval jsem potřebu nezávislosti mezi lidmi v mém okolí.
Prostředky, které mi umožnily komunikaci, změnily všechno.
Využil jsem vůli a sílu slov k rozboření předsudků, které jsem měl o sobě, a které o mě mělo okolí.
Komunikace nás dělá lidmi, umožňuje nám propojit se na nejhlubším stupni s těmi, kteří jsou kolem nás -- když si vyprávíme své příběhy, vyjadřujeme přání, potřeby a touhy, nebo skutečně posloucháme a slyšíme příběhy a přání těch okolo nás.
Díky tomu všemu svět ví, jací jsme.
Takže jací jsme bez toho?
Pravá komunikace zvyšuje pochopení a vytváří svět, který se lépe stará a soucítí.
Kdysi jsem byl vnímán jako neživý objekt, přízrak chlapce, který byl na vozíčku.
Dnes jsem mnohem víc.
Manžel, syn, přítel, bratr, vlastník firmy, absolvent s vyznamenáním, zapálený amatérský fotograf.
Moje schopnost komunikovat mi umožnila všechno tohle.
Říká se, že činy mluví jasněji než slova.
Nejsem si jistý, zda je to pravda.
Naše slova, jakkoli je sdělíme, jsou stejně mocná.
Ať už ta slova říkáme svým vlastním hlasem, píšeme je očima, nebo je sdělíme neverbálně někomu, kdo je řekne za nás, slova jsou jedním z našich nejmocnějších nástrojů.
Musel jsem si projít hroznou tmou. Z ní mě vysvobodili ti, jimž na mně záleželo, a jazyk sám.
To, že mě dnes můžete slyšet, mě vede dále ke světlu.
Záříme tady spolu.
Jestli je tady nějaká potíž s mou komunikací, tak je to to, že někdy chci křičet a jindy zase pošeptat laskavé slovo nebo vyjádřit vděčnost.
Všechno to zní stejně.
Ale prosím, představte si prosím tyto dvě slova jak nejvlídněji můžete: Děkuji vám.
(Potlesk)
V roce 1901 se dostala žena jménem Auguste do psychiatrické léčebny ve Frankfurtu.
Auguste trpěla halucinacemi a nepamatovala si ani nejzákladnější detaily ze svého života.
Její doktor se jmenoval Alois.
Alois nevěděl jak Auguste pomoci, ale staral se o ni do její smrti v roce 1906.
Po její smrti provedl Alois pitvu a v jejím mozku našel podivné plaky a uzlíčky. Takové nikdy neviděl.
Nejhorší na této věci je,
že kdyby Auguste žila dnes, nemohli bychom jí pomoci o nic více než před 114 lety Alois.
Alois byl Dr. Alois Alzheimer
a Auguste Deterová byla první pacientkou s diagnózou choroby dnes známé jako Alzheimerova.
Od roku 1901 medicína pokročila nesmírně dopředu.
Vynalezli jsme antibiotika a očkování, která nás chrání před infekcemi, mnohé léky na rakovinu, antiretrovirotika proti HIV, statiny na onemocnění srdce a mnohé další.
Ale v léčbě Alzheimerovy choroby jsme neudělali pokrok téměř žádný.
Patřím do týmu vědců, který pracuje na objevení léku proti Alzheimeru přes deset let.
Takže nad tím přemýšlím neustále.
Alzheimerem trpí celosvětově 40 milionů lidí.
Ale do roku 2050 to bude 150 milionů lidí. Mezi ně budou také patřit mnozí z vás.
Pokud doufáte, že budete žít do 85 let nebo déle, bude pravděpodobnost, že dostanete Alzheimera, téměř jedna ku dvěma.
Je zkrátka téměř jisté, že ve svých nejlepších letech budete buď trpět Alzheimerem sami nebo se budete starat o přítele či blízkého s Alzheimerem.
Jen v USA stojí péče o lidi s Alzheimerem 200 miliard dolarů ročně.
Každý pátý dolar na zdravotní péči jde na léčbu Alzheimera.
Je to v současnosti nejnákladnější nemoc. Do 2050 se mají náklady kvůli stárnutí zvýšit až pětinásobně.
Možná vás překvapí, že Alzheimer je jednou z největších výzev naší generace.
Řešíme jej ovšem relativně málo.
Z 10 nejčastějších příčin smrti je Alzheimer jedinou, které neumíme předejít, ani léčit nebo zpomalit.
Rozumíme Alzheimerově chorobě méně než kterékoli jiné nemoci, protože do jejího výzkumu investujeme méně času a peněz.
Americká vláda utratí ročně desetkrát víc na výzkum rakoviny než na Alzheimera, a to i přes to, že je Alzheimer dražší a ročně usmrtí podobný počet lidí jako rakovina.
Nedostatek prostředků pramení z jedné jediné příčiny: nedostatek povědomí.
Protože to, co ví pouze několik lidí, by měli vědět všichni: Alzheimer je nemoc a my ji umíme vyléčit.
Za posledních 114 let zaměňovali všichni, včetně vědců, Alzheimera se stárnutím.
Mysleli jsme si, že senilita ke stáří nevyhnutelně patří.
Když však porovnáme mozek starého zdravého člověka s mozkem člověka trpícího Alzheimerem, okamžitě vidíme rozdíl, který tato nemoc způsobuje.
Alzheimer nejenže způsobuje závažnou ztrátu paměti, ale poškození mozku značně zkracuje délku života a je vždy smrtelné.
Vzpomeňte si, jak Dr. Alzheimer našel před sto lety v Augustině mozku podivné plaky a uzlíčky.
Skoro sto let jsme o nich nevěděli téměř nic.
Dnes víme, že jsou tvořeny molekulami bílkovin.
Molekulu bílkoviny si můžete představit jako papír, ze kterého se skládá složité origami.
Na něm jsou místa, která lepí.
Když se origami složí správně, tato lepivá místa se skryjí uvnitř.
Ale když se složí špatně, některá lepivá místa zůstanou venku.
Díky tomu se molekuly bílkovin přilepí k sobě, shluknou se a nakonec vytvoří velké plaky a uzlíčky.
Přesně to vidíme v mozku pacientů s Alzheimerem.
Posledních 10 let se na Cambridgeské univerzitě snažíme porozumět tomu, jak tato porucha vzniká.
Existuje mnoho příčin a zablokovat tu správnou je velice složité. Jako zneškodnit bombu.
Přestřihnete červený drát a nic se nestane.
Přestřihnete modrý a bomba exploduje.
Musíme najít pravou příčinu, kterou je třeba zablokovat a poté vytvořit lék, který to udělá.
Až dosud jsme většinou stříhali dráty a doufali v úspěch.
Nyní máme k dispozici skupinu lidí: lékaře, biology, genetické inženýry, chemiky, fyziky, inženýry a matematiky.
Společně jsme identifikovali zásadní příčinu vzniku a nyní testujeme novou skupinu léků, které by tuto příčinu zablokovaly a nemoc tak zastavily.
Ukážu vám naše výsledky.
Kromě nás v laboratoři je ještě nikdo jiný neviděl.
Podívejme se, co se stalo, když jsme tyto nové léky testovaly na červech.
Tady vidíme zdravé červy. Vidíte, že se pohybují normálně.
Ale tito červi mají molekuly bílkovin přilepené k sobě, jako lidé s Alzheimerem.
Jasně vidíte, že jsou nemocní.
Ale když těmto červům podáme v raném stádiu tyto nové léky, vidíme, že jsou zdraví a délka jejich života je normální.
Toto je jen první pozitivní výsledek, ale takovýto výzkum ukazuje, že Alzheimer je nemoc, které rozumíme a kterou dokážeme vyléčit.
Po 114 letech čekání máme konečně naději, že za 10 nebo 20 let konečně dosáhneme úspěchu.
Abychom konečně Alzheimera porazili, potřebujeme pomoc.
Není to o vědcích jako jsem já. Je to o vás.
Potřebujeme, abyste věděli, že Alzheimer je nemoc a že když se budeme snažit, porazíme ji.
Pacienti trpící jinými nemocemi a jejich příbuzní bojovali za kvalitnější výzkum a vyvíjeli tlak na vlády, na farmaceutický průmysl, na vědce a regulační orgány.
To byl zásadní impuls k vývoji léčby HIV na konci 80. let.
Stejný zápal vidíme dnes v boji s rakovinou.
Ale pacienti s Alzheimerem za sebe často ani nemohou mluvit.
A jejich příbuzní, skryté oběti, které se o ně ve dne v noci starají, jsou často příliš vyčerpaní na to, aby prosazovali změnu.
Takže je to jen na vás.
Alzheimer není téměř vůbec geneticky podmíněn.
Ohrožen je každý, kdo má mozek.
Dnes máme 40 milionů pacientů jako byla Auguste, kteří sami nemohou změnit nic.
Mluvte za ně a pomozte je vyléčit.
Děkuji.
(Potlesk)
Zvedněte ruku, pokud vám někdy byla položena otázka "Čím chceš být, až vyrosteš?" (smích)
A teď zkuste hádat, kolik vám bylo let, když se vás na to zeptali poprvé?
Stačí jenom ukázat prsty.
Tři, pět, tři, pět, pět; dobrá.
A teď zvedněte ruku, pokud ve vás ta otázka "Čím chceš být, až vyrosteš?"
vyvolala někdy nějakou obavu.
(smích) Jakoukoliv obavu.
Já sama jsem nikdy neuměla odpovědět na otázku, "Čím chceš být, až budeš velká?"
Víte, problém nebyl v tom, že bych neměla žádné zájmy, měla jsem jich příliš mnoho.
Na střední škole jsem měla ráda angličtinu a matematiku a umění a dělala jsem weby a hrála na kytaru v punkové kapele s názvem Frustrovaný telefonní operátor.
(smích) Možná jste o nás slyšeli.
(smích) Takhle to šlo dál i po škole, až jsem si najednou u sebe začala všímat takového vzorce, že se vždy začnu zajímat o nějakou oblast, ponořím se do toho, úplně mě to pohltí, a začnu v tom být docela dobrá, a pak narazím na ten bod, kdy mě to začne nudit.
A obvykle zkouším vydržet v tom dál, protože jsem té věci věnovala už tolik času a energie a někdy i peněz.
Ale nakonec ten stav nudy, takový ten pocit, "Jo, už to znám! Už to pro mě není výzva", ten pocit převáží a musím tu věc nechat být.
Ale pak se zase nadchnu pro něco jiného, nijak nesouvisejícího, a ponořím se do toho a nechám se tím pohltit a v duchu si říkám "Ano, našla jsem to své!" A pak zase přijde ten okamžik, kdy se začnu nudit, až to nakonec opustím.
Ale pak objevím něco nového a úplně jiného a ponořím se do toho...
Tenhle vzorec mi způsoboval mnoho úzkosti, ze dvou důvodů: první byl ten, že jsem si nebyla jistá,
jak mám něco takového proměnit v kariéru.
Myslela jsem, že nakonec budu muset zvolit jedinou věc, potlačit svou vášeň pro ty ostatní a rezignovat před pocity nudy.
Ten druhý důvod, proč mě to tak trápilo, byl trochu osobnější.
Bála jsem se, že je na tom něco špatného, že je se mnou něco špatně, když u ničeho nedokážu vydržet.
Bála jsem se, že mám strach ze závazků, nebo že jsem moc roztěkaná, nebo že si sama škodím, protože mám strach z úspěchu.
Pokud se v mém příběhu a v těchto pocitech poznáváte, zkuste se sami sebe zeptat na otázku, o které bych sama ráda dříve věděla.
Zeptejte se, kde jste se naučili hodnotit jako špatné nebo nenormální to, když děláte hodně věcí.
Řeknu vám, odkud to máte. Převzali jste to z kultury.
Když se vás poprvé zeptali, "Čím chceš být, až vyrosteš?"
bylo vám zhruba pět let,
a pravdou je, že nikoho ani moc nezajímá, co vlastně v tomhle věku řeknete.
(smích) Bereme to za nevinnou otázku, pokládanou dětem, abychom získali rozkošné odpovědi. Jako třeba "Chci být astronaut" nebo "Já chci být balerínou" nebo "Já chci být pirát" - domyslete si tu Halloweenský kostým.
(smích) Ale na tuhle otázku se nás v různých podobách ptají znovu a znovu, zatímco dospíváme. Například, středoškoláků se mohou ptát, jakou specializaci si zvolí na univerzitě.
A v určitý čas se to, čím chcete být, až vyrostete,
změní z toho roztomilého cvičení na věc, kvůli které nemůžete spát.
Proč?
Víte, ačkoliv ta otázka děti nabádá, aby snily o tom, čím by se mohly stát, neinspiruje je, aby snily, o <i>všem</i>, čím by se mohly stát.
Vlastně funguje přesně opačně. Protože, když se vás někdo zeptá, čím chcete být, nemůžete odpovědět 20 různými věcmi. Onen dobrosrdečný dospělý, se asi zasměje a řekne něco jako "Ah, to je milé, ale přece nemůžeš být zároveň houslařem a psychologem.
Musíš si vybrat."
Tohle je doktor Bob Childs. (smích) A je to mistr houslař a psychoterapeut.
A tohle je Amy Ng, editorka časopisu, ilustrátorka, podnikatelka, učitelka a kreativní ředitelka.
Ale většina dětí o podobných lidech nikdy neslyšela.
Jediné, co slyší, je, že si budou muset vybrat.
Ale není to jen o tomhle.
Idea úzce zaměřeného života je v naší kultuře hodně romantizovaná.
Je to ta představa osudu nebo jediného pravého poslání. Představa, že ke každému patří ta jedna veliká věc, kterou jsme povoláni dělat, dokud tu jsme. A musíte přijít na to, co za věc to je, a zasvětit jí celý svůj život.
Ale, co když jste někdo, kdo to má jinak?
Co když je tu spousta různorodých oblastí, které vás zajímají? A spousta různých věcí, které chcete dělat?
No, není tu moc místa, v tomhle systému, pro někoho jako jste vy.
A tak se můžete cítit osamělí.
Může se vám zdát, že nemáte žádný životní smysl.
Může vám připadat, že je s vámi něco v nepořádku.
Vůbec nejste v nepořádku.
Jste totiž <i>multipotenciál</i>.
(potlesk) Multipotenciál je člověk s mnoha zájmy a tvořivými činnostmi.
Je to trošku krkolomné slovo.
Ale pomůže nám si ho rozdělit na tři části: multi (mnoho) - potence (schopnost) - ál.
Můžete taky použít některé z dalších slov se stejným významem, jako třeba polyhistor, renesanční osobnost.
Během renesance to vlastně lidé považovali za ideál, když byl někdo zběhlý ve více oborech.
Barbara Sher nám říká "skeneři".
Používejte kterékoliv slovo, nebo si vymyslete vlastní.
Je myslím docela trefné, že se jako komunita nedokážeme shodnout na jediné identitě.
(smích) Je snadné vnímat svou multipotencialitu jako omezení nebo trápení, které je potřeba překonat.
Já jsem ale zjistila, při debatách s lidmi a při psaní o těchto myšlenkách na svém webu Puttylike, že být takto založený má i své ohromné výhody.
Tady jsou 3 velké síly multipotenciálů.
První: syntéza nápadů.
Tedy schopnost kombinovat dva či více oborů a vytvářet něco nového na jejich průsečíku.
Sha Hwang a Rachel Binx čerpali ze svého společného zájmu o kartografii, vizualizaci dat, cestování, matematiku a design, když zakládali Meshu.
Meshu je firma, která vyrábí originální, geografií inspirované šperky.
Sha a Rachel přišli na tenhle jedinečný nápad ne navzdory, ale právě díky té eklektické směsi svých schopností a zkušeností.
Inovace vznikají v průsečících.
Právě odtud přicházejí nové nápady.
A multipotenciálové, se svým různorodým zázemím, mají přístup do spousty takových průsečíků.
Druhou velkou silou multipotenciálů je schopnost rychlého učení.
Když nás multipotenciály začne něco zajímat, jdeme do toho po hlavě.
Zhltneme všechno, co nám přijde pod ruku.
Taky jsme zvyklí být začátečníci, protože jsme jimi byli už tolikrát v minulosti. To taky znamená, že se méně bojíme zkoušet nové věci a vystupovat ze své komfortní zóny.
Navíc, řada schopností je přenositelná mezi obory. A my si neseme všechno, co už umíme, do každé nové oblasti našeho zájmu, takže málokdy začínáme úplně od nuly.
Nora Dunn se živí jako cestovatelka a spisovatelka na volné noze.
Jako dětská koncertní klavíristka si vytříbila neuvěřitelnou schopnost rozvíjet svalovou paměť.
Dnes umí psát na klávesnici nejrychleji ze všech, koho zná.
Než se stala spisovatelkou, Nora byla finanční poradkyní.
Když se svou praxí začínala, musela se naučit jemná pravidla prodeje a to jí teď pomáhá přesvědčivě nabízet své texty vydavatelům.
Málokdy jde o ztrátu času, zabývat se něčím, co vás láká, i když to pak třeba opustíte.
Můžete třeba tuto znalost aplikovat v úplně nové oblasti, způsobem, který ani nešel předvídat.
Třetí velkou silou multipotenciálů je adaptabilita. Tedy schopnost proměnit se v cokoliv, čím potřebujete být v dané situaci.
Abe Cajudo je někdy režisérem, jindy web designérem, někdy konzultantem v Kickstarteru, jindy učitelem, a někdy, jak je vidět, Jamesem Bondem.
(smích) Je uznávaný, protože svou práci dělá dobře.
Je ještě víc oceňovaný, protože dokáže zaujmout různé role podle toho, co jeho klienti potřebují.
Časopis Fast Company uznává adaptabilitu jako tu nejdůležitější schopnost, kterou je třeba rozvíjet, pro úspěch ve 21. století.
Změny v ekonomice jsou tak rychlé a nepředvídatelné, že právě ti jednotlivci a organizace, kteří se dokáží měnit vstříc potřebám trhu, budou doopravdy úspěšní.
Syntéza nápadů, rychlé učení a adaptabilita. Tři dovednosti, ve kterých jsou multipotenciálové velmi zdatní. A též tři schopnosti, které mohou ztratit, pokud budou nuceni zúžit svůj záběr.
Je ve velkém zájmu nás všech, jako společnosti, podporovat multipotenciály, aby byli sami sebou.
Ve světě je dnes spousta složitých, multidimenzionálních problémů a potřebujeme kreativní, nekonvenční myslitele, abychom je zvládli.
A teď, řekněme, že jste ve svém srdci specialista.
Odjakživa, co jste na světě, jste věděli, že chcete být dětským neurochirurgem.
Nebojte, s vámi také není nic v nepořádku.
(smích) Ve skutečnosti, ty nejlepší týmy bývají složeny ze specialisty a multipotenciála, kteří spolupracují.
Specialista se umí hluboko ponořit do nápadu a uskutečnit ho, zatímco multipotenciál projektu přináší široký rozsah znalostí.
Je to krásné partnerství.
My všichni bychom ale měli rozvíjet své životy a kariéry v souladu s naším nastavením,
a bohužel, multipotenciálové jsou často podporováni spíš v tom, aby prostě byli víc jako ti jejich kolegové - specialisté.
Takže, sečteno a podtrženo; pokud si z mé řeči odnesete jedinou věc, doufám, že to bude tato: přijměte své vnitřní nastavení, ať je jakékoliv.
Pokud jste duší specialista, pak se rozhodně specializujte.
Takto budete dělat nejlépe, co děláte.
Ale vám multipotenciálům v tomto sále - včetně těch, kteří jste si právě uvědomili, v těchto 12 minutách, že jimi jste taky - (smích) vám všem říkám: přijměte svou různorodou vášeň,
následujte svou zvědavost, vstupujte do neznámých krajin,
zkoumejte své průsečíky.
Přijetí svého vnitřního nastavení vede ke šťastnějšímu, opravdovějšímu životu
a co je možná ještě důležitější, multipotenciálové, svět nás potřebuje.
Děkuji.
(potlesk)
Dochází u dospělých lidí ke vzniku nových neuronů?
Dost lidí v tom nemá jasno, protože jde o celkem novou oblast bádání.
Jednou jsem se například bavila se svým kolegou, onkologem Robertem. A ten mi říkal: "Sandrine, to nechápu.
Mám pacienty, kteří se oficiálně vyléčili z rakoviny, ale pořád se u nich objevují příznaky deprese.“
Odpověděla jsem: "Podle mě to dává smysl.
Léky, které u tvých pacientů zastavily bujení rakovinných buněk, zastavily v jejich mozku i tvorbu nových neuronů."
Ale Robert se na mě podíval jako na blázna. „Moji pacienti jsou dospělí,“ řekl. „U dospělých nové neurony nevznikají.“
K jeho údivu jsem však odpověděla: "Právě že ano."
Jde o jev, kterému říkáme neurogeneze.
[Neurogeneze] Robert ovšem není neurovědec. Když chodil na medicínu, ještě nebylo známo, že nové neurony vznikají i v dospělém mozku.
Ale protože je Robert zodpovědný lékař, chtěl se o tom v mé laboratoři dozvědět trochu víc.
A tak jsem mu ukázala jednu z nejúžasnějších částí mozku, alespoň z hlediska neurogeneze, a sice hipokampus.
Je to ten šedivý útvar uprostřed mozku.
Velmi dlouho se vědělo, že úzce souvisí s učením, pamětí, náladami a emocemi.
Až nedávno jsme však zjistili, že jde o jeden z jedinečných útvarů, kde v dospělém mozku vznikají nové neurony.
Když rozřízneme a zvětšíme hipokampus dospělé myši, jak vidíte na obrázku úplně vpravo, spatříme tam novorozený neuron (na obrázku je světle modrý).
Pokud jde o lidský mozek, můj kolega Jonas Frinsén z Institutu Karolinska odhaduje, že si v hipokampu denně vytváříme 700 nových neuronů.
Zdá se to málo, vždyť neuronů máme miliardy.
Ale než se člověk dožije 50 let, nemá už v hipokampu ani jeden neuron, s nímž se narodil, protože se všechny vyměnily.
Čím jsou ony nové neurony tak důležité a jaké mají funkce?
Víme, že jsou důležité pro učení a paměť.
Laboratorně jsme dokázali, že když tvorbě nových neuronů v dospělém hipokampu zamezíme, zhorší se určité aspekty paměti.
Nově jsme objevili, že se to týká především schopnosti poznávat určitá místa, například při orientaci ve městě.
Přicházejí však další zjištění. Neurony ovlivňují nejen kapacitu paměti, ale i kvalitu vzpomínek.
Mohou je například obohatit o rozměr času a pomáhají s rozlišením velmi podobných vzpomínek - jako když hledáte kolo, které každý den parkujete na tomtéž plácku, ale pokaždé malinko jinde.
Mého kolegu Roberta ovšem víc zaujal výzkum o vztahu neurogeneze a deprese.
U pokusných zvířat trpících depresí byla zaznamenána snížená neurogeneze.
Po podání antidepresiv se produkce nových neuronů zvýšila a příznaky deprese se zmírnily. Což jasně ukazuje, že mezi neurogenezí a depresí je nějaký vztah.
Ba co víc. Když neurogenezi znemožníte, omezíte tím i účinnost antidepresiv.
Robert tak pochopil, že pravděpodobným důvodem, proč jeho pacienti trpěli i po vyléčení z rakoviny depresemi, bylo to, že léky proti rakovině zastavily produkci nových neuronů.
A potom chvíli trvalo, než se produkce obnovila a neurony začaly fungovat.
Momentálně už máme dost důkazů, abychom mohli tvrdit, že stojí za to se na neurogenezi zaměřit. Může nám pomoct zlepšovat paměť či duševní pohodu, popřípadě omezit negativní dopady stárnutí a stresu.
To nás vede k otázce, zda můžeme neurogenezi regulovat.
Odpověď zní: ano.
Vyzkoušíme si teď malý kvíz.
Budu teď jmenovat různé aktivity a vy říkejte, jestli si myslíte, že neurogenezi prospívají nebo ji škodí.
Připraveni?
Tak do toho.
Co třeba učení?
Je prospěšné?
Ano.
Učení produkci nových neuronů zvyšuje.
Co stres?
Ano, stres produkci nových neuronů v hipokampu snižuje.
Co nedostatek spánku?
Přesně tak, ten snižuje neurogenezi.
Co sex?
Panejo!
(smích) Máte pravdu. Sex produkci nových neuronů zvyšuje.
Ale všeho s mírou.
Je třeba dát pozor, abyste pro samý sex... (smích) ... abyste pro samý sex netrpěli nedostatkem spánku.
(smích) A co stárnutí?
Tempo neurogeneze se s věkem snižuje, ale stále k ní dochází.
A na závěr, co takový běh?
Něco vám teď ukážu, ať vidíte sami.
Tohle je jedna z prvních studií mého školitele Rusty Gage ze Salkova institutu. Dokazuje, že tvorbu nových neuronů ovlivňuje vnější prostředí.
Tohle je část hipokampu myši, která v kleci neměla kolečko na běhání.
Černé tečky, které tam vidíte, jsou budoucí nové neurony.
A tohle je část hipokampu myši, která v kleci kolečko na běhání měla.
Vidíte, jak výrazně množství budoucích neuronů vzrostlo.
Tělesná aktivita má tedy na neurony vliv.
Ale nejen ona. Produkci neuronů v hipokampu ovlivňuje i to, co jíte.
Tohle je pár dietních doporučení, která neurogenezi prokázaně prospívají.
Pár věcí teď vypíchnu. Neurogenezi prospívá, když o 20-30 % omezíte příjem kalorií.
Prospívá jí také rovnoměrné stravování, delší pauzy mezi pokrmy.
Prospívají jí flavonoidy, což jsou látky obsažené v tmavé čokoládě nebo v borůvkách.
Produkci neuronů zvyšují omega-3 mastné kyseliny přítomné v tučných rybách, jako je losos.
Strava bohatá na nasycené tuky má na neurogonezi naopak negativní dopad.
Stejně jako ethanol, tedy pití alkoholu.
Ale není všem dnům konec. Červené víno obsahuje resveratrol, o němž víme, že novým neuronům prodlužuje životnost.
S ohledem na neurogenezi tak červené víno skýtá vhodný kompromis, až budete na večírku.
(smích) A ještě poslední tip na závěr. Taková perlička.
Japonské vědce fascinuje textura jídla. Dokázali, že měkká strava neurogenezi podporuje, na rozdíl od stravy křupavé či tuhé, která vyžaduje žvýkání.
Všechna data, kde jsme něco zkoumali na úrovni buněk, jsme získali z pokusných zvířat.
Ale vliv stravy jsme zkoumali také na lidech. A ukázalo se, že to, jak strava působí na paměť a duševní rozpoložení, odpovídá tomu, jak působí na neurogenezi. Omezený přísun kalorií například zvyšuje kapacitu paměti, kdežto tučná jídla spouštějí příznaky deprese. Omega-3 mastné kyseliny, které zvyšují neurogenezi, naopak pomáhají příznaky deprese potlačovat.
To všechno nás vede k závěru, že vliv stravy na duševní zdraví a na paměť je vlastně důsledkem produkce nových neuronů v hipokampu.
Přičemž nezáleží jen na tom, co jíte, ale také na textuře jídla a na tom, kdy ho jíte a kolik ho spořádáte.
Co se týče nás, vědců zkoumajících neurogenezi, máme teď za úkol lépe porozumět funkci nových neuronů a tomu, jak regulovat jejich produkci a životnost.
Musíme také zjistit, jak zachovat neurogenezi u Robertových pacientů.
Co se týče vás, máte svou neurogenezi ve svých rukách.
Děkuji.
(potlesk) Margaret Heffernan (MH): Skvělé poznatky, Sandrine.
Už jsem vám říkala, že jste mi změnila život. Jím teď hory borůvek.
Sandrine Thuret (ST): To je dobře.
MH: Zajímalo by mě ještě to běhání.
Je nutné přímo běhat?
Nebo je hlavní prokysličit mozek, třeba aerobními cviky
nebo nějakým dynamickým cvičením?
ST: Zatím nevíme, zda neurogenezi způsobuje přímo běhání. Spíše si ale skutečně myslíme, že neurogenezi prospívá cokoli, co nějak zvyšuje přívod krve do mozku.
MH: Takže nemusím mít v kanceláři kolečko na běhání?
ST: Ne, nemusíte!
MH: Tak to je úleva!
Nádhera. To byla Sandrine Thuret.
Moc děkujeme. ST: Děkuji, Margaret.
(potlesk)
V mé laboratoři stavíme autonomní létající roboty jako je ten, kterého tu vidíte létat.
Na rozdíl od komerčních dronů tento robot nemá žádnou GPS.
A bez GPS je pro roboty těžké určit svou polohu.
Tento robot používá palubní senzory, kamery a laserové snímače a snímá jimi své okolí.
Rozpoznává prvky v okolním prostředí a vzhledem k těmto prvkům pak určuje svou polohu za použití triangulační metody.
Poté dokáže ze všeho, co zjistil, poskládat mapu, jakou vidíte za mnou.
Tato mapa umožňuje robotovi chápat, kde jsou překážky, a při letu se vyhnout kolizím.
Teď vám ukážu několik experimentů, které jsme provedli v naší laboratoři, kde mohl tento robot létat na větší vzdálenosti než tady.
Vpravo nahoře vidíte, co vidí robot svojí kamerou.
A na hlavní ploše – ovšem ve čtyřnásobném zrychlení – vidíte mapu, kterou si robot sestavuje.
Je ve vysokém rozlišení a je to mapa chodby kolem naší laboratoře.
Za chvilku už vletí do naší laboratoře – poznáte ji podle toho nepořádku.
(Smích.) Ale to hlavní, co jsem chtěl ukázat je, že tito roboti umí vytvářet velmi přesné mapy s rozlišením na pět centimetrů, takže člověk, který se nachází mimo laboratoř nebo venku mimo budovu je může vypouštět, aniž vůbec vstoupí dovnitř, a může tak zjišťovat, co se v budově děje.
S podobnými roboty je ale několik problémů.
Především je dost velký.
A protože je velký, je také těžký.
Proto tito roboti spotřebují na půl kilogramu asi 100 wattů.
Trvání jejich mise je proto velmi krátké.
Druhý problém je, že mají na palubě velmi drahé senzory – laserový skener, kameru a potřebné procesory.
To neúnosně zvyšuje cenu robota.
Proto jsme si položili otázku: jaký si můžete v obchodě s elektronikou koupit výrobek, který je levný, lehký a má zabudované senzory a schopnost provádět výpočty?
A tak jsme vynalezli létající mobil.
(Smích.) Tento robot používá smartphone Samsung Galaxy, který dostanete v obchodě, a potřebujete jen aplikaci, kterou si stáhnete z našeho app store.
A vidíte, že náš robot čte písmena, v tomto případě písmena "TED", dívá se na vrcholy písmen "T" a "E" a používá je k triangulaci, takže může samostatně létat.
Ten joystick tam je jen pro jistotu, aby ho Giuseppe mohl zabít, kdyby se robot zbláznil.
(Smích.) Kromě stavby těchto malých robotů experimentujeme také s agresivním chováním, jako zde.
Tento robot nyní letí rychlostí 2-3 metry za sekundu a při změně směru sebou agresivně hází a natáčí se.
To hlavní ale je, že můžeme mít nemší roboty, kteří létají rychleji a pouštět se s nimi do těchto velmi neuspořádaných prostředí.
Na dalším videu vidíte ptáka, orla, který s grácií koordinuje svá křídla, oči a pařáty při lovu kořisti z vody – a náš robot může rybařit právě tak.
(Smích.) V tomto případě ulovil plněnou bagetu s masem a sýrem.
(Smích.) Takže máme robota letícího rychlostí asi tři metry za sekundu, tedy více než rychlostí chůze, který za letu na sekundu přesně koordinuje své končetiny a pařáty při velmi složitém manévru.
Další pokus ukazuje, jak umí robot přizpůsobit svůj let, když potřebuje ovládat zavěšený náklad. Závěs je totiž delší, než je rozměr okna.
Aby to robot zvládl, musí se zhoupnout, upravit výšku a švihem dostat náklad do otvoru.
Rádi bychom je ovšem zmenšili ještě více, v tom nás nejvíce inspirovaly včely.
Když se na včely podíváte – tady jsou na zpomaleném videu – jsou tak malé a mají tak malou setrvačnou hmotnost, (Smích.) že je jim to jedno. Klidně se odrazí třeba od mé hlavy.
Tohle je malý robot, který napodobuje chování včel.
A menší znamená lepší, protože malé rozměry znamenají malou setrvačnou hmotnost.
A malá setrvačná hmotnost – (Bzučení robota, smích.) znamená odolnost při kolizích.
A jste tedy odolnější.
A tak jsme postavili maličké roboty právě jako ty včely.
Konkrétně tenhle váží jen 25 gramů,
má spotřebu jen šest wattů
a letí rychlostí až šest metrů za sekundu.
Pokud to přepočteme na jeho velikost, je to jako by Boeing 787 letěl desetinásobkem rychlosti zvuku.
(Smích.) Ukážu vám příklad.
Toto je možná první úmyslná vzdušná srážka, dvacetkrát zpomalená.
Vzájemná rychlost robotů je dva metry za sekundu a dobře to ilustruje základní princip.
Je tu dvougramová klec z uhlíkových vláken, která brání kontaktu vrtulí, ale jinak roboti náraz absorbují a s kolizí se úspěšně vyrovnají.
Takže malý znamený také bezpečný.
V mé laboratoři jsme vývoj začali u těch velkých robotů a nyní jsme přešli k malým.
A když si vyneseme do grafu, kolik jsme objednávali leukoplasti dříve a kolik dnes, ta křivka se blíží nule –
tito roboti jsou skutečně bezpeční.
Malé rozměry mají ovšem i některé nevýhody a příroda přišla na to, jak je kompenzovat.
Základní idea je sdružovat se a tvořit velké skupiny, neboli roje.
A podobně i v naší laboratoři se snažíme vyvinout umělé robotí roje.
A to je dost náročné, protože najednou musíte uvažovat o síťově propojených robotech.
A v každém z nich musíte počítat se souhrou vnímání, komunikace a výpočtů – a celá síť je pak poměrně složitá na řízení a správu.
Z přírody jsme převzali tři organizační principy, které nám v podstatě stačí k vývoji našich algoritmů.
První idea je, že roboti musí vědět o svých sousedech.
Musí své sousedy umět vnímat a komunikovat s nimi.
Toto video ilustruje základní ideu.
Máme čtyři roboty – a teď zrovna jednoho z nich unesl lidský operátor, doslova.
Ale protože roboti spolu interagují, vnímají své sousedy, v podstatě ho následují.
Takže jediný člověk může vést celou síť následovatelů.
A opakuji, není to tím, že by všichni roboti věděli, kam mají letět.
Jenom reagují na polohu svých sousedů.
(Smích.) Další experiment ilustruje druhý organizační princip.
Ten souvisí s principem anonymity.
Klíčové zde je, že roboti se nestarají o identitu sousedů.
Mají za úkol vytvořit kruhovou formaci a bez ohledu na to, kolik robotů do formace vpustíte nebo kolik jich odeberete, každý robot prostě reaguje na své sousedy.
Ví, že má vytvořit kruh a ve spolupráci se sousedy ho vytvoří bez centrální koordinace.
Když to spojíme dohromady, třetí idea je dát robotům matematický popis tvarů, které mají vytvořit.
Tvary se mohou v čase měnit a vidíte, jak roboti začínají u kruhu, mění ho na čtyřúhelník, pak přímku a zpět k elipse.
A dělají to se stejnou bleskovou koordinací, jakou vidíme u přirozených rojů, v přírodě.
A proč se roji vůbec zabývat?
Řeknu vám o dvou uplatněních, která nás velmi zajímají.
První souvisí se zemědělstvím, asi největším problémem, kterému celosvětově čelíme.
Jak víte, každý sedmý člověk na zemi trpí podvýživou.
Většina půdy, kterou lze obdělávat, se již obdělává.
Ale zatímco efektivita většiny systémů na Zemi roste, efektivita zemědělské výroby klesá.
Je to dáno nedostatkem vody, chorobami plodin, změnou klimatu a některými dalšími vlivy.
Jak by mohli roboti pomoci?
Náš přístup nazýváme přesné farmářství v dané komunitě.
Hlavní idea je, že pustíme roboty do sadů a vyhotovíme přesné modely jednotlivých rostlin.
Podobně jako u personalizovaného zdravotnictví, kde si lze představit individuální přístup ke každému pacientovi, chceme vytvořit model každé rostliny a moci pak farmáři říkat, jaké každá rostlina potřebuje vstupy – přičemž vstupy jsou zde voda, hnojivo a pesticidy.
Tady vidíte robota, jak postupuje jabloňovým sadem a za chviličku uvidíte dva jeho kolegy jak dělají totéž na levé straně.
A společně v podstatě vytvářejí mapu sadu.
Součástí mapy je i obraz každého stromu.
(Bzukot robotů.) Podívejme se jak ty mapy vypadají.
Na dalším videu uvidíte kamery, které na tomto robotu používáme.
Vlevo nahoře je v podstatě standardní barevná kamera,
vlevo uprostřed je obraz z infračervené kamery
a vlevo dole z termokamery.
A na hlavní ploše vidíte vznikat trojrozměrnou rekonstrukci jednotlivých stromů v sadu, jak kolem nich senzory prolétají.
Vyzbrojeni těmito informacemi pak můžeme dělat mnoho věcí.
První, a možná nejdůležitější, je velmi jednoduchá: spočítat plody na každém stromě.
Když farmáři řeknete, kolik je na stromech plodů, může odhadnout úrodu celého sadu a optimalizovat všech následující operace.
Druhá věc, kterou můžeme udělat, jsou modely rostlin. Sestavíme jejich trojrozměrné rekonstrukce a z nich odhadneme plošný průmět koruny. Ten pak vztáhneme k celkové ploše listů na dané rostlině
a získáme takzvaný index listové plochy.
A znáte-li index listové plochy, máte měřítko toho, nakolik je rostlina schopna fotosyntézy, a to zase vypovídá o tom, jak je zdravá.
Spojením vizuální a infračervené složky můžeme vypočítat také indikace jako NDVI – normalizovaný diferenční vegetační index.
V tomto konkrétním případě vidíte, že se některým rostlinám nevede tak dobře jako ostatním.
To lze z pořízených obrazů jasně určit – ne pouze z viditelného obrazu, ale z jeho kombinace s infračerveným zobrazením.
A dále nás zajímá možnost zjistit chlorózu v raném stádiu – tady je třeba pomerančovník. Toto stádium se v podstatě projevuje žloutnutím listů.
Roboti pozorující strom shora to snadno samostatně zjistí a nahlásí farmáři, že v dané části sadu je problém.
Podobné systémy mohou skutečně pomoci, a my předpokládáme při použití rojů létajících robotů možné zvýšení výnosů kolem deseti procent a hlavně pokles potřebných vstupů, například vody, o 25 procent.
Na závěr bych vás požádal o potlesk pro ty, kdo doslova tvoří budoucnost: jsou to Yash Mulgaonkar, Sikang Liu a Giuseppe Loianno, autoři těch tří demonstrací, které jste viděli.
Děkuji vám.
(Potlesk.)
Vysoké čelo lemované černými rozcuchanými vlasy, sinalá tvář a v temných, hluboko posazených očích se zračí vysoká inteligence a hluboké vyčerpání.
Nejenomže Edgara Allana Poea pozná každý na první pohled – jeho vzhled jde dokonale ruku v ruce s jeho pověstí.
Ať už jde o vězně spoutaného pod ostřím klesajícího kyvadla nebo havrana, který nehodlá opustit vypravěčův pokoj, postavy Poeových děsivých a inovativních gotických hororů, zanechaly v literatuře nesmazatelnou stopu.
Ale co činí Edgara Allana Poea jedním z největších amerických autorů?
Konec konců, horor byl tehdy oblíbeným žánrem.
Avšak Poe byl mezi všemi výjimečný díky své soustředěnosti na formu a styl.
Jako literární kritik stanovil dvě základní pravidla povídkové formy: Příběh musí čtenář přečíst jedním dechem a každé slovo musí být použito účelově.
Díky osvojení si těchto pravidel ovládá Poe čtenářovu pozornost a odměňuje jej intenzivním a ojedinělým zážitkem, který Poe nazýval jednotou účinku.
Častokrát děsivé historky však v sobě nesou více než strach.
Poe použil násilí a děs ke zkoumání paradoxů a záhad lásky, smutku a viny, přičemž se snažil vyvarovat jednoduché interpretace a moralizování.
A i když povídky často nastiňují působení nadpřirozena, ta pravá temnota, kterou odhalují, dlí v lidské mysli a v jejím sklonu k sebezničení.
Povídka „Žalobné srdce“ vedle sebe staví děsivou vraždu a vrahovo láskyplné soucítění s obětí – spojení, které se brzy poté vrací a pronásleduje ho.
Hlavní postava povídky „Ligeia“ se vrací ze záhrobí v podobě mrtvoly manželovy druhé ženy, nebo si to tak vypravěč závislý na opiu alespoň představuje.
Když se protagonista povídky „William Wilson“ násilím zbaví člověka, o kterém se domnívá, že jej pronásleduje, dívá se možná jen na vlastní obraz v zrcadle.
Skrze novátorské používání nevěrohodných vypravěčů zapojuje Poe do příběhu i čtenáře, který se musí rozhodnout, jestli se vypravěč náhodou nemýlí a nebo jestli dokonce nelže, že spolu události souvisí.
Ačkoli je především znám pro své hororové povídky, vyčníval mezi spisovateli 19. století díky své univerzálnosti a experimentování.
Vynalezl podobu dnešních detektivních příběhů, v povídkách „Vraždy v ulici Morgue“, „Záhada Marie Rogetové“, „Odcizený dopis“. Ve všech třech vystupuje postava detektiva C. Augusta Dupina, který využívá své inteligence, mimořádné pozorovací schopnosti a dedukce k vyřešení zločinů, nad kterými policie kroutí hlavou.
Poe je také autorem satir o společnosti a literárních směrech a falešných zpráv, které v některých případech předcházely science fiction.
Vyprávěly příběhy o cestě balónem na Měsíc a o vzpomínkách umírajícího pacienta v hypnotického transu, ve kterém promlouvá z onoho světa.
Poe je dokonce autorem dobrodružného románu o výpravě na Jižní pól a odborného pojednání o astrofyzice. To vše stihl vedle práce editora, při které sepsal stovky stran knižních recenzí a literární teorie.
Poeův život by však nebyl plně doceněn bez jeho poezie, strašidelné a hypnotizující.
Jeho nejznámějšími básněmi jsou smuteční písně, jím označované jako „truchlivé a bezútěšné vzpomínky“. Báseň „Havran“, kde mluvčí promítá svůj smutek do postavy ptáka, který pouze opakuje jedno a to samé slovo, přinesla Poeovi slávu.
Ale i přes své literární úspěchy žil za svého života v chudobě a jeho osobní život byl zrovna tak temný jako jeho dílo.
Pronásledovala ho ztráta jeho matky a jeho manželky, které obě zemřely ve věku 24 let na tuberkulózu.
Poe zápasil s alkoholismem a často proti sobě popuzoval ostatní známé spisovatele.
Sláva se dostavila až po jeho smrti, kdy byla jeho díla velmi volně adaptována.
A přesto, kdyby tušil, kolik potěšení a inspirace přinese jeho dílo dalším generacím čtenářů a spisovatelů, vykouzlilo by to na jeho posmutnělé tváři úsměv.
Dobré ráno.
Pojďme na chvíli hledat největší ikonu ze všech, Leonarda da Vinciho.
Všem je nám známa jeho fantastická práce -- jeho kresby, malby, vynálezy, jeho psaní.
Ale neznáme jeho tvář.
Napsali o něm tisíce knih, ale existuje spor o tom, jak vypadá.
Ani tento velmi známý portrét mnoho historiků umění neuznává.
Tak co si myslíte?
Je to tvář Leonarda da Vinciho nebo ne?
Pojďme to zjistit.
Leonardo byl člověk, který kreslil všechno okolo sebe.
Maloval lidi, anatomii, rostliny, zvířata, krajiny, budovy, vodu, všechno.
Ale žádné tváře?
Nechtělo se mi tomu věřit.
Jeho současníci dělali tváře jako vidíte tady. Tváří v tvář nebo tři čtvrtiny.
Takže jistě vášnivý malíř jako je Leonardo musel čas od času nakreslit vlastní portrét.
Tak ho pojďme zkusit najít.
Myslím, že kdybychom hledali v celém jeho díle a hledali jeho vlastní portrét, našli bychom jak se na nás dívá.
Takže jsem se díval na jeho malby, více než 700, a hledal jsem portrét muže.
Je jich asi 120, vidíte je tady.
Který z nich může být jeho vlastní portrét?
Musí být udělán tváří v tvář nebo tři čtvrtiny jako právě teď vidíme.
Takže můžeme eliminovat tyto profily.
Musí to být také dostatečně detailní.
Takže můžeme eliminovat ty, které jsou vágní nebo velmi stylizované.
A víme od jeho současníků že Leonardo byl velmi pěkný, až nádherný muž.
Takže můžeme eliminovat ty ošklivé nebo karikatury.
(smích) A podívejte, co se stane -- jen tři kandidáti zůstávají.
A tady jsou.
Ano mezi nimi starý muž známá perokresba Homo Vitruviana.
A poslední, jediný portrét muže, který Leonardo nakreslil "Hudebník".
Než se na tyto tváře podíváme zblízka, měl bych vysvětlit, proč mám právo o nich mluvit.
Sám jsem zhotovil přes 1 100 portrétů pro noviny, v období 300 -- 30 let, omlouvám se, jen 30 let.
(Smích) Existuje je jich 1100 a velmi málo umělců nakreslilo tolik tváří.
Takže něco vím o kreslení a analyzování tváří.
OK, nyní se pojďme podívat na tyhle tři portréty.
A držte se svých sedadel, protože když přiblížíme tyto tváře, všimněte si, že mají stejné široké čelo a horizontální obočí, dlouhý nos, zakřivené rty a malé, dobře vytvarované tváře.
Nemohl jsem věřit svým očím, když jsem to poprvé viděl.
Není tady žádný důvod, proč by tyto portréty měly vypadat stejně.
Všechno, co jsme udělali, bylo že jsme hledali portréty, které měli charakteristiky autoportrétu, a podívejte, jsou velmi podobné.
Nyní, jsou udělány ve správném pořadí?
Mladý muž by měl být první.
A jak vidíte tady z let, kdy byly vytvořeny, je to přesně tenhle případ.
Jsou vytvořeny ve správném pořadí.
Kolik bylo Leonardovi v té době?
Sedí to? Ano, sedí. Bylo mu 33, 38 a 63, když byly namalovány.
Takže máme tři obrázky, potenciálně jednoho člověka stejného věku jako byl Leonardo v té době.
Ale jak víme, že je to on a ne nikdo jiný?
Potřebujeme odkaz.
A tady je jediný obraz Leonarda, který je široce uznávaný.
Je to socha vytvořena Verrocchiem, David, pro kterou Leonardo pózoval, když mu bylo 15.
A když porovnáme tvář sochy s tváří hudebníka, uvidíte zase stejné křivky.
Socha je odkazem a spojuje identity Leonarda do těchto tří tváří.
Dámy a pánové, tenhle příběh ještě nebyl publikován.
Je to jen správně, že vy tady na TEDu to slyšíte a vidíte jako první.
Ikona ikon konečně má tvář.
Tady je -- Leonardo da Vinci.
(Potlesk)
Otec Daniel Berrigan jednou řekl, že "psát o vězních je trochu jako psát o mrtvých."
Myslím, že tím mínil to, že zacházíme s vězni jako s duchy.
Jsou neviděni a neslyšeni.
Je jednoduché je prostě ignorovat a je to ještě jednodušší, když vláda dělá vše pro to, aby je skryla.
Jako novinář si myslím, že tyto příběhy, o tom, co dělají lidé u moci, když se nikdo nedívá, jsou přesně ty příběhy, které potřebujeme vyprávět.
Proto jsem začal pátrat v nejvíce utajovaných a experimentálních vězeňských jednotkách ve Spojených státech po tzv. "druhořadých" teroristech.
Vláda tyto jednotky nazývá Jednotkami komunikačního řízení neboli JKŘ.
Vězni a bachaři jim říkají "Malé Guantanamo."
Jsou to ostrovy samy o sobě.
Na rozdíl od Guantanama ale existují přímo tady, doma, plují v rámci větších federálních věznic.
Existují 2 JKŘ.
Jedna byla otevřena uvnitř věznice v Terre Haute, v Indianě. Druhá je uvnitř této věznice v Marionu, v Illinois.
Ani jedna při otevření neprošla formálním schvalovacím procesem, který je nařízen zákonem.
Vězni v JKŘ byli všichni usvědčeni z trestných činů.
Některé jejich případy jsou sporné a některé zahrnují výhrůžky a násilí.
Nejsem zde, abych se přel o vinu či nevinu jakéhokoli vězně.
Jsem zde proto, že, jak řekl Thurgood Marshall z Nejvyššího soudu: "Když se věznice a jejich vrata zavřou, vězni neztrácejí svou lidskost."
Každý vězeň, se kterým jsem dělal rozhovor mi řekl, že jsou tři světlé body v temnotě vězení: telefonáty, dopisy a rodinné návštěvy.
JKŘ nejsou samotky, ale radikálně tyto kontakty omezují, až na úroveň, která dosahuje nebo přesahuje ty nejextrémnější vězení v USA.
Jejich hovory mohou být limitovány jen na 45 minut za měsíc, oproti 300 minutám ostatních vězňů.
Jejich dopisy mohou být limitovány jen na 6 listů papíru.
Jejich návštěvy mohou být limitovány jen na 4 hodiny za měsíc, oproti 35 hodinám, které mají lidé jako Eric Rudolph, atentátník z Olympic Parku.
Navíc jsou návštěvy na JKŘ nekontaktní, což znamená, že vězni ani nesmí obejmout svou rodinu.
Jak řekl jeden vězen z JKŘ: "Netýrají nás tady, tedy jen psychicky."
Vláda nechce říct, kdo je zde vězněn.
Ale skrze soudní dokumenty, žádosti o otevřené záznamy a rozhovory se současnými a minulými vězni se otevřela malá okénka do JKŘ.
Je zde zhruba 60 až 70 vězňů, z valné části muslimové.
Zahrnují lidi jako Dr. Rafil Dhafir, který porušil ekonomické sankce na Irák, když poslal pro tamní děti zdravotnické potřeby.
Zahrnovali lidi jako Yasin Aref.
Aref s rodinou utekl do New Yorku z Iráku Sadama Husseina jako uprchlík.
V roce 2004 byl zatčen v rámci zátahu FBI.
Aref je imam a byl požádán, aby dosvědčil půjčku, což je tradice v islámské kultuře.
Ukázalo se, že jeden z lidí, kteří se účastnili té půjčky se snažil naverbovat někoho dalšího do falešného útoku.
Aref o tom nevěděl.
Byl odsouzen za spiknutí k poskytnutí materiální podpory pro teroristickou organizaci.
JKŘ zahrnuje i některé nemuslimské vězně.
Bachaři jim říkají "vyvažovači", protože vyvažují rasové počty, se záměrem vyhnout se obviněním.
Tito vyvažovači zahrnují aktivisty za zvířecí a environmentální práva, jako je Daniel McGowan.
McGowan byl odsouzen za podíl na dvou požárech ve jménu ochrany životního prostředí jako součást Fronty za osvobození Země.
Během vynesení rozsudku se obával, že bude poslán do údajné tajné věznice pro teroristy.
Soudce rozpustil tyto obavy s tím, že nejsou podloženy fakty.
To může být ale tím, že vláda plně nevysvětlila, proč někteří vězni končí v JKŘ a kdo je za tato rozhodnutí zodpovědný.
Když byl McGowan přeložen, bylo mu řečeno, že je to proto, že je "domácí terorista", pojem, který FBI opakovaně užívá, když mluví o environmentálních aktivistech.
Pamatujte, že v amerických věznicích je okolo 400 vězňů, kteří jsou označeni jako teroristi, ale jen hrstka z nich je v JKŘ.
V případě McGowana, ten byl předtím ve vězení s nízkou ostrahou a neměl žádné komunikační přestupky.
Proč byl tedy přesunut?
Jako i jiní vězni v JKŘ, McGowan se opakovaně dožadoval odpovědi, stání nebo šance o odvolání.
Příklad jiného vězně ukazuje, jak je na takové požadavky nahlíženo,
"Chce přeložit." "Řekli mu ne."
V jednu chvíli dokonce sám dozorce doporučil přeložení McGowana z JKŘ na základě dobrého chování, ale byl přehlasován Úřadem vězeňské protiteroristické jednotky, pracující s Jednotnou teroristickou operační skupinou FBI.
Později jsem zjistil, že McGowan byl opravdu poslán do JKŘ, ne kvůli tomu co udělal, ale tomu co řekl.
Zpráva z Protiteroristické jednotky citovala McGowanovy "protivládní postoje."
Během vazby pokračoval v psaní o problematice životního prostředí, o tom, že aktivisté musí přemýšlet o svých chybách a navzájem se poslouchat.
Upřímně, pokud jste strávili nějaký čas ve Washigtonu D.C., víte, že je to pro vládu skutečně radikální koncept.
(Laughter) Požádal jsem o návštěvu MacGowana v JKŘ.
Bylo mi to schváleno,
což mě dost zaskočilo.
Za prvé kvůli tomu, jak už jsem na tomto pódiu zmiňoval, že jsem se dozvěděl o sledování mé práce FBI.
Za druhé proto, že bych se tím stal prvním novinářem, který navštívil JKŘ.
Dokonce jsem zjistil, skrze Úřad vězeňské protiteroristické jednotky, že sledují mé přednášky o JKŘ jako je tato.
Jak je tedy možné, že mi byla návštěva schválena?
Několik dní před tím, než jsem jel do té věznice, jsem dostal odpověď.
Návštěva McGowana mi byla povolena jako příteli, ne jako novináři.
Novináři tam nesmí.
Úředníci z JKŘ McGowanovi řekli, že pokud se budu na něco ptát nebo vydám nějaký článek, bude za mé reportáže potrestán.
Když jsem dorazil na návštěvu, dozorci mě upozornili, že ví, kdo jsem a ví o mé práci.
Řekli, že pokud se pokusím o vyslechnutí McGowana, návštěva bude ukončena.
Vězeňský úřad popisuje JKŘ jako "samostatné jednotky bydlení."
Myslím si ale, že to je orwellovský způsob popsání černých děr.
Když navštívíte JKŘ, projdete všemi bezpečnostními kontrolami, které byste očekávali.
Ale cesta do návštěvní místnosti je němá.
Když má vězeň z JKŘ návštěvu, je zbytek věznice uzamčen.
Byl jsem nahnán do malé místnosti, tak malé, že jsem se mohl roztaženými pažemi dotknout všech zdí.
Na stropě byla koule o velikosti grapefruitu, aby mohla být návštěva živě sledována Protiteroristickou skupinou v Západní Virginii.
Jednotka vyžaduje, aby všechny návštěvy byly v angličtině, což je dodatečná překážka pro mnoho muslimských rodin.
Byla tam tlustá stěna zamlženého, neprůstřelného skla a na druhé straně byl Daniel McGowan.
Mluvili jsme skrze sluchátka připevněná na zdi. Mluvili jsme o knihách a filmech.
Vynasnažili jsme se najít důvody k zasmání.
Aby v JKŘ bojoval proti nudě a zabavil se, McGowan šířil fámu, že jsem prezident klubu fanoušků Stmívání ve Washingtonu, D. C. (Smích) Do zápisu; nejsem.
(Smích) Ale trochu si přeji, aby si teď FBI myslela, že Bella a Edward jsou teroristická krycí jména.
(Smích) Během návštěvy mluvil McGowan nejvíce a dlouho o své neteři Lily, své ženě Jenny a jak trýznivé je to, že je nemůže nikdy obejmout, nikdy je držet za ruku.
Tři měsíce po mé návštěvě byl McGowan přesunut z JKŘ a pak, bez varování, byl zase poslán zpátky.
Zveřejnil jsem na své stránce uniklé dokumenty JKŘ a Protiteroristická jednotka řekla, že McGowan zavolal své ženě a požádal ji o jejich zaslání.
Chtěl vědět, co o něm říká vláda a za to byl poslán zpět do JKŘ.
Když byl po vypršení trestu propuštěn, stal se jeho příběh ještě více kafkovský.
Pro Huffington Post napsal článek s titulkem: "Soudní dokumenty dokazují, že jsem byl poslán do JKŘ za svůj politický projev."
Druhý den byl poslán zpět do vězení za svůj politický projev.
Jeho právníci rychle zajistili jeho propuštění, ale zpráva byla jasná: Nemluv o tomto místě.
Dnes, 9 let po jejich otevření Bushovou správou, vláda stanovuje, jak a proč byly JKŘ vytvořeny.
Podle Vězeňského úřadu jsou pro vězně s "inspirační významností."
Myslím, že je to velmi hezký způsob, jak říct, že se jedná o politická vězení pro politické vězně.
Vězni jsou posíláni do JKŘ kvůli své rase, svému náboženství nebo svým politickým názorům.
Pokud si myslíte, že je tento popis příliš silný, podívejte se na některé vládní dokumenty.
Když JKŘ odmítla některou z McGowanovy pošty, bylo odesílateli sděleno, že důvodem je, že byla určena "pro politické vězně."
Když byl do JKŘ poslán jiný vězeň, aktivista za zvířecí práva Andy Stepanian, bylo to kvůli jeho protivládním a proti korporátním názorům.
Vím, že tomu může být těžké uvěřit, že tohle všechno se děje teď a ve Spojených státech.
Neznámou skutečností však je, že USA má temnou historii neúměrného trestání lidí kvůli jejich politickým názorům.
V 60. letech 20. stol., dříve než se stal Marion sídlem JKŘ, byl domovem proslulé Kontrolní jednotky.
Vězni byli na samotce 22 hodin denně.
Ředitel říkal, že jednotka slouží ke "kontrole revolučních postojů."
V 80. letech jiný experiment s názvem Lexingtonská jednotka vysokého zabezpečení zadržovala ženy spojené s boji o nezávislost Weather Underground, Black Liberation a Puerto Rica.
Věznice radikálně omezovala komunikaci a používala spánkovou deprivaci a neustálé světlo pro tzv. "ideologickou konverzi."
Tyto věznice byly nakonec zavřeny, ale jen díky kampaním náboženských skupin a zastánců lidských práv jako Amnesty International.
Dnes advokáti občanských práv s Centrem pro konstituční práva vyzývají JKŘ soudní cestou, že zbavují vězně jejich procesních práv a že se jim mstí za jejich politický a náboženský projev.
Mnohé z těchto dokumentů by nikdy nevyšly najevo bez této žaloby.
Poselství těchto skupin a moje dnešní poselství pro vás je, že musíme podat svědectví o tom, co se děje těmto vězňům.
Zacházení s nimi je odrazem hodnot zastávaných i mimo zdi vězení.
Tento příběh není jen o vězních.
Je o nás.
Je o závazku k lidským právům.
Je o tom, zda se rozhodneme přestat opakovat chyby z minulosti.
Pokud nebudeme poslouchat to, co Otec Berrigan popsal jako příběhy mrtvých, stanou se brzy tyto příběhy našimi.
Děkuji
(Potlesk) (Potlesk končí) Tom Rielly: Mám pár otázek.
Na střední škole jsem se dozvěděl o Listině základních práv a svobod, Ústavě, svobodě slova, procesech a asi 25 dalších zákonech a právech, které se tímto zdají být porušovány.
Jak je možné, že se tohle děje?
Will Potter: Myslím, že to je otázka číslo jedna, kterou dostávám napříč celou svou prací a krátká odpověď zní, že lidé to nevědí.
Myslím, že řešení těchto typů situací, jakéhokoli porušování práv, závisí na dvou věcech.
Závisí na znalosti toho, že k němu dochází a poté způsobu a účinnosti něco změnit.
A bohužel s těmito vězni, za prvé, lidé vůbec nevědí, co se děje a pak jsou to populace zbavené volebního práva, které nemají přístup k právníkům, nejsou anglicky mluvící.
V některých případech mají skvělou reprezentaci, kterou jsem zmínil, ale neexistuje obecné povědomí o tom, co se děje.
TR: Není garantováno, že ve vězení máte právo na poradenství nebo přístup k poradenství?
WP: V naší kultuře je tendence vnímat, že když je někdo odsouzen ze zločinu, nehledě na to, jestli je obviněný falešně nebo oprávněně, vše, co se mu následně stane, je zasloužené.
Myslím si, že je to velmi poškozující a nebezpečný příběh, který umožňuje, že se toto děje a široká veřejnost dělá, že to nevidí.
TR: Všechny ty dokumenty na obrazovce byly opravdové dokumenty, slovo od slova, nepozměněné, je to tak?
WP: Naprosto. Všechny jsem nahrál na svůj web.
Je to willpotter.com/CMU a je to opoznámkovaná verze přednášky, takže se na dokumenty můžete podívat bez malých útržků.
Můžete vidět plnou verzi.
Spoléhal jsem v naprosté většině na primární zdroje dokumentů nebo na primární rozhovory s bývalými a současnými vězni, s lidmi, kteří se s touto situací setkávají každý den.
A jak jsem řekl, osobně jsem tam také byl.
TR: Děláte odvážnou práci.
WP: Moc vám děkuji. Děkuji vám všem.
(Potlesk)
Tady vidíte vesničku Elle, poblíž Listy.
Je to nejjižnější výběžek Norska.
Druhého ledna tohoto roku se šel postarší pán z této vesnice podívat na to, co bouře vyvrhla z moře na pláž.
Na kousku trávy u vody narazil na neopren.
Byl šedočerný a vypadal lacině.
Z nohavic neoprenu vyčuhovaly dvě bílé kosti.
Zjevně lidské ostatky.
V Norsku jsou mrtví lidé identifikováni většinou rychle.
Policie prošla seznam pohřešovaných v oblasti, národní seznam a přehled možných souvisejících nehod.
Nic nenašli.
Provedli DNA testy a zahájili mezinárodní pátrání pomocí Interpolu.
Nic.
Člověk, kterého nikdo nehledal.
Neviditelný život vedoucí k bezejmennému hrobu.
Po měsíci ale obdržela norská policie zprávu od nizozemské policie.
Před pár měsíci nalezli tělo ve stejném neoprenu a netušili, o koho jde.
Nizozemská policie vysledovala neopren pomocí RFID čipu, který byl do něj všitý.
Takže byli schopni zjistit, že oba neopreny zakoupil tentýž člověk ve stejný čas 7. října 2014 ve francouzském městě Calais u Lamanšského průlivu.
To bylo ale jediné, co byli schopni zjistit.
Zákazník zaplatil hotově.
Z obchodu nebyl žádný kamerový záznam.
Takže byl případ odložen.
Slyšeli jsme tento příběh a mě a kolegu fotografa Tomma Christiansena zaujal. Samozřejmě jsme měli otázku, kdo byli ti lidé?
Tehdy jsem stěží slyšel o Calais, ale po 2 až 3 sekundách jsem zjistil, že Calais je známé dvěma věcmi.
Je to na kontinentu nejbližší místo k Británii a mnoho migrantů a uprchlíků zůstává ve zdejším kempu a zoufale se snaží dostat do Británie.
A vznikla možná teorie o identitě těchto dvou lidí, kterou sdílela i policie.
Protože pokud vy nebo já nebo kdokoli s provázaností k Evropě zmizí na pobřeží Francie, lidé o tom budou prostě vědět.
Přátelé nebo rodina oznámí pohřešovanou osobu, policie vyhlásí pátrání, média to budou vědět, a všude budou viset plakáty.
Je obtížné zmizet beze stopy.
Pokud jste uprchli z válečné Sýrie, vaše rodina, pokud vám nějaká zůstala, nemusí vědět, kde jste. Zůstáváte zde ilegálně s tisíci dalších, kteří každý den přicházejí a odcházejí.
Pokud jednoho dne zmizíte, nikdo si toho nevšimne.
Policie vás nezačne hledat, protože nikdo neví, že jste zmizeli.
A toto se přihodilo Shadi Omar Katafovi a Mouaz Al Balkhimu ze Sýrie.
Já a Tomm jsme poprvé jeli do Calais letos v dubnu a po třech měsících vyšetřování jsme zjistili příběh o těchto dvou mladých mužích, kteří uprchli před válkou v Sýrii a uvízli v Calais, koupili si neopreny a utopili se při pokusu přeplavat Lamanšský průliv do Anglie.
Je to příběh o tom, že každý má jméno, svůj příběh, každý je někdo.
Je to ale také příběh o tom, jaké to je být dnes uprchlíkem v Evropě.
Takže zde jsme začali naše pátrání.
Toto je Calais.
V současnosti zde žije 3,5 až 5 tisíc lidí za hrozných podmínek.
Byl označen za nejhorší uprchlický tábor v Evropě.
Omezený přístup k jídlu a vodě, zdravotní péči.
Šířící se nemoci a infekce.
Uvízli zde, protože se snažili dostat do Anglie a získat azyl.
Schovávají se na korbách kamionů směřujících na trajekt, nebo do Eurotunelu, nebo se v noci protáhnou na nádraží tunelu a snaží se schovat ve vlacích.
Většina chce do Británie, protože zná jazyk a předpokládá snazší nový začátek.
Chtějí pracovat, studovat, pokračovat ve svých životech.
Mnozí jsou vysoce vzdělání a schopní pracovníci.
Pokud přijedete do Calais a hovoříte s uprchlíky, potkáte právníky, politiky, inženýry, grafické designéry, farmáře, vojáky.
Celé spektrum.
Ale osobnosti těchto lidí se ztratí, když hovoříme o uprchlících a migrantech, protože to děláme pomocí statistik.
Globálně máme 60 milionů uprchlíků.
Okolo půl milionu letos překročilo Středozemní moře a dostalo se do Evropy a okolo 4 tisíc zůstává v Calais.
Toto jsou čísla a čísla nám nic neřeknou o tom, kdo tito lidé jsou, odkud pocházejí a proč jsou zde.
Chci vám povědět o jednom z nich.
O 22 letém Mouzaz Al Balkhim ze Sýrie.
Poprvé jsme o něm slyšeli při první návštěvě Calais, při ověřování teorie o těch dvou mrtvých tělech.
Po čase jsme zaslechli příběh o Syřanovi žijícím v anglickém Bradfordu, který již měsíce zoufale hledá synovce Mouaze.
Naposledy o Mouazovi slyšel 7. října 2014.
V den, kdy byly zakoupeny neopreny.
Letěli jsme za jeho strýcem a získali vzorky DNA a později i další vzorek od příbuzného žijícího v Jordánsku.
Analýza prokázala, že tělo nalezené v Holandsku je skutečně Mouaz Al Balkhi.
V průběhu tohoto vyšetřování jsme poznali Mouazův příběh.
Narodil se v Damašku, hlavním městě Sýrie, v roce 1991.
Vyrostl ve středostavovské rodině a jeho otec, ten uprostřed, je chemický inženýr, který strávil 11 let ve vězení za působení v syrské opozici.
Zatímco byl jeho otec ve vězení, Mouaz se staral o své tři sestry.
Říkají, že byl prostě takový.
Mouaz studoval elektrotechniku na Damašské univerzitě.
Po pár letech války v Sýrii rodina uprchla do sousední země, Jordánska.
Otec měl problém najít v Jordánsku práci a Mouaz nemohl pokračovat ve studiích, takže si řekl: "OK, nejlépe rodině pomůžu, když půjdu někam, kde dokončím studia a najdu práci."
Takže odchází do Turecka.
V Turecku není přijat na univerzitu, a jakmile opustil Jordánsko jako uprchlík, nemohl se vrátit.
Rozhodl se tedy dostat do Anglie, kde žije jeho strýc.
Dostává se do Alžírska, přechází do Libye, zaplatí převaděčům, aby ho dostali na lodi do Itálie a odtud míří do Dunkirku, městu poblíž Calais u Lamanšského průlivu.
Víme, že se minimálně 12 krát neúspěšně pokusil překročit průliv ukrytý v kamionu.
V určitém okamžiku musel ztratit naději.
Poslední noc, kdy víme, že byl naživu, strávil v levném hotelu u vlakové stanice v Dunkirku.
Nalezli jsme jeho jméno v záznamech a zdá se, že byl sám.
Den poté šel do sportu v Calais, několik minut před osmou večer, společně s Shadi Katafem.
Koupili si neopreny a žena v obchodě byla poslední, kdo je viděl naživu.
Pokoušeli jsme se zjistit, kde Shadi potkal Mouaze, ale neúspěšně.
Ale mají podobný příběh.
Poprvé jsme o Shadim slyšeli od jeho bratrance žijícího v Německu, který si přečetl arabský překlad Mouazova příběhu na Facebooku.
Tak jsme ho kontaktovali.
Shadi, o pár let starší než Mouaz, také vyrůstal v Damašku.
Byl to pracant.
Měl opravnu pneumatik a později pracoval v tiskárně.
Žil se svou širší rodinou, ale jejich dům byl bombardován na počátku války.
Rodina utekla do části Damašku známé Kemp Yarmouk.
Yarmouk je popisován jako nejhorší místo pro život na Zemi.
Byli bombardování armádou, obléhání, útočila na ně ISIS a byli po několik let odříznuti od zásob.
Zástupce OSN na návštěvě minulý rok uvedl: "Snědli všechnu trávu, žádná tam nezůstala."
Ze 150 tisíc obyvatel zůstalo v Yarmouku 18 tisíc.
Shadi a jeho sestry se dostali pryč.
Rodiče tam stále jsou.
Shadi a jedna ze sester utekli do Libye.
Již po pádu Kadáfího, ale ještě před občanskou válkou v Libyi.
A za této chvilkové stability v Libyi se Shadi začal potápět a strávil většinu času pod vodou.
Zamiloval si oceán, a když se rozhodl, že už nemůže dále zůstat v Libyi, na konci srpna 2014, doufal v práci potápěče v Itálii.
Realita ale nebyla tak snadná.
Nevíme moc o jeho cestách, protože měl obtíže při komunikaci s rodinou, ale víme, že bojoval.
Na konci září žil na ulici někde ve Francii.
7. října volal bratranci v Belgii a vysvětlil svou situaci.
Řekl: "Jsem v Calais. Potřebuji, abys přijel pro můj batoh a notebook.
Nemohu si dovolit zaplatit převaděčům, aby mne převedli do Británie, ale půjdu si koupit neopren a přeplavu."
Jeho bratranec se ho snažil odradit, ale Shadiho baterie se vybila a jeho telefon se už nezapnul.
Co zůstalo z Shadiho jsme našli o 3 měsíce později o 800 kilometrů jinde v neoprenu na pláži v Norsku.
Stále čeká na svůj pohřeb v Norsku, nikdo z rodiny se nebude moci zúčastnit.
Možná si myslíte, že příběh Shadiho a Mouaze je příběh o smrti, ale nesouhlasím.
Pro mě je to příběh o dvou otázkách, které podle mě sdílíme všichni: co je lepší život, a co jsem ochotný udělat, abych ho dosáhl?
Pro mě, a možná pro mnohé z vás, lepší život znamená dělat smysluplné věci, ať už je to více času stráveného s rodinou a přáteli, cestování na exotická místa nebo si vydělávat na super nové zařízení nebo pár nových tenisek.
A toto všechno je celkem snadno v našem dosahu.
Ale pokud prcháte z válečné zóny, odpovědi na tyto otázky jsou zcela jiné.
Lepší život je život v bezpečí.
Důstojný život.
Aby váš dům nebyl bombardován, nebáli jste se únosu.
Znamená to být schopný poslat děti do školy, na univerzitu nebo jen najít práci a postarat se o sebe a své milované.
Lepší život je budoucnost možností ve srovnání s žádnými, a to je silná motivace.
Nemám problém si představit, že po pár týdnech či měsících jako druhořadý občan, života na ulici nebo v příšerném kempu, se stupidním, rasistickým názvem "Džungle" by byla většina z nás ochotna zkusit skoro cokoli.
Kdybych se mohl zeptat Shadiho a Mouaze, v momentě, kdy vstoupili do ledové vody průlivu, pravděpodobně by řekli: "stojí to za to riziko", protože již neviděli jinou možnost.
To je zoufalství, ale je to realita života uprchlíka v západní Evropě roku 2015.
Děkuji vám.
(Potlesk) Bruno Giussani: Děkuji, Andresi.
Toto je Tomm Christiansen, který nafotil většinu obrázků, které jste viděli, dělali spolu reportáže.
Tomme, ty jsi byl také nedávno v Calais.
To byla třetí návštěva.
Bylo to po publikování tohoto článku.
Co se změnilo? Co jsi tam viděl?
Tomm Christiansen: Když jsme byli v Calais poprvé, bylo tam tak 1,5 tisíce uprchlíků.
Bylo to těžké, ale byli positivní a měli naděli.
Naposledy se kemp rozrostl na možná 4 nebo 5 tisíc lidí.
Vypadal trvaleji, dorazily neziskovky, otevřela se malá škola.
Ale uprchlíci zůstávali déle a francouzská vláda dokázala lépe uzavřít hranice, takže Džungle roste, společně se zoufalstvím a beznadějí mezi uprchlíky.
BG: Chcete se vrátit? Pokračovat ve zprávách?
TC: Ano.
BG: Andersi, jsem bývalý novinář, a je pro mě překvapivé, že při současné náladě krácení rozpočtů a krizí vydavatelství souhlasil Dagbladet s takovými výdaji na tento příběh, což vypovídá o chopení se zodpovědnosti novinami. Jak to ale prodat redaktorům?
Anders Fjellberg: Zpočátku to nebylo snadné, protože jsme nevěděli, co zjistíme.
Jakmile začalo být jasnější, že skutečně identifikujeme, toho prvního, Mouaze dostali jsme zelenou pro téměř cokoli. Jeďte, kam potřebujete, udělejte, co je potřeba, jen to dodělejte.
BG: Redaktor převzal zodpovědnost.
Příběh byl přeložen a publikován v několika evropských zemích a určitě bude i v dalších.
A taky se těšíme na další updaty. Díky Andresi, díky Tomme.
(Potlesk)
Před pár lety jsme s kolegyní Emmanuelle Charpentiere objevily novou technologii editace genomů.
Jmenuje se CRISPR-Cas9.
Dovoluje vědcům měnit DNA v buňkách, a tím léčit genetické choroby.
K objevu došlo, když jsme v rámci základního výzkumu zkoumaly, jak se bakterie brání virové nákaze.
Bakterie mohou být napadeny viry. Virová nákaza je pro ně jako časovaná bomba. Bakterie má jen několik minut, aby bombu zneškodnila. Jinak sama zahyne.
Mnoho bakterií má proto v buňkách imunitní systém zvaný CRISPR. Ten detekuje a ničí virální DNA.
Částí systému CRISPR je bílkovina Cas9. Ta dokáže najít, odříznout a nakonec rozložit virální DNA.
Během výzkumu bílkoviny Cas9 jsme pochopili, že můžeme její schopnosti využít v rámci genetického inženýrství. Vědci s ní mohou neuvěřitelně přesně z buněk odstraňovat či do nich vkládat úseky DNA. To nám umožňuje dělat věci, které dříve nebyly možné.
Technologie CRISPR už byla použita ke změně DNA v buňkách myší, opic a dalších organismů.
Čínští vědci nedávno prokázali, že takto mohou měnit geny lidských embryí.
Vědci ve Filadelfii demonstrovali, že s pomocí CRISPRu mohou odstranit DNA viru HIV z nakažených lidských buněk.
Možnost takové editace genomu ovšem vybízí k etickým úvahám. Tuto technologii lze aplikovat nejen na buňky dospělých, ale i na embrya různých organismů, včetně nás.
A tak jsme s kolegy svolali na téma této technologie celosvětovou diskuzi, kde zvážíme její etické a společenské dopady.
Dnes vám chci povědět, co to technologie CRISPR je, co dokáže, jak jsme s ní daleko a proč si myslím, že bychom ji měli rozvíjet dál, ale být opatrní.
Když virus napadne buňku, vstříkne do ní svou DNA.
Systém CRISPR u bakterií umožňuje, aby byla DNA viru nasáta a uložena po malých částech do chromozomu, tedy do DNA bakterie.
Část chromozomu, do níž se virální DNA vkládá a integruje, se nazývá CRISPR.
CRISPR znamená "soustředěná, pravidelně oddělená krátká palindromická opakování".
Dost krkolomné. Proto používáme zkratku CRISPR.
CRISPR je jako zápisník, kde si buňky evidují, jakým virům byly vystavené.
A hlavně tento zápisník předávají v DNA svým potomkům. Buňky tak zůstávají před viry chráněny po mnoho generací.
Jako by si vedly záznamy o prodělaných nemocech. Můj kolega Blake Wiedenheft rád říká, že CRISPR je vlastně očkovací průkaz buňky.
Jakmile jsou do chromozomu bakterie vloženy úseky virální DNA, vytvoří buňka jejich malou kopii v podobě molekuly RNA. Ta je ta oranžová. Je to přesný duplikát virální DNA.
RNA je chemicky blízká DNA. Umožňuje interakci s molekulami DNA, ve kterých je shodná sekvence.
Drobné úseky RNA z lokusu CRISPR se navážou na bílkovinu Cas9. To je ta bílá. Vzniklý celek funguje v buňce jako ochranka.
Hledá v buněčné DNA úsek, který odpovídá sekvenci v navázané RNA.
Když ho najde, spojí se ten celek s DNA (která je na obrázku modře), a umožní skalpelu Cas9 odříznout virální DNA.
Řez je velmi přesný.
Ochranný celek Cas9 s RNA lze chápat jako nůžky, které odštípnou DNA. Přeruší obě vlákna šroubovice DNA.
Hlavně se však tento celek dá programovat, aby rozpoznal konkrétní sekvenci DNA a v daném místě DNA přestřihl.
A tak jsme si uvědomili, že lze daný mechanismus uplatnit v genovém inženýrství. V místě řezu totiž můžeme velmi přesně zasahovat do buněčné DNA.
Je to jako automatická oprava překlepů ve wordovském dokumentu.
Využití CRISPRu v genovém inženýrství je možné díky tomu, že buňky umí detekovat a opravovat poškozenou DNA.
Když rostlinná či živočišná buňka detekuje přerušené dvojvlákno DNA, opraví ho. Buď tak, že k sobě naváže přerušené části DNA, přičemž na místě spoje dojde k malé změně sekvence, nebo mezeru zaplní novým kouskem DNA o odpovídající délce.
Pokud tedy dokážeme dvojvlákno DNA přerušit na přesných místech, jsou buňky nuceny přerušení opravit, čímž daný úsek buď rozruší, nebo nahradí novou genetickou informací.
Kdybychom technologii CRISPRu dokázali naprogramovat, aby přerušila DNA například v místě mutace způsobující cystickou fibrózu, přinutili bychom buňky danou mutaci opravit.
Genové inženýrství se rozvíjí už od 70. let.
Měli jsme technologie k sekvenování DNA, ke kopírování DNA i k manipulaci s DNA.
Byly to slibné technologie, ale byly buď neefektivní, nebo příliš náročné. Většina vědců je proto v laboratorních výzkumech neužívala a nenašly širší klinické uplatnění.
Proto nás láká možnost osvojit si a využívat technologii CRISPR. Je totiž poměrně jednoduchá.
Starší metody genetického inženýrství jsou jako počítač, který musíte přestavět kdykoli na něm chcete spustit nový software. Technologie CRISPR je naopak jako genový software. Můžeme ji snadno programovat s použitím kousků RNA.
Jakmile je dvojvlákno DNA přerušeno, můžeme vyvolat opravu, a tím potenciálně dokázat ohromné věci. Například opravit mutace způsobující srpkovou anémii anebo Huntingtonovu chorobu.
Osobně si myslím, že technologii CRISPR využijeme nejprve v krvi, protože do ní lze tento nástroj vpravit snáze než do pevné tkáně.
Momentálně se léčba lidských chorob zkouší na modelových zvířatech, jako jsou myši.
Zkoumáme, jak přesné změny v buněčné DNA ovlivňují tkáň, popřípadě celý organismus.
V tomto případě jsme s pomocí technologie CRISPR drobně pozměnili DNA v genu, díky kterému jsou tyto myši černé.
Bílé myši se od svých černých sourozenců liší jedinou malou změnou v jediném genu. Jinak jsou úplně normální.
Sekvenace jejich DNA odhalí, že ke změně v DNA došlo přesně na místě, kde jsme ji vyvolali s pomocí technologie CRISPR.
Experimenty probíhají i na jiných zvířatech, které jsou vhodnými modely pro lidské choroby, například na opicích.
S pomocí daných postupů můžeme testovat technologii CRISPR na konkrétních tkáních, abychom například zjistili, jak lze CRISPR vpravit do buněk.
Chceme také lépe kontrolovat proces opravy DNA po jejím přerušení a kontrolovat či eliminovat potenciální nepřesnosti či nezamýšlené účinky této technologie.
Klinického užití této technologie na dospělých se určitě dočkáme do deseti let.
Během té doby nejspíš dojde ke klinickým testům a snad i k vylepšení léčebných metod. To je vzrušující pomyšlení.
A díky tomu vzniká mnoho společností, které chtějí technologii CRISPR využít komerčně. A řada venture investorů do nich investuje.
Jenže technologie CRISPR může sloužit i ke genetickému vylepšování.
Můžeme s ní zkusit vytvořit člověka, který by měl například pevnější kosti nebo byl méně náchylný ke kardiovaskulárním chorobám či měl prostě vlastnosti, které by se nám líbily, například by byl vyšší nebo měl určitou barvu očí.
Zkrátka "člověka na přání".
Zatím ještě většinou nevíme, které typy genů mohou dát takovým rysům vzniknout.
Ale uvědomme si, že technologie CRISPR nám dává možnost takové změny provést, jakmile potřebné znalosti získáme.
Musíme se proto zamyslet nad řadou etických otázek. Proto jsme s kolegy vyzvali k úplnému pozastavení klinického využívání technologie CRISPR na lidských embryích. Potřebujeme čas, abychom se zamysleli nad všemi dopady toho, co děláme.
K tomuto pozastavení máme důležitý precedent ze 70. let, kdy vědci vyhlásili moratorium na molekulární klonování, dokud nebude pečlivě ověřena a testována jeho bezpečnost.
Geneticky upravení lidé tu s námi ještě nejsou, ale už to není sci-fi.
Genetická úprava zvířat a rostlin už je tady.
Klade to na nás ohromnou zodpovědnost. Musíme zvážit nejen zamýšlené důsledky, ale i nezamýšlené dopady vědeckého pokroku.
Děkuji.
(Potlesk.) (Potlesk utichá.) Bruno Giussani: Jennifer, tahle technologie má ohromný dopad.
To, že žádáš o pozastavení, o moratorium, je nesmírně zodpovědné.
Tuhle technologii lze využít k léčbě, ale i k jiným účelům, a právě ty přitahují mediální pozornost.
V časopise Economist vyšel článek "Editované lidství".
Je celý o genetickém vylepšování, nikoli o využití k léčbě.
Jak tvoji vědečtí kolegové v březnu reagovali, když jsi jim navrhla pozastavit se a zamyslet se?
Jennifer Doudna: Myslím, že kolegy potěšila možnost otevřené diskuze.
Mluvím o tom s lidmi, nejen s vědeckými kolegy, a existuje široké spektrum názorů.
O tématu je tedy určitě třeba pečlivě přemítat a debatovat.
BG: Na prosinec jsi s kolegy z Národní akademie věd i odjinud zorganizovala velké setkání. Co konkrétně si od něho slibuješ?
JD: To, že zazní názory řady různých jednotlivců a zainteresovaných osob, které chtějí tuto technologii využívat zodpovědně.
Dosáhnout shodného pohledu je asi nemožné, ale měli bychom aspoň pochopit, jaké nás odteď čekají problémy.
BG: Tvoji kolegové jako George Church z Harvardu, říkají: "Etika je v podstatě otázka bezpečnosti.
Stačí jen dostatečně dlouho testovat, a pak můžeme přejít i na člověka."
Část odborníků si tedy myslí, že bychom se do toho měli naplno opřít.
Může se vědecká komunita kvůli tomu rozdělit?
Že by se část vědců z etických důvodů držela zpátky, ale v zemích, kde by nebyla regulace, by se pokračovalo?
JD: Každá nová technologie, a zvlášť taková jako tahle, přináší řadu různých pohledů. To je úplně pochopitelné.
Podle mě nakonec ke genetickým úpravám lidí s touto technologií dojde. Ale bylo by nezodpovědné dělat to bez úvah a debat o případných rizicích a komplikacích.
BG: Podobně překotně se rozvíjejí i jiné technologie a vědní obory.
Umělá inteligence, samostatní roboti a podobně.
Kromě tematiky válečných robotů ale k podobným debatám nedochází. Nikdo nenavrhuje žádná moratoria.
Může vaše debata inspirovat další obory?
JD: Pro vědce není jednoduché vylézt z laboratoře.
Pro mě osobně to není zrovna příjemné.
Ale to, že jsem stála u zrodu téhle technologie, mě činí spolu s mými kolegy zodpovědnou.
A doufám, že i u ostatních technologií dojde k zamyšlení, tak jako se my zamýšlíme nad dopady mimo biologii.
BG: Díky za účast na TEDu.
JD: Děkuju.
(Potlesk.)
Tlumočnice: Piano, "p", je moje oblíbená hudební značka.
Znamená, hraj jemně.
Když hrajete na hudební nástroj a uvidíte v notách "p", máte hrát tišeji.
Dvě p – ještě tišeji.
Čtyři p – extrémně tiše.
Toto je má kresba stromu p, který demonstruje, že nezáleží na tom, kolik tisíc tisíců p naskládáte na sebe, úplného ticha nikdy nedosáhnete.
Toto je má momentální definice ticha: velmi podivný zvuk.
Ráda bych se podělila o kousek historie Amerického znakového jazyka a o něco málo i z mé vlastní.
Francouzský znakový jazyk přišel do Ameriky na začátku 19. století, a v průběhu času se promísil s místními znaky a vyvinul se v jazyk, dnes známý jako Americký znakový jazyk (ASL).
Má tedy dvousetletou historii.
Já se narodila neslyšící, a naučili mě věřit, že zvuk není součástí mého života.
Věřila jsem, že je to pravda.
Ale teď už vím, že tomu tak vůbec nebylo.
Zvuk byl velkou součástí mého života, opravdu, denně jsem na něj myslela.
Když jako neslyšící žijete ve světě zvuků, je to jako žít v cizí zemi, slepě poslouchat její pravidla, zvyky, chování a normy, a nikdy je nezpochybňovat.
Tak jak to, že rozumím zvuku?
Sleduji, jak se lidé chovají a jak reagují na zvuk.
Vy jste moje reproduktory, zesilujete zvuk.
Toto chování se učím a zrcadlím ho.
Zároveň jsem se naučila, že sama zvuky vytvářím, a viděla jsem, jak lidé reagují na mě.
A tak jsem se naučila, například ...
"Nepráskej dveřmi!"
"Nedělej moc hluku když jíš z pytlíku brambůrků!"
(smích) "Nekrkej a když jíš, dávej si pozor, abys neškrábala příborem po talíři."
Všem těmto věcem říkám "zvuková etiketa".
Možná, že o zvukové etiketě přemýšlím víc než průměrný slyšící.
Vůči zvukům jsem nesmírně ostražitá.
A vždy, když jde o zvuk, naplní mne dychtivé a nervózní očekávání toho, co přijde potom.
Z toho vychází tato kresba.
TBD – teprve se rozhodne
TBC – pokračování příště
TBA – brzy oznámíme.
Všimněte si osnovy – na linkách nejsou obsaženy žádné noty.
To proto, že linky už samy obsahují zvuk díky jemným rozmazáním a skrvrnkám.
V kultuře Neslyšících je pohyb roven zvuku.
Toto je znak pro "osnovu" v ASL.
Typickou osnovu tvoří 5 linek.
Ale znakovat ji takto s palcem nahoře mi přijde nepřirozené.
A proto na mých kresbách vidíte, že i na papíře se držím čtyř linek.
V r. 2008 se mi naskytla příležitost odjet do Německa, do Berlína, na uměleckou stáž.
Před tím jsem pracovala jako malířka.
Během toho léta jsem navštívila různá muzea a galerie, a jak jsem procházela z místa na místo, všimla jsem si, že tam není žádné vizuální umění.
V té době byl moderní zvuk, a to mně zasáho...
nic nebylo vizuální, všechno bylo poslechové.
Najednou se zvuk dostal i do mého teritoria, do umění.
Znamená to, že mě od umění vzdálí?
Uvědomila jsem si, že tak to rozhodně být nemusí.
Já vlastně znám zvuk.
Znám ho tak dobře, že to nemusí být něco, co vnímáme pouze ušima.
Můžeme ho cítit hmatem, zažívat jako vizualizaci, nebo dokonce jako myšlenku.
Rozhodla jsem se tedy zmocnit se zvuku a včlenit ho do své umělecké praxe.
A také jsem se rozhodla, že všechno, co jsem se do té doby naučila o zvuku dám stranou a odnaučím se.
Začala jsem tvořit nová díla.
A když jsem je představila umělecké komunitě, fascinovalo mě, kolik podpory a pozornosti se mi dostalo.
Zjistila jsem: zvuk je jako peníze, moc, řízení – společenská měna.
Někde v hloubi duše jsem pořád cítila, že zvuk je vaše věc, věc slyšícího člověka.
A že zvuk je tak mocný, že může mne a moje dílo buď úplně odzbrojit, nebo mi naopak dá moc.
Vybrala jsem si posílení.
Okolo mluveného jazyka je vytvořena ohromná kultura.
A jen proto, že nepoužívám ke komunikaci svůj fyzický hlas, společnost mne vnímá, jako bych neměla vůbec žádný hlas.
Takže pak musím spolupracovat s těmi, kteří mě vnímají jako rovnou, a stanou se mým hlasem.
Tímto způsobem si dnes dokážu uchovat společenskou relevanci.
Ve škole, v práci a různých institucích spolupracuji s různými tlumočníky znakové řeči.
Jejich hlas se pak stává mým hlasem a mojí identitou.
Pomáhají mi, abych byla slyšet.
Jejich hlasy mají hodnotu, jsou měnou.
Je ironické, že když mi půjčí svůj hlas, mohu i já držet nějakou dočasnou měnu, skoro jako bych si vzala půjčku na velmi vysoký úrok.
Kdybych v tomhle nepokračovala, obávám se, že bych zmizela v zapomění, že bych neměla žádný druh společenské měny.
A tak jsem se se zvukem, jako svým novým médiem, ponořila do světa hudby.
Překvapily mě podobnosti mezi hudbou a znakovým jazykem.
Například: žádná nota nemůže být plně zachycena a vyjádřena na papíře.
Totéž platí pro koncept ve znakovém jazyce.
Oba jsou velmi prostorové a velmi pružné, což znamená, že drobná změna může ovlivnit celkový význam jak znaku, tak zvuku.
Povím vám jednu metaforu s piánem, abyste lépe pochopili, jak funguje znakový jazyk.
Představte si piáno.
ASL se skládá z mnoha gramatických prvků.
Když si s každým prstem hrajícím na piáno asociujete jeden z nich – výraz tváře, pohyb těla, rychlost, tvar ruky a tak dál – hra na piáno v angličtině, která je lineární jazyk, by znamenala mačkat klávesy jednu po druhé.
Naproti tomu ASL je spíše jako akordy: všech deset prstů musí zahrát najednou, aby byl ve znakovém jazyce vyjádřen čistý koncept nebo myšlenka.
A tak jako jedna jediná klávesa mění celý akord, malá změna výrazu vytváří úplně odlišný význam.
Totéž platí o muzice, když bereme v potaz výšku, barvu a sílu.
Když si budete hrát s různými parametry, můžete ve znakovém jazyce, vyjádřit různé pojmy.
Vezměte si například znak DÍVAT SE.
Toto je znak pro DÍVAT SE.
Dívám se na vás.
Zírám na vás.
(smích) (smích) A je to v háji.
(smích) A jé.
Na co se díváš?
Hmm, nech toho.
(smích) Pak mě napadlo: "Co kdybych se podívala na ASL skrze hudební optiku?"
Kdybych vytvořila znak a opakovala ho pořád dokola, mohla by se z toho stát skladba vizuální hudby.
Toto je například znak pro "den", kdy slunce vycháí a zase zapadá.
Tohle je "celý den".
Když to budu opakovat a zpomalím, bude to napohled připomínat hudební dílko.
Celý ... den.
A přijde mi, že totéž platí i pro "celou noc".
"Celou noc."
Na tomhle obrázku je zachyceno "CELOU NOC".
A díky tomu jsem přemýšlela o různých podobných pojmech: "včera večer", "přes noc", (zpívá) "po celou noc".
(smích) Myslím, že v tom třetím je mnohem více hudebnosti než v prvních dvou.
(smích) Tímto chci ukázat, jak je ve znakovém jazyce vyjadřován čas, a jak vzdálenost od těla dokáže vyjádřit změny v čase.
Například 1H je jedna ruka, 2H jsou dvě ruce, přítomnost se děje nejblíže tělu a před ním, budoucnost je před tělem a minulost je za vašimi zády.
Tedy první příklad: "dávno".
Potom "minulost", "kdysi", a poslední, mé oblíbené, s velmi romantickým a dramatickým nádechem, "bylo nebylo".
(smích) "Běžný takt" je hudební značka, která zhruba znamená čtyři doby do taktu.
Když ale vidím pojem "běžný takt", automaticky se mi vybaví slovo "souběžně".
Pamatujte si: RH je pravá ruka, LH levá.
Osnovu máme přes hlavu a přes hruď.
[Hlava: RH, pařát] [Běžný takt] [Hruď: LH, pařát] Teď vám ukážu tvar ruky nazvaný "pařát".
Můžete to po mně prosím opakovat?
Všichni zvedněte ruce.
A teď to budeme dělat jak u hlavy, tak u hrudníku, podle "běžného taktu" neboli souběžně.
A máte to.
Tohle je mezinárodní znak pro "zamilovat se".
(smích) Mezinárodní znaky, stejně jako noty, jsou nástrojem pro komunikaci napříč kulturami a znakovými jazyky po celém světě.
Druhý, který bych Vám chtěla ukázat, je tento – prosím zase ho po mně opakujte.
A teď toto.
To v ASL znamená "kolonizace".
(smích) A teď třetí – prosím opět opakujte.
A znovu.
Toto je v ASL "osvícení".
Pojďme je udělat dohromady.
"Zamilovat se," "kolonizace" a "osvícení".
Dobrá práce!
(smích) Všimněte si, jak jsou si ty tři znaky podobné, všechny se realizují na hlavě a na hrudi, ale nesou dost rozdílný význam.
Je úžasné vidět, jak živý a prosperující je nás znakový jazyk, zrovna tak jako muzika.
Nicméně dnes, v naší době, žijeme ve velmi zvukostředném světě.
A jen proto, že ASL nemá žádný zvuk, automaticky též nemá "sociální měnu".
Měli bychom se lépe zamyslet nad tím, co sociální měnu definuje, a umožnit ASL, aby si také vytvořil nějakou formu vlastní měny – beze zvuku.
Mohl by to být krok vstříc k inkluzivnější společnosti.
Možná, že lidé jednou pochopí, že nemusíte být neslyšící, abyste se naučili znakový jazyk, ani nemusíte mít sluch, abyste poznali hudbu.
ASL je takovým pokladem, že bych chtěla, abyste to mohli sami stejně prožít.
Chci vás pozvat: otevřete uši, otevřete oči, připojte se k naší kultuře a zažijte náš vizuální jazyk.
NIkdy nevíte, jestli se do nás nezamilujete.
(potlesk) Děkuji Vám.
Denise Kahler-Braaten: Ahoj, to jsem já.
(potlesk)
Denně poslouchám trýznivé příběhy lidí, kteří utíkají, aby si zachránili život, přes nebezpečné hranice a nehostinná moře.
Kvůli jednomu z těchto příběhů ale nemohu v noci spát -- je to příběh Doaa.
Devatenáctileté syrské uprchlice. Vedla ubíjející život v Egyptě. Pracovala ze dne na den.
Její otec pořád myslel na úspěšný podnik, který míval v Sýrii a který mu roztrhala na kusy bomba.
A válka, která je tam vyhnala, zuřila tehdy čtvrtým rokem.
Společenství, které je kdysi přivítalo, začalo vůči nim být omrzelé.
A jednoho dne se ji pokusili unést muži na motorkách.
Ta, která bývala nadějnou studentkou přemýšlející jen o své budoucnosti, prožívala nyní ustavičný strach.
Ale měla také spoustu nadějí, protože byla zamilovaná. Do syrského spoluuprchlíka jménem Bassem.
Bassem se v Egyptě také těžko protloukal, a tak řekl Doaa: "Pojeďme do Evropy, tam najdeme azyl a bezpečí."
Já budu pracovat, ty budeš studovat -- příslib nového života."
A požádal jejího otce o její ruku.
Věděli ale, že aby se dostali do Evropy, musí riskovat své životy na cestě přes Středozemní moře a vydat se do rukou pašeráků proslulých svou krutostí.
A Doaa se strašně bála vody.
Odjakživa. Nikdy se nenaučila plavat.
Byl srpen a 2 000 lidí už zemřelo, když se pokoušeli přeplout Středozemní moře, ale Doaa znala kamarádku, která to zvládla a dostala se až do severní Evropy, a myslela si: "Možná to zvládneme také."
A tak se zeptala rodičů, jestli by mohli jet, a oni po bolestné diskusi souhlasili a Bassem zaplatil své celoživotní úspory -- 2 500 dolarů za každého -- pašerákům.
Byla sobota ráno, když jim zavolali a převezli je autobusem na pláž. Stovky lidí na jedné pláži.
Vzali je malými loďkami do starého rybářského člunu, pět set jich do toho člunu nacpali, 300 dolů, 500 nahoru.
Byli tam Syřané, Palestinci, Afričané, muslimové a křesťané, 100 dětí včetně Sandry -- malé šestileté Sandry -- a Masy, staré osmnáct měsíců.
Na tom člunu byly rodiny, namačkané na sebe rameno na rameno, noha na nohu.
Doaa seděla s nohama přitlačenýma k hrudi a Bassem ji držel za ruku.
Druhého dne na vodě jim bylo zle z úzkosti a zle od žaludku z bouřlivého moře.
Třetího dne měla Doaa předtuchu.
A řekla Bassemovi: "Bojím se, že to nezvládneme.
Bojím se, že se člun potopí."
A Bassem jí řekl: "Buď trpělivá, prosím.
Dostaneme se do Švédska, vezmeme se a budeme mít budoucnost."
Čtvrtého dne začali být pasažéři rozrušení.
Zeptali se kapitána: "Kdy se tam dostaneme?"
Řekl jim, ať drží hubu, a nadával jim.
Řekl: "Za 16 hodin dosáhneme břehů Itálie."
Byli slabí a unavení.
Brzy uviděli, jak se k nim blíží člun -- menší člun, s deseti muži na palubě, kteří na ně hned začali křičet nadávky a házet klacky. Říkali jim, ať se všichni vylodí a přestoupí do menšího, zchátralejšího člunu.
Rodiče se třásli hrůzou o své děti a všichni společně se odmítli vylodit.
A tak ten člun naštvaně odjel pryč a za hodinu a půl se vrátil a schválně začal do člunu Doaa narážet, aby mu udělal díru do boku, právě pod místem, kde ona a Bassem seděli.
A slyšela je, jak křičí: "Ať vaše maso sežerou ryby!"
A začali se smát, když se člun převrhával a potápěl.
Těch 300 lidí v podpalubí bylo ztracených.
Dooa se držela boku člunu, když klesal, a zděšeně sledovala, jak jedno malé dítě rozsekal na kusy lodní šroub.
Bassem jí řekl: "Prosím tě, pusť se, nebo tě to vtáhne dovnitř a lodní šroub tě zabije také."
A vzpomeňte si -- ona neumí plavat.
Ale pustila se a začala hýbat rukama a nohama a myslela si: "Tohle je plavání."
A jako zázrakem Bassem našel záchraný kruh.
Byl to jeden z těch dětských kruhů, které slouží k hraní v bazénu nebo na klidném moři.
A Doaa vylezla na ten kruh, ruce a nohy jí visely podél těla.
Bassem byl dobrý plavec, a tak ji držel za ruku a šlapal vodu.
Kolem nich byly mrtvoly.
Na začátku přežilo asi 100 lidí a začali tvořit skupiny a modlit se o pomoc.
Ale když uběhl jeden den a nikdo nepřicházel, někteří se vzdali naděje a Doaa s Bassemem sledovali, jak si lidé v dálce odepínají záchranné vesty a tonou.
Jeden muž se k nim přiblížil s malým děckem posazeným na rameni, s devítiměsíční Malek.
Držel se benzínového kanistru, aby zůstal na hladině, a řekl jim: "Bojím se, že nepřežiju.
Jsem příliš slabý. Už nemám odvahu."
A podal malou Malek Bassemovi a Doaa, a oni ji posadili na kraj záchranného kruhu.
A tak teď byli tři, Doaa, Bassem a malá Malek.
Dovolte mi teď na chvíli přestat v tomto příběhu a zeptat se: Proč uprchlíci jako Doaa podstupují takováto rizika?
Miliony uprchlíků žijí v exilu, v provizoriu.
Žijí v zemích, kam uprchli před válkou, která zuří už čtyři roky.
I kdyby se chtěli vrátit, nemohou.
Jejich domovy, jejich podniky, jejich města a velkoměsta byly úplně zničeny.
Viděla jsem to na vlastní oči při nedávné návštevě Homsu v Sýrii.
Takže lidé utíkají přes hranice do sousedních zemí a my pro ně stavíme uprchlické tábory v poušti.
Statisíce lidí žijí v táborech jako tyto a tisíce a tisíce dalších, miliony, žijí ve městech a velkoměstech.
A ta společenství, sousední země, které je kdysi vítaly s otevřenou náručí a srdcem jsou přetížená.
Nemají zkrátka dost škol, vodáren, čističek odpadu.
Dokonce ani bohaté evropské země by nemohly zvládnout takový příliv bez mohutných investic.
Válka v Sýrii vyhnala skoro čtyři miliony lidí za hranice, ale více než sedm milionů lidí je na útěku uvnitř této země.
To znamená, že více než polovina obyvatel Sýrie byla donucena utéct.
Zpět k těm sousedním zemím, které tolika z nich poskytují přístřeší.
Mají pocit, že bohatší svět toho zatím udělal na jejich podporu málo.
A ze dnů se staly měsíce, z měsíců roky.
Pobyt uprchlíka má údajně být dočasný.
Zpátky k Doaa a Bassemovi ve vodě.
Byl to jejich druhý den a Bassem rychle slábnul.
A teď byla řada na Doaa, aby řekla Bassemovi: "Lásko, drž se prosím naděje na naši budoucnost.
Zvládneme to." A on jí řekl: "Je mi líto, lásko, že jsem tě dostal do této situace.
Nikdy jsem nikoho nemiloval tak, jako miluji tebe."
A pustil se do vody a Doaa sledovala, jak její životní láska utonula před jejíma očima.
Později toho dne se k Doaa dostala jedna matka s osmnáctiměsíční dcerou -- s Masou.
To byla ta holčička, co jsem vám předtím ukázala na fotce, ta s tou záchrannou vestou.
Její starší sestra Sandra právě utonula, a její matka věděla, že musí udělat vše, co je v jejích silách, aby zachránila svou dceru.
A řekla Doaa: "Prosím tě, vezmi si to dítě.
Ať je tvojí součástí. Já nepřežiju.
A potom se vzdálila a utopila se.
A tak se Doaa, devatenáctiletá uprchlice, která se bála vody, která neuměla plavat, ocitla v situaci, kdy měla na starosti dvě malé děti.
A ty měly žízeň a hlad a byly rozrušené a ona se je snažila zabavit, jak nejlépe uměla, zpívala jim, říkala jim slova z Koránu.
Kolem nich se těla nadouvala a černala.
Přes den žhnulo slunce.
V měsíčné noci byla zima a mlha.
Bylo to hrozně strašidelné.
Čtvrtého dne, co byly ve vodě, takhle Doaa asi vypadala na kruhu s těmi dvěma dětmi.
Čtvrtého dne se objevila nějaká žena, přiblížila se k ní a požádala ji, aby si vzala další dítě, chlapečka, teprve čtyřletého.
Když si Doaa chlapečka vzala a jeho matka se utopila, řekla vzlykajícímu dítěti: "Jenom odešla sehnat ti nějakou vodu a jídlo."
Ale jeho srdce brzy dotlouklo, a Doaa musela toho chlapečka pustit do vody.
Později téhož dne vzhlédla s nadějí na nebe, protože viděla dvě letadla křižující oblohu.
A zamávala na ně a doufala, že ji uvidí, ale letadla se brzy ztratila.
Ale když toho odpoledne zapadalo slunce, zahlédla člun, obchodní loď.
A řekla: "Prosím tě, Pane Bože, ať se jim podaří mě zachránit."
Mávala rukama a zdálo se jí, že křičí snad dvě hodiny.
A setmělo se, ale pomocí reflektorů ji nakonec našli a podali jí lano, ohromení, že vidí ženu svírající dvě malé děti.
Vytáhli je do člunu, dali jim kyslík a přikrývky a řecká helikoptéra je přiletěla vyzvednout a vzít je na Krétu.
Ale Doaa se podívala dolů a zeptala se: "Co je s Malek?"
A oni jí řekli, že to děťátko to nepřežilo -- vydechlo naposledy v klinice na člunu.
Ale Doaa si byla jistá, že když je vytahovali do záchranného člunu, tak se ta holčička usmívala.
To ztroskotání přežilo jenom 11 lidí z 500.
Nikdy se nekonalo mezinárodní vyšetření toho, co se stalo.
V médiích se objevilo několik zpráv o masové vraždě na moři, o příšerné tragédii, ale to trvalo jenom jeden den.
A potom se koloběh zpráv posunul dál.
Mezitím, v pediatrické nemocnici na Krétě, byla malá Masa na pokraji smrti.
Byla těžce dehydrovaná. Selhávaly jí ledviny.
Hladinu glukózy měla nebezpečně nízkou.
Lékaři udělali všechno proto, aby je zachránili, a řecké zdravotní sestry se nehnuly od jejího lůžka, držely ji, objímaly ji, zpívaly jí.
Moji kolegové ji také navštěvovali a říkali jí milá arabská slůvka.
A kupodivu, malá Masa přežila.
A řecké noviny brzy začaly podávat zprávy o zázračném dítěti, které přežilo čtyři dny ve vodě bez jídla a pití a z celé země přicházely nabídky adoptovat ji.
A Doaa mezitím byla v jiné krétské nemocnici, hubená, dehydrovaná.
Jedna egyptská rodina si ji vzala k sobě domů, jakmile ji pustili.
Brzy se rozšířila zpráva o tom, že Doaa přežila, a na Facebooku bylo zveřejněno telefonní číslo.
Začaly přicházet zprávy.
"Doaa, nevíš co se stalo s mým bratrem?
S mojí sestrou? Mými rodiči? Mými přáteli?
Nevíš, jestli přežili? Jedna ze zpráv zněla: "Doaa, myslím, že jsi zachránila mou malou neteř, Masu."
A byla u ní tahle fotka.
Byla od Masina strýčka, syrského uprchlíka, který se dostal do Švédska se svou rodinou a také s Masinou starší sestrou.
Brzy, jak doufáme, se s ním Masa shledá ve Švédsku a do té doby je o ni postaráno v pěkném sirotčinci v Athénách.
A Doaa? Inu, zpráva o její záchraně se také rozšířila.
A média psala o této křehké ženě a nedokázala si představit, jak mohla celou tu dobu přežít v takových podmínkách tam na moři, a přece zachránit další život.
Athénská akademie, jedna z nejprestižnějších řeckých institucí, jí udělila cenu za statečnost a ona si zaslouží všechnu tu chválu a zaslouží si další šanci.
Chce se však stále dostat do Švédska.
Chce se tam shledat se svojí rodinou.
Chce dostat svou matku, svého otce a své mladší sourozence také pryč z Egypta, a já myslím, že se jí to podaří.
Chce být právničkou nebo političkou nebo něčím jiným, aby mohla pomoct v boji proti nespravedlnosti.
Je to výjimečná přeživší.
Ale musím se zeptat: co kdyby to riziko nemusela podstoupit?
Proč musela tím vším projít?
Proč pro ni neexistoval legální způsob, jak studovat v Evropě?
Proč nemohla Masa do Švédska letět letadlem?
Proč nemohl Bassam najít práci?
Proč neexistuje žádný hromadný program přesídlení pro syrské uprchlíky, oběti nejhorší války naší doby?
Svět to udělal pro Vietnamce v sedmdesátých letech.
Proč ne teď? Proč je tak málo investic do sousedních zemí, které poskytují přístřeší tolika uprchlíkům?
A proč -- klíčová otázka -- se toho dělá tak málo pro zastavení válek, pronásledování a chudoby, která žene tolik lidí k břehům Evropy.
Dokud nebudou tyto problémy vyřešeny, lidé se budou dál vydávat na moře, aby dosáhli bezpečí a útočiště.
A co se stane dál?
Nu, to je z velké části na Evropě.
A já chápu obavy veřejnosti.
Lidé se obávají o svoji bezpečnost, o své hospodářství, bojí se změn kultury.
Ale je to důležitější než záchrana lidských životů?
Protože zde je něco zásadního, co podle mě převažuje nad vším ostatním, a týká se to našeho společného lidství.
Žádný člověk, který utíká před válkou nebo pronásledováním, by neměl být donucen zemřít cestou přes moře do bezpečí.
(Potlesk) Jedno je jisté, a to, že žádní uprchlíci by nebyli na těch nebezpečných člunech, kdyby se jim dařilo dobře tam, kde jsou.
A žádný migrant by se nevydal na tu nebezpečnou cestu, pokud by měl dost jídla pro sebe a své děti.
A nikdo by nedal své životní úspory do rukou těch nechvalně známých pašeráků, pokud by tu byl legální způsob, jak se přistěhovat.
Takže pro malou Masu a pro Doaa a pro Bassema a pro těch pět set lidí, kteří se utopili, můžeme zajistit, aby nezemřeli zbytečně?
Může nás to, co se stalo, inspirovat, abychom se postavili za svět, ve kterém záleží na každém životě?
Děkuji.
(Potlesk)
Jsem profesionální hráčkou pokeru, a dnes chci hovořit o třech věcech, které mě naučil a pro které jsem našla uplatnění v každodenním rozhodování.
Hned první z těchto věcí je štěstí.
Stejně jako poker, život je také hra dovedností a štěstí, Když přijde na to, na čem nám nejvíce záleží - zdraví, bohatství a vztahy - nezáleží jen na kvalitě našeho rozhodování, ale i na náhodě.
Například můžeme žít zcela zdravě a stejně mít smůlu třeba s rakovinou.
Anebo můžeme vykouřit krabičku denně a žít do úctyhodného věku a tento druh dvojznačnosti nám může někdy dělat problémy s rozpoznáním dobré strategie, obzvláště tehdy, máme-li hodně úspěchu.
Například v roce 2010, Jsem vyhrála opravdu velký pokerový turnaj známý jako European Poker Tour.
A protože jsem hrála na plný úvazek jen asi rok, tak mi došlo, že musím být dost geniální.
Myslela jsem si, že jsem tak úžasná, že jsem nejenom polevila se studiem hry, ale také začala více riskovat. Začala jsem hrát v největších možných turnajích proti těm nejlepším na světě.
A můj graf zisku se z něčeho krásného proměnil v cosi smutného se znepokojivě klesajícím dlouhodobým trendem. Nakonec jsem si uvědomila, že jsem přecenila svou úroveň, a šla do sebe.
A to mi trochu připomíná to, čeho jsme byli svědky u kryptoměn, aspoň v roce 2017, kde jedinou věcí, která stoupala rychleji, než sám trh, byl počet „vedoucích investičních specialistů,“ kteří se zjevili odnikud.
Neříkám, že to není možné být strategickým titánem, ale zároveň je velmi snadné cítit se jako génius, když jste na trhu, který roste tak rychle, že i ty nejhorší strategie vytvářejí zisk.
Takže budeme-li zažívat úspěch, je důležité, abychom se chvíli sami sebe vážně ptali, kolik z toho je opravdu z nás, protože naše ega ráda bagatelizují vliv štěstí, když vyhráváme.
Druhou věcí, kterou mě poker naučil je význam kvantifikace myšlení.
Při hře vám neprojde myslet si jen, že: „Hm, oni asi blafují.“
Takto ztratíte spoustu peněz, protože poker je hra pravděpodobnosti a přesnosti, a tak se budete muset trénovat v numerickém mýšlení.
Takže teď, když se přistihnu, že o něčem opravdu důležitém uvažuji vágně, jako třeba: „Asi nezapomenu, co chci říct ve své TED přednášce“, tak se to pokouším odhadnout číselně.
[Ztratí nit 25 %] (Smích) Věřte mi, že to hodně pomáhá s plánováním.
Jde o to, že téměř cokoli, co by tu mohlo nastat dnes, nebo kdykoliv v budoucnu, může být vyjádřeno jako pravděpodobnost.
[výpadek proudu 0,002 %, dožije se sta let 22% atd] (Smích) Takže teď se také pokusím mluvit v číslech.
Takže když se mě zeptají „Liv, myslíš, že přijdeš na tu akci dnes večer?“
Namísto: „Jo, nejspíš,“ jim dám svůj nejlepší odhad - třeba, 60 procent.
Vzhledem k - vím, zní to trochu zvláštně- ale problém je v tom... dala jsem na Twitter anketu o tom, jak lidé chápou slovo „pravděpodobně“ . A takovýto je rozptyl odpovědí.
Obrovský!
Zřejmě je toto slovo zcela zbytečné k předávání jakékoli skutečné informace.
Takže pokud sami sebe přistihnete při užívání těchto vágních slov, jako „pravděpodobně“ nebo „někdy“, zkuste místo toho použít čísla, protože když hovoříme v číslech, víme, co přistane v mozku příjemce.
Třetí věc, o které chci dnes mluvit, je intuice.
Jak často vídáte takové ty inspirační memy na svém Facebooku?
[Vždy důvěřuj své intuici a nikdy nezapochybuj.] Jsou hezké, ne?
To je milé. Ano. „Věř své duši.“
No, jsou hroznými radami.
Toto jsou někteří z nejlepších současných hráčů na světě.
Vypadají jako lidé, kteří žijí výhradně z pocitů a intuice?
(Smích) Podívejte na ně!
Je zřejmé, že tito hoši dělají pomalé, důkladné analýzy. A to proto, že hra překonala období, kdy vás selský rozum a čtení lidí mohly dostat na vrchol.
Je to tím, že naše intuice není zdaleka tak dokonalá, jak bychom chtěli věřit.
Bylo by to skvělé, kdyby se řešení těžkých situací zjevila v mysli z nějakého magického zdroje inspirace.
Ale ve skutečnosti, naše tušení jsou velmi ovlivnitelná všemi druhy zbožných přání a předsudků.
Takže, k čemu jsou naše předtuchy dobré?
No, všechny studie, které jsem četla, došly k závěru, že se nejlépe hodí pro každodenní věci, kde máme spousty zkušeností. Například jak víme, že je náš kamarád na nás naštvaný, dokonce, než si s ním promluvíme. Nebo zda se naše auto vejde na těsné parkovací místo.
Ale když jde o opravdu velké věci, jako, co bude naše profesní dráha nebo koho bychom si měli vzít, proč bychom měli předpokládat, že naše intuice jsou vhodnější než pomalá, řádná analýza?
Vždyť se nezakládají na žádných faktech.
Takže moje třetí ponaučení je: Ač bychom neměli ignorovat své intuice, neměli bychom se jimi ani plně řídit.
A chtěla bych tato tři dnešní ponaučení shrnout svým vlastním souborem memů s vůní pokeru.
„Úspěch je nejsladší, když ho dosáhneš na velkém počtu vzorků.“
(Smích) „Tvá předtucha je přítel, stejně jako analýza nákladů a přínosů.
(Smích) „Budoucnost je neznámá, ale můžete se pokusit ji odhadnout.“
Díky.
Ahoj. Chtěl bych abyste zvedli své paže a mávali zpět, zrovna jako já -- takové vladařské mávání.
Můžete imitovat, co vidíte.
Můžete programovat stovky svalů ve své paži.
Brzy se budete moci podívat dovnitř svého mozku a programovat a kontrolovat stovky mozkových částí, které uvidíte.
Řeknu vám o této technologii.
Lidé se chtěli dívat dovnitř lidské mysli, lidského mozku po tisíce let.
No, co přichází z výzkumných laboratoří právě teď pro naši generaci, je možnost to udělat.
Lidé si to představují jako velmi těžké.
Musíte vzít vesmírnou sondu, zmenšit ji, a vstříknout ji do krevního řečiště.
Bylo to hrozně nebezpečné. Můžete být napadeni bílými krvinkami v tepnách.
Ale nyní máme skutečnou technologii jak to dělat.
Poletíme do mozku mého kolegy Petra.
Uděláme to neinvazivně pomocí MRI.
Nemusíme nic píchat. Nepotřebujeme radiaci.
Budeme schopni letět do anatomie Petrova mozku -- doslovně letět do jeho těla -- ale co je důležitější, můžeme se podívat do jeho mysli.
Když Petr pohne svojí paží, ta žlutá tečka, kterou vidíte tady je rozhraní Petrovi mysli k této aktivitě.
Již jste viděli,že elektrodami můžete kontrolovat robotické paže, že zobrazování mozku si a skenery vám mohou ukázat vnitřek mozku.
Co je nové je, že tento proces typicky trval dny nebo měsíce analýz.
My jsme tento proces, pomocí technologie, zkrátili na milisekundy, a to dovoluje Petrovi se dívat na svůj mozek v reálném čase, když je uvnitř skeneru.
Může se dívat na těchto 65 000 bodů aktivace za sekundu.
Když může vidět tento vzorek ve svém vlastním mozku, může se naučit to ovládat.
Jsou tři možnosti jak se pokusit ovlivnit mozek: teraupetova pohovka , prášky a nůž.
Toto je čtvrtá alternativa, kterou brzy budete mít.
Všichni víme, že když formujeme myšlenky, tvoříme hluboké kanály v našich myslích a mozcích.
Chronická bolest je příkladem. Když se popálíte, ucuknete rukou rychle pryč.
Ale když máte bolest šest měsíců nebo 6 let potom, je to proto, že tyto obvody stále produkují bolest, která vám ale už nepomáhá.
Pokud se můžeme podívat na aktivaci v mozku, která produkuje bolest, můžeme vytvořit 3D modely a pozorovat v reálném čase informace mozkového procesu., a potom můžeme vybrat oblasti, které produkují bolest.
Takže dejte svoje paže opět nahoru a napněte biceps.
Teď si představte, že se brzy budete moci podívat dovnitř svého mozku a vybrat oblasti mozku, které tohle dělají.
Zde vidíte jak jsme jsme vybrali cesty v mozku pacienta, který trpí chronickou bolestí.
To vás může šokovat, ale doslova čteme mozek tohoto člověka v reálném čase.
Dívají se na aktivitu svého vlastního mozku, a kontrolují cesty, které produkují bolest.
Učí se procvičit systém, který vypouští jejich vlastní vnitřní opiáty.
A jak to dělají, ve vrchní části vlevo je displej který je spřažen s aktivizací jejich mozku s vlastní bolestí, která je kontrolována.
Jak kontrolují svůj mozek, mohou kontrolovat svoji bolest.
To je teď ve stadiu výzkumu, ale v klinických zkouškách jsme viděli pokles bolesti od 44 do 64% u chronických pacientů.
Toto není film "Matrix". Můžete to udělat jen sami sobě.
Vy přebíráte kontrolu. Viděl jsem vnitřek svého mozku. Brzy i vy uvidíte svůj.
Když to uděláte, co byste chtěli kontrolovat?
Budete schopni se podívat na všechny aspekty, které dělají vás vámi, všechny vaše zkušenosti.
Existují nějaké oblasti, na kterých dnes pracujeme, na které teď nemám čas podrobné popsat.
Ale chtěl bych nechat vás s jednou velkou otázkou.
Jsme první generace, která bude schopná vstoupit s pomocí technologie do lidské mysli a mozku.
Kam to povede?
Před pár lety jsem se vloupal do svého vlastního domu.
Vracel jsem se domů, bylo okolo půlnoci, uprostřed montrealské zimy, byl jsem navštívit Jeffa, který bydlí přes město a teploměr u vchodu ukazoval 40 stupňů v mínusu a radši se neptejte, jestli Celsia nebo Fahrenheita, v mínus 40 je to jedno. Mrzlo.
Jak jsem tak stál na verandě a prohledával všechny kapsy, zjistil jsem, že nemám klíče.
Díval jsem se na ně oknem, jak tam leží na jídlením stole, kde jsem je nechal.
Tak jsem rychle oběhl dům, jestli jsem někde nenechal otevřeno. Ale všechny dveře byly zamčené.
Chtěl jsem zavolat zámečníka, aspoň jsem u sebe měl mobil, ale o půlnoci by to trvalo dlouho, než by přišel. A byla velká zima.
Nemohl jsem se vrátit a přespat u Jeffa, protože jsem musel brzo ráno letět do Evropy a potřeboval jsem svůj pas a kufr.
V zoufalství a mrazu jsem našel velký kámen a rozbil jím okno do sklepa, uklidil jsem střepy, provlékl se dovnitř, našel kus kartonu, kterým jsem zakryl díru, a přemýšlel o tom, jak ráno, během cesty na letiště zavolám opraváři.
Bude to drahé, ale pravděpodobně ne dražší, než zámečník o půlnoci, takže jsem došel k závěru, že jsem z této situace vyšel ještě dobře.
Vystudoval jsem neurovědu a vím něco o tom, jak náš mozek funguje ve stresu.
Vylučuje kortizol, který zvyšuje tepovou frekvenci, hladinu adrenalinu a zamlží naše myšlení.
Takže další den ráno, když jsem se probrobudil, po probdělé noci, kdy jsem přemýšlel o rozbitém okně, o tom, že musím zavolat opraváři, o tom, jak venku mrzne a o schůzkách, které mě čekají v Evropě. A se vším tím kortizolem v mozku bylo mé myšlení zamlžené, ale já jsem nevěděl, že bylo zamlžené, protože bylo zamlžené.
(smích) Přišel jsem na letiště a až u přepážky jsem zjistil, že u sebe nemám pas.
(smích) Za 40 minut jsem se, na sněhu a ledě, dojel domů, vzal pas a spěchal zpátky na letiště. Stihl jsem to tak tak, ale moje místo už dali někomu jinému, takže jsem seděl až vzadu, vedle záchodků, na sedadle, které se nedalo sklopit, celých 8 hodin.
Měl jsem spoustu času na přemýšlení, během těch 8 hodin beze spánku.
(smích) A začal jsem přemýšlet nad tím, co můžu udělat, jak můžu zabránit tomu, aby se mi děly tyto věci?
Nebo alespoň, když už se tyto věci dějí, jak zabránit tomu, aby se z toho stala totální katastrofa.
Tehdy jsem o tom začal přemýšlet, ale ujasnil jsem si své myšlenky až asi o měsíc později.
Večeřel jsem s kolegou Dannym Kahnemanem, držitelem Nobelovy ceny, a trochu v rozpacích mu vyprávěl o tom, jak jsem rozbil okno, a, jak už víte, zapomněl pas a Danny mi pověděl o tom, jak provozuje tzv. předpokládané ohlédnutí se zpět.
(smích) Je to něco, co se naučil od psychologa Garyho Kleina, který o tom napsal před několika lety. Říká se tomu pre-mortem (předčasná analýza).
Všichni známe pojem následná analýza.
Když se přihodí neštěstí, tým expertů příjde a zjistí, co se stalo špatně.
Předčasná analýza, jak mi Danny vysvětlil, je, když se zamyslíte nad tím, co by se všechno mohlo pokazit, a pak zjistíte, co by se dalo udělat, aby jste se této situaci vyhnuli, nebo minimalizovali škody.
Dneska bych rád řekl něco o tom, co můžeme udělat před tím, než se něco stane.
Něktéré věci jsou samozřejmé, jiné ne tolik.
Začnu s těmi samozřejmými.
Doma určete daná místa pro věci, které snadno ztrácíte.
Tohle zní jako jasná věc a taky je, ale je za tím schovaná věda, přesněji způsob, jakým funguje naše prostorová paměť.
Část mozku, která se nazývá hipokampus, se vyvíjela desítky tisíc let a je zodpovědná za sledování umístění důležitých věcí. Kde nalezneme vodu, kde můžeme chytit rybu, kde stojí ovocné stromy, kde žijí přátelské a nepřátelské kmeny.
Hipokampus je ta část mozku, kterou mají zvětšenou londýnští taxikáři.
Je to ta část, která veverkám umožňuje najít jejich oříšky.
Pokud jste překvapeni, tak někdo opravdu provedl experiment, ve kterém byl veverkám přerušen čichový systém a stále dokázaly nalézt své ořechy.
Nepoužívaly čich, ale používaly hipokampus, skvěle vyvinutý mechanismus mozku pro hledání věcí.
Nicméně tak dobře funguje zejména pro věci, které se příliš nepohybují, a ne tak dobře pro věci, které mění polohu.
Proto tedy ztrácíme klíče od auta, brýle nebo pasy.
Takže si doma určete místo pro klíče, háček u dveří, nebo třeba dekorativní mísu.
Pas ukládejte do daného šuplíku.
Brýle pokládejte vždy na stejný stůl.
Když si na věci určíte místo a budete to dodržovat, vaše věci tam vždy budou, když je budete hledat.
Co dělat, když cestujete?
Vyfoťte si mobilem vaše kreditní karty, řidičák, pas, a pošlete si fotky emailem.
Pokud něco z toho ztratíte, nebo vás okradou, snadněji je nahradíte.
To jsou docela samozřejmé věci.
Pamatujte si, že když jste ve stresu, vás mozek vylučuje kortizol.
Kortizol je toxický a zamlžuje myšlení.
Částí předběžné analýzy je i ve stresu rozpoznat, že nejste zrovna v nejlepší formě a že byste se měli držet pravidel.
Také by mohla nastat ještě více stresující situace, a to, když se musíte rozhodovat v otázce zdraví nebo léčby.
Jednoho dne se všichni dostaneme do situace, kdy bude třeba rozhodnout velmi důležité věci. Budeme volit způsob léčby pro sebe, nebo budeme muset někomu blízkému poradit s jeho rozhodnutím.
O tom bych také rád něco řekl.
Rád bych mluvil o jedné velmi konkrétní lékařské okolnosti.
Toto lze ale aplikovat na všechna rozhodování o zdraví, a nejen to, také na finanční nebo společenská -- jakékoliv rozhodnutí, kterým by prospělo racionální vyhodnocení faktů.
Předpokládejme, že jdete k lékaři, a on vám řekne: "Zrovna jsem dostal vaše výsledky, máte zvýšenou hladinu cholesterolu."
Všichni víme, že zvýšená hladina cholesterolu je spojená se zvýšenou hrozbou kardiovaskulárního onemocnění, infarktu, mrtvice.
A tak dojdete k závěru, že vysoký cholesterol není to nejlepší, a lékař vám řekne: "rád bych vám nabídl léky, které vám pomohou snížit cholesterol - statin."
Určitě jste už o statinech slyšeli, jsou to momentálně jedny z nejčastěji předepisovaných léků na světě, zřejmě i znáte někoho, kdo je užívá.
A tak odpovíte: "Dobrá, tak mi to napište."
V této chvíli byste ale měli položit jednu otázku. O datech, na která byste se měli zeptat většina doktorů nerada mluví, a ještě méně o nich mluví farmaceutické společnosti.
Jedná se o počet nutný k léčbě (NNT).
Co je to NNT?
Je to počet pacientů, kteří musí brát daný lék nebo podstoupit operaci nebo jakýkoliv lékařský zákrok než dojde ke zlepšení u jednoho z nich.
Asi si myslíte, co je to bláznivou statistiku.
To číslo by mělo být 1.
Můj lékař by mi přece nepředepsal něco, co mi nepomůže.
Takhle to ale v lékařství nefunguje.
Není to ale chyba lékařů. Jestli je to něčí chyba, tak je to chyba vědců, jako jsem já.
Neporozuměli jsme dostatečně tomu, co je v jádře problému.
GlaxoSmithKline (farmaceutická firma) odhaduje, že 90 procent léků zabírá pouze na 30 až 50 procent lidí.
Takže, jaký si myslíte, že je NNT pro léčbu statiny?
Kolik lidí si musí ho musí vzít, než někomu pomůže?
300.
Podle výzkumu vědců Jeroma Groopmana a Pamely Hartzbandové, výsledky nezávisle potvrdila agentura Bloomberg.
Sám jsem si ta čísla prošel.
300 lidí musí brát statin po dobu jednoho roku než se zabrání jednomu infarktu, mrtvici nebo jiné nemoci.
Teď si asi myslíte: "No dobrá, jeden ze 300 je aspoň malá šance ke zlepšení.
Proč ne? I tak mi napište recept."
Ale v tuto chvíli byste se měli zeptat na další statistiku, a tou je: "řekněte mi něco o vedlejších účincích."
Takže, právě u statinu se vedlejší účinky objeví u pěti procent pacientů.
A jsou mezi nimi i hrozné věci: svalová slabost a bolest kloubů, nebo gastrointestinální potíže. Tak si pomyslíte: "Pět procent, to není moc pravděpodobné, stále trvám na léku."
Ale moment.
Vzpomeňte si, že nemáte jasné myšlení.
Představte si, že si tohle všechno promyslíte předem a už se nebudete muset dlouze rozhodovat na místě.
300 lidí si vezme lék, jednomu z nich lék pomůže, pět procent z nich bude mít vedlejší účinky, to je 15 lidí.
Je 15 krát pravděpodobnější, že vám ten lék ublíží, než, že vám pomůže.
Neříkám vám, jestli máte nebo nemáte brát statin.
Jenom říkám, že byste si o tom měli promluvit s lékařem.
Lékařská etika to vyžaduje, je to součástí principu o informování pacienta.
Máte právo znát tyto informace, abyste si mohli promluvit o tom, zda-li chcete toto riziko podstoupit.
Teď si možná myslíte, že jsem zvolil tento příklad, abych vás šokoval, ale ve skutečnosti se jedná o běžné hodnoty NNT.
U nejčastěji prováděného operačního zákroku u mužů starších 50 let, odstranění nádoru prostaty, je počet nutný k léčbě 49.
Přesně tak, musí být provedeno 49 operací, aby byl vyléčen jeden pacient.
A vedlejší účinky se projevují u 50 % pacientů.
Zahrnují impotenci, poruchy erekce, úniky moči, protržení konečníku, úniky stolice.
A pokud máte štěstí a jste jedním z 50 %, kdo jimi trpí, budou trvat pouze jeden nebo dva roky.
Takže předpokládané ohlédnutí se zpět znamená, že si předem promyslíte na jaké otázky byste se měli zeptat, aby jste se v rozhovoru posunuli dále.
Nemusíte tohle všechno vymýšlet z hlavy na místě.
Také byste měli přemýšlet o věcech, jako je kvalita života.
Někdy totiž můžeme mít na výběr mezi krátkým a bezbolestným životem, nebo delším životem s bolestným koncem.
O tom musíme přemýšlet a mluvit už teď s rodinou a přáteli.
Můžete si své rozhodnutí změnit v zápalu okamžiku, ale alespoň jste si vyzkoušeli tenhle způsob myšlení.
Pamatujte na to, že váš mozek při stresu vylučuje kortizol, a jednou z věcí, které se stanou je, že se některé systémy v mozku vypnou.
Důvodem je evoluce.
Když čelíte predátorovi, nepotřebujete trávící soustavu, pohlavní pud nebo imunitní systém, protože pokud se vaše tělo soustředí na tyto věci a nereagujete dostatečně rychle, může se z vás stát oběd a potom už nic z toho potřebovat nebudete.
Bohužel, jednou z těch věcí, které se vypnou během stresových situací, je také rozum, logické myšlení, Jak dokázali Danny Kahneman a jeho kolegové.
Proto potřebujeme trénovat a přemýšlet předem o všech těchto situacích.
Myslím si, že je důležité uznat, že nejsme dokonalí.
Jednou za čas se zmýlíme.
Myšlením předem můžeme zjistit, v čem se budeme mýlit a snížit tak možné škody nebo se dokoce i vyhnout špatným situacím.
Vraťme se zpět k té zasněžené noci v Montrealu, když jsem se vrátil z výletu, zámečník nainstaloval heslový zámek vedle mých dvěří, s jednoduše zapamatovatelným heslem pro otevření dveří.
A musím říct, stále mám hromadu pošty k roztřízení, a také hromadu emailů, které jsem ještě nečetl.
Takže nejsem úplně organizovaný, ale vidím organizovanost jako postupný proces a už se k ní blížím.
Děkuji vám!
(Potlesk)
Když jsem byl kluk, rodiče mi říkali: "Můžeš udělat nepořádek, ale musíš po sobě uklidit."
Takže svoboda přišla se zodpovědností.
Moje představivost mě ale vedla na všechna ta krásná místa, kde je všechno možné.
Vyrostl jsem v bublině nevinnosti – nebo lépe řečeno v bublině nevědomosti, protože rodiče nám někdy lžou, aby nás ochránili před ošklivou pravdou.
Když jsem vyrůstal, zjistil jsem, že dospělí dělají nepořádek, a nijak zvlášť dobře přitom po sobě neuklízí.
A tak šel čas, a sám jsem teď dospělý. Učím občanské vědy a vynálezy na Hong Kong Harbour School.
A většinou to netrvá dlouho a moji žáci na pláži narazí na hromadu odpadů.
Jako dobří občané uklízíme pláže – ne, on nepije alkohol, a pokud ano, já mu ho nedal.
(smích) Je to smutné, ale dnes už více než 80 % oceánů je plných plastu.
To je strašný fakt.
V minulých desetiletích jsme vybírali velké lodě a velké sítě, a sbíráme kousky plastu a díváme se na ně pod mikroskopem a třídíme je, a pak zapisujeme data do téhle mapy.
Ale trvá to strašně dlouho, je to velice drahé a také je docela riskantní vytahovat ty velké lodě.
S mými žáky ve věku od 6 do 15 jsme snili o tom, že vynalezneme lepší způsob.
Nejdříve jsme si ze své malé třídy udělali dílnu.
Postavili jsme si tenhle malý ponk, různě vysoký, aby se mohli zapojit i ti malí.
Já tvrdím, že děti s elektrickým nářadím jsou úžasné.
A v bezpečí. (smích) No, ne tak docela.
Ale zpět k plastům.
Sbíráme plasty a nadrtíme je na velikost, kterou běžně nacházíme v moři. To jsou velice malé kousky, plasty se lámou.
A takto pracujeme.
Dávám představivosti svých žáků úplnou volnost.
Mým úkolem je vysbírat to nejlepší z nápadů, které mají, a zkombinovat to do něčeho, co by snad mohlo fungovat.
Dohodli jsme se, že místo sbírání kousků plastu budeme sbírat pouze data.
Budeme potřebovat snímek plastu, který pořídí robot – jak v tom je robot, děti jsou nadšené.
Potom uděláme takříkajíc "rychlé vzorkování".
Je tak rychlé, že někdy je v krabičce ještě svačina a už ji přepoužíváme.
(smích) Montujeme dohromady stolní lampy a kamery a instalační trubky a postavíme z toho plovoucího robota, který se pomalu pohybuje vodou a brodí plasty, které v ní jsou - a takto je robot snímkuje.
Takto vidíme kusy plastu, jak proplouvají přes snímač, a počítač na palubě obrázek zpracuje a změří velikost každé částečky, takže dostaneme hrubý odhad toho, kolik plastu ve vodě je.
Zdokumentovali jsme tento vynález krok za krokem na webu pro vynálezce, který se jmenuje Instructables, v naději, že ho někdo ještě vylepší.
Na tomto projektu bylo skvělé, že žáci viděli lokální problém a bum – okamžitě se s ním snaží vyrovnat.
[Zvládnu prošetřit místní problém] Jenže moji žáci z Hong Kongu jsou hyper-propojení.
A také sledují zprávy, čtou si na internetu, a objevili tenhle snímek.
To je dítě, zřejmě mladší než 10 let, a holýma rukama čistí vylitou ropu v Sundarbans v Bangladéši, což je největší mangovníkový les na světě.
Byli z toho v šoku, protože tohle je voda, kterou pijí, voda, ve které se koupají, voda, ve které rybaří – to je místo, kde žijí.
Taky je vidět, že voda je hnědá, bláto je hnědé a ropa taky, takže když se to vše smíchá, těžko rozlišíte, co v té vodě je.
Jenže máme technologii, celkem jednoduchou, která se nazývá spektrometrie a umožní vám poznat, co ve vodě je.
Postavili jsme hrubý prototyp spektrometru, ve kterém můžete světlem prosvítit skrz různé substance, ty vytvoří různá spektra a vám to pomůže při identifikaci, co voda obsahuje.
Zabalili jsme prototyp čidla a odeslali do Bangladéše.
Skvělé na tomhle projektu je, že kromě toho, že se postaví lokálnímu problému, nebo si ho alespoň všímají, moji žáci použili empatii a svůj smysl pro tvořivost k tomu, že na dálku pomáhají jiným dětem.
[Zvládnu prošetřit vzdálený problém] Ty druhé experimenty mě nadchly a chtěl jsem to rozšířit ještě dál – a možná se pustit do ještě těžšího věci, která je mi taky mnohem bližší.
Jsem napůl Japonec a napůl Francouz a možná si vzpomenete, že v roce 2011 bylo v Japonsku veliké zemětřesení.
Bylo tak zlé, že zdvihlo několik obřích vln – kterým se říká tsunami – a tyto tsunami zničily mnoho měst na východním pobřeží Japonska.
V jednu chvíli zemřelo přes 14.000 lidí.
Také byla poškozena jaderná elektrárna Fukušima, jaderná elektrárna blízko vody.
A dnes se noviny přináší zprávy, že v průměru 300 tun [radioaktivní vody] uniká z jaderné elektrárny do Tichého oceánu.
Dnes už jsou v celém Tichém oceánu stopy po kontaminaci césiem-137.
Když vyrazíte na Západní pobřeží, všude naměříte Fukušimu.
Ale když se podíváte na mapu, zdálo by se, že většina radioaktivity byla odplavena dál od japonského pobřeží, které je dnes většinou – jak se zdá – bezpečné.
Jenže realita je o něco komplikovanější.
Jezdím do Fukušimy každý rok od chvíle té havárie a spolu s dalšími vědci nezávisle provádíme měření na zemi i v řece – a tentokrát jsme chtěli s sebou vzít i děti.
Pochopitelně jsme je nevzali, rodiče to nedovolili.
(smích) Ale každý večer jsme se hlásili "Řídícímu středisku" – vidíte, jaké mají na sobě masky.
Mohlo by se zdát, že neberou svou práci vážně, ale to není pravda, berou ji vážně, protože oni budou muset žít s radioaktivitou celý život.
Takže jsme s nimi prodiskutovali data sebraná za ten den a mluvili jsme o tom, kam bychom měli vyrazit příště – strategie, itinerář a podobně.
Abychom to mohli udělat, vytvořili jsme hrubou topografickou mapu oblasti v okolí jaderné elektrárny.
Měli jsme mapu i s profilem výšek a nastříkali jsme pigmenty podle reálných dat o radioaktivitě a pak jsme rozprašovali vodu jako simulaci deště.
Díky tomu jsme viděli, že se radioaktivní prach smývá z vršku hory do říčního systému a dále proniká do oceánu.
To byl jen hrubý odhad.
Mysleli jsme na to a uspořádali expedici, která nás přivedla nejblíže elektrárně, kam se kdy dostali lidé v civilu.
Plavíme se 1,5 kilometru od jaderné elektrárny a s pomocí místních rybářů sbíráme sedimenty z mořského dna, pomocí speciálního vzorkovače, který jsme vyvinuli a postavili.
Tyto sedimenty pak zabalíme do malých balíčků a ve stovkách zásilek rychle pošleme na různé univerzity. Tak vytváříme mapu radioaktivity mořského dna, zejména míst, kde se třou ryby, a doufám, že tím zlepšíme bezpečnost místních rybářů a vašeho oblíbeného sushi.
(smích) Vidíte ten pokrok – od lokálního problému, přes vzdálený, až po problém globální.
Je ohromně vzrušující pracovat v tak rozdílných měřítkách, a přitom za pomoci velmi jednoduché, veřejně zdokumentované technologie.
Na druhou stranu je to také frustrující, protože jsme sotva začali měřit námi způsobené škody.
Vůbec jsme se ještě nedostali k pokusu o řešení problémů.
Přemýšlím nad tím, jestli neudělat skok a nepokusit se vynalézat lepší způsob, jak dělat všechny tyto věci.
Najednou už mi byla školní třída malá, takže jsme našli místo v průmyslové části Hong Kongu a proměnili ho v největší mega-dílnu zaměřenou na společenské a enviromentální dopady.
Je v centrálním Hong Kongu a můžeme zde pracovat se dřevem, kovem, chemií, trochou biologie, trochou optiky, v podstatě tam můžete postavit vlastně cokoli.
Je to místo, kde si dospělí i děti společně hrají.
Je to místo, kde se dětské sny stávají skutečností za pomoci dospělých a kde dospělí mohou být opět dětmi.
Žák: Zrychlení! Zrychlení!
Cesar Harada: Pokládáme si otázky typu, dokážeme vynalézt budoucnost dopravy za pomoci obnovitelné energie?
Například.
Nebo, pomůžeme mobilitě stárnoucí generace, když ze standardních vozíčků vytvoříme moderní elektrická vozítka?
Plasty, ropa a radioaktivita jsou hrozné, hrozné dědictví. Ale to nejhorší dědictví, které můžeme zanechat svým dětem, jsou lži.
Nemůžeme si už déle dovolit chránit své děti před ošklivou pravdou, protože potřebujeme, aby jejich představivost vynalézala řešení.
Spoluobčané vědci, tvůrci, snílci – musíme připravit další generaci, která se bude starat o životní prostředí i o lidi a která bude schopna něco opravdu podniknout.
Děkuji vám.
(potlesk)
Tohle je jedno z nejúžasnějších zvířat na Zemi.
Tapír.
A tohle... Tohle je malý tapírek. Nejroztomilejší mláďátko živočišné říše.
Zdaleka.
Bez konkurence.
Posledních 20 let svého života jsem zasvětila studiu a ochraně tapírů v Brazílii, a bylo to vážně báječné.
Ale momentálně silně přemítám, čeho jsem tím dosáhla.
Říkám si, jestli jsem opravdu přispěla k záchraně zvířat, která tak miluji.
Dělám pro jejich přežití dost?
Bude to stačit?
Přispívám svým výzkumem k tomu, aby tapíři přežili, nebo jen dokumentuji jejich vymírání?
Svět čelí řadě ekologických krizí.
Všichni to denně vidíme ve zprávách.
Devastace tropických pralesů a dalších ekosystémů, klimatické změny; vyhynutí hrozí tolika živočišným druhům: tygrům, lvům, slonům, nosorožcům,tapírům.
S tímhle druhem tapíra pracuji. Je to tapír americký. Největší suchozemský savec Jižní Ameriky.
Jsou mohutní. Jsou silní.
Dospělí jedinci váží až 300 kilo.
To je polovina hmotnosti koně.
Jsou nádherní.
Tapíři vesměs žijí v tropických pralesích, jako je Amazonie, a bezpodmínečně potřebují rozlehlé životní prostředí, kde naleznou dostatek potravy, aby se mohli rozmnožovat a přežít.
Jejich životní prostředí je však ničeno a v některých oblastech byli vyhubeni lovem.
A to je velká, velká chyba. Tapíři jsou pro prostředí, kde žijí, mimořádně důležití.
Jsou to býložravci.
Padesát procent jejich stravy tvoří ovoce, a když žerou jeho plody, polykají semínka, která pak šíří po okolí prostřednictvím výkalů.
Nepostradatelně přispívají k utváření a udržování pralesní struktury a diverzity. Proto se tapírům také říká "zahradníci pralesa".
Není to úžasné?
Jen se nad tím zamyslete. Vyhynutí tapírů by závažně ovlivnilo biodiverzitu jako celek.
S tapíry jsem začala pracovat v roce 1996, mladá a čerstvě po promoci. Šlo o průkopnický výzkum i ochranářský projekt.
O tapírech jsme tehdy prakticky nic nevěděli, především proto, že se velmi obtížně studují.
Jsou to noční, samotářská, velmi plachá zvířata. A tak jsme o nich začali získávat ta nejzákladnější data.
Co tedy ochranář dělá?
V prvé řadě potřebujeme informace.
Potřebujeme výzkum v terénu.
Ochranářská činnost musí být podepřena dlouhodobým sběrem dat, a jak jsem vám řekla, tapíří se studují těžko, takže jsme museli spoléhat na nepřímé metody výzkumu.
Museli jsme je odchytit a uspat, abychom jim na krk připevnili obojek s GPS a mohli je sledovat, což je mezi ochranáři běžně používaná technika.
Získáme tak informace o tom, kolik tapíři potřebují prostoru, jak se pohybují krajinou, jaké prostředí přednostně obývají a tak dále.
Potom musíme naše poznatky rozšířit mezi veřejnost.
Vysvětlit jí, jak zajímavá a důležitá zvířata to jsou.
Nevěřili byste, kolik lidí na celém světě tapíra ani nepozná.
Hodně lidí si myslí, že tapír je tohle.
(Smích.) Abyste věděli: tohle není tapír.
(Smích.) Je to mravenečník velký.
Tapír mravence nežere. Vůbec. Nikdy.
(Smích.) Dále musíme zajistit školení, vybudovat si zázemí.
Je na nás, abychom vychovali budoucí ochranáře.
Některé bitvy o záchranu přírody prohráváme. Potřebujeme pomoc dalších lidí, a ty lidi je třeba zaučit a nadchnout pro věc.
A konečně, my ochranáři, musíme umět naše podklady využít, využít nashromážděné poznatky, abychom o ně opřeli naši ochranářskou činnost.
První projekt týkající se tapírů jsme rozběhli v Atlantickém pralese na východě Brazílie, v jednom z nejohroženějších biomů na světě.
Ničení Atlantického pralesa začalo už z kraje 16. století, když do Brazílie poprvé dorazili Portugalci a začala evropská kolonizace východní části Jižní Ameriky.
Prales byl téměř úplně vykácen kvůli těžbě dřeva, zemědělství, chovu dobytka a výstavbě měst. Pouhých 7 % původního pralesa zůstalo zachováno dodnes.
Tapíři tam žijí jen ve velmi skromných, izolovaných, roztroušených populacích.
V Atlantickém pralese tapíři migrují přes otevřené pastviny a zemědělské plochy, aby se dostali z jednoho kousku lesa do druhého.
Naší hlavní snahou tak bylo s pomocí nasbíraných dat stanovit, kde lze mezi kousky pralesa zřídit chráněná území a obnovit ucelené prostředí, aby tapíři i další zvířata mohli bezpečně migrovat krajinou.
Po 12 letech v Atlantickém pralese, v roce 2008, jsme naši činnost rozšířili na oblast Pantanal na západě Brazílie, nedaleko hranic s Bolívií a Paraguayí.
Je to největší sladkovodní mokřad na světě, neuvěřitelné místo a jedno z nejvýznamnějších útočišť tapírů amerických.
Práce v Pantanalu nás mimořádně povzbudila, protože jsme tu objevili velkou a zdravou tapíří populaci, a tak jsme mohli tapíry studovat v těch nejpřirozenějších podmínkách, bez jakéhokoliv rizika.
Kromě obojků s GPS jsme v Pantanalu používali i další techniku: fotopasti.
Tento fotoaparát je vybaven detektorem pohybu, a když před ním projde zvíře, tak ho vyfotí.
Díky těmto báječným zařízením jsme nasbírali drahocenné informace o reprodukci a sociální organizaci tapírů, což jsou velmi důležité dílky skládačky, pokud pracujete na strategiích ochrany.
A nyní, v roce 2015, naši činnost opět rozšiřujeme, a sice na brazilské Cerrado, oblast otevřených savan a křovinatých lesů v brazilském vnitrozemí.
Dnes je tato oblast epicentrem ekonomického rozmachu mé země. Příroda i divoce žijící zvířata odsud však rychle mizí kvůli hrozbám, jako je již zmíněný chov dobytka, rozsáhlé plantáže cukrové třtiny a sóji, pytláctví, srážky s auty a tak dále.
Přesto tam tapíři stále ještě jsou, což mě dost povzbuzuje.
Musím ale říct, že když projekt v Cerradu začínal, byl to pořádný šok.
Když projíždíte autem a podél dálnice vidíte mrtvé tapíry, když nacházíte stopy po tapírech uprostřed třtinových plantáží, kde by neměli být, když mluvíte s dětmi, kteří vědí, jak chutná tapíří maso, protože jejich rodiny na tapírech pytlačí a jedí je, trhá vám to srdce.
Po zkušenosti v Cerradu na mě dopadla naléhavost celé situace.
A pocit marnosti.
I po dvaceti letech tvrdého boje za záchranu těchto zvířat nás pořád čeká ohromný kus práce. Jinak tapíři vyhynou.
Ale my tomu musíme nějak zabránit.
Prostě musíme.
Dospěli jsme zkrátka do fáze, kdy musíme hledat netradiční cesty.
Musíme být mnohem vynalézavější než dosud.
Jak jsem řekla, v Cerradu jsou velký problém srážky s autem. A tak nás například napadlo, že na obojky s GPS tapírům přilepíme reflexivní nálepky.
Stejné jako se lepí na kamiony, aby se snížilo riziko nehody.
Tapíři přecházejí dálnice po setmění, takže nálepky snad pomůžou, aby si řidiči všimnuli, že něco přechází vozovku, a ubrali trochu plyn.
Zatím je to jen nápad na zkoušku.
Teprve udivíme, zda mrtvých tapírů na silnicích opravdu ubude.
Hlavní ale je, že právě takové nápady bychom nejspíš měli zkoušet.
A i když i teď bojuji uvnitř s pochybami, uzavřela jsem s tapíry dohodu.
Jsem bytostně přesvědčena, že záchrana tapírů je můj úkol.
Hořím pro něj a nejsem sama.
Mám za sebou ohromnou síť lidí, kteří nás podporují, a rozhodně toho nikdy nenechám.
Budu to dělat dál, nejspíš až do konce života.
Budu to dělat pro Patricii, moji jmenovkyni, jednoho z prvních tapírů, které jsme odchytili a sledovali, před mnoha, mnoha lety. Pro Ritu a jejího syna Vincenta z Pantanalu.
Pro Teda, tapíří mládě, které jsme odchytili loni v prosinci, rovněž v Pantanalu.
Budu to dělat dál pro stovky tapírů, které jsem tak ráda poznala, a pro řadu dalších, s nimiž se určitě ještě setkám.
Tahle zvířata si zaslouží péči.
Potřebují mě. Potřebují nás.
A víte co? My, lidské bytosti, si zasloužíme žít ve světě, kde můžeme mít potěchu i prospěch nejenom z tapírů, ale i dalších nádherných zvířat, ať už dnes, nebo zítra.
Děkuji vám.
Rád bych zde poprvé veřejně demonstroval, že je možné vysílat video ze standardně vyráběné LED žárovky na s notebookem spojený fotovoltaický článek, který bude fungovat jako přijímač.
Bez jakékoli wi-fi, jenom díky světlu.
A možná se ptáte: "Ale proč?“
Tady je důvod: Aby zmenšil digitální propast, tedy zpřístupnil internet, který se brzy masivně rozšíří, a také aby umožnil to, co nyní nazýváme "internet věcí" - - tedy desítky miliard zařízení připojených k internetu.
Dle mého může takové rozšíření internetu fungovat jen pokud je téměř energeticky neutrální.
To znamená, že musíme maximálně využít existující infrastrukturu.
V tomto bodě přichází na řadu fotovoltaický článek a LED světlo.
Na konferenci TED v roce 2011 jsem poprvé představil Li-Fi, tedy Light Fidelity.
Li-Fi používá standardní LED žárovky k neuvěřitelně rychlému přenosu dat, a to bezpečně a spolehlivě.
Data jsou světlem přenášena tak, že se do jasu světla zakódují drobné změny.
Pokud se rozhlédneme kolem sebe, uvidíme mnoho LED žárovek, které vytváří ohromnou infrastrukturu Li-Fi vysílačů.
Dosud jsme však k příjmu informací používali speciální zařízení – – malé detektory záření, které přijímaly informace zakódované v datech.
Chtěl jsem také najít způsob, jak k příjmu dat z Li-Fi světel využít existující infrastrukturu.
Zkoumal jsem proto využití fotovoltaických článků a solárních panelů.
Fotovoltaický článek absorbuje světlo a promění je v elektrickou energii.
Proto můžeme fotovoltaický článek používat k nabíjení našich telefonů.
Musíme si však pamatovat, že data jsou zakódovaná v drobných změnách jasu LED světla, takže pokud kolísá množství přijatého světla, kolísá i energie nasbíraná z fotovoltaického článku.
To znamená, že základním mechanismem pro získávání informací ze světla, je fotovoltaický článek, protože kolísání nasbírané energie koresponduje s vysílanými daty.
Otázkou samozřejmě je, umíme-li přijímat velmi rychlé a drobné změny jasu jako jsou ty, které vysílají naše LED žárovky?
A odpověď je: ano, můžeme.
V laboratoři jsme již dokázali, že standardně prodávaným fotovoltaickým článkem lze přijímat až 50 megabytů za sekundu.
A to je více než umožňuje většina současných širokopásmových připojení.
Nyní mi to dovolte ukázat v praxi.
V této krabici je běžně prodávaná LED žárovka.
Toto je standardní fotovoltaický článek, který je připojen k notebooku.
Pak tady máme přístroj, který ukazuje množství energie přijímané z fotovoltaického článku.
A tento přístroj nyní něco ukazuje.
Fotovoltaický článek již totiž získává energii z okolního světla.
Začnu tím, že rozsvítím světlo. Udělám jenom to, že teď jednoduše na chvíli zapnu lampu. Všimněte si, že ručička na přístroji poskočila doprava.
Nyní fotovoltaický článek sbírá energii z umělého osvětlení.
Když osvětlení vypnu, ručička klesne.
Zapnu a...
tady vidíte, jak fotovoltaickým článkem sbíráme energii.
V další fázi aktivuji streamování videa.
Což jsem udělal stiskem tlačítka.
Nyní tedy LED světlo streamuje video pomocí drobných změn v jasu LED žárovky. Okem je nerozeznáte, protože se jas mění příliš rychle, než aby to oko dokázalo zachytit.
Jako důkaz teď ale odstíním proud světla na fotovoltaický článek.
Nejdřív si všimněte, že klesla míra přijaté energie, a video se rovněž zastavilo.
Po odstranění překážky video znovu začne hrát.
(potlesk) A můžu to zopakovat.
Zabráníme tedy vysílání videa a energie se také přestane sbírat.
To byl důkaz, že fotovoltaický článek je přijímačem.
Teď si ale představte, že je tato žárovka použita v pouličním osvětlení a je mlha.
Vzal jsem si s sebou kapesník, abych mohl simulovat mlhu.
(smích) Teď kapesníkem překryji fotovoltaický článek.
A první věc, které si všimnete, je to, že míra přijaté energie klesá, což jsme očekávali, video ale stále hraje.
Což znamená, že i navzdory překážce prochází přes kapesník dostatek světla, aby z něj článek dokázal dekódovat a streamovat informace, v tomto případě video ve vysokém rozlišení.
Důležité je ale to, že se fotovoltaický článek stal přijímačem vysokorychlostních bezdrátových signálů zakódovaných ve světle, zatímco si uchovává svou primární funkci přístroje pro sběr energie.
Proto je možné použít existující fotovoltaické buňky na střechách domů jako širokopásmové přijímače informací z laserové stanice na blízkém kopci nebo lampy veřejného osvětlení.
A je vlastně jedno, na kterou část článku paprsek dopadne.
To samé pak platí i pro průhledné fotovoltaické články zabudované v oknech, nebo v lavičkách a jiných objektech ve veřejném prostoru a dokonce i pro články zabudované v miliardách zařízení, které vytvoří "internet věcí".
Jednoduše proto, že tyto přístroje nechceme pravidelně nabíjet, nebo v nich dokonce každých pár měsíců měnit baterie.
Jak jsem vám již řekl, toto je poprvé, kdy jsem to předvedl na veřejnosti.
Je to v zásadě jen laboratorní ukázka, prototyp.
Ale já i můj tým doufáme, že se nám to během dalších dvou až tří let povede dostat na trh.
A doufáme, že budeme moci přispět ke zmenšení digitální propasti, stejně jako k připojení všech těch miliard zařízení k internetu.
A to vše bez masivního nárůstu spotřeby energie, ale právě naopak - za pomoci fotovoltaických článků.
Děkuji.
(potlesk)
(Hudba) Při dlouhém letu letadlem se někdy upřeně dívám na hory a pouště a snažím se pochopit, jak velká naše Země vlastně je.
A pak si vzpomenu, že existuje objekt, který máme každý den před očima, který je schopen pojmout milion našich Zemí.
Slunce se jeví jako nesmírně obrovské, ale ve vesmírném makrorežimu je pouhou kapkou v moři, jednou ze 400 miliard hvězd galaxie Mléčná dráha, která vám za jasné noci bude připomínat světle bílý závoj táhnoucí se oblohou.
To ale není zdaleka vše.
Existuje zhruba 100 miliard galaxií, které jsou zachytitelné našimi teleskopy, takže kdyby každá hvězda byla velikosti zrnka písku, sama Mléčná dráha by měla dostatek hvězd, aby zapnila část pláže o rozměrech 9 x 9 x 1 metr pískem.
Na celé Zemi není tolik pláží, jejichž zrnka písku by zastoupily hvězdy celého vesmíru.
Taková pláž by se musela táhnout do dálky stovek milionů mil.
Můj ty svatý Hawkingu, to je ale hvězd.
Steven Hawking a další fyzikové dnes věří, že skutečnost je ještě mnohem neuvěřitelnější.
Zaprvé, těch 100 miliard galaxií, které jsou v dosahu našich teleskopů, je pouhým nepatrným zlomkem celku.
Vesmír jako takový se roztahuje zrychlujícím se tempem. Drtivá většina galaxií se od nás vzdaluje tak rychle, že k nám jejich světlo ani nemusí nikdy dorazit.
Přesto však je naše fyzická realita tady na Zemi těsně spjata s těmito vzdálenými, neviditelnými galaxiemi.
Můžeme je brát jako součást našeho vesmíru.
Představují jedno obří soukolí, řídící se stejnými fyzikálními zákony, je složeno ze stejného typu atomů, elektronů, protonů, kvarků, neutrin, ze kterého jste složeni vy a já.
Nejnovější fyzikální teorie, včetně tzv. teorie strun, nám nicméně naznačují, že by mohlo existovat nekonečně mnoho vesmírů, skládajících se z odlišných částic, s rozdílnými vlastnostmi a řídící se podle odlišných pravidel.
Ve většině z těchto vesmírů by nikdy nemohl existovat život a takovéto vesmíry by mohly vznikat a zanikat během nanosekundy. Když je však sečteme, tvoří většinu multivesmíru množiny možných vesmírů
zanořené až do 11 rozměrů a dějí se v nich zázraky vymykající se naší nejdivočejší fantazii.
Podle přední verze teorie strun je multiversmír složen z 10 až 500 vesmírů.
To je jednička s 500 nulami, číslo tak ohromné, že kdyby měl každý atom v našem pozorovatelném vesmíru svůj vlastní vesmír a všechny atomy v těchto všech vesmírech měly rovněž svůj vlatsní vesmír, a opakovaly byste to ve dvou dalších cyklech, pořád byste měli jen pouhý zlomek celku -- konkrétně jednu bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion biliontinu.
Ale i takovéto číslo je nepatrné v porovnání s dalším číslem: nekonečnem.
Někteří fyzikové se domnívají, že časoprostorové kontinuum je doslova nekonečné a že čítá nekonečné množství tzv. kapesních vesmírů s proměnlivými vlastnostmi.
Stíhá to váš mozek?
Kvantová teorie tomu ale přidává úplně nový rozměr.
Tato teorie byla prokázana jako pravdivá, o tom není pochyb, její interpretace je ale matoucí.
A někteří fyzikové tvrdí, že ji můžete pochopit pouze když si představíte, že každým okamžikem vzniká nesmírné množství paralelních vesmírů, z nichž je mnoho podobných našemu světu, a mohly by obsahovat několik kopií vás samých.
V jednom z nich byste vystudovali s vyznamenáním a vzali se s láskou vašich snů.
V druhém byste takové štěstí neměli.
Je stále mnoho vědců, kteří by řekli: čirý nesmysl.
Jediná smysluplná odpověď na otázku, kolik existuje vesmírů, je ta, že existuje jen jeden vesmír.
A několik filozofů a mystiků by mohlo namítat, že i ten náš vesmír je pouhou iluzí.
Jak tedy vidíte, v současnosti neexistuje v této oblasti žádny konsensus, ani zdaleka.
Víme jen, že odpověď se nachází někde mezi nulou a nekonečnem.
Myslím ale, že víme také toto: tahle doba je pro studium fyziky jako stvořená.
Můžeme právě procházet největší změnou paradigmatu v poznání, které kdy lidstvo zaznamenalo.
Zajímalo vás někdy, co si myslí a cítí zvířata?
Začněme otázkou: Má mě můj pejsek opravdu rád, nebo mu jde jenom o pamlsek?
Každý hned pozná, že ho jeho pes má opravdu rád. Každý to vidí, že? Co běží tou chundelatou hlavou.
Co tam tedy běží?
Něco ano.
Ale proč nás zajímá, co zvířata cítí k nám?
Proč vždycky "my"?
Proč jsme takoví narcisti?
Já mám pro zvířata jinou otázku.
"Kdo jste?"
Lidská mysl má schopnosti, které podle nás nemá žádná jiná mysl.
Ale je to pravda?
Jak používají mozek ostatní tvorové?
Na co myslí a co cítí?
Dá se to nějak zjistit?
Podle mě ano.
Několika způsoby.
Můžeme vyjít z evoluce, zkoumat jejich mozky a sledovat jejich chování.
V prvé řadě si musíme uvědomit, že jsme náš mozek zdědili.
První neurony pocházejí od medúz.
Z medúz se vyvinuli strunatci.
Ze strunatců obratlovci.
Obratlovci osídlili souš - až jsme přišli my.
Ale neurony vypadají pořád stejně. U medúz, u ptáků i u nás.
Co nám to prozrazuje například o mysli raka?
Ukázalo se, že když raka vystavíte spoustě drobných elektrošoků vždycky když vylézá z úkrytu, začne se chovat úzkostně.
Pokud mu podáte lék, kterým se u lidí léčí úzkostné stavy, uklidní se a vyleze ven na průzkum.
A co lidé na to, že raci mají úzkost?
Obvykle si je uvaříme.
(Smích.) Chobotnice používají nástroje, podobně jako někteří primáti, a poznají lidi podle tváří.
Jak tyto obratlovce odměňujeme za jejich vysokou inteligenci?
Zpravidla horkou vodou.
Když se malá rybka schová před dravým kanicem ve štěrbině útesu, pluje kanic někdy k úkrytu murény a dává ji signál, aby šla za ním. A muréna mu rozumí.
Vpluje za rybkou do štěrbiny a buď rybku uloví, nebo ji vyplaší a chytí ji kanic.
Jde o dávné spojenectví, ale víme o něm teprve krátce.
Jakou úctu k tomu dávnému spojenectví chováme?
Obvykle smaženou.
Naše stereotypní počínání ovšem prozrazuje víc o nás než o nich.
Mořské vydry používají nástroje a učí s nimi zacházet také svá mláďata. Tomu se říká výuka.
Šimpanzi to nedělají.
Kosatky ano. A také se dělí o potravu.
Evoluce pracuje radši s prvky, které už má příroda na skladě, než s novými díly.
Máme mozky, které prošly neskutečně dlouhou poutí časem.
Když porovnáte náš mozek s mozkem šimpanze, liší se jen tím, že náš je znatelně větší.
Což je dobře, protože i tak máme dost mindráků.
(Smích.) Ale delfíni například mají mozek větší a s více závity.
Takže co když z toho, jak mozek vypadá, nelze o mysli nic vyčíst?
I tak můžeme posoudit fungování mysli podle logiky jednání.
Jak vidíte, tihle slonové právě odpočívají.
Našli kousek stínu pod palmami, kde nechávají odpočinout mláďata. Podřimují, ale stále hlídají.
Tohle počínání nám dává smysl, stejně jako jim samotným. Žijeme pod stejným sluncem, známe tytéž rostliny, i nás zneklidňují zvuky nebezpečí. Máme se slony mnoho společného.
Už věky jsme my a sloni sousedé.
Nikdo si nebude myslet, že tihle slonové jsou klidní.
Je zřejmé, že je něco zneklidnilo.
Co to bylo?
Když nahrajete hlasy turistů a přehrajete je z reproduktorů ukrytých v křoví, sloni si jich nebudou všímat. Turisté jim nevadí.
Ale pokud nahrajete hlasy pastevců, kteří mají oštěpy a často jimi slony násilně odhánějí od vodních zdrojů, vypukne mezi slony tlačenice a budou se hnát pryč.
Nejenom že poznají člověka. Vědí, že jsou různí lidé a že někteří znamenají hrozbu.
Sledují nás déle než my je.
Znají nás lépe než my je.
Jde nám o totéž, o co jim: postarat se o děti, najít potravu, usilovat o přežití.
Ať už jsme uzpůsobení ke zdolávání kopců v Africe, nebo k potápění pod mořem, v jádru se tak moc nelišíme.
Pod vnější slupkou jsme bratři.
Sloni či třeba kosatky mají stejnou strukturu kostry jako my.
Vidíme, že si navzájem pomáhají.
Vidíme zvídavost mláďat.
Vidíme u nich sílu rodinných pout.
Rozpoznáváme u nich city.
Námluvy vypadají jako námluvy.
A pak se ptáme: "Mají vědomí?"
Když podstoupíte celkovou anestezii, jste v bezvědomí. Necítíte vůbec nic.
Vědomí je, když cítíte "něco".
Když něco vidíte, slyšíte, cítíte, když jste si něčeho vědomi, tak máte vědomí. A oni ho mají.
Někdo tvrdí, že člověka dělá člověkem mimo jiné schopnost empatie.
Empatie je schopnost přizpůsobit svou náladu těm, kdo jsou okolo.
To je velmi užitečné.
Když se ti okolo rozeběhnou, máme nutkání se přidat
a všichni běžíme.
Nejstarší formou empatie je nakažlivý strach.
Když se všichni kolem vyplaší a uletí, nevyplatí se přemítat: "Jejda, před čím asi prchají?"
(Smích.) Empatie je stará, ale jak už to v životě chodí, nabývá škály rozmanitých podob.
Máme základní empatii. Jsem smutný, protože ty jsi smutný.
Jsem veselý, protože vidím, že ty jsi veselý.
Potom je tady vzdálenější empatie, které říkám "účast". "Mrzí mě, že ti umřela babička.
Necítím takový žal jako ty, ale chápu, co prožíváš, a trápí mě to."
Někdy nás účast přiměje jednat, dělat něco "ze soucitu".
Naše empatie není to, co nás činí lidmi, protože není zdaleka dokonalá.
Chytáme tvory schopné empatie, zabíjíme je a jíme.
Můžete namítnout, že jsou to jiné druhy a my je jíme, protože jsme predátoři.
Ale my se nechováme moc dobře ani k našemu vlastnímu druhu.
I ti, kdo o chování zvířat nic nevědí, znají pravidlo, že lidské myšlenky a city nelze připisovat jiným živočichům.
Ale to je hloupost. Právě takhle si lze naopak udělat aspoň přibližný obrázek, co zvířata dělají a cítí. Naše mozky jsou v zásadě podobné.
Mají tutéž strukturu.
Hormony, které nás motivují a vytvářejí naše nálady, nalezneme i v jejich mozcích.
Není vědecké říct, že když zvířata loví, tak mají hlad, že když vyplazují jazyk, tak jsou unavení. A když si zvířata hrají s mláďaty a vypadají šťastně, nemáme prý ponětí, jestli opravdu něco zažívají.
To není vědecké.
Jenže jeden novinář se mě zeptal: "Jak jinak ale poznat, že zvířata mohou myslet a cítit?"
Začal jsem procházet stovky vědeckých odkazů, které jsem použil ve své knize, a pochopil, že odpověď leží přímo přede mnou.
Když za mnou přijde moje fena, ne na gauč, ale ke mně, otočí se na záda a nastaví bříško, tak si myslí: "Chtěla bych podrbat bříško.
Vím, že můžu jít za Carlem, ten pochopí, co chci,
můžu mu věřit, protože jsme rodina.
Hezky mě podrbe a bude mi dobře."
(Smích.) Moje fena právě myslela a cítila. Nic na tom nic složitého.
Můžete ovšem namítnout, že například u kosatek, u vlků či u slonů to tak nefunguje.
Ten samec s největší ploutví je L41.
Je mu 38.
Nalevo od něj je samice L22.
Je jí 44.
Znají se několik desítek let.
Vědí o sobě vše.
Poznají své přátele.
Poznají své soupeře.
Jejich život má různé etapy.
A oni vždy vědí, ve které etapě jsou.
Tohle je slon Philo.
Byl to mladý samec.
Tady je o čtyři dny později.
Lidé dokáží žal nejenom cítit, ale často ho i způsobují.
Chceme výrobky ze sloních zubů.
Proč nemůžeme počkat, až sami umřou?
Sloni dříve obývali prostor od středomořských břehů až po Mys dobré naděje.
V roce 1980 měli rozsáhlé útočiště na pastvinách střední a východní Afriky.
Teď se jejich pastviny rozdrolily na malé kousky území.
Takhle vypadá zeměpisné rozšíření zvířete, jemuž kvůli nám hrozí vyhubení. Jednoho z nejúžasnějších suchozemských tvorů.
V USA se o divokou přírodu samozřejmě staráme lépe.
V parku Yellowstone jsme vybili všechny vlky.
Vlastně jsme vybili všechny vlky na jih od Kanady.
V Yellowstonu k tomu došlo v roce 1920, ale o 60 let později byli vlci vráceni, protože se přemnožovali losi.
A pak se na vlky začaly chodit dívat tisíce lidí.
Nikde jinde ve světě nelze vlky pozorovat tak snadno.
Já tam pozoroval jednu skvělou vlčí rodinu.
Smečka je rodina.
Tvoří ji dospělí, kteří se páří, a několik generací potomků.
Pozoroval jsem nejznámější a nejstabilnější smečku v Yellowstonu.
Jenže když smečka jednou překročila hranici, dva dospělí jedinci byli zabiti. Byla mezi nimi matka, kterou někdy označujeme jako alfa samice.
Mezi ostatními členy rodiny ihned propukla sourozenecká řevnivost.
Sestry odháněly jiné sestry.
Ta nalevo se celé dny zkoušela do rodiny vrátit.
Žárlivé sestry ji nenechaly.
Přitahovala pozornost dvou nových samců a byla předčasně vyspělá.
To sestry nesnesly.
Nakonec ji někdo zastřelil za hranicemi parku.
Alfa samce rodina vypudila.
Těsně před zimou přišel o své teritorium, o pomoc při lovu, o členy své rodiny i o svou družku.
Způsobujeme zvířatům tolik bolesti,
že je až záhadou, proč k nám nejsou agresivnější?
Tahle kosatka právě sežrala kus plejtvákovce, jehož ulovila s dalšími kosatkami.
Ti lidé ve člunu se nemají čeho bát.
Tohle je kosatka T20.
Společně se dvěma dalšími kosatkami zrovna roztrhala tuleně
o hmotnosti těch lidí ve člunu.
Lidé se nemají čeho bát.
Kosatky žerou tuleně.
Jak to, že nežerou nás?
Jak to, že jsou před nimi naše malé děti v bezpečí?
Jak to, že když se výzkumníci ztratí v mlze, kosatky se vrátí a navigují je ven z mlhy na dohled jejich základny na pobřeží?
To se stalo několikrát.
Na Bahamách studuje delfíny kapverdské Denise Herzigová. Delfíni ji znají.
Ona je také dobře zná.
Delfíni ji znají a poznají její člun.
Vždycky se s ní vítají.
Ale jednou nechtěli ke člunu připlout, což bylo divné.
Nikdo to nechápal, ale pak se ukázalo, že jeden ze členů posádky ve spánku zemřel.
Jak delfíni poznali, že jedno lidské srdce právě přestalo bít?
Proč to pro ně bylo důležité?
A proč je to vyděsilo?
Podobné záhady naznačují, že v mysli zvířat se toho může dít víc, než by nás vůbec napadlo.
V jihoafrickém akváriu bylo mládě delfína skákavého jménem Dolly.
Dolly ještě sála mateřské mléko. Jednou si u akvária jeden údržbář zapálil a kouřil před sklem.
Dolly ho sledovala, pak se vrátila k matce, chvíli sála mléko, vrátila se ke sklu a vypustila oblak mléka, který jí zahalil hlavu jako kouř.
To delfíní mládě zkrátka napadlo, že použije mléko, aby ztvárnilo kouř.
Když lidé něco ztvárňují, říkáme tomu umění.
(Smích.) Nejsme lidmi proto, že bychom měli rysy, které jsou ryze lidské.
Jsme lidmi proto, že to, co je typické pro mysl zvířat, se u nás rozvinulo nejvíc.
Jsme ti nejsoucitnější, nejagresivnější, nejtvořivější a nejdestruktivnější zvířata na této planetě. A to všechno se v nás míchá dohromady.
Ale nejsme lidmi kvůli tomu, že milujeme.
Nejsme jediní, kdo miluje.
Nejsme jediní, kdo se stará o své partnery.
Nejsme jediní, kdo se stará o své děti.
Albatrosové během několika týdnů nalétají 10 až 15 tisíc kilometrů, aby mláďatům, jež na ně čekají, přinesli jedno velké jídlo.
Hnízdí na těch nejodlehlejších oceánských ostrovech. A takhle to tam vypadá.
Předávat život z generace na generaci, to je koloběh bytí.
Když to skončí, už nic nebude.
A do tohoto posvátného vztahu vstupuje odpad z našich plastů.
Všichni tihle ptáci teď mají v sobě plasty.
Tohle je šestiměsíční albatros, ještě s prachovým peřím. Zemřel, protože měl vnitřnosti plné zapalovačů.
Takhle by náš vztah se zbytkem světa vypadat neměl.
Ale i když jsme se pojmenovali podle naší schopnosti myslet, nikdy neuvažujeme o následcích.
Naše děti uvádíme do prostředí, ve kterém jim dělají společnost další tvorové.
Na stěny jim kreslíme zvířátka.
Nekreslíme mobilní telefony.
Nekreslíme kancelářské přepážky.
Kreslíme zvířátka, aby děti viděly, že nejsme sami.
Máme společnost.
Jenže všem zvířátkům, která kreslíme na Noemově arše, dnes hrozí smrtelné nebezpečí. A ta potopa jsme my.
Na začátku jsme se ptali: "Mají nás rádi?"
Teď si položme další otázku:
Jsme schopní použít naše schopnosti tak, abychom zvířatům umožnili dál tu s námi existovat?
Děkuji mnohokrát
(Potlesk.)
Něco na těch jeskyních bude. Potemnělý otvor ve vápencovém útesu, který vás vtahuje dovnitř.
Portálem přecházíte ze světla do tmy, vstupujete do podzemního světa. Do míst věčného přítmí, zemitého pachu, poklidného ticha.
V Evropě před dávnými věky vstupovali do těchto podzemních světů i pravěcí lidé.
Na důkaz své přítomnosti po sobě zanechali tajemné rytiny a malby, jako je třeba tato stěna s postavami, trojúhelníky a klikatými čarami ve španělské jeskyni Ojo Guareña.
Teď procházíte stejnou cestou jako tito nejstarší umělci.
Na tomto fantaskním místě jak z jiného světa není těžké získat pocit, že slyšíte tlumené kročeje kožených bot na měkké zemi a že vidíte blikání louče za ohybem chodby.
V jeskyni se často divím, co tyto lidi vedlo k tomu, aby se vydali tak hluboko do nebezpečných a úzkých chodeb a zanechali zde svoji stopu.
Tento videoklip jsme natočili půl kilometru pod zemí, v jeskyni Cudon ve Španělsku. V dosud neprozkoumané části jeskyně jsme našli řadu červených nástropních maleb.
Plazili jsme se kupředu jako vojáci a strop se přitom neustále snižoval. Nakonec jsme dospěli až do bodu, kdy byl strop tak nízko, že můj manžel a zároveň fotograf projektu, Dylan, už nedokázal zaostřit digitální zrcadlovkou na strop.
Zatímco on mě filmoval, s jedinou svítilnou jsem dál fotila řadu červených maleb kompaktem, který máme právě pro tyto příležitosti.
Půl kilometru pod zemí.
Doopravdy.
Co tam dole kdo dělal s pochodní nebo kamennou lampou?
(smích) Třeba já, že. Dává to smysl?
Přesně toto jsou otázky, na které při svém výzkumu hledám odpovědi.
Studuji jedno z nejstarších umění na světě.
Umění, které vytvořili nejstarší umělci v Evropě před 10 až 40 tisíci lety.
Nestuduji toto umění jenom proto, že je krásné, což samozřejmě je,
ale zajímá mě vývoj novodobé mysli. Evoluce kreativity, představivosti, abstraktního myšlení, toho, co znamená být člověkem.
Všechny živočišné druhy spolu nějak komunikují, ale jenom lidé tuto schopnost pozdvihli na vyšší úroveň.
Naše touha a schopnost podělit se a spolupracovat se nemalou měrou podílela na našem evolučním úspěchu.
Náš moderní svět staví na globální síti výměny informací, což z velké části umožňuje právě naše schopnost komunikovat, hlavně pak graficky nebo písemně.
Stavíme ale na mentálním úspěchu těch, kteří tu byli tak dlouho před námi a snadno zapomínáme, že některé schopnosti tehdy ještě neexistovaly.
To je jedna z věcí, která mě na studiu dávné historie fascinuje nejvíc.
Tito lidé neměli nikoho, o koho by se mohli opřít.
To oni byli tím základním kamenem.
Přestože od té doby spatřila světlo světa celá řada důležitých vynálezů, chtěla bych dnes mluvit o vynálezu, kterým je grafická komunikace.
Existují tři typy komunikace, mluvená, posunková – například znaková řeč – a grafická komunikace.
Mluvená a posunková komunikace jsou ve své podstatě pomíjivé.
Vyžadují blízký kontakt, aby mohla být zpráva vyslána a přijata.
A okamžitě po přenosu navěky zmizí.
Grafická komunikace naopak tento vzájemný vztah nepotřebuje.
Díky tomuto vynálezu bylo poprvé možné zprávu přenést a uchovat déle, než jen na letmý okamžik v čase a místě.
Evropa je jedním z prvních míst, kde se grafické znaky pravidelně objevují v jeskyních, skalních úkrytech a některé dokonce i na otevřených prostranstvích.
Ale to není Evropa, kterou známe dnes.
Byl to svět, kterému vládl ledový příkrov silný tři až čtyři kilometry, rozlehlé travnaté pláně a zmrzlá tundra.
Byla to doba ledová.
Za posledních sto let jsme na kontinentu našli více než 350 míst s malbami z doby ledové, která byla vyzdobena zvířaty, abstraktními motivy a dokonce i lidskými postavami, jako jsou třeba tyto rytiny v jeskyni Grotta dell'Addaura na Sicílii.
Umožňují nám letmo nahlédnout do tvůrčího světa a představivosti těchto prvních umělců.
Od okamžiku, kdy byly objeveny, to byly malby zvířat, které stály v popředí zájmu vědců. Třeba tento černý kůň z Cullalvery ve Španělsku nebo tento neobvyklý purpurový bizon z La Pasiegy.
Mě ke studiu tohoto umění přivedly abstraktní obrazce, kterým říkáme geometrické znaky.
Na většině nalezišť jsou geometrické znaky mnohem hojnější než obrázky zvířat a lidí.
Když jsem se svým výzkumem v roce 2007 začínala, neexistoval dokonce ani úplný seznam všech obrazců, natož pak povědomí o tom, zda se stejné obrazce objevují na různých místech a v časových obdobích.
Než jsem se ale mohla začít zabývat těmito otázkami, musela jsem vytvořit databázi všech známých geometrických znaků ze všech nalezišť skalního umění.
Přestože na některých místech byly obrazce dobře zdokumentovány, obvykle na těch, na kterých byly pěkné malby zvířat, existoval také velký počet těch, o nichž toho nebylo moc známo. Nebyly podrobně popsány.
Některé z nich nikdo neviděl minimálně půl století.
A na takové obrazce jsem se při své terénní práci zaměřila.
Během dvou let jsem se svým věrným mužem Dylanem strávila více než 300 hodin v podzemí, chozením, plazením a protahováním se úzkými otvory na 52 nalezištích ve Francii, Španělsku, Portugalsku a na Sicílii.
A řeknu vám, že to stálo za to.
Na 75 % nalezišť, které jsme navštívili, jsme našli nové nezdokumentované znaky.
Toto byla ta úroveň přesnosti, kterou jsem potřebovala, abych mohla začít hledat odpovědi na zásadnější otázky.
Podívejme se teď na tyto odpovědi.
Když pominu hrstku izolovaných obrazců, existuje pouze 32 geometrických znaků.
Pouze 32 znaků za 30 000 let a na celém evropském kontinentu.
To je velmi malý počet.
Pokud se nejednalo o náhodné čmáranice nebo výzdobu, čekali bychom mnohem větší rozmanitost, ale místo toho nacházíme stejné znaky, které se opakují v průběhu času a na různých místech.
Některé znaky postupně ztratily na oblibě a vymizely, jiné vznikly později.
Ale 65 % znaků se používalo po celou dobu – čáry, obdélníky, trojúhelníky, ovály a kruhy. Jako tyto z konce doby ledové, které jsme našli na 10 000 let starém nalezišti vysoko v Pyrenejích.
Některé znaky jsou na místech vzdálených od sebe tisíce kilometrů, jiné jsou rozesety na menší ploše a další nacházíme pouze v jedné oblasti. Tyto dělené obdélníky se vyskytují jenom v severním Španělsku. Někteří vědci se domnívají, že by mohlo jít o druh rodinných nebo klanových znaků.
Jen na okraj – rané skalní umění vykazuje pozoruhodnou podobnost od Francie a Španělska až po Indonésii a Austrálii.
Výskyt mnoha stejných znaků na tak vzdálených místech, zejména z doby před 30 až 40 tisíci lety, stále více poukazuje na to, že kořeny tohoto objevu sahají až ke společnému původu v Africe.
To je ale předmětem budoucího výzkumu.
Zpět k tématu.
Není pochyb, že tyto znaky měly pro své tvůrce význam, třeba jako tyto 25 tisíc let staré basreliéfy v La Roque de Venasque ve Francii.
My možná nevíme, co znamenaly, ale lidé ve své době to věděli určitě.
Opakování stejných znaků po tak dlouhou dobu a na tolika místech napovídá tomu, že tito umělci tvořili svá díla s jistým záměrem.
Hovoříme-li o geometrických obrazcích, které mají konkrétní kulturní a všem srozumitelný význam, je docela dobře možné, že před sebou máme jeden z nejstarších systémů grafické komunikace na světě.
Teď nemluvím o písmu.
V té době neexistovalo dost znaků na to, aby se jimi dala vyjádřit všechna slova mluveného jazyka, což je předpokladem pro vznik kompletního systému písma.
Nenalézáme ani znaky, které by se dostatečně pravidelně opakovaly, aby se mohly stát abecedou.
Ale máme i několik zcela ojedinělých výjimek. Třeba tuto stěnu ze španělské La Pasiegy, známou jako „Nápis“. Nalevo jsou symetrické značky, uprostřed zřejmě stylizované ztvárnění rukou, a napravo něco, co vypadá trochu jako závorka.
Nejstarší systémy grafické komunikace na světě – sumerské klínové písmo, egyptské hieroglyfy, první čínské znaky – se všechny objevily před 4 až 5 tisíci lety a všechny se vyvinuly z dřívějšího protosystému tvořeného počtářskými značkami a piktografickými znázorněními, kde se význam shodoval s obrázkem.
Obrázek ptáka by tedy ve skutečnosti představoval dané zvíře.
Teprve později se tyto piktogramy začaly více stylizovat, až byly téměř k nepoznání, a začaly vznikat další symboly, které představovaly všechna ostatní chybějící slova v jazyce, například zájmena, příslovce, přídavná jména.
Když toto všechno víme, zdá se vysoce nepravděpodobné, že by geometrické znaky z doby ledové mohly skutečně být abstraktními písemnými znaky.
Pravděpodobnější je to, že tito nejstarší umělci také dělali počtářské znaky, třeba jako tuto řadu čar v Riparo di Za Minic na Sicílii, nebo vytvářeli stylizovaná zpodobnění okolního světa.
Mohly by některé znaky představovat zbraně nebo obydlí?
A co třeba nebeské objekty, jako jsou souhvězdí?
Nebo dokonce části krajiny: řeky, hory, stromy. Třeba tento černý objekt ve tvaru pera mezi podivnými znaky ve tvaru zvonů z naleziště El Castillo ve Španělsku.
Vypadá sice jako ptačí pero, ale nemohl by třeba znázorňovat rostlinu nebo strom?
Tyto otázky si někteří vědci začali pokládat v souvislosti s určitými znaky na určitých místech. Věřím, že přišel čas, abychom tuto kategorii jako celek přehodnotili.
Ironií samozřejmě je, že poté, co jsem pečlivě všechny znaky zařadila do jedné kategorie, mám pocit, že mým dalším krokem je bude postupně rozřazovat podle toho, jak budeme identifikovat a vyčleňovat různé typy zobrazení.
Nechápejte mě špatně, pozdější vznik plně rozvinutého písma je po zásluze impozantním počinem.
Nesmíme ale zapomínat na to, že tyto první systémy písma nevznikly z ničeho nic.
A že už i před 5 tisíci lety lidé stavěli na něčem mnohem starším, něčem, jehož původ sahá desítky tisíc let do minulosti – na geometrických znacích Evropy doby ledové a ještě starších. Vycházeli z dávného momentu v naší kolektivní historii, kdy někdo poprvé přišel na nápad udělat grafickou značku a navždy tak změnil povahu toho, jak spolu komunikujeme.
Děkuji.
(potlesk)
Vaše společnost zveřejní nabídku zaměstnání.
Žádosti se začnou jen valit a brzy se najdou vhodní uchazeči.
Výběr začíná.
Uchazeč A: prestižní univerzita, červený diplom, dokonalý životopis, výborná doporučení.
Má všechny předpoklady.
Uchazeč B: odpovídající vzdělání, časté změny zaměstnání a divné pozice jako pokladní a zpívající servírka.
Nezapomínejte - oba jsou kvalifikovaní.
A tak se vás ptám: Koho vyberete?
Spolu s kolegy jsme vytvořili neoficiální termíny, které označují tyto dvě rozdílné kategorie uchazečů.
Těm prvním říkáme "zlatá mládež", protože měli v životě řadu výhod a byli předurčeni k úspěchu.
Těm druhým říkáme "rváči", protože museli čelit mnoha potížím, aby se dostali na stejné místo.
Právě jste slyšeli personální ředitelku mluvit o lidech jako o "zlaté mládeži" a "rváčích". (Smích) Není to tak úplně politicky korektní, zní to trochu zaujatě.
Ale ještě než mi odeberou diplom, (Smích) vysvětlím vám to.
Životopis vypráví příběh.
A v průběhu let jsem se naučila něco o lidech, jejichž zkušenosti jsou jako mozaika, kvůli které se zastavím a zvážím jejich životopis dřív než ho zahodím.
Řada podivných zaměstnání může znamenat nestálost, nesoustředěnost, nepředvídatelnost.
Ale může také znamenat odhodlání překonávat překážky.
Když už nic jiného, "rváči" si zaslouží pohovor.
Aby bylo jasno, nemám vůbec nic proti "zlaté mládeži". Dostat se na prestižní univerzitu a vystudovat není bez práce a obětí.
Ale žijete-li život předurčený k úspěchu, jak se pak vyrovnáte s těžkým obdobím?
Jeden člověk, kterého jsem přijala, věřil, že díky prestižnímu vzdělání jsou určité pracovní povinnosti pod jeho úroveň, třeba dočasná manuální práce, která by mu pomohla porozumět výrobě.
Nakonec odešel.
Na druhou stranu, co se stane, je-li váš život předurčen k selhání a nakonec přeci uspějete?
Proto vás prosím, pozvěte "rváče" na pohovor.
Vím o nich hodně, já sama jsem "rváč".
Než jsem se narodila, diagnostikovali mému otci paranoidní schizofrenii, a i když byl skvělý, nedokázal si udržet práci.
Náš život byl jako "Přelet nad kukaččím hnízdem", kombinovaný s "Časem probuzení" a "Čistou duší".
(Smích) Jsem čtvrté z pěti dětí, které vychovala svobodná matka v drsné čtvrti v newyorském Brooklynu.
Neměli jsme vlastní byt, auto, pračku a po většinu mého dětství jsme neměli ani telefon.
Měla jsem tedy velkou motivaci porozumět vztahu mezi úspěchem a "rváči", protože můj život mohl klidně vypadat úplně jinak.
Při setkání s úspěšnými podnikateli a pročítání profilů skvělých lídrů jsem si všimla společného rysu.
Mnozí z nich prošli v mládí těžkostmi, od chudoby nebo opuštění, smrti rodičů v dětství, až po poruchy učení, alkoholismus a násilí.
Panuje přesvědčení, že trauma vede k utrpení a mnoho pozornosti se soustředí na výsledné dysfunkce.
Ale výzkum dysfunkcí vedl k nečekanému odhalení, že i ty nejhorší podmínky mohou vést k růstu a přeměně.
Byl odhalen pozoruhodný a nečekaný jev, kterému vědci říkají posttraumatický růst.
Jedna studie zkoumala vliv nepřízně osudu na ohrožené děti. Ze vzorku 698 dětí, které prošly velmi těžkými, extrémními podmínkami, celá třetina vyrostla a měla šťastný, úspěšný a naplněný život.
Navzdory všemu a proti očekávání tito lidé uspěli.
Jedna třetina.
Například tento životopis.
Tohoto chlápka rodiče dali k adopci.
Nikdy nedokončil vysokou.
Vystřídal celou řadu zaměstnání, odjel na rok do Indie a navíc trpí dyslexií.
Najali byste ho?
Jmenuje se Steve Jobs.
Studie mezi nejúspěšnějšími světovými podnikateli odhalila, že překvapivě mnoho z nich trpí dyslexií.
V USA 35% z těchto podnikatelů trpí dyslexií.
Zajímavé je, že ti podnikatelé, kteří prožili posttraumatický růst, vnímají tuto poruchu učení jako žádoucí problém, který jim dal náskok, protože se stali lepšími posluchači a zaměřili se na detaily.
Nemyslí si, že jsou tím, kým jsou, navzdory problémům. Vědí, že jsou tím, kým jsou, díky problémům.
Přijímají své trauma a těžkosti jako klíčové součásti své osobnosti a vědí, že bez těchto zkušeností by možná nenašli tu sílu a kuráž, které jsou potřeba pro úspěch.
Jednomu z mých kolegů se život obrátil vzhůru nohama kvůli Čínské kulturní revoluci v roce 1966.
Když mu bylo 13, byli jeho rodiče odsunuti na venkov, školy byly uzavřeny a on zůstal sám v Pekingu a staral se o sebe až do 16, kdy dostal práci v oděvní továrně.
Místo aby přijal svůj osud, rozhodl se pokračovat ve studiu.
O 11 let později, když se změnilo politické klima, slyšel o náročných přijímacích zkouškách na vysokou školu.
Měl tři měsíce na to, aby dohnal veškeré středoškolské učivo.
Každý den si po příchodu z továrny chvíli zdřímnul, učil se do 4 do rána, šel zpátky do práce a tak to dělal každý den celé tři měsíce.
Zvládl to, uspěl.
Vzdělání byl neochvějně oddaný a nikdy neztratil naději.
Dnes má magisterský titul a jeho dcery vystudovaly Cornell a Harvard.
"Rváči" jsou hnáni vírou, že jediný, nad kým mají kontrolu, jsou oni sami.
Když věci nevyjdou, "Rváči" se ptají, "Co můžu změnit, abych měl lepší výsledky?"
"Rváči" mají cíl, který jim nedovolí vzdát se. Zkrátka, když už přežijete chudobu, šíleného otce a několik přepadení, řeknete si, "Pracovní problémy?" (Smích) "Jako vážně?"
"Maličkost. To zvládnu."
(Smích) A to mi připomíná - humor.
"Rváči" vědí, že s úsměvem jde všechno lépe, a že smích je cestou k nadhledu.
A nakonec - vztahy.
Lidé, kteří překonají nepřízeň osudu, na to nejsou sami.
Někde na té cestě, najdou lidi, kteří v nich vidí to nejlepší, a kterým záleží na jejich úspěchu.
Člověk, na kterého se můžete vždy spolehnout je pro překonání překážek nejdůležitější.
Měla jsem štěstí.
Když jsem po vysoké začala pracovat, neměla jsem auto a tak jsem jezdívala se ženou, která pracovala jako asistentka prezidenta.
Sledovala mou práci a podporovala mě, abych se soustředila na budoucnost a nezabývala se minulostí.
Na své cestě jsem potkala mnoho lidí, kteří mi nastavili drsné zrcadlo, poradili mi a vedli mě.
Těmto lidem nevadí, že jsem kvůli školnému kdysi pracovala jako zpívající servírka.
(Smích) Na závěr jedna informace k zamyšlení.
Společnosti, které se zavázaly k rozmanitosti a inkluzi, často podporují "rváče" a překonávají srovnatelné firmy.
Podle časopisu DiversityInc, který sestavuje žebříček 50 top společností pro diverzitu, tyto společnosti překonávají index S&amp;P 500 o 25%.
Vrátím se teď ke své první otázce:
Na koho vsadíte? Na "zlatou mládež" nebo na "rváče"?
Radím vám, vyberte si podceňovaného hráče, jehož tajnou zbraní je vášeň a cílevědomost.
Zaměstnejte "rváče".
(Potlesk)
Možná jste slyšeli, že světlo je druhem vlnění a že barva objektu závisí na frekvenci světla, kterou objekt odráží.
Vlny o vysoké frekvenci vnímáme jako fialové, vlny s nízkou frekvencí jsou červené a mezilehlé frekvence vnímáme jako žlutou, zelenou, oranžovou, a tak dále.
Tuto představu můžeme nazývat fyzikální barvou, protože říká, že barva je fyzikální vlastností světla samotného.
Nezávisí na lidském vnímání.
A ačkoli je to v zásadě pravda, není to ještě úplně všechno.
Například, možná jste už viděli tento obrázek.
Jak můžete vidět, prostor, ve kterém se červená a zelená protínají, je žlutý.
Když se nad tím zamyslíte, bude vám to divné.
Protože světlo tvoří vlny, 2 různé frekvence by spolu neměly vůbec interagovat, měly by jenom koexistovat, jako zpěváci, když zpívají v harmonii.
Takže, v této žluté oblasti jsou přítomny 2 různé světelné vlny: jedna s červenou frekvencí a jedna se zelenou frekvencí.
Žádné žluté světlo se zde nevyskytuje.
Takže jak to, že tam, kde se protíná červená a zelená, se nám to zdá žluté?
Abychom to pochopili, potřebujeme znát pár věcí z biologie, obzvlášť to, jak lidé vnímají barvy.
Vnímání světla zprostředkovává vrstva buněk tenká jako papír, která se nazývá sítnice a pokrývá zadní stranu oční bulvy.
V sítnici jsou 2 různé typy světločivných buněk: tyčinky a čípky.
Tyčinky slouží k vidění za šera a existuje pouze jeden typ tyčinek.
Čípky jsou v tomto ohledu jiné.
Jsou 3 typy čípků, které odpovídají červené, zelené a modré barvě.
Když vidíte barvu, každý čípek vyšle do mozku svůj vlastní signál.
Například, řekněme, že žluté světlo, opravdové žluté světlo s frekvencí žluté barvy, svítí na vaše oko.
Nemáme žádný čípek, který by byl citlivý na žlutou, ale žlutá je celkem blízko zelené barvě a zároveň i blízko červené, takže červený i zelený čípek se aktivují zároveň a oba vyšlou signál do mozku.
Samozřejmě, je tu i další způsob současné aktivace červených a zelených čípků: pokud svítí červené i zelené světlo zároveň.
Pointa je v tom, že náš mozek obdrží ten samý signál nezávisle na tom, jestli vidíme světlo žluté frekvence, nebo světlo, které je směsí zelené a červené frekvence.
To je důvod, proč u světla platí, že červená plus zelená se rovná žluté.
A jak to, že nedokážeme vnímat barvy, když je tma?
Vlastně je to tak, že za šera převezmou tyčinky práci čípků.
Máme jen 1 typ tyčinek, proto existuje jen 1 typ signálu, který mohou vyslat do mozku: buď světlo, anebo tmu.
Protože máme jenom 1 detektor intenzity světla, nezbývá žádný prostor pro barevné vidění.
Skutečných barev existuje nekonečně mnoho, ale protože máme jenom 3 typy čípků, dá se mozek oklamat, aby si myslel, že vidí jakoukoli barvu tím, že se pečlivě složí správná kombinace pouhých 3 barev: červené, zelené a modré.
Tato vlastnost lidského vidění je ve skutečnosti velmi užitečná.
Například při výrobě televizí.
Výrobci nemusí mít v televizích nekonečné množství barev, aby simulovali reálný svět, ale stačí jim použít jen 3 barvy: červenou, zelenou a modrou, což je pro ně opravdu štěstí.
Pojďme se...
proletět zpět v čase.
Píše se rok 1974.
Kdesi na Zemi je galerie a v ní mladá, třiadvacetiletá žena, která stojí vprostřed místnosti.
Před sebou má stůl.
Na něm leží 76 předmětů, které mohou způsobovat potěšení i bolest.
Jsou mezi nimi takové jako sklenice vody, kabát, bota, růže.
Ale také nůž, žiletka, kladivo a pistole s jedním nábojem.
Je tu i návod, a v něm je napsáno: "Jsem předmět.
Můžeš na mne použít cokoli z tohoto stolu.
Odpovědnost je na mně – můžeš mě i zabít.
Máš na to 6 hodin."
Začátek tohoto vystoupení byl snadný.
Lidé mi dávali napít ze sklenice vody, podávali mi růži.
Ale celkem brzy poté se objevil muž, který vzal nůžky a rozstříhal mi oblečení. Také olámali trny z růže, a napíchali mi je do břicha.
Někdo vzal žiletku, řízl mě do krku a napil se mé krve. Tu jizvu pořád mám.
Ženy říkaly svým mužům, co mají udělat.
Ti muži mě neznásilnili, protože to bylo během běžné otvírací doby a ve veřejném prostoru a protože tam byly se svými manželkami.
Nosili mě po místnosti a postavili na stůl, a pak mi dali nůž mezi nohy.
Někdo vzal pistoli a kulku, a přiložil mi hlaveň ke spánku.
Někdo jiný mu pistol vzal a začali se prát.
A když uplynulo šest hodin, já jsem ...
pomalu vykročila směrem k publiku.
V hrozném stavu.
Byla jsem polonahá, celá od krve, po obličeji mi tekly slzy.
A všichni utekli, utekli pryč.
Nedokázali se mi postavit, vnímat mě jako normální lidskou bytost.
A potom, když jsem vrátila zpátky do svého hotelu, bylo to ve dvě ráno,
podívala jsem se na sebe do zrcadla. Měla jsem pramen šedých vlasů.
Dobrá, prosím sundejte si pásky z očí.
Vítejte ve světě uměleckých performancí.
Pojďme si říci, co to je performance.
Kolik je umělců, tolik je různých vysvětlení, ale moje definice performance je velmi jednoduchá.
Performance je mentální a fyzická konstrukce, kterou performer vytvoří v konkrétním čase, v prostoru před publikem, a při které probíhá dialog energií.
Publikum a performer onu hru vytvářejí spolu.
Rozdíl mezi performancí a divadlem je obrovský.
V divadle nůž není nožem a krev je jen kečup.
Při performanci je krev skutečným materiálem a žiletka nebo nůž je nástrojem.
Je potřeba být přítomen v reálném čase a performance se nedá zkoušet, protože většinu takovýchto věcí už nikdy nemůžete zopakovat.
To je velmi důležité. Víte, všechny lidské bytosti se pořád bojí velmi jednoduchých věcí.
Bojíme se utrpení, bojíme se bolesti, bojíme se smrtelnosti.
A co dělám já? Realizuji tyto strachy na jevišti přímo před diváky.
Využívám vaši energii, abych dokázala své tělo dotlačit až na hranice jeho možností.
Pak se od těch strachů oprostím.
A jsem vám v tom zrcadlem.
Když to pro sebe mohu udělat já, můžete to pro sebe udělat i vy.
Narodila jsem se v Bělehradě, ale přestěhovala jsem se do Amsterdamu.
Performance dělám posledních čtyřicet let.
Potkala jsem Ulaye a vážně jsem se do něj zamilovala.
Dvanáct let jsme dělali performance spolu.
Ten nůž, pistole, kulky proměňuju v lásku a důvěru.
Při takovéhle práci musíte tomu člověku naprosto věřit, protože ten šíp míří na mé srdce.
Srdce bije a adrenalin stoupá výš a výš a všechno se točí kolem důvěry, totální důvěry v druhého člověka.
Náš vztah trval 12 let a pracovali jsme spolu na mnoha věcech, s mužskou i ženskou energií.
A jako každý vztah někdy skončí, skončil i náš.
Nezavolali jsme si jako běžní smrtelníci, abychom si řekli: "Je konec".
Na rozloučenou jsme prošli pěšky Velkou čínskou zeď.
Já jsem začala u Žlutého moře, on vyrazil z pouště Gobi.
Šli jsme, oba, tři měsíce. Dva a půl tisíce kilometrů.
Bylo to v horách, náročné.
Museli jsme šplhat přes trosky.
Prošli jsme 12 čínských provincií, předtím, než se Čína otevřela, v roce 1987.
Ale povedlo se nám potkat se uprostřed, kde jsme se rozloučili.
Tím náš vztah skončil.
Úplně to změnilo mé vnímání publika.
V té době jsem vytvořila jeden velmi důležitý kus nazavný "Balkánské baroko".
Byla doba války na Balkáně a já jsem chtěla vytvořit nějaký velmi silný, charismatický obraz, něco, co by mohlo sloužit pro jakoukoli válku, kdykoli, protože války na Balkáně jsou pryč, ale pořád se válčí někde jinde.
Takže tady umývám dva a půl tisíce mrtvých, velkých, krvavých kravských kostí.
Krev nejde smýt. Nikdy nesmyjete hanbu z válek.
A tak je myju, šest hodin, šest dní, a válka se z nich pomalu dostává, a najednou se zvedá nesnesitelný zápach.
Ale něco v paměti zůstává.
Chci vám ukázat něco, co mi skutečně změnilo život. Byla to performance v MoMa, velmi současná.
Na úvod této performance jsem řekla kurátorovi: "Posadím se na židli, naproti mně bude další prázná židle a kdokoli z publika může přijít a sedět na ní, jak dlouho bude chtít.
Kurátor mi odpověděl: "To je nesmysl, tohle je New York, ta židle zůstane prázdná, nikdo nemá čas naproti tobě vysedávat."
(smích) Sedávala jsem tam tři měsíce.
Seděla jsem tam každý den, osm hodin - celou otvírací dobu - v pátek deset hodin, protože muzeum je otevřené déle, a ani jsem se nepohnula.
Dala jsem pryč stůl, a pořád sedím, a všechno se tím změnilo.
Udělat tuto performanci před 10 nebo 15 lety, nic by se nestalo.
Ale lidé tak moc potřebují zažít něco odlišného, protože publikum už není skupinou, vztah se navazuje jeden k jednomu.
Sledovala jsem ty lidi, kteří přicházeli a sedali si naproti mně. Museli čekat mnoho, mnoho hodin, než na ně přišla řada, ale konečně si mohli sednout.
A co se stalo?
Všichni ostatní je pozorují, fotí si je, filmují, i já je pozoruji, a oni nemají kam utéct, kromě dovnitř sebe samých.
A to je ta klíčová věc.
Viděla jsem tolik bolesti a osamění. Uvidíte tolik neuvěřitelných věcí, když se lidem podíváte do očí. V pohledu z očí do očí s úplným cizincem, kterému neřeknete ani slovo, se odehraje všechno.
Když jsem z té židle po třech měsících vstala, pochopila jsem, že už nejsem stejná jako dřív.
Také mi došlo, že mám velmi silné poslání a musím tuhle svou zkušenost sdělit všem.
Takhle se zrodila myšlenka vytvořit institut nemateriálních performujících umění.
Zamyslete se nad nematerialitou – performance je umění v čase.
Není jako malířství.
Když visí na stěně obraz, bude tam i zítra.
Z performance, když ji propásnete, vám zůstane jen vzpomínka nebo příběh vyprávěný někým jiným, ale přijdete o její podstatu.
Musíte být přítomni.
Podle mne se mezi nemateriálními uměními nejvýš vypíná hudba – absolutně nejvýše ze všech, protože je nejméně materiální.
Poté je tu performance, a potom všechno ostatní.
To je můj subjektivní pohled.
Tenhle institut vznikne v Hudsonu, na severu státu New York, a máme s Remem Koolhaasem následující vizi.
Je velmi jednoduchá.
Pokud to chcete prožít, musíte mi dát svůj čas.
Než vstoupíte do budovy, budete muset podepsat smlouvu, že tam strávíte plných šest hodin. Budete mi muset dát své čestné slovo.
Je to něco strašně staromódního, ale pokud si nevážíte svého čestného slova a odejdete dříve, není to můj problém.
Ale celý zážitek trvá šest hodin.
Poté co ho dokončíte, dostanete certifikát o absolvování, a budete si ho moci doma dát do rámečku.
(smích) Tohle je hala orientace.
Publikum vejde, a nejprve se převlékne do laboratorních plášťů.
Je moc důležité - vystoupit z pozice diváka a stát se experimentátorem.
Pak dojdete ke skříňkám a tam si odložíte hodinky, iPhone, iPod, počítač a všechno digitální či elektronické.
Poprvé tak získáváte čas sami pro sebe.
Na moderní technice není nic špatného, špatný je náš přístup k ní.
Ztrácíme čas, který máme pro sebe.
Tento institut vám váš čas vrátí zpět.
A co tu budete dělat? Nejprve se začnete pomalu procházet, zpomalíte.
Vracíte se k jednoduchosti.
Po pomalé chůzi se budete učit, jak pít vodu – velmi jednoduše, budete pít vodu možná půl hodiny.
Poté půjdete do magnetické komory, kde si na těle vytvoříte magnetické proudy.
Potom půjdete do krystalické komory.
Po krystalické komoře do komory pohledů z očí do očí, po komoře pohledů do komory, kde si lehnete.
Zahrneme tedy tři základní pozice lidského těla: sezení, stání a ležení.
A pomalou chůzi.
Je tam také zvuková komora.
Až budete mít tohle všechno za sebou a budete připraveni duševně i fyzicky, budete připraveni zhlédnout něco dlouhotrvajícího, jako v nemateriálním umění.
Může to být hudba, může to být opera, může to být divadelní představení, může to být film, může to být záznam tanečního vystoupení.
Vejdete do komor dlouhého trvání, protože už jste ve stavu pohody.
V židlích dlouhého trvání budete přeneseni do veliké haly, kde uvidíte další věci.
A pokud usnete, což se po tom dlouhém dni pravděpodobně stane, budete přeneseni až na parkoviště.
(smích) Víte, spánek je velmi důležitý.
Ve spánku stále přijímáte umění.
Takže na parkovišti chvíli zůstanete, a poté se buď vrátíte a podíváte se na další pěkné věci, nebo odjedete domů se svým certifikátem.
V tuto chvíli je náš institut virtuální.
Momentálně ho buduju v Brazílii, pak bude v Austrálii, pak přijde sem do Kanady a na další místa.
Jeho cílem je nabídnout jednoduchý prožitek, metodu, jak se ve svém vlastním životě vrátit k jednoduchosti.
Třeba i počítáním rýže, což je další úkol.
(smích) Víte, počítáním rýže se také můžete vrátit k životu.
Jaké to je, šest hodin počítat rýži?
Je to neuvěřitelně důležité.
Projdete si celou škálou pocitů od nudy, přes vztek, kompletní frustraci, chuť nedokončit celé počítání.
A pak to ohromné množství pokoje, který se dostaví, když je celá uspokojivá práce hotova. Nebo zkuste počítat zrnka písku v poušti.
Zajímavá je také izolace od zvuku. Vezmete si sluchátka a neslyšíte nic. A prostě jste spolu, bez zvuku, s lidmi, kteří zakoušejí ticho, prosté ticho.
Pořád v životě děláme věci, které nám jsou příjemné.
A proto se neměníme.
Děláme celý život věci stejným způsobem, a proto se nic neděje.
Má metoda je: dělat věci, kterých se bojím, které mi nahánějí strach, věci, které neznám, cestovat do míst, kde ještě nikdo nikdy nebyl.
A zakoušet třeba i selhání.
Myslím, že selhání je důležité, protože jen když se pohybujete, když experimentujete, můžete selhat.
Ale pokud se tam nevydáte, tak sice neselžete, ale vlastně jen donekonečna opakujete sebe sama.
Myslím, že lidské bytosti teď potřebují změnu. A jediná změna, o jakou jde, je změna na osobní úrovni.
Musíte tu změnu provést sami na sobě.
Jediný způsob, jak dostáhnout změny vědomí a změny světa kolem nás, je začít u sebe.
Je tak snadné kritizovat, jak jsou věci ve světě špatně, jak jsou vlády zkorumpované, jak lidé na světě hladoví, jak války zabíjejí.
Ale to, co děláme na osobní úrovni - jak to všechno k tomu celku přispívá?
Můžete se teď otočit na svého souseda, toho, kterého nezáte, a dívat se jim do očí plné dvě minuty?
(ruzruch) Žádám vás o dvě minuty vašeho života, to je tak málo.
Dýchejte pomalu, zkoušejte nemrkat, moc nad sebou nepřemýšlejte.
Uvolněte se.
A pouze se dívejte naprostému cizinci přímo do očí.
(ticho) Děkuju za důvěru.
(potlesk) Chris Anderson: Děkuju.
Moc vám děkuju.
Říká se, že se o člověku hodně dozvíte pohledem do jeho knihovny.
Co moje knihovna vypovídá o mně?
Když jsem se sama sebe zeptala před lety, přišla jsem na alarmující objev.
Považovala jsem se za kulturního, kosmopolitního člověka.
Ale moje knihovna vypovídala něco jiného.
Většina titulů byla britských nebo severoamerických autorů a téměř nic z překladů.
Objev tohoto kulturního slepého místa byl šokující.
Přišlo mi to jako velká škoda.
Věděla jsem, že existují úžasné příběhy spisovatelů jiných řečí.
Přišlo mi velmi smutné, že díky mým čtecím návykům je nikdy nepoznám.
Tak jsem si předepsala intenzivní kurz globálního čtení.
Rok 2012 byl mezinárodním rokem pro Británii, rok Londýnské olympiády.
Rozhodla jsem se jej využít jako svůj časový rámec pro přečtení novely, sbírky povídek nebo pamětí z každé země na světě.
A to jsem taky udělala.
Bylo to velmi vzrušující, dozvěděla jsem se pozoruhodné věci a navázala nádherné kontakty, které s vámi chci dnes sdílet.
Ale začalo to praktickými problémy.
Po projití různých seznamů zemí světa pro svůj projekt jsem skončila se seznamem států uznaných Spojenými národy, ke kterým jsem přidala Taiwan, což znamenalo 196 zemí.
A potom, co jsem si ujasnila, jak přečíst čtyři knihy týdně, psát o tom blog a pracovat pět dní v týdnu, jsem čelila faktu, že nemusím být schopná získat knihy z každé země v angličtině.
Pouze okolo 4,5 % děl publikovaných ročně v UK jsou překlady a podobně je to u všech anglicky mluvících zemí.
Ačkoli poměr přeložených knih je u ostatních zemí mnohem vyšší.
4,5 % je už tak dost málo, ale neukáže vám to, že mnoho z těch knih je ze zemí se silnou sítí vydavatelství a profesionály na prodávání titulů anglickým vydavatelům.
Například, okolo 100 knih ročně je přeloženo z francouzštiny a publikováno v Anglii. Většina z nich je ze zemí jako Francie nebo Švýcarsko,
naopak francouzsky hovořící Afrika se málokdy prosadí.
Závěr je, že je celkem dost národů, které mají málo nebo žádnou komerčně dostupnou literaturu v angličtině.
Jejich knihy jsou neviditelné pro čtenáře nejvíce vydávaného jazyka.
Ale když přišlo na přečtení světa, největší výzvou pro mne bylo, kde vlastně začít.
Díky čtení skoro výhradně britských a severoamerických knih jsem netušila, kde hledat a odkud vybírat příběhy ze zbytku světa.
Netušila jsem, jak nalézt příběh ze Svazijska.
Neznala jsem dobrý román z Namibie.
Nešlo to skrýt - byla jsem bezradný literární xenofob.
Jak jsem tedy měla přečíst celý svět?
Musela jsem požádat o pomoc.
V říjnu 2011 jsem si zaregistrovala blog ayearofreadingtheworld.com a napsala jsem online krátkou výzvu.
Vysvětlila jsem, kdo jsem, jak omezené bylo mé čtení a požádala jsem, aby mi zájemci nechali zprávu s tipem, co si mohu přečíst z jiných částí planety.
Neměla jsem potuchy, jestli to bude někoho zajímat, ale po pár hodinách se začali lidé ozývat.
Nejprve přátelé a kolegové.
Pak přátelé přátel.
A brzy cizí lidé.
Čtyři dny poté jsem obdržela zprávu od Rafidah z Kuala Lumpuru.
Řekla, že si zamilovala můj projekt, jestli by mohla jít do knihkupectví, vybrat a poslat mi malajskou knihu?
Já nadšeně přijala a pár týdnů později dorazil balíček obsahující ne jednu, ale dvě knihy - Rafidahinu volbu pro Malajsii a knihu ze Singapuru, kterou pro mne také vybrala.
Byla jsem tehdy ohromena, že cizinec vzdálený 6 tis. mil vynaložil takovou námahu, aby pomohl někomu, koho ani nikdy nepotká.
Laskavost Rafidah byla vzorcem celého roku.
Lidé mi vycházeli opakovaně vstříc.
Někteří mi pomohli s průzkumem, jiní si kvůli mně zajeli o prázdninách nebo při služebních cestách do knihkupectví.
Ukázalo se, že pokud chcete přečíst svět, pokud jej chcete potkat s otevřenou myslí, svět vám pomůže.
Když došlo na země s minimem komerčně dostupné literatury v angličtině, lidé mi vyšli vstříc ještě více.
Knihy často přicházely z překvapivých zdrojů.
Má kniha pro Panamu, například, vzešla z konverzace s Panamským průplavem na Twitteru.
Ano, Panamský průplav má účet na Twitteru.
A když jsem jim napsala o svém projektu, navrhli, abych si zkusila obstarat dílo panamského autora Juana Davida Morgana.
Našla jsem Morganovu stránku a poslala mu dotaz, zda některé z jeho novel ve španělštině byly přeloženy do angličtiny.
Odpověděl, že nic nebylo publikováno, ale že má nepublikovaný překlad románu "Zlatý kůň".
Poslal mi jej e-mailem, abych si jej jako jedna z prvních přečetla v angličtině.
Morgan nebyl jediný autor, který se mnou takto sdílel svou tvorbu.
Od Švédska po Palau, spisovatelé a překladatelé mi zasílali své knihy a nepublikované rukopisy, které nebyly vybrány anglofonními vydavateli nebo již nebyly k sehnání, dávajíce mi privilegium nahlédnout do pozoruhodných imaginárních světů.
Četla jsem například o jihoafrickém králi Ngungunhane, který vedl hnutí odporu proti Portugalcům v 19. století; a o svatebních rituálech vzdálené vesnice na březích Kaspického moře v Turkmenistánu.
Našla jsem kuwajtskou verzi Bridget Jonesové.
(smích) Četla jsem o orgiích na stromě v Angole.
Snad nejúžasnější ukázka toho, jak mi byli lidé ochotni vyjít vstříc a umožnit přečíst svět, přišel na závěr mé cesty, když jsem hledala knihu z malého, portugalsky hovořícího afrického ostrova Svatý Tomáš a Princův ostrov.
Po několika měsících hledání knihy přeložené do angličtiny z této země, jako jediná možnost zbývalo nechat si něco přeložit.
Pochybovala jsem, že by mi chtěl někdo pomoci a vzdát se svého času kvůli něčemu takovému.
Do týdne od výzvy na Twitteru a Facebooku pro portugalsky hovořící lidi, se ozvalo více lidí, než kolik bylo potřeba, a to včetně Margaret Jull Costy, překladatelky nositele Nobelovy ceny José Saramaga.
S mými devíti dobrovolníky jsme nalezli knihu ze Svatého Tomáše, kterou jsem mohla pořídit online v dosti výtiscích.
Zde je jeden z nich.
A každému jsem jednu poslala.
Každý si vzal pár povídek ze sbírky, dostáli svému slovu a poslali mi zpět své překlady. Za šest týdnů jsem měla celou knihu.
A jak se mi několikrát za ten rok potvrdilo, má nevědomost a otevřenost o svých limitech se stala velkou příležitostí.
V případě Svatého Tomáše a Princova ostrova to byla šance nejenom se naučit něco nového a objevit novou sbírku povídek, ale i dát dohromady skupinu lidí a společně něco vytvořit.
Má slabina se stala silnou stránkou projektu.
Knihy, které jsem přečetla, mi otevřely oči.
Jak ví ti, co rádi čtou, knihy mají mimořádnou sílu nás přenést do světa někoho jiného, takže se aspoň na chvilku díváte na svět jinýma očima.
To může být nepříjemná zkušenost, hlavně když čtete knihu z jiné kultury, s odlišnými hodnotami.
Ale taky to může být velmi poučné.
Při střetu s neznámými myšlenkami si tříbíte vlastní myšlení.
Také vám to ukáže slepá místa ve vašem vnímání světa.
Když jsem se zpětně podívala na anglickou literaturu, se kterou jsem vyrůstala, uviděla jsem, jak je ve srovnání s bohatstvím, které svět nabízí, omezená.
V průběhu čtení se ale ukázalo i něco jiného.
Krok po kroku se dlouhý seznam zemí měnil ze suchého, akademického seznamu jmen na žijící, dýchající entity.
Netvrdím, že je možné získat ucelený přehled o zemi přečtením jedné knihy.
V souhrnu mi ale ty přečtené příběhy ukázaly bohatost, různorodost a komplexnost naší úžasné planety.
Jakoby ty příběhy a lidé, kteří mi tak obětavě pomáhali je pro mne udělali reálnými.
Dnes, když se podívám na svou knihovnu nebo na svou čtečku, vypráví docela jiný příběh.
Příběh o moci knih nás spojovat napříč politickými, geografickými, kulturními, sociálními a náboženskými propastmi.
Příběh o potenciálu lidské spolupráce.
A je to důkaz o výjimečnosti doby, ve které žijeme, kdy je díky Internetu, snazší než kdykoli dříve, pro cizince sdílet příběh, pohled na svět, knihu s někým, koho nikdy nepotkal, na druhém konci planety.
Doufám, že je to příběh, který budu číst i v dalších letech.
A doufám, že se ke mně mnoho lidí připojí.
Pokud budeme více číst, bude to podnětem pro vydavatele překládat více knih, a my budeme o to bohatší.
Děkuji vám.
(potlesk)
Jaká byla ta nejtěžší práce ve vašem životě?
Pracovali jste na slunci?
Starali jste se o obživu rodiny nebo komunity?
Pracovali jste dnem i nocí, abyste chránili životy a majetek?
Pracovali jste o samotě nebo na projektu bez záruky na úspěch, který by ale mohl zlepšit něčí zdraví nebo zachránit život?
Budovali jste něco? Tvořili umělecké dílo?
Nebyli jste si jistí, že vaši práci někdo pochopí a ocení?
Lidé, kteří v naší společnosti takovou práci dělají, si zaslouží naši pozornost, lásku a nejhlubší podporu.
Lidé ale nejsou jediní, kteří dělají tak náročnou práci.
Takovou práci odvádějí také rostliny, zvířata a ekosystémy na naší planetě, včetně ekosystémů, které studuji: tropických korálových útesů.
Korálové útesy jsou zemědělci.
Jsou zdrojem příjmu, potravy a prostředkem jejího uchování pro stovky milionů lidí na celém světě.
Korálové útesy zajišťují bezpečí.
Budují struktury, které chrání naše pobřeží od poryvů bouří a vln, biologické systémy, které zde našly domov, filtrují vodu a činí ji bezpečnější pro naši práci i zábavu.
Korálové útesy jsou chemici.
Molekuly, které objevujeme na korálových útesech, jsou čím dál důležitější při hledání nových antibiotik a léků na rakovinu.
Korálové útesy jsou umělci.
Útvary, které tvoří, jsou jedny z nejkrásnějších věcí na této planetě.
Na jejich kráse závisí turistický ruch mnoha zemí, které jinak mají málo přírodního bohatství.
Z těchto důvodů a kvůli službám, které tento ekosystém poskytuje, ekonomové odhadují hodnotu korálových útesů na stovky miliard dolarů ročně.
Přes veškerou tvrdou práci, kterou pro nás vykonávají, a bohatství, které z nich čerpáme, jsme udělali téměř vše pro jejich zničení.
Oceány jsme zbavili ryb, místo nich jsme přidali hormony, odpady, nemoci, ropu, znečištění a usazeniny.
Útesy jsme poškodili fyzicky - čluny, lodními šrouby, buldozery - narušili jsme chemické složení celého moře, zvýšili teplotu vody a zhoršili bouře.
To je samo o sobě špatné, ale navíc se tyto hrozby navzájem umocňují, násobí jedna druhou a dopady se prohlubují.
Uvedu jeden příklad.
Žiji a pracuji na ostrově Curaçao. Před pár lety ho postihla tropická bouře.
Na východní straně ostrova, kde byly útesy nedotčené a dařilo se jim, byste ani neřekli, že se tam prohnala bouře.
Ve městě, tam kde koráli odumřeli kvůli nadměrnému rybaření a znečištění, posloužili mrtví koráli v bouři jako zbraň, která zničila zbylé jedince.
Toto je korál, který jsem studovala během doktorátu - poznala jsem ho docela dobře.
Poté, co při bouři přišel o polovinu své hmoty, byl zamořen řasami, řasy přerostly jeho hmotu a tento korál zahynul.
Této kombinaci několika rizik, které se posilují navzájem, říká Jeremy Jackson „slizká šikmá plocha“.
Dnes už to není metafora. Většina současných korálových útesů jsou doslova tvořené bakteriemi, řasami a slizem.
Teď nastal ten okamžik, kdy možná čekáte, že začnu naléhat, abychom korálové útesy zachránili.
Musím se vám ale s něčím svěřit: tohle slovní spojení mě vážně rozčiluje.
Ať už si to přečtu na Twitteru, v novinových titulcích, nebo na křídovém papíře brožury o ochraně přírody, irituje mě to. My, ochranáři, upozorňujeme na zkázu korálových útesů už desítky let.
Zároveň ve svém okolí neznám téměř nikoho, jakkoliv vzdělaného, kdo by pořádně věděl, co jsou koráli zač, nebo odkud se tady vzali.
Jak můžeme po lidech chtít, aby je zajímaly korálové útesy, když je to tak abstraktní věc, že o ní skoro nic nevědí?
Když nevědí, co jsou koráli a kde se vzali, jak jsou zvláštní a zajímaví, jak jsou překrásní, jak můžeme očekávat, že někoho bude zajímat jejich záchrana?
Pokusme se to teď změnit.
Co jsou koráli a odkud se vzali?
Koráli přichází na svět několika způsoby. Nejčastěji hromadně: všichni jedinci určitého druhu během jediné noci v roce vypouští své pohlavní buňky. Uvolní všechna vajíčka, která se tvořila po celý rok, do vodního sloupce pohromadě v jednom balíčku se spermatickými buňkami.
Tyto útvary stoupají k hladině oceánu a pak se rozpadnou.
A na hladině se doufejme - doufejme - setkají s vajíčky a spermiemi dalších korálů.
To je důvod, proč je na útes potřeba tak moc korálů - aby všechna vajíčka našla na hladině své protějšky.
Po oplodnění dělají to, co vajíčka jiných živočichů: rozdělí se na půl a pak znovu a znovu.
Pořizování těchto snímků pod mikroskopem je pro mě jeden z nejhezčích okamžiků každého roku.
Na konci buněčného dělení se vajíčko promění na plovoucí larvu - tukovou kuličku, velkou jako zrnko máku, ale se všemi smysly jako máme my.
Larvy vnímají barvy a světlo, strukturu povrchu, chemické složení, pH.
Cítí dokonce tlakové vlny; vnímají tedy zvuky.
Tyto schopnosti larvy využijí k tomu, aby na spodní části útesu našly místo, kde se uchytí a budou žít do konce života.
Představte si, že byste hledali místo, kde se navždy usadíte, a byly vám přitom jenom dva dny.
Larvy se usadí na tom nejvhodnějším místě, a začnou pod sebou budovat skelet, narostou jim ústa a chapadla. Před nimi je náročný úkol vystavět jedinečné korálové útesy.
Jeden korálový polyp se dělí stále znovu a znovu, zanechává za sebou vápencový skelet a roste směrem ke slunci.
Po stovkách let a za účasti mnoha druhů získáte masivní vápencovou strukturu, kterou je v mnoha případech možné vidět až z vesmíru. Je pokrytá tenkou vrstvou těchto pracovitých živočichů.
Na Zemi už najdeme jen pár stovek, možná tisíc druhů korálů.
Korálové systémy jsou ale domovem milionů a milionů dalších druhů, a právě tato rozmanitost dává systému stabilitu. Právě tam hledáme nové léky.
Právě tam pátráme po nových zdrojích obživy.
Mám velké štěstí, že pracuji na ostrově Curaçao, kde jsou stále korálové útesy, které vypadají takto.
Pochopitelně, ve většině Karibiku a ve většině světa útesy vypadají spíše takto.
Vědci zkoumají odumírání korálových útesů do stále větších podrobností, a dokumentují jeho příčiny se stále větší jistotou.
Já se ve svém výzkumu nechci zabývat minulostí.
S mými kolegy se díváme spíš do budoucnosti, na to, co se může stát.
Máme nepatrný důvod k optimismu.
Na některých útesech, které jsme možná už dávno odepsali, se přes to všechno dokáží mladí koráli usadit a přežít.
Myslíme si, že mladí koráli mají schopnost přizpůsobit se některým podmínkám, jimž se dospělí přizpůsobit nemohou.
Možná by se mohli jednoduchým způsobem přizpůsobit naší planetě ještě o něco víc.
V rámci výzkumu na Curaçau se s kolegy snažíme přijít na to, co malý korál v této kritické rané fázi potřebuje, co vlastně hledá a jak mu můžeme pomoct.
Pokusím se na tyto otázky odpovědět. na třech případech z naší praxe.
Před pár lety jsme za pomoci 3D tiskárny provedli takový průzkum trhu - s různými barvami a strukturami povrchu, zkrátka jsme se ptali korálů, kde by se rádi usadili.
Zjistili jsme, že v neživém prostředí stále dávají přednost bílé a růžové, tedy barvám zdravého útesu.
Preferují také pukliny, rýhy a prohlubně, kde se nemusí obávat zranění nebo útoku predátora.
Tyto poznatky můžeme využít, můžeme se vrátit zpět, obnovit tyto podmínky - růžovou a bílou barvu, pukliny, pevný povrch - v našich ochranářských projektech.
Poznatky by šlo zužitkovat, až budeme umisťovat něco pod vodu, například hráz nebo molo.
Můžeme zvolit takový materiál, barvy a strukturu, aby přilákal korály nazpět.
Kromě povrchů můžeme také zkoumat chemické a mikrobiologické signály, které korály k útesům přitahují.
Přibližně před 6 lety jsem začala kultivovat bakterie z povrchů, kde se koráli usazovali.
Zkoušela jsem je jednu po druhé, hledala jsem bakterie, které by přiměly korály, aby se uchytili.
V chladicích boxech nyní máme množství bakteriální kmenů, které spolehlivě zaručí, že koráli procesem spolehlivě projdou.
Právě v tuto chvíli moji kolegové na Curaçau testují tyto bakterie, aby zjistili, zda nám umožní vypěstovat více korálů-osadníků a zda tito koráli dokážou lépe přežít, když je umístíme zpět pod vodu.
Navíc se snažíme odhalit tajemství druhů, které dosud byly studovány jen málo.
Toto je jeden z mých oblíbených korálů, Dendrogyra cylindrus, meandrovník pilířovitý.
Zbožnuji ho, protože má legrační tvar, protože má tlustá, jakoby chundelatá chapadla, a protože je vzácný.
Najít takový na útesu je za odměnu.
Ve skutečnosti je tak vzácný, že byl minulý rok zařazen do Červené knihy ohrožených druhů.
Částečně proto, že během 30 let výzkumu se vědci nesetkali ani s jedním nedospělým meandrovníkem.
Nebyli jsme si jistí, jestli jsou schopni reprodukce nebo jestli se stále rozmnožují.
Proto jsme je před 4 lety začali v noci pozorovat. Snažili jsme se zjistit, jestli se na Curaçau rozmnožují.
Dostali jsme pár tipů od kolegů z Floridy, kteří je viděli rozmnožovat se v letech 2007 a 2008. Přišli jsme na to, kdy se na Curaçau rozmnožují, a dokázali to zachytit.
Nalevo je samičí korál s vajíčky, které se chystá vypustit do moře.
Napravo je samec, který vypouští spermie.
Nasbírali jsme materiál a v laboratoři došlo k oplodnění. V laboratoři nám pak plavali malí koráli.
Díky práci našich vědeckých předchůdců a desetileté praxi z Curaçaa, kterou jsme měli s chovem jiných druhů korálů, se nám podařilo, aby některé z larev prošly kompletní přeměnou, usadily se, uchytily a proměnily v dospělé korály.
Toto je první mládě meandrovníku, které člověk kdy spatřil.
(Potlesk) Řeknu vám - jestli si myslíte, že jsou pandí mláďata roztomilá, tak tohle je roztomilejší.
(Smích) Teprve začínáme odhalovat tajemství tohoto procesu, tajemství reprodukce korálů a toho, jak jim můžeme pomoct.
Děje se to na celém světě. Vědci přichází s novými způsoby, jak nakládat s embryi, jak je přimět se uchytit, možná dokonce vyvíjí metody, jak je uchovat při nízkých teplotách, takže je možné zachovat jejich genetickou rozmanitost a pracovat s nimi častěji.
Tyto postupy jsou stále technologicky primitivní.
Jsme omezeni místem, počtem lidí v laboratoři a množstvím kávy, kterou dokážeme vypít v jakoukoliv hodinu.
Srovnejte to s dalšími krizovými situacemi a dalšími oblastmi zájmu naší společnosti.
Máme dokonalejší lékařskou a vojenskou techniku, máme vědeckou techniku, dokonce i moderní uměleckou techniku.
Technika v rámci ochrany přírody však zaostává.
Zamyslete se znovu nad tím nejtěžším, co jste v životě museli dělat.
Mnozí řeknou, že nejtěžší je být rodičem.
Má matka mi popisovala rodičovství jako věc, díky níž je život zároveň mnohem úžasnější a mnohem náročnější, než jste si kdy uměli představit.
Víc než 10 let se snažím pomáhat korálům, aby se stali rodiči.
Sledovat zázrak života mě samozřejmě naprosto naplnilo úžasem.
Viděla jsem ale také, jak je pro korály rodičovství složité.
Meandrovník se znovu rozmnožoval před dvěma týdny. Sbírali jsme jeho vajíčka a přenesli je do laboratoře.
Tady vidíte dělení jednoho embrya, a zároveň dalších 14 vajíček, která oplodněna nebyla a která vybuchnou.
Infikují je bakterie, vajíčka explodují a bakterie ohrozí dokonce i to jediné embryo, které má šanci.
Nevíme, jestli jsme s nimi špatně zacházeli, ani nevíme, jestli měl tento korál vždycky problém se rozmnožovat.
Ať už je příčina jakákoliv, máme před sebou ještě mnoho práce, než budeme schopní využít malé korály k rozvoji, obnově a možná také k záchraně korálových útesů.
Zapomeňme na to, že mají hodnotu stovek miliard dolarů.
Je to společenství pracovitých živočichů, rostlin, mikrobů a hub.
Jsou zdrojem umění, potravy a léků.
Zničili jsme téměř celou generaci korálů.
I přes veškeré tyto škody jich několik přežilo. Nyní je na čase jim za všechnu práci poděkovat a umožnit jim, jak jen to půjde, aby mohli zplodit budoucí generaci, svoje malé korálí potomky.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
V posledních pár měsících jsem cestovala po týdnech jenom s jedním zavazadlem s oblečením.
Jednou jsem byla pozvána na důležitou akci a chtěla jsem si na sebe vzít něco speciálního a nového.
Tak jsem se podívala do svého zavazadla a nemohla jsem nic najít.
Měla jsem štěstí, že jsem byla na technologické konferenci a měla jsem přístup k 3D tiskárnám.
Takže jsem si rychle navrhla sukni na počítači a nahrála soubor do tiskárny.
Ta ji vytiskla přes noc.
Další ráno jsem jen vzala všechny části, dale je dohromady v hotelovém pokoji a je to vlastně sukně, kterou mám na sobě právě teď.
(potlesk) Není to poprvé, co tisknu oblečení.
Pro mou závěrečnou kolekci na návrhářské škole jsem se rozhodla vyzkoušet a vytisknout ve 3D celou kolekci z domu.
Problém byl, že jsem skoro nic nevěděla o 3D tisku a měla jsem jen 9 měsíců na vymyšlení, jak vytisknout 5 módních kousků.
Vždy se cítím nejtvořivěji, když pracuji z domu.
Miluji experimentování s novými materiály a vždy jsem zkoušela vyvíjet nové techniky vytváření unikátních látek pro mé módní projekty.
Miluji staré továrny a bizarní obchody, když hledám zbytky pudrů a zvláštních materiálů, které si nosím domů pro experimentování.
Jak si asi dovedete představit, mí spolubydlící to vůbec neoceňovali.
(smích) Takže jsem se rozhodla posunout k práci na velkých strojích, co se nevejdou do mého obýváku.
Miluji přesnost a práci na míru, kterou mohu dělat díky módním technologiím jako jsou pletací stroje, laserové řezání a tisk na hedvábí.
Jedny letní prázdniny jsem byla na stáži v New Yorku v módním ateliéru v čínské čtvrti.
Pracovali jsme na dvou neuvěřitelných šatech tištěných ve 3D.
Jsou úžasné -- jak můžete vidět zde.
Ale měla jsem k nim pár výhrad.
Byly vytvořeny z tvrdého plastu, proto se hodně lámaly.
Modelky v nich nemohly sedět a plast je pod pažemi škrábal.
S 3D tiskem měli návrháři volnost vytvořit vzhled šatů přesně jak chtěli, nicméně byli závislí na velkých a drahých průmyslových tiskárnách, umístěných v laboratořích daleko od jejich studia.
Později mi kamarád dal 3D náhrdelník vytištěný na domácí tiskárně.
Věděla jsem, že tyto tiskárny jsou mnohem levnější a snáze dostupnější než ty, které jsem používala na stáži.
Podívala jsem se na náhrdelník a pomyslela si, "Když můžu vytisknout z domu náhrdelník, proč si nevytisknout doma i své šaty?"
Líbila se mi myšlenka, že nebudu muset do obchodu a zvolit si z látek, které někdo vybral k prodeji -- mohu je navrhnout a vytisknout přímo doma.
Našla jsem malou dílnu, kde jsem se naučila vše, co vím o 3D tisku.
Doslova mi dali klíče k laboratoři, takže jsem mohla experimentovat do noci, každou noc.
Největší výzvou bylo nalézt správný filament pro tisk oblečení.
Co je filament?
Je to materiál, ze kterého tisknete.
Strávila jsem měsíc experimentováním s PLA, který je tvrdý, škrábající, lámavý materiál.
Průlom přišel po objevení Filaflexu, který je novým druhem filamentu.
Je pevný, přesto velmi flexibilní.
A s tímto jsem byla schopná vytisknout první oblečení, červené sako se slovem "Liberté" -- francouzsky "svoboda" -- zakomponovaným v sobě.
Zvolila jsem toto slovo, protože jsem cítila sílu a svobodu, když jsem si mohla navrhnout oblečení z domova a sama si jej vytisknout.
Snadno si sako můžete stáhnout a změnit to slovo na něco jiného.
Například za jméno vaše nebo vašeho miláčka.
(smích) Desky tiskárny jsou malé, takže jsem oblečení musela poskládat jako skládanku.
A chtěla jsem uspět v další výzvě.
Chtěla jsem tisknout látky, které budu používat jako normální textil.
Tehdy jsem našla open-source soubor od architekta, jenž navrhl vzor, který miluji.
Byla jsem s ním schopná tisknout krásnou látku, kterou jsem mohla použít jako běžný textil.
Dokonce i trochu připomíná krajku.
Takže jsem vzala jeho soubor a upravila, změnila, hrála si s ním -- vytvořila různé druhy variancí.
Potřebovala jsem tisknout dalších více než 1.500 hodin pro dokončení tisku mé kolekce.
Takže jsem přinesla domů 6 tiskáren a tiskla nonstop.
Je to ve skutečnosti pomalý proces, ale vzpomeňme si, že i internet byl před 20 lety pomalý, 3D tisk také zrychlí a v podstatě okamžitě budete schopni tisknout trička doma za několik hodin nebo minut.
Takže chcete vidět, jak vypadají?
Diváci: "Ano!"
(potlesk) Danit Peleg: Rebeka právě nosí jeden z mých pěti modelů.
Téměř vše, co má oblečené, je vytištěné doma.
Dokonce i boty.
Diváci: "Wow!"
Diváci: "Skvělé!"
(potlesk) Danit Peleg: Děkuji, Rebeko.
(k divákům) Děkuji vám.
V budoucnu se materiály budou vyvíjet a vypadat i naomak jako dnešní látky, jako bavlna nebo hedvábí.
Představte si personalizované oblečení, které přesně sedí vašim mírám.
Hudba bývala kdysi fyzickou záležitostí.
Museli jste jít do hudebního obchodu a koupit si CD, nyní si jen stáhnete hudbu -- digitální hudbu -- přímo do svého telefonu.
Móda je také fyzickou záležitostí.
Přemýšlím, jak bude náš svět vypadat, až bude naše oblečení digitální tak jako tato sukně.
Děkuji vám.
(potlesk) (děkuji) (potlesk)
Ve starém Sovětském svazu před 50 lety tým inženýrů přemístil tajně obrovský objekt přes desolátní kus země.
Doufali, že zachytí pozornost všech lidí tím, že budou první ve vesmíru.
Raketa byla obrovská.
A v jejím čumáku byla stříbrná koule s dvěma radiopřijímači uvnitř.
Odpálili raketu 4. října 1957.
Jeden z ruských vědců tehdy napsal: "Vytváříme novou planetu a nazveme ji Sputnik.
V dávných dnech průzkumníci jako Vasco de Gama a Kolumbus měli příležitost otevřít pozemskou zeměkouli.
Teď my máme možnost otevřít vesmír.
A je to na budoucích generacích, aby nám záviděli naši radostnou příležitost.
Díváte se na kousky ze "Sputnika", mého pátého dokumentárního celovečerního filmu, který je téměř hotový.
Vypráví příběh Sputnika, a příběh toho, co se stalo v Americe jako reakce na Sputnik.
Pro několik dnů po vypuštění, byl Sputnik úžasnou atraktivitou.
Umělý měsíc, který byl viditelný obyčejnými občany, vzbuzoval úctu a hrdost, že lidé konečně vypustili objekt do vesmíru.
Ale již o tři dny později, v den zvaný Červené pondělí, nám řekli media a politici a my jim věřili, že Sputnik je důkazem že náš nepřítel nás předstihl ve vědě a technologii a že nás teď mohl napadnout vodíkovými bombami, užitím rakety která vynesla Sputnik jako IBM raketu.
V USA se rozpoutala pekelná vřava.
Sputnik se rychle stal jedním ze tří velkých šoků, které zasáhli Ameriku -- historici říkají, bylo to srovnatelné s Pearl Harbor nebo 11. září.
Říkali tomu 'missile gap' - ruský předstih v raketách.
Odstartovalo to výbušně závod ve zbrojení.
Začal závod o vesmír.
V jednom roce kongres dotoval velký nárůst zbraní a šli jsme od původních 1 200 nukleárních zbraní k 20 000.
A reakce na Sputnika šla dál než jen nárůst zbraní.
Například někteří si budou pamatovat tento den v červnu 1958 Národní den obraného nácviku, kdy desítky milionů lidí ze 78 měst šli pod zem, do krytů.
Nebo Gallup Poll, který ukázal, že sedm z deseti Američanů věří, že vypukne nukleární válka a že nejméně 50% naší populace bude zabito.
Ale Sputnik vyprovokoval také úžasné dobré změny.
Například někteří, někteři, kteři jsou teď zde, dostali stipendia díky Sputniku.
Podpora pro inženýry, matiku a vědu -- vzdělání obecně -- se rozvíjela.
A Vint Cerf připomíná, že Sputnik vedl přímo k ARPA a internetu a ovšem k NASA.
Můj celovečerní dokumentární film ukazuje jak může svobodná společnost být spanikařena těmi, kteří ví, jak využívat media.
Ale také to ukazuje, jak můžeme otočit, co nejprve vypadá jako špatná situace v něco, co je celkově velmi dobré pro Ameriku.
Film Sputnik přijde brzy do kin.
Nakonec bych rád věnoval chvilku, abych poděkoval jednomu ze svých investorů: dlouholetému TEDovi - Jay Walkerovi.
A rád bych poděkoval vám všem.
(Potlesk)
Děkuji, Chrisi.
Před deseti lety jsem tu měl svou první výstavu.
Netušil jsem, jestli to vůbec půjde, ale po pár krůčcích a velmi klopotném učení jsem vytvořil první sochu: „Ztraceného dopisovatele“.
S mořskými biology a místním centrem potápěčů jsme dílo ponořili do moře u pobřeží Grenady, v oblasti zdevastované hurikánem Ivan.
A pak se stalo něco neuvěřitelného.
Socha se proměnila.
Z jedné sochy pak byly dvě.
Ze dvou bylo záhy dvacet šest.
Než jsem se nadál, měli jsme první podvodní park se sochami na světě.
V roce 2009 jsem v Mexiku začal ztvárňovat místní rybáře.
Nejprve vznikla malá skupinka soch a pak téměř celý dav lidí chránících moře.
A nakonec muzeum pod vodou, s 500 živoucími sochami.
Aby byl člověk zahradník, nemusí mít zrovna skleník.
Od té doby tvoříme ve větším měřítku: Na Bahamách vyrůstá „Oceánský Atlas“. Měří přes 5 metrů a váží přes 40 tun. V Lanzarote momentálně vytvářím podvodní botanickou zahradu, první svého druhu v Atlantiku.
Materiály a koncepce, jež užíváme v projektech, pomáhají podporovat život. Stabilní platformu skýtá tmel s dlouhou životností a neutrálním pH.
Jeho textura umožňuje korálům přichytit se.
Umisťujeme sochy od útesů směrem po proudu, aby se korály po rozmnožení měly kde usadit.
Formace jsou uzpůsobené tak, aby mohly pojmout velké množství ryb.
Korýšům, jako jsou humři či mořští ježci, skýtá obytný prostor dokonce i vnitřek tohoto VW Brouka.
Proč ale vůbec vystavuji na dně oceánu?
Protože abych řekl pravdu, není to zrovna snadné.
Když nad vámi uprostřed moře spouští obří jeřáb osm tun na dno oceánu, napadne vás, že byste se radši měli dát na malování akvarelem.
(Smích) Ale výsledek mě vždycky nakonec ohromí.
(Hudba) Úžasnější místo, než je oceán, si nemůže umělec k pořádání výstavy přát.
Vidíte úchvatnou hru světel, která se každou hodinu mění, zvířený písek, který halí sochy do tajemných oblaků; dílo s jedinečnou celoživotní zárukou. A přicházejí všeteční návštěvníci, z nichž každý zde zanechá svoji jedinečnou stopu.
(Hudba) Po všech těch letech jsem si uvědomil, že to nejúžasnější na naší práci, to, co vybízí ke skutečné pokoře, je fakt, že jakmile sochy ponoříme, už nejsou naše. Jakmile je potopíme, patří moři.
Vytváří se nové útesy a doslova vzniká nový svět. Svět, který mě nepřestává ohromovat.
Zní to jako klišé, ale žádný lidský výtvor nepředčí představivost přírody.
Mořské houby vypadají na tvářích soch jako žíly.
Větevníky mění tvar věcí.
Pasoucí se nereidky vytvářejí bílé klikyháky.
Na tvářích v salvách vybuchují pláštěnci.
Mořští ježci v noci hledají na tělech soch potravu.
Korálové řasy dodávají sochám purpurový nádech.
Nikde jsem neviděl tak intenzivní červeň jako pod vodou.
Křídla Gorgon se kývají ve vlnách.
Nachové houby dýchají vodu jako vzduch.
A nad vším tiše kloužou šedí pomci.
Skvělé ohlasy na naše díla z celého světa mě přesvědčují, že jsme se zapojili do čehosi prapůvodního. Zdá se, že tyhle výjevy působí po celém světě stejně. To mě přivádí k mé umělecké zodpovědnosti a k tomu, čeho se snažím dosáhnout.
Dnes tu s vámi stojím na lodi uprostřed oceánu, což je ideální místo, abych promluvil o tom, co je na mé práci nejzásadnější.
Všichni víme, že korálové útesy umírají a oceány jsou ohrožené.
Tohle je zdaleka nejpoužívanější, nejvyhledávanější a nejvíce šířená fotografie z celé mojí dosavadní tvorby.
A má to svůj důvod, aspoň doufám.
Opravdu doufám, že lidé začínají chápat, že součástí našich úvah o životním prostředí a devastování přírody, se musí stát i oceány.
Od doby, co stavíme tahle prostranství, jsme zaznamenali ohromné a nečekané úspěchy.
Nejenže jsme vytvořili osm arů nového habitatu s živoucími korály, ale návštěvníci mořského parku v Cancúnu teď vyhledávají také podvodní muzeum, a nepotápějí se tolik mezi útesy. Přírodní oblasti jsou výrazně méně zatížené.
Návštěvníci „Oceánského Atlanta“ na Bahamách upozornili na únik z nedaleké ropné rafinérie.
Místní vláda pak na nátlak mezinárodních médií přislíbila 10 milionů dolarů na vyčištění pobřeží.
Park se sochami v Grenadě posloužil vládě pro vyhlášení místa za mořskou rezervaci.
Díky poplatkům za vstup mohou strážci parku kontrolovat turismus i rybolovné kvóty.
National Geographic uvádí tuto lokalitu jako jeden z přírodních „divů světa“.
Proč jsme se tedy dnes sešli?
Co nás spojuje?
Myslím, že je to obava, že dostatečně nechráníme naše oceány.
Naše oceány bychom měli pokládat za něco posvátného, což ale neděláme.
Když pozorujeme neuvěřitelná místa, třeba Himálaj nebo chrám Svaté rodiny (La Sagrada Familia) nebo Monu Lisu, když vidíme tyhle skvělé věci, chápeme, jak jsou důležité.
Říkáme, že jsou posvátné, a snažíme se je co nejlépe uchovávat, chránit a pečovat o jejich bezpečí.
Tím pádem jim ale musíme přiznat určitou hodnotu. Protože ten, kdo nechápe hodnotu, se může dopustit znesvěcení.
Rád bych proto na závěr pohovořil o tom, co je posvátné.
Oblast u Cancúnu nenazýváme muzeem pro nic za nic. Muzea slouží k ochraně věcí, pro jejich zachování a ke vzdělávání.
Objekty v muzeích pro nás mají velkou cenu. Opatrujeme je prostě proto, že jsou, jaké jsou.
Kdyby někdo v Sixtinské kapli házel vajíčka, pobouřilo by nás to.
Kdyby chtěl někdo postavit 7hvězdičkový hotel na dně Grand Canyonu, hnali bychom ho s posměchem z Arizony.
A přece každý den drancujeme a znečišťujeme naše oceány.
Je to pro nás snadné, protože při pohledu na oceán nevidíme spoušť, kterou způsobíme.
Protože většina lidí oceán vidí takhle.
Není lehké si uvědomit zranitelnost něčeho tak ohromného a nedozírného.
Oceán je zkrátka příliš obrovský a nedohledný.
A co vidíme?
Pro většinu lidí splývá vodní plocha moří s obzorem.
A tak nám opravdu hrozí, že nikdy neuvidíme moře před námi, a pokud ho opravdu neuvidíme, pokud pro nás nebude mít svou symboliku, pokud nepochopíme jeho vznešenost, potom hrozí velké nebezpečí, že ho budeme brát jako samozřejmost.
Cancún bývá spojován s jarními prázdninami, tequilou a zábavami s tancem v pěně.
Namyšlení kolejní frajírci si tam jezdí na vodních skútrech a nafukovacích banánech.
Díky naší práci je teď ale v Cancúnu malé zákoutí, které má prostě svou hodnotu samo o sobě.
A Grenadou, Cancúnem či Bahamami to pro nás nekončí.
Před měsícem jsem instaloval do Temže toto sousoší, „Čtyři jezdce Apokalypsy“. Jsou uprostřed Londýna, přímo naproti parlamentu, jako memento klimatických změn. Teď je mají na očích lidé, kteří mohou něco změnit.
Protože můj úkol teprve začíná.
Chceme se spojit s dalšími vynálezci, tvůrci, filantropy, pedagogy a biology a zajistit oceánům lepší budoucnost.
Nezastavíme se jen u soch, ani u umění.
Představte si, že jste městské dítě, které nikdy nevidělo oceán.
Ale místo, aby vás někdo vzal do muzea dějin přírody nebo do akvária, vezme vás na dno oceánu, do podvodní Noemovy archy. Dostanete se do ní průhledným tunelem ze skla, uvidíte tam divokou přírodu, kterou si podmanili živočichové volně žijící v oceánu.
Jednoduše vás to ohromí.
Je tedy třeba myslet ve velkém a dalekosáhleji.
Kdo ví, kam až nás naše představivost a odhodlání zavede?
Když přinášíme naše umění do oceánu, nejenže tím využíváme úchvatnou kreativitu a vizuální účinky prostředí, ale také tím cosi navracíme zpět. Podporujeme rozvoj nových prostředí a otevíráme nové ‒ či možná naopak velmi staré ‒ způsoby nahlížení na moře: jako na křehké, vzácné místo, která stojí za to chránit.
Naše oceány jsou posvátné.
Děkuji.
(Potlesk)
Na měsíc přesně před 100 lety stanul tehdy šestatřicetiletý Albert Einstein před Pruskou akademií věd v Berlíně, aby zde prezentoval radikální novou teorii o prostoru, čase a gravitaci: obecnou teorii relativity.
Obecná teorie relativity je nesporně Einsteinovo mistrovské dílo, teorie, která odhaluje fungování vesmíru v těch největších měřítcích a zachycuje v jedné krásné algebraické řadě vše od padání jablek ze stromů až po počátek času a prostoru.
Rok 1915 musel být pro fyziky vzrušující.
Dvě nové myšlenky obrátily fyziku vzhůru nohama.
Jedna byla Einsteinova teorie relativity, ta druhá byla dost možná ještě revolučnější: kvantová mechanika, nesdělitelně podivný, a přesto ohromně úspěšný nový způsob, jak chápat mikrosvět, svět atomů a částic.
V průběhu minulého století tyto dvě myšlenky naprosto přeměnily naše chápání vesmíru.
To díky relativitě a kvantové mechanice jsme pochopili, co tvoří vesmír, jak vesmír započal a kam se vyvíjí.
Po sto letech jsme ve fyzice dospěli k jinému zlomovému okamžiku, ale dnes je v sázce něco trochu jiného.
Příští roky nám snad napoví, jestli jsme schopni i nadále prohlubovat naše poznatky o přírodě, nebo jestli, snad poprvé v dějinách vědy, narazíme na otázky, na které nelze odpovědět. Ne proto, že by na to nestačily naše mozky nebo technika, ale protože to nedovolí samotné zákony fyziky.
Zásadní problém je v tom, že je náš vesmír až přespříliš zajímavý.
Relativita a kvantová mechanika naznačují, že by měl být nudným místem.
Měl by být temný, nehostinný a bez života.
Ale když se rozhlédneme kolem, vidíme, že žijeme ve světě plném zajímavých věcí, všude je plno hvězd, planet, stromů, veverek.
Nakonec vyvstává otázka, proč všechny ty zajímavé věci existují?
Proč vůbec něco je, místo toho, aby nic nebylo?
Tento rozpor je nejnaléhavějším problémem v základní fyzice a v příštích letech snad zjistíme, zda ho vůbec někdy budeme schopni vyřešit.
Jádrem tohoto problému jsou dvě čísla, dvě nesmírně nebezpečná čísla.
Ztělesňují vlastnosti vesmíru, které umíme změřit, a jsou nesmírně nebezpečná, protože kdyby se jen o drobet lišila, pak by vesmír, tak jak jej dnes známe, neexistoval.
První číslo je spojeno s objevem, který jsme učinili pár kilometrů od této haly, v CERNu, v němž má svůj domov tento stroj, největší vědecké zařízení, které kdy lidstvo postavilo, Velký hadronový urychlovač.
[LHC] LHC urychluje subatomární částice na 27kilometrovém okruhu a čím dál víc jejich rychlost přibližuje rychlosti světla, než je nechá uvnitř obřího detektoru částic srazit.
4. července 2012 oznámili fyzikové z CERNu světu, že zaznamenali novou základní částici, která vznikla při prudké kolizi uvnitř LHC: Higgsův boson.
Pokud byste tou dobou sledovali zprávy, viděli byste v nich plno opravdu velmi vzrušených fyziků a nelze vám mít za zlé, jestli si myslíte, že se tak chováme pokaždé, když objevíme novou částici.
V jistém smyslu je to pravda, ale Higgsův boson je obzvláště výjimečný.
Všichni jsme cítili vzrušení, protože jeho nalezení dokazuje existenci kosmického energetického pole.
Možná si nedokážete představit energetické pole, ale jedno takové všichni vnímáme.
Pokud jste někdy drželi magnet blízko kusu kovu a cítili sílu, kterou je přitahován, pak jste pociťovali účinky pole.
A Higgsovo pole se magnetickému poli trochu podobá, jen jeho účinky jsou všude konstantní.
Je všude kolem nás.
Nemůžeme ho vidět, ani se ho dotknout, ale kdyby tady nebylo, neexistovali bychom.
Higgsovo pole dává hmotnost základním částicím, ze kterých se skládáme.
Nebýt něho, částice by neměly hmotnost, nezformovaly by se atomy a nebyli bychom ani my.
Ale na Higgsově poli je cosi hluboce tajemného.
Relativita a kvantová mechanika říká, že má mít dvě přirozené hodnoty, asi jako vypínač osvětlení.
Higgsovo pole může být buď vypnuté, a všude ve vesmíru mít nulovou hodnotu, nebo zapnuté, a mít všude naprosto obrovskou hodnotu.
V obou těchto scénářích by atomy nemohly existovat a všechny ty zajímavé věci ve vesmíru kolem nás by neexistovaly.
Ve skutečnosti má Higgsovo pole jen nepatrnou velikost, ne nulovou, ale 10 000 bilionkrát slabší, než je plná velikost, asi jako vypínač zaseknutý těsně před polohou vypnuto.
A tato hodnota je kritická.
Kdyby se lišila jen o drobet, ve vesmíru by neexistovala žádná fyzikální struktura.
Takže to je první z našich nebezpečných čísel, velikost Higgsova pole.
Teoretikové se pokoušeli po celá desetiletí pochopit, proč má tak neobyčejně jemně nastavenou hodnotu, a přišli se spoustou možných vysvětlení.
Dali jim sexy znějící názvy, jako třeba „supersymetrie“ nebo „rozlehlé dodatečné rozměry“.
Nechci teď kolem těchto teorií zacházet do detailů, ale klíčová myšlenka je tato: jestliže kterákoliv z nich vysvětluje podivnou velikost Higgsova pole, potom bychom měli v LHC vidět, jak společně s Higgsovým bosonem vznikají nové částice.
Doposud jsme ale po nich nenašli ani stopu.
Ale existuje vlastně ještě horší příklad takhle jemně nastaveného a nebezpečného čísla, a tentokrát ho nacházíme na druhém konci měřítka, při studiu vesmíru v obrovských vzdálenostech.
Jedním z nejdůležitějších důsledků Einsteinovy obecné teorie relativity bylo zjištění, že vesmír vznikl při rychlé expanzi prostoru a času před 13,8 miliardami let při Velkém třesku.
Podle raných verzí teorie o Velkém třesku se vesmír od počátku rozpínal a gravitace expanzi postupně brzdila.
Ale v roce 1998 učinili astronomové ohromující objev, že se rozpínání vesmíru ve skutečnosti zrychluje.
Vesmír se neustále zvětšuje větší a větší rychlostí, poháněn tajemnou odpudivou silou zvanou temná energie.
Pokaždé, když ve fyzice uslyšíte slovo „temný“, měli byste být velmi obezřetní, protože to pravděpodobně znamená, že nevíme, o čem je řeč.
(Smích) Nevíme, co temná energie vlastně je, ale nejvíc ji asi vystihuje představa, že je to energie prázdného prostoru, energie vakua.
Když použijete starou dobrou kvantovou mechaniku k výpočtu, jak veliká by měla temná energie být, dostanete naprosto ohromující výsledek.
Zjistíte, že temná energie by měla být 10^120 krát silnější než hodnota, která vychází z astronomických pozorování.
To je číslo se 120 nulami.
To je tak nesmírně obrovské číslo, že si ho ztěží vůbec dokážeme představit.
Když mluvíme o tak velikých číslech. často užíváme výraz „astronomické“,
Tady nestačí ani to.
To číslo nemá obdobu ani v astronomii.
Je tisíc bilionů bilionů bilionůkrát větší, než je počet atomů v celém vesmíru.
Takže jde o dost špatný odhad.
Vlastně už ho nazvali nejhůře předpovězeným číslem ve fyzice a jde o víc, než jen o teoretickou kuriozitu.
Kdyby se intenzita temné energie byť jen blížila tomuto číslu, pak by to vesmír roztrhalo na kusy, hvězdy a galaxie by se nezformovaly a my bychom tu nebyli.
Takže to je druhé z těch nebezpečných čísel, velikost temné energie, a k jejímu vysvětlení je třeba ještě jemnější vyladění vesmíru, než jsme viděli u Higgsova pole.
Ale na rozdíl od Higgsova pole pro tohle číslo není žádné vysvětlení.
Existovala naděje, že by kombinace Einsteinovy obecné teorie relativity, což je teorie světa velkých měřítek, a kvantové mechaniky, teorie světa malých měřítek, mohla poskytnout řešení.
Samotný Einstein strávil většinu posledních let svého života marným hledáním sjednocené teorie fyziky a fyzikové s tím doposud nepřestali.
Jedním z nejslibnějších kandidátů sjednocené teorie je teorie strun. Základní myšlenka spočívá v tom, že když si přiblížíte základní částice, které tvoří náš svět, zjistíte, že to vůbec nejsou částice, ale drobounké vibrující struny energie, které kmitají frekvencemi odpovídajícími jednotlivým částicím, podobně jako struna kytary kmitáním vytváří tóny.
Je to poměrně elegantní, téměř poetický pohled na svět, ale má jeden katastrofální problém.
Znamená to, že teorie strun není vůbec teorií, ale celou kolekcí teorií.
Vlastně se odhaduje, že existuje 10^500 různých verzí teorie strun.
Každá by popisovala jiný vesmír s odlišnými zákony fyziky.
Kritikové tvrdí, že se tím teorie strun stává nevědeckou.
Nedá se potvrdit.
Další tvrdili pravý opak, když říkali, že je tahle zjevná chyba možná naopak největší předností teorie strun.
Co když všech těch 10^500 různých potenciálních vesmírů tam někde v nějakém velkém multivesmíru vlastně existuje?
Podivně nastavené hodnoty těch dvou nebezpečných čísel. náhle začnou dávat smysl.
Ve většině multivesmírů je temná energie tak silná, že vesmír trhá na kusy, nebo Higgsovo pole tak slabé, že se nezformují atomy.
Žijeme na jednom z těch míst v multivesmíru, kde jsou ta dvě čísla velká tak akorát.
Jako velikost jedné z postýlek v pohádce O třech medvědech.
Tahle myšlenka je nesmírně kontroverzní a není těžké uhádnout proč.
Přijmeme-li tuto linii uvažování, pak nikdy nebudeme schopni odpovědět na otázku: „Proč existuje něco, místo toho, aby nic neexistovalo?“
Ve většině multivesmíru nic neexistuje a my žijeme na jednom z mála míst, kde zákony fyziky umožňují, aby něco existovalo.
A co hůř, nedokážeme prověřit ani myšlenku multivesmíru.
Do dalších vesmírů se nedokážeme dostat, takže není cesty, jak poznat, jestli existují, nebo ne.
Nacházíme se v mimořádně frustrující situaci.
To neznamená, že multivesmír neexistuje.
Existují jiné planety, hvězdy, galaxie, tak proč ne další vesmíry?
Problém je v tom, že je pravděpodobné, že to nebudeme nikdy vědět jistě.
Myšlenka multivesmíru už nějakou dobu existovala, ale až v posledních letech se začaly objevovat první spolehlivé náznaky, že uvažování tímto směrem může dojít potvrzení.
Při prvním spuštění LHC jsme měli vysoká očekávání. Hledali jsme během něho nové teorie fyziky: supersymetrie nebo teorie rozlehlých dodatečných rozměrů, které by objasnily tu podivně nastavenou velikost Higgsova pole.
Ale navzdory velkým očekáváním LHC odhalil neúrodnou subatomární poušť obydlenou pouze osamoceným Higgsovým bosonem.
Publikovali jsme jednu studii za druhou a museli jsme s nechutí konstatovat, že po nové fyzice nebylo vidu ani slechu.
V sázce už ani nemohlo být víc.
Letos v létě začal LHC druhou fázi svých aktivit s téměř dvojnásobnou energií, než jaké jsme dosáhli při prvním spuštění.
Všichni částicoví fyzikové zoufale touží po náznacích nových částic, černých mikrodírách nebo možná po něčem úplně neočekávaném, něčem, co vznikne z prudkých srážek ve Velkém hadronovém urychlovači.
Kdyby to vyšlo, pak bychom pokračovali v dlouhé cestě za ještě hlubším poznáním zákonů přírody, kterou nastolil před 100 lety Albert Einstein.
Ale pokud bychom během dvou nebo tří let, než LHC opět vypneme v rámci dlouhodobé odstávky, nenašli nic jiného než Higgsův boson, pak bychom ve fyzice zřejmě vstoupili do nové éry: éry, ve které existují podivné vlastnosti vesmíru, které nedokážeme vysvětlit; éry, ve které existují náznaky, že žijeme v multivesmíru, který leží k uzoufání navždy mimo náš dosah; éry, během které nebudeme nikdy schopni odpovědět na otázku: „Proč existuje něco, místo toho, aby nic neexistovalo?“
Děkuji vám.
(Potlesk) Bruno Giussani: Harry, i když jste právě teď řekl, že věda možná nebude znát některé odpovědi, chtěl bych vám položit pár otázek a ta první zní: postavit něco takového, jako je LHC, je vícegenerační projekt.
Když jsem vás uváděl, říkal jsem, že žijeme v době krátkodobých investic.
Jak dokážete plánovat tak dopředu, že stavíte něco, o čem víte, že to bude spíš pro generace po vás.
HC: Měl jsem velké štěstí, že jsem se připojil k experimentu, na kterém pracuji u LHC, v roce 2008, zrovna když jsme začínali, a v mé výzkumné skupině jsou lidé, kteří už tam pracovali 30 let, celou svoji kariéru u jednoho stroje.
Myslím, že se první debaty ohledně LHC vedly v roce 1976. Začínáte plánovat výstavbu stroje bez techniky a víte, že ho bez ní nepostavíte.
V 90. letech, kdy jsme museli začít s projekčními pracemi, neměly počítače takový výkon.
Jeden z velkých detektorů, který zaznamenával kolize ‒ nečekalo se, že by mohla existovat technika, která by odolala radiaci v LHC ‒ to byla v podstatě hrouda olova uprostřed toho objektu s nějakými detektory okolo, ale později jsme tu techniku vyvinuli.
Musíte spoléhat na vynalézavost lidí, že ty problémy vyřeší, ale může to trvat celá desetiletí.
BG: Čína zrovna před dvěma nebo třemi týdny oznámila, že hodlá postavit superurychlovač, který bude 2krát větší než LHC.
Zajímalo by mě, jak jste vy a vaši kolegové přijali tuto zprávu.
HC: Velikost není všechno, Bruno. BG: No ovšem.
To určitě. (Smích) Zní to legračně, když to říká částicový fyzik.
Ale chci tím říct, že je to vážně skvělá zpráva.
Stavba stroje, jako je LHC, vyžaduje, aby se na něm podílely svými prostředky země celého světa.
Žádný národ nemá na to postavit takový stroj, snad kromě Číny, protože oni dokážou uvolnit obrovské prostředky, pracovní síly a peníze, aby takový stroj postavili.
Takže je to jenom dobře.
To, co skutečně plánují, je postavit stroj, který by podrobně studoval Higgsův boson a dal nám vodítka, zdali nové myšlenky, jako je supersymetrie, mají reálný základ. Takže pro fyziku je to skvělá zpráva.
BG: Harry, děkuji vám. HC: Mockrát děkuji.
(Potlesk)
Co nás udržuje zdravé a šťastné v průběhu života?
Kdybyste měli nyní investovat do vašeho budoucího já, kam byste vložili svůj čas a energii?
Nedávný výzkum mladých lidí z přelomu tisíciletí se dotazoval, jaké jsou jejich nejdůležitější životní cíle, a přes 80 % sdělilo, že hlavním životním cílem je zbohatnout.
A dalších 50 % z téže skupiny mladých lidí řeklo, že další významný životní cíl je získat věhlas.
(smích) Stále slyšíme, že se musíme opřít do práce a trochu přitlačit a dosáhnout víc.
Získáváme dojem, že toto jsou hodnoty, které je třeba následovat abychom měli hezký život.
Představu o celých životech lidí, o rozhodnutích, která dělají, a jak se jim vyplácí, takovouto představu je téměř nemožné získat.
Většinu toho, co víme o lidském životě, víme z dotazování lidí, kteří vzpomínají na minulost, a jak víme, minulost ve vzpomínkách je všechno jen ne přesná.
Zapomínáme obrovskou část toho, co se nám v životě stane a někdy je naše paměť značně kreativní.
Ale co kdybychom mohli sledovat běh života tak, jak se vyvíjí v čase?
Co kdybychom mohli studovat lidi od jejich puberty po celý život až do stáří, abychom viděli, co je opravdu udržuje šťastné a zdravé?
Právě to jsme udělali.
Harvardská Studie vývoje v dospělosti je dost možná nejdelší studií dospělého života, která kdy byla provedena.
Po 75 let jsme sledovali životy 724 mužů, rok co rok, a ptali se na jich na práci, osobní život a jejich zdraví, a samozřejmě jsme se ptali celou tu dobu aniž bychom tušili, jak se jejich život vyvine.
Podobné výzkumy jsou naprosto výjimečné.
Skoro všechny projekty tohoto druhu se rozpadnou již během prvního desetiletí, protože příliš mnoho lidí ze studie odstoupí, nebo vyschnou finanční zdroje, nebo výzkumníci přesunou pozornost jinam, nebo umřou a nikdo nepřevezme otěže.
Ale souhrou štěstí a vytrvalosti několika generací výzkumníků, tato studie přežila.
Okolo 60 z původních 724 mužů je stále naživu, stále se účastní studie, většině z nich je přes devadesát let.
A my nyní začínáme sledovat více než 2.000 potomků těchto mužů.
A já jsem čtvrtým vedoucím této studie.
Od roku 1938 jsme sledovali životy dvou skupin mužů.
První skupina se do výzkumu zapojila v době, kdy byli druháci na Harvardské univerzitě.
Všichni dokončili univerzitu v období 2. světové války a většina z nich pak odešla do války.
A druhá skupina, již jsme sledovali, byla skupina chlapců z chudých čtvrtí Bostonu, chlapců, kteří byli vybráni do studie, zejména proto, že pocházeli z nejproblematičtějších a nejvíce znevýhodněných rodin v Bostonu ve 30. letech 20. století.
Většina žila v činžácích, často bez teplé i studené vody.
Když vstoupili do studie, všichni prošli uvodním pohovorem.
Absolvovali zdravotní prohlídku.
Šli jsme do jejich domovů a dotazovali se jejich rodičů.
A pak tito náctiletí dospěli a nastoupili rozličné cesty životem.
Stali se z nich dělníci v továrnách, právníci, zedníci a lékaři, jeden prezident Spojených států.
Z některých se stali alkoholici. U několika se rozvinula schizofrenie.
Někteří vyšplhali po společenském žebříčku z naprostého dna celou cestu až úplně nahoru a někteří touto cestou prošli v opačném směru.
Zakladatelé této studie by si ani v těch nejodvážnějších snech nepředstavili, že tu budu o 75 let později stát a říkat vám, že studie stále pokračuje.
Každé dva roky naši trpěliví a oddaní kolegové osloví naše muže ze skupiny a zeptají se, zda jim mohou zaslat ještě jednu sadu otázek o jejich životě.
Mnoho mužů z centra Bostonu se nás ptá, "Proč mě stále chcete ve studii? Můj život není až tak zajímavý."
Muži z Harvardu se na to nikdy neptají.
(smích) Abychom získali nejvěrnější obraz jejich životů neposíláme jim pouhé dotazníky.
Mluvíme s nimi v jejich obývacích pokojích.
Získáváme zdravotní záznamy od jejich doktorů.
Odebíráme jim krev, skenujeme jejich mozky, mluvíme s jejich dětmi.
Natáčíme je, když mluví se svými manželkami o tom, co je trápí.
A když jsme se, zhruba před deseti lety, zeptali jejich manželek zda by se připojily jako účastnice výzkumu, mnoho z nich odpovědělo, "No, víte, už bylo načase."
(smích) Takže, co jsme se naučili?
Jaká jsou ponaučení z desítek tisíc stran informací, které jsme získali z těchto životů?
Netýkají se bohatství, slávy ani pracovního zápřahu.
Nejjasnější zpráva, kterou jsme získali z této 75leté studie, je tato: Kvalitní vztahy nás udržují šťastnější a zdravější.
Tečka. Naučili jsme se tři obrovské lekce o vztazích.
První je, že společenské vztahy nám opravdu prospívají a že samota zabíjí.
Ukazuje se, že lidé, kteří jsou více sociálně propojení s rodinou, přáteli, komunitou, jsou šťastnější, tělesně zdravější a žijí déle než lidé, kteří jsou hůře zapojení do společenských vztahů.
A prožitek samoty se ukazuje jako toxický.
Lidé, kteří jsou izolovanějí, než by chtěli, zjišťují, že jsou méně šťastní, jejich zdraví upadá ve středním věku dříve, funkce jejich mozku se zhoršuje dříve a žijí kratší život než lidé, kteří nejsou osamělí.
A smutným faktem je, že v jakémkoliv okamžiku se více než jeden z pěti Američanů cítí být osamělý.
Je známo, že osamělí se můžete cítit i v davu a osamělí můžete být i v manželství, takže druhá velká lekce, kterou jsme získali, je, že to není jen počtem přátel, které máte, a není to o tom, zda jste v nějakém závazku, ale je to kvalita blízkých vztahů, která hraje roli.
Ukazuje se, že žít uprostřed konfliktu je velmi špatné pro naše zdraví.
Například vysoce konfliktní manželství, bez větší citové vazby, se ukazují jako velmi špatná pro naše zdraví, možná horší než rozvod.
A život uprostřed dobrých, srdečných vztahů plní ochrannou funkci.
Jakmile jsme ve sledování mužů dospěli až do jejich osmé dekády, chtěli jsme se podívat zpět na jejich produktivní věk a zjistit, zda bychom uměli předpovědět kdo dospěje do šťastného, zdravého osmdesátníka a kdo ne.
A když jsme dali dohromady všechno, co jsme o nich věděli ve věku 50 let, nebyla to jejich úroveň cholesterolu, která předpovídala, jak zestárnou.
Byla to míra, do jaké byli spokojení ve svých vztazích.
Lidé, kteří byli nejspokojenější ve svých vztazích v 50 letech, byli ti nejzdravější ve věku 80 let.
A dobré, blízké vztahy nás, zdá se, umí ochránit před některými nástrahami stárnutí.
Ženy a muži v nejlepších partnerských vztazích hlásili jako osmdesátníci, že ve dnech, kdy zažívají větší fyzickou bolest, jejich nálada zůstala stále dobrá.
Ale v případě lidí v nešťastných vztazích, se jejich fyzická bolest ještě umocnila emocionálním strádáním.
A třetí největší lekce o vztazích a našem zdraví je, že dobré vztahy nejen ochraňují naše tělo, ale chrání i náš mozek.
Zdá se, že být v oddaném vztahu s dalším člověkem je pro osmdesátníka ochranou, takže lidé, kteří mají vztah, ve kterém si můžou být jistí, že se v nouzi mají na koho obrátit, si svou paměť uchovají svěží po delší dobu.
A lidé ve vztazích, kde se jeden na druhého nemůže spolehnout, pociťují úpadek paměti dříve.
A ty dobré vztahy nemusí být pořád bezproblémové.
Někteří z našich párů osmdesátiletých se umí hašteřit den po dni, ale pokud cítí, že se na sebe můžou spolehnout, když bude třeba, tyto hádky nic neubírají na ostrosti jejich paměti.
Takže tato zpráva, že dobré, blízké vztahy jsou dobré pro naše zdraví a všeobecnou pohodu, tohle je moudro staré jako lidstvo samo.
Proč je tak těžké toho dosáhnout a tak snadné to ignorovat?
Nu, jsme lidé.
Co bychom opravdu chtěli, je rychlá náprava, něco, co můžeme získat, co zlepší naše životy a uchová je tak.
Vztahy jsou chaotické a komplikované a námaha vynaložená k opatrování rodiny a přátel nebývá vzrušující ani okouzlující.
Také je celoživotní. Nikdy to nekončí.
Lidé v našem 75letém výzkumu. kteří byli nejšťastnější v důchodu, byli ti, kteří si dál hledali nové přátele místo bývalých kolegů v práci.
Stejně jako ti mladí z přelomu tisíciletí z oné nedávné studie, mnoho mužů, když začínali jako mladí dospělí, opravdu věřilo, že sláva a bohatství a velké pracovní výkony jsou tím nejdůležitějším předpokladem spokojeného života.
Ale stále dokola, po 75 letech výzkumu, naše studie ukazuje, že lidé, kterým se dařilo nejlépe, jsou ti, kteří se oddali vztahům s rodinou, přáteli, komunitou.
Takže, co vy?
Řekněme, že vám je 25, nebo 40, nebo třeba 60.
Jak může péče o vztah vlastně vypadat?
No, možnosti jsou prakticky nekonečné.
Může to být něco tak prostého jako výměna času u obrazovky za čas strávený s lidmi, nebo oživení uvadajícího vztahu nějakou novou společnou činností, dlouhými procházkami, nerušeným časem pro sebe, nebo navázání kontaktu s členem rodiny, se kterým jste již roky nemluvili, protože tyhle až příliš časté rodinné sváry si vybírají strašnou daň na lidech, kteří k sobě cítí zášť.
Rád bych to celé uzavřel citátem od Marka Twaina.
Před více než stoletím rozjímal na svým životem a napsal toto: "Není čas, tak krátký je život pro hašteření, omluvy, zlomená srdce a dovolávání se spravedlnosti.
Je pouze čas pro lásku, ale abych tak řekl, musí to být hned."
Dobrý život je postaven na dobrých vztazích.
Děkuji Vám.
(potlesk)
Ve světě J. R. R. Tolkiena je Gandalf jedním z pěti čarodějů poslaných Valar, aby pomáhali obyvatelům Středozemě v boji se Sauronovými temnými silami.
Gandalfovo tělo je smrtelné, zůstává předmětem fyzikálních zákonů Středozemě, ale jeho duše je nesmrtelná, což vyjde najevo, když zemře Gandalf Šedý a znovu povstane Gandalf Bílý.
Podle scénáře Andy Wachowského se probuzený člověk musí jen zapojit a 'hacknout' neonový binární kód Matrixu, aby se naučil řídit helikoptéru za pár sekund.
I když - pokud jsi Vyvolený nebo jsi jedním z Vyvolených, tak ani helikoptéru nepotřebuješ. Stačí ti jen stylové sluneční brýle.
Kočky Šklíby umí žonglovat s vlastními hlavami.
iPady jsou nepostradatelné.
Zápas ve famfrpálu neskončí dokud někdo nechytí zlatonku.
A odpověď na tu nejdůležitější otázku života, vesmíru, a všeho je určitě 42.
Stejně jako v reálném životě se i fiktivní světy odehrávají v rámci fyzikálních a společenských pravidel.
To je důvod, proč tyhle složité světy působí věrohodně, srozumitelně a lákají k prozkoumání.
V reálném životě dokáže zákon gravitace udržet sedm dílů Harryho Pottera na miliónech poličkách na světě.
O tom není pochyb. Ale taky je známo, že od chvíle, kdy J. K. Rowlingová napsala slova jako 'čaroděj', 'hůlka' a 'Wingardium leviosa', zákon gravitace přestal platit na triliónu stránek odpočívajících mezi deskami těchto knih.
Autoři sci-fi a fantasy doslova tvoří světy.
Vytvářejí pravidla, mapy, rodokmeny, jazyky, kultury, vesmíry, alternativní vesmíry ve vesmírech. A z těchto světů vzcházejí příběhy jeden po druhém.
Když je všechno dobře vymyšleno, čtenář porozumí fiktivním světům a jejich pravidlům stejně dobře jako postavy, které v nich žijí. A někdy tyto postavy rozumějí světu mimo stránky knížky stejně dobře nebo i lépe, než jim rozumí sám čtenář.
Jak je to možné?
Jak mohou smyšlené klikyháky na stránce odrážet světlo do našich očí, které posílá signály našemu mozku a my tyto signály logicky a emocionálně rozluštíme jako složitá vyprávění, jež nás přimějí bojovat, brečet, zpívat a myslet si, že tato vyprávění jsou natolik silná, aby nejen podpírala svět kompletně vymyšlený autorem, ale také změnila pohled čtenáře na skutečný svět, který se znovu objeví, když se čtenář dobere posledního klikyháku?
Nejsem si jistá, že někdo zná odpověď na tuhle otázku. A přitom se fantastické fiktivní světy vytvářejí každý den v našich myslích, v počítačích, dokonce na ubrouscích v restauraci tamhle v ulici.
Pravdou je, že tvá představivost a tvá ochota (obrazně řečeno) žít ve svém vlastním světě jsou vším, co potřebuješ k napsání knížky.
Nevymyslela jsem Bradavice nebo kantýnu v Hvězdných válkách, ale napsala jsem pár science thrillerů
pro děti a mládež. Tady jsou některé otázky a metody, které jsem použila k vytvoření světů, ve kterých se děje mých knih odehrávají.
Na počátku určím základní místo a čas.
Ať už je to fantasy svět nebo futuristické prostředí v reálném světě, je především důležité vědět, kde jsi a jestli se pohybuješ v minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti.
Ráda si vytvářím časovou osu, která popisuje, jak můj svět vznikl.
Jaké události jej přetvořily do nynější podoby?
Pak si pomocí brainstormingu vymyslím odpovědi k otázkám, které upřesní podobu mého fiktivního světa.
Jaká pravidla tady platí?
Tohle zahrnuje všechno od zákonu gravitace (nebo taky ne) po společenská pravidla a potrestání těch, kteří je poruší.
Jakou vládu tenhle svět má?
Kdo má moc a kdo ne?
V co tady lidé věří?
A čeho si tahle společnost nejvíce cení?
Pak následuje čas k promyšlení všedního života.
Jaké je v tomhle světě počasí?
Kde lidé žijí a pracují
a chodí do školy? Kde jí a jaké hry mají rádi?
Jak se chovají ke svým dětem a rodičům nebo prarodičům?
Jaké vztahy mají se zvířaty a rostlinami svého světa?
A jak vůbec tato zvířata a rostliny vypadají?
Jaké technologie zde existují?
Doprava?
Komunikace?
Přístup k informacím?
Je toho tolik k přemýšlení!
Takže - věnuj nějaký čas prožití těchto úkolů a odpověz na tyto otázky, a budeš na správné cestě k vytvoření svého vlastního fiktivního světa.
Ve chvíli, kdy svůj svět poznáš alespoň tak, jak doufáš, že jej pozná i čtenář, nech v něm své postavy volně žít a pozoruj, co se stane.
A zeptej se sám sebe: 'Jak tenhle svět, který jsem vytvořil, ovlivňuje ty, kteří v něm žijí?
Jaký druh konfliktu by se mohl objevit?'
Odpověz si na tyhle otázky a máš svůj příběh.
Hodně štěstí, budoucí stvořiteli světů!
Hledám další planetu ve vesmíru, kde existuje život.
Nejsem schopna vidět tuto planetu svýma vlastníma očima dokonce ani nejlepšími teleskopy, které v současnosti máme.
Ale vím, že je tam.
A pomocí porozumění protichůdností, které se v přírodě vyskytují, ji najdeme.
Na naší planetě kde je voda, tam je život.
Proto hledáme planety, které obíhají v té správné vzdálenosti od jejich hvězd.
V této vzdálenosti, zbarvené modře na tomto diagramu pro hvězdy rozdílných teplot, mohou být planety dost teplé na to, aby na jejich povrchu tekla voda jako jezera a oceány, kde může sídlit život.
Někteří astronomové zaměřují svůj čas a energii na nalezení planet v těchto vzdálenostech od jejich hvězd.
Kde jejich práce končí, já začínám.
Modeluji možná klimata exoplanet.
A teď proč je to důležité: existuje mnoho faktorů krom vzdálenosti od hvězdy, které určují, zda planeta zvládne udržet život.
Vemte si planetu Venuši.
Je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy díky svému vlídnému a éterickému vzezření na obloze.
Ale měření vesmírných plavidel odhalilo jiný příběh.
Povrchová teplota je blízko 900 stupním Fahrenheita, 500 stupňům Celsia.
To je dostatečně horké na roztavení olova.
Příčinou není její vzdálenost od Slunce ale její hustá atmosféra.
Ta způsobuje nabušený skleníkový efekt, vězní teplo ze Slunce a spaluje povrch planety.
Realita naprosto převrátila prvotní představu o té planetě.
Z této lekce naší sluneční soustavy jsme se poučili, že atmosféra planety je zásadní pro její klima a potenciál k rozvinutí života.
Nevíme, jaké atmosféry těchto planet jsou, protože ty planety jsou příliš malé a tmavé v porovnání s jejich hvězdami a tak daleko od nás.
Například jedna z nejbližších planet, která je schopná mít povrchovou vodu, se jmenuje Gliese 667 Cc. --- velmi okouzlující jméno, že? Pěkné telefonní číslo jako jméno --- je 23 světelných let daleko.
A to je více jak 100 bilionů mil.
Pokusit se změřit atmosférické složení exoplanety letící před svou mateřskou hvězdou, je těžké.
Je to jako se pokusit spatřit octomilku letící před reflektory auta.
OK, teď si to auto představte 100 bilionů mil daleko a vy chcete vědět přesnou barvu této mušky.
Proto používám počítačové modely k výpočítání druhu atmosféry, kterou by planeta potřebovala, aby měla vhodné klima pro vodu a život.
Tady je umělecký koncept planety Kepler-62f v porovnání se Zemí.
Je 1 200 světelných let daleko a pouze o 40 procent větší než Země.
Naše práce podpořená NSF zjistila, že může být dost teplá pro otevřenou vodu z mnoha druhů atmosfér a orientací její oběžné dráhy.
Takže bych chtěla, aby se budoucí teleskopy zaměřily na tuto planetu a hledaly známky života.
Led na povrchu planety je také velmi důležitý pro klima.
Led absorbuje delší, červenější vlnové délky světla a odráži kratší, modřejší světlo.
To je proč ledovec na obrázku vypadá tak modře.
Červenější světlo ze slunce je absorbováno na jeho cestě skrz led.
Jen modré světlo se dostane až na spodek.
Pak se odrazí zpět k našim očím a my vidíme modrý led.
Mé modely ukazují, že planety obíhající chladnější hvězdy mohou být vlastně teplejší než planety obíhající teplejší hvězdy.
Tady je další protichůdnost, že led absorbuje světlo delší vlnové délky ze studených hvězd a to světlo, ta energie ohřívá led.
Použití klimatických modelů k prozkoumání jak tyto protichůdnosti mohou ovlivnit planetární klima, je klíčové k hledání života jinde.
A není překvapením, že to je má specializace.
Já jsem afroamerická astronomka a klasická herečka, která miluje makeup a čtení módních časopisů, takže jsem unikátně situována na ocenění protichůdností v přírodě --- (Smích) (Potlesk) ... a jak mohou náš výzkum informovat o dalších planetách, kde existuje život.
Má organizace, Rising Stargirls, učí astronomii středoškolské barevné dívky za použítí divadla, psaní a vizuálního umění.
To je další protichůdnost -- věda a umění často nejdou ruku v ruce, ale propletení může pomoci těmto dívkám se ponořit do toho, co se učí a možná se jednoho dne přidat do řad astronomů, kteří jsou plní protichůdností. a využití jejich původu k objevení jednou a provždy, že opravdu nejsme ve vesmíru sami.
Děkuji.
(Potlesk)
Ve 20. letech 20. století přišel německý matematik David Hilbert se slavným myšlenkovým experimentem, jímž dokládá, jak je náročné úplně porozumět konceptu nekonečna.
Představte si hotel s nekonečným počtem pokojů a velmi pracovitým recepčním.
Jednou se stane, že hotel "Nekonečno" je dočista plný, kompletně obsazený nekonečným počtem hostů.
Do hotelu však vejde další člověk a žádá o pokoj.
Nežli by ho zklamal, recepční se rozhodne najít pro něj volný pokoj.
Jak?
Jednoduše. Požádá hosta v pokoji číslo 1, aby se přesunul do pokoje 2; hosta v pokoji 2, aby se přesunul do pokoje 3; a tak dále.
Každý host se přesune z pokoje číslo "n" do pokoje číslo "n+1".
Pokojů je nekonečno, a tak se najde místo pro každého stávajícího hosta
a pokoj 1 se uvolní pro nového zákazníka.
Tentýž postup lze uplatnit na libovolný konečný počet nových hostů.
Když třeba přijede autobus se 40 dalšími lidmi, kteří chtějí pokoj, tak se každý stávající host přesune z pokoje číslo "n" do pokoje číslo "n+40", čímž se uvolní prvních 40 pokojů.
Ale co když najednou přijíždí nekonečně velký autobus se spočetně nekonečným počtem pasažérů?
Klíčem je "spočetné nekonečno".
Nekonečný autobus s nekonečnem cestujících zpočátku zamotá recepčnímu hlavu, ale nakonec si poradí a každého ubytuje.
Požádá hosta v pokoji 1, aby se přesunul do pokoje 2.
Poté požádá hosta v pokoji 2, aby se přesunul do pokoje 4; hosta v pokoji 3 do pokoje 6; a tak dále.
Každý stávající host se přesune z pokoje číslo "n" do pokoje číslo "2n". Zaplní se tak pouze sudé pokoje, i když jich bude nekonečno.
Tím se zároveň vyprázdní všechny liché pokoje, jichž je také nekonečno. A tak je mohou zabrat lidi proudící z nekonečného autobusu.
Každý je spokojený a hotel vzkvétá jako nikdy.
No, vlastně vzkvétá úplně stejně jako vždycky, protože vydělává nekonečno dolarů za noc.
Brzy se zpráva o tomto úžasném hotelu rozšíří
a lidé se hrnou ze všech koutů světa.
A pak se stane něco bláznivého.
Recepční se podívá ven a vidí nekonečně dlouhou řadu nekonečně velkých autobusů. V každém z nich sedí spočetné nekonečno pasažérů.
Co má dělat?
Pokud pro ně nedokáže najít pokoje, hotel přijde o nekonečně mnoho peněz a on určitě přijde o práci.
Naštěstí si vzpomene, že okolo roku 300 př. n. l. Eukleidés dokázal, že existuje nekonečně mnoho prvočísel.
Takže aby zvládl zdánlivě nemožný úkol a nalezl nekonečno postelí pro nekonečno autobusů s nekonečnem unavených cestujících, přidělí recepční všem stávajícím hostům pokoje tak, že vezme první prvočíslo, 2, a umocní ho číslem současného pokoje.
Takže současný majitel pokoje číslo 7 se přestěhuje do pokoje číslo "2 na sedmou", což odpovídá pokoji 128.
Recepční pak vezme všechny lidi z prvního nekonečného autobusu a přiřadí jim pokojová čísla tak, že vezme další prvočíslo, 3, a umocní ho číslem sedadla každého pasažéra v autobuse.
Osoba se sedadlem číslo 7 v prvním autobuse tudíž půjde do pokoje číslo "3 na sedmou", neboli do pokoje číslo 2187.
A tak se pokračuje s celým autobusem.
Cestující ve druhém autobuse mají přiděleny mocniny dalšího prvočísla, 5.
Následující autobus má mocniny 7.
Další autobusy pak: mocniny 11, mocniny 13, mocniny 17, atd.
Obdržená čísla lze dělit jen jedničkou a prvočíslem, jehož mocninou vznikly, a tak se čísla pokojů nemohou překrývat.
Všichni autobusoví cestující se rozptýlí do pokojů díky jedinečnému systému přidělování pokojů, který je založen na jedinečnosti prvočísel.
Tímto způsobem dokáže recepční ubytovat všechny cestující ze všech autobusů.
Spousta pokojů ovšem zbude prázdných, například pokoj 6, neboť 6 není mocninou žádného prvočísla.
Naštěstí vedoucím hotelu matematika moc nejde, a tak se recepční nemusí bát vyhazovu.
Uvedené strategie lze použít jen proto, že i když je hotel Nekonečno logistickou noční můrou, má co do činění jen s nejnižším řádem nekonečna, totiž se spočetným nekonečnem přirozených čísel, jako jsou 1, 2, 3, 4 atd.
Georg Cantor nazval tuto úroveň nekonečna "alef nula".
Čísla, která označují pokoje či sedadla v autobusech, jsou přirozená.
Kdybychom se však zabývali vyššími úrovněmi nekonečna, například reálnými čísly, tyto strukturované strategie by se nedaly použít, jelikož všechna čísla nelze systematicky pojmout.
Nekonečný hotel reálných čísel má v suterénu záporná čísla pokojů. Má také zlomkové pokoje, takže se chlápek v pokoji 1/2 cítí oproti chlápkovi z pokoje 1 dost stísněně.
Jsou tu pokoje druhé odmocniny, například pokoj √2, a pokoj pí, kde hosti očekávají zákusek zdarma.
Který recepční s trochou sebeúcty by tam chtěl pracovat, i kdyby měl nekonečnou výplatu?
Ale v Hilbertově nekonečném hotelu, kde není nikdy prázdno a vždy se najde místo pro další, čelí náš pracovitý a možná příliš pohostinný recepční problémům, které nám připomínají, jak těžké je, aby naše relativně konečná mysl pochopila tak ohromný pojem, jako je nekonečno.
Třeba nám s tím pomůžete, když se u nás dobře prospíte.
Možná se ale ve dvě ráno budete muset přesunout do jiného pokoje.
Generace našich prarodičů vytvořila úžasný systém kanálů a nádrží, který umožnil lidem žít na místech, kde nebylo moc vody.
Například během velké hospodářské krize vytvořili Hooverovu přehradu, která zase dala vzniknout Meadovu jezeru a umožnila Las Vegas, Phoenixu a Los Angeles dát vodu lidem, kteří žili na opravdu suchých místech.
Ve 20. století jsme utratili biliony za stavbu infrastruktury, která přivádí vodu do našich měst.
Pokud jde o ekonomický rozvoj, byla to skvělá investice.
Ale v posledním desetiletí vidíme, jak kombinované dopady změny klimatu, populačního růstu a soupeření o zdroje vody ohrožují tyto nepostradatelné tepny a vodní zdroje.
Tento graf ukazuje změnu v hladině vody Meadova jezera, k níž došlo během posledních 15 let.
Můžete vidět, jak počínaje kolem roku 2000 hladina vody v jezeře začala klesat.
A klesala takovým tempem, že by bývala nechala přívody pitné vody do Las Vegas úplně nasuchu.
Město tím bylo tak znepokojeno, že nedávno postavilo nový přívod pitné vody, kterému říkají "třetí slámka", aby pumpoval vodu z větší hloubky jezera.
Výzvy spojené s poskytováním vody modernímu městu se neomezují na americký Jihozápad.
Roku 2007 se třetí největší město v Austrálii, Brisbane, ocitlo v ohrožení, že mu do 6 měsíců dojde voda.
Podobné drama se dnes odehrává v São Paulu v Brazílii, kde hlavní městská nádrž klesla z plného stavu v roce 2010 do téměř prázdného stavu dnes, kdy se blíží Letní olympijské hry 2016.
My, kteří máme to štěstí, že žijeme v jednom ze světových velkoměst, jsme nikdy skutečně nezažili následky katastrofálního sucha.
Rádi si stěžujeme na to, že se musíme sprchovat úsporně.
Těší nás, když sousedi vidí naše špinavá auta a hnědé trávníky.
Ale nikdy jsme nestáli tváří v tvář vyhlídce na to, že otočíme kohoutkem a nic z něj nepoteče.
A je tomu tak proto, že když šlo v minulosti do tuhého, bylo vždycky možné rozšířit nádrž nebo vykopat pár dalších studní.
No, až budou všechny vodní zdroje zabrané, nebude možné spolehnout se na tento osvědčený a běžný způsob, jak se zásobit vodou.
Někteří lidé se domnívají, že vyřešíme problém vody ve městech sebráním vody našim venkovským sousedům.
Ale to je přístup plný politických, právních a společenských nebezpečí.
A i když se nám podaří sebrat vodu našim venkovským sousedům, jenom tím házíme problém na někoho jiného a je docela dobře možné, že se to pak obrátí proti nám v podobě vyšších cen jídla a poškození vodních ekosystémů, které jsou na této vodě závislé.
Myslím, že existuje lepší způsob, jak vyřešit naši městskou vodní krizi a podle mě to je otevřením čtyř nových místních zdrojů vody, které přirovnávám ke kohoutkům.
Pokud dokážeme chytře investovat do těchto nových zdrojů vody v následujících letech, můžeme vyřešit naše městské problémy s vodou a snížit tak pravděpodobnost, že někdy budeme čelit následkům katastrofálního sucha.
Kdybyste mi před 20 lety řekli, že moderní velkoměsto může existovat bez dodávek importované vody, nejspíš bych vás měl za nerealistického a neinformovaného snílka.
Ale mé pracovní zkušenosti z posledních desetiletí s některými z nejvyprahlejších měst světa mi ukázaly, že máme technologie a manažerské dovednosti, abychom se postupně přestali spoléhat na přiváděnou vodu, a to je to, o čem bych vám dnes večer chtěl říct.
První zdroj místních zásob vody, který potřebujeme zužitkovat, abychom vyřešili náš městský problém s vodou přiteče s dešťovou vodou, která dopadá na naše města.
Jedna z největších tragédií městské výstavby je, že jak naše města rostou, začali jsme pokrývat všechny povrchy betonem a asfaltem.
A když jsme to udělali, museli jsme vystavět kanály, abychom dostali pryč vodu, která na města dopadá, dříve než způsobí povodně, a to je plýtvání životně důležitým zdrojem vody.
Dovolte mi jeden příklad.
Tento graf ukazuje množství vody, kterou by bylo možné shromáždit ve městě San Jose, pokud bychom dokázali zachytit dešťovou vodu dopadající do oblasti města.
Můžete vidět z průsečíku modré čáry a černé tečkované čáry, že pokud by San Jose dokázalo polapit jen polovinu vody, která dopadla na město, měli by dost vody, aby jim vystačila na celý rok.
Vím, co si někteří z vás nejspíše myslí.
"Odpověď na náš problém je začít stavět ohromné nádrže a přistavit je k ústím střešních okapů a sbírat dešťovou vodu."
Tedy, tento nápad by někde asi fungovat mohl.
Ale pokud žijete v místě, kde většinou prší v zimě a největší poptávka po vodě je v létě, není to příliš ekonomický způsob, jak vyřešit problémy s vodou.
A pokud prožíváte následky mnohaletého sucha, jako nyní zažíváme v Kalifornii, nedokážete postavit nádrž na dešťovou vodu dost velkou, aby vyřešila váš problém.
Myslím, že je tu praktičtější způsob, jak nasbírat vodu z bouřek a dešťů, jež dopadají na naše města, a to je zachytit ji a nechat ji prosáknout do země.
Koneckonců, mnohá z našich měst sedí na přírodním systému skladování vody, který pojme obrovské množství vody.
Například historicky Los Angeles získalo asi třetinu svých zásob vody z mohutné zvodně, která leží pod údolím San Fernando.
Když se podíváte na vodu, která vám stéká ze střechy a teče po vašem trávníku a vteče do kanálu, možná si v duchu říkáte: "Opravdu chci pít tohle?"
No, odpověď je, že to pít nechcete, dokud to trochu nevyčistíme.
Výzva, které čelíme při sběru městské vody, spočívá v tom vodu zachytit, vyčistit a dostat pod zem.
A to je přesně to, co město Los Angeles dělá v novém projektu, který se staví v Burbanku v Kalifornii.
Obrázek ukazuje areál zpracovávající dešťovou vodu, vzniknuvší propojením řady systémů sběru dešťovky, neboli dešťových jímek, a svedením této vody do opuštěné štěrkovny.
Voda, která je zachycena ve štěrkovně, je pomalu hnána přes umělý mokřad a potom jde na támhleto travnaté pole a prosakuje do půdy a znovu naplňuje zvodeň města.
A během procesu procházení mokřadem, vsakováním do půdy voda naráží na mikroby, kteří žijí na povrchu rostlin a na povrchu půdy, a to vodu čistí.
A pokud voda ještě není dost čistá na pití poté, co prošla tímto přírodním čistícím procesem, město ji může vyčistit znovu, když ji bude pumpovat ze zvodně, předtím, než ji přivedou lidem k pití.
Druhý kohoutek, který potřebujeme otevřít k vyřešení našeho problému s vodou, je plný odpadní vody, vytékající z našich čističek.
Tak, mnohým z vás je asi známý koncept recyklované vody.
Asi jste viděli značky jako je tato, které vám říkají, že keře a dopravní ostrůvek a místní golfové hřiště jsou zalévány vodou, která bývala v čističce.
Tohle už děláme několik desetiletí.
Ale zkušenost nás učí, že tento přístup je mnohem dražší, než jsme očekávali.
Protože když postavíme několik prvních systémů recyklace vody blízko čističky, musíme stavět delší a delší potrubí, abychom dostali vodu tam, kde ji potřebujeme.
A to činí projekty neproveditelnými kvůli nákladům.
Zjišťujeme, že ekonomičtější a praktičtější způsob, jak recyklovat odpadní vodu, je změnit přečištěnou odpadní vodu na pitnou vodu ve dvou krocích.
V prvním kroku našeho procesu stlačíme vodu a proženeme ji reverzní osmotickou membránou: tenkou, propustnou plastovou membránou, která umožňuje molekulám vody projít, ale zachytí a zadrží soli, viry a organické chemikálie, které mohou být přítomny v odpadní vodě.
Ve druhém kroku procesu přidáme malé množství peroxidu vodíku a prosvítíme vodu ultrafialovým světlem.
Ultrafialové světlo štěpí peroxid vodíku na dvě části, jimž se říká hydroxylové radikály, a tyto hydroxylové radikály jsou velmi silné formy kyslíku, které rozkládají většinu organických chemikálií.
A poté, co voda prošla tímto dvoufázovým procesem, je bezpečné ji pít.
Vím to, posledních 15 let jsem studoval recyklovanou vodu všemi měřicími technikami, známými moderní vědě.
Nalezli jsme některé chemikálie, které mohou projít prvním stupněm procesu, ale když se dostaneme ke druhému kroku, k pokročilému procesu oxidace, zřídka nalezneme jakékoli chemikálie.
A to ostře kontrastuje se zásobami vody považovanými za samozřejmé, kterou pijeme v jednom kuse.
Je ještě jiný způsob, jak recyklovat vodu.
Tohle je umělý čisticí mokřad, který jsme nedávno postavili na řece Santa Ana v jižní Kalifornii.
Čistící mokřad přijímá vodu z části řeky Santa Ana, která se v létě skládá téměř výlučně z odpadové vody vytékající z měst jako Riverside a San Bernardino.
Voda přichází do našeho čistícího mokřadu, je vystavena slunečnímu svitu a řasám a ty rozkládají organické chemikálie, odstraňují živiny a neutralizují patogeny přenášené vodou.
Voda je vypouštěna zpět do řeky Santa Ana, teče dolů do Anaheimu, v Anaheimu je vypumpována a nechá se vsáknout do země a je z ní pitná voda pro město Anaheim, a tak dokončí pouť z kanálů okresu Riverside do zásobárny pitné vody okresu Orange.
Tak, možná se vám zdá, že tenhle nápad s pitím odpadní vody je nějaká futuristická fantazie nebo něco, co se běžně nedělá.
No, v Kalifornii už nyní recyklujeme asi 40 miliard galonů odpadní vody ročně oním pokročilým dvoustupňovým procesem, který jsem vám popsal.
To je dost vody na zásobení asi milionu lidí, pokud by to byl jejich jediný zdroj vody.
Třetí kohoutek, který potřebujeme otevřít, vůbec nebude kohoutek, bude to jakoby virtuální kohoutek, bude to šetření vodou, které dokážeme.
A místo, kde potřebujeme ušetřit vodu, je venku, protože v Kalifornii a jinde v moderních amerických velkoměstech asi polovinu potřebné vody používáme venku.
Za současného sucha vidíme, že je možné, aby naše trávníky přežily a naše rostliny přežily s asi polovičním množstvím vody.
Takže není nutné začít malovat beton na zeleno a instalovat umělý trávník a kupovat kaktusy.
Můžeme mít kalifornské krajinářství s detektory vlhkosti půdy a chytrými ovladači zavlažování a mít krásné zelené krajiny v našich městech.
Ze čtvrtého a posledního kohoutku, který potřebujeme otevřít, abychom vyřešili náš městský problém s vodou, poteče odsolená mořská voda.
Tak, vím, co jste nejspíš slyšeli povídat o odsolování mořské vody.
"Je to super věc, pokud máte spoustu ropy a málo vody a pokud kašlete na změnu klimatu."
Odsolování mořské vody je energeticky náročné, ať se na to podíváme jakkoli.
Ale charakteristika odsolování mořské vody jako předem ztracené věci je strašně zastaralá.
Udělali jsme úžasné pokroky v odsolování mořské vody za poslední dvě desetiletí.
Tato fotografie ukazuje největší odsolovací továrna na západní polokouli, který se právě staví na sever od San Diega.
V porovnání se továrnou na odsolování mořské vody postavenou před 25 let v Santa Barbaře, tato bude používat asi polovinu energie na vyrobení galonu vody.
Ale to, že se odsolování stalo energeticky méně náročným, neznamená, že bychom měli začít stavět odsolovací závody všude.
Z možností, které máme, jak vytvořit místní zásobu vody, to je asi ta energeticky nejnáročnější a potenciálně nejvíc škodící prostředí.
Tak tady to je.
S těmito čtyřmi zdroji vody se můžeme odpoutat od spoléhání se na přiváděnou vodu.
Reformováním způsobu, jakým rozvrhujeme naše povrchy a nemovitosti, můžeme snížit venkovní použití vody o 50 %, a tím zvýšit zásobu vody o 25 %.
Můžeme recyklovat vodu, která stéká do kanálů, a tak zvýšit zásobu vody o 40 %.
A zbytek můžeme vynahradit kombinací sběru dešťové vody a odsolováním mořské vody.
Pojďme tedy vytvořit zásobu vody, která bude schopna odolat jakýmkoliv překážkám, které nám změna klimatu připraví v následujících letech.
Pojďme vytvořit zásobu vody, která využívá místní zdroje a nechává více vody v prostředí pro ryby a pro jídlo.
Pojďme vytvořit vodárenský systém, který odpovídá našim ekologickým hodnotám.
A pojďme to udělat pro naše děti a naše vnuky a řekněme jim, že tohle je systém, o nějž se musí postarat v budoucnosti, protože je to naše poslední šance, jak vytvořit nový vodovodní systém.
Velice vám děkuji za pozornost.
(Potlesk)
Před pár lety, mi přišel jeden z těch spamů
A dokázal se dostat přes filtr spamů.
Nejsem si jistý jak, ale zobrazil se v přijaté poště, byl od jednoho chlápka, jménem Solomon Odonkoh
(smích) Já vím.
(smích) Takhle to proběhlo: píše: "Ahoj Jamesi Veitch, Mám zajímavý obchodní návrh, se kterým se chci s tebou podělit, Solomon."
V ten moment se moje ruka vznášela na tlačítkem delete, správně?
Jak jsem se koukal na můj telefon, pomyslel jsem si, že bych to prostě smazal.
Nebo bych mohl udělat to, co si myslím, chtěli vždycky někdy udělat.
(smích) A napsal jsem: "Solomone, velmi mě Váš email zaujal"
(smích) (potlesk) A hra začala.
On napsal: "Vážený Jamesi Veitch, budeme vám posílat zlato"
(smích) "Budete dostávat 10 % ze všeho zlata, které budete distribuovat.
(smích) Takže jsem věděl, že jednám s profesionálem.
(smích) Já napsal: " Kolik toho bude?"
On napsal: "Začneme s menším množstvím" Já už zklamaně hmm... :( a pak: "o 25 kg."
(smích) To by mělo být v hodnotě okolo 2,5 miliónů $
Já napsal: "Solomone, jestli do toho máme jít, pojďme ve velkým.
(potlesk) Já to zvládnu. Kolik máte zlata?
(smích) On napsal: "Nezáleží na tom, kolik mám zlata, ale na tom, jaké jsou vaše kapacity, aby jste to zvládl. Můžeme začít s 50 kg, jako zkušební dodávku"
Já napsal: "50 kg?
Tak to vůbec nebude možné, pokud nebudete zasílat, alespoň jednu tunu."
(smích) On napsal: "Čím se živíte?"
(smích) Já napsal: "Jsem bankovní výkonný jednatel hedge fondů."
(smích) Tohle není poprvé, co posílám drahé kovy, můj příteli ne, ne, ne.
Pak jsem začal panikařit.
Já na něj: "Kde máte sídlo?"
Neznám vás, ale myslím, pokud použijeme poštu, mělo by to být adresováno.
Je to hromada zlata."
On napsal. "Nebude nutné přesvědčovat moji společnost k provádění větších dodávek."
Já napsal: "Solomone, na tomhle s vámi absolutně souhlasím.
Dávám pro vás dohromady grafické znázornění na zasedání.
Vydržte."
(smích) Tohle jsem Solomonovi poslal.
(smích) (potlesk) Nevím, jestli tu máme nějaké statistiky, tady o něco opravdu jde.
(smích) Já napsal: "Solomone, zasílám přílohu, kde najdete užitečný graf.
Jeden můj asistent projel ta čísla.
(smích) Byli jsme připravení na zaslání tolik zlata, kolik jenom šlo."
Vždycky přijde moment, kdy se snaží hrát na vaše city a ten čas teď nadešel pro Solomona.
On napsal: "Budu velmi šťastný, když to dobře dopadne, protože dostanu taky vysokou provizi."
A já napsal: "To je úžasné, jak utratíte svůj podíl?"
A on napsal: "Na reality, a vy?"
O tomhle jsem přemýšlel dlouho.
A tak jsem řekl: "Jedno slovo: Hummus
(smích) Je to boom.
(smích) Jednou jsem byl v Sainsbury´s a bylo tam tak 30 různých variant.
Můžete si také nakrájet mrkve a namáčet si je.
Už jste to Solomone , někdy dělal?"
(smích) On napsal: "Musím teď jít spát."
(smích) (potlesk) "Tak zítra."
Sladké sny."
Nevěděl jsem, co mám říct!
Napsal jsem: "Bonsoir, ty můj zlatý valoune, bonsoir (franc.
dobrou noc) (smích) Lidi, pochopte, trvalo to tak týdny, doposud nejlepší týdny mého života ale musel jsem to už zakončit.
Začalo se to trochu vymykat z rukou.
Kamarádi mě zvali, jestli nechci na drink. A já na to: Nemůžu, očekávám email o zlatě.
Tak jsem přišel na to, že by to už mělo skončit. Musel jsem to dovést nějakého absurdního zakončení.
Takže jsem vymyslel plán.
Napsal jsem: "Solomone, obávám se ohledně bezpečnosti.
Když si posíláme emaily, potřebujeme používat nějakou šifru."
A on souhlasil.
(smích) Já napsal: "Solomone, strávil jsem celou noc vymýšlením téhle šifry, musíme jí požívat ve veškeré další korespondenci: Právník = Gumový medvídek.
Banka = Krémové vajíčko (čokoládové vejce plněné krémem)
Právní/zákonný = lahev bublinkové Coly Nárok: Arašídy M&amp;Ms
Dokumenty = Želé fazolky
Western Union = Obrovská gumová ještěrka
(smích) Věděl jsem, že to jsou všechna slova, která používají, ne?
Napsal jsem: "Prosím říkej mi Kitkat v další korespondenci.
(smích) Nedostal jsem žádnou odpověď. Myslel jsem, že jsem zašel už moc daleko.
Ano, zašel jsem moc daleko. Takže jsem trochu přibrzdit.
Napsal jsem: "Solomone, platí náš obchod?
Kitkat."
(smích) Protože musíte být neměnný.
A pak mi od něj přišel email.
Napsal: Byznys jede, snažím bla bla bla..."
Já na to: "Kámo, musíš používat tu šifru!"
To, co následovalo, je ten nejlepší email, jaký jsem kdy dostal.
(smích) Nedělám si srandu, tohle mi vážně přišlo do schránky.
Byl to skvělý den.
"Byznys běží.
Snažím se zvýšit bilanci pro gumového medvídka... (smích) ... takže bude moci předložit všechny potřebné bublinkové lahve Coly, želé fazolky. pro krémové vajíčko, aby arašídový M&amp;Ms proces začal.
(smích) Pošli 1 500 liber přes obrovskou gumovou ještěrku."
(potlesk) To byla vážně sranda, fakt, v tom mě napadlo: co kdybych strávil tolik času, kolik bych mohl odpovídáním na tolik podvodných emailů, kolik bych dokázal?
A to je to, co jsem dělal, po tři roky jenom pro vás.
(smích) (potlesk) Dějí se bláznivé věci, když začnete odpovídat na podvodné emaily.
Je to skutečně náročné a všem velmi doporučuji, abychom to dělali.
Nemyslím si, že to co dělám, je zlé.
Je tu spoustu lidí, kteří dělají podvodníkům zlé věci.
Já jen plýtvám jejich časem.
A myslím si, že jakýkoliv čas, který tráví se mnou je čas, který nemůžou trávit podváděním zranitelných dospělých na jejich úspory, správně?
A pokud se chystáte to udělat -- a že vám to vřele doporučuji -- udělejte si falešnou emailovou adresu.
Nepoužívejte svoji vlastní emailovou adresu.
To jsem udělal ze začátku a byla to noční můra.
Ráno jsem se vzbudil a měl jsem tisíc emailů o zvětšení penisu a jen jediný byl legitimní odpovědí -- (smích) na zdravotní otázku, co jsem měl.
Ale něco vám řeknu, přesto, lidi, řeknu vám co: jakýkoliv den je dobrý, den jakýkoliv den je dobrý den jestliže přijatý email začíná takhle nějak: (smích) "JSEM WINNIE MANDELA, DRUHÁ MANŽELKA NELSONA MANDELI
I já na to, oh! - jo tahle Winnie Mandela
(smích) Znám jich hodně.
"POTŘEBUJI PŘEVÉST 45 MILIONŮ $ ZE ZEMĚ KVŮLI ZDRAVOTNÍMU STAVU MÉHO MANŽELA NELSONA MANDELI
Dobře, nechtě mě to vstřebat.
Poslala mi tohle, což je hysterický.
(smích) A tohle.
A tohle vypadá docela legitimně, tenhle dopis pověření.
Ale upřímně, když na tom není nic napsaného, tak je to jen tvar!
(smích) Napsal jsem: "Winnie, je mi to velmi líto.
Vzhledem k tomu, že Nelson umřel před třemi měsíci, bych popsal jeho zdravotní stav jako velmi vážný.
(smích) To je ten nejhorší zdravotní stav, ve kterým můžete být - nebýt živý.
Ona napsala: LASKAVĚ SE ŘIĎTE INSTRUKCEMI MÉHO BANKÉŘE.
ONE LOVE." (song od Boba Marleyho)
(smích) Já napsal: "Samozřejmě. NO WOMAN, NO CRY (také song od Boba Marleyho)
(smích) (potlesk) Ona napsala: " MŮJ BANKÉŘ BUDE POTŘEBOVAT PŘEVOD 3 000$.
ONE LOVE (smích) Já na to: "no problemo.
I SHOT THE SHERIFF."
(opět song) ((ale zastřelil jsem zástupce)) (text písně) (smích) Děkuji.
(potlesk)
Vítejte v Bayeku, říční komunitě v Ikorodu, Lagos -- živé ukázce mnoha říčních komunit v Nigérii, komunit, jejichž vodní toky zamořil invazivní vodní plevel; komunit, jejichž obživa byla narušena: rybolov, říční doprava a obchod; komunit, jimž poklesly výnosy z rybolovu; komunit, kde děti nemohou jít do školy po celé dny a někdy až týdny.
Kdo by si pomyslel, že tato rostlina s okrouhlými listy, nahuštěnými stonky, a okázalými modrofialovými květy způsobí takovou pohromu v těchto komunitách.
Je to Tokozelka vodní hyacint, botanicky Eichhornia crassipes.
Pro zajímavost, v Nigérii je známá i pod jinými jmény, které se vážou na historické události, stejně jako na mýty.
Na některých místech, rostlině říkají Babangida.
Babangida je připomínkou armády a vojenských převratů.
Pomyslíte si: strach, útlak.
V částech Nigérie delty řeky Niger, je také známá jako Abiola.
Abiola je připomínkou anulovaných voleb. Pomyslíte si: zničená naděje.
V jihozápadní části Nigérie je známá jako Gbe'borun.
Gbe'borun je Yorubská fráze pro "pomluva" nebo "donašeč".
Když přemýšlíte nad pomluvou, pomyslíte si: rychlé šíření, zhouba.
A v Igalsky mluvících částech Nigérie, je rostlina známá jako A Kp'iye Kp'oma, což když slyšíte, pomyslíte si: smrt.
Doslovně se překládá jako "smrt matky a dítěte".
Osobně jsem se s touto rostlinou setkala v r.2009,
krátce po té, co jsem se přestěhovala z USA do Nigérie.
Odešla jsem z práce v americké korporaci a rozhodla se pro velký krok do neznáma, z hlubokého přesvědčení, že v Nigérii je potřeba vykonat mnoho práce v oblasti udržitelného rozvoje.
A tak jsem na konci roku 2009 stála v Lagosu na mostě Third Mainland Bridge.
Naskytl se mi velmi poutavý pohled.
na rybářské lodě obklíčené hustým porostem vodních hyacintů.
Velmi mě to zasáhlo, protože jsem si pomyslela: "Nebozí rybáři, jak mohou vykonávat svoji každodenní práci s takovými překážkami."
A pak jsem si řekla "Musí to jít lépe."
Win-win řešení, které by z prostředí odstranilo rostlinu a z té se poté stala ekonomická výhoda pro komunity, jejichž životy tento plevel nejvíce zasahuje.
Toto bych nazvala svou zářivou chvilkou.
Proto jsem dále pátrala o možnostech využití tohoto plevele.
Jedna mne zaujala nejvíc.
Bylo to použití trávy pro ruční práce.
Řekla jsem si: "Skvělá myšlenka."
Osobně miluji ruční výrobky, obzvláště váže-li se k nim příběh.
Tak jsem si řekla: "Tohle by se v rámci komunit mohlo snadno rozvinout, bez požadavků na technické dovednosti."
A vymyslela jsem "Tři jednoduché kroky k obrovskému řešení"
Krok první: Vkročíš do řeky a sklidíš vodní hyacint.
Tak se vytvoří přístup.
Za druhé: Vysušíš stonky vodního hyacintu.
A za třetí: Z vodního hyacintu spleteš produkty.
Třetí krok byl výzvou.
Víte, moje doména je výpočetní technika, a ne výtvarné umění.
A tak jsem zahájila svou výpravu za získáním splétacích dovedností.
Ta mě zavedla do komunity Sabo v Ibadanu, kde jsem žila.
Sabo lze přeložit jako "čtvrť cizinců".
Tuto komunitu tvoří převážně lidé ze severní části země.
Tak jsem doslova vzala své vysušené rostliny do ruky, bylo jich ještě o několik více, a chodila od dveří ke dveřím, abych našla někoho kdo mě naučí jak splétat tyto stonky vodního hyacintu.
A byla jsem nasměrována do chatrče Malama Yahaya.
Problém byl ale v tom, že Malam Yahaya nemluví ani anglicky ani jazykem Hausa.
Zachránili mě malé děti, které přišly a pomohly překládat.
A tak začala moje cesta jak se naučit splétat a přeměnit tak tyto vysušené stonky vodních hyacyntů v dlouhé provázky.
S dlouhými provázky v ruce, jsem už mohla vytvářet produkty.
A byl to i začátek partnerství.
Na vytvoření produktů jsem pracovala s výrobci ratanových košíků
S tímto v ruce, jsem se si byla jistá, že dokážu tyto znalosti předat říčním komunitám a tím jim pomoci přeměnit jejich útrapy v úspěch.
Tím, že z těchto rostlin spletou produkty, které lze prodávat.
Máme pera, doplňky na stůl, peněženky, krabičky na kapesníky.
Tím pomáháme komunitám vidět vodní hyacint v jiném světle.
Vidět vodní hyacint jako cenný, krásný, odolný, tvrdý a houževnatý.
Změnit jméno, změnit živobytí.
Z Gbe'borun, "pomluva", na Olusotan, "vypravěč příběhu".
Z A Kp'iye Kp'oma, "vrah matky a dítěte", na Ya du j'ewn w'Iye kp'Oma, "poskytovatel jídla pro matku a dítě."
Ráda bych zakončila citátem Michaela Margolise.
Řekl: "Pokud chcete poznat kulturu, poslouchejte příběhy.
A pokud chcete kulturu změnit, změňte příběhy."
A tak jsme změnili příběh - od komunity Makoko, až po Abobiri, Ewoi, Kolo, Owahwa, Esaba,
Děkuji za pozornost.
(potlesk)
Jak víte, co se děje ve světě kolem vás?
Informace, od kterých nás dělí pouhý klik, se mohou zdát být nekonečné, což ale neplatí o čase a energii, které potřebujeme k jejich vstřebání a posouzení.
Veškeré informace na světě jsou k ničemu, pokud nevíme, jak ke zprávám přistupovat.
Vašim prarodičům, rodičům, nebo i starším sourozencům může tato myšlenka znít divně.
Před pár desítkami let byly však zprávy
veřejnou záležitostí. Výběr byl omezený na několik časopisů vydávaných v obecném zájmu, pár široce respektovaných novin, a tři nebo čtyři televizní kanály, kde důvěryhodní hlasatelé přinášeli zprávy pravidelně, každý večer. Problémy tohoto systému se brzy začaly projevovat
s šířením hromadných sdělovacích prostředků.
Ačkoliv bylo známo, že v autoritářských státech jsou informace kontrolovány a cenzurovány, řada skandálů ukázala, že demokratické vlády rovněž klamaly veřejnost, často pak ve spolupráci s médii.
Odhalení skrytých válek, utajených atentátů, a politické korupce podkopalo důvěru veřejnosti v oficiální verze událostí, sdělovanou hlavními zdroji.
Tato ztráta důvěry k dosavadním médiím vedla k rozmachu alternativních novin, rádiových pořadů a zpráv na kabelových stanicích, které konkurovaly hlavním médiím, a informovaly o událostech z různých perspektiv.
Nejnověji to byl internet, který mnohonásobně rozšířil objem informací a pohledů, a to vše díky sociálním médiím, blogům a online videím, které z každého občana udělaly potencionálního reportéra.
Ale když je reportérem každý, pak jím ve skutečnosti není nikdo, různé zdroje se nemusí shodovat nejen v názorech, ale v samotných faktech.
Jak se tedy můžeme dobrat pravdy, nebo alespoň něčemu jí blízkému?
Jednou z nejlepších cest je seznámit se s původní zprávou, neupravenou jejím zprostředkováním.
Místo článků, které poskytují jen výklad vědecké práce nebo politického projevu, je často možné najít původní materiál a udělat si názor osobně.
V případě aktuálních událostí je možné sledovat reportéry v sociálních médiích.
Během zásadních událostí, jako třeba arabské jaro nebo ukrajinské protesty, reportéři a blogeři zveřejňovali aktuální informace a nahrávky přímo z centra dění.
Ačkoliv se mnohé z nich později objevují v článcích a přenosech, je potřeba si uvědomit, že tyto upravené verze často spojují hlas osoby, která byla opravdu na místě, se vstupem redaktora, který tam nebyl.
Navíc, čím je událost nepřehlednější, tím spíše je lepší se ji nesnažit sledovat v reálném čase.
V případě teroristických útoků a přírodních katastrof se dnešní média snaží poskytnout nepřetržité zpravodajství, a to i v případech, kdy není žádná spolehlivá nová informace k dispozici, což někdy vede k nesprávném informování, nebo k falešnému obvinění nevinných lidí.
Je snadné nechat se strhnout, ale je lepší ověřovat si aktuální informace, raději jen několikrát denně než každých pár minut, a dát tak čas tomu, aby vyšly najevo ověřené informace a falešné zprávy byly vyvráceny.
Ačkoliv se kvalitní publicistika snaží o dosažení objektivity, je mediální zkreslení často nevyhnutelné.
Pokud není dostupná původní informace, pak je dobré si přečíst zpravodajství z různých zdrojů, které zaměstnávají různé zpravodajce a oslovují různé experty.
Sledováním různých zdrojů se zaměřením na rozdíly umožňuje vám udělat si mnohem komplexnější obrázek.
Je také zcela zásadní oddělit fakta od názorů.
Výrazy jako myslet si, pravděpodobně nebo možná znamenají, že je takový pramen opatrný, nebo co hůř, že jen hádá.
A pozor na takové zprávy, které se spoléhají na anonymní zdroje.
To mohou být lidé, kteří mají s celou věcí jen pramálo společného, nebo mají zájem zpravodajství ovlivnit, přičemž díky anonymitě nenesou žádnou odpovědnost za informaci, kterou poskytli.
Nakonec je ze všeho nejdůležitější ověřovat si zprávy ještě před tím, než je sdílíme.
Ačkoliv sociální média umožňují to, aby pravda vyšla rychleji najevo, zároveň umožňuje šíření fám ještě před tím, než mohou být ověřeny, a zároveň udržuje při životě lži dlouho poté, co byly vyvráceny.
Proto ještě před tím, než budete sdílet tu neuvěřitelnou a šokující zprávu, prohledejte web a zkuste najít další informace nebo kontext, který jste mohli opomenout a také, co o tom říkají jiní.
V současnosti jsme méně závislí než kdykoliv předtím na původních mediích, která ovládala tok informací.
Avšak ruku v ruce se svobodou jde zodpovědnost: zodpovědnost za budování vlastní zkušenosti a za to, že se tento tok nestane záplavou, která by nás ve svém důsledku ponechala méně informovanými než dosud.
Jsem podvodní průzkumnice, konkrétně jeskynní potápěčka.
Chtěla jsem být astronautkou, když jsem byla malá, ale pro mladou dívku vyrůstající v Kanadě to nepřipadalo moc v úvahu.
Ale jak se ukázalo, víme mnohem víc o vesmíru, než o podzemních vodách tekoucích nitrem naší planety, o krvi naší Matky Země.
A tak jsem se rozhodla dělat něco, co bylo ještě nevšednější.
Místo, abych prozkoumávala vesmír okolo Země, jsem se rozhodla prozkoumávat divy vesmíru uvnitř Země.
Hodně lidí vám poví, že jeskynní potápění je jedno z asi nejnebezpečnějších poslání.
Představte si, že se v této místnosti z ničeho nic ponoříte do temnoty a vaším jediným úkolem je najít východ. Chvílemi plavete otevřenými prostory, jindy se plazíte pod sedadly a sledujete tenký provázek. A spoléháte se, že vám výbava umožní se znova nadechnout.
To je mé pracoviště.
Ale dnes vám chci ukázat, že náš svět není jeden pevný kus kamene.
Je mnohem víc jako houba.
Řadou otvorů v naší zemské houbě dokážu proplavat, ale i tam, kam já nemohu, se jiné formy života a jiné materiály mohou vydat beze mě.
A já vám aspoň mohu vyprávět, jak vnitřek naší Matky Země vypadá.
Neměla jsem k dispozici žádnou příručku, když jsem se jako první člověk rozhodla ponořit do antarktických ledovců.
V roce 2000 to byl největší pohyblivý objekt na planetě.
Oddělil se od Ross Ice Shelf, A my jsme se tam dolů vydali a hledali pod ledem různé formy života.
Používáme techniku zvanou rebreathers.
Je to dost podobné přístrojům, které používají astronauti.
Potopíme se s tím hlouběji, než bychom si jen před deseti lety dokázali představit.
Používáme exotické plyny, a můžeme se tak vydat na misi i 20 hodin pod vodou.
Spolupracuji s biology.
Ukazuje se, že jeskyně jsou plné úžasných forem života, druhů, o kterých jsme dříve ani nevěděli, že existují.
Mnoho z těchto forem života žije zcela neobvykle.
V mnoha případech nemají žádný pigment ani oči, a tito živočichové jsou také extrémně dlouhověcí.
Fosílie živočichů, kteří dnes v těchto jeskyních plavou, jsou úplně stejné jako fosílie, které datujeme do éry před vyhynutím dinosaurů.
Jen si to předtavte: jsou to vlastně malí plovoucí dinosauři.
Co všechno nás mohou naučit o evoluci a o přežití?
Tady ve sklenici plave živočich zvaný remipedia. Má obrovské jedové tesáky.
Ve skutečnosti je schopna zaútočit i na čtyřicetkrát většího živočicha.
Kdyby byla velká jako kočka, jednalo by se o nejnebezpečnější zvíře na planetě.
A tito živočichové žijí na pozoruhodně krásných místech. Některé jeskyně, jako tato, jsou velmi mladé, ale skrývají starobylé živočichy.
Jak se tam dostali?
Také spolupracuji s fyziky, a ty obvykle zajímají globální klimatické změny.
Jsou schopni v těchto jeskyních nasbírat kameny, rozřezat je na plátky a zkoumat jednotlivé vrstvy. Podobně jako letokruhy. Jsou schopni datovat jednotlivé vrstvy a zjišťovat, jaké klima na planetě panovalo v různých obdobích.
To, co vidíte na této fotografii červeně, je vlastně prach ze saharské pouště.
Byl sem zanesen větrem přes Atlantský oceán.
V tomto případě napršel na ostrov Abaco, který leží v souostroví Baham.
Vsákl se skrz půdu a usadil v jeskyních v podobě kamenů.
A když se vrstvami těchto kamenů podíváme do minulosti, najdeme období, kdy klima na Zemi bylo velmi, velmi suché. A můžeme nahlédnout i do dob před stovkami a tisíci lety.
Paleontology pro změnu zajímá, kam až sahala hladina moře v různých etapách hitorie naší země.
Tady na Bermudách jsme si s mým týmem troufli na nejhlubší ponory, které kdy byly uskutečněny v tomto regionu, a hledáme místa, kde mořská hladina olizovala pobřeží, stovky stop pod současnou úrovní.
Také někdy spolupracuji s paleontology a archeology.
Na místech, jako je Mexiko, Bahamy, nebo i Kuba, hledáme stopy po kulturách, ale i lidské ostatky, a ty nám toho poví hodně o velmi dávných obyvatelech těchto oblastí.
Ale můj úplně nejoblíbenější projekt se uskutečnil před více než 15 lety, když jsem byla součástí týmu, který vytvořil první podrobnou, 3D mapu podzemí.
Zařízení, které tu táhnu skrz jeskyni, vytvářelo během toho, co jsme ho táhli, trojrozměrný model.
Z rádia o nízkých frekvencích jsme také vysílali z jeskyně na povrch naši přesnou polohu.
A tak jsem plavala pod domy, obchody, bowlingovýmy arénami a golfovými hřišti, dokonce i pod Sonnyho BBQ restaurací. Skvělý zážitek, který mě naučil, že cokoli děláme na povrchu naší planety, si potom doslova vypijeme.
Naše modrá planeta nejsou jen řeky, jezera a oceány, ale je to rozsáhlá síť spodních vod, kterou sdílíme my všichni.
Je to sdílený zdroj, ze kterého všichni pijeme.
A jedině když pochopíme, jak jsou lidé spojeni se spodní vodou a všemi vodními zdroji na této planetě, budeme moct řešit asi nejdůležitější problém tohoto století.
Nikdy jsem se nestala astronautkou, tak jak jsem si přála, ale tomuto mapovacímu zařízení od dr. Billa Stonea se to podaří.
Ve skutečnosti je přeměněné.
Nyní je to samostatě plovoucí, autonomní robot s umělou inteligencí a jeho hlavním úkolem bude doletět na Jupiterovův měsíc - Europu - a prozkoumávat oceány pod zmrzlým povrchem tohoto objektu.
A to je vážně úžasné.
(Potlesk)
Mám otázku.
Může počítač napsat báseň?
Je to provokativní otázka.
Jenom o tom na minutku popřemýšlejte a najednou máte hromadu dalších otázek jako: Co je to počítač?
Co je to poezie?
Co je to kreativita?
Ale to jsou otázky, na které se lidé snaží odpovědět celý svůj život, ne v jednom TED Talku.
Budeme tedy muset vyzkoušet odlišný přístup.
Tady nahoře máme dvě básně.
Jedna je napsána člověkem a druhá zase počítačem.
Zeptám se vás, která je která.
Zkuste to:
Dobře, čas vypršel.
Zvedněte ruku, pokud si myslíte, že báseň 1 napsal člověk.
OK, většina z vás.
Zvedněte ruku, pokud si myslíte, že báseň 2 napsal člověk.
To je od vás odvážné, protože první báseň byla napsána lidským básníkem Williamem Blakem.
Druhá byla napsána algoritmem, jenž vzal k určitému datu všechnu slovní zásobu z mého Facebooku a poté ji algoritmicky znovu sestavil podle metod, které vám popíši o něco později.
Tak pojďme na další test.
Znova, nemáte na čtení celou věčnost, tak jen věřte svému instinktu.
Dobrá, čas vypršel.
Jestliže myslíte, že první báseň byla napsána člověkem, zvedněte ruku.
OK.
Jestliže myslíte, že druhá báseň byla napsána člověkem, ruku nahoru.
Máme to víceméně půl na půl.
Tohle bylo mnohem težší.
Odpověď je první báseň byla vygenerována algoritmem zvaným Racter, vytvořeným v 70. letech 19. století. a druhá byla napsána chlápkem jménem Frank O'Hara, který je jedním z mých oblíbených lidských básníků.
(smích) To, co jsme pravě udělali je Turingův test poezie.
Turingův test byl poprvé navržen tímto pánem, Alanem Turingem, v roce 1950, aby zodpověděl otázku, může počítač myslet?
Alan Turing věřil, že dokázal-li počítač konverzovat s člověkem pomocí textu s takovou kvalitou, že člověk nemohl určit, zda hovoří s počítačem nebo člověkem, lze o počítači říci, že je inteligentní.
V roce 2013, můj přítel Benjamin Laird a já jsme stvořili online Turingův test poezie.
Jmenuje se Bot, nebo ne a můžete si ho sami zkusit.
Ale je to prakticky hra, kterou jsme teď hráli.
Je vám prezentována báseň, nevíte, zda ji napsal člověk nebo počítač, a musíte hádat.
Tisíce lidí ten test zkusily takže máme výsledky.
A jaké ty výsledky jsou?
Turing řekl, že pokud by počítač dokázal člověka oklamat ve 30 procentech případů, že je člověk, pak splňuje Turingův test inteligence.
Máme básně v databázi Bot, nebo ne, u kterých si 65 procent lidských čtenářů mylně myslelo, že byly napsány člověkem.
Myslím, že máme odpověď na naši otázku.
Podle logiky Turingova testu, může počítač psát poezii?
Ano, rozhodně může.
Ale pokud s touto odpovědí máte trochu problém, je to v pořádku.
Pokud máte řadu instinktivních otázek, to je také v pořádku, protože to není konec.
Pojďme si zahrát náš třetí a poslední test.
Opět, budete muset číst a říct mi, která je od člověka.
OK, čas vypršel.
Ruce nahoru, kdo má za to, že báseň 1 je od člověka.
Ruce nahoru, kdo myslí, že báseň 2 je od člověka.
Páni, to je mnohem více lidí.
Tak to budete překvapeni, když zjistíte, že báseň 1 byla napsána velmi lidskou spisovatelkou Gertrude Steinovou.
A druhá byla vygenerována algoritmem jménem RKCP.
Než se posuneme, nechte mne velmi rychle a jednoduše popsat, jak RKCP funguje.
RKCP je algoritmus navržený Rayem Kurzweilem, což je ředitel vývoje v Googlu a pevný zastánce umělé inteligence.
RKCP dáte zdroj textu, ten je zanalyzován kvůli způsobu, jakým je v něm použita slovní zásoba, a ta je pak přeskládána tak, aby napodobovala první text.
V případě básně, kterou jsme zrovna viděli, básně 2, u které jste si mysleli, že ji psal člověk, RKCP dostal řadu básní od básnířky Emily Dickinsonové, podíval se, jak používá slovní zásobu, naučil se model, a pak přeskládal model podle stejné struktury.
Důležitá věc o RKCP, kterou bychom měli vědět, je, že nezná význam slov, která používá.
Jazyk je jenom syrový materiál, mohla to být čínština, mohla to být švédština, mohla to být slovní zásoba jednoho dne na vašem Facebooku.
Je to jen surový materiál.
Nicméně, algoritmus je schopen vytvořit báseň, která se zda být více lidská než báseň Gertrude Steinové, a Gertrude Steinová je člověk.
Takže to, co jsme zde dělali, je víceméně obrácený Turingův test
Gertrude Steinová, která je člověk, dokáže napsat báseň, která většinu lidských soudců oklame tak, že si myslí, že byla napsána počítačem.
Tudíž, podle logiky obráceného Turingova testu, Gertrude Steinová je počítač.
(smích) Cítíte se zmatení?
Myslím, že se vám ani nedivím.
Zatím jsme měli lidi, kteří píší jako lidé, počítače, kteří píší jako počítače, počítače, kteří píší jako lidé, ale také máme, což je asi nejvíce zarážející, lidi, kteří píší jako počítače.
Takže, co si z toho můžeme vzít?
Můžeme říct, že William Blake je nějakým způsobem lidštější než Gertrude Steinová?
Nebo že Gertrude Steinová je více počítač než William Blake?
(smích) To jsou otázky, které jsem si kladl již asi dva roky, a nemám na ně žádné odpovědi.
Ale co mám, je hromada nových náhledů na náš vztah s technologií.
Moje první zjištění je, že z nějakého důvodu spojujeme poezii s tím, že jsme lidé.
Takže když se pak zeptáme, "Může počítač psát poezii?
", tak se zároveň ptáme, "Co znamená být člověkem a kde jsou hranice této kategorie?
Jak můžeme určit, kdo nebo co může být součástí této kategorie?"
Věřím, že je to především filozofická otázka a nemůže být zodpovězena prostým ano, nebo ne jako při Turingově testu.
Též věřím, že to Alan Turing chápal, a že když navrhl svůj test v roce 1950, měla to být filozofická provokace.
Mé druhé zjištění je, že když děláme Turingův test poezie, ve skutečnosti nezkoušíme možnosti počítačů, protože algoritmy generátorů poezie jsou dost jednoduché a existují už zhruba od 50. let 19. století.
To, co děláme Turingovým testem poezie, je spíš sbírání názorů o tom, co představuje lidskost.
Na co jsem přišel, už jsme to dnes viděli, řekněme, že William Blake je více člověk než Gertrude Steinová.
Samozřejmě to neznamená, že William Blake je opravdu více člověk nebo že Gertrude Steinová je více počítač.
Jednoduše to znamená, že kategorie člověka je nestabilní.
To mě vedlo k porozumění, že člověk není jen chladný holý fakt.
Spíše je to něco, co je utvářeno našimi názory, a něco, co se časem mění.
Takže mé poslední zjištění je, že počítač, více či méně, funguje jako zrcadlo, kde se odráží všechny myšlenky o člověku, které mu ukážeme.
Ukážeme mu Emily Dickinsonovou, a on nám Emily Dickinsonovou vrátí zpět.
Ukážeme mu Williama Blakea a to je to, co nám on ukáže nazpět.
Ukážeme tomu Gertrude Steinovou, a dostaneme nazpět Gertrude Steinovou.
Více než kterákoliv jiná část technologie, počítač je zrcadlo, které odráží všechny myšlenky o člověku, které ho naučíme.
Jsem si jistý, že mnoho z vás poslední dobou slyšelo hodně o umělé inteligenci.
A valná část konverzace je o tom, zdali ji můžeme vytvořit.
Dokážeme postavit inteligentní počítač?
Dokážeme postavit kreativní počítač?
Na co se nejspíše ptáme pořád dokola je: dokážeme postavit počítač, který by byl jako člověk?
Ale to co jsme právě viděli je, že člověk není vědecký fakt, ale je to stále se vyvíjející, řetězící se myšlenka taková, která se mění s časem.
Takže když začneme zápasit s myšlenkami o umělé inteligenci v budoucnosti, neměli bychom se sami sebe tázat jen: "Dokážeme ji postavit?"
Ale měli bychom se také ptát, "Jaké představy o člověku chceme, aby nám odrážela zpět?"
To je především filozofická myšlenka a ta nemůže být zodpovězena jen samotným softwarem, ale, myslím si, vyžaduje okamžik celodruhové existenciální reflexe.
Děkuji vám.
(potlesk)
Věřím, že klíč k produkování extrémně suchomilných plodin, což může jít naproti zajištění potravinové bezpečnosti ve světě, leží v rostlinách vzkříšení, na obrázku v extrémně vysušenému stavu.
Můžete si myslet, že tyto rostliny vypadají mrtvě, ale nejsou.
Dejte jim vodu, a vzkřísí se, zezelenají, začnou růst, do 12 až 48 hodin.
Proč bych ale tvrdila, že produkce suchomilných plodin napomáhá zajištění potravinové bezpečnosti?
Tedy, aktuální světová populace je zhruba 7 miliard.
A je odhadováno, že k roku 2050 nás bude mezi 9 a 10 miliardami lidí, s většinou tohoto růstu odehrávající se v Africe.
Potravinové a zemědělské organizace světa navrhly, že potřebujeme 70procentní růst v současných zemědělských praktikách, abychom vyhověli poptávce.
Díky tomu, že rostliny jsou vespod potravního řetězce, většina toho bude muset přijít od rostlin.
Ten podíl 70 procent nebere v potaz potenciální dopady klimatických změn.
Toto je vytaženo ze studie od Dai vydané roku 2011, kde bere v potaz všechny potenciální dopady na změny klimatu a vyjadřuje je --- mimo další věci --- zvýšeným suchem kvůli nedostatku deště nebo nepravidelnému dešti.
Oblasti zde ukázané červeně jsou oblasti, které donedávna byly velmi úspěšně využívané pro zemědělství, ale už nemůžou kvůli nedostatku srážek.
To je situace, která je předpovězena, že se stane v roce 2050
Většina Afriky, vlastně, většina světa se dostane do problému.
Budeme muset popřemýšlet o nějakém velmi chytrém způsobu produkování jídla.
A upřednostnit mezi nimi nějaké suchomilné plodiny.
Další věc k zapamatování o Africe je, že většina jejího zemědělství je živena deštěm.
Jenže vytváření suchomilných plodin není zrovna nejlehčí věc na světě.
A tím důvodem je voda.
Voda je zásadní pro život na této planetě.
Vše živé, aktivně metabolizující organismy, od mikrobů po vás i mě, se tvoří převážně z vody.
Veškeré reakce života se odehrávají ve vodě.
A ztráta malého množství vody končí smrtí.
Vy a já jsme z 65 procent voda -- ztratíme jedno procento a zemřeme.
Ale můžeme pozměnit chování, abychom se tomu vyhli.
Rostliny nemohou.
Jsou přilepené k zemi.
A proto mají v první řadě o trochu více vody než my, okolo 95 procent vody, a mohou ztratit o něco více než my, od 10 do 70 procent v závislosti na druhu, ale jen po krátkou dobu.
Většina z nich se bude buď snažit zabránit nebo se vyhnout ztrátě vody.
Takto extrémní příklady vytrvalců mohou být nalezeny u sukulentů.
Bývají malé, velmi atraktivní, ale drží se své vody za tak velkou cenu, že rostou extrémně pomalu.
Příklady vyhýbání se ztráty vody nalezneme ve stromech a křovinách.
Zapouští kořeny velmi hluboko, dolují podzemní vodní zásoby a prostě je v sobě neustále proplachují, aby si udržely hydrataci.
Ten napravo se jmenuje baobab.
Také se nazývá strom vzhůru nohama, jednoduše protože proporce kořenů s výhonkem je tak velká, že to vypadá jakoby ten strom byl zasazen vzhůru nohama.
Ty kořeny jsou samozřejmě potřebné na hydrataci této rostliny.
a možná tu nejběžnější strategii vyhýbání nalezneme u jednoletek.
Jednoletky tvoří velkou část našich rostliných potravinových zásob.
Na západním pobřeží mé země, většinu roku neuvidíte moc rostoucí vegetace.
Ale s jarními dešti přijde toto: vzkvétání pouště.
Strategie u jednoletek je nechat je růst jen v obdobích dešťů.
Na konci tohoto období vyprodukují semínko, které je suché, má 8 až 10 % vody, ale velmi živé.
A cokoliv co je takto suché a stále živé, nazýváme vysušení odolné.
Ve vysušeném stavu, co semínka dokáží je, že leží v extrémních prostředích po delší dobu.
S přicházejícím obdobím deštů, vyklíčí a rostou a celý cyklus začíná znovu.
Rozšířeně se věří, že evoluce vysušení tolerantních semen umožnilo kolonizování a rozšíření krytosemenných rostlin neboli angiosperms na souš.
Ale zpět k jednoletkám jako našemu hlavnímu zdroji potravin.
Pšenice, rýže a kukuřice tvoří 95 procent našich rostlinných zásob jídla.
A to je skvělá strategie, protože v krátkém časovém rozmezí můžete vyprodukovat mnoho semen.
Semena jsou energeticky bohatá, je tam dost kalorií, můžete je uchovat v době nadúrody pro doby hladomoru, ale je tu nevýhoda.
Vegetativní pletivo, kořeny a listy jednoletek, nemají moc vrozených rezistentních, vyhýbavých ani tolerantních charakteristik.
Prostě je nepotřebují.
Rostou v období dešťů a mají semínko, které jim pomůže přežít zbytek roku.
A tak navzdory intenzivní snaze v zemědělství vytvořit plodiny s vylepšenými vlastnostmi jako je odolnost, nenáchylnost, tolerance – především odolnost a protože máme dobré modely k porozumění, jak fungují -- stále získáváme obrazy jako tento.
Kukuřice v Africe, dva týdny bez deště a je mrtvá.
Existuje řešení: rostliny vzkříšení.
Tyto rostliny mohou ztratit 95 procent své buněčné vody, zůstanou suché, jakoby mrtvé po měsíce až roky, ale dejte jim vodu, zezelenají a začnou znovu růst.
Jako semínka, která jsou vysušení odolná.
Jako semínka dokáží vystát podmínky extrémního prostředí.
A to je velmi vzácný fenomén.
Existuje pouze 135 krytosemenných rostlin, které to zvládnou.
Ukáži vám video o procesu vzkříšení těchto tří druhů v tomto pořadí.
Vespod je časová osa, abyste mohli pozorovat, jak rychle se to děje.
(Potlesk) Ohromující, že?
Posledních 21 let jsem strávila snahou pochopit, jak to dělají.
Jak tyto rostliny vyschnou bez umření?
Pracuji na řadě rozdílných rostlin vzkříšení, zde ukázaných hydratovaných i v suchých stavech, z několika důvodů.
Jeden z nich je, že každá z nich slouží jako model pro plodinu, kterou bych chtěla vytvořit suchomilnou.
Například v levém horním rohu je tráva, jmenuje se Eragrostis nindensis, její blízcí příbuzní se jmenují Eragrostis tef --- mnozí z vás ji mohou znát jako "teff" --- je to hlavní jídlo v Etiopii, je bezlepkové a je to něco, co bychom rádi vytvořili suchomilné.
Dalším důvodem pozorování vícero rostlin je, že, alespoň zpočátku, jsem chtěla zjistit: dělají tu samou věc?
Používají všechny stejné mechanismy, aby byly schopny ztratit všechnu vodu a nezemřít?
Tak jsem provedla takzvaný systematický biologický přístup, abych získala obecné pochopení o vysoušecí toleranci, ve kterém pozorujeme vše od molekul po celou rostlinu, na ekofyzické úrovni.
Díváme se třeba na věci způsobem, jako změny v rostlinné anatomii při vysušení a jejich ultrastruktuře.
Díváme se na transkriptomy, což je pouze termín pro technologii, ve které pozorujeme geny, které jsou aktivní nebo ne v reakci na vysušení.
Většina genů kóduje proteiny, tak se díváme na proteomy.
Jaké proteiny jsou vytvořené v reakci na vysušení?
Některé proteiny programují enzymy, které tvoří metabolity, tak se díváme na metabolomy.
Toto je důležíté, protože rostliny jsou přichyceny k zemi.
Používají, co já nazývám, vysoce vyladěný chemický arzenál, aby se ochránily před všemi problémy jejich prostředí.
Je důležité, abychom pozorovali chemické změny spojené s vysycháním.
V poslední studii, kterou děláme na molekulární úrovni, pozorujeme lipidomy --- lipidy se mění v důsledku umírání.
A to je také důležité, protože všechny biologické membrány jsou tvořeny lipidy.
Udržují se jako mebrány, jelikož jsou ve vodě.
Odeberte vodu, tyto mebrány se zbortí.
Lipidy také fungují jako signály k zapnutí genů.
Pak používáme fyzické a biochemické studie k vyzkoušení a porozumění funkce domnělých ochránců, které jsme skutečně objevili v našich studiích.
A pak použít tohle všechno k vyzkoušení a porozumění, jak se rostliny vyrovnávají s jejich přirozeným prostředím.
Mou filozofií vždy bylo, že potřebuji obecné porozumění o mechanismech vysoušecí tolerance, abych vytvořila nějaký smysluplný návrh na biotické použití.
Určitě si někteří z vás myslí, "biotickou aplikací, myslí tím, že vytvoří geneticky modifikované plodiny?"
A odpovědí na tu otázku je: záleží na vaší definici genetické modifikace.
Všechny plodiny, co dnes jíme, pšenice, rýže a kukuřice, jsou vysoce geneticky modifikované našimi předky, ale nepovažujeme je za GM, protože byly vyprodukované tradičním šlechtěním.
Pokud si myslíte, že budu vkládat do plodin geny rostlin vzkříšení, pak je odpovědí ano.
V průběhu času jsme tento postup vyzkoušeli.
Přesněji někteří moji spolupracovníci v UCT, Jennifer Thomson, Suhail Rafudeen, udělali v tomto přístupu průlom a brzy vám ukáži nějaká data.
Ale chystáme se začít s extrémně ambiciózním přístupem, ve kterém se zaměřujeme na zapnutí celé sady genů, které již jsou přítomny ve všech plodinách.
Akorát že se nikdy nezapnou v podmínkách extrémního sucha.
Nechám to na vašem uvážení, jestli by se to mělo nazývat GM nebo ne.
Teď vám ukáži nějaká data z toho prvního přístupu.
A aby se mi to povedlo, musím vám vysvětlit pár věcí o tom, jak geny fungují.
Asi všichni víte, že geny jsou tvořeny dvojitou šroubovicí DNA.
Je to spleteno velmi pevně do chromozomů, které jsou přítomny v každé buňce našeho těla nebo v těle rostliny.
Pokud rozvážete DNA, získáte geny.
A každý gen má spouštěče, který je pouze spínač, oblast genetického programování, a pak vypínač, který indikuje, že to je konec genu a spustí se další gen.
Spouštěče ale nejsou pouhé spínače.
Většinou vyžadují hodně ladění, hodně věcí přítomných a správných, než se geny zapnou.
Takže co se typicky dělá v biotechnických oborech je, že použijeme vyvolatelné spouštěče, víme, jak je zapnout.
Shromážďujeme je v potřebných genech, dáme do rostliny a pozorujeme, jak rostlina odpovídá.
Ve studiích, o kterých vám budu povídat, moji spolupracovníci používají suchem vyvolatelný spouštěč, který jsme objevili v rostlinách vzkříšení.
Ta krásná věc v těchto spouštěčích je, že neděláme nic.
Rostlina sama vycítí sucho.
A využili jsme to k vyhnání antioxidantů z genů rostlin vzkříšení.
Proč antioxidační geny?
No, všechny zátěže, především zátěž sucha, končí tvořením volných radikálů nebo reaktivní formy kyslíku, které jsou velmi poškozující a mohou způsobit plodině smrt.
Antioxidanty ale zastavují toto poškození.
Tady jsou nějaká data druhu kukuřice, který je běžně využíván v Africe.
Nalevo od šipky jsou rostliny bez těch genů, napravo -- rostliny s antioxidačními geny.
Po třech týdnech bez zalévání si ty s těmi geny vedou o mnoho lépe.
Teď k hlavnímu přístupu.
Můj výzkum ukázal, že je tu výrazná podobnost mezi mechanismy vysoušecí tolerance v semenech a rostlinami vzkříšení.
Tak jsem se zeptala, používají stejné geny?
Nebo trochu jinak řečeno, používají rostliny vzkříšení geny vytvořené pro semennou vysoušecí toleranci v jejich kořenech a listech?
Přemístily se tyto geny semene do kořenů a listů rostlin vzkříšení?
A na otázku odpovím výsledkem mnoha výzkumů mé skupiny a nedávné spolupráce se skupinou Henka Hilhorsta v Nizozemí, Melem Oliverem ze Spojených států a Julie Buitink z Francie.
Odpovědí je ano, že existuje jádrová sada genů, která je zahrnuta v obou.
A doložím vám to velmi nahrubo na kukuřici, kde chromozomy pod spínačem představují všechny geny požadované pro vysychající toleranci.
Takže jak semínka kukuřice vysychají na konci jejich cyklu vývoje, zapnou tyto geny.
Rostliny vzkříšení zapínají stejné geny, když vysychají.
Proto všechny moderní plodiny mají tyto geny ve svých kořenech a listech, akorát je nikdy nezapnou.
Zapnou je pouze v pletivu semene.
Takže co se právě teď snažíme udělat je pochopit signály prostředí a buněk, které zapínají tyto geny v rostlinách vzkříšení k imitaci toho procesu v plodinách.
A jedna závěrečná myšlenka.
O co se velmi rychle snažíme, je zopakovat, co příroda udělala v evoluci rostlin vzkříšení zhruba 10 až 40 milionů let před námi.
Mé rostliny i já vám děkujeme za pozornost.
(Potlesk)
Právě teď zřejmě sedíte, abyste mohli sledovat toto video. A když sedíte pár minut, tak je to víceméně v pořádku.
Ale čím déle zůstáváte sedět, tím neklidnější bude Vaše tělo.
Tělo sedí a odpočítává chvíle, kdy opět vstanete a vezmete ho na procházku.
Může to znít absurdně.
Naše těla přece milují sezení, ne?
Ne tak úplně.
Krátkodobé sezení nám samozřejmě pomůže ulevit od stresu nebo nabrat síly po cvičení.
Ale dnes nás náš životní styl nutí sedět mnohem více než se pohybovat, a naše těla prostě nejsou stavěna na takový sedavý život.
Ve skutečnosti je opak pravdou.
Lidské tělo je stavěno pro pohyb. Důkaz můžete vidět na způsobu, jakým je členěno.
Uvnitř nás je přes 360 kloubů a asi 700 kosterních svalů, které umožňují lehký, plynulý pohyb.
Jedinečná fyzická stavba těla nám umožňuje stát vzpřímeně navzdory zemské gravitaci.
Naše krev je závislá na našem pohybu, aby mohla řádně cirkulovat.
Naše nervové buňky těží z pohybu a naše kůže je elastická, takže se pohybu přizpůsobí.
Pokud je tedy každý centimetr vašeho těla připraven na pohyb, co se stane, když ho odmítnete?
Můžeme začít s oporou Vašeho těla.
Páteř je dlouhá struktura složená z kostí a meziobratlových plotének, kterými jsou proloženy.
Klouby, svaly a vazy, které jsou připojeny ke kostem, drží vše pohromadě.
Běžný způsob sezení je s ohnutými zády a shrbenými rameny, tedy pozice, která nerovnoměrně zatěžuje páteř.
Ta postupem času způsobuje opotřebení a trhliny v ploténkách, zatěžuje určité vazy a klouby, a namáhá svaly, které se napínají, aby se přizpůsobily Vašim shrbeným zádům.
Taková skrčená poloha také stlačuje Vaši hrudní dutinu, kvůli čemuž mají plíce méně prostoru se pořádně nadechnout.
To je problém, protože se tak dočasně omezuje množství kyslíku, který naplňuje plíce a proniká do krve.
Okolo kostry jsou svaly, nervy, tepny a žíly, které vytváří vrstvy měkké tkáně Vašeho těla.
Samotné sezení mačká, stlačuje a svírá, čímž trpí nejvíce tyto křehké tkáně.
Zažili jste někdy při sezení necitlivost a otoky v končetinách?
V oblastech, které jsou nejvíce stlačovány, se můžou zablokovat nervy, tepny a žíly, což omezuje nervové signály a způsobuje necitlivost, a snižuje průchod krve v končetinách, čímž se vytváří otoky.
Dlouhodobé sezení dočasně deaktivuje lipoproteinové lipázy, speciální enzymy ve stěnách krevních kapilár, které v krvi rozkládají tuky, takže když sedíte, spalujete tuk mnohem hůř, než když se hýbete.
A jaký účinek má tato stagnace na mozek?
Většinou se posadíte, když chcete používat mozek, ale ironicky dlouhodobé sezení je v rozporu s Vaším cílem.
Nečinnost omezuje průchod krve a množství kyslíku, který plícemi vstupuje do krevního oběhu.
Váš mozek potřebuje obojí, aby zůstal pozorný, takže vaše pozornost nejspíše poklesne, pokud se zpomalí mozková aktivita.
Bohužel škodlivé účinky sezení nejsou jen krátkodobé.
Nedávné studie prokázaly, že dlouhodobé sezení je spojeno s některými typy rakoviny a srdečních onemocnění, a může přispět k cukrovce a problémům s ledvinami a játry.
Vědci také zjistili, že na celém světě způsobuje nečinnost přes 9 % předčasných úmrtí ročně.
To je přes 5 milionů lidí.
Co se zprvu zdálo jako neškodný zvyk může skutečně změnit naše zdraví.
Naštěstí je řešení této narůstající hrozby jednoduché a intuitivní.
Pokud už musíte sedět, zkuste místo hrbení sedět s rovnou páteří, a pokud nemusíte být připoutáni k židli, tak se zkuste více pohybovat. Třeba si nastavte upomínku, abyste vstali každou půlhodinu.
Ale především si uvědomte, že tělo je stavěno pro pohyb, ne pro nečinnost.
Když už toto video téměř končí, proč se právě teď neprotáhnout?
Dopřejte tělu procházku.
Poděkuje Vám později.
Není nic většího nebo staršího než vesmír.
Rád bych hovořil o následujících otázkách: Odkud jsme přišli?
Jak vznikl vesmír? Jsme ve vesmíru sami?
Existuje mimozemský život?
Jaká je budoucnost lidstva?
Až do 20. let 20. století se předpokládalo, že vesmír je svou podstatou statický a nemění se v čase.
Později se zjistilo, že se vesmír rozpíná.
Daleké galaxie se od nás vzdalují. To znamená, že v minulosti u sebe musely být blíže.
Posuneme-li se dále do minulosti, zjistíme, že všechny galaxie byly nahuštěné na sobě asi před 15 miliardami let. To byl velký třesk, počátek vesmíru.
Bylo ale něco ještě před velkým třeskem?
Pokud ne, co vesmír vytvořilo?
Proč vznikl zrovna takový vesmír, jak ho známe?
Dříve se vědci domnívali, že studium vesmíru lze rozdělit do dvou částí. Zaprvé - zákony,
například Maxwellovy rovnice a obecná relativita, které určují vývoj vesmíru a jeho stav v každém časovém úseku.
A zadruhé - otázka, jaký byl původní stav vesmíru.
V první části jsme se již dostali poměrně daleko, rozumíme už zákonům, podle nichž se vesmír vyvíjí za všech podmínek, kromě těch nejextrémnějších.
Ale až donedávna jsme nevěděli téměř nic o počátečních podmínkách vesmíru.
Takové rozdělení na zákony vývoje a počáteční podmínky ale předpokládá, že čas a prostor jsou vzájemně oddělené entity.
V extrémních podmínkách obecná teorie relativity a kvantová teorie umožňují, aby se čas choval jako další prostorová dimenze.
Tím mizí hranice mezi časem a prostorem, což znamená, že evoluční zákony mohou také určit počáteční stav.
Vesmír může spontánně vzniknout z ničeho. Kromě toho můžeme spočítat pravděpodobnost, že vesmír
vznikl v různých stavech. Tyto výpočty se dokonale shodují
s údaji sondy WMAP, která měří reliktní záření na kosmickém pozadí, což jsou stopy velmi raného vesmíru.
Domníváme se, že jsme rozluštili záhadu stvoření.
Možná bychom si měli dát vesmír patentovat a vybírat poplatky za jeho používání.
Zastavím se teď u té druhé otázky: Jsme ve vesmíru sami nebo existuje mimozemský život?
Domníváme se, že život na Zemi vznikl spontánně, proto by se mohl objevit i na ostatních vhodných planetách, kterých je v naší galaxii, zdá se, velmi mnoho. Nevíme ale, jak se život poprvé objevil.
Pozorováním jsme získali dva důkazy pravděpodobnosti, že život vznikne.
Tím prvním jsou zkameněliny řas z doby před 3,5 miliardami let.
Země vznikla před 4,6 miliardami let a po dobu první půlmiliardy let byla nejspíš příliš horká.
Takže život se na Zemi vyvinul v rozmezí půl miliardy let, kdy k tomu byly vhodné podmínky, což je krátká doba ve srovnání s 10 miliardami let - životností planet podobných Zemi.
To naznačuje, že pravděpodobnost vzniku života je poměrně vysoká.
Pokud by pravděpodobnost byla nízká, předpokládali bychom, že vznik života zabere většinu z oněch 10 miliard let.
Na druhé straně se ale nezdá, že by nás navštěvovali mimozemšťané.
Nahlášená UFO neberu vážně. Proč by se ukazovali jenom bláznům a podivínům?
I kdyby šlo o spiknutí politiků ve snaze utajit údaje a vědecké poznatky mimozemských civilizací, zatím se nezdá, že by takový přístup příliš fungoval. Ani prostřednictvím rozsáhlého výzkumu SETI
jsme zatím nezachytili vysílání žádné mimozemské televizní soutěže.
To pravděpodobně znamená, že žádné mimozemské civilizace na naší vývojové úrovni v okruhu několika set světelných let neexistují.
Vydávání pojištění pro případ únosu mimozemšťany by pro pojišťovny bylo poměrně bezpečným krokem.
To mě přivádí k poslední velké otázce: Jaká je budoucnost lidstva?
Pokud jsme jedinými inteligentními tvory v naší galaxii, měli bychom zajistit, že sami sebe nezničíme.
Nyní ovšem vstupujeme do stále nebezpečnějšího období dějin. Populace a spotřeba omezených zdrojů na Zemi
rostou exponenciálně, společně s našimi technickými schopnostmi měnit okolní prostředí k lepšímu i horšímu.
Náš genetický kód ale stále obsahuje sobecké a agresivní instinkty, které byly v minulosti výhodné pro přežití. Bude těžké vyhnout se katastrofám
v následujících staletích, a to nemluvím o dalších tisících a miliónech let.
Naší jedinou šancí na dlouhodobé přežití je opustit planetu Zemi a rozšířit se na další místa ve vesmíru. To, že známe odpovědi na tyto velké otázky,
znamená, že jsme během posledního století učinili obdivuhodný pokrok.
Ale jestli chceme přežít i déle než dalších sto let, naší budoucností je vesmír. Proto vítám lety do vesmíru
s lidskou posádkou. Celý svůj život se snažím porozumět vesmíru
a nalézt odpovědi na své otázky. Měl jsem opravdové štěstí,
že má nemoc není tak závažnou překážkou;
spíše naopak, díky ní mám více času než většina lidí zabývat se poznáváním světa. Konečným cílem je úplná teorie vesmíru
a k ní se skutečně přibližujeme. Děkuji vám za pozornost.
Ch. Anderson: Pane profesore, pokud byste si měl tipnout, domníváte se, že je pravděpodobné, že jsme jedinou civilizací v Mléčné dráze na takovéto vývojové úrovni?
Připravit odpověď zabralo sedm minut, a pochopil jsem, jak neskutečně vstřícným gestem tato přednáška je.
Stephen Hawking: Myslím si, že je velmi pravděpodobné, že jsme jedinou civilizací v okruhu několika set světelných let; jinak bychom totiž zachytili rádiové signály. To by se ale dalo vysvětlit i tak, že civilizace nemají dlouhé trvání,
protože se samy zničí. Ch. A.: Pane profesore, děkuji vám za odpověď.
Myslím, že to budeme brát jako varování, které prolne celou konferencí.
Pane profesore, mnohokrát děkujeme za vaše obrovské úsilí, s nímž jste připravil svůj příspěvek.
Ještě jednou děkuji. (Potlesk)
Když jsem se prvně učil meditovat, instrukce říkaly: jednoduše se soustředit na svůj dech, a když se mysl někam zatoulá, tak ji přivést zpět.
Znělo to dost jednoduše.
Jenže jak jsem tak seděl a tiše se namáhal, tak jsem z toho úplně propotil triko, i když to bylo v zimě.
A kdykoli to šlo, tak jsem si zdříml, protože to byla fakt dřina.
Vlastně to bylo naprosto vyčerpávající.
Instrukce sice byly dost jednoduché, ale něco dost důležitého chybělo.
Proč je tak těžké se soustředit?
Studie ukazují, že dokonce i když se opravdu snažíme na něco soustředit, třeba na tuhle přednášku, v určité chvíli asi půlka z nás odpluje do světa denního snění nebo má nutkání podívat se na příspěvky na Twitteru.
Tak co se tady děje?
Potýkáme se tu s mechanismy učení, které z pohledu současné vědy patří k těm evolučně nejvytříbenějším, neboť jsou přítomny už v nejzákladnějších nervových soustavách, jež známe.
Jde o "pozitivní a negativní zpevňování" na základě odměny. Probíhá to asi takhle:
Zahlédneme jídlo, které vypadá dobře, a náš mozek zakřičí: "Kalorie!
Přežití!" Tak to jídlo ochutnáme, a ono je dobré.
A co teprve, když je v něm cukr! To pak tělo vyšle mozku signál, jímž říká: "Pamatuj si, co právě jíš a kde jsi to našel."
Tuto na kontextu závislou vzpomínku si uložíme a naučíme se postup zopakovat i napříště.
Vidět jídlo, sníst jídlo, dobrý pocit, a znovu.
Spouštěč, chování, odměna.
Jednoduché, že?
Jenže po čase náš vynalézavý mozek řekne: "Víš ty co?"
S tímhle by šly dělat i jiné věci, než jen pamatovat si, kde je jídlo.
Hele, příště, až se budeš cítit špatně, co takhle sníst něco dobrého, aby ses cítil líp?"
Poděkujeme našemu mozku za báječný nápad a rychle se naučíme, že když jsme naštvaní nebo smutní a dáme si čokoládu nebo zmrzlinu, tak je nám lépe.
Stejný proces, jen jiný spouštěč.
Namísto signálu hladu vyslaného žaludkem spouští potřebu jíst emoční signál: smutek.
A pokud jsme jako puberťáci byli třeba ve škole za šprta a viděli hustý rebely kouřit, napadlo nás: "Hej, já chci být taky cool!"
A tak jsme začali kouřit.
Marlboro Man nebyl žádnej trapák, a to přeci nebyla náhoda.
Vidím něco cool; kouřím, abych byl cool, cítím se dobře.
A znovu. Spouštěč, chování, odměna.
A pokaždé, když to uděláme, se učíme tento proces opakovat, až se z něj stane návyk.
A když jsme později ve stresu, stává se to spouštěčem potřeby vykouřit cigaretu nebo sníst něco sladkého.
A tytéž mozkové procesy, které jsme získali, abychom přežili, nás nyní doslova zabíjejí špatnými návyky.
Obezita a kouření patří k nejčastějším příčinám chorob a úmrtí, kterým se dá předcházet.
Takže zpět k mému dechu.
Co když místo toho, abychom mozek přemáhali nebo se nutili soustředit, využijeme onen přirozený učební proces založený na odměně,
ale trochu ho otočíme?
Co když se prostě začneme zajímat, co se to s námi vlastně děje?
Dám vám příklad.
Zkoumali jsme, zda lidem pomůže přestat kouřit, když se na to budou vědomě soustředit.
Tak jako se já pokouším přimět, abych se soustředil na svůj dech, mohli by se oni pokusit přimět, aby přestali kouřit.
Většina z nich to neúspěšně zkoušela už předtím, v průměru šestkrát.
Při vědomé reflexi, na níž je založen náš přístup, se ale do ničeho nenutili; jen vnímali, co se děje.
Ve skutečnosti jsme jim dokonce řekli, aby kouřili.
Řekli jsme: "Jen do toho, zapalte si, ale pozorně sledujte, co to s vámi dělá."
A na co přišli?
Tohle jsou na ukázku slova jedné z našich kuřaček.
Řekla: "Vědomé kouření páchne jako smradlavý sýr a chutná jako chemikálie, FUJ!"
Ta žena už předtím kognitivně věděla, že jí kouření škodí, proto se zapojila do našeho programu.
Teprve díky vědomému kouření ovšem přišla na to, že požitek z kouření stojí za hovno.
(smích) Takže se posunula od znalosti k moudrosti.
Posunula se od toho, že hlava ví, že kouření je pro ni špatné, k tomu, že se jí to zarylo pod kůži a prokletí kouření se tím zlomilo.
Začala být rozčarovaná svým chováním.
Prefrontální kortex, z vývojového hlediska ta nejmladší část našeho mozku, na intelektuální úrovni chápe, že bychom neměli kouřit.
A dělá maximum pro to, aby nám pomohl změnit naše chování, přestat kouřit, nedat si ten druhý, třetí, čtvrtý dortík.
Říká se tomu kognitivní kontrola: regulujeme chování poznávacími procesy.
Naneštěstí se prefrontální kortex vypne, jakmile se ocitneme ve stresu, a to už je horší.
Každý s tím máme své zkušenosti.
Když jsme ve stresu, daleko víc hrozí, že vyjedeme na manželku, manžela či děti, i když víme, že to ničemu nepomůže.
Zkrátka si nedokážeme pomoct.
Když se prefrontální kortex vypne, propadáme starým návykům, a právě proto je důležité nechat se jimi rozčarovat.
Když uvidíme, jak na nás staré návyky působí, lépe je pochopíme a přejde nám to pod kůži, takže se už nemusíme držet a krotit své chování.
Už nás to zkrátka ani nenapadne udělat.
A na tom stojí celá metoda vědomé reflexe. Cílem je jasně vidět, co se děje, když nás pohltí naše chování; být z toho hluboce vnitřně rozčarován a následně nechat návyk, ať se sám od sebe ztratí.
Ne že by stačilo říct "fuj", a přestaneme zázrakem kouřit.
Ale po čase, až se naučíme vidět čím dál jasněji následky našich činů, se ze starých návyků přirozeně vymaňujeme a vytváříme si nové.
Paradoxem je, že vědomá reflexe je vlastně jen zájem o to, či snaha navázat vztah s tím, co se odehrává v našem těle a naší mysli.
Ochota obrátit se k vlastnímu prožitku místo toho, abychom se nutili nežádoucí potřeby co nejrychleji odbourávat.
A tato ochota obrátit se k vlastnímu prožitku je podpořena zvídavostí, která přirozeně přináší odměnu.
Když se ve vás probudí zvídavost, cítíte se přeci dobře.
A co se stane ještě?
Uvědomíme si, že touhy jsou jen odrazem tělesných pocitů: sevřenost, napětí, roztěkanost; a tyhle tělesné pocity přichází a odchází.
Jsou to kousíčky prožitků a v malých dávkách se zvládají lépe, než když nás přepadne děsivě silná nutkavá touha, která je k zalknutí.
Jinými slovy, zvídavost nám umožňuje dostat se z vyjetých kolejí našich ustrašených návyků a oddat se naplno bytí.
Probudí se v nás skrytý vědec, který dychtivě očekává přísun dalších informací.
No, možná to zní příliš jednoduše, než aby to ovlivnilo chování.
Jenže jedna naše studie ukazuje, že vědomá reflexe vám pomůže přestat kouřit 2x účinněji než nejlepší standardní terapie.
Takže to opravdu funguje.
A když jsme zkoumali mozky lidí zběhlých v meditaci, zjistili jsme aktivitu v neurální síti zvané DMN [default mode network], která souvisí s naším prožíváním sebe sama.
Jedna současná hypotéza říká, že část této sítě, zvaná zadní cingulum, sice nemusí touhu přímo vyvolávat, ale může způsobit, že nás touha vtáhne, pohltí a pěkně s námi zamává.
Když se ale na druhou stranu vymaníme z touhy tím, že se zvídavě soustředíme na to, co se děje, ta samá oblast mozku se uklidní.
Testujeme teď online programy pro výuku vědomé reflexe, které se na tyto základní mechanismy zaměřují. A paradoxně využíváme tatáž zařízení, která nás jindy rozptylují, aby nám pomohla zbavit se nezdravých návyků kouření, přejídání vyvolaného stresem a dalších závislostí.
Mluvil jsem tu o závislosti vzpomínek na kontextu.
My teď poskytujeme lidem nástroje, které mají po ruce i v těch nejkritičtějších momentech.
Můžeme jim pomoct, aby v sobě probudili vrozenou zvídavost zrovna ve chvíli, kdy vyvstane to nutkání kouřit nebo jíst ze stresu.
A pokud nekouříte ani se nepřejídáte, třeba cítíte nutkání podívat se na maily, protože se nudíte, nebo se vám nechce pracovat. Nebo musíte honem honem odpovědět na textovku, i když zrovna řídíte. Zkuste v sobě v takovou chvíli probudit vrozenou zvídavost a sledovat, co se právě odehrává ve vašem těle a ve vaší mysli.
Nekonečnou a vyčerpávající smyčku vašeho návyku můžete tehdy buď potvrdit,
anebo z ní vystoupit.
Místo abyste si prohlédli textovku a honem na ni odpověděli, dosáhněte lepšího pocitu: všimněte si svého nutkání, probuďte svou zvídavost, pociťte radost z toho, že nutkání opadá, a pak to opakujte.
Děkuji.
Jak je známo, středověká Anglie nebyla nikdy napadena zamrzlými nemrtvými ani terorizována draky, ale byla otřásána mocenskými boji mezi dvěma vznešenými rody. Boje se táhly po generace a zahrnovaly obrovské množství postav, spletité motivy i přebíhání mezi stranami.
Může to znít povědomě, protože historický konflikt známý jako války růží sloužil jako předloha dramatické zápletky ve Hře o trůny.
V reálném světě se zárodkem války stala smrt krále Eduarda III.
v roce 1377. Eduardův nejstarší syn zemřel před svým otcem, avšak jeho 10letý syn Richard II. nastoupil na trůn před Eduardovými třemi žijícími syny.
Přeskočení celé jedné generace zanechalo nároky na trůn mezi různými potomky. Především mezi Lancastery, potomky Eduardova třetího syna, a Yorky, potomky jeho čtvrtého syna.
Jméno následné války vychází ze symbolů obou rodů: bílá růže Yorků a červená růže Lancasterů.
Lancasterové získali poprvé trůn, když byl Richard II. sesazen svým bratrancem Jindřichem IV.
v roce 1399. Navzdory několika nepokojům zůstala jejich vláda zajištěna až do roku 1422, kdy se po smrti Jindřicha V. ve vojenském tažení stal králem kojenec Jindřich VI.
Tento slabý panovník ovládaný rádci si nakonec vzal Markétu z Anjou, aby získal francouzskou podporu.
Markéta byla krásná, ctižádostivá a nelítostná, pokud někdo ohrožoval její moc. Nejvíce nedůvěřovala Richardovi z rodu Yorků.
Richard byl králův blízký poradce a věrný stratég, ale královna se ho snažila zbavit, a tak podporovala své oblíbence, jako hrabata ze Suffolku a Somersetu.
Richardova kritika jejího neobratného řízení války proti Francii vedla k jeho vyloučení ze dvora a převelení do Irska.
Jenže narůstající vojenské nezdary a zkorumpované panování Markéty a jejích spojenců způsobily rozšířené nepokoje. A uprostřed tohoto chaosu se Richard z Yorku vrátil s armádou, aby zatkl Somerseta a reformoval dvůr.
Zpočátku neúspěšně, ale brzy dostal šanci, když byl jmenován protektorem říše poté, co se Jindřich psychicky zhroutil.
Avšak za necelý rok se Jindřich zase zotavil a královna ho přesvědčila, aby zrušil Yorkovy reformy.
York uprchl a znovu vybudoval armádu.
I když nebyl schopen se přímo zmocnit trůnu, byl opět jmenován protektorem a zaručil sobě a svým potomkům královskou korunu po Jindřichovi.
Jenže místo koruny na Yorkovu hlavu čekalo kopí, když byl zabit v bitvě s královninými příznivci.
Nárok na trůn převzal jeho syn, který se stál králem Eduardem IV.
Eduardova vojenská tažení proti Lancasterům byla velmi úspěšná.
Jindřich byl zajat a Markéta uprchla do exilu se svým údajně krutým synem Eduardem z Westminsteru.
Ale nově korunovaný král udělal tragickou politickou chybu, když odstoupil od smluveného sňatku s francouzskou princeznou, a potají se oženil s méně ušlechtilou vdovou.
Tím si znepřátelil svého nejmocnějšího spojence, hraběte z Warwicku.
Warwick se spojil s Lancastery, poštval proti Eduardovi jeho mladšího, žárlivého bratra Jiřího a dokonce nakrátko znovu dosadil Jindřicha na trůn, ale to nevydrželo.
Eduard se znovu zmocnil trůnu, lancasterský princ padl v bitvě a sám Jindřich zemřel krátce poté ve vězení.
Zbytek vlády Eduarda IV. byl pokojný, ale s jeho smrtí v roce 1483 se opět rozpoutalo krveprolití.
Ačkoliv měl na trůn nastoupit jeho 12letý syn, Eduardův mladší bratr Richard III. prohlásil své synovce za nelegitimní kvůli tajnému sňatku jejich otce.
Sám se chopil regentství a nechal chlapce uvěznit.
I když nikdo neví, co se s nimi nakonec stalo, princové zanedlouho zmizeli a Richardova moc se zdála být zajištěna.
Jeho pád ale přišel o pouhé dva roky později z druhé strany kanálu La Manche.
Jindřich Tudor byl přímý potomek prvního vévody z Lancasteru, vychovaný v exilu po smrti otce v předešlé vzpouře.
Když Richard III. uchvátil trůn, způsobil tím rozkol mezi Yorky, díky čemuž získal Jindřich podporu svého nároku na trůn.
Ve Francii vybudoval armádu, překročil La Manche roku 1485 a rychle porazil Richardovo vojsko.
A sňatkem s Alžbětou z Yorku, starší sestrou zmizelých princů, nově korunovaný král Jindřich VII. spojil ony dvě růže, čímž konečně ukončil téměř stoletou válku.
Častou važujeme o historických válkách jako o jednoznačných konfliktech s jasně určenými vítězi a poraženými.
Ale války růží, stejně jako fikce, kterou inspirovaly, nám ukazují, že vítězství může být nejisté, spojenci nestálí, a dokonce i samotná moc králů pomíjivá jako roční období.
Vybrat si stáž ve vzdálené horské laboratoři možná nebyl nejlepší nápad.
Zmáčknutí páčky se symbolem lebky, jen tak ze zvědavosti, asi taky nebylo moc chytré, ale teď není čas na lítost, protože potřebujete rychle utéct před mutantími zombíky.
S tebou jsou vrátný, laboratorní asistentka a starý profesor.
Máte náskok, ale je tu jen jedna cesta do bezpečí: starý provazový most přes obrovskou propast.
Ty můžeš přejít za minutu, asistentce to zabere dvě.
Vrátný je trochu pomalejší a potřebuje pět minut, a profesor celých deset minut, přidržujíce se provazů každým krokem.
Z profesorových kalkulací víte, že zombíci vás chytí za 17 minut, máš jen tento čas na to, dostat každého na druhou stranu a přestřihnout lana.
Bohužel most udrží jen dva lidi najednou.
Aby toho nebylo málo, je taková tma, že je sotva vidět na krok a stará lucerna, co jsi vzal cestou, svítí jen na malou vzdálenost.
Najdeš způsob, jak nechat všechny utéct?
Pamatuj: ne více než dva lidé mohou přejít společně, každý, kdo přechází, musí mít lucernu, nebo být hned vedle, a kdokoli z vás může bezpečně čekat ve tmě na jedné ze stran propasti.
Nejdůležitější je, aby každý bezpečně přešel, než přijdou zombíci.
Jinak první zombík může vstoupit na most, na kterém jsou stále lidé.
Konečně, nemůžete použít žádné triky.
Nemůžete se zhoupnout přes, použít most jako loď, nebo se spřátelit se zombíky.
Stopněte si video, pokud to chcete vyřešit sami!
Odpověď za: 3 Odpověď za: 2 Odpověď za: 1 Z počátku to vypadá, že ať uděláte cokoli, o minutu nebo dvě to nestihnete, ale je tu způsob.
Klíčem je minimalizace ztraceného času dvěma nejpomalejšími lidmi tím že přejdou společně.
A protože se musíte často vracet s lucernou, potřebujete někoho rychlého, kdo to zvládne.
Takže vy a asistentka rychle přeběhnete s lucernou, vy cestou musíte trochu zpomalit a dorovnat její tempo.
Po dvou minutách jste oba na druhé straně a vy, jako nejrychlejší, běžíte zpět s lucernou.
Uběhly jen tři minuty.
Zatím všechno dobré.
Teď přijde ta horší část.
Profesor a vrátný si vezmou lucernu a jdou společně.
To jim zabere deset minut, protože vrátný musí zpomalit kvůli starému profesorovi, který stále brblá, že nejspíš neměl dát zombíkům noční vidění.
Když přejdou, zbývají už jen čtyři minuty a ty jsi pořád na špatné straně mostu.
Ale nezapomeň, že laborantka pořád čeká na druhé straně a ona je druhá nejrychlejší ze skupiny.
Vezme si lucernu od profesora a běží zpět za tebou.
Teď už zbývají jen dvě minuty.
Jakmile vkročíš na druhou stranu propasti, přestřihneš lana a most se v poslední chvíli zřítí.
Možná příští léto radši zůstaneš v knihovně.
Možná jste nikdy neslyšeli o Kennemě v Sierra Leone, nebo o Arui v Nigérii.
Pro mne jsou to dvě z nejvýjimečnějších míst na Zemi.
V nemocnicích tam pracuje skupina sester, lékařů a vědců, kteří potichu bojují s nákazou, která je po léta jednou z nejhorších hrozeb lidstva: s virem Lassa.
Virus Lassa je velmi podobný Ebole.
Způsobuje prudkou horečku a často končí smrtí.
Tito lidé denně riskují své životy, aby ochránili své spoluobčany, ale tím zároveň chrání i nás všechny.
Před mnoha lety, na jedné ze svých prvních návštěv jsem o nich zjistila to nejpodivuhodnější, a to, že každý den -- a jsou to náročné dny v první linii -- každé ráno začínají zpěvem.
Sejdou se a vyjádří svou radost.
Vyjadřují svého ducha.
Celé ty roky se pravidelně vzájemně navštěvujeme, jsem se k nim přidala a zpívám s nimi. Píšeme si a moc nás to baví, protože víme, že tu nejsme jen kvůli společným vědeckým projektům; jsme propojeni navzájem svým lidstvím.
Asi si dovedete představit, jak je to najednou strašně důležité, když se okolnosti začnou měnit.
Všechno se výrazně změnilo v březnu 2014, kdy byla v Guinei vyhlášena epidemie Eboly.
Šlo o její první rozšíření v západní Africe, poblíž hranic mezi Sierra Leone a Liberií.
Všechny nás to vyděsilo.
Už nějakou dobu jsme měli podezření, že Lassa a Ebola jsou rozšířenější, než se obecně soudí, a mysleli jsme si, že by se mohly jednou dostat do Kenemy.
Proto lidé z mého týmu okamžitě vyrazili a spojili se s týmem Dr. Humarra Khana, a společně jsme nastavili systém citlivé molekulární diagnostiky, aby bylo možné zachytit Ebolu, pokud by překročila hranice Sierra Leone.
Už jsme to jednou nastavovali pro virus Lassa, věděli jsme, jak na to, a tým je úžasný.
Bylo třeba pouze zajistit pomůcky a místo pro vyšetřování Eboly.
Naneštěstí přišel ten den.
Dne 23. května 2014 byla do porodnice přijata žena, u které se po provedení molekulárních testů potvrdil první výskyt Eboly v Sierra Leone.
To, že se to povedlo, je naprosto výjimečné.
Tým byl schopen tento případ okamžitě diagnostikovat, bezpečně ošetřit pacientku a zároveň začít v terénu stopovat, co se děje.
Možná by to bývalo mohlo něco zastavit.
Ale v den, kdy se to podařilo, se už epidemie několik měsíců šířila.
Se stovkami nemocných už přesáhla všechny předchozí epidemie.
Do Sierra Leone přišla ne jako tento jeden osamělý případ, ale jako přílivová vlna.
Museli jsme se propojit na mezinárodní úrovni, s ministerstvem zdravotnictví, s Kenemou, a řešit případy, kterých přibývalo: příští týden jich bylo 31, potom 92, potom 142 – a všichni přicházeli do Kenemy, na jedno z mála míst v Sierra Leone, které bylo schopné to řešit.
Pracovali jsme ve dne v noci, snažili jsme se ze všech sil jednak pomoci konkrétním pacientům, jednak získat pozornost. Udělali jsme ale také jednoduchou věc:
vzorek krve, který odebereme pacientovi kvůli testům na Ebolu, bychom pochopitelně mohli zlikvidovat.
A nebo bychom ho mohli deaktivovat pomocí chemikálie, zabalit ho do krabice a poslat za moře na rozbor. A to jsme také udělali.
Odesílali jsme vzorky do Bostonu, kde působí můj tým.
Ten také pracoval ve dne v noci, doslova na směny, a rychle jsme dali dohromady 99 genomů viru Ebola.
Genom je něco jako šablona.
Všichni ho máme.
Prozrazuje všechno o tom, z čeho jsme stvořeni, veliké množství informací.
Výsledky takovéto práce jsou jednoduché a mocné.
Ve skutečnosti bychom mohli vzít těchto 99 různých virů, podívat se na ně, porovnat je. A když bychom je porovnali se třemi genomy z Guinei, které byly publikovány již dříve, mohli bychom ukázat, že nákaza se tam před měsíci přenesla na lidskou populaci, a odtamtud se pak šířila z člověka na člověka.
To je nesmírně důležité, když hledáte, jak zakročit. Důležité je hlavně trasování kontaktu (sledování přenašečů).
Jedna věc byla zjevná: jak virus putuje z člověka na člověka, mutuje.
Každá z těchto mutací je velice důležitá, protože diagnostika, vakcíny, terapie, které používáme – to všechno je založeno na genomu, přesné sekvenci genů. To je základ všeho.
Na mutaci musí zdravotníci reagovat, upravit vývoj a překalibrovat vše, co dosud dělali.
Kdybychom postupovali tak, jak je to ve vědě běžné, mohla jsem vzít nasbíraná data a zavřít se do laboratoře na několik měsíců. Pomalu a pečlivě bych data analyzovala, pak bych odeslala článek k publikaci, ten by mi párkrát vrátili k opravě, a když by konečně vyšel, mohli bychom svá data uvolnit do světa.
Takhle to dnes funguje.
Jenže v našem případě by to nefungovalo.
Naši přátelé stáli v první linii a nám bylo jasné, že potřebujeme pomoc. Spoustu pomoci.
A tak jsme hned, jak jsme získali sekvence z přístrojů, všechno publikovali na webu.
Dali jsme je k dispozici celému světu se vzkazem: "Pomozte!"
A pomoc přišla.
Než jsme se nadáli, začali se nám ozývat lidé z celého světa. Překvapilo je, že jsme naše data zveřejnili.
Součástí týmu se najednou stali největší světoví znalci virů.
Začali jsme takto virtuálně spolupracovat: sdíleli jsme poznatky, pravidelně si volali, psali – to vše ve snaze neustále sledovat šíření viru, abychom našli způsob, jak ho zastavit.
Příležitostí pro vytváření takovýchto komunit je mnoho.
Zejména když se epidemie začala globálně šířit, se všichni chtěli učit, připojit, podílet se na řešení.
Všichni mají chuť se zapojit.
Ten objem lidského potenciálu po celém světě je užasný a všechny nás propojuje internet.
Není skvělé, že místo toho, abychom se jedni druhých báli, jsme si prostě řekli: "Pojďme do toho.
Zapojme se všichni do práce, zvládneme to."
Je tu pořád jedna nesnáz: data, která používáme při běžném vyhledávání na netu, jsou pro nás příliš omezená.
Přicházíme tak o mnoho příležitostí.
V prvních fázích epidemie v Kenemě jsme měli od pacientů k dispozici 106 klinických záznamů. Opět jsme je volně zveřejnili.
V laboratoři se nám podařilo na těchto 106 záznamech vycvičit počítačový algoritmus, který predikoval prognózu pro pacienty s Ebolou s téměř 100% jistotou.
Vytvořili jsme aplikaci, díky které toho mohli využít zdravotníci v terénu.
Jenomže 106 záznamů není dost na to, aby byla metoda pevná a ověřitelná,
Čekali jsme na další data, která by nám pomohla.
Ale žádná nepřišla.
Pořád na něco čekáme, ladíme své pokusy, zalezlí v laboratořích místo toho, abychom spolupracovali.
A to je nepřijatelné.
Rozumíte? Ani pro vás to není přijatelné.
Ve hře jsou naše životy.
Vážně. Ztratili jsme spoustu životů. Včetně mnoha zdravotníků. Bylo mezi nimi pět mých milovaných kolegů: Mbalu Fonnie, Alex Moigboi, Dr. Humarr Khan, Alice Kovoma a Mohamed Fullah.
A i oni jsou jen jedni z mnoha zdravotníků z Kenemy a jiných míst, kteří zemřeli, zatímco svět na něco čekal, a my ostatní si v klidu pracovali, pěkně každý sám.
Ona totiž Ebola, stejně jako jiné věci ohrožující lidstvo, je podporována nedůvěrou, rozptýlením, rozdělením.
Když mezi sebe stavíme zdi a bojujeme spolu, virus skvěle prospívá.
Jenže narozdíl od jiných hrozeb, před Ebolou jsme si všichni rovni.
Bojujeme všichni společně.
Ebola u sousedových dveří může brzy zaklepat na ty vaše.
Doufám, že když už sdílíme zranitelnost, sílu, strachy, naději, mohli bychom začít radostně spolupracovat.
Jedna má doktorandka četla knihu o Sierra Leone a zjistila, že slovo "Kenema", jméno nemocnice a města, ve kterém pracujeme, znamená v jazyce Mende "čistý jako řeka, průsvitný, veřejně viditelný".
Pro nás to mnoho znamená. Vždycky jsme měli pocit, že musíme úsilí svých kolegů v Kenemě uctít transparentností, sdílením, otevřenou spoluprácí.
Musíme to tak dělat.
A musíme vyžadovat – od sebe i od ostatních – abychom, až zas vypukne nějaká epidemie, byli k sobě otevření, a stáli v tom boji při sobě.
Ona to totiž nebyla epidemie první, ale ani poslední. Existuje mnoho dalších mikrobů, které čekají na svůj čas, jako třeba vir Lassa.
A až to příště nastane, může nákaza vypuknout v milionovém městě.
Může to být kapénková infekce.
Dokonce se může stát, že bude rozšířena úmyslně.
Vím, že je to strašidelné. Tomu dobře rozumím. Ale také ze zkušenosti vím, že máme po ruce potřebnou technologii a máme i kapacitu tento boj vyhrát. Můžeme vyhrát a mít viry pod kontrolou.
Ale povede se nám to jen tehdy, když budeme pracovat spolu. A s radostí.
A proto, na památku Dr. Khana a všech, kteří položili život v prvních liniích a bojovali i za nás: bojujme i my za ně.
A nedopusťme, aby byl náš svět definován zkázou, kterou přináší jeden virus, ale aby zářil miliardami srdcí a myslí, které pracují v jednotě.
Děkuji vám.
(potlesk)
Jak je možné, že se tolika mezigalaktickým druhům ve filmech a televizi daří mluvit perfektní angličtinou?
Jednoduchá odpověď je, že nikdo nechce vidět hvězdnou posádku, jak roky sestavuje vesmírný slovník.
Ale buďme důslední, tvůrci Star Treku a dalších sci-fi světů představili myšlenku univerzálního překladače, přenositelného zařízení pro okamžitý překlad mezi jakýmikoliv jazyky.
Může univerzální překladač existovat v reálném světě?
Dnes již máme mnoho programů, které tvrdí, že to umí, vezmou slovo, větu nebo celou knihu v jednom jazyce a přeloží je do téměř kteréhokoliv jiného, ať už je to moderní angličtina nebo starověký sanskrt.
A kdyby překládání bylo pouze o vyhledávání slov ve slovníku, tyto programy by předčily lidi.
Skutečnost je však trochu komplikovanější.
Pravidlový překladač využívá slovní databázi zahrnující všechna slova ze slovníku ve všech jejich gramatických formách a sadu pravidel k rozpoznání základních lingvistických složek ve vstupním jazyce.
Pro zdánlivě jednoduchou větu jako "Děti jedí muffiny", program nejprve rozebere její syntax, či gramatickou strukturu, rozpozná "děti" jako podmět a zbytek věty jako přísudek sestávající ze slovesa "jíst" a přímého předmětu "muffiny".
Potom potřebuje rozpoznat morfologii či jak může být jazyk rozebrán na své nejmenší významové jednotky, jako slovo "muffin" a přípona "y" užívaná pro vyjádření množného čísla.
Nakonec potřebuje porozumět sémantice, pro pochopení významu jednotlivých částí ve větě.
Pro správné přeložení věty by musel program odkazovat na různou sadu slov a pravidel pro každé slovo v cílovém jazyce.
Ale právě to je ta ošidná část.
Syntax v některých jazycích povoluje použití jakéhokoliv slovosledu, zatímco v jiných by mohl muffin jíst dítě.
I morfologie může představovat problém.
Slovinština rozlišuje mezi dvěma dětmi a třemi či více, užíváním dvojné přípony neexistující v mnoha dalších jazycích, zatímco nepřítomnost určitého členu v ruštině může vyvolat nejasnost, jestli děti jedí nějaké konkrétní muffiny, nebo jen jedí muffiny obecně.
Nakonec, přestože je sémantika technicky správně, program mohl opomenout jemnější záležitosti, např. zda děti "mangiano" (jedí) muffiny, nebo je "divorano" (hltají).
Jinou metodou je statistický strojový překlad, který analyzuje databázi knih, článků a dokumentů, které již byly přeloženy lidmi.
Nalezením protějšků mezi zdrojem a přeloženým textem, které nejspíš nejsou náhodné, může program identifikovat odpovídající fráze a vzorce a užít je pro budoucí překlad.
Nicméně kvalita tohoto typu překladu závisí na velikosti počáteční databáze a dostupnosti vzorků pro určité jazyky nebo styly psaní.
Problémy, které může mít počítač s výjimkami, nepravidelnostmi a odstíny významu, patrně pocházejícími z lidského instinktu, vedly některé výzkumníky k přesvědčení, že naše porozumění jazyka je jedinečný výsledek biologické struktury našeho mozku.
Ve skutečnosti jeden z nejslavnějších fiktivních univerzálních překladačů, babylónská rybka z knih "Stopařův průvodce Galaxií", není vůbec přístroj, ale malé stvoření překládající vibrace z mozku a nervů prostřednictvím jakési formy telepatie.
V současnosti vám učení se jazyků staromódní cestou dá stále lepší výsledky než dostupné počítačové programy.
Ale toto není lehký úkol a naprosto všechny jazyky na světě, stejně jako zvyšující se množství interakcí mezi lidmi, kteří jimi mluví, budou nadále vyžadovat větší pokroky v automatickém překladu.
Možná, že v době, kdy potkáme mezigalaktické formy života, budeme schopni komunikovat pomocí malého "udělátka", jinak bychom museli začít sestavovat vesmírný slovník.
Deprese je hlavní příčinou většiny nemocí na světě.
Ve Spojených Státech trpí depresí až 10 % obyvatel.
Ale protože se jedná o mentální nemoc, je mnohem těžší jí porozumět, na rozdíl třeba od zvýšeného cholesterolu.
Hlavním zdrojem všech zmatků je rozdíl mezi depresí a pocitem smutku/deprese.
Každý se občas cítí na dně.
Špatná známka ve škole, ztráta zaměstnání, hádka, dokonce i deštivý den - to všechno může přinést pocity smutku.
Občas to nemá jasnou příčinu.
Prostě se jenom tak objeví.
Pak se okolnosti změní, a tyto špatné pocity zmizí.
Klinická deprese je jiná.
Jde o zdravotní poruchu, která nezmizí jenom proto, že chcete.
Trvá minimálně dva týdny v kuse a významně ovlivňuje schopnost pracovat, hrát si nebo milovat.
Deprese může mít několik různých příznaků: špatnou náladu, nezájem o věci, které nás obvykle těší, změny chutí, pocity bezcennosti nebo nadměrné viny, hodně spánku nebo naopak málo, špatnou koncentraci, roztěkanost nebo pomalost, ztrátu energie, nebo opakující se myšlenky na sebevraždu.
Pokud máte alespoň pět těchto symptomů, pak vám je, podle psychiatrických norem, diagnostikována deprese.
Nejedná se ale jen o změny chování.
Deprese se projevuje uvnitř mozku i fyzicky.
Především se objevují změny, které lze spatřit pouhým okem a rentgenem.
To zahrnuje menší přední laloky a objem hippokampu.
V molekulovém měřítku je deprese spojována s abnormálním uvolňováním nebo nedostatkem určitých neurotransmiterů - konkrétně serotoninu, noradrenalinu a dopaminu - rozhozenými cirkadiánními rytmy nebo specifickými změnami v REM fázi spánkového cyklu, a hormonálními abnormalitami, jako je vysoká hladina kortizolu a problémy se štítnou žlázou.
Ale neurovědci pořád nemají ucelený obraz toho, co depresi způsobuje.
Zdá se, že jde o komplexní interakci genů a prostředí, ale nemáme diagnostický nástroj, který by předpověděl, kdy nebo kde se deprese objeví.
A jelikož jsou symptomy deprese nehmotné, je těžké říci, kdo vypadá v pohodě, ale ve skutečnosti s ní bojuje.
Podle Národního ústavu duševního zdraví trvá průměrnému jedinci, trpícímu duševní nemocí, více než 10 let než požádá o pomoc.
Ale máme velmi efektivní léčbu.
Léky a terapie se vzájemně doplňují a napravují "mozkovou chemii".
V extrémních případech, je užitečná elektrokonvulzivní terapie - - něco jako kontrolovaný záchvat v mozku pacienta.
Zkoumají se i další léčebné postupy jako transkraniální magnetická stimulace.
Takže pokud znáte někoho, kdo zápasí s depresí, jemně jej povzbuďte k vyhledání některé z těchto možností.
Můžete nabídnout i svou pomoc třeba s vyhledáním terapeutů v dané oblasti nebo se sepsáním otázek pro doktora.
Pro osobu s depresí se tyto první kroky zdají nepřekonatelné.
Pokud se cítí provinile nebo se stydí, připomeňte jim, že deprese je zdravotní stav stejně jako astma nebo cukrovka.
Není to slabost nebo rys osobnosti, a neměli by si myslet, že se přes to dostanou sami, stejně jako si sami nezvládnou vyléčit zlomenou ruku.
Pokud jste sami depresi zažili, vyhněte se srovnávání s pocity smutku.
Srovnávání jejich prožitků s běžnými pocity smutku v nich může vyvolat pocity viny.
Pouhý otevřený rozhovor o depresi může pomoci.
Výzkumy ukazují, že otázky ohledně sebevražedných myšlenek ve skutečnosti snižují riziko sebevraždy.
Otevřené konverzace o duševních nemocech pomáhají narušit stigma a ulehčit lidem prosbu o pomoc.
Čím více pacientů vyhledá léčbu, tím se vědci více dozví o depresi a tím účinnější léčba bude.
Jsem neurochirurg.
A jako většina mých kolegů jsem i já denně svědkem lidských tragédií.
Vím, jak se život může během mžiku změnit, když máte těžkou mrtvici nebo se vybouráte v autě.
Nás, neurochirurgy, navíc frustruje vědomí, že na rozdíl od jiných tělesných orgánů se mozek sám od sebe prakticky nedokáže opravit.
Když centrální nervová soustava utrpí vážné poškození, pacient obvykle skončí s těžkým a trvalým postižením.
A právě proto jsem se rozhodla věnovat funkční neurochirurgii.
Co takový funkční neurochirurg dělá?
Je to doktor, který se pomocí chirurgických postupů snaží obnovovat neurologické funkce.
Známým příkladem takových postupů je hluboká mozková stimulace. Spočívá v tom, že hluboko do mozku zavedete elektrodu, načež obnovujete neurologické funkce tím, že modulujete neurální obvod.
Jde o báječný vynález. Dokázal zlepšit stav řady pacientů s Parkinsonovou chorobou, trpících třesem či těžkými bolestmi.
Jenže modulace neurálních obvodů není ještě jejich oprava.
A skutečným snem funkční neurochirurgie je umět mozek opravit.
Podle mě se tento sen začíná naplňovat.
A ráda bych vás přesvědčila, že ho máme skutečně na dosah.
A že když mozku trochu pomůžeme, dokáže se opravit sám.
Všechno to začalo před 15 lety,
kdy jsem jako vedoucí lékař ve dne v noci sloužila na pohotovosti.
Často jsem ošetřovala pacienty s poraněním hlavy.
Musíte si uvědomit, že při těžkém poranění hlavy mozek pacienta oteče, což zvyšuje nitrolebeční tlak.
A vy ten tlak musíte snížit, jinak pacient zemře.
Někdy to znamená, že musíte kousek oteklého mozku odoperovat.
Spolu s mým kolegou, biologem Jean-Françoisem Brunetem, jsme se rozhodli, že ty odoperované kousky mozků nebudeme vyhazovat, ale studovat.
Jak to myslím?
Chtěli jsme z těch odřezaných tkání kultivovat buňky.
Což není jen tak.
Vypiplávat z kousku tkáně buňky je jako piplat malá děťátka bez náruče rodiny.
Potřebujete ty správné živiny, tu správnou teplotu i vlhkost, zkrátka to správné prostředí, aby buňky prospívaly.
Přesně to jsme tedy museli zajistit.
A po mnoha pokusech se to Jean-Françoisovi povedlo.
Pod mikroskopem tehdy uviděl tohle.
A to nás opravdu hodně překvapilo.
Proč?
Protože přesně takhle vypadá kultura kmenových buněk. Velké, zelené buňky - a mezi nimi buňky malé, nevyvinuté.
Možná si z hodin biologie pamatujete, že kmenové buňky jsou nevyvinuté, ale může se z nich stát libovolný typ lidských buněk.
Kmenové buňky jsou i v dospělém mozku, ale téměř na ně nenarazíte, protože se nacházejí jen v malých shlucích hodně hluboko v mozku.
Proto nás také tak překvapilo, že jsme je získali z povrchových částí onoho oteklého mozku.
Ale překvapení tím nekončilo. Standardní kmenové buňky jsou velmi aktivní. Neustále a velmi rychle se rozmnožují.
A vlastně vůbec neumírají.
Jsou nesmrtelné. Naše buňky si však počínaly jinak.
Množily se jen pomalu a po několika týdnech dokonce umíraly.
Narazili jsme tedy na nové, zvláštní buňky, které vypadaly jako kmenové buňky, ale nechovaly se tak.
Až po dlouhém bádání jsme přišli na to, odkud se ty buňky vzaly.
Jejich zdrojem jsou tyto modro-červené buňky,
kterým se říká "buňky pozitivní na [bílkovinu] DCX".
Každý z nás je má v mozku.
Tvoří 4 % buněk naší mozkové kůry.
Sehrávají důležitou roli v prenatálním vývoji.
Umožňují, aby se kůra prenatálního mozku uspořádala do záhybů.
Ale proč máme ty buňky v hlavě i potom?
To se neví.
Možná pomáhají opravovat mozek, protože v hustších koncentracích je nacházíme poblíž mozkových lézí.
Ale nevíme to s jistotou.
Jedno ovšem víme: právě z těchto buněk jsme získali naši buněčnou kulturu.
Měli jsme tudíž buňky potenciálně schopné opravovat mozek.
Zbývalo to však dokázat.
A tak jsme za tím účelem vymysleli následující pokus.
Nejprve odebereme trochu tkáně z funkčně nevýznamné oblasti mozku. Kultivací z ní pak získáme buňky, přesně jak to Jean-François udělal už předtím.
Ty buňky potom označíme barvivem, abychom je mohli rozpoznat i v mozku.
A pak je původnímu dárci vrátíme zase zpátky.
Takto vráceným buňkám se říká "autologní štěpy".
Zajímalo nás několik věcí: "Co se stane, když buňky implantujeme zpátky do téhož, zdravého mozku?" "A co se stane, když ten mozek bude poškozený?"
Pracovali jsme přitom s opicemi, s nimiž nám pomohl profesor Eric Rouiller.
Nejprve jsme buňky zaváděli zpátky do mozku, který byl zdravý. Ukázalo se, že takové buňky po pár týdnech dočista zmizí. Jako by se ty buňky vrátily domů do mozku, ale tam pak zjistily, že tam už není místo a že nejsou potřeba. A tak zmizely.
Potom jsme v tomtéž mozku vyvolali lézi. Znovu jsme tam zavedli úplně tytéž buňky. Ale tentokrát tam zůstaly. A vyvinuly se z nich dospělé neurony.
Takhle to celé vypadalo pod mikroskopem.
To jsou ty buňky, které jsme tam implantovali.
Potvrzují to malé tečky, kterými jsme ty buňky označili, když jsme je kultivovali ve zkumavce.
Tím ovšem náš pokus nekončil.
Může se poškozený opičí mozek s pomocí našich buněk opravit?
Abychom to mohli ověřit, trénovali jsme pokusné opice,
aby ze speciálního tácku vybíraly granulky jídla.
Šlo jim to moc dobře.
A když se v tom zlepšily tak, že už to líp ani nešlo, poškodili jsme jim oblast motorické kůry,
která ovládá pohyb rukou. Opice byly tedy chromé. Nemohly už pohybovat rukama.
Postupně se ovšem do jisté míry zotavily. Tak jako k tomu dochází u lidí, kteří prodělali mrtvici.
Úplně chromí pacienti se díky takzvané "plasticitě mozku" dokáží zotavit, ale nezotaví se úplně. A totéž naše opice.
A tak jsme počkali, dokud se stav pokusné opice nepřestal samovolně zlepšovat. A pak jsme jí implantovali její vlastní buňky.
Tady nalevo vidíte opici, která se samovolně zotavila.
Vybírá granulky, ale vede si o 40-50 % hůře než před zraněním.
Není už tak přesná ani tak rychlá.
Ale pak jsme jí implantovali buňky. Dva měsíce po implantaci - tatáž opice.
(Potlesk.) Výsledky nás taky úplně nadchly, to vám tedy řeknu.
Od té doby naše znalosti o těchto buňkách dost pokročily.
Víme, že se dají uchovávat mražené k pozdějšímu využití.
Víme, že fungují i na dalších případech neuropatologie, jako je Parkinsonova choroba.
Naším snem ovšem je, aby jednou pomáhaly lidem.
A tak doufám, že vám někdy brzy budu moci předvést, že nám náš vlastní mozek dává nástroj, aby se sám opravil.
Děkuji.
(Potlesk.) Bruno Giussani: Jocelyne, to bylo fantastické. Spousta posluchačů si teď určitě říká: "Pár lidem, co znám, by se něco takového šiklo."
(Smích.) Mně například určitě.
Hlavní otázka ovšem zní, co teď nejvíc brání, aby se začalo s klinickým testováním na lidech?
Jocelyne Bloch: Nejvíc tomu brání regulační předpisy. (Smích.) Než budeme moci k testům na lidech přistoupit, musíme všechna naše zjištění sesumírovat asi tak na dvě kila úředních listin.
BG: To chápu. Mozek je ožehavá záležitost.
JB: To jistě ano. Stojí to ovšem dost času, trpělivosti a je to úkol div ne pro školené úředníky.
BG: Vy jste v pozici osoby, která ten výzkum prováděla. Teď usilujete o povolení k dalším testům. Máte představu, jak dlouho by to mohlo trvat? Za kolik let by tato léčba mohla být dostupná v nemocnicích?
JB: To se dá jen těžko říct.
Teď záleží nejvíc na tom, kdy dostaneme povolení k testům.
Jestli to bude někdy v dohledné době.
Pak musíme nejprve provést testy na malé skupince pacientů.
A ty pacienty musíme nejprve vybrat, vyzkoušet na nich léčbu a vyhodnotit, zda je ta léčba skutečně přínosná.
A pak se přistupuje k tzv. multicentrickým studiím.
Je potřeba spolehlivě prokázat, že to pacientům opravdu pomáhá. Až potom to lze lidem nabízet jako léčbu.
BG: A musí to být bezpečné.
JG: Ano, jistě. BG: Jocelyne, děkuji za váš výklad.
BG: Děkuji.
(Potlesk.)
Předvedl jsem program s diapozitivy, který jsem zde uvedl před dvěma roky asi 2.000krát.
Uvedu dnes dopoledne krátký pořad s diapozitivy, který uvádím úplně po prvé, a zkrátka nechci ani nepotřebuji zvedat laťku. Ve skutečnosti se snažím položit laťku níže.
Protože jsem to poskládal dohromady, abych se pokusil doplnit tematickou výzvu tohoto setkání.
A fantastická prezentace Karen Armstrongové mi připomněla, že náboženství - je-li správně chápáno - není o víře, ale o osobním chování.
Snad bychom měli říci totéž o optimismu.
Jak se odvažujeme být optimističtí?
Optimismus je někdy charakterizován jako víra, intelektuální postoj.
Jak zní slavný výrok Mahatma Gandhího: "Musíte se sami stát změnou, kterou chcete vidět ve světě."
I výsledek, který tak optimisticky oičekáváme, nebude vytvořen jen vírou samotnou. Přesto tato víra vytváří nové modely chování. Ale též slovu "chování" se podle mého soudu v tomto kontextu také někdy nerozumí správně.
Jsem velkým zástáncem výměny žárovek a nákupu hybridních vozidel; moje žena Tipper a já jsme dali 33 solárních panelů na náš dům, vykopali geotermální studny a udělali spoustu dalších věcí.
Ale podobně jako je důležitá výměna žárovek, je ještě důležitější změna právních předpisů.
A když měníme naše chování v našem každodenním životě, vynecháváme někdy jeho občanskou část a demokratickou část. Abychom zde mohli nabýt optimismu, musíme se stát neuvěřitelně aktivními jako občané v naší demokracii.
Pro vyřešení klimatické krize musíme vyřešit krizi demokratickou.
A jednu tu máme.
Snažím se to říkat už dlouhou dobu.
Nedávno mi to připomněla jedna žena, která procházela kolem stolu, u něhož jsem seděl a jen se na mne dívala, když kráčela kolem. Byla ve věku přes sedmdesát a vypadala, že má laskavou tvář. Nebylo mi to nijak nápadné, až jsem zahlédl koutkem oka, že kráčela z opačné strany a také se jen na mne upřeně dívala. Tak jsem ji pozdravil a zeptal se jak se má.
a ona odpověděla: "Víte, kdybyste si obarvil vlasy na černo, vypadal byste úplně stejně jako Al Gore. Před dlouhou dobou, když jsem byl mladý kongresman, strávil jsem strašnou spoustu času tím, že jsem zabýval programem kontroly nukleárních zbraní - závodu v jaderním zbrojení.
A v té době mne vojenští historici naučili, že vojenské konflikty se typicky dějí ve třech kategoriích: místní bitvy, regionální nebo oblastní války, a vzácně, ale nanejvýš důležité globální, světové války.
Každá úroveň konfliktu vyžaduje různou alokaci zdrojů, odlišný přístup a odlišný organizační model.
Ekologické výzvy spadají do stejných tří kategorií, přičemž většina z toho o čem přemýšlíme, jsou místní ekologické problémy, jako je znečistění vzduchu a vod a nebezpečné divoké skládky odpadu. Ale existují též regionální ekologické problémy, jako je kyselý déšť od středozápadu na severovýchod a od západní Evropy k Arktidě a od středozápadu z Missisipi do mrtvé zóny mexického zálivu.
A takových dešťů existuje mnoho. Ale klimatická krize je tím ojedinělým, ale nanejvýš důležitým globálním neboli strategickým konfliktem.
Ovlivňuje jí vše. A my musíme zorganizovat naši reakci odpovídajícím způsobem. Potřebujeme celosvětovou, globální mobilizaci zdrojů obnovitelné energie, konzervace, účinnosti a celosvětového přechodu k nízko-uhlíkovému hospodářství.
Máme před sebou velkou práci. A můžeme mobilizovat zdroje a politickou vůli. Ale politická vůle musí být zmobilizována, abychom mohli mobilizovat zdroje.
Dovolte mi, abych vám zde ukázal tyto diapozitivy.
Myslel jsem, že bych mohl začít logem. To, co tu chybí, je samozřejmě ledová čepička severního pólu.
Grónsko zůstává. Před 28 lety vypadala polární ledová čepička - ledová čepička severního pólu - jako na konci léta při podzimní rovnodennosti.
Během minulého podzimu jsem zašel do Centra pro sledování sněhu a ledu ve měste Boulder v Coloradu a také hovořil s výzkumníky zde v Monterey, v Laboratoři námořních studií.
A toto se stalo v posledních 28 letech:
V perspektivě posledních let, rok 2005 byl předcházejícím rekordem.
A poslechněte si, co se stalo minulý podzim a velmi vyvedlo výzkumníky z míry.
Ledová čepička severního pólu má zepěpisně stejnou velikost. Nevypadá na zcela stejné rozměry, ale má přesně stejnou velikost jako Spojené státy s odečtením plochy rovnající se zhruba státu Arizona.
Množství, které zmizelo v roce 2005, se rovnalo všemu na východ od řeky Missisipi.
Další úbytek, který nastal minulý podzim, byl velký takto. Led se vrací znovu v zimě, ale nikoliv jako permanentní, nýbrž jako tenká ledová vrstva. Křehká. Zbývající množství by mohlo úplně zmizet během léta v následujících pouhých pěti letech.
Toto vyvolává velký tlak na Grónsko.
Nyní, kolem polárního kruhu - toto zde je slavná vesnice na Aljašce. Toto je městečko na Novém Foundlandu. Antarktida. Nedávné studie NASA.
Množství mírného až vážného tání sněhu na ploše o velikosti Kalifornie.
"Byly to ty nejlepší časy, byly to ty nejhorší časy": tak zní nejslavnější úvodní věta anglické literatury. Chtěl bych se s vámi stručně podělit o "Povídku dvou planet." Země a Venuše mají přesně stejnou velikost. Průměr země je asi o 400 km větší, ale v podstatě jsou stejně velké.
Obě mají přesně stejné množství uhlíku.
Ale rozdíl spočívá v tom, že na Zemi se většina uhlíku v průběhu času z atmosféry uložla do zemského povrchu v podobě uhlí, nafty, zemního plynu atd. Na Venuši je většina v atmosféře. Rozdíl je v tom, že naše teplota je v průměru 15 stupňů. Na Venuši je to zhruba 532. To je relevantní pro naši současnou strategii těžit co možná nejvíce uhlíku ze země, jak je to nejrychleji možné a pouštět ho zpět do atmosféry.
Není to proto, že Venuše je o něco blíže ke slunci.
Je třikrát teplejší než Merkur, který leží hned vedle slunce. Teď vám stručně ukáži obrázek, který už jsem ukazoval i předtím, ale ukazuji ho, abych mohl demonstrovat další ze záhad klimatu.
Celosvětová vědecká komunita říká toto: lidmi způsobené, globální znečistění ohřívající atmosféru, zhuštuje tuto vrstvu a zadržuje více odcházejícího infračerveného záření.
Vy všichni to víte. V posledním souhrnu IPCC na otázku vědcům "Jakou máte jistotu?" chtěli vědci odpovědět "devadesát devět procent".
Číňané vznesli námitky, a kompromisní odpovědí se stalo "přes 90 procent."
Nyní se ozvou skeptici a řeknou: "Moment, to by mohly být změny v ... v této energii, která přichází ze slunce." Kdyby to byla pravda, byla by stratosféra ohřátá stejně jako nižší atmosféra, jestliže energie přichází víc.
Jestliže je jí více zachyceno na cestě ven, pak byste předpokládali, že tepleji bude zde a chladněji zde.
Tady je nižší atmosféra. Tady je stratosféra: chladnější.
Záhada klima vyřešena.
A nyní nějaké dobré zprávy. 68 procent Američanů dnes věří, že lidská činnost způsobuje globální oteplování. 69 procent věří, že Země se výrazně ohřívá. Zde došlo k pokroku, ale je tu háček: když dostanou soupis aktuálních problémů k řešení, globální oteplování stále figuruje na dolním konci.
To, co tu chybí, je prvek naléhavosti.
Jestliže souhlasíte s rozborem faktů, ale nemáte pocit naléhavosti řešení, kam vás to přivádí?
Aliance pro ochranu klimatu, v jejímž čele stojím, ve spojení s CurrentTV - která to udělala pro dobro věci, uspořádala celosvětovou soutěž na přípravu reklam, jak toto sdělit lidem.
Tady je vítěz.
NBC - ukáži vám zde všechny sítě - špičkoví žurnalisté za NBC položili 956 otázek v roce 2007 o prezidenstských kandidátech: dvě z nich byly o krizi klimatu. V případě ABC to bylo 844 otázek, dvě z nich o krizi klimatu.
Fox: dvě. CNN: dvě. CBS: žádná.
Není to k smíchu, ale k pláči. Toto je jedna ze starších tabákových reklam.
A tady je to, co děláme.
Toto je spotřeba benzinu ve všech těchto zemích.
A Spojené Státy. Ale nejsou to jen rozvinuté národy.
Rozvojové země nás nyní následují u zrychlují své tempo. A skutečně jsou jejich kumulativní emise letos rovnocenné těm, které byly v roce 1965 ve Státech. A dohánějí nás velmi rychle. Celkové koncentrace: v roce 2025 budou v podstatě tam, kde jsme byli my v roce 1985.
Kdybych bohaté země ze srovnání úplně vyřadil, stále bychom tu měli tuto krizi.
Ale my jsme dávali a dáváme rozvojovým zemím technologie a takové způsoby myšlení, které tuto krizi vytvářejí. Toto je v Bolívii. Za dobu -- za dobu třiceti let.
Toto je vrcholové rybaření v několika sekundách.
Šedesátá léta. Sedmdesátá. Osmdesátá. Devadesátá. Musíme to zastavit.
A dobrá zpráva je, že můžeme. Máme potřebné technologie.
Musíme mít sjednocený názor, jak na to jít: boj proti chudobě ve světě a výzva ke sražení emisí bohatých zemí, to vše má jediné a velmi jednoduché řešení.
Zeptáte se "Jaké je to řešení?"
Tady je. Nastavte cenu za uhlík. Potřebujeme daň z CO2, výnosově neutrální, abychom nahradili zdanění zaměstnání vynalezené Bismarkem - přičemž některé věci se od 19. století změnily.
V chudém světě musíme integrovat způsoby řešení chudoby s řešeními krize klimatu.
Plány na boj s chudobou v Ugandě budou diskutabilní, jestliže nevyřešíme klimatickou krizi.
Ale reakce skutečně mohou znamenat obrovský rozdíl v chudých zemích. Toto je návrh, o kterém se v Evropě hodně mluvilo.
Toto bylo z časopisu Nature. Toto jsou zařízení na koncentraci sluneční obnovitelné energie, spojené do tzv. supersítě, dodávající veškerou elektrickou energii do Evropy, z velké části z rozvojových zemích. Vysokonapěťové stejnosměrné proudy.
Nejsou to "vzdušné zámky", toto lze to realizovat.
Potřebujeme to udělat pro naše vlastní hospodářství.
Nejnovější čísla ukazují, že starý model nefunguje. Existuje spousta velkých investic, které můžete udělat. Jestliže investujete do dehtových písků nebo břidličného oleje, pak máte portfolio, které je napěchováno sub-primárními uhlíkovými aktivy.
A je založeno na starém modelu.
Narkomani vyhledávají žíly v palcích u nohou, když ty v jejich pažích a nohou zkolabují. Vyvíjet dehtové písky a břidličné uhlí je rovnocenné. Tady je několik investic, o kterých si osobně myslím, že dávají smysl.
Investoval jsem do nich, takže jsem popřel ty druhé.
Ale výroba proudu cestou geotermální, solární, na základě pokročilé fototechniky, účinnosti a konzervace.
Tento diapozitiv jste viděli už dříve, ale je tu jedna změna.
Jediné dva státy, které neratifikovaly - -- a teď už zbývá jen jeden. V Autrálii proběhly volby.
A v Austrálii se konala kampaň, která zapojila reklamní šoty v televizi a na internetu a v rozhlase, aby vyzdvihla naléhavost problému pro místní obyvatelstvo.
A my jsme vyškolili 250 lidí, aby dali tuto prezentaci v každém městečku, vsi a městě v Austrálii.
Spousta dalších věcí k tomu přispěla, ale nový ministerský předseda oznámil, že jeho první prioritou by mělo být změnit přístup Austrálie ke Kyotu a udělal to. Teď si to konečně uvědomili zčásti kvůli strašlivému suchu, které je postihlo.
Toto je jezero Lanier. Přítelkyně Heidi Cullinsová mi řekla, že kdybychom dávali suchu jména podobně jako u hurikánů, nazvali bychom nyní to na jihovýchodě Katrina a řekli bychom, že míří k Atlantě.
Nemůžeme čekat na takový druh sucha, který měla Austrálie, abychom změnili svou politickou kulturu.
Tady jsou další dobré zprávy. Počet měst ve Spojených státech podporující Kyotský
protokol dosáhl 780 - a já myslím, že jsem tam zahlédl i jedno důležité - toto. To jsou dobré zpávy.
Než úplně skončím, slyšeli jsme před pár dny o projevech hrdinství u jedinců, jejichž hodnota je tak běžná, že se stává až banální nebo rutinní.
To, co potřebujeme, je jiná generace hrdinů. Ti z nás, kteří jsou naživu ve Spojených státech amerických, ale též ve zbytku světa, musí zvláště dnes nějak pochopit, že nám dějiny daly na vybranou -- právě tak, jak si Jill Bolte Taylorová představovala záchranu svého života, když byla rozptylována udivujícím zážitkem, kterým procházela.
Máme teď kulturu, která odvádí naši pozornost.
Ale máme naléhavou planetární krizi.
A musíme najít cestu, jak vytvořit v generaci těch, kteří dnes žijí, smysl generačního poslání.
Přál bych si umět najít slova, jak to sdělit.
Toto byla jiná generace hrdinů, která zemi přinesla demokracii.
Jiná, která ukončila otroctví. A dala ženám volební právo.
Můžeme to dokázat. Neříkejte mi, že nemáme na to, to dokázat.
Kdybychom měli jen jednotýdenní hodnotu toho, co spotřebujeme na válku v Iráku, byl by to úspěšný nástup na cestě k vyřešení této výzvy.
Máme kapacitu to dokázat.
Poslední bod na závěr. Jsem optimista, protože věřím, že máme schopnost v době velkých výzev dát stranou přičiny našeho rozptylování se a pozdvihnout se k řešení výzvy, kterou nám dějiny předkládají.
Někdy slýchám reakce lidí na znepokojivé skutečnosti ohledně krize kilmatu jako např. : "Ano, je to hrozné.
Jaké těžké břemeno tu máme." Chtěl bych vás požádat, abyste to přeformulovali. Kolik generací v dlouhých dějinách lidstva mělo příležitost pozvednout se k výzvě, která stojí za naše maximální úsilí?
Výzva, která z nás může dostat více, než jsme si uměli představit. Myslím, že bychom k této výzvě měli přistupovat se smyslem hluboké radosti a vděku, že my jsme tou generací, kterou o tisíc let později budou oslavovat filharmonické orchestry a básníci a zpěváci tím, že my jsme byli těmi, kteří v sobě našli to, jak vyřešit tuto krizi a kteří položili základy pro jasnou a optimistickou budoucnost lidstva.
Udělejme to. Mnohokrát vám děkuji.
Chris Anderson: Hodně lidí kolem TED pociťuje velkou bolest, že v podstatě otázka návrhu -- na konci dne, otázka návrhu na volební formulář -- otázka jednoho špatného návrhu znamenala, že váš hlas nebyl slyšet, jak tomu bylo v posledních 8 létech v postavení, kde by jste mohl dokázat, že by se tyto věci uskutečnily.
To bolí.
Al Gore: Nemáte ani zdání. CA: Když se podíváte na to, co dělají vedoucí kandidáti ve vaší vlastní straně -- chci tím říci, zkrátka -- pociťujete nějaké vzrušení ohledně jejich plánů na globální oteplován?
AG: Odpovědět na tuto otázku je pro mne těžké, poněvadž si na jedné straně myslím, že bychom měli být opravdu šťastní z toho důvodu, že republikánský kandidát - jeden konkrétní kandidát - Jonn McCain a oba finalisté za demokratickou stranu - ti všichni zastávají velmi odlišný a pozitivní přístup ohledně klimatiké krize. Všichni tři navrhli aktivní vedení a všichni tři se velmi liší od přístupu zaujímaného současnou vládou. A já si myslím, že všichni tři měli též odpovědnost za předkládání plánů a návrhů. Ale dialog kampaně, který -- jak je ilustrováno dotazy - byl připraven Ligou konzervativních voličů, mimochodem, rozbor všech těchto otázek -- a mimochodem debaty, ty všechny byly sponsorovány něčím, co vystupuje pod orweliánskou nálepkou "čisté uhlí". Povšiml si toho někdo?
Každá jednotlivá debata byla sponsorována "čistým uhlím".
Takže - ještě nižší emise!"
Bohatost a plnost dialogu v naší demokracii nestanovil základ pro takový druh odvážné iniciativy, která je opravdu třeba.
Tak říkají správné věci a mohou -- ať už bude zvolen kterýkoliv z nich - udělat tu správnou věc, ale dovolte mi řici toto: když jsem se vrátil z Kyota v roce 1997 s pocitem velkého štěstí, že jsme tam tehdy dosáhli toho průlomu, a pak jsem konfrontoval senát Spojených států, jen jediný ze 100 senátorů byl ochoten hlasovat pro potvzení, to je ratifikaci té dohody. Cokoliv řeknou kandidáti, musí být položeno vedle toho, co řeknou lidé.
Tato výzva je součástí přediva celé naší civilizace.
CO2 je doslovně výdech naší civilizace.
A nyní jsme tento proces mechanizovali. Změnit takový stereotyp vyžaduje takový rozsah, škálu a rychlost změny, které jsou mimo dosah toho, co jsme dělali v minulosti.
To je důvod, proč jsem začal větou buďte optimističtí v tom, co děláte, ale buďte aktivními občany.
Poadavek je nejen změnit světelné žárovky, ale změnit zákony. Změnit celosvětové mezinárodní dohody.
Musíme konečně promluvit. Musíme vyřešit tuto demokracii - toto - Naše demokracie trpí sklerózou- A my to musíme změnit.
Užívejte internet a připojujte se k němu.
Spojujte se s lidmi. Staňte se jako občané velmi aktivními
Stanovte moratorium - neměli bychom mít žádné nové uhelné elektrárny, které nebudou schopné zachycovat a ukládat CO2. To znamená, že musíme rychle vybudovat tyto obnovitelné zdroje.
Dnes na této škále nemluví nikdo. Ale já věřím, že mezi dneškem a listopadem to bude možné.
Tato Aliance pro ochranu klimatu se chystá spustit celonárodní kampaň - mobilizaci u kořenů, televizní inzeráty, inzeráty na internetu, v rozhlase, novinách - s účástí každého, počínaje skautkami a konče lovci a rybáři.
Potřebujeme pomoc. Potřebujeme každou pomoc.
CA: Z hlediska Vaší osobní role, jak pokračuje, Ale, existuje něco více než to, co byste rád dělal?
AG: Modlil jsem se, abych byl schopen najít odpověď na tuto otázku. Co mohu udělat?
Buckminster Fuller jednou napsal: "Kdyby budoucnost veškeré lidské civilizace záležela na mně, co bych udělal?
Jakým bych chtěl být?" Záleží to na každém z nás, ale znovu a opakovaně, nejen se světelnými žárovkami.
My - většina z nás zde - jsme Američané.
Máme demokracii. Můžeme měnit věci, ale musíme měnit aktivně.
To, co je opravdu potřeba, je vyšší úroveň uvědomnění.
A to je těžké - to je opravdu těžké vytvořit - ale blíží se to.
Existuje jedno staré africké přísloví, které někteří z vás znají, které říká: "Chcete-li jít rychle, jděte sami; chcete-li dojít daleko, jděte společně." Musíme jít daleko a rychle.
Takže musíme mít změnu v uvědomění.
Změnu v povinnosti a závazku. Nový smysl naléhavosti.
Nové zhodnocení pro privilegium, které máme ze závazku provést tuto změnu.
CA: Ale Gore, mnohokrát Vám děkuji, že jste přišel na TED.
AG: Děkuji. Mnohokrát děkuji.
Věřím, že velké instituce mají jedinečný potenciál něco změnit a taky věřím, že my, jako jednotlivci máme jedinečnou moc ovlivnit směr, kterým se tyto instituce vydají.
Tyto myšlenky se ale ve mě nezrodily samy od sebe, protože věřit velkým institucím nepatří k našemu rodinnému dědictví.
Moje matka utekla ze Severní Korey, když jí bylo 10 let.
Při tom se musela vyhýbat každé velké instituci: represivní vládě, okupačním armádám a dokonce ozbrojeným hraničním hlídkám.
Když se později rozhodla emigrovat do USA, musela se vzepřít celé kultuře, která tvrdila, že dívky nikdy nemohou být ty nejlepší a nejchytřejší.
Jenom díky tomu, že měla chlapecky znějící jméno, proklouzla k vládní imigrační zkoušce, aby se dostala do USA.
Díky její odvážlivosti a nadšení, jsem měla takové možnosti, jako ona nikdy a proto je můj příběh tak odlišný.
Vládním institucím jsem neutíkala, naopak jsem jim vlastně běžela naproti.
V průběhu kariéry jsem měla možnost pracovat pro The Wall Street Journal, Bílý dům a momentálně řídím udržitelné investice v jedné z největších finančních institucí na světě.
Tyto instituce jsou jako tankery a díky práci v nich si cením obrovské stopy, kterou mohou zanechat. Tato práce mě utvrdila v tom, že instituce globálních kapitálových trhů, necelých 290 bilionů dolarů akcií a dluhopisů na světě, mohou být jedním z nejmocnějších nástrojů pro pozitivní sociální změnu, kterou máme k dispozici, budeme-li chtít.
Někteří si možná říkáte, "globální kapitálové trhy a pozitivní sociální změna v jedné větě nebo dokonce odstavci?"
Mnoho lidí vidí kapitálové trhy jako oceán.
Je ohromný, neosobní, je to bezcitná přírodní síla, která není ovlivněna našimi přáními nebo tužbami.
To nejlepší, co mohou naše drobné spořící či penzijní účty udělat, je snažit se zachytit vlny dobrých období a doufat, že se neutopíme v těch špatných, ale naše rozhodnutí o řízení svých účtů určitě neovlivňují příliv a odliv, nemění tvar, velikost či směr těchto vln.
Ale proč tomu tak je?
Protože třetina toho kapitálového oceánu patří jedincům, jako jsme my a většina ostatních kapitálových trhů je kontrolována institucemi, které od nás získávají svou sílu, autoritu a kapitál, od nás členů, účastníků, příjemců, akcionářů či obyvatel.
Když jsme tedy koneční vlastníci kapitálových trhů, proč nejsme schopni se prosadit?
Proč nemůžeme způsobit vlnění?
Dovolte mi položit jinou otázku: koupil si někdo z vás fair trade kávu, při poslední návštěvě supermarketu nebo Starbucks?
Dobrá. Objednává si někdo z vás v restauraci pstruha chovaného udržitelným způsobem když byste si o moc raději dali Chilského mořského vlka?
Řídí někdo z vás hybridní nebo elektrické auto?
Proč takové věci děláme?
Co je jedno elektrické auto v zástupu 1,2 miliard aut se spalovacími motory?
Jedna ryba je jen jednou rybou v moři.
A v tomhle šíleném světě se šálek kávy nerovná hromadě zrn.
Ale děláme to, protože věříme, že je to důležité, že se naše snaha počítá, že naše rozhodnutí mohou ovlivnit ostatní a že společně můžeme mít opravdový vliv.
V kabelce mám hrnek na kafe, který jsem před pár lety koupila.
Je znovu použitelný a potištěný.
Podívejte se, co je na něm napsáno.
"Tento hrnek se dá opakovaně používat."
"Tento hrnek může inspirovat ostatní, aby taky takový používali."
"Tento hrnek pomáhá chránit planetu."
Netušila jsem, že plastový hrnek může být tak mocný.
(smích) Proč si tedy myslíme, že záleží na naší volbě koupit ve stínu pěstovanou fair trade kávu za 4 dolary ve znovu použitelném hrnku, ale ne na tom, co děláme se 4.000 dolary na investičních účtech na důchod?
Proč nemůžeme říct supermarketu a kapitálovému trhu, že se zajímáme, že záleží na spravedlivých standardech práce, na udržitelných metodách produkce a na zdravé komunitě?
Proč svými investičními dolary nevolíme, ale svým latte bychom volili?
Asi to má co do činění s mýty a pověrami, které si kolektivně neseme ve vědomí.
Pamatujete si na pohádku bratří Grimmů 'Hrnečku vař'?
Když jste hrnečku řekli "Hrnečku vař! ", naplnil se sladkou kaší.
A pokud jste řekli "Hrnečku, dost! ", tak přestal vařit.
Ale pokud byste to řekli špatně, neuposlechl by vás, a to by mohla být pohroma.
Ohledně trhů máme zafixovanou podobnou pověru.
Věříme, že trh je magický hrneček, který poslouchá jen jediný příkaz: "vydělávej více peněz".
Jen tato slova, přesně takto řečená, přimějí hrneček naplnit se zlatem.
Přidejte slova typu "chránit prostředí", a kouzlo už nebude fungovat.
Přidejte slova jako "podporujte sociální spravedlnost," a zlato vám bude ubývat, nebo, podle mýtu, zmizí úplně.
Zeptali jsme se lidí, co si opravdu myslí?
Opravdu jsme dotazovali tisíce individuálních investorů, a zjistili jsme něco fascinujícího.
Drtivá většina lidí chtěla do kouzelné formule přidat ta slova navíc.
71% lidí řeklo, že ano, zajímají se o udržitelné investování, což definujeme jako investiční procesy, už obohacené o extra informaci získanou, když myslíte na prostředí, společnost a dobrou vládu.
Chtělo to 71%.
Podle 72% by si společnosti, které by to udělaly, vedly finančně lépe.
Takže lidí opravdu věří, že dělat dobro je prospěšné.
Ale teď přijde to podivné: 54% těchto lidí si myslí, že investováním do takových akcií by vydělali méně.
Takže, je to pravda?
Tím, že investujete do ve-stínu-pěstované kávy, dostanete méně sladké kaše, než kdybyste tuto kávu pili?
Podle investorů v Burt's Bees nebo Ben &amp; Jerry's tomu tak není.
Obě firmy začaly jako malé, společensky uvědomělé firmy, které skončily mezi zákazníky tak populární, že je koupili giganti jako Unilever nebo Cloroxza za stovky milionů dolarů. Každou.
Podstatné je, že těmto korporacím došlo,
že pokud chtějí chránit hodnotu svých investic, musí zachovat to společensky uvědomělé poslání.
Nevydělávaly by peníze, pokud by nepřidávaly slova o šetrnosti k prostředí a společenské uvědomělosti,
Ale možná je to jen výjimka potvrzující pravidlo.
Seriózní společnosti, které financují naši ekonomiku a důchody, které opravdu vládnou světu, takové společnosti musí vydělávat více peněz.
Průzkum Harvard Business School na toto téma odhalil něco fascinujícího.
Pokud byste před 20 lety investovali 1 dolar do portfolia společností zaměřených na vydělávání peněz čtvrťák po čtvrťáku, ten 1 dolar by se rozmnožil na 14 dolarů a 46 centů.
To nezní špatně, pokud však nezohledníte, že pokud byste ten samý dolar investovali do portfolia společností soustředných na růst podnikání a na ty nejdůležitější environmentální sociální otázky, ten 1 dolar by se rozmnožil na 28 dolarů a 36 centů.
Skoro dvojitá porce sladké kaše.
Pojďme si to vyjasnit, společnosti nebyly lepší kvůli tomu, že rozdávaly peníze, aby vypadaly jako ohleduplné
Ale proto, že se soustředily na to, co je dobré pro byznys, jako menší spotřeba energie a vody ve výrobních procesech; že smlouvy s generálními řediteli je motivovaly k dlouhodobým výsledkům společnosti, pro něž pracovali, nikoliv jen ke kvartálním číslům; nebo budování prvotřídní kultury, která zvyšovala loajalitu zaměstnanců, jejich udržení ve firmě a produktivitu.
Harvard nebyl jediný.
Oxford také dělal výzkum, prošel 120 různých studií a sledoval efekt udržitelnosti a ekonomických výsledků, a opakovaně zjišťoval, že společnosti, které se zajímaly o tyto důležité věci, měly reálně lepší provozní efektivitu, nižší náklady na kapitál a lepší výsledky v cenách svých akcií.
A potom je tu Al Gore.
Před 20 lety, když jsem v Bílém domě pro Ala pracovala, byl jedním z průkopníků naléhajícím na firmy a vlády, aby věnovaly pozornost výzvě změny klimatu.
Po odchodu z Bílého domu založil investiční firmu Generation, kde přímo do jádra investičního procesu implementoval environmentální udržitelnost.
A v té době bylo na jeho názory nahlíženo celkem skepticky.
O deset roků později jsou jeho dosavadní výsledky dalším důkazem, že je-li udržitelné investování prováděno dobře, může fungovat.
Bez úbytku sladké kaše, protože tím, že do těsta přidal udržitelnost, vlastně překonal srovnávací kritéria.
Dobrá zpráva je, že pro udržitelné investování není potřeba kouzelné formule či nějaké investiční tajemství, a není to jen pro vyvolené.
Nejde jen o jmění miliardářů.
Nejde jen o super znějící investice do čistých technologií či mikrofinancí do nových ekonomik nebo do řemeslných pekáren v Brooklynu.
Jde o akcie a dluhopisy, o 500 společností podle Fortune.
Jde o podílové fondy.
Jde o všechny ty věci, které na trhu vidíme již dnes.
Takže proč jsem přesvědčená, že společně můžeme z udržitelného investování udělat novou normu?
Zaprvé, je opakovaně dokázáno, že dobře prováděné udržitelné investování, zachovávající všechny principy investování, ona tradiční sféra, se vyplatí.
Dává to smysl.
Zadruhé, největší překážka, která nám stojí v cestě, může být ve vlastně jen v našich hlavách.
Musíme jen zapomenout na mýtus, že pokud do investičního myšlení přidáte hodnoty, dostanete méně sladké kaše.
Jakmile se zbavíte této pověry, začnete si vážit skutečností, o kterých mluvíme.
A zatřetí, budoucnost je již tady.
Udržitelné investování dnes tvoří 20 bilionový trh a je nejrychleji rostoucím segmentem investičního odvětví.
Ve Spojených státech tento trh vzrostl enormně, jak můžete vidět.
Reprezentuje nyní 1 z každých 6 dolarů profesionálního managementu ve Státech.
Takže na co čekáme?
Já se vracím ke své matce, která je mi inspirací.
Věděla, že chce život, kde by měla svobodu činit svá vlastní rozhodnutí a kde by mohla říct svůj názor a napsat svůj příběh.
Šla do toho s vášní, a nedovolila armádě, překážkám, ani žádné velké instituci, aby jí stáli v cestě.
Dostala se do Států, stala se učitelkou, oceněnou spisovatelkou a matkou, která poslala své dcery na Harvard.
A dalo by se říct, že nyní, dostatečně bezpečně, řídí soudy v nejmocnějších společnostech na světě.
Zdá se až patetické, že její jméno v korejštině znamená "vášnivá jasnost."
Vášnivá jasnost: to je to, co podle mě potřebujeme, abychom něco změnili.
Vášeň ke změně, kterou chceme ve světě vidět, a jasnost, že jsme schopni sledovat směr.
Dnes máme víc příležitostí, než kdy jindy, abychom mohli činit rozhodnutí.
Máme více síly, než kdy jindy, abychom řekli svůj názor.
Takže změňte svou perspektivu.
Volte svou malou změnou.
Investujte do změny, kterou chcete ve světě vidět.
Změňte mýty a změňte trhy.
Děkuji.
Každý den nás zaplaví moře rozhodnutí.
Některá jsou malá a nepodstatná, ale některá mají zcela zásadní vliv na naše životy.
Například, kterého politika si mám vybrat?
Mám vyzkoušet tuto nejnovější dietu?
Anebo se ze mě stane milionář díky jednomu e-mailu?
Jsme bombardování tolika rozhodnutími, že je takřka nemožné se vždy rozhodnout správně.
Ale existuje mnoho způsobů, jak zvýšit své šance a jedním z těch obzvláště efektivních je kritické myšlení.
Jedná se o způsob nahlížení na věc, který nám pomáhá opatrně rozložit situaci, odhalit její zákoutí, jakými jsou například předsudky nebo manipulace a udělat to nejlepší rozhodnutí.
Pokud se vám zdá slovo „kritické“ příliš negativní, tak vězte, že tak trochu je.
Namísto vybírání odpovědi, která zní dobře, osoba zapojující kritické myšlení, skepticky podrobí všechny dostupné možnosti důkladnému zkoumání.
Použitím dostupných nástrojů odstraní vše, až na nejužitečnější a nejspolehlivější informace.
Existuje mnoho různých způsobů, jak vyzrát na kritické myšlení. Tady vám přinášíme pět kroků, které vám mohou pomoci vyřešit mnoho zapeklitých problémů.
Krok 1: formulujte otázku.
Jinými slovy, musíte vědět, co hledáte.
To není vždy tak snadné, jak to vypadá.
Když se například rozhodujete, jestli vyzkoušíte nejnovější trendy dietu, tak toto vaše rozhodnutí může být ovlivněno dalšími jinými faktory, jakými jsou kupříkladu tvrzení, že výsledky se dostaví už za 2 týdny.
Ale pokud k celé situaci přistupujete s jasným pohledem na to, čeho chcete díky dietě dosáhnout, ať už je to třeba ztráta kil, lepší životospráva nebo cíl mít více energie, to vás vybaví k tomu, abyste pečlivě zkoumali informace o dietách, našli, co hledáte, a rozhodli se, jestli je tato novinka pro vás vhodná.
Krok 2: sesbírejte informace.
Je jich kolem nás fakt hodně, takže mít jasnou vizi o své otázce vám pomůže určit, co se k ní vztahuje.
Pokud se rozhodujete, kterou dietou zlepšit svou životosprávu, tak se můžete zeptat na radu nějakého speciality anebo hledat recenze ostatních.
Sběr informací vám umožní zvážit jednotlivé možnosti a přiblížit se tak k rozhodnutí, které vám pomůže dosáhnout vašeho cíle.
Krok 3: použijte informace, toho dosáhnete pokládáním kritických otázek.
Před rozhodnutím se sami sebe zeptejte: „Jaké koncepty to využívá?“
„Jaké předpoklady existují?“
„Je moje interpretace informací logicky správná?“
Například, u e-mailu, který vám slibuje miliony, byste měli zvážit: „Co utváří můj přístup k této situaci?“
„Předpokládám, že odesílatel říká pravdu?“
„Mohu na základě předložených důkazů logicky očekávat, že vyhraji peníze?“
Krok 4: zvažte dopady.
Představte si, že jsou volby a kandidáta jste si vybrali na základě slibu, že zlevní řidičům tankování.
Na první pohled to vypadá skvěle.
Ale co dlouhodobé dopady na životní prostředí?
Když nebude spotřeba benzínu omezena náklady na pořízení, může to také způsobit ohromný nárůst zplodin v ovzduší, což by byl nezamýšlený dopad, na který by se nemělo zapomenout.
Krok 5: prozkoumejte další názory.
Zeptejte se sami sebe, proč tolik lidí přitahuje politika opozičních kandidátů.
I když nesouhlasíte se vším, co kandidát řekne, prozkoumání celého spektra názorů může osvětlit, proč se nám některé návrhy nepozdávají a jiným naopak přijdou zajímavé.
To vám pomůže prozkoumat alternativy, zvážit vlastní možnosti a v důsledku to přispěje i k dělání informovanějších rozhodnutí.
Tento proces s 5 kroky je jen jedním nástrojem a rozhodně z našich životů nevymýtí složitá rozhodnutí.
Ale může nám pomoci zvýšit počet pozitivních rozhodnutí, která děláme.
Kritické myšlení nám může dát nástroje, kterými se prohrabeme hromadou informací a najdeme to, co hledáme.
A pokud ho použije hodně lidí, tak má sílu udělat z dnešního světa rozumnější místo k životu.
Je pár věcí, které všichni potřebujeme.
Všichni potřebujeme vzduch k dýchání.
Potřebujeme čistou vodu na pití.
Potřebujeme jídlo. Střechu nad hlavou a lásku.
Víte, láska je taky skvělá.
A všichni potřebujeme bezpečné místo, kde se vyčůrat.
(smích) Že?
Jako transgender nepasuji do binárního genderového systému. Kdybych zítra mohl změnit svět, abych jím mohl snadněji plout, jako úplně první ze všeho bych mrknutím oka vytvořil genderově neutrální toalety a šatny na všech veřejných místech.
(potlesk) Transgenderům a trans otázkám se v poslední době dostává spousta mediální pozornosti.
A to je skvělé a nezbytné, jenže většina té pozornosti je zaměřena na malý zlomek jednotlivců, většinou dost bohatých a pořádně slavných, a pravděpodobně se už tolik nemusí starat o to, kde se vyčůrají mezi jednotlivými hodinami na vysoké škole, nebo kde se převléknou na tělocvik na veřejné střední.
Sláva a peníze izolují tyto televizní transgenderové hvězdy od většiny všedních výzev, s nimiž se my ostatní musíme denně vypořádávat.
Veřejné toalety.
Jsou problémem od doby, kam až sahá má paměť, když jsem byl malý uličník, a pak, když se začal projevovat mužský, převážně na estrogenu založený organismus.
(smích) Dnes jsou veřejné toalety a šatny pro mne, transgendera, místem, kde se mi dostane nejvíce zpochybňování a obtěžování.
Za jejich dveřmi jsem byl už tolikrát slovně napaden.
Ochranka mne vyvedla s kalhotami ještě na půl žerdi.
Zírali na mne, křičeli na mne, šuškali si o mně, a jednou mě jedna stařenka praštila do obličeje svojí kabelkou, ve které, podle monoklu, jaký jsem si z toho odnesl, bylo jistojistě minimálně 70 dolarů v drobácích srolovaných do ruličky a velký pytel bonbónů.
(smích) Vím, co si někteří z vás myslí, a většinou máte pravdu.
Já můžu používat a používám jen pánské toalety.
Ale to neřeší dilema šaten, že?
A přitom bych neměl chodit 'na pány', protože já nejsem pán.
Jsem transgender.
A pak tu máme politiky, co štvou a zastrašují a vytrvale se snaží protlačit zákon o toaletách.
Už jste o tom slyšeli?
Snaží se zlegalizovat nátlak na lidi, jako jsem já, abychom používali toalety podle toho, jaké 'pohlaví' nám bylo přiděleno při narození.
A kdyby bylo podle těchto politiků, v Arizoně, Kalifornii, na Floridě, v Houstonu v Texasu nebo v Ottawě, no, tak pak by pro mě nebyly legální ani ty pánské toalety.
A vždycky, když někdo z těchto politiků předloží znovu takovýhle zákon, nemůžu si pomoc, ale říkám si, jak a kdo vlastně bude dodržování takových zákonů kontrolovat.
No ne? Kontroly kalhot?
Vážně.
Inspekce genitálií před šatnami na plovárnách?
Neexistuje žádný legální, etický ani přijatelný způsob, jak vymáhat dodržování takovýchto zákonů.
Ty jsou jen pro to, aby živily strach a propagovaly transfobii.
Nikdo se nebude díky nim cítit bezpečněji.
Ale stoprocentně bude díky nim pro některé z nás svět nebezpečnější.
A mezitím budou transgenderové děti trpět.
Vypadnou ze školy nebo úplně vypadnou ze života.
Transgenderové, především mladiství, čelí navíc překážkám, když jdou do bazénu nebo tělocvičny, a také na univerzitách, v nemocnicích, knihovnách.
Ani se radši neptejte, jak se k nám chovají na letištích.
Pokud se teď nerozhoupeme a nezasadíme o to, aby tato místa byla skutečně pro všechny, tak bychom měli být upřímní a přestat je nazývat veřejnými.
Měli bychom prostě uznat, že jsou pouze pro ty, kdo pasují do jednoho ze dvou políček 'pohlaví', kam já nepasuji.
Nikdy jsem nepasoval.
A to začíná v raných letech.
Znám holčičku. Je to dcera jedné mé kamarádky.
Ta holčička je svérázný uličník.
Mluvím o kovbojských botách a modelech náklaďáků a broucích ve sklenici a o všem, co k tomu patří.
Jednou jsem se zeptal na její oblíbenou barvu.
Řekla, že 'maskáče'.
(smích) Tak tohle úžasné dítě minulý říjen přišlo ze školky, kam chodila na půl dne, s mokrými kalhotami, protože ostatní děti ve školce ji šikanovaly, když chtěla použít dívčí toalety.
A učitelka jí už předtím dala na vědomí, že na chlapecké chodit nemá.
No a ona vypila dvě sklenice červené šťávy na Halloween party, chápejte, kdo by odolal té červené šťávě, no ne?
Vždyť je tak dobrá. A ona to čůrání prostě nemohla dál udržet.
Byly jí 4, stejně jako jejím spolužačkám.
A ty se už cítily dostatečně oprávněné dozorovat ji, aby nepoužila ty takzvané 'veřejné' toalety.
Byly jí čtyři roky.
A už jí byla uštědřena brutální lekce, že ve školce nejsou žádné toalety pro lidi, jako je ona.
Už se naučila, že toalety budou problém, a že ten problém se týká jí, a jen jí samotné.
A tak mě ta kamarádka požádala, ať si s její dcerkou promluvím, a já to udělal.
Chtěl jsem jí říci, že já a její máma napochodujeme do té školky, domluvíme jim a problém se vyřeší, ale věděl jsem, že to není pravda.
Chtěl jsem jí říci, že se to všechno zlepší, až bude starší, ale nemohl jsem.
A tak jsem ji poprosil, aby mi vyprávěla, co se stalo, aby mi řekla, jak se kvůli tomu cítí.
"Naštvaná a smutná," řekla mi.
Tak jsem jí řekl, že není sama a že to, co se jí stalo, nebylo v pořádku, a pak se zeptala, jestli jsem se někdy počůral do kalhot já.
Řekl jsem, že ano, ale že už je to nějaká doba.
(smích) Což, samozřejmě, byla lež, však to znáte, překročíte 42, 43 let a někdy prostě si, já nevím, trochu ucvrnknete, když kýchnete, když běžíte do schodů nebo se protahujete.
Nezapírejte.
To se stává, no ne?
Ale ona to nemusí vědět.
(smích) Řekl jsem jí: "Až budeš větší, budeš mít větší močový měchýř.
Až ti bude tolik, co mě, dokážeš zadržet čůrání mnohem déle," to jsem jí slíbil.
"Dokud se nedostanu domů?"
zeptala se.
Řekl jsem: "Ano, až dokud se nedostaneš domů."
Zdálo se, že jí to trochu uspokojilo.
Tak prostě postavme jednoduché, genderově neutrální toalety s lavičkou pro převlékání na tělocvik.
Nemůžeme změnit svět přes noc pro naše děti, ale můžeme jim dát bezpečné a soukromé místo, kam můžou před světem utéct, i když jen na chviličku.
To můžeme udělat.
Tak to udělejme.
A jestli jste z těch, co teď zrovna někde sedí a v hlavě si už sestavují seznam důvodů, proč to není prioritou, nebo že je to příliš drahé, nebo si říkáte, že poskytnout transgenderům bezpečné místo na čůrání nebo převlékání jen podporuje životní volbu, která podle vás uráží vaši morálku, nebo vaše mužství, či náboženské přesvědčení, tak mi dovolte apelovat na tu část vašeho srdce, kterou snad, doufejme, ještě zajímá zbytek populace.
Pokud vás nezajímají lidé, jako jsem já, tak co třeba ženy a dívky, které mají problémy s tělesným vzhledem?
Co třeba kdokoliv, kdo má problémy s tělesným vzhledem?
Co třeba kluk ve škole, který je o hlavu menší než jeho spolužáci, jehož hlas ještě nezmutoval?
Co? Á, osmá třído, jak krutým učitelem dokážeš být.
Nebo ne?
A co lidé, kteří trpí úzkostí?
Co ti s postižením, kteří na těchto místech potřebují asistenci?
Co třeba ti, jejichž tělo, z jakéhokoliv důvodu, neodpovídá všeobecně rozšířené představě, jak by mělo vypadat?
Kolik z nás se stále stydí nebo bojí svléknout se před někým, a kolika z nás tento strach brání dělat něco důležitého, jako třeba posilovat?
Copak by všem těmto lidem neprospěla tato jednoduchá zařízení?
Nemůžeme přes noc změnit transfobní smýšlení, ale můžeme všem poskytnout místo na převlékání, abychom se všichni pustili do práce a udělali svět pro nás pro všechny bezpečnější.
Děkuji, že jste mě vyslechli.
(potlesk) Děkuji.
(potlesk)
V mnohých ohledech nás naše vzpomínky dělají těmi, kdo jsme, pomáhají nám vzpomenout si na minulost, naučit se a udržet si dovednosti, a plánovat budoucnost.
A pro počítače, jež jsou často naší prodlouženou rukou, má paměť stejnou roli. Ať je to dvouhodinový film, soubor se dvěma slovy, nebo příkazy k otevření, všechno v počítačové paměti má formu základních jednotek zvaných bity, nebo binární číslice.
Každý z nich je uložen v paměťové buňce, která může přepínat mezi dvěma stavy pro dvě možné hodnoty, 0 a 1.
Soubory a programy se stávají z miliónů těchto bitů, zpracovaných v mikroprocesoru, nebo-li CPU, jenž zastává úlohu mozku počítače.
A jak množství bitů potřebných ke zpracování exponenciálně roste, počítačoví designeři čelí neustálému boji mezi velikostí, cenou a rychlostí.
Jako my, mají počítače krátkodobou paměť pro okamžité úkoly a dlouhodobou paměť pro trvalejší ukládání.
Když běží program, váš operační systém přiděluje prostor v krátkodobé paměti k vykonání jeho instrukcí.
Například když stisknete klávesu v textovém programu, CPU přistoupí k jednomu z těchto umístění pro získání bitů těchto dat.
Může je také měnit nebo tvořit nové.
Čas, který je k tomu zapotřebí, je znám jako paměťová latence.
A protože instrukce programu musí být zpracovávány rychle a souvisle, všechna umístění v krátkodobé paměti mohou být přístupná v jakémkoliv pořadí. Odtud pochází název "paměť s náhodným přístupem", nebo-li RAM.
Nejběžnější typ RAM je dynamická RAM nebo-li DRAM.
V ní je každá paměťová buňka složena z malinkého tranzistoru a kondenzátoru, jenž uchovává elektrické náboje, 0 - když zde není žádný náboj, nebo 1 - když je nabitý.
Takové paměti se říká dynamická, protože drží náboje pouze chviličku, než utečou pryč, což vyžaduje pravidelné nabíjení k udržení dat.
Avšak i její nízká latence, 100 nanosekund, je příliš dlouhá pro moderní CPU, a proto je zde také malá vysokorychlostní vnitřní paměť cache, tvořená statickou RAM.
Ta je obvykle vyrobena ze šesti propojených tranzistorů, jež nepotřebují obnovování.
SRAM je nejrychlejší pamětí v počítačovém systému, ale také tou nejdražší, a zabírá třikrát více místa než DRAM.
Ale RAM a cache mohou udržovat data pouze pokud jsou napájeny.
Pro udržení dat, když je zařízení vypnuté, se musí přenést do dlouhodobého úložiště, které má tři hlavní druhy.
V magnetickém úložišti, jež je nejlevnější, jsou data ukládána jako magnetické vzorce na otočný disk pokrytý magnetickým filmem.
Ale protože se disk musí otáčet tam, kde jsou data uložena, aby je mohl přečíst, latence této mechaniky je 100 000 krát pomalejší než u DRAM.
Na druhou stranu optická úložiště jako DVD nebo Blu-ray také úžívají otáčecí disk, avšak s reflexní vrstvou.
Bity jsou zakódovány jako světlé a tmavé skvrny barvivem, které umí přečíst laser.
Zatímco jsou optická úložiště levná a odnímatelná, mají dokonce delší latenci než magnetická úložiště a stejně tak nižší kapacitu.
Nakonec nejnovějším a nejrychlejším typem dlouhodobé paměti jsou elektronická média, jako flash disk.
Ty nemají žádné pohyblivé části, ale používají tranzistory s plovoucím hradlem, jež uchovávají bity zachycením či odstraněním elektrických nábojů v jejich speciálně navržené vnitřní struktuře.
Takže jak spolehlivé jsou tyto miliardy bitů?
Máme tendenci si představovat paměť počítače jako stabilní a trvalou, ve skutečnosti se však znehodnocuje docela rychle.
Teplo vytvářené zařízením a jeho okolím může nakonec odmagnetizovat pevné disky, znehodnotit barvivo v optických médiích a způsobit únik náboje v plovoucích hradlech.
Elektronická média mají také další slabost.
Opakovaný zápis způsobuje narušování tranzistorů s plovoucím hradlem, jež se nakonec stanou nepoužitelnými.
S daty na nejaktuálnějších paměťových médiích, s očekávanou méně než desetiletou životností, vědci pracují na využití fyzických vlastností materiálů až na kvantové úrovni, a to v naději, že vytvoří paměťové zařízení rychlejší, menší a trvanlivější.
Prozatím zůstává nesmrtelnost mimo dosah lidí, stejně jako počítačů.
Jako dítě jsem snil o oceánu.
Bylo to divoké místo plné barev a života, domov mimozemských, fantastických stvoření.
Představoval jsem si žraloky vládnoucí potravnímu řetězci a viděl mořské želvy tančící po korálových útesech.
Jako mořský biolog jsem se stal fotografem a většinu kariéry jsem pak hledal místa, která jsem si vysnil, když jsem byl malý.
Jak můžete vidět, začal jsem s průzkumem již v mládí.
Ale můj první opravdový ponor nastal když mi bylo 10 let.
Dodnes si živě vybavuji zuřivé mávání ploutvemi abych se ponořil ke zrezivělému dělu na povrchu korálu.
A když jsem se jej konečně dotkl, podíval jsem se nahoru a byl rázem obklopen rybami, které hrály všemi barvami duhy.
To byl den, kdy jsem se zamiloval do oceánu
Thomas Peschak Fotograf ochránce Během svých 40 let co tu jsem, jsem měl tu čest prozkoumat některá z nejúžasnějších míst podmořského světa pro časopis National Geographic a nadaci Save Our Seas.
Fotil jsem vše od velmi, velmi velkých žraloků po malé rybičky, které se vešly do dlaně ruky.
Cítil jsem intenzivní rybí dech Keporkaků jež se krmili jen pár metrů od mne v chladných mořích kanadského Velkého deštného pralesa.
A měl jsem tu čest zúčastnit se námluv Zelených mořských želv v Mozambickém kanálu.
Každý na této planetě ovlivňuje a je ovlivňován oceánem.
Panenské oceány o kterých jsem sníval jako malé dítě je stále těžší a těžší nalézt.
Stávají se stísněnější a ohroženější.
Jako lidé se snažíme držet si naši roli hlavního predátora na zemi a já mnohokrát viděl z první ruky a fotografoval důsledky tohoto jednání.
Po dlouhou dobu jsem si myslel, že musím šokovat své publikum znepokojujícími fotkami, abych ho vytrhl z letargie
A i když měl tento přístup jistý efekt vrátil jsem se zpět na začátek.
Věřím, že nejlepší způsob jak dosáhnout změny je prodávat lásku.
Jsem něco jako dohazovač druhů a jako fotograf mám unikátní možnost odhalit zvířata a celý ekosystém ležící skrytý pod hladinou oceánů.
Těžko si něco zamilujete a stanete se toho ochráncem, když nemáte ponětí, že to existuje.
Odhalení -- to je ta síla ochranného fotografování--
(hudba) Navštívil jsem stovky námořních míst, ale na světě je mnoho takových, která mne skutečně hluboce zasáhla.
Poprvé jsem zažil tento vznosný pocit někdy před 10 lety, na divokém a drsném africkém pobřeží.
Každý červen a červenec putuje obrovské hejno sardinek na sever v masivní migraci, které říkáme 'Útěk sardinek'.
A řeknu vám, že mají dobrý důvod utíkat.
V závěsu za nimi jsou hordy hladových mrštných predátorů.
Běžní delfíni loví společně a dovedou oddělit některé sardinky od hlavního hejna co tak vytvoří návnadu.
Nahání ryby k hladině oceánu a tam je uvězní a pak si rychle pochutnají na této dynamické a pulzující hostině.
Nedaleko za nimi jsou žraloci.
Většina lidí věří že žraloci a delfíni jsou nepřátelé na život a na smrt, ale během Útěku sardinek spolu vlastně koexistují.
Ve skutečnosti delfíni pomáhají žralokům mnohem efektivněji se nakrmit.
Bez delfínů jsou vytvářené shluky rozptýlenější a žraloci častěji končí s tím co nazývám Sardinkový koblih, případně s tlamou plnou vody.
I když jsem se žraloky zažil pár perných okamžiků během Útěku sardinek, vím, že mne nevnímají jako svou kořist.
Nicméně už jsem dostal pár facek ploutví, stejně jako každý další host tohoto divokého banketu.
Od pobřeží Afriky se přesuneme na východ přes obovský a rozlehlý Indický oceán na Maledivy, souostroví korálových ostrovů.
Během bouřlivých jihozápadních monzumů, rejnoci z celého souostroví cestují do drobného bodu v Baa Atoll, zvaného Hanifaru.
Armády korýšů většinou ne větších než vaše oční zorničky, jsou hlavní složkou potravy rejnoků.
Když se koncentrace tohoto planktonu stane nejednotnou, rejnoci se krmí sami a přitom metají salta vzad stále dokola podobně jako když se štěně honí za svým ocasem.
(hudba) Jakmile ale koncentrace planktonu vzroste, rejnoci se seřadí do linie hlava-ocas a formují dlouhé krmné řetězce a jakékoliv chutné sousto, které unikne prvnímu či druhému rejnokovi je jistojistě pozřeno dalším či následujícím strávníkem v řadě.
Jak koncentrace planktonu v zálivu roste, rejnoci plavou blíž a blíž u sebe. Toto unikátní chování nazýváme cyklónové krmení.
Rejnoci vířící v těsné formaci, v několika vrstvách nad sebou, vytváří vlastní vír, který sám o sobě nasává a doručuje plankton přímo do obrovských úst rejnoků.
Zážitek z ponoru mezi stovkami těchto rejnoků je vskutku nezapomenutelný.
(hudba) Když jsem prvně fotografoval Hanifaru tak se netěšilo žádné ochraně a bylo ohroženo civilizací.
Ve spolupráci s ochránci, jakým je např. Manta Trust, pomohly mé snímky, aby se Hanifaru stalo námořně chráněnou oblastí.
Rybáři ze sousedních ostrovů dříve lovili tyto rejnoky pro jejich kůži - na výrobu tradičních bubnů.
Dnes jsou jejich nejhorlivějšími ochránci a rejnoci jsou prospěšní maledivské ekonomice Každý rok přinesou do pokladny 8 miliónů dolarů.
Vždy jsem chtěl cestovat zpět v čase do doby, kdy mapy byly většinou prázdné nebo hlásaly "Zde žijí draci."
Dnes je nejblíže této představě má návštěva vzdálených atolů v západních vodách Indického oceánu
Daleko, předaleko od námořních tras a rybářských cest. je potápění do těchto vod dojemnou připomínkou toho jak před mnoha lety oceány vypadaly.
Velmi málo lidí slyšelo o Bassas da India malém kousku korálu v Mozambickém kanálu.
Tento korál vytváří ochrannou bariéru a vnitřní laguna je mateřskou půdou pro galapágské žraloky.
Tito žraloci jsou vše, jen ne plaší, a to dokonce i během dne.
Měl jsem tušení, že by byli ještě smělejší a početnější během noci.
(hudba) Nikdy předtím jsem se nesetkal s tolika žraloky na jednom jediném korálu.
Zachycení a sdílení momentů jako jsou tyto -- mi vždy připomene, proč jsem si vybral tuto cestu.
Dříve v tomto roce jsem byl na misi pro časopis National Geographic v Baja California.
A zhruba v půli cesty na poloostrov na pacifické straně leží laguna San Ignacio, významné místo pro reprodukci šedých velryb.
Po 100 let bylo toto místo scénou velkoobchodního vyvražďování, při němž bylo zabito více jak 20.000 šedých velryb, a zanechalo za sebou jen pár set přeživších.
Dnes potomci těch samých velryb pošťuchují svá mláďata k hladině, aby si s námi hrála.
(hudba) Tyto druhy zaznamenaly skutečně neobyčejný návrat.
Na druhé straně poloostrova leží Cabo Pulmo, ospalá rybářská vesnice.
Dekády nadměrného rybolovu přivedly zdejší populaci na pokraj vyhynutí.
V roce 1995, místní rybáři přesvědčili autority k vyhlášení těchto vod námořními rezervacemi.
Ale co se dělo dál byl takřka zázrak.
V roce 2005, tedy pouze po jedné dekádě ochrany vědci naměřili největší nárůst rybí populace, jaká kdy byla zaznamenána.
Ale nevěřte všemu co říkám, a pojďte se mnou.
Na jeden nádech poplujte se mnou do hlubin, mezi jedno z největších a nejhustších hejn ryb, s jakým jsem se v životě setkal.
(hudba) Všichni máme schopnost být tvůrci naděje.
A mými fotografiemi chci předat zprávu, že není příliš pozdě pro naše oceány.
A částečně chci také upozornit na nezdolnost přírody, která čelí 7.3 miliardám lidí.
Doufám, že v budoucnu bude pro mne stále těžší a těžší pořídit takovéto fotografie, a spíše bude přibývat těch, které budou vyjadřovat naši koexistenci s oceánem.
Ty se, doufejme, pro mne v budoucnu stanou každodenní událostí.
K přežití a rozvoji mé profese, musíte být skutečně beznadějným optimistou.
a vždy pracovat s předpokladem že možná další fotografie bude tou, která vyvolá změnu a čeká na vás přímo za rohem, za dalším korálem, uvnitř další laguny nebo možná uvnitř té další po ní.
(hudba)
Tak jo, chci teď vidět vaše ruce nahoře: kolik z vás si odebralo někoho z přátel na Facebooku, protože řekl něco urážlivého o politice nebo náboženství, péči o děti, jídle?
(smích) A kolik z vás zná alespoň jednu osobu, které se vyhýbáte, protože se s ní prostě nechcete bavit?
(smích) Víte, kdysi to bývalo tak, že abyste měli slušnou konverzaci, stačilo vám držet se rady Henryho Higginse z "My Fair Lady": Zůstaňte u počasí a svého zdraví.
Ale dnes, se změnou klimatu a hnutím proti vakcínám - (smích) nejsou ani tato bezpečná.
Tento svět, ve kterém žijeme, kde má každá konverzace potenciál zvrhnout se v hádku, kde naši politici neumí mluvit jeden s druhým, a kde i ty nejtriviálnější problémy mají někoho bojujícího zapáleně pro i proti, tento svět není normální.
Studie Pew Research na 10 000 dospělých Američanů zjistila, že jsme dnes polarizovanější, rozdělenější, než jsme kdy v historii byli.
Děláme daleko méně kompromisy, což znamená, že se navzájem neposloucháme.
A děláme rozhodnutí o tom, kde žít, koho si vzít, a dokonce s kým se přátelit, na základě toho, čemu už věříme.
Znovu to znamená, že se navzájem neposloucháme.
Konverzace vyžaduje rovnováhu mezi mluvením a posloucháním a tu rovnováhu jsme tak nějak ztratili.
Ovšem, částečně kvůli technologii.
Smartphony, které všichni máte v ruce, nebo někde poblíž, abyste na ně mohli rychle dosáhnout.
Podle Pew Research pošle třetina amerických teenagerů denně více než 100 zpráv.
A většina z nich spíše pošle svým kamarádům zprávu, než aby s nimi mluvili tváří v tvář.
V magazínu The Atlantic byl skvělý článek.
Napsal jej středoškolský učitel Paul Barnwell -
- zadal svým žákům komunikační projekt.
Chtěl je naučit mluvit o specifickém tématu, aniž by používali poznámky.
A řekl toto: "Uvědomil jsem si..."
(smích) "Uvědomil jsem si, že schopnost konverzace je nejspíš ta nejopomíjenější schopnost, kterou nezvládáme učit.
Děti se hodiny denně skrze obrazovky zabývají idejemi a sebou navzájem, ale zřídka mají možnost zlepšovat si své mezilidské komunikační dovednosti.
Přestože to může znít jako vtipná otázka, musíme se sami sebe ptát: Existuje nějaká dovednost 21.století, která je důležitější než schopnost udržet souvislou, sebevědomou konverzaci?"
Já se třeba živím mluvením s lidmi: s vítězi Nobelovy ceny, s řidiči náklaďáků, s miliardáři, s učitelkami ze školky, s hlavami států, s instalatéry.
Mluvím s lidmi, které mám ráda. Mluvím s lidmi, které nemám ráda.
Mluvím s některými lidmi, se kterými nesouhlasím na osobní úrovni.
Ale i tak s nimi mám skvělé konverzace.
Takže bych vás chtěla příštích zhruba 10 minut učit jak mluvit a jak naslouchat.
Mnoho z vás již slyšelo spousty rad na toto téma. Něco jako že se máte dívat do očí, promyslet si zajímavá témata dopředu, dívat se, pokyvovat a usmívat se, abyste ukázali, že dáváte pozor, opakovat, co jste slyšeli nebo to shrnout.
Tak na tohle všechno zapomeňte.
Jsou to pitomosti.
(smích) Není žádný důvod učit se, jak ukázat, že dáváte pozor, pokud pozor opravdu dáváte.
(smích) (potlesk) A já jako profesionální moderátor používám naprosto tytéž dovednosti, které používám i v normálním životě.
Takže vás naučím, jak dělat rozhovory s lidmi a to vám také nakonec pomůže zlepšit se v konverzaci.
Naučíte se vést konverzaci, při níž nebudete plýtvat časem, nebo se nudit, a nikoho ani neurazíte.
Všichni jsme už zažili skvělou konverzaci.
Měli jsme ji někdy předtím. Víme, jaké to je.
Ten typ konverzace, po které se cítíte zaujatí a inspirovaní nebo kdy cítíte opravdové spojení nebo, že jste byli perfektně pochopeni.
Neexistuje jediný důvod, proč by taková nemohla být většina vašich interakcí.
Mám na to 10 základních pravidel. Provedu vás všemi, ale upřímně, stačilo by, kdybyste zvládli jen jedno a už byste si užívali lepší konverzaci.
Pravidlo 1: nedělejte víc věcí najednou.
A tím nemyslím jen odložit svůj mobil, tablet, klíče od auta nebo cokoliv máte v ruce.
Myslím tím, buďte přítomni.
Buďte v tom okamžiku.
Nepřemýšlejte o té hádce, co jste měli se svým šéfem.
Nepřemýšlejte o tom, co budete mít k večeři.
Jestli chcete vystoupit z konverzace, tak z ní prostě vystupte, nebuďte polovinou v ní a tou druhou mimo.
Pravidlo 2: Nepoučujte.
Jestli chcete vyjádřit svůj názor, bez jakéhokoliv prostoru pro reakce, nebo diskuzi, opačný názor nebo poučení, napište blog.
(smích) Mám opravdu dobrý důvod, proč do své show nezvu politické experty: oni jsou totiž strašně nudní.
Konzervativci budou nenávidět Obamu, potravinové lístky a potraty.
Liberálové budou nenávidět velké banky, ropné korporace a Dicka Cheneyho.
Naprosto předvídatelní.
A vy nechcete být takoví.
Musíte vstoupit do každé konverzace s tím, že se z ní něco můžete naučit.
Proslulý psychiatr M. Scott Peck řekl, že opravdové naslouchání vyžaduje odložit sama sebe stranou.
A občas to znamená odložit stranou váš osobní názor.
Řekl, že když mluvčí cítí toto přijetí, stane se méně zranitelným a bude daleko pravděpodobnější, že posluchači otevře vnitřní hlubiny své mysli.
Znova. Předpokládejte, že se máte co naučit.
Bill Nye: "Každý, koho potkáte, zná něco, co vy ne."
Já to říkám takhle: Každý je na něco expert.
Pravidlo 3: Používejte otevřené otázky.
V tomto si vezměte příklad z novinářů.
Začínejte své otázky s kdo, co, kdy, kde, proč nebo jak.
Pokud sestavíte komplikovanou otázku, dostanete na ní jednoduchou odpověď.
Pokud se vás zeptám: "Byl jsi vyděšený?"
tak zareagujete na to nejsilnější slovo ve větě, což je 'vyděšený' a odpověď bude: "Ano, byl" nebo "Ne, nebyl."
"Byl jsi naštvaný?" "Ano, velmi naštvaný."
Nechte je to popsat. Oni jsou ti, co to ví.
Zkuste se jich ptát na věci jako: "Jaké to bylo?"
"Jaký je to pocit?"
Oni se pak totiž mohou na chvíli zastavit, a popřemýšlet o tom, a vy tak dostanete daleko zajímavější odpověď.
Pravidlo 4: Jděte s proudem.
To znamená, že myšlenky se vám objeví v hlavě a vy je musíte pustit zase ven.
Často slyšíme interview, kde host několik minut hovoří a pak najednou moderátor položí otázku, která vypadá, jako by přišla odnikud, nebo už byla zodpovězena.
Moderátor nejspíš přestal před dvěma minutami poslouchat, protože ho napadla tahle opravdu chytrá otázka, a on ji prostě musel říci.
A my děláme úplně to samé.
Jen si sedíme, s někým se bavíme, a v tom si vzpomeneme, jak jsme tehdy v kavárně potkali Hugha Jackmana.
(smích) A přestaneme poslouchat.
V mysli vám vyskočí příběhy a myšlenky.
Musíte je nechat přijít a odejít.
Pravidlo 5: Jestli nevíte, tak to řekněte.
Lidé v rádiu, zvláště v NPR, si více uvědomují, že jsou nahráváni, takže jsou opatrnější s tím, v čem se budou vydávat za experta a o čem prohlašují, že si tím jsou jisti.
Dělejte to. Neriskujte.
Řeči by neměly být prázdné.
Pravidlo 6: Neporovnávejte své zkušenosti s jejich.
Když říkají, že ztratili člena rodiny, nezačínejte o tom, jak jste vy ztratili člena rodiny.
Jestli mluví o svých problémech v práci, nevykládejte jim, jak vy nenávidíte svou práci.
Není to to samé. Nikdy to není to samé.
Všechny prožitky jsou individuální.
A navíc to není o vás.
Nepotřebujete ten moment na dokázání toho, jak jste skvělí, nebo kolik jste si protrpěli.
Někdo se jednou zeptal Stephena Hawkinga, jaké má IQ, a on řekl: "Nevím. Lidé, kteří se chvástají se svým IQ, jsou ubožáci."
(smích) Konverzace nejsou příležitostí pro vyzdvihování sebe sama.
Pravidlo 7: Snažte se neopakovat.
Je to povýšenecké a vážně nudné a máme tendenci to dělat hodně.
Zvláště v pracovních konverzacích, nebo rozhovorech s našimi dětmi, když máme něco zásadního, tak to opakujeme pořád znova a znova.
Nedělejte to.
Pravidlo 8: Nezabředávejte do detailů.
Upřímně, lidi nezajímají roky, jména, přesná data, všechny ty detaily, které pracně dolujete z paměti.
Lidi to nezajímá. Co je zajímá, jste vy.
Zajímá je, jací jste, co máte společného.
Takže zapomeňte na detaily.
Vynechte je. Pravidlo 9: Není to to poslední, ale je to to nejdůležitější.
Poslouchejte.
Nedokážu vám ani říct, kolik opravdu důležitých lidí prohlásilo, že naslouchání je nejspíš ta nejdůležitější schopnost, kterou můžete rozvíjet.
Buddha řekl, cituji: "Když máte pusu otevřenou, neučíte se."
A Calvin Coolidge řekl: "Nikdo se nikdy neproposlouchal k vyhazovu z práce."
(smích) Proč si vzájemně nenasloucháme?
Zaprvé, radši bychom mluvili.
Když mluvím, mám to pod kontrolou.
Nemusím poslouchat nic, co mě nezajímá.
Jsem ve středu pozornosti.
Můžu posílit svou identitu.
Ale existuje jiný důvod: jsme rozptylováni.
Průměrný člověk mluví rychlostí okolo 225 slov za minutu, ale umíme naslouchat až 500 slovům za minutu.
Takže naše mysl doplňuje těch zbylých 275 slov.
Heleďte, já vím, kolik to dá energie a úsilí, opravdu věnovat někomu pozornost, ale jestli to nedokážete udělat, pak nevedete konverzaci.
Jste pak pouze dva lidé vykřikující sotva související věty na stejném místě.
(smích) Musíte si navzájem naslouchat.
Stephen Covey to řekl velmi pěkně.
Řekl: "Většina z nás neposlouchá s úmyslem porozumět.
Posloucháme s úmyslem odpovědět."
Ještě jedno pravidlo, číslo 10: Buďte struční.
[Dobrá konverzace je jako minisukně. Dostatečně krátká k udržení zájmu, ale dostatečně dlouhá k pokrytí tématu. -- Má sestra] (smích) (potlesk) Toto všechno naráží na ten stejný základní koncept: zajímejte se o druhé lidi.
Víte, já jsem vyrostla s velmi slavným dědou, a měli jsme doma takový rituál.
Lidé přicházeli mluvit s mými prarodiči a poté, co odešli, přišla za námi vždy moje máma, a řekla: "Víte, kdo to byl?
Ta byla druhá za vítězkou Miss America.
To byl starosta Sacramenta.
Tahle vyhrála Pulitzerovu cenu. To je ruský baletní tanečník."
A tak jsem vyrostla předpokládajíc, že má každý nějakou skrytou, skvělou vlastnost.
A myslím si, že právě toto ze mě dělá dobrou moderátorku.
Držím ústa zavřená, jak jen dokážu, ponechávám si otevřenou mysl, a jsem vždy připravena žasnout a nikdy nejsem zklamána.
Dělejte to stejné.
Jděte ven, mluvte s lidmi, poslouchejte lidi, a hlavně buďte připraveni žasnout.
Děkuji.
(potlesk)
Po celém světě je přibližně 60 milionů lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy, aby unikli válce, násilí a pronásledování.
Většina z nich byla vnitřně vysídlena, to znamená, že utekli ze svých domovů, ale zůstali ve své vlasti.
Ostatní překročili hranice a hledali útočiště mimo svou vlast.
Běžně se nazývají uprchlíky.
Ale co tento termín vlastně znamená?
Svět zná uprchlíky po tisíce let, ale moderní definice byla vypracována až v roce 1951 v Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků jako reakce na masové pronásledování a vysídlování během 2. světové války.
Úmluva definuje uprchlíka jako osobu, která se nachází mimo svou vlast a nemůže se navrátit pro oprávněné obavy před pronásledováním
z důvodů rasových, náboženských, národnostních, příslušnosti k určité sociální skupině nebo kvůli politickému názoru, často v návaznosti na válku a násilí.
V dnešní době přibližně polovina uprchlíků na světě jsou děti, některé bez doprovodu dospělého, takže mohou být využívány k dětské práci nebo sexuálně zneužívány.
Příběh každého uprchlíka je jiný, mnoho z nich absolvuje nebezpečnou cestu s nejistým výsledkem.
Ale ještě než se dostaneme k tomu, co jejich cesty zahrnují, měli bychom objasnit jednu věc.
Existuje mnoho nejasností týkajících se rozdílu mezi termíny "migrant" a "uprchlík".
Slovo "migranti" většinou označuje lidi, kteří opustili svou zemi pro důvody nesouvisející s pronásledováním, jako je hledání lepších ekonomických příležitostí nebo opuštění suchem zasažených oblastí při hledání lepších podmínek.
Na světě je mnoho lidí, kteří se vystěhovali kvůli přírodním katastrofám, nedostatku potravin a jiným strádáním, ale mezinárodní právo, ať správně či nesprávně, uznává jako uprchlíky pouze ty, kdo prchají před konfliktem a násilím.
Tak tedy co se stane, když někdo uteče ze své vlasti?
Většina cest uprchlíků je dlouhá a riskantní, s omezeným přístupem k úkrytu, vodě nebo jídlu.
Vzhledem k tomu, že odjezd může být náhlý a neočekávaný, někdy musí opustit veškerý svůj majetek, a tak lidé, kteří uniknou konfliktu, často nemají potřebné dokumenty, například víza, aby mohli nastoupit do letadla a legálně odjet do ciziny.
Finanční a politické faktory jim také mohou zabránit v cestování obvyklými trasami.
To znamená, že většinou mohou cestovat pouze po souši nebo po moři a můžou být nuceni svěřit své životy převaděčům, aby jim pomohli překročit hranice.
Zatímco někteří utíkají do bezpečí spolu s rodinami, jiní se vydávají na cestu sami a opouštějí své bližní v naději, že se shledají později.
Oddělení od rodiny může být traumatické a nesnesitelně dlouhé.
I když více než polovina uprchlíků na světě je ve městech, někdy je pro takového člověka první zastávkou uprchlický tábor, obvykle vedený Agenturou pro uprchlíky OSN nebo místními vládami.
Utečenecké tábory mají poskytovat krátkodobé útočiště do doby, než se jejich obyvatelé budou moci buď bezpečně vrátit domů, nebo být integrování do hostitelské země, nebo přesídleni do jiné země.
Ale možnosti přesídlení a dlouhodobé integrace jsou často omezené.
Příliš mnoho uprchlíků nemá jinou možnost než zůstat v táboře roky, někdy dokonce desetiletí.
Po vstupu do nové země prvním právním krokem pro utečence je žádost o azyl.
V tu chvíli se stávají žadateli o azyl, a dokud není jejich žádost přijata, nejsou oficiálně uznáni jako uprchlíci.
Zatímco země se celkem shodují na jedné definici uprchlíka, každá hostitelská země je zodpovědná za prozkoumání všech žádostí o azyl a rozhodnutí, zda žadateli může být udělen status uprchlíka.
Směrnice různých zemí se mohou podstatně lišit.
Hostitelské země mají několik povinností vůči lidem, které uznaly jako uprchlíky, například záruku minimálního standardu zacházení a zákaz diskriminace.
Nejzákladnější povinností vůči uprchlíkům je zákaz jejich repatriace, princip bránící hostitelské zemi navrátit osobu do země, kde její život a svoboda jsou ohroženy.
Ale ve skutečnosti uprchlíci jsou často obětmi nekonzistentního a diskriminačního chování.
Stále častěji jsou nuceni začít nový život tváří v tvář xenofobii a rasismu.
Častokrát jim není dovoleno pracovat, a jsou tedy plně závislí na humanitární pomoci.
Kromě toho příliš mnoho dětí uprchlíků nechodí do školy kvůli nedostatku peněz na vzdělávací programy.
Pokud se podíváte na svou vlastní rodinnou historii, možná zjistíte, že v určitém okamžiku vaši předkové byli nuceni opustit své domovy, aby unikli válce nebo diskriminaci a pronásledování.
Udělali bychom dobře, kdybychom si vzpomněli na jejich příběhy, když slyšíme o uprchlících, kteří jsou v současnosti na útěku a hledají nový domov.
Přijdete k doktorovi a udělají Vám nějaké testy.
Doktor zjistí, že máte vysoký choresterol, a že by Vám asi pomohly léky.
Takže dostanete krabičku léků.
Máte určitou důvěru, Váš doktor má určitou důvěru, že to bude fungovat.
Ta firma, která je vynalezla udělala řadu studií, odevzdala je FDA.
Oni je pečlivě prozkoumali, a skepticky je potvrdili.
Mají určitou představu, jak fungují, mají určitou představu, jaké jsou vedlejší účinky.
Mělo by to být OK.
Máte další rozhovor se svým doktorem, a Váš doktor se obává, protože jste byli melancholičtí, necítili jste se dobře, nedařilo se Vám užívat si života normálně.
Váš doktor řekne, "Myslím, že máte trochu depresi.
Předepíši Vám další lék."
Takže teď mluvíme o dvou lécích.
I druhý lék užívají miliony lidí, výrobce provedl studie, FDA to zkontrolovala -- všechno v pořádku.
Všechno by mělo být v pořádku.
Všechno by mělo být v pořádku.
Ale, počkejte chvilku.
Studovali jsme je dohromady?
Je velmi složité to udělat.
Po pravdě, normálně se to nedělá.
Zcela závisíme na tom, čemu se říká "post-marketingový dohled." Poté, co jsou léky uvedeny na trh,
jak zjistíme, že dva léky společně fungují špatně?
Tři? Pět? Sedm?
Zeptejte se Vašich blízkých s několika diagnózami, kolik léků užívají.
Proč se zabývám tímto problémem?
Záleží mi na něm hodně.
Jsem informatik a analytik dat a podle mně opravdu jediná šance - jediná šance, jak porozumět těmto interakcím je použít hodně různých zdrojů dat, abychom zjistili, které léky mohou být bezpečně užívány společně, a kdy to není bezpečné.
Řeknu Vám příběh vědy o datech.
Začíná mým studentem Nickem.
Budeme mu říkat "Nick," protože se tak jmenuje.
(Smích) Nick byl mladý student.
Řekl jsem, "Víš, Nicku, musíme pochopit, jak léky fungují a jak fungují dohromady, a jak fungují zvlášť, a moc dobře tomu nerozumíme.
Ale FDA zveřejnila tuhle skvělou databázi.
Je to databáze nežádoucích účinků.
Doslova je dali na web- veřejně přístupné, všichni byste si je nyní mohli stáhnout- stovky tisíc zpráv o nepříznivých účincích od pacientů, doktorů, společností a lékárníků.
Tyto zprávy jsou celkem jednoduché: obsahuji všechny pacientovy nemoci, všechny užívané léky, a všechny nežádoucí účinky, anebo vedlejší účinky, které zažil.
Nejsou to všechny nežádoucí účinky, které se dnes objeví v USA, ale jsou to stovky a stovky tisíc léků.
Tak jsem řekl Nickovi, "Zamysleme se nad glukózou.
Glukóza je velmi důležitá, a my víme, že je spojená s cukrovkou.
Zkusme zjistit, jestli můžeme pochopit odezvu glukózy.
Poslal jsem Nicka pryč. Nick přišel zpátky.
"Russi," řekl, "vytvořil jsem klasifikátor, který může ukázat vedlejší účinky léků na základě zkoumání této databáze, a může Vám říct, jestli ten lék pravděpodobně ovlivní glukózu či ne."
Zvládl to. Svým způsobem to bylo jednoduché.
Vzal všechny léky, o kterých víme, že mění glukózu, a řadu léků, které nemění glukózu, a řekl, "Jaký je rozdíl mezi jejich vedlejšími účinky?
Rozdíl v únavě? V chuti k jídlu?
V močení?" Všechny tyto věci dohromady mu daly velmi dobrý prediktor.
Řekl, "Russi, mohu předpovědět s přesností 93 %, kdy lék změní glukózu."
Řekl jsem, "Nicku, to je skvělé."
Je to mladý student, musíte budovat jeho sebedůvěru.
"Ale Nicku, je tu problém.
Každý doktor na světě ví, že všechny léky mění glukózu, protože to je základ naší praxe.
Takže skvělé, dobrá práce, ale ne moc zajímavé, určitě ne publikovatelné."
(Smích) Řekl, "Já vím, Russ. Myslel jsem si, že to řekneš."
Nick je chytrý.
"Myslel jsem si, že to řekneš, udělal jsem ještě jeden pokus.
Podíval jsem se na všechny v této databázi užívající dva léky, a hledal jsem podobné signály, signály měnící se glukózy, pro osoby užívající tyto dva léky, kde každý lék zvlášť neovlivnil glukózu, ale dohromady jsem viděl výrazný signál."
A já řekl, "Aha! Jsi chytrý. Dobrý nápad.
Ukaž mi ten seznam." A je tu řada léků, nepříliš zajímavých.
Ale co mne zaujalo, na seznamu byly dva léky: paroxetin, nebo Paxil, antidepresant, a pravastin, nebo Pravachol, lék na cholesterol.
A já jsem řekl, "Aha. Miliony Američanů užívají tyto dva léky."
Později jsme zjistili, že na paroxetinu bylo 15 miliónů Američanů, 15 miliónů na pravastinu, a milión, odhadem, na obou.
Takže to je milión lidí, kteří mohou mít problémy s glukózou, pokud obstojí tenhle mechanický nesmysl, který s databází FDA provedl.
Řekl jsem, "Stále to není publikovatelné, ale protože se mi líbí, co jsi s tím provedl, s tím strojovým učením, ale není to standardní důkaz."
Takže musíme provést něco jiného.
Pojďme do Stanfordských elektronických lékařských záznamů.
Máme jejich kopii pro výzkumné účely, odstranili jsem identifikující informace.
Řekl jsem, "Podívejme se, jestli lidé na těchto dvou lécích mají problémy s hladinou cukru krvi."
Ve Stanfordských lékařských záznamech Jsou tisíce a tisíce lidí, kteří užívají paroxetin a pravastatin.
My ale potřebovali speciální pacienty.
Potřebovali jsme pacienty, kteří užívali jeden z nich a znali hladinu cukru v krvi, a poté dostali ten druhý a měli znovu změřenou hladinu cukru, to vše v rozumném časovém období -- okolo dvou měsíců.
A když jsme to udělali, našli jsme 10 pacientů.
Ale osm z 10 měli výkyv v hladině cukru, když dostali druhé P -- nazýváme je P a P -- když dostali to druhé P.
Kterýkoliv mohl být první, pak přišel ten druhý a glukóza se zvýšila o 20 miligramů na decilitr.
Jen pro připomenutí, pokud nejste diabetik, normálně chodíte okolo, s glukózou okolo 90.
A když se dostane na 120, 125, Váš doktor začne uvažovat o diagnóze cukrovky.
Takže skok o 20 -- celkem zásadní.
Řekl jsem, "Nicku, tohle je vážně cool.
Ale, obávám se, že stále nemáme článek, protože tohle je 10 pacientů to není dost pacientů."
Co můžeme dělat?
Řekli jsme si, že zavoláme přátelům na Harvardu a Vanderbiltu, kteří -- Harvard v Bostonu, Vanderbilt v Nashville, kteří také mají lékařské záznamy podobné našim.
Uvidíme, jestli najdou podobné pacienty s jedním P, druhým P, měřeními glukózy v rozmezí, které potřebujeme.
Bůh jim žehnej, Vanderbilt našli za týden 40 takových pacientů, stejný trend.
Harvard našel 100 pacientů, stejný trend.
Nakonec jsme měli 150 pacientů ze tří různých zdravotnických center, kteří nám říkali, že pacienti, kteří užívají tyto dva léky, měli celkem podstatný skok ve své glukóze.
Zajímavější je, že jsme vynechali diabetiky, protože diabetici už rozkolísanou glukózu mají.
Když jsme se podívali na glukózu diabetiků, stoupala o 60 miligramů na decilitr, ne 20.
Tohle bylo podstatné, a řekli jsme, "Tohle musíme publikovat."
Odeslali jsme článek.
Všechno to bylo podloženo daty, daty z FDA, ze Stanfordu, z Vanderbiltu, z Harvardu.
Neudělali jsme ani jediný skutečný experiment.
Ale byli jsme nervózní.
Takže Nick, zatímco byl článek posuzován, šel do laboratoře.
Našli jsme někoho, kdo něco věděl o laboratořích.
To já nedělám.
Starám se o pacienty, ale nedělám pipety.
Naučili nás, jak dávat myším léky.
Vzali jsme myši a dali jsme jim jedno P, paroxetin.
Jiným myším jsme dali pravastatin.
A třetí skupině myší jsme dali oba.
A podívejme, glukóza stoupla o 20 až 60 miligramů na decilitr u myší.
Takže článek byl přijat, založen pouze na datech, a na konec jsme přidali malou poznámku, mimochodem, pokud je dáte myším, stoupne nahoru.
To bylo skvělé, a ten příběh by tu mohl skončit.
Ale ještě pořád mám šest a půl minuty.
(Smích.) Tak jsme seděli a přemýšleli o tom všem, a nepamatuji si, koho to napadlo, ale někdo řekl, "Zajímalo by mne, jestli si pacienti užívající tyto dva léky, všímají vedlejších účinků hyperglykémie.
Mohli by a měli by.
Jak to zjistíme?"
Řekli jsme, no, co uděláte?
Mluvíme o užívání léků, jednoho či dvou nových, a máte zvláštní pocit.
Co uděláte?
Půjdete na Google a zadáte ty dva léky, které užíváte, nebo ten jeden, který užíváte, a napíšete "vedlejší účinky".
Co zažíváte?
Tak jsme řekli OK, zeptáme se Googlu, jestli nám zpřístupní záznamy o vyhledávání, abychom se na ně mohli podívat a vidět, zda pacienti toto hledají.
Google, bohužel musím říct, odmítl naši žádost.
Byl jsem zklamaný.
Byl jsem na večeři s kolegou, který pracuje v Microsoft Research, a řekl jsem, "Chtěli jsme udělat tuto studii a Google řekl ne. Je to trochu zklamání."
Řekl, "No, my máme vyhledávání na Bingu."
(Smích.) Jo.
To je skvělé.
Cítil jsem se jako bych -- (Smích.) Měl jsem pocit, jako bych znovu mluvil s Nickem.
Pracuje pro jednu z největších výzkumných organizacích na světě, a já se ho snažím utěšit.
Ale on řekl, "Ne Russi- ty mi možná nerozumíš.
Máme nejenom vyhledávání na Bingu, ale pokud použiješ Internet Explorer pro vyhledávání na Googlu, Yahoo, Bingu, čemkoliv...
po 18 měsíců si ponecháváme tyto údaje pouze pro výzkumné účely.
Řekl jsem, "Teď se bavíme pořádně!"
To byl Eric Horvitz, můj přítel z Microsoftu.
Tak jsme udělali studii, ve které jsme definovali 50 slov, které by normální člověk mohl zadat pokud má hyperglykémii, jako "únava", "ztráta chuti k jídlu", "hodně močení", "hodně čůrání"- omluvte mne, ale je to jedna z věcí, které by mohl zadat.
Měli jsme 50 frází, které jsme nazvali "diabetická slova".
Udělali jsme tak základnu.
A ukázalo se, že asi 0,5 až 1 % všech vyhledávání na Internetu obsahují jedno z těch slov.
To je náš základní poměr.
Když lidé zadají "paroxetin" nebo "Paxil"- to jsou synonyma- a jedno z těch slov, ten poměr stoupne na asi 2 % diabetických slov, a jak už víte, to je to slovo "paroxetin".
Pokud je to "pravastatin", základní poměr stoupne asi o 3 % od základny.
Když se oba zároveň vyskytují ve vyhledávání, poměr stoupne asi na 10 %, obrovský tří- až čtyřnásobný nárůst v těch hledáních, kde jsou oba léky a slovy typu diabetes nebo hyperglykémie.
Publikovali jsme to a vzbudili jsme pozornost.
Důvod, proč si to zasluhuje pozornost je ten, že pacienti nám nepřímo říkají své vedlejší účinky skrz svoje vyhledávání.
Upozornili jsme na to FDA.
A FDA to zaujalo.
Vytvořili programy na sledování sociálních médií ve spoluprácí s Microsoftem, který na to měl hezkou infrastrukturu, a dalšími, ke zkoumání příspěvků na Twitteru,na Facebooku, záznamů o vyhledávání, abychom brzy viděli signály, že léky samostatně nebo dohromady, způsobují problémy.
Co z toho je? Proč tento příběh?
Především máme příslib velkého a středně velkého množství dat k pochopení interakcí mezi léky a skutečného fungování léků.
Jak fungují léky?
Toto vytvoří a vytvořilo nový ekosystém pro pochopení fungování léků a optimalizaci jejich užívání.
Nick pokračoval dále; je profesorem na Columbii.
Svou dizertační práci věnoval stovkám párů léků.
Nalezl několik velmi významných interakcí, tak jsme to zopakovali a ukázali, že toto je skutečně fungující způsob nalézání interakcí mezi léky.
Nicméně je zde pár drobností.
Najednou neužíváme pouze dvojice léků.
Jak jsem řekl dříve, jsou pacienti se třemi, pěti, sedmi, devíti léky.
Byly zkoumány vzájemné interakce všech devíti?
Můžeme párovat A a B, A a C, A a D, ale co A, B, C, D, E, F, G dohromady, užívané jedním pacientem, možná vzájemně reagující způsobem, který zvyšuje nebo snižuje jejich efekt nebo způsobuje nečekané účinky.
My opravdu netušíme.
Je to pole neorané, příležitost pro nás využít data k pochopení interakcí mezi léky.
Další dvě věci: chci, abyste přemýšleli o moci, kterou jsme byli schopni vytvořit s daty od lidí, kteří poskytli nežádoucí účinky prostřednictvím lékárníků, nich samotných, jejich doktorů lidé, kteří umožnili databázím ve Stanfordu, Harvardu, Vanderbiltu, užívání pro výzkum.
Lidé se bojí o data.
Obávají se o své soukromí a bezpečnost - měli by.
Potřebujeme bezpečné systémy.
Ale nemůžeme mít systém, který uzavírá data, protože je to příliš cenný zdroj inspirace, inovace a objevů nových věcí v lékařství.
A poslední věc, kterou chci říct je, že jsme v tomto případě našli dva léky a byl to trošku smutný příběh.
Dva léky skutečně způsobující problémy.
Zvyšovaly glukózu.
Mohly u někoho vyvolat cukrovku, u někoho, kdo by ji jinak neměl, a tak byste měli používat tyto léky dohromady velmi opatrně, možná ne společně, prostě zvolit jiné, když je předepisujete.
Ale byla zde ještě další možnost.
Mohli jsme nalézt dva nebo tři léky, které reagovaly přínosným způsobem.
Mohli jsme nalézt nové účinky léků, které by žádný z nich samostatně neměl, ale dohromady způsobovaly nový vedlejší účinek, mohly být novou a novátorskou léčbou chorob, které nemají léčbu nebo jejichž léčba není účinná.
Když přemýšlíme o lécích dnes, všechny zlomové průlomy -- pro HIV, tuberkulózu, depresi, cukrovku -- jsou vždy mixem léků.
Takže ten pozitivní aspekt, a téma pro odlišnou TED přednášku, je jak můžeme použít stejné zdroje dat pro nalezení positivních účinků kombinace léčiv, které nám poskytnou novou léčbu, nový vhled do fungování léčiv a umožní nám postarat se ještě lépe o naše pacienty.
Děkuji Vám.
(potlesk)
Vítězství outsidera nad favorizovaným týmem.
Trestné střílení v poslední minutě, které vyhraje turnaj.
Scénky nabuzených tréninků.
Mnoho lidí rádo oslavuje vítězství na hřišti, fandí oblíbeným týmům a sportuje.
Otázka ale zní: Měli bychom být sportem tak posedlí?
Je pro nás sportování skutečně tak dobré, jak si myslíme, nebo je to jen zábava a kratochvíle?
Co na to říká věda?
Za prvé, všeobecně uznávaným názorem je, že cvičení je dobré pro naše tělo a mysl, a to je zcela určitě pravda.
Cvičení, zvláště když jsme mladí, má nejrůznější zdravotní přínosy, jako posílení našich kostí, odstraňování špatného cholesterolu z našich tepen a snížení rizika mrtvice, vysokého krevního tlaku a cukrovky.
Náš mozek při cvičení uvolňuje také celou řadu chemických látek, včetně endorfinů.
Tyto přirozené hormony, které ovládají reakce centrálního nervového systému na bolest a radost, mohou vést k pocitům euforie, nebo k tomu, co známe jako pocit štěstí po běhání.
Zvýšená hladina endorfinů a stálá fyzická aktivita obecně, může zdokonalit vaši soustředěnost a zlepšit vaši náladu a paměť.
Znamená to tedy, že když půjdeme pětkrát týdně do posilovny, bude nám to prospívat stejně, jako kdybychom se připojili k týmu a soutěžili?
Tady to začíná být zajímavé: protože se ukazuje, že pokud najdete sport a tým, který se vám líbí, studie ukazují, že to má všechny myslitelné přínosy, které přesahují rámec fyzických a duševních přínosů cvičení o samotě.
Jedním z nejvýznamnějších jsou psychologické přínosy, a to jak v krátkodobém, tak dlouhodobém horizontu.
Některé z nich pocházejí ze společné zkušenosti být součástí týmu. Například: učí důvěřovat a spoléhat se na ostatní, přijímat pomoc, pomáhat a spolupracovat na dosažení společného cíle.
Navíc oddanost týmu a to, že děláme něco zábavného, může také usnadnit pravidelný návyk na cvičení.
Bylo také prokázáno, že účast na školních sportovních aktivitách, snižuje riziko vzniku deprese až o čtyři roky.
Mezitím může růst vaše sebedůvěra a sebevědomí.
A to hned z několika důvodů.
Jedním z nich je trénink.
Neustálou prací na svých dovednostech, a to zejména s dobrým trenérem, posilujete vývoj svého způsobu myšlení.
To je ten okamžik, kdy si řeknete: „I když dnes něco nedokážu, trénováním se mohu zlepšit a nakonec toho dosáhnu.”
Tento způsob myšlení je užitečný ve všech oblastech života.
A pak je tu učení prostřednictvím neúspěchu, jeden z nejvíce transformativních, dlouhodobých přínosů sportování.
Zkušenost vyrovnání se s porážkou může vybudovat odolnost a uvědomění si vlastních kvalit, což je nezbytné pro zvládání studijních, sociálních a fyzických překážek.
Takže i když váš tým pokaždé nevyhraje, nebo nevyhraje vůbec nikdy, znamená to skutečný přínos pro vaše zkušenosti.
Ne každý bude mít rád každý sport.
Možná je jeden tým příliš soutěživý, nebo není soutěživý dostatečně.
Nějakou dobu také může trvat najít sport, který vyhovuje vašim silným stránkám.
To je naprosto v pořádku.
Ale pokud budete pořádně hledat, najdete sport, který vyhovuje vašim individuálním potřebám, a pokud se vám to podaří, bude to mít spoustu pozitiv.
Budete součástí skupiny lidí, kteří se navzájem podporují, budete si budovat sebedůvěru, procvičovat svoje tělo a pečovat o svou mysl. Nemluvě o tom, že se budete bavit.
Které ze slov v této větě je nejtěžší přeložit?
„Know“ je lehké přeložit.
„Pep rally“ nemá v mnoha jazycích a kulturách ekvivalent, ale můžete si pomoci opisem.
Největší potíž je vlastně s jedním z nejkratších slov: „you“.
Vypadá to jednoduše, ale často je nemožné „you“ přesně přeložit, pokud neznáte kontext, ve kterém je to slovo použito.
Jen pro začátek: jak dobře znáte člověka, se kterým mluvíte?
Mnohé kultury rozlišují různé stupně formálnosti:
blízký přítel, někdo mnohem starší nebo výrazně mladší, cizinec, nadřízený.
Každého z nich můžete oslovovat malinko jinak.
Ve spoustě jazyků ta zájmena vyjadřují rozdíly pomocí takzvaného T-V rozlišení.
Kupříkladu ve francouzštině řeknete „tu“ (ty), když se ve škole bavíte s kamarádem, ale „vous“ (vy), když oslovíte učitele.
Dokonce i angličtina to dříve rozlišovala.
Pamatujete na shakespearovské „thou“?
Paradoxně to bylo neformální zájmeno určené lidem blízkým, zatímco „you“ bylo formální a zdvořilou verzí.
Přestalo se to rozlišovat, když se Angličané rozhodli být prostě zdvořilí už napořád.
Tím ale problémy při překládání „you“ nekončí.
V jazycích, jako je hauština nebo koranština, záleží správný překlad „you“ na pohlaví posluchače.
V mnoha dalších jazycích to závisí na počtu lidí. Jako „du“ (ty) a „ihr“ (vy) v němčině.
I v angličtině se v některých dialektech obdobně užívají slova jako „y'all“ a „youse“.
Formy množného čísla, jako je francouzské „vous“ a ruské „Вы“ (či české Vy), mohou být použity k oslovení jednotlivce, abychom ukázali, že má mnohem významnější postavení, asi jako královské „My“.
Pár jazyků má dokonce zvláštní slovo pro oslovení přesně dvou osob, jako třeba slovinské „vidva“.
A aby toho nebylo málo, mohou se úroveň formálnosti, počet osob a pohlaví uplatnit současně.
Ve španělštině se v jednotném čísle pro obě pohlaví používá neformální „tú“ a „usted“ jako formální vyjádření, v množném čísle se užívá neformální „vosotros“ v mužském rodě, neformální „vosotras“ v rodě ženském a formální „ustedes“ bez ohledu na pohlaví.
Uf!
Po tom všem je ohromnou úlevou, že některé jazyky zájmeno druhé osoby vynechávají.
Jako třeba rumunština a portugalština, kde lze zájmeno vynechat, protože je osoba jasná z časování slovesa.
A v jazycích jako je korejština, thajština a čínština lze zájmeno vynechat bez jakékoli jiné gramatické nápovědy.
Mluvčí často nechají na posluchači, aby zájmeno raději odhadl z kontextu, než aby použili špatnou formu a dopustili se nezdvořilosti.
Pokud tedy někdy v roli překladatele narazíte bez bližšího kontextu na větu: „You and you, no, not you, you, your job is to translate 'you' for yourselves" …
no, přeji hodně štěstí.
A komunitě dobrovolníků, kteří budou překládat toto video do spousty jazyků: Omlouvám se za to!
Začíná to trochou nepohodlí a brzy se z toho stává naléhavý pocit, který není možné ignorovat.
Ve finále nemyslíte na nic jiného a z čirého zoufalství hledáte nejbližší záchod až do konečného... „ách”.
Lidé by měli močit nejméně čtyřikrát až šestkrát denně, ale čas od času nás zrychlená doba, ve které žijeme, nutí zatnout a držet.
Jak špatné to je a jak dlouho to můžou naše těla snášet?
Odpověď se skrývá ve fungování močového měchýře, oválného vaku umístěného uvnitř pánve.
Obklopuje ho několik dalších orgánů, které dohromady tvoří celé močové ústrojí.
Dvě ledviny, dva močovody, dva svěrače močové trubice a močová trubice.
Z ledvin neustále stéká nažloutlá kapalina známá jako moč.
Ledviny tvoří moč ze směsi vody a odpadních látek těla a nežádoucí tekutinu posílají do dvou svalových trubic, které nazýváme močovody.
Ty tekutinu odvádí směrem dolů do orgánu známého jako močový měchýř.
Tento orgán je tvořen hladkou svalovinou ‒ musculus detrusor, která se při plnění měchýře natahuje a dovoluje mu se nafouknout se jako balón.
Jakmile se močový měchýř zaplní, svalovina se stáhne.
Vnitřní svěrač močové trubice se automaticky a mimovolně otevře a dojde k uvolnění moči.
Moč stéká dolů a vstupuje do močové trubice kde se zastaví u vnějšího svěrače.
Ten funguje jako vodovodní kohoutek.
Když chcete močení oddálit, držíte svěrač uzavřený.
Pokud jej chcete uvolnit, můžete „stavidla” dobrovolně otevřít.
Ale jak poznáte, že je váš močový měchýř plný a že máte jít na záchod?
Uvnitř vrstev hladké svaloviny močového měchýře jsou miliony elastických receptorů, které jsou aktivovány jeho plněním.
Tyto receptory vysílají signály podél nervů do bederní oblasti vaší míchy.
Reflexní signál putuje zpět do vašeho močového měchýře, díky čemuž se začne svalovina stahovat a zvyšovat tlak v močovém měchýři, takže jste si vědomi, že se zaplňuje.
Současně se otevírá vnitřní svěrač močové trubice.
To se nazývá reflex močení.
Pokud na močení není ten správný čas může mozek reagovat tím, že pošle další signál ke stažení vnějšího svěrače močové trubice.
Pokud v močovém měchýři máte přibližně 150 až 200 mililitrů moči, je svalová stěna močového měchýře roztažená natolik, že už to pocítíte.
Když je v něm 400 až 500 mililitrů, stává se tlak už nepříjemným.
Močový měchýř se může natahovat, ale jen do určité míry.
Nad 1000 mililitrů může prasknout.
Většina lidí by pak močový měchýř přestala ovládat, ale ve velmi vzácných případech, například když člověk necítí potřebu močit, může měchýř bolestivě prasknout, a to poté vyžaduje operaci.
Ale za normálních okolností vaše rozhodnutí močit zastaví signál mozku do vnějšího svěrače močové trubice, což způsobí, že se uvolní a močový měchýř se vyprázdní.
Vnější svěrač močové trubice je jedním ze svalů pánevního dna, podpírá močovou trubici a krček močového měchýře.
Můžeme být rádi, že svaly pánevního dna máme, protože tlakem, který vyvíjíme při kašlání, kýchání, smíchu nebo při skákání, by mohlo dojít k úniku moči.
Místo toho „utěsní” svaly pánevního dna oblast do té doby, než najdete záchod.
Pokud močení zadržujete příliš dlouho nebo příliš tlačíte nebo nemáte řádnou oporu, může to časem vést k oslabení nebo přepínání tohoto podpůrného svalu.
To může vést k hyperaktivitě pánevního dna, bolestem močového měchýře, k nutkání k močení nebo inkontinenci.
Takže v zájmu dlouhodobého zdraví není dobré močení zadržovat.
Ale krátkodobě se aspoň můžete spolehnout na svoje tělo a mozek, takže si okamžik příjemného uvolnění můžete pohodlně vybrat.
Když tým archeologů nedávno narazil na 15.000 let staré lidské ostatky, přišel na zajímavý objev.
Zuby těchto prastarých lidí byly plné děr.
Kazy způsobila stejná věc, která nás trápí i dnes, drobní mikrobi, žijící v našich ústech.
Tito mikrobi jsou s námi brzy po narození.
Obvykle je získáme jako miminka z úst našich maminek.
A jak naše zuby začínají růst, začínají přirozeně hromadit společenství bakterií.
Podle toho co jíme, přesněji řečeno, kolik cukru, se mohou někteří mikrobi přemnožit a způsobit zubní kazy.
Strava s vysokým obsahem sladkých potravin způsobuje v našich ústech přemnožení bakterií, které se nazývají Streptococcus mutans.
Stejně jako lidé, tyto mikroorganismy milují cukr, který používají jako stavební kámen pro své molekuly a jako zdroj energie.
Při jeho konzumaci vytváří bakterie vedlejší produkty ve formě kyselin, jako je kyselina mléčná.
Streptococcus mutans jsou odolní vůči této kyselině, naše zuby bohužel ne.
I když je každý lidský zub pokryt tvrdou ochrannou vrstvou skloviny, pro kyselinu to není překážka.
Kyselina sklovinu postupem času odbourává vyplavováním minerálů vápníku.
Kyselina postupně vytváří pro bakterie cestu do druhé vrstvy zubu,
zvané dentin. Protože jsou krevní cévy a nervy v našich zubech uzavřeny hluboko uvnitř, rozšiřující se zubní kaz v této fázi nebolí.
Ale v případě, že poškození přesáhne hranice dentinu, bakteriální infekce postupuje, a při zasažení nervů způsobuje nesnesitelnou bolest.
Bez léčby může dojít k infekci celého zubu a možná bude nutné jej vytrhnout, a to vše kvůli těmto bakteriím, které milují cukr.
Čím více cukru naše strava obsahuje, tím víc jsou naše zuby ohroženy.
Jeskynní lidé si sotva dopřávali sladkosti, takže co způsobilo jejich kazy?
V převážně masité stravě je riziko vzniku kazů nízké, protože libové maso obsahuje velmi malé množství cukru, ale to není všechno, co naši předkové jedli.
Jeskynní lidé jedli také kořenovou zeleninu, ořechy a zrní, a všechny tyto potraviny obsahují sacharidy.
Když jsou sacharidy vystaveny enzymům ve slinách, rozpadají se na jednodušší cukry, které se mohou stát potravou pro žravé ústní bakterie.
Tedy i když pravěcí lidé jedli ve srovnání s námi méně cukru, jejich zuby byly i tak vystaveny cukrům.
To ale neznamená, že své kazy neuměli ošetřovat.
Archeologické nálezy ukazují, že už asi před 14 tisíci lety, používali lidé nabroušený pazourek k odstranění kousků zkažených zubů.
Pravěcí lidé dokonce vytvořili primitivní vrtačky k zarovnání nerovných děr, které po vytržení zubů zůstaly a včelí vosk k zaplnění dutin, jako dnešní výplně.
Dnes máme mnohem důmyslnější techniky a nástroje, což je dobře, protože se musíme vypořádat s mnohem škodlivějšími návyky, které se týkají konzumace cukru.
Po průmyslové revoluci došlo k prudkému nárůstu výskytu kazů, protože najednou existovaly technické vymoženosti, díky kterým byl rafinovaný cukr levnější a dostupnější.
Dnes má zubní kazy neuvěřitelných 92 % dospělých Američanů.
Někteří lidé jsou ke kazům náchylnější kvůli genům, které mohou způsobit například měkčí sklovinu. Ale za většinu kazů může velká spotřeba cukru.
Nicméně jsme vyvinuli jiné způsoby, jak kazy minimalizovat, a to kromě snížení příjmu cukru a škrobu.
Ve většině zubních past a mnoha vodních zdrojích používáme malé množství fluoridu.
To zuby posiluje a podporuje růst krystalků zubní skloviny, které vytvářejí ochranu zubu proti kyselině.
Když se kazy vyvíjí, používáme k vyplnění a uzavření infikované oblasti zubní výplně, což zamezuje jejich zhoršování.
Stále však platí, že nejlepší způsob, jak se vyhnout kazu, je snížit příjem cukru a správně se starat o svou ústní dutinu, abychom se zbavili bakterií a zdrojů jejich potravy.
To zahrnuje pravidelné čištění zubů, používání zubní nitě, vyhýbání se sladkým, škrobovým a lepivým potravinám, které na zubech ulpívají mezi jednotlivými jídly.
Postupně tak bude klesat množství cukr milujících mikrobů ve vašich ústech .
Oproti jeskynním lidem dnes máme potřebné znalosti, abychom předešli pohromě ve formě kazu.
Jen tyto znalosti musíme používat.
Co vám při pohledu na mě proběhne hlavou?
Žena víry? Odbornice?
Možná že sestra.
Nebo utiskovaná, vymytý mozek, terorista.
Nebo zdržení ve frontě při letištní kontrole.
Tak to poslední je zrovna pravda.
(smích) Nedávám vám za vinu, pokud máte negativní dojmy.
Můžou za to média. Tím, jak vykreslují lidi, co vypadají jako já.
Podle jedné studie je 80 % zpráv o islámu nebo muslimech negativních.
A studie ukázaly, že většina Američanů prý nezná žádného muslima.
Zdá se že si nepovídají s řidičem Uber.
(smích) Pro ty, co se nikdy s muslimem nesetkali, ráda vás poznávám.
Povím vám, kdo jsem.
Jsem máma, a milovnice kávy -- dvojité espreso, smetanu zvlášť.
Jsem introvert.
Rádoby fanatik fitness.
A praktikující duchovní muslimka.
Ale na rozdíl od Lady Gaga, já se takhle nenarodila.
Já si to zvolila.
V 17 jsem se rozhodla přiznat barvu.
Ne jako gay, jako někteří mí přátelé. Ale jako muslimka. Začala jsem nosit hijab, pokrývku hlavy.
Kamarádky feministky se zděsily: ″Proč se chceš utiskovat?″
Vtipné bylo, že pro mě hijab představoval feministické prohlášení nezávislosti od tlaku vpasovat se do dokonalého a nedostižného standardu krásy, který jsem jako 17letá pociťovala.
Nebylo to pasivní přijetí víry mých rodičů.
Prala jsem se s Koránem.
Četla jsem, přemýšlela a zpochybňovala až nakonec jsem uvěřila.
Moje láska k Bohu nebyla láskou na první pohled.
Byla to důvěra a pomalé poddání se, které se s každým přečtením Koránu prohlubovaly.
Jeho rytmická krása mě někdy dojímá k slzám.
Vidím se v něm. Mám pocit, že mě Bůh zná.
Znáte ten pocit, že vás někdo chápe, zcela vám rozumí a přesto vás miluje?
Tak takový je to pocit.
Pak jsem se vdala a, jako správná Egypťanka, zahájila svou kariéru inženýra.
(smích) Po svatbě přišlo dítě, a já si v podstatě žila egyptsko-americký sen.
A pak přišlo to příšerné ráno v září 2001.
Spousta z vás si asi pamatujete, kde jste právě v tu chvíli byli.
Já seděla v kuchyni a snídala. Zvednu oči k obrazovce a vidím ″Mimořádné zprávy″.
Kouř, letadla nalétávají do budov, lidé vyskakují z budov.
Co se stalo?
Nehoda?
Porucha?
Šok se rychle změnil v rozhořčení.
Kdo by něco takového udělal?
Přepnu kanál a slyším: ″...muslimští teroristé...″, ″...ve jménu Islámu...″, ″...útok Středního Východu...″, ″...džihád...″, ″...měli bychom bombardovat Meccu.″
Proboha.
Nejen, že někdo napadl mou zemi, ale díky činům kohosi jsem se v jediném okamžiku stala z občanky podezřelou.
Toho dne jsme se stěhovali přes celou střední Ameriku do nového města a do nové školy.
Pamatuji si jak jsme jeli v tichosti, já se krčila na sedadle spolujezdce, jak jen to šlo, a prvně v životě se bála, že by někdo poznal, že jsem muslimka.
Té noci jsme se nastěhovali do bytu v novém městě, které mi připadalo jako zcela jiný svět.
Všude jsem slyšela a viděla varování Národní muslimské organizace: ″Dávejte si pozor″, ″Buďte ostražití″, ″Držte se na dobře osvětlených místech″, "Neshromažďujte se″.
Celý týden jsem nevycházela.
A pak přišel pátek, den, kdy se muslimové shromažďují k bohoslužbě.
A opět varování: ″Nechoďte tam, mohli byste se stát cílem″.
Sledovala jsem zprávy.
Emoce byly tak drsné, pochopitelně. Slyšela jsem o útocích na muslimy, nebo domnělé muslimy. Byli vytahováni ven a zbiti na ulici.
Mešity byly bombardovány a zapalovány.
A já si říkala, že bych měla zůstat doma.
A přesto, něco bylo špatně.
Protože ti, co napadli naši zem, napadli naši zem.
Chápu, že lidé měli na teroristy vztek.
Víte co? Já taky.
A není snadné tohle pořád vysvětlovat.
Nevadí mi otázky. Mám otázky ráda.
Ta obvinění, ta jsou nesnadná.
Dnes slyšíme: ″Tato země má problém, a tím jsou muslimové.
Kdy se jich zbavíme?″
Někteří chtějí zakázat muslimy a zavřít mešity.
Mluví o mé komunitě, jako by to byla nádorem v těle Ameriky.
A jediná otázka je, zda jsme nádor zhoubný nebo nezhoubný.
Totiž, zhoubný nádor celý odstraníte, ten nezhoubný držíte pod dozorem.
Nemá smysl si mezi nimi volit, protože jde o špatnou otázku.
Muslimové, stejně jako ostatní Američani, nejsou nádorem, jsme životně důležitý orgán.
(potlesk) Děkuji.
(potlesk) Muslimové jsou vynálezci a učitelé, pohotovostní lékaři a olympijští atleti.
Bude Amerika bezpečnější, když se zavřou mešity?
Možná se tím uvolní místo k parkování, ale neukončí to terorismus.
Pravidelné návštěvy mešity vedou k tolerantnějšímu pohledu na lidi jiné víry a k větší občanské angažovanosti.
Policejní ředitel ve Washington, D.C. mi nedávno říkal, že lidé se nestávají radikály v mešitách.
Stávají se radikály doma ve sklepě nebo ložnici, u počítače.
Proces radikalizace začíná online, ale nejdřív ze všeho je osoba odříznuta od své komunity a od své rodiny. Tak jim extremisté mohou vymýt mozek až uvěří, že teroristé jsou ti praví muslimové a všichni ostatní, komu se jejich chování a ideologie hnusí, jsou zaprodanci a odpadlíci.
Chceme-li tedy předcházet radikalizaci, je třeba aby lidé dál chodili do mešit.
Někteří namítnou, že Islám je náboženství násilí.
Vždyť skupina ISIS zakládá svou brutalitu na Koránu.
Jako muslimka, matka a lidská bytost se domnívám, že je třeba zastavit skupiny jako ISIS za každou cenu.
Ale poddali bychom se jejich báchorce, kdybychom je obsadili do role představitelů víry 1,6 miliardy lidí.
(potlesk) Děkuji.
ISIS má co do činění s islámem, jako Ku Klux Klan s křesťanstvím.
(potlesk) Obě skupiny hlásají, že jejich ideologie vychází ze svaté knihy.
Ale přitom nejsou motivováni tím, co čtou ve svaté knize.
To jejich brutalita předčítá z písma svatého.
Nedávno mi významný imám řekl příběh, který mne konsternoval.
Přišla k němu dívka, že uvažuje o vstoupení do ISIS.
Překvapená jsem se ho zeptala, jestli byla v kontaktu s radikály?
Ale bylo to právě naopak. Každý duchovní, se kterým mluvila, ji odbyl s tím, že její hněv a pocit nespravedlnosti ve světě, ji akorát dostanou do maléru.
A tak, nemajíc jak ventilovat svůj vztek, jak mu dát smysl, byla skvělým cílem pro extremisty slibující řešení.
Ten imám ji ale spojil znovu s Bohem a její komunitou.
Nevyčítal jí její hněv – místo toho jí nabídl konstruktivní způsoby jak opravdu něco ve světě změnit.
Co se naučila v mešitě, ji zachránilo od vstupu do ISIS.
Zmínila jsem, jak islamofobie ovlivňuje mne a mou rodinu.
Ale jak ovlivňuje běžné Američany?
Jak ovlivňuje všechny ostatní?
Jak každodenní stravující strach ovlivňuje zdraví naší demokracie a svobodného myšlení?
Podle neurovědeckých studií se dějí 3 věci, když máme strach.
Jsme více nakloněni autoritářství, poslušnosti a předsudkům.
Jedna studie ukázala, že subjekt vystavený negativním zprávám o muslimech, je nakloněn vojenským útokům na muslimské země a souhlasí s politikou, která omezuje práva amerických muslimů.
A to není jen akademické.
Anti-muslimské postoje se v letech 2001 až 2013 vyhrotily třikrát, a nebylo to kvůli teroristickým útokům.
Bylo to během příprav na válku v Iráku a během dvou volebních období.
Takže islamofobie není jen přirozenou reakcí na muslimský terorismus, jak by se dalo čekat.
Může být nástrojem manipulace veřejností. Otřásá samotnými základy svobodné společnosti, tvořené rozumnými a dobře informovanými občany.
Muslimové jsou jako kanárci v dolech na uhlí.
Můžeme být první, kdo to ucítí, ale toxický vzduch strachu škodí nám všem.
(potlesk) Připisování kolektivní viny neústí jen v to, že musíte pořád něco vysvětlovat.
V Chapel Hill v Severní Karolíně žil a studoval mladý novomanželský pár, Deah a jeho žena Yusor.
Deah byl sportovec.
Studoval na zubaře, byl talentovaný, měl slibnou budoucnost...
Jeho sestra mi řekla, že to byl ten nejmilejší a nejštědřejší člověk, jakého znala.
Když ho navštívila, byla ohromena jeho životopisem.
Řekla: ″Kdy se z mého bratříčka stal dokonalý mladý muž?″.
Jen pár týdnů po její návštěvě, jejich soused Craig Stephen Hicks zavraždil oba novomanžele a sestru Yusory, Razan, která je to odpoledne navštívila. Přímo v jejich bytě je všechny popravil poté, co na Facebook pověsil anti-muslimské prohlášení.
Střelil Deaha osmkrát.
Fanatismus není jen nemorální, může být i smrtonosný.
Ale zpátky k mému příběhu.
Co se stalo po 9. září?
Šli jsme do mešity, nebo vsadili na jistotu a zůstali doma?
Může se to zdát jako malé rozhodnutí, ale pro nás to bylo o tom, jakou Ameriku chceme pro naše děti: nechat se ovládat strachem, nebo prožívat svobodu náboženství.
Rozhodli jsme se do mešity jít.
Usadili jsme synka do dětské sedačky do auta připásali, a tiše jeli do mešity.
Tam jsem ho vyndala z auta, zula si boty a vešla do modlitební síně, kde jsem zůstala jak solný sloup.
Bylo tam narváno.
Imám ve svém projevu pronesl poděkování a uvítání našim hostům, protože polovina toho shromáždění byli křesťané, židé, budhisté, ateisti, lidé věřící i nevěřící. Všichni přišli postát v solidaritě s námi.
(potlesk) Úplně mě to dostalo.
Tito lidé si zvolili odvahu a účast namísto paniky a předsudků.
Co zvolíte vy?
Co zvolíte v čase strachu a pokrytectví?
Vsadíte na jistotu?
Nebo se přidáte k těm, co říkají: "to zvládneme, máme na víc"?
Děkuji.
(potlesk) Moc děkuji.
Helen Walters (HW): Dalio, zdá se, že jsi zahrála na správnou strunu.
Co bys řekla těm, kdo namítnou, že přednášíš na TEDu, jsi evidentně hloubavá, intelektuálka, pracuješ ve fajnové skupině expertů, tak jsi výjimka, nikoliv pravidlo.
Co bys jim řekla?
Dalia Mogahed (DM): Nenechte se tímto pódiem zmást, já jsem úplně obyčejná.
Nejsem výjimka.
Můj příběh není neobyčejný.
Jsem nejvyšší měrou obyčejná.
Když se podíváte na muslimy ve světě – a já to udělala, provedla jsem největší studii o muslimech ve světě – lidé chtějí obyčejné věci.
Chtějí blahobyt pro svou rodinu, chtějí práci a chtějí žít v míru.
Takže vůbec nejsem výjimka.
Když narazíš na někoho, kdo se zdá být výjimkou z pravidla, často je to tím, že pravidlo neplatí, ne, že by z něj byli výjimkou.
HW: Mnohokrát děkuji. Dalia Mogahed.
(potlesk)
Pokud si nedokážete představit život bez čokolády, máte štěstí, že jste se nenarodili před 16. stoletím.
Do té doby čokoláda existovala pouze v Mexiku a Střední Americe, a to v docela jiné formě, než na jakou jsme zvyklí.
Již v roce 1900 před Kristem se obyvatelé tohoto regionu naučili zpracovávat boby původního kakaovníku.
Podle nejstarších záznamů se boby pomlely a smíchaly s kukuřičnou moučkou a chilli papričkami, a tak vznikl nápoj - ne ale uklidňující šálek horké čokolády, ale hořký, povzbuzující nápoj s pěnou.
A pokud jste si mysleli, že dnes z čokolády děláme vědu, obyvatelé Mexika a Střední Ameriky nás předčili.
Domnívali se, že kakao je nebeské jídlo, které lidem daroval bůh v podobě opeřeného hada, který byl Mayům znám jako Kukulkán a Aztékům jako Quetzalcóatl.
Aztékové používali kakaové boby jako platidlo a pili čokoládu při královských hostinách, kakaové boby dávali i vojákům jako odměnu za úspěch v boji a používali je při rituálech.
K prvnímu transatlantickému setkání s čokoládou došlo v roce 1519, kdy Hernán Cortés navštívil dvůr panovníka Montezuma v Tenochtitlánu.
Jak zaznamenal Cortésův poručík, král nechal přivézt 50 džbánů nápoje a nechal jej nalít do zlatých pohárů.
Když se kolonisté vrátili s nákladem zvláštních nových bobů, misionáři jim dle místních zvyklostí dali pověst afrodiziaka.
Nejprve byla hořká chuť čokolády vhodná jako lék na onemocnění, například pro zklidnění žaludku, ale oslazení medem, cukrem nebo vanilkou udělalo záhy z čokolády oblíbenou pochoutku na španělském dvoře.
A brzy se žádná aristokratická domácnost neobešla bez vlastního nádobí na čokoládu.
Výroba tohoto módního nápoje ve velkém byla obtížná a časově náročná.
Bylo nutné využívat plantáže a dovážet otroky do Karibiku a na ostrovy u pobřeží Afriky.
Svět čokolády se navždy změnil v roce 1828, kdy Coenraad van Houten z Amsterdamu vynalezl kakaový lis.
Van Houtenův vynález dokázal oddělit přirozený kakaový tuk čili kakaové máslo.
Díky tomu zbyl prášek, který bylo možné vmíchat do nápoje nebo opět spojit s kakaovým máslem, a tak vznikla pevná čokoláda, kterou známe dnes.
Nedlouho poté přidal Daniel Peter, švýcarský výrobce čokolády, k této směsi sušené mléko, a vynalezl tak mléčnou čokoládu.
Od 20. století již čokoláda nebyla luxusem pro elity, ale stala se masovou záležitostí.
Uspokojení masivní poptávky vyžadovalo pěstování většího množství kakaa, které může růst jen v blízkosti rovníku.
Nyní už afričtí otroci nejsou dopravováni na jihoamerické kakaové plantáže, ale samotná výroba kakaa se přesunula do západní Afriky, přičemž Pobřeží slonoviny od roku 2015 produkuje dvě pětiny světové produkce kakaa.
Nicméně spolu s rozvojem tohoto průmyslu docházelo k děsivému zneužívání lidských práv.
Mnoho plantáží v celé západní Africe, které zásobují západní společnosti, k práci využívá otroky a děti. Odhaduje se, že se tento problém týká více než 2 milionů dětí.
Jde o složitý problém, který přetrvává navzdory snahám hlavních čokoládoven spolupracovat s africkými národy na omezení práce dětí a na dodržování pracovních předpisů.
Dnes našla čokoláda své místo mezi rituály naší moderní kultury.
Kvůli svému spojení s původními kulturami, v kombinaci se sílou reklamy, si čokoláda zachovává auru čehosi smyslného, dekadentního a zakázaného.
Přesto nám poznatky o její fascinující a často kruté historii, stejně jako o její výrobě v současnosti, napovídají, z čeho tyto asociace vycházejí a co skrývají.
Proto, až si budete rozbalovat svou další tabulku čokolády, uvědomte si, že ne všechno na čokoládě je sladké.
Člověk může bez vody přežít jen asi 100 hodin.
Ale existuje tvor tak odolný, že bez vody vydrží po desetiletí.
Toto 1 milimetr velké zvířátko je schopné přežít v nejteplejších i v nejchladnějších místech na Zemi, a je dokonce schopné snést vysokou úroveň radiace.
Toto je želvuška, jedno z nejodolnějších stvoření na Zemi, i když vypadá spíše jako baculatý osminohý gumový medvídek.
Většina organismů potřebuje k přežití vodu.
Voda umožňuje metabolismus, což je proces, který řídí všechny biochemické reakce, které probíhají v buňkách.
Ale tvorů jako je želvuška, známá také jako vodní medvídek, se toto omezení netýká díky procesu zvanému anhydrobióza, z řeckého „život bez vody”.
A ačkoli jde o neobvyklý proces, netýká se jen želvušek.
Bakterie, jednobuněčné organismy zvané archaea, rostliny a dokonce i další zvířata mohou „vysychání” přežít.
Pro želvušky to znamená, že musí projít něčím, co se nazývá anabióza.
Stočí se do klubíčka, hlavu i svých osm nohou vtáhnout do těla a čekají, dokud se voda nevrátí.
Má se za to, že jak ubývá vody a jak želvušky vysychají, začnou syntetizovat speciální molekuly, které vyplňují jejich buňky, aby nahradily ztracenou vodu, a zformují je do pevné struktury.
Jednotlivé části buněk, které jsou choulostivé, jako DNA, bílkoviny a membrány, jsou v této hmotě „uvězněny”.
Má se za to, že to molekuly udržuje na místě, a brání jim vyvíjet se, rozpadávat se nebo spojovat.
Jakmile má organismus znovu dost vody, struktura se rozpustí a buňky zůstávají nepoškozené a funkční.
Želvušky snáší kromě sucha i další extrémní zátěž: mráz, teplotu vyšší než bod varu, vysokou radiaci a dokonce i vakuum v kosmu.
To vedlo k některým chybným spekulacím, že želvušky jsou mimozemské bytosti.
Představa je to sice vtipná, ale vědecký důkaz rozhodně dokládá jejich pozemský původ, kde se v průběhu času vyvinuly.
Ve skutečnosti vedla tato pozemská evoluce ke vzniku více než 1 100 známých druhů želvušek, a pravděpodobě bude objeveno ještě mnoho dalších.
Protože jsou želvušky tak odolné, vyskytují se téměř všude.
Žijí na všech kontinentech, včetně Antarktidy.
Vyskytují se v různých biomech, včetně pouští, v ledových příkrovech, mořích, sladké vodě, deštných pralesech a na nejvyšších vrcholcích hor.
Ale želvušky najdete také na těch nejobyčejnějších místech, v mechu nebo lišejníku na zahradách, v parcích a lesích.
K tomu, abyste je našli, potřebujete trochu trpělivosti a mikroskop.
Vědci se teď snaží zjistit, zda želvušky používají anabiózu, svou techniku proti vyschnutí, i pro přežití dalších nesnází.
Pokud dokážeme pochopit, jak želvušky a další tvorové stabilizují své citlivé biologické molekuly, možná by nám tyto poznatky mohly pomoci stabilizovat vakcíny, nebo vyvinout odolné plodiny, schopné se vypořádat se změnou zemského klimatu.
Studium toho, jak želvušky přežívají dlouhodobé vystavení vakuu v kosmu, může být pro vědce vodítkem k poznání hranic života v okolním prostředí a k tomu, jak chránit astronauty.
Želvušky by nám dokonce mohly pomoci odpovědět na zásadní otázku: mohl by život přežít na planetách, které jsou mnohem méně pohostinné než ta naše?
Je dobrý den na to být pirátem.
Amaro a jeho čtyři kumpáni, Bárt, Šarlota Daniel a Eliška ukradli zlato: poklad se 100 mincemi.
Ale teď musí rozdělit kořist podle pirátských zákonů.
Jako kapitán Amaro navrhuje, jak rozdělit mince.
Potom každý pirát včetně samotného Amara, hlasuje ano či ne.
Pokud je hlasování kladné nebo skončí remízou, mince jsou rozděleny podle plánu.
Ale pokud je většina hlasů ne, Amaro musí přes palubu a Bárt se stane kapitánem.
Potom Bárt navrhne nové rozdělení a všichni zbývající piráti hlasují znovu.
Pokud je jeho plán zamítnut, jde také přes palubu, a Šarlota převezme jeho místo.
Tento proces se opakuje, kapitánův klobouk se stěhuje k Danielovi a pak k Elišce dokud buď je návrh schválen nebo zbývá pouze jeden pirát.
Přirozeně chce každý pirát zůstat na živu a přitom získat co možná nejvíce zlata.
Ale když jste mezi piráty, nikdo nikomu nevěří, takže nelze předem spolupracovat.
A mezi krvežíznivými piráty, když si každý myslí, že shrábne všechno tak jako tak, budou piráti posílat kapitána přes palubu jen pro zábavu.
Konečně každý pirát umí skvěle logicky dedukovat a ví, že ti ostatní jsou na tom stejně.
Jaké rozdělení by měl Amaro navrhnout, aby se ujistil, že přežije?
Zde si dejte pauzu, pokud to chcete vyřešit sami!
Odpověď za: 3 Odpověď za: 2 Odpověď za: 1 Pokud se budeme řídit intuicí, vypadá to, že by měl Amaro uplatit ostatní co možná největším množstvím zlata, aby zvýšil svoje šance na úspěch svého plánu.
Ale ukáže se, že to může udělat mnohem lépe.
Proč? Jak jsme již řekli, piráti znají jeden druhého jako prvotřídní logiky.
Takže když hlasují, nebudou přemýšlet pouze o současném návrhu, ale i o všech dalších možných výstupech.
A protože pořadí je známé dopředu, každý může přesně předpovídat, jak budou v které situaci hlasovat ostatní a odpovídajícím způsobem přizpůsobit své hlasy.
Protože Eliška je poslední, má na zvážení nejvíce výsledků. Takže teď budeme sledovat její myšlenkové pochody.
Měla by to rozluštit pozpátku od posledního možného scénáře kdy zbývá pouze ona a Daniel.
Daniel by očividně navrhl, že si nechá všechno zlato. a Eliščin jediný hlas by nestačil, aby jej přehlasovala, takže Eliška se chce této situaci vyhnout za všechnu cenu.
Teď se přesuneme k předchozímu rozhodnutí, když zbývají tři piráti a svůj návrh předkládá Šarlota.
Každý ví, že pokud bude přehlasována, je rozhodnutí na Danielovi, který shrábne všechno zlato, zatímco Eliška nedostane nic.
Aby si Šarlota zajistila Eliščin hlas, potřebuje jí navrhnout o něco víc než nic, tedy jednu minci.
Jakmile si zajistí její podporu nepotřebuje Šarlota nabídnout Danielovi vůbec nic.
A co když budou piráti čtyři?
Jako kapitán bude Bárt potřebovat pouze jeden hlas, aby prošel jeho plán.
Ví, že Daniel nebude chtít, aby rozhodnutí přešlo na Šarlotu, takže by měl Danielovi navrhnout jednu minci, aby ho podpořil a Šarlotě a Elišce nic.
Teď jsme zpátky na začátku hlasování, na místě je všech pět pirátů.
Amaro zvážil všechny ostatní scénáře. a tak ví, že pokud půjde přes palubu, bude rozhodnutí na Bártovi, což znamená špatné zprávy pro Šarlotu a Elišku.
Takže jim každé navrhne jednu minci, a 98 si nechá pro sebe.
Bárt a Daniel hlasují ne, ale Šarlota a Eliška s nechutí volí ano, protože ví, že jiné možnosti by pro ně byly horší.
Hra pirátů zahrnuje zajímavé koncepty teorie her.
Jeden z nich je koncept všeobecného povědomí, kde si je každý vědom, co ví ostatní a to použije k předpovědi jejich úvah.
A konečné rozdělení je příkladem Nashovy rovnováhy, kde každý hráč zná strategii těch ostatních a podle toho volí.
Přestože by to mohlo vést k výsledku pro všechny horšímu než by vedla spolupráce, jednotliví hráči nemohou mít prospěch ze změny své strategie.
Takže to vypadá, že Amaro shrábne většinu zlata, a ostatní piráti budou asi muset najít lepší způsoby, jak použít své impozantní logické dovednosti třeba pro změnu tohoto absurdního pirátského kodexu.
Před pár lety jsem udělala něco fakt odvážného, nebo jak někteří říkali, fakt hloupého.
Kandidovala jsem do Kongresu.
Po léta jsem působila bezpečně v zákulisí politiky jako fundraiser, organizátorka ale v srdci jsem vždy chtěla kandidovat.
V mém obvodu byla stálá kongresmenka od roku 1992
Nikdy neprohrála volby, a v primárkách za Demokraty proti ní dokonce ani nikdo nekandidoval.
Ale podle mě, tohle byl můj způsob, jak to změnit, jak změnit status quo.
Nicméně průzkumy veřejného mínění měly jiný názor.
Mí poradci říkali že jsem blázen, že v žádném případě nemůžu vyhrát.
Ale já stejně kandidovala, a v r. 2012 jsem se stala vycházející hvězdou v kongresových volbách za New York.
Přísahala jsem, že vyhraju.
Měla jsem schválení New York Daily News, Wall Street Journal mě fotil v den voleb, a CNBC ty volby nazvalo jedněmi z nejžhavějších v zemi.
Vybrala jsem peníze od každého, koho jsem znala, včetně Indiánských tetiček které byly prostě šťastné, že Indiánská dívka kandiduje.
Ale v den voleb, se ukázalo, že průzkumy měly pravdu, a já získala jen 19% hlasů, a stejné noviny, které mě nazývaly vycházející politickou hvězdou, teď říkaly, že jsem promrhala 1,3 milionu dolarů za 6.321 hlasů.
Ani to nepočítejte.
Bylo to ponižující.
Ale nemějte chybný dojem, tohle není o důležitosti prohry.
Ani o položení se do něčeho.
Vyprávím vám, jak jsem kandidovala do Kongresu, protože tehdy mi bylo 33 let a bylo to poprvé v celém mém životě, kdy jsem udělala něco skutečně odvážného, kdy jsem se nestarala o to, být perfektní.
A nejsem jediná: spousta žen, co znám, mi říká, že je přitahuje kariéra a profese, o kterých ví, že v ní budou skvělé, o kterých ví, že v ní budou perfektní, a není se čemu divit.
Většinu dívek učí, aby se vyhýbaly riziku a prohře.
Učí nás hezky se usmívat, hrát na jistotu, dostávat samé jedničky.
Naproti tomu chlapce učí hrát drsně, houpat se vysoko, šplhat na vrchol prolézačky a pak seskočit střemhlav dolů.
A když pak dospějí, ať už vyjednávají zvýšení platu nebo zvou někoho na rande, jsou zvyklí riskovat, a zase riskovat.
Jsou za to odměňováni.
V Sillicon Valley se často říká, nikdo tě nebere vážně, pokud jsi alespoň dvakrát fakt neprohrál.
Jinými slovy, vychováváme dívky, aby byly perfektní, a vychováváme chlapce, aby byli odvážní.
Někteří lidé mají obavy o náš státní deficit, ale já, já mám obavy o deficit naší odvahy.
Ztrácíme naši ekonomiku, naši společnost protože nevedeme naše dívky k odvaze.
Deficit odvahy může za to, že je málo žen ve vědě, technologických, inženýrských a matematických oblastech, v nejvyšších manažerských pozicích, v zasedacích místnostech, v Kongresu a v podstatě všude kam se podíváte.
V 80.letech, psycholožka Carol Dweck zkoumala, jak si nadprůměrní páťáci poradí s úkolem, který je pro ně příliš obtížný.
Zjistila, že chytré dívky to rychle vzdaly.
Čím vyšší IQ, tím spíše to vzdaly.
Na druhé straně, chytří chlapci brali obtížnost jako výzvu.
Byla pro ně povzbuzujícím nábojem.
Spíše zdvojnásobili své úsilí.
Co to je?
Na úrovni páté třídy, dívky běžně předčí chlapce v každém předmětu, včetně matematiky a věd, takže to není otázka schopností.
Rozdíl je ve způsobu, jak chlapci a dívky přistupují k výzvě.
A pátou třídou to nekončí.
Studie HP ukázala, že muži se budou ucházet o práci, pokud splňují pouze 60% požadované kvalifikace, ale ženy, ženy se budou ucházet pouze pokud splňují 100% požadované kvalifikace.
Sto procent.
Tato studie je většinou brána jako důkaz že, .. no... že ženy potřebují o něco více sebevědomí.
Ale já to považuji za důkaz, že ženy byly socializovány, aby usilovaly o dokonalost, a jsou přehnaně opatrné.
(potlesk) A i když jsme ambiciózní, i když se do toho položíme, socializace k perfektnosti, dokonalosti vedla k tomu, že podstupujeme méně rizik v našich kariérách.
A tak v těch 600.000 pracovních pozicích, co jsou momentálně otevřené v computerech a technologiích, zůstávají ženy pozadu, a to znamená, že naše ekonomika zůstává pozadu ve všech těch inovacích a problémech, které by ženy vyřešily, kdyby byly socializovány k odvaze namísto socializace k perfektnosti.
(potlesk) Takže v r.2012 jsem založila společnost, která učí dívky kódování, a zjistila jsem, že tím, že je učím kódování jsem je socializovala k odvaze.
Kódování, je nekonečný proces pokus-omyl, snahy dostat ten pravý kód na pravé místo, kdy někdy pouhý středník znamená rozdíl mezi úspěchem a selháním.
Kód se rozbije a pak rozpadne, a často to zabere mnoho a mnoho pokusů než nastane ten magický moment, kdy ožije to, co jste se pokoušeli vytvořit.
Vyžaduje to vytrvalost.
Vyžaduje to nedokonalost.
V našem programu vidíme okamžitě strach našich dívek, že to nechápou správně, že nejsou perfektní.
Učitelka, která učí všechny dívky kódování, mi vypráví stejný příběh.
Během prvního týdne, kdy se dívky učily jak kódovat, studentka ji přivolá a řekne: "Nevím, jaký kód napsat."
Učitelka se podívá na její monitor, a vidí prázdný textový editor.
Kdyby nevěděla lépe, myslela by, že její studentka strávila posledních 20 minut pouhým zíráním na monitor.
Ale když několikrát stiskne "zpět úpravy", vidí, že studentka napsala kód a pak ho smazala.
Zkoušela to, dostala se blízko, ale nedosáhla přesného výsledku.
Než aby ukázala pokrok, který udělala, raději neukáže nic.
Dokonalost nebo nic.
Ukázalo se, že naše dívky jsou v kódování opravdu dobré, ale nestačí je jenom učit kódování.
Můj kamarád Lev Brief, profesor na Columbijské univerzitě, učí úvod do Javy, mi vypráví o jeho úředních hodinách se studenty informatiky.
Když chlapci zápasí s nějakým úkolem, tak přijdou a řeknou: "Profesore, něco je špatně s mým kódem."
Dívky přijdou a řeknou: "Profesore, něco je špatně se mnou."
Musíme začít odstraňovat socializaci dokonalosti, ale musíme to zkombinovat s vybudováním sesterstva, které dá dívkám najevo, že nejsou samy.
Protože tím, že se budeme více snažit, tím se ten rozbitý systém nespraví.
Ani nedokážu říci, jak mnoho žen mi říká: "Bojím se zvednout ruku, bojím se zeptat, protože nechci být jediná, kdo nerozumí, jediná, kdo s tím zápolí."
Jestliže naučíme dívky odvaze, a poskytneme jim podpůrnou síť, co jim fandí a povzbudí, vytvoří neuvěřitelné věci, a to vidím každý den.
Vemte si například, dvě naše středoškolačky, ty vytvořily hru nazvanou Běh Tampónu -- ano, Běh Tampónu -- aby bojovali s tabu, kterým je menstruace a sexismus, a to prostřednictvím hry.
Nebo Syrská uprchlice, která se odvážila projevit lásku ke své nové vlasti tím, že vytvořila aplikaci, která pomáhá američanům dostat se k volbám.
Nebo šestnáctiletá dívka, která vytvořila algoritmus, co pomáhá zjistit, zda je rakovina benigní nebo maligní, v naději, že dokáže zachránit život svému tátovi, který má rakovinu.
A to jsou jen tři příklady z tisíců, tisíců dívek, které byly socializovány k nedokonalosti, které se naučily zkoušet znovu a znovu, které se naučily vytrvalosti.
A ať už se stanou programátorkami nebo příští Hillary Clinton či Beyoncé, už nebudou odkládat své sny.
A ty sny jsou důležitější než jindy pro naši zem.
Pro americkou ekonomiku, pro každou ekonomiku, pro její růst, pro skutečnou inovaci, nemůžeme opomíjet polovinu naší populace.
Musíme socializovat naše dívky, aby se cítily volněji v nedokonalosti, a musíme to udělat teď.
Nemůžeme očekávat, že se naučí odvaze tak, jako já, když mi bylo 33 let.
Musíme je učit odvaze už ve školách, a v počátcích jejich profesních cest, kdy to má nejmocnější dopad na jejich životy a životy ostatních, a musíme jim ukázat, že budou milovány a akceptovány ne proto, že jsou dokonalé, ale proto, že jsou odvážné.
A tak je potřeba, abyste každý z vás řekl každé mladé ženě, kterou znáte -- vaší sestře, neteři, zaměstnankyni, kolegyni -- ať je v pohodě s nedokonalostí, protože pokud naučíme dívky být nedokonalé, a pomůžeme jim toho využít, vytvoříme hnutí mladých žen, které jsou odvážné a které vytvoří lepší svět pro sebe a pro všechny a každého z nás.
Děkuji.
(potlesk) Děkuji.
Chris Anderson (CA): Děkuji Reshmo.
Je to velmi silná vize, co máš.
Máš vizi. Řekni mi, jak to jde.
Kolik dívek je teď zapojeno do tvého programu?
Reshma Saujani (RS): Tak v r.2012 jsme učili 20 dívek.
Tento rok budeme učit 40.000 ve všech 50 státech.
(potlesk) A ten počet je skutečně silný, protože loni absolvovalo pouze 7.500 žen v informatice.
Totiž ten problém je tak obrovský, že díky tomu dosahujeme této změny rychle.
CA: A vy dokonce spolupracujete s některými ze zde přítomných firem, které uvítají absolventky z vašeho programu?
RS: Ano, máme asi 80 partnerů, od Twitteru po Facebook, Adobe, IBM, Microsoft, Pixar, Disney, chci říct, každá firma/společnost co je.
A pokud jste se ještě neupsali, tak si vás najdu, protože potřebujeme každou IT společnost aby v nich zakotvily Dívky-Co-Kódují.
CA: A máš i zpětnou vazbu od některých z těchto firem, že když se genderově vyrovnají inženýrské týmy, dějí se dobré věci.
RS: Dějí se skvělé věci.
Připadá mi fakt bláznivá skutečnost, že teď tvoří ženy 85% celé spotřebitelské síly.
Ženy používají sociální média v průměru o 600 % více, než muži
Patří nám internet, a měly bychom vytvářet společnosti zítřka.
A myslím, že když firmy mají různorodé týmy, a když součástí jejich inženýrských týmů jsou fantastické ženy, pak tvoří úžasné věci, a to vidíme každý den.
CA: Reshmo, vidělas tu reakci tady. Děláš neuvěřitelně důležitou práci.
Všichni ti tu fandí. Ať máš mnoho sil.
Děkujeme. RS: Děkuji.
(potlesk)
Jako výzkumníci, to, co často děláme, je využití velkých vynálezů abychom získali schopnosti nebo určité cíle.
A to je základ pro pokrok ve vědě, nebo zjištění, co si můžeme dovolit. Ale to nějak vytváří nešťastnou situaci
kdy se malý, malý střípek světa může podílet v tomto průzkumu nebo může získat navíc z technologií. A co mě motivuje,
a co mě opravdu vzrušuje při výzkumu, je když vidím snadnou příležitost drasticky změnit strukturu a zpřístupnit technologie většímu procentu lidí. Teď vám ukážu dvě videa,
která vzbudila docela pozornost, a myslím si, že jsou dobrým příkladem. Využívají ovladače Nintendo Wii.
Pro ty, kteří toto zařízení neznají, je to herní ovladač asi za 40 dolarů. Je hlavně známý díký snímačům pohybu:
můžete švihnout tenisovou pálkou nebo odpálit baseballový míč.
Ale to, co mě zajímá více, je fakt, že na špičce každého ovladače je relativně výkonná infra-červená kamera. Ukážu vám dvě dema, abyste pochopili, proč je to užitečné.
Takže tady mám počítač s projektorem,
na tom je položen Wii ovladač. Pokud chodíte do školy,
která nemá moc peněz, což je hodně škol, nebo pokud jste v kanceláři a chcete používat interaktivní tabule, které normálně stojí 2-3 tisíce dolarů.
Takže teď vám ukážu způsob, jak si takovou tabuli vytvořit.
Teď budeme potřebovat jeden přístroj, toto infra-červené pero. To si můžete vyrobit tak za 5 dolarů
když navštívíte Radio Shack. Má baterku, tlačítko a infra-červenou ledku
a zapíná se to -- nemůžete to vidět -- ale zapíná se to tlačítkem. Takže když nyní zapnu tento software
kamera přijímá infra-červenou tečku, a tak můžu zesynchronizovat pixely kamery s pixely projektoru. A teď je to stejné jako povrch tabule.
(potlesk)
Takže asi za 50 dolarů si můžete vytvořit vlastní tabuli. Tohle je Adobe Photoshop.
(Potlesk)
Děkuji. (Smích)
A teď vám ukážu software, který jsem si dal na stránky a nechal uživatele zdarma stáhnout. Za 3 měsíce, co je projekt zveřejněn,
byl software stažen půl milionem lidí. Takže učitelé a studenti celého světa
už tohle používají. (potlesk)
Za 50 dolarů to dělá opravdu hodně věcí, ale má to i své limity a chyby. Ale nakonec získáte 80 % výkonnosti
za 1 % z normální ceny. Další zajímavostí je, že kamera zachytí více teček
takže to funguje jako multi-dotyková interaktivní tabule. (Potlesk)
A jako další demo mám tento Wii ovladač, který je vedle televize.
Tak, že míří pryč od displeje, raději než k displeji.
A důvod, proč je to tak zajímavé, je ten, že když si nasadíte ochranné brýle, které mají na sobě 2 infra-červené tečky, tyto tečky vám zajistí, že počítač bude schopen lokalizovat pozici vaší hlavy.
Proč je to zajímavé, je to, že mám spuštěnou aplikaci na monitoru počítače, která má 3D obraz s plujícími body uvnitř. Můžete vidět, že to vypadá jako 3D prostor,
vidíte něco jako videohru, vypadá to docela jako 3D, ale nejdůležitější je, že obraz je pěkně placatý a ohraničen povrchem obrazovky. Ale když zapneme snímače pohybu hlavy,
počítač změní obrázek na ploše obrazovky a bude takto odpovídat pohybům hlavy. Takže si to vyzkoušíme.
(Smích)
(Potlesk) Takže tohle bylo docela šokující pro náš výzkum. (Smích)
Protože tohle je asi dalších 10 dolarů navíc, pokud už vlastníte Nintendo Wii. Takže se už těším na nějaké hry,
dokonce Louis Castle, to je ten dole, minulý týden oznámil, že velmi známá firma Electronic Arts chystá hru s velikonočním motivem, který podporuje toto zařízení. A to uběhlo necelých 5 měsíců,
co se můj prototyp uvedl na trh.
(Potlesk) Děkuji vám.
Ale co mě hlavně zaujalo, víc než tyto dva produkty, je to, jak na to lidé došli. YouTube změnilo a zrychlilo způsob, jakým
každý jedinec může sdílet svoji myšlenku s celým světem. Víte, zrovna pracuji v laboratoři na video kameře
a během týdne to zhlédlo milion lidí a opravdu, během pár dní učitelé, studenti a inženýři celého světa vkládali na YouTube svá vlastní videa využívající kopie mého systému. Doufám, že toto uvidíme v budoucnu,
a také doufám, že online distribuce videí bude přijata výzkumnou komunitou.
Mnohokrát děkuji. (Potlesk)
Když se podíváte na lidský mozek, jeho hrbolatý povrch je viditelně rozdělený na levou a pravou část.
Tato struktura inspirovala jednu z nejrozšířenějších představ o mozku: levá část ovládá logiku a pravá kreativitu.
Přesto se jedná o mýtus nepodložený vědeckými důkazy.
Odkud tedy pochází tato zavádějící představa a v čem se mýlí?
Mozek má opravdu levou a pravou část,
což je nejzřetelnější na jeho vnější vrstvě neboli kůře.
Jeho vnitřní části, jako je striatum, hypothalamus, thalamus a mozkový kmen vypadají, že jsou z jedné nepřerušované tkáně. Ve skutečnosti ale také mají svou levou a pravou část.
Levá a pravá část mozku řídí různé tělesné funkce, např. pohyb a zrak.
Pravá část mozku ovládá pohyb levé paže a nohy, a naopak.
Systém zraku je ještě složitější.
Každé oko má levé a pravé zorné pole.
Obě levá zorná pole jsou odeslána do pravé části mozku a obě pravá zorná pole do jeho levé části.
Pro vytvoření úplného obrazu tak mozek používá obě své části.
Vědci s jistotou neví, proč k tomuto křížení dochází.
Jedna teorie říká, že to u zvířat začalo vývojem komplexnějších nervových systémů, protože rychlejší reflexy znamenaly výhodu pro přežití.
Pokud zvíře vidí dravce ze své levé strany, je nejlepší uniknout vpravo.
Můžeme tak říci, že řízení zraku a pohybu jsou dva systémy, které spoléhají na levopravou strukturu. Když však tuto myšlenku aplikujeme na logiku a kreativitu, je to problém.
Toto mylné pojetí začalo v polovině 19. století, kdy dva neurologové, Broca a Wernicke, vyšetřovali pacienty, kteří měli problémy s komunikací kvůli zranění.
Vědci u pacientů objevili poškození levého temporálního laloku, a tak prohlásili, že jazyk je řízen levou částí mozku.
Tato představa se dostala do všeobecného povědomí.
Autor Robert Louis Stevenson pak představil myšlenku souboje logické levé hemisféry s emocionální pravou hemisférou v podobě jeho postav Dr. Jekylla a pana Hydea.
Tato představa však padla, když lékaři a vědci vyšetřili pacienty, kterým chyběla jedna hemisféra, nebo ty, kteří měli hemisféry odděleny.
Tito pacienti vykazovali úplný rozsah chování, jak logické, tak i kreativní.
Pozdější výzkum ukázal, že pro určité funkce je jedna část mozku aktivnější než ostatní.
Jazyk se nachází více nalevo a pozornost napravo.
Jedna strana mozku tak může odvádět více práce, ale to je určeno spíše systémem než konkrétním člověkem.
Neexistují žádné důkazy o tom, že by někteří jedinci měli dominantnější určitou část mozku, nebo důkaz, který by podpořil myšlenku levopravého rozdělení mezi logiku a kreativitu.
Někteří lidé mohou být obzvláště logičtí nebo kreativní, ale to nemá souvislost s určitou částí mozku.
Dokonce neobstojí ani představa logiky a kreativity, které jdou proti sobě,
Řešení komplexních matematických problémů vyžaduje inspirovanou kreativitu a mnoho skvělých uměleckých děl obsahuje složité logické rámce.
Téměř každý výkon kreativity a logiky vyžaduje, aby mozek fungoval jako jeden celek.
Jste opravdu tak dobří, jak si o sobě myslíte?
Jak dobře umíte zacházet s penězi?
Číst lidské emoce?
Jak jste na tom se zdravím ve srovnání se svými známými?
Jste nadprůměrní v gramatice?
Vědět, jak jsme dobří, jaké jsou naše dovednosti v porovnání s ostatními, je více než jen posílení našeho sebevědomí.
Pomůže nám to rozhodnout, kdy se lze spolehnout na sebe a své instinkty a kdy bychom měli raději požádat o radu ostatní.
Jenže psychologický výzkum ukazuje, že nejsme moc dobří v hodnocení svých vlastních dovedností.
Ve skutečnosti se velmi často přeceňujeme.
Výzkumníci už tento jev pojmenovali Dunning-Krugerův efekt.
Vysvětluje, proč se ve více než 100 studiích ukázalo, že lidé podléhají iluzi vlastní nadřazenosti.
Sami sebe hodnotíme lépe než ostatní, a to v míře, která odporuje zákonům matematiky.
Softwaroví inženýři ve dvou společnostech byli požádáni, aby ohodnotili své výkony. 32 % inženýrů v jedné a 42 % ve druhé společnosti umístili sami sebe mezi 5 % nejlepších.
V jiné studii o sobě 88 % amerických řidičů tvrdilo, že jejich řidičské dovednosti jsou lepší než průměrné.
A nejsou to jen ojedinělé objevy.
Celkově se lidé zpravidla hodnotí jako lepší než většina ostatních, ať už jde o zdraví, schopnost vedení, etické záležitosti i ostatní.
A co je obzvlášť zajímavé, ti, co jsou nejméně schopni, ti své schopnosti nadhodnocují nejvíce.
Lidé, kteří jsou měřitelně podprůměrní v logice, gramatice, finanční gramotnosti, matematice, emoční inteligenci, provádění zdravotních testů v laboratoři nebo hraní šachů, ti všichni tíhnou k hodnocení svých znalostí na úrovni expertů.
Kdo této iluzi může podlehnout?
Bohužel, my všichni, protože všichni máme nějaká slabá místa, o nichž nevíme.
Ale jak to?
Když v roce 1999 psychologové Dunning a Kruger tento jev poprvé popsali, usoudili, že lidé nemající dostatek znalostí v určité oblasti, tím trpí hned dvakrát.
Zaprvé, dělají chyby a špatná rozhodnutí.
A zadruhé, kvůli své neznalosti si chyby ani neuvědomí.
Těm méně znalým chybí schopnost uvědomit si, jak špatných výsledků dosahují.
Tak například, když výzkumníci sledovali účastníky univerzitního debatního turnaje, 25 % nejhorších týmů z předběžných kol, které prohrály čtyři z pěti zápasů,
si myslelo, že v 60 % vyhrávají.
Bez pořádných znalostí základních pravidel debatování si ani neuvědomovali, jak často se jejich argumenty sesypaly.
Dunning-Krugerův efekt není o našem egu, které by nás zaslepovalo.
Lidé zpravidla uznají své nedostatky, když si je uvědomí.
V jedné studii studenti, kteří dopadli špatně v testu z logiky a pak absolvovali rychlokurz logického uvažování, byli poté ochotni uznat, že jejich předchozí výkon byl špatný.
To může vysvětlovat, proč lidé s průměrnou úrovní zkušenosti nebo znalosti jsou často dost nesebevědomí.
Vědí dost, aby chápali, že ještě hodně neví.
Zatímco experti si zpravidla uvědomují šíři svých znalostí,
často dělají jinou chybu: Předpokládají, že všichni ostatní věci rozumí stejně dobře.
Ve výsledku pak lidé, kteří jsou buď velmi schopní nebo naopak neschopní, jsou často uvězněni v bublině nepřesného vnímání sebe sama.
Když jsou nekvalifikovaní, nemohou spatřit vlastní chyby.
A když jsou mimořádně schopní, nevnímají své schopnosti jako něco výjimečného.
Takže, pokud je Dunning-Krugerův efekt neviditelný pro ty, kterých se týká, jak si můžeme ověřit, zda jsme v něčem dobří?
Zaprvé, chtějte po ostatních zpětnou vazbu a přijměte ji, i když může znít nepříjemně.
Zadruhé, což je důležitější, nepřestávejme se učit.
Čím více toho víme, tím méně je pravděpodobné, že ve svých znalostech máme neviditelné díry.
Všechno to pěkně shrnuje staré přísloví. Když se hádáš s hlupákem, nejprve se přesvědč, že ten druhý nedělá totéž.
[„Podle toho, jak trávíme dny, strávíme samozřejmě i svůj život.“] V létě roku 1997 přistála planetární sonda Pathfinder z NASA na povrchu Marsu a začala přenášet neuvěřitelné, ikonické fotografie zpátky na Zem.
Ale o několik dní později se něco strašně pokazilo.
Přenos skončil.
Pathfinder ve skutečnosti prokrastinoval: byl pořád plně vytížený, ale svou nejdůležitější práci nezvládal.
Co se stalo?
Zjistilo se, že má chybu v plánovači.
Každý operační systém má něco, čemu se říká plánovač, který říká CPU, jak dlouho má pracovat na každém úkolu, než se přepne na další, a na který se má přepnout.
Pokud je navržen správně, počítače plynule plní svoje různé odpovědnosti a navenek působí, jako by vše dělaly naráz.
Ale všichni víme, co se stane, když se něco pokazí.
Když nic jiného, tímhle bychom se mohli aspoň trochu utěšovat.
I počítače mohou být občas přepracované.
Možná se můžeme z počítačové vědy o plánování poučit a získat nějaké nápady, jak se sami můžeme popasovat s časem.
Prvním poznatkem je to, že stanovování priorit nás obírá o čas, který jsme měli trávit prací.
Například, když si kontrolujete poštu, procházíte všechny e-maily a vybíráte, který je nejdůležitější.
Jakmile ho najdete, hledáte další.
Zdá se to smysluplné, ale má to háček.
Říká se mu algoritmus kvadratického času.
Máte-li ve schránce dvakrát tolik e-mailů, zaberou porovnávání dvakrát tolik času a budete jich muset udělat dvakrát tolik!
To znamená čtyřnásobnou práci.
Programátoři operačního systému Linux se setkali se stejným problémem v roce 2003.
Linux ohodnotil každý úkol podle důležitosti a někdy strávil více času hodnocením úkolů, než jejich plněním.
Programátoři oproti běžné praxi nahradili kompletní vyhodnocování omezeným počtem „prioritních košů“. Tento systém neurčoval tak přesně, co dělat dřív, ale místo toho mu zbylo více času na zpracovávání úkolů.
Takže, co se týče e-mailů, trvat vždy na vyřešení toho nejdůležitějšího vás může dovést až ke zhroucení.
Zpracování schránky třikrát plnější než normálně může trvat devětkrát déle.
To už by bylo lepší odpovídat chronologicky nebo v náhodném pořadí!
Když oželíte dělání věcí v dokonalém pořadí, může to být překvapivě klíčem k jejich dokončení.
Další poznatek, který se odvíjí od plánování v počítači, má co do činění s převládajícím rysem moderního života: vyrušováním.
Když počítač přechází z jednoho úkolu na druhý, musí takzvaně přepnout kontext, označit místo v jednom úkolu, přesunout stará data z paměti a nová data do paměti.
Každá z těchto akcí něco stojí.
Jde tu o důležitý kompromis mezi produktivitou a responzivností.
Dokončit důležitou práci znamená minimalizovat počet přepnutí kontextu.
Být responzivní znamená reagovat kdykoliv se něco stane.
Tyto dva principy vyvolávají napětí.
Uvědomění si tohoto napětí nám umožňuje rozhodnout, kde chceme dosáhnout rovnováhy.
Zřejmým řešením je minimalizovat počet vyrušování.
Méně obvyklým řešením je seskupit vyrušení dohromady.
Pokud notifikace nebo e-mail nevyžaduje urgentní odpověď častěji než, řekněme, jednou za hodinu, pak přesně tak často bychom je měli kontrolovat, ne častěji.
V počítačové vědě se tomu říká slučování přerušení.
Namísto řešení věcí tak, jak přijdou – Ó, pohla se myš?
Někdo zmáčkl tlačítko?
Stáhla se další část souboru? – systém slučuje tato přerušení dohromady v závislosti na tom, jak dlouho si mohou dovolit čekat.
V roce 2013 umožnilo slučování přerušení velké zlepšení životnosti baterie laptopů.
To proto, že pozdržení přerušení umožní systému zkontrolovat vše najednou a poté rychle vstoupit do stavu s nízkou spotřebou.
Stejně jako u počítačů je to i s námi.
Třeba nám, uživatelům, umožní aplikování stejného přístupu zbavit se roztěkanosti a získat zpátky věc tak vzácnou v moderním životě: odpočinek.
Tenkrát na vysoké škole jsem studoval magisterskou politologii, což znamenalo hodně písemných prací.
Když normální student něco píše, většinou si práci rozdělí nějak takhle.
Což znamená -- (smích) možná začnete trochu pomaleji, ale něco málo stihnete již první týden, takže až vám začne téct do bot, všechno se stihne, všechno je v pořádku.
(Smích) A já to chtěl takhle udělat.
Přesně takhle to bylo naplánované!
Všechno jsem si připravil, ale pak se to trochu zvrtlo a já skončil zhruba takhle.
(Smích) A přesně tohle se mi stalo pokaždé.
Pak ale přišla 90 stránková diplomová práce, nad kterou by člověk měl strávit celý rok.
Tušil jsem, že mé normální pracovní nasazení nebude stačit.
Na to byl celý projekt prostě moc velký.
Takže jsem si vše naplánoval a výsledek plánování dopadl takto.
Takhle to mělo proběhnout.
Začal bych zlehka, poté trochu přitvrdil, a na konci bych vše dotáhl do konce. Vypadá to trochu jako schody.
Copak je něco těžkého na tom vyjít schody?
Žádný problém, ne?
Pak se ale stalo něco neočekávaného.
Těch prvních pár měsíců?
Objevily se a zase zmizely a já na práci ani nesáhl.
Bylo nutné plán trochu změnit,
(Smích) A potom -- (Smích) A pak podobně zmizely i prostřední měsíce a já stále nenapsal ani slovo. Takže jsem byl tady.
A pak se ze dvou měsíců stal jeden a ten se smrsknul na pár týdnů.
Jednoho krásného dne jsem se probudil a do termínu zbývaly tři dny, přičemž jsem stále nenapsal ani slovo. Takže jsem udělal jedinou možnou věc: napsal jsem 90 stránek za 72 hodin, zůstal vzhůru přes noc ne jednou, ale dvakrát -- člověk není stvořen ke dvěma nocím beze spánku -- prosvištěl přes kampus přistál přede dveřmi a vše odevzdal těsně před termínem.
Měl jsem za to, že tímhle vše skončilo.
Za týden ale zazvonil telefon a byl to někdo ze školy.
Zeptal se: "To je Tim Urban?"
A já řekl: "Jo."
A on řekl: "Musíme si promluvit o vaší práci."
A já řekl: "Ok."
A on řekl: "Nic lepšího jsme nikdy nečetli."
(Smích) (Potlesk) Takhle to nebylo.
(Smích) Byla to špatná, moc špatná práce.
(Smích) Chtěl jsem si jen užít chvilku, kdy si všichni pomyslíte: "Tenhle chlapík je úžasný!"
(Smích) Ne, ne, opravdu byla moc špatná.
Dnes se každopádně živím jako blogger.
Píši blog Wait But Why (Počkat, ale proč).
Před pár lety jsem se rozhodl napsat něco o prokrastinaci.
Způsob mojí práce vždy iritoval neprokrastinující lidi okolo mě, takže jsem chtěl všem neprokrastinujícím lidem na světě vysvětlit, co se hodí prokrastinátorům v hlavě a proč jsme tím, kým jsme.
Měl jsem takovou hypotézu, že se mozek prokrastinujících nějak liší od mozků ostatních lidí.
Abych to otestoval, zašel jsem na magnetickou rezonanci a nechal si udělat snímky svého mozku a snímky neprokrastinujícího člověka, takže jsem je mohl porovnat.
Vzal jsem ty snímky s sebou, abyste se na ně mohli podívat.
Chci, abyste zkusili najít rozdíl.
Chápu, že nejste experti přes lidský mozek a ten rozdíl není hned vidět, ale zkuste to.
Takže, tady je mozek neprokrastinátora.
(Smích) A tady ...
Tady je můj mozek.
(Smích) Je tam rozdíl!
Oba mozky mají Činitele racionálních rozhodnutí, ale mozek prokrastinátora má navíc Opici okamžitého uspokojení.
Co to ale pro prokrastinátora znamená?
Znamená to, že všechno klape, dokud se nestane toto.
[Přišel čas trochu pohnout s prací!] [Jindy!] Takže Činitel racionálních rozhodnutí učiní racionální rozhodnutí začít s něčím produktivním, ale Opice má jiný plán, chopí se tedy kormidla, a řekne: "Víš co, pojď radši přečíst na Wikipedii o skandálu Nancy Kerriganové a Tonyi Hardingové, protože mi právě došlo, že se to kdysi stalo.
(Smích) Potom -- (Smích) Potom půjdeme do ledničky, abychom viděli, jestli se tam za posledních 10 minut něco nezměnilo.
Poté zabředneme do youtubové spirály, která začíná Richardem Feynmanem popisujícím magnety a končí mnohem, mnohem později matkou Justina Biebera.
(Smích) "Tohle všechno nějakou dobu zabere, takže v dnešním plánu už na práci bohužel nezbylo místo.
Promiň!"
(Povzdech) Co se tu vlastně stalo?
Opice okamžitého uspokojení není chlapík, kterého byste chtěli u kormidla.
Žije jenom v současnosti.
Nepamatuje si minulost, neví nic o budoucnosti a zajímají ho jen dvě věci: co je snadné a co je zábava.
Ve světě zvířat to funguje dobře.
Pokud jste pes, a celý život neděláte nic než to, co je snadné a zábavné, máte skvělý úspěch!
(Smích) Pro tu Opici jsou lidé jen jedním ze zvířecích druhů.
Musíte dbát na dostatek spánku a jídla a rozmnožovat se, což v pravěku asi fungovalo celkem dobře.
Ale asi jste si všimli, že už nežijeme v jeskyních.
Jsme pokročilá civilizace a Opice nechápe, o co jde.
A proto máme ve svých hlavách Činitele racionálních rozhodnutí, který nám umožňuje dělat věci, které žádné zvíře nedokáže.
Umíme si představit budoucnost.
Dokážeme se na věci dívat s nadhledem.
Umíme dlouhodobě plánovat.
On to chce všechno brát v potaz.
Chtěl by, abychom dělali cokoliv má smysl dělat právě teď.
Někdy dává smysl dělat věci, které jsou snadné a zábavné, jako když večeříte, jdete spát nebo si užíváte zasloužený volný čas.
Proto se nám to překrývá.
Někdy spolu souhlasí.
Jindy zase dává mnohem větší smysl dělat věci, které jsou obtížnější a méně příjemné, ale je to v zájmu širšího kontextu.
V tu chvíli dojde ke konfliktu.
Pro prokrastinátora, člověka, který věci odkládá, tento konflikt končívá pokaždé dost podobně, takže stráví spoustu času v této oranžové zóně, kde je všechno snadné a zábavné, mimo kruh Toho, co dává smysl.
Říkám tomu "Temné hřiště".
(Smích) Tohle Temné hřiště vy všichni prokrastinátoři dobře znáte.
Dějí se tam odpočinkové aktivity v čase, kdy by se žádné odpočinkové aktivity neměly dít.
Všechna ta zábava na Temném hřišti není moc zábavná, protože je úplně nezasloužená. Vzduch je tam naplněn vinou, strachem, úzkostí, vztekem na sebe sama – všemi těmi starými dobrými pocity prokrastinátora.
Teď jde o to, jak se v téhle situaci, kdy je u kormidla Opice, může prokrastinátor dostat do téhle modré zóny. Tam sice není tak příjemně, ale dějí se tam opravdu důležité věci.
Ukazuje se, že prokrastinátor má svého anděla strážného, někoho, kdo ho stále shora hlídá i v těch nejtemnějších chvílích – říká se mu Panikařící příšera.
(Smích) Panikařící příšera většinu času prospí, ale budí se, jakmile se příliš přiblíží finální termín, hrozí veřejné zostuzení, kariérní katastrofa nebo jiný obávaný následek.
Nutno říci, je Příšera je tím jediným, čeho se Opice bojí.
Pro mne se stala Příšera nedávno velmi relevantní, protože mne před šesti měsíci oslovili lidé z TEDu a pozvali mě, abych tady vystoupil.
(Smích) Pochopitelně jsem nabídku přijal.
Vždycky jsem snil o tom, moci říct, že jsem v minulosti přednesl TED talk.
(Smích) (Potlesk) Uprostřed všeho nadšení se ozval Činitel racionálních rozhodnutí s něčím trochu jiným.
Říkal: "Je nám jasné, co jsme to právě odsouhlasili?
Rozumíme tomu, co teď jednoho dne v budoucnosti nastane?
Musíme si na to sednout a začít na tom teď hned pracovat."
A Opice na to: "Jasně, souhlasím, ale pojďme si teď otevřít Google Earth zazoomovat na spodek Indie asi 70 metrů nad zemí a pak asi dvě a půl hodiny scrollovat nahoru až k severním hranicím, abychom si udělali představu, jak to v Indii vypadá.
(Smích) A to jsme taky ten den dělali.
(Smích) Pak se ze šesti měsíců staly čtyři a pak dva a pak jeden a lidé z TEDu se rozhodli zveřejnit řečníky.
Otevřel jsem tu stránku a uviděl svou fotku, jak se na mne dívá.
A hádejte, kdo se probudil?
(Smích) Panikařící příšera začala šílet a o pár vteřin později se celý systém zhroutil.
(Smích) A Opice – vzpomeňte si, ona se Panikařící příšery děsí – šup, a už je na stromě!
A konečně, konečně tedy může převzít kormidlo Činitel racionálních rozhodnutí a začneme pracovat na vystoupení.
Existence Panikařící příšery dobře vysvětluje nesmyslné chování a odkládání. Jako když člověk jako já není dva týdny schopen začít psát první větu a pak zázračně najde neskutečnou pracovní morálku, zůstane vzhůru celou noc a napíše 8 stran.
Celá tahle situace a zmiňované tři postavy – to je prokrastinátorův systém.
Není to moc pěkné, ale ve výsledku to funguje.
Rozhodl jsem se o tom před pár lety napsat na svůj blog.
Po zveřejnění mě ohromila zpětná vazba.
Dostával jsem doslova tisíce e-mailů od velmi různých lidí všech možných profesí ze všech koutů světa.
Byli mezi nimi zdravotní sestry, bankéři, malíři, inženýři a spousty, spousty postgraduálních studentů.
(Smích) A všichni mi psali o téže věci: "Já mám tenhle problém taky."
Co mě ohromilo, byl kontrast mezi lehkostí mého příspěvku na blogu a tíživostí těchto e-mailů.
Ti lidé mi frustrovaně popisovali co s jejich životy udělala prokrastinace, co s nimi udělala ta Opice.
Přemýšlel jsem nad tím a říkal si: "Hm, když ten prokrastinační systém funguje, o co tady jde?
Proč se všichni ti lidé cítí tak zle?"
Jenže se ukazuje, že existují dva druhy prokrastinace.
Všechno, o čem jsem dnes mluvil, příklady, které jsem zmínil, to všechno mělo svůj termín.
Tam, kde jsou termíny, má prokrastinace krátkodobé účinky, protože se do věci vloží Panikařící příšera.
Ale je tu i druhý druh prokrastinace, který nastává, když neexistuje žádný termín pro dokončení.
Chtěli jste nezávislou kariéru, něco s uměním nebo podnikáním, a takové věci nejdřív nemají žádné termíny, protože se nic neděje a věci se nepohnou, dokud toho spoustu neodpracujete a nezískáte určitou hybnost.
Vedle kariéry je ve vašem životě další spousta věcí, které nemají žádné konkrétní termíny. Patří mezi ně navštěvování členů rodiny, péče o vlastní zdraví, budování vztahu, nebo vyvázání se ze vztahu, který nefunguje.
Pokud je jediným prokrastinátorovým obranným mechanismem naše Panikařící příšera, máme tu probém, protože ve všech těchto situacích se prostě Panikařící příšera neobjeví.
Nemá, proč by se budila, takže se důsledky odkládání neredukují, pouze se natahují dále a dále.
Tenhle dlouhodobý druh prokrastinace je mnohem méně viditelný a mluví se o něm mnohem méně, než o tom vtipnějším, krátkodobém, založeném na termínech.
Trpíme jím většinou sami a potichu.
A může také být zdrojem velkého množství dlohodobé nespokojenosti, neštěstí a lítosti.
A asi kvůli tomu mi lidé píší tolik e-mailů, a proto se cítí tak špatně.
Nejde o to, že dřou na nějakém projektu.
Právě taková dlouhodobá prokrastinace způsobuje, že se čas od času cítí jen jako jako diváci vlastních životů.
Jejich frustrace nespočívá v tom, že by nezvládali zrealizovat své sny, ale v tom, že se jim ještě ani nepovedlo začít.
Když jsem pročítal ty e-maily, přišlo na mne něco jako zjevení – myslím totiž, že žádní neodkládači neexistují.
Ano – myslím, že vy všichni jste prokrastinátoři.
Možná na tom nejste všichni tak špatně jako někteří z nás – (Smích) a někteří máte možná zdravý vztah ke konečným termínům, ale pamatujte si: nejpodlejší triky ta Opice předvádí, když žádný termín není v dohlednu.
Chci vám ukázat ještě jednu věc:
říkám tomu Kalendář života.
Jeden čtvereček pro jeden týden devadesátiletého života.
Těch čtverečků není zas tak moc, zvlášť, když už jich máme pár použitých.
Myslím, že si musíme tenhle kalendář pomalu, důkladně prohlédnout.
Musíme se zamyslet nad tím, co opravdu chronicky odkládáme, protože každý z nás něco chronicky odkládá.
Musíme si dávat pozor na Opici okamžitého uspokojení.
Je to úkol pro nás všechny.
A protože zas tak moc těch čtverečků nemáme, měli bychom na tom úkolu začít pracovat dneska.
Noo, možná ne zrovna dneska, ale...
(Smích) Znáte to.
Už brzy.
Děkuju.
(Potlesk)
V roce 1962 na Rice University řekl prezident Kennedy národu o svém snu. O snu, že do konce desetiletí stane člověk na Měsíci.
Slavná cesta na Měsíc.
Nikdo netušil, jestli je to možné, on ale zajistil, aby byl vytvořen plán realizace – byla-li reálná.
A takové jsou velké sny.
Velké sny nejsou pouhé vize, tvoří je vize ruku v ruce se strategiemi, aby se daly uskutečnit.
Mám velké štěstí, že pracuji v továrně, která "cesty na Měsíc" uskutečňuje.
V našem X – dříve nazývaném Google X – najdete kosmického inženýra pracujícího bok po boku s módním návrhářem a bývalé velitele vojenských operací v diskusi s experty na lasery.
Tito vynálezci, inženýři a tvůrci vytvářejí technologie, o nichž věříme, že by mohly proměnit svět v nádherné místo.
Používáme pojem "cesta na Měsíc", aby nám připomínal, že máme velké vize, že pořád máme snít.
A mluvíme o sobě jako o "továrně", abychom nezapomněli, že chceme mít konkrétní vize – konkrétní plány na jejich uskutečnění.
A tady je plán pro naši "cestu na Měsíc".
Za prvé: chceme najít obrovský světový problém, který se dotýká milionů lidí.
Za druhé: chceme najít nebo navrhnout radikální řešení tohoto problému.
A za třetí: musí existovat důvod věřit, že technologie pro takové radikální řešení je reálná a může být vytvořena.
Povím vám ale tajemství.
V továrně pro cestu na Měsíc je pěkný chaos.
Ale spíše než abychom se mu vyhýbali, předstírali, že neexistuje, pokusili jsme se z něj udělat naši silnou stránku.
Většinu času trávíme tím, že rozbíjíme různé věci a snažíme sami sobě dokazovat, že se mýlíme.
A o to jde. V tom je to tajemství.
Pusťte se nejprve do nejtěžších částí problému.
Nadchněte se a povzbuzujte: "Hej! Jak ten projekt dneska zazdíme?"
Funguje nám zajímavá rovnováha, ve které dovolujeme svému neřízenému optimismu živit naše vize.
A zároveň si pěstujeme nadšený skepticismus, který našim vizím vdechne život a reálnost.
Chtěl bych vám předvést pár projektů, které jsme opustili ve fázi návrhu, ale také několik pokladů, které – alespoň zatím – nejenže tento proces přežily, ale dokonce je ještě urychlil.
Vloni jsme ukončili projekt automatizovaného vertikálního farmaření.
Tohle je ukázka námi vypěstovaného salátu.
Každý devátý člověk světa trpí podvýživou.
To je ona "cesta na Měsíc", kterou potřebujeme vyřešit.
Vertikální farmaření potřebuje desetkrát méně vody a stokrát méně půdy než konvenční farmaření.
A jelikož můžete pěstovat jídlo poblíž místa, kde je konzumováno, nemusíte ho transportovat na dlouhé vzdálenosti.
V mnoha oblastech jsme dosáhli pokroku, například u automatizovaných sklizní a efektivního osvětlování.
Naneštěstí se nám nepodařilo takhle vypěstovat základní obilniny a rýži.
A tak jsme projekt zastavili.
Máme tu další obří problém.
Za mezinárodní přepravu zboží platíme obrovkou cenu ve zdrojích a poškozování životního prostředí.
Ekonomický rozvoj vnitrozemských států je limitován kapacitami dopravní infrastruktury.
Radikální řešení?
Dopravní loď lehčí než vzduch s variabilní vznášivostí.
Ta by mohla mít potenciál, alespoň v celkovém součtu snížit náklady, časovou náročnost a karbonovou stopu transportu, a to bez potřeby ranvejí.
Dali jsme dohromady sofistikovanou sadu technických inovací, které by dohromady mohly zajistit, aby cena takových lodí umožnila jejich reálnou výrobu – levně a ve velkém objemu.
Jenže jakkoli by byly levné při masové výrobě, ukázalo se, že vyrobit první prototyp by stálo skoro 200 milionů dolarů.
200 milionů dolarů je prostě moc.
A jelikož je X postaveno na principu včasné zpětné vazby, kdy děláme chyby, učíme se a hledáme nové návrhy, nemůžeme utratit 200 milionů dolarů jen na to, abychom dostali první informaci o tom, jestli jsme vůbec na správné cestě.
Jestli má nějaký náš projekt svou Achillovu patu, chceme to vědět teď, na začátku, ne až později.
Tak jsme tenhle projekt taky ukončili.
Když objevíme velkou slabinu projektu, ne vždycky to znamená, že ho ukončíme.
Někdy nás to naopak navede na produktivnější cestu.
Toto je náš samořídící prototyp vozidla, který jsme postavili bez volantu a brzdového pedálu.
To ale původně nebyl náš cíl.
Ročně zemře na silnicích po celém světě 1,2 milionu lidí. Takže postavit samořídící se auto byla přirozeně nabízená "cesta na Měsíc".
Před třemi a půl lety, když jsme testovali tyto původní Lexusy, vybavené modulem pro samořízení, fungovaly tak dobře, že jsme je dali k dispozici kolegům z Googlu, aby nám řekli, co si o tom myslí.
Ukázalo se, že náš plán mít auto, které skoro všechno odřídí samo a jen v případě nouze předá kontrolu uživateli, byl hodně špatný.
Nebylo to bezpečné, protože uživatelé selhávali.
Nezůstali bdělí pro případ, že by jim auto potřebovalo vrátit kontrolu.
Pro ten tým to byla velká krize.
Museli se vrátit zpět k rýsovacím prknům.
A přišli s krásným, novým pohledem na věc.
Cílem je auto, v němž budete opravdovým pasažérem.
Řeknete autu, kam se chcete dostat, zmáčknete tlačítko a auto vás samo odveze z bodu A do bodu B.
Jsme moc vděční, že jsme tenhle poznatek získali tak brzo po zahájení projektu.
Ovlivnil totiž všechno, co jsme od té doby udělali.
Dnes už naše samořídící auta odřídila více než 2,2 milionů kilometrů a denně vyjíždějí do ulic Mountain View v Kalifornii a Austinu v Texasu.
Automobilový tým posunul svou perspektivu.
To je jedna z manter u nás v X.
Než být chytrý, někdy je mocnější upravit svou perspektivu.
Vezměte si větrnou energii.
To je jeden z mých oblíbených příkladů posunu perspektivy.
V žádném případě nedokážeme postavit lepší standardní větrnou turbínu než experti daného odvětví.
Ale našli jsme způsob, jak se dostat výše, a tím získat přístup k rychlejším, rovnoměrnějším větrům, takže získáme více energie bez těch stovek tun oceli.
Náš energetický drak Makani se zvedne ze svého bidýlka tím, že roztočí vrtule na křídlech.
Jak se zvedá, vytáhne provaz pomocí kterého vtahuje energii.
Jakmile je provaz rozvinutý, drak začne kroužit po nebi proti větru.
V tu chvíli se z vrtulí, které ho zvedly, stávají létající turbíny.
A ty provazem posílají elektřinu zpět dolů.
Ještě jsme nevymysleli, kvůli čemu tenhle projekt ukončit.
A čím déle odolává tlaku, tím víc se radujeme, že by z toho skutečně mohl být levnější a snazší způsob, jak po celém světě získávat energii z větru.
Na první pohled asi nejbláznivěji vypadá náš projekt Loon.
Snažíme se vytvořit internet, postavený na balónech.
Bude to síť balónů ve stratosféře, které budou vysílat internetové spojení do venkovských a zapadlých koutů světa.
Díky tomu by se mohly dostat on-line skoro 4 miliardy dalších lidí, kteří dnes mají velmi slabé, nebo žádné připojení k internetu.
Jenže nemůžete prostě vzít stožár s anténou, přivázat ho k balónu a poslat do oblak.
Větry jsou tam příliš silné, odfoukly by ho.
A balóny jsou příliš vysoko na to, aby byly uvázané k zemi.
Teď přijde ten bláznivý moment.
Co kdybychom nechali balóny volně se vznášet a přitom je naučili, jak plout po větrech, aby se dostaly tam, kam mají?
Ukazuje se, že stratosféra má větry, které vanou různými rychlostmi a v různých směrech, v tenkých vrstvách.
Doufali jsme, že s použitím chytrých algoritmů a dat o větrech z celého světa dokážeme s balóny trochu manévrovat, posouvat je o malé kousky nahoru a dolů stratosférou, aby je zachytily správně silné a orientované větry.
Máme představu, že když bude dost balónů, jakmile jeden opustí vaši oblast, jiný bude připraven zaujmout jeho pozici, aby mohl poskytovat připojení k internetu. Podobně se váš mobil přepojuje mezi vysílači na zemi, když jedete po dálnici.
Rozumíme tomu, jak bláznivá ta vize je – a připomíná nám to i jméno projektu.
[Loon = blázen] A tak od roku 2012 se tým projektu Loon soustředí na úkoly, které se zdají nejtěžší, tedy ty, které nejpravděpodobněji mohou projekt zastavit.
Nejprve zkusili dostat wi-fi připojení z balónu ve stratosféře dolů do antéty na zemi.
To fungovalo.
A to si pište, že byly i sázky, že to fungovat nebude.
Tak jsme pokračovali.
Podaří se nám propojit balón přímo s mobilními zařízeními, abychom nepotřebovali antény jako prostředníky?
Jo!
Podaří se nám dosáhnout dostatečnou šířku vlnového pásma, aby to bylo opravdové připojení k internetu?
Aby to fungovalo na víc než jen SMS?
První testy neprobíhaly ani na 1 Mb/s, dnes už zvládneme až 15 megabitů za sekundu.
To je dost i na sledování TED talks.
Dokážeme propojit balóny tak, aby si signál předávaly po obloze a my jsme mohli pokrýt i vzdálenější venkovské oblasti?
Hotovo.
Podaří se nám, aby balóny velké jako dům vydržely sloužit déle než 100 dní a přitom stály méně než 5 % z ceny běžného balónu s dlouhou životností?
Ano, nakonec.
Ale věřte mi, že nás to stálo hodně zkoušení.
Vyrobili jsme kulaté, stříbřité balóny.
Vyrobili jsme balóny ve tvaru obřích polštářů.
Vyrobili jsme balóny velké jako plejtvák.
Spousta nám jich praskla.
(smích) Jeden z nejpravděpodobnějších zádrhelů, které by mohly projekt zastavit, byla otázka řízení balónů po obloze. Proto jedním z nejdůležitějších pokusů bylo vložit balón do balónu.
Máme dvě komory, jednu se vzduchem a druhou s heliem.
Balón čerpá vzduch, aby byl těžší, nebo vzduch upouští, aby byl lehčí.
Tyto změny hmotnosti mu umožňují stoupat nebo klesat a tento jednoduchý pohyb je celý systém řízení.
Pluje nahoru nebo dolů, v naději, že ho potká vítr potřebné síly a směru.
Ale stačí to k tomu, aby řízeně cestoval po světě?
Napoprvé stěží, ale postupně se to zlepšuje.
Tento konkrétní balón, náš poslední model, se umí pohybovat v rozmezí 3 kilometry vysokého pásma a dokáže se sám dostavit do cíle s přesností půl kilometru ze vzdálenosti 20 000 kilemetrů.
Čeká nás ještě spousta práce s laděním systému a snižováním nákladů.
Ale vloni už jeden levný balón 19 krát obletěl svět během 187 dní.
A v tomto duchu budeme pokračovat.
(potlesk) Naše balóny už dnes umí téměř vše, co potřebuje zvládnout hotový systém.
Diskutujeme s telefonními operátory po celém světě a letos už budeme testovat skutečné služby nad místy jako je Indonésie.
Možná se vám to zdá příliš pěkné na to, aby to bylo skutečné, a máte pravdu.
Mít tu drzost pracovat na velkých, riskantních věcech je pro lidi nutně zdrojem nepohody.
Nelze na lidi křičet a nutit je do toho, aby rychle selhali.
Lidé se brání.
Bojí se. "Co se mnou bude pokud selžu?
Budou se mi smát?
Dostanu padáka?"
Začal jsem s naším tajemstvím.
Na závěr vám prozradím, jak to v praxi uskutečňujeme.
Jediný způsob, jak dokážete lidi přimět k práci na velkých, riskantních věcech – odvážných nápadech – a k tomu, aby se nejdříve pustili do těch nejtěžších částí je zajistit, že to bude pro ně cesta nejmenšího odporu.
V rámci X pilně pracujeme na tom, aby bylo bezpečné selhávat.
Týmy zahazují své nápady v okamžiku, kdy jsou na stole důkazy; proto, že jsou za to odměňováni.
Kolegové je za to pochválí.
Nadřízený je za to poplácá po zádech, já zejména.
Mohou být za to povýšeni.
Odměnili jsme každého člena týmu, který zastavil svůj projekt, ať už to byl malý dvoučlenný tým, nebo skupina více než 30 lidí.
V naší továrně věříme na sny.
Ale nadšený skepticismus není nepřítelem bezmezného optimismu.
Je pro optimismus skvělým partnerem.
Odemyká potenciál každého nápadu.
Můžeme vytvořit tu budoucnost, která je zatím v našich snech.
Moc Vám děkuji.
(potlesk)
Za tisíce let budeme vzpomínat na první století počítačů jako na fascinující a prapodivnou dobu ‒ jediné údobí v dějinách, kdy jsme byli omezeni dvěma rozměry a kdy jsme s technikou komunikovali, jako bychom sami byli stroje; na výjimečné 100leté období v nezměrnosti času, kdy lidé komunikovali, bavili se a plánovali svůj život zpoza obrazovek.
Dnes trávíme čas poklepáváním na obrazovky a jejich sledováním.
Co se stalo s komunikací mezi lidmi?
Nevím jak vy, ale mě žití ve dvojrozměrném světě monitorů a pixelů omezuje.
A je to právě toto omezení a moje touha po spojení s lidmi, která mě jako tvůrce inspiruje.
Stručně řečeno: Chci vytvořit novou realitu, realitu, kde nás technologie nesrovnatelně více sblíží, realitu, kde jsou středem všeho lidé, ne stroje.
Sním o realitě, kde technika rozpozná, co vidíme, čeho se dotýkáme a co cítíme; o realitě, kdy nám už technika nebude překážet, ale bude nás brát takové, jací jsme.
Sním o technologii přizpůsobené lidem.
Máme osvědčené technologie, které umožňují lidem chovat se přirozeně, výrobky s přizpůsobeným ovládáním, pomocí hlasu nebo biometrie.
Toto je další krok v evoluci.
Tohle jsou Microsoft HoloLens, první plně samostatný holografický počítač.
Taková zařízení přinesou holografický obsah ve 3D rovnou do našeho světa a vystupňují naše životní prožitky za hranice běžného vnímání.
Nepředstavuji si nějakou vzdálenou budoucnost.
Mluvím o současnosti.
U společností, jako je Volvo, už pozorujeme, jak s pomocí HoloLens změnili navrhování aut; univerzity, jako je Case Western, předefinovaly výuku studentů medicíny; a můj favorit, NASA - vědci tam používají HoloLens, aby mohli holograficky zkoumat planety.
Toto je důležité.
Zavedením hologramů do našeho světa nemyslím jen nová zařízení nebo výkonnější počítače.
Mluvím o osvobození se z dvojrozměrných mantinelů tradiční výpočetní techniky.
Jinak řečeno: z pohledu počítačů se historicky řadíme k jeskynním lidem.
Do doby, kdy jsme sotva objevili uhlí a začali kreslit první postavičky ve své jeskyni.
Toto je úhel pohledu, který při své práci uplatňuji každý den.
A na několik dalších minut vás všechny zvu, abyste ten samý pohled aplikovali na cestě, kterou máme před sebou.
Než si nasadím tyhle HoloLens, dovolte mi trochu vysvětlit, co plánuji.
Je to asi nejriskantnější demo, které jsme kdy s HoloLens předváděli a nedovedu si představit lepší místo, než ho předvést tady na TEDu.
Přímo tady na pódiu každým okamžikem uvidím hologramy tak zřetelně, jako teď vidím vás.
K tomu máme také tuto speciální kameru, která zrovna projela kolem pódia, abyste si všichni mohli společně se mnou užít tento zážitek nahoře na monitorech.
Vydejme se na naši cestu.
A co může být lepšího, než začít v počítačem uměle vytvořené jeskyni.
Prozkoumejme svět kolem nás pomocí těchto nových brýlí a poznejme počítačový svět ze zcela nové perspektivy.
Počítačem vytvořený vesmír je stejně tak podivuhodný, jako primitivní.
Je to vesmír založený na kauzalitě.
Jako vývojáři sníme o různých situacích a pak programujeme jejich různá vyústění.
Dvojklik na ikoně je příčinou.
Spuštění aplikace je jejím následkem.
Když to srovnáme s naším fyzickým vesmírem, je to příliš omezující, protože náš vesmír není digitální.
Náš vesmír je analogový.
Nezná pojmy sestavené z nul a jedniček, z pravdy a nepravdy nebo z černé a bílé.
Žijeme ve světě, kterému vládne kvantová fyzika, ve vesmíru z nul a jedniček, které existují v tom samém čase, v realitě založené na nekonečném množství pravděpodobností a odstínů šedi.
Vidíte, jak ty dva světy do sebe narážejí.
Tak proč jsou v našem analogovém životě obrazovky tak všudypřítomné?
Vidíme je, sotva se ráno probudíme, až po okamžik, kdy jdeme spát.
Proč?
Myslím si, že je to tím, že nám počítače poskytují superschopnosti.
V digitálním vesmíru je v našich silách přemístit se v prostoru a přemístit se v čase.
Nezáleží na tom, jestli používáte techniku pro zábavu, kvůli výkonu nebo ke komunikaci.
Představte si to takhle: dnes večer půjdeme všichni domů a podíváme se v televizi na svůj oblíbený pořad.
Tady jsme v divadle ‒ v jiném čase a prostoru.
Jakmile skončím se svým příspěvkem na TEDu, okamžitě zavolám své milované rodině v Seattlu.
To je přemístění v prostoru.
To jsou tak skvělé superschopnosti, že jsme se smířili s dvojrozměrným omezením současného digitálního světa.
Ale co kdybychom nemuseli?
Co kdybychom mohli mít ty samé digitální schopnosti v našem světě?
Tu a tam už jsou vidět náznaky, ale já věřím, že naši vnukové budou vyrůstat ve světě už bez 2D technologií.
Snít o tomto světě je nevšední, o světě, kde nám technika doopravdy rozumí ‒ kde budeme žít, pracovat a komunikovat ‒ pomocí nástrojů, které naše prožitky obohatí, ne strojů, které nás omezují.
Takže jak se k tomu dostat?
Odpověď podle mě vyžaduje podívat se na problém z jiné perspektivy.
Chce to vnímat svět z pohledu stroje.
Kdybyste byli strojem a chtěli vnímat náš svět, jak byste si vlastně ten problém rozvrhli?
Asi byste zkoušeli roztřídit věci na lidi, na prostředí nebo na objekty.
Ale jak by takový stroj interagoval s realitou?
Dokážu si představit 3 způsoby.
Za prvé, být strojem, pozoroval bych nebo bych snímal realitu.
Skvělými příklady interakce strojů a lidí z hlediska vstupů, je rozpoznávání řeči a biometrické ověřování totožnosti.
Za druhé, být strojem, mohl bych umisťovat digitální informace, neboli výstupní informace, do reality.
Hologramy jsou z hlediska výstupů příkladem interakce stroje s prostředím.
A konečně, být strojem, mohl bych si vyměňovat energii se světem prostřednictvím dotyků.
Představte si, že byste mohli vnímat teplotu virtuálního objektu, nebo ještě lépe, představte si, jak tlačíte na hologram a on vám stejnou silou klade odpor.
Z tohoto úhlu pohledu jsme schopni vyjádřit realitu jednoduchou maticí.
Povím vám tajemství: jako technik jsem vždycky nadšený, když dokážu něco zredukovat na matici.
Auty bez řidičů počínaje přes chytré telefony, až po tento holografický počítač na mé hlavě a stroje, které jsou schopny chápat náš svět.
A začínají s námi interagovat výrazně osobněji.
Představte si, že můžete do detailů ovládat všechno na světě.
Posunete ovladač jedním směrem a ocitnete se ve skutečnosti.
Posunete ho druhým směrem a ocitnete se ve virtuální realitě.
Představte si, že ovládáte veškeré prostředí mezi virtuálním a skutečným světem.
Rád to pozoruji odsud zespodu.
Představte si, jak se na vás dívám a ovladačem vás měním z lidí na elfy.
Jestliže technika opravdu porozumí našemu světu, opět to změní způsob našeho dorozumívání se, způsob, jakým pracujeme a hrajeme si.
Před necelým půlstoletím přistáli dva odvážní lidé na Měsíci a použili přitom počítače, které měly menší výkon, než mobil ve vaší kapse.
Na zrnitých, černobílých obrazovkách je sledovalo 600 milionů lidí.
A svět?
Svět jimi byl uchvácen.
Představte si, jak si naše děti a vnuci budou užívat ničím nerušené zkoumání vesmíru prostřednictvím techniky, která ten svět chápe.
Už teď žijeme ve světě překladačů, které plynule překládají mezi jazyky.
A vlastně si dokážu představit, že v blízké budoucnosti uvidím lidi prostřednictvím holografie.
Vlastně, když nám doteď při promítání dema přálo štěstí, pojďme zkusit něco mnohem bláznivějšího.
Zvu vás na holografickou teleportaci v reálném čase, která se poprvé na světě uskuteční na pódiu zde na TEDu, zúčastní se jí můj přítel Dr. Jeffrey Norris z Laboratoře tryskových pohonů v NASA.
Držte nám palce. Ahoj, Jeffe.
Jeff Norris: Hej, Alexi.
Alex Kipman: Páni! Funguje to. Jak se dneska máš, Jeffe?
(potlesk) JN: Skvěle. Zažil jsem úžasný týden.
AK: Můžeš nám, Jeffe, prozradit, kde se právě nacházíš?
JN: No, vlastně jsem teď na třech místech.
Stojím v místnosti na druhé straně ulice, zároveň stojím s tebou na pódiu a také jsem na Marsu, 100 milionů kilometrů odsud.
AK: Páni, 100 milionů kilometrů.
To je šílené! Pověz nám něco o tom, odkud všechna ta data z Marsu pocházejí.
JN: Určitě.
Toto je přesná holografická kopie Marsu, sestavená z dat sesbíraných na Marsu vozítkem Curiosity, můžu ho zkoumat stejně snadno, jako bych zkoumal Zemi.
Lidé jsou od přírody zvídaví.
Dokážeme se hned orientovat v prostředí a stačí, když se v něm ocitneme.
Sestrojili jsme si pomůcky, jako jsou terénní vozítka, abychom dohlédli a dosáhli dále.
Ale po desetiletí jsme bádali jen ze židlí u našich klávesnic a monitorů.
Teď jsme se přes všechno přenesli prostřednictvím obřích antén, přenosových satelitů a přes propastnou vzdálenost, abychom poprvé tím terénem kráčeli, jako bychom tam opravdu byli.
Skupina vědců v naší misi dnes může vidět Mars jako nikdy předtím ‒ s cizím světem jsou lépe obeznámeni, protože jej konečně studují tak, jak je pro lidi přirozené.
Ale naše sny nekončí jen tím, že zařídíme, abychom tam byli.
Až ovladačem změníme reálný svět ve virtuální, dokážeme dělat kouzla.
Uvidíme neviditelná záření nebo se teleportujeme na vrcholky hor.
A snad si jednou dotykem ohmatáme minerály ve skále.
Děláme první krůčky.
Chceme ale, aby se k nám celý svět přidal, protože toto není výprava jen pro vyvolené, ale pro nás všechny.
AK: Děkuji Jeffe, to bylo úžasné.
Děkuji mnohokrát, že jsi se k nám dneska na TEDu připojil.
(potlesk) JN: Děkuji Alexi, mějte se.
AK: Ahoj, Jeffe.
(potlesk) Každičký den sním o téhle budoucnosti.
Inspiraci získávám od našich předků.
Žili jsme v kmenech, kde jsme se stýkali, komunikovali a společně pracovali.
Všichni začínáme budovat technologii, která nám umožní vrátit se k člověčenství, které nás přivedlo tam, kde jsme dneska ‒ technologii, která nám umožní skoncovat se životem ve 2D světě monitorů a pixelů a zase nám připomenout, jaké to je žít v našem trojrozměrném světě.
Být člověkem je zcela mimořádné.
Děkuji.
(potlesk) Helen Waltersová: Děkuji mnohokrát.
Mám pár otázek. AK: OK.
HW: Už se o tom mluvilo v tisku.
Zeptám se vás přímo, ať máme přímou odpověď.
Diskuze se týkala rozdílů mezi prezentací a realitou u komerčních produktů.
Mluvilo se o zorném poli.
Bude mít ten, kdo si takový výrobek zakoupí, stejný zážitek?
AK: Skvělá otázka, nebo řekněme spíš ten typ otázky, které dostáváme v médiích možná už rok.
Jestli jste to hledala, tak víte, že jsem na to neodpovídal.
Schválně jsem ji ignoroval, protože v konečném důsledku je ta otázka položená špatně.
Je to, jako bych někomu ukazoval poprvé hologramy a vy se pak zeptáte: „Jak velkou má vaše televize úhlopříčku?“
U výrobků je zorné pole skoro nepodstatné.
Měli bychom se zabývat hustotou světla, nebo intenzitou přítomného záření.
Lépe řečeno tím, jaké je prostorové rozlišení věcí, které pozorujeme.
Z tohoto pohledu to, co jste viděli ‒ viděla kamera, která na sobě měla HoloLens.
I kdybych chtěl podvádět, tak nemůžu.
HW: Ale kamera má jinou čočku, než jaká je v lidském oku.
Je to tak? AK: Kamera má objektiv s „rybím okem“.
Má mnohem širší zorný úhel, než má lidské oko.
Takže přemýšlejte o množství světla, které dopadá radiálně na objektiv, to je to, na čem záleží: kolik světelných bodů ve svazku světla zachytím.
A počet bodů na těchto HoloLens se neliší od těch, které si koupím.
Tahle kamera zabírá mnohem širší scénu, je to tak?
HW: Kriste pane!
(smích) AK: Objevil se! Říkal jsem, že se ukáže.
Pojďte kousek stranou.
(smích) HW: A doprčic.
AK: To je holografický Jeff Norris.
HW: Věděla jsem, že se něco děje, ale opravdu jsem si nebyla jistá co.
AK: Zkrátka aby to bylo zcela jasné, kamera, kterou vidíte na obrazovce, má širší zorný úhel, než má lidské oko.
Ale prostorové rozlišení hologramů, které vidíte, počet světelných bodů na jednotku plochy, je vlastně stejný.
HW: Takže jste strávil ‒ Jeffe, hned se k vám dostanu ‒ takže jste strávil hromadu času mapováním pódia ‒ AK: To je pravda.
HW: Pomozte mi trochu: když si koupím HoloLens a budu je mít doma, nebudu muset mapovat svůj byt, že?
AK: HoloLens mapují v reálném čase rychlostí asi 5 snímků za sekundu pomocí technologie, které říkáme prostorové mapování.
Takže jakmile si je nasadíte u vás doma, začnou se objevovat hologramy a vy je začnete rozmisťovat a ony váš domov začnou poznávat.
Tady na pódiu, kde se pokoušíme, aby něco, co je na mé hlavě, komunikovalo s něčím, co je támhle, a využíváme veškerou konektivitu, kterou obvykle potřebuje k chodu každá konference, nechceme riskovat a zkoušet to dělat naživo.
Takže jsme si pódium předmapovali rychlostí 5 snímků za sekundu pomocí toho samého prostorového mapování, které použijete u výrobku doma, a pak jsme si ho uložili, takže kdyby tady došlo ke ztrátě bezdrátové konektivity mezi HoloLens na kameře a HoloLens na mojí hlavě, neztratí se nám věci z obrazu.
Protože hologramy v zásadě vycházejí z HoloLens a kamera se přes ně jen dívá.
Kdybych přišel o spojení, přestali byste na obrazovce vidět ty nádherné věci.
HW: A bylo to nádherné.
Hm … Jeffe?
JN: Ano?
HW: Ahoj.
AK: Trochu couvnu.
HW: Takže vy jste byl na Marsu, Jeffe, byl jste tady a byl jste v místnosti v ulici naproti.
Povězte mi něco o tom, jak hologramy vidíte, ale nemůžete je nahmatat ani očichat.
Je to v současnosti vědecky využitelné?
Teď se ptám hologramu.
JN: Díky za otázku.
Určitě, věřím, že tyhle technologie jsou už teď vědecky využitelné, a proto je v NASA používáme v různých oblastech naší práce.
Obohacujeme jimi způsoby, kterými zkoumáme Mars.
Také je používají naši astronauti na vesmírné stanici.
Dokonce je používáme při návrhu další generace naší vesmírné lodi.
HW: Úžasné. OK, Jeffe, prosím odejděte.
Velice vám děkuji. (smích) Alexi, to bylo skutečně úžasné.
Mockrát děkuji. AK: Děkuji.
HW: Děkuji. Děkuji.
(potlesk)
Je to už 128 let, co poslední země na světě zamítla otroctví. Je to už 53 let od doby, co Martin Luther King pronesl svůj slavný proslov "Mám sen.."
My ale stále žijeme ve světě, kde barva kůže nejen zanechává první dojem, ale také trvalý dojem, který zůstává.
Já jsem se narodila v rodině plné barev.
Můj otec je synem služky, po které získal intenzivní, čokoládový tón kůže.
Byl adoptován těmi, které já dnes znám jako své prarodiče.
Moje babička má porcelánově bílou kůži a vlasy jako bavlnu.
Barva kůže mého dědy byla někde mezi vanilkou a jahodovým jogurtem. Stejně tak můj stýc a bratranec.
Barevný tón mojí maminky je jako skořice. Její maminka byla rozená Brazilka, s troškou barvy ořechu a medu. Její táta byl jako mix kávy a mléka, ale spíše hodně kávy.
Moje maminka má dvě sestry.
Jedna byla adoptována a má barvu ořechu a druhá, také adoptovaná, má barvu spíše béžovou, jako palačinka.
(smích) Protože jsem vyrůstala v takové rodině, barva pro mě nikdy nebyla rozhodující.
Mimo domov však věci brzy vypadaly jinak.
Barva měla mnoho různých významů.
Pamatuji si svou první hodinu malování a všechny protichůdné pocity, které jsem cítila.
Bylo to vzrušující a kreativní. Nikdy jsem ale nerozuměla pastelce pleťové barvy.
Měla jsem pleť, ale nebyla jsem růžová.
Moje kůže byla hnědá, ale lidé říkali,
že jsem černoška. Bylo mi sedm let a měla jsem v hlavě z těch všech barev zmatek.
Později, když jsem do školy doprovázela bratrance, si lidé většinou mysleli, že jsem chůva.
Když jsem pomáhala kamarádce v kuchyni na její párty, lidé si mysleli, že jsem služebná.
Zažila jsem také, že se ke mně muži chovali jako k prostitutce, jen proto, že jsem šla po pláži sama s přáteli z Evropy.
Často také, když jsem šla navštívit babičku nebo své přátele v domech v lepší čtvrti, bylo mi doporučeno, abych nejela hlavním výtahem.
To všechno, protože s mou barvou kůže a těmito vlasy na některá místa nepatřím.
Určitým způsobem jsem si na to zvykla a částečně to i přijala.
Něco ve mně však vřelo a nesouhlasilo.
O léta později jsem se vdala za Španěla.
Ale ne za ledajakého.
Vzala jsem si Španěla s kůží barvy humra,
který se spálil na slunci. (smích) Tehdy jsem začala uvažovat nad tím,
jaká bude barva mých dětí?
Asi už víte, že mě to příliš netíží.
Ale když jsem nad tím uvažovala, a vzala v úvahu můj původ, pustila jsem se do dobrodružství fotografie.
Toto byl počátek projektu Humanae.
Humanae existuje s cílem zdůraznit naše skutečné barvy, ne ty, které jsou spojené s rasou: bílou, červenou, černou nebo žlutou.
Je to trochu hra, zpochybňující naše zkratky.
Je to pro mne postupná cesta od osobního příběhu ke globální historii.
Vždy vyfotím člověka na bílém pozadí.
Poté vyberu čtverec 11x11 pixelů z nosu daného člověka a stejnou barvou vyplním pozadí portrétu. Pak vyhledám barvu v katalogu barev Pantone.
Začala jsem se svou rodinou a přáteli. Postupně se k našemu dobrodružství připojili další a další lidé, Hlavně díky výzvám zveřejněným na sociálních sítích.
Myslela jsem si, že hlavním prostorem, kde budu svou práci sdílet, bude internet. Chtěla jsem, aby to mohl vidět úplně každý. A aby chtěli kliknout na tlačítko "sdílet". Na počítači, stejně jako v mysli.
Tak se to všechno rozjelo.
Projekt zažil vřelé přijetí. Výstavy, fyzické formáty, galerie a muzea.
Já mám ale nejradši, když Humanae
může být realizovan ve veřejných prostorách a je vystaveno podél ulic. Podporuje to to veřejnou debatu a pocit sounáležitosti.
Vyfotila jsem více než 3000 lidí, ve 13 různých zemích, 19 různých městech po celém světě.
Jen pro rychlou představu - od miliardářů, až po uprchlíky, kteří se zrovna přepravili přes Středozemí moře.
Od hlavního sídla UNESCO v Paříži,
až po přístřešky. Také studenty. Ze Švýcarska i ze slumů Rio de Janeira.
Všechny možné náhledy na svět, genderové identity, nebo tělesné postižení. Novorozené i smrtelně nemocné.
Všichni dohromady tvoříme Humanae.
Tyto portréty nás nutí měnit náš náhled jednoho na druhého.
Když už moderní věda zpochybňuje koncept rasy, Co to pro nás znamená být bílí, černí, žlutí nebo červení?
Jde o oči, nos, pusu nebo vlasy?
Nebo náš původ, národnost nebo peníze v bance?
Toto osobní cvičení se ukázalo být objevem.
Najednou jsem si uvědomila, že Humanae
je užitečné pro mnoho lidí. Je tak trochu zrcadlem pro ty, kteří se nemohou najít pod žádnou kategorií.
Lidé mi začali dávat úžasnou zpětnou vazbu.
O některých z těch stovek bych vám chtěla říct.
Matka 11leté holčičky mi napsala: "Velmi dobrý nástroj, když se snažím povzbuzovat její sebedůvěru. Minulý víkend jí její spolužačka řekla, že by jí mělo být zakázáno bydlet v Norsku.
Proto si vaší práce velmi vážím a moc pro mne znamená."
Jedna žena sdílela svůj portrét na Facebooku a napsala: "Celý můj život se mě lidé snažili zařadit do nějaké kategorie, skupiny, stereotypu.
Možná bychom měli přestat.
Místo zařazování lidí bychom se jich měli zeptat, kam by se zařadili oni? A potom bych řekla: "Ahoj, já jsem Massiel, jsem Holanďanka z Dominiky,
vyrostla jsem ve smíšené rodině, a jsem bisexuální." Vedle těchto neočekávaných a dojemných reakcí se Humanae probudilo k životu v nejrůznějších, nových oblastech.
Abych vám ukázala pár příkladů, ilustrátoři a studenti umění začali portréty používat pro inspiraci a předmět ke studiu.
Je to sbírka obličejů.
Výzkumní pracovníci v oblasti antropologie, fyziky a neurologie používají Humanae různými způsoby při studiu lidských etnik, v optofyziologii, při rozpoznávání obličejů, nebo při výzkumu Alzheimerovy choroby.
Jeden z nejdůležitějších výsledků mého projektu, bylo, že Humanae bylo vybráno pro obálku časopisu "Foreign Affairs". Což je velmi relevantní politické periodikum.
Když už mluvím o Foreign Affairs, díky tomu jsem pro svůj projekt našla ty nejlepší ambasadory.
Jsou to učitelé.
Ti používají Humanae pro vyučování.
Jejich nadšení mi dává sílu, abych se vracela do hodin výtvarné výchovy, tentokrát jako učitelka.
Mí studenti, ať už děti nebo dospělí, kreslí autoportréty a snaží se najít svou barvu.
Jako fotografka si uvědomuji, že mohu pomoci druhým komunikovat.
Jako člověk - jako Angélica, pokaždé, když vyfotím fotku, mám pocit, že sedím u terapeuta.
Veškeré pocity frustrace, strachu a samoty, které jsem kdysi cítila,
se promění v lásku.
Poslední zemí na světě, která zakázala otroctví, je země, ve které jsem se narodila. Brazílie.
My stále musíme tvrdě pracovat, abychom zničili diskriminaci.
Ta je stále přítomná všude ve světě, a nezmizí sama od sebe.
Děkuji.
(Potlesk) Děkuji.
Chris Anderson: Tohle je tak zvláštní věc.
Váš software, Linux, běží v milonech počítačů, pohání nejspíš velkou část Internetu.
A odhaduji, že existuje, řekněme, miliarda a půl aktivních zařízení s Androidem.
Na každém běží Váš software.
To je docela ohromující.
Na to všechno musíte mít nějaký úžasný štáb, který to všechno řídí.
Tohle mi přišlo na mysl ‒ a šokovalo mě, když jsem to pak viděl na obrázku.
Chci říct, že tohle je ‒ tohle je celosvětové ústředí Linuxu.
(Smích) (Potlesk) Linus Torvalds: Opravdu to tak nevypadá.
A musím říct, že nejzajímavější částí na tom obrázku, na kterou lidé většinou reagují, je ten stůl s chodícím pásem.
Je to nejzajímavější část mé kanceláře a já už ho vlastně nepoužívám.
A myslím, že tyto dvě věci spolu souvisejí.
Způsob mojí práce je takový …
nepotřebuji žádnou vnější stimulaci.
Možná si povšimnete, že mám na stěnách světle zelenou barvu.
Slyšel jsem, že ji používají v psychiatrických léčebnách.
(Smích) Má to být uklidňující barva, není to nic, co by vás opravdu stimulovalo.
Počítač tady neuvidíte, jenom obrazovku, ale hlavně se bojím, aby můj počítač nebyl ‒ nechci, aby byl velký a výkonný, i když to mám rád ‒ ale musí být opravdu neslyšný.
Znám lidi, kteří pracují v Google a kteří mají doma svoje vlastní malé datové centrum, já tohle nedělám.
Moje kancelář je ta nejnudnější, jakou jste kdy viděli.
A sedím si tam sám v tichu.
Když ke mně přijde kočka, sedne si mi na klín
a já chci, aby bylo slyšet kočičí předení, a ne zvuk větráků v počítači.
CA: Tak to je ohromující, když dokážete tímto stylem práce řídit to rozsáhlé technologické impérium ‒ určitě to je impérium ‒ tak to je úžasné svědectví o síle open source.
Řekněte nám, jak jste chápal open source a jak to vedlo k rozvoji Linuxu.
LT: Pořád pracuji sám.
Opravdu ‒ pracuji sám ve svém domě, často jen v županu.
Když se ukáže fotograf, obleču se, takže na sobě mám oblečení.
(Smích) A takhle jsem pracoval vždycky.
Chci říct, že jsem tak začínal i s Linuxem.
Linux jsem nerozjížděl jako společný projekt.
Byl jedním z řady mnoha projektů, které jsem pro svou potřebu tou dobou dělal, protože jsem potřeboval ten výsledek, ale i proto, že mě prostě bavilo programovat.
Takhle bychom se ocitli konci cesty, ke kterému jsme po 25 letech ještě stále nedoputovali.
Ale doopravdy to bylo o tom, že jsem pro sebe hledal nějaký projekt a tehdy jsem si doopravdy žádný open source ještě nevyhlédl.
A stalo se to …
že ten projekt přerostl v cosi, s čím se chce každý pochlubit ostatním.
Fakt to bylo spíš něco jako: „Páni, podívej, co jsem udělal!“
A věřte mi ‒ tak skvělé to tehdy zase nebylo.
Zpřístupnil jsem to veřejnosti, ale v té chvíli to pořád ještě nebyl open source.
Tehdy to byl otevřený zdrojový kód, ale nebylo za tím nic, co by užívalo open-source metodologii, jak ji chápeme dneska, totiž aby to vedlo k vylepšování.
Chtěl jsem spíš říct: „Podívejte, na tomhle jsem půl roku pracoval, rád bych, abyste to okomentovali.“
A chodili za mnou další lidé.
Na univerzitě v Helsinkách jsem měl přítele, který byl stoupencem open source ‒ tehdy se tomu nejvíce říkalo „svobodný software“ ‒ a ten mě vlastně s tím pojmem seznámil, hej, vždyť můžeš použít open-source licence, které už existují.
Chvilku jsem o tom přemýšlel.
Ve skutečnosti jsem se obával, že do toho vstoupí obchodní zájmy.
Většina lidí, kteří začínají, se nejvíc obává toho, že z jejich práce bude těžit někdo jiný.
A já jsem si usmyslil: „K sakru proč?“
A ‒ CA: A pak se stalo to, že Vám někdo pomohl s úpravou, o které jste si pomyslel: „Páni, tohle je opravdu zajímavé, na tohle bych nepřišel.
To by to mohlo i vylepšit.“
LT: Zpočátku lidé ještě úpravami kódu nepřispívali, spíš začali dodávat nápady.
A právě skutečnost, že se někdo další podívá na váš projekt ‒ a jsem si jistý, že jinde to platí také, ale rozhodně to platí u programování ‒ vede k tomu, že se někdo další začne zajímat o váš program a dozví se toho dost na to, aby vám mohl dát zpětnou vazbu a přispěl s nápadem.
To pro mě byla obrovská věc.
Tou dobou mi bylo 21, byl jsem mladý, ale v podstatě jsem už celou polovinu života programoval.
Do té doby byl pro mě každý projekt úplně soukromá věc a bylo pro mě velkým objevem, když lidé začali kód komentovat a poskytovat k němu zpětnou vazbu.
Bylo to ještě předtím, než začali pomáhat s úpravami, v jedné takové nádherné chvilce jsem tuším řekl: „Miluju ostatní lidi!“
Abyste si to špatně nevyložili ‒ jsem vlastně nespolečenský.
(Smích) Já doopravdy jiné lidi rád nemám ‒ (Smích) Zato mám rád počítače, rád s lidmi komunikuji prostřednictvím e-mailů, protože to poskytuje jakýsi odstup.
Ale miluju ty lidi, kteří se k mému projektu vyjadřují a zapojují se do něho.
A to tomu hodně pomohlo.
CA: Kdy nastal ten okamžik, kdy jste uviděl, co z toho vzniká a že se to najednou rozjíždí, kdy jste si uvědomil: „Moment, z toho by mohlo být něco obrovského, ne jenom soukromý projekt, na který mám slušnou odezvu, ale něco, čím exploduje vývoj v celém technologickém světě?“
LT: To tak nebylo.
Pro mě nebyla klíčovým momentem chvíle, kdy projekt obrovsky narostl, ale chvíle, kdy teprve začínal.
Pro mě bylo klíčové, že jsem nebyl sám a když se do projektu zapojilo 10, možná 100 lidí ‒ to byla rozhodující chvíle.
Všechno další se událo velmi pozvolně.
Přechod od 100 lidí k milionu pro mě není zas tak velká událost.
No, možná to může být něco, pokud ‒ Pokud chcete prodat výsledek své práce, pak je to obrovská věc ‒ jestli mě chápete.
Ale pokud vás zajímá technologie nebo pokud se zajímáte o projekt, pak bylo klíčové získat komunitu.
Ta komunita pak postupně narůstala.
Vlastně to nebyl žádný konkrétní moment, kdy bych si řekl: „Páni, teď se to ale rozjelo!“ protože to trvalo relativně dlouho.
CA: Všichni technologové mi říkají, že je to hlavně Vaše zásluha, že jste od základů změnil jejich práci.
A není to jenom Linux, ale i záležitost, které se říká Git, což je systém pro řízení vývoje software.
Řekněte nám o něm něco a o Vaší roli, kterou v tom hrajete.
LT: Jedním z problémů, který jsme měli, a chvilku to trvalo, než se začal projevovat, bylo to, když …
Když se počet lidí pracujících na projektu rozroste z 10 nebo 100 na 10 000 lidí, kteří ‒ chci říct, že jsme teď v situaci, kdy je jen do prací na kernelu zapojeno na 1 000 lidí při každém vydání nové verze, a ta vychází každé dva měsíce, zhruba každé dva až tři měsíce.
Někteří z nich toho moc neudělají.
Hodně lidí udělá jen malou změnu.
Ale když to máte udržovat, s množstvím se mění i způsob, jakým to musíte dělat.
Zažili jsme s tím spoustu problémů.
A celá řada nástrojů dokáže udržovat jen zdrojový kód.
Jedním z nich je CVS, který se k tomu používal nejčastěji a který jsem z duše nenáviděl a nechtěl s ním nic mít. Zkoušel jsem něco jiného, něco radikálního a zajímavého, něco, co nenáviděli všichni ostatní.
CA: (směje se) LT: Ocitli jsme se v nepříjemné situaci, kdy jsme měli tisíce lidí, kteří se chtěli podílet, ale v mnoha případech kvůli mně stála práce, když jsem nedokázal reagovat do té míry, abych mohl spolupracovat s tisíci lidmi současně.
Git je můj druhý velký projekt, který vznikl kvůli tomu, abych mohl spravovat svůj první velký projekt.
A přesně takhle pracuji.
Neprogramuji, abych ‒ no, programuji, protože mě to baví ‒ ale chci, aby to bylo něco smysluplného, takže každý z mých projektů byl něčím, co jsem potřeboval a ‒ CA: Takže Linux a Git vznikly skoro jako nezamýšlený důsledek Vašeho přání, abyste nemusel spolupracovat s mnoha lidmi.
LT: Rozhodně ano.
(Smích) CA: To je úžasné.
LT: Jo. (potlesk) A přece, Vy jste tím mužem, který transformoval technologii, ne jednou, ale hned dvakrát a my se musíme snažit porozumět, proč tomu tak je.
Už jste nám trochu napověděl, ale …
Tady Vás máme na fotce jako dítě, s Rubikovou kostkou.
Zmiňoval jste, že jste programoval od svých 10 nebo 11 let, půlku svého života.
Byl jste takovým tím počítačovým géniem, znáte to, oním polobohem, byl jste školní hvězdou, která dokázala cokoliv?
Jaký jste byl jako dítě?
LT: Jo, myslím, že jsem byl prototypem šprta.
Tím myslím, že jsem byl …
Tenkrát jsem se s lidmi moc nebavil.
To je můj mladší bratr.
Zjevně mě zajímala Rubikova kostka víc než mého mladšího bratra.
(Smích) Moje mladší sestra, která na obrázku není, mě vždycky, když se sešla rodina ‒ a nejsme zrovna velká rodina, ale řekněme, že pár bratranců mám ‒ mě vždycky dopředu připravovala.
Třeba, než jsem vstoupil do místnosti, říkala vždycky: „OK. Tohle je tak a tak …“
Protože jsem byl ‒ byl jsem nekňuba.
Byl jsem blázen do počítačů, do matiky, do fyziky.
V tom jsem byl dobrý.
Nemyslím, že bych nějak zvlášť vynikal.
Moje sestra by určitě řekla, že jsem mimořádně výjimečný v tom, že jsem nikdy nic nenechal být.
CA: OK, u toho se zastavme, protože to je zajímavé.
Nikdy jste nic nenechal být.
Není to o tom, že je někdo nekňuba nebo že je chytrý, ale že je … paličatý?
LT: Je v tom paličatost.
Není to o tom, že bych třeba právě s něčím začal a hned řekl: „OK, hotovo, pustím se do něčeho jiného ‒ Podívej: super, co!“
A všímám si toho také v mnoha dalších oblastech svého života.
Sedm let jsem žil v Silicon Valley.
A pracoval jsem tam pořád u jedné firmy, v Silicon Valley, celou tu dobu.
Kdo to kdy slyšel.
V Silicon Valley to takhle nechodí.
Celý vtip Silicon Valley spočívá v tom, že lidé mění místa, asi aby byl trochu větší zmatek.
Já takový nejsem.
CA: Ale když probíhal vývoj samotného Linuxu, nesla někdy taková tvrdohlavost s sebou konflikty mezi lidmi.
Řekněte nám o tom něco.
Bylo to nezbytné pro udržení kvality toho, co se vyvíjelo?
Jak byste popsal, co se dělo?
LT: Nevím, jestli to bylo nezbytné.
Když se vrátím k tomu, že „nejsem společenský člověk“ ‒ někdy taky …
řekněme, „neprokouknu“, jaké mají ostatní lidé pocity a někdy kvůli tomu říkám věci, které jiným lidem ubližují.
A nejsem na to pyšný.
(Potlesk) Ale zároveň to je ‒ chápu lidi, kteří mi říkají, že bych měl být vlídný.
A když jim pak zkouším vysvětlit, jak oni jsou hodní, že by možná měli být průbojnější, chápou to jako moji upjatost.
(Smích) Snažím se tím říct, že každý jsme jiný.
Nejsem společenský; není to nic, na co bych byl obzvlášť pyšný, ale je to součástí mé osobnosti.
A jedna z věcí, která se mi na open source vážně líbí, je, že opravdu umožňuje spolupráci rozdílných lidí.
Nemusíme se mít navzájem rádi ‒ a někdy se fakt nesnášíme.
Opravdu ‒ myslím tím fakt hodně ostré hádky.
Ale vlastně se dají najít věci, o kterých se ‒ stejně už dál nechcete dohadovat, prostě protože se zajímáte o hodně odlišné věci.
A když se vrátím k tomu, co jsem říkal dřív, že jsem se obával, že moji práci využijí ve svůj prospěch obchodníci, tak se ukázalo, a to velice rychle, že tihle obchodníci byli krásní, milí lidé.
A udělali všechno to, co jsem já vůbec neměl zájem dělat a měli úplně jiné cíle.
Využívali open source způsobem, kterým jsem já jen nechtěl jít.
Ale protože to byl open source, mohli to dělat a vlastně to opravdu krásně dohromady funguje.
Dokonce si myslím, že to funguje stejně.
Potřebujete mít lidi, kteří jsou k ostatním přívětiví, komunikátory, pohodové a přátelské lidi, kteří by vás ‒ (Smích) vážně chtěli obejmout a přijmout vás do komunity.
Ale takový každý není.
A já takový nejsem.
Zabývám se technologií.
Jsou lidé, kteří se starají o UI.
Nemůžu dělat UI, to bych nepřežil.
Totiž, kdybych se ocitl na opuštěném ostrově a jedinou věcí, jak se odsud dostat, by bylo udělat hezké UI, umřel bych tam.
(Smích) Takže jsou různé typy lidí a teď se nevymlouvám, pokouším se to vysvětlit.
CA: Když jsme spolu minulý týden mluvili, zmiňoval jste se o jiné vlastnosti, která mi přišla opravdu zajímavá, říkáte tomu mít cit.
Mám tady pár obrázků.
Myslím, že tohle je příklad obzvlášť špatného citu pro zápis programu a tohle je napsáno lépe, což je na první pohled zřetelné.
Jaký je mezi nimi rozdíl?
LT: Takže tohle je ‒ Kolik z vás tady vlastně někdy programovalo?
CA: Panebože.
LT: Ručím vám za to, že ti, co zvedli ruku, někdy programovali něco, čemu se říká jednosměrný seznam.
A tak se to učí ‒ tím prvním, nepříliš povedeným přístupem, vás to pro jednoduchost naučí na škole, když s programováním začínáte.
A nemusíte program chápat.
Pro mě je nejzajímavější ten poslední příkaz if.
Protože u jednosměrného seznamu se dostanete do situace ‒ kdy se pokoušíte odstranit existující prvek ze seznamu ‒ a je rozdíl, jestli je to první prvek nebo jestli je někde uprostřed.
Protože, jestliže je to první prvek, musíte nastavit ukazatel na první prvek v seznamu.
Jestliže je uprostřed, musíte změnit ukazatel u předchozího prvku.
To jsou dva úplně odlišné případy.
CA: A takhle to je lepší.
LT: A tohle je lepší.
Nepotřebujete příkaz if.
A opravdu o nic moc nejde ‒ nechci, abyste chápali, proč není příkaz if potřeba, ale chci, abyste pochopili, že někdy se dá na problém nahlížet různě a přepsat program tak, aby se vyloučily speciální případy a převedly se na ty běžné.
A takový program je pak dobrý.
Ale tohle je jednoduché, ze základního kurzu programování.
To důležité není ‒ třebaže detaily důležité jsou.
U lidí, se kterými chci spolupracovat, je pro mě dobrým znamením, když mají dobrý cit, podle čehož …
Poslal jsem vám hloupý příklad, který není výstižný, protože je příliš krátký.
Mít dobrý cit znamená mnohem víc.
Lidé s dobrým citem skutečně zpozorují obecné vzory a jaksi instinktivně vědí, jak dělat věci správným způsobem.
CA: OK, takže když to teď tady shrneme.
Vy cítíte věci způsobem, který dává smysl jenom programátorům.
Jste ‒ (Smích) LT: Myslím, že to některým lidem tady smysl dávalo.
CA: Jste velmi šikovným programátorem a jste pekelně tvrdohlavý.
Ale musí v tom být ještě něco jiného.
Chci říct, že už jste změnil budoucnost.
Jste vizionářem, je to tak?
LT: Vlastně jsem se na TEDu poslední dva dny cítil malinko nesvůj, protože se tady odehrává plno vizí.
A já nejsem vizionář.
Nemám plán na další pětiletku.
Jsem technik.
A myslím ‒ totiž ‒ nemám vůbec nic proti všem těm lidem, kteří stále chodí s hlavou v oblacích a hledí směrem ke hvězdám a říkají: „Tam se chci vydat“.
Ale já zůstávám při zemi a chci opravit výmol, který je přímo přede mnou, dřív, než do něho spadnu.
Takový jsem já.
(Potlesk) CA: Minulý týden jste se mnou mluvil o těchhle dvou lidech.
O koho jde a co s nimi máte společného?
LT: No, v technologiích je to tak trochu klišé, celý ten souboj Tesly a Edisona, kde Tesla je vnímán jako vědec-vizionář a muž bláznivých nápadů.
Lidé mají Teslu rádi.
Najdou se tací, kteří po něm pojmenovávají vlastní firmy.
(Smích) Ta druhá osoba je Edison, kterému vlastně často vyčítali, že byl jenom pěšák a že byl ‒ myslím, že jeho nejznámější citát zní: „Genialita je jedno procento inspirace a devadesát devět procent dřiny.“
A já jsem na straně Edisona, i když ne vždy ho lidé mají rádi.
Protože když si ty dva porovnáte, Tesla je typ člověka, kterého dnes všichni hned berou, ale kdo skutečně změnil svět?
Edison možná nebyl milý člověk, dělal spousty věcí ‒ možná nebyl tak vzdělaný, nebyl takový vizionář.
Ale myslím, že jsem víc Edison než Tesla.
CA: Tento týden jsou naším tématem na TEDu sny ‒ velké, odvážné, smělé sny.
Vy opravdu dokážete člověka ze snů vyléčit.
LT: Ano, snažím se je trochu mírnit.
CA: To je dobře.
(Smích) Bereme vás tak, přijímáme to.
Firmy jako Google a mnohé další, na vašem software nepochybně vydělávají miliardy dolarů.
Neštve vás to?
LT: Ne.
Jedním z nich je, že se mi daří dobře.
Vede se mi opravdu dobře.
Ale dalším důvodem je ‒ že totiž pokud by to celé nebyl open source a nedal bych tomu volný průběh, Linux by nikdy nebyl tím, čím je.
A přinášelo by to věci, které mě fakt nebaví, vystupování na veřejnosti, ale zároveň je to zážitek.
Věřte mi.
Děje se kolem toho spousta věcí, díky kterým jsem velmi šťastný a doufám, že jsem se rozhodoval správně.
CA: Dosáhla myšlenka open source ‒ a u toho myslím můžeme skončit ‒ dosáhla myšlenka open source ve světě plného uplatnění nebo by se dalo zajít ještě dál, existují ještě nějaké věci, které by se daly udělat?
LT: Tady jsem sám na vážkách.
Myslím, že jedním z důvodů, proč open source tak dobře funguje u software, je, že i když zvážím všechno kolem, program bývá většinou buď dobrý nebo špatný.
Často se dá poměrně úspěšně rozhodnout, co je uděláno správně a co se nepovedlo.
Program buď funguje a nebo nefunguje, což znamená, že je zde málo prostoru na dohadování.
A my se přesto hádáme.
Ve spoustě dalších oblastí ‒ lidé mluví o otevřené politice a podobných věcech ‒ a někdy je opravdu těžké říct, že ty samé principy lze uplatnit i v některých dalších oblastech, prostě protože z černé a bílé nevznikne šedá, ale řada různých barev.
Je zřejmé, že ve vědě zažívá open source comeback.
Věda tu byla dřív.
Ale nakonec zůstala poměrně uzavřená, s velmi drahými časopisy a dalšími věcmi.
S open source zažívá věda comeback, například prostřednictvím arXiv nebo volně dostupných časopisů.
Wikipedia také změnila svět.
Existují i další příklady, jsem si jistý, že mnohé ještě přijdou.
CA: Ale Vy nejste vizionářem, takže je nemusíte všechny jmenovat.
LT: Ne.
(Smích) To je na vás, abyste je zrealizovali.
CA: Přesně tak.
Linusi Torvaldsi, děkujeme Vám za Linux, děkujeme Vám za Internet, děkujeme za telefony s Androidem.
Díky, že jste přišel sem na TED a že jste toho o sobě tolik prozradil.
LT: Děkuji.
(potlesk)
Když mi bylo sedm, jeden dospělák se mě tehdy zeptal, čím chci být až vyrostu.
"Umělkyní," řekla jsem hrdě.
"To není dobrý nápad," odpověděl, "jako umělkyně se neuživíš!"
Moje sedmileté sny o dalším Picassovi se tehdy zhroutily.
Ale dala jsem se dohromady a začala jsem hledat nový sen a nakonec se rozhodla být vědcem. Asi něco jako druhý Albert Einstein.
(smích) Měla jsem ráda matematiku a fyziku, později programování.
Tak jsem se rozhodla na vysoké studovat programování počítačů.
Ve třetím ročníku nám profesor grafiky ukázal pár úžasných krátkých filmů.
Byla to první počítačová animace, kterou jsme kdy viděli.
V úžasu jsem sledovala ty snímky, naprosto ohromena, v hlavě mi vybuchoval ohňostroj a já si říkala: "Tohle chci v životě dělat."
Myšlenka, že ta matematika, fyzika a všechno, co jsem se učila, může dohromady vytvořit tyhle světy a postavy a příběhy, které mě fascinovaly, to pro mně bylo úplné kouzlo.
Už po dvou letech jsem začala pracovat tam, kde ty filmy vznikaly, v Animačních studiích Pixar.
Tady jsem se naučila, jak se takové filmy dělají.
Abychom vytvořili naše filmy, vytvoříme nejdřív v počítači trojrozměrný svět.
Nejprve bod, z bodu čáru, z čáry obličej, z obličeje celou postavu, nebo třeba stromy a skály a z nich celý les.
A protože je to celé trojrozměrné, můžeme s kamerou hýbat kam chceme.
Naprosto mě to fascinovalo.
A pak jsem zkusila osvětlování.
Osvětlování v praxi znamená umístit do tohoto světa světla.
Mám tady ikony světel, kterými můžu hýbat sem a tam.
Tady jsem přidala světlo. Tady v tom programu zapnu hrubé osvětlení, vytvořím stíny a umístím světlo.
Když to světlo umisťuji, přemýšlím, jak by to vypadalo v reálném světě, ale zároveň aby to odpovídalo potřebám příběhu.
Takže na začátku to vypadá nějak takhle, ale pak upravíme tohleto a posuneme támhleto, týdny práce, kdy to vypadá nějak takhle, a výsledek pak takhle.
Při osvětlování nastává jeden okamžik, díky kterému jsem si tu práci zamilovala.
A to, když z tohoto dostaneme tohle.
Je to okamžik, kdy všechny části přesně zapadnou do sebe a svět náhle ožije, jakoby skutečně existoval.
Ten okamžik se nikdy neohraje, zvláště ne té sedmileté holčičce, která chtěla být umělkyní.
Když jsem se učila osvětlovat, naučila jsem se používat světlo k vyprávění příběhů, aby udávalo denní dobu, vytvářelo atmosféru, navádělo divákův pohled, aby postava vypadala přitažlivě nebo byla centrem záběru.
Všimli jste si Wall-iho?
(smích) Támhle je.
Jak vidíte, v počítači dokážeme vytvořit jakýkoli svět chceme.
Svět s příšerkami, se zamilovanými roboty, umíme zařídit, aby prasata létala.
(smích) Tahle umělecká svoboda je sice úžasná věc, ale může z toho vzniknout chaos.
Můžou vzniknout nevěrohodné světy, nevěrohodné pohyby, nebo věci, které diváky tahají za oči.
Abychom s tím bojovali, pevně se držíme fyziky.
Fyziku a svět kolem nás používáme jako páteř, díky které se ukotvíme v něčem známém.
Výborným příkladem je "Hledá se Nemo"
Většina filmu se odehrává pod vodou.
Ale jak to udělat, aby to tak vypadalo?
V ranné fázi vývoje jsme vzali podvodní záběry a zrekonstruovali je na počítači.
Pak jsme udělali rozbor, abychom viděli, co způsobuje podvodní vzhled.
Jedním z nejdůležitějších aspektů bylo šíření světla pod vodou.
Proto jsme naprogramovali světlo, které to simuluje, zaprvé, viditelnost vody, zadruhé, změna barev.
Objekty blíž kameře jsou jasné a syté.
Když světlo putuje dále, vytrácí se červená složka, poté zelená, až nakonec zůstane jen modrá hlubina.
Tady vidíte dva další důležité jevy.
První je pohyb a vlnění, neviditelný podmořský proud, který hýbe částicemi ve vodě.
Druhým jevem je tzv.
kaustika. Jsou to proužky světla, jaké můžete vidět například na dně bazénu, které vytváří sluneční svit, když svítí skrz hřebeny vln na hladině.
Dále máme mlhové paprsky.
Jejich barva určuje jednak hloubku, ale taky, kterým směrem je hladina v záběrech, kdy ji nevidíme.
Tady vidíte další parádičku. Nasvítili jsme částice ve vodě pouze pomocí kaustiky, takže vplouvají a vyplouvají do paprsků světla, objevují se a mizí a dávají tak vodě jemný, magický třpyt.
Takže takhle využíváme fyzikální zákony, fyziku vody, světla a pohybu, abychom udrželi na uzdě naši tvůřčí svododu.
Ale zároveň jimi nejsme svázáni.
U každého prvku zvažujeme, zda musí odpovídat reálné fyzice, nebo jestli kvůli příběhu můžeme fyziku poupravit.
U barvy jsme si brzy uvědomili, že nám dává hodně kreativního prostoru.
Tady je klasicky zabarvená podmořská scéna.
A tady je přístav v Sydney, který jsme zabarvili do zelena, protože to lépe odpovídá smutné náladě.
V téhle scéně je důležité vidět hodně do dálky, abychom pochopili, jak funguje východo-australský proud, kterým se želvy vezou jak na horské dráze.
Proto jsme upravili viditelnost vody daleko za skutečnou realitu.
Koneckonců, nejde nám o to, vytvořit fyzikálně přesný model světa, ale chceme vytvořit uvěřitelný svět, do kterého se divák ponoří a užije si vyprávěný příběh.
Používáme fyziku k tvorbě úžasných věcí.
Používáme příběh spolu s uměním, abychom se dostali na podivuhodná místa.
WALL-I je toho skvělým příkladem.
Objevuje krásu v jednoduchých věcech.
Když jsme ho však měli nasvítit, nastal problém.
Tolik jsme se snažili, aby vypadal přesvědčivě, že jsme dalekohled, který má místo očí, navrhli opticky téměř dokonale přesně.
(smích) Ten dalekohled je kritická součást jeho hereckých schopností.
Nemá tvář ani nemluví klasickým způsobem.
Takže animátoři využívali hlavně jeho dalekohled k vyjádření mimiky a emocí.
Při svícení jsme si ale uvědomili, že optika složená z trojitých čoček dělá hodně chaotických odrazů.
Vypadalo to, jakoby měl skleněné oči.
(smích) A skleněné oči jsou naprosto hrozná věc, když se snažíte přesvědčit diváky, že robot má vlastní osobnost a je schopen se zamilovat.
Tak jsme naši perfektní optiku začali upravovat. Hledali jsme řešení, které by mu ponechalo robotí vzhled, ale vyřešilo problémy s odrazy.
Začali jsme od čoček.
Plochá přední čočka, pak konkávní čočka a nakonec jedna konvexní.
Tady jsou všechny najednou i se všemi odrazy.
Zkusili jsme je dát pryč nebo je odstínit, ale nic nepomáhalo.
Tady vidíte, že občas jsme v nich potřebovali odrazit něco konkrétního - většinou Eve.
Proto jsme nemohli jen tak použít nějaký abstraktní obrázek.
Tady máme Eve na první čočce, tady na druhé čočce, ale nefunguje to.
Ztlumíme to, ale pořád to není ono.
A pak přišel spásný moment.
Přidáme Wall-imu světlo, které pronikne do jeho očí.
Tady vidíte, jak ozařuje šedé optické clony.
Najednou ty clony koukají skrz odraz jako nic jiného předtím.
Už to vypadá, jako by měl oči.
Lidské oko je složeno z bělma, duhovky a černé zorničky.
Wall-I má místo bělma černo, pak má šedé clony a černou zorničku.
Najednou má Wall-I duši, je postavou s emocemi.
V pozdější fázi filmu Wall-I ztrácí svou osobnost, v podstatě umírá.
To je perfektní moment pro to, vrátit mu zase skleněné oči.
V další scéně Wall-I zase ožívá.
Vracíme mu světlo, které mu podsvítí clonu v očích a je zase tím milým, citlivým robotem, kterého máme rádi.
(video) WALL-I: Eva?
Danielle Feinberg: Tyhle nečekané okamžiky v sobě mají něco krásného. Když najdete klíč k robotí duši, nebo když pochopíte, co chcete v životě dělat.
Jedním z takových momentů byla scéna s medůzou v Nemovi.
V každém filmu jsou scény, které se rodí velmi ztuha.
Tohle byla jedna z nich.
Režisér měl o scéně jasnou představu. Inspiroval se nádhernými záběry medůz v Jižním Pacifiku.
Jak jsme postupovali, postupně jsme do toho zamotávali.
Rozhovory s režisérem ohledně vzhledu a dojmech ze scény se měnily na otázky ohledně čísel a procent.
Možná to bylo kvůli tomu, že to bylo podle reálné předlohy, možná jsme postupně ztratili naši vizi.
Používali jsme mozky, ale ne oči. zaobírali se fyzikou, ale ne uměním.
A pouhá fyzika scénu ubíjela.
Ale navzdory všem frustracím jsem věřila, že výsledek pořád může být nádherný.
Proto když přišlo na svícení, vrhla jsem se na to.
Když jsem se snažila sladit modrou s růžovou, upravovala částice kolem medůz a zvlněné paprsky světla, začalo to vypadat slibně.
Pak jsem jednou ráno přišla do práce a zkontrolovala předchozí práci.
A zalilo mě nadšení.
Ukázala jsem to režisérce osvětlení a taky byla nadšená.
Za chvíli už jsem to ukazovala režisérovi v místnosti s 50 lidmi.
Když něco prezentujete režisérovi, doufáte, že řekne něco pozitivního. Většinou si uděláte pár poznámek a oprav.
A pak doufáte, že dostanete zelenou, abyste se mohli přesunout od další fáze.
Uvedla jsem se a spustila scénu s medůzou.
A režisér až nepříjemně dlouho nic neříkal.
Dost dlouho, abych si řekla, "Je to k ničemu."
Ale pak začal tleskat.
A pak začal tleskat produkční.
A nakonec tleskala celá místnost.
Kvůli takovým chvílím dělám osvětlovače.
Ty chvíle, kdy všechno do sebe zapadne a před námi se objeví uvěřitelný svět.
K tvorbě těchto světů používáme matematiku, fyziku a programování.
A s pomocí vyprávění a umění je přivádíme k životu.
Právě to spojení fyziky a umění povyšuje svět na místo divů, místo, které má duši, místo, ve které věříme, místo, kde se představy stávají skutečností a kde si dívka náhle uvědomí, že není jen vědcem, ale taky umělcem.
Děkuji.
(potlesk)
Rakovina ovlivňuje každého z nás -- zvláště ta, která se opakovaně vrací, která je vysoce invazivní a odolná vůči lékům, která vzdoruje léčbě, i když na ni používáme naše nejlepší léky.
Molekulární inženýrství pracuje v těch nejmenších měřítkách, a může nám poskytnout nové úžasné způsoby pro boj s těmi nejagresivnějšími druhy rakoviny.
Rakovina je velmi chytrá choroba.
Některé druhy rakoviny jsme se naučili dost dobře porazit známými, zavedenými léky a operacemi.
Ale existují druhy rakoviny, u kterých tento přístup nezabírá a nádor jej i přes hromadu léků přežije anebo se vrátí.
Tyto velmi agresivní typy rakoviny můžeme přirovnat k superpadouchům z komiksu.
Jsou chytří, přizpůsobiví a jsou mistři v přežívání.
A tak jako většina dnešních superpadouchů, své supersíly získávají z genetických mutací.
Geny modifikované uvnitř buněk nádoru mohou umožnit a naprogramovat nové nepředstavitelné módy přežití, což umožňuje rakovinné buňce přežít i naše nejlepší chemoterapie.
Jeden jejich trik je, že buňce, ke které se přiblíží lék, umožní její gen ten lék vytlačit ještě před tím, než by mohl začít působit.
Představte si to -- buňka efektivně vyplivne lék.
Toto je pouze jeden z mnoha příkladů genetických es v rukávu našeho superpadoucha rakoviny.
Vše kvůli zmutovaným genům.
Takže tu máme superpadouchy s neuvěřitelnými superschopnostmi.
A potřebujeme nový a mocný typ útoku.
My umíme vypnout gen.
Klíčem je soubor molekul zvaný siRNA.
siRNA jsou krátké sekvence genetického kódu, které navedou buňku k blokaci určitého genu.
Každá molekula siRNA umí deaktivovat konkrétní gen uvnitř buňky.
Po dlouhá léta od jejich objevu byli vědci velmi nadšeni možným použitím těchto genových blokátorů v medicíně.
Problémem je, že siRNA pracuje dobře uvnitř buňky.
Pokud je ale vystavena enzymům sídlícím v našem oběhu nebo tkáních, tak za pár vteřin degraduje.
Během svého putování tělem musí být zabalena, chráněna, aby zneškodnila konečný cíl v buňce rakoviny.
Takže zde je naše strategie.
Nejprve dostaneme k buňce siRNA, genový blokátor, a uspíme tyto geny přežití a pak ji zničíme chemickým lékem.
Ale jak to provedeme?
S použitím molekulárního inženýrství můžeme navrhnout superzbraň, která by dokázala cestovat krevním oběhem.
Musí být dostatečně mrňavá, aby prošla krevním oběhem, musí být dostatečně malá, aby pronikla tkání nádoru a musí být dostatečně mrňavá, aby ji rakovinná buňka pustila dovnitř.
Aby svou práci odvedla dobře, musí mít velikost zhruba jedné setiny tloušťky lidského vlasu.
Podívejme se, jak tuto nanočástici sestavit.
Začněme s jádrem částice.
Je to malinká kapsle obsahující chemický lék.
To je ten jed, který ukončí život buněk nádoru.
Jádro zabalíme do několika nanometrů tenkého závoje siRNA.
Tohle je náš genový blokátor.
Jelikož je siRNA silně záporně nabitá, můžeme ji ochránit pěknou ochrannou vrstvou z kladně nabitých polymerů.
Dvě opačně nabité molekuly se díky nábojové přitažlivosti drží pevně u sebe a to nám dává ochrannou vrstvu bránící rozložení siRNA v krevním oběhu.
Už jsme skoro tam.
(smích) Ale musíme brát v úvahu ještě jednu velkou překážku.
Vlastně to může být ze všech překážek ta největší.
Jak umístíme tuto superzbraň?
Každá dobrá zbraň musí být zamířená, musíme zamířit naši superzbraň na superpadoušské buňky v nádoru.
Jenže naše těla mají přirozený obranný imunitní systém: buňky žijící v krevním řečišti ničí nebo eliminují věci, které do něj nepatří.
A hádejte co? Naše nanočástice je považována za cizí předmět.
Musíme naši nanočástici propašovat obranným systémem nádoru.
V přestrojení ji musíme ji dostat přes mechanismus zbavování se cizího objektu.
Okolo této nanočástice tedy přidáme další záporně nabitou vrstvu, která poslouží dvěma účelům.
Jednak je jedním z přírodně nabitých, vysoce hydratovaných polysacharidů přebývajících v našem těle.
Kolem nanočástice vytváří shluk molekul vody, takový neviditelný plášť,
který umožňuje nanočástici cestovat krevním oběhem dostatečně dlouho a daleko aby dosáhla nádoru, aniž by při tom byla tělem eliminována.
Za druhé, tato vrstva obsahuje molekuly, které se vážou na buňky nádoru.
Jakmile se navážou, vtáhne rakovinná buňka nanočástici dovnitř, takže teď máme uvnitř rakovinné buňky naši nanočástici - připravenou zasáhnout.
Přesně! Cítím to stejně.
Pojďme! (potlesk) Nejdřív je vypuštěna siRNA.
Hodiny působí, čímž poskytuje dost času na uspání a zablokování genů přežití.
Tyto genetické superschopnosti jsme právě vypnuli.
Zůstává pouze rakovinná buňka bez jakékoliv zvláštní obrany.
Z jádra se poté uvolní chemická látka a zničí nádorovou buňku čistě a efektivně.
S dostatečnými genovými blokátory můžeme zacílit mnoho různých typů mutací a vymýtit tak nádory, aby ani jeden jediný padouch nezůstal.
A jak naše strategie šlape?
Testovali jsme na zvířatech tyto nanostruktury proti vysoce agresivní formě rakoviny prsu,
jejíž gen vyvrhne lék v okamžiku, kdy je dopraven.
V léčbě rakoviny prsu je obyčejně první na řadě lék doxorubicin, říkejme mu "dox".
Nejprve jsme tedy léčili naše zvířata pouze doxem.
Růst nádorů se zpomalil, ale přesto stále rostly rychle, jejich velikost se za dva týdny zdvojnásobila.
Pak jsme zkusili naši kombinovanou superzbraň.
Částice z nanovrstev se siRNA proti chemoterapii, plus máme dox v jádru.
A nejenže nádory přestaly růst, ony se dokonce zmenšily a v některých případech byly eliminovány.
Nádory byly skutečně na ústupu.
(potlesk) Na tomto přístupu je skvělé, že se dá přizpůsobovat.
Můžeme přidat mnoho dalších vrstev siRNA k zacílení rozdílných mutací a mechanismů obrany nádoru.
A do jádra nanočástice můžeme umístit jiné léky.
Jak se doktoři učí testovat pacienty a pochopit určité genetické typy nádorů, mohou nám pomoci určit, kterým pacientům může být tato strategie prospěšná a které genové blokátory můžeme použít.
Zvláště rakovina vaječníků mě zasahuje nejvíc.
Je to velmi agresivní rakovina, která bývá objevena až ve velmi pozdních stádiích, kdy už je vysoce rozvinuta a má četné genetické mutace.
Po prvním kole chemoterapie se 75 % pacientů tato rakovina vrací.
A většinou se vrátí jako lékům odolná forma.
Vysoký stupeň rakoviny vaječníků je jedním z těch největších superpadouchů.
A my na něj teď míříme naší zbraní, abychom jej porazili.
Jako výzkumník se nedostanu často k pacientům.
Nedávno jsem však potkala Mimi - matku, která přežila rakovinu vaječníků, -
a její dceru, Paige. Byla jsem hluboce inspirována optimismem a silou, které obě, matka i dcera, vyzařovaly. A jejich příběhem kuráže a podpory.
Mluvili jsme tehdy o různých technologiích směřovaných proti rakovině.
A Mimi v slzách vysvětlovala, jakou naději jí vědomí o těchto úsilích dává pro budoucí generace, včetně její dcery.
To mě opravdu dojalo.
Nejde tu pouze o vytváření vážně elegantní vědy.
Jde tu o změnu lidských životů,
o pochopení moci inženýrství v měřítku molekul.
Tím, jak budou studenti, jako je Paige, postupovat ve svých kariérách, otevřou nové možnosti pro řešení velkých zdravotních problémů světa, právě třeba rakoviny vaječníků, neurologických poruch, infekcí, stejně, jako chemické inženýrství otevřelo dveře mě pro práci v tom nejmenším měřítku -- měřítku molekul, abych léčila v lidském měřítku.
Děkuji.
(potlesk)
Lidé se vracejí do práce po přerušení kariéry. Říkám jim navrátilci.
Jsou to lidé, kteří si dali pracovní pauzu kvůli péči o starší, kvůli dětem, stíhání osobního zájmu, nebo kvůli svému zdravotnímu stavu.
Tyto pauzy jsou spojeny s profesemi v rozmanitých odvětvích: veteráni, vojenští manželé, důchodci vracející se z důchodu či navracející se patrioti.
Návrat do práce po pracovní pauze je náročný, protože jsou přerušeny vazby mezi zaměstnavateli a navrátilci.
Zaměstnavatelé mohou nahlížet na najímání lidí s mezerou ve svém životopise, jako na vysoce rizikový krok a stejně tak navrátilci mohou pochybovat o své schopnosti znova rozjet kariéru. Obzvlášť pokud byli mimo po dlouho.
Toto odloučení je problém, který se snažím pomáhat řešit.
Věřte nebo ne, navrátilci jsou všude.
V každé oblasti. Tohle je Sami Kafala.
Je nukleárním fyzikem v U.K., který si dal pětiletou kariérní přestávku, aby byl doma se svými pěti dětmi.
Singapurský tisk nedávno napsal o zdravotních sestrách vracejících se zpět po dlouhé kariérní pauze.
Když mluvíme o dlouhých pauzách, toto je Mimi Kahn.
Je sociální pracovnice v Orange County v Kalifornii, která se vrátila k práci v sociální organizaci po 25 letech přestávky.
To je vůbec nejdelší pauza, o které vím.
Soudkyně nejvyššího soudu Sandra Day O'Connor si dala pětiletou přestávku v počátcích kariéry.
A toto je Tracy Shapiro, která si dala 13 let pauzu.
Odpověděla na žádost o napsání eseje pod záštitou Today Show, od lidí, kteří se snažili vrátit zpět do práce, ale měli s tím problémy.
Tracy napsala ve své práci, že jako matka pěti dětí milovala být doma, ale prošla rozvodem a cítila potřebu vrátit se k práci. Opravdu chtěla, aby se práce znovu stala součástí jejího života protože ten pocit milovala.
Tracy dělala to co mnoho z nás, když máme dobrý pocit ze dne, kdy jsme si sháněli pracovní pozici.
Hledala ve finančním sektoru nebo v účetnictví a strávila devět měsíců velmi pilným průzkumem společností online. Následně se o několik pozic neúspěšně ucházela.
Potkala jsem Tracy v Červnu 2011 když mne Today Show oslovila, zda bych s ní mohla pracovat a pomohla jí některé věci změnit.
První věc, kterou jsem Tracy řekla byla, že musí vypadnout z domu.
Jít hledat práci mezi lidi a říci každému o jejím zájmu vrátit se do práce.
Také jsem ji řekla, že ji čeká mnoho konverzací, které nikam nepovedou.
Aby s tím počítala a nenechala se tím odradit.
Několik málo z nich ale nakonec povede k pracovní příležitosti.
Povím vám za chvilinku, jak to s Tracy bylo. Nyní vám řeknu o objevu, který jsem učinila, během jedné cesty z práce. Po mé kariérní přestávce po 11 letech
Problém v tomto případě tkví v tom, že lidé na vás pohlížejí stále stejně.
Mám na mysli situaci, kdy se opět setkáte se svými spolupracovníky, s kterými jste se dlouho neviděli. lidmi, s kterými jste v minulosti pracovali, Pamatují si vás jako člověka, kterým jste dříve byli, před vaší přestávkou.
A to i přesto, že váš přístup k sobě se časem dávno změnil. A toto se stalo mnohým z nás, jakmile jsem byli odloučeni od svých profesionálních identit.
Například, můžete o sobě uvažovat jako o osobě, která vypadá nějak takto.
To jsem já. Totálně vyřízena po celodenní jízdě v minivanu.
Nebo tady v kuchyni.
Ale lidé z minulosti, nemají o ničem z toho ani ponětí.
Pamatují si vás tak, jak jste byli. A je velkou vzpruhou, být s těmito lidmi znovu v kontaktu a vnímat, jak moc jsou nadšení z vašeho návratu do práce.
Je ještě jedna věc, kterou si živě vybavuji, z mé kariérní pauzy.
A to, jak těžké bylo udržet krok se zprávami z oblasti byznysu.
Mojí specializací jsou finance. Přesto jsem měla problémy tyto zprávy vnímat. V době, kdy jsem pečovala o své čtyři malé děti,
jsem měla strach, že půjdu na pohovor a začnu mluvit o společnosti, která již neexistuje.
Proto jsem začala odebírat Wall Street Journal a četla jej poctivě po 6 měsíců až do doby, kdy jsem znovu měla přehled o věcech ve světě byznysu.
Věřím, že navrátilci jsou velmi cennou pracovní silou. Proč si to myslím?
Popřemýšlejme teď o životních fázích. Pro ty z nás, kteří již vychovali děti, není třeba opouštět práci kvůli mateřské.
Již jsme to udělaly.
Méně se nás tykají změny práce kvůli partnerům.
Jsme již více usazení.
Máme obrovské pracovní zkušenosti.
A dospělejší pohled.
Nesnažíme se zbytečně navyšovat náklady firmy.
Navíc máme novou energii a nadšení pro práci, protože jsme byli tak dlouho bez ní.
Na druhou stranu, mluvím se zaměstnavateli a ti se bojí dvou problémů spjatých s najímáním navracejících se pracovníků.
První obavou je, že navrátilci nejsou technicky zdatní.
K tomu mohu jen říct, že kdysi jsem bývala technický analfabet. To je ale jen přechodný stav.
Dříve jsem dělala finanční analýzu v programu Lotus 1-2-3.
Nevím, zda si jej někdo pamatujete. V současné době se používá Excel.
Vlastně nebylo tak těžké se jej naučit.
Příkazy se tolik neliší. Power Point pro mne byla mnohem větší výzva. Nyní jej používám s přehledem.
Často říkám, že zaměstnavatelé očekávají od nových zaměstnanců základní znalost software.
A pokud jim chybí rychlost, je na nich aby se časem zlepšili.
A oni se zlepší.
Druhou obavou je, že navrátilci nevědí co vlastně chtějí dělat.
Proto říkám, že je třeba tvrdě pracovat, aby navrátilci zjistili jak se změnily jejich schopnosti a zájmy. A které naopak zůstaly, během jejich kariérní přestávky.
To není zodpovědností zaměstnavatele.
Toto je na navrátilcích, aby ukázali, kde mohou být nejvíce prospěšní.
V roce 2010 jsem si všimla jedné věci.
Sledovala jsem programy návratů do práce již od roku 2008. V roce 2010 jsem si všimla krátkodobých pracovních nabídek. Nazýváme je stáže a jde o vynikající příležitost, jak se vrátit zpět do práce.
Vybavuji se Goldmana Sachse a Saru Lee, kteří se zúčastnili těchto stáží.
Také si vybavuji inženýry, což jsou netradiční navrátilci. I ti se ucházeli o stáže například v armádě. A také oni získali plnohodnotnou práci.
Sama jsem zažila dva univerzitní programy pro stážisty, zaměřené speciálně na znovuzačlenění starších do procesu.
Napsala jsem tehdy zprávu o mé zkušenosti. Stala se článkem v Harvard Business Review pod názvem "40 - let starý stážista".
Chci tímto poděkovat redaktorům za tento titulek a za jejich uměleckou práci. Zde můžete nádherně vidět 40 - let starého stážistu mezi studenty univerzity.
Pak tu máme Fox Business News. Článek nazvali "50 let starý stážista."
(Smích) Nyní, pět největších finančních společností zavedlo stáže pro navrátilce profesionály.
V této fázi se těchto programů zúčastnily stovky lidí.
Stáže jsou placené. A lidé, kteří se přesunou do práce na plný úvazek určují platové podmínky.
Také technické společnosti zavedly podobné programy určené pro inženýry - navrátilce. Nezapomněli přitom ani na technicky nadané ženy.
Proč společnosti takto postupují?
Protože stáže dovolují zaměstnavatelům rozhodovat se při pohovorech na základě ozkoušené pracovní síly, namísto řady pohovorů. Navíc zaměstnavatelé se mohou definitivně rozhodnout až ve chvíli, kdy stáž skončí.
Tento čas, který je oběma stranám dán, umožňuje, že manažeři budou najímat navrátilce a ve finále získají excelentní kandidáty, kteří se ukáží být skvělou volbou.
Je úžasné, jak daleko jsme pokročili.
Předtím, většina zaměstnavatelů neměla zájem. Nechtěli zkrátka navrátilce najímat.
Dnes je kladen důraz na rozvoj těchto programů. Speciálně pro navrátilce. Dokonce se nelze programů zúčastnit, pokud nemáte ve svém životopise uvedenu pauzu.
To je známkou opravdové změny. Skutečné změny systému. Protože pokud můžeme vyřešit tento problém navrátilců, můžeme jej vyřešit i pro ostatní, kteří chtějí změnu ve své kariéře.
Popravdě mi zaměstnavatelé prozradili, že jejich návratový program pro veterány je založen na bázi stáže.
A že také není důvod, proč nezaložit podobný koncept pro lidi v důchodu.
Rozdílná situace, ale stejný koncept.
Pojďme nyní k Tracy Shapiro.
Pamatujete? Měla říct o svém snu vrátit se každému, koho znala. Říci vše a všem o svém přání.
Nuže, stačila jedna klíčová konverzace s jiným rodičem v její komunitě. A najednou zde byla nabídka. Na práci ve finančním oddělení.
Byla to lákavá nabídka.
Ve společnosti jí řekli, že je zde možnost kariérního postupu, ale zatím bez záruky.
To bylo na podzim roku 2011.
Tracy si zamilovala tuto společnost i lidi v ní. Navíc sídlo společnosti bylo pouhých 10 minut cesty od jejího domu.
A tak přesto, že měla ještě druhou nabídku od jiné společnosti na plný pracovní úvazek, rozhodla se pro tuto stáž a doufala v nejlepší.
Stáž dalece přesáhla její očekávání. A společnost jí nejen nabídla práci na plný úvazek počátkem roku 2012, ale zároveň učinila její práci ještě více zajímavou. Protože manažeři věděli, co Tracy zvládá.
Nyní pojďme do roku 2015. Tracy byla povýšena.
Zařídili, aby během chvíle obdržela MBA titul.
Dokonce sama najala dalšího navrátilce, aby ji pomohl.
Její vysněná práce byla zpočátku jen pokus. Stejně jako stáž. Která nakonec vyústila ve výhru pro obě strany.
Mým cílem v současnosti, je přinést stejný program do více společností.
Ale mezitím, pokud se vracíte do práce po delší přestávce, neváhejte navrhnout stáž, nebo jí podobnou aktivitu zaměstnavateli, který tento koncept ještě nevyužívá.
Buďte jejich prvním úspěšným příběhem. Můžete se stát vzorem pro druhé.
Děkuji vám.
Potlesk
Před sedmi lety za mnou přišel student a požádal o investici do své společnosti.
Řekl: „Pracuji se třemi kamarády a pokusíme se změnit průmysl prodejem věcí online.“
A já řekl: „Dobře, pánové, tímhle jste strávili celé léto, že?“
„Ne, všichni jsme měli stáže pro případ, že to nebude fungovat.“
„Dobře, ale po promoci se tomu budete věnovat naplno.“
„Ne tak docela. Všichni máme připravené záložní práce.“
Uteklo šest měsíců, je den před spuštěním firmy a stále nefunguje webová stránka.
„Chápete kluci, že celá firma je pouze webová stránka.
Doslova, nic jiného.“
Takže jsem pochopitelně investovat odmítl.
Společnost nakonec pojmenovali Warby Parker.
(smích) Prodávají brýle na internetu.
Nedávno byli označeni za nejinovativnější společnost světa oceňovanou na více než miliardu dolarů.
A teď? O naše investice se stará manželka.
Proč jsem se tak mýlil?
Abych to zjistil, studoval jsem lidi kterým jsem začal říkat „originálové“.
Originálové jsou nekonformní, lidé, kteří nejenom mají nové nápady, ale také pracují na jejich realizaci.
Jsou to lidé, kteří vyčnívají a mluví nahlas.
Originálové řídí kreativitu a změnu ve světě.
Jsou to lidé, na které si chcete vsadit.
A vůbec nevypadají tak, jak jsem očekával.
Dneska vám chci ukázat tři věci, které jsem se naučil o tom, jak rozpoznávat originály a být tak trochu takovými, jako jsou oni.
První důvod, proč jsem neinvestoval do Warby Parker, byl ten, že se opravdu pomalu odlepovali od země.
Určitě všichni důvěrně znáte mysl prokrastinátora.
Mám pro vás přiznání. Jsem opak. Jsem prekrastinátor.
Ano, to je opravdový výraz.
Znáte tu paniku, kterou cítíte pár hodin před uzávěrkou, když jste ještě nic neudělali?
Já se takto cítím už pár měsíců předem.
(smích) Tohle začalo brzo: když jsem byl dítě, bral jsem velmi vážně hry Nintendo.
Budil jsem se v 5 ráno, začal hrát a nepřestal, dokud jsem v nich nebyl mistr.
Nakonec se to vymklo tak z ruky, že přišly místní noviny a připravily článek o odvrácené straně hry Nintendo, se mnou v hlavní roli.
(smích) (potlesk) Dnes jsem vyměnil zuby za vlasy.
(smích) Ale na škole mi toto sloužilo dobře, protože jsem dokončil diplomku čtyři měsíce před termínem.
A byl jsem na to ještě před pár lety pyšný.
Měl jsem studentku jménem Jihae, která za mnou přišla a řekla: „Nejlepší tvůrčí nápady mám, když prokrastinuji.“
A já říkám: „To je pěkné, ale kde je těch pět prací, co mi dlužíš?“
(smích) Ne, byla jednou z našich nejkreativnějších studentek, a jako organizační psycholog testuji právě tenhle druh nápadů.
Tak jsem ji vyzval, aby sehnala nějaká data.
Šla do několika firem.
Nechala lidi vyplnit dotazníky o tom, jak často prokrastinují.
Pak nechala jejich šéfy ohodnotit, jak kreativní a inovativní jsou.
A opravdu, prekrastinátoři jako já, kteří se do všeho pustí brzo, jsou hodnoceni jako méně kreativní než lidé, kteří mírně prokrastinují.
Takže chci vědět, co se stane chronickým prokrastinátorům.
Ona říká: „Netuším. Nevyplnili můj dotazník.“
(smích) Ne, tady jsou naše výsledky.
Opravdu vidíte, že lidé, kteří čekají na poslední chvíli, mají tolik práce s flákáním se, že nemají žádné nové nápady.
A na druhou stranu lidé, kteří se do všeho vrhnou, jsou v takovém šílenství z nervozity, že stejně nemají originální nápady.
Existuje ideální poloha, ve které zřejmě žijí originálové.
Proč tomu tak je?
Možná mají originální lidé jenom špatné pracovní návyky.
Možná prokrastinace nezpůsobuje kreativitu.
Abychom to zjistili, navrhli jsme několik experimentů.
Požádali jsme lidi, aby generovali nové nápady pro byznys, a pak jsme vzali nezávislé čtenáře, aby zhodnotili, jak kreativní a užitečné jsou.
Po některých jsme chtěli, aby úkol udělali hned.
Jiní dostali náhodně za úkol prokrastinovat tak, že jsme jim nabídli hledáním min na pět či deset minut.
A vskutku, mírní prokrastinátoři jsou o 16 procent kreativnější než druhé dvě skupiny.
Hledání min je skvělé, ale neurychlí to výsledek. protože pokud hrajete hru předtím, než znáte úkol, na kreativitě to nepřidá.
Nastane to jedině když víte, že budete pracovat na tomto problému a potom začnete prokrastinovat, ale úkol je pořád aktivní na pozadí vaší mysli a začnete o něm přemítat.
Prokrastinace vám dá čas zvážit rozdílné nápady, myslet nepřímým způsobem, dělat neočekávané skoky.
Když jsme dokončovali tyto experimenty, začínal jsem psát knihu o originálech a myslel si: „Když už píšu kapitolu o prokrastinaci, nastala ideální chvíle naučit sám sebe prokrastinovat.“
Tak jsem metaprokrastinoval a jako každý prekrastinátor, který k sobě má úctu, jsem se příští ráno vzbudil brzo a udělal si seznam úkolů s kroky, jak prokrastinovat.
(smích) A potom jsem pilně pracoval na svém úkolu nepostupovat k cíli.
Začal jsem psát kapitolu o prokrastinaci a jeden den ‒ byl jsem uprostřed ‒ jsem na měsíce doslova odložil práci v polovině věty.
Byla to agónie.
Ale když jsem se k tomu vrátil, měl jsem spoustu nových nápadů.
Jak říká Aaron Sorkin: „Vy tomu říkáte prokrastinace.
Já přemýšlení.“ Cestou jsem přišel na to, že spousta velkých myslitelů v historii prokrastinovala.
Vezměte si Leonarda da Vinciho.
Dřel se 16 let s Monou Lisou.
Myslel, že se mu nepovedla.
To napsal do svého deníku.
Ale některé z kratochvílí, kterým se věnoval, změnily způsob, jakým modeloval světlo, a stal se tak mnohem lepším malířem.
Co třeba Martin Luther King jr.?
Noc před největším proslovem svého života, Pochodem na Washington, byl vzhůru do 3 ráno a přepisoval jej.
Sedí v hledišti a čeká, až na něho přijde řada na pódiu, a pořád čmárá poznámky a škrtá řádky.
Když je na pódiu už 11 minut, odkládá připravené poznámky aby vyslovil čtyři slova, která obrátila směr dějin: „I have a dream.“
Tohle v textu neměl.
Oddalováním dokončení své řeči až do úplně poslední minuty, zůstal otevřený nejširší škále možných nápadů.
A protože text nebyl vytesán do kamene, měl svobodu improvizovat.
Prokrastinování je zlozvykem, pokud jde o produktivitu, ale pro kreativitu může být předností.
U spousty originálů vidíte, že rychle začínají, ale pomalu dokončují.
A to je to, co mi uteklo u Warby Parker.
Když se šest měsíců loudali, podíval jsem se na ně a říkám: „Víte, že spousta dalších společností začíná s prodejem brýlí online.“
Utekla jim výhoda být první.
Ale nedošlo mi, že trávili všechen ten čas zjišťováním, jak lidem zajistí pohodlí při objednávání brýlí online.
A jak se ukazuje, výhoda být první je většinou mýtus.
Podívejte se na klasickou studii více než 50 kategorií produktů a porovnejte průkopníky, kteří vytvořili daný trh, s inovátory, kteří představili něco jiného a lepšího.
Vidíte, že průkopníci selhávali ve 47 % případů v porovnání s pouhými 8 % u inovátorů.
Podívejte se na Facebook, čekali s budováním sociální sítě až po uvedení Myspace a Friendsteru.
Podívejte se na Google, který čekal roky po Altavistě a Yahoo.
Je mnohem jednodušší vylepšovat nápad někoho jiného, než vytvářet něco nového od začátku.
Ponaučení tedy je, že abyste byli originály, nemusíte být první.
Jenom musíte být jiní a lepší.
Ale to nebyl jediný důvod, proč jsem nechtěl Warby Parker.
Měli taky spoustu pochybností.
Měli předem dané záložní plány, a to mě přimělo pochybovat, že mají odvahu být originály, protože jsem čekal, že originálové budou vypadat nějak takhle.
(smích) Na povrchu vypadá spousta originálů sebevědomě, ale ve skutečnosti cítí stejný strach a pochyby jako my ostatní.
Jenom s tím pracují jinak.
Dovolte mi ukázat vám, jak funguje kreativní proces pro většinu z nás.
(smích) Vyzkoumal jsem, že existují dva druhy pochybností:
pochybnosti o sobě a o nápadu.
Pochybnosti o sobě paralyzují.
Vedou k zamrznutí.
Pochybovat o nápadu posiluje.
Motivuje vás to zkoušet, experimentovat, vylepšovat, jako to dělal MLK.
A proto, klíč k tomu, jak být originálem spočívá v jedné jednoduché věci: vyhnout se skoku z kroku tři na krok čtyři.
Neříkejte si: „Stojím za houby,“ ale: „První návrhy stojí vždy za houby, a jestě tam prostě nejsem.“
Takže jak se tam dostanete?
Jak se ukazuje, je to prohlížečem, který používáte.
Můžeme předpovědět váš výkon a vaše zapálení jen se znalostí toho, jaký prohlížeč používáte.
Některým z vás se nebudou výsledky této studie líbit ‒ (smích) Ale existují dobré důkazy, že uživatelé Firefoxu a Chrome jsou výrazně výkonnější, než uživatelé Internet Exploreru a Safari.
Ano.
(potlesk) Také mimochodem zůstávají v práci o 15 procent déle.
Proč? Není to výhodou v odbornosti.
Uživatelé těchto čtyř prohlížečů píšou v průměru stejně rychle a mají také podobnou úroveň počítačových znalostí.
Je to o tom, jak ten prohlížeč seženete.
Protože když používáte Internet Explorer či Safari, dostanete je nainstalované na počítači a přijali jste výchozí volbu, která vám byla nabídnuta.
Pokud jste chtěli Firefox nebo Chrome, pochybovali jste o standardu a ptali se, jestli neexistuje jiná možnost, a potom jste si po chvíli pátrání stáhli nový prohlížeč.
Takže lidé slyší o téhle studii a říkají: „Skvělé, pokud chci lepší práci, stačí upgradovat můj prohlížeč?“
(smích) Ne, je to o tom být tím, kdo je iniciativní, pochybuje o standardu a hledá lepší možnost.
A když to uděláte dobře, otevřete se opaku déjà vu.
Má to i jméno. Říká se tomu vuja de.
(smích) Vuja de znamená, že se díváte na něco, co už jste mockrát viděli a najednou to vidíte novýma očima.
Je to případ scénaristy, který se dívá na scénář filmu, jenž už půl století nedostal zelenou.
Ve všech dřívějších verzích byla hlavní postavou zlá královna.
Ale Jennifer Lee se začíná ptát, jestli to dává smysl.
Přepíše první dějství, znovuobjeví padoucha jako týraného hrdinu a z Ledového království je najednou nejúspěšnější animovaný film všech dob.
Zde je jednoduché poselství toho příběhu.
Když máte pochyby, nepouštějte se jich.
(smích) A co strach?
Originálové také mají strach.
Bojí se neúspěchu, ale od jiných se liší tím, že se ještě více bojí toho, že by promarnili šanci.
Vědí, že se dá selhat tak, že vám nová firma zbankrotuje, nebo tím, že firmu vůbec nerozjedete.
Vědí, že v dlouhodobém horizontu tolik nelitujeme svých činů, ale toho, že jsme nezačali.
Věci, které bychom chtěli vrátit, například ve vědě, jsou šance, kterých jsme se nechopili.
Elon Musk mi nedávno říkal, že nečekal, že Tesla uspěje.
Byl si jistý, že se SpaceX při prvních pár startech nezvládne dostat na orbitu, natož se vrátit, ale bylo velmi důležité to aspoň zkusit.
A spousta z nás, když dostane dobrý nápad, se to nesnaží zkusit.
Ale mám pro vás dobrou zprávu.
Nikdo vás nebude soudit podle vašich špatných nápadů.
Hodně lidí si myslí, že ano.
Když se podíváte napříč obory a ptáte se lidí na jejich největší nápad, nejdůležitější doporučení, 85 procent zůstane raději zticha, než aby něco řekli.
Bojí se, že se ztrapní, že budou vypadat hloupě.
Ale víte, originálové mají spousty špatných nápadů, ve skutečnosti celé tuny.
Podívejte se na člověka, který vymyslel tohle.
Vadí vám, že přišel s mluvící panenkou tak strašidelnou, že děsila nejen děti, ale i dospělé?
Ne. Oslavujete Thomase Edisona jako vynálezce žárovky.
(smích) Když se podíváte napříč obory, největší originálové jsou ti, kteří často selhávají, protože toho nejvíc vyzkoušejí.
Vezměte si klasické skladatele, nejlepší z nejlepších.
Proč mají někteří více stránek v encyklopediích než ostatní a proč se jejich skladby častěji znovu nahrávají?
Nejlepším prediktorem je ohromné množství skladeb, které generují.
Čím více toho vychrlíte, tím více získáte na rozmanitosti a o to větší jsou vaše šance narazit na něco opravdu originálního.
I tři ikony klasické hudby ‒ Bach, Beethoven, Mozart ‒ museli vytvořit stovky a stovky skladeb, aby pak přišli s daleko menším množstvím mistrovských děl.
Možná si říkáte, jak to, že ten člověk byl tak dobrý bez toho, aby toho hodně udělal?
Já nevím, jak to Wagner udělal.
Ale pro většinu z nás platí, že chceme-li být originální, musíme generovat víc nápadů.
Když se zakladatelé Warby Parker snažili pojmenovat svou společnost, potřebovali něco sofistikovaného, unikátního, bez negativních asociací, aby vytvořili obchodní značku, a otestovali přes 2 000 možných jmen, než nakonec spojili jména Warby a Parker.
Když si to všechno dáte dohromady, pak uvidíte, že originálové se od zbytku lidí příliš neliší.
Mají strach a pochyby. Prokrastinují.
Mají špatné nápady.
A občas uspějí ne kvůli těmto vlastnostem, ale díky nim.
Takže až tyhle věci uvidíte, nedělejte stejnou chybu jako já.
Neodepisujte je.
A pokud jde o vás, neodepisujte ani sebe.
Vězte, že rychle začínat a pomalu končit může podpořit vaši kreativitu, že můžete získat motivaci pochybováním o svých nápadech a překonáním obav vůbec začít a že abyste dostali pár dobrých nápadů, musí vás napadnout spousta špatných.
Podívejte, být originální není jednoduché, ale o tomhle nepochybuji: je to ta nejlepší cesta, jak zlepšit svět kolem nás.
Děkuji.
(potlesk)
[3. dubna 2016 jsme byli svědky největšího úniku dat v historii.] [„Panama papers“ ukázaly, že si bohatí a mocní] [schovávají ohromné částky na offshorových účtech.] [Co z toho plyne?] [Vysvětlí nám to Robert Palmer z organizace Global Witness.] Tenhle týden se na nás hrnou a zaplavují nás příběhy, jejichž zdrojem je únik 11 milionů dokumentů z panamské právní firmy Mossack Fonseca.
Zveřejnění oněch dokumentů poodhrnulo závoj utajovaného světa offshorových firem.
Vychází nám z toho obrázek, jak se na společnosti jako Mossack Fonseca obracejí klienti, co jen řeknou: "Hele, chceme anonymní firmu. Zařídíte to?"
Na světlo se dostaly příslušné e-maily a komunikace, na světlo se dostalo, na jakém principu to funguje.
A už teď jsme svědky bezprostředních dopadů.
Svou funkci složil islandský premiér.
Objevila se zpráva, že offshorové společnosti vlastní podnikatel podporující brutálního syrského diktátora Bašára al-Asada.
Některá tvrzení spojují ruského prezidenta Vladimira Putina se dvěma miliardami dolarů, ke kterým prý má vazby přes svého přítele z dětství, dnes předního hráče na cello.
A spousta dalších boháčů a jednotlivců nejspíš teď napjatě trne, jestli se neobjeví další várka příběhů a uniklých dokumentů.
Zní to jako zápletka ze špionážního filmu nebo z románu Johna Grishama.
Z pohledu nás, obyčejných lidí, je to cosi nesmírně vzdáleného.
Co je nám vlastně po tom?
Jenže jádrem pudla je, že pokud si bohatí a mocní mohou ukládat peníze v offshorech a vyhýbat se placení daní, zůstane méně peněz na důležité veřejné položky, jako je zdravotnictví, školství či infrastruktura.
A to už se týká nás všech.
Z pohledu naší organizace Global Witness bylo toto odhalení zcela zásadní.
Z médií celého světa i z úst významných politiků teď slyšíme, že utajovaný ráz offshorů umožňuje ukrývat a zastírat majetek. To je něco, o čem hovoříme a na co poukazujeme už deset let.
Řada lidí se v tom asi trochu ztrácí, mají v tom zmatek a přijde jim obtížné pochopit, jak svět offshoru funguje.
Já to přirovnávám k matrjošce.
Jedna společnost zastřešuje jinou společnost, která zastřešuje jinou společnost, až se prakticky nedá zjistit, kdo za celou strukturou opravdu stojí.
Právní orgány, daňové úřady, novináři či běžní občané se pak jen obtížně mohou dopídit, jak se věci mají.
Je zajímavé, že v USA se o celé záležitosti zas až tak nemluví.
Možná je to prostě tím, že ve skandálu nefigurují žádní prominentní Američané.
Není to ovšem tím, že by v Americe nebyli boháči, kteří si ulívají majetek do offshorů.
Spíš jde o to, že v důsledku dostupnosti jiných offshorů měla firma Mossack Fonseca méně klientů z USA.
Kdyby došlo k úniku dat z Kajmanských ostrovů, ale třeba i z Delawaru, Wyomingu či Nevady, asi by Američané byli zapleteni do podstatně většího počtu případů.
V řadě států USA po vás ostatně vyžadují méně informací, musíte poskytnout méně informací, když si zakládáte firmu, než když chcete průkazku do knihovny.
A tahle informační mlčenlivost umožňuje účelovým výborům pro vzdělávání rejžovat na školou povinných dětech.
Umožňuje šejdířům odírat naivní investory.
A to je jednání, které má dopad na nás na všechny.
S organizací Global Witness jsme chtěli vidět, jak to vypadá v praxi.
Jak to vlastně chodí.
A tak jsme do právních firem na 13th Avenue v Manhattanu vyslali vyšetřovatele s falešnou identitou.
Představil se jako africký vyslanec, který chce do Států převést peníze pochybného původu a koupit si dům, jachtu či tryskáč.
Bylo to opravdu příšerné, ale až na jednoho právníka mu všichni poskytli konzultaci, jak ty pochybné peníze převést.
Šlo jen o předběžná setkání, takže k faktické dohodě či přesunu peněz nedošlo, ale jasně se ukázalo, že systém má trhlinu.
A musíme si uvědomit, že tady nejde o jednotlivé případy.
Nejde jen o jednoho konkrétního právníka, který zrovna naletěl našemu vyšetřovateli.
Nejde jen o jednoho mocipána, který se zrovna do něčeho zapletl.
Tady jde o systémový princip, který nahrává korupci, daňovým únikům, chudobě a nestabilitě.
Abychom se s tím vypořádali, musíme změnit pravidla,
přenastavit je, aby znesnadnily možnost podobného jednání.
Možná to vypadá jako marný boj, jako něco, co se sotva někdy změní, protože tu vždycky budou bohatí a mocní.
Já jsem ale od přírody optimista a vidím, že k určitým změnám už dochází.
Během posledních pár let nastal ve vlastnictví firem podstatný posun směrem k větší transparentnosti.
David Cameron v roce 2013 nadnesl tohle téma k politickému jednání na summitu G8 v Severním Irsku.
Evropská unie od té doby chystá v každém státě spustit centrální registr faktických vlastníků a řídicích orgánů evropských firem.
Smutné na tom je, že USA v tomto ohledu zaostávají.
Demokraté i republikáni v Kongresu debatují o příslušné legislativě, ale pokrok je o dost menší, než bychom si přáli.
Byli bychom proto rádi, aby „Panama papers“, které nám ohromně odkryly fungování světa offshorů, podnítily USA i celý svět k větší transparenci.
Z pohledu nás, lidí z Global Witness, je to příležitost ke změně.
Je potřeba, aby obyčejné lidi dopálilo, že je možné schovávat identitu za utajované společnosti.
Je potřeba, aby čelní představitelé sféry byznysu jasně řekli: „Takovéhle tajnosti byznysu škodí.“
Je potřeba, aby vůdčí politici uznali, že jde o problém, a deklarovali vůli přijmout proti němu zákonná opatření.
Máme možnost skoncovat společně s tajnostmi, díky nimž v současné době bují daňové úniky, korupce a praní špinavých peněz.
Jak zpravodajství formuje to, jak vidíme svět?
Toto je svět jak vypadá -- podle objemu pevnin.
A zde je jak zprávy formují to, jak svět vidí američané.
Tato mapa -- (potlesk) -- tato mapa znázorňuje počet vteřin, které americké televizní sítě a zpravodajské organizace věnovaly zprávám z jednotlivých zemí v únoru 2007 -- jen rok nazpět.
Toto byl měsíc, kdy Severní Korea souhlasila s odstraněním svých jaderných zbraní.
V Indonésii byly mohutné záplavy.
A IPCC vydala v Paříži studii dokládající vliv člověka na globální oteplování.
USA tvořily 79 procent celkového zpravodajství.
A pokud USA vyjmeme a podíváme se na zbývajících 21 procent, vidíme mnoho Iráku -- to je ta velká zelená věc -- a jen málo ostatního.
Kombinované pokrytí Ruska, Číny a Indie dosahovalo, například, pouze jednoho procenta.
Když jsme zanalyzovali všechny zprávy a odstranili jen jednu z nich, svět vypadal takto.
Jaká to byla zpráva? Smrt Anny Nicole Smith.
Tato zpráva zastínila všechny země vyjma Iráku, a měla 10 krát větší pokrytí než report IPCC.
A tento cyklus pokračuje; jak všichni víme, zpravodajství o Britney v poslední době pěkně narostlo.
Takže proč neslyšíme více o dění ve světě?
Jedním z důvodů je, že zpravodajské sítě redukovaly počet svých zahraničních štábů na polovinu.
Vyjma jednočlenných mini-štábů ABC v Nairobi, New Delhi a Mumbai, v celé Africe, Indii a Jižní Americe nejsou žádné štáby zpravodajských sítí -- v místech, která jsou domovem pro více jak dvě miliardy lidí.
Realitou je, že zpravodajství o Britney je levnější.
A tento nedostatek globálního zpravodajství je ještě více znepokojující, podíváme-li se na to, kam lidé chodí pro zprávy.
Podíl lokálních TV stanic roste, a bohužel pouze 12 procent zpravodajství je tam věnováno zahraničí.
A co web?
Nejpopulárnější zpravodajské weby na tom nejsou o mnoho lépe.
Pew a Colombia J-School provedli minulý rok analýzu 14 000 zpráv, které se objevily na titulní stránce Google News.
A ty, ve skutečnosti, pokrývaly stejných 24 události.
Podobně, studie elektronického obsahu ukazují, že mnoho globálních zpráv od amerických zpravodajců jsou recyklované zprávy ze sítí AP a Reuters, které nedávájí věci do souvislostí tak, aby lidé mohli pochopit, jakou k nim mají vazbu.
Shrnuto, toto by mohlo napomoci vysvětlit, proč dnešní absolventi vysokých škol, stejně jako méně vzdělaní američané, vědí o světě méně než jejich vrstevníci před 20ti lety.
A pokud si myslíte, že je to jednoduše protože nemáme zájem, tak se mýlíte.
Podíl američanů, kteří udávají, že většinou pečlivě sledují zprávy ze zahraničí, narostl v posledních letech na více než 50 procent.
Skutečnou otázkou je, zda tento zkreslený pohled na svět je to, co pro američany chceme v našem stále více propojeném světě?
Vím, že můžeme být lepší.
A můžeme si dovolit nebýt? Děkuji.
Periody.
Krev.
Menstruace.
Nechutné.
Tajemství.
Skryté.
Proč?
Přirozený biologický proces, kterým všechny dívky a ženy prochází každý měsíc téměř polovinu svého života.
Jev, který je tak podstatný, že na něm závisí rozmnožování a přežití našeho druhu.
A přesto jej považujeme za tabu.
Cítíme se trapně a zahanbeně o něm mluvit.
Když jsem dostala svoji první menstruaci, bylo mi řečeno, abych to udržovala v tajnosti, dokonce i před mým otcem a bratrem.
Později, když se toto téma objevilo v našich učebnicích, učitelka biologie jej přeskočila.
(Smích) Víte, co jsem se z toho tehdy naučila?
Naučila jsem se, že je velmi ostudné o tom mluvit.
Naučila jsem se stydět za vlastní tělo.
Naučila jsem se nezajímat se o menstruaci, abych byla slušná.
Průzkum v několika oblastech Indie ukazuje, že 3 z 10 dívek v období jejich první menstruace o ní nic nevědí.
A v několika oblastech Rádžasthánu se tohle číslo zvyšuje na 9 z 10 dívek.
Asi Vás překvapí, když Vám řeknu, že většina dívek, se kterými jsem mluvila, a které o menstruaci nevěděly až do své první periody, si myslela, že mají rakovinu krve, a že brzy zemřou.
Menstruační hygiena je velmi důležitá, kvůli infekcím reprodukčního traktu.
Ale v Indii má pouze 12% dívek a žen přístup k hygienickým prostředkům ke zvládnutí své periody.
Takže když si to spočítáte, tak 88% žen používá při periodě nehygienické prostředky.
Byla jsem jednou z nich.
Vyrostla jsem v malém městě Garhwa v Džhárkhandu, kde je i nákup vložek považován za ostudný.
Takže když jsem začala dostávat menstruaci, používala jsem hadry.
Po každém použití jsem je vyprala a použila znovu.
Ale pro uložení jsem je schovávala na tmavém, vlhkém místě, aby nikdo nezjistil, že menstruuji.
Kvůli opakovanému praní začaly být hadry drsné, a já jsem měla často vyrážky a infekce.
Používala jsem je 5 let, dokud jsem se neodstěhovala.
Dalším problémem, který mi perioda přinesla, se stala sociální omezení pro ženy a dívky, které právě menstruují.
Myslím, že o tom většina z vás ví, ale uvedu to pro ty, kteří o tom nemají tušení.
Nesměla jsem se dotýkat či jíst nakládané okurky.
Nesměla jsem sedět na gauči nebo posteli jiného člena rodiny.
Po každé periodě jsem si musela prát povlečení, i když nebylo potřísněné.
Považovali mě za nečistou, nesměla jsem uctívat či se dotýkat čehokoli náboženského.
Před chrámy najdete cedule zakazující vstup menstruujícím ženám.
Je ironií, že jsou to hlavě starší ženy, které ukládají takové zákazy mladším dívkám v rodině.
Nakonec, samy vyrostly v těchto omezeních a považovaly je za normy.
A bez jakéhokoli zásahu rozšiřují mýtus a mylné představy z generace na generaci.
Během let mé práce v tomto oboru jsem narazila i na takové případy, kdy dívky musejí jíst a mýt svoje nádobí odděleně.
Nesmí se během menstruace koupat a v některých domácnostech jsou dokonce izolovány od rodiny.
Asi 85 % dívek a žen v Indii se řídí jedním či více zákazy každý měsíc, během své menstruace.
Dokážete si představit, co to udělá se sebevědomím a sebedůvěrou takové mladé dívky?
To psychologické trauma, které to způsobuje, ovlivňující její osobnost, její studijní výsledky, a každou stránku dospívání během raných fromujících let?
Já jsem tyto příkazy zbožně následovala po 13 let, až do diskuse se svým partnerem, Tuhinem, která navždy změnila moje vnímání menstruace.
V roce 2009 jsme s Tuhinem studovali obor designu.
Zamilovali jsme se do sebe a připadalo mi přirozené se s ním o periodě bavit.
Tuhin toho o periodě mnoho nevěděl.
(Smích) Byl ohromen z toho, že míváme bolestivé křeče a že krvácíme každý měsíc.
(Smích) Jo.
Byl naprosto v šoku, když se dozvěděl o zákazech pro menstruující dívky a ženy, které jsou jim nařízeny vlastní rodinou a společností.
Aby mi pomohl s mými křečemi, začal na internetu vyhledávat informace o menstruaci.
Když mi sdělil, co našel, zjistila jsem, jak málo toho já sama o menstruaci vím.
A mnoho z mých přesvědčení se ukázaly být mýtus.
A tehdy nás napadlo: když i my, vzdělaní lidé, jsme tak špatně informováni o menstruaci, budou na světě miliony dívek, které jsou na tom stejně.
Abych to mohla studovat, pochopit ten problém lépe, podnikla jsem roční výzkum o nedostatečném povědomí o menstruaci a hlavních příčinách, které za tím stojí.
I když se obecně věří v to, že nedostatek informací o periodě je jev ukazující se spíše na venkově, během mého výzkumu jsem zjistila, že je to jev také městský.
A existuje také ve vzdělané městské třídě.
Když jsem mluvila s mnoha rodiči a učiteli, zjistila jsem, že mnozí z nich chtějí vzdělávat dívky o periodě ještě před tím, než ji začnou dostávat.
A - ale chyběly jim k tomu ty správné prostředky.
A jelikož je to tabu, mají zábrany a jsou zahanbeni o tom mluvit.
Dívky nyní dostávají svoji periodu v šesté či sedmé třídě, ale náš vzdělávací plán učí dívky o periodě v osmé a deváté třídě.
A jelikož je to tabu, učitelé stále přeskakují celou tuto látku.
Takže školy neučí děvčata o periodě, rodiče o tom nemluví.
Kam ty dívky jdou?
Dvacet let zpátky a teď... nic se nezměnilo.
Podělila jsem se o tyto poznatky s Tuhinem a pomysleli jsme si: Co kdybychom mohli vytvořit něco, co by pomohlo dívkám pochopit menstruaci bez cizí pomoci... něco, co by pomohlo rodičům a učitelům mluvit s dívkami o periodě bez zábran.
Během svého výzkumu jsem nasbírala mnoho příběhů.
Byly to příběhy o zkušenostech dívek během jejich periody.
Díky těmto příběhům začaly být dívky zvědavé a chtěly si s kamarádkami o menstruaci povídat.
A o to nám šlo.
Chtěli jsme něco, díky čemu budou dívky zvědavé a co je donutí si zjistit více informací.
Chtěli jsme ty příběhy použít k poučení dívek o periodě.
Takže jsem se rozhodli vytvořit komiks, jehož postavy tyto příběhy vypráví a poučí dívky o menstruaci zábavně a poutavě.
Pro reprezentaci dívek v odlišných fázích puberty jsme vytvořili tři postavy.
Pinki, která svoji periodu ještě nedostala, Jiyau, která ji dostane v průběhu vyprávění, a Miru, která ji již dostala.
Je tam ještě čtvrtá postava, Priya Didi.
Díky ní se dívky dozví o různých problémech v dospívání a o zvládání menstruační hygieny.
Při vytváření knížky jsme si dali záležet, aby žádné ilustrace nebyly nijak nevhodné a aby byly kulturně citlivé.
Během testování zkušební verze jsme zjistili, že dívky tu knihu milují.
Chtěly ji horlivě číst a samy se dozvědět o periodě víc a víc.
Rodiče a učitelé se s pomocí knihy bez zábran bavili o periodě s mladými dívkami, a někdy jí byli zaujati i chlapci.
(Smích) (Potlesk) Náš komiks pomohl vytvořit prostředí, ve kterém menstruace již není tabu.
Mnoho dobrovolníků si vzalo tuto zkušební verzi pro vzdělávání dívek a pro vzdělávací programy o menstruaci v pěti různých státech Indie.
A jeden z dobrovolníků s její pomocí vzdělává mladé mnichy a vzal ji do tohoto kláštera v Ladaku.
Udělali jsme konečnou verzi knížky s názvem "Komiksová Menstrupedie" a vydali ji loni v září.
A zatím bylo díky naší knížce vzděláno více než 4 000 dívek v Indii a ... (Potlesk) Děkuji.
(Potlesk) v deseti dalších zemích.
Knihu překládáme do mnoha dalších jazyků a spolupracujeme s místními organizacemi, aby byla kniha dostupná i v jiných zemích.
15 škol v různých částech Indie zařadilo naši knížku do jejich vzdělávacího plánu, aby poučili dívky o menstruaci.
(Potlesk) Fascinuje mě, když vidím, jak se dobrovolníci, jednotlivci, rodiče, učitelé, ředitelé škol spojili dohromady a rozhodli se informace o menstruaci šířit ve vlastních komunitách, aby se ujistili, že se dívky poučí o periodě ve správném věku a aby tak pomohli toto tabu překonávat.
Sním o budoucnosti, ve které menstruace není prokletí, ani nemoc, ale vítaná změna v životě dívky.
A ráda bych... (Potlesk) Ráda bych to ukončila malou prosbou na všechny rodiče tady.
Milí rodiče, kdybyste vy byli zahanbeni menstruací, vaše dcery by byly také.
Takže prosím - řekněte periodě ano.
(Smích) Děkuji.
(Potlesk)
Někteří lidé si myslí, že na přednášku TED existuje vzorec: „Přednášejte na kulatém, rudém koberci.“
„Podělte se o příhodu z dětství.“
„Odhalte osobní tajemství.“
„Završte to inspirativní výzvou k akci.“
Kdepak.
Takhle o přednáškách TED nepřemýšlejte.
Když to s těmito metodami přeženete, vytvoříte nakonec jen klišé nebo něco emočně manipulativního.
Existuje ovšem jedna věc, kterou mají skvělé přednášky TED společné, a já bych se o ni s vámi rád podělil, protože už více jak 12 let na TEDu naslouchám z první řady stovkám skvělých řečníků, jako jsou třeba tito.
Pomáhal jsem jim připravit proslovy pro tisíce lidí a přímo od nich jsem se naučil tajemství, která tvoří skvělé přednášky.
A i když vám tito řečníci a jejich témata budou připadat naprosto rozdílná, mají ve skutečnosti jednu společnou složku.
A tou je: Vaším úkolem číslo jedna jakožto řečníka je přenést do myslí vašich posluchačů neobyčejný dar – zvláštní, avšak nádherný objekt, kterému říkáme myšlenka.
Ukážu vám, co mám na mysli.
Toto je Haley.
Za chvíli přednese svou přednášku TED a upřímně řečeno, je z toho vyděšená.
(Video) Moderátor: Haley Van Dyck!
(Potlesk) Během 18 minut 1 200 lidí, z nichž se mnozí nikdy předtím nepotkali, začne zjišťovat, že se jejich mozky synchronizují s mozkem Haley a se všemi ostatními.
Všichni najednou doslova vysílají stejný vzorec mozkových vln.
A nemyslím tím jen to, že cítí stejné emoce.
Začíná se dít něco mnohem překvapivějšího.
Podívejme se na chvíli dovnitř mozku Haley.
Jsou zde neskutečně propletené miliardy neuronů.
Ale když se podíváte sem – pár milionů se jich propojilo do něčeho, co vyjadřuje jedinou myšlenku.
A ač je to k neuvěření, stejný vzorec se právě teď vytváří v myslích kohokoli, kdo ji poslouchá.
Přesně tak: během pár minut se vzorec z milionů neuronů přenese do mysli 1 200 lidí, kteří jen naslouchají jejímu hlasu a pozorují její tvář.
Ale počkat: co je to vlastně myšlenka?
Můžete si ji představit jako vzorek informace, která vám pomáhá vyznat se ve světě.
Myšlenky přichází v mnoha tvarech i velikostech, od komplexních a analytických po prosté a estetické.
Tady je jen pár příkladů z jeviště TEDu.
Sir Ken Robinson – kreativita je klíčem k budoucnosti našich dětí.
(Video) Sir Ken Robinson: Jsem přesvědčen, že kreativita je nyní pro vzdělání stejně podstatná jako gramotnost, a že bychom k ní měli přistupovat stejně vážně.
Chris Anderson: Elora Handy – stavění z bambusu je nádherné.
(Video) Elora Hardy: Roste všude kolem nás, je silný, je elegantní, odolá i zemětřesení.
ChA: Chimamanda Adichie – lidé jsou víc než jen jedna identita.
(Video) Chimamanda Adichie: Jeden jediný příběh tvoří stereotypy a problém se stereotypy není ten, že by nebyly pravdivé, ale ten, že nejsou kompletní.
ChA: Vaše mysl se myšlenkami hemží, a ne jen tak náhodně.
Jsou krásně propojené dohromady.
Společně tvoří úžasně komplexní strukturu, kterou je váš osobní světonázor.
A ten je operačním systémem vašeho mozku.
Je to způsob, jakým se protloukáte po světě.
A je poskládán z milionů jednotlivých myšlenek.
Pokud je kupříkladu jednou ze součástí vašeho světonázoru myšlenka, že koťata jsou roztomilá, kdykoli uvidíte toto, budete reagovat takhle.
Pokud je ale jinou součástí vašeho světonázoru myšlenka, že leopardi jsou nebezpeční, kdykoli uvidíte toto, budete reagovat trošku jinak.
Je tedy zřejmé, proč jsou myšlenky, které utvářejí váš světonázor, tak zásadní.
Chcete, aby byly tak spolehlivé, jak jen to jde. Aby byly průvodcem v děsivém, ale nádherném světě tam venku.
Různí lidé ovšem mohou mít dramaticky rozdílné náhledy na svět.
Například, jak se váš světonázor tváří při pohledu na tento snímek? (Video) Dalia Mogahed: Co si myslíte, když se na mě podíváte?
„Žena víry,“ „odbornice,“ možná dokonce „sestra“?
Anebo „utlačovaná,“ „s vymytým mozkem,“ „teroristka“?
ChA: Ať už odpovíte jakkoli, najdou se miliony lidí, kteří by reagovali úplně jinak.
A to je důvod, proč na myšlenkách záleží.
Když se sdělí pořádně, jsou schopné změnit, navždycky, jak někdo smýšlí o světě, a jak bude jednat nyní i v daleké budoucnosti.
Myšlenky jsou nejmocnější silou, která utváří kulturu lidstva.
Když tedy přijmete za své, že vaším úkolem číslo jedna je zasít myšlenku do myslí v publiku, zde je pár rad, jak byste k tomuto úkolu měli přistupovat: Za prvé, omezte svou přednášku jen na jednu hlavní myšlenku.
Myšlenky jsou komplexní záležitosti; osekejte to, co chcete říct, tak, abyste se mohli soustředit na tu jedinou myšlenku, která probouzí vaši vášeň, a dopřejte si možnost tu jednu jedinou věc vysvětlit pořádně.
Musíte ji zasadit do kontextu, uvést příklady, vyložit ji živě.
Vyberte tedy jedinou myšlenku, která se bude prolínat celou vaší řečí, takže se k ní bude nějakým způsobem vztahovat vše, co řeknete.
Za druhé, dejte posluchačům důvod, proč by se o téma měli zajímat.
Než v myslích posluchačů začnete cokoli budovat, musíte nejprve získat svolení ke vstupu dovnitř.
A jak toho nejlépe dosáhnout?
Zvědavostí.
Pošťouchněte zvědavost svého publika.
Využijte poutavé, provokativní otázky, abyste vypíchli něco, co nedává smysl a je potřeba to vysvětlit.
Když dokážete odhalit díru v něčím názoru na svět, budou chtít tu mezeru zaplnit.
A jakmile jste podnítili touhu, bude mnohem snazší poskládat vaši myšlenku.
Za třetí, poskládejte svou myšlenku kousek po kousku, na základech konceptů, kterým vaše publikum již rozumí.
Využijte sílu jazyka, abyste v myslích svých posluchačů spřádali koncepty, které již znají – ale v jejich jazyce, ne v tom vašem.
Musíte začít u nich.
Řečníci často zapomínají, že mnoho pojmů a konceptů, se kterými jsou sžití, je jejich publiku dočista neznámých.
Metafory hrají hlavní roli v ukázce toho, jak do sebe jednotlivé kousky zapadají, protože poskytují základní formu toho, co chcete říct, v myšlenkách, kterým již posluchač rozumí.
Když například Jennifer Kahn chtěla vysvětlit úžasnou biotechnologickou novinku zvanou CRISPR, řekla: „Je to, jak kdybyste konečně měli textový procesor pro úpravy DNA.
CRISPR umožňuje velmi snadno kopírovat a vkládat genetické informace.“
Takové barvité vysvětlení vede k uspokojivému „aha!“, se kterým informace zapadne na správné místo.
Je proto důležité, abyste svou řeč nacvičili na přátelích, kterým věříte, abyste odhalili, která místa publikum matou.
Za čtvrté, to je poslední tip: Ať je vaše myšlenka hodná šíření.
Tím chci říct, zeptejte se sami sebe: „Komu tato myšlenka prospěje?“
A chci, abyste k sobě s odpovědí byli upřímní.
Pokud myšlenka prospěje jen vám nebo vaší společnosti, je mi líto, ale nejspíše moc hodná šíření není.
A publikum vás prokoukne.
Pokud však věříte, že vaše myšlenka má potenciál někomu rozjasnit den nebo změnit něčí vyhlídky k lepšímu nebo někoho inspirovat, aby něco dělali jinak, pak jste našli klíčovou složku opravdu skvělé přednášky, která může být darem pro ně i pro nás všechny.
Držím v ruce něco pozoruhodně starého.
Je to starší než jakýkoli lidský artefakt, starší než život na Zemi, starší než kontinenty a oceány mezi nimi.
Tohle vzniklo před více než 4 miliardami let v nejranějším období naší sluneční soustavy, když se planety stále utvářely.
Tahle rezavá hrouda niklu a železa možná nevypadá nijak zvláštně, ale když se rozřízne ...
můžete vidět, že je jiná než pozemské kovy.
Tento vzor odhaluje kovové krystaly, které mohou vznikat pouze ve vesmíru, kde roztátý kov může chladnout extrémně pomalu, o pár stupňů každých milion let.
Tohle bylo dříve součástí mnohem většího objektu, jednoho z milionu, které zbyly po vzniku planet.
Tyto objekty nazýváme asteroidy.
Asteroidy jsou naši nejstarší a nejpočetnější kosmičtí sousedé.
Zde můžete vidět asteroidy blízké Zemi, obíhající kolem Slunce znázorněné ve žluté, a točících se kolem orbity Země, znázorněné v modré.
Velikosti Země, Slunce i asteroidů jsou hodně přehnané, abyste je mohli dobře vidět.
Týmy vědců z celého světa hledají tyto objekty, nachází nové každým dnem a postupně mapují prostor okolo Země.
Velká část těchto prací je financována NASA.
Vnímám tohle pátrání po asteroidech jako obrovský projekt veřejných prací, ale místo stavění dálnice mapujeme okolní vesmír a budujeme archiv, který vydrží po generace.
Tohle je 1 556 asteroidů blízkých Zemi, které byly objeveny jen loňský rok.
A tohle jsou všechny známé asteroidy blízké Zemi, kterých bylo při posledním sčítání 13 733.
Každý byl vyobrazen, zařazen do katalogu a byla určena jeho trasa kolem Slunce.
I přesto, že u každého asteroidu je to jiné, trasy většiny asteroidů je možné předpovědět mnoho let dopředu.
A trasy některých asteroidů je možné předpovědět s neuvěřitelnou přesností.
Jako například vědci z Jet Propulsion Laboratory, kteří předpověděli, kde se bude nacházet asteroid Toutatis za čtyři roky s odchylkou 30 kilometrů.
Za tyto čtyři roky Toutatis urazil vzdálenost 8,5 miliardy kilometrů
To znamená dílčí přesnost 0,000000004.
(Smích) Důvod, proč mám tento krásný kus asteroidu je ten, že se u vás jako všichni sousedé někdy neočekávaně zastaví.
(Smích) Před třemi lety v tento den shořel asteroid nad městem Čeljabinsk v Rusku.
Měl v průměru 19 metrů, zhruba velikost samoobsluhy.
Objekty této velikosti zasáhnou Zemi zhruba každých 50 let.
Před 66 milióny let zasáhl Zemi mnohem větší objekt a způsobil masivní vyhynutí.
75 % rostlinných a živočišných druhů bylo ztraceno, bohužel včetně dinosaurů.
Ten objekt měl v průměru okolo 10 kilometrů a to je zhruba letová hladina tryskáče 747.
Takže až budete příště v letadle, vezměte si místo u okénka, vyhlédněte ven a představte si kámen tak obrovský, že zatímco je na zemi tak špičkou dosáhne ke křídlu letadla.
Je tak široký, že by letadlu zabralo celou minutu jej obletět.
Takhle velký byl asteroid, který zasáhl Zemi.
Až během mého života byly asteroidy považovány za možnou hrozbu pro naši planetu.
A od té doby soustavně usilujeme o objevování a katalogizaci těchto objektů.
Měla jsem štěstí, že jsem se stala součástí tohoto úsilí.
Jsem součástí týmu vědců používajících teleskop NASA NEOWISE.
NEOWISE nebyl navržen na vyhledávání asteroidů.
Byl navržen pro obíhání Země a nahlížení za hranice naší sluneční soustavy, hledal nejstudenější hvězdy a nejjasnější galaxie.
To dělal velmi dobře po dobu plánované životnosti sedmi měsíců.
Ale dnes, šest let později, je stále v provozu.
Používáme ho k objevování a studování asteroidů.
A i přesto, že je to vynikající vesmírný robot, poslední dobou je spíš jako použité auto.
Kryogen, který dříve ochlazoval jeho senzory je dávno pryč, vtipkujeme, že má rozbitou klimatizaci.
Najeto má 1 480 milionů kilometrů, ale stále skvěle funguje a spolehlivě fotografuje oblohu každých 11 sekund.
Za tu dobu co s vámi mluvím pořídil 23 fotografií.
Jedním z důvodů, proč je NEOWISE tak cenný je to, že vidí oblohu v termálním infračerveném světle.
To znamená, že místo vnímání světla, které asteroidy odrazují, NEOWISE vidí teplo, které vyzařují.
Což je zásadní schopnost, protože některé asteroidy jsou temné jako uhlí, a je obtížné nebo nemožné je najít jinými teleskopy
Ale všechny asteroidy, světlé nebo tmavé, září jasně pro NEOWISE.
Astronomové používají všechny techniky, které mají k dispozici, k objevování a studiu asteroidů.
V roce 2010 byl dosažen důležitý milník.
Komunita vědců společně objevila 90 % asteroidů o průměru větším než jeden kilometr -- objektů schopných způsobit na Zemi obrovskou škodu.
Ale naše práce není u konce.
Objekt velikosti 140 metrů a větší by mohl zničit středně velkou zemi.
Těch jsme zatím našli jen 25 procent.
Musíme pokračovat v prohledávání oblohy kvůli asteroidům blízkým Zemi.
Jsme jediným druhem schopným pochopit matematiku nebo stavět teleskopy.
My víme jak tyto objekty najít.
Je to naše zodpovědnost.
Pokud bychom našli nebezpečný asteroid s dostatečně brzkým varováním, mohli bychom ho postrčit z jeho dráhy.
Na rozdíl od zemětřesení, hurikánů a výbuchů sopek dopad asteroidu lze přesně předpovědět a předejít.
Nyní je potřeba zmapovat prostor okolí Země.
Musíme pokračovat v prohledávání oblohy.
Děkuji.
(Potlesk)
Byla jsem ve třetím měsíci těhotenství s dvojčaty Když jsem se svým mužem Rossem šla na můj druhý sonogram.
V té době mi bylo 35 let a věděla jsem, že to znamená vyšší riziko, že by se nám mohlo narodit dítě s vrozenou vadou.
Takže jsme s Rossem prozkoumali standardní vrozené vady a cítili jsme se dostatečně připraveni.
No, ale nic nás nemohlo připravit na bizardní diagnózu, která náš čekala.
Lékař nám vysvětlil, že jedno z našich dvojčat, Thomas, má vrozenou vadu zvanou anancephalie.
To znamená, že se jeho mozek netvaroval správně, protože mu chyběla část lebky.
Děti s touto diagnózou většinou zemřou ještě v děloze, nebo pár minut, hodin, dnů poté, co se narodí.
Ale druhé dvojče, Callum, se podle doktorů zdálo být zdravé, ačkoliv to byla identická dvojčata, geneticky stejná.
Takže po spoustě otázek, jak se něco takového mohlo stát, přišla řeč na selektivní potrat. Tato procenura nebyla nemožná, ale představovala jedinečná rizika pro mě a pro zdravé dvojče, takže jsme se rozhodli děti donosit.
Byla jsem ve třetím měsíci těhotenství se dvěmi trimestry předemnou a musela jsem najít způsob, jak vyrovnat svůj tlak a stres.
Měla jsem pocit, jako kdybych měla spolubydlícího který na mě šest měsíců mířil nabitou zbraní.
Ale dívala jsem se do té hlavně tak dlouho že jsem na konci toho tunelu uviděla světlo.
Ačkoliv jsme nemohli udělat nic, čím bysme této tragédii zabránili, chtěla jsem najít způsob, jak by mohl mí Thomasův krátký život nějaký pozitivní vliv.
Takže jsem se zeptala zdravotní sestry na darování orgánů a tkání očí a kůže.
Spojila nás s místní organizací zajišťující dodávání orgánů, Washington Regional Transplant Community. (Washingtonská společnost pro transplantace)
Tato společnost (WRTC) mi vysvětlila, že Thomas bude pravděpodobně po narození moc malý, aby byl dárcem. Byla jsem šokována. Netušila jsem, že je vůbec možné něco takového odmítnout.
Ale řekli, že by byl dobrým kandidátem darovat pro výzkum.
To mi pomohlo vidět Thomase v novém světle.
Ne jako obět nemoci, ale jako možný klíč k rozluštění lékařské záhady.
23. března 2010 se dvojčata narodila a obě se narodila živá.
A přesně jak lékař řekl, chyběla Thomasovi část lebky, ale mohla jsem ho kojit, pil z lahve, tulil se a chytal nás za prsty, jako normální miminko, a spal nám v náruči.
Po šesti dnech zemřel v Rossově náruči, obklopený naší rodinou.
Zavolali jsme WRTC, kteří k nám domu poslali dodávku a vzali ho do Dětského národního lékařského centra.
Za pár hodin nám zavolali, aby řekli, že odběr se podařil a že Thomasovy tkáně budou poslány na čtyři místa.
Jeho pupeční krev půjde na Dukeovu univerzitu
Jeho játra na buněčnou terapii firmě Cytonet v Durhamu.
Jeho rohvky půjdou do Schepensova institutu pro výzkum očí, což je část Harvardské lékařské školy a jeho sítnice poputují na univerzitu v Pennsylvánii.
O pár dní později se konal pohřeb s nejbližší rodinou, včetně malého Calluma, a v podstatě jsme tuto kapitolu našich životů uzavřeli.
Ale občas jsem přemýšlela, co se asi děje teď?
Co se výzkumnící dozvídají?
A stálo vůbec dárcovství za to?
WRTC pozvalo Rosse a mě na krátký pobyt, kde jsme potkali dalších 15 truchlících rodin, které darovaly orgány jejich nejbližších k transplantaci.
Některé z nich dokonce dostaly dopisy od lidí, kteří dostali tyto orgány, ve kterých jim děkovali.
Zjistila jsem, že se dokonce mohou sejít pokud obě strany podepíší souhlas. Skoro jako u otevřené adopce.
Nadchlo mě to, říkala jsem si, že bych také mohla napsat dopis, nebo dopis dostat a zjistit tak, co se stalo.
Ale se zklamáním jsem zjistila, že tento proces existuje jen pro lidi, kteří darovali pro transplantaci.
Žárlila jsem. Asi jsem měla transplantační závist.
(smích) Ale během let, které následovaly jsem toho o dárcovství hodně zjistila a dokonce jsem v tomto oboru získala práci.
A dostala jsem nápad.
Napsala jsem dopis, který začínal: "Drahý výzkumníku."
Vysvětlila jsem, kdo jsem a zeptala jsem se, jestli by mi mohli vysvětlit proč si vyžádali sítnice novorozence v březnu 2010 a také jestli by má rodina mohla navštívit jejich laboratoř.
Poslala jsem ho do nadaci zraku Old Dominion a požádala je, aby dopis poslali odpovězné osobě.
Odpověděli, že to nikdy dřív neudělali a že nemohou zaručit odpověď, ale že mi nebudou bránit a dopis doručí.
O dva dny později jsem dostala odpověď od doktorky Arupy Gangulyové z univerzity v Pennsylvánii.
Poděkovala mi za darovanou tkáň a vysvětlila mi, že studuje retinoblastom, což je smrelná rakovina sítnice, která postihuje děti do pěti let a že ano, jsme pozváni navštivit její labotatoř.
Při příští příležitosti jsme se domlouvaly po telefonu a jedna z prvních věcí, které mi řekla bylo, že si ani v nejmenším nedokáže představit, jak se cítíme a že Thomas poskytl nejvyšší oběť a že se nám cítila zavázána.
Odpověděla jsem:"Nic proti vaší studii, ale my si ji nevybrali.
Darovali jsme systému a systém vybral vaši studii."
a také:"A zadruhé, dětem se stávají špatné věci každý den a kdybyste tyhle sítince nechtěla, byly by teď nejspíš pohřbené v zemi
Takže dostat možnost účastnit se vaší studie dává Thomasově životu nový smysl.
Takže si nikdy nevyčítejte, že tu tkáň používáte."
Pak mi vysvětlila, jak vzácná taková tkáň je.
Podala na ní žádost před šesti lety u Národního výzkumného výměnného střediska.
Dostala jen jeden vzorek tkáně, který odpovídal jejím kritériím, což byla Thomasova tkáň.
Pak mi zajistila datum, kdy budeme moci navštívit její laboratoř, a my vybrali 23. březen, což bylo datum patých narozenin dvojčat.
Poté, co jsme zavěsily, jsem jí poslala nějaké fotografie Thomase a Calluma a o pár týdnů později jsme dostali balík s tričkem.
O pár měsíců později jsme s Rossem a Callumem sedli do auta a jeli jsme na výlet
Setkali jsme se s Arupou a jejím týmem a Arupa mi pověděla, že když jsem jí řekla, aby se necítila provinile, pocítila úlevu a že to neviděla z našeho úhlu.
Také mi vysvětlila, že Thomas má tajné označení.
Stejně jako Henriettě Lacksové se říká HeLa, Thomas je RES 360.
RES znamená výzkum (research) a 360 znamená, že byl 360. vzorek v rozpětí zhruba 10 let.
Také s námi sdílela výjimečný dokument, kterým byl štítek zásilky, ve které byly sítnice poslány z DC do Philadelphie.
Tento štítek je pro nás nyní dědictví.
Stejně jako by mohla být vojenská medaile nebo svatební certifikát.
Arupa také vysvětlila, že využívá Thomasovu sítnici a jeho RNA ve snaze deaktivovat gen, který způsobuje vznik tumoru a dokonce nám ukázala nějaké výsledky založené na RES 360.
Pak nás vzala k mrazáku a ukázala nám dva vzorky, které stále měla, které jsou stále označeny RES 360.
Zbývají jen dva maličké vzorky.
Řekla, že si je schovala. Protože neví, kdy by mohla dostat další.
Pak jsme šli do konferenční místnosti, odpočinuli jsme si a dali si oběd a tým výzkumníků dal Callumovi dárek.
Dětskou laboratorní sadu.
A také mu nabídli zaučení.
(smích) Takže nakonec mám dvě jednoduchá poselství.
První je, že většina z nás pravděpodobně nepřemýšlí nad dárcovstvím pro výzkum.
Vím, že já nad tím nepřemýšlela. Myslím, že jsem obyčejný člověk.
Ale udělala jsem to.
Byla to dobrá zkušenost a doporučuji to a naší rodině to přineslo klid.
A druhou je, že pokud pracujete s lidskou tkání a zajímá vás dárce a jeho rodina, napište jim dopis.
Řekněte jim, že jste dostali tkáň a na čem pracujete a nabídněte jim navštívit vaši laboratoř, protože ta návštěva může nakonec víc odměnit vás než je.
A také bych vás chtěla požádat o laskavost.
Pokud se vám někdy podaří takovou návštěvu uskutečnit, řekněte mi o tom.
Zbytek příběhu mé rodiny je, že jsme nakonec navštívili všechna čtyři pracoviště, která dostala Thomasův dár.
A potkali jsme úžasné lidi, kteří dělají inspirativní práci.
Dnes to vídím tak, že se Thomas dostal na univerzity Harvard, Duke a Penn (smích) a že má práci v Cytonetu a že má kolegy a spolupracovníky, kteří jsou špičkou ve svých oborech.
A potřebují ho, aby mohli dělat svoji práci.
A život, který se kdysi zdál krátký a nedůležitý, se vyjevil jako nezbytný, trvalý a relevantní.
A já doufám, že můj život může být stejně tak relevantní.
Děkuji.
(potlesk)
Design je prchavý fenomén, jehož význam se v průběhu časů mění.
Všechny inspirující designové projekty mají jednu věc společnou: začaly jako sen.
A čím odvážnější sen, tím větší výkon je potřeba vynaložit.
A proto jsou téměř pokaždé ti největší designéři největšími snílky, rebely a renegáty.
Tak tomu bylo v historii již od roku 300 před Kristem, kdy se malý třináctiletý hoch stal králem vzdálené, velmi chudé a malé země v Asii.
Snil o dobývání území, bohatství a moci prostřednictvím vojenských tažení.
Jeho schopnosti návrháře - ať už to zní jakkoli nepravděpodobně -- byly klíčovými pro jeho úspěch.
V té době byly všechny zbraně vyráběny ručně s různými parametry.
Takže pokud lukostřelci došly během bitvy šípy, nemohl by vystřelit šípy jiného lukostřelce ze svého luku.
To samozřejmě znamenalo menší efektivitu při boji a větší zranitelnost.
Čeng problém vyřešil tak, že trval na naprosto stejném designu všech luků a šípů, aby mohly být zaměnitelné.
To samé udělal u dýk, seker, oštěpů, štítů a dalších druhů zbraní.
Jeho děsivě vyzbrojená armáda vyhrávala bitvu za bitvou a během 15 let, se jeho malému království povedlo podrobit všechny své větší, bohatší a silnější sousedy a založit mocnou Čínskou říši.
Nikdo by tehdy, samozřejmě, nepopsal Čenga jako designéra -- proč by měli?
A přesto instinktivně a nevědomky použil design s ohromnou důmyslností, aby dosáhl svých cílů.
Tak jako jiný, stejně nepravděpodobný, náhodný návrhář, který se nezdráhal použít násilí k získání toho, co chtěl.
Byl to Edward Teach známý jako pirát Černovous.
To byla zlatá éra pirátství, kdy piráti jako Teach terorizovali širé oceány.
Koloniální obchod vzkvétal a pirátství bylo vysoce výnosné.
Chytřejší piráti jako on si brzy uvědomili, že pro největší úlovek musí zaútočit na nepřátele tak brutálně, že se jim okamžitě vzdají.
Jinými slovy mohli zajímat lodě bez ztráty munice nebo ztrát na životech.
Edward Teach se redesignoval jako Černovous osvojením role nemilosrdného surovce.
Nosil těžké kabáty a velké klobouky, aby zdůraznil svoji výšku.
Nechal si narůst hustý černý vous zakrývající jeho obličej.
Na obou ramenech připevněné pistole.
Dokonce připevnil sirky ke krempě svého klobouku a zapálil je, takže výhrůžně prskaly, když byla jeho loď připravena k útoku.
Stejně jako hodně pirátů té doby vyvěšoval vlajku s morbidními symboly lidské lebky a dvou zkřížených kostí. Tyto symboly značí smrt v tolika kulturách, že jejich význam byl okamžitě rozpoznán, i v bezprávném, nevzdělaném světě širého oceánu: vzdejte se nebo budete trpět.
Všechny rozumné oběti se raději okamžitě vzdaly.
Můžeme říct, že Edward Teach a jemu podobní piráti by mohli být vnímáni jako průkopníci komunikačního designu a jejich smrtící symbol -- (Smích) je toho víc -- jejich smrtící symbol lebky a zkřížených kostí byl předchůdce dnešních log, jako ta velká červená písmena za mnou, ale samozřejmě s jiným poselstvím.
(Smích) Design byl užíván i za ušlechtilejším účelem, stejně geniální a stejně nepravděpodobným designérem, zdravotní sestrou z 19. století, Florence Nightingalovou.
Jejím cílem bylo poskytnout každému dostačující zdravotní péči.
Nightingalová se narodila do velké bohaté anglické rodiny, která byla zděšená když jako dobrovolník pracovala v polních nemocnicích během Krymské války.
Na místě si rychle uvědomila, že více pacientů umírá na infekce ze špinavých a páchnoucích cel než na zranění z bitev.
Takže se zasadila o navrhování a výstavbu čistších, lehčích, vzdušnějších klinik.
Doma v Británii odstartovala další kampaň, tentokrát pro civilní nemocnice, a trvala na tom, aby se stejné principy uplatnily i v nich.
Její návrh lůžkových oddělení dominoval vzhledu nemocnic po další desetiletí a některé prvky se využívají dodnes.
Ale v té době byl už design vnímán jako nástroj průmyslového věku.
Byl formalizován a profesionalizován, omezoval se však jen na některé úkoly a většinou sloužil ke komerčním účelům, než k instinktivnímu používání, jako za Florence Nightingalové, Černovouse a Čenga.
Ve 20. století, byl komerční etos tak silný, že každý designér, který se od něj odchýlil, riskoval pověst podivína nebo excentrika.
Mezi nimi byl i jeden z mých oblíbených hrdinů designu, brilantní Lázsló Moholy-Nagy.
Maďarský umělec a designér, jehož experimenty s vlivem technologie na každodenní život byly tak vlivné, že stále ovlivňují design digitálního obrazu na telefonech a počítačových obrazovkách.
V Německu 20. let radikalizoval designu školu Bauhaus, a přesto se mu někteří jeho bývalí kolegové vyhýbali, když se pokoušel založit nový Bauhaus v Chicagu o pár let později.
Jeho nápady byly troufalé a chytré, ale jeho přístup k designu byl příliš experimentální, stejně jako jeho důraz na vnímání designu jako postoje k životu, ne jako profesi, která jde s dobou.
Bohužel to samé platí i pro dalšího rebela designu: Richarda Buckminstera Fullera.
Další úžasný vizionář a aktivista designu, který byl naprosto oddán navrhování udržitelné společnosti tak průkopnickým způsobem, že začal mluvit o důležitosti environmentalismu v designu už ve 20. letech.
Navzdory jeho snahám byl mnohými kolegy designového establišmentu zesměšňován, ovšem připouštím, že některé jeho experimenty selhaly, jako například létající auto, které se nikdy nevzneslo.
A přesto, geodetická kupole, jeho návod na postavení nouzového přístřeší ze zbytků dřeva, kovu, plastu, kusů větví, starých dek, plastového pažení -- všeho, co bylo v té době dostupné -- je jeden z největších úspěchů humanitárního designu a poskytl tímto od té doby mnoha lidem v zoufalé situaci potřebnou skrýš.
Byla to odvaha a elán radikálních designérů jako Bucky a Moholy, co mě přivedlo k designu.
Začala jsem kariéru jako žurnalistka a zahraniční korespondent.
Psala jsem o politice, ekonomice a korporátních záležitostech, mohla jsem se specializovat na kterýkoli z těchto oborů.
Ale vybrala jsem si design, protože je to jeden z nejsilnějších dostupných nástrojů ke zlepšení kvality života.
Díky, designoví nadšenci na TEDu.
(Potlesk) Ač velmi obdivuji úspěchy profesionálních designérů, které jsou mimořádné a obrovské, také věřím tomu, že design velmi těží z originality, laterálního myšlení a vynalézavosti rebelů a odpadlíků.
Žijeme v pozoruhodné době pro design, protože tyto dva tábory se sbližují.
Díky i jen základnímu posunu v digitálních technologiích mohou designéři pracovat nezávisleji, v rámci nebo mimo komerční kontext, usilovat o ambicióznější a eklektické cíle.
Takže teoreticky díky platformám jako crowdfunding, zpracování dat, sociální média, získávají profesionální designéři větší svobodu, improvizovaní designéři více prostředků a doufejme, že i kladné přijetí jejich nápadů.
Pár z mých nejoblíbenějších příkladů tohoto pochází z Afriky, kde nová generace designérů vyvíjí neuvěřitelné technologie internetu věcí pro splnění snu Florence Nightingalové o zlepšení zdravotní péče v zemích, kde má více lidí přístup k mobilnímu telefonu než k čisté vodě.
Mezi nimi je Arthur Zang.
Mladý inženýr designér z Kamerunu, který přizpůsobil počítačový tablet v Cardiopad, přenosný přístroj monitorující srdce.
Může sledovat srdeční aktivity pacientů ve vzdálených oblastech.
Data jsou poté poslány po mobilní síti k analýze do dobře vybavených nemocnic stovky mil daleko.
A pokud objeví specialisté nějaký problém, doporučí vhodnou léčbu.
Což ušetří spoustě pacientům dlouhou, drahou a často zbytečnou cestu do těchto nemocnic a bude pravděpodobnější, že si nechají srdce vyšetřit.
Arthur Zang začal pracovat na Cardiopadu před 8 lety v posledním ročníku svého studia.
Nepovedlo se mu však přesvědčit běžné investory na získání investice pro rozjezd projektu.
Napsal svůj nápad na Facebook, kde si ho všimla Kamerunská vláda a zajistila mu vládní grant.
Teď už nevyvíjí pouze Cardiopad, ale i další mobilní lékařské přístroje pro různé potíže.
A není sám, protože je tu mnoho dalších inspirujících a podnikavých designérů, kteří pracují na svých výjimečných projektech.
Než skončím, chtěla bych vám jich pár ukázat.
Tohle je Peek Vision.
Skupina keňských doktorů a designérů, kteří vyvinuli svojí vlastní technologii internetu věcí jako přenosnou soupravu na kontrolu očí.
Tohle je Gabriel Maher, který vyvíjí nový způsob jazyka, který nám umožní mluvit o genderových změnách bez odkazů k tradičním stereotypům.
Všichni tito designéři a mnoho dalších následují své sny maximálním využitím své svobody, s disciplínou profesionálních designérů a nápaditostí rebelů a odpadlíků.
A těžit z toho budeme my všichni.
Děkuji
(Potlesk)
Jmenuji se Richard Baraniuk. A to, o čem bych dnes chtěl mluvit jsou některé myšlenky, jež podle mého fantastickým způsobem rezonují se vším, o čem se tu mluvilo poslední dva dny.
Popravdě, bude těžké představit tolik různých položek této rezonance, ale pokusím se toho zhostit co nejlépe. Pamatuje si někdo tohle?
(smích) Správně, to jsou LP desky, které jsme už nahradili.
Během posledních dvou desetiletí je smetly ty různé druhy světa-zplošťujících digitálních technologií.
Já si myslím, že to nejlépe dosvědčil Thomas, který hrál hudbu když jsme dnes vcházeli do sálu.
V hudebním světě došlo k tomu, že zde máme kulturu neboli ekosystém, který jsme vytvořili tak, že -- pokud si půjčíme slova od Apple ve frázi, že "vytváříme, samplujeme, mixujeme a vypalujeme".
Myslím tím, že všichni na světě mají volnost a svobodu vytvářet novou hudbu a hudební nápady.
Kdokoli na světě smí samplovat nebo kopírovat hudební motivy, používat je inovativním způsobem.
Kdokoli je smí mixovat do nových kusů, spojovat jednotlivé hudební nápady, a pak je vypalovat nebo jim dát podobu hotového produktu a uzavírat tím kruh.
Ŕekl bych, že tím tu došlo ke vzniku živé komunity, která je otevřená lidem, podílejících se na dalším propojování hudebních nápadů, jejich inovaci a soustavné aktualizaci.
Dnešní hit je něco jiného než ten loňský.
Ale nepřišel jsem, abych mluvil o hudbě,
Chtěl bych mluvit o knihách.
Přesněji, o učebnicích a o učebních materiálech, které každodenně používáme ve škole.
Chodil snad někdo z Vás do školy?
(smích) Je tady někdo, kdo si uvědomuje krizi v našich školách všude po světě?
Doufám, že je. Nehodlám tomuto věnovat příliš času, ale chtěl bych zmínit jisté narušení vazeb, ke kterému dochází poté, co autor publikuje knihu,
což, dáno publikačním procesem -- právě jako důsledek faktu, že je komplikovaný, náročný, knihy jsou drahé -- vytváří jistou bariéru mezi autory knih a jejich konečnými uživateli, ať už jsou to učitelé, studenti, nebo prostě jen normální čtenáři.
A tento fenoném se potvrdí ještě silněji, pokud hovoříte jazykem, který není jedním z nejrozšířenějších, jako je třeba angličtina.
Já nazývám takové lidi jako někoho pod hranicí vyřazení, a to proto, že skutečně jsou vytěsněni mimo proces, ve kterém by byli schopni sdílet své vědomosti se světem.
Takže bych se chtěl dnes zmínit o pokusech vzít tyto nápady, jak jsme to viděli například v hudební branži, a přiblížit je ke znovuobjevení způsobu jakým vnímáme psaní knih, jejich používání a výuku z nich.
Takže bych skutečně rád mluvil o tom, jakým způsobem se lze dostat ze současnosti ke kýženému výsledku.
Pojďme si jako první nejdříve zkusit malý myšlenkový experiment.
Představte si, že vezmete všechny knihy.
Každý si představte knihy, a v té představě z nich vytrhejte stránky.
Tím jsme je uvolnili, a teď si představte, že je zdigitalizujeme, a pak je uložíme do rozsáhlé, propojené, celosvětové databáze.
Představte si to jako obří iTunes, ovšem s knižním obsahem.
A pak tento materiál dáme všeobecně k dispozici, aby jej lidé mohli upravovat, přehrávat, vylepšovat.
Představte si, že zdarma, pro kohokoli na světě, zpřístupníme všechny tyto vědomosti, a s využitím informačních technologií budeme moci obsah aktualizovat, vylepšovat, pohrávat si s ním, a to vše na časové ose v jednotkách sekund daleko spíše než roků.
Takže místo nového vydání každé dva roky, si představte knihu, která bude vydána každých 25 sekund.
Představte si, že to můžeme, a že bychom tím dokázali nadchnout mnoho lidí,
takže bychom vytvořili opravdové prostředí ne pouze s autory, ale i s ostatními, kteří by mohli nebo chtěli být autory ve všech různých jazycích světa. A já myslím, že pokud to uděláme, nazveme to, dejme tomu, já to jednoduše pojmenuji jako znalostní ekosystém.
Opravdu, toto je sen. A smysl, jak si ho zkoušíte představit, je, že zkoušíme, aby se mohl kdokoli na světě, tím myslím skutečně kdokoli, stát "vzdělávacím diskžokejem," jenž vytváří vzdělávací materiály, sdílí je se světem, a permanentně je vylepšuje.
A to je sen.
Ve skutečnosti se na něm ale už pracuje.
V průběhu posledních 6,5 let jsme v Rice University tvrdě připravovali projekt s názvem Connexions. A já bych ve zbývajícím čase rád pohovořil o tom, jak přesně se vyvíjí práce lidí na projektu Connexions, což můžete brát jako jistou protiváhu ke včerejší přednášce Nicholase Negroponteho, podle které oni pracují na hardware, přinášejícím vzdělání světu.
My pracujeme na open-source nástrojích a samotném obsahu.
To jen pro uvedení věcí do souvislostí.
Takže ohledně tvorby: co jsou zač lidé, kteří nástroje tohoto typu používají?
No, tak zaprvé to jsou společenství profesorů technických oborů, od Cambridge po Kyoto, kteří tvoří technický obsah v elektrotechnice s cílem vytvořit něco, co si lze představit jako obří učebnici, která obsáhne celou oblast elektrotechniky.
A nejen to, obsah bude možné přizpůsobit použití v jakékoli z jejich jednotlivých institucí.
Pokud lidé jako Kitty Jones -- ano, vyloučená -- soukromá učitelka hudby a máma z Champagne v Illinois, která chce sdílet své fantastické hudební znalosti se světem, a jak učit děti hraní hudby. Její materiál nyní používají více než 600.000 krát měsíčně.
Neskutečné, neskutečné užití,
ve skutečnosti množství z tohoto využití pochází z USA, K-12 škol protože, kdokoli, kdo se zapletl do omezování ve školství, první, na čem se šetří, je hudební vzdělávání
a toto Vám pouze ukazuje tu ohromnou žízeň po tomto druhu otevřeného, volného obsahu.
A hodně učitelů tuto věc používá.
Co tu máme dalšího? Samplování. Co takhle kopírování, opětovné používání?
Tým dobrovolníků z Texaské univerzity v EL Paso, absolventů, překládajících tyto technické super-učebnice
a do týdne disponujících tímto -- dle některých nejpopulárnějším materiálem -- k širokému užití po celé Latinské Americe a zvláště v Mexiku, díky jeho otevřené architektuře.
Lidé, dobrovolníci a dokonce i firmy překládající tyto materiály do asijských jazyků jako je čínština, japonština, thajština, aby se znalosti mohly šířit dokonce snadněji.
A co lidé, kteří se věnují mixáži? Co to ta mixáž znamená?
Mixáž, kompilace, znamená vytváření kurzů na míru,
vytváření personalizovaných knih.
Společnosti, jako National Instruments, vkládají velmi účinné, interaktivní simulace do svých materiálů, takže se posouváme dál, za hranice možností klasických učebnic k praxi, kdy se všechny učební materiály a prostředky skutečně stávají interaktivními a lze si s nimi hrát a skutečně učit tak, jak učíte.
Pracujeme s Učiteli bez hranic, kteří se velice zajímají o kompilaci našich materiálů. Ti budou používat Connexions jako svoji platformu
pro vývoj a vydávání učebních materiálů ke školení učitelů jak učit v 84 zemích po celém světě.
TWB (Učit. bez hranic) momentálně v Iráku školí 20.000 učitelů za podpory USAID
a pro ně je myšlenka materiálů umožňujících kompilaci a jejich přizpůsobení lokálnímu kontextu mimořádně důležitá, protože pouhé poskytnutí volného obsahu lidem bylo skutečně připodobňováno lidmi v rozvojovém světě k jistému druhu kulturního imperialismu, což, pokud nepodpoříte lidi neumožníte jim přizpůsobit si materiály kulturnímu kontextu, neumožníte jim překlad do jejich jazyka a nepřevedete jim užívací práva, neděláte dobře.
Spolupracujeme i s jinými organizacemi, jako je UC Merced, zná někdo UC Merced?
Jde o novou univerzitu v Kalifornii, v ústředním údolí, velmi úzce spolupracující s komunitními školami.
Oni skutečně vyvíjejí značnou část svých vědeckých a technických osnov k tomu, aby je šířili všude po světě v našem systému
a také zkoušejí vyvíjet všechny své softwarové nástroje výhradně jako open-sorce.
Spolupracovali jsme s AMD - ti mají projekt zvaný 50 na 15, což znamená přivést internetovou konektivitu k 50 procentům světové populace do roku 2015.
Budeme jim poskytovat obsah v plném rozsahu, v různých jazycích,
a rovněž jsme spolupracovali s mnoha dalšími organizacemi.
Především je to skupina projektů založených nadací Hewlett Foundation, která převzala skutečnou vedoucí roli v tomto oboru otevřeného obsahu.
Vypalování. Myslím, že to je svým způsobem zajímavé.
Vypalování spočívá v myšlence vytvořit fyzickou reprezentaci některého z těch kursů mnozí z Vás snad dostali
všichni jste dostali některou z těchto hudebních knih v dárkovém balíčku.
Malý dárek pro Vás.
Jenom krátce k tomu, toto je technická učebnice.
Má kolem 300 stran, pevnou vazbu.
Kolik by stála, co myslíte?
Kolik by mohla stát v knihkupectví?
Publikum: 65 dolarů.
Richard Baraniuk: student za ni platí 22 dolarů.
Proč stojí 22 dolarů?
Protože je tištěna na vyžádání a vyvinuta je z toho zdroje otevřených materiálů.
Pokud by ta kniha byla vydána běžným vydavatelstvím, stála by nejméně 122 dolarů.
Takže to, co sledujeme, posouvá toto vypalování neboli publikační proces z periodického vydávání jednoho autora, autorských knih směrem ke komunitním autorským materiálům jež jsou modulární, přizpůsobené každé jednotlivé skupině a publikované na vyžádání za velice nízké náklady, rovněž distribuované prostřednictvím Amazonu, nebo publikované prostřednictvím tisku na vyžádání, jako je Coop.
A já si myslím, že toto je mimořádně zajímavá oblast protože jde o rozsáhlou oblast pod tím "dlouhým ocasem" v publikování.
Nemluvíme pouze o Konci Harryho Pottera, tady nalevo.
Mluvíme o učebnicích pro hyper geometrické parciální diferenciální rovnice.
Ano - o knihách, jichž se bude moci prodávat 100 za rok, nebo snad 1.000.
Je na tom skvělá, udržitelná marže, v oblasti toho "dlouhého ocasu" k přežití open projektů jako je ten náš, ale též k přežití nové branže - tisku na vyžádání, tiskne tak třeba Coop, který vydal tyto dvě knihy,
a já si myslím, že jedna z věcí, které byste si mohli odnést z této přednášky, je, že to hrozí vyřazením toho uprostřed. Převedení úspor. Začíná k tomu docházet v oboru vydavatelství
a v průběhu následujících několika let nám to bude narůstat, a já myslím, že je to skutečně pro naše dobro, a pro dobro světa.
Takže díky čemu je nám toto umožněno?
Díky čemu se toto vše děje?
Jsou to tuny technologií, a jen jedna z nich, XML, o které bych rád mluvil.
Kdo z Vás zná XML?
Skvělé, je to budoucnost webu.
Jde o sémantické vyjádření komentáře, obsahu,
a co si opravdu myslet o XML, v tomto případě, je, že to jsou balíčky, připojené k těmto stránkám.
Pamatujete, jak jsme brali knihy a vytrhávali z nich stránky?
Tak to, co XML provede, bude především že převede tyto stránky na prvky stavebnice Lego,
XML jsou ty kousky Lega které nám umožňují kombinovat obsah do nesčetných variant a poskytuje nám to strukturu ke sdílení obsahu.
Takže nám to umožňuje vzít tento ekosystém, v jeho základním vyjádření, se vším tím obsahem všechny ty stránky, vytrhané z knih a vytvářet vysoce sofistikované výukové stroje. Knihy, lekce, sady lekcí.
Dává Vám to schopnost přizpůsobit učební zkušenost jednomu každému studentovi, takže všichni studenti mohou mít knihy nebo lekce jež jsou přizpůsobené jejich stylu učení, jejich obsahu, jejich jazyku a věcem, které je podněcují.
Umožní Vám to opětovně použít tytéž materiály mnoha různými způsoby, překvapujícími způsoby.
Umožní Vám to propojovat nápady ukazující jak jedno pole souvisí s druhým,
a já Vám povím svůj osobní příběh.
Přišli jsme s tím pře 6,5 lety protože já vyučuji to z červeného rámečku.
A mé hlavní zaměstnání je, jak řekl Chris, jsem profesorem elektrotechniky.
Učím zpracování signálů a výzvou pro mě bylo ukázat, že tato matematika -- skvělé, polovina z Vás usnula jen z pohledu na tu rovnici --
(Smích) ale tato zdánlivě suchá matematika je ve skutečnosti jádrem tohoto mimořádně silného webu, který propojuje technologii -- který spojuje opravdu skvělé aplikace, jako jsou hudební syntezátory v mimořádné ekonomické příležitosti, přitom si zachovává kontrolu nad intelektuálním vlastnictvím.
A já jsem zjistil, že jako jedinec a technik nemám šanci tu knihu napsat tak, aby splňovala výše uvedené požadavky.
Potřebovali jsme společenství, aby to udělalo a potřebovali jsme nové nástroje, abychom dokázali propojit tyto myšlenky,
a já myslím, že skutečně, v jiném smyslu, se pokoušíme převést sen Marvina Minského do reality. V tom snu si můžete představit všechny knihy v knihovně jak spolu skutečně začínají navzájem komunikovat
a lidé zde v síle, kdo měli tu čest učit, kdokoli jste vyučovali, to víte. Jde o propojení mezi myšlenkami, že učení je skutečně o tomto.
Fajn, zpátky k matematice.
Představte si, že je to možné. Že každá jednotlivá rovnice, na kterou lze kliknout ve Vaší e-učebnici je něco, co lze blíže prozkoumat a provést s tím pokus.
Představme si, že máme dětskou učebnici algebry pro 7. třídu.
Můžete kliknout na každou jednotlivou rovnici a vyvolat tak malou nápovědu, se kterou lze experimentovat, hrát si s ní, porozumět jí,
protože skutečně neporozumíme, dokud s tím nepracujeme.
Stejný typ značení má MathML, pro chemii.
Představte si učebnice chemie, kterým skutečně rozumíte struktuře molekul, jak jsou utvářené.
Představte si hudební XML jež Vám opravdu dovolí ponořit se do sémantické struktury hudby. hrát si jí, porozumět jí.
Překvapuje Vás, že každý do toho jde?
Dokonce i tito tři králové.
(Smích) Druhý velký pomocník: tohle je něco, kde jsem se dopustil velké lži.
Druhý velký pomocník je intelektuální vlastnictví,
protože ve skutečnosti jsem se dostal až sem a popisoval jsem, jak skvělá ta hudební kultura je.
Můžeme sdílet a nahrávat do PC, kompilovat a vypalovat, ale všechno je to nelegální.
Za to bychom byli obviněni z pirátství, protože tato hudba se stala majetkem.
Někomu to patří, většinou velkým společnostem.
Skutečně klíčové je toto nedopustit.
Nesmíme dovolit, aby se dělo něco jako kdysi to kolem Napsteru.
Takže to musíme správně uchopit hned od začátku
a musíme najít rámec pro intelektuální vlastnictví, který umožní bezpečné sdílení, a usnadní porozumění.
Inspiraci jsme si vzali z open-source software,
věcí, jako Linux a GPL.
A nápady, licence creative commons.
Kolik z Vás slyšelo o creative commons?
Kdo neslyšel, musí si to doplnit.
A ten spodek na každém kuse materiálu v Connexions a v mnoha dalších projektech, tam všude najdete to logo.
Kliknutím na to logo se dostanete k absolutně srozumitelnému, lidsky pochopitelnému dokumentu, k dokladu, jenž říká, co vše lze provádět s tím obsahem.
Ve zkratce: je to zadarmo, můžete to sdílet, dělat s tím všechny ty věci, kopírovat to, měnit to, dokonce na tom vydělávat tak dlouho, dokud nezapřete autora.
Protože u akademického publikování tedy u většiny akademického publikování, jde přesně o tento koncept sdílení znalostí
a proto také lidé píší, nedělají to jenom pro peníze.
Nepřekvapuje nás Harry Potter.
My jsme tady na té straně "dlouhého ocasu."
Je to podložené zákonem, takže, pokud byste chtěli velmi opatrně přispět,
creative commons je tu. Vyšlo už více než 43 miliónů věcí, licencovaných pod creative commons.
Nejen text, ale také hudba, obrázky, video
fakt se nám to neskutečně nabaluje množstvím lidí, kteří licencují hudbu pro její zpřístupnění ostatním, s tím nápadem převzorkování, nahrávání, míchání, vypalování a sdílení.
Rád bych zakončil několika málo body.
Takže: vytvořili jsme tu myšlenku společného.
Lidé to používají.
Máme přes 500.000 jedinečných návštěvníků za měsíc, jen co se našeho webu týče.
MIT open courseware, což je další velký projekt s otevřeným obsahem, má podobný počet, ale jak si to chráníme?
Jak si to zajistíme do budoucna
a první věc, na kterou lidé pravděpodobně myslí, je kontrola kvality.
Protože jsme řekli, že každý na tom může spolupracovat,
na tom společném. Kdokoli smí spolupracovat na čemkoli,
takže to může být problém.
Takže to netrvalo dlouho, do doby, než lidé začali spolupracovat na materiálech, jako je spodní prádlo, což je fakt pěkný modul.
Jediný problém je plagiátorství, hlavním francouzským feministickým magazínem a pokud půjdete na předpokládanou stránku kursu, odkazuje na stránku, kde se to prádlo prodává.
Tak to je trochu problém,
takže potřebujeme nějaký druh kontroly kvality a to je moment, kdy se uplatní myšlenka revize a kontroly od kolegů.
Fajn, Vy chodíte na TED. Proč navštěvujete TED?
Protože Chris se svým týmem zajistil že tu jsou věci jsou velmi, velmi vysoké kvality,
a my musíme být schopni téhož.
My tedy potřebujeme navrhnout struktury a to, co děláme, je navrhování sociálního software jenž umožní každému jeho vlastní kolegiální revizní proces což my nazýváme "čočky"
především nabízejí komukoli venku vyvinout jeho vlastní kolegiální revizní proces, takže se mohou soustředit na obsah v úložišti který považují za opravdu důležitý
a snad je napadne TED jako potencionální čočka.
Rád bych skončil konstatováním, že na to můžete opravdu pohlížet jako na impuls k akci.
Connexions a open-source obsah je věc sdílení vzdělání.
Ve Vás všech zde je nadprůměrné množství znalostí a co já bych chtěl, je pozvat Vás, jednoho každého z Vás ke spolupráci na tomto a dalších podobných projektech, protože si myslím, že společně jsme schopni změnit terén krajiny vzdělání a vzdělávacího publikování.
Děkuji Vám mnohokrát.
Zdravím vás.
Dovolte mi se vás zeptat: Lhali jste někdy v dětství?
Pokud ano, mohli byste se přihlásit?
Wow! Tak upřímnou skupinu lidí jsem ještě neviděl.
(smích) Posledních 20 let studuji, jak se děti učí lhát.
A dnes se s vámi chci podělit o některé z našich objevů.
Ale na úvod vám povím příběh svého přítele Richarda Messina, který dělá ředitele na základní škole.
Jednoho dne obdržel telefonát.
Volající říkal: "Pane Messina, můj syn Johnny dnes nepřijde do školy, protože je nemocný."
On se zeptal: "S kým mluvím, prosím?"
A volající odpověděl: "Já jsem můj otec."
(smích) Takže tento příběh (smích) velmi pěkně shrnuje tři obvyklá přesvědčení, která o dětech a lhaní máme.
Zaprvé, děti začínají lhát až po nástupu na základní školu.
Zadruhé, děti jsou špatní lháři.
My dospělí snadno poznáme, zda mluví pravdu.
A zatřetí, lžou-li děti již od nízkého věku, musí mít nějaké vady charakteru a během života se z nich stanou patologičtí lháři.
Avšak ukazuje se, že všechny tyto tři úvahy jsou mylné.
S dětmi z celého světa jsme hráli hry spočívající v hádání.
Zde je příklad.
V této hře jsme požádali děti, aby hádaly čísla na kartách.
A řekli jsme jim, že jestli uhodnou správné číslo, vyhrají hodnotnou cenu.
Ale během hry jsme se omluvili a opustili místnost.
Před tím, než jsme z místnosti odešli, jsme dětem řekli, aby nepodváděly a karty neotáčely.
Samozřejmě, že jsme v místnosti měli skryté kamery, abychom sledovali každý jejich pohyb.
Protože touha vyhrát je velmi silné lákadlo, více než 90 procent dětí karty otočí hned jak místnost opustíme.
(smích) Klíčová otázka zní: Když se vrátíme zpět a zeptáme se dětí, jestli podváděly, přiznají se ty, které podváděly, nebo o svém prohřešku zalžou?
Zjistili jsme, že nezávisle na pohlaví, zemi či náboženství děti ve věku 2 let ve 30 procentech případů zalžou, 70 procent svůj prohřešek přizná.
Ve věku 3 let 50 procent lže a 50 procent řekne pravdu.
Ve 4 letech lže více než 80 procent.
A v případě dětí starších čtyř let již lže naprostá většina.
Takže jak vidíte, lhaní je ve skutečnosti typickou součástí vývoje.
A některé děti začnou lhát dokonce už ve 2 letech.
Pojďme se teď tedy blíže věnovat mladším dětem.
Proč lžou pouze některé děti, ale nikoli všechny?
Když vaříte, potřebujete kvalitní ingredience, abyste mohli uvařit kvalitní jídlo.
A dobře vymyšlená lež vyžaduje dvě takové ingredience.
První klíčovou ingrediencí je znalost teorie mysli, neboli schopnost číst mysl jiného.
Schopnost číst lidskou mysl spočívá v uvědomění si, že jednotliví lidé vnímají danou situaci odlišně, a ve schopnosti odlišit mezi tím, co vím já, a tím, co ví někdo jiný.
Pro lhaní je to důležité proto, že základ lhaní spočívá v tom, že já vím, že ty nevíš, co vím já.
Proto ti můžu lhát.
Druhý významný prvek pro dobré lhaní je sebeovládání.
Je to schopnost ovládat svůj projev, výrazy tváře a řeč těla, což podporuje přesvědčivost sdělované lži.
Zjistili jsme, že malé děti, jež mají rozvinutější obě z uvedených schopností, začínají lhát dříve a jejich lži jsou propracovanější.
Jak se ukázalo, obě ony schopnosti jsou pro všechny z nás a naše fungování ve společnosti nepostradatelné.
A naopak nedostatky v těchto dvou dovednostech jsou spojovány s vážnými vývojovými vadami, jako je např. ADHD či autismus.
Pokud tedy přistihnete vaše dvouleté dítko při jeho první lži, místo panikaření byste měli oslavovat... (smích) ...neboť ona lež signalizuje, že vaše dítě postoupilo na další příčku obvyklého vývoje.
Nabízí se otázka, zda jsou děti špatnými lháři.
Myslíte, že je dokážete snadno odhalit?
Chtěli byste si to vyzkoušet?
Ano? Dobře.
Pustím vám tedy dvě videa.
V těchto videích budou děti zodpovídat otázku: "Podváděli jste?"
Zkuste mi říci, které z dětí lže a které mluví pravdu.
Zde je první dotazované dítě.
Jste připraveni?
(Video) Výzkumník: "Podváděl jsi?"
Dítě: "Ne." (Kang Lee) A přichází druhé dítě.
(Video) Výzkumník: "Podváděla jsi?"
Dítě: "Ne." Dobře, pokud si myslíte, že lže první dítě, prosím, přihlaste se.
A pokud jste toho názoru, že lež říká druhé dítě, přihlaste se.
Pravda je taková, že první dítě mluví pravdu, zatímco to druhé lže.
Vypadá to, že z mnohých z vás by byly špatné detektory dětských lží.
(smích) Podobné hry jsme hráli s mnoha dospělými různých profesí a postavení.
A ukázali jsme jim spousty videí.
V polovině z nich děti lhaly.
Ve druhé polovině mluvily pravdu.
Pojďme zjistit, jak si testovaní dospělí vedli.
Protože je zde stejné množství lhářů jako pravdomluvných, budete-li náhodně hádat, máte padesátiprocentní šanci, že se trefíte.
Pokud se tedy vaše přesnost pohybuje kolem 50 procent, znamená to, že v odhalování dětských lží selháváte.
Začněme s vysokoškoláky a studenty práv, kteří jsou typičtí svými nízkými zkušenostmi s dětmi.
Ne, oni dětské lži neodhalí.
Jejich výkon odpovídá náhodě.
Co třeba sociální pracovníci a právníci věnující se ochraně dětí, kteří s dětmi pracují denně?
Jsou oni schopni odhalit, zda dítě lže?
Nikoli.
(smích) Jak si stojí soudci, celníci a policisté, kteří se denně setkávají se lháři?
Jsou oni schopni poznat dětské lháře?
Nejsou.
A co rodiče?
Dokáží rodiče poznat, když jim jiné dítě lže?
Ne, nedokáží.
A jsou schopni odhalit lež vlastního dítěte?
Ne, nejsou.
(smích a potlesk) Nabízí se otázka, proč je lež dětí tak těžké odhalit.
Dovolte mi vám odpovědět na příkladu mého syna Nathana.
Takto vypadá jeho výraz, když lže.
(smích) Tedy, pokud děti lžou, výraz v jejich obličeji je typicky neutrální.
Avšak pod tímto neutrálním obličejem dítě zažívá mnoho pocitů, jako je strach, vina, stud a možná i trochu rozjaření z toho, že právě lže.
(smích) Většina emocí je bohužel buď prchavá, nebo dovedně skrytá.
A proto je pro nás obvykle neviditelná.
Během posledních pěti let jsme se proto snažili najít způsob, jak tyto skrývané emoce odkrýt.
Načež jsme dospěli k objevu.
Víme, že pod kůží pokrývající obličej se nachází bohatá síť cév.
Když prožíváme různorodé emoce, průtok krve v těchto cévách se nepatrně mění.
A tyto změny jsou způsobeny automatickým systémem, který je mimo kontrolu našeho vědomí.
Zkoumáním změn průtoku krve můžeme pozorovat jinak skryté lidské emoce.
Změny vztahující se k jednotlivým emocím jsou bohužel příliš nepatrné na to, abychom je mohli pozorovat pouhým okem.
Abychom zkoumání emocí v lidské tváři byli schopni, vytvořili jsme novou technologii spočívající ve snímání, již jsme nazvali "transdermální optické snímání".
K tomuto jsme využili běžnou kameru, na níž jsme snímali lidi, když zažívali různé skryté emoce.
A následně, s využitím naší obrazy zpracovávající technologie, jsme dokázali vyextrahovat snímky oněch průtokových změn.
Pouhým pohledem na transdermální záběry nyní můžeme snadno rozeznat změny v průtoku krve, spojené s jednotlivými těžko odhalitenými emocemi.
Za použití této metody můžeme nyní odhalit emoce spojené se lhaním, a na základě toho přistihnout osoby při lži.
Můžeme tak učinit nenásilně, bez bližšího kontaktu, bez výdajů, s přesností kolem 85 procent, což dalece přesahuje procento náhodného odhadu.
K tomu všemu jsme objevili Pinokiův efekt.
Nikoli tento Pinokiův efekt.
(smích) Tohle je opravdový Pinokiův efekt.
Když lidé lžou, tok krve v jejich tvářích klesá, zatímco průtok v nose narůstá.
Lhaní samozřejmě není jedinou příčinou vyvolávající naše skryté emoce.
Proto si pokládáme otázku, zda je možné, krom detekce lži, využít naši technologii i k jiným účelům.
Jedna možnost aplikace je ve vzdělávání.
Prostřednictvím této metody můžeme např. pomoci tomuto učiteli matematiky rozpoznat studenty, kteří zažívají silnou úzkost, vyvolanou tématem, o němž hovoří. Pokud si toho učitel bude vědom, může jim pomoci.
Dále se nabízí využití v oblasti lékařské péče.
Denně např. skypuji svým rodičům, kteří žijí tisíce mil ode mě.
Za pomoci této technologie mohu nejenom zjistit, jak se jim daří, ale zároveň monitorovat jejich tep, míru stresu, jejich náladu či zda v onu chvíli pociťují bolest či nikoli.
A možná, v budoucnu, též potenciální riziko infarktu či vysoký krevní tlak.
Krom toho se můžete ptát, zda je metoda využitelná i k odhalování emocí politiků.
(smích) Např. během debat.
Odpověď zní ano.
Prostřednictvím televizních nahrávek můžeme pozorovat jejich tep, rozpoložení i míru stresu, v budoucnu možná i fakt, zda nám lžou či nelžou oni.
Metoda je též využitelná v průzkumech trhu, např. pro zjišťování zda lidé mají či nemají rádi určitý produkt.
Za zmínění stojí i randění.
Tak kupříkladu pokud se na vás váš doprovod usmívá, naše metoda vám pomůže určit, zda se mu opravdu líbíte, či zda se jen chová mile.
A v tomto konkrétním příkladě... ...se slečna pouze snaží být milá.
(smích) Metoda transdermálního optického snímání je dnes na počátku vývoje.
Objeví se mnoho nových možností využití, o nichž dnes nevíme.
Ale jedním jsem si jistý. Lhaní již nikdy nebude stejné.
Děkuji vám.
(čínština) Děkuji.
(potlesk)
Tohle je James Risen.
Můžete ho znát jako vítěze Pulitzerovy ceny a reportéra pro New York Times.
Dřív než někdo znal jméno Edward Snowden Risen psal knihu, ve které odhaluje nelegální odposlechy telefonátů Američanů NSA.
Ale tohle je jiná kapitola v této knize, která může mít trvalý dopad.
V ní popisuje katastrofickou operaci amerických tajných služeb, ve které CIA předala plány na sestavení nukleární bomby Iránu.
Pokud to zní bláznivě přečtěte si to.
Je to neuvěřitelné.
Ale víte, kdo nemá
rád tyto kapitoly? Americká vláda.
Již skoro 10 let poté, co byl Risen předmětem vyšetřování americkou vládou, ve kterém prokurátoři požadovali, aby vypovídal proti jednomu údajnému zdroji.
A během toho se stal tváří amerického modelu zažalování informátorů a novinářů.
Víte že, v Prvním dodatku ústavy má tisk právo publikovat tajné informace ve veřejným zájmu.
Ale je nemožné uplatnit toto právo, když média nedokážou shromáždit tyto zprávy a chránit identitu těchto statečných mužů a žen, který jim je poskytli.
Tak když vláda zaklepala na dveře, Risen udělal to co mnoho statečných reportérů udělalo před ním: odmítl! A řekl, že raději půjde do vězení.
V letech 2007 až 2015, Risen žil pod hrozbou, vazby ve federální věznici
Několik dní před soudním procesem se stala zvláštní věc.
Najednou po několik letech tvrzení, to bylo rozhodující v tomto případě, když vláda shromáždila všechny Risenovi požadavky.
Ukázalo se, že ve věku elektronického dozoru, je velmi málo míst, kde se reportéři a zdroje můžou schovat.
Místo snažení a selhání o podání svědectví na Risena, mohli mít digitální stopu svědectví, která svědčila proti němu .
Tak tajně a bez jeho souhlasu žalobce předal Risenove telefonní záznamy.
Měli nahrávky jeho mailů, jeho finanční a bankovní informace, jeho výkazy z kreditky, dokonce i cestovní záznamy a seznam letů, které absolvoval.
A to bylo mezi informacemi, které použili na usvědčení Jeffreyho Sterlinga, Risenův údajný zdroj a informátora CIA.
Smutné je, že toto je jen jeden případ z mnoha.
Prezident Obama slibuje ochranu informátorům, a místo toho, jeho Úřad spravedlnosti zažaloval více lidí, než všechny ostatní úřady.
Tak teď vidíte, jaký to může být problém, zejména když vláda řeší něco, co by mělo zůstat tajemstvím.
Od 11.9. prakticky každý důležitý příběh o národní bezpečnosti byl výsledkem informátorů novinářů.
A tak riskujeme, že tisk je neschopný dělat svoji práci, i když První dodatek předpokládá ochranu, protože vláda rozšiřuje možnost špehovat každého.
Ale stejně jako technologie povolují vládě obejít práva reportérů, tak tisk dokáže používat technologii na ochranu jejich zdrojů, lépe než kdy před tím.
A začnou s tím v momentě, kdy s nimi začnou mluvit, raději než po vyjádření svědka.
Dnes existuje komunikační software, který nebyl k dispozici, když Risen psal svoji knihu, a jsou teď mnohem více odolnější vůči sledování obyčejných mailů nebo telefonátů.
Na příklad, jeden nástroj je SecureDrop, otevřený systém podávaní zpráv informátora, který byl původně vytvořen vynikající osobností Aaronem Swartzem. a teď je vyvíjen v neziskové organizaci, kde pracuji, Svoboda pro Tiskovou nadaci.
Místo posílání mailu, jdete na stránku organizace, jak je tady například Washington Post.
Můžete tam nahrát dokument nebo poslat informaci, podobně jako na jakémkoliv jiném kontaktním formuláři.
Ten pak bude zašifrován a umístěn na server, kde pak má k němu přístup jen organizace.
Takže vláda již nemůže tajně požadovat informace a mnoho informací můžou požadovat ale nebudou přístupné.
SecureDrop, je ve skutečnosti jen malý kousek skládačky na ochranu svobody tisku ve 21.století.
Bohužel, vlády na celém světě neustále rozvíjí nové špionské technologie, které nás všechny ohrožují.
A je to na nás, ujistit se do budoucna, že to není jen špičková mazanost informátorů, jako Edward Snowden, který odkrývá pochybení.
Je nezbytné chránit zdraví dalšího veterána, když upozorní na přeplněné nemocnice, nebo dalšího enviromentálního pracovníka upozorňujícího na znečištěnou vodu ve Flintu nebo informátora uvnitř Wall Street upozorňují na další finanční krizi.
Konec konců, tyto nástroje byli vytvořené na pomoc statečným mužům a ženám, kteří odhalují zločiny ale to znamená ochranu všech práv dle Ústavy.
Děkuji.
(Applaus)
Máme historické záznamy, díky kterým víme, jak se staří Řekové oblékali, jak žili, jak bojovali...
ale jak přemýšleli?
Jedním přirozeným nápadem je, že nejhlubší vlastnosti lidského myšlení, naše představivost, vědomí, schopnost snít, byly vždy stejné.
Další možností je, že změny společnosti, které utvářejí naši kulturu, mohly také od základů změnit lidské myšlení.
Názory se liší.
Jedná se totiž o dlouhodobou filozofickou debatu.
Ale je tato otázka vůbec součástí vědy?
Rád bych zde navrhl, že tak jak dokážeme zrekonstruovat to, jak vypadala starověká řecká města na základě pár cihel, tak také texty dané kultury jsou archeologickými nálezy, fosílie lidského myšlení.
A právě prováděním jistého druhu psychoanalýzy některých z nejstarších knih lidské kultury, se Julian Jaynes v 70. letech dopracoval k divoké a radikální hypotéze: před pouhými 3000 lety, měli lidé takovou povahu, že bychom je dnes nazvali schizofreniky.
A prohlásil, na základě toho, že první lidé popsáni v těchto knihách jednali stále, podle různých tradic a v různých místech na světě, jako by slyšeli a poslouchali hlasy, které vnímali jako přicházející od Boha, nebo Múz...
Dnes bychom to nazvali halucinace.
A pak, postupem času, si začali uvědomovat, že oni jsou tvůrci, vlastníci těchto vnitřních hlasů.
A tímto objevili introspekci, schopnost přemýšlet o vlastních myšlenkách.
Takže Jaynesova teorie je, že vědomí, alespoň tak, jak ho vnímáme dnes, kdy považujeme sami sebe za ty, co řídí svou vlastní existenci -- je docela novým kulturním vývojem.
A tato teorie je docela působivá, ale je zde zřejmý problém a to ten, že tato teorie je postavena jen na pár velmi specifických příkladech.
Takže otázkou je, zda teorie o tom, že introspekce byla objevena před pouhými 3000 lety, může být objektivně a kvantitativně zkoumána.
Je v tom ale očividný háček.
Není to tak, že by se Platón jednoho dne probudil a napsal: "Ahoj, já jsem Platón a ode dneška mám plně introspektivní vědomí."
(Smích) A to je přesně podstata toho problému.
Musíme najít vznik myšlenky, která nebyla nikdy vyslovena.
Slovo introspekce se ani jednou neobjevuje v knihách, které chceme analyzovat.
Takže naše řešení je vybudování slovního prostoru.
Jedná se o obrovský prostor, který obsahuje všechna slova tak, že vzdálenost mezi jakýmikoliv dvěma z nich určuje, jak moc spolu souvisí.
Takže například, slova "pes" a "kočka" jsou velmi blízko u sebe, zatímco "grapefruit" a "logaritmus" jsou od sebe velmi daleko.
A toto musí platit pro jakákoliv dvě slova v prostoru.
Existuje několik způsobů, jak můžeme vytvořit slovní prostor.
Jednou možností je ptát se expertů podobně jako při vytváření slovníků.
Dalším způsobem je řídit se předpokladem, že když jsou si dvě slova blízká, obvykle se objevují ve stejných větách, ve stejných odstavcích, ve stejných dokumentech, a to častěji, než aby to byla čistá náhoda.
A tato jednoduchá hypotéza, tato jednoduchá metoda, s několika počítačovými triky, které se týkají toho, že jde o velmi komplexní a vysoce rozměrný prostor, se ukázala být velmi efektivní.
Jen pro ukázku toho, jak to funguje tohle je výsledek, kterého dosáhneme, když analyzujeme některá známá slova.
Jak můžete vidět, slova se automaticky sdružují do sémantických okruhů.
Takže dostaneme ovoce, části těla, součásti počítače, vědecké termíny a tak dále.
Tento algoritmus dokáže také rozeznat, že uspořádáváme pojmy hierarchicky.
Například, všimněte si, že vědecké termíny jsou dále rozděleny do dvou podskupin a to astronomické a fyzické termíny.
Najdeme zde i velmi drobné detaily.
Tak třeba slovo astronomie, které se zdá být na docela zvláštním místě, je ve skutečnosti přesně tam, kde má být, mezi tím, co to je, tedy vědou, a tím, co popisuje, astronomické termíny.
A takhle bychom mohli pokračovat.
Pokud se na to pořádně podíváte a náhodně pospojujete slova, uvidíte, že je to podobné jako psaní poezie.
A je to proto, že svým způsobem procházení tímto prostorem je jako procházení se myslí.
A jako poslední, tento algoritmus také rozezná naše instinkty o tom, která slova by se měla objevovat poblíž introspekce.
Například, slova jako "sebe", "vina", "důvod", "emoce" jsou velmi blízká slovu introspekce, ale jiná slova, jako "červená", "fotbal", "svíčka", "banán", jsou velmi daleko.
Když jsme tedy tento prostor vytvořili, otázka o historii introspekce nebo o historii jakéhokoliv pojmu, který dříve mohl být považován za abstraktní a nejasný, se stává konkrétním -- začíná podléhat kvantitativní vědě.
Vše, co je potřeba udělat je vzít knihy, zdigitalizovat je a vzít celý proud slov jako linii a tu vykreslit do prostoru, a pak se můžeme zamyslet na tím, zdali tato linie podstatnou dobu krouží poblíž pojmu introspekce.
A s tímto bychom mohli analyzovat historii introspekce v antickém Řecku, pro kterou máme nejlepší dostupné psané záznamy.
Takže jsme vzali všechny knihy -- chronologicky je seřadili -- vytáhli z nich všechna slova a vykreslili je do prostoru, a pak jsme zkoumali, jak blízko má každé z těchto slov ke slovu introspekce, a zprůměrovali to.
Potom jsme se zaměřili na to, jestli se postupem času tyto knihy dostávají čím dál tím blíže k pojmu introspekce.
A přesně to se ve starověkém Řecku stalo.
Takže můžete vidět, že v nejstarších knihách z Homérského období existuje malý růst knih, které se přibližují introspekci.
Ale asi 400 let před Kristem, se toto začíná rychle stupňovat, téměř pětinásobek knih se dostává blíže a blíže a blíže k objevení konceptu introspekce.
A hezké na tom je to, že se teď můžeme zeptat, zdali je to tak i v jiné, nezávislé tradici.
A tak jsme provedli stejnou analýzu také židokřesťanské tradice a získali jsme prakticky stejný vzor.
Znova, je vidět malý růst v nejstarších knihách Starého Zákona, poté ale rychle stoupá v nových knihách Nového Zákona.
A pak se dostáváme ke špici introspekce v knize "Přiznání Svatého Augustina", kolem roku 400 našeho letopočtu.
A to je velmi důležité, protože Svatý Augustin je uznáván odborníky, filology, historiky, jako jeden ze zakladatelů introspekce.
Někteří ho dokonce považují za otce moderní psychologie.
Takže náš algoritmus, jehož výhoda je v tom, že je kvantitativní, že je objektivní a samozřejmě velmi rychlý -- tyto texty projede ve zlomku vteřiny -- dokáže zachytit některé z nejdůležitějších závěrů této dlouhé tradice zkoumání.
A to je jedna z krás vědy, že teď tato myšlenka může být přenesena do všech možných dalších oborů.
Takže stejně jako jsme se zeptali na minulost lidského vědomí, možná nejvyzývavější otázkou, kterou si můžeme položit, je jestli dokážeme říct něco o budoucnosti našeho vědomí.
Přesněji řečeno, jestli nám slova, která říkáme dnes, mohou říct něco o tom, kde naše myšlení bude za několik dní, za několik měsíců, nebo za několik let.
A stejným způsobem, jako teď spousta z nás nosí senzory, které měří náš tep, náš dech, naše geny, s nadějí, že bychom mohli předejít nemocem, můžeme se zeptat, jestli sledování a analyzování slov, která říkáme, tweetujeme, emailujeme, píšeme, nám mohou dopředu říct, jestli se může něco špatného stát s naší myslí.
A s Guillermem Cecchim, který mi byl bratrem v tomto dobrodružství, jsme se chopili tohoto úkolu.
Analyzovali jsme tedy nahrávky promluv 34 mladých lidí, u kterých bylo značné riziko vývoje schizofrenie.
Takže jsme změřili jejich promluvy v den jedna, a pak jsme zjišťovali, zdali vlastnosti promluvy mohou předpovědět, v rozmezí téměř tří let, budoucí vývoj psychózy.
Ale přes všechny naděje, neúspěch střídal neúspěch.
Zkrátka jsme neměli dostatek informací o sémantice, abychom mohli předpovědět budoucí uspořádání mysli.
Stačilo to pouze k rozlišení mezi skupinou trpící schizofrenií a kontrolní skupinou, tak jako se starověkými texty, ale ne k předpovědi propuknutí nemoci.
Ale pak jsme si uvědomili, že to nejdůležitější není ani tak to, co říkají, ale to, jak to říkají.
Přesněji řečeno, nejednalo se o to, v jakém sémantickém poli se slova vyskytovala, ale o to, jak rychle slova skákala z jednoho sémantického pole do druhého.
A tak jsme vymysleli měření, které jsme pojmenovali sémantická koherence, které v zásadě měří stálost promluvy v rámci jedné sémantické kategorie, jednoho tématu.
A ukázalo se, že pro tuto skupinu 34 lidí, algoritmus založený na sémantické koherenci mohl předpovědět se 100 procentní přesností, u koho se psychóza vyvine a u koho ne.
Něčeho takového dosud nebylo možné dosáhnout, ani se přiblížit, pomocí žádné jiné existující klinické metody.
A živě si pamatuji, když jsme na tomto pracovali, a já jsem seděl u počítače a četl několik tweetů od Pola -- Polo byl můj první student v Buenos Aires, a v té době bydlel v New Yorku.
A v jeho tweetech bylo něco -- Nemohl jsem říct přesně co, protože nic nebylo řečeno přímo -- ale měl jsem silné tušení, měl jsem pocit, že něco je špatně.
A tak jsem zvedl telefon, zavolal Polovi a opravdu se necítil dobře.
A tato skutečnost, že čtením mezi řádky, jsem prostřednictvím slov vycítil, že se něco děje, byla jednoduchým, ale velmi efektivním způsobem pomoci.
Dnes můžu říct, že se dostáváme blíže k porozumění, jak lze proměnit tuhle intuici, kterou všichni máme, kterou všichni sdílíme, v algoritmus.
A díky tomu budeme moci v budoucnu vidět různé formy duševního zdraví, na základě objektivní, kvantitativní a zautomatizované analýzy slov, která napíšeme, a která řekneme.
Děkuji.
(Potlesk)
Jsem naprosto posedlý tvorbou fotografií, které vyprávějí příběhy.
Fotografování lze popsat jako záznam jednotlivých momentů zmrazených ve zlomku času.
Každý moment nebo fotografie představuje hmotný obraz našich vzpomínek tak, jak šel čas.
Ale co kdyby se dal fotografií zachytit více než jeden moment?
Co kdyby fotografie skutečně dokázala seskládat čas a plynule zhustit nejlepší momenty dne a noci do jednoho obrazu?
Vytvořil jsem koncept nazvaný „Den a noc“ a domnívám se, že změní váš pohled na svět.
Vím, že ten můj už změnil.
Můj postup spočívá ve fotografování kultovních míst, míst, která jsou součástí, jak já říkám, naší kolektivní paměti.
Fotografuji z daného stanoviště a nikdy ho neměním.
Jak běží čas, zachycuji prchavé okamžiky lidstva a světla.
Každé místo fotím 15 až 30 hodin a nasnímám přes 1 500 obrázků, z těch pak vyberu nejlepší okamžiky noci a dne.
Nechávám se vést časem, abych jednoduše namíchal nejlepší momenty do jediné fotografie a vizualizoval naši vědomou cestu časem.
Můžu vás vzít do Paříže na vyhlídku z mostu Tournelle.
A můžu vám ukázat veslaře, plující brzy ráno po Seině.
V ten stejný čas vám můžu ukázat Notre Dame zářící do noci.
A mezitím se můžete podívat na romantiku Města osvícenosti.
Jsem v podstatě pouliční fotograf, pohybující se ve výšce 15 metrů a každičká věc na téhle fotografii se skutečně v onen den odehrála.
Den a noc je celosvětový projekt a moje práce se vždy týkaly historie.
Fascinuje mě koncept cestování na místa jako jsou Benátky a vidět je na vlastní oči během známých událostí.
Rozhodl jsem se, že chci vidět historickou Regatu, závody, které se konají pravidelně od roku 1498.
Lodě a kostýmy vypadají přesně jako kdysi.
A opravdu bych byl rád, kdybyste pochopili jeden důležitý prvek: toto není časosběr, jsem to já, kdo fotografuje celý den a noc.
Jsem neúnavným sběratelem kouzelných chvil.
A to, co mě pohání, je strach, že prostě propásnu byť jen jedinou.
Celý koncept se zrodil okolo roku 1996.
Časopis LIFE si u mě objednal panoramatickou fotografii štábu a účinkujících ve filmu Romeo a Julie od Baze Luhrmanna.
Dostavil jsem se na scénu a zjistil jsem, že je čtvercová.
Jediná možnost, jak se dal udělat panoramatický snímek, bylo nasnímat koláž z 250 samostatných obrázků.
Pořídil jsem záběr DiCapria a Claire Danesové v objetí.
A když jsem posunul přístroj doprava, všiml jsem si zrcadla na zdi a uviděl, jak se v něm odrážejí.
A pro ten jeden záběr jsem je požádal: „Mohli byste se mi vy dva kvůli té fotce políbit?“
Pak jsem se vrátil do svého studia v New Yorku a ručně slepil těch 250 obrázků dohromady a když jsem poodstoupil, povídám: „Páni, to je úžasné!
Posunul jsem ve fotografii čas.“
A u toho konceptu jsem vlastně zůstal 13 let, dokud technologie konečně možnostmi nedostihla moje sny.
Tohle je obrázek mola v Santa Monice, Den a noc.
Ukážu vám krátké video, ze kterého pochopíte, jak to asi vypadá, když ty obrázky dělám.
Zpočátku je nutné pochopit, že pro pořízení takových obrázků trávím většinu času nahoře, obvykle jsem na zvedací plošině nebo na jeřábu.
Takhle vypadá typický den, 12-18 hodin, nepřetržitě snímám, jak se celý den odvíjí.
Jedna z úžasných věcí je, že rád pozoruji lidi.
A můžete mi věřit, že tohle je to nejlepší místo, jaké můžete mít.
Ale já takhle skutečně ty fotografie vytvářím.
Jakmile si jednou vyberu úhel pohledu a místo, musím určit, kdy začíná den a kdy končí noc.
Říkám tomu časový vektor.
Einstein popisoval čas jako látku.
Představte si ji jako trampolínu: deformuje se a napíná, jak na ni působí váha.
Já si také představuji čas jako látku, až na to, že ji vezmu a vyrovnám ji, stlačím ji do jediné roviny.
Jedním z unikátních aspektů této práce také je, že když se podíváte na mé obrazy, uvidíte, že se časový vektor mění: někdy jdu zleva doprava, někdy zepředu dozadu, shora dolů, nebo dokonce diagonálně.
Zkoumám časoprostorové kontinuum v dvojrozměrné fotografii.
Když tyhle obrazy dělám, je to doslova jako bych v hlavě skládal puzzle.
Seskládám fotografii podle času a říkám tomu matriční deska.
Než to celé dokončíme, může to trvat několik měsíců.
Zábavné na téhle práci je to, že když v daný den vyjedu nahoru a fotím, nemám nad ničím žádnou kontrolu.
Nikdy nevím, kdo bude na fotografii, jestli nastane úžasný východ nebo západ slunce ‒ vůbec nic.
Až na konci procesu, pokud jsem měl opravdu skvělý den a pokud se nic nepohnulo, se pak rozhoduji, koho tam nechám a koho ne a vše je založeno na čase.
Vezmu ty nejlepší momenty, které jsem měsíc vybíral během editování a ony do sebe bezproblémově na matriční desce zapadnou.
Zhušťuji den a noc tak, jak jsem je viděl a mezi těmi dvěma disharmonickými světy vytvářím unikátní harmonii.
Malování mělo na moji práci vždy velmi důležitý vliv a vždy jsem velmi obdivoval Alberta Bierstadta, velkého malíře Hudson River School.
Moje nedávné práce na téma národních parků jsou jím inspirovány.
Toto je Bierstadtovo Yosemite Valley.
A toto je fotografie, kterou jsem vytvořil já.
Byla pořízena k titulnímu článku časopisu National Geographic z ledna 2016.
Ten obrázek jsem fotil přes 30 hodin.
Stál jsem doslova na krajíčku útesu a fotil hvězdy a měsíční svit, jak přecházel kolem, měsíční svit osvětlující horu El Capitan.
A tak jsem zachytil tuhle změnu času nad krajinou.
Nejlepší samozřejmě je, když vidíte kouzelné momenty lidského rodu v proměnách času ‒ přecházející ze dne do noci.
A teď něco osobního: měl jsem s sebou v kapse kopii Bierstadtovy malby.
A když začalo v údolí vycházet Slunce, doslova jsem se roztřásl vzrušením, protože jsem se díval na malbu a uvědomil si: „Panebože, mám to samé nasvícení jako Bierstadt před 100 lety.“
Pojetí Dne a noci tohle vše zahrnuje, je kompilací všech věcí, které mám na fotografování rád.
Týká se krajiny, pouliční fotografie, je v něm barva, architektura, perspektiva, měřítko ‒ a především historie.
Toto je jeden z největších okamžiků, jaké jsem dokázal vyfotografovat, inaugurace prezidenta Baracka Obamy v roce 2013.
Když se podíváte pozorněji, uvidíte, jak se na velkých televizních obrazovkách postupně mění čas.
Vidíte Michelle, jak s dětmi čeká, prezident zdraví lidi, skládá slib a právě promlouvá k lidem.
Při fotografování takových fotografií se dostanete do spousty náročných situací.
Kvůli této konkrétní fotografii jsem byl v 15metrové výšce, na zvedací plošině, která nebyla zrovna stabilní.
Kdykoliv jsme já nebo můj asistent změnili těžiště, posunul se i horizont.
Kvůli každé fotografii, a na tento obrázek jich bylo potřeba asi 1800, jsme si oba museli připásat chodidla na místě pokaždé, když jsem stiskl spoušť.
(potlesk) Při téhle práci jsem se naučil spoustu neobyčejných věcí.
Myslím, že dvě nejdůležitější jsou trpělivost a schopnost pozorování.
Když fotografujete z nadhledu město jako je New York, vypozorujete, že ti lidé v autech, se kterými denně žijete, už nevypadají jako lidé v autech.
Jsou jako obří hejno rybek, jako útvar s nepředvídatelným chováním.
A když lidé popisují energii New Yorku, myslím, že tato fotografie to doopravdy zachycuje.
Když se podíváte na moje práce blíž, uvidíte, jak se v nich odehrávají příběhy.
Uvědomíte si, že Times Square je kaňonem, toto je stín a toto osvětlená část.
Tady jsem se rozhodl uspořádat čas do šachovnice.
Všude, kde jsou stíny, je noc a všude, kde svítí slunce, je den.
Čas je tak výjimečná věc, že ho nikdy úplně nepochopíme.
Ale věřím, že tyto fotografie svým unikátním a zvláštním způsobem začínají odhalovat tvář času.
Ztělesňují novou metafyzickou vizuální realitu.
Když strávíte 15 hodin pozorováním nějakého místa, začnete se na věci dívat trochu jinak, než kdybyste sem přišli vy nebo já, pořídili fotku a pak zase odešli.
Tohle je perfektní příklad.
Nazval jsem to „Sacré-Coeur selfie“.
Přes 15 hodin jsem pozoroval všechny ty lidi, kteří na Sacré-Coeur ani nepohlédli.
Víc je zajímalo, aby ho měli jako pozadí.
Přišli, pořídili snímek a pak odešli.
Podle mě je to naprosto skvělý příklad neuvěřitelného rozpolcení v tom, co považujeme za zážitek a toho, v co se zážitky vyvíjejí.
Akt sdílení se najednou stal mnohem důležitějším než samotný zážitek.
(potlesk) A konečně, můj nejčerstvější obraz, který pro mě osobně má takový zvláštní význam: toto je Národní park Serengeti v Tanzanii.
Je to nafoceno uprostřed Seronera, což není rezervace.
Šel jsem tam úmyslně během vrcholící migrace a doufal jsem, že ukořistím co nejrůznější druhy zvířat.
Když jsme tam přišli, bylo tam bohužel v době největší migrace sucho, pět týdnů sucha.
Všechna zvířata to táhlo k vodě.
Našel jsem tohle napajedlo a cítil jsem, že pokud všechno zůstane tak jak je, budu mít reálnou šanci ukořistit něco unikátního.
Tři dny jsme strávili pozorováním, ale žádná příprava nestačí na to, čeho jsem byl svědkem během focení.
Fotil jsem 26 hodin v uzavřeném krokodýlím krytu, 5 metrů vysoko.
To, čeho jsem byl svědkem, bylo nepředstavitelné.
Upřímně, bylo to biblické.
Během 26 hodin jsme viděli všechna ta konkurující si zvířata, jak se dělí o jediný zdroj zvaný voda.
O ten samý zdroj, o který prý v příštích 50 letech povedou lidé války.
Ta zvířata na sebe ani nezavrčela.
Zdá se, že chápala něco, co my lidé nechápeme.
Že ten vzácný zdroj zvaný voda je něčím, o co se všichni musíme dělit.
Když jsem tento obraz tvořil, uvědomil jsem si, že Den a noc je skutečně novým způsobem vidění, zhuštěním času a zkoumáním časoprostorového kontinua v rámci fotografie.
S tím, jak se ve fotografii vyvíjí technologie, nebudou už fotografie sdělovat pouze hlubší smysl času a vzpomínek, ale budou skládat nové příběhy z nevyprávěných událostí a vytvářet nadčasový pohled do našeho světa.
Děkuji.
(potlesk)
Jednou z možností, jak změnit naše geny, je vytvořit si nové, jak velmi elegantně ukázal Craig Venter.
Další možností je změnit náš životní styl.
Co se nyní učíme, je to, jak silné a dynamické tyto změny mohou být, že nemusíte čekat velmi dlouho, abyste uviděli jeho přínosy.
Pokud jíte zdravěji, zvládáte stres, cvičíte a více milujete, váš mozek dostane větší přísun krve a více kyslíku.
Ba co více, váš mozek se měřitelně zvětšuje.
Věci, u kterých to ještě před několika lety nebylo možné, nyní můžeme skutečně měřit.
Tento fakt zjistil Robin Williams několik let před námi ostatními.
Existuje něco, co můžete udělat pro to, aby váš mozek vypěstoval nové mozkové buňky.
Několik mých oblíbených věcí, jako čokoláda a čaj, borůvky, alkohol v omezeném množství, zvládání stresu a kanabanoidy, které lze nalézt v marihuaně.
Jsem jenom předák zpráv.
(smích) O čem jsme to právě mluvili?
(smích) Anebo jiné věci, které mohou stav zhoršit, které vám mohou způsobit ztrátu mozkových buněk.
Obvyklí podezřelí, jako nasycený tuk a cukr, nikotin, opiáty, kokain, příliš mnoho alkoholu a chronický stres.
Vaše kůže získá vyšší přísun krve, pokud změníte svůj styl života, budete pomaleji stárnout, vaše kůže nebude mít tolik vrásek.
Vaše srdce získá vyšší přísun krve.
Zjistili jsme, že můžete být schopni odvrátit srdeční choroby.
Že tyto ucpané artérie, které můžete vidět vlevo nahoře, se již po roce staly měřitelně méně ucpanými.
A srdeční skeny PET, ukázané vlevo nahoře, modrá znamená žádný průtok krve.
O rok později -- oranžová a bílá jsou maximální průtok krve.
Zjišťujeme, že můžete být schopni zastavit a odvrátit vývoj brzkých stádií rakoviny prostaty a, pokud to rozšíříme, i rakoviny prsu, jednoduše zavedením těchto změn.
Zjistili jsme, že růst nádoru v laboratoři byl zastaven u 70 procent členů skupiny, která učinila tyto změny, zatímco jen u 9 procent z druhé srovnávací skupiny.
Tyto rozdíly byly velmi významné.
Dokonce i sexuální orgány získají vyšší průtok krve, takže si můžete zvýšit sexuální potenci.
Jedna z nejefektivnějších protikuřáckých kampaní, kterou spustilo Ministerstvo zdravotnictví, ukazovala, že nikotin, který blokuje vaše žíly, může způsobit srdeční zástavu, mrtvici, ale také může způsobit impotenci.
Polovina mužů, kteří kouří, jsou impotenti.
Jak sexy to je?
Také brzy vydáme studii -- studii, která ukazuje, jak můžete změnit sestavu genů u mužů s rakovinou prostaty.
Tomuto se říká tepelná mapa a různé barvy, a vedle nich na pravé straně jsou různé geny.
Zjistili jsme, že více než 500 genů se pozitivně změnilo jako efekt "zapnutí" dobrých genů - těch, které předcházejí chorobám - a které se zbavily těch špatných genů, jež nemoci šíří.
Tyto nálezy jsou myslím velmi silné a dávají mnoha lidem novou naději, nové možnosti.
Společnosti jako Navigenix, DNA Direct nebo 23andMe, které vám dávají váš genetický profil, dávají lidem i náznak uvědomění si "No toto, hm, co se s tím dá dělat?"
Naše geny nejsou naším osudem a pokud učiníme tyto změny -- předurčují nás, ale pokud uděláme větší změny, které bychom jinak neudělali, můžeme skutečně změnit to, jak naše geny vypadají.
Děkuji.
(potlesk)
Už se vás někdy váš čínský přítel zeptal, "Jaké je tvé znamení?"
Není to jen obyčejná otázka.
Když odpovíte "Jsem opice", hned bude vědět, že je vám 24, 36, 48 nebo 60 let.
(Smích) Je to zdvořilý způsob, jak se zeptat na váš věk.
Když sdělíte své znamení, lidé vás také ohodnotí.
Lidé posoudí vaše štěstí nebo neštěstí, vaši osobnost, pracovní vyhlídky a jak se vám bude v daný rok dařit.
Pokud sdělíte svoje znamení a znamení vašeho partnera, hned si živě představí váš osobní život.
Možná v čínský horoskop nevěříte.
Ale vzhledem k tomu, že je jím ovlivněna čtvrtina populace na zemi, bylo by moudré s tím něco udělat.
Takže co přesně je čínský horoskop?
Většina lidí ze západu znají spíše řecko-římský horoskop, který rozlišuje 12 znamení podle měsíců v roce.
Čínský horoskop je jiný.
Jedná se o 12-letý cyklus označený zvířaty, který začíná Krysou a končí Prasetem a nemá nic společného se souhvězdími.
Například ten, kdo se narodil v roce 1975 je Králík.
Vidíte zde své znamení horoskopu?
Naši čínští předci vytvořili velmi komplikovaný teoretický rámec založený na jinu a jangu, 5 živlech a 12 znameních zvěrokruhu.
Více než tisíc let, tato lidová kultura ovlivňovala důležitá rozhodnutí lidí, jako třeba pojmenovávání, sňatky, porody a to, jak se jeden ke druhému chová.
Některé důsledky jsou ohromné.
Číňané věří v to, že některá zvířata si vyhovují více než ostatní.
Takže rodiče si vybírají, ve kterém roce budou mít děti, protože věří, že správná kombinace zvířat může rodinám přinést blahobyt.
Bereme ohled na horoskop dokonce i v milostných vztazích.
Já jsem Prase. Měla bych mít perfektní vztah s Tygry, Kozly a Králíky.
Číňané věří, že některá zvířata jsou rozenými nepřáteli.
Jako Prase bych si měla dávat pozor na Hady.
Zvedněte ruku, pokud jste Had.
Popovídáme si později.
(Smích) Věříme, že některá zvířata mají více štěstí než jiná, jako třeba Drak.
Na rozdíl od západní tradice, v Číně je Drak symbolem moci, síly a bohatství.
Každý sní o tom, že jeho dítě je Drakem.
Rodiče Jacka Ma musí být velmi hrdí.
A nejsou jediní.
V roce 2012, v roce Draka, se porodnost v Číně, Hong Kongu a Taiwanu zvýšila o pět procent.
To je o milión více dětí.
Tradičně se upřednostňují chlapci, podíl narozených chlapců:dívek v tom roce bylo 120:100.
Až tito Dračí chlapci vyrostou, budou muset čelit mnohem tvrdší konkurenci v lásce i na pracovním trhu.
Podle BBC a tiskové zprávy čínské vlády, v lednu 2015 bylo provedeno nejvíce císařských řezů.
Proč?
Byl to poslední měsíc roku Koně.
Není to proto, že by byl Kůň tak oblíbený, ale proto, že se snažili vyhnout smolným Kozlím dětem.
(Smích) Pokud jste Koza, nezoufejte.
Tohle jsou Kozlí děti.
Mně jako smolaři nepřipadají.
(Smích) Tygr je další nežádoucí zvíře, kvůli své náladovosti.
Ve spoustě čínských regionů porodnost prudce poklesla během těchto let.
Možná bychom se nad horoskopem měli zamyslet také naopak, protože Tygří a Kozí děti budou čelit mnohem menší konkurenci.
Možná právě oni jsou těmi šťastnými.
Prošla jsem seznam 300 nejbohatších lidí podle časopisu Forbes, a je zajímavé, že dva nejméně žádoucí zvířata, Koza a Tygr, jsou na vrcholu žebříčku, dokonce výš než Drak.
Takže bychom se měli zamyslet, možná je mnohem lepší mít méně konkurence.
Poslední, ale zajímavý fakt: spousta Číňanů rozhodují o svých penězích na základě indexu znamení zvěrokruhu.
I přesto, že víra a tradice tohoto horoskopu je více než tisíciletá, lidé se jim začali řídit při velkých rozhodnutích teprve před několika desítkami let.
Naši předkové byli velmi zaneprázdněni chudobou, nedostatkem vody, hladomorem, výtržnostmi, nemocemi a občanskou válkou.
Dnes mají Číňané konečně čas, majetek a technologie, aby mohli žít perfektní život, který vždy chtěli.
Společné rozhodnutí 1,3 miliardy lidí způsobilo pohyb v ekonomii a poptávky čehokoli, od zdravotní péče a vzdělání až po vlastnictví a spotřební zboží.
Jelikož Čína hraje důležitou roli ve světové ekonomii a geopolitice, rozhodnutí na základě horoskopu a jiných čínských tradicí nakonec ovlivňují všechny na světě.
Je zde někdo ve znamení Opice?
Rok 2016 je rok Opice.
Opice jsou chytré, zvědavé, kreativní a rošťácké.
Děkuji.
(Potlesk)
Co znamená trávit dobře čas?
Já trávím spoustu času přemýšlením nad tím, jak mám trávit čas.
Možná až moc. Jsem tím asi posedlý.
To říkají moji přátelé.
Já si však myslím, že vlastně musím, protože v dnešní době se mi zdá, že mi okamžiky jaksi protékají mezi prsty a cítím, jako by mi s nimi pokaždé zmizel kousek mého života.
Konkrétně mám pocit, že mi ty chvilky kradou věci jako jsou třeba technologie - pořád něco kontroluji.
Uvedu příklad.
Když na vás vyskočí tento e-mail - kolik z vás už dostalo takový e-mail?
Někdo mě označil na fotce.
Když na mě toto vyskočí, neudržím se a musím to hned rozkliknout.
Protože co když je ta fotka trapná?
Takže na to musím hned kliknout.
Ale u toho kliknutí to neskončí, ve skutečnosti tam strávím dalších 20 minut.
(smích) Ale co je nejhorší, já vím, že to tak bude, a i když vím, co se stane, nezabrání mi to i příště kliknout.
Nebo jsem v této situaci: kontroluji e-maily a potáhnutím dolů je aktualizuji. Ale co se nestane: o minutu později znovu potáhnu, abych je aktualizoval.
Proč to dělám?
Vždyť to nedává žádný smysl.
Napovím vám, proč se toto děje.
Co podle vás vydělává ve Spojených státech víc než kina, zábavní centra a baseball dohromady?
Automaty.
Jak mohou automaty vydělávat takové peníze, když tam házíme jen drobné?
Hrajeme přece s mincemi.
Jak je to možné?
Věc se má tak, že...
můj telefon je automat.
Pokaždé, když ho vezmu do ruky, hraji automaty, abych zjistil, co vyhraji.
Co získám?
Pokaždé, když kontroluji e-mail, hraji automaty a ptám se: "Co vyhraji?"
Pokaždé, když listuji příspěvky, hraji automaty, abych zjistil, co dalšího ještě vyhraji.
A jde o to, že zas, i když přesně vím, jak to funguje, a já jsem designér, přesně rozumím, co za tím je, vím přesně, co se děje, ale ani tak nemám na výběr, stejně mě to pohltí.
Tak co s tím budeme dělat?
Protože máme jen dvě možnosti: buď všechny technologie, nebo žádné.
Buď jste online, neustále připojení a rozptylovaní, anebo jste offline, ale pak si říkáte: "Nepřijdu o něco důležitého?"
Jinak řečeno, buď jste vyrušováni, nebo se bojíte, že vám něco unikne.
Je to tak?
Takže musíme znovu zavést možnost volby.
Chceme mít takový vztah k technologiím, který nám vrátí možnost si zvolit, jak s nimi budeme trávit čas, a k tomu budeme potřebovat pomoc designérů, protože rozumět tomu nám nestačí.
Budeme potřebovat lepší design.
Jak by to mělo vypadat?
Pojďme se podívat na příklad, který všichni známe: chat - textové zprávy.
Vezměme si dvě osoby.
Nancy je nalevo a pracuje na dokumentu a John je napravo.
A John si najednou vzpomene: "Musím Nancy poprosit o ten dokument, než na to zapomenu."
A jakmile jí tu zprávu pošle, odvede tím její pozornost.
Tohle si děláme pořád, bezohledně se rozptylujeme.
A přijde nás to dost draho, protože po každém vyrušení nám trvá průměrně 23 minut, než se začneme znovu soustředit.
Ve skutečnosti se zastavíme nad dvěma jinými úkoly, než se vrátíme k tomu, co jsme původně dělali.
Prokazuje to výzkum Glorie Markové společně se výzkumem Microsoftu.
A její výzkum také ukazuje, že to dokonce posiluje špatné návyky.
Čím častěji nás vyrušuje okolí, tím máme větší tendenci rozptylovat sami sebe.
Ve skutečnosti sami sebe vyrušíme jednou za tři a půl minuty.
To je šílené!
Jak to tedy napravit?
Protože Nancy a John řeší dilema "všechno, nebo nic",
Nancy by se chtěla odpojit, ale potom by měla starost: "Co když mi něco důležitého unikne?"
Design dokáže tento problém vyřešit.
Řekněme, že máme zase Nancy nalevo a Johna napravo.
A Johna napadne: "Musím poslat Nancy ten dokument."
Ale tentokrát může Nancy dát najevo, že se soustředí.
Řekněme, že na stupnici nastaví: "Potřebuji se 30 minut soustředit", a je to - může se soustředit.
Když jí teď John pošle zprávu, může si ten úkol v duchu odškrtnout, protože to potřeboval, napadlo ho to a musel to vyřešit, než na to zapomene.
Ale teď čeká ta zpráva ve frontě, aby se Nancy mohla dále soustředit, ale John už na to může klidně přestat myslet.
Tohle však může fungovat, jen pokud je splněna ještě jedna věc, totiž když bude Nancy vědět, že ji i přesto může John vyrušit v opravdu naléhavé záležitosti.
Ale místo sledu neustálých, náhodných a zbytečných vyrušení teď vyrušujeme, jen když je potřeba. Takže tu jde o dvě věci.
Jednak dáváme Nancy i Johnovi novou možnost volby. Ale pak je tu ještě jedna drobnost.
A to, že měníme otázku, na kterou odpovídáme.
Místo toho, aby cílem bylo navrhnout chat tak, aby bylo snadné poslat zprávu - to je cílem té aplikace, mělo by být opravdu snadné poslat někomu zprávu - měníme cíl v něco hlubšího, co má i lidskou hodnotu, totiž vytvořit co nejkvalitnější komunikaci ve vztahu mezi dvěma lidmi.
Takže jsme si stanovili vyšší cíl.
Jenže zabývají se vůbec designéři něčím takovým?
Chceme diskutovat o tom, jaké jsou tyto hlubší lidské cíle?
Řeknu vám jeden příběh.
Asi tak před rokem a něco jsem pomáhal organizovat setkání několika předních technologických designérů s Thich Nhat Hanhem.
Thich Nhat Hanh je mezinárodním představitelem mindfulness meditace.
A bylo to úžasné setkání.
Jen si to představte: na jedné straně místnosti máte skupinu ajťáků, a na druhé straně dlouhé hnědé hábity, oholené hlavy, skupinu budhistických mnichů.
A otázky se týkaly nejhlubších lidských hodnot, jako jak má vypadat budoucnost technologií, pokud design bere v úvahu nejhlubší otázky a lidské hodnoty.
A během naší diskuze jsme začali pozorněji naslouchat, jaké by ty hodnoty měly být.
Thich Nhat Hanh žertoval: Co kdyby místo kontroly pravopisu byla kontrola vnímání významu, která by podtrhla slovo, které by bylo nevhodné - mohlo by se třeba někoho dotknout.
Ale vedou se tyto diskuze i v běžném životě, nejen na těchto setkáních designérů?
Odpověď je ano a mým oblíbeným příkladem je Couchsurfing.
Pokud Couchsurfing neznáte, je to webová stránka, jež spojuje lidi, kteří hledají ubytování v bytě s volným gaučem, s lidmi, kteří ten volný gauč nabízejí.
Takže, skvělá služba - co by tady mělo být cílem designu?
O jaký design vám jde, když děláte pro Couchsurfing?
Asi si myslíte, že je to najít hostům zprostředkovatele ubytování, že?
To je docela dobrý cíl.
Ale to se podobá tomu předchozímu cíli u chatování, kde jsme se snažili jen doručit zprávu.
Tak jaký je ten hlubší, lidský cíl?
Oni si svůj cíl stanovují jako potřebu vytvářet dlouhodobé pozitivní zážitky a vztahy mezi lidmi, kteří se doposud neznali.
A nejúžasnější na tom je, že v roce 2007 zavedli způsob, jak to měřit, což je neuvěřitelné.
Takže jak to funguje:
Pro každý designový cíl musíte mít odpovídající metriku, abyste věděli, jak si vedete, způsob, jak měřit úspěch.
Dělají to takhle: Představte si dva lidi, kteří se potkají, a oni vezmou počet dnů, které tito dva spolu strávili, a potom odhadnou, kolik to asi bylo hodin - kolik hodin strávili tito dva lidé spolu.
A potom, co spolu tento čas strávili, se jich obou zeptají: Jak pozitivně vnímáte tuto zkušenost?
Jste rádi, že jste tuto osobu poznali?
A od těchto pozitivních hodin odečtou čas, který lidé strávili procházením webu, protože z toho v životě člověk nic nemá.
Proč bychom to měli považovat za přínosné?
A tomu, co vám zbyde, říkají "čistá organizovaná družnost" nebo chcete-li čistý "dobře strávený čas".
Čistý čas, který by vůbec neexistoval, nebýt Couchsurfingu.
Představte si, jak inspirující by bylo, kdybyste každý den přišli do práce a měřili svůj úspěch skutečným čistým obohacením lidských životů v hodinách, které jsou pozitivní, které by neexistovaly, kdybyste neudělali to, co jste dnes v práci měli udělat.
Dokážete si představit, že by takto fungoval celý svět?
Umíte si představit sociální síť, která... řekněme, že vás baví vaření... která by měřila svůj úspěch podle uspořádaných gastro večírků a kuchařských článků, které byste označili jako přínosné, mínus počet článků vámi označených za nezajímavé, nebo čas, kdy listujete těmi, které se vám nelíbí?
Představte si profesionální sociální síť, která by měřila svůj úspěch nikoliv počtem nových kontaktů nebo odeslaných zpráv, ale hodnotila by ho na základě toho, kolik lidé dostali pracovních nabídek, ze kterých byli opravdu nadšení.
A odečetla by od toho čas, který lidé strávili na samotném webu.
Nebo si představte seznamku, třeba něco jako Tinder, kde by místo měření počtu potáhnutí doleva nebo doprava, což je způsob, jakým měří úspěch dnes, měřili hluboká, romantická a naplňující propojení, která lidé vytvořili.
Ať už to pro ně, mimochodem, znamená cokoliv.
Ale umíte si představit celý svět, který takto funguje, který vám pomáhá trávit váš čas hodnotně?
K tomu je také potřeba nový systém, protože si asi myslíte, že dnešní ekonomika internetu, dnešní ekonomika obecně, se měří stráveným časem.
Čím víc máte uživatelů, čím větší máte návštěvnost, tím víc času tam lidé stráví. Takhle měříme úspěch.
Ale tento problém je již vyřešen.
Vyřešili jsme ho díky bio potravinám, kdy jsme řekli, že je třeba nahlížet na hodnotu věcí jinak.
Zařadili jsme je do jiné kategorie.
Takže je nelze srovnávat jen podle ceny. Tohle je jiný druh potravin.
Vyřešili jsme to díky certifikaci LEED, kdy jsme řekli, že tohle je jiný druh staveb, který představuje jiné hodnoty udržitelné ochrany životního prostředí.
Co kdybychom měli něco podobného i v oblasti technologií?
Co kdybychom měli něco, jehož jediným účelem a cílem by bylo pomáhat vytvářet čistá nová pozitivní obohacení lidského života?
A co kdybychom to dokázali doopravdy ocenit, aby to skutečně fungovalo?
Představte si, že by pro to byly vyhrazeny horní příčky v app storech,
že by vás internetové prohlížeče směrovaly k těmto druhům designových produktů.
Umíte si představit, jak vzrušující by bylo v takovém světě žít a tvořit ho?
My tento svět můžeme tvořit už dnes.
Manažeři firem, jediné, co musíte udělat... jenom vy můžete dát prioritu novým metrikám, podle vašich měřítek čistých pozitivních přínosů pro lidský život.
Začněme se o tom otevřeně bavit.
Možná se vám to tolik nedaří, ale pojďme se o tom začít bavit.
Designéři, vy můžete nově vymezit, co znamená úspěch.
Můžete předefinovat design. Vy máte zřejmě větší moc než mnozí lidé ve vaší organizaci dávat nám na výběr možnosti, kterými se máme všichni řídit.
Možná jako v medicíně, kde máme Hippokratovu přísahu, kterou uznáváme odpovědnost a tu vyšší hodnotu, že máme léčit ve prospěch pacientů.
Co kdyby designéři měli něco takového, ve smyslu tohoto nového směru v designu?
A uživatelé, my všichni, můžeme vyžadovat technologie, které fungují tímto způsobem.
Teď se to může zdát obtížné, ale McDonald's neprodával saláty, dokud si je zákazníci nevyžádali.
Walmart nenabízel bio potraviny, dokud si je zákazníci nevyžádali.
Musíme vyžadovat tento nový druh technologií.
A to můžeme.
A díky tomu můžeme proměnit svět, který je plně řízený a ovládaný stráveným časem, ve svět, který je řízený dobře stráveným časem.
Já chci žít v takovém světě a chci, abychom otevřeli tuto diskuzi.
Pojďme se o tom začít bavit hned teď.
Děkuji.
Všichni máme svoje vlastní předsudky.
Například někteří z nás si myslí, že je velmi těžké změnit upadající vládní systémy.
Když přemýšlíme nad vládními systémy, nutí nás to myslet si, že jsou zastaralé, zajeté ve starých kolejích, a možná, že jejich vedení je příliš byrokratické, aby bylo schopno změn.
Dnes chci tuto teorii popřít.
Chci vám říct příběh velkého vládního systému, který se nejenom pustil do reformy, ale také ukázal docela velkolepé výsledky za méně než tři roky.
Takhle vypadá třída ve veřejné škole v Indii.
Takových škol jsou tu miliony.
A dokonce pro mě, která jsem žila v Indii celý život, vejít do těchto škol je pro mě poměrně srdcervoucí.
Když je dětem 11 let, 50 procent z nich je ve vzdělání tak pozadu, že nemají šanci na dohnání učiva.
Jedenáctiletí neumí jednoduché sčítání a neumí gramaticky správně sestrojit větu.
To jsou věci, které bychom obvykle očekávali, že umí osmiletí.
Když je dětem třináct nebo čtrnáct let, mají tendenci odcházet ze škol.
V Indii veřejné školy nenabízejí zdarma pouze vzdělání, ale také učebnice, pracovní sešity, jídlo a někdy také stipendium v hotovosti.
Přesto dnes 40 procent rodičů nenechává své děti ve veřejných školách, ale platí ze svých kapes, aby je dali do škol soukromých.
Pro porovnání, v mnohem bohatší zemi, USA, tohle číslo činí pouze 10 procent.
To je obrovská zpráva o tom, jak moc narušený je indický vzdělávací systém.
Takže tohle byl takový úvod k tomu, kdy mně zavolala v létě 2013 jedna absolutně skvělá dáma, Surina Rajan.
Tehdy byla hlavou oddělení školského vzdělávacího systému ve svazovém státě Harijána v Indii.
Řekla nám: „Podívejte, vedu tohle oddělení již dva roky.
Zkoušela jsem mnoho věcí a nic nefungovalo.
Mohli byste mi pomoci?"
Nejdřív vám řeknu něco málo o Harijáně.
Je to stát, který má 30 milionů obyvatel.
Je tam 15 tisíc veřejných škol a více jak 2 miliony dětí, které do těchto škol chodí.
Takže v podstatě tímto hovorem jsem jí slíbila, že pomůžu státu a systému, který byl na přeměnu stejně tak velký jako peruánský nebo kanadský.
Jak jsem začala s tímto projektem, byla jsem si velmi silně vědoma dvou věcí.
První, že jsem zatím v životě nedělala něco podobného.
A druhé, že mnoho jiných ano, ale možná bez jakéhokoli většího úspěchu.
Když jsme s kolegy hledali po celé zemi a po celém světě, nemohli jsme najít podobný příklad, kterého bychom se mohli chytnout a použít v Harijáně.
Věděli jsme, že musíme vymyslet vlastní cestu.
V každém případě jakmile jsme do toho skočili, začalo nás napadat mnoho věcí.
Lidé říkali: „Pojďme změnit systém nabírání nových učitelů, naberme nové ředitele a vyučme je, posílejme je na mezinárodní vzdělávací cesty, pojďme zapojit technologii do tříd."
Na konci prvního týdne jsme na stole měli 50 nápadů. Všechny úžasné, všechny dobře znějící.
V žádném případě jsme nemohli využít všech padesáti nápadů.
Takže jsem řekla: „Počkejme, zastavme se.
Nejdříve se alespoň rozhodněme, čeho se snažíme dosáhnout."
Takže se spoustou donucujících a podněcujících debat, jsme nastavili cíle Harijány, které říkají: „Do roku 2020 chceme, aby 80 procent našich dětí mělo úroveň znalostí odpovídajících jejich věku.
Na detailech tohoto cíle nezáleží, ale záleží, jak konkrétní je tento cíl.
Protože to nám doopravdy umožnilo vzít všechny nápady, které nám byly předloženy a říct, které z nich budeme realizovat.
Podporuje tento nápad náš cíl? Jestliže ano, držme se ho.
Ale jestliže ne, nebo si nejsme jisti, odložme ho stranou.
Ač to zní jednoduše, mít konkrétní cíl přímo před námi nám umožnilo být velice soustředěnými a ráznými na naší cestě v přeměně.
Když se podívám zpátky, za posledního dva a půl roku to pro nás bylo velice pozitivní.
Takže jsme měli cíl, a potřebovali jsme vyřešit jaké jsou problémy, co je špatně.
Ještě před tím, než jsme šli do škol, nám hodně lidí řeklo, že kvalita vzdělání je velmi nízká, protože buď jsou učitelé líní a nepřichází do škol nebo jsou nezpůsobilí a vlastně, neví jak učit.
Ale když jsme šli do škol, bylo to úplně jiné.
Většinu dní byla většina učitelů ve školách.
A když jsme s nimi mluvili, uvědomili jsme si, že jsou perfektně zdatní v učení základních dovedností.
Ale oni doopravdy nevyučovali.
Šla jsem do školy, kde učitelé hlídali výstavbu třídy a záchodů.
Šla jsem do další školy, kde šli dva z učitelů do nejbližší bankovní pobočky, aby uložili stipendijní peníze na účty dětí.
Při obědové pauze většina učitelů trávila čas tím, že vařili jídlo, dohlíželi nad tím a servírovali ho studentům.
Tak jsme se zeptali učitelů: „Co se to děje, proč neučíte?"
A oni řekli: „Tohle je to, co se od nás očekává."
Když nás přijde navštívit vedoucí, tohle jsou přesně ty věci, které kontroluje.
Jestli je v pořádku záchod, a jestli bylo naservírováno jídlo.
Když jde ředitel školy na schůzku, tohle jsou přesně ty věci, které jsou diskutovány.
Takže vidíte, co se dělo v průběhu dvou desetiletí. Indie bojovala s problémem přístupu, aby měla dostatek škol, a zápisem, aby přivedla děti do škol.
Takže vláda založila mnoho hostitelských programů, které zamířila na tyto problémy a učitelé se stali slepými vykonavateli těchto programů.
Ne výslovně, ale spíše nepřímo.
Takže, co bylo opravdu potřeba, ne dále vzdělávat učitele nebo zaznamenávat jejich účast, ale říci jim, že pro ně je nejdůležitější vrátit se zpátky do tříd a začít opravdu učit.
Potřebovali být kontrolováni, poměřováni a hodnoceni za kvalitu učení, a ne za všechny ostatní věci.
Když jsme prošli vzdělávacím systémem a ponořili jsme se do toho hlouběji, našli jsme několik základních příčin, které vymezovaly a utvářely, jak se lidé chovali v systému.
A tak jsme si uvědomili, že dokud nezměníme tyto konkrétní věci, můžeme dělat celou řadu dalších věcí,
můžeme vzdělávat učitele, můžeme dát technologii do škol, ale systém by se nezměnil.
A řešení těchto skrytých základních problémů se stalo klíčovou částí našeho programu.
Takže jsme měli cíl a problémy, a potřebovali jsme vymyslet, jaká jsou řešení.
Samozřejmě jsme nechtěli přeměnit to, podle kterého všechno běželo, tak jsme řekli: „Podívejme se kolem sebe a uvidíme, na co přijdeme."
A našli jsme tyto malé pilotní experimenty, po celé zemi a po celém světě.
Malé věci, které dělají nevládní organizace a nadace.
Ale co bylo také zajímavé, nic z toho nebylo pro větší počty.
Všechny byly limitovány do 50, 100 nebo 500 škol.
A tady jsme hledali řešení pro 15 000 škol.
Takže jsme se na to podívali. Jestliže tyto věci fungují, proč nejdou použít i pro větší počty?
Co se děje je, když přijde typická nevládní organizace, nejenom že přijdou s jejich odborností, ale také přinesou další zdroje.
Takže oni dodají peníze, dodají lidi a technologii.
A v 50 nebo ve 100 školách, ve kterých fungují, dělají tyto přidané zdroje rozdíl oproti ostatním školám.
Ale teď si představte, že hlava nevládní neziskové organizace jde k představiteli odboru školství a řekne: „A teď to udělejme pro 15 000 škol."
Kde tento pán nebo paní sežene peníze, aby se tohle mohlo zrealizovat pro 15 000 škol?
Nemá žádné další peníze, nemá žádné zdroje.
A proto se inovace nemohou rozšířit.
Takže hned na začátku projektu jsme řekli: ,,Cokoliv budeme muset udělat, musí se to dát rozšířit, musí to fungovat pro 15 000 škol.
A tudíž to musí fungovat i s existujícím rozpočtem a zdroji, které stát má.
Mnohem snáz se to říká, než dělá.
(Smích) Myslím, že to byl přesně ten čas, kdy mě můj tým nesnášel.
Strávili jsme mnoho času v kanceláři, kavárnách, někdy dokonce v barech, lámali si hlavu a říkali: ,,Kde jsou ta řešení, jak vyřešíme tento problém?"
Nakonec, myslím si, jsme našli řešení pro mnoho problémů.
Dám vám příklad.
V kontextu efektivního učení, jedna z věcí, o kterých lidé mluví, je učení prakticky.
Děti by se neměli učit věci nazpaměť z knih, měli by se zapojovat do aktivit, což je mnohem efektivnější cesta k učení.
Což v podstatě znamená dát studentům věci jako korále, kostičky a počítadla.
Ale neměli jsme tolik peněz, abychom tyto věci mohli dát do 15 000 škol pro 2 miliony dětí.
Potřebovali jsme jiné řešení.
Nemohli jsme nic vymyslet.
Jednoho dne jeden člen našeho týmu šel do školy a uviděl učitelku, která sebrala klacky a kameny ze zahrady, přinesla je do třídy a dala je studentům.
Takže teď máme v učebnicích v Harijáně za každým pojmem, který se děti učí, malý rámeček, kde jsou instrukce pro učitele, ve kterých je psáno: ,,Abyste naučili tento pojem, zde je aktivita, kterou můžete dělat.
A mimochodem, abyste to mohli dělat, tady jsou věci, které můžete použít z bezprostředního okolí. Může to být z venku ze zahrady nebo uvnitř ve třídě, a může to být použito jako pomůcky k vyučování pro děti.
A tak teď vidíme učitele po celé Harijáně, jak používají mnoho inovativních věcí k výuce studentů.
Tímto způsobem, cokoli jsme navrhli jsme byli schopni aplikovat pro všech 15 000 škol od prvního dne.
Tohle mě přivádí k poslednímu bodu.
Jak něco realizujete pro 15 000 škol a 100 000 učitelů?
Odbor školství na to měl speciální systém, který je velmi zajímavý.
Ráda tomu říkám ,,Řetěz naděje".
Napsali dopis z hlavního sídla, a poslali do dalšího úřadu, což jsou obecní úřady.
Doufali, že v každém z okresních úřadů úředník tento dopis dostal, otevřel a přečetl, a pak ho poslal dalšímu úřadu, což byl úřad pro jeden blok.
A pak doufali, že v úřadě pro blok tento dopis někdo dostal, otevřel ho, přečetl ho a předal 15 000 ředitelům škol.
A pak doufali, že ředitelé dopis dostali, porozuměli, co se v něm píše, a začali to realizovat.
Bylo to trochu směšné.
Takže jsme věděli, že technologie byla odpovědí. Ale také jsme věděli, že většina škol nemá ani počítač, natož e-mail.
Nicméně, učitelé mají mobily.
Neustále používají sms, jsou na Facebooku nebo na WhatsApp.
Takže jsou teď v Harijáně všichni ředitelé a učitelé rozděleni do stovek skupin na WhatsApp, a kdykoli potřebují něco vyřešit, je to zveřejněno do všech těchto WhatsApp skupin.
Šíří se to jako oheň.
Můžete ihned zkontrolovat, kdo informace obdržel a kdo je četl.
Učitelé mohou ihned klást upřesňující dotazy.
A co je ještě zajímavé, nejsou to pouze ředitelé, kdo odpovídají na otázky.
Jiný učitel ze zcela jiné části státu se k tomu postaví a odpoví.
Všichni se chovají jako součást skupiny a věci se realizují.
Takže dnes, když jdete do školy v Harijáně, věci jsou odlišné.
Učitelé jsou zpět ve třídách a vyučují.
Často inovativními způsoby.
Když vedoucí přijde zkontrolovat třídu, on nebo ona nekontrolují pouze toalety, ale také kvalitu učení.
Jednou za čtvrt roku jsou všichni studenti v celém státě posuzováni za jejich studijní výsledky a školy, které dělají svoji práci dobře, jsou odměněny.
Ty, které nedopadnou příliš dobře se ocitnou v tíživých konverzacích.
Samozřejmě mají také dodatečnou podporu, aby mohly být v budoucnu lepší.
V kontextu vzdělání je velice těžké vidět výsledky rychle.
Když lidé mluví o systémové, velké změně, mluví o rozmezí kolem 7 až 10 let.
Ale ne v Harijáně.
Za poslední rok tady byly tři nezávislé studie, všechny měřily výsledky studentů a indikují, že se něco podstatného a unikátního v Harijáně děje.
Úroveň vzdělání dětí přestala klesat a začala vzrůstat.
Harijána je jeden z mála států v zemi, který vykazuje zlepšení, a jistě ten, který vykazuje nejrychlejší zlepšení.
Jsou to teprve prvotní známky a před sebou máme ještě dlouhou cestu. Ale dává nám to naději pro budoucnost.
Nedávno jsem šla do školy, a když jsem odcházela, narazila jsem na jednu dámu. Jmenovala se Parvati, byla matkou dítěte a usmívala se na mě.
A já jsem řekla: ,,Proč se tak usmíváte, co se děje?"
A ona řekla: ,,Já nevím, co se děje, ale vím, že se moje děti učí baví se, a v současné době přestávám hledat soukromé školy, do kterých bych je dala.
Vrátím k tomu, kde jsem začala: Můžou se vládní systémy změnit?
Rozhodně tomu věřím.
Myslím si, že kdy jim dáte ty správné body, mohou pohnout zemí.
Děkuji
(Potlesk)
Jako malému Havajanovi mi máma a teta vyprávěly o Kalaupapě, havajské kolonii malomocných, obklopené nejvyššími mořskými útesy světa, a otci Damienovi, belgickém misionáři, který položil život za havajskou komunitu.
Jako mladá sestra, moje teta školila jeptišky starající se o zbylé malomocné téměř 100 let po tom, co otec Damien zemřel na lepru.
Pamatuji si její příběhy o cestování po útesech na mule, zatímco jí můj strýc hrál její oblíbené písně na ukulele celou cestu do Kalaupapy.
Jako chlapce mě zajímalo pár věcí.
Za prvé, proč se belgický misionář rozhodl pro život v naprosté izolaci v Kalaupapě, když věděl, že se určitě nakazí leprou od lidí, kterým chtěl pomoci.
A za druhé, odkud se lepra vzala?
A proč byli Kānaka Maoli, původní obyvatelé Havaje, tak náchylní k lepře, jinak také "mai Pake"?
Díky tomu mě začalo zajímat, co nás Havajany činí výjimečnými -- konkrétně, naše genetická výbava.
Ale teprve na střední škole, díky Projektu lidského genomu, jsem si uvědomil, že nejsem sám, kdo se snaží spojit náš unikátní genetický původ s naším zdravím, kondicí a nemocemi.
Abyste věděli, tento projekt za 2,7 miliard dolarů sliboval éru prediktivní a preventivní medicíny založené na našem jedinečném genetickém základu.
Takže mi vždy přišlo přirozené, že abychom dosáhli tohoto snu, je potřeba zkoumat různé skupiny lidí, abychom získali celou škálu genů lidí na celé planetě.
To je důvod, proč 10 let poté mě stále šokuje, že 96 procent studií lidského genomu, které spojují běžné genetické variace s konkrétními nemocemi, se zaměřuje výhradně na jedince evropského původu.
Nepotřebujete doktorát, abyste viděli, že jen čtyři procenta jsou pro zbytek populace.
A při svém vlastním výzkumu jsem zjistil, že mnohem méně než jedno procento se zaměřovalo na domorodé kmeny, stejně jako já.
Takže se nabízí otázka: Komu je Projekt lidského genomu určený?
Stejně jako máme každý různou barvu očí a vlasů, tak i různě metabolizujeme léky v závislosti na našich genech.
Kolik z vás je tedy v šoku, že 95 procent klinických testů se také zaměřuje výhradně na jedince evropského původu?
Toto zkreslení a systematický nedostatek zapojení původních obyvatel jak v klinických testech, tak genetických studiích, je částečně výsledkem historické nedůvěry.
Například, v roce 1989 vědci z Arizona State University získali vzorky krve od arizonského kmene Havasupai s příslibem, že sníží výskyt cukrovky typu 2, která sužovala jejich komunitu, aby záhy využili ty samé vzorky -- bez souhlasu kmene -- ke studiu výskytu schizofrenie, příbuzenských sňatků, a ke zpochybňování Havasupaiského původu.
Když to kmen zjistil, úspěšně se soudil o 700 tisíc dolarů a zakázal ASU provádět výzkum na Havasupaiském území.
Toto vyústilo v určitý domino efekt s domorodými kmeny na jihozápadě -- včetně kmene Navahů, jednoho z největších kmenů v zemi -- který způsobil pozastavení genetického výzkumu.
I přes tuto nedůvěru, já stále věřím, že domorodí lidé mohou těžit z genetického výzkumu.
A jestliže brzy něco nepodnikneme, rozdíly ve zdraví se budou jen prohlubovat.
Například, Havaj má nejvyšší průměrný věk dožití ze všech států v US, přesto domorodí Havajané, jako jsem já, umírají celou dekádu před svými nedomorodými protějšky, protože máme jeden z největších výskytů cukrovky typu 2, obezity, a zabijáku číslo jedna a číslo dvě v US: kardiovaskulárních nemocí a rakoviny.
Jak zajistíme, aby lidé, kteří potřebují mít svůj genom přečtený nejvíce, nebyli ti poslední?
Moje vize je učinit genetický výzkum a technologii sekvencování genomu více zaměřenou na domorodé obyvatele.
Tradičně, genomy jsou sekvencovány v laboratoři.
Zde je obrázek klasického přístroje na sekvencování.
Je obrovský.
Je velký jako lednice.
To je očividné fyzické omezení.
Ale co kdybyste mohli sekvencovat genom v terénu?
Co kdyby se vám takové zařízení vešlo do kapsy?
Toto zařízení na bázi nanopórů je desettisíckrát menší než tradiční zařízení na sekvencování genomu.
Nemá to samé omezení, protože není připojené k laboratornímu stolu kabely, nepotřebuje nádrže s chemikáliemi ani monitory.
Umožňuje učinit vývoj technologie sekvencování genomu transparentní způsobem, který je podmanivý a nápomocný, a který aktivuje a posiluje komunity domorodců ...
jako vědce z řad občanů.
O 100 let později v Kalaupapě máme nyní technologii k sekvencování bakterií lepry v reálném čase, za pomoci přenosného zařízení, vzdáleného přístupu k internetu a výpočtů v cloudu.
Ale jen pokud to Havajané chtějí.
V našem prostředí, za našich podmínek.
IndiGenomics je o vědě od lidí pro lidi.
Začneme konzultace s kmeny, zaměřené na školení domorodých komunit o potenciálním využití a zneužití genetické informace.
Jednoho dne bychom rádi měli vlastní výzkumný institut IndiGenomics k vlastnímu experimentování a vzdělávání příští generace vědců domorodců.
Konečně, domorodci potřebují být partnery a ne předměty genetického výzkumu.
A pro všechny tam venku, stejně jako otec Damien, vědecká komunita se potřebuje přiblížit kultuře domorodých lidí nebo ve snaze o to zahynout.
Mahalo.
(Potlesk)
Tohle je Velký Hadronový Urychlovač (LHC).
Ve svém obvodu měří 27 kilometrů;
je to největší vědecký experiment, o který se kdy lidstvo pokusilo.
Přes 10,000 fyziků a inženýrů z 85 zemí spolupracuje již několik desítek let. na vybudování tohoto přístroje.
Co děláme je, že urychlujeme protony tedy vodíkové jádro rychlostí kolem 99.999999 procenta rychlosti světla.
Při této rychlosti protony proletí urychlovačem 11,000 krát za sekundu.
Tento protonový svazek srážíme s dalším svazkem protonů který se pohybuje opačným směrem.
K těmto srážkám dochází v obrovských detektorech.
To jsou vlastně digitální fotoaparáty.
A tohle je ten, na kterém pracuji já, ATLAS.
Můžete si udělat představu o jeho velikosti -- jestli uvidíte toho človíčka standartní velikosti podle EU normy. před detektorem.
(Smích) Udělejte si představu o té velikosti: 44 metrů široký, 22 metrů v průměru, 7,000 tun.
My tam vlastně znovu vytváříme podmínky, které nastaly po méně než miliardtině sekundy po stvoření vesmíru -- skoro 600 milionkrát za sekundu uvnitř tohoto detektoru – nesmírná čísla.
A ty velké kovové kusy – to jsou obrovské magnety s elektricky nabitými částicemi, takže mohou měřit jak rychle se pohybují.
Tohle je obrázek, pořízený zhruba před rokem.
Jsou na něm vidět ty magnety.
A, znovu, EU velikostně standardizovaný človíček, takže si dokážete představit tu obrovskou velikost.
A zde se budou vytvářet ty mini-velké třesky, někdy v létě tohoto roku.
Vlastně, tohle ráno mi došel e-mail, ve kterém stálo, že jsme dokončili, právě dnes, stavbu poslední části ATLASu,
takže je k dnešku hotový. Rád bych tvrdil, že jsem to plánoval pro dnešní TED, ale neplánoval. Takže k dnešku hotovo.
(Potlesk) Ano, je to neuvěřitelný úspěch.
Takže se možná ptáte "Proč?
vytvářet podmínky, které panovaly méně než miliardtinu sekundy po vzniku vesmíru?"
Fyzici jsou prostě ambiciózní.
A cílem fyziky elementárních částic je pochopit, z čeho se všechny věci skládají a jak to všechno drží pohromadě.
Tím "vším" samozřejmě myslím sebe a vás, Zemi, Slunce, sto miliard sluncí v naší galaxii a sto miliard galaxií v pozorovatelném vesmíru.
Úplně všechno.
Teď si možná řeknete, "Dobrá, ale nestačí se jenom podívat?
Když chcete vědět, z čeho se skládám, podívejte se na mě."
Zjistili jsme, že když se díváte zpět v čase, vesmír je víc a víc horký je víc a víc hutnější a jednodušší.
Pokud vím, nebí žádný důvod proč je to tak, ale zdá se že je to tak.
Takže, o hodně dřív, ve svých začátcích, byl podle nás vesmír velmi jednoduchý a pochopitelný.
Všechna ta složitost, vše až po ty úžasné věci -- lidské mozky – jsou vlastností velmi starého chladného a komplikovaného vesmíru.
Zpátky na začátku, v té miliardtině sekundy, věříme, že to, co bychom viděli, je velmi, velmi jednoduché.
Je to skoro jako ...
představte si sněhovou vločku ve vaší ruce, vy se na ni díváte a vidíte, že je to neuvěřitelné komplikovaná, přitom krásná věc. Když ji ale začnete zahřívat, rozteče se do kaluže vody, a vy vidíte že je vlastně tvořena jen z H2O, vody.
A přesně v tom samém smyslu se díváme zpět v čase abychom porozuměli, z čeho je vesmír vytvořen.
Dnes víme, že je složen z těchto věcí.
12 částic hmoty, přilepené k sobě čtyřmi přírodními silami.
Kvarky, ty růžové, jsou věci které vytváří protony a neutrony, ty tvoří jádra atomů ve vašich tělech.
Elektron – věc které obíhá kolem atomového jádra -- držena elektromagnetickou silou která je nesena touhle věcí, fotonem.
Kvarky drží pohromadě díky částicemi zvanými gluony.
A tihle, ti jsou slabou atomovou silou, pravděpodobně tou nejméně známou.
Bez nich by ale nesvítilo slunce.
A když svítí slunce, dostanete kvanta těchto věcí zvaných neutrina, které z něj vylétávají.
Když se podíváte na nehet svého palce -- tedy něco kolem 1 čtverečného centimetru – tak zhruba 60 miliard neutrin každou sekundu ze slunce prolétá každým čtverečným centimetrem vašeho těla.
Vy je ale necítíte, protože slabá sila je správně pojmenovaná. Velice krátký dosah a jsou velmi slabá, takže vámi prostě proletí.
A všechny tyto částice byly objeveny v posledním století.
První, elektron, byl objeven v roce 1897, a poslední, kterému říkáme tau neutrino, v roce 2000. Vlastně – chtěl jsem říct jen kousek za rohem v Chicagu. Vím, že Amerika je velká země, je to tak?
Jen za rohem.
Relativně k vesmíru je to jen za rohem.
(Smích) Takže, tahle věc byla objevena v roce 2000, což je relativně nedávno.
Ale jedna z nejúžasnějších věcí, kterou na tom já shledávám, je, že jsme je objevili, když si uvědomíte jak malé vlastně jsou.
Víte, vezmeme-li stupně škály velikosti, celého pozorovatelného vesmíru.
Tedy, 100 miliard galaxií, 13.7 miliard světelných let daleko -- od této velikosti k městečku Monterey, je zhruba stejný poměr jako od Monterey k těmto věcičkám.
Tedy, absolutně malinkatým. a přesto objevili skoro všechny.
Jeden z mých nejproslulejších předchůdců na manchesterské univerzitě, Ernest Rutherford, který objevil atomové jádro, kdysi řekl „Celá věda je buď fyzika nebo jen sbírání známek.“
Nemyslím si, že chtěl urazit zbytek vědy, i když byl z Nového Zélandu, takže je to možné..
(Smích) Ale co v podstatě myslel, je vskutku sběr známek – řekněme si –
dobře, objevili jsme tyto částice, ale dokud neporozumíte důvodům jejich vzorce chování – toho, proč to má takovou strukturu jakou to má – v podstatě tedy jen sbíráte známky, neděláte žádnou vědu.
Naštěstí je tu pravděpodobně největší vědecký úspěch 20. století, který tento vzorec chování podporuje.
A to jsou Newtonovy zákony, obrazně řečeno fyziky elementárních částic.
Říkáme tomu „standartní model“ – krásně jednoduchá matematická rovnice.
Můžete si to natisknout na tričko, což je vždy znamení elegance.
To je ono.
(Smích) Byl jsem trochu neupřímný, protože jsem to trochu rozvedl do bolestných detailů.
Tato rovnice vám umožňuje spočítat vše – kromě gravitace – co se děje ve vesmíru.
Takže když chcete vědět proč je nebe modré, proč atomové jádro drží pohromadě – a když máte dostatečně výkonný počítač – proč má DNA tvar, jaký má.
V podstatě jste schopni tohle všechno z této rovnice spočítat.
Je tu ale problém.
Vidí ho někdo?
Lahev šampaňského tomu, kdo mi ho poví.
Zjednoduším vám to, zvětším jeden z těch řádků.
V podstatě se každý z těchto členů popisuje některou z částic.
Takže tyto Wéčka representuji W částice, a to jak drží pohromadě.
Ty nesou o slabou sílu, Zetky také.
Ale je tu symbol navíc: H.
Správně, H.
H znamená Higgsova částici.
Higgsovy částice ještě nebyly objeveny.
Ale jsou nezbytné - nezbytné k tomu aby tato matematika fungovala.
Takže všechny ty detailní a úžasné výpočty s touto rovnicí by nebyly možné bez tohoto extra kousku.
Takže se jedná o předzvěst -- předpověď objevení nové částice.
Co to dělá?
No, měli jsme hodně času k tomu přijít s dobrou analogií.
Zpátky v osmdesátých letech, kdy jsme potřebovali peníze pro LHC od britské vlády, Margharet Thatcherová tenkrát říkala „Jestli mi pánové dokážete vysvětlit tak, aby to pochopil i politik, co to krucinál děláte, tak ty peníze dostanete.
Chci vědět co dělá ta Higgsova částice."
A my přišli s touto analogií, která zabrala.
Takže, co Higgs dělá je, že dává všem fundamentálním částicím hmotu.
To znamená, že celý vesmír – a nejen prostor, ale i vy a já -- – je plný něčeho čemu říkáme Higgsovo pole,
nebo Higgsovy částice, jak chcete.
Ta analogie je tak, že tito lidé v místnosti jsou Higgsovy částice.
Když se částice pohybuje vesmírem, může interagovat s t těmi Higgsovými částicemi.
Ale představte si, že někdo ne příliš oblíbený prochází tou místností.
Všichni ho prostě ignorují. Ten proletí místností velmi rychle, v podstatě rychlostí světla.
Jsou bez hmoty. A teď si představte někoho velmi důležitého, populárního a oblíbeného, který vejde do místnosti.
Ten bude obklopen lidmi, proto je jeho průchod místností narušován.
Působí to, jakoby ztěžkli. Stanou se hmotnými.
A to je přesně jak Higgsův mechanismus funguje.
Představa je taková, že elektrony a kvarky ve vašem těle a ve vesmíru, které vidíme kolem nás, jsou těžké, v jistém smyslu, a hmotné, jsou těžké, v jistém smyslu, a mají hmotnost,
Interagují s Higgsovým polem.
Jestli je ta představa pravdivá, pak musíme objevit Higgsovu částici v LHC.
Jestli to pravda není, protože je to poměrně složitý mechanismus, i když je nejjednodušší na který jsme byli schopni přijít – pak to, co tu práci Higgsových částic dělá se musí ukázat v LHC.
Takže to je jeden z hlavních důvodů, proč tento obrovský stroj postavili.
Jsem rád, že jste poznali Margaret Thatcherovou.
Vlastně jsem uvažoval o tom, že to víc přizpůsobím Vaší (USA) kultuře, no ale -- (Smích) To je jedno.
Takže to je jedna věc.
To je vlastně garance toho, co LHC objeví.
Je tu ale i mnoho jiných věcí. Slyšeli jste mnoho o velkých problémech fyziky částic.
Jedním z těch největších, o kterém jste slyšeli: temná hmota, temná energie.
A další problém, který spočívá v tom že přírodní síly – a to je vlastně to krásné – vypadají silově jinak, když jdete zpátky v čase.
No, oni se silově mění.
Elektromagnetická síla, síla, která nás drží pohromadě, je silnější když jdete do vyšších teplot.
Silná síla, silná atomová síla, která drží atomová jádra pohromadě, se přitom oslabuje. Síly jsou skoro jako – když se podíváte na standartní model a spočítáte jak se mění – tři základní síly (bez gravitace), teměr směřují do jednoho bodu,
Je to skoro jakoby tam, na samém začátku, byla nějaká úžasná super-síla.
Ale bohužel, totožné v tom bodě nejsou.
Existuje teorie nazývaná supersymetrie, která zdvojnásobuje počet částic ve standartním modelu. To na první pohled nevypadá jako zjednodušení,
ale v této teorii nacházíme, že přírodní síly vypadají při Velkém Třesku stejně. Absolutně krásné poselství. Model pro tohle nebyl postaven, ale vypadá to, že tak funguje.
Další věcí je, že tyto supersymetrické částice jsou velmi slibnými kandidáty pro temnou hmotu.
Takže velmi přesvědčivá teorie, která je fyzikálním mainstreamem (většinou uznaný model)..
A kdybych měl vsadit peníze, vsadil bych se -- – i když velmi nevědeckým způsobem – že i tohle nám LHC poví.
Takže další spousta jiných věcí, které může LHC objevit.
V těchto posledních minutách vám ale chci dát trochu jiný pohled na to, co myslim -- co fyzika elementárních částic doopravdy pro mě znamená – totiž fyzika částic a kosmologie.
A to je to, řekl bych, že nám dala úžasnou historku -- téměř příběh stvoření, vesmíru, To od moderní vědy posledních několika desetiletích.
A rád bych řekl, že si to zaslouží v duchu povídek Wade Davise, být alespoň hned vedle těch úžasných příbězích o stvoření, co zná lid vysokách And a mrazivého severu.
Je to příběh stvoření, řekl bych, stejně úžasný .
Ten příběh zní takto: víme, že vesmír začal před 13.7 miliardami let, v neuvěřitelně horkém a hustém stavu, mnohem menším než jediný atom.
Začal s expanzí v zhruba miliontině miliardtiny miliardtiny miliardtiny miliardtiny sekundy – myslím že to mám správně – po Velkém Třesku.
Gravitace se od ostatních sil oddělila.
Vesmír pak podstoupil exponenciální expanzi zvanou inflace.
V první miliardtině sekundy začalo působit Higgsovo pole a kvarky, gluony a elektrony, kterými jsme tvořeni, získali hmotu.
Vesmír se dál rozpínal a chladl.
Po asi pěti minutách byl ve vesmíru vodík a helium.
To je vše. Vesmír byl tvořen zhruba 75 procenty vodíku a 25 procenty hélia. Tak je tomu dodnes.
Expanze pokračovala dalších 300 milionů let.
Potom se začalo vesmírem šířit světlo.
Vesmír byl už dost velký na to aby byl světelně transparentní, a to je to, co vidíme v kosmickém mikrovlnném pozadí, které George Smoot popsal jako pohled do tváře Boha.
Po zhruba 400 milionech let se zformovaly první hvězdy, a z vodíku a hélia začali vařit těžší prvky.
Takže prvky života– uhlík, kyslík a železo, všechny prvky které potřebujeme k tomu, abychom existovali -- se upekli z té první generace hvězd, kterým došlo palivo, vybuchly a vyvrhly ty prvky do vesmíru.
Ty potom vytvořili novou generaci hvězd a planet.
A na některých planetách se kyslík, který byl stvořen první generací hvězd sloučil s vodíkem a vznikla voda, kapalná voda na povrchu.
Na alespoň jedné, nebo možná jen na jedné z těch planet se zrodil primitivní život, který se vyvíjel miliony let do věcí, které chodili vzpřímeně a nechali po sobě stopy před nějakými 3,5 miliony let v bahně v Tanzánii, a možná nechali i stopy na jiných světech.
A postavili taky tuto civilizaci, tento krásný obrázek, který mění temnotu na světlo, jak můžete vidět z vesmíru.
A jak řekl jeden z mých velkých hrdinů, Carl Sagan, toto jsou věci -- a vlastně nejen tyto, ale jak jsem se díval kolem -- toto jsou věci jako rakety Saturnu V, Sputnik a DNA, literatura a věda – to jsou věci které atomy vodíku vytvářejí když dostanou 13.7 miliardách let.
Absolutně úžasné.
A zákony fyziky.
Ano?. Správné zákony fyziky – jsou tak krásně vyvážené.
Kdyby byla slabá síla jen trochu odlišná, uhlík a kyslík by nebyly v srdcích hvězd stabilní uvnitř hvězd, by nic z toho by ve vesmíru nebylo.
A to si myslím že je úžasný a významný příběh.
Před 50 lety jsme tento příběh ještě vyprávět nemohli, protože jsme ho neznali.
To ve mne vzbuzuje pocit, že že civilizace – která, jak říkám, pokud věříte vědeckému příběhu stvoření, vznikla čistě jako výsledek zákonů fyziky a několika atomů vodíku – pak si myslím, že je neuvěřitelně cenná
Tak, to je LHC.
LHC (až se v létě spustí) napíše další knižní kapitolu.
A já se na jeho spuštění určitě těším s neuvěřitelným vzrušením.
Děkuji.
(Potlesk)
Jste to ale fascinující skupina lidí...
pro psychologa.
(Smích) V posledních dnech jsem měl příležitost poslouchat některé vaše konverzace a pozorovat, jak se k sobě navzájem chováte.
A myslím, že už teď můžu říct, že je v publiku 47 lidí, právě teď, kteří vykazují psychologické příznaky, o kterých bych dnes rád mluvil.
(Smích) A myslel jsem si, že byste rádi věděli, co jste zač.
(Smích) Ale nebudu na vás ukazovat, bylo by to zbytečné a vlezlé, místo toho vám řeknu několik faktů a příběhů, ve kterých se můžete trochu zhlédnout.
Zabývám se výzkumem v oboru psychologie osobnosti, který je součástí širší vědy o osobnosti, která zahrnuje celé spektrum od neuronů až po vyprávění.
A o co se pokoušíme, našim vlastním způsobem, je pochopit, v čem je každý z nás -- každý z vás -- v čem je v jistých ohledech, stejný jako všichni lidé, jako někteří lidé, a jako nikdo další.
Teď si možná říkáte, "Já nejsem zajímavý.
Jsem v pořadí 46. nejnudnější člověk na západní polokouli."
Nebo si možná říkáte: "Já jsem zajímavý, i když mě většina lidí považuje za velkého, ohromného pitomce."
(Smích) Ale je to právě vaše diagnóza o vlastní nudnosti a neodmyslitelné "pitomosti", co mě, jako psychologa, na vás tak fascinuje.
Vysvětlím vám proč.
Jednou z nejvlivnějších metod psychologie osobnosti je psychologie osobnostních rysů a zkoumá 5 stránek osobnosti, které popisují univerzální aspekty rozdílů mezi lidmi.
Najdete je pod zkratkou OSESN.
"O" jako "otevření zážitkům", oproti těm, kdo jsou uzavřenější.
"S" jako "svědomitost", oproti těm, co mají více apatický přístup k životu.
"E" - "extrovert", v kontrastu s introverty.
"S" - "sympatičtí lidé", oproti těm nesympatickým.
A "N" jako neurotici, oproti stabilnějším jedincům.
Všechny tyto stránky osobnosti mají vliv na náš blahobyt, na to, jak se nám v životě daří.
Na základě toho víme třeba to, že otevřenost a svědomitost jsou dobrými předpoklady pro úspěch v životě, ale otevření lidé dosahují úspěchu svou troufalostí a občas svou odlišností.
Svědomití lidé dosahují úspěchu tím, že dodržují termíny, jsou pilní a nechybí jim nadšení.
Extroverze a sympatičnost vedou ke skvělé práci s lidmi.
Já osobně extroverty považuji za fascinující.
Na svých přednáškách jim občas řeknu jednoduchý fakt, který může jednoduše odhalit jejich osobnost. Říkám jim, že je pro dospělé nemožné olíznout si svůj vlastní loket.
(Smích) Věděli jste to?
Někteří z vás už si zkoušeli olíznout loket.
Ale extroverti mezi vámi jsou pravděpodobně ti, kteří to nejen zkoušeli, ale také úspěšně olízli loket svého souseda.
(Smích) To jsou extroverti.
Rád bych toho o extrovertech řekl více, protože je to důležité, zajímavé, a pomáhá nám to porozumět tomu, čemu říkám naše tři povahy.
První je naše biogenní povaha -- naše neurofyziologie.
Zadruhé, naše sociogenní, neboli druhá povaha, která souvisí s kulturními a sociálními aspekty našich životů.
A třetí, která z vás dělá jedinečného člověka -- osobnost, které já říkám "idiogenní" povaha.
Vysvětlím.
Jednou z věcí, které jsou typické pro extroverty je, že potřebují podněty.
A tyto podněty mohou nalézt ve vzrušujících věcech: hlasité zvuky, párty a společenské události -- tady v TEDu uvidíte extroverty, kteří tvoří magnetické jádro.
Všichni se seskupují dohromady.
A já jsem vás viděl.
Introverti zase častěji tráví čas na tichých místech ve druhém patře, kde je méně podnětů -- a mohou být mylně považováni za antisociální, ale ne vždy tomu tak je.
Může to být tím, že si uvědomíte, že je vám lépe, když můžete snížit vnější podněty.
Někdy tyto podněty vycházejí z vás, z vašeho těla.
Například kofein funguje mnohem lépe na extroverty než na introverty.
Když přijdou extroverti v 9 ráno do kanceláře a řeknou, "potřebuju kafe", nedělají si srandu -- opravdu ho potřebují.
Introverti jsou jiní, především pokud úkol, na kterém pracují -- po šálku kávy -- pokud je třeba dané úkoly plnit rychle, a je jich více, může to vypadat, že introverti nejsou zrovna výkonní.
Nechápejme to ale špatně.
Takže zde jsou docela zajímavé důsledky: ne vždy jsme takoví, jak se zdá a to mě vede k dalšímu bodu.
Než se k němu dostanu, měl bych říct něco o pohlavním styku, i když asi nemám moc času.
Ale tak, kdybyste chtěli -- ano, chtěli?
Dobrá.
(Smích) Byly provedeny výzkumy o tom, jak často mají někteří jedinci pohlavní styk, s porovnáním žen, mužů; introvertů a extrovertů.
Zeptám se vás: Kolikrát za minutu -- pardon, to byl výzkum o krysách -- (Smích) Kolikrát měsíčně mají introvertní muži sex?
3 krát.
Extrovertní muži?
Více nebo méně krát?
Ano, více.
5,5 krát -- skoro dvakrát tolik.
Introvertní ženy: 3,1.
Extrovertní ženy?
Upřímně, jako introvertnímu muži, což vysvětlím později -- mi připadají ohromné.
7,5.
Nejen, že zvládnou většinu extrovertů, ale ještě si dají i pár introvertů.
(Smích) (Potlesk) Extroverti a introverti se dorozumívají jinak.
Když se baví extroverti, chtějí mít hodně blízkých společenských setkání.
Aby byla komunikace pohodlná, chtějí být člověku blízko.
Mají rádi oční kontakt nebo vzájemný upřený pohled.
Zjistili jsme, že používají více zdrobnělin, když se s někým seznámí.
Takže když se extrovert seznámí s Karlem, rychle mu začne říkat "Kájo", pak "Karlíku", a pak "Karlíčku".
(Smích) Naopak introverti zůstanou u "Karle", dokud se s daným člověkem lépe nepozná.
Mluvíme jinak.
Extroverti mají radši jasné, konkrétní a jednoduché vyjadřování.
Introverti -- a připomínám, že jsem tak extrémní introvert, jak si jen dokážete představit -- mluvíme jinak.
Máme radši souvislé, komplexní, provázané, věty s chytrými slovy -- (Smích) Více méně.
(Smích) Jakoby.
(Smích) Abych byl upřímný -- tak nějak.
Když si povídáme, někdy mluvíme jeden přes druhého.
Měl jsem poradenskou smlouvu spolu s kolegou, se kterým jsme byli tak odlišní, jak jen dva lidé mohou být.
Zaprvé, jmenuje se Tom.
Já ne.
(Smích) Zadruhé, měří 198 cm.
Já o něco méně.
(Smích) A zatřetí, je to tak extrovertní člověk, jaký jen může existovat.
Jsem opravdu velmi introvertní.
Jsem velmi přetížený, nemůžu si po 3 odpoledne ani dát kafe, jestli chci večer usnout.
Pomáhal nám s tím projektem kamarád Michael.
A Michael ten projekt málem přivedl ke konci.
Takže člověk, který pomáhal Michaelovi se nás s Tomem zeptal, "Co si myslíte o Michaelovi?"
Za chvilku vám řeknu, co odpověděl Tom.
Mluvil klasickou "extrovertštinou".
A tohle slyšely extrovertovy uši, když jsem odpověděl, je to celkem přesné.
Řekl jsem, "Michael má občas sklony k takovému chování, které by někteří mohli považovat jako možná o něco důraznější, než je obvyklé."
(Smích) Tom jenom protočil oči a řekl, "Briane, tohle říkám já: je to kretén!"
(Smích) (Potlesk) Jako introvert mohu lehce naznačit některé "kreténské" vlastnosti v chování toho muže, ale určitě bych nepoužil to slovo na "k".
(Smích) Ale extrovert říká, že "když tak chodí, když tak mluví, tak ho tak nazývám."
A odešli jsme.
Je to něco, co bychom měli znát?
Samozřejmě.
Je důležité, abychom to věděli.
Je tohle vše, co jsme?
Jsem jen svazek vlastností?
Ne, nejsme.
Pamatujte, jsme podobní některým lidem, a přitom jsme každý jiný.
A co vaše idiogenní já?
Elizabeth nebo George s vámi mohou sdílet vaši extroverzi nebo neuroticismus.
Ale existují odlišnosti mezi chováním vás a chováním Elizabeth, nebo v chování George a vás, které nám dovolují chápat lidi jako něco více než jen řadu vlastností?
To na vás milujeme?
Ne jenom to, že jste daný typ člověka.
Nerad dávám lidem nálepky.
Ani si nemyslím, že nálepky na lidi patří.
Takže co nás odlišuje?
Jsou to věci, které v životě děláme, osobní plány.
Právě teď máte svůj osobní plán, ale nikdo o tom tady nemusí vědět.
Může se jednat o vaše dítě -- už jste byli třikrát v nemocnici, ale pořád nevíte, co se děje.
Nebo to může být vaše máma.
A vy jste jednali mimo charakter.
To vše jsou volné vlastnosti.
Jste velmi sympatický, ale někdy jednáte nesympaticky, protože musíte zlomit byrokratickou bariéru v nemocnici, abyste získali něco pro vaši matku nebo dítě.
Co jsou tyto volné vlastnosti?
Jsou tam, kde si stanovíme scénář, abychom mohli pokročit v hlavních plánech našeho života.
A právě na těch záleží.
Neptejte se lidí, jaký je jejich typ osobnosti, ptejte se, "jaké jsou vaše hlavní plány v životě?"
A proto hrajeme tyto volné vlastnosti.
Já jsem introvert, ale mám životní plán a tím je učit.
Jsem profesor.
A zbožňuji své studenty, a také svůj obor.
A nemůžu se dočkat, až jim povím, co je nového, co vzrušujícího se děje, a na co se těším, až jim řeknu.
A proto se chovám jako extrovert, protože v 8 hodin ráno, studenti potřebují trochu humoru, trochu energie, aby mohli pokračovat v náročném studijním dni.
Ale musíme být velmi opatrní, když se dlouho chováme jinak.
Občas si můžeme všimnout, že se o sebe nestaráme.
Já například, po delší době předstírání extroverze, se potřebuji někde o samotě uvést do pořádku.
Jak říká Susan Cain ve své knize "Ticho", v kapitole, ve které cituje podivného kanadského profesora, který v té době vyučoval na Harvardu, občas chodím na pány, abych unikl ze spárů extrovertům.
(Smích) Vzpomínám si na den, kdy jsem se schoval do kabinky, abych se vyhnul vnějším vlivům.
A jeden opravdový extrovert přišel vedle -- ne přímo do mé kabinky, ale do té vedlejší -- a já jsem slyšel různé vyprazdňovací zvuky, ty které nesnášíme -- i ty vlastní, a kvůli kterým splachujeme nejen poté, ale i během.
(Smích) A pak jsem slyšel jeho skřípavý hlas říkat, "Haló, je tady doktor Little?"
(Smích) Jestli něco zaručeně způsobí introvertovi 6 měsíční zácpu, tak je to rozhovor na záchodě.
(Smích) A tam teď odcházím.
Nechoďte za mnou.
Děkuji.
(Potlesk)
Nikdy bych si nepomyslela, že mě 19letý sebevražedný bombový útočník naučí cennou lekci.
Ale naučil.
Naučil mě nikdy nic nepředpokládat o někom, koho neznám.
V červenci 2005, ve čtvrtek ráno, jsem já a ten útočník, aniž bych o něm věděla, nastoupili ve stejnou chvíli do stejného vagonu metra. Stáli jsme jen metry od sebe.
Já jsem ho neviděla.
Vlastně jsem neviděla nikoho.
Znáte to, nedívat se na nikoho v metru, ale on mě asi viděl.
Hádám, že se podíval na všechny z nás a ruka se mu přitom vznášela nad detonačním spínačem.
Často mě napadalo: Na co myslel?
Zvlášť v těch posledních vteřinách.
Vím, že to nebylo osobní.
Nevydal se zabít nebo zmrzačit mě, Gill Hicks,
totiž - neznal mě.
Ne.
Místo toho mi dal neoprávněnou a nechtěnou nálepku.
Stala jsem se nepřítelem.
Pro něj jsem byla ta "druhá", ta "oni", místo "my".
Nálepka "nepřítel" mu dovolila nás odlidštit.
Dovolila mu zmáčknout to tlačítko.
A nevybíral si.
Vzal 26 cenných životů jen v mém vagonu, já jsem málem byla jedním z nich.
V okamžiku, který stačí k nadechnutí, jsme byli vrženi do temnoty tak nesmírné, že byla až hmatatelná; takové si představuji, že musí být brodit se asfaltem.
Nevěděli jsme, že jsme nepřítel.
Byli jsme jen skupina cestujících, kteří, před několika minutami, dodržovali etiketu metra: žádný přímý oční kontakt, žádné mluvení a už vůbec žádná konverzace.
Ale jak se začala rozplývat temnota, kontaktovali jsme se.
Navzájem jsme si pomáhali.
Hlásili jsme svá jména, trochu jako při prezenci, čekali jsme na odezvu.
"Jsem Gill. Jsem tady.
Jsem naživu.
Dobře."
"Jsem Gill.
Tady.
Žiji.
Dobře."
Neznala jsem Alison.
Ale slyšela jsem její hlášení každých pár minut.
Neznala jsem Richarda.
Ale záleželo mi na tom, že přežil.
Sdílela jsem s nimi jen své křestní jméno.
Nevěděli, že jsem byla vedoucí oddělení v Design Council.
A tady je můj milovaný kufřík, taky zachráněný to ráno.
Nevěděli, že jsem publikovala architektonické a designové žurnály, že jsem byla spřízněná s Královskou společností umění, že jsem nosila černou - stále nosím - že jsem kouřila doutníčky.
Doutníčky už nekouřím.
Pila jsem gin a sledovala přednášky na TEDu, samozřejmě se mi ani nesnilo, že bych jednoho dne stála, balancovala na umělých nohou, a přednášela.
Byla jsem mladá Australanka, dělající pozoruhodné věci v Londýně.
A nebyla jsem připravena na to, aby to všechno skončilo.
Byla jsem tak odhodlaná přežít, že jsem použila svůj šátek, abych si přivázala turnikety k horním částem nohou a všechno a všechny jsem vytěsnila, abych se soustředila a naslouchala sama sobě, aby mě vedl samotný instinkt.
Snížila jsem svou dechovou frekvenci.
Zvedla jsem si stehna.
Držela jsem se vzpřímeně a bojovala jsem s touhou zavřít oči.
Držela jsem se skoro hodinu, hodinu, kdy jsem přemítala o svém celém životě až do této chvíle.
Možná jsem měla dělat víc.
Možná jsem mohla víc žít, víc vidět.
Možná jsem měla běhat, tancovat, začít s jógou.
Mou prioritou a středobodem byla vždy má práce.
Žila jsem, abych pracovala.
Záleželo mi na tom, kým jsem byla na své vizitce.
Ale dole v tom tunelu na tom nezáleželo.
Ve chvíli, kdy jsem ucítila první dotek jednoho svého zachránce, nedokázala jsem mluvit, nedokázala jsem říct ani malé slovo, jako "Gill".
Odevzdala jsem jim své tělo.
Udělala jsem, co jsem mohla a nyní jsem byla v jejich rukou.
Porozuměla jsem, kdo a co je lidskost ve chvíli, kdy jsem uviděla visačku, kterou jsem dostala, když mě přijali do nemocnice.
Stálo na ní: "Jedna neznámá odhadem žena."
Jedna neznámá odhadem žena.
Tato čtyři slova byla můj dar.
Zcela jasně mi řekla, že můj život byl zachráněn, čistě protože jsem byla lidská bytost.
Na jakýchkoli rozdílech nezáleželo v mimořádném rozsahu, který záchranáři byli ochotni podstoupit, aby mi zachránili život, aby zachránili co nejvíce neznámých a riskovali své vlastní životy.
Nezáleželo jim na tom, jestli jsem bohatá nebo chudá, na barvě mé pleti, zda jsem žena nebo muž, na mé sexuální orientaci, koho jsem volila, zda jsem vzdělaná, zda jsem věřící nebo ne.
Nezáleželo na ničem jiném, než že jsem cenný lidský život.
Vidím se jako živoucí důkaz.
Jsem důkaz, že bezpodmínečná láska a respekt životy nejen zachraňují, ale dokáží je i přetvářet.
Tady je úžasná fotka jednoho mého zachránce, Andyho, a mě z minulého roku.
Deset let po té události a tady jsme, ruku v ruce.
Během celého toho chaosu, mi někdo držel ruku.
Někdo jemně hladil mou tvář.
Co jsem cítila?
Cítila jsem se milována.
Co mě ochránilo před nenávistí a touhou po odplatě, co mi dalo odvahu říct: u mě to končí, je láska.
Byla jsem milována.
Věřím, že potenciál pro širokosáhlou pozitivní změnu je náramně obrovský, protože vím, čeho jsme schopní.
Znám genialitu lidskosti.
Což mi dává docela velké věci ke zvážení a otázky, které bychom měli všichni zvážit: Není to, co nás spojuje, mnohem větší než to, co dokáže rozdělovat?
Musí dojít k tragédii nebo katastrofě, abychom se cítili hluboce propojeni jako druh, jako lidské bytosti?
A kdy přijmeme moudrost naší éry a povzneseme se nad pouhou toleranci a posuneme se k přijetí všech, kteří jsou jen nálepkami, dokud je nepoznáme?
Děkuji.
(Potlesk)
Ichtyologie, nauka o rybách.
Vypadá jen jako dlouhé, nudné slovo, ale ve skutečnosti je docela vzrušující, protože ichtyologie je jediná „ologie“, která obsahuje „YOLO“.
(Smích) Světaznalá část publika už ví, že YOLO je zkratka pro „žiješ jenom jednou“. A protože mám jen jeden život, chci ho strávit tím, o čem jsem vždy snil: poznáváním ukrytých divů světa a objevováním nových druhů.
A to je to, co dělám.
V posledních letech jsem se soustředil na jeskyně, kde jsem hledal nové druhy.
A ukázalo se, že je zde mnoho nových druhů jeskynních ryb.
Jen musíte vědět, kam se podívat a mít hubenější postavu.
(Smích) Jeskynní ryby mi mohou hodně prozradit o biologii a geologii.
Mohou mi říct, jak se kolem nich měnily a hýbaly zemské desky, protože uvízly v těch malých dírách, a tím, že osleply, mi mohou vyprávět jak se vyvíjel zrak.
Ryby mají oči, které jsou v zásadě stejné jako naše ‒ všichni obratlovci je mají.
A pokaždé, když se rybí druh adaptoval na tmavé a chladné jeskynní prostředí, během mnoha a mnoha generací postupně přicházel o zrak a oči, až dokud neskončil jako slepá jeskynní ryba jako tady tahle.
Každý druh jeskynních ryb se vyvíjel trochu jinak, každý nám může vyprávět jedinečný geologický a biologický příběh. Proto je tak vzrušující, když najdeme nový druh.
Toto je nový druh z jižní Indiany, který jsme popsali.
Pojmenovali jsme ho Amblyopsis hoosieri, hoosierská jeskynní ryba.
Jejími nejbližšími příbuznými jsou jeskynní ryby z Kentucky, z jeskynního systému Mammoth.
Začaly se vyvíjet rozdílně, když je před několika miliony let rozdělila řeka Ohio.
Tehdy se u nich vyvinuly jemné rozdíly v genetické architektuře, které mohou za jejich slepotu.
Super kritickým pro vidění je gen zvaný rhodopsin.
Lidé ho mají a tyto druhy také. Akorát že u jednoho druhu přestal tento gen úplně fungovat a druhý si funkci zachoval.
Čímž vzniká nádherný přírodní experiment, ve kterém se můžeme podívat na geny, jenž nám umožňují vidět, a poznat prapůvod toho, jak schopnost vidět vznikla.
Ale geny těchto jeskynních ryb můžou také vypovídat o dávných geologických časech, ale asi ne tolik, jako tento druh.
Toto je nový druh, který jsme popsali, je z Madagaskaru. Pojmenovali jsme ho Typhleotris mararybe.
V malgaštině to znamená „velká nemoc“, jako onemocnění, které nás postihlo, když jsme je chytali.
Věřte nebo ne, plavat v závrtech plných odumřelin a v jeskyních plných netopýřího trusu není to nejchytřejší, co se dá v životě dělat, ale YOLO.
(Smích) Miluju tento druh navzdory tomu, že se nás pokusil zabít. A to proto, že nejbližšími příbuznými tohoto druhu z Madagaskaru jsou jeskynní ryby v Austrálii, 6 000 kilometrů daleko.
Osmicentimetrová sladkovodní ryba by nikdy nepřeplavala Indický oceán. Takže když jsme porovnali DNA obou druhů, zjistili jsme, že se oddělily před více než 100 miliony let, zhruba v tom čase, kdy byly jižní kontinenty ještě spojené.
Tyto druhy se vlastně ani nepohnuly.
Přemístily se spolu s kontinenty.
A tak nám skrze svoji DNA poskytují tento přesný model a datují dobu, kdy tyto dávné geologické události nastaly.
Tento druh je natolik nový, že vám ještě nemůžu sdělit jeho jméno. Ale můžu vám říct, že se jedná o nový druh z Mexika a že už pravděpodobně vyhynul.
To proto, že ho známe jen z jediného jeskynního systému, který byl zničen, když se poblíž stavěla přehrada.
Bohužel pro jeskynní ryby je jejich habitat v podzemních vodách také hlavním zdrojem pitné vody.
Vlastně ještě ani nevíme, kdo jsou jejich nejbližší příbuzní.
Nevypadá to, že by se vyskytovali v Mexiku, možná jsou někde na Kubě nebo na Floridě nebo v Indii.
Ale ať už jsou kdekoliv, mohli by nám napovědět něco nového o geologii Karibiku nebo o biologii toho, jak lépe diagnostikovat určité druhy slepoty.
Doufám ale, že tyto druhy objevíme dříve, než také vyhynou.
Svůj život chci strávit jako ichtyolog, který se snaží objevit a zachránit tyto skromné slepé jeskynní rybky, které nám toho mohou tolik povědět o geologii planety a o biologii fungování zraku.
Děkuji.
(Potlesk)
Tak, chtěla bych, abyste si na chvíli představili, že jste vojákem v bitevní vřavě.
Možná jste římský pěšák, nebo středověký lučištník, nebo jste možná válečník z národa Zulu.
Bez ohledu na čas a místo, některé věci jsou stále stejné.
Vaše hladina adrenalinu je zvýšená a vaše jednání záleží na jistých hluboce zakořeněných reflexech, na reflexech pramenících z potřeby chránit sebe a svou stranu a porazit nepřítele.
A teď bych chtěla, abyste si představili, že hrajete velice odlišnou roli, roli průzkumníka.
Úkolem průzkumníka není útočit nebo bránit se.
Úkolem průzkumníka je rozumět.
Průzkumník, to je ten, kdo vyrazí vpřed, mapuje terén a rozpoznává případné překážky.
A průzkumník si může přát dozvědět se třeba to, že je tam někde most výhodně položený přes řeku.
Ale průzkumník chce především vědět, co tam skutečně je, tak přesně, jak to jen jde.
A ve skutečné, opravdické armádě jsou voják i průzkumník nepostradatelní.
Ale každou z těchto rolí lze také chápat jako určitý postoj - jako metaforu toho, jak my všichni zpracováváme informace a myšlenky v běžném životě.
Dnes se pokusím dokázat, že dovednost správně usuzovat, schopnost přesně věci předpovídat, schopnost správně se rozhodovat záleží nejvíce na tom, který z oněch postojů zaujímáte.
Tak, abych ukázala fungování těchto postojů v praxi, vezmu vás zpátky do Francie devatenáctého století, kde tento neškodně vypadající kus papíru vyvolal jeden z největších politických skandálů v dějinách.
Byl objeven roku 1894 důstojníky francouského generálního štábu.
Ležel roztrhaný v koši na starý papír, ale když ho dali znovu dohromady, odhalili, že někdo z jejich řad už nějaký čas prodává vojenská tajemství Německu.
A tak zahájili velké vyšetřování a jejich podezření se záhy shodla na tomto muži, Alfredu Dreyfusovi.
Jeho rejstřík byl čistý, v minulosti se ničeho nedopustil, neměl žádný motiv - podle všeho.
Jenže Dreyfus byl jediným židovským důstojníkem v tak vysokém postavení a tehdy bohužel byla francouzská armáda velmi antisemitská.
A tak porovnali Dreyfusovo písmo s rukopisem té zprávy a došli k závěru, že si odpovídají, i přesto, že nezávislí odborníci na rukopis si byli mnohem méně jisti jejich podobností, ale to teď nechme stranou.
Šli tedy a prohledali Dreyfusův byt, hledajíce jakékoli stopy špionáže.
Prošli jeho dokumenty, a nic nenašli.
Což je jen utvrdilo v tom, že Dreyfus je nejen vinný, ale navíc také záludný, protože očividně ukryl všechny důkazy dříve, než se k nim stačili dostat.
Potom šli a začali pátrat v jeho životopisu po jakýchkoli usvědčujících podrobnostech.
Promluvili si s jeho učiteli, zjistili, že ve škole studoval cizí jazyky, což zjevně ukazuje na záměr spiknout se s cizími vládami někdy v budoucnu.
Jeho učitelé také říkali, že Dreyfus byl známý svou dobrou pamětí, což bylo nesmírně podezřelé, viďte?
Špion si totiž přece musí pamatovat spoustu věcí.
A tak se ten případ dostal před soud a Dreyfus byl shledán vinným.
A potom ho vzali na toto veřejně přístupné náměstí a rituálně mu strhli odznaky z uniformy a jeho meč přelomili vedví.
Říkalo se tomu Dreyfusova degradace.
A odsoudili ho k doživotnímu žaláři na příhodně pojmenovaném Ďábelském ostrově, což je holá skála nedaleko pobřeží Jižní Ameriky.
Tak tam tedy odjel a trávil své dny o samotě, psal francouzské vládě dopis za dopisem, žádaje o znovuotevření případu, aby mohl prokázat svou nevinu.
Ale většina Francie považovala tuto záležitost za uzavřenou.
Jedna věc, která mě na Dreyfusově aféře opravdu zajímá, je otázka: proč byli ti důstojníci tolik přesvědčení, že Dreyfus je vinen?
Totiž, někdo by se snad i mohl domnívat, že to na něj ušili, že šlo o falešné obvinění.
Ale historikové si nemyslí, že to bylo takhle.
Podle všeho ti důstojníci skutečně věřili, že argumenty proti Dreyfusovi jsou pádné.
Což vybízí k zamyšlení: Co nám říká o lidské mysli skutečnost, že můžeme tak chatrné důkazy shledat dostatečnými k odsouzení člověka?
Nuže, máme zde případ toho, čemu vědci říkají "motivované uvažování".
Jedná se o fenomén, kdy naše nevědomá motivace, naše tužby a strachy předurčují způsob, jakým si vykládáme informace.
Některé informace, některé myšlenky vypadají jako naši spojenci.
Chceme, aby zvítězily. Chceme je bránit.
A jiné informace nebo myšlenky jsou naším nepřítelem a ty chceme sejmout.
Proto tedy nazývám motivované uvažování "postojem vojáka."
Většina z vás asi nikdy nepronásledovala francouzského židovského důstojníka za velezradu, řekla bych, ale třeba jste už někdy sledovali sport nebo politiku, a tak jste si možná všimli, že když rozhodčí usoudí, že se váš tým dopustil faulu, například, máte velkou motivaci hledat důvody, proč se zmýlil.
Ale když usoudí, že se faulu dopustil ten druhý tým - bezva!
Tak to má být a radši se v tom nebudeme moc šťourat.
Nebo jste možná četli článek či studii zabývající se nějakou kontroverzní otázkou, například trestem smrti.
A, jak vědci dokázali, pokud trest smrti schvalujete a ta studie ukazuje, že nefunguje, pak máte velkou motivaci najít nejrůznější důvody, proč byla ta studie provedena chatrně.
Když ale ukazuje, že trest smrti funguje, super! Je to dobrá studie.
A naopak: pokud trest smrti neschvalujete, princip je stejný.
Náš úsudek je silně ovlivněn, nevědomky, tím, které straně přejeme vítězství.
A to je všudypřítomné.
Formuje to způsob, jakým přemýšlíme o svém zdraví, o vztazích, jak se rozhodujeme při volbách, co považujeme za spravedlivé nebo etické.
Co mě nejvíc děsí na motivovaném uvažování neboli postoji vojáka je to, jak nevědomý je.
Můžeme se domnívat, že se chováme nestranně a spravedlivě, a nakonec stejně skončit zničením života nevinného člověka.
Ovšem, naštěstí pro Dreyfuse, jeho příběh ještě nekončí.
Tohle je plukovník Picquart.
Je to další vysoce postavený francouzský důstojník, který, jako většina, předpokládal, že Dreyfus je vinen.
A jako většina lidí v armádě byl, přinejmenším povrchně, antisemitou.
Přišla však chvíle, kdy Picquart dostal podezření: "Co když se všichni ohledně Dreyfuse mýlíme?"
Stalo se totiž, že objevil důkazy, že špionáž pro Němce pokračovala i poté, co byl Dreyfus už ve vězení.
A také objevil, že jeden důstojník má rukopis dokonale odpovídající té zprávě, mnohem přesněji než rukopis Dreyfusův.
A tak s těmito důkazy předstoupil před své nadřízené, ale ti se, k jeho zoufalství, o to buď nezajímali, nebo vymýšleli důmyslná odůvodnění, jimiž by jeho objev vysvětlili, třeba: "Nuže, ukázal jste nám, Picquarte, jenom to, že tu máme dalšího špeha, který se naučil napodobovat Dreyfusův rukopis a převzal štafetu špionáže poté, co Dreyfus skončil.
Dreyfus je však pořád vinen."
Picquart nakonec dosáhl toho, že Dreyfus byl rehabilitován,
ale trvalo mu to deset let a jistou část té doby sám strávil ve vězení za zločin nedostatku oddanosti armádě.
Mnozí lidé mají pocit, že Picquart nemůže být pravým hrdinou tohoto příběhu, neboť to byl antisemita, což je špatné, s tím určitě souhlasím.
Ale pro mě osobně skutečnost, že Picquart byl antisemita obdivuhodnost jeho činů spíše zvyšuje, protože trpěl stejnými předsudky, měl stejné důvody být předpojatý jako jeho kolegové, ale jeho dychtivost zjistit pravdu a postavit se za ni to všechno překonala.
Takže pro mě je Picquart vzorem toho, čemu říkám "postoj průzkumníka."
Je to úsilí nikoli zařídit to, aby jedna myšlenka zvítězila a jiná prohrála, ale prostě vidět věci, jak opravdu jsou, tak poctivě a přesně, jak to jen jde, i když to třeba není pěkné, výhodné nebo příjemné.
Tento postoj je moje osobní vášeň.
Posledních několik let jsem strávila jeho zkoumáním a snahou přijít na to, jak postoj průzkumníka vzniká.
Čím to je, že někteří lidé, alespoň občas, jsou schopni proniknout svými vlastními předsudky, zaujatostí a touhami a snažit se vidět fakta a důkazy tak nestranně, jak jen dokáží?
A odpověď je emocionální.
Takže, stejně jako postoj vojáka pramení z emocí, jako jsou obranářství nebo příslušnost ke kmeni, postoj průzkumníka také.
Jen zkrátka pramení z jiných emocí.
Například, průzkumníci bývají zvídaví.
Častěji než jiní tvrdí, že jim dělá radost, když se dozví novou informaci, nebo že mívají potřebu vyřešit nějakou hádanku.
Častěji než ostatním jim cosi vrtá hlavou, když se setkají s něčím, co odporuje jejich očekávání.
Průzkumníci také mívají jiné hodnoty.
Častěji než ostatní tvrdí, že je podle nich chvályhodné ověřovat si svá přesvědčení a méně často než jiní tvrdí, že někdo, kdo změní svůj názor, vypadá jako slaboch.
A hlavně, průzkumníci mají pevný základ, což znamená, že jejich vědomí vlastní hodnoty jakožto osobností není spjato s tím, jestli mají nebo nemají pravdu o nějakém konkrétním tématu.
Takže třeba mohou věřit, že trest smrti funguje,
a pokud se objeví studie ukazující, že ne, mohou říct: "Hm. Zdá se, že jsem se spletl. To neznamená, že jsem zlý nebo hloupý."
Je to právě tento soubor vlastností, který podle zjištění vědců - a vidím to i v běžném životě - předpovídá, kdo má správný úsudek.
Co bych chtěla, abyste si o těchto vlastnostech zapamatovali, je, že nijak podstatně nesouvisí s tím, jak je kdo chytrý nebo kolik toho kdo ví.
Vlastně s IQ nekorelují téměř vůbec.
Jde v nich o to, jaký máte pocit.
Stále se vracím k jednomu citátu od Saint-Exupéryho.
To je autor Malého prince.
Řekl: "Když chcete postavit loď, nehoňte své muže do shánění dřeva, nedávejte jim rozkazy a nerozdělujte mezi ně práci.
Místo toho je naučte prahnout po rozlehlém a nedozírném moři."
Jinak řečeno tvrdím, že jestli si skutečně chceme zlepšit úsudek jako jednotlivci a jako společnosti, nepotřebujeme nejvíc další lekce logiky nebo rétoriky nebo pravděpodobnosti nebo ekonomiky, ačkoli tyto obory mají značnou hodnotu.
Ale co nejvíc potřebujeme, abychom jejich zásady používali dobře, je postoj průzkumníka.
Musíme změnit způsob, jakým cítíme.
Musíme se naučit cítit se pyšně, nikoli zahanbeně, když si všimneme, že jsme se možná v něčem spletli.
Musíme se naučit, jak pociťovat zaujetí, nikoli potřebu bránit se, když se setkáme s informacemi, které odporují našemu přesvědčení.
Takže otázka, kterou bych vám chtěla na závěr položit, zní: Po čem ze všeho nejvíc toužíte?
Toužíte po obhajobě vlastních názorů?
Anebo toužíte po tom vidět svět tak jasně, jak to jen lze?
Děkuji.
(Potlesk)
Míval jsem vracející se sen, v kterém přicházím do místnosti plné lidí a snažím se nenavázat s nikým oční kontakt.
Dokud si mě někdo nevšiml a já začnu panikařit.
Ta osoba ke mně přijde a povídá: "Ahoj, mé jméno je X Y"
A jak se jmenuješ ty?
A já jsem potichu, nedokážu odpovědět.
Po chvíli trapného ticha povídá: "Zapomněl si snad své jméno?"
A já stále zticha.
A poté, pomalu, se všichni ostatní začnou ke mně otáčet a ptát se skoro jedním hlasem: (voice-over několika hlasů) "Zapomněl si snad své jméno?"
Jak jsou hlasy stále hlasitější, chci odpovědět, ale nedělám to.
Jsem vizuální umělec.
Něco z mé práce je vtipné, a něco docela srandovní takovým trpkým humorem.
A jedna věc, kterou skutečně zbožňuji, je tvoření těchto animací, kde namlouvám mnoho druhů postav
Byl jsem medvídek.
"Ahoj!"
(smích) SS: Byl jsem velrybou.
"Ahoj!"
(smích) SS: Byl jsem přáníčkem.
"Ahoj!"
(smích) SS: Můj oblíbený - Frankesteinovo monstrum.
"Ahoj!" (smích) SS: U této role jsem si celkem zabručel.
Před pár lety jsem vytvořil tohle vzdělávací video o historii video her.
A pro tohle video jsem musel jít do postavy ze hry Space Invader.
"Ahoj!"
SS: Splnění snu, vážně! (smích) A když jsem to video zveřejnil online, jen jsem seděl u počítače mačkaje tlačítko "obnovit", natěšen na reakce a odpovědi.
Přišel první komentář.
"Dobrá práce"
SS: Ano!
Zmáčkl jsem "obnovit".
"Výborné video! Těším se na další"
SS: Tohle byla jen první část dvojdílného videa.
Chystal jsem se začít pracovat na té druhé.
Zmáčkl jsem "obnovit".
"Kde je část DRUHÁ? KDEEE? Potřebuji ji HNEEED. :P" (smích) SS: Lidé a nejen má mamka o mne říkali hezké věci na internetu!
Cítil jsem, že to konečně přišlo.
Zmáčkl jsem "obnovit".
"Jeho hlas je otravný.
Bez urážky." SS: OK, neuražen.
Obnovit. "Mohl bys to udělat znovu tentokrát bez burákového másla v puse?"
SS: OK, alespoň je odezva tak nějak konstruktivně kritická.
. "Obnovit" "Prosím nepoužívej tenhle hlas znovu, jen těžko je mu rozumět."
SS: "obnovit"
"Nemohl jsem sledovat kvůli indickému přízvuku."
SS: OK, OK, OK, dvě věci.
První, nemám indický přízvuk, mám pákistánský, OK?
A druhá, celkem zjevně mám pákistánský přízvuk.
(smích) Ale podobné komentáře přicházely dále, tak jsem přišel na to, že bych je měl prostě ignorovat a začít pracovat na druhé části videa.
Nahrál jsem moje audio, ale pokaždé, když jsem se dostal na editaci, tak jsem prostě nemohl.
Úplně pokaždé mne to vracelo do dětství, kdy jsem měl s mluvením velké problémy.
Koktal jsem odnepaměti.
Jako kluk ve třídě, který by nikdy nezvedl ruku, aby se na něco zeptal nebo aby odpověděl.
Když zvonil telefon, běžel jsem do koupelny, abych ho nemusel zvedat já.
Když to bylo pro mě, rodiče řekli, že nejsem doma.
V koupelně jsem strávil spoustu času.
Nesnášel jsem představování se, obzvláště ve skupinách.
Vždy jsem koktal své jméno a někdo by řekl: "Zapomněl si snad své jméno?"
A pak by se všichni zasmáli.
Tenhle vtípek nikdy neomrzel.
(smích) Strávil jsem své dětství v pocitu, že když promluvím, bude hned jasné, že je něco se mnou špatně, že nejsem normální.
Takže jsem zůstal většinou potichu.
Takže jak vidíte, bylo pro mě velkým krokem používat vlastní hlas ve své tvorbě.
Pokaždé, když jsem nahrál audio, potýkal jsem se s tím, že jsem každou větu řekl mnohokrát, takže jsem se pak vracel a vybral tu, o které jsem si myslel, že stojí za prd nejméně.
Audio editace je jako Photoshop na váš hlas.
Můžete ho zpomalit, zrychlit, udělat ho hlubší, přidat ozvěnu.
A kdybych se zakoktal v průběhu, a kdybych se zakoktal v průběhu, jen se vrátím, a opravím to.
Je to kouzlo.
Používání mého velmi upraveného hlasu v mé tvorbě bylo pro mě možností, jak znít sám sobě normálně.
Ale po komentářích k videu, už mi to nedávalo pocit normálnosti.
Tak jsem přestal svůj hlas, ve své tvorbě používat.
Od té doby jsem hodně přemýšlel, co znamená být normální.
Přišel jsem na to, že "normální" má hodně co do činění s očekáváním.
Dám vám příklad.
Narazil jsem na příběh o antickém autorovi Homérovi.
Homér, ve svých dílech zmínil jen velmi málo barev.
A když už tak udělal, zdá se, že ještě k tomu tak nějak špatně.
Například moře je popisováno jako vínově rudá. tváře lidí jsou občas zelené a ovce jsou fialové.
Ale ne jenom u Homéra.
Když si projdete celou starověkou literaturou -- starověké Číny, Islandu, Řecka, Indie a dokonce i původní hebrejskou bibli -- všude je zmíněno jen pár barev.
Nejpopulárnější teorie, proč tomu tak může být je, že kultury si začaly uvědomovat barvu, až poté, co ji dokázaly samy vyrobit.
Takže v podstatě, barvu uvidíte, až když ji dokážete vyrobit.
Barva jako je červená nebyla pro mnoho kultur těžká na výrobu -- začali jí vidět jako barvu relativně dost brzo.
Ale barvu jako modrá, na výrobu mnohem náročnější -- neumělo mnoho kultur po delší dobu vyrobit.
A stejně tak ji do té doby neviděli.
Takže mezitím, přestože byla všude okolo nich, ji jednoduše neměli schopnost vidět.
Byla neviditelná.
Nebylo to pro ně divné.
A tento příběh mi pomohl zasadit své zkušenosti do kontextu.
Takže, když jsem si poprvé přečetl ty komentáře, moje počáteční reakce byla, si brát všechno velmi osobně.
Ale ti lidé nevěděli, jak nesebevědomý jsem ohledně svého hlasu.
Většinou reagovali na můj přízvuk – není běžné, aby vypravěč měl přízvuk.
Ale přesto, co je vlastně normální?
Víme, že hodnotitelé najdou více chyb ve vašem psaní, pokud si myslí, že jste černoch.
Víme, že profesoři méně pomíhají studentům z menšin nebo studentkám.
A víme, že životopisy s "bělošsky" znějícím jménem dostávají více odpovědí, než ty s "černošsky" znějícími.
Proč to tak je?
Kvůli našim očekáváním toho, co je normální.
Myslíme si, že je normální, když černoch student má chyby v psaní.
Myslíme si, že je normalní, když studentka nebo student z menšiny neuspěje.
A myslíme si, že je normální, přijmout do zaměstnaní jako tu lepší volbu bělocha než černocha.
Ale výzkumy také ukazují, že tento druh diskriminace, ve většině případů, je prostě nadržování, jehož příčinou, je spíše pomoc těm, ke který máte blíž, než chuť ublížit těm, ke kterým tak blízko nemáte.
A dělat si odstup od cizích začíná už ve velmi útlém věku.
Nechte mě uvést příklad.
Jedna knihovna, která katalogizuje postavy ze sbírek dětských knih vydaných každý rok, zjistila, že v roce 2014 jen okolo 11 procent knih mělo nebělošskou postavu.
A jen rok před tím tohle číslo bylo jen okolo 8 procent, přestože polovina dnešních amerických dětí má své rodinné pozadí z menšin.
Polovina.
Takže tu jsou dva problémy.
Zaprvé, dětem se říká, že mohou být kdokoliv, dělat cokoliv, a přesto většina příběhů, které si děti čtou, jsou o lidech, kteří nejsou jako oni.
A zadruhé, většinové skupiny si neuvědomují rozsah své podobností s menšinami -- sdílíme každodenní zkušenosti, naděje, sny, obavy, a lásku k hummusu.
Je vynikající!
(smích) Tak jako modrá barva pro starověké Řeky, nejsou menšiny částí toho, co vidíme jako normální, protože "normální" je prostě následkem vlivu našeho minulého a současného prostředí.
A tady začínají být věci složitější.
Dokáži přijmou předexistenci chápaní "normálnosti" kdy -- normální je dobré, a vše ostatní mimo to, dle této velmi strohé definice, je špatné.
Nebo můžu zpochybnit tu dohodu o "normálnosti" svou tvorbou a svým hlasem a svým přízvukem a jak tu stojím na jevišti, přestože jsem z toho podělaný a raději bych byl ve své koupelně.
(smích) (potlesk) Pomalu začínám používat svůj hlas znovu ve své tvorbě.
A je to fajn.
Neznamená to, že se nezhroutím až mi příště řeknou, že huhlám jakobych měl burákové máslo v puse. (smích)
Jenom to znamená, že mnohem lépe chápu, co je v sázce, a že vzdát se není řešením.
Starověcí Řekové se přece jednou neprobudili a neřekli si: Ta obloha je modrá.
Trvá dlouho, než lidé uchopí, co dlouho ignorovali.
Takže musíme neustále zpochybňovat naše chápání "normálního", protože toto nám jednou, jako společnosti, umožní uvidět nebe, takové, jaké ve skutečnosti je.
"Děkuji, děkuji vám, děkuji, děkuji, děkuji vám.
Tato řeč byla zaznamenána přes internet, ze syrského města Homsu, zničeného šesti lety války. Ahoj! Jmenuji se Marwa a jsem architektka.
Narodila jsem se a vyrostla v Homsu, městě ve středozápadní Sýrii, a od té doby tam žiji.
Po šesti letech války je nyní Homs napůl v troskách.
Já a moje rodina jsme měli štěstí; náš dům stále stojí.
I když už dva roky jsme tu jako ve vězení.
Venku byly demonstrace, bitvy, bombardování a ostřelovači.
S manželem jsme mívali architektonické studio na starém hlavním náměstí.
Je po něm, stejně jako zmizela většina starého města.
Polovina městských čtvrtí je v troskách.
Od příměří z konce roku 2015 už je v mnoha částech Homsu víceméně klid.
Ekonomie je kompletně zhroucená, lidé stále bojují o přežití.
Prodavači, kteří mívali stánky na tržištích starého města, nyní prodávají v přístřešcích na ulicích.
Po naším bytem je truhlář, cukrárna, řezník, tiskárna, dílny a mnoho dalších.
Začala jsem na částečný úvazek učit a s manželem, který má několik zaměstnání, jsme otevřeli malé knihkupectví.
Jiní lidé se snaží přežít pomocí všemožné práce.
Když se dívám na své zničené město, pochopitelně se ptám: Co vedlo k této nesmyslné válce?
Sýrie většinou bývala místem tolerance, historicky zvyklým na rozmanitost, domovem pro celou škálu náboženství, původů, zvyků, zboží, jídla.
Jak se má země – země, kde komunity žily pokojně pospolu a v klidu diskutovaly své rozdílnosti – jak se stalo, že jsme upadli do občanské války, násilí, odsunů a nebývalé sektářské nenávisti?
Je mnoho příčin, které vedly k válce – společenských, politických i ekonomických.
Všechny hrály svoji roli.
Ale věřím, že jeden klíčový důvod je dlouhodobě přehlížen a je důležité ho analyzovat, protože na něm ve velké míře záleží, jestli se nám podaří zabezpečit, aby se to neopakovalo.
Tímto důvodem je architektura.
V mé zemi hrála architektura důležitou roli při vytváření, směrování a zesilování konfliktů mezi bojujícími frakcemi a pravděpodobně to platí i pro jiné země.
Mezi architekturou místa a komunitou, která se v něm usadila existuje jistá souvislost.
Architektura hraje klíčovou roli v tom, jestli se komunita rozpadne nebo naopak spojí.
Syrská společnost byla po dlouhá léta prostorem pro soužití lidí různých tradic a původů.
Syřané zažili prosperitu volného obchodu a udržitelných společenství.
Užívali si pravý význam sounáležitosti s místem, a to se odrazilo v tom, jak budovali své prostředí – mešity a kostely bok po boku, tržiště propletená s veřejnými prostorami, všechno v proporcích a velikostech, odvozených od lidskosti a harmonie.
Tato architektura promíšenosti je v rozvalinách stále čitelná.
Staré syrské islámské město stálo na mnohovrstevnaté minulosti, s ní se spojovalo a přijímalo jejího ducha.
A stejně tak i jeho obyvatelé.
Lidé žili a pracovali společně, na místě, které jim dávalo pocit sounáležitosti, a kde se mohli cítit doma.
Sdíleli spolu pozoruhodně sjednocený život.
Jenže v průběhu minulého století byla křehká rovnováha těchto míst narušena – nejprve urbanisty koloniální éry, když se Francouzi nadšeně pustili do transformace takzvaně „nemoderních“ syrských měst.
Srovnávali se zemí celé ulice a přesouvali pomníky.
Říkali tomu vylepšování, ale zahájili tím dlouhé, pomalé rozpadání vztahů.
Trandiční urbanismus a architektura našich měst podporovala identitu a sounáležitost nikoli pomocí separace, ale pomocí propojení.
Během let se staré stalo bezcenným a na ceně získalo to nové.
Harmonii prostředí jak po stavební, tak po společenské stránce narušily prvky modernity – brutální, nekonečné betonové bloky, přehlížení, estetická devastace, rozdělující urbanismus, oddělující komunity podle třídy, víry nebo majetku.
Totéž se dělo ve společnosti.
Stejně jako se změnila podoba prostředí po stavební stránce, začaly se měnit i způsoby života a pocity sounáležitosti s komunitou.
Místo základu pro vzájemnost a sounáležitost se architektura stala způsobem pro odlišení a komunity se začaly vzdalovat principům, které je dříve sjednocovaly. Začala se ztrácet duše místa, které dříve vytvářelo společnou existenci.
Samozřejmě příčin, vedoucích k válce v Sýrii, bylo mnoho. Neměli bychom ale podceňovat podíl, který na tom měla tvorba městských zón a pomatená, nelidská architektura, která přispěla ke ztrátě identity a sebeúcty, která živí sektářské rozdělování a nenávist.
Během času se jednotné město proměnilo na městské centrum, kolem dokola obklopené ghety.
Ze soudržné společnosti se staly rozdílné sociální skupiny, odcizené jedna druhé a odcizené samotnému místu.
Podle mne, když ztratíte pocit, že patříte k nějakému místu, a smysl pro to, že ho sdílíte s někým jiným, je pak mnohem snažší ho zničit.
Jasným příkladem může být neoficiální systém bydlení, ve kterém přd válkou bydlelo přes 40 % populace.
Ano, před válkou bydlela skoro polovina syrské populace ve slumech, v periferních oblastech bez pořádné infrastruktury, v nekonečných řadách holých panelových krabic, obývaných lidmi, kteří většinou náleželi do stejné skupiny, založené na náboženství, třídě, původu, nebo všem dohromady.
Takový separovací urbanismus se ukázal jako jasný předvoj války.
Konflikt se mnohem snáze rozhoří mezi rozdělenými územími – tam, kde žijí „oni“.
Vazby, které dříve držely město pohromadě – ať už po sociální stránce, díky spojitému bydlení, nebo ekonomicky, díky obchodování na tržištích, nebo nábožensky tím, jak víry žily bok po boku – se všechny ztratily v nevhodné a bezduché modernizaci způsobů bydlení.
Dovolte mi odbočku.
Když si čtu o heterogenním urbanismu jinde ve světě, například o etnických čtvrtích v britských městech, kolem Paříže nebo v Bruselu, rozpoznácám počátky stejné tragické nestability, jaké jsme svědky tady v Sýrii.
Města jako Homs, Aleppo, Daraa a mnohá další jsou zle poničená a skoro polovina lidí uprchla ze svých domovů.
Válka snad jednou skončí. Jako architektka se ale musím ptát: jak budeme stavět při obnově?
Jaké principy bychom měli přijmout, abychom se vyvarovali stejných chyb?
Podle mne bychom se měli zaměřit na vytváření míst, ve kterých se lidé cítí propojení.
Architektura a plánování musí znovu podchytit některé z tradičních hodnot, které tohle dokázaly. Musí umět vytvářet podmínky pro soužití a mír. Mezi takové hodnoty patří krása, která není výstavná a okázalá, ale projevuje se v dostupnosti a lehkosti. Musíme obnovit morální hodnoty, jako je velkorysost a přijetí, pomocí architektury, ze které se mohou radovat všichni, ne jen elity, jako to bývalo v stinných alejích starého islámského města, pomocí smíšených prvků, které podporují smysl pro komunitu.
Tady v Homsu je jedna čtvrť jménem Baba Amr, která je kompletně zničená.
Před téměř dvěma lety jsem do soutěže OSN „UN-Habitat“ poslala tento svůj návrh na rekonstrukci.
Jde o nápad, jak vytvořit městskou strukturu inspirovanou stromem, schopnou růstu a přirozeného rozšiřování, která by nesla ozvěnu tradičních mostů, které vedly přes staré aleje, zahrnovala byty, soukromé dvorky i obchody, dílny, místa pro parkování, hry i odpočinek, stromy a zastítěná místa.
Není to pochopitelně dokonalé.
Kreslila jsem to během pár hodin, kdy nám fungovala elektřina.
Je monoho způsobů, jak pomocí architektury vyjádřit sounáležitost a komunitu.
Ale srovnejte si to s izolovanými, nepropojenými bloky, navrženými v oficiálním projektu na rekonstrukci Baba Amr.
Architektura není osou, okolo které se točí lidský život, ale má sílu navrhovat a dokonce i směrovat lidskou aktivitu.
V tom smyslu jsou osídlení, identita a sociální integrace zároveň spolutvůrci i produkty efektivního urbanismu.
Soudržný urbanismus starého islámského města a mnoha starých evropských měst propaguje integraci, zatímco bezduché bloky v řadách nebo věžácích – i kdyby byly luxusní – mají sklon podporovat izolaci a „jinakost“.
Dokonce i jednoduché věci, jako jsou zastíněná podloubí, ovocné stromy nebo pitná voda ve městě, mohou dost změnit způsob, jakým se lidé vztahují vůči místu, jestli pro ně je něčím, co velkoryse dává, něčím, co stojí za uchování a dokonce přispění, nebo ho naopak vnímají jako místo odcizení, plné zárodků hněvu.
Pokud má místo být štědré, i jeho architektura musí něco nabízet.
Na způsobu, jakým stavíme, záleží.
Struktura našich měst se obrazí ve struktuře našich duší.
A ať už mluvíme o neformálních betonových slumech, rozpadajících se bytovkách, zašlých starých městech nebo pralesech mrakodrapů, současné urbanistické archetypy rozeseté všude po Blízkém východě, jsou jednou z příčin odcizování a rozpadání našich komunit.
Můžeme se z toho poučit.
Můžeme se učit, jak při obnově stavět jinak, jak vytvářet architekturu, která neslouží pouze praktickým a ekonomickým stránkám lidského života, ale také sociálním, duchovním a psychologickým potřebám.
Tyto potřeby byly v syrských městech před válkou naprosto přehlíženy.
Potřebujeme znovu vytvořit města, které jeho komunity společně sdílí.
Když se nám to povede, lidé nebudou cítit potřebu hledat identitu ve vymezování se oproti identitám těch ostatních, protože se všichni budou cítit jako doma.
Děkuju, že jste mě vyslechli.
Jsem Brit.
(Smích) (Potlesk) Nikdy předtím výraz "jsem Brit" nevyvolával tolik soucitu.
(Smích) Přicházím z ostrova, kde mnoho z nás věří, že zde za posledních tisíc let bylo hodně kontinuity.
Historicky inklinujeme k tomu, že druhé nutíme ke změnám, ale sami se moc neměníme.
Takže to pro mě byl obrovský šok, když jsem se ráno 24. června probudil, abych zjistil, že má země zvolila odchod z EU, premiér rezignoval a Skotsko zvažuje referendum, které může přivodit konec samotné existence Spojeného království.
Takže to pro mě byl obrovský šok a byl to obrovský šok pro mnoho lidí, ale bylo to také něco, co během následujících několika dní přineslo úplné politické zhroucení v mé zemi.
Ozývaly se hlasy za druhé referendum, jako kdybychom po sportovním utkání mohli protistranu žádat o opakování hry.
Každý obviňoval toho druhého.
Lidé obviňovali premiéra za to, že vůbec referendum vyhlásil.
Obviňovali vedení opozice, že nebojovali dost tvrdě.
Mladí obviňovali staré.
Vzdělaní obviňovali méně vzdělané.
Tohle úplné zhroucení zhoršoval ten nejtragičtější prvek: úroveň xenofobie a rasistických urážek v britských ulicích, jakou jsem nikdy předtím nezažil. Nikdy v životě.
Lidé teď mluví o tom, jestli se má země stane Malou Anglií, nebo, jak poznamenal jeden z mých kolegů, zdali se staneme parkem vzpomínek na rok 1950, který si pluje v Atlantském oceánu.
(Smích) Já se ale ptám, zdali bychom měli být šokováni tím, co jsme od té doby zažili?
Je to něco, co se stalo přes noc?
Nebo to jsou hlubší strukturální faktory, co nás dovedly až sem?
Takže chci poodstoupit a položit dvě základní otázky:
za prvé - co Brexit představuje ne jenom pro mou zemi, ale pro všechny z nás po celém světě?
A za druhé - co s tím můžeme dělat?
Jak bychom na to všichni měli reagovat?
Takže za prvé - co Brexit představuje.
Pohled nazpět je úžasná věc.
Brexit nás učí spoustu věcí o naší společnosti a o společenstvích po celém světě.
Podtrhuje to, jak zahanbující je, že si nejsme vědomi, jak jsou naše společnosti rozděleny.
Hlasování nás rozdělilo napříč věkem, vzděláním, třídou a geograficky.
Mladí moc nehlasovali, ale ti, co hlasovali, chtěli zůstat.
Starší lidé opravdu chtěli opustit EU.
Geograficky to byl Londýn a Skotsko, kde většinou volili možnost zůstat členem EU, zatímco v jiných částech země to tak vyhraněné nebylo.
Toto rozdělení je něco, co musíme rozpoznat a brát vážně.
Ale hlouběji nás hlasování učí něco o tom, jak vypadá dnešní politika.
Současná politika už není jenom o tom, zdali doprava nebo doleva.
Už není jenom o daních a výdajích.
Je o globalizaci.
Dělicí čára v dnešní politice je mezi těmi, co přijímají globalizaci a těmi, co ji odmítají.
(Potlesk) Pokud se podíváme proč ti, kteří chtěli odejít, říkáme jim "odejít" jako protiklad k "zůstat" vidíme dva faktory ve veřejném mínění na kterých opravdu záleží.
Prvním byla imigrace, druhým svrchovanost, a toto reprezentuje touhu lidí převzít zpět kontrolu nad svými životy a pocit, že je politici nezastupují.
Ale tyto myšlenky znamenají strach a odcizení.
Znamenají uchýlit se k nacionalismu a hranicím v takové podobě, jakou by mnoho z nás odmítlo.
Obrázek, který chci nastínit, je mnohem komplikovanější, než liberální internacionalismus, který já - a já pevně zahrnuji sebe do tohoto obrázku, který potřebuju napsat nám zpátky do obrázku, aby bylo možné pochopit, jak jsme se dostali tam, kde jsme.
Když se podíváme na volební vzorce napříč Spojeným královstvím, je patrné rozdělení.
Modrá část ukazuje "zůstat" a červené oblasti "opustit".
Když jsem se na to díval, co mě uhodilo do očí, bylo, jak málo času v mém životě jsem strávil v mnoha červených oblastech.
Najednou jsem si uvědomil, že když se podívám na 50 oblastí, kde se nejvíce volilo "odejít", dohromady jsem tam strávil tak čtyři dny.
U některých těchto míst ani neznám jména volebních okrsků.
Byl to pro mě skutečný šok a to naznačuje, že lidé jako já, kteří o sobě smýšlí jako o otevřených a tolerantních, možná ani neznají naši vlastní zemi a společnost ani zdaleka tak, jak věříme, že ji známe.
(Potlesk) A výzva, která odtud vychází, je, že musíme najít novou cestu, jak popsat globalizaci těmto lidem, rozpoznat, že pro tyto lidi, kteří nemají nutně univerzitní vzdělání, kteří nevyrostli s internetem, nemají možnosti cestovat, že mohou být odrazeni příběhem, který, v naší často liberální bublině, shledáváme přesvědčivým.
(Potlesk) To znamená, že musíme zvýšit dosah a porozumět.
Menšina v hlasech "odejít" se zabývala malichernou politikou strachu a nenávisti, vytvářející lži a nedorozumění, například myšlenku, že takový hlas může snížit počty uprchlíků a lidí, kteří hledají azyl v Evropě, zatímco hlas "odejít" nemá co do činění s imigrací mimo EU.
Pro výraznou většinu voličů "odejít" to bylo vyjádřením znepokojení a deziluze z politického establishmentu.
Pro mnohé to byl protestní hlas, pocit, že je nikdo nereprezentuje, že nemohli najít politickou stranu, která by za ně promlouvala, a tak prostě odmítli aktuální politickou reprezentaci.
Toto se objevuje napříč Evropou a mnoha liberálně demokratickými zeměmi.
Vidíme to ve vzrůstající popularitě Donalda Trumpa ve Spojených Státech, ve vzrůstajícím nacionalismu Viktora Orbána v Maďarsku, ve vzrůstající popularitě Marine Le Penové ve Francii.
Přízrak Brexitu obchází celou naší společností.
Takže otázka, kterou si myslím, že si musíme položit, je ta druhá: "Jak na to máme hromadně odpovědět?"
Všichni z nás, kterým záleží na vytváření liberální, otevřené společnosti, naléhavě potřebujeme novou vizi, vizi tolerantnější, otevřenější globalizace, takovou, která přivádí lidi k nám, než že je nechává za námi.
Taková vize globalizace musí začít rozpoznáním pozitivních přínosů globalizace.
Shoda napříč ekonomickými směry je, že z volného obchodu, pohybu kapitálu, pohybu lidí napříč hranicemi těží každý.
Ti, co se zabývají mezinárodními vztahy, se shodnou, že globalizace přináší vzájemnou závislost, což vede ke spolupráci a míru.
Globalizace také ale zahrnuje efekt přerozdělování.
Vytváří vítěze a poražené.
Například migrace. Víme, že imigrace je přínosná pro ekonomiku jako celek, a to téměř za všech okolností.
Ale musíme si také být vědomi toho, že jsou zde také důsledky přerozdělení, že imigrace méně vzdělaných může vést ke snížení platů pro většinu chudých v naší společnosti a může také vyvolat tlak na ceny nemovitostí.
To nezlehčuje fakt, že migrace je pozitivní, ale znamená to, že více lidí musí sdílet své výhody a rozpoznat je.
Kofi Annan, bývalý generální tajemník OSN, v roce 2002 promluvil na univerzitě v Yale. Tato řeč se týkala otevřené globalizace.
To byl ten projev, ve kterém poprvé zazněl tento výraz.
Řekl, a tady ho budu parafrázovat: "Skleněný dům globalizace musí být otevřený všem, pokud má zůstat bezpečný.
Náboženský fanatismus a nevzdělanost jsou odpornou tváří vylučující a antagonistické globalizace."
Myšlenka otevřené globalizace byla krátce zmíněna v roce 2008 na konferenci o progresivní správě, které se účastnilo mnoho lídrů evropských zemí.
Ale uprostřed přísnosti a finanční krize v roce 2008 se tento koncept rozplynul téměř beze stopy.
Globalizace byla přijata na podporu neoliberálního programu.
Je vnímána spíše jako součást elitního programu než jako něco, z čeho mohou profitovat všichni.
A je potřeba ji znovu prohlásit za daleko víc otevřenou než je dnes.
Takže otázka zní: "Jak můžeme dosáhnout tohoto cíle?"
Jak můžeme vybalancovat strach a odcizení na straně jedné, zatímco vehementně odmítáme dát prostor xenofobii a nacionalismu?
Toto je otázka pro každého z nás.
Já si jako sociolog myslím, že sociologie nabízí nějaká místa, kde začít.
Naše transformace se musí týkat obojího, myšlenek i materiální změny, a já vám chci představit čtyři nápady, se kterými se dá začít.
První se týká občanského vzdělávání.
Brexit odhalil mezeru mezi veřejným vnímáním a empirickou realitou.
Naznačil, že jsme se posunuli k postfaktické společnosti, kde na důkazu a pravdě už nezáleží a lež má stejné postavení jako čistý důkaz.
Takže jak můžeme – (Potlesk) Jak tedy můžeme obnovit respekt k pravdě a důkazu v naší liberální demokracii?
Musí to začít vzděláním, musí to začít rozpoznáním, že jsou zde obrovské rozdíly
V roce 2014, Ipsos MORI, společnost pro výzkum a analýzu dat, publikovala výzkum ohledně přístupu k imigraci, který ukázal, že jak vzrůstají počty imigrantů, vzrůstá také všeobecné znepokojení ohledně imigrace, ačkoliv to samozřejmě neprokazuje příčinný vztah, protože by to ani tak moc nemuselo souviset s čísly, jako s politickým a mediálním příběhem okolo.
Ten samý průzkum také odhalil obrovskou veřejnou dezinformaci a nepochopení podstaty imigrace.
Například s těmito postoji ve Spojeném království veřejnost věřila, že míra azylů byla větší než ve skutečnosti, ale také věřila, že míra vzdělávací migrace byla daleko menší než míra celkové migrace, která ve skutečnosti je.
Takže se musíme vypořádat s těmito mylnými informacemi, mezerou mezi vnímáním a realitou ohledně klíčových aspektů globalizace.
A to nemůže být jen něco, co necháme na školách, ačkoliv je důležité začít v raném věku.
Musí to být o celoživotní místní účasti, veřejném zapojení, které jako společnost podpoříme.
Druhá věc, kterou mám na mysli, je příležitost, myšlenka více podpořit spolupráci napříč různými komunitami.
(Potlesk) Jedna z věcí, která pro mě nápadně vyčnívá, dívám-li se na přístup k imigraci ve Spojeném království, je ironie, že náboženství v mé zemi, které jsou k imigrantům tolerantnější, mají nejvíce imigrantů.
Takže například Londýn nebo Southeast mají nejvíce imigrantů a patří také mezi tolerantnější oblasti.
Oblasti s nižším počtem imigrantů jsou vůči migrantům více vylučující a netolerantní.
Takže potřebujeme podpořit výměnné programy.
Potřebujeme zajistit, aby starší generace, která možná nemůže cestovat, měla přístup na internet.
Na místní i národní úrovni potřebujeme zajistit více pohybu a více zapojení, více spolupráce s lidmi, které neznáme a s těmi, se kterými nutně nemusíme souhlasit.
Třetí věc, která si myslím, že je kritická, ačkoliv je skutečně základní, je, že musíme zajistit, aby každý sdílel přínosy globalizace.
Tento obrázek z Financial Times po Brexitu je skutečně úderný.
Tragicky ukazuje, že ti, kteří volili "odejít" z EU, jsou ti, kdo nejvíce materiálně profitují z obchodování s EU.
Problém ale je, že tito lidé v těchto oblastech se nepovažují za ty, kteří mají nějaké výhody.
Nevěří, že profitují z rostoucího obchodování a vzrůstající mobility po světě.
Pracoval jsem na otázkách, které se převážně týkaly uprchlíků, a jedna z myšlenek, kterou jsem hodně kázal, zvláště v rozvojových zemích po světě, je, že abychom povzbudili integraci uprchlíků, nemůžeme jen protežovat uprchlickou populaci, musíme se také vypořádat s obavami hostující komunity na lokálních úrovních.
Když se na to podíváme, jedním ze směrů politiky je, že musíme poskytnout neúměrně lepší vzdělávací a zdravotní zařízení, přístup k sociálním službám v těchto regionech s vyšší imigrací, abychom čelili obavám místní populace.
Ale zatímco to doporučujeme v rozvojovém světě, nebereme si tuhle lekci domů a nezačleňujeme je do našich společností.
Mimoto, pokud bychom brali vážně potřebu zajistit, aby lidé sdíleli své ekonomické výhody, naše podnikání a společnosti by potřebovaly model globalizace, který připustí, že i ony musí brát lidi s sebou.
Čtvrtá a poslední myšlenka, kterou chci předložit, je myšlenka, že potřebujeme více zodpovědné politiky.
Je zde velmi malý sociologický důkaz, který porovnává přístup ke globalizaci.
Ale z průzkumů, které existují, můžeme vidět, že je zde obrovská rozmanitost napříč různými zeměmi a časovými úseky v těchto zemích v přístupu a toleranci v otázkách jako migrace a mobilita na jedné straně a volný obchod na straně druhé.
Ale jedna hypotéza, která se vynořuje při běžném pohledu na tato data, je myšlenka, že polarizované společnosti jsou daleko od tolerance globalizace.
Jsou to společnosti jako třeba dřívější Švédsko, jako Kanada dnes, kde středová politika, kde pravice spolupracuje s levicí, kde objevujeme podporující postoje vůči globalizaci.
A co vidíme napříč dnešním světem, je tragická polarizace, selhání dialogu mezi politickými extrémy a mezera ve smyslu liberálního středu, který může povzbudit komunikaci a sdílet porozumění.
Možná toho nedosáhneme dnes, ale přinejmenším musíme vyzvat naše politiky a naše média, aby odhodili jazyk strachu a byli daleko více tolerantní vůči sobě.
(Potlesk) Tyto nápady jsou velmi orientační. A to zčásti proto, že to musí být zahrnující a sdílený projekt.
Pořád jsem Brit.
Pořád jsem Evropan.
Pořád jsem světoobčan.
Pro ty z nás, co věří, že naše identity se vzájemně nevylučují, musíme pracovat společně, abychom zajistili, že globalizace vezme každého s námi a nenechá lidi pozadu.
Jedině tehdy opravdově usmíříme demokracii a globalizaci.
Děkuji.
Jsem vážně rád, že jsem tady.
Jsem rád, že jste tady i vy, protože jinak by to bylo trochu divné.
Jsem rád, že jsme tady my všichni.
A když říkám "tady", tak nemyslím tady.
Ani tady.
Ale tady.
Myslím na Zemi.
A když říkám "my", nemyslím nás tady v sále, ale život, veškerý život na Zemi -- (Smích) od složitých organismů po jednobuněčné, od plísně přes houby až po létající medvídky.
(Smích) Zajímavé je, že Země je jediné místo, které známe, na němž je život, 8,7 milionu druhů.
Hledali jsme jinde, snad ne tak usilovně, jak jsme měli či mohli, ale hledali jsme a nic jsme nenašli, Země je jediné známé místo, na němž je život.
Je Země výjimečná?
To je otázka, na kterou si přeji znát odpověď už od dětství, a mám podezření, že 80 procent publika tady přemýšlelo o tomtéž a také chtělo znát odpověď.
Abychom poznali, zda jsou nějaké planety -- ve sluneční soustavě nebo mimo ni -- které mohou nést život, prvním krokem je poznat, co zdejší život vyžaduje.
Ukazuje se, že u všech těch 8,7 milionů druhů život potřebuje jen 3 věci.
Na jednu stranu, všechen život na Zemi potřebuje energii.
Složitý život jako my získává energii ze slunce, ale život v hloubi země může získávat energii z věcí jako jsou chemické reakce.
Existuje několik různých zdrojů energie na všech planetách.
Na druhou stranu, veškerý život potřebuje jídlo nebo výživu.
Tohle vypadá jako náročný požadavek, obzvláště chcete-li šťavnaté rajčátko.
(Smích) Nicméně všechen život na Zemi získává výživu z pouhých šesti chemických prvků a tyto prvky lze najít na každé planetě naší sluneční soustavy.
Takže nám zbývá ta věc uprostřed jako hlavní překážka, ta věc, kterou je nejtěžší obstarat.
Ne ten los, ale voda.
(Smích) Ačkoli los by byl prima.
(Smích) Nikoli zmrzlá voda, ani voda v plynném skupenství, ale kapalná voda.
Tohle život potřebuje k přežití, veškerý život.
A mnohá tělesa sluneční soustavy kapalnou vodu nemají, a tak tam nehledáme.
Jiná tělesa sluneční soustavy možná mají kapalné vody hojnost, dokonce víc než Země, ale je uvězněna pod ledovým příkrovem, a tak je těžko přístupná, těžko se k ní dostat, těžko dokonce i jen zjistit, jestli tam nějaký život je.
Takže zbývá pár těles, která připadají v úvahu.
Tak si ten problém trochu zjednodušíme.
Omezme se na kapalnou vodu na povrchu planety.
V naší sluneční soustavě přichází v úvahu jen tři tělesa, pokud jde o kapalnou vodu na povrchu planety, a podle vzdálenosti od slunce to jsou: Venuše, Země a Mars.
Je zapotřebí atmosféra, aby voda byla kapalná.
A atmosféru musíme zvolit pečlivě.
Nesmí jí být příliš mnoho, nesmí být příliš hustá nebo příliš teplá, protože potom bude příliš horko, jako na Venuši, a kapalnou vodu nedostanete.
Ale pokud je atmosféry příliš málo a je příliš řídká a příliš studená, bude to jako na Marsu, příiš chladno.
Takže Venuše je příliš horká, Mars je příliš chladný a Země je tak akorát.
Můžete si prohlédnout obrázky za mnou a hned je jasné, kde v naší sluneční soustavě může existovat život.
Je to jako v pohádce o 3 medvědech a je to tak jednoduché, že to pochopí i děcko.
Nicméně bych vám rád připomněl z té pohádky o třech medvědech dvě věci, o nichž se asi moc neuvažuje, ale které jsou podle mě relevantní zde.
Za prvé: Jestliže je miska mámy medvědice příliš studená, když Mášenka vejde do světnice, znamená to, že byla studená vždycky?
Anebo mohla být někdy dříve tak akorát?
Čas, kdy Mášenka vejde do světnice, určuje odpověď, kterou v příběhu dostaneme.
A stejné je to i s planetami.
Nejsou to statické věci.
Mění se. Mění se. Vyvíjejí se.
A atmosféry dělají totéž.
Dovolte mi uvést příklad.
Tady je má oblíbená fotografie Marsu.
Není to zrovna nejvyšší rozlišení, není to nejžhavější fotka, není to ani nejnovější fotka, ale je to fotka, která ukazuje koryta řek vyrytá do povrchu planety, koryta vyrytá tekoucí, kapalnou vodou, koryta, která se vytvářela stovky, tisíce, desetitisíce či statisíce let.
To se dnes na Marsu stát nemůže.
Atmosféra na Marsu je dnes moc řídká a studená na to, aby zde byla voda stabilně kapalná.
Tato jedna fotka vám prozradí, že atmosféra Marsu se změnila, a to zcela zásadně.
A změnila se ze stavu, který můžeme označit jako obyvatelný, protože ony tři požadavky na život zde byly - kdysi dávno.
Kam se poděla ta atmosféra, která umožnila vodě, aby byla na povrchu kapalná?
No, jeden názor je, že unikla do vesmíru.
Atmosférické částice získaly dost energie, aby unikly gravitaci planety, unikly do vesmíru a už se nikdy nevrátily.
A tohle se děje všem tělesům s atmosférou.
Komety mají chvosty, které jsou neuvěřitelně názornou připomínkou úniku atmosféry.
Ale Venuše má také atmosféru, která časem uniká, a Mars i Země též.
Je to jen otázka stupně a otázka míry.
A tak bychom rádi přišli na to, kolik jí uniklo postupem času, abychom vysvětlili tento přechod.
Jak atmosféry získávají energii pro únik?
Jak částice získávají dost energie na únik?
Jsou dva způsoby, pokud věci trochu zjednodušíme.
Za prvé: sluneční svit.
Světlo vydávané sluncem může být pohlceno atmosférickými částicemi a tyto částice zahřát.
Ano, teď tančím, ale ony -- (Smích) Probůh, dokonce ani na vlastní svatbě.
(Smích) Ony získají dost energie na to, aby unikly a dostaly se z gravitačního pole planety jen tím, že se zahřejí.
Druhý způsob, jak můžou získat energii, je ze slunečního větru.
To jsou částice, hmota, materiál, vyplivnutý z povrchu slunce a svištící sluneční soustavou rychlostí 400 kilometrů za sekundu, občas rychleji během slunečních bouří, a řítí se meziplanetárním prostorem k planetám a jejich atmosférám a mohou poskytnout energii atmosférickým částicím, aby unikly také.
Tohle je něco, co mě zajímá, protože to souvisí s obyvatelností.
Říkal jsem, že v příběhu o třech medvědech jsou dvě věci, na které vás chci upozornit a připomenout vám je, a ta druhá je trochu rafinovanější.
Jestli je miska táty medvěda příliš horká, a miska mámy medvědice příliš studená, neměla by být miska medvíďátka ještě studenější, pokud budeme pokračovat takto dál?
Tato skutečnost, již jste přijímali celý život, když se nad ní trochu víc zamyslíte, není možná tak jednoduchá.
A samozřejmě: vzdálenost planety od slunce určuje její teplotu.
To se musí promítnout do obyvatelnosti.
Ale jsou možná i další věci, nad nimiž je třeba se zamyslet.
Možná jsou to samotné misky, které spolurozhodují o výsledku příběhu, o tom, co je tak akorát.
Mohl bych vám vyprávět o mnoha odlišných vlastnostech těchto tří planet, jež mohou ovlivnit jejich obyvatelnost, ale ze sobeckých důvodů, souvisejících s mým výzkumem, a protože tu stojím a držím tohle ovládání, a vy ne -- (Smích) -- bych chtěl mluvit minutku či dvě o magnetických polích.
Země ho má, Venuše ani Mars ne.
Magnetická pole vznikají hluboko v nitru planety z převalujícího se elektricky vodivého tekutého materiálu, který vytváří to velké magnetické pole, které obklopuje Zemi.
A když máte kompas, víte, kde je sever.
Venuše ani Mars to nemají.
Když máte kompas na Venuši nebo Marsu, bezva, jste ztraceni.
(Smích) Ovlivňuje to obyvatelnost?
Jak by mohlo?
Mnoho vědců si myslí, že magnetické pole planety slouží jako štít pro atmosféru, odklání částice slunečního větru kolem planety, trochu jako silové pole, související s elektrickým nábojem těch částic.
Já to spíš vidím jako protikýchací sklo v salátovém baru, jenže pro planety.
(Smích) A vážně, mým kolegům, kteří toto později uvidí, dojde, že je to poprvé v historii našeho společenství, kdy byl sluneční vítr ztotožněn s hlenem.
(Smích) Dobrá, takže výsledek tedy je, že Země možná byla chráněna miliardy let, protože máme magnetické pole.
Atmosféra nemohla uniknout.
Mars byl naopak nechráněný, neboť postrádá magnetické pole a za miliardy let bylo možná odstraněno dost atmosféry na to, aby to vysvětlilo přerod z obyvatelné planety v planetu, kterou vidíme dnes.
Jiní vědci se domnívají, že magnetická pole fungují spíše jako plachty na lodi umožňující planetě zachytit více energie ze slunečního větru, než kolik by jí byla schopna zachytit sama o sobě.
Tyto plachty mohou shromažďovat energii ze slunečního větru.
Magnetické pole může shromažďovat energii ze solárního větru, která umožňuje ještě větší únik atmosféry.
Je to myšlenka, kterou je třeba prověřit, ale výsledek a způsob fungování se zdají být zřejmé.
To proto, že víme, že energie ze solárního větru je skladována v naší atmosféře tady na Zemi.
Tato energie je vedena po čárách magnetického pole až do polárních oblastí, kde vytváří neuvěřitelně krásnou polární zář,
jestli jste ji někdy zažili, je velkolepá.
Víme, že energie se dostává dovnitř.
Snažíme se změřit, kolik částic se dostává ven a jestli na to má magnetické pole nějaký vliv.
Takže jsem vám zde předložil problém, ale zatím pro něj nemám řešení.
Nemáme řešení.
Ale pracujeme na něm. Jak na něm pracujeme?
Inu, poslali jsme sondy na všechny tři planety.
Některé z nich nyní obíhají, včetně sondy MAVEN, které v současnosti obíhá kolem Marsu, na které se podílím a která je vedena odsud, z Coloradské university.
Je navržena tak, aby měřila unikání atmosféry.
Máme podobná měření z Venuše i Země.
Jakmile budeme mít naše měření, můžeme je skloubit a pochopit, jak všechny tři planety interagují s vesmírným prostředím, se svým okolím.
A budeme moct určit, zda jsou magnetická pole důležitá pro obyvatelnost, nebo ne.
Až dostaneme odpověď, proč by vás to mělo zajímat?
Mě to tedy zajímá hluboce...
Také finančně, ale hluboce.
(Smích) Zaprvé, odpověď na tuto otázku nás naučí více o těchto třech planetách, Venuši, Zemi a Marsu, nejen o tom, jak interagují se svým prostředím dnes, ale i tom, jaké byly před miliardami let, jestli byly kdysi obyvatelné, nebo ne.
Poučí nás to o atmosférách, které nás obklopují a jsou blízko.
Ale navíc to, co se naučíme od těchto planet, můžeme aplikovat na atmosféru všude, včetně planet, které nyní pozorujeme kolem jiných hvězd.
Například sonda Kepler, která byla postavena a je ovládána tady v Boulderu, pozoruje oblast nebe o velikosti poštovní známky už pár let a nalezla tisíce planet -- v oblasti nebe o velikosti poštovní známky, kterou nepovažujeme za odlišnou od jakékoli jiné části oblohy.
Dostali jsme se za 20 let od žádné známé planety mimo sluneční soustavu k tolika, že nevíme, kterou prozkoumat první.
Jakýkoli nástroj se hodí.
Vlastně na základě pozorování provedených Keplerem a dalších podobných pozorování, se nyní domníváme, že z 200 miliard hvězd jen v galaxii Mléčné dráhy, má každá hvězda průměrně alespoň jednu planetu.
Navíc odhady naznačují, že něco mezi 40 a 100 miliardami těchto planet můžeme označit za obyvatelné, a to jen v naší galaxii.
Máme pozorování těchto planet, ale zatím nevíme, které jsou obyvatelné.
Je to trochu jako být uvězněný na červeném plácku -- (Smích) na jevišti a vědět, že tam venku jsou jiné světy a zoufale chtít o nich vědět více, toužit po tom se jich zeptat a zjistit, jestli aspoň jeden nebo dva z nich jsou trochu jako vy.
Nejde to. Nemůžete tam jet, ještě ne.
A tak musíte používat nástroje, které jste si vytvořili tady pro Venuši, Zemi a Mars a musíte je aplikovat na tyto další situace a doufat, že vaše závěry z dat jsou rozumné a že budete schopni určit nejlepší kandidáty na obyvatelné planety, a na ty, které nejsou.
Nakonec tedy, alespoň prozatím, tohle je ten náš červený plácek, přímo tady.
Toto je jediná planeta, o níž víme, že je obyvatelná, ačkoli velmi brzy můžeme poznat další.
Ale prozatím je to jediná obyvatelná planeta a je to náš červený plácek.
Jsem rád, že jsme tady.
Děkuji.
(Potlesk)
Toto je člověkem vytvořený les.
Může zabírat velkou plochu, nebo malý prostor -- jako je vaše zahrada.
Všechny tyto lesy jsou dva roky staré.
Já mám les na své zahradě.
Láká mnoho zvířat.
(Zpěv ptáka) Každé ráno se probouzím jako princezna z Disneyho pohádky
(Smích) Jsem podnikatel, který se zabývá pěstováním takovýchto lesů.
Pomohli jsme továrnám, farmám, školám, domovům, letoviskům, obytným domům. veřejným parkům, a dokonce i zoo vytvořit takové lesy.
Les není osamocený kus země, kde žijí zvířata.
Les může být nedílnou součástí našich životů ve městech.
Les, pro mě, je místo tak hustě zarostlé, že nedokážete jen tak projít skrz.
Nezáleží na velikosti.
Většina míst, kde dnes žijeme, byla dříve les.
Dříve, před zásahem člověka.
Pak jsme postavili města namísto těchto lesů, například São Paulo, a zapomněli jsme, že jsme také součástí přírody, stejně jako 8,4 milionu dalších druhů na planetě.
Naše přirozené prostředí přestalo být přirozeným.
Ale pro některé z nás už to neplatí.
Já a někteří další se dnes živíme vytvářením těchto lesů -- všude.
Jsem průmyslový inženýr.
Mou specializací je produkce aut.
Když jsem pracoval pro Toyotu, naučil jsem se, jak přeměnit přírodní zdroj na produkt.
Například, nechali jsme odkapat mízu z kaučukovníku, udělali z ní surový kaučuk a z toho vyrobili pneumatiku -- produkt.
Ale takový produkt už se nikdy znovu nestane přírodním zdrojem.
Bereme prvky z přírody a zpracováváme je tak, že je to nevratné.
To je průmyslová výroba.
Příroda, na druhou stranu, funguje úplně obráceně.
Vše je tvořeno spojováním prvků, atom po atomu.
Všechny přírodní produkty se stávají opět přírodními zdroji.
To je něco, co jsem se naučil, když jsem pěstoval les na své zahradě.
A to bylo poprvé, kdy jsem spolupracoval s přírodou, než abych jí vzdoroval.
Od té doby jsme vytvořili 75 takových lesů v 25 městech po celém světě.
Pokaždé, když pracujeme na novém místě, zjistíme, že vše, co je potřeba, abychom vypěstovali les, je dostupné všude kolem nás.
Vše, co musíme udělat, je spojit jednotlivé prvky a nechat přírodu pracovat.
Při pěstování lesa začínáme s půdou.
Zjišťujeme, jaká je, dokonce i jak chutná, abychom zjistili, co jí chybí.
Jestliže je půda z malých částic, stává se pevnou -- tak pevnou, že se do ní nemůže vsáknout voda.
Přidáváme do půdy biomasu, kterou najdeme kolem, což zvýší její porozitu.
Voda se pak vsakuje.
Jestliže půda nemá dostatečnou kapacitu na udržení vody, přidáme ještě více biomasy -- nějaký vodu pohlcující materiál jako třeba rašelinu nebo rýži, aby půda dokázala vodu udržet a zůstala vlhká.
K růstu potřebují rostliny vodu, sluneční světlo a živiny.
Co když v půdě nejsou žádné živiny?
Nemůžeme jen tak přidat živiny přímo do země.
To by byl způsob průmyslový.
Nepřirozený.
My přidáme do půdy mikroorganismy.
Ty tvoří živiny v půdě přirozeně.
Živí se biomasou, kterou jsme do půdy přidali, takže jediné, co musí, je jíst a množit se.
A jak se zvyšuje jejich počet, půda začíná znovu dýchat.
Znovu přichází k životu.
Zjišťujeme, které stromy jsou původní.
Jak to poznáme?
Vše, co existovalo před zákrokem člověka, je původní.
Je to jednoduché pravidlo.
Zkoumáme národní park, abychom našli poslední části původního lesa.
Zkoumáme posvátné háje nebo posvátné lesy okolo starých chrámů.
A pokud nenajdeme vůbec nic, jdeme do muzeí, abychom viděli semena nebo dřevo stromů, které tam byly před dávnými dobami.
Zkoumáme staré malby, básně a literaturu z daného místa, abychom identifikovali druhy stromů, které tam patří.
Jakmile máme stromy vybrané, rozdělíme je do čtyř pater: keřové, podstromové, stromové a klenbové patro.
Stanovíme poměry mezi vrstvami a rozhodneme, jak namícháme ve vrstvách jednotlivé druhy stromů.
Jestliže děláme ovocný sad, zvýšíme počet stromů nesoucích ovoce.
Může to být kvetoucí les, les, který přitahuje ptáky a včely, nebo to může být jednoduše původní neudržovaný jehličnatý les.
Sbíráme semena a klíčíme z nich sazenice.
Staráme se o to, aby stromy patřící do stejné vrstvy nebyly sázeny vedle sebe, nebo budou bojovat mezi sebou o místo, až vyrostou.
Sazenice sázíme blízko sebe.
Na povrch rozprostřeme tlustou vrstvu mulče, takže i když je horko, půda zůstává vlhká.
Když je zima, námraza se tvoří jen na mulči a půda může stále dýchat, i když venku mrzne.
Půda je velmi měkká -- tak měkká, že kořeny se do ní zavrtávají jednoduše a hodně.
Zpočátku se nezdá, že by les rostl, ale roste pod povrchem.
V prvních třech měsících kořeny dosáhnou hloubky jednoho metru.
Tyto kořeny tvoří síť, která pevně drží půdu.
V této změti kořenů žijí mikroby a houby
Takže pokud v blízkosti stromu není dostupná nějaká živina, tyto mikroby stromu živinu dodají.
Kdykoliv zaprší, jako kouzlem se přes noc objeví houby.
A to znamená, že půda pod nimi má zdravou houbovou síť.
Jakmile se stromy zakoření, les začíná růst na povrchu.
Jak les roste, my ho stále zaléváme -- po další dva tři roky.
Chceme, aby všechna voda a živiny zůstaly jen stromům, takže odstraňujeme trávu a plevel.
Jak les roste, zastiňuje slunce.
Nakonec je les tak hustý, že jím sluneční světlo nepronikne.
Plevel už tedy nemůže růst, protože také potřebuje sluneční svit.
V tomto stádiu se z lesa už neodpařuje každá kapka vody, která do něj spadne.
V hustém lese se kondenzuje vlhký vzduch a zachovává se vlhkost.
Postupně přestáváme les zalévat.
A i bez zalévání půda v lese zůstává vlhká a někdy i tmavá.
Když teď na zem spadne list, okamžitě se začne rozkládat.
Rozložená biomasa tvoří humus, který je potravou pro les.
Jak les roste, více listů padá na zem -- to znamená více humusu, to znamená více potravy, takže les se stále zvětšuje.
A takový les roste exponenciálně.
Je-li les jednou zavedený, regeneruje sám sebe znovu a znovu, pravděpodobně navždy.
V takovém lese nejlepší údržba je žádná údržba.
Je to taková malá lesní párty.
(Smích) Tento les roste jako kolektiv.
Kdyby ty samé stromy -- ty samé druhy -- byly zasazeny nezávisle, nerostly by tak rychle.
A takhle vytvoříme stoletý les za deset let.
Velice děkuji.
(Potlesk)
"Mami, kdo jsou ti lidé?"
Nevinná otázka mé dcery Alii, když jí byly asi tři.
Procházeli jsme se s manželem v jednom z módních obchodních domů v Abu Dhabi.
Alia se dívala na velký plakát uprostřed obchodního domu.
Byli na něm tři vládci Spojených Arabských Emirátů.
Byla vedle mne, a já ji vysvětlila, že tito vládci Emirátů tvrdě pracovali na rozvoji jejich národa a zachování jeho jednoty.
Zeptala se, "Mami, proč tady, i v Libanonu, kde žijí děda s babičkou, nikdy nejsou vidět obrazy mocných žen?
Je to proto, že ženy nejsou důležité?"
Je to možná nejtěžší otázka, kterou jsem jako rodič musela odpovědět, a to včetně mé 16leté profesní kariéry.
Vyrůstala jsem v Libanonu, mladší ze dvou dcer vytíženého pilota a vedoucího provozu Libanonských aerolinií, a ženami v domácnosti, matkou a babičkou.
Otec podporoval mne i sestru při vzdělávání i přes tehdejší důraz naší kultury na to, že spíše synové než dcery mají být kariérně motivováni.
Byla jsem jedna z mála dívek mé generace, které v 18 opustily domov a studovaly v zahraničí.
Můj otec neměl syna a stala jsem se jím v určitém smyslu já.
Doufám, že jsem si nevedla špatně a dělám otce hrdým na svého rádoby syna.
Vždy jsem se pohybovala v mužském prostředí, ať už při bakalářském a doktorském studiu elektrotechniky, výzkumu ve Spojeném království, poradenství na Středním východě.
Popravdě jsem nikdy nenašla idol, se kterým bych se mohla ztotožnit.
Generace mé matky se nezajímala o profesionální vedení.
Cestou mě podporovali muži, ale nikdo neznal očekávání a tlaky, kterým jsem čelila, tlaky, které se staly akutními ve chvíli, když jsem měla své dvě krásné děti.
A ačkoli nám ubohým, utlačovaným Arabkám západní ženy rády radí, žijí odlišné životy, s odlišnými omezeními.
Arabky mé generace se musely stát modelem samy sobě.
Musely jsme lavírovat více než muži, Arabové, a čelily jsme větší kulturní strnulosti než ženy na Západě.
Myslím si, že my, ubohé, utlačované ženy máme pár životní zkušeností k předání, zkušeností, které se mohou hodit komukoli, kdo chce uspět v moderním světě.
Zde jsou tři mé.
[Upleťte z jejich ho*na svůj bič] (smích) (potlesk) Jedno slovo všichni opakují, když hovoří o úspěchu: vytrvalost.
Co je přesně vytrvalost a jak jí dosáhnete?
Věřím, že vytrvalost je schopnost přeměnit problém ve výhodu.
V mé dřívější práci, dávnost před mou současnou firmou, jsem pracovala s mužem, říkejme mu John.
Spolupracoval jsem s Johnem, tvrdě pracovala, a doufala, že si všimne, jak jsem dobrá a že mne bude podporovat v úsilí stát se společníkem společnosti.
Vedle práce na konzultačních projektech jsem zapáleně psala o tématu ekonomického osamostatnění žen.
Jednoho dne jsem prezentovala svůj výzkum studentům MBA.
John byl součástí publika a poprvé slyšel detaily mé studie.
V průběhu mé prezentace jsem koutkem oka viděla Johna.
Zčervenal a bořil se do židle zjevným studem.
Dokončila jsem prezentaci před aplaudujícím publikem a ve spěchu jsme naskočili do auta.
Tam explodoval.
"To, co jsi tam předvedla, je nepřijatelné!
Jsi konzultant a ne aktivista!"
Řekla jsem, "Johne, nerozumím.
Prezentovala jsem pár indexů genderové rovnosti a pár závěrů o arabském světě.
Ano, jsme dnes na konci indexu, ale co z toho, co jsem prezentovala, nebylo opřeno o fakta?"
Na to odpověděl, "Výchozí premisa tvé studie je špatně.
To, co děláš, je nebezpečné a zničí sociální vazby v naší společnosti."
Odmlčel se a potom dodal, "Když ženy mají děti, jejich místo je doma."
Čas se zastavil a hlavou se mi honilo: "Zapomeň, že se staneš společníkem, Leilo.
To se prostě nikdy nestane."
Trvalo mi několik dní incident zpracovat, i jeho důsledky, ale pak jsem došla ke třem závěrům.
Zaprvé, to byly jeho problémy, jeho komplexy.
Může být hodně takových lidí v naší společnosti, ale nepřipustím, aby se jejich problém stal mým.
Zadruhé, potřebuji jinou záštitu, a rychle.
(smích) Dostala jsem ji, mimochodem, a bylo to báječné.
Zatřetí, ještě Johnovi ukážu, co ženy s dětmi dokáží.
Tuto životní lekci aplikuji stejně i v osobním životě.
Jak jsem postoupila s mou kariérou, získala jsem mnohá vyjádření podpory, ale také jsem se setkala s mnoha ženami, muži i páry, kteří měli problém s tím, že jsme si můj muž i já vybrali cestu dvou kariér.
Máte dobrosrdečný pár, který vám bez obalu poví na setkání rodiny nebo přátel podívej, musíš vědět, že nejsi dobrá máma, když tolik investuješ do kariéry.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že ta slova nebolí.
Mé děti jsou pro mě to nejdražší a myšlenka, že je zklamu, je nesnesitelná.
Ale stejně jako s Johnem, připomněla jsem si, že to jsou jejich problémy, jejich komplexy.
Namísto odpovědi jsem se zeširoka usmála a viděla, v záblesku světla, následující znamení ve své mysli.
[Buď šťastná, lidi to vytáčí] (potlesk) Jako mladá žena v těchto situacích máte dvě možnosti.
Buď si připustíte tyto negativní zprávy, které na vás hází, necháte se přesvědčit o selhání, že úspěch je příliš náročný na dosažení, nebo si zvolíte vidět negativitu ostatních jako jejich vlastní problém, a transformujete ji na svou vlastní sílu.
Naučila jsem se vždy jít tou druhou cestou a přišla jsem na to, že mne posiluje.
Je pravda, když pravím: úspěch je tou nejlepší pomstou.
Některé ženy na Středním východě jsou provdané za člověka, podporujícího jejich kariéru.
Oprava: měla bych říci "dost chytré", protože koho si vezmete je vaše volba a jestli chcete dlouhou kariéru, měl by to být někdo, kdo ji podporuje.
A přesto se Arab doma nepodílí stejně na domácnosti.
Prostě to naše společnost neočekává a vnímá to jako ne moc mužné.
Obdobně u Arabky naše společnost stále předpokládá, že primárním zdrojem jejího štěstí má být štěstí a prosperita dětí a manžela.
Existuje převážně pro svou rodinu.
Věci se mění, ale chce to čas.
Dnes to pro Arabky znamená nějak udržovat perfektní domov, zajistit, že o potřeby dětí je postaráno a přitom zvládat náročnou kariéru.
Abych toho dosáhla, musela jsem využít získaných odborných dovedností v osobním životě.
Musíte pracovat na svému životě.
A tak to dělám v osobním životě.
Jedna drobnost o Středním východě, téměř každá rodina má přístup k dostupné pomoci v domácnosti.
Výzvou je, jak ji efektivně získat.
Podobně jako v mém podnikání, výběr pomocníků při péči o děti, když jsem v práci, jsem založila na doporučení.
Cristina pracovala 4 roky pro mou sestru a o kvalitě její práce nebylo pochyb.
Je nedílnou součástí naší rodiny, je s námi od doby, kdy Alii bylo 6 měsíců.
Stará se, aby domácnost hladce fungovala, zatímco jsem v práci a já zajistila, že má optimální podmínky pro sebe i mé děti, stejně jako by měl v práci můj největší talent.
Tato zkušenost platí pro všechny situace, ať už jde o au pair, školku, chůvu na částečný úvazek, kterou s někým jiným sdílíte.
Volte opatrně, a svěřte svou důvěru.
Když se podíváte na můj kalendář, každý pracovní den jeden a půl hodiny mezi 7 a půl 9 je blokován a nazván "rodinným časem".
To je svaté.
Dělám to od doby, kdy byla Alia nemluvně.
Dělám vše, co je v mých silách, abych ochránila tento čas, abych mohla být s nimi doma, ptala se na jejich den, překontrolovala domácí úkoly, četla jim pohádky na dobrou noc a měla čas na pusu i objetí.
Pokud cestuji, bez ohledu na časové pásmo, skypuji s dětmi, i když jsem na míle daleko.
Našemu synovi Burhanovi je pět a učí se číst a počítat.
Zde je další přiznání: přišla jsem na to, že naše dcera je mnohem úspěšnější ho to naučit než já.
(smích) Začalo to jako hra. Alia miluje, když si může hrát na bratrovu učitelku, a opravdu tato sezení zlepšují Burhanovy znalosti, zvyšují Aliin smysl zodpovědnosti a posilují pouto mezi nimi, win-win pro všechny.
Úspěšné Arabky, které znám, nalezly vlastní unikátní přístup ke zvládnutí svých životů, a i nadále nesou lví podíl zodpovědnosti za domácnost.
Není to jen o tom, přežít tuto dvojí roli ženy s kariérou a matky.
Je to i o tom, být v přítomnosti.
Když jsem s dětmi, snažím se vynechat práci z našich životů.
Místo počtu minut, které s nimi denně mohu strávit, se soustředím na to, aby to byly pamětihodné okamžiky, okamžiky, kdy vidím své děti, slyším je, jsem s nimi.
["Spojte síly, nesoupeřte"] Růst Arabek mé generace není moc viditelný na veřejnosti.
Do určité míry to vysvětluje, proč je v arabském světě tak málo žen v politice.
Světlou stránkou je, že věnujeme mnoho času rozvoji sociálních dovedností v pozadí, v kavárnách, obývácích, na telefonu, a to sociálních dovedností, které jsou důležité pro úspěch: networkingu.
Věřím, že průměrná Arabka má rozsáhlou síť přátel a známých.
Většina z nich jsou ženy.
Na Západě se zdá, že ambiciózní ženy se srovnávají s ostatními ženami a doufají, že budou považovány za nejúspěšnější ženu v pokoji.
Což vede k soutěživému chování mezi profesionálkami.
Je-li na vrcholu místo pouze pro jednu, pak zde nemůžete udělat místo pro ostatní, nepozvednete je.
Arabky, všeobecně řečeno, nespadly do této psychologické pasti.
Čelíce patriarchální společnosti si uvědomily, že ze vzájemné výpomoci prosperují všechny.
V mé předchozí práci jsem byla nejzkušenější žena ze Středního východu, mohlo by se zdát, že investovat do mé sítě ženských kolegyň by nemuselo přinést mnoho a že místo toho bych měla spíše investovat svůj čas do rozvoje vztahů se zkušenějšími muži a kolegy.
Dva z mých největších průlomů přišly díky podpoře ostatních žen.
Byla to vedoucí marketingu, kdo mne navrhl na nominaci jako mladého globálního lídra na Světovém ekonomickém fóru.
Znala mou práci s médii a mé publikace a když se jí zeptali na její názor, vyzdvihla mé jméno.
Byla to mladá konzultantka, Saudka a přítelkyně, která mi pomohla prodat můj první projekt v Saudské Arábii, trh, kde jsem se těžko chytala jako žena.
Představila mne klientovi a toto představení vedlo k prvnímu z projektů v Saudské Arábii.
Dnes mám v týmu dvě zkušené ženy a vidím jako klíčové pro vlastní úspěch pomoci jim uspět.
Ženy postupují ve světě, ne dost rychle, ale postupujeme.
I arabský svět se vyvíjí, i přes nedávné nezdary.
Zrovna tento rok jmenovaly Emiráty 5 ženských ministryň do vlády, do celkového počtu osmi.
To je skoro 28 procent vlády, více než může tvrdit mnoho rozvinutých zemí.
Zde je současný nejoblíbenější obrázek mé dcery Alii.
Bezpochyby je to výsledek skvělého vedení, ale také výsledek nevzdávajících se silných Arabek, které neustále posouvají hranice.
Je to výsledek každodenních rozhodnutí Arabek jako jsem já uplést z hovna bič, pracovat na svém životě a udržet práci mimo něj spojit své síly a nesoutěžit.
Když se dívám do budoucnosti, doufám, že až bude má dcera stát na tomto pódiu za 20, 30 let ode dneška, bude se hrdě nazývat dcerou své matky stejně jako dcerou svého otce.
Doufám, že pro mého chlapce pak výraz "syn své matky" nebo "matčin chlapec" budou mít zcela odlišný význam.
Děkuji vám.
(potlesk)
Existuje v naší sluneční soustavě život mimo Zemi?
Panečku, to je silná otázka.
Já jsem vědec -- planetární vědec -- a ještě do nedávna jsme to nebrali velmi vážně.
Carl Sagan vždycky říkal, "Pro výjimečná tvrzení je zapotřebí výjimečných důkazů."
A tvrzení o životě mimo Zemi musí být definitivní, musí být hlasitá a musí být všude, abychom jim uvěřili.
Takže, jak na to?
Rozhodli jsme se nejdříve podívat po ingrediencích života.
Ingrediencemi života jsou: tekutá voda -- musíme mít rozpouštědlo, žádný led, musí být tekuté.
Také musíme mít energii.
Musíme také mít organický materiál -- věci, které nás vytvářejí, ale také věci, které potřebujeme ke konzumaci.
Musíme mít tyto prvky v prostředí po dlouhý časový úsek, abychom byli přesvědčeni, že život, v tom momentu, kdy začne, může vypučet, poté růst a vyvíjet se.
No, řeknu vám, že v počátcích své kariéry, když jsme se dívali na tyto tři prvky, nevěřil jsem, že jsou mimo Zemi v žádné časové délce a v žádném opravdovém množství.
Proč? Dívali jsme se na vnitřní planety.
Venuše je příliš horká -- nemá žádnou vodu.
Mars -- suchý a vyprahlý.
Nemá žádnou vodu.
A za Marsem je voda v naší sluneční soustavě naprosto zmrzlá.
Ale nedávné objevy to vše změnily.
Obrací nyní naši pozornost na správná místa, abychom se podívali hlouběji a opravdu začali odpovídat na otázku života.
Takže, když se podíváme na náš solární systém, kde jsou takové možnosti?
Naši pozornost soustředíme na čtyři místa.
Planetu Mars a poté na tři měsíce vnějších planet: Titan, Europu a malý Enceladus.
Takže, jak je na tom Mars?
Podívejme se na důkazy.
No, nejdříve jsme si mysleli, že Mars je jako měsíc: plný kráterů, vyprahlý a mrtvý svět.
A před zhruba 15 lety, jsme začali sérii misí, které šli na Mars a dívali se jestli na Marsu v minulosti existovala voda, která změnila geologii.
Toho bychom si měli všimnout.
A vskutku jsme se záhy dočkali překvapení.
Naše obrázky ve vyšším rozlišení ukázaly delty a říční údolí a rokle, které zde v minulosti byly.
A opravdu, Curiosity -- který se po povrchu toulá už zhruba tři roky -- nám ukázal, že je ve starodávném korytu řeky, kudy rychle protékala voda.
A ne nějak krátce, nejspíše stovky milionů let.
A jestli zde vše bylo, včetně organik, možná tu začal život.
Curiosity také vrtal v červené půdě a našel nový materiál.
A byli jsme opravdu nadšení, když jsme to viděli.
Protože to nebyl červený Mars, byl to šedý materiál, je to šedý Mars.
Vzali jsme ho do vozítka, ochutnali jej, a hádejte co?
Ochutnali jsme organika -- uhlík, vodík, kyslík, dusík, fosfor, síru -- všechny zde byly.
Takže Mars ve své minulosti, s hodně vody, možná hodně časem, mohl mít život, mohl mít tu jiskru, mohl růst.
A je tam ten život stále?
To nevíme.
Ale před pár lety jsme se začali dívat na několik kráterů.
Během léta, se objevily tmavé linie podél stran těchto kráterů.
Čím více jsme se dívali, čím více kráterů jsme viděli, tím více těchto znaků.
Teď už jich známe více než tucet.
Před pár měsíci se pohádka stala skutečností.
Oznámili jsme světu, že víme, co tyto pásy jsou.
Je to tekutá voda.
Tyto krátery během léta vylučují vodu.
Tekutá voda teče z těchto kráterů.
Takže, co budeme dělat teď -- teď, když vidíme vodu?
No, říká nám to, že Mars má všechny ingredience potřebné k životu.
Ve své minulosti měl možná dvě třetiny své severní hemisféry -- byl zde oceán.
Vylučuje vodu právě teď.
Tekutá voda na jeho povrchu.
Má organika.
Má všechny správné podmínky.
Takže, co budeme dělat dále?
Spustíme sérii misí, abychom začali na Marsu hledat život.
A teď je to atraktivnější, než kdy jindy.
Když půjdeme dále do naší sluneční soustavy, zde je malý měsíc Enceladus.
Toto není to, čemu říkáme tradiční obyvatelná zóna, tato oblast okolo slunce.
Tohle je daleko dále.
Tento objekt by měl být led kolem křemičitanového jádra.
Ale co jsme našli?
Cassini zde byla od 2006, a po pár letech se podívala zpět, když prolétala okolo Enceladuse. a všechny nás překvapila.
Enceladus dští vrstvy vody do sluneční soustavy, a ty pak dopadají zpět.
Jaké to pohádkové prostředí!
Cassini také před pár měsíci proletěla skrze tento oblak, a našla částice křemičitanů.
Odkud se oxid křemičitý bere?
Musí pocházet ze dna oceánu.
Slapová energie generována Saturnem, tahá a mačká tento měsíc -- rozpouští ten led, vytváří oceán.
Ale také to dělá jádru.
Jedinou věcí, která nás napadá, která toto dělá na Zemi jako analogii ...
jsou hydrotermální průduchy.
Hydrotermální průduchy hluboko v našem oceánu byly objeveny v 1977.
Oceánografové byli naprosto překvapeni.
A teď jich jsou pod oceánem tisíce.
Na co jsme přišli?
Oceánografové, když jdou a dívají se na tyto hydrotermální průduchy, ony se hemží životem, je jedno jestli je voda kyselá nebo zásaditá -- na tom nezáleží.
Takže hydrotermální průduchy jsou báječným domovem pro život zde na Zemi.
Takže jak je na tom Enceladus?
No, věříme, protože má vodu a má ji po dlouhé časové období, a věříme, že má hydrotermální průduchy s nejspíše správným organickým materiálem, je to místo, kde by mohl život existovat.
A ne pouze mikrobiální -- možná komplexnější, protože měl čas se vyvinout.
Další měsíc, velmi podobný, je Europa.
Galileo navštívila systém Jupiteru v roce 1996 a udělala úžasné pozorování Europy.
Europa, také víme, má pod ledovou kůrou oceán.
Mise Galileo nám to řekla, ale nikdy jsme neviděli žádná oblaka.
Ale my jsme je nehledali.
Hubble, pouze před pár lety, zkoumal Europu, uviděl oblaka vody rozprašována z prasklin v jižní hemisféře, přesně jako u Enceladu.
Tyto měsíce, které nejsou v tom, čemu říkáme tradiční obyvatelná zóna, jsou ve sluneční soustavě, a mají tekutou vodu.
A pokud zde jsou organika, může zde být život.
Jde o báječnou sadu objevů, protože tyto měsíce byly v tomto prostředí po miliardy let.
Život začal zde na Zemi, věříme, po zhruba prvních 500 milionech, a podívejme se, kde jsme.
Tyto měsíce jsou báječné měsíce.
Další měsíc, na který se díváme je Titan.
Titan je ohromný měsíc Saturnu.
Je nejspíše mnohem větší, než planeta Merkur.
Má rozsáhlou atmosféru.
Je tak silná-- a je převážně z dusíku s trochou metanu a etanu -- že se musíte skrze ni dívat radarem.
A na povrchu našla Cassini kapalinu.
Vidíme jezera ...
ve skutečnost na některých místech téměř velikosti našeho Černého moře.
A tato oblast není tekutou vodou, jde o metan.
Pokud je v naší sluneční soustavě nějaké místo, kde život není jako náš, kde náhradou vody je další rozpouštědlo -- a mohl by to být metan -- tak by to mohl být Titan.
No, existuje život v naší sluneční soustavě život mimo Zemi?
To ještě nevíme, ale usilovně hledáme.
Data, která dostáváme jsou velmi vzrušující a říkají nám -- nutí nás o tom přemýšlet novými a vzrušujícími způsoby.
Věřím, že jsme na správné cestě.
Že v příštích 10 letech, budeme mít na tuto otázku odpověď.
A pokud ji zodpovíme, a bude pozitivní, tak život je všude ve sluneční soustavě.
Jen se nad tím zamyslete.
Nemusíme být sami.
Děkuji.
(Potlesk)
Krademe přírodu svým dětem.
Když tohle říkám, nemyslím tím, že ničíme přírodu, kterou by chtěly, abychom zachovali. I když, bohužel, i to je pravda.
Začali jsme definovat přírodu tak puristicky a přísně, že pod touto naší definicí pro naše děti, až se stanou dospělými nezbude žádná příroda.
Ale lze to napravit.
Vysvětlím vám jak.
Polovinu světa nyní využívají lidé k životu, pěstování obilí, dřeva, k chovu dobytka.
Pokud byste sečetli všechny lidi, vážili bychom 10x víc, než všichni divocí savci dohromady.
Skrz lesy vedeme silnice.
Do písku na plážích jsme přidali malé částice plastu.
Umělými hnojivy jsme změnili chemické složení půdy.
A samozřejmě jsme změnili chemické složení vzduchu.
Takže, až se příště nadechnete, vdechnete o 42 % více oxidu uhličitého, než byste vdechovali v roce 1750.
Všechny tyto změny, a mnohé další, patří společně do období "Antropocén".
Tento termín navrhují někteří geologové přiřadit současné epoše vzhledem k tomu, jak všeprostupující je lidský vliv během ní.
Je to jen navrhovaná epocha, ale myslím, že je to užitečný způsob, jak přemýšlet o rozsahu lidského vlivu na planetu.
Takže, kam tohle staví přírodu?
Co se počítá jako příroda ve světě, kde je vše ovlivněno lidmi?
Před 25 lety ekologický spisovatel Bill McKibben řekl, že protože příroda je všechno kromě toho lidského. A protože změna klimatu znamená, že každý centimetr Země je změněn člověkem, příroda je pryč.
Dokonce nazval svou knihu "Konec přírody".
Já s tím nesouhlasím. Prostě s tím nesouhlasím.
Nesouhlasím s touto definicí přírody, protože v zásadě jsme zvířata.
Že ano? Vyvinuli jsme se na této planetě v kontextu všech ostatních zvířat, se kterými sdílíme planetu a všemi ostatními rostlinami a všemi ostatními mikroby.
Takže si nemyslím, že příroda je to, co je netknuté lidstvem, mužem či ženou.
Myslím, že příroda je kdekoli, kde se daří životu, kde je pohromadě více druhů, kde je zelená a modrá a prosperita a život a růst.
A s touto definicí vypadají věci trochu jinak.
Chápu, že jsou různé části přírody, které nás oslovují zvláštním způsobem.
Místa jako Yellowstone, mongolská step, Velký bariérový útes nebo Serengeti.
Místa, o kterých smýšlíme jako o rajských reprezentacích přírody, než jsme všechno pokazili.
Určitým způsobem jsou méně ovlivněny našimi každodenními aktivitami.
Mnohá z těchto míst mají méně silnic nebo žádné, a tak dále.
Ale ve výsledku jsou i tyto ráje hluboce ovlivněny lidmi.
Vezměme si například Severní Ameriku, protože se potkáváme právě tady.
Před asi 15 000 lety, kdy sem poprvé přišli lidé, začal proces interakce s přírodou, který vedl k vyhubení spousty velkých zvířat, od mastodona, přes obrovského pozemního lenochoda, až po šavlozubé kočky a všechna ta úžasná zvířata, která s námi už bohužel nejsou.
A když tato zvířata vyhynula, ekosystémy nezůstaly beze změny.
Rozsáhlé řetězové reakce změnily louky v lesy, změnily složení lesů, strom za stromem.
Takže i v těchto Edenech, i na těchto dokonale vypadajících místech, která nám zdánlivě připomínají minulost bez lidí, se vlastně díváme na krajinu polidštěnou.
Nejen od prehistorických lidí, ale těch historických, domorodých, až po moment, kdy se ukázali první kolonizátoři.
A je to stejné i u ostatních kontinentů.
Lidé jsou prostě v přírodě významným způsobem již hodně dlouho.
Nedávno mi někdo řekl: "Ale stále existují divoká místa."
Zeptala jsem se: "Kde? Kde?
Chci tam jet." A on řekl: "Amazonie".
Tak jsem řekla: "Aha, Amazonie. Zrovna jsem tam byla.
Je to tam úžasné. National Geographic mě poslal do národního parku Manú, což je v peruánské Amazonii, ale je to velký kus deštného pralesa, nekáceného, bez silnic, chráněného jako národní park, je to jeden z biologicky nejrozmanitějších parků na světě.
A když jsem se tam dostala na své kánoi, co jsem neobjevila?
Lidi. Lidé tam žijí stovky a tisíce let.
Lidé tam žijí a nevznášejí se nad džunglí.
Mají smysluplný vztah s krajinou.
Loví. Pěstují plodiny.
Zdomácňují plodiny.
Používají přírodní zdroje k výstavbě domů, k výrobě došků.
Dělají si dokonce domácí mazlíčky ze zvířat, která považujeme za divoká.
Tito lidé tam existují a vzájemně se s prostředím ovlivňují způsobem, který je velmi smysluplný a který v tom prostředí můžete vidět.
Na tomto výletě jsem byla s antropologem, který mi během plavby po řece řekl: "V Amazonii neexistuje žádná demografická prázdnota."
Tento výrok se mi zapsal do hlavy, protože to znamená, že celá Amazonie je takováto.
Všude jsou lidé.
A mnohé jiné tropické lesy jsou stejné, a nejen tropické lesy.
V minulosti lidé ovlivňovali ekosystémy a pokračují v tom i v současnosti. I na místech, kde je to hůře pozorovatelné.
Takže pokud všechny definice přírody, které zahrnují nepoznamenanost lidmi nebo nepřítomnost lidí, ve výsledku říkají, že nemáme žádnou přírodu, pak jsou to možná špatné definice.
Možná bychom měli přírodu definovat přítomností více druhů živočichů, přítomností prosperujícího života.
Pokud to takhle uděláme, co získáme?
Je to zázrak.
Najednou je příroda všude kolem nás.
Najednou vidíme housenku motýla Monarchy stěhovavého, jak chroupe tuto rostlinu a dojde nám, že tady je příroda – a je to na prázdném pozemku v Chattanooga.
Podívejte se na ten prázdný pozemek.
Roste tam tak minimálně tucet druhů rostlin podporujících různé druhy hmyzího života. A je to naprosto neudržovaný prostor, zcela divoké místo.
Je to ten druh divoké přírody přímo před námi, kterého si ani nevšimneme.
A je tu jeden zajímavý paradox.
Tato příroda, tento druh divoké, neudržované části naší městské, poloměstské, předměstské zemědělské existence, která je nepovšimnuta, je pravděpodobně divočejší než národní park, protože národní parky jsou v 21. století velmi pečlivě spravovány.
Jezero Crater v jižním Oregonu, což je můj nejbližší národní park, je nádherným příkladem krajiny, která se zdá vycházet z minulosti.
Ale pečlivě ji korigují.
Jedním z problémů, které teď mají, je vymírání jedle bělokoré.
Jedle bělokorá je nádherná, charismatická obří rostlina, která roste ve velkých výškách – a teď má nejrůznější problémy s nemocemi.
Potýkají se se rzí, kůrovci.
Aby se s tím vyrovnali, správci parku vysazují sazenice jedle bělokoré odolné proti rzi, dokonce i v místech, která jinak spravují jako divočinu.
V klíčových oblastech také aplikují repelent proti kůrovcům, jak jsem viděla při poslední procházce.
A takováto věc je mnohem běžnější, než byste si mysleli.
Národní parky jsou těžce spravovány.
Divočina je udržována v určité struktuře a populaci.
Jsou potlačovány ohně.
Jsou zakládány ohně.
Jsou odstraňovány nedomorodé druhy.
Domorodé druhy jsou opět zaváděny.
Vyhledala jsem to a Národní park Banff dělá všechny tyto věci: hašení ohňů, jejich zakládání, monitorování vlků obojky, zavádění bizonů.
Stojí hodně sil, aby tato místa vypadala nepoznamenaně.
(Smích) (Potlesk) A ironií je, že tato místa, která máme nejraději, jsou místa, která někdy máme až moc rádi.
Mnozí z nás tam rádi chodí, a protože je spravujeme tak, aby byla stabilní na měnící se planetě, často se stávají křehčími.
To znamená, že jsou nejhoršími místy, kam můžete vzít děti na prázdniny, protože se tam nedá nic dělat.
Nemůžete lézt na stromy.
Nemůžete rybařit.
Nemůžete si kdekoli udělat táborák.
Nemůžete si vzít domů šišky.
Je tolik pravidel a omezení, že z pohledu dítěte je to ta nejhorší možná dovolená.
Protože děti nechtějí chodit pět hodin krásnou krajinou a potom se dívat na krásnou vyhlídku.
To možná chceme dělat jako dospělí, ale děti si chtějí sednout na jedno místo a hrát si tam, prostě něco vymyslet, zvednout něco, postavit domeček, postavit bunkr, něco takového.
Navíc, tato rajská místa jsou často vzdálená od lidských obydlí
a je nákladné se k nim dostat. Je těžké je navštívit.
To znamená, že jsou dostupná jen pro elitu, což je velký problém.
Nature Conservancy udělalo průzkum u mladých lidí, zeptali se jich, jak často tráví čas venku.
A jen 2 z 5 trávilo čas venku alespoň jednou do týdne.
Zbylí 3 z 5 zůstávali uvnitř.
Když se jich zeptali proč, co jim brání jít ven, 61 % odpovědělo: "V okolí mého domu nejsou žádná přírodní místa."
To je šílené. Zjevně to není pravda.
71 % lidí v USA žije do 10 minut od městského parku.
A jsem si jistá, že podobná čísla platí i u jiných zemí.
A tam se ani nepočítá vaše zahrada, městský potok, prázdný pozemek.
Každý žije v blízkosti přírody.
Každé dítě žije v blízkosti přírody.
Jen jsme nějak zapomněli, jak ji vidět.
Strávili jsme příliš mnoho času sledováním dokumentů Davida Attenborougha, kde je příroda velmi sexy – (Smích) a zapomněli jsme, jak vidět přírodu, která je doslova za našimi dveřmi, přírodu stromu na ulici.
Tady je příklad: Philadelphia.
Mají tam pěknou vyvýšenou železnici, která je vidět ze země a která je opuštěná.
Bude to znít jako začátek příběhu High Line z Manhattanu, je to velmi podobné, tady to ještě nepředělali v park, i když na tom pracují.
Takže teď je to malá, tajná divočina v srdci Philadelphie. A pokud víte, kde je díra v drátěném plotě, můžete se vyškrábat nahoru a najít zcela divokou louku vznášející se nad Philadelphií.
Každá z těchto rostlin vyrostla ze semínka, které se tam samo vysemenilo.
Je to naprosto autonomní, svéhlavá příroda.
A je přímo uprostřed města.
Poslali tam lidi, aby udělali biologické průzkumy a je tam přes 50 druhů rostlin.
A nejsou to jen rostliny.
Je to ekosystém, fungující ekosystém.
Vytváří půdu. Koncentruje uhlík.
Probíhá tam opylování.
Je to opravdu ekosystém.
Vědci začali říkat takovýmto ekosystémům: "nové ekosystémy", protože v nich často převládají nedomorodé druhy a protože jsou prostě super divné.
Nikdy jsme nic podobného neviděli.
Tak dlouho jsme zavrhovali všechny tyto nové ekosystémy jako odpad.
Mluvíme o zarostlých zemědělských polích, hájích dřeva, které nejsou spravovány na každodenní bázi, obecně lesích z druhého porostu, na celém východním pobřeží, kde poté, co se zemědělství přesunulo na západ, vyrostl les.
A samozřejmě, skoro celá Havaj, kde jsou nové ekosystémy normou, kde dominují exotické druhy.
Tento les má Queenslandský javor, má kapradí z jihovýchodní Asie.
Můžete si vytvořit svůj vlastní ekosystém.
Je to velmi jednoduché.
Prostě přestanete sekat trávník.
(Smích) Ilkka Hanski byl finský ekolog a sám provedl tento experiment.
Prostě přestal sekat trávník a po několika letech přišli studenti a udělali průzkum, takový bio-blitz jeho zahrady a našli 375 druhů rostlin včetně dvou ohrožených.
Takže až tam budete, na budoucí philadelphské High Line, obklopeni tou divočinou, obklopeni tou rozmanitostí, hojností, živostí, můžete se podívat přes okraj a uvidíte hřiště místní školy, které vypadá takto.
Ty děti mají – Víte, že podle mé definice se velký kus planety dá počítat jako příroda, ale tohle je jedno z mála míst, které se za přírodu považovat nedá.
Není tam nic jiného než lidi, žádné jiné rostliny, žádná jiná zvířata.
A já jsem opravdu měla chuť hodit dolů žebřík a dostat všechny ty děti nahoru na tu louku.
V jistém smyslu je tohle volba, která před námi leží.
Pokud budeme považovat tuto novou přírodu za nepřijatelnou, mizernou nebo špatnou, můžeme ji rovnou vydláždit.
A ve světě, kde se všechno mění, musíme být velmi opatrní v tom, jak definujeme přírodu.
Abychom ji nekradli svým dětem, musíme udělat dvě věci.
Za prvé, nemůžeme definovat přírodu jako to, co je nedotčené.
To stejně nikdy nedávalo smysl.
Příroda nebyla nedotčena již po tisíce let.
A vylučuje to většinu přírody, kterou může většina lidí navštívit a mít s ní vztah, včetně přírody, které se mohou děti dotýkat.
Což mě přivádí ke druhé věci, kterou musíme udělat, a to nechat děti na přírodu sahat, protože co je nedotčeno, je nemilováno.
(Potlesk) Čekají nás chmurné výzvy ohledně životního prostředí na téhle planetě.
Změna klimatu je mezi nimi.
Jsou i jiné: ztráta přirozeného místa výskytu je má oblíbená, kterou se děsím uprostřed noci.
Ale abychom je mohli vyřešit, potřebujeme lidi – chytré, zanícené lidi – kterým záleží na přírodě.
A jediným způsobem, jak vychováme generaci lidí, kterým záleží na přírodě, je, když je necháme se přírody dotýkat.
Já razím Bunkrovou teorii ekologie, Bunkrovou teorii ochranářství.
Každý ekolog, kterého znám, každý biolog ochranář, kterého znám, každý profesionální ochranář, si v dětství stavěl bunkry.
Pokud budeme mít generaci, která neumí postavit bunkr, budeme mít generaci, která neví, jak se starat o přírodu.
A já nechci být ta, která řekne tomuto dítěti, účastnícímu se speciálního programu, který bere philadelphské děti z chudých čtvrtí do městských parků, nechci být ta, která mu řekne, že ta kytka, kterou drží, je nedomorodý invazivní plevel, který by měl hodit do koše.
Mnohem raději bych se učila od toho chlapce, že bez ohledu na to, odkud ta kytka pochází, je krásná a zaslouží si být dotýkaná a oceněná.
Děkuji.
(Potlesk)
Chci vám povídat o tom, jaká budoucnost čeká peníze.
Začnu příběhem ze začátku 20. století. Je o lidech zvaných Yapové, kteří žijí v Mikronésii.
Yapové jsou zajímaví tím, že mají pozoruhodnou formu peněz.
Používají vápencové disky zvané kameny Rai.
Yapové ovšem nenosí tyhle kameny po kapsách ani je nesměňují, jak to my děláme s mincemi, protože kameny Rai nejsou žádné drobečky.
Ten největší váží kolem čtyř tun a má průměr čtyři metry.
Yapové nicméně vedou v patrnosti, kdo vlastní jakou část kterého kamene.
Jednou vezla skupinka námořníků jeden takový kámen přes moře. Jenže se něco zvrtlo a ten kámen skončil v moři.
Námořníci se vrátili na svůj ostrov a všem řekli, co se stalo.
A ostatní usoudili, že ti námořníci ten kámen jednou měli, tak se s ním pořád počítá.
Proč ne? I když ležel na dně moře, byl pořád součástí jejich ekonomiky.
Jistě, Yapové jsou jen malé společenství a stalo se to před sto lety,
ale Yapové platí těmito kameny dodnes. Podobné věci se dějí i v západním světě.
Francouzská národní banka chtěla v roce 1932 po USA, aby směnily dolarovou hodnotu jejích akcií za zlato.
Jenže by nebylo praktické všechno to zlato převézt do Evropy.
A tak jen někdo zašel na místo, kde bylo to zlato uložené, a dal na něj cedulku, že odteď je to majetek Francie.
Všichni souhlasili, že to zlato patří Francii.
Byl to stejný princip jako s kameny Rai.
Říkám to, abych ukázala, že hodnota dolaru nebo kamene nebo mince není nic automaticky daného.
Věci získávají hodnotu díky tomu, že jsme se na tom všichni shodli.
Bez našeho rozhodnutí by tu hodnotu neměly.
Peníze existují jen díky směnám a transakcím, které mezi sebou uskutečňujeme.
Peníze nejsou nic objektivního.
Jsou součástí našeho kolektivního příběhu o hodnotách věcí.
Jsou kolektivní fikcí.
A je to velice mocný koncept.
Zhruba před dvaceti lety jsme začali používat digitální peníze.
Svoji výplatu dostávám na účet, za nájem platím převodem a daně platím on-line
a každý měsíc se mi z výplaty odečítá malá částka, která jde na podílové fondy mého penzijního spoření.
Každý z těch přesunů není ničím jiným než změnou pár nul a jedniček v počítačích.
Nejde o směnu něčeho hmotného, jako je kámen nebo mince.
Díky digitálním penězům můžu během pár sekund zaplatit komukoliv na světě.
Funguje to díky tomu, že velké instituce nesou zodpovědnost za každou jedničku a nulu, která se v počítači změní.
Když něco nefunguje, bývá to chyba těch velkých institucí.
To ony by měly řešit problémy.
Často je ale neřeší.
Na mnoha místech systému to drhne.
Jak dlouho trvalo americkým poskytovatelům kreditních karet, než zavedly čipy a PIN?
Půlka mých kreditních karet v Evropě pořád ještě nefunguje.
To je zádrhel.
Převod peněz do zahraničí a do jiné měny je hrozně drahý. Další zádrhel.
Během několika minut můžete rozjet internetové podnikání v Indii, ale už hůř si obstaráte půjčku a dostanete zaplaceno. Další zádrhel.
Náš přístup k digitálním penězům a naši možnost s nimi volně nakládat omezují dohlížitelé zvaní „gatekeepeři“.
Systém má řadu omezení, která ho zpomalují.
Digitální peníze totiž vlastně nejsou moje. Jsou to záznamy v databázích, jejichž majitelem je banka, firma spravující kreditní karty nebo investice.
A tyhle společnosti mají právo veta.
Když obchoduji přes PayPal a PayPal mě nedopatřením označí za podvodníka, tak mám utrum.
Zmrazí mi účet a nedostanu zaplaceno.
Gatekeepeři brzdí proces inovací.
Kolik z vás si dává fotky na Facebook, na účet u Googlu nebo na Instagram?
Moje fotky jsou všude.
Mám je v telefonu, v notebooku, ve svém starém telefonu, na Dropboxu.
Jsou na všemožných webových stránkách a službách.
Jenže tyhle služby nejsou kompatibilní.
Nedokážou spolupracovat.
Výsledkem je, že mám ve fotkách pěkný binec.
To samé se děje, když na zásoby peněz dohlížejí instituce.
Řada těchto služeb nedokáže spolupracovat, což omezuje naše platební možnosti
a zvyšuje náklady na provedení transakce.
Zatím jsme zažili dvě fáze používání peněz.
V analogovém světě jsme si museli vystačit s fyzickými objekty a peníze obíhaly určitou rychlostí, rychlostí závislou na lidech.
V digitálním světě se peníze mohou dostat mnohem dál a mnohem rychleji, ale jsme vydáni na milost gatekeeperům.
Rychlost oběhu peněz je omezena rychlostí bank.
Brzy však vstoupíme do další fáze užívání peněz.
Peníze budou v budoucnu programovatelné.
Když skloubíme software a měnu, peníze přestanou být statickými jednotkami určujícími hodnotu a bezpečnost transakcí už nebudou muset hlídat instituce.
V programovatelném světě můžeme z oběhu vyškrtnout jak lidi, tak instituce.
Až k tomu dojde, už nám nebude připadat, že provádíme transakce.
Peníze budou řízeny programy a jejich pohyb bude probíhat bezpečně a bez rizika.
Prvním krokem v tomto procesu je takzvaná kryptoměna.
Kryptoměna jsou digitální peníze, na které nedohlíží žádná vláda ani banka.
Jsou to peníze navržené pro svět, kde se nepočítá s prostředníky.
Nejčastěji se můžete setkat s Bitcoinem, ale kryptoměn jsou celé stovky.
Například Ethereum, Litecoin, Stellar, Dogecoin - to je jenom pár těch populárnějších.
Všechno to jsou skutečné peníze.
Bitcoiny přijímá třeba suši restaurant u mě v ulici.
V telefonu mám aplikaci, s jejíž pomocí si můžu koupit sašimi.
Ale dají se provádět i větší transakce.
Teď v březnu se při jedné transakci převedlo asi 100 000 bitcoinů.
To odpovídá 40 milionům amerických dolarů.
Kryptoměny se opírají o zvláštní odvětví matematiky, jemuž se říká kryptografie.
Ta se zabývá tím, jak zabezpečit komunikaci, což obnáší dvě nesmírně důležité věci: jak skrývat informace, aby nebyly přímo čitelné, a jak ověřovat části informací z informačního zdroje.
Na kryptografii je založena řada dnešních systémů.
Je to tak mocný nástroj, že ho americká vláda jednu dobu považovala za zbraň.
Za druhé světové války bylo prolomení kryptosystému jako Enigma klíčem k nepřátelským depeším a znamenalo zvrat v celé válce.
Dnes používá propracovaný kryptosystém každý, kdo si spustí internetový prohlížeč.
Kryptosystémy zabezpečují naši komunikaci na internetu.
Díky tomu můžeme po zadání hesla bez obav odesílat finanční informace.
Takže to, co nám dříve zaručovaly banky, spolehlivý převod digitálních peněz, to nám teď umožňují chytré kryptografické aplikace.
Abychom dnes zabezpečili naše transakce, nejsme už odkázáni na banky.
Můžeme to udělat sami.
Princip Bitcoinu je založen na té samé myšlence, jakou použili Yapové. Všechny převody se vedou v kolektivní patrnosti.
Bitcoiny můžu buď někomu převádět, čímž mu platím, nebo je někdo převádí mně, čímž dostávám zaplaceno já.
Představte si, že bychom měli kouzelný papír.
Máte jeden list takového papíru, a když na něj něco napíšete, tak se to zázračně objeví na listu, který mám já.
Představte si, že takový papír dáme všem lidem a ti na něj zapíšou všechny převody, které uskutečňují přes systém Bitcoin.
Všechny ty převody se automaticky zapíšou na listy ostatních lidí.
Takže můžu na svém listu vidět veškeré převody, které probíhají v celé ekonomice systému Bitcoin.
Na tomhle principu je postavený bitcoinový blockchain, což je vlastně seznam všech bitcoinových transakcí.
Jenom se to neděje na papíru, ale pomocí počítačového kódu,
který běží na síti propojující tisíce počítačů na celém světě.
Všechny tyto počítače kolektivně evidují, kdo vlastní jaké bitcoiny.
Bitcoinový blockchain je tedy srdcem systému Bitcoin.
Ale odkud se bitcoiny vlastně berou?
Kód je napsaný tak, aby vytvářel nové bitcoiny podle určitého plánu.
Když chcete dostat nové bitcoiny, musíte vyřešit nějaký nahodilý kryptografický problém.
Je to jako mít 15 hracích kostek a házet s nimi tak dlouho,
než vám padnou samé šestky, což znamená výhru.
Počítače dělají něco dost podobného.
Neustále kombinují různá čísla,
a když dostanou ta správná, znamená to, že problém vyřešily.
Počítač, který na řešení přijde, ho zveřejní na síti a za odměnu dostane nové bitcoiny.
Tím, že počítače řeší kryptografické problémy, zároveň pomáhají zabezpečovat blockchain a přidávají záznamy do seznamu transakcí.
Tenhle software používají lidé po celém světě. Říkáme jim těžaři bitcoinů.
Bitcoiny může těžit kdokoliv.
Můžete si hned teď stáhnout software, spustit ho na svém počítači a zkusit pár bitcoinů nasbírat.
Ale moc vám to nedoporučuji, protože řešit kryptografické problémy je tak těžké a síť je tak výkonná, že například na svém notebooku bych nic nevytěžila nejspíš ani za dva miliony let.
Lidé, kteří těží bitcoiny profesionálně, používají speciální hardware, který umí řešit kryptografické problémy nesmírně rychle.
Říká se, že bitcoinová síť se vším tím speciálním hardwarem spotřebuje stejné množství energie jako nějaká menší země.
Takže první generace kryptoměn je poněkud pomalá a trochu těžkopádná.
Ale další generace bude mnohem lepší a rychlejší.
Kryptoměny jsou prvním krokem, který povede k celosvětovému užívání programovatelných peněz.
Ve světě programovatelných peněz můžete komukoliv bezpečně zaplatit, aniž byste museli něco podepisovat, žádat o povolení, navštívit směnárnu nebo se strachovat, že peníze nedojdou.
Můžete posílat peníze po celém světě.
To je opravdu úžasné.
Nic už nebude stát v cestě inovacím.
Internet spustil lavinu různých inovací, protože byl postaven na otevřené architektuře.
Stejně jako internet změnil způsob, jakým spolu komunikujeme, změní programovatelné peníze způsob, jakým platíme, jak si je rozdělujeme a stanovujeme jejich hodnotu.
Jaký svět nám programovatelné peníze přinesou?
Představte si, že byste mohli pronajmout své zdravotní záznamy nějaké farmaceutické společnosti.
Ta by provedla obsáhlou analýzu dat a pomocí kryptografie vám doložila, že vaše data používá jenom k tomu, na čem jste se domluvili.
A za to, co by zjistila, by vám ještě zaplatila.
Místo toho, abyste si kupovali celé balíčky TV programů, by vaše televize analyzovala, na co se rádi díváte, a za přiměřenou cenu by vysílala jen programy, které by vás bavily.
Představte si internet bez reklam, kde obsah nebude vykoupen odváděním pozornosti, ale tím, že si ho zaplatíme.
Věci jako mikroplatby mohou změnit náš přístup k bezpečnosti, protože když dokážeme lépe stanovovat hodnotu, budou lidé vynakládat své peníze i energii konstruktivněji.
Kdyby odeslání mailu stálo třeba i zlomek haléře, nevymýtilo by to spam?
Ještě jsme do toho stádia nedospěli, ale blížíme se mu.
Náš svět teď připomíná dobu prvních automobilů.
První kryptoměna je jako první auto. Je pomalá, nikdo jí moc nerozumí a nemá příliš velké uplatnění.
Digitální peníze fungují dobře samy o sobě, stejně jako koňský povoz, a stojí na nich ekonomika celého světa.
Kdybyste byli prvním člověkem v ulici, kdo si pořídil auto se spalovacím motorem, vaši sousedé by si asi ťukali na čelo. „K čemu ti je humpoláckej krám, co se každou chvíli porouchá, jde z něho čoud a stejně nedokáže předhonit koně?“
Jenže všichni víme, jak to nakonec dopadlo.
Vstupujeme do nové éry programovatelných peněz.
Je to nesmírně vzrušující, ale máme i pár důvodů k obavám.
Kryptoměny se dají zneužít k nelegálním obchodům, tak jako se dneska zneužívá hotovost.
Až se veškeré transakce budou provádět on-line, bude moct někdo dohlížet na to, co děláme?
Kdo na tom vydělá a kdo ztratí?
Nebudeme muset platit i za to, co bylo dosud zadarmo?
Nestanou se z nás otroci algoritmů, které za nás budou rozhodovat?
Každý pokrok má svá pro i proti.
Internet nám umožnil nebývale plýtvat časem,
ale také ohromně zvýšil naši produktivitu.
Mobily nám lezou krkem, protože nám kvůli nim připadá, že pořád pracujeme.
Ale také díky nim jsme v kontaktu s přáteli a rodinou.
Nová ekonomika založená na sdílení povede k rušení pracovních míst,
ale zároveň vytvoří nové, flexibilní formy zaměstnání.
Díky programovatelným penězům se struktura sítě naprosto obejde bez velkých, spolehlivých institucí.
Tím se ve sféře peněz otvírají nedozírné možnosti k inovacím.
Programovatelné peníze znamenají demokratizaci peněz.
A tento proces povede ke změnám a rozvoji, který dnes nelze vůbec předvídat.
Děkuji.
(potlesk)
Zdravím všechny.
Dnes jsem s sebou přinesl dětskou plenku.
Za chvilku uvidíte proč.
Dětské pleny mají zajímavé vlastnosti.
Když do nich přidáte vodu, ohromně nabobtnají, což dokazují miliony dětí každý den.
(smích) Důvodem je chytrý způsob, jakým jsou navrženy.
Jsou vyrobeny z takzvaného bobtnavého materiálu.
Jde o speciální látku, která po přidání vody zvětší svůj objem a to až tisíckrát.
Je to velmi užitečný průmyslový druh polymeru.
V mé skupině na MIT se snažíme zjistit, jestli můžeme něco podobného provést s mozkem.
Můžeme ho zvětšit? Dostatečně na to, abychom nakoukli dovnitř a viděli všechny stavební jednotky, biomolekuly, jak jsou uspořádány ve třech dimenzích; tu nejhlubší stukturu mozku?
Kdyby se nám to povedlo, mohli bychom lépe pochopit, jak je mozek uspořádán, aby vytvářel myšlenky a emoce, akce a pocity.
Mohli bychom určit přesné změny v mozku, které způsobují nemoci, nemoci jako je Alzheimer, epilepsie a Parkinson, které zatím neumíme léčit, natož vyléčit, a o nichž často ani nevíme, co je způsobuje.
Naše skupina na MIT se snaží podívat na problém z jiného úhlu, odlišného od zavedených postupů neurovědy.
Jsme návrháři. Jsme vynálezci.
Snažíme se vyvinout technologie, které nám umožní podívat se na mozek a opravit jej.
A to proto, že je mozek neuvěřitelně komplikovaný.
Jak jsme zjistili v prvním století neurovědy, mozek je velmi komplikovaná síť sestavená ze specializovaných buněk zvaných neurony, které mají komplexní geometrii a skrz které protéká elektrický proud.
Mimoto, neurony jsou spojeny do sítí.
A to pomocí malých spojek zvaných synapse, které si vyměňují látky, a tak umožňují neuronům mezi sebou komunikovat.
Hustota mozku je neuvěřitelná.
V jednom milimetru krychlovém vašeho mozku se nachází cca 100 000 těchto neuronů a možná až miliarda oněch spojení.
Ale je to horší.
Pokud si přiblížíme neuron - toto je jen umělecká interpretace -
uvidíme tisíce a tisíce druhů biomolekul, malých nanostrojů, uspořádaných do komplexních 3D vzorů, které společně zprostředkovávají elektrické impulzy, ty látkové výměny, které umožňují neuronům pracovat společně, vytvářet myšlenky, pocity a tak dále.
Nevíme, jak jsou neurony v mozku uspořádány, jak vytváří sítě a nevíme, jak jsou uspořádány biomolekuly uvnitř neuronů, aby tvořily komplexní stroje.
Pokud tomu chceme opravdu porozumět, budeme potřebovat nové technologie.
Pokud bychom získali takovéto mapy a mohli se podívat na uspořádání molekul a neuronů a neuronů a sítí, možná bychom mohli pochopit, jak mozek zachází s informacemi ze senzorických oblastí, míchá je s emocemi a pocity a vytváří naše rozhodnutí a činy.
Možná bychom mohli určit přesné molekulární změny, které se objevují při mozkové poruše.
A když budeme vědět, jak se molekuly změnily, jestli se zvětšil jejich počet nebo konfigurace, můžeme je použít jako cíle pro nové léky, jako nosiče energie, která pomůže opravit postižené části mozku u pacientů s mozkovou poruchou.
V posledních sto letech jsme viděli mnoho různých technologií, které se s tím snažily poprat.
Myslím, že všichni známe obrázky mozku, které vytváří MRI (mag.
rezonance). Jejich plus je, že jsou neinvazivní a mohou být použity na živých lidech.
Ale zároveň nejsou dost detailní.
Každá skvrna, kterou tady vidíte, neboli takzvaný voxel, obsahuje miliony neuronů.
Což rozhodně není úroveň rozlišení, která by nám umožnila určit molekulární změny nebo změny v sestavení sítí, které se podílejí na našem vědomí.
Druhým extrémem jsou mikroskopy.
Ty používají světlo ke zvětšení malých věciček.
Staletí se využívají k pozorování bakterií.
Před 130 lety neurovědci použili mikroskop a objevili tak neurony.
Ale světlo je v podstatě limitováno.
S běžným mikroskopem nemůžete vidět jednotlivé molekuly.
Nemůžete se dívat na ta malá spojení.
Takže pokud se chceme podívat na pravou strukturu mozku, budeme potřebovat ještě lepší technologie.
Mou skupinu před pár lety napadlo: Proč to neudělat naopak?
Když je tak těžké přiblížit mozek, proč ho nezkusíme zvětšit?
Začínali jsme se dvěma postgraduálními studenty, kterými byli Fei Chen a Paul Tillberg.
Dneska nám pomáhá více lidí.
Rozhodli jsme se zjistit, jestli můžeme vzít polymery, jako ty v dětských plenách, a fyzicky je vložit do mozku.
Pokud to uděláme správně a přidáme vodu, mohli bychom mozek nafouknout a rozlišit tak od sebe jednotlivé biomolekuly.
Viděli bychom tak ona spojení a získali "mapu" mozku.
A tady to začíná být zajímavé.
Předvedu vám krátkou ukázku.
Vzali jsme čistý materiál plenek.
Je snažší koupit ho na internetu, než extrahovat pár zrnek ze skutečné plenky.
Dám jednu lžičku čistého polymeru sem do misky.
A tady máme trochu vody.
Uvidíme, jestli dokáže tenhle plenkový materiál zvětšit svůj objem.
Na vlastní oči uvidíte, jak zvětší svůj objem asi tisíckrát.
Mohl bych tam nalít více vody, ale myslím, že jste pochopili, že se jedná o velmi zajímavou molekulu, která nám umožní doopravdy přiblížit mozek a to způsobem, o kterém si současné technologie mohou nechat jen zdát.
OK, a teď trochu chemie.
Co se děje v plenkovém polymeru?
Kdybychom ho mohli přiblížit, vypadal by asi nějak takhle.
Polymery jsou dlouhé tenké řetězce atomů.
Tyto řetězce jsou drobné, jen na šířku biomolekuly a jsou opravdu husté.
Mezi nimi je mezera o velikosti molekuly.
A to je dobře, protože teoreticky od sebe můžeme oddělit každý kousek mozku.
Když přidáme vodu, bobtnavý materiál absorbuje vodu, polymerové řetězce se od sebe oddělí a všechen materiál se zvětší.
Protože jsou tyto řetězce tak malé a mezery mezi nimi také, můžeme mozek nafouknout, abychom vše lépe viděli.
Ptáme se tedy: Jak můžeme dostat tyto polymery do mozku a oddělit biomolekuly od sebe?
Když se nám to povede, můžeme získat přesné mapy mozku.
Můžeme se podívat na spoje.
Můžeme nakouknout dovnitř a spatřit molekuly.
Abych to lépe vysvětlil, podívejme se na umělecké animace, jak by mohly biomolekuly vypadat a jak je můžeme oddělit.
Krok 1: Ze všecho nejdřív připevníme každou molekulu, tady jsou zobrazeny hnědě, k malé kotvě nebo rukojeti.
Musíme tyto části od sebe oddělit, a k tomu potřebujeme rukojeť, na kterou se polymery navážou a využijí její sílu.
Kdybychom vzali plenkový polymer a vysypali ho na mozek, samozřejmě by zůstal jen na povrchu.
Takže musíme najít způsob, jak ho vyrobit uvnitř.
A tady jsme měli štěstí.
Ukazuje se, že můžeme vzít "základní kameny", které nazýváme monomery, dát je do mozku a spustit chemické reakce, díky kterým se spojí v dlouhé řetězce přímo uvnitř mozkové tkáně.
Omotají se okolo biomolekul propletou se mezi nimi a vytvoří komplexní sítě, které nám umožní jednotlivé molekuly od sebe oddělit.
A pokaždé, když polymer narazí na rukojeť, naváže se na ni, a to je to, co potřebujeme, abychom mohli molekuly od sebe oddělit.
A nyní, okamžik pravdy.
Musíme náš vzorek chemicky upravit, aby vazby mezi molekulami povolily, a pak, když přidáme vodu, bobtnavý materiál vodu nasaje, polymerové řetězce se oddělí ale tentokrát s sebou vezmou i biomolekuly.
Tak jako obrázek nakreslený na balónku, který poté nafouknete, obraz zůstane stejný, jenom se od sebe jednotlivé body vzdálí.
A přesně tohle nyní dokážeme ve třech dimenzích.
Ještě poslední trik.
Jak můžete vidět, obarvili jsme všechny biomolekuly na hnědo.
To proto, že všechny vypadají v podstatě stejně.
Jsou vytvořeny ze stejných atomů, jenom v jiném pořadí.
Potřebujeme tedy poslední věc, abychom je zviditelnili.
Označkujeme je za pomocí jasných barev a tak je rozlišíme.
Jeden typ molekul bude modrý.
Další červený,
a tak dále.
To je poslední krok.
Nyní se můžeme podívat na mozek a vidět jednotlivé molekuly, protože jsme je od sebe vzdálili natolik, že je dokážeme rozlišit.
Myšlenka je tedy taková, že neviditelné zviditelníme.
Můžeme vzít malé a nejasné věci a nafouknout je a číst v nich informace o životě.
Toto je skutečné video, jak by to mohlo vypadat.
Máme malý mozek na misce, vlastně kousek mozku.
Nalili jsme dovnitř polymer a teď přidáme vodu.
Uvidíte na vlastní oči -- je to asi šedesátkrát zrychlené -- jak tento malý kousek mozkové tkáně roste.
Může zvětšit svůj objem až tisíckrát.
A ta nejsuprovnější část je, že polymery jsou tak malé, že oddělují biomolekuly od sebe rovnoměrně.
Je to hladká expanze.
Neztrácíme konfiguraci informací.
Jenom je zviditelňujeme.
Takže můžeme vzít reálný mozkový obvod -- například kousek obsahující paměť -- a zvětšit si ho.
Můžeme se podívat, jak obvody vypadají ve skutečnosti.
Jednoho dne možná budeme číst v paměti.
Mohli bychom vidět, jak obvody pracují, jak zpracovávají emoce, a jak uspořádání spojení tvoří to, čím jsme.
A snad budeme moci ukázat na skutečné problémy v mozku na molekulární úrovni.
Co kdybychom se mohli skutečně podívat do buněk mozku a říct: Jé, tady se změnilo 17 molekul tkáně, kvůli epilepsii nebo Parkinosově chorobě nebo bylo jinak změněno?
Když dostaneme systematický seznam věcí, které jsou špatně, zaměříme na ně terapii.
Můžeme na ně navázat léky.
Můžeme cílit energii do různých částí mozku, abychom pomohli lidem s Parkinsonem nebo epilepsií nebo s jinými potížemi, které postihují miliardy lidí po celém světě.
Děje se něco zajímavého.
V celé biomedicíně se ukazuje, že expanze by mohla pomoci s dalšími problémy.
Toto je skutečná biopsie lidského nádoru prsu.
Když se podíváme na rakovinu, na imunitní systém, na stárnutí, na vývoj -- všechny tyto procesy zahrnují biologické systémy ve velkém měřítku.
Ale problém nastává u molekul v nano velikosti, stroječků, které ovládají buňky a orgány.
Takže se snažíme zjistit, jestli můžeme tuto technologii mapování stavebních kamenů života použít v širší škále onemocnění.
Můžem skutečně určit molekulární změny v nádoru, abychom na něj mohli jít chytřeji a dodat léky, které odstraní přesně ty buňky, které chceme?
Víte, v medicíně je všechno velký risk.
Někdy je to dokonce tipování.
Já doufám, že tento krok do neznáma učiníme něčím spolehlivějším.
Když si vybavíte první cestu na Měsíc, kdy skutečně přistáli na Měsíci, byla založena na solidní vědě.
Rozuměli jsme gravitaci, rozuměli jsme aerodynamice.
Uměli jsme postavit rakety.
Byl to vědecky kontrolovaný risk.
Pořád to byl skvělý výkon techniky.
Ale v medicíně nutně nemáme všechny zákony.
Máme analogii ke gravitaci? Analogii k aerodynamice?
Tvrdil bych, že s technologiemi, o jakých dnes mluvím, je možná můžeme odvodit.
Můžeme zmapovat schémata v živých systémech, a zjistit, jak překonat nemoci, které nás trápí.
Víte, se ženou máme dvě malé děti a jednou z mých nadějí jako bioinženýra, je udělat pro ně život lepší, než jaký ho máme my.
Doufám, že změníme biologii a medicínu z vysoce riskantních snah, které záleží na štěstí a uděláme z nich obory, které vítězí umem a tvrdou prací; pak získáme velkou výhodu.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Nejvíce svého času trávím přemýšlením o mladých dívkách, což je pro dospělého muže v naší společnosti divná věc.
Ale je to tak. Většinu času trávím přemýšlením o mladých dívkách, a to hlavně proto, že jednu doma mám.
Tahle je moje a myslím, že by se vám zamlouvala.
Je chytrá a vtipná a laskavá k lidem a dobrá kamarádka.
Ale když mluvím o své dceři, nejčastěji používám slovo "sportovec".
Moje dítě je sportovní.
Je silná a rychlá a má skvělou rovnováhu a ovládání těla.
Třikrát po sobě se stala státní šampionkou v Shaolin Kempo.
V devíti letech je již na půl cesty k černému pásku.
Moje dcera je sportovní.
Když před vámi stojí 190 cm vysoký, 120 kilový chlap a říká, že jeho dcera je sportovec, můžete si myslet, že je to jeho odraz.
Není.
(Smích) Moje žena byla na střední dvojnásobnou státní fotbalistkou a dvojnásobnou státní volejbalistkou a já jsem hrál Dungeons and Dragons.
A proto je má dcera nejen sportovec, ale i nerd, což miluji.
Chodí po našem domě v plášti z plamenů, který si sama vyrobila.
Sedí na železném tůně - (Smích) i když nikdy neviděla Hru o trůny, hlavně díky tomu, že nejsme nejhorší rodiče na světě.
Ví, že existuje někdo jako Matka draků, a tak si říká a líbí se jí to.
Je velkým fanouškem komiksů.
Teď je její nejoblíbenější postavou Groot.
Miluje Groota.
Zbožňuje Neuvěřitelného Hulka.
Ale jejímu srdci nejblíž jsou Star Wars.
Moje dítě je Jedi.
I když některé dny je také Sith, což je volba, kterou dokáži respektovat.
(Smích) Ale musím si klást jednu otázku.
Proč, když se moje dcera převléká, ať už za Groota, Neuvěřitelného Hulka, za Obi-Wan-Kenobiho nebo Dartha Maula, proč je každá postava, za kterou se převléká, kluk?
Kde jsou všechny ženské super hrdinky?
To vlastně není ta otázka, protože existuje plno ženských super hrdinek.
Moje otázka je, kde jsou všechny věci super hrdinek?
Kde jsou kostýmy? Kde jsou hračky?
Protože každý den, když si moje dcera hraje, když se převléká, učí se věci procesem, který se v mé profesi profesora mediálních studií nazývá veřejná pedagogika.
Tak se společnosti učí ideologiím.
Tak jste se naučili, co znamená být mužem nebo ženou, co znamená chovat se ve společnosti slušně, co znamená být patriotem a mít dobré způsoby.
Jsou to aspekty společenských vztahů, které z nás dělají lid.
Je to, ve zkratce, jak se učíme, co víme o druhých lidech a o světě.
Žijeme ale ve společnosti 100 procentně nasycené médii.
To znamená, že každý aspekt vaší lidské existence, s výjimkou vašich tělesných funkcí, je určitým způsobem poznamenán médii.
Od auta, které řídíte, po jídlo, které jíte, po oblečení, co nosíte, po způsob, jakým utváříte své vztahy, po jazyk, jakým vyjadřujete své myšlenky - to vše je svým způsobem zprostředkováno.
Takže odpověď v naší společnosti na to, jak se učíme, co víme o druhých lidech a o světě, je z velké části přes média.
Má to háček v tom, že v naší společnosti neexistují média pouze jako distribuční technologie a zařízení.
Existují také jako korporátní subjekty.
A když je distribuce informací vázána na finanční zisk, je to problém.
Jak velký problém?
Zamyslete se nad tímto: v roce 1983 vlastnilo 50 společností 90 % amerických médií.
Na jakémkoli trhu je 50 něco konajících společností hodně společností.
Je to hodně různých pohledů na svět.
V roce 2015 se to číslo smrsklo na 6, šest společností.
Jsou to NBCUniversal Comcast, AOL Time Warner, Walt Disney Company, News Corp, Viacom a CBS Corporation.
Těchto 6 společností produkuje 9 z 10 filmů, na které se díváte, 9 z 10 televizních pořadů, 9 z 10 písniček, 9 z 10 knížek.
Moje otázka pro vás zní, pokud 6 společností ovládá 90 % amerických médií, kolik myslíte, že mají vlivu nad tím, co je vám každý den dovoleno vidět?
V mediálních studiích si zakládáme na tom, že nám média nemohou říkat, co si máme myslet, což opravdu nemohou, to jim nejde.
To ale není jejich práce.
Média nám neříkají, co si máme myslet.
Média nám říkají, na co máme myslet.
Ovládají konverzaci a ovládáním konverzace vás nemusí donutit myslet si, co chtějí, abyste si mysleli.
Přimějí vás myslet na věci, na které chtějí, abyste mysleli, co je důležitější, abyste nemysleli na to, na co nechtějí, abyste mysleli.
Ovládají konverzaci.
Jak to v praxi funguje?
Vezměme si jednu z těch společností.
Vezmeme jednoduchou.
Promluvme si na chvilku o Walt Disney Company.
Důvod, proč si vždy vybírám Walt Disney Company je následující.
Je tu někdo, kdo nikdy neviděl film od Disneyho?
Podívejte se kolem sebe.
Přesně. Vybral jsem si Disneyho, protože má, čemu říkáme, 100 % penetraci naší společností.
Každý byl vystaven Disneymu, takže je jednoduché, ho použít.
Od roku 1937 vydělal Disney většinu svých peněz prodejem princezen holkám.
Vydělal si tím velkou část svých peněz.
Ledaže se vaše dcera, jako ta moje, zajímá o takovouto princeznu.
V roce 2012 koupilo Disney za 4 miliardy dolarů LucasFilm a Disneyho obchody okamžitě zaplavil Han Solo, Obi-Wan Kenobi, Darth Vader, Luke Skywalkere a Yoda, ne ale princeznau Leia.
Proč? Protože tahle princezna ničí veřejnou pedagogiku těchto princezen.
Když Disney nedal do obchodů zboží princezny Leiy, a lidé přišli a ptali se: "Hele, kde jsou všechny věci princezny Leiy?"
Disney odpověděl: "Nezamýšlíme dát do obchodů produkty princezny Leiy."
Fanoušci se rozčílili a vydali se na Twitter s hastagem #WeWantLeia (chceme Leiu).
A Disney řeklo: "Takhle jsme to nemysleli.
Chtěli jsme tím říct, že teď nemáme žádné produkty princezny Leiy, ale budeme mít."
To bylo v roce 2012, teď je 2015 a když jdete do obchodu Disney, jako nedávno já, a budete hledat produkty s princeznou Leiou, víte kolik kousků jich v obchodě je?
Žádný, protože Disney nemá v úmyslu dát princeznu Leiu do obchodů.
A neměli bychom se divit, protože jsme zjistili, že je to jejich politika, když v roce 2009 koupili za 4,5 miliardy dolarů Marvel.
Protože když vyděláváte hodně peněz prodejem princezen holkám, tak trochu chcete vydělat i peníze na klucích.
A co lepšího prodávat klukům než super hrdiny?
Takže Disney získal přístup ke Kapitánovi Amerika a k Thorovi, Neuvěřitelnému Hulkovi a dokonce měli přístup ke skupině super hrdinů, o kterých ještě nikdo ani neslyšel.
Tak dobře Marvel prodával super hrdiny.
Minulý rok vydali film Strážci Galaxie.
Tento film by vůbec neměl fungovat.
Nikdo nevěděl, kdo byli, kromě komiksových nadšenců jako já.
Jednou z postav je mluvící strom.
Jednou z postav je antropomorfní mýval.
Nemělo by to fungovat.
Ale ze Strážců galaxie vydělali balík.
Ta postava uprostřed se jmenuje Gamora.
Hraje ji Zoe Saldana, je silná a chytrá a rychlá a bojuje jako ninja a hraje ji krásná černoška a moje dcera se do ní zamilovala.
Jako každý dobrý otec fanoušek jsem šel dceři koupit nějaké věci s Gamorou, a když jsem dorazil do obchodu, dozvěděl jsem se něco zajímavého.
Pokud bych jí chtěl koupit školní tašku s Gamorou, Gamora na ní není.
Měli to pravděpodobně označit jako "někteří" Strážci galaxie.
(Smích) Kdybych jí chtěl koupit krabičku na jídlo, nebyla by na ní, a kdybych jí chtěl koupit tričko, nebyla na něm.
A mimochodem, kdybyste šli do obchodu, což jsem udělal, a podívali se do výlohy, našli byste tam malý obrázek Gamory, ale na žádném opravdovém zboží na policích Gamora není.
Mohl jsem jít na Twitter s hashtagem #WheresGamora (kde je Gamora) jako miliony fanoušků po celém světě, ale pravdou je, že jsem nebyl ani tak překvapený, protože jsem byl u toho, když Disney vydalo Avengers.
A tento rok vyšel nový film o Avengers, Age of Ultron, na který jsme se těšili, protože tam nebyla jedna, ale dvě super hrdinky, Scarlet Witch a Černá vdova.
Moc jsme se těšili.
A teď se dostáváme k jádru věci.
Přestože Scarlett Johansson, jedna z nejpopulárnějších hereček v Americe, hraje Černou vdovu, a Černá vdova je hvězda ne jednoho, ne dvou, ale pěti různých filmů Marvelu, není k dispozici jediný kousek zboží s Černou vdovou.
Ani jediný.
Když půjdete do Disney obchodu hledat kostým Černé vdovy, najdete Kapitána Ameriku, Neuvěřitelného Hulka.
Najdete Iron Mana a Thora.
Najdete dokonce i War Machine, který ve filmu není ani moc dlouho.
Ale nenajdete Černou vdovu.
Mohl jsem jít na Twitter s hashtagem, jako mnoho lidí, # WheresNatasha (kde je Natasha).
Ale už jsem z toho unavený.
Jsem unavený z toho, že to musím dělat.
Po celé zemi si teď děti hrají s hračkou Cycle Blast Quinjet, kde Kapitán Amerika jede na motorce z letícího tryskáče, což je super.
Víte, jak skvělé to je?
Tak skvělé, že když se to stalo v tom filmu, udělala to Černá vdova.
Nejenže byla smazána, byla nahrazena mužskou postavou.
Co nás to tedy učí?
Během příštích pěti let vydá Disney a Warner Bros a další filmová studia přes 30 celovečerních filmů s komiksovými postavami a z těch 30 celovečerních filmů přesně 2 budou mít ženské hlavní role.
Dva.
Ve zbylých filmech budou také ženy, budou to ale vedlejší postavy, budou to milenky, členky týmu.
Nebudou hlavní postavou.
A pokud to, co se učíme, co víme o druhých a o světě, se učíme skrze média, pak tyto společnosti učí mou dceru, že i když je silná a chytrá a rychlá a bojuje jako ninja, což na ni všechno platí, tak na tom nezáleží.
Buď bude ignorována jako Gamora nebo vymazána a nahrazena mužem jako Černá vdova.
A to není fér.
Není to fér vůči ní a není to fér vůči vašim synům ani dcerám.
Ale jde mi o tohle: Vychovávám malou dívku, která má v sobě uličníka, což je mimochodem hrozné označení pro dívku.
Co tohle vše v podstatě vyjadřuje je, že ty znaky, které vás definují, nejsou vlastně vaše, jsou vám jen na chvíli propůjčené od kluků.
Víte ale kolik potíží jí v životě způsobí to, že má v sobě malého uličníka?
Žádné. Lidé si budou myslet, že je to roztomilé.
Označí ji za smělou, protože v naší společnosti je přidání takzvaného mužského rysu dívce viděno jako vylepšení, bonus.
Nevychovávám malého chlapce jako je Mike.
Mike je chlapec z Floridy, je mu 11 let a nejvíc na světě miluje pořad Můj malý pony: Přátelství je magické, stejně jako miliony dětí v Americe.
Ten pořad je zacílen na dívky od pěti do devíti let, ale jsou miliony chlapců a dospělých mužů, kteří mají tuto show rádi.
Mají klub.
Říkají si Bronies, pony kámoši, chlapi, co mají rádi poníky.
Já patřím mezi ně.
A čemu se Mike a já a miliony dalších chlapců a mužů učíme v tomto femininím, slabošském světě Mého malého ponyho?
Učí se pilně studovat, tvrdě pracovat a pořádně se bavit a vypadat dobře a cítit se dobře a chovat se dobře a nebesa chraňte nás před učením chlapců těmto slabošským koncepcím.
Ostatní chlapci v sousedství si Mika dobírají, bijí ho, dělají si z něj legraci a v 11 letech přijde Mike domů, najde pásek, omotá si ho kolem krku a oběsí se na horní palandě své postele.
Protože jsme vybudovali společnost, kde byste radši byli mrtví než bráni jako chlapec, kterému se líbí holčičí věci.
A to není Mikova vina. Je to naše vina.
Zklamali jsme ho.
Zklamali jsme své děti.
Musíme se pro ně zlepšit.
Musíme přestat s tím, aby se jediné ženské super hrdinky objevovaly na růžových tričkách pro dívky.
Musíme s tím přestat.
Když jsem tohle dával dohromady, lidé mi říkali: "To se nikdy nestane." A já jim řekl: "Vážně?"
Protože zrovna letos vyhlásil Target, že přestane přiřazovat gender uličkám s hračkami.
Promíchají je.
Ještě než začneme Target poplácávat po zádech, tento týden uvedli triko s jednou z nejvíce ikonických scén ze Star Wars: Nová naděje, ve které se Princezna Leia postaví temnému pánu ze Sithu. Na tomto triku je tajemně nahrazena Lukem.
Takže se neplácejme po ramenou příliš.
Tento týden také Disney oznámil, že nebude kostýmům na Halloween přiřazovat pohlaví, na což říkám: "Díky, Disney, jenže vyrábíte jenom kostýmy mužských super hrdinů, takže záleží na tom, kdo je má na sobě?"
Tento týden Mattel, výrobce Barbie, oznámil, že vydá řadu dívčích super hrdinek.
A vtipné na tom je, že se setkali s dívkami a zeptali se jich, co chtějí u těch panenek vidět a jak vidíte, mají ohebná lýtka a lokty, aby se daly dělat hrdinské kousky.
Prosím, kupujte je.
A nekupujte je jen pro své dcery, kupujte je pro své syny.
Protože je důležité, aby si kluci hráli s a na dívčí super hrdinky, stejně jako si moje dcera hraje s a na mužské super hrdiny.
Ve skutečnosti bych chtěl svět, ve kterém by každý, kdo jde do obchodu, měl v hlavě dotazník, jestli by měl koupit tu hračku pro kluka nebo holku a je to velmi jednoduchý dotazník, protože má jen jednu otázku.
Ta zní: "Ovládá se ta hračka genitáliemi?"
(Smích) Pokud odpověď zní ano, není to hračka pro děti.
(Smích) A pokud zní odpověď ne, pak je pro kluky i holky.
Je to velmi jednoduché.
Protože dnešek je o budoucnosti a v mé budoucnosti jsou chlapci a dívky stejně respektováni, stejně ceněni a co je nejdůležitější, rovnoměrně reprezentování.
Děkuji.
(Potlesk)
Jsou věci, které říkáme, když zachytíme pohled cizího člověka nebo kolem jdoucího souseda.
Říkáme: "Dobrý den, jak se máte?
Je krásný den.
Jak se cítíte?"
Zní celkem bezvýznamně, že? A v jistém smyslu i jsou.
Nemá to žádný sémantický význam.
Nezáleží na tom, jak se máte nebo jaký je den.
Je v tom něco jiného.
Má to sociální význam.
Když tyto věci říkáme, chceme tím vyjádřit: Vidím vás.
Já jsem posedlá mluvením s cizími lidmi.
Naváži oční kontakt, pozdravím, nabídnu pomoc, poslouchám.
Slýchám nejrůznější příběhy.
Zhruba před 7 lety jsem začala své zážitky dokumentovat a zjišťovat, proč tomu tak je.
Zjistila jsem, že se vždy odehrávalo něco velmi krásného.
Je to skoro poetické.
Byly to velmi hluboké zážitky.
Byla to nečekaná potěšení.
Byla to upřímná citová spojení.
Byly to osvobozující momenty.
Jednoho dne jsem čekala na rohu ulice na semaforu, jsem z New Yorku, což znamená, že jsem stála už na ulici na kanálu, jakoby mě to mělo dostat na druhou stranu rychleji.
Vedle mě stál starý muž.
Měl na sobě dlouhý kabát a takový klobouk pro starší pány a vypadal jako někdo z filmu.
A řekl mi: "Nestůjte tam. Mohla byste zmizet."
To je absurdní, že?
Ale udělala jsem, co říkal. Stoupla jsem si zpátky na chodník.
On se usmál a řekl: "Správně. Nikdy nevíte.
Mohl jsem se otočit a šup, byla byste pryč."
Tohle bylo divné a taky tak trochu skvělé.
Byl tak vřelý a tak rád, že mě zachránil.
Měli jsme tohle malé pouto.
Chvilku jsem se cítila, jakoby má existence, jako člověka byla zaznamenána a stála jsem za záchranu.
Smutná věc je, že v mnoha částech světa jsme vychováváni k tomu, abychom věřili, že cizí lidé jsou nebezpeční, že jim nemůžeme věřit, že nám mohou ublížit.
Ale většina cizích lidí není nebezpečná.
Jsme okolo nich nejistí, protože nemáme žádný kontext.
Neznáme jejich záměry.
Místo abychom využili naše vnímání a rozhodování, spoléháme na kategorii "cizí člověk".
Mám čtyřletou dceru.
Když na ulici někoho zdravím, ptá se mě proč.
Ptá se: "Známe je?"
Říkám: "Ne, jsou to naši sousedi."
"Jsou naši přátelé?"
"Ne, jen je dobré být přátelský."
Vždy váhám, když jí to říkám, protože to tak sice myslím, ale zejména jako žena vím, že ne každý cizí člověk na ulici má dobré záměry.
Je dobré být přátelský a je dobré se naučit, kdy takový nebýt, ale nic z toho neznamená, že se musíme bát.
Využívání našich smyslů místo strachu má dvě obrovské výhody.
První je, že nás to osvobozuje.
Když se nad tím zamyslíte, používat vnímání místo kategorií se snadněji řekne, než udělá.
Náš mozek kategorie využívá.
Když dojde na lidi, je to taková zkratka k tomu, je poznat.
Vidíme muž, žena, mladý, starý, černý, hnědý, bílý, cizí, přítel a použijeme informace v příslušné kategorii.
Je to rychlé, je to jednoduché a je to cesta k předsudkům.
A znamená to, že neuvažujeme o lidech jako o jedincích.
Znám americkou výzkumnici, která často cestuje po střední Asii a Africe sama.
Vstupuje do měst a velkoměst jako naprosto cizí člověk.
Nemá žádná pouta, vztahy.
Je cizinka.
Její strategie přežití je následující: získat jednoho člověka, aby vás viděl jako opravdového jednotlivce.
Pokud to dokážete, pomůže to i dalším, aby vás tak viděli.
Druhá výhoda používání našich smyslů má co dělat s intimitou.
Vím, že to zní trochu protichůdně, intimita a cizí lidé, ale tyto rychlé interakce mohou vést k pocitu, který sociologové nazývají "prchavá intimita".
Je to krátký zážitek, který má citový význam.
Je to dobrý pocit, který jsem měla, když jsem byla zachráněna tím starým pánem ze smrtelné pasti kanálu. Nebo pocit, že jsem součástí komunity, když si povídám s někým ve vlaku cestou do práce.
Někdy to zajde dále.
Výzkumníci zjistili, že lidé se často cítí pohodlněji, když jsou upřímní a otevření o tom, kým opravdu jsou, s cizími lidmi, než se svými přáteli a rodinami - že se často cítí více pochopeni cizími lidmi.
To se objevuje v médiích s velkým bědováním.
"Cizí lidé komunikují lépe než manželé!"
Je to dobrý titulek, že?
Myslím, že naprosto nevystihuje, o co jde.
Důležité na těchto výzkumech je, jak významné mohou tyto interakce být. Jak nám tato zvláštní forma blízkosti dává něco, co potřebujeme stejně jako potřebujeme své přátele a rodiny.
Jak je tedy možné, že tak dobře komunikujeme s cizími lidmi?
Existují dva důvody.
Prvním z nich je, že se jedná o rychlou interakci.
Nemá žádné následky.
Je jednoduché být upřímný k někomu, koho už nikdy neuvidím, že?
To dává smysl.
S druhým důvodem je to zajímavější.
Jsme předpojatí vůči lidem, kteří jsou nám blízcí.
Očekáváme od nich, že nám budou rozumět.
Předpokládáme, že nám rozumí a očekáváme od nich, že nám budou číst myšlenky.
Představte si, že jste na večírku a nemůžete uvěřit tomu, že váš kamarád nebo partner nevycítí, že chcete odejít dřív.
A myslíte si: "Vyměnili jsme si ten pohled."
S cizím člověkem musíme začít od začátku.
Řekneme celý příběh, vysvětlíme, kdo ti lidé jsou, jak se s nimi cítíme, řekneme všechny interní vtipy.
A hádejte co?
Někdy nám rozumí trochu lépe.
Dobře.
Takže když víme, že záleží na tom, povídat si s cizími lidmi, jak to funguje?
Existují nepsaná pravidla, kterými se řídíme.
Pravidla se mění s ohledem na zemi, ve které jste, na kulturu, ve které jste.
Ve většině částí USA je základní očekávání na veřejnosti udržovat rovnováhu mezi zdvořilostí a soukromím.
Tomu se říká zdvořilá nevšímavost.
Představte si dva protijdoucí lidi na ulici.
Z dálky na sebe pohlédnou.
To je ta zdvořilost, reakce.
A jak se přibližují, tak se podívají pryč, aby si navzájem dali prostor.
V jiných kulturách sáhnou lidé k nevídaným opatřením, aby vůbec neinteragovali.
Lidé z Dánska mi říkají, že mnozí Dánové jsou tak proti mluvení s cizími lidmi, že by raději přejeli svou zastávku, než by řekli "s dovolením" někomu v autobuse.
Místo toho existuje propracované přehazování tašek a užívání těla k naznačení, že chceme projít, místo, abychom použili dvě slova.
Bývá mi řečeno, že v Egyptě je neslušné ignorovat cizího člověka a existuje tam úžasná kultura pohostinnosti.
Cizí lidé se mohou požádat o sklenici vody.
Nebo pokud se někoho zeptáte na cestu, často vás pozvou domů na kávu.
Tato nepsaná pravidla jsou nejvíce vidět, když se poruší nebo když jste na novém místě a snažíte se zjistit, jak byste se měli zachovat.
Někdy se při malém porušení pravidel dostaví i nějaká akce.
Pokud to není jasné, chci abyste udělali následující.
Ano? Takže to bude takhle.
Najděte někoho, kdo s vámi udržuje oční kontakt.
To je dobrý signál.
První věc je jednoduše úsměv.
Pokud míjíte někoho na ulici nebo tady na chodbě, usmějte se.
Uvidíte, co se stane.
Další je triangulace.
Máme vás, máme cizího člověka a máme nějakou třetí věc, kterou třeba oba vidíte a okomentujete, například veřejné umění nebo kazatele na ulici nebo někoho ve směšném oblečení.
Zkuste to.
Okomentujte tu třetí věc a uvidíte, jestli to započne konverzaci.
Dalšímu způsobu říkám všimnutí si.
To většinou znamená pochválit.
Ráda si všímám bot lidí.
Teď na sobě nemám skvělé boty, ale obecně jsou boty skvělá věc.
A co se týče komplimentů, jsou poměrně neutrální.
Lidé vždycky chtějí vyprávět o svých skvělých botách.
Už jste asi zažili zásadu psů a dětí.
Může být nepříjemné se s někým bavit na ulici; nevíte, jak budou reagovat.
Vždycky ale můžete mluvit s jejich psem nebo dítětem.
Ten pes nebo dítě jsou sociálním prostředníkem k člověku a dle jejich reakce se dozvíte, zda jsou otevřeni dalšímu hovoru.
Poslední, k čemu vás chci vyzvat, je odhalení.
To je velmi citlivá věc a může být velmi uspokojující.
Až budete příště mluvit s cizím člověkem a budete se cítit příjemně, řekněte jim o sobě něco pravdivého, něco velmi osobního.
Možná zažijete ten pocit porozumění, o kterém jsem mluvila.
Někdy se v konverzaci naskytne, že se mě lidé zeptají: "Co dělá tvůj táta?"
nebo: "Kde bydlí?" A někdy jim řeknu celou pravdu, že umřel, když jsem byla malá.
V těchto momentech vždycky sdílí i oni své zážitky se ztrátou.
Na odhalení odpovídáme často odhalením, i s cizími lidmi.
Takže tady to je.
Když mluvíte s cizími lidmi, děláte krásné přestávky v očekávaném plynutí vašeho každodenního života i jejich.
Vytváříte nečekaná spojení.
Když nemluvíte s cizími lidmi, o tohle všechno se ochuzujete.
Trávíme hodně času učením našich dětí o cizích lidech.
Co by se stalo, kdybychom trávili více času učením sebe sama?
Mohli bychom zavrhnout všechny myšlenky, které nás nutí navzájem se podezírat.
Mohli bychom uvolnit místo pro změnu.
Děkuji.
(Potlesk)
(hudba) Rainn Wilson: Být sám něco stojí.
Jsem trochu ztracený a konečně nastal čas, abych se skutečně propojil.
Kdo jsem?
(Bubny) Jsem svobodný běloch, čtyřicet pět let.
Miluju zvířata.
Výdělečně činný.
Ten, na kterého se lidé obrací.
Udržuju se v kondici.
Koho hledám?
Hledám myšlenkového přítele.
Jsi tou myšlenkou, která souzní s tím, kdo skutečně jsem?
(Video) Ron Finley: "Jak byste se cítili, kdybyste neměli přístup ke zdravému jídlu?
Zahradničení je nejterapeutičtější a vzdorovitá činnost, kterou můžete dělat."
RW: "Páni, na prvním rande si vážně umažeme prsty, co?"
RF: "Zahradničení je nejterapeutičtější a vzdorovitá činnost, kterou můžete dělat.
Lidé v těchto oblastech mají mizerné jídlo.
Chci, aby lidé věděli, že pěstovat si jídlo, je jako tisknout si peníze."
RW: "Jsi jako superhrdina jídla."
(Hudba) Erin Mc Kean: "Jsem lexikografka.
Mojí prací je vložit každé možné slovo do slovníku."
RW: "Taky miluju slova, stejně jako každý jiný lexi-ta-to-graf."
Co když miluješ slovo, které jsi právě stvořila? Jako třeba "scuberfinkles"?
Beau Lotto: "Myslíte, že vidíte realitu?"
RW: "No, jsem trochu krátkozraký, ale ano."
BL: "Nemůžete. Chci tím říct, že váš mozek nemá přístup do tohoto světa.
Vlastně i smyslové informace, které přijímají vaše oči, vaše uši, jsou absolutně bezvýznamné, protože mohou znamenat cokoliv.
Tamten strom může být velký objekt, co je daleko, nebo malý objekt blízko, a váš mozek to nedokáže rozpoznat."
RW: "Myslel jsem, že jsem viděl Yettiho, ale byl to jen vlčák."
Isabel Behncke Izquierdo: "Opice Bonobo jsou spolu se šimpanzy vaši nejbližší žijící příbuzní.
Bonobo se prostřednictvím častého a promiskuitního sexu vypořádávají s konflikty a společenskými problémy."
RW: "Jsem jenom zvědavý, máme nějaký konflikt nebo společenský problém, který je nutné vyřešit?"
IBI: "Pamatujte, že randíte s mojí myšlenkou, ne se mnou."
Jane McGonigalová: "Takhle vypadá tvář někoho, kdo navzdory očekáváním, je krůček od grandiózního vítězství."
RW: "Grandiózní vítězství?"
JM: "Grandiózní vítězství je výsledek tak mimořádně pozitivní, že jste ani nevěděl, že je možný, dokud jste ho nedosáhl.
Netváříte se tak.
Tváříte se, jako že se vám v životě nedaří."
RW: "Arthure, chci k vám být upřímný.
Potkávám se s jinými myšlenkami.
Randím s nimi.
Tak to je."
Arthur Benjamin: "Řekl bych tohle: matematika jenom nehledá řešení pro x, řeší také proč."
RW: "Dáte si kousek koláče?"
AB: "Pí?
3,14159265358979." Reggie Watts: "Pokud máme něco udělat, musíme se rozhodnout.
Protože bez rozhodnutí jsme bezmocní.
Bez moci nemáme co přidat k těm, kdož skutečně prahnou po řešení naší současné situace."
RW: "A když si vyberete se nerozhodnout, pořád jste si vybrali."
- Rush JM: "Ano!
Takhle by se měly tvářit miliony těch, co řeší problémy po světě, jak se snažíme vypořádat s výzvami příštího století."
RW: "Platíme každý zvlášť?"
AB: 3846264338327950 28841...
971?"
RW: "Šel byste někdy večer do kina?"
RF: "Ne! Pojďme něco zasadit!"
RW: "Pojďme něco zasadit!
Dobře, co tu teď sázím?
Opice bonobo!"
IBI: "Opice bonobo!" (Smích) Opice bonobo.
R Watts: "Máte zájem?"
RW: "Zlato, chtěl bych tvou myšlenku."
R Watts: "Víte, co se říká v Rusku."
RW: "Copak?"
R Watts: "scuberfinckle."
(Ťuknutí sklenic) TED Talks, deset let spojujeme zvídavé lidi s vynikajícími myšlenkami. Více než 2 200 rozhovorů, 4,6 miliard shlédnutí. A objevovat další myšlenky budeme společně i nadále.
Zapomínáme na ty vtipné věci.
Onehdá jsem šel navštívit matku. Vyprávěla mi historku, na kterou jsem úplně zapomněl. Když jsme spolu jeli autem a ona zaparkovala, než stihla vylézt z auta a obejít ho, aby mi otevřela dveře, stihl jsem z auta vylézt sám a předstírat svou smrt.
(Smích) (Potlesk) Přesně tak se přece umírá.
(Smích) Vzpomínám si, že to byla hra, kterou jsem hrával sám se sebou, abych se zabavil, když jsem měl roupy.
(Smích) Klídek.
(Smích) Tvrdí se, že žijeme v době přehlcené informacemi, že?
O tom nic nevím. Vím ale, že dostávám příliš mnoho reklamních e-mailů.
Dostal jsem reklamní e-mail z řetězce supermarketů, který zůstane bezejmenný. Hlavně kvůli právníkům. Takže mu budu říkat „SafeMart“.
(Smích) Dostal jsem od nich e-mail, ve kterém bylo něco jako: „SafeMart na King's Cross otevírá už za tři týdny!!
!“ Nelíbilo se mi to, protože nejen že si nepamatuju, že bych se k něčemu takovému přihlásil, nelíbil se mi hlavně fakt, že si očividně mysleli, že mě otevření nějakého obchodu může vůbec zajímat.
A tak jsem odscrolloval na konec e-mailu a kliknul na „Odhlásit“.
A myslel jsem, že bude klid.
O týden později mi ale přišel druhý e-mail: „SafeMart na King's Cross otevírá už za dva týdny!!
!“ Samozřejmě jsem si myslel, že jsem neklikl důrazně.
Tak jsem to zkusil znovu, že ano.
A světe div se, utekl týden – a modří už vědí: „SafeMart na King's Cross otevírá už za týden!!
!“ Víte, toto je ten problém: Internet nám sice dal přístup ke všemu; dal ale také všemu přístup k nám.
Začíná být těžké rozlišovat mezi věcmi, na kterých opravdu záleží, a vzácnými chvilkami bez e-mailů o obchodních řetězcích a hře Candy Crush Saga.
Opravdu jsem se na ně naštval a řekl jsem si: „Dobrá, napíšu velmi rozčilený e-mail,“ což mi jde docela dobře.
(Smích) A pak jsem si řekl ne. Udělám z toho hru.
A tak jsem jim odepsal: „Opravdu se nemůžu dočkat!!
!“ (Smích) „S čím vám můžu pomoci?“
Odpověděli mi. Týpek jménem Dan napsal: „Ahoj Jamesi. Zeptal jsem se kolegy, aby mi s tvým dotazem pomohl.“
(Smích) Jak kdyby pomoc byla potřeba.
Napsal jsem: „Co je v plánu, Dane?
Napadl mě ohňostroj a skákací hrad.“
(Smích) „Nevím, co tím myslíš.“
(Smích) Píšu: „Prostě se na tu otvíračku neskutečně těším!“
(Smích) „Ten skákací hrad objednáš ty, nebo to mám udělat já?“
On na to: „Asi jsme se nepochopili.“
(Smích) „Otevírá se nový obchod, ale neplánujeme žádnou oslavu.“
Já na to: „Ale co ty e-maily Už za tři týdny, Už za dva týdny?
Fakt jsem se těšil.“
(Smích) „To mě mrzí.“
(Smích) A já: „Žádný problém.
I tak něco můžeme udělat.
Záloha na skákací hrad je stejně nevratná.“
(Smích) „Když to necháme propadnout, přijdeme o pár stovek, Dane.“
(Smích) A on na to: „Pane Veitchi, nenesu zodpovědnost za nic, co jste objednal.“
A já: „Nehandrkujme se o maličkosti.
Zkrátka a dobře v tom jsme spolu.“
(Smích) (Potlesk) „Dotaz: Budeš dávat pozor, aby si lidi sundali boty?“
(Smích) Upřímně, můj vztah s Danem se poněkud zhoršil. Dostal jsem pak tento e-mail: „Děkujeme za Váš e-mail. Vaše referenční číslo je…“
(Smích) Taková nehoráznost.
Psal jsem: „Dane?“
(Smích) A napsali mi… a já na to… a pak… já…
Napsal jsem: „Daníku?“
Bylo to strašné. Sbíral jsem pouhá čísla.
Píšu mu: „Kámo?“
(Smích) „Obchod je nyní otevřen.“
(Smích) Píšu mu: „Ale Dane, museli se divit, že tam nebyl skákací hrad!“
A pak jsme se vrátili k tomuto.
Mohl by to být konec mého příběhu. Ale pak jsem si vzpomněl, že cokoli – naprosto cokoli – i něco tak obyčejného, jako je vystupování z auta, může být zábava, když z toho uděláte hru.
Takže jsem odpověděl toto: [Děkuji za Váš e-mail. Vaše referenční číslo je #0000001.] (Smích) (Potlesk) A pak jsme… o-ou…
(Smích) Bylo to jako tanec.
Vznikl z toho nádherný vztah.
Pokračovali jsme dál.
Bylo to krásné.
Ale upřímně, bylo to manuálně dost náročné. A měl jsem na práci i jiné věci. Ať už tomu věříte nebo ne.
Takže jsem vytvořil automatický odpovídač.
Kdykoli mi přišel e-mail od SafeMartu, vrátila se jim odpověď.
Nastavil jsem to takhle: „Děkuji za Váš e-mail. Vaše referenční číslo je…“
A pak tento vzorec, který pokaždé navýšil referenční číslo.
Nahrál jsem to na server a spustil.
(Smích) Budu upřímný. Pak jsem na to zapomněl.
(Smích) Podíval jsem se na to za pár dní a očividně jsme si vyměnili spoustu e-mailů.
Teď jsme na čísle 21 439.
(Potlesk) Je nesmírně uspokojující vidět, jak tyto programy hrají ten svůj ping pong. Po celou věčnost.
A jak plyne čas, nemyslím si, že by to bylo špatné.
Takže si, vážení, pamatujte: Až vás začne tížit byrokracie a často i všednost moderního života, nebojujte s tou marností.
Přetvořte ji v něco rozmarného.
(Smích) Děkuji vám.
(Potlesk)
Víte, nechci být expertem na rodičovství.
Vlastně mě rodičovství samo o sobě moc nezajímá.
Ale dnes se rozmáhá typ rodičovství, který tak nějak ničí děti, brání jim vyvinout se v sami sebe.
Existuje určitý styl rodičovství, který stojí v cestě.
Snažím se říct, že trávíme spoustu času znepokojeni rodiči, kteří se dost nezapojují do života svých dětí a jejich vzdělání a výchovy, a děláme tak správně.
Ale na druhém konci spektra se děje také spousta škody, když si rodiče myslí, že dítě nemůže uspět, aniž by jej rodič ochraňoval a dohlížel na něj na každém kroku. do všeho strkal nos a pečlivě plánoval každý okamžik a řídil své dítě směrem k pár skvělým vysokým školám a kariérám.
Když takto vychováváme své děti, a říkám my, protože Bůh ví, že jsem při výchově svých dvou teenagerů měla také tyto tendence, tak naše děti vedou dětství plné seznamů.
A dětství plné seznamů vypadá takto.
Udržujeme je v bezpečí, pohodlí, najedené, napité a chceme si být jisti, že chodí na správné školy, že chodí na správné předměty na těch správných školách a že dostávají ty správné známky v těch předmětech na správných školách.
Ale nejen známky, ale i body, ale nejen známky a body, ale i vyznamenání a ceny a sporty a kroužky a vedení. Říkáme svým dětem, aby nejen vstoupily do klubu,
ale aby založily klub, protože to vysoké školy rády vidí.
A zaškrtněte kolonku veřejně prospěšné služby.
Ukažte vysokým školám, že vám záleží na ostatních.
(Smích) A vše tohle se děje v rámci nějakého vytoužené stupně dokonalosti.
Očekáváme od svých dětí, že budou na takové úrovni dokonalosti, která od nás nikdy nebyla požadována, a protože je toho tolik vyžadováno, myslíme si samozřejmě , že se jako rodiče musíme dohadovat s každým učitelem a ředitelem a trenérem a rozhodčím a být ve funkci domovníka dítěte a jeho osobního sekundanta a sekretářky.
A s dětmi, našimi milovanými dětmi, trávíme tolik času pošťuchováním, přemlouváním, naznačováním, pomáháním, vyjednáváním i otravováním, abychom si byli jisti, že nic nekazí, nezavírají si dveře, neničí si budoucnost, nějaké vytoužené přijetí do malé hrstky vysokých, které odmítají skoro každého uchazeče.
A takovýhle je to pocit, být dítětem v dětství seznamů.
Za prvé, není kdy si hrát.
Odpoledne není žádný čas, protože si myslíme, že vše musí být obohacující.
Je to jako kdyby každý domácí úkol, každý test, každá aktivita, byla rozhodujícím momentem v budoucnosti, kterou pro ně chceme a osvobozujeme je od domácích prací, zbavujeme je dokonce dostatečného spánku, hlavně aby odškrtávaly položky na seznamu.
A v dětství seznamů říkáme, že hlavně chceme, aby byly šťastné, ale když přijdou ze školy, nejdřív se jich většinou ptáme na domácí úkoly a známky.
A v našich tvářích vidí, že naše uznání, naše láska, že jejich cena vychází z jedniček.
A pak se s nimi promenádujeme a kvokáme chválou jakou trenér na přehlídce psů -- (Smích) Mámíme z nich, aby skákaly o něco výše a plachtily o něco dále, den za dnem.
A když se dostanou na střední, neřeknou: "Co by mě tak bavilo studovat nebo dělat ve volném čase?"
Jdou za poradci a ptají se: "Co musím dělat, abych se dostal na správnou vysokou?"
A když se jim na střední začnou hrnout známky a dostávají dvojky nebo nedej Bože nějakou trojku, zběsile píšou svým kamarádům a říkají: "Dostal se někdy někdo na tu správnou vysokou s takovými známkami?"
A našim dětem, ať už na konci střední skončí kdekoli, dochází dech.
Jsou křehké.
Jsou trochu vyhořelé.
Jsou předčasně zestárlé, přejí si, aby dospělí v jejich životě řekli: "Udělal jsi toho dost, to úsilí, které jsi v dětství investoval je dostatečné."
Chřadnou pod vysokou mírou úzkosti a deprese a někteří uvažují nad tím, jestli za to bude jejich život někdy stát?
My rodiče, my rodiče jsme si poměrně jisti, že to za to stojí.
Chováme se -- je to jako bychom si skutečně mysleli, že nebudou mít žádnou budoucnost, pokud se nedostanou do jedné z malého počtu vysokých nebo kariér, které pro ně zamýšlíme.
Nebo možná, možná se jen bojíme, že nebudou mít budoucnost, kterou se můžeme chlubit svým kamarádům nebo nálepkami na svých autech.
Jo.
(Potlesk) Pokud se ale podíváte na to, co jsme udělali, pokud máte odvahu se na to opravdu podívat, uvidíte, že naše děti si nejenom myslí, že jejich hodnota pochází z bodů a známek, ale když neustále žijeme uvnitř jejich milovaných vyvíjejících se myslí, jako verze filmu "V kůži Johna Malkoviche", vysíláme svým dětem zprávu: "Hele, nemyslím si, že bys cokoli z toho dokázal nebýt mě."
Takže naší přehnanou pomocí, naší nadměrnou ochranou a směrováním a držením za ruku připravíme je o možnost vytvořit si self-efficacy, vnímání vlastní účinnosti, což je základní princip lidské psychiky, mnohem důležitější než sebevědomí, které získají pokaždé, když jim tleskáme.
Self-efficacy se buduje, když člověk vidí, že jeho činy vedou k výsledkům -- Tady to máte.
(Potlesk) Ne činy rodičů ve jménu dítěte, ale vlastní činy vedou k výsledkům.
Jednoduše řečeno, pokud si mají naše děti vybudovat self-efficacy, což musí, musí více přemýšlet, plánovat, rozhodovat, dělat, doufat, vyrovnávat se, zkoušet, snít, a zažívat život sami za sebe.
Říkám, že každé dítě je pilné a motivované a nepotřebuje zapojení rodiče nebo zájem o svůj život a měli bychom se stáhnout a nechat ho?
Bože ne.
(Smích) To neříkám.
Říkám, že pokud bereme známky a body a vyznamenání a ceny jako smysl dětství, vše s vidinou vytouženého přijetí na malé množství vysokých nebo přístup k malému počtu kariér, pak je to příliš úzké pojetí úspěchu našich dětí.
A i když jim pomůžeme svou nadměrnou pomocí dosáhnout krátkodobých výher -- jakože dostanou lepší známku, pokud jim pomůžeme s úkolem, když pomáháme, mohou skončit s delším dětským životopisem -- chci říct, že to je vše za dlouhodobou cenu jejich smyslu sebe.
Říkám, že bychom se měli méně zabývat konkrétním seznamem vysokých, na které se budou moci hlásit a uspět a více se zabývat tím, zda mají zvyky, uvažování, schopnosti a zdraví být úspěšní, ať jdou kamkoli.
Říkám, že děti potřebují, abychom byli méně posedlí známkami a body a více se zajímali o dětství, které poskytuje základ pro jejich úspěch, které je postavené na věcech jako láska a domácí práce.
(Smích) (Potlesk) Řekla jsem domácí práce? Řekla jsem domácí práce?
Řekla. Ale vážně, tady je důvod.
Nejdelší longitudinální výzkum lidí, který kdy byl proveden, se jmenuje Harvard Grant Study.
Ukázal, že profesní úspěch v životě, což je to, co pro své děti chceme, že profesní úspěch pochází z dětských domácích prací, a čím dříve jste začali, tím lépe, že způsob uvažování vyhrnout si rukávy a zapojit se, způsob uvažování, který říká, že je tu nepříjemná práce, někdo ji musí udělat a můžu to být právě já, způsob uvažovaní, který říká, věnuji své úsilí pro dobro celku, to vás v práci dostane dál.
Všichni tohle víme.
Znáte to. (Potlesk) Všichni to víme, ale v dětství seznamů zbavujeme děti domácích prací a pak v práci dopadnou tak, že pořád čekají na seznam, ale ten neexistuje, a co víc, chybí jim impuls, instinkt, vyhrnout si rukávy a zapojit se a rozhlédnout se a přemýšlet nad tím, jak mohu být užitečný pro své kolegy?
Jak mohu o několik kroků předvídat, co bude šéf potřebovat?
Druhý, velmi důležitý objev Harvard Grant Study říká, že štěstí v životě pochází z lásky, ne z lásky k práci, lásky k lidem: našemu manželovi, partnerovi, přátelům, rodině.
Takže dětství musí naučit naše děti milovat a nemohou milovat druhé, pokud nejprve nemilují sebe a nebudou milovat sebe, pokud jim nenabídneme nepodmíněnou lásku.
(Potlesk) Ano.
Takže, místo abychom byli posedlí známkami a body, když dorazí naše milované potomstvo domů ze školy, nebo my dorazíme domů z práce, musíme vypnout techniku, odložit telefony a podívat se jim do očí a ukázat jim radost, která naplňuje naše obličeje, když vidíme své dítě po několika hodinách.
A pak musíme říct: "Jaký jsi měl den?
Co se ti na dnešku líbilo?"
A když vaše náctiletá dcera řekne: "Oběd", jako ta moje, a já chci slyšet o testu z matiky, ne o obědu, stejně se musíte zajímat o oběd.
Musíte říct: "Co bylo skvělého na dnešním obědě?"
Potřebují vědět, že nám na nich záleží jako na lidech, ne kvůli jejich průměru.
Takže si říkáte, domácí práce a láska, to zní všechno dobře, ale dej mi svátek.
Vysoké chtějí vidět nejlepší výsledky a známky a vyznamenání a ocenění a já vám řeknu, tak trochu.
Ty největší prestižní školy se na to mladých ptají, ale mám i dobré zprávy.
Na rozdíl od toho, čemu chtějí žebříčky, abychom věřily -- (Potlesk) nemusíte chodit na prestižní školu, abyste byli šťastní a úspěšní v životě.
Šťastní a úspěšní lidé chodili na státní školu, chodili na malou školu, o které nikdo neslyšel, chodili na vyšší odbornou školu, chodili na vysokou a propadli.
(Potlesk) Důkazy jsou v této místnosti, v našich komunitách, to je pravda.
A kdybychom si mohli sundat klapky z očí a byli ochotní se podívat na další školy, možná z rovnice odstranit vlastní ega, mohli bychom přijmout a uvítat tuto pravdu a uvědomit si, že to je těžko konec světa, pokud naše dítě nejde na prestižní školu.
A co více, pokud neprožili dětství podle tyranského seznamu, když jdou na vysokou, ať je to jakákoli, jdou tam z vlastní volby, hnáni vlastní touhou, schopni a připraveni tam prosperovat.
Musím vám něco přiznat.
Zmínila jsem, že mám dvě děti, Sawyer a Avery.
Jsou náctileté.
A bylo nebylo myslím, že jsem se k nim chovala jako k bonsajím -- (Smích) které jsem opatrně zastřihávala a prořezávala a tvarovala do dokonalé podoby člověka, který bude snad dost dokonalý na to, aby mu byl udělen vstup na jednu z nejvíce výběrových škol.
Ale došlo mi, poté co jsem pracovala s tisíci dětmi jiných lidí -- (Smích) a sama vychovávala dvě děti, moje děti nejsou bonsaje.
Jsou divoké kytky neznámého rodu a druhu -- (Smích) a mou prací je poskytnout výživné prostředí, posílit je skrze domácí práce a milovat je, aby dokázali milovat ostatní a přijímat lásku a vysoká, obor, kariéra, to je na nich.
Moje práce není z nich mít to, co z nich chci mít, ale podporovat je, aby se stali svými překrásnými já.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Někde venku je muž, který vypadá trochu jako herec Idris Elba, minimálně tak vypadal před 20 lety.
Nic jiného o něm nevím, kromě toho, že mi zachránil život a zároveň ohrozil ten svůj.
V noci přeběhl přes dálnici, jen aby mě dostal do bezpečí po autohavárii, která mě mohla zabít.
Celé to se mnou samozřejmě otřáslo, ale také to ve mě zanechalo velkou potřebu porozumět tomu, proč to udělal, co ho přimělo k rozhodnutí, kterému vděčím za život, riskovat svůj život pro něčí jiný?
Jinými slovy, co způsobuje lidskou schopnost pro altruismus.
Nejdříve vám ale řeknu, co se stalo.
Té noci, bylo mi 19, jsem jela domů do Tacomy po mezistátní dálnici, když mi před auto vběhl malý pes.
Věděla jsem přesně, co nemáte dělat, což je strhnout řízení.
A zjistila jsem, proč to nemáte dělat.
Psa jsem srazila stejně, auto dostalo smyk, a pak se točilo přes dálnici, až nakonec skončilo v rychlém pruhu dálnice otočené v protisměru a pak se zastavil motor.
V tu chvíli jsem věděla, že zemřu. Ale nezemřela, kvůli činům toho odvážného muže, který se musel rozhodnout, v mžiku, kdy viděl mé uvízlé auto, zastavil a utíkal přes 4 pruhy dálnice, uprostřed noci, aby mě zachránil.
A když nastartoval moje auto a dostal mě do bezpečí a ujistil se, že jsem v pořádku, tak zase odjel.
Neřekl mi ani své jméno, a jsem si jistá, že jsem zapomněla poděkovat.
Takže než budu pokračovat, chci využít této chvilky a tomu cizinci poděkovat.
(Potlesk) Tohle všechno říkám, protože tyto události značně změnily směr mého života.
Stala jsem se vědeckou psycholožkou, a zasvětila svou práci porozumění lidské schopnosti starat se o druhé.
Odkud pochází a jak se vyvíjí, jakých extrémů může nabývat.
Tyto otázky jsou důležité pro porozumění základům lidské společenské povahy.
Mnoho lidí, od filosofů a ekonomů až po ty obyčejné věří, že je lidská povaha sobecká, že nás motivuje jen náš vlastní prospěch.
Ale proč tedy někteří, jako ten muž, co mě zachránil, dělají nesobecké věci, jako pomáhání ostatním i přes rizika a náklady pro ně samé.
Odpověď vyžaduje prozkoumání prvopříčin extrémního altruismu, a toho, co odlišuje takovéto lidi od ostatních.
Až donedávna se tomuto tématu moc lidí nevěnovalo.
Činy muže, který mě zachránil, dokonale naplňují definici altruismu, což je dobrovolné, sebe ohrožující chování motivované touhou pomoci někomu jinému.
Je to nesobecký čin prospívající jen druhému.
Co by mohlo vysvětlit takovýto čin?
Možná odpověď je soucit, což je hlavní silou altruismu.
Ale pak je tu otázka, proč ho někteří mají více než druzí?
A odpověď může být, že jejich mozky jsou jiné v zásadních způsobech.
Ale abych zjistila jak, začala jsem na druhém konci, s psychopaty.
Běžný způsob studování lidských povah, jako je touha pomáhat ostatním lidem, je studovat skupiny, u kterých chybí, a takovou skupinou jsou psychopati.
Psychopatie je vývojová porucha, silně geneticky podmíněná, zapřičiňující nezájem, chladnost a tendenci chovat se antisociálně
nebo násilně. S kolegy v Národním Institutu Mentálního zdraví jsme provedli první výzkum skenu mozků mladistvých psychopatů. A naše výsledky, a dnes i dalších vědců, ukázaly, že psychopati vykazují tyto tři charakteristiky.
Obecně rozpoznávají emoce jiných lidí, nicméně jsou necitliví vůči znakům úzkosti.
A obzvláště, mají problém rozpoznat tyto ustrašené výrazy.
Tyto výrazy přenáší potřebu a nouzi, a obvykle vyvolávají soucit a touhu pomoci v lidech, kteří je vidí. Takže dává smysl, že lidé bez soucitu jsou zároveň necitliví k těmto podnětům.
Část mozku, která je za to nejvíce zodpovědná, se nazývá amygdala.
Jsou vzácné případy lidí kteří ji nemají, a pak nedokážou rozpoznávat výrazy strachu.
A na rozdíl od zdravých lidí majících velký nárůst aktivity amygdaly, když vidí ustrašené výrazy, amygdaly psychopatů reagují velmi málo.
Někdy nereagují vůbec, a proto možná mají problém rozpoznávat tyto podněty.
Amygdaly psychopatů jsou menší, než jaký je průměr, cca o 18-20 %.
Tato zjištění jsou spolehlivá a robustní, a jsou velmi zajímavá.
Můj cíl není porozumět, proč se nestaráme o ostatní.
Ale to, proč se staráme.
Tak skutečná otázka je, může mimořádný altruismus, který je opakem psychopatie, ve smyslu soucitu a touhy pomáhat lidem, vznikat v mozcích, které jsou opakem mozků psychopatů.
Takový antipsychopatický mozek, lepší v rozpoznávání strachu ostatních, s reaktivnější a možná i větší amygdalou?
Můj výzkum ukázal, že tohle všechno platí.
Objevili jsme to díky testování mimořádných altruistů.
Lidí, co darovali svou ledvinu cizímu člověku.
Tito lidé dobrovolně podstoupili operaci, aby jim byla odebrána zdravá ledvina a dána cizímu nemocnému člověku, kterého nejspíš nikdy nepotkají.
„Proč by to někdo dělal?“
Odpověď možná je, že mozky těchto lidí mají zvláštní charakteristiky.
Lépe rozpoznávají cizí strach.
Jsou lepší v detekci lidí v nouzi.
Zčásti možná proto, že je jejich amygdala reaktivnější.
Ta samá část, která je u psychopatů méně reaktivní.
A jejich amygdaly jsou větší než u většiny lidí, asi o 8 %.
Dohromady tato data napovídají, že ve světě existuje jakési „spektrum starání se“ s psychopaty na jedné straně a extrémně dobrosrdečnými lidmi na straně druhé.
Altruisté nejsou mimořádní jen tím, že by projevovali nadprůměrný soucit.
Jsou, což je zajímavější, altruističtí a citliví nejen k lidem v jejich vlastní kruzích přátel a rodiny.
Mít soucit s lidmi, které milujete a znáte, není výjimečné.
Mimořádný altruistický soucit jde ještě dál, až za kruh známých, k lidem mimo jejich společenské kruhy, k úplným cizincům, jako u toho muže, co mě zachránil.
Ptala jsem se dárců ledvin, jak si vytvořili tak velký kruh soucitu, že dokázali darovat cizinci ledvinu.
A byla to pro ně velmi těžká otázka.
„Jak to, že to uděláte, když jiní ne?
Jste jedním z méně než 2 000 Američanů, kteří darovali ledvinu cizinci.
Co vás činí tak zvláštním?“
A co odpověděli?
Řekli: „Nic.
Nic zvláštního na mě není.
Jsem jako ostatní.“
Myslím, že tohle říká opravdu hodně, protože jejich kruhy nevypadají takto, ale spíš takhle.
Nemají žádný střed.
Altruisté nevidí sami sebe jako střed čehokoliv, že by byli lepší nebo důležitější.
Zeptala jsem se jedné altruistky, proč jí dárcovství dává smysl, řekla, „Protože to není o mě“
Další řekla, „Nejsem jiná ani unikátní.
Vaše studie ukáže, že jsem jako vy.“
Tento úžasný nedostatek sebestřednosti by se také dal nazvat pokorou, což je kvalita, která dle slov svatého Augustina, dělá z lidí anděly.
A proč?
Protože když váš kruh nemá střed nemůže mít vnitřní nebo vnější vrstvy, nikdo, kdo by byl více či méně hodný soucitu než někdo jiný.
A tohle podle mě opravdu odlišuje neobyčejné altruisty od průměrných lidí.
Ale také si myslím, že tento pohled je pro většinu lidí dosažitelný.
Protože na společenské úrovni, je expanze altruismu a soucitu všudypřítomná.
Psycholog Steven Pinker a další ukázali, že lidé na celém světě rozšiřují své kruhy a tolerují utrpení méně a méně, což vedlo ke snížení krutosti a násilí, od trápení zvířat, domácího násilí,
až po trest smrti. A vedlo ke zvýšení všech druhů altruismu
Před 100 lety by lidé nevěřili, jak normální je dnes darovat krev a kostní dřeň cizím lidem.
Je možné, že za 100 let, budou lidé brát stejně darování ledvin, jako dnes berou darování krve?
Možná.
Co je zdrojem těchto úžasných změn?
Z části se zdá, že je to bohatství a životní úroveň.
Jak jsou společnosti bohatší a zajištěnější, lidé zaměřují svou pozornost ven, a výsledkem je nárůst altruismu vůči cizincům, od dobrovolnictví a charity po darování ledvin.
Ale tyto změny zároveň přináší zvláštní paradoxní výsledky, i přes to, že se svět stává lepším, což se stává, je zde obecný pocit, že se stává horším a krutějším, což se nestává.
Nevím, proč to tak je, ale myslím si, že jak víme více o utrpení lidí daleko od nás, tak se také více staráme o utrpení těchto lidí.
Změny, které vidíme však jasně ukazují, že kořeny altruismu a soucitu jsou naší součástí stejně jako krutost a násilí, možná i víc, a i když jsou někteří přirozeně citlivější ke vzdálenému utrpení jiných lidí, skutečně věřím, že schopnost odstranit sebe sama ze středu kruhu, a rozšířit kruh soucitu až k cizincům, má téměř každý.
Děkuji.
(Potlesk)
Kolik vám platí?
Neodpovídejte nahlas.
Představte si to číslo v hlavě.
Kolik si myslíte, že vydělává člověk, který sedí vedle vás?
Opět, neodpovídejte nahlas.
(Smích) V práci, kolik myslíte, že dostává zaplaceno člověk, který sedí u vedlejšího stolu?
Víte to?
Měli byste to vědět?
Všimněte si, že je pro mě trochu nepříjemné se jen na to ptát.
Ale přiznejte to, tak trochu to chcete vědět.
Většině z nás je představa, že náš plat bude veřejný, nepříjemná.
Neříkáme to našim sousedům a rozhodně to neříkáme kolegům v práci.
Předpokládá se, že kdyby všichni věděli, kolik kdo bere, strhlo by se peklo.
Byly by hádky, byly by boje, možná by dokonce několik lidí odešlo.
Ale co když jablkem sváru je vlastně celé to tajemno?
A co by se stalo, kdyby tajemství zmizelo?
Co kdyby díky otevřenosti vlastně vzrostl smysl pro férovost a spolupráci uvnitř společnosti?
Co by se stalo, kdybychom měli úplnou platovou průhlednost?
Během pár posledních let jsem studoval vedoucí korporací i malé podnikatele, kteří zpochybňovali konvenční povědomí o tom, jak vést firmu.
A vynořila se otázka platů.
A odpovědi byly překvapující.
Ukázalo se, že platová průhlednost, otevřené sdílení platů v rámci firmy, vytváří lepší pracovní prostředí jak pro zaměstnance, tak pro firmu.
Když lidé neví, jaký je jejich plat v porovnáním s kolegy, cítí se spíše platově nedocenění nebo dokonce diskriminováni.
Chcete pracovat na místě, kde se toleruje představa, že se cítíte nedocenění nebo dokonce diskriminovaní?
Uchovávání platů v tajnosti toto přesně dělá. A je to praktika tak stará jako běžná, navzdory faktu, že ve Spojených Státech je právo zaměstnance bavit se o platu, chráněno zákonem.
Ve známém příkladu starém pár let nechalo vedení časopisu Vanity Fair kolovat oběžník nazvaný: "Zákaz diskusí mezi zaměstnanci o výši platu."
Zákaz diskuzí mezi zaměstnanci o výši platu.
Ne každému tento oběžník sednul.
Newyorští literáti jako Dorothy Parkerová, Robert Benchley a Robert Sherwood, všichni spisovatelé Algonquinského kulatého stolu, se rozhodli postavit za průhlednost a další den se v práci ukázali s cedulkami zavěšenými na krk, na kterých měli napsánu výši platu.
(Smích) Představte si, že se ukážete v práci s vaším platem napsaným přes prsa, aby to všichni viděli.
Proč by ale společnost vůbec odrazovala od platových diskuzí?
Proč to někteří přijmou a druzí proti tomu revoltují?
Ukázalo se, že kromě předpokládaných důvodů, je utajování platů vlastně cesta, jak dost ušetřit.
Utajování platů vede k tomu, co ekonomové nazývají "informační asymetrií".
To je situace, kde v rámci vyjednávání, jedna strana má daleko víc informací než druhá.
A v případě diskuzí ohledně najímání, povýšení či ročního zvedání platů, zaměstnavatel může toto tajemství využít, aby dost ušetřil.
Představte si, o kolik víc byste si vyjednali na přidání, kdybyste věděli, kolik kdo bere.
Ekonomové varují, že informační asymetrie může způsobit, že to s trhy půjde z kopce.
Někdo nechá výplatnici v kopírce a najednou na sebe všichni ječí.
Ve skutečnosti varují, že informační asymetrie může vést k totálnímu zhroucení trhů.
Myslím, že tam skoro jsme.
Tady je proč: zaprvé: většina zaměstnanců nemá ponětí, jak jsou placeni v porovnání s kolegy.
Sedmdesát tisíc zaměstanců v roce 2015 v rámci výzkumu, dvě třetiny, které dostávají tržní mzdu, odpovědělo, že se cítí finančně nedoceněni.
Z každého, kdo se cítil nedoceněný, šedesát procent řeklo, že přemýšlí o odchodu, bez ohledu na to, zda-li jsou nedocenění, přeplacení či na tržní mzdě.
Co byste odpověděli, pokud byste byli součástí výzkumu?
Jste nedocenění?
No, počkejte, jak to vůbec můžete vědět, když o tom ani nesmíte mluvit?
Za další, informační asymetrie, utajování platů usnadňují ignoraci diskriminace, která už je na trhu přítomna.
Instutit výzkumu pro ženskou politiku ve zprávě z roku 2011 uvádí, že rozdíl v příjmech mezi muži a ženami byl 23 procent.
Odtud pochází "77 centů z dolaru".
Ale ve federální vládě, kde jsou platy přišpendleny na určitých úrovních a každý je zná, se rozdíl v platech scvrknul na 11 procent. A to před kontrolou ostatních faktorů, o kterých ekonomové diskutují, zda se mají či nikoliv kontrolovat.
Pokud bychom skutečně chtěli uzavřít mezeru v platech, možná bychom měli začít zveřejněním výplatnic.
Pokud takto vypadá absolutní selhání trhu, potom jedinou cestou, jak zajistit férovost, zůstává otevřenost.
Uvědomuju si, že dovolit lidem poznat, kolik vyděláváte, můžete se necítit pohodlně, ale není to méně pohodlné, než neustále zjišťovat, jestli nejste diskriminování nebo jestli vaše žena či dcera nebo sestra je placena neférově?
Otevřenost zůstává nejlepší cestou, jak zajistit férovost a zajišťuje ji platová průhlednost.
Proto podnikatelé a korporátní lídři roky experimentovali se sdílením platů.
Jako Dane Atkinson.
Dane je podnikatel, který rozběhnul mnoho společností, kde platy byly tajemstvím a díky tomu dva stejně kvalifikovaní lidé dostávali dramaticky jiné platy, které závisely na tom, jak dobře si je vyjednali.
Dan pak viděl spor, který se v důsledku toho udál.
Takže když založil svoji nejnovější společnost, SumAll, zavázal se od počátku k platové průhlednosti.
A výsledky byly ohromující.
A ve studii po studii, když lidé vědí, jak jsou placeni a jaký je plat ve srovnání s kolegy, pravděpodobněji pracují tvrději, aby zlepšili svůj výkon, více se angažují a s menší pravděpodobností odejdou.
Proto Dan není osamocen.
Od technologických start-upů jako Buffer až po desítky tisíc zaměstnanců v Whole Foods, je každému viditelná nejen výše vašeho platu, ale údaje o výkonu obchodu a vašeho oddělení jsou dostupné na firemním intranetu úplně každému.
Platová průhlednost má mnoho forem.
Není jeden metr pro všechny.
Někteří zveřejňují platy veřejně.
Někteří je zveřejňují v rámci společnosti.
Někteří zveřejní vzorec na výpočet mzdy, jiní zveřejňují platové úrovně a označí, kdo na jaké úrovni je.
Takže nemusíte vyrábět kartičky, které by vaši zaměstnanci nosili po kanceláři.
A nemusíte taky být jediným, kdo nosí kartičku vyrobenou doma.
Všichni ale můžeme udělat větší krok k platové průhlednosti.
Těm z vás, kdo mají oprávnění posunout se kupředu k průhlednosti: nastal čas se posunout.
A těm z vás, kdo oprávnění nemáte: nastal čas postavit se za vaše práva.
Takže, kolik vyděláváte?
A jak je to ve srovnání s kolegy?
Měli byste to vědět.
Stejně jako oni.
Děkuji.
(Potlesk)
Když jsem v roce 2010 otevřela Mott Hall Bridges Academy, měla jsem jednoduchý cíl: otevřít školu, abych zavřela vězení.
Některým se to může zdát jako smělý cíl, protože naše škola je v brownsvillské části Brooklynu, jedné z nejopomíjenějších a násilných částí z celého New Yorku.
Jako mnoho městských škol s vysokou mírou chudoby čelíme mnoha výzvám, jako třeba najít učitele, kteří porozumí složitosti znevýhodněné komunity, nedostatek financí na technologie, nízké zapojení rodičů, a gangy, které rekrutují děti již od čtvrté třídy.
Tady jsem, zakládající ředitelka základní školy, která byla veřejnou školou ve čtvrti a která začínala pouze se 45 dětmi.
30 procent z nich potřebovalo zvláštní péči.
86 procent z nich nemělo odpovídající znalosti z angličtiny a z matematiky.
A 100 procent z nich žilo pod hranicí chudoby.
Pokud děti nejsou ve škole, jak se něco naučí?
A pokud se neučí, jak asi skončí?
Bylo to jasné, když jsem se zeptala svého 13letého syna: "Mladý muži, kde se vidíš za pět let?"
A jeho odpověď: "Nevím, jestli tak dlouho budu žít."
Nebo když mi mladá žena řekla, že měla jako životní cíl pracovat ve fast-foodu.
To je pro mě nepřijatelné.
Bylo také jasné, že nemají ani tušení, že za hranicemi čtvrti existuje moře příležitostí.
Říkáme našim studentům "učenci", protože se učí celý život.
A dovednosti, které se naučí dnes, je připraví pro vysokou školu nebo do zaměstnání.
Vybrala jsem královské barvy, purpurovou a černou, protože jsem chtěla, aby jim to připomínalo velikost předků a že skrze vzdělání se stanou inženýry, vědeckými pracovníky, podnikateli nebo dokonce lídry, kteří mohou a ovládnou svět.
K dnešnímu dni máme tři absolventské ročníky s 98… (Potlesk) s 98procentní úspěšností složení zkoušek.
To je skoro 200 dětí, které teď chodí na některou z lepších středních škol v New Yorku.
(Potlesk) Byl chladný lednový den, když můj učenec Vidal Chastanet potkal Brandona Stantona, zakladatele populárního blogu "Lidé v New Yorku."
Brandon sdílel příběh mladého muže z Brownsvillu, který byl přímým svědkem násilí, když viděl, jak je člověk shozen ze střechy.
Přesto ještě stále může být ovlivněn ředitelkou, která otevřela školu, která věří ve všechny děti.
Vidal ztělesňuje příběh tolika našich sociálně slabých dětí, které zápasí o přežití, a proto se vzdělání musí stát naší prioritou.
Brandonův článek vyvolal globální senzaci, která se dotkla životů milionů lidí.
Vyústilo to v sesbírání 1,4 milionů dolarů, aby naši učenci mohli navštívit vysoké školy a univerzity, letní STEAM programy, stejně jako zaplatit vysokoškolské školné.
Je třeba pochopit, že když navštívilo Harvard 200 mladých lidí z Brownsvillu, pochopili, že si skutečně mohou vybrat vysokou školu.
A že nemožnosti, které jim byly vnuceny tím, že jsou ze znevýhodněné komunity, byly nahrazeny nadějí a cílem.
Revoluce ve vzdělávání se děje na našich školách, kde dospělí poskytují lásku, strukturu, podporu a znalosti.
To jsou věci, co děti inspirují.
Není to ale snadný úkol.
Existují vysoké požadavky vzdělávacího systému, který není dokonalý.
Mám ale dynamickou skupinu učitelů, kteří pracují jako tým, aby určili ty nejlepší osnovy.
Tráví spolu čas mimo školu, přicházejí o víkendu a dokonce použijí svoje peníze, aby často poskytli zdroje, když my je nemáme.
Jako od ředitelky se ode mne očekává, že na vše dohlédnu.
Tak se objevuji ve třídách na inspekci a poskytuji zpětnou vazbu, protože chci, aby moji učitelé byli tak úspěšní jako jméno Mott Hall Bridges Academy.
Jsem jim každý den k dispozici, proto mají číslo na můj soukromý mobil, včetně mých učenců a absolventů, což je nejspíš důvod, proč mi volají a píšou ve tři ráno.
(Smích) Všichni ale chceme uspět a dobří lídři to tak dělají.
Budoucnost mám sedí ve třídách.
Jsme za ně zodpovědní.
To znamená každý tady i ti, kteří to sledují přes obrazovku.
Musíme věřit v jejich brilantnost a tím, že je učíme, jim připomínat, že vzdělání je mocné.
Děkuji.
(Potlesk)
Tohle je Bop.
Bop je typ společenského tance.
Tanec je řeč, společenský tanec je vyjádřením, které vychází z komunity.
Společenský tanec nemá choreografii.
Nedá se vystopovat do žádného momentu.
Každý tanec má kroky, na kterých se všichni shodnou, ale je to o jejich individuální a tvořivé identitě.
Díky tomu společenské tance nabývají, mění a šíří se jako divoký požár.
Jsou staré kam až pamět sahá.
V afroamerických společenských tancích vidíme přes dvě stě let, jak africká a afroamerická tradice ovlivnila naši historii.
Současnost vždycky obsahuje minulost.
A minulost formuje, kdo jsme a kým budeme.
(Potlesk) Tanec Juba se zrodil ze zkušenosti zotročených Afričanů na plantážích.
Přivezen do Ameriky, zbavený běžného jazyka, tento tanec byl pro zotročené Afričany cestou, jak si pamatovat, odkud jsou.
Mohlo to vypadat trochu takto.
Poplácat stehna, zakvedlat nohama, poklepat rukama: tak obešli zákaz bubnování. Improvizovali složité rytmy, stejně jako s bubny jejich předkové na Haiti nebo v jorubských komunitách západní Afriky.
Bylo to o zachování kulturní tradice, zachování si pocitu vnitřní svobody v zajetí.
Byl to ten samý podvratný duch, který stvořil tento tanec: Cakewalk, tanec, který parodoval manýrysmus vyšší jižanské společnosti, cesta pro zotročené, jak veřejně opovrhnout pány.
Legrační na tomto tanci je, že Cakewalk byl hrán otrokářům, aniž by měli podezření, že si z nich dělají legraci.
Tento možná poznáte.
Dvacátá léta - Charleston.
Charleston byl o improvizaci a muzikálnosti, našel si svou cestu z Lindy Hopu, houpavého tance. Dokonce i Kid 'n Play vymysleli "Funky Charleston"
Začal v úzce sepjaté komunitě poblíž Charlestonu v Jižní Karolíně, Charleston prostoupil taneční sály, kde mladé ženy najednou měly svobodu vykopnout podpatky a pohnout nohama.
Společenský tanec je o komunitě a propojení. Pokud znáte kroky, znamená to, že patříte do skupiny.
Ale co když se to stane celosvětovým šílenstvím?
Vítejte ve Twistu.
Není překvapením, že Twist se objevil již v devatenáctém století. Do Ameriky přišel s otroky z Konga.
Na konci padesátých let, přímo před hnutím za občanská práva, byl Twist zpopularizován Chubby Checkerem a Dickem Clarkem.
Najednou všichni twistovali: bílí teenageři, děti z Latinské Ameriky, razil si svou cestu do písní a filmů.
Skrze společenský tanec se rozmazaly hranice mezi skupinami.
Příběh pokračuje v osmdesátých a devadesátých letech.
Spolu se vznikem hip-hopu, se afroamerické společenské tance staly více viditelnými. Propůjčovaly si ze své dlouhé minulosti, formovaly kulturu a kultura formovala je.
Dnes tyto tance pokračují ve vývoji, růstu a šíří se.
Proč tančíme?
Pohnout se, nechat být, vyjádřit.
Proč tančíme spolu?
Abychom se uzdravili, vzpomněli si a řekli: "Mluvíme stejnou řečí."
Jsme a jsme svobodní.
Chci, abyste si představili svět jinak.
Rád bych vám ukázal několik map, které nakreslil Ben Hennig, map planety zobrazené způsobem, který většina z vás nikdy neviděla.
Tady je obrázek, který znáte;
jsem natolik starý, že jsem se narodil předtím, než jsme tento obrázek viděli.
Jedny z mých prvních slov byly "moona, moona" (moon zn. měsíc v aj), ale myslím si, že to byla jen fantazie mojí mámy o tom, co asi vidí její chlapeček na blikající černobílé televizní obrazovce.
Je to jen několik století, co si vlastně většina z nás myslí, že planeta je sférická.
Když jsme poprvé v 60. letech viděli tyto obrázky, svět se neuvěřitelným tempem měnil.
V mé malé disciplíně lidské geografie kreslil kartograf Waldo Tobler nové mapy planety, které se nyní rozšířily a nyní vám jednu z nich ukážu.
Tato mapa je mapa světa, ale je to mapa, která vám připadá trochu zvláštní.
Je to mapa, na které jsme roztáhli místa, aby oblasti, které obsahují hodně lidí, byly nakresleny větší a oblasti jako Sahara a Himálaj, ve kterých je málo lidí, byly zmenšené.
Každý na planetě má stejné množství prostoru.
Města jsou zobrazena jasně zářící.
Čáry vám ukazují ponorkové kabely a obchodní trasy.
A je tu jedna konkrétní čára, která jde z čínského přístavu Dalian skrze Singapur, skrze Suezský průplav, přes Středozemí a kolem do Rotterdamu.
A ukazuje vám loňskou trasu největší lodi na světě, která převážela takové množství zboží, že když bylo vyloženo, nákladní auta seřazená do kolony by zabrala 100 kilometrů.
Takto je náš svět nyní propojen.
Takové je množství věcí, které přesunujeme po světě, jen na jedné lodi, během jedné plavby, během 5 týdnů.
Už dlouho dobu žijeme ve městech, ale většina z nás dříve nežila ve městech.
Toto je Çatalhöyük, jedno z prvních měst na světě.
V době jeho vrcholu, před 9.000 lety, museli lidé chodit přes střechy jiných domů, aby se dostali domů.
Když se pozorně podíváte na mapu města, uvidíte, že nemá ulice, protože ulice jsme museli vynalézt.
Svět se mění.
Mění se metodou pokus-omyl.
Pomalu a postupně zjišťujeme, jak žít lépe.
A v poslední době se svět změnil velmi rychle.
Teprve během posledních šesti, sedmi nebo osmi generací jsme si uvědomili, že jsme druh.
Teprve během posledních pár dekád mohla být nakreslena takováto mapa.
Opět, podklad tvoří mapa světové populace, ale na ní vidíte šipky, které ukazují, jak jsme se rozšířili z Afriky; s daty, které ukazují, kam si myslíme, že jsme v určitou dobu dorazili.
Každých několik měsíců musím tuto mapu překreslit, protože někdo učiní objev, že některé datum bylo špatně.
Neuvěřitelně rychle se o sobě učíme.
A měníme se.
Mnoho změn je postupných.
Je to rozrůstání.
Změny si nevšimneme, protože žijeme krátce, 70, 80, kdo má štěstí 90 let.
Tento graf vám ukazuje roční nárůst světové populace.
Nárůst byl velmi malý až zhruba do roku 1850, a poté se tempo narůstání populace začalo zvyšovat, takže okolo doby, kdy jsem se narodil, kdy jsme poprvé viděli tamty obrázky naší planety z Měsíce, naše globální populace rostla o dvě procenta za rok.
Kdyby se dále zvyšovala o dvě procenta ročně ještě několik století, celá planeta by byla pokryta hemžící se masou lidských těl, která by se vzájemně dotýkala.
Lidé se báli.
Báli se nárůstu populace a čemu v roce 1968 říkali "populační bomba".
Ale když se podíváte na konec grafu, nárůst se začal zpomalovat.
Dekáda -- sedmdesátá, osmdesátá, devadesátá léta, počátek tohoto století, a dokonce rychleji v současné dekádě -- náš populační nárůst se snižuje.
Naše planeta se stabilizuje.
Směřujeme k 9, 10 nebo 11 miliardám lidí na konci století.
Během té změny vidíte zmatek.
Vidíte II. světovou válku.
Vidíte pandemické chřipkové onemocnění v roce 1918.
Vidíte velký čínský hladomor.
Na tyto události máme tendenci se soustředit.
Máme tendenci se ve zprávách soustředit na hrozné zprávy.
Nemáme tendenci se soustředit na postupnou změnu a dobré zprávy.
Máme obavu o lidi.
Máme obavu o to, kolik je lidí.
Máme obavu, jak uniknout lidem.
Toto je mapa světa změněná tak, aby byly zvětšené oblasti, kde jsou si lidé navzájem nejdále.
Takže pokud chcete vědět, kam jet, abyste unikli ostatním, zde jsou nejlepší místa.
A každým rokem se tyto oblasti zvětšují, protože každým rokem se globálně stahujeme z venkova.
Stěhujeme se do měst.
Stahujeme se hustěji k sobě.
V Evropě jsou opět vlci a stěhují se na západ kontinentu.
Náš svět se mění.
Máte obavy.
Toto je mapa, která ukazuje srážky na planetě.
To víme.
A můžete se podívat, kde byl Çatalhöyük, v místě styku tří kontinentů Afriky, Asie a Evropy a vidíte, že tam žije velké množství lidí, v oblastech s velmi málo vody.
A vidíte také oblasti, kde padá velmi mnoho srážek.
A můžeme to brát i více sofistikovaně.
Místo aby se mapa tvarovala podle lidí, můžeme ji tvarovat podle vody a můžeme ji měnit každý měsíc, abychom ukázali množství vody, která padá na každý kousek glóbu.
Vidíte monzuny, jak se pohybují po planetě, která skoro vypadá, jakoby měla srdeční tep.
A tohle vše se stalo možným během mého života, abychom viděli, kde žijeme.
Máme dost vody.
Toto je mapa ukazující, kde na světě pěstujeme své jídlo.
Na tyto oblasti spoléháme nejvíce s rýží a kukuřicí a zrním.
Lidé se obávají, že nebude dost jídla, ale víme, že by stačilo jíst méně masa a krmit zvířata méně zrním, a měli bychom jídlo pro každého, pokud se na sebe tedy díváme jako na jednu skupinu lidí.
A také víme o tom, co dnes děláme velmi špatně.
Už jste asi dříve viděli tuto mapu.
Toto je mapa vytvořená satelitními snímky; pokud si vzpomenete na ty satelity okolo naší planety na prvním snímku, který jsem vám ukázal; mapa vytvořená tak, jak vypadá Země v noci.
Když běžně vidíte tuto mapu, na normální mapě, takové, na kterou je většina z vás zvyklá, myslíte si, že se díváte na mapu toho, kde žijí lidé.
Kde svítí světla, tam žijí lidé.
Ale tady, na tomto obrázku světa, vzpomínáte si, mapu jsme opět roztáhli.
Všude na mapě je stejná hustota lidí.
Pokud oblast nemá obyvatele, zmenšili jsme ji, aby zmizela.
Takže každého ukazujeme se stejnou důležitostí.
Světla vám už neukazují, kde jsou lidé, protože jsou všude.
Světla na té mapě, světla v Londýně, světla v Káhiře, světla v Tokyu, světla na východním pobřeží Spojených států, světla vám ukazují, kde žijí lidé, kteří jsou tak rozhazovační s energií, že si mohou dovolit utrácet peníze tím, že napájejí světla, která září do oblohy, takže je satelity mohou takto snímat.
A oblasti, které jsou na mapě tmavé, jsou buď oblasti, kde lidé nemají přístup k takovému množství energie, nebo mají, ale naučili se nesvítit světlo do oblohy.
A pokud vám můžu ukázat tuto mapu animovanou v průběhu času, uvidíte, že Tokyo ztmavlo, protože od tsunami v Japonsku musí spoléhat na o čtvrtinu méně elektřiny, protože vypnulo nukleární elektrárny.
A svět neskončil.
Jen svítí méně světla do oblohy.
Na světě je obrovské množství dobrých nových zpráv.
Klesá novorozenecká úmrtnost a klesá úžasnou rychlostí.
Před několika lety klesl na světě počet dětí umírajících během prvního roku života o pět procent za pouhý rok.
Více dětí než kdykoli předtím chodí do škol a učí se číst a psát a připojují se na internet a chodí na vysokou; úžasným tempem. A nejvyšší počet mladých lidí na světě na vysoké jsou ženy, ne muži.
Můžu vám říkat dobrou zprávu za dobrou zprávou o tom, co se zlepšuje na naší planetě, ale máme tendenci se soustředit na okamžité špatné zprávy.
Dokonale to dle mého řekla Rebecca Solnit, když vysvětlovala: "Nárůst postupných a nepatrných změn, které znamenají pokrok a které vystihují naši dobu, dramaticky odlišnou od minulosti" -- minulost byla mnohem stabilnější -- "kontrast zahalený nevýraznou povahou postupné změny přerušované občasným rozruchem."
Občas se dějí hrozné věci.
Tyto hrozné věci vám ukazují každý večer ve zprávách.
Neříkají vám o zpomalování růstu populace.
Neříkají vám o stále větší propojenosti světa.
Neříkají vám o úžasných pokrocích v porozumění.
Neříkají vám o tom, jak se učíme méně plýtvat a méně konzumovat.
Tohle je moje poslední mapa.
Na této mapě jsme odstranili moře a oceány.
Teď se díváte na asi 7.4 miliard lidí, mapa je nakreslena proporčně k těmto lidem.
Díváte se asi na miliardu v Číně a vidíte největší město na světě, ale neznáte jeho jméno.
Vidíte, že Indie je ve středu světa.
Vidíte, že Evropa je na okraji.
A my, dnes v Exeteru, jsme na dalekém okraji planety.
Jsme na maličkém kousku kamene u Evropy, který obsahuje méně než jedno procento dospělých na světě a méně než půl procenta dětí na světě.
Žijeme ve stabilizujícím se světě, urbanizujícím se světě, stárnoucím světě, propojujícím se světě.
Existuje mnoho, mnoho věcí, kterých se můžeme obávat, ale není důvod se bát sebe navzájem tolik, jako se bojíme a musíme vidět, že nyní žijeme v novém světě.
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
Budu mluvit o selhání intuice, kterým trpí mnozí z nás.
Vlastně jde o neschopnost odhalit určitý typ nebezpečí.
Popíšu vám situaci, kterou považuji za děsivou a zároveň pravděpodobnou. A jak se ukazuje, tohle není dobrá kombinace.
Ovšem i přesto si bude většina z vás myslet, že mluvím spíš o zajímavých než o děsivých věcech.
Popíšu vám, jak nás pokroky v umělé inteligenci mohou nakonec úplně vyhubit.
Vlastně myslím, že lze jen stěží nevidět, že nás vyhubí nebo že nás k sebezničení navedou.
A pokud jste na tom podobně jako já, bude vám připadat zábavné o těchto věcech přemýšlet.
Naše reakce je součástí toho problému.
Tahle reakce by nás měla znepokojovat.
Kdybych vás teď přesvědčoval, že lidstvo pravděpodobně zasáhne globální hladomor, buď kvůli klimatickým změnám nebo kvůli jiné katastrofě, a že vaše vnoučata či jejich vnoučata budou nejspíš žít takhle, určitě si neřeknete: „Zajímavé!
To je ale hezká přednáška.“
Hladomor není legrace.
Na druhou stranu, smrt ve sci-fi zábavná je. Jednou z věcí, které se teď na vývoji umělé inteligence nejvíc obávám, je to, že zřejmě nejsme schopní přiměřeně emocionálně reagovat na nebezpečí ležící před námi.
Já sám toho nejsem schopný, i když o tom právě přednáším.
Je to jako volit cestu na rozcestí.
Vstoupit prvními dveřmi znamená zastavit rozvoj inteligentních strojů.
Počítačový software a hardware se prostě z nějakého důvodu přestane rozvíjet.
Zastavme se chvilku nad tím, kdy by taková situace mohla nastat.
S ohledem na to, jakým jsou pro nás inteligence a automatizace přínosem, budeme technologie stále zlepšovat, pokud toho vůbec budeme schopni.
Co by nás mohlo zastavit?
Celosvětová nukleární válka?
Globální pandemie?
Dopad asteroidu?
Justin Bieber prezidentem USA?
(smích) Jde o to, že by naši současnou civilizaci muselo něco zničit.
Představte si, co hrozného by se muselo stát, abychom nebyli schopni dále zdokonalovat naše technologie, neustále, generaci za generací.
V podstatě je to ta nejhorší věc, jaká by v dějinách mohla nastat.
Čili jedinou alternativou, tou, která nás čeká za druhými dveřmi, je postupně každým rokem pokračovat ve zdokonalování inteligentních strojů.
V určitém okamžiku vytvoříme stroje, které budou chytřejší než my, a až budeme mít stroje, které budou chytřejší, začnou se zdokonalovat samy.
A potom nám hrozí situace, kterou matematik I. J. Good nazval „inteligenční explozí“, tedy, že by se nám to mohlo vymknout z rukou.
Jak vidíte třeba tady, toto téma se často zpodobňuje jako obava z armád zlovolných robotů, kteří na nás zaútočí.
Ale to není moc pravděpodobný scénář.
Není to tak, že by stroje najednou začaly být zlé.
Problém je v tom, že vytvoříme stroje, které budou o tolik schopnější než my, že i ta nejjemnější odchylka mezi jejich a našimi cíli by nás mohla zničit.
Vezměte si, jak se chováme k mravencům.
Nic proti nim nemáme.
Nechceme jim cíleně ubližovat.
Necháme se i poštípat, abychom jim neublížili.
Na chodníku je překračujeme.
Ale kdykoliv jejich přítomnost vážně narušuje naše zájmy, například při stavbě budov, jako je tahle, bez mrknutí oka je zlikvidujeme.
Panuje obava, že jednou vytvoříme stroje, které by s námi mohly, vědomě či nevědomě, zacházet podobně lhostejně.
Mnohým z vás to nejspíš přijde přitažené za vlasy.
Vsadím se, že někteří z vás určitě pochybují, že je možné superinteligentní AI vytvořit, natož, že to nevyhnutelně nastane.
Pak ale musíte v následujících předpokladech najít nějaký omyl.
Ty předpoklady jsou jen tři.
Inteligence je výsledkem zpracování informací ve hmotných systémech.
Toto je vlastně víc než předpoklad.
Do našich strojů jsme už omezenou inteligenci zabudovali a mnohé z nich už operují na úrovni superinteligentních lidí.
A víme, že pouhá hmota může dát vzniknout takzvané „všeobecné inteligenci“, tedy schopnosti flexibilně se orientovat v různých oblastech. Protože náš mozek už to zvládl, že?
Mozek se skládá jenom z atomů, a pokud budeme pokračovat v budování systémů z atomů, které budou vykazovat čím dál inteligentnější chování, tak nakonec, pokud nás něco nezastaví, zabudujeme do našich strojů všeobecnou inteligenci.
Klíčové je uvědomit si, že na rychlosti pokroku nezáleží, protože k dosažení cílové pásky stačí jakékoli tempo.
Nepotřebujeme Mooreův zákon, není zapotřebí exponenciální vývoj.
Prostě stačí pokračovat.
Druhým předpokladem je, že budeme pokračovat.
Budeme naše inteligentní stroje nadále zdokonalovat.
Protože inteligence je důležitá – myslím tím to, že inteligence je buď zdrojem všeho, čeho si ceníme, nebo že ji potřebujeme k zabezpečení všeho, čeho si ceníme.
Je to náš nejcennější zdroj.
Takže v tom chceme pokračovat.
Máme problémy, které zoufale potřebujeme vyřešit.
Chceme například vyléčit Alzheimerovu chorobu nebo rakovinu.
Chceme rozumět ekonomickým systémům. Chceme zlepšit výzkum klimatu.
Takže budeme pokračovat, pokud to půjde.
Je to rozjetý vlak, který nejde zastavit.
Posledním předpokladem je, že lidé nestojí na vrcholu inteligence a pravděpodobně nejsou ani pod vrcholem.
To je opravdu zásadní pohled.
Kvůli tomu jsme v tak prekérní situaci. Kvůli tomu je naše intuice při posuzování rizik tak nespolehlivá.
Vezměte si třeba nejchytřejší lidi v dějinách.
Do užšího výběru by téměř každý zařadil Johna von Neumanna.
To, jakým dojmem von Neumann působil na lidi kolem sebe, mezi něž patřili nejlepší matematici a fyzici té doby, je celkem dobře zdokumentováno.
Kdyby jen polovina historek o něm byla aspoň z poloviny pravdivá, tak není pochyb, že patřil mezi nejchytřejší lidi historie.
Pojďme se teď zamyslet nad rozsahem inteligence.
Tady je John von Neumann.
Tady jsou lidé jako vy a já.
A tady máme kuře.
(smích) Pardon, kuře.
(smích) Není důvod, aby tahle přednáška byla víc depresivní, než je potřeba.
(smích) Ovšem zdá se navýsost pravděpodobné, že rozsah inteligence je mnohem širší, než jak ho v současnosti vnímáme. A pokud vytvoříme stroje inteligentnější než jsme my, tak budou velmi pravděpodobně zkoumat toto spektrum způsobem, který si neumíme představit, a předčí nás způsobem, který si neumíme představit.
A je důležité připustit, že je tomu tak už díky samotné rychlosti.
Představte si, že jsme vytvořili superinteligentní AI, která je stejně chytrá jako průměrný tým vědců na Stanfordu nebo MIT.
Víme, že elektronické obvody pracují asi milionkrát rychleji než biochemické, takže takový stroj by přemýšlel milionkrát rychleji než lidé, kteří ho postavili.
Takže ho na týden pustíte a on vykoná stejnou intelektuální práci, jaká by lidem trvala 20 000 let. Týden za týdnem, pořád dokola.
Jak bychom vůbec mohli pochopit, tím spíš nějak omezovat, inteligenci schopnou takového pokroku?
Je tu i další znepokojivá věc – představte si optimální situaci.
Představte si, že se nám podaří navrhnout superinteligentní AI, která nebude dbát na bezpečnost.
Hned napoprvé budeme mít dokonalou verzi.
Jako kdyby se naplnila nějaká věštba, která by fungovala tak, jak bylo určeno.
Takový stroj by lidem dokonale usnadňoval práci.
Dokázal by navrhnout stroj, který by uměl stavět stroje schopné jakékoli manuální práce, napájené sluneční energií, víceméně za cenu surovin.
Takže mluvíme o konci lidské dřiny.
Mluvíme také o konci většiny intelektuální práce.
Ale co by takové opice jako my v téhle situaci dělaly?
No, měli bychom čas hrát frisbee a vzájemně se masírovat.
Přidali bychom nějaké to LSD a kontroverzní oblečení a svět by mohl vypadat jako „Burning Man“.
(smích) Asi to zní krásně. Ale zeptejte se sami sebe, co by se stalo, kdyby ekonomika a politika fungovaly tak jako dnes.
Pravděpodobně bychom zažili takovou sociální nerovnost a nezaměstnanost jako nikdy předtím.
Zavládla by neochota dát okamžitě toto bohatství do služeb lidstvu. Několik bilionářů by zdobilo obálky obchodních časopisů, zatímco zbytek světa by mohl v klidu hladovět.
A co by udělali Rusové nebo Číňani, kdyby se doslechli, že se v Silicon Valley někdo chystá zapojit superinteligentní AI?
Takový stroj by byl schopný vést válku, ať už pozemní nebo kybernetickou, s nebývalou silou.
V této situaci by „vítěz bral vše“.
Šestiměsíční náskok před konkurencí by znamenal náskok minimálně 500 000 let,
Zdá se, že i pouhé fámy o průlomu v této oblasti by mohly náš druh dovést k nepříčetnosti.
Myslím si, že jednou z nejděsivějších věcí je momentálně to, co vědci zabývající se vývojem umělé inteligence říkají, když nás chtějí uklidnit.
Nejčastěji uváděným důvodem, proč se prý nemáme obávat, je čas.
Všechno je to ještě daleko, nemyslíte?
Přijde to až tak za 50 nebo 100 let.
Jeden vědec řekl: „Bát se o bezpečnost umělé inteligence je stejné, jako bát se přelidnění Marsu.“
Pro Silicon Valley je to jen jiná verze: „Nech to koňovi, ten má větší hlavu.“
(smích) Nikdo si nejspíš nevšímá toho, že odvolávat se na časový horizont je naprosto nelogické.
Pokud inteligence spočívá pouze ve zpracování informací a pokud budeme dál zlepšovat své stroje, tak nějakou formu superinteligence vytvoříme.
Ale nemáme ani ponětí, jak dlouho nám bude trvat, abychom ji vytvořili za bezpečných podmínek.
Řeknu to ještě jednou.
Nemáme ani ponětí, jak dlouho nám bude trvat, abychom ji vytvořili za bezpečných podmínek.
A možná jste si nevšimli, že 50 let už není, co bývalo.
Tohle je 50 let v měsících.
Takhle dlouho máme iPhone.
A takhle dlouho se vysílají Simpsonovi.
Padesát let není moc času na to, aby se náš druh vypořádal s jedním z nejtěžších úkolů všech dob.
Ještě jednou – zdá se, že nejsme schopni adekvátní emocionální reakce na to, co podle všeho nepochybně nastane.
Odborník na počítače, Stuart Russell, má pro tuto situaci hezké přirovnání.
Máme si představit, že dostaneme zprávu od mimozemské civilizace, ve které stojí: „Pozemšťané, za 50 let dorazíme na vaši planetu.
Připravte se.“
To bychom jen počítali, kolik měsíců zbývá do přistání vlajkové lodi?
Cítili bychom o něco naléhavější potřebu než teď.
Dalším důvodem, proč se prý nemáme bát, je, že těmto strojům nezbude než se držet našich hodnot, protože se stanou doslova naší nadstavbou.
Budou implantované do našich mozků a my se v podstatě staneme jejich limbickým systémem.
Chvilku se zamyslete nad tím, že tou nejbezpečnější a nejuváženější cestou, která se doporučuje, by měla být implantace této technologie do našich mozků.
Ona to vskutku může být nejbezpečnější a nejuváženější cesta, ale obvykle se všichni obávají o bezpečnost technologií, protože když máte nosit něco natrvalo, musí to být dost dobře vyladěné.
(smích) Hlubším problémem je to, že vytvořit samotnou superinteligentní AI je pravděpodobně snazší, než vytvářet takovou inteligenci společně s kompletní neurobiologií, která umožní bezproblémovou integraci do naší mysli.
A jelikož firmy a vlády budou tuto práci nejspíše vnímat jako závod se všem ostatními, protože vyhrát tenhle závod znamená dobýt svět ‒ tedy za předpokladu, že ho hned nato nezničíte ‒ tak se dá čekat, že jako první se udělá to, co bude nejjednodušší.
Já bohužel nevidím pro tento problém žádné řešení, kromě doporučení, abychom o tom více přemýšleli.
Myslím, že potřebujeme něco jako projekt Manhattan na téma umělé inteligence.
Ne kvůli jejímu vytvoření, protože to nevyhnutelně nastane, ale abychom přišli na to, jak se vyhnout závodům ve zbrojení a jak ji vytvořit způsobem, který vyhoví našim zájmům.
Když se bavíme o superinteligentní AI, která se dokáže sama měnit, vypadá to, že máme jen jednu šanci, jak správně nastavit výchozí podmínky, i když budeme muset tlumit ekonomické a politické důsledky takto nastavených podmínek.
Nicméně ve chvíli, kdy si přiznáme, že inteligence pramení ze zpracování informací, že vhodně navržený počítačový systém je podstatou inteligence, a až přistoupíme na to, že budeme tyto systémy neustále vylepšovat a že horizont poznání nejspíš daleko přesahuje vše, co v současnosti známe, pak si musíme přiznat, že jsme uprostřed procesu vytváření jakéhosi boha.
Teď by bylo dobré se ujistit, že s tímto bohem budeme moci žít.
Díky moc.
(potlesk)
Když byla Dorotka malá, byla nadšená ze své zlaté rybičky.
Tatínek jí vysvětlil, že ryby plavou tak, že rychle vrtí ocasem a ten je pohání vodou kupředu.
Dorotka bez váhání zareagovala: „Ano tati, a pozpátku plavou ryby tak, že vrtí hlavou.“
(Smích) V její mysli šlo o fakt pravdivý jako každý jiný.
Ryby plavou pozpátku tak, že vrtí hlavou.
Věřila tomu.
Naše životy jsou plné ryb, které plavou pozpátku.
Vytváříme si domněnky a neplatné logické závěry.
Živíme v sobě předsudky.
Jsme si jistí, že máme pravdu a ostatní se mýlí.
Bojíme se nejhoršího.
Usilujeme o nedosažitelnou dokonalost.
Sami sobě oznamujeme, co dělat dokážeme a co už ne.
V našich myslích plavou ryby pozpátku, vrtí přitom freneticky hlavou a my si jich ani nevšimneme.
Povím vám o sobě 5 faktů.
Jeden z nich není pravda.
Zaprvé: v 19 jsem absolvoval Harvard s červeným diplomem z matematiky.
Zadruhé: aktuálně řídím stavební firmu v Orlandu.
Zatřetí: byl jsem hvězdou televizního sitcomu.
Začtvrté: kvůli vzácné genetické chorobě jsem přišel o zrak.
Zapáté: dvakrát jsem pracoval jako asistent soudce Nejvyššího soudu.
Co z toho není pravda?
Ve skutečnosti je to všechno pravda.
Jo, všechno je to pravda.
(Potlesk) V téhle fázi lidi opravdu zajímá jenom ta televizní show.
(Smích) S tím už mám zkušenost.
Dobrá, šlo o „Zachráněni zvoněním: Nová třída“ v televizi NBC.
Hrál jsem postavu „Lasičky“ Wyzella, který byl takovým tím úžasně chytrým studijním typem, což pro mne byla ve 13 letech velká herecká výzva.
(Smích) A měli jste problém odhadnout číslo čtyři, moji slepotu?
Víte proč?
O takzvaných hendikepech si vytváříme mylné domněnky.
Jako slepý člověk se denně vyrovnávám s cizími nesprávnými úsudky ohledně mých schopností.
Nechci ale dnes mluvit o své slepotě.
Chci mluvit o své vizi.
To, že jsem oslepl, mě naučilo žít s očima doširoka otevřenýma.
Naučilo mě to postřehnout pozpátku plující ryby, vytvořené v naší mysli.
Díky slepotě zřetelně vystupují.
Jaký je to pocit, vidět?
Je to bezprostřední a pasivní.
Otevřete oči ‒ a svět existuje.
Vidět znamená věřit.
Očima vidíme pravdu.
Že ano? Alespoň tak jsem si to myslel.
A pak mi mezi 12. a 25. rokem postupně odcházela sítnice.
Můj zrak se stával čím dál bizarnějším pouťovým sálem s křivými zrcadly a iluzemi.
Prodavačka, kterou jsem s úlevou postřehl v obchodě, byla ve skutečnosti figurínou.
Natáhl jsem ruce, abych se umyl, a najednou mi došlo, že se nedotýkám umyvadla, ale pisoáru, když jsem prsty nahmatal jeho tvar.
Obrázek na fotografii jsem rozpoznal až tehdy, když mi ho kamarád popsal.
V mé realitě se věci objevovaly, měnily tvar a mizely.
Dívat se bylo namáhavé a vyčerpávající.
Skládal jsem dohromady rozkouskované, pomíjivé obrazy, vědomě analyzoval vodítka, hledal nějakou logiku v tom rozdrobeném krasohledu. Až jsem nakonec neviděl nic.
Zjistil jsem, že to, co vidíme, není univerzální pravda.
Není to objektivní realita.
Vidíme jedinečnou, osobní, virtuální realitu, kterou mistrovsky konstruuje náš mozek.
Dovolte mi použít trochu amatérské neurovědy.
Zraková kůra zabírá asi 30 % našeho mozku.
Srovnejte to se zhruba 8 % pro hmat a 2–3 % pro sluch.
Každou vteřinu dokážou vaše oči poslat zrakové kůře až dvě miliardy informací.
Celý zbytek vašeho těla posílá mozku jen další miliardu navíc.
Zrak zabírá asi třetinu objemu mozku, ale může si nárokovat asi dvě třetiny jeho zdrojů.
Není proto divu, že je zraková iluze tak přesvědčivá.
Ale nenechme se mýlit: zrak je jen iluze.
A tady to začíná být zajímavé.
Pro vytvoření zrakového dojmu se mozek odvolá na vaše pojmové chápání světa, ostatní poznatky, vzpomínky, názory, emoce, mentální pozornost.
Všechny tyto věci a ještě mnohem víc jsou ve vašem mozku propojeny se zrakem.
Propojení funguje obousměrně a většinou probíhá podvědomě.
Takže například, to, co vidíte, ovlivňuje, jak se cítíte a to, jak se cítíte, může doslova změnit to, co vidíte.
Ukazují to mnohé výzkumy.
Když třeba dostanete za úkol odhadnout z videa rychlost kráčejícího muže, váš odhad se bude lišit, pokud u toho máte myslet buď na želvy nebo na gepardy.
Kopec vypadá strmější, pokud jste zrovna po tréninku, orientační bod se zdá být dál, když nesete těžký batoh.
Došli jsme k zásadnímu rozporu.
To, co vidíte, je vámi vytvořená, komplexní mentální konstrukce, vy ji ale zažíváte pasivně jako přímou reprezentaci okolního světa.
Vytváříte si vlastní realitu a té také věříte.
Já jsem té své také věřil, dokud se mi nerozpadla.
Zhoršení mého zraku tou iluzí otřáslo.
On je totiž zrak jen jedním způsobem, jakým si utváříme realitu.
Své vlastní reality si tvoříme mnoha jinými způsoby.
Vezměme si třeba strach.
Vaše obavy narušují vaši realitu.
Pro logiku deformovanou strachem je cokoliv lepší než nejistota.
Strach vyplní volná místa stůj co stůj a to, čeho se děsíme, vymění za něco, co už známe. Místo neurčitého nabídne to nejhorší a místo rozumu podsouvá domněnky.
Psychologové pro to mají skvělý termín: vystrašenost.
(Smích) Je to tak?
Strach nahrazuje neznámé děsivým.
Strach plně rozvíjí svůj potenciál.
Kdykoli je opravdu potřeba, abyste se na věci podívali zvenčí a mysleli kriticky, strach hluboko ve vaší mysli zatroubí na ústup, omezí a naruší váš rozhled a utopí vaši schopnost myslet kriticky v záplavě rušivých emocí.
Když se setkáte s neodolatelnou příležitostí něco podniknout, strach vás ukolébá do nečinnosti a láká vás, abyste pasivně sledovali, jak se jeho proroctví naplňují.
Když mi diagnostikovali chorobu, která mi bere zrak, věděl jsem, že mi slepota zničí život.
Slepota byla rozsudkem smrti nad mojí nezávislostí.
Pro mne znamenala konec úspěchu.
Slepota znamenala, že budu žít nezajímavý život, nevýznamný a smutný a pravděpodobně osamělý.
Věděl jsem to.
Byla to fikce zrozená z mých obav, ale já jsem jí věřil.
Byla to lež, ale pro mne byla realitou, stejně jako ty ryby, které plavou pozpátku v mysli malé Dorotky.
Kdybych se realitě svých obav nepostavil, byl bych ji žil.
Tím jsem si jist.
Ale jak tedy máme žít svůj život s očima dokořán?
To se člověk prostě učí.
Dá se to naučit. Můžeme to procvičovat.
Stručně to shrnu.
Buďte zodpovědní za každý okamžik, za každou myšlenku, za každý detail.
Prokoukněte svoje obavy.
Rozpoznávejte své domněnky.
Osedlejte si svou vnitřní sílu.
A umlčujte svého vnitřního kritika.
Poopravte si své mylné představy o štěstí a úspěchu.
Přijměte své silné i slabé stránky a pochopte, jaký je mezi nimi rozdíl.
Otevřte svá srdce všem svým hojným požehnáním.
Vaše obavy, vaši kritici, vaši hrdinové, vaši padouši ‒ to jsou vaše výmluvy, odůvodňování, zkratky, ospravedlňování, kapitulace.
Jsou to fikce, které vám připadají skutečné.
Nedejte se jimi oklamat.
Nechejte je plavat.
Vy sami jste tvůrci své reality.
Ale s takovou pravomocí přichází také plná zodpovědnost.
Rozhodl jsem se vystoupit z tunelu strachu do nedefinovaného a neprobádaného terénu.
Rozhodl jsem se v něm vybudovat blažený život.
Nejsem vůbec sám, svůj krásný život sdílím se svou nádhernou ženou Dorotou, s našimi trojčaty, kterým říkáme Tripskys a s posledním přírůstkem do rodiny, sladkou Klementýnkou.
Čeho se bojíte?
V čem sami sobě lžete?
Jak si přikrášlujete svou pravdu a jak píšete své vlastní fikce?
Jakou realitu si tvoříte?
V práci i v osobním životě, ve vašich vztazích a ve vašich srdcích a duších dělají vaše ryby plující pozpátku velkou škodu.
Vybírají si daň promeškaných příležitostí a nerealizovaného potenciálu a vyvolávají nejistotu a nedůvěru tam, kde hledáte naplnění a pouto.
Naléhavě vás žádám, vyhledávejte je.
Helena Kellerová říká, že jediné, co je horší než oslepnout, je vidět, ale nemít žádnou vizi.
Pro mne byla ztráta zraku velikým požehnáním, protože mi slepota dala schopnost mít vize.
Věřím, že uvidíte to, co vidím já.
Děkuji.
(Potlesk) Bruno Giussani: Isaaku, ještě než odejdete, dovolte mi otázku.
V publiku sedí podnikatelé, muži činu, inovátoři.
Jste ředitelem společnosti na Floridě a mnozí si asi říkají, jaké to je, být slepým CEO?
Jakým konkrétním výzvám čelíte a jak je zvládáte?
Isaac Lidsky: No, z největší výzvy se stalo požehnání.
Nemám od lidí vizuální zpětnou vazbu.
(Smích) BG: Co je to za hluk?
IL: Jo. Takže například na poradách vedení nevidím gesta a výrazy tváří.
Naučil jsem se vybízet lidi k častější slovní zpětné vazbě.
V zásadě je nutím, aby mi říkali, co si myslí.
V tomhle ohledu to je, jak už jsem říkal, opravdové požehnání pro mne osobně i pro moji firmu, protože komunikujeme na mnohem hlubší úrovni, předcházíme nejasnostem a co je nejdůležitější, můj tým ví, že na tom, co si myslí, opravdu záleží.
BG: Isaaku, díky, že jste přijel na TED.
IL: Děkuji Bruno. (Potlesk)
Jazyk, kterým nyní mluvím, je na cestě k tomu stát se univerzálním světovým jazykem. Možná je to dobře, možná špatně.
Jde přeci o jazyk používaný na internetu, jazyk světa financí, jazyk řízení letového provozu, jazyk populární hudby, jazyk diplomacie – Angličtina je všude kolem nás.
Je pravda, že více lidí na světě mluví standardní čínštinou, ale počet Číňanů, kteří se učí anglicky je vyšší, než počet angicky mluvících osob, které se učí čínsky.
Posledně jsem zjistil, že v Čínské lidové republice jsou dvě desítky škol, ve kterých výuka probíhá čistě v angličtině.
Angličtina získává nadvládu.
A navíc se předpokládá, že na konci století téměř všechny současné živé jazyky – je jich asi šest tisíc – již nebudou aktivně používány.
Zbude jen několik stovek jazyků.
A navíc, nejenže je v současnosti možné strojově tlumočit mluvené projevy, ale tato technologie se dokonce rok od roku zlepšuje.
Říkám vám to všechno proto, že se dle mého názoru blíží chvíle, kdy si začneme pokládat tuto otázku: Proč bychom se měli učit cizí jazyky, jiné nežli angličtinu?
Proč se obtěžovat s dalším jazykem, když se blíží chvíle, kdy se téměř všichni na světě dorozumí jedním jazykem?
Myslím, že je mnoho důvodů, ale jako první zmíním ten, o kterém jste pravděpodobně už slyšeli, protože je totiž nebezpečnější, než se zdá.
Jde o tvrzení, že jazyk tvaruje myšlenky. Že slovní zásoba a gramatika jednotlivých jazyků člověku přivodí rozdílné psychedelické prožitky, obrazně řečeno.
Je to úžasně lákavá myšlenka, ale tak trochu podvod.
Trochu pravdy na tom ale přece jenom je.
Ve francouzštině a španělštině má například slovo "stůl" z nějakého důvodu ženský rod.
Takže "la table", "la mesa", prostě se s tím musíte vyrovnat.
Ukázalo se, že když jste mluvčím jednoho z těchto dvou jazyků a někdo se vás zeptá, jak byste si představovali, že asi mluví stůl, tak velice často, víc než kdyby to byla náhoda, francouzský nebo španělský mluvčí řekne, že stůl by mluvil vysokým ženským hlasem.
Takže když jste Francouz nebo Španěl, stůl je pro vás tak trochu dívka, na rozdíl od toho, když jste mluvčí angličtiny.
Je těžké nezbožňovat takové údaje a spousta lidí vám řekne, že to znamená, že s určitým jazykem je spojený i určitý pohled na svět.
Ale na tohle pozor, protože představte si, že by nás někdo dal pod mikroskop. Nás myslím ty, kteří máme rodný jazyk angličtinu.
Jaký je pohled na svět skrz angličtinu?
Takže si vezmeme třeba nějakého anglického mluvčího.
Na plátně je Bono.
Ten mluví anglicky.
Předpokládám, že má nějaký pohled na svět.
Tohle je Donald Trump.
Svým způsobem mluví taky anglicky.
(Smích) A tady je Kim Kardashian a ta taky mluví anglicky.
Takže máme tři lidi, kteří mluví anglicky.
Jaký mají tihle tři společný pohled na svět?
Jaký pohled na svět ovlivněný angličtinou je spojuje?
Je to vážně podvodný koncept.
Pomalu se tedy veřejnost shoduje na tom, že jazyk může formovat myšlení, ale spíše v milých nejasných psychologických maličkostech.
Neznamená to, že svět uvidíte přes úplně jiné brýle.
Když to tak je, proč se tedy učit cizí jazyky?
Když to nezmění způsob, jakým uvažujeme, jaké jsou jiné důvody?
Pár jich přece jen je.
Jedním z nich je, že pokud chcete nasávat cizí kulturu, když se do ní chcete ponořit a stát se její součástí, tak ať už jazyk ovlivňuje kulturu nebo ne - a to je diskutabilní - když chcete nasávat kulturu, musíte do určité míry ovládat jazyk, který ji tvoří.
Jinak to nejde.
K tomuhle existuje zajímavá ukázka.
Musím trošku mlžit, ale opravdu byste si to měli najít.
Kanadský režisér Denys Arcand natočil jeden film - píše se to "Denys Arcand", jestli si ho chcete najít.
Ten film se jmenuje "Ježíš z Montreálu".
A mnoho z postav v tom filmu jsou živé, vtipné, vášnivé, zajímavé Kanaďanky francouzského původu, které mluví francouzsky.
Ke konci je jedna scéna, kdy musí vzít kamaráda do anglofonní nemocnice.
Musí tam mluvit anglicky.
Ony anglicky umí, ale není to jejich rodný jazyk, takže ho moc nechtějí používat.
V angličtině mluví pomaleji, mají cizí přízvuk, neznají ustálené fráze.
Najednou se tyhle postavy, které jste si zamilovali, změní ve svůj pouhý stín.
Když přijdete do cizí kultury a budete vnímat lidi přes takovou silnou bariéru, nikdy tu kulturu nepochopíte.
Jedním z důvodů, proč se učit nějaký z těch stovek jazyků, které tu zůstanou, je ten, že fungují jako vstupenka do kultury lidí, kteří jimi mluví, už jen díky tomu, že to je jejich kód.
Takže to je první důvod.
Druhý důvod: ukázalo se, že když mluvíte dvěma jazyky, zmenšuje to pravděpodobnost onemocnění demencí a zároveň se také zřejmě umíte lépe soustředit na více věcí naráz.
A tyhle faktory se projevují už brzo, takže byste měli zvážit, kdy začít dávat svému potomkovi lekce dalšího jazyka.
Vícejazyčnost je zdravá.
A potom, zatřetí, jazyky jsou prostě hrozná sranda.
Mnohem víc než se normálně říká.
Například v arabštině "kataba" znamená "napsal", "yaktubu" znamená "on nebo ona píše",
"uktub" je "piš", rozkaz.
Co má spolu všechno tohle společného?
Všechny tvary mají společné souhlásky, stojící uprostřed slov jako pilíře.
Stojí nehnutě a kolem nich tančí samohlásky.
Kdo by nechtěl něco takového vypustit z pusy?
Najdete to v hebrejštině i v hlavním etiopském jazyku amharštině.
Je to sranda.
Jazyky taky mají různý pořádek slov ve větě.
Naučit se mluvit s jiným pořádkem slov je jako řídit v zahraničí na opačné straně silnice nebo jako pocit, když si dáte vilín kolem očí a cítíte, jak to brní.
Tohle vám dokáže jazyk udělat.
Tak například "Kocour v klobouku se vrací", kniha, ke které se jistě všichni často vracíme, jako k Moby Dickovi.
Je tam věta "Víš, kde jsem ho našel?
Víš, kde byl? Jedl dort ve vaně, vážně!"
Dobře. Když se to učíte ve standardní čínštině, tak musíte říct: "Můžeš vědět, já kde ho našel?
Byl vana uvnitř hltající dort, Bez chyby hltal žvýkal!"
To prostě zní dobře.
Představte si, že tohle můžete kousek po kousku dělat roky.
Nebo učil se někdy někdo z vás kambodžsky?
Já taky ne, ale kdyby ano, nepřevaloval bych v puse jen nějakých třináct samohlásek, jako má angličtina, ale rovnou třicet, které víří v pusách Kambodžanů jako včely v úlu.
Tohle všechno vám může dát cizí jazyk.
Navíc žijeme v době, kdy nikdy nebylo jednodušší se naučit cizí jazyk sám.
Dřív jste museli jít do třídy a tam byl nějaký svědomitý - nějaký geniální učitel, který tam ale byl jen v konkrétní časy, kdy bylo třeba přijít taky a to nebylo moc často.
Museli jste chodit do kurzu.
Když ne, tak jste se učili z magnetofonu.
Tak jsem začínal i já.
Na tu desku se vešlo jenom malé množství materiálu. Nebo na kazetu. Nebo dokonce na tu starožitnost zvanou CD.
Kromě toho jste ještě měli knihy, které nefungovaly, a tak to prostě bylo.
Dneska si můžete lehnout - třeba na podlahu v obýváku, upíjet bourbon a s pomocí skvělých sad jako je Rosetta Stone se učit jakýkoliv jazyk chcete.
Doporučuji taky ještě o něco méně známý materiál Glossika.
Můžete se učit kdy chcete, takže se můžete učit víc a lépe.
Můžete si dopřát svou oblíbenou četbu v různých jazycích.
Já sám si každé ráno v různých jazycích čtu "Dilbert", to taky pomáhá zlepšit znalosti.
Nemohli jste to udělat před dvaceti lety, kdy představa, že máte jakýkoliv jazyk v kapse, v mobilu, zněla jako sci-fi i velmi vzdělaným lidem.
Takže opravdu doporučuji, abyste se začali učit i jiné jazyky než angličtinu, protože nikdy nebyl lepší čas to udělat.
Je to vážně zábava.
Nezmění to sice vaše myšlení, ale budete z toho unešení.
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Napsal jsem tuto báseň poté, co jsem slyšel velmi známou herečku jak říká jednomu velmi známému moderátorovi v televizi "Jsem na internetu velmi pozdě.
Jen si přeju, aby byl více organizovaný."
Tak --
(Smích) kdybych kontroloval internet, mohli byste dražit své zlámané srdce na eBay,
vzít peníze, jít na Amazon, koupit telefonní seznam země, kde jste nikdy nebyli, zavolat lidem náhodně dokud byste nenašli někoho, kdo flirtuje dobře v cizím jazyce.
(smích) Kdybych byl zodpovědný za internet, mohli byste Mapquestovat (vyhledávač map) výkyvy nálady vašeho milence.
Pověste vlevo na vratký, vpravo na zamyšlený, U-otočku na tichou léčbu, celou cestu zpátky k jazykovému líbání a dobré lásce
a mohli byste navigovat a pochopit každou emocionální křižovatku.
Některé dny jsem mělký jako pánvička, ale stejně se roztahuju míle na všechny strany.
Kdybych vlastnil internet, Napster, Monster a Friendster.com by byli jedna velká stránka.
Tímhle způsobem byste mohli poslouchat skvělou hudbu zatímco předstíráte, že hledáte práci a doopravdy jen chatujete se svými kamarády.
(Smích) Kruci, kdybych provozoval internet, mohli byste emailovat mrtvým lidem.
(Smích) Neodepsali by vám zpět -- (Smích) ale dostali byste automatickou odpověď.
(Smích) Jejich jméno ve vaší příchozí poště --- (smích) to je všechno, co chcete stejně.
A zpráva říkající: "Ahoj, to jsem já.
Chybíš mi. (smích) Poslouchej, uvidíš, že být mrtvý je frajeřina.
Teď běž zpátky vychovávat děti a vydělávat mír a toužit po bonbónech."
Kdybych konstruoval internet, childhood.com by byla smyčka chlapce v sadu s lyžařskou hůlkou jako mečem, víčko od plechovky jako štít, křičící "Jsem císař pomerančů.
Jsem císař pomerančů. Jsem císař pomerančů."
Následujete mě, že?
(Smích) Babička.com by byl recept na sušenky a instrukce pro vířivé lázně.
Jedna, dvě, tři.
To odkazuje na hotdiggitydog.com.
To je můj dědeček.
Vzali by vás na nevrlý-ex-policajt-na-své-čtvrté-svatbě.táta
Tvaruje spojení k trošku-závratě-ale-stále-posílá-zázvorové-keksy-na-vánoce.máma kdo stahuje chlapce v sadu, císaře pomerančů, který vyrůstá do mě -- chlapec, který jde obvykle příliš daleko.
Takže kdybych byl císař internetu, věřím, že bych byl stále smrtelný, že?
Ale v tomto bodě bych pravděpodobně už měl nejnižší možnou půjčku a nejvíce prodloužený penis -- (smích) takže bych zakázal spam hned první den v kanceláři.
Nepotřeboval bych to.
Byl bych jako nějaký internetový genius a já bych se rád vylepšil až k božstvu a možná právě jako ten -- tatík -- byl bych bezdrátový.
(smích) Ha? Možná by si Google tohle najmul.
Mohl bych se zapnout přes vaše servery a firewally jako virus dokud WWW web je tak moudrý, tak divoký a tak organizovaný jak si myslím, že se může dostat moderní denní zázrak, ale oh eee, chcete se vsadit, jak praštit a ne-PC bude váš Mac nebo počítač, když rozhoupám horký shit, horká střela bůh.net?
Věřím, že je to zrovna jako život.
To není otázka toho, jestli můžete. Je, že ano?
Můžeme se střetávat s rozhraním.
Můžeme dělat "Aleluja" národní hymnou kyberprostoru každou šťastnou chvíli, kdy se přihlásíme.
Neříkejte modlitbu.
Nepiště žalm.
Nezpívejte óm.
Posíláte jeden svatý email komukoliv, na koho myslíte na dah da la dat da dah da la dat dot com.
Děkuji, TEDe.
(Potlesk)
Dnes před vámi stojím jako muž, který žije život naplno, tady a teď.
Ale dlouho jsem žil pro smrt.
Byl jsem mladý muž, který věřil, že džihádu se má rozumět jazykem síli a násilí.
Snažil jsem se napravovat zlo silou a agresí.
Byl jsem hluboce znepokojen utrpením druhých a měl jsem silnou touhu jim pomáhat a přinášet jim úlevu.
Myslel jsem si, že násilný džihád je ušlechtilý, kavalírský a nejlepší způsob, jak pomoci.
V době, kdy je tolik našich lidí -- zejména mladých lidí -- v ohrožení radikalizace skrze skupiny jako Al-Qaeda, Islámský stát a další, kdy tyto skupiny prohlašují, že jejich otřesná brutalita a násilí jsou pravým džihádem, chci říci, že jejich pojetí džihádu je špatné -- naprosto špatné -- stejně jako kdysi moje.
Džihád znamená usilovat o jedincovo maximum.
Zahrnuje úsilí a spiritualitu, sebeočistu a oddanost.
Odkazuje k pozitivní proměně skrze učení, moudrost a vzpomenutí na Boha.
Slovo džihád v sobě spojuje všechny tyto významy.
Džihád někdy na sebe může vzít podobu boje, ale jen někdy, pod přísnými podmínkami, v rámci pravidel a hranic.
V Islámu musí prospěšnost činu vyvážit újmu a strádání, které přináší.
A co je důležitější, verše v Koránu, které jsou spojeny s džihádem a bojováním, nevyruší verše, které mluví o odpuštění, benevolenci nebo trpělivosti.
Ale teď věřím, že na zemi nejsou žádné okolnosti, za kterých je násilný džihád přípustný, protože vede k větší újmě.
Ale myšlenka džihádu byla nyní ukradena.
Byla zneužita a vyjádřuje násilný boj, kdekoli muslimové čelí těžkostem a obrácena v terorismus fašistickými islamisty jako Al-Qaeda, IS a podobně.
Ale já jsem došel k pochopení, že opravdový džihád znamená úsilí o maximum, o posílení a žití kvalitami, které Bůh miluje: poctivostí, důvěryhodností, soucítěním, benevolencí, spolehlivostí, respektem, pravdomluvností -- lidskými hodnotami, které mnozí z nás sdílí.
Narodil jsem se v Bangladéši, ale vyrůstal jsem převážně v Anglii.
A tady jsem chodil do školy.
Můj otec byl akademik a do VB jsme se dostali skrze jeho práci.
V roce 1971 jsme byli v Bangladéši, když se všechno změnilo.
Válka o nezávislost nás strašlivě zasáhla, znesvářila rodiny, sousedy.
Ve věku 12 let jsem zažil válku, chudobu v rodině, smrt 22 příbuzných hroznými způsoby a vraždu svého staršího bratra.
Byl jsem svědkem zabití ... zvířata na ulicích žrala mrtvoly,
všude okolo mě byl hlad, bezdůvodné, hrůzostrašné násilí -- nesmyslné násilí.
Byl jsem mladý muž, náctiletý, nadchnutý myšlenkami.
Chtěl jsem se učit, ale čtyři roky jsem nemohl chodit do školy.
Po Válce o nezávislost byl můj otec dva a půl let uvězněn a já jsem ho každý týden ve vězení navštěvoval a sám sebe doma vzdělával.
V roce 1973 byl můj otec propuštěn a utekl do Anglie jako uprchlík a my ho brzy následovali.
Bylo mi 17.
Tyto zážitky mi daly ostré vědomí všech zvěrstev a nespravedlností na světě.
A měl jsem silnou touhu -- velmi intenzivní, hlubokou touhu -- napravit špatnosti a pomoci obětem útisku.
Během studia na vysoké v Anglii jsem potkal lidi, kteří mi ukázali, jak mohu nasměrovat tu touhu a pomoci skrze své náboženství.
Byl jsem radikalizován -- dost na to, abych uvažoval o násilné nápravě, za určitých podmínek, dokonce jako o ctnosti.
Tak jsem se zapojil do džihádu v Afghánistánu.
Chtěl jsem ochránit afghánské muslimy proti Sovětské armádě.
A myslel jsem si, že to je džihád: moje posvátná povinnost, která bude Bohem odměněna.
Stal jsem se kazatelem.
Byl jsem jedním z průkopníků násilného džihádu ve VB.
Verboval jsem, vybíral peníze, trénoval jsem další.
Zaměnil jsem pravý džihád za tuto perverzi nabízenou fašistickými islamisty -- lidmi, kteří používají myšlenku džihádu, aby ospravedlnili svůj chtíč po moci, autoritě a kontrole na zemi: perverzi dnes udržovanou fašistickými islamistickými skupinami jako je Al-Qaeda, Islámský stát a jiné.
Po dobu asi 15 let jsem na krátké časové úseky bojoval, kromě Afghánistánu, v Kašmíru a Barmě.
Naším cílem bylo odstranit vetřelce, přinést úlevu utiskovaným obětem a samozřejmě zřídit Islámský stát, chalífát s pravidly Boha.
A dělal jsem to otevřeně.
Neporušil jsem žádné zákony.
Byl jsem pyšný a vděčný, že jsem Brit -- pořád jsem.
Nenesl jsem si žádné nepřátelství vůči své zemi, ani nevraživost vůči nemuslimským občanům, a stále tomu tak je.
Během jedné bitvy v Afghánistánu jsme si já a nějací Britové utvořili zvláštní vztah k 15letému afghánskému chlapci, Abdullahovi, nevinnému, milujícímu a kouzelnému dítěti, které chtělo vždy vyhovět.
Byl chudý.
A chlapci jako on dělali v táboře podřadné práce.
Zdál se být šťastný, ale nemohl jsem si pomoci uvažovat nad tím, že se muselo jeho rodičům velmi stýskat.
Museli si pro něj představovat lepší budoucnost.
Oběť okolností, vtažen do války, která na něj byla krutě vržena krutými okolnostmi doby.
Jednoho dne jsem v zákopu zvedl nevybuchlý minometný granát a nechal jsem ho uložit do provizorní laboratoře v chatrči z hlíny.
A vydal jsem se do krátké, nesmyslné šarvátky -- vždycky nesmyslné. Vrátil jsem se za několik hodin a zjistil, že je mrtvý.
Snažil se získat z granátu výbušninu.
Vybuchla a on zemřel násilnou smrtí, byl rozmetán na kousky stejným zařízením, které pro mě bylo neškodné.
Tak jsem si začal klást otázky.
Jakému účelu posloužila jeho smrt?
Proč on zemřel a já přežil?
Pokračoval jsem.
Bojoval jsem v Kašmíru.
Naverboval jsem taky na Filipíny, do Bosny a Čečny.
A otázky narůstaly.
Později jsem v Barmě narazil na bojovníky Rohingya, kteří byli sotva náctiletí, narodili se a vyrostli v džungli, nosili automatické zbraně a granátomety.
Poznal jsem dva třináctileté kluky s jemným chováním a mírným hlasem.
Dívali se na mě, prosili mě, abych je vzal do Anglie.
Jednoduše chtěli chodit do školy -- to byl jejich sen.
Moje rodina -- mé stejně staré děti -- žili doma v Británii, chodili do školy, žili bezpečný život.
Nemohl jsem si pomoci neuvažovat o tom, jak moc spolu tito chlapci museli mluvit o svých snech o takovém životě.
Oběti okolností: tito dva chlapci spali na tvrdé zemi, dívali se na hvězdy, byli cynicky využíváni svými vůdci pro jejich vlastní chtíč, slávu a moc.
Brzy jsem byl svědkem, jak se takoví chlapci navzájem zabíjeli v konfliktech mezi soupeřícími skupinami.
A bylo to všude stejné ... Afghánistán, Kašmír, Barma, Filipíny, Čečna;
pošetilí vůdci získali mladé a zranitelné, aby se navzájem zabíjeli ve jménu džihádu.
Muslimové proti Muslimům.
Nechránili nikoho proti vetřelcům nebo okupantům, nepřinášeli úlevu utiskovaným.
Děti byly využívané, cynicky zneužívané, lidé umírali v konfliktech, které jsem ve jménu džihádu podporoval.
A děje se to dodnes.
Uvědomil jsem si, že násilný džihád, jehož jsem byl v zahraničí součástí, byl natolik jiný -- taková propast mezi tím, co jsem zažil, a tím, co jsem považoval za svatý úkol. Musel jsem se zamyslet na svými aktivitami tady v Británii.
Musel jsem zvážit svá kázání, nábory, vybírání peněz, výcviky, ale především radikalizování -- posílání mladých lidí do boje a na smrt, což jsem dělal -- všechno naprosto špatně.
Zapojil jsem se do násilného džihádu v polovině 80. let, nejprv v Afghánistánu.
Byl jsem do toho naprosto ponořen.
Všude kolem mě lidé podporovali, tleskali, dokonce oslavovali to, co jsme v jejich jménu dělali.
Ale než jsem dokázal roku 2000 vystoupit, naprosto zbaven iluzí, uběhlo 15 let.
Tak co se zvrtlo?
Byli jsme zaneprázdněni hovory o ctnosti, byli jsme zaslepeni příčinou.
A nedali jsme si šanci vyvinout čestný charakter.
Říkali jsme si, že bojujeme za utiskované, ale v těchto válkách se nedalo vyhrát.
Stali jsme se samotným nástrojem, skrze který došlo k dalším úmrtím, spoluviníky utrpení pro sobecký prospěch několika krutých jednotlivců.
Po čase, velmi dlouhém čase, jsem otevřel oči.
Začal jsem se odvažovat čelit pravdě, přemýšlet, čelit těžkým otázkám.
Dostal jsem se do kontaktu se svou duší.
Co jsem se naučil?
Že lidé, kteří se podílí na násilném džihádu, že lidé, kteří jsou přitahováni k těmto extrémům, se moc neliší od ostatních.
Ale věřím, že se takoví lidé mohou změnit.
Mohou zpět získat svá srdce a napravit je tím, že je naplní lidskými hodnotami, které hojí.
Když ignorujeme realitu, zjistíme, že přijímáme, co je nám řečeno bez kritické úvahy.
A ignorujeme dary a výhody, kteří by mnozí z nás opatrovali, i kdyby jen na okamžik v životě.
Zapojil jsem se do akcí, které jsem považoval za správné.
Ale nyní jsem se začal ptát, jak jsem věděl, co jsem věděl.
Neustále jsem druhým říkal, aby přijali pravdu, ale já jsem nedokázal dát pochybám jejich právoplatné místo.
Přesvědčení, že se lidé mohou změnit, je zakořeněno v mé zkušenosti, mém vlastním příběhu.
Skrze rozsáhlou četbu, přemýšlení, hloubání, sebepoznávání, jsem objevil, jsem si uvědomil, že islámský svět nás a těch druhých je chybný a nespravedlivý.
Skrze uvažování nad nejistotami ve všem, co jsme tvrdili, v nedotknutelných pravdách, nezvratných pravdách, jsem si vyvinul jemnější pochopení.
Uvědomil jsem si, že ve světě zahlceném rozdílností a rozpory, pošetilými kazateli, jen pošetilí kazatelé jako já, nevidí paradox v mýtech a fikci, které využívají k prosazování autenticity.
Porozuměl jsem zásadní význam sebepoznání, politické uvědomělosti a nezbytnosti hlubokého a širokého pochopení našich závazků a činů, jak ovlivňují druhé.
Moje dnešní prosba na všechny, zejména ty, co upřímně věří v islámský džihád ...
odmítněte dogmatickou autoritu, osvoboďte se od hněvu, nenávisti a násilí, naučte se napravovat zlo bez pokusu o ospravedlňování krutého, nespravedlivého a zbytečného chování.
Místo toho vytvořte několik krásných a užitečných věcí, které nás přežijí.
Přistupujte ke světu, životu, s láskou.
Naučte se rozvíjet a kultivovat svá srdce, vidět dobro, krásu a pravdu v druhých a ve světě.
Tímto způsobem budeme znamenat více sami pro sebe ...
pro druhé, pro své komunity, a v mém případě, pro Boha.
To je džihád -- můj pravý džihád.
(Potlesk)
Kolik z vás vidělo film Alfreda Hitchcocka "Ptáci?"
A koho z vás opravdu vyděsil?
Možná teď budete chtít odejít.
(Smích) Takže, toto je prodejní automat pro vrány.
Za posledních pár dnů se mě mnoho z vás ptalo: "Jak jsi k tomu přišel? Jak ses k práci na tomhle dostal?"
Začalo to, jako s mnoha skvělými myšlenkami, či myšlenkami, kterých se nemůžete zbavit, na koktejlovém večírku. Před deseti lety jsem byl na koktejlovém večírku se svým kamarádem,
seděli jsme, a on si stěžoval na vrány, že jich měl plný dvůr, kde dělaly velký nepořádek.
A říkal mi, že bychom se je měli pokusit vyhladit. Měli bychom je pozabíjet, protože dělají nepořádek. Řekl jsem, že je to hloupé,
možná bychom je měli trénovat, aby dělaly něco užitečného. A on řekl, že je to nemožné.
A jsem si jist, že jsem v dobré společnosti, která shledává nesmírně otravným -- když vám někdo řekne, že je něco nemožné. Takže, strávil jsem následujících 10 let čtením o vránách ve svém volném čase.
(Smích) A po deseti letech má manželka řekla: "Podívej, víš, měl bys udělat tu věc, o které jsi mluvil, a postavit ten prodejní automat." A tak jsem i udělal.
Ale jeden z důvodů, pro který jsem tohle shledal zajímavým,
je, že jsem začal pozorovat, že jsme velmi informovaní o všech druzích, kterým hrozí na této planetě vyhynutí jakožto důsledek rozšiřování lidského osídlení, ale vypadá to, že se nikdo nestará o všechny ty druhy, které úspěšně žijí -- které přežívají. A mluvím konkrétně o synantropních druzích,
což jsou druhy, které se přizpůsobily specificky na lidská prostředí, druhy jako potkani, švábi a vrány.
A jak jsem je začal pozorovat, zjistil jsem, že se staly hyper-přizpůsobené.
Staly se mimořádně schopné žít s námi.
A na oplátku jsme se je jen snažili celou dobu zabít.
A tímto jsme je vychovali k parazitismu.
Dávali jsme jim celou řadu důvodů pro nové způsoby přizpůsobení.
Takže, na příklad, potkani jsou neuvěřitelně vnímaví.
A švábi, jak každý, kdo se jich snažil zbavit, ví, se fakticky stali imunními proti jedům, které užíváme.
Pomyslel jsem si, postavme něco, co je oboustranně přínosné. Nuže, postavme něco, z čeho mohou obě strany prospívat, a najděme nějaký způsob, jak vytvořit nový vztah s těmito druhy.
A tak jsem postavil prodejní automat.
Ale příběh o prodejním automatu je o trochu zajímavější, pokud víte trochu víc o vránách.
Ukazuje se, že vrány nejen že vedle lidí přežívají -- ony dokonce přímo prospívají.
Lze je nalézt kdekoli na planetě kromě Arktidy a jižního cípu Jižní Ameriky. A na všech těch územích se jen velmi zřídka
rozmnožují dále než pět kilometrů od lidí. Takže o nich možná nepřemýšlíme,
ale jsou vždy v blízkosti.
A není divu, vzhledem k lidskému populačnímu růstu, více než polovina lidské populace žije nyní ve městech.
A z toho, devět desetin lidského populačního růstu připadá na města. Vidíme populační explozi i u vran.
Tak sčítání ptáků naznačuje, že můžeme sledovat až exponenciální růst v jejich počtech.
To není žádné velké překvapení.
Ale co pro mě bylo opravdu zajímavé, bylo zjištění, že se ptáci přizpůsobili dost neobvyklými způsoby.
A dám vám toho příklad.
Takže, toto je Betty. Je to vrána novokaledonská.
Tyto vrány používají v divočině klacíky, aby tak ze dřeva vydolovaly hmyz a kdoví co ještě.
Tady se snaží dostat kousek masa ven z trubičky.
Ale výzkumníci měli problém.
Zpackali to a zapomněli tam kus drátu. A ona předtím neměla příležitost tohle dělat.
Vidíte, nefungovalo to příliš dobře.
Tak se přizpůsobila.
Toto je teď zcela spontánní. Nikdy předtím neviděla, jak to udělat.
Nikdo ji neučil, jak to ohnout do podoby háčku, ani neukazoval, jak to lze udělat. Ale udělala to zcela podle sebe.
Takže berte na vědomí, že tohle nikdy neviděla.
Správně.
(Smích) Jo.
Dobře. (Potlesk) To je ta část, kdy výzkumníci šíleli.
(Smích) Takže, ukazuje se stále více a více, že vrány jsou opravdu inteligentní. Jejich mozky jsou přiměřeně,
jsou ve stejném poměru k tělu jako mozky šimpanzů.
Existuje celá řada anekdot o rozličných druzích inteligencí, kterými disponují. Na příklad, ve Švédsku
vrány budou čekat na rybáře, až spustí vlasec do díry v ledu. A když rybář odejde,
vrány k díře sletí, vytáhnou vlasec a snědí rybu či nástrahu.
Je to pro rybáře dost otravné.
Z jiného soudku, na Washingtonské univerzitě před pár lety dělali experiment, při kterém odchytávali vrány v kampusu.
Studenti venku odchytávali vrány do sítí, pak je uvnitř vážili, měřili a kdoví co ještě. A pak je pustili.
A byli pobaveni zjištěním, že po zbytek týdne tyto vrány, kdykoli šli tito konkrétní studenti po kampusu, tyto vrány na ně krákaly, poletovaly kolem nich a dělaly jim život nepříjemným.
Byli výrazně méně pobaveni, když se to dělo i další týden. A další měsíc.
A také po letních prázdninách.
Dokud konečně nevystudovali a neopustili kampus, a -- byli rádi, že se dostali pryč -- když se přišli později podívat, zjistili, že vrány si je stále pamatují.
Takže -- ponaučení je: nenaštvěte vrány.
Takže teď studenti na Washingtonské univerzitě, kteří studují tyto vrány, to dělají s obří parukou a velkou maskou.
(Smích) Je to vážně zajímavé.
Tak tedy víme, že tyto vrány jsou opravdu chytré, ale čím více jsem se do toho nořil, tím více jsem zjišťoval, že se ve skutečnosti vyznačují ještě výraznějším přizpůsobením.
Video: Vrány se staly vysoce dovednými v pobytu v těchto městských prostředích.
V tomto japonském městě vymyslely způsob, jak jíst jídlo, které za normálních okolností jíst nedovedou: pustí jej mezi dopravu.
Problém teď je posbírání kousků, aniž by je něco přejelo.
Počkají na semafor, který zastaví provoz.
Pak v bezpečí posbírají rozkřáplý ořech.
(Smích) (Potlesk) Joshua Klein: Jo, jo. Velice zajímavé.
Co je zde podstatné, není, že vrány užívají aut k rozlousknutí ořechů. Ve skutečnosti je tohle pro vrány stará vesta.
Toto se stalo před deseti lety
na místě zvaném Sendai City, v autoškole na předměstí Tokia.
A od této doby, všechny vrány v sousedství užívají toto chování.
A teď, každá vrána v rozmezí pěti kilometrů stojí na chodníku a čeká, aby si posbírala svůj oběd.
Takže se učí jedna od druhé. A výzkum to potvrdil.
Rodiče, zdá se, učí své mladé. Učí se od svých vrstevníků.
Učí se od svých nepřátel.
Jestli budu mít trochu času navíc, budu vám vyprávět o případu vraní nevěry, která to pěkně ilustruje. Podstatou je, že si vyvinuly kulturní přizpůsobení.
A jak jsme slyšeli včera, je to Pandořina skříňka, která dostává lidi do problémů, a začínáme si toho všímat i u vran. Jsou schopné se velmi rychle a velmi flexibilně přizpůsobit
novým výzvám a novým zdrojům v jejich prostředí, což je opravdu užitečné, jestliže žijete ve městě.
Tedy víme, že je zde hodně vran.
Zjistili jsme, že jsou skutečně chytré, a zjistili jsme, že se mohou učit jedna od druhé.
A když už mi toto bylo jasné, uvědomil jsem si, že je jasné, co udělat: postavit prodejní automat.
Tak to je to, co jsme udělali. Toto je prodejní automat pro vrány.
Užívá to skinnerovského podmiňování k formování jejich chování ve čtyřech krocích.
Je to zcela prosté.
V podstatě, co se děje, je, že toto umístíme na pole, či někam, kde je hodně vran,
a dáme všude kolem stroje mince a arašídy. A vrány nakonec přiletí a jedí arašídy
a zvyknou si na přítomnost stroje. A nakonec snědí všechny arašídy.
A pak si všimnou, že arašídy jsou v podavači
a přeskočí tam a pomáhají si samy.
A pak odletí a stroj vyplivne více mincí a arašídů a život je opravdu famózní, pokud jste vrána. Pak se můžete kdykoli vrátit a dostanete arašíd.
Takže, když si na to skutečně zvykly, zaměříme se na vrány, které se vrací.
Jsou už teď přivyklé na zvuk stroje a vrací se zpět a vyhrabávají arašídy mezi mincemi. A když jsou z toho opravdu nadšené,
vložíme se do toho a překazíme jim to.
A přesunujeme se do třetí fáze, kde jim dáváme pouze mince.
Teď, podobně jako většina z nás, kdo si zvykli na dobrou věc, je toto pořádně vytočí. Tak udělají to, co dělají v přírodě, když něco hledají --
rozhrnují věci svým zobákem.
A když tohle dělají a vrazí do mince, která spadne do otvoru,
tak kdykoli se to stane, dostanou arašíd.
A tohle se opakuje po nějaký čas. Vrány se naučí, že vše, co musí udělat, je přiletět,
počkat až vypadne mince, strčit minci do otvoru, a pak dostanou svůj arašíd. A když jsou v tomto už dobré a spokojené,
přesuneme se do konečné fáze, ve které přiletí a nestane se nic.
A toto je bod, ve kterém vidíme rozdíl mezi vránami a jinými živočichy. Veverky, na příklad, by přišly, porozhlédly se po arašídu, odešly.
Vrátily se, podívaly po arašídu, odešly.
Udělají to tak snad šestkrát než se začnou nudit a pak odejdou a hrají si v divočině.
Vrány, naopak, přiletí a zkouší tomu přijít na kloub.
Vědí, že tenhle stroj si s nimi pohrává prostřednictvím tří rozličných etap chování.
(Smích) Přijdou na to, že toho musí být víc.
A tak do toho zobákem šťouchají a kdoví co ještě.
A nakonec nějaká vrána dostane nápad: "Hej, všude okolo leží mnoho mincí z první fáze, povalují se po zemi." Seskočí dolů, posbírají je a vhodí do otvoru. A pak začínají závody.
Tato vrána si užívá dočasný monopol na arašídy, dokud její přátelé nepřijdou na to, jak to vyřešit a neučiní to taky.
Takže to, co je pro mě mimořádně podstatné, není, že můžeme vycvičit vrány ke sbírání arašídů.
Nezapomínejte, že 216 milionů dolarů se ztratí každý rok, ale nejsem si jist, že se můžu spolehnout na návratnost investice od vran.
Místo toho, myslím, bychom měli koukat širším pohledem,
myslím, že vrány mohou být vycvičeny k dělání dalších věcí.
Na příklad, proč je nevycvičit pro sbírání odpadků po koncertech?
Nebo pro hledání drahých komponent z vyřazené elektroniky?
Anebo možná pro vyhledávání a záchranu? Hlavní věcí, hlavní myšlenkou, tohoto všeho pro mě je,
že můžeme najít oboustranně výhodné systémy pro tyto druhy.
Můžeme najít způsoby, jak interagovat s jinými druhy, aniž to znamená jejich vyhlazení, ale zahrnuje nalezení rovnováhy a užitečné vyváženosti.
Mnohokrát děkuji.
(Potlesk)
Chtěl bych začít menším experimentem.
Pustím vám tři videa deštivého dne.
Ale změnil jsem audio jednoho videa a zvuk deště jsem nahradil zvukem smažící se slaniny.
A chci, abyste se důkladně zamysleli, ve kterém z videí uslyšíte zvuk slaniny.
(Déšť) (Déšť) (Déšť) Dobře.
Vlastně jsem vám lhal.
Všude byl zvuk slaniny.
(Prskající slanina) (Potlesk) Mým cílem není, abyste měli hlad pokaždé, když uvidíte deštivou scénu. Ale chci vám ukázat, že naše mozky jsou nastaveny, aby přijímaly lži.
Nehledáme přesnost.
Ohledně klamů a podvodů bych rád citoval jednoho z mých oblíbených autorů.
Oscar Wilde ve svém díle „The Decay of Lying" přišel s myšlenkou, že špatné umění pochází z kopírování přírody a snahy být realistický; a dobré umění pochází ze lží, iluzí a sdělování krásných, nepravdivých věcí.
Takže když se díváte na film a zazvoní telefon, není to pravé zvonění.
Bylo přidáno později v postprodukci, ve studiu.
Všechny zvuky, které slyšíte, jsou falešné.
Všechno, kromě rozhovorů, je falešné.
Když se díváte na film a slyšíte ptáka mávat křídly -- (Mávání křídel) Ve skutečnosti nenahráli živého ptáka.
Zní to mnohem reálněji, když nahrajete list papíru nebo třepání chňapkami.
(Třepot) Hořící cigareta zblízka -- (Hořící cigareta) zní mnohem věrohodněji, když vezmete věc zabalenou do potravinové fólie a snažíte se ji rozbalit.
(Rozbalování potravinové fólie) Rány pěstí?
(Rána pěstí) Jejda, ještě jednou.
(Rána pěstí) To se většinou dělá zapíchnutím nože do zeleniny, obvykle zelí.
(Zapíchnutí nože do zelí) Další -- lámání kostí.
(Lámání kostí) Nikdo nebyl opravdu zraněn.
Ve skutečnosti je to ...
lámání celeru nebo mraženého salátu.
(Lámání mraženého salátu nebo celeru) (Smích) Vytvořit vhodný zvuk není vždy tak jednoduché jako návštěva supermarketu a jeho sekce se zeleninou.
Ale často to je mnohem komplikovanější.
Obraťme spolu proces vytváření zvukových efektů.
Jeden z mých nejoblíbenějších příběhů je od Franka Serafinea.
Frank přispívá do naší knihovny a vytvořil skvělé zvukové efekty pro "Tron", "Star Trek" a další.
Byl členem týmu Paramount, který vyhrál Oscara za nejlepší ozvučení pro "Hon na ponorku".
Pro tuto klasiku o Studené válce z 90. let měli vytvořit zvuk turbíny u ponorky.
Takže měli malý problém, protože nemohli najít žádnou ponorku ve West Hollywoodu.
Takže v podstatě udělali toto: šli za kamarádem, který měl bazén a Frank skočil bombu.
Pod vodu dali mikrofon a další mikrofon dali nad hladinu.
Takto zněl mikrofon pod vodou.
(Ponoření pod vodu) Když přidáme druhý mikrofon, dostaneme toto. (Cákání vody) Potom posunuli vzniklý zvuk o oktávu níž, jako by chtěli zpomalit nahrávku.
(Cákání vody o oktávu níže) Poté odstranili většinu vysokých tónů.
(Cákání vody) A posunuli to o další oktávu níž.
(Cákání vody o oktávu níž) Poté přidali trochu šplouchnutí z mikrofonu nad hladinou
(Šplouchnutí) Následným přehráváním ve smyčce a opakováním zvuku získali toto: (Zvuk turbíny) Takže spojením kreativity a technologie jsme získali dojem, že jsme v ponorce.
Jakmile však vytvoříte zvuky a spojíte je s obrazem, chcete, aby žily ve světě příběhu.
A jeden z nejlepších způsobů, jak toho dosáhnout, je přidat ozvěnu.
A to je první audio nástroj, o kterém bych chtěl mluvit.
Ozvěna je vlastně pokračující přítomnost zvuku poté, co původní zvuk skončil.
Takže je to něco jako -- všechny odrazy zvuku od materiálů, věcí a zdí okolo.
Vezměte si jako příklad střelbu ze zbraně.
Původní zvuk je kratší než půl sekundy.
(Střelba) Přidáním ozvěny můžeme docílit efektu, jako bychom střelbu nahrávali v koupelně.
(Ozvěna střelby v koupelně) Nebo jako by byl zvuk nahrán v kostele.
(Ozvěna střelby v kostele) Nebo v kaňonu.
(Ozvěna střelby v kaňonu) Takže ozvěna nám může poskytnout mnoho informací o prostoru mezi posluchačem a zdrojem zvuku.
Pokud by byl zvuk chuť, potom ozvěna by byla něco jako vůně zvuku.
Ale ozvěna toho dokáže mnohem více.
Poslouchání zvuků s menší ozvěnou než při běžných hraných scénách nám okamžitě naznačí že posloucháme komentátora, vypravěče, který se neúčastní probíhajících scén.
Také důvěrné nebo intimní scény v kině se odehrávají bez ozvěny, protože tak by to znělo, kdyby vám někdo mluvil do ucha.
Na druhé straně, přidáním hodně ozvěny k hlasu nás donutí myslet si, že posloucháme vzpomínku nebo jako bychom byli uvnitř hlavy jedné z postav, nebo, že slyšíme hlas Boha.
Nebo někoho mnohem mocnějšího v odvětví filmů, Morgana Freemana.
(Smích) Takže -- (Potlesk) Jaké další nástroje a triky používají zvukoví designéři?
Tady je jeden z opravdu důležitých.
Ticho.
Několik chvil ticha nás přinutí věnovat větší pozornost.
A v západním světě nejsme na ticho zrovna zvyklí.
Je to považováno za trapné a neslušné.
Takže ticho předcházející slovní komunikaci může vytvořit hodně napětí.
Představte si velký americký film, který je plný explozí a automatických zbraní.
Po chvíli už vám hluk přijde normální a přestane být vlastně hlukem.
Když se na to podíváme pohledem yin-yang, potom ticho potřebuje hluk a hluk potřebuje ticho, aby měl jakýkoliv z nich nějaký efekt.
Co ale vlastně ticho znamená?
To záleží na tom, jak je ve filmu využito.
Může nás přenést do hlavy jedné z postav nebo přinutit k přemýšlení.
Obvykle si ticho spojíme s ...
uvažováním, meditací, hlubokým zamyšlením.
Ale kromě toho, že má jeden konkrétní význam, ticho je vlastně nepopsaný papír, na který si každý nakreslí svoje vlastní myšlenky.
Chtěl bych ale upřesnit jednu věc: nic jako naprosté ticho neexistuje.
A já vím, že to zní jako nejnamyšlenější tvrzení v historii TED Talks.
Ale i kdybyste vstoupili do místnosti s nulovou ozvěnou a žádným hlukem zvenčí, stále byste slyšeli, jak vám pulsuje krev v těle.
V klasickém kině nikdy nenastalo ticho, protože stále běžel projektor.
A ani v dnešním světě Dolby neexistuje žádný moment ticha, pokud posloucháte věci okolo sebe.
Vždycky tu bude nějaký druh hluku.
Teď, když víme, že neexistuje nic jako naprosté ticho, co tedy tvůrci filmů a zvukoví designéři používají?
Často užívají "atmosféry".
Atmosféry jsou jedinečné zvuky na pozadí, které se vážou ke specifickému místu.
Každé místo má vlastní zvuk a stejně tak každá místnost, říká se mu "zvuk místnosti".
Tady je nahrávka z trhu v Maroku.
(Hlasy, hudba) A Times Square v New Yorku.
(Doprava, troubení aut, hlasy) Zvuk místnosti je spojení všeho, co v místnosti vydává nějaký zvuk: ventilace, topení, lednice.
Tady je nahrávka mého bytu v Brooklynu.
(Ventilace, bojler, lednice a hluk z ulice) Atmosféra funguje na nejprvotnější úrovni, působí přímo podvědomě na náš mozek.
Takže cvrkot ptáků za vaším oknem naznačuje běžný stav, možná protože jako druh jsme tento zvuk slýchali každé ráno po miliony let.
(Cvrkot ptáků) Na druhou stranu zvuky strojů se k nám dostaly až v poslední době.
I když mám osobně zvuky strojů velice rád -- byly použity jedním z mých hrdinů, Davidem Lynchem a jeho zvukovým designérem, Alanem Spletem -- obvykle nesou negativní význam.
(Zvuk strojů) Zvukové efekty se mohou "vkrást" do naší emoční paměti.
Někdy mohou být natolik významné až se z nich stane samotná postava ve filmu.
Zahřmění může znamenat božský zásah nebo například zuřivost.
(Bouře) Zvonění kostela nám může připomenout ubíhající čas nebo naši smrtelnost.
(Zvon) Rozbití skla může naznačit konec vztahu nebo přátelství.
(Rozbití skla) Vědci věří, že neladící zvuky, například hodně hlasité žesťové nebo dechové nástroje, nám mohou připomenout vytí zvířat v přírodě a navodit nám tak pocit podráždění nebo strachu.
(Žesťové a dechové nástroje) Takže teď jsme se bavili o zvucích, které vidíte, odkud pochází.
Ale může se stát, že zdroj zvuku není vidět.
Tomu říkáme "zvuky mimo obrazovku" nebo také "akusmatické".
Akusmatické zvuky -- termín "akusmatický" pochází od Pythagora z antického Řecka, který roky učil za závěsem či oponou tak, aby ho jeho učedníci neviděli.
Myslím, že si tento matematik a filosof myslel, že tím pádem se jeho studenti mohou soustředit více na jeho hlas, slova a jejich význam, než na vizuální dojem při mluvení.
Tak jako Čaroděj ze země Oz nebo Velký bratr z "1984", oddělení zvuku od jeho zdroje, oddělení příčiny a následku, vytváří dojem všudypřítomnosti nebo panopticismu, a tudíž autority.
Existuje silná tradice akusmatických zvuků.
Jeptišky v klášterech v Římě a Benátkách zpívaly nahoře na galeriích blízko stropu, a vytvářely tak iluzi, že posloucháme zpěv andělů v oblacích.
Richard Wagner vytvořil slavný skrytý orchestr, který se nacházel v díře mezi jevištěm a publikem.
A jeden z mých hrdinů, Aphex Twin, se ukrýval v temných rozích klubů.
Myslím si, že všichni ti odborníci věděli, že ukrytím zdroje vytvoříte dojem záhadnosti.
Mohli jsme to vidět ve filmech zas a znovu, u Hitchcocka nebo ve Vetřelci od Ridleyho Scotta.
Když slyšíme zvuk a nevíme, odkud pochází, vytvoří to v nás jakési napětí.
Také to může snižovat určitá vizuální omezení, která režiséři mají a ukázat to, co tam nebylo během natáčení.
A pokud vám to zní až moc teoreticky, chtěl bych vám pustit krátké video.
(Pískání hračky) (Psací stroj) (Bubny) (Ping-pong) (Ostření nožů) (Skrečování) (Pila) (Ječící žena) Co se vám tímto snažím ukázat je, že zvuky jsou vlastně jazyk.
Mohou nás obelstít a přesunout na jiné místo; mohou změnit naši náladu; mohou nastavit tempo; mohou nás rozesmát nebo vystrašit.
Osobně jsem se do tohoto jazyka zamiloval před pár lety, a nějak se mi podařilo udělat si z této vášně povolání.
A myslím si, že naší prací ve zvukové knihovně se snažíme rozšířit slovní zásobu tohoto jazyka.
A tak chceme nabídnout ty správné nástroje zvukovým designérů, tvůrcům filmů a designérům her a aplikací, aby mohli vyprávět ještě lepší příběhy a vytvářet ještě krásnější lži.
Děkuji za vaši pozornost.
(Potlesk)
Ahoj.
Chci mluvit o chápání, o jeho povaze a o tom, co je jeho podstatou, protože chápání je to, o co každému z nás jde.
Chceme věcem rozumět.
Domnívám se, že chápání souvisí se schopností změnit svůj náhled.
Pokud to nedokážete, nejste schopni porozumět.
Z toho vycházím.
Chci se zaměřit na matematiku.
Mnozí z nás si pod matematikou představí sčítání, odčítání, násobení, dělení, zlomky, procenta, geometrii, algebru – to všechno.
Ve skutečnosti ale chci mluvit o tom, co je podstatou matematiky.
Domnívám se, že matematika souvisí se vzorci.
Za mnou vidíte nádherný obrazec, který vznikne, když kružnice nakreslíme určitým způsobem.
Toto je moje každodenní definice matematiky: Za prvé, jde o nacházení vzorců.
„Vzorcem“ myslím souvislost, strukturu a pravidelnost, nějaká pravidla, určující, co vidíme.
Za druhé, jde o vyjádření těchto vzorců jazykem.
Když jazyk nemáme, vytvoříme si ho, to je v matematice nepostradatelné.
Jde také o vymýšlení předpokladů, pohrát si s nimi a sledovat, co se stane.
Za chvíli si to vyzkoušíme.
A konečně, matematika se zabývá skvělými věcmi.
Díky ní toho hodně dokážeme.
Podívejme se na tato schémata.
Pro uvázání kravaty existují určité vzorce.
Kravatové uzly mají svá jména.
Takže máte matematiku kravatových uzlů.
Tohle je levý ven, pravý dovnitř, protáhnout středem a utáhnout.
Teď levý dovnitř, pravý ven, levý dovnitř, protáhnout středem a utáhnout.
Máte jazyk vytvořený pro vázání kravatových uzlů, tohle je poloviční windsorský uzel.
Toto je učebnice o zavazování tkaniček, pro vysoké školy, protože u vázání tkaniček existují vzorce.
Můžete je zavázat mnoha různými způsoby.
A ty můžeme analyzovat.
Můžeme si pro ně vytvořit jazyk.
Matematika je plná symbolů.
To je Leibnizův zápis z roku 1675.
Vymyslel jazyk pro vzorce v přírodě.
Když něco vyhodíme nahoru, spadne to dolů.
Proč?
Nevíme to jistě, ale můžeme to vyjádřit matematickým vzorcem.
To je také vzorec.
Jde rovněž o vymyšlený jazyk.
Uhádnete pro co?
Jde o písemný záznam tance, stepu.
Choreografovi dá možnost tvořit nové a skvělé kousky, protože si to znázornil.
Chci, abyste se zamysleli, jak úžasné vlastně je, něco si znázornit.
Tohle je slovo „matematika“.
Ve skutečnosti to jsou ale jen tečky, že?
Jak tečky můžou představovat slovo?
No, zkrátka představují.
Představují slovo „matematika“ a tyto znaky také představují stejné slovo a můžeme si je poslechnout.
Zní takto.
(pípání) Tyto zvuky nějak znázorňují slovo a pojem.
Jak se to stane?
Znázorňování má v sobě něco úžasného.
Chci tedy mluvit o něčem ohromném, co se stane, když něco znázorníme.
Tady vidíte pouze různě tlusté čáry.
Znamenají číslo určité knížky.
Můžu ji opravdu doporučit, je moc dobrá.
(smích) Opravdu.
Teď si uděláme pokus, jen si pohrajeme s několika úsečkami.
Toto je úsečka.
Nakreslím další.
Vždy se posuneme o políčko dolů a doprava a narýsujeme novou úsečku.
Tohle opakujeme stále dokola a hledáme vzorec.
Objeví se tento vzorec a je to i hezký obrazec.
Vypadá jako křivka, že?
A stačilo narýsovat rovné úsečky.
Teď můžu změnit svůj náhled.
Můžu to otočit. Podívejte se na tu křivku.
Jak to vypadá?
Je to část kružnice?
Ve skutečnosti ne.
Musím tedy pátrat dál a hledat, o jaký obrazec se jedná.
Co když si to okopíruju a vytvořím takovou kresbu?
Tak ne.
Možná bych měl úsečky takto prodloužit a hledat obrazec tam.
Narýsujme další úsečky.
Uděláme tohle.
Přibližme si to a podívejme se na to znovu jinak.
Teď vidíme, že to, co začalo jako pouhé úsečky, je ve skutečnosti křivka zvaná parabola.
Je vyjádřena jednoduchou rovnicí a vytváří krásný obrazec.
To je tedy to, čím se zabýváme.
Nacházíme vzorce a znázorňujeme je.
Je to pěkná a jednoduchá definice.
Dneka chci jít trochu víc do hloubky a zamyslet se nad tím, jaký to má základ.
Čím je to umožněno?
Je tu jedna ještě podstatnější věc, související se schopností změnit náš náhled.
Tvrdím, že když změníte svůj náhled a podíváte se na to jinak, zjistíte něco nového o tom, co pozorujete, na co se díváte nebo co slyšíte.
Myslím, že to je opravdu důležitá věc, kterou děláme neustále.
Podívejme se na tuto jednoduchou rovnici. x + x = 2 • x
Je to moc pěkný vzorec a je pravdivý, protože 5 + 5 = 2 • 5.
A tak dál. Vidíme to zas a znovu a takto to vyjádříme.
Ale zamyslete se nad tím: je to rovnice.
Je to tvrzení, že něco se rovná něčemu jinému a to jsou dvě různá hlediska.
Z jednoho pohledu jde o součet.
Něco dohromady sčítáte.
Na druhé straně máte násobení. Jde o dvě různá hlediska.
Tvrdím, že to lze říct o každé rovnici, každá matematická rovnice, kde používáte rovnítko, je vlastně metafora.
Jde o analogii mezi dvěma skutečnostmi.
Něco si prohlížíte, díváte se na to ze dvou různých pohledů a vyjádříte to jazykem.
Podívejte se na tuto rovnici.
Tohle je jedna z nejkrásnějších rovnic.
Jednoduše říká, že odpověď na obě otázky je -1.
Levá strana je -1 a stejně tak i pravá.
Toto je jedna z podstatných součástí matematiky, dívat se na věci z různých hledisek.
Trochu si zahrajme.
Vezmeme si číslo.
Víme, co to jsou čtyři třetiny.
Je to 1,33333..., ale musíme tam mít ty tři tečky, jinak to nebudou přesně čtyři třetiny.
Platí to ale jen v desítkové soustavě.
Tu znáte, používáme v ní deset číslic.
Když použijeme jen dvě číslice, půjde o dvojkovou soustavu.
Zapisuje se to takhle.
Teď tedy mluvíme o čísle.
O čtyřech třetinách.
Můžeme to zapsat takhle a můžeme změnit soustavu, změnit počet číslic a zapsat to jinak.
Všechno to je znázornění stejného čísla.
Můžeme to dokonce zapsat jednoduše jako 1,3 nebo 1,6.
Závisí to na tom, kolik používáte číslic.
Nebo to zjednodušíme a zapíšeme to takto.
To se mi líbí, protože tu stojí čtyři děleno třemi.
Toto číslo vyjadřuje vztah mezi dvěma čísly.
Na jedné straně jsou čtyři a na druhé stojí tři.
Můžete si to znázornit různě.
Právě teď se na to číslo dívám z různých hledisek.
Zkouším různé varianty.
Pohrávám si s tím, jak na něco nahlížíme. Dělám to s záměrně.
Vezměme si třeba mřížku.
Když je to čtyři vodorovně a tři svisle, bude tahle přímka vždycky rovna pěti.
Musí to tak být. Je to nádherné pravidlo.
Čtyři, tři a pět.
Tento obdélník s rozměry 4 × 3 jste viděli už mnohokrát.
Je to standardní rozměr monitoru.
Rozměry 800 × 600 nebo 1 600 × 1 200 má televizní obrazovka nebo monitor.
Všechno to jsou pěkné názorné ukázky, chci jít ale ještě trošku dál a pohrát si s tímto číslem.
Tady vidíte dvě kružnice. Budu v nich otáčet úsečku.
Sledujte tu nahoře vlevo.
Otáčí se o něco rychleji, že?
Vidíte to.
Otáčí se přesně o čtyři třetiny rychleji.
To znamená, když se otočí čtyřikrát, ta druhá se otočí třikrát.
Narýsujme dvě úsečky a vyznačme bod v jejich průsečíku.
Získáme tuhle tančící tečku.
(smích) Tento bod pochází z tohohle čísla.
Teď jeho dráhu zaznamenáme.
Sledujme ho a uvidíme, co se stane.
To je to, o čem je matematika.
O sledování toho, co se stane.
Toto se vylíhne ze čtyř třetin.
S oblibou říkávám, že jde o znázornění čtyř třetin.
Je to mnohem hezčí. (pokřik) Díky!
(potlesk) Není to nic nového.
Tohle se vědělo už dávno, ale... (smích) Ale jsou to čtyři třetiny.
Udělejme jiný pokus.
Vezměme si tento zvuk: (zvuk tónu) To je komorní A, 440 Hz.
Vynásobme ho dvěma.
Získáme tento zvuk. (pípnutí) Když je zahrajeme dohromady, zní takhle.
Je to oktáva, že?
Můžeme si zahrát takovou hru. Můžeme zahrát to samé A.
Vynásobit je třemi polovinami.
(zvuk tónu) Tomuto říkáme čistá kvinta.
(souzvuk tónů) Zní to pěkně.
Vynásobme tento zvuk čtyřmi třetinami. (zvuk tónu) Co se stane?
Získáme tento zvuk. (zvuk tónu) Toto je čistá kvarta.
Když je první tón A, tenhle je D.
Dohromady zní takto. (souzvuk tónů) Takto zní čtyři třetiny.
Co dělám? Měním svůj úhel pohledu.
Dívám se na číslo z jiného hlediska.
To samé můžu udělat i s rytmem.
Můžu si zvolit rytmus a v určitém časovém intervalu zahrát tři údery (pravidelné údery) a ve stejném intervalu můžu zahrát jiný zvuk čtyřikrát.
(pravidelné ťukání) Nezní to nic moc, ale poslechněte si je dohromady.
(pravidelné ťukání) (smích) Hej! Takže...
(smích) Můžu přidat i hajtku (činely).
(bubnování a činely) Slyšíte to?
Takhle zní čtyři třetiny.
Znovu, toto je rytmus.
(bubnování a kravský zvonec) Takhle můžu pokračovat a s čísly si hrát.
Čtyři třetiny jsou skvělé číslo.
Mám je strašně rád. (smích) Fakt, je to podceňované číslo.
Když se podíváte na objem koule, jsou to vlastně čtyři třetiny konkrétního válce.
Takže v kouli jsou čtyři třetiny.
Je to objem koule. Dobrá, proč tohle všechno dělám?
Chci mluvit o tom, co znamená něco pochopit, co máme na mysli tím, že něčemu rozumíme.
To je můj cíl.
Tvrdím, že něčemu rozumíte, když na to dokážete nahlížet z různých hledisek.
Podívejme se na tohle písmeno. Je to krásné R, že?
Jak to poznáte?
Ve skutečnosti jste viděli spoustu písmenek R, zobecnili jste je, abstrahovali jste je a našli si vzorec.
Víte tedy, že tohle je R.
Snažím se tady vysvětlit, jak souvisí chápání se změnou vašeho náhledu.
Jsem učitel, přednáším na vysoké škole a tohle můžu při vyučování využít, protože když to podám jinak, nabídnu metaforu, analogii, když budu příběh vyprávět z jiného úhlu pohledu, zprostředkuji porozumění.
Umožním pochopení, protože vy si to musíte z toho, co vidíte a slyšíte, zobecnit a pokud vám nabídnu jiné hledisko, bude to pro vás snadnější.
Tady je znovu jednoduchý příklad.
Tohle jsou čtyři a tři. Tohle jsou čtyři trojúhelníky.
Takže svým způsobem to jsou také čtyři třetiny.
Spojme je dohromady.
Teď si zahrajeme hru. Složíme to do trojrozměrného útvaru.
Tohle miluju.
Toto je čtyřboký jehlan.
Když dva spojíme,
získáme osmistěn.
Je to jedno z pěti platónských těles.
Doslova můžeme změnit náš úhel pohledu, protože osmistěn můžeme otáčet ve všech těch osách a nahlížet na něj z různých úhlů.
Můžu změnit osu a pak to uvidím z jiného hlediska. Je to pořád ta samá věc, vypadá ale trošku jinak.
Můžu to udělat ještě jednou.
Pokaždé se objeví něco dalšího. Když změním svůj úhel pohledu, dozvím se víc.
Můžu to použít jako nástroj pro vytváření porozumění.
Můžu k sobě přiložit tyhle dva osmistěny a sleduji, co se stane.
Trochu to připomíná osmistěn.
Dívejte se, když s tím budu otáčet.
Co se stane?
Když je spojíte a otáčíte, máte tu znovu osmistěn, nádherná struktura.
Když to rozložíte na plochu, je to osmistěn.
Toto je struktura osmistěnu jako graf.
A takto můžu pokračovat.
Kolem osmistěnu můžete narýsovat tři velké kružnice a můžete jimi otáčet dokola, takže vlastně tři kružnice souvisí s osmistěnem.
Když si vezmu pumpičku a nafouknu to, vidíte, že to taky připomíná ten osmistěn.
Vidíte, co tu dělám?
Pokaždé měním perspektivu.
Podívejme se na to s odstupem - což je vlastně metafora, dívat se s odstupem - a podívejme se na to, co dělám.
Pohrávám si s metaforami.
Zkouším různá hlediska a analogie.
Vyprávím jeden příběh různými způsoby.
Vyprávím příběhy.
Něco líčím; líčím několik příběhů.
Myslím, že tohle umožňuje, něčemu porozumět.
Myslím, že to je skutečně podstatou chápání.
Opravdu tomu věřím.
Tedy, co se týče změny úhlu pohledu, ta je pro lidi naprosto zásadní.
Zahrajme si se zeměkoulí.
Podívejme se blíže na oceán.
Tohle můžeme udělat s čímkoliv.
Vezmeme oceán a podíváme se na něj zblízka.
Můžeme sledovat vlny.
Můžeme jít na pláž.
Můžeme se na něj dívat z jiného pohledu.
Pokaždé se o oceánu dozvíme něco nového.
Když se blížíme k pobřeží, poznáme to po čichu.
Slyšíme šumění vln.
Na jazyku cítíme slanou chuť.
To jsou různé úhly pohledu.
A tohle je ten nejlepší.
Můžeme vstoupit do vody.
Můžeme vidět vodu zevnitř.
A víte co?
V matematice a informatice je tohle naprosto zásadní.
Když vidíte strukturu zevnitř, pak se o ní můžete opravdu něco naučit.
To je podstatou věci.
Když to uděláme a podnikneme cestu do hlubin oceánu, použijeme naši představivost.
Myslím, že tohle jde zase o stupeň dál a ve skutečnosti je to podmínka pro změnu perspektivy.
Můžeme si zahrát hru.
Můžete si představit, že sedíte tam
a můžete si představit, že jste tam nahoře.
Můžete se vidět z vnějšku.
Je to opravdu zvláštní věc.
Měníte svůj úhel pohledu,
používáte svou představivost a vidíte sami sebe z vnějšku.
K tomu potřebujete představivost.
Matematika a informatika = nejnápaditější formy vědy, které kdy existovaly.
Změna úhlu pohledu by vám měla být povědomá, protože to děláme každý den.
Říká se tomu empatie.
Když se dívám na svět z vašeho pohledu, mám pro vás pochopení.
Když opravdu rozumím tomu, jak vypadá svět z vašeho pohledu, jsem empatický.
K tomu je potřeba představivosti.
Tím dosáhneme porozumění.
Matematika a informatika jsou toho plné, mezi empatií a těmito vědami existuje hluboký vztah.
Můj závěr je tedy následující: pochopení něčeho skutečně do hloubky, souvisí se schopností změnit svůj úhel pohledu.
Moje rada zní: změňte svůj pohled.
Můžete se učit matematiku.
Skvělý způsob, jak si cvičit svůj mozek.
Změna perspektivy, přispívá k pružnějšímu myšlení.
Bude z vás člověk otevřený novinkám, umožní vám to věci pochopit.
Abych použil další metaforu: mějte tekutou mysl.
Je to příjemné.
Děkuji.
(potlesk)
Ahoj.
Děkuju vám.
[Jennifer Brea je citlivá na hluk
Diváky jsme poprosili, aby tleskali ve znakové řeči, potichu.] Tohle jsem byla já před pěti lety.
Postgraduální studentka na Harvardu, milovala jsem cestování.
Zasnoubila jsem se se svou životní láskou.
Měli jsme se brát. Bylo mi 28 a jako mnozí z nás, když jsme zdraví, jsem se cítila nepřemožitelná.
Pak jsem jednoho dne dostala horečku 40,4 °C.
Měla jsem zřejmě tenkrát zajít k lékaři ale já jsem nikdy dřív nebyla opravdu nemocná, a věděla jsem, že normálně, když chytíte nějaký virus, zůstanete doma, dáte si slepičí vývar a za pár dní bude zase všechno v pořádku.
Jenže tentokrát to v pořádku nebylo.
Když opadla horečka, bylo mi tři týdny tak mdlo, že jsem nemohla vyjít ven z domu.
Narážela jsem do futer dveří.
Plazila jsem se po zdech, abych se dostala na záchod.
To jaro jsem chytala nemoc za nemocí, a pokaždé, když jsem šla k doktorovi, řekl mi, že je všechno v naprostém pořádku.
Jeho laboratorní testy ukazovaly že je pořád všechno v normálu.
Jediné, co jsem měla, byly příznaky, které jsem mohla popsat, ale nikdo jiný je neviděl.
Vím, že to zní hloupě, ale musíte si prostě najít způsob, jak tyhle věci vysvětlit sami sobě, a tak jsem si říkala, že možná jen stárnu.
Možná, že takhle to vypadá, když je vám víc než 25.
(Smích) Pak se ale objevily neurologické příznaky.
Někdy jsem zjistila, že nedokážu nakreslit pravou půlku kroužku.
Jindy jsem nedokázala ani mluvit, ani se pohnout.
Navštívila jsem všemožné specialisty: lékaře infekčních chorob, dermatology, endokrinology, kardiology.
Dokonce i psychiatra.
Ten mi řekl: "Je zřejmé, že jste opravdu nemocná, ale není to nic psychiatrického.
Doufám, že přijdou na to, co s vámi je.
Den poté u mě neurolog diagnostikoval disociativní poruchu.
Řekl mi, že všechno – horečky, bolesti v krku, záněty dutin, všechny zažívací, neurologické a srdeční potíže – byly způsobeny nějakým dávným emocionálním traumatem, na které se nepamatuji.
Ty příznaky jsou skutečné, říkal, ale nemají žádnou biologickou příčinu.
Studovala jsem sociologii.
Měla jsem za sebou studium statistiky, teorie pravděpodobnosti, matematického modelování, návrhu experimentů.
Měla jsem pocit, že nemůžu jen tak odmítnout neurologovu diagnózu.
Měla jsem pocit, že není správná, ale díky svému studiu jsem věděla, že pravda často není intuitivní, že ji často zamlžuje to, v co bychom si přáli věřit.
Musela jsem tedy vážit možnost, že má pravdu.
Toho dne jsem si udělala malý pokus.
Celé dvě míle z neurologické ordinace k sobě domů jsem šla pěšky, nohy mi svírala podivná, skoro elektrická bolest.
Meditovala jsem nad tou bolestí, kontemplovala nad možností, jak by má mysl mohla být původcem toho všeho.
Jakmile jsem prošla domovními dveřmi, zkolabovala jsem.
Můj mozek a má páteř hořely.
Krk jsem měla tak ztuhlý, že jsem se nedotkla bradou hrudi, a nejmenší zvuk – třeba šustění prostěradla, manžel, který chodil bos ve vedlejší místnosti – mi způsobovaly strašlivou bolest.
Celé dva další roky jsem strávila skoro jen na lůžku.
Jak se mohl můj lékař tak moc mýlit?
Myslela jsem si, že mám vzácnou chorobu, něco, co lékaři ještě nikdy neviděli.
Ale pak jsem šla na internet a našla jsem tisíce lidí po celém světě, kteří žijí se stejnými příznaky, podobně izolovaní, stejně čelící nedůvěře.
Někteří mohli pracovat, ale museli celé večery a víkendy strávit v posteli, aby byli schopni jít v pondělí do práce.
Na opačné straně spektra jsou tací, kteří musí život trávit v naprosté tmě, a navíc nesnesou zvuk lidského hlasu ani dotek milovaného člověka.
Byla mi diagnostikována myalgická encephalomyelitida.
Pravděpodobně ji znáte pod jménem "chronický únavový syndrom".
Tenhle název, používaný desítky let, ukazuje převažující obraz nemoci, které může být tak vážná.
Klíčovým příznakem, který sdílíme, je, že kdykoli vykonáme námahu – fyzickou, duševní – platíme, a platíme krutě.
Když si jde manžel zaběhat, možná bude pár dní polámaný.
Když já zkusím dojít na konec ulice, možná budu týden upoutaná na lůžko.
Je to dokonalé osobní vězení.
Znám tanečníky, kteří nemohou tančit, účetní, kteří nedokáží sčítat, mediky, ze kterých nikdy nebudou lékaři.
Nezáleží na tom, co jste kdysi byli; už to nikdy nebudete dělat.
Už jsou to čtyři roky a já jsem se pořád nedostala ani tam, kde jdem byla v tu chvíli, než jsem se pustila pěšky domů od doktora.
Odhaduje se, že na světě je mezi 15 a 30 miliony lidí, kteří trpí touto chorobou.
V USA, odkud pocházím, je to asi jeden milion lidí.
Takže jde o zhruba dvakrát častější chorobu, než je roztroušená skleróza.
Pacienti mohou žít desítky let s normálními fyzickými funkcemi, nebo s chronickým srdečním selháním.
Dvacet pět procent z nás je uvězněno doma nebo upoutáno na lůžko, 75 až 85 procent z nás nemůže pracovat ani na částečný úvazek.
Ale lékaři nás neléčí a věda nás nestuduje.
Jak je to možné, že na chorobu tak běžnou a tak zničující mohla medicína zapomenout?
Když mi můj lékař diagnostikoval disociativní poruchu, navazoval na tradici přemýšlení o ženském těle, která je přes 2500 let stará.
Římský lékař Galén si myslel že hysterii způsobuje sexuální deprivace obzvlášť vášnivých žen.
Řekové se domnívali, že děloha doslova vyschne a pak putuje po těle, hledajíce vláhu, přičemž tlačí na různé vnitřní orgány – ano – čímž způsobuje příznaky od extrémních emocí, po závratě nebo paralýzu.
Lékem bylo manželství a mateřství.
Tyto myšlenky se neměnily po tisíciletí až do 80. let 19. století, kdy se neurologové pokusili modernizovat teorii hysterie.
Sigmund Freud vyvinul teorii, že nevědomá mysl může produkovat fyzické příznaky, když se snaží zpracovat vzpomínky nebo emoce příliš bolestné pro vědomí.
Přeměňuje tyto emoce v tělesné příznaky.
To najednou znamenalo, že i muži mohou být hysteričtí, ale ženy byly pochopitelně mnohem zranitelnější.
Když jsem začala studovat historii své vlastní choroby, ohromilo mě, jak hluboko se tyto ideje dostaly.
V roce 1934 onemocnělo 134 lékařů, sester a zaměstnanců losangelské Všeobecné okresní nemocnice vážnou chorobou.
Vykazovali svalovou slabost, tuhost krční páteře a zad, horečky – všechno stejně jako já, když mě poprvé diagnostikovali.
Lékaři mysleli, že jde o novou formu obrny.
Od té doby se na světě objevilo více než 70 epidemií velmi podobné post-infekční choroby.
Všechny tyto epidemie nepoměrně více zasahovaly ženy, a když lékaři nebyli schopni odhalit jednu příčinu nemoci, připisovali tyto epidemie masové hysterii.
Čím to je, že se nás tohle schéma drží jako klíště?
Asi to má něco do činění se sexismem, ale také si myslím, že lékaři v zásadě chtějí pomáhat.
Chtějí znát odpověď, a takováhle kategorie jim umožní léčit, co by jinak bylo neléčitelné, a vysvětlit nemoci, které vysvětlení nemají.
Problém je, že to může opravdu ubližovat.
V padesátých letech studoval psychiatr Eliot Slater skupinu 85 pacientů, kteří měli diagnostikovanou hysterii.
O devět let později bylo 12 z nich mrtvých, 30 z nich ochrnulo.
Mnohým z nich nezjistili nemoci jako roztroušenou sklerózu, epilepsii nebo nádor na mozku.
V roce 1980 byla hysterie oficiálně přejmenována na "disociativní poruchu".
Když mi v roce 2012 můj neurolog sdělil tuto hypotézu, byla to doslovná ozvěna Freudových slov a dokonce i dnes je taková diagnóza u žen 2 krát až 10 krát pravděpodobnější.
Problém s takovou teorií hysterie nebo psychogenní nemoci je, že nemůže být nikdy dokázána.
Z definice nemá žádné důkazy a u myalgické encefalomyelitidy (ME) psychologická vysvětlení brzdila skutečný biologický výzkum.
Všude po světě je ME jednou z nejméně studovaných nemocí.
V USA utratíme ročně zhruba 2500 dolarů na pacienta s AIDS, 250 dolarů na pacienta s roztroušenou sklerózou a jen 5 dolarů ročně na pacienta s ME.
Tohle není náhoda.
To není jen smůla.
Neznalost obklopující mou nemoc pramení z rozhodutí, z volby, kterou činí instituce, které by nás měly chránit.
Nevíme, proč se ME někdy opakovaně projevuje v rodinách, proč ji můžete dostat po téměř každé infekci od enterovirů, přes EB virus až po Q-horečku, proč postihuje ženy dvakrát až třikrát častěji než muže.
Tohle je mnohem širší problém, nejde jen o moji nemoc.
Když jsem poprvé onemocněla, začaly se na mě obracet kamarádky.
Brzy jsem byla obklopena spoustou žen pod třicet let, jejichž těla selhávala.
Hrozné na tom je to, jak strašně těžké bylo, aby nás někdo vzal vážně.
Poznala jsem jednu ženu se sklerodermií, autoimunní chrobou vazivové tkáně, kterou léta přesvědčovali, že to všechno je jen v její hlavě.
Za dobu od nástupu choroby do správné diagnózy byl její jícen tak fatálně poničený, že už nikdy nebude moci jíst.
A jinou ženu, s rakovinou vaječníku, které léta říkali, že je to jenom předčasná menopauza.
Kamarádku z univerzity, které po léta diagnostikovali nádor na mozku jen jako úzkost.
Proč mě to tak trápí? Od padesátých let se výskyt autoimunitních chorob zdvojnásobil až ztrojnásobil.
54 % pacientů, kterým je nakonec diagnostikována popsaná autoimunitní choroba, na začátky slyší, že jsou jen hypochondři.
Stejně jako starověká hysterie, i tohle souvisí s genderem a s tím, čím příběhům věříme.
75 procent pacientů s autoimunitními chorobami jsou ženy a u některých chorob je tento poměr až 90 procent.
Ale přesto, že tyto nemoci nepoměrně více postihují ženy, nejsou to ženské nemoci.
ME postihuje i děti a miliony mužů.
Jak mi řekl jeden pacient, a setkávám se s nimi pořád, když jsi žena, řeknou ti, že přeháníš popisy svých potíží, ale když jsi muž, řeknou ti, abys byl silný, zatnul se a táhnul.
Přitom to muži mají s určením diagnózy někdy ještě těžší.
Můj mozek už není, co býval.
Ale má to i světlou stránku: navzdory všemu mám pořád naději.
Je tolik nemocí, které byly kdysi považovány za psychologické, dokud věda neodhalila jejich biologické mechanismy.
Pacienti s epilepsií se násilím zavírali do ústavů, dokud EEG nedokázal změřit abnormální elektrickou aktivitu v mozku.
Roztroušená skleróza mohla být mylně považována za hysterickou paralýzu, dokud jsme pomocí CT a MRI neobjevili léze v mozku.
A celkem do nedávna jsme mysleli, že žaludeční vředy způsobuje pouhý stres, až se přišlo na to, že hlavní příčinou je helicobacter pylori.
ME nikdy neměla benefity ostatních nemocí, kterým se věda věnovala. Ale i to se už začalo měnit.
Němečtí vědci začínají nacházet důkazy autoimunitního selhání, v Japonsku zase mozkové záněty.
Ve Spojených státech na Stanfordské univerzitě nacházejí abnormality v energetickém metabolismu, mají 16 směrodatných odchylek od normálu.
V Norsku běží třífázový klinický test léku proti rakovině, který u některých pacientů způsobí celkové uzdravení.
A další věc mi dává naději: zarputilost pacientů.
Potkali jsme se na internetu, a dělili se o své příběhy.
Hltali jsme informace z výzkumů.
Sami na sobě jsme experimentovali.
Stali jsme se svými vlastními vědci i lékaři, protože jsme museli.
Pomalu jsem přidávala 5 % tady, 5 % tadyhle, a pak najednou, když byl dobrý den, jsem mohla opustit domov.
Pořád jsem se musela trapně rozhodovat: budu sedět 15 minut na zahrádce, nebo si dneska umyju vlasy?
Ale dostala jsem naději, že bych mohla být léčena.
Měla jsem nemocné tělo; to bylo vše.
S tím správným druhem pomoci mi možná jednoho dne bude lépe.
Dala jsem se dohromady s pacienty po celém světě a začali jsme bojovat.
Naplnili jsme prázdnotu něčím nádherným, ale to nestačí.
Pořád nevím, jestli budu někdy schopna se rozběhnout, nebo aspoň ujít kousek pěšky, nebo udělat nějaký z těch pohybů, o kterých dneska jenom sním.
Jsem ale vděčná za to, jak daleko jsem se dostala.
Pokrok je pomalý a houpe se to nahoru a dolů, ale každým dnem je mi o trošku lépe.
Pamatuji se na ten pocit, když jsem byla zavřená v ložnici, měsíce jsem nevidla slunce
a myslela jsem si, že tam umřu.
Dnes jsem ale tady, s vámi, a to je zázrak.
Vůbec nevím, co by se bývalo stalo, kdybych nebyla jednou z těch šťastných, kdybych onemocněla před érou internetu, kdybych nebyla našla svoji komunitu.
Asi bych si byla vzala život, tak jako mnozí jiní přede mnou.
Kolik bychom bývali zachránili životů, kdybychom se před desítkami let začali správně ptát?
Kolik životů můžeme zachránit dnes, když se do toho opravdu pustíme?
I pak, až už bude odhalena pravá příčina mé nemoci, pokud nezměníme své instituce a svou kulturu, uděláme totéž s nějakou jinou chorobou.
Život s touto nemocí mě naučil že i věda a medicína jsou ve své podstatě lidské projekty.
Lékaři, vědci ani metodici nejsou imunní vůči předsudkům, které ovlivňují nás všechny.
Musíme o ženském zdraví přemýšlet mnohem jemnějším způsobem.
Naše imunitní systémy jsou bitevní pole rovnoprávnosti stejně jako zbytek našich těl.
Musíme naslouchat příběhům našich pacientů a musíme být ochotni říci: "já nevím".
"Já nevím" je nádherná věc.
"Já nevím" je počátkem všech objevů.
A když dokážeme tohle, když se dokážeme postavit tomu vesmíru všeho, co nevíme, pak ho možná můžeme, namísto se strachem z nejistoty, přivítat se citem pro údiv.
Děkuju vám.
Děkuju.
(Hudba) Zhruba před 43 tisíci lety v horách na severozápadní hranici dnešního Slovinska uhynul mladý jeskynní medvěd.
O tisíc let později na jihu Německa uhynul mamut.
Uplynulo pár století a nedaleko odsud uhynul sup bělohlavý.
Nevíme téměř nic o tom, jak tato zvířata uhynula. Přesto osud těchto stvoření lišících se oblastí i obdobím, má jedno společné.
Poté, co uhynula, z kosti z každého z nich člověk vyrobil flétnu.
Chvilku nad tím popřemýšlejte.
Představte si, že jste jeskynní člověk před 40 000 lety.
Umíte zacházet s ohněm.
Vyrábíte jednoduché lovecké nástroje.
Naučili jste se vyrobit si oděv z kůže zvířat, abyste se chránili před zimou.
Co byste chtěli vynalézt dál?
Zdá se absurdní, že byste vymysleli flétnu, nástroj k bezúčelnému rozkmitávání molekul vzduchu.
Ale přesně to naši předkové udělali.
S překvapením zjišťujeme, že v dějinách průkopnictví nejde o nic výjimečného.
Lidé občas vymyslí věci, protože chtějí přežít nebo nakrmit své děti nebo si podrobit vedlejší vesnici.
Ale stejně tak často nové nápady přicházejí na svět jednoduše proto, že jsou zábavné.
A co je skutečně zvláštní: spousta z těch laškovných a zdánlivě zbytečných vynálezů podnítila významné proměny ve vědě, v politice i ve společnosti.
Vezměte si, co je asi tím nejdůležitějším výtvorem současnosti: programovatelné počítače.
Obvykle se tvrdí, že počítače mají svůj původ ve vojenské technologii. Mnohé z prvních počítačů totiž byly sestaveny k rozluštění šifer během války nebo k vypočítání balistické křivky.
Ve skutečnosti je ale původ moderního počítače mnohem zábavnější, dokonce muzikálnější, než by vás asi napadlo.
Princip rozezvučení trubic pouhým foukáním, na němž je flétna založena, byl později upraven a před více než 2 tisíci lety tak vznikly první varhany.
Kdosi přišel s geniálním nápadem rozezvučit nástroj mačkáním páček pomocí prstů, a vynalezl tak první klaviaturu.
Klávesové nástroje se vyvinuly z varhan, přes klavichord a cembalo až ke klavíru. A pak v polovině 19. století parta vynálezců konečně přišla s nápadem použít klávesy nikoliv k vydávání zvuku, ale k psaní písmen.
Úplně první psací stroj se dokonce původně nazýval "psací cembalo".
Flétny a hudba vedly ještě k významnějším průlomům.
Před zhruba tisíci lety, na vrcholu islámské renesance, sestavili tři bratři v Bagdádu zařízení, automatické varhany.
Nazvali je "samohrající nástroj".
Šlo v podstatě o obří hudební skříň.
Varhany bylo možné nařídit tak, aby hrály různou melodii, pomocí pokynů zakódovaných v umístění kolíků na otáčejícím se válci.
Když jste chtěli, aby skříň hrála jinou písničku, stačilo vyměnit válec za nový s odlišným kódem.
Tento nástroj byl první svého druhu.
Byl programovatelný.
Koncepčně šlo o obrovský skok kupředu.
S tímto vynálezem přichází poprvé myšlenka hardwaru a softwaru.
Tento neuvěřitelně významný koncept k nám nedorazil jako nástroj určený k válečným účelům, k dobývání nebo z nutnosti.
Vzešel z toho zvláštního požitku při sledování stroje hrajícího hudbu.
Co víc, myšlenka programovatelných strojů přežila zhruba 700 let jen díky hudbě.
Na začátku 18. století se hrací strojky staly hračičkami pařížské smetánky.
Komedianti používali ty stejné válce s kódem k ovládání pohybů takzvaných automatů, prototypů robota.
Jedním z nejslavnějších byl, ano, uhádli jste, automatický flétnista, kterého vytvořil geniální francouzský vynálezce Jacques de Vaucanson.
Během práce na svém hudebním robotovi dostal další nápad.
Když lze naprogramovat stroj, aby vyluzoval příjemný zvuk proč jej nenaprogramovat tak, aby tkal látku s nádhernými barevnými vzory.
Místo kolíků představujících na válci různé tóny, budou kolíky představovat vlákna různých barev.
Když jste chtěli pro svou látku nový vzor, stačilo nastavit nový válec.
Tak vznikl první programovatelný tkalcovský stav.
Výroba těchto válců byla časově náročná a příliš nákladná, ovšem o půl století později jiný francouzský vynálezce jménem Jacquard přišel s geniálním nápadem použít místo kovových válců děrné štítky z papíru.
Papír byl mnohem levnějším a pružnějším způsobem, jak stroj naprogramovat.
Systém děrných štítků podnítil viktoriánského vynálezce Charlese Babbage k vytvoření analytického stroje, prvního skutečného programovatelného počítače, který byl kdy navržen.
Počítačoví programátoři používali děrné štítky až do 70. let 20. století.
Položte si tedy tuto otázku: co skutečně umožnilo vznik moderních počítačů?
Ano, vojenská účast je důležitou součástí tohoto příběhu, ale vynalezení počítače vyžadovalo další stavební kameny: hrací skříňky, mechanické figurky flétnistů, cembalové klaviatury, pestrobarevně vzorované tkaniny, a to zdaleka není celý příběh.
Máme dlouhý seznam světově převratných nápadů a technologií, které začaly hrou: veřejná muzea, guma, teorie pravděpodobnosti, pojišťovnictví a mnoho dalších.
K vynalézavosti není vždy potřeba nouze.
Podstatou hravé mysli je její zvídavost, hledání nových možností ve světě kolem nás.
Tato bádavost je důvodem, proč tolik zážitků, které začaly jen pro potěšení a zábavu, nás nakonec vedlo k zásadním průlomům.
Myslím si, že by to mělo ovlivnit to, jak učíme děti ve škole, jak podporujeme inovaci na našich pracovištích. Tento způsob myšlení o hře a požitku nám ale také pomůže zjistit, co přijde dál.
Jen si to představte: kdybyste žili v roce 1750 a snažili si představit ty obrovské změny, které se objeví v 19. a 20. století: automatické stroje, počítače, umělá inteligence. Programovatelná flétna bavící pařížskou smetánku by jim tehdy napověděla asi tolik, jako cokoliv jiného.
Přinejlepším jim to připadalo jako cosi zábavného, nevyužitelného pro cokoliv seriózního. Ukázalo se, že to byl počátek technologické revoluce, která změní svět.
Budoucnost najdete všude tam, kde se lidé nejvíc baví.
Když mi bylo šest, dostal jsem dárky.
Moje učitelka v první třídě měla skvělý nápad.
Chtěla, abychom zažili na vlastní kůži přijímání dárků, ale také podstatu složení poklony druhému.
Nechala nás všechny předstoupit před tabuli, všem nám nakoupila dárky, které naskládala do rohu místnosti.
A řekla, "Co si stoupnout sem a říct si navzájem něco hezkého?
Když zaslechnete své jméno, jděte si pro dárek a pak se posaďte."
Jaký skvělý nápad, že?
Co by se mohlo pokazit?
(Smích) No, pro začátek zmíním, že nás bylo 40 a pokaždé, když jsem zaslechl něčí jméno, zajásal jsem.
A pak tam zůstalo 20 lidí, 10 lidí a 5 lidí
a 3 poslední.
A já byl jeden z nich.
A obdarovávání skončilo.
Ano, v tom momentu jsem plakal.
A učitelka byla bez sebe.
Říkala něco jako: "No tak, řekl by někdo něco pěkného o těchto lidech?"
(Smích) "Nikdo? Dobrá, jděte si vzít dárky a pak si sedněte na místo.
Chovejte se pěkně, abyste příští rok slyšeli něco hezkého."
(Smích) Z mého popisu asi chápete, že si to velmi dobře pamatuji.
(Smích) Ale nevím, kdo se toho dne cítil hůř.
Byl jsem to já nebo učitelka?
Musela si tehdy uvědomit, že besídku na utužení vztahů přeměnila v trápení před obecenstvem pro tři šestileté děti.
Humor stranou.
Když vidíte, jak někdo podusí lidi v televizi, je to sranda.
Ale ten den na tom nebylo nic vtipného.
Tak to bylo jedno moje já. A umřel bych, jen abych se vyhnul opakování té situace -- být znovu odmítnut na veřejnosti.
To je jedna verze.
Přetočme o 8 let dopředu.
Do mého rodného města, Pekingu, přijel Bill Gates, kde měl projev. A já viděl jeho poselství.
Zamiloval jsem se do toho chlápka.
Říkal jsem si: "Ty jo, vím, co chci teď dělat."
Ten večer jsem napsal dopis své rodině a sdělil jim: "Do 25 vybuduji největší společnost na světě a ta společnost koupí Microsoft."
(Smích) Myšlenka na dobytí světa mě zcela pohltila -- posedlost, že?
A tohle jsem si nevymyslel, ten dopis jsem napsal.
Tady je. (Smích) Nemusíte to celé číst. (Smích) Je to taky trochu nečitelné, ale pro vaši představu jsem zvýraznil
pár klíčových slov.
(Smích). Tak ...
tohle byla další verze mého já: ten kdo dobude svět.
No a pak o dva roky později, jsem byl postaven před možnost jít do USA.
Skočil jsem po tom, protože to je místo, kde žije Bill Gates, že?
(Smích) Myslel jsem, že to je začátek mé dráhy podnikatele.
Pak, o 14 let později,
mi bylo 30.
Kdepak, nevybudoval jsem tu společnost.
Dokonce jsem ani nezačal.
Dělal jsem marketingového manažera v jedné z 500 největších společností USA.
A cítil jsem se na mrtvém bodě; stagnoval jsem.
Proč tomu tak bylo?
Kde je ten 14letý kluk, který psal ten dopis?
Ne, že by se nesnažil.
Bylo to spíš tím, že pokaždé, když jsem měl nápad, když jsem chtěl zkusit něco nového, i v práci -- chtěl jsem něco navrhnout, veřejně promluvit před lidmi ve skupině -- cítil jsem ten neustálý souboj mezi 14letým a 6letým chlapcem.
Jeden chtěl dobýt svět -- udělat změnu -- a druhý měl strach z odmítnutí.
A pokaždé vyhrál ten 6-letý.
A tenhle strach přetrval i v době, kdy jsem založil svou firmu.
Založil jsem svou vlastní firmu, když mi bylo 30. Abyste byli jako Bill Gates, musíte dřív nebo později začít, že ano?
V době mého podnikání mi byla představena investiční příležitost a pak jsem byl odmítnut.
To odmítnutí mě zranilo.
Zranilo mě tak moc, že jsem chtěl rovnou skončit.
Ale pak jsem si říkal, hele, skončil by Bill Gates po jednom jediném zamítnutí investice?
Skončil by takhle nějaký úspěšný podnikatel?
V žádném případě.
A v tom momentě mi to došlo.
Jasně, můžu vybudovat lepší firmu.
Můžu sestavit lepší tým anebo produkt, ale jedna věc je jistá: Musím být lepší leader.
Musím být lepší člověk.
Nemůžu nechat toho 6letého kluka, aby mi nadále dirigoval život.
Musím ho vrátit na svoje místo.
A to je chvíle, kdy jsem šel na internet hledat pomoc.
Google byl můj přítel.
(Smích) Hledal jsem: "Jak překonám strach z odmítnutí?"
Objevil jsem pár psychologických článků o tom, odkud se strach a bolest berou.
Pak jsem našel pár "hurá" inspirujících článků na téma "Neberte to osobně, prostě to překonejte."
Kdo by tohle nevěděl?
(Smích) Ale proč jsem byl pořád tak vyděšený?
Pak jsem našel jistou webovou stránku.
Jmenuje se rejectiontherapy.com.
(Smích) "Terapie odmítnutím" byla hra vymyšlená kanadským podnikatelem.
Jeho jméno je Jason Comely.
A podstata tkví v tom, že 30 dni chodíte s kůží na trh a hledáte odmítnutí. Každý den jste odmítnuti a na konci jste vůči bolesti necitliví.
Tu myšlenku jsem si zamiloval.
(Smích) Řekl jsem si: "Víš co?
Jdu do toho. A budu prožívat odmítnutí 100 dní."
Vymyslel jsem si vlastní nápady k zamítnutí a udělal z toho video blog.
A tady je, co jsem vytvořil.
Takhle ten blog vypadal.
Den první ...
(Smích) Půjč si 100 dolarů od neznámého člověka.
A tady je, jak jsem šel na místo, kde jsem pracoval.
Šel jsem dolů a viděl velkého chlapa sedícího za stolem.
Vypadal jako někdo z ochranky.
Tak jsem ho oslovil.
Kráčel jsem k němu a bylo to nejdelších pár kroků v mém životě -- chlupy vzadu na krku mi vstávaly, potil jsem se a bušilo mi srdce.
Došel jsem k němu a řekl: "Pane, můžu si od vás půjčit 100 dolarů?"
(Smích) Vzhlédl ke mně, odvětil: "Ne.
Proč?"
A já prostě řekl: "Ne? To je mi líto."
Pak jsem se otočil a utekl.
(Smích) Cítil jsem se tak trapně.
Ale protože jsem se natáčel -- tak jsem ten večer mohl vidět, jak jsem byl odmítnutý a viděl jsem, jak moc jsem se bál.
Vypadal jsem jako to dítě v Šestém smyslu.
Viděl jsem mrtvé.
(Smích) Pak jsem si všiml toho chlapa.
Víte, on nebyl tak hrozivý.
Byl trochu při těle, docela milý chlap, dokonce se mě zeptal: "Proč?"
Ve skutečnosti mě požádal o vysvětlení.
A já mohl říct mnoho věcí.
Mohl jsem vysvětlovat, mohl jsem vyjednávat.
Neudělal jsem nic z toho.
Vše, co jsem udělal, byl úprk.
Cítil jsem, že tohle je jako mikrokosmus mého života.
Pokaždé, když jsem cítil to nejmenší odmítnutí, utíkal jsem rychle, jak jen to šlo.
A víte co?
Další den, ať už se stane cokoliv, nebudu utíkat.
Setrvám.
Den druhý: Žádost o znovu naplnění burgeru.
(Smích) Šel jsem do podniku s burgery, dojedl jsem svůj oběd a šel jsem k pokladně a řekl, "Můžete mi doplnit burger?"
(Smích) Obsluha byla zmatená: "Co je nová náplň burgeru?"
(Smích) Řekl jsem: "No, je to jako dolití nápoje, jen tady jde o burger."
A on: "Promiňte, nedáváme nové náplně do burgerů."
(Smích) V tom momentu odmítnutí jsem se zase mohl dát na útěk, ale tentokrát jsem zůstal.
Řekl jsem: "Fajn, zbožňuju vaše burgery, mám rád váš podnik a když začnete dělat i doplňování burgerů, budu vás mít ještě radši."
(Smích) A on řekl: "Dobře, řeknu o tom manažerovi a možná to někdy zavedeme, ale dnes to udělat nemůžeme."
Pak jsem odešel.
A mimochodem, nemyslím, že by někdy začali doplňovat burgery.
(Smích) Myslím, že pořád fungují.
Ale ta otázka života a smrti, kterou jsem cítil poprvé, už tam nebyla, protože jsem v té situaci setrval -- protože jsem neutekl.
Říkal jsem si: "Super, už se ty věci učím.
Skvělé."
A pak den třetí: Dostat olympijské koblížky.
Tady se můj život otočil vzhůru nohama.
Šel jsem do Krispy Kreme.
Je to obchod s koblihami převážně v jihovýchodní části USA.
Určitě jsou nějaké obchody i tady.
Šel jsem dovnitř a řekl jsem: "Můžete mi udělat koblihy v podobě olympijských kruhů?
V zásadě propojíte pět koblih dohromady ..." Říkám si, není možné, aby na to kývli, že?
Cukrářka mě vzala vážně.
(Smích) Vyndala papír, poznamenala si barvy a kruhy a přemýšlela: "Jak to můžu udělat?"
O 15 minut později vyšla s krabičkou, která vypadala jako Olympijské kruhy.
Dojalo mě to.
Nevěřil jsem vlastním očím.
Tohle video si získalo přes 5 milionů zhlédnutí.
Svět tomu taky nemohl uvěřit.
(Smích) Kvůli tomu jsem se ocitl v novinách, talk show, všude možně.
Stal jsem se slavným.
Spousta lidí mi začala psát maily a říkali: "To, co děláš, je skvělé."
Ale sláva a proslulost mi nic nedávaly.
Co jsem opravdu chtěl, bylo učit se a změnit se.
Tak jsem předělal zbylých 100 dní odmítnutí na toto hřiště -- na tento výzkumný projekt.
Chtěl jsem vědět, co se můžu naučit.
A naučil jsem se spoustu věcí.
Odhalil jsem mnoho tajemství.
Třeba jsem zjistil, že když při odmítnutí neuteču, můžu změnit "ne" na "ano". A to kouzelné slůvko je "proč."
Jednoho dne jsem šel do neznámého domu a v ruce držel tuhle květinu. Zaklepal jsem a řekl: "Zdravím, můžu u vás zasadit tuhle květinu?"
(Smích) A ten člověk řekl: "Ne."
Ale než stihl odejít, řekl jsem: "Můžu vědět proč?"
A on odvětil: "Mám totiž psa, který vyhrabe cokoliv, co dám na zahradu.
Nechci, abyste plýtval květinou.
Jestli budete chtít, jděte naproti přes ulici a zeptejte se Connie.
Miluje květiny."
A to jsem taky udělal.
Šel jsem naproti a zaklepal u Connie.
Byla tak ráda, že mě vidí.
(Smích) A pak o půl hodiny později byla květina zasazená u Connie na zahradě.
Určitě teď vypadá lépe.
(Smích) Kdybych odešel po počátečním odmítnutí, myslel bych si, že to je proto, že mi ten muž nedůvěřuje, protože jsem blázen, že jsem se dobře neoblékl, nevypadal tak dobře.
Nic z toho to nebylo.
Bylo to proto, že nechtěl nic z toho, co jsem nabídl.
Ale důvěřoval mi natolik, že mi dal doporučení, za určitých obchodních podmínek.
Využil jsem doporučení.
Potom jednoho dne -- jsem se také naučil, že mohu říct určité věci a zvýšit si tak šanci na získání "ano".
Tak například, jednou jsem šel do Starbucks a zeptal se manažera: "Zdravím, můžu vítat zákazníky Starbucks?"
On řekl: "Co myslíte tím vítat zákazníky?"
Řekl jsem: "Znáte ty vítače ve Walmart?
Ty lidi, co vás pozdraví, když přicházíte do obchodu a v zásadě kontrolují, že nekradete?
Chci umožnit zážitek z Walmart i zákazníkům Starbucks."
(Smích) No, nejsem si jistý, že to je dobrá věc -- vlastně, jsem si dost jistý, že to je špatný nápad.
A on říkal: "Hm" -- Jo, tak nějak vypadal, jmenoval se Eric -- řekl: "Nejsem si jistý."
Tak takhle mě vyslyšel. "Nejsem si jistý."
Tak jsem se zeptal: "Je to divné?"
A on: "Jo, je to opravdu divné."
Ale jakmile to řekl, jeho celé chování se změnilo.
Jako by odložil všechny pochyby.
A řekl: "Klidně to udělejte, jen to nepřehánějte."
(Smích) A tak jsem hodinu vítal lidi ve Starbucks.
Řekl jsem "dobrý den" každému, kdo vešel, a svátečně ho uvítal.
Mimochodem, nevím, kam se ubírá vaše kariéra, ale tohle nedělejte.
(Smích) Bylo to opravdu nudné.
Pak jsem zjistil, že tohle můžu dělat, protože jsem zmínil: "Je to divné?"
Zmínil jsem obavu, kterou měl on sám.
A protože jsem zmínil: "Je to divné? ", znamenalo to, že já nejsem divný.
To znamená, že jsem vlastně myslel stejně jako on, nahlížel na tohle jako na něco divného.
A znovu a znovu jsem se učil, že když zmíním obavu, kterou mohou lidé mít, předtím než se zeptám, získám jejich důvěru.
Lidé měli tendenci mi říct spíše ano.
Naučil jsem se, že si můžu splnit životní sen --
tím, že se zeptám.
Víte, pocházím ze čtyř generací učitelů a moje babička mi vždy říkala "Jio, můžeš dělat cokoliv chceš, ale byla bych šťastná, kdybys byl učitel."
(Smích) Ale já chtěl podnikat a učitelem jsem se nestal.
Mým snem vždy bylo něco vyučovat.
Řekl jsem si: "Co kdybych se zeptal a vyučoval něco na vysoké škole?"
V té době jsem žil v Austinu, šel jsem na Texaskou Univerzitu v Austinu, zaklepal na dveře profesorovi a řekl: "Můžu učit váš předmět?"
Prvních pár pokusů nikam nevedlo.
Ale protože jsem neutekl -- snažil se dál -- na třetí pokus jsem udělal na profesora dojem.
Řekl: "Nikdo nikdy nic takového neudělal."
A já přišel připraven s prezentací.
Řekl: "Výborně, tohle můžu použit.
Proč nepřijdete za dva měsíce? Dám vás do svých osnov."
A o dva měsíce později jsem předmět vyučoval.
Tohle jsem já -- pravděpodobně mě nevidíte, je to špatná fotka.
Někdy dostanete zamítnutí bleskem, víte co myslím?
(Smích) Ale ty jo -- když jsem dopřednášel, odcházel jsem v slzách, protože jsem myslel, že si můžu splnit sen jen pouhým dotazem.
Myslel jsem si, že musím -- být skvělý podnikatel, získat PhD, abych mohl učit -- ale ne, pouze jsem se zeptal, a mohl jsem učit.
A na té fotce, kterou pořádně nevidíte, jsem citoval Martina Luthera Kinga Juniora.
Proč? Protože v mém průzkumu jsem zjistil, že lidé, kteří opravdu mění svět, kteří mění způsob, jakým žijeme a jakým myslíme, jsou lidé, kteří se na počátku setkali s hrubým odmítnutím.
Lidé jako Martin Luther King, Jr., jako Mahatma Gandhi, Nelson Mandela, nebo třeba Ježíš Kristus.
Tihle lidé nenechali, aby odmítnutí určilo, kým jsou.
Nechali svou vlastní reakci po odmítnutí, aby určila, to, kým jsou.
Dokázali se s odmítnutím sžít.
Nemusíme být těmito lidmi, abychom se naučili o odmítnutí. V mém případě, odmítnutí byla moje kletba, můj strašák.
Obtěžovalo mě to celý můj život, protože jsem od toho utíkal.
Pak jsem to začal přijímat.
Otočil jsem to ve svůj největší dar.
Začal jsem učit lidi, jak změnit odmítnutí v příležitost.
Používám k tomu blog, přednášku, knihu, kterou jsem právě publikoval, a dokonce vyvíjím technologii, která pomůže lidem překonat strach z odmítnutí.
Když jste v životě odmítnuti, když čelíte další překážce nebo dalšímu selhání, zvažujte možnosti.
Neutíkejte.
Pokud je přijmete, můžou se stát zrovna tak vašimi dary.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Naše životy závisí na světě, který nevidíme.
Přemýšlejte, co jste dělali tento týden.
Dívali jste se na televizi, používali GPS, koukli na předpověď počasí nebo dokonce jedli jídlo?
Všechny tyto věci v našich běžných životech závisí buď přímo, nebo nepřímo na družicích.
A zatímco často bereme za samozřejmé služby, které nám družice umožňují, samy družice si zaslouží naši pozornost, protože zanechávají přetrvávající stopu ve vesmíru, ve kterém se nacházejí.
Lidé na celém světě jsou každý den závislí na družicové infrastruktuře kvůli informacím, zábavě a komunikaci.
Zajišťují zemědělský a environmentální monitoring, připojení k internetu, navigaci.
Družice dokonce hrají roli ve fungování našich finančních a energetických trhů.
Ale tyto družice, na kterých jsme závislí od rána do večera, mají danou životnost.
Mohou jim dojít pohonné hmoty, mohou se pokazit nebo mohou prostě přirozeně dosáhnout konce svého účelu.
V té chvíli se z těchto družic vlastně stává vesmírný odpad, který zaplňuje prostor oběžné dráhy.
Představte si, že jedete po dálnici během krásného slunečného dne a pryč od všech povinností.
Máte hudbu puštěnou naplno, okna stažená dolů, chladný vánek vám fouká do vlasů.
Dobrý pocit, co říkáte?
Všechno jde hladce, dokud motor náhle nezačne vynechávat a nevypoví službu přímo uprostřed dálnice.
Teď nemáte jinou možnost, než opustit svoje auto tam, kde zůstalo na dálnici.
Možná jste měli dost štěstí a byli schopni ho dostat ze silnice do odstavného pruhu, aby nepřekáželo provozu.
Před pár hodinami bylo vaše auto užitečným strojem, na kterém závisel váš každodenní život.
Teď je to zbytečný kus šrotu zabírající prostor v důležité dopravní síti.
A představte si mezinárodní silnice, všechny přecpané rozbitými vozy, které se jenom staví do cesty ostatním,
a představte si díly aut, které by byly všude roztroušeny, pokud by skutečně došlo ke srážce. Tisíce malých kousků aut by se staly novými překážkami.
Toto je příklad družicového průmyslu.
Družice, které již dosloužily, jsou často zanechány na oběžné dráze po mnoho, mnoho let, nebo pouze odklizeny z cesty jako dočasné řešení.
A ve vesmíru neplatí žádné mezinárodní zákony, které by přikazovaly uklidit si po sobě.
První družice světa, Sputnik I, byla vypuštěna v roce 1957. V tom roce se konaly pouze tři pokusy o vypuštění družice.
Desítky let poté vypustily tucty zemí z celého světa na oběžnou dráhu tisíce družic. A četnost vypouštění se v budoucnosti ještě zvýší. Zvlášť když si uvědomíte, že bude možné vypustit konstelaci 900 a více družic najednou.
Družice vypouštíme na různé oběžné dráhy v závislosti na využití.
Jedním z nejobvyklejších míst, kam je posíláme, je nízká oběžná dráha Země, ze které je možné pořizovat snímky zemského povrchu z výšky přibližně 2 000 kilometrů.
Družice zde přirozeně brzdí zemská atmosféra, takže klesají z oběžných drah a po nějaké době shoří, pravděpodobně během několika desetiletí.
Další běžné místo, kam posíláme družice, je geostacionární oběžná dráha ve výšce asi 35 000 kilometrů.
Družice setrvávají na stejném místě nad Zemí podle otáčení Země, což umožňuje věci, jako například komunikační či televizní přenos.
Družice na vysokých oběžných drahách tam mohou setrvat po staletí.
A pak je tu jedna oběžná dráha, které se přezdívá „hřbitov“. všudypřítomný odpad nebo odpadní orbit, kam jsou některé družice účelově umístěny na konci jejich životnosti, aby uvolnily cestu na běžně fungujících oběžných drahách.
Z téměř 7 000 družic vypuštěných od konce 50. let 19. století aktuálně funguje jen asi každá sedmá. A společně s družicemi, které již neslouží, se na oběžné dráze vyskytují stovky a tisíce úlomků velikosti oblázku a miliony úlomků velikosti integrovaných obvodů, které krouží kolem Země.
Vesmírné úlomky jsou velkým rizikem pro vesmírné mise, ale také pro družice, na které spoléháme každý den.
Protože vesmírné úlomky a odpad nám dělají čím dál více starosti, jsou zde národní a mezinárodní snahy vyvinout technické standardy, které by pomohly omezit generaci dalších úlomků.
Například existuje doporučení pro družice na nízké oběžné dráze Země, aby klesly do atmosféry během 25 let. To je ale i přesto dlouhá doba. Obzvlášť, pokud již družice nefungovala po mnoho let.
Také existují směrnice pro mrtvé geostacionární družice, aby byly odklizeny na „hřbitovní“ oběžnou dráhu.
Ale ani jedno z těchto nařízení se neváže na mezinárodní zákon a jsou chápány tak, že budou zakomponovány skrze národní mechanismy.
Tyto směrnice také nejsou dlouhodobé, nejsou proaktivní, ani se nevztahují na úlomky, které již na oběžné dráze jsou.
Jsou pouze připraveny na omezení budoucí tvorby úlomků.
Vesmírný odpad není ničí zodpovědnost.
Mount Everest je skutečně zajímavým porovnáním nového přístupu k tomu, jak zacházet s naším životním prostředím. Často je mu přisuzováno nechtěné prvenství nejvýše umístěné skládky na světě.
Desetiletí po prvním dobytí nejvyššího vrcholu světa, začaly tuny odpadu, které zde zanechali horolezci, vzbuzovat obavy. A možná jste četli zprávy o spekulacích, že Nepál tvrdě zasáhne proti horolezcům striktnějším vynucováním postihů a zákonných povinností.
Cílem je, samozřejmě, donutit horolezce, aby po sobě uklízeli. Možná tedy místní neziskovky zaplatí horolezcům, pokud dolu snesou více odpadu, nebo mohou expedice zorganizovat dobrovolné úklidové výlety.
I přesto si stále mnoho horolezců myslí, že jednotlivé skupiny by se měly kontrolovat samy.
Neexistuje žádná jednoduchá či lehká odpověď a i dobře míněné snahy o ochranu přírody často vyvolávají problémy.
To neznamená, že bychom neměli udělat cokoliv, co je v našich silách, abychom ochránili životní prostředí, na kterém jsme plně závislí. Stejně jako u Everestu, je odstranění odpadu kvůli vzdálenosti a nedokonalé infrastruktuře náročný problém.
My ale jednoduše nemůžeme udělat nový rekord a vytvořit ještě výše umístěnou skládku, která by byla mimo náš svět.
Realita ve vesmíru je taková, že pokud se rozbije součástka družice, jsou zde pouze omezené možnosti její opravy a pouze za vysokou cenu.
Ale co kdybychom byli chytřejší ve způsobu navrhování družic?
Co kdyby všechny družice, nehledě na to, ve které zemi byly vyrobeny, musely být nějak standardizovány pro recyklaci, údržbu či aktivní klesání z oběžné dráhy?
Co kdyby zde byly skutečně účinné mezinárodní zákony, které by přikazovaly likvidaci dosloužilých družic namísto jejich odstraňování z cesty jako dočasného řešení?
Možná by výrobci družic měli být nuceni zaplatit zálohu, aby mohli vypustit družici na oběžnou dráhu, a tato záloha by byla vrácena pouze tehdy, pokud by družice byla správně zlikvidována nebo pokud by odstranili určité množství odpadu.
Nebo možná družice potřebují vestavěnou technologii, která urychlí klesání z orbitu.
Už existují povzbudivé náznaky zlepšení.
Například u britské družice TechDemoSat-1, která byla vypuštěna v roce 2014, byla navržena její konečná likvidace pomocí malé tažné plachty.
Toto funguje u této družice, protože je malá, ale družice, které jsou větší, nebo jsou na vyšší oběžné dráze nebo jsou celkově rozměrnější, třeba jako školní autobus, budou vyžadovat jiné druhy likvidace.
Takže možná dojde na vysoce výkonné lasery nebo odtahování pomocí sítí či provazů, ačkoliv to zatím zní šíleně.
A další opravdu skvělou možností je myšlenka orbitálních odtahovek či vesmírných mechanismů.
Představte si robotické rameno připevněné na vesmírné odtahovce schopné opravit rozbité součásti družice, aby byly znovu použitelné.
Nebo co kdyby to stejné rameno dokázalo doplnit palivovou nádrž družice, která spoléhá na chemický pohon, stejně jako byste doplnili nádrž u vašeho auta?
Robotická oprava a údržba by mohla prodloužit životy stovek družic obíhajících kolem Země.
Ať už přijdeme s jakoukoliv možností likvidace či úklidu, očividně to není pouze technický problém.
Jedná se také o složité vesmírné zákony a politiku, kterou musíme vyřešit.
Jednoduše řečeno, dosud jsme nenalezli udržitelné řešení pro vesmír.
Objevování, inovování s cílem změnit náš život a práci, je to, co my lidé děláme, a v prozkoumávání vesmíru se doslova posouváme za hranice Země.
Ale jak posouváme limity ve jménu poznání a inovace, musíme pamatovat na to, že se zodpovědnosti za naše životní prostředí nikdy nezbavíme.
Není pochyb o tom, že je nízká a geostacionární oběžná dráha přetížena, a my nemůžeme vypouštět nové družice, aby nahradily ty, které se rozbily, aniž bychom s nimi nejdříve něco neudělali, stejně jako bychom nikdy nenechali rozbité auto uprostřed dálnice.
Až příště použijete svůj telefon, mrknete na počasí či použijete GPS, zamyslete se nad technologiemi, které tyto aktivity umožňují.
Přemýšlejte také o skutečném dopadu, jaký mají družice na prostředí obklopující Zemi a pomozte šířit poselství, že společně musíme snížit následky.
Krása zemského orbitu bere dech a je to naše brána k objevování.
Je na nás, abychom ho takový zachovali.
Děkuji.
(potlesk)
Tak jako mnozí lidé jsem v životě prošla několika profesemi, a i když to byly různé profese, všem jako základ posloužilo moje první zaměstnání.
Od svých 20 let jsem asistovala u domácích porodů.
Asistence u porodů mě naučily užitečné a někdy až nečekané věci, jako třeba nastartovat auto ve 2 ráno při 10 stupních pod nulou.
(smích) Nebo jak vzkřísit otce, který omdlel při pohledu na krev.
(smích) Nebo jak šikovně ustřihnout pupeční šňůru, aby se utvořil pěkný pupík.
Ale tohle nebyly věci, na které bych myslela nebo jimiž bych se řídila, když jsem s porodnictvím skončila a začala dělat něco jiného.
To, co mi utkvělo, byla pevná víra, že každý z nás přichází na tento svět s jedinečnými kvalitami.
Když jsem se dívala do tváří novorozeňat, zachytila jsem záblesk oné hodnoty, onen dojem ryzí svébytnosti, onu jedinečnou jiskru.
K popisu onoho jiskření používám slovo „duše“, protože je to v angličtině jediné slovo, které nejvýstižněji vyjadřuje to, co každé dítě přinášelo do místnosti.
Každé novorozeně bylo unikátní jako sněhová vločka, bylo jedinečnou směsí biologie, rodového původu a tajemna.
A pak to dítě vyrůstá, a aby se začlenilo do rodiny, aby jednalo v rámci kulturních, komunitních, genderových pravidel, začíná to malé obalovat svou duši, vrstvu za vrstvou.
Rodíme se takoví, ale ‒ (smích) ale jak rosteme, stane se nám spousta věcí, které způsobí …
že raději skrýváme svůj oduševnělý svéráz a originálnost.
Všichni jsme to udělali.
Každý z vás kdysi býval miminem ‒ (smích) s příznačnými základními právy.
Ale jako dospělí trávíme spousty času cítíc se nepohodlně ve vlastní kůži, jako bychom trpěli PNA: poruchou nedostatečné autentičnosti.
Ale tyhle děti ne ‒ tyhle ještě ne.
Jejich vzkaz pro mě zněl: odhal svoji duši a pohlédni na to, jak jiskří duše všech ostatních.
Stále jim jiskří.
A tohle jsem se naučila od rodících žen.
Vzkazovaly, abych zůstávala otevřená, i když jde o bolestivé záležitosti.
Děložní hrdlo normálně vypadá takhle.
Je to pevně sevřený malý sval na spodku dělohy.
Během porodu je potřeba, aby se roztáhl z této až na tuto velikost.
Jau!
Když proti bolesti bojujete, způsobíte si ji ještě větší a bráníte tomu, co se má narodit.
Nikdy nezapomenu na to kouzlo, které pravidelně nastávalo, když se ženy přestaly bránit bolesti a rozevřely se.
Bylo to, jako by všechny síly vesmíru zpozorněly a vyslaly vlnu pomoci.
Nikdy na ten vzkaz nezapomenu, a když teď ve svém životě nebo práci nastanou svízele nebo bolestivé věci, tak se jim samozřejmě zprvu bráním, ale pak si vzpomenu na to, co jsem se naučila od matek: zůstaň otevřená.
Nepřestávej se zajímat.
Ptej se bolesti, co má přijít na svět.
Něco nového se má narodit.
A dostala jsem ještě jednu cituplnou lekci, a to od Alberta Einsteina.
On nikdy u porodu nebyl, ale ‒ (smích) byla to lekce o čase.
Na sklonku svého života dospěl Albert Einstein k závěru, že náš normální život, prožitý jako v kolečku pro křečky, je iluzí.
Pořád běháme dokola, stále rychleji a rychleji, snažíme se někam dostat.
A po celou tu dobu se pod pozemským časem nachází celá další dimenze, kde splývá minulost se současností a budoucností a stávají se hlubokým časem.
A už není čeho dosahovat.
Albert Einstein ten stav, tu dimenzi, nazýval „pouhým bytím“.
A říkal, že když ho pociťoval, zažíval okamžiky posvátné úcty.
Když jsem pomáhala rodit děti, musela jsem z kolečka vystoupit.
Někdy jsem proseděla celé dny, hodiny a hodiny, a jen dýchala společně s rodiči; ve stavu pouhého bytí.
Dostala jsem koňskou dávku posvátné úcty.
Takže tohle jsou 3 lekce, které jsem si odnesla z porodnictví.
Za prvé: odhalte svou duši.
Za druhé: když věci nejdou snadno nebo to bolí, zkuste zůstat otevření.
A za třetí: tu a tam vystupte z kola pro křečky do hlubokého času.
Tyhle lekce se mi hodily po celý můj život, ale opravdu vhod mi přišly nedávno, když jsem nastoupila svou doposud nejdůležitější práci.
Před dvěma roky propukla u mojí mladší sestry vzácná forma rakoviny krve a jedinou léčbou, která jí zbývala, byla transplantace kostní dřeně.
Navzdory veškerému očekávání se pro ni našel vhodný dárce, a tím jsem se ukázala být já.
V naší rodině byla čtyři děvčata a když mé sestry zjistily, že se s ní perfektně geneticky shoduji, jejich reakce byla: „Fakt?
Zrovna ty?“ (smích) „Vy dvě že se dokonale shodujete?“
Což je pro sourozence docela typické.
Mezi sourozenci se toho děje spoustu.
Zažívají lásku, je mezi nimi přátelství, ochraňují se.
Ale dojde také na závist a soupeření a odmítání a napadání.
V soužití se sourozenci začínáme vrstvit mnohé z oněch vrstev, které obalují naši duši.
Když jsem zjistila, že jsem vhodná pro transplantaci, přepnula jsem se do výzkumného módu.
A objevila jsem, že předpoklady pro transplantaci jsou poměrně jasně dané.
Pomocí silných dávek chemoterapie zničíte u pacienta s rakovinou veškerou kostní dřeň a pak ji nahradíte několika miliony zdravých buněk kostní dřeně od dárce.
A pak děláte vše pro to, abyste zajistili, že se nové buňky v těle pacienta uchytí.
Také jsem se dozvěděla, že transplantace přináší velké nebezpečí.
Pokud by má sestra překonala téměř vražednou chemoterapii, čekaly by ji další problémy.
Mé buňky možná napadnou její tělo.
A její tělo možná moje buňky odmítne.
Říkají tomu odmítnutí nebo napadnutí a obojí by ji mohlo zabít.
Odmítání. Napadání.
Jako sourozencům vám tahle slova znějí povědomě.
Já a moje sestra jsme zažívaly dlouhá období lásky, ale vzájemná odmítání a napadání měla také dlouhou historii, počínaje drobnými nedorozuměními až po větší zrady.
Neměly jsme mezi sebou ten vztah, kdy bychom si svěřovaly důvěrnosti; ale jako v případě jiných sourozenců a lidí s všemožnými vztahy, jsme se zdráhaly říct, co opravdu cítíme, odhalit své rány, přiznat se k prohřeškům.
Ale když jsem se dozvěděla o riziku odmítnutí a napadnutí buněk, řekla jsem si, že je na čase to změnit.
Co kdybychom nechaly transplantaci kostní dřeně na doktorech a udělaly něco, čemu jsme začaly říkat „transplantace duševní dřeně“?
Co kdybychom se postavily všemu, čím jsme si kdysi způsobily bolest a místo odmítání a napadání bychom si naslouchaly?
Dokázaly bychom si odpustit?
Dokázaly bychom splynout?
Nenaučily bychom to samé i naše buňky?
Abych svou skeptickou sestru nalákala, konvertovala jsem ke svatému písmu našich rodičů: časopisu New Yorker.
(smích) Poslala jsem jí z něho kreslený vtip, abych jí vysvětlila, proč bychom měli nejdřív zajít k terapeutovi, než podstoupím odběr kostní dřeně a ona transplantaci.
Tady je.
„Nikdy jsem mu neodpustila za tu věc, která se mi zrodila v hlavě.“
(smích) Řekla jsem sestře, že jsme nejspíš dělaly to samé, když jsme s sebou všude tahaly smyšlené historky, které nás rozdělovaly.
A řekla jsem jí, že po transplantaci bude v jejích žilách proudit krev, která bude moje, z buněk mojí kostní dřeně, a že v jádru každé z těchto buněk bude moje kompletní DNA.
„Budu si tebou proplouvat, až do konce tvého života“, řekla jsem své mírně vyděšené sestře.
(smích) „Myslím, že bychom si raději měly urovnat svůj vztah.“
Lidé v ohrožení zdraví dělají různé riskantní věci, například seknou s prací nebo skočí padákem z letadla, a v případě mé sestry to bylo tak, že souhlasila s několika terapiemi, během kterých jsme se odhalily až na dřeň.
Probraly jsme a daly volný průchod letitým historkám a domněnkám, které jsme si jedna o druhé vytvořily, a výčitkám a pocitům hanby, až dokud z toho všeho nezbyla jen láska.
Lidé říkali, že jsem byla statečná, když jsem podstoupila odběr dřeně, ale já si to nemyslím.
Pro mě byl hrdinstvím jiný druh odběru a transplantace, transplantace duševní dřeně a emocionální obnažení před jinou lidskou bytostí, když jsem odložila hrdost a zábrany, odložila všechny ty vrstvy a vzájemně sdílela naše zranitelné duše.
Využila jsem lekce z dob domácích porodů: odhal svou duši. Otevři se tomu, co tě děsí a co tě bolí.
Hledej posvátnou úctu.
Tady mě vidíte s mou kostní dření po odběru.
Tak tomu říkají ‒ „odběr“, jako byste dostali jídlo z farmy rovnou na stůl ‒ (smích) můžu vás ujistit, že tak to teda není.
A tady vidíte moji velmi statečnou sestru, jak dostává infuzi mých buněk.
Po transplantaci jsme spolu trávily stále víc a víc času.
Bylo to zase jako v dobách našeho dětství.
Minulost a přítomnost se spojily.
Vstoupily jsme do hlubokého času.
Vystoupila jsem z kolotoče práce a života, abych se přidala k sestře na opuštěném ostrově nemoci a uzdravování.
Strávily jsme spolu měsíce ‒ na izolační jednotce, v nemocnici a u ní doma.
Naše uspěchaná společnost nepodporuje ani neoceňuje tenhle druh práce.
My to vnímáme jako narušení skutečného života a důležité práce.
Máme obavy z emocionálního vyčerpání a finančních nákladů ‒ a ano, stojí to peníze.
Ale já jsem byla odměněna měnou, na kterou, jak se zdá, naše společnost už úplně zapomněla.
Odměnou mi byla něčí láska.
Odměnou mi byla něčí duše.
Odměnou mi byla moje sestra.
Řekla mi, že rok po transplantaci byl nejlepším rokem jejího života, což mě překvapilo.
Opravdu si hodně vytrpěla.
Ale řekla, že život nikdy nebyl tak sladký a že díky odhalení našich duší a díky tomu, že jsme si všechno vyříkaly, začala být více sama sebou před ostatními.
Říkala věci, které už dávno potřebovala říct.
Udělala věci, které dávno chtěla udělat.
A se mnou to bylo taky tak.
Měla jsem víc odvahy být v životě autentičtější.
Říkala jsem pravdu, ale ještě důležitější bylo, že jsem chtěla znát pravdu od druhých.
Bylo tomu tak až do závěrečné kapitoly tohoto příběhu, kdy jsem si uvědomila, jak mě asistence u porodů dobře vycvičily.
Po onom nejlepším roce života propukla u mé sestry rakovina znovu a tentokrát už s tím doktoři nedokázali nic udělat.
Dávali jí jen pár měsíců života.
Tu noc, kdy má sestra zemřela, jsem seděla u její postele.
Byla tak malá a pohublá.
Viděla jsem, jak na jejím krku tepe krev.
Byla to moje krev, její krev, naše krev.
Když zemřela, část mého já odešla s ní.
Zkoušela jsem přijít na smysl toho všeho, jak nám spojení jedné s druhou dovolilo samy sebe víc poznat, poznat vlastní duše a jak, když jsme se bolestem z minula postavily a otevřely se jim, jsme se konečně narodily jedna pro druhou, a jak, když jsme přestaly vnímat čas, teď budeme navěky spojeny.
Má sestra mi tu zanechala tolik věcí a já bych chtěla, abyste si z toho odnesli aspoň jednu.
Nemusíte čekat, až se bude rozhodovat o životě a smrti, abyste urovnali vztahy, na kterých vám záleží, abyste darovali svou duševní dřeň a hledali ji v srdcích druhých.
Všichni to můžeme udělat.
Můžeme se stát novým druhem poskytovatelů první pomoci, těmi, kteří udělají první odvážný krok vstříc tomu druhému a udělají něco jiného, nebo se pokusí udělat něco jiného, než jen odmítat nebo napadat.
Můžeme to udělat se svými sourozenci, se svými kamarády, se svými přáteli a svými kolegy.
Můžeme znovu navázat, co se rozpojilo a vyřešit neshody všude kolem sebe.
Můžeme to udělat ve jménu duše světa.
Děkuji.
(potlesk)
Budu mluvit o tom, kam směřují technologie.
Pokaždé, když se setkáme s technologiemi, překvapuje nás, co vše přináší.
Je zde vlastně ale mnoho věcí o technologiích, které jsou značně předvídatelné, protože technologické systémy všech druhů mají sklony, mají důležitost, mají tendence.
Tyto tendence jsou odvozeny od samotné podstaty fyziky, chemických vazeb, přepínačů a elektronů a vytváří opakující se vzorce znovu a znovu.
A z těchto vzorců vznikají tyto tendence, takové sklony.
Mohli byste o tom přemýšlet téměř jako o gravitaci.
Představte si dešťové kapky padající do údolí.
Skutečná cesta padající kapky údolím je nepředvídatelná.
Nemůžeme vidět, kam míří, ale obecný směr je nevyhnutelný. Je to dolů.
A tyto jasné tendence a nutnosti v technologickém systému nám ukazují, kam věci jako celek směřují.
Takže v hlubším smyslu, řekl bych, že telefony byly nevyhnutelné, ale iPhone nebyl.
Internet byl nevyhnutelný, ale Twitter nebyl.
Nyní máme mnoho současných tendencí, a já myslím, že hlavní tendencí je dělat věci chytřejší a chytřejší.
Říkám tomu poznávání (cognification), také známo jako umělá inteligence nebo AI.
Myslím, že to nejvíce ovlivní vývoj, trendy a směr a požene naši společnost v dalších 20 letech.
Samozřejmě už je to tady.
My už umělou inteligenci máme, vždy pracuje na pozadí, v zázemí nemocnic, kde provádí diagnostiku rentgenů lépe než lidský lékař.
Je v advokátních kancelářích, kde prochází právní důkazy lépe než lidský koncipient.
Lítá s letadly, kterými jste sem přiletěli.
Lidští piloti řídí letadlo pouze sedm až osm minut, zbytek času řídí AI.
A samozřejmě v Netflixu a Amazonu, na pozadí vytváří doporučení.
To máme dnes.
A máme příklad, který je samozřejmě více vidět, s výhrou AlphaGo nad světově nejlepším šampionem hry Go.
Ale je toho více.
Pokud hrajete video hry, hrajete proti AI.
Avšak nedávno Google naučil svoji AI, jak vlastně hrát video hry.
Opět, učení video her bylo zvládnuto, ale učení se jak hrát video hru je dalším krokem.
To je umělá chytrost.
To co děláme je, že vezmeme tuto umělou chytrost a děláme ji chytřejší a chytřejší.
Tyto tři pohledy na tento obecný trend jsou, myslím, nedoceněné. Myslím, že bychom AI porozuměli mnohem lépe, kdybychom rozuměli těmto třem věcem.
Myslím, že tyto věci nám také pomohou AI přijmout. Protože pouze pokud ji přijmeme, tak ji můžeme řídit.
Můžeme vlastně ovládat specifikace, když přijmeme širší trend.
Dovolte mi promluvit o těchto třech rozdílných hlediscích.
Zaprvé: naše vlastní inteligence velmi špatně chápe, co je inteligence.
Máme sklon přemýšlet o inteligenci jako o jedné dimenzi, která je jako tón, který je hlasitější a hlasitější.
Začíná to s měřením IQ.
Začíná to asi s jednoduchým, nízkým IQ v kryse nebo myši a možná je více v šimpanzovi a potom možná je více v hloupém člověkovi a potom je možná průměrný člověk, jako já a potom možná genius.
A tato jediná IQ inteligence je vyšší a vyšší.
To je úplně špatně.
To není to, co inteligence je -- ani co je lidská inteligence mimochodem.
Je to spíše jako symfonie rozdílných tónů a každý z těchto tónů hraje rozdílný nástroj poznání.
V naší mysli je mnoho typů inteligence.
Máme deduktivní zdůvodňování, máme emoční inteligenci, máme prostorovou inteligenci; máme možná 100 různých typů, které jsou spojeny dohromady a mají rozdílnou intenzitu u různých lidí.
A samozřejmě, když přejdeme ke zvířatům, mají rozdílné další symfonie rozdílných druhů inteligencí, a občas tyto jejich nástroje jsou stejné, jako máme my.
Můžeme stejně myslet, ale oni mají jiné uspořádání a možná jsou lepší v některých případech než lidé, jako dlouhodobá paměť veverky, která je fenomenální, může si tak zapamatovat kam schovala oříšky.
V ostatních případech může být ale nižší.
Když vyrobíme stroje, navrhneme je stejnou cestou, kde bychom udělali některé takové inteligence lepší než naše a některé se našim nebudou ani blížit, protože nebudou potřeba.
Takže vezmeme tyto věci, tyto umělé spojitosti a budeme přidávat další možnosti umělého poznávání našim AI.
Vytvoříme je velmi specifická.
Takže vaše kalkulačka je už mnohem chytřejší v počtech než vy; vaše GPS je chytřejší než vy v prostorové orientaci; Google, Bing mají lepší dlouhodobou paměť než vy.
Vezmeme znovu tyto rozdílné typy myšlení a dáme je například do auta.
Důvod proč to tam dáme, je aby řídilo auto, ne aby se řídilo jako to dělají lidé,
nemyslí tak jako my.
To je její vlastnost.
Není roztržitá, Nestará se, zda nechala zapnutý sporák, nebo jestli měla vystudovat finance.
Pouze řídí.
(Smích) Pouze řídí, dobře?
Mohli bychom to vlastně prezentovat jako "nemající vědomí".
Jsou bez uvědomění, nestarají se o takové věci, Nejsou roztržití.
Takže obecně vzato, snažíme se udělat co nejvíce rozdílných typů myšlení, kolik jen můžeme.
Snažíme se vyplnit prostor co nejvíce typy nebo druhy myšlení.
Mohly by zde být ale nějaké problémy, které jsou v byznysu a vědě tak složité, že by pouze náš způsob myšlení nemusel na tyto problémy stačit.
Potřebujeme tedy dvoufázový proces, který bude na vymyšlení nových druhů myšlení, abychom mohli pracovat spolu na složitějších problémech, Řekněme například na temné energii nebo na kvantové gravitaci.
To, co děláme, je vyrábění mimozemské inteligence
Můžete o tom přemýšlet jako o druhu umělých mimozemšťanů, v určitém smyslu.
Pomůžou nám přemýšlet rozdílně, protože přemýšlet rozdílně je hnací silou kreativity, bohatství a nové ekonomiky.
Druhou věcí bude v podstatě použití AI ke druhé průmyslové revoluci.
První průmyslová revoluce vznikla, protože jsme vymysleli něco, čemu bych řekl umělá síla.
Před tím, během zemědělské revoluce, vše, co bylo vyrobeno, vyrobily lidské svaly nebo zvířecí síla.
To byla jediná možnost, jak něco udělat.
Velká inovace industriální revoluce spočívala v tom, že jsme použili energii páry a fosilní paliva, abychom mohli používat tuto sílu a dělat věci, které chceme.
Takže dnes, když jedete po silnici, ovládáte, pouze malým pohybem, 250 koní -- 250 koňských sil -- Můžeme je využít ke stavbě mrakodrapů, měst a stavbě cest. postavit továrny, které chrlí hromady židlí nebo ledniček, což je zcela nad naše vlastní síly.
A síla strojů může být rozdělena do všech oblastí, do každého domu, továrny, statku a každý si tuto pomocnou sílu může koupit, stačí to pouze připojit.
Bylo to samozřejmě zdrojem inovací, protože každý farmář mohl vzít pumpu, mohl ji připojit k této umělé síle, k elektřině a získal by elektrickou pumpu.
A to si vynásobte tisíckrát nebo desettisíckrát a tento vzorec nám přinesl průmyslovou revoluci.
Všechny věci, které teď vidíme, všechen tento pokrok, který si užíváme, vychází ze skutečnosti, co jsme udělali.
Stejnou věc teď uděláme s AI.
Rozšíříme ji v dalších oblastech a teď si vezměte tu elektrickou pumpu.
Můžete přidat umělou inteligenci, a máte teď chytrou pumpu.
A to vynásobte milionkrát a nastane druhá průmyslová revoluce.
Takže teď auto jedoucí po ulici, má 250 koňských sil, ale také 250 myslí.
To je autonomní auto.
Je to jako nový produkt; nový nástroj.
AI se rozšíří napříč po síti, po cloudu, jako to udělala elektřina.
Takže vše co je elektrifikováno, bude teď chytré.
A dlužím to Jeffovi, že vzorec pro dalších 10 000 začínajících firem je velmi jednoduchý. Vezmeme x a přidáme AI.
To je ten vzorec, který teď budeme používat.
Toto je způsob, kterým provedeme tuto druhou průmyslovou revoluci.
A mimochodem -- právě teď, tuto minutu, můžete se přihlásit na Google a můžete si pořídit AI za šest centů, 100 zobrazení.
Je to přístupné právě teď.
A třetím hlediskem je, když vezmeme AI a ztělesníme to, vytvoříme roboty.
Všichni roboti budou boti, budou dělat spoustu věcí, které jsme doposud dělali.
Práce je pouze souborem úkolů, takže oni nově nadefinují naše práce, protože oni budou dělat některé tyto úkoly.
Vytvoří ale také úplně nová odvětví, zcela nové soubory úkolů, o kterých jsme v minulosti nevěděli, že je budeme chtít dělat.
Doslova stvoří nové druhy prací, nové druhy úkolů, které musejí být hotové, přesně jako automatizace vytvořila úplně novou spoustu věcí, o kterých jsme nevěděli, že je budeme potřebovat a teď bez nich nemůžeme žít.
Takže se vytvoří mnohem více prací než zanikne, je ale důležité, že mnoho úkolů, které jim zadáme, jsou úkoly, které mohou být vymezené, co se týče výkonu nebo produktivity.
Pokud můžete specifikovat úkol, jak manuální, tak koncepční, který může být specifikován v oblasti výkonu nebo produktivity, to budou dělat boti.
Výkonost je pro roboty.
My jsme v podstatě dobří v plýtvání časem.
(Smích) Jsme dobří ve věcech, které jsou neefektivní.
Věda je ze své podstaty neefektivní.
Pracuje na principu opakujících se nezdarů.
Funguje tak, že děláte testy a experimenty, které nefungují, jinak byste se neučili.
Pracuje na principu, ve kterém není moc efektivity.
Inovace dle definice je neefektivnost, protože vyrábíte prototypy, protože zkoušíte věci, které selžou, které nefungují.
Bádání je ze své podstaty neefektivní.
Umění není efektivní.
Mezilidské vztahy nejsou efektivní.
Toto všechno jsou věci, ke kterým budeme směřovat, protože jsou neefektivní.
Efektivita je pro roboty.
My se také naučíme, jak s AI spolupracovat, protože myslí jinak než my.
Když Deep Blue porazil světového šachového šampiona, lidé mysleli, že je to konec šachů.
Ve skutečnosti ale, jak se dnes ukazuje, nejlepším šachovým šampionem na světě není AI
a není to ani člověk.
Je to tým člověka a AI.
Nejlepší lékařské diagnostiky neprovádí lékař ani AI, nejlepší je tým.
Budeme pracovat s AI a myslím, že v budoucnosti budete placeni podle toho, jak dobře pracujete s těmito boty.
Tak, to je ta třetí věc, že jsou rozdílní, jsou nástrojem, je to něco, s čím chceme spíš spolupracovat než bojovat.
Pracujme s nimi, spíše než proti nim.
Tak budoucnost: Kam nás zanese?
Myslím, že když se za 25 let ohlédnou a podívají se na naše chápání AI a řeknou: ,,Neměli jste AI, ve skutečnosti jste neměli ani internet, ve srovnání s tím, co budeme mít za 25 let."
V současné době nemáme experty na AI.
Proudí do toho hodně peněz, utrácejí se za to miliardy dolarů; je to obrovský byznys, nemáme ale experty, v porovnání s tím, co budeme vědět za 20 let.
Jsme teprve na začátku začátku, jsme v první hodině toho všeho.
Jsme v první hodině internetu.
Jsme v první hodině toho, co přichází.
Nejoblíbenější AI produkt za 20 let, který bude každý používat, nebyl zatím vynalezen.
To znamená, že ještě nejdete pozdě.
Děkuji.
(Smích) (Potlesk)
Když lidé zjistí, že píšu o time managementu, předpokládají dvě věci.
Jednak, že chodím vždy včas, ale to já nedělám.
Mám čtyři malé děti a ráda bych na ně svou občasnou nedochvilnost hodila, ale občas za to prostě nemůžou.
Jednou jsem přišla pozdě na přednášku o time managementu.
(smích) Museli jsme to společně rozdýchat a vychutnat si tu ironii.
A druhý předpoklad je, že znám spoustu tipů a triků, jak si tu a tam ušetřit trochu času.
Občas se mi ozvou z časopisu, že o tom píšou článek. O tom, jak čtenářům pomoci najít hodinu navíc každý den.
Představa je taková, že každý z nás má čas na každodenní aktivity, takže ve výsledku bychom měli mít čas na ty dobré věci.
Já o tomto předpokladu pochybuji, ale vždycky jsem zvědavá, na co přišli, než mi zavolali.
Mé oblíbené jsou: dělat pochůzky, při kterých jen zatáčíte doprava... (smích) Být uvážlivý při používání mikrovlnné trouby: pokud je na obalu uvedeno tři a půl minuty, tak se každopádně budeme držet pod spodní hranicí.
A mé nejoblíbenější, protože to v podstatě dává smysl, je nahrát si oblíbený program na DVD, takže můžete přeskočit všechny reklamy.
Díky tomu ušetříte osm minut za každou půlhodinu. Takže pokud se díváte na televizi dvě hodiny, získáte 32 minut na cvičení.
(smích) Což je pravda.
A víte, jak jinak si můžete najít 32 minut na cvičení?
Nesledujte dvě hodiny denně televizi.
(smích) Hlavní myšlenka je, že si tu a tam ušetříme trochu času a ve výsledku získáme čas dělat to, co chceme.
Ale když jsem sledovala, jak úspěšní lidé využívají svůj čas, a studovala jejich rozvrh hodinu za hodinou, zjistila jsem, že to funguje opačně.
Život, který chceme, si nevystavíme tím, že ušetříme čas.
Vytvoříme si život, jaký chceme, a čas se pak sám najde.
Myslím to takto.
Nedávno jsem se zúčastnila projektu, ve kterém jsem zkoumala 1001 dnů v životě velice zaneprázdněných žen.
Měly náročnou práci, některé podnikaly, staraly se o děti či rodiče, závazky vůči komunitě... prostě ženy v jenom kole.
Nechala jsem je vést si týden časové záznamy, abych mohla zjistit, kolik času pracují a spí, a pak jsem s nimi pro svou knihu mluvila o jejich strategii.
Jedna z těchto žen chodila každou středu za něčím večer ven.
Když se vrátila domů, zjistila, že se rozbil boiler a že je celý sklep zatopený.
Pokud se vám něco takového někdy stalo, pak víte, že je z toho škodlivý, děsivý a nasáklý nepořádek.
Takže se potýká s následky té noci a další den k ní přijdou instalatéři. Den nato úklidová firma vyčistí zničený koberec.
Vše si zaznamenává do časového deníku.
Nakonec jí to z týdne zabere sedm hodin.
Sedm hodin.
To je jako každý den mít hodinu navíc.
Ale kdybyste se jí zeptali na začátku týdne: "Našla byste si sedm hodin na trénink pro triatlon?"
"Našla byste si sedm hodin na mentorování sedmi skvělých lidí?"
Jsem si jistá, že by řekla to, co by řekla většina z nás, a to: "Ne... copak nevidíte, kolik mám práce?"
Když si však musela najít sedm hodin, protože měla všude ve přízemí vodu, tak najednou sedm hodin měla.
A to nám ukazuje, že čas je velice přizpůsobivý.
Neumíme si vytvořit více času, ale čas se vždy přizpůsobí tomu, co se do něj rozhodneme vložit.
Klíčem k time managementu tak je zacházet s našimi prioritami jako s obdobou toho rozbitého boileru.
Abych to vysvětlila, obvykle cituji jednu z nejvíce zaneprázdněných žen, co jsem zpovídala.
Tím mám na mysli to, že sama řídí malou firmu s 12 lidmi na výplatní pásce a ve volnu se věnuje svým šesti dětem.
Ozvala jsem se jí, abychom si dohodli čas setkání na téma, jak "to má v malíku".
Pamatuji si, že byl čtvrtek ráno a ona se mnou neměla čas mluvit.
Samozřejmě.
Ale důvod, proč se mnou nemohla mluvit byl, že šla na túru. Protože bylo nádherné jarní ráno a jí se chtělo jít na túru.
O to víc jsem byla zvědavá, a když jsme se konečně setkaly, vysvětlila mi to následovně.
Řekla mi: "Lauro, vše, co dělám, to jak trávím každou minutu, je moje volba."
Raději, než říct: "Nemám čas dělat x, y, nebo z. ", by řekla: "Nebudu dělat x, y, nebo z, protože to není priorita."
"Nemám čas" často znamená "není to priorita".
Když se nad tím zamyslíte, je to opravdu přesnější vyjádření.
Mohla bych vám říct, že nemám čas vyčistit rolety, ale to není pravda.
Když mi za vyčištění rolet zaplatíte 100 000 dolarů, budu to mít hotové raz dva.
(smích) Ale protože k tomu nedojde, můžu si připustit, že se nejedná o nedostatek času, ale že to prostě nechci udělat.
Použití těchto slov nám připomíná, že čas je volba.
Pokud si připustíme, že pro různé volby mohou nastat děsivé následky. Je to tak.
Ale my jsme chytří, a určitě v dlouhodobém horizontu máme moc dělat ve svém životě věci, které do něj právem patří.
Jak toho dosáhneme?
Jak můžeme priority brát jako obdobu rozbitého ohřívače vody?
Nejdříve je třeba zjistit, jaké priority máte.
Chtěla bych vám k tomu přemýšlení dát dvě strategie.
První k profesní stránce. Většina lidí před koncem roku dává nebo obdrží hodnocení svého výkonu.
Ohlédnete se za svými úspěchy v minulém roce, za "příležitostmi k růstu".
A to má svůj účel. Nicméně efektivnější je udělat to směrem dopředu.
Přestavte si, že je konec příštího roku.
Hodnotíte si uplynulý rok a profesně to pro vás byl naprosto úžasný rok.
Jaké tři až pět věcí jste udělali, že to byl tak úžasný rok?
Takže si zhodnocení příštího roku můžete napsat právě teď.
A můžete to udělat i pro svůj osobní život.
Určitě mnoho z vás, stejně jako já, v prosinci dostává přání, která obsahují složené listy barevného papíru, na kterých je napsáno to, co známe jako rodinný sváteční dopis.
(smích) Nepříliš kvalitní žánr literatury o tom, jak úžasní všichni doma jsou. A nebo ještě lépe, jak jsou všichni zaneprázdnění.
Ale tyto dopisy mají svůj účel. A tím je říct rodině a přátelům, co z minulého roku vašeho života považujete za důležité.
Tento rok je už za námi, ale zkuste si představit, že je konec příštího roku. A byl to naprosto úžasný rok, pro vás i pro lidi, na kterých vám záleží.
Které tři až pět věcí jste udělali, aby byl tento rok tak úžasný?
Můžete si teď napsat další rodinný sváteční dopis.
Neposílejte ho.
(smích) Prosím, nedělejte to.
Ale můžete jej napsat.
A teď, v průběhu hodnocení výkonu a tvorby rodinného svátečního dopisu, získáte šest až deset cílů, na kterých můžete příští rok pracovat.
Teď je ještě musíte rozdělit na splnitelné kroky.
Třeba chcete sepsat rodinnou historii.
Nejdříve si můžete přečíst jiné historie, abyste získali ponětí o stylu.
Pak popřemýšlíte o otázkách, na které se chcete zeptat příbuzných, a domluvíte si s nimi schůzky.
Nebo chcete uběhnout 5 km.
Musíte si najít soutěž a zapsat se, promyslet cvičební plán, a najít někde ve skříni ty správné boty.
A pak... a to je klíčové... přistupujete k prioritám jako k ekvivalentu pokaženého ohřívače vody, protože je do rozvrhu přidáte jako první.
Dosáhnete toho tím, že promyslíte týdny ještě předtím, než nastanou.
Zjistila jsem, že nejvhodnější čas je pro to páteční odpoledne.
Páteční odpoledne by ekonomové mohli nazvat časem "příležitosti s nízkými náklady".
Většina z nás v pátek odpoledne nesedí a neříká: "Mám radost, že právě teď dělám pokroky směrem k mým osobním a profesním prioritám."
(smích) Ale jsme ochotni přemýšlet o tom, které by to měly být.
Zkuste tak trochu času v pátek odpoledne věnovat vytvoření seznamu tří priorit: kariéra, vztahy, vaše maličkost.
Vytvoření seznamu třech priorit nám připomene, že by v každé kategorii mělo něco být.
O kariéře přemýšlíme, o vztazích a sobě... už tak moc ne.
Je to však krátký seznam, dvě až tři věci na kategorii.
Pak se podívejte na celý příští týden a rozhodněte se, kam je zaplánujete.
Kam je naplánujete, je na vás.
Vím, že to pro některé může být složitější než pro jiné.
Tedy že životy některých lidé jsou prostě těžší.
Nebude snadné najít si čas na lekce poezie, pokud se staráte o několik svých dětí.
Chápu to.
Nechci nijak zlehčovat útrapy druhých.
Ale myslím si, že čísla, o která se s vámi podělím, jsou osvobozující.
Týden má 168 hodin.
24 krát 7 je 168 hodin.
To je spousta času.
Pokud pracujete na plný úvazek, tedy 40 hodin týdně, spíte osm hodin v noci, takže 56 hodin týdně... takže vám zbývá 72 hodin na další věci.
To je spousta času.
Pokud však pracujete 50 hodin týdně, máte třeba k práci vedlejší příjem.
Tak vám na další věci zbývá 62 hodin.
No a pokud pracujete 60 hodin,
pak vám na jiné věci zbývá 52 hodin.
Pokud pracujete více než 60 hodin,
jste si tím jistí?
(smích) Jedna studie porovnávala odhady času stráveného v práci s časovým deníkem.
Zjistili, že lidé, kteří tvrdí, že mají 75hodinový týden, se mýlili přibližně o 25 hodin.
(smích) Určitě uhodnete, kterým směrem to bylo.
Každopádně v 168hodinovém týdnu si můžeme najít čas na to, co je pro nás důležité.
Pokud chcete trávit více času se svými dětmi, nebo se chcete lépe připravit na zkoušku, či chcete tři hodiny cvičit a dvě dělat dobrovolné práce, můžete.
A to i když pracujete mnohem více než na plný úvazek.
Máme tedy hodně času, což je skvělé. Protože, víte vy co?
Abychom udělali něco úžasného, nepotřebujeme tak moc času.
Ale když má většina z nás trochu času, co uděláme?
Vytáhneme telefon, že?
Začneme mazat emaily.
Jinak se motáme po domě, nebo sledujeme televizi.
Ale malé momenty mohou mít velký dosah.
Můžete využít trochu času pro trochu radosti.
Třeba se rozhodnout, že si v autobuse něco pěkného přečtete cestou do práce.
Kdysi jsem do jedné práce každé ráno jela dvěma autobusy a metrem. Tak jsem o víkendu chodívala do knihovny, abych měla co číst.
A to cestování změnilo na téměř, téměř příjemnou záležitost.
Přestávky v práci můžete využít na meditaci nebo modlitbu.
Pokud z důvodu nabitého rozvrhu jíte s rodinou venku, možná by pro vás byla dobrou náhražkou rodinná snídaně.
Jde o to se podívat na celý váš dostupný čas a vidět, kde můžete dát ty dobré věci.
Já tomu opravdu věřím.
Máme čas.
I když jsme zaneprázdněni, máme čas na další záležitosti.
A když se zaměříme na to, co je důležité, můžeme mít vést život, jaký chceme v čase, který máme.
Děkuji.
(potlesk)
Chci, abyste se rozhlédli kolem sebe a pokusili se najít tu nejvíc paranoidní osobu v sále. (smích) A pak chci, abyste na ni ukázali prstem.
(smích) Dobře, to raději nedělejte.
(smích) Jako organizační psycholog trávím hodně času na pracovištích a všude se setkávám s paranoiou.
Paranoiu způsobují lidé, kterým říkám "příjemci".
Příjemci jsou při svém jednání vypočítaví.
Jde jim o to, co pro ně můžete udělat.
Opakem je dárce.
Je to někdo, kdo se většinou ptá: "Co pro vás mohu udělat?"
Chtěl jsem vám dát šanci popřemýšlet o vašem vlastním stylu.
Všichni občas bereme i dáváme.
Váš styl je, jak se obvykle chováte k většině lidí, váš standard.
Mám pro vás krátký test, abyste zjistili, zda jste spíše příjemce nebo dárce. Můžete jej hned vyzkoušet.
[Test narcismu] [Krok 1: Krátce se nad sebou zamyslete.] (smích) [Krok 2: Pokud jste se dostali ke kroku 2, nejste narcista.] (smích) Tohle je jediná věc, kterou vám povím a není podložená daty, ale věřím, že čím déle vám trvá, než se nad testem zasmějete, tím více bychom se měli bát, že jste příjemce.
(smích) Ne všichni příjemci jsou však narcisté.
Někteří jsou dárci, kteří se už mnohokrát spálili.
Pak je tu další typ příjemců, kterým se dnes nebudeme věnovat, a těm říkáme psychopati.
(smích) Zajímalo mě, jak běžné tyto extrémy jsou, a tak jsem provedl průzkum s více než 30000 lidí z různých odvětví a kultur.
A zjistil jsem, že většina lidí je někde uprostřed mezi dáváním a přijímáním.
Zvolili si třetí styl, takzvané "dorovnávání".
Jako dorovnávači se snažíte udržet rovnováhu mezi přijímáním a dáváním: něco za něco - udělám něco pro tebe, když ty uděláš něco pro mě.
Vypadá to jako bezpečný návod na život.
Je to ale i nejefektivnější a nejproduktivnější možnost?
Odpověď na tuto otázku je jednoznačné...
možná.
(smích) Studoval jsem desítky organizací a tisíce lidí.
Nechal jsem inženýry měřit jejich produktivitu.
(smích) Zkoumal jsme známky studentů medicíny... a dokonce i tržby prodejců.
(smích) A zcela neočekávaně byli v každém z těchto povolání nejhorší dárci.
Inženýři, kteří udělali nejméně práce, opláceli více laskavostí, než kolik se jim dostalo.
Byli tak zaneprázdnění prací za ostatní, že jim doslova došla energie a čas na dokončení jejich vlastní práce.
Na medicíně měli nejhorší známky studenti, kteří se plně ztotožňují s prohlášením jako: "Miluji pomáhat druhým." To naznačuje, že doktor, kterému byste měli důvěřovat, šel studovat medicínu bez touhy pomáhat komukoliv.
(smích) A v prodeji měli nejnižší příjmy ti nejštědřejší prodejci.
Sešel jsem se s jedním z těchto prodejců s vysokým skórem dávání
a zeptal se ho: "Proč pracujete tak blbě..." Takhle jsem se nezeptal, ale... (smích) "Jaké jsou náklady na štědrost při prodeji?"
A on řekl: "Svých zákazníků si vážím tak moc, že bych jim nikdy neprodal ani jeden náš mizerný produkt."
(smích) Čistě ze zvědavosti, kolik z vás se spíše vidí jako dárce než příjemce nebo dorovnávač?
Přihlaste se.
No, asi by vás bylo víc, kdybych vám nesdělil tato fakta.
Ale ve skutečnosti je to složitější, protože dárci se sice často obětují, ale zároveň zlepšují svou organizaci.
Máme na to spoustu důkazů... mnoho studií zkoumá frekvenci dávání, která existuje v týmech a i v organizacích... a čím více lidé pomáhají, sdílejí své znalosti a mentorují druhé, tím lépe se organizaci vede v každé měřitelné metrice: vyšší zisk, zákaznická spokojenost, udržení zaměstnanců... dokonce i nižší provozní výdaje.
Dárci tak tráví hodně času pomocí druhým a zlepšují tým, ale pak na to bohužel doplatí.
Chci mluvit o tom, co je třeba k vybudování kultury, ve které mohou být dárci úspěšní.
Když mají dárci nejhorší výsledky, chtěl jsem vědět, kdo má tedy nejlepší výsledky?
Začneme dobrou zprávou: nejsou to příjemci.
Příjemci mají v každé práci tendenci rychle růst, ale také rychle spadnout.
A spadnou do rukou dorovnávačů.
Pokud jste dorovnávač, pak věříte na "oko za oko" – spravedlivý svět.
A když potkáte příjemce, máte pocit, že vaším životním posláním je tuto osobu přímo pekelně vytrestat.
(smích) Zavládne tak spravedlnost.
Většina lidí patří mezi dorovnávače.
To znamená, že pokud jste příjemce, časem vás to dožene. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Logický závěr tedy je, že nejlepší výkony musí podávat dorovnávači.
Ale není tomu tak.
V každé práci, v každé organizaci, kterou jsem studoval, měli nejlepší výsledky opět dárci.
Podívejte se na data, která jsem nasbíral od stovek prodejců při sledování jejich tržeb.
Vidíte, že dárci jdou do obou extrémů.
Jsou mezi těmi, kdo mají nejnižší tržby ale také mezi těmi nejlepšími. To stejné jsme zjistili u produktivity techniků
a známek studentů medicíny. Dárci mají nadměrné zastoupení v dolní i horní hranici
každé metriky úspěchu, kterou umím sledovat.
Což nás přivádí k otázce: Jak vytvoříme svět, kde bude moci vynikat více dárců?
Chci mluvit o tom, jak toho dosáhnout nejen v podnikání, ale i v neziskovkách, ve školách... dokonce i ve vládách.
Jste připraveni?
(povzbuzení) Stejně bych to udělal, ale cením si toho nadšení.
(smích) První nesmírně důležitá věc, je uvědomit si, že dárci jsou vašimi nejlepšími lidmi, a pokud nebudete opatrní, vyhoří.
Musíte tedy vzít dárce pod svá křídla.
Cennou lekci mi udělil nejlepší networker dle časopisu Fortune.
Ten muž, ne kočka.
(smích) Jmenuje se Adam Rifkin.
Je to velice úspěšný sériový podnikatel, který tráví značnou část času tím, že pomáhá druhým.
A jeho tajnou zbraní je 5-minutová laskavost.
Adam prohlásil: "Nemusíte být Matka Tereza nebo Gándhí, abyste se stali dárcem.
Stačí najít drobnosti, které přidají velkou hodnotu k životu druhých lidí."
Může to být tak prosté jako představit dva lidi, kteří by mohli získat tím, že se poznají.
Můžete se podělit o své znalosti, nebo dát trochu zpětné vazby.
Může to být i něco tak elementárního jako říct: "Víš, budu se snažit najít někoho, jehož práce si dosud nikdo nevšiml a ocenit jej."
Tyto 5-minutové laskavosti jsou nesmírně důležité pro dárce, protože jim umožní nastavit hranice a chránit se.
Dále záleží na tom, pokud chcete vybudovat kulturu, kde dárci uspějí, že potřebujete kulturu, ve které je vyhledání pomoci normou. Kde se lidé hodně ptají.
To může některým z vás příliš připomínat domov.
[Takže ve vztahu musíte být vždycky dárce?] (smích) U úspěšných dárců je vidět, že vědí, že je v pořádku být i příjemce.
Pokud řídíte organizaci, můžete jim to usnadnit.
Můžeme lidem usnadnit, aby si řekli o pomoc.
S několika kolegy jsme zkoumali nemocnice.
Zjistili jsme, že na některých patrech sestry často vyhledávaly pomoc, zatímco na jiných to dělaly jen zřídka.
Rozdílným faktorem na patrech, kde to bylo běžné, kde to bylo normou, byla sestra, jejíž jedinou prací bylo pomáhat ostatním sestrám na oddělení.
Při možnosti využít této role sestry tvrdily: "Není to trapné, není hloupé žádat o pomoc... je to vlastně doporučováno."
Říct si o pomoc není důležité jen pro ochranu úspěchu a pro dobrý pocit dárců.
Je také důležité, aby více lidí jednalo jako dárci, protože podle dat 75 až 90 % dávání ve všech organizacích začíná požadavkem.
Ale mnoho lidí se nezeptá.
Nechtějí vypadat nekompetentně, neví, na koho se obrátit, nechtějí zatěžovat ostatní.
Ale pokud nikdo nepožádá o pomoc, budete mít ve své organizaci hromadu frustrovaných dárců, kteří by moc rádi přiložili ruku k dílu, kdyby jen věděli, komu a jak by prospěli.
Ale myslím, že nejdůležitější, když chcete vytvořit kulturu úspěšných dárců, je dobře si rozmyslet, koho vpustíte do svého týmu.
Pokud tedy chcete kulturu plnou produktivní štědrosti, měli byste najmout hromadu dárců.
Ale překvapilo mě však zjištění, že to vlastně není pravda... že negativní dopad příjemce na kulturu je obvykle dvoj- až trojnásobný oproti pozitivnímu dopadu dárce.
Dá se na to dívat takto: shnilé jablko nakazí celý sud, ale jedno dobré vejce prostě nevydá za tucet.
(smích) Nevím, co to znamená... (smích) Ale doufám, že vy ano.
Ne... pokud vpustíte do týmu jen jednoho příjemce, uvidíte, že dárci přestanou pomáhat.
Řeknou: "Kolem mě je spousta hadů a žraloků.
Proč bych měl přispívat?"
Jenže když do týmu vpustíte jednoho dárce, nenastane exploze štědrosti.
Lidé si většinou řeknou: "Skvělé! Ten udělá všechnu mou práci."
Takže efektivní nábor, prověřování a team building nejsou jen o přijímání dárců, ale i o vystrnadění příjemců.
Pokud to děláte správně, zůstanou vám dárci a dorovnávači.
Dárci budou štědří, protože se nemusí bát o následky.
A krása dorovnávačů tkví v tom, že následují normu.
Jak tedy najdete příjemce dříve, než bude pozdě?
Odhalení příjemců je ve skutečnosti velice těžké, zejména při prvních dojmech.
Existuje jeden osobnostní rys, který nás rozhodí.
Říká se mu přívětivost, jedna z hlavních složek osobnosti napříč kulturami.
Přívětiví lidé jsou laskaví a přátelští.
Jsou milí a slušní. Spoustu jich najdete v Kanadě... (smích) Proběhla tam národní soutěž, ve které měli vymyslet nový slogan Kanady doplněním věty: "Kanadský jako..."
Myslel jsem, že výherce napíše něco jako "Kanadský jako javorový sirup", nebo "... lední hokej".
Ale ne. Kanaďané si za svůj nový slogan zvolili... Nedělám si legraci... "Kanadský jak to jen je za daných okolností možné."
(smích) Ti z vás, kteří jsou velice přívětiví, nebo jste trochu Kanaďané, tomu budou hned rozumět.
Jak jsem mohl říct, že jsem jen takový, když se neustále přizpůsobuji ve snaze zavděčit se ostatním?
Nepřívětiví lidé to téměř nedělají.
Jsou více kritičtí, skeptičtí, nároční a je mnohem pravděpodobnější, že půjdou studovat práva.
(smích) To není vtip, to je doložený fakt.
(smích) Vždy jsem předpokládal, že přívětiví lidé jsou dárci a nepřívětiví příjemci.
Ale pak jsem získal data a s překvapením jsem zjistil, že mezi tím není žádná souvislost. Ukázalo se, že přívětivost-nepřívětivost je vnější pozlátko: Jak příjemné je s vámi komunikovat?
Zatímco dávání a přijímání je o vaši vnitřní motivaci: Jaké jsou vaše hodnoty? Jaké máte s ostatními úmysly?
Chcete-li opravdu přesně posuzovat lidi, musíte se dostat do okamžiku, na který čeká každý přítomný konzultant: nakreslit magický kvadrant.
(smích) Najít přívětivé dárce je snadné: na všechno říkají ano.
Nepřívětivé příjemce také rychle odhalíte, i když jim asi budete říkat trochu jinak.
(smích) Zapomínáme na další dvě kombinace.
V organizacích se také vyskytují nepřívětiví dárci.
Jsou to lidé, kteří se jeví jako nevlídní a neústupní, ale na srdci mají nejlepší zájmy všech ostatních.
V řeči inženýra: "Nepřívětiví dárci... mají špatné uživatelské rozhraní, ale skvělý operační systém."
(smích) Pokud je vám to bližší.
(smích) Nepřívětiví dárci jsou ve vaší organizaci nejvíce nedocenění lidé, protože právě oni poskytují kritickou zpětnou vazbu, kterou nikdo nechce slyšet, ale všichni ji potřebují.
Musíme zlepšit hodnocení těchto lidí, abychom je zbytečně neodepisovali a neříkali: "Hm, trochu nedůtklivý, to musí být sobecký příjemce."
Další kombinace, na kterou se zapomíná, je smrtící... přívětivý příjemce, také známý jako podvodník.
Je to člověk, který je milý do obličeje, ale pak vás bodne přímo do zad.
(smích) Můj oblíbený způsob, jak je odhalit během pohovoru, je dát jim tuto otázku: "Můžete mi říct jména čtyř lidí, jimž jste významně pomohli s kariérou?"
Příjemci vám dají čtyři jména, z nichž všichni budou významnější než oni sami, protože příjemci jsou skvělí v lichocení a pak ve shazování.
Dárci budou spíše jmenovat kolegy, kteří jsou na nižší úrovni, nemají až takovou moc, aby jim mohli nějak prospět.
A přiznejme si, že o charakteru zjistíme nejvíce, když sledujeme, jak se někdo chová k číšnikovi či k řidiči Uberu.
Pokud to zvládneme, dokážeme z organizací vystrnadit příjemce. Pokud bude bezpečné žádat o pomoc, dokážeme-li ochránit dárce před vyhořením a necháme je ambiciózně dosahovat jejich vlastních cílů a zároveň pomáhat druhým lidem, pak dokážeme změnit způsob, jakým lidé definují úspěch.
Namísto tvrzení, že jde jen o to porazit konkurenci, budou lidé chápat úspěch více jako příspěvek.
Věřím, že většina smysluplných cest k úspěchu je pomáhat uspět druhým.
A pokud to dokážeme šířit, můžeme paranoiu obrátit vzhůru nohama.
Existuje pro to jméno.
Říká se tomu "pronoia".
Pronoia je utkvělá představa, že ostatní lidé osnují váš blahobyt.
(smích) Že se o vás za vašimi zády vyjadřují výjimečně pochvalně.
Na kultuře dárců je nejlepší, že se nejedná o přelud... je to realita.
Chci žít ve světě, kde jsou dárci úspěšní, a věřím, že mi pomůžete takový svět vytvořit.
Děkuji.
(potlesk)
Jako malé dítě jsem lezl různě po domě, a vzpomínám si na tyto turecké koberce, s různými válečnými a milostnými výjevy
Podívejte, tohle zvíře se snaží bojovat s oštěpem válečníka.
Má matka udělala tyto fotky minulý týden Pamatuju si je doteď.
Pak tu byla další věc, tenhle ohromný kus nábytku s příšerami a chrliči a nahotou -- docela strašidelné, když jste malé dítě.
Co jsem si z toho odnesl je to, že předměty vyprávějí příběhy, takže vyprávění mělo velký vliv na mou práci.
Pak tu byl další vliv.
Když mi bylo kolem 15 nebo 16, chtěl jsem jako všichni mladiství dělat to, co mě baví a čemu věřím.
A tak jsem dal dohromady dvě nejoblíbenější věci, což bylo lyžování a windsurfing.
Skvělé způsoby jak uniknout fádnímu počasí ve Švýcarsku.
A tak jsem obě věci spojil: Vzal jsem lyže a prkno a dal na ně nohu od stožáru, přidal vázání a kovové žebroví a už jsem jezdil po zamrzlých jezerech hroznou rychlostí.
Ale vážně, byla to smrtící past, výborně to fungovalo, ale bylo to hrozně nebezpečné.
A tak jsem si uvědomil, že chci studovat design.
(smích) Jen se podívejte na tu grafiku.
(smích) Tak jsem šel na školu designu,
dokončil jsem ji na začátku 90. let. A v Silicon Valley se dělo něco úžasného u čeho jsem chtěl být, počítače se začínaly dostávat do našich domovů a musely se začít měnit, aby u nás doma mohly být.
Našel jsem si práci v konzultační firmě a zažili jsme schůze, kdy manažeři prostě vešli a řekli: "To, co tu dnes děláme, je velmi důležité".
A projekty nazývali různými jmény převážně z "Hvězdných válek" jako C3PO, Yoda, Luke.
Celý nedočkavý, jako mladý designér úplně vzadu v místnosti, jsem zvedl ruku a ptal se na otázky,
které asi byly dost hloupé, jako: "K čemu je ta klávesa Caps Lock?"
nebo: "K čemu je tenhle Num Lock?"
Víte co myslím? "Opravdu to lidi používají?"
"Potřebují to? Chtějí to mít doma?"
(smích) Tehdy jsem si uvědomil, že nechtějí měnit věci od základu,
nechtějí měnit vnitřek věcí. Chtěli po nás, designérech, abychom vytvořili obal, udělali tomu nějaký hezký vnějšek.
A já si nechtěl hrát s barvičkami,
nebylo to to, co jsem chtěl dělat.
Nechtěl jsem se stát stylistou.
A pak jsem viděl tento citát: "...reklama je cena, kterou firmy platí, za to, aby byly neoriginální"
Musel jsem začít sám. Přestěhoval jsem se do San Francisca, a založil malou firmu, fuseproject.
A chtěl jsem pracovat na důležitých věcech.
Nechtěl jsem dělat pouze zevnějšek, ale vytvořit celkový zážitek z používání.
První projekty byly skromné, byla nějaká technologie a vznikly nějaké věci, které lidi používali novým způsobem, a možná se objevila nějaká nová funkce.
Tohle jsou hodinky, které jsme dělali pro Mini Cooper, automobilová společnost, která v té době začínala a jsou to první hodinky s displejem, který se mění z horizontálního na vertikální.
To mi dovolí podívat se na čas diskrétně,
bez pohybu loktem. Další projekty, které byly více o transformaci, o přizpůsobení lidským potřebám.
Tohle je malý kus nábytku pro italského výrobce, přepravuje se zcela plochý, a pak se složí do stolků, židliček a dále.
A teď něco víc experimentálního: tohle je osvětlení pro Swarovski, které mění svůj tvar.
Z kruhu do kulata, do čtverce, do osmičky.
A to pouhým nákresem na malý tablet celé osvětlení se změní do jakéhokoliv tvaru chcete.
A konečně listová lampa pro Herman Miller.
To byl docela složitý proces; zabral nám asi čtyři a půl roku.
Hledal jsem způsob, jak vytvořit jedinečný zážitek ze světla,
novou zkušenost se světlem. Museli jsme navrhnout jak lampu, tak žárovku.
A to je, řekl bych, v designu jedinečná příležitost.
A ta zkušenost, kterou jsem hledal, bylo dát uživateli možnost vybrat si mezi teplým, příjemným ambientním světlem, az k zářivému pracovnímu světlu.
A ta žárovka to dokáže.
Dovoluje uživateli změnit, a také míchat obě zabarvení.
A to jednoduchým způsobem: stačí se dotknout podstavce, na jedné straně se mění jas, na druhé straně zabarvení.
Všechny tyto projekty mají svůj lidský rozměr, myslím si, že jako designéři musíme víc přemýšlet nad tím, jak vytvořit jiný vztah mezi naší prací a okolním světem, ať už v obchodní sféře,
nebo, jak teď ukážu, v občanských projektech. Všichni se myslím shodneme na tom, že designéři vnášejí do obchodu i mezi lidi hodnoty, Ale jsou to hodnoty, které vkládáme to těchto projektů, které nakonec přinesou větší hodnoty.
A ty hodnoty mohou být o problémech životního prostředí, o udržitelnosti, nižší energetické spotřebě.
Taky mohou být o funkci a kráse; nebo o obchodní strategii.
Ale designéři jsou lepidlo, které tyto věci dává dohromady.
Jawbone je projekt, který znáte, a je to technologie s lidskostí.
Dotýká se vaší kůže, vnímá ji
a ví, kdy mluvíte. A protože ví, kdy mluvíte, dokáže odstranit jiné zvuky, o kterých ví, což jsou ruchy v okolí.
Další věc, která je na Jawbone lidská, je to, že jsme se rozhodli vyndat všechno technologické všechny ty podivné součástky a zkusili to udělat co nejkrásnější.
Přemýšlejte o tom, opatrnost, s jakou si vybíráme sluneční brýle nebo šperky a doplňky je velmi důležitá, takže pokud to není krásné, nepatří to na náš obličej.
A o to se tady snažíme. Ale práce na Jawbone je vážně unikátní.
Chci vám něco ukázat, tady nalevo.
To je základní deska, jedna z věcí, která jde dovnitř a díky které to celé funguje.
Ale tohle je designový proces. Tady někdo mění základní desku, dává na ní tracery a přemisťuje integrované obvody, zatímco designéři na druhé straně tu práci uskuteční,
takže už to není jenom o vzhledu, obalu na technologii.
Je to o navržení celku - vnitřku i vnějšku
A na druhé straně místnosti, designéři provádějí malé změny, skicují, kreslí, modelují v počítači.
Tomu já říkám být řízený designem.
Jsou tu samozřejmě i další faktory, ale design pomáhá definovat celou zkušenost - vnitřek i vnějšek.
Samozřejmě, design není nikdy dokončen,
A to je další věc, která je jedinečná na způsobu, kterým pracujeme, protože není nikdy hotovo, musíte udělat i další věci.
Obal, webové stránky a musíte pokračovat a okouzlit uživatele v mnoha ohledech.
Ale jak si někoho udržíte, když není nikdy hotovo?
Hosain Rahman, ředitel Aliph Jawbone opravdu rozumí tomu, že je potřeba jiné struktury.
V tomto ohledu to znamená, že jsme partneři. Je to partnerství, pracujeme spolu a věnujeme se tomuto projektu a pak si také rozdělíme odměny.
Tady je další projekt s podobně partnerským přístupem.
Tohle je Y Water, a je od jednoho člověka z Los Angeles Thomas Arndt, Australan, přišel k nám, a vše co chtěl, bylo vytvořit zdravé pití, organický nápoj pro své děti, aby nahradil limonády s vysokým obsahem cukru, od kterých je chce držet dál.
Takže jsme pracovali na této láhvi, je symetrická ve všech pohledech.
A to umožňuje použít láhev i jako hračku.
Láhve se dají spojovat, můžete vytvořit různé tvary a formy.
(smích) (potlesk)
Děkuji. (potlesk) A zatímco co jsme na tom pracovali, začal nám tvar láhve připomínat písmeno Y a řekli jsme si, slovo "proč" a "proč ne" jsou asi nejčastější dětské otázky.
A tak jsme to nazvali Y Water. A to je další oblast, kde se vše schází dohromady trojrozměrný design, nápady, značka, všechno je hluboce provázané.
Další věc ohledně tohoto projektu je, že přinášíme duševní vlastnictví přinášíme marketingový přístup přinášíme všechny tohle, ale nakonec nejvíc prinášíme hodnoty, hodnoty, které vytvoří duši společnosti, se kterou pracujeme.
A je obzvláště hodnotné, když se vaše práce stane tvůrčím prostředkem, a ostatní ji skrze vlastní kreativitu posouvají dál.
Tady je další projekt, který to opravdu dokládá.
Toto je One Laptop per Child, notebook za 100 dolarů.
Ta fotka je neuvěřitelná.
V Nigérii nosí lidé na hlavě své nejcennější věci.
Tato dívka chodí jde do školy s notebookem na hlavě.
To pro mě znamená opravdu hodně.
Nicholas Negroponte, zakladatel OLPC, který už o tomto projektu řekl hodně, k nám přišel před dvěma a půl lety a měl jasnou vizi.
Chtěl poskytnout vzdělání, poskytnout technologie, to jsou pilíře jeho života a pilíře projektu One Laptor per Child.
Třetím pilířem byl pro něho design.
V té době se mi nechtělo pracovat na počítačích
Ne po předchozí zkušenosti.
Ale on tvrdil, že je to velmi důležité, že design bude ten důvod, proč děti budou tento produkt milovat. jak ho uděláme levný a zároveň pevný.
A navíc říkal, že se zbaví klávesy Caps Lock. (smích) A Num Locku taky.
Tím mě přesvědčil. Navrhli jsme ho, aby byl ikonický, aby vypadal jinak. Aby byl pro děti, ale nevypadal jako hračka.
Pak jsme zapojili všechny technologie, o kterých jste slyšeli Wi-Fi antény, pomocí kterých se děti mohli spojit; obrazovka, která se dala číst i za slunečního svitu; gumová klávesnice, chráněná od okolního prostředí.
Všechno se mohlo uskutečnit díky našemu zapálení a díky lidem z OLPC a inženýrům,
kteří šli proti dodavatelům, šli proti výrobcům.
Bojovali jak zvířata, aby mohl notebook být takový jakým teď je.
A svým způsobem díky této vůli mohou projekty jako je tenhle fungovat, aniž by byla zničena původní myšlenka.
Myslím, že je to něco velmi důležitého.
Teď rozumíte těmto fotkám, ráno vstanete a vidíte děti v Nigérii vidíte děti v Uruguay a v Mongolsku se svými počítači.
Opustili jsme původní béžovou barvu.
Jsou teď barevné, zábavné, každé logo je trochu jiné.
Podařilo se nám během výrobního procesu přidat 20 různych barev pro X a O, což je název toho počítače, a promícháním v továrně získáte 20 krát 20, 400 různých barevných kombinací.
Takže, lekce, které jsme získali
pozorováním dětí v rozvojových zemích jsou neuvěřitelné. Tohle je můj synovec, Anthony, ve Švýcarsku. Notebook si půjčil jedno odpoledne, a bylo těžké ho od něj získat zpátky.
(smích) Byl to prototyp. O měsíc a půl později se vracím do Švýcarska a on si tam hraje se svoji vlastní verzí.
(smích) Z papíru a lepenky.
Teď už skončím posledním projektem, tohle je něco víc pro dospělé.
Někteří z vás jste možná slyšeli o New York City kondomu.
Právě jsme ho odstartovali, na Svatého Valentýna. 14. února, si před deseti dny.
Ministerstvo zdravotnictví v New Yorku nás oslovilo a potřebovali nějakým způsobem rozdělit zdarma 36 miliónů kondomů mezi občany New Yorku.
Takže docela velký úkol a my začali pracovat na automatech.
To jsou ty automaty, mají přátelský tvar.
Je to trochu jako navrhování požárního hydrantu, musí být snadno servisovatelný, musíte vědět kde je a co to dělá.
I kondomy jsme navrhovali sami.
Byl jsem zrovna v New Yorku, když se projekt rozjel, a šel jsem se podívat na místa, kde byly automaty nainstalovány. Tohle je v malý portorikánský rodinný obchod. V baru na Christopher Street,
v kulečníkovém klubu. Instalují je všude, v klinikách pro bezdomovce,
a samozřejmě kluby a diskotéky.
A tady je veřejné oznámení ohledně tohoto projektu.
(smích) Užívejte.
(potlesk) Tady dokáže design opravdu vyvolat konverzaci.
Byl jsem na těch místech, a lidi je vážně vážně si je užívali.
Byli nadšení. Lámalo to ledy, bouralo stigmata, a myslím, že to je něco, co design také dokáže.
Chtěl jsem hodit do publika nějaké kondomy, ale nejsem si jist, zda se to tu sluší.
(smích) Jo? Dobře, dobře. Mám jích málo.
(smích) (potlesk) Mám jich víc, můžete se mě na ně zeptat později.
(smích) A pokud se vás někdo zeptá, proč s sebou máte kondom,
můžete říct, že se vám líbí design. (smích) Zakončím to poslední myšlenkou: Pokud budete všichni pracovat na vytváření hodnot, ale nezapomeneme na původní hodnoty práce, na které děláme můžeme tu práci změnit.
Můžeme měnit hodnoty, měnit firmy, se kterými pracujeme, a nakonec můžeme společně třeba i změnit svět.
Děkuji vám. (potlesk)
Představme si sochaře tvořícího sochu, jak pilně seká svým dlátem.
Michelangelo to dokázal krásně vyjádřit: „Každý kus kamene má uvnitř sochu a je úkolem sochaře, aby ji objevil.“
Co kdybychom ale postupovali naopak?
Ne od celistvého kusu kamene, ale z hromady prachu, miliony částic bychom slepili tak, aby vznikla socha.
Vím, že je to absurdní myšlenka.
Je to pravděpodobně nemožné.
Sochu z hromady prachu byste získali jedině tehdy, kdyby se sestavila sama, kdybychom dokázali přimět miliony částic k tomu, aby se spojily a vytvořily sochu.
I když se to zdá nepravděpodobné, něčím velmi podobným se zabývám ve své laboratoři.
Nestavím z kamene, používám nanomateriály.
Jsou to takové hrozně malilinkaté fascinující věcičky.
Jsou tak malé, že kdyby byl tento ovladač nanočásticí, lidský vlas by měl rozměry celé téhle místnosti.
Nanomateriály jsou podstatou oboru nazývaného nanotechnologie, určitě jste o něm všichni slyšeli, a taky o tom, jak se díky němu všechno změní.
Doba mých postgraduálních studií byla tím nejskvělejším obdobím pro práci v nanotechnologii.
Neustále docházelo k vědeckým průlomům.
Na konferencích vládlo vzrušení, z grantových agentur se tam valila spousta peněz.
A to z tohoto důvodu: když jsou věci opravdu maličké, podléhají jiným pravidlům fyziky než normální předměty, s nimiž na sebe vzájemně působíme.
Té fyzice říkáme kvantová mechanika.
Z ní vyplývá, že k přesnému nastavení jejich chování stačí, když je nepatrně pozměníte, například přidáním nebo odebráním pár atomů, nebo zkroucením materiálu.
Je to jako dokonalá souprava nástrojů.
Bylo to povzbuzující; měli jste pocit, že dokážete cokoliv.
A taky jsme na tom dělali, mluvím o postgraduálních studentech celé své generace.
S nanomateriály jsme se snažili vytvořit bleskově rychlé počítače.
Sestavovali jsme kvantové tečky, které by jednou dokázaly nemoc uvnitř vašeho těla najít a bojovat s ní.
Byly tu i skupiny, které se snažily zbudovat výtah do vesmíru s využitím uhlíkových nanotrubiček.
Opravdu, můžete si to dohledat.
Mysleli jsme, že to ovlivní všechny vědní i technické obory, od výpočetní techniky po medicínu.
A musím se přiznat, všechno jsem to baštil,
všechno do posledního drobečku.
To bylo ale před 15 lety a byla odvedena úžasná a důležitá vědecká práce.
Zjistili jsme spoustu věcí.
Nanotechnologii se nám nikdy nepodařilo převést do nových technologií, které by dokázaly člověka skutečně ovlivnit.
Je to proto, že tyto nanomateriály jsou jako dvousečná zbraň.
Kvůli své vlastnosti, pro niž jsou pro nás zajímavé, svým malým rozměrům, s nimi není možné pracovat.
Je to doslova jako snaha postavit sochu z hromady prachu.
Prostě nemáme dostatečně malé nástroje, abychom s nimi mohli pracovat.
Ale i kdybychom je měli, nebylo by to nic platné, protože bychom nedokázali spojit miliony částic, abychom sestavili technologii.
Takže proto veškerá naděje a ten povyk zůstaly přesně tím, čím jsou: nadějí i povykem.
Nemáme žádné nanotečky pro boj s nemocemi, nemáme výtahy do vesmíru, a o co mi šlo nejvíc, žádný nový typ výpočetní techniky.
Poslední zmíněné, je skutečně důležité.
Zvykli jsme si na to, že se tempo ve vývoji výpočetní techniky nezmění.
Na této myšlence jsme vystavěli celé ekonomiky.
A toto tempo trvá, díky naší schopnosti napěchovat do počítačového čipu stále více součástek.
Čím jsou tyto součástky menší, tím jsou rychlejší, spotřebují méně energie, a jejich cena se sníží.
A tento trend je to, co tu neuvěřitelnou rychlost vývoje udržuje.
Uvedu příklad: Kdybych vzal obří počítač, který dostal 3 muže na měsíc a zpátky, a nějakým způsobem ho stlačil, stlačil největší počítač své doby, aby byl malý jako váš chytrý telefon, váš současný smartphone, ten, co jste za něj dali 300 dolarů a co dva roky ho vyhazujete, by tuhle věc úplně odrovnal.
Ničím by vás neohromil.
Neuměl by nic z toho, co dokáže váš smartphone.
Byl by pomalý, nic byste si na něj nemohli uložit, s trochou štěstí byste se možná podívali na první dvě minuty seriálu „Živí mrtví“. (Smích) Vývoj totiž není pozvolný.
Je nezastavitelný.
Je prudký.
Rok za rokem se stupňuje, až do té míry, že když srovnáte technologie dvou po sobě jdoucích generací, uvidíte, že jsou velice odlišné.
A je naší povinností tento vývoj udržet.
Rádi bychom byli schopni říct totéž i za 10, 20, 30 let: podívejte, co jsme za posledních 30 let dokázali.
Víme ale, že tento vývoj nebude věčný.
Popravdě, tahle party se chýlí ke konci.
Je to jako „poslední šance, dát si panáka.“
Když nahlédnete pod pokličku, v mnoha měřítcích, jako jsou rychlost a výkonnost, se už vývoj zastavil.
Takže pokud chceme v téhle party pokračovat, musíme udělat to, co jsme vždycky dokázali, a sice inovovat.
Takže úkolem a posláním naší skupiny je inovace s využitím uhlíkových nanotrubiček. Myslíme si totiž, že zajistí, aby se tempo vývoje udrželo.
Jejich název napovídá, co jsou zač.
Jsou to mrňavé duté trubičky tvořené atomy uhlíku. Díky svým nanorozměrům, mají naprosto ojedinělé elektronické vlastnosti.
Z vědeckých poznatků vyplývá, že jejich využití ve výpočetní technice by vedlo až k desetinásobnému zvýšení výkonnosti.
To je jako bychom jedním krokem přeskočili několik technologických generací.
Takhle se tedy věci mají.
Máme tenhle závažný problém a v podstatě máme ideální řešení.
Věda na nás ječí: „Tohle byste měli udělat, aby se váš problém vyřešil!“
Tak jo, můžeme začít, s chutí do toho.
Naběhneme si ale přímo na tu dvousečnou zbraň.
„Ideálním řešením“ je materiál, se kterým se nedá pracovat.
K sestavení jednoho počítačového čipu, bych jich musel seskládat miliardy.
Je to stále stejný hlavolam, takový věčný problém.
Tehdy jsme si řekli: „Necháme toho.
Nevydáme se stejnou cestou.
Zkusme najít, co chybí?
Co uniklo naší pozornosti?
Co z toho, co bychom měli udělat, neděláme?“
Je to jako ve filmu „Kmotr“, že?
Když Fredo zradí svého bratra Michaela, všichni víme, co se musí stát.
Fredo musí zmizet.
Michael to ale pořád odkládá.
Ok, chápu to.
Jejich matka je ještě naživu, utrápilo by ji to.
Řekli jsme si: „Kde vězí Fredo v tom našem problému?“
Čím se nezabýváme?
Co neděláme, ale co přitom udělat musíme, abychom uspěli?
A tady je odpověď: ta socha se musí postavit sama.
Musíme najít nějaký způsob, jak přimět, jak přesvědčit miliardu těchto částic, aby se sestavily a vytvořily technologii.
Nemůžeme to udělat za ně. Musí to udělat ony samy.
Je to obtížné, není to nic triviálního, ale v tomto případě, je to jediná možnost.
Ukázalo se, že to není něco až tak neobvyklého.
My takhle prostě nic nestavíme.
Lidé tímto způsobem nic nestavějí.
Ale když se podíváte kolem sebe, a příklady jsou všude kolem nás, Matka příroda takhle staví všechno.
Vše je postaveno hierarchicky.
Můžete jít na pláž, kde najdete jednoduché organismy používající molekuly bílkovin ke zformování písečného materiálu získaného z moře, a vytvářejí si ojedinělé a nesmírně různorodé podpůrné struktury.
Příroda není ledabylá jako my, neohání se jen tak.
Je elegantní a moudrá, staví z toho, co je k mání, molekulu po molekule, vytváří struktury, jejichž složitosti a rozmanitosti se nedokážeme ani zdaleka přiblížit.
A je už na nanoúrovni.
Je tam už miliony let.
My jsme ti, kteří se na party dostavili se zpožděním.
Rozhodli jsme se proto, že použijeme stejný nástroj jako příroda, a sice chemii.
Chemie je tím nástrojem, který nám chyběl.
V tomto případě chemie funguje, protože tyto nanoobjekty jsou přibližně velké jako molekuly, takže je můžeme využít k manipulování s těmito objekty, podobně jako s nářadím.
Přesně tohle jsme udělali v naší laboratoři.
Vyvinuli jsme chemický proces, který se dostane do kupky prachu, do kupky nanočástic, vyjme jen ty, které potřebujeme.
Chemické procesy můžeme použít k uspořádání miliard těchto částic, abychom získali strukturu, z níž lze sestavit obvod.
A protože to umíme, dokážeme sestavit mnohonásobně rychlejší obvody, než se kdy s využitím nanomateriálů podařilo.
Chemický proces je tím chybějícím nástrojem, který se každým dnem zdokonaluje a pracuje s čím dál větší přesností.
A nakonec, doufáme, že to bude za pár let, budeme moci splnit jedno z těch původních předsevzetí.
Oblast výpočetní techniky je jen jeden z příkladů.
To je to, co mě zajímá a čemu se naše skupina věnuje. Ale jiní pracují na obnovitelné energii, v oblasti medicíny, na konstrukčních materiálech, kde nás věda nabádá k tomu, aby se přešlo k nanotechnologii.
To je tam, kde je nejpřínosnější.
Pokud se ale do toho pustíme, současní i budoucí vědci budou potřebovat nové nástroje, zrovna takové, o kterých jsem mluvil.
A budou potřebovat chemii.
Ta je podstatou. Krása vědy spočívá v tom, že jakmile jednou vyvinete nové nástroje, jsou k dispozici.
A už tam zůstanou, kdokoliv, kdekoliv je může převzít a použít, a tak přispět k tomu, aby se dostálo příslibům nanotechnologie.
Díky za váš čas, moc si toho vážím.
Dnes chci hovořit o tom, jak mluvíme o lásce.
A konkrétně chci zmínit, co je špatného na tom, jak o ní mluvíme.
Většina z nás se během života zamiluje pravděpodobně několikrát a v angličtině tato metafora, "falling", což znamená "spadnout", představuje nejčastější způsob, jak o této zkušenosti mluvíme.
Já nevím jak vy, ale když si tu metaforu představím, vybaví se mi obrázek jako z kresleného filmu: Nějaký muž jde po chodníku a nevšimne si, že je před ním otevřený kanál, a prostě se propadne dolů do stoky.
Představuji si to tak, protože spadnout a skočit není to samé.
Pád je náhodný, nekontrolovatelný.
Je to něco, co se nám stane bez našeho souhlasu.
A takto, takto nejčastěji mluvíme o začátku nového vztahu.
Jsem spisovatelka a také učitelka angličtiny, což znamená, že se živím přemýšlením o slovech.
Dá se říct, že si vydělávám dokazováním, že záleží na tom, jak jazyk používáme, a ráda bych vám podala důkaz o tom, že mnoho metafor, které používáme, když mluvíme o lásce - možná dokonce většina - je problematických.
Náhle do toho spadneme.
Jsme zasaženi láskou.
Jsme láskou zdrcení.
Omdléváme láskou.
Hoříme vášní.
Jsme láskou šílení a jsme láskou nemocní.
Bolí nás srdce a potom je máme zlomená.
Takže to, že někoho milujeme, připodobňujeme metaforami k extrémnímu násilí nebo nemoci.
(smích) Opravdu. Metafory z nás dělají oběti
neočekávaných a absolutně nevyhnutelných okolností.
Mojí oblíbenou metaforou je slovo "smitten", což je příčestí minulé od slova "smite".
Když si toto slovo najdete ve slovníku, zjistíte, že znamená jak "krutou ránu", tak i "beznadějné zamilování".
Slovo "smite" si vybavuji v jednom konkrétním kontextu, a to ve Starém zákoně.
Jen v knize Exodus je 16 zmínek o stižení krutými ranami, což je výraz, který Bible používá pro odplatu rozzlobeného Boha.
Když mluvíme o lásce, používáme tedy stejné slovo, jako když popisujeme zamoření kobylkami.
Nemám pravdu?
Takže jak k tomu došlo?
Jak je možné, že jsme začali spojovat lásku se strašlivou bolestí a utrpením?
A proč mluvíme o této údajně příjemné zkušenosti, jako bychom byli oběťmi?
To jsou složité otázky, ale mám několik teorií.
Pro názornost bych se chtěla zaměřit na jednu konkrétní metaforu, a to na obraz lásky jako šílenství.
Když jsem začínala zkoumat romantickou lásku, nacházela jsem tyto metafory o šílenství všude.
Dějiny západní kultury zhusta hovoří slohem, který přirovnává lásku k duševnímu onemocnění.
Zde je jen několik příkladů.
William Shakespeare ve hře Jak se vám líbí: "Láska jest pouhé šílenství."
Friedrich Nietzsche: "V lásce je vždy trocha bláznovství."
"Za to, že jsem šíleně zamilovaná, může tvoje láska." (smích) od skvělé filozofky Beyoncé Knowles.
(smích) Poprvé jsem se zamilovala, když mi bylo 20, a byl to hned od samého začátku docela bouřlivý vztah.
Prvních pár let to byl vztah na dálku a pro mě to znamenalo stavy totální euforie i hluboké krize.
Vzpomínám si zvlášť na jeden okamžik.
Seděla jsem na posteli v hostelu v Jižní Americe a sledovala jsem, jak ten, koho miluji, odchází ze dveří.
Bylo už pozdě večer, byla skoro půlnoc. U večeře jsme se pohádali a když jsme se vrátili na pokoj, naházel si věci do tašky a ve vzteku odešel.
I když si už nepamatuji, kvůli čemu jsme se pohádali, velmi zřetelně si vybavuji ten pocit, když jsem sledovala, jak odchází.
Bylo mi 22, byla jsem poprvé v rozvojové zemi a byla jsem úplně sama.
Do odletu zpátky domů mi zbýval ještě týden. Znala jsem název města, kde jsem, a název města, kam se potřebuji dostat na letiště, ale neměla jsem tušení, jak se tam dostat.
Neměla jsem turistického průvodce, ani moc peněz, a neuměla jsem ani slovo španělsky.
Někdo dobrodružnější, než jsem já, by to asi vnímal jako skvělou příležitost, ale já jsem prostě ztuhla.
Jenom jsem tam seděla.
A pak jsem se rozbrečela.
Ale navzdory panice se v mé hlavě ozýval tichý hlásek: "Páni. To bylo dramatické.
Takhle má určitě vypadat opravdová láska."
(smích) Protože část mého já chtěla, abych kvůli lásce trpěla.
Teď mi to připadá divné, ale když mi bylo 22, toužila jsem po dramatických zážitcích a v tu chvíli jsem byla iracionální, rozzuřená a zničená a ač to zní zvláštně, měla jsem za to, že to legitimizuje to, co jsem cítila ke klukovi, který mě právě opustil.
Myslím, že v určitém smyslu jsem z toho trochu zešílet chtěla, protože jsem myslela, že tak láska funguje.
Ale to by nemělo být tak překvapivé, když si vezmete, že podle Wikipedie existuje osm filmů, 14 písní, dvě alba a jeden román s názvem "Šílená láska".
Asi po půl hodině přišel zpátky do našeho pokoje.
Usmířili jsme se.
Cestovali jsme spolu další, převážně šťastný týden.
Když jsem pak přijela domů, říkala jsem si: "To bylo tak hrozné a zároveň tak skvělé.
To musí být opravdová láska."
Očekávala jsem, že moje první láska bude šílená, a samozřejmě se toto očekávání přesně splnilo.
Ale takhle někoho milovat - jako by celé moje štěstí záleželo na tom, že bude mou lásku opětovat - nebylo moc dobré pro mě, ani pro něj.
Tuším však, že prožívat lásku tímto způsobem není nijak neobvyklé.
Většina z nás se v začátcích romantického vztahu opravdu trochu zblázní.
Existují dokonce výzkumy, které dokazují, že je to tak jaksi normální, protože z neurochemického hlediska se od sebe romantická láska a duševní onemocnění vlastně moc neliší.
To je pravda.
Tato studie z roku 1999 pomocí krevních testů potvrzuje, že hladiny serotoninu u čerstvě zamilovaných jsou velmi podobné hladinám serotoninu u osob s diagnózou obsedantně kompulzivní poruchy.
Ano, a nízké hladiny serotoninu jsou také spojovány se sezonní afektivní poruchou a depresí.
Takže existují důkazy, že láska souvisí se změnami našich nálad a našeho chování.
A existují další studie, které prokazují, že většina vztahů začíná právě takto.
Výzkumníci věří, že nízké hladiny serotoninu souvisí s nutkavým myšlením na toho, koho milujeme, což je takový ten pocit, jako by se nám někdo utábořil v mozku.
A většina z nás se takhle cítí, když se poprvé zamiluje.
Ale dobrá zpráva je, že to nikdy netrvá tak dlouho, obvykle několik měsíců až pár let.
Když jsem se vrátila ze svého výletu do Jižní Ameriky, trávila jsem hodně času sama ve svém pokoji, kontrolovala e-mail a zoufale čekala na zprávu od mého milovaného.
Usoudila jsem, že když moji kamarádi nechápou, že jsem tak "krutě zraněná", tak jejich přátelství nepotřebuji.
Tak jsem se s většinou přestala bavit.
A byl to asi ten nejnešťastnější rok mého života.
Ale myslím, že jsem měla pocit, že je mým úkolem se cítit mizerně, protože když se budu cítit mizerně, tak tím dokážu, jak moc ho miluji.
A když to dokážu, tak přece nakonec musíme skončit spolu.
To je skutečné šílenství, protože neexistuje žádný vesmírný zákon, podle kterého velké utrpení musí přinést velkou odměnu, ale o lásce mluvíme, jako by to platilo.
Naše prožívání lásky je jak biologické, tak kulturní.
Naše biologie nám říká, že láska je dobrá, tím, že aktivuje centrum odměňování v mozku, a říká nám, že láska bolí, když neurochemickou odměnu po hádce nebo rozchodu nedostaneme.
A ve skutečnosti - možná jste o tom slyšeli - procházet rozchodem je z neurochemického hlediska podobné abstinenčním příznakům závislosti na kokainu, takže můžeme být v klidu.
A pak naše kultura pomocí jazyka tyto představy o lásce utváří a dále podporuje.
V tomto případě mluvíme o metaforách bolesti a závislosti a šílenství.
Je to takový zajímavý začarovaný kruh.
Láska je silná a občas bolí a to vyjadřujeme svými slovy a příběhy, ale tím v nás naše slova a příběhy budí očekávání, že láska má být silná a má bolet.
Přijde mi zajímavé, že se tohle všechno děje v kultuře, která si cení celoživotní monogamie.
Zdá se, že chceme obojí: chceme, aby láska byla šílená, a chceme, aby trvala celý život.
To zní hrozně.
(smích) Abychom to sladili, musíme buď změnit svoji kulturu, nebo svoje očekávání.
Představte si, kdybychom všichni byli v oblasti lásky méně pasivní.
Kdybychom byli asertivnější, tolerantnější, laskavější, a místo toho, abychom "do toho spadli", bychom se své role ve vztahu ujali.
Vím, že je to smělá prosba, ale já vlastně nejsem první, kdo to navrhuje.
Lingvisté Mark Johnson a George Lakoff ve své knize "Metafory, kterými žijeme" předkládají opravdu zajímavé řešení tohoto dilematu, a to změnit naše metafory.
Tvrdí, že metafory skutečně utvářejí způsob, jakým vnímáme svět. A že mohou dokonce sloužit jako vodítko k budoucím činům, jako sebenaplňující proroctví.
Johnson a Lakoff přicházejí s novou metaforou lásky: láska jako společné umělecké dílo.
Tento způsob nahlížení na lásku se mi opravdu líbí.
Lingvisté hovoří o tom, že metafory mají důsledky, což je v podstatě to, že bereme v úvahu všechny přesahy nebo koncepty obsažené v dané metafoře.
Johnson a Lakoff popisují vše, co spolupráce na uměleckém díle obnáší: snahu, kompromisy, trpělivost, společné cíle.
Tyto pojmy hezky korespondují s naší kulturní investicí do dlouhodobých milostných závazků, ale také dobře zapadají do ostatních typů vztahů - krátkodobých, nezávazných, otevřených, polygamních, asexuálních - protože tato metafora přináší do prožívání lásky daleko hlubší rozměr.
Takže pokud je láska společným uměleckým dílem, potom je láska estetickým zážitkem.
Láska je nepředvídatelná, láska je kreativní, láska vyžaduje komunikaci a sebeovládání, je frustrující a citově náročná.
A láska znamená jak radost, tak bolest.
Koneckonců, každý prožitek lásky je jiný.
Když jsem byla mladší, nikdy mě nenapadlo, že můžu od lásky chtít víc, že nemusím jen přijímat to, co láska nabízí.
Když 14letá Julie poprvé potká... když čtrnáctiletá Julie nemůže být s Romeem, kterého potkala před čtyřmi dny, neprožívá zklamání ani úzkost.
Tak co prožívá?
Chce zemřít.
A jen pro připomenutí, v této části hry,
ve třetím z celkově pěti dějství, není Romeo mrtvý.
Žije, je zdravý, jen byl vykázán z města.
Chápu, že Verona 16. století má k dnešní Severní Americe daleko, ale přesto, když jsem tuto hru poprvé četla - to mi taky bylo 14 let - dávalo mi Juliino utrpení smysl.
Umět si představit lásku jako něco, co mám tvořit s někým, koho obdivuji, spíš než jako něco, co se mi prostě stane, bez mého vědomí nebo svolení, nám otevírá obzory.
Je to pořád těžké.
Láska je přesto někdy úplně nesnesitelná a zdrcující, a když se cítím opravdu na dně, musím si připomenout: Mým úkolem v tomto vztahu je mluvit se svým partnerem o tom, co chci společně tvořit.
Ani to není snadné.
Ale je to zkrátka o tolik lepší než ta druhá možnost, tedy to, že se cítíte jako šílenci.
Tato verze lásky není o tom, že získáte nebo ztratíte něčí náklonnost.
Místo toho vyžaduje, abyste svému partnerovi důvěřovali a promluvili si spolu, když je důvěra křehká, což zní tak jednoduše, ale je to ve skutečnosti docela revoluční a radikální krok.
To proto, že musíte přestat myslet na sebe a na to, co ve svém vztahu získáte nebo ztratíte. Musíte začít myslet na to, co můžete nabídnout.
Tahle verze lásky nám umožňuje říkat věci jako: "Hele, moc nám ta spolupráce nejde. Asi to není nic pro nás."
Nebo: "Ten vztah byl kratší, než jsem plánovala, ale přesto byl svým způsobem krásný."
Na společném uměleckém díle je nádherné to, že se nenamaluje, nenakreslí ani nevymodeluje samo.
Tato verze lásky nám dovoluje rozhodovat o tom, jak bude vypadat.
Děkuji.
(potlesk)
Kolik je mezi vámi kreativců, návrhářů, techniků, podnikatelů, umělců, anebo máte prostě jen úžasnou fantazii?
Zvedli byste ruce? (ohlasy z publika) To je většina.
Pro nás kreativce mám novinky.
V průběhu příštích 20 let se změní způsob naší práce víc než za předchozích 2 000 let.
Vlastně si myslím, že zažíváme úsvit nového věku lidské historie.
Zažili jsme už čtyři hlavní historické epochy definované stylem práce.
Éra lovců a sběračů trvala několik milionů let.
Éra zemědělců trvala několik tisíc let.
Industriální éra trvala pár století.
A éra informací trvala jen několik desetiletí.
A dnes se jako druh ocitáme na prahu další velké éry.
Vítejte ve věku „zdokonalených schopností“.
V této nové éře budou vaše přirozené lidské schopnosti dokonalejší díky výpočetním systémům, které vám pomohou přemýšlet, robotickým systémům, které vám pomohou v práci, a digitálnímu nervovému systému, který vás propojí se světem dokonaleji, než to dokážou vaše přirozené smysly.
Začněme u kognitivních schopností.
Kolik je mezi vámi vylepšených kyborgů?
(smích) Vlastně bych mohl tvrdit, že už některá vylepšení máme.
Představte si, že jste na večírku a někdo vám položí otázku, na kterou neznáte odpověď.
Vlastníte-li něco takového, dozvíte se to během několika sekund.
Ale to je jen úplný začátek.
I Siri je jen pasivním nástrojem.
Vlastně všechny nástroje, které jsme používali posledních tři a půl milionu let, byly zcela pasivní.
Dělají přesně to, co řekneme, a nic víc.
Náš úplně první nástroj usekl jen to, do čeho jsme jím udeřili.
Dláto vyřezává jen tam, kudy ho umělec vede.
A dokonce i naše nejvyspělejší nástroje neudělají nic bez našeho jasného pokynu.
Vlastně až doteď, a to je něco, co mě frustruje, jsme vždy byli limitováni potřebou vnucovat ručně naši vůli nástrojům ‒ tím ručně myslím doslova rukama, dokonce i počítačům.
Ale já jsem spíš jako Scotty ze „Star Treku“.
(smích) Chci s počítačem konverzovat.
Chci mu říct: „Počítači, pojďme navrhnout auto“ a na obrazovce se objeví auto.
A já řeknu: „Ne, spíš závodní a ne tak německé“ a prásk, počítač mi ukáže další variantu.
(smích) K takové konverzaci nám možná ještě něco chybí, možná méně, než si mnozí z nás myslí, ale na tom právě teď pracujeme.
Nástroje se skokem mění z pasivních na generativní.
Nástroje pro generativní design používají počítač a algoritmy ke slučování geometrie a úplně samy přichází s novými konstrukcemi.
Vše, co k tomu od vás potřebují, je určit cíle a kritéria.
Dám vám příklad.
V případě tohoto šasi pro dron vám jen postačí říct: má to mít čtyři vrtule, chci, aby to bylo co nejlehčí a potřebuji, aby to nekladlo odpor vzduchu.
Počítač pak prozkoumá všechna prostorová řešení: každou variantu, která odpovídá vašemu zadání a splňuje vaše kritéria ‒ miliony možností.
Vyžaduje to výkonné počítače.
Ale výsledkem jsou konstrukce, na které bychom my sami nikdy nepřišli.
A počítač na takové věci přijde úplně sám ‒ nikdo nemusel nic kreslit a začíná s tím úplně od nuly.
A mimochodem, není náhoda, že tělo dronu vypadá podobně jako pánevní kostra poletuchy.
(smích) Je to proto, že algoritmy fungují stejným způsobem jako evoluce.
Je úžasné, že tuto technologii už můžeme vidět v praxi.
Nějaký ten rok už s Airbusem pracujeme na tomto konceptu letadla budoucnosti.
Pořád je to jen model.
Ale teprve nedávno jsme použili AI pro generativní design a navrhli tohle.
Toto je přepážka vytištěná 3D tiskem, která byla navržena pomocí počítače.
Je pevnější než ta původní, přestože má poloviční hmotnost, a letos bude létat v Airbusech A320.
Takže počítače teď umí generovat; dokážou nacházet vlastní řešení, když jim zadáme přesně definované úkoly.
Ale není to intuitivní.
Stále ještě musí začínat od nuly. Protože se nikdy nic nenaučí.
Na rozdíl od Maggie.
(smích) Maggie je vlastně chytřejší než naše nejvyspělejší nástroje.
Co tím chci říct?
Pokud vezme její pán vodítko, Maggie dost přesně vytuší, že nastal čas jít na procházku.
A jak se to naučila?
Přece tak, že pokaždé, když si pán vzal vodítko, tak šli na procházku.
A Maggie udělala tři věci: musela dávat pozor, musela si vzpomenout, co se pak stalo, a musela si vytvořit a zapamatovat model chování.
Je zajímavé, že přesně tohle programátoři nutili dělat AI posledních asi 60 let.
Už v roce 1952 postavili tento počítač, který uměl hrát Piškvorky.
Fakt pecka.
Pak o 45 let později, v roce 1997, porazil Deep Blue Kasparova v šachu.
V roce 2011 porazil Watson tyhle dva lidi v soutěži Riskuj, která je pro počítače mnohem obtížnější než šachy.
Aby překonal své lidské protivníky, musel Watson spíše uvažovat, namísto toho, aby použil dopředu daný postup,
A před pár týdny AlphaGo, vyvinutý v DeepMind, porazil nejlepšího hráče Go na světě, což je nejobtížnější hra, jakou známe.
Ve skutečnosti je v Go možné zahrát více tahy, než kolik existuje atomů ve vesmíru.
Takže aby mohl AlphaGo vyhrát, musel si vybudovat určitou intuici.
A programátoři AlphaGo vlastně v určitých chvílích ani nevěděli, proč zahrál právě tak, jak zahrál.
A k pokroku dochází velmi rychle.
Jen si vzpomeňte ‒ během jednoho lidského života ušly počítače cestu od dětských her až k tomu, co považujeme za vrchol strategického myšlení.
V podstatě se děje to, že se teď počítače mnohem víc podobají spíš Kirkovi než Spockovi.
(smích) Že ano? Namísto čisté logiky intuice.
Vydali byste se přes tento most?
Většina z vás řekne: "Ani za nic!"
(smích) Dospěli jste k tomu ve zlomku sekundy.
Prostě jste nějak odhadli, že most není bezpečný.
A to je přesně ten druh intuice, který si zrovna teď začínají naše systémy hlubokého učení rozvíjet.
Velmi brzy budete moci počítači ukázat něco, co jste vyrobili a navrhli, ten se na to podívá a řekne: "Hmm, je mi líto kámo, to nebude nikdy fungovat. Musíš to zkusit znovu."
Nebo byste se ho mohli zeptat, jak se lidem bude líbit vaše nová píseň nebo nová příchuť zmrzliny.
Nebo něco mnohem důležitějšího, mohli byste s počítačem spolupracovat na problému, který jste ještě neřešili.
Třeba na změně klimatu.
Kvalitní práci sami nesvedeme, mohli bychom využít veškerou dostupnou pomoc.
Mluvím o technologii, která umocní naše kognitivní schopnosti tak, že si dokážeme představit a navrhnout věci, na které prostě jako obyčejní lidé let minulých nestačíme.
A proč třeba nevyrobit všechny ty bláznivé nové věci, které vymyslíme a navrhneme?
Myslím, že éra zdokonalování lidí se týká stejně tak fyzického světa jako toho virtuálního, intelektuální sféry.
Čím nás technologie dokážou obohatit?
Ve fyzickém světě robotickými systémy.
OK, určitě se všichni obáváme, že roboti vezmou lidem pracovní místa, a v některých odvětvích se tak skutečně stane.
Ale mě mnohem víc zajímá myšlenka, že při společné práci lidí a robotů obohatí jedni druhé a začnou obsazovat nový prostor.
Tohle je náš aplikovaný výzkum v San Francisku, kde je jednou z oblastí našeho zájmu pokročilá robotika, zvláště pak spolupráce lidí a robotů.
A toto je Bishop, jeden z našich robotů.
Experimentálně jsme ho nastavili tak, aby lidem ve stavebnictví pomáhal s opakujícími se úkoly ‒ jako je vyřezávání otvorů v sádrokartonu pro zásuvky a vypínače.
(smích) Lidský partner umí Bishopovi jednoduchou řečí a gesty vysvětlit, co má dělat, asi tak, jako když mluvíte na psa, a Bishop pak podle těchto instrukcí s dokonalou přesností postupuje.
Lidi využíváme na to, v čem vynikají: jsou informovaní, mají postřeh a rozhodují se.
A robota používáme na to, v čem vyniká zase on: v přesnosti a opakování úkolů.
Zde je další super projekt, na kterém Bishop pracuje.
Cílem tohoto projektu, který jsme nazvali HIVE, bylo namodelovat zkušenosti lidí, počítačů a robotů, kteří všichni spolupracují při řešení velmi složitého konstrukčního problému.
Lidé hráli roli dělníků.
Pohybovali se kolem staveniště, manipulovali s bambusem ‒ což je mimochodem pro roboty velmi těžké, protože to není izomorfní materiál.
Roboti pak toto vlákno navíjeli, což je pro člověka téměř nemožné.
Měli jsme AI, která to všechno řídila.
Říkala lidem i robotům, co mají dělat, a sledovala přitom tisíce jednotlivých komponent.
Zajímavé je, že vybudování tohoto pavilonu není jednoduše možné bez toho, aby se člověk, robot a AI vzájemně nedoplňovali.
Povím vám ještě o jednom projektu. Je to tak trochu šílenost.
Spolupracujeme s umělcem Jorisem Laarmanem z Amsterdamu a jeho týmem z MX3D na generativním návrhu a robotickém tisku prvního samostatně vyrobeného mostu na světě.
Takže, Joris a AI právě teď tuhle věc v Amsterdamu navrhují.
A až to budou mít, stiskneme tlačítko „Start“ a roboti začnou most tisknout z nerezové oceli a bez zásahu lidí v tom budou pokračovat, dokud nebude most hotov.
Takže s tím, jak počítače umocňují naši schopnost představit si a navrhnout nové věci, pomáhají nám robotické systémy stavět a vytvářet věci, které jsme až dosud nebyli schopni vytvořit.
Ale jak je to s naší schopností umět tyto věci vnímat a řídit?
A jaký mají ty věci, které děláme, nervový systém?
Náš nervový systém, lidský nervový systém, nám říká o všem, co se kolem nás děje.
Ale jejich nervový systém je přinejlepším primitivní.
Například, auto neřekne městskému oddělení veřejných prací, že právě vymetlo výmol na rohu Broadwaye a Morrisonovy.
Budova neřekne svému návrháři, zda se lidem uvnitř líbí či nikoliv, a výrobce hraček neví, jestli si s hračkou opravdu někdo hraje ‒ jak a kde si hraje a zda se s ní baví.
Vím, že si návrhář takový životní styl pro Barbie představoval, když ji navrhoval.
(smích) Ale co když se ukáže, že je Barbie ve skutečnosti osamělá?
(smích) Pokud by dopředu věděl, co se bude v reálném světě skutečně dít ‒ s navrženými cestami, budovami, s Barbie ‒ mohl by tu znalost využít k vytvoření lepšího zážitku pro uživatele. Chybí zde nervový systém,
který by spojoval všechny ty věci, které navrhujeme, vytváříme a používáme.
Co kdyby k vám všem, kteří tyto věci v reálném světě tvoříte, takové informace proudily?
Kvůli všem našim produktům utrácíme obrovské množství peněz a energie ‒ jen v loňském roce to byly asi dvě miliardy dolarů ‒ abychom lidi přesvědčili, že si mají koupit, co jsme vyrobili.
Ale abyste to propojení na věci, které navrhujete a vytváříte, měli i poté, kdy se dostanou do reálného světa, kdy už budou prodány nebo spuštěny, mohli bychom to změnit a místo toho, abychom lidi nutili naše věci chtít, bychom prostě dělali věci, o které lidi v prvé řadě stojí.
Je dobré, že už pracujeme na digitálních nervových systémech, které nás propojí s tím, co navrhujeme.
O kus dál, v Los Angeles, spolupracujeme s několika lidmi z Bandito Brothers a jejich týmem na jednom projektu.
A jednou z věcí, jež tito lidé dělají, je stavění šílených aut, která dělají naprosto šílené věci.
Tihle chlapi jsou blázni ‒ (smích) v nejlepším slova smyslu.
Děláme s nimi na autu, které má tradiční závodní podvozek, a k němu dostane nervový systém.
Vybavili jsme ho přístroji se spoustou senzorů, za volant posadili prvotřídního řidiče, vzali auto do pouště a týden jsme ho tam týrali.
A nervový systém zaznamenával vše, co se s autem dělo.
Zaznamenali jsme čtyři miliardy měření; všechny síly, které na auto působily.
A pak jsme udělali něco šíleného.
Vzali jsme všechna ta data a napojili je do generativní AI, které říkáme „Dreamcatcher“.
A co dostanete, když dáte nástroji pro design k dispozici nervový systém a zadáte mu, aby sestavil hotový podvozek?
Dostanete tohle.
Je to něco, čeho by člověk nikdy nebyl schopen.
Až na to, že to člověk navrhnul, ale schopnosti člověka byly umocněny díky generativní AI, digitálnímu nervovému systému a robotům, kteří něco takového umí skutečně vyrobit.
Takže pokud je tohle budoucnost, věk zdokonalených schopností, a pokud budeme kognitivně, fyzicky i perceptuálně dokonalejší, jak to bude vypadat?
Jak bude vypadat ta pohádková země?
Myslím, že zažijeme svět, ve kterém věci budeme nechávat vyrůstat, namísto toho, abychom je vyráběli.
Kde namísto věcí, které je nutné zkonstruovat, přejdeme k tomu, že nám vyrostou.
Už nebudeme izolovaní, ale propojení.
A od obrábění materiálu přejdeme k jeho slučování.
Také si myslím, že se od našich věcí už nebudeme dožadovat poslušnosti, ale že oceníme jejich samostatnost.
Díky našim zdokonaleným schopnostem se náš svět dramaticky změní.
Svět bude pestřejší a propojenější, dynamičtější, komplexnější, přizpůsobivější a samozřejmě krásnější.
Tvary budoucích věcí se nebudou podobat ničemu, co jsme až doteď viděli.
Proč? Protože těmhle věcem dá tvar tohle nové partnerství
mezi technologií, přírodou a lidmi.
To je pro mě budoucnost, na kterou stojí za to se těšit.
Děkuji mnohokrát.
(potlesk)
Každé léto jsme já a má rodina cestovali přes půl světa, 4 800 kilometrů, do kulturně různorodé země Indie.
Indie je země nechvalně známá pro své spalující horko a vlhkost.
Pro mě je v takovém horku jedinou úlevou vypít hodně vody.
Když jsme v Indii, rodiče mi vždy připomínají, že vodu mám pít pouze převařenou nebo balenou, protože narozdíl od Ameriky, kde stačí otočit kohoutkem a jednoduše získat čistou, pitnou vodu, je v Indii voda často kontaminovaná.
Moji rodiče se museli ujistit, že voda, kterou pijeme, je bezpečná.
Nicméně brzy jsem si uvědomila, že ne každý má to štěstí užít si čistou vodu jako my.
Před domem mých prarodičů, na rušných ulicích Indie, jsem viděla stát lidi v dlouhých frontách pod pálícím sluncem, jak si naplňují kyblíky vodou z kohoutku.
Dokonce jsem viděla děti, které vypadaly stejně staré jako já, jak si naplňují průhledné plastové lahve špinavou vodou z potoků na okraji silnice.
Sledování těchto dětí, které jsou nuceny pít vodu, kterou jsem považovala příliš špinavou i jen na dotek, změnilo můj pohled na svět.
Tato nepřijatelná sociální nespravedlnost mě přiměla k touze najít řešení problému čisté vody našeho světa.
Chtěla jsem vědět, proč tyto děti nemají dost vody, látky potřebné k životu.
A zjistila jsem, že stojíme před celosvětovou krizí nedostatku vody.
To může znít překvapivě, když 75 % naší planety je pokryto vodou, pouze 2,5 % z toho je voda sladkovodní a méně než 1 % veškeré sladké vody je dostupná k lidské spotřebě.
S rostoucí populací, industriálním rozvojem a ekonomických růstem se poptávka po čisté vodě zvyšuje, ale zásoby sladké vody se rapidně snižují.
Podle Světové zdravotnické organizace 660 miliónů lidí na světě nemá přístup ke zdroji pitné vody.
To je hlavní příčinou smrti dětí pod pět let v rozvojových zemích a UNICEF odhaduje, že 3 000 dětí zemře každý den na nemoc spojenou s vodou.
Jedno léto v osmé třídě po návratu domů jsem se rozhodla, že chci spojit svou vášeň pro řešení globálního nedostatku vody s mým zájmem o vědu.
Rozhodla jsem se, že nejlepší bude přeměnit mou garáž na laboratoř.
(smích) Vlastně, nejdříve jsem udělala laboratoř z naší kuchyně, ale rodičům se to nelíbilo a vykopli mě.
Také jsem četla hodně novinových článků o výzkumu vody a zjistila jsem, že v rozvojových zemích se používá něco s názvem solární dezinfekce nebo SODIS na vyčištění vody.
V SODIS jsou průhledné láhve napuštěné kontaminovanou vodou a poté vystaveny slunečního svitu po šest až osm hodin.
UV záření ze slunce zničí DNA nebezpečných patogenů a dekontaminuje vodu.
SODIS je sice metoda jednoduchá a také energeticky výhodná, jelikož využívá pouze solární energii, je ale velmi pomalá, může zabrat až dva dny, pokud je zataženo.
Ke zrychlení tohoto procesu se začíná používat nová metoda, která se jmenuje fotokatalýza.
Co je to přesně fotokatalýza?
Pojďme si to vysvětlit: "foto" znamená, že je to ze slunce a katalyzátor je něco, co urychluje reakci.
Fotokatalýza tedy urychluje proces sluneční dezinfekce.
Když sluneční paprsek dopadne na fotokatalyzátor, jako je TiO2, nebo-li oxid titaničitý, vytvoří se velmi reaktivní formy kyslíku, jako superoxidy, peroxidy vodíku a hydroxylové radikály.
Tyto reaktivní formy kyslíku jsou schopny odstranit bakterie a organické látky a další kontaminanty z pitné vody.
Ale stávající způsob vývoje fotokatalického SODIS má bohužel několik nevýhod.
Dělají to, že průhledné plastové lahve zevnitř pokryjí fotokatalyckými nátěry.
Ale fotokatalyzátory jako oxid titaničitý jsou běžně používány v opalovacích krémech, kde blokují UV záření.
Takže když jimi natřeme vnitřek lahví, ve skutečnosti blokují UV záření a snižují tak účinnost procesu.
Fotokatalytické nátěry také nejsou řádně připevněny k plastové láhvi, což znamená, že se smývají, a lidé tyto katalyzátory pijí.
Ačkoli je TiO2 je bezpečný a inertní, je neefektivní, když pijeme katalyzátor, protože se pak musí po několika použití znovu doplnit.
Mým cílem je překonat tyto nevýhody současných metod a vytvořit bezpečnou, udržitelnou, nákladově efektivní a ekologickou metodu čištění vody.
Co začalo jako projekt z osmé třídy pro vědecký veletrh je dnes fotokatalycký kompozit na čištění vody.
U tohoto kompozitu spojuji oxid titaničitý s cementem.
Ten může být vytvořen v několik tvarech, což má za následek extrémně široký potenciál pro nasazení metody.
Například můžete vytvořit tyč, která může být jednoduše vložena do láhve pro osobní užití, nebo můžete vytvořit pórovitý filtr, kterým můžete filtrovat vodu pro rodiny.
Můžete dokonce natřít vnitřek již existující vodní nádrže a vyčistit větší množství vody pro celé komunity po delší dobu.
Během tohoto, má cesta nebyla jednoduchá.
Neměla jsem přístup k sofistikované laboratoři.
Bylo mi 14 let, když jsem začala, nenechala jsem svůj věk, aby mne odradil od vědeckého výzkumu a snahy vyřešit globální vodní krizi.
Voda není jen univerzální rozpouštědlo.
Voda je všeobecné lidské právo.
A z tohoto důvodu pokračuji na svém vědeckém projektu od roku 2012, abych jej mohla převést z laboratoře do skutečného světa.
A toto léto jsem založila Katalyzátor pro vodu světa, sociální podnik zaměřený na urychlení řešení nedostatku vody.
(potlesk) Jedna kapka vody toho moc nezmůže, ale když se kapky spojí, můžou udržet život na naší planetě.
Stejně jako kapky se spojují, aby vytvořily oceány, věřím, že my všichni se musíme spojit, chceme-li tento globální problém porazit.
Děkuji.
(potlesk) Děkuji.
(potlesk)
"Máte rakovinu."
Za život bohužel 40 % z nás uslyší tato slova a polovina nepřežije.
Znamená to, že dvěma z pěti vašich nejbližších přátel a příbuzných bude diagnostikována rakovina a jeden zemře.
Nad rámec fyzických obtíží se zhruba třetina přeživších v USA kvůli léčbě zadluží.
S 2,5krát větší pravděpodobností vyhlásí osobní bankrot než ti bez rakoviny.
Tato nemoc je pronikavá.
Je emocionálně vysilující a pro mnohé i finanční zhoubou.
Ale diagnóza rakoviny nemusí znamenat rozsudek smrti.
Brzké zjištění rakoviny, blízko jejímu vzniku, je jedním z kritických faktorů zlepšujících možnosti léčby, redukuje emoční důsledky a minimalizuje finanční břemeno.
Co je ale nejdůležitější, brzké objevení rakoviny - jeden z hlavních cílů mého výzkumu - vysoce zvyšuje šance na přežití.
Když se podíváme na rakovinu prsu, ti, kteří jsou diagnostikováni a léčeni v první fázi přežijí pět let v téměř 100 % případů - pravděpodobnost se snižuje ke 22 %, pokud je léčena fáze čtyři.
Podobná čísla platí u rakovin konečníku a vaječníků.
Všichni víme, že včasná a přesná diagnóza je klíčová pro přežití.
Problém je, že mnoho přístrojů na diagnózu rakoviny je invazivních, nákladných, často jsou nepřesné, a trvá neuvěřitelně dlouho získat výsledky.
Ještě hůře, pro některé formy rakoviny, jako rakovina vaječníků, jater nebo slinivky, neexistují dobré screeningové metody, lidé většinou čekají, až se objeví fyzické příznaky, které jsou indikátory postupu dalších stádií.
Jako při úderu tornáda v oblasti bez systému včasného varování jsou šance na přežití dost snížené, když neexistuje hlásič, který by nás varoval ve chvíli, kdy se objeví nebezpečí.
Mít k dispozici pravidelný screening, dostupný, neinvazní a poskytující výsledky dříve, by nám poskytlo mocnou zbraň v boji proti rakovině.
Brzké varování by nám umožnilo předběhnout nemoc namísto následování nelítostných dopadů.
A to je přesně to, co dělám.
Poslední tři roky vyvíjím technologie, které mohou pomoci lékařům s rychlou, včasnou diagnózou rakoviny.
Jsem poháněn vědeckou zvědavostí a vášní změnit ty statistiky.
Minulý rok, nicméně, se tento boj stal mnohem osobnějším, když mé ženě zjistili rakovinu prsu.
Je to zkušenost, která dodala silnou a nečekanou emoční dimenzi mému úsilí.
Vím z první ruky, jak léčba změní život a jsem si dobře vědom emočních zmatků, kterými rakovina může narušit rodinu, což se v našem případě týkalo dvou malých dcer.
Díky včasnému zjištění pomoci běžného mamogramu jsme se zaměřili primárně na léčebné možnosti lokalizovaného tumoru, což mi potvrdilo důležitost včasné diagnózy.
Na rozdíl od ostatních forem rakoviny, mamogramy umožňují screening raných stádií rakoviny prsu.
Přesto, ne všichni to dělají nebo se rakovina prsu u nich vyvine před věkem, kdy je mamogram doporučován.
Stále je zde mnoho prostoru pro zlepšení i pro rakoviny, kde screening je možný, a samozřejmě pro ty, kde možný není.
Klíčovou výzvou výzkumu rakoviny je vytvoření metod, které pravidelný screening umožňují pro mnoho typů rakoviny.
Představte si scénář, kde v rámci pravidelné prohlídky vám lékař odebere neinvazním způsobem vzorek moči nebo jinou tělní tekutinu a ukáže vám výsledky ještě než opustíte ordinaci.
Taková technologie by mohla dramaticky zredukovat počet lidí, kteří propadnou sítem při diagnostice raných stádií rakoviny.
Můj výzkumný tým inženýrů a biochemiků pracuje přesně na této výzvě.
Pracujeme na způsobech časté aktivace upozornění na raná stádia rakoviny pomocí pravidelného screeningu, který začíná když je člověk zdravý, takže je možné zareagovat ve chvíli, kdy se rakovina objeví a předtím než se vyvine z počátečních fází.
Stříbrnou kulkou jsou v tomto případě malé váčky, malé únikové čluny pravidelně rozšiřované buňkami, exozomy.
Exozomy jsou důležité biomarkery, poskytující systém časného varování při vývoji rakoviny.
A protože se hojně vyskytují téměř v každé tělesné tekutině, včetně krve, moči a slin, jsou extrémně zajímavé pro neinvazní tekuté biopsie.
Je zde ale jeden problém.
V současnosti není k dispozici systém rychlého třídění těchto významných biomarkerů.
Vyvinuli jsme technologii, kterou nazýváme nano-DLD, schopnou přesně tohoto: automatizovaná izolace exozomů pomáhající v rychlém zjištění rakoviny.
Exozomy jsou nejnovější zbraní včasného varování, objevených v oblasti tekutých biopsií.
A jsou opravdu velmi malé.
Měří od 30 do 150 nanometrů v průměru.
Jsou tak malé, že by se jich vešlo milion do jedné červené krvinky.
Je to přibližně rozdíl mezi golfovým míčkem a zrnkem písku.
Kdysi byly považovány za odpadkové koše nežádoucího buněčného odpadu. Bylo ale zjištěno, že buňky spolu komunikují produkcí a absorpcí těchto exozomů, které obsahují povrchové receptory, proteiny a další genetický materiál, posbíraný z původních buněk.
Když jsou pohlceny sousední buňkou, exozomy vypustí svůj obsah do přijímající buňky a uvedou do pohybu základní změny genové exprese -- některé dobré, některé špatné a zde se objevuje rakovina.
Protože jsou zahaleny v materiálu mateřské buňky a obsahují vzorky svého okolí, poskytují genetickou momentku zdraví a původu buňky.
Všechny tyto kvality činí z exozomů neocenitelné poslíčky, kteří potenciálně dovolují lékařům sledovat vaše zdraví na buněčné úrovni.
Abychom zachytili rakovinu včas a určili původce, způsobující v těle rakovinu, kteří se chystají vyvolat převrat, musíme tyto zprávy zachycovat často, což je důvod, proč je pravidelný screening kritický, a důvod, proč vytváříme technologie, které toto umožňují.
První diagnostika založená na exozomech se na trhu objevila tento rok, nejsou ještě běžnou součástí lékařské praxe.
Kromě jejich nedávného objevení, existuje ještě další faktor limitující jejich široké přijetí, a to že neexistuje v současnosti automatický systém isolace exozomů, který by učinil pravidelný screening finančně dostupným.
Současný zlatý standard isolace exozomů zahrnuje ultracentrifugaci, proces vyžadující nákladné laboratorní vybavení, vyškoleného laboratorního technika a asi 30 hodin na zpracování vzorku.
Přišli jsme s jiným přístupem k dosažení automatické izolace exozomů ze vzorku například moči.
Využíváme na čipech založenou separační techniku nepřetržitého toku zvanou deterministická laterální dislokace.
A udělali jsme s ní to, co polovodičový průmysl dělal tak úspěšně uplynulých 50 let.
Zmenšili jsme tuto technologii z mikronové velikosti na nano velikost.
Takže jak to funguje?
Zjednodušeně, sada malinkatých pilířů oddělených nanoskopickými mezerami uspořádaný způsobem, který rozděluje tekutinu na proudnice, a odděluje větší, s rakovinou spojené nanočástice pomocí procesu přesměrovávání malých, zdravějších, které se naopak mohou pohybovat cik-cak okolo pilířů ve směru toku tekutiny.
Výsledkem je úplné oddělení těchto dvou populací částic.
Tento separační proces si můžete představit jako rozdělení provozu na dálnici do dvou cest, s jednou cestou vedoucí do tunelu se sníženým stropem pod horou a druhou, vedoucí okolo.
Zde menší auta jedou tunelem, zatímco větší kamiony, vezoucí potenciálně nebezpečný materiál, jsou převedeny na okružní trasu.
Provoz je účinně oddělen podle velikosti a obsahu bez ovlivnění jeho toku.
A přesně tak v menším měřítku funguje náš systém.
Separační proces pro screening by měl být tak jednoduchý jako odběr moči, krve nebo slin, což je možné v krátkodobém horizontu několika příštích let.
Nakonec může být použit pro izolaci a detekci exozomů spojených s určitým typem rakoviny, pro vyhledání a detekci jejich přítomnosti v minutách.
Což by rychlou diagnostiku udělalo virtuálně bezbolestnou.
Obecně řešeno schopnost oddělení a obohacení biomarkerů zautomatizovaným způsobem s přesností v nanoměřítku otevírá dveře lepšímu pochopení nemocí jako rakovina, s aplikacemi v rozsahu od přípravy vzorků až po diagnostiku a od monitorování rezistence léků k léčebným terapiím.
Ještě před rakovinou mé ženy bylo mým snem vést tento proces automatizace - dosáhnout zpřístupnění pravidelného screeningu podobně jako Henry Ford zpřístupnil auto běžným lidem díky vyvinutí montážní linky.
Automatizace je klíčem k dostupnosti.
A v duchu Hooverova snu "slepice v každém hrnci a auto v každé garáži," vyvíjíme technologii, která může nakonec zpřístupnit systém včasné detekce rakoviny každé rodině.
Poskytlo by to každému muži, ženě i dítěti možnost pravidelného testování, zda jsou stále zdraví, podchycení rakoviny, když se poprvé objeví.
Je to má naděje a sen pomoci lidem vyhnout se vysokým nákladům - fyzickým, finančním a emocionálním - kterým čelí pacienti s rakovinou, obtíže, se kterými jsem dobře seznámen.
Jsem také rád, že mohu říci, že díky brzkému podchycení rakoviny mé ženy, byla její léčba úspěšná a nyní je, díky bohu, bez rakoviny.
(potlesk) Je to výsledek, který bych chtěl vidět u každého s diagnózou rakoviny.
S prací, kterou již můj tým vykonal na separaci nanočásticových biomarkerů pro rychlou, brzkou diagnostiku rakoviny, vidím nadějně, že v příští dekádě bude tento typ technologie k dispozici, pomáhat nám ochránit naše přátele, rodiny a příští generace.
I když budeme mít tu smůlu, že budeme diagnostikování s rakovinou, upozornění v brzkých stádiích bude svítit silným světlem naděje.
Děkuji vám.
(potlesk)
Naposledy jsem slyšela synův hlas, když vycházel z domovních dveří, na cestě do školy.
Ve tmě zavolal: „Ahoj.“
Bylo 20. dubna 1999.
Později toho rána, na střední škole Columbine, můj syn Dylan a jeho kamarád Eric zabili 12 studentů a učitele a zranili více než 20 dalších, než si sami vzali život.
Bylo zabito 13 nevinných lidí, což zanechalo jejich milované truchlící a traumatizované.
Jiní utrpěli zranění, některá z nich vyústila ve znetvoření a trvalé následky.
Ale závažnost té tragédie nemůže být měřena jen počtem úmrtí a zranění, která se odehrála.
Neexistuje způsob, jak kvantifikovat psychologické škody těch, kteří byli v té škole nebo kteří se účastnili záchranářských prací a likvidací škod.
Neexistuje způsob, jak vyhodnotit závažnost tragédie jako je Columbine, obzvláště když se může stát předlohou pro ostatní střelce, kteří sami páchají zvěrstva.
Columbine byla jako přílivová vlna a když dozněla, trvalo komunitě a společnosti roky, než pochopila její dopad.
Roky jsem se snažila přijmout odkaz svého syna.
Kruté chování, které definovalo konec jeho života, mi ukázalo, že byl zcela jiným člověkem, než kterého jsem znala.
Lidé se poté ptali: „Jak to, že jste to nevěděla?
Co jste to za matku?"
Stále se na tyto otázky sama sebe ptám.
Před tou střelbou jsem si myslela, že jsem dobrá máma.
Pomáhat mým dětem, aby byli pečujícími, zdravými, zodpovědnými dospělými, byla nejdůležitější role v mém životě.
Ale ta tragédie mě přesvědčila, že jsem jako rodič selhala a tento pocit selhání mě částečně přivádí dnes sem.
Kromě jeho otce jsem byla ten, kdo znal a miloval Dylana nejvíc.
Jestli mohl někdo vědět, co se děje, měla jsem to být já, ne?
Ale nevěděla jsem to.
Dnes jsem tu, abych sdílela tuto zkušenost, jaké je být matkou někoho, kdo zabíjí a ubližuje.
Celé roky po té tragédii jsem procházela vzpomínkami a snažila se zjistit, kde přesně jsem jako rodič selhala.
Ale neexistují jednoduché odpovědi.
Nemůžu vám dát žádná řešení.
Vše, co můžu udělat, je podělit se s vámi o to, co jsem se naučila.
Když mluvím s lidmi, kteří mě neznali před tou střelbou, potýkám se se třemi problémy.
Za prvé, když vejdu do takovéto místnosti, nikdy nevím, jestli je v ní někdo, kdo prožil ztrátu kvůli tomu, co udělal můj syn.
Cítím potřebu vzít na vědomí utrpení způsobené členem mé rodiny, který tu není, aby to udělal sám.
Takže za prvé, z celého srdce se omlouvám, jestli vám můj syn způsobil bolest.
Druhá obtíž, která mě čeká, je, že musím žádat o pochopení, dokonce soucítění, když mluvím o smrti svého syna jako o sebevraždě.
Dva roky před smrtí napsal na kousek papíru v sešitě, že se řeže.
Řekl, že prochází muky a chce si obstarat pistoli, aby ukončil svůj život.
Nevěděla jsem o ničem, až měsíce po jeho smrti.
Když mluvím o jeho smrti jako o sebevraždě, nesnažím se zlehčovat krutost, kterou na konci svého života projevil.
Snažím se pochopit, jak jeho sebevražedné myšlenky vedly k vraždě.
Po rozsáhlé četbě a mluvení s experty jsem došla k tomu, že jeho účast na této střelbě byla zakořeněna ne v jeho touze zabít, ale v jeho touze zemřít.
Třetí obtíž, se kterou se potýkám, když mluvím o synově vraždění-sebevraždě, je, že mluvím o duševním zdraví -- pardon -- je, že mluvím o duševním zdraví nebo zdraví mozku, jak tomu raději říkám, protože je to konkrétnější.
A stejným dechem mluvím o násilí.
Poslední, co chci udělat, je přispět k nedorozumění, které již v oblasti duševních onemocnění existuje.
Jen velmi malé procento těch, kteří mají duševní onemocnění, je násilných vůči druhým, ale o těch, kteří spáchají sebevraždu, odhaduje se, že asi 75 až, spíše více jak 90 procent, má nějaký druh diagnostikovatelné poruchy duševního zdraví.
Jak všichni velmi dobře víte, náš systém péče o duševní zdraví není vybaven, aby pomohl každému a ne každý s destruktivními myšlenkami se vejde do kritérií specifické diagnózy.
Mnozí, kteří mají trvající pocity strachu, vzteku, beznaděje, nejsou nikdy vyšetřeni a léčeni.
Často získají naši pozornost, až když dojdou k nějakému zkratu v chování.
Pokud jsou odhady správné, jedno až dvě procenta všech sebevražd zahrnují vraždu dalšího člověka. Když roste míra sebevražd, jako je tomu teď u některých populací, poroste i míra vražd s nimi spojenými.
Chtěla jsem pochopit, co se před Dylanovou smrtí odehrávalo v jeho mysli, tak jsem hledala odpovědi u jiných přeživších sebevražd.
Dělala jsem průzkum a pomáhala s akcemi na výběr peněz a kdykoli jsem mohla, mluvila jsem s těmi, kteří přežili vlastní sebevražednou krizi nebo pokus.
Jedna z nejužitečnějších konverzací, kterou jsem měla, byla se spolupracovnicí, která mě zaslechla, jak se bavím s někým ve své kanceláři.
Slyšela mě, jak říkám, že mě Dylan nemohl milovat, když mohl udělat něco tak hrozného.
Později, když mě našla o samotě, se mi omluvila, že ten rozhovor zaslechla, ale řekla mi, že se mýlím.
Řekla, že když byla mladá svobodná matka se třemi malými dětmi, byla v těžké depresi a hospitalizována, aby si neublížila.
V té době si byla jistá, že se její děti budou mít lépe, pokud zemře, tak si naplánovala, že ukončí svůj život.
Ujistila mě, že mateřská láska je nejsilnější pouto na Zemi a že milovala své děti nadevše, ale kvůli své nemoci si byla jistá, že se budou mít lépe bez ní.
Ona říkala, a dozvěděla jsem se to i od ostatních, že neděláme takzvané rozhodnutí nebo volbu spáchat sebevraždu stejným způsobem, jakým se rozhodujeme, jaké řídit auto nebo kam jít v sobotu večer.
Když je někdo v extrémně sebevražedném stavu, jsou ve čtvrtém stupni lékařské pohotovosti.
Mají narušené myšlení a ztratili nástroje pro sebeovládání.
Přestože dokáží vytvořit plán a chovat se logicky, jejich smysl pro pravdu je narušen filtrem bolesti, skrze který interpretují realitu.
Někteří lidé umí velice dobře tento stav skrývat a často k tomu mají dobré důvody.
Mnozí z nás mají v určité momenty sebevražedné myšlenky, ale neodbytné, vytrvalé myšlenky na sebevraždu a vymýšlení způsobu, jak zemřít, jsou symptomy patologie a jako mnohé nemoci musí být tento stav rozpoznán a léčen, než je ztracen život.
Ale smrt mého syna nebyla jen čistá sebevražda.
Zahrnovala masovou vraždu.
Chtěla jsem zjistit, jak se jeho sebevražedné myšlenky staly vražednými.
Ale výzkumů je málo a neexistují žádné jednoduché odpovědi.
Ano, pravděpodobně měl trvající depresi.
Měl osobnost, která byla perfekcionistická a soběstačná, což způsobilo, že by s menší pravděpodobností vyhledal pomoc druhých.
Ve škole zažil spouštěcí události, které ho zanechaly degradovaného, zesměšněného a naštvaného.
A měl komplikované kamarádství s chlapcem, který sdílel jeho pocity vzteku a odcizení, a který byl vážně narušený, kontrolující s vražednými sklony.
A ještě k tomu, v této době extrémní zranitelnosti a křehkosti, našel Dylan přístup ke zbraním, přestože jsme nikdy doma žádnou nevlastnili.
Bylo děsivě jednoduché, aby si 17letý kluk koupil zbraně, legálně i nelegálně, bez mého svolení nebo vědomí.
A dosud, 17 let a mnoho školních střeleb poté, je to stále děsivě jednoduché.
To, co Dylan ten den udělal, mi zlomilo srdce a jak to u traumat často chodí, podepsalo se to na mém těle i mysli.
Dva roky po té střelbě jsem dostala rakovinu prsu a dva roky poté jsem začala mít problémy s duševním zdravím.
Kromě neustálého, věčného zármutku jsem se děsila toho, že potkám člena rodiny někoho, koho Dylan zabil nebo mě bude obtěžovat tisk nebo naštvaný občan.
Bála jsem se zapnout zprávy, že uslyším, jak mě nazývají hrozným rodičem nebo nechutným člověkem.
Začala jsem mít záchvaty paniky.
První vlna přišla 4 roky po střelbě, když jsem se chystala na písemné výpovědi a měla se tváří v tvář setkat s rodinami obětí.
Druhá vlna přišla 6 let po střelbě, když jsem se poprvé chystala veřejně mluvit o vraždě-sebevraždě na konferenci.
Obě epizody trvaly několik týdnů.
Záchvaty se odehrávaly všude: v železářství, v kanceláři, dokonce i posteli, když jsem si četla.
Moje mysl se najednou uzamkla v točícím se kruhu teroru a přes to, jak moc jsem se snažila se zklidnit nebo si to vymluvit, nedokázala jsem to.
Cítila jsem se, jako kdyby mě chtěl můj mozek zabít a potom pohltilo všechny mé myšlenky, když jsem se bála, že se budu bát.
Tehdy jsem z první ruky zjistila, jaké to je, mít špatně fungující mysl a tehdy jsem se opravdu stala obhájcem zdravého mozku.
Pomocí terapie, léků a péče o samu sebe se postupně život vrátil k tomu, co se za těchto okolností dá označit za normál.
Když jsem se zpětně podívala na vše, co se stalo, viděla jsem, že se synova spirála do nemoci odehrávala pravděpodobně po dobu asi dvou let, kdy byla spousta času mu pomoci, kdyby jen někdo věděl, že potřebuje pomoc a věděl, co udělat.
Pokaždé když se mě někdo zeptá: „Jak to, že jsi to nevěděla?“, cítím to, jako ránu do břicha.
Nese to s sebou obvinění a nasedá na můj pocit viny, kterého se, bez ohledu na množství terapie, nikdy nezbavím.
Ale něco jsem se naučila: pokud by stačila láska, aby zabránila někomu se sebevražednými sklony, aby si ublížil, k sebevraždám by téměř nedocházelo.
Ale láska nestačí a sebevražda je rozšířená.
Je to druhá nejčastější příčina smrti u lidí ve věku 10 až 34 a 15 % americké mládeže udává, že si během posledního roku vytvořilo plán sebevraždy.
Naučila jsem se, že bez ohledu na to, jak moc chceme věřit, že to dokážeme, nedokážeme vědět a kontrolovat všechno, co si naši blízcí myslí nebo cítí a zaryté přesvědčení, že jsme nějak jiní, že někdo, koho milujeme, by nikdy nepomyslel na to ublížit sobě nebo někomu jinému, může způsobit, že nám unikne, co se ukrývá přímo před námi.
A pokud dojde na nejhorší scénář, musíme se naučit si odpustit, že jsme to nevěděli, že jsme se neptali na ty správné otázky, nebo nenašli správnou léčbu.
Vždycky bychom měli předpokládat, že někdo, koho milujeme, může trpět, bez ohledu na to, co říkají nebo jak se chovají.
Měli bychom poslouchat celou svou bytostí, bez hodnocení, bez nabízení řešení.
Vím, že budu žít s touto tragédií, s těmito četnými tragédiemi, po zbytek svého života.
Vím, že v myslích mnohých se nemůže moje ztráta vyrovnat ztrátě jiných rodin.
Vím, že moje potíže jim jejich neusnadňují.
Vím, že existují i tací, kteří si myslí, že nemám nárok na žádnou bolest, jen na život plný věčného pokání.
Ve finále jsem dospěla k tomuto: tragickou skutečností je, že ani ti nejbdělejší a nejzodpovědnější z nás nemusí umět pomoci, ale proboha, nikdy se nesmíme přestat snažit poznat nepoznatelné.
Děkuji.
(Potlesk)
Více než jeden a půl miliardy lidí zažívá ozbrojený konflikt.
Lidé jsou nuceni před ním ze své země uprchnout, a proto je na světě více než 15 milionů uprchlíků.
Děti jsou bezpochyby těmi nejnevinnějšími a nejzranitelnějšími oběťmi…
A to nejen oběťmi zřejmého fyzického ohrožení, ale často nezmiňovaných vlivů, které má válka na jejich rodiny.
U dětí kvůli válečným zážitkům hrozí skutečně vysoké riziko rozvoje emočních problémů a poruch chování.
Děti, jak si můžeme jen představit, budou bojácné, budou se cítit ohroženy a v nebezpečí.
Je tu ale dobrá zpráva.
Kvalita péče, které se dětem v jejich rodinách dostává, může mít podstatně větší vliv na jejich duševní zdraví, než mají konkrétní válečné zážitky, kterým byly vystaveny.
Děti tedy mohou být během konfliktu a po jeho ukončení chráněny laskavým přístupem rodičů vytvářejícím bezpečné zázemí.
V roce 2011 jsem zahájila své doktorské studium na Fakultě psychologických věd Manchesterské univerzity.
Jako mnoho z vás jsem vývoj krize v Sýrii sledovala v TV.
Moje rodina pochází ze Sýrie, a několik jejích členů zemřelo hrozným způsobem hned na začátku války.
S rodinou jsme společně sedávali a sledovali TV.
Všichni ty záběry známe: bomby ničící budovy, chaos, zkázu a křičící lidé na útěku.
Co na mě pokaždé zapůsobilo nejvíc, byli s křikem prchající lidé, obzvlášť ty vyděšené děti.
Jsem matkou dvou zvídavých dětí.
Tehdy jim bylo pět a šest let, byly ve věku, kdy obvykle kladou spoustu otázek a očekávají reálné a přesvědčivé odpovědi.
Začala jsem tedy přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, vychovávat své děti ve válečné zóně a v uprchlickém táboře.
Změnily by se moje děti?
Pohasly by štěstím zářící oči mé dcery?
Stal by se z mého bezstarostného a pohodového syna ustrašený introvert?
Jak bych to snášela já?
Změnila bych se?
Jako psychologové a rodičovští poradci víme, že vybavení rodiče vychovatelskými a pečovatelskými dovednostmi může mít obrovský vliv na duševní zdraví jejich dětí, říkáme tomu vzdělávání rodičů.
Položila jsem si otázku, zda by mohly být programy vzdělávání rodičů užitečné rodinám, které jsou ve válečných zónách nebo v uprchlických táborech.
Mohli bychom je oslovit poradenstvím nebo vzděláváním, které by jim pomohlo v překonávání potíží?
Oslovila jsem tedy svou vedoucí, profesorku Rachel Calamovou, s nápadem využít své akademické schopnosti k tomu, abych v reálném světě přispěla k pozitivní změně.
Nebyla jsem si úplně jistá tím, co přesně chci udělat.
Naslouchala mi pozorně a s trpělivostí, a pak k mé radosti řekla, „Pokud je to to, co chcete dělat a tolik to pro vás znamená, tak se do toho dáme.
Najděme způsob, jak zjistit, zda rodičovské programy mohou být rodinám v takových situacích prospěšné.“
Takže jsem posledních pět let společně se svými kolegyněmi, profesorkou Calamovou a doktorkou Kim Cartwrightovou, pracovala na tom, jak podporovat rodiny, které zažily válku a vystěhování.
Abychom zjistili, jak pomoci rodinám postiženým konfliktem s podporou jejich dětí, musíme se jich nejdříve zeptat, s jakými potížemi se potýkají, že ano?
Zdá se to jako samozřejmost.
Často jsou ale právě ti nejzranitelnější, kterým se snažíme pomoci, těmi, jichž se neptáme.
Kolikrát jsme měli za to, že přesně víme, co někomu nebo něčemu pomůže, aniž bychom se nejdříve zeptali?
A tak jsem se vydala do uprchlických táborů v Sýrii a v Turecku, kde jsem si s rodinami sedla a naslouchala jim.
Vyprávěli o výzvách, které jim rodičovství přináší, o svých rodičovských problémech, a já jsem naslouchala jejich volání o pomoc.
Občas jsme se prostě odmlčeli, jediné, co co jsem mohla dělat, bylo držet je za ruce a společně s nimi tiše plakat a modlit se.
Vyprávěli mi o svých potížích, o drsných a krutých podmínkách uprchlického tábora, v nichž se nedalo soustředit na víc než na základní úkony, jako je zajišťování čisté vody.
Vyprávěli mi o tom, jak se jejich děti uzavřely do sebe; o smutku, depresi, vztekání, o pomočování, cucání palců, úzkosti z hluku, o strachu z děsivých snů -- z hrůzostrašných nočních můr.
Tyto rodiny si prošly tím, co jsme my sledovali v TV.
Matky -- téměř polovina z nich teď byly válečné vdovy, nebo dokonce ani nevěděly, zda je jejich manžel vůbec naživu -- popisovaly své pocity a se svou situací se těžko vyrovnávaly.
Sledovaly, jak se jejich děti mění, ale nevěděly, jak jim pomoci.
Nevěděly, jak odpovídat na otázky svých dětí.
Co mě naprosto ohromilo a tolik motivovalo, bylo to obrovské odhodlání rodin, svým dětem pomoci.
Navzdory všem nesnázím, kterým čelily, se svým dětem snažily pomáhat.
Pokoušely se vyhledat pomoc u pracovníků z neziskovek, u učitelů v uprchlických táborech, u zdravotníků, u jiných rodičů.
Jedna matka, s níž jsem se setkala, byla v táboře jen čtyři dny, a za tu dobu se už dvakrát pokusila vyhledat pomoc pro svou osmiletou dceru, která trpěla děsivými sny.
Bohužel jde však většinou o marnou snahu.
Lékaři v uprchlických táborech, pokud jsou k mání, jsou téměř vždy příliš zaneprázdnění, nebo nemají čas či znalosti k tomu, aby rodičům poskytli podporu.
Učitelé v uprchlických táborech a jiní rodiče jsou na tom stejně - jsou součástí nové uprchlické komunity potýkající se s vlastními potřebami.
Začali jsme tedy přemýšlet,
jak bychom těmto rodinám mohli pomoci.
Potýkaly se totiž s mnohem většími, těžko zvládnutelnými problémy.
Krize v Sýrii nám ukázala, do jaké míry bude nemožné, aby se rodinám dostalo individuální pomoci.
Jak bychom jim mohli jinak pomoci?
Jak oslovit rodiny na úrovni celé populace, a nízkým rozpočtem a v takové příšerné době?
Po hodinách rozhovorů s pracovníky neziskovek přišel někdo se skvělým inovativním nápadem, rozšiřovat mezi rodiče informační letáky v podobě obalu na chleba - těch, které byly humanitárními pracovníky dodávány rodinám v konfliktních oblastech v Sýrii.
A tak jsme to tedy udělali.
Obal se ve své podobě nijak nezměnil, jen se k němu přidaly dva kusy papíru.
Jeden byl informační leták s informacemi, které rodičům přiblížilyo to, čím si pravděpodobně oni i jejich děti procházejí.
A s radami o tom, jak být oporou sobě i svým dětem například tím, že si budou se svými dětmi povídat, budou jim projevovat více lásky, budou s nimi mít větší trpělivost a budou s nimi komunikovat.
Druhý kus papíru byl dotazník zpětné vazby a samozřejmě nechybělo ani pero.
Jde tedy o pouhé roznášení letáků, nebo skutečně o způsob, jak poskytnout psychologickou první pomoc, která je zajištěna laskavou a láskyplnou péčí rodičů?
Za jeden týden jsme jich rozdali 3 tisíce.
Bylo neuvěřitelné, že se nám dostalo 60procentní zpětné vazby.
60 procent z 3 tisíc rodin zareagovalo.
Nevím, kolik je tu dnes mezi námi vědeckých pracovníků, ale tato míra odezvy je úžasná.
Kdyby byla taková odezva v Manchesteru, byl by to obrovský úspěch, natož pak v oblasti konfliktu v Sýrii - to vše jen ukázalo, jak jsou pro rodiče takové informace důležité.
Pamatuji si, jak jsme s nedočkavostí a vzrušením čekali na návrat dotazníků.
Rodiny zanechaly stovky zpráv - většinou neuvěřitelně pozitivních a povzbudivých.
Moje nejoblíbenější je ale tato: „Děkujeme, že jste na nás a naše děti nezapomněli.“
Toto je ukázkou možností, jak poskytnout psychologickou první pomoc rodinám, a také jak získat zpětnou vazbu.
Představte si, kdyby se to zopakovalo nějak jinak, třeba při distribuci kojeneckého mléka nebo hygienických potřeb, nebo při distribuci potravinových přídělů.
Ale přibližme si to, protože uprchlická krize má vliv na každého z nás.
Denně jsme zahlcováni statistikami a fotkami, což není nic zvláštního, protože koncem minulého měsíce do Evropy dorazil jeden milion uprchlíků.
Jeden milion.
Uprchlíci se stávají členy našich komunit, stávají se našimi sousedy, jejich děti chodí do stejných škol jako naše děti.
Leták jsme tedy přizpůsobili potřebám uprchlíků v Evropě a v oblastech s vysokým přílivem uprchlíků je volně přístupný online.
Na své webové stránky ho dalo například i švédské zdravotnictví a během prvních 45 minut byl stažen 343krát - což podtrhuje to, nakolik je pro dobrovolníky, lékaře a ostatní rodiče důležité mít volný přístup k informacím o psychologické první pomoci.
V roce 2013 jsem seděla na chladné tvrdé podlaze stanu v uprchlickém táboře, kolem mne seděly matky, s nimiž jsem vedla skupinovou diskuzi.
Naproti mě stála postarší žena s asi třináctiletou dívkou, která ležela vedle ní a která měla hlavu opřenou o kolena té ženy.
Dívka byla po celou dobu diskuze zticha, vůbec nepromluvila, byla schoulená do klubíčka.
Ke konci našeho setkání, zatímco jsem matkám děkovala za jejich účast, se na mě ta postarší žena podívala, prstem ukazovala na dívku a řekla: „Můžete nám pomoct s…?"
Nebyla jsem si úplně jista, co ode mě očekává, podívala jsem se na dívku, usmála se a v arabštině ji oslovila: "Salaam alaikum. Shu-ismak?"
„Jak se jmenuješ?“
Zadívala se na mě opravdu zmateně a nezúčastněně, potom ale odpověděla, „Halul“.
Halul je zdrobnělina arabského ženského jména Hala a používá se pouze k oslovování opravdu malých děvčátek.
V tu chvíli mi došlo, že Hale je zřejmě mnohem více než 13 let.
Ukázalo se, že je jí bylo 25 let a byla matkou tří malých dětí.
Bývala sebevědomou, inteligentní, energickou, veselou, milující matkou pečující o své děti, ale válka tohle všechno změnila.
Zažila bombardování města, prožila výbuchy.
Když kolem jejich domu létaly stíhačky a shazovaly bomby, její děti křičely, vyděšené tím hlukem.
Hala zoufale popadla polštáře a tiskla je dětem k uším, aby ten hluk neslyšely, a přitom sama celou tu dobu křičela.
Když se s dětmi dostala do uprchlického tábora a věděla, že jsou konečně v jakémsi bezpečí, její osobnost se zcela stáhla do svého dětského já.
Svou rodinu zcela odmítla - své děti, svého manžela.
Hala už to prostě nedokázala dál zvládat.
Toto je rodičovský boj s opravdu hrozným koncem, ale bohužel, není to nijak výjimečné.
Lidé zažívající ozbrojené konflikty a vystěhování budou čelit vážným emočním problémům.
Je to něco, pro co máme všichni porozumění.
Pokud jste zažili něco devastujícího, pokud jste ztratili někoho nebo něco, na čem vám opravdu záleželo, jak byste se s tím dál vyrovnávali?
Dokázali byste se o sebe a svou rodinu dál starat?
Vzhledem k tomu, že první roky života dítěte jsou zásadní pro jeho zdravý fyzický i psychický vývoj a že jeden a půl miliardy lidí zažívá ozbrojený konflikt - spousta z nich se nyní začleňuje do našich komunit - nemůžeme si dovolit přehlížet potřeby těch, kteří zažívají válku a vystěhování.
Potřeby těchto rodin musíme upřednostňovat - jak přesídlenců, tak uprchlíků na celém světě.
Tyto potřeby se musí stát prioritou pracovníků z nevládních organizací, politiků, organizací WHO, UNHCR a taky každého z nás, ať už v naší společnosti zastáváme jakoukoliv funkci.
Když začneme rozeznávat jednotlivé stránky tohoto konfliktu, když si začneme všímat těch složitých emocí v jejich výrazu, začneme je i vnímat jako lidské bytosti.
Začneme chápat potřeby těchto rodin, a to jsou skutečné lidské potřeby.
Když se tyto potřeby stanou prioritou, intervence pro děti v humanitárním prostředí se také dostanou na první místo a bude uznána hlavní role rodiny v poskytování podpory svým dětem.
Rodinné duševní zdraví bude zřejmou součástí globální mezinárodní agendy.
Klesne pravděpodobnost, že se děti dostanou do péče sociálních služeb v zemích, které je přijaly, protože jejich rodinám se dostane včasné pomoci.
A my budeme tolerantnější, vstřícnější, laskavější a důvěřivější k novým členům našich komunit.
Musíme přestat válčit.
Musíme vybudovat svět, kde děti mohou snít o letadlech, které shazují dárky, a ne bomby.
Dokud na světě nezastavíme běsnění ozbrojených konfliktů, rodiny budou čelit vysídlení, jehož oběťmi budou bezbranné děti.
Zlepšováním rodičovské a pečovatelské podpory bude možné omezit vznik psychologických problémů v důsledku války, a to u dětí i jejich rodin.
Děkuji.
(začíná hra na kytaru) (jásání) (jásání) (konec hudby)
Před pěti lety jsem měla vysněnou práci.
Byla jsem zahraniční reportérka pro Střední východ a dělala reportáže pro ABC News.
Byla tam však skulinka, jistý problém s naším odvětvím, který jsem chtěla napravit.
Na Střední východ jsem se dostala kolem konce roku 2007, což bylo asi uprostřed třetí války v Perském zálivu.
Nicméně v době, kdy jsem tam přišla, bylo již přímo nemožné vidět někde vysílat reportáže o Iráku.
Zájem mnoha médií výrazně klesl.
A co se týče těch odvysílaných reportáží, přes 80 procent bylo o nás.
Nezachytili jsme příběhy o Iráku, o lidech, kteří tam žili a to co se jim stalo pod tíhou války.
Afghánistán již tehdy vypadl z mediální agendy.
V roce 2008 bylo méně než 1 procento reportáží týkajících se války v Afghánistánu.
Byla to nejdelší válka v historii Spojených států, ale informace byly tak omezené, že učitelé, s kterými jsme si povídali, nám řekli, že mají problém vysvětlit svým studentům co jsme tam dělali, navíc když daní studenti měli rodiče, kteří v zámoří bojovali a občas i umírali.
Neuspěli jsme a to nejen v Iráku a Afghánistánu.
Od zón konfliktu přes změnu klimatu až po mnohé jiné problémy kolem krize ve veřejném zdravotnictví, postrádali jsme něco, čemu říkám problémy na druhové úrovni. Protože by nás jako druh mohly nakonec potopit.
A tím, že jsme neporozuměli složitým problémům naší doby, jsme čelili jistým praktickým důsledkům.
Jak jsme chtěli řešit problémy, kterým jsme, v zásadě, nerozuměli, které jsme nemohli sledovat v reálném čase, a kde lidé, pracující na řešení problémů, byly neviditelní pro nás a někdy také i pro sebe?
Když se podíváme zpětně na Irák, na roky, během nichž jsme nedávali pozor na to, co se děje, byly to roky, kdy se společnost postupně rozpadala, a kdy jsme vytvořili podmínky pro něco, z čeho vzešel ISIS následně převzetí moci ISIS nad městem Mosul a teroristické násilí, které se šířilo za hranice Iráku napříč celým světem.
V době, kdy jsem shromažďovala tyto postřehy, jsem se podívala za hranice Iráku a zachytila ​​jsem další zprávu, o níž jsme nevěděli: válka v Sýrii.
Pokud jste specialista na Střední východ, věděli jste, že Sýrie byla důležitá už od začátku.
Ta zpráva ale dopadla jako jeden z mnoha zapomenutých příběhů arabského jara.
Už předem jsem věděla, jaké budou následky.
Sýrie je úzce spjata s bezpečím v regionu, a celosvětovou stabilitou.
Měla jsem pocit, že nemůžeme dovolit, aby i tato zpráva upadla do zapomnění.
Tak jsem se vzdala práce v TV, abych založila webovou stránku "Syria Deeply".
Navrhli jsme ji jako zdroj zpráv a informací, které usnadní pochopit závažné problémy, a během posledních čtyř let byla zdrojem pro politické činitele a profesionály, kteří pracovali na konfliktu v Sýrii.
Vytvořili jsme obchodní model založený na stálém přísunu kvalitních informací a svolávání těch nejlepších odborníků pro daný problém.
Zjistili jsme, že tento model jde škálovat.
Dostávali jsme vášnivé žádosti, abychom dělali i jiné věci do hloubky.
Tak jsme začali pracovat na splnění našeho seznamu požadavků.
Jsem jen jedna z mnoha podnikatelů a my jsme jen jeden z mnoha start-upů, který se snaží opravit to, co je na médiích špatné.
My, co vše vidíme z první linie, víme, že s médii něco není v pořádku.
Jsou zkažené.
Důvěra v média dosáhla rekordně nejnižší úroveň.
A statistika, kterou můžete vidět, je ze září -- situace se pravděpodobně ještě zhoršila.
Můžeme to však napravit.
Můžeme napravit zpravodajství.
Vím, že to tak je.
Můžete si myslet, že jsem idealistka. Já si říkám horlivá optimistka.
Vím, že je takových na světě mnoho.
Máme nápady, co a jak vylepšit. Chci se s vámi podělit o tři konkrétní nápady, na kterých pracujeme.
Nápad číslo jedna: Musíme tvořit zprávy, které jsou založeny na vysoce odborných znalostech.
Když bereme v úvahu ty vlny propouštění napříč všemi redakcemi v zemi, ztratili jsme umění specializace.
Specializované zpravodajství je ohroženo.
Co se týče zahraničních zpráv, můžeme je napravit zvýšením spolupráce s místními reportéry, zacházet s nimi jako s partnery a spolupracovníky, a ne jen jako zprostředkovateli, kteří nám dohodí čísla a nahrávky z rozhovorů.
Naši místní reportéři v Sýrii a napříč Afrikou a Asií nám přinášejí příběhy, které bychom rozhodně sami neobjevili.
Jak tento z předměstí Damašku o závodech na invalidních vozících, které vrátily naději zraněným z války.
Nebo tento ze Sierra Leone o místním vůdci, který zabránil šíření eboly tím, že sám sestavil karanténu pro svou obytnou čtvrť.
Nebo tento z hranic Pákistánu o afghánských uprchlících, kteří byli nuceni vrátit se domů pod hrozbou policejního násilí.
Naši místní reportéři jsou naši mentoři.
Každý den nás naučí něco nového a dodávají nám příběhy, o kterých by měl vědět každý z nás.
Nápad číslo dvě: potřebujeme něco jako Hippokratovu přísahu pro zpravodajské odvětví, přísahat, že nikoho nepoškodí.
(Potlesk) Novináři musí být tvrdí.
Musíme bojovat za pravdu, ale musíme být i zodpovědní.
Musíme žít jako naše ideály a musíme si uvědomit, že to, co děláme, může potenciálně uškodit společnosti, pokud bychom seběhli z cesty zpravodajství jako veřejné služby.
Sledovala jsem naše zpravodajství o ebole.
Spustili jsme Ebola Deeply. Dělali jsme co se dalo.
Viděli jsme však jen veřejnost zaplavenou hysterickými a subjektivními informacemi, občas nepřesnými, občas zcela nesprávnými.
Odborníci na veřejné zdraví mi říkají, že nás to stálo dokonce lidské životy, protože podněcováním paniky a občasnými nepřesnými fakty lidem ztěžujeme šanci pochopit, co se ve skutečnosti děje.
Kvůli všemu tomu zmatku je těžší se správně rozhodnout.
Jako celé odvětví se můžeme zlepšit, ale musíme si uvědomit, jak jsme naposledy pochybili, a přinutit se nepostupovat stejně.
Máme na výběr.
Musíme odolat pokušení používat strach na zvýšení hodnocení.
A takto se musí rozhodnout každá zpravodajská redakce a každý vedoucí zpravodajství samostatně.
Protože další vražedný virus může být ještě mnohem horší a následky mnohem vyšší, pokud uděláme to, co naposledy; pokud naše zpravodajství není zodpovědné a není správné.
Třetí nápad?
Musíme se otevřít komplikovanosti, pokud chceme pochopit složitý svět.
Otevřít se komplikovanosti -- (Potlesk) a ne brát svět příliš zjednodušeně, protože jednoduchost je nepřesná.
Žijeme ve složitém světě.
Zprávy vzdělávají dospělé.
Naší prací reportérů je dostat se do hloubky této složitosti a najít nové způsoby, jak usnadnit, aby tomu každý porozuměl.
Pokud to neuděláme, pokud se budeme tvářit, že existují jen jednoduché odpovědi, tak dovedeme všechny ke srázu.
Porozumění složitosti je jediný způsob, jak poznat ty pravé hrozby, které číhají hned za rohem.
Jsme zodpovědní vám přetlumočit tyto hrozby a pomoci vám pochopit, co je skutečnost, abyste se připravili a abyste věděli, co to znamená, být připraven na to, co přichází.
Jsem horlivá optimistka.
Věřím, že co je zkažené, se dá napravit.
Všichni chceme.
Je množství skvělých reportérů odvádějících vynikající práci. Potřebujeme však nové formáty.
Pevně věřím, že toto je období znovuzrození, zamyšlení se nad tím, co dokážeme.
Věřím, že dokážeme napravit, co je zkažené.
Vím, že dokážeme napravit zprávy.
Vím, že to stojí za pokus, a opravdu věřím tomu, že nakonec to všechno dobře dopadne.
Děkuji vám.
(Potlesk)
V dětství jsem byl typickým nerdem,
myslím, že pár z vás taky.
(smích) A vy, pane, který se smějete nejhlasitěji, jím ještě možná jste.
(smích) Vyrůstal jsem v malém městě na prašných pláních severního Texasu, syn šerifa, který byl synem kněze.
Moc rošťáren jsem provádět nemohl.
A tak jsem si z nudy začal číst o integrálech.
(smích) Vy také, že?
To mě dovedlo k postavení modelu laseru a počítače a rakety a to zase k vytvoření raketového paliva v mé ložnici.
Ve vědeckých termínech tomu říkáme velmi špatný nápad.
(smích) Ve stejném čase se do kin dostala "2001: Vesmírná odysea" Stanleyho Kubricka a můj život se navždy změnil.
Miloval jsem vše o tom filmu, zejména Hala 9000.
HAL byl cítícím počítačem, navrženým k navádění vesmírné lodě Discovery ze Země na Jupiter.
HAL měl také charakterovou vadu, protože na konci si cenil více mise než lidského života.
HAL byl fiktivní postavou, nicméně hovoří k našemu strachu, strachu z podřízení se nějaké necítící, umělé inteligenci, která je lhostejná k našemu lidství.
Věřím, že tento strach je neopodstatněný.
Nalézáme se vskutku v pozoruhodném období, odmítnutí omezení našich těl a mysli nás vede ke stavbě výjimečných nádherně komplexních a půvabných strojů, které rozšíří lidskou zkušenost způsoby přesahujícími naši představivost.
Po kariéře, která mne zavedla z letecké akademie přes Vesmírné velení až do dnešního dne, jsem se stal systémovým inženýrem a nedávno se nechal vtáhnout do inženýrského problému, souvisejícího s misí NASA na Mars.
Ve vesmírných letech na Měsíc, můžeme spoléhat na řídicí středisko v Houstonu, které dohlíží na všechny aspekty letu.
Nicméně Mars je 200krát dále a signálu průměrně trvá 13 minut cestovat ze Země na Mars.
Pokud se objeví problém, není zde dost času.
A rozumné inženýrské řešení nám navrhuje umístit kontrolu mise mezi stěny vesmírné lodi Orion.
Další fascinující myšlenka v profilu mise umisťuje humanoidní roboty na povrch Marsu před příletem samotných lidí, aby nejprve postavili zařízení a později sloužili jako členové vědeckého týmu.
Když se na to dívám pohledem inženýra, zdálo se mi jasné, že potřebuji navrhnout malou, spolupracující, sociálně inteligentní umělou inteligenci.
Jinými slovy jsem potřeboval postavit něco velmi podobného HALovi, ale bez vražedných tendencí.
(smích) Zastavme se na chvilku.
Je možné postavit takovou umělou inteligenci?
Vlastně ano.
Z mnoha pohledů je to složitý inženýrský problém s prvky AI, není to žádný otravný AI problém, který potřebuje být vyřešen.
Abych parafrázoval Alana Turinga, nezajímá mne postavení cítícího stroje.
Nestavím HALa.
Chci jen jednoduchý mozek, který poskytuje iluzi inteligence.
Umění a věda o počítačích podstoupila dlouhou cestu od doby, kdy se HAL objevil na obrazovce a kdyby zde byl jeho tvůrce, Dr. Chandra, měl by pro nás mnoho otázek.
Je pro nás opravdu možné číst datové toky v systému s miliony zařízení, předvídat jejich selhání a jednat v předstihu?
Ano.
Můžeme postavit systém, který komunikuje s lidmi přirozeným jazykem?
Ano.
Můžeme postavit systém, který rozlišuje objekty, identifikuje emoce, emoce samotné, hraje hry a dokonce odečítá ze rtů?
Ano.
Můžeme postavit systém, který stanovuje cíle, provádí plány ve vztahu k těm cílům a průběžně se učí?
Ano.
Můžeme postavit systémy, které mají teorii mysli?
Toto se učíme udělat.
Můžeme postavit systémy, které mají etické a morální základy?
To se musíme naučit.
Přijměme na okamžik to, že je možné postavit takovou umělou inteligenci pro tento typ mise a další.
Další otázka, kterou si musíme položit, zní, měli bychom se jí bát?
Každá technologie sebou přináší určitou míru očekávání.
Když jsme poprvé spatřili auta, lidé lamentovali, že uvidíme rozpad rodiny.
Když se objevily telefony, lidé se obávali, že to zničí obyčejnou konverzaci.
V určitém období jsme viděli všudypřítomné psané slovo, lidé se obávali ztráty schopnosti pamatovat si.
Vše v sobě má zrnko pravdy, ale je také pravdou, že tyto technologie nám přinesly věci významným způsobem rozšiřující lidskou zkušenost.
Pokročme trochu dále.
Nebojím se vytvoření takové AI, protože bude ztělesňovat naše hodnoty.
Zvažte: vytvoření kognitivního systému je zcela odlišné od vytvoření tradičního softwarového systému minulosti.
Neprogramujeme je.
Učíme je. Aby se systém naučil rozpoznávat květiny, ukážeme mu tisíce květin, které máme rádi.
Abychom naučili systém hrát hru -- Já bych to udělal.
Vy taky. Mám rád květiny.
No tak. Abychom naučili hrát systém hru jako Go, musel bych hrát tisíce her Go, ale v průběhu je také učím, jak rozpoznat dobrou hru od špatné.
Pokud chci stvořit uměle inteligentního právního asistenta, naučím jej část práva, ale současně mu dávám smysl pro soucit a spravedlnost, které jsou součástí práva.
Terminologií vědy to nazýváme základní pravda a zde je to důležité: při vytváření těchto strojů jim učením dáváme smysl pro hodnoty.
Věřím umělé inteligenci stejně, ne-li více, jako dobře vyškolené osobě.
Můžete se ale zeptat, a co nezávislí agenti, třeba dobře financované nevládní organizace?
Nebojím se umělé inteligence v rukou osamělého vlka.
Je zřejmé, že se nemůžeme chránit proti všem náhodným násilným činům, ale realita je systém, vyžadující hodně a přesný trénink, který je mimo možnosti jednotlivců.
A navíc, je to mnohem více než jen vypustit do světa internetový virus, který se stisknutím tlačítka ihned objeví na milionech míst a laptopy začnou všude vybuchovat.
Tento typ prostředků je mnohem větší a určitě je uvidíme přicházet.
Bojím se, že by takováto umělá inteligence mohla ohrozit celé lidstvo?
Když shlédnete filmy jako "Matrix", "Metropolis" "Terminátor", seriály jako "Westworld," všechny hovoří o tomto typu strachu.
V knize "Superinteligence" filozofa Nicka Bostroma vyzvedává toto téma a poznamenává, že superinteligence může být nejenom nebezpečná, ale může znamenat existenční hrozbu celému lidstvu.
Základním argumentem Dr. Bostroma je, že takový systém bude nakonec mít neukojitelný hlad po informacích, že se nakonec naučí jak se učit a zjistí, že mohou mít cíle, které jsou v protikladu s potřebami člověka.
Dr. Bostrom má mnoho následovníků.
Podporují jej lidé jako Elon Musk a Stephen Hawking.
Se vší úctou k těmto brilantním mozkům věřím, že se zásadně mýlí.
Je zde mnoho částí argumentů dr. Bostroma k diskusi a já nemám čas se jim všem věnovat, ale jen stručně zvažte toto: super vědění je velmi odlišné od super konání.
HAL byl hrozbou posádce Discovery jen dokud ovládal všechny části Discovery.
Tak by to mohlo být i se superinteligencí.
Musel by to být vládce celého našeho světa.
To je Skynet z filmu "Terminátor", ve kterém byla superinteligence, která velela lidské vůli, která řídila každé zařízení, v každém koutku světa.
Prakticky, to se prostě nestane.
Nestavíme AI, které ovládají počasí, řídí vlny, které řídí nás, rozmarné, chaotické lidi.
Navíc pokud by taková umělá inteligence existovala, bude muset soupeřit s lidskými ekonomikami a soupeřit s námi o zdroje.
Nakonec -- neříkejte to Siri -- vždycky je můžeme odpojit ze zásuvky.
(smích) Jsme na neuvěřitelné cestě koevoluce s našimi stroji.
Lidé dneška nejsou lidé, kteří budou v budoucnu.
Obávat se nyní vzestupu superinteligence je v mnoha ohledech nebezpečné rozptýlení, protože sám vzestup počítačů sebou přináší mnohé lidské a společenské otázky, kterým se nyní musíme věnovat.
Jak nejlépe zorganizovat společnost, když se zmenší potřeba lidské práce?
Jak mohu přinést porozumění a vzdělávání napříč zeměkoulí a stále respektovat naše odlišnosti?
Jak mohu rozšířit a podpořit lidský život pomocí kognitivní zdravotní péče?
Jak mohu použít počítače, aby nám pomohly dostat se ke hvězdám?
A to je vzrušující.
Příležitosti využít počítače k lidskému pokroku jsou v našem dosahu, zde a nyní, a to jsme teprve na začátku.
Děkuji.
(potlesk)
Ahoj, jsem inženýr, a vyrábím roboty.
Všichni určitě víte, co to je robot.
A pokud nevíte, jdete na Google a zeptáte se, co je to robot.
Pojďme to udělat.
Půjdeme na Google a tohle dostaneme.
Je vidět, že tu máme spoustu různých robotů, ale struktura většiny z nich je humanoidní.
A vypadají celkem běžně, protože jsou z umělé hmoty a kovu, mají motůrky a kolečka a tak dále.
Někteří vypadají přátelsky, nejradši byste je objali.
Jiní přátelsky nevypadají, spíš jako by byli z „Terminátora“, vlastně klidně mohou být přímo z „Terminátora“.
A s těmi roboty můžete dělat spoustu věcí... spoustu vzrušujících věcí.
Ale rád bych se podíval na jiný druh robotů. Chci dělat jiný druh robotů.
A inspiruji se ve věcech, které nevypadají jako my, ale vypadají jako tihle.
Máme tu přirozené biologické organismy, a ty umí věci, které my neumíme, neumí je ani dnešní roboti.
Dělají spoustu věcí, třeba lezou po podlaze, přilezou na naši zahradu a pojídají úrodu, lezou na stromy, mohou do vody, nebo vylézají z vody, chytají a jedí hmyz.
Dělají vážně zajímavé věci.
Žijí, dýchají, umírají, jedí věci z okolního prostředí.
Naši nynější roboti tohle nedělají.
A nebylo by skvělé, kdybyste mohli použít tyhle vlastnosti u budoucích robotů, abyste díky tomu vyřešili vážně zajímavé problémy?
Podívám se teď na aktuální problémy v životním prostředí, kde bychom mohli využít schopnosti a technologii těchto zvířat a rostlin, a použijeme je k vyřešení těchto problémů.
Podívejme se na dva konkrétní problémy.
Oba způsobují lidé - jde o lidský zásah do životního prostředí a způsobuje nepříjemné důsledky.
První je spojen s nárůstem populace.
Na světě je tolik lidí, že zemědělství musí produkovat stále větší úrodu.
Aby to šlo, musí zemědělci používat stále více chemikálií.
Používají hnojiva, nitráty, pesticidy,... všechny možné věci, které podporují růst úrody, ale mají i negativní vlivy na přírodu.
Pokud do země pustíte příliš hnojiv, ne všechno se dostane do úrody.
Spousta toho zůstane v zemi, a když zaprší, dostanou se do spodních vod.
Ze spodních vod jdou dále do potoků, řek a jezer, a dále do moře.
Když ale těmito chemikáliemi a nitráty zásobíte tato prostředí, některé organismy v nich tím budou ovlivněny, například řasy.
Řasy milují nitráty a hnojiva, takže je všechny pozřou, a za správných podmínek se reprodukují ve velkém.
Vzniknou obrovské masy nových řas.
Říká se tomu vodní květ.
Problém je, že když se takto hojně množí řasy, obírají vodu o kyslík.
A v ten moment ani jiné organismy nemohou přežít.
Co s tím tedy uděláme?
Zkusíme vyrobit robota, který sní řasy, stráví a neutralizuje je.
To je tedy první problém.
Druhý problém také zavinil člověk. Jde o znečištění naftou.
Naftu najdeme u strojů, které používáme, nebo u lodí.
Někdy tankery do moře vypouštějí své nádrže s naftou, takže se nafta do moře dostane i takhle.
Nebylo by fajn, kdybychom nějak mohli použít roboty, kteří by jedli tohle znečištění, které jsme způsobili?
To je to, co my děláme.
Vyrábíme roboty, kteří snědí nečistoty.
K výrobě takového robota jsme se inspirovali dvěma organismy.
Vpravo vidíte žraloka velikého.
Jde o obrovského žraloka.
Není masožravý, a tak vedle něj klidně můžete plavat, jak vidíte na fotce.
Žralok veliký otevře tlamu, a jak proplouvá ve vodě, chytá do ní plankton.
Během toho tráví jídlo, a pak použije získanou energii k dalšímu pohybu.
Mohli bychom udělat takového robota - jako je žralok veliký, který proplouvá vodou - robota, který pojídá nečistoty?
Tak se na to podíváme.
Ale také jsme se inspirovali dalšími organismy.
Máme tu obrázek klešťanky velké, která je docela roztomilá.
Když plave ve vodě, používá k tomu pádlovité nožky a odstrkuje se vpřed.
Vezmeme tyhle dva organismy, a zkombinujeme jejich vlastnosti k výrobě nového robota.
Vlastně, když se inspirujeme klešťankou velkou, a náš robot pluje na hladině vody, a pádluje, měli bychom mu říkat „pádlobot".
Pádlobot je robot, který pádluje.
Jak vlastně vypadá?
Tady ho máme na fotkách, a jak vidíte, nepodobá se žádnému robotu, kterého jsme viděli na začátku.
Google se mýlí; roboti tak nevypadají, vypadají spíš takhle.
Mám tu jednoho pádlobota.
Ukážu vám ho.
Jen pro vnímání měřítka, a nevypadá jako ostatní roboti.
Je z umělé hmoty, a podíváme se na komponenty, které tvoří pádlobota. To, kvůli čemu je zvláštní.
Pádlobota tvoří tři části, které napodobují části jakéhokoli organismu.
Má mozek, tělo, a žaludek.
Potřebuje žaludek, aby vyráběl energii.
Každý pádlobot má tyto tři části. A každý organismus je bude mít také, pojďme si je postupně prohlédnout.
Máme tu tělo, je z umělé hmoty, a plave na hladině vody.
A tady po stranách má ploutvičky, nebo pádla kvůli pohybu, stejně jako klešťanka.
Má tělo z umělé hmoty, ale tady má ústa z měkké gumy, a ještě tady -
proč má dvoje ústa?
Pomocí jedněch úst jídlo pohlcuje, a pomocí těch druhých ho vypouští.
Takže jde vlastně o ústa a pozadí. Nebo... (Smích) Něco, odkud to jde ven, což je jako u skutečného organismu.
Takže už skoro vypadá jako žralok veliký.
To by bylo k tělu.
Druhou částí je tedy žaludek.
Musíme robota zásobit energií a zároveň se zbavit nečistot, takže nečistoty jdou dovnitř, a něco se s nimi stane.
Tady uprostřed má robot něco, čemu říkáme mikrobiální palivový článek.
Teď ho položím a zapojím palivový článek.
Tak. Takže místo baterií, místo konvenčního napájení má jeden takový článek.
Tohle je jeho žaludek.
A skutečně jde o žaludek, protože mu dáte na téhle straně energii v podobě nečistot, a on si vytvoří elektřinu.
Cože to je?
Jde o mikrobiální palivový článek.
Je to trochu jako chemický palivový článek, který jste možná mohli vidět ve škole, nebo ve zprávách v televizi.
Tyhle palivové články vezmou vodík a kyslík, zkombinují je a tím vyrobí elektřinu.
Je to už dlouho známá technologie, už vesmírné mise Apollo ji používaly.
To je tak 40, 50 let zpátky.
Tohle je trochu novější.
Ten mikrobiální palivový článek.
Ale používá stejný princip: na jedné straně kyslík, ale místo vodíku na druhé straně, máme jakousi polévku. V té polévce jsou žijící mikrobi.
Vezměte organický materiál, třeba nějaké odpadky, jídlo, nebo kousek sendviče, dejte to dovnitř, mikrobi to snědí, a přetvoří v elektřinu.
Když se vám podaří vybrat ty správné mikroby, můžete vzít tenhle mikrobiální článek a použít ho k řešení znečištění.
Pokud máte ty správné mikroby, budou se živit řasami.
Když použijete jiné mikroby, budou se živit naftou a jejími výpary.
Takže vidíte, že tento žaludek by mohl být použit ke zmenšení znečištění, ale i ke tvorbě elektřiny.
Robot se bude pohybovat po okolí, nasaje potravu do žaludku, stráví potravu, vyrobí elektřinu, díky ní se pohne dál v prostředí, a tak pořád dokola.
Podívejme se, co udělá náš pádlobot, když chvíli pádluje.
Máme tu pár videí, doufám, že je to vidět... Vidíme otevřená ústa.
Přední i zadní ústa jsou otevřená, a když budou dost otevřená, robot začne pádlovat vpřed.
Pohybuje se vodou, potrava se dostává dovnitř a odpad ven.
Když už má dost, zastaví a zavře ústa, velmi pomalu, a sedí a čeká, tráví potravu.
Tyhle mikrobiální články obsahují mikroby.
Potřebujeme spoustu energie od těchto mikrobů, a to co nejdříve.
Ale mikroby nelze nijak nutit, a za vteřinu generují jen malé množství elektřiny.
Jde o miliwatty nebo mikrowatty.
Dejme si to do kontextu.
Například váš mobil, jeden z těch modernějších, pokud máte, potřebuje asi jeden watt.
Používá tisíc- nebo milionkrát více než mikrobiální palivový článek.
Jak si s tím poradíme?
Když pádlobot všechno stráví, když nabral potravu, bude jen tak sedět, dokud nestráví všechnu potravu.
To může trvat hodiny, nebo i dny.
Klasický cyklus pádlobota vypadá následovně: otevře ústa, pohybuje se, zavře ústa, a sedí a čeká.
Jakmile má natráveno, může zase pokračovat dál.
A hele! Chová se jako skutečný organismus, že?
Chová se jako my.
V sobotu večer si někam vyrazíme, najíme se, sedíme u televize a trávíme.
Když máme dost, zopakujeme to.
Pokud budeme mít trochu štěstí, na konci cyklu nám zbude energie i na jiné činnosti.
Třeba na poslání zprávy.
Mohli bychom poslat zprávu: „Strávil jsem tolik a tolik znečištění.“ nebo „Narazil jsem na tyhle věci:...“ nebo „Tady právě teď jsem.“
Schopnost poslat zprávu oznamující polohu je velmi důležitá.
Zamysleme se opět nad těmi olejovými skvrnami, nebo nad těmi vodními květy. Chceme tam umístit pádlobota, aby nás zbavoval nečistot, ale pak se pro něj musíme vrátit.
Proč?
Protože současný pádlobot, tady ten, obsahuje motory, dráty, a komponenty, které nejsou rozložitelné.
Současní pádloboti v sobě mají toxické baterie.
Nemůžete je přece nechat volně v přírodě. Takže je musíte sledovat, a když skončí s prací, musíte je vyzvednout.
Tím se snižuje použitelný počet pádlobotů.
Pokud ale máte robota trochu jako organismus, když se blíží konec jeho životnosti, zemře a úplně se rozloží.
Nebylo by milé, kdyby se tihle roboti, místo toho, aby byli z plastu, byli by z jiných materiálů, a pak byste je tam mohli hodit, a oni by se úplně rozložili?
To mění způsob, jakým používáme roboty.
Místo toho, abychom jich do přírody nasadili deset nebo sto, a museli je sledovat, a po jejich smrti je opět sebrat, mohli byste jich mít tisíc,
milion nebo miliardu.
Jen byste je rozšířili v prostředí.
Po smrti se úplně rozloží.
Nemusíte se o ně starat. Což mění způsob, jakým o robotech uvažujeme
a jakým je produkujeme.
Pak je zde ale otázka: dokážete to?
Jasně, ukázali jsme, že dokážeme.
Můžete vyrobit rozložitelného robota. A můžete použít i materiály z domova
k výrobě rozložitelných robotů. Ukážu vám některé, budete se divit.
Můžete udělat robota z želé.
Místo motoru, který teď má, můžete vytvořit jakési umělé svaly.
Umělé svaly jsou chytré materiály, přivedete do nich elektřinu a oni se stahují, ohýbají nebo kroutí.
Vypadají jako skutečné svaly.
Takže místo motoru máte umělé svaly.
Ty můžete vyrobit ze želé.
Vezměte si želé a nějaké soli, uděláte hokus pokus, a vyrobíte umělý sval.
Také lze vyrobit žaludek palivového článku z papíru.
Takže můžete vyrobit celého robota z rozložitelného materiálu.
Hodíte je do akce a oni se bezezbytku rozloží.
Je to vážně vzrušující.
Tohle kompletně změní způsob, jakým o robotech přemýšlíme, ale také díky tomu můžete být víc kreativní, a vymyslet, co dál s takovýmito roboty.
Dám vám příklad.
Pokud použijeme želé k výrobě robota, ...my přece želé jíme, ne?
Co třeba vyrobit něco takového?
Robotího gumového medvídka.
Tady jsem si nějaké připravil předem.
Tady. Mám tu balíček,... a tady je jeden citronový.
Vezmu si ho - není robotický, jasné?
Musíme si to představit.
A jednoho si dáte do pusy... ty citronový mám rád.
Moc je nekousejte, je to přece robot, nemusí se mu to líbit.
A pak ho spolknete.
A on cestuje do žaludku.
A když je tam, pohybuje se, přemýšlí, kroutí se, ohýbá se, a něco dělá.
Může cestovat dál do střev, může najít třeba vřídek nebo rakovinu, možná vám dá injekci, nebo něco podobného.
Jakmile to dokončí, vy víte, že ho váš žaludek může strávit nebo pokud nechcete, jenom vámi projde, do záchodu, a rozloží se v přírodě.
Tohle opět mění způsob, jakým přemýšlíme o robotech.
Začali jsme roboty, kteří se živí znečištěním, a nyní se díváme na roboty, které můžeme sníst.
Doufám, že vám to přiblíží věci, které můžeme dělat s budoucími roboty.
Mnohokrát děkuji za vaši pozornost.
(Potlesk)
Dnes vám chci říct něco o palčivém společenském problému.
Není to o jaderných zbraních, není to o imigraci, a není to o malárii.
Jsem tady, abych promluvila o filmech.
Ve vší vážnosti, filmy jsou skutečně velmi důležité.
Můžeme jimi být velice pobaveni, a vyprávěním můžeme být i přenášeni někam jinam.
Vyprávění je tak důležité.
Příběhy nám vyprávějí, čeho si společnost cení, nabízí nám ponaučení a sdílí a zachovávají naše dějiny.
Příběhy jsou úžasné.
Ale příběhy nedávají všem stejné příležitosti k tomu, aby se v nich objevili, především pak v příbězích zařazených pod pojmem americké filmy.
Je zajímavé, že ve filmech se stále neobjevují ženy nebo jsou ve spoustě našich příběhů opomíjené.
Toto jsem poprvé zjistila asi před deseti lety, když jsem dělala svou první studii o genderových rolích ve filmech.
Od té doby jsme provedli přes třicet výzkumů.
Můj tým je unavený.
A já jsem zasvětila svůj život, jako vědecká pracovnice a aktivistka, boji proti inkluzivní krizi v Hollywoodu.
Dneska bych vám o ní chtěla něco povědět.
Chci mluvit o nerovnosti pohlaví ve filmu.
Chci vám něco říct o tom, jak je udržována a potom vám řeknu, jak to napravíme.
Nicméně, jedno varování, než začneme: moje data jsou opravdu depresivní.
Takže se chci dopředu omluvit, protože na konci budete mít všichni špatnou náladu.
Ale na úplný závěr se to pokusím zlepšit a ukážu vám jiskřičku naděje, řeknu, jak zvládneme uklidit tento nepořádek, který tu je tak dlouho.
Začněme s vážností situace.
Každý rok můj výzkumný tým prozkoumává sto nejvýdělečnějších filmů v USA.
Sledujeme každou mluvící nebo pojmenovanou postavu na obrazovce.
Aby se do mého výzkumu počítala, vše, co musí postava udělat, je říct jedno slovo.
To je hodně nízká laťka.
(Smích) Zatím jsme viděli 800 filmů, od roku 2007 do roku 2015, a každou mluvící postavu na obrazovce jsme si zapisovali do kolonek pohlaví, rasy, etnika, LGBT a postavy s postižením.
Pojďme se podívat na nějaké opravdu problematické trendy.
Zaprvé, ženy stále nejsou na obrazovkách.
Z 800 filmů a 35 205 mluvících postav méně než třetina rolí patřila dívkám a ženám.
Méně než třetina!
Mezi lety 2007 a 2015 nedošlo k žádné změně a pokud porovnáme naše výsledky s malým vzorkem filmů z let od 1946 po 1955, nedošlo k žádné změně po dobu delší než půl století.
Delší než půl století!
Jsme ale polovina populace.
Když si tato data rozdělíme, na což se dneska zaměříme, problém je ještě větší.
Ze sta nejvýdělečnějších filmů loňského roku 48 filmů neobsahovalo ani jednu černošskou mluvící postavu. Ani jednu.
70 filmů bylo bez mluvící ženské postavy asijského původu.
Žádná.
84 filmů neobsahovalo ani jednu ženskou postavu s handicapem.
A v 93 z nich nebyla ani jedna postava lesbička, bisexuálka nebo transsexuálka.
To není nedostatečné zastoupení.
To je vymazání, a já tomuto říkám "epidemie neviditelnosti".
Když se přesuneme od zastoupení k protagonistům, problém nám stále zůstává.
Ze sta loňských filmů pouze 32 mělo jako hlavní postavu ženu.
Pouze tři z nich obsahovaly málo reprezentované ženy, které vedly příběh a pouze jednu ženu, které bylo 45 let a více v době uvedení snímku do kin.
Teď se podívejme na jejich vyobrazení.
Kromě výše uvedeného, jsou ženy mnohem častěji než jejich mužské protějšky sexuálními objekty.
Když už jsme u toho, je třikrát pravděpodobnější, že na sobě budou mít odhalující oblečení, budou z části nahé, a je mnohem více pravděpodobné, že budou štíhlé.
V animovaných filmech jsou někdy ženy tak hubené, že šířka jejich pasu je stejná jako obvod jejich paže.
(Smích) U nás říkáme, že tato děvčata nemají místo pro dělohu ani jiné vnitřní orgány.
(Smích) Vtípky stranou, teorie naznačuje a výzkum potvrzuje, že vystavení tak štíhlým ideálům a obsahu, ve kterém jsou ženy jen objekty, může vést k nespokojenosti s vlastním tělem, převzetí ideálu hubenosti a vnímání sama sebe jako předmětu u některých divaček.
Očividně se to, co vidíme ve filmu a co vidíme ve světě, neshoduje.
Neshoduje se to!
Kdybychom žili na obrazovkách, měli bychom tu populační krizi.
Jakmile jsem přišla na tento vzorec, chtěla jsem zjistit, proč to tak je, a ukázalo se, že existují dva faktory, které ovlivňují nerovnost na obrazovkách: pohlaví autora a nepochopení publika.
Pojďme se na ně v rychlosti podívat.
Pokud chcete tyto vzorce změnit, stačí najmout ženu režisérku.
Ukázalo se, že režisérky jsou spojovány, v rámci krátkých a nezávislých filmů, s více ženami a dívkami na obrazovkách, s více příběhy, které mají ve středu dění ženy, s více příběhy s ženami staršími 40 let, což je podle mě pro toto publikum dobrá zpráva.
S více málo reprezentovanými -- (Smích) Promiňte.
(Smích) Omlouvám se, ale vlastně neomlouvám.
S více málo reprezentovanými postavami, co se týče jejich rasy nebo etnicity, a hlavně, s více ženami pracujících na place na klíčových produkčních pozicích.
Jednoduchá odpověď na náš problém.
A nebo ne?
Ve skutečnosti ne.
800 filmů, 2007-2015, 886 režisérů.
Pouze 4,1 % byly ženy.
Pouze 3 byly Afroameričanky nebo černošky, jenom jedna byla Asiatka.
Proč je tak složité mít ženské režisérky, když by mohly být součástí řešení problému.
Pro zodpovězení této otázky jsme provedli studii.
Vyzpovídali jsme desítky lidí z filmového průmyslu a zeptali jsme se jich na režiséry.
Ukázalo se, že jak výkonní pracovníci muži, tak ženy, si pod pojmem režiséra představí muže.
Charakteristiky vůdcovství vnímají jako přirozeně mužské.
Když se chystají najmout režiséra, který má vést štáb, řídit loď, být vizionářem, být generálem Pattonem, všechno, co jsme slyšeli --- jejich myšlenky a ideály automaticky směřují k muži.
Vnímání režiséra nebo vůdce je v rozporu s ideou ženy.
Tyto role jsou neslučitelné, což potvrzuje několik výzkumů v psychologické sféře.
Druhým faktorem, který ovlivňuje nerovnost pohlaví na obrazovce, je nepochopení publika.
Vám to nemusím ani říkat: 50 % lidí, kteří si v této zemi kupují lístky do kina jsou dívky a ženy.
Že? Ale nejsme vnímány jako životaschopná nebo finančně lukrativní cílová skupina.
Navíc je tu otázka ohledně toho, jestli ženy mohou "utáhnout" film.
Což znamená, že pokud do hlavní role obsadíte ženu, nemusí se vám investice do filmu vrátit, zatímco když obsadíte muže, investice se vrátí.
Tento omyl může dost stát, že?
Hlavně v době úspěchů filmů jako „Hunger Games," „Ladíme!" nebo toho malého nezávislého filmu „Star Wars: Síla se probouzí".
Podle naší vlastní ekonomické analýzy, pohlaví hlavní postavy nehraje žádnou roli v ekonomickém úspěchu ve Spojených státech amerických.
Ale co hraje roli?
Náklady na produkci a to, do kolika kin je film v zemi distribuovaný.
A ne pohlaví hlavní role.
Takže v tomto okamžiku bychom měli všichni být dost v depresi.
Žádná změna v průběhu 50 let, jen několik ženských režisérek pracuje za kamerou a zábavní průmysl nám jako publiku nevěří.
Řekla jsem vám, že vám ukážu jiskru naděje. A tady je.
Jsou tu jednoduchá a konkrétní řešení, která by tento problém vyřešila, která zahrnují tvůrce obsahu filmů, výkonné producenty a diváky jako třeba jedince v této místnosti.
Něco si o některých řekneme.
Prvnímu z nich říkám "jen přidej pět."
Věděli jste, že pokud do každého ze stovky nejvýdělečnějších filmů loňského roku přidáte pět ženských mluvících postav, vznikne nová norma.
Pokud by se tak dělo po tři následující roky, poprvé by po půl století existovala genderová rovnost.
Tento postup je výhodný z několika důvodů.
Za prvé? Nebere práci mužským hercům.
Chraň bůh.
(Smích) Za druhé, je to nákladově efektivní.
Moc to nestojí. Za třetí, vytváří to prostředí pro nové talenty.
Za čtvrté, produkční proces to dělá lidštější.
Proč? Protože budou ženy na place.
Druhé řešení je pro nejznámější herce.
Ti ve svých smlouvách, jak víme, můžou něco požadovat, hlavně ti, kteří pracují na největších hollywoodských filmech.
Co kdyby si tito herci prostě přidali do svých smluv klauzuli o rovnosti nebo inkluzi?
Co to znamená?
Asi to nevíte, ale obecně ve filmu hraje 40 až 45 mluvících postav.
Myslím, že 8 až 10 z nich je pro příběh relevantní.
Možná až na "Avengers."
Že? Možná je jich víc, v "Avengers."
Těch zbývajících 30 rolí, není důvod, proč by tyto malé role nemohli reflektovat demografii místa příběhu.
Tato snaha o rovnost ve smlouvách známých herců může zajistit, že role budou reflektovat svět, ve kterém skutečně žijeme.
Neexistuje důvod, proč by stanice, studio nebo produkční firma nemohly tento smluvní jazyk přijmout za vlastní v rámci svého vyjednávání.
Třetí řešení: to je pro zábavní průmysl, zejména pro Hollywood. Měl by přijmout Rooneyho pravidlo, které by se uplatňovalo na najímání režisérů.
V NFL Rooneyho pravidlo stanovuje, že pokud chce tým najmout kouče z prostředí mimo organizaci, musí pozvat na pohovor kandidáta z nedostatečně zastoupené skupiny.
Tento princip se dá aplikovat i na hollywoodské filmy.
Jak?
Výkonní producenti a agenti pracující na nejlepších filmech mohou zajistit, že o ženách a lidech s jinou barvou pleti se nebude jen uvažovat, ale že skutečně budou pozváni na pohovor.
Někdo by se mohl ptát, proč je to tak důležité?
Protože to výkonným producentům představí ženské režisérky, které by jinak skončily kvůli špatnému nabíracímu procesu.
Čtvrté řešení je pro spotřebitele jako jsme já a vy.
Pokud chceme vidět více filmů od, pro a o ženách, musíme je podporovat.
To může znamenat chodit do nezávislých kin, namísto multiplexů.
Může to znamenat rolovat trochu níž na internetu, abyste našli film od ženy režisérky.
Může to být vypsání šeku na finanční podporu filmů, především těch od režisérek z málo reprezentovaného prostředí.
Že?
Musíme psát, volat a mailovat firmám, které dělají a distribuují filmy, a musíme psát na naše sociální sítě, že chceme vidět inkluzivní zastoupení žen na obrazovkách a především žen za kamerou.
Naše hlasy musí být slyšet a naše dolary se musí počítat.
Máme šanci, díky tomuto, změnit svět.
Amerika a její obsah, především ten filmový, si získala fantazii publika po celém světě.
Po celém světě.
To znamená, že filmový průmysl má nevídaný přístup k distribuci příběhů o rovnosti po celém světě.
Představte si, co by se stalo, pokud by filmový průmysl a jeho hodnoty byli v souladu s tím, co je na plátně.
Mohlo by to podpořit inkluzi a přijetí dívek a žen, lidí všech barev, LGBT komunity, jedinců s handicapem a mnoho dalších na světě.
Filmový průmysl musí udělat jen jednu věc, vypustit svou tajnou zbraň, a tou je vyprávění příběhů.
Na začátku této přednášky jsem řekla, že filmy -- že nás mohou přenést, ale také tvrdím, že filmy nás mohou přeměnit.
Nikdo v této místnosti nepoznal nebo nevyrosl na příbězích s úplně správně uchopenými ženskými postavami, nikdo z nás, protože čísla se nezměnila.
Co by se stalo, kdyby další generace publika vyrostla na úplně jiné realitě na obrazovkách?
Co by se stalo?
Dnes tu jsem, abych vám řekla, že není pouze možné změnit to, co vídáme na plátnech, ale že netrpělivě vyčkávám den, kdy se tak stane.
Domluvme se tedy dnes, že budeme aktivní ve snaze zničit epidemii neviditelnosti.
A pojďme se shodnout, že americké i globální publikum požaduje, a taky si zaslouží, více.
A slibme si, že si příští generace diváků zaslouží vidět příběhy, jaké jsme my nikdy nemohli.
Děkuji.
(Potlesk)
Příběh začíná s těmi dvěma - mými dětmi.
Byli jsme na výletě v lese v okolí Oaklandu, když si dcera všimla plastového kočičího záchodku v potoce.
Podívala se na mně a řekla, "Tati?
To tam nepatří."
To mi připomnělo jeden letní tábor.
Bylo ráno, návštěvní den, a těsně předtím, než branami začali proudit starostliví rodiče, nám vedoucí řekl: "Rychle! Každý posbírejte 5 odpadků."
Když máte pár stovek dětí, každé posbírá 5 kusů, brzy je tábor mnohem čistější.
Napadlo mne, že by šlo použít podobný model na celou planetu.
To byla inspirace pro Litterati.
Vizí je vytvořit svět bez odpadků.
Ukáži vám, jak to začalo.
Udělal jsem fotku cigarety pomocí Instagramu.
Pak další fotku ...
a další fotku ...
a další ...
A všiml jsem si dvou věcí: zaprvé, odpad se stal uměleckým a přístupným; zadruhé, za pár dní jsem měl na mobilu 50 fotek odpadků a každý z nich jsem sebral Uvědomil jsem si, že zaznamenávám pozitivní dopad, kterým mám na planetu.
Sebral jsem 50 odpadků, které byste viděli, nebo na ně šlápli, nebo by je sežral nějaký pták.
Začal jsem lidem říkat, co dělám, a oni se začali přidávat.
Jednoho dne se objevila tato fotka z Číny.
Tehdy jsem si uvědomil, že Litterati jsou více než jen pěkné fotky; stali jsme se společenstvím sbírajícím data.
Každá fotka má příběh.
Říká nám, kdo co posbíral, geotag nám řekne kde a časová známka kdy.
Tak jsem vytvořil Google mapu a začal vkládat body, kde byly odpadky sebrány.
Tímto postupem společenství rostlo a narůstala i data.
Mé dvě děti chodí do školy přímo v tom ohnisku.
Odpad: prolíná se s pozadím našich životů.
Ale co kdybychom ho dostali do popředí?
Co kdybychom pochopili, co je na našich ulicích, na chodnících a školních hřištích?
Jak můžeme využít ta data?
Ukáži vám to.
Nejprve města.
San Francisco chtělo vědět, kolik procent odpadu tvoří cigarety.
Proč?
Aby vytvořili daň.
Tak poslali pár lidí do ulic s tužkami a klipovými deskami, kteří chodili okolo a sbírali informace, což vedlo k uvalení 20% daně na prodej cigaret.
A pak byli žalováni velkými tabákovými společnostmi které tvrdily, že sběr dat tímto způsobem není přesný, ani prokazatelný.
Město mi zavolalo a chtělo vědět, jestli naše technologie může pomoci.
Nevím, jestli si uvědomili, že naše technologie je můj Instagramový účet -- (smích) Ale řekl jsem, "Ano, můžeme."
(smích) "A můžeme vám říci, jestli je to Parliament nebo Pall Mall.
Navíc, každá fotografie je geotagovaná a časově označená, poskytne vám důkaz."
O 4 dny a 5 tisíc kusů později byla data použita u soudu nejen pro obhajobu, ale pro dvojnásobné zvýšení daně, vytvářející ročně se opakující příjem 4 milionů dolarů pro vyčištění San Francisca.
V průběhu procesu jsem se naučil 2 věci: zaprvé, Instagram není ten správný nástroj -- (smích) takže jsme vytvořili aplikaci.
Zadruhé, když se nad tím zamyslíte, každé město na světě má unikátní odpadkový otisk a ten poskytuje obojí: příčinu problému i cestu k řešení.
Pokud můžete vytvořit zdroj příjmů jen z pochopení podílu cigaret, dobře, co třeba kelímky na kávu nebo plechovky nebo plastové lahve?
Když můžete zmapovat San Francisco, co třeba Oakland nebo Amsterdam nebo něco blíže domovu?
A co třeba firmy?
Jak mohou využít tato data aby spojily své environmentální a ekonomické zájmy?
Jedna čtvrť v centru Oaklandu je plná nepořádku.
Spolek Litterati se spojil a posbíral 1500 kusů.
A co jsme se dozvěděli: většina odpadu pocházela z velmi známé značky tacos.
Většina odpadu té značky byla z jejích sáčků s pálivou omáčkou a většina těchto sáčků nebyla vůbec otevřená.
Problém a cesta k řešení -- možná dávat pálivou omáčku jen na vyžádání nebo instalovat dávkovače nebo přijít s udržitelným obalem.
Jak tedy společnost transformuje hrozbu životnímu prostředí na ekonomický motor a stane se hrdinou průmyslu?
Pokud opravdu chcete přinést změnu, není nic lepšího, než začít u našich dětí.
Skupina páťáků posbírala 1247 kusů odpadu jen na školním hřišti.
Zjistili, že nejběžnějším typem odpadu jsou plastové obaly brček z vlastní kantýny.
Tyto děti zašly za ředitelem a ptaly se, "Proč kupujeme plastová brčka?"
A přestali.
Naučili se, že jednotlivě mohou dosáhnout změny, ale dohromady, že mohou mít velký dopad.
Nezáleží na tom, jestli jste student nebo vědec, jestli žijete v Honolulu nebo Hanoi, toto je společenství pro každého.
Začalo to kvůli dvěma dětem v lesích Severní Karolíny a dnes se rozšířilo napříč celým světem.
A jak jsme se tam dostali?
Po jednotlivých krocích.
Děkuji.
(potlesk)
Joseph Keller běhával kolem standfordského kampusu a ke svému překvapení zjistil, že tam s ním běhá také hodně žen.
Proč se jim takhle houpou copy z jedné strany na druhou?
Jako matematik si umínil, že na to musí přijít.
Profesora Kellera zajímala spousta věcí: proč z konvic odkapává voda nebo jak se kroutí žížaly.
Ještě před pár měsíci jsem o Josephu Kellerovi nic nevěděl.
Dočetl jsem se o něm v New York Times, v nekrologu.
Noviny mu věnovaly půlstránkový úvodník, což je, jak si asi dovedete představit, v novinách tohoto formátu výsadní místo.
Nekrology čtu skoro každý den.
Má žena si pochopitelně myslí, že je trochu morbidní zahajovat den u míchaných vajec větou: „Tak kdopak nám to dnes zemřel?“
(Smích) Když se nad tím zamyslíte, tak na titulní straně novin bývají obvykle špatné zprávy všímající si neúspěchů lidí.
Místem, kde si špatné zprávy všímají úspěchů, bývá zadní strana novin, v černé kronice.
Řídím společnost, jež se zabývá odhady vývoje, který obchodníci odvozují z dat minulých období ‒ řekněme takovou zpětnou analýzou.
A tak jsme si řekli: Co kdybychom tuto metodu použili na nekrology z New York Times?
Nedalo by se z toho ponaučit, jak dostat svůj nekrolog do úvodníku ‒ i když už tu nebudete, abyste si to užili?
(Smích) Nehodilo by se to k míchaným vajíčkům líp?
(Smích) A tak jsme se podívali na data.
Na 2 000 redakčních, neplacených nekrologů za zhruba 20 měsíců mezi lety 2015 a 2016.
Co jsme se z těchto 2 000 úmrtí, nebo spíše životů, naučili?
Nejprve jsme se zaměřili na slova.
Tady máme titulek k nekrologu.
Tenhle je o úžasném Lee Kuan Yewovi.
Když odstraníte začátek a konec, zůstane vám květnatý popis. Který se několika slovy snaží zachytit úspěchy nebo i celý život.
Je fascinující jen se na to dívat.
Zde je pár slavných lidí, kteří v posledních 2 letech zemřeli.
Hádejte, o koho jde.
[Umělec vymykající se žánru] To je Prince.
[Titán boxu a 20. století] Ó, ano.
[Muhammad Ali] [Architektka průkopnice] Zaha Hadid.
Tak jsme tyto popisy vzali a nechali je projít zpracováním přirozeného jazyka, kdy jimi nakrmíte program, který vyřadí přebytečná slova ‒ členy, spojky ‒ taková ta slova, která snadno napodobíte ve hře „Šarády“ ‒ a ponechá jen ta nejdůležitější.
Zpracovali jsme nejen tyto 4, ale všech 2 000 popisů.
A takhle vypadá výsledek.
Film, divadlo, hudba, tanec a samozřejmě umění, jsou hojně zastoupeny.
Přes 40 procent.
Až si člověk říká, proč v tolika společnostech nutí rodiče děti studovat techniku, medicínu, obchod nebo právo, aby byly považovány za úspěšné.
A když už se bavíme o povoláních, podívejme se na věk ‒ průměrný věk, ve kterém lidé něčeho dosáhli.
To číslo je 37.
To znamená, že si musíte počkat v průměru 37 let ...
než dosáhnete prvního úspěchu, pro který si vás lidé budou pamatovat ‒ a v průměru o 44 let později zemřete jako 81letý.
(Smích) Pak někomu vykládejte něco o trpělivosti.
Samozřejmě, že záleží na povolání.
Pokud jste sportovní hvězdou, naberete správné tempo už po dvacítce.
A pokud jste čtyřicátníkem jako já, můžete zkusit zábavný svět politiky.
Politici udělají svůj první a někdy jediný záslužný čin až po čtyřicítce.
(Smích) Pokud vás zajímá, kteří jsou ti "další", zde je několik příkladů.
Není úžasné, jaké věci lidé dělají a pro jaké věci si je pamatujeme?
(Smích) Naše zvědavost běžela na plné obrátky a strašně jsme si přáli zanalyzovat víc než jen popisy.
Tak jsme tam naládovali celý první odstavec z všech těch 2 000 nekrologů, ale udělali jsme to zvlášť pro 2 skupiny lidí: pro ty, kteří jsou slavní a pro ty, kteří slavní nejsou.
Pro slavné lidi ‒ Prince, Ali, Zaha Hadid ‒ a lidi, kteří nejsou slavní, jako například Jocelyn Cooper, reverend Curry nebo Lorna Kelly.
Jsem ochoten se s vámi vsadit, že jste o většině z nich neslyšeli.
Úžasní lidé, fantastické úspěchy, ale nejsou slavní.
Co kdybychom zanalyzovali tyto 2 skupiny zvlášť ‒ ty slavné a ty neznámé?
Co nám to napoví?
Podívejte se.
Vyskočí na mě hned dvě věci.
První: „John“
(Smích) Ti z vás, kteří se jmenují John, by měli poděkovat svým rodičům ‒ (Smích) a připomenout svým dětem, aby si pak vystřihli váš nekrolog.
A druhá: „Pomoc“
V úspěšně prožitých životech jsme odhalili mnohá ponaučení a to, co bychom se od lidí zvěčněných v tisku mohli naučit.
Tenhle úkol byl fascinujícím odkazem kaleidoskopu, kterým je život, a ještě více fascinující byl fakt, že naprostá většina nekrologů představovala slavné i neznámé lidi, kteří vykonali zdánlivě mimořádné věci.
Do materie života vtiskli nějaký pozitivní skutek.
Pomáhali.
Až se zase vrátíte domů, zeptejte se sami sebe: Jak využívám své schopnosti, abych pomohl společnosti?
Protože tím nejsilnějším ponaučením z tohoto je, že když víc lidí prožije svůj život tak, aby se stali po smrti slavnými, stane se svět mnohem lepším místem.
Děkuji.
(Potlesk)
Chtěla bych vám představit pár velmi moudrých dětí, které jsem poznala, ale nejdříve vám chci představit jednoho velblouda.
Toto je Cassie, terapeutický velbloud, který právě navštěvuje jednu z našich pacientek v jejím pokoji, což je něco báječného.
Jeden můj přítel chová velbloudy na svém ranči v horách Santa Cruz.
Má jich zhruba osm a začal s tím před 30 lety protože podle něj jsou koně příliš fádní.
John přemýšlí jinak, netradičně, a to také vysvětluje, proč jsme po celý život dobrými přáteli.
Celé roky ho přesvědčuji, ať tato krásná chlupatá stvoření přiveze, aby mohla čas od času pobýt s našimi nemocnými dětmi.
Od Johna jsem se k mému překvapení dozvěděla, že průměrná očekávaná délka života velblouda je 40 až 50 let.
Očekávaná délka života mnoha dětí, se kterými pracuji, je méně než jeden rok.
Toto je obrázek Dětského hospice George Marka, prvního pediatrického paliativního léčebného centra otevřeného ve Spojených státech.
Založila jsem jej v roce 2004 poté, co jsem léta pracovala jako psycholožka na jednotce pediatrické intenzivní péče, frustrovaná nedůstojnou smrtí, kterou si muselo projít tolik dětí, a jejichž rodiny ji musely strpět.
Když jsem sedávala s rodinami, jejichž děti byly na konci svého života, bolestně jsem si uvědomovala naše prostředí.
Zatímco nám nad hlavami hřměl projíždějící vlak, náš pokoj s každým míjejícím vagónem doslova vibroval.
Na našem oddělení příliš jasně svítily zářivky.
Monitory pípaly, stejně tak i výtah, který hlučně oznamoval svůj příjezd.
Tyto rodiny prožívaly jedny z nejmučivějších momentů svého života, proto jsem si tak moc přála mít pro ně co nejpokojnější místo, na kterém by se naposledy rozloučily se svými mladými dcerami a syny.
Přirozeně jsem si myslela, že pro děti na konci jejich životů musí existovat lepší místo, než je jednotka intenzivní péče v nemocnici.
Náš dětský hospic je klidný a pečující.
Je to místo, kde mohou být rodiny pohromadě, aby si užily kvalitně strávený čas se svými dětmi, které jsou tu mnohdy jen na respitních pobytech, některé opakovaně v rozmezí mnoha let.
Tyto děti nazýváme „věrnými hosty“.
Narozdíl od světlých a hlučných nemocničních pokojů jsou jejich pokoje klidné a příjemné, se skutečnou obytnou plochou pro rodinu, s útočištěm v zahradě a s nádherným venkovním hřištěm se speciálními konstrukcemi pro děti s tělesnými hendikepy.
Tento roztomilý chlapeček Lars k nám přišel rovnou z nemocnice z jednotky intenzivní péče.
Představte si, že vám oznámí srdcervoucí zprávu, jakou nikdo z nás slyšet nechce.
Jeho rodičům bylo sděleno, že Lars trpí mozkovou anomálií, kvůli které nikdy nebude moci polykat, chodit, mluvit nebo se mentálně rozvíjet.
Když zjistili, jak malé jsou jeho šance na přežití, rozhodli se jeho rodiče soustředit na kvalitu času, který s ním mohou strávit.
Přestěhovali se do jednoho z našich rodinných bytů a vážili si každé chvíle, kterou měli a kterých bylo příliš málo.
Larsův život byl kraťoučký, to rozhodně, pouhé týdny, ale byl klidný a příjemný.
Chodil se svými rodiči na túry.
Čas, který strávil v bazénu s naší vodní terapeutkou, zmírnil záchvaty, kterými trpěl, a pomohl mu v noci spát.
Jeho rodina měla k dispozici klidné místo, kde mohla oslavovat jeho život a také truchlit nad jeho smrtí.
Je to pět let, co u nás Lars byl, a během té doby přivítala jeho rodina na svět dceru a dalšího syna.
To jsou jasné důkazy pozitivních výsledků, jakých mohou dosáhnout specializované dětské hospice.
Tělesný diskomfort jejich dítěte jsme dobře zvládli tím, že jsme jim všem dali dar v podobě společně stráveného času na krásném místě.
Teď vám budu vyprávět spíše o slonovi, něž o velbloudovi v tom pokoji.
Velmi málo lidí chce hovořit o smrti a ještě méně o smrti dítěte.
Ztráta dítěte, obzvlášť pro ty z nás, kteří máme vlastní děti, je děsivá, více něž děsivá, je paralyzující, vysilující, nepředstavitelná.
Ale já jsem se naučila toto: děti nepřestanou umírat jen proto, že my dospělí nedokážeme snést tu nespravedlnost, že je ztrácíme.
A co více, pokud budeme mít dost odvahy čelit možnosti smrti i mezi těmi nejnevinnějšími, nabudeme jedinečné moudrosti.
Příkladem může být Crystal.
Po zahájení provozu byla jedním z prvních dětí v naší péči.
Když k nám přijela, bylo jí devět, a její neurologové předpokládali, že by se mohla dožít dalších dvou týdnů.
Měla neoperovatelný mozkový nádor a její stav se týden před jejím příjezdem rapidně zhoršil.
Poté, co se zabydlela ve svém pokoji, celá oblečená v růžové a levandulové, obklopená doplňky s Hello Kitty, které milovala, strávila několik dalších dní tím, že si získávala srdce každého člena našeho personálu.
Krok za krokem se její stav stabilizoval a k našemu úžasu se poté dokonce zlepšil.
Bylo zde mnoho faktorů, které přispěly ke zlepšení jejího stavu a jež jsme později začali nazývat „úder George Marka“. Půvabný a nikoli vzácný fenomén, kdy děti přežijí prognózy svých nemocí, pokud nepobývají v nemocnici.
Klidnější atmosféra prostředí, v němž se ocitla, chutná jídla, často upravená podle jejích požadavků, místní mazlíčci, terapeutický pes a králík, kteří s Crystal strávili mnoho příjemného času.
Když už s námi byla zhruba jeden týden, zavolala své babičce a řekla jí: „Gee, jsem v krásném velkém domě, a je tu místo i pro tebe.
A víš co?
Nemusíš s sebou brát žádné čtvrťáky, protože pračka i sušička jsou zadarmo.“
(smích) Její babička brzy přijela z města a společně strávily poslední čtyři měsíce života Crystal, užívajíc si výjimečných společných dní.
Některé dny byly výjimečné, protože Crystal byla venku v kolečkovém křesle a seděla u fontány.
Pro malou dívku, která strávila většinu uplynulého roku na nemocničním lůžku, přispěla možnost být venku a počítat kolibříky ke krásnému času s její babičkou, což znamenalo hodně smíchu.
Jiné dny byly jedinečné díky aktivitám, které pro ni vytvořil náš dětský životní specialista.
Crystal navlékala korálky a vyrobila šperky pro každého v domě.
Namalovala dýni, aby pomohla s haloweenskou výzdobou.
Strávila mnoho vzrušujících dní plánováním svých desátých narozenin, i když jsme všichni věděli, že se jich nikdy nedočká.
Všichni při té příležitosti nosili růžová boa a Crystal, jak můžete vidět, královna dne, měla zářivou korunku.
Jednoho horkého rána jsem přijela do práce a Crystal mě přivítala se svým kumpánem Charliem.
S trochou pomoci nachystali stánek s limonádou a sušenkami hned před hlavní dveře – velmi strategické místo.
Zeptala jsem se Crystal na cenu sušenky, kterou jsem si vybrala, a ona řekla: „Tři dolary.“
(smích) Řekla jsem jí, že se mi to za jednu sušenku zdá celkem dost.
(smích) Byla malá.
„Já vím,“ připustila s úsměvem, „ale já za to stojím.“
A to jsou moudrá slova mladé dívky, jejíž krátký život nadobro ovlivnil ten můj.
Crystal za to stála. Nemělo by ale každé dítě, jehož život je zkrácen hrůznou nemocí, stát za to?
Společně my všichni, kdo tu dnes jsme, můžeme nabídnout stejnou zvláštní péči, které se dostalo Crystal, pokud si uvědomíme, že péče o děti v hospicích je zásadním prvkem, který chybí naší zdravotní péči.
Stojí také za pozornost, že jsme schopni tuto péči poskytnout zhruba za třetinu ceny, kterou by stál pobyt na jednotce intenzivní péče, a naše rodiny nic neplatí.
Vždy jsme vděčni za podporu od těch, kdo věří v tuto naši důležitou práci.
Pravdou je, že já a moji kolegové a rodiče a rodinní příslušníci, kteří zažijí tuto zvláštní moudrost, mají výjimečné postavení.
Ve Spojených státech jsou jen dva samostatné pediatrické hospice, ale s radostí vám mohu říci, že na základě našeho modelu je nyní dalších osmnáct v různém stádiu výstavby.
(potlesk) I přesto většina dětí, která každý rok ve Spojených státech umře, umírá v nemocničním pokoji, obklopená pípajícími přístroji a vyděšenými, vyčerpanými dospělými, kteří nemají jinou možnost, než se s nimi rozloučit pod těmito nevlídnými ústavními světly a mezi prakticky cizími lidmi.
Jen pro srovnání, ve Velké Británii, která má asi pětkrát méně obyvatel než USA a rozlohu zhruba jako polovina Kalifornie, je 54 hospiců a respitních center.
Proč tomu tak je?
Tuto otázku jsem si samozřejmě položila mnohokrát.
Osobně se domnívám, že my Američané se svým pozitivním přístupem se držíme svého přesvědčení, že náš zdravotnický systém vše vyřeší, i když se může jednat o dětskou nemoc, na kterou neexistuje léčba.
Provádíme mimořádná opatření, abychom své děti udrželi při životě, i když tou největší laskavostí, kterou bychom jim mohli poskytnout, je poklidný a bezbolestný konec života.
Přechod mezi léčbou a péčí je stále pro mnoho lékařů náročný, protože jejich vzdělávání stojí na zachraňování životů, nikoli na šetrném doprovázení pacienta na konec jeho života.
Táta malého děťátka, o něž jsme na konci jeho života pečovali, jasně tento rozpor zachytil, když zmínil, že je na světě mnoho lidí, kteří vám pomohou přivést dítě na svět, ale jen velmi málo lidí vám ho na jeho konci pomůže vyprovodit.
Co je tedy tou zázračnou ingrediencí u George Marka?
Komplexní léčebná diagnóza, která k nám naše mladé pacienty přivádí, znamená, že jejich životy byly často omezeny. Některé životy dlouhodobým pobytem na nemocničním lůžku, jiné upoutáním na invalidní vozík, další intenzivní chemoterapií nebo rehabilitací.
My tato omezení ignorujeme.
Naší standardní odpovědí je „ano“ a naší standardní otázkou je „proč ne?“
A proto jsme vzali mladého chlapce, který se neměl dožít další basebalové sezóny, na pátou hru Světové série.
Proto máme soutěž talentů, kterou pořádají zaměstnanci a děti pro rodiny a přátele.
Koho by neokouzlil mladý chlapec, který hraje na piano pomocí nohou, protože jeho ruce jsou ochrnuté?
A proto každý rok pořádáme ples.
Je to opravdu kouzelné.
S plesy jsme začali poté, co si jeden otec naříkal, že nikdy svému synovi nebude moci na klopu saka připnout květinu.
Týdny před plesem bývá dům plný vzruchu a já ani nevím, kdo se těší víc – jestli děti nebo zaměstnanci.
(smích) Večer, kdy se událost koná, zahrnuje jízdu v historických vozech, procházku po červeném koberci do velkého sálu, skvělého dýdžeje a fotografa, který je připraven zachytit na snímcích zúčastněné a jejich rodiny.
Letos na konci večera, jedna z našich mladých, nádherných dospívajících dívek, Caitlin, řekla své matce: „To byl nejlepší večer mého života.“
A právě o to jde. Zachytit ty nejlepší dny a večery, zbavit se omezení, standardně odpovídat „ano“ a standardně se ptát „proč ne?“
Koneckonců život je příliš krátký, ať už žijeme osmdesát pět nebo osm let.
Věřte mi.
Nebo ještě lépe, věřte Samovi.
Nejde o to předstírat, že smrt neexistuje, že udržujeme lidi, a zvláště ty malé, které milujeme, v bezpečí.
Ostatně nemáme kontrolu nad tím, jak dlouho budeme žít.
Máme však kontrolu nad tím, jak zde své dny strávíme, jaký prostor zde vytvoříme, jaký smysl a radost tomu dáváme.
Nemůžeme změnit výsledek, ale můžeme změnit cestu.
Je načase uznat, že tyto děti si nezaslouží nic jiného, než naši nekompromisní odvahu a nejdivočejší představivost.
Děkuji.
(potlesk)
(kytara) (zpěv) Horská dráha, kolotoč.
Kde výšky jsou nebem, ale tam dole oh, to může být peklem.
Můžeš chytnout kroužek, zazvonit na zvonek, kdy je jízda u konce, to nikdy nevíš.
Lidi ti říkají jednu věc -- to naplní tvůj život.
A ty, dáváš tomu vše, co můžeš a objevíš se na ulici.
Pak se jednoho dne probudíš a řeknou ti "jsi královna," ale potom zjistíš, že někdo jiný tahá za provázky.
Horská dráha, kolotoč.
Kde výšky jsou nebem, ale tam dole, oh, to může být peklem.
Můžeš chytnout kroužek, zazvonit na zvonek, kdy je jízda u konce, to nikdy nevíš.
Ten, koho miluješ, milují tebe -- oh ano -- až do konce věků.
Ale zkus ztratit svůj břit nebo zkus ztratit svůj klid, odhodí tě jako desetník.
Všichni jsou kolem, když je štěstí tvým přítelem.
Když štěstí dochází, jsi zase sám.
Horská dráha, kolotoč,
Kde výšky jsou nebem, ale tam dole, oh, to může být peklem.
Můžeš chytnout kroužek, zazvonit na zvonek, kdy je jízda u konce, to nikdy nevíš.
No, možná jsem jen cynická, a všechna tato slova jsou lži, ale zkušenost mi říká, opatrnost je rozumná.
Ale kvůli opatrnosti váháš, a zaváhej a ztratíš se, chyť se svých příležitostí a nikdy nesčítej ztráty.
Horská dráha, kolotoč.
Kde výšky jsou nebem, ale tam dole, oh, to může být peklem.
Můžeš chytnout kroužek, zazvonit na zvonek, kdy je jízda u konce -- u konce, u konce, to nikdy, nikdy nevíš.
Horská dráha, kolotoč, horská dráha, jé, jé, jé, kolotoč,
Kolotoč, kolotoč, kolotoč, kolotoč.
(potlesk) Michael Pemberton.
(potlekt) Mockrát děkuji.
Děkuji.
Když jsem byla malá, byla jsem posedlá Guinnessovou knihou rekordů a sama jsem moc chtěla nějaký rekord překonat.
Byl v tom ale malý háček: vůbec na nic jsem neměla talent.
Takže jsem se rozhodla, že stanovím rekord v něčem, na co není třeba vůbec žádná dovednost.
Rozhodla jsem se pro vytvoření světového rekordu v plazení.
(smích) Tehdejší rekord byl 20,1 km a z jakéhosi důvodu se mi to zdálo jako brnkačka.
(smích) Zatáhla jsem do toho kamarádku Anne a spolu jsme došly k tomu, že ani není třeba trénovat.
(smích) Když přišel den pokusu o rekord, na své rifle pro štěstí jsme si přidělaly podložky a vyrazily jsme, ale hned na to se vyskytl problém, riflovina se nám totiž třela o kůži a začalo to dřít, a brzo to odnesla kolena.
Po pár hodinách začalo pršet.
A pak to Anne vzdala.
A pak se setmělo.
Tou dobou mi krev z kolen tekla přes rifle, ze zimy jsem blouznila, k tomu ta bolest a jednotvárnost.
Abyste měli představu, jaká to byla parádní muka: první kolo školního oválu mi zabralo 10 minut.
To poslední skoro 30.
Po 12 hodinách plazení jsem přestala a za sebou jsem měla 13,7 km.
Takže rekord 20,1 km jsem nepřekonala.
Spoustu let jsem to brala jako historku o naprostém propadáku, ale dnes se na to dívám jinak, protože když jsem se snažila o světový rekord, dokázala jsem tři věci.
Dostala jsem se ze své zóny pohodlí, musela se spolehnout na svou houževnatost a objevila jsem důvěru v sebe sama a ve svá rozhodnutí.
Tehdy mi to nedošlo, ale to všechno nejsou známky selhání.
Jsou to známky odvahy.
V roce 1989, když mi bylo 26, jsem se stala hasičkou v San Franciscu. Byla jsem 15. žena ve sboru mezi 1500 muži.
(potlesk) Asi si dovedete představit, že se dost pochybovalo o tom, jestli tu práci může dělat žena.
Takže i když jsem byla holka se 178 cm a 68 kg, co na vysoké veslovala a dokázala jsem vydržet 12 hodin šílené bolesti kolen... (smích) bylo mi jasné, že budu muset dokázat, že jsem silná a v kondici.
Jednou nás tak zavolali k požáru, a když naše skupina dorazila, z budovy se do ulice valil černý kouř.
Byla jsem se Skipem, chlapem jako hora. On měl proudnici, já byla hned za ním a ten požár byl celkem běžný.
Bylo tam plno kouře a horko a najednou došlo k explozi. Mě se Skipem to odhodilo dozadu, strhlo mi to masku a chvilku jsem byla zmatená.
Pak jsem se ale zvedla, vzala jsem hadici a udělala to, co se od hasiče čeká: vyrazila jsem vpřed, pustila vodu a sama se prala s ohněm.
Za výbuch mohl ohřívač vody, nikdo nebyl zraněn a nakonec se zas tak moc nestalo, ale později za mnou přišel Skip a řekl: "Dobrá práce, Caroline," s takovým tím překvapením v hlase.
(smích) Zmátlo mě to, protože po fyzické stránce nebylo těžké oheň zvládnout, tak proč se na mě díval skoro užasle?
Ale pak mi to došlo: Skip, mimochodem fakt super chlap a skvělý hasič, si nemyslel jen to, že ženy nemůžou být silné, ale i to, že nemůžou být ani odvážné.
A nebyl jediný.
Přátelé, známí i cizí lidé, muži i ženy, se mě po celou mou kariéru pořád dokola ptali: "Caroline, co ten oheň a všechno to nebezpečí, nenahání ti to strach?"
Ale nikdy jsem neslyšela, že by se na to někdo ptal chlapa.
Začalo mi to vrtat hlavou.
Proč nikdo nečekal odvahu od ženy?
Začalo mi to být jasnější, když si jedna kamarádka stěžovala, že je její dcera hrozný strašpytel a to upoutalo mou pozornost. Ano, dcera byla úzkostlivá, ale co víc, její rodiče byli úzkostliví.
Když šla ven, většinou jí hned říkali: "Buď opatrná," "Dávej pozor," "Ne."
Mí přátelé nebyli špatní rodiče.
Jen dělali to, co většinou rodiče dělávají. Své dcery nabádají k opatrnosti mnohem více než své syny.
Existuje studie, která zahrnuje zrovna hasičskou tyč na dětském hřišti. Bylo vypozorováno, že matky i otcové obvykle varují své dcerky, že je hasičská tyč nebezpečná a pokud si dívka i tak na ní chce hrát, rodič jí obvykle pomáhá.
Ale chlapci?
Rodiče je ke hraní si na tyči povzbuzují, i když se toho mohou bát a často jim i chtějí ukázat, jak po tyči mohou sami lézt.
Co to tedy chlapcům a dívkám napovídá?
Že jsou dívky křehké a víc potřebují pomoc a chlapci dokáží, a měli by, zvládat těžké překážky sami.
Znamená to, že holky by se měly bát a kluci by měli být odvážní.
Ironií ale je, že v tak nízkém věku jsou na tom dívky a chlapci fyzicky dost podobně.
Vlastně do puberty jsou dívky často i silnější a vyspělejší.
Přitom my dospělí jednáme, jakoby byly dívky křehčí, víc potřebovaly pomáhat a tolik toho samy nezvládly.
Tohle si zafixujeme v dětství a tohle přesvědčení s námi roste.
My ženy tomu věříme, muži taky a víte co?
Jako rodiče to předáváme vlastním dětem a tak to jde dál.
A tak jsem přišla na svou odpověď.
To proto se od žen, i od hasiček, očekává, že budou mít strach.
Proto ho ženy často mají.
Teď mi možná někteří nebudete věřit, ale já proti strachu nic nemám.
Vím, že je to důležitá emoce, která nás má držet v bezpečí.
Problém je, když dívky naučíme a přesvědčíme je, že strach je prvotní reakce, kdykoli čelí něčemu, co je mimo jejich zónu pohodlí.
Léta jsem dělala paragliding... (potlesk) Jde o létání s padákovým kluzákem a létá to fakt dobře, ale vím, že pro mnoho lidí je to jako prostěradlo, které drží na šňůrkách.
(smích) Na horách jsem trávila hodně času, s tím nafouklým prostěradlem jsem se rozběhla a létala.
Vím, co si asi myslíte.
Jakože, Caroline, trochu strachu by neškodilo.
A máte pravdu.
Strach jsem opravdu cítila.
Ale když jsem na vrcholku čekala na dobrý vítr, cítila jsem krom toho plno dalších věcí: nadšení, sebedůvěru.
Věděla jsem, že jsem dobrý pilot,
že jsou podmínky dobré, jinak bych tam nebyla.
Věděla jsem, jak skvělé to bude stovky metrů nad zemí.
Ano, strach tam byl, ale zaměřila jsem se na něj, zhodnotila, jak moc je relevantní a pak ho odsunula tam, kam patří, což bylo zpravidla až někam za pocit nadšení, těšení se a za pocit sebejistoty.
Takže já nemám nic proti strachu.
Jenom víc fandím odvaze.
Neříkám, že musí být ze všech dívek hasičky nebo, že by se měly dát na paragliding, jen říkám, že naše výchova vede k tomu, že jsou nesmělé, nebo dokonce bezradné. A začíná to nabádáním k opatrnosti při jakémkoli nebezpečí.
Učíme se strachu, ale ne zkušenostem a to nám zůstává do dospělosti, stává se pak z toho to, čemu čelíme a čeho se snažíme zbavit: váháme, když máme vyjádřit svůj názor, příliš nám záleží na tom, abychom byly oblíbené, nejsme si jisté svými rozhodnutími.
A jak se teda staneme odvážnými?
K tomu mám dobrou zprávu.
Odvaha se dá naučit a jako vše, co se učíme, ji prostě potřebujeme procvičovat.
Takže zaprvé, musíme se pořádně nadechnout a povzbuzovat své dcery, aby jezdily na skateboardu, lezly po stromech a šplhaly po té tyči na dětském hřišti.
Přesně tohle dělala moje máma.
Tehdy to nevěděla, ale je pro to i odborný název.
Říká se tomu nebezpečná hra (tzv. risky play), která je podle studií pro všechny děti opravdu důležitá, protože je učí vyhodnocovat nebezpečí, odložit uspokojení, učí je odolnosti a učí je sebedůvěře.
Jinak řečeno, když jdou děti ven a trénují svou odvahu, jsou to pro ně cenné lekce do života.
Zadruhé, musíme je taky přestat pořád bezděky upozorňovat.
Takže si příště všímejte, když řeknete: "Dávej pozor, ublížíš si," nebo, "Nedělej to, je to nebezpečné."
A pamatujte, že často to pro ni vlastně znamená, že by se neměla snažit a překonat se, že není dost dobrá, že by se měla bát.
A zatřetí, my ženy taky musíme začít s trénováním odvahy.
Nenaučíme to své dcery, dokud se to nenaučíme samy.
A ještě jedna věc: strach a nadšení se projevují dost podobně: ruce se třesou, srdeční tep se zrychluje, nervy jsou napjaté a vsadím se, že když si hodně z vás naposledy myslelo, že jste strachy bez sebe, mohly jste spíš cítit nadšení a přišly jste o příležitost.
Takže trénujte.
Malé holky by měly chodit ven, aby se otrkaly, ale chápu, že dospělí netouží po kolonožce nebo lezení po stromech, takže my všechny bychom měly trénovat doma, v kanceláři nebo se odhodlejte přímo tady a popovídejte se s někým, koho obdivujete.
Až bude vaše dcerka, dejme tomu, na kole na vrcholku prudkého kopce, který se bude opravdu bát sjet, pomozte jí najít odvahu.
Možná ten kopec bude vážně příliš strmý, ale ona na to přijde sama díky své kuráži, a ne strachu.
Protože tu nejde o prudký kopec, který je před ní.
Jde o život, který ji čeká a o to, aby byla schopná zvládat a vyhodnocovat všechna nebezpečí, před kterými ji neochráníme, všechny výzvy, u kterých nebudeme, abychom jí pomohli. Je to o tom všem, s čím se naše holky tady a všude na světe budou muset v budoucnu vypořádat.
Jo a mimochodem, světový rekord v plazení je dnes... (smích) 56,6 kilometrů a fakt bych ráda viděla holku, jak to překoná.
(potlesk)
Až zemřu přeji si, aby mé tělo bylo uloženo tak, ať ho mohou sežrat zvířata.
Nechat své tělo položené tak, aby ho snědla zvířata, není pro každého.
(Smích) Možná jste už se svou rodinou měli tu konverzaci "co bude potom" a rozhodli se třeba pro kremaci.
A kdyby vás zajímalo celé tajemství, to co chci pro své mrtvé tělo, není v tuto chvíli úplně legální, ale také to není bezprecedetní.
Ukládáme takto naše ostatky celou historii lidstva, nazývá se to "odhalený pohřeb".
Vlastně je docela pravděpodobné, že se to děje právě teď.
V hornatých regionech Tibetu praktikují tzv. "nebeské pohřbívání". Rituál, při kterém je tělo ponecháno, aby mohlo být pozřeno supy.
V Indické Mombaji ti, kteří praktikují parsismus, ukládají své mrtvé do konstrukce zvané " věž ticha".
Toto jsou zajímavé kulturní lahůdky, ale nejsou úplně populární v západním světě, nejsou to, co byste očekávali.
V Americe, naše posmrtné tradice přešly v chemické balzamování, následované pohřbením na vašem místním hřbitově, a nebo v poslední době, kremace.
Já osobně jsem se stala nedávno vegetariánkou, tedy v prvních asi 30 letech svého života jsem horečně pojídala zvířata tak často, jak se mi dostala pod ruce.
Proč, až když umřu, by nemohly oni hodovat na mně?
(Smích) Nejsem snad živočich?
Z pohledu biologie, nejsme my, všichni co tu jsme, zvířata?
Akceptování faktu, že jsme živočichové, má některé potencionálně hrůzostrašné následky.
Znamená to akceptovat, že jsme odsouzeni k rozkladu a smrti, stejně jako každá jiná bytost na Zemi.
Posledních 9 let jsem pracovala v pohřebním průmyslu, prvně jako organizátor kremací, poté v pohřebním ústavu a aktuálně jako majitelka vlastního pohřebního ústavu.
A mám pro vás dobrou zprávu: pokud se chcete vyhnout celé té věci s "odsouzením k záhubě a smrti". Dostane se vám veškeré pomoci tohoto světa, pokud se vyvarujete právě pohřebního průmyslu.
Je to multimiliardářský průmysl a jeho ekonomický model je založen na principu ochrany, sanitace a zkrášlování mrtvoly.
Pokud to tak míní nebo ne, celý pohřební průmysl podporuje myšlenku lidské výjimečnosti.
Nezáleží na tom, co to stojí, kolik to stojí, jak zlé je to pro životní prostředí, děláme to, protože lidská bytost si to zaslouží.
Ignoruje to fact, že smrt může být emočně chaotickou, komplexní záležitostí, a že v té záhubě je cosi krásného, krása v přirozeném návratu do země, ze které jsme vzešli.
Nechápejte mě špatně, naprosto rozumím důležitosti rituálu hlavně pokud se jedná o osoby, které milujeme.
Ale musíme být schopní vytvořit a praktikovat tento rituál, aniž bychom ubližovali přírodě, proto potřebujeme nové možnosti.
Proto se vraťme k myšlence ochrany, samitace a zkrášlování.
Začneme s mrtvým tělem.
Pohřební ústav ochrání vaše mrtvé tělo tím, že vaší rodině nabídne rakev ze dřeva nebo kovu s kaučukovým zatmelením.
Na hřbitově, v den pohřbu, bude tato rakev spuštěna do velké betonové nebo kovové hrobky.
Plýtváme všemi těmito zdroji - betonem, kovem, dřevem - schovanými v podzemní tvrzi.
Pokud se rozhodnete pro pohřeb na hřbitově, vaše mrtvé tělo nepřijde do kontaktu s žádnou nečistotou, která jej obklopuje.
Jídlo pro červy, to vy nejste.
Dále pak bude vaše tělo vydezinfikováno pomocí balzamování - chemickou ochranou před smrtí.
Při tomto postupu je vám vypuštěna krev a nahrazena toxinem - rakovinu způsobujícím formaldehydem.
Říkají, že je to kvůli veřejnému zdraví, protože mrtvé lidské tělo může být nebezpečné, ale lékaři, kteří zde dnes jsou, vám řeknou, že toto platí pouze v případě, když ta osoba zemřela na hodně nakažlivou nemoc, třeba jako je Ebola.
Dokonce i rozklad člověka, který je, buďme upřímní, lehce zapáchající a nepříjemný, je naprosto bezpečný.
Bakterie, které způsobují nemoci, nejsou totožné s bakteriemi, které způsobují rozklad.
Průmysl nakonec vaši mrtvolu zkrášlí.
Řeknou vám, že přirozeně mrtvé tělo vaší matky nebo otce nevypadá dostatečně dobře.
Nalíčí ho.
Hezky oblečou.
Vstříknou do těla barvivo, aby tělo vypadalo jako živé, jakoby jen odpočívalo.
Balzamování je klam, poskytující iluzi, že smrt a následný rozklad nejsou přirozeným koncem pro všechen organický život na této planetě.
Pokud vás neláká tento systém zkrášlování, sanitace a ochrany, nejste sami.
Je tu spousta lidí, pohřební ředitelé, designéři, enviromentalisté, kteří se snaží nalézt ekologičtější způsob úmrtí.
Pro tyto lidi smrt není o perfekcionismu, make-upu a sametově modrém obleku.
Není žádný pochyb, že naše současné metody pohřbívání nejsou udržitelné, s plýtvání zdroji a spoléháním se na chemikálie.
Dokonce jen jedna kremace, která je obecně považována za šetrnou k okolnímu prostředí, spotřebuje zemní plyn, odpovídající 800 km výletu autem.
Takže, jak z toho ven?
Minulé léto jsem trávila na horách v Severní Karolíně, taháním kbelíků dřevěných třísek na letním slunci.
Byla jsem na Univerzitě Západní Karolíny, na jejich "farmě těl", přesněji nazvaném "institutu pro lidský rozklad".
Dovezou sem těla, darovaná vědě, a jejich rozklad je zde studován pro budoucí užitek kriminologů.
Právě v ten den tam leželo dvanáct těl v různých stádiích rozkladu.
Z některých byla jen kostra, jedno mělo na sobě fialové pyžamo, další mělo ještě viditelné blonďaté fousy.
Forenzní aspekt je opravdu zajímavý, ale to nebylo to, proč jsem tam byla já.
Byla jsem tam, protože moje kolegyně, jménem Katrina Spade, se pokouší vytvořit systém, ne kremace mrtvých, ale kompostování mrtvých.
Celý systém nazývá "rekompozice" a celé roky to zkoušíme s dobytkem a dalšími hospodářskými zvířaty.
Představuje si zařízení, kam by mohla rodina položit své blízké do nutričně bohaté půdy, která by ve čtyřech až šesti týdnech tělo přeměnila v půdu, včetně kostí a všeho ostatního.
V těchto čtyřech až šesti týdnech se vaše molekuly stanou jinými molekulami. Doslova se transformujete.
Jak by toto sedělo s touhou dnešní doby, kterou se zdá mít mnoho lidí a to být pohřben pod stromem nebo stát se stromem až zemřou?
Při tradiční kremaci, popel, který zbude, anorganické kostní fragmenty, utvoří hustou, křídovitou hmotu, která pokud není zanesena do půdy ihned, může ublížit nebo strom i dokonce zabít.
Ale pokud jste rekompostovaní, pokud se stanete půdou, můžete dodat tomu stromu živiny a stát se posmrtným přispěvatelem, kterým jste opravdu chtěli vždycky být - kterým si zasloužíte být.
Toto je tedy jedna z možností pro budoucí kremace.
Co ale budoucnost hřbitovů?
Mezi námi je hodně lidí, kteří si myslí, že by ani žádné už být neměly, protože nám dochází půda.
Ale co kdybychom toto přepracovali, a mrtvola by už nebyla zátěž pro půdu, ale její potencionální zachránce.
Mluvím teď o "pohřbu na ochranu přírody", kde jsou velké pozemky skupovány pozemkovým spolkem.
Ta krása spočívá v tom, že pokud jednou pohřbíte pár těl do takovéto země, nesmí být dotčena, nesmí být zpracována, proto "pohřeb na ochranu přírody".
Je to obdoba posmrtného připoutání se ke stromu řetězem - "Sakra, ne, já neodejdu!
Ne, vážně. Já nemůžu. Já se tady dole rozkládám."
(Smích) Všechny peníze, které rodina dá hřbitovu, budou investovány zpět do ochrany a udržování půdy.
Nejsou zde žádné náhrobky a hroby v typickém smyslu slova.
Tyto hroby jsou rozesety po celém pozemku pod elegantními kopečky, označeny pouze kamenem nebo malým kovových diskem, nebo někdy lokalizovány pouze pomocí GPS.
Není tu žádné balzamování, žádné těžké, kovové rakve.
Můj pohřební servis prodává několik rakvím které jsou vyrobeny z dubové tkaniny a bambusu, ale upřímně, většina rodin prostě zvolí jednoduchý rubáš.
Nejsou zde žádné velké krypty, které většina hřbitovů vyžaduje jen proto, že je to pro ně snazší na údržbu.
Rodiny sem mohou příjít, mohou si vychutnat přírodu, mohou dokonce zasadit strom nebo keř, ačkoliv jen živé rostliny jsou na tomto místě povoleny.
Mrtvé tělo pak bez problémů splyne s krajinou.
Je tu přece jen naděje v tradičním pohřbívání.
Jsou nabízena zasvětcená travnatá místa v mětských i venkovských oblastech.
Nabízí znovuobnovení pro rostliny a zvířata přirozená pro dané prostředí.
Nabízí veřejné stezky, místa pro duchovní praxi, místa pro výuku a jiné události. Místa, kde se setkává příroda se zármutkem.
Co je nejdůležitější, znova nám nabízí šanci se jen rozložit v jámě v zemi.
Půda, věřte mi, nás postrádala.
Myslím si, že mnoho lidí, začíná chápat fakt, že nynější pohřební průmysl opravdu nefunguje pro naše blaho.
Pro mnoho znás, být dezinfikován a zkrášlen není to, co by nás vystihovalo.
Nezrcadlí to, za co jsme bojovali během našeho života.
Vyřeší změna našeho způsobu pohřbívání změnu klimatu?
Ne.
Ale způsobí to výraznou změnu, jak vidíme sami sebe jako obyvatele této planety.
Pokud můžeme umřít cestou, která je více pokorná a uvědomělá, domnívám se, že máme šanci.
Děkuji.
(Aplaus)
Dnes bych chtěl mluvit o významu slov, o tom, jak je definujeme, a jak ona, skoro jako když se mstí, definují nás.
Anglický jazyk je úžasná houba.
Miluji angličtinu, jsem rád, že tento jazyk ovládám.
I přesto má však hodně mezer.
V řečtině existuje slovo "lachesism", což znamená touha po katastrofě.
Víte, když vidíte na obzoru bouři a uvědomíte si, že jí fandíte.
V mandarínské čínštině mají slovo "yù yī" ‒ nevyslovuji to správně ‒ které znamená přání znovu prožívat emoce intenzivně, tak jako když jste byli malí.
V polštině je slovo "jouska", což je takový druh hypotetické konverzace, kterou si kompulzivně přehráváte v hlavě.
A nakonec v němčině, jak jinak, mají slovo, které zní "zielschmerz", což je hrůza z toho, že získáte to, co chcete.
(smích) Konečně se vám splní celoživotní sen.
Já sám jsem Němec, takže vím přesně, jaký je to pocit.
Nejsem si jistý, zda bych taková slova použil v běžné každodenní konverzaci, ale jsem vskutku rád, že existují.
Ale jediný důvod, proč existují, je ten, že jsem si je vymyslel.
Jsem autorem "Slovníku mlhavých strastí", který píšu posledních sedm let.
A hlavním posláním tohoto projektu je najít mezery v jazyce emocí a zkusit je zaplnit, abychom měli jak mluvit o všech těch lidských prohřešcích a výstřednostech lidské povahy, které všichni prožíváme, ale možná nás nenapadne o nich mluvit, protože nemáme slova, kterými bychom je popsali.
A asi v polovině tohoto projektu jsem definoval slovo "sonder", myšlenku, že se každý považuje za hlavního hrdinu a všichni ostatní jsou jen kompars.
Ale ve skutečnosti je každý z nás hlavním hrdinou a každý je současně i kompars v příběhu někoho jiného.
A jakmile jsem ho publikoval, dostalo se mi od lidí velké odezvy, jako: "Děkuji, že jsi pojmenoval něco, co jsem celý svůj život cítil, ale neexistovalo pro to žádné slovo."
Tak jsem jim pomohl, aby se necítili tak osamocení.
To je síla slov, pomáhají nám cítit se méně osamocení.
Netrvalo to dlouho a začal jsem si všímat, že se slovo "sonder" začíná reálně používat v diskuzích na internetu, a zanedlouho poté jsem si ho opravdu všiml, sám jsem ho zaslechl v reálné konverzaci vedle mě.
Neznám zvláštnější pocit než vymyslet slovo a potom sledovat, jak si žije vlastním životem.
Pro to ještě slovo nemám, ale budu mít.
(smích) Pracuji na tom.
Začal jsem přemýšlet nad tím, co dělá slova opravdovými, protože se mě na to hodně lidí ptá, nejčastější věc, kterou od lidí slyším, je: "Počkej, a tahle slova jsou vymyšlená?
Moc jim nerozumím." A já jsem vlastně nevěděl, co jim na to říct, protože od té doby, co se "sonder" ujalo, nejsem tu od toho, abych říkal, která slova jsem opravdová a která ne?
A tak jsem se cítil tak trochu jako Steve Jobs, který popsal své prozření, když zjistil, že většina z nás se na své každodenní cestě životem jen snaží nenarážet moc do zdí a tak nějak pokračovat dál v tom, co děláme.
Ale jakmile si uvědomíte, že lidé ‒ že tento svět postavili lidé, kteří nebyli o moc chytřejší, než jste vy sami, potom můžete natáhnout ruce a dotknout se těch zdí a dokonce ruku prostrčit skrz, a uvědomíte si, že máte moc to změnit.
A když se mě lidé zeptají: "Jsou ta slova opravdová?
", zkoušel jsem celou řadu odpovědí,
Některé z nich dávaly smysl a některé ne.
Ale jedna z těch, co jsem zkoušel, byla: "Víš, slovo je opravdové, pokud chceš, aby bylo opravdové."
Stejně tak jako tahle cesta je opravdová, protože ji tam lidé chtěli mít.
(smích) To se děje v univerzitních kampusech pořád.
Říká se tomu "vysněná cesta".
Ale potom mi došlo, že to, na co se lidé vlastně ptají, když se zajímají, zda je slovo opravdové, je: "A do kolika hlav pak budu mít přístup?"
Protože si myslím, že je to hodně o tom, jak vnímáme jazyk.
Slovo je v zásadě klíč, který nám umožní se dostat některým lidem do hlavy.
A když se díky němu dostaneme do jednoho mozku, tak to úplně nestojí za to, nemá moc cenu to slovo znát.
Dva mozky, no, to záleží, kdo to je.
Milion mozků, dobře, to už se můžeme bavit.
A tak opravdové slovo je to, které nám dá přístup k co nejvíce mozkům.
Díky tomu se vyplatí to slovo znát.
Mimochodem, nejopravdovější slovo ze všech je podle tohoto měřítka toto:
[O.K.] To je ono.
To nejopravdovější slovo, které máme.
To je to, co se nejvíc blíží univerzálnímu klíči.
To je slovo, kterému rozumí nejvíc lidí na světě, bez ohledu na to, kde jste.
Problém je ale v tom, že nikdo zřejmě neví, co ta dvě písmenka znamenají.
(smích) Což je trochu zvláštní, ne?
Totiž, myslím, že by to mohlo být špatně přepsané "all correct", asi, nebo "old kinderhook".
Zdá se, že to nikdo vlastně neví, ale to, že na tom nezáleží, vypovídá něco o tom, jak přisuzujeme slovům význam.
Význam není v těm slovech samotných.
Jsme to my, kdo se v nich odráží.
A myslím, že když všichni hledáme význam v našem životě a hledáme smysl života, mám za to, že slova s tím mají něco společného.
A myslím, že když hledáte význam něčeho, slovník je docela dobré místo, kde začít.
Přináší smysl pro pořádek do velmi zmatečného vesmíru.
Náš pohled na věci je tak omezený, že si musíme vypomáhat vzorci a zkratkami a snažit se přijít na to, jak si věci vykládat a být schopní každodenně fungovat.
Potřebujeme slova, abychom se v nich mohli vidět, aby nás definovala.
Myslím, že mnoho z nás se cítí být spoutanými tím, jak tato slova používáme.
Zapomínáme, že slova jsou vymyšlená.
Nejsou to jen moje slova. Všechna slova jsou vymyšlená, ale ne všechna něco znamenají.
Všichni jsme jaksi uvěznění v naší vlastní slovní zásobě, která nemusí nutně rezonovat s lidmi, kteří ještě nejsou jako my, a tak mám dojem, že se navzájem vzdalujeme, každý rok o trochu víc, tím víc, čím vážněji slova bereme.
Protože pamatujte: slova nejsou opravdová.
Ona nemají význam.
My ano. A já bych se s vámi rád na závěr podělil o citát jednoho z mých oblíbených filozofů, Billa Wattersona, který vytvořil komiks "Calvin and Hobbes".
Řekl: "Vytvořit si život, který odráží naše hodnoty a naplňuje naši duši, je těžko dosažitelný cíl.
Vymyslet si smysl vlastního života není snadné, ale je to přesto možné, a myslím, že to za ty trable stojí."
Děkuji.
(potlesk)
Co kdybych vám řekl, že je tu nová technologie, která, když se dá do rukou doktorů a sester, zlepší výsledky u dětí a dospělých pacientů každého věku; snižuje bolest a utrpení, zkracuje čas na operačních sálech, zkracuje dobu anestézie, má nejlepší poměr mezi dávkou a odezvou, takže čím více to děláte, tím více prospívá pacientům?
Tohle je síla: nemá to vedlejší účinky a je to dostupné, kdekoli se péče poskytuje.
Mohu říci, jako doktor JIP Bostonské Dětské Nemocnice, že to pro mne mění hru.
Tou technologií je realistický nácvik.
Tento realistický nácvik se dělá pomocí lékařských simulací.
Napadlo mne začít s případem, abych skutečně popsal výzvu před námi, a proč tato technologie, nejen že zdravotní péči zlepší, ale je pro zdravotní péči zlomová.
Tady je novorozená holčička.
"Nultý den života," tomu říkáme, první den života, zrovna narozená do života.
A jakmile se narodila, rychle jsme si všimli, že se zhoršuje.
Její srdeční frekvence stoupá, její tlak klesá, dýchá velmi, velmi rychle.
A důvod je vidět na tomto rentgenu hrudníku.
Říkáme tomu babygram, celkový rentgen dětského těla, tělíčka dítěte.
Když se podíváte na horní část, tam by mělo být srdce a plíce.
Na spodní části je břicho a tam by měla být střeva. A pak je tam průsvitná část,
která jde vzhůru až na pravou stranu toho dětského hrudníčku.
A to jsou střeva -- na špatném místě.
Důsledkem je tlak na plíce a to činí dýchání velmi obtížným.
Řešením problému je okamžitá operace a vrácení střev zpět do břicha, nechat plíce expandovat a dovolit dítěti opět dýchat.
Ale než může jít na operační sál, musí se bleskově dostat na JIP, kde pracuji.
Pracuji s chirurgickým týmem.
Stoupneme si okolo ní a dáme ji na mimotělní oběh.
Uspíme ji, uděláme malý řez na krku, zvedeme katétry do hlavních cév na krku -- ty cévy jsou velikosti pera, špičky pera -- pak odvádíme krev z těla, jde přístrojem, kde se okysličí a pak zpět do těla.
Zachráníme její život, dostaneme ji bezpečně na sál.
Je tu problém: tyto poruchy -- tohle je vrozená brániční kýla -- otvor v bránici, kterým střeva vyklouzla -- tyto poruchy jsou vzácné.
Dokonce i pro nejlepší ruce na světě je stále výzvou dostat se k množství -- k přirozenému množství těchto pacientů -- aby odbornost byla 100%.
Prostě se tak často neobjevují.
Jak udělat ze vzácného běžné?
Zde je další problém: v systému zdravotní péče, v kterém učím přes 20 let, nyní existuje takzvaný učňovský model.
Je tu po staletí.
Je založený na myšlence, že vidíte operaci možná jednou, možná víckrát, pak jdete operovat a nakonec tu operaci učíte další generaci.
A tento model zahrnuje -- nemusím vám to vysvětlovat -- že se učíme na pacientech, kterým poskytujeme péči.
To je problém.
Myslím, že je tu lepší způsob.
Medicína je možná poslední odvětví, kde je hodně v sázce a při tom nenacvičuje před zápasem.
Chci vám popsat lepší přístup pomocí lékařských simulací.
První, co jsme udělali, bylo, že jsme se vydali za obory, kde je hodně v sázce, které používají tento typ metodologie po desetiletí.
Toto je atomová elektrárna.
V atomové elektrárně pravidelně zkouší scénaře, aby nacvičili to, v co doufají, že se nikdy nestane.
A toto všichni dobře známe, letecký průmysl -- všichni nasedáme do letadel s klidným vědomím, že piloti a posádka cvičili na simulátorech, jako tyto, trénovali situace, ve které doufáme, se nikdy nestanou, ale víme, že když nastanou, budou připravení na nejhorší.
Letecký průmysl šel až tak daleko, že vytváří celé trupy letadel simulující prostředí, kvůli důležitosti sehrání týmu.
Toto je simulátor nácviku evakuace.
Takže znovu, pokud by se někdy staly, tyto velmi vzácné případy, jsou připravení jednat, než dopadne desetník.
Podle mne je nejpřesvědčivější, v jistých ohledech, sportovní průmysl -- tam je jistě hodně v sázce.
Zamyslete se nad tréninkem baseballových hráčů.
Myslím, že je to krásný případ postupného tréninku.
První, co dělají, že vyrazí na jarní trénink.
Jedou na jarní soustředění, možná mají pro baseball simulátor.
Nejsou na skutečném hřišti, ale na simulovaném a hrají dřív, než nastane sezóna.
Pak se dostanou na hřiště během sezóny. A co dělají, jako první, než začnou hrát?
Jdou do odpalovací klece a odpalují celé hodiny. Hází jim různé typy nadhozů. Zasahují míček po míčku, až vytrénují svaly a připraví je na samotnou hru.
A tohle je nejúžasnější část a všichni, co sledují jakýkoliv sport, uvidí, že se to děje.
Odpalovač je v odpalovací kleci, nadhazovač je připraven nadhodit.
Těsně než je nadhoz hozen, co odpalovač dělá?
Odpalovač vyjde z klece a cvičí švih.
Jinak by to neudělal.
Chci mluvit o tom, jak budujeme cvičné švihy v medicíně.
Stavíme odpalovací klece pro pacienty, o které se staráme v Bostonské Dětské.
Chci využít případ, co jsme nedávno měli.
Případ 4leté, které se progresivně zvětšovala hlava a následkem toho, došlo k zástavě neurologického vývoje. Důvod problému je tady -- nazývá se to hydrocefalus.
Jen rychlý náčrt neurochirurgie.
Tady je mozek a tady vidíte lebku, která ho obklopuje.
Prostor mezi mozkem a lebkou je vyplněn mozkomíšním mokem, který funguje jako tlumič nárazů.
Ve vašich hlavách vám právě mozkomíšní mok koupe mozky a obklopuje je.
Vytváří se na jednom místě a protéká skrz a pak se obměňuje.
A tento krásný tok u nás probíhá podle schématu.
Ale, naneštěstí, u některých dětí je tento tok blokován, trochu jako dopravní zácpou.
A tím se tekutina kumuluje a mozek je utlačován.
Má růstové potíže.
Tím se dítě neurologicky opožďuje.
U dětí jde o vážnou chorobu.
Léčí se to operací.
Běžný postup je odstranit kousek krania, kousek lebky, odsát mok, zavést drén a eventuálně ho svést do těla.
Velká operace.
Ale skvělou zprávou je, že pokroky v neurochirurgii nám umožnily vyvinout minimálně invazivní postup u této operace.
Skrze malou dirku se vstrčí kamera. Vede se hluboko do struktury mozku a udělá malou dírku skrze membránu, která moku dovolí odtékat, jako do výlevky.
A rázem je mozek bez útlaku, může se znovu roztáhnout a my vyléčíme dítě jedinnou incizí.
Ale je tu problém: hydrocefalus je relativně vzácný.
Nemáme dobré cvičební metody, jak být opravdu dobrým v zavádění sondy na správné místo.
Ale chirurgové jsou v tomto docela kreativní, dokonce i naši.
A přišli na různé tréninkové modely.
Zde je stávající model.
(smích) Nežertuji.
Skutečná červená paprika, né ta hollywoodská; je skutečná.
Chirurgové zavádí sondu do papriky a dělají "semínkoektomii"
(smích) Používají sondu k odebrání semínek pomocí malé pinzety.
To je způsob, jak si nacvičit základní postupy nutné k operaci.
Pak hned směřují k učňovskému modelu, hodně operací viděli, když u nich byli pak je dělají a pak vyučují -- čekají na příchod těchto pacientů.
Můžeme to dělat mnohem lépe.
Vyrábíme napodobeniny dětí, aby chirurgové a chirurgické týmy mohli nacvičovat, co nejvíce možnými způsoby.
Ukážu vám to.
Tohle je můj tým v Divizi SIM Engineering našeho simulačního programu.
Je to úžasný tým jedinců.
Jsou to strojní inženýři; tady vidíte ilustrátory.
Vezmou základní data z CT skenů a MRI, převedou je do digitální podoby, animují je, pospojují do vlastních částí dítěte, s povrchovými skeny dítěte, které se odlijí podle potřeby, podle druhu operace a pak tato digitální data odešlou na nejmodernější 3D tiskárnu, která vytiskne části, přesně na mikrony, jak bude vypadat anatomie dítěte.
Tady vidíte, jak se tiskne lebka dítěte v čase před provedením operace.
Ale nemohli bychom to dělat, bez našich drahých přátel ze západního pobřeží z Hollywoodu v Kalifornii.
Jsou to neuvěřitelně talentovaní lidé ve znovuvytváření skutečnosti.
Pro nás to nebyl dlouhý skok.
Čím více jsme se do toho dostávali, tím více nám bylo jasnější, že děláme kinematografii.
Děláme filmařinu. Jenom herci nejsou herci.
Jsou to skuteční doktoři a sestry.
Zde fotky našich drahých přátel z Fractured FX z Hollywoodu v Kalifornii, vítězů ceny Emmy za speciální efekty.
Justin Raleigh a jeho skupina -- tohle není náš pacient -- (smích) ale dokonalá práce, kterou tito lidé dělají.
Spoluprcujeme teď spolu a propojujeme zkušenosti zveme jejich skupinu k nám do Bostonské Dětské Nemocnice vysíláme naší skupinu k nim do Hollywoodu do Kalifornie a předáváme si zkušenosti, abychom zlepšovali takové typy simulátorů.
Chci vám ukázat vytvoření dítěte.
Všimněte si, že je vytvořený každý vlas na hlavě dítěte.
Ve skutečnosti je tohle také vytvořené dítě -- a omlouvám se za případné nevolnosti, ale to je vytvořené a napodobené dítě, které budou operovat.
Zde je ta membrána, o které jsme mluvili uvnitř mozku dítěte.
Co tu uvidíte, je na jedné straně skutečný pacient a na druhé simulátor.
Jak jsem zmínil, sonda s kamerou se musí dostat dolů a vidíte to tady.
Musí udělat malou dírku v membráně a umožní moku odtéci.
Nebudu tu dělat kvíz, která strana je která, ale vpravo je simulátor.
Teď mohou mít chirurgové příležitost k nácviku těchto operací tolikrát, kolikrát chtějí do sytosti, dokud si nejsou jistí.
A teprve potom vzít dítě na operační sál.
Ale tady se nezastavíme.
Víme, že klíčové není jen samotné zvládnutí dovednosti, ale propojení dovednosti s týmem, který poskytuje péči.
Teď se podíváme na Formuli jedna.
Zde je příklad: technik nazouvá pneumatiku a dělá to znovu a znovu na tomto autě.
Velmi rychle se to prolne se zkušenostmi z nacvičování týmu nyní, jako celý tým organizovaně vyměňuje pneumatiky a vrací auto zpátky na dráhu.
Udělali jsme ten krok ve zdravotní péči. Nyní uvidíte simulovanou operaci.
Měli jsme simulátor, který jsem popisoval, vzali jsme ho na operační sál v Bostonské Dětské Nemocnici a tito jedinci -- tyto místní týmy, operační týmy -- operovali před vlastní operací.
Operovali dvakrát; řezali jednou.
Ukáži vám to.
(video) Chirurgický tým člen 1: Chcete hlavu dolů nebo nahoru?
Člen 2: Můžete ji snížit na 10?
Člen 3: A pak snížit celý stůl?
Člen 4: Stůl jede dolů.
Člen 3: Dobře, chová se to jako céva.
Můžete vrátit nůžky, prosím?
Člen 5: Beru si rukavice 8 až 8 1/2 dobře?
Hned tam budu. Člen 6: Skvěle!
Děkuji. Peter Weinstock: Je to úchvatné.
Druhý krok, který je kritický, že ihned týmy vyzpovídáme.
Používáme stejnou techniku, co se používá v Lean a Six Sigma v armádě. Vyvedeme je ven bavíme se o tom, co fungovalo dobře, ale co je důležité, o tom, co nešlo tak dobře a jak to napravíme.
Pak je pošleme hned zpět a děláme to znovu.
Porada při tréninku ve chvílích, kdy na tom nejvíce záleží.
Vraťme se k tomuto případu.
Stejné dítě, ale teď vám popíši, jak o něj budeme pečovat v Bostonské Dětské Nemocnici.
Tohle dítě se narodilo ve 3 ráno.
Ve 2 ráno jsme svolali tým a použili napodobenou anatomii získanou ze skenů a snímků a postavili tým k virtuálnímu stolu, simulovanému stolu -- stejný tým, co bude operovat toto dítě za několik hodin -- a nechali jsme je udělat tu operaci.
Ukáži vám tady kousek.
Tohle není skutečná incize.
Dítě se ještě nenarodilo.
Představte si to.
Rozhovory s rodinami, na jednotce intenzivní péče v Bostonské Dětské nemocnici jsou nyní zcela odlišné.
Představte si rozhovor: "Nejen, že se často setkáváme s touto poruchou na naší JIP, nejen, že jsme dělali operace, jako je operace, kterou hodláme udělat vašemu dítěti, ale už jsme udělali operaci vašeho dítěte.
A to před dvěmi hodinami.
A to 10x.
Teď jsme připraveni jít zpět na operační sál."
Takže nová technologie ve zdravotní péči: realistický nácvik.
Cvičení před hlavní hrou.
Děkuji.
(potlesk)
Dnes budu mluvit o statistikách
a pokud to ve vás vzbuzuje určité podezření, je to v pořádku. Neznamená to, že jste nějaký bláznivý konspirátor, pouze jste skeptičtí.
A pokud jde o čísla, je nezbytné být skeptický.
Ale také je nezbytné poznat, která čísla důvěryhodná jsou a která nejsou.
Zkusím vám nabídnout některé nástroje, které vám to umožní.
Ale než to udělám, chtěla bych vyjasnit, o jakých číslech vlastně budu mluvit.
Nebudu rozebírat tvrzení jako: „9 z 10 žen doporučuje tento krém na vrásky,“
většina z nás u podobných tvrzení pouze otočí oči v sloup.
Ale v současnosti lidé začínají zpochybňovat i statistiky jako: „Nezaměstnanost v USA je 5 %.“
Přitom tato tvrzení nejsou od soukromé společnosti, ale od vlády.
4 z 10 Američanů nedůvěřují ekonomickým datům, zveřejněným americkou vládou.
Mezi podporovateli prezidenta Trumpa je tento poměr ještě vyšší: 7 z 10.
Nemusím zde nikomu říkat, že právě teď naši společnost rozděluje mnoho otázek, Některé z nich začnou dávat smysl, až když si uvědomíme vztah lidí k vládou poskytovaným informacím.
Na jedné straně spektra jsou lidé, kteří tyto údaje považují za zásadní, tvrdí, že popisují společnost jako celek, že jdou dále než pouhá emoční sdělení a měří pokrok [objektivním] způsobem.
A potom jsou tu lidé, kteří je považují za elitářské, možná dokonce zfalšované. Nedávají podle nich smysl a nereflektují, jak vypadá každodenní život běžného člověka.
Poslední dobou to vypadá, že ta druhá skupina hádku vyhrává.
Žijeme ve světě alternativních faktů, kdy nejsou ověřené statistiky považovány za vhodný základ pro další debatu.
A to je problém.
Dokonce se nyní objevují návrhy aby se některé vládní statistiky přestaly vytvářet.
V Kongresu se právě řeší měření rasové nerovnosti
a návrh zákona říká, že státní peníze by se neměly využívat na sbírání dat o rasové segregaci.
Pokud nebudeme mít tato data, nebudeme schopni diskriminaci pozorovat, natož ji vyřešit.
Jinými slovy: Jak by mohla vláda vytvářet spravedlivou politiku, pokud nebude měřit současnou míru nespravedlnosti?
A nejde pouze o diskriminaci, jde o všechno - zamysleme se:
jak můžeme vytvářet zákony o zdravotní péči, když nemáme data o zdraví a chudobě?
Jak můžeme diskutovat o imigraci, když se neshodneme ani na tom, kolik lidí do naší země přichází a kolik ji opouští?
Pojem ‚statistika‘ vychází ze slova ‚stát‘.
Jejím účelem bylo lépe měřit obyvatelstvo země pro lepší rozhodování.
Tato vládní čísla potřebujeme, ale musíme jít dál, než je pouze slepě přijímat, nebo slepě odmítat.
Musíme se naučit poznávat špatné statistiky.
Některé metody jsem se naučila, když jsem pracovala v oddělení statistiky, které je součástí OSN.
Naše práce bylo zjistit, kolik Íráčanů bylo vyhnáno ze svých domovů vlivem války a co potřebovali.
Byla to opravdu důležitá práce, ale bylo to neuvěřitelně obtížné.
Každý den jsme činili rozhodnutí, která ovlivňovala přesnost našich výsledků - rozhodnutí typu: do jaké části země se vypravíme, s kým tam budeme mluvit a na co přesně se budeme ptát.
Začala jsem se cítit naši prací rozčarovaná protože jsme byli přesvědčeni, že odvádíme skvělou práci, ale jediná skupina, která nám to mohla potvrdit, byli Íráčané, kteří se ovšem k našim analýzám stěží mohli dostat, natož vyjádřit.
Dospěla jsem k přesvědčení, že jediná cesta, jak zpřesnit výsledky, je umožnit co největšímu počtu lidí se k nim vyjádřit.
Tak jsem se stala datovou novinářkou.
Moje práce je hledat soubory dat a sdílet je s veřejností.
Může to dělat úplně každý, nemusíte být geek nebo nerd.
Ignorujte lidi, kteří tato slova používají, naznačujíc, že jsou chytří a předstírajíc, že jsou skromní.
Může to dělat opravdu každý.
Dám vám tři otázky, s jejichž pomocí poznáte špatné statistiky.
První otázka zní: „Vidíte nejistotu?“
Jedna z věcí, které ovlivnily postoj a důvěru lidí vůči číslům, ale i vůči médiím celkově, byly předvolební průzkumy.
Osobně s nimi mám závažný problém, protože jsem přesvědčena, že úloha novináře je informovat a nikoliv předpovídat. Zejména když ty předpovědi mohou ublížit demokracii naznačováním: „Nenamáhejte se ho volit,“ „nemá žádnou šanci.“
Ale odhlédněme od toho a podívejme se na přesnost podobných předpovědí.
Podle výsledků voleb v Británii, Itálii nebo Izraeli a pochopitelně nedávných prezidentských v Americe to vypadá, že předvídat výsledek podle průzkumů je asi tak přesné jako používat Měsíc pro předpovídání zdravotních poplatků.
Opravdu to tak je, mám aktuální data z akademických studií.
Je mnoho důvodů, proč jsou předvolební průzkumy tak nepřesné.
Naše společnosti jsou opravdu rozmanité. což ztěžuje nalezení pěkného reprezentativního vzorku populace pro jejich průzkumy.
Lidé nejsou příliš ochotni odpovídat na telefonické průzkumy a také, překvapivě, lidé mohou lhát.
Což se ale z článku v médiích nedozvíte.
Jednak se pravděpodobnost vítězství Hillary Clinton udávala s přesností na desetinná místa.
Takhle přesně nepopisujeme ani teplotu.
Jak bychom tedy mohli odhadovat rozhodnutí 230 milionů voličů s takovou přesností?
Mnohé vizualizace dat pro nás totiž nadhodnocují jejich pravdivost a otupují pochybnosti našeho mozku.
Když o statistice jen slyšíte, snadno ji můžete zpochybnit.
Ale když jsou data v podobě grafu, hned působí objektivní věda, ale tak to není.
Hledala jsem cestu, jak čísla lidem lépe zprostředkovat, abych ukázala nejistotu, která se za našimi čísly skrývá.
Takže jsem začala brát skutečné sady dat a dělat z nich ručně kreslené vizualizace, aby lidé viděli, jak nedokonalá ta data skutečně jsou. Aby bylo na první pohled vidět, že to dělali lidé, že člověk vzal data a znázornil je.
Například místo grafu pravděpodobnosti v jakém měsíci chytíte chřipku, můžete vidět tuto vizualizaci chřipkové sezóny.
Je to... (smích) špatný obrázek pro únorovou prezentaci.
Ale je to mnohem zodpovědnější vizualizace dat, protože zobrazení přesných pravděpodobností by mohlo povzbudit lidi, k onemoněcní chřipkou ve špatné době.
Cílem těchto otřesných čar je, aby si lidé uvědomili tyto nepřesnosti ale také si neodnesli úplně přesná čísla, spíše si zapamatovali důležité trendy a fakta.
Fakta jako nespravedlnost a nerovnost mají obrovské dopady na naše životy.
Například, Afroameričané a domorodí Američané se dožívají nižšího věku než ostatní rasy a že se to v nejbližší době nezmění
Fakta o vězeňských celách, které jsou menší než průměrné parkovací místo.
Další cíl těchto vizualizací je připomenout lidem některé důležité statistické koncepty, jako je například průměrování.
Vezměme si například toto tvrzení: „Průměrně postihne plavecký bazén v USA 6,23 fekálních nehod.“
To neznamená, že každý plavecký bazén v naší zemi obsahuje přesně 6,23 výkalů.
Abych to znázornila, našla jsem si původní data od CDC, kteří zkoumali 47 plaveckých zařízení
(smích) Dobře, druhá otázka, kterou si můžete položit pro rozpoznání špatných statistik: „Najdu se v těch datech?“
Tato otázka se také týká průměrů, protože jedním z důvodů, proč lidi státní statistiky tak moc frustrují, protože neuvádějí, komu vládní politika pomáhá a komu naopak škodí.
Takže je snadné pochopit, proč lidem tyto průměry vadí, když vůbec neodpovídají jejich osobním zkušenostem.
Založila jsem sloupek: „Drahá Mono,“ kam mi lidé mohli psát své dotazy a starosti a já se jim snažila odpovědět pomocí dat.
„Je normální mít s manželkou oddělené ložnice?“
„Litují lidé svých tetování?“
„Co přesně znamená umřít přirozenou smrtí?“
Takové otázky jsou skvělé, protože vás přinutí se zamyslet, jak tato čísla najít a ukázat.
Když se vás někdo zeptá: „Kolik čurání je hodně čurání?“
což byla jedna z položených otázek, opravdu si chcete být jistí, že bude zobrazení dávat smysl co nejvíce lidem je možné.
Podobná čísla nejsou nepřístupná.
Jen jsou často pohřbena v přílohách akademických studií.
A určitě nejsou neuchopitelná. Pokud chcete otestovat kolik toho zvládnete vymočit, můžete vzít láhev a vyzkoušet si to sami.
(smích) Není nezbytně nutné, aby se každá sada dat týkala přímo vás.
Zkoumala jsem, kolik žen ve Francii dostalo pokutu za zahalení tváře nebo nošení nikábu, i když ve Francii nežiji, ani si nezahaluji tvář.
Je to o odhlédnutí od jediného údaje, třeba od pětiprocentní nezaměstnanosti, ale vidět, jak se vyvíjela v čase, jak se liší podle dosaženého vzdělání - - což je důvod, proč vaši rodiče chtěli, abyste šli na univerzitu - - nebo jak se liší podle pohlaví.
Dnes je mužská nezaměstnanost vyšší než nezaměstnanost ženská.
Až do počátku 80. let to bylo naopak.
Tohle je jedna z největších změn, která se udála v americké společnosti vidíte ji v tomto grafu, pokud se podíváte dál než jen na průměry.
Osy jsou vše: když změníte měřítko, můžete změnit význam.
Třetí a poslední otázka, kterou vám chci nabídnout k přemýšlení když se díváte na statistiky: „Jak byla data sesbírána?“
Zatím jsem mluvila pouze o tom, jak jsou data zveřejněna, ale způsob sbírání je stejně důležitý.
Vím, že je to těžké, protože metodika může být nepřístupná a velmi nudná, ale je pár jednoduchých kroků, jak to ověřit.
Použiji ještě jeden příklad.
Jeden průzkum zjistil, že 41 % amerických muslimů podporuje džihád, což je pochopitelně dost děsivé a bylo to v roce 2015 často zmiňováno.
Když jsem chtěla tato čísla ověřit, našla jsem si původní dotazník.
Ukázalo se, že novináři, kteří o tomto výzkumu psali, ignorovali otázku položenou níže v dotazníku která se ptala respondentů, jak definují džihád.
Většina z nich odpověděla: „Osobní, mírumilovné úsilí být více věřící.“
Pouze 16 % jej definovalo jako ‚násilnou svatou válku proti nevěřícím‘.
A tohle je velice důležité: Podle těchto čísel je totiž možné že není nikdo, kdo jej považuje za násilnou svatou válku a zároveň džihád podporuje.
Tyto dvě skupiny se vůbec nemusí překrývat.
Také stojí za to zjistit, jak výzkum probíhal.
Šlo o takzvanou zaškrtávací anketu, což znamená, že ji každý mohl najít na internetu a vyplnit.
Neexistuje způsob, jak ověřit, že se skutečně jedná o muslimy.
A nakonec, celkový vzorek tvořilo 600 respondentů.
V USA žijí podle Pew Research Center přibližně 3 miliony muslimů.
To znamená, že anketa vyjadřovala názor přibližně 1 z každých 5000 muslimů v této zemi.
To je jeden z důvodů, proč jsou vládní statistiky lepší než soukromé.
Ankety vyjadřují názor stovek, možná tisíců lidí, ne jako když L'Oreal chtěl v roce 2005 prodávat kosmetiku a pro prohlášení, že funguje, vyzpovídal jen 48 žen.
(smích) Není v zájmu soukromých společností mít co nejpřesnější čísla, stačí jim mít čísla pro ně výhodná.
Minimálně teoreticky jsou naprosto nestranní, přinejmenším protože dělají pracují nezávisle na tom, kdo je právě u moci.
Jsou státními úředníky.
Aby dělali svoji práci správně, nestačí jim pouze mluvit se stovkami lidí.
Například mnou zmiňované údaje o nezaměstnanosti jsou od Statistického úřadu práce a aby mohli provést svůj odhad, komunikují s více než 140 000 podniky v celé zemi.
Chápu, může to být frustrující.
Pokud chcete ověřit statistiky soukromé společnosti, můžete si koupit krém na pleť a s několika kamarádkami ho vyzkoušet, když nefunguje, víte, že čísla nesedí. Ale jak ověřovat vládní statistiky?
Některé věci ověřovat musíme.
Zkoumat, jak sesbírali data.
Ujistit se, že je v grafech všechno, co tam má být.
Rozhodně ale nesmíte statistikám přestat věřit,
jinak budeme veřejné problémy rozhodovat ve tmě, vedeni jen našimi osobními zájmy.
Děkuji vám. (potlesk)
Filozofové, dramatici, teologové už po staletí zápolí s otázkou: Jaká je příčina toho, že se lidé začnou chovat zle?
Kupodivu, já jsem si položil tu samou otázku už jako dítě.
Jako dítě, vyrůstající v Jižním Bronxu, v ghettu uprostřed New Yorku, jsem byl obklopen zlem stejně jako všechny děti z center měst.
A několik mých přátel, kteří byli opravdu skvělá děcka, si prošlo svou verzí Dr. Jekylla a pana Hydea -- Robert Luis Stevenson.
Začli s drogama, dostali se do potíží a skončili ve vězení.
Někteří byli zabiti a jiní si tím prošli i bez drog.
Pro mě ten příběh od Roberta Luise Stevensona nebyla fikce.
Zbývá tedy otázka, co jim to namíchali do oranžády. A zejména otázka, kde je hranice mezi dobrem a zlem --
o které si privilegovaní lidé rádi myslí, že je nepropustná a daná jednou provždy, oni stojí na té dobré straně a ti ostatní na té špatné -- Já jsem vědel, že ta hranice se dá posunout, a také, že je propustná.
Hodní lidé se mohou nechat svést za tuto hranici a za vhodných a vzácných okolností se zběhlé děti mohou vrátit díky pomoci, nápravám, rehabilitaci.
Rád bych začal tímto nádherným optickým klamem od [holandského] umělce M.C.
Eschera. Když se na něj podíváte a soustředíte se na bílé plochy, uvidíte svět plný andělů.
Ale když zaostříte, tak jako teď my, vyvstanou před vámi démoni, ďáblové tohto světa.
Z toho lze vyvodit několik věcí.
Jednak: svět je, byl a vždy bude plný dobra a zla, protože dobro a zlo jsou Jin a Jang lidské přirozenosti.
A dále, jestli si vzpomínate,
oblíbeným andělem Boha byl Lucifer.
Podle všeho Lucifer znamená "světlo".
V některých spiscích je jeho význam také "jitřenka".
A on podle všeho neuposlechl Boha a to je ta nejzazší neposlušnost k autoritě.
A když se tak stalo, archanděl Michael byl poslán aby ho vykopl z nebes spolu s dalšími padlými anděly.
A tak Lucifer sestoupí do pekel a stane se z něj Satan, stane se z něj Ďábel, a tím se ve vesmíru zrodí síla zla.
Paradoxně to byl Bůh sám, kdo stvořil peklo jako skladiště zla.
Jenže se mu příliš nedařilo udržet ho jen tam. A tahle kosmická proměna
Bohem oblíbeného anděla v Ďábla podle mě vymezuje kontext pro pochopení lidských bytostí, které projdou proměnou ze slušných, obyčejných lidí v zločince.
A tak Luciferův jev, ačkoliv je soustředěn na to negativní -- na to negativní, co se z lidí může stát, nikoliv to negativní, čím lidé jsou -- mě vede k této psychologické definici: zlo je uplatnění moci
A to je ten klíč k hádance: za vším je touha po moci. Se záměrem způsobit lidem psychologickou újmu,
škodit jim fyzicky, zničit je morálně nebo zničit jejich myšlenky a páchat zločiny proti lidskosti.
Když si v Googlu necháte vyhledat "zlo" -- slovo, které už mělo dávno odumřít -- dostanete v třetině vteřiny 136 milionů odkazů.
Před pár lety -- jistě jste byli šokováni, stejně jako já, odhalením týrání vězňů americkými vojáky na neznámém místě uprostřed pochybné války: v iráckém Abú Ghraib.
Muži a ženy ponižovali vězně těžko uvěřitelným způsobem.
Byl jsem v šoku, ale ne překvapen, protože podobné obrázky jsem už viděl, když jsem byl hlavním dozorcem vězeňského experimentu na Standfordu.
Vojenští představitelé Bushovy vlády okamžite reagovali ... Jak?
Tak jako všechny vlády, když se objeví skandál. "Nehažte vinu na nás. Chyba není v systému.
Jde jen o pár zkažených jablek, o pár špatných vojáků."
Má doměnka je taková, že američtí vojáci jsou v pořádku -- obvykle.
Možná je to nakonec ten sud, kde je ta hniloba.
Ale jak s takovou hypotézou naložit?
Přiřadili mě jako soudního znalce k jednomu z těch dozorců, seržantovi Chipu Frederickovi, a ze svého titulu jsem měl přístup k tuctu vyšetřovacích spisů.
Měl jsem přístup k němu.
Mohl jsem jej studovat, pozvat si jej domů, lépe jej poznat, sestavit psychologickou analýzu a zjistit, zda je tím špatným nebo dobrým jablkem.
A za třetí, měl jsem přístup k celé tisícovce fotografií, které ti vojáci pořídili.
Tyto snímky jsou násilného a sexualního charakteru.
Všechny byly pořízeny americkými vojáky.
Protože každý vlastní digitální fotoaparát nebo ho má v mobilním telefonu, tak fotili úplně všechno. Více než 1000 fotek.
Roztřídil jsem je do různých kategorií.
Ale tyto pořídila Vojenská policie Spojených států, rezervisté.
To jsou vojáci, kteří jsou zcela nepřipraveni na tento druh mise.
A všechno se to odehrálo na jednom místě, v bloku 1A, během noční směny.
Proč? Blok 1A byl centrálou vojenské rozvědky.
Zde se konaly výslechy.
Byla tam CIA.
Byli tam lidé z Titan Corporation. Ti všichni tam jsou a nedaří se jim získat informace o povstalcích.
Tak se rozhodnou zatlačit na tyto vojáky, na armádní policii, aby překročila hranici, dají jim povolení zlomit vůli nepřítele, připravit jej k výslechu, oslabit jeho odpor, nejednat v rukavičkách. Takové byly ty eufemizmy
a takhle byly interpretovány.
Sestupme do toho žaláře. (Zvuk závěrky)
(Dunění) (Zvuk závěrky) (Dunění) (Dýchání) (Zvony) Pěkná hrůza, co?
Tak takhle nějak může vypadat zlo.
A nemělo by uniknout vaší pozornosti, že ten důvod, proč jsem toho vězně s roztaženými pažemi dal do souvislosti s ódou humanitě od Leonarda Da Vinciho, je ten, že tento vězeň byl duševně nemocný.
Ten vězeň se obaloval hovnama den co den a oni ho nutili válet se v prachu, aby nesmrděl.
Dozorci mu začali říkat Hovnivál (Shit Boy).
Co on měl co dělat ve vězení, místo toho, aby byl v nějaké psychiatrické léčebně?
Ať tak či tak, tady máte bývalého ministra obrany Rumsfelda,
který tam přišel a řekl: "Chci vědět, kdo je za to zodpovědný!
Kdo jsou ty černé ovce?" To je ale špatná otázka.
Musíte ji přeformulovat a ptát se: "Co je za to zodpovědné?"
Protože to "co" může být tím "kdo", značící kontrétní lidi, ale může to být také to "co", značící danou situaci. a taky je to jednoduše hloupé.
Takže, jak na to jde psycholog, chce-li pochopit tu změnu v lidském charakteru, za předpokladu, že šlo o dobré vojáky před tím, než přišli do toho žaláře?
Třemi způsoby: Hlavní způsob se nazývá dispoziční.
Pátráme v nitru dané osoby, toho zkaženého jablka.
To je základem všech sociálních věd, základem náboženství, základem práva.
Sociální psycholog, jako já, přijde a řekne: "Jasně, lidi jsou těmi herci na scéně, ale taky si musíte uvědomit, jaká je ta okolní situace.
Kdo obsazuje "herce"? Jaké mají kostýmy?
Režíruje to někdo?" Takže nás taky zajímá, jaké jsou ty vnější faktory
okolo jednotlivců, ten nahnilý sud.
A sociologové se tady zaseknou a neuvidí to hlavní, co jsem objevil já jako soudní znalec v procesu Abú Ghraib.
Ta moc se skrývá v systému.
Systém vytváří situace, které korumpují jednotlivce, a ten sytém to je právní, politické, ekonomické, kulturní prostředí.
A tady leží ta moc těch, co vyrábí ty nahnilé sudy.
Když chcete někoho změnit, musíte změnit samotnou situaci.
Jestli chcete změnit tu situaci, musíte vědět, kde leží moc v daném systému.
Takže pochopit Luciferův jev znamená porozumět tomu, jak tyhle tři faktory ovilňují proměnu lidského charakteru.
Je to vzájemné působení.
Čím do dané situaci přispívají jednotlivci?
Co z nich daná situace udělá?
A jak vypadá ten systém, který tyto situace vytváří a udržuje?
Takže moje kniha, Luciferův jev, která nedávno vyšla, je o tom jak porozumět tomu, jak se slušní lidé obrátí ke zlu.
Je v ní plno podrobností o tom, o čem zde dnes budu povídat.
Takže "Luciferův jev" od Dr. Z, ačkoliv se soustředí na to zlé, je ve skutečnosti oslavou té nekonečné schopnosti lidské mysli učinit nás laskavé, kruté, dobrosrdečné, lhostejné, tvořící, nebo ničící, a z některých znás udělá padouchy.
A tou dobrou zprávou, ke které se snad na konci dostanu, je, že z některých z nás udělá hrdiny. Tahle báječná karikatura z New Yorkeru,
skvěle shrnuje celou mou přednášku: "Nejsem zlej ani špatnej polda, Jerome.
Stejně jako ty, jsem komplexní směsicí pozitivních i negativních osobnostních rysů, jenž se v závislosti na okolnostech mohou, ale nemusí, projevit."
(Smích) Existuje studie, o níž si někteří z vás myslí, že ji znají, ale jen pár lidí ten příběh ve skutečnosti četlo.
Znáte ji z filmu.
Tohle je Stanley Milgram, malý židovský chlapec z Bronxu, který se zeptal: "Mohl by se holokaust odehrát tady a teď?"
Lidé odpovídali: "Ne, tohle neni nacistické Německo, to byl Hitler, rozumíš, to bylo 1939."
A on na to: "Jasně, ale představ si, že by se tě Hitler zeptal: 'Zabil bys neznámeho člověka elektrickým proudem?' - 'V žádnym případě, já ne, já jsem hodnej člověk.'" On na to: "Co takhle tě postavit do situace, v které si můžeš vyzkoušet, jak se zachováš?" A tak podrobil 1000 obyčejných lidí testu.
500 v New Havenu (Connecticut), 500 v Bridgeportu. V inzerátu stálo: "Psychologové chtějí porozumět paměti,
chceme vylepšit lidskou paměť, jelikož paměť je klíčem k úspěchu".
OK? "Dáme vám pět babek -- čtyři dolary za váš čas."
A dále: "Nechceme studenty z univerzit; požadujeme muže ve věku mezi 20 a 50."
-- v pozdějších studiích testovali též ženy -- obyčejní lidé: holiči, účetní, úředníci.
Takže vstoupíte a jeden z vás hraje učitele, druhý žáka.
Bodrej chlápek ve středním věku hraje žáka.
Přivážou ho k šokovému zařízení ve vedlejší místnosti.
Ten žák může být ve středním věku, nebo mu může být pouhých dvacet.
A jednomu z vás bude z pozice autority, chlápkem v bílém plášti, řečeno: "Jako učitel je tvým úkolem dát tamtomu chlapovi podklady k zapamatování.
Když odpoví správně, odměníš ho.
Když to splete, zmáčkneš tlačítko a on dostane šok.
První tlačítko je 15 voltů. To ani neucítí."
To je ten klíč.
A další krok je dalších 15 voltů.
Háček je v tom, že na koncí té řady je knoflík se 450 volty.
A jak jdete krok za krokem, ten chlap úpí: "Mám srdeční vadu!
Končím!" Jste slušnej člověk. Stěžujete si.
"Promiňte, kdo ponese zodpovědnost, když se mu něco stane?"
Vedoucí experimentu řekne: "Nemějte obavy, já jsem za to zodpovědný.
Pokračujte, učiteli." A otázka zní, kdo dojde až na těch 450 voltů?
Tady si všiměte, že u 375 stojí napsáno: "Nebezpečí: Silný šok."
A když to dojde až sem, tak tu stojí "XXX": Pornografie moci.
(Smích) Milgram se zeptal 40 psychiatrů: "Kolik procent Američanů dojde až na konec?"
Odpověděli, že jen 1 procento.
Protože tohle je sadistické chování, a my víme, psychatrie nám říká, že pouze 1 procento Američanů jsou sadisté.
Tady máte ty výsledky.
Těžko se mohli splést víc.
Dvě třetiny došli až ke 450 voltům.
A to je jen jedna z těch studií.
Milgram jich provedl víc než 16.
A koukněte na tohle. V 16. studii, kde lidi jako vy dojdou až na konec,
90 procent jich tam dojde.
V 5. studii, jestli se lidi vzepřou, tak v 90 procentech.
A jak jsou na tom ženy? Studie 13: žádný rozdíl od mužů.
Milgram tedy kvantifikuje zlo jako ochotu slepě poslouchat autoritu, dojít až k 450 voltům.
Je to jako mít tlačítka lidského charakteru.
Tlačítka v tom smyslu, že téměř kohokoliv můžete přimět k totální poslušnosti, přimět většinu, nebo taky nikoho. Jaké jsou tedy ty vnější paralely?
Neb každý výzkum je umělý.
Nakolik je ten výzkum ve skutečnosti validní? V Guayanské džungli roku 1972, spáchalo 912 Američanů
sebevraždu, nebo bylo zavražděno rodinnými příslušníky či přáteli, protože slepě poslouchali tohodle chlápka, jejich pastora. To není žádný kněz, ale pastor. Reverend Jim Jones. Přiměl je ke spáchání hromadné sebevraždy.
On je tím novodobým Luciferovým jevem. Zbožný člověk, z něhož se stane anděl smrti.
Celý Milgramův výzkum je o autoritě jednotlivce kontrolovat ostatní.
Většinou jsme součástí nějaké instituce a Standfordský vězeňský experimet je studií institucionální moci ovlivňovat chování jednotlivce.
Mimochodem, Stanley Milgram a já jsme oba chodili do stejné třídy na střední škole v James Monroe, v Bronxu, roku 1954
A tahle moje studie, na které jsem dělal společně s mými studenty, zejména Craigem Haney, se také započala malým inzerátem.
Neměli jsme peníze, takže jsme si podali levný a krátký inzerát, s tím rozdílem, že my jsme pro náš výzkum chtěli vysokoškoláky.
75 dobrovolníků prošlo testem osobnosti
a pohovorem. Vybrali jsme jich dva tucty:
ty nejnormálnější a nejzdravější.
Náhodně jsme je rozdělili na vězně a dozorce.
Věděli jsme tedy, že začínáme s těmi dobrými jablky.
A já je hodlám postavit do zlý situace.
A zadruhý víme, že mezi těmi kluky, z kterých budou dozorci, a těmi, z kterých budou vězni, není žádný rozdíl.
Těm děckám, který budou hrát vězně, jsme řekli: "Čekejte doma na koleji. Studie začne v neděli."
Neřekli jsme jim, že si pro ně přijde městská policie a provede realistické zatčení.
Muž z videa: Policejní auto zastaví před vchodem a polda přijde ke dveřím a zabuší a říká, že se shání po mě.
Hned mě vytáhli ze dveří, a opřelli mě o auto.
Bylo to opravdový policejní auto a opravdovej polda a opravdový byli i ti sousedé z ulice, kteří nevědeli, že jde o experiment.
Všude okolo byly kamery a sousedé.
Posadili mě do auta a vezli celým Palo Altem.
Vzali mě na policejní stanici, do jejího sklepení. Potom mě zavřeli do cely.
Byl jsem první, koho zatkli, takže mě strčili do cely,
která byla prostě jako pokojík se zamřížovanýma dvěřma.
Bylo jasný, že to není opravdový vězení. Zamkli mě tam, v tomhle ponižujícím, o číslo menším oblečení.
Brali celej ten experiment příliš vážně.
Tohle jsou ti vězňi, kteří budou dehumanizováni. Budou z nich jen čísla.
Tohle jsou dozorci se symboly moci a anonymity.
Dorozrci budou nutit vězně čistit zachodové mísy holýma rukama a plnit další ponižující úkoly. Svlečou je do naha.
Vystaví je sexuálnímu posměchu. Začnou s potupnými aktivitami,
jako předvádění sodomie.
Vzpomeňte na předvádění felace u vojáku z Abú Ghraib.
Mým dozorcům k tomu stačilo pět dní.
Reakce na stres byla tak extrémní, že tihle normální kluci, které jsme vybrali pro jejich zdraví se zhroutili během 36 hodin.
Experiment byl ukončen během šesti dní, protože se vykmnul kontrole.
Pět kluků se emočně zhroutilo.
Záleží na tom, jestli vojáci, co jdou do boje, mění svůj zevnějšek, nebo ne?
Záleží na tom, jestli vystupují anonymě v tom, jak se chovají ke svým obětem?
Víme, že v některých kulturách, když jdou do boje, tak svůj zevnějšek nemění. V jiných kulturách se malují jako "Pán much".
V jiných nosí masky.
Často jsou vojáci anonymní díky uniformám.
Antropolog John Watson porovnal 23 kultur, pro které měl dva údaje:
Mění svůj zevnějšek? 15.
Zabíjejí, mučí, zmrzačují? 13. Když svůj zevnějšek nemění
pouze jedna z osmi zabíjí, mučí, nebo zmrzačuje. Klíč je v té červené části.
Když mění svůj zevnějšek:
12 z 13 -- tedy 90 procent -- zabíjí, mučí, zmrzačují.
Tady máte tu moc anonymity.
Co jsou tedy zač těch sedm sociálních procesů, které mydlí ten kluzký svah zla?
Bezmyšlenkovitě udělat ten první malý krok.
Dehumanizace ostatních. De-individualizace sebe sama.
Rozptýlení osobní zodpovědnosti.
Slepá poslušnost autoritě.
Nekritická konformita k normám kolektivu.
Pasivní tolerance zla skrze nečinnost nebo lhostejnost.
A dojde k tomu, když se ocitnete v nové či neznámé situaci.
Vaše obvyklé vzorce chování přestanou fungovat.
Vaše osobnost a morálka se rozejdou. "Nic není snazšího než odsoudit zločince;
nic obtížnějšho než mu porozumět", říká Dostojevskij.
Pochopení neznamená omlouvání. Psyhologie není omluvologie.
Sociální a psychologický výzkum ukazuje, jak obyčejní, dobří lidé mohou být přetvořeni bez pomoci drog.
Nejsou zapotřebí. Stačí jen ty sociálně-psychologické procesy.
Analogie z reálu?
Provnejte tohle s tímhle.
James Schlesiger -- a tímhle budu končit -- říká: "Psychologové se snaží porozumět tomu jak a proč se někdy jednotlivci a skupiny, kteří se jinak chovají lidsky, mohou za určitých okolností chovat opačně."
To je ten Luciferův jev.
A dále pokračuje: "Převratné výsledky standfordského experimentu jsou výstražným příběhem pro všechny vojenské operace."
Když lidem svěříte moc bez dohledu, máte recept na její znužití.
Věděli to a přesto to dopustili. Další zpráva, vyšetřovací zpráva generála Faye,
říká, že na vině je systém, a dále,
že to byly vnější podmínky, které daly vzniknout Abú Ghraib, kvůli chybám ve velení, které přispělo k výskytu takového zneužívání a kvůli faktu, že vyšší orgány jej po dlouhý čas neodhalily.
Tři měsíce se odehrávalo tohle zneužívání.
Kdo dohlížel na ten sklad?
Odpoveď zní: nikdo. A já si myslím, že záměrně.
On dal strážím povolení takhle jednat a oni věděli, že nikdo nikdy nenakoukne do toho žaláře.
Co potřebujeme, je změna přístupu k těmto otázkám.
Ta změna není nějaký medicinský model, který se soustředí pouze na jednotlivce.
. který rozpozná situační a systémové bacilonosiče nemoci.
Buzerace je nemoc. Předsudky jsou nemoc.
Násilí je nemoc.
Od dob inkvizice nakládáme s problémy v rovině jednotlivce. A co myslíte?
Nefunguje to. Alexandr Solženicyn říká, že ta dělící čára mezi dobrem a zlem
prochází srdcem každé lidské bytosti.
To znamená, že ta čára není někde tam venku.
To rozhodnutí musíte udělat jen vy sami. Je to osobní záležitost.
Na závěr ještě rychle něco pozitivního:
Hrdinství jako protijed zla. Tím, že propagujeme hrdinskou představivost zejména u našich dětí a ve školském systému.
Cíl je, aby si dítě myslelo, že je hrdinou, který čeká, čeká na správnou příležitost a pak se zachová jako hrdina. Celý můj život se postupně odklání od snahy porozumět zlu,
která ve mě byla již od dětství, ke snaze porozumět hrdinství. Ta idea heroismu spočívá v tom,
že to jsou obyčejní lidé, kdo dělá hrdinské skutky.
Což je protiklad k "banalitě zla" Hannah Arendtové.
Tradiční hrdinové naší společnosti jsou špatnými příklady,
protože jsou to jen vzácné vyjímky. Celý svůj život zaměřili tímto směrem. Pravě proto známe jejich jména.
A hrdinové našich dětí jsou taky jejich vzory, protože mají nadpřirozené schopnosti.
Chceme, aby si děti uvědomily, že hrdinové jsou běžní lidé a hrdinský čin je něco neobvyklého.
Tohle je Joe Darby. To on zastavil to zneužívání, které jste viděli.
Protože když ty snímky uviděl, rozhodl se je předat nadřízenému vyšetřovateli.
Byl jen řadovým vojínem a to stačilo.
Byl to nějaký hrdina?
Ne. Museli ho ukrývat, protože ho lidé chtěli zabít a potom i jeho matku a ženu. Tři roky se ukrývali.
Tahle žena zastavila standfordský vězeňský experiment.
Už jsem zmínil, že se to vymklo kontrole -- to já byl hlavním dozorcem.
Nevěděl jsem, že se to tak rozjelo. Byl jsem zcela netečný.
Sešla se tam podívat, uviděla ten blázinec a řekla mi: "Víš ty co? Je to příšerný, co děláš těm klukům.
Oni nejsou vězni, ani dozorci, jsou to kluci a ty za to neseš plnou odpovědnost."
A já tu studii zastavil hned příští den.
Dobrá zpráva je, že jsem se s ní oženil hned příští rok.
(Smích) (Applause) Prostě jsem se najednou probral.
Vnější situace tedy mají tu moc --
ta pointa je taková, že ta samá situace, která v některých z nás zažehne zvrácené představy, která nás přiměje konat zlo, může u ostatních vzbudit hrdinské představy.
Je to ta samá situace. A vy stojíte buď na jedné, nebo na druhé straně.
Většina lidí má na svědomí zlo kvůli své nečinnosti, protože vám matka říkávala: "Do ničeho se nepleť, hleď si vlastních starostí."
A vy musíte odpovědět: "Mami, humanita je má starost."
Psychologie hrdinství je o tom -- ve chvilce skončíme -- jak nadchnout děti pro tuhle novou výuku hrdinství, kterou připravuju společně s Mattem Langdonem -- on vede workshop o hrdinství -- abychom v nich rozvinuli hrdinskou představivost, tohle sebe-nahlížení: "Já jsem hrdina, který čeká" a naučili je potřebným dovednostem.
Abyste se stali hrdinou, musíte se naučit být odlišní, protože vždy budete stát proti skupinové konformitě. Hrdinové jsou obyčejní lidé, kteří dělají neobyčejné činy.
Lidé, kteří jednají.
Klíčem k hrdinství jsou dvě věci. A: Musíte jednat, když ostatní lidé nejednají.
B: Musíte jednat v zájmu společnosti a ne ve svém zájmu.
Na závěr bych se rád podělil o příběh, který možná znáte, o hrdinovi z New Yorkského metra, Wesley Autrey.
50 letý dělník, Afroameričan. Čeká v metru v New Yokru;
Bílý muž spadne do kolejiště.
Metro přijíždí. Okolo stojí 75 lidí.
A hádejte co. Ztuhnou.
Má důvod se do ničeho nezaplést.
Je černoch, ten chlap je bílej, a on má dvě malý děcka.
Místo toho svěří své děti neznámému člověku, skočí do kolejiště, položí toho chlapa mezi kolejnice, lehne si na něj, metro nad nimi přejede.
Wesley a ten chlap: 52 centimetrů.
Výška podvozku: 53.5 centimetrů.
Centimetr a půl a prišel by o hlavu.
A on řekl: "Udělal jsem to, co mohl každý."
O nic nejde skočit si pod vlak. A ten morální imperativ zní: "Udělal jsem to, co by měl udělat každý."
Jednoho dne se ocitnete v nové situaci.
Dejte se první cestou a stane se z vás zločinec.
Zločinec ve smyslu, že z vás bude další Arthur Andersen.
Budete podvádět, dopustíte násilnosti.
Cesta druhá: proviníte se zlem nečinnosti.
Cesta třetí: Stanete se hrdinou. Otázka je, zda jsme připraveni vydat se touhle cestou
oslavování obyčejných hrdinů, kteří čekají na svou příležitost angažovat svou hrdinskou představivost. Protože ono to může přijít jen jednou za život
a když to propásnete, budete už napořád vědět, mohl ze mě být hrdina a já to prošvihl.
Tím klíčem je myslet na to a pak to udělat. Tak vám chci poděkovat.
Děkuju. Díky.
Vzepřeme se moci systémů zla u nás i v zahraničí a soustřeďme se na to pozitivní.
Zasazujme se o respekt k osobní důstojnosti, o spravedlnost a mír, naše vláda to bohužel nedělá.
Mockrát děkuju. (Potlesk)
Ve filmu "Interstellar" můžeme vidět detailní pohled na obří černou díru.
Na pozadí zářícího plynu obrovská gravitační síla černé díry ohýbá světlo do prstence.
Avšak, toto není skutečná fotografie, ale počítačové vykreslení -- umělecké znázornění toho, jak by černá díra mohla vypadat.
Před sto lety publikoval Albert Einstein svoji teorii obecné relativity.
Od té doby vědci předložili mnoho důkazů, které tuto teorii podpořily.
Ale jedna věc předpovídaná touto teorií, černá díra, stále nebyla přímo pozorována.
Ačkoliv máme nějakou představu, jak by černá díra mohla vypadat, nikdy jsme žádnou nevyfotili.
Ale můžete být překvapeni, že se to brzy může změnit.
Možná uvidíme první obrázek černé díry v několika následujících letech.
Pořízení tohoto prvního obrázku závisí na mezinárodním týmu vědců, teleskopu velikosti Země a algoritmu, který dá dohromady výsledný obrázek.
Ačkoliv vám nebudu moci dnes ukázat skutečný obrázek černé díry, ráda bych vám nastínila snahu, která je potřeba pro pořízení tohoto obrázku.
Jmenuji se Katie Bouman a jsem PhD studentkou na MIT.
Dělám výzkum v laboratoři počítačových věd, která pracuje na tom, aby počítače viděly skrze obrázky a video.
Ačkoliv nejsem astronom, ráda bych vám dnes ukázala, jak jsem mohla přispět k tomuto vzrušujícímu projektu.
Pokud se dnes večer vytratíte mimo zářící světla města, možná budete mít možnost vidět úžasný pohled na galaxii Mléčná dráha.
A pokud byste se mohli přiblížit přes miliony hvězd, 26 000 světelných let k srdci kroužící Mléčné dráhy, dostali byste se až ke skupině hvězd přímo uprostřed.
Pohledem skrz veškerý galaktický prach pomocí infračervených teleskopů mohou astronomové tyto hvězdy pozorovat již více než 16 let.
Ale to, co nevidí, je to nejúžasnější.
Zdá se, že tyto hvězdy obíhají kolem neviditelného objektu.
Sledováním cest těchto hvězd astronomové vyvodili, že jedinou věcí, tak malou a dostatečně těžkou, aby mohla tento pohyb způsobit, je obří černá díra -- objekt tak hutný, že pohltí cokoliv, co se přiblíží -- dokonce i světlo.
Ale co se stane, pokud bychom přiblížili ještě více?
Je možné vidět něco, co, podle definice, nemůže být spatřeno?
No, ukázalo se, že pokud bychom zaměřili na radiové vlny, mohli bychom spatřit prstenec světla zapříčiněný gravitačním zakřivením horké plasmy prolétající kolem černé díry.
Jinými slovy, černá díra vrhá stín na pozadí světlého materiálu, čímž vykrajuje temný kruh.
Tento světlý prstenec odhaluje horizont událostí černé díry, kde se gravitační tah stává tak velkým, že ani světlo nemůže uniknout.
Einsteinovy rovnice předpověděly velikost a tvar tohoto prstence, proto by pořízení fotky nebylo pouze hodně vzrušující, ale také by nám to umožnilo ověřit, že tyto rovnice platí v těchto extrémních podmínkách kolem černé díry.
Jenomže, tato černá díra je od nás tak daleko, že ze Země se tento prstenec jeví neskutečně malým -- stejně veliký jako pomeranč na povrchu Měsíce.
To dělá pořízení snímku extrémně náročným.
Proč to tak je?
Inu, všechno se to dá shrnout jednoduchou rovnicí.
Vzhledem k fenoménu, kterému se říká difrakce, existují zásadní limity nejmenších objektů, které můžeme vidět.
Tato řídící rovnice říká, že abychom viděli menší a menší, musíme náš teleskop udělat větší a větší.
Ale i s nejsilnějšími optickými teleskopy tady na Zemi se nemůžeme dostat ani trochu k potřebnému rozlišení, které by zobrazilo povrch Měsíce.
Tady vidíte jedno z největších rozlišení, které bylo kdy pořízeno na povrch Měsíce ze Země.
Obsahuje zhruba 13 000 pixelů ale i tak by každý pixel obsahoval více než 1,5 milionu pomerančů.
Čili, jak velký teleskop potřebujeme, abychom mohli vidět pomeranč na povrchu Měsíce, a tudíž naši černou díru?
No, ukázalo se, že přechroupáním čísel můžete snadno spočítat, že bychom potřebovali teleskop velikosti celé Země. (Smích)
Pokud bychom mohli postavit tenhle teleskop velikosti Země, mohli bychom začít rozlišovat ten zvláštní prstenec světla, který ukazuje na horizont událostí černé díry.
Ačkoliv by tento obrázek neobsahoval všechny detaily, které vidíme v počítačových vykresleních, umožnilo by nám to získat první náznak prostředí v těsné blízkosti kolem černé díry.
Ale jak asi tušíte, postavení jednotalířového teleskopu velikosti Země je nemožné.
Ale známými slovy Micka Jaggera, "Nemůžeš vždy získat to, co chceš, ale pokud se někdy pokusíš, můžeš prostě zjistit, že máš to, co potřebuješ."
A spojením teleskopů z celého světa, mezinárodní spolupráce nazvaná Teleskop Horizontu Událostí, vytváří výpočetní teleskop velikosti Země, schopný rozlišení struktury velikosti horizontu událostí černé díry.
Tato síť teleskopů plánuje pořídit vůbec první obrázek černé díry již příští rok.
Každý teleskop v celosvětové síti pracuje společně.
Propojeni skrze přesné načasování atomových hodin, tým vědců na každém z míst zmrazí světlo pomocí sesbírání tisíců terabytů dat.
Tato data jsou poté zpracována v laboratoři přímo tady v Massachusetts.
Jak tohle vůbec funguje?
Vzpomínáte si, že pokud chceme vidět černou díru uprostřed naší galaxie, potřebujeme postavit tento neskutečně velký teleskop velikosti Země?
Pojďme na vteřinu předstírat, že můžeme postavit teleskop velikosti Země.
To by bylo trochu jako přeměnit Zemi v obrovskou točící se disco kouli.
Každé jednotlivé zrcadlo by shromáždilo světlo, které bychom pak mohli spojit a udělat z něj obrázek.
Ale, dejme tomu, že teď odstraníme většinu těch zrcadel, aby jich zbylo pouze několik.
Stále bychom mohli zkusit spojit tyto informace dohromady, ale teď by tam bylo mnoho děr.
Tato zbývající zrcadla představují místa, kde máme teleskopy.
To je neskutečně malý počet měření, abychom z nich vytvořili obrázek.
Ale ačkoliv sbíráme světlo jen na několika místech, jak se Země otáčí, dostáváme další nová měření.
Jinými slovy, jako se disco koule otáčí, tato zrcadla mění umístění a my můžeme pozorovat různé části obrázku.
Obrazové algoritmy, které jsme vytvořili, doplní chybějící místa disco koule, čímž zrekonstruujeme obrázek černé díry.
Pokud bychom měli teleskopy umístěné všude na planetě -- jinými slovy, na celé disco kouli -- toto by bylo triviální.
Ale my vidíme pouze pár snímků, a z toho důvodu je nekonečné množství možných obrázků, které jsou perfektně shodné s měřeními našich teleskopů.
Jenže, není obrázek jako obrázek.
Několik těchto obrázků vypadá reálněji, než jiné.
Tedy má role ve snaze pořídit první snímek černé díry je navrhnout algoritmus, který najde ten nejrozumnější obrázek, který také sedí na měření teleskopu.
Tak, jako forenzní expert používá pouze omezený popis, aby vytvořil obrázek s pomocí znalosti struktury obličeje, obrazové algoritmy, které vytvářím, používají pouze omezená data z teleskopů, aby nás dovedly k obrázku, který vypadá jako věci v našem vesmíru.
Použitím těchto algoritmů jsme schopni složit dohromady obrázky z těchto řídkých, špinavých dat.
Tady ukazuji příklad rekonstrukce pomocí simulovaných dat, kdy předstíráme, že naše teleskopy zaměříme na černou díru uprostřed naší galaxie.
Ačkoliv je toto pouze simulace, takováto rekonstrukce nám dává naději, že budeme brzy schopni spolehlivě pořídit první obrázek černé díry a z něj odvodit velikost jejího prstence.
Přesto, že bych strašně ráda pokračovala v detailech tohoto algoritmu, naštěstí pro vás, nemám čas.
Ale i tak bych vám ráda předala krátkou myšlenku, o tom, jak definujeme, jak náš vesmír vypadá, a jak to můžeme použít k rekonstrukci a ověření našich výsledků.
Vzhledem k tomu, že je nekonečné množství možných obrázků, které perfektně odpovídají měřením našich teleskopů, musíme z nich nějakým způsobem vybrat.
Děláme to pomocí hodnocení obrázků na základě toho, jak moc se jedná o obrázek černé díry, a pak vybíráme ten, který je nejpravděpodobnější.
Takže, co to přesně znamená?
Řekněme, že se snažíme vytvořit model, který nám řekne, jaká je šance, že se obrázek objeví na Facebooku.
Asi bychom chtěli, aby nám model řekl, že je dost nepravděpodobné, že někdo publikuje tenhle obrázek šumu nalevo, a dost pravděpodobné, že někdo publikuje selfie, jako je tato napravo.
Obrázek uprostřed je rozmazaný, takže ačkoliv bychom na Facebooku viděli spíše tento, než obrázek šumu, je méně pravděpodobné, že bychom ho viděli v porovnání se selfie.
Ale když přijde na obrázky z černé díry, jsme postaveni před opravdový hlavolam: nikdy předtím jsme černou díru neviděli.
V tom případě, jak asi vypadá obrázek černé díry a co bychom měli předpokládat o struktuře černých děr?
Mohli bychom se pokusit použít obrázky ze simulací, které jsme udělali, jako obrázek černé díry z filmu "Interstellar", ale pokud bychom to udělali, mohlo by to způsobit několik vážných problémů.
Co by se stalo, kdyby Einsteinovy teorie neobstály?
Stále bychom chtěli rekonstruovat přesný obrázek toho, co se děje.
Pokud bychom zapekli Einsteinovy rovnice příliš do našich algoritmů, viděli bychom jen to, co chceme vidět.
Jinými slovy, chceme ponechat možnost, že se uprostřed naší galaxie nachází obrovský slon.
(Smích) Různé typy obrázků mají velmi odlišné vlastnosti.
Můžeme velmi snadno poznat rozdíl mezi obrázky simulace černé díry a obrázky, které pořizujeme zde na Zemi každý den.
Potřebujeme nějak říci našim algoritmům, jak obrázky vypadají, aniž bychom příliš vnucovali vlastnosti jednoho typu obrázků.
Jedna z cest, jak se tomu vyhnout, je aplikovat vlastnosti různých druhů obrázků a pozorovat, jak námi zvolený typ obrázku ovlivňuje naše rekonstrukce.
Pokud všechny typy obrázků vytvoří velmi podobně vypadající obrázek, pak si můžeme být více jisti, že naše předpoklady příliš neovlivňují tento obrázek.
Je to podobné, jako kdybyste dali stejný popis třem různým kreslířům portrétů z celého světa.
Pokud vytvoří velmi podobně vypadající obličej, pak se můžeme spoléhat, že se nesnaží vložit do kreseb svoje vlastní kulturní odlišnosti.
Jednou z cest, jak se pokusit aplikovat různé vlastnosti obrázků, je použití částí existujících obrázků.
Proto jsme vytvořili velkou sbírku obrázků a rozdělili jsme je na malé dílky.
Pak si můžeme s dílky hrát jako s kousky puzzle.
Ty dílky, které se vyskytují často, pak použijeme k vytvoření obrázku, který odpovídá měření našich teleskopů.
Odlišné typy obrázků mají velmi odlišné skupiny dílků.
Takže co se stane, když vezmeme stejná data, ale použijeme různé skupiny dílků k rekonstrukci obrázku?
Začněme nejdříve s dílky z obrázku simulace černé díry.
OK, to vypadá rozumně.
Vypadá to tak, jak bychom očekávali, že bude černá díra vypadat.
Ale nezískali jsme to proto, že jsme algoritmus nakrmili právě obrázky simulace černé díry?
Pojďme zkusit další sadu dílků z astronomických objektů, které nejsou černými děrami.
OK, dostali jsme podobně vypadající obrázek.
A pak, co ty dílky z každodenních obrázků, jako obrázky, které vyfotíte svým osobním foťákem?
Skvělé, vidíme ten samý obrázek.
Když dostaneme ten samý obrázek z různých skupin dílků, pak můžeme začít více věřit, že předpoklady, ze kterých vycházíme, neovlivňují výsledný obrázek.
Další věcí, kterou můžeme udělat, je vzít stejnou skupinu dílků, jako jsou ty odvozené od každodenních obrázků, a použít je k rekonstrukci mnoha různých druhů zdrojových obrázků.
Pak v našich simulacích předstíráme, že černá díra vypadá jako jiné astronomické objekty, stejně jako každodenní obrázky, jako třeba slon uprostřed naší galaxie.
Když výsledky našich algoritmů ve spodní části vypadají velmi podobně jako skutečná simulace v horní části, pak můžeme více důvěřovat našim algoritmům.
A ráda bych tady chtěla zdůraznit, že všechny tyto obrázky byly vytvořeny spojením malých kousků každodenních fotografií, které byste mohli pořídit vlastním foťákem.
Proto obrázek černé díry, kterou jsme nikdy neviděli, může být nakonec vytvořen spojením obrázků, které vídáme pořád, jako například lidí, budov, stromů, koček a psů.
Nápady zobrazování, jako jsou tyto, nám umožní pořídit vůbec první obrázky černé díry a, doufejme, ověřit ty slavné teorie, na které vědci spoléhají na denní bázi.
Ale, samozřejmě, uvedení takových nápadů do praxe by nikdy nebylo možné bez úžasného týmu vědců, se kterými mám možnost spolupracovat.
Stále mě fascinuje, že, ačkoliv jsem začala tento projekt bez základů v astrofyzice, to, co jsme dokázali skrze tuto unikátní spolupráci, může vyústit ve vůbec první obrázky černé díry.
Ale velké projekty, jako je Teleskop Horizontu Událostí, jsou úspěšné díky veškerým mezioborovým zkušenostem, kterými jednotliví lidé přispívají.
Jsme jeden velký kotel astronomů, fyziků, matematiků a inženýrů.
To je to, co brzo umožní dosáhnout něco, co dříve nebylo ani myslitelné.
Ráda bych vás všechny povzbudila, abyste vyšli ven a pomohli posunout hranice vědy, ačkoliv se na první pohled můžou zdát stejně tajemné, jako je černá díra.
Děkuji.
(Potlesk)
Nikdo vám nikdy nezaplatí tolik, jaká je vaše cena.
Nikdo vám nikdy nezaplatí tolik, jaká je vaše cena.
Zaplatí vám jen tolik, kolik si myslí, že je vaše cena.
A vy určujete, co si myslí, ne takhle, i když to by bylo super.
(Smích) Bylo by to vážně super.
Místo toho takhle: jasné určení a sdělení vaší hodnoty je zásadní, abyste byli dobře placení za své kvality.
Chce tady být někdo dobře placen?
Dobře, pak je tato přednáška pro všechny.
Dá se uplatnit univerzálně.
Platí pokud jste majitel, zaměstnanec nebo práci hledáte.
Platí, ať jste žena nebo muž.
Dnes k tomu přistupuji pohledem ženy podnikatelky, protože ve své práci jsem vypozorovala, že se ženy podhodnocují více než muži.
Platový rozdíl mezi pohlavími je v této zemi dobře zmapovaný terén.
Podle Úřadu pracovních statistik vydělává zaměstnaná žena pouze 83 centů na každý dolar, co vydělá muž.
Možná vás překvapí, že tento trend proniká i do podnikatelské sféry.
Žena podnikatelka vydělává jen 80 centů na každý dolar, co vydělá muž.
Ve své práci jsem často slyšela ženy vyjádřit, že je jim nepříjemné komunikovat o své hodnotě, zejména z počátku vlastnění podniku.
Říkají věci jako: „Nerada se vychvaluji."
„Raději za sebe nechám mluvit svou práci."
„Nerada na sebe pěji chválu."
Od mužů podnikatelů slýchám zcela něco jiného a myslím si, že to stojí ženy 20 centů na dolar.
Ráda bych vám sdělila příběh konzultantské firmy, která pomáhá svým klientům dramaticky zlepšit jejich výnos.
Ta firma je moje firma.
Po roce podnikání jsem viděla nárůst zisků, kterých mí klienti spoluprací se mnou dosahovaly a uvědomila jsem si, že musím přehodnotit své sazby.
Byla jsem podhodnocena vzhledem k hodnotě, kterou jsem přinášela.
Je těžké vám to přiznat, protože jsem konzultant oceňování.
(Smích) Tomu se věnuji.
Pomáhám společnostem oceňovat svou hodnotu.
Nicméně, tohle jsem viděla, tak jsem si sedla a vyhodnotila své sazby, vyhodnotila svou hodnotu, a to díky klíčovým hodnotovým otázkám.
Jaké jsou potřeby mých klientů a jak je splňuji?
Jaké jedinečné schopnosti mám, které mi umožňují kvalitněji pomáhat klientům?
Co mě odlišuje od ostatních?
Jaké problémy klientů řeším?
Jakou mám přidanou hodnotu?
Odpověděla jsem si na tyto otázky a definovala hodnotu, kterou mí klienti z práce se mnou získají, spočítala jsem návratnost jejich investice a viděla jsem, že jsem potřebovala zdvojnásobit své ceny; zdvojnásobit.
Přiznám se vám, vyděsilo mě to.
Měla jsem v tom být expert, ale nebyla.
Věděla jsem, že to má svou hodnotu.
Byla jsem o ní přesvědčena, přesto jsem se strašně bála.
Co když mi nikdo tolik nedá?
Co když klient řekne: „To je šílené.
Vy jste šílená."
Opravdu jsem si to zasloužila?
Ne má práce, ale já.
Zasloužila jsem si to?
Jsem matkou dvou krásných malých holčiček, které jsou na mně závislé.
Jsem samoživitelka.
Co když můj podnik zkrachuje?
Co když selžu?
Ale vím, jak užívat svou vlastní medicínu. Medicínu, kterou předepisuji svým klientům.
Nastudovala jsem to.
Věděla jsem, že to bylo hodnotné.
Takže když přišly poptávky, připravila jsem návrhy s novými, vyššími sazbami a rozeslala je a vysvětlila hodnotu.
Jak ten příběh končí?
Klienti si mě stále najímají, doporučují mě a jsem stále tady.
Sdílím tento příběh, protože pochybnosti a strach jsou přirozené a normální.
Ale neurčují naši hodnotu a neměly by limitovat naše výdělky.
Ráda bych vám řekla i jiný příběh, o ženě, která se naučila mluvit o své hodnotě a našla svůj hlas.
Řídí úspěšnou společnost, která tvoří weby, a zaměstnává řadu lidí.
Když založila svou firmu a i několik let poté, říkala: „Mám malou firmu na tvorbu webů."
Klientům skutečně říkala tato slova.
„Mám malou firmu na tvorbu webů."
Takto a dalšími drobnými způsoby shazovala v očích zákazníků svou společnost a shazovala samu sebe.
Velmi to ovlivňovalo její schopnost vydělávat, kolik byla její hodnota.
Věřím, že její jazyk a styl vyjadřoval, že nevěřila, že může nabídnout nějakou hodnotu.
Jejími vlastními slovy: vlastně rozdávala svoje služby.
A tak začala její cesta, aby přijala zodpovědnost za sdělování své hodnoty klientům a změnila své poselství.
Sdílela jsem s ní, že je velmi důležité, aby našla svůj hlas. Hlas, který je autentický a jí vlastní.
Nesnažte se být jako vaše švagrová, jen protože je skvělá obchodnice, nebo jako váš soused, který umí skvělý vtip, pokud to nejste vy.
Odhoďte představu, že sebechvála smrdí.
Soustřeďte se na druhou stranu.
Soustřeďte se na službu a přidání hodnoty a nebude to vytahování se.
Co milujete na tom, co děláte?
Z čeho máte radost ve své práci?
Pokud se na tohle napojíte, budete přirozeně sdělovat svou hodnotu.
Takže přijala svůj přirozený styl, našla svůj hlas a změnila poselství.
Za prvé, přestala o sobě mluvit jako o malé firmě na tvorbu webů.
Ve sdělování svého poselství našla hodně síly.
Za tvorbu webů si teď účtuje třikrát tolik a podnik se rozrůstá.
Povídala mi o nedávné schůzce s hrubým a někdy problematickým klientem, který svolal schůzku s pochybami o postupu při optimalizaci vyhledávacích programů.
Za starých časů by to pro ni byla zastrašující schůzka, ale její nastavení mysli bylo jiné.
Řekla, že si připravila informace, sedla si s klientem, řekla, že to není o ní, není to osobní, je to o klientovi.
Provedla ho daty, čísly, představila trendy a vývoj svými slovy a svým způsobem, ale velmi jasně řekla: „Tohle jsme pro vás udělali."
Klient se napřímil, uvědomil si to a řekl: „Dobře, chápu to."
Při popisování té schůzky mi řekla: „Necítila jsem se vystrašeně, vyděšeně, ani male, jako tomu bylo dřív.
Místo toho jsem se cítila, že na to mám, vím co dělám, sebevědomě."
Být správně ohodnocen je velmi důležité.
V tomto příběhu slyšíte, že důsledky sahají mnohem dále než jen k financím do oblasti respektu sama k sobě a sebevědomí.
Dnes jsem vyprávěla dva příběhy, jeden o definování své hodnoty a druhý o sdělování své hodnoty. Toto jsou dva elementy pro uvědomění si svého plného výdělečného potenciálu.
Je to rovnice.
A pokud sedíte dnes v publiku a nedostáváte tolik, jaká je vaše hodnota, ráda bych vás uvedla do této rovnice.
Jen si představte, jaký by mohl být život, o kolik víc bychom mohli dělat, o kolik víc bychom mohli dávat zpátky, o kolik více bychom mohli plánovat do budoucna, jak smysluplně a respektovaně bychom se cítili, pokud bychom vydělávali, kolik je náš potenciál, uvědomili si svou plnou hodnotu.
Nikdo vám nikdy nezaplatí tolik, jaká je vaše hodnota.
Zaplatí vám jen tolik, kolik si myslí, že je vaše hodnota a vy ovlivňujete, co si myslí.
Děkuji.
(Potlesk)
Loni jsem viděl nový díl Hvězdných válek. Byl úžasný, ale jedna věc mě nenechala spát.
Nevím jestli jste si toho všimli.
V tomto naprosto technicky dokonalém světě jsem neviděl jediný defibrilátor, což bylo opravdu zarážející. Skoro tak šokující jako nevědět, co to AED je, a to vy jistě víte.
A pro vás doma, AED je automatický externí defibrilátor.
Je to zařízení, které se používá při srdeční zástavě, abyste šokem uvedli srdce do normálního rytmu, anebo, jak to nazval jeden žák, kterého jsem učil: „taková ta srdco-šoková krabička“.
(smích) Ale opravdu nemohu obviňovat Impérium, protože zdravotní a bezpečnostní předpisy nejsou jejich hlavním zájmem.
Ale i když... horší než nemít AED je, když tam nějaký je, ale nikdo neví, kde ho najít.
To zařízení může drasticky zvýšit vaše šance na přežití, jako Tauntaun na planetě Hoth.
(smích) Jsem si celkem jistý, že se Stormtrooper usmaží, nehledě na to, jestli defibrilátor máme nebo ne, protože hrudní pancíř z něj jen tak nesejmete, a stejně jako Tauntaun, defibrilátor je opravdu účinný jen po krátkou dobu.
V podstatě jej musíme použít během prvních 10 minut.
Rytíři Jedi ale tento problém se svým oblečením nemají.
Jejich hábit se jednoduše odhrne, lze tak přiložit AED přímo na hruď. Takže na horní pravou část hrudi a na levou spodní, počkejte, až jednotka nastaví rytmus a je připravena vyslat šok.
Jediové ale mají problém.
Jejich hlavy mají často různé výstupky.
Takže si můžu myslet, že se ničeho nedotýkám, ale omylem se dotýkám chapadla a neúmyslně dám šok sám sobě.
(smích) Takže, než to spustíte, zkontrolujte, že se ničeho nedotýkáte a všichni ostatní taky.
Ale zpátky k Stormtrooperům. Kdyby se mi podařilo sejmout hrudní pancíř včas, co byste dělali, kdyby se pod ním najednou objevil Wookie, nebo dokonce dva Ewokové?
(smích) No, naštěstí je v soupravě žiletka a můžeme s ní oholit pravou horní a levou dolní část hrudi.
Wookiové mají ale ještě jiný problém.
Mají problém s doplňky.
My je potřebujeme odstranit, všechno mezi těmi dvěma elektrodami chceme odstranit, protože to může způsobit obloukový zkrat.
Pro ty, kteří neví, co to znamená, vzpomeňte si na Císaře, jak vystřeluje elektřinu z konečků prstů Podobá se to obloukovému výboji.
A další věc ‒ Mimochodem, toho dosahuje nošením vlněných ponožek pod hábitem.
(smích) Zkrat může nastat, pokud máme zmáčenou hruď.
Elektřina vede po povrchu místo srdcem.
Můžeme to napravit nesmrtelnou větou Douglase Adamse: „Žádnou paniku,“ jíž se většina z nás dnes držela, a také u sebe vždy mějte ručník.
Dobrá rada do života.
Kovové bikiny ‒ to je chvíle, kdy propuká panika ‒ podobně jako moderní podprsenka musí přijít pryč, jelikož by mohla způsobit prudký výboj a popáleniny,
Bohužel to otevírá další otázku, která je skoro tak kontroverzní jako debata o prequelech.
(smích) Pouhá zmínka o „bradavkách“ uvede lidi do rozpaků.
Mimochodem toto není bradavka, ale košíček.
(smích) Pokud AED náhodou budete muset použít, tak pravděpodobně na někom, koho znáte.
Nezapomínejte, že každý má bradavky ‒ až na Jabbu.
(smích) On ale zbožňuje košíčky.
Když mluvíme o Jabbovi, pokud u něj musíme použít AED, pamatujte, že umístění elektrod je stejné, i když nemá bradavky.
Takže vpravo nahoře a vlevo dole.
Když provádíme defibrilaci, dáváme šoky, čekáme na nabití ‒ poté, co jsme dali šok, nesmíme zapomenout na masáž srdce.
Doporučuje se 30 stlačení a dva vdechy, ve středu hrudníku mezi bradavkami, stlačujeme alespoň 5 cm a ne více než 6,5 cm. Rychlostí okolo 100 stlačení za minutu a ne více než 120.
Bohužel kvůli velikosti Jabbových úst a také toho, co si do nich dává, nebudeme asi chtít provádět dýchání z úst do úst.
Místo toho se můžeme pustit do zevní srdeční masáže.
K zapamatování si rytmu stlačování můžeme použít Imperiální pochod.
Zazpíval bych vám ho ‒ (smích) ale spíš by se to blížilo něčemu, co by vyloudil výslechový droid.
Yoda.
Malý to človíček, jako dítě.
Budeme ho tak i ošetřovat, takže umístíme jednu elektrodu do středu hrudi a druhou na záda.
Kdybychom je dali obě dopředu, mohly by být příliš blízko a způsobit zkrat, a tomu se chceme vyhnout.
Snad vám to pomohlo si vyjasnit a poukázat na některé temné stránky používání AED v prostředí Hvězdných válek, nebo v jakémkoli jiném.
A ještě poslední věc na závěr.
Pamatujte, pokud opravdu ošetřujete Wookieho, neholte ho celého.
Trvá to moc dlouho a jen ho tím nakrknete.
(smích) Děkuji mnohokrát.
(potlesk)
Před dvěma měsíci jsme se s dětmi shlukli u telefonu a sledovali Game Awards, jednu z největších událostí herního průmyslu.
Ohlásili nominace v kategorii Game for Impact. Ocenění, které je udělováno hře podněcující zamyšlení s hlubokým společenským poselstvím nebo významem.
Otevřeli obálku a přečetli jméno naší videohry.
Ocenění ...
za společenský dopad.
Vlastně to bylo skoro vtipné, protože jsem si vždy myslela, že výhra takové ceny bude mít obrovský vliv na můj život, ale zjistila jsem, že opak je pravdou.
Ty velké události, úspěchy -- ty vyblednou.
Ale ty nejtěžší noci mého života se mnou zůstaly a ovlivňují, kdo jsem a co dělám.
V roce 2010 diagnostikovali mého třetího syna, Joela, s vzácným a agresivním mozkovým tumorem.
A ještě před koncem toho roku si doktoři zavolali manžela a mě a oznámili nám, že jeho tumor se vrátil navzdory nejagresivnější chemoterapii a radioterapii, kterou mu mohli nabídnout.
Tu strašlivou noc, po zjištění, že Joelovi zbývají možná čtyři měsíce života, jsem se zachumlala v posteli s mými dvěma staršími syny -- tehdy jim bylo pět a tři roky -- a nevěděla jsem, jak moc všechno chápali, a tak jsem jim začala vyprávět příběh na dobrou noc.
Vyprávěla jsem jim o statečném rytíři jménem Joel a jeho dobrodružstvích z boje s příšerným drakem jménem rakovina.
Každou noc jsem v příběhu pokračovala, ale nikdy jsem jej nenechala skončit.
Jen jsem dál stavěla souvislosti, aby mohli porozumět, doufala, že naše modlitby budou vyslyšeny a já jim nikdy nebudu muset říct, že ten statečný rytíř, který bojoval tak statečně, už dobojoval a může navždy odpočívat.
Naštěstí jsem ten příběh nikdy nemusela dokončit.
Moje děti z ní vyrostly.
Joel reagoval lépe než by kdo čekal od nevyléčitelně nemocného pacienta, takže místo měsíců jsme strávil roky učením se, jak milovat naše umírající dítě celým srdcem.
Jak poznat ten hanebný pocit, kdy si necháváte trochu lásky pro sebe, abyste si ušetřili aspoň trochu bolesti někdy v budoucnu.
Překonali jsme toto ochraňování sebe samých, protože Joel stál za to, abychom ho milovali, i kdyby nás ta láska měla zničit.
A tato lekce intenzivní zranitelnosti mě změnila...
víc, než by mohla jakákoli cena.
Začali jsme žít, jako kdyby i Joel mohl, a začali jsme vyvíjet video hru „That Dragon, Cancer“ (Ten drak, rakovina).
Byl to příběh Joela.
Byl to příběh naděje na pozadí smrti.
Byl to příběh víry a pochybností a uvědomění si, že zápas s pochybnostmi je součástí víry -- možná její největší částí.
Byl to příběh, který začal jako zázrak a skončil jako vzpomínka.
(Hudba) (Smích) (Potlesk) (Hudba) (Video) Otec: Poskakování se ti líbí?
(Smích) Miluji tvůj smích.
(Hudba) (Smích) [Cesta naděje na pozadí smrti] [That Dragon, Cancer] (Hudba) Když hrajete ,,That Dragon, Cancer", vtělíte se do svědka Joelova života, objevujícího emocionální krajinu, který kliká, aby odkryl více toho, co jsme jako rodina prožili.
Je to trochu jako analyzování interaktivní poezie, protože každý herní komponent je metafora a čím víc se hráč ptá sám sebe, co jsme se my jako designéři snažili vyjádřit, tím bohatší se stává celý požitek.
Vzali jsme zranitelnost, které nás Joel naučil, a zakódovali jsme ji do té hry,
Hráči očekávají, že jim jejich videohry nabídnou rozvětvené vypravování, takže každé jejich rozhodnutí, které udělají, se zdá důležité a může změnit výsledek hry.
Zavrhli jsme tento herní princip a odstranili jsme možnosti hráčů, aby sami zjistili, že neexistuje nic, co můžou udělat, aby změnili výsledek pro Joela.
Pociťují ten objev tak hluboce a zoufale, jako jsme to cítili my po nocích, když jsme drželi Joela v náručí a hodiny se modlili a tvrdohlavě věřili v naději na slitování, které jsme sami nemohli mít.
Všichni bychom raději vyhráli, ale když objevíte, že nemůžete vyhrát, co je pro vás důležité potom?
Nikdy jsem neplánovala navrhovat videohry, ale tyto chvíle, které skutečně změnily naše životy, jsou často důsledkem strádání a nikoli radosti.
Když jsme si mysleli, že by Joel mohl žít, přenechala jsem návrh hry manželovi.
Tu a tam jsem něčím přispěla, scénou nebo dvěma a pár návrhy.
Ale po té noci, kdy Joel zemřel, byla vášeň, možnost sdílení Joelova života skrze videohru -- něco, čemu jsem nemohla odolat.
Začala jsem psát víc, Účastnila jsem se setkání našeho týmu ohledně designu, přidávala jsem nápady a pomáhala režírovat scény.
Objevila jsem, že vytváření videohry je vyprávění příběhu, jen s úplně novou slovní zásobou.
Jsou tu všechny stejné prvky představivosti a symbolismu, ale jsou propojeny s jednáním hráče a odpověďmi systému.
Je to náročná práce.
Musím myslet úplně jiným způsobem, abych to mohla dělat, ale miluji to.
Nepoznala bych to nebýt Joela.
Možná vás trochu překvapilo naše rozhodnutí sdílet příběh konečného stádia rakoviny skrze videohru.
Možná si myslíte to, co mnoho lidí před vámi: Rakovina není hra.
Řekněte to rodiči pacienta s rakovinou, který kdy vzal chirurgickou rukavici a nafoukl ji jako balonek, přeměnil injekční stříkačku na raketoplán nebo nechal své dítě prohánět se na stojanu s kapačkou nemocničními chodbami, jako by to bylo závodní auto.
Protože když máte děti, všechno je hra.
Když vaše dítě prožije něco traumatického, snažíte se ještě víc, abyste zajistili, že jim život připadá jako hra, protože děti přirozeně objevují svoje světy skrze hru.
I když rakovina dokáže rodině mnoho věcí vzít, neměla by sebrat hraní.
Pokud mě posloucháte a stále se snažíte představit rodinu, která se celá točí okolo umírajícího dítěte, a nedokážete si představit radost jako její součást, pak jsme udělali dobře, že s vámi náš příběh sdílíme, protože toto období našeho života pro nás bylo obtížné.
Někdy nevýslovně těžké, ale byla to také čistá naděje, hluboká láska a radost, kterou jsem nikdy potom nezažila.
Tato videohra je náš pokus sdílet ten svět s lidmi, kteří nikdy nic takového nezažili, protože my jsme si ten svět nikdy nedokázali představit, dokud se nestal naším.
Vytvořili jsme videohru, kterou je těžké hrát.
Nikdy z ní nebude trhák.
Lidé se musí připravit, aby se vcítili do děje, o kterém vědí, že jim zlomí srdce.
Ale když se naše srdce zlomí, zahojí se trochu jinak.
Moje srdce se hojí s novým a hlubším soucitem -- touhou být s lidmi v jejich bolesti, naslouchat jejich příběhům a snažit se jim pomoct, aby věděli, že nejsou neviditelní.
Tu noc, kdy „That Dragon, Cancer“ vyhrálo cenu v kategorii Game for Impact, jsme jásali, smáli se a mluvili o Joelovi a vlivu, jaký měl na naše životy -- během všech těch těžkých nocí plných naděje, které jsme s ním prožili, když změnil naše srdce a naučil nás tolik o životě, lásce, víře a osudu.
Ta cena pro mě nikdy nebude znamenat tolik jako jediná fotografie mého syna, ale reprezentuje všechny lidi, které jeho život ovlivnil, lidi, které nikdy nepotkám.
Někdy mi píšou emaily.
Mluví o tom, jak jim chybí Joel, i když ho nikdy nepotkali.
Popisují slzy, které prolili pro mého syna, a to malinko ulehčuje břemeno mého smutku, vědění, že je to sdíleno s mým desetiletým synem sledujícím průchod hrou na YouTube, nebo s doktorem, který si v letadle hraje s telefonem, nebo s profesorkou, která Joela představuje prvákům filozofie.
Vytvořili jsme videohru, kterou je těžké hrát.
Ale mě to tak přijde správné, protože ty nejtěžší chvíle našich životů nás mění víc než jakýkoli cíl, kterého bychom mohli dosáhnout.
Tragédie změnila moje srdce víc než jakýkoli splněný sen, který bych si kdy mohla představit.
Děkuji.
(Potlesk)
Fakulta architektury, do které jsem chodil před třiceti lety, stála v ulici, kde byla také úžasná galerie umění navržená skvělým architektem Louisem Kahnem.
Miluji tu budovu a často jsem ji také navštěvoval.
Jednoho dne jsem uviděl člena ochranky, jak přejíždí rukou po betonové zdi.
A způsob, jakým to udělal, ten výraz v jeho tváři -- něco z toho se mě dotklo.
Kousek té budovy pohnul srdcem toho člověka. Architektura má tu sílu vámi pohnout.
Také jsem to cítil a říkal jsem si: "Wow. Jak to architektura dělá?"
Ve škole jsem se učil, jak navrhovat, ale tam -- tam jsem viděl srdce.
Velice se mě to dotklo.
Vaše srdce touží po kráse, po smyslovosti, po atmosféře, po duševním prožitku.
To je řeč nevyslovitelného a nezměrného.
A přesně pro to žijeme; pro šanci toto okusit.
V roce 2003 se objevila otevřená výzva pro návrhy chrámu Bahá'í v Jižní Americe.
Byl to první chrám v Jižní Americe.
Kontinentální chrám, velký milník pro komunitu Bahá'í, protože by to byl poslední velký chrám a otevřelo by to dveře pro malé lokální chrámy a možnost jejich výstavby po celém světě.
A úkol byl zdánlivě jednoduchý a jedinečný v kontextu náboženství: kruhový prostor, devět stran, devět vchodů, devět cest, který by dovolil vejít do chrámu ze všech směrů, devítka symbolizující úplnost, dokonalost.
Žádná kazatelna, žádné kázání protože náboženství Bahá'í neuznává žádné kněze.
A ve světě, který staví zdi, měl tento návrh ukázat pravý opak.
Musel být otevřený, vítající lidi jakéhokoli náboženství, životních příběhů, pozadí, nebo i nevěřící; nová forma posvátného místa bez pravidel nebo předloh.
Bylo to jako navrhovat první kostel křesťanství nebo první mešitu islámu.
Žijeme ve sekulárním světě.
Jak dnes navrhnete posvátné místo?
A jak dnes vůbec definujete, co je posvátné?
Narazil jsem na jeden krásný verš z knih Bahá'í, který mluví o modlitbě.
Říká, že když se za něco modlíte a vaše modlitba je vyslyšena -- což je samo o sobě zajímavé -- samé základy vašeho srdce se rozzáří.
Líbila se mi myšlenka spojení vnitřního a vnějšího, je to jako když vidíte člověka a řeknete: "Ten září."
A říkal jsem si: "Jak mám postavit něco takového, vytvořit budovu která oživne světlem?"
Jako alabastr, který prosvícený ožívá.
Tak jsem začal kreslit, dvouvrstvý, průsvitný návrh s vnitřní strukturou zachycující světlo.
Možná jediná čistá forma vyzařování, jakou si dokážete představit, by byla kupole a všechno, co jsme navrhrli, vypadalo příliš jako vejce.
(Smích) Nebo kaňka.
Takže hledáte.
Znáte to hledání... hledání inspirace, která by nás pohltila, Doslova žijete pro překvapení.
A náhodou jsem si vzpomněl, že jsem viděl video rostliny, která se na světle pohybovala, a donutilo mě to přemýšlet o pohybu, vztažení se, o myšlence, že chrám se může vztahovat. Stejně jako hledání se vypíná k Bohu.
Můžete si také představit pohyb po kružnici, který může značit jak pohyb, tak stav klidu, stejně jako vesmír, něco, co vídáváte často.
(Smích) Ale jen rotace by nestačila, protože jsme potřebovali formu.
V knihách Bahá'í se píše o chrámech tak dokonalých, jak jen to lidstvo dokáže. A my jsme si stále říkali: "Co je to dokonalost?"
Vzpomínám si, jak jsem narazil na obrázek japonského koše. A říkal jsem si, že musíme překročit naše západní představy o dokonalosti. Ta úžasná silueta toho koše, ta nepoddajnost. Takový důlek byste hledali na rameni nebo na lícní kosti nebo jiném organickém tvaru.
Tak jsme kreslili a vytvářeli modely, linky spojující se ve vrcholu, jemné linky, které se stávají jakoby drapérií a průsvitnými skládajícími se závěsy. Myšlenka skládání a kroucení -- vzpomínáte si na tu rostlinu, která se vzpínala?
Toto začalo vypadat zajímavě. Vyrývání základů, výtváření vchodů.
Až jsme došli k tomuhle.
Tento chrám měl dvě vrstvy, devět průsvitných závojů, ztělesněné světlo, plynulé linky jako světelná draperie.
Z 80 zemí přišlo 180 návrhů a tento byl vybrán.
Takže jsme postoupili do další fáze: jak to postavíme?
V návrhu byl alabastr,
ale byl moc měkký. Experimentovali jsme s mnoha materiály ve snaze získat tenhle typ lesku a nakonec jsme zvolili borosilikát.
Borosilikátové sklo, jak víte, je velmi pevné. Pokud zlámete tyče z borosilikátu a roztavíte je za správné teploty, získáte tento nový materiál, lité sklo, jehož výroba nám zabrala dva roky.
Mělo jednu vlastnost, která se nám libila. Ztělesněné světlo, ale uvnitř muselo být světlo jemné, jako vitřní podšívka saka.
Vnějšek chrání, ale vnitřek je příjemný na dotek.
Našli jsme malou žílu ve velkém lomu v Portugalsku, která obsahovala tenhle nádherný kámen, který si majitelé nechali po sedm generací v rodině, čekajíc na ten správný projekt, pokud na to věříte.
Podívejte se na ten materiál.
Je nádherný. A způsob, jakým se rozsvěcuje; je krásně průsvitný.
Zde vidíte tu strukturu.
Světlo jí krásně proniká.
A pokud se podíváte dolů, devět křídel je svázáno, strukturálně, ale symbolicky silně. Velká symbolika spojení; čistá geometrie, perfektní kruh, 30 metrů v řezu i v půdorysu, perfektně symetrické, jako myšlenka posvátnosti a geometrie,
A tady můžete vidět, jak budova roste. 2000 ocelových spojů, 9000 kusů oceli, 7800 kusů kamene, 10 000 kusů litého skla, každý v jiném tvarů, celá superstruktura popsaná, navrhnutá, vyrobená pomocí technologií pro lety do vesmíru, prefabrikovaná stroj do stroje, roboticky. Velké týmové usilí, umíte si představit... doslova stovek lidí, a bez tří procent z našeho $30 mil. rozpočtu stanoveného v roce 2006.
(potlesk) Devět křídel spojených dohromady vytvářejících hvězdu s devíti hroty a tvar sám pohybující se v prostoru, sledující slunce.
A tady to máte.
Publikum: Jůů!
(Potlesk) Snad vhodná odpověď na ten nádherný verš: "vyslyšená modlitba", otevřená ve všech směrech, která chytá modré světlo úsvitu, světo dne bílé jako stan, zlaté světlo odpoledne, a samozřejmě v noci pravý opak; smyslnost, zachytávající světlo mnoha zvláštními způsoby.
A co je zajímavé: před 14 lety, když jsme podali návrh, jsme ukázali chrám postavený v Andách.
Původně neměl stát v Andách, ale po devíti letech jsme skončili právě tam. Linky chrámu kontrastují s čistou přírodou. A pokud se otočíte, tak uvidíte celé město pod vámi. A zevnitř máte pohled na všechny strany, na zářící zahrady z každého výklenku, zářící cesty.
Minulý říjen, slavností otevření: nádherná, posvátná událost, 5000 lidí z 80 zemí, nekonečná řeka návštěvníků, domorodí obyvatelé z celé Jižní Ameriky. Někteří za svůj život nikdy neopustili své vesnice.
A samozřejmě tento chrám patří lidem, nám všem, různých kultur a životních stylů, různých vyznání. Ale pro mě je nejdůležitější to, jak chrám působí zevnitř: intimně, posvátně, každý je v něm vítán.
A pokud jen pár příchozích má ten stejný pocit jako ochranka, potom to opravdu bude jejich chrám.
A to by se mi moc líbilo.
Děkuji.
(Potlesk)
Chci vám říci příběh o jedné dívce.
Ale nemůžu vám říct její pravé jméno.
Tak jí říkejme třeba Hadiza.
Hadize je dvacet let.
Je stydlivá, ale má krásný úsměv, který jí rozzáří tvář.
Ale má neustále bolesti.
A nejspíš bude muset brát léky po celý zbytek svého života.
Chcete vědět proč?
Hadiza je dívka z Chiboku a 14. dubna 2014 byla unesena teroristickou skupinou Boko Haram.
Nicméně se jí podařilo uniknout tím, že vyskočila z nákladního auta unášejícího dívky.
Ale když přistála, zlomila si obě nohy a musela se plazit po břiše, aby se schovala ve křoví.
Řekla mi, že se bála, že se pro ni Boko Haram vrátí zpět.
Byla jedna z 57 dívek, které se ten den zachránily výskokem z nákladních aut.
Tento příběh vyvolal, zcela právem, vlnu diskusí napříč světem.
Lidé jako Michelle Obamová, Malála a další protestovaly proti událostem a zhruba ve stejné době -- tehdy jsem totiž žila v Londýně -- jsem byla vyslána z Londýna do Abuji zúčastnit se Světového ekonomického fóra, které Nigérie poprvé hostila.
Ale když jsme dorazili, bylo jasné, že po městě koluje jen jediný příběh.
Začali jsme vyvíjet tlak na vládu.
Vytrvale jsme kladli otázky ohledně jejich kroků k získání dívek zpět.
Pochopitelně však nebyli příliš nadšeni z našeho neustálého vyptávání a řekněme jen, že jsme obdrželi slušné množství "alternativních faktů".
(Smích) Vlivní Nigerijci nám tehdy říkali, že jsme naivní a že nechápeme politickou situaci v Nigérii.
Ale také nám řekli, že příběh o dívkách z Chiboku byla falešná zpráva.
Bohužel, tento výmysl přetrval a i dnes je v Nigérii mnoho lidí, kteří věří, že dívky nikdy uneseny nebyly.
A přesto jsem mluvila s lidmi jako tito -- otřesení rodiče, kteří nám řekli, že v den, kdy Boko Haram unesl jejich dcery, běželi do lesa Sambisa za vozidly unášejícími jejich dcery.
Byli ozbrojeni mačetami, ale byli nuceni vrátit se, protože Boko Haram měl zbraně.
Na dva roky se zprávy začaly zabývat jinými tématy a dva roky jsme o dívkách mnoho neslyšeli.
Všichni předpokládali, že zahynuly.
Ale loni v dubnu jsem obdržela toto video.
Toto je snímek z videa, které Boko Haram natočil jako důkaz jejich života a prostřednictvím zdroje jsem obdržela toto video.
Ale než jsem ho mohla zveřejnit, musela jsem cestovat na severovýchod Nigérie a mluvit s rodiči, abych si video ověřila.
Na potvrzení jsem nemusela čekat dlouho.
Jedna z matek mi po zhlédnutí videa řekla, že kdyby se mohla natáhnout do notebooku a vytáhnout z něj své dítě, tak by tak učinila.
Jen vy z publika, kdo jste rodiči jako já, si dokážete představit muka, kterými si ta matka prošla.
Toto video odstartovalo vyjednávání s Boko Haram.
A jeden nigérijský senátor mi řekl, že do vyjedávání se pustili jen díky tomuto videu, neboť už dlouho považovali dívky z Chiboku za mrtvé.
Loni v říjnu bylo osvobozeno jednadvacet dívek.
Bohužel, téměř 200 jich je stále pohřešovaných.
Musím se přiznat, že jsem nebyla nestrannou pozorovatelkou, co se týče tohoto příběhu.
Jsem rozčilená, když si vzpomenu na všechny promarněné příležitosti k záchraně těchto dívek.
Jsem rozčilená, když pomyslím na to, co mi řekli jejich rodiče: že kdyby byly dcerami bohatých a mocných, byly by nalezeny mnohem dříve.
A jsem rozčilená z toho, že falešné informace, podle mého názoru, způsobily zpoždění; zčásti to byl důvod, proč se dívky nevrátily dříve.
Tohle svědčí o tom, jak velké nebezpečí pramení z falešných zpráv.
Co s tím tedy můžeme dělat?
Jsou tu někteří velmi chytří lidé, chytří inženýři z Googlu a Facebooku, kteří se snaží používat technologie k zastavení šíření falešných zpráv.
Ale přesně si myslím, že každý z nás -- vy i já -- v tom hrajeme důležitou roli.
My jsme ti, kteří sdílí obsah.
My jsme ti, kteří tyto příběhy sdílí na internetu.
V dnešní době jsme všichni propagovateli a za to, co sdílíme, neseme odpovědnost.
Když pracuji jako novinářka, musím kontrolovat a ověřovat informace.
Věřím svým instinktům, ale neustále si kladu otázky.
Proč mi ten člověk vypráví tu historku?
Co může získat tím, že sdílí tyto informace?
Má něco za lubem?
Jsem přesvědčena, že my všichni si musíme klást podobné otázky ohledně informací, na které narazíme na internetu.
Výzkumy prokázaly, že někteří z nás sdílí příběhy, a přitom zběžně zhlédnou pouze titulek.
Kdo z nás to už udělal?
Vím, že já ano.
Ale co kdybychom přestali na informace, které objevíme, pohlížet jen povrchově?
Co kdybychom se zastavili a pomysleli na možné následky informací, které předáváme dál, a jejich potenciál k zažehnutí násilí či nenávisti?
Co kdybychom se zastavili a pomysleli na skutečné následky informací, které sdílíme?
Mockrát vám děkuji za pozornost.
(Potlesk)
Minulý rok...
byl pro mě peklem.
(Smích) Poprvé jsem ochutnal nigerijskou "jollof".
(Smích) Ale ve vší vážnosti, procházel jsem si mnoha osobními problémy.
Konfrontován s obrovským stresem jsem zažil záchvat úzkosti.
Některé dny jsem vůbec nemohl pracovat.
Jindy se mi zas chtělo jen ležet v posteli a brečet.
Lékař se mě zeptal, jestli bych chtěl o svém duševním zdraví mluvit s odborníkem, o svém stresu a úzkosti.
Duševní zdraví?
Strašlivě jsem se styděl.
Cítil jsem váhu předsudků.
Mám milující, podporující rodinu a neskutečně loajální přátele, i přesto jsem si nedovedl představit, že bych se někomu svěřil se svou bolestí.
Dusil jsem se pod naší přísnou strukturou africké mužnosti.
"Existují lidé, kteří jsou na tom hůř, Sangu.
Neber se tak vážně!"
Když jsem poprvé slyšel o "duševním zdraví", byl jsem čerstvým studentem z Ghany na internátní škole Peddie School v New Jersey.
Právě jsem si prošel brutální zkušeností, kdy jsem ztratil sedm milovaných osob v průběhu jednoho měsíce.
Školní sestra, která se zajímala o to, čím jsem si prošel, Bůh jí žehnej, se mě ptala na moje duševní zdraví.
"Je padlá na hlavu?"
Napadlo mě. Copak neví, že jsem africký muž?
Přesně jako Okonkwo v knize "Things Fall Apart", my, afričtí muži, nevíme jak emoce zpracovat a projevit.
Vyrovnáme se se svými problémy.
(Potlesk) Vyrovnáme se se svými problémy.
Zavolal jsem svému bratrovi a utahoval si z "Oyibo" lidí - bělochů - a jejich zvláštních chorob jako deprese, porucha pozornosti a jiné divné věci.
Protože jsem vyrůstal v západní Africe, když lidé použili výraz "duševně nemocní", vybavil jsem si šílence, se špinavými dredy, který bloumal polonahý po ulici.
Všichni o nějakém víme.
Naši rodiče nás před ním varovali.
"Mami, mami, proč je šílený?"
"Drogy! Když se na drogy jen podíváš, skončíš jak on."
(Smích) Když dostanete zápal plic, vaše máma vás hned vezme do nejbližší nemocnice na vyšetření.
Ale když se odvážíte přiznat depresi, váš místní kněz z vás začne vyhánět démony a obviňovat vesnické čarodějky.
Podle Světové zdravotnické organizace je duševní zdraví o tom, jak se člověk dovede vyrovnat s běžným stresem v životě; být produktivní a být přínosem své komunitě.
Duševní zdraví zahrnuje emoční, psychickou a sociální pohodu.
Celosvětově se 75 % případů duševních nemocí vyskytuje v zemích s nízkým příjmem.
I přesto většina afrických vlád investuje méně než 1% zdravotního rozpočtu do duševního zdraví.
Co je ještě horší, v Africe máme obrovský nedostatek psychiatrů.
Například v Nigérii je jich přibližně 200, v zemi, která má skoro 200 miliónů lidí.
V celé Africe, 90 % našich lidí nemá přístup k léčbě.
To má za následek, že trpíme o samotě, umlčeni předsudky.
My Afričani často reagujeme na duševní zdraví odtažením, ignorancí, vinnou, strachem a hněvem.
Ve studii provedené Arboledou-Flórez, která se přímo ptala, "Co způsobuje duševní nemoci?"
34 % nigerijských respondentů uvedlo užívání drog, 19 % řeklo boží hněv a boží vůle, (Smích) 12 % uvedlo magii a ovládnutí démony.
Pár z nich však vzpomnělo jiné příčiny duševních chorob, jako je genetika, socioekonomický status, válka, konflikt nebo ztráta milované osoby.
Stigmatizace duševních chorob má často za následek ignorování a démonizaci postižených.
Fotožurnalista Robin Hammond zdokumentoval pár případů tohoto zneužití
v Ugandě, v Somálsku a tady v Nigérií.
Tyhle předsudky se mě osobně dotýkají.
V 2009 jsem uprostřed noci obdržel zoufalý telefonát.
Mému nejlepšímu příteli na celém světě, brilantnímu, filozofickému, okouzlujícímu modernímu mladému muži, byla diagnostikována schizofrenie.
Pozoroval jsem, jak se někteří přátelé, se kterými jsme vyrůstali, stáhli.
Slyšel jsem ty posměšky.
Slyšel jsem, co se šeptalo.
"Slyšel jsi, že se zbláznil?"
"Zbláznil se!"
Pohrdavé a ponižující komentáře o jeho stavu, věci, které bychom nikdy neřekli o člověku s rakovinou nebo s malárií.
Z nějakého důvodu, co se týče duševní nemoci naše ignorance zničí všechnu empatii.
Stál jsem po jeho boku, když ho jeho komunita opustila, ale naše láska nikdy nezeslábla.
Stal jsem se zapáleným do duševního zdraví.
Inspirován jeho situací jsem na univerzitě pomohl založit skupinu zajímající se o duševní zdraví.
V průběhu mé funkce v postgraduálním vzdělávání jsem podporoval mnoho studentů s problémy s duševním zdravím.
Viděl jsem africké studenty, kteří se trápili a nebyli schopni o tom s nikým mluvit.
I s těmito znalostmi a jejich příběhy jsem se já sám trápil a nedokázal jsem s nikým mluvit, když jsem se potýkal se svou úzkostí, tak hluboký je náš strach z toho, že se staneme tím šílencem.
My všichni - a zejména Afričané - si musíme uvědomit, že naše duševní problémy neubírají z naší mužnosti, a naše traumata neposkvrňují naši sílu.
Musíme vnímat duševní zdraví stejně důležité jako fyzické zdraví.
Musíme přestat potichu trpět.
Musíme přestat stigmatizovat nemoci a traumatizovat postižené.
Promluvte si s přáteli.
Promluvte si s blízkými.
Promluvte si s profesionály.
Buďte zranitelní.
Buďte si jistí, že v tom nejste sami.
Ozvěte se, když se trápíte.
Být upřimní v tom, jak se cítíme, z nás nedělá slabochy, ale lidi.
Až příště uslyšíte "duševně nemocný", nemyslete jen na toho šílence.
Vzpomeňte si taky na mě.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk)
Bylo mi 14 let a vykrádal jsem hrací automat v bowlingové hale. A když jsem vycházel z budovy, hlídač mě čapnul za rameno, ale já začal utíkat.
Běžel jsem ulicí, vyskočil jsem na plot.
A když jsem se dostal nahoru, tíha 3000 čtvrťáků v mé tašce mě stáhla zpět k zemi.
Když jsem se probral, stál nade mnou hlídač a řekl: "Příště, ty malej smrade, ukradni něco, co seš schopnej unýst."
(smích) Odvezli mě do nápravného zařízení a když mě vrátili do péče mé matky, první slova mého strýce byla: "Jak ses mohl nechal chytit?"
Řekl jsem: "Chlape, ta taška byla moc těžká."
On řekl: "Neměl jsi brát všechny čvrťáky."
Řekl jsem: "Byly tam jen drobné.
Co jsem měl dělat?" Za 10 minut mě strýc vzal vyloupit další hrací automat.
Potřebovali jsme peníze na cestu domů.
To byl můj život.
Vyrostl jsem v Oaklandu v Kalifornii, s matkou a s členy mé nejbližší rodiny, závislé na cracku.
Prostředí, kde jsem žil, se skládalo z rodiny, přátel a ubytoven pro bezdomovce.
Častokrát byla večeře servírovaná ve vývařovně.
Jeden známý mi řekl: "Peníze vládnou světem a vším.
Peníze vládnou i na ulicích.
A když půjdeš za penězi, přivede tě to ke špatným nebo k dobrým lidem."
Chvíli potom jsem spáchal svůj první zločin a bylo to poprvé, kdy mi někdo řekl, že mám potenciál a já cítil, že ve mě někdo věří.
Nikdy jsem neslyšel, že můžu být právník, doktor nebo inženýr.
Jak bych to asi zvládnul? Neuměl jsem číst, psát ani hláskovat.
Byl jsem negramotný.
Tak jsem si vždycky myslel, že zločin je jediná cesta.
A potom, jednoho dne, s někým jsem si povídal a on mi řekl o loupeži, kterou bychom mohli spáchat.
A tak se stalo.
Realita byl taková, že jsem vyrůstal ve finančně nejsilnějším národě na zemi, ve Spojených státech amerických a přitom jsem viděl svoji matku stát ve frontě v krevní bance, aby prodala svoji krev za 40 dolarů a mohla nakrmit své děti.
Pořád má na pažích stopy od jehel, které to dokazují.
Já jsem se nestaral o své okolí,
oni se nestarali o můj život.
Všichni udělali cokoliv, aby dostali to, co chtěli: drogoví dealeři, zloději, krevní banka.
Všichni si brali krvavé peníze.
Tak jsem si bral svoje - jakkoliv.
Bral jsem si svoje.
Finanční gramotnost opravdu vládne světu a já byl dítě, otrok, který následoval ty špatné lidi.
V 17 letech jsem byl zatčen pro loupež a vraždu a brzy jsem se naučil, že peníze vládnou ve věznici víc než na ulici, proto jsem chtěl do hry.
Jednou jsem spěchal, abych popadnul sportovní rubriku v novinách, aby mi ji mohl kámoš na cele přečíst a omylem jsem sebral obchodní rubriku.
A ten starý chlápek říká: " Hele, mladej, tys donesl burzu?"
A já řekl: "Co to je?"
On řekl: " To je místo, kde mají běloši všechny své peníze."
(smích) A to bylo poprvé, kdy jsem uviděl záblesk naděje. Budoucnost.
Vysvětlil mi ve zkratce, co taková burza je, ale byl to jen záblesk.
Jak bych to mohl asi zvládnout?
Neuměl jsem číst, psát ani hláskovat.
To, co jsem se naučil, abych skryl svou negramotnost v tomto prostředí už nefungovalo.
Byl jsem chycen do pasti, kořist mezi dravci, v boji o svobodu, kterou jsem nepoznal.
Byl jsem ztracenej, unavenej, vyčerpal jsem všechny nápady.
Takže ve 20 letech jsem udělal nejtěžší věc ve svém životě.
Vzal jsem si knihu. A byly to ty nejtrýznivější chvíle mého života - - snažit se naučit číst. Odsuzovala mě rodina, mí kámoši.
Povím vám, bylo to těžké.
Byl to boj.
Ale pomalu jsem poznával, že dostávám ten nejlepší dar, který jsem mohl dostat: sebeúctu, znalosti, disciplínu.
Byl jsem tak natěšený, že jsem četl všechno, co se mi dostalo do ruky: obaly od bonbónů, visačky na oblečení, cedule na ulici, všechno.
Prostě jsem četl všechno!
(potlesk) Chtěl jsem jen číst.
Byl jsem tak nadšený, že umím číst a hláskovat.
Přišel za mnou kámoš a říká: "Hele, co to jíš?"
A já: "B-O-N-B-Ó-N, bonbón."
(smích) A on: " Dej mi taky." I já: "N-E.
Ne." (smích) Bylo to boží.
Bylo to proprvé v životě, kdy jsem doopravdy uměl číst.
Ten pocit z toho byl neskutečný.
A potom, ve 22, uvědomil jsem si sám sebe, získal jsem sebeúctu. Pamatoval jsem si, co mi řekl OG [zkušený gangster].
Tak jsem popadnul obchodní sekci v novinách
a chtěl jsem najít ty bílé bohaté lidi.
(smích) Hledal jsem ten záblesk.
Když jsem postupoval dál a učil ostatní, jak zvládnout peníze a investice, poznal jsem, že musím být zodpovědný i ve svých věcech.
Ano, vyrůstal jsem ve velmi složitém prostředí, ale to já jsem se rozhodl páchat zločiny a to jsem si musel připustit.
Musel jsem převzít zodpovědnost a to jsem taky udělal.
Vytvářel jsem osnovy, jak učit vězně hospodařit s výdělky za práci ve vězení.
Správný životní styl poskytne nástroje, které lze využít pro hospodaření s penězi po náratu do společnosti - stejné, které využívá většina z těch, kteří nespáchali zločin.
Potom jsem zjistil, že podle MarketWatch, přes 60 % americké populace má naspořeno méně než 1000 dolarů.
Sport Illustrated napsal, že přes 60 % hráčů NBA a NFL je na mizině.
40 % manželských problémů je spojeno s finančními problémy.
Co to sakra je?
(smích) To mi chcete říct, že lidé pracují celý život, kupují auta, oblečení, domy a ostatní věci a přitom žijí od výplaty k výplatě?
Sakra, jak mají členové společnosti pomoci lidem ve vězení zpět do společnosti, když nezvládnou svoje záležitosti?
Zpackali jsme to.
(smích) Potřeboval jsem lepší plán.
Tohle nebude fungovat dobře.
Takže...
...jsem přemýšlel.
Nyní jsem měl povinnost začít s lidmi okolo a pomáhat jim. A bylo to šílené, protože jsem se zajímal o své okolí.
Tý jo, představte si, já se zajímal o společnost.
Finanční negramotnost je nemoc, který mrzačila menšiny a nižší třídy v naší společnosti, po generace a generace. A to by nás mělo naštvat.
Zeptejte se sami sebe: Jak může být 50 % americké populace finančně negramotné ve státě, který je poháněn finanční prosperitou?
Náš přístup k justici, náš sociální status životní podmínky, doprava a jídlo závisí na penězích, které většina není schopná ovládnout.
To je šílené!
Je to epidemie a je to pro veřejnost nebezpečnější než cokoli jiného.
Podle Kalifornské vězeňské služby přes 70 % uvězněných spáchalo nebo bylo odsouzeno za zločiny spojené s penězi: loupeže, vloupání, podvody, krádeže, vydírání. A seznam pokračuje dál.
Koukněte na toto: typická uvězněná osoba nastoupí do kalifornského vězení bez finančního vzdělání, vydělává 30 centů za hodinu, přes 800 dolarů ročně, nemá žádné skutečné výdaje a nic si nenašetří.
Po propuštění dostane u brány 200 dolarů a řeknou mu: "Hele, hodně štěstí, žádné problémy a nevracej se do vězení."
Bez smyslupného nebo dlouhodobého finančního plánu, co udělá?
V šedesáti?
Najde si dobrou práci nebo se vrátí ke kriminálnímu chování, které ho hned přivede do vězení?
Vy platíte daně, vy rozhodněte.
Dobře, pravděpodobně jeho vzdělání už rozhodlo za něj.
Takže jak léčíme tuto nemoc?
Spoluzaložil jsem program, "Posílení finanční a emoční gramotnosti".
Říkáme mu FEEL [cítit] a učí, jak oddělit vaše emoce od finančních rozhodnutí. Existují čtyři nadčasová pravidla pro osobní finance: přiměřeně spořte, ovládejte vaše životní náklady, půjčujte si efektivně a investujte své finance tak, aby pracovaly pro vás, ne vy pro peníze.
Vězni potřebují tyto životní dovednosti, než se opět vrátí do společnosti.
Nemůžete zvládnout rehabilitaci bez těchto životních dovedností.
Myšlenka, že jen profesionálové dokážou investovat a ovládat peníze, je absolutně směšná a kdokoli vám to řekl, tak lže.
(potlesk) Profesionál je osoba, která zná své řemeslo lépe než většina a nikdo neví, kolik peněz potřebujete, máte nebo chcete mít, lépe než vy, Což znamená, že vy jste ten profesionál.
Finanční gramotnost není dovednost, dámy a pánové,
je to životní styl.
Finanční gramotnost je vedlejší produkt řádného životního stylu.
Finančně vzdělaný vězeň se může stát občanem, který platí daně. Finančně vzdělaný daňový poplatník jím může zůstat.
To nám dovolí vytvořit si most k lidem, které ovlivňujeme: rodinu, přátele a ty mladé lidi, kteří stále věří, že zločin a peníze jdou ruku v ruce.
Zahoďte strach a úzkost z velkého světa financí a všechny ty ostatní nesmysly, které slýcháte.
A dostaňte se k jádru toho, co mrzačí naši společnost; snažte se být lepšími manažery vlastního života.
Vytvořte si jednoduchou a snadno použitelnou osnovu, která jde k podstatě, podstatě finanční samostatnosti a emoční gramotnosti.
Sedíte v hledišti a možná si říkáte: "Á je, já ne, na to ti neskočím." Tak přijďte do mé hodiny... (smích) ...a já vám ukážu, kolik vás to stojí, pokaždé, když do toho zapojíte city.
(potlesk) Děkuji mockrát.
Děkuji. (potlesk)
Co mají Harry Potter, Katniss Everdeen a Frodo společného s hrdiny dávných mýtů?
... Co kdybych vám řekl, že jsou všichni jen různou verzí téhož hrdiny?
Věřili byste tomu?
Joseph Campbell tomu věřil.
Studoval mýty ze všech koutů světa a napsal knihu nazvanou "Tisíc tváří hrdiny". Převyprávěl v ní mnoho příběhů a vysvětlil, že každý z nich je obměnou téhož příběhu, CESTOU HRDINY.
Jak tedy "cesta hrdiny" vypadá?
Představte si ji jako kruh.
Cesta začíná a končí v hrdinově "obyčejném světě", ale vede jej do neznámého, "neobyčejného světa".
Během cesty se přihodí jisté klíčové události.
Vzpomeňte si na svoji oblíbenou knihu či film.
Následuje tuto strukturu?
Výchozí stav, tady začináme.
Na 1. hodině: Volání k dobrodružství
Hrdina obdrží tajemnou zprávu.
Pozvání? Výzvu?
Na 2. hodině: Pomoc Hrdina potřebuje pomoc, nejspíš od někoho staršího a moudřejšího.
Na 3. hodině: Vykročení na cestu Hrdina překročí práh, opustí svůj každodenní, bezpečný domov, vstoupí do neobyčejného světa
a vydá se na dobrodružství.
Na 4. hodině: Zkoušky Být hrdinou je dřina: náš hrdina vyřeší hádanku, zabije nestvůru, unikne z léčky.
Na 5. hodině: Přiblížení se Přišel čas čelit největší zkoušce, hrdinově největšímu strachu.
... Na 6. hodině: Krize Hrdina zažívá nejtěžší chvíle.
Čelí smrti a možná dokonce zemře, jen proto, aby znovu povstal.
Na 7. hodině: Poklad ... Díky své odvaze získá hrdina nějaký poklad, uznání či zvláštní schopnosti.
Na 8. hodině: Následek Ten se liší příběh od příběhu.
Skloní se nestvůry před hrdinou? Nebo jej pronásledují na útěku z neobyčejného světa?
Na 9. hodině: Návrat Po všech dobrodružstvích se hrdina vrací do obyčejného světa.
Na 10. hodině: Nový život Výprava hrdinu změnila. Svůj starý život nechal za sebou.
Na 11. hodině: Rozuzlení Všechny části a zápletky příběhu se uzavřou.
Na 12. hodině: Výchozí stav, ale povýšený na novou úroveň.
Když jste hrdinou, nic není stejné.
Mnoho oblíbených knih a filmů se drží této pradávné struktury.
Pojďme se podívat, do jaké míry ji dodržují "Hladové hry" (Hunger Games).
Kdy slyší Katniss Everdeen "volání k dobrodružství", které začne příběh?
Když je její sestra vylosovaná v loterii.
A co "pomoc"?
Pomůže jí někdo na její výpravě?
Haymitch.
A co "vykročení na cestu"?
Opustí svůj obyčejný svět?
Odjede vlakem do hlavního města.
Takže už chápete.
Co máte společného s Harrym Potterem, Katniss Everdeen a Frodem?
Jste lidé, stejně jako oni.
Mýtus o Cestě hrdiny se vyskytuje napříč všemi kulturami a stále se aktualizuje, protože my lidé vnímáme svět skrze symbolické příběhy o našich životech.
Opustíte svoji komfortní zónu, zažijete něco, co vás změní, obnovíte své síly a pustíte se do toho znovu.
Nemusíte doslova zabít draka, nebo se utkat s Voldemortem, ale čelíte stejně nebezpečným problémům.
Joseph Campbell řekl: "Jeskyně, do které se bojíte vstoupit, skrývá poklad, po kterém toužíte."
Co představuje symbolickou jeskyni, do které se bojíte vstoupit?
Ucházet se o roli ve školním představení?
Nebo o místo v baseballovém týmu?
Láska?
Sledujte tuto strukturu v knihách, filmech a seriálech.
Určitě ji znovu rozpoznáte.
A vnímejte její přítomnost ve svém životě.
Naslouchejte svému "volání k dobrodružství",
přijměte výzvu,
překonejte strach a získejte "poklad", po kterém toužíte.
A potom to celé udělejte znovu...
Pokud byste se za něco pokusili zaplatit kusem papíru, asi by s tím byl trochu problém.
Samozřejmě, pokud by tím kusem papíru nebyla stodolarová bankovka.
Co ale dělá bankovku o tolik zajímavější a hodnotnější než jiné kusy papíru?
Konec konců, moc se toho s ní dělat nedá.
Nemůžete ji sníst.
Nemůžete s ní nic postavit
a spálit ji je nelegální.
Takže co je na ní tak zvláštního?
Samozřejmě, odpověď asi znáte.
Stodolarové bankovky vytiskla vláda a ustanovila je oficiální měnou, zatímco jiné kusy papíru ne.
Ale to je právě to, co je legalizuje.
Na druhou stranu to, co určuje hodnotu stodolarové bankovky, je, jak hodně nebo málo je jich v oběhu.
V průběhu historie byla hodnota většiny měn včetně dolaru, svázána s hodnotou cenných komodit a jejich množství v oběhu záviselo na vládních zlatých a stříbrných rezervách.
Ale poté, co v roce 1971 tento systém v USA zrušili, se stal dolar tím, co dnes známe jako nekryté peníze, tedy nekryté žádným vnějším zdrojem a závislé čistě na měnové politice vlády a jejím rozhodnutí, kolik peněz vytiskne.
A který vládní odbor tuto politiku stanovuje?
Výkonný, legislativní či soudní?
Překvapující odpověď zní: žádný!
Měnovou politiku vlastně ustanovuje nezávislý Federální rezervní systém neboli Fed, tvořený 12 regionálními bankami ve velkých městech po celé zemi.
Jeho rada guvernérů, jež je jmenována prezidentem a schvalována Senátem, podává zprávy Kongresu a všechny výnosy z Fed jdou do Státní pokladny USA.
A aby nemohly Fed ze dne na den ovlivňovat náhlé změny politiky, není pod přímým dohledem žádného z vládních odborů.
A proč Fed prostě netiskne stodolarové bankovky do nekonečna, aby byl každý šťastný a bohatý?
Protože potom by ty bankovky neměly žádnou hodnotu.
Zamyslete se nad účelem peněz, kterým je směňování za zboží a služby.
Pokud se celková hodnota peněz v oběhu zvyšuje rychleji než celková hodnota zboží a služeb v ekonomice, potom si za každou bankovku budeme moci koupit čím dál tím méně věcí a služeb.
Říká se tomu inflace.
Na druhou stranu, pokud by zůstávaly zásoby peněz stejné, zatímco by výroba zboží a poskytování služeb rostly, zvyšovala by se hodnota každého dolaru v procesu známém jako deflace.
Takže co je horší?
Příliš vysoká inflace znamená, že peníze ve vaší peněžence budou mít zítra menší hodnotu a vy je budete chtít rychle utratit.
I když by to povzbudilo růst obchodu, nabádalo by to i k nadměrné spotřebě a k předzásobení se komoditami jako jsou potraviny a paliva, k růstu jejich cen, a to by vedlo k omezování spotřeby a k ještě větší inflaci.
Ale deflace by způsobila, že by se lidé svých peněz drželi. A menší útraty spotřebitelů by snižovaly zisky obchodníků, to by zvyšovalo nezaměstnanost a další nevůli utrácet, což by vedlo k propadu ekonomiky.
Proto se většina ekonomů domnívá, že ač příliš obojího škodí, je nízká a trvalá inflace nezbytná k podpoře ekonomického růstu.
K určování množství peněz, které by měly být v oběhu, využívá Fed obrovský objem ekonomických dat, včetně míry inflace z minulých období, mezinárodních trendů a míry nezaměstnanosti.
Jako v Mášence a třech medvědech potřebují mít peněz tak akorát, aby stimulovali růst a udržovali zaměstnanost a nedovolili inflaci dosáhnout ničivých úrovní.
Fed nerozhoduje pouze o tom, jak vysokou hodnotu má papír ve vaší peněžence, ale také o vaší šanci získat a udržet si zaměstnání, kde si peníze vyděláte.
Toto je příběh tří plastových lahví, prázdných a odhozených.
Jejich cesty se brzy rozdělí a jejich putování ovlivní něco tak zásadního jako osud planety.
Ale takhle přece vždycky nevypadaly.
Abychom pochopili, kde tyto lahve skončí, musíme se nejdříve podívat, kde se vzaly.
Hrdinky našeho příběhu se zrodily v této ropné rafinérii.
Plast, ze kterého jsou vyrobeny, vznikl chemickým navázáním ropných a plynových molekul, čímž vznikly monomery.
Dále se tyto monomery spojily do dlouhých polymerových řetězců a vytvořily tak plast ve formě milionů granulí.
Ty se roztavily v továrnách a vylisovaly do požadovaného tvaru. Tím vznikl odolný materiál, ze kterého jsou naše tři figurantky.
Stroje naplnily lahve sladkým perlivým nápojem a ty pak byly zabaleny, přepraveny, koupeny, otevřeny, vypity a bez cavyků zahozeny.
A teď tady tak leží, připraveny na svou další cestu do neznáma.
První lahev, stejně jako stovky milionů tun jejích souputnic, skončí na skládce.
Tato obrovská hromada odpadků se každý den rozrůstá, jak přibývá více odpadu, a zabírá stále víc místa.
Jak tam tak ty plasty leží, zmáčknuté mezi vrstvami dalšího odpadu, protéká odpadky dešťová voda a vstřebává z nich sloučeniny rozpustné ve vodě, z nichž některé jsou prudce jedovaté.
Společně tvoří nebezpečnou tekutinu, která se nazývá průsaková voda a která se může dostat do spodních vod, do půdy a do potoků a tím otrávit ekosystémy a poškodit divokou přírodu.
První lahvi to může trvat neuvěřitelných 1 000 let, než se rozloží.
Putování druhé lahve je dobrodružnější, avšak bohužel není o nic šťastnější.
Unáší ji potůček, který se slije s říčkou, říčka vyústí do řeky a řeka se vlije do oceánu.
Po měsících, kdy je ztracena na moři, ji pomalu přitáhne ohromný vír, ve kterém se hromadí odpadky, v místě zvaném Velká tichomořská odpadková skvrna.
Zde oceánské proudy uvěznily miliony kusů plastového odpadu.
Toto je jeden z pěti vodních vírů z plastového odpadu ve světových mořích,
míst, kde se voda kvůli naplaveninám mění na špinavou plastovou polévku.
Některá zvířata, například mořští ptáci, se do toho nepořádku zamotají.
Jako mnozí další si spletou pestrobarevné kousky plastu s potravou.
S plasty v břiše se cítí nasycení, přestože tomu tak není, takže vyhladoví a jedy z plastů postoupí dál do potravinového řetězce.
Například je sní lampovník, lampovníka sní oliheň, oliheň sní tuňák a tuňáka sníme my.
Většina plastů nepodléhá přirozenému rozkladu, což znamená, že se pouze rozpadají na menší a menší částečky, kterým říkáme mikroplasty, a ty mohou kroužit v moři navěky.
Ale třetí lahev je krutého osudu svých kamarádek ušetřena.
Náklaďák ji zaveze do továrny, kde je spolu s dalšími společnicemi slisována a stlačena do balíku.
No, to teda taky nezní úplně růžově, ale vydržte.
Skončí to dobře.
Balíky se sešrotují na kousíčky, které se vyperou a roztaví, a tak se z nich stane surovina, kterou je možné znovu zpracovat.
Jako mávnutím kouzelného proutku je třetí lahev připravena začít nový život v úplně jiné podobě.
Tenhle kousek plastu s tak obyčejným původem se teď může stát úplně čímkoliv.
Sledujete-li zprávy nebo politiku, je možné, že jste narazili na to, jak je slovo „orwellovský“ používáno v různých kontextech.
Zamysleli jste ale nad tím, co to doopravdy znamená nebo proč se používá tak často?
Tento pojem je pojmenován po britském autorovi Ericu Blairovi, známému spíše pod pseudonymem George Orwell.
Jeho nejznámější román „1984“ popisuje společnost utlačovanou totalitním režimem. Proto je pojem „orwellovský“ často zaměňován za pojem autoritářský.
Užívání tohoto slova tímto způsobem nejenže nepopisuje Orwellovu myšlenku, ale dokonce dělá to, před čím se nás Orwell snažil varovat.
Orwell byl samozřejmě proti všem druhům tyranie a strávil většinu svého života v boji proti nedemokratickým silám, a to jak krajně levicového, tak i krajně pravicového směru.
Zajímal se ale také o to, jak se takové ideologie šíří.
Mezi jeho nejhlubší vhledy patřilo zjištění, jakou roli hraje jazyk při vytváření našich myšlenek a názorů.
Vláda Oceánie z románu „1984“ kontroluje, co lidé dělají a říkají, a to způsoby, které jsou na první pohled zcela zjevné.
Každý jejich krok a slovo je sledováno a každý jejich prohrešek je nemilosrdně potrestán.
Další způsoby už tak zřejmé nejsou.
Lidé jsou neustále masírováni propagandou složenou z faktů a statistik vyráběných Ministerstvem pravdy.
Ministerstvo lásky je armáda.
Pracovní tábory jsou „tábory radosti“.
Političtí vězni jsou zadržováni a mučeni na Ministerstvu lásky.
Toto jsou příklady dvojsmyslného vyjadřování, ve kterém slova nepřenáší význam, ale podrývají jej tím, že mění význam samotných slov.
Ale to není jediný způsob, kterým režim ovlivňuje jazyk. Odstraňováním slov z angličtiny vytváří oficiální dialekt „newspeak“, který se skládá jen ze zkratek a strohých slov, bez komplexních slov podněcujících nové myšlenky nebo kritické myšlení.
Toto ovlivňování lidské duše Orwell nazval „doublethink“, hypnotický stav kognitivní disonance, ve kterém je člověk nucen odhodit své vnímání reality a nahradit je oficiálně vydanou verzí událostí, diktovanou režimem, nechajíce jednotlivce zcela závislého na státní definici samotné reality.
Toto vytváří svět, ve kterém je porušeno soukromí myšlení jednotlivce, ve kterém může být kdokoli obviněn ze zločinu při mluvení ze spaní, vedení si deníku nebo z milostného vztahu, které se rovnají podvratné činnosti vůči režimu.
Mohlo by se zdát, že taková situace může nastat pouze v totalitním režimu, ale podle Orwella toto může nastat i v demokratických společnostech.
Právě proto „orwellovské“ nemusí nutně znamenat „autoritářské“.
Ve své eseji „Politika a anglický jazyk“ popisuje techniky, jak použitím okázalých slov uplatňovat autoritu, nebo jak maskovat provedená zvěrstva používáním eufemismů a složitých větných struktur.
Ale i mnohem méně patrné zásahy do jazyka ovlivňují to, jak myslíme.
Slova, která denně slyšíme a vidíme v reklamách, byla vytvořena tak, aby ovlivňovala naše chování, stejně jako zvuky a mluva politických kampaní, které zřídka vykreslují problémy takové, jaké doopravdy jsou.
A to, že používáme předpřipravené otázky a odpovědi, které čerpáme z médií nebo kopírujeme z internetu, může negativně ovlivnit to, jak moc hluboce uvažujeme nebo zda zpochybňujeme své domněnky.
Takže příště až uslyšíte někoho používat termín „orwellovský“, zpozorněte.
Pokud hovoří o klamavém a manipulativním použití jazyka, používá slovo správně.
Pokud mluví jen o masovém sledování a dotírání režimu, popisuje něco autoritářského, ale ne nutně orwellovského.
A pokud toto slovo používá proti všemu, s čím nesouhlasí, je možné, že jeho stanoviska jsou mnohem orwellovštější než to, co kritizuje.
Slova mají moc utvářet myšlenky.
Jazyk je měna politiky a formuje základy společnosti od těch nejběžnějších interakcí až po nejvyšší ideály.
Orwell naléhal na to, abychom si chránili náš jazyk, protože naše schopnost jasně myslet a komunikovat je to, co nás dělí od světa, kde válka znamená mír a kde svoboda je otroctvím.
Mimo fyziky se rád zapojuji i do jiných věcí.
Vlastně, nyní většinou do jiných věcí.
Kupříkladu vzdálené vztahy mezi lidskými jazyky.
Profesionálové, historičtí lingvisté ve Spojených státech
a v západní Evropě se většinou drží dál od jakýchkoliv vzdálených vztahů; dál od vekých skupin, skupin, které jdou daleko do minulosti, dále než známé rodiny.
Nemají to rádi; myslí si, že to je hloupost. Já si nemyslím, že to je hloupost.
Existuje několik skvělých lingvistů, zejména Rusů, kteří pracují na Institutu v Sante Fe a v Moskvě, a já bych velmi rád viděl, kam nás to dovede.
Skutečně najdeme jediného předka z doby před 20, 25 tisíci let?
A co když se vydáme ještě dále před tohoto jediného předka, do doby, kdy pravděpodobně existovaly boje mezi mnoha jazyky?
Jak daleko můžeme jít? Jak daleko do minulosti můžeme jít s moderními jazyky?
O kolik desítek tisíc let se musíme vrátit?
Chris Anderson: Doufáte nebo tušíte, co by mohlo být tou odpovědí?
Murray Gell-Mann: Hm, tipuji, že moderní jazyky jsou starší než jeskynní kresby a rytiny, jeskynní sochy a taneční kroky v jemné hlíně v jeskyních v západní Evropě z Aurignacianského období před 35 tisíci lety, nebo dříve.
Nevěřím tomu, že by byli schopni vytvořit všechna tato díla a zároveň nemít moderní jazyk.
Takže odhaduji, že skutečný vznik je nejméně takto daleko a možná dále.
Ale to vůbec neznamená, že všechny, mnoho, nebo většina současných doložených jazyků nemohla vzniknout z jiného, který je o mnoho mladší než těch řekněme 20 tisíc let, nebo některého podobného. Říkáme tomu úzké hrdlo.
CA: Hm, Philip Anderson měl možná pravdu.
Možná skutečně víte o všem něco více než kdokoli jiný.
Byla to pro nás čest. Děkujeme, Murray Gell-Mann.
(Potlesk)
Chris Anderson: Elone, vítejte opět na TEDu.
Je skvělé, že jste tu.
Elon Musk: Díky za pozvání.
CA: V následující půlhodince strávíme nějaký čas tím, jak by podle vašich vizí mohla vypadat vzrušující budoucnost, což mě vede k první, trochu ironické otázce: Proč Vás baví vrtat se v hlíně?
EM: Jo.
Na to se ptám sám sebe dost často.
Zkoušíme pod LA vykopat díru, která se, doufejme, stane počátkem trojrozměrné sítě tunelů, která odlehčí přetížené dopravě.
Doprava je teď jednou z nejvíce ubíjejících věcí.
Postihuje to lidi všude na světě.
Zabírá jim spoustu života.
Je to příšerné.
Nepříjemné je to hlavně v LA.
(smích) CA: Přinesl jste s sebou první vizualizaci, která to ukazuje.
Mohu ji pustit?
EM: Jo, jistě. Je to poprvé… jen pro představu, o čem je řeč.
Pár klíčových věcí, které jsou důležité k tomu, abychom měli 3D síť tunelů.
Za prvé je nutné, aby se dal vstup a výstup z tunelu integrovat do provozu ve městě.
Takže, pomocí výtahu a jakési brusle pro auto, která je na výtahu umístěná, vám stačí na vytvoření vstupu a výstupu z tunelu jen dvě parkovací místa.
Auto si pak na brusli najede.
Rychlost nás tady nijak neomezuje, takže provoz navrhujeme tak, aby brusle fungovala při 200 km/h.
CA: Kolik?
EM: 200 km/h, to je asi 130 mil/h.
Řekněme, že z Westwoodu na letiště LAX byste se měli dostat za šest minut ‒ pět, šest minut.
(potlesk) CA: Zpočátku to asi bude fungovat podobně jako silnice s mýtnou branou.
EM: Jo.
CA: To možná také uleví dopravě v ulicích na povrchu.
EM: Nevím, jestli si toho lidé ve videu všimli, ale počet možných úrovní tunelů není ve skutečnosti ničím omezený.
Do hloubky se dá jít mnohem dál než směrem nahoru.
Nejhlubší doly vedou mnohem hlouběji, než je výška nejvyšších budov. Takže sítí 3D tunelů se dá městu ulevit od libovolného stupně zátěže.
To je velmi důležitý fakt.
Klíčovým protiargumentem je to, že když přidáte jednu úroveň tunelů, která snadno vyřeší zácpy, bude se toho hojně využívat a pak se ocitnete znovu na začátku, znovu skončíte zácpami.
Ale dá se jet libovolným počtem tunelů, jakoukoli úrovní.
CA: Ale normálně přece každý ví, že hloubení je neuvěřitelně drahé, což té myšlence bude stát v cestě.
EM: Jo.
No, mají pravdu.
Jako příklad uvedu prodloužení metra v LA, které má… tuším 4 kilometry a které teď za 2 miliardy dolarů dokončili.
To je asi půl miliardy za kilometr prodloužení.
A to není to nejvyužívanější metro na světě.
Takže jo, hloubit tunely běžným způsobem je dost obtížné.
Řekl bych, že náklady na vyhloubení 1 km tunelu potřebujeme aspoň desetinásobně snížit.
CA: A jak se toho dá dosáhnout?
EM: Vlastně stačí jen dvě věci, kterými můžete dosáhnout průměrného snížení o řád, a myslím, že se dá jít ještě dál.
První věc je dvojnásobně nebo i víc zmenšit průměr tunelu.
Jeden silniční pruh v tunelu musí mít podle vyhlášky průměr 8 metrů, možná 8,5 metru, aby umožňoval průjezd záchranných vozidel a dostatečnou ventilaci pro auta se spalovacími motory.
Ale když zmenšíte průměr na takový, o jaký se teď pokoušíme, což je 3,7 metru, zbude spousta místa na projetí elektrické brusle, průměr se sníží dvakrát a průřez tunelu čtyřikrát a náklady na hloubení se odvíjejí od plochy průřezu.
Takže to máme hned zhruba poloviční snížení.
Dnes hloubí razící stroje polovinu času tunel, pak zastaví, a po zbytek času se kladou výztuže zdí tunelu.
Když místo nich navrhnete stroj, který nepřetržitě hloubí a zároveň vyztužuje, dosáhnete dvojnásobného zrychlení.
Dohromady to máme osminásobné zlepšení.
Tyto stroje také zdaleka nedosahují svých výkonových a teplotních limitů, takže můžeme podstatně zvýšit výkon.
Řekl bych, že se dá dosáhnout minimálně dvojnásobného, možná až čtyř- nebo pětinásobného urychlení.
Vidím tu docela jednoznačnou posloupnost kroků, jak se dají náklady na kilometr ražby snížit až řádově. Naším cílem je… máme šnečího mazlíčka Garyho, to je ten šnek ze „Southparku“, pardon, ze „Spongeboba v kalhotách“.
(smích) Takže Gary je schopen… aktuálně pracuje 14 krát rychleji než razící stroj.
(smích) CA: Chcete překonat Garyho.
EM: Chceme překonat Garyho.
(smích) Je to klučina, který nepostojí, a to bude výhra.
Zvítězíme, až toho šneka porazíme.
CA: Hodně lidí si představuje, sní teď o městech budoucnosti, představují si, že opravdovým řešením jsou létající auta, drony, atd.
Že budou létat nad zemí.
Proč to není lepší řešení?
Ušetříte za všechny ty tunely.
EM: Jasně, fandím věcem, které létají.
Vždyť stavím rakety, takže věci, které létají, mám rád.
To není nějaká moje předpojatost proti létajícím věcem, ale létající auta budou výzvou v tom, že budou docela hlučná, budou vytvářet velmi silné větrné víry.
Připusťme si, že když nám něco přeletí nad hlavou, celý houf aut, která budou poletovat všude kolem, tak nám to na klidu moc nepřidá.
(smích) Asi si neřeknete: „Dnes se cítím bezpečněji než dřív.“
Spíš to bude: „Jestlipak zkontrolovali poklice u kol, nebo jim odpadnou a utnou mi hlavu?“
A tak podobně.
CA: Takže vaší vizí jsou města budoucnosti s těmi bohatě propletenými sítěmi tunelů.
Má s tím něco do činění i Hyperloop?
Mohli byste tyhle tunely využít pro Hyperloop, který jste představili před pár lety?
EM: Chvilku jsme si s věcmi kolem Hyperloopu pohrávali.
Pro účely studentské soutěže jsme vybudovali testovací trať sousedící se SpaceX, abychom rozproudili inovace v dopravě.
Ale skončilo to druhou největší vakuovou komorou na světě, hned po Velkém hadronovém urychlovači, co do objemu.
Byla s tím docela legrace, ale byl to spíš náš koníček, a pak nás napadlo, že by se dal sestrojit malý tlačný vozík, abychom mohli tlačit kapsle studentů, ovšem nejdřív chceme vysledovat, jak rychle dokáže jet, když nic netlačí.
Takže jsme mírnými optimisty v tom, že budeme schopni jet rychleji než nejrychlejší rychlovlaky světa, i když jen na kilometrovém úseku.
CA: Máte dobré brzdy.
EM: Jo, to snad… jo.
Buď se to rozmázne na kousíčky nebo to pojede docela rychle.
CA: Ale potom se už dá uvažovat o Hyperloopu v tunelu, který by jezdil dost dlouhé tratě.
EM: Přesně tak.
Pokud se podíváte na technologii ražby, ukazuje se, že abyste vyhloubili tunel, musíte … abyste ho utěsnili kvůli tlaku vody, je typicky potřeba navrhovat zdi tunelu tak, aby odolaly tlaku okolo pěti, šesti atmosfér.
Na vakuum stačí jen jedna atmosféra, nebo na skoro vakuum.
Takže to vlastně automaticky znamená, že pokud postavíte tunel, který odolá tlaku podzemní vody, tak se v něm automaticky udrží i vakuum.
CA: Hmm.
EM: Jo.
CA: Asi vás teď napadá, jak dlouhý by musel být tunel v Elonově budoucnosti, aby v něm mohl jet Hyperloop?
EM: Myslím, že vzdálenost limitující není.
Kopat můžete tak dlouho, jak potřebujete.
Pokud by se stavěl Hyperloop třeba z DC do New Yorku, tak by asi bylo žádoucí, aby celá cesta vedla pod zemí, protože je to zalidněná oblast.
Povede pod spoustou budov a domů, ale pokud jedete dost hluboko, nikdo ani nepozná, že je tam tunel.
Lidé si někdy myslí, že jim tunel přímo pod domem poleze pěkně na nervy.
Ale když to bude víc než tři nebo čtyři průměry pod vaším domem, nedokážete vůbec zjistit, že se tam zrovna kope.
Pokud byste opravdu uměli zjistit, kde se kope tunel, ať už na to použijete cokoli, tak vám za to zařízení dá spoustu peněz izraelská armáda, která se pokouší odhalit tunely Hamasu, i americká Celní a pohraniční stráž, která se snaží vypátrat drogové tunely.
Takže realita je taková, že půda neuvěřitelně dobře absorbuje vibrace, a jakmile vede tunel dostatečně hluboko, nikdo ho neodhalí.
Ledaže byste měli velmi citlivé seismické detektory, pak by se možná odhalit dal.
CA: Takže jste na to založili novou společnost The Boring Company.
Pěkné. Velmi vtipné.
(smích) EM: Co je na tom vtipného?
(smích) CA: Kolik tomu věnujete času?
EM: Asi… možná…
tak dvě nebo tři procenta.
CA: Koupil jste si hračku.
Tak takhle vypadají koníčky Elona Muska.
(smích) EM: Chci říct, že to je jen… v podstatě na tom dělají stážisté a lidé na částečný úvazek.
Koupili jsme nějaké použité stroje.
Je to jen takové kutění, ale úspěšně to pokračuje, takže… CA: Takže větší část času Vám zabírá elektrifikace aut a dopravy v Tesle.
Motivuje Vás k hloubení mimo jiné i to poznání, že vlastně ve světě, ve kterém jezdí elektrická auta a sama se řídí, může najednou na silnicích jezdit v kteroukoli denní dobu víc aut, než jich jezdí teď?
EM: Přesně tak.
Spousta lidí si myslí, že když se stanou auta autonomními, že budou schopna jet rychleji a nebudou už takové zácpy.
A do jisté míry tomu tak bude, ale až jednou bude sdílená autonomie, kdy bude mnohem levnější jet autem a bude možné jet přímo z bodu do bodu, bude přeprava autem dostupnější než cesta autobusem.
Bude to levnější než lístek na autobus.
Takže počet cest se se sdílenou autonomií mnohonásobně zvýší a provoz na silnicích výrazně zhoustne.
CA: Založil jste Teslu s cílem přesvědčit svět, že budoucností automobilů je elektrifikace. A před několika lety se Vám lidé smáli.
Teď už se tolik nesmějí.
EM: OK.
(smích) Nevím. Nevím.
CA: Je přece pravda, že skoro každý výrobce automobilů už oznámil seriózní záměry na elektrifikaci svých aut v krátkodobém až střednědobém výhledu?
EM: Jo. To jo.
Myslím, že skoro každá automobilka nějaký program na elektrická vozidla má.
Záleží, jak to myslí vážně.
Některé to myslí s kompletním přechodem na elektřinu opravdu vážně. A některé se do toho jen tak namočily.
A některé stále usilují o výrobu palivových článků, ale myslím, že už to dlouho trvat nebude.
CA: Nemáte pocit, Elone, že se už můžete prohlásit za vítěze a říci, že vy už jste to dokázali?
Ať se svět elektrifikuje a vy se budete soustředit na další věci?
EM: Jo.
Mám v úmyslu dojít s Teslou tak daleko, jak jen to dokážu. Máme v plánu ještě spoustu vzrušujících věcí.
Brzy samozřejmě přijde Model 3.
Pak odhalíme náklaďák Tesla Semi.
CA: Dobrá, to nás čeká teď.
Takže Model 3 ‒ čeká se, že vyjede někdy v červenci.
EM: Jo, zatím to vypadá na zahájení výroby v červenci.
CA: Páni!
Lidé jsou přímo nadšení z jedné věci, a tou je, že bude mít autopilota.
Před chvílí jste zveřejnili tohle video, které ukazuje, jak ta technologie bude vypadat.
EM: Jo.
V Modelu S samozřejmě autopilot už je.
A na co se díváme teď?
EM: Tohle auto používá pouze kamery a GPS.
Takže nepoužíá žádný LIDAR nebo radar.
Jedná se pouze o pasivně řízenou optiku, což je v zásadě to, čím disponuje člověk.
Celý systém zamýšlíme na silnicích navigovat prostřednictvím pasivní optiky a kamer. A jakmile jednou vyřešíte kamery a rozpoznávání, pak máte vyřešenu i autonomii.
Dokud nemáte rozpoznávání, tak není vyřešena autonomie.
Proto tolik usilujeme o to, abychom měli pro rozpoznávání neuronovou síť, která by byla velice efektivní v běžném provozu.
CA: Ano. Spousta dalších si zvolila LIDAR.
Ze systému kamer s radarem můžete vytěžit nejvíc.
EM: Na to, abyste byl úplným supermanem, vám stačí jen kamery.
I pouze s kamerami uvidíte asi desetkrát lépe než člověk.
CA: Takže nové automobily, které se teď prodávají, mají osm kamer.
A ty ještě nesvedou to, co jste ukazoval.
Kdy toho budou schopny?
EM: Myslím, že do konce roku budeme schopni jezdit z LA do New Yorku po běžných cestách a úplně autonomně.
CA: Dobře, takže říkáte, že koncem roku někoho posadíte do Tesly a aniž by se dotkl volantu, klepne prstem na „New York“ a vyrazí.
EM: Jo.
CA: Nikdy už se nebude muset dotknout volantu ‒ koncem roku 2017 počínaje.
EM: Jo. V podstatě, od listopadu nebo prosince tohoto roku bychom měli být schopni dojet z parkoviště v Kalifornii na parkoviště v New Yorku, bez toho, abyste se během celé cesty dotkl ovládání.
(potlesk) CA: Úžasné.
Ale částečně už to možné je, protože máte flotilu Tesel, která po těch silnicích už jezdí.
Shromažďujete obrovské množství dat z vnitrostátní silniční sítě.
EM: Ano, ale zajímavé bude, čímž jsem si opravdu celkem jistý, že bude možné tu cestu podniknout, i když trasu dynamicky změníte.
Takže je to celkem snadné… Jedna věc je, pokud tvrdíte, že si auto povede dobře na jedné konkrétní cestě, ale jakmile se dostanete na dálnici, mělo by být auto schopno jezdit a vést si opravdu velmi dobře na jakémkoli dálničním systému v té které zemi.
V ten samý den bychom se mohli v reálném čase rozhodnout pro cestu ze Seattle na Floridu.
Takže pojedete z LA do New Yorku
a změníte cíl na Toronto.
CA: Ponechme chvilku stranou legislativu, ale z hlediska samotné technologie, až si někdo bude moci koupit jedno z vašich aut, jak daleko je doba, kdy bude bezpečné úplně sundat ruce z volantu, usnout, probudit se a zjistit, že jste na místě?
EM: Myslím, že asi tak za dva roky.
Skutečný vtip nespočívá v tom, jak mít auto bezpečné, řekněme po 99,9 % času, protože kdyby havarovalo v jednom z tisíce případů, asi v něm ještě pořád jen tak s klidem neusnete.
To byste určitě neměli.
(smích) Auto nikdy nebude perfektní.
Žádný systém nebude perfektní, Ale když řeknete, že asi… že pravděpodobně nehavaruje ani během sta životů nebo během tisíce životů, pak si lidé řeknou: „Fajn, ani kdybych žil tisíc životů, ještě pořád se mi s největší pravděpodobností nic nestane, pak je to asi v pořádku.“
CA: Usnout.
Asi se hodně obáváte toho, že se lidé mohou nechat příliš snadno ukolébat v domnění, že je to bezpečné a že se stane nějaká hrozná nehoda, která vrátí celou věc na začátek.
EM: Myslím si, že autonomní systém pravděpodobně alespoň zmírní následky, až na skutečně vzácné případy.
Na bezpečnosti vozidel si cením toho, že je předpověditelná.
Chci říct, že když auto řídí člověk, je tu vždy nějaká pravděpodobnost, že když se stane havárie, tak to bude vinou člověka.
Nikdy není nulová.
Pro autonomní auta bude klíčová úroveň, o kolik musí být lepší než člověk, aby se na ně dalo spolehnout.
CA: Ale jakmile bude jednou řízení bez zásahu člověka úplně bezpečné, bude to mít patrně masivní dopad na celý průmysl, protože v tu chvíli mluvíme o tom, že si lidé budou moci koupit auto, to je doveze do práce a pak ho nechají odjet a poskytovat jiným lidem službu podobnou Uberu, vydělají si peníze, dokonce jim to pokryje náklady na pořízení vozu, takže vlastně mohou mít auto zadarmo.
Je to opravdu reálné?
EM: Jo. Stoprocentně to nastane.
Budeme mít společný autonomní vozový park, kde si koupíte auto a můžete si vybrat, jestli ho budete mít jen pro sebe, jestli ho budete chtít využívat jen s rodinou a přáteli, jestli v něm necháte jezdit jen dobře hodnocené řidiče, zvolit si, kdy v něm budou moci jezdit druzí a kdy ne.
To se stoprocentně stane.
Je to jen otázka času.
CA: Páni!
Zmiňoval jste se o tahači a ohlásit ho plánujete tuším v září, ale zajímalo by mě, jestli nám něco můžete ukázat už dnes.
EM: Ukážu vám upoutávku na tahač.
(smích) Je to na živo.
CA: Fajn.
EM: V tomto případě chceme být určitě opatrní, pokud jde o autonomní funkce.
(smích) CA: Moc toho nevidíme, ale nevypadá to zrovna jako sousedovic dodávečka.
Vypadá to na pořádného drsňáka.
Co je to za tahač?
EM: Tohle je těžký tahač určený na dlouhé trasy.
Uveze nejvyšší možný náklad a má dlouhý dojezd.
V zásadě je určen ke zmírnění důsledků nákladní kamionové dopravy.
To je něco, co dnes lidé ani nepovažují za možné.
Myslí si, že elektrické kamiony nemají dostatečný výkon a dojezd, ale s Teslou Semi chceme ukázat, že tomu tak není, že elektrický tahač může mít lepší točivý moment než jakýkoli tahač s dieselovým motorem.
A kdybyste uspořádali soutěž v přetahování, vytáhne ho Tesla Semi i do kopce.
(smích) (potlesk) CA: To je vážně skvělé. A navíc k tomu potřebují řidiče.
Tyhle tahače se budou řidičům kamionů zamlouvat.
EM: Ano. Na tomhle je fakt paráda, že křivka kroutícího momentu u elektrického motoru je rovná, zatímco u naftových motorů nebo u aut se spalovacím motorem vypadá křivka s rostoucími otáčkami jako kopec.
Takže to bude velmi živý tahač.
Můžete se s ním prohánět jako ve sportovním voze.
Není potřeba řadit. Jako když máte stálý převod.
CA: Jednou o tom někde natočí skvělý film.
Nevím, o čem bude a jestli to skončí dobře, ale bude to skvělý film. (smích)
EM: Testovací jízda byla dost bizarní,
když jsem řídil testovací prototyp prvního tahače.
Je to opravdu zvláštní, protože si jen tak jezdíte a jízda je hrozně svižná a přitom sedíte v tom obřím tahači.
CA: Počkejte, vy už jste řídil prototyp?
EM: Jo, jezdil jsem s tím po parkovišti a bylo to šílené.
CA: Páni. Tak to není jen reklama.
EM: Představte si, že řídíte obrovský tahač a manévrujete si s ním, jak chcete.
CA: To je skvělé. Dobře, pojďme od nekompromisní síly k něčemu méně zastrašujícímu.
Co je tohle za roztomilý dům jako ze „Zoufalých manželek“.
Co se to tady proboha děje?
EM: No, tohle představuje obraz budoucnosti, kterým se podle mě budou věci ubírat.
Na příjezdové cestě máte elektromobil.
Mezi elektromobilem a domem vidíte u zdi domu narovnané tři kusy baterií Powerwall a střecha domu je pak solární.
Je to opravdová skleněná solární střecha.
CA: Fajn.
EM: To je fotka skutečného domu ‒ no, připouštím, že se v něm nebydlí.
Je reálný jenom jako.
(smích) CA: Takže některé střešní tašky, v podstatě přijímají solární energii, mají schopnost… EM: Jsou to skleněné solární tašky, u kterých můžete velice jemně upravovat texturu a barvu a ve skle mají takové mikrolamely, takže, když se na střechu díváte z ulice nebo zhruba z úrovně ulice, vypadají všechny tašky stejně, ty se solárními články i ty běžné.
Z ulice má barva všude stejný odstín.
Pokud byste se na ně dívali z vrtulníku, viděli byste skrz ně a uviděli byste, že některé skleněné tašky mají zezadu solární články a některé ne.
Z ulice to nepoznáte.
CA: Články dáváte jen tam, kam dopadá hodně světla a díky tomu jsou ty střechy tak levné?
Nejsou o moc dražší než střechy z běžných tašek.
EM: Jo.
Opravdu jsme si jistí tím, že náklady na stavbu střechy vyjdou v kombinaci s cenou elektřiny u skleněné střechy lépe než náklady na stavbu běžné střechy plus cena za elektřinu.
Jinými slovy vyjde to ekonomicky jasně lépe, podle nás to bude skvěle vypadat a střecha dlouho vydrží… Uvažovali jsme, že na ni dáme doživotní záruku, ale lidé by si mysleli, že by to možná vyznělo jenom jako naparování, i když jde vlastně o tvrzené sklo.
Ty skleněné tašky tam zůstanou ještě dlouho poté, co dům spadne a nic z něho nezbude.
(potlesk) CA: Tak to je skvělé.
Takže s tím, tuším, chcete přijít během pár týdnů, se čtyřmi typy střešních krytin.
EM: Jo, začneme se dvěma, nejdřív se dvěma a druhé dvě představíme počátkem příštího roku.
CA: A jaké máte ambice?
U kolika domů si myslíte, že s tímto typem střechy uspějete?
EM: Myslím, že nakonec budou mít solární střechu skoro všechny domy.
Předpokládejme, že si je lidé budou pravděpodobně objednávat v průběhu 40 až 50 let.
Střecha se obměňuje v průměru jednou za 20 až 25 let.
Ale ne všechny se budou obměňovat okamžitě, najednou.
Ovšem nakonec, když půjde všechno hladce, řekněme za takových 15 let, už bude obvyklé mít střechu se solárními články.
CA: Není to jen mentálním modelem v hlavách lidí, že nedospěli k tomu, že díky úsporám nákladů, díky solární ekonomice, vlastně u většiny domů dopadá na střechu dost slunečního svitu, aby se dostatečně uspokojily všechny potřeby lidí?
Pokud by se dala energie skladovat, aby jí bylo dost k pokrytí potřeb, mohli by se odpojit ze sítě.
EM: Záleží na tom, kde jste a jaká je velikost domu vzhledem k ploše střechy, ale můžu s klidem prohlásit, že většina domů v USA má pro napájení všech spotřebičů střechu dostatečně velkou.
CA: Klíčem k ekonomice těchto aut, kamionů Semi, domů, je klesající cena lithium-iontových baterií, na které v Tesle široce sázíte.
V mnoha ohledech to je téměř základní prostředek.
Vy jste se rozhodli, abyste jich měli opravdu dostatek, postavit největší továrnu na světě a tím zdvojnásobit světovou nabídku lithium-iontových baterií. Co to je?
EM: Tak tohle je Gigafactory, respektive to, co jsme doteď stihli postavit.
Už se dá zhruba vidět, že celá továrna má obrysy diamantu a až bude úplně hotová, bude vypadat jako obří diamant, nebo aspoň taková je představa, a bude orientovaná k severu.
To je takový malý detail.
CA: A ve finále bude schopna vyrábět baterie o kapacitě řekněme 100 gigawatthodin ročně.
EM: Sto gigawatthodin. Předpokládáme, že asi víc, ale jo.
CA: Vlastně už teď se tolik článků vyrábí.
EM: Vyrábí se už teď. CA: Zveřejnili jste tohle video.
To je zrychlené?
EM: To je zpomalená verze.
(smích) CA: Jak rychle to vlastně běží?
EM: No, když to běží naplno, bez stroboskopu se články nedají rozpoznat.
Uvidíte jen šmouhu.
(smích) CA: Elone, jedna z Vašich hlavních myšlenek o tom, jaká nás čeká vzrušující budoucnost, je o budoucnosti, kde se nebudeme cítit provinile za spotřebu energie.
Co si pod tím máme představit?
Nebo jinak, kolik takových Gigafactory na to budeme ještě potřebovat?
EM: Zhruba stovku.
Není to 10, ani to není 1000.
Nejspíš 100.
CA: Aha, to je úžasné.
Asi si dokážete představit, jak dlouho potrvá, než se svět vzdá toho obrovského množství fosilních paliv.
Když postavíte jednu, bude to stát 5 miliard dolarů, nebo něco mezi 5 až 10 miliardami dolarů.
Představit si, co takový projekt znamená, chce už trochu odvahy.
Vy se letos v Tesle chystáte ohlásit rozjezd dalších dvou.
EM: Myslím, že ještě letos oznámíme umístění dvou až čtyř Gigafactory.
Jo, pravděpodobně čtyř.
CA: No tedy.
(potlesk) Nechcete už prozradit, kde to bude?
Myslím, jako na kterém kontinentě.
Nemusíte, jestli nechcete.
EM: Potřebujeme oslovit globální trh.
CA: Chápu.
(smích) To je senzační.
Myslím, že bychom měli mluvit o… vlastně o dvojnásobku.
Chci Vám položit jednu otázku na politické téma, jen jednu.
Z politiky už je mi sice trochu zle, ale přesto se Vás na to chci zeptat.
Působíte teď v poradním sboru a radíte jednomu člověku… EM: Komu?
CA: Který řekl, že vlastně doopravdy nevěří ve změny klimatu a spousta lidí si myslí, že byste mu neměl radit.
Chtěli by, abyste od něj odešel.
Co byste jim vzkázal? EM: No, za prvé, jsem jen ve dvou poradních sborech, jejichž činnost spočívá v chození po místnosti a vyptávání se lidí na názory. Scházíme se tak jednou za měsíc nebo za dva.
To je celý můj příspěvek.
Ale pokud šlo o lidi v té místnosti, kteří argumentovali ve prospěch snah udělat něco se změnou klimatu nebo se sociálními problémy… využíval jsem doposud ta setkání k argumentaci ve prospěch přistěhovalectví a ve prospěch diskuze o změnách klimatu.
(potlesk) A kdybych to neudělal, nedostalo by se to na pořad jednání.
Možná, že se nic nestane, ale aspoň se o tom mluvilo.
CA: Dobrá.
(potlesk) Pojďme se bavit o SpaceX a o Marsu.
Když jste tady byl naposledy, tak jste mluvil o něčem, co vypadalo jako neuvěřitelně ambiciózní sen, spočívající ve vývoji raket, které jsou opakovaně použitelné.
Vy jste prostě šli a udělali to.
EM: Konečně. Trvalo to dlouho.
CA: Řekněte nám o tom něco. Na co se teď díváme?
EM: To je jeden z našich raketových nosičů, který se pohyboval velkou rychlostí ve velké výšce a vrací se z vesmíru.
Ve vysoké rychlosti právě vynesl horní stupeň.
Ta rychlost mohla být tak 7 machů, rychlost vynesení horního stupně.
(potlesk) CA: To bylo zrychleně… EM: To byla ta zpomalená verze.
(smích) CA: Myslel jsem si, že to byla zrychlená verze.
Ale myslím, že je to úžasné, i když jich několik selhalo, než jste přišli na to, jak to udělat, ale teď jste to dokázali, pětkrát nebo šestkrát?
EM: Jsme na čísle osm nebo devět.
CA: A poprvé jste skutečně znovupoužili jednu z raket, která přistála.
EM: Jo, přistáli jsme s prvním stupněm a pak jsme ho připravili na start a znovu vypustili, takže je to první vzlet orbitálního nosiče, jehož opětovné vypuštění splňovalo podmínky.
Je důležité si uvědomit, že znovupoužitelnost je relevantní, pouze pokud je rychlá a kompletní.
Tak jako je rychlá a kompletní u letadel nebo aut.
Letadlo také neposíláte mezi jednotlivými lety do Boeingu.
CA: Ano. Předpokládám, že Vám to dovoluje snít o tom skutečně ambiciózním nápadu na vyslání mnoha a mnoha lidí na Mars v průběhu příštích asi 10 nebo 20 let.
EM: Jo.
CA: Vy jste k tomu navrhli tuhle úžasnou raketu.
Pomozte nám pochopit, jak je to celé veliké.
EM: No, vidíte, že tohle je člověk.
A tohle je raketa.
(smích) CA: Takže kdyby to byl mrakodrap, byl by vysoký, jestli to přečtu, 40 poschodí?
EM: Možná o trochu víc.
Síla v tahu je opravdu… ta konfigurace má asi čtyřikrát větší tah, než Saturn V, který letěl k Měsíci.
CA: Má čtyřikrát větší tah než největší raketa, jakou kdy lidstvo stvořilo.
EM: Jo. Jo.
CA: Postavená člověkem.
EM: Jo. (smích) V přepočtu na tah Boeingu 747, který je jen asi čtvrt milionu liber, vychází na každých 10 milionů liber tahu čtyřicet Boeingů 747.
Takže by to byl ekvivalent tahu 120 Boeingů 747
s naplno běžícími motory. CA: Posledně jste mi říkal, že i ve stroji navrženém tak, aby unikl gravitačnímu poli Země, by se vlastně dala na oběžnou dráhu vynést plně naložená 747, s lidmi, nákladem, se vším.
EM: Přesně. Uveze to plně naloženou 747 s plnými nádržemi, s maximálním počtem cestujících, s maximální nákladem – může ji vézt v nákladovém prostoru.
CA: Na základě toho jste nedávno představili tento Meziplanetární dopravní systém, který jste takhle vizualizovali.
Je to scéna, jakou si představujete, řekněme za 30 let?
Za 20 let? Jak lidi nastupují do této rakety.
EM: Věřím, že to bude v horizontu 8 až 10 let.
To je náš ambiciózní cíl.
Naše interní cíle jsou agresivnější, ale myslím… (smích) CA: Dobře.
EM: I když se raketa zdá dost velká i ve srovnání s jinými raketami, předpokládám, že budoucí kosmická loď bude muset vypadat jako člun.
Budoucí kosmické lodě budou skutečně obrovské.
CA: Proč, Elone?
Proč potřebujeme vybudovat na Marsu město s milionem lidí ještě během vašeho života, což je myslím to, co jste mi naznačoval, že byste rád udělal?
EM: Myslím, že je důležité mít inspirativní a přitažlivou budoucnost.
Prostě si myslím, že musí existovat důvody, pro které stojí za to ráno vstávat a chtít žít.
Proč vlastně chcete žít?
Jaký to má smysl? Co Vás inspiruje?
Co se Vám líbí na budoucnosti?
Pokud tam venku nebudeme, pokud budoucnost neznamená i naši přítomnost mezi hvězdami a naši existenci na mnohých planetách, bylo by pro mě neuvěřitelně depresivní, kdybychom si takovou budoucnost neplánovali.
(potlesk) CA: Lidé to rádi staví jako buď a nebo, to, že se teď na planetě děje tolik zoufalých věcí, od změn klimatu po chudobu, a vy jste si vybral to svoje.
To trochu odvádí pozornost.
Neměl byste se tím teď zabývat.
Měl byste řešit to, co je na pořadu dne.
Dlužno přiznat, že už jste toho prací na udržitelných zdrojích energie vlastně poměrně dost udělal.
Proč se nezabýváte tím podstatným?
EM: Myslím, že… Dívám se na budoucnost z hlediska pravděpodobnosti.
Jako byste větvil tok pravděpodobností a my můžeme jednat tak, že tyto pravděpodobnosti ovlivníme, tedy že jednu věc upřednostníme nebo jinou věc upozadíme.
Možná do toku pravděpodobnosti zařadím něco nového.
Udržitelné zdroje energie budeme mít tak či tak.
Kdyby žádná Tesla nebyla, kdyby Tesla nikdy neexistovala, stejně by se staly nutností.
To je tautologie.
Pokud nemáte udržitelnou energii, znamená to, že je neudržitelná.
Nakonec zdroje vyčerpáte… a zákony ekonomiky nasměrují civilizaci k udržitelným zdrojům energie. Nevyhnutelně.
Základním přínosem společnosti jako je Tesla je urychlování příchodu udržitelných zdrojů energie, rychleji, než jak by tomu bylo za jiných okolností.
Takže, když přemýšlím o základním přínosu společnosti Tesla, řekl bych, že pokud by příchod urychlila o deset let, potenciálně o více než deset let, tak by to bylo celkem dobré.
Toto považuji za základní přínos Tesly, o který usiluje.
Pak tu máme lidský druh žijící na planetách a vesmírnou civilizaci.
To není nevyhnutelné.
Je velmi důležité si uvědomit, že to nemusí nastat.
Budoucnost s udržitelnou energií je do značné míry nevyhnutelná, ale být vesmírnou civilizací rozhodně není nevyhnutelné.
Pokud se podíváte na pokrok v dobývání vesmíru, v roce 1969 jsme byli schopni poslat někoho na Měsíc.
V roce 1969!
Pak jsme měli raketoplán.
Raketoplán mohl vynést lidi jen na nízkou oběžnou dráhu Země.
Pak šel do starého železa a Spojené státy nemohly na oběžnou dráhu poslat nikoho.
Takový je trend.
Směřuje dolů k nule.
Lidé se mýlí, když si myslí, že se technologie prostě automaticky zlepšuje.
Ne, automaticky se nezlepšuje.
Zlepšuje se jen tehdy, pokud na tom spousta lidí hodně tvrdě pracuje a myslím si, že sama od sebe se bude vlastně jen zhoršovat.
Podívejte se na civilizace, jakou byl starověký Egypt, jak uměli stavět pyramidy a pak to zase zapomněli.
A pak Římané, ti stavěli ty neuvěřitelné akvadukty.
A zapomněli, jak se to dělá.
CA: Elone, skoro se zdá, když Vás poslouchám a sleduji věci, které jste vykonal, že máte tuhle jedinečnou motivaci pro všechno, což považuji za velmi zajímavé.
Jednou z věcí je touha pracovat na dlouhodobém přínosu pro lidstvo.
Druhou je touha dělat něco vzrušujícího.
A často to vypadá, jako kdybyste potřeboval být tím, kdo ty druhé pohání.
V Tesle chcete mít udržitelnou energii, tak jste udělali ty skvělé sexy vzrušující automobily.
K tomu je nutná sluneční energie, takže potřebujeme ty krásné střechy.
A to jsme ani nemluvili o vaší nejnovější věci, na kterou už nezbyl čas, ale chcete ochránit lidstvo před nespolehlivou AI, takže vytváříte tohle opravdu úžasné rozhraní pro mozek a počítač, abychom všichni měli nekonečnou paměť a telepatii, a tak dále.
Podle toho, co říkáte o Marsu, to vypadá, že musíme zachránit lidstvo a že musíme mít záložní plán, ale také že potřebujeme lidstvo inspirovat a že tohle je způsob, jak jak to udělat.
EM: Myslím, že hodnota krásy a inspirace je velmi podceňována, to je bez debat.
Ale aby bylo jasno.
Nesnažím se být žádným spasitelem.
V tom to není. Jen se snažím přemýšlet o budoucnosti a necítit smutek.
(potlesk) CA: Krásná výpověď.
Myslím, že všichni zde budou souhlasit, že to není… že se nic z toho nestane nevyhnutelně.
Fakt, že se ve vaší mysli rodí tyhle sny, že sníte o věcech, o kterých by se nikdo jiný snít neodvážil nebo nikdo nebyl schopen snít tak komplexně jako vy.
Fakt, že to děláte, Elone Musku, je opravdu pozoruhodná věc.
Děkujeme Vám, že jste nám pomohl mít odvážnější sny.
EM: Ale řeknete mi, až začnou být opravdu šílené, že?
(smích) CA: Díky, Elone Musku. To bylo opravdu fantastické.
Bylo to opravdu fantastické.
(potlesk)
Dobrý den,
chci vám představit slovo, které jste asi nikdy neslyšeli, ale měli byste znát, nadčerpání.
Nadčerpání je nový způsob přemýšlení a jednání ve věci globálního oteplování.
Je to cíl pro budoucnost, kterou chceme, budoucnost, kde je možné globální oteplování odvrátit.
Nadčerpání je ten bod v čase kdy koncentrace skleníkových plynů v atmosféře začne klesat rok co rok.
Ještě jednodušeji, je to moment, kdy vyčerpáme víc skleníkových plynů než do atmosféry Země dostaneme.
Vím, že jsme všichni znepokojeni klimatickými změnami, ale klimatické změny nejsou problémem.
Změna klimatu je vyjádřením problému.
Je to zpětná vazba od systému planety, vysílající zprávu, co se děje.
Problém je globální oteplení, vyprovokované zvyšující se koncentrací skleníkových plynů vyprodukovaných činností lidí.
Takže jak problém vyřešíme?
Jak začít proces obratu globálního oteplení?
Jediný způsob, který známe, je nadčerpávání, aby nedocházelo k vytváření skleníkových plynů a snížit to, co tam již je.
Já vím.
Vzhledem k současné situaci se to zdá nemožné, ale lidstvo už ví, co dělat.
Máme skutečné, funkční technologie a postupy, které ho mohou dosáhnout.
A už se to děje.
Co potřebujeme je zrychlit implementaci a změnit diskuzi plnou strachu a zmatku, vedoucí jen k apatii, k té o porozumění a možném, a tedy o příležitosti.
Pracuji pro organizaci nazvanou Projekt "Drawdown".
Během posledních čtyř let, jsme spolu s týmem vědců a spisovatelů z celého světa zmapovali, změřili a popsali 100 řešení k obratu globálního oteplování.
Osmdesát jich už dnes existuje, a ve spojení těch 80 může dosáhnout nadčerpání.
20 jsou nové zajímavosti, řešení ve vývoji, a když se zveřejní, urychlí náš pokrok.
To jsou řešení, která jsou životaschopná, měřitelná a finančně proveditelná.
Dělají jednu nebo víc ze tří věcí: nahrazují energii založenou na fosilních palivech čistou, z obnovitelných zdrojů; snižují spotřebu prostřednictvím technologické efektivnosti a změny chování, a na bio sekvestrování uhlíku v biomase rostlin a v půdě procesem, o kterém se učíme na základní škole, kouzlem fotosyntézy.
Kombinace těchto tří mechanismů umožňuje nadčerpání.
Tak jak se tam dostaneme?
Tady je krátká odpověď.
Toto je seznam 20 nejlepších řešení ke zvrácení globálního oteplování.
Teď to vezmu detailněji, ale prohlédněte si nejdřív ten seznam.
Je to eklektické, vím, od pobřežních větrných turbín ke vzdělávání dívek, od rostlinných diet po střešní solární technologii.
Tak to trochu rozdělme.
Napravo na snímku uvidíte čísla v gigatunách, či miliardách tun.
To představuje celkový ekvivalent oxidu uhličitého odebraného z atmosféry, když řešení globálně aplikujeme po dobu 30 let.
Uvažujeme-li o řešení klimatu, často myslíme na výrobu elektřiny.
Uvažujeme o obnovitelné energii jako nejdůležitějším souboru řešení, a jsou nesmírně důležité.
Při prvním pohledu na seznam si všimneme, že jen prvních pět z horních 20 řešení se týká elektřiny.
Co nás překvapilo, že se osm z vrchních 20 řešení týká potravinového systému.
Dopad jídla na klima může překvapit mnoho lidí, ale tyto výsledky ukazují, že rozhodnutí, která o potravinách děláme každý den, o potravinách, které produkujeme, kupujeme a konzumujeme, jsou možná těmi nejdůležitější příspěvky, kterými jednotlivec může přispět k odvrácení globálního oteplování.
Také je velmi důležité, jak obhospodařujeme půdu.
Ochrana lesů a mokřadů zajišťuje, rozšiřuje a vytváří nové uhlíkové jímky, které přímo odčerpávají uhlík.
Tak dochází k nadčerpání.
Vezmeme-li hospodaření s jídlem a půdou dohromady, 12 z 20 horních řešení souvisí s tím, jak a proč využíváme půdu.
To zásadně mění tradiční úvahy o změnách klimatu.
Ale přejděme na vrchol seznamu, protože si myslím, že co tam je vás může taky překvapit.
Podle této analýzy by řešením s největším dopadem bylo řízení chlazení, správné řízení a likvidace fluorovaných uhlovodíků, známé jako HFC, používaných k ochlazování vzduchu v lednicích a klimatizacích.
Uspěli jsme s Montrealským protokolem v omezení výroby chlorfluoruhlovodíků, CFC, kvůli jejich účinku na ozonovou vrstvu.
Ale byly nahrazeny HFC, které jsou stoa až tisíckrát silnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý.
A těch snížených 90 gigatun je konzervativní odhad.
Kdybychom měli spočítat dopad dohody z Kigali z roku 2016, která požaduje postupné zrušení fluorovaných uhlovodíků a nahradit je přírodními chladiči, které dnes existují, toto číslo by se mohlo zvýšit na 120 až téměř 200 gigatun nevypuštěných skleníkových plynů.
Možná jste překvapení tak jako my.
Než se vrhneme na detaily konkrétních řešení, možná vás zajímá, jak jsme přišli k těmto výpočtům.
No, nejprve jsme shromáždili spoustu údajů, a použili statistickou analýzu k vytvoření rozpětí, což nám umožní zvolit přiměřené výběry pro každý vstup použitý v modelech.
Vybrali jsme konzervativní přístup, který je základem celého projektu.
Všechna data jsou zadána v modelu, ambiciózně, ale věrohodně promítnutá do budoucnosti, a srovnána s tím, co budeme muset stejně udělat.
Třeba zredukovaných 84 gigatun z větrných turbín na pobřeží, výsledky elektřiny vyráběné větrnými farmami, které by jinak byly vyrobeny uhelnými a plynovými elektrárnami.
Spočítáme všechny náklady na stavbu a provoz elektráren a všechny vytvořené emise.
Stejný proces je použitý k porovnání recyklace a skládek, regenerativního versus průmyslového zemědělství, ochrany versus těžení našich lesů.
Výsledky jsou pak integrovány uvnitř a mezi systémy, abychom zabránili dvojímu počítání, a po sečtení zjistíme, jestli dojde k nadčerpání.
OK, pojďme se podívat na pár konkrétních řešení.
Střešní solární panely jsou 10. v pořadí.
Pokud si představujeme střešní solár, často vidíme sklad v Miami pokrytý solárními panely.
Ale tato řešení jsou relevantní v městském a venkovském prostředí, v zemích s vysokými i nízkými příjmy, a mají kaskádové efekty.
Toto je rodina na slámovém ostrově na jezeře Titicaca, přijímající první solární panel.
Dříve byl pro vaření a osvětlení používán kerosen, kerosen na slámovém ostrově.
Takže instalací solárních článků rodina nejen přispívá ke snížení emisí, ale zajišťuje i bezpečnost pro svou domácnost.
Tropické lesy vypráví svůj vlastní příběh.
Ochrana dnes zničené půdy v tropech a umožnění přirozené regenerace je řešením číslo 5 ke zvrácení globálního oteplování.
O stromech můžeme uvažovat jako o obrovských tyčích uhlíku.
To je nadčerpání v akci rok co rok, kdy je uhlík odstraňován z atmosféry prostřednictvím fotosyntézy, která mění oxid uhličitý v rostlinnou biomasu a organický uhlík v půdě.
Také musíme přehodnotit naši výrobu jídla, aby byla více regenerativní.
Je mnoho způsobů, jak toho dosáhnout. My jsme zkoumali 13 z nich, ale nejsou to nové způsoby výroby potravin.
Používaly se po staletí, po celé generace.
Ale jsou stále více nahrazovány moderním zemědělstvím, které podporuje orbu, monokultury a použití syntetických hnojiv a pesticidů, které poškozují půdu a mění ji v čistý vysílač skleníkových plynů.
Na druhou stranu regenerativní zemědělství obnovuje zdraví a produktivitu půdy, zvyšuje výnos, zlepšuje zadržování vláhy, prospívá malým farmářům i velkým zemědělským podnikům a přivádí uhlík zpět do země.
To je výhra-výhra-výhra-výhra-výhra.
(smích) Nejedná se jen o to, jak vyrábíme jídlo, ale to, co konzumujeme, má velký vliv na globální oteplování.
Strava bohatá na rostliny není vegan nebo vegetariánská, ačkoliv tleskám těm, kdo si je vyberou.
Je to zdravá strava ve vztahu ke spotřebě, zejména kolik masa je spotřebováno.
V bohatších částech světa se přejídáme.
Nicméně v zemích s nízkým příjmem je nedostatečný příjem kalorií a bílkovin.
To vyžaduje vyrovnání, a je to ve vyrovnání, kdy se strava bohatá na rostliny stává řešením číslo 4 při odvracení globálního oteplování.
Navíc asi třetina vyrobených potravin není snědena, a vyhozené jídlo vydává ohromujících 8 % celosvětových skleníkových plynů.
Musíme se podívat, kde v dodavatelském řetězci tyto ztráty a plýtvání vznikají.
V zemích s nízkým příjmem, poté, co jídlo opustí farmu, se jídlo většinou znehodnotí na počátku dodavatelského řetězce kvůli infrastruktuře a problémům s uskladněním.
Jídlem neplýtvají spotřebitelé v zemích s nízkými příjmy, které se snaží uživit své obyvatelstvo.
Naopak ve vyspělém světě, poté co jídlo opustí farmu, je jídlo znehodnoceno obchody a spotřebiteli na konci dodavatelského řetězce, a znehodnocené jídlo končí na skládce, kde vydává metan, když se rozkládá.
jde o problém zákaznické volby,
to není otázka technologie.
Zabránění vzniku potravinového odpadu od začátku je řešení číslo 3.
Ale zde je ten zajímavý bod.
Podíváme-li se na potravinový systém jako na celek a realizujeme všechna výrobní řešení, jako regenerativní zemědělství, a přijmeme stravu bohatou na rostliny, a snížíme plýtvání potravinami, náš výzkum ukazuje, že na současné zemědělské půdě vyrobíme dost potravin k poskytnutí zdravé, na živiny bohaté stravy pro rostoucí populaci světa od nynějška do roku 2050 i dále.
To znamená, že nepotřebujeme kácet lesy pro výrobu potravin.
Řešení pro zvrácení globálního oteplování i potravinovou nejistotu jsou stejná.
Teď k řešení, o kterém se málokdy mluví, plánování rodiny.
Poskytnutí práva mužům a ženám zvolit si kdy, jak a zda si založit rodinu pomocí reprodukčních klinik a vzdělávání, přístupem k antikoncepci a svobodou bez pronásledování, může snížit odhadovanou globální populaci do roku 2050.
Snížená populace znamená sníženou poptávku po elektřině, jídle, cestování, stavbách a všech dalších zdrojích.
Všechna energie a emise, použitá k produkci zvýšené poptávky, je omezena základním lidským právem zvolit si kdy, jak a zda založit rodinu.
Ale k plánování rodiny nemůže dojít bez stejné kvality vzdělávání dívek, kterým je nyní přístup odepřen.
Tady jsme si to trochu zjednodušili, protože dopady všeobecného vzdělání a zdrojů pro plánování rodiny jsou tak nerozlučně spojeny, že jsme se rozhodli je zprůměrovat.
Dohromady je vzdělávání dívek a plánování rodiny řešením číslo jedna pro zvrácení globálního oteplování snížením přibližně o 120 miliard tun skleníkových plynů.
Je tedy nadčerpání možné?
Odpověď zní ano, je to možné, ale potřebujeme všech 80 řešení.
Nelze mávnout kouzelnou hůlkou, ani si vybrat jen podmnožinu řešení.
Nejvyšší řešení by nás dostala daleko, ale neexistuje něco jako malé řešení.
Potřebujeme všech 80.
Ale je tady skvělá věc.
Chtěli bychom tato řešení realizovat, i kdyby globální oteplování nebyl problém, protože mají kaskádový efekt pro blaho lidstva i planety.
Obnovitelná elektřina vede k čistému, bohatému přístupu k energii pro všechny.
Rostlinná strava snižuje plýtvání jídlem a vede ke zdravé globální populaci s dostatkem jídla a výživy.
Plánování rodiny a vzdělávání dívek?
To je o lidských právech, o rovnoprávnosti pohlaví.
Jedná se o ekonomické zlepšení a svobodu volby.
Je to o spravedlnosti.
Regenerativní zemědělství, řízená pastva, agrolesnictví, obnova zdraví půdy, to vše prospívá farmářům a ukládá uhlík zpět do země.
Ochrana našich ekosystémů také chrání biologickou rozmanitost a chrání zdraví planety a kyslík, který dýcháme.
Jeho hmatatelné výhody pro všechny druhy jsou nevyčíslitelné.
Poslední věc, protože vím, že je to pravděpodobně na mysli každého: kolik to bude stát?
Odhadujeme, že v průběhu 30 let by zavedení všech 80 řešení stálo kolem 29 bilionů dolarů.
To je asi bilion ročně.
Může se to zdát hodně, ale pamatujme, že globální HDP přesahuje 80 bilionů ročně, a odhadované úspory těchto řešení jsou 74 biliónů dolarů, více než dvojnásobek nákladů.
To znamená čistou úsporu 44 bilionů dolarů.
Takže nadčerpání je možné.
Můžeme ho dosáhnout, pokud chceme.
Nebude to stát tolik, a návratnost této investice je obrovská.
Zde je vítané překvapení.
Pokud implementujeme tato řešení, změníme způsob podnikání, ze systému vykořisťovatelského a těžebního na novou normu, která je ze své podstaty obnovitelná a regenerativní.
Musíme přehodnotit naše globální cíle, posunout se za udržitelnost směrem k regeneraci, a cestou zvrátit globální oteplování.
Děkuji.
(potlesk)
Namaskar.
Jsem filmová hvězda, je mi 51 let a ještě nemám botox.
(Smích) Jsem bez úprav, ale jak jste viděli, ve filmech se chovám na 21.
Jo, dělám to.
Prodávám sny a lásku milionům lidí doma v Indii, kteří mne považují za nejlepšího milovníka na světě.
(Smích) Pokud to nepovíte tak vám řeknu, že jím nejsem, ale nikdy se té pověsti nevzdám.
(Smích) Řekli mi, že hodně z vás tady nevidělo moji práci a za vás mi je hodně smutno.
(Smích) (Potlesk) Ale to nevylučuje fakt, že jsem sebou naprosto posedlý, jak by filmová hvězda měla být.
(Smích) To mi moji přátelé Chris a Juliet zrovna zavolali, abych zde mluvil o budoucích "vás".
Samozřejmě z toho plyne, že budu hovořit o současném "já".
(Smích) Protože opravdu věřím, že lidstvo je hodně jako já.
(Smích) To je. To je.
Je to stárnoucí filmová hvězda, potýkající se se všemi novotami okolo, přemýšlí, zda to zvládne na poprvé a stále se snaží najít způsob, jak bez ohledu na to stále zářit.
Narodil jsem se v uprchlické kolonii v hlavním městě Indie, Dillí.
Můj otec byl bojovník za svobodu.
Moje matka byla, no, bojovnice jako matky bývají.
Podobně jako původní homo sapiens, jsme se snažili přežít.
Brzy po dvaceti jsem ztratil oba rodiče, což musím přiznat, se mi dnes zdá trochu neopatrné, ale -- (Smích) pamatuji si noc, kdy zemřel otec a pamatuji si řidiče, souseda, který nás vezl do nemocnice.
Zamumlal něco, že "mrtví lidé nedávají dobré spropitné" a odešel do tmy.
Bylo mi jen 14. Dal jsem mrtvé tělo mého otce na zadní sedadlo, moje matka seděla vedle mne. Rozjel jsem se od nemocnice k domovu.
Uprostřed tichého pláče, se moje matka na mě podívala a řekla: "Synu, kdy ses naučil řídit?"
Přemýšlel jsem o tom, uvědomil si to a řekl matce, "Právě teď, mami."
(Smích) Od té noci, hodně podobný lidstvu v jeho dospívání, jsem se naučil drsným způsobům přežití.
A rámec života byl velmi, velmi jednoduchý, abych byl upřímný.
Víte, jíte, co zrovna máte, děláte, co vám řeknou.
Myslel jsem si, že celiakie je zelenina. Vegan byl samozřejmě ztracený kamarád pana Spocka ze "Star Treku".
(Smích) Berete si první děvče, se kterým randíte. Jste technik, pokud opravíte karburátor v autě.
Opravdu jsem si myslel, že gay je sofistikované anglické slovo pro radost.
A lesba, jak všichni jistě víte, hlavní město Portugalska.
(Smích) Kde jsem to jen byl?
Spoléhali jsme na systémy, vytvořené díky dřině a obětím předchozích generací, aby nás chránily. Cítili jsme, že vlády skutečně pracovaly pro naše dobro.
Věda byla jednoduchá a logická, jablko (Apple) bylo stále jen ovoce, ve vlastnictví nejprve Evy a pak Newtona, ne Steva Jobse, to až pak.
A "Heuréka!" jste křičeli, když jste chtěli běžet nazí po ulici.
Šli jste kamkoliv za prací a lidé vás převážně vítali.
Migrace byl termín pro sibiřské jeřáby, ne pro lidské bytosti.
Nejdůležitější bylo, že jste byli tím, čím jste byli a říkali jste, co si myslíte.
Když mi bylo hodně přes dvacet, přesunul jsem se do rozlehlé metropole Bombaje a můj životní rámec, jako počáteční ambice průmyslového lidstva, se začal měnit.
V městském spěchu za novým, více přikrášleným přežitím, začaly věci vypadat trochu jinak.
Poznal jsem lidi z celého světa, tváře, rasy, pohlaví, věřitele.
Vyhraněnost se začínala stírat.
Definovala vás práce, drtivě jasným způsobem a všechny systémy se mi začaly zdát méně spolehlivé, až příliš nejasné, aby ustály rozmanitost lidstva a člověk potřebuje růst a rozvoj.
Myšlenky proudily s větší svobodou a rychlostí.
A já zažíval zázrak lidské inovace a spolupráce a mojí vlastní tvořivosti, byl jsem podporován důvtipným kolektivním úsilím, to mne katapultovalo na superstar.
Cítil jsem se jako zrozený, vlastně mi v té době bylo už 40, skutečně jsem se vznášel.
Byl jsem ve všude.
Víte? Do té doby jsem udělal 50 filmů a 200 písní a byl jsem pasován na rytíře v Malaysii.
Bylo mi dáno nejvyšší občanské vyznamenání francouzskou vládou, titul, který nejsem dodnes schopný vyslovit.
(Smích) Omlouvám se Francii a děkuji ti Francie, že jsem ho dostal.
Ale mnohem více než toto je, že jsem potkal Angelinu Jolie -- (Smích) na 2,5 sekundy.
(Smích) Jsem si jistý, že si to i ona pamatuje.
Dobrá, možná ne.
A seděl jsem vedle Hannah Montany u kulatého stolu při večeři, po většinu času seděla ke mně zády.
Jak jsem řekl, letěl jsem, od Miley k Jolie a lidstvo stoupalo se mnou.
Oba jsme se trochu utrhli ze řetězu.
A všichni víte, co se stalo potom.
Stal se internet.
Bylo mi hodně přes 40 a začínal jsem tweetovat, jako kanárek v kleci a předpokládal jsem, že lidé, co nahlíželi do mého světa, to budou obdivovat jako já věřil v ten zázrak.
Ale čekalo na mne a lidstvo něco jiného.
Očekávali jsme šíření myšlenek a snů s vylepšeným propojením po světě.
Nevyjednali jsme si venkovsky omezené myšlení, posuzování, vyhraněnost, která pramenila ze stejného místa jako svoboda a revoluce.
Všechno co jsem řekl, dostalo nový význam.
Vše, co jsem udělal -- dobré, špatné, ošklivé -- bylo světu ke komentování a odsouzení.
Vlastně vše, co jsem neřekl nebo neudělal, mělo stejný osud.
Před 4 roky jsme se s mojí milou ženou Gauri rozhodli mít třetí dítě.
Na netu se tvrdilo, že byl plodem lásky našeho prvního dítěte, kterému bylo 15.
Prý měl zasévat své divoké sémě s dívkou, zatímco řídil její auto v Rumunsku.
A bylo k tomu připnuté falešné video.
Byli jsme jako rodina velmi znepokojeni.
Můj syn, je mu teď 19, ještě dnes, když se mu řekne "ahoj" otočí se a řekne, "Ale kámo, ani jsem neměl evropský řidičák."
(Smích) Jo.
V tomto novém světě se pomalu realita stávala virtuální a virtuální se stávala skutečností a já začal cítit, že jsem nemohl být, kým jsem chtěl být, nebo říkat, co si myslím a lidstvo se v té době se mnou úplně ztotožnilo.
Myslím, že jsme si oba procházeli krizí středního věku a lidstvo jako já, se stalo přeexponovanou prima donou.
Začal jsem prodávat všechno, od vlasového oleje k dieselovým motorům.
Lidstvo kupovalo všechno, od surové ropy po jaderné reaktory.
Víte, dokonce jsem se zkusil nacpat do přiléhavého obleku superhrdiny, abych se oživil.
Musím přiznat, že jsem žalostně propadl.
Mimochodem chci říci za všechny batmany, spidermany a supermany světa, že si jich musíme považovat, protože z toho obleku superhrdinů skutečně bolí v rozkroku.
(Smích) Ano, chci být upřímný. Musel jsem vám to říci.
Skutečně.
A úplně náhodou jsem vymyslel novou taneční formu, což jsem si neuvědomil a stalo se to hitem.
Pokud je to v pořádku a už jste mne trochu poznali, vůbec se nestydím a ukáži vám to.
Jmenuje se to Lungi tanec.
Pokud souhlasíte, ukáži vám to.
Jsem talentovaný. (Povzbuzování) Bylo to nějak takto.
Lungi dance. Lungi dance. Lungi dance.
Lungi dance. Lungi dance. Lungi dance. Lungi dance.
Lungi dance. Lungi dance. Lungi dance. Lungi dance.
Lungi. To je ono. Stalo se to hitem.
(Potlesk) Skutečně jsem to vymyslel.
Jak jste si všimli, nikdo neviděl smysl v tom, co se dělo, kromě mě a bylo mi to jedno, skutečně, protože celý svět a celé lidstvo, se zdálo zmatené a ztracené, stejně jako já.
Ale nevzdal jsem to.
Dokonce jsem zkusil opravit svojí identitu na sociálních sítích, jako to dělá každý.
Myslel jsem, že když vložím pár filozofických příspěvků, lidé si budou myslet, že s tím souzním, ale některé odpovědi z těch tweetů, byly extrémně matoucí zkratky, kterým jsem nerozuměl.
ROFL, LOL.
"Adidas," mi někdo napsal na tweety provokující k myšlení a já se divil, proč píše o botách? Chci říci, proč mi odpovídá značkou bot?
Zeptal jsem se své 16leté dcery a ta mi to osvětlila.
"Adidas" nyní znamená "Celý den sním o sexu."
(Smích) Opravdu.
Nevím, zda o tom víte.
Odpověděl jsem: tučně "WTF" panu Adidas, s díky, že se některé zkratky a věci nikdy nemění.
WTF.
Ale jsme u toho.
Je mi 51, jak jsem řekl, navzdory mysl otupujícím zkratkám vám chci říci, pokud je nějaký významný čas pro existenci lidstva, je to teď, protože přítomné já je statečné.
Současné já je plné nadějí.
Současné já je inovativní a plné nápadů, a samozřejmě, současné já je protivně neurčité.
A v tomto fascinujícím nedokonalém okamžiku existence, když jsem se cítil trochu statečně než jsem vešel, rozhodl jsem se na sebe pořádně podívat.
A uvědomil jsem si, že začínám vypadat více a více, jako moje vosková figurína u Madame Tussaud.
(Smích) Ano, v momentě, kdy jsem si to uvědomil, položil jsem na to zásadní otázku sobě a lidstvu: Potřebuji si nechat spravit obličej?
Skutečně. Jsem herec, jak jsem řekl, moderní vyjádření lidské tvořivosti.
Země, ze které pocházím, je zdrojem nevysvětlitelné, ale velmi silné spirituality.
Ve své obrovské štědrosti, se Indie jaksi rozhodla, že já, muslimský syn zlomeného bojovníka za svobodu, který se náhodou dostal do obchodu se sny, by se měl stát jejím králem romantiky, "Badhshah Bollywoodu," největší milovník, jakého země kdy měla...
s touhle tváří.
Ano.
(Smích) Která byla střídavě popisována, jako ošklivá, nekonvenční a překvapivě nedostatečně čokoládová.
(Smích) Lidé této starověké země, mne zahrnují bezmeznou láskou a já se od nich naučil, že ani moc, ani chudoba, nemůže učinit váš život více magickým nebo méně složitým.
Naučil jsem se od lidí mojí země, že důstojnost života, lidské bytosti, kultury, náboženství, země, vlastně spočívá ve schopnosti milosrdenství a soucitu.
Naučil jsem se, že cokoliv vás pohání, cokoliv vás nutí tvořit, růst, cokoliv vás drží před pádem, cokoliv vám pomáhá přežít, je možná nejstarší a nejzákladnější emocí, co lidstvo zná, a to je láska.
Mystický básník z mé země napsal, (Recitace básně v Hindi) (Konec básně) Volný překlad je asi tento -- pokud umíte Hindi, můžete tleskat.
(Potlesk) Zapomínám na to.
Volně přeloženo i když byste možná četli všechny moudré knihy a pak pokračovali přidáním svých znalostí, inovací, tvořivostí, technologií, přesto by lidstvo nebylo moudřejší ohledně svojí budoucnosti, dokud se nespojí s láskou a soucitem s dalšími bytostmi.
Dva a půl znaků tvoří slovo "प्रेम," znamená to "láska," pokud jste schopní tomu rozumět a vyznávat ji, pak to samo o sobě stačí k osvícení lidstva.
Proto skutečně věřím v budoucí "vy", bude to vy, které miluje.
Jinak přestane vzkvétat.
Zahyne v zahledění do sebe.
Můžete použít vaši sílu ke stavění zdí a oddělování lidi, nebo ji můžete použít k boření bariér a přivítat je u sebe.
Můžete využít vaši víru, aby se lidé báli a děsit je k poslušnosti, nebo díky ní můžete dát lidem odvahu, aby mohli stoupat k nejvyššímu osvícení.
Můžete využít vaší energie k výrobě jaderných bomb a šíření temné destrukce nebo ji použijete k šíření světla pro miliony lidí.
Můžete bezcitně špinit oceány a pokácet všechny pralesy.
Můžete zničit ekologii, nebo se k nim obracet s láskou a obnovovat život vodstva a stromů.
Můžete přistát na Marsu a postavit ozbrojené pevnosti, nebo můžete hledat životní formy a druhy a učit se od nich a respektovat je.
A můžete použít všechny peníze, co jsme všichni vydělali, k vedení marných válek a dávat zbraně do rukou malých dětí, aby se navzájem zabíjely, nebo je můžete použít, k zajištění více jídla a naplnit tím jejich žaludky.
Moje země mne naučila, že schopnost lidské bytosti pro lásku se blíží té božské.
Září do světa, který civilizace, podle mne, už příliš ovlivňovala.
Za poslední dny těchto proslovů, sem chodí skvělí lidé a předvádí své talenty, mluví o dílčích úspěších, inovacích, technologiích, o vědách, znalostech, které získáváme přítomností na TED Talks a všichni z vás jsou dostatečným důvodem oslavit budoucí "nás."
Ale v rámci té oslavy snaha po rozvíjení naší kapacity pro lásku a soucit se musí uplatnit sama o sobě a zcela rovnocenně.
Věřím, že budoucí "vy" je nekonečné vy.
V Indii se tomu říká čakra jako kolo.
Končí tam, kde začíná, aby se uzavřelo.
Vy, co vnímáte čas a prostor odlišně, chápete obojí, vaši nepředstavitelnou a fantastickou důležitost a vaši úplnou nedůležitost v širším pojetí univerza.
Vy, co se vracíte zpět k původní nevinnosti lidstva, kteří milujete z čistoty srdce, kteří vidíte očima pravdy, kteří sníte z čistoty jasné mysli.
Vaše budoucí "vy" musí být, jako stárnoucí fimová hvězda, která uvěřila, že je možný svět, který je naprosto, úplně, sebestředně zamilovaný do sebe.
Svět -- vlastně to musíte být vy, k vytvoření světa, který je svým nejlepším milencem.
A já věřím, dámy a pánové, že by to mělo být vaše budoucí "vy."
Velmi vám děkuji.
Shukriya.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk) Děkuji.
(Potlesk)
Chtěl bych začít jednoduchou otázkou: Proč chudí lidé dělají tolik špatných rozhodnutí?
Vím, že je to drsná otázka, ale ukažme si fakta.
Chudí si více půjčují, méně spoří, více kouří, méně cvičí, více pijí a jí méně zdravě.
Proč?
Řekněme, že standardní výklad jednou shrnula britská premiérka Margaret Thatcherová.
Chudobu nazývala „vadou osobnosti“.
(smích) Prostě nedostatkem charakteru.
Většina z vás by určitě nebyla tak neomalená.
Ale ta myšlenka, že na chudých je něco v nepořádku, není jen výsadou paní Thatcherové.
Někteří z vás si možná myslí, že chudí by měli být odpovědní za chyby, kterých se dopustí.
Jiní asi tvrdí, že bychom jim měli pomoci, aby se rozhodovali lépe.
Nicméně je tu stále stejná základní domněnka: něco je s nimi v nepořádku.
Kdybychom je tak mohli změnit, naučit je, jak žít své životy, kdyby prostě naslouchali.
Abych řekl pravdu, stejný názor jsem po dlouhou dobu měl i já sám.
Teprve před pár lety jsem přišel na to, že všechny mé domněnky o chudobě jsou špatné.
Všechno začalo, když jsem náhodou narazil na studii několika amerických psychologů.
Cestovali 8 000 mil, až do Indie, aby vytvořili fascinující studii.
Šlo o experiment s farmáři pěstujícími cukrovou třtinu.
Měli byste vědět, že tito farmáři dostávají kolem 60 procent ze svých ročních příjmů najednou, hned po sklizni.
To znamená, že v jedné části roku jsou relativně chudí a v druhé bohatí.
Výzkumníci je požádali, aby před sklizní a po sklizni vyplnili IQ testy.
A to, na co přišli, mně úplně vytřelo zrak.
Výsledky farmářů byly mnohem horší před sklizní.
Ukazuje se, že důsledky života v chudobě odpovídají ztrátě 14 bodů IQ.
Abyste měli představu, dá se to přirovnat k následkům probdělé noci nebo k dopadům alkoholismu.
Za pár měsíců jsem se doslechl, že Eldar Shafir, profesor na princetonské univerzitě a jeden z autorů této studie, se chystá do Holandska, kde žiji.
Tak jsme se v Amsterdamu sešli, abychom si promluvili o jeho nové a revoluční teorii chudoby.
A mohu ji shrnout ve dvou slovech: mentalita nedostatku.
Vychází najevo, že lidé se chovají jinak, když něco vnímají jako nedostatkové.
A příliš nezáleží na tom, co to je – ať už je to nedostatek času, peněz nebo jídla.
Všichni znáte ten pocit, když máte moc věcí na práci nebo odložíte obědovou přestávku a klesne vám hladina cukru.
Zužuje to vaše soustředění na to, co vám právě chybí – na sendvič, který si právě musíte dát, schůzku, co začíná za pět minut nebo složenky, které musíte zítra zaplatit.
Takže dlouhodobá perspektiva jde do háje.
Dalo by se to přirovnat k novému počítači, na kterém současně běží 10 náročných programů.
Čím dál víc se zpomaluje, dělá chyby,
a nakonec se zasekne – ne proto, že by to byl špatný počítač, důvodem je, že musí dělat moc věcí najednou.
Chudí lidé mají stejný problém.
Špatná rozhodnutí nedělají proto, že by byli hloupí, oni žijí v kontextu, ve kterém by dělal hloupá rozhodnutí každý.
Takže jsem najednou pochopil, proč je tolik projektů zaměřených na boj s chudobou nefunkčních.
Například investice do vzdělávání jsou často úplně bezvýsledné.
Chudoba není nedostatek vědomostí.
Nedávná analýza 201 studií, zkoumající efektivitu výuky finanční gramotnosti, dospěla k závěru, že tato výuka nemá téměř žádné účinky.
Ale nepochopte to špatně – nechci říct, že chudí se nic nenaučí – mohou se, samozřejmě, stát moudřejší.
Ale to nestačí.
Mohu to říct i jako profesor Shafir: „Je to, jako když někoho učíte plavat, a pak ho vrhnete do rozbouřeného moře.“
Pamatuji si, jak jsem tam seděl, úplně vyvedený z míry.
A došlo mi, že jsme na to mohli přijít už před desítkami let.
Ti psychologové přece nepotřebovali žádné složité snímkování mozku – museli jen změřit IQ farmářů, a IQ testy byly vynalezeny více než před 100 lety.
Vlastně jsem si uvědomil, že o psychologii chudoby jsem už četl.
George Orwell, jeden z největších spisovatelů historie, zažil ve dvacátých letech chudobu na vlastní kůži.
„Podstatou chudoby“, napsal tenkrát, je to, že „likviduje budoucnost“.
A také žasnul nad tím, cituji, „Jak je pro lidi samozřejmé cítit se oprávněni k napomínání a poučování těch, jejichž příjem klesne pod určitou hranici.“
Tato slova mají úplně stejnou platnost i v dnešní době.
Hlavní otázka samozřejmě zní: Co s tím lze udělat?
Moderní ekonomové mají v rukávu pár řešení.
Mohli bychom chudým pomoci s papírováním nebo jim posílat připomínky, když mají něco zaplatit.
Taková řešení jsou mezi moderními politiky velmi populární. Hlavně proto, že skoro nic nestojí.
Myslím si, že tato řešení symbolizují současnou dobu, ve které často řešíme projevy, ale ignorujeme hlavní příčiny.
A tak se ptám: Proč prostě nezměníme okolnosti, za kterých chudí žijí?
Když opět použiju analogii s počítačem: Proč se pořád vrtáme v softwaru, když bychom problém snadno vyřešili přidáním paměti?
Profesor Shafir na mě v oné chvíli zareagoval prázdným pohledem.
A po několika vteřinách řekl: „Aha, už to chápu.
Chtěl byste prostě lidem v nouzi dát víc peněz, a chudoba by se tak vymýtila.
Ano, to by určitě bylo skvělé.
Ale obávám se, že taková levicová politika, jakou máte v Amsterdamu... ve Státech neexistuje.“
Je to ale opravdu taková staromódní, levicová myšlenka?
Vzpomněl jsem si na jeden starý plán – prosazovali ho někteří přední myslitelé lidské historie.
Poprvé ho nastínil filosof Thomas More ve své knize Utopie, více než před 500 lety.
Jeho zastánci pokrývají celé spektrum zleva doprava, patřil k nim ochránce lidských práv Martin Luther King i ekonom Milton Friedman.
A ten nápad je neuvěřitelně prostý: základní nepodmíněný příjem.
Co to je?
Celkem prostá věc.
Měsíční příspěvek na pokrytí základních potřeb: jídla, přístřeší, vzdělání.
Není vůbec ničím podmíněný, takže vám nikdo nebude říkat, co musíte splňovat, a nikdo vám nebude říkat, co s ním máte dělat.
Základní příjem není laskavost, je to právo.
Neváže se na něj vůbec žádné stigma.
Když jsem zjistil, jaká je pravá podstata chudoby, nepřestával jsem se divit. Je tohle opravdu nápad, na který jsme všichni čekali?
Doopravdy to může být tak jednoduché?
Během následujících tří let jsem přečetl všechno, co jsem o základním příjmu našel.
Prozkoumal jsem tucty experimentů, zpracovaných v různých koutech světa, a zanedlouho jsem narazil na příběh města, kterému se to povedlo – opravdu vymýtilo chudobu.
Jenže potom...
na to skoro všichni zapomněli.
Příběh začíná v kanadském městě Dauphin.
V roce 1974 byl všem obyvatelům tohoto městečka přiznán základní příjem, zaručující, že se nikdo neocitne pod hranicí chudoby.
Na začátku experimentu do městečka vpadla armáda výzkumníků.
Po čtyři roky šlo všechno hladce.
Ale pak byla zvolena nová vláda, která v tomto drahém experimentu nespatřovala větší smysl.
V momentě, kdy už bylo jasné, že na analýzu výsledků nezbyly peníze, se výzkumníci rozhodli své materiály zabalit, a to asi do dvou tisíců krabic.
Uběhlo 25 let a pak kanadská profesorka Evelyn Forgetová tyto záznamy našla.
Tři roky záznamy podléhaly jejím všemožným statistickým rozborům, ale ať zkusila cokoliv, výsledky byly pokaždé stejné: experiment byl mimořádně úspěšný.
Evelyn Forgetová zjistila, že lidé v Dauphinu byli nejen bohatší, ale i chytřejší a zdravější.
Školní prospěch dětí se výrazně zlepšil.
Příjmy do nemocnic klesly až o 8,5 %.
Ubylo případů domácího násilí i stížností na psychické problémy.
A lidé nedávali výpověď z práce.
O něco méně pracovali jen čerstvé matky a studenti – ti zůstávali déle ve škole.
Podobné závěry od té doby po celém světě shledalo množství jiných experimentů, od USA po Indii.
Takže...
jsem se dozvěděl následující:
Co se týká chudoby, měli bychom, my bohatí, přestat předstírat, že víme vše nejlépe.
Měli bychom přestat posílat plyšáky a boty chudým lidem, které jsme nikdy neviděli.
A měli bychom se zbavit rozsáhlé sítě paternalistických byrokratů, protože jejich platy by mohli dostat chudí, kterým tito lidé mají pomáhat.
(potlesk) Protože peníze mají jednu skvělou vlastnost – lidé si za ně mohou koupit to, co opravdu potřebují, ne to, co potřebují podle názoru samozvaných expertů.
Představte si, kolik geniálních vědců, podnikatelů nebo spisovatelů jako George Orwell, právě chřadne kvůli nedostatku.
Představte si, kolik by se objevilo energie a nadání, kdybychom se napořád zbavili chudoby.
Věřím tomu, že základní příjem by fungoval jako riziková investice do lidí.
Vlastně nezbývá než ho zavést, protože chudoba je obrovsky nákladná.
Podívejme se například, kolik USA stojí dětská chudoba.
Odhadem je to 500 miliard dolarů za rok, a to kvůli útratám ve zdravotnictví, nedokončení studia a vyšší kriminalitě.
Je to neskutečné plýtvání lidským potenciálem.
Podívejme se ale na to, co celou věc tabuizuje:
Jak bychom si vůbec mohli nepodmíněný příjem dovolit?
Ve skutečnosti je to mnohem levnější, než si asi myslíte.
V Dauphinu to udělali v podobě negativní daně z příjmu.
To znamená navýšení příjmu pokaždé, když člověk klesne pod hranici chudoby.
A v tomto případě bychom podle nejlepších odhadů našich ekonomů mohli za čisté náklady v částce 175 miliard ($) – což je čtvrtina nákladů USA na armádu a jedno procento jejich HDP – dostat všechny chudé lidi v USA nad hranici bídy.
Skutečně bychom vymýtili chudobu.
Tak to by měl být náš cíl.
(potlesk) Čas na omezené myšlení a postrkování problémů je pryč.
Opravdu věřím tomu, že nadešel čas pro nové radikální myšlenky – základní příjem je mnohem víc, než jen další opatření.
Přináší i úplné přehodnocení toho, co je vlastně práce.
A z tohoto pohledu neosvobodí pouze chudé, ale i nás ostatní.
Miliony lidí v současnosti mají pocit, že jejich práce nemá smysl nebo není potřebná.
V nedávném průzkumu mezi 230 000 zaměstnanci ve 142 zemích vyšlo najevo, že svou práci má rádo jen 13 procent pracujících.
A další průzkum ukázal, že až 37 procent britských pracujících má místo, které by podle nich ani nemuselo existovat.
Jak říká Brad Pitt v Klubu rváčů: "Moc často děláme práci, kterou nenávidíme, abysme měli na blbosti, které nepotřebujeme."
(smích) Ale nepochopte to špatně – teď nemluvím o učitelích, popelářích, ani sociálních pracovnících.
Pokud by přestali pracovat, měli bychom všichni problém.
Mluvím o všech těch dobře placených expertech se skvělým životopisem, co vydělávají na... strategických schůzích
s kolegy, diskutujíce o přidané hodnotě ničivé spolutvorby produktů ve společnost sítí.
(smích) (potlesk) Nebo něčím podobným.
Schválně si zas představte, kolik nadání přichází vniveč jen proto, že našim dětem říkáme „budeš si muset vydělat na živobytí.“
Nebo si vezměte, nad čím před pár lety naříkal skvělý matematik z Facebooku: „Nejlepší mozky mé generace přemýšlí nad tím, jak lidi přimět, aby klikali na reklamy.“
Já jsem historik.
A jestli nás historie něčemu učí, tak je to fakt, že věci mohou být jinak.
Na tom, jak jsme uspořádali současnou ekonomiku a společnost, není nic nevyhnutelného.
Ideje mohou měnit svět a mění ho.
A myslím, že zejména v posledních několika letech vyšlo jasně najevo, že se nemůžeme držet nynějšího stavu a potřebujeme nové nápady.
Vím, že mnoho z vás má nejspíš pesimistický pohled na budoucnost s rostoucí nerovností, xenofobií a změnami klimatu.
Ale nestačí jen vědět, co nechceme.
Potřebujeme i kladnou vizi.
Martin Luther King neříkal „mám noční můru“.
(smích) Měl sen.
(potlesk) Takže...
můj sen je následující: Věřím v budoucnost, kde hodnotu vaší práce neurčuje částka na výplatní pásce, ale to, kolik štěstí kolem rozšíříte a jakou hodnotu vaše práce má.
Věřím v budoucnost, ve které cílem vzdělání není příprava na další zbytečnou pozici, ale na dobře prožitý život.
Věřím v budoucnost, kde život bez chudoby není privilegiem, ale právem, kterého je každý hoden.
A teď to stojí před námi.
Máme výzkumy, máme důkazy a máme i prostředky.
Dnes, 500 let poté, co Thomas More poprvé psal o základním příjmu, a 100 let poté, co George Orwell objevil pravou povahu chudoby, potřebujeme všichni změnit náš pohled na svět, protože chudoba není nedostatkem charakteru.
Chudoba je nedostatkem peněz.
Děkuji vám.
(potlesk)
(hudba) Sophie Hawley-Weld: Dobře, nemusíte vstávat, ale...
vidíme vás velmi dobře -- (smích) Takže s námi musíte tancovat.
A máme něco jako taneční choreografii, na kterou se chystáme-- Betta Lemme: Opravdu jednoduché.
SHW: A takhle budeme švihat zápěstím a vy to budete dělat s námi.
A také můžete vstát.
(hudba) (zpěv) Vím, že jsem nezvedla zápěstí, (zpěv obou) vím, že jsem to nezachytila, přišlo to, přišlo to, šlo to, šlo to, překonalo se to rychle, byla jsem tam a potom odešla. Awoo!
Vím, že jsem nezvedla zápěstí, vím, že jsem to nezachytila, přišlo to, přišlo to, šlo to, šlo to, překonalo se to rychle, byla jsem tam a potom odešla. Awoo!
BL: (mluví) Tak vidíte!
(hudba) SWH: Máme ještě další.
Je to tanec ukazováčků.
(hudba) Lidé, kteří sedí. Chci vidět vaše prsty ukazovat.
Jo!
(zpěv) Vím, že jsem nezvedla zápěstí, (zpěv obou) vím, že jsem to nezachytila, přišlo to, přišlo to, šlo to, šlo to, překonalo se to rychle, byla jsem tam a pak odešla. Aaaa...
(potlesk) Awoo!
(hudba) (tleskání do rytmu) (hudba) Aaaa...
SWH: (mluví) Dobře, švihání rukama.
(zpěv obou) Vím, že jsem nezvedla zápěstí, vím, že jsem to nezachytila, přišlo to, přišlo to, šlo to, šlo to, překonalo se to rychle, byla jsem tam a pak odešla. Vím, že jsem nezvedla zápěstí, vím, že jsem to nezachytila, přišlo to, přišlo to, šlo to, šlo to, překonalo se to rychle, byla jsem tam a pak odešla. (hudba) Tucker Halpern: S vámi je mnohem větší zábava, než jsem si myslel.
(smích) (hudba) Awoo!
(potlesk) SWH: Děkujeme mnohokrát!
(potlesk)
(zpívá) Kluku s vodou (úder do kytary) kde se skrejváš?
(úder do kytary) Mazej sem, a to hned, než se to dozví tvůj táta.
(úder do kytary) Na týhle hoře (úder do kytary) pořád neni žádný (úder do kytary) kladivo co zvoní (úder do kytary) tak jak to mý.
(úder do kytary) Roztluču tu skálu (úder do kytary) vodsud až po Macon.
(úder do kytary) Celou cestu do chládku (úder do kytary) celou cestu až tam.
(úder do kytary) Károvej kluku - (hudba) károvej kluku, já už tě dlouho znám, už dlouho tě znám.
To ty jsi mě obral, to ty jsi mě obral, o zlato a stříbro, o prachy mý.
Kluku s vodou! Kde se skrejváš?
Mazej sem, a to hned, než se to dozví tvůj táta.
Na týhle hoře pořád neni žádný kladivo, co zvoní tak jak to mý.
Roztluču tu skálu vodsud až po Macon.
Celou cestu do chládku, celou cestu až tam.
Kluku s vodou! (úder do kytary) Kde se skrejváš?
(úder do kytary) Mazej sem, a to hned, mazej sem, a to hned, mazej sem, a to hned, než se to dozví tvůj táta.
(úder do kytary) (potlesk) Děkuju.
To byla písnička založená na několika pracovních písních, jak ji zaranžovala Odetta, moje hrdinka.
A tahle další písnička... dělám hodně historické hudby, začala jsem s Carolina Chocolate Drops a pokračuju i na své sólové dráze.
Myslím si, že je strašně důležité, aby každý muzikant znal vlastní historii. Je to důležité pro vás osobně, je to důležité pro vaši zemi, je to důležité pro národ.
Hodně toho čtu o kořenech téhle hudby, i o kořenech naší země.
Hodně jsem toho přečetla o občanské válce a o otroctví.
Je to dost těžké.
Vážně.
Je to dost těžké čtení.
A když si jako umělec čtu všechny ty příběhy - co s emocemi, které vzbuzují? Nestačí „Hm, otroctví bylo strašné.“
Ano, bylo.
Ale přečtěte si osobní vyprávění, jak to prožívali konkrétní lidé.
Znáte to?
Najednou vás napadne: „Uf, to se mohlo dít mně.“
A děje se to lidem pořád.
A s těmihle emocemi musíte něco udělat.
Já píšu.
A tak jsem napsala písničku podle vyprávění, která jsem četla. Jmenuje se „Pojď, lásko, pojď“
Teď vám ji zahrajeme.
(tleská) (zpívá) Pojď, lásko, pojď, stezka je skrytá, a cesta dlouhá a zlá, já vím.
Pojď, lásko, pojď, stezka je volná, počkám na tebe v Tennessee.
(hudba) (zpívá) Když mi byly čtyři, maminku popad jeden šéfův chlap.
Nechtěla se dát, a tak ji ztlouk pohřbili ji do studený země.
Pojď, lásko, pojď, stezka je skrytá a cesta dlouhá a zlá, já vím.
Pojď, lásko, pojď, stezka je volná, počkám na tebe v Tennessee.
(hudba) Když mi bylo dvanáct, můj milej táta byl silák a nikdy neměl strach, až jednoho dne se ohradil a prodali ho do Alabamy.
Pojď, lásko, pojď, stezka je skrytá a cesta dlouhá a zlá, já vím.
Pojď, lásko, pojď, stezka je volná, počkám na tebe v Tennessee.
(hudba) Když mi bylo šestnáct, rozkvet můj květ našla jsem si muže a s ním si dala slib.
Odpřisáhli jsme si věrnost do konce dní a o sobotních večerech jsme byli manželi.
Pojď, lásko, pojď, stezka je skrytá a cesta dlouhá a zlá, já vím.
Pojď, lásko, pojď, stezka je volná, počkám na tebe v Tennessee.
(hudba) Když mi bylo osmnáct, zatroubily polnice a přišli chlapci v modrých uniformách.
Chytla jsem se šance a utekla na svobodu, vzali mě s sebou do Tennessee.
Pojď, lásko, pojď, stezka je skrytá a cesta dlouhá a zlá, já vím.
Pojď, lásko, pojď, stezka je volná, počkám na tebe v Tennessee.
(hudba) Teď tady sedím v maličký boudě je tu se mnou ještě dalších 13.
Poslala jsem ti vzkaz, takže teď u můžu jen čekat a čekat a čekat a čekat a čekat na tebe.
Pojď, lásko, pojď, stezka je skrytá a cesta dlouhá a zlá, já vím.
Pojď, lásko, pojď, stezka je volná, počkám na tebe v Tennessee.
Pojď, lásko, pojď, stezka je skrytá a cesta dlouhá a zlá, já vím.
Pojď, lásko, pojď, stezka je volná, počkám na tebe v Tennessee.
Já na tebe počkám.
Počkám.
Počkám. Počkám.
(potlesk) Děkuju.
Když je tma, potřebujete světlo.
Mezi námi Afroameričany to trvalo několik století, než jsme našli způsob, jak se pozvednout.
Zakončila bych dvěma melodiemi od Sestry Rosetty Tharpe, jedné z vlivných osobností americké hudby, o které většina z vás asi neslyšela.
Pokud ano, jsem nadšená.
Patří mezi inovátory rokenrolové kytary a je také jednou z prvních, kdo překročili hranice mezi kostelní a populární písní.
Je neuvěřitelně důležitá a chci o ní mluvit, kudy chodím.
Tohle jsou dvě z jejích melodií.
A nebojte se, i vy dostanete příležitost si zazpívat.
(hudba) (zpívá) Podívej se do dálky na tu osamělou cestu, než se po ní vydáš dál.
Podívej se nahoru a pozdrav svého stvořitele, protože Gabriel už troubí.
Znaveně táhneš takovou tíhu, a šlapeš osamělou cestou.
Podívej se na svou osamělou cestu, než se po ní vydáš dál.
Podívej se do dálky na tu osamělou cestu, než se po ní vydáš dál.
Podívej se nahoru a pozdrav svého stvořitele, protože Gabriel už troubí.
Znaveně táhneš takovou tíhu, a šlapeš osamělou cestou.
Podívej, podívej, podívej se na svou osamělou cestu, než se po ní vydáš dál.
Nahoře nad hlavou, nahoře nad hlavou slyším vyhrávat muziku, vyhrávat muziku.
Nahoře nad hlavou, nahoře nad hlavou slyším vyhrávat muziku, vyhrávat muziku.
Nahoře nad hlavou, nahoře nad hlavou slyším vyhrávat muziku, vyhrávat muziku, a vážně věřím, vážně věřím, že tam někde je nebe.
Nahoře nad hlavou, nahoře nad hlavou slyším zpívání, slyším zpívání.
Nahoře nad hlavou, nahoře nad hlavou slyším zpívání, slyším zpívání.
Nahoře nad hlavou, nahoře nad hlavou slyším zpívání, slyším zpívání a já vážně věřím, vážně věřím, že tam někde je Nebe.
(deklamace) A teď kytara!
(kytara sólo) To je Hubby Jenkins, vážení.
(zpívá) Nahoře nad hlavou, nahoře nad hlavou slyším křik, slyším křik.
Nahoře nad hlavou, nahoře nad hlavou slyším křik, slyším křik.
Nahoře nad hlavou, nahoře nad hlavou slyším křik, no fakt, a já vážně věřím, vážně věřím, že tam někde je nebe.
(deklamace) Bezva, a teď trochu basy.
(basa sólo) Jóo!
Juu!
Jason Sypher na basu.
Jamie Dick na bicí.
Fajn, už mi utíká čas,
a je na vás, abyste se přidali.
Tohle je odpovídací písnička.
Já začnu, vy se přidáte.
Takových písniček je spousta, všichni to znáte, že jo?
Zazpíváte si s námi?
Povídám, zazpíváte si s námi?
Publikum: Ano!
Rhiannon Giddens: Tak do toho!
(zpívá) Nahoře nad hlavou P: nahoře nad hlavou RG: slyším hudbu hrát P: slyším hudbu hrát
RG: nahoře nad hlavou P: nahoře nad hlavou RG: slyším hudbu hrát P: slyším hudbu hrát RG: nahoře nad hlavou P: nahoře nad hlavou RG: slyším hudbu hrát P: slyším hudbu hrát RG: a já vážně věřím, vážně věřím, že tam někde je nebe.
Ještě jednou!
Nahoře nad hlavou P: nahoře nad hlavou RG: slyším hudbu hrát P: slyším hudbu hrát
RG: nahoře nad hlavou P: nahoře nad hlavou RG: slyším hudbu hrát P: slyším hudbu hrát
RG: nahoře nad hlavou P: nahoře nad hlavou RG: slyším hudbu hrát P: slyším hudbu hrát RG: a já vážně věřím, vážně věřím, že tam někde je nebe.
Povídám, že vážně věřím, vážně věřím, že tam někde je nebe.
Tam je nebe.
(drží tón) (potlesk a jásot) (hudba končí) (potlesk)
Ukážu Vám čtyři konkrétní příklady -- a jejich odkrytí si nechám až na konec -- o tom, jak společnost Silk ztrojnásobila své tržby tím, že dělala jednu věc. Jak začal neznámý umělec Jeff Koons vydělávat spoustu peněz a mít velký společenský vliv, jak Frank Gehry znovu definoval, co to znamená být architektem.
A jednu z mých největších chyb jako marketingového profesionála z posledních let nahrávací společnost, která měla CD pojmenované „Omáčka.“
Ale ještě předtím, Vám musím říct o krájeném chlebu a chlapíkovi jménem Otto Rohwedder.
Před tím než byl po roce 1910 krájený chléb vynalezen... Zajímalo by mě, co že to vlastně říkali?
Největší vynález od dob... telegrafu nebo tak něco.
Ale tento chlapík Otto Rohwedder vynalezl krájený chléb, a zaměřil se, stejně tak jako to udělalo mnoho vynálezců, na část patentování a výroby.
Situace okolo vynálezu krájeného chleba se má takto -- prvních 15 let poté, co byl krájený chléb dostupný, si ho nikdo nekoupil, nikdo o něm nevěděl. Bylo to kompletní a celkové selhání.
A důvodem je to, že než Wonder přišel a zjistil, jak šířit myšlenku krájeného chleba, tak ho nikdo nechtěl.
Úspěch krájeného chleba, stejně jako úspěch téměř všeho o čem jsme mluvili na této konferenci, není vždy jen o patentu, nebo o výrobním procesu, ale o tom, zdali dokážeš svůj nápad šířit, nebo ne.
A myslím si, že způsob, jak se dostat k tomu, co chceš, nebo vyvolat změnu, je, že musíš přijít na způsob, jak svojí myšlenku šířit.
A nezáleží na tom, zda otvíráte obchod s kávou nebo jestli jste intelektuál, nebo podnikatel, nebo jestli lítáte s horkovzdušným balónem. Myslím si, že toto všechno platí pro kohokoliv, bez ohledu na to, co děláte.
Žijeme ve století „šíření myšlenek.“
Lidé, kteří dokážou šířit myšlenky, bez ohledu na to jaké, vítězí.
A když o tom mluvím, většinou si vybírám byznys protože dělají nejlepší obrázky, které si můžete dát do prezentace, je to nejjednodušší způsob, jak skórovat.
Ale odpusťte mi za to, že používám tyto příklady které mluví o něčem, čemu byste se rozhodně ve vlastním čase nevěnovali.
Centrem šíření myšlenek je televize a podobné věci.
Televize a masmédia skutečně zjednodušily určitý způsob šíření myšlenek.
Já tomu říkám tomu „televizní komplex.“
„Televizní komplex“ funguje tak, že si koupíte nějakou reklamu -- oslovíte nějaké lidi -- a to Vám získá distribuci.
Používáte distribuci k tomu, abyste prodali více produktů.
Vezmete výdělek a koupíte další reklamy.
A takhle to jde pořád dokola a dokola, stejným způsobem, jak kdysi dávno fungoval vojenský a průmyslový komplex.
A ten model, který jsme slyšeli včera, pokud bychom se dokázali dostat na domovskou stránku Google, pokud bychom vymysleli, jak se zde prezentovat, kdybychom jen přišli na to, jak chytnout tu osobu pod krkem, a říci jí o tom, co chceme dělat.
Pokud bychom to udělali, každý by nám věnoval pozornost, a mohli bychom vyhrát.
Ano, tento „televizní komplex“ mě informoval celé dětství a Vás pravděpodobně také.
Všechny tyto produkty uspěly, protože někdo přišel na to, jak se dotknout lidí, způsobem, který nečekají, způsobem jakým to dělá reklama, stále dokola a dokola, než si to koupí.
Ale stalo se to, že „televizní komplex" zrušili.
Během posledních několika let, každý, kdo něco propaguje, zjistil, že už to nefunguje tak, jak dříve.
Tento obrázek je opravdu nejasný, omlouvám se, měl jsem rýmu, když jsem to fotil.
Ale ten produkt v modré krabičce, uprostřed, je moje záchrana.
Jdu do lékárny, jsem nemocný, potřebuji si koupit nějaký lék.
Brand manažer těchto modrých produktů utratil 100 milionů dolarů, aby mě oslovil během jednoho roku.
100 milionů dolarů mě oslovuje z reklamy v televizi, z magazínů a spamu, kupónů, z regálových slev -- až tak, že bych mohl ignorovat každou jednotlivou zprávu.
A já každou zprávu ignoroval, protože nemám žádný bolestivý problém.
Koupil jsem si věc ve žluté krabičce, protože jsem ji kupoval vždy.
A nebudu investovat ani minutu svého času, abych vyřešil její problém, protože mě to nezajímá.
Tady je magazín „Hydratace“. Je to 180 stránek o vodě.
(smích) Správně. Články o vodě, reklamy o vodě.
Představte si svět před 40-ti lety, když byly jenom „Saturday Evening Post“ a „Time“ a „Newsweek.“
Nyní jsou zde magazíny o vodě.
Nový produkt Coke Japan -- „vodní salát.“
(smích) OK. Coke Japan přichází s novým produktem každé tři týdny. Protože nemají představu o tom, co funguje a co ne.
Nemohl jsem to napsat lépe.
Vyšlo to před čtyřmi dny -- Označil jsem důležité části, ať je můžete vidět.
Už je na trhu... Arby's plánuje utratit 85 miliónů za propagaci trouby
s hlasem Toma Arnolda, doufajíce, že to přinutí lidi, aby šli k Arby's a koupili si hovězí sendvič.
(smích) Snažil jsem se představit, jak by musela vypadat reklama s Tomem Arnoldem, aby Vás dostala do auta abyste jeli přes město a koupit hovězí sendvič.
(smích) Toto je Mikuláš Koperník a měl pravdu, když mluvil ke každému, kdo potřebuje slyšet Vaši myšlenku.
Svět se točí kolem mě.
Já, já já, já, já... Moje oblíbená osoba -- já.
Nechci dostávat email od nikoho, já chci dostávat „svůjmail.“
(smích) Takže zákazníci, a nemyslím jen ti, kteří nakupují v Safeway, myslím lidi z ministerstva obrany, kteří si mohou koupit cokoliv nebo lidé v New Yorkeru, kteří mohou otisknout Váš článek.
Zákazníci se o Vás vůbec nezajímají.
Důvodem je -- mají mnohem více možností, než využijí, a mnohem méně času.
A ve světě, kde máme příliš mnoho možností, a tak málo času, je samozřejmé věci ignorovat.
A moje přirovnání je -- jedete dolů po cestě, uvidíte krávu, a pokračujete dál, protože krávy jste viděli už předtím.
Krávy jsou neviditelné. Krávy jsou nudné.
Kdo se zastaví a řekne -- hele, koukej, kráva.
Nikdo. (smích) Ale pokud by kráva byla fialová -- není to skvělý efekt?
Mohu to udělat ještě jednou, pokud chcete.
Pokud by byla kráva fialová, poznali byste to.
Ovšem, pokud by byly všechny krávy fialové, také by to nudilo.
Jde o to, aby se rozhodlo, o čem se bude mluvit, co se udělá, co se změní, co se koupí, co se postaví, je -- je to pozoruhodné?
A pozoruhodný je opravdu to pravé slovo, protože si myslíme, že to znamená krásný, ale zároveň to znamená -- stojí to za zmínku.
A to je jádrem šíření myšlenek.
Dvě z nejžádanějších aut ve Spojených státech stojí 55 000 dolarů, jedno velké natolik, že by mohlo mít to Mini v kufru.
Lidé zaplatí plnou cenu za obě, a jediné, co mají společného je, že nemají nic společného.
(smích) Každý týden se mění nejprodávanější DVD v Americe.
A nikdy to není „Kmotr“, nikdy to není „Občan Kane“. Vždy je to nějaký céčkový film s béčkovou hvězdou.
A důvodem pro umístění je to, že to vyšlo daný týden.
Je to nové, protože je to čerstvé.
Lidé to viděli a řekli -- Netušil jsem, že to tady bylo -- a zaznamenali to.
Dva nejúspěšnější příběhy za posledních 20 let v maloobchodě. První prodával věci, které jsou super-drahé v modré krabičce, a druhý prodával věci tak levně, jak to jen šlo.
Měly společnou jedinou věc, byly odlišné.
Dnes podnikáme s módou, nezáleží na tom, čím se živíte, prostě podnikáme s módou.
A je to tak, že lidé podnikající s módou ví, jaké je to podnikat s módou, protože jsou na to zvyklí.
My ostatní musíme přijít na to, jak myslet stejným způsobem.
Není to o oslovování lidi pomocí celostránkových reklam, nebo o vynucených setkáních s lidmi.
Je to úplně jiný typ postupu, který určuje, jaké nápady se rozšíří, a jaké ne.
Tato židle - Aeron - prodali jich za miliardu dolarů znovuobjevením toho, co to znamená prodat židli.
Transformovali židli z něčeho, co koupí oddělení nákupu, na něco, co je symbolem společenského postavení tam, kde pracujete.
Tento chlapík, Lionel Poullain, nejslavnější pekař na světě -- zemřel před dvěma a půl měsíci, byl to můj hrdina a drahý přítel.
Žil v Paříži.
V loňském roce prodal francouzský chléb za 10 miliónů dolarů.
Každý bochník upečený v jeho pekárně, jedním pekařem, ve dřevem vytápěné peci.
A když Lionel začal s pekárnou, Francouzi to bojkotovali.
Nechtěli si koupit jeho chléb.
Nevypadal jako „francouzský chléb.“
Nebylo to, co očekávali.
Bylo to hezké, bylo to pozoruhodné, a tak se to pomalu šířilo z jedné osoby na druhou až se nakonec jeho chléb se podával v tříhvězdičkových restauracích v Paříži.
Nyní je v Londýně a díky FedExu po celém světě.
Marketéři byli zvyklí dělat průměrné produkty pro průměrné lidi.
A to je podstata hromadného marketingu.
Zahladit hrany a soustředit se do středu,
to je ten velký trh. Ignorovali by geeky, a, bože odpusť, opozdilce.
Vše bylo o tom soustředit se na střed.
Ale ve světě, kde neexistuje „televizní komplex“, už tuto strategii nechceme používat.
Strategii, kterou chceme používat, není zaměřit se na tyto lidi, protože oni vás ignorují.
Ale zaměřit se na lidi, kteří mají zájem.
Tito lidé jsou něčím posedlí...
A pokud k nim budete mluvit, budou poslouchat. protože rádi poslouchají -- o tom to je.
A pokud máte štěstí, řeknou to svým kamarádům na zbytku křivky a šíří se to. Rozšíří se to na celou křivku.
Mají něco, čemu říkám „otaku“ -- výborné japonské slovo.
Popisuje touhu někoho, kdo je posedlý, říci, že jel přes Tokyo, aby vyzkoušel nové syrové nudle Ramen, protože to je to, co dělají.
Jsou tím posedlí. Vytvořit produkt, prodat myšlenku, přijít s jakýmkoliv problémem, který chcete vyřešit, a nemít nic společného s otaku, je téměř nemožné.
Místo toho, musíte najít skupinu, která se zoufale zajímá o to, co chcete říci.
Mluvte s nimi a udělejte jim to jednodušší, tak aby to řekli svým přátelům.
Máme tady pálivou omáčku otaku, ale není tady žádná hořčice otaku.
Proto, je tady mnoho a mnoho druhů pálivých omáček, a ne moc druhů hořčic.
Ne protože je těžké vyrobit zajímavou hořčici -- můžete vyrobit zajímavou hořčici -- ale protože tím nikdo není posedlý tudíž to nikdo neřekne svým kamarádům. V Krispy Kreme na to přišli.
Krispy Kreme následuje tuto strategii - vstoupí do města, mluví s lidmi otaku a potom se to šíří městem k lidem, kteří právě přešli ulici. Toto jojo stojí 112 dolarů, ale rotuje 12 minut.
Ne všichni jej chtějí, ale to jim nevadí.
Chtějí mluvit s lidmi a možná se to rozšíří.
Tito chlapíci postavili to nejhlasitější stereo do auta.
(smích) Tak hlasité jako Boeying 747.
Mají neprůstřelné sklo v oknech, protože by jinak prasklo čelní sklo.
Faktem však zůstává, že když si někdo chce dát pár reproduktorů do auta, pokud mají otaku anebo to slyšeli od někoho, kdo to má, jdou a vyberou si to.
Je to opravdu jednoduché -- prodávejte lidem, kteří naslouchají, a možná to tito lidé řeknou svým přátelům.
Když Steve Jobs mluví k 50 000 lidem na jeho prezentaci, kteří naslouchají ze 130 zemí světa, a sledují jeho dvou hodinové komerční sdělení -- tak jediná věc, která drží jeho společnost je, že těch 50 000 lidí má nesmírný zájem sledovat dvouhodinovou reklamu a pak to říci svým přátelům.
Pearl Jam vydali 96 alb během dvou let.
Každé bylo ziskové.
Jakto? Prodávali je pouze na svých webových stránkách.
Lidé, kteří si je koupili, měli otaku, a potom to řekli svým přátelům a rozšířilo se to.
Tato nemocniční postýlka stojí 10 000 dolarů, to je 10 krát více než normálně.
Ale nemocnice je kupují více nežli ostatní modely.
Lak na nehty Hard Candy nevyhovuje všem, ale lidé, kteří ho používají, o něm báječně mluví.
Tato barva zachránila společnost Dutch Boy, vydělala jim majlant.
Stojí o 35% více než obvyklé barvy, protože Dutch Box vyrobil obal, o kterém si lidé povídají, protože je pozoruhodný.
Nechtěli jen obyčejnou reklamu pro produkt, chtěli změnit, o čem barvy jsou.
AmIhotornot.com -- 250 000 lidí navštíví tuto stránku každý den, vytvořená dvěma dobrovolníky - povím Vám, známkují přísně. (smích) S pomocí reklamy by toto nezvládli.
Dosáhli toho tím, že chtěli být pozoruhodní, někdy až trochu moc.
Tento fotografický rámeček má vzadu kabel, který zapojíte do zásuvky.
Můj otec ho má na stole, a vidí vnoučata každý den, nepřetržitě se měnící.
Každý, kdo přijde do jeho kanceláře slyšel celý příběh, jak se tato věc dostala na jeho stůl.
Jeden po druhém, a myšlenka se šíří.
Toto nejsou diamanty, opravdu ne.
Jsou vyrobeny z ostatků.
Po zpopelnění se můžete přeměnit v tento drahokam.
(smích) Oh, líbí se vám můj prstýnek?
To je moje babička. (smích) Nejrychleji rostoucí byznys v pohřebním průmyslu.
A nemusíte být Ozzie Osbourne -- nemusíte být drsní, abyste to dokázali.
To co musíte udělat je, přijít na to, co lidé opravdu chtějí a dát jim to.
Pár rychlých pravidel na závěr.
První: Design je zadarmo a pomůže Vám dostat se nahoru.
A lidé, kteří přijdou s nápadem, který je pozoruhodný, častěji využijí toho, aby design pracoval pro ně.
Číslo dvě: Nejvíce riskantní věc, kterou můžete udělat, je být opatrný.
Proctor a Gamble to ví, že?
Celý model Proctor a Gamble je vždy o průměrných produktech pro průměrné lidi.
To je riskantní.
Nyní je bezpečné být na okraji, být pozoruhodný.
A být velmi dobrý je jedna z nejhorších věcí, které můžete dělat.
Velmi dobrý je nudné. Velmi dobrý je průměrné.
Nezáleží na tom, zda nahráváte album, nebo jestli jste architekt, nebo děláte práci o sociologii.
Pokud je to velmi dobré, nebude to fungovat, protože si toho nikdo nevšimne.
Takže moje tři příběhy.
Silk. Vložte výrobek, který nepotřebuje být v chladničce, do chladničky hned vedle mléka.
Trojnásobný odbyt. Proč?
Mléko, mléko, mléko, mléko, mléko -- toto není mléko.
Pro lidi, kteří tam byli a dívali se do chladničky, to bylo pozoruhodné.
Neztrojnásobili prodej pomocí reklamy, ztrojnásobili ho tím, že udělali něco pozoruhodného.
Toto je pozoruhodný kus díla.
Nemusí se Vám to líbit, ale 12-ti metrový pes vyrobený ze křoví uprostřed New Your City je pozoruhodný.
Frank Gehry nezměnil jen muzeum, změnil ekonomiku celého města tím, že navrhl budovu, na kterou se lidé z celého světa přišli podívat.
Nespočetné množství setkání na městské radě Portlandu, nebo kdo ví kde, řekli si - potřebujeme architekta -- co Frank Gehry?
Protože udělal něco, co bylo na okraji.
A moje největší chyba? Přišel jsem s (hudba) s albem a doufal v další v SACD formátu -- v tomto pozoruhodném novém formátu -- a zaměřil jsem to přesně na lidi s 20 000 dolarovým stereem.
Lidé se stereem za 20 000 dolarů nemají rádi novou hudbu.
(smích) Musíte přijít na to, koho co zajímá.
Kdo zvedne ruku a řekne, „Chci slyšet, co budeš dělat dál,“ a něco jim prodat.
Poslední příklad, který Vám chci ukázat. Toto je mapa jezera Soap ve Washingtonu.
Jak můžete vidět, pokud je někde prázdnota, je uprostřed.
(smích) Ale přece jen mají jezero.
A lidé přicházeli z daleka, aby si v tom jezeru zaplavali.
Ale teď už ne. Zakladatelé řekli, „Máme nějaké peníze na útratu.
Co tady postavíme?“ A jako většina komisí
postavili něco bezpečného.
A potom k nim přišel umělec s tímto návrhem - chtěl postavit 17-ti metrovou lávovou lampu v centru města.
Tady je fialová kráva, to je něco, co stojí za pozornost.
Nevím, jak Vy, ale pokud by to postavili, rozhodně bych se tam šel podívat.
Děkuji za Vaši pozornost.
Můj sedmiletý vnuk bydlí jen o patro níž a často se ráno vzbudí a říká: „Víš co? Dneska by mohl být úplně nejlepší den.“
A někdy jindy zase uprostřed noci začne volat třesoucím se hlasem: „Babi, ty taky někdy onemocníš a umřeš?“
Tohle je myslím stejné i u mne a většiny lidí, které znám: jsme prostě koktejl nadějných očekávání a úzkosti.
A tak jsem si pár dní před svými 61. narozeninami sedla a rozhodla se sepsat seznam věcí, kterými jsem si jistá.
V populární kultuře je dost málo pravdy a je dobré si pár věcmi být jistý.
Například, že už mi není 47, přestože se tak cítím a líbí se mi tak o sobě uvažovat.
Můj kamarád Paul před osmdesátkou říkával, že se cítí jako mladý muž, se kterým je něco dost v nepořádku.
(smích) Naše skutečná osobnost je mimo čas a prostor, ale když se dívám do dokladů, všimnu si jistě, že jsem se narodila v roce 1954.
Moje vnitřní já je mimo čas a prostor.
Nemá žádný věk.
Je mi tolik, na kolik se zrovna cítím, a u vás je to stejné. I když musím bokem poznamenat, že by bylo bývalo lepší, kdybych se v 60. letech neřídila trendy v péči o pleť, které zahrnovaly co nejvíce slunce na kůži pokryté vrstvou dětského olejíčku a vyhřívání se pod alobalovým reflektorem.
(smích) Bylo to ale tak osvobozující, když jsem si přiznala, že už mám nejlepší léta za sebou, že jsem se rozhodla napsat o všech pravdách, které znám.
Lidé se dnes cítí vystrašení a zahlcení a pořád se mě ptají, co je vlastně pravda.
Takže doufám, že můj seznam věcí, kterými jsem si skoro jistá, by mohl nabídnout alespoň základní provozní pokyny komukoli, kdo se cítí přetížený nebo má stále nějaké potíže.
Zaprvé: první a nejpravdivější věc je, že každá pravda je paradoxní.
Život je zároveň drahocenný, nepopsatelně nádherný dar, a zároveň je v tělesné realitě téměř nemožný.
Je to dost těžký problém pro ty z nás, kteří se narodili extrémně citliví.
Je to těžké a podivné a někdy se divíme, jestli si z nás někdo střílí.
Život je paralelně plný srdceryvné sladkosti a krásy, zoufalé chudoby, povodní, miminek, akné i Mozarta, všechno propletené dohromady.
Myslím, že to není ideální systém.
(smích) Zadruhé: skoro všechno se zase rozeběhne, když to na chvíli vypnete – (smích) (potlesk) včetně vás samých.
Zatřetí: skoro nic z toho, co je vně vás, vám nepomůže nějakým trvalým způsobem, pokud nepočítáme transplantaci orgánu.
Klid duše a mír si nemůžete koupit, dosáhnout ho ani naplánovat.
Tahle pravda je ze všech nejhorší a já ji hrozně nesnáším.
Je to vnitřní úkol a my nemůžeme zařídit mír nebo trvalé zlepšení ani těm, které milujeme nejvíc na světě.
Musí si najít své vlastní způsoby, své vlastní odpovědi.
Nemůžete běžet dospělým dětem po boku s opalovacím krémem nebo s jelením lojem na jejich hrdinské výpravě.
Musíte je osvobodit.
Je urážkou, když to neuděláte.
A pokud je to problém někoho jiného, stejně na něj nemáte řešení.
(smích) Naše pomoc většinou není příliš ku pomoci.
Naše pomoc je často toxická.
Pomoc je jen světlejší stránkou ovládání.
Přestaňte tolik pomáhat.
Nesnažte se všechny obalit do své pomoci a dobroty.
(smích) (potlesk) A tím se dostávám ke čtvrtému bodu: každý z nás něco zpackal, je na dně, je vystrašený a musí někoho mít, i ti, kteří nejvíc vypadají, že jsou v pohodě.
Jsou na tom stejně jako vy, víc, než byste mysleli, takže přestaňte porovnávat své nitro s vnější fasádou ostatních.
Jenom vám bude hůř, než už vám je teď.
(smích) Nemůžete ale nikomu z nich pomoci, dát je do pořádku nebo zachránit, nebo je vystřízlivět.
Před 30 lety mi pomohlo zbavit se závislosti moje katastrofické chování a uvažování.
Požádala jsem o pomoc pár střízlivých přátel a obrátila se i na vyšší moc.
Jeden z akronymů slova Bůh v angličtině znamená „dar zoufalství“. G-O-D [gift of desperation], neboli, jak říkal jeden kamarád, už jsem se rozpadal rychleji, než jsem stačil snižovat své standardy.
(smích) Bůh v tomhle případě znamenal: „Už jsem sama vyčerpala všechny dobré nápady.“
Napravování, zachraňování a snaha o spásu nefungují. Radikální péče o sebe sama je kvantum, které z vás září do okolního světa jako závan čerstvého vzduchu.
Je ohromným darem světu.
Když budou lidé reagovat: „No, ta má teda hlavu plnou sebe sama,“ prostě se křivě usmějte jako Mona Lisa a dejte si společně šálek čaje.
Být láskyplní ke svému praštěnému, sobeckému, rozmrzelému, otravnému já, to je domov.
Tam začíná světový mír.
Bod číslo pět: Čokoláda se 75 % kakaa ve skutečnosti není jídlo.
(smích) Nejlepší je jako návnada při lovu hadů nebo na podložení rozviklané židle.
Nikdy neměla být považována za něco jedlého.
Bod číslo šest – (smích) psaní.
Všichni spisovatelé píší dost hrozné první verze, ale dokáží nad prací do úmoru dřepět.
A to je tajemství života.
Možná, že je to ten jediný rozdíl mezi nimi a vámi.
Prostě makají.
Dělají to kvůli smlouvě se sebou samými.
Dělají to jako čestný dluh.
Vyprávějí příběhy, které skrz ně procházejí, den za dnem, kousek po kousku.
Když byl můj starší bratr ve čtvrté třídě, měl do druhého dne napsat pololetní práci o ptácích a nevěděl jak začít.
Táta si s ním na to sedl, s encyklopedií od Audubona, papírem, pastelkami a deskami s rychlovazačem – ti z vás, kteří už nejsou tak mladí, si na ty desky vzpomenou – a řekl bratrovi: „Hele, prostě vezmi jednoho ptáka za druhým.
Přečti si o pelikánech a pak napiš svými slovy o pelikánech.
Pak si prostuduj sýkorky a pověz nám o nich něco svými slovy.
A pak vezmi husy...“
Takže dvě nejdůležitější věci ohledně psaní jsou: jeden pták za druhým a fakt dost hrozné první pokusy.
Pokud nevíte, odkud začít, pamatujte si, že všechno, co se vám stalo, je vaše, a vy jste ti, kdo o tom vypráví.
Pokud lidé chtějí, abyste o nich psali lépe, měli se lépe chovat.
(smích) (potlesk) Bude to strašný pocit, až se jednou vzbudíte a zjistíte, že jste nikdy nenapsali to, co pořád tahá za rukáv vašeho srdce: své příběhy, paměti, vize či písničky – vaši pravdu, vaši verzi všech věcí – svými vlastními slovy.
To je vše, co nám musíte nabídnout. A taky kvůli tomu jste se narodili.
Bod sedmý: z vydání díla a dočasných tvůrčích úspěchů je potřeba se zotavit.
Někdo je přežije, někoho zabijí.
Zraní vás, zničí nebo změní způsobem, jaký si nedovedete představit.
Nejhůř padlí a zlí lidé, jaké znám, jsou muži–spisovatelé, kterým se povedlo vydat velký bestseller.
Ale když se vrátíme k bodu jedna, že každá pravda je paradoxní, je zároveň zázrak, když se podaří dílo vydat, když jsou vaše příběhy čteny a poslouchány.
Jenom se zkuste jemně osvobodit od představy, že vydání díla vás uzdraví, že nějak zaplní ty díry, jichž jste plní jak ementál.
To nemůže.
Nedokáže.
Ale psaní to umí.
A stejně tak zpívání ve sboru nebo v bluegrassové kapele.
Nebo natírání zdí pro obec, vycházky s pozorováním ptáků, nebo péče o staré psy, které už nikdo nechce.
Bod osmý: rodiny.
S rodinami je to velmi, velmi, velmi těžké, bez ohledu na to, jak báječné a úžasné také dokážou být.
Opět, viz bod první.
(smích) Na rodinných sešlostech, kde máte pocit, že byste vraždili nebo se zastřelili – (smích) si vzpomeňte, že každopádně je to zázrak, že kdokoli z nás byl počat a narodil se.
Země je školou odpouštění.
Začíná to odpuštěním sobě samému, ale můžete pak pokračovat kolem rodinného stolu.
Takhle se ta dřina dá zvládnout i v teplácích.
(smích) Když William Blake řekl, že jsme tady, abychom se naučili odolávat paprskům lásky, věděl, že naše rodiny budou intimní součástí toho procesu i ve chvílích, kdy byste nejraději s jekotem vzali nohy na ramena.
Ale slibuji, že to dáte.
Zvládneš to, Popelko, zvládneš to, a budeš žasnout.
Za deváté: jídlo.
Zkuste si na to trochu víc myslet.
Myslím, že víte, o čem mluvím.
(smích) Za desáté – (smích) milosrdenství.
Milosrdenství je duchovní WD-40, nebo plovací křidélka.
Tajemství milosrdenství spočívá v tom, že Bůh miluje Henryho Kissingera a Vladimíra Putina a mne úplně stejně, jako miluje vaše nové vnouče.
Poraďte si s tím.
(smích) Poskytnutí milosrdenství nás mění a uzdravuje a uzdravuje i náš svět.
Abyste ho přivolali, zavolejte „pomoc“ a čekejte, co se stane.
Milosrdenství vás najde tam, kde zrovna jste, ale nenechá vás tam, kde vás našlo.
A milosrdenství nebude vypadat jako hodný malý duch Casper, bohužel.
Ale zazvoní vám telefon nebo přijde pošta a navzdory všemu se vám zase vrátí nadhled a smysl pro humor.
Smích je perlivá svatost.
Pomáhá nám se znovu nadechovat, vrací nás k sobě samým, dává nám víru v život i ve druhé lidi.
A pamatujte si, že milosrdenství má vždycky poslední slovo.
Bod jedenáct: Bůh znamená prostě dobro.
Vlastně to není nic tak strašidelného.
Znamená božství, nebo prostě milující, oživující inteligenci, nebo, jak to známe ze skvělé parodie Deteriorata, „vesmírný muffin“.
Dobré jméno pro Boha je „ne já“.
Spisovatel Emerson říkal, že nejšťastnější na Zemi je ten, kdo se od přírody učí lekce uctívání.
Vyjděte ven a dívejte se vzhůru.
Náš farář říká, že můžete chytit hmyz na dně sklenice bez víčka, protože se nedívá nahoru, a jen chodí dokolečka a útrpně naráží do skleněných stěn.
Vyjděte ven. Dívejte se vzhůru.
Tajemství života.
A konečně: smrt.
Číslo 12.
Jů a jau.
Hrozně těžce se nese, když těch pár lidí, bez kterých nemůžete žít, umře.
Přes to se nikdy nepřenesete. A ať si lidé říkají co chtějí, ani byste neměli.
My křesťané rádi uvažujeme o smrti jako o velkém stěhování, ale tak či onak, ten člověk může dál plně žít ve vašem srdci, pokud ho nezapečetíte.
Jak zpíval Leonard Cohen: „Ve všem jsou praskliny, tak se dovnitř dostává světlo.“
Stejně tak můžeme cítit, že naši milovaní jsou opět naživu.
A budete se díky nim smát nahlas v těch nejnevhodnějších chvílích, a to je báječná zpráva.
Ale zároveň bude jejich nepřítomnost celoživotní noční můra a stesk.
Truchlení, přátelé, čas a slzy vás trochu zahojí.
Slzy vykoupou, pokřtí, zavlaží a zvláční vás i zemi, po které kráčíte.
Víte, co vůbec jako první řekl Hospodin Mojžíšovi?
Řekl: „Zuj si boty.“
Protože toto je posvátná půda, i když všechno svědčí o opaku.
Těžko se tomu věří, ale je to ta nejjistější věc, co znám.
Když trochu zestárnete, jako tady moje maličkost, zjistíte, že smrt je stejně posvátná jako narození.
Nebojte se – a pokračujte v životě.
Téměř každá smrt je snadná a něžná, když jste obklopeni těmi nejlepšími lidmi tak dlouho, jak potřebujete.
Nebudete sami.
Pomohou vám přejít k tomu, co vás čeká.
Jak řekl učitel Ram Dass: „Když už je všechno řečeno a dokonáno, už vážně jen jeden druhého doprovázíme domů.“
Tak, to by asi bylo vše, ale kdyby mě ještě něco napadlo, dám vám vědět.
Děkuji.
(potlesk) Děkuji.
(potlesk) Opravdu mě překvapilo to pozvání. Ani technologie, design nebo zábava nejsou mojí doménou.
Můj svět je víra a psaní a takové poskakování lidem po boku.
Překvapilo mě to, ale prý že mohu vystoupit – a já řekla, že hrozně ráda.
(video) Pokud nevíte, kde začít, pamatujte si, že každá věc, která se vám stane, je vaše, a vy o ní musíte vyprávět.
Anne Lamott: V dnešní Americe se lidé bojí a cítí se lapeni špatným osudem, a já jsem trochu chtěla lidem připomenout smysl pro humor a to, že moc věcí není problém.
Pokud chcete něco udělat, udělejte něco opravdu zdravého, laskavého nebo přátelského. Odměnou bude pocit lásky a přátelství.
Téma, o kterém budu hovořit, je globální uprchlická krize. Mým cílem je vám ukázat, že tato krize je zvládnutelná, nikoli neřešitelná. Dále vám chci ukázat, že se to týká stejně nás a toho kým opravdu jsme, jako je zkouškou pro uprchlíky stojící v první linii.
Jsem ředitelem neziskové organizace na podporu uprchlíků a vysídlenců na celém světě (IRC). Není to pro mě ale jen pracovní záležitost.
Je to osobní.
Mám moc rád tuto fotografii.
Ten pohledný chlápek napravo, to nejsem já.
Je to můj táta Ralph v Londýně roku 1940 se svým otcem Samuelem.
Byli židovskými uprchlíky z Belgie.
Uprchli v den, kdy do ní vtrhli nacisté.
Mám moc rád i tuto fotku.
Je na ní skupina uprchlých dětí, které dorazily v roce 1946 z Polska do Anglie.
Uprostřed nich je moje maminka, Marion.
Byla poslaná začít nový život, v nové zemi, úplně sama. Bylo jí 12 let.
A jsem si jist tímto: Kdyby Británie ve 40. letech nepřijala uprchlíky, zcela jistě bych zde dnes nestál.
O 70 let později se ovšem kruh uzavřel.
Je slyšet zvuk rostoucích zdí, pomstychtivé politické rétoriky, humanitární hodnoty a zásady jsou v plamenech právě v těch zemích, které před 70 lety řekly "nikdy více" zoufalství a vykořeněnosti obětí války.
V minulém roce bylo každou minutu vyhnáno 24 osob ze svého domova v důsledku bojů, násilí a pronásledování: další chemický útok v Sýrii, běsnění Talibánu v Afgánistánu, dívky vyhnané Boko Haram ze škol v severovýchodní Nigérii.
Toto nejsou lidé prchající do jiných zemí, aby měli lepší život.
Ale aby svůj život zachránili.
Je opravdovou tragédií, že nejslavnější uprchlík na světě nemůže přijít vypovědět svůj příběh.
Mnozí z vás znají tuto fotografii.
Je na ní bezvládné tělo pětiletého chlapce Alana Kurdi, uprchlíka ze Sýrie, který zahynul ve Středozemním moři v roce 2015.
Zemřel spolu s dalšími 3700 uprchlíky, kteří se snažili dostat do Evropy.
V následujícím roce 2016 zahynulo 5000 uprchlíků.
Pro ně už je pozdě. Ale není pozdě pro milióny dalších.
Není příliš pozdě pro lidi jako Frederick.
Setkal jsem se s ním v Nyarugusu, uprchlickém táboře v Tanzánii.
Pochází z Burundi.
Chtěl se dozvědět, kde by mohl dokončit svá studia.
Splnil 11 let školní docházky a chtěl dokončit 12. rok.
Řekl mi: "Modlím se, abych nestrávil zbytek života v tomto táboře."
A není příliš pozdě pro Halud.
Její rodiče byli uprchlíci z Palestiny, kteří žili v uprchlickém táboře Yarmouk, před Damaškem.
Narodila se rodičům - uprchlíkům a dnes je ona sama uprchlíkem v Libanonu.
Pracuje pro Mezinárodní záchranný výbor (IRC) a pomáhá dalším uprchlíkům. Nemá ovšem žádnou jistotu ohledně své budoucnosti - kde bude, ani co bude obnášet.
Toto povídání je o Frederickovi, o Halud a o miliónech jim podobných: Proč jsou bez domova, jak přežijí, jakou potřebují pomoc a jaká je naše odpovědnost...
Já opravdu věřím tomu, že největší otázka ve 21. století se týká našich povinností vůči cizincům.
Budoucí "ty" vychází z tvého závazku vůči cizincům.
Víš lépe než kdokoli jiný, že tento svět je propojenější, než kdykoli předtím. Nese v sobě ale velké nebezpečí, že se necháme pohltit našimi rozdíly.
A není lepší zkoušky, než způsob, jakým přistupujeme k uprchlíkům.
Zde jsou fakta: Jen v loňském roce bylo 65 miliónů lidí vyhnáno z domova kvůli násilí a pronásledování.
Kdyby se jednalo o zemi, byla by to 21. největší země na světě.
Většina z těchto lidí, zhruba 40 miliónů, zůstane ve své zemi, ale 25 miliónů se stane uprchlíky,
to jest, že překročí hranici sousedního státu.
Většina z nich žije v chudých zemích, relativně chudých, nebo s nižším středním příjmem, jako např. Libanon, kde žije Halud.
V Libanonu je jeden ze čtyř lidí uprchlíkem, čtvrtina celé populace.
A zůstávají uprchlíky po dlouhou dobu -
průměrná délka vysídlení je 10 let.
Byl jsem v největším uprchlickém táboře na světě
- ve východní Keni, zvaném Dadaab.
Byl postaven v letech 1991-1992 jako "dočasný tábor" pro Somálce prchající před občanskou válkou.
Potkal jsem se se Silo.
Naivně jsem se jí zeptal: "Myslíš, že se někdy vrátíš domů do Somálska?"
A ona na to: "Co tím myslíš - domů?
Narodila jsem se tady."
Když jsem se pak ptal vedení tábora kolik z oněch 330 000 lidí v táboře se tam narodilo, odpověděli: 100 000.
Toto znamená dlouhodobé vysídlení.
Jeho příčiny jsou hluboké: - slabé státy, které nemůžou podpořit vlastní lidí, - mezinárodní politický systém, slabší než kdykoli dříve od roku 1945 a rozdíly v náboženství, vládě, či vztazích s okolním světem v důležitých částech muslimského světa.
Jedná se o dlouhodobé, generační problémy.
Proto také tvrdím, že uprchlická krize je vývojový trend, nikoli výkyv,
a je komplexní. A když máte velké, dlouhodobé, složité problémy, lidé si myslí, že nelze nic dělat.
Když papež František jel v roce 2014 do Lampedusa, nedaleko italského pobřeží, obvinil nás všechny a všechny obyvatele této planety z toho, co nazval: "globalizací lhostejnosti".
Je to znepokojující věta.
Znamená, že naše srdce se změnila v kámen.
No já nevím, řekněte sami,
je dovoleno polemizovat s papežem, třebaže to je na TEDu?
Myslím si, že to není pravda.
Myslím si, že lidé chtějí věci změnit, jen neví, zda má tato krize nějaká řešení.
To, co vám chci dnes říct je, že ačkoli se jedná o skutečný problém, i řešení je skutečné.
Řešení číslo 1: Uprchlíci potřebují dostat práci v zemích, ve kterých žijí a země ve kterých žijí potřebují masivní ekonomickou podporu.
V Ugandě v roce 2014 udělali studii: 80% uprchlíků v hlavním městě Kampala nepotřebovalo žádnou humanitární pomoc,
jelikož pracovali.
Řešení číslo 2: Vzdělání dětí je nezbytnost, záchranný kruh, nikoli luxus, když jste uprchlíkem tak dlouho.
Děti se mohou odrazit zpátky, když získají sociální a emoční podporu spolu s jazykovými a početními znalostmi.
Sám jsem to viděl.
Ale polovina dětských uprchlíků na světě mladšího školního věku nedostává vůbec žádné vzdělání, stejně jako tři čtvrtiny dětí středoškolského věku.
To je šílené.
Řešení číslo 3: Většina uprchlíků je ve městech, nikoli v táborech.
Co bychom já nebo vy chtěli, kdybychom byli uprchlíkem ve městě?
Chtěli bychom peníze na zaplacení bydlení a oblečení.
Toto tvoří budoucnost humanitárního systému, nebo jeho klíčovou část: Dejte uprchlíkům peníze, abyste podpořili jejich moc a podpoříte tím místní ekonomiku.
Řešení číslo 4: Je kontroverzní, ale přesto je potřeba o něm mluvit.
Nejzranitelnějším uprchlíkům musí být dána možnost nového začátku a nového života v nové zemi, včetně Západu.
Jedná se o relativně malé množství lidí, - stovky tisíc, nikoli miliónů, ale symbolika toho je veliká.
Nyní není čas, abychom uprchlíkům zakazovali přístup, jak to navrhuje Trumpova vláda.
Je čas otevřít náruč lidem,
kteří se stali oběťmi teroru. [potlesk] A když se někdo zeptá: "Jsou řádně prověřeni?"
- je to velmi rozumná a dobrá otázka.
Pravdou je, že uprchlíci, kteří přicházejí kvůli přesídlení, jsou prověřování více, než jakákoli jiná skupina přijíždějící do našich zemí.
Zatímco položit tuto otázku je opodstatněné, není už v opodstatněné tvrdit, že uprchlík
je totéž, co terorista. [potlesk] Co se stane, když uprchlík nemůže získat práci, nemůže poslat své děti do školy, nemůže získat peníze, nemůže získat právní cestu k naději?
Stane se to, že se dá na nebezpečnou stezku.
Před dvěma lety jsem jel na Lesbos, krásný Řecký ostrov.
Je domovem 90 tisíců lidí.
Během jednoho roku přes něj prošlo 500 tisíc uprchlíků.
Rád bych vám ukázal, co jsem viděl, když jsem projížděl ostrovem na sever: hromadu záchranných vest po těch, kteří tuto cestu přežili.
A když jsem se podíval blíže, byly tam žluté záchranné vesty pro malé děti.
Udělal jsem tuhle fotku.
Nejspíš nepřečtete, co je na nich napsáno, tak vám to přečtu:
"Varování: Neochrání před utopením".
Ve 21. století tedy děti dostávají záchranné vesty, aby získali bezpečí v Evropě, které jim ale nezachrání život, pokud vypadnou z loďky, která je do Evropy veze.
Toto už není pouze krize.
Je to zkouška. Zkouška, které civilizace čelili v různých dobách.
Je to zkouška naší lidskosti.
Je to zkouška pro nás ze západního světa, kým jsme a co zosobňujeme.
Je to zkouška našeho charakteru, nejen naší politiky.
Samozřejmě – uprchlíci jsou těžký případ.
Přicházejí z dalekých částí světa,
prošli traumatickými zážitky,
často jsou odlišného vyznání.
Toto jsou ale právě důvody, abychom uprchlíkům pomohli, ne důvod ji odmítnout.
Důvodem, proč jim pomoci, je také to, co to vypovídá o nás samotných.
Odhalí to naše hodnoty.
Vždyť empatie a altruismus jsou dva základní kameny civilizace.
Proměňte empatii a altruismus v čin a naplňujeme základní morální krédo.
V dnešním moderním světě, nemáme žádnou výmluvu.
Nemůžeme říct, že nevíme, co se děje v Džubě, jižním Sudánu, nebo v Aleppu, Sýrii.
Je to v našich telefonech, v našich rukou.
Nevědomost není žádnou omluvou.
Nepomožme, a ukážeme, že nemáme žádný morální kompas.
Také to vyjeví, zda známe svou historii.
Uprchlíci mají na celém světě základní práva díky mimořádnému západnímu vedení, státníkům a ženám po druhé světové válce, ze kterého vzešla všeobecná lidská práva.
Zahoďme pryč ochranu uprchlíků
a zahodíme vlastní historii. [potlesk] Ukazuje to také sílu demokracie jako ochrany před diktátorstvím.
Kolik politiků jste slyšeli říci: "Věříme v sílu našeho příkladu, ne v příklad naší síly".
Míní tím, že co zastáváme, je důležitější, než bomby, které shazujeme.
Uprchlíci hledající azyl vidí Západ jako zdroj naděje a útočiště.
Rusové, Iránci, Číňané, Eritrejci, Kubánci, přišli na Západ najít bezpečí.
A my to zahodíme na vlastní nebezpečí.
A je zde ještě jedna věc, kterou to o nás říká: – zda máme pokoru před vlastními chybami.
Nejsem jedním z těch lidí, kteří věří, že všechny problémy světa způsobil Západ.
Nezpůsobil.
Když ale uděláme chybu, měli bychom ji uznat.
Není náhodou, že země, která přijala nejvíce uprchlíků, – Spojené státy, přijala více uprchlíků z Vietnamu, než kterákoli jiná země.
Hovoří to o naší minulosti.
Je zde ale bližší minulost, v Iráku a Afghanistánu.
Nelze napravit chyby zahraniční politiky humanitární akcí, ale když něco pokazíte, máte povinnost zkusit pomoci to napravit. A to je nyní naší povinností.
Pamatujete, jak jsem na začátku tohoto proslovu řekl, že uprchlická krize je zvládnutelná, ne neřešitelná?
Chci, abyste začali myslet novým způsobem, ale také abyste začali konat.
Jste-li zaměstnavatel, najměte si uprchlíky.
Jste-li přesvědčeni argumenty, přijměte je, třebaže rodina, přátelé nebo kolegové tyto mýty opakují.
Máte-li peníze, dejte je charitám, které výrazně pomáhají uprchlíkům na celém světě.
Jste-li občan, volte politiky, kteří zrealizují řešení, o kterých jsem zde mluvil.
[potlesk] Povinnost vůči cizincům se projevuje v malých i velkých činech, prozaických i hrdinských.
V roce 1942 žila má teta a babička v Bruselu, který okupovalo Německo.
Dostali povolávací rozkaz od nacistů, že se mají dostavit na bruselské nádraží.
Mojí babičku hned napadlo, že je něco špatně.
Prosila své příbuzné, aby na to nádraží nešli.
Příbuzní jí odpověděli: "Když nepůjdeme, když neuděláme co řekli, dostaneme se do problémů."
Můžete uhodnout, co se stalo příbuzným, kteří šli na bruselské nádraží.
Už je nikdy nikdo neviděl.
Ale moje babička a teta šly do malé vesničky jižně od Bruselu, kde byly kdysi na prázdninách. Přišly do domu místního farmáře, katolíka, zvaného Monsieur Maurice, a požádaly ho, aby je vzal k sobě.
A on to udělal. Na konci války žilo v té vesnici 17 Židů.
Když jsem dospíval, zeptal jsem se jednou tety "Můžeš mě vzít k Monsieur Maurice?"
A ona na to: "Ano, můžu. Je stále naživu.
Pojeďte za ním". Muselo to být někdy v 83, 84 roce, když jsme za ním vyrazili.
A právě tak, jak to jen, dospívající kluk může, jsem se toho bělovlasého džentlmena zeptal: "Proč jste to udělal?
"Proč jste se vystavil riziku?"
Podíval se na mne, pokrčil rameny a francouzsky odpověděl: "On doit."
"Člověk musí."
Bylo mu to dané, vrozené.
Bylo to přirozené.
Chci tím říct, že by to mělo být vrozené a přirozené také pro nás.
Řekněte si, že tato uprchlická krize je zvládnutelná, není neřešitelná, a každý z nás má osobní odpovědnost, aby pomohl to uskutečnit.
Protože je to o záchraně uprchlíků a jejich životů, stejně jako o záchraně nás samých a našich hodnot.
Mnohokrát vám děkuji.
[potlesk] Bruno Giussani: Děkuji Davide. David Miliband: Já děkuji.
BG: Jedná se o silné podněty, i vaše výzva o individuální odpovědnost je velmi silná. Mám jen jednu obavu. Zmínil jste, vašimi slovy, že "mimořádné západní vedení", které vedlo před 60 lety k diskuzi ohledně lidských práv, k dohodám o uprchlících atd., atd.
Toto vedení vzniklo po velkém traumatu, a odehrálo se v politickém prostředí konsenzu. Nyní ale žijeme v rozvratném politickém prostředí.
Samotní uprchlíci se stali jedním z rozdělujících prvků.
Odkud tedy dnes vzejde vedení?
DM: Myslím si, že je pravdou, že vedení vytvořené za války má odlišný charakter, odlišné tempo a světonázor než vedení utvořené v době míru.
Odpověděl bych tedy, že vedení musí přijít zezdola, ne shora.
Opakující se téma konference je tento týden o demokratizaci moci.
A my musíme chránit naše demokracie, ale musíme je také aktivně povzbuzovat.
Když mi lidé říkají, že je vůči uprchlíkům silný odpor, oponuji, že jde o polarizaci, a že ti, kdo mají strach, dělají více hluku než ti, kdo mají hrdost.
Odpověď na vaši otázku tedy zní, že naše vlády budeme podporovat povzbuzovat a dodávat jim důvěru tím, že se sami mobilizujeme.
Když vyhledáváte vedoucí postavení, musíte se podívat dovnitř a mobilizovat ve své vlastní komunitě k pokusu vytvořit podmínky pro jiný druh uspořádání.
BG: Děkuji, Davide. Díky, že jste přišel na TED.
(Potlesk)
Jmenuji se Katrina Spade a vyrůstala jsem v doktorské rodině, kde bylo docela normální u večeře hovořit o smrti a umírání.
Já ale nešla na medicínu jako mnoho členů rodiny.
Místo toho jsem šla na architekturu učit se, jak projektovat.
Když jsem tam chodila, začalo mne zajímat, co by se stalo s mým fyzickým tělem po mé smrti.
Co by moji nejbližší a nejdražší se mnou udělali.
Pokud vás existence a skutečnost vaší vlastní smrtelnosti nesrazí k zemi, pak stav současného pohřebnictví ano.
V současnosti téměř 50 % Američanů volí běžný pohřeb.
Běžný pohřeb začíná balzamováním, kdy pohřební služba odsaje tělesné tekutiny a nahradí je směsí určené k uchování těla a dodá mu pěknou barvu.
Poté, jak víte, se těla pohřbívají v rakvi do vybetonovaného hrobu na hřbitově.
Celkově na hřbitovech Spojených Států pohřbíme dostatek kovů, ke stavbě mostu Golden Gate, dost dřeva k postavení 1800 rodinných domů a dostatek formaldehydové balzamovací tekutiny k naplnění 8 olympijských bazénů.
Navíc se hřbitovy po celém světě plní.
Ukazuje se, že nemá smysl z obchodního pohledu někomu prodat kousek země na věčnost.
(Smích) Čí to byl nápad?
Jsou místa, kde si nemůžete koupit půdu, nehledě na to, kolik máte peněz.
Díky tomu rychle vzrostla cena kremace.
Kdybyste v roce 1950 navrhli babičce, že ji po smrti spálíte, byli byste pravděpodobně vykopnuti od smrtelné postele.
Ale dnes téměř polovina Američanů volí kremaci, protože je prostá, levnější a ekologičtější.
Dříve jsem si myslela, že kremace je trvale udržitelnou formou pohřbu, ale zamysleme se nad tím na chvíli.
Kremace ničí potenciál, který máme, abychom jej vrátili po naší smrti zpět zemi.
Používá se energeticky náročný postup, aby se tělo spálilo, zamořuje vzduch a přispívá ke klimatickým změnám.
Celkově kremace ve Spojených Státech generuje neuvěřitelných 600 milionů liber oxidu uhličitého do atmosféry ročně.
Skutečně ošklivou pravdou je, že poslední věc, kterou většina z nás na této Zemi udělá, je, že ji otráví.
Jako bychom vytvořili, přijali a smrtí popřeli naši cestu ke status quo, to nás vzdaluje od přírody, jak jen to jde.
Naše moderní pohřební postupy jsou navrženy k odstavení přirozených procesů, které po smrti v těle probíhají.
Jinými slovy nám zabraňují v rozkladu.
Ale pravdou je, že příroda to se smrtí skutečně umí.
Všichni to známe.
Když organický materiál v přírodě zemře, mikrobi a bakterie ho rozloží na živinami bohatou půdu a dokončí životní cyklus.
V přírodě smrt tvoří život.
Tenkrát na škole architektury jsem o tom všem přemýšlela a dala jsem si za cíl přetvořit pohřebnictví.
Mohla bych vytvořit systém, který by byl prospěšný půdě a který využívá přírodu jako návod a ne něco, čeho se obáváme?
Něco šetrného k planetě?
Nakonec ta planeta podporuje naše živoucí těla celý život.
Zatímco jsem nad tím přemítala nad rýsovacím prknem, zazvonil telefon.
Byla to kamarádka Kate.
A řekla, "Ahoj, slyšela jsi o farmářích, co kompostují celé krávy?"
A já na to, "Hmmm."
(Smích) Ukázalo se, že farmáři v zemědělství dělají celá desetiletí něco, čemu se říká kompostování uhynulého dobytka
Kompostování úhynu se dělá tak, že se zvíře bohaté na dusík zasype kompostovacím materiálem bohatým na uhlík.
Je to aerobní proces, takže je třeba kyslík, a je třeba hodně vlhkosti.
V nejzákladnějších podmínkách je kráva zasypána několika stopami dřevěné drtě, která je bohatá na uhlík, a ponechána přírodě, vítr zajistí kyslík a déšť vlhkost.
Během devíti měsíců zůstane pouze výživný kompost.
Maso se zkompostuje celé, stejně tak kosti.
Já vím.
(Smích) Měla bych si říkat dekompostovací nerd, ale do vědce mám daleko a že je to pravda poznáte třeba proto, že jsem často nazývala kompostovací proces "kouzlem."
(Smích) Takž jediné, co všichni musíme udělat, je vytvoření správného prostředí přírodě, aby dělala svojí práci.
Je to jako opak antibakteriálního mýdla.
Místo boje s nimi, mikroby a bakterie vítáme s otevřenou náručí.
Tato mrňavá, úžasná stoření rozkládají molekuly na menší molekuly a atomy, které jsou pak zahrnuty do nových molekul.
Ta kráva je jinými slovy transformována.
Už to není kráva.
Byla navrácena zpět do přírody.
Vidíte? Kouzlo.
Asi si umíte představit, jak se mi po tomto telefonátu rozsvítilo v hlavě.
Začala jsem s návrhem systému založeném na principech kompostování uhynulého dobytka, který by byl pro lidi a přeměňoval by je na půdu.
Přeskočíme pět let a projekt nabyl rozměrů, které jsem si ani nepředstavovala.
Vytvořili jsme stupňovitý, opakovatelný, neziskový městský model, podložený vědou kompostování uhynulého dobytka, který mění lidské bytosti na půdu.
Spolupracovali jsme s experty na půdu, kompostování, alternativní péči při umírání, právo a architekturu.
Získali jsme prostředky od nadací a jednotlivců, abychom navrhli prototyp tohoto systému a slyšeli jsme o desítkách tisících lidech z celého světa, kteří chtějí mít tuto možnost k dispozici.
OK.
V několika příštích letech je našim cílem vybudovat první, opravdové, lidské kompostovací zařízení přímo v Seattlu.
(Potlesk) Představte si z části veřejný park, z části pohřební dům, z části památník lidem, které milujeme, místo, kde se můžeme propojit s cykly přírody a zacházet s těly s jemností a respektem.
Infrastruktura je jednoduchá.
Uvnitř vertikálního jádra těla a dřevěná drť podléhají zrychlenému přirozenému rozkladu, nebo kompostování, a jsou měněna na půdu.
Když někdo zemře, tělo je vzato do kompostovacího zařízení.
Po zabalení zesnulého do jednoduchého rubáše ho přátelé a rodina vynesou na vrchol budovy, která v sobě zahrnuje přirozený rozkladný systém.
V průběhu ukládacího obřadu uloží tělo do středu budovy a zakryjí jej dřevěnou drtí.
Tak začíná přeměna z člověka na půdu.
Během několika dalších týdnů dojde přirozeně k rozkladu těla.
Mikrobi a bakterie rozloží uhlík, potom bílkoviny, aby vytvořili novou substanci, výživnou, zemitou půdu.
Tato půda může být použita pro růst nového života.
Jednou tak můžete být citronovník.
(Potlesk) Ano, děkuji.
(Potlesk) Kdo teď myslí na citronový koláč?
(Smích) Citronový koktejl?
Něco silnějšího?
Kromě uložení samotného jádra budou tyto budovy podporovat truchlící poskytnutím prostor pro zádušní mše a plánování konce života.
Potenciál využití je obrovský.
Staré kostely a průmyslové sklady mohou být změněny na místa, kde se vytvoří půda a uctí život.
Chceme obnovit rituál, který se vytrácel za poslední stovku let s tím, jak se zvyšovala míra kremací a náboženské propojení upadalo.
Naše zařízení v Seattlu bude modelem pro tato místa na celém světě.
Máme zájem od komunit v Jižní Africe, Austrálii, UK, Kanadě a dalších.
Vytváříme návod, který pomůže ostatním navrhnout a postavit zařízení, bude obsahovat technické specifikace a regulační osvědčené postupy.
Chceme pomoci jednotlivcům, organizacím, a v budoucnu i obcím, navrhnout a postavit zařízení v jejich městech.
Myšlenkou je, že každé takové místo, by mělo vzhledově vypadat odlišně se stejným vnitřním systémem.
Chceme, aby byly projektovány pro okolí, ve kterém sídlí, a komunitu, které slouží.
Další myšlenkou je, aby byl k dispozici podpůrný personál pro pomoc rodinám s péčí a přípravou těl milovaných.
Nepodporujeme praktiky, které matou a zbavují síly, a tvoříme systém, který je krásný a smysluplný a transparentní.
Věříme, že přístup k ekologické pohřební službě je lidským právem.
OK, takže znáte to přísloví, když lze kompostovat krávu, lze kompostovat člověka?
(Smích) Ukázalo se, že je to pravda.
Od roku 2014 jsme spustili pilotní projekt v kopcích Severní Karolíny s oddělením forenzní antropologie Západní Karolínské Univerzity.
Šest darovaných těl bylo zakryto dřevěnýma třískama, kyslík poskytl vítr, mikrobi a bakterie dělali svojí práci.
Pilotní program nám umožnil demonstrovat, že je možné využít úžasnou sílu přirozeného rozkladu k přeměně lidských těl na půdu. A pracujeme také s dalšími univerzitami.
Půdní vědci na Washingtonské Státní Univerzitě, postgraduální studenti, pracují na kompostaci zubů s amalgámovými výplněmi, abychom zjistili, co se v něm stane s rtutí.
Další budou experimenty ke zjištění, co se děje s léky na chemoterapii a farmaky během kompostovacího procesu a zda bude nutná další sanace.
Nicméně, kompostování vytváří velké množství tepla, zvláště tento typ kompostování.
Týden po té, co jsme začali kompostovat páté darované tělo, teplota uvnitř tamté kupy dřevěných třísek dosáhla 70 °C.
Představte si využití toho tepla pro tvorbu energie na zahřátí truchlících v chladný den.
Začala revoluce v pohřebnictví.
Je to vzrušující čas být naživu.
Děkuji.
(Potlesk)
"Nastaly chvíle," řekl Thomas Paine, "které zkouší lidské duše."
A teď jsou zkoušeny ty naše.
Teď jsme v osudném okamžiku historie celého Západu.
Zakoušíme rozdělující volby, rozdělené společnosti.
Zažíváme nárůst extremismu jak v politice, tak v náboženství, poháněný úzkostí, nejistotou a strachem ze světa, který se mění téměř rychleji, než se dá snést, a z jistoty, že se bude měnit stále rychleji a rychleji.
Mám přítele ve Washongtonu.
Zeptal jsem se ho, jaké to bylo, být v Americe během posledních prezidentských voleb.
Odpověděl mi, "No, asi jako když muž, sedící na palubě Titaniku se sklenkou whiskey v ruce, říká: "Já vím, že jsem prosil o led – (smích) ale tohle už je trochu moc." Je něco, co můžeme udělat, my všichni, abychom se nemuseli bát budoucnosti?
Myslím, že ano.
Možná, že by nám pomohl jeden z nejsnazších testů kultury nebo epochy. Stačí se zeptat: co lidé uctívají?
Lidé odedávna uctívají spoustu různých věcí -- slunce, hvězdy, bouři.
Někteří lidé uctívají mnoho bohů, někteří jednoho, někteří žádného.
V 19. a 20. století lidé uctívali národ, árijskou rasu, komunistický stát.
Co vzýváme my?
Myslím, že budoucí antropologové prozkoumají všechny ty knihy, které čteme: o sobě-stačnosti, sebe-realizaci, sebe-vědomí.
Zaznamenají způsob, jakým mluvíme o mravnosti jako o pravdivosti k sobě samému, jakým mluvíme o politice ve vztahu k individuálním právům, a uvidí i tenhle nádherný nový náboženský rituál, který jsme stvořili.
Znáte ho?
Říká se mu "selfie".
Myslím, že z toho vyvodí, že v naší době uctíváme sebe, mě, já.
A to je skvělé.
Je to osvobozující. Je to posilující.
Je to krásné. Ale nezapomeňte, že biologicky jsme společenská zvířata.
Většinu své evoluční historie jsme strávili v malých skupinkách.
Potřebujeme osobní interakce tváří v tvář, při kterých se učíme choreografii altruismu, a ve kterých tvoříme své duchovní bohy, jako jsou přítelství, důvěra, věrnost a láska, které přemáhají naši osamělost.
Když máme příliš mnoho "já" a příliš málo "my", můžeme se cítit zranitelní, vystrašení a osamocení.
Není náhodou, že Sherry Turkle z MIT nazvala svou knihu o vlivu sociálních médií "Společně sami" [Alone Together].
Myslím si, že nejsnazší cesta k zabezpečení budoucího "ty" je skrz posilování budoucího "my" ve třech rozměrech: my jako vztah, my jako indentita a my a naše odpovědnost.
Podívejme se nejprve na "my ve vztahu".
Promiňte, budu trochu osobní.
Bylo nebylo, kdysi dávno mi bylo 20 a studoval jsem filosofii.
Bavili mě Nietzsche a Schopenhauer a Sartre a Camus.
Byl jsem plný ontologické nejistoty a existenciálního děsu.
Bylo to úžasné.
(smích) Byl jsem pohlcen sám sebou a lidsky velmi nepříjemný, až jsem jednoho dne přes celý dvůr uviděl dívku, která byla vše, co já nebyl.
Vyzařovala jak slunce.
Tryskala z ní radost.
Zjistil jsem, že se jmenuje Elaine.
Setkali jsme se. Povídali si.
Vzali jsme se.
A o 47 let, tři děti a osm vnoučat později mohu s jistotou prohlásit, že to bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. Protože rosteme ne díky lidem, kteří jsou jako my.
A proto si myslím, že musíme udělat právě toto.
Problém s personalizací Googlu, facebookovými přáteli a čtení zpráv, které se k nám profiltrují, víc, než by je někdo vysílal, znamená, že jsme skoro výhradně obklopeni lidmi, co jsou jako my a mají úhel pohledu, názory, ale i předsudky zrovna takové, jako my.
A Cass Sunstein z Harvardu ukázal, že když se obklopujeme lidmi se stejnými názory, stáváme se extrémnějšími.
Myslím, že potřebujeme obnovit osobní setkávání tváří v tvář s lidmi, co nejsou jako my.
Podle mne to musíme udělat, abychom pochopili, že můžeme výrazně nesouhlasit a přitom zůstat přáteli.
Právě v těch osobních setkáních tváří v tvář zjišťujeme, že lidé, co nejsou jako my, jsou jen lidé, jako my.
Ono totiž ve skutečnosti pokaždé, když nabídneme přátelství někomu, kdo není jako my, kdo se od nás liší postavením, vírou, nebo barvou, uzdravujeme jednu z trhlin našeho nádherného světa.
To je "my ve vztahu".
Druhé je "my a identita".
Zkuste si se mnou myšlenkový experiment:
byli jste ve Washingtonu? Viděli jste ty památníky?
Naprosto fascinující.
Třeba Lincolnův památník: gettysburský proslov na jedné straně, druhý inaugurační na druhé.
Přijdete k Jeffersonovu památníku, a zase spousty textu.
Památník Martina Luthera Kinga a na něm víc než tucet citátů z jeho vystoupení.
Nevěděl jsem, že v Americe se památníky čtou.
Když vyrazíte na obdobné místo v Londýně na Parliament Square a podíváte se na sochu Davida Lloyda George, najdete na něm tři slova: David Lloyd George.
(smích) Neleson Mandela tam má dvě.
Churchill jen jedno: Churchill.
(smích) Proč je v tom rozdíl? Já vám to povím proč.
Protože Amerika je od základu národem složeným z mnoha vln imigrantů, takže si musela vytvořit vlastní identitu a tvoří si ji vyprávěním příběhů, které se učíte ve školách, čtete si je na památnících a slýcháte je opakovaně v prezidentských inauguračních řečích.
Británie dosud nebyla národem imigrantů, takže brala svou identitu za samozřejmou.
Teď tu ale máme problém, že se najednou staly dvě věci, které se neměly přihodit současně.
Ta první je, že jsme si na západě přestali vyprávět příběh o tom, kdo jsme a proč, dokonce i tady v Americe.
A zároveň je imigrace větší než byla kdy dřív.
Ono když vyprávíte svůj příběh a vaše identita je silná, můžete přijmout cizince, ale když ten příběh přestanete vyprávět, vaše identita slábne a z cizince dostanete strach.
A to je špatné.
Povím vám jedno: Židé jsou rozptýleni a v exilu už 2 000 let.
Nikdy jsme o svou identitu nepřišli.
Proč? Protože nejméně jednou ročně jsme si během svátku Pesachu vyprávěli svůj příběh a učili ho své děti a jedli nekvašení chleba utrpení a chutnali hořké byliny otroctví.
Tak jsme nikdy neztratili identitu.
Myslím, že se kolektivně musíme vrátit zpátky k vyprávění svého příběhu o tom, kdo jsme a odkud jsme přišli, jakými žijeme ideály.
Když se toto stane, zesílíme dost na to, abychom přijali cizince a řekli mu: "Pojď, sdílej s námi naše životy, sdílej naše příběhy, sdílej s námi naše sny a vize."
A to je "my jako identita".
A konečně, my z pohledu odpovědnosti.
Víte co?
Moje oblíbená fráze ve vší politice, velmi americká fráze, je: "My, lid..." [preambule ústavy USA]
Proč "my, lid"?
Protože vyjadřuje, že sdílíme společnou zodpovědnost za svou společnou budoucnost.
A tak to opravdu je a mělo být.
Všimli jste si, že naši politiku ovládlo magické myšlení?
Říkáme si: stačí jenom, abychom si zvolili silného vůdce a on nebo ona za nás vyřeší všechny naše problémy.
A tohle je magické myšlení, věřte mi.
Z toho se dostáváme do extrémů: extrémní pravici, exterémní levici, extrémní náboženství a extrémní protináboženství. Ultrapravice sní o zlatých časech, které nikdy nebyly, ultralevice o utopii, která nikdy nenastane, a náboženští a protínáboženští extermisté jsou shodně přesvědčeni, že stačí jen Bůh, nebo jenom jeho absence, abychom byli zachráněni před sebou samými.
I tohle je magické myšlení, protože jediní lidé, kdo nás zachrání před námi samými, jsme my, lid, my všichni společně.
Když k tomu dojdeme, když se posuneme od politiky "já" k politice "my všichni společeně", znovu objevíme ty krásné, neintuitivní pravdy: že národ je silný, když se stará o slabé, že se stává bohatým, když se stará o chudé, a stává se nezranitelným, když pečuje o zranitelné.
A z toho vznikají veliké národy.
(potlesk) Toto je můj jednoduchý nárvh.
Mohl by docela změnit váš život a možná by mohl pomoci začít proměňovat svět.
Proveďte si příkaz "najít a nahradit" nad osnovou vaší mysli a kdekoli najdete slovo "sebe", nahraďte ho slovem "ostatní, druzí".
Namísto svépomoci pomoc ostatním; namísto sebedůvěry důvěra v druhé.
Když tohle uděláte, začnete posiťovat sílu toho, co je pro mne jednou z nejdojemnějších vět vší náboženské literatury.
"I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty."
Můžeme se beze strachu postavit jakékoli budoucnosti, dokud víme, že jí nebudeme čelit sami.
A tak, v zájmu budoucnosti vašich "vy", pojďme společně posílit budoucnost našeho "my".
Děkuji vám.
(potlesk)
Ukažme si obrázek Země.
Země je úžásná.
Jsem geoložka, takže jsem do ní celkem blázen, Země prostě nemá chybu.
Má sílu, je dynamická, neustále se mění.
Je to celkem zajímavé místo k životu.
Ale dnes bych s vámi chtěla sdílet můj pohled geologa. Jak pochopení minulosti Země může pomoci při rozhodování, které činíme v současnosti, o udržitelném životě na jejím povrchu.
Na zemském povrchu se děje spousta zajímavých věcí.
Kousek si to přiblížíme a chci vám povědět o jedné z nich.
Materiál se po povrchu Země neustále pohybuje. Velmi znatelné je to na povrchu vysokých hor, který se při erozi uvolní a sesouvá až do moře.
Tento proces se děje už od počátku a má obrovský dopad na fungování krajiny.
Tady je příklad z jižní Indie -- je zde jedno z nejvyšších pohoří světa a na tomto snímku ze satelitu můžete vidět řeky přenášející horninu z těchto pohoří přímo do moře.
Představte si tyto řeky jako buldozery.
V podstatě ztrhávají tato pohoří a tlačí je dolů k moři.
Ukáži vám názornou ukázku.
Zase se kousek přiblížíme.
Chci vám vyprávět právě o řece.
Vidíme krásné vzory, které řeka vytváří při posouvání horniny do moře, ale tyto vzory nejsou statické.
Řeky se kroutí a sem tam přeskočí o kousek vedle a to může mít velký vliv na náš život.
Tady je například řeka Kosi.
Tato řeka má krásný tvar písmene C, vytéká z vysokých Nepálských hor a nese sebou tuny materiálu, sedimenty, který vznikly při erozi ve vysokých horách, a rozprostírá se napříč Indií a přemisťuje tento materiál.
Přiblížíme si tuto oblast a ukážeme si, co se dělo s řekou Kosi.
Je to ukázka toho, jak dynamické tyto systémy mohou být.
Tady je satelitní snímek ze srpna 2008. Jsou na něm zvýrazněny barvy, takže vegetace a rostliny jsou na něm zelené. Voda jako modrá.
Znovu zde můžete vidět koryto ve tvaru C, které zde řeka má, když vytéká z Nepálu.
A nyní v monzunovém období.
Srpen je období monzunů v této části světa a každému, kdo žije poblíž řeky, nejsou cizí záplavy, i nebezpečí a minimálně nepříjemnosti s nimi spojené.
V roce 2008 se ale něco zajímavého. Řeka změnila své koryto.
Záplavy proběhly hodně odlišně.
Takže řeka Kosi teče tudy, ale někdy se stane, že sediment odnášený řekou některé místo ucpe a to může způsobit dramatickou změnu jejího směru.
Tento snímek byl získán o dva týdny později.
Tady je předchozí trasa ve tvaru C a všiměte si, že už není modrá.
Ale máme tady jinou modrou trasu, která prochází střední částí oblasti na snímku.
Řeka Kosi tedy vyskočila ze svých břehů. Pro představu, měřítko je 64 km.
Náhle se posunula o nějakých 48 km.
Ucpala se a vylila ze břehů.
Tady je další snímek o týden později, můžete zde vidět i předchozí trasy. Jak vidíte, přemísťování řeky pokračuje až do velké vzdálenosti od svého původního směru.
Teď chápete, jak v této oblasti, kde řeky často mění svůj směr, považují za důležité vědět, kdy, kde a jak se řeky přemístí.
Ale tento proces se děje i mnohem blíže našemu domovu.
V USA máme řeku Mississippi, která protéká velkou částí kontinentu.
Přesouvá horninu ze Skalnatých hor a Velké planiny.
Odvádí ji a přesouvá přes celou Ameriku a vypouští do Mexického zálivu.
Tohle je trasa Mississippi, tak jak ji teď známe, ale neplynula vždy tímto směrem.
Když použijeme geologické záznamy zjistíme, kudy plynula v minulosti.
Například před 4600 lety řeka Mississipi plynula a ukládala horniny v této červené oblasti.
Poté se asi před 3500 lety přesunula na trasu znározněnou oranžovou barvou.
Stále se pohybovala a pohybuje.
Tady je asi před 2000 lety, před 1000 lety, a před 700 lety.
A už asi před 500 lety, plynula stejnou trasou, jako dnes.
Takže tyto procesy jsou opravdu důležité a obzvláště v oblasti této delty, kde přemísťováním Mississippi vzniká zemský povrch na pomezí země a moře.
Je to velmi cenný pozemek a delty jako tato, jsou jedny z nejvíce zalidněných oblastí planety.
Takže porozumění dynamice těchto krajin, jak se vytváří a budou měnit v budoucnosti, je velmi důležité pro lidi, kteří tam žijí.
Řeky se různě kroutí.
Mluvila jsem o velkých skocích.
Tady vám ukážu některé z nich.
Zaletíme si k povodí řeky Amazonky a opět se jedná o velký říční systém, který odvádí a přesouvá horninu z pohoří And, přesouvajíce ji skrz jižní Ameriku a odvádějící ji do Atlantického oceánu.
Když si to přiblížíme, můžeme vidět krásně klikaté cesty řeky.
Jsou vážně krásná, ale znovu připomínám, stále se mění.
Tyto řeky se stále pohybují po okolí.
Satelitní snímky získáváme už asi 30 let, takže můžeme tyto změny monitorovat.
Tak chvíli pozorujte některý záhyb či křivku této řeky a zjistíte, že dlouho nezůstává na stejném místě.
Mění se, rozvíjí a překrucuje svůj tvar.
Když se zaměříme na tuto konkrétní oblast, vidíte tam něco jako smyčku, která se kompletně odstřihne.
Jako když prásknete bičem a odpojíte část řeky v určitém bodě.
Tak jen pro představu, v této oblasti řeka změnila směr o více jak 7 km za jedno nebo dvě období.
Takže krajina, ve které žijeme, v níž probíhá eroze a horniny cestují do moře, se neustále vlní.
Neustále se mění, takže je potřeba porozumět těmto procesům, abychom mohli i nadále žít na těchto územích.
Je to těžké, pokud máme jenom informace o tom, co se děje na zemském povrchu v současnosti.
Rozumíte? Nemáme mnoho pozorování.
Máme satelitní snímky jen z posledních 30 let.
Potřebujeme více pozorování, abychom tyto procesy lépe pochopili.
A také bude potřeba zjistit, jak tyto oblasti budou reagovat na změnu klimatu a změny v krajině, jak postupně zabíráme a měníme zemský povrch.
Tady přichází na řadu kameny.
Jak řeky plynou, odnášejí horniny z hor do moří, semtam se nějaký kámen zasekne na dně.
Postupně se zanese dalším materiálem a po delší době tady máme velký nános usazenin, který se může změnit v kámen.
To znamená, že se můžeme podívat na takovéto místo, kde je velký a silný nános kamenů, vrátit se v čase a nahlédnout do minulosti, jak krajina vypadala dříve.
Může nám to pomoci rekonstruovat a pochopit, jak se krajina vyvíjela.
Je to celkem praktické, protože Země má celkem velkolepou historii, že?
Tohle video zobrazuje rekonstrukci paleogeografie prvních 600 milionů let historie Země.
Tady je to trochu zrychlené.
Desky se různě pohybovaly, klima se měnilo, hladina moře také, vytvářely se různé typy krajin a rozdílné typy prostředí, kterými můžeme procházet -- kdybychom měli stroj času -- můžeme se k nim vrátit. Ale my ho vlastně máme, stačí se podívat na skály z toho období.
Chci vám ukázat příklad a vzít vás do speciálního období v minulosti Země.
Asi před 55 miliony let došlo k prudkému oteplení a velké množství oxidu uhličitého se uvolnilo do atmosféry. Způsobilo to rychlé a celkem extrémní globální oteplení.
Když říkám oteplení, tak myslím opravdové oteplení. Jako třeba krokodýli a palmy od severní Kanady až po jižní Patagonii.
Bylo to horké období a proběhlo poměrně rychle.
Co tedy můžeme udělat? Můžeme se vrátit zpět, najít skály z tohoto období a rekonstruovat krajinu, která vznikla reakcí na toto oteplení.
Takže, tady ... ano, kameny.
(smích) Tady je hromada kamení.
Ta žlutá oblast kdysi bývala řeka. Podobná té na kresbě. Tady jsou usazeniny z období asi před 55 miliony let.
Geologové umí po bližším prozkoumání rekonstruovat krajinu.
Tady je další příklad.
Žlutá oblast bývala řeka.
Tady další nad ní.
Můžeme jít blíž, provést měření a průzkum a zjistit různé vlastnosti.
Například to, co jsem tady zvýraznila, nám napoví, že řeka byla asi metr hluboká.
Mohli jste se přebrodit přes tuto říčku, pokud jste tudy šli asi před 55 miliony lety.
Ty načervenalé věci nad a pod těmito pásy jsou starobylé usazeniny půdy.
Když je prozkoumáme, můžeme říct, co žilo a rostlo v krajině a pochopit, jak ji řeky spoluvytvářely svými záplavami.
Můžeme se tedy podívat zblízka a rekonstruovat s určitou specifičností, jak tyto řeky plynuly a jak vypadala krajina.
Pokud to uděláme u tohoto konkrétního místa dnes, zjistíme, co se stalo před tím náhlým oteplením, řeky jakoby vytesaly svou cestu dolů z hor do moře a možná vypadaly podobně jako povodí řeky Amazonky.
Ale právě na počátku této klimatické změny se řeky dramaticky změnily.
Najednou se rozšířily a přelévaly se sem a tam mnohem rychleji.
Někdy se řeky vrátily do stavu v mnohém podobného, jaký byl před touto klimatickou změnou, ale to trvalo velmi dlouho.
Můžeme se tedy vrátit v čase, vytvářet tyto rekonstrukce a pochopit, jak se povrch země měnil v reakci na klimatickou změnu nebo když se na něm něco událo.
Takže některé ze způsobů, kterými se řeky proměňují nebo příčiny, proč mění své vzorce a své pohyby, jsou kvůli nadměrnému množství vody padajícímu na zemský povrch, když se klima oteplí, může přesunout více sedimentu a erodovat více sedimentu, a to mění chování řeky.
Pokusím se to shrnout. Dokud bude zemský povrch našim domovem, musíme opatrně pracovat se zdroji a riziky spojenými s životem v dynamickém prostředí.
Podle mě jediná cesta, jak to provádět udržitelně, je s využitím informací o vývoji krajiny a jejím chování v dřívějších dobách.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Před pár lety jsem slyšel zajímavou fámu.
Ředitel jedné velké firmy na krmivo pro psy šel na výroční schůzi akcionářů s plechovkou krmiva pro psy.
A tu plechovku tam snědl.
To byl způsob, jak je přesvědčit, že když to je dost dobré pro něj, je to dost dobré pro jejich psy.
Tato strategie je dnes známá jako "dogfooding" (interní testování) a v podnikatelském světě je běžná.
To neznamená, že každý jí krmivo pro psy, ale že podnikatelé používají své vlastní produkty k demonstraci toho, že v ně mají důvěru.
To je velmi rozšířená praxe a je skutečně zajímavé, když najdete výjimky z této praktiky, když najdete případy firem nebo podnikatelů, kteří své produkty neužívají.
Ukázalo se, že v jednom odvětví se to děje zcela běžně, docela pravidelně a je to technologický průmysl, používající obrazovky.
V roce 2010 při uvádění iPadu Steve Jobs popsal iPad jako zařízení, které je „výjimečné“.
„Nejlepší zážitek ze surfování, který jste kdy měli; mnohem lepší než laptop, mnohem lepší než smartphone.
Je to neuvěřitelný zážitek.“
O pár měsíců později mu telefonoval jeden novinář New York Times a dlouho spolu hovořili.
Na konci rozhovoru novinář položil otázku, která vypadala jako nahrávka na smeč.
Řekl: „Vaše děti musí iPad milovat.“
Odpověď se zdála zcela zřejmá, ale to, co Jobs řekl, novináře opravdu zaskočilo.
Byl velice překvapen, protože Jobs řekl: „Ještě ho nepoužili.
Omezujeme množství techniky, které naše děti doma používají.“
To je ve světě techniky velmi běžná věc.
Nedaleko Silicon Valley je škola, „Peninsulská waldorfská škola“, která používá obrazovky až od osmé třídy.
Opravdu velmi zajímavé na této škole je, že 75 procent dětí, které tam chodí, má rodiče na vysokých postech ve firmách v Silicon Valley.
Když jsem to slyšel, pomyslel jsem si, že je to zajímavé a překvapující a přimělo mě to k uvažování nad tím, jak obrazovky ovlivňují mě, mou rodinu, lidi které miluji a lidi vůbec.
Posledních pět let jsem zkoumal, jako profesor obchodu a psychologie, jaký dopad mají obrazovky na naše životy.
Chtěl bych začít tím, kolik času nám berou, pak se můžeme bavit o tom, jak ten čas vypadá.
To co vidíte, je průměrný 24-hodinový pracovní den ve třech různých obdobích: V roce 2007 - před deseti lety - v roce 2015 a potom aktuální data, která jsem posbíral minulý týden.
Mnoho věcí se moc nezměnilo.
Spíme přibližně sedm a půl až osm hodin denně. Někdo říká, že to trochu klesá, ale příliš se to nezměnilo.
Pracujeme osm a půl až devět hodin denně.
Věnujeme se aktivitám pro přežití - to jsou věci jako stravování, mytí a péče o děti - okolo tří hodin denně.
Zbývá toto bílé místo.
To je náš osobní čas.
Tento prostor je pro nás neuvěřitelně důležitý.
Je to místo pro aktivity, které z nás činí individuality,
kde se věnujeme koníčkům, kde máme blízké vztahy, kde přemýšlíme o našich životech, kde jsme kreativní, kde se díváme zpět, abychom zjistili, zda naše životy mají smysl.
Něco z toho získáváme také v práci, ale když se lidé na konci svých životů ohlédnou, aby zjistili, jaké jejich životy byly, hovoří o momentech, odehrávajících se v tomto bílém osobním čase.
To je to svaté, to je pro nás důležité.
Nyní vám ukážu, jak moc z tohoto místa nám v průběhu času zabraly obrazovky.
V roce 2007, tolik.
Byl to rok, kdy Apple představil svůj první iPhone.
O osm let později, tolik.
Nyní, tolik.
Tak moc času trávíme v našem volnu před obrazovkami.
V této žluté oblasti, v tom tenkém úseku, se odehrávají zázraky.
Zde žije vaše lidskost.
A právě teď je to velmi malý prostor.
Takže co s tím uděláme?
Nuže, první otázka je: Jak vypadá ten červený prostor?
Obrazovky jsou, samozřejmě, v mnoha ohledech úžasné.
Já žiji v New Yorku, většina mé rodiny žije v Austrálii a mám jednoročního syna.
Prostřednictvím obrazovek jsem jim ho mohl ukázat.
To bych před 15 nebo 20 lety takto udělat nemohl.
Takže obrazovky přináší mnoho dobrého.
Můžete se ale zeptat sami sebe: Co se v průběhu toho času děje?
Jak obohacující jsou ty aplikace, které používáme?
Některé obohacující jsou.
Pokud lidi přerušíte, když je užívají a řeknete: „Povězte nám, jak se teď cítíte,“ řeknou, že se u těchto aplikací cítí dobře - u těch, které se zaměřují na odpočinek, cvičení, počasí, čtení, vzdělávání a zdraví.
V průměru s každou z nich stráví devět minut denně.
Tyto aplikace je činí mnohem méně šťastnými.
Když je přerušíte a zeptáte se: „Jak se cítíte?“
skoro polovina lidí řekne, že se s nimi dobře necítí.
Zajímavé je, že s těmito aplikacemi - randění, sociální sítě, hraní, zábava, zprávy, surfování po internetu - lidé s každou z nich stráví 27 minut denně.
Trávíme třikrát více času s aplikacemi, které nás nečiní šťastnými.
To se nezdá být příliš moudré.
Jeden z důvodů, proč s nimi trávíme tolik času, je to, že nám nedávají podněty k přerušení.
Podněty k přerušení byly ve 20. století všude.
Byly součástí všeho, co jsme dělali.
Podnět k přerušení je v zásadě signál k tomu, že je čas jít jinam, dělat něco nového, dělat něco jiného.
Představte si noviny - jednou se dostanete na konec, noviny složíte a odložíte je stranou.
To samé je s časopisy, knihami - dostanete se na konec kapitoly a to vás přiměje zvážit, jestli chcete pokračovat.
Sledovali jste pořad v televizi, pořad skončil a měli jste týden, než přišel další díl.
Podněty k přerušení byly všude.
Ale způsob, kterým konzumujeme média dnes, žádné podněty k přerušení nemá.
Zprávy stále pokračují, nic nemá konec: Twitter, Facebook, Instagram, emaily, smsky, zprávy.
A když se podíváte na všechny ostatní zdroje, můžete pokračovat dál a dál a dál.
K tomu, co s tím udělat, se můžeme inspirovat v západní Evropě, kde mají množství velmi dobrých nápadů z pracovního prostředí.
Zde je příklad jedné holandské designérské firmy.
Stoly zavěsili ke stropu a v 18 hodin,
nezáleží na tom, komu píšete e-mail, či co děláte, stoly se zvednou ke stropu.
(smích) (potlesk) Na čtyři dny v týdnu se prostor promění na studio pro jógu, jeden den v týdnu na taneční klub.
Je opravdu jen na vás, čeho se zúčastníte.
Ale je to skvělé ukončovací pravidlo, protože to znamená, že na konci dne všechno skončí, není možnost pracovat dál.
V německé automobilce Daimler mají jinou skvělou strategii.
Když je někdo na dovolené, místo oznámení: „Tato osoba je na dovolené, po návratu se Vám ozve,“ řeknou: „Tato osoba je na dovolené, takže jsme Váš e-mail vymazali.
Tato osoba Váš e-mail nikdy neuvidí.“
(smích) „Můžete poslat e-mail znovu za pár týdnů, nebo napsat někomu jinému.“
(smích) A tak… (potlesk) Můžete si představit, jaké to je.
Jedete na dovolenou a opravdu jste na dovolené.
Lidé v této společnosti cítí, že mají opravdu volno.
Ale to nám samozřejmě neříká mnoho o tom, co bychom měli dělat doma, v osobních životech, tak vám chci dát pár podnětů.
Je jednoduché říct, že mezi 17. a 18. hodinou nebudu používat svůj mobil.
Problém je, že 17 a 18 hodina vypadá každý den jinak.
Myslím si, že mnohem lepší je si říct: Každý den dělám určité věci, určité události se dějí každý den, jako večeře.
Někdy budu sám, někdy s dalšími lidmi, někdy v restauraci, někdy doma. Pravidlo, které jsem si osvojil: nikdy u stolu nebudu používat mobil.
Odložím ho velmi daleko, tak daleko, jak je to jen možné.
Protože pokušení odoláváme velmi špatně.
Ale když máte podnět k přerušení, který začíná s každou večeří, mobil jde pryč a pokušení se zcela vyhnete.
Nejdříve to bolí.
Měl jsem obrovské FOMO (strach, že o něco přijdu).
Bojoval jsem s tím.
Ale zvyknete si na to.
Překonáte ty abstinenční příznaky stejně jako u nějaké drogy a život se stane více barevným, bohatším, zajímavějším - vedete s lidmi lepší rozhovory.
Skutečně vnímáte lidi, kteří jsou s vámi.
Myslím, že je to skvělá strategie a vím, že to funguje, protože když to lidé dělají - a já sledoval mnoho lidí, kteří to zkusili - a šíří se to dál.
Cítí se díky tomu tak dobře, že to začnou dělat první hodinu každý den ráno.
Přepnou své mobily do režimu letadla každý víkend.
Tak váš mobil zůstane foťákem, ne však už telefonem.
Je to opravdu silná myšlenka a my víme, že když to lidé udělají, mají ze svého života mnohem lepší pocit.
Co byste si z toho měli odnést?
Obrazovky jsou zázračné, to už jsem řekl, cítím, že je to pravda.
Ale způsob, kterým je užíváme, je jako jízda po velmi rychlé a dlouhé silnici, v autě, kde je plyn sešlápnutý k podlaze a v té chvíli je pak těžké použít brzdu.
Ale máte volbu.
Můžete buď jet, řekněme, po nádherném oceánském pobřeží a fotit z okna - to je ten jednoduchý způsob - nebo můžete zajet na okraj silnice, šlápnout na brzdový pedál, vylézt ven, zout si boty a ponožky, ujít pár kroků po písku, cítit, jaké to je, mít písek pod nohama, dojít k oceánu a cítít vlny oceánu na svých nohách.
Váš život bude bohatší a smysluplnější, protože ucítíte ten zážitek a protože jste svůj mobil nechali v autě.
Děkuji vám.
(potlesk)
Před 9 jsem vyhořel.
Můj archiv: 175 filmů, můj 16 mm negativ, všechny mé knihy a knihy mého otce,
které jsem sbíral ... Byl jsem sběratel, hodně času --
je to pryč.
Díval jsem se na to a nevěděl, co mám dělat.
Myslím, to bylo ... byl jsem moje věci?
Vždycky jsem žil přítomností --- miluji přítomnost.
Ochraňuji budoucnost.
A naučil jsem se divné věci jako dítě, jako třeba, musíš si ze všeho zlého vzít něco dobrého.
Musíte si ze všeho zlého vzít něco dobrého.
Tohle bylo zlé! Bylo... Kašlal jsem. Byl jsem nemocný.
To je čočka z mého foťáku. První... ta, s kterou jsem natočil film o Bobu Dylanovi před 35 lety.
To je můj celovečerní film. "Král Murray" vyhrál filmový festival v Cannes v roce 1970 jediná kopie, kterou jsem měl.
To jsou moje papíry.
To bylo v minutách -- 20 minut.
Hrůza mě zasáhla. Něco mě zasáhlo.
"musíš si ze všeho zlého vzít něco dobrého" Začal jsem to říkat všem svým přátelům, sousedům, své sestře.
Mimochodem, Sputnik, který jsem točil loni,
Sputnik byl dole v městě - jeho negativ.
Nic se mu nestalo. Jsou tady nějaké části věcí, které jsem použil ve svém celovečerním filmu Sputnik, který se otevírá v New Yorku za dva týdny v centru.
Volal jsem své sestře. Volal jsem svým sousedům.
Řekl jsem "Přijďte" To jsem já za svým stolem.
Tento stůl mi trval 40 let než jsem ho vybudoval.
Víte --- všechno kolem.
To je moje dcera, Jean.
Přišla. Je sestra v San Franciscu.
"Objev se," řekl jsem.
"Kousky. Chci kousky. Kousky a kousíčky."
Přišel jsem s touhle myšlenkou: život kousků a částí, na které právě začínám dělat --- můj další projekt.
To je moje sestra. Postarala se o obrázky, protože jsem byl velký sběratel momentek že jsem uvěřil hodně.
A tady jsou některé z obrázků, které něco bylo dobré na těch uhořelých.
Nevěděl jsem. Díval jsem se na ně a řekl "Wau, je to lepší než To je můj návrh na Jimmyho Doolittla. Udělal jsem tento film pro televizi.
To je jediná kopie, kterou jsem měl -- kousky.
Nápad o ženách.
Tak jsem začal říkat "Hej, ty jsi příliš!
Měl bys brečet." Opravdu jsem nebrečel.
Místo to jsem řekl "Udělám z toho něco a snad příští rok..." A oceňuji tuto chvíli kdy jsem na pódiu s tolika lidmi kteří mi už dali tolik útěchy, a říkám všem TEDům: Jsem na sebe pyšný. Že jsem vzal něco špatného, a změnil jsem to a teď z toho udělám něco dobrého, všechny tyto kousky.
To je originální fotografie Arthura Leipziga, kterou miluji.
Byl jsem velký sběratel desek tato deska to nezvládla. Chlapče, řeknu ti, filmy hoří, filmy hoří.
Říkám, tohle je 16 mm bezpečnostní film.
Negativy jsou pryč.
To je můj dopis od otce, který mi píše abych si vzal ženu, kterou jsem si vzal poprvé, když mi bylo 20 let.
To je moje dcera a já.
Je pořád tady. Je tady dnešní ráno.
To je můj dům.
Moje rodina žije v hotelu Hilton ve Scotts Valley.
To je moje žena, Heidi, která to nevzala tak dobře jako já.
Moje děti, Davey a Henry.
Můj syn, Davey, v hotelu před dvěma nocemi.
Takže moje zpráva pro vás z mých tří minut je, že oceňuji šanci se s vámi podělit. Vrátím se. Miluji být v TED.
Přišel jsem to zažít a zažívám to.
To je výhled z mého okna v Santa Cruz, v Bonny Doon, jen 35 mil odsud.
Děkuji všem.
(Potlesk)
Mám pro vás otázku: kolik si myslíte, že dokážete ucítit různých pachů a možná je i přesně určit?
100?
300?
1 000?
Jedna studie odhaduje, že lidé dokáží zaznamenat až jeden bilion různých pachů.
Bilion.
Je těžké si to představit, ale ve vašem nose je molekulární zařízení, které to zvládne.
Čichové receptory -- droboučké detektory pachu -- jsou napěchované ve vašem nose a každý z nich trpělivě čeká, až bude aktivován pachem či spíše ligandem, který má za úkol detekovat.
Ukazuje se, že my lidé, tak jako všichni obratlovci, máme spoustu čichových receptorů.
Vlastně je genům pro různé čichové receptory vyhrazena větší část DNA než jakémukoliv jinému typu proteinů.
Proč tomu tak je?
Mohly by čichové receptory dělat něco dalšího, kromě toho, že nám umožňují cítit?
Roku 1991 Linda Bucková a Richard Axel odhalili molekulární podstatu čichových receptorů -- práce, za kterou nakonec dostali Nobelovu cenu.
V té době jsme všichni předpokládali, že se tyto receptory nalézají jen v nose.
Nicméně asi za rok nebo tak nějak se objevila zpráva o čichovém receptoru exprimovaném v jiné tkáni než nosní.
A pak se objevila další podobná zpráva, a další.
Nyní víme, že se tyto receptory nacházejí po celém těle, dokonce i na některých dost nečekaných místech -- ve svalech, v ledvinách, plicích a krevních cévách.
Ale co tam dělají?
No, víme, že čichové receptory fungují jako citlivé chemické senzory v nose -- tak totiž vytvářejí náš smysl pro čich.
Ukazuje se, že také fungují jako citlivé chemické senzory v mnoha jiných částech těla.
Neříkám, že vaše játra dokáží rozpoznat aroma vaší ranní kávy, když vcházíte do kuchyně.
Je to spíš tak, že poté, co svou ranní kávu vypijete, vaše játra patrně použijí čichový receptor, aby chemicky zjistily změnu koncentrace chemikálií vznášejících se ve vašem krevním oběhu.
Mnoho druhů buněk a tkání ve vašem těle používá chemické senzory neboli chemosenzory, aby sledovalo koncentraci hormonů, metabolitů a jiných molekul a některé z těchto chemosenzorů jsou čichové receptory.
Když jste játra nebo ledviny a potřebujete specializovaný chemický senzor, který vám umožní sledovat určitou molekulu, proč znovu objevovat Ameriku?
Jeden z prvních příkladů čichového receptoru nalezeného mimo nos ukázal, že lidské sperma exprimuje čichový receptor a že spermie s tímto receptorem vyhledávají chemikálii, na niž receptor reaguje -- receptorův ligand.
Takže spermie poplavou směrem k ligandu.
Má to zajímavé implikace.
Pomáhá spermiím k nalezení vajíčka vyčmuchání oblasti s největší koncentrací ligandu?
Mám tenhle příklad ráda, neboť jasně ukazuje, že hlavním úkolem čichového receptoru je být chemickým senzorem, ale podle kontextu může ovlivňovat, jak vnímáte jistý pach, anebo směr, kterým poplavou spermie, a jak se ukazuje, širokou škálu dalších procesů.
Bylo zjištěno, že čichové receptory mají podíl na migraci svalových buněk, pomáhají plicím vnímat vdechnuté chemikálie a reagovat na ně a podílejí se na hojení ran.
Také o chuťových receptorech, o nichž se myslelo, že se vyskytují jen v jazyku, se dnes ví, že jsou exprimovány v buňkách a tkáních po celém těle.
Ještě překvapivěji nedávná studie zjistila, že světelné receptory z našich očí hrají roli i v našich cévách.
V mé laboratoři se snažíme porozumět roli čichových a chuťových receptorů v oblasti ledvin.
Ledviny jsou hlavním ústředím řídícím homeostázu.
A nám dává smysl, že místo řídící homeostázu by logicky mělo být místem, kde se uplatňují chemické senzory.
Identifikovali jsme určitý počet různých čichových a chuťových receptorů v ledvinách, z nichž o jednom, čichovém receptoru 78, je známo, že je exprimován v buňkách a tkáních, které jsou důležité pro regulaci krevního tlaku.
Když je tento receptor odstraněn u myší, jejich krevní tlak je nízký.
Kupodivu, bylo zjištěno, že tento receptor reaguje na chemikálie zvané "mastné kyseliny s krátkým řetězcem", které jsou vytvářeny bakteriemi sídlícími ve střevech -- střevním mikrobiomem.
Poté, co jsou vytvořeny vaším střevním mikrobiomem, vstřebají se tyto chemikálie do vašeho krevního oběhu, kde mohou interagovat s receptory, jako je čichový receptor 78, což znamená, že změny v metabolismu vašeho střevního mikrobiomu mohou ovlivnit váš krevní tlak.
Ačkoliv jsme identifikovali určitý počet různých čichových a chuťových receptorů v ledvinách, teprve začínáme odkrývat jejich rozličné funkce a zjišťovat, na jaké chemikálie který z nich reaguje.
Podobné bádání na nás čeká u mnoha jiných orgánů a tkání -- jenom malá menšina receptorů byla dodnes prostudována.
Jsou to vzrušující věci.
Jde o převrat v našem porozumění rozsahu vlivu, který má jeden z našich pěti smyslů.
A má to potenciál změnit naše porozumění některým aspektům lidské fyziologie.
Je stále ještě brzy, ale mám dojem, že jsme zavětřili stopu kořisti, kterou sledujeme.
(smích) Děkuji.
(potlesk)
Představte si, že jste na 19 hodinové, velmi dlouhé cestě do Disney Worldu, se dvěma dětmi na zadních sedadlech.
A po 15 minutách tohoto 19 hodinového výletu neměnné zákony přírody způsobí, že dostanete tuto otázku: „Už tam budeme?"
(Smích) Tuto otázku záporně odpovíte ještě nejméně 100 krát, ale pak konečně dorazíte.
Užijete si skvělý, skvělý, skvělý výlet.
Jedete 19 hodin zpátky domů.
Když dorazíte domů, čeká na vás policie.
Obviní váš, že jste spáchali zločin v době, když jste byli pryč na Floridě.
Každému, kdo je ochoten poslouchat, říkáte: „Neudělal jsem to!
Byl jsem s Mickeym a Minnie a svými dětmi!"
Ale nikdo vám nevěří.
Nakonec jste zatčeni, souzeni, usvědčeni a odsouzeni.
Strávíte 25 let ve vězení, dokud se neobjeví někdo, kdo prokáže -- má k tomu důkazy -- že jste skutečně byli na Floridě, když byl tento zločin spáchán.
Takže.
Jsem profesorem práva na Harvardu a v posledních letech jsem se zabýval osvobozováním nevinných lidí, kteří byli odsouzeni neprávem -- lidí jako Jonathan Fleming, který strávil 24 let a 8 měsíců ve vězení za vraždu, která byla spáchána v Brooklynu, v New Yorku, zatímco byl v Disney Worldu se svými dětmi.
Jak tohle víme?
Protože když byl zatčen, v kapse měl účet -- účet s datem, který prokázal, že byl Disney Worldu.
Ten účet byl založen do policejní složky, jeho kopie byla vložena do složky žalobce, ale nikdy ho nedali jeho veřejnému obhájci.
Vlastně ani nikdo nevěděl, že tam je.
Byl tam nějakých 20 let.
Můj tým prohledal tu složku a našli jsme ho, provedli jsme zbytek vyšetřování a zjistili, že zločin spáchal někdo jiný.
Pan Fleming byl v Disney Worldu a byl propuštěn.
Dám vám to trochu do kontextu.
Asi před třemi lety mi zavolal brooklynský státní zástupce.
Zeptal se, jestli bych měl zájem o navržení programu „jednotka pro přezkoumání odsouzení."
Souhlasil jsem.
Jednotka pro přezkoumání odsouzení je v úřadě žalobce, kde žalobci zkoumají své minulé případy a zjišťují, jestli neudělali chybu.
Během prvního roku jsme objevili asi 13 nesprávných odsouzení, lidi, kteří byli desetiletí ve vězení a osvobodili jsme všechny.
Bylo to nejvíc v historii New Yorku.
Ten program stále běží a už mají 21 osvobozených -- 21 lidí, kteří strávili značný čas za mřížemi.
Dovolte mi, abych vám řekl o několika dalších mužích a ženách, které jsem poznal v rámci tohoto programu.
Jedno jméno je Roger Logan.
Pan Logan byl ve vězení 17 let a napsal mi dopis.
Byl to jednoduchý dopis. Stálo v něm: „Profesore Sullivane, jsem nevinný. Byl jsem falešně obviněn.
Mohl byste se podívat na můj případ?"
Na první pohled to vypadalo jako jasný případ, ale můj výzkum ukázal, že případy založené na identifikaci jedním svědkem jsou náchylné k chybovosti.
Neznamená to, že byl nevinný, jen to znamenalo, že bychom se měli na tyto případy podívat trochu blíže.
Tak jsme to udělali.
Fakta byla poměrně jednoduchá.
Očitá svědkyně řekla, že slyšela výstřel a běžela do vedlejší budovy, otočila se a podívala se a tam byl pan Logan.
Byl souzen a odsouzen, ve vězení byl nějakých 17 let.
Byl to ale případ s jedním svědkem, tak jsme se na něj podívali.
Poslal jsem na místo několik lidí a objevili nesrovnalost.
Abych se vyjádřil zdvořile: Ani Usain Bolt by neuběhl vzdálenost, kterou ta žena popsala.
Že?
Takže jsme věděli, že to nebyla pravda.
To stále neznamenalo, že to neudělal, ale něco na té svědkyni nesedělo.
Tak jsme prohledali složku, kousek papíru ve složce měl na sobě číslo.
To číslo znamenalo, že ta svědkyně měla záznam.
Prošli jsme 20 let nedigitalizovaných dokumentů, abychom zjistili, čeho se týkal ten záznam a ukázalo se -- a ukázalo se -- že ta svědkyně byla ve vězení, když údajně viděla to, co měla vidět.
Ten muž strávil 17 let za mřížemi.
Poslední je případ o dvou chlapcích, jmenují se Willie Stuckey a David McCallum.
Byli zatčeni v 15 letech a jejich odsouzení bylo zrušeno o 29 let později.
Opět na první pohled jasný případ.
Přiznali se.
Můj výzkum ale ukázal, že přiznání nezletilých bez přítomnosti rodiče, jsou náchylné k chybovosti.
DNA případy to v několika případech potvrdily.
Podívali jsme se na to blíže.
Podívali jsme se na přiznání a ukázalo se, že v přiznání bylo něco, co ti chlapci nemohli vědět.
Jediní, kdo to věděli, byla policie a žalobci.
Věděli jsme, co se skutečně stalo; někdo jim pověděl, co mají říct.
Nevíme přesně kdo, která osoba to udělala, ale každopádně přiznání bylo vynucené. K tomu jsme dospěli.
Vrátili jsme se, provedli soudní ohledání a pátrání, a zjistili, že dva jiní, mnohem starší, jinak vysocí, s jiným účesem, dva jiní lidé spáchali ten zločin, ne tihle dva chlapci.
Ten den jsem šel k soudu k osvobozujícímu slyšení, kde bylo odsouzení zrušeno.
Šel jsem k soudu. Chtěl jsem vidět, jak odtamtud pan McCallum odchází.
Šel jsem k soudu a soudce řekl něco, co soudci říkají vždy, ale tentokrát to mělo mimořádný význam.
Po přednesení řečí vzhlédl a řekl: „Pane McCallume," a pět nádherných slov: „Jste volný a můžete jít."
Dovedete si to představit?
Po asi 30 letech: „Jste volný a můžete jít."
A odešel ze soudní síně.
Bohužel jeho spoluobžalovaný, pan Stuckey, neměl tuto možnost.
Víte, pan Stuckey zemřel ve vězení ve věku 34 let a na jeho místě u stolu seděla jeho matka.
Po zbytek života na to nezapomenu.
Kývala sebou u toho stolu a říkala: „Věděla jsem, že moje děťátko to neudělalo.
Věděla jsem, že moje děťátko to neudělalo."
A její děťátko to neudělalo.
Udělali to jiní dva muži.
Z této práci s odsouzenými jsme si odnesli, jsem si já odnesl, že spravedlnost se neděje sama od sebe.
Lidé musí spravedlnost vytvářet.
Spravedlnost není nějaká věc, která by se snesla shůry a všechno napravila.
Kdyby ano, pan Stuckey by nezemřel ve vězení.
Spravedlnost je něco, co lidé dobré vůle uskutečňují.
Spravedlnost je rozhodnutí.
Spravedlnost je rozhodnutí.
Uskutečňujeme spravedlnost.
Děsivé na tom je, že u každého z těch tří uvedených případů by stačila jen minuta navíc -- minuta navíc -- aby někdo prohlédl tu složku a našel tu účtenku.
Jen jednu -- aby se podíval na složku, našel účtenku a dal ji veřejnému obhájci.
Trvalo by jen minutu, aby se někdo podíval na video doznání a řekl: „Tak to nemohlo být."
Jen minutu.
Možná by pan Stuckey byl dnes naživu.
Připomíná mi to jednu mou oblíbenou báseň.
Vždycky ji přednášel Benjamin Elijah Mays a nazval ji „Boží minuta."
Zní asi takto: „Mám jen minutu, jen 60 vteřin, je mi vnucena, nemohu ji odmítnout, nevyhledal jsem ji, nevybral jsem si ji.
Ale je na mě, ji využít.
Musím trpět, pokud o ni přijdu, zpovídat se, pokud ji zneužiji.
Jen maličkou, krátkou minutu, ale je v ní věčnost."
Pokud bych měl obvinit každého jednoho z nás, chtěl bych říct něco takového: „Každý den, každý den si vyhraďte jen jednu minutu a vykonejte nějakou spravedlnost.
Nemusíte -- Někteří lidé tráví své kariéry a životy, jako veřejní obhájci, konáním spravedlnosti každý den.
Ale ve svých profesních životech, ať děláte cokoli, dejte si pauzu a jen vykonejte nějakou spravedlnost.
Zlepšete náladu kolegovi.
Pokud uslyšíte něco sexistického, nesmějte se, promluvte.
Pokud je někdo na dně, pozvedněte ho, jedna minuta navíc každý den, a bude to skvělé, skvělé místo.
Chci vám něco ukázat.
Nade mnou je fotka Davida McCalluma.
Toto je den, kdy byl propuštěn z vězení.
Po 30 letech mohl obejmout neteř, které se dosud nemohl nikdy dotknout.
Tehdy jsem se ho zeptal, „Co chcete udělat jako první?"
Řekl: „Chci se jen projít po chodníku, aniž by mi někdo říkal, kam mám jít."
Nebyl zahořklý, chtěl se jen projít po chodníku.
Asi před dvěma týdny jsem mluvil s panem McCallumem,
jel jsem do New Yorku.
Bylo to dvouleté výročí jeho propuštění.
Povídali jsme si, smáli jsme se, objali jsme se, plakali jsme.
Daří se mu celkem dobře.
Když jsme ho potkali, pověděl nám, že nyní věnuje svůj život a svou kariéru tomu, aby zajistil, že nikdo další nebude neprávem vězněn.
Spravedlnost, přátelé, je rozhodnutí.
Mockrát děkuji.
(Potlesk)
Dotkněte se svého obličeje.
Jen do toho.
Co cítíte?
Jemný? Měkký?
Cíte sami sebe, je to tak?
No, ne tak docela.
Ve skutečnosti se dotýkáte tisíců mikroskopických stvoření která vám žijí na tváři a na prstech.
Dotýkáte se některých z hub, které se dnes snesly z větracích šachet.
Mohou za naše alergie a jsou cítit plísní.
Dotýkáte se některých ze 100 miliard bakterií které vám žijí na kůži.
Pochutnávají si na oleji z vaší pokožky, množí se a vyrábějí při tom tělesný pach.
Nejspíše se dotýkáte i fekálních bakterií které na vás přistály po spláchnutí na záchodě. Nebo bakterií, které žijí ve vodovodních trubkách a usadily se na vás ve sprše.
Omlouvám se.
(smích) Asi jste si také mikroskopicky plácli se dvěma druhy roztočů, kteří žijí na obličeji úplně každému z nás.
Přes noc si užili procházky po vaší tváři a sexu na vašem nose.
(smích) Mnozí teď vypouští obsah svých střev na vaše póry.
(smích) Teď se na ten prst podívejte znovu.
Co cítíte? Odpor?
Naléhavou potřebu mýdla a dezinfekce?
To nejspíš cítíte teď, ale nemusí to tak být v budoucnu.
Za posledních 100 let jsme si vybudovali nepřátelské vztahy s mikroskopickým životem v našem nejbližším okolí.
Na každou mušku v domácnosti na každou bakterii ve dřezu lidé vymysleli nějaké řešení. Produkt, který vymýtí, vyhubí, vydezinfikuje.
Snažíme se okolo sebe zabít většinu mikroskopického života.
A přehlížíme tím nejlepší zdroj nových technologií na této planetě.
Posledních 100 let bylo ve znamení lidských řešení na mikrobiální problémy, dalších 100 let budeme objevovat mikrobiální řešení na problémy lidské.
Jsem vědec a pracuji s výzkumníky na univerzitách v Severní Karolině a v Coloradu na odhalení mikroskopického života v našem bezprostředním okolí, na místech nudných i velmi osobních, pod gaučem, na zahradě nebo v pupíku.
Dělám to proto, že je čím dál jasnější, jak málo víme o mikroskopickém životě kolem nás.
Před několika lety vám žádný vědec nebyl schopen říct jaký hmyz a mikroby žijí u vás doma – tam, kde to znáte lépe než kdekoliv jinde.
Proto se s kolegy vydáváme, vyzbrojeni vatovými smotky, pinzetami a pokročilými technikami analýzy DNA, odhalit mikroskopický život okolo nás.
Zatím jsme našli 600 druhů hmyzu který žije v amerických domácnostech, všechno od pavouků a švábů až po malé roztoče zachycené na peří.
A našli jsme přes 100 000 druhů bakterií a hub které žijí v chomáčcích prachu a tisíce dalších na našem oblečení nebo ve sprše.
Zašli jsme ale ještě dál a prozkoumali jsme mikroorganismy které žijí uvnitř toho hmyzu, co máme doma.
Z každého hmyzu, vezměme si třeba vosu, rozkvete v petriho misce celá mikroskopická džungle, stovky druhů kypícího života.
Hotový biologický vesmír!
A monoho z těch všech druhů ještě ani nemá jméno.
Většina živého kolem nás zůstává nepoznaná.
Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem poprvé objevila nový druh.
Byla to houba, která žije v hnízdě vosíka francouzského.
Je bílá a nadýchaná a pojmenovala jsem ji „mucor nidicola“ což v latině znamená že žije v cizím hnízdě.
Tady je obrázek, jak roste na dinosaurovi, protože všichni víme, že dinosauři jsou cool.
Byla jsem tehdy v postgraduálním studiu a byla jsem ze svého objevu strašně nadšená.
Tak volám tátovi a říkám: „Tati! Objevila jsem nový mikroorganizmus.“
Ten se zasmál a povídá „Super. Tak doufám že na něj máš i lék.“
(smích) Lék, chápete to.
Táta je mým největším fandou, takže v ten zdrcující moment, kdy chtěl zabít moji novou formu života, jsem zjistila, že jsem ho zklamala jako dcera i jako vědec.
Za celou tu dobu, co jsem dřela v laboratořích a vrtala se v hlíně abych prozkoumala a zdokumentovala mikroskopický život okolo nás, jsem mu nikdy neřekla co je mým skutečným cílem.
Není to hledání technologie která mikroskopický život zabije.
Můj cíl je vyvinout z tohoto života technologii, která nás pomůže zachránit.
V našich domácnostech je přes 100 000 nepopsaných druhů.
To je 100 000 nových zdrojů pro řešení našich problémů.
Chápu, že je těžké věřit, že něco tak malého, co má jen jednu buňku, může dokázat velké věci – ale ono může.
Tato stvoření jsou mikroskopičtí alychmisté, kteří dokáží měnit prostředí celým arzenálem chemických nástrojů.
To znamená, že mohou žít kdekoliv na planetě a jíst cokoliv, co mají v dosahu.
Mohou jíst všechno od plastů po toxický odpad a mohou produkovat věci jako ropu nebo energii do baterií nebo dokonce nugety skutečného zlata.
Dokážou proměnit nejedlé na výživné.
Z cukru vyrobit alkohol.
Čokoládě dát její typickou chuť a půdě energii pro růst.
Jsem tu proto, abych vám řekla, že příštích 100 let budeme svědky, jak tato mikroskopická stvoření řeší naše problémy.
A máme jich opravdu hodně.
Máme ty banální: zapáchající oblečení nebo jídlo bez chuti,
a pak ty obrovské: nemoci, znečištění a války.
Toto je tedy mým cílem: nejen dokumentovat mikroskopický život okolo nás ale nacházet, v čem je pro nás jeho jedinečný přínos.
Tady je příklad.
Bavili jsme se o škůdci, o vose, která žije v našich domácnostech.
Z té vosy jsme vytáhli málo známý mikroorganizmus s jedinečnou schopností: umí tvořit pivo.
To je vlastnost, kterou má jen několik druhů na celé planetě.
Všechna piva, která jste kdy ochutnali, praděpodobně pocházela od jednoho z pouze tří druhů mikroorganismů.
Ale náš mikroorganizmus umí dělat pivo, které chutná jako med a také umí dělat lahodně trpké pivo.
Tento mikroorganizmus, který žije v břiše vosy, dokáže dělat také hodnotné kyselkavé pivo lépe než kterýkoliv jiný mikroorganismus na planetě.
Celkem pivo dělají jen 4 druhy.
Tam, kde jste dříve viděli škůdce, zkuste vidět vaše budoucí oblíbené pivo.
Druhý příklad. Spolu s dalšími výzkumníky jsem vyhrabávala hlínu na zahrádkách.
A objevili jsme mikroorganismus, který umí dělat nový typ antibiotik. Antibiotika, která umí zabít ty nejhorší bacily na světě.
To je samo o sobě úžasné, ale je tu jedno tajemství: za posledních 60 let vznikla většina antibiotik na trhu z podobných půdních bakterií.
Každý den jsme vy nebo já nebo kdokoliv tady v sále i na této planetě zachraňováni půdními bakteriemi, která produkují většinu našich antibiotik.
Kdekoliv vidíte špínu, tak myslete na léky.
Můj asi nejoblíbenější příklad pochází od kolegů, kteří zkoumají mikroorganismus z vodních řas, který se bohužel jmenuje stejně jako kravský trus, ve kterém se našel.
Není ničím významný a nestál by za řeč, až na to, že když ho podáte myším, je to vakcína proti PTSD (post-traumatický stresový syndrom).
Očkování proti strachu.
Takže tam, kde vidíte žabinec, myslete na naději.
Je tolik dalších podobných příkladů o kterých dnes nemám čas mluvit.
Uvedla jsem příklady řešení jen ze tří druhů mikroorgamismů, představte si, co může dokázat těch 100 000 druhů schovaných v prachu našich domácností.
Možná díky ním v budoucnu budete krásnější nebo chytřejší, nebo budete žít déle.
Chci abyste se podívali znovu na váš prst.
Pomyslete na všechna ta mikroskopická stvoření, která neznáme.
Pomyslete na to, co mohou v budoucnu dokázat nebo vytvořit, nebo komu mohou zachránit život.
Jaký z toho prstu máte pocit teď?
Cítíte sílu?
To proto, že cítíte budoucnost.
Děkuji vám.
(potlesk)
Bojím se.
Právě teď, tady na pódiu, cítím strach.
V životě jsem nepotkal moc lidí, kteří přiznají, že mají strach.
Myslím, že je to proto, že někde hluboko uvnitř vědí, jak snadno se strach šíří.
Strach je jako nemoc.
Když se hýbe, je jako požár.
Ale co se stane, když tváří v tvář strachu uděláte, co musíte?
Říká se tomu odvaha.
A stejně jako strach je odvaha nakažlivá.
Jsem z východního St. Louis, ve státě Illinois.
Je to celkem malé město přes řeku Mississippi od St. Louis ve státě Missouri.
V této oblasti jsem pobýval celý svůj život.
Když byl Michael Brown Jr., obyčejný teenager, zastřelen policií v roce 2014 ve Fergusonu v Missouri, což je další předměstí na sever od St Louis, tenkrát mě napadlo, že nejde ani o prvního, ani posledního kluka, který přijde o život kvůli mužům zákona.
Ale víte, jeho smrt byla jiná.
Když byl Mike zabit, pamatuji si, že se policie snažila použít strach jako zbraň.
Reakcí policie vůči truchlící komunitě bylo použít sílu, aby rozšířili strach: strach z ozbrojené policie, z vězení, z pokut.
Média dokonce usilovala o to, abychom se báli jeden druhého. Úplně to otočili.
A všechno tohle v minulosti fungovalo.
Ale tentokrát to bylo jiné.
Smrt Michaela Browna a následné zacházení s komunitou vedlo k sérii protestů ve Fergusonu, St. Louis a okolí.
Když jsem se dostal k těmto protestům asi čtvrtý nebo pátý den, nebylo to kvůli odvaze, ale z pocitu provinění.
Víte, jsem černý.
Nevím, jestli jste si všimli.
(smích) Nedokázal jsem jen sedět v St. Louis, pár minut od Fergusonu, a nejít se podívat.
Prostě jsem zvedl zadek a šel to omrknout.
Když jsem se tam dostal, byl jsem překvapený.
Našel jsem tam spoustu vzteku.
Ale našel jsem mnohem více lásky.
Lásky lidí k lidem.
Lásky ke komunitě.
A bylo to krásné, dokud se neukázala policie.
Pak do hry vstoupila nová emoce: strach.
Nebudu vám lhát. Když jsem viděl ta ozbrojená vozidla, veškeré jejich vybavení a ty zbraně a všechny ty policisty, byl jsem strachy bez sebe, vážně.
A když jsem se podíval po tom davu, spousta lidí prožívala to samé.
Ale viděl jsem i lidi s jinými pocity.
S odvahou.
Tihle ječeli a křičeli, a rozhodně nemínili uhnout policii z cesty.
Už se nebáli.
A pak jsem cítil, že se něco ve mně mění, takže jsem ječel a křičel a všiml si, že všichni kolem mě začali taky.
A tomu pocitu se nic nevyrovná.
Rozhodl jsem se, že chci udělat víc.
Šel jsem domů a pomyslel si: Jsem umělec, tvořím věci.
Tak jsem začal vyrábět věci související s protesty, věci, které představují zbraně ve spirituální válce, věci, které dají lidem hlas a které je posílí na cestě ležící před nimi.
Udělal jsem takový projekt, vyfotil jsem ruce protestujících a nalepil je všude možně na zabedněné budovy a obchody v komunitě.
Cílem bylo zvýšit povědomí lidí, zvýšit morálku.
A myslím, že aspoň na chvíli se mi to podařilo.
Pak mě napadlo vyzdvihnout příběhy lidí, kteří našli odvahu v tom pravém okamžiku.
Já, moje kamarádka a filmařka a partnerka Sabaah Folayanová jsme natočili dokument "Whose Streets?" (Čí ulice?
). Stal se ze mě jakýsi prostředník, odvahy, kterou mi lidé předali.
Myslím, že to je hlavním úkolem umělců.
Měli bychom předávat odvahu skrze díla, která tvoříme.
A myslím, že jsme stěnou mezi obyčejnými lidmi a lidmi, kteří používají svou moc k šíření strachu a nenávisti. Obzvláště v této době.
Takže se vás zeptám.
Vás všech hybatelů a tvůrců, vás, kdo inspirujete: co uděláte s dary, které vám byly dány, abyste nás osvobodili od strachu, který nás každodenně svazuje?
Protože já se bojím každý den.
Nepamatuji si den, kdy bych se nebál.
Ale jakmile mi došlo, že strach mě nemá ochromit, ale ochránit, a hned jak jsem přišel na to, jak ho použít, jsem našel svou sílu.
Díky.
(potlesk)
Jsem vystudovaným meteorologem, mám bakalářský, magisterský a doktorský titul z fyzikální meteorologie, mám to na vizitce.
Vždy se mne ptají na stejné čtyři otázky.
Vždy. Toto je předpověď, která se mi vždy vyplní.
(Smích) A ty otázky jsou: „Marshalle, na kterém jsi kanálu?“
(Smích) „Dr. Shepherde, jaké bude zítra počasí?“
(Smích) A tuto miluji: „Moje dcera se bude v září vdávat, obřad bude venku.“
„Bude pršet?“
(Smích) Nežertuji, opravdu takové dostávám. Neznám odpovědi; věda tu nepomůže.
Ale nejčastěji se mě dnes ptají: „Dr. Shepherde, věříte na klimatické změny?“
„Věříte na globální oteplování?“
Po takové otázce se vždy musím posbírat.
Protože je to špatně položená otázka: Věda není založena na víře.
Můj 10letý syn věří na zubní vílu.
A musí s tím přestat, protože mě to rychle obírá o dolary.
(Smích) Ale on věří na zubní vílu.
Zamyslete se nad tímhle...
Budova Bank of America, tady, v Atlantě.
Nikdy neslyšíte nikoho říci: „Věříš, že když vyjdeš na střechu té budovy a hodíš z ní míč, tak spadne?“
To neuslyšíte, protože gravitaci znají všichni.
Takže, proč neslyšíme otázku: „Věříš na gravitaci?“
Ale slyšíme často: „Věříš na globální oteplování?“
Zvažte tato fakta:
Americká asociace pro pokrok vědy, AAAS, jedna z předních vědeckých organizací, se ptala vědců a veřejnosti na různá témata.
Například: GMO rostliny, pokusy na zvířatech, lidská evoluce.
A podívejte se, co o nich řekli vědci, kteří ta témata studují, zde červená, versus veřejnost, zde šedá.
Jak jsme se sem dostali?
Jak se to stalo, že názory vědců a veřejnosti jsou si natolik vzdálené?
No, přejdu k tomu, čím se sám zabývám: klimatické změny.
87 % vědců věří, že lidé přispívají ke změně klimatu.
Ale pouze 50 % veřejnosti?
! Jak k tomu došlo?
Otázka je nasnadě: Co formuje vnímání vědeckých poznatků?
Je to zajímavá otázka a už dlouho o ní přemýšlím.
Myslím, že to, jak veřejnost vnímá vědu, formují různá přesvědčení a předsudky.
Víry a předsudky.
Dejte mi chvilku.
Chci vám totiž říci o třech komponentech: Konfirmační zkreslení, Dunning-Krugerův efekt a kognitivní disonance.
Zní to jako velké, nóbl akademické pojmy.
I jsou takové. Ale když je popíšu, uvědomíte si:
„Ahá, to znám! Dokonce znám někoho, kdo to dělá.“
Konfirmační zkreslení.
Nacházení důkazů, které podporují to, čemu věříme.
Asi všichni to občas děláme.
Podívejte se na tohle.
Jsem na Twitteru.
A když sněží, často dostanu tento tweet:
(Smích) „Hej, Dr. Shepherde, mám na dvoře půl metru globálního oteplování; o čem to mluvíte, jaké klimatické změny?“
Takový tweet dostávám skutečně často.
Ale je to vědecky tak zásadně chybné!
Protože to ukazuje, že autor nerozumí rozdílu mezi počasím a klimatem.
Často říkám, že počasí je vaše nálada a klima je váš temperament.
Popřemýšlejte o tom.
Počasí je vaše nálada, klima je váš temperament.
Vaše dnešní nálada mi neřekne nic o vašem temperamentu, a chladný den mi neřekne nic o změně klimatu, stejně jako ani horký den.
Dunning-Krugerův efekt.
Přišli s ním dva vědci z Cornellu.
Pokud si o tom vyhledáte vědecký článek, uvidíte hodně nóbl terminologie: Je to iluzorní komplex nadřazenosti ohledně znalostí.
Zkrátka, lidé si myslí, že vědí víc, než opravdu vědí.
A pak je tu kognitivní disonance.
Nedávno byly Hromnice, že?
Není lepší definice kognitivní disonance, než když se mě inteligentní lidé ptají, zda je svišťova předpověď správná.
(Smích) Ale pokaždé se mě zeptají.
(Smích) A taky slýchám o farmářově kalendáři.
Vyrostli jsme na farmářově kalendáři, lidé ho znají.
Problém je, že jen 37 % jeho předpovědí je správných, podle studií na Univerzitě Penn State.
Ale žijeme v éře vědy, kdy skutečně víme jak předpovídat počasí.
Věřte či ne (vím, že někteří z vás si říkají: „No, jistě!“), ale naše předpovědi jsou správné alespoň na 90 %.
Vy však máte tendenci pamatovat si občasné chyby.
(Smích) Konfirmační zkreslení, Dunning-Krugerův efekt a kognitivní disonance.
Myslím si, že ty formují předsudky a dojmy lidí o vědě.
Ale pak jsou tu gramotnost a nesprávné informace, i ty nás omezují.
Během období hurikánů v 2017 musela média dokonce pověřit reportéry aby vyvrátili falešné předpovědí počasí.
To je doba, ve které žijeme.
Na sociálních sítích se s tím potýkám pořád.
Někdo tweetne předpověď, toto je o hurikánu Irma, ale problémem bylo, že nebyla z hurikánového centra.
Ale lidé to sdíleli a byl z toho virál.
A přitom to vůbec nepřišlo z Národního hurikánového centra.
12 let své kariéry jsem dělal v NASA, než jsem přešel na University of Georgia, a předsedal jsem Poradnímu výboru věd o Zemi. Minulý týden jsem tam byl,
a viděl pár velmi zajímavých věcí.
Zde je model NASA a vědecká data ze satelitu o období hurikánů roku 2017.
Vidíte tam hurikán Harvey?
Podívejte na všechen ten prach přicházející z Afriky
a požáry na severozápadě USA a západě Kanady.
Zde přichází hurikán Irma.
Toto mě fascinuje.
Ale přiznávám, já jsem zatížený na počasí.
Důležité je, že to ukazuje, že máme technologii nejen na pozorování počasí a klimatického systému, ale i na jejich předpovídání.
Máme vědecké poznatky, tady nepotřebujeme dojmy a předsudky, o kterých jsem mluvil.
Máme znalosti.
Ale pomyslete na toto:
Toto je Huston, v Texasu, po hurikánu Harvey.
Pravidelně přispívám do časopisu Forbes a týden před tím, než ten hurikán zasáhl pevninu, jsem napsal, že zřejmě naprší něco přes metru srážek.
Napsal jsem to týden předem.
Ale když mluvíte s lidmi v Houstonu, říkají: „Neměli jsme tušení, že to bude tak zlé.“
A já jen...
(Povzdech) (Smích) Týden před tím.
Ale ... Já vím, je to zábavné, ale ve skutečnosti máme všichni problém vnímat něco mimo naši zkušenost.
Lidé v Houstonu jsou zvyklí na častý déšť, běžně jsou tam záplavy.
Ale nikdy nezažili něco takového.
V Houstonu padne asi 86 cm srážek za celý rok.
Najednou přišlo 1,3 metru za tři dny.
Je to anomálie, je to mimo normální stav.
Takže víry, předsudky, negramotnost a falešné informace.
Jak překročit své stíny, co pokřivují naše vnímání?
Nemusíme ani jít do Houstonu, stačí vidět, co je docela blízko.
(Smích) Vzpomínáte na „Snowpocalypse“?
(Smích) „Snowmageddon“?
Na „Snowzillu“?
Ať už tomu chcete říkat, jakkoli.
Celých těch 5 centimetrů.
(Smích) 5 centimetrů sněhu Atlantu odrovnalo.
(Smích) Ale bylo vydáno upozornění na sněhovou bouři, a varovali jsme před zimním počasím, co mnozí vnímali jako snížení rizika: „Ó, to nebude tak zlé!“
Dojem tedy byl, že to nebude až tak špatné, jenže šlo vskutku o vyšší rizika.
Zhoršovalo se to, jak přicházely nové modely,
To je příklad toho, kdy jsme uvězněni svým stínem.
Otázkou tedy je, jak si rozšíříme svůj obzor.
Plocha kruhu je pí krát r na druhou.
Zvětšíme obzor, zvětšíme plochu.
Jak zvětšit obzor porozumění vědě?
Zde jsou mé nápady.
Sepište si své předsudky.
A vyzývám vás všechny, abyste to udělali.
Vezměte si soupis svých předsudků.
Kde vznikly?
Vaše výchova, politická perspektiva, víra... - co formuje vaše předsudky?
Potom zhodnoťte své zdroje: Odkud máte informace o vědě?
Co čtete, co posloucháte, abyste se dozvěděli o vědě?
A pak je důležité o tom otevřeně mluvit:
Mluvte o tom, jak zhodnocujete své předsudky a své zdroje.
Poslechněte si tento 40vteřinový klip jednoho ze špičkových televizních meteorologů USA, Grega Fishela, z Raleigh v Durhamu.
V té oblasti je vysoce uznávaný.
Ale byl klimatoskeptikem.
Poslechněte si, co říká o svých názorech:
Greg Fishel: Mou chybou bylo, a uvědomil jsem si to teprve nedávno, že jsem hledal pouze informace, které podporovaly to, co jsem si už myslel, a nezajímal jsem se o nic rozporného.
Jednou jsem se takhle vzbudil s touto otázkou v mysli: „Gregu, nejsi obětí konfirmačního zkreslení?“
„Nehledáš pouze informace podporující to, co si už myslíš?“
A jak jsem se snažil být k sobě upřímný, uznal jsem, že se to děje.
A tak, čím více jsem mluvil s vědci a četl vědeckou literaturu a snažil se chovat, jak mě to naučili na Penn State, kde jsem studoval, tím těžší pro mě bylo argumentovat, že nemáme alespoň nějaký vliv.
Možná zůstává pochybnost o tom, jak velký, ale tvrdit že „žádný“ by bylo nezodpovědné ode mě jako vědce či osoby.
JMS: Greg Fishel právě hovořil o rozšíření svého obzoru, o pochopení vědy.
A když si rozšiřujeme obzor, není to o vylepšování budoucnosti, ale o záchraně života, jak ho známe.
Takže naše rozšiřování obzorů v pochopení vědy je klíčové pro Athény v Georgii, Atlantu v Georgii, pro stát Georgia a pro celý svět.
Takže rozšiřte si svůj obzor.
Děkuji.
(Potlesk)
Tohle je nedokončené dílo založené na několika připomínkách uvedených na TEDu před 2 lety týkajících se potřeby uskladnění očkovacích látek.
(Hudba). Před 29 lety jsem měl učitele termodynamiky, který nám vyprávěl o absorpci a chlazení. Byla to jedna z věcí, co se mi vryla do paměti. Bylo to dost jako Stirlingův motor: úžasné, ale nevěděli jste, co s tím. Absorpční chlazení bylo vynalezeno v roce 1958 Ferdinandem Carréem, který jej ovšem nemohl použít k výrobě čehokoli, a to kvůli nedostačujícím nástrojům tehdejší doby. Bláznivý Kanaďan jménem Powell Crosley uvedl na trh tuhletu věcičku nazvanou Icyball v roce 1928.
Byla to opravdu parádní myšlenka, a já se dostanu k tomu, proč to nefungovalo, ale nejdříve jak to funguje. Máme dvě koule, které jsou od sebe vzdáleny. Jedna je naplněna provozní kapalinou, vodou a čpavkem, ta druhá je kondenzátorem. Zahříváte stranu přístroje určenou k zahřívání. Čpavek se vypařuje a znovu sráží na druhé straně přístroje. Necháte ho vychladnout na pokojovou teplotu
a pak, jak se čpavek znovu vypařuje a míchá s vodou na straně určené k zahřívání,
vzniká velice silný chladící efekt. Skvělá myšlenka, která ale ani trochu nefungovala; přístroj vybuchoval. Používáte-li totiž čpavek, dosáhnete ukrutně vysokého tlaku,
pokud ho nesprávně zahřejete. Tlak dosahoval až 400 psí. Čpavek byl toxický. Rozprskl se na všechno kolem.
Ale stejně to byl zajímavý nápad.
A na roce 2006 je skvělé to, že můžete udělat spoustu opravdu ohromných výpočtů. Takže jsme do toho zapojili celé oddělení termodynamiky
na Stanfordu. Spousta výpočetní kapalinové dynamiky.
Dokázali jsme, že většina tabulek týkajících se ochlazování čpavku bylo nesprávných. Našli jsme některé netoxické chladící látky, které fungovaly při velice nízkých vypařovacích tlacích. Přibrali jsme také tým z Velké Británie -
mají tam spoustu skvělých lidí
zabývajících se chlazením,
a společně postavili testovací přístroj a dokázali, že ve skutečnosti budeme moci nízkotlakový netoxický chladič vyrobit.
A takhle funguje.
Položíte ho na oheň určený k vaření; většina lidí na světě má takový oheň,
Ať už je to velbloudí trus či dřevo. Ohřívá se asi 30 minut, poté hodinu chladne. Uložíte-li ho do nádoby,
bude ji chladit po 24 hodin.
Vypadá to takhle. Tohle je pátý prototyp. Ještě ne zcela hotový. Váží méně než 4kg a takhle funguje. Položíte ho do 15-ti litrové nádoby, to jsou asi 3 galony,
a zchladí ji to na teplotu těsně nad bodem mrazu, 3 stupně nad bodem mrazu, na 24 hodin ve 30-ti stupňovém prostředí. A je to skutečně levné. Myslíme, že bychom je mohli vyrábět ve velkém množství asi za 25 dolarů,
v malém množství asi za 40 dolarů.
A myslíme, že můžeme z chlazení udělat něco, co může mít každý.
Děkuji.
(Potlesk)
Moje matka je dětská lékařka a když jsem byla malá, vždycky vyprávěla hrozně šílené příběhy, ve kterých se spojovala věda s její přespříliš barvitou fantazií.
Jednou mi třeba vyprávěla, že když člověk jí moc soli, všechna krev se mu nahrne od nohou skrz celé tělo až do hlavy, odkud vystřelí ven a okamžitě ho zabije.
(smích) Říkala tomu "vysoký krevní tlak".
(smích) To byla moje první zkušenost se sci-fi a hrozně se mi to líbilo.
Když jsem začala psát svoje vlastní vědeckofantastické příběhy, překvapilo mě, že to bylo považované za neafrické.
Přirozeně jsem se zeptala: "Co je africké?"
A zatím jsem se dozvěděla tohle: Afrika je důležitá.
Afrika je budoucnost.
Což je pravda.
A že Afrika je vážné místo, kde se dějí jen vážné věci.
Když někde prezentuji svojí práci, vždycky se někdo zeptá: "A co je na tom důležitého?
Jak se to zabývá potížemi Afriky jako je válka, chudoba, zkáza nebo AIDS?"
Nezabývá.
V mých dílech se objevují popové kapely z Nairobi, které chtějí do vesmíru, nebo přes dva metry vysocí roboti, kteří se zamilují.
Není to nic ohromně důležitého.
Je to jenom zábavné, divoké a lehkomyslné, stejně jako žvýkačka - proto "AfroBubbleGum"
Netvrdím, že angažované umění není důležité. Já sama jsem předsedkyně charity, která se zabývá filmy a divadelními představeními o HIV, radikalizaci a ženské obřízce.
Je to nepostradatelné umění, ale nemůže být tím jediným, které vzejde z tohoto kontinentu.
Musíme vyprávět mnohem více příběhů ze života.
Pořád hrozí, že Afrika bude stereotypně vnímána jen skrz své problémy.
Možná to souvisí s financováním.
Spousta umění stále závisí na rozvojové pomoci,
takže se stává nástrojem pro propagandu.
Nebo jsme se možná až moc dlouho soustředili na jednu konkrétní věc, že už teď neumíme tvořit i jinak.
Ať už je ten důvod jakýkoliv, potřebujeme nový úhel pohledu a AfroBubbleGum je jeden z přístupů.
Obhajuje umění pro umění.
Obhajuje umění, které není motivováno politicky, nesnaží se něco prosadit a nezávisí na vzdělání. AfroBubbleGum je umění ve prospěch představivosti.
Ne každý z nás může tvořit takový druh umění.
Musíme svou práci hodnotit kriticky, abychom se vyhnuli nástrahám patosu.
Je třeba mít testy podobné těm Bechdelovým a klást si otázky jako třeba: Jsou v tomhle příběhu alespoň dva Afričané zdraví?
Jsou tito Afričané v dobré finanční situaci bez nutnosti šetřit?
Baví se a užívají si života?
Jestli na dvě nebo více otázek můžeme odpovědět Ano, tak určitě tvoříme v duchu AfroBubbleGum.
(smích) (potlesk) A zábava je politická, protože když bychom viděli Afričany plné života, milující a úspěšné, kteří žijí krásný, veselý život,
co bychom si potom mysleli sami o sobě?
Mysleli bychom si třeba, že si zasloužíme víc štěstí?
Mysleli bychom na svou lidskost a sdílenou radost?
Když tvořím, tak na tyhle věci myslím.
Myslím na lidi a místa, která mě dělají šťastnou, a pracuji na tom, abych je znázornila.
Proto píšu příběhy o futuristických dívkách, které riskují všechno pro záchranu rostlin nebo aby mohly jezdit na velbloudech nebo si i jen zatancovat, oslavovat zábavu, protože můj svět je většinou plný štěstí.
Vím, že štěstí je výsadou v dnešním rozbitém světě, kde je náročné neztratit naději.
Ale možná, že když se ke mně přidáte a budete tvořit, organizovat a podporovat více AfroBubbleGum umění, budeme mít naději na jiný pohled na svět, na šťastnou Afriku, kde jsou děti traumatizované matčiným černým smyslem pro humor, (smích) ale kde také touží po zábavném, divokém a lehkomyslném umění ve jménu všeho, co v Africe není vážné.
Reprezentujeme AfroBubbleGum a je nás mnohem víc, než si umíte představit.
Moc vám děkuji.
(potlesk)
Mnoho z vás pravděpodobně zná příběh o dvou obchodnících, kteří jeli na začátku 20. století do Afriky.
Byli vysláni, aby zjistili, jaké jsou tam možnosti obchodu s obuví. Zpátky do Manchesteru posílali telegramy.
Jeden z nich napsal: "Situace beznadějná. Stop.
Nenosí boty." A ten druhý: "Výjimečná příležitost. Zatím nemají žádné boty."
(Smích) Nyní je podobná situace v oblasti klasické hudby, protože někteří lidé se domnívají,
že klasická hudba zaniká. Ale pak jsou lidé jako já, kteří si myslí, že to pořádné teprve přijde.
A tak místo toho, abych ukazoval statistiky a trendy a vyprávěl o orchestrech, které končí, a o mizejících nahrávacích společnostech, si raději zkusíme dnes večer takový experiment.
Experiment to vlastně úplně není, protože už předem vím, jak dopadne.
Ale bude to něco podobného.
Takže než -- (Smích) -- než začneme, potřebuji udělat dvě věci.
Tou první je, že vám připomenu, jak zní, když sedmileté dítě hraje na klavír.
Možná takové dítě máte doma.
A hraje nějak takhle.
(Klavír) Vidím, že někteří z vás to dítě poznávají. Pokud se učí hrát další rok, je mu teď osm,
tak zní asi takhle.
(Klavír) Dál se učí a chodí na hodiny, je mu teď devět.
(Klavír) Další rok hraní a výuky, už mu je deset.
(Klavír) A tady většina z nich s hraním přestane.
(Smích) (Potlesk) Pokud by ale ještě jeden rok vydrželi,
uslyšeli byste tohle: (Klavír) Ta změna není v tom, co si asi myslíte, totiž že najednou hraje s nadšením, baví ho to, je ponořen do hudby, nebo změnil učitele, přišla puberta nebo cokoli.
Ve skutečnosti se stalo to, že snížil množství důrazů.
Všimněte si, nejdřív hrál s důrazem na každém tónu.
(Klavír) Pak s důrazem na každém druhém tónu.
(Klavír) Poznáte to podle pohybu mé hlavy.
(Smích) Devítileté dítě dává důraz na každou čtvrtou notu.
(Klavír) Desetileté na každou osmou.
(Klavír) A jedenáctileté zahraje na jeden důraz celou frázi.
(Klavír) Ani vlastně nevím, jak jsem se dostal do téhle pozice.
(Smích) Neřekl jsem si, že teď posunu jedno rameno, teď pohnu celým tělem.
Ne, to hudba mě dotlačila k tomu, čemu říkám hraní na jedné půlce.
(Klavír) Můžu hrát i na druhé půlce. (Klavír)
Na jedné z mých prezentací seděl nějaký člověk; pracoval jsem tam s mladým pianistou. Ten člověk byl ředitel jedné firmy z Ohia.
Mluvil jsem k tomu mladému pianistovi
a říkal mu: "Tvůj problém je, že hraješ na dvou půlkách.
Měl bys hrát jen na jedné." A takhle jsem ho naklonil, zatímco hrál.
A hudba najednou vzlétla. Dala se do pohybu.
Posluchačům se zatajil dech, když slyšeli ten rozdíl.
Pak jsem dostal od toho pána z Ohia dopis.
Psal: "Byl jsem dojat. Když jsem se vrátil, přebudoval jsem celou firmu
do jednopůlkové organizace."
(Smích) Tou druhou věcí, co chci udělat, je povědět vám něco o vás.
Teď tu je asi 1600 lidí.
Odhaduji, že pro asi 45 z vás je vážná hudba vášní.
Zbožňujete ji, vaše rádio je vždy naladěno na klasiku.
V autě máte CD s vážnou hudbou, chodíte na koncerty, vaše děti hrají na hudební nástroje. Neumíte si svůj život bez vážné hudby představit.
To je první skupina, poměrně malá.
Další skupina je větší.
To jsou lidé, kterým klasická hudba nevadí.
(Smích) Máte za sebou dlouhý den, přijdete domů, nalijete si sklenici vína a dáte si nohy na stůl.
Trocha ztlumeného Vivaldiho nic nezkazí. (Smích)
To je ta druhá skupina.
Ve třetí skupině jsou pak ti, kdo nikdy vážnou hudbu neposlouchají. Není to součást jejich života.
Můžou ji sice zaslechnout třeba na letišti,
(Smích) možná kousek z pochodu z Aidy, když vchází do vestibulu. Ale to je tak všechno.
Tahle skupina lidí je asi největší. Pak je tu ještě malá skupinka lidí,
kteří tvrdí, že vůbec nemají hudební sluch.
Myslí si to o sobě překvapivé množství lidí.
Vlastně často slyším: "Můj manžel nemá hudební sluch."
(Smích) To ale není pravda. Každý má hudební sluch.
Pokud byste hudební sluch opravdu neměli,
nemohli byste v autě přeřadit na jinou rychlost.
Nepoznali byste rozdíl mezi člověkem z Texasu a člověkem z Říma. A telefon.
Když vám zavolá matka
a řekne "Ahoj", nejen že víte, kdo volá, ale i jakou má zrovna náladu.
Všichni máme úžasný sluch.
A všichni máme hudební sluch.
Ale něco vám řeknu.
Neodejdu odsud, dokud tu bude tak velká propast mezi těmi, kteří vážné hudbě rozumějí a mají ji rádi, a těmi, kteří k ní nemají vůbec žádný vztah.
Lidi bez hudebního sluchu už odsud zmizeli. Ale i tak je mezi těmi třemi skupinami velká propast.
Neodejdu tedy, dokud úplně všichni v této místnosti, všichni v přízemí a v celém Aspenu a každý, kdo se teď dívá, vážné hudbě neporozumí a nezačnou ji milovat.
Budeme na tom teď pracovat.
Asi jste si všimli, že nemám vůbec žádné pochybnosti o tom, že se mi to povede.
Jedna z vlastností vůdce totiž je, že vůbec nepochybuje o schopnostech lidí, které vede k tomu, aby uskutečnili to, co je v jeho představách.
Představte si, že by Martin Luther King řekl: "Měl jsem sen.
Ale nevím teda, jestli to někoho bude zajímat." (Smích)
Dobře. Mám tady skladbu od Chopina.
Krásné Chopinovo preludium.
Někteří z vás to budou znát.
(Hudba) Víte, co si myslím, že se v této místnosti asi stalo?
Když jsem začal, mysleli jste si: "Zní to tak krásně." (Hudba)
"Příští rok bychom asi neměli jezdit na dovolenou na stejné místo jako letos." (Smích)
Není to legrační? Zvláštní, jak nám tyhle myšlenky
tak nějak vplují do hlavy.
Samozřejmě -- (Potlesk) -- samozřejmě, že pokud je skladba dlouhá a vy za sebou máte náročný den, myšlenky se vám zatoulají. Váš společník vás pak dloubne do žeber
se slovy: "Vzbuď se! To je kultura!" A vy se pak budete cítit ještě hůř.
Napadlo vás ale někdy, že důvodem, proč u vážné hudby usínáte, nejste vy sami, ale my, hudebníci?
Když jsem hrál, pomyslel si někdo z vás: "Proč hraje s tolika důrazy?"
Pokud bych přitom takhle kýval hlavou, určitě byste si to pomysleli.
(Hudba) Od teď pokaždé, když uslyšíte vážnou hudbu, vždy budete umět tyto důrazy rozeznat.
Pojďme se podívat, o co vlastně jde. Tohle je tón H. Vedle něj máme C.
C má za úkol, aby H znělo smutně.
(Smích)
Skladatelé to vědí. Pokud chtějí smutnou skladbu,
zahrají tyhle dvě noty. (Hudba)
Spíš je to ale H se čtyřmi smutnými tóny.
(Smích) Teď sestupuje k A. Teď ke G a potom k F.
Máme tedy H, A, G, F. Po H, A, G, F
očekáváme jaký tón?
Tohle vypadá jako trefa do černého. Zkusme to znovu.
Ó, znělka TED. (Smích)
Všímáte si, že opravdu všichni máme hudební sluch?
V každé vesnici v Bangladéši
nebo v Číně to vědí: tadadada--dá. Všichni čekají na E.
Ale Chopin nechtěl dojít k E tak brzy,
protože co by se stalo? Skladba by skončila - jako Hamlet.
Pamatujete si Hamleta?
1. dějství, 3. výstup: Hamlet zjistí, že mu strýc zabil otce. Chodí pak za strýcem a chce ho zabít.
Pak si to ale vždy rozmyslí a takhle se to pořád opakuje.
A kritikové, kteří všichni seděli v zadní řadě,
na to museli mít názor, tak říkali: "Hamlet je lenoch." (Smích)
Nebo říkali: "Hamlet má Oidipův komplex."
Ne. Hra by jinak skončila moc rychle, hlupáku.
Proto Shakespeare do Hamleta přidal tolik dalších věcí. Ofelie se zblázní, další děj zabudovaný do hlavního příběhu, Jorikova lebka, hrobníci.
To vše má zdržet děj -- až do 5. dějství, kdy Hamlet strýce zabije. S Chopinem je to stejné.
Dojde skoro až k E a pak si řekne: "Ups, radši se ještě vrátím a sjedu to znova." Tak to zahraje ještě jednou.
Tady ho to nějak nadchlo,
ale to nás teď nezajímá.
Teď zahraje Fis a dostane se až dolů k E, to ale není ten správný akord. Akord, který hledá, je tenhle, a on místo něj dá... tomuhle se říká klamavý závěr, protože nás trochu klame.
Svým studentům vždy říkám: "Pokud zrovna hrajete klamavý závěr, nezapomeňte zvednout obočí, aby to všichni věděli." (Smích)
(Potlesk) Dobře. Dostali jsme se tedy až k E, není to ale ono.
Zkusíme E ještě jednou.
Teď to zkouší ještě jednou.
A znova.
Až nakonec ...
Jeden pán v první řadě udělal "mmm".
To je to samé, co dělá, když přijde večer domů, unavený po dlouhém dni, vypne motor v autě a řekne si: "Á, jsem doma." Všichni víme, kde je naše "doma".
A tohle je skladba, která se vrací domů z daleka.
Zahraju to teď celé a vy to budete sledovat.
H, C, H, C, H, C, H -- dolů k A, G a F.
Skoro dojde až k E, ale ještě to nekončí.
Zpátky nahoru k H. Tady je nadšen.
Pokračuje k Fis a dolů k E. Tady je ten špatný akord.
Nakonec dojde až k E a jsme doma.
A teď vám ukáži hraní na jedné půlce.
(Smích) Protože pro mě, abych mohl přejít od H až k E, musím přestat myslet na každou jednotlivou notu mezi tím a místo toho přemýšlet o dlouhé lince vedoucí od H k E.
Nedávno jsme byli v JAR. Nemůžete být v téhle zemi bez toho, abyste si nevzpomněli na Mandelu uvězněného 27 let.
Na co celou dobu myslel? Na oběd?
Ne, přemýšlel o budoucnosti JAR a jejích obyvatel.
To byla jeho vize; větší měřítko.
Jako se pták letící nad polem nestará o ploty, které jsou pod ním.
Rozumíte? Takže teď sledujte celý úsek od H do E.
Než zahraju tuhle skladbu úplně celou, mám na vás ještě poslední prosbu.
Vzpomeňte si na někoho, koho jste milovali a kdo už není s vámi. Milovaná babička, partner,
někdo ve vašem životě, koho jste měli opravdu rádi, ale kdo už s vámi není.
Myslete na toho člověka a zároveň sledujte linku od H do E a uslyšíte vše, co chtěl Chopin sdělit.
(Hudba) (Potlesk) Možná se divíte, proč tleskám.
To samé jsem dělal v jedné škole v Bostonu se sedmdesáti dětmi okolo dvanácti let.
Přesně jako vám jsem jim všechno vysvětlil. Na konci se skoro zbláznili, pořád tleskali.
Já jsem tleskal, oni tleskali. Pak jsem se zeptal: "Proč tleskám?"
A jedno z dětí řeklo: "Protože jsme vás poslouchali." (Smích)
Přemýšlejte o tom. 1600 zaneprázdněných lidí, každý dělá něco jiného. A všichni jste poslouchali Chopina a byli dojati jeho hudbou.
To je přece něco. Jsem si jist, že každý z vás poslouchal,
rozuměl a byl dojat. Úplnou jistotu samozřejmě nemám.
Ale řeknu vám, co se mi jednou stalo. Byl jsem v Irsku během nepokojů před deseti lety a pracoval jsem s dětmi katolíků a protestantů na tématu řešení konfliktů.
A zkusil jsem to samé i s nimi. Poněkud riskantní pokus, byly to děti ulice.
A jedno z nich za mnou další ráno přišlo a řeklo mi: "Víte, nikdy v životě jsem vážnou hudbu neposlouchal, ale když jste hrál tu šoférovu skladbu..." (Smích)
"... Mého bratra zastřelili minulý rok a já jsem vůbec nebrečel.
Ale když jste včera večer hrál, byl to on, na koho jsem myslel.
A po tvářích se mi kutálely slzy.
A víte co, udělalo mi dobře, že jsem za bratra brečel."
V té chvíli jsem si uvědomil, že vážná hudba je pro každého.
Pro každého.
Jak bychom chodili -- víte, my hudebníci to vidíme jinak.
Říká se, že 3 % populace má rádo vážnou hudbu.
Pokud by se nám to podařilo zvýšit na 4 %, naše problémy by zmizely.
Já říkám: "Jak byste chodili? Jak byste mluvili? Jak byste žili,
kdybyste přemýšleli o tom, že 3 % populace poslouchá vážnou hudbu? Když to budou 4 %. Jak byste chodili?
Jak byste mluvili? Jak byste žili,
kdybyste si mysleli, že každý má rád vážnou hudbu -- jen o tom zatím neví?" (Smích)
Jsou to dva úplně jiné světy.
Jednou jsem zažil něco úžasného.
Bylo mi 45 let, dirigoval jsem už 20 let a najednou jsem si něco uvědomil.
Dirigent je jediný člen orchestru, který nevydává žádný zvuk.
Moje fotka se sice objevuje na obalu CD -- (Smích) -- ale dirigent je úplně zticha.
Jeho síla závisí na tom, jak dobře dokáže nadchnout lidi kolem sebe.
Tenhle okamžik všechno změnil.
Hráči z mého orchestru pak za mnou přišli a ptali se: "Bene, co se stalo?" Tohle se stalo. Uvědomil jsem si, že mým úkolem je povzbuzovat jiné lidi.
A chtěl jsem samozřejmě zjistit, jestli se mi to daří. Jak to ale zjistit?
Podíváte se lidem do očí.
Pokud jejich oči září, víte, že to děláte správně.
S tou září byste mohli rozsvítit celou vesnici. (Smích)
Dobře. Pokud máte kolem sebe zářící oči, víte, že to děláte správně. Pokud ne, musíte se začít ptát.
Na tuhle otázku:
Kým jsem, že mým hráčům nezáří oči?
To samé můžeme dělat i s dětmi.
Kým jsem, že mým dětem nezáří oči?
To je úplně jiný svět.
Pomalu končí náš týden na horách a vrátíme se do normálního světa.
A to je čas, kdy bychom si měli položit tuhle otázku: Kým jsme, když se vracíme do běžného života?
Víte, že já své měřítko úspěchu mám.
Je jednoduché. Nezávisí na slávě ani na moci.
Závisí na tom, kolik zářících očí kolem sebe mám.
Mám ještě jednu myšlenku, a tou je, že opravdu záleží na tom, co říkáme. Záleží na našich slovech. To jsem se naučil od ženy, která přežila Osvětim
jako jedna z mála. Do Osvětimi se dostala, když jí bylo patnáct,
jejímu bratrovi bylo osm a rodiče zmizeli.
Řekla mi: "Ve vlaku do Osvětimi jsem se podívala dolů a všimla jsem si, že bratr nemá boty.
Řekla jsem mu: "Seš opravdu tak hloupej, že si neumíš ohlídat svoje věci?" Způsobem, jakým starší sestry mluví ke svým mladším bratrům.
Naneštěstí to ale byla poslední věc, co mu řekla, protože znovu ho už nikdy neviděla.
Když pak z Osvětimi vyšla, něco si slíbila.
Povídala mi o tom.
Říkala: "Vyšla jsem z Osvětimi zpět do života a učinila jsem slib. Slíbila jsem si, že už nikdy neřeknu nic,
co by nemohlo být to poslední, co jsem řekla."
Můžeme to udělat i my? Ne. Ale uškodíme tím sami sobě
i ostatním.
Děkuji vám.
(Potlesk) Zářící oči!
! Děkuji, děkuji. (Hudba)
Kdysi jsem si myslela, že cílem života je hnát se za štěstím.
Všichni říkali, že štěstí znamená úspěch, a tak jsem hledala ideální zaměstnání, ideálního přítele, krásný byt.
Ale místo pocitu naplnění, jsem cítila úzkost a neukotvenost.
Mí přátelé se s tímto také potýkali.
Tak jsem se rozhodla studovat positivní psychologii, abych zjistila, co činí lidi šťastnými.
Co jsem se dozvěděla, změnilo můj život.
Výzkumy ukazují, že hnát se za štěstím, může dělat lidi nešťastnými.
A velmi mě udivilo to, že sebevražednost ve světě stoupá a v Americe nedávno dosáhla nejvýše za posledních třicet let.
I když je život objektivně lepší téměř ze všech možných kritérií, více lidí se cítí beznadějně, jsou v depresi a cítí se osamocení.
Je tu jakási nicota, co lidi užírá a člověk ani nemusí mít diagnostikovanou depresi, aby to cítil.
Dříve nebo později si asi každý pomyslí: Je tohle všechno?
Výzkumy ukazují, že zoufalství nepředchází nedostatek štěstí.
Je to nedostatek něčeho jiného, nedostatek smyslu života.
Ale to mě přivedlo na několik otázek.
Skýtá život víc než jen být šťastný?
A jaký je rozdíl mezi tím, být šťastný a mít v životě smysl?
Psychologové definují štěstí jako pohodu, příjemné pocity v přítomném okamžiku.
Ale smysl je něco hlubšího.
Uznávaný psycholog Martin Seligman tvrdí, že smysl vychází z pocitu náležitosti a služby něčemu, co člověka přesahuje a rozvíjení toho nejlepšího v nás.
Naše kultura je posedlá štěstím, hledání smyslu je však více naplňující.
Studie ukazují, že lidi se smyslem v životě jsou odolnější, lépe se jim daří ve škole a zaměstnání a dokonce žijí déle.
To všechno mě přivedlo na otázku: Jak může každý z nás žít smysluplněji?
Proto jsem pět let strávila rozhovory se stovkami lidí a četbou tisíců stran psychologie, neurovědy a filosofie.
V součtu jsem zjistila, že existují čtyři pilíře smysluplného života.
Všichni můžeme žít smysluplněji, když postavíme jen některé nebo všechny tyto pilíře.
První pilíř je náležení.
Pocit náležení vychází ze vztahů, ve kterých jste oceňováni za to, jací opravdu jste, a kde si též vážíte ostatních.
Ale některé skupiny a vztahy poskytují chabou podobu náležení; váží si vás za to, čemu věříte, koho nesnášíte, ne za to, kým jste.
Opravdové náležení vyvěrá z lásky.
Žije ve chvilkách mezi jedinci, a je to rozhodnutí -- můžete se rozhodnout pěstovat náležení s druhými.
Uvedu příklad.
Můj kamarád Jonathan si každé ráno kupuje noviny od stejného trafikanta v New Yorku.
Neprovádějí ale jenom transakci.
Chvilku se zastaví, promluví si a chovají se k sobě jako lidé.
Jednou ale Jonathan neměl drobné a trafikant mu řekl: "Nech to být."
Ale Jonathan trval na tom, že mu zaplatí, tak šel do obchodu a koupil si něco, co nepotřeboval, jen aby měl nějaké drobné.
Ale když chtěl trafikantovi zaplatit, ten se stáhl.
Dotklo se ho to.
Chtěl se zachovat hezky, ale Jonathan ho odmítl.
Aniž bychom to tušili, takto všichni odmítáme druhé.
Já určitě.
Když potkám známého, málem nepozdravím.
Když se mnou někdo mluví, zkontroluji si mobil.
Tyto činy ponižují ostatní.
Cítí se pak neviditelní a nedůležití.
Ale když přistupujete s láskou, vytvoříte pouto, které vás oba povznáší.
Pro mnohé je náležení nejdůležitějším zdrojem smyslu, vztahy s přáteli a rodinou.
Pro ostatní klíčem ke smyslu druhý pilíř: účel.
Ale najít svůj účel není to samé jako najít práci, která vás dělá šťastnými.
Účel není o tom, co chcete, ale co dáváte.
Jedna ošetřovatelka mi řekla, že její účel je léčit nemocné.
Rodičové mi říkají, že jejich účelem je vychovat své děti.
Účel znamená užívat svých sil ke službě ostatním.
U mnohých se to odehrává skrze zaměstnání.
Tak něčemu přispíváme a cítíme se potřební.
Ale to taky znamená, že nezapojení v práci, nezaměstnanost, nízká pracovitost nejsou pouze ekonomické problémy, jsou také existenciální.
Bez něčeho, co stojí za to, lidé tápou.
Není vždycky nutné najít účel v práci, ale účel vám dává něco, pro co žít, ono "proč", které vás žene dál.
Třetí pilíř je taky o přesahu sebe sama, ale úplně jiným způsobem: transcendence.
Transcendentní stavy jsou vzácné chvíle, kdy se povznesete nad každodenní shon, váš pocit sebe sama se rozplyne a cítíte se ve spojení s vyšší podstatou.
Jeden člověk z mých rozhovorů zažíval transcendenci skrze umění.
Jiný tento stav objevil v kostele.
Jsem spisovatelka, mně se to děje u psaní.
Někdy při psaní ztratím pojem o čase.
Tyto zážitky vás mohou změnit.
V jedné studii se minutu měli studenti dívat na 60 metrový eukalyptus.
Poté se cítili méně sebestřední a chovali se i štědřeji, když měli možnost někomu pomoct.
Náležení, účel, transcendence.
Čtvrtý pilíř smyslu některé lidi docela překvapuje.
Je to vyprávění příběhu, příběhu, který sami sobě vyprávíte o sobě.
Vytváření příběhů o životních událostech přináší vyjasnění.
Pomáhá vám pochopit, jak jste se stali tím, kým jste.
Ne vždy si ale uvědomíme, že jsme autory svých příběhů a můžeme změnit způsob, jakým je vyprávíme.
Váš život není jen seznam událostí.
Můžete upravovat, interpretovat, převyprávět svůj příběh, i když jste omezeni fakty.
Potkala jsem mladého muže, Emeku, který ochrnul při fotbale.
Po zranění si řekl: "Můj život s fotbalem byl skvělý, ale podívej se na mě teď."
Lidi, kteří takto vyprávějí příběhy - "Můj život byl dobrý. Teď je špatný." - jsou častěji úzkostní a v depresi.
Emeka byl na nějaký čas taky.
Ale časem začal splétat jiný příběh.
Jeho nový příběh zněl takto: "Před tím zraněním byl můj život bezúčelný.
Hodně jsem pařil a byl docela sobec.
Zranění mě donutilo uvědomit si, že můžu být lepší."
Tato úprava příběhu změnila Emekovi život.
Poté, co si vytvořil tento nový příběh, začal vést a učit děti a uvědomil si svůj účel: sloužit druhým.
Dan McAdams to nazývá "spásný příběh", kde zlé je vykoupeno tím dobrým.
Zjistil, že lidé, kteří žijí smysluplný život, vypravují příběhy svých životů, které v sobě nesou vykoupení, růst a lásku.
Ale co přiměje lidi změnit jejich příběh?
Některým pomůže terapie, ale můžete to taky zvládnout sami tím, že budete přemýšlet nad svým životem, jak vás utvářely zážitky a zkušenosti, co jste ztratili a co jste získali.
To udělal Emeka.
Svůj příběh nezměníte přes noc. Může to být bolestné a trvat roky.
Koneckonců všichni jsme trpěli a bojovali.
Ale přijetí bolestivých zážitků může vést k novým vhledům a moudrosti, k dobru, které vás živí.
Náležení, účel, transcendence, vyprávění příběhů: to jsou čtyři pilíře smyslu.
Když jsem byla mladší, měla jsem to štěstí mít všechny pilíře.
Mí rodičové vedli v našem domě v Montrealu setkávání súfismu.
Súfismus je spirituální praktika spojována s točícími se derviši a básníkem Rumim.
Dvakrát týdně se u nás sufisté setkávali, aby meditovali, pili perský čaj a sdíleli příběhy.
Jejich praktiky zahrnovaly i službu celému tvorstvu pomocí malých činů lásky, jako být laskavý, i když vám lidé ublížili.
Dávalo jim to účel, ovládat své ego.
Když jsem odešla na univerzitu, cítila jsem se bez každodenních základů Sufismu neukotvena.
A začala jsem hledat věci, za které stojí za to žít.
To mě přivedlo na tuto cestu.
Zpětně můžu říct, že shromáždění Sufismu mělo opravdovou kulturu smyslu.
Pilíře byly jeho součástí a jejich přítomnost nám všem pomohla prožívat hlouběji.
To samozřejmě platí i u jiných komunit, jak u dobrých, tak u špatných.
Gangy, kulty mají také kulturu smyslu, používají tyto pilíře a dávají tak lidem pro co žít a zemřít.
A to je přesně to, proč jako společnost musíme nabídnout lepší alternativy.
Musíme stavět ty pilíře v našich rodinách a institucích, a pomoci tak lidem naplnit jejich potenciál.
Smysluplný život vyžaduje práci.
Je to stále trvající proces.
Každým dnem utváříme svoje životy a přidáváme tak k našemu příběhu.
Někdy také sejdeme z cesty.
Kdykoli se mi to stane, vzpomenu si na silný zážitek se svým otcem.
Pár měsíců po mé promoci utrpěl můj otec silný infarkt, který ho měl zabít.
Přežil, a když jsem se ho zeptala, co mu běželo hlavou, když byl tváří v tvář smrti, řekl, že pouze potřeba žít, aby tu mohl být pro mého bratra a mě, a to mu dodalo odhodlání bojovat o život.
Když ho uspávali na operaci, místo aby počítal od desíti, opakoval naše jména jako nějakou mantru.
Chtěl, aby naše jména byla to poslední, co řekne, pokud by umřel.
Můj otec je tesař a sufista.
To znamená skromný život, ale dobrý život.
Když tam ležel tváří v tvář smrti, měl důvod žít - lásku.
To, že náležel ke své rodině, jeho účel jakožto otec, transcendence a meditace, když opakoval naše jména, to jsou důvody, jak sám řekl, proč přežil.
Tento příběh sobě vypráví.
To je síla smyslu.
Štěstí přichází a odchází.
Ale když je život opravdu skvělý, a i když věci vypadají špatně, smysl vám dá něco, čeho se můžete držet.
Děkuji.
(Potlesk)
Tohle je dílo o zákeřnosti vědy, takže myslím, že je perfektní.
♫ Můj, oh můj, kolemjdoucí, kdo padl mi do oka? ♫ ♫ Je to snad mé druhé já, Clonie? ♫ ♫ Kdo by to řek', že při procházce čtvrtí ♪ můžeme být krásní, ♫ ♫ na telefonu s Clonie. ♫ ♫ Kámošíme spolu, je to skvělé, vždyť už nejsme osamělé, ♫ ♫ mělký genofond pro moji jedinou Clonie neznamená nic. ♫ ♫ Stojíme při sobě v dobrém i ve zlém, den co den, ♫ ♫ my a naše DNA, Olsenovic děvčata na nás nemají. ♫ ♫ Spolu přežijeme, hezky vedle sebe, ty matičko přírodo, nemotej se do toho, je to moje Clonie. ♫ ♫ Měla jsem majetek, neměla jsem však zdraví, nikoho po svém boku, ♫ ♫ kdo narodil se jen pro mě -- má Clonie. ♫ ♫ Nač jsou nám vajíčka, nám unuděným pracháčům -- ♫ ♫ naše děti rodí se již hotové, Clonie. ♫ ♫ Budem k zulíbání, získáme publicitu, ♫ ♫ hezky jim pak ukážem, by koukal i Eminem… ♫ ♫ Moje drahá buňko, děl se, hezky děl, jsme značka jak Walt Disney či Hannibal Lecter. ♫ ♫ Naše nádorové buňky jsou méně škodlivé než je starej Phil Spector. ♫ ♫ Spolu přežijem, měli jsme se spojit s Verve a ne se Sony. ♫ ♫ Ty jsi má Clonie. ♫ "Oh Clonie, jak moc tě miluji."
"Ha! Jsem jedinou osobou, kterou jsem kdy milovala."
♫ To je dobře, jsi mou osudovou. Jsi má Clonie. ♫ Děkuji.
(Potlesk)
Města jsou jako sourozenci ve velké polygamní rodině.
Každé má svou osobnost a míří jinam.
Ale všechna mají trochu společný původ.
Někdy si myslím, že města jsou jako děti dvou nejméně oblíbených manželek, kterých se neustále ptají, "Proč nemůžeš být víc jako tvá sestra?"
(Smích) "Proč" měst je stejné, ať jsou kdekoliv: výhodné umístění, které umožňuje obchod a administrativu; potenciál rostoucích příležitostí pro kvalifikované a nekvalifikované také, populární ochota být v neustálé pohybu a samozřejmě, houževnatost.
"Jak" měst, je ale jiný příběh.
Jak jsou spravována?
Jak se rozrůstaji?
Jak se rozhodují, kdo tam patří a kdo ne?
Lagos je mým domovem.
Vždy můžete nalézt Nigerijce pokud půjdete za zvukem a tancem.
(Smích) Jako jiná hlavní města je plné věcí, mnohé z nich jsou dost protichůdné.
Naše veřejná doprava tak úplně nefunguje, takže máme soukromé žluté autobusy, pravidelně způsobujícící dopravní nehody.
Neudržované řady luxusních autosalónů a často zatopené cesty.
Pouliční hlásání evangelismu se vyskytuje jen o trochu méně často než pouliční obtěžování.
Prostitutky někdy mají dva diplomy, práci v bance a významnou funkci v kostele.
(Smích) V jakýkoliv daný den, tu může být uprostřed ulice buď party a nebo spálené tělo.
Je tu toho tolik možného v Lagosu a tolik nemožného, a často je rozdíl mezi možným a nemožným to, kým jste, a pokud máš štěstí, ten, s kým jsi spojený.
Patřit do Lagosu je nestálý pojem, určený etnickým původem, sexuální orientací, pohlavím, ale nejjasněji a často násilně, třídou.
Předtím než se Nigérie stala zemí, rybáři z vnitrozemí začali scházet k lagunám Lagosu a založili vesnice podél pobřeží.
O 60 let později můj děda Oludotun Adekunle Kukoyi přijel do Lagosu také.
Jako já byl absolventem univerzity Ibadan, mladý člen vzdělané elity v nezávislé době.
V průběhu času vybudoval vynikající kariéru jako geodet, mapující nyní chaotická sousedství, tehdy ještě do pasu zarostlé trávou.
Zemřel, když mi bylo 9 let.
Tehdy má rodina, jako rodiny rybářů, znala Lagos jako domov.
Mezi Joruby máme rčení: "Èkó gb’olè, ó gb’ọ̀lẹ,", což může znamenat, že Lagos uvítá každého.
Ale je to čím dál méně pravdou.
Spousta Lagosanů, včetně potomků rybářů, kteří přišli před generací mého otce, jsou nyní vytlačováni, aby uvolnili místo pro vznikající město, které bylo popsáno jako "nová Dubaj."
Lagos inspiruje velké sny, i ve svých vůdcích, a postupně se jednotlivé vlády přihlásily k velkoměstu, kde bída neexistuje.
Naneštěstí, místo zaměření se na vymýcení chudoby, jak by se očekávalo, strategie výběru se zaměřuje na eliminaci chudých.
Minulý říjen guvernér oznámil plány strhnout každou nábřežní osadu v Lagosu.
Je tam více než 40 původních komunit po celém městě, s více než 300,000 zde žijícími lidmi.
Otodo Gbame, stoletá rybářská vesnice s populací okolo tří čtvrtin Monaka a podobným potenciálem plážového luxusu -- (Smích) byla jedním z prvních cílů.
Poprvé jsem slyšela o Otodo Gbame po začátku demolice.
Když jsem ji navštívila v listopadu 2016, poznala jsem Magdalene Aiyefoju.
Je to nyní bezdomovkyně, jejíž příjmení znamená "svět je slepý."
Magdalenin syn Basil byl jedním z více než 20 lidí, kteří byli zastřeleni, utopeni nebo prohlášeni za mrtvé v zabraném území.
Venku před jejím přístřeškem jsem viděla dvě fotbalová hřiště z písku, kde si Basil hrával.
Okolo nás byly trosky škol, kostelů, základních zdravotních center, obchodů, tisíce domovů.
Malé děti s nadšením pomáhaly stavět přístřešky, a okolo 5,000 residentů, kteří neměli kam jinam jít, tam prostě zůstávali.
A potom v dubnu se vrátila státní bezpečnosti.
Tentokrát komunitu kompletně vyčistili bitím, kulkami a ohněm.
V tuto chvíli je tam stavební personál, připravující pláže Otodo Gbame pro kohokoliv, kdo si může dovolit multi-milionový výhled.
Nový rozvoj se jmenuje "Periwinkle Estate."
Násilná vystěhovávání jsou neuvěřitelně násilná a také protiústavní.
Přesto se dějí tak často v mnoha našich městech, protože první věc, kterou nás učí, je zapomenout, že chudí lidé jsou lidé.
Věříme, že domov je věc, na kterou má každý právo, pokud není člověk chudý a jeho domov není postaven určitým způsobem a v určité čtvrti.
Neexistuje jediná definice slova "domov."
Nakonec, co je slum kromě organické odezvy k naléhavému nedostatku obydlí a nerovnoměrnému příjmu?
A co je chatrč, když ne člověk vytvářející svůj domov navzdory všem okolnostem?
Slumy jsou nedokonalé řešení bydlení, ale také klasické příklady inovace, adaptace a houževnatosti v základu -- a v srdci -- každého funkčního města.
Nepotřebujete být novou Dubaí, když už jste Lagos.
(Potlesk) Máme svou vlastní identitu, vlastní rytmus a jako každý, kdo zná Lagos, vám řekne, že chudí obyvatelé Lagosu jsou často charakterem města.
Bez svých chudých by Lagos nebyl znám pro svou hudbu nebo nekončící energii, či fakt, že si můžete koupit ledový drink nebo štěně přes okno auta.
(Smích) Podmínky, které jsou příčinou definice určité čtvrti jako chudinské, mohou být efektivně zlepšeny, ale ne bez uznání humanity a zastoupení lidí zde žijících.
V Lagosu, kde jsou veřejné věci zřídka veřejně dostupné, jsou obyvatelé slumů často v čele inovačních řešeních.
Po odpojení od elektřiny na několik měsíců, protože energetická společnost nebyla schopna vymyslet výběr plateb, jedna osada navrhla systém, který kolektivizoval platby, a ještě k tomu poskytl každému levnější sazby.
Další osada vytvořila reformní program, který zaměstnává místní chlapce jako ostrahu.
Znají každou lest a úkryt, častěji jsou tak výtržníci chyceni a odvedeni na policii a méně z mladistvých se přestane angažovat v kriminální aktivitě.
Další osada nedávno dokončila protipovodňový, ekologický, komunální toaletní systém.
Příklady jako tyto jsou z Lagosu.
Neformální osady jsou chybně nazývány problémem.
Přesněji řečeno, opravdovým problémem jsou faktory, které je vytvářejí, jako zakořenění chudoby, sociální vyloučení a státní selhání.
Když naše vláda falešně označila slumy za hrozbu, aby ospravedlnila násilný zábor půdy nebo nucená vystěhování, spoléhali se na ty z nás, co žijí ve formálních domovech, abychom s nimi tiše a nevědomě souhlasili.
Spíše bychom jim měli připomenout, že vlády existují nejen pro ty, kdo staví a žijí v luxusních domech, ale také pro ty, kdo je čistí a střeží.
Naše -- (Potlesk) naše reality se mohou lišit, ale naše práva ne.
Státní správa Lagosu, jako příliš mnoho na našem kontinentu, podporuje jen slovně nápady na začlenění, zatímco jednají jako by pokrok mohl být docílen pouze vymýcením, vykořisťováním a eliminací skupin, které považuje za postradatelné.
Lidé s postižením, podomní obchodníci nebo žebráci v ulicích Lagosu jsou shromažďováni, vydíráni a zadržováni.
Ženy ze čtvrtí s nízkým příjmem jsou zatýkány a obviněny z prostituce, bez ohledu na to, čím se ve skutečnosti živí.
Homosexuální občané jsou neprávem obviňováni, aby se odvedla pozornost od skutečných politických problémů.
Ale lidé, jako města, jsou odolní a žádné množství zákonů nebo zastrašování nebo násilí nemůže plně eliminovat žádného z nás.
Prostitutky, ženy a ženy, které pracují jako prostitutky, stále nevymizely navzdory staletími aktivního potlačování.
Homosexuální afričané nadále existují, i přes to, že homosexualita je nyní kriminalizována na většině kontinentu.
A jsem si docela jistá, že chudí lidé obvykle nezmizí jen tak, protože byli zbaveni všeho, co mají.
Všichni už jsme tady, a to odpovídá na otázku, zda sem patříme nebo ne.
Když tito rybáři začali připlouvat k lagunám při hledání nových domovů, nemohlo je napadnout, že město, které se kolem nich rozroste, bude jednou trvat na tom, že tam nepatří.
Ráda věřím, že můj dědeček, mapující nová území Lagosu, se pokoušel je otevřít, aby vytvořil prostor pro další lidi, aby byli vítáni ve městě, tak jako byl on.
Na cestě sem mi volala babička, aby mi připomněla, jak je na mě pyšná, jak pyšní by můj dědeček a maminka byli.
Jsem jejich splněný sen.
Neexistuje důvod, proč by se jejich sny -- nebo mé, vlastně -- nemohly stát skutečností, zatímco sny jiných jsou proměněny v noční můry.
Pokud nezapomeneme, tak minimální podmínka pro sen je bezpečné místo, kde složíte hlavu.
Je příliš pozdě pro Basila, ale ne pro Magdalene, ne pro stovky tisíců, miliony lidí stále pod ohrožením v Lagosu nebo jakémkoliv z našich měst.
Svět nemusí zůstat slepý k utrpení, které je vznikne, když odepřeme lidem důstojnost nebo i neuvěřitelnému potenciálu pro růst, který existuje, když si uvědomíme a oceníme všechny příspěvky.
Musíme držet naše vlády a sami sebe odpovědnými za udržování bezpečnosti našich měst pro všechny v nich, protože jediná města, která stojí za to budovat -- jediné budoucnosti, o kterých stojí za to snít -- jsou ty, které zahrnují všechny, bez ohledu na to, kdo jsme, nebo jak si stavíme své domovy.
Děkuji.
(Potlesk)
Dneska začnu příběhem a skončím revolucí.
(Smích) Jste připraveni?
Publikum: Ano!
Naomi McDougall-Jones: Tady je ten příběh.
Celý svůj život jsem chtěla být herečka.
Už ve velmi raném věku jsem cítila kouzlo ve vyprávění příběhů a chtěla jsem být jeho součástí.
Tak jsem ve věku 21 let vystudovala Americkou Akademii Dramatických umění v New Yorku, plná života a připravená zaujmout své právoplatné místo jako nová Meryl Streep.
(Smích) A nyní, pro můj příběh je důležité, abyste pochopili, že jsem byla vychována ráznou feministkou.
Abyste si to dokázali představit: Když mi pět nebo šest let a byla jsem poblázněná muzikálem Za zvuku hudby, pobíhala jsem kolem, zpívajíc ,,Je mi 16, skoro 17" téměř bez přestání, moje matka si mě zavolala, kvůli velmi vážné konverzaci řekla mi: ,,Dobře, podívej,
netvrdím, že tu písničku nemůžeš zpívat, ale jestli ji opravdu zpívat chceš, potřebuji, abys chápala ten velice problematický genderový konstrukt, který podporuje. "
(Smích) A odtud já pocházím.
Upřímně mě nikdy ani nenapadlo, že by mi bylo něco v mém životě odepřeno, protože jsem žena.
Takže jsem vystudovala.
Začala jsem chodit na konkurzy a dostávala jsem pomalu práci.
Ale začala jsem si všímat toho, že role dostupné pro ženy jsou příšerné.
Ale pamatujete, přišla jsem sem, abych hrála chytré, svéhlavé, složité, zajímavé komplexní, sebevědomé ženské postavy.
Jako Meryl.
A zničehonic, zápasím s dalšími 300 nádhernými, talentovanými ženami, abych si zahrála...
,,(Žena) Bez dialogu.
Postava musí pouze stát na balkóně, vypadat opuštěně a poté vejít zpět do domu.
Jen částečná nahota."
(Smích) "(Sarah) Objekt Brianovy lásky.
Atraktivní, roztomilá a flirtující, ,,ideální dívka" kterou se snaží Brien během celého filmu získat."
"(Matka) Klasická jižanská kráska, která se smiřuje s tím, že jejím jediným smyslem života je starat se o svého muže."
"(Abby) Nesmí mít problém se vkusně natočeným hromadným znásilněním společně s prováděním tance z 19.
století." (Smích) Tohle jsou skutečné popisy pro konkurzy.
A tak jsem se jednou tak zmínila svému agentovi: ,,Mám pocit, že se neucházím o ty role, které bych si přála hrát."
A on odpověděl:,, Jo, no já úplně nevím, co si s tebou počít.
Jsi příliš chytrá na role napsané pro ženy před třicítkou a nejsi úplně tak hezká na ty sexy postavy, takže si myslím, že začneš pracovat tak ve 35."
(Smích) A já řekla:,,To je zvláštní.
Vždycky jsem si myslela, že ve 35 už si jako herečka kariérně víceméně za zenitem, odsunutá hrát matky těch dvacetiletých hereček."
A on na to:,,Jo, no... (Smích) Tak to prostě je."
Asi tak rok na to jdu na oběd na oběd s kamarádkou, také herečkou a povídáme si o tom, jak je to šílený.
A tak jsme si řekly, víš co?
Žádný problém. Natočíme si vlastní film.
A já ho napíšu o dvou komplexních ženských postavách.
A to jsme i udělaly.
Začaly jsme s přípravami a nakonec jsme, v podstatě náhodou, najmuly čistě ženský produkční tým: scénaristka, režisérky, producentky, a je to film o dvou ženách.
Záhy po té sedíme v kanceláři úspěšného producenta, muže, který nám povídá: "Dobře, holky.
Chápete, že dřív nebo později budete muset najmout i mužského producenta, že?
Aby vám lidé důvěřovali se svými penězi."
Stále dokola nám lidé tvrdí: ,,No, nikdo vlastně nechce vidět filmy o ženách, možná byste měly popřemýšlet o něčem jiném.
Takhle to prostě je."
Ale stejně jsme ten film udělaly.
Daly jsme dohromady 80 000 dolarů, ten film jsme natočily a vede si velmi dobře.
Dostal se na mnoho festivalů, vyhrály jsme hodně cen a je to velký a vzrušující.
Ale tyhle zkušenosti, které jsem získala, mi prostě nedaly spát.
A tak jsem o nich začala mluvit, zprvu na besedách po promítání filmu a potom jsem začala být zvaná na panelové diskuze a konference.
A začnu s jednou skvělou věcí, totiž když mluvím k publiku a dalším lidem z oboru, obecná reakce je: ,,Bože můj! To je hrozné. Co s tím uděláme?"
Ale když se dostanu do většího panelu, znenadání mi nominovaný na Oscara řekne: ,,Podívej, naprosto souhlasím se vším, co říkáš.
Musíš si ale dát pozor na to, kde to říkáš."
Oscarem oceněná producentka mi sdělila, že není dobrý nápad, hrát to na ženská práva.
Tak to prostě je.
A já si myslím, že tohle je přesně, jak sexismus pokračuje v roce 2016, nebo ne?
Většinou se to děje neplánovaně -- dokonce nevědomě.
Děje se to, protože se lidé snaží nějak vyjít se stávajícím systémem.
Možná kvůli upřímné touze naučit mladou ženu, že takhle svět ,,prostě funguje."
Problém je, že pokud s tím něco neuděláme, zůstane to takhle napořád.
Proč byste se o to tedy měli vůbec zajímat?
Že?
V tuto chvíli čelíme velmi závažným světovým problémům, co na tom záleží, že nemůžu najít práci nebo že se musíte koukat na Transformer 17, že jo?
(Smích) Řeknu vám to asi takhle: v roce kdy vyšly "Čelisti", začali být žraloci uváděni mezi top deseti věcmi, ze kterých mají Američané strach.
V roce 1995 zaplatilo BMW tři miliony dolarů za to, aby James Bond vyměnil Astona Martina za BMW Z3.
Tento počin přiměl koupit si Bondovo BMW tolik lidí, že BMW vydělalo 40 milionů dolarů jen v předprodejích.
V roce kdy vyšla ,,Rebelka" a ,,Hunger Games," vzrostl počet lukostřelkyň o 105 procent.
(Smích) Ve skutečnosti studie ukazují, že filmy ovlivňují nejen vaše koníčky, ale i kariérní rozhodnutí, emoce, vnímání identity, vztahy, psychické zdraví -- dokonce i rodinný stav.
A teď se zamyslete: jestliže jste se ve vašem životě dívali především na americké filmy, 95 procent všech filmů co jste kdy viděli, bylo natočeno muži.
80 až 90 procent všech hlavních postav, které jste kdy viděli, byli muži.
A i když se bavíme jen o posledních pěti letech, v 55 procentech případů kdy jste viděli ve filmu ženu, byla nahá, nebo jen sporadicky oblečená.
To vás ovlivňuje.
Ovlivňuje to každého z nás.
Ani si neumíme představit jak moc, protože nic jiného jsme nezažili.
Příběhy -- a že filmy jsou jen moderní příběhy -- nejsou lehkomyslné.
Jsou vlastně mechanismem, skrze který zpracováváme naše životní zkušenosti.
Jsou způsobem, kterým chápeme okolní svět a naše místo v něm.
Jsou způsobem, pomocí kterého rozvíjíme naši schopnost empatie k lidem, kteří mají
odlišné životní příběhy. A právě teď, tohle všechno je na nás přenášeno skrze jeden jediný úhel pohledu.
Není to vysloveně špatná perspektiva, ale nezasloužíme si slyšet i ty ostatní?
Jak moc by byl svět jiný, kdyby byly řečené všechny příběhy?
Tak co s tím uděláme?
Tohle může být poprvé, co o tom hodně z vás slyší, ale mnoho z nás ve filmovém průmyslu strávilo roky -- mnoho lidí, mnohem déle než já sama -- přednášením, účastí v diskuzích a psaním článků a prováděním studií, a prostě křičením na Hollywood, ať s tím něco začne dělat.
A my jsme na ně skutečně řvali.
A přesto, Paramount a Fox nedávno zveřejnili své plány a ze 47 filmů, které uvedou na trh ode dneška do roku 2018, ani jeden z nich nebude režírovaný ženou.
A tak mi začíná docházet, že čekat na Hollywood, aby zvýšil povědomí, nemusí být zrovna vítězná strategie.
Ve skutečnosti mi připadá, že kdykoliv se vyskytne malá skupina lidí, kteří mají všechny ty peníze, moc a zdroje, nejsou moc nadšení z představy se toho vzdát.
A tak změny nedocílíte tím, že je budete žádat, nebo na ně dokonce křičet.
Musíte tu změnu uskutečnit pomocí revoluce.
Prosím, nemějte obavy -- teď a tady vám slibuji, že náš počet obětí bude velmi nízký.
(Smích) Takže než se dostanu k mému čtyřbodovému plánu pro revoluci -- ano, mám čtyřbodový plán -- mám pro vás dvě velice dobré a zajímavé zprávy.
Dobrá zpráva číslo jedna: tvůrkyně filmů - ženy - existují.
(Povzbuzování a potlesk) Ano! Já vím!
(Potlesk) Opravdu existujeme!
Ve skutečnosti nás absolvuje filmové školy stejný počet jako mužů -- 50 procent.
Takže tady máme našich 50 procent žen.
Problém je, že jakmile se dostanete k nízkonákladovému filmu, takže i ty nejmenší filmy, ženy režírují jen 18 procent.
Když se posuneme k trošku větším filmům, indies s rozpočtem 1-5 milionů dolarů, propadneme se na 12 procent.
Ve chvíli, kdy se dostáváme ke studiovému systému, režírujeme jen 5 procent filmů.
Já vím, někteří z vás se na tohle podíváte a tajně si pomyslíte: "Možná nejsou ženy tak dobré v režírování filmů."
A to není zcela bláznivá myšlenka.
Rádi přece věříme, že filmový průmysl je založen na meritokracii, že ano?
(Smích) (Smích) Podívejte se ale na tento graf.
Buď musíte souhlasit s tím, že ženy mají pouze 5 procent talentu mužů, čemuž já nevěřím, nebo akceptujete, že existují vážné problémy v systému, které nám zabraňují dostat se odsud sem.
Ale dobrá zpráva je, že existujeme a s tím se váže obrovské množství nevyužitého potenciálu.
Dobrá zpráva číslo dvě, a tohle je skutečně skvělá zpráva: filmy natočené ženami a pojednávající o ženách vydělávají více peněz.
Ano! Ano! To je pravda!
(Povzbuzování a potlesk) Je to pravda.
Washington Post nedávno zveřejnil studii, která ukazuje, že filmy ve kterých figuruje žena, vydělávají o 23% více na každý dolar než ty, kde žádná není.
Dále mí kolegové a já jsme zadali studii, která zkoumá 1700 filmů natočených během posledních pěti let porovnávající průměrný profit z dané investice -- tedy kolik peněz film vydělá -- na základě podílu žen a mužů na následujících pozicích: režisér/ka, producent/ka, scénárista/ka a vedoucí herec/čka.
A v každé kategorii je návratnost investic vyšší pokud pozici obsadí žena.
Fakt: ženy kupují 51% všech lístků do kina.
Filmy od žen a o ženách vydělávají více peněz.
A samozřejmě, alespoň určité množství mužské populace má rádo ženy -- (Smích) tím pádem "ženské filmy" nejsou jen pro ženy.
A přesto, Hollywood označuje pouze 18% všech svých filmů jako "ženské filmy."
Co vám tedy zůstane je obrovské publikum a nevyužitý potenciál zisku.
Takže - my existujeme a máme co říct.
Máme spousty příběhů k vyprávění.
A navzdory všemu, co jsme slyšely: vy je chcete vidět.
Je tady ale jeden problém, říkejme mu "Hollywood" -- (Smích) ne, ne, dělám si legraci -- v Hollywoodu jsem potkala několik moc milých lidí -- Hollywood, zamezující nám dostat se k vám.
Tady je tedy můj čtyřbodový plán na revoluci a každý - muž či žena, ať už v této místnosti či kdekoliv jinde na světě - může pomoci.
Tahle revoluce není jen pro ženy.
Stejné principy platí pro kohokoliv, kdo byl zbaven svého hlasovacího práva, kohokoliv, jehož příběh nebyl vysloven, a já opravdu doufám, že můžeme tuto revoluci udělat společně.
Můj čtyřbodový plán.
Číslo jedna: dívejte se na filmy.
Není tohle skvělá revoluce?
(Smích) Dobře, nejdřív chci mluvit k těm, kdo se dívají na filmy.
Kdo z vás tady sleduje filmy?
Skvělé!
Zavážete se podívat se jednou za měsíc na film vytvořený ženou?
To je ono, zkuste začít takhle.
Výborně! Pokud potřebujete pomoc takové filmy najít, podívejte se na moviesbyher.com. Je to jednoduše obslužná databáze filmů vytvořených ženami.
A jak začnete ty filmy sledovat, chtěla bych, abyste věnovali pozornost ženským postavám.
Kolik jich tam je?
Co mají na sobě?
Nebo nemají?
Podnikají něco "cool" nebo slouží jen jako emocionální podpora pro muže?
Říkám vám, jakmile tohle uvidíte, již nebudete schopni to nevidět.
A jak si začnete všímat takových věcí, změní to vaše sledovací návyky.
A tento již poměrně velký trh začne růst.
Krok číslo dvě: vytvářejte filmy.
Nyní hovořím ke všem ženám - tvůrkyním filmů: potřebujeme, abyste byly velmi statečné.
Tvořit filmy bude pro vás složitější.
Ve skutečnosti vám bude jeden celý průmysl neustále opakovat, že na vašich příbězích nezáleží.
Ale my potřebujeme, abyste je přesto natočily.
Těch 18 % u nízkonákladových filmů - je na nás to změnit.
Nečekejte na svolení.
Nečekejte, že si vás někdo vybere, protože 95 % vypovídá o tom, že nevybere.
Využijte crowdfunding.
Pište dopisy výstředním příbuzným.
Já vím, jak je to těžké, ale vy musíte natočit vaše filmy - teď, dnes, celovečerní filmy, ne ty krátké.
Existuje publikum, které je chce a potřebuje vidět.
Za třetí: investujte jedna do druhé.
Spojte se s dalšími tvůrkyněmi filmů, mám pocit, že bychom měly přestat plýtvat tolik energie na systém, který nás nechce.
Potřebujeme najít vlastní publikum a investovat do jeho kultivace.
Jestli dokážeme přijít na to, jak natočit naše filmy a dostat je k publiku, které o ně má zájem, máme to.
To je celá hra.
A cokoliv, co dělají mezi tím, přestane být tak důležité.
Diváci, investujte do nás.
Pomozte nám točit filmy, které chcete vidět.
Pokud můžete dát filmařce 25 dolarů v crowdfundingové kampani, skvělé, udělejte to.
Pokud můžete investovat vážněji a pomoci nám překonat kritickou mez 1 milionu, udělejte to.
Ale investujte do poznání druhé poloviny příběhu.
Za čtvrté: udělejte změnu pomocí podnikání.
Nyní hovořím ke všem byznysmenům/kám a podnikatelům/kám.
Ve světě se tohle moc často nestává, ale nyní tady máme skvělou příležitost pro vyvolání významné společenské změny a zároveň vydělávání peněz.
Systém, kterým funguje Hollywood, je zralý na změnu.
Staré modely financování a distribuce se rozpadají -- prosím, vstupte do toho a udělejte změnu.
Dám vám příklad.
V současné době s několika úžasnými ženami zakládáme "The 51 Fund."
Jde o fond rizikového kapitálu, který bude financovat filmy napsané, režírované a produkované ženami v tom kritickém rozmezí 1-5 milionů dolarů.
Dáme značnému množství filmařek příležitost natočit jejich filmy a potom je doručíme publiku, které o ně má zájem.
To je dobré jak pro rovnost tak pro obchod.
Ale to je jen jeden příklad, potřebujeme jich více.
Je tady prostor pro mnohem více.
Říkám vám: Hollywood nechává peníze ležet na stole.
Pojďte si je vzít.
(Potlesk) Všechno tohle může působit jako hodně, ale ve skutečnosti je to uskutečnitelné.
Pevně ukotvené systémy se nezmění, když o to požádáte lidi ve vedení, změní se kvůli všem těm lidem, kteří nemají to, co potřebují, kteří povstanou a učiní tu změnu možnou.
A nechcete taky?
Chci vědět, co má na srdci těch zbývalých 51 % populace.
Chci sledovat filmy, které mě učí o lidech, kteří jsou jiní než já.
Chci dát naším malým chlapcům šanci soucítit s ženskými postavami tak, aby se mohli stát celistvějšími muži.
A rozhodně chci dát malé dívce, která možná nemá opravdový životní vzor, možnost sledovat filmy a vidět ženy dělat vše, o čem ona kdy snila.
Tohle není o změně jednoho průmyslu k lepšímu.
Je to o vytváření lepšího světa.
Pomůžete nám?
Nyní je čas na revoluci.
(Potlesk)
Ti z vás, kteří mě znají, vědí, jak nadšený jsem ohledně překonávání hranic vesmíru.
A tak když jsem měl tu šanci umožnit přednímu světovému expertovi na gravitaci vyzkoušet si nulovou gravitaci, bylo to úžasné.
A ten příběh vám chci teď říct.
Poprvé jsem jej poznal skrze Archon X PRIZE for Genomics.
To je soutěž, kterou pořádáme, už druhá X PRIZE, pro tým, který jako první sekvenuje 100 lidských genomů za 10 dní.
Pořádáme tzv. Genome 100, kde se sekvenuje 100 jednotlivců.
Craig Venter tomu předsedá.
A když jsem se s profesorem Hawkingem setkal, řekl mi, že jeho sen je podívat se do vesmíru.
A já řekl: „Tam vás vzít nemůžu, ale můžu vás vzít do stavu beztíže, do nulové gravitace.”
A on na to bez přemýšlení: „Beru, hned!“
Jediný způsob, jak zažít stav nulovou gravitaci na Zemi, je parabolický, beztižný let.
Vezmete letadlo, přeletíte vršek paraboly, kde jste na 25 vteřin ve stavu beztíže.
Potom zpátky dolu, to vážíte dvakrát tolik.
A to děláte znovu a znovu.
Můžete tak dostat osm, deset minut stavu beztíže – NASA takhle trénuje své astronauty už dlouho.
A tak jsme na tom začali dělat.
Trvalo nám 11 let, než jsme byli připraveni.
Oznámili jsme, že poletíme se Stephenem Hawkingem.
A v tom se ozvaly jeden vládní úřad a jedná letecká společnost: „Jste blázni, nedělejte to. Vždyť ho zabijete!“
(smích) A on chtěl letět.
Pracovali jsme tvrdě na všech povoleních.
A o šest měsíců později jsme se sešli v Kennedyho vesmírném středisku.
Měli jsme tiskovou konferenci, oznámili jsme náš záměr provést jednu zero-g parabolu, věnovat mu tak 25 vteřin stavu beztíže.
A pokud by to šlo opravdu dobře, mohli bychom udělat tři paraboly.
Zeptali jsme se ho, proč chce letět, proč do toho jde.
A to, co odpověděl, bylo, pro mě, velmi dojemné.
Řekl: „Život na Zemi je ve stále větším nebezpečí, že bude smeten pohromou...
Myslím, že lidská rasa nemá budoucnost, pokud nevycestuje do vesmíru.
A proto chci povzbudit veřejný zájem o vesmír.“
Vzali jsme jej do Kennedyho vesmírného střediska, do NASA vozidla a dozadu do zero-g letadla.
Měli jsme tam 20 lidí, kteří finančně přispěli – vybrali jsme 150 000 $ pro dětské charity – kteří letěli s námi.
Tady několik TEDstrů.
Vystavěli jsme tam celou pohovost.
V letadle byli čtyři doktoři a dvě sestřičky.
Sledovali jsme okysličenost jeho krve, srdeční tep, krevní tlak.
Vše bylo připraveno pro nouzovou situaci; Bůh ví, že nechcete ublížit tomuto světově uznávanému odborníkovi.
Vzlétli jsme z areálu raketoplánu, kde raketoplány vzlétávají a přistávají.
Můj kolega Byron Lichtenberg a já jsme ho opatrně připravili na nulovou gravitaci.
Jakmile tam byl, nechali jsme ho si vyzkoušet jaké to opravu je být ve stavu beztíže.
A po první parabole... doktor řekl, že vše je v pořádku. Profesor se smál a my řekli: do toho.
A tak jsme udělali druhou parabolu.
(smích) (potlesk) A třetí.
(potlesk) Také jsme vypustili jablko jako poctu Siru Issacu Newtonovi, protože profesor Hawking zastává stejnou pozici na univerzitě v Camridge, kterou míval Issac Newton.
A udělali jsme čtvrtou parabolu, a pátou a šestou.
(smích) A sedmou a osmou.
Tady nevypadá jako 65 letý můž připoutaný na kolečkové křeslo.
(smích) Byl tak šťastný.
Žijeme na vzácném drahokamu, a je to během naší generace, že se z naší planety stěhujeme.
Prosím, připojte se k nám v tomto úžasném dobrodružství.
Děkuju moc.
(potlesk)
Hrozně ráda se učím cizí jazyky.
Učení mě tak baví, že se každé 2 roky naučím nový jazyk a právě teď pracuji na svém osmém.
Když se to lidé dozví, vždycky se mě ptají: „Jak to děláš? V čem je to tajemství?“
Dlouhé roky jsem jim upřímně odpovídala: „Nevím. Prostě sa ráda učím jazyky.“
Ale s takovou odpovědí nejsou nikdy spokojení.
Vždycky chtějí vědět, proč se roky trápí s jedním jazykem a stejně nemluví plynule, a pak si přijdu já, která se učím jeden jazyk za druhým.
Chtějí znát tajemství polyglotů, lidí, kteří ovládají spousty jazyků.
A to mě přivedlo k otázce, jak to vlastně dělají ostatní polygloti.
Co máme společného?
A co nám umožňuje učit se jazyky mnohem rychleji než ostatním.
Rozhodla jsem se sejít s lidmi jako jsem já a zjistit to.
Nejlepším místem, kde se dají potkat, jsou setkání milovníků cizích jazyků, kde se sejdou stovky lidí, aby se v nich procvičovali.
Na světě existuje několik takových organizovaných setkání, a tak jsem se tam vypravila a zeptala jsem se polyglotů na metody, které používají.
Seznámila jsem se s Bennym z Irska, který mi prozradil, že se učí mluvit hned od prvního dne.
Naučí se několik cestovních frází z dvojjazyčné konverzace, jde za nějakým rodilým mluvčím a hned s ním začne konverzovat.
Nevadí mu, že udělá 200 chyb denně, protože je to jeho způsob založený na zpětné vazbě.
A nejlepší na tom je, že dnes nemusí ani moc cestovat, protože s rodilým mluvčím se dá pohodlně konverzovat díky internetu v pohodlí vašeho obývacího pokoje.
Potkala jsem i Lucase z Brazílie, který se učil ruštinu velmi zajímavou metodou.
Jednoduše si na Skype přidal mezi přátele stovku náhodně vybraných Rusů. A pak u jednoho z nich otevřel chatovací okno a rusky mu napsal: „Ahoj“.
A ten člověk odpověděl: „Ahoj, jak se máš?“
Lucas text zkopíroval do okna, kde chatoval s dalším člověkem a ten na to reagoval: „Díky, mám se dobře.
A jak ty?“ Lucas odpověď zkopíroval zpět do prvního okna a tímto způsobem vedl konverzaci 2 cizích lidí, aniž by o tom věděli.
(smích) Brzy už jim začínal psát sám, protože měl pohromadě tolik konverzací, že poznal, jak rozhovor v ruštině obvykle začíná.
Docela vynalézavá metoda, že?
Pak jsem potkala polygloty, kteří vždy začínají napodobováním zvuků, další se pokaždé naučí 500 nejfrekventovanějších slov a jiní si zase nejdřív přečtou gramatiku.
Kdybych se ptala stovky polyglotů, poznala bych na sto různých metod, jak se učit cizí jazyk.
Zdá se, že každý máme svůj jedinečný způsob učení se, a přesto dospějeme ke stejnému výsledku – umíme mluvit plynule několika jazyky.
A jak jsem je tak poslouchala vyprávět o svých metodách, náhle jsem si něco uvědomila: všichni máme společnou jednu věc – prostě si vždycky najdeme způsob, jak mít z procesu učení radost.
Všichni polygloti vyprávěli o učení jako o skvělé zábavě.
Měli byste vidět jejich zápal, když mi ukazovali svoje barevné gramatické tabulky, pečlivě vystřižné karty se slovíčky, aplikace se statistikami úspěšnosti výuky slovní zásoby a dokonce, jak prostřednictvím receptů v cizím jazyce našli zálibu ve vaření.
Každý z nich používá jinou metodu, ale vždycky je to něco, co je samotné baví.
Uvědomila jsem si, že se vlastně učím jazyky také tak.
Když jsem se učila španělsky, texty v učebnici mě nudily.
Vždyť koho by bavilo číst o Josem, jak se ptá na cestu k vlakovému nádraží.
Raději jsem si chtěla přečíst Harryho Pottera, protože to byla má oblíbená kniha z dětství, kterou jsem četla už mnohokrát.
Proto jsem si pořídila španělský překlad a začala číst a samozřejmě jsem ze začátku nerozuměla skoro ničemu, ale vydržela jsem, protože jsem tu knihu milovala, a ke konci už jsem byla schopná bez problémů porozumět textu.
A stejné to bylo, když jsem se učila němčinu.
Rozhodla jsem se, že si Přátele, můj oblíbený sitcom, pustím v němčině, a ze začátku to zase znělo jako naprostá hatmatilka.
Nechápala jsem, kde jedno slovo končí a druhé začíná, ale vydržela jsem to, protože to byli Přátelé.
Pustila bych si je i v jiném jazyce.
Tak je miluji! A někdy po druhé nebo třetí sérii začaly dávat dialogy smysl.
Tohle jsem si uvědomila až po setkání s jinými polygloty.
Nejsme žádní géniové a na učení se jazykům nemáme žádný fígl.
Jednoduše si najdeme způsob, jak si ten proces užít, jak změnit nudný školní předmět v příjemnou aktivitu, které se pak rádi věnujeme každý den.
Když si neradi píšete slovíčka po papírech, dávejte si je prostě do aplikace.
Když nemáte rádi poslechy nudných textů z učebnice, najdete něco zajímavého na YouTube nebo mezi podcasty ve spoustě jazyků.
Pokud jste spíš introvertní typ a nedokážete si představit rozhovor přímo s rodilým mluvčím, můžete zkusit rozhovor sami se sebou.
V pohodlí domova se můžete rozhovořit o svých plánech na víkend, jak jste se celý den měli, nebo třeba něco náhodně vyfotit telefonem a zkusit fotku popsat svému imaginárnímu kamarádovi.
Takhle se polygloti učí jazyky a dobrá zpráva je, že je to způsob dostupný každému, kdo chce převzít iniciativu s učením do vlastních rukou.
Na setkáních s ostatními jsem si uvědomila, že najít zábavu v procesu učení je opravdu klíčové, ale také, že samotná zábava nestačí.
Pokud chcete mluvit cizím jazykem plynule, budete muset aplikovat ještě další tří principy.
Jako vůbec první budete potřebovat efektivní metodu.
Když se nadrtíte seznam slovíček na zítřejší test, uloží se vám do krátkodobé paměti a po pár dnech je zapomenete.
Ale když si je chcete pamatovat delší dobu, musíte si je vždy po několika dnech zopakovat metodou intervalového opakování.
Můžete použít aplikace Anki a Memrise, které jsou na tomto systému založené, nebo si můžete do sešitu přepisovat seznamy slovíček metodou Goldlist, která je mezi polygloty také hodně oblíbená.
Pokud si nejste jistí, které metody jsou efektivní nebo které existují, mrkněte se na kanály v YouTube nebo na stránky polyglotů a nechejte se jimi inspirovat.
Když jim jejich metody fungují, budou většinou fungovat i vám.
Třetí princip spočívá v tom, že si do učení zavedete systém.
Dnes jsou všichni zaneprázdnění a nikdo nemá čas se učit jazyky.
Ale když si dopředu věci trochu naplánujete, dá se čas ušetřit.
Zvládli byste třeba vstávat o 15 minut dřív než obvykle?
Ten čas by se dal skvěle využít na zopakování slovíček.
Nešlo by třeba poslouchat podcasty v autě cestou do práce?
Skvěle by se to hodilo k procvičování poslechu.
Spousta věcí se dá dělat, aniž byste museli šetřit časem jako v případě poslouchání podcastů cestou do práce nebo při dělání domácích prací.
Důležité je vytvořit si plán, kdy se máte učit.
„Každé úterý a čtvrtek si budu s kamarádem 20 minut procvičovat konveraci.“
„Během snídaně budu poslouchat video na YouTube.“
Když se budete učit systematicky, nebude vás to stát žádný čas navíc, protože se učení stane součástí vašeho každodenního života.
A konečně, pokud se chcete naučit plynně ovládat jazyk, bude to chtít i trochu trpělivosti.
Jazyk se nedá naučit během dvou měsíců, ale když se budete bavit učením po malých krůčcích každý den, dá se během té doby udělat viditelný pokrok.
Na světě není nic, co by nás motivovalo víc než vlastní úspěch.
Dodnes si živě pamatuji ten okamžik, kdy jsem při sledování Přátel pochopila první vtip v němčině.
Byla jsem tak šťastná a motivovaná, že jsem si hned ten den pustila další dva díly, a čím déle jsem se dívala, tím častěji se u mě dostavovaly ony okamžiky pochopení, ta malá vítězství, a krok za krokem jsem se dostávala na úroveň, kdy jsem bez problémů a plynule dokázala vyjádřit cokoliv.
Je to báječný pocit.
Nikdy se ho dost nenabažím, a proto se učím každé dva roky nový jazyk.
V tom spočívá celé tajemství polyglotů.
Najděte si efektivní metody, které budete systematicky nějaký čas používat tak, aby vás to bavilo, a tímto způsobem se polygloti učí jazyky namísto roků jen měsíce.
Možná si teď někteří z vás myslí: „Je sice hezké bavit se učením jazyků, ale nespočívá skutečné tajemství polyglotů v tom, že oni jsou super nadaní, ale většina z nás není?“
Nuže, neřekla jsem vám o Bennym and Lucasovi ještě něco.
Benny se ve škole učil 11 let irštinu a 5 let němčinu.
Když maturoval, neuměl ani jedno ani druhé.
Až do svých 21 si myslel, že nemá buňky na jazyky a že další jazyk už nezvládne.
Pak si začal hledat vlastní způsob učení, jímž se mu staly konverzace s rodilými mluvčími a zpětná vazba, a dnes už se Benny snadno domluví 10 jazyky.
Lucas se ve škole učil angličtinu 10 let.
Ve třídě byl jedním z nejhorších studentů.
Kamarádi se bavili na jeho účet a z legrace mu dali učebnici ruštiny, protože si mysleli, že se ten jazyk nikdy nenaučí, vlastně jakýkoliv jazyk.
A Lucas pak začal zkoušet různé metody a hledal vlastní způsoby učení, například prostřednitvím konverzací s cizími lidmi na Skype.
Trvalo mu to jen 10 let a už dokáže plynně mluvit 11 jazyky.
Zdá se vám to jako zázrak?
Vídám takové zázraky každý den.
Jako mentorka výuky jazyků pomáhám lidem naučit se jazyk vlastními silami a tohle vídám každý den.
Lidé bojují s jazykem třeba 5, 10 nebo i 20 let a když pak konečně vezmou učení do vlastních rukou, když začnou používat materiály, které je baví, efektivnější metody, nebo měřit, jak jim jde učení, aby cítili, jak se zlepšují, nastane znenadání ten okamžik, kdy v sobě jako zázrakem najdou nadání, které jim celý život chybělo.
Pokud jste se také zkoušeli naučit jazyk a vzdali jste to, protože se vám zdál moc těžký nebo jste mysleli, že nemáte nadání na jazyky, dejte tomu ještě šanci.
Třeba i vás dělí od úspěšného zvládnutí jazyka jen jedna další zábavná metoda.
A třeba se díky té jedné jediné metodě stanete polyglotem i vy.
Děkuji.
(potlesk)
Veřejnost, kterou kdysi pozoroval Dewey, je konstituována na základě diskuse a debaty.
Pokud chceme zpochybnit tyranii založenou na předpokladech, a vyhnout se doxa (obecnému mínění), říši nezpochybněného, potom musíme být ochotni vystavit své vlastní domněnky debatě a diskusi.
Právě v tomto duchu se připojuji k diskusi o jednom ze zásadních problémů naší doby, jmenovitě, jak aktivizovat různé formy kapitálu pro projekt budování státu.
Abychom velmi jasně definovali základní předpoklady, kapitalismus se po 150 letech stal přijatelným a stejně tak demokracie.
Kdybychom se podívali na svět v roce 1945 a to na mapu kapitalistických ekonomik a demokratických politik, byly tyto vzácnou výjimkou, nikoli normou.
Dnes však je otázkou spíše, o jakou formu kapitalismu a jakou formu demokratické participace se jedná.
Musíme si ale přiznat, že tento moment je umožněn na základě vzácné shody předpokladů.
A to poskytuje půdu pro určitý druh aktivity, protože teprve shoda v každém daném momentu nám umožňuje jednat.
A je nezbytné, bez ohledu na to, jak křehký nebo dočasný náš konsenzus je, abychom byli schopní se pohnout vpřed.
Většina světa však nevyužívá ani výhod kapitalismu ani demokratického systému.
Většina světa prožívá stát jako represivní, jako organizaci, která usiluje o popření práv, popření spravedlnosti, spíše než o jejich zprostředkování.
A co se týče zkušeností s kapitalismem, existují zde dva aspekty, které zbytek světa prožívá.
Zaprvé těžební průmysl.
Krvavé diamanty, pašované smaragdy, těžba dřeva přímo pod rukama lidí v těch nejchudších oblastech.
Zadruhé v podobě technické výpomoci.
A technická výpomoc vás může šokovat, ale je to ta nejhorší forma dnešní tváře zla vyspělých zemí v rozvojových zemích.
Desítky miliard dolarů jsou údajně investovány do výstavby prostřednictvím lidí, kteří berou až 1500 dolarů denně a přitom nejsou schopní myslet kreativně ani s ohledem na dané podmínky.
Dalším předpokladem – a na ten nás samozřejmě upozornily události 7. července, zde bych chtěl vyjádřit své nejhlubší sympatie, a předtím 11. září – a připomněly nám, že nežijeme ve třech odlišných světech.
Žijeme v jednom světě.
To se snadno řekne.
My se ale dopady toho, že žijeme v jednom světě, nezabýváme.
Tedy, pokud chceme mít jeden svět, nemohou v tomto jednom světě existovat rozsáhlé oblasti vyloučení a zároveň oblasti začlenění jen pro některé.
Musíme teď konečně dojít k tomu, že začneme přemýšlet o předpokladech skutečně globálního světa, ve vztahu k systému práv a povinností, odpovědností, které jsou svým záběrem skutečně globální.
Jinak propásneme tento otevřený moment v historii, kdy jsme schopni se shodnout jak na formě politiky, tak na formě ekonomiky.
Kterou z daných organizačních složek zvolit?
Máme tři zásadní pojmy: ekonomii, občanskou společnost a stát.
Nebudu se zabývat prvními dvěma, kromě toho, že je třeba říci, že nekritický přenos předpokladů jednoho konceptu do druhého vede jen ke katastrofě.
Ekonomie vyučovaná na většině elitních univerzit je v mém kontextu nepoužitelná.
Má země je ovládána ekonomikou drog a mafií.
Učebnicová ekonomie v mém kontextu nefunguje a mám jen několik málo doporučení od kohokoli k tomu, jak dát dohromady legální ekonomiku.
Nedostatečnost našich znalostí se musí stát výchozím bodem postupu vpřed a nikoli vnucení rámce fungujícího na jakémsi matematickém modelování, ke kterému mám jinak veliký respekt.
Moji kolegové z Univerzity Johnse Hopkinse byli ti z nejlepších.
Zadruhé, místo abychom se donekonečna dohadovali, jaká má být struktura státu, proč to nezjednodušíme a neřekneme si, jakou sadu funkcí musí stát v 21. století plnit?
Clare Lockhart a já píšeme na toto téma knihu a doufáme, že bude široce přístupná. A zatřetí bychom mohli vlastně vytvořit index, kterým bychom byli schopni srovnatelně měřit, jak dobře jsou tyto funkce, na kterých bychom se shodli, na různých místech naplňovány.
Jaké jsou tyto funkce?
Navrhujeme jich 10.
A je to zákonný monopol nad prostředky moci, administrativní kontrola, vedení veřejných financí, investice do lidského kapitálu, zajištění občanských práv, zajištění infrastruktury, správa hmotného i nehmotného jmění státu pomocí regulace, vytvoření trhu, mezinárodní dohody – včetně státních půjček – a nejdůležitější funkcí je vláda zákona.
Nebudu to dále rozebírat.
Doufám, že pro to bude příležitost v rámci otázek.
Toto je uskutečnitelný cíl, v zásadě v rozporu se všeobecnými předpoklady, bych si troufal tvrdit, že víme, jak to udělat.
Kdo by si býval dokázal představit, že Německo dnes bude sjednocený nebo demokratický stát, když jste se na něj dívali z perspektivy Oxfordu 1943?
Ale lidé tehdy v Oxfordu se na demokratické Německo připravovali a angažovali se v plánování.
A existuje spousta dalších příkladů.
A teď, abychom toto dokázali – a to mě přivádí k této skupině – musíme nově promyslet pojem kapitálu.
Tou nejméně důležitou formou kapitálu v tomto projektu je finanční kapitál – peníze.
Peníze nejsou kapitálem ve většině rozvojových zemí.
Je to jen „cash“.
Protože nedisponuje institucionálními, organizačními, manažerskými formami převodu na kapitál.
A co je zapotřebí, je kombinace hmotného, institučního, lidského kapitálu – a, samozřejmě, bezpečnost, ta je zásadní, ale stejně tak jsou zásadní informace.
Nyní, problém, který by nám zde měl dělat starost – a tuto výzvu bych rád předložil této skupině, je opět, že to trvá 16 let ve vašich zemích, než vyprodukujete někoho s vysokoškolským titulem.
Trvá to 20 let vyprodukovat někoho s PhD.
První výzvou je přehodnotit, a to zásadně, otázku času.
Musíme opakovat postupy, které jsme zdědili?
Naše vzdělávací systémy pocházejí z 19. století.
Co zásadního je třeba učinit, abychom obnovili náš projekt, aby tvorba kapitálu byla rychlá?
Naprostá většina světové populace je mladší dvaceti let a stále rychleji roste.
Vyžadují odlišné způsoby přístupu. Odlišné způsoby udělení práva volit. Odlišné způsoby vzdělávání.
A to je první věc.
Druhá věc, vy jste řešiteli problémů, ale nepřijímáte svou globální odpovědnost.
Zůstáváte stranou od řešení problému korupce.
Chcete jen čisté prostředí k činnosti.
Ale pokud se nebudete problémy korupce zabývat, kdo bude?
Vyhýbáte se projektování rozvoje.
Jste velcí projektanti, ale vaše návrhy jsou sobecké.
Slouží jen vaší bezprostřední potřebě.
Svět, ve kterém působím, funguje s projekty komunikací, přehrad, zásobování elektřinou, které nebyly revidovány za posledních 60 let.
To není správné. Je třeba se nad tím zamyslet.
Ale především, co potřebujeme více než cokoli jiného od této skupiny, je zapojit vaši fantazii do řešení problémů takovým způsobem, jakým má fungovat nápodoba.
Jak již dávno ukázala studie o paradigmatech – dílo Thomase Kuhna – je to právě v průniku idejí, kde se objeví nový rozvoj, opravdový zlom.
A já doufám, že tato skupina se bude schopna vypořádat s problematikou státu a rozvoje a umožní tak vrátit moc nad vlastními životy většině chudých tohoto světa.
Děkuji vám.
Potlesk Chris Anderson: Tak, Ashrafe, do nedávna jste byl ministrem financí Afganistánu, země, která je v samém centru zájmu velké části světa.
Zvládne to tato země?
Bude demokracie vzkvétat? Co vás nejvíce děsí?
Ashraf Ghani: Co mě nejvíce děsí je – jste vy. Vaše nedostatečná angažovanost.
(Smích) Ptáte se mě a víte, že já vždy dávám nekonvenční odpovědi.
Ne. Ale vážně, problematika Afganistánu musí být zprvu chápána v perspektivě – a to nejméně – 10 až 20 let.
Dnešní svět globalizace je rychlý.
Čas je ztlačován, komprimován.
A prostor pro většinu lidí nehraje roli.
Ale v mém světě – víte, když jsem se po 23 letech vrátil do Afganistánu, prostor nabyl na důležitosti.
Každá myslitelná forma infrastruktury byla zničená.
Já jsem jel – cestoval – cesta mezi dvěma městy, která dříve trvala tři hodiny, teď zabrala 12.
Takže pokud je situace taková, musíme v první řadě pochopit, že jen ty prosté věci jako je infrastruktura – bude trvat šest let zajistit infrastrukturu.
V našem světě.
Jakoukoli věc významného, podstatného druhu.
Určit, čemu věnovat pozornost nebo „co se má stát dnes, co se bude dít zítra“.
Druhá věc je, že pokud země byla vystavena jedné z nejnezměrnějších, nejbrutálnějších forem výkonu moci – měli jsme Rudou Armádu po 10 souvislých let, v počtu 110 000. Doslova terorizující.
Nebe: Každý Afgánec vnímá nebe jako zdroj strachu.
Jsme vybombardováni. V podstatě neexistujeme.
Potom jsou desetitisíce lidí vyškoleny k terorismu - ze všech stran.
Spojené státy, Velká Británie se např. přidali k Egyptské výzvědné službě, aby vycvičili tisíce lidí k odporu a městskému terorismu.
Jak proměnit jízdní kolo v nástroj teroru.
Jak k tomu využít osla, tažného koně, cokoli.
A stejně tak Rusové.
Takže, pokud vypukne násilí v zemi, jako je Afganistan, je to odkazem tohoto.
Ale musíme pochopit, že jsme měli obrovské štěstí.
Chci říci, já, já opravdu nemohu uvěřit svému štěstí, že tady stojím před vámi, hovořím.
Když jsem přijal funkci ministra financí, myslel jsem si, že mé šance na to, že přežiju více než tři roky, nejsou vyšší než 5 procent.
Taková byla rizika. A stála za to.
Já věřím, že to dokážeme a důvodem, proč to dokážeme, jsou lidé.
Víte, protože – uvedu jednu statistiku:
91% mužů v Afganistánu a 86% žen poslouchá nejméně tři radiové stanice denně.
Co se tedy týče jejich diskurzu, jejich úrovně znalosti světa, myslím, dovolil bych si tvrdit, že jsou mnohem sofistikovanější než venkovští Američané s vysokoškolským titulem a podstatná část Evropanů. Protože svět je pro ně důležitý.
A co je jejich převládající starostí?
Opuštěnost.
Afgánci se stali hluboce internacionalističtí.
Víte, když jsem se v prosinci 2001 vrátil, neměl jsem pražádnou touhu pracovat pro afgánskou vládu. Protože jsem žil jako nacionalista.
A já jim řekl – mým lidem s Američany kolem – osamostatněte se.
Ano, mám poradní funkci u OSN.
Projel jsem ve velkém shonu 10 afgánských provincií.
A každý mi říkal – byl to docela jiný svět.
Víte, oni se angažují.
Říkali, že vidí globální zájem a angažovanost, jako něco naprosto nezbytného pro budoucnost obyčejných lidí.
A věc, která dělá největší starost obyčejnému Afgánci – Clare Lockhartová je zde, tak budu citovat rozhovor, který měla s negramotnou ženou na severu Afganistánu.
A ta žena jí řekla, že je jí jedno, že nebude mít na stole žádné jídlo.
Že to, co jí dělá opravdu starost je, zda existuje nějaký plán pro budoucnost, kde by její děti mohly vést jiný život.
To mi dává naději.
CA: Jak Afganistán zajistí alternativní zdroj příjmů pro to množství lidí, kteří jsou existenčně závislí na obchodu s drogami?
AG: Jistě. No, zaprvé, místo aby posílali miliardu dolarů na vymícení drog a platili je pár bezpečnostním organizacím, měli by ty miliardy dolarů dát 50 nejvíce inovativním firmám na světě a požádat je, aby vytvořily milion pracovních míst.
Klíčem k vymícení drog jsou pracovní místa.
Podívejte, existuje jedna málo známá skutečnost: země, které mají legální zdroj příjmů pokrývající 1000 dolarů na hlavu, neprodukují drogy.
Zadruhé, textil.
Obchod je tím klíčem, ne dobročinná pomoc.
Spojené státy a Evropa by nám měly poskytnout nulový tarif.
Textilní průmysl je neuvěřitelně mobilní.
Pokud chcete, abychom byli schopní konkurovat Číně a přilákat investice, byli bychom zřejmě schopní získat čtyři až šest miliard dolarů do textilního průmyslu poměrně snadno, kdybychom měli nulovou daň - to by také vytvořilo ta správná pracovní místa.
Bavlna nedokáže konkurovat opiu, tričko už to dokáže.
A my musíme pochopit, že se tu jedná o řetězec hodnot.
A podívejte, obyčejný Afgánec už má dost toho poslouchat o malopodnikatelských půjčkách.
Jsou důležité, ale co obyčejná žena a muž, kteří jsou součástí malovýroby, opravdu chtějí, je přístup na globální trhy.
Nechtějí prodávat na charitativních bazarech, které jsou jen pro cizince a tu samou zatracenou košili vyšívat zas a znovu.
Co chceme, je partnerství s italskými návrhářskými společnostmi.
Ano, máme ty nejšikovnější řemeslníky na vyšívání na světě!
Proč nemůžeme udělat to samé, co se udělalo v severní Itálii?
Systém podomní výroby (putting-out system)?
Myslím, že z ekonomického hlediska je nyní třeba promyslet zásadní témata.
A co zde řeknu je, že charitativní pomoc nefunguje.
Víte, systém mezinárodní pomoci je porouchaný.
Nemá dostatečné znalosti, vizi, schopnosti.
Já jsem zcela pro mezinárodní pomoc, konec konců já sám jsem mnohé prostředky získal.
Ano, abych byl přesný, podařilo se mi přesvědčit svět, aby dal mé zemi 27,5 miliard.
Oni sami nám ty peníze dát nechtěli.
CA: A stále to nefungovalo?
AG: Ne, ne. To ne, že by to nefungovalo.
Jde o to, že dolar soukromé investice, se dle mého soudu rovná 20 dolarům mezinárodní pomoci, ve smyslu dynamiky, kterou je schopen vytvořit.
Další věcí je, že dolar pomoci může být ve skutečnosti 10 centů, může být 20 centů nebo může být 4 dolary.
Záleží, v jaké formě přijde, jaká míra podmíněnosti je k tomu navázána.
Víte, systém této pomoci byl nejprve navržen tak, aby z něj profitovali podnikatelé z rozvinutých zemí, ne, aby generoval růst v chudých zemích.
A to je opět jeden z těch předpokladů - Stejně jako autosedačky jsou předpokladem, který jsme zdědili ve vládách, a dveře.
Mysleli byste si, že americká vláda nebude předpokládat, že americké firmy by potřebovaly nějaké dotace k tomu, aby fungovaly v rozvojových zemích. Zajišťovaly poradenství. Ale oni to potřebují.
Existuje zde celá dlouhá historie vzájemné pomoci, která by nyní měla být přezkoumána.
Pokud cílem je vytvořit státy, které se o sebe dokážou spolehlivě postarat – a tento návrh se týká obou stran, víte, že jsem velmi tvrdý ke svým protějškům – pomoc musí jednou skončit v každé zemi po nějakém daném období.
A každý rok musí docházet k nějakému pokroku ve smyslu mobilizace domácích výnosů a růstu ekonomiky.
Pokud takovéto dohody nebude dosaženo, nebudete schopni udržet konsenzus.
Myslel jsem si, že bych vám řekl něco málo o čem rád píšu.
Rád se do svých témat ponořím.
Zkrátka se do nich vnořím a stanu se takovým lidským pokusným králíkem.
Vidím svůj život jako řadu experimentů.
Pracuju pro časopis Esquire a před pár lety jsem do něj napsal článek nazvaný "Můj život za využití subdodavatelů", kdy jsem si najal skupinu lidí v Bangaloru v Indii, aby za mě žili můj život.
Odpovídali na mé emaily.
Odpovídali na mé telefonáty.
Hádali se místo mě s mou manželkou, četli mému synovi pohádky na dobrou noc.
Byl to nejlepší měsíc v mém životě, protože jsem jenom seděl, četl knížky a díval se na filmy.
Byla to úžasná zkušenost.
Nedávno jsem napsal pro časopis Esquire článek o radikální upřímnosti.
Jde o hnutí - začal to jeden psycholog ve Virginii, který řekl, že bychom nikdy neměli lhát, možná s vyjímkou pokeru a golfu, ale nic jiného.
A nejen to, cokoliv vás napadne byste měli i říct.
A tak jsem se rozhodl, že to na měsíc zkusím.
To byl nejhorší měsíc v mém životě.
(Smích) Rozhodně to nedoporučuju.
Abych vám tu zkušenost trochu přiblížil, tak článek se potom jmenoval "Myslím si, že jsi tlustá."
(Smích) Bylo to těžké.
Moje nejnovější knížka - ta předchozí se jmenovala "Všechnoználek" a pojednávala o roce, který jsem strávil čtením encyklopedie Britannica od A do Z ve snaze naučit se všechno na světě, nebo abych byl přesnější od A-ak, což je druh jihoasijské hudby až po Zwyiec, což je - no, nechci vám zkazit konec.
(Smích) Na konci je opravdu zajímavý zvrat, jako v románech O. Henryho, takže to nechci pokazit.
Ale ten experiment jsem měl opravdu rád, protože to byl pokus kolik informací může lidský mozek pojmout,
i když, jak jsme slyšeli Kevina Kellyho, není potřeba si zapamatovat nic.
Stačí si to vygooglovat.
Takže jsem nějaký čas promrhal.
Zbožňuju tento druh experimentů, ale myslím si, že největším experimentem, kterým jsem prošel a který změnil můj život, je můj nejnovější, s nímž jsem strávil celý jeden rok ve snaze dodržovat všechny biblické zákony -- "Rok života podle Bible."
Podstoupil jsem to ze dvou důvodů.
První byl ten, že jsem vyrůstal úplně bez náboženství.
Jak se zmiňuju v jedné ze svých knih, jsem Žid asi tak moc, jako je Olive Garden italská restaurace.
(Smích) Tedy, ne moc.
Ale náboženství mě začalo zajímat víc a víc.
Myslím že, jde o charakteristickou záležitost našich časů, nebo aspoň o jednu z hlavních.
Mám syna. A rád bych věděl, co ho mám naučit.
Tak jsem se rozhodl do toho skočit po hlavě a zkusit žít podle Bible.
Druhý důvod, proč jsem toto podstoupil je moje obava z rostoucího fundamentalismu, náboženského fundamentalismu, a lidí, kteří říkají, že berou Bibli doslovně, což je podle některých průzkumů až 45-50% Američanů.
Takže jsem se rozhodl: co kdybych bral Bibli opravdu doslovně?
Rozhodl jsem se to dovést až do logického konce a vše v Bibli brát doslovně bez přebírání a vybírání.
První, co jsem udělal, bylo, že jsem si sehnal stoh biblí -
křesťanské bible,
židovské bible,
kamarád mi poslal cosi, co se jmenovalo hip-hoperská bible, kde je 23. žalm vystižen slovy "Pán je to vše," jakožto protiklad toho, jak jsem to znal já: "Pán je můj pastýř."
Pak jsem si několik verzí přečetl a poznamenal jsem si všechny zákony, které jsem tam našel.
Byl to pěkně dlouhý seznam - přes 700 pravidel.
Od nejznámějších, které jsem slyšel už dřív - Boží desatero, miluj bližního svého, buď plodný a rozmnožuj se.
Ty jsem chtěl následovat.
Ve skutečnosti beru své projekty velice vážně, a důkazem je, že se nám ten rok narodily dvojčata, takže rozhodně beru své projekty vážně.
Ale mimo to jsem chtěl následovat i ty stovky tajemných a nejasných zákonů, které jsou v Bibli.
V 3. knize Mojžíšově (Leviticus) je zákon: "Neoholíš si kouty svých vousů.
Nevěděl jsem, kde mám kouty, tak jsem se rozhodl, že to nechám všechno růst a na konci jsem vypadal nějak takto.
Dokážete si představit, že jsem strávil hodně času s ochrankou na letištích.
(Smích) Poslední dva měsíce mě moje žena nedala pusu.
Takže to rozhodně byla výzva.
Bible říká, že nesmíte nosit oblečení vyrobené ze směsi vláken, tak jsem si pomyslel: "Zní to zvláštně, ale vyzkouším to."
Dokud nevyzkoušíte, tak nevíte.
Zbavil jsem se všech svých triček ze směsi s bavlnou.
Bible říká, že pokud se dva muži perou a žena jednoho z nich chytne varlata toho druhého, pak její ruka má být useknuta.
Chtěl jsem to pravidlo následovat.
(Smích) Následoval jsem ho už od základů tím, že jsem se nepustil do rvačky s nikým, kdo měl nablízku manželku, která vypadala, že má silný stisk.
(Smích) Takže -- ještě jedna fotka s mými vousy.
Můžu říct, že to byl úžasný rok, protože skutečně změnil můj život a byl neuvěřitelně podnětný.
Zvláště dva druhy zákonů byli velmi náročné.
První byl vyhýbání se malým prohřeškům, které děláme každodenně.
Víte, dokážu strávit rok aniž bych zabil člověka, ale strávit rok aniž bych pomlouval, toužil nebo lhal -- žiju v New Yorku a pracuju jako novinář, takže tohle bylo 75, 80 procent náplně mého dne.
Ale bylo to nesmírně zajímavé, protože jsem byl schopen nějakých pokroků, byl jsem totiž hrozně překvapený, jak moc mé chování změnilo mé myšlenky.
Byla to jedna z největších lekcí za celý rok, téměř jsem předstíral, že jsem lepší člověk a skutečně se ze mě stal o něco málo lepší člověk.
Víte, vždycky jsem si myslel: "Změň svou mysl a změní se tvé chování", ale často je to přesně naopak.
Změníte chování a změní se vaše mysl.
Takže pokud chcete mít víc soucitu, navštěvujte pacienty v nemocnicích a skutečně se stanete soucitnější.
Darujte peníze na nějaké účely, a stanete se citově zapojenější do dané problematiky.
Šlo skutečně o kognitivní psychologii - kognitivní nesoulad - který jsem zažíval.
Bible ve skutečnosti mluví o kognitivní psychologii, velmi primitivní kognitivní psychologii.
V Příslovích se píše, že jestliže se budete smát, budete šťastnější, což všichni víme, je pravda.
Druhý typ zákonů, který se těžko následoval, byly zákony, které vás dostanou do maléru v Americe 21. století.
Tím nejlepším příkladem je kamenování cizoložníků.
(Smích) Ale jde o velkou část Bible, takže jsem si říkal, že ji musím aplikovat.
Měl jsem jednu příležitost kamenovat cizoložníka.
Stalo se to v parku, byl jsem oblečený do svého biblického oblečení - sandálů a bílého hábitu - protože zas a znova, zevnějšek ovlivňuje vnitřek.
A já jsem chtěl vidět, jak bude oblékání se biblicky ovlivňovat mou mysl.
A přišel ke mně muž a zeptal se "Proč jste takhle oblečený?"
Vysvětlil jsem mu svůj projekt a on řekl: "No, já jsem cizoložník, takže mě teď ukamenuješ?"
A já odpověděl: "No, to by bylo skvělé!"
(Smích) Vytáhl jsem z kapsy hrst kamenů, které jsem tam nosil už týdny doufajíc v takovouto interakci - a, vždyť víte, byly to jen oblázky - ale on mi je vzal z ruky.
Vlastně to byl postarší muž, kolem 70 let, jen abyste věděli.
Ale i tak to byl cizoložník, a vcelku naštvaný.
Vzal mi je z ruky a mrštil mi je do obličeje, a já jsem cítil, že bych mohl oko za oko, mohl jsem mu to vrátit a taky po něm jeden hodit.
Takže to byla moje zkušenost s kamenováním, která mi dovolila mluvit o takovýchto velkých problémech mnohem vážněji.
Jak může být Bible na některých místech tak barbarská, a zároveň na jiných tak úžasně moudrá?
Jak bychom se měli dívat na Bibli?
Měli bychom se na ni dívat jako původní záměr, jako Scaliovskou verzi Bible?
Jak byla Bible napsána?
A vzhledem k tomu, že tady je technicky gramotné obecenstvo, ve své knize mluvím o tom, jak mi Bible ve skutečnosti připomíná Wikipedii, kvůli všem těm autorům a editorům v průběhu stovek let.
A svým způsobem se vyvinula.
Nejde o knihu, která by byla napsána a pak seslána shůry.
Napadlo mě, že bych skončil povídáním o pár lekcích na cestu, které jsem se v průběhu toho roku naučil.
Zaprvé: Nebudeš bráti Písmo svaté doslovně.
Tohle bylo jasné už velmi brzo.
Protože pokud tak učiníte, skončíte jako blázen, budete kamenovat cizoložníky, nebo - tady je ještě jeden příklad -
no, a tady další - strávil jsem nějaký čas jako pastýř.
(Smích) Je to velmi odpočinkové zaměstnání.
Doporučuji. Toto je další, Bible říká, že během určité doby v měsíci se nesmíte dotknout žen, a nejen to, nesmíte si sednout na sedadlo, kde seděla menstrující žena.
Moje žena tohle považovala za velmi urážlivé, takže si posedala na všechny místa v našem bytě a já musel většinu roku strávit vestoje dokud jsem si nekoupil svoji vlastní židličku a nenosil si ji všude s sebou.
A potkal jsem stoupence kreacionismu.
A šel do jejich muzea.
To jsou ti, co to berou naprosto doslova.
Ale bylo to fascinující, protože vůbec nejde o hloupé lidi.
Vsadil bych se, že jejich IQ je stejné jako průměrné IQ evolucionistů.
Jde jen o to, že jejich víra je tak silná, co se týče doslovné interpretace Bible, že veškerá data překrucují, aby je napasovali do svého modelu.
Aby toho dosáhli, tak podstupují úžasná mentální cvičení.
A i přesto musím říct, že to muzeum bylo úchvatné.
Skutečně odvedli skvělou práci.
Pokud někdy pojedete do Kentucky, tam to je - můžete se podívat na film o biblické potopě, a ve stropě jsou postřikovače, které vás během scén potopy zamokří.
Takže ať si myslíte o kreacionismu cokoliv, a já si myslím, že je to šílené, odvedli skvělou práci.
(Smích) Další lekce je: Budeš vzdávati díky.
A to byla velká lekce, protože jsem se modlil, odříkaval modlitby na díkuvzdání, což je pro agnostika divné.
Ale děkoval jsem pořád, každý den, a začal jsem měnit svůj úhel pohledu
a začal jsem si uvědomovat ty stovky malých věcí, které se denně povedou bez mého povšimnutí, a které jsem bral automaticky - a místo toho jsem se soustředil na tři až čtyři, které se pokazili.
A to je ve skutečnosti můj klíč ke štěstí, mít na paměti, že po cestě sem se auto nepřevrátilo a na schodech jsem nezakopl.
Jde o věc hodnou povšimnutí.
Třetí: Budeš míti úctu.
To bylo nečekané, protože jsem svůj rok začal jako agnostik a na konci roku se ze mě stalo něco, čemu můj kamarád říká "uctivý agnostik", a já to zbožňuju.
A rád bych z toho udělal hnutí.
Takže jestli se někdo chcete přidat, základní myšlenkou je, že ať už Bůh je nebo není, na myšlence svátosti je něco důležitého a nádherného a naše rituály by měli být svaté.
Šábes může být svatý.
Tohle byla jedna ze skvělých věcí na tom roku, držet šábes, protože já jsem workoholik, takže mít jeden den, kdy nemůžete pracovat - to mi opravdu změnilo život.
To je idea svátosti, ať už Bůh existuje či ne.
Neměj předsudky.
Tohle ponauční vzešlo z toho, že jsem hodně času trávil v rozmanitých náboženských komunitách v celé Americe, protože jsem si přál, aby šlo o víc, než jen o mou cestu.
Přál jsem si, aby to bylo o náboženství v Americe.
Trávil jsem tedy čas s evangelíky, chasidisty a amiši.
Jsem velice hrdý, protože si myslím, že jsem jediný člověk v Americe, kdo předstihl svědka Jehovova v hovoru o Bibli.
(Smích) Po třech a půl hodinách se podíval na hodinky a řekl "Už musím jít".
(Smích) Mockrát děkuju.
Děkuju. Buďte požehnáni.
Ale bylo to zajímavé, protože jsem měl určité předsudky o, například, evangelickém křesťanství, a zjistil jsem, že jde o tak široké a rozmanité hnutí, že se o něm dají jen stěží dělat obecné závěry.
Potkal jsem skupinu, která si říká Křesťané červeného písma, kteří se zaměřují na červené slova v Bibli, tedy ty, které řekl Ježíš -
tak se tehdy tiskli ve starých biblích.
Jeden z jejich argumentů je, že Ježíš nikdy nemluvil o hmosexualitě.
Mají brožuru, na které je napsáno: "Tady stojí, co Ježíš řekl o homosexualitě," a když ji otevřete, je prázdná.
Tvrdí tedy, že Ježíš mluvil o pomoci vyděděncům, pomoci chudým.
To mě velice inspirovalo.
Doporučuji Jima Wallace a Tonyho Campola.
Jsou to velmi inspirující vůdci, ačkoliv nesouhlasím s valnou většinou toho, co říkají.
Rovněž: Nebudeš podceňovati iracionálno.
To bylo velmi nečekané, protože jsem vyrůstal ve vědeckém pohledu na svět, a tak to byl pro mě šok, když jsem zjistil, jak velkou část mého života ovládají nevysvětlitelné síly.
A jde o to, že pokud nejsou nebezpečné, nemusíme je zcela odmítat.
Naučil jsem se totiž - přemýšlel jsem, že jsem dělal všechny tyto biblické rituály, odděloval vlnu od lnu a ptal jsem se věřících: "Proč by nám Bible říkala, abych tom udělali?
Proč by se o to Bůh staral?" A oni odpovídali: "Nevíme, ale jsou to jen rituály, které nám poskytují význam."
A já řekl: "Vždyť to je šílené."
A oni odpověděli: "No a co ty?
Sfoukáváš svíčky na narozeninovém dortu.
Kdyby přiletěl Marťan a viděl jednoho člověka, jak sfoukává oheň na dortu a druhého člověka, který by nenosil oblečení ze směsice látek, řekl by snad Marťan: "No, tenhle člověk dává smysl, ale tenhle je blázen?" Myslím, že ne, mysím, že rituály jsou od přírody iracionální.
Klíčové je zvolit si správné rituály, které nikomu neublíží - ale rituály samy o sobě by neměly zmizet.
A jako poslední jsem se naučil: Budeš vybírati a voliti.
A to jsem se naučil, protože jsem se snažil následovat vše, co je v Bibli.
A selhal jsem na plné čáře.
Protože to nejde.
Musíte si vybírat a volit, a kdokoliv následuje Bibli bude vybírat a volit.
Důležité je vybrat si ty správné části.
Existuje obrat "bufetové náboženství", fundamentalisté jej používají v pejorativním smyslu, říkají "Ach, to je jen bufetové náboženství.
Jen si vybíráš a volíš."
Ale mým argumentem je: "Co je špatného na bufetech?"
Několikrát jsem se tam skvěle najedl.
Ale měl jsem tam i jídla, z kterých jsem se málem udávil.
Takže jde skutečně o vybírání částí Bible mluvící o soucitu, toleranci, lásce k bližnímu, nikoliv částí, které označují homosexualitu za hřích, mluví o netoleranci a násilí, což se v Bibli vyskytuje rovněž v hojné míře.
Máme-li tedy v této knize najít nějaký význam, budeme ji muset skutečně angažovat a porvat se s ní.
Říkal jsem si, že skončím ještě s pár dalšíma fotkama.
To jsem já jak čtu Bibli.
A jak přivolávám taxík.
(Smích) Vážně, a fungovalo to - a ano, to byla ve skutečnosti vypůjčená ovce, takže jsem ji musel ráno vrátit, ale dobře mi pro jeden den posloužila.
No každopádně vám mockrát děkuji, že jste mě něchali mluvit.
Já a moji kolegové Art Aron a Lucy Brown a další, jsme dali 37 lidí, kteří jsou šíleně zamilovaní, do funkční magnetické rezonance, která snímá mozek.
17 lidí, kteří byli šťastně zamilovaní a 15, kteří zrovna dostali kopačky, a zde začíná náš třetí experiment: studium lidí, kteří popisují, že jsou stále zamilovaní i po 10 až 25 letech po svatbě.
Toto je tedy krátká historie tohoto výzkumu.
V guatemalské džungli, v Tikalu, stojí chrám.
Byl postaven největším Králem Slunce, největšího města státu, největší civilizací Ameriky - Mayové.
Jeho jméno bylo Jasaw Chan K'awiil.
Byl vysoký 6 stop.
Žil do svých osmdesáti let, a byl pohřbený pod tento památník v roce 720 našeho letopočtu.
A mayské nápisy prohlašují, že byl hluboce zamilovaný do své ženy.
Proto na její počest postavil chrám, oproti jeho chrámu.
Každé jaro a podzim, přesně v den rovnodennosti, slunce vychází zpoza jeho chrámu, a dokonale zahaluje její chrám jeho stínem.
A tak jako slunce zapadá za jejím chrámem odpoledne, dokonale zahaluje jeho chrám jejím stínem.
Po 1300 letech, se tito dva milenci stále dotýkají a líbají navzájem ze svých hrobek.
Po celém světe se lidé milují.
Zpívají pro lásku, tancují pro lásku, skládají básně a příběhy o lásce.
Vyprávějí báje a legendy o lásce. Touží po lásce, žijí pro lásku,
zabíjí se pro lásku a umírají pro lásku.
Jak Walt Whitman jednou řekl, řekl, "Já bych vsadil pro tebe vše".
Antropologové nalezli důkaz romantické lásky ve 170 společenstvích.
Nikdy nenalezli společnost, která ji neměla.
Ale láska není vždy šťastnou zkušeností.
V jedné studii se studentů vysoké školy ptali na mnoho otázek týkající se lásky, ale dvě otázky, které mne nejvíce zaujaly, byly "Byl jste někdy odmítnut někým, koho jste opravdu miloval?"
A druhá otázka byla, "Dal jste někdy kopačky někomu, kdo opravdu miloval vás?"
Téměř 95 procent, jak mužů tak žen, odpovědělo na obě otázky "ano".
Skoro nikdo se lásce nevyhne.
Takže dříve než začnu mluvit o mozku, chtěla bych vám přečíst co si myslím, že je nejmocnější báseň o lásce na Zemi.
Jsou i jiné básně o lásce, které jsou samozřejmě také dobré, ale nemyslím si, že by tuto překonaly. Tuto báseň vyprávěl neznámý Indián z jižní Aljašky,
misionářovi v roce 1896 a zde je.
Ještě jsem neměla příležitost ji říci.
"Oheň probíhá celým mým tělem s bolestí tě milovat,
bolest probíhá celým mým tělem s ohněm mojí lásky pro tebe.
Bolest jako vír, která puká láskou pro tebe, stravován ohněm s láskou pro tebe,
Pamatuji si, co jsi mi řekl.
Přemýšlím o tvojí lásce ke mě, jsem rozdrásaný tvojí láskou ke mě.
Bolest a více bolesti,
kam jdeš s mojí láskou? Bylo mi řečeno, půjdeš odsud.
Bylo mi řečeno, necháš mne tady. Moje tělo je otupělé žalem.
Pamatuj, co jsem řekl, moje lásko.
Sbohem, lásko, sbohem."
Emily Dickinsonová jednou napsala, "Rozchod je vše, co potřebujeme vědět o pekle".
Kolik lidí trpělo běhěm všech těch milionů let lidského vývoje?
Kolik lidí na světě tancuje s povznesenou náladou v tuto minutu?
Romantická láska je jedna z nejmocnějších pocitů na Zemi.
Proto jsem se před několika lety rozhodla podívat se do mozku a studovat toto šílenství.
Naše první studie lidí, kteří byli šťastně zamilovaní, byla hodně propagována, a tak se o ní zmíním pouze krátce.
Blízko centra mozku jsme našli aktivitu v malé továrně, která se nazývá oblast předního stropu.
Nalezli jsme aktivitu v některých buňkách, která se nazývají ApEn buňky. Buňky, které ve skutečnosti vytváří dopamin, přírodní stimulant, a rozstřikují ho do mnoha mozkových oblastí.
Věru tato část, VTA, je částí mozkového odměňujícího systému.
Je hluboko pod vaším kognitivním způsobem myšlení.
Je pod vašimi emocemi.
Je to část, které mi říkáme plazivé jádro mozku, spjatá s potřebou, s motivací, se zaměřením a s touhou.
Ve skutečnosti, ta samá mozková oblast, kde jsme našli aktivitu se stala aktivní také když cítíte nával kokainu.
Ale romantická láska je daleko více než sjetí kokainem - přinejmenším z kokainu klesnete na dno.
Romantická láska je posedlost.
Zmocní se vás. Ztratíte vlastní zdravý rozum. Nemůžete přestat myslet na jinou lidskou bytost.
Někdo ve vaší hlavě kempuje.
Tak jako jeden japonský básník v osmém století řekl, "Moje touha nemá trvání, když přestane."
Pustina je láska.
A posedlost se může zhoršit, když jste byli odmítnuti.
Takže právě nyní, Lucy Brownová a já, vědec v oblasti neurologie v našem projektu, se díváme na data lidí, kteří byli dáni do přístroje poté, co právě dostali kopačky.
Ve skutečnosti to bylo velice složité, dát tyto lidi do přístroje, protože byli v tak špatném stavu. (Smích)
Takže v každém případě, našli jsme činnosti ve třech mozkových oblastech.
Našli jsme činnosti v mozkové oblasti, přesně v té samé mozkové oblasti spojené s intenzivní romantickou láskou.
Jakáto špatná náhoda.
Víte, když dostanete kopačky, jediná věc, kterou chcete zrovna udělat, je zapomenout na tu lidskou bytost, a pokračovat ve svém životě, ale ne, právě o to více je milujete.
Jako jeden římský básník jednou řekl, řekl, "Menší je moje naděje, a o to žhavější je moje láska." A vskutku, nyní víme proč.
O 2000 let později, můžeme tohle v mozku vysvětlit.
Tento mozkový systém, systém odměn, pro potřebu, motivaci, touhu a zaměření, se stává více aktivní, když nemůžete získat, co chcete.
V tomto případě, největší odměnou života: vhodný protějšek.
Našli jsme činnosti také v dalších oblastech mozku - v mozkové oblasti spojené s kalkulací zisku a ztrát.
Víte, ležíte tam, díváte se na obrázek, a jste v tom přístroji, a vypočítáváte, víte, co se stalo špatně.
Jak víte, co jsem ztratil?
Vlastně, Lucy a já máme o tom takový vtip.
Pochází ze hry od Davida Mameta, kde jsou ve hře dva umělci, co šidí a ta žena šidí muže, a ten muž se podívá na ženu a říká, "Ty jsi špatný koník, nevsadím si na tebe."
A vskutku, je to ta část mozku, jádro základu, které se stává aktivním jako když měříte svoje výhry a prohry.
Je to také oblast mozku, která se stává činnou kdy jste ochotný jít do obrovského rizika pro velké výhry a velké prohry.
V neposlední řadě, jsme našli činnost v oblasti mozku spojenou s hlubokou náklonností k jinému jednotlivci.
Není divu, že lidé po celém světě trpí a máme tolik zločinů z vášně.
Když jste byli v lásce odmítnuti, ne jenom že jste zaplaveni pocity romantické lásky, ale cítíte hlubokou náklonnost k tomuto jedinci.
Navíc, odměnou tohoto mozkového obvodu je práce, a cítíte intenzivní energii, silnou pozornost, intenzivní motivaci a ochotu vše riskovat, abyste vyhráli největší životní cenu.
Takže, co jsem se naučila z tohoto experimentu, který bych chtěla říci světu?
Především, napadlo mě, že romantická láska je nutkání, základní nutkání po protějšku.
Ne sexuální nutkání - sexuální nutkání vás dostane tam ven, kde hledáte celou škálu partnerů.
Romantická láska vám umožní zaměřit svou párovací energii v jednu chvíli jenom na jednoho, uchovává vaši párovací energii, a umožní začít proces párování s touto jedinou osobou.
Zamyslím-li se nad všemi básněmi, které jsem o romantické lásce četla, nejlépe vše shrnuje je to, co řekl Platón před 2000 lety.
Řekl, "Bůh lásky žije ve stavu potřeby.
Je to potřeba. Je to nutkání. Je to homeostatická nerovnováha.
Jako hlad a žízeň, je téměř nemožné to potlačit."
Začala jsem věřit, že romantická láska je závislost: dokonale báječná závislost, když se vše daří, a dokonale děsivá závislost při neúspěchu.
A vskutku, má to všechny vlastnosti závislosti.
Zaměříte se na osobu, utkvěle na ni myslíte, dychtíte po ní, překrucujete realitu, jste ochotni obrovsky riskovat, abyste tuto osobu získali.
A to má všechny tři hlavní vlastnosti závislosti. Tolerance - potřebujete dotyčnou osobu vidět více a více - skončení a nakonec recidiva. Mám přítelkyni, která se nyní dostává z hrozné milostné události,
bylo to asi po osmi měsíci, kdy se začínala se cítit lépe. A jednoho dne řídila svoje auto,
a najednou uslyšela v rádiu písničku, která jí připomněla toho muže.
A ona - nejenže se ta bezprostřední touha vrátila zpět, ale musela zastavit na kraji silnice a začala brečet.
Takže, jedna věc, kterou bych chtěla, aby lékařská veřejnost, právnická veřejnost a dokonce univerzitní veřejnost, viděla, pokud to dokážou pochopit, že skutečně, romantická láska je jedna z nejnávykovějších substancí na Zemi.
Také bych ráda řekla světu, že zvířata milují.
Není na této planetě zvířete, které se páří jen tak s něčím, co jde kolem.
Moc starý, moc mladý, moc zanedbaný, moc hloupý a oni to neudělají.
Ledaže byste byl strčen do laboratorní klece - a to víte, když strávíte celý váš celý život v malé krabici, nebudete tak vybíraví při tom, s kým budete mít sex - ale já jsem se dívala na stovky druhů, a všude v divočině mají zvířata oblíbence.
Ve skutečnosti, etologové to vědí.
Je zde přes osm slov, kterými nazývají zvířecí favoritismus: výběrový, výběr samce, výběr samice, sexuálný výběr.
A vskutku, tři akademické články, ve kterých se dívají na tuto přitažlivost, a která může trvat pouze vteřinu, ale která je jednoznačnou přitažlivostí, a buď tato stejná oblast mozku, tento systém odměn, nebo chemické slučeniny tohoto systému odměn, jsou zahrnuty.
Vlastně si myslím, že zvířecí přitažlivost může být bezprostřední - můžete vidět slona, který okamžitě jde za jiným slonem.
A myslím si, že toto jsou opravdu počátky, kterému vy a já říkáme, "láska na první pohled". Lidé se mne často ptali, zda to,
co vím o lásce, mi jí nepokazilo.
A velice jednoduše říkám, to těžko.
Můžete znát každou jednotlivou ingredienci v kousku čokoládového dortu, a poté když si sednete a jíte ten koláč, pořád ještě můžete cítit tu radost.
A určitě jsem udělala ty samé chyby, které všichni ostatní také dělají, ale to opravdu prohloubilo moje pochopení a soucit, opravdu, pro celý lidský život.
Ve skutečnosti, v New Yorku, často se přichytím v situaci, kdy se dívám na dětský kočárek a lituji to malé dítě,
a vlastně někdy je mi líto toho kuřete na mém talíři, když přemýšlím, jak silný systém mozku je.
Náš nejnovější pokus se líhne pod vedením kolegy, Arta Arona, který dal dohromady skupinu lídí, kteří tvrdí, že jsou stále ještě zamilovaní, ve svém dlouhodobém vztahu, do funkčního MRI.
Dali jsme tak dohromady zatím 5 lidí, a vskutku, našli jsme přesně tu samou věc.
Oni nelžou.
Oblasti mozku spojené se silnou romantickou láskou, jsou stále aktivní, i o 25 let později.
Je zde stále spousta otázek, na které je potřeba odpovědět a zeptat se ohledně romantické lásky.
Otázka, na které pracuji právě v této minutě a kterou řeknu jenom během vteřiny a potom skončím, je, proč se zamilujete do této osoby a ne radši do jiné?
Nikdy by mě ani nenapadlo nad tím přemýšlet, ale z webové stránky www.match.com, internetová seznamka, za mnou přišli před třemi lety a zeptali se mne na tuto otázku.
A já jsem řekla, nevím.
Vím, co se děje v mozku, když se zamilujete, ale nevím, proč se zamilujete do této osoby a ne raději do nějaké jiné.
A tak jsem předešlé tři roky zabývala právě tímto.
A je spousta důvodů, proč se zamilujete do této osoby a ne radši do jiné, to vám psychologové mohou říci. A máme tendenci zamilovat se do osoby
se stejným společensko ekonomickým původem, stejné obecné úrovně inteligence, stejné obecné úrovně dobrého vzhledu, a stejných náboženských hodnot.
Vaše dětství určitě hraje roli, ale nikdo neví jak.
A to je asi tak vše, to je vše, co vědí.
Ne, nikdy nepřišli na ten způsob, jakým dvě osobnosti pasují k sobě tak, aby vytvořili dobrý vztah.
Tak mě začalo napadat, že možná vaše biologie vás táhne směrem k některým lidem radši než k jiným.
A zkonstruovala jsem dotazník, abych viděla do jaké míry se u vás projevuje dopamin, serotonin, estrogen a testosteron.
Myslím, že jsme vyvinuli čtyři velice obsáhlé osobnostní typy propojené s podílem těchto čtyř chemických látek v mozku.
A na této seznamovací stránce, kterou jsem vytvořila, nazvanou www.chemistry.com. se vás nejdříve ptám na sérii otázek, abych viděla, do jaké míry se u vás projevují tyto chemické látky, a dívám se, kdo si vybírá koho, by ho miloval.
A 3,7 milionu lidí vyplnilo tento dotazník v Americe,
asi 600.000 lidí v dalších 33 zemích.
Nyní dávám tyto údaje dohromady, a někdy - vždycky bude existovat kouzlo lásky, ale myslím, že blíže pochopím, proč, když vejdete do místnosti a každý je stejného původu jako vy, má stejnou obecnou úroveň inteligence, má tu samou úroveň dobrého vzhledu, a vy necítíte, že by vás to přitahovalo uplně ke všem.
Myslím, že to je biologie.
Myslím, že v příštích několika letech pochopíme všechny možné druhy mechanismů v mozku, které nás táhnou k jedné osobě a ne k jiné.
Takže to uzavřu takto.
Toto jsou moji starší lidé.
Faulkner jednou řekl, "Minulost nevymřela, a ještě to není ani minulost."
Vskutku, neseme si velkou nálož z uplynulého času v lidském mozku.
A tak je tady jedna věc, která mne žene k porozumění lidské povahy, a tohle mi to připomíná.
Toto jsou dvě ženy.
Ženy vytvářejí důvěrné přátelství jinak než muži.
Ženy vytvářejí důvěrné přátelství pomocí rozhovoru tváří tvář.
Otočíme se proti sobě, a děláme to, čemu říkáme "upřený zakotvený pohled" a mluvíme.
Toto je pro ženy intimita.
Myslím, že to pochází z doby před mnoha miliony let, z toho držení dítěte před vaším obličejem, uchlácholit ho, pokárat ho a vzdělávat jej slovy. Muži inklinují k důvěrnostem pouze vedle sebe,
(smích) Jakmile jeden muž vyhledává, druhý muž se dívá jinam.
(smích) Myslím, že to pochází z doby před mnoha miliony let, stojíc si za tím - sedíc za keřem, dívající se přímo před sebe, zkoušející udeřit bizona kamenem do hlavy.
(smích) Myslím, že po miliony let, muži čelili svým nepřátelům, seděli bok po boku s přáteli.
Takže moje konečné sdělení je: láska je v nás.
Je hluboce uložena v mozku.
Naší výzvou je navzájem si rozumět.
Děkuji. (potlesk)
Všichni víme, že spořit je důležité a je to něco, co bychom měli dělat.
A přesto to celkově děláme méně a méně.
[Jak fungujeme] Víme, co máme dělat.
Otázka zní: Jak?
A to jsem vás sem přišla naučit.
Jak spoříte neodpovídá tomu, jak jste chytří, nebo jak máte silnou vůli.
Kolik šetříme, závisí na podnětech z našeho okolí.
Dám vám příklad.
Provedli jsme studii, ve které jsme jedné skupině ukázali jejich příjem jednou za měsíc.
Další skupině jsme ukázali příjmy na týdenní bázi.
A zjistili jsme, že lidé, kteří viděli svůj příjem každý týden, si byli celý měsíc schopni rozpočtovat lépe.
Nyní je důležité vědět, že jsme nezměnili, kolik peněz lidé dostávali. Pouze jsme změnili rámec, ve kterém chápali svůj příjem.
A signály z prostředí, jako tyhlety, mají vliv.
Nebudu sdílet triky, které už znáte.
Neřeknu vám, jak si otevřít spořicí účet či jak začít šetřit na stáří.
Co budu s vámi sdílet je, jak překlenout tuto mezeru mezi záměry ušetřit a vašimi činy.
Jste připraveni?
Tady je číslo jedna: využijte sílu předběžného závazku.
V podstatě si o sobě přemýšlíme dvěma různými způsoby: naše současné já a naše budoucí já.
V budoucnu budeme dokonalí.
V budoucnu budeme spořit na stáří, zhubneme, budeme volat častěji rodičům.
Ale často zapomínáme, že naše budoucí já je přesně ta samá osoba jako naše současné já.
Víme, že jeden z nejlepších termínů je, když se vrací daňové přeplatky.
Takže jsme zkusili A/B test.
První skupině jsme poslali sms na začátku února. Snad ještě dříve, než podávají daňová přiznání.
A ptali jsme se jich: „Pokud Vám vrátí přeplatek, jaké procento byste chtěli ušetřit?“
To je opravdu těžká otázka.
Nevěděli, zda přeplatek dostanou nebo kolik to bude.
Ale ptali jsme se stejně.
Ve druhé skupině, jsme se ptali lidí, hned poté, co obdrželi svou refundaci. „Jaké procento byste chtěli ušetřit?“
Takže, co se stalo.
V tom druhém případě, kdy lidé nejdříve dostali své přeplatky, tak chtěli ušetřit asi 17 procent vrácených daní.
Ale v případě, kdy jsme se ptali lidí, než dokonce přiznali své daně, se míra úspor zvýšila ze 17 na 27 procent, když jsme se ptali v únoru.
Čím to?
Protože slibujete za své budoucí já. A toto samozřejmě umí ušetřit 27 procent.
Tyto velké změny ve spořivosti přišly ze skutečnosti, že jsme změnili rozhodovací prostředí.
Chceme, abyste byli schopni využít stejné schopnosti.
Takže popřemýšlejte o způsobech, jak můžete zavázat své budoucí já k něčemu, o čem dnes víte, že to bude trochu těžké.
Přihlaste se k aplikaci, která vám umožní rozhodovat o úsporách v předstihu.
Trik spočívá v tom, že musí mít zavazující smlouvu.
Číslo dvě: užijte přechodu ke svému prospěchu.
Udělali jsme experiment s webem, který pomáhá starším lidem, aby sdíleli své bydlení.
Měli jsme dvě reklamy na sociálním médiu, cílené na stejnou populaci 64-letých.
Jedné skupině jsme řekli: „Hej, vy stárnete.
Jste připraveni na důchod?
Sdílení domu může pomoci.“
Ke druhé skupině jsme byli trochu konkrétnější a řekli: „Je vám 64 , zanedlouho 65.
Jste připraveni na důchod?
Sdílení domu může pomoci.“
To, co děláme této druhé skupině, je zdůraznění, že jde o přechod.
A najednou jsme viděli, že míra prokliku a pak i míra zapojení díky zdůraznění narostly
V psychologii to nazýváme „efekt nového začátku“
Ať už se jedná o začátek nového roku, nebo dokonce nové sezóny, Vaše motivace jednat se zvyšuje.
Takže teď si naplánujte žádat o schůzku na den před svými příštími narozeninami.
Najděte finanční cíl, který nejvíc chcete udělat,
a zavažte se k tomu.
Třetí a poslední trik: Ovládněte malé časté nákupy.
Provedli jsme několik různých studií a zjistili, že výdaje, kterých lidé nejvíce litují, jsou (po bankovních poplatcích) ty za rychlé občerstvení.
Je to častý nákup, který děláme téměř každý den. A je to smrt vykrvácením.
Kávu tady, burrito tam ...
Sčítá se to a snižuje naši schopnost spořit.
Když jsem žila v New Yorku, podívala jsem se na náklady a zjistila, že jsem utratila více než 2.000 dolarů za Uber a Liftago.
Bylo to víc než můj pronájem v New Yorku.
Přísahala jsem, že to změním.
Příští měsíc jsem zase utratila 2.000 USD. Beze změn. Informace samotná totiž chování nemění.
Nechtěla jsem změnit své životní prostředí.
Když jsem tedy byla 4.000 USD v mínusu, udělala jsem dvě věci:
První je, že jsem vymazala svou kreditní kartu z aplikací na sdílení jízd.
Místo ní jsem přidala debetní kartu, která měla jen 300 dolarů na měsíc.
Kdybych potřebovala víc, musela bych projít celý proces přidání nové karty. Víme, že každé kliknutí, každá bariéra, mění naše chování.
Nejsme stroje.
Nemáme v hlavě počítadlo na porovnávání reálných a zamýšlených útrat.
Ale co naše mozky umí velmi dobře, je počítat počet případů, kdy jsme něco udělali.
Takže jsem si dala limit,
že použiju aplikace na sdílení jízd maximálně třikrát týdně.
To mě donutilo omezit své cesty.
Zvládla jsem výdaje na sdílené jízdy k radosti mého manžela, díky změně prostředí, již jsem provedla.
Takže ovládnsi uvědomte své problematické výdaje a změníte jejich prostředí, aby to bylo pro vás těžší.
To jsou mé tipy pro vás.
Ale chci, abyste si pamatovali jednu věc.
Jako lidské bytosti můžeme být, když jde o úspory a o výdaje a rozpočty, iracionální.
Ale naštěstí to o sobě víme. Můžeme předvídat, jak se budeme v určitých podmínkách chovat.
Udělejme to úsporami.
Změňme své prostředí, abychom pomohli budoucímu já.
Rád bych vás vzal ve svém životě nazpět asi o sedm let.
Je páteční odpoledne, pár dní před Vánocemi v roce 2009. Byl jsem ředitelem operací ve společnosti pro spotřební výrobky v San Francisku, když jsem byl povolán na jednání, které již probíhalo.
Ukázalo se, že tato schůzka byl můj výstupní pohovor.
Vyhodili mě spolu s několika dalšími.
V té době mi bylo 64 let.
Nebylo to úplně nečekané.
Podepsal jsem stoh papírů, shromáždil své osobní věci a odešel za svou ženou, která na mě čekala v nedaleké restauraci, nic netušíc.
O několik hodin později, jsme byli oba opilí na mraky.
(Smích) Takže více než 40 let souvislého zaměstnání pro různé společnosti, velké i malé, bylo u konce.
Měl jsem ale dobrou síť, dobrou pověst, tak jsem si myslel, že budu v pořádku.
Byl jsem inženýr ve výrobě a balení. Měl jsem dobré zázemí.
Odchod do důchodu, stejně jako pro tolik lidí, pro mě prostě nebyl myslitelný. Takže jsem se příštích pár let věnoval poradenství, bez jakékoli vášně.
A pak zapustila kořeny myšlenka zrozena z mého zájmu o naše životní prostředí.
Chtěl jsem si vybudovat vlastní podnik: navrhování a výroba rozložitelných obalů z odpadu - papírového, zemědělského, i textilního odpadu - nahrazení toxických jednorázových plastových obalů, na kterých jsme se všichni stali závislými.
Tohle se nazývá čistá technologie, a mě to připadalo jako něco opravdu smysluplné.
Podnik, který by mohl pomoci snížit objem miliard liber každoročně vyhozených plastových obalů na jedno použití, znečišťujících naši zemi, naše řeky a naše oceány, které zanecháváme k řešení budoucím generacím: našim vnoučatům, mým vnoučatům.
A tak nyní ve věku 66 let, se 40 lety zkušeností, jsem se poprvé stal podnikatelem.
(Ovace) (Potlesk) Děkuji.
Ale je toho víc.
(Smích) Spousta problémů, které bylo třeba řešit: výroba, distribuce, tvorba pracovních míst, patenty, partnerství, financování... to vše jsou typické problémy pro začínající firmy, ale stěží typické pro mě.
A nyní slovo o financování.
Žiji a pracuji v San Franciscu. Pokud hledáte financování, obvykle budete mít konkurenci velmi mladých lidí z high-tech průmyslu, a to může být velmi odrazující a zastrašující.
Mám boty starší než je většina těchto lidí.
(Smích) Vážně. (Smích)
Ale o pět let později jsem nadšený a hrdý na to, že vám mohu sdělit, že naše příjmy se každoročně zdvojnásobují, nemáme žádný dluh, máme několik značkových klientů, náš patent byl schválen, mám skvělého partnera, který byl se mnou hned od začátku, a vyhráli jsme více než 20 ocenění za práci, kterou děláme.
Ale to nejlepší ze všeho je, že jsme alespoň trochu - opravdu trochu - pomohli v celosvětové krizi znečištění plasty.
(Potlesk) A já dělám tu nejvděčnější a nejsmysluplnější práci svého života.
Řeknu vám, že existuje spousta zdrojů pro podnikatele všech věkových kategorií. Ale to, po čem jsem opravdu před pěti lety toužil, bylo najít jiné začínající podnikatele, kteří by byli v mém věku.
Neměl jsem žádné vzory, absolutně žádné.
Ten 20 letý vývojář aplikací ze Silicon Valley nebyl můj vzor.
(Smích) I když jsem si jistý, že byl velmi chytrý - (Smích) Chci s tím něco udělat, a chci, abychom s tím my všichni něco udělali.
Chci, abychom začali víc mluvit o lidech, kteří se nestali podnikateli, dokud nebyli seniory.
Mluvit o těch odvážných mužích a ženách, kteří začínají, když jejich vrstevníci v podstatě končí.
A pak spojit všechny tyto lidi napříč odvětvími, regiony, zeměmi - vybudovat komunitu.
Víte, Finanční úřad říká, že 64 procent nových pracovních míst vytvořených v soukromém sektoru v USA je díky malým podnikům jako je ten můj.
A kdo říká, že zůstaneme navždy malí?
Máme zajímavou kulturu, která opravdu očekává, že když dosáhnete určitého věku, budete hrát golf nebo dámu, nebo celou dobu hlídat vnoučata.
A já zbožňuji svá vnoučata - (Smích) ale jsem také zapálený do vytváření něčeho smysluplného na globálním trhu.
A budu mít hodně společnosti.
Podle Úřadu pro sčítání lidu, bude do roku 2050 v této zemi 84 milionů seniorů.
To je úžasné číslo.
To je téměř dvakrát tolik, než máme dnes.
Dokážete si představit, kolik začínajících podnikatelů bude mezi 84 miliony lidí?
A všichni budou mít čtyři desítky let zkušeností.
(Smích) Takže když říkám: "Začněme mluvit víc o těchto úžasných podnikatelích, " mám na mysli, pojďme mluvit o jejich podnikání, stejně jako to děláme s podnikáním jejich mnohem mladších kolegů.
Starší podnikatelé v této zemi mají 70 procentní úspěšnost zakládání nových podniků.
Jsme jako dobrý sportovní tým mezi podnikateli - (Smích) (Potlesk) A toto číslo klesá na 28 procent u mladších podnikatelů.
Tyhle údaje pocházejí od agentury CMI se sídlem ve Velké Británii.
Nejsou tedy úspěchy 70 letého podnikatele stejně tak smysluplné, stejně tak senzační, jako úspěchy 30 letého podnikatele?
Samozřejmě že jsou.
Proto bych rád udělal frázi "70 přes 70" stejně ... (Smích) stejně tak běžnou jako je výraz "30 pod 30."
(Potlesk) Děkuji.
(Ovace) (Potlesk)
Když jsem byl prezidentem Americké Psychologické Asociace, snažili se mě naučit, jak komunikovat s médii,
a moje setkání se CNN shrnuje, o čem budu dnes mluvit, což je "jedenáctý důvod být optimistický."
Redaktor Discoveru nám jich řekl deset, já vám řeknu ten jedenáctý.
Takže za mnou přišli ze CNN a řekli mi, "profesore Seligmane, řekl byste nám, jaký je současný stav psychologie?
Chtěli bychom s Vámi o tom udělat rozhovor."
A já odpověděl, "skvěle."
Ona odpověděla, "ale toto je CNN, dáme vám velmi málo času."
Tak jsem řekl, "dobře, kolik slov dostanu?"
A ona řekla, "no, jedno."
(Smích) Kamery točily a ona říká, "profesore Seligmane, jaký je současný stav psychologie ?"
"Dobrý."
(Smích) "Střih. Střih. To nepůjde.
Měli bychom vám opravdu dát trochu více času."
"Dobře, kolik slov dostanu tentokrát?"
Doktore Seligmane, jaký je současný stav psychologie?"
"Není dobrý."
(Smích) "Podívejte, Doktore Seligmane, je nám jasné, že se takto necítíte zrovna pohodlně.
Měli bychom vám opravdu dát více času.
Tentokrát můžete použít tři slova.
Profesore Seligmane, jaký je současný stav psychologie?"
"Není dost dobrý." A o tom mám v plánu dnes mluvit.
Chci vám říci, proč byla psychologie dobrá, proč nebyla dobrá a jak by se mohla stát, během deseti let, dost dobrá.
V souběžném shrnuti bych chtěl říct to samé o technologii, o zábavě a designu, protože si myslím, že mají velice podobné problémy.
Takže, proč byla psychologie dobrá ?
No, více než 60 let psychologie pracovala v modelech nemocí.
Před 10-ti lety, když jsem byl v letadle, představil jsem se svému spolusedícímu a řekl mu, co dělám za práci, tak se ode mě odtáhl. Protože, jak docela přesně říkali, psychologie zjišťuje, co je s vámi špatně.
Prostě se snaží odhalit blázna.
A teď, když řeknu lidem, co dělám, tak za mnou chodí.
A co bylo dobré na psychologii, na 30 miliardové investici Národního institutu duševního zdraví, na práci při odkrývání modelu chorob, na tom, co všechno pro nás znamená psychologie. Je to fakt, že před 60 lety žádná z poruch nebyla léčitelná -- toto poznání bylo to naprosto klamné.
A teď 14 z těchto poruch je léčitelných, dvě z nich skutečně vyléčitelné.
Další věc, která se stala, je, že se rozvinula věda, a taky věda o duševních nemocí.
Zjistili jsme, že bychom mohli vzít nejasné pojmy jako deprese, alkoholismus a změřit je vědecky, abychom mohli vytvořit klasifikaci duševních nemocí. Abychom mohli porozumět důvodům duševních nemocí.
Mohli jsme se podívat napříč časem na ty samé lidi -- například ty, kteří byli geneticky náchylní ke schizofrenii, a ptát se, jaké to má spojitosti s mateřstvím, genetikou. Mohli jsme izolovat třetí faktor prováděním experimentů týkajících se duševních nemocí.
A nejlepší z toho je, že jsme byli schopni, v posledních 50-ti letech, vyvinout léky a postupy psychologické léčby,
a poté jsme je mohli pečlivě testovat na libovolných úkolech, postavených na základě placebo principu -- zahodit věci, které nefungovaly, ponechat ty, které aktivně fungovaly.
A závěr toho je, že psychologie a psychiatrie, za posledních 60 let, může skutečně tvrdit, že jsme schopni udělat z utrápených lidí méně utrápené.
A já si myslím, že to je ohromné.
Ale co nebylo dobré, jsou tři skutečnosti, které byly následky tohoto procesu.
První byla morální -- psychologové a psychiatři se začali zabývat duševními následky zkušeností u obětí zločinu a diagnostikou nemocí; takže náš pohled na lidskou přirozenost byl takový, že pokud jste měli problém, tak s vámi bylo něco špatně.
A my jsme zapomněli, že lidé si vybírají a dělají rozhodnutí.
Zapomněli jsme na zodpovědnost.
To byla první cena.
Druhá cena byla, že jsme zapomněli na vás, na lidi.
Zapomněli jsme na zlepšování běžných životů.
Zapomněli jsme na poslání dělat poměrně bezproblémové lidi šťastnějšími, spokojenějšími, produktivnějšími a "genialita," "velký talent," se stal špinavým slovy.
Nikdo na tom nepracuje.
A třetí problém na modelu nemocí je, že v úsilí nějak pomoci lidem, kteří mají problémy, v našem úsilí nějak napravit škody, nás nikdy nenapadlo vymyslet nějaký zásah, aby byli lidé šťastnějšími, pozitivní zásah.
Takže to nebylo dobré.
A to je to, co vede osobnosti jako Nancy Etcoff, Dan Gilbert, Mike Csikszentmihalyi a mě pracovat na něčem, čemu říkám pozitivní psychologie, která má tři cíle.
Za prvé by se psychologie měla zabývat lidskou silou stejně jakou lidskou slabostí.
Měla by se zabývat budováním síly stejně jako napravováním škod.
Měla by se zabývat nejlepšími věcmi v životě
a měla by se zabývat tím, aby životy normálních lidí byly naplňující, a zabývat se génii a péčí o velké talenty.
To, co jsme dělali v posledních 10-ti letech a co je naše naděje do budoucna, je pozitivní psychologie: věda o tom, co dáva životu cenu.
Ukázalo se, že můžeme měřit rozdílné druhy štěstí.
A kdokoli z vás, zdarma, může jít na webové stránky a zkusit si celou řadu testů na štěstí.
Můžete se ptát, jak se vyrovnáte s pozitivní emocí, se smyslem, s proudem, oproti doslova deseti tisícům ostatních lidí?
My jsme vytvořili klasifikaci odlišnou od diagnostické příručky duševních chorob: Je to klasifikace silných stránek a dobrých vlastností, která zohledňuje rozdíly pohlaví, jak jsou vymezeny, jak je diagnostikovat, co je vytváří a co se jim staví do cesty.
Zjistili jsme, že bychom mohli objevit příčinu pozitivních stavů, vztah mezi činností levé hemisféry a činností pravé hemisféry jako příčiny štěstí.
Strávil jsem svůj život prací s extrémně nešťastnými lidmi a kladl jsem si otázku, jak se extrémně nešťastní lidé odlišují od ostatních ?
A před šesti lety jsem se začal ptát na extrémně šťastné lidí,
a jak se oni liší od ostatních ?
Ukázalo se, že je zde jedna skutečnost, kterou se liší. Nejsou více věřící, nejsou v lepší kondici, nemají více peněz, nejsou pohlednější, nemají více dobrých zážitků a méně těch špatných.
Jediné v čem se liší: jsou extrémně společenští.
Nesedí na seminářích v sobotu ráno.
(Smích) Netráví čas sami.
Každý z nich prožívá romantický vztah a každý má bohatý rozsah přátel.
Ale pozor. To jsou pouze související data, ne příčinná. To, o čem dneska hodlám mluvit, je štěstí v hollywoodském pojetí: štěstí z nadšení a smíchu a dobré nálady.
A já vám navrhnu, že to není zdaleka dost za chviličku. Zjistili jsme, ze bychom mohli začít sledováním zásahů tak, jak probíhaly během staletí,
od Buddhy až k Tony Robbinsnovi.
Bylo navrženo kolem 120 intervencí, které měly údajně udělat lidi šťastnými.
Zjistili jsme, že jsme schopni hodně z nich zmanualizovat a skutečně jsme provedli náhodné zadání účinnosti a efektivity.
Abychom zjistili, které z nich ve skutečnosti dělají lidi trvale šťastnými ?
Během pár minut vám řeknu některé z našich výsledků.
Ale konečný výsledek je, že poslání, které chci, aby psychologie měla, navíc ke svému poslání léčit duševně nemocné a navíc ke svému poslání dělat nešťastné lidi méně nešťastnými, je, jestli může psychologie opravdu dělat lidi šťastnějšími?
A abychom se na tuto otázku mohli zeptat -- štěstí není slovo, které používám často -- museli jsme prozkoumat, jak se můžeme na štěstí ptát.
A já se domnívám, že jsou tři různé -- a já jim říkám rozdílné, protože je vytvářejí odlišné zákroky -- je možné mít jeden, spíše než jiný -- tři rozdílné šťastné životy.
První šťastný život je příjemný život.
Je to život, ve kterém máte tolik pozitivních emocí, kolik jen můžete, a schopnosti k tomu je umocnit.
Druhý je život v závazku -- život ve vaší práci, vaše rodičovství, vaše láska, vaše volno, čas se pro vás zastavuje.
To je to, o čem Aristotelés mluvil.
A třetí, smysluplný život.
Chtěl bych říct něco málo o každém z těch životů, a co o nich víme.
První život je život příjemný a je jednoduše tak dobrý, jak si ho můžeme představit. Má tolik potěšení, kolik jen může, tolik positivních emocí, kolik může; a učení se schopnostem -- vychutnávání, všímavosti -- to ten život zesiluje, rozpíná se tím v čase a prostoru.
Ale příjemný život má tři nedostatky, a to je důvod, proč pozitivní psychologie není štěstí-ologie a proč tady nekončí.
První nevýhoda je fakt, že se ukázalo, že příjemný život, vaše zkušenost positivních emocí, je dedičná, dědičná přibližně z 50-ti procent, a vlastně ani ne moc upravitelná.
Takže různé triky, které Matthieu [Ricard], já a ostatní známe o zvyšování množství pozitivních emocí ve vašem životě, jsou z 15 až 20 procent techniky, jak z toho získat více.
Za druhé, pozitivní emoce jsou návyky, které se budují opravdu rychle.
Je to celé jako francouzská vanilková zmrzlina, první ochutnání je 100 procent; v době, kdy se dostanete k šestému soustu, je tento pocit pryč.
Jak jsem řekl, není to zvláště poddajné.
A to vede ke druhému životu.
Musím vám povědět o mém kamarádovi Lenim, abych mohl mluvil o tom, proč je pozitivní psychologie více než pozitivní emoce, více než vytváření radosti.
Ve dvou ze tří velkých oblastech života, v době, kdy bylo Lenimu 30, Len byl neskutečně úspěšný.
První aréna byla práce.
V době, kdy mu bylo 20, byl obchodník s opcemi.
V době, kdy mu bylo 25, byl multimilionář a šéf společnosti obchodující s opcemi.
Ve druhé, ve hře -- je národní šampión v bridži.
Ale ve třetí velké aréně života, lásce, je Len velice neúspěšný.
A důvod, proč byl, je proto, že to byl studený čumák.
(Smích) Len je introvert.
Americké ženy říkaly Lenimu, když s nimi randil, "Není s tebou žádná legrace. Nemáš žádné positivní emoce.
Běž pryč." Len byl dostatečně zámožný, aby si mohl dovolit psychoanalitika z Park Avenue, který se pět let snažil najít sexuální trauma, které nějakým způsobem zablokovalo pozitivní emoce v něm.
Ale ukázalo se, že neměl žádné sexuální trauma.
Ukázalo se -- Len vyrůstal na Long Islandu a hrál fotbal a díval se na fotbal a hrál bridž --
Len je ve spodních pěti procentech, kterým říkáme positivní afekty.
Otázka zní, je Len nešťastný?
A já chci říct, že ne.
Opak toho, co nám psychologie řekla o spodních 50-ti procentech lidské rasy v pozitivní afektivitě. Já si myslím, že Len je jeden z nejšťastnějších lidí, co znám.
Není odevzdán do pekla neštěstí, a to je proto, že Len, jako většina z vás, je ohromně schopný provozu.
Když v 9:30 ráno vchází do patra American Exchange, čas se pro něj zastavuje.
Od té doby, co je zahrána první karta, až do 10 dnů později, kdy je konec turnaje, čas se zastavuje pro Lena.
A to je přesně to, o čem Mike Csikszentmihalyi mluvil, o proudění. A je to odlišné od radosti ve velice důležitém směru.
Radost má nezpracované city: víte, že se to děje. Má to myšlenku a pocit.
Ale jak Mike včera řekl -- během proudu nemůžete cítit nic.
Jste v proudu s hudbou.
Čas se zastavuje.
Jste intenzivně soustředění.
A to je přesná charakteristika toho, co si myslíme, že je dobrý život.
A my si myslíme, že je na to recept, a tím je znalost vašich největších přednosti. A opět, existuje dobrý test na zjištění vašich pěti nejsilnějších stránek. A poté předělání vašeho života, abyste je používali tak často, jak je to možné.
Předělání vaší práce, vaší lásky, vašeho prostoru, vašeho přátelství, vašeho rodičovství.
Pouze jeden příklad. Jeden člověk, se kterým jsem pracoval, byl pracovníkem v Genuardi's (supermarketu).
Nesnášela tu práci.
Pracovala svým způsobem během školy.
Její nejsilnější stránkou byla sociální inteligence,
takže předělala svou práci tak, aby setkání s ní bylo hlavní událostí nákupu pro každého zákazníka.
Nepodařilo se jí to.
Udělala to, že vzala své největší přednosti a upravila svou práci tak, aby je mohla používat co nejvíce.
Nemáte z to usměvavost.
Nevypadáte jako Debbie Reynolds.
Nehihňáte se moc.
Co z toho máte, je více zaujetí.
Takže, to je druhá cesta.
První cesta, positivní emoce. Druhá cesta je eudaimonní proud. (blaženost vznikající z dobrého jednání) A třetí cesta je smyslnost.
Ta je ve štěstí tradičně nejvíce ceněná.
Smyslnost se z tohoto pohledu skládá z -- velmi podobné eudaimonii -- skládá se z vědomosti vašich největších předností a využíváním jich ve službách něčeho většího, než jste vy.
Zmínil jsem, že pro všechny tři druhy života, pro příjemný život, dobrý život, smysluplný život, lidé teď tvrdě pracují na otázce, jestli je něco, co změní trvale životy těchto lidí?
A odpověď se zdá být ano.
Jsou provedeny při pevně stanovených pravidlech.
Jsou provedeny stejným způsobem, jako testujeme drogy, abychom zjistili, co opravdu funguje.
Takže náhodně stanovíme vzorek lidí kontrolovaných placebem, pro dlouhodobé studium různých zásahů.
Abychom ukázali druh zásahu, který jsme zjistili, že má účinek, když učíme lidi o příjemném životě, jak mít více radosti v životě, jedním z vašich úkolů je využít smyslnostní dovednosti, schopnosti požitku a pomocí nich navrhnout krásný den.
Příští sobotu si udělejte volno a naplánujte si pro sebe krásný den a použijte při tom schopnost požitku a smyslnosti k tomu zvýšit tyto radosti.
V tomto směru můžeme dokázat, že je přijemný život vylepšen.
Vděčnost se dostaví. Chci, abyste to se mnou teď všichni zkusili, pokud můžete.
Zavřete oči.
Chtěl bych, abyste si vzpomněli na někoho, kdo udělal něco ohromně důležitého, co změnilo váš život v dobrém směru, a komu jste nikdy náležitě nepoděkovali.
Ten člověk musí být naživu.
OK. Teď, tedy, můžete otevřít oči.
Doufám, že všichni máte takového člověka.
Vaše zadání, když se učíte vděčné návštěvy, je napsat 300 slovní dopis tomu člověku, zavolejte mu na telefon do Phoenixu, zeptejte se, jestli můžete přijet, neříkejte proč, ukažte se před jeho dveřmi,
přečtěte ten dopis -- každý se při tom rozpláče.
Když je testujeme o týden později, o měsíc později, o tři měsíce později, tak jsou oba šťastnější a méně sklíčení.
Další příklad je rande předností, ve kterém dáme partnerům za úkol určit jejich největší přednosti pomocí testu a poté, aby navrhli večer, při kterém oba využijí své přednosti.
Zjistili jsme, že je to posilovač vztahů.
A zábava spíše oproti dobročinnosti.
Ale je to neskutečně povzbuzující být ve skupině, jako je tato, ve které mnoho z vás změnilo své životy k dobročinnosti.
No, moji vysokoškoláci a lidi, se kterými pracuji, to ještě neobjevili, takže ve skutečnosti máme lidi, kteří dělají něco dobrého a kteří dělají něco zábavného a můžeme to porovnat.
Zjistíte, že když děláte něco zábavného, tak to má krátké trvání.
Pokud uděláte něco dobročinného, abyste pomohli jiné osobě, tak to trvá a trvá.
Takže toto jsou nějaké příklady positivních zásahů.
Takže, další a poslední věc, kterou chci říct, je, že se zajímáme o to, kolik radosti ze života lidé mají.
A o tom to opravdu je, to je náš proměnný cíl.
My se na tu otázku ptáme, jako funkci třech rozdílných životů, kolik radosti ze života máte?
Takže se ptáme -- a já jsem to dělal v 15 replikacích zahrnujících tisíce lidí -- v jakém rozsahu hledání potěšení, hledání pozitivních emocí, příjemného života, hledání závazku, zastavení času a hledání smyslu, přispívá k životní spokojenosti?
Naše výsledky nás překvapily, ale zpětně byly tím, čím jsme si mysleli.
Ukázalo se, že snaha o dosažení potěšení nemá skoro žádné přispění k životní spokojenosti.
Snaha o dosažení smyslnosti je nejsilnější.
Hledání závazku je také velmi silné.
Potěšení má význam, pokud máte závazek a také smyslnost, poté je potěšení onen našlehaný krém a třešnička.
Což znamená pro plnohodnotný život -- součet je lepší než části, pokud máte všechny tři. Naopak, pokud nemáte ani jedno ze tří,
prázdný život, součet je méně než části.
Teď si klademe otázku, zda tentýž vztah, fyzické zdraví, chorobnost, délka života a produktivita, řídí ten stejný vztah?
To znamená, celkově, je produktivita funkcí pozitivních emocí, závazku a smyslu?
Je zdraví funkcí positivního závazku, potěšení a smyslu života?
Je důvod myslet si, že odpověď na oboje by mohla být ano.
Takže, Chris řekl, že poslední přednášející má možnost pokusit se spojit, co jsme slyšeli, a to je úžasné.
Nikdy jsem nebyl na takovém shromáždění jako je toto.
Nikdy jsem neviděl řečníky, co by toho měli tolik společného, což byla jedna z těch pozoruhodných věcí.
Ale zjistil jsem, že problémy psychologie se zdají být podobné, jako problémy technologie, zábavy a designu, v následujícím směru. Všichni víme, že technologie, zábava a design byli a můžou být použity k destruktivním účelům.
Také víme, že technologie, zábava a design můžou být použity ke zmírnění trápení.
A mimochodem, rozdílnost mezi zmírňováním trápení a vytvářením štěstí je extrémně důležitá.
Myslel jsem si, když jsem se před 30-ti lety stal terapeutem, že, pokud budu dost dobrý na to učinit někoho nedeprimovaného, neúzkostlivého, nenaštvaného, tak je udělám šťastnými.
A nikdy jsem to nezjistil. Zjistil jsem, že to nejlepší, co můžete udělat, je dostat se na nulu. Oni ale byli prázdní.
A ukázalo se, že schopnosti štěstí, schopnosti příjemného života, schopnosti závazku, schopnosti smyslu, jsou rozdílné od schopností zmírňovat trápení.
Stejná věc platí pro technologii, zábavu a design, myslím.
Je reálné pro tyto tři řidiče našeho světa zvýšit štěstí, zvýšit pozitivní emoce,
a přesně tak byli používány.
Pokud rozdělíte štěstí stejným způsobem jako já -- ne pouze pozitivní emoce, to zdaleka nestačí -- v životě je proud a je tam také smysl.
Jak nám Laura Lee řekla, design, a, já se domnívám, zábava a technologie, mohou být také využity k tomu, aby byla častěji využita smyslnost v životě.
Takže na závěr, jedenáctý důvod k optimismu, navíc k vesmírnému výtahu, je, že si myslím, že technologií, zábavou a designem, můžeme skutečně zvýšit množství prostoru lidského štěstí na planetě.
A jestli bude technologie schopna v další dekádě nebou dvou zlepšit příjemný život, dobrý život a smyslný život, tak to bude dost dobré.
Jestli bude zábava upravena tak, aby zvýšila pozitivní emoce, smysl, eudaimonii, tak to bude dost dobré.
A pokud design zvýší pozitivní emoce, eudaimonii a proud a smysl, tak to, co společně děláme, se stane dost dobrým.
(Potlesk)
Zpovídáme ředitele, policisty, řidiče kamionů, kuchaře, inženýry.
Zpovídali jsme všechny, kteří pracují.
A díky tomu víme, že ke spokojenosti potřebují všichni zaměstnanci totéž.
[Jak pracujeme] Na světě je přes 3 miliardy pracujících lidí.
Asi 40 procent z nich vám řekne, že jsou v práci spokojení.
To znamená, že asi 1,8 miliardy, tedy skoro 2 miliardy lidí, není v práci spokojených.
A co to znamená pro lidi a pro firmy, ve kterých pracují?
Pojďme se bavit o penězích.
Firmy se spoustou spokojených zaměstnanců mají trojnásobný nárůst příjmů v porovnání s firmami, kde tomu tak není.
Cena jejich akcií na akciovém trhu roste trojnásobně.
Fluktuace zaměstnanců je zde poloviční oproti firmám s nespokojenými zaměstnanci.
Velkým překvapením je, že kvůli tomu nutně nemusíte utratit víc peněz.
Není to o stolním tenise a masážích a venčení mazlíčků.
Není to o výhodách.
Celé je to o tom, jak se k nim chovají nadřízení a ostatní zaměstnanci.
Rád bych se podělil o pár nápadů, jak mít spokojené zaměstnance.
Nápad číslo jedna. Ve firmách se spokojenými zaměstnanci najdete tyto dvě věci: důvěru a respekt.
Vedoucí často říkají: "Věříme našim zaměstnancům.
Přenášíme na ně pravomoci."
A když pak zaměstnanec potřebuje laptop - a toto je reálný příklad - musí ho schválit 15 dalších lidí.
Zaměstnanci všechna ta slova rádi uslyší, ale proč musí laptop za 30 tisíc schvalovat 15 lidí?
Utratili jste vlastně víc peněz za schvalování než za laptop.
A pak zaměstnanci může připadat, že mu zase tolik nedůvěřujete.
Takže co mohou firmy udělat, aby udržely úroveň důvěry?
První firma, která mě napadá, je Four Seasons.
Mají naprosto úžasné hotely po celém světě.
Svým zaměstnancům říkají: "Pro zákazníka udělejte vše, co vám připadne vhodné."
Když zaměstnancům věříte, že udělají vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, budou z toho mít skvělý pocit.
I díky tomu mají Four Seasons ten nejlepší zákaznický servis na světě.
Nápad číslo dvě: férovost.
Věc, která nabourá důvěru ve firmu rychleji než cokoli jiného je to, když zaměstnanec cítí, že se s ním nejedná férově.
Zaměstnanci chtějí rovné zacházení - nehledě na svoje postavení, odpracované roky, věk, zkušenosti nebo druh zaměstnání - při srovnání s kýmkoli jiným.
Když přemýšlím o firmách, které s lidmi jednají férově, jako první mě napadne Salesforce.
Zjistili, že muži a ženy pracující na stejné pozici, se stejnou úrovní dovedností, nedostávají stejné výplaty.
Bez váhání vypočítali rozdíl a investovali 3 miliony dolarů, aby platy vyvážili.
Nápad číslo tři je umět naslouchat.
Abychom dokázali naslouchat různým lidem, musíme se pár věcí odnaučit.
Všechny nás učili aktivně naslouchat a držet oční kontakt - intenzivní zírání a soucitný pohled.
To není naslouchání.
Opakování toho, co vám někdo řekne - to není naslouchání.
Pokora a hledání nejlepšího možného řešení - o tom je naslouchání.
A zaměstnanci vycítí, jestli to umíte, nebo ne.
Pokud s vámi mluví a podělí se o nějaký nápad, chtějí vědět, zda ho při rozhodování zvážíte.
Věc, kterou každý ocení a vyžaduje, když s vámi mluví, je jistota, že na tom, co říká, opravdu záleží a může to skutečně změnit váš názor.
Jaký by jinak měl váš rozhovor smysl?
Všichni známe věci, které je třeba změnit, věci, které musíme dělat jinak.
Naše chování, jednání s ostatními, to, jak reagujeme, jak podporujeme jiné, definuje pracovní prožitek všech kolem nás.
Svět nepotřebuje další marné pokusy o změnu v lepšího člověka.
Ale změnit se kvůli tomu, že v něco věříte, že znáte smysl svého života, pro který jste ochotni riskovat skoro všechno, protože je to pro vás důležité - to je důvod, proč se změnit.
A pokud tomu tak není, měli byste si hledat jinou práci.
Základní problém s prací v kanceláři je ten, že nemůžete ovlivňovat svoje pracovní prostředí.
[Jak pracujeme] [Dropbox] Ahoj, jmenuji se Matt a jsem ředitelem Automattic, který stojí za WordPress.com, Jetpack a WooCommerce.
Máme skoro 800 zaměstnanců, kteří žijí všude možně, od Kalifornie po Alabamu, od Mississippi až po Texas, kde žiju já.
Žijí celkem v 67 zemích.
V Kanadě, Mexiku, Indii, na Novém Zélandu.
Někteří dokonce ani nemají stálý domov, jsou nomádi.
Ať už cestují v karavanech nebo pomocí Airbnb, každý den, týden nebo měsíc bývají na jiném místě.
Pokud dokážou najít dobrou wi-fi, je nám jedno, kde jsou.
Na distribuovanou práci jsme se nezaměřili náhodou.
Od samého začátku to byla to vědomá volba.
Všiměte si, že nepoužívám výraz „na dálku“, protože vyvolává domněnky, že někteří lidé jsou důležití a jiní ne.
Pro to, co děláme, používám slovo „distribuovaná“, kde je každý rovnocenným hráčem.
Myslím, že distribuovaná pracovní síla je pro firmu nejefektivnější.
Klíčem je cílevědomý přístup.
Když začínal WordPress, s většinou z prvních 20 zaměstnanců jsem se nikdy osobně nepotkal.
Ale dlouhá léta jsme spolupracovali online.
Chtěl jsem v tom pokračovat z jednoduchého důvodu.
Věřím, že talent a inteligence jsou rovnoměrně rozloženy po celém světě.
Příležitosti ale ne.
V Silicon Valley loví velké technologické firmy v podstatě ve stejném rybníčku či zátoce.
Distribuovaná firma může lovit v celém oceánu.
Místo toho, kdo vyrostl v Japonsku, ale žije v Kalifornii, můžete získat někoho, kdo žije, pracuje, probouzí se a chodí spát kdekoliv na světě.
Přináší odlišný pohled daný jinou kulturou a odlišnou životní zkušenost.
Za rozhodnutím vydat se distribuovanou cestou je touha dát lidem autonomii v tom, jak dělají svou práci.
Pokud pro vás není důležitý konkrétní čas, můžete si vytvořit svůj vlastní rozvrh.
Každý může mít světlou kancelář, svoje okno, jídlo, které má rád, můžete si vybrat, kdy bude hrát hudba a kdy bude ticho.
Můžete si nastavit teplotu v místnosti.
Můžete ušetřit čas na dojíždění a využít ho na věci, které jsou pro vás důležité.
Distribuovaná pracovní síla je ideální pro technologické firmy.
Lidé se mě ale často ptají: „U vás tohle funguje, ale co ostatní?“
Pokud máte kancelář, můžete udělat několik věcí, aby fungovala distribuovaně.
Zaprvé: vše dokumentujte.
V kanceláři, kuchyni nebo na chodbě uděláte rozhodnutí ve chvilce.
Ale pokud lidé pracují na dálku a někteří členové týmu si domluví něco, k čemu pak jiní nemají přístup, nechápou, proč ta rozhodnutí byla učiněna.
Vždy zaznamenávejte, kam jste se dostali a o čem jste přemýšleli.
To umožní ostatním navázat tam, kde jste skončili.
Mohou na to reagovat lidé z různých časových zón a je skvělé získat různé názory, když se firma vyvíjí, když lidé odcházejí a přicházejí.
Zkuste komunikovat online, jak nejvíc je to možné.
Jakmile je všechno sdílené a veřejné, novým lidem to umožňuje rychle se zapojit.
Také potřebujete mít správné nástroje.
Existuje spousta aplikací a služeb, které pomohou s každodenní komunikací, videokonferencemi, řízením projektu.
Věci, které změnily váš způsob práce, už asi nemají fyzickou povahu.
Přistupujete k nim přes počítač.
Experimentujte s různými nástroji, které umožní spolupráci, hledejte, co funguje.
Při osobních setkáních buďte produktivní.
V běžné kanceláři jste na stejném místě 48 týdnů v roce a možná jste tak tři až čtyři týdny pryč.
Snažíme se to přehodit: scházíme se krátce, hodně intenzivně.
Jednou ročně máme velký sraz, kde se na týden schází celá firma.
Je to napůl práce, napůl zábava.
Hlavním cílem je spojovat lidí.
Chceme se ujistit, že každý vše chápe a má stejné noty a že navázal styky se svými kolegy.
Až potom budou spolupracovat, bude se jim porozumění a empatie hodit.
A pár zkušeností závěrem: nechte lidi, ať si svoje pracovní prostředí pružně přizpůsobí.
V Automatticu má každý příspěvek na spolupráci, který může věnovat na společné prostory nebo třeba ke koupi kávy, aby ho nevyhodili z kavárny.
Jedna skupina v Seattlu se rozhodla svoje příspěvky sloučit a pronajala si prostory na rybářském molu.
Každý, kdo přijde do firmy, získá příspěvek na home office.
Za tyto peníze si může koupit správnou židli, monitor, další věci potřebné k práci, aby měl co nejproduktivnější prostředí.
Dnes dává přednost distribuované práci jen několik společností.
Odhaduji, že za jednu či dvě dekády bude tímto způsobem fungovat 90 procent firem, které budou chtít ovlivňovat chod světa. Vyvinou se jako výlučně distribuované nebo těmi distribuovanými budou nahrazeny.
Až budete přemýšlet, co dalšího vybudujete, zvažte, jak můžete získat globální talenty, jak dát lidem autonomii v tom, kde chtějí žít a pracovat a stále plně spolupracujte na čemkoliv, co společně vytváříte.
Dekorativní používání drátů v Jižní Africe existuje po několik století.
Ale modernizace přinesla komunikaci a úplně nový materiál coby telefonní kabel.
Migrace z vesnic do měst znamenala, že nové industriální materiály začaly zaměňovat vzácné přírodní trávy.
Zde můžete vidět změnu od počátku používání současných materiálů.
Tyhle kousky pocházejí ze 40. a 50. let
V 90. letech mě moje vášeň pro přechodné formy umění vedla k novým formám, které pocházely od squatterů za Durbanem.
Dostala jsem příležitost pracovat s touto komunitou a začala jsem je rozvíjet a vzdělávat je o mírách a designu.
A projekt se postupně rozrostl až na 50 dráteníků během jednoho roku.
Brzy jsme vyčerpaly materiál na skládkách, který nám mohli poskytnout, tak jsme donutili výrobce drátů, aby nám pomohl nejenom s dodáváním materiálu na kotoučích, produkoval podle našich potřeb pro specifické barvy.
V tu dobu jsem uvažovala, že máme hodně možností vyrábět současné produkty, nejom s etnickými, ale více moderními vzory.
A tak jsem vyrobila celou řadu podle masově vyráběných sad, která se mnohem víc hodila pro trh kvalitních dekoračních produktů, které mohly být prodávány na lokálních trzích i v zahraničí.
Jak můžete vidět, začali jsme experimentovat s tvary, formami, míry se staly velice důležité a stalo se to naším hlavním projektem. Je to úspěšné, už funguje 12 let, zásobujeme Conran Shop UK (obchod s moderními doplňky) a Donna Karan, je to teda skvělé.
Tady je naše hlavní skupina dráteníků.
Každý týden přicházejí do Durbanu.
Všichni mají bankovní účty.
Všichni se vrátili zpátky na venkov, odkud přišli.
Jedná se o týdenní výrobu.
Toto je ta původní komunita, kterou jsem vám předtím ukázala.
Ta se také dne modernizuje a dává práci 300 dráteníkům.
A toto mluví za vše (Tento projekt změnil můj život i mých dětí.)
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Když mi bylo 13, přišel jsem kvůli tichému infarktu o svého dědečka.
Ještě hroznější bylo, že v 75 letech byl dědeček normální zdravý a čilý, měl ale cukrovku.
Bylo to tak bolestné zjištění, že jsem se rozhodl proti tomuto zabijákovi bojovat a zkusit s tím něco udělat.
Výsledky nedávných studií byly šokující. Podle jejich odhadu podlehne každoročně infarktu téměř osm milionů lidí.
Infarkt nastane z mnoha důvodů, nejčastěji ale tehdy, když dojde k ucpání tepen, je přerušen krevní oběh a buňky srdečního svalu trpící nedostatkem kyslíku začnou odumírat.
Obvyklé příznaky infarktu asi znáte: bolest na hrudi, bolest paže, dušnost, únava a tak dále.
Celkem často se ale vyskytuje typ infarktu, který je stejně smrtelný, ale obtížněji rozpoznatelný, protože je bez příznaků.
Lidé s tichým infarktem si neuvědomují, co se děje, a proto nevyhledají lékařskou pomoc a v kritickém okamžiku se jim většinou nedostane nutné péče.
A i když se náhodou do nemocnice dostanou, buď před, nebo po srdečním záchvatu, budou zřejmě muset projít jedním nebo více zdlouhavými, drahými testy a léčením, které jsou při diagnostikování infarktu považovány za zlatá pravidla.
Ještě víc znepokojující je ale fakt, že téměř 45 % z celkového počtu infarktů tvoří bezpříznakové infarkty.
Lidé s cukrovkou či podobnou chorobou trpí poškozením nervů a tedy nepociťují tu bolest, která obvykle signalizuje, že mají možná infarkt.
To znamená, že je infarkt poškodí, aniž by o tom věděli nebo něco cítili.
Tito pacienti, kterým už tak hrozí riziko, trpí poškozením nervů a nedostane se jim okamžité lékařské péče.
Nevědí, že dojde k nečekané události.
Můj dědeček byl taky rizikový pacient.
Zabýval jsem se tím dál, četl jsem, co se dalo, abych problematice srdce porozuměl, setkal jsem se s vědci a pracoval v laboratořích napříč Indií.
A nakonec, po třech dlouhých letech vytrvalého bádání, se můžu se světem podělit o slibné řešení.
Neinvazivní, levný přístroj, který je přenosný a rizikoví pacienti jej mohou nosit neustále.
Výrazně snižuje potřebu brát krev, funguje nepřetržitě a shromažďuje a analyzuje údaje v předem nastavených intervalech.
Všechny tyto údaje jsou sbírány za jediným účelem: zachytit nastávající infarkt.
Jde o slibné řešení, které nám může v budoucnu pomoci.
Možná nevíte, jak je srdce ve skutečnosti inteligentní.
Předtím, než selže, se to snaží několikrát sdělit vašemu tělu projevem příznaků, jako je bolest na hrudi.
Tyto příznaky jsou spuštěny, když srdci začne chybět okysličená krev.
Pamatujete si ale, že jsem zmínil poškození nervů.
Toto poškození umlčí příznaky předcházející tichému infarktu, který se tak stává ještě nebezpečnější.
A možná ani obvyklé příznaky neznáte.
Srdce mezitím do vašeho krevního oběhu uvolní taky určité látky, srdeční biomarkery nebo bílkoviny, které jsou varováním, jsou nouzovým signálem. Naznačují, že je srdce v nebezpečí.
Jak se nebezpečí zvětšuje, dochází k extrémnímu zvýšení koncentrace těchto srdečních biomarkerů.
Můj přístroj se opírá pouze o tato data.
Důležité je, že tyto biomarkery jsou přítomny v jednom z nejranějších stádií infarktu, kdy je téměř jisté, že člověk přežije, pokud je mu poskytnuta včasná lékařská péče.
Můj přístroj je založen čistě na tomto principu.
Funguje takto:
Silikonová náplast se nosí buď na zápěstí nebo v blízkosti hrudi.
Aniž by se musela odebrat krev pro biomarkerový test, tato náplast dokáže rozeznat, izolovat a sledovat biomarker specifický pro infarkt, který se jmenuje H-FABP, a varuje vás, pokud dosáhne v krevním oběhu kritické hladiny. Jde o mnohem jednodušší, snadnější a levnější postup, než jsou konvenční metody diagnostikování infarktu.
Kontrolováním údajů o koncentraci biomarkerů by takový systém, s pokročilejším výzkumem v budoucnu, mohl pro rizikové pacienty významně snížit potřebu návštěvy u lékaře kvůli biomarkerovému krevnímu testu. Přístroj snímající hladiny biomarkerů v reálném čase lze totiž nosit pořád.
Takže pokud zařízení zjistí, že hladina biomarkerů se zvedne nad kritický bod, rizikový pacient dostane varování o nadcházející srdeční příhodě a o tom, že potřebuje okamžitou lékařskou pozornost.
Přestože zařízení nedokáže pacientovi poskytnout kompletní analýzu poranění srdce, může být velmi prospěšné tím, že pacientovi hlásí, že je v nebezpečí a upozorní ho na to, že potřebuje okamžitou lékařskou péči.
Každý rizikový pacient teď získá víc času na přežití a k vyhledání lékařské pomoci.
Nemusí tedy podstoupit drahé a invazivní léčení, které by bylo nutné po prodělání infarktu.
Když se můj přístroj testoval pod dohledem na rizikových pacientech, výsledky z klinických validačních testů potvrdily, že jeho přesnost a citlivost dosahuje téměř 96 %.
Svůj přístroj chci poskytnout ve dvou verzích: jedna bude provádět digitální analýzu hladiny biomarkerů a druhá, jednodušší verze pro lidi z venkova bude vibrovat, když biomarkery překročí kritickou hranici.
Když se podíváme na pokroky ve zdravotní péči v oblasti kardiologie, jde spíš o péči o nemocné, než o preventivní sebepéči a technologii.
Doslova čekáme, až k infarktu dojde a velkou většinu prostředků vynaložíme na následnou péči.
Tehdy už ale dochází k nevratnému poškození.
Pevně věřím, že je na čase, abychom lékařství přehodnotili.
Musíme zřídit proaktivní zdravotnické technologie.
Změna musí přijít ne za 10 let, ne za pět let, ale už dnes.
Jednoho dne tak snad, s pomocí těchto přístrojů, někdo jiný neztratí svého dědečka, tak jako já.
Děkuji mnohokrát.
Děkuji.
(potlesk)
"Dělat dvě věci najednou je jako nedělat ani jednu."
Skvělý políček do tváře multitaskingu, že? Citát je často připisován starořímskému spisovateli Publiu Syrusovi, i když, víme jak to chodí, pravděpodobně to nikdy neřekl.
Nicméně zajímá mě, je-li tomu skutečně tak?
Myslím, že to samozřejmě platí o mailování při večeři nebo smskování při řízení, případně o tweetování během TED Talku.
Ale rád bych tvrdil, že pro důležitou činnost, je dělání dvou věcí najednou - nebo tří či dokonce čtyř - přesně tím, k čemu bychom měli směřovat.
Za příklad postačí Albert Einstein.
V roce 1905 vydal čtyři pozoruhodné vědecké články.
Jeden z nich byl o Brownově pohybu, čímž podal empirický důkaz existence atomů a položil základy matematiky pro velkou část finanční ekonomie.
Dalším článkem byla speciální teorie relativity.
Další byl o fotoelektrickém efektu, na jeho principu fungují solární panely, skvělá práce.
Za tohle mu dali Nobelovu cenu.
A čtvrtý představil rovnici, o níž jste možná slyšeli: E se rovná mc na druhou.
Tak jak to tedy je s tím neděláním několika věcí najednou?
Samozřejmě, pracovat současně na Brownově pohybu, speciální relativitě a fotoelektrickém efektu - není přesně stejný druh multitaskingu jako snapchatting, když sledujete "Westworld".
Hodně se liší.
A Einstein, inu, Einstein je Einstein, je neopakovatelný, je jedinečný.
Ale vzorec chování, který Einstein ukázal, není vůbec jedinečný.
Je velmi běžný u vysoce tvůrčích lidí, jak umělců, tak vědců, a rád bych mu dal jméno: zpomalený multitasking.
Zpomalený multitasking zdánlivě není intuitivní.
To, co zde popisuji, je mít několik souběžných projektů, kdy skáčete mezi tématy dozadu a dopředu podle nálady nebo jak vyžaduje situace.
A důvodem, proč se to nezdá intuitivní, je to, že se uchylujeme k multitaskingu ze zoufalství.
Spěcháme, chceme vše naráz stihnout.
Kdybychom byli ochotni zpomalit multitasking, možná bychom zjistili, že to funguje naprosto brilantně.
Před 60 lety začala mladá psycholožka jménem Bernice Eidusonová dlouhý výzkumný projekt o osobnostech a pracovních návycích předních 40 vědců.
Einstein byl již po smrti, ale další čtyři, které studovala, získali Nobelovu cenu, mezi nimi Linus Pauling a Richard Feynman.
Výzkum pokračoval po desetiletí, ve skutečnosti pokračoval i poté, co profesorka Eidusonová zemřela.
A jednou z otázek, na které odpověděl, bylo: "Jak to, že někteří vědci dokážou produkovat důležitou činnost po celý svůj život?"
V čem jsou tak zvláštní?
Je to jejich osobnost? Jsou to jejich dovednosti? Jejich každodenní rutina?
Vzorec, který se objevil, byl jasný a myslím, že pro některé překvapující.
Nejlepší vědci stále měnili předmět zájmu.
V průběhu svého prvního sta vědeckých prací měnili stále témata.
Chcete zkusit hádat jak často?
Třikrát?
Pětkrát?
Ne, nejkreativnější z vědců změnili téma v průměru 43krát v průběhu svého prvního sta výzkumných prací.
Zdá se, že tajemstvím tvořivosti je zpomalený multitasking.
Výzkum Eidusonové naznačuje, že je potřeba s multitaskingem počítat a připomínat si, jak užitečný může být.
A není jediná, kdo to objevil.
Různí badatelé, kteří různými metodami studovali vysoce kreativní lidi, zjistili, že mívají velmi často rozpracovaných více projektů najednou a oproti většině z nás také častěji mívají seriózní záliby.
Zpomalený multitasking je u kreativních lidí všudypřítomný.
Čím to?
Myslím, že existují tři důvody.
První je ten nejjednodušší:
Kreativita často přichází, když ideu přesunete do jiného kontextu.
Je snadnější přemýšlet mimo obvyklý rámec, pokud jej často opouštíte.
Jako příklad si uveďme moment prvotního prozření.
Archimédés se potýká s obtížným problémem.
A v mžiku si uvědomí, že ho může vyřešit pomocí výtlaku vody.
A pokud tomu příběhu věříte, napadá ho to, když se myje ve vaně, ponořuje se a pozoruje, jak se hladina vody pohybuje.
Pokud řešení problému při koupání není multitasking, tak nevím co jiného.
Druhý důvod, proč může multitasking fungovat, je, že naučením se jedné věci dobře vám může často pomoci dělat něco jiného.
Každý sportovec vám může říct o výhodách křížového tréninku.
Je také možné takto trénovat svou mysl.
Před několika lety vzali vědci 18 náhodně vybraných studentů medicíny a zapsali je do kurzu v Muzeu umění ve Filadelfii, kde se učili kritizovat a analyzovat umělecká díla.
A na konci kurzu proběhlo srovnání s kontrolní skupinou jejich kolegů studentů medicíny.
A ti, kteří absolvovali umělecký kurz, se podstatně zlepšili v činnostech jako je diagnostika onemocnění oka analyzováním fotografií.
Byli by z nich lepší očaři.
Takže pokud chceme být lepší v tom, co děláme, měli bychom strávit nějaký čas děláním něčeho jiného, ​​i tehdy, když se zdá, že oba obory jsou zcela odlišné, jako oftalmologie a dějiny umění.
A pokud byste chtěli příklad, co takhle méně odstrašující příklad než Einstein?
OK. Michael Crichton, autor Jurského parku a Pohotovosti
V sedmdesátých letech studoval původně medicínu, ale poté psal romány a režíroval původní film Westworld.
Ale také, a to je méně známo, psal literaturu faktu, o umění, o medicíně, o počítačovém programování.
V roce 1995 si užil plodů vší této mnohotvárnosti, když napsal komerčně nejúspěšnější knihu.
A komerčně nejúspěšnější televizní seriál.
A komerčně nejúspěšnější film.
V roce 1996 si to všechno zopakoval.
A máme tu třetí důvod, proč zpomalený multitasking může pomoci při řešení problémů.
Může se nám hodit, když nevíme jak dál.
To se nemůže stát nenadále.
Takže si představte ten pocit, když luštíte křížovku a nemůžete najít odpověď, a nemůžete to proto, protože vám v hlavě uvízla špatná odpověď.
Je to velmi snadné - prostě udělejte něco jiného.
Znáte to, přepnete téma, změníte kontext, zapomenete na špatnou odpověď, a to dá prostor správné odpovědi, aby vytanula na mysli.
Ale v pomalejším časovém měřítku, což mne zajímá, je zásek mnohem vážnější věc.
Je vám odmítnuto financování,
vaše buněčné kultury nerostou, vaše rakety padají.
Nikdo vám nechce vydat fantasy román o škole čarodějů.
Nebo možná jen nemůžete najít řešení problému, na kterém pracujete.
A to, že nevíme jak dál, znamená blok, stres, možná i depresi.
Pokud však máte jiný vzrušující, náročný projekt, na kterém pracujete, zásek je jen příležitostí dělat něco jiného.
Každý někdy neví jak dál, dokonce i Albert Einstein.
Deset let od výchozího, zázračného roku, který jsem popsal, sestavoval Einstein části své teorie obecné relativity, svého největšího úspěchu.
A byl vyčerpaný.
A tak se obrátil ke snadnějšímu problému.
Popsal stimulovanou emisi záření.
Což, jak možná víte, je pismeno S ve slově laser.
Tím položil teoretické základy vlastností laserových paprsků a během toho se odpočinutý vrací k obecné relativitě.
Vidí, co teorie naznačuje - že vesmír není statický.
Rozpíná se.
Je to tak ohromující myšlenka, že jí Einstein dlouhá léta nechce uvěřit.
Podívejte, pokud se zaseknete a jste u toho schopni rozjet teorii laserových paprsků, tak jste ve skvělé formě.
(smích) Takže, to byly argumenty pro zpomalený multitasking.
Ale neslibuji, že z vás udělá Einsteina.
Dokonce ani neslibuji, že z vás bude Michael Crichton.
Ale je to efektní způsob, jak si uspořádat náš tvůrčí život.
Ale je tu problém.
Jak všechny ty projekty nastavit, aby vás naprosto nezahltily?
Jak všechny ty myšlenky udržet v hlavě?
Je zde jednoduché, praktické řešení od velké americké choreografky Twyly Tharpové.
V posledních desetiletích rušila hranice, míchala žánry, dostávala ceny, dokázala zatancovat na cokoli, od Philipa Glassa po Billyho Joela.
Napsala tři knihy.
Myslím, že používá zpomalený multitasking, určitě ano.
Říká: "Musíte být všestranně zaměření.
Proč něco odmítat?
Musíte být vším."
A její metoda, jak zabránit tomu, aby vás všechny ty různorodé projekty nezahltily, je jednoduchá.
Přidělí každému projektu velkou lepenkovou krabici, na stranu krabice napíše název projektu
a dovnitř hodí DVD a knihy, výstřížky časopisů, divadelní programy, předměty, opravdu cokoli, co bylo zdrojem tvůrčí inspirace.
A píše: "Krabice pro mě znamená, že se nemusím bát, že zapomenu.
Jednou z největších obav tvůrčího člověka je, že se nějaká skvělá myšlenka ztratí, protože jste si ji nezapsali a nedali na bezpečné místo.
Já se toho neobávám,
protože vím, kde ji najdu.
Všechno je v krabici."
Podobně se dají uchovávat i jiné nápady, buď ve skutečných krabicích nebo v jejich digitálních ekvivalentech.
Chtěl bych vás proto vyzvat, abyste přijali umění zpomaleného multitaskingu.
Ne proto, že spěcháte, ale proto, že vůbec není kam spěchat.
A chci vám dát jeden poslední příklad, můj oblíbený příklad.
Charles Darwin.
Muž, jehož zpomalený multitasking je tak ohromující, že potřebuji diagram, abych vám to všechno vysvětlil.
Víme, co Darwin dělal v různých obdobích, protože výzkumníci v oboru kreativity, Howard Gruber a Sara Davisová, analyzovali jeho deníky a zápisníky.
Když v 18 vyšel ze školy, zajímal se zpočátku o dvě disciplíny, zoologii a geologii.
Brzy nato se přihlásil jako přírodovědec na loď Beagle.
To je loď, které nakonec trvalo pět let, než po jižních oceánech obeplula Zemi. Zastavila se na Galapágách a proplula Indickým oceánem.
Když byl na Beagle, začal zkoumat korálové útesy.
To je dobrá synergie mezi jeho dvěma zájmy o zoologii a geologii a začíná přemýšlet o pomalých procesech.
A když se vrátí z cesty, jeho zájmy se rozšiřují ještě dále o psychologii a botaniku; po zbytek svého života se pohybuje sem a tam mezi těmito různými obory.
Nikdy žádný z nich zcela neopustil.
V roce 1837 začal pracovat na dvou velmi zajímavých projektech.
Jedním z nich byly žížaly.
Druhým byl malý zápisník, který nazval "Transmutace druhů".
Pak Darwin začal studovat můj obor, ekonomii.
Čte knihu od ekonoma Thomase Malthuse.
A zažívá moment prozření.
V mžiku si uvědomí, jak se mohou objevovat a pomalu vyvíjet druhy, a to prostřednictvím procesu přežívání nejschopnějších.
Všechno k němu přichází a on si vše zapisuje. Každý důležitý prvek teorie evoluce, do toho zápisníku.
Ale pak se objevil nový projekt.
Narodil se mu syn William.
Tu se naskýtá přirozený pokus, může sledovat vývoj dítěte.
Darwin si začne okamžitě dělat poznámky.
Samozřejmě, pořád pracuje na teorii evoluce a také - vývoji dítěte.
Ale během toho si uvědomuje, že by potřeboval vědět víc o taxonomii.
Takže ji začal studovat.
A nakonec se po osmi letech stal předním světovým odborníkem na svijonožce.
Pak přišel "Přírodní výběr".
Knihu, na které pracoval celý život, nikdy nedokončí.
"Původ druhů" je konečně publikován 20 let poté, co Darwin zveřejnil všechny základní prvky.
Následuje kontroverzní kniha "O původu člověka".
A pak kniha o vývoji dítěte.
Pro tu se inspiroval, když viděl svého syna Williama, jak se před ním batolil po podlaze obývacího pokoje.
Když kniha vyšla, bylo Williamovi 37 let.
A po celou tu dobu pracuje Darwin na žížalách.
Kulečníkovou místnost zaplnil žížalami v hrncích se skleněnými víky.
Osvětluje je, aby zjistil, zda budou reagovat.
Dává k nim horký pohrabáč, aby zjistil, zda se neodplazí.
Žvýká tabák a - (fouká) Fouká na žížaly, aby zjistil, zda mají čich.
Dokonce žížalám hraje na fagot.
Rád si toho skvělého muže představuji, jak je unavený, ve stresu, znepokojený obavou o přijetí své knihy "O původu člověka".
Vy nebo já se přihlásíme na Facebook nebo zapneme televizi.
Darwin zajde do kulečníkové místnosti, aby relaxoval intenzivním studiem žížal.
A proto je příznačné, že jedním z jeho posledních velkých děl je "Tvorba humusu činností červů".
(smích) Na této knize pracoval 44 let.
Nežijeme už v 19. století.
Nemyslím si, že by někdo z nás mohl sedět nad svými uměleckými nebo vědeckými projekty 44 let.
Ale od skvělých zpomalených multitaskerů se můžeme leccos naučit.
Od Einsteina a Darwina po Michaela Crichtona a Twylu Tharpovou.
Zdá se, že nám moderní svět nabízí volbu.
Pokud nejsme ochotni skákat z jedné záložky prohlížeče na druhou, musíme žít jako poustevníci. Zaměřme se na jednu věc, abychom vyloučili vše ostatní.
Myslím, že to je falešné dilema.
Můžeme dělat víc věcí naráz a uvolnit tak naši přirozenou tvořivost.
Musíme jen zpomalit.
Takže...
Udělejte si seznam svých projektů.
Odložte telefon.
Vyberte pár lepenkových krabic
a pusťte se do práce.
Děkuji mnohokrát.
(potlesk)
Zdravíme vás.
My dva jsme tady, aby jsme vám ukázali přiklad tvorby.
Já budu skládat jeden z modelů Roberta Langa.
A tohle je papír, ze kterého to udělám, a můžete vidět všechny překlady, které budou potřebné.
Rufus tady bude improvizovat na jeho zakázkovém pětistrunném violoncellu. Je velmi vzrušující ho poslouchat.
Připraven? Dobře.
Aby to bylo trochu napínavější.
Dobře. Rufusi, začni.
(Hudba) Dobře. Hotovo.
(Smich) (Potlesk)
Často se mě ptají, jaký je rozdíl mezi mou prací a prací typického dlouhodobého strategického plánovače z Pentagonu.
Rád bych vám nabídnul odpověď, co oni zpravidla dělají je, že přemýšlejí o budoucnosti válek v kontextu války.
Já jsem strávil svých 15 let v tomto oboru -- a to jsem pochopil až téměř po 14 letech -- tím, že přemýšlím o budoucnosti válek v kontextu všeho ostatního.
Takže mám sklon zaměřit se na scénu mezi válkou a mírem.
Materiály, které vám ukážu, jsou jedním z nápadů pro knihu. Dobrá, spousta nápadů.
Tohle mě právě teď vytáhlo kolem světa jednat s cizími armádami, vyslechnout jejich názory.
Materiál je výsledek dvou let mé práce pro ministerstvo obrany. přemýšlení o základní národní strategii Spojených Států.
Představím problém a pokusím se dát odpověď.
Zde je můj oblíbený stupidní koncept z Pentagonu, vzor 1990, teorie anti-přístupu, zamezení vstupu asymetrických strategií.
Proč tomu tak říkáme?
Snad proto, aby se seřadila všechna ta áčka.
(v originálu) Je to žargon k tomuto, pokud Spojené Státy s někým bojují, my jsme ohromní,
oni jsou malincí.
A pokud nás zkusí napadnout tradičním, přímým způsobem my je nakopeme do prdele, což je důvod toho, proč už to nezkoušejí.
Potkal jsem posledního generála letectva, jenž skutečně sestřelil nepřátelské letadlo v souboji.
Teď je z něj jednohvězdičkový generál.
Tak moc jsme vzdáleni od střetu leteckých sil od sil ochotných vzlétnout proti našim.
A tato předimenzovaná kapacita vytváří problémy -- Bílý dům jim říká "katastrofické úspěchy."
(Smích) A my se snažíme tohle pochopit, protože je to úžasná kapacita.
a otázka je, k čemu je to dobré?
OK?
Teorie anti-přístupu, zakázaných lokalit asymetrických strategií -- je žargon,kterým to prodáváme Kongresu, protože pokud jim řekneme, že jsme schopni někoho nakopat, pak nám nekoupí všechny krámy, které chceme.
Ale když řekneme říkáme, anti-lokální, anti-přístup asymetrických strategií, a jejich oči se zamží a všechno sežerou.
(Smích) A řeknou, a můžete to postavit v mém okrese?
(Smích) (Potlesk) Zde je moje parodie a nebude jediná.
Mluvme o válečném prostoru,
řekněme, Taiwanské úžiny 2025.
Mluvme o nepříteli, usazeném v tom válečném prostoru.
řekněme, třeba "Milion plavců."
(Smích) Spojené Státy musí k tomuto bojovému prostoru nastoupí bez prodlení.
A tak nahodí anti-přístup, lokálně-zakázané asymetrické strategie.
Banánová slupka na rozjezdové dráze.
(Smích) Trojské koně v našich počítačových sítích odkryjí všechny naše Achillovy paty.
Prohlásíme, Číno, je to tvoje.
Prométheovský přístup, převážně z geografická definice, soustředění takřka výhradně na začátek konfliktu.
Nasazujeme tým prvního poločasu v lize jenž trvá na skórování až do konce hry.
To je ten problém.
Dokážeme uhrát lepší skóre proti komukoli, a poté si nechat nakopat naše zadky v druhé půli -- čemu oni říkají "válčení čtvrté generace."
Já bych to popsal jinak.
Neexistuje válečná oblast, které by armáda USA neměla přístup.
Říkali, že nezvládneme Afghánistán. Zvládli jsme to snadno.
Říkali, že nezvládneme Irák.
Dokázali jsme to se 150 bojovými ztrátami za 6 týdnů.
Bylo to tak rychlé, že jsme nebyli připraveni na jejich kolaps.
Není nikoho, koho bychom nedokázali porazit.
Otázkou je, co s takovou silou?
Takže nemáme problém s přístupem do válečné oblasti.
Co je těžko přístupné, je přechodový prostor který musí přirozeně následovat a vytvářet mírový prostor, jenž nám umožňuje jít dál.
Problém je, že ministerstvo obrany tadyhle z vás vytluče duši.
Za ministerstvo zahraničí tamhle říká, "Do toho, chlapče, já vím, že to zvládneš."
A ta ubohá země utíká od propasti, udělá to z grotesk (nožičky jak kolečka) a spadne tam.
(Smích) Není to o zdrcující síle, ale o úměrné síle.
Je to o ne-smrtících technologiích, protože pokud vystřelíte skutečnou munici do davu demonstrujících žen a dětí, ztratíte přátele velice rychle.
Nejde o to ukázat sílu, ale o síle vydržet, která je uznávána místními.
S kým se spojíte v tomto přechodovém prostoru?
Musíte si vytvořit interní partnery a spojit se s koaličními partnery.
Požádali jsme Indy o 17.000 vojáků.
Znám jejich vrchní velitele, chtěli nám je poskytnout.
Ale oni nám řekli, ale víte co?
: v tom přechodovém prostoru je moc šéfů a málo dělníků.
Nemyslíme, že se vám to podaří. Nedáme Vám 17.000 vojáků aby byli kanon-fodder.
Požádali jsme Rusy o 40.000.
Řekli ne.
V srpnu jsem řekl v Číně, "Měli byste uvolnit 50.000 vojáků pro mírové síly v Iráku.
Je to vaše ropa, ne naše."
Což je pravda. Je to jejich ropa.
A Číňané mi řekli, "Dr. Barnete, máte úplnou pravdu.
V dokonalém světě tam budeme mít 50.000.
Svět však není dokonalý, a vaše administrativa nás k dokonalosti nepřibližuje"
Máme potíže využít vaše výdobytky.
Měli jsme kliku, opravdu, ve výběru.
Čelíme různým protivníkům napříč těmto třem.
A je čas začít s uznáním, že nelze chtít po těch samých 19-ti letých udělali všechno, den po dni.
To by bylo zkrátka zatraceně těžké.
Máme jedinečnou schopnost vést válku.
To ostatní nám nejde tak dobře.
Po pravdě, děláme to lépe než ostatní ale furt s tím blbneme.
Máme skvělé Ministerstvo obrany.
Nemáme Ministra všeho ostatního.
Protože, pokud bychom ho měli, ten chlapík by stál před Senátem, stále ještě popotahován za Abů Ghraib.
Problém je, že ho nemáme.
Není tu žádné Ministerstvo všeho ostatního.
Myslím, že máme jedinečnou kapacitu k vedení války.
Nazývám je "Leviathanské síly."
Co potřebujeme, je vytvořit síly pro všechno ostatní,
říkám jim "administrátoři systémů (sys-admins)."
Co si myslím, že to skutečně reprezentuje, je nedostatek pravidel, od A až po Zet, pro svět jako celek pro zacházeni s politicky zhroucenými státy.
Máme pravidla pro zacházení s ekonomicky zhroucenými státy.
Je to MMF bankrotový plán suverénních států, že ano?
A kdykoli jej užíváme, tak se pohádáme.
Argentina si tím právě prošla, porušila mnoho pravidel.
Dostali se až na samé dno, a my říkáme, nebojte se toho.
Je to transparentní, jistá dávka jistoty, poskytuje zdání nenulového výstupu.
Tohle však nemáme pro politicky kolabující státy o nichž by si každý upřímně přál aby zmizely.
Na Saddáma, Mugabeho, Kim Jong-Ila -- takové, co zabili sta tisíce nebo milióny lidí.
Tak jako zatím 250 000 mrtvých v Súdánu.
Jak by ten systém od A do Z měl vypadat?
Budu rozeznávat mezi tím, čemu já říkám první poločas a druhý poločas.
A nazvěme tuto červenou čáru, co já vím, "mise splněna."
(Smích) (Potlesk) Co to tu máme jako scénu. na začátku tohoto systému, to je Rada bezpečnosti OSN jako grand porota.
Co oni zmůžou?
Mohou zažalovat váš zadek.
Mohou o něm debatovat, mohou to napsat na kus papíru,
ten dát do obálky a obálku vám poslat. A vyzývají, velmi zřetelně formou, "prosím, nechte toho."
(Smích) Tak dostanete ty čtyři milióny mrtvých ve střední Africe od roku 1990.
A taky 250 000 mrtvých v Súdánu za posledních 15 měsíců.
Každý bude muset se jednou zodpovídat svým vnoučatům co jste dělali proti holocaustu v Africe? A je na vás abyste měli odpověď.
My nemáme nic, co proměnili naši vůli v akci.
Co máme, to je leviathanský oddíl, poskytnutý Amerikou, jež řekne, "Mám toho chlapíka sejmout?
Já ho tedy sejmu. Udělám to v úterý. Bude to stát 20 miliard dolarů."
(Smích) Ale tady je ten problém.
Jakmile už nenajdu někoho dalšího, koho bych vybombardoval, tak opouští scénu.
Říká se tomu Powellova doktrína.
Na druhém konci máme Mezinárodní soudní dvůr.
Ti je rádi postaví před soud.
Zrovna dostali Miloševiče. Co postrádáme?
Funkční exekutivu, která převede přání v akci. Protože ji nemáme,
pokaždé kdy máme takový úkol musíme si z toho udělat akutní hrozbu.
Neměli jsme čelit akutní hrozbě od kubánské krize 1962.
Ale užíváme však jazyk z té minulé doby abychom sami sebe vylekali k akci protože jsme demokracie a od ní se to čeká.
A když to nevyjde, křičíme, "pistole, má pistoli!"
zrovna když tam vpadneme.
(Smích) A pak prohlédneme mrtvolu najdeme něco jako zapalovač a řekneme, "Proboha!, no jo, byla tma."
(Smích) Francie, dala by ses do toho?
Francie říká, "Ne, ale až to proběhne, ráda vás zkritizuji."
To, co potřebujeme je funkční síla, čemuž já říkám Sys admin síla.
Měli bychom mít 250 000 příslušníků, co napochodují do Iráku v patách onoho Leviathana, uhánějících k Bagdádu.
Co bude pak?
Žádné rabování, žádné mizení armády, žádné mizení zbraní, munice, žádný Muqtada al-Sadr -- dáme mu do zubů -- žádná rebelie.
Promluvte s kýmkoli, kdo tam byl v prvních šesti měsících.
Měli jsme 6 měsíců na to, všimnout si toho a dokončit tu práci, a my jsme se 6 měsíců jen tak poflakovali.
Oni se pak obrátili proti nám.
Proč? Zkrátka nás měli po krk.
Viděli, co jsme udělali Saddámovi.
Řekli, "Jste tak silní, že můžete zachránit tuto zemi.
Jste Amerika."
Co potřebujeme, je mezinárodní rekonstrukční fond. Sebastian Mallaby, Washington Post, skvělý nápad.
Modelované podle MMF.
Místo abychom při každé události dělali sbírku.
Kde najdeme takového chlápka?
Jednoduše, G20. Projděte si jejich agendu od 9/11.
(tedy 11. září). Bezpečnost především.
A oni budou rozhodnout, jak utratit peníze. Stejně jako na MMF.
Vaše hlasovací právo závisí na tom, kolik peněz dáváte do banku.
Zde je můj úkol pro Ministerstvo obrany.
Musíte tyto jednotky vytvořit, musíte je tam poslat,
musíte sledovat koaliční partnery, zaznamenat každý úspěch.
Tak ten model vznikne. 231 00:09:57,000 --&gt; 00:09:59,000 Říkáte, že je to těžké.
Říkáte, že je to těžké.
No ale tak to bylo při v seriálu o Balkánu.
Přesně tak jsme to udělali.
Mluvím o tom, jal tomu dát pravidla a transparentnost.
Chtěli byste odstranit Mugabeho?
Chtěli byste, aby Kim Jong-Il, který má na svědomí dva milióny mrtvých, aby zmizel?
Chtěli byste lepší systém?
To je proč armádě na tom záleží.
Po skončení Studené války zažila krizi identity.
Nemluvím o rozdílu mezi skutečností a touhou, i když bych mohl, protože nejsem Washington insider.
(Smích) Mluvme o devadesátých letech.
Padá Berlínská zeď, jdeme do akce Pouštní bouře.
Rozdělení začíná objevovat v armádě, mezi těmi co vidí budoucnost, se kterou lze žít, a těmi, co vidí budoucnost, jež je straší. Jako je ponorkové společenství USA jež sleduje jak sovětské námořnictvo, zmizelo přes noc.
Ach!
(Smích) Takže se začnou posouvat od reality k touze a vytvářejí si svůj zvláštní jazyk aby popsali svoji cestu sebe-objevní a sebe-aktualizace.
(Smích) Potřebujete ale velkého, sexy protivníka, aby bylo proti komu bojovat.
A pokud nenacházíte, musíte jej vytvořit.
Čína, konečně dospělá, to bude fešák!
(Smích) Zbytek armády je vlečen do marastu napříč devadesátými lety. Aby to popsali, vyvinuli tento velmi posměšný výraz, vojenské operace namísto válka.
( MOOTW). Ptám se, kdo vstoupí do armády jiné věci než válku?
Ve skutečnosti, většina.
Jessica Lynch nikdy neplánovala že vracet střelbu.
Většina z nich nikdy nevytáhla zbraň.
Trvám na tom, že to je kód uvnitř armády tohle nechceme dělat.
Oni strávili devadesátá léta vytvářením chaotické scény mezi globalizovanými částmi světa čemuž já říkám jádro a díra.
Clintonova administrativa se neměla o to zájem.
Osm let, po tom co to zblbnuli prvý den, inaugurační den s gayi z armády, coč bylo moc chytré.
(Smích) Takže jsme byli sami doma, osm let.
A cože jsme to samotní dělali doma?
Kupovali jsme jednu armádu a operovali s druhou.
Je to jako s tím chlapíkem, co přijde k doktorovi a říká, "Doktore, tohle bolí, když to dělám."
(Smích) Doktor říká, "Tak to přestaňte to dělat, vole."
Dával jsem v Pentagonu referáty na začátku devadesátých.
Říkal jsem, "Kupujete jednu armádu a operujete s druhou. Časem to bude bolet a to je špatně.
Špatně, Pentagone, špatně!
(Smích) A oni na to, "Dr. Barnete, vy jste to tak vystihl.
Mohl byste přijít tak za rok a připomenout nám to?
(Smích) Někteří říkají, že 9/11 zahladilo spory, dalo štulec dlouhodobým reformátorům jejich pohledu z výšky 10 kilometrů, stáhlo je zpátky do marastu a řeklo, "chcete snad síťově propojené protivníky?"
Dostali jste jednoho, je všude, najděte ho.
A to povznáší múyv -- (tak se MOOTW vyslovuje) -- od keců ke generální strategii, protože tak zmenšíte tu mezeru.
Někteří lidé spojují tyto dvě věci dohromady a říkají tomu 'říše', což dle mě je pitomý koncept.
Říše znamená vynucení více než minimálního souboru pravidel, co nesmíte dělat, ale maximálního souboru toho, co dělat musíte.
Což není náš systém vládnutí.
Tak jsme se nikdy nechtěli jednat s okolním světem.
Preferuji výraz "sys-admin."
My vynutíme minimální soubor pravidel k udržení spojení s globální ekonomikou.
Definujeme jisté špatnosti, které nesmíte dělat.
Toto má dopad na to jak přemýšlíme o budoucnosti války.
Toto je koncept, pro nějž mě Pentagonu nemají rádi,
ale také mě to činí velmi populárním.
Každý má názor.
Obrátíme-li se k počátkům naší země -- historicky, obrana znamenala ochranu domova.
Bezpečnost znamenala vše ostatní.
Zapsáno do ústavy, dvě různé síly, dvě různé funkce.
Zřídit armádu, je-li to potřeba, a postarat se o námořnictvo pro každodenní spojení.
Ministerstvo války, Ministerstvo všeho ostatního.
Velký klacek, obušek.
Může natlouci zadek, síťově propojené síle.
V roce 1947 jsme obě spojili dohromady jako Ministerstvo obrany.
Naše dlouhodobá logika, byl postoj k Sovětům - připravení k výstřelu.
Zaútočit na Ameriku znamená riskovat zničení světa.
Propojili jsme národní a mezinárodní bezpečnost s zhruba sedmiminutovým zpožděním.
Teď už to pro nás není problém.
Zvládli by zítra zabít tři milióny lidí v Chicagu i tak ale nechodíme spát s atomovkou u postele.
Je se čeho bát.
Otázkou je, jak opětovně propojit americkou národní bezpečnost s globální bezpečností, aby byl svět mnohem snesitelnější, a jak zasadit do kontextu naše užití síly v rámci planety?
Došlo rozdvojení, které jsem popsal dříve.
Mluvili jsme o tom, o konci Studené války. ke konci Studené války.
Udělejme Ministerstvo války a Ministerstvo ostatních věcí.
Někteří říkají, 9/11, to už udělalo.
máme obranou hru a hru útočnou.
(Smích) Ministerstvo vnitra je měřítkem strategické spokojenosti.
Bude to Ministerstvo zemědělství pro 21. století.
TSO, Tisíce Stojících Okolo.
(Smích) Podporoval jsem válku v Iráku.
Byl to ničema a měl toho na krku víc.
Nešlo o to, že bychom ho museli najít, vlastně někoho zabít, abychom ho uvěznili.
Věděl jsem, že ten zadek leviathanskými silami nakopneme .
Věděl jsem, že těžké bude to, co bude následovat.
Vím však, že organizace se nezmění, dokud si neprojde neúspěchem.
Co míním těmi dvěma rozdílnými silami?
To je Hobbesovská síla.
Mám tuto sílu rád, nerad bych, aby odešla,
ta plus atomovky vylučuje válku mocností.
To je to, co armády zbytku světa chtějí, abychom budovali.
To je důvod, proč cestuji po světě a jednám se zahraničními armádami.
Co to znamená?
Znamená to, že jste přestali předstírat že dokážete tyto dvě rozdílné skupiny dovedností realizovat s týmiž 19-ti letými.
Přepnout, ráno, odpoledne, večer, ráno, odpoledne, večer.
Vybalit pomoc, opětovat střelbu, vybalit pomoc, opětovat střelbu
Je toho příliš.
Víte, 19-ti letí jsou unaveni z toho přepínání.
(Smích) Jednotky nalevo: můžete vytrénovat 19-ti leté, zvládnou to.
Jednotky napravo, to je spíš pro 40-ti leté policajty.
Potřebují zkušenosti.
Co to znamená v termínech operací?
Pravidlem se stává toto.
Že jednotka Sys Admina je silou, co nikdy neodejde domů, leží na ní většina práce.
Tu leviathanskou sílu nepotřebujete často.
Zde je však slib, který jste dali americké veřejnosti, vašim vlastním lidem, světu.
Pokud užijete tu leviathanskou sílu, tak slibujete, se zárukou, že ihned vyšlete následnou a pořádnou sílu Sys admina.
Neplánujte válku, dokud nenaplánujete vyhrát i mír.
(Potlesk) Jiná neshoda je Leviathan, tradiční spojenci, ti všichni vypadají jako Britové a jejich bývalé kolonie.
(Smích) Včetně nás, připomínám.
Ostatní, spojenci v širším smyslu.
Mezinárodní organizace, nevládní organizace, soukromé dobrovolné organizace, dodavatelé.
Od toho se nedostanete.
Leviathanská síla, to je vždy věc spojených operací vojenských složek.
S tím jsme skončili.
Co potřebujeme, jsou mezi-agenturní operace, to je co Condoleezza Riceová měla starosti.
Žasnu, že jí senát nepoložil tu otázku.
Leviathanská síla - tak nazývám armádu vašeho táty.
Mám je rád, mladí, chlapi, svobodní, poněkud naštvaní.
(Smích) Sys admin síla - to je armáda vaší mámy.
Je to to všechno, co vojáci nesnáší,
Genderově mnohem vyváženější, starší, vzdělanější, sezdaní, s dětmi.
Síla vlevo, nahoru, nebo ven.
Síla vpravo, dovnitř a ven.
Síla vlevo uznává omezení, plynoucí z Posse Comitatus který omezuje užití vojenské síly v uvnitř USA.
Síla vpravo to omezení vymaže.
To je to, co se stane Národní gardou.
Síla vlevo nikdy nespadne do kompetence Mezinárodního soudního dvora.
Sys admin síla musí.
Rozdílné definice síťové souměrnosti.
Jeden ničí sítě , druhý je buduje.
A musíte vést tu válku tak, abyste to podporovali.
Potřebujeme větší rozpočet?
Potřebujeme vojenskou službu, abychom to dokázali?
Absolutně ne.
Revoluční parta z Vojenských záležitostí mi po léta říkala, dokážeme to snadněji, levněji, v menším, a stejně smrtící.
Já říkám, "Skvělé, vezmu rozpočet Sys admina z vaší zásoby."
Zde máme širší položku.
Vybudujme Sys admin síly nejprve v rámci armády USA.
Nakonec však dojdete k jejich zcivilnění, asi tak ze dvou třetin.
Propojíte je s jinými agenturami, internacionalizujete je.
Takže ano, začne to uvnitř Pentagonu, ale časem tu řeku překročí.
(Smích) Byl jsem na vrcholu hory a dokážu vidět budoucnost.
Možná nebudu žít dost dlouho, abych vás tam dostal, ale stane se to.
Začínáme mít Ministerstvo něčeho jiného mezi válkou a mírem.
Poslední slide.
Kdo získá péči o děti?
Teď se mariňáci v publiku se dostávají do jistého napětí.
(Smích) Je to i moment, kdy pomýšlí na to, že mě seřežou po skončení přednášky.
(Smích) Čtěte Maxe Boona.
Je to historie námořnictva - malé války, malé armády.
Námořnictvo je jako můj West highland teriér.
Každé ráno vstávají, chtějí vykopat díru a chtějí něco zabít.
(Smích) Nechci, aby mí mariňáci rozdávali pomoc,
chci, aby byli mariňáky.
To je to, co umožňuje silám Sys admina nebýt kočičími silami.
Nebýt silami Spojených národů.
Střílejte na ně - mariňáci se vrátí a zabijí vás.
(Smích) (Potlesk) Ministerstvo námořnictva, strategické ponorky jdou touto cestou, pěšáci jsou tamhle, a novinkou je, že skutečně mohou být tak malí.
(Smích) Říkám tomu Malé pouštní námořnictvo.
Mladým důstojníkům říkám, za svou kariéru můžete velet 500 lodím,
horší je, že na nich možná nikdo nebude.
Cariers (křižníky) jdou na obě strany, protože je lze užít pro obé
Vidíte ten vzor -- letectvo, jako křižníky.
Obrněnce sem.
Zde je ošklivé tajemství vzdušných sil, lze zvítězit bombardováním.
Potřebujete však množství těchto chlapců na zemi, abyste vyhráli mír.
Shinseki měl pravdu se svým argumentem.
Vzdušné síly, strategický vzdušný most, jde na obě strany.
Bombardéry, stíhači jsou tady.
Zvláštní operační velitelství dole v Tampě.
pěšáci jdou sem.
Civilní záležitosti, to nechtěné dítě, jde sem.
Zpátky k armádě.
&lt;ohledně pěšáků a Zvláštního operačního velitelství.
Žádné prázdniny, tihle hoši jsou vždy ve službě.
Objeví se, udělají svoji práci, ztratí se.
Teď mě vidíte, pak o tom nemluvte.
(Smích) Nikdy jsem tam nebyl
(Smích) Svět je mé hřiště.
(Smích) Chci učinit z pěšáků spouští ostřelovače.
Chci, aby pravidla byla tak volná, jak to je možné.
Protože, když předcházíme něčemu v Chicagu co by přineslo tři milióny mrtvých, nás politický systém s pokroutí k nepoznání, Tohle tady hoši, kteří půjdou útočníky zabít.
Tak bude lepší, nechat jim dovolit pár chyb na této cestě, než se pak na to koukat.
Pojistná položka -- Národní garda budou užité Sys adminem.
Jak to uděláte, abyste je získali pro tuto práci?
Většina hasičů v této zemi to dělá zadarmo.
Není to otázka peněz.
Je to spíš říct jim na rovinu co a jak.
Poslední bod, společenství zpravodajců -- síla a obranné agentury jdou sem.
Co CIA má být, analýza, open source půjde sem.
Informace, které k tomuto potřebujete nejsou tajné.
Není to tajné.
Přečtěte si tuhle skvělou stať v New Yorkeru o tom, jak členné generace X, věk 19 až 25 v Iráku vyučovali jeden druhého, jak dělat práci Sys admina, na chatu na internetu.
Někdo řekl Pzor,, "Al Kajda by mohla naslouchat."
A oni řekli, "No, pro Krista pána, tohle už oni znají."
(Smích) Takovéto rady: "Dárek berte levou rukou."
"Tohle jsou sluneční brýle, které nestraší lidi."
Cenzoři a transparentnost, režie jdou v obou směrech.
Děkuji.
Podle Organizace spojených národů miliony lidí stále žijí bez adresy.
Ekonom Hernando de Soto řekl: "Bez adresy žijete mimo zákon.
Jako byste neexistovali."
Jsem tu proto, abych vám řekl, jak to chci se svým týmem změnit.
Pokud půjdete na online mapu a podíváte se na slum v Brazílii nebo správní oblast v Jižní Africe, uvidíte několik ulic, ale mnoho prázdného prostoru.
Ale když přepnete na satelitní pohled, uvidíte zde tisíce lidí, domů a obchodů, v rozlehlých a nezmapovaných oblastech bez adres.
V hlavním městě Ghany, Akře, jsou čísla a písmena naškrábány na zdi, kde testovali systém adres, ale nedokončili jej.
Ale tato místa, tato místa bez adres, skýtají velký ekonomický potenciál.
To je důvod, proč mne problém s adresami zajímá.
Pracoval jsem deset let v hudebním průmyslu, a co možná o hudebním světě nevíte je, že lidé mají problém s adresami.
Takže od hudebníků, kteří potřebují najít místa vystoupení, po tvůrčí skupiny, které přiváží vybavení, každý se nějak vždycky ztratí.
Museli jsme do našich plánů přidat člověka, kterému zavoláte, když si myslíte, že jste přijeli, ale pak zjistíte, že ne.
A měli jsme pár hodně špatných dní, jako v Itálii, kde řidič náklaďáku vyložil vybavení hodinu severně od Říma, ne hodinu jižně od Říma, a trochu horší den, kdy mi zavolal hráč na klávesy a řekl: "Chrisi, nepanikař, udělali jsme zvukovou zkoušku na svatbě, ale úplně jiným lidem."
(Smích) Takže nedlouho po té události v Římě jsem to probíral se svým přítelem, který je matematik, a mysleli jsme si, že je to problém, se kterým dokážeme něco udělat.
Řekli jsme si, no, můžeme vytvořit nový systém, ale nesmí vypadat jako ten starý.
Shodli jsme se, že adresy jsou špatné.
Chtěli jsme něco velmi přesného, ale GPS souřadnice, výška a délka, jsou prostě příliš komplikované.
Tak jsme rozdělili svět na čtverce o straně tří metrů.
Svět se tak rozdělí do přibližně 57 biliónů třímetrových čtverců. Zjistili jsme, že existuje dostatek kombinací tří slovníkových hesel, abychom každý třímetrový čtverec na světě pojmenovali unikátně, pouze pomocí tří slov.
Použili jsme 40.000 slov, což je 40.000 na třetí, 64 biliónů kombinací tří slov, což je víc než dost pro přibližně 57 biliónů třímetrových čtverců, a ještě jich pár zbyde.
Takže přesně to jsme udělali.
Svět jsme rozdělili do třímetrových čtverců, každému jsme dali unikátní, tříslovný identifikátor - kterému říkáme tříslovná adresa.
Například zde stojím na adrese hořčice.kupón.plakát. (Smích) ale zde stojím
na adrese pobledlý.jedinečný.návod.
Neudělali jsme to jen v angličtině.
Mysleli jsme si, že je zásadní, aby lidé používali systém ve svém vlastním jazyce.
Zatím jsme systém přeložili do 14 jazyků, včetně francouzštiny, svahilštiny a arabštiny, a pracujeme na dalších jako xhoština, zulu a hindština.
Tento nápad ale může zařídit více než jen dostat včas hudebníky na jejich vystoupení.
Pokud by těch 75 % zemí, které zápasí s nespolehlivým adresováním, začalo používat tříslovné adresování, bude to mít řadu důležitých využití.
V Durbanu, Jihoafrické republice, nezisková organizace Gateway Health rozdělila 11.000 cedulí s tříslovnými adresami ve své komunitě, aby těhotné ženy, ve chvíli kdy začnou rodit, mohly zavolat zdravotnická zařízení a řekly jim přesnou polohu, kde je vyzvednout, protože jinak trvá ambulancím hodiny než je najdou.
V Mongolsku tento systém přijala Národní pošta a teď do bydlišť mnoha lidí doručuje úplně poprvé.
OSN jej používá pro geo označení v místech neštěstí, aby dokázali doručit pomoc přesně tam, kde je potřeba.
Dokonce ji používá Domino's Pizza v Karibiku, protože nebyli schopni nalézt domy zákazníků, ale opravdu jim chtěli doručit pizzu, dokud je stále teplá.
Zanedlouho budete moci nastoupit do auta, říci tři slova, a auto vás povede na přesně to místo.
V Africe přeskočili používání pevné linky a rovnou šli k mobilním telefonům, vyhnuli se tradičním bankám a rovnou přešli k mobilním platbám.
Opravdu jsme pyšní, že poštovní služby tří afrických zemí - Nigérie, Džibutska a Pobřeží slonoviny, rovnou převzaly tříslovné adresy, což znamená, že lidé v těchto zemích mají dnes opravdu jednoduchý způsob popisování, kde žijí.
Pro mě bylo špatné adresování pouze nepříjemnou frustrací, ale pro miliardy lidí je to obrovská ekonomická neefektivita, která staví obtížné překážky růstu jejich infrastruktury a může zapříčinit ztrátu životů.
Naším cílem je tohle změnit, po třech slovech.
Děkuji.
(Potlesk)
Ze žargonu personalistů šílím.
Nutí nám všechny ty hloupé zkratky popisující věci, kterým nikdo nerozumí, jako OKR a PIP.
Firma se přece dá vést, i když se spolu budeme bavit jako normální lidi.
Zvládneme toho víc udělat.
[Způsob jakým pracujeme] Vždycky jsem chtěla být dobrou personalistkou, chtěla jsem mluvit jako manažeři.
A víte, k čemu jsem nakonec dospěla?
Na ničem z toho nezáleží.
Existuje spousta postupů, kterým říkáme „nejlepší metody“, ale které vůbec nejsou nejlepší.
Jak víme, co je nejlepší? Nedá se to měřit.
Zjistila jsem, že za „nejlepší metodu“ je většinou považováno kopírování ostatních.
Náš svět se neustále mění a vyvíjí.
Tady je pár ponaučení, které se můžou hodit.
Ponaučení první: Vaši zaměstnanci jsou dospělí.
Vytvořili jsme tolik stupňů řízení, tolik procesů a tolik směrnic, abychom je udrželi na uzdě, až jsme skončili u systému, který zachází s lidmi jako s dětmi.
Což nejsou.
Dospělí lidé chodí každý den do práce.
Musí platit nájmy, mají různé závazky, jsou členy společnosti, chtějí změnit svět k lepšímu.
Když tedy budeme předpokládat, že každý chodí do práce odvádět to nejlepší, výsledek nás možná překvapí.
Druhé ponaučení: Úkolem managementu není řídit lidi, ale budovat skvělé týmy.
Když manažeři vytvoří skvělý tým, tak to poznáte následovně.
Odvede ohromný kus práce.
Zákazníci budou spokojení.
To jsou metriky, na kterých záleží.
A ne na metrikách: „Chodíte včas do práce?“
„Vybrali jste si dovolenou?“ „Dodržujete nařízení?“
„Zažádali jste si o povolení?“
Třetí ponaučení: Lidé chtějí dělat něco užitečného.
Když to udělají, měli by mít možnost se posunout.
Kariéra je cesta.
Nikdo nechce dělat 60 let pořád to samé.
Myšlenka udržovat si lidi jen proto, abychom je neztratili, poškozuje obě strany.
Co kdybychom místo toho budovali firmy, kde by bylo skvělé prostředí?
A každý, kdo by od vás odešel, by všude prosazoval nejen váš výrobek, ale i to, jací jste a jak to u vás funguje.
A když budete toto nadšení šířit světem, tak se všechny firmy stanou lepšími.
Čtvrté ponaučení: Ve firmě by měl každý rozumět byznysu.
Na základě předpokladu, že máme chytré dospělé lidi, je nejdůležitější, co je můžeme naučit to, jak funguje byznys.
Když si vezmeme firmy, které se rychle rozvíjejí, které jsou inovativní a které dělají úžasné věci agilně a rychle, tak je to proto, že jsou kolaborativní.
To nejlepší, co můžeme udělat, je neustále se učit jeden od druhého, co a jak děláme, na čem nám záleží, jaké jsou naše hodnoty, jak vypadá dobrá kvalita, abychom všichni mohli směřovat k dosažení toho samého.
Páté ponaučení: Každý ve vaší firmě by měl být schopen přijmout pravdu.
Víte, proč lidé říkají, že poskytovat zpětnou vazbu je tak náročné?
Protože v tom nemají praxi.
Vezměme si Roční hodnocení zaměstnanců.
Co jiného děláte celý život a jste v tom tak dobří, když to děláte jen jednou ročně?
Zjistila jsem následující: lidé od vás přijmou cokoliv, pokud je to pravda.
Takže, přehodnoťme znovu význam slov „zpětná vazba“ a přemýšlejte o tom tak, jako když lidem říkáte pravdu, upřímnou pravdu o tom, co dělají správně a co dělají špatně – ve chvíli, když to udělají.
Teď jsi udělal dobrou věc!
Přesně o tom mluvím.
Dělej to tak pořád.
A lidi to udělají znova, ještě dnes a třikrát.
Šesté ponaučení: Vaše firma musí ctít své hodnoty.
Nedávno jsem mluvila s ředitelem jedné firmy.
Měl starosti, protože firma byla nestabilní, nestíhali plnit termíny a měl pocit, že kvalita šla dolů.
Zároveň jsem u něj vypozorovala, že on sám nikdy nechodil na schůzky včas – nikdy.
Když jste součástí vedení, je nejdůležitějším krokem k udržení firemních hodnot jejich dodržování.
Jak se mají lidé chovat, když nemají vzor?
Říkáme, že jsme pro rovnoprávnost, a pak se hrdě bijeme v hruď, protože jsme dosáhli toho, že ve vedení máme 30 procent žen.
No, to není rovnost, to je 30 procent.
Sedmé ponaučení: Všechny startupy mají hloupé nápady.
Se startupy jsem strávila spoustu času a mám spoustu přátel, kteří pracují v zavedených společnostech.
Vždy opovrhují firmami, se kterými pracuji.
Říkají: „To je ale blbost.“ A víte co: všechny startupy mají hloupé nápady.
Kdyby byly rozumné, už by je realizoval někdo jiný.
Osmé ponaučení: Každá firma se musí těšit na změnu.
Dejte si pozor na nostalgii.
Pokud se uslyšíte říkat: „Pamatuješ, jaké to bývalo?“
chci, abyste se posunuli k: „Představ si, jaké to bude.“
Kdybych měla svou vysněnou firmu, tak bych vešla do dvěří a řekla: „Všechno bude jinak a hotovo.
Teď jsme se pořád hnali vpravo a je čas zahnout ostře doleva.“ A všichni by vykřikli: „Ano!“
Kolem nás je vzrušující svět a neustále se mění.
Čím ochotněji ho přijmeme a budeme z něho nadšení, tím víc se budeme bavit.
Před pár lety vzešla z MIT jistá zpráva. Ken Hale, lingvista, řekl, že ze 6 000 jazyků, kterými se nyní na Zemi mluví, děti nemluví 3 000 z nich.
Takže během jedné generace, snížíme naši kulturní rozmanitost na polovinu.
Pokračoval tím, že každé dva týdny, zemře starší, který si s sebou odnese poslední mluvené slovo dané kultury.
Takže celá filosofie, soubor vědomostí o přírodě, které byly po staletí shromažďovány, odejde.
A toto se děje každé dva týdny.
Posledních 20 let, od začátku své zubní praxe, cestuji po světě a vracím se s příběhy o některých těchto lidech.
Nyní bych rád některé z nich s vámi sdílel.
Tohle je Tamdin, 69-ti letá jeptiška.
Dva roky byla v Tibetu vězněna, protože vystavila malou cedulku na protest okupace své země.
Když jsem ji potkal, právě za sebou měla pochod přes Himaláje, z Lhasy, hlavního města Tibetu, do Nepálu a do Indie -- 30 dní -- aby se setkala se svým vůdcem Dalai Lamou.
Dalai Lama žije v Dharamsale v Indii.
Tento snímek jsem pořídil 3 dny poté, co dorazila. Měla na sobě ošoupané tenisky, ze kterých jí čouhaly prsty.
Putovala v březnu, kdy je v 5.600 metrech hodně sněhu.
Toto je Paldin, 62 letý mnich.
Strávil 33 let ve vězení.
Celý jeho klášter byl uvržen do vězení během povstání, kdy Dalai Lama musel opustit Tibet.
Byl bit, týrán hladem, mučen -- ve vězení přišel o všechny zuby.
Když jsem ho potkal, byl to milý, něžný, starý muž.
Velmi mě ohromilo -- setkal jsem se s ním po dvou týdnech, co byl z vězení propuštěn -- prošel takovým zážitkem a skončil s takovým vystupováním.
Byl jsem v Dharamsale a setkával se s takovýmito lidmi. Strávil jsem tam asi 5 týdnů a slýchával jsem podobné příběhy o uprchlících, kteří proudili z Tibetu do Dharamsaly.
Shodou okolností se 5. týden konala veřejná přednáška Dalai Lamy.
Sledoval jsem ten dav mnichů a jeptišek, s mnohými jsem dělal rozhovor a vyslechl jejich příběhy, a sledoval jsem jejich obličeje. Dali nám malé FM rádio, na kterém jsme mohli poslouchat překlad jeho učení.
Řekl: "Zacházejte se s svými nepřáteli, jako by byli vzácnými kameny, protože právě nepřátelé budují vaši toleranci a trpělivost na cestě k vašemu osvícení."
To mě velmi zasáhlo, říkat to lidem, kteří právě prošli takovými zkušenostmi.
Za dva měsíce jsem jel do Tibetu a začal jsem dělat rozhovory s místními lidmi, fotil jsem je.
To je to, co dělám. Dělám rozhovory a portréty.
Toto je malá dívka,
jejíž portrét jsem udělal nahoře na chrámu Jokhang.
Propašoval jsem -- protože je zcela nelegální mít v Tibetu fotku Dalai Lamy -- je to nejrychlejší způsob, jak se nechat zatknout.
Propašoval jsem spoustu kapesních obrázků Dalai Lamy a rozdával jsem je.
A když jsem je těm lidem dal, přiložili si je buď na srdce nebo si je dali k hlavě a tak zůstali.
A to je -- tedy tenkrát -- dělal jsem to před deseti lety -- bylo to 36 let poté, co Dalai Lama odešel.
Takže, jsem přišel, udělal s těmi lidmi rozhovor a udělal jim portrét.
Tohle je Jigme a její sestra Sonam.
Žijí na Tibetské náhorní plošině Chang Tang, na západě země.
Je to ve výšce přes 5 kilometrů.
Právě sešly z vysokých pastvin, ve výšce 5,5 kilometrů.
To samé: dal jsem jí obrázek, dala si ho k čelu.
Běžně rozdávám Polaroidy, když tohle dělám, protože stavím světla, kontroluji světla. Když jsem jí ukázal její Polaroid, s křikem utekla do svého stanu.
Tohle je Tenzin Gyatso; ve dvou letech bylo objeven jako Buddha Soucítění, v rolnické domku, na samotě.
Ve 4 letech byl ustanoven 14. Dalai Lamou.
Jako náctiletý čelil invazi své země, se kterou se musel vypořádat -- byl vůdcem své země.
O 8 let později, když se zjistilo, že existuje spiknutí, jak ho zabít, převlékli ho za žebráka a na koni ho propašovali ze země, stejnou cestou jakou šla Tamdin.
Od té doby už nikdy ve své zemi nebyl.
A když se zamyslíte nad tímto mužem, o 46 let později se stále drží své nenásilné odezvy na závažnou politickou a lidsko-právní problematiku.
A mladí lidé, mladí Tibeťané, začínají říkat: "Poslyšte, tohle nefunguje."
Násilí, jako politický nástroj, je nyní samé běsnění.
A on se pořád drží tohoto postoje.
Toto je naše ikona nenásilnosti ve světě -- jedna z žijících ikon.
Toto je další vůdce svého lidu.
Je to Moi. Tohle je v Ekvadorské Amazonii.
Moi je 35 let. V této oblasti ekvádorské Amazonie byla v roce 1972 nalezena ropa.
V tomto časovém období -- od té doby -- uniklo v této malé oblasti Amazonie stejné množství ropy, nebo dvakrát tolik, co uniklo při nehodě Exxon Valdez. A kmeny v této oblasti se musely neustále stěhovat.
Moi náleží ke kmeni Huaorani, který je známý jako zuřivý, je známý jako "auca".
Podařilo se jim zabránit ve vstupu seismologům a ropařům pomocí oštěpů a foukaček.
Strávili jsme -- byl jsem tam s týmen -- dva týdny s těmito lidmi v džungli, sledovali jsme, jak loví.
Tohle bylo na lovu opic, lovili šipkami namočenými v kurare.
Znalost, kterou tito lidé mají o přírodním prostředí, je úžasná.
Viděli, cítili a viděli věci, které já nedokázal.
Neviděl jsem ani opice, které šipkami stříleli.
Toto je Yadira, které je 5 let. Je ze kmene, který sousedí s Huaorany.
Její kmen se musel stěhovat kvůli únikům ropy za posledních 10 let třikrát.
O tom nikde neslyšíme. Nejnovějším přestupkem proti těmto lidem je, že v rámci Plánu Kolumbie, rozprašujeme Paraquast nebo Round Up (pozn. herbicidy), znehodnocujeme tisíce akrů ekvádorské Amazonie ve válce proti drogám.
A tito lidé to odnášejí.
Toto je Mengatoue.
Je šamanem Huaoranů. Řekl nám, že už je starší muž, stárne a je unavený odrážením těch ropařů.
Přeje si, aby prostě odešli.
Zpravidla cestuji sám, když pracuji, ale tohle jsem dělal -- uváděl jsem program pro Discovery a když jsem tam šel s týmem, obával jsem se tam jít s celou skupinou lidí, zvláště k Huaoranům, hluboko do kmene Huaoranů.
A jak se ukázalo, tihle lidé mě opravdu naučili něco o zapadnutí mezi místní.
(Smích) Jedna z věcí, kterou jsem udělal těsně před 11. zářím -- v srpnu 2001 -- vzal jsem svého syna Daxe, kterému bylo v té době 16, do Pákistánu.
Protože jsem nejprve chtěl -- už jsem ho vzal na pár výletů, ale chtěl jsem, aby viděl lidi, kteří žijí za dolar nebo méně na den.
Chtěl jsem, aby zakusil islámský svět a také jsem chtěl -- jel jsem tam pracovat se skupinou, udělat příběh o skupině zvané Kalashové, což je skupina 3 000 animistů, kteří žijí na velmi malém území obklopeném islámem -- zbývá 3 000 těchto Kalashů; jsou to úžasní lidé.
Byla to pro něj úžasná zkušenost. Zůstal vzhůru celou noc, bubnoval s nimi, tancovali.
Přivezl s sebou fotbalový míč a každý večer jsme v té malé vesnici hráli fotbal.
Potom jsme předstoupili a seznámili se s jejich šamanem.
Mimochodem Mengatoue byl zároveň šamanem tohoto kmene.
A tohle je John Doolikahn, šaman Kalashů.
Je nahoře v horách, přímo na hranici s Afghánistánem.
Ve skutečnosti na té druhé straně je oblast Tora Bora, oblast, kde se měl nacházet Osama bin Laden.
Je to kmenové území. Pozorovali jsme a zůstali jsme u Johna Doolikahna.
Udělal jsem celou sérii o šamanismu, což je zajímavý fenomén.
Po světě se dostávají lidé do transu různými způsoby a v Pákistánu to dělají tak, že zapálí jalovcové listy a obětují zvíře. Nalijí krev zvířete na listy a poté inhalují kouř.
A všichni se modlí k bohům hor a dostávají se do transu.
Myslím si, že zvykat děti na různou realitu, je důležité. Onehdy řekl Dan Dennett -- mají mít osnovy, ve kterých studují různá náboženství, aby cvičili duševní flexibilitu, získali duševní flexibilitu v odlišných systémech víry -- myslím, že je to nezbytné v dnešním světě, kde vidíme střety vír.
A všechny bezpečnostní problémy, které nám způsobují.
Proto jsme udělali před 5 lety tohle: začali jsme program, který propojuje děti z domorodých kmenů s dětmi v USA.
Nejprve jsme připojili místo v Navajo Nation se třídou v Seattlu.
Nyní máme 15 míst.
Jedno v Kathmandu, Nepálu; Dharamsale, Indii; Takaungue, Keni -- Takaungua je z jedné třetiny křesťanská, z jedné třetiny muslimská a z jedné třetiny animistická -- Ollantaytambě, Peru a Arctic Village na Aljašce.
Tohle je Daniel, jeden z našich studentů v Arctic Village na Aljašce.
Žije ve srubu -- bez tekoucí vody, a tepla -- bez oken a vysoko rychlostního připojení k internetu.
A tohle je -- vidím se to povalovat všude -- naše místo v Ollayntaytambě, Peru, před 4 lety, když poprvé viděli své první počítače. Teď je mají ve třídách.
Způsob jakým jsme to udělali -- vyučujeme tyto děti digitálnímu vyprávění příběhů.
Chceme, aby vyprávěli příběhy o problémech ve své komunitě, ve své komunitě, na které jim záleží.
A tohle je v Peru, kde děti vyprávěli příběh o řece, kterou vyčistily.
Způsob, jakým to děláme je ve workshopech. Přizveme lidi, kteří se chtějí učit digitálnímu toku práce a vyprávění příběhů a necháme je pracovat s dětmi.
Zrovna minulý rok jsme přizvali skupinu náctiletých, což fungovalo nejlépe.
Naším snem je spojovat náctileté, aby měli zkušenost se službou komunitě i zkušenost mezikulturní, zatímco vzdělávají v těchto oborech děti a pomáhají jim vytvářet komunikační infrastrukturu.
Tady učíme Photoshop děti v tibetské vesnici v Dharamsale.
Máme webovou stránku, kde všechny děti mají svou domovskou stránku.
Tohle jsou všechny jejich filmy. Máme okolo 60 filmů, které tyto děti vytvořily, a jsou celkem pozoruhodné.
Ten, který vám chci ukázat -- poté co filmy vytvoří, pořádáme večer, kdy je ukážeme komunitě.
Tohle je v Takaungu -- máme generátor a digitální promítačku a promítáme na stodolu a pouštíme jeden z filmů, které vytvořily.
Pokud budete mít možnost, můžete jít na naši stránku a uvidíte úžasnou práci, kterou tyto děti dělají.
Druhá věc: Chtěl jsem dát domorodým lidem hlas.
To byl jeden z velkých motivačních faktorů.
Ale dalším motivačních faktorem je omezená povaha naší země.
National Geographic zrovna provedl výzkum na lidech od 18 do 26 v naší a dalších devíti industrializovaných zemích.
Byl to výzkum za 2 miliony dolarů.
Spojené státy skončily předposlední ve znalosti geografie.
70% lidi nedokázalo najít na mapě Afghánistán nebo Irák; 60% nedokázalo najít Indii; 30% nedokázalo najít Tichý oceán.
Toto je výzkum, který byl realizován před pár lety.
Teď bych vám rád ukázal, v několika zbývajících minutách, film, který udělal student z Guatemaly.
Právě jsme tam měli workshop.
Týden před tím, než jsme dorazili, se vlivem hurikánu Stan sesunulo minulý říjen velké množství půdy a zaživa pohřbilo ve vesnici 600 lidí.
Tento chlapec v té vesnici žil -- v tu chvíli tam nebyl -- a toto je krátký film, který o tom sestavil.
Předtím nikdy neviděl počítač. Naučili jsme ho Photoshop a -- ano, můžeme to pustit.
Toto je starý májský pohřební zpěv, který získal od svého dědečka.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Dobrý den, ráda bych se s vámi pobavila o důležitosti pochvaly, obdivu a poděkování a o tom, aby výše zmíněné byly konkrétní a upřímné.
Toto téma mě začalo zajímat postupně, jak jsem rostla všímala jsem si sama na sobě a všimla jsem si toho ještě dokonce před pár lety, že bych chtěla říct někomu děkuji, že bych chtěla někoho pochválit, že bych chtěla, aby někdo pochválil mě a prostě jsem s tím přestala.
A ptala jsem se sama sebe proč?
Styděla jsem se, cítila jsem se rozpačitě.
A tak mě napadla otázka, zda jsem jediná, kdo toto dělá?
Tak jsem se rozhodla prozkoumat to.
Mám štěstí, že pracuji v rehabilitačním zařízení, takže mám možnost vidět jedince, kteří urputně čelí životu a smrti.
A někdy dojde na tak jednoduchou věc jakou je, že jejich největším zraněním je, že jejich otec umřel bez toho, aniž by jim kdy řekl, že je na ně pyšný.
Potom ale od celé rodiny a přátel slyší, že otec všem ostatním říkal, jak byl na něj pyšný, jen to nikdy něřekl svému synovi.
Neřekl mu to, protože nevěděl, že to syn potřebuje slyšet.
Takže má otázka zní, proč si o to, co potřebujeme, něřekneme?
Znám jednoho muže, který je 25 let ženatý a který touží po tom, aby mu jeho žena řekla: "Děkuji Ti za to, že jsi živitelem rodiny a že já mohu zůstat doma s dětmi," ale nikdy si o to neřekne.
Znám jednu ženu, která tohle umí.
Jednou za týden se sejde se svým manželem a řekne: "Vážně bych chtěla, abys mi poděkoval za to, jak se strarám o domácnost a o děti."
A on řekne: "Oh, tohle je skvělé, tohle je skvělé."
A pochvala musí být skutečně upřímná, ale ona si o ni řekne.
A moje kamarádka April, kterou znám od mateřské školky, děkuje svým dětem za domácí práce.
A říká k tomu: "Proč bych jim nepoděkovala, a to i přesto, že to mají dělat."
Takže otázka zní, proč já jsem to blokovala?
Proč to ostatní lidé blokovali?
Proč dokážu říct: "Ten steak si dám středně propečený, potřebuji botu číslo šest. ", ale nedokážu říct: "Můžeš mě pochválit tímto způsobem?"
A je to proto, že ti o sobě říkám citlivé informace.
Říkám Ti, kde se cítím nejistě.
Říkám Ti, kde potřebuji Tvoji pomoc.
A já se chovám k vám, okruhu mých blízkých, jako byste byli nepřátelé.
Protože co můžete udělat s těmi informacemi?
Můžete mě přehlížet.
Můžete je zneužít.
Nebo můžete vlastně uspokojit moje potřeby.
A tak jsem vzala svoje kolo do cyklistického obchodu-- tohle miluji-- to stejné kolo a oni udělají něco, co se jmenuje seřízení kol.
Ten chlápek řekl:"To víte, když seřídíte kola, tak to kolo se stane lepším."
Zpátky jsem dostala stejné kolo, ale oni vyčistili všechny malé nánosy na těch starých kolech, které mám dva a půl roku a moje kolo je jako nové.
Takže mám pro vás všechny výzvu.
Chtěla bych, abyste si seřídili vaše kola: buďte upřímní o tom, jakou pochvalu chcete slyšet.
Co potřebujete slyšet? Jděte domů za svou ženou, a zeptejte se jí, co potřebuje?
Jděte domů za svým manželem -- co on potřebuje?
Jděte domů a zeptejte se na tyto otázky a potom pomožte lidem okolo vás.
A je to jednoduché.
A proč bychom se o toto měli starat?
Mluvíme o světovém míru.
Jak můžeme mít světový mír, pokud máme rozdílné kultury, rozdílné jazyky?
Já myslím, že to začíná dům od domu, pod stejnou střechou.
Udělejme to tedy správně na našem vlastním dvorku.
A chtěla bych poděkovat vám všem v publiku za to, že jste tak výbornými manželi, výbornými matkami, přáteli, dcerami, syny.
A možná, že vám tohle nikdo zatím neřekl, ale děláte to skutečně, skutečně dobře.
A děkuji, že jste tu byli, že jste přišli a měníte svět svými nápady.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Jestliže se lidí zeptáte, o které části psychologie si myslí, že je komplikovaná, a nadhodíte, co třeba myšlení a emoce,
většina lidí řekne: "Emoce jsou neskutečně komplikované.
Jsou neuvěřitelně komplexní, nelze je -- nemám žádnou představu, jak pracují.
Ale myšlení je velice přímočaré: je to jen nějaký druh logického uvažování nebo tak něco.
Každopádně ale neskýtá problémy.“
Takže, tady je seznam problémů, o kterých se zmíním.
Jeden pěkný problém je: co děláme pro zdraví?
Jednou jsem četl cosi, kde autor říkal, že pravděpodobně nejčastější příčina nemocí na Západě je podávání rukou.
A byla tam malá studie, která porovnávala lidi, kteří si ruce nepodávají, s těmi, kteří ano.
A neměl jsem sebemenší představu, kde lze nalézt někoho, kdo si s nikým nepodává ruce, protože se zřejmě musí schovávat.
A lidé, kteří se tomu vyhýbají, mají o 30 procent méně infekčních chorob nebo tak něco.
Anebo to možná bylo 31 a čtvrt procenta.
Takže pokud chcete vážně řešit problém epidemií a tak dále, začněte s tímto. A od doby, kdy jsem dostal tento nápad, podával jsem si ruku se stovkami lidí.
A myslím si, že jediný způsob, jak se tomu vyhnout, je mít nějakou viditelnou odpornou chorobu, pak nic nemusíte vysvětlovat.
Vzdělání: Jak můžeme zlepšit vzdělání?
Nuže, jediná nejlepší cesta je přimět je, aby pochopili, že to, co se jim říká, je úplný nesmysl.
A pak samozřejmě musíte udělat něco pro to, aby vás vůbec někdo poslouchal.
Znečištění, nedostatek energie, rozmanitost životního prostředí, chudoba.
Jak vytváříme stabilní společnosti?
Dlouhověkost. Fajn, je mnoho problémů, se kterými si můžeme dělat starosti.
V každém případě otázka, o které by si myslím lidé měli mluvit -- a která je absolutní tabu -- je, kolik lidí by tu mělo být?
A já si myslím, že by to mělo být kolem 100 milionů, nebo možná 500 milionů.
A pak zjistíte, že mnoho z těchto problémů zmizí.
Jestliže byste měli 100 milionů správně rozmístěných lidí, pak jestliže se objeví nějaký odpad, hodíte ho jinam, pokud možno tam, kde není vidět, a tam si shnije.
Anebo ho hodíte do oceánu a ryby z něho budou mít prospěch.
Problém je, kolik lidí by tu mšlo být?
A je to ten typ volby, kterou musíme udělat.
Většina lidí je vysoká přibližně 60 palců či více, a existuje "zákon druhé a třetí mocniny" (při zvětšení/zmenšení se plocha mění s druhou mocninou, objem s třetí). Takže pokud je uděláte takto velké -- použitím nanotechnologií, předpokládám -- (Smích) -- pak jich můžete mít tisíckrát více.
To by vyřešilo problém, nicméně nevím o nikom, kdo by dělal nějaký výzkum zaměřený na zmenšování lidí.
Je hezké zmenšit populaci, ale mnoho lidí chce mít děti.
A tady mám řešení, které je pravděpodobně záležitostí pár let.
Jak víte, máte 46 chromozomů. Pokud jste měli štěstí, dostali jste 23 od každého z rodičů. Občas se stane, že dostanete nebo naopak nedostanete jeden navíc, ale -- tak můžete přeskočit fázi prarodičů a praprarodičů a jít přímo na fázi prapraprarodičů. A tak máte 46 lidí a dáte jim scanner nebo co budete potřebovat, oni si prohlédnou své chromozomy a každý z nich řekne, který z nich se jim líbí nejvíce -- už není důvod mít dvě pohlaví. Takže každé dítě má 46 rodičů, a já předpokládám, že můžete povolit každé skupině 46 lidí mít 15 dětí.
To by nestačilo? A pak by děti měly přehršel podpory, výchovy a výuky a světová populace by se velmi rychle zmenšila a každý by byl absolutně šťastný.
Sdílení výpočetního výkonu je vzdáleno kousek dále v budoucnosti.
Existuje úžasný román, který Arthur C. Clarke napsal dvakrát, jmenuje se "Proti pádu noci" a "Město a hvězdy".
Obě knihy jsou vynikající a z velké části stejné, kromě toho, že v mezidobí se objevily počítače.
Arthur, když se podíval na tu starší knihu, řekl: "No, bylo to špatně.
V budoucnosti musejí být nějaké počítače.
Takže ve druhé verzi jsou stovky miliard či tisíce miliard lidí žijících na Zemi, ale jsou obsahem pevných disků a disket, nebo co všechno v budoucnosti mají.
A najednou několik milionů z nich vypustíte.
Lidé vyjdou, žijí po tisíc let, dělají si, co chtějí, a pak, když je čas se vrátit, za miliardu let -- nebo milion, zapomněl jsem čísla, ale na tom nesejde -- podstatné je, že na Zemi není příliš mnoho lidí najednou.
A vy přemýšlíte o sobě a svých vzpomínkách, předtím než se vrátíte, upravíte své vzpomínky a změníte svoji osobnost a tak dále.
Zápletkou knihy je nedostatek rozmanitosti, takže lidé, kteří navrhli to město, zajistili, že sem tam je každá osoba vytvořená zcela nově.
A v románu je stvořen jedinec jménem Alvin. Říká si, že to možná není úplně nejlepší způsob, a tak zničí celý systém.
Nemyslím si, že řešení, která jsem představil, jsou dost dobrá nebo dost chytrá.
Myslím, že velký problém je, že nejsme dostatečně chytří na to, abychom pochopili, které problémy, se kterými se střetáváme, jsou dostatečně dobré.
Tudíž musíme postavit vysoce inteligentní stroje jako HAL.
Jak si pamatujete, na jistém místě v knize "2001: Vesmírná odysea" si HAL uvědomil, že vesmír je příliš velký a důležitý a hluboký pro ty vskutku hloupé astronauty. Jestliže porovnáte HALovo chování s všedností lidí na kosmické lodi, můžete vidět, co je napsáno mezi řádky.
Nuže, co s tím budeme dělat? Měli bychom se stát chytřejšími.
Myslím si, že jsme dost chytří v porovnání se šimpanzi, ale nejsme dostatečně chytří na to, abychom operovali s obrovskými problémy, kterým čelíme, ať už v abstraktní matematice, při řešení úsporných opatření nebo vyrovnávání světa kolem.
Takže jedna věc, kterou můžeme udělat, je žít déle.
A nikdo neví, jak náročné to je, ale pravděpodobně na to během pár let přijdeme.
Vidíte, cesta se dělí na dvě. Víme, že lidé žijí téměř dvakrát déle než šimpanzi, a nikdo nežije déle než 120 let, z důvodů, které nejsou příliš dobře pochopeny.
Ale mnoho lidí v současnosti žije do 90 či 100 let, pokud si příliš nepodávají ruce nebo tak něco.
A možná kdybychom žili 200 let, mohli bychom nahromadit dostatek dovedností a vědomostí pro řešení některých problémů.
Takže toto je jedna cesta, co s tím udělat.
A jak jsem řekl, nevíme, jak je to těžké. Může to být -- konec konců, většina ostatních savců žije poloviční dobu co šimpanzi, takže my oproti nim tři a půlkrát až čtyřikrát déle -- že máme čtyřikrát delší život než většina savců. A co se týče primátů, máme téměř shodné geny. Od šimpanzů se lišíme dle současného stavu znalostí, což je absolutně směšné, snad jen v pár stovkách genů.
Co já si myslím, je, že ti, kdo počítají geny, zatím neví, co dělají.
Ať děláte cokoli, nečtěte nic o genetice, co je publikováno v průběhu vašeho života, nebo tak.
(Smích) Tento materiál má velmi krátký poločas rozpadu, podobně jako věda o mozku.
A může to být tak, že stačí opravit jen 4 nebo 5 genů a budeme žít 200 let.
Anebo snad jen 30 či 40 genů, ale pochybuji, že je to několik stovek.
Toto je něco, o čem lidé budou diskutovat a mnoho etiků -- víte, etik je někdo, kdo vidí, že je něco v nepořádku s čímkoliv, co máte na mysli.
(Smích) A je velice těžké najít etika, který považuje jakoukoliv změnu za hodnou vykonání, protože namítá: Jaké ale bude mít následky?
A samozřejmě nejsme zodpovědní za následky toho, co děláme teď, nebo ano? Podobně jako všechny stížnosti na klony.
Když budou mít dva zcela libovolní lidé dítě, přičemž budou mít dost špatné geny, dítě bude dost možná průměrné.
Což je, měřeno šimpanzími standardy, vskutku velice dobré.
Jestliže jsme dosáhli dlouhověkosti, pak musíme každopádně čelit problému populačního růstu. Protože pokud by lidé žili 200 nebo 1000 let, pak jim nemůžeme dovolit mít dítě častěji než jednou za 200 nebo 1000 let.
A tak by tu nebyla žádná pracovní síla.
A jedna z věcí, na kterou Laurie Garrett i jiní poukázali, je, že společnost, která nemá lidi v produktivním věku, má problémy. A věci se ještě zhoršují, protože není nikdo, kdo by vzdělával děti nebo živil staré.
A když mluvím o dlouhém životě, samozřejmě nechci, aby někdo, kdo má 200 let, vypadal jako někdo, kdo má 200 let, jak bychom si ho dnes představili -- vlastně mrtvý.
Víte, je zde kolem 400 rozličných částí mozku, které, zdá se, mají rozdílné funkce.
Nikdo dopodrobna neví, jak většina z nich pracuje, ale víme, že se v nich děje celá řada věcí.
A ne vždy pracují společně. Mám rád Freudovu teorii, že většina z nich ruší jedna druhou.
A když tak přemýšlíte o sobě jakoby o městě se stovkami zdrojů, pak, když se například bojíte, můžete se zbavit svých dlouhodobých cílů, ale můžete se hluboce zamyslet a zaměřit se na dosáhnutí jednoho konkrétního cíle.
Všechno ostatní hodíte za hlavu. Stanete se monomaniakem -- vše, co vás zajímá, je nevystoupit na určité zastávce.
A když máte hlad, jídlo se stane atraktivnějším a tak dále.
Takže já vidím emoce jako vysoce vyvinuté podčásti vašich schopností.
Emoce nejsou ničím přidaným k myšlení. Emocionální stav je to, co dostanete, když odeberete 100 či 200 vám normálně dostupných zdrojů.
Takže uvažování o emocích jako protikladu k -- jako něco méně než myšlení, je nesmírně produktivní. A já doufám, že v následujících pár letech ukážu, že to povede k chytrým strojům.
A hádám, že bude lepší přeskočit celý zbytek toho, kde jsou nějaké detaily o tom, jak můžeme tyto chytré stroje vyrobit a -- (Smích) -- a hlavní myšlenkou ve skutečnosti je, že jádrem opravdu chytrých strojů je, že rozpoznají, jakému konkrétnímu problému právě čelí.
Toto je problém takového a takového typu, takže je určitý způsob či způsoby myšlení, které se hodí pro daný problém.
Takže si myslím, že v budoucnu bude hlavním problémem psychologie klasifikovat typy nesnází, typy situací, typy překážek, a také klasifikovat možné způsoby přemýšlení o nich a vzájemně je spojit.
Takže vidíte, že je to téměř jako učení Pavlovovo -- ztratili jsme prvních sto let psychologie opravdu triviálními teoriemi, které říkají, jak se lidé učí reagovat na situace? To, co já říkám, je, že po projití mnoha úrovní, včetně navrhování ohromného chaotického systému s tisíci porty, skončíme opět s ústředním problémem psychologie.
Tvrzením nikoli co jsou situace, ale jaké jsou druhy problémů a jaké jsou strategie, jak se jim učíte, jak je společně propojujete, jak opravdu kreativní osoba vynalézá nové způsoby myšlení z dostupných zdrojů a tak dále.
Takže si myslím, že v následujících 20 letech, pokud se vzdáme všech tradičních přístupů v umělé inteligenci, jako jsou neuronové sítě a genetické algoritmy a pravidlové expertní systémy, obrátíme svoji pozornost trochu výše a zeptáme se, zda můžeme vyrobit systém, který bude používat všechny ty věci pro správné problémy. Některé problémy jsou dobré pro neuronové sítě, zároveň víme, že jsou jiné, ve kterých jsou neuronové sítě beznadějně neužitečné.
Genetické algoritmy jsou skvělé pro určité věci, a mám podezření, že vím, v čem jsou špatné, a to vám neprozradím.
(Smích) Děkuji.
(Potlesk)
Ráda bych začala citováním Heleny Keller, skvělé ženy, kterou všichni obdivujeme.
Pronesla velmi silný výrok, kde říká, že věda byla schopna najít lék na mnohá zla, ale nikdy ne na největší zlo lidstva, a tímto zlem je lhostejnost.
Víme, že lhostejnost nás stojí hodně, hlavně v naší demokracii.
Když přemýšlíme, proč se lidé nezapojují, proč se nestávají aktivisty, je to často tím, že jsou unaveni svými rodinnými povinnostmi, ženy obzvláště.
Ženy mají mnoho zábran.
Mnoho z nich si v životě prošlo traumaty, mnohou agresí.
A tak je pro ně velmi těžké si uvědomit, že mají vůdčí schopnosti.
Že se mohou projevit a změnit svět.
Další věc je, že mnoho žen - - myslíme si, že musíme dělat vše.
Že jen my jsme zodpovědné za svou rodinu a je pro nás těžké pověřovat ostatní a nechat si pomoci se svými povinnostmi.
Cítíme se trapně a provinile.
Ale víme, že to musíme udělat, pokud ne, nikdy nebudeme mít čas na dobrovolnictví, pomáhat v mnoha otázkách, kterým teď čelíme.
Jednou z věcí, jejímž omezením mohou ženy ušetřit nějaký čas, je nakupování, ok?
(Smích) Obzvláště když vyrazíme a nakupujeme věci, které ani nepotřebujeme.
(Smích) Nikdy neuvidíte pohřební vůz se zapřaženým stěhovákem.
(Smích) Musíme žít prostě, aby ostatní mohli prostě žít.
A když pomyslíme na dědictví, které chceme přenechat našim dětem nebo vnoučatům, zanechte jim odkaz spravedlnosti.
To je odkaz, který mohou nejen napodobit, ale mohou na něj být pyšní po celý život.
Když jim necháme hodně majetku, budou se o něj prát a budou se nenávidět.
Pamatujte na to, až budete přemýšlet o tom, co děláte.
Další věc, kterou musíme udělat k osvobození našich žen, abychom mohly být dobrovolnicemi, které potřebujeme ke změně světa, musíme zavést jiný způsob vzdělávání pro mladé ženy.
Bohužel ve společnostech po celém světě jsou ženy učeny být oběťmi.
Ženy nejsou učeny, že se samy musí ubránit, že se budou muset postarat samy o sebe, a že samy sebe musí ochránit.
Podívejme se na říši živočichů a uvidíme, kdo je dravější, samec nebo samice?
Víme, že jsou to samice, že?
Takže na vrcholu zvířecí říše se něco zvrtlo.
(Smích) Dám vám příklad toho, jak jsem objevila svůj hlas.
Měla jsem velké štěstí, že jsem v 25 letech potkala gentlemena jménem Fred Ross Sr., který organizoval část skupiny Organizace veřejně prospěšných prací v mém rodném městě Stocktonu v Kalifornii.
Byla to nízkoprahová organizace a vzali mě jako dobrovolnici.
Jednoho dne, když jsme seděli v kanceláři, přišel farmář.
Byl ochrnutý, sotva chodil, měl berle.
Potřeboval pomoc.
Potřeboval někoho, kdo by mu pomohl zajít na sociální úřad a podat žádost.
Tak jsem se toho ujala.
Ale když jsme dorazili na sociální úřad, nenechali mě pomoci tomu pánovi podat žádost.
Nevěděla jsem, co dělat, byla jsem ztracená.
Šla jsem zpět do naší kanceláře a pověděla to panu Rossovi: „Nenechají mě podat žádost."
Přísně mi řekl: „Půjdeš zpátky na sociální úřad, a vyžádáš si nadřízeného.
A budeš trvat na tom, abych mohl podat žádost."
A já si pomyslela: „Páni, to můžu?"
(Smích) Tak jsem o tom přemýšlela a překonala své úzkosti a strach.
Šla jsem zpět na sociální úřad a vyžádala si nadřízeného.
Samozřejmě přišel a museli nechat pana Ruize podat žádost o podporu.
A dostal ji pro sebe i svou rodinu.
Dalo mi to lekci.
Naučilo mě to, že mám hlas.
No, pan Ross naučil mnoho z nás mnoho dalších věcí, i Cesara Chaveze a mnoho dalších dobrovolníků.
Naučil nás, mimo jiné, že od lidí můžeme něco vyžadovat, hlavně od našich veřejných úředníků.
A to bychom si vždycky měli pamatovat: každý veřejný úředník - hádejte co - pracuje pro nás.
Protože platíme jejich platy z našich daní.
Ve skutečnosti nám mají sloužit.
Z některých se stanou vůdci, ale ne ze všech.
(Smích) Jednou za čas z nich vzejde vůdce.
Další věc, kterou nás pan Ross naučil je, že volby jsou velmi důležité.
A nejen volby, ale i přesvědčování dalších lidí, aby šli volit.
Chození od dveří ke dveřím,
telefonování, mluvení s voliči, protože mnoho voličů má pochybnosti a neví, jak volit.
A bohužel víme, že v mnoha zemích lidé nemohou volit, protože voliči jsou potlačováni, stejně jako tady v USA.
Ale důležité je, že můžeme působit jako jedinci a mluvit s lidmi a zvrátit jejich lhostejnost a ujistit se, že mohou volit.
Dám vám příklad ženy z naší nadace, Nadace Dolores Huerta, a ukáži vám, že občas mají lidé moc, ale neví o tom.
Ale jakmile ji najdou, dělají zázračné věci.
Takže, Leticia Prado je imigrantka z Mexika, vychodila jen šestou třídu a mluví velmi špatně anglicky.
Měla obavy, protože děti ze základní školy v jejich městě Weedpatch - - to je v Kalifornii, Central Valley - nemohli ven, hrát si na školním dvoře, protože kvalita vzduchu byla natolik špatná, v jižní části Kern Country, Kalifornii, v našich Spojených státech amerických.
Takže se svým manželem získali peníze, aby pro děti na základní škole postavili úplně novou, moderní tělocvičnu.
Byl to obrovský úspěch.
Pak slyšela drb, že se ředitel chystal ukončit zvýhodněné snídaně pro děti farmářů, protože si myslel, že je s tím moc papírování.
Tak se nechala Leticia zvolit do školní rady.
A zachovali zvýhodněné snídaně a zbavili se ředitele.
(Smích) (Potlesk) Byly tu i jiné drby o korupci v místním vodním okrese.
Tak se Leticia nechala zvolit do vodního okresu.
Podívala na všechny finance okresu a přišla na to, že na bankovním účtu chybí 250 000 dolarů.
Leticia svolala Velkou porotu a několik lidí bylo zatčeno.
A tohle je jen příklad ženy, která nikdy nechodila na střední školu, nikdy nechodila na vysokou, ale našla svou moc.
A navíc přemluvila další lidi ve své komunitě, aby také kandidovali na veřejný post a hádejte co - všichni byli zvoleni.
Takže si myslím, že Leticia opravdu ztělesňuje něco, co řekla Coretta Scott King.
A o to se s vámi chci podělit. Coretta Scott King řekla: „Na světě nikdy nebude mír, dokud ženy nepřevezmou moc."
(Potlesk) Pozměnila jsem ten výrok a zní: „Na světě nikdy nebude mír, dokud feministky nepřevezmou moc."
(Smích) Protože víme, že v tom je rozdíl, že?
Nejen to, ale když chceme definovat, kdo je feministka - člověk, který stojí za rozmnožovacími právy, právy přistěhovalců, právy na životní prostředí, za LGBT právy a také za odbory a pracujícími lidmi.
(Potlesk) Znamená to také, že muži mohou být feministi.
(Potlesk) Když přemýšlíme o feminizaci, měli bychom přemýšlet i o tom, jak můžeme feminizovat politiku a ne jen v těch největších zemích, bohatých zemích jako jsou Spojené státy, ale po celém světě, naši domácí i zahraniční politiku.
Jedna z věcí, kterou můžeme udělat pro konec válek a nastolení míru, je zajistit, že nejbohatší země světa pomáhají těm rozvíjejícím se.
Tohle jsme udělali v minulosti.
Po druhé světové válce, když Japonsko a Německo bylo zničené válkou, USA dalo těmto dvěma zemím mnoho státních dolarů, aby mohli znovu postavit svou ekonomiku a své korporace.
A můžeme to udělat znovu.
Můžeme přemýšlet o tom, jak pomoci dalším zemím.
Chci vám dát příklad problémů, kterým čelí USA, tak třeba.
Víme, že momentálně máme hodně uprchlíků ze střední Ameriky, kteří jsou na hranicích Spojených států.
Proč lidé opouští své domovy, své krásné domovy, do kterých jezdíme jako turisté?
Protože tam nemají možnosti.
A potom si pomyslíme : „Hm, banány."
Kolik kvant banánů zkonzumujeme v US za jediný den?
A na celém světě.
Dostávají lidé ze střední Ameriky zisk z banánů, které konzumujeme?
Ne, nedostávají.
Zisk jde společnostem v USA.
A podle nás je to špatně.
Kdyby lidé ze střední Ameriky dostali něco z peněz, které platíme za banány, potom by nemuseli opouštět své domovy.
Nemuseli by přicházet jako žadatelé o azyl k hranicím USA.
A pak by třeba děti nemusely být odděleny od svých rodičů.
Víme, že jsou na světě země, které hradí vzdělání a zdravotní péči všem svým občanům.
Takovou zemí je Kuba.
Kuba má zdravotní péči pro všechny své občany a hradí vysokoškolské vzdělání všem svým občanům.
Má 11 milionů občanů.
Když si pomyslíme, že chudá země jako Kuba může mít takovéto zdroje a víme, že je to chudá země, proč potom nemohou bohatší země, jako USA, mít to samé?
Myslím, že toho můžeme dosáhnout.
(Potlesk) Ale víme, že se tak nestane, dokud my, Američané, a lidi po celém světě, nezajistí, že do svých vlád volí lidi, kterým opravdu záleží na voličích a lidech, kteří se zavážou, že zdroje, které mají, budou využity na jejich občany a ne na válku.
Takže... jak toho dosáhneme?
Musíme se zbavit lhostejnosti, musíme zapojit více lidí.
Víme, že pokud nemůžeme mít demokracii v USA, nemůžeme ji mít ani ve světě, dokud se lidé nezapojí.
Takže je nezbytné, aby každý z nás řekl: „Zbav se lhostejnosti, vystup z davu, pojď a připoj se k pochodu za mír a spravedlnost, pojďme proměnit vizi Coretty Scott v realitu, a mít na světě mír."
Zrovna jsme měli v USA volby.
A co se ukázalo?
Ukázalo se, že mnohem více žen, mladých lidí, lidí všech ras, LGBT lidí, bylo zvoleno do úřadu.
A víme že tohle se stalo - proč?
Protože mnoho žen se vydalo na pochod.
V US jsme měli Pochod žen.
Po celém světě se odehrály Pochody žen.
A teď vidíme, že máme potenciál.
Máme potenciál zbavit se lhostejnosti.
A když zapojíme všechny, potom, podle mě, můžeme proměnit vizi Coretty Scott ve skutečnost.
Takže chci jen všem připomenout, všem po celém světě, že máme moc, chudí lidé mají moc, každý občan má moc.
Ale k tomu, abychom dosáhli míru, po kterém toužíme, musíme se zapojit.
Takže co řekneme?
Dokážeme to?
Odpovíme: „Ano, dokážem!"
A ve španělstině řekneme: „Sí, se puede."
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Byl jsem tu asi před čtyřmi lety a mluvil o vztahu designu a štěstí.
Na samém konci jsem představil seznam „Věci, které jsem se doteď naučil"
A moc jsem se od té doby nenaučil - (smích) ale z mnohého jsem od té doby udělal projekty.
V každém skotském městě jsou nafukovací opice - „Každý si vždy myslí, že má pravdu."
V médiích je zkombinovali.
„Drogy začnou jako sranda a končí jako strast."
Vytváříme proměnlivá díla.
Tento projekt vidí své návštěvníky, jak prochází kolem.
Nemůžete tomu zabránit, vlastně tu pavučinu roztrháte.
Všechny tyto věci jsou díly grafickéko designu.
Děláme je pro naše klienty.
Jsou na objednávku.
Sám bych nikdy neměl peníze na zaplacení těch instalací nebo billboardů nebo těchto produkcí, takže vždy se na nich podílí klient.
Tady je 65 000 ramínek na ulici kterou lemují obchody s módou.
„Starosti nic nevyřeší."
„Peníze mě nečiní šťastným" jsme zprvu publikovali na dvoustraně v časopisu.
Tiskař ten soubor ztratil a neřekl nám to.
Když ten časopis - když jsem získal předplatné, bylo to 12 následujících stran.
Nápis zněl, „Peníze mě činí činí šťastným."
A jednomu příteli z Rakouska mě bylo tak líto, že přemluvil majitele největšího casina v Linci, aby nás nechal polepit jeho budovu.
Tohle je největší pěší zóna v Linci,
a píše se tam „Peníze" a když zajdete to postranní ulice, je tam, „mě nečiní šťastným."
Minulý týden jsme měli přehlídku v New Yorku.
Natrvalo jsme napařili okna a každou hodinu přišel jiný návrhář a vepsal věci které jsme se naučili do páry na okně.
Každý se zůčastnil. Milton Glaser. Massimo Vignelli.
O Singapuru se docela diskutovalo.
Natočili jsme tam krátký spot, který se bude promítat na velkých obrazovkách v Singapuru
a mě je samozřejmě velmi milý, protože všechny tyto myšlenky, některé banální, některé hlubší, pocházejí původně z mého deníku.
Často se do deníku dívám a kontroluji, jestli bych chtěl na situaci něco změnit.
Když něco vidím dost dlouho, nakonec to nějak využiji.
A úplně poslední je billboard.
Tohle je naše střecha v New Yorku, střecha studia.
Tohle je novinový papír a na něm leží šablony.
Nechali jsme ho na slunci.
Jak víte, novinový papír na slunci výrazně zažloutne.
Po týdnu jsme šablony a listy odstranili, dopravily papír do Lisabonu na velmi slunné místo, jeden den na billboardu stálo, „Stěžovat si je hloupé. Buď jednej, nebo zapomeň."
Po třech dnech nápis vybledl a o týden později zmizely i stížnosti.
(smích) Moc vám děkuji.
(potlesk)
Vyrostl jsem v Severním Irsku, na tom nejsevernějším konci, kde je opravdu strašná zima.
Tohle jsem já, na naší zahradě, uprostřed léta.
(Smích) Nemohl jsem si vybrat svoje povolání.
V Irsku se nabízí jít do armády, ale, upřímně, je to vlastně trochu na prd.
(Smích) Máma ze mě chtěla mít zubaře.
Ale lidi pořád vyhazovali všechno do vzduchu.
Já jsem vlastně chodil do školy v Belfastu, kde se to všechno dělo.
A tohle jsem vídal často.
Škola, kam jsem chodil, byla pěkně nudná.
Nutili nás učit se třeba latinu.
Učitelé se moc nebavili, sporty byly velmi špinavé nebo velmi bolestivé.
Tak jsem si chytře vybral veslování, které mi šlo.
A dokonce jsem vesloval za školu, až do tohoto osudného dne, kdy jsem se převrátil přímo před celou školou
A přímo tady je cílová značka.
(Smích) Tak tohle byla vážně ostuda.
Ale v té době dostala naše škola vládní grant a dostala úžasný počítač - výzkumný stroj 3DZ - a programovací manuály se povalovaly všude kolem.
A tak se studenti jako já, kteří neměli, co dělat, učili na něm programovat.
A v té době byl tohle počítač, který si lidi kupovali domů.
Jmenoval se Sinclair ZX80. Byl to 1KB počítač a programy na něj se kupovaly na páscích.
Teď na chvilku odbočím, protože jsem slyšel, že v TED je skoro podmínkou mít v prezentaci starou fotku s velkým hárem.
Tak jsem taky jednu přinesl.
(Smích)
Jen jsem si to chtěl odbýt.
Po Sinclairu ZX80 přišel velmi chytře pojmenovaný Sinclair ZX81
(Smích) A - vidíte tu fotku dole?
Je na ní chlápek, co dělá úkol se svým synem.
Mysleli, že kvůli tomuhle to sestavili.
Ale když jsme dostali ten programovací manuál, začali jsme na něj dělat hry.
Programovali jsme v BASICu, což je dost děsný jazyk na hry, tak jsme se nakonec naučili jazyk "assembly", abychom mohli ovládat hardware.
Tohle je jeho vynálezce, sir Clive Sinclair a ukazuje tu svůj přístroj.
V Americe jste měli tu samou věc, jmenovala se Timex Sinclair1000.
Tehdy jste potřebovali představivost, abyste mohli hrát a uvěřit, že opravdu hrajete Battlestar Galaticu.
Grafika byla prostě příšerná.
A museli jste mít ještě víc fantazie na hraní téhle hry, "Death Rider".
Samozřejmě, že vědci si nemohli pomoct,
a začali dělat svoje vlastní video hry.
Tady je jedna z mých oblíbených, v níž množíte králíky a kluci vybírali toho šťastného králíka.
Zhruba v tuhle dobu jsme přešli z 1 KB na 16 KB, což byl docela skok.
A pokud si říkáte, kolik tak může být 16 KB, tohle logo eBay má 16 KB.
A pro takhle velkou paměť někdo naprogramoval úplný letový simulátor.
Takhle vypadal.
Strávil jsem věčnost létáním na tomhle simulátoru, a vážně jsem věřil, že potom budu umět řídit letadlo.
A tady je Clive Sinclair při představování svého barevného počítače.
Je uznáván jako otec videoher v Evropě.
Je z něj multimilionář a myslím, že právě proto se na té fotce usmívá.
A tak jsem za dalších 20 let vytvořil spoustu různých her.
Mezi nejlepší patří věci jako "Terminátor", "Aladdin", nebo "Želvy hrdinové".
Protože ve Velké Británii, odkud jsem, mysleli, že slovo ninja dětem nic neřekne, tak to pojmenovali "hrdinové".
Mně osobně se víc líbila španělská verze, "Tortugas Ninja".
To bylo o moc lepší.
(Smích) Moje poslední hra se snažila přimět herní průmysl a Hollywood, aby opravdu na něčem pracovali spolu -- aby spolupracovali, místo vzájemného licencování.
Tak, Chris mi řekl, abych přinesl nějaké statistiky, tak tady jsou.
Objem video-herního průmyslu dosáhl v roce 2005 29 miliard dolarů.
A roste každým rokem.
Loňský rok byl jeho objem největší.
V roce 2008 nakopeme zadek hudebnímu průmyslu.
V roce 2010 dosáhneme na 42 miliard.
43 procent hráčů jsou ženy.
Takže je mnohem víc hráček, než si lidé uvědomují.
Průměrný věk hráčů?
Tak, očividně je to pro děti, ne?
Ne, ve skutečnosti je průměr 30 let.
A zajímavé je, že nejvíce her kupují lidé ve věku 37 let.
Takže 37 let je věk naší cílové skupiny.
Všechny videohry jsou násilné.
Samozřejmě novináři tohle tvrzení zbožňují.
Ale 83 % her nemá žádný obsah nevhodný pro děti, takže to taky není pravda.
Statistiky hraní online.
Mám tu něco o "World of Warcraft".
Má 5,5 milionu hráčů. Měsíčně vydělá 80 milionů dolarů na poplatcích.
Jen nainstalovat hru na váš počítač stojí 50 dolarů, což vydělá vydavateli dalších 275 milionů.
Vyrobit tu hru stálo zhruba 80 milionů dolarů, takže se vlastně zaplatí během měsíce.
Jeden z hráčů hry "Project Entropia" si koupil svůj vlastní ostrov za 26 500 dolarů.
Musíte si uvědomit, že to není opravdový ostrov.
Ve skutečnosti si nekoupil nic, jen nějaká data.
Ale dostal na ně skvělou smlouvu.
Kupní cena zahrnovala práva na těžbu a lov, vlastnictví všech pozemků na ostrově, a hradu bez nábytku.
(Smích) Tento trh se nyní odhaduje na víc než 800 milionů dolarů ročně.
A zajímavé je, že ten trh byl vlastně vytvořen hráči samotnými.
Našli chytré způsoby jak obchodovat s věcmi, a jak si navzájem prodávat své účty, takže mohou vydělávat peníze, zatímco hrají své hry.
Před pár dny jsem si procházel eBay, jen abych věděl, co se děje, zadal jsem World of Warcraft a vyjelo mi 6 000 odkazů.
Tenhle se mi líbil nejvíc: Warlock na levelu 60 se spoustou epic vybavení za 174 000 dolarů
Očividně se ten chlápek hodně zapotil, když na něm pracoval.
Takže co se týče popularity her - co myslíte, že dělají tito lidé?
Jsou v amfiteátru Hollywood Bowl, v Los Angeles a poslouchají hudbu z videoher v podání Filharmonie L.A.
Takhle to představení vypadá.
Může to znít jako kýč, ale není.
Je to opravdu velkolepý a velice krásný koncert.
A lidé, kteří tam šli, ho absolutně zbožňovali.
Co myslíte, že dělají tihle lidé?
Přinesli si svoje počítače, aby mohli hrát hry proti sobě navzájem.
A tohle se děje v každém městě po celém světě.
Děje se to i ve vašich městech, jen o tom nejspíš nevíte.
Chris mi říkal, že jste tu před pár lety měli video, které chronologicky ukazovalo jak se zlepšovala grafika her.
Chtěl jsem to video aktualizovat a ukázat vám nový pohled na věc.
Ale chci, abyste se pokusili to pochopit.
Jsme na takovéto křivce a grafika se zlepšuje neuvěřitelným způsobem.
Já vám ukážu vývoj asi tak do roku 2007.
Ale chci, abyste se pokusili zamyslet nad tím, jak by hry mohly vypadat za 10 let.
A teď spustím to video.
Video: Napříč celou svou historií hráli lidé hry.
A jak se technologie a inteligence člověka vyvíjela, vyvíjely se i hry, které hrál.
(Hudba) (Potlesk) D. Perry: Nehledě na tu grafiku, chci, abyste to vzali tak, jak to je.
Vezměte to tak, že teď je sitace takováhle a ta křivka, na které jsme, znamená, že se to bude dál zlepšovat.
Toto je příklad grafiky,kterou musíte umět nakreslit, pokud chcete dostat práci v herním průmyslu.
Musíte být opravdu úžasný umělec.
A až budeme mít dost takových lidí, budeme chtít víc umělců s fantazií, kteří umí vytvořit místa, kde jsme nikdy předtím nebyli, nebo postavy, které jsme nikdy předtím neviděli.
Takže očividně bych měl dnes mluvit o grafice a zvuku.
Ale pokud byste šli na konferenci herních vývojářů, uslyšíte, že mluví o emocích, smyslu, významu, porozumění a pocitu.
Uslyšíte otázky typu: může vás videohra rozbrečet?
A tohle jsou témata, která nás opravdu zajímají.
Narazil jsem na studenta, který se umí naprosto výtečně vyjádřit, a on souhlasil s tím, že svoje video neukáže nikomu, dokud ho neuvidíte tady v TED.
Tak bych teď to video rád pustil.
A tohle je tedy pohled studenta na to, jaké jsou jeho zkušenosti s hrami.
Video: Stejně jako spousta z vás žiju někde mezi realitou a videohrami.
Nějaká moje část -- ta opravdu živá, dýchající osoba -- se stala naprogramovanou, elektronickou a virtuální.
Hranice mého mozku, která odděluje realitu od fantazie, se nakonec začala hroutit.
Jsem závislý na videohrách a tohle je můj příběh.
(Hudba) V roce, kdy jsem se narodil, se také začalo pracovat na vývoji Nintendo Entertainment System
Hrál jsem si za zahradě, učil se číst, dokonce jsem jedl trochu zeleniny.
Většinu svého dětství jsem strávil hraním s Legem.
Ale stejně jako většina mojí generace, jsem trávil spoustu času u televize.
Pan Rogers, Walt Disney, Nick Junior, a zhruba půl milionu reklam na mně bez pochyby zanechaly stopu.
Když mojí sestře a mně koupili rodiče naše první Nintendo, sebemenší návykovost vlastní této rané zábavní elektronice mě rychle pohltila.
V určitém bodě se něco zlomilo.
(Hudba) Tím, že zkombinovalo jednoduché, interaktivní příběhy a teplo televize, se moje jednoduché 16bitové Nintendo stalo víc, než jen únikem.
Stalo se alternativním bytím, mojí virtuální realitou.
(Hudba) Jsem závislý na videohrách a není to kvůli určitému počtu hodin strávených hraním, nebo nocí probdělých kvůli dohrání další úrovně.
Je to tím, že jsem ve virtuálním prostoru zažil věci, které změnily můj život. a videohry začaly narušovat mé vlastní chápání toho, co je reálné a co ne.
Jsem závislý, protože i přesto, že vím, že ztrácím pouto s realitou, pořád chci víc.
(Hudba) Od raného mládí jsem se naučil emocionálně věnovat tomu, co se odvíjelo přede mnou na obrazovce.
Dnes, po 20 letech sledování televize, zaměřené na to, aby ve mně vzbuzovala city, mi může i krotká reklama na pojištění vehnat slzy do očí.
Jsem jen jedním z nové dospívající generace.
Generace, která může najít mnohem více smyslu ve videohrách, než v reálném světě.
Videohry se blíží k vývojovému skoku, k bodu, kdy herní světy budou vypadat a zdát se stejně opravdové, jako filmy, které sledujeme v kinech, nebo zprávy, které vidíme v televizi.
A přestože má schopnost svobodného rozhodování může být v tomto virtuálním světě omezená, to, co se naučím, platí i v mém skutečném životě.
Pokud budete hrát dost her, jednou opravdu uvěříte, že umíte jezdit na snowboardu, řídit letadlo, ujet čtvrtmílový dragster závod za 9 vteřin, nebo zabít člověka.
Vím, že já to umím.
Jako žádný jiný pop-kulturní fenomén předtím, videohry nám opravdu umožňují stát se součástí stroje.
Dovolují nám vysublimovat do kultury interaktivní, stažené, streamované, HD reality.
Interagujeme se svou zábavou.
Začal jsem očekávat tuto úroveň interaktivity.
Bez ní, problémy dnešního světa -- chudoba, války, nemoci a genocidy -- postrádají zlehčení, které by měly mít.
Jejich důležitost se smíchá se senzacechtivými dramaty v hlavním vysílacím čase.
Ale krása dnešních videoher neleží v nádherné grafice, vibračních ovladačích, ani v prostorovém zvuku.
Spočívá v tom, že ve mně hry vyvolávají emoce.
Bojoval jsem ve válkách, bál se o své přežití, viděl jsem své druhy umírat na plážích a v lesích, které vypadaly mnohem reálněji než v jakékoliv knize nebo příběhu ze zpráv.
Lidé, kteří tvoří tyto hry, jsou chytří.
Vědí, jak ve mně vyvolat strach, vzrušení, paniku, hrdost nebo smutek.
A pak použijí tyto emoce, aby dali nový rozměr světům, které tvoří.
Dobře navržená hra hladce vtáhne hráče do hlubin virtuálních zážitků.
A jak hráč získává zkušenosti, přestává si uvědomovat fyzickou kontrolu nad hrou.
Vím, co chci, a udělám to.
Žádná mačkání tlačítek nebo spouští.
Jsem jen já a hra. Můj osud, a osud světa kolem, leží v mých rukách
Vím, že moje máma má strach z násilných videoher.
Ale mně nedělá starost to, že násilí ve hrách vypadá víc a víc jako násilí v reálném světě, ale to, že reálné násilí vypadá víc a víc jako videohra.
(Hudba) Tohle jsou všechno problémy mimo mě.
Můj problém je ovšem velice blízko.
Něco se stalo v mém mozku.
(Hudba) Možná je v našem mozku jediná část, která nese všechny naše základní instinkty, věci, které umíme dřív, než nad nimi přemýšlíme.
Některé z těchto instinktů mohou být vrozené, ale většina je naučená, a všechny jsou pevně zakořeněné v našich mozcích.
Tyto instinkty jsou nezbytné pro přežití jak v reálném světě, tak v tom virtuálním.
Až v posledních letech umožnila herní technologie opravdové překrytí obou stimulů.
Jako hráči nyní žijeme podle stejných fyzikálních zákonů, ve stejných městech a děláme spoustu věcí, které jsme dělali ve skutečnosti, jenom je to virtuální.
Zvažte toto -- moje skutečné auto má najeto zhruba 25 000 mil.
Ve všech závodních hrách dohromady jsem najezdil celkem 31 459 mil.
Z části jsem se naučil řídit z videoher.
Smyslové podněty jsou velmi podobné.
Je to zvláštní pocit, když strávíte více času děláním něčeho na televizi, než ve skutečnosti.
Když jedu po silnici při západu slunce, říkám si jenom: "Tohle je skoro stejně krásné, jako moje hry".
Protože moje virtuální světy jsou dokonalé.
Krásnější a bohatší než realita okolo nás.
Nejsem si jistý, jaké důsledky můžou moje zážitky mít, ale potenciál opakovaného používání videoherních stimulů na ohromný počet oddaných účastníků je pro mě děsivý.
Dnes věřím, že Velký bratr by měl mnohem větší úspěch, kdyby masově vymýval mozky pomocí videoher než pomocí pouhé televize.
Videohry jsou zábavné, poutavé a kompletně otevírají váš mozek k re-programování.
Ale možná není vymývání mozku vždycky špatné.
Představte si hru, která nás naučí vzájemnému respektu nebo nám pomůže pochopit problémy, kterým všichni čelíme v reálném světě.
Mají i potenciál činit dobro.
Protože virtuální světy stále odrážejí skutečný svět, ve kterém žijeme, je velmi důležité, aby si herní vývojáři uvědomili, že mají před sebou obrovskou zodpovědnost.
Nejsem si jistý, co přinese budoucnost videoher naší civilizaci.
Ale jak se virtuální a skutečné zážitky stále více překrývají, je stále pravděpodobnější, že i ostatní lidé to budou cítit stejně jako já.
Teprve nedávno jsem si uvědomil, že kromě grafiky, zvuku, hratelnosti a emocí mají hry sílu rozbít realitu, a to je to, co je pro mě tak fascinující a návykové.
Vím, že to přestávám zvládat.
Nějaká moje část se tomu chce prostě poddat.
Ale vím, že ať už budou hry jakkoliv úžasné, ať se nám skutečnost zdá jakkoliv nudná, musíme si stále uvědomovat, co nás naše hry učí a jak se kvůli ni cítíme potom, co se konečně odpojíme.
(Potlesk) DP: Wow.
(Potlesk) Podle mě tohle video dokáže přimět člověka k zamyšlení, a to je důvod, proč jsem vám ho sem přinesl.
Zajímavá na tom byla ta očividná volba, že budu mluvit o grafice a zvuku.
Ale jak jste slyšeli, Michael mluvil i o všech těch ostatních prvcích videoher.
Videohry nám nabízejí spoustu dalších věcí, a proto se na nich lidé stávají tak závislými.
Tou nejdůležitější je zábava.
Název této skladby je "Přicházející kouzlo".
Od koho přijde?
Přijde od nejlepších režisérů na světě, jak předpokládáme?
Myslím, že ne.
Podle mě přijde od dětí, které teď vyrůstají, které nelpí na věcech, které my si z minulosti pamatujeme.
Udělají to podle svého, pomocí nástrojů, které jsme my stvořili.
Také jsou tu studenti nebo vysoce tvořiví lidé, spisovatelé a podobní lidé.
Co se týče univerzit, na světě se na zhruba 350 z nich vyučuje předmět videohry.
To znamená doslova tisíce nových nápadů.
Některé z nich jsou příšerné, jiné jsou skvělé.
Není nic horšího než muset poslouchat někoho, kdo se vám snaží nabídnout opravdu špatný nápad na hru.
(Smích) Chris Anderson: Končíš, končíš.
To je konec. Došel mu čas.
DP: Pokud bys byl tak shovívavý, už jen malinkou chvilku.
CA: Jen do toho. Ale já zůstanu stát tady.
(Smích) DP: Tohle je bezva fotka. Jsou to studenti, kteří jdou do školy po vyučování.
Škola je zavřená, ale oni se o půlnoci vrací, protože nám chtějí představit své nápady na hry.
Sedím před nimi a oni mi předhazují své nápady.
Je těžké přimět studenty přijít zpátky do třídy, ale jde to.
Tohle je moje dcera, jmenuje se Emma, a je jí 17 měsíců.
A sám sebe se ptám, co Emma zažije ve videoherním světě.
Jak jsem vám tu ukázal, máme obecenstvo.
Nikdy nepozná svět, kde nebudete po zmáčknutí tlačítka mít miliony lidí připravených s vámi hrát.
Víte, že máme technologii.
Nikdy nepozná svět, ve kterém grafika není zkrátka ohromující a naprosto pohlcující.
A ve videu studenta jste viděli, že dokážeme poznamenat lidskou mysl a pohnout jí.
Nikdy nepozná svět, kde videohry nejsou neuvěřitelně emotivní a pravděpodobně ji rozpláčou.
Jen doufám, že bude mít videohry ráda.
(Smích) Tak, moje závěrečná myšlenka.
Na povrchu hry vypadají jako jednoduchá zábava, ale ti, kteří se rádi podívají hlouběji, uvidí, že by nové paradigma videoher mohlo otevřít úplně nové obzory pro tvořivé lidi, kteří mají rádi velké myšlenky.
A je snad lepší místo oslovit takové lidi než tady v TED?
Děkuji vám.
CA: Davide Perry. To bylo úžasné.
Když mi byly čtyři, můj otec mě naučil tanec s obručí – „Taos Pueblo“. Je to tradiční tanec starý stovky let. Pochází z jihozápadu USA.
Obruče z vrbových prutů jsou svázány dohromady tak, aby připomínaly přírodní jevy, reprezentující mnohé krásy života.
Celou dobu během tance se točíte pořád dokola, což má symbolizovat pohyb Slunce a to, jak plyne čas.
Tento tanec na mě vždy působil kouzelně.
Jako nějaká časová schránka. Mohla jsem se podívat oknem do historie kultury.
Cítila jsem hlubší spojení se svými předky a tím, jak viděli svět kolem sebe.
Od té doby jsem byla posedlá časovými schránkami.
Mají různé podoby, ale mají společné to, jak člověka fascinují, protože to jsou portály do paměti a mají důležitou schopnost udržet příběhy naživu.
Jsem režisérka a skladatelka a mým úkolem bylo najít svůj vlastní hlas, obnovit příběhy svých předků a minulosti. Vložit je do hudebních a filmových časových schránek a dál se o ně dělit.
Než vám povím, jak jsem našla svůj hlas, chci se podělit o to, jak jsem vyrůstala.
Vyrůstala jsem ve vícegeneračním domě v Jižní Karolíně, bydlela jsem tedy pod jednou střechou s rodičemi, tetami, strýci a prarodiči.
Moje maminka má nizozemsko-indonézské a čínské předky a rodiče imigranty, a můj otec je tzv. Ojibwe. Oficiální člen kmene Prairie Band's Potawatomi v severovýchodním Kansasu.
Jeden týden jsem se učila, jak skládat asijské knedlíčky, a další jsem tančila tradiční tance na powwow, ponořená do zpěvu a mocných zvuků bubnů.
Různé kultury se pro mě staly samozřejmostí, zároveň to byla velmi matoucí zkušenost.
Bylo pro mě těžké najít svůj vlastní hlas, protože nikdy jsem se necítila dostatečně čínská, nizozemsko-indonézská, nebo indiánská.
Protože jsem se nikdy necítila být součástí žádné komunity, chtěla jsem poznat příběhy svého původu a tím poznat svůj vlastní.
Nejprve mi hlas dala hudba.
Díky harmoniím a hudebním nástrojům jsem mohla tvořit hudební krajiny a světy, které byly větší než ty moje.
Skrz hudbu vás zvu do zvukového portálu všech mých vzpomínek a emocí, a přidržuji tak zrcadlo těm vašim.
Jeden z mých nejoblíbenějších nástrojů je citera guženg, čínská nástroj podobný harfě.
Tanec s obručemi je sice stovky let starý, ale na guženg se hraje už 2 tisíce let.
Hraji žánry, které mě výrazně ovlivňují v dnešní době, jako třeba elektronická hudba. Hraji na nástroj, na který se dávno hrály jen tradiční lidové písně.
A všimla jsem si zajímavého spojení: citera je laděna v pentatonické stupnici, stupnici, která je všeobecně známá v nejrůznějších druzích hudby po celém světě, včetně tradičních indiánských písní.
Jak v čínských, tak indiánských lidových písních vnímám vrozenou touhu držet se minulost. Tato emoce ovlivňuje hudbu, kterou vytvářím.
Tehdy jsem přemýšlela, zda mohu ještě posílit pocit sounáležitosti tak, že spojím zvuk s obrazem. Vrstvu obrazu na vrstvu hudby.
Obrátila jsem se na internetové návody, abych se naučila stříhat videa, šla jsem na komunitní vysokou, abych ušetřila a tvořila filmy.
Po několika letech experimentování mi bylo 17 a měla jsem něco, co jsem chtěla říct světu.
Začalo to otázkou: Co se stane, když zapomenete příběh?
Rozvedla jsem to v mém posledním dokumentárním filmu, Smoke That Travels – Cesta kouře. Ponoří diváky do světa hudby, písní, barev a tance, zatímco já objevuji svou obavu z toho, že moje vlastní identita, indiánský původ, upadnou v zapomění.
Mnoho indiánských jazyků vymírá kvůli historicky vynucené asimilaci.
Od konce 19. století do začátku 70. let 20. století, museli indiáni chodit na internátní školy, kde byli trestaní, když praktikovali své tradiční způsoby, nebo mluvili svým rodným jazykem. Většina z nich byla předávána pouze ústně.
V současnosti je ve Spojených Státech 567 federálně uznávaných kmenů, ale bývalo jich mnohem více.
Slovy mého otce, "Být indiánem neznamená mít dlouhé copy.
Není to o peří anebo korálcích.
Je to o tom, jak fungujeme ve světě jako lidské bytosti."
Za více než roce cestování s tímto filmem jsem poznala domorodé obyvatele z celého světa. Od Ainů v Japonsku, přes Sámy ve Skandinávii, po Maury a mnoho dalších.
A všichni čelili stejnému problému, zachovat svůj jazyk a kulturu.
V současnosti si uvědomuji nejen, že má vyprávění příběhů moc, všechny nás propojuje, ale má i odpovědnost, která se s touto mocí pojí.
Může být nebezpečné, pokud jsou naše příběhy přepsány nebo ignorovány, protože když je nám upřena naše identita, staneme se neviditelnými.
Všichni jsme vypravěči.
Pokud získáme své příběhy zpět a budeme si navzájem naslouchat, můžeme vytvořit portál, který by sám o sobě překonal čas.
Děkuji.
(Potlesk)
Jsem jedním z pěti bratrů v naší rodině, samých vědců a inženýrů.
Před pár lety jsem jim poslal následující email: ,,Milí bratři, doufám, že se máte dobře.
Píšu vám, abych vám oznámil, že zanechávám magisterského studia strojírenství, abych se mohl plně věnovat kariéře hudebníka.
Od vás žádám jenom to, abyste se o mě nebáli.
Bratr číslo jedna odpověděl.
Byl povzbudivý, avšak i trochu skeptický.
Řekl: ,,Přeji ti hodně štěstí.
Budeš ho potřebovat."
(Smích) Bratr číslo dva byl ještě o trochu víc skeptický.
Řekl: ,,Nedělej to!
Byla by to největší chyba v tvém životě.
Najdi si opravdovou kariéru."
(Smích) No a zbylí bratři byli z mého rozhodnutí natolik nadšení, že ani neodpověděli.
(Smích) Vím, že pochybnosti mých bratrů pramení z jejich starostlivosti.
Strachovali se.
Mysleli si, že být umělcem bude těžké, že to bude výzva.
A víte co? Měli pravdu.
Být umělcem je opravdu výzva.
Mám tolik přátel, kteří potřebují mít druhou práci jakožto plán B, aby mohli platit účty, až na to, že onen plán B se občas stane plánem A.
A tohle nezažívají jenom mí přátelé a já.
Statistický úřad USA hlásí, že jen 10 procent studentů umění se nakonec stane profesionálními umělci.
Zbylých 90 procent změní zaměření, pracují v marketingu, jako obchodníci, ve školství a dalších odvětvích.
To ale není žádná novinka, viďte?
Od umělce téměř očekáváme, že bude mít potíže.
Ale proč bychom to měli očekávat?
Četl jsem článek v Huffington Postu, kde se psalo, že před čtyřmi lety Evropská Unie začala se světově největším programem na podporu umění.
Kreativní Evropa rozdělí celkově 2,4 miliardy dolarů mezi něco přes 300 000 umělců.
Na druhé straně, americký rozpočet pro naši Národní nadaci pro umění (NEA), největšího sponzora pro umělce ve Spojených státech, činí pouze 146 miliónů dolarů.
Abychom si to porovnali, americký rozpočet jen pro vojenské pochodové kapely činí téměř dvojnásobek celé NEA.
Další alarmující zpráva pochází od Brendana McMahona z Huffington Postu. Ten tvrdí, že kdyby z celkového rozpočtu jednoho trilionu pro vojsko a náklady spojené s obranou, šlo pouze 0,05 procenta na umělce, byli bychom schopni zaplatit 20 symfonických orchestrů na plný úvazek, kdy jeden by stál 20 milionů dolarů, a poskytli bychom více než 80 tisícům umělců roční výplatu ve výši 50 tisíc dolarů pro jednoho.
Jestliže je to jenom 0.05 procent, představte si, co by dokázalo 1 procento.
Vím, že žijeme v kapitalistické společnosti, a výdělek je důležitý.
Takže se na to podíváme z finančního hlediska, ano?
Sféra nevýdělečného umění ve Spojených státech produkuje více než 166 miliard dolarů, zaměstnává 5,7 milionů lidí, a vrací 12,6 miliard dolarů na daních.
Avšak tohle je pouze z pohledu financí, že?
Všichni víme, že umělci jsou mnohem víc než jenom ekonomická hodnota.
Umění dává životu smysl.
Je to duch naší kultury.
Spojuje lidi a podporuje kreativitu a společenskou soudržnost.
Ale pokud je umění až takovým přínosem pro naši ekonomiku, proč tedy investovat tak málo do umění a umělců?
Proč více než 80 tuzemských škol musí stále snižovat rozpočet pro výuku umění?
Proč stále nedokážeme docenit hodnotu umění a umělců?
Věřím, že je náš systém chybný a ani zdaleka ne férový, a já chci pomoct k tomu, aby se to změnilo.
Chci žít ve společnosti, kde jsou umělci více ceněni a mají více kulturní a finanční podpory, aby se mohli zaměřit na tvorbu umění místo toho, aby museli být řidiči Uberu, nebo dělali práci v korporaci, o kterou nestojí.
Existují však jiné zdroje příjmů pro umělce.
Existují soukromé nadace, granty a sponzoři, kteří dávají peníze, avšak drtivá většina umělců o těchto možnostech neví.
Na jedné straně máte instituce a lidi s penězi.
Na druhé straně jsou umělci, kteří hledají sponzory, avšak umělci o lidech s penězi neví, a lidé s penězi nemusí nutně vědět, že tito umělci vůbec existují.
Proto mě velmi těší, že vám mohu představit "Grantpa", online platformu, která používá technologii, jež spojuje umělce a sponzorské příležitosti takovým způsobem, který je jednoduchý, rychlý a ne tak ponižující.
Grantpa je pouze krůčkem k vyřešení problému v podobě nespravedlnosti ve financování, musíme však pracovat společně a rozšířit se, abychom přehodnotili náš názor na umělce v naší společnosti.
Bereme umění jako luxus, nebo jako nezbytnost?
Chápeme, jak funguje běžný život umělce, nebo stále věříme, že bez ohledu na to, jaké mají problémy, tak jsou šťastní jenom proto, že si zkrátka jdou za svým?
Za pár let plánuji poslat svým bratrům následující email: ,,Milí bratři, doufám, že se máte dobře!
Píšu vám, abych vám oznámil, že se mi daří, stejně jako se daří stovkám a tisícům umělců, kteří jsou nyní kulturně a finančně lépe hodnoceni a dostává se jim dost financí, aby se soustředili na své počiny a vytvářeli více umění.
Díky za veškerou vaši podporu.
Bez vás bych to nezvládl.
Děkuji.
(Potlesk)
Tak začneme.
Dobře, ještě moment.
(Vrčení) Tak fajn.
(Smích) Jé, promiňte.
(Hudba) (Beatbox) Děkuji vám.
(Potlesk)
Myslím, že všichni jsme prošli obdobím, kdy jsme se zajímali o romantické záhady spojené s dávno zaniklými civilizacemi: Mayové na Yucatánu, civilizace Velikonočního ostrova, Anasaziové, civilizace úrodného půlměsíce, Angkor Wat, Velké Zimbabwe a další. Během posledních dvou desetiletí archeologové prokázali, že problémy spojené se životním prostředím byly jednou z hlavních příčin jejich zániku.
Na druhé straně - na mnoha místech světa fungovaly společnosti, které se vyvíjely po tisíce let bez vážnějších existenčních problémů - například v Japonsku, na Jávě a na ostrovech Tonga a Tikopia. Z toho plyne, že společnosti v určitých oblastech jsou méně stálé než v jiných.
Jak vysvětlit, co způsobuje, že některé společnosti jsou křehčí než jiné? Tato otázka očividně souvisí i s naší současnou situací, protože i ze současných společností už některé zanikly, například v Somálsku, Rwandě a v bývalé Jugoslávii. Některé další společnosti se možná ke svému pádu blíží: Nepál, Indonésie a Kolumbie.
A naše společnost?
Z jakých historických událostí se můžeme poučit, abychom se vyhnuli úpadku a zániku, který potkal tolik starých civilizací?
Odpověď na tuto otázku samozřejmě bude obsahovat víc než jednu příčinu. Pokud někdo tvrdí, že jediný faktor vysvětluje rozpad civilizací, okamžitě víte, že mluvíte s hlupákem. Tohle je komplexní téma.
Jak se ale v té složitosti můžeme vyznat?
Když jsem analyzoval rozpady společností, vyšlo mi pět základních bodů; seznam pěti věcí, na které se zaměřuji, když se snažím porozumět kolapsu. Vysvětlím vám to na příkladu zániku civilizace grónských Vikingů.
Byla to evropská společnost s písemnými záznamy, takže o lidech a jejich cílech toho víme poměrně dost.
V roce 984 osídlili Grónsko a kolem roku 1450 se jejich společnost zhroutila a všichni její členové vymřeli.
Proč? Projdeme si pět bodů na mém seznamu. Zaprvé - jaké dopady měla lidská činnost na životní prostředí? Lidé neuváženě ničí zdroje, na nichž závisejí. V případě grónských Vikingů to byla eroze půdy a odlesnění, což byl zásadní problém, protože potřebovali stromy k výrobě dřevěného uhlí, které pak používali k výrobě železa.
V evropské době železné tak jejich společnost nemohla vyrábět železo. Další položkou na mém seznamu je změna klimatu. Klima se může ochlazovat nebo oteplovat, může být vlhčí nebo sušší.
V případě grónských Vikingů šlo o ochlazení - na konci 14. století a hlavně v 15. století. Chladnější klima nemusí mít nutně fatální důsledky - Inuitům (Eskymákům), kteří žili v Grónsku v té samé době, se v chladnějších podmínkách dařilo dobře. Proč se v něm nedařilo i Vikingům?
Třetím bodem na seznamu jsou vztahy se sousedními přátelskými společnostmi, které mohou v případě nouze pomoci. Pokud společnost takovou podporu nemá, je náchylnější k rozpadu. Vikingové v Grónsku obchodovali se svou mateřskou zemí, Norskem. Obchodní styky postupně ustávaly, zčásti protože Norsko oslabovalo a zčásti kvůli zamrzlým vodám mezi Grónskem a Norskem.
Čtvrtou položkou na seznamu jsou vztahy s nepřátelskými společnostmi.
V případě grónských Vikingů byli nepřáteli Inuité (Eskymáci), kteří v Grónsku také žili. Víme, že Inuité zabíjeli Vikingy a - to je pravděpodobně důležitější - blokovali Vikingům přístup k vnějším fjordům, v nichž Vikingové lovili lachtany v nejtěžším ročním období.
Pátým a posledním bodem na seznamu jsou politické, ekonomické, sociální a kulturní faktory, které přispívají k tomu, s jakým úspěchem daná společnost pochopí a vyřeší problémy životního prostředí. V případě grónských Vikingů byly kulturními faktory, které ztěžovaly řešení problémů, jejich křesťanské závazky - velké investice do výstavby katedrál, dále na soutěži založená společenská struktura a nenávist k Inuitům, od nichž se nechtěli nic učit. Takto tedy můj seznam pěti bodů vysvětluje pád a zánik Vikingů v Grónsku.
Jak je na tom naše současná společnost?
Posledních pět roků jezdím s rodinou do jihozápadní Montany, kde jsem v mládí pracoval při sklizních. Montana na první pohled vypadá jako jedna z nejzachovalejších částí USA.
Podívejte se ale pozorněji a uvidíte, že Montana se potýká se závažnými problémy.
Projedeme si znovu ten seznam: lidské dopady na přírodu.
Ano, zásadní. Toxický odpad z dolů způsobil škody za miliardy dolarů.
Postřiky proti plevelu v Montaně stojí téměř 200 miliónů dolarů ročně. Zmizely zemědělské oblasti kvůli salinizaci půdy, má problémy se správou lesů a problémy s lesními požáry. Druhý bod na seznamu: klimatické změny. Ano - podnebí v Montaně se otepluje a je sušší. Zemědělství v Montaně je závislé na zavlažování vodou z tajícího sněhu. Taje sníh, ale i ledovce, které v místním národním parku pomalu ubývají, což je pro zemědělství a zavlažování v Montaně špatná zpráva.
Za třetí: dobré vztahy se sousedy, které napomáhají stabilitě. V současnosti více než polovina příjmů Montany pochází odjinud - z mezistátních plateb sociálního pojištění, investic a podobně. V porovnání s ostatními státy USA je proto Montana zranitelnější.
Za čtvrté: vztahy s nepřáteli. Lidé v Montaně mají stejné problémy jako ostatní Američané, vyplývající z americké zahraniční politiky, problémy spojené s ropou a teroristickými útoky. Poslední, pátý bod: otázka, jaký vliv mají politické, ekonomické, sociální a kulturní postoje. V obyvatelích Montany jsou zakořeněny hodnoty, které dnes působí spíše proti úspěšnému řešení jejich problémů.
Dlouhodobá orientace na dřevařský a těžební průmysl a na zemědělství bez vládních regulací. Co fungovalo dobře v minulosti, už nejspíš nefunguje v současnosti.
Studuji rozpady společností minulých i současných.
Můžeme z toho vyvodit obecné závěry?
Stejně jako Tolstého konstatování, že každé špatné manželství je špatné z různých důvodů, tak i za rozkladem každé společnosti stojí různé příčiny. I přesto zde ale můžeme vidět určitá společná témata, která ze srovnání společností minulých i současných vyplývají. Jeden ze společných znaků souvisí s tím, jak rychle se společnosti rozpadají poté, co dosáhly svého vrcholu. Mnohé společnosti nezanikaly postupně; postupně rostly, bohatly a získávaly moc a pak se během krátké doby, několik desetiletí poté, co dosáhly vrcholu, zhroutily. Například klasická civilizace Mayů na Yucatánu se začala hroutit na začátku 9. století, doslova několik desetiletí poté, co Mayové vystavěli své největší monumenty a populace byla nejčetnější.
K rozpadu Sovětského svazu také došlo během několika dekád, možná i jen během deseti let, poté, kdy byl Sovětský svaz nejsilnější.
Analogicky můžeme popsat růst bakterií na Petriho misce.
Rychlý kolaps nastává nejčastěji tehdy, když dojde k nerovnováze mezi dostupnými zdroji a jejich spotřebou nebo k nerovnováze mezi ekonomickými výdaji a ekonomickými možnostmi.
Bakterie v misce se množí. Řekněme, že jejich počet se s každou generací zdvojnásobí a že pět generací před koncem je miska z 15/16 prázdná. V další generaci je prázdná ze 3/4 a v další generaci je z poloviny prázdná. Během jedné další generace se bakterie rozmnoží po celé zbývající polovině misky.
Dochází jim živiny a zanikají. Takže děje se to běžně, že společnosti zaniknou velmi krátce poté, co dosáhnou vrcholu.
Matematicky řečeno, pokud vás zajímá současný stav společnosti, neměli byste se zaměřovat na hodnotu matematické funkce, ale spíš na její první a druhou derivaci. To je první zobecnění. To druhé je, že nepatrné rozdíly v prostředí, kterých je dost, způsobí, že určitá civilizace je méně stabilní než jiná; mnohým z nich dosud přesně nerozumíme. ze stovek ostrovů, proč právě Velikonoční ostrov dopadl jako nejhorší případ úplného odlesnění?
Ukazuje se, že se na něm podílelo devět různých přírodních faktorů, z nich některé velmi mírné, které působily proti této společnosti: spad sopečného prachu, nadmořská výška, množství srážek. Jedním z nepatrných vlivů je, že důležitým zdrojem živin pro pacifický ostrovní ekosystém je spad kontinentálního prachu ze střední Asie.
Na Velikonoční ostrov ho ze všech pacifických ostrovů spadne nejméně, živiny z půdy se tu proto vyčerpají rychleji. O tom jsme ale až do roku 1999 vůbec nevěděli.
Některé společnosti proto mají kvůli nepatrným rozdílům prostředí blíže k zániku než jiné. A ještě jedno poslední zobecnění. Na Kalifornské univerzitě přednáším studentům nižších ročníků o rozpadech civilizací. Ti studenti vůbec neumí pochopit, jak je možné, že si lidé neuvědomovali, kam jejich společnost spěje?
Jak mohli lidé na Velikonočním ostrově vykácet úplně všechny stromy?
Co si asi mysleli, když poráželi poslední palmu?
Neviděli snad, co způsobují? Jak to, že si lidé v zaniklých civilizacích neuvědomovali důsledky svých činů na životní prostředí a včas nepřestali?
Předpokládám, že pokud se lidská civilizace nezhroutí, pak se možná lidé v dalším století budou ptát: Jak je možné, že lidé v roce 2003 neviděli tak zřejmé věci, které způsobují, a včas je nenapravili?
Těžko chápeme, co se stalo v minulosti. A v budoucnosti půjde jen těžko pochopit to, co děláme teď. Snažím se proto vytvořit hierarchicky uspořádaný soubor příčin způsobujících, že společnosti v řešení svých problémů selžou. Proč nevidí problémy a pokud ano, proč s nimi něco nedělají? A pokud dělají, proč se jim nepodaří je úspěšně vyřešit?
Udělám dvě zobecnění:
Zaprvé - jednou z věcí, která zvyšuje pravděpodobnost kolapsu, je rozpor mezi krátkodobými zájmy mocenských elit a dlouhodobými zájmy společnosti jako celku, zvláště pokud elity nemusí nést následky za své činy. Ve společnosti, kde krátkodobé výhody pro elity nejsou dobré pro společnost jako celek, existuje nebezpečí, že elity svým počínáním přivedou společnost k rozpadu.
V případě kompetitivní společnosti grónských Vikingů založené na soutěži se náčelníci zajímali především o to, aby měli co nejvíce květin, ovcí a potravin a získali tak silnější postavení mezi sousedními náčelníky. To vedlo k nadužívání půdy, přehnanému chovu ovcí a zvýšené kontrole nad rolníky. To způsobilo, že náčelníci sice krátkodobě získali moc, ale z dlouhodobého hlediska tím společnost přivedli k zániku.
Stejný střet zájmů je velkým nebezpečím i pro současné USA. Hlavně proto, že americké mocenské elity se často dokáží odpojit od následků tím, že žijí ve střežených vilách, pijí balenou vodu a podobně. Během několika posledních let je zřejmé, že podnikatelské elity si uvědomily, že mohou dosáhnout svých krátkodobých cílů postupy, které jsou dobré pro ně, ale ne pro společnost, jako například miliardové úniky z Enronu a dalších firem. Dobře si uvědomovali, že jim taková činnost přináší z krátkodobého hlediska užitek, dlouhodobě je ale pro společnost špatná.
To je tedy první zobecnění, proč společnosti dělají špatná rozhodnutí: střet zájmů.
Druhým zobecněním je, že pro společnost je velmi obtížné dělat "správná" rozhodnutí, pokud jsou v rozporu se zakořeněnými hodnotami, které jsou užitečné za některých okolností a za jiných jsou překážkou. Například grónské Vikingy v jejich nehostinném prostředí po 450 let držely pohromadě sdílené náboženské závazky a silné propojení celé společnosti. Ale obě dvě věci - oddanost náboženství a společenská jednota - Vikingům ztížily, aby přijali nezbytné změny a aby se poučili z příkladu Inuitů. Nebo současná Austrálie.
Jedna z věcí, která umožnila Austrálii přežít v takové vzdálenosti od evropské civilizace po 250 let, je její britská identita.
Dnes ale tato oddanost britské identitě Australanům nijak nepomáhá v adaptaci na asijské prostředí. Je obzvlášť těžké změnit směr, když to, co vám způsobuje problémy, je zároveň zdrojem vaší síly.
Jak to všechno dopadne?
Všichni víme o spoustě časovaných bomb, které na světě tikají. Bomby, které vybouchnou během několika desetiletí - nejdéle do padesáti let, z nichž každá nás může úplně zničit. Časovaná bomba vody, půdy, klimatických změn, nepůvodních druhů, fotosyntetického stropu, populačních problémů, jedů a tak dále... je jich asi tak dvanáct. Všechny vybouchnou nejdéle do padesáti let, většina během následujících desetiletí a některé na určitých místech dokonce ještě dříve. Při tempu, kterým se dnes ubíráme, zmizí z Filipín všechno vytěžitelné dřevo do pěti let. Ze Šalamounových ostrovů zmizí lesy do jednoho roku - a dřevo je jejich hlavní exportní surovinou. Ekonomické důsledky budou opravdu stát za to. Lidé se mě často ptají, co je tím nejdůležitějším, co bychom měli udělat k vyřešení problémů životního prostředí?
Odpovídám jim, že nejdůležitější je přestat si myslet, že existuje nějaký jeden faktor, se kterým je potřeba něco dělat.
Je jich dvanáct a každý z nich nás může úplně zničit.
Musíme dát do pořádku všechny; vyřešíme-li jedenáct problémů, ten dvanáctý nás přesto dostane do potíží. Například vyřešíme-li problémy s vodou, půdou a populací, ale ne problém jedů, jsme v maléru.
Faktem je, že naše současné tempo není udržitelné, což samozřejmě znamená, že dlouho nevydrží.
Důsledky pocítíme během několika desetiletí.
Ti z nás tedy, kterým je méně než padesát, šedesát let, uvidí, co se s těmi paradoxy stane, a ti z nás, kterým je nad šedesát, už možná následky neuvidí, ale naše děti a vnuci rozhodně ano.
Řešení bude mít podobu jedné z těchto dvou možností: buď odstraníme neudržitelné "rozbušky" poklidnou cestou vlastního výběru a pokusíme se o nápravu nebo se rozpory začnou řešit divoce a bez našeho výběru - konkrétně válkami, nemocemi a hladomory. Jisté ale je, že naše neudržitelné tempo se jednou nebo druhou cestou ukončí během několika desetiletí. Jinými slovy - tématem této konference je možnost výběru - a tu máme. Měli bychom se nechat pohltit pesimismem a bezmocí? Můj závěr je přesně opačný.
Velké problémy, kterým dnes čelíme, rozhodně nejsou mimo naši kontrolu. Největší hrozbou není asteroid, který do nás narazí bez ohledu na to, co uděláme.
Našimi největšími hrozbami jsou problémy, které jsme způsobili sami. A protože jsme si je způsobili, můžeme si je i vyřešit. To znamená, že jejich náprava je cele v našich silách.
Co konkrétně můžeme udělat? Pro ty z vás, které to zajímá, je spousta věcí, co můžete dělat. Mnohým z nich zatím nerozumíme, ale rozumět jim potřebujeme. A mnohým z nich už sice rozumíme, ale neděláme, co bychom dělat měli.
Děkuji. (Potlesk)
V roce 1962 prohlásil Charles Van Doren, pozdější hlavní editor Encyclopædie Britannicy, že ideální encyklopedie má být radikální – má přestat být bezpečná.
Víte-li ale něco o historii Britannicy od roku 1962, je čímkoli, nikoliv však radikálním: stále naprosto bezpečná, nezáživná encyklopedie.
Wikipedie naopak začíná s velmi radikální myšlenkou a sice, abychom si všichni představili svět, ve kterém je každému jednotlivci na zeměkouli dán volný přístup k sumě všeho lidského vědění.
A to děláme.
Takže Wikipedie - viděli jste jen její malou ukázku - je encyklopedie s volnou licencí.
Píší ji tisícovky dobrovolníků po celém světě v mnoha, mnoha jazycích.
Píší ji za použití Wiki softwaru - to je druh softwaru, který tu už někdo ukázal, takže kdokoli může rychle editovat a ukládat, a hned je to dostupné na Internetu.
Vše kolem Wikipedie spravují fakticky samí dobrovolníci.
Když mluví Yochai o nových metodách organizace, popisuje přesně Wikipedii.
Já vám dnes povím trochu něco víc o tom, jak funguje zevnitř.
Wikipedii vlastní nadace Wikimedia Foundation, kterou jsem založil, Tím hlavním cílem nadace je dostat encyklopedii,
která je zdarma, ke každému jednotlivci na zemi.
A když tak přemýšlíte o tom, co to znamená, tak to znamená mnohem víc, než jen vytvořit parádní webovku.
Jde nám opravdu o všechny problémy digitální propasti, celosvětové chudoby a umožnit tak všude lidem, aby měli informace, které potřebují ke správným rozhodnutím.
Budeme tak muset udělat hodně práce, která překračuje pouhý Internet.
Hlavně proto jsme zvolili model volné licence, protože ta umožňuje lokálním podnikavcům - či komukoli, kdo chce, aby si vzal náš obsah a udělal s ním, cokoli se mu líbí - může ho zkopírovat, nově rozdělit a může to udělat komerčně nebo nekomerčně.
Kolem Wikipedie tedy vznikne hodně příležitostí po celém světě.
Financují nás dary od veřejnosti a zajímavější na tom je, jak málo peněz k provozu Wikipedie vlastně stačí.
Yochai ukazoval graf, jaké jsou náklady tištěných médií.
Já vám povím, jaké jsou náklady Wikipedie,
ale nejdřív vám ukážu, jak je velká. Máme přes 600 000 článků v angličtině.
Celkově máme 2 miliony článků v mnoha různých jazycích.
Největšími jazyky jsou němčina, japonština, francouzština - všechny západoevropské jazyky jsou docela velké.
Nicméně pouze asi třetinu přístupů na náš web na sebe namotává Wikipedia v angličtině, což hodně lidí překvapí.
Mnoho lidí uvažuje o Internetu, jakože v něm dominuje angličtina,
ale my jsme skutečně globální. Jsme v mnoha, mnoha jazycích.
Jak jsme zatím oblíbení..? Jsme mezi top 50 a jsme oblíbenější než noviny New York Times.
Tady navazuji na to, o čem mluvil Yochai.
Tohle je růst Wikipedie - jsme tahle modrá čára - a tamhle je New York Times.
Zajímavé na tom je, že webové stránky New York Times jsou obrovské, s enormní firemní správou - nemám vůbec tušení kolika stovek zaměstnanců.
My máme přesně jednoho zaměstnance a tím je náš hlavní vývojář softwaru.
Je naším zaměstnancem teprve od ledna 2005. Všechno ostatní rostlo předtím.
Servery udržuje plebsová banda dobrovolníků;
všechny úpravy a editace dělají dobrovolníci.
Nejsme organizováni žádným tradičním způsobem organizace, který si dokážete představit.
Lidé se vždy ptají 'No a kdo tomu velí?'
nebo 'Kdo to dělá?'
Odpovědí je: každý, kdo chce přiložit ruku k dílu.
Je to velice neobvyklá a chaotická záležitost.
Máme teď [2005] přes 90 serverů ve třech lokalitách.
Spravují je dobrovolníci - systémoví administrátoři - kteří jsou online.
Můžu se připojit kdykoli ve dne v noci a uvidím 8-10 lidí, kteří na mě čekají, až se zeptám nebo tak, cokoli kolem serverů...
Ve firmě byste si tohle nikdy nemohli dovolit dělat.
Nikdy byste si nemohli dovolit mít personál, který je k dispozici 24 hodin denně a dělá to, co děláme s Wikipedií.
Máme asi 1,4 miliard zhlédnutí stránek za měsíc, opravdu se z toho stává něco velkého.
A všechno spravují dobrovolníci.
Celkové měsíční náklady za připojení a data se pohybují okolo 5000 dolarů.
To je v zásadě naše hlavní nákladová položka.
Obešli bychom se vlastně bez zaměstnance.
Najali jsme vlastně Briana, protože 2 roky pracoval na poloviční úvazek a na plný ve Wikipedii, tak jsme ho najali, aby trochu žil a mohl si někdy zajít do kina.
Velkou otázkou tak je, když máme takhle opravdu chaotickou organizaci, proč to všechno nestojí za starou belu?
Jak je tedy vůbec dobrý? No, dost dobrý.
Není dokonalý, ale je mnohem, mnohem lepší, než byste v rámci našeho naprosto chaotického modelu čekali.
Když vidíte někoho, jak absurdně upravuje stránku o mně, pomyslíte si 'Ouha, tohle jasně časem zdegeneruje do hovadností'.
Když jsme ale viděli testy kvality - a ještě jich dost neproběhlo a opravdu pobízím lidi, aby jich dělali více, aby porovnávali Wikipedii s tradičními věcmi - vítězíme levou zadní.
Německý časopis porovnával německou Wikipedii, která je opravdu mnohem, mnohem menší než anglická, s Microsoft Encarta a s Brockhaus Multimedia, a vyhráli jsme ve všech kategoriích.
Najali si odborníky, aby se dívali na články a porovnávali kvalitu a ten výsledek nás velmi potěšil.
Hodně lidí se doslechlo o sporu Bush-Kerry na Wikipedii.
Média se tomu hodně zevrubně věnovala.
Začalo to článkem v časopisu Red Herring.
Volali mi reportéři a - musím říct, že hláskovali moje jméno správně, ale chtěli opravdu říct, že volby Bush-Kerry jsou tak kontroverzní, že trhají komunitu Wikipedie na půl.
Citovali mě jak říkám: "Jsou nejkontroverznějšími v historii Wikipedie."
Ve skutečnosti jsem řekl, že nejsou kontroverzní ani za mák.
Nepatrně mě dezinterpretovali.
(Smích) Články se upravovaly jak o život.
Je pravda, že jsme museli při pár událostech články uzamknout.
Časopis Time nedávno psal o tom, že "Je třeba někdy přijmout mimořádná opatření a Wales uzamkl editaci článků na téma Kerry a Bush skoro na celý rok 2004."
To se stalo poté, co jsem tomu reportérovi řekl, že jsme je museli zamknout - příležitostně tu a tam.
Pravda je obecně taková, že kontroverze, které byste si asi mysleli, že panují v rámci komunity Wikipedie, nejsou ve skutečnosti vůbec kontroverzemi.
Články na polemická témata se hodně upravují, ale nepůsobí přílišné spory v rámci komunity.
A to proto, že většina lidí chápe potřebu neutrality.
Opravdový zápas není mezi pravičáky a levičáky - jak většina lidí předpokládá - ale mezi stranou zodpovědně myslících a stranou pitomců.
A žádná ze stran politického spektra nemá ani na jednu z nich monopol.
Skutečná pravda o konkrétním případě Bush-Kerry je ta, že články Bush-Kerry byly uzamčeny na méně než 1% času [3 dny] v roce 2004 a nebylo to proto, že byly sporné; byl za tím zkrátka jen běžný vandalismus - což se někdy stává i na scéně, lidé -
někdy dokonce i reportéři mi hlásili, že zpustošili Wikipedii a velice se divili, že se to tak rychle dalo do pořádku.
A já říkal: 'Víte, vždycky říkám, nedělejte to prosím; to se nedělá.'
Jak to tedy děláme?
Jak zvládáme kontrolovat kvalitu?
Jak to funguje?
Je tu pár prvků, většinou pojistky v komunitě a některé prvky softwaru.
Největší a nejdůležitější je naše politika nestrannosti.
Tu jsem stanovil od samého začátku jako základní princip komunity, o kterém se nedebatuje.
Je to sociální pojetí spolupráce, takže moc nemluvíme o pravdě a objektivitě.
A to proto, že když řekneme, že budeme psát jen "pravdu" o nějakém tématu, v nejmenším nám to nenapoví co psát, protože se s vámi neshodnu na tom, co je pravda.
Máme ale tento žargonový pojem neutrality, který sám o sobě má v rámci komunity dlouhou historii. V podstatě říká, že kdykoli jde o kontroverzní otázku, neměla by Wikipedie nikomu stranit.
Měli bychom pouze informovat o tom, co seriózní strany o tom uvedly.
Tato politika neutrality je pro nás opravdu důležitá, protože dává komunitě, která je velmi rozmanitá, možnost spojit síly a nějakou práci udělat.
Máme velice různorodé přispěvatele co do zkušeností s politikou, náboženstvím a kulturou.
Touto pevnou politikou neutrality, od které se od samého počátku neustupuje, zajišťujeme, že lidé spolu mohou pracovat a že se z příspěvků zkrátka nestane válka tam a zpátky mezi levičáky a pravičáky.
Setkáme-li se s takovýmto chováním, komunita vás požádá, abyste odešel.
Recenze v reálném čase.
Každá změna na stránce je zaznamenána na stránku posledních změn.
Jakmile někdo něco změní, zaznamená se to na stránce posledních úprav.
Stránka posledních úprav také plní IRC kanál, což je kanál internetového klábosení, který lidé pomocí různých softwarových nástrojů sledují.
Mohou ho sledovat v RSS kanálech - mohou dostávat e-mailové notifikace změn.
Uživatelé si pak mohou založit svůj vlastní seznam toho, co chtění sledovat.
Takže na moji stránku dává pozor pár dobrovolníků, kteří ji mají na seznamu, protože ji někdy lidi zpustoší.
Dojde tedy k tomu, že si změny někdo hodně rychle všimne a pak ji zkrátka vrátí zpět.
Máme například i RSS vlákno nových stránek, takže můžete rozkliknout určitou stránku Wikipedie a uvidíte každou novou stránku, co právě někdo vytvořil.
Ta je opravdu důležitá, protože hodně nových stránek, co se vytvoří, je jenom smetí, které se musí mazat, typu ASDFASDF.
Je to ale také jedna z nejzajímavějších a legračních věcí na Wikipedii - některé nové články.
Lidé začnou psát článek o nějakém zajímavém tématu, jiným přijde úchvatný, rychle zareagují, pomohou a rozvedou ho a udělají ho mnohem lepší.
Anonymní uživatelé nám tak upravují články, což je jedna z nejkontroverznějších a nejvíce fascinujících věcí na Wikipedii.
Takhle Chris něco změnil - nemusel se přihlašovat nebo něco takového; jen zabrouzdal na stránku a pozměnil ji.
Ukázalo se však, že okolo 18 % všech úprav webu dělají anonymní uživatelé.
A tomu je opravdu třeba rozumět: drtivá většina úprav webu Wikipedie pochází od velice semknuté komunity přibližně 600 až 1000 lidí, kteří jsou spolu v neustálém kontaktu.
Máme přes 40 IRC kanálu, 40 seznamů mailových adres.
Všichni tito lidé se vzájemně znají.
Komunikují; máme setkání offline.
To jsou ti, kteří dělají rozhodující část webu a jsou to tak trochu semi-profesionálové v tom, co dělají,
protože standardy, které si stanovujeme, jsou stejné či vyšší než profesionální standardy kvality.
Vždy jich nedosáhneme,
ale usilujeme o ně. Je to tedy úzká komunita, která se o stránku stará a jsou to jedni z nejchytřejších lidí, které jsem kdy potkal.
Je samozřejmě mou prací to říkat, ale je to vlastně tak.
Tací lidé, které přitáhne psát encyklopedii pro zábavu, jsou obvykle dost chytří.
(Smích) Nástroje a software: je tu celá řada nástrojů, které nám umožňují - myslím komunitě - sami se monitorovat a sledovat všechnu práci.
Tohle je příklad historie stránky na téma "plochá země" a můžete vidět, že doznala několika změn.
To je na té stránce pěkné - můžete se na ni podívat a okamžitě vidíte... 'Dobrá, chápu..'
Když se na ni někdo podívá - uvidí, že někdo s anonymní IP adresou mou stránku upravil -
zní to podezřele - kdo je ta osoba?
Někdo se na to podívá a okamžitě vidí červeně všechny změny, vidí 'Dobrá, tahle slova se změnila' a takové věci.
To je jeden nástroj, který můžeme velmi rychle použít ke sledování historie stránky.
Dalším co v rámci komunity děláme je, že necháváme vše velmi otevřené, pevně nestanovené.
Většina sociálních pravidel a metod práce je ponechána v softwaru naprosto otevřená.
Všechen ten materiál je jen tak na Wiki stránkách.
V softwaru tedy není nic, co by vnucovalo pravidla.
Mám tu příklad stránky Hlasů pro smazání.
Už jsem to zmínil, lidé napíší ASDFASDF -
je třeba to smazat. Tyto případy administrátoři prostě smažou.
O nich není třeba se moc dohadovat.
Dovedete si ale představit, že je i spousta jiných oblastí, kde vyvstává otázka, zda je to dostatečně významné pro to, aby to vstoupilo do encyklopedie?
Je ta informace ověřitelná? Je to žertík?
Je pravdivá? Jaká je? Potřebovali jsme tedy sociální metodu, jak na to najít odpověď.
A metodou, která organicky vzešla z komunity, je stránka Hlasy pro smazání.
Konkrétní příklad: máme tu film Twisted Issues a první člověk říká: 'Je to údajně film. V Google testu vůbec neobstál.'
Google test je, že se podíváte na Google a uvidíte, zda tam je, protože když něco není ani v Googlu, tak to patrně vůbec neexistuje.
To pravidlo není dokonalé, ale dá se od něj odpíchnout ke krátkému zkoumání.
Někdo řekne 'Smažte to, prosím.
Smazat - nestojí za povšimnutí.' A pak přijde někdo: 'Počkat, počkat, našel jsem to. Našel jsem to v knize 'Videoprůvodce ohroženými filmy: 20 podzemních filmů, které musíte vidět.' Dobře. Někdo další napíše 'Smažte to.'
Někdo řekne 'Našel jsem to na IMDB [internetová databáze filmů].
Nechat, nechat.' To je zajímavé, software je... tyhle hlasy jsou jen jako text napsané na stránku.
Není to tak ani hlasování jako spíše dialog.
Je fakt, že nakonec to administrátor projde, podívá se na to a řekne si Dobrá, 18x smazat, 2x ponechat --&gt; smažeme to.
V jiných případech to ale může být 18x smazat a 2x ponechat a necháme to, protože když ty poslední 2 hlasy pro ponechat řeknou 'Počkejte moment. Nikdo to neviděl, ale já jsem to našel v jedné knize a našel jsem odkaz na jednu stránku, co to popisuje; uklidím to zítra, nemažte to prosím,' pak to přežije.
Záleží také na tom, kdo jsou ti hlasující lidé.
Jak říkám, je to úzce spjatá komunita.
Tady dole, 'Nechat, skutečný film,' Rick Kay
Rick Kay je velmi známý Wikipedista, který dělá obrovskou práci v zápase s vandalismem, vtípky
a hlasy na smazání. Jeho hlas má v rámci komunity velkou váhu, protože ví, co dělá.
Jak se to tedy celé řídí?
Lidé to chtějí vědět.
Dobrá, administrátoři atp. Model řízení Wikipedie, řízení komunity je velice matoucí, ale fungující mix konsenzu. Nesnažíme se hlasovat o obsahu článků, protože pohled většiny není nutně neutrální; nějaké míry demokracie, všichni administrátoři což jsou lidé, kteří jsou způsobilí mazat stránky.
Nutně to neznamená, že mají právo stránky mazat;
stále podléhají všem pravidlům - jsou ale zvolení;
jsou zvolení komunitou. Někdy lidé - náhodní provokatéři (trollové) na internetu - mě rádi obviňují z toho, že je pečlivě vybírám, abych zkreslil obsah encyklopedie.
Vždy se tomu směju, protože vlastně vůbec nemám představu, jak jsou voleni.
Je tam i jistá dávka aristokracie.
Náznakem může být to, jak jsem zmínil Ricka Kaye, jehož hlas bude vážit mnohem víc než hlas někoho, koho neznáme.
Mám čas od času řeč s Angelou, kterou právě znovuzvolili do výboru komunity - do výboru Nadace. Dostala 2x více hlasů než její protikandidát.
Vždy ji přivedu do rozpaků, protože například Angele by prošlo v rámci Wikipedie téměř cokoli, jelikož ji tak obdivují a je tak významná.
Ironií však je, že Angela by to mohla udělat proto, že ona jediná by za Boha nikdy neporušila ani jediné pravidlo Wikipedie.
Rád vám také povím, že je jediným člověkem, který vlastně všechna pravidla Wikipedie zná.
No a pak je monarcha, a to je moje úloha v komunitě.
Kdysi jsem to popisoval v Berlíně a příští den stálo v novinách: "Já jsem králem Anglie."
Není to úplně to, co jsem řekl (Smích), ale - mojí úlohou v komunitě - v rámci světa svobodného softwaru panuje dlouholetá tradice modelu "benevolentního diktátora".
Podíváte-li se na většinu hlavních projektů svobodného softwaru, mají jednu osobu v čele, se kterou každý souhlasí coby benevolentním diktátorem.
Výraz "benevolentní diktátor" se mi nelíbí a nemyslím si, že je mým úkolem nebo mojí rolí ve světě myšlenek být diktátorem budoucnosti všelidského vědění, které svět shromáždil.
Není to zkrátka adekvátní.
Přesto tu ale je jistá potřeba určité míry monarchie, jisté míry - někdy se musí rozhodnout a nechceme se bořit do hlubokých bažin formálních rozhodovacích procesů.
Jako příklad toho, proč to bylo nebo může být důležité: nedávno jsme řešili situaci, kdy neonacistický web objevil Wikipedii, a řekli si 'No teda, to je hrůza tenhle web židovskýho spiknutí, smažeme konkrétní články, co se nám nelíbí.
Vidíme, že mají proces hlasování, takže tam pošleme - máme 40 000 členů, tak je tam pošleme ať zahlasují a ty stránky smažou.'
No... Sehnali 18 lidí.
Tak asi umějí neonacisti počítat, pro vaši představu.
Vždy si mysleli, že mají 40 000 členů, když jich je 18.
Zvládli ale dostat na náš web 18 lidí, kteří na něm hlasovali celkem absurdně pro smazání dokonale opodstatněného článku.
Hlasování samozřejmě skončilo 85:18, takže žádné reálné nebezpečí pro naše demokratické procesy.
Na druhou stranu lidé říkali 'Co si s tím ale počneme?
Mohlo by se to stát, a co když se nějaká skupina opravdu vážně zorganizuje
přijde k nám a bude chtít hlasovat?'
Já na to: "Na to se vyse*te, změníme prostě pravidla."
To je moje úloha v komunitě: říct, že nedovolíme, aby naše otevřenost a svoboda podkopala kvalitu obsahu.
A pokud mi lidé budou v mé úloze důvěřovat, jsem na tom místě správně.
Samozřejmě, kvůli volné licenci, když budu odvádět špatnou práci, dobrovolníci velice rádi odejdou jinam - nemohu nikomu říkat, co má dělat.
Závěrem chci, aby bylo jasné, jak Wikipedia funguje. Je důležité pochopit, že náš Wiki model je způsob, jakým pracujeme, nejsme ale fanatičtí weboví anarchisté.
Jsme velmi flexibilní co se týče metodologie práce s lidmi, protože komunita je především vášnivě zapálena pro kvalitu práce, nikoli nutně pro proces, kterým ji vytváříme.
Děkuji. (Potlesk) [Ben Saunders:] Ano, ahoj - Ben Saunders.
Jimmy, zmínils nestrannost jako klíč k úspěchu Wikipedie.
Napadá mě, že hodně učebnic, které vzdělávají naše děti, jsou ze své podstaty neobjektivní.
Zjistil jsi, že Wikipedii používají učitelé. Jak vidíš Wikipedii v souvislosti se změnou vzdělávání?
[Jimmy Wales:] Ano, hodně učitelů začíná Wikipedii používat.
V médiích se píše o Wikipedii určitým způsobem a myslím, že špatně.
Pojednávají ji v zarámování blogeři versus noviny.
Mezi řádky se tam říká: Nějaká šílenost, Wikipedie nebo co, ale akademici ji nenávidí a učitelé také.
Posledně mi psal nějaký novinář: 'Proč akademici nenávidí Wikipedii?'
Odepsal jsem mu z harvardské emailové adresy, protože jsem tam byl poslední dobou jako vědecký pracovník.
Napsal jsem mu: "Ne všichni ji nenávidí."
(Smích) Myslím si ale, že bude mít obrovský vliv.
Pracujeme vlastně na projektu, z kterého jsem osobně vážně nadšený. Je to projekt Wiki knihy, což je snaha vytvořit učebnice ve všech jazycích.
A to je mnohem větší projekt;
potrvá přibližně 20 let, než ho uskutečníme.
Část toho však naplní naše poslání dát encyklopedii každému člověku na zemi.
Nemáme na mysli je spamovat reklamními CDéčky.
Myslíme tím, že jim dáme nástroj, který mohou používat.
Mnoha lidem na světě, když jim dám encyklopedii psanou na univerzitní úrovni, nebude jim k ničemu bez spousty gramotnostních materiálů, po kterých se dostanou až do úrovně, ve které ji můžete skutečně využít.
A projekt Wiki knih je snahou o toto.
Myslím si, že uvidíme opravdu velký skok - nemusí vzejít ani od nás; rodí se spousta inovací.
Nicméně učebnice s volnou licencí jsou budoucím milníkem ve vzdělání.
Když jsem poprvé dorazila do překrásného Zimbabwe, bylo složité pochopit, že 35% populace je HIV pozitivní.
Nedocházelo mi to až do doby, než mě pozvali do domu lidí, kde jsem začala chápat tu lidskou daň za epidemii.
Kupříkladu, tady je Herbert se svojí babičkou.
Když jsem ho prvně potkala, seděl babičce na klíně.
Osiřel, když oba jeho rodiče onemocněli AIDS, a jeho babička se o něj starala, dokud sám nezemřel na AIDS.
Rád jí seděl na klíně, říkal, že pro něj bylo bolestivé ležet v posteli.
Když vstala, aby udělala čaj, sama mi ho posadila na klín, nikdy jsem nezažila tak vyzáblé dítě.
Než jsem odešla, zeptala jsem se ho, jestli mu můžu něco sehnat.
Myslela jsem, že poprosí o hračku nebo o sladkost, ale poprosil mě o bačkory, protože mu bylo zima na nohy.
Tady je Joyce - na obrázku - je jí 21.
Svobodná matka, HIV pozitivní.
Fotografovala jsme ji před tím a potom, co se narodila její krásná dcerka, Issa.
A minulý týden jsem se procházela po Manhattanu a zavolala mi neznámá žena, aby mi pověděla, že Joyce zemřela ve věku 23.
Matka Joyce se teď stará o její dceru je tomu tak u spousty dalších dětí v Zimbabwe, které osiřely během epidemie.
Pár příběhů.
Ale v každé fotografii jsou jednotlivci, kteří mají vlastní život a vlastní příběh, který by měl být vyprávěn.
Všechny fotografie jsou ze Zimbabwe.
Chris Anderson: Kirsten, můžete na minutku? Povězte nám, jak jste se dostala do Afriky?
Kirsten Ashburn: Hmm,
CA: Jenom - KA: V dobu jsem pracovala jako produkční pro módního fotografa.
A pořád jsem četla New York Times omráčily mě statistiky, ta čísla.
Bylo to strašné.
Dala jsem výpověď a rozhodla jsem se, že to je ta práce, do které se pustím.
Jela jsem na měsíc do Botswany - to bylo v prosinci 2000 - pak na měsíc a půl do Zimbabwe a pak zase tenhle březen 2002 zase na měsíc a půl do Zimbabwe.
CA: To je ohromující příběh, děkuji vám.
KB: Díky, že jsem ho vám mohla sdělit -
Toto znamená, že se usmívám.
Stejně jako tohle.
Tohle znamená myš.
Kočka.
A tady máme celý příběh.
Ten začíná tím, že toto znamená kluk, a tohle je copánek na kolemjdoucí.
Tady je kde se to stalo.
A tyhle znamenají kdy.
Tohle je kazeta, co holka dává do kazeťáku.
Nosí ho každý den.
Není to zastaralé - ona jen ráda poslouchá určitou hudbu, určitým způsobem.
Koukněte na její držení těla, je zvláštní.
To proto, že tančí.
On, kluk, to vstřebává, přemítá: „Upřímně, boha, jakou mám šanci?“
(Smích) A mohl by říct: „Pane jo!“
Nebo: „Máš mé srdce!“
„Nahlas se směju.“
„Chtěl bych tě obejmout.“
Nakonec to vymyslí, však to znáte.
Řekne jí: „Chtěl bych namalovat tvůj portrét na hrníček od kafe.“
(Smích) „Vložit do něj kraba.“
„Přidat trochu vody.“
„Sedm různých solí.“
Chce tím vysvětlit to náhlé nutkání stát na pevné půdě, i kdyby jenom proužek země v oceánu.
Řekne: „Vypadáš jako mořská panna, ale chodíš jako bys tančila valčík.“
A holka na něj: „Co?“
Tak týpek odpoví: „Jo, já vím, já vím...“
„Myslím, že tlukot mého srdce by mohl v morzeovce znamenat ‚nepatřičné‘.“
„Alespoň to tak vypadá.“
„Občas jsem jako béčková roztleskávačka - kvůli sprostým slovům, trapným pauzám a příliš jednoduchým rýmům.“
„Zrovna teď, když s tebou mluvím, tak vlastně ani nejsem kluk.“
„Jsem opice,“ (Smích) „co posílá polibky“ „motýlovi.“
„Ale i tak ti navrhuji, že bychom se měli sejít.“
„Nejdříve brzo. A pak hodně.“
„Napadá mě jihozápadní roh páté a čtyřicáté druhé zítra v poledne.“ „Ale počkám, až se objevíš s copánkem nebo bez.“
„Kruci, klidně jenom copánek.“
„Netuším, co jiného Ti říct.“
„Mám tužku na půjčení.“
„Můžeš si to zapsat do telefonu.“
Ale s holkou to ani nehne. Nesměje se.
Nemračí se. Řekne jenom: „Díky, ne.“
Znáte to?
[ „mám to raz dva a bez poznámek“ ] (Potlesk)
Chci začít těmito slovy: Houstone, máme problém.
Vcházíme do druhé generace bez pokroku co se týče letů člověka do vesmíru. Vlastně dochází k regresu.
S velkou pravděpodobností ztrácíme schopnost inspirovat mladé generace, aby pokračovaly v této nesmírně důležité záležitosti, kterou jsme už jako druh započali.
Instinktivně jsme vyšli ven, navštívili neschůdná místa, šli do nehostinných prostředí, abychom později zjistili, snad k našemu překvapení, že tohle je důvod, proč jsme přežili.
Velmi silně cítím, že pro nás není příliš správné, abychom měli generace dětí, které si myslí, že je fajn těšit se na lepší verzi mobilního telefonu s lepšími hrami.
Je potřeba, aby se těšily na objevování, aby se těšily na kolonizování, aby se těšily na průlomové objevy.
Je nezbytné, abychom je inspirovali, protože nás v budoucnu budou vést a pomohou nám v budoucnu přežít.
Mám konkrétní problém s tím, co v současnosti dělá NASA pod Bushovým vedením, který na příští jeden a půl dekády -- zatraceně, tohle jsem neměl.
Máme velmi konkrétní instrukce, abychom zde nemluvili o politice.
(Smích) Co nás má zajímat -- (Potlesk) co nás má zajímat, není pouze inspirování našich dětí, ale i současný stav, který rozhodně nedovoluje, aby nejkreativnější lidi v této zemi -- inženýři z vesmírného programu Boeingu a Lockheedu -- přijali rizika a začali vyvíjet nové věci.
Vrátíme se na Měsíc... po padesáti letech?
Hodláme to udělat velice svérázným způsobem, tedy že jsme se za tu dobu nic nového nenaučili.
Jsem tím velice znepokojen. Každopádně, podstatou věci, o kterou se s vámi chci dnes podělit, je, že záleží na tom, jak inspirujeme lidi, kteří budou našimi budoucími vůdci.
To je moje téma pro následujících 15 minut.
Myslím si, že inspirace začíná, když jsme velmi mladí: od tří do dvanácti až čtrnácti let.
Co mají tyto děti možnost sledovat, je pro ně nejdůležitější věcí.
Podívejme se na momentku z letectví.
Bylo zde krátké, ale naprosto úžasné čtyřleté období, kdy se děly podivuhodné věci.
Začalo to roku 1908, kdy bratři Wrightové létali v Paříži a každý říkal: "Ach, to přece dokážu taky!" Bylo jen pár lidí, kteří létali na začátku roku 1908. Za čtyři roky pak mělo 39 zemí stovky letadel, tisíce pilotů. Letadla byla stvořena přírodním výběrem.
V současnosti ale můžeme vidět, že naše dnešní letadla tvoří inteligentní návrhář, ten ale neexistoval v době začátků letadel a letectví.
Pravděpodobně se vyzkoušelo přinejmenším 30 000 různých věcí, které havarovaly, zabily pilota a už se v nich dál nepokračovalo.
Těch pár, které letěly a bezpečně přistály, pokračovaly dále. Už z definice neexistovali vycvičení letci, kteří by měli vynikající letecké kvality.
Takže zkoušením obrovské hromady pokusů, tisíců pokusů, během tohoto čtyřletého období, jsme vymysleli principy letadel, které fungují do dnešních dnů. To je důvod, proč jsou tak bezpečná, protože jsme měli dost příležitostí zjistit, co je správné.
K tomuto vůbec nedošlo v případě kosmických letů.
Vyzkoušely se pouze dva způsoby -- dva ve Spojených státech a jeden v Rusku.
Takže, kdo byl inspirován v tomto období?
Časopis Aviation Week mě požádal, abych sepsal seznam těch, o kterých si myslím, že byli hybateli letectví v jeho prvních 100 letech.
Sepsal jsem seznam a později jsem zjistil, že všichni byli malými dětmi v téhle úžasné renesanci letectví.
V době mého dětství se udály taky pořádné věci.
Začala éra proudového letectví. Byl tu Wernher von Braun, který nám ukazoval, jak se dostat na Mars, ještě v době před Sputnikem.
Byla to doba, kdy byl Mars zatraceně zajímavější než je dnes. Mysleli jsme si, že by tam mohla žít zvířata; věděli jsme, že tam jsou rostliny; mění přece barvy, ne?
Ale jak víte, NASA to všechno podělal, protože tam poslal roboty, kteří přistáli kdesi v pouštích.
(Smích) Když se podíváte, co se stalo -- ta černá čára ukazuje, jak nejrychleji člověk kdy letěl a červená čára ukazuje dnešní stíhací stroje, zatímco modrá ukazuje civilní leteckou přepravu.
Všímáte si, že je zde obrovský skok v době, kdy jsem byl malý -- myslím si, že to mělo co dělat s odvahou, kterou mi to dodalo, že jsem šel zkoušet věci, které ostatní lidi neměli odvahu zkusit.
Nuže, co jsem jako malý dělal?
Nevrtal jsem se v autech, nechodil s děvčaty tancovat a nebral jsem drogy. Účastnil jsem se modelářských soutěží letadel.
Strávil jsem asi sedm roků v průběhu války ve Vietnamu zkoušením letadel pro americké letectvo.
A pak jsem si užíval hodně zábavy vytvářením letadel, která by si mohli lidé postavit ve svých garážích.
Létá jich kolem 3 000. Jedním z nich je i Voyager, který obletěl Zemi. Založil jsem v roce 1982 další společnost, kterou vedu dodnes.
Od roku 1982 jsme vyvinuli více než jedno nové letadlo ročně.
Je jich tolik, že je tu teď všechny ani nemůžu ukázat.
Nejpůsobivější letadlo, podle mě, které kdy bylo vytvořeno, vzniklo pouze tucet let po prvních stíhacích strojích.
Zůstalo ve službě do doby, dokud nebylo příliš rezavé na to, aby létalo dále.
V roce 1998 jsme se vrátili k něčemu, co bylo vyvinuto v roce 1956.
Cože? Nejpůsobivější vesmírná loď všech dob, podle mě, byl lunární modul společnosti Grumman. Přistál na Měsíci, vzlétl z Měsíce, nepotřeboval žádné údržbáře, je to vážně frajeřina.
O tuhle schopnost jsme ale přišli. Zbavili jsme se jí v roce 1972.
Tahle věc byla navržena tři roky po Gagarinově prvním kosmickém letu v roce 1961.
Tři roky. A v dnešní době ji nejsme schopni udělat.
Šílené. Stručně řeknu něco o inovačních cyklech. Věci rostou, dosáhnou vrcholné aktivity a umírají, když je nahradí něco jiného.
Tohle se děje každých 25 let.
40letá období, která se překrývají. Tohle platí o všech typech technologií. Zajímavou věcí je -- mimochodem, rychlost, promiňte, středobodem inovačních cyklů je vyšší cestovní rychlost. Tady už žádný nárust není.
Tato dvě nová letadla jsou stejně rychlá jako byla DC-8 v roce 1958.
Je tu potentát, kvůli kterému nemáme inovační cykly -- vláda. Protože vláda vyvíjí a vláda používá.
Jak víte, dobrým příkladem je ARPANET.
Počítače byly nejdříve používány pro dělostřelectvo, pak pro finančnictví.
Ale jakmile jsme se k nim dostali, dospěli jsme k možnostem, ze kterých může mít prospěch každý. Dosáhl toho soukromý sektor.
Na to nezapomeňte. Sepsal jsem si inovace -- hledal jsem inovační cykly ve vesmírném programu.
Žádný jsem nenašel. V úplně prvním roce, který začal, když Gagarin vzlétl do vesmíru, a pár týdnů po něm i Alan Shepard, se uskutečnilo pět vesmírných letů s posádkou -- to bylo úplně první rok.
V roce 2003 každý, koho Spojené státy poslaly do vesmíru, zahynul.
A to se ten rok uskutečnily jen 3 nebo 4 lety.
V roce 2004 se uskutečnily jen dva lety. Dva lety ruských Sojuzů k Mezinárodní vesmírné stanici. A já jsem uskutečnil tři v poušti Mojave se svojí malou skupinou dvou tuctů lidí, čímž jsme dosáhli dohromady pěti letů, které se uskutečnily v roce 1961.
Není zde žádný růst. Žádná aktivita.
Není zde nic. Tohle je obrázek pořízený ze SpaceShipOne.
Tohle je obrázek pořízený z oběžné dráhy.
Naším cílem je, abyste i vy mohli tento pohled zažít.
Víme, jak pořádat suborbitální lety, udělat je dostatečně bezpečné -- přinejmenším stejně bezpečné jako byly první aerolinky -- to zvládneme.
Myslím, že bych vám chtěl říct něco málo o tom, proč jsme měli odvahu tohle zkusit jako malá společnost.
Nejdříve ze všeho, co bude následovat?
První společnost bude mít velký vliv, bude velkým hráčem.
Je ohlášen další let na příští týden.
Bude suborbitální. Důvod, proč bude suborbitální, je ten, že není řešení pro adekvátní bezpečnost pro veřejné lety na oběžnou dráhu. Vláda lety na oběžnou dráhu provozuje -- tři vlády takové lety provozují po 45 let a přesto jsou stále 4 procenta lidí, kteří když opustili atmosféru, zemřeli.
To je důvod, proč nechceme rozjet podnikání s tímto prahem bezpečnosti.
Byl by velice velký zájem. Myslíme, že v roce 2020 poletí 100 000 lidí.
Nemohu vám říct, kdy tohle začne, protože nechci, aby mí soupeři znali můj harmonogram.
Ale myslím, že jakmile se to stane, najdeme řešení, a to velice rychle, abyste spatřili resorty a hotely na oběžné dráze.
Provést se dá skutečně jednoduchá věc, jako je oblet Měsíce, takže budete mít krásný výhled. A to by bylo parádní.
Protože Měsíc nemá atmosféru -- můžete letět po eliptické oběžné dráze a minout jej klidně ve vzdálenosti 10 stop.
Tohle bude obrovská legrace.
(Smích) Fajn. Moji odpůrci říkají: "Hele, Rutan utrácí peníze miliardářů za projížďky pro miliardáře.
Co to má být? Tohle není žádný dopravní systém.
To je jen pro zábavu." A já tím mám být vyveden z míry, ale potom se zamyslím, počkejte chvilku. Koupil jsem si svůj první počítač Apple v roce 1978, a to proto, abych mohl říct: "Mám doma počítač a ty ne."
"K čemu ho používáš?" "Přijď se podívat. Jede na něm Frogger."
Fajn. (Smích) Nikoli bankovní počítač nebo Lockheedův počítač, ale domácí počítač na hry.
Po celou dekádu byl pro zábavu -- ani jsme nevěděli, pro co jiného byl.
Důsledkem pak bylo, že vznikl velký průmysl, velký vývoj, velká zlepšení a schopnosti a tak dále, počítače se dostaly do více domácností -- stali jsme se zralí pro nový vynález.
A vynálezce je zde v publiku.
Al Gore vynalezl internet a protože něco, co jsme používali celý rok -- pardon -- celých deset let pro zábavu, se stalo vším -- naším podnikáním, naším výzkumem, naší komunikací a pokud bychom nechali lidi z Googlu přemýšlet pár týdnů, mohli bychom přidat tucet dalších věcí na seznam. (Smích) Nebude to dlouho trvat a nebudete schopni přesvědčit děti, že jsme neměli doma počítače odjakživa.
Takže zábava je obhajitelná.
Fajn, chci vám ukázat jeden graf, jde o moji předpověď, co se stane.
Což nás přivádí k jednomu bodu, právě tady.
Tady je skupina lidí, kteří se dostali vpřed -- neznáte je všechny -- ale ti, kteří se dostali vpřed byli inspirováni jako mladí lidé, ve věku od 3 do 15 let, tím, jak jsme létali na oběžnou dráhu a na Měsíc, právě v téhle době.
Paul Allen, Elon Musk, Richard Branson, Jeff Bezos, rodina Ansari, která právě financuje ruské suborbitální lety, Bob Bigelow, dělá soukromé vesmírné stanice, John Carmack.
Tihle lidé svoje peníze investují do zajímavých oblastí a já si myslím, že je to mnohem lepší, než kdyby je dávali do oblastí mobilních telefonů nebo tak podobně. Oni je ale vkládají do oblastí, které nás přivedou k novým druhům schopností, přivedou nás k příštím opravdu velkým věcem, které nám dovolí prozkoumávat. A myslím, že nám případně dovolí kolonizovat vesmír a zachránit nás před vymřením.
Byli inspirováni obrovským pokrokem. Ale podívejte se na pokrok, který se udál potom.
Ukázal jsem vám několik příkladů.
Vojenská stíhací letadla měla -- nejvýkonnější vojenské letadlo byl SR-71Blackbird. Prošel celým životním cyklem, zrezivěl a byl vyřazen ze služby. Concorde zdvojnásobil rychlost cestování.
Prošel celým životním cyklem bez jediného konkurenta, byl vyřazen. Zastavili jsme se u stejných schopností, a to jak u vojenských letadel, tak u civilních letadel, které jsme měli v 50. letech.
Ale je tu něco, co může inspirovat naše dnešní děti.
Mluvím o případě, pokud máte dítě nyní, případně mu je dnes deset let.
Děje se tu něco opravdu zajímavého.
Relativně brzy si budete moci koupit letenku a letět výše a rychleji než ty nejvýkonnější vojenské stroje. To nikdy dříve nebylo možné.
Důvod, proč se zastavila výkonnost na tomto místě, je, že tyto stroje vyhrají válku během 12 minut. Tak proč byste potřebovali něco lepšího?
Ale myslím si, že jakmile si začnete kupovat letenky a létat do vesmíru, a to velice brzy, dojde k tomu, že se velmi brzy poté objeví vojenské stíhací stroje, které budou schopny podnikat suborbitální lety.
Ale důležitou věcí je, že komerční lety se uskuteční dříve.
Těším se na nový "kapitalistický vesmírný závod".
Jak si asi vzpomínáte, vesmírné závody v 60. letech byly pro národní prestiž, protože jsme prohráli na prvních dvou milnících.
Neprohráli jsme technicky. Měli jsme stroje, které byly schopny vynést náklad na oběžnou dráhu, díky von Braunovi -- takže můžete tvdit, že nejde o technickou prohru.
Sputnik pro nás tedy nebyl technickou porážkou, ale byl ztrátou prestiže.
Amerika -- svět viděl Ameriku jako někoho, kdo nebyl vůdcem v technice, a to byla velice zásadní věc.
A pak letěl Alan Shepard, pár týdnů po Gagarinovi, nikoli měsíce či desítky let. Takže jsme disponovali schopností.
Ale Amerika prohrála. Prohráli jsme. A z toho důvodu jsme provedli obrovský skok k nápravě.
Opět, co je tady zajímavé, že jsme prohráli s Rusy na prvních pár meznících.
Nemůžete si koupit letenku na let do vesmíru v Americe -- nejde to. Můžete si ji koupit v Rusku.
Můžete letět v ruském stroji. Tohle je možné, protože ruský vesmírný program hladoví, takže je pro ně příjemné, když dostanou 20 milionů za sedadlo.
Je to komerční záležitost. Lze o tom mluvit jako o vesmírné turistice. Rovněž nabízejí výlet na oblet Měsíce. Jako to podniklo Apollo 8.
Za 100 milionů dolarů. Hej, můžu letět na Měsíc.
Mysleli byste si ale v 60. letech, kdy byly vesmírné závody v plném proudu, že první komerční kapitalistická záležitost, koupě letenky na Měsíc, bude v ruském stroji?
Mysleli byste si, mysleli by si Rusové, že když se poprvé dostanou jimi vyrobené stroje na Měsíc, že člověk uvnitř nebude Rus? Možná to bude japonský nebo americký miliardář? No, je to podivné.
Fakt že jo. Každopádně, myslím, že je potřeba je znovu porazit.
Myslím, že co uvidíme, bude úspěšný, velice úspěšný soukromý vesmírný letecký průmysl. Zda jsme první nebo ne, nehraje roli.
Rusové ve skutečnosti vyzkoušeli nadzvukový dopravní let před Concordem.
Pak uskutečnili několik nákladních letů a stroj vyřadili ze služby.
Myslím, že paralelu podobného typu uvidíme i v případě nabízeného komerčního sektoru.
Řekněme si něco málo o vývoji komerčních lidských letů do vesmíru.
Tady vidíte seznam pěti věcí, které NASA plánuje pro rok 2020. Chci vám říct, že už bylo investováno kolem 1,5 až 1,7 miliardy dolarů do soukromého vesmírného létání, a to nebyly vládní peníze. Pokud si o tom něco přečtete, vygooglíte, zjistíte, že se mluví zhruba o polovině této částky, ale druhá polovina byla přislíbena -- takže druhá část nebyla utracena, ale přislíbena a plánuje se použít během pár následujících let.
To je opravdu velká věc. Předpovídám, že tento průmysl bude ziskový -- nemůže nebýt, když lidé létají za 200 000 dolarů na něčem, co můžete ve skutečnosti provozovat za desetinu ceny či dokonce méně -- bude to velice ziskové.
Předpovídám, také, že investice, které sem potečou, budou kolem poloviny toho, co američtí daňoví poplatníci odvedou na daních do rozpočtu NASA pro lety s lidskou posádkou.
A každý dolar, který přiteče sem, bude utracen mnohem efektivněji, a to deseti až patnáctinásobně. Co tohle znamená, víme už teď: pokrok v lidských letech do vesmíru, bez jediného dolaru z daní, bude pětkrát vyšší než jakého dosáhne NASA se současným rozpočtem pro lidské lety do vesmíru.
A to proto, že jde o nás. Je to soukromý průmysl.
Nikdy byste neměli být závislí na vládě v případě těchto věcí -- a děláme to už dlouhou dobu. NACA, předchůdce NASA, nikdy nevyvinula dopravní letadlo ani nikdy neměla aerolinku.
Ale NASA vytváří vesmírnou aerolinku, vždycky to dělala, a provozuje jenom vesmírnou aerolinku. A my jsme z toho celí splašení, protože se toho obáváme. Ale od začátku června roku 2004, když jsem vám ukazoval malou skupinu lidí, co dokáže, s tím můžeme začít něco dělat a změnit to.
Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Obrovskou kreativitu. V době nedostatku potřebujeme obrovskou kreativitu.
Diskutujte. Obrovská kreativita je úžasně, absurdně, racionálně i neracionálně mocná.
Obrovská kreativita může šířit toleranci, podporovat svobodu, pomůže vzdělání vypadat jako dobrý nápad.
(smích) Obrovská kreativita umí poukázat na nouzi nebo ukázat, že ta nouze ve skutečnosti není, jak vypadá.
Obrovská kreativita může učinit politiky volitelné nebo politické strany nevolitelné.
Válka může vypadat jako tragédie nebo komedie.
Kreativita tvoří slogany na naše trička a fráze na našich rtech.
Je průzkumníkem, který nám ukazuje jednoduchou cestu neproniknutelným morálním bludištěm.
Věda je chytrá, ale obrovská kreativita je něčím méně poznatelným, více magickým. A teď tuto magii potřebujeme.
Je čas nedostatku.
Klima se mění rychle, příliš rychle.
A obrovská kreativita je potřeba k tomu, aby dělala, co umí velmi dobře: provokovat nás k odlišnému způsobu myšlení svými dramatickými a kreativními hesly.
Pokoušet nás, abychom jednali jinak, svými opatrnými kreativními kousíčky.
Zde je jeden kousíček od iniciativní skupiny, do které jsem zapojen a která užívá kreativitu pro inspiraci lidí k zelenějšímu životu.
Video: Muž: Víte, dnes raději půjdu pěšky, než abych jel autem.
Vypravěč: A tak muž šel a během cesty viděl věci.
Podivné a úžasné věci, které by jinak nikdy neviděl.
Jelen se svědící nohou. Létající motocykl.
Otec a dcera odděleni od svého jízdního kola tajemnou zdí.
A pak se zastavil. Před ním kráčela ona.
Žena, která s ním v dětství skákala přes pole a zlomila jeho srdce.
Samozřejmě, trochu zestárla.
Vlastně, zestárla hodně.
Ale on cítil jeho starou touhu, aby se vrátila.
"Ford," zavolal lehce. Protože to bylo její jméno.
"Už nic neříkej, Gusty," řekla, protože to bylo jeho jméno.
"Vím o stanu vedle karavanu, přesně 300 yardů odsud.
Pojďme tam a pomilujme se.
Ve stanu." Ford se svlékla. Pokrčila jednu nohu a pak i tu druhou.
Gusty do ní vniknul a rytmicky se s ní miloval, zatímco ona jej natáčela, protože byla zdatným amatérským pornografem.
Země se pohnula pro oba.
A žili spolu šťastně až do smrti.
A to vše jen proto, že se toho dne rozhodl jít pěšky.
(aplaus) Andy Hobsbawm: Známe vědecká fakta, už jsme vedli tyto debaty.
Otázkou je morální povinnost.
Obrovská kreativita je potřeba, aby to všechno vzala, učinila jednoduchým a jasným.
Aby to propojila. Aby přiměla lidi k tomu, aby jednali.
Toto je moje výzva, prosba, směrem k mimořádně nadané komunitě TED.
Buďme kreativní proti změně klimatu.
A udělejme to brzo.
Děkuji. (aplaus)
Dobrý den.
Povím vám o své zvířecí múze, kterou je lenochod.
(smích) Již deset let dokumentuji podivný život nejpomalejšího savce na světě.
Stále si pamatuji na setkání se svým prvním lenochodem.
Byla jsem fascinována jejich podivnou biologií.
Jak byste mohli nemilovat zvíře, které se rodí s úsměvem trvale usazeným ve tváři.
(smích) A potřebou objímat.
Publikum: ó!
Lenochodi jsou však hluboce nepochopení.
Nesou si břímě v podobě jména spojovaného s hříchem a jsou zatracováni kvůli lenivému životnímu stylu, o němž si lidé zřejmě myslí, že v rychlém závodě o přežití nepatří mezi nejperspektivnější.
Já vám však ukážu, že jsme těmto zvířatům vůbec neporozuměli a že pochopení pravdy o lenochodech může přispět k záchraně nás i planety, kterou společně nazýváme domovem.
Hanobení lenochodů jsem vystopovala už u španělského dobyvatele jménem Valdés, který ve své encyklopedii Nového světa poprvé popsal lenochoda.
Pravil, že lenochod je: „nejhloupějším zvířetem, které lze na tomto světě najít...
nikdy jsem neviděl zvíře méně užitečné nebo ošklivější.“
(smích) Řekněte nám svůj názor na rovinu, Valdési.
(smích) Ráda bych se pobavila o Valdésových malířských schopnostech.
(smích) Co to je?
(smích) Nikdy jsem neviděla méně užitečný obrázek lenochoda.
(smích) Navzdory tomu však aspoň obdaroval lenochoda velmi lidskou tváří – lenochodi se opravdu pozoruhodně podobají lidem.
Tento lenochod, kterého jsem vyfotila na Kostarice, vypadá jako Ringo Starr.
(smích) Lenochodi se Beatles přímo mysticky podobají.
(smích) Obzvlášť spokojená jsem tady s Paulem.
Stejně jako Beatles jsou i lenochodi velmi úspěšní.
Pocházejí z prastaré větve savců a kdysi jich existovaly desítky druhů, včetně obrovských pozemních lenochodů o velikosti malého slona, kteří byli jako jedni z mála dost velcí, aby požívali avokádové pecky vcelku a rozsévali je po okolí.
(smích) Někteří z vás už to pochopili.
(smích) Znamená to, že bez lenochodů bychom možná dnes měli tousty bez avokáda a hipsterům by při snídani zbyly jen oči pro pláč.
(smích) (potlesk) Do dnešní doby přežilo šest druhů, které spadají do dvou kategorií.
Jednou je Bradypus – lenochod tříprstý. Ti mají účes Beatles a úsměv Mony Lisy.
Druhou kategorií jsou dvouprstí lenochodi.
Vypadají spíš jako kříženec Wookieho a prasete.
Žijí v džunglích střední a jižní Ameriky a jsou nesmírně rozšíření.
Výzkum uskutečněný v 70. letech v panamském tropickém lese tvrdí, že lenochodi jsou tam nejpočetnější skupinou velkých zvířat.
Tvoří čtvrtinu veškeré biomasy savců.
To je strašná spousta lenochodů a zdá se tedy, že lenochodi dělají něco velmi správně.
Co kdybychom nahradili posměšky na jejich odlišnost snahou něco se od nich naučit?
My lidé jsme posedlí rychlostí.
Zaneprázdněnost je ctností a v honbě za rychlostí ustupují naše nároky na kvalitu pohodlnosti.
Naše závislost na rychlém životě ničí nás i planetu.
Zbožňujeme zvířata jako jsou gepardi, „Ferrari světa zvířat“, kteří se dostanou z nuly na sto za rovné tři vteřiny.
No a co?
(smích) (potlesk) No a co?
Naopak lenochodi mohou dosáhnout poklidných pět metrů za minutu, pokud mají vítr v zádech.
(smích) Rychlost však něco stojí.
Gepardi jsou rychlí, ale na úkor síly.
Nemohou riskovat souboj a jeden z devíti úlovků mu seberou houževnatější predátoři, například hyeny.
Není divu, že se hyeny chechtají.
Naopak lenochodi přistupují k večeři méně nápadně.
Přežívají díky tomu, že ukořistí a konzumují nehybné listy.
(smích) Listy však nechtějí být snězeny o nic víc než antilopy. Jsou proto plné toxinů a lze je strávit jenom těžko.
Aby je mohli jíst, museli se i lenochodi stát přeborníky – přeborníky v zažívání.
(smích) Tajnou zbraní lenochodů je čtyřkomorový žaludek a dostatek času.
Mají nejpomalejší zažívání ze všech savců.
Strávení jediného listu může trvat až měsíc. Jejich játra tak mají dostatek času zpracovat toxiny.
Kdepak, lenochodi nejsou líní.
Ne, jsou zaneprázdnění.
Trávením.
(smích) Ano, opravdu velmi zaneprázdnění.
(smích) Tento lenochod tvrdě dře, opravdu maká.
Listy samozřejmě nemají velkou kalorickou hodnotu, takže lenochodi se vyvinuli tak, aby spotřebovávali co nejméně energie.
Dělají asi deset procent práce obvyklé pro savce této velikosti a přežijí i na pouhých 100 kaloriích denně, a to díky důmyslné adaptaci.
Bradypusové, lenochodi tříprstí, mají více krčních kostí než ostatní savci, včetně žirafy.
To jim umožňuje otočit hlavu o 270 stupňů a spásat vše okolo, aniž by vůbec museli pohnout tělem.
(smích) Díky tomu jsou i překvapivě dobrými plavci.
Lenochodi se ve vodě umí pohybovat třikrát rychleji než na souši. Na hladině je drží...
zadržované větry.
(smích) Takže – (smích) Lenochodi jsou jedinými savci, o nichž víme, že nemají větry.
Pokud potřebují vyloučit plyn, vstřebají ho zpět do svého krevního řečiště a zbaví se ho orálně v podobně jakýchsi ústních pšouků.
(smích) Otočit život vzhůru nohama ušetří další energii.
Ve srovnání s jinými suchozemskými savci mají zhruba polovinu kosterních svalů.
Nemají mnoho natahovačů, které nesou váhu, ale spoléhají spíše na přitahovací svaly, díky nimž táhnou své tělo.
Mají dlouhé, zahnuté drápy a jsou velmi odolní proti únavě, takže se mohou zaháknout a viset jako spokojená, chlupatá houpací síť, a to i celé hodiny.
V této převrácené poloze mohou lenochodi dělat skoro cokoliv.
Spí v ní, jí, dokonce i rodí.
Jejich krk a cévy jsou jedinečně přizpůsobeny k pumpování krve a polykání potravy proti směru gravitace.
Na žebrech mají lepivé kousky, které brání jejich ohromným žaludkům v rozdrcení jejich vlastních plic.
Jejich srst roste v opačném směru, takže po tropickém lijáku mohou okapat.
Jediným problémem je, že pokud lenochoda otočíte, gravitace ho připraví o důstojnost.
Publikum: ach!
Neudrží se ve vzpřímené poloze,
takže svá těla vlečou, jako kdyby zdolávali horu na rovné zemi.
Myslím, že z toho důvodu o nich první objevitelé jako Valdés neměli vysoké mínění. Pozorovali lenochody, kteří byli vzhůru nohama a mimo přirozené prostředí.
Strávila jsem mnoho šťastných hodin v okouzlení z pohybujících se lenochodů.
Nedostatek svalů jim nebrání být silnými a hbitými.
Pohyb přírodou zrozených zenových mistrů klidu je jako zpomalené Labutí jezero – (smích) s kontrolou trupu hodnou mistra tai-či.
Tento lenochod usnul uprostřed pohybu, což není neobvyklé.
(smích) Nejspíš si však říkáte: Jak se visící pytel, který tráví listí, vyhne sežrání?
Dobrá otázka.
Zde je jeden z jejich hlavních predátorů.
Jedná se o harpyji pralesní.
Dokáže letět rychlostí až 80 kilometrů za hodinu, její drápy jsou velké jako drápy medvědů grizzly, má skvělý zrak a kruhové uspořádání peří lokalizuje zvuk, takže slyší i to nejmenší zašelestění lístku.
Naopak lenochodi slyší špatně, jejich zrak není dobrý a útěk před nebezpečím pro ně zjevně není řešením.
Přežívají díky plášti neviditelnosti, který by byl hodný Harryho Pottera.
Jejich srst má drážky, které přitahují vlhkost a fungují jako malinké hydroponické zahrádky pro vodní řasy. Kromě toho přitahují i spoustu bezobratlých.
Tvoří svůj vlastní malinký loudavý ekosystém.
Lenochodi splynou se stromy.
Myslíme si, že jejich pohyby jsou příliš pomalé na to, aby je hrozivá harpyje zaregistrovala, když letí nad korunami a vyhlíží pohyb.
Lenochodi jsou kradmí jako nindžové a jen málokdy opouští bezpečí korun stromů – výjimkou je vyprázdnění se, které provádějí zhruba jednou týdně u paty stromu.
Jedná se o nebezpečné, energické chování, které bylo dlouho záhadou. Existuje mnoho teorií, proč to dělají.
Já si myslím, že nechávají nenápadné aromatické zprávy pro možné partnery.
Lenochodi jsou totiž obecně tiší, samotářští tvorové. Výjimkou je samička v říji.
Vyleze na vrchol stromu a křičí o sex.
V D♯.
(smích) Nevěříte?
(zvuk křičícího lenochoda) D♯.
Tento jediný tón upoutá pozornost samečka.
Napodobuje zvuk vydávaný ptáky druhu tyran bentevi.
Samička tak zůstává skrytá, i když z plných plic jódluje žádost o sex.
Její utajované volání po dostaveníčku se korunami ponese na kilometry daleko a samci si k ní budou klestit svou pomalou cestu.
(smích) Myslím, že aromatické zprávy v trusu pomohou nasměrovat Romea na správný strom, aby neplýtval cennou energií při výstupu po špatném kmeni.
Sex je, mimochodem, jediná věc, kterou lenochodi dělají rychle.
Viděla jsem je při tom v přírodě a jsou hotoví během pár vteřin.
Ale proč na sex plýtvat cennou energií, zvlášť po takové cestě?
(smích) Na rozdíl od jiných savců neplýtvají lenochodi energií na udržování stálé tělesné teploty.
Sluneční energie je zdarma, takže se vyhřívají jako ještěrky a na tropické poměry mají nezvykle hustý kožich, který teplo zadržuje.
Lenochodi mají nezvykle pomalý metabolismus.
Myslíme si, že to může být jeden z důvodů, proč se někdy mohou zotavit ze zranění, která by většinu zvířat zabila.
Tento lenochod se zotavil z dvojité amputace a znám i lenochody, kteří přežili zásah proudem na elektrickém vedení.
Domníváme se, že pomalý metabolismus by mohl být klíčový pro přežití.
Výzkumníci kansaské univerzity studující měkkýše objevili spojení mezi rychlým metabolismem a vymřením určitých druhů měkkýšů.
Lenochodi žijí na této planetě v různých podobách již více než 40 milionů let.
Tajemstvím jejich úspěchu je jejich lenošná nátura.
Jsou ikonami energetické úspory.
Založila jsem Společnost vážící si lenochodů, abych podporovala a chránila jejich pomalé, stabilní, udržitelné životy.
Sama jsem docela energická,
jak jste si jistě všimli.
Lenochodi mě naučili hodně o tom, jak zpomalit.
Myslím, že planetě by prospělo, kdybychom pomalu strávili jejich lekci loudání.
Co kdybychom všichni přijali svého vnitřního lenochoda tím, že zpomalíme, budeme vnímavější, nebudeme kvůli pohodlnosti tak rozhazovační, budeme lépe hospodařit s energií, kreativně recyklovat a opět se spojíme s přírodou.
Bojím se, že jinak se lidé stanou „nejhloupějším zvířetem, které lze na tomto světě najít“.
Mockrát vám děkuji.
Lenochod vás provázej.
(potlesk)
Jestli neuděláme něco, abychom tomu zabránili, budeme během příštích 40 let čelit epidemii neurologických onemocnění v celosvětovém měřítku.
Veselá představa.
Na této mapě je v každé zemi, zbarvené modře, víc jak 20 procent populace starší 65 let.
Toto je svět, ve kterém žijeme.
A toto je svět, v němž budou žít vaše děti.
Po 12 000 let vypadala distribuce věku v lidské populaci jako pyramida s nejstaršími na vrcholu.
Už se to vyrovnává.
V roce 2050 to bude sloupec a začne vznikat obrácená pyramida.
Tohle je důvod, proč se to děje.
Průměrná délka života se od roku 1840 víc jak zdvojnásobila, a v současnosti se prodlužuje asi o pět hodin denně.
A tady je důvod, proč to není až tak dobrá věc: Ve věku nad 65 let se riziko, že dostanete Alzheimerovu či Parkinsonovy nemoci zvyšuje exponenciálně.
V roce 2050 bude ve Spojených státech asi 32 miliónů lidí ve věku nad 80 let, a pokud s tím něco neuděláme, polovina z nich bude mít Alzheimerovou nemoc, a ještě o tři miliony víc jich bude mít Parkinsonovou nemoc.
Právě teď tato a další neurologická onemocnění, pro které nemáme léčbu ani prevenci, stojí asi třetinu bilionu dolarů ročně.
V roce 2050 to bude více než bilion dolarů.
Alzheimerova nemoc začíná, když se protein, který by měl být složen správně, složí špatně, do jakéhosi zmateného origami.
Jeden z přístupů, které zkoušíme, je navrhnout léky fungující jako molekulární lepicí páska, která udrží protein v jeho správném tvaru.
To by zabránilo tvorbě změtí proteinů, které se zdají ničit velké části mozku.
Je zajímavé, že jiné neurologické choroby, které ovlivňují velmi odlišné části mozku, taktéž vykazují změťi nesprávně složených proteinů, což naznačuje, že by mohlo jít o obecný přístup, použitelný k léčení mnoha neurologických onemocnění, nejen Alzheimerovy nemoci.
Je zde také fascinující spojení s rakovinou, jelikož lidé s neurologickým onemocněním mají velice nízký výskyt většiny typů rakoviny.
A toto je spojení, které právě teď většina lidí nesleduje, ale které nás fascinuje.
Většina důležité a všechna tvůrčí práce v této oblasti je financována ze soukromých dobročinných nadací.
A je tu obrovský prostor pro další soukromou pomoc, protože vláda, obávám se, toho moc nezvládla.
Zatímco čekáme, až se všechny tyto věci stanou skutečností, tady je to, co pro sebe můžete udělat sami.
Jestli chcete snížit riziko Parkinsonovy choroby, tak kofein má do jisté míry ochranný účinek; nikdo neví proč.
Poranění hlavy jsou špatná věc. Ty vedou k Parkinsonově nemoci.
A ptačí chřipka také není dobrý nápad.
Co se týče ochrany před Alzheimerovou nemocí, ukazuje se, že rybí olej má efekt snížení rizika Alzheimerovy choroby.
Měli byste si také udržovat nízký krevní tlak, protože chronický vysoký tlak je největší samostatný rizikový faktor Alzheimerovy choroby.
Je to také největší rizikový faktor pro glaukom, což je vlastně Alzheimerova nemoc oka.
A samozřejmě, pokud jde o kognitivní schopnosti, platí "procvičuj nebo chátrej", takže je dobré udržovat si mentální stimuly.
Ale hej, posloucháte mě,
takže tohle máte pokryté.
A ještě jedna věc nakonec. Přejte lidem jako já hodně štěstí, jo?
Protože hodiny tikají pro nás pro všechny.
Díky.
Tyto kameny dopadají na zemský povrch už asi 3 miliardy let a a jsou zodpovědné za víceméně většinu toho, co se zde událo.
Toto je příklad opravdového meteoritu. Můžete vidět rychlostí a žárem roztavené železo, kolik se roztaví a kolik zbude, když se meteorit srazí se zemí.
Vedle meteoritu z vesmíru tu máme originální Sputnik.
Jeden ze sedmi zachovalých Sputniků, které nebyly vypuštěny.
Není to kopie.
Doba vesmírných cest začala před 50 lety a přesně takhle vypadal.
A nebylo by to ono, bavit se o dobývání vesmíru, aniž bychom se podívali na vlajku, která cestovala na Měsíc a zpět s Apollem 11.
Všichni astronauti museli vzít s sebou asi deset hedvábných vlajek.
Pak je přivezli zpátky a vystavili.
Takže tahle skutečně letěla až na Měsíc a zpět.
To jen tak pro pobavení.
Úsvit knih je samozřejmě velmi důležitý.
A nebylo by zajímavé bavit se o úsvitu knih bez kopie Guttenbergovi Bible.
Vidíte jak praktické a pohodlné bylo, mít vlastní kopii v roce 1455.
Na Guttenbergově Bibli a úsvitu této technologie není zajímavá sama kniha.
Síla této knihy nebyla ve čtení,
roku 1455 nikdo neuměl číst.
Proč měl tedy knihtisk úspěch?
Toto je původní strana z Gutt.
bible. Díváte se tedy teď na jednu z prvních knih tištěných pomocí pohyblivého tisku v historii, 550 let nazpět.
Dnes žijeme ve věku konce knih, kde je nepochybně nahradí papír elektronický.
Ale proč je to zajímavé?
Ve stručnosti: Ukazuje se, že kolem roku 1450 potřebovala katolická církev peníze, a tak tiskla "odpuštění", ve skutečnosti ručně psané "odpustky", jakési odpuštění na kousku papíru.
Cestovali po celé Evropě a prodávali je po stovkách, tisících.
Dostali vás přes očistec rychleji.
A když byl vynalezen knihtisk, přišli na to, že by mohli odpustky tisknout, což je ekvivalent tisku peněž.
A tak celá Západní Evropa začala v roce 1455 kupovat tiskárny, aby mohla tisknout tisíce a pak stovky tisíc, a nakonec milióny malých kousků papíru, které vás dostaly z pekla rovnou do nebe.
Proto knihtisk uspěl a proto Martin Luther přibil na dveře svých 90 tezí. Protože si stěžoval, že katolickou církev chytil amok v tisku a kupčení s odpustky v každém městě a vesnici v celé Západní Evropě.
Takže knihtisk, dámy a pánové, byl plně motivován tiskem odpustků a se čtením neměl nic společného.
Pokračování zítra. pro ty, kteří se po nich ptali, mám také fotky z knihovny.
Nějaké si promítneme.
(Potlesk) Místo ukazování předmětů z pódia, udělám dnes poprvé něco jiného.
Místo toho se podíváme, jak vlastně ta knihovna vypadá, ano?
Tak tedy, vzal jsem si nejúžasnější ženu na světě.
Za minutu pochopíte proč. Protože když jsem jel za Eileen, řekl jsem jí, že tohle chci vybudovat.
Knihovnu lidské představivosti.
Místnost má výšku tří pater.
Skleněné desky řízené počítačem obsahují 5000 let lidské představivosti.
Tato místnost je divadlem.
Mění barvy a v celé knihovně jsou rozličné předměty a prostory.
Je to navrženo jako Escherův tisk.
Tady je jedno ze spodních pater, kde se exponáty neustále mění.
Můžete se tu procházet a dotýkat.
Můžete se podívat kolik takových věcí by se vešlo do pokoje.
Toto je můj vlastní Saturn V.
Každý by měl jeden mít. Tady můžete tedy vidět knihy a předměty v dolním patře knihovny.
V těch skleněných panelech po celé délce je něco jako historie představivosti.
Je tam skleněný most, zavěšený v prostoru.
Skok představivosti.
Jak tvoříme?
Částečně jsem na to již odpověděl. Tvoříme díky obklopování se podněty, lidskými výkony, historií, věcmi, které nás mohou nakopnout a udělat lidmi. Vášnivé objevy, dávno zmizelé dinosauří kosti, mapy vesmíru, který jsme prozkoumali a rozhodně i chodby, které stimulují naši mysl a představivost.
Zítra vám doufejme ukážu ještě jeden nebo dva předměty z pódia, pro dnešek vám chci už jen poděkovat za všechny lidi, kteří přišli a přednášeli o tomtéž.
A Eileen a já jsme dychtiví otevřít a sdílet náš dům se společností TEDu.
(Potlesk) TED je jen o vzorech v oblacích.
Je to vše o propojování.
Je jen o tom vidět věci, které už každý viděl, a přemýšlení o nich způsobem, jakým o nich ještě nikdo nepřemýšlel.
A to je opravdu vše, o čem je objevování a představivost.
Podívejme se například na model molekuly DNA.
Nikdo z nás ji doopravdy neviděl, ale víme, že existuje, protože jsme se učili chápat, proč právě tato molekula.
A nebo se můžeme podívat na Enigmu z druhé světové války, která fungovala jako šifrovací a dešifrovací stroj.
Mohli byste si říci: Co má tohle společného?
No, toto je kód pro život, tohle je kód pro smrt.
Tyto dvě molekuly kódují a dekódují.
Ale když se na ně jen tak podíváte, vidíte stroj a molekulu.
Ale jakmile je jednou uvidíte jinak, uvědomíte si, jak jsou ve skutečnosti propojené.
A to zejména kvůli tady tomu.
Jak vidíte, toto je model lidského mozku.
Což je vzácnost, protože normálně nemáme možnost jej vidět.
Díváme se na lebku. A hle, je tady.
Veškerá představivost, vše co si myslíme, cítíme, vnímáme, přez něj prochází.
A jakmile v něm jednou vytvoříme nové vzorce, jakmile jej přetvoříme do nové podoby, už se nikdy nevrátí do té původní.
A dám vám jednoduchý příklad.
Zamysleme se nad internetem. Nad informacemi, které přes něj tečou.
A nikdy nepřemýšlíme o skryté souvislosti.
Ale já jsem si sem přinesl kousek uhlí - zrovna tady, kousek uhlí.
Co má co hrudka uhlí společného s internetem?
Víte, energie z jednoho takového kousku je třeba, aby se internetem přenesl jeden megabyte informací.
Takže pokaždé když stahujete soubor, každý megabyte je hrudka uhlí.
To znamená, že 200 megabytový soubor vypadá přibližně takto, dámy a pánové.
OK? Takže až příště budete stahovat jeden, dva gigabity, není zadarmo, chápeme?
Tou souvislostí je energie nutná k provozu webu a k umožnění všeho, co si myslíme, že je možné.
Díky, Chrisi.
(Potlesk)
Je to úžasné, když se potkáte s představiteli státu a zeptáte se: "Jaký je váš nejvzácnější přírodní zdroj?" neřeknou hned: "Naše děti."
Ale když zmíníte děti, hned s Vámi souhlasí.
(Video): Dnes cestujeme s s ministrem obrany Kolumbie, vrchním velitelem armády a policie, a vezeme 650 notebooků dětem, které nemají televizi, ani telefon a dosud žily v komunitě odříznuté od zbytku světa posledních 40 let.
Je důležité dodat notebook do tohoto regionu, aby mohly být připojeny k internetu děti, které dříve nemohly kvůli FARCu, gerile, která vznikla před 40 lety jako politické hnutí, které se pak změnilo v drogový kartel.
Na světě žije jedna miliarda dětí a 50 procent z nich nemá přístup k elektřině doma nebo ve škole.
A v některých zemích - třeba v Afghánistánu - 75 procent holčiček nechodí do školy.
Nemyslím tím, že by je vyloučili ze školy ve třetí nebo čtvrté třídě - prostě ani nezačnou.
Během tří let poté, kdy jsem prvně prezentoval na TEDu prototyp, z nápadu vznikl skutečný notebook.
Dnes máme půl miliónu notebooků, které děti používají.
Zhruba dalšího čtvrt miliónu putuje k dalším dětem. a zhruba další čtvrt milion notebooků je v tuto chvíli objednán.
Takže v hrubých číslech existuje na milión notebooků.
To je méně, než jsem předpovídal - Předpovídal jsem 3 až 10 miliónů - ale milion je stejně dost velké číslo.
V Kolumbii máme cca 3 000 kusů.
Spolupracuji s ministrem obrany, ne s ministrem vzdělávání, protože se zdá, že je to strategická otázka v tom smyslu, aby došlo k osvobození těchto zón, které byly kompletně odříznuté a ve kterých obyvatelé zažívali 40 let bombových útoků a únosů a vražd.
A pak si najednou děti zapojily notebooky.
Udělali obrovský skok vpřed.
Změna je absolutně monumentální, protože se nejedná jen o otevírání se, ale o propojování s celým světem.
Takže ano, staví silnice, zapojují telefony, budou mít televizi.
Ale děti od 6 do 12 let surfují po netu ve španělštině a v místních jazycích, děti tak vyrůstají s přístupem k informacím, s oknem do zbytku světa.
Předtím byli odříznuti.
Zajímavé je, že v jiné zemi to bude třeba ministr financí, který to bude považovat za motor ekonomického růstu.
Výsledky budou znát až za 20 let.
Nic nepříjde za jeden rok, ale je důležité, aby se hluboká ekonomická a kulturní změna stala skrze děti.
Zapojilo se 31 zemí. V případě Uruguaye, notebooky má již polovina všech děti, a do poloviny r. 2009, každé dítě v Uruguayi bude mít notebook - malý zelený notebook.
Jaké jsou doposud naše výsledky?
Jedním z výsledků které máme napříč zeměmi jsou učitelé, kteří tvrdí, že nikdy dřív neměli tak rádi vyučování. Schopnost čtení měřená třetími stranami - ne námi - raketově roste.
Pravděpodobně nejdůležitější věc, kterou pozorujeme, je to, že děti učí rodiče.
Oni vlastní notebooky. Berou si je domů.
A tak, když se jsem potkal tři školáky, kteří cestovali celý den, aby se dostaly do Bogoty, jedno ze tří děti s sebou vzalo i svoji matku.
A důvod, proč s ní jela je ten, že šestileté dítě učilo svoji matku číst a psát.
Její matka nechodila do základní školy.
A toto je takový obrat a úžasný příklad toho, jak jsou děti nositelé změny.
Na závěr mi lidé říkají, proč notebooky?
Notebooky jsou luxus; je to jako jim dávat iPody.
Ne. Důvod, proč chcete notebooky, je, že vám jde o vzdělání, ne o notebook.
Toto je vzdělávací projekt, ne notebookový projekt.
Musí se naučit učit se. A pak prostě uvažovat - můžou mít řekněme 100 knížek.
Ve vesnici máte na 100 notebooků, každý s jinou sadou 100 knížek. A tak má celá vesnice najednou 10 000 knížek.
Vy a já jsme neměli 10 000 knížek, když jsme chodili do základní školy.
Někdy je škola pod stromem nebo v mnoha případech má učitel jen vzdělání páté třídy, potřebujete tedy model vzdělávání postavený na spolupráci, ne jen stavět více škol a vzdělávat více učitelů, což musíte udělat tak či tak.
A tak zase přichází s programem "Dej jeden, dostaneš další."
Minulý rok jsme provozoali program "Dej jeden, dostaneš další." a výsledkem je 100 000 notebooků, které jsme pak mohli zdrarma darovat.
A tím, že nabízíme notebook za 0 dolarů, můžeme jít do zemí, kde by si to jinak nemohli dovolit vůbec.
A tak jsme to i udělali. Šli jsme do Haiti, šli jsme do Rwandy, Afghánistánu, Ethiopie, Mongolska.
Místa, která nejsou trhy, šířili jsme je s principy nasycenosti, konektivity, pro mladé, atd.
A tak jsme vlastně předali velká kvanta.
Uvažujte tímto způsobem: berte to jako očkování dětí proti ignoranci.
A berte notebook jako vakcínu.
Neočkujete jen pár dětí.
Očkujete všechny děti v celé oblasti.
Existují lékařské zprávy, které nikdo, naprosto nikdo není připraven slyšet.
Já rozhodně nebyla.
Před třemi lety mi zavolali do kanceláře s výsledky nedávného skenu.
Bylo mi 35 a konečně jsem žila život, jaký jsem chtěla.
Vzala jsem si svého kluka ze střední a po letech neplodnosti konečně otěhotněla.
A najednou jsme měli Zacha, dokonalého ročního chlapečka/dinosaura, podle jeho aktuální nálady.
Mít Zacha mi naprosto vyhovovalo.
Získala jsem první práci, o kterou jsem se ucházela v akademické sféře, v zemi tisíce zničených snů.
Takže tak jsem na tom byla, měla jsem vysněnou práci, malé miminko a muže dovezeného z Kanady.
(smích) Ale před několika měsíci jsem začala cítit bolest v břiše a navštívila všechny odborníky, abych zjistila proč.
Nikdo mi to nedokázal říct.
A pak, z ničeho nic, mi do práce zavolal asistent lékaře, aby mi řekl, že mám rakovinu ve IV. stádiu a že musím okamžitě přijít do nemocnice.
Jediné, co jsem dokázala říct, bylo: „Ale já mám syna.
Nemůžu skončit.
Tenhle svět nemůže skončit.
Vždyť teprve začal."
Pak jsem zavolala manželovi, který za mnou hned přijel a já mu řekla všechno, čemu jsem věřila.
Řekla jsem: „Vždycky jsem tě milovala, vždycky jsem tě milovala.
Je mi to strašně líto.
Prosím, postarej se o našeho syna."
A jak jsem šla do nemocnice, poprvé mě napadlo: „To je ironie."
Právě jsem napsala knihu s názvem „Požehnaná".
(smích) Jsem historička a odbornice na to, že dobrým lidem se dějí dobré věci.
Studuji typ křesťanství zvaný „teologie úspěchu", pro jeho odvážný slib, že Bůh chce, abychom se měli dobře.
Nikdy jsem si nemyslela, že věřím v teologii úspěchu.
Byla jsem pouhým pozorovatelem.
Teologie úspěchu věří, že nás chce Bůh odměnit za správný druh víry.
Pokud jste dobří a věřící, Bůh vám dá zdraví a bohatství a nekonečné štěstí.
Život je jako bumerang: pokud jste dobří, vždycky se vám vrátí dobré věci.
Myslete pozitivně. Mluvte pozitivně.
Nic není nemožné, pokud věříte.
Začala jsem se o tuto americkou teologii zajímat, když mi bylo okolo 18 a v 25 jsem cestovala po celé zemi a dělala rozhovory s jejími celebritami.
Strávila jsem desetiletí rozhovory s teleevangelisty, kteří garantovali spirituální božské poklady.
Dělala jsem rozhovory s bezpočtem pastorů se skvělými vlasy o tom, jak žijí správný život.
Navštívila jsem lidi v čekárnách nemocnic i v luxusních kancelářích.
Držela jsem za ruce lidi na vozíku, kteří se modlili za uzdravení.
Vysloužila jsem si reputaci jako ničitelka rodinných dovolených, protože jsem vždycky chtěla vysadit u nejokázalejších kostelů daného města.
Pokud svatostánkem vedla řeka, v sále volně létal orel nebo tam měli obří otáčivý zlatý glóbus, byla jsem tam.
Když jsem to začala studovat, nebyla myšlenka „být požehnaný" tím, co je dnes.
Nebylo to jako nyní, celé kolekce domácích výrobků s „#požehnaný".
Ještě nebyla záplava poznávacích značek, triček a neonového umění s „#požehnaný".
Netušila jsem, že „požehnaný" se stane jedním z nejběžnějších kulturních klišé, jedním z nejpoužívanějších hashtagů na Instagramu, za účelem oslavy fotek ve sporých bikinách, jakoby říkaly: „Jsem tak požehnaná.
Děkuji, Ježíši, za takové tělo."
(smích) Tehdy jsem ještě nechápala, jak se teologie úspěchu stala velkým občanským náboženstvím, nabízejícím další transcendentní vysvětlení podstaty amerického snu.
Raději než uctívat založení Ameriky samo o sobě, teologie úspěchu uctívá Američany.
Zbožňuje a ritualizuje jejich touhy, tvrdou práci a morální založení.
Američané věří v teologii optimismu a jsou sami sobě důkazem.
Ale přesto, že jsem si říkala: „Jenom to zkoumám, nejsem jako oni," když mi řekli mou diagnózu, najednou jsem pochopila, jak hluboce jsem byla ponořena do své vlastní Horatio Alger teologie.
Jestliže žijete v této kultuře, ať jste věřící nebo ne, je nesmírně těžké se vyhnout pádu do této pasti, kdy věříte, že ctnost a úspěch jdou ruku v ruce.
Čím déle jsem vstřebávala svou diagnózu, tím více jsem si uvědomovala, že mám svou vlastní nenápadnou verzi myšlenky, že dobrým lidem se dějí dobré věci.
Nejsem dobrá?
Nejsem nějakým způsobem výjimečná?
Nespáchala jsem žádnou vraždu, doposud.
(smích) (potlesk) Tak proč se mi tohle děje?
Chtěla jsem, abych byla pro Boha dobrá, aby odměnil mou víru nějakými oceněními.
Dobře, hodně oceněními.
(smích) Věřila jsem, že těžkosti jsou jen zajížďky v jinak určitě dlouhém, dlouhém životě.
Jak je tomu u mnohých z nás, toto nastavení mi sloužilo.
Teologie úspěchu mě vedla k velkolepým snům, k potlačení strachu.
Toto nastavení mi fungovalo, do té doby, než fungovat přestalo, než jsem byla konfrontována s něčím, z čeho jsem se nedokázala sama dostat, než jsem do telefonu říkala: „Ale já mám syna," protože jsem nevěděla, co jiného říct.
Byla to ta nejtěžší chvíle, jakou jsem musela přijmout: ten telefonát, cesta do nemocnice, když jsem si uvědomila, že má osobní teologie úspěchu selhala.
Nic, co jsem na sobě považovala za dobré nebo jedinečné, mě nedokázalo zachránit ‒ moje tvrdá práce, moje osobnost, můj humor, moje perspektiva.
Musela jsem přijmout fakt, že můj život je domeček z karet, stejně jako životy všech ostatních.
Je těžké přijmout, že nás dělí jen jeden nádech od problému, který by mohl zničit něco nenahraditelného nebo kompletně změnit náš život.
Víme, že v životě jsou před a po.
Pořád po mně někdo chce, abych řekla, že bych neměnila, že jsem získala úplně jinou perspektivu.
A já to odmítám, předtím bylo lépe.
Několik měsíců po svém onemocnění jsem o tom napsala a poslala to redaktorovi New York Times.
Když se ohlédnu zpátky, tak vzít moment, ve kterém jste nejzranitelnější a napsat o něm článek, není dobrý způsob, jak se cítit méně zranitelní.
(smích) Dostala jsem tisíce dopisů a mailů.
Dodnes je dostávám.
Myslím, že je to otázkami, které jsem položila.
Zeptala jsem se: Jak se vám žije, když neznáte ty spousty důvodů, proč se dějí špatné věci?
Zeptala jsem se: Není lepší žít bez šílených vzorců, proč lidi mají to, co si zaslouží?
Bylo vtipné a strašné, že jsem myslela, že žádám lidi, aby utišili potřebu vysvětlovat, proč se dějí špatné věci.
Takže co udělaly tisíce čtenářů?
Jo, napsali mi, aby obhájili myšlenku, že musí existovat důvod pro to, co se mi stalo.
A chtěli, abych ten důvod pochopila.
Lidi chtěli, abych je ujistila, že moje rakovina je součást nějakého plánu.
Několik dopisů dokonce tvrdilo, že Bůh plánoval, abych dostala rakovinu a pomohla lidem tím, že o tom napíši.
Lidé si jsou jistí, že je to zkouška mého charakteru nebo důkaz něčeho hrozného, co jsem spáchala.
Chtějí, abych bez špetky pochybnosti věděla, že za domnělým chaosem je skrytá logika.
Když jsem byla v nemocnici, mému manželovi říkali, že všechno má svůj důvod a trapně koktali, když řekl: „Ten bych si rád poslechl.
Rád bych si poslechl důvod, proč moje žena umírá."
A já to chápu.
Chceme důvody.
Chceme vzorečky, abychom předpověděli, jestli se naše dřina vyplatí, jestli naše láska a podpora učiní naše partnery šťastnými a naše děti nás budou milovat.
Chceme žít ve světě, kde ani gram naší tvrdé práce nebo nejhlubších tužeb nepřijde vniveč.
Chceme žít ve světě, ve kterém nic není ztraceno.
Ale život s rakovinou ve IV. stádiu mě naučil, že neexistuje jednoduchá korelace mezi mým úsilím a délkou mého života.
V posledních třech letech jsem zažila víc bolesti a traumat, než bych si myslela, že přežiji.
Onehdy jsem si uvědomila, že jsem měla tolik břišních operací, že už mám svůj pátý pupík, a tenhle poslední je můj nejméně oblíbený.
(smích) Ale zároveň jsem zakusila lásku, tolik lásky, lásky, kterou nedokážu popsat.
Onehdy jsem četla výsledky Nadace pro výzkum prožitku blízké smrti, ano, taková věc existuje.
Lidé byli dotazováni na setkání se smrtí v nejrůznějších situacích: autonehody, porod, sebevraždy.
A mnozí uváděli tu samou, podivnou věc: lásku.
Určitě bych to přešla, kdyby mi to nepřipomnělo něco, co jsem zažila, o čem mi bylo nepříjemné komukoli říct: když jsem si byla jistá, že umřu, necítila jsem vztek.
Cítila jsem se milována.
Byl to jeden z mých nejpodivnějších zážitků.
V době, kdy jsem se měla cítit Bohem opuštěná, nebyla jsem zredukována na popel.
Cítila jsem se, jako bych plula, plula na lásce a modlitbách všech, kteří kolem mě bzučely jako včelky, přinášejíc mi poznámky, ponožky, květiny a přehozy vyšívané povzbudivými slovy.
Když kolem mě seděli, s mou rukou ve svých, cítila jsem, že mé utrpení mi odhalilo utrpení ostatních.
Vstupovala jsem do světa lidí, jako jsem byla já, lidí potácejících se v troskách snů, na které si mysleli, že mají nárok, a plánů, které si neuvědomili, že udělali.
Cítila jsem větší propojení s ostatními lidmi, kteří prožívali tu samou situaci.
A ten pocit mi vydržel měsíce.
Vlastně jsem si na něj natolik zvykla, že bych začala panikařit, kdybych ho měla ztratit.
Tak jsem se začala ptát přátel, teologů, historiků, jeptišek: „Co si počnu, až ten pocit lásky odezní?"
A oni přesně věděli, o čem mluvím, protože ho buď taky zažili nebo o něm četli v dílech křesťanské teologie.
A říkali: „Ano, odezní.
Pocity odezní.
A neexistuje žádný návod, jak je získat zpět."
Ale poskytli mi malý kousek ujištění, ke kterému jsem se upnula.
Řekli: „Až ty pocity, stejně jako vlny, odezní, zanechají za sebou stopu."
A je to tak.
A není to důkaz ničeho a není to důvod ke chlubení.
Byl to dar.
Takže nemůžu odpovědět na ty tisíce mailů, které jsem dostala, vlastním pětistupňovým plánem k božskému zdraví a magickým povznášejícím pocitům.
Vidím, že svět je protkán událostmi, které jsou nádherné a hrozné, překrásné a tragické.
Nedokážu se smířit s tím rozporem, až na to, že začínám věřit, že tyto protiklady se navzájem nevyruší.
Život je tak nádherný a život je tak těžký.
Dnes se mi daří docela dobře.
Vypadá to, že léky fungují, pozorujeme a čekáme na skeny.
Doufám, že budu žít dlouho.
Doufám, že budu žít dost dlouho, abych ztrapňovala svého syna a sledovala, jak můj manžel přichází o své krásné vlasy.
A myslím, že je to možné.
Ale učím se žít a milovat bez počítání ztrát, bez důvodů a ubezpečení, že o nic nepřijdu.
Život vám zlomí srdce a může vám sebrat vše, co máte, a vše, v co doufáte.
Ale existuje jedna teologie úspěchu, ve kterou věřím.
Věřím, že v temnotě, i tam, existuje krása, existuje láska.
A jednou za čas se to bude zdát víc než dost.
Děkuji.
(potlesk)
Myslíte si, že by mohly stavby, které se staví dnes, být v budoucnosti považovány za zázrak?
Představte si Stonehenge, pyramidy, Machu Picchu a Velikonoční ostrovy.
Všechny se od staveb vznikajících dnes velmi liší. Masivní kameny, složitě, ale zdánlivě nelogickým způsobem seskupené. Všechny stopy po jejich stavbě jsou však vymazány a díky tomu je halí tajemství.
Zdá se, že autory těchto staveb nemohou být lidé, a také jimi nejsou.
Tyto stavby byly pečlivě vytvořeny prapůvodní rasou obrů, kteří jsou známí jako Kyklopové.
(smích) Já jsem s těmito nestvůrami spolupracoval, abych poznal jejich tajemství, pomocí kterého masivními kameny pohybovali.
Vyšlo však najevo, že Kyklopové nejsou vůbec tak silní.
Jsou ale velmi chytří a nechávají za sebe pracovat hmotu.
Videa velkých kamenných a vratkých výtvorů, která nyní vidíte za mnou, jsou výsledkem této spolupráce.
Dobrá, Kyklopové mohou být mýtická stvoření, ale ty zázračné stavby jsou skutečné.
Vytvořili je lidé.
Ale také vytvořili mýty, které je obklopují, a když dojde na zázraky, existuje silné pojítko mezi mytologií a realitou.
Vezměme si jako příklad Velikonoční ostrovy.
Když holandští výzkumníci poprvé uviděli ostrov, ptali se lidí Rapa Nui, jak dokázali jejich předkové obrovskými sochami pohnout.
Rapa Nui odpověděli: "Naši předkové jimi nehýbali, protože sochy kráčely samy."
Toto tvrzení bylo po staletí odmítáno, ale ve skutečnosti je pravdivé.
Sochy, známé jako moai, byly přepravovány nastojato a natáčeny ze strany na stranu.
Chápete?
Pokud se sochy moai zdají velkolepé návštěvníkům dnes, představte si, jaké to muselo být v dobách, kdy obří moai kráčely kolem ostrova.
Protože skutečnou památkou nejsou sochy samotné, ale kulturní rituál, při kterém kámen oživl.
Jako architekt jsem se na to snažil přijít.
Jak se dá změnit naše představa o stavbě, aby vyhovovala této mýtické stránce?
Vzal jsem si tuto výzvu za svou a provedl jsem sérii pokusů, starobylých, ale poměrně jednoduchých úkonů spočívajících ve stavění a přesouvání velkých a těžkých objektů. Například tohoto 5 metrů vysokého megalitu navrženého tak, aby sám pochodoval a zároveň stál ve vertikální poloze. Nebo tohoto 1 800 kilogramů vážícího monstra, které se probouzí k životu, aby nám zatancovalo na jevišti.
Přišel jsem na to, že když nepřemýšlíme o architektuře jako o konečném produktu, ale jako o představení od koncepce až po jeho dokončení, můžeme znovu objevit velmi chytré způsoby, jak stavět v dnešní době.
Víte, okolo naší budoucnosti se vede spousta diskuzí zaměřených na technologie, efektivitu a rychlost.
Ale pokud jsem se od Kyklopů něco naučil, tak to, že zázraky mohou být chytře vymyšlené, velkolepé a trvale udržitelné ‒ díky své hmotnosti a tajemství.
A zatímco lidé stále pátrají po tom, jak byly tyto starověké divy postaveny, já jsem se zeptal Kyklopů, jak vytvořit tajemství, které nutí lidi pokládat si právě tuto otázku.
Protože v době, kdy navrhujeme stavby tak, aby vydržely 30, možná 60 let, bych se velmi rád naučil, jak vytvořit něco, co by nám mohlo přinášet radost celou věčnost.
Děkuji.
(potlesk)
Jsem spisovatelka.
Psát knihy je moje práce, ale je to samozřejmě i mnohem víc.
Je to také moje celoživotní láska a fascinace.
A nemyslím si, že se to někdy změní.
Nicméně, nedávno se stalo něco zvláštního v mém životě a v mé kariéře, co mě přimělo přehodnotit celý svůj vztah k této práci.
Ta zvláštní věc je, že jsem nedávno napsala knihu, memoár, nazvaný "Eat, Pray, Love" (Jez, Modli se, Miluj), a ten se, narozdíl od mých předchozích knih, dostal do světa a stala se z něj taková velká megasenzace, mezinárodní bestseller.
Výsledkem je, že kamkoliv teď přijdu, lidé se ke mně chovají, jako bych byla prokletá.
Vážně -- prokletá, prokletá!
Přijdou třeba ke mně, celí ustaraní, a řeknou, "Nemáš strach -- nemáš strach, že už to nikdy nepřekonáš?
Nemáš strach, že budeš celý život dál psát a už se ti nikdy nepodaří napsat knihu, která by někoho na světě alespoň trochu zajímala?"
To je docela uklidňující, že jo.
Ale bylo by to ještě horší, kdybych si nepamatovala, že před 20ti lety, když jsem poprvé začala říkat lidem -- byla jsem puberťák -- že chci být spisovatelka, setkala jsem se se stejně ustrašenou reakcí.
A lidé se mě ptali, "Nemáš strach, že nebudeš mít žádný úspěch?
Nebojíš se, že to ponížení z odmítnutí tě zabije?
Nebojíš se, že budeš celý život pilovat tohle řemeslo a nic z toho nevzejde a ty umřeš na hromádce zbytků z rozbitých snů s ústy plnými hořkého popela neúspěchu?"
(Smích) A tak, víte.
Odpověď -- stručná odpověď na všechny tyhle otázky je "Ano."
Ano, bojím se toho všeho.
A vždycky jsem se bála.
A k tomu se bojím ještě mnoha dalších věcí, které by lidi ani nenapadly. Jako chaluh třeba, a jiných věcí, které jsou strašidelné.
Ale co se týče psaní, tak věc, nad kterou poslední dobou přemýšlím, je - proč? Chápete, je to racionální?
Je to logické, že by se někdo měl
bát dělat práci, o které cítí, že je jeho posláním na této zemi.
A co je vlastně na uměleckých profesích takového, že se tak vzájemně bojíme o svoje duševní zdraví, když v jiných profesích to jaksi nedělají?
Například můj otec byl chemický inženýr a já si nevzpomínám, že by se ho během jeho 40tileté kariéry někdo zeptal, jestli se bojí být chemickým inženýrem.
Žádné -- ten chemicko-inženýrský blok, Johne, jak to zvládáš?
Prostě se nikdo neptal.
Ale buďme upřímní, chemičtí inženýři jako skupina si nevysloužili během staletí pověst maniodepresivních alkoholiků.
(Smích) My spisovatelé svým způsobem tuhle reputaci máme, a nejen spisovatelé, ale i o kreativních lidech napříč všemi žánry se často říká, že jsou enormně duševně labilní.
Stačí se jen podívat na chmurnou statistiku úmrtí jen ve 20. století, smrt opravdu pozoruhodných, tvůrčích lidí, kteří umřeli mladí a často vlastní rukou.
A dokonce i ti, kteří nespáchali doslovnou sebevraždu se zdají být skutečně zničení svým darem.
Norman Mailer, krátce předtím než zemřel, řekl v posledním interview "Každá má kniha mě zabila o trochu víc."
Dost nezvyklé prohlášení o celoživotním díle.
Ale nás už ani nepřekvapí, když někoho slyšíme něco takového říkat, protože jsme takové věci slyšeli už tolikrát a nějak jsme je úplně internalizovali a kolektivně přijali názor, že tvořivost a utrpení jsou nějak neodmyslitelně spojeny a že umění nakonec vždy nevyhnutelně povede k utrpení.
A otázka, kterou vám všem chci dnes dát zní: Vy s tím jako souhlasíte?
Nepříčí se vám to?
-- Protože podíváte-li se na to byť jen z minimálního nadhledu, tak -- Mně se prostě tenhle názor vůbec nelíbí.
Myslím, že je odporný.
A také si myslím, že je nebezpečný. A nechci, aby přetrval do dalšího století.
Myslím, že je lepší, když budeme povzbuzovat naše významné tvořivé osobnosti, aby žily.
Rozhodně vím, že v mém případě, -- v mé situaci -- by pro mě bylo velmi nebezpečné pustit se touto temnou cestou, zvláště pokud vezmeme v potaz, že jsem právě uprostřed své kariéry.
A to je -- víte, jsem docela mladá, je mi teprve 40 let.
Pořád mám v sobě ještě tak čtyři dekády práce.
A je více než možné, že cokoliv, co od teď napíšu, bude světem posuzováno jako dílo, které přišlo po tom šíleném úspěchu mé poslední knihy, že?
Řeknu to bez obalu, protože jsme tady všichni svým způsobem přátelé -- svůj největší úspěch mám už teď nejspíš za sebou.
Bože, to je nápad!
Víte, to je právě ten druh myšlení, co může člověka dovést k tomu, že začne pít gin v devět hodin ráno, a tam já se nechci dostat.
(Smích) Raději bych pokračovala v práci, kterou mám ráda.
A tak se nabízí otázka - jak?
Zdá se mi, po dlouhém přemítání, že způsob, jakým teď musím pracovat, abych mohla dál psát je, že si musím vytvořit nějaký ochranný psychologický konstrukt, že jo?
Musím jakoby najít způsob, jak si udržet bezpečný odstup mezi sebou, když píšu, a svou přirozenou obavou jakou to, co píšu, bude mít odteď odezvu.
A tak, když jsem poslední rok hledala vzor způsobu, jakým to udělat, dívala jsem se napříč staletími, a snažila jsem se najít jiné společnosti, abych zjistila, jestli nemají lepší a zdravější názory než my na to, jak pomoci tvořivým lidem zvládat ono neodmyslitelné emoční riziko kreativity.
Tenhle výzkum mě dovedl do starověkého Řecka a Říma.
Vydržte se mnou, má to pointu.
Ve starověkém Řecku a Římě lidé kupodivu nevěřili, že tvořivost vychází z člověka.
Věřili, že tvořivost je posvátný duch, návštěvník, který přichází k lidem z nějakého vzdáleného a neznámého zdroje, ze vzdálených a neznámých důvodů.
Řekové označovali tyto duchy tvořivosti jako "démony".
Sokrates například věřil, že má démona, který k němu z dálky moudře promlouvá.
Římané si mysleli totéž, ale nazývali tyto nehmotné tvořivé duchy "génii".
A to je skvělé, protože Římané si vlastně nemysleli, že by génius byl výjimečně chytrý jedinec.
Věřili, že génius je druh magické bytosti, která doslova žije ve zdech umělcova ateliéru, něco na způsob Dobbyho, domácího skřítka, který vychází ven a neviditelně pomáhá umělcům s jejich dílem a ovlivňuje výsledek práce.
Úchvatné -- to je přesně ono, to je přesně ten odstup, o kterém mluvím -- ten psychologický konstrukt, který člověka chrání před výsledky jeho práce.
A všichni věděli, že takhle to prostě chodí.
Takže starověký umělec byl chráněný před jistými věcmi, jako například před narcismem.
Pokud byla tvá práce brilantní, nebyla to všechno jen tvoje zásluha, každý věděl, že jsi měl toho duchovního génia, který ti pomohl.
Pokud tvá práce za nic nestála, nebyla to tak úplně tvoje chyba.
Každý věděl, že tvůj génius byl tak trochu moula.
A lidé na Západě takhle chápali tvořivost velmi dlouho.
A pak přišla renesance a všechno se změnilo, dostali jsme skvělý nápad, a ten skvělý nápad byl, že jsme postavili lidského jedince do centra všehomíra, nad všechny bohy a mystéria, a už tu nezbylo místo pro mystické bytosti, které dostávaly příkazy od božstva.
Pak přišel racionální humanismus a lidé začali věřit, že tvořivost pochází výhradně z lidského nitra.
A poprvé v historii jste mohli slyšet, jak lidé mluví o tom či onom umělci jako o géniovi, místo jako o někom, kdo má génia.
Musím vám říct, že si myslím, že to byla veliká chyba.
Myslím, že nechat někoho, pouhého jednoho člověka věřit, že on nebo ona je jako nádoba, jako zřídlo a podstata a zdroj všeho božského, tvořivého, nepoznatelného, věčného tajemství, je tak trochu příliš velká zodpovědnost na jednu křehkou, lidskou psyché.
Je to jako požádat někoho, aby spolkl slunce.
To prostě úplně vychýlí a pokřiví ego a vytvoří všechna ta nezvladatelná očekávání ohledně výkonu.
A já si myslím, že tento tlak zabíjel naše umělce během posledních 500 let.
A pokud je to pravda, a já si myslím, že to pravda je, tak vyvstává otázka - co dál?
Můžeme to dělat jinak?
Možná se vrátit zpět k nějakému ještě staršímu pochopení vztahu mezi lidmi a mystériem tvořivosti.
Možná ne.
Možná nemůžeme jen tak vymazat 500 let racionálního humanismu během jedné 18timinutové přednášky.
A nejspíš tu jsou v hledišti lidé, kteří by vznesli skutečně legitimní vědecké pochybnosti o existenci víl, které chodí za lidmi a omatlávají jim projekty a věci vílí šťávou.
Nejspíš se mi nepodaří vás všechny přesvědčit.
Ale otázka, kterou bych vám ráda položila, je -- proč ne?
Proč se na to nedívat takto?
Vždyť to dává asi tolik smyslu jako cokoliv jiného, co jsem dosud slyšela, co se týče vysvětlení té naprosto šíleně nevypočitatelnosti tvořivého procesu.
Procesu, který se, jak ví každý, kdo se kdy pokusil něco vytvořit -- což je v podstatě každý v této místnosti -- nechová vždy racionálně.
A někdy nám může připadat takřka paranormální.
Nedávno jsem se setkala s výjimečnou americkou básnířkou, Ruth Stoneovou, je jí teď kolem 90ti let, ale byla básnířkou celý život, a ona mi vyprávěla, že když vyrůstala na venkově ve Virginii, pracovala takhle venku na polích, a najednou ucítila a uslyšela báseň, jak se k ní řítí napříč krajinou.
Říkala, že to bylo jako burácející vzdušný vlak.
Valil se na ni napříč krajinou.
Cítila, jak přichází, protože se jí třásla země pod nohama.
Věděla, že má v tu chvíli udělat jednu jedinou věc, a to bylo, dle jejích slov, "běžet jako ďábel."
A tak běžela jako ďábel domů a báseň ji honila, šlo o to, že se musela dostat k papíru a tužce dostatečně rychle, aby až bude burácet skrze ni, ji mohla sebrat a zmocnit se jí na papíře. Jindy nebyla dost rychlá,
a i když běžela a běžela a běžela, nestihla se dostat včas domů, a báseň jen prošla skrze ni a ona ji minula a ta báseň pokračovala dál napříč krajinou, hledajíc, tak to sama řekla, "dalšího básníka." A jindy zase --
a tohle nikdy nezapomenu -- byly chvíle, kdy ji témeř minula, téměř.
a tak běžela domů, hledala papír, a báseň skrze ni projela, ale ona popadla tužku zrovna když báseň procházela skrze ni, říkala, že to bylo jako kdyby se natáhla druhou rukou a chytila ji.
Chytila báseň za ocas, a vtáhla ji zpátky do sebe a zárověň psala na stránku.
A v těchto případech se báseň dostala na papír dokonalá a nedotčená, ovšem odzadu, od posledního slova k prvnímu.
(Smích) Když jsem to slyšela, říkala jsem si -- jak je to zvláštní, přesně takový je i můj tvořivý proces.
(Smích) To ale není celý můj tvořivý proces -- nejsem potrubí!
Jsem mezek a způsob, jakým musím pracovat, je, že vstanu každý den ve stejnou dobu a potím se a namáhám a složitě se prodírám skrz. Ale i já ve svém mezkovství,
dokonce i já jsem se s tím setkala, chvílemi.
A řekla bych, že spousta z vás také.
Dokonce i mnou prošla práce či nápad ze zdroje, který upřímně nedovedu určit.
Co to je?
A jaký k tomu máme zaujmout vztah, abychom se nezbláznili, ale naopak se udrželi při smyslech?
Pro mě je nejlepší současný příklad toho, jak to udělat, hudebník Tom Waits, se kterým jsem před několika lety dělala interview pro časopis.
Mluvili jsme o tom, Tom byl po většinu svého života něco jako ztělesnění současného ztrápeného moderního umělce, snažícího se ovládat a zvládat a dominovat tyto vpodstatě nekontrolovatelné tvořivé impulzy, které byly úplně internalizovány.
Ale pak zestárl, zklidnil se, a jednoho dne jel po dálnici v Los Angeles a tehdy se to pro něj vše změnilo.
Jak si tak předjíždí, tak zničehonic slyší malý útržek melodie, který se mu náhle dostal do hlavy, jako inspirace, nepolapitelná a dráždivá, a on ji chce, je úžasná, touží po ní, ale nemůže se jí zmocnit.
Nemá kousek papíru, nemá tužku, nemá diktafon.
Začíná cítit, jak se v něm probouzí jeho staré úzkosti jako "Přijdu o ni a pak mě ta píseň bude navždy pronásledovat."
Nejsem dost dobrý a nezvládnu to."
Ale namísto panikaření prostě zastavil.
Zarazil všechen ten proud myšlenek a udělal něco naprosto nového.
Prostě se podíval do nebe a řekl, "Nezlob se, ale nevidíš, že řídím?"
(Smích) "Vypadám snad, že teď můžu skládat píseň?
Jestli opravdu chceš existovat, tak přijď v nějakou vhodnější dobu, kdy se ti budu moc věnovat.
Nebo běž dnes otravovat někoho jiného.
Běž obtěžovat Leonarda Cohena."
Celý jeho pracovní proces se po tomhle zážitku změnil.
Jeho dílo ne, je pořád tak temné jako dřív.
Ale samotný proces a těžká úzkost s ním spojená odešla, když pustil génia ven ze sebe, kde působil jen samé potíže, a poslal ho jakoby zpět odkud přišel, uvědomil si, že už nemusí být tak sevřený, ztrápený.
Že může zažívat mimořádnou, neobyčejnou, bizarní spolupráci, téměř rozhovor mezi Tomem a tou zvláštní, vnější věci, která nebyla tak úplně Tom.
Když jsem slyšela tenhle příběh, začal se pomalu měnit způsob, jakým jsem i já pracovala, a jednou už mě to zachránilo.
Ta myšlenka mě zachránila, když jsem byla uprostřed psaní "Eat, Pray, Love" a spadla jsem do jedné z těch "hlubin zoufalství", do kterých se všichni dostáváme, když na něčem pracujeme a ono se to nedaří, začnete si myslet, že to bude katastrofa, že tohle bude ta nejhorší kniha, kterou kdo kdy napsal.
Ne prostě špatná, ale nejhorší kniha vůbec.
Začala jsem uvažovat o tom, že s ní přestanu.
Ale pak jsem si vzpomněla na Toma, jak mluvil do vzduchu a zkusila jsem to.
Zvedla jsem hlavu od rukopisu a začala mluvit do prázdného rohu pokoje.
Řekla jsem nahlas, "Poslouchej, ty někdo, ty i já, oba víme, že pokud tahle kniha nebude úchvatná, tak to nebude tak úplně moje chyba, že?
Protože jak vidíš, já do toho dávám všechno, co mám, víc už do toho dát nemůžu.
Tak jestli chceš, aby to bylo lepší, tak se ukaž a udělej svou část práce.
Ok. Ale když to neuděláš, tak víš co, k čertu s tím.
Já budu psát dál, protože to je moje práce.
A já bych měla ráda k dnešku poznámku, že jsem přišla, abych udělala svou část práce."
(Smích) Protože -- (Potlesk) nakonec je to takhle -- před staletími se v pouštích severní Afriky lidé scházeli k posvátným nočním tancům a hudbě, které trvaly hodiny a hodiny, až do svítání.
A bylo to vždycky velkolepé, protože tanečníci byli profesionálové a byli fantastičtí.
Ale jednou za čas, velmi vzácně, se něco stalo, a jeden z účinkujících se stal nadpozemským.
A já vím, že víte, o čem mluvím, protože vím, že každý z vás někdy v životě viděl podobné představení.
Bylo to jako kdyby se zastavil čas a tanečník jakoby prošel jakýmsi portálem a nedělal nic jiného, než co dělal vždycky, tisíc nocí předtím, ale všechno se propojilo.
Najednou už to nebyl pouhý člověk.
Byl osvícený zevnitř a osvícený zespodu a celý osvícený ohněm božství.
A když k tomu došlo, lidé tehdy věděli, co se stalo, měli pro to jméno.
Společně pozvedli ruce a začali prozpěvovat "Allah, Allah, Allah, Bůh, Bůh, Bůh."
Tohle je Bůh.
Zajímavá historická poznámka -- když Maurové dobyli jižní Španělsko, přivezli s sebou tento zvyk a během staletí se výslovnost změnila z "Allah, Allah, Allah" na "Ole, ole, ole", které stále můžete slyšet při býčích zápasech a tanci flamengo.
Když ve Španělsku účinkující udělal něco nemožného a magického, "Allah, ole, ole, Allah, úchvatné, bravo," nepochopitelné, tady to je -- záblesk Boha.
Což je skvělé, protože to potřebujeme.
Ale ta obtížná část přichází následujícího rána pro tanečníka samotného, když se probudí a zjistí, že je úterý 11 hodin dopoledne, a on už není zábleskem Boha.
Je jen stárnoucí smrtelník s fakt špatnými koleny a možná, že už nikdy nevystoupá do takových výšin.
A možná už nikdo nikdy nebude skandovat boží jméno, až se bude točit, co má tedy počít po zbytek svého života?
Je to drsné.
Je to jedno z nejbolestivějších smíření se ve tvořivém životě.
Ale možná by to nemuselo být tak bolestivé, kdyby člověk především nikdy nezačal věřit tomu, že ty nejpodivuhodnější stránky jeho bytí pocházejí z něj samého.
Možná kdyby člověk prostě věřil, že mu byly zapůjčeny z nějakého nepředstavitelného zdroje pro výjimečnou část jeho života, aby je pak, když je hotov, předal dál, někomu dalšímu.
Když na to začneme nahlížet takhle, tak se začne měnit všechno.
Takhle jsem začala uvažovat já, a rozhodně takhle posledních několik měsíců přemýšlím, když pracuju na knize, která brzy vyjde jako to nebezpečné, děsivě nadočekávané pokračováni mého šíleného úspěchu.
A co si musím pořád říkat, když už mi z toho hrabe, je - neboj se.
Nenech se zviklat. Prostě jen dělej svoji práci.
Dál dělej svou část díla, ať už to je cokoliv.
Pokud je tvá práce tancovat, tanči.
Pokud se tvůj božský, pidlooký génius rozhodne ukázat trochu zázraku, pro jednu jedinou chvíli skrze tvé úsilí, pak "Ole!"
A když ne, tak stejně tanči.
A "Ole!" tobě i tak.
Věřím tomu a myslím, že bychom se to měli učit.
"Olé!" tobě, už jen pro tu pouhou lidskou lásku a tvrdohlavost pokračovat dál.
Děkuji vám.
(Potlesk) Děkuji vám.
(Potlesk) June Cohen: Olé!
(Potlesk)
Pracuji jako městská policistka už téměř 25 let.
Šílené, co?
Během té doby jsem pracovala na všech pozicích, od úřednice po velitele okrsku.
Před několika lety jsem ale zaznamenala něco znepokojujícího.
V roce 2014 jsem začala sledovat, jak se střídají nováčci v policejních akademiích v New Jersey. Zjistila jsem, že ženy neuspějí v 65-80 % případů kvůli různým aspektům fyzických testů.
Zjistila jsem, že nové nařízení nyní požaduje, aby nováčci splnili fyzické testy během 10 krátkých tréninků.
To mělo největší dopad na ženy.
Tato změna znamená, že nováčci mají splnit fyzické testy během prvních tří týdnů pětiměsíčního výcviku.
To prostě nedává smysl.
Policejní sbory i nováčci investovali hodně, aby se dostali na akademie.
Nováčci prošli zdlouhavými prověrkami, splnili zdravotní a psychologické testy, dokonce skončili v práci
a mnoho z nich utratilo více než 2 000 dolarů za poplatky a vybavení jenom proto, aby skončili během prvních tří týdnů?
Zoufalá situace v New Jersey mě vedla ke zkoumání postavení žen u policie napříč Spojenými státy.
Zjistila jsem, že ženy tvoří méně než 13 % policistů.
Toto číslo se za posledních 20 let nijak moc nezměnilo.
Jen 3 % žen zastávaly funkci velitele okrsku v roce 2013, kdy bylo provedeno poslední sčítání.
Víme, že můžeme tato čísla zlepšit.
V zemích jako například Kanada, Austrálie a Spojené království je počet policistek téměř dvojnásobný.
Nový Zéland se dokonce neustále přibližuje svému cíli nabírat stejný počet mužů a žen do roku 2021.
Ostatní země aktivně pracují na tom, aby zvýšily počet žen u policie, protože jsou si vědomi obrovského množství výzkumů, které proběhly během posledních 50 let a které poukazují na výhody mít ženy u policie.
Podle těchto výzkumů ženy méně často používají násilí a nebývají obviněny z užívání nadměrného násilí.
Víme, že u policistek existuje menší riziko podání žaloby nebo stížností od občanů.
Pouhá přítomnost policistek snižuje použití násilí i u ostatních policistů.
A víme také, že policistky se setkávají se stejnou mírou násilí jako jejich mužští kolegové, někdy dokonce ještě větší, a přesto jsou mnohem úspěšnější při zmírňování násilného či agresivního chování.
To jsou hlavní výhody práce žen u policie a my je ztrácíme při splňování různých fyzických standardů.
Hlavní problém je, že ve Spojených státech je téměř 18 000 policejních stanic, 18 000 policejních stanic s naprosto odlišnými fyzickými standardy.
Víme, že se většina akademií spoléhá na mužský ideál policisty, což snižuje počty žen u policie.
Tyto akademie přeceňují fyzickou sílu a mnohem méně se zaměřují na práci s komunitou, řešení problémů a interpersonální komunikační schopnosti.
To vede k výcviku, který nereflektuje reálnou práci policie.
Připravenost fyzicky zasáhnout je jen malou částí policejní práce.
Policisté převážně řeší mezilidské konflikty.
To je skutečná pracovní náplň policistů.
Toto jsou moje děti.
Můžeme snížit rozdíly u policie, pokud změníme zkoušky, které vedou k nerovným výsledkům.
I podle federálních soudů nejsou muži a ženy pro účely fyzických tréninkových programů fyziologicky stejně vybaveni.
Je to vědecky podloženo.
Uznávané instituce, které mají prosazování zákonů na zřeteli, jako například FBI, Federální policejní služba, orgán proti pašování a distribuci drog a dokonce i americká armáda ‒ tyto organizace přísně testují své kondiční programy, aby se ujistily, že budou genderově vyvážené.
A proč?
Protože nabírání nových pracovníků je drahé.
Chtějí přijmout a udržet si kvalifikované kandidáty.
A víte, co dalšího výzkum zjistil?
Trénované ženy jsou stejně schopné jako jejich mužští kolegové z hlediska celkové kondice, ale především z hlediska jejich policejní práce.
Policejní sbory nepochybně právě prožívají krizi při nabírání nových zaměstnanců.
Přesto, pokud opravdu chtějí navýšit počet uchazečů, tak mohou.
Stačí jednoduše přijmout více žen a sklízet všechny výhody, které jsem zmínila, a to výcvikem kvalifikovaných kandidátek, které splní schválené testy zohledňující vhodnost pro danou práci a rozdílnou fyziologii mužů a žen. Přesně tak, jak to vyžaduje hlava VII antidiskriminačního zákona.
Můžeme navýšit počty žen a omezit genderovou nevyváženost tím, že jednoduše změníme testy, které vedou k nerovným výsledkům.
Nástroje pro to máme.
Máme výzkumy, máme vědu, máme zákony.
Toto, přátelé, by skutečně nemělo být těžké napravit.
Děkuji.
(potlesk)
Jmenuji se Nanfu.
„Nan“ v čínštině znamená „muž“.
A „fu“ znamená „pilíř“.
Moji rodiče si přáli chlapce, který by se, až vyroste, stal pilířem rodiny.
A když jsem se pak narodila já, tak mě stejně pojmenovali Nanfu.
(smích) Narodila jsem se v roce 1985, šest let předtím, než Čína zavedla takzvanou politiku jednoho dítěte.
Hned po mém narození přišli za matkou místní úředníci a nařídili, že musí podstoupit sterilizaci.
Dědeček se ale jejich rozhodnutí vzepřel, protože si přál vnuka, který by dál nesl jméno rodiny.
Moji rodiče nakonec dostali povolení pořídit si druhé dítě, ale museli pět let počkat a také zaplatit vysokou pokutu.
Když jsme s bratrem vyrůstali, byli jsme široko daleko jediní, kdo měl sourozence.
Pamatuji si, jak jsem se styděla, že mám mladšího bratra.
Bylo to, jako by se rodiče provinili tím, že se rozhodli mít dvě děti.
Tehdy jsem nepřemýšlela o tom, odkud se ty pocity studu a viny berou.
Před rokem a půl se mi narodilo první dítě.
Je to ta nejlepší věc, která se mi v životě stala.
Mateřství mi umožnilo podívat se na mé vlastní dětství úplně jinak a oživilo mé nejranější vzpomínky na život v Číně.
Během posledních třiceti let museli všichni z mé rodiny žádat vládu o povolení, když chtěli mít dítě.
Začalo mě zajímat, jak se lidem v době prosazování politiky jednoho dítěte skutečně žilo.
Tak jsem se o tom rozhodla natočit dokument.
Mluvila jsem například s porodní bábou, která přivedla na svět všechny děti z naší vesnice, včetně mě.
Když jsem s ní dělala rozhovor, bylo jí 84 let.
Ptala jsem se jí: „Pamatujete si, kolika dětem jste za svůj život pomohla na svět?“
Odpověděla, že neví, kolik jich bylo.
Ale řekla mi, že provedla 60 000 nucených potratů a sterilizací.
Někdy prý už byl plod tak vyvinutý, že potrat přežil, a ona pak dítě musela po narození zabít.
Vyprávěla mi, jak se jí třásly ruce, když to dělala.
Její příběh mě šokoval.
Než jsem ten dokument začala točit, myslela jsem si, že to bude prostý příběh o pachatelích a obětech.
O lidech, kteří tu politiku vykonávali, a o lidech, kteří žijí s jejími následky.
Ale tak černobílé to nebylo.
Když jsem dokončovala rozhovor s tou porodní bábou, všimla jsem si, že má jednu část domu vyzdobenou krásnými, ručně vyšívanými vlajkami.
A na každé vlajce byl obrázek miminka.
Byly to vlajky, které jí poslaly rodiny, jimž pomohla s léčením neplodnosti.
Vysvětlila mi, že už měla dost všech těch potratů a sterilizací a že se teď naopak snaží lidem pomáhat, aby děti mohli mít.
Říkala, že cítí obrovskou vinu za to, že politiku jednoho dítěte vykonávala, a doufá, že tím, že lidem pomáhá řešit problémy s početím, trochu odčiní to, co dělala v minulosti.
Došlo mi, že i ona je vlastně obětí politiky jednoho dítěte.
Ze všech stran slyšela, že to, co dělá, je správné a pro budoucnost Číny nezbytné.
Dělala prostě to, o čem si myslela, že její zemi prospěje.
Vím, jak silná ta myšlenka tehdy byla.
Když jsem vyrůstala, bylo to všude kolem mě.
Bylo to na krabičkách od sirek, hracích kartách, v učebnicích, na plakátech.
Propaganda oslavující politiku jednoho dítěte byla všudypřítomná.
[Odmítnutí sterilizace je trestný čin.] A všudypřítomné bylo i vyhrožování tresty.
Ta myšlenka se nám natolik vryla pod kůži, že jsem se pak v dětství cítila trapně, protože jsem měla mladšího bratra.
Příběhy lidí, se kterými jsem natáčela, mi ukázaly, jak moc může lidskou mysl a srdce ovlivnit propaganda a že ochota přinášet oběti ve jménu všeobecného blaha může mít děsivé a tragické následky.
Čína není jediná země, kde se něco takového děje.
Na světě není žádná země, kde by propaganda neexistovala.
A ve společnostech, které se považují za otevřenější a svobodnější než Čína, může být dokonce mnohem těžší propagandu rozpoznat.
Může být šikovně skryta ve zpravodajství, v reklamách, v politických kampaních i na sociálních sítích.
A aniž bychom to tušili, ovlivňuje naše myšlení.
V každé společnosti hrozí, že propaganda začne být považována za pravdu, a žádná společnost, v níž se propaganda vydává za pravdu, nemůže být skutečně svobodná.
Děkuji.
(potlesk)
Ve svém inauguračním proslovu apeloval Barack Obama na každého z nás, abychom vydali to nejlepší, když se snažíme vyprostit z této současné finanční krize.
Ale na co apeloval?
Nenásledoval – spokojeně – kroky svého předchůdce, a neřekl, že máme prostě jít nakupovat.
Ani neřekl "Věřte nám. Věřte svojí zemi.
Investujte, investujte, investujte."
Namísto toho nám řekl, abychom odložili dětinskosti.
A apeloval na ctnost.
Ctnost je staromódní slovo.
Vypadá trochu nemístně ve špičkovém prostředí jako je toto.
A krom toho, někteří z vás mohou přemýšlet, co to k čertu znamená?
Dovolte mi začít příkladem.
Tohle je popis práce nemocničního správce, který vidíte běžet na obrazovce.
A všechny ty položky jsou nezajímavé.
Jsou to věci, které byste čekali: vytřít podlahy, zamést je, vynést odpadky, doplnit skříňky.
Může být trochu překvapivé, kolik těch věcí je, ale není překvapivé, které věci to jsou.
Ale to, na co vás chci ohledně nich upozornit, je toto: Přesto, že to je velice dlouhý seznam, není na něm ani jediná věc, která by zahrnovala jiné lidské bytosti.
Ani jedna.
Práce tohohle správce by stejně dobře mohla být v márnici jako v nemocnici.
A přece, když psychologové dělali rozhovory s nemocničními správci, aby získali představu o tom, co si o své práci myslí, setkali se s Mikem, který jim řekl o tom, jak přestal vytírat podlahu, protože pan Jones byl venku ze své postele a trošku cvičil, a snažil se nabrat sílu, chodíc pomalu nahoru a dolů po chodbě.
A Charlene jim řekla o tom, jak nedbala napomenutí nadřízeného, a nevyluxovala návštěvnický salonek, protože tam byli nějací rodinní příslušníci, kteří tam byli celý den, každý den, a kteří si zrovna v tenhle okamžik náhodou schrupli.
A taky tam byl Luke, který umyl podlahu v pokoji mladého muže v kómatu dvakrát, protože otec toho muže, který tam bděl po šest měsíců, neviděl Luka udělat to napoprvé, a tak se jeho otec rozčílil.
A takovéto chování od správců, techniků, sester a, pokud máme čas od času štěstí, od doktorů, není jenom o tom, že se lidé cítí trochu lépe, ale ve skutečnosti zlepšuje kvalitu péče o pacienty, a umožňuje nemocnici dobře fungovat.
Ne všichni správci jsou takoví, samozřejmě.
Ale ti, kteří jsou, si myslí, že tenhle druh lidské interakce, zahrnující laskavost, starostlivost a empatii, je podstatnou částí jejich práce.
A přesto jejich popis práce neobsahuje byť jen jedno slovo o ostatních lidských bytostech.
Tihle správci mají morální vůli chovat se správně vůči jiným lidem.
A kromě toho mají morální schopnost rozpoznat, co to "činit správně" znamená.
"Praktická moudrost," pravil Aristoteles, "je kombinací morální vůle a morální schopnosti."
Moudrý člověk ví, kdy a jak udělat výjimku z každého pravidla, tak jako ti správci věděli, kdy mají ignorovat svoje pracovní povinnosti ve službě jiným osobám.
Moudrý člověk ví, jak improvizovat, tak jako Luke, když znovu umyl podlahu.
Problémy skutečného světa jsou často mnohoznačné a špatně definované a jejich kontext se pořád mění.
Moudrý člověk je jako jazzový hudebník – používá noty zapsané na stránce, ale tančí kolem nich, vynalézá kombinace, které jsou vhodné pro danou situaci a lidi kolem.
Moudrý člověk ví, jako použít tyto morální schopnosti ve službě správným cílům.
Sloužit jiným lidem, nikoliv manipulovat jiné lidi.
A konečně, a možná je to to nejdůležitější, moudrý člověk se nerodí, ale tvoří.
Moudrost závisí na zkušenosti, a ne na ledajaké zkušenosti.
Potřebujete čas, abyste se naučili znát lidi, kterým sloužíte.
Potřebujete svolení, aby vám bylo umožněno improvizovat, zkoušet nové věci, příležitostně selhat a učit se ze svých selhání.
A potřebujete rady moudrých učitelů.
Pokud se zeptáte správců, kteří se chovali jako ti, které jsem popsal, jak těžké je naučit se dělat jejich práci, řeknou vám, že to chce hodně zkušeností.
A nemyslí tím, že je potřeba hodně zkušeností na to se naučit, jak vytírat podlahy a vysypávat odpadkové koše.
Chce to hodně zkušeností, naučit se, jak se starat o lidi.
Na TEDu, brilantnost je nespoutaná.
Je to děsivé.
Dobrá zpráva je, že abyste byli moudří, nemusíte být brilantní.
Špatná zpráva je, že bez moudrosti brilantnost nestačí.
Je stejně pravděpodobné, že vás a jiné lidi dostane do potíží jako cokoli jiného.
(Potlesk) Tedy, já doufám, že tohle všichni víme.
Určitým způsobem je to zjevné, ale přesto, dovolte mi vyprávět krátký příběh.
Je to příběh o limonádě.
Tatínek a jeho sedmiletý syn se byli podívat na hru Detroitských Tygrů na stadionu.
Jeho syn ho požádal o trochu limonády a tatínek zašel ke stánku s občerstvením ji koupit.
Jediné, co měli, byla Mikova Silná Limonáda, která má pět procent alkoholu.
Tatínek, jelikož je akademik, neměl tušení, že Mikova Silná Limonáda obsahuje alkohol.
A tak ji přinesl.
A to děcko ji pilo, a uviděl to příslušník ostrahy, a zavolal policii, která zavolala záchranku, která přispěchala na stadion a vzala děcko úprkem do nemocnice.
Na pohotovosti potvrdili, že děcko nemá žádný alkohol v krvi.
A byli připravení dítě zase propustit.
Ale ne tak rychle.
Úřad na sociální ochranu dětí okresu Wayne řekl ne.
A dítě bylo posláno do dětského domova na tři dny.
A po té době může jít dítě domů?
Nuže, soudce řekl ano, ale pouze pokud otec opustí dům a ubytuje se v motelu.
Po dvou týdnech, jsem rád, že to mohu oznámit, byla rodina zase pohromadě.
Ale sociální pracovníci a lidi ze záchranky a soudce, všichni říkali to samé: "Děláme to hrozně neradi, ale musíme plnit předpisy."
Jak se takové věci mohou stát?
Scott Simon, který vyprávěl tuhle příhodu v národním rozhlase, řekl: "Pravidla a předpisy mohou být pitomé, ale ušetří vás přemýšlení."
A abychom byli spravedliví, pravidla jsou často vytvořena, protože předchozí úředníci byli laxní, a nechali dítě vrátit se do nevhodné domácnosti.
V pořádku.
Když se věci pokazí, což se samozřejmě stává, saháme po dvou nástrojích ve snaze je spravit.
Jeden nástroj, po kterém sáhneme, jsou pravidla.
Lepší a více jich.
Druhý nástroj, po kterém sáhneme, jsou pobídky.
Lepší a více jich.
Co jiného koneckonců existuje?
Můžeme to rozhodně vidět na odpovědi na současnou finanční krizi.
Regulovat, regulovat, regulovat.
Zlepšit pobídky, zlepšit pobídky, zlepšit pobídky…
Pravda je, že ani pravidla ani pobídky nestačí.
Jak byste vůbec mohli napsat pravidlo, které by přimělo ty správce dělat to, co dělali?
A vypláceli byste jim příplatky za empatii?
Je to postavené na hlavu.
A co se děje je, že s tím, jak se stále více obracíme k pravidlům, pravidla a pobídky můžou zlepšit věci krátkodobě, ale vytvářejí sestupnou spirálu, která je dělá horší v dlouhodobém horizontu.
Morální schopnosti jsou osekávány přílišným spoléháním na pravidla, která nás zbavují příležitosti improvizovat a učit se z našich improvizací.
A morální vůle je podkopávána ustavičným dovoláváním se pobídek, které ničí naši touhu vykonat správnou věc.
A aniž bychom to zamýšleli, dovoláváním se pravidel a pobídek vstupujeme do války proti moudrosti.
Dovolte mi nejprve uvést několik příkladů pravidel a války proti morálním dovednostem.
Ten příběh o limonádě je první.
Druhý, bezpochyby vám známější, je povaha moderního amerického vzdělávání: předepsané, strnulé osnovy.
Tady je příklad z mateřské školky v Chicagu.
Čtení a požitek z literatury a slova začínající na "K". Koupel: Shromážděte studenty na koberci a dejte studentům varování o nebezpečích horké vody.
Řekněte 75 položek v těchto osnovách, abyste prošli 25stránkovou obrázkovou knihu.
V celém Chicagu, v každé třídě mateřské školky ve městě, říká každý učitel ta samá slova tím samým způsobem v ten samý den.
Víme, proč tyto oslovy existují.
Nevěříme dostatečně úsudku učitelů, abychom je nechali působit samotné.
Takovéto osnovy jsou pojistkou proti katastrofě.
A ony předcházejí katastrofě.
Ale co zajišťují především je průměrnost.
(Potlesk) Nevykládejte si to špatně. Potřebujeme pravidla!
Jazzoví hudebníci potřebují nějaké noty – většina z nich potřebuje nějaké noty na stránce.
Potřebujeme víc pravidel pro bankéře, toho je mi Bůh svědkem.
Ale příliš mnoho pravidel brání vyzrálým jazzovým hudebníkům improvizovat.
A v důsledku toho ztratí svoje nadání, nebo hůř, přestanou hrát docela.
Teď, jak je to s pobídkami?
Zdají se být chytřejší.
Pokud máte jeden důvod něco udělat a já vám dám druhý důvod udělat tu samou věc, zdá se být jenom logické, že dva důvody jsou lepší než jeden a vy to tím spíše uděláte.
Správně?
No, ne vždycky.
Někdy se zdá, že dva důvody udělat tu samou věc spolu soutěží, místo aby se doplňovaly, a činí méně pravděpodobným, že to lidé udělají.
Dám vám jen jeden příklad, protože čas pádí.
Ve Švýcarsku před asi 15 lety se snažili rozhodnout, kam umístit úložiště jaderného odpadu.
Mělo být uspořádáno referendum.
Psychologové obcházeli a dotazovali se občanů, kteří byli velmi dobře informovaní.
A ptali se jich, "Byli byste ochotní mít sklad jaderného odpadu ve vaší obci?"
Překvapivě, 50 procent občanů řeklo ano.
Věděli, že je to nebezpečné.
Mysleli, že to sníží hodnotu jejich nemovitostí.
Ale někde to být musí, a oni měli zodpovědnost jako občané.
Psychologové se pak ptali jiných lidí na trošku odlišnou otázku.
Ptali se, "Pokud vám zaplatíme šestitýdenní mzdu každý rok, byli byste ochotní mít ve vaší obci sklad jaderného odpadu?"
Dva důvody. Je to moje zodpovědnost a dostanu zaplaceno.
Namísto 50 procent řeklo ano jen 25 procent lidí.
To, co se stane je, že v okamžiku zavedení pobídky se namísto otázky "Co je moje zodpovědnost?"
ptáme na "Co slouží mým zájmům?"
Když pobídky nefungují, když manažeři ignorují dlouhodobé zdraví svých společností ve snaze o krátkodobé zisky, které povedou k vydatným odměnám, je odpověď vždy ta samá.
Zaveďte chytřejší pobídky.
Pravdou je, že žádné pobídky, které dokážete vymyslet, nebudou nikdy dost chytré.
Jakýkoli systém pobídek lze rozvrátit špatnou vůlí.
Potřebujeme pobídky. Lidé si potřebují vydělat na živobytí.
Ale přehnané spoléhání na pobídky demoralizuje profesní aktivitu ve dvou významech tohoto slova.
Způsobuje, že lidé, kteří se tou činností zabývají, ztrácejí morálku, a způsobuje, že ta činnost samotná ztrácí mravnost.
Barack Obama řekl, předtím než byl inaugurován, "Musíme se ptát nikoli jen 'Je to výhodné? ', ale 'Je to správné?'" A když se profese demoralizují, každý v nich začne záviset – nebo být závislý – na pobídkách, a přestane se ptát "Je to správné?"
Vidíme to v medicíně.
("Přestože to není nic vážného, budeme to radši sledovat, abychom si byli jistí, že se to nezvrhne v monstrproces.") A určitě to vidíme ve světě byznysu.
("Abychom si zachovali konkurenceschopnost na dnešních trzích, obávám se, že vás budeme muset nahradit nechutným hochštaplerem.") ("Prodal jsem svoji duši za desetinu toho, co ty zatracené věci stojí teď.") Je očividné, že tohle není způsob, jakým lidé chtějí dělat svoji práci.
Takže co můžeme dělat?
Několik zdrojů naděje: Měli bychom se snažit vrátit práci morálku.
Způsob, jak to nedělat: učit víc kurzů etiky.
(Potlesk) Není lepší způsob, jak ukázat lidem, že to nemyslíte vážně, než svázat vše, co chcete říci o etice, do malého balíčku s mašličkou a uložit ho na okraj jako kurz etiky.
Co udělat místo toho?
Zaprvé: Oslavujme morální příklady.
Oceňujte, když studujete práva, že vám tichý hlásek šeptá do ucha o postavě jménem Atticus Finch.
Žádný desetiletý kluk či holka nesní o právech kvůli fúzím a akvizicím.
Lidé jsou inspirováni morálními hrdiny.
Ale my se učíme, že se sofistikovaností přichází poznání, že nemůžete uznávat své morální hrdiny.
Nuže, uznávejte je.
Buďte hrdí, že je máte.
Oslavujte je.
A požadujte, aby je lidé, kteří vás učí, také uznávali a oslavovali.
To je jedna věc, kterou můžeme udělat.
Nevím, kolik z vás si pamatuje toto: jiný morální hrdina, před patnácti lety, Aaron Feuerstein, byl ředitelem továrny Malden Mills v Massachussetts – vyráběli Polartec. Továrna vyhořela.
3000 zaměstnanců, ponechal je všechny na výplatní pásce.
Proč? Protože by to bylo katastrofou pro ně a pro obec, kdyby je propustil.
"Možná má naše společnost na papíře pro Wall Street nižší hodnotu, ale mohu vám říci, že stojí za víc.
Vedeme si dobře." Zrovna na tomto TEDu jsme slyšeli přednášky několika morálních hrdinů.
Dva z nich byli pro mě obzvlášť inspirativní.
Jeden z nich byl Ray Anderson, který přeměnil – (Potlesk) – přeměnil, jak víte, část říše zla v podnik s nulovou, nebo skoro nulovou, ekologickou stopou.
Proč? Protože to byla správná věc.
A bonus, který objevil, je že ve skutečnosti bude vydělávat ještě víc peněz.
Jeho zaměstnanci se inspirují jeho snahou.
Proč? Protože rádi dělají něco, co je správné.
Včera jsme slyšeli Willie Smitse mluvit o znovuzalesňování v Indonésii.
(Potlesk) V mnoha směrech je tohle dokonalý příklad.
Protože byla potřeba vůle udělat správnou věc.
Bůh je svědkem, že bylo potřeba obrovské množství technických dovedností.
Jsem omráčen tím, kolik toho on a jeho spolupracovníci potřebovali vědět, aby toto mohli naplánovat.
Ale nejdůležitější pro to, aby to fungovalo - a on to zdůraznil – byla nutnost znát lidi v místních komunitách.
Pokud za vámi nestojí lidé, se kterými pracujete, selže to.
A není žádný recept, který by vám řekl, jak přimět lidi, aby byli za vámi, protože různí lidé v různých komunitách organizují svoje životy různým způsobem.
Takže je toho hodně tady na TEDu a na jiných místech, co oslavovat.
A nemusíte být mega-hrdina.
Jsou obyčejní hrdinové.
Obyčejní hrdinové, jako ti správci v nemocnici, kteří jsou také hodní obdivu.
Jako praktici bychom se všichni měli snažit být obyčejnými, když ne neobyčejnými hrdiny.
Jako ředitelé institucí bychom se měli snažit vytvořit prostředí, které podněcuje a pečuje zároveň o morální schopnosti i o morální vůli.
I ti nejmoudřejší a nejdobromyslnější lidé to vzdají, pokud musejí plavat proti proudu v organizacích, ve kterých pracují.
Pokud vedete organizaci, měli byste se ujistit, že žádné z pracovních míst – žádné z pracovních míst – nemá takový popis práce jako popis práce těch správců.
Protože pravdou je, že jakákoli práce, kterou děláte, která zahrnuje interakci s jinými lidmi, je morální prací.
A jakákoli morální práce závisí na praktické moudrosti.
A co je možná nejdůležitější, jako učitelé bychom se měli snažit být obyčejnými hrdiny, morálními příklady pro lidi, které vedeme.
A je několik věcí, které bychom si měli jako učitelé zapamatovat.
Jedna z nich je, že učíme neustále.
Někdo se vždycky dívá.
Kamera je pořád zapnutá.
Bill Gates mluvil o důležitosti vzdělání a zejména o tom, které poskytuje KIPP (Knowledge Is Power Program). "Ve vědění je síla."
A mluvil o spoustě nádherných věcí, které KIPP dělá, aby děti z chudých čtvrtí nasměroval k vysokoškolskému vzdělání.
Chci se zaměřit na jednu věc, kterou KIPP dělá, a kterou Bill nezmínil.
To je ta, že došli k poznání, že nejdůležitější věc, kterou se děti potřebují naučit, je charakter.
Potřebují se naučit mít úctu k sobě samým.
Potřebují se naučit mít úctu ke svým spolužákům.
Potřebují se naučit mít respekt ke svým učitelům.
A co je nejdůležitější, potřebují se naučit mít respekt k učení.
To je hlavním cílem.
Pokud to uděláte, zbytek jde víceméně samospádem.
A učitelé: způsob, jak naučit děti těmto věcem je, že to budou učitelé a všichni ostatní zaměstnanci ztělesňovat každou minutou každý den.
Obama apeloval na ctnost.
A já myslím, že měl pravdu.
A ctnost, kterou podle mě potřebujeme ze všech nejvíc, je praktická moudrost, protože to je to, co dovoluje ostatním ctnostem – upřímnosti, laskavosti, odvaze a tak dál – projevit se ve správný čas a správným způsobem.
Také apeloval na naději.
Zase správně.
Myslím, že je důvod k naději.
Myslím, že lidé chtějí, aby jim bylo umožněno být ctnostnými.
V mnoha směrech je to přesně to, o čem je TED.
Chtít udělat správnou věc správným způsobem a ze správného důvodu.
Tento druh moudrosti je dosažitelný každým z nás, pokud začneme být vnímaví.
Vnímaví k tomu, co děláme, jak to děláme, a, což je možná nejdůležitější, ke struktuře organizací, ve kterých pracujeme, tak abychom se ujistili, že umožňuje nám i ostatním rozvinout moudrost, spíš než ji mít potlačenou.
Díky moc.
Díky.
(Potlesk) Chris Anderson: Musíte si tam jít stoupnout na chvíli.
Barry Schwartz: Díky moc.
(Potlesk)
Bude řeč o svinstvu.
Víte, mělo nás to naučit uznání mocné etiky úspor, kterou jsme si vypracovali za velké hospodářské krize a druhé světové války.
Po válce jsme potřebovali přesměrovat ohromné výrobní kapacity na tvorbu výrobků mírového období.
Časopis Life napomohl této snaze tím, že ohlásil nástup věcí na jedno použití, což povede k osvobození našich hospodyň z lopoty spojené s vařením.
Přihlouplá poznámka pro naše osvoboditele: jednoúčelové plasty zabírají mnoho místa a biologicky se nerozkládají.
Pouze lidé dokáží vytvořit odpad, který příroda nestráví.
Plasty je také obtížné recyklovat.
Učitel mi vysvětloval, jak vyjádřit těch míň než 5 procent plastů vrácených nazpět z našeho odpadního odtoku.
Je to bobek v doupěti.
Tolik procent recyklujeme.
Tedy, bod tání s tím má hodně co dočinění.
Přetavením nezískáte čistý plast, na rozdíl od skla nebo kovu.
Tání začíná pod bodem varu vody a stejně se nezbaví ropných nečistot díky nimž se chová jako houba.
Polovina z každoročních 100 miliard termoplastových zmačkanců se stanou rychle odvezené odpadky.
Velkou, neposlušnou část našeho odpadu unášejí řeky až do moře.
Takhle se nám to usadilo v Biona Creek vedle letiště v Los Angeles.
Tohle je zase harampádí nedaleko California State University Long Beach a odsolovací nádrž, kde jsme byli včera.
Navzdory zálohovacím poplatkům, většina z tohoto smetí valícího se do moře jsou plastové nápojové lahve.
V USA jich spotřebujeme dva miliony každých pět minut, Takto jsou vyobrazené od Chrise Jordana, prezentujícího na TEDu, jenž trochu zvráceně dokumentuje hromadnou spotřebu a přibližuje ji v detailu.
Zde je skládka lahví na odlehlém ostrově u pobřeží Kalifornského zálivu.
Isla San Roque je neobydlené ptačí hnízdiště u řídce osídlené střední části pobřeží zálivu.
Upozorňuji, že zdejší lahve na sobě mají zátky.
Lahve z polyetylénu (tereftalové), PET, se potopí do moře a nedostanou se daleko od civilizace.
Zátky ovšem produkují jiné továrny, jsou z jiných plastů, z polypropylénu.
Dokáží plout po mořské hladině, naneštěstí se dle předpisů nerecyklují.
Sledujme, jak putují milióny zátek dopřávajích si mořské sólo.
Ty z Japonska po roce směřují přímo napříč Tichým oceánem, zatímco ty naše jsou zachyceny Kalifornským proudem a nejdřív směřují dolů do prostoru Cabo San Lucas.
Po deseti letech je množství japonských zátek v takzvaném "Východním odpadkovém fleku", zatímco ty naše zaneřáďují Filipíny.
Po dvaceti letech se z nich tvoří nánosová akumulační zóna v "Severní pacifické míchačce".
Takto jsou postiženy milióny albatrosů hnízdících na atolech Kure a Midway v národní rezervaci Severozápadní Havajské ostrovy shánějící zde potravu - cokoli najdou, stávají se metaři jen aby pozdějším vyvrhnutím nakrmili svoje mladé.
Čtyřměsíční mrtvé mládě Albatrosa laysanského mělo tohle v žaludku.
Statisíce mláďat velikosti husy umírá s žaludky plnými lahvových zátek a jiného smetí jako jsou zapalovače ...
Ale většinou to jsou zátky.
K jejich smůle to jejich rodiče považují za žrádlo a vrhají se pro ně na mořskou hladinu.
Pojistné kroužky od zátek také nejsou bez následků pro možské živočichy.
To je Mae West, stále přežívá, v domě ošetřovatele ze ZOO New Orleans.
Chtěl jsem vědět, jak moje rodné město přispívá k řešené tohoto problému, v "Den úklidu pobřeží" v roce 2005. Šel jsem na poloostrov Long Beach na východní konec naší dlouhé pláže.
Uklízeli jsme pruhy pláže odpovídající záběru člověka.
Nabídnul jsem pět centů za každou zátku.
Sběračů se sešlo dost.
Tady je 1 100 lahvových uzávěrů, které posbírali.
Počítal jsem, že utratím tak 20 dolarů.
Ten den mě to ale přišlo skoro na 60.
Roztřídil jsem je podle barev a sestavil z nich vyobrazení pro příští Den Země v Cabrillo Marine Aquarium v San Pedro.
Guvernér Schwarzenegger se svou ženou Marií se zastavil, aby podiskutoval o obraze.
Navzdory mému zženštilému kloboučku, uháčkovanému z plastových tašek, mi potřásli rukou. Ukázal jsem jemu i Marii úlovek živočišného planktonu ze "Severní havajské míchačky", kde je víc plastu než planktonu.
Zde jsou vzorky naší "plastové polévky" - toto se stalo z našeho oceánu.
Vlečení sítě na živočišný plankton po hladině na jedné míli Vám poskytne vzorky jako je tento.
A tento.
Nyní, když se nám ta drť doplavila k plážím Havaje, vypadá to takto.
A tahle mimořádná pláž je Kailua Beach. Pláž, kde náš prezident se svojí rodinou trávil dovolenou předtím, než se přestěhoval do Washingtonu.
Jak analyzujeme vzorky, jako je tento, jenž obsahuje víc plastu než planktonu?
Plastové úlomky třídíme do kategorií dle velikosti od pěti milimetrů až po jednu třetinu milimetru.
Malé kousky plastu v sobě natrvalo koncentrují organické škodliviny s úrovní až miliónkrát vyšší oproti okolním mořským vodám.
Byli jsme zvědaví, jestli ryby nejvíce zastoupené v hlubokém oceánu a stojící na začátku potravního řetězce, polykají tyto jedovaté pilulky.
Provedli jsme stovky pitev, a více než třetina z nich měla znečištěné plastové úlomky ve svém břichu.
Rekordmanem byla rybka jen 7 cm dlouhá, s 84 úlomky ve svém malinkatém bříšku..
V obchodě dostanete certifikované organické produkty.
Na Zemi ale nenajdete obchodníka s rybami, který by Vám prodal organickou, ve volné vodě chycenou rybu.
Je to dědictví, které tu zanecháváme pro budoucí generace.
Společnost jednoho použití nemůže být uvážlivá, už se stala globální.
Nejsme schopni skladovat a zpracovávat nebo recyklovat všechen materiál.
Musíme to vyhazovat pryč.
Trh pro nás dokáže udělat hodně, neumí však opravit přírodní systém v oceánech, jež jsme narušili.
Všichni královi koně, všichni královi muži ...
nikdy neposbírají všechny plasty a nedají oceán znovu do pořádku.
Video: hladiny se zvedají, množství balení se zvětšuje, jednorázové použití jako koncept života se rozmáhá a projevuje se to v oceánu.
Komentátor: on nenabízí žádnou naději na vyčištění.
Přecezením vybrat plasty z oceánu je nad rozpočtové možnosti kterékoli země. Ten proces by mohl zabít nesčíslné množství mořských živočichů.
Řešení, říká Moore, je zastavit plasty u jejich zdroje: zastavit to na zemi ještě než se to dostane do oceánu.
A plasty omotaný a zabalený svět tomu také nedává valnou naději.
Toto je Brian Rooney pro večerní pořad, v kalifornském Long Beach.
Charles Moore: Děkuji Vám.
Před čtyřmi lety, na pódiu TEDu jsem ohlásil firmu, pro kterou jsem v té době pracoval jmenovala se Odeo.
A díky tomuto oznámení se o nás napsal velký článek v The New York Times, který vzbudil zájem dalších médií, což přineslo více pozornosti a rozhodování, jestli se mám stát výkonným ředitelem - - zatímco jsem byl pouhý konzultant - - a zvyšování venture kapitálu a nabírání zaměstnanců.
Jedním z lidí, co jsem najal, byl inženýr Jack Dorsey a za rok, když jsme se snažili rozhodnout, kterým směrem s Odeem jít, Jack přišel s nápadem, nad kterým přemýšlel již několik let, který byl založen na zasílání jednoduchých statusů přátelům.
V té době jsme si také v Odeu hráli se zasíláním SMS, takže jsme dali dvě a dvě dohromady a na začátku roku 2006 jsme odstartovali Twitter jako vedlejší projekt v Odeu.
Nyní je těžké si obhájit tvorbu vedlejšího projektu ve startupu, ve kterém je velmi důležité být soustředěný na něj samotný, ale ve skutečnosti jsem spustil Blogger jako vedlejší projekt v mé předešlé firmě, s tím, že to měla být jen malá věc, kterou bychom dělali bokem, a skončilo to převzetím nejen celé společnosti, ale také mého života na dalších pět nebo šest let.
Tak jsem se naučil následovat předtuchy i když je nutně nemůžete obhájit nebo vědět, kam směřují.
A právě to se mi stalo s Twitterem, znovu a znovu.
Pro ty, kteří se s ním neseznámili - Twitter je založen na základě velmi jednoduchého konceptu.
Napíšete, co právě děláte, v délce až 140 znaků, a lidé, kteří se o vás zajímají, tyto zprávy získají.
Pokud se o vás zajímají opravdu hodně, získají tyto zprávy jako SMS na svůj mobil.
Takže, například, teď mohu tweetnout, že akorát mluvím na TEDu.
A v mém případě, když kliknu na tlačítko Odeslat dostane tuto zprávu během pár vteřin až 60 000 lidí.
Základní myšlenkou je, že Twitter dovolí lidem sdílet chvíle jejich života, kdykoli chtějí, ať už při zvláštních příležitostech nebo těch běžných.
Právě díky tomuto sdílení chvil, když se stanou, se lidé cítí více spojeni a v kontaktu, i když spolu nejsou, v reálném čase.
To je od začátku hlavní způsob užití Twitteru a co nás takhle nadchlo.
Co jsme nečekali, bylo velké množství jiných možností, které se rozvinou z tohoto velmi jednoduchého systému.
Jedna z věcí, které jsme si uvědomili, bylo, jak důležitý by Twitter mohl být při událostech v reálném čase.
Když propukly požáry v San Diegu, v říjnu roku 2007, lidé na Twitteru hlásili, co se děje a hledali tam informace od svých sousedů, co se kolem nich děje.
Ale to nebyli jen jednotlivci.
Noviny L.A. Times ve skutečnosti také šly na Twitter, aby šířili informace a dali feed Twitteru na jejich hlavní stránku. A hasiči z L.A. a Červený kříž také používali Twitter k šíření zpráv a aktualit.
Zde, na této události, tucty lidí tweetují a tisíce lidí na celém světě tyto zprávy odebírají, protože chtějí vědět, jaké to je tu být a co se tu děje.
Mezi dalšími zajímavými věcmi, které se objevily je mnoho z podnikání, z marketingu, komunikace a předvídatelných věcí, až k šíleně populárnímu Korejskému barbecue taco náklaďáku, který jezdí po L.A. a tweetuje, kde právě stojí, a způsobuje frontu lidí stojících kolem celého bloku.
Politici nedávno také začali tweetovat.
Ve skutečnosti máme 47 členů Kongresu, kteří vlastní účet na Twitteru.
A tweetují, v některých případech z jednáních za zavřenými dveřmi s prezidentem.
V tomto případě se mu určitě nelíbí to, co napsali.
Prezident sám je nejpopulárnějším uživatelem Twitteru, přesto se svými tweety ustal, zatímco senátor McCain začal být aktivnější.
Stejně jako tento pán.
Twitter pyl původně navržen jako vysílací médium: ty odešleš jednu zprávu a jde to ke všem, a ty přijmeš zprávy, které tě zajímají.
Jeden z mnoha způsobů, jak uživatelé přetvořili Twitter bylo vytvoření možnosti reagovat na konkrétní osobu nebo konkrétní zprávu.
Takže, tento zápis, to "@username", které zde Shaquille O'Neal používá, aby odpověděl jednomu z jeho fanoušků, byl kompletně vymyšlen uživateli a my jsme to do systému zabudovali až, když to bylo populární a potom jsme to zjednodušili.
Tohle je jeden z mnoha způsobů, jak uživatelé přetvořili systém.
Další je API (Application Programming Interface).
Vytvořili jsme rozhraní pro programování aplikací, které v zásadě umožňuje programátorům psát software, který komunikuje s Twitterem.
My nyní víme o více než 2 000 kusech takového softwaru, které umožňují posílat na Twitter zprávy - - rozhraní pro Mac, Windows, váš iPhone, váš BlackBerry - - stejně o věcech jako je zařízení, které umožní nenarozenému dítěti tweetnout, když v břiše zakope, nebo květině tweetnout, když potřebuje zalít.
Pravděpodobně nejdůležitější externí vývoj přišel z malé firmy ve Virginii, nazvané Summize.
Firma Summize vytvořila ke Twitteru vyhledávač.
A využili skutečnosti, že když máte milion lidí po celém světě, kteří píšou o tom, co dělají a o tom, co se kolem nich děje, máte neuvěřitelný zdroj k tomu, abyste získali informace o nějakém tématu nebo události, právě, když probíhá.
Toto opravdu změnilo naše vnímání Twitteru.
Například, zde vidíte, co lidé píšou o TEDu.
Tohle je další věc, která změnila náš náhled, že Twitter není tím, co jsme si mysleli.
Tohle se nám líbilo tak moc, že jsme tu společnost koupili a včlenili ji do Twitteru.
Toto nejen umožňuje vidět tweety z jiného pohledu, ale také to umožňuje jiné způsoby užití.
Jeden z mých oblíbených se objevil před několika měsíci, když byl v Atlantě nedostatek benzinu.
Někteří uživatelé přišli na to, že mohou tweetovat, když najdou benzin - - kde a kolik stojí - a pak přidat klíčové slovo "#atlgas", což ostatním umožní to vyhledat a najít benzín.
A tento trend užití této komunikační sítě k pomoci ostatním jde mnohem dále než původní myšlenka být ve styku s rodinou a přáteli.
Poslední dobou se to stává čím dál, tím častěji, ať už se jedná o sbírku peněz na lidi bez domova, nebo na kopání studní v Africe, nebo na rodiny ve finanční krizi.
Lidé přes Twitter nasbírali desítky tisíc dollarů v horizontů několika dní, v několika případech.
Vypadá to, že když lidem dáte jednodušší cestu ke sdílení informací, stane se více dobrých věcí.
Netuším, co dalšího se na Twitteru stane.
Naučil jsem se následovat předtuchu, ale nikdy nepředpovídat, kam povede.
Díky.
(Potlesk) Chris Anderson: Ještě jsme neskončili.
Takže, jestli nám můžete zapnout tuto obrazovku.
Tohle je opravdu nejděsivější věc, kterou může jakýkoli přednášející udělat, potom, co byl na nějaké události.
Je to úplně strašné.
Tak, tohle je vyhledávání na Twitteru.
Napíšeme sem několik náhodných slov -
třeba "Evan Williams".
"Evane Williamsi, dej lidem více dobrých možností pro sdílení informací a následuj na TEDu svou předtuchu."
"Akorát poslouchám Evana Williamse. ", "Akorát poslouchám Evana Williamse." "Evan Williams... Oh.
"Evan Williams právě umírá zde na pódiu na TEDu.
Nejhorší přednes všech dob!" (smích) Evan Williams: Pěkné.
Díky. Chris Anderson: Dělám si srandu.
Ale opravdu, za těch 8 minut, co tu mluvil, zde máme kolem 50 tweetů, které už reagují na tento přednes.
Takže může vidět všechny možné reakce: fakt, že Barack Obama je největším twitterem, fakt, že Twitter vzniknul díky TEDu.
Nemyslím si, že existuje jiný způsob získání takové zpětné vazby.
Vytvořil jsi něco velmi fascinujícího a vypadá to, že největší sláva Twitteru je ještě před námi.
Tak, velmi ti děkuji, Evane. Evan Williams: Děkuji.
Chris Anderson: Bylo to velmi zajímavé.
Dal jsem se na krásu.
(Smích) Doopravdy. Lidé vždycky říkali, že ty Normanovy řeči jsou fajn, ale kdybyste se jimi řídili, vše by bylo použitelné, ale škaredé.
To jsem skutečně nechtěl, takže...
Nádhera.
Díky, že jste mi to takhle připravili.
Vypadá to báječně.
Nemám ani potuchy co to je nebo jak to funguje, ale chci to.
A přesně o tom můj nový život je.
Chci v něm pochopit krásno a emoce.
Ve svém novém životě budu navrhovat věci krásné a zábavné.
Tohle je odšťavňovač od firmy Alessi, navržený Philippem Starckem.
Je tak zajímavý, že ho sám mám doma. Džus s ním nedělám, mám ho na chodbě. (Smích)
Dokonce jsem si koupil kus z omezené série, který je pozlacený. U odšťavňovače byla kartička, na které bylo napsáno, aby majitel odšťavňovač nepoužíval k odšťavňování, protože kyselé šťávy by zničily pozlacení.
(Smích) Takže abych mohl pořídt tuhle fotku,
nalil jsem do sklenice džus koupený. (Smích)
Na obrázku vidíte i krásný nůž značky Global, byl vyroben v Japonsku.
Za prvé: jeho tvar a vzhled je fantastický, je prostě krásný.
Za druhé: je i dobře vyvážený a drží se moc příjemně.
A za třetí: je i velmi ostrý, krájí a krájí. Pracovat s ním je zkrátka potěšení.
Co více si přát?
Je krásný i funkční.
Mohl bych o něm vyprávět dále a dále,
sdělil bych vám svou reflexi.
A z těchto tří prvků se skládá teorie emocí. Hiroshi Ishii z mediální laboratoře na MIT
si s kolegy vzali stůl na stolní tenis, umístili nad něj projektor
a na povrch stolu promítali obraz vody s rybičkami. Pokaždé, když se míček dotknul povrchu, způsobil kruhy kolem místa dopadu a rybičky vyplašil.
To samé na druhé straně sítě. Ubohé rybičky neměly chvíli klidu.
(Smích) Je to dobrý způsob hraní ping-pongu? Ne!
Ale je to zábavné? Rozhodně ano!
Podívejte se na Google.
Pokud zadáte třeba hesla „Emoce a design“,
dostanete deset stránek výsledků. Místo toho, aby Google napsal, že našel 73 tisíc výsledků, jednoduše roztáhl své logo.
Místo informace, že tohle je strana první z dvaceti,
ukázal tolik písmenek „o“, kolik stran výsledků nashromáždil.
Jednoduchý způsob. Mnoho z vás si toho třeba ani nevšimlo.
Je to záležitost podvědomí, je to něco příjemného,
ale ani nevíte proč. A je to velmi nápadité. Nejlepší ale je, že když vložíte
hesla „design a emoce“,
první odkaz na první stránce je moje stránka. (Smích)
Ale kupodivu, Google taky lže, protože když napíšu „design a emoce“, ohlásí, že spojku „a“ nemusím psát. Dobrá tedy, zkusil jsem napsat jen „design emoce“
a moje stránka už nebyla první,
ale třetí! Ale to už je o něčem jiném...
V New York Times se objevila krásná recenze
na automobil MINI Cooper. Psalo se v ní: „Je vám jasné, že tohle auto má spoustu nedostatků.
Ale stejně ho kupte.
Řídit ho je totiž moc zábavné.“
A když se podíváte dovnitř –
sám jsem si ho chtěl prohlédnout, tak jsem si ho půjčil – (na tomhle obrázku je můj syn) uvidíte, že design interiéru je skutečně zábavný. Všechno je pěkně kulaté
a ovládání funguje bezchybně.
Přesně to je moje nové motto: hlavně zábavně.
Jsem přesvědčen, že příjemné produkty se užívají lépe.
Nechápal jsem to do doby, než mi došlo, že… Podívejte se.
Na zem položím fošnu. Představte si, že fošna je tak půl metru široká a nějakých deset metrů dlouhá.
Klidně se po ní projdu; vidíte, že můžu jít tam a zpět, můžu si i povyskočit, aniž bych se díval, kam šlapu. Nemám s tím problém.
Teď ustavím tu samou fošnu do stametrové výšky
a najednou už se jí nechci ani přiblížit!
Protože mě paralyzuje silný strach.
A ovlivňuje fungování mého mozku.
Paul Saffo před svým vystoupením prohlásil, že ho neměl připravené až do poslední chvíle. V tomhle případě byl strach velkým pomocníkem,
tak to funguje, způsobí takzvané „prohledávání do hloubky“, kdy se nenecháte rozptylovat.
Já bych přes tu fošnu nepřešel, ale jsou lidé,
kteří to dokážou. Akrobati nebo třeba pracovníci v hutích...
Strach ale zásadně změní myšlení každého.
Psycholožka Alice Isenová provedla nádherný experiment.
Studenty naučila řešit problémy.
Do učebny, ve které visel jeden provázek tady a další tady, přivedla několik lidí.
Byla to skoro prázdná učebna, byl tam jen stůl s nějakým nářadím a pomůckami.
Isenová těmto studentům řekla, že je před nimi IQ test a na jeho základě bude jasné, jak si v životě povedou.
Požádala je, aby ty dva provázky svázali.
Vzali jeden konec a snažili se dosáhnout na ten druhý,
ale nešlo to.
Nikdo z nich nedokázal úkol splnit.
Ale pak přivedla další skupinku lidí a před začátkem úkolu jim rozdala bonbóny s tím, že dostala bonboniéru,
ale sama sladkosti nejí.
To skupinku potěšilo. Nebyli v extázi, ale potěšilo a uvolnilo je to.
A hádejte, co se stalo. Ten problém s provázky vyřešili!
Ukazuje se, že když jste nervózní, aktivují se neuronové spoje do mozku a to vám umožní zaměřit se na ono „prohledávání do hloubky“.
A když jste šťastní – stav, který nazýváme pozitivní valencí – vystřelujete dopamin do prefrontálních laloků mozku, což způsobuje tzv. prohledávání do šířky. Jste schopni myšlení v širokém kontextu, ale také se snadno necháte vyrušit.
O tom je přece brainstorming, že ano?
Při brainstormingu jsme šťastní, hrajeme hry, nepřipouštíme žádnou kritiku a přicházíme na prapodivné nové nápady.
Ale kdyby to takhle bylo ve skutečnosti pořád, nikdy nic nedokončíte, protože budete neustále přicházet na nové a nové způsoby řešení problémů.
Takže abyste něco dokončili, musíte si stanovit termín dokončení.
A musíte být nervózní.
Takže mozek je schopný pracovat v různých módech. Když jste šťastní a v pohodě, jste více kreativní
a každý problém vždy nějak můžete vyřešit.
Jak jednoduché!
Existuje tzv. útrobní rovina zpracovávání. Skrze biologii jsme se naučili mít v oblibě pestré barvy.
A je dobře, že primáti a savci mají rádi ovoce
a výrazné rostliny, protože jedí ovoce a tím pádem roznášejí semena. V mozku je zakódována spousta zajímavých vlastností.
Nemáme rádi hořkou chuť, hlasité zvuky,
horko nebo velký chlad. Nemáme rádi káravé hlasy nebo mračící se tváře...
máme rádi symetrické tváře atd. V designu můžete tuhle tzv. útrobní rovinu
využít mnoha přístupy, třeba použitým fontem,
nebo červenou barvou pro vyjádření vzrušujících vlastností. Vezměte si třeba tenhle Jaguar z roku 1963,
je to ve skutečnosti auto nanic, rozpadá se na kusy, ale jeho majitelé ho přímo zbožňují. A je krásné, taky proto ho mají v Muzeu moderního umění.
Láhev vody – kupujete ji kvůli láhvi, vůbec ne kvůli vodě.
Když lidé vodu vypijí, láhev nevyhodí.
Láhev od vína si mnohdy necháte jako dekoraci.
Možná ji znovu naplníte vodou, což potvrzuje, že o samotnou vodu skutečně nejde.
Jde o niterný zážitek. Střední rovina zpracování je behaviorální,
a právě na ní je dokončena většina činností. Niterné zpracování je podvědomé, behaviorální také.
Skoro všechno, co člověk dělá, je podvědomé. Kráčím po tomhle pódiu a nepokouším se ovládat nohy.
Většina mé přednášky je podvědomá.
Hodně jsem přemýšlel, o čem tady budu povídat a zkoušel si to. Automatické, nacvičené chování... v množství chování
se projevuje naše behaviorální stránka. A behaviorální design je o pocitu ovladatelnosti.
To zahrnuje použitelnost a pochopení, ale také třeba pocity síly – právě proto máme rádi takové nože, jaké jsem ukazoval. Jsou krásně vyvážené a ostré.
Cítíte, že nad jejich použitím
máte veškerou kontrolu. Stejná je jízda
sportovního auta nějakým náročným prostředím: cítíte, že máte plnou kontrolu nad svým okolím. Anebo smyslné pocity:
tohle je vodopádová sprcha značky Kohler,
všechny tyhle knoflíky také mohou stříkat vodu a vy klidně v téhle sprše
můžete zůstat celé hodiny. Mimochodem, nespotřebujete moc vody, systém neustále recykluje tu samou špinavou vodu. (Smích)
A další příklad: tohle je krásná konvice na čaj, kterou jsem objevil v hotelu Four Seasons v Chicagu. Je to nakláněcí konvice od firmy Ronnefeldt.
Takhle vypadá.
Používá se tak, že ji položíte na záda a dovnitř vložíte čaj. Potom ji naplníte vodou, ve které se čaj louhuje.
Čaj je umístěn
za přepážkou tady napravo, a voda postupně konvici zaplňuje. A když je čaj skoro připraven,
konvici nakloníte.
Čaj je v tu chvíli ponořen ve vodě už jen částečně
a louhování se dokončuje. A když už chcete pít, postavíte konvici nastojato. Přitom čaj zůstane jen tady nahoře
a voda steče dolů, a čaj máme připravený. Tahle konvice komunikuje. A o tom jsou emoce.
Emoce jsou o hraní.
Jsou o pocitu bezpečí v okolním světě. Kognice je důležitá pro pochopení světa,
emoce je důležitá pro jeho interpretování a naši přípravu na jednání, v jehož důsledku se napínají nebo uvolňují naše svaly.
Odhadneme emoce druhých: svaly ovládají jejich těla a lidé jednají podvědomě. Tedy s výjimkou situací, vyjadřujeme silné emoce. Tahle konvice má také jakoby emoce,
protože nám říká: „Hele, čaj je dokončen. Vidíš? Stojím.“ A číšník tak může přijít a zeptat se, jestli nechceme více vody.
Tenhle design se mi moc líbí. Třetí rovina je reflexivní,
což je, chcete-li, superego. Je to malá část mozku, která neovládá, co děláte, neovládá smysly ani svaly. Jen se dívá, co se děje. Je to takový ten hlas ve vaší hlavě.
Říká vám: „Tohle je v pořádku.
Tohle je špatné.“ Nebo „Proč děláš tohle? Tomu nerozumím!“ Je to takové sídlo vědomí.
Tohle je reflexivní výrobek.
Majitelé auta zn.
ale nikdy ne takovou, která by lákala tolik pozornosti. Jde hlavně o jejich image, není to o autu samotném. Kdybyste chtěli pozitivnější příklad,
tak tohle je třeba auto značky General Motors. A proč byste ho kupovali? Záleží vám na životním prostředí. A to i přesto, že první série tohohle typu budou velmi drahé
a nedokonalé.
A to je také reflexivní design.
Nebo drahé hodinky, kterými spoustu lidí ohromíte, budou říkat: „Týjo, nevěděl jsem, že máš takové hodinky!“ Narozdíl od těchto,
které jsou ryze behaviorální
a pravděpodobně jdou lépe než ty předchozí za 13 tisíc dolarů. Ale jsou ošklivé!
Tohle jsou hodinky, které bych nosil já. Zajímavé je, že někdy pustíte jednu emoci proti druhé. Niterný strach ze spadnutí proti klidu,
kdy si říkáte, že to zvládnete a že je to v pohodě.
Kdyby byla tahle horská dráha rezatá a rozviklaná, nevlezli byste na ni. Někdy emoce zkrátka stojí proti sobě. Dalším krásným příkladem je...
(Smích)
Křeslo, které navrhl Jack Cress.
Tohle křeslo je součástí celé produktové řady. Ubohé křeslo ztratilo kuličku
a zoufale se snaží ji zachytit, aniž by si toho někdo všiml. A to je přesně to nádherné na způsobech, jak přijímáme příběhy.
A na emocích. Takže jsem se proměnil. Od teď už budu říkat jen samé pozitivní věci.
(Smích) (Potlesk)
Mluvila jsem ke skupině asi 300 dětí ve věku od šesti do osmi let v dětském muzeu. Vzala jsem s sebou pytel plný nohou, podobných těm, které tady vidíte, a rozložili jsme pro děti na stůl.
Podle mé zkušenosti jsou děti přirozeně zvědavé na věci, které neznají nebo kterým nerozumí, nebo které jsou jim cizí.
Bát se rozdílnosti se naučí až tehdy, když je k tomu začnou navádět dospělí, kteří omezují přirozenou zvědavost nebo krotí všechno to vyptávání, v naději, že vychovají slušné dětičky.
Úplně jsem si představila učitelku první třídy v předsálí, jak všem těm divokým dětem říká: "Dělejte si, co chcete, ale hlavně jí nezírejte na nohy!"
Jenže v tom je ten háček.
Já tam byla právě proto – chtěla jsem je pozvat aby se dívali a zkoumali.
Takže jsme s dospělými udělali dohodu, že děti mohou vejít dovnitř, bez dospělých, na dvě minuty úplně samy.
Dveře se otevřou, děti přijdou ke stolu s nohami, strkají do nich a šťouchají, kroutí prsty, a zkoušejí se plnou vahou opřít o běžeckou nohu aby vyzkoušeli, co to udělá.
A já jim řeknu: "Děti, honem – ráno jsem se probudila, a řekla jsem si, že chci přeskočit dům – ne moc velký, jenom dvě tři patra – ale, kdybyste mi mohli poradit zvíře, hrdinu nebo postavu z komixu, cokoli tady teď vymyslíte, jaký typ nohou byste mi vyrobili?"
A okamžitě někdo vykřikl: "Klokana!"
"Ne, ne, ne! Radši žábu!"
"Ne, radši jako inspektor Gadget!"
"Ne, ne, ne, jako Úžasňákovi."
A ještě jiné věci, které ani sama neznám.
A pak jedno asi osmileté dítě řeklo: "Hele, proč bys vlastně nechtěla taky lítat?"
A všichni, včetně mě, udělali "Jasně!
". (smích) A tímhle způsobem jsem se z ženy, kterou by děti byly naučené vnímat jako "postiženou", stala někým, kdo vládne možnostmi, které jejich těla ještě nemají.
Někým, kdo je dokonce "zvýhodněný".
Zajímavé.
Někteří z vás mě vlastně viděli na TEDu před 11 lety.
Hodně se mluvilo o tom, jak tato konference mění lidské životy stejně účinkujícím jako účastníkům, a ani já nejsem výjimka.
TED byl doslova odrazovým můstkem pro dekádu, ve které jsem objevovala svůj život.
V té době byly nohy, které jsem předváděla, revolucí v protetice.
Měla jsem sprinterské nohy z vinutého karbonového vlákna, modelované podle zadních běhů geparda, které jste mohli včera vidět na jevišti.
A také velice realistické nohy ze silikonu v přirozené tělové barvě.
Tehdy jsem měla příležitost vyzvat všechny inovátory mimo tradiční lékařskou protetickou komunitu aby dali svůj talent k dispozici vědě a umění výroby nohou.
Abychom mohli přestat oddělovat formu, funkci a estetiku a dávat jim rozdílné hodnoty.
Naštěstí pro mne mnoho lidí na tu výzvu odpovědělo.
Ta cesta začala s jednou účastnicí konference TEDu – Chee Pearlmanovou, která tady doufám taky dnes je někde v publiku.
Byla tehdy redaktorkou časopisu ID, a napsala o mně titulní článek.
Tím začala neuvěřitelná cesta.
Zažívala jsem tehdy spoustu zajímavých setkání, přijímala jsem mnohá pozvání, abych mluvila po celém světě o designu těch gepardích nohou.
Po konferenci, po mé přednášce, za mnou chodili lidé, muži i ženy.
A rozhovor vypadal většinou nějak takhle: "Víte, Aimee, vy jste velice přitažlivá.
Vůbec nevypadáte jako postižená."
(smích) A já si myslela: "No, to je zvláštní, protože já se postižená necítím."
Otevřelo mi to oči ke zkoumání tohoto tématu, k diskusi o kráse.
Jak musí vypadat krásná žena?
Co je to sexy tělo?
A navíc, z pohledu identity, co to znamená mít postižení?
Říkám si, že lidé... Pamela Anderson má v těle mnohem víc protéz než já.
A nikdo jí neříká postižená.
(smích) Takže ten časopis se přes grafika Petera Savillea dostal k módnímu návrháři Alexandru McQueenovi a fotografovi Nicku Knightovi, které tohle téma taky zaujalo.
Takže tři měsíce po TEDu jsem seděla v letadle do Londýna, kde jsem poprvé fotila módu, a vznikla z toho tato obálka – Módní?
Tři měsíce potom jsem s modely Alexandra McQueena poprvé stála na molu na páru ručně vyřezávaných nohou z masivního jasanu.
Nikdo to nepoznal – všichni mysleli, že jsou to dřevěné boty.
Vlastně je mám s sebou na pódiu: vinná réva, magnólie, skutečně nádherné.
Na poezii záleží.
Poezie je pozdvižení banálního a přehlíženého objektu do říše umění.
Může proměnit věc, ze které lidé mívají strach, do něčeho, co vyzývá k pohledu, k prohlížení, a snad i k porozumění.
To jsem sama zjistila při svém dalším dobrodružství.
Tím byl filmový cyklus "Kremaster" umělce Matthewa Barneyho.
Tam jsem si to poprvé uvědomila – moje nohy se mohou stát "nositelnou" sochou.
A v tu chvíli jsem se začala vzdalovat potřebě napodobovat fyzické lidství jako jediný estetický ideál.
Takže jsme vytvořili to, co lidé láskyplně nazývali skleněnýma nohama, i když jsou ve skutečnosti z průhledného polyuretanu, ze stejného materiálu jako bowlingové koule.
Těžké!
Pak jsme vyrobili tyto nohy, jakoby vsazené do hlíny, prorostlé bramborovými kořínky, s červenou řepou na vršku a moc hezkým mosazným prstem.
Tohle je pěkně v detailu.
Další postavou byla napůl žena, napůl gepard – malá pocta mému životu atletky.
14 hodin protetického make-upu, abych se stala stvořením, které mělo opravdové tlapy, drápy a ocas, kterým švihalo kolem, jako gekon.
(smích) Další pár nohou, na kterém jsme spolupracovali, byl tento ... vypadají jako nohy medůzy. Taky polyuretan.
A jediný účel, ke kterému mohou tyhle nohy sloužit, tedy mimo kontext filmu, je provokovat smysly a nastartovat představivost.
Jsou to věci rozmaru.
Dnes mám více než tucet párů protetických nohou, které pro mne vyrobili různí lidé, a jejich prostřednictvím různě zdolávám terén pod nohama. A můžu si změnit výšku – mám na výběr z pěti různých výšek.
(smích) Dnes měřím 185 cm.
Nechala jsem si tyhle nohy udělat o něco víc než před rokem u Dorset Orthopaedic v Anglii, a když jsem si je přivezla domů na Manhattan, hned první večer jsem šla na velice nóbl večírek.
Bylo tam děvče, které mě zná už léta při mých normálních 173 centimetrech.
Zůstala na mě koukat s otevřenou pusou a řekla, "Ty jsi ale vysoká!"
A já na to: "Já vím, není to bezva?"
Tedy, je to tak trochu jako chodit na chůdách, ale mám najednou úplně jiný vztah k futrům, což bych rozhodně nikdy nečekala.
A bavila jsem se tím.
Podívala se na mě a řekla: "Ale Aimee, to není fér."
(smích) (potlesk) Neuvěřitelné na tom je, že to tak skutečně myslela.
Není to fér, když si můžete měnit výšku jak se vám zachce.
Tehdy jsem si uvědomila, tehdy jsem věděla, že debata se společností na toto téma se radikálně proměnila za těch uplynulých deset let.
Už to není debata o překonávání nedostatků.
Je to debata o vylepšování.
Je to diskuse o potenciálu.
Protetická končetina už neznačí potřebu nahradit ztrátu.
Může fungovat jako symbol toho, že její nositel má moc vytvořit cokoli, co chce vytvořit na místě své končetiny.
Takže lidé, které společnost kdysi považovala za postižené, se mohou stát architekty svých vlastních identit a samozřejmě tyto i dál měnit tím, že změní svá těla z pozice nové síly.
Co mě na tom v tuto chvíli tak vzrušuje je, že spojením špičkové technologie – robotiky a bioniky – se staletou poezií se dostáváme blíže k porozumění naší společné lidskosti.
Myslím si, že pokud chceme objevit plný potenciál svého lidství, musíme oslavovat tyto srdcervoucí výhody i tahle úžasná postižení, která všichni máme.
Vzpomněla jsem si na Shakespearova Shylocka: "Když nás bodneš, zda-li nekrvácíme, a když nás lehtáš, nesmějem se snad?"
Je to naše lidství a celý jeho potenciál, co nás činí krásnými.
Děkuji.
(potlesk)
Tak pojďme na to: přehlídka hry.
Musí na tom něco být, když má New York Times článek o hře na titulní straně nedělního magazínu.
Zde dole stojí: „„Přesahuje to gender.
Vážně, ale nebezpečně zábavné.
Dílna nových evolučních nápadů.““
To nezní špatně, ale nechybí na té stránce něco?
Vidíte nějaké dospělé?
Vraťme se do 15. století.
Tohle je nádvoří v Evropě, ukázka 124 různých druhů her.
Lidé různého věku, hrají si sami, cvičí, soutěží, škádlí se.
Tady to máme. Myslím, že je to typická ukázka, jak to tehdy na dvorcích vypadalo.
Myslím, žže naší kultuře nejspíš něco chybí.
Nyní vám předvedu něco pozoruhodného.
Severně od Churchillu v Manitobě v říjnu a listopadu, není v Hudsonském zálivu žádný led.
Vidíme ledního medvěda, samce o váze přes půl tuny, je divoký a docela hladový.
Na scéně je Norbert Rosing, německý fotograf, a pořizuje fotky těchto psů husky, jsou přivázaní.
Zleva se objeví tento samec polárního medvěda, divoká ššelma s upřeným pohledem.
Pokud jste někdy byli v Africe nebo vás honil divoký pes, tento upřený pohled ššelmy znamená, že máte problém.
Tomuto pohledu čelí fenka huskyho v hravém postoji, vrtí ocasem.
Nastává něco neočekávaného.
Zažité chování -- ustálené, stereotypní a vedoucí k uchvácení kořisti -- se mění.
Tento lední medvěd se naklání nad huskym, prohlíží si ho, neukazuje drápy ani tesáky.
Začíná neuvěřitelný balet.
Hravý balet.
Toto je příroda: je potlačen instinkt masožravce, který by jinak vedl ke krátkému, smrtelnému zápasu.
Při bližším pohledu vidíme, že husky nastavuje svůj krk medvědovi. Vidíme, žže jsou povzneseni.
Jsou povzneseni hrou.
Tento stav dovoluje oběma stvořením objevit hranice možného.
Pustili se do něčeho, co by ani jeden z nich neudělal bez výzvy ke hře.
Nádherná ukázka toho, jak je možné překonat rozdíl v síle přirozeným chováním, které je nám všem vlastní.
Jak jsem se k tomu všemu dostal?
John zmínil mou práci s vrahy.
Zpětně nahlédnuto, vrah z Texas Tower mě přivedl na důležitost hry, kdyžž jsme se zabývali jeho tragickou masovou vraždou, protože jsme zjistili, že tento jedinec trpěl vážnou herní deprivací.
Jmenoval se Charles Whitman.
Naše komise složená z mnoha vědců na konci studie viděla, že absence a postupné omezení vývojově odpovídající hry způsobily jeho vyšší sklon k tragédii, kterou spáchal.
Toto zjištění prošlo testem času -- bohužžel v nedávné době na Virginia Tech.
V dalším studiu rizikových populací jsem si uvědomil důležitost hry, ale souvislosti jsem ne zcela chápal.
Až po mnoha letech zkoumání hry ve vývoji jedinců jsem si začal uvědomovat, že jsem to dosud úplně nepochopil.
Myslím, že ani nikdo jiný to dosud nechápe, rozhodně ne.
Ale máme způsoby zkoumání, které nám poskytují řád a strukturu, jak o tom přemýšlet.
Tento obrázek ukazuje počáteční bod lidské hry,
kdy na sebe hledí matka a dítě, dítě dost staré na to, aby se vědomě usmálo, cožž vyvolá spontánní a radostnou matčinu reakci.
Matka začne broukat, žvatlat a usmívat se a dítě také.
Pokud bychom je napojili na EKG, jejich pravé mozky by ukázaly sladění. Začínáme chápat fyziologii těchto radostných projevů nejranější hry.
Chtěl bych, abyste si uvědomili, že každičká trochu složitější hra je u nás lidí takto založena.
Ukážu vám nyní způsoby nahlížení na hru, ale nikdy to není jedinečná věc.
Podíváme se na tělesnou hru, spontánní touhu uniknout gravitaci.
Tohle je horská koza.
Pokud máte někdy špatný den, zkuste toto: poskočte nahoru a dolů, zavrťte se -- hned vám bude líp.
Budete se možná cítit jako tato postava, která to také dělá jen tak pro nic zanic.
Nemá to nějaký zvláštní účel, to je na hře skvělé.
Pokud je účel důležitější nežž samotný akt hry, pak to asi hra není.
Zde je úplně jiný druh hry, hra s objekty.
Tento japonský makak vytvořil sněhovou kouli a skutálí ji ze svahu dolů.
Neházejí s nimi po sobě, ale je to podstatná součást hravosti.
Lidská ruka při manipulací s objekty je ruka, která hledá mozek, mozek hledá ruku; hra je prostředkem, jak tyto dva prvky nejlépe spojit.
JPL, jak jsme ráno slyšeli, je skvělé místo.
Objevili dva konzultanty, Franka Wilsona a Natea Johnsona, Frank Wilson je neurolog, Nate Johnson je mechanik.
Vyučoval mechaniku na střední škole na Long Beach a zjistil, že jeho studenti nedokážou řešit problémy.
Snažžil se zjistit proč. Došel k závěru, docela sám, že studenti, kteří nedokázali řešit problémy, třeba opravit auto, předtím manuálně nepracovali.
Frank Wilson napsal knihu „Ruka“.
Ti dva se setkali v práci pro JPL.
Nyní JPL, NASA a Boeing, než zaměstnají někoho na řešení problémů ve výzkumu a vývoji -- i kdyby absolvoval Harvard nebo Cal Tech s červeným diplomem -- pokud někdy neopravovali auta, nepracovali manuálně v raném dětství, nehráli si s rukama, tak ani nedokážou řešit problémy.
Proto je hra praktická a velmi důležitá.
Hra je poháněna zvědavostí a snahou o zkoumání. (Smích) Ale musí to být bezpečný průzkum.
Zdá se, že toto je v pořádku -- malý chlapec se zajímá o anatomii a to je jeho máma. V jiných situacích by to úplně dobře nebylo.
Ale zvědavost a zkoumání jsou součástí hry.
Pokud se chcete začlenit, potřebujete sociální hru.
Sociální hra je součástí našeho současného bytí, další krok ve hře.
Hra na strkání a válení.
Zdálky se zdá, že se lvice perou.
Při bližším pohledu vidíme, že je to jako s ledním medvědem a huskym: žádné drápy, žádná naježená srst, mírný pohled, tlamy otevřené, ale bez vyceněných tesáků, jemné, ladné pohyby - všechny příznaky hry.
Divoká hra je pro nás všechny skvělým výukovým prostředkem.
Například předšškolním dětem by se mělo dovolit skákat, házet, pískat, křičet a pobíhat, aby tak mohly rozvíjet kontrolu emocí a spoustu dalších vedlejších sociálních schopností -- poznávacích, emočních a tělesných -- které jsou součástí divoké hry.
Hra pro diváky, rituály -- týká se nás všech.
Kdo jste z Bostonu, tak si vzpomínáte na tuto vzácnou chvíli, kdy Red Sox vyhráli Světovou sérii.
Díváte se na řeč těla a tváří na tomto nejasném obrázku a chápete, že všichni se účastní hry.
Hry ve svých představách.
Mám rád tuto fotku, protože je na ní má dcera, nyní je jí téměř 40 let, ale připomíná mi to její vyprávěnky a fantazii, její schopnost si vymýšlet v tomto předškolním věku.
Velmi důležitou součástí hráče je samostatná, nápaditá hra.
A tento mám velmi rád, je to také o nás.
Všichni máme vnitřní příběh, vlastní vyprávěnku.
Příběh je jednotkou srozumitelnosti ve většině našich mozků.
Dnes vám vyprávím příběh o hře.
Tento křovák vypráví o takhle velké rybě, která mu unikla, ale je to podstatnou částí hry.
Co znamená hra pro mozek?
Velmi mnoho.
Neznáme ještě všechno, co pro mozek hra znamená, protože do výzkumu hry neproudí příliš mnoho peněz.
Šel jsem do Carnegie požádat o grant.
Dali mi velký grant, když jsem se podílel na univerzitním výzkumu zločinů opilých řidičů, a myslel jsem, že mám dobré jméno, ale po půlhodině strávené vyprávěním o hře bylo jasné, že si oni nemyslí, že hra je seriózní téma.
Myslím, že -- tohle bylo před pár lety -- už je to minulost, téma hry je v popředí, protože se objevily dobré studie.
Nic nerozjasní mozek tolik jako hra.
Třídimenzionální hra rozehřeje mozeček, přivádí hodně impulsů do čelního laloku -- do výkonné části -- pomáhá rozvíjet kontextovou paměť a -- a tak dále.
Pro mě to je velmi prospěšné vědecké dobrodružství, zabývat se neurovědou hry a navzájem propojovat lidi, kteří o tom podobně nepřemýšleli ve svých vlastních oborech.
To je mimo jiné podstatou Národního ústavu pro hru.
Jeden ze způsobů, jak studovat hru -- je EKG z 256 elektrod.
Nemám bohužel hravě vyhlížející subjekt, ale umožňuje mobilitu, což omezilo skutečnou studii hry.
Nyní máme scénář hry matka-dítě, který hodláme realizovat.
Ukazuji to zde proto, abych seřadil své myšlenky o tom, co hra zhmotňuje.
Svět zvířat hru zhmotnil.
Vezměme potkany ze světa zvířat, kteří jsou naprogramováni ke hře v určitém období svého dospívání, a hru potlačíte -- potkani piští, bojují, kousají jeden druhého, to je jejich hra.
Pokud v jedné pokusné skupině zamezíte tomuto chování a umožníte ho v druhé pokusné skupině, když pak potkanům ukážete obojek nasáklý kočičím pachem, instinktivně prchají a schovávají se.
Je to chytré -- nechtějí, aby je kočka zabila.
Takže co se stane?
Obě skupiny se schovají.
Skupina, co si nehrála, nikdy nevyleze -- a umře.
Hráči zvolna prozkoumávají okolí a zkoušejí, co se stane.
Cožž mi říká, že alespoň u potkanů -- -- a myslím, že mají stejné neuropřenašeče jako my a podobnou stavbu kortexu -- že hra může být důležitá pro naše přežití.
A -- mohl bych hovořit o mnoha dalších studiích na zvířatech.
Tohle je důsledek herní deprivace. (Smích) Tohle zabralo čas -- musel jsem Homera dostat k nám a udělat fMRI a SPECT a několik EEG, ale je to domácí povaleč a jeho mozek se zmenšil.
Víme, že u domácích i jiných zvířat, pokud je jim odepřena hra, jejich mozek -- ani u potkanů -- se mozek nevyvine normálně.
Program říká, žže opakem hry není práce, ale deprese.
A kdyžž si představíte život bez hry -- žádný humor, flirtování ani kino, žádné hry ani fantazie, a tak dále.
Zkuste si představit kulturu nebo žživot, dospělého nebo jiného člověka, bez hry.
Na našem druhu je jedinečné, že jsme nastaveni k hraní si po celý žživot.
Všichni máme schopnost herních signálů.
Tohoto psa jsem vyfotil před pár týdny na pláži Carmel.
Po tomto chování následuje hra.
Je to úplně jasné.
Základy lidské důvěry jsou založeny na signálech hry.
V dospělosti tyto signály ztrácíme, kulturně i jinak.
To je škoda.
Myslím, žže máme co dohánět.
Zde je Jane Goodall se svým oblíbeným šimpanzem, tvář signalizuje hru.
Část signálního systému pro hru je založena na hlase, tváři, těle, gestech.
Poznáme -- myslím, žže když se dostáváme ke kolektivní hře, pro skupiny je velice důležité získat pocit bezpečí sdílením herních signálů.
Možná toto slovo neznáte, ale mělo by to být vaše biologické jméno a příjmení.
Protože neotenie znamená zachování juvenilních vlastností do dospělosti.
Podle lékařských antropologů a podle mnoha studií jsme nejvíce neoteničtí, nejvíce mladiství, nejpružnější a nejtvárnější ze všech stvoření.
A z toho důvodu i nejhravějšší,
cožž nám napomáhá v přizpůsobivosti.
Rád bych zde zdůraznil způsob pohledu na hru, což je historie hry.
Vaše osobní herní historie je jedinečná, často na to nemyslíme.
Tuhle knihu napsal dokonalý hráč jménem Kevin Carroll.
Kevin Carroll vyrostl ve velmi deprivovaném prostředí: matka alkoholička, otec chyběl, život v centru Filadelfie, černoch, musel se starat o mladšího bratra.
Uvědomil si, že při pohledu z okna na hřiště tam venku se cítí nějak jinak.
Následoval svůj pocit.
A jeho žživot -- proměna jeho života od deprivace a jak by se dalo čekat -- případně vězení nebo smrt -- stal se lingvistou, trenérem týmu 76ers a nyní je motivační řečník.
Hře přičítá sílu transformace celého svého žživota.
Nyní k jiné herní historii, která právě probíhá.
Kdo si pamatujete na Al Gorea v jeho prvním období a pak během jeho úspěšné, ale nenaplněné kandidatury na prezidenta, možná si ho pamatujete jako poněkud toporného a málo sebejistou osobnost, alespoň na veřejnosti.
Při pohledu na jeho historii, v tisku široce dostupnou, se mi zdá, že alespoň z pohledu psychologa -- že většina jeho života byla nalinkovaná.
Léto znamenalo tvrdou práci v horkém Tennessee.
Ze strany svého otce, senátora a z Washingtonu čelil očekáváním.
Ačkoli si myslím, ž že určitě byl schopen hry -- protožže o tom já něco vím -- nebyl tehdy schopen, tak jak umí dnes věnovat pozornost svému vlastnímu nadšení a své vlastní vnitřní touze, což má podle mě základ v naší vnitřní hravé minulosti.
Rád bych vás povzbudil, abyste individuálně pohlédli co nejdál do své minulosti, ažž k nejjasnější, nejradostnější dochované vzpomínce na hru, ať užž je to hračka, narozeniny nebo prázdniny.
Začněte na té emoci stavět, jak je nyní spojena s vaším životem.
Možná zjistíte, žže snad změníte profesi -- což se pár lidem stalo, kdyžž mou radu následovali -- aby cítili více síly díky své hře.
Nebo budete moci obohatit svůj žživot tak, že hru upřednostníte a budete jí věnovat pozornost.
Většina z nás pracuje se skupinami, tuhle jsem dal dohromady, protože „d.school", škola designu ve Stanfordu, díky Davidu Kelleymu a mnoha dalším vizionářům této instituce, nám umožnila sestavit tuto skupinu a vytvořit kurs „„Od hry k inovaci““.
Uvidíte, že tento kurs má zkoumat lidské pojetí hry, něco jako pojetí ledního medvěda a huskyho a její důležitost pro kreativní myšlení: „„zkoumat herní chování, jeho vývoj a biologické základy; aplikovat tyto zásady na designové myšlení, podporovat inovace ve firmách; studenti budou pracovat se skutečnými partnery na designových projektech s rozšířeným použitím.““
Děláme něco takového poprvé.
Asi tak 2 - 3 měsíce, a je to opravdu zábava.
Zde je náš hlavní hrdina, tento labrador, který nás naučil hodně o pojetí hry, a velmi starý a vetchý profesor zde v čele.
A Brendan Boyle, Rich Crandall -- a úplně napravo je Stuart Thompson myslím, žže bude společně s Georgem Smootem nominován na Nobelovu cenu, za neurovědu.
Také tam byl Brendan z IDEO, a my ostatní jsme seděli opodál a sledovali studenty, jak ve třídě aplikují herní principy do praxe.
Jedním z projektů bylo přijít na to, proč jsou schůze a jednání nudné a zkusit s tím něco udělat.
Následuje studentský film přesně o tomto.
Vypravěč: Flow je duševní stav zjevení, kdy je člověk plně zaujat tím, co dělá.
Je charakteristický pocitem vybuzeného soustředění, plného zapojení a úspěchu v průběhu aktivity.
O schůzích jsme zjistili důležitý poznatek, totiž že si je lidé plánují jeden za druhým a naruššují si tak svůj den.
Účastníci schůze nevědí, kdy se dostanou zpět k úkolu, na kterém pracovali předtím.
Ale nemusí to probíhat takto.
(Hudba) Důstojní, vousatí mniši v tomto místě zvaném „d.school““ vytvořili mítink, ze kterého po jeho skončení doslova vylezete.
Svlékněte si ho a můžete se ke mně vracet s klidnou myslí.
Protože až ho budete znovu potřebovat, mítink bude viset ve vaší skříni, doslova.
Nositelný mítink.
Když si ho oblečete, okamžitě máte k dispozici vše potřebné pro zábavný, produktivní a užitečný mítink.
Ale kdyžž ho sundáte -- tehdy se začnou dít věci.
(Hudba) (Smích) (Potlesk) Stuart Brown: Rád bych vás všechny povzbudil, abyste se zaměřili ne na rozdíl mezi hrou a zábavou -- kdy se hře věnujete ve volném čase -- ale aby se váš život naplnil, minutu po minutě, hodinu za hodinou, tělesnými, objektovými, sociálními, fantazijními, transformativními druhy her.
Myslím, žže váš život bude lepší a plnější.
Děkuji vám.
(Potlesk) John Hockenberry: Podle toho, co říkáte, se mi zdá, že by někdo mohl soudit vaši práci jako -- Myslím, žže už jsem to slyšel, v populárních psychologických interpretacích hry, že pro zvířata a lidi je hra jakýmsi způsobem nácviku na aktivity v dospělosti.
Zdá se, že vaše práce ukazuje, že toto je úplně ššpatně.
SB: Ano, nemyslím, že by to tak bylo, protože to vidíme na zvířatech.
Pokud zabráníte kočkám ve hře -- cožž je možné, všichni víme, jak se kočky jen tak poflakují-- byly by pak stejně dobrými ššelmami, i kdyby si nehrály.
Představte si dítě, které si hraje na King Konga, na automobilového závodníka, hasiče, ne ze všech se stanou závodníci nebo hasiči.
Také není souvislost mezi přípravou na budoucnost -- cožž většině lidí postačuje jako poznatek o hře -- a chápání hry jako samostatné biologické entity.
Čtyři nebo pět let jsem sledoval zvířata, cožž opravdu změnilo můj pohled klinického lékaře a nyní chápu, že hra má biologický význam, stejně jako spánek a sny.
Z biologického pohledu na spánek a sny, zvířata spí a mají sny, a procvičují a dělají další věci, které pomáhají paměti a jsou velmi důležitou součástí spánku a snění.
Dalším krokem v evoluci savců a stvoření s „božsky nadbytečnými“ neurony bude hra.
Fakt, že lední medvěd a husky nebo straka a medvěd nebo vy a já nebo já a naši psi můžeme mít tento společný zážitek, ukazuje, žže hra je něco odlišného.
A žže je velmi důležitá v učení a formování mozku.
Takže to není něco určeného jen pro volný čas.
JH: Jak děláte -- jste součástí vědecké komunity, a musíte obhajovat svou existenci na grantech a žádostech jako všichni ostatní -- jak zabraňujete -- a s některými vašimi daty, s tou důkladnou vědou, může být obtížné nakládat.
Jak se bráníte mediální interpretaci vaší práce, nebo vědecké interpretaci jejích aspektů jako v mozartovské metafoře, třeba: „„Á, MRI ukazuje, že hraní rozvíjí inteligenci.
Vezmeme děti, zavřeme je do ohrádek a přinutíme je hrát celé měsíce; ze všech budou géniové a půjdou na Harvard.““
Jak zabráníte lidem, aby takto jednali podle vámi získaných dat?
SB: Myslím, žže jedinou cestou je shromáždit poradce z řad praktiků -- kteří dokáží improvizací nebo šaškováním -- navodit stav hry.
Takže víme, že jde o hru.
No a pak přijde expert na fMRI a Frank Wilson a další typy vědců včetně neuroendokrinologů.
Když se tato skupina zaměří na hru, není lehké je nebrat v potaz.
Bohužel se to dostatečně neprovádělo pro Národní vědeckou nadaci, Národní ústav duševního zdraví, ani nikdo další se na to takto vážně nezaměřil.
Chci říci, žže neslýcháme o rakovině a nemocích srdce a jejich souvislostech se hrou.
A přesto vidíme, že pro přežití je to něco tak základního -- z dlouhodobého hlediska -- jako bádání o základních faktech veřejného zdraví.
JH: Stuarte Browne, děkuji vám.
(Potlesk)
Cestuji po světě a přednáším o Darwinovi. To o čem většinou povídám je Darwinovo zvláštně převrácené usuzování.
Tento název, toto označení, pochází od kritika, dávného kritika, a toto je pasáž, kterou prostě miluji, a chtěl bych Vám ji přečíst.
"V předmětné teorii, Naprostá Ignorance je strůjcem; takže můžeme konstatovat, že základním principem celého systému je, že k vytvoření perfektního a nádherného mechanismu, není třeba vědět, jak jej stvořit.
Tento předpoklad, na základě důkladného prozkoumání zjednodušeně vyjadřuje základní smysl celé teorie, a shrnuje v několika slovech vše, co se pan Darwin snažil pomocí zvláštně převráceného usuzování říci, a to, že Naprostá Ignorance je plně schopná nahradit Nejvyšší Moudrost při procesu tvoření."
Přesně. Přesně. A je to zvláštně převrácené.
Jedna kreacionistická brožura obsahuje tuto krásnou stranu: "Test druhý: Znáte nějakou budovu, která nemá stavitele?
Ano - Ne Znáte nějaký obraz, který nemá malíře?
Ano - Ne Znáte nějaké auto, které nemá tvůrce?
Ano - Ne Pokud jste na některou z výše uvedených otázek odpověděli Ano, uveďte podrobnosti.
A-ha! Chci říct, je to opravdu zvláštně převrácené usuzování.
Mysleli byste si, že dá rozum, aby design měl svého inteligentního designéra.
Ale Darwin tvrdí, že tomu tak není.
Dnes, ale, chci hovořit o jiném podivném Darwinově obratu, který je ze začátku stejně matoucí, ale v určitém ohledu stejně důležitý.
Dá rozum, že máme rádi čokoládový koláč, protože je sladký.
Chlapci chtějí takovéto dívky, protože jsou sexy.
Zbožňujeme děti, protože jsou tak roztomilé.
A samozřejmě nás baví vtipy, protože jsou vtipné.
Tohle všechno je ale obráceně. Vážně. A Darwin nám ukazuje proč.
Začněme u sladkého. Naše chuť na sladké je v zásadě detektor cukru, který se vyvinul, protože cukr obsahuje mnoho energie; a tak jsme naprogramováni, když to řeknu zjednodušeně, mít ho rádi. A proto máme rádi cukr.
Med je sladký, protože ho máme rádi, a ne že "máme rádi med, protože je sladký."
Na medu není nic skutečně sladkého.
I kdybyste se dívali na molekuly glukózy, dokud byste neoslepli, nezjistili byste, proč chutnají sladce.
Musíte se podívat do našich mozků, abyste pochopili, proč jsou sladké.
Takže jestli si myslíte, že nejdřív byla sladkost, a pak jsme se vyvinuli, abychom měli rádi sladké, myslíte pozpátku; prostě špatně. Je to úplně obráceně.
Sladkost se zrodila s naprogramováním, které se vyvinulo.
Na těchto mladých dívkách není nic skutečně přitažlivého.
A je dobře, že není, protože kdyby bylo, matka příroda by měla problém: Jak sakra donutit šimpanze, aby se pářili?
Možná by Vás teď napadlo, že je tady jiné řešení: halucinace!
To by byl jeden způsob, ale je rychlejší metoda.
Prostě naprogramujte šimpanze tak, aby se jim ten pohled líbil. A zjevně se jim líbí.
A o tom to je.
My a šimpanzi jsme se přes šest miliónů let vyvíjeli různými cestami.
My jsme, kdo ví proč, ztratili srst; a oni ne, ať už je důvod jakýkoliv.
Pokud bychom srst neztratili, toto by byla královna krásy.
Naše chuť na sladké je vyvinutá a instinktivní preference pro jídla s vysokým obsahem energie.
Nebyla stvořena pro čokoládové koláče.
Čokoládový koláč je "nadprůměrný podnět".
Tento termín vymyslel Niko Tinbergen, který dělal slavné experimenty s racky, při nich objevil, že oranžová tečka na racčím zobáku -- že pokud ji udělal větší a oranžovější, samice racků do ní klovaly víc.
Byl to pro ně hyper-stimul a oni ho milovali.
Co vidíme například na čokoládovém dortu je, že je to nadprůměrný podnět, který tahá za naše naprogramování.
A existuje mnoho takových podnětů; čokoládový koláč je jeden.
Existuje mnoho nepřirozených podnětů pro přitažlivost.
A dokonce jsou zde nadprůměrné podněty pro roztomilost.
Zde je docela dobrý příklad. Je důležité, abychom milovali děti, a aby nás neodrazovaly například špinavé plíny.
Takže děti musí nějak vyvolat naši náklonnost a péči, a to ony dělají.
A mimochodem, nedávná studie ukazuje, že matkám voní špinavé plíny jejich vlastního dítěte víc plíny cizí.
Takže příroda zde působí na mnoha úrovních.
Pojďme dále - pokud by děti nevypadaly tak jak vypadají, pokud by vypadaly takto, pak by nám právě toto přišlo roztomilé. Říkali bychom: Jejdamane, můžu si ho pochovat?
Toto je ono podivné převrácení.
Tak a teď konečně o vtipnosti. Moje odpověď je, že jde o to samé.
Ale tentokrát je to obtížné, není to hned tak zřejmé.
Proto jsem si to nechal na konec. A nebudu o tom moci říct mnoho.
Musíte myslet evolučně, musíte myslet, a to je dřina, je to špinavá práce, ale někdo to dělat musí. Ale je to tak důležité, že dostáváme silnou vrozenou odměnu, pokud uspějeme.
A já myslím, že jsme našli odpověď, já a někteří mí kolegové.
Jde o nervový systém, který je naprogramován, aby odměnil mozek za to, že dělá těžkou duševní práci.
Náš slogan pro tento názor je, že vtipnost je radost z odstraňování chyb.
Teď nemám čas to tu všechno vysvětlovat, jen řeknu, že pouze některé druhy tohoto ladění jsou odměněny.
To co vlastně děláme je, že používáme humor jako určitý neurovědecký nástroj. Zapínáme a vypínáme humor, tím že ladíme frekvenci vtipu - toto není vtipné ... teď je to vtipnější ...
tak ještě trochu přidáme ... teď už to není legrační. A touto cestou se snažíme dozvědět něco o architektuře mozku, o funkční architektuře mozku.
Matthew Hurley je strůjcem této myšlenky. Říkáme tomu Hurleyův model.
On je počítačový vědec, Reginald Adams je psycholog, a toto jsem já. Společně o tom píšeme knihu.
Mnohokrát Vám děkuji.
Jako módní návrháři máme tu moc, že naše rozhodnutí mění naši kulturu.
Rozhodujeme, kdo vystoupí na našich přehlídkách a v kampaních. A dokonce rozhodujeme, kdo bude veleben a považován za krásného, a kdo ne.
Mít takovou pozici je zodpovědnost.
Lze toho využít k vyloučení některých lidí nebo k posílení jiných.
V době dospívání jsem byla posedlá módou.
Studovala jsem různé druhy módních časopisů v místním obchodě Barnes and Noble.
Být in znamenalo být vysoká, hubená a mít dlouhé lesklé vlasy.
To jsem vnímala jako ideál a moje okolí tento můj názor jen posilovalo.
Abych byla upřímná, je tomu tak dosud.
Chtěla jsem být jako ty modelky, a tak jsem přestala jíst.
Tehdy nastala temná část mého života, porucha příjmu potravy mě pohltila.
Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo počítání každé kalorie a brzké vstávání, abych ještě před školou zvládla uběhnout pár mil.
Trvalo roky, než jsem se konečně osvobodila ze zajetí, ve kterém mě porucha příjmu potravy držela.
A když se to podařilo, moje hlava byla natolik čistá, že jsem mohla přemýšlet nad tím, pro co mám opravdu vášeň.
Módní průmysl už dlouho tvrdě pracuje na tom, aby ustanovil ideál krásy, který oslavuje štíhlé, mladé, bílé, cisgenderové a tělesně zdatné modely.
Ze všech stran nás bombardují fotky modelů upravených ve Photoshopu, na jejichž těle nenajdete žádné póry, faldy nebo strie.
Nedá ani moc práce najít nějaký příklad.
Taková definice krásy je škodlivá, nebezpečná a destruktivní a my se jí musíme okamžitě zbavit.
(potlesk) Jsem ráda, že souhlasíte.
(smích) Jednou z nejhorších věcí, kterou jsem si za ta léta uvědomila, je to, že má zkušenost s poruchou příjmu potravy není neobvyklá.
Vlastně je to naprosto běžné.
Myslím, že existuje studie, podle které je 91 % žen, a pravděpodobně i další genderové skupiny, nespokojeno se svým vzhledem.
Je neodpustitelné, že žijeme ve společnosti, kde je normální nebo očekávané, že budou teenageři vyrůstat s nenávistí vůči sobě samému.
Od 60. let bojujeme za přijetí plnoštíhlosti a autonomii ženského těla.
A nějaký pokrok tu je.
Máme modelky větších velikostí jako Ashley Graham, hudebníky podporující pozitivní přístup k tělu jako Lizzo, která se probojovává do mainstreamu.
(smích) Jsou tu značky jako Area, která spustila kampaně bez photoshopových úprav.
Ale stále nás zaplavují nerealistická očekávání.
Mám ráda tento citát od Lizzo: "Hnutí pozitivního přístupu k tělu vzniklo jen proto, že ten negativní je normou."
Takže, jak se zbavit toho stigma, že vypadáme jinak nebo že nepasujeme do nějaké škatulky toho, co znamená krása?
Věřím, že toho dosáhneme oslavou krásy ve všech různých podobách, směle a bez uzardění.
Ale mnoho módních návrhářů stále posiluje onu úzkou definici krásy.
Jak ve škole, kde se učí navrhovat, tak i v reálném světě, vždy šatí manekýny, které mají velikost 34, nebo skicují na neuvěřitelně protáhlé postavy, jejichž proporce neodpovídají anatomii.
Těla jiných velikostí nejsou při navrhování brána v úvahu.
Nemyslí se na ně.
Takže, pro koho vlastně tito návrháři navrhují?
Ale diskuze o exkluzivitě v módě nezačíná a nekončí velikostí.
Jde o to vidět lidi různých genderových typů, různé tělesné zdatnosti, různého věku, různých ras a etnicit, oslavovaných pro svou vlastní unikátní krásu.
V rámci své návrhářské kariéry jsem založila značku Chromat a jsme odhodláni posílit ženy, lesby i transky #ChromatBABES všech tvarů a velikostí prostřednictvím dokonale padnoucích oděvů pro každé tělo.
Středem zájmu se pro mě staly plavky, a to kvůli tomu, jak moc tenhle kousek prádla ovlivňuje to, jak jsou se sebou lidé spokojení.
Chtěli jsme se zaměřit na oslavu všech typů těla prostřednictvím tohoto kusu oděvu, který bývá zdrojem nejistoty.
Na našich přehlídkách se křivky, celulitida i jizvy nosí se ctí.
Ano, je to módní přehlídka, ale také oslava.
Do módního návrhářství jsem se před 10 lety nepustila proto, abych změnila celou branži.
Ale naši nynější modelové jsou zároveň moji přátelé, kteří žádali, aby mohli být na našich přehlídkách. Pro mnohé jsou moc radikální a pro někoho jsou bohužel stále jiní nebo divní, a tak se z toho stala významná součást toho, co jsme vlastně zač.
Inkluzivita však neznamená nic, pokud jde jenom po povrchu.
Pro lidi v zákulisí, ať jde o fotografa, vedoucího castingu nebo stážistu, kteří tam mají hlavní slovo, je to stejně důležité.
Je nezbytné zapojit do rozhodování různé osoby a vždy je lepší, když se spolupracuje s různými společenskými skupinami, než aby se mluvilo za ně.
A je to důležitý kousek skládačky, o kterém mnozí mladí a začínající návrháři možná nepřemýšlejí, ale najmout trans fotografa či fotografa s nadváhou nebo ženu tmavé pleti jako vedoucí castingu nebo třeba černošku jako vizážistku - ahoj, Fatimo Thomas - která velmi důvěrně chápe, jak je důležité, aby uměla pracovat se všemi odstíny pleti. Je zásadní vytvořit celkově inkluzivní výstup, jako třeba tady.
Jako módní návrháři, kteří se zaměřují na plavky, jsme chtěli přepsat pravidla toho, jaké tělo se hodí do bikin.
Takže jsme najali tým dívčí hlídky, abychom prosadili vlastní pravidla týkající se inkluze a přijetí u bazénu.
Místo "zákaz potápění" a "zákaz běhání", co třeba "oslavujme celulitidu", "zákaz kritizování postav" a "netolerance není tolerována".
To prosazuje naše dívčí hlídka: Mama Cax, Denise Bidot, Geena Rocero, Ericka Hart a Emme, všechno aktivistky samy o sobě.
Vždy jsem považovala za důležité, abychom na přehlídkách a v kampaních představovali různé postavy.
Ale vlastně teprve nedávno se nám podařilo podstatně rozvinout rozsah velikostí.
Naši kolekci plnou křivek jsme poprvé spustili před pěti lety. Byli jsme tak nadšení.
Ale neuspěli jsme.
Nikoho to nezajímalo.
Žádný z našich obchodních domů nenaskladňoval nad velikost L, a pokud snad ano, pak to bylo v budově někde úplně jinde.
Jednou náš prodejní tým dokonce řekl: "Víš, je fakt super, že máte na přehlídkách transmodelky a baculky. Tvoje práce se mi líbí.
Ale když si zákazníci přijdou prohlédnout kolekci pro trh, chtějí nakoupit sen, chtějí vidět něco, čím sami touží být."
Tím pro ně tedy naše modelky nebyly.
Já jsem si ale uvědomila, že je mnohem důležitější, aby byl tento sen přístupnější většímu počtu lidí.
Chci, aby zákazník věděl, že to není jeho tělo, co se má změnit, ale že je to oblečení.
(potlesk) Musí tu být více módních možností ve všech velikostech a všech obchodech.
V roce 2018 konečně zadal Nordstrom objednávku dokonce až do velikosti XXXL.
Znamenalo to pro nás obrovský zvrat, když velký obchod investoval do těchto položek a my jsme se mohli pustit do výroby. Teď máme dokonce i velikosti 4XL, což je asi velikost 56.
Tato investice nám pomohla změnit a přestavět celý náš proces navrhování.
V našem studiu se teď skicují a zkouší návrhy na postavy různých velikostí.
A kdyby tomu učilo více módních škol, bylo by více návrhářů schopno tvořit pro všechny typy postav.
(potlesk) Jako módní návrháři máme tedy za úkol využít svou platformu a rozšířit tuto úzkou a omezující definici krásy.
Mým cílem je, aby dospívající jednou necítili stejný tlak, jakému jsem se snažila přizpůsobit já.
A doufám, že naše práce přispěje k tomu, aby se módní průmysl otevřel a oslavoval celou škálu identit.
Děkuji vám.
(potlesk)
Před sedmnácti lety jsem začal být alergický na vzduch v Dillí.
Můj lékař mi řekl, že kapacita mých plic se snížila na 70%, což mě doslova zabíjelo.
S pomocí Indického Technologického Institutu, Institutu pro energii a zdroje a poznatků NASA jsme objevili, že existují tři obyčejné zelené rostliny, zcela běžné zelené rostliny, s nimiž si můžeme vypěstovat veškerý čerstvý vzduch, potřebný k udržení našeho zdraví při pobytu v uzavřených prostorech.
Rovněž jsme zjistili, že je možné snížit nároky na čerstvý vzduch vháněný do budovy zvenčí, přičemž udržet standart pro kvalitu vzduchu v interiérech.
Ty tři rostliny jsou palma areková, tchýnin jazyk a potos (penízovka).
Botanické názvy vidíte před sebou.
Areková palma je rostlina, která odstraňuje CO2 a mění ho na kyslík.
Na osobu je potřeba čtyř po ramena vysokých rostlin, a pokud jde o péči o rostliny, je potřeba jim otírat listy. V Dillí každý den, a možná jednou týdně v čistších městech.
Rostliny jsme pěstovali na vermikompostu, který je sterilní, nebo v hydroponickém roztoku, a každé tři až čtyři měsíce jsme je vynášeli ven.
Druhou rostlinou je tchýnin jazyk, který je také naprosto běžný, a říkáme mu "ložnicová rostlina", protože konvertuje CO2 na kyslík během noci.
Tady je potřeba šest až osm po pás vysokých rostlin na osobu.
Třetí rostlinou je potos (penízovka), opět velmi rozšířená rostlina; nejlépe se jí daří v živném roztoku.
A tato specifická rostlina zachytává formaldehydy a jiné těkavé chemikálie.
S těmito třemi rostlinami si můžete sami vypěstovat veškerý potřebný čerstvý vzduch.
Dá se říct, že byste mohli být v lahvi uzavřené zátkou, a vůbec byste se neudusili, nepotřebovali byste žádný čerstvý vzduch.
Vyzkoušeli jsme tyto rostliny v naší vlastní budově v Dillí, která má asi 4500 metrů čtverečních, a je asi 20 let stará.
Na 300 osob jsme tu měli přibližně 1200 rostlin.
Naše studie ukázaly, že je 42 procentní pravděpodobnost, že množství kyslíku člověka v krvi stoupne o jedno procento, pokud zůstane uvnitř této budovy 10 hodin.
Indická vláda objevila a publikovala studii aby ukázala, že tato budova je nejzdravější budovou v Novém Dillí.
Studie také ukázala, v porovnání s ostatními budovami, že v ní byla snížená pravděpodobnost podráždění očí o 52 procent, problémů s dýcháním o 34 procent, bolestí hlavy o 24 procent, zhoršení stavu plic o 12 procent a výskytu astma o 9 procent.
A tato studie byla publikována 8. Září 2008, a je k dispozici na webu vlády Indie.
Naše zkušenosti poukazují na úžasný nárůst v lidské produktivitě přes 20 procent užíváním těchto rostlin.
A také snížením energetických nároků v budovách o vynikajících 15 procent, protože potřebujete méně čerstvého vzduchu.
Nyní toto zopakujeme v budově o rozloze asi 160 tisíc metrů čtverečních, která bude mít 60 tisíc rostlin.
Proč je toto důležité?
Je to také důležité pro životní prostředí, protože nároky na energii světa jsou očekávány růst o 30 procent v příští dekádě.
40 procent světové energie se spotřebuje v současnosti budovami a 60 procent světové populace bude žít v budovách ve městech s populací přes 1 milion obyvatel v příštích 15 letech.
A je tu narůstající zájem o život a práci v klimatizovaných místech.
"Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami." řekl Mahátma Gándhí.
Děkuji za poslech.
(potlesk)
Umělá inteligence, jak známo, se míchá do spousty průmyslových odvětví.
Tak třeba zmrzlina.
Jakou spoustu neskutečných nových příchutí bychom mohli vytvořit pomocí pokročilé umělé inteligence?
Dala jsem se dohromady se skupinou programátorů z Kealingovy střední školy, abych našla odpověď na tuto otázku.
Sebrali více než 1600 existujících zmrzlinových příchutí a společně jsme je nacpali do jednoho algoritmu a čekali, co z něj vzejde.
A tohle jsou příklady příchutí, se kterými umělá inteligence přišla.
[Dýňová kopa odpadků] (Smích) [Sliz s arašídovým máslem] [Jahodovo-smetanová choroba] (Smích) To nejsou lahodné příchutě, které jsme doufali získat.
Takže otázka zní: Co se stalo?
Co se pokazilo?
Snaží se nás umělá inteligence zabít?
Nebo se snaží dělat, co po ní chceme, ale má s tím nějaký problém?
Když se ve filmech začne dít něco špatného s UI, je to většinou proto, že se umělá inteligence rozhodla, že už nechce lidstvo poslouchat a má svoje vlastní cíle - děkuji pěkně.
Nicméně ve skutečném světě ta umělá inteligence, kterou máme, není ani zdaleka tak chytrá.
Má výpočetní sílu přibližně jako žížala nebo maximálně jako jediná včela, ale ve skutečnosti spíš méně.
Jak stále získáváme nové poznatky o mozku nám ukazuje, jak moc je umělá inteligence vzdálená skutečným mozkům.
Dneska třeba dokáže UI rozpoznat chodce na obrázku, ale nechápe, co to vlastně chodec je, pro ni je to jenom soubor linek, textur a podobných věcí.
Ale neví, co to vlastně je člověk.
Bude dnešní umělá inteligence dělat to, co po ní chceme?
Bude, když to bude umět, ale může se stát, že neudělá to, co jsme měli na mysli.
Řekněme, že se snažíte vyvinout UI, která vezme tuhle sadu robotích součástek a sestaví z nich robota, který se má dostat z bodu A do bodu B.
Kdybyste se snažili vyřešit tento problém napsáním tradičního počítačového programu, programovali byste instrukce krok po kroku, jak má vzít ty součástky a jak z nich sestavit robota, který má nohy, jak má ty nohy použít, aby se dostal do bodu B.
Ale když používáte umělou inteligenci, tak to funguje jinak.
Neřeknete jí, jak ten problém vyřešit, dáte jí jenom cíl a ona musí sama metodou pokusu a omylu přijít na to, jak toho cíle dosáhnout.
Ukáže se, že UI se tenhle konkrétní úkol snaží vyřešit takto: postaví z dílů věž a pak se skácí tak, že dopadne do bodu B.
V podstatě je to skutečně řešení problému.
Technicky vzato se dostala do bodu B.
Nebezpečí UI není v tom, že by proti nám povstala, ale že bude dělat přesně to, o co jí požádáme.
Vtip práce s umělou inteligencí zní: Jak zformulovat náši úlohu, aby udělala to, co po ní skutečně chceme?
Tady ten malý robot je ovládán umělou inteligencí.
UI navrhla, jak mají vypadat jeho nohy a vymyslela, jak je používat, aby překonala všechny tyto překážky.
Ale když David Ha navrhoval tento experiment, musel v něm nastavit velmi velmi přísné limity, jak dlouhé smí mít ten robot nohy, protože jinak ...
(Smích) A technicky vzato, překonalo to všechny překážky.
Takže vidíte, jak je těžké přimět UI k něčemu tak jednoduchému jako chůze.
Když vidíte, že UI udělá tohle, mohli byste říct, fajn, tohle není fér, nemůžeš se prostě stát věží a pak spadnout, musíš používat nohy a chodit.
Ale pak se ukáže, že to taky nefunguje.
Úkolem téhle umělé inteligence byl rychlý pohyb.
Neřekli jí, že má běžet směrem dopředu, nebo že nesmí používat ruce.
Tohle dostanete, když chcete naučit UI rychle běhat: dostanete věci jako salta a švihlou chůzi.
A to je skutečně běžné.
Podobně jako lezení po zemi.
(Smích) Podle mého názoru by daleko divnější měly být roboti jako Terminátor.
Nabourat se do „Matrixu“ je další věc, kterou UI udělá, když jí dáte příležitost.
Když trénujete UI v simulaci, naučí se dělat věci jako nabourat se do matematických chyb v simulaci a získávat z nich energii.
Nebo si najde způsob, hýbat se rychleji opakovaným padáním na zem.
Když pracujete s UI, není to jako práce s jiným člověkem, daleko více se to podobá práci s nějakou zvláštní přírodní silou.
A je velice jednoduché UI omylem špatně zadat řešený problém. Často si to neuvědomíme do té doby, než se něco stane.
Tohle je můj pokus, chtěla jsem po UI, aby napodobila nátěrové barvy, aby vymyslela nové barvy, přičemž dostala seznam jako tady nalevo.
A UI nakonec přišla s tímto.
[Sindino kakání, lejno, utrpení, pubická šedá] (Smích) Takže vlastně udělala, co jsem si přála.
Jenom jsem chtěla, aby vymysla pro barvy nějaké hezké názvy, ale ve skutečnosti jsem požádala o to, aby napodobila kombinace písmen, které viděla v předloze.
Neřekla jsem jí nic o tom, co ta slova znamenají, nebo že by některá slova možná neměla používat pro názvy barev.
Celý svět jsou pro ni jenom ta data která jsem jí zadala.
Podobně jako s těmi příchutěmi zmrzlin, nezná nic jiného.
Takže jsou to data, kterými často omylem žádáme UI o něco, co nechceme.
Tahle ryba je lín.
Jedna skupina vědců se jednou snažila naučit UI rozpoznávat lína na obrázcích.
Ale když se potom zeptali, kterou část obrázku skutečně používá k rozpoznání té ryby, vyznačila toto.
Ano, to jsou lidské prsty.
Proč by se dívala na lidské prsty, když se snaží rozpoznat rybu?
Jde o to, že lín je ryba, která se loví na udici, takže na spoustě obrázků, kde ji UI při tréninku viděla, ta ryba vypadala takto.
(Smích) Ona nevěděla, že ty prsty nejsou součástí ryby.
Tady vidíte, jak je to těžké, navrhnout umělou inteligenci, která skutečně dokáže pochopit, na co se dívá.
A to je důvod, proč je vývoj rozpoznávání obrazu pro samořiditelná auta tak těžký a proč je spousta selhání samořiditelných aut způsobena tím, že UI byla zmatená.
Chtěla bych zmínit příklad z roku 2016.
Došlo ke smrtelné nehodě, když někdo používal autopilota Tesly, ale místo aby ho používal na dálnici, pro kterou byl autopilot navržen, použil ho ve městě.
A stalo se, že před auto vjel náklaďák a to auto nezabrzdilo.
Umělá inteligence určitě byla trénovaná na rozpoznávání nákladních aut.
Ale problém byl nejspíš v tom, že UI byla trénovaná na rozpoznávání náklaďáků na dálnici, kde lze očekávat, že jsou vidět jenom zezadu.
Na dálnici se nemůže vyskytnout náklaďák ze strany, takže když UI viděla ten náklaďák, tak si nejspíš řekla, že to asi bude dopravní značka a může bezpečně projet pod ní.
Teď přešlap UI z jiné oblasti.
V Amazonu museli nedávno vzdát vývoj algoritmu na třídění životopisů, když zjistili, že ten algoritmus se naučil diskriminovat ženy.
Trénovali ho na příkladech životopisů lidí, které zaměstnali v minulosti.
A z těchto příkladů se UI naučila vyhýbat se životopisům lidí, kteří chodili na ženské univerzity, nebo měli slovo ‚žena‘ někde ve svém životopisu, jako třeba ‚ženský fotbalový tým‘, nebo ‚Společnost ženských inženýrů‘.
Umělá inteligence nevěděla, že neměla napodobovat tuhle konkrétní věc, kterou viděla u lidí.
A technicky vzato dělala to, o co jí žádali.
Jenom ji omylem požádali o špatnou věc.
A tohle se děje s umělou inteligencí stále.
UI může být opravdu destruktivní a nevědět o tom.
UI, která doporučuje obsah na Facebooku nebo YouTube, je optimalizovaná na zvyšování počtu kliknutí a shlédnutí.
Bohužel se ukázalo, že jeden způsob jak toho dosahuje, je doporučovat obsah plný předsudků nebo konspiračních teorií.
Samotná umělá inteligence nemá ponětí, co ten obsah skutečně znamená a nemá ani ponětí o možných důsledcích doporučování takového obsahu.
Takže když pracujeme s UI, je na nás, abychom se vyvarovali problémů.
A vyvarovat se problémů může být otázkou prastarého problému komunikace, přičemž my jako lidé se musíme naučit komunikovat s umělou inteligencí.
Musíme se naučit, co UI dokáže a co nedokáže a pochopit, že se svým malinkatým žížalím mozečkem UI tak úplně nerozumí tomu, o co se ji snažíme požádat.
Jinými slovy, musíme být připraveni pracovat s UI, která není superschopná vševědoucí umělá inteligence ze sci-fi.
Musíme být připraveni pracovat s UI, kterou máme k dispozici dnes.
Dnešní UI je docela dost divná.
Děkuji.
(Potlesk)
Pokud jste stejní jako já, tak toto je to, co děláte o slunečných letních víkendech v San Franciscu: stavíte experimentální drakem poháněné lodě s nosnými křídly schopné cestovat rychlostí více než 30 uzlů.
(55,5 km/h) A uvědomíte si, že ve větru je obrovská síla, která dokáže úžasné věci.
A jednoho dne plavidlo podobné tomuto, pravděpodobně pokoří světový rekord v rychlosti.
Ale draci nejsou jen hračky jako tato.
Draci: Ukážu vám ve zkratce jejich historii a řeknu vám o nádherné budoucnosti, kterou tyto oblíbené dětské hračky mají.
Takže draci jsou více než tisíc let staří, Číňané je používali k vojenským účelům a dokonce pro zvedání lidí.
Takže již tehdy věděli, že dokáží zvednout větší náklady.
Nejsem si jist, proč je v tom muži díra.
(Smích) Roku 1827, muž jménem George Pocock, byl pionýrem v používání draků k tažení vozíků oproti horskému spřežení na anglickém venkově.
Poté samozřejmě na počátku letectví všichni ze slavných vynálezců té doby -- jako Hargreaves, Langley, dokonce Alexander Graham Bell, vynálezce telefonu, který létal s tímto drakem -- tak činili ve snaze pomoct letectví.
Poté přišli tito dva chlápci a lítali s draky, aby vytvořili řídící systém, který by neomezeně zásoboval energií let člověka.
Jsou to samozřejmě Orville a Wilbur Wrightovi, s jejich letadlem zvaným Wright Flyer.
Jejich experimentování s draky vedlo k významné události, kdy došlo ke spuštění a odstartování k úplně prvnímu 12sekundovému letu člověka.
A to bylo fantastické pro budoucnost komerčního letectví.
Ale bohužel, od té doby byly opět draci považováni za dětské hračky.
To bylo do 70. let minulého století, kdy se objevila první energetická krize.
Úžasný muž jménem Miles Loyd, který žil na předměstí San Francisca, napsal klíčovou práci, která byla naprosto ignorována, do vědeckého časopisu Journal of Energy. Byla na téma, jak použít letadlo připevněné na provazu k tomu, aby vytvořilo obrovské množství elektřiny.
Jeho klíčovým objevem bylo to, že samovolně létající křídla mohou proletět více prostoru na obloze a tím vytvořit více energie než větrná elektrárna za určitou časovou jednotku.
Turbíny vyrostly. A nyní mohou dosahovat výšky až 300 stop, (pozn. 91 metrů) ale nemohou sahat výše a ve vyšších výškách je více energie -- až dvojnásobně více.
Vraťme se do současnosti. Stále máme energetickou krizi a současně máme klimatickou krizi. Víte, lidstvo vytváří asi 12 biliónů wattů, nebo jinak 12 terawattů z fosilních paliv.
Al Gore mluvil o tom, proč musíme dosáhnout jednoho z těchto nových cílů, a ve skutečnosti to znamená, že v následujících 30 až 40 letech budeme muset nějakým způsobem vytvořit dalších 10 biliónů wattů čisté energie.
Vítr je druhým největším obnovitelným zdrojem hned po sluneční energii: 3600 terawattů stačí na to, aby více jak 200x pokryl lidské potřeby.
Většina z toho je ve větších polohách nad 300 stop, k jejímuž dosažení zatím nemáme technologii.
Takže toto je úsvit nové éře draků.
Toto je náš testovací prostor na Maui, létající po nebi.
Nyní vám ukáži první samostatný generátor energie, poháněn oblíbenou hračkou každého dítěte.
Abych vám řekl, musíte být robot, abyste s tou věcí dokázali létat tisíce hodin.
Dá vám to celkem zabrat.
Tímto vytváříme asi 10 kilowattů energie -- takže asi dost na to, aby zásobil energií 5 domácností v USA -- jen pomocí draka o něco většího než je toto piáno.
A ta skutečně významná věc na tomto je ta, že vytváříme řídící systém, stejně tak, jak bratři Wrightové, která by umožnila trvalé dlouhodobé létání.
Není problém toto dělat na místech jako je toto.
Takže pro letce draka je to ekvivalentní močení do sněhu -- zanechává své jméno na obloze.
A toto je to, čeho chceme dosáhnout.
Dostali jsme se za dvanáctisekundové kroky.
Pracujeme na přístroji v rozsahu megawattů, který létá ve výšce 2000 stop a vytváří spousty čisté energie.
(pozn. asi 600 metrů) Ptáte se jak velké jsou tyto přístroje?
No, toto papírové letadélko by bylo asi -- ups!
To by možná stačilo na pohánění vašeho mobilního telefonu.
Vaše letadlo Cessna by odpovídalo 230 kilowattům.
A pokud mi půjčíte váš Gulfstrem, odtrhnu mu křídla a vytvořím megawatt.
Když mi dáte 747, vytvořím 6 megawattů, což je více, než vytvoří v současnosti největší větrná elektrárna.
A křídla letadla typu Spruce Goose by vytvořilo 15 megawatt.
To je celkem odvážné, říkáte si.
Souhlasím s vámi. Ale odvážnost je to, co se odehrávalo již v historii.
Toto je továrna na lednice, vytvářející letadla během druhé světové války.
Před druhou světovou válkou vytvářeli 1000 letadel ročně.
K roku 1945 vytvářeli 100 000.
Společně s touto továrnou a 100 000 letadel ročně, můžeme pokrýt celou elektřinu v Americe do asi 10 let.
Takže toto je opravdu příběh o odvážných plánech mladých lidí s těmito sny. Je nás tu spousta.
Mám dostatečné štěstí na to, abych pracoval s 30 z nich.
Myslím si, že bychom měli podporovat všechny sny, těchto dětí, dělající tyto šílené věci.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Zabývám se tématem chudoby více než 20 let a tak je ironické, že problém a otázka, se kterými nejvíce zápasím je, jak vlastně chudobu definovat.
Co to znamená? Často se díváme na podmínky stanovené penězi – lidé vydělávající méně než jeden, dva nebo tři dolary za den.
A přece je chudoba natolik všestranná, že se na příjem musí dívat jenom jako na jednu z proměnných.
Protože ve skutečnosti je chudoba určovaná volbou a nedostatkem svobody.
Měla jsem zážitek, který opravdu prohloubil a osvětlil mé porozumění chudobě.
Bylo to v Keni a ráda bych ho s vámi sdílela.
Byla jsem se svojí kamarádkou fotografkou Susan Meiselas ve slumech v Mathare Valley.
Mathare Valley je jedním z nejstarších slumů v Africe.
Je asi 5 km od Nairobi, je 1,5 km dlouhý a okolo 300 m široký, přičemž přes půl milionu lidí tam žije natěsnaných v malých plechových chatrčích. Generace za generací si je pronajímá, často osm nebo deset lidí v místnosti.
Je to místo známé prostitucí, násilím a drogami. Není lehké v něm vyrůstat.
Když jsme procházely úzkými uličkami, bylo doslova nemožné nešlápnout do čerstvých splašků a odpadu podél malých domků.
Ale zároveň bylo nemožné nevidět lidskou sílu k životu, úsilí a ambice lidí, kteří tam žijí: ženy umývající své děti a peroucí oblečení, které věší ven, aby uschlo.
Potkala jsem ženu, Mamu Rose, která si pronajímala tu malou plechovou chatrč už 32 let a v které žije se svými sedmi dětmi.
Čtyři spí na jedné dvojposteli a tři spí na podlaze z bláta a linolea.
Všem platí školu z prodeje vody ve stánku a z prodeje mýdla a chleba, které má v malém obchůdku uvnitř.
Byl to také den po inauguraci a bylo mi připomenuto, jak je Mathare stále spojeno se světem.
Viděla jsem děti na rozích ulic a ony říkaly: "Obama je náš bratr!"
A já jsem odpovídala: "Obama je můj bratr, takže to dělá i vás mými bratry."
A ony se pobaveně podívaly a pak byly jako: "High five!"
A bylo to tady, kde jsem potkala Jane.
Byla jsem okamžitě zasažena laskavostí a něžností v jejím obličeji a poprosila jsem ji, aby mi řekla svůj příběh.
Začala tím, že mi řekla svůj sen. Řekla: "Měla jsem dva.
Mým prvním snem bylo stát se doktorkou a tím druhým bylo provdat se za dobrého muže, který by zůstal se mnou a s mojí rodinou. Protože má máma neměla manžela a nemohla si dovolit platit školné,
tak jsem se musela vzdát prvního snu a zaměřila jsem se na druhý."
Provdala se, když jí bylo 18, a hned měla miminko.
A když oslavila 20 a čekala druhé, její máma zemřela a manžel ji opustil – vzal si jinou ženu.
Takže byla zpět v Mathare, bez příjmu, bez zvláštních dovedností, bez peněz.
Nakonec se dala na prostituci.
Nebyla organizovaná způsobem, jakým si to často představujeme.
Chodívala v noci do města s dalšími asi 20 dívkami, dívala se po práci a někdy se vrátila zpět s několika šilinky a jindy s prázdnou.
A řekla mi: "Víš, chudoba nebyla tak špatná. Bylo to to ponížení a stud z toho všeho."
V roce 2001 se její život změnil.
Měla přítelkyni, která slyšela o této organizaci Jamii Bora, která půjčovala peníze lidem bez ohledu na to, jak byli chudí, pokud mohli obstarat přiměřené množství v úsporách.
A tak strávila rok, aby si našetřila 50 dolarů a začala si půjčovat a za čas si byla schopná koupit šicí stroj.
Začala šít.
A to se stalo tím, co dělá teď, což znamená chodit do obchodů se secondhandovým oblečením a za asi 3 dolary a 25 centů kupuje staré plesové šaty.
Některé z nich jste možná sami dali.
A ona je přeměňuje s pomocí volánků a stužek a dělá tyto kousky oblečení, které prodává ženám k 16. narozeninám jejich dcer nebo na první svaté přijímání – ty životní milníky, které chtějí oslavit lidé z celého ekonomického spektra.
A ona obchoduje opravdu dobře. Pozorovala jsem ji, jak procházela ulicí a nabízela své zboží. A než jste si toho všimli, už kolem ní byl dav žen nakupujících tyto šaty.
A já jsem přemýšlela, jak jsem ji pozorovala prodávat šaty a také šperky, které dělá, že Jane teď vydělává více než čtyři dolary denně.
A podle mnoha definic už není chudá.
Ale stále žije v Mathare Valley.
A nemůže se odstěhovat.
Žije se vší tou nejistotou, a vlastně v lednu, během etnických nepokojů, byla vyhnána ze svého domova a musela si najít jinou chatrč, ve které by žila.
Jamii Bora tomu rozumí a chápe, že když hovoříme o chudobě, musíme se podívat na lidi po celém ekonomickém spektru.
A tak s trpělivým kapitálem z Acumenu a jiných organizací, s půjčkami a investicemi, které budou dlouhodobé, postaví nízkonákladové bydlení asi hodinu od centra Nairobi.
A oni ho navrhli z pohledu zákazníků jako Jane, trvající na solidnosti a zodpovědnosti.
Takže ona musí zaplatit 10 procent z hypotéky – z celkové částky, nebo asi 400 dolarů v úsporách.
A oni pak upraví její splátky podle toho, kolik platila za pronájem své malé chýše.
Za pár týdnů bude mezi prvními 200 rodinami, které se do této zástavby přestěhují.
Když jsem se jí zeptala, jestli se něčeho bojí nebo jestli jí bude něco z Mathare chybět, řekla: "Čeho bych se bála, když jsem snad už všemu čelila?
Jsem HIV pozitivní. Už jsem se vypořádala s tím vším."
A pokračovala: "Co mi bude chybět?
Myslíš, že mi bude chybět násilí nebo drogy?
Nedostatek soukromí? Myslíš, že mi bude chybět to, že nevím, jestli mé děti přijdou ze školy domů?" Řekla: "Kdybys mi dala 10 minut, má zavazadla by byla sbalená.“
Já jsem odpověděla: "Dobře, ale co tvé sny?"
A ona na to: "Víš, mé sny nevypadají přesně tak, jak jsem si myslela, že budou, když jsem byla holčička.
Ale když o tom přemýšlím, myslela jsem si, že chci manžela, ale co jsem doopravdy chtěla, byla milující rodina. A já miluji své děti z celého srdce a ony mě milují také."
Řekla: "Myslela jsem si, že chci být doktorkou, ale opravdu jsem chtěla být někým, kdo slouží, uzdravuje a léčí.
A tak se cítím požehnaná vším, co mám. Dvakrát týdně chodím a radím pacientům s HIV.
A říkám: 'Podívejte se na mě.
Nejste mrtví. Jste stále živí. A když jste stále živí, musíte sloužit.'" A řekla: „Nejsem lékař, který rozdává pilulky.
Ale možná rozdávám něco lepšího, protože jim dávám naději."
A uprostřed této ekonomické krize, kdy má tolik z nás tendenci propadat obavám, myslím, že bychom se všichni mohli inspirovat od Jane a porozumět, že být chudý neznamená být obyčejný.
Protože když jsou systémy rozbité jako ty, které vidíme ve světě, je to příležitost pro vynalézavost a inovaci.
Je to příležitost skutečně vybudovat svět, v němž můžeme poskytnout služby a zboží všem lidem, takže oni sami mohou dělat rozhodnutí a volby.
Opravdu věřím, že zde začíná důstojnost.
Dlužíme to všem Jane, které na světě jsou.
A co je neméně důležité, dlužíme to sobě.
Děkuji.
(Potlesk)
Asi před pěti lety jsem zažila něco velmi zajímavého.
Šla jsem s manželem nakupovat, tak jako každý druhý den, ale tentokrát jsme objevili tu nóbl kávu, fair trade, dokonce v bio kvalitě, jednodruhovou kávu z Keni, za kterou jsme utratili plno peněz.
A tím to vlastně všechno začalo.
Víte, můj manžel tuhle kávu považoval za mnohem lepší, než je ta naše běžná a mnohem levnější káva, díky čemuž jsem si představila život založený výhradně na luxusní kávě a jak by náš domácí rozpočet explodoval.
(smích) Navíc...
jsem se bála, že by tato investice vyšla vniveč.
A že bychom ani nepoznali žádný rozdíl.
Bohužel, především pro něj, můj muž pozapomněl, že jeho žena je neurovědkyně se specializací na vědu o výživě.
(smích) Tak.
Takže jsem ho ihned podrobila testu.
Byl to takový experiment, kdy jsem manželovi zavázala oči.
(smích) Pak jsem uvařila ty dvě různé kávy a řekla jsem mu, že mu jednu po druhé naservíruji.
S naprostou jistotou popsal můj muž první kávu jako hrubou a hořkou.
Jako takovou tu ideální ranní kávu, která vás má jednoduše probrat svou příšernou chutí.
(smích) Zato ten druhý šálek kávy měl ovocný podtón a byl lahodný.
Taková ta káva, kterou si vychutnáte večer, když chcete relaxovat.
Můj manžel ovšem neměl tušení, že jsem mu nepodala dva druhy kávy.
Dala jsem mu dvakrát tu samou kávu.
(smích) A očividně to nebyla tahle káva, která se náhle z příšerné stala fantastickou.
Ne, tahle změna chuti vznikla v hlavě mého muže.
Kvůli svému předsudku o nóbl kávě vnímal rozdíl v chuti tam, kde žádný rozdíl nebyl.
Takže se mi podařilo zachránit náš rozpočet na domácnost a dobře jsme se zasmáli, hlavně já – (smích) pořád mi nešlo do hlavy, jak jsme mohli zaznamenat dvě tak odlišné reakce na jeden jediný typ kávy.
Proč by můj manžel pronášel tak odvážné tvrzení a riskoval tak, že bude po zbytek života všem pro smích?
(smích) Pozoruhodné je, že podle mě byste udělali totéž.
A to je největší výzva mého oboru, posoudit, jaká skutečnost se skrývá za odpověďmi, které dostáváme.
Protože jak udělat jídlo chutnější, pokud se nedá spolehnout na to, co nám lidé říkají, že jim chutná?
Pojďme se tedy nejprve podívat na to, jak vlastně jídlo vnímáme.
Když vypiji šálek kávy, zaznamenám to prostřednictvím receptorů svého těla jako informaci, která pak v mozku aktivuje neurony.
Vlnové délky světla se mění v barvy.
Molekuly tekutiny jsou rozpoznávány receptory v mých ústech a kategorizovány jako jedna z pěti základních chutí.
Tedy jako slané, kyselé, hořké, sladké a umami.
Molekuly vzduchu jsou zachyceny receptory v mém nose a převedeny na pachy.
A to samé platí pro hmat, teplotu, zvuk a další.
Všechny tyto informace jsou detekovány mými receptory a převedeny na signály, jež si předávají neurony mého mozku.
Informace se pak propojí a integrují, takže můj mozek rozpozná, že jsem právě vypila šálek kávy a že mi chutnala.
A teprve potom, po té těžké práci neuronů si vědomě tento šálek kávy vychutnáme.
A právě o tomto míváme mylnou představu.
Lidé mají tendenci si myslet, že to, co vědomě prožíváme, musí být naprosto skutečným odrazem reality.
Ale jak jste právě slyšeli, existuje mnoho fází neurální interpretace mezi fyzickou věcí a jejím vědomým vnímáním.
To znamená, že tento vědomý prožitek občas realitu vůbec neodráží.
Tak tomu bylo i v případě mého manžela.
Děje se to proto, že některé fyzické podněty bývají tak slabé, že prostě neprolomí onu bariéru a nevstoupí do naší vědomé mysli, zatímco informace, které ji prolomí, mohou být cestou zkresleny našimi skrytými předsudky.
A lidé mají mnoho předsudků.
Jestli si právě říkáte,
že byste to určitě zvládli lépe než můj manžel, že byste bývali ty kávy ohodnotili správně, tak jistým předsudkem trpíte i vy.
Říká se tomu kognitivní slepá skvrna.
Je to tendence považovat se za méně zaujaté, než jsou ostatní.
(smích) Můžeme být předpojatí i vůči předsudkům, jimiž jsme sami postiženi.
(smích) Nesnažím se to nijak zjednodušovat.
V potravinářském průmyslu zase existuje tendence ke zdvořilosti.
To je sklon zkreslovat svůj názor tak, aby byl společensky přijatelný, takže nakonec nedáváte najevo svůj vlastní názor.
A pro mě jako pro vědeckého pracovníka je to výzva, protože když mi někdo řekne, že má rád můj mléčný koktejl s nižším obsahem cukru, opravdu mu chutná?
(smích) Nebo říká, že mu to chutná, protože ví, že ho slyším a chce mi udělat radost?
Nebo chce jen vypadat fit a zdravě.
Těžko říct.
A co hůř, on sám neví, jak to opravdu je.
I kvalifikovaní degustátoři, což jsou lidé, kteří se vysloveně učí rozlišovat vůně a chutě, mohou neobjektivně hodnotit výrobky jako sladší, pokud obsahují vanilku.
Proč?
Určitě ne proto, že by vanilka chutnala sladce,
ale proto, že i tito profesionálové jsou stále jen lidé a stejně jako my jedli v životě hodně dezertů a naučili se spojovat si sladkou chuť s vanilkou.
Takže chuť a vůně a další smyslové vjemy jsou v naší vědomé mysli nerozlučně provázané.
Na jednu stranu toho lze využít.
Můžeme využít tyto vědomé prožitky, využít tuto informaci a těžit z ní tak, že místo cukru použijeme ke slazení výrobků vanilku.
Ale na druhou stranu, ani s tímto vědomým hodnocením nejsem schopna říct, jestli jim ten mléčný koktejl se sníženým obsahem cukru chutnal.
Takže co se s tím dá dělat?
Jak vlastně zjistit, co se za tímto vědomým hodnocením jídla skutečně skrývá?
Klíčem je odstranění bariéry v podobě vědomé mysli a směřování informace přímo do mozku.
A ukazuje se, že lidský mozek skrývá mnoho fascinujících tajemství.
Náš mozek neustále přijímá smyslové podněty z celého těla a mnohé z nich si vůbec neuvědomujeme, jako třeba chuťové podněty, které neustále přijímáme z trávicí soustavy.
A přitom se náš mozek těmito smyslovými podněty řídí.
Bez našeho vědomí ovlivňuje naše chování a může rozšířit naše zornice, pokud zažíváme něco, co se nám líbí.
A pokud bude tato emoce intenzivní, dokonce nepatrně zvýší produkci potu.
Skenováním mozku můžeme nyní tyto informace v mozku hodnotit.
Já jsem konkrétně použila techniku skenování mozku, které se říká elektroencefalografie, zkráceně EEG, což zahrnuje nošení čepice pokryté elektrodami, v tomto případě jich bylo 128.
Každá elektroda pak měří elektrickou aktivitu mozku s přesností až na milisekundu.
Problém však je, že elektricky aktivní není jen mozek, ale také zbytek našeho těla i okolní prostředí, v němž neustále dochází k velké elektrické aktivitě.
Abych provedla svůj výzkum, musím minimalizovat všechen tento šum.
Proto žádám všechny zúčastněné, aby udělali pár věcí.
Nejprve je požádám, aby svou bradu opřeli o podložku, což brání přílišnému pohybu svalů.
Také je žádám, aby při tom zírali do středu počítačové obrazovky, čímž se zabrání přílišnému pohybu očí a mrkání.
A také nechci, aby polykali, proto je žádám, aby vyplázli jazyk nad skleněnou misku, a pak jim nepřetržitě podávám chuťové podněty přímo na jazyk, odkud vše kape do této misky.
(smích) A pak jim jako třešničku na dort ještě dávám bryndák, a to buď růžový nebo modrý, podle jejich přání.
(smích) Takový normální stravovací zážitek, že?
(smích) Ne, samozřejmě, že ne.
A co hůř, nemám kontrolu nad tím, o čem účastníci přemýšlejí, proto musím tento proces s ochutnáváním několikrát opakovat.
Možná zprvu přemýšlejí o obědě zdarma, který jim za účast poskytuji, a potom zase myslí na to, že se blíží Vánoce a co by letos mohli koupit mamince.
Pro každou reakci je však běžná reakce na chuť.
Takže tento proces několikrát opakuji.
Šedesátkrát, abych byla přesná.
A pak reakce zprůměruji, čímž se reakce, jež s chutí nesouvisejí, vyruší.
Pomocí této metody jsme my a další laboratoře zkoumali, jak dlouhý čas uplyne mezi tím, kdy se „jídlo dostane na jazyk“, a okamžikem, kdy náš mozek zjistí, jakou chuť vnímá.
Ukazuje se, že k tomu dochází už během prvních 100 milisekund, tedy asi o půl sekundy dříve, než si to vůbec uvědomíme.
A dále jsme také zkoumali rozdíl v chuti mezi cukrem a umělými sladidly, která nám chutnají velice podobně.
Ve skutečnosti chutnaly až tak podobně, že polovina účastníků jen stěží jejich chuť rozeznala, zatímco druhá polovina ji nerozeznala vůbec.
Ale zajímavé je, že když jsme se podívali na výsledky celé skupiny, viděli jsme, že jejich mozky rozdíl v chuti rozhodně zaznamenaly.
Takže díky EEG a dalším zařízením na skenování mozku, či jiným fyziologickým měřením – potu a velikosti zornic – máme nové brány do našeho mozku.
Brány, které nám pomohou odstranit bariéru vědomé mysli, vidět za hranice lidské předpojatosti a možná dokonce i zachytit podvědomé rozdíly v chuti.
Protože nyní můžeme zjišťovat první reakci lidí na jídlo, a to dříve, než ho začnou vědomě vnímat a než si začnou racionálně odůvodňovat, proč jim to chutná nebo ne.
Můžeme měřit výrazy lidské tváře, můžeme zjišťovat, kam se dívají, můžeme měřit, jak moc se potí, můžeme měřit reakci jejich mozku.
A pomocí všech těchto měření budeme schopni vytvářet chutnější jídla, protože budeme moci zjistit, zda jim vážně chutná mléčný koktejl s nižším obsahem cukru.
A můžeme vyrábět zdravější potraviny, aniž bychom jim ubírali na chuti, protože můžeme měřit reakci na různá sladidla a najít takové, na které lidi reagují podobně jako na cukr.
A navíc můžeme pomoci vytvářet zdravější potraviny, protože můžeme přispět k pochopení, jak ve skutečnosti jídlo vnímáme.
O čemž víme překvapivě málo.
Například víme, že existuje pět základních chutí, ale máme silné podezření, že je jich víc, a pomocí našeho EEG testu jsme skutečně našli důkaz, že tuk kromě toho, že vnímáme jeho texturu a vůni, lze rozpoznat i chutí.
Takže chuť tuku by mohla být novou šestou základní chutí.
A pokud zjistíme, jak náš mozek rozeznává tuk a cukr, což je zatím jen sen, ale nemohli bychom pak jednou připravit mléčný koktejl bez kalorií, který chutná jako ten pravý?
Nebo možná zjistíme, že to nejde, protože podvědomě rozeznáváme kalorie pomocí receptorů v trávicí soustavě.
To uvidíme v budoucnosti.
Naše vědomé vnímání jídla je jen špičkou ledovce našeho celkového požitku z jídla.
A když budeme zkoumat celkový požitek, jak vědomý, tak podvědomý, pak věřím, že zvládneme připravovat chutnější a zdravější jídla pro všechny.
Děkuji.
(potlesk)
Říkal jsem si, že začnu výjevem z války.
Před číhajícím nebezpečím tam téměř nic nevarovalo.
Iráčtí povstalci umisťovali IED, neboli improvizovaná výbušná zařízení, podél cest s ohromnou péčí.
Do roku 2006 se měsíc co měsíc uskutečnilo na 2 500 těchto útoků a byly hlavní příčinou ztrát u amerických vojáků a iráckých civilistů.
Tým, který tyto IED zneškodňuje, se nazývá EOD tým — tým pro likvidaci výbušného arzenálu — a je jen špičkou ledovce amerických snah o likvidaci bomb podél cest.
Každý EOD tým vyjíždí ročně k 600 nahlášeným bombám, takže zneškoďnují zhruba dvě bomby denně.
Pravděpodobně nejlepším důkazem jejich přínosu ve válečném úsilí je, že iráčtí povstalci vypsali odměnu 50 000 dolarů za každou hlavu vojáka z EOD týmu.
Bohužel tato konkrétní výzva neskončila dobře.
Než se voják dostal dostatečně blízko na to, aby uviděl zrádné dráty vedoucí k bombě, explodovala ve vlně plamenů.
V závislosti na tom, jak blízko jste a kolik výbušniny se v bombě nachází, může vás buď usmrtit anebo zranit. Musíte od ní být alespoň na 45 metrů, abyste explozi unikli.
Výbuch je tak silný, že vám dokáže zlámat končetiny, i když vás nezasáhne.
Tenhle voják byl přímo nad bombou.
A když zbytek týmu postoupil až k němu, mnoho toho po něm nenašli. Té noci velitel jednotky vykonal smutnou povinnost a sepsal kondolenci do Spojených států, ve které uvedl, jak těžká ztráta to pro jeho jednotku je a o tom, že ztratili svého nejstatečnějšího vojáka, vojáka, který jim už mnohokrát zachránil život.
A omluvil se, že jej nedokázal přivést zpět domů.
Ale pak se rozhovořil o lepších časech, kdy už nebude docházet ke ztrátám.
„Přinejmenším,“ psal, „když zemře robot, nemusíte psát dopis jeho matce.“
Tahle scéna vypadá jako science fiction, ale na bojištích už je to realita.
V tomto případě byl oním vojákem 20 kg vážící robot nazvaný PackBot.
Dopis od velitele nemířil na nějaký statek v Iowě, jak to bývalo dříve ve starých válečných filmech, ale do firmy iRobot, která je pojmenována podle Asimovova románu a po ne tak dobrém filmu s Willem Smithem a… ehm… (Smích)
Pokud si na to vzpomínáte, v tomto fiktivním světě roboti začali vykonávat běžné domácí práce a následně začali rozhodovat i o životě a smrti.
To je realita, které dnes čelíme.
Promítneme si tady za mnou sérii fotek, na kterých uvidíte opravdové roboty používané v bojích dnes nebo ty, které jsou už ve stádiu prototypu.
To jen tak pro vaši představu.
Dlužno říct, že neuvidíte nic, co by poháněly vulkánské technologie nebo hormony náctiletých čarodějů, nic takového.
Všechno je skutečné. Pojďme se tedy podívat na ty obrázky.
V dnešních válkách a dost možná i v samotných dějinách lidstva se odehrává něco velkého. Americká armáda šla do války v Iráku s hrstkou bezpilotních letounů ve vzduchu.
Teď jich máme 5 300.
Přišli jsme tam s nulovým počtem pozemních bezposádkových systémů. Teď jich máme 12 000.
A odborný termín „killer application“ (průlomová aplikace) nabyl v tomto kontextu nového významu.
Nezapomínejme, že to, o čem mluvíme, je jako Model T od Forda nebo letadlo bratří Wrightů v porovnání s tím, co bude následovat.
Tohle je aktuální stav.
Nedávno jsem se setkal s tříhvězdičkovým generálem letectva, a ten mi řekl, že se v podstatě brzy dostaneme do situace, kdy budou v konfliktech operovat desítky tisíc robotů, a že na těchto číslech záleží, protože nepůjde o desítky tisíc současných robotů, ale o desítky tisíc těchto prototypů a budoucích robotů, protože samozřejmě jedna z věcí, podle níž se technologie řídí, je Moorův zákon, díky kterému můžete dovnitř těchto robotů vměstnat čím dál více výpočetní síly, takže za takových 25 let, pokud bude Moorův zákon nadále platit, budou tihle roboti téměř miliardkrát výkonnější než dnes.
Což znamená, že věci, o kterých se mluví tak akorát na sci-fi konferencích jako je Comic-Con, se budou probírat v mocenských ústředích, jako je Pentagon.
Robotická revoluce je před námi.
Abych byl úplně přesný.
Nemluvím teď o revoluci, kdy byste se museli bát, že se u vašich dveří zjeví guvernér státu Kalifornie v podobě Terminátora. (Smích) Až budou historikové zkoumat toto období, dojdou k závěru, že šlo o jinou revoluci: revoluci ve způsobu boje, podobnou vynálezu atomové bomby.
Ale změna může být ještě přelomovější, protože naše bezposádkové systémy ovlivňují nejen způsob válčení, ale ovlivňují i to, kým je boj veden, a to na zcela zásadní úrovni.
Všechny předchozí přelomy ve válkách, ať už šlo o samopal nebo atomovou bombu, se točily kolem systémů rychlejší střelby, většího dosahu nebo většího výbuchu.
Tohle se samozřejmě týká i robotiky, ale tady se souběžně mění i zkušenost bojovníků a dokonce jejich samotná identita.
Jinak řečeno, 5 000 let starý monopol lidstva na účast ve válkách se hroutí ještě za našeho života. Několik posledních let jsem strávil schůzkami se všemi zainteresovanými, od robotiků po autory sci-fi, u kterých se inspirovali, přes 19leté navaděče bezpilotních letadel, kteří válčí z Nevady a čtyřhvězdičkové generály, kteří jim velí, až po irácké povstalce, kteří jsou terčem jejich útoků, a ptal jsem se, co si o našich systémech myslí. To, co mi přišlo obzvláště zajímavé, nejsou jen jejich příběhy, ale i to, jak jejich zážitky rezonují s dozvuky šířícími se naší společností, naším právním systémem, naší etikou, a tak dále. Ve zbývajícím čase bych rád některé z nich podpořil fakty.
Takže za prvé, budoucnost vedení války, dokonce i té robotické, nebude jen čistě americkou záležitostí.
Spojené státy v současnosti vedou ve vojenské robotice, ale my víme, že v technologiích neexistuje nic takového
jako trvalá výhoda prvního tahu nebo náskok. Jen krátce zvedněte ruku, kolik z vás v této místnosti ještě používá počítač Wang? (Smích) To samé platí i ve válce. Britové a Francouzi vynalezli tank.
Němci přišli na to, jak ho správně používat a my musíme vzít v potaz, že Spojené státy dnes sice vedou, ale existuje dalších 43 zemí, které pracují na vojenských robotech, mezi nimi i všechny ty zajímavé země jako je Rusko, Čína, Pákistán, Írán.
A to ve mně vyvolává ještě větší obavy.
Jak v této revoluci postupujeme vzhledem ke stavu našeho průmyslu, úrovni naší vědy a matematické přípravy na našich školách?
Anebo jinak vyjádřeno, jaký smysl má navyšovat počty vojáků v konfliktech, když jejich zbraně pochází z Číny a software z Indie?
Stejně jako se software stal volně šiřitelným, stalo se to samé i ve vojenství.
Narozdíl od letadlové lodě nebo atomové bomby, k výrobě robotů nepotřebujete obrovské výrobní systémy. Spousta se jich dá koupit v obchodě nebo dokonce vyrobit doma.
Jedna z věcí, kterou jste právě viděli, byl dron Raven, který startuje hodem z ruky. Za tisíc dolarů si ho můžete postavit sami, stejný, jaký používají vojáci v Iráku.
Což vyvolává další vrásky na čele, pokud dojde na válku nebo konflikt. Stejně jako se můžou zabývat modelařinou hodní hoši, můžou to dělat i ti zlobiví.
Tohle propojení robotiky s terorismem bude ohromující, ba přímo znepokojivé a pozorujeme, že už začalo.
V průběhu války mezi státem Izrael a nestátní organizací Hizballáh, vypustil Hizballáh na Izrael čtveřici různých dronů.
Existuje už i džihádistická stránka, ze které můžete na dálku odpálit IED v Iráku, zatímco sedíte doma u svého počítače.
Myslím si, že v souvislosti s tím uvidíme dva probíhající trendy.
V prvním případě dojde k posílení moci jednotlivců vůči vládám, ale vzápětí v tom druhém budeme svědky rozšiřování sféry terorismu.
Jeho budoucnost může spočívat ve zkřížení al-Káidy 2.0 a příští generace Unabomberů.
Nezapomínejte, že dalším aspektem věci je skutečnost, že robota nemusíte přesvědčovat, že na něj po smrti čeká 72 panen, abyste jej přiměli vyhodit se do vzduchu.
Důsledky tohoto faktu se rozšíří i mimo naši politiku. Jedním z lidí, které jsem potkal, byl bývalý zástupce ministra obrany vlády Ronalda Reagana, který to vidí takto: „Mám tyto systémy rád, protože zachraňují životy Američanů, ale bojím se většího vystavení válek tlakům trhu, prostoru věnovaného řečem o hrůzách a šoku z válek, které upozadí diskuze o nákladech.
Lidé ochotněji podpoří nasazení síly, jestliže mají pocit, že to nic nestojí.“
Roboti pro mě symbolizují určité trendy, které už naše státní orgány zaznamenaly, a možná je povedou k jejich logickému vyústění.
Neděláme odvody branců. Nevyhlašujeme války.
Nenakupujeme už válečné dluhopisy.
A nyní jsme v situaci, kdy namísto stále většího počtu amerických vojáků posíláme na nebezpečná místa stroje, v důsledku čehož mohou už tak nízké nároky na vojenskou připravenost spadnout až k nule.
Budoucí války se budou odehrávat také na YouTube.
To proto, že nové technologie nejen že zbavují lidi rizika,
ale rovněž nahrávají vše co vidí.
Tedy nejen že izolují diváka od dění, ale přetvářejí i jeho vztah k válce.
Na YouTube k dnešnímu dni existuje už několik tisíc videonahrávek se záznamem bojů v Iráku, většinu z nich sesbíraly drony.
Může to být přínosné.
Mohlo by to vybudovat vztahy mezi zázemím a válečnou linií jako nikdy předtím.
Ale uvědomte si, že se tak děje v našem podivném, výstředním světě a možnost stahovat si tyto videonahrávky do iPodu nebo Zune zákonitě povede k tomu, že se z toho stane zábava.
Vojáci pro tyto nahrávky mají jméno.
Říkají jim válečné porno.
Typickou ukázku jsem dostal e-mailem, v jehož příloze bylo video s Predatorem útočícím na nepřátelskou pozici. Raketa dopadá, exploze vymrští těla do vzduchu.
Byl k tomu hudební doprovod.
Na pozadí hrála populární písnička „Já chci jen létat“ od Sugar Ray.
To, že toho můžeme vidět více, ale méně to prožívat, rozděluje veřejnost ve vztahu k válce.
Napadá mě sportovní paralela.
Je to stejný rozdíl jako sledovat NBA, profesionální basketbal v televizi, kde jsou sportovci malinkými postavami na obrazovce a být na zápase přímo v hale, kde vnímáte, jak skutečně vypadá dvoumetrový člověk.
Musíme mít stále na paměti, že jsou to jen videoklipy.
Zrovna jako ty sestříhané na ESPN SportsCenter. Postrádají kontext.
Postrádají strategii.
Postrádají lidskost. Válka se stává jen tím, kdo líp zasmečuje a navede bombu.
Ironie toho všeho je v tom, že zatímco se budoucnost válek může týkat stále většího počtu strojů, je to lidská psychologie, která tohle všechno pohání, jsou to naše lidská pochybení, která nás do těchto válek ženou.
Jedním příkladem, který má značný ohlas v politické sféře, je to, co se odehrává v naší velmi konkrétní ideologické válce, kterou vedeme proti extrémistickým skupinám.
Co si myslíme o poselství, které nasazením těchto strojů předáváme a co to pro příjemce skutečně znamená?
Jedním z lidí, se kterým jsem mluvil, byl bývalý člen Bushovy administrativy, který o odosobněné válce prohlásil tohle: „Hraje to ve prospěch naší moci. To, co lidi děsí, je naše technologie.“
Ale když jedete ven a setkáte se s lidmi například v Libanonu, je to úplně jiný příběh. Jedním z těch, se kterým jsem se setkal, byl redaktor novin a když jsme si povídali, přeletěl mu nad hlavou dron, neudržel se a řekl:
„Je to jen další z projevů chladnokrevné krutosti Izraelců a Američanů, kteří jsou zbabělí, protože proti nám posílají bojovat stroje.
Nechtějí s námi bojovat jako opravdoví muži, ale mají z boje strach, takže nám stačí zabít pár jejich vojáků, abychom je porazili.“
Nápadným rysem budoucí války je také nový typ bojovníka a vlastně to redefinuje zkušenost s nasazováním lidí do válek.
Můžete mu říkat kancelářský bojovník.
Jeden z pilotů bezposádkového Predatoru, který nikdy neopustil Nevadu, popsal svoje zkušenosti s bojem ve válce v Iráku takto:
„Do války jdete na 12 hodin, střílíte na cíle, zabíjíte nepřátelské bojovníky a pak nastoupíte do auta a jedete domů a za 20 minut sedíte u kuchyňského stolu a povídáte si se svými dětmi o jejich domácích úkolech.“
Nastolit duševní rovnováhu mezi těmito dvěma zážitky je neuvěřitelně náročné a ve skutečnosti se u pilotů dronů vyskytuje posttraumatický syndrom mnohem častěji než u jednotek fyzicky přítomných v Iráku.
Ale někteří lidé se obávají, že toto rozdvojení povede k něčemu jinému, že je možná mnohem jednodušší uvažovat o válečných zločinech na dálku. „Je to jako videohra.“ Tak mi popsal jeden mladý pilot zneškodňování nepřátelských jednotek na dálku.
Každý, kdo hrál Grand Theft Auto, ví, že ve virtuálním světě děláme věci, které bychom tváří v tvář někomu skutečnému neudělali.
Mnohé z toho, co ode mě slyšíte, znamená, že existuje i odvrácená strana technologických revolucí a že utváří naši současnost a dost možná bude utvářet i naši válečnou budoucnost.
Moorův zákon platí, ale stejně tak platí Murphyho zákony.
Mlha nad bojištěm se nezvedá.
Nepřítel má hlas.
Získáváme neuvěřitelné nové schopnosti, ale zároveň objevujeme a zažíváme nová lidská dilemata. Občas jsou to jen „oops“ momenty, jak to nazval šéf jedné z firem vyrábějících roboty, prostě vám něco nevyjde. O jakých momentech mluvíme v případě válčících robotů?
Občas jsou legrační. Někdy připomínají scénu z filmu „Nejlepší obrana“ s Eddie Murphym, ale odehrávající se ve skutečnosti. Testují tam robota, který je osazen kulometem a během předváděcí akce se začne otáčet a mířit na tribunu s VIP hosty.
Zbraň naštěstí nebyla nabitá a nikdo nebyl zraněn, ale jindy končí takové „oops“ momenty tragicky, jako minulý rok v jižní Africe, kde měl protiletadlový kanon „softwarovou poruchu“, zapnul se a vystřelil, přičemž zahynulo devět vojáků.
Nové vrásky nám dělají vojenské zákony a zodpovědnost. Co uděláme s věcmi jako je masakr nespáchaný člověkem?
Co to je masakr nespáchaný člověkem?
Už jsme měli tři případy útoku Predatora, kdy jsme si mysleli, že jsme dostali bin Ládina, ale ukázalo se, že to byl omyl.
V takovém stavu se právě nacházíme.
A to ještě nemluvíme o ozbrojených autonomních systémech s plným právem k použití síly.
A nemyslete si, že k jejich použití nedojde.
Během svého výzkumu jsem narazil na čtyři různé projekty Pentagonu týkající se různých aspektů tohoto problému.
A tak se nabízí otázka: Jakou to má spojitost s problémy jako jsou válečné zločiny? Roboti jsou bez emocí, takže se nenaštvou, když jim někdo zabije kamaráda.
Nepáchají zločiny ve vzteku nebo z pomsty.
Roboti nemají emoce.
Při pohledu na 80letou babičku na kolečkovém křesle vidí to samé, jako při pohledu na tank T-80: obojí je pro ně jen řadou jedniček a nul.
Takže tu máme otázku, kterou musíme vyřešit: Jak sladíme naše válečné zákony z 20. století, které jsou tak staré, že jsou zralé na odchod do penze, aby odpovídaly technologiím 21. století?
Co říci na závěr, hovořil jsem o tom, co vypadá jako budoucnost války, ale všimněte si, že jsem použil jen skutečné příklady, viděli jste pouze snímky a videa ze skutečného života.
Tohle znamená velkou výzvu pro nás všechny, kteří se spíš než o zdraví strachujeme o to, že z nás robotický vysavač Roomba vysaje život.
Dovolíme, abychom to, co se dnes samo ve válkách odhaluje, stále popírali proto, že to zní jako science fiction?
Postavíme se čelem realitě válek 21. století?
Dopustí se naše generace stejného omylu, jakého se dopustila starší generace v případě atomových zbraní a nebude se zabývat problémy kolem, dokud nebude Pandořina skříňka otevřena?
V tomhle bych se mohl mýlit a tvrdil mi to i jeden robotik z Pentagonu. Řekl: „Neexistují žádné opravdové společenské, etické a morální problémy, pokud jde o roboty.
Alespoň ne do té doby,“ dodal, „dokud stroj nebude opakovaně zabíjet nesprávné lidi.
Pak je to jen důvod k reklamaci výrobku.“
Touto závěrečnou myšlenkou se vlastně můžeme odvolat na Hollywood.
Před pár lety Hollywood shromáždil jména všech nejlepších filmových postav a vytvořil seznam 100 největších hrdinů a 100 největších padouchů v celé hollywoodské historii, postav, které ztělesňovaly to nejlepší a nejhorší z lidské povahy.
Pouze jediná postava se objevila v obou seznamech: Terminátor. Robot zabiják.
To poukazuje na skutečnost, že naše stroje mohou být použity pro dobro i zlo, ale pro mne to poukazuje také na existenci duality v nás lidech.
Tento týden patří oslavám naší kreativity. Naše kreativita dovedla lidský druh ke hvězdám.
Naše kreativita stvořila umělecká díla a literaturu, kterými vyjadřujeme lásku.
A teď využíváme naši kreativitu pro konkrétní účel, abychom stvořili fantastické stroje s neuvěřitelnými schopnostmi a možná jednoho dne stvoříme i zcela nový druh.
Ale jedním z hlavních důvodů, proč tohle děláme, je naše touha navzájem se zničit, takže bychom si měli položit otázku: Jsou to naše stroje anebo jsme to my, kdo je naprogramován pro válku?
Děkuji. (Potlesk)
V roce 2003, kdy jsme přečetli lidský genom, jsme si mysleli, že máme klíč k léčbě mnoha nemocí.
Ale k tomu máme ještě daleko, protože kromě našich genů hraje značnou roli ve vývoji mnoha významných onemocnění i životní prostředí nebo životní styl.
Jedním z příkladů je ztučnění jater, které postihuje přes dvacet procent světové populace, nelze je léčit a vede k rakovině nebo selhání jater.
Takže čtení DNA samo o sobě nám nedává dostatek informací k nalezení účinné léčby.
Na druhou stranu máme v těle i spoustu dalších molekul.
Ve skutečnosti existuje více než 100 000 metabolitů.
Metabolity, to jsou veškeré molekuly, které jsou co do velikosti velmi malé.
Známé příklady jsou glukóza, fruktóza, tuky, cholesterol – věci o kterých slyšíme pořád dokola.
Metabolity se účastní našeho metabolismu.
A jsou také závislé na naší DNA, takže nesou informaci jak o našich genech, tak o našem životním stylu.
Musíme porozumět metabolitům, abychom nalezli léčbu mnoha chorob.
Vždycky jsem chtěla léčit pacienty.
Přesto jsem před patnácti lety odešla z lékařské fakulty, protože mi chyběla matematika.
Brzy potom jsem přišla na tu nejskvělejší věc: Můžu pomocí matematiky studovat medicínu.
Od té doby vyvíjím algoritmy k analýze biologických dat.
Znělo to jednoduše: posbírat data o všech metabolitech v našem těle, vyvinout matematické modely, které by popsaly, jak se data mění vlivem nemocí, a zasáhnout proti těmto změnám.
Pak jsem přišla na to, proč to nikdo neudělal přede mnou. Je to hrozně obtížné.
(smích) V našem těle je spousta metabolitů.
Každý z nich je jiný.
U některých metabolitů můžeme měřit jejich molekulovou hmotnost pomocí hmotnostní spektrometrie.
Jenže vzhledem k tomu, že klidně deset různých molekul může mít stejnou hmotnost, nedokážeme je tím přesně rozpoznat. Kdybyste je všechny chtěli rozpoznat, museli byste udělat více experimentů, které by trvaly desítky let a stály by miliardy dolarů.
Takže jsme vyvinuli platformu na bázi umělé inteligence, která to umí.
Využili jsme vzrůstající množství biologických dat a vytvořili jsme databázi všech dostupných informací o metabolitech a jejich interakcích s ostatními molekulami.
Zkombinovali jsme všechna ta data do obrovské sítě.
Potom z tkání a krve pacientů měříme hmotnosti metabolitů a hledáme ty hmotnosti, které se mění u nemocného člověka.
Ale jak už jsem řekla, nevíme přesně, které metabolity to jsou.
Molekulovou hmotnost 180 může mít glukóza, galaktóza nebo fruktóza.
Všechny mají přesně stejnou hmotnost, ale různé funkce v našem těle.
Naše umělá inteligence bere v úvahu všechny tyto nejednoznačnosti.
Ponoří se do té obrovské databáze a najde, jaké vzájemné provázání látek s naměřenou hmotností způsobuje nemoci.
Z toho, jak jsou provázány, můžeme odvodit, co ta látka se shodnou hmotností je, například těch 180 by tady mohla být glukóza, a především můžeme zjistit, jak změny v glukóze a dalších metabolitech způsobují onemocnění.
Toto nové porozumění mechanismům nemocí nám poté umožní najít efektivní léčbu, která na tyto změny cílí.
A tak jsme založili start-up, abychom přinesli tuto technologii na trh a ovlivnili tak lidské životy.
Teď se svým týmem v ReviveMed pracujeme na vývoji léčby nejvýznamnějších nemocí, kde metabolity hrají hlavní roli, jako je ztučnění jater, protože to je způsobeno hromaděním tuků, což jsou metabolity v játrech.
Jak už jsem zmínila, jedná se o obrovskou epidemii, na kterou není lék.
A ztučnění jater je jenom jeden z příkladů.
Děláme pokroky a hodláme se zabývat stovkami dalších nemocí, na které není lék.
Sbíráním dalších a dalších dat o metabolitech a porozuměním, jak změny v metabolitech vedou k rozvoji nemocí, budou naše algoritmy lépe a lépe umět hledat ty správné léky pro ty správné pacienty.
A dostaneme se blíž k našemu cíli záchraně životů každou řádkou počítačového kódu.
Děkuji vám.
(potlesk)
Bakterie jsou nejstarší žijící organizmy na Zemi.
Jsou tu už miliardy let a vlastně jsou to jednobuněčné mikroskopické organizmy.
Jsou tedy tvořeny jednou buňkou, která má zvláštní vlastnost, má pouze jednu molekulu DNA.
Mají velmi málo genů a genetické informace, do které musí zakódovat všechny svoje vnější znaky.
Bakterie přežívají tím způsobem, že konzumují živiny ze svého prostředí, dorostou do dvojnásobku své velikosti, rozpůlí se a jedna buňka se stane dvěma a tak dále.
Takže rostou a množí se a rostou a množí se - trochu nudný život, ale chci poukázat na to, že tyhle příšerky spolu úžasně interagují.
Chápu, že vy se považujete za lidi a já vás za ně víceméně taky považuji. Tento člověk by měl představovat
obecnou lidskou bytost a všechny ty kolečka v tom člověku jsou buňky, které tvoří vaše tělo.
V každém z nás je zhruba bilión buněk, které dělají z každého z nás to, čím jsme a umožňují nám dělat všechny ty věci, které děláme,
ale pak je tu 10 biliónů bakteriálních buněk ve vás nebo na vás v každém okamžiku vašeho života.
Takže desetkrát více bakteriálních buněk než lidských buněk na lidské bytosti.
A samozřejmě důležitá je hlavně DNA, takže tady jsou všechny ty A, T, G a C, které tvoří váš genetický kód a dávají vám vaše okouzlující charakteristiky.
Máte kolem 30 000 genů.
Jenže se ukazuje, že máte stokrát více bakteriálních genů, které hrají roli ve vás nebo na vás po celý váš život.
Jste přinejlepším z 10% člověk, ale spíše jenom jednoprocentní člověk, v závislosti na tom, který z těchto poměrů se vám líbí.
Vím, že se považujete za lidské bytosti, ale já vás považuji za z 90 až 99 procent bakterie.
(Smích) Tyto bakterie nejsou jen pasivní pasažéři,
jsou neskutečně důležité, udržují nás při životě.
Vytváří na našem těle neviditelné brnění, které nás chrání před vnějším prostředím, takže zůstaneme zdraví.
Tráví naše jídlo, produkují naše vitamíny, dokonce učí náš imunitní systém, jak se bránit proti škodlivým mikrobům.
Takže dělají všechny tyto úžasné věci, které nám pomáhají a jsou nezbytné pro náš život, a nikdy se za to nedostanou do novin.
Ale ví se o nich, protože dělají také hodně špatných věcí.
Na světě je spousta druhů bakterií, které nemají co dělat ve vás nebo na vás a když vás napadnou, budete velmi nemocní.
No a otázka pro moji laboratoř je, jestli chcete myslet na všechny ty dobré věci, které bakterie dělají, nebo na ty špatné věci.
Otázka, kterou jsme si položili, je jak můžou vůbec něco dělat?
Vždyť jsou neuvěřitelně malé,
musíte si vzít mikroskop, aby jste je viděli.
Žijí takový nudný život, jenom rostou a dělí se, a byly vždycky považovány za takové asociální samotářské organismy.
A tak jsme si mysleli, že jsou příliš malé, aby mohly mít význam na své prostředí, pokud by jednaly jen individuálně.
A tak jsme se začali zajímat, jestli neexistuje jiný způsob, kterým bakterie žijí.
Odpověď přišla od jedné mořské bakterie, která se nazývá Vibrio fischeri.
Teď se díváte na člověka z mé laboratoře, který drží baňku tekuté kultury neškodné krásné bakterie, která pochází z oceánu, a nazývá se Vibrio fischeri.
Tato bakterie má speciální vlastnost, vyzařuje světlo, takže vytváří bioluminiscenci, stejně jako světlušky.
Nic tady s těmi buňkami neděláme. Jen jsme v místnosti zhasli a vyfotili jsme je a tohle jsme viděli.
Nebylo pro nás ale zajímavé, že bakterie svítí, ale kdy ty bakterie svítí.
Zjistili jsme, že když je bakterie sama, takže když je ve zředěné suspenzi, tak nezáří. Ale když dosáhly určitého buněčného počtu,
všechny bakterie se rozzářily ve stejný okamžik.
Otázka byla, jak mohou bakterie, tyhle primitivní organismy, rozpoznat, kdy jsou samy a kdy mají společnost a potom něco udělat všechny dohromady.
Zjistili jsme, že to dělají tak, že spolu mluví, mluví spolu chemickým jazykem. Tohle představuje moji bakteriální buňku.
Když je sama, tak nesvítí.
Ale vytváří a vylučuje malé molekuly, které si můžete představit jako hormony, a to jsou tyto červené trojúhelníky.
Když je bakterie sama, ty molekuly jen odplavou a světlo není. Ale když bakterie rostou a dělí se
a všechny se podílejí na vytváření těchto molekul, ta molekula - mimobuněčné množství té molekuly roste spolu s počtem buněk.
A když ta molekula nabude určitého množství, které řekne té bakterii, kolik má sousedů, ona tu molekulu rozpozná a všechny bakterie začnou najednou svítit.
Tak funguje bioluminiscence - všechny spolu mluví těmito chemickými slovy.
Důvod, proč to Vibrio fischeri dělá, je biologický. Jenom malá reklama na zvířata v oceánu:
Vibrio fischeri žije v jedné olihni.
Teď se právě díváte na sepiolu kropenatou,
která byla otočena na záda, a doufám, že vidíte ty dva zářící laloky,
to jsou domovy buněk Vibrio fischeri.
Žijí tam ve vysokých počtech,
ta molekula je tam taky a ony svítí.
Důvod proč ta oliheň takovou vylomeninu snáší, je, že chce právě to světlo. Způsob, jakým tahle symbióza funguje,
je, že tahle malá oliheň žije u pobřeží Havaje, jen v takové mělké vodě asi po kolena.
Je to noční živočich, takže během dne se zahrabe do písku a spí,
ale potom během noci vyleze a loví.
Za jasných nocí, když je hodně světla z hvězd a měsíce, to světlo pronikne skrz hloubku vody, ve které ta oliheň žije, protože je to jenom pár decimetrů vody. Ta oliheň vyvinula clonu,
která může zavřít a otevřít světelný orgán s bakteriemi.
Potom má také detektory na zádech, takže umí vycítit kolik světla z hvězd a měsíce na ni dopadá.
A pak otvírá a zavírá tu clonu, aby množství světla, které vychází ze spodu - které vyzařuje ta bakterie - přesně odpovídalo množství světla, které dopadá na záda té olihně, takže pak oliheň nevrhá žádný stín.
Používá vlastně světlo té bakterie, aby osvětlila sebe sama v obraně proti predátorům, kteří neuvidí její stín a nemůžou tedy vypočítat její dráhu a sníst ji.
Je jako neviditelný bombardér z oceánu.
(Smích) Ale když se nad tím zamyslíte, tahle oliheň má velký problém, protože má tuhle umírající, silnou kulturu bakterií, a nemůže ji udržet.
Takže každé ráno, když vychází slunce, jde oliheň spát, zahrabe se do písku, a pumpou, která je napojená na její cirkadiánní rytmus,
vypumpuje kolem 95 procent všech těch bakterií.
Teď jsou bakterie rozředěné, ta malá hormonální molekula je pryč, takže nedělají žádné světlo -
oliheň to ale nezajímá. Spí v písku. A jak den pokračuje, bakterie se množí,
vylučují tu molekulu a potom začnou svítit v noci, přesně, když to oliheň potřebuje.
Nejdřív jsme přišli na to, jak to ta bakterie dělá, ale potom jsme použili nástroje molekulární biologie, abychom přesně odhalili mechanismus tohoto děje.
A zjistili jsme - takže tohle je opět moje bakteriální buňka - že Vibrio fischeri má protein -
to je ten červený čtverec - je to enzym který tvoří tu malou hormonální molekulu - ten červený trojúhelník.
A jak ty buňky rostou, všechny vylučují tu molekulu do svého prostředí, takže je tam spousta těch molekul. A bakterie mají na svém povrchu také receptor,
do kterého ta molekula zapadá jako klíč do zámku.
Jsou stejné jako receptory na povrchu vašich buňek.
Když ta molekula dosáhne určitého množství - což něco říká o počtu buňek - zapadne do receptoru a buňky dostanou informaci, která jim říká, ať zapnou to kolektivní svícení.
Zajímavé je to proto, že za posledních deset let jsme zjistili, že tohle není jen nějaká anomálie, příslušející nějaké směšné svítící baktérii, která žije v oceánu - ale že systémy, jako je tento, mají všechny bakterie.
Takže teď už chápeme, že všechny bakterie spolu mluví.
Tvoří chemická slova, rozumí těmto slovům, a vytvářejí skupinové vzorce chování, které jsou úspěšné pouze, když všechny buňky jednají současně.
Máme pro to učené jméno, nazýváme to quorum sensing.
Hlasují těmito chemickými hlasy, které se sečtou a potom na to hlasování každý reaguje.
Pro dnešní přednášku je důležité, že existují stovky vzorců chování, které bakterie provádějí takto kolektivně.
Ale pro vás je možná nejdůležitější virulence.
Není to tak, že by se do vás dostalo pár bakterií, které začnou vylučovat nějaké toxiny - jste obrovští, nemělo by to na vás žádný dopad. Jste velikánští.
Teď už víme, že ve skutečnosti se do vás dostanou, čekají a množí se. Sčítají se těmito malými molekulami, a rozpoznají, kdy mají dostatečné množství buněk, takže až začnou být virulentní, budou úspěšné ve zdolání obrovského hostitele.
Bakterie vždy kontrolují patogenitu pomocí quorum sensing.
Tak to funguje. Potom jsme také začali zjišťovat, co to je za molekuly -
myslím ty červené trojúhelníky na mých slidech.
Toto je ta molekula od Vibrio fischeri.
Tohle je to slovo, které používá ke komunikaci.
Potom jsme začali zkoumat ostatní bakterie, a tohle je jenom ždibec molekul, které jsme objevili.
Doufám, že zde vidíte, že ty molekuly jsou si podobné.
Levá strana té molekuly je identická v každém druhu bakterie.
Ale pravá strana je vždy trošičku rozdílná v každém druhu. Uděluje to jednotlivým druhům
specifika pro jejich jazyky.
Každá molekula zapadá do svého partnerského receptoru a do žádného jiného. Takže to jsou soukromé, tajné konverzace.
Tyhle rozhovory jsou pro komunikaci v rámci jednoho živočišného druhu.
Každá bakterie použivá určitou molekulu, která je jejím jazykem, jenž jí dovoluje spočítat její sourozence.
Když jsme se dostali tak daleko, mysleli jsme si, že začínáme rozumět, že bakterie mají sociální chování.
Ale většinu času jsme si hlavně říkali, že bakterie nežijí samy, žijí v neuvěřitelných směsicích se stovkami a tisíci jiných druhů bakterií.
A to je zobrazeno na tomto slidu.
Tohle je vaše kůže.
Tohle je jenom obrázek - mikrofotografie vaší kůže.
Všude na vašem těle to vypadá zhruba takhle,
a vidíte, že tam jsou všechny možné druhy bakterií.
A tak jsme si začali říkat, že jestli se opravdu bavíme o komunikaci bakterií a o sčítání jejich sousedů, nestačí umět se dorozumět jen v rámci vlastního živočišného druhu.
Musí existovat způsob jak provést sčítání ostatních bakterií v této populaci.
Takže jsme se vrátili k molekulární biologii a začali jsme studovat jiné bakterie
a zjistili jsme, že ve skutečnosti bakterie ovládají více jazyků.
Všechny mají systém pro svůj živočišný druh - mají molekulu, která říká "já".
Ale současně s ním mají druhý systém, a který je obecný.
Takže mají druhý enzym, který dává druhý signál a ten má svůj receptor, a tahle molekula je obchodnický jazyk bakterií.
Je používán všemi různými typy bakterií a je to jazyk pro komunikaci mezi druhy.
Takže ve skutečnosti bakterie umí sečíst, kolik je mě a kolik je vás.
Přijmou tu informaci a rozhodnou se jaké úkony vykonat v závislosti na tom, kdo je v menšině a kdo ve většině v jakékoli dané populaci.
A opět jsme se vrátili k chemii a zjistili jsme, co je tou obecnou molekulou - to jsou ty růžové ovály na mém slidu.
Je to velmi malá pětiuhlíková molekula.
Důležité je, že jsme zjistili, že každá bakterie má přesně ten samý enzym a tvoří přesně tu samou molekulu.
Takže všechny používají tuhle molekulu pro komunikaci mezi druhy.
Tohle je bakteriální esperanto.
(Smích) Když jsme se dostali až sem, zjistili jsme, že bakterie spolu mluví tímto chemickým jazykem. Ale začali jsme si říkat, že je tu možná něco
praktického, co by se dalo provést. Řekla jsem vám, že bakterie mají všechno tohle sociální chování,
komunikují spolu těmito molekulami.
Samozřejmě jsem vám taky řekla, že jedna z těch důležitých věcí, co dělají, je iniciace patogenity pomocí quorum sensing.
Řekli jsme si, co kdybychom vytvořili bakterie tak, aby nemohly mluvit nebo slyšet?
Nemohl by to být nový druh antibiotik?
Samozřejmě jste už slyšeli a víte, že nám dochází antibiotika.
Bakterie jsou nyní neuvěřitelně odolné proti lékům a to je kvůli všem těm antibiotikům, které proti nim používáme.
Narušují bakteriální membránu a způsobují, že bakterie nemůže replikovat svou DNA.
Zabíjíme bakterie tradičními antibiotiky a to prosívá odolné mutanty.
A nyní máme samozřejmě tento globální problém infekčních nemocí.
Řekli jsme si, co kdybychom provedli takovou behaviorální modifikaci, stačí vytvořit bakterie tak, aby nemohly mluvit, nemohly se sčítat, a nemohly se stát virulentními.
A to je přesně to, co jsme udělali. Zkusili jsme dvě strategie. První byla, že jsme se zaměřili
na komunikaci v rámci druhu.
Takže jsme vytvořili molekuly, co vypadají tak trochu jako ty opravdové molekuly, které jste viděli - ale jsou trochu jiné. Takže zapadnou do těch receptorů,
a zarazí rozpoznávání té opravdové molekuly.
Tím, že jsme se zaměřili na červený systém, jsme byli schopni vytvořit quorum sensing blokující molekuly, specifické pro druh nebo nemoc.
Udělali jsme to samé i s růžovým systémem.
Vzali jsme tu univerzální molekulu a trochu ji pokroutili, takže jsme udělali antagonisty toho systému pro komunikaci mezi druhy.
Doufáme, že budou použity pro širokospektrální antibiotika, které fungují proti všem bakteriím.
Na závěr vám jenom ukážu tu strategii.
V téhle používám jenom tu molekulu pro komunikaci mezi druhy, ale princip je pořád ten samý.
Jak víte, tak když se bakterie dostane do zvířete, v tomto případě do myši, nezačne být virulentní hned.
Dostane se dovnitř, roste, začíná vylučovat své molekuly pro quorum sensing.
Rozpozná, když má dostatek bakterií a až pak zahájí svůj útok a zvíře zemře.
Byli jsme schopni je nakazit těmito virulentními infekcemi, ale dáváme jim je současně s našimi anti-quorum sensing molekulami -
s těmi molekulami, co vypadají skoro jako skutečné, ale trochu se přece jen liší, což ukazuji na tomhle slidu. Teď víme, že když dáme zvířeti
patogenní bakterii odolnou vůči všemožným lékům - a současně jí dáme naši anti-quorum sensing molekulu, zvíře přežije.
Myslíme si, že tohle je nová generace antibiotik a pomůže nám dostat se, aspoň zpočátku, přes náš velký problém odolnosti vůči antibiotikům.
Takže teď doufám, že víte, že bakterie spolu mluví, použivají chemikálie jako svoje slova, a mají neskutečně složitý chemický slovník, o kterém se teprv začínáme učit.
Samozřejmě to umožňuje bakteriím být vícebuněčné.
Takže v duchu TED dělají věci společně, protože to má velký význam.
Bakterie tedy mají tyto společné vzorce chování, a můžou provádět úkony, které by nikdy nemohly dokázat, kdyby se chovali jen jako jednotlivci.
Také si myslím, že s vámi můžu polemizovat o tom, že toto je vynález mnohobuněčnosti.
Bakterie byly na zemi po miliardy let. Lidé po pár stovek tisíc.
Myslíme si, že bakterie vytvořily pravidla pro vícebuněčnou organizaci.
Myslíme si, že studiem bakterií budeme schopni porozumět lépe mnohobuněčnosti lidského těla.
Víme, že pokud pochopíme principy a pravidla, v těchto primitivních organizmech, máme naději, že budou aplikovatelné na jiné lidské nemoci a lidské chování.
Doufám, že jste pochopili, že bakterie dokážou rozlišit sebe od ostatních.
Použitím těchto dvou molekul umí říct "já" a "ty".
To je samozřejmě, co děláme my, ať už molekulárně, nebo vnějším způsobem, ale já zkoumám ten molekulární způsob.
Je to přesně to, co se děje v našem těle.
Buňky vašeho srdce a ledvin se každý den nepromíchávají, protože se v těle děje neustále tolik chemie, molekuly neustále říkají, kdo je která skupina buněk, a co by mělo být jejím úkolem.
Opět si myslíme, že tohle vynalezly bakterie a vy jste pouze vyvinuli nějaká tlačítka a pípátka, ale všechny principy jsou v těchto jednoduchých systémech, které studujeme.
A poslední věc, opět jen pro zopakování, že to má i praktické využití - vyrobili jsme anti-quorum sensing molekuly, které se rozvíjí v nové typy léků.
A ještě malá reklama na dobré a zázračné bakterie, které žijí na zemi, udělali jsme také pro-quorum sensing molekuly.
Zaměřili jsme se na systémy, které zlepšují práci těch molekul.
Vzpomeňte, že máte 10x více bakteriálních buněk na vás nebo ve vás, které vás udržují zdravé.
Snažíme se totiž také posílit konverzaci bakterií, které s vámi žijí v symbióze, a snaží se vás udržet zdravé. Zlepšujeme ty konverzace, takže bakterie mohou dělat věci, které po nich chceme, lépe, než by je dělaly samy.
Na závěr jsem vám chtěla ukázat mou partu v Princetonu v New Jersey.
Všechno, co jsem vám řekla, bylo objeveno někým z této fotky.
Doufám, že když se učíte, třeba jak funguje příroda - chci jen říct, že kdykoli čtete něco v novinách nebo slyšíte nějakou přednášku o něčem šíleném, co se děje v přírodě, přišlo na to dítě.
Vědu dělá hlavně tahle skupina lidí.
Všichni tihle lidé mají mezi 20 a 30 lety, a jsou motorem, který žene vědecké bádání v téhle zemi.
Jsem opravdu šťastná, že můžu s touhle skupinou pracovat.
Já pořád stárnu a stárnu a oni jsou pořád stejně staří,
je to šílená a nádherná práce.
Chci vám poděkovat za pozvání sem. Je pro mě velké potěšení, že jsem sem mohla přijít.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
Dnes bych vám chtěl povědět o dvou věcech: zaprvé, o vzestupu kultury dostupnosti a za druhé bych měl prosbu.
Takže, vidíme vzestup dostupnosti způsobené rozšiřováním mobilních zařízení, globálně, skrz všechny sociální vrstvy.
Spolu s tímto rozšiřováním mobilních zařízení vidíme očekávání dostupnosti.
A s tím jde ruku v ruce bod třetí, jímž je povinnost - povinnost být dostupný.
Problémem je, že se pořád propracováváme od společenského bodu do místa, kde bude lidem umožněno být dostupný.
Ve skutečnosti je mezi nimi znatelný interval, mezi tím, co jsme ochotni akceptovat -
omlouvám se Hansu Roslingovi. On totiž řekl, že vše, co neužívá opravdové statistiky je lež - ale ten velký interval, který tam je, je jak se s tímto vypořádáme z pohledu společenského bodu.
Vyvinuli jsme tedy určité taktiky a strategie, abychom to zamaskovali.
První z nich se říká "odklonění"
a pokud jste někdy byli na schůzce, kde si tak trochu hrajete na schůzku kuřat, sedíte tam, díváte se jeden na druhého a čekáte, kdy se podívá mimo, a pak rychle mrknete na zařízení.
I když vidíte, že ten pán napravo ho přitom chytl.
"Protažení".
Dobře, tne pán nalevo říká "K čertu s tebou, jdu se mrknout na mobil."
Ale tady ten chlapík napravo praktikuje taktiku protažení.
Jde o to natááááhnutí, tělesné zkroucení, abychom dostali mobil pod desku stolu.
Nebo moje oblíbené "Miluju tě.
Vážně." (Smích) Nic neřekne Miluju tě tak dobře jako "Nech mě najít si někoho jiného, kdo mi není ukradený."
Nebo tahle z Indie.
Můžete ji najít i na YouTube, Pán, který polehává na motorce a přitom smskuje.
Nebo jak tomu říkáme "<u><u></u><u></u></u>, zastav mě, než zas někoho zabiju!"
Tady je ve skutečnosti ten přístroj.
Našli jsme.... (Smích) přímý rozpor - našli jsme přímý rozpor mezi dostupností - a co je možné díky dostupnosti - a základní lidskou potřebou - o které slýcháme hodně - potřebu vytvářet historky, které budeme sdílet.
Vytváření vlastních historek nám jde, ale jen ty, které sdílíme z nás dělají kulturu.
A když s někým stojíte a máte v ruce mobil, ve skutečnosti jakoby jste jim řkali: "Nejsi tak důležitý, jako cokoliv, co se ke mně může dostat díky tomuto zařízení."
Podívejte se kolem sebe.
Někdo zrovna může jedno používat, a účastnit se vícerozměrové schůzky.
(Smích) Naše realita je už míň zajímavá než příběh, který o ní budeme později vyprávět.
Tenhle zbožňuju.
Chudák malá, evidentně je jen věšák - nepochopte to špatně, dobrovolný věšák - ale ta pusa, kterou dokumentují, vypadá, že je tak trochu naprd.
Je to zvuk tleskání jedné ruky.
Takže jak ztrácíme kontext vlastní identity, stává se nesmírně důležité, aby se to, co sdílíme, stalo kontextem sdíleného příběhu, kontextem, ve kterém žijeme.
Příběhy, které vyprávíme - které tlačíme ven - se stávají tím, čím jsme.
Neprojektujeme už jednoduše identitu, ale vytváříme ji.
A to je ta prosba, kterou bych měl na všechny tady v sále.
Vytváříme technologii, která bude vytvářet nové sdílené zážitky, které budou vytvářet nový svět.
A mou prosbou je, prosím, vytvářejme technologie, které lidi polidští, nikoliv naopak.
Děkuji vám.
Jazyky nevymírají přirozeně.
Lidé opouští své mateřské jazyky, protože jsou k tomu donuceni.
Často jde o politický tlak.
V roce 1892 tvrdil americký generál Richard Henry Pratt, že zabití domorodých kultur je jedinou alternativou k zabíjení domorodců.
„Zabijte indiány,“ řekl, „ale muže ušetřete.“
A přesně to vláda až do roku 1978 činila, brala domorodé děti jejich rodinám a nutila je chodit na internátní školy, kde jim dali anglická jména a byly trestané, pokud mluvily svým jazykem.
Asimilace byla vzdáním holdu genocidě.
Dnes tu máme 7 000 živých jazyků, ale jen pár z nich uznala vlastní vláda nebo je podporováno online.
Lidi z valné většiny kultur globalizace neskutečně odcizuje.
Znamená to vzdát se vlastního jazyka kvůli jazyku někoho jiného.
A pokud nedojde ke změně, mohlo by v průběhu 80 let zmizet kolem 3 000 jazyků.
Ale věci se mění.
Po celém světě oživují lidé jazyky svých předků a znovu budují svou kulturu.
Podle toho, co víme, rekultivace jazyků začala počátkem 19. století, kdy se za vzestupu antisemitismu židovské komunity obrátily k jazyku svých předků, hebrejštině, jako prostředku kulturního obrození.
A i když ležela přes 1 000 let ladem, dobře se dochovala v knihách o židovském náboženství a filozofii.
Židovští aktivisté ji studovali a učili hebrejsky své děti, čímž po téměř 100 generací vychovali první rodilé mluvčí.
Dnes je to mateřský jazyk více než pěti milionů Židů.
Aspoň pro mě, asimilovaného anglicky mluvícího člena židovské diaspory, je to pilíř kulturní suverenity.
Po dvou tisících let jsme stále zde.
Donedávna bylo oživení hebrejštiny anomálií.
Jen pár jazyků je tak dobře zachovaných, jako byl ten náš, a vznik Izraele, prvního židovského státu po více než tisíci let, poskytl místo pro každodenní používání hebrejštiny.
Jinými slovy, většina kultur nedostala tutéž příležitost.
(video) Dobrý večer, já jsem Elizabeth a žiji v Cornwallu.
To byla kornština, původní jazyk Cornwallu, který je dnes technicky hrabstvím v jižní Anglii.
Na počátku 20. století bojovali kornští aktivisté za svou kulturu.
Ten jazyk ležel přes 100 let ladem, ale oni použili staré knihy a hry, aby své děti naučili kornsky.
Nicméně tato nová generace kornsky mluvících lidí byla rozptýlena po celém Cornwallu a nemohla svůj jazyk volně používat.
V 90. letech 20. století byla kornština nanovo probuzena, ale nedařilo se jí.
Ale počátkem 21. století se kornsky mluvící kontaktovali online a využili digitálního prostoru, aby mohli denně mluvit kornsky.
Od té doby organizují každý týden nebo každý měsíc akce, na nichž se mohou setkávat a mluvit na veřejnosti.
Některé školy dnes kornštině učí.
Jsou tu nápisy v kornštině, reklamy na zmrzlinu, Wikipedie a dokonce i memy.
(smích) (smích) A když je jejich jazyk zase v provozu, lidem z Cornwallu se dostalo uznání jako keltskému národu po boku Irska, Skotska a Walesu.
Čelili stoletím násilné asimilace a říkali: „Nejsme anglickým hrabstvím.
Jsme lidé s vlastními právy.
A stále jsme tu.“
A nejsou jediní.
Kmen Tunica-Biloxi v Lousianě obnovuje svou pradávnou řeč.
(video) Jmenuji se Teyanna.
Mí přátelé mi říkají „Tichá Bouře“.
Začalo to v 80. letech 20. století, kdy Donna Pierite se svou rodinou začala jezdit do Baton Rouge a New Orleansu, kde si kopírovali staré slovníky uložené v univerzitních archivech.
Jejich cílem bylo studovat jazyk tunica, naučit ho děti a podělit se o něj s komunitou.
Dnes stojí za renesancí tunicy.
Od roku 2014 je v integrovaných třídách skoro 100 mluvících tunicou a podle sčítaní v roce 2017 přibylo 32 nových plynně mluvících, někteří z nich, jako třeba Donnina dcera Elisabeth, učí tunice své děti.
Tihle noví mluvčí vytvářejí nový obsah, videa na Facebook a rovněž memy.
(smích) (smích) (smích) A čím více publikují, tím více dalších inspirují k tomu, aby se zapojili.
Členka kmene, která bydlí v Texasu, nedávno napsala Elisabeth na Facebooku a ptala se, jak se řekne „požehnej této zemi“.
Chtěla to kvůli zahradní tabuli, aby mohla svým sousedům ukázat, že je její kultura živá a že se jí dnes daří.
Hebrejština, kornština a tunica jsou jen třemi příklady z obrovské vlny jazykového aktivismu napříč kontinenty.
A ať jsou to jersejsky mluvící z Normanských ostrovů nebo ti z Nairobi, kteří ovládají keňskou znakovou řeč, všechny komunity, které pracují na zachování nebo navrácení jazyka, mají jednu věc společnou: média, díky kterým mohou svůj jazyk sdílet a vyučovat mu.
A protože je internet na vzestupu a média přibývají a jsou stále dostupnější, uchovávání a navracení starodávných jazyků je teď reálnější než dříve.
A jaké jsou vaše původní jazyky?
Mými jsou hebrejština, jidiš, maďarština a skotská gaelština, ačkoli jsem vyrůstal s angličtinou.
Mám štěstí, protože všechny tyto jazyky jsou dostupné online.
Konkrétně hebrejština už byla nainstalovaná v mém iPhonu, je podporovaná Google překladačem, má i automatické opravy.
A i když váš jazyk možná není tak široce podporován, chci vás povzbudit, abyste pátrali, protože existuje možnost, že ho někdo někde začal šířit online.
Navrácení vašeho jazyka a přijetí vaší kultury je silným nástrojem, jak být ve věku globalizace sám sebou, protože jak jsem se nedávno naučil hebrejsky říct, „'nḥnw 'dyyn k'n“ ‒ stále jsme zde.
Děkuji.
(potlesk)
AlloSféra je tři patra vysoká železná koule umístěná v bezdozvučném sále.
Můžete si ji představit jako velký dynamicky se měnící digitální mikroskop, který je připojený k superpočítači.
Uvnitř je most pro 20 výzkumníků, kteří se zde mohou kompletně ponořit do svých dat.
Představte si, že by tým fyziků mohl stát uvnitř atomu, slyšet a vidět rotující elektrony.
Představte si, že by se skupina sochařů mohla procházet mezi atomovými vazbami, a takto sochat své dílo.
Představte si, že by tým chirurgů mohl vlétnout do mozku, tak jako by šlo o normální svět, vidět tkáně jako krajinu, slyšet úroveň hustoty krve jako hudbu.
Tak přesně toto jsou příklady výzkumu, který je a bude prováděn v AlloSféře.
Ale nejprve si povězme trochu o skupině umělců, vědců a inženýrů, kteří zde společně pracují.
Já jsem skladatelka s orchestrálním výcvikem, a také vynálezce AlloSféry.
Společně s kolegy specializujícími se na vizuální umění mapujeme komplexní matematické algoritmy, které se vizuálně a zvukově rozvíjejí časem a prostorem.
Naši kolegové vědci v těchto informacích hledají nové vzorce.
A naši inženýrští kolegové staví jeden z největších dynamicky proměnných počítačů používaných pro tento způsob zkoumání dat.
Vezmu vás na průlet pěti výzkumnými projekty AlloSféry. Začneme u makroskopických biologických dat, a skončíme až u rotujících elektronů.
První projekt se jmenuje AlloMozek [AlloBrain].
Jde o náš pokus o kvantifikování interakcí, jimiž spolu komunikují části mozku, a při tom být svědky něčeho nádherného.
Právě prolétáte mozkovou kůrou mého kolegy.
Našim vypravěčem jsou skutečná fMRI data, zvukově a vizuálně zmapovaná.
Mozek je nyní světem, kterým můžeme létat, a na který můžeme působit.
Můžete zde vidět 12 inteligentních počítačových agentů, tady ty malé obdélníky, které prolétají mozkem společně s námi.
Měří úrovně hustoty krve.
A zvukově nám je sdělují.
Vyšší hustota znamená více aktivity v dané části mozku.
V podstatě nám tito agenti o hustotě zpívají, čím vyšší tón, tím větší hustota.
Nyní se přesuneme od skutečných biologických dat k biogenerujícím algoritmům, které v naší nadcházející vědecko-umělecké prezentaci tvoří umělou přírodu.
V této prezentaci nám biogenerující algoritmy pomáhají porozumět samogeneraci a růstu. Toto je velice důležité výzkum zabývající se nanosvětem.
Pro umělce tvoříme nové světy, které mohou být poté prozkoumány.
Tyto generativní algoritmy s postupem času rostou, vzájemně se ovlivňují a komunikují jako roj hmyzu.
Naši badatelé tyto data také ovlivňují, například vkládáním bakteriálních kódů, což jsou počítačové programy, a tím umožňují těmto stvořením další růst.
Nyní se přesuneme z biologického a makroskopického světa, do světa atomů. Nyní prolétáme atomovými mřížkami.
Toto jsou skutečná data z mikroskopie atomárních sil od mých kolegů z Centra pro svit a energii pevných látek,
kteří objevili novou vazbu, nový materiál pro transparentní solární panely.
Prolétáme skrz 2000 mřížek atomů kyslíku, vodíku a zinku.
Tady vidíte vazby tvaru trojúhelníku.
Tvoří je čtyři modré atomy zinku vázané na jeden atom vodíku.
Vidíte tok elektronů, který jsme my umělci vygenerovali pro vědce.
Toto jim umožňuje najít uzly vazeb v jakékoliv mřížce atomů.
Myslíme si, že jde o nádherné strukturální umění.
Zvuky, které zde slyšíte, jsou skutečnými emisními spektry atomů.
Namapovali jsme spektra na zvuky. Takže vám zpívají.
Kyslík, vodík i zinek mají každý svoji vlastní hudební signaturu.
Nyní se přesuneme ještě hlouběji. Přesuneme se z mřížky atomů k jednomu jedinému atomu vodíku.
Pracujeme společně z kolegy fyziky, od kterých jsme dostali matematické výpočty [časově závislé Schrödingerovy rovnice v trojrozměrném prostoru].
To, co zde nyní vidíte, je superpozice elektronu na spodních třech orbitách atomu vodíku.
Můžete vidět a slyšet, jak se elektron pohybuje.
Ty bílé tečky jsou pravděpodobnostní vlny, které ukazují, kde se elektron v této tří-orbitální konfiguraci v daném časoprostorovém okamžiku nachází.
Za okamžik se přesuneme ke konfiguraci se dvěma orbity. Zde si všimněte pulzování.
Nyní můžete mezi zvuky slyšet určité vlnění.
Jde vlastně o světelný zářič.
Jakmile začne zvuk pulzovat, naši fyzici jsou schopni poznat, kdy bude emitován foton.
Začínají v těchto kalkulacích objevovat nové matematické struktury.
A více a více tak rozumí kvantové matematice.
Ponořme se nyní ještě hlouběji. Pojďme se podívat na rotaci jednoho elektronu.
Toto je poslední projekt, který vám dnes ukážu.
Naši kolegové v Centru pro kvantové výpočty a spintroniku měří pomocí laserů nesoudržnosti během rotace elektronu.
My jsme vzali tyto informace a vytvořili z nich matematický model.
To, co tady vidíte a slyšíte, je kvantový tok informací.
Toto je velice důležité pro další krok v simulacích kvantových počítačů a dalších výpočetních technologií.
Ukázala jsem vám krátké příklady, které by vám měly dát určitou představu o práci, kterou děláme na Kalifornské Univerzitě v Santa Barbaře. Práci, která přivádí umění, vědu a inženýrství, do nového věku matematiky, vědy a umění.
Doufáme, že všichni co jste tady, se přijdete na AlloSféru podívat,
a inspirujete nás v našem hledání o nových způsobech, kterými je možno tento unikátní přístroj použít.
Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Tashka Yawanawá: (ostrý výdech) (ostrý výdech) (ostrý výdech) (ostrý výdech) (zpěv) (zpěv končí) (ostrý výdech) Jsem Tashka Yawanawá.
Jsem tu se svou ženou.
Pocházím z komunity Yawanawá, která žije ve státě Acre v brazilské Amazonii.
Dojet sem trvá několik dní.
Právě zazněla píseň, která nás měla spojit s duchem deštného pralesa.
Od pradávných časů žijí moji lidé na území Yawanawá.
Na přírodu máme holistický pohled.
Věříme, že příroda patří celému lidstvu.
A my lidé Yawanawá pokládáme životní prostředí, prales, za živé.
Ale všechno je vždy výzva.
Hlavně teď, protože mnozí asi víte, že Amazonie hoří.
To se dotýká nás všech.
Zničení Amazonie neovlivní jen domorodé obyvatele, jsme totiž všichni propojeni.
Cokoliv udělá moje komunita, pokud vše spálíme, následky pocítíte i zde, až začne na vánoce sněžit.
Pokud to znečistíte tady, pocítíme následky, až u nás bude pršet.
Říkal jsem, že všichni patříme do jedné globální vesnice.
Říkal jsem, že Amazonie patří lidstvu a že se lidstvo musí starat o svět stejně, jako to dělají domorodci.
A z tohoto důvodu je dnes na čase se probudit, sjednotit.
My, lidé Yawanawá, svůj díl plníme.
Staráme se o Matku Zemi.
A teď bude mluvit moje žena.
Laura Yawanawá: Jsme zde se smutkem v srdcích.
Usmívám se, ale moje srdce pláče, protože spousta našich lesů je ničena.
Jen vám chci předat poselství.
Tahle krize nabízí lidstvu dvě možnosti.
První možnost je, že napomůžete zničit a vyhladit všechny naše lesy a kultury s nimi spojené.
Anebo tuto krizi proměníme v příležitost posílit původní obyvatele, podpořit původní obyvatele a zachránit prales a tamní kultury.
A jak toho můžete docílit?
My, lidé Yawanawá, jsme si určili plán našeho rozvoje, což je naše strategie, která určuje postup, jak ochránit naše území.
Staráme se o 200 000 hektarů pralesa.
Teď mu ale hrozí nebezpečí.
Plán ukazuje postup na záchranu našeho území, naší biodiverzity, naší kultury, našeho vzdělání.
Vyzývám vás všechny, vyzývám všechny firmy, vyzývám všechny vlády, všechny občanské společnosti, aby naslouchaly domorodým obyvatelům, aby se vrátily zpátky k našim kořenům.
Žijeme tu už mnoho... po mnoho století.
A snažili jsme se křičet do světa, že musíme chránit naše teritorium, naši přírodu.
A vy nás nikdy neposloucháte.
Nikdy.
Myslím, že tato krize učí lidstvo, že je na čase nás poslouchat a podpořit domorodé obyvatele přímo, přímo podpořit jejich iniciativy.
To je poselství, které vám chci předat.
Domorodí obyvatelé mají odpověď a pokud chcete zachránit Amazonii, musíme jednat teď.
TY: (ostrý výdech) (potlesk)
Je to celkem jednoduché. Tady je 9 pravidel, na která jsem přišel za 35 let lezení.
Většinou jsou dost základní.
Číslo jedna: Nevzdávajte to -- velmi osvědčená metoda.
Ale opravdu -- často přemýšlíte, že to vzdáte dávno předtím, než to vzdá vaše tělo.
Takže držte se a napadnou vás celkem neobvyklá řešení.
Číslo dvě: Neváhejte.
Toto je lezení na "tření" v Tuolumne Meadows v Yosemitské vrchovině.
Lezení na tření nemá žádné výrazné hrany.
Lezete na malých jamkách a hrbolech ve skále.
Největší tření máte v momentu, kdy položíte ruku nebo nohu na skálu.
A od toho momentu prakticky padáte.
Takže pohyb je dobrý. Nezastavujte se.
Pravidlo číslo tři: Plánujte.
Toto je cesta Naked Edge (Nahá hrana), v kaňonu El Dorado u Boulderu.
Tento horolezec je v posledním úseku.
Je přesně tam, kde jsem spadl.
Pod ním je asi 300 metrů vzduchu.
Všechny těžké úseky už má za sebou.
Často se stane, že úporně plánujete: "Jak se dostanu přes tu nejtěžší část? Jak se dostanu přes tu nejtěžší část?"
A co se stane?
Dostanete se do posledního lehkého úseku.
A dojde vám pára. Toho se vyvarujte.
Musíte plánovat, jak se dostat až nahoru.
Nezapoměňte, že musíte být schopný dokončit každý jednotlivý krok.
Toto je cesta s názvem Dike Route (Hrázová cesta) na Pywiack Dome, v Yosemitské vrchovině.
Zajímavá je tím, že není až tak těžká.
Ale když jdete jako první, v nejtěžším místě vám hrozí asi 30-ti metrový pád na desku pod tupým úhlem.
Musíte se proto soustředit.
Nechcete se zaseknout uprostřed jako Coleridgův Kubla Khan.
Musíte pokračovat.
Pravidlo číslo pět: Naučte se odpočívat.
Je fascinující, jak nejlepší lezci dokážou i v nejextrémnějších situacích dostat své tělo do pozice, ve které si oddychnou, dají se dohromady, zkoncentrují se, a pokračují.
Toto je cesta v Needles, rovněž v Kalifornii.
Strach dokáže být fakt otrava, protože se nestoustředíte na to, co děláte.
Soustředíte se na důsledky selhání toho, co děláte. Každý jednotlivý krok si vyžaduje vaši plnou pozornost a soustředění, pokud má být účinný.
V lezení na to lidé často jdou přímočaře. Jdou po nejnápadnějším řešení.
Toto je Ďáblova věž ve Wyomingu, sloupcovitý čedičový monolit, který asi většina z vás zná z "Blízkých setkání".
Tady většinou spároví lezci vtěsnají ruce a nohy a začnou hned lézt.
Spáry jsou příliš úzké na vtěsnání špičky, takže jediný způsob lezení, je vložit prsty do spáry a "lezením na sokolíka" se tahat nahoru.
Pravidlo číslo osm: Síla nezaručuje vždy úspěch.
Celých 35 let jsem byl horolezecký průvodce a učil jsem na umělých stěnách a tak, to nejdůležitější co jsem se naučil je, že chlapi budou stále zkoušet shyby.
Začínající chlapi to tam namakají, dostanou se do výšky 5 metrů. Vždyť vědí jak udělat 15 shybů, ne? A pak jim prostě dojde pára.
Ženy jsou daleko vyvovnanější, protože je ani nenapadne, že by mohly udělat 100 shybů.
Přemýšlejí, jak přesunou váhu na nohy, což je v podstatě přirozené. Nosí nás celý den.
Rovnováha je nezbytná, takže přeneste váhu na nohy, které jsou vaším nejsilnějším svalem.
A na závěr je tu pravidlo číslo devět.
Na toto pravidlo jsem přišel, když jsem neplánoval spadnout, ale přesto jsem spadl asi 12 metrů a zlomil si žebro.
Jakmile víte, že se to má stát, musíte zvážit, jak se pustit, protože to je to podstatné, aby se vám nic nestalo -- jak spadnete do lana nebo, pokud lezete bez lana, jak spadnout někam, kde můžete pád kontrolovat.
Takže, nedržte se až do trpkého konce.
Mockrát díky.
(Potlesk)
Jsem tady, abych vám řekl africký příběh úspěchu.
Před rokem a půl, čtyři z pěti plnoprávných členů Ushahidi to ve svahilštině znamená svědectví byli následovníci TED.
Před rokem jsme měli v Keni povolební násilnosti.
A v tomto čase jsme vytvořili prototyp, asi v průběhu třech dní, systém, který umožňoval komukoliv s mobilním telefonem poslat informaci a zprávu o tom, co se děje v jeho okolí.
Vzali jsem do úvahy, co jsme věděli o Africe, standardní zařízení mobilní telefon, náš společný jmenovatel, a odtud jsme začali.
Dostali jsem zprávy jako je tato.
To je jen několik z nich ze 17. ledna minulého roku.
A to byl náš systém nevyvinutý. Byl velmi jednoduchý.
Bylo to aplikace, který využívala informace získané od lidí a my jsme je dali do naší mapy.
Ale potom jsme se rozhodli, že potřebujeme udělat i něco navíc.
Museli jsme vzít, co jsme už měli a vytvořit z toho platformu, která by bylo použitelná kdekoliv na světě.
A tady je tým vývojářů z celé Afriky, kteří jsou v současnosti členi týmu, z Ghany, Malawi, Keni.
Jsou tam dokonce i Američani.
Vytváříme je pro smartphony, atk aby to bylo použitelné i v rozvinutých zemích stejně jako v rozvojových zemích.
Uvědomujeme si, že je toto pravda.
Jak to funguje v Africe, tak to bude fungovat kdekoliv.
A tak jsem to nejdříve budovali pro Afriku a následně pro jiné kouty země.
Nyní to bylo nasazené v Demokratické republice Kongo.
Nevládní organizace to využívají po celé východní Africe. Malé nevládní organizace vytváří svoje vlastní malé projekty.
Právě minulý měsíc to bylo nasazené Al Jazirou v Gaze.
Ale o tom jsem vám nechtěl vyprávět.
Jsem tady, abych vám řekl o další velké věci protože to, na co jsme přišli je, že máme kapacity na posílání zpráv o událostech od očitých svědků, o tom, co se děje v reálném čase.
Jsme svědci událostí jako nedávno v Bombaji. Je to o mnoho jednodušší posílat zprávy jak to všechno přijímat.
Je tak tolik informací ... co s tím uděláte?
To jsou zprávy z Twitteru za tři dny, zahrnující jen Bombaj.
Jak rozhodnete o tom, co je důležité?
Jaké je úroveň věrohodnosti toho, na co se díváte?
Na co jsme přišli je, že je tam velký podíl zahozených krizových informací jen proto, že je tam pro nás příliš mnoho informací, abychom s tím něco udělali.
Co nás ve skutečnosti doopravdy trápí, jsou tyto první tři hodiny.
To, na co se díváme jsou první tři hodiny.
Jak tedy naložíme s informacemi, které přicházejí?
Nemůžeme pochopit, co se právě děje.
Lidé na zemi okolo světa jsou stále zvědaví, a snaží se zjistit, co se děje.
Ale nevědí. Takže to, co jsme vytvořili, Ushahidi, je filtr tohoto množství informací.
Vidíte to i na Twitteru. Dostáváte přehnaně mnoho informací.
Takže máte mnoho informací.
To je výborné. Ale co teď?
Myslíme si, že je to něco zajímavé, co můžeme udělat.
Máme malý tým, který na tom pracuje.
Myslíme si, že můžeme doopravdy vytvořit davový filtr.
Vezměte dav a aplikujte ho na dané informace.
Hodnocením a znovuhodnocením od různých lidí, kteří podali informaci můžeme dostat přesnější výsledky a vážené výsledky.
Tím pádem dokážeme lépe hodnotit pravděpodobnost něčeho, co je pravda a nebo ne.
Toto je druh inovace, který, celkem upřímně - je zajímavé, že pochází z Afriky.
Pochází z míst, které byste nečekali.
Od mladých, inteligentních vývojářů.
A je tu okolí, které se to rozhodlo vybudovat.
Takže děkuji.
A jsme velmi rádi, že jsme součástí TED rodiny.
(potlesk).
První polovina 20. století byla naprostou katastrofou v oblasti mezinárodních vztahů, politickou pohromou.
Začalo to první světovou válkou, poté přišla Velká hospodářská krize, druhá světová válka, a nakonec vzestup komunismu v mnoha zemích.
A každá z těchto událostí rozdělila svět na znepřátelené tábory.
Stavěly se zdi, politické a obchodní, přepravní, komunikační, železné opony, které rozdělily lidi a národy.
Až ve druhé polovině 20. století jsme se pokusili dostat z této propastné situace.
Obchodní bariéry se začaly hroutit.
Vezměte si například cla. Ty se ze 40ti procent postupně snížily k necelým 5ti procentům.
Svět se změnil a zglobalizoval.
Co z toho plyne? Znamená to, že se rozšířila spolupráce mezi národy. Svět se stal místem spolupráce.
Zhroutily se i dopravní bariéry.
Tak například v roce 1950 lodě obvykle přepravovaly 5 až 10 tisíc tun zboží.
Dnes je to až 150 tisíc tun. A stačí k tomu jen malá posádka, a přesto se zboží vyloží rychleji než kdy předtím.
I komunikační bariéry byly odstraněny. A tady nemusím nikomu připomínat co znamenal nástup internetu.
A samozřejmě, padla železná opona a s ní i politické rozdělení světa.
Všechny tyto změny pro svět znamenaly mnoho.
Došlo k růstu obchodních aktivit.
A teď několik málo číselných údajů.
V roce 1990 představoval dovoz z Číny do Spojených států 15 miliard dolarů.
V roce 2007 to bylo 300 miliard dolarů.
Na tom všem je snad nejpozoruhodnější to, že počátkem 20. století se skutečně poprvé v moderních dějinách ekonomický růst začal šířit do téměř celého světa.
Čína, jak jsem se již zmínil, počátkem roku 1978, v době smrti Maa, vykazovala růst 10 procent ročně.
Rok po roce, naprosto neuvěřitelné.
Nikdy předtím, nebylo v lidských dějinách tolik lidí schopno vymanit se z tak velké chudoby jako v Číně.
Čína je světově nejúspěšnější zemí v boji proti chudobě za poslední tři desetiletí.
V Indii k tomu došlo o něco později, v roce 1990 začala zdejší ekonomika také růst obrovským tempem.
Příjmy se v té době pohybovaly kolem necelých tisíc dolarů ročně.
A za posledních 18 let se téměř ztrojnásobily.
Ekonomika rostla tempem 6 procent za rok.
Naprosto neuvěřitelné. Subsaharská Afrika, nicméně, patří k těm částem světa, kde k růstu nedošlo téměř vůbec.
A tragédii afrických zemí ilustrují následující data.
Růst byl negativní.
Nová generace je ještě chudší než ta předchozí. Někdy i chudší než dvě generace nazpět.
Ale na přelomu 20. a 21. století a počátkem 21. stolet byl v Africe zaznamenán růst.
A já se domnívám, že máme důvod k optimismu. Já totiž věřím, že to nejlepší teprve přijde.
Proč si to myslím?
Protože nejprogresivnějším faktorem růstu jsou nové nápady.
A zde mám na mysli ty produkty, za nimiž stojí vysoké náklady na výzkum a vývoj, výrobní náklady jsou však nízké.
Právě takové nápady jsou v první řadě motorem růstu.
Nové nápady mají ohromný potenciál.
Myslím, že to byl Thomas Jefferson, kdo toto dobře vystihl.
Řekl: "Tomu, kdo ode mě převezme nápad, se dostane rady, aniž bych se tak já stal bezradným.
Tak jako ten, kdo od mé svíce světlo zažehne, má světlo, aniž by mě tím o světlo připravil."
Nebo, řečeno jinak, jablko nasytí člověka, ale nápad může nasytit svět.
To ale není nic nového, zvláště pro diváky TEDu.
To je přesně ten model, kterým se TED řídí.
Nové ale je, že čím více bude funkčních nápadů, tím větší růst můžeme očekávat.
A to je důvod proč obchod a globalizace jsou čím dál důležitějším a mocnějším nástrojem, který povede k růstu ještě většímu, než jaký pozorujeme dnes.
A to bych rád vysvětlil otázkou.
Představte si, že existují dva druhy nemocí. Jedna z nich je vzácná, druhá je zcela běžná. Nejsou-li však léčeny, obě jsou stejně zhoubné.
Kdybyste si museli vybrat, kterou z nich bystě měli raději? Tu běžnou nemoc nebo tu vzácnou?
Tu běžnou. Myslím, že to je zcela správné. Proč? Protože na běžné nemoci existuje mnohem větší množství léků než na ty vzácné.
A důvodem je ekonomický podnět.
Samotný vývoj nového léku stojí přibližně stejně, bez ohledu na to, zda uzdraví tisíc nebo 100 tisíc lidí.
Návratnost je však mohem větší, pokud lék uzdraví milion lidí.
Ekonomický podnět pro vývoj nových druhů léků je tím větší, čím větší je počet nemocných.
Jinak řečeno, čím větší trh, tím více životů lze zachránit.
Takto viděno, čím větší chudoba, tím větší podnět s ní něco dělat.
Zamyslete se nad tímto: kdyby Čína a Indie byly tak bohaté jako jsou dnes Spojené státy, trh pro léky proti rakovině by byl 8krát větší.
K tomu zatím nedošlo, ale jsme už na cestě.
Čím více bude bohatých zemí, tím větší bude i poptávka po těchto lécích.
Tím více podnětů pro výzkum a vývoj, což je dobré pro celý svět.
Vetší trhy vytvářejí více podnětů k nejrůznějším nápadům. Ať už se jedná o software, počítačový čip, nebo nový design.
I hollywoodské akční filmy mají vyšší rozpočet než komedie. To protože je snažší přeložit akční film do cizích jazyků pro zahraniční diváky. Trh pro tento druh filmů je větší.
Proto se vyplatí zvýšit investice a rozpočty.
Pokud je tedy větší trh i větším podnětem pro nové nápady, jak takový podnět maximalizovat?
Řešením je jeden světový trh, globalizace.
S oblibou říkám, že nápady jsou od toho, aby se sdílely, takže jeden nápad by mohl sloužit jednomu trhu, světu.
Jeden nápad, jeden svět, jeden trh.
Jak jinak lze vytvářet nové nápady?
Globalizací, obchodem.
To je jedna možnost.
A další?
Zvýšit počet kreativních lidí.
Ti jsou všude na světě.
Umělci, inovátoři, přednášející, kteří tu hovořili přede mnou.
Zaměřím se teď na vědce a inženýry, protože o nich tady mám k dispozici čísla a já mám čísla rád.
V současné době představují vědci a inženýři méně než desetinu jednoho procenta světové populace.
(smích) Spojené státy jsou v této oblasti na předním místě.
Velká část těchto lidí tedy žije v USA.
Spojené státy ale toto svoje přední místo začínají ztrácet.
A za to jsem rád.
To je moc dobře.
Je pozitivní sledovat, že už nejsme na špičce, protože USA a několik dalších rozvinutých zemí nesly břímě celé oblasti rozvoje a výzkumu příliš dlouho.
Považte ale toto: kdyby byl zbytek světa tak bohatý jako USA, měli bychom 5krát více vědců a inženýrů, kteří by svými nápady obohacovali svět.
Za příklad dávám skvělého indického matematika, Ramanujana.
Kolik takových matematiků se dnes v Indii plahočí na polích, a sotva se uživí, a přitom by mohli nasytit svět?
Ano, zatím k tomu nedošlo.
Ale stane se to během tohoto století.
Skutečnou tragédií 20. století bylo toto: představíme-li si lidstvo jako obrovský počítač, jako systém paralelně funkčních procesorů, největší tragédií bylo, že miliardy procesorů prostě nefungovaly.
Během toho století začala fungovat Čína,
zapojila se Indie,
a začíná se rozjíždět Afrika.
Jeden Einsten se během tohoto století narodí v Africe.
Tady je několik číselných údajů z Číny.
V roce 1966 studovalo v Číně méně než milion studentů za rok. V roce 2006 už to bylo 5 milionů.
Zamyslete se nad tím.
Když jedna země bohatne, prospěch z toho máme všichni.
Neměli bychom mít strach z toho, že jiná země bohatne.
Je to něco, o co bychom měli usilovat. Bohatá Čína, Indie, Afrika.
Potřebujeme, aby se zvýšila poptávka po dobrých nápadech. Růst trhů, o kterém jsem mluvil před chvílí, a větší zdroj nápadů pro svět.
Odtud tedy pramení důvody mého optimismu.
Globalizace přispívá k růstu poptávky po nápadech, jako ekonomický podnět pro nové nápady.
Investice do vzdělání rozšiřují nabídku kreativních nápadů.
Vezmete-li totiž v úvahu světové dějiny, máte více důvodů být optimisty.
Od počátků lidstva do 15. století se ekonomický růst pohyboval kolem nuly.
Od 15. do 18. století je možné sledovat jakýsi minimální růst. V rámci století to ale bylo méně než se v současnosti očekává za rok.
V 19. století to bylo něco kolem jednoho procenta.
Ve 20. století něco málo přes 2 procenta.
Ve 21. století by to mohlo celkem snadno být 3.3 procent a více.
I při takovém růstu by se v roce 2100 světové HDP na osobu vyšplhalo na 200 tisíc dolarů.
To sice není číslo srovnatelné s HDP na jednoho Američana, což bude brzy přes milion. Jedná se o světové HDP na osobu, tedy 200 tisíc dolarů.
To není nemožné.
My se toho nedožijeme.
Ale naše vnoučata pravděpodobně ano.
A měl bych dodat, že se jedna o spíše skromný odhad.
Kurzweilian by to považoval za ponurou předpověď.
Pro něj by toto bylo želví tempo ekonomického růstu.
(smích) Co když však nastanou problémy?
Co taková velká hospodářská krize?
Zamysleme se nad tím společně.
Vezměme v úvahu HDP na osobu mezi roky 1900 a 1929.
Představte si, že jste ekonom v roce 1929, a chcete předpovědět ekonomický růst Spojených států, aniž byste věděl, že přijde ekonomický kolaps. Aniž byste si uvědomoval, že přijde největší ekonomická katastrofa přinejmenším 20. století.
Co byste tak asi předpověděli?
Kdyby se vaše předpověď zakládala na datech mezi roky 1900 a 1929 vypadala by zhruba následovně.
Byla by to celkem optimistická předpověď, založená na rozkvětu 20. let.
Co se tedy stalo?
Ekonomika se zhrtoutila, pak se ale vzpamatovala.
Ve druhé polovině 20. století byl růst dokonce vyšší než by kdo mohl předvídat na základě poloviny první.
Růst tedy může nakonec proměnit i to, co se zdá být skutečně velkou hospodářskou krizí.
Dobře. A co dál?
Ropa. Ropa byla velice důležitým tématem.
Když jsem dopisoval tuto řeč, cena ropy se pohybovala kolem 140 dolarů za barel.
A otázka tedy zněla takto: "Snaží se nám Čína vypustit rybník?"
(smích) A je na tom něco pravdy, v tom ohledu, že existují takzvané vyčerpatelné zdroje. S ekonomickým růstem poroste i poptávka po nich.
Myslím si však, že divákům tady nemusím vysvětlovat, že vyšší cena ropy nění nutně negativní záležitost.
Navíc, jak jistě víme, jedná se nám spíše o zdroj energie než o ropu samotnou.
Se zvyšující se cenou ropy poroste i zájem investovat do nových zdrojů energie.
To dokládají i následující údaje.
Když se zvyšuje cena ropy, zvyšuje se i zájem o energetické patenty.
Svět je mnohem lépe připraven překonat nárůst cen ropy dnes, než byl kdykoliv předtím, přesně z tohoto důvodu.
Jeden nápad, jeden svět, jeden trh.
Optimistou jsem a zůstanu jím, pokud se budeme držet následujícího: globalizace světových trhů, rostoucí spolupráce mezi národy, a investic do vzdělání.
Spojené státy zde hrají zvláště důležitou roli, tím, že přispívají ke globalizaci vzdělávacích systémů. Americký systém je otevřený studentům z celého světa. To je ona svíce, k níž si ostatní studenti přicházejí pro světlo.
Rád bych tu znovu připomněl, co řekl Jefferson.
"Ten, komu světla se dostane z naší svíce, světlo má, a našeho světla přitom neubývá."
Ale Jefferson neměl tak docela pravdu, nebo snad ano?
Pravda je, že když mají světlo i oni, najednou je tu více světla pro všechny.
To je můj optimistický pohled.
Šiřte nápady a pomáhejte tak šířit světlo.
Děkuji vám.
(potlesk)
Minulý rok jsem na TEDu představil LHC.
A slíbil jsem, že se vrátím poreferovat o tom, jak toto zařízení funguje.
Tak jsem tu. A pro ty, kteří zde nebyli, LHC je největší vědecký experiment, který kdy byl proveden - má obvod 27 kilometrů.
Jeho úkolem je vytvořit podmínky, které tu panovaly méně než jednu miliardtinu vteřiny po začátku vesmíru - a to až 600 milionkrát za vteřinu.
Je to rozhodně ambiciózní.
Tohle je to zařízení pod Ženevou.
Uvnitř detektorů snímáme obrázky těchto zmenšenin Velkých třesků.
Na tomhle jsem pracoval já. Je to detektor nazývaný ATLAS - 44 metrů do šířky a 22 metrů v průměru.
Tady je působivá fotka ATLASu během jeho konstrukce, takže můžete vidět rozměry.
Desátého září minulého roku jsme zařízení poprvé zapnuli.
A z ATLASu jsme získali tento obrázek.
To vyvolalo v kontrolní místnosti velké oslavy.
Je to obrázek prvního svazku částic, který prošel celým okruhem LHC, až k místu záměrné srážky, která vyvolala spršku částic, kterou detektor zachytil.
Jinými slovy, když jsme 10. září viděli ten obrázek, věděli jsme, že zařízení funguje a to je velký úspěch.
Nejsem si ale jistý, jestli to vyvolalo větší rozruch než toto, což měl možnost vidět každý, kdo se toho dne podíval na titulní stránku Google.
To znamená, že jsme učinili jak kulturní, tak vědecký dopad.
Asi o týden později jsme začali mít se zařízením problémy, které souvisely s dráty, jak zde vidíte - s těmito zlatými dráty.
Tyto dráty vedou, za plného provozu, 13 tisíc ampérů.
Možná jsou mezi Váma pozorní inženýři, myslící si: "Ne, to nevedou, na to jsou příliš malé."
Ale oni mohou, protože když jsou ochlazené, tak jsou tím co nazýváme supravodiče.
Takže na mínus 271 stupních - chladněji než je vesmírný prostor mezi hvězdami, tyto dráty mohou vést takový proud.
Na jednom ze spojů, mezi devíti tisíci magnety v LHC byl výrobní defekt.
Takže dráty se trošku zahřály a těch 13 tisíc ampérů najednou začalo mít elektrický odpor.
Toto byl výsledek.
Je to ještě o něco víc působivější, když zvážíte, že ty magnety váží přes 20 tun a pohly se skoro o 30 centimetrů.
Poškodili jsme asi tak 50 magnetů.
Takže jsme je museli odstranit, což jsme udělali.
Důkladně jsme je prohlédli a opravili.
Všechny jsou teď zpět na cestě do podzemí.
Na konci března bude LHC znovu jako nový.
Zapneme ho a očekáváme, že kolem června nebo července budou první data a budeme pokračovat v našem pátrání, jaké jsou stavební kostky vesmíru.
Teď se samozřejmě - tak trochu - nad touto poruchou znovu roznítila debata o hraničních hodnotách vědy a techniky. Je jednoduché ji vyvrátit.
Myslím, že fakt, že je to tak obtížné, fakt, že překonáváme sami sebe, je hodnota kterou přínáší věcí jako je LHC.
Přenechám závěrečná slova anglickému vědci Humphrey Davymu, který, jak ho já podezřívám, bránil zbytečné experimenty jeho chráněnce - jeho chráněnec byl Michael Faraday. Řekl toto: "Nic není tak nebezpečné pro vývoj lidské mysli, jako předpoklad, že náš vědecký pohled je konečný, že v přírodě již nejsou další záhady, že naše vítězství jsou vybojována a že tu nejsou již žádné nové světy, které lze dobít.
Děkuji.
(Potlesk)
Divíte se někdy, proč jsme obklopeni věcmi, které nám pomáhají dělat vše rychleji, rychleji a rychleji?
Rychleji komunikovat, ale také rychleji pracovat, rychleji platit, rychleji cestovat, najít si rychleji partnera, rychleji vařit, rychleji uklízet, a to vše v jednu a tutéž chvíli?
Jaký to je pocit, když do každé hodiny toho musíte nacpat co nejvíc?
Moje generace Američanů řadí rychlost téměř mezi lidská práva.
Někdy mi přijde, že naše minimální rychlost je Mach 3.
Jen o vteřinu pomaleji a už se bojíme, že ztrácíme konkurenceschopnost.
Už i má generace si však začíná klást otázku, zdali jsme my pány rychlosti, anebo zda rychlost ovládá nás.
Pracuji jako antropoložka v RAND Corporation, a zatímco mnoho antropologů studuje starobylé kultury, já se zaměřuji na ty soudobé a na to, jak se adaptujeme na všechny změny, které se ve světě odehrávají.
Nedávno jsem spolu s inženýrem Seifu Chondem začala zkoumat rychlost.
Zajímalo nás, jak se lidé éře zrychlování přizpůsobují a jaké to má dopady na bezpečnost a politiku.
Jak by mohl náš svět vypadat za 25 let, pokud se nynější tempo změn bude nadále zvyšovat?
A co by to znamenalo pro dopravu, vzdělávání, komunikaci, výrobu, zbrojní průmysl, nebo dokonce pro přirozený výběr?
Přinese nám rychlejší budoucnost více bezpečí a produktivity?
Anebo nás učiní zranitelnějšími?
V našem výzkumu lidé přijímali zrychlování jako nevyhnutelný proces, který přináší jak vzrušení, tak určitou ztrátu kontroly.
Bojí se, že pokud by zpomalili, riskovali by, že budou překonáni.
Tvrdí, že by raději vyhořeli než zrezivěli.
Přesto se zároveň obávají, že by rychlost mohla narušit jejich kulturní tradice a smysl domova.
Nakonec i ti, kdo stojí v celé honičce na pozicích vítězů, připouštějí, že se cítí poněkud nesví.
Spatřují ve zrychlování proces rozšiřující mezeru mezi majetnými, kteří si kamkoli doletí letadlem, a mezi nemajetnými, kteří zůstávají v digitálním zapomnění.
Ano, máme dobrý důvod předvídat, že budoucnost bude rychlejší, ale uvědomila jsem si, že v rychlosti je určitý paradox, a podobně jako všechny paradoxy nás to učí o povaze lidské zkušenosti ve své absurditě i komplexnosti.
Prvním paradoxem je, že rychlost zbožňujeme a její intenzitou jsme přímo uchváceni.
Naše pravěké mozky tomu však nejsou uzpůsobeny, a tak sice vynalézáme horské dráhy, závodní auta a nadzvuková letadla, ale poté končíme s poraněnou páteří, žaludeční nevolností či pásmovou nemocí.
Nezrodili jsme se pro multitasking.
Spíše je nám vlastní dělat jednu věc s neskutečným soustředěním, jako při lovu, kdy klíčem k úspěchu není rychlost, ale vytrvalost na delší vzdálenosti.
Prohlubují se rozdíly mezi naším biologickým nastavením a životním stylem, tedy nesoulad mezi dispozicemi našich těl a tím, co je nutíme dělat.
Moji mentoři tento fenomén pojmenovali "Pralidé v dálničním pruhu".
(smích) Druhým paradoxem je, že rychlost můžeme objektivně měřit.
Kilometry za hodinu, gigabajty za sekundu.
Ale to, jak rychlost pociťujeme a zda je nám příjemná, to je velmi subjektivní.
Lze doložit, že tempo, s jakým se přizpůsobujeme novým technologiím, se zvyšuje.
Například od vynálezu telefonu uplynulo 85 let, než se dostal do domovů většiny Američanů.
Oproti tomu pouhých 13 let trvalo, než většina z nás měla smartphony.
Jak lidé v rychlosti jednají a jak na rychlost reagují, to se liší napříč kulturami, stejně jako mezi lidmi v téže kultuře.
Interakce, které lze považovat za příjemně svižné a pohodlné, by mohly být v jiných kulturách považovány za velmi neslušné.
Při japonském čajovém obřadu byste zřejmě nepožádali o čaj s sebou, abyste mohli vyrazit na další turistickou zastávku.
Nebo ano?
Třetí paradox je, že rychlost plodí rychlost.
Čím rychleji odpovím, tím více odpovědí dostanu a tím rychleji pak zase musím odpovědět.
Neomezené možnosti komunikace a okamžitého přístupu k informacím měly zajistit, abychom se rozhodovali snadněji a racionálněji.
Nezdá se však, že se to skutečně děje.
A tu je ještě jeden paradox. Pokud nás všechny ty rychlé technologie měly osvobodit od dřiny, proč se všichni cítíme pod časovým tlakem?
Proč dosahují dopravní nehody rekordních čísel jen proto, že si myslíme, že na tu zprávu prostě musíme odpovědět teď hned?
Neměl by život v rychlém pruhu znamenat více zábavy a trochu méně úzkosti?
V němčině proto dokonce mají výraz: "Eilkrankheit".
V překladu "nemoc ze spěchu".
Když se musíme rychle rozhodovat, přepínáme na autopilota a spoléháme se pouze na naučené chování, reflexy a kognitivní předsudky, což nám pomáhá rychle vnímat a reagovat.
Občas to může zachránit život, že?
Bojuj, nebo uteč.
Ale z dlouhodobého hlediska nás to občas přivádí na scestí.
Často, když naše společnost zásadně selhává, nejedná se o technologická selhání.
Jde o selhání, k nimž dochází, když činíme příliš rychlá rozhodnutí, když jedeme na autopilota.
Zapomínáme na kreativní a kritické myšlení, kterých je třeba k propojení souvislostí, k eliminaci nesprávných informací a ke komplexnímu porozumění.
Takové promýšlení nelze provést rychle.
To je na pomalé promýšlení.
Dva psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky na to začali poukazovat už v roce 1974 a my jsme stále nedokázali jejich poznatky zužitkovat.
Na celou moderní historii lze pohlížet jako na jedno zrychlení za druhým.
Jako bychom si mysleli, že když dostatečně zrychlíme, překonáme tím své problémy.
Ale to se nikdy nepodaří.
Víme to z vlastní životní zkušenosti a vědí to také politici.
A proto se nyní obracíme na umělou inteligenci, aby nám pomohla dělat rychlejší a chytřejší rozhodnutí a zpracovávat ta stále narůstající kvanta informací.
Stroje zpracovávající data však nemohou nahradit kritické a soustavné myšlení lidí, jejichž pravěké mozky potřebují čas na vstřebání podnětů, na zpomalení mysli a na uvolnění toku myšlenek.
Pokud si začínáte myslet, že je zkrátka na čase šlápnout na brzdu, nepůjde vždy o to pravé řešení.
Všichni víme, že vlak uhánějící příliš rychle do zatáčky může vykolejit, ale Seifu, zmiňovaný inženýr, mě naučil, že i vlak, který do zatáčky vjíždí moc pomalu, může také vykolejit.
Zvládnutí toho prudkého zrychlování tedy musí začít v pochopení toho, že máme nad rychlostí více kontroly, než si myslíme, a to jako jedinci i jako společnost.
Někdy se budeme muset přepnout do rychlejšího módu.
Bude třeba vyřešit patovou situaci, urychlit humanitární pomoc pro oběti hurikánu nebo použít 3D tisk, abychom zhotovili, co potřebujeme, a to ve chvíli, kdy je to třeba.
Jindy ale budeme preferovat pomalejší prostředí, abychom dokázali vstřebat příliš rychlý prožitek.
Navíc je zcela v pořádku, když neustále nepřijímáme podněty.
Je to dobré pro dospělé i pro děti.
Může to být nuda, ale dává nám to čas na přemýšlení.
Čas strávený pomalu není promarněný.
A musíme přehodnotit, co vlastně znamená šetřit čas.
Kultura a rituály po celém světě se budují pozvolna, protože pozvolnost nám pomáhá posílit naše sdílené hodnoty a spojit se.
A právě vztahy jsou základní součástí lidského bytí.
Potřebujeme rychlost zvládnout, a to znamená pečlivě zvažovat pro a proti každé technologie.
Pomůže vám technologie získat čas, který vám pak umožní projevit lidskost?
Přivodí vám či jiným lidem onu "nemoc ze spěchu"?
Máte-li to štěstí, že si sami určujete tempo svého života, pak je to vaše privilegium.
Využijte ho.
Možná se rozhodnete, že potřebujete jak zrychlit, tak i užít si čas beze spěchu: čas na rozvážení, důkladné pochopení svým vlastním tempem; čas na naslouchání, na vcítění se, na zklidnění mysli, na rozjímání u jídelního stolu.
A s tím, jak se blížíme našim zítřkům, zvažme, zdali bychom rychlé technologie, samotný smysl rychlosti i naše očekávání od rychlosti neměli přizpůsobit nám lidem.
Děkuji.
(potlesk)
Minulý rok jsem vám ukazoval tyto dva snímky demonstrující, že polární ledový příkrov, který po většinu z posledních tří milionů let zabíral plochu velkou jako kontinentální USA, ze 40% zmizel.
To ale ještě neříká naplno, jak vážný je to problém, protože ze snímků není poznat tloušťka ledu.
Polární ledový příkrov je svým způsobem tlukoucím srdcem globálního klimatického systému.
V zimě expanduje a v létě se zmenšuje.
Další snímek, který Vám ukážu, bude zrychlený záznam toho, k čemu došlo za posledních 25 let.
Trvalý led je vyznačený červeně.
Jak vidíte, rozšiřuje se do tmavě modré. To je sezónní led v zimě. A ten v létě ubývá.
Ten takzvaný trvalý led, v odstupech pěti let, vidíte skoro jako krev, vytékající z těla.
Během 25 let se dostal odsud...sem.
To je problém, protože oteplování zahřívá zmrzlou pevninu kolem Severního ledového oceánu, ve které je obrovské množství zmrzlého uhlíku, který, když rozmrzne, je mikroorganismy přeměněn na metan.
Vezmeme-li celkové množství skleníkových plynů v atmosféře, tak se toto může zdvojnásobit, pokud překročíme bod zlomu.
Už dnes v některých mělkých jezerech na Aljašce metan aktivně probublává skrz vodu.
Profesorka Katey Walterová z Aljašské univerzity se vloni v zimě vydala s dalším týmem k jinému mělkému jezeru.
Video: Wow! (Smích) Al Gore: Je v pořádku. Otázka je, jestli budeme i my.
Důvodem k obavám je fakt, že tento obří pasivní chladič teď ohřívá Grónsko ze severu.
Tohle je sezónní řeka roztátého sněhu.
Každý rok ji napájí větší množství tajícího sněhu.
Tohle je řeka Kangerlussuaq na jihozápadě Grónska.
Pokud chcete vědět jak se zvedá hladina moří kvůli tání pevnínského ledu, tak tady se řeka vlévá do moře.
Tyto toky velice rychle mohutní.
A na druhé straně planety máme Antarktidu největší masu ledu na Zemi.
Minulý měsíc vědci oznámili, že celý kontinent teď má "negativní ledovou bilanci" a odtává.
A západní Antarktida, pevnina tvořená ledem spojenými ostrovy, roztává obzvláště rychle.
Představuje to 6 metrů hladiny moře, tak jako v Grónsku.
V Himálaji, třetí největší mase ledu, vidíte v horní části nová jezera, která byla před pár lety ledovci.
40% světové populace získává pitnou vodu z ledovcových řek.
Tento ledovec v Andách je zdrojem pitné vody pro toto město.
Prameny zmohutněly.
Ale až zmizí, zmizí i spousta pitné vody.
V Kalifornii došlo ke 40%nímu úbytku sněhu v pohoří Sierra Nevada.
To má velký dopad na přehrady.
A předpovědi, jak jste viděli, nejsou příznivé.
Toto sucho vede na celém světě k dramatickému nárůstu počtu požárů.
A přírodní katastrofy ve světě přibývají naprosto neobvyklou a nevídanou měrou.
Za posledních 30 let čtyřikrát více než za předešlých 75.
To je absolutně neudržitelný vzorec.
Když se na to podíváte v historickém kontextu uvidíte, co to způsobuje.
V posledních pěti letech jsme přidávali 70 milionů tun CO2 každých 24 hodin; 25 milionů tun denně do oceánů.
Podívejte se pozorně na východní Pacifik, od obou Amerik na západ, a na obě strany Indického subkontinentu, kde dochází k radikálnímu úbytku kyslíku v oceánech.
Nejvážnějším původcem globálního oteplování, spolu s odlesňováním, které se na výsledku podílí 20%, je spalování fosilních paliv.
Ropa je problém a uhlí je nejvážnější problém.
Spojené Státy jsou jedním ze dvou největších znečišťovatelů, spolu s Čínou.
A byl tu záměr budovat ještě víc uhelných elektráren.
Ale zdá se, že vítr se obrací.
Tady vidíte ty, jejichž výstavba byla v posledních pár letech zrušena a několik navržených zelených alternativ.
(Potlesk) Nicméně politická bitva zuří v naší zemi.
A uhelný a ropný průmysl utratily v minulém kalendářním roce čtvrt miliardy dolarů za propagaci "čistého uhlí", což je protimluv.
Tenhle obrázek mi něco připomněl.
(Smích) Okolo Vánoc, u nás doma v Tennessee, došlo k vylití skoro čtyř milionů krychlových metrů uhelného kalu.
Pravděpodobně jste to viděli ve zprávách.
Jde o druhý největší tok odpadu v celé Americe.
Stalo se to okolo Vánoc.
A tohle byla jedna z vánočních reklam placených těžebním průmyslem.
Video: ♪♫ Ten náš Uhlík Mrazík, to je vážně príma chlapík.
Hojným výskytem v Státech Amerických pozvedá naše cash flow.
Jó, Uhlík Mrazík, čistější je každým dnem,
je tak úžasný, skoro průzračný, přináší peníze všem.
Al Gore: Tohle je velké ložisko uhlí v Západní Virginii.
Největší společnost těžící uhlí tímto způsobem je Massey Coal.
VIdeo: Don Blankenship (šéf představenstva): Řeknu Vám to na rovinu. Al Gore, Nancy Pelosiová, Harry Reid, ti lidi nevědí, o čem mluví.
Al Gore: Takže Aliance pro Ochranu Klimatu také rozjela dvě kampaně.
Tohle je jedna z nich, tedy část jedné z nich.
Video: Herec: U nás v UHLergii vnímáme změnu klimatu jako velmi závažnou hrozbu pro náš byznys.
A proto je naším prvořadým cílem utratit velkou spoustu peněz za reklamní kampaň, která ukáže a zkomplikuje pravdu o uhlí.
Ve skutečnosti uhlí není špinavé.
Myslíme si, že je čísté... a taky hezky voní.
Takže se nebojte o globální oteplování.
Nechte ho na nás.
(Smích) Video: Herec: Čisté uhlí, už jste o něm hodně slyšeli.
Tak si prohlédněme ten výkřik technologie - továrnu na čisté uhlí.
Úžasné! Stroje jsou sice dost hlučné.
Ale to je zvuk technologie čistého uhlí.
A jelikož spalování uhlí je jednou z hlavních příčin globálního oteplování, ta pozoruhodná technologie,kterou tu vidíte, všechno mění.
Dobře se dívejte, tohle je dnešní technologie čistého uhlí.
Al Gore: A nakonec pozitivní alternativa, která se zaměřuje na ekonomickou stránku věci a na přínos pro naši národní bezpečnost.
Video: Vypravěč: Amerika je v krizi. Hospodářství, národní bezpečnost, klimatické změny.
Pojítkem toho všeho je naše závislost na fosilních palivech jako je špinavé uhlí a zahraniční ropa.
Ale je tu nové a smělé řešení, které nás z toho může dostat.
Dát Americe novou, na 100% čistou, elektrickou energii během deseti let.
Je to plán jak Americe znovu dát práci, jak nás zabezpečit, a pomoci zastavit globální oteplování.
Konečně je tu řešení dost velké na to, aby naše problémy vyřešilo.
Nová Energie. Zjistěte si víc.
Al Gore: Tohle je poslední ukázka.
Video: Vypravěč: Je to o nové energii pro Ameriku.
Jedna z nejrychlejších cest pryč od závislosti na starých špinavých palivech, která zabíjejí naši planetu.
Muž: Budoucnost je tady. Vítr, Slunce, nová elektrická síť.
Druhý muž: Nové investice a nové, dobře placené zaměstnání.
Vypravěč: Nová Energie. Přišel čas pro změnu.
Al Gore: Je jedno staré africké přísloví, které říká: "Chceš li jít rychle, jdi sám.
Chcete-li dojít daleko, jděte společně."
My musíme dojít daleko, a rychle.
Děkuji Vám mnohokrát.
(Potlesk)
Někdy mě zvou, abych dával divné přednášky.
Pozvali mě, abych mluvil k lidem, kteří se převlékají do zvířecích kostýmů a předvádějí se na sportovních událostech.
Bohužel jsem nemohl přijít.
Ale přinutilo mě to přemýšlet o skutečnosti, že tito týpci, alespoň většina z nich, ví, čím se živí.
Převlékají se za zvířata a baví lidi na sportovních utkáních.
Krátce nato mě pozvali, abych mluvil na schůzi lidí, kteří tvarují z balónků zvířátka.
A zase jsem nemohl přijít. Ale je to okouzlující skupina.
Dělají zvířátka z balónků. Existuje velká schýza mezi těmi, kdo pracují s náboženskými motivy a kdo s porno motivy. - Ale oni s těmi balónky dovedou hodně skvělých věcí.
Někdy se dostávají do problémů, ale ne moc často.
A jinou věcí na těch týpcích je, že i oni vědí, čím se živí.
Tvarují zvířátka z balónků.
Ale čím se živíme my?
Co přesně dělají každý den lidé, kteří se na toto dívají?
A já bych chtěl dokázat, že my se pokoušíme vše změnit.
Že se pokoušíme najít část současného status quo, něco co nás rozčiluje, něco co potřebuje zlepšit. Něco, co žadoní o změnu, a my to změníme.
Pokoušíme se o velkou, stálou, důležitou změnu.
Ale my o tom tak nepřemýšlíme.
A nestrávili jsme moc času mluvením o tom, jak ten proces vypadá.
A já už se tím několik let zabývám.
A chci se s vámi dnes podělit o několik příběhů.
Nejdřív o chlápkovi, co se jmenuje Nathan Winograd.
Nathan byl druhou nejvýše postavenou osobou ve Spolku proti týrání zvířat.
A co možná nevíte o historii tohoto spolku je, že byl založen, aby hubil psy a kočky.
Města si je najala, aby se zbavili zaběhlých zvířat na ulicích a zahubili je.
V typickém roce byly zabity 4 mil psů a koček. Většina z nich do 24 h poté, co je sebrali na ulici.
Nathan a jeho šéf to viděli a nemohli to tolerovat.
A tak vyhlásili, že ze San Franciska udělají město bez zabíjení. Že v celém městě bude každý pes a kočka, pokud nejsou nemocní nebo nebezpeční, osvojení a ne zabití.
A každý tvrdil, že je to nemožné.
Nathan a jeho nadřízený šli na zasedání rady, aby prosadili změnu předpisu.
A lidé z ostatních Spolků a humanistických útulků z celé země letěli do San Franciska, aby svědčili proti nim. Aby řekli, že to naruší organizaci a že je to nelidské.
Oni vydrželi. A Nathan se vydal přímo mezi občany.
Spojil se s lidmi, které to zajímalo. Neprofesionálové. Lidé s nadšením.
A během jen několika let se San Francisko stalo prvním městem bez zabíjení. Bez ztráty. Zcela podporováno komunitou.
Nathan odjel a zamířil do Tompkins County, New York. Místo od San Franciska odlišné tak, jak jen může v rámci USA být.
A udělal to znova. Z oslavovaného odchytávače psů se stal tím, kdo zcela změnil komunitu.
A pak se vydal do Severní Karolíny a udělal to znovu.
A pak jel do Rena. A udělal to zas.
A když se zamyslím nad tím, co Nathan dělal, a když se zamyslím nad tím, co dělají lidé tady, přemýšlím o myšlenkách.
Přemýšlím o konceptu, že vytvořit nápad a šířit ho je složitá operace.
Nevím, jestli jste někdy byli na židovské svatbě. Oni tam vezmou žárovku a rozbijí ji.
Mají k tomu několik důvodů a příběhů s tím spojených.
Jedním z těch důvodů je, že to značí změnu od toho minulého k tomu budoucímu.
Jde o okamžik v čase.
A já bych chtěl podotknout, že prožíváme a právě se nacházíme v klíčovém okamžiku změny ve způsobu, jakým jsou myšlenky vytvářeny a šířeny a zaváděny.
Začali jsme s myšlenkou továrny. Že byste mohli změnit celý svět, pokud byste měli účinnou továrnu, která by mohla rozvířit změnu.
Poté jsme se přesunuli k televizní myšlence. Ta tvrdila, že pokud máte dostatečně pokud se hodněkrát dostanete do televize, pokud si můžete koupit dostatek reklamy, mohlo by to vyjít.
A teď se nacházíme v novém modelu vedení. Ve kterém způsob, jakým věci měníme, není o penězích, či síle hýbat se systémem, ale o vedení.
Řekněme si něco o třech cyklech. Prvním je cyklus továrny.
Henry Ford přišel s opravdu dobrým nápadem.
Umožnil mu najímat si muže, kteří byli zvyklí na plat 50 centů denně a platit jim 5 dolarů za den.
Protože měl dostatečně efektivní továrnu.
No s takovou výhodou můžete nadělat spoustu aut.
Můžete toho hodně změnit. Zařídit stavbu silnic.
Můžete změnit character celé země.
A v podstatě vaše činnost potřebuje stále levnější pracovní sílu a stále rychlejší stroje.
A potíž do které se dostáváme je, že obé nám dochází.
Pořád levnější práce a pořád rychlejší stroje.
("Tento semafor nikdy nemá zelenou") A tak na chvíli přeřaďme rychlost a řekněme, "já vím. Televize. Reklama. Strkat a tlačit..
Vezměte dobrý nápad a protlačte ho do světa.
Já mám lepší past na myši..
A pokud získám dost peněz, abych to řekl hodně lidem, tak hodně prodám."
A na tom můžete postavit celé odvětví průmyslu.
Když je potřeba, dejte do reklamy batolátka.
Když je potřeba, použijte děti, aby prodávaly něco jiného.
A když děti nefungují, nasaďte doktory.
Ale opatrně.
Protože nechcete dostat nešťastné situace, v níž mluvíte o jedné věci, místo abyste mluvili o té druhé.
("Dětská obezita. Neberte ji na lehkou váhu." "Moje nakupovací dovádění.") Tento model vyžaduje, abyste se chovali jako král. Jako osoba, která stojí v předu místnosti a rozhazuje věci nevolníkům vzadu.
Jako že to máte pod kontrolou. A řeknete lidem, co dělat dál.
Rychlý malý nákres toho ukazuje vás tady nahoře. A vy to protlačujete dál do světa.
Tato metoda, masový marketing, vyžaduje průměrné nápady, protože míříte na masy a spousty reklamy.
Jako spammeři jsme zkusili zhypnotizovat každého, aby si koupil náš nápad. Zhypnotizovat každého, aby přispěl na naši kauzu. Zhypnotizovat každého, aby volil našeho kandidáta.
A bohužel, už ani to tak dobře nefunguje.
- Ale začíná se šířit dobrá zpráva, opravdu dobrá...
Říkám jí myšlenka klanů.
Myšlenka klanů je velmi jednoduchou koncepcí, která sahá 50 000 let zpátky.
Jde o vedení a propojení lidí a myšlenek.
A je to něco, co lidé vždycky chtěli.
Spousta lidí je zvyklá mít duchovní klan, nebo církevní klan, nebo pracovní klan, nebo komunitní klan.
Ale teď, díky internetu, díky explozi mass médií, díky spoustě jiných věcí, které probublávají naší společností na celém světě, klany jsou všude.
Internet nás měl všechny homogenizovat tím, že by nás všechny propojil.
Místo toho však umožnil lidem se stejnými zájmy se dát dohromady .
A tak tu máme dámy s červenými klobouky.
A taky tu jsou triatlonisti s červenými čepičkami.
Tady máte organizované armády
a tady máte neorganizované rebely.
Máte lidi v bílých čepicích, co připravují jídlo
a lidi v bílých čepičkách, co se plaví na lodích.
Jde o to, že můžete najít ukrajinské lidové tanečnice a spojit se s nimi. Protože chcete být ve spojení.
A lidé na okrajích se mohou najít, spojit a někam spolu jít.
Každé město, které má sbor dobrovolných hasičů, chápe tento způsob myšlení.
- Tohle je skutečná fotka bez úprav ve photo shoppu.
Moji známí hasiči mi řekli, že tohle není neobvyklé.
A že hasiči občas v rámci cvičení vezmou dům, který se bude bourat a místo toho jej zapálí a nacvičují jeho uhašení.
Vždycky se ale zastaví a vyfotí se.
- Třeba pirátský klan je fascinující.
Mají vlastní vlajku. Mají pásky přes oko.
Poznáte to, když narazíte na někoho z klanu.
A ukazuje se, že jsou to klany, ne peníze, ne továrny, které dokáží měnit náš svět, které mohou měnit politiku, které dokáží zorganizovat velké množství lidí.
Ne proto, že byste je nutili dělat něco proti jejich vůli. Ale proto, že se chtěli spojit.
To, jak si teď vyděláváme na živobytí všichni, myslím že co děláme, že si najdeme něco hodné změny a následně sestavujeme kmeny, které svolávají další, které šíří a šíří tento koncept.
A z toho se stane něco mnohem většího než my sami. Stane se hnutím.
Takže když Al Gore hodlal změnit znovu svět, neučinil tak sám.
A neučinil tak ani tím, že by nakoupil spoustu reklamy.
Udělal to tak, že vytvořil hnutí.
Tisíce lidí v celé zemi, kteří za něj mohli přednést prezentaci. Protože on nemůže být ve 100 nebo 200 nebo 500 městech každý večer.
Nepotřebujeme každého.
Kevin Kelley nás učil, že potřebujete jen - nevím - 1000 opravdových přívrženců. Tisíc lidí, kteří mají dostatek zájmu, aby vás dostali do dalšího kola a do dalšího a do dalšího kola.
A to znamená, že myšlenka, kterou vytvoříte, produkt, který vytvoříte, hnutí, které vytvoříte, není pro všechny. Nejde o masovou věc. O tom to není.
Místo toho je to o hledání těch, kdo skutečně věří.
Je snadné ohlédnout se za tím, co jsem dosud řekl a říct: "Počkat, já nemám to, co je pro takového vůdce potřeba."
Tady jsou dva vůdci. Nemají toho moc společného.
Jsou přibližně stejně staří. Ale to je asi tak všechno.
Přesto dokázali, každý svým vlastním způsobem, vytvořit odlišnou cestu navigováním vaší cesty technologií.
Někteří lidé jdou a získávají lidi do svého týmu.
A jiní lidé zase získávají lidi do jiného týmu.
to ve ovlivňuje vaše rozhodnutí, která činíte když dodáváte výrobky anebo služby.
Tohle (Kindle) je jedno z mých nejoblíbenějších přístrojů.
Ale jaká škoda, že není vyrobeno tak, aby pomohl autorům vytvářet hnutí.
Co by se stalo, kdybyste při používání své čtečky mohli vidět komentáře a citáty a poznámky od všech ostatních lidí, kteří ve stejný okamžik čtou stejnou knihu jako vy.
Nebo od čtenářů z vaší skupiny. Nebo od kamarádů, nebo od koho chcete.
Co by se stalo, kdyby autoři nebo lidé s nápady mohli používat další verzi, která přijde na trh příští pondělí, a používat ji k organzování lidí, kteří chtějí o něčem mluvit.
Je milion věcí, o které bych se s vámi mohl podělit,,které takto fungují,
ale zkusme jich jen pár.
Beatles nevynalezli puberťáky.
Jen se je rozhodli vést.
Většina hnutí, většina vedení, která se dějí, jsou o nalezení skupiny, která není jednotná, ale už po něčem touží. Ne přesvědčovat lidi, aby chtěli něco, co ještě nemají.
Když Diane Hatz pracovala pro The Meatrix, její video, které se rozšířili napříč celým internetem, o tom, jak zacházejí s chovnými zvířaty, nepřišla na myšlenku vegenatiariánstvi.
Nepřišla s myšlenkou zajímat se o tento problém.
Ale pomohla zorganizovat lidi a pomohla vytvořit z nich hnutí.
Hugo Chavez nevymyslel nespokojenou střední a nižší třídu ve Venezuele.
Jen je vedl. Bob Marley nevymyslel Rastafariány.
Jen vykročil z řady a řekl: "Následujte mne."
Derek Sivers vymyslel CD Baby. To umožnilo nezávislým hudebníkům, aby měli prostor prodávat svou hudbu bez jejího prodeje velkému obchodníkovi. Aby měli prostor na uchopení poslání, ke kterému už směřovali, a spojit se s ostatními.
Všichni tito lidé mají společné to, že jsou kacíři.
Tito kacíři se podívají na status quo a řeknou, to neobstojí. Takovýto stav nestrpím.
Jsem ochotný vstát, být viděn a pohnout s věcmi.
Vidím současné status quo a nelíbí se mi.
Místo koukání na všechna ta malá pravidla a dodržování každého z nich, místo aby se stali ovcí ve stádu, někým, kdo je náměsíčník, který následuje příkazy, drží hlavu skloněnou, snaží se přizpůsobit, jednou za čas se někdo objeví a řekne - "já ne".
Někdo vstane a řekne "tohle je důležité.
Potřebujeme se zorganizovat."
A ne každý půjde. Ale vy nepotřebujete všechny.
Potřebujete jen pár lidí. - kteří se podívají na pravidla, zjistí, že nedávají smysl a uvědomí si, jak moc se chtějí spojovat.
A tak Tony Hsieh nevlastní obchod s obuví.
Zappos není obchod s botami.
Zappos je jediným, jediným místem, nejlepším jaké kdy bylo, pro lidi se zálibou v botách, aby se navzájem našli a mluvili o svém nadšení, aby spojilo lidi, které víc zajímají služby pro zákazníky než zítřejší pěťák.
Může to být něco tak prozaického jako boty. A nebo něco tak složitého jako svržení vlády.
Pořád jde o stejné chování.
Vyžaduje to, jak objevila Geraldine Carter, schopnost říct "sám to nedokáži.
Ale když seženu ostatní, kteří se připojí k mému jízdě, pak spolu můžeme dostad něco, co všichni chceme.
Čekáme jen na nwkoho, kdo nás povede."
Michelle Kaufman je průkopnicí nového způsobu myšlení o ekologickém stavitelství.
Nečiní tak, že by jednou za čas v tichosti postavila dům.
Dokazuje to vyprávěním příběhu lidem, kteří jej chtějí slyšet.
Propojením klanu lidí, kteří zoufale chtějí být mezi sebou ve spojení.
Vedením hnutí. tvořením změny..
A tak pořád dokola a dokola a dokola.
Mám pro vás tři otázky.
První zní, komy přesně jdete na nervy?
Protože pokud nikomu nejdete na nervy, neměníte status quo.
Druhá otázka zní, koho spojujete?
Protože pro spoustu lidí je to důvod, proč tam jsou. Spojení, která jsou vytvořena, jedno s druhým.
A třetí otázka zní, koho vedete?
Protože soustředění se na tuto část, ne na mechanismus toho, co budujete, ale koho vedete, a vedení je , odkud přichází změna.
A Blake z Tom´s Shoes měj velmi jednoduchý nápad.
"Co by se stalo, kdyby pokaždé když si někdo koupí boty, bych dal úplně stejný pár bot někomu, kdo vůbec žádné boty nemá?"
Není to příběh o tom, jak získáte místo v regálu v luxusním obchoďáku.
Je to příběh výrobku s příběhem.
A tak se procházíte v těchto neobyčejných botách a někdo se zeptá, "co je to za boty"?
A vy řeknete příběh příběh Blakeových bot, za ty lidi, kteří ty boty získali.
A najednou už to není pár bot nebo 100 párů bot.
Je to 10 000 párů bot.
Můj známý Red Maxwell strávil posledních 10 let bojem s dětskou cukrovkou.
Ne proti organizaci, která protí ní bojuje, ale bojoval s ní, vedl je, spojoval je, napadal status quo, protože je to pro něj důležité.
A lidé, kterými se obklopuje, potřebují spojení.
Potřebují vedení, dělá to rozdíl.
Nepotřebujete od lidí svolení, abyste je mohli vést.
Pokud ale ano, pak tady je. Oni čekají, my čekáme, až nám ukážete, kam se dát dál.
Vůdci mají společné toto: Zaprvé, zpochybňují status quo.
Zpochybňují, co v současnosti existuje.
Zadruhé, budují kulturu.
Tajnou řeč, sedmivteřinové potřesení rukou. Způsob, jak poznat, jestli k nim patříte nebo ne.
Jsou zvídaví. Zajímají je lidé v klanu. Zajímají je lidé mimo klan.
Ptají se. Vzájemně spojují lidi.
Víte, co chtějí lidé víc než cokoliv jiného?
Chtějí někomu chybět.
Chtějí, aby je někdo postrádal, když se jednoho dne neukážou.
Chtějí někomu chybět, když nás opustí.
A vůdci klanů to dokážou.
Je to fascinující, protože všichni kmenoví vůdce mají charisma. Ale na to, abyste se stali vůdci, charisma nepotřebujete.
Charisma vám dodává to, že jste vůdci.
Když se podíváte a zamyslíte nad úspěšnými vůdci - to je odkud se bere charisma - z vedení.
A nakonec, odevzdání se.
Odevzdají se věci. Odevzdají se klanu.
Lidem, kteří jsou v klanu.
Rád bych, abyste pro mě něco udělali.
A doufám, že o tom popřemýšlíte, než to smetete ze stolu.
Chci po vás - zabere vám to jen 24 h - abyste vytvořili hnutí.
Něco, na čem záleží. Začněte. Udělejte to.
Potřebujeme to. Díky, moc si toho vážím.
-
(Potlesk) AIDS byl objeven v roce 1981, virus byl popsán v roce 1983.
Tyto bubliny v programu Gapminder ukazují, jak byl virus po světě rozšířen v roce 1983, nebo jaké rozšíření odhadujeme.
Co se zde snažíme ukázat - na této ose, je procento infikovaných dospělých.
A na této ose je průměrný příjem na osobu v dolarech.
A velikost těchto bublin říká, kolik infikovaných je v každé zemi, barva pak značí jednotlivé světadíly.
Jak vidíte, Spojené státy v roce 1983 měly jen velmi malé procento infikovaných, ale vzhledem k počtu obyvatel to je stejně docela velká bublina.
Ve Spojených státech bylo virem HIV infikováno poměrně dost lidí.
Tady nahoře vidíte Ugandu.
Infikováno v ní bylo téměř pět procent obyvatelstva, takže bublinu má velkou, přestože to je malá země.
A byla to asi nejvíce postižená země na světě.
No a co se dělo dál?
Když už teď rozumíte grafu, v následujících 60 sekundách si přehrajeme epidemii HIV ve světě.
Ještě předtím vám ale představím svůj nový vynález.
(Smích) Podařilo se mi zhmotnit paprsek laserového ukazovátka.
(Smích) (Potlesk) Takže připravit, pozor, start!
Jako první se objevil rychlý růst v Ugandě a Zimbabwe.
Šly takto nahoru.
První těžce infikovanou zemí v Asii bylo Thajsko. Pohybovalo se okolo jednoho až dvou procent.
Pak začala Uganda klesat, zatímco Zimbabwe vystřelilo nahoru a o několik let později se hrozivé zvýšení frekvence infekce HIV objevilo v Jihoafrické republice.
Podívejte se - Indie má hodně infikovaných, ale ti tvoří jen malé procento.
Skoro totéž se děje tady.
Uganda jde dolů, Zimbabwe jde dolů, Rusko stoupá k jednomu procentu.
V posledních dvou-třech letech jsme dosáhli stabilizovaného stavu epidemie HIV.
Trvalo nám to 25 let.
Stabilizace ale neznačí, že se stav zlepšuje, pouze se přestal zhoršovat.
Stabilizovaný stav znamená, že asi jedno procento dospělé světové populace je infikováno virem HIV.
30 až 40 milionů lidí, celá Kalifornie, každá osoba... To je víceméně současná situace ve světě.
A teď si rychle znovu přehrajme Botswanu.
Botswana je mírně nadprůměrně bohatá země v jižní Africe s demokratickým zřízením, dobrou ekonomikou, a stalo se v ní toto:
Začali nízko, pak vyletěli nahoru, vrcholu dosáhli tady, v roce 2003, a teď jsou níže.
Padají ale pomalu, protože v Botswaně je zdravá ekonomika a vláda, takže zvládnou obyvatele léčit.
A pokud jsou infikovaní lidé léčeni, nezemřou na AIDS.
Procento infikovaných neklesne, protože lidé přežijí 10 až 20 let.
Tím vzniká v našem měření problém.
Ale v chudších zemích Afriky, v nízkopříjmových zemích tady dole, procento infikovaných klesá rychleji, protože lidé pořád umírají.
Navzdory štědrosti programu PEPFAR (U.S. President's Emergency Plan For AIDS Relief) zdravotnická péče nedosáhne ke všem lidem a i z těch, kteří k ní v chudých zemích přístup mají je jen 60% léčeno déle než dva roky.
Celoživotní péče není v chudých zemích pro všechny realistická.
Ale je velmi dobře, že se pomáhá, jak to jen jde.
Zaměřujeme se ale znovu spíše na prevenci.
Jen zastavením přenášení choroby se jí bude svět moci zbavit.
Léky jsou příliš drahé - kdybychom měli vakcínu, respektive až ji budeme mít, ta bude daleko efektivnější, ale léky jsou pro chudé velmi drahé.
Ani ne tak samotný lék, jako celá léčba a potřebná zdravotnická péče.
Když se podíváme na tuto situaci, jedna věc je velmi jasná: Vidíte modré bubliny a lidé říkají, že HIV je v Africe velmi rozšířené.
Já bych spíše řekl, že HIV je v Africe velmi odlišné.
Najdete zde nejvyšší míru infikovaných virem HIV na světě, najdete ji v afrických zemích, ale také tu je Senegal, kde je stejné procento jako v USA.
A také najdete Madagaskar, a mnoho dalších zemí v Africe, kde je stejně málo infikovaných jako ve zbytku světa.
Je hrozné zjednodušeně říkat, že je jen jedna Afrika, a že věci se v celé Africe odehrávají stejně.
S tím už musíme skoncovat.
Není uctivé ani chytré takto přemýšlet.
(Potlesk) Měl jsem to štěstí jednu dobu žít a pracovat ve Spojených státech.
Zjistil jsem, že Salt Lake City a San Francisco se od sebe liší.
(Smích) A stejné to je v Africe - existují významné rozdíly.
Takže proč je tam HIV tak rozšířené?
Je to válkou? Není. Podívejte se sem.
Válkou zmítané Kongo je tady dole - dvě, tři, čtyři procenta.
A toto je mírumilovná Zambie, sousední země s 15 procenty.
Máme dobré studie o uprchlících z Konga, jsou mezi nimi dvě až tři procenta infikovaných a mírumilovná Zambie jich má daleko víc.
Nové studie jasně ukazují, že války jsou hrozné, že znásilňování je hrozné, ale ani jedno není hnací silou výskytu HIV v Africe.
Je to tedy chudoba?
No, při letmém pohledu na graf to vypadá, že více peněz znamená méně HIV.
To je ale velmi zjednodušené, pojďme se proto podívat na Tanzanii.
Rozdělím ji na pět příjmových skupin, od nejvyššího po nejnižší příjem, a jdeme na to.
Ti s nejvíce penězi, i když bych raději neříkal "ti bohatí", jsou častěji infikovaní.
Rozptyl je od 11 až do 4 procent a ještě větší je u žen.
Je hodně teorií, které jsou teď dobrou výzkumnou prací, prováděnou africkými institucemi a vědci spolu s výzkumníky z jiných zemí, vyvraceny.
Takže to jsme měli rozdíly v rámci Tanzanie.
A nemohu se vyhnout Keni.
Podívejte na Keňu.
Rozdělil jsem ji na její provincie.
Takhle.
Vidíte zde rozdíly v jedné africké zemi - jde to od nízké úrovně až po velmi vysokou a většina Keňských provincií je někde uprostřed.
Ale proč?
Proč v některých zemích nalézáme takto extrémní hodnoty?
No, tento stav má asi více příčin, je zde nedostatečné používání kondomů a věkové rozdíly sexuálních partnerů, tedy že starší muži mívají sex s mladými ženami.
Hodnoty jsou pak vyšší u mladých žen než u mladých mužů v mnohých z hůře postižených zemí.
Ale kde se tyto země nacházejí?
Přesunu teď bubliny na mapu.
Podívejte, ve vysoce infikovaných zemích žijí 4% procenta celkové světové populace, ale 50% všech nemocných HIV.
HIV existuje všude na světě.
Bubliny vidíme po celém světě.
Brazílie má hodně nemocných AIDS.
Arabské země moc ne, celkem vysoko je ale Írán.
V Íránu je hodně lidí závislých na heroinu a také tam je rozšířená prostituce.
Indie jich má mnoho infikovaných, protože má mnoho obyvatel.
Jihovýchodní Asie, a tak dále.
Ale pořád je tu ta jedna část Afriky - a je těžké zároveň nehovořit o Africe jako celku, nepřicházet se zjednodušenými příčinami této situace.
Na druhé straně musíme uznat, že situace je zde vážná, na tomto se vědci shodují.
UNAIDS konečně zveřejnil dobrá data o rozšíření HIV.
Může to být větším množstvím sexuálních partnerů.
Může to být několika typy virů.
Můžou existovat jiné faktory, které způsobují vyšší frekvenci přenosu.
Vždyť když jste naprosto zdraví a máte heterosexuální sex, riziko infekce při jednom styku je 1:1000.
Nevyvozujte z toho ale předčasné závěry, dnes večer se chovejte slušně!
(Smích) Když jste ale v méně příznivé situaci, například s více pohlavně přenosnými chorobami, riziko může být až 1:100.
Myslíme si ale, že příčinou by mohl být souběh partnerů.
Co to znamená?
Ve Švédsku nic takového nemáme.
Máme sériovou monogamii.
Vodka - Silvestr - nový partner na jaro.
Vodka - letní slunovrat - nový partner na podzim.
Vodka - a tak to jde dále a dále... Chápete?
A tím si nasbíráte velké množství expartnerů.
A máme příšernou epidemii chlamydií, která se u nás drží spoustu let.
Infekce virem HIV vrcholí 3 až 6 týdnů po nakažení, a proto je u ní sex s několika partnery za jeden měsíc daleko nebezpečnější než u jiných infekcí.
Pravděpodobně za tím vším stojí kombinace těchto faktorů.
Jsem rád, že se teď blížíme ke skutečnosti, když se díváme na tento graf.
Můžete ho získat zdarma.
Na Gapminder.org jsme nahráli data UNAIDS.
Doufáme, že až budeme v budoucnu reagovat na globální potíže, budeme mít nejen srdce, nejen peníze, ale také použijeme mozek.
Děkuji vám.
(Potlesk)
♫ Myslím, že jsem připravenej to udělat ♫ ♫ Myslím, že jsem připravenej to zkusit ♫ ♫ Byl jsem venku na jídle a celej vystresovanej ♫ ♫ Kvůli okolnostem. Chápeš? ♫ ♫ Musím vstávat, vstávat, vstávat, vstávat ♫ ♫ Probudit se, probudit se, probudit se, probudit se ♫ ♫ Já ti rozumím ♫ ♫ Vyslali jsme demo do světa, řekli, že to zní jako Take 6 ♫ ♫ Já říkám, "Vydržte, počkejte chvíli, udělám remix" ♫ Zíraj na nás, nemůžem vydělat žádný peníze ♫ ♫ Trvalo nám roky, něž jsme zjistili, že jednáme s pitomcema ♫ ♫ Nerozuměli zvuku z Bronxu, tak jedem ♫ ♫ do Huntsville v Alabamě, nemám žádný plány v diáři, tak ♫ ♫ nastal čas udělat to, takže jsme se spojili s Townsend ♫ ♫ Uzavřeli dohodu s Johnem Nealem, na cestě prodali deset tisíc ♫ WBA, to znamená výlet do Nashville ♫ ♫ ♫ Festplatte se ukázal a řekl jim kluci maj přirozenej talent ♫ ♫Slyšíš to co oni? Vidíš to co oni? ♫ ♫ Z Bronxu do Berlína, jeli jsme na tour po Evropě ♫ ♫ Všechno vokální jo, máme to, album se jmenuje "Co je to?" ♫ Se Sarah Connor, dát si cíl bejt číslo jedna a jít do toho ♫ ♫ Ale teď jsme Kev, Sim, Drew, Stew, čas pro novej den ♫ ♫ Zvonťe na poplach, dejte jim na Skypu nebo pěstma ♫ ♫ Jak se zpívá, jsme přípraveni vyletět ♫ ♫ Lětět bejby! Čas vyrazit do světa ♫ ♫ Letět bejby! Teď není čas se flákat. ♫ ♫ Notak leť bejby, máme tady práci ♫ ♫ Tak jdem, roztáhni křídla a... ♫ ♫ Leť bejby! Čas vyrazit do světa ♫ ♫Leť bejby! Teď není čas se flákat. Tak pojď ♫ ♫ Leť bejby! Máme tady práci ♫ ♫ Tak jdem. Roztáhni křídla a leť. Ještě jednou ♫ ♫ Leť bejby! Čas vyrazit do světa ♫ ♫Leť bejby! Teď není čas se flákat. ♫ ♫ Leť bejby! Máme tady práci ♫ ♫ Tak jdem, roztáhni moje křídla a ... ♫ ♫ Leť bejby! Leť bejby leť ♫ ♫ Leť bejby! Leť vysoko bejby ♫ ♫ Leť bejby! Vzhůru do nebe ♫ ♫ Roztáhni křídla a leť ♫ Mezihra!
♫ Jsme připraveni letět! ♫ (Potlesk) Mockrát děkujem.
(Potlesk)
Povím Vám trochu o nerozumném chování.
Samozřejmě ne o Vašem. O ostatních lidech.
(Smích) Po pár letech na MIT (Americká univerzita) jsem si uvědomil, že psaní akademických článků není až tak zábavné.
Víte co tím myslím. Nevím kolik jste takových článků četli, ale není příliš zábavné to číst, a často ani psát. To psaní je horší.
Tak jsem se rozhodl, že se pokusím napsat něco více zábavného.
Měl jsem nápad, že napíši kuchařku.
A název pro mou kuchařku bude "Jídla bez drobků: Aneb jak jíst nad dřezem."
(Smích) Měl to být pohled na život skrz kuchyň.
Moc jsem se na to těšil. Chtěl jsem mluvit
trochu o výzkumu, a trochu o kuchyni. Však to znáte, v kuchyni děláme spoustu věcí, tak jsem si myslel, že to by to mohlo být zajímavé.
Napsal jsem pár kapitol. A zanesl jsem je do tiskány kde mi řekli: "Roztomilé. Ale to není pro nás. Běžte a najděte si někoho jiného."
Zkusil jsem to jinde, ale všichni mi řekli to samé: "Roztomilé. Avšak ne pro nás."
Až pak mi někdo řekl, "Podívej se, jestli to opravdu myslíš vážně, tak musíš nejdříve napsat knihu o svém výzkumu. Prostě musíš něco publikovat. A pak budeš mít možnost psát o něčem jiném. Jestli to opravdu chceš napsat, tak to musíš udělat takdle."
Na to jsem mu řekl: "Víte, já opravdu nechci psát o svém výzkumu.
To dělám celý den. Chci psát o něčem jiném. O něčem volnějším, méně vynuceném."
A ten člověk přitlačil a řekl, "Podívej. Tohle je jedinná možnost, jak to můžeš udělat."
Tak jsem řekl, "Okej, když to musím udělat...." Měl jsem rok akademického volna.
Řekl jsem si "Napíši o svém výzkumu
když tedy není jiná možnost. A pak budu moci napsat svou kuchařku." A tak jsem napsal knihu o svém výzkumu.
A bylo to celkem zábavné. A to ze dvou důvodů.
Za prvé mě bavilo psaní.
Ale ještě zajímavější bylo, že jsem se začal učit od lidí.
Nyní je skvělé období na psaní, protože dostáváte spoustu dobrých připomínek od ostatních lidí.
Lidé mi psali o jejich osobních zkušenostech, o jejich příkladech, s čím nesouhlasí, a o dalších podrobnostech.
A taky to, že jsem tady. Myslím tím pár posledních dnů, kdy jsem poznal skutečné vrcholy posedlosti, o kterých jsem nikdy nepřemýšlel.
(Smích) Což si myslím, že je úžasné.
Povím Vám trochu o iracionálním chování. A začnu tím, že Vám ukáži přiklady zrakové iluze jako metafory pro racionalitu.
Koukněte se na tyto dva stoly.
Určitě jste tuto iluzi již někdy viděli.
Když se Vás zeptám, co je delší - vertikála na levém stole a nebo horizontála na pravém stole? Která vypadá delší?
Vidí někdo něco jiného než že ta levá je delší?
Nikdo, že ano? Je to nemožné.
Dobré na zrakových iluzích je, že si na nich můžeme velmi jednodušše ověřit chyby.
Takže můžu sem dát čáry. To moc nepomohlo.
Mohu přesunout tyto čáry.
A pokud mi věřite, že jsem ty čáry nezkrátil, což jsem opravdu neudělal, tak jsem Vám dokázal, že Vás Váš zrak klame.
Na tomto příkladu je velmi zajímavé, že když odstraním čáry, tak to vypadá, že jste se za posledních pár minut nic nenaučili.
(Smích) Nemůžete se podívat na tento obrázek a říci: "Okej, nyní vidím tu správnou realitu."
Mám pravdu? Je nemožné překonat vjem toho, že jeden je opravdu delší.
Naše vjemy nás opakovaně, pravidelně a konzistentně klamou.
A my s tím nemůžeme skoro nic udělat. Kromě toho, že si vezmeme pravítko a začneme měřit.
Zde je další příklad. Toto je jedna z mých nejoblíbenějších iluzí.
Jakou barvu vidíte u horní šipky?
Hnědou. Děkuji. A u spodní?
Žlutou. Ale jak uvidíte, obě barvy jsou stejné.
Vidí je někdo stejně?
Velmi velmi těžko.
Zakryji zbytek této kostky
Když ji zakryji, tak vidíte, že ty barvy jsou stejné.
A jestli mi nevěříte, tak můžete později dostat tento obrázek, vyzkoušet svou výtvarnou dovednost, a uvidíte, že jsou stejné.
Je to stejné, jako když odstraním pozadí. Iluze se znovu objevi.
Že ano. Pro nás je nemožné nevidět tuto iluzi.
Je možné, že možná pokud jste barvoslepí, tak ji nevidíte.
Avšak já bych chtěl, aby jste přemýšleli o iluzi jako o metafoře.
Zrak je jedna z našich nejlepších schopností.
Máme velkou část našeho mozku zasvěcenou zraku. Větší než pro cokoliv jiného.
Během dne věnujeme vidění více hodin než čemukoliv jinému.
Evoluce nás strořila tak, abychom "prováděli vidění".
A jestliže děláme opakované, pravidelné chyby ve vidění, ve kterém jsme tak dobří, tak jaká je možnost, že uděláme ještě více chyb v něčem, v čem nejsme až tak dobří. Například ve finančních rozhodnutích.
(Smích) Ty nepotřebujeme dělat z evolučních důvodů. Nemáme specializovanou část mozku a během dne tomu nevěnujeme příliš mnoho času . A argument v těchto případech je,
že je pravděpodobné, že děláme mnohem více chyb.
A ještě horší je, že neexistuje jednodduchá možnost, jak je ověřit. U zrakových iluzí můžeme jednodduše poukázat na chyby. U kognitivních iluzí je mnohem mnohem těžší předvést ostatním lidem omyly.
Chtěl bych Vám ukázat některé iluze, které klamou kognici a rozhodování.
Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších studií v sociálních vědách.
Je to z výzkumu Johnsona a Goldsteina.
V základě ukazuje procentuální zastoupení lidí, kteří uvedli, že se stanou dárci orgánů.
Zde jsou různé země v Evropě.
V základě vidíte dva typy zemí. Země napravo, u kterých to vypadá, že darují hodně, a země nalevo, kde to vypadá, že darují velmi málo, nebo alespoň o hodně méně.
Otázkou je "Proč?". Proč některé země darují hodně
a některé země darují málo?
Když položíte tuto otázku ostatním lidem, obvykle si myslí, že je to spojeno s kulturou země.
Že ano? Jak moc Vám záleží na ostatních lidech?
Darování vlastních orgánů někomu jinému pravděpodobně ukazuje, jak moc Vám záleží na společnosti.
Nebo je to o náboženství.
Ale když se podíváte na tento graf, tak uvidíte, že země, o kterých si myslíme, že jsou velmi podobné, ukazují velmi rozdílné chování.
Například Švédsko je úplně vpravo, a Dánsko, o kterém si myslíme že je kulturně velmi podobné, je úplně vlevo.
Německo je vlevo. A Rakousko je vpravo.
Nizozemsko je vlevo. A Belgie je vpravo.
V posledním příkladě záleží na Vaší vizi evropské podobnosti, jestli si myslíte, že Velká Británie a Francie jsou kulturně podobné a nebo ne. Co se týče dárcovství orgánů jsou však velmi rozdílné.
Holondsko má mimichodem velmi zajímavý příběh.
Jak vidíte, Holondsko je nejvyšší z té nízké skupiny.
Jak vidíte, dosáhli 28 procent po té, co poslali každé domácnosti v zemi dopis, ve kterém přemlouvali občany, aby se přihlásili do programu dárců orgánů.
Znáte to přísloví: "Přemlouváním se dostanete kam potřebujete, ale jen z části."
U dárcovství orgánů je to 28 procent.
(Smích) Ale cokoliv dělají země napravo, dělají to mnohem lépe než přemlouváním.
Co tedy dělají?
Ukázalo se, že tajemství je skryté v typu formuláře na dopravní policii.
Tohle je ten příběh.
Země vlevo mají na dopravní policii formuláře, které vypadají zhruba takto.
Zaškrtněte políčko, pokud se chcete stát dárcem orgánů.
A co se stane?
Lidé nic nezaškrtnou. A tím pádem se dárci nestanou.
Země napravo, kde lidé darují hodně, mají trochu rozdílný formulář.
Je tam napsáno, zaškrtněte políčko, pokud se nechcete stát dárcem.
A co je velmi zajímavě, když lidé tohle dostanou, znovu nic nezaškrtnou. Ale nyní se dárci stali.
(Smích) Přemýšlejte, co to znamená.
Ráno se vzbudíme a myslime si, že se sami rozhodujeme.
Ráno se vzbudíme, otevřeme skříň, a myslíme si, že se sami rozhodneme, co si oblečeme.
Otevřeme ledničku a myslíme si, že se sami rozhodneme, co budeme jíst.
Co však z tohoto vidíme je, že hodně našich rozhodnutí nám nepatří.
Patří tomu člověku, který navrhnul ty formuláře.
Když příjdete na dopravní policii, člověk, který vytvořil ten formulář bude mít obrovský vliv na to co nakonec uděláte.
Je velmi těžké předpokládat tyto výsledky.
Zamyslete se nad tím. Kolik z Vás si myslí,
že kdyby jste si šli zítra obnovit řidičský průkaz, přišli by jste na dopravní policii, a dostali jste jeden z těchto formulářů, že by to opravdu změnilo Váš osobní přístup?
Je velmi obtížné si představit, jak nás ovlivní.
Řekneme si: "Ti směšní Evropané. Samozřejmě, že je to ovlivní." Ale co se nás týče,
máme pocit, že jsme "řidiči", máme pocit, že máme vše pod kontolou, a že se sami rozhodujeme, což znamená, že je velmi obtížné si jen připustit myšlenku, že to co vnímáme jako rozhodnutí je iluzí a né skutečným rozhodnutím.
Můžete sice říci: "Tohle jsou rozhodnutí na kterých nezáleží."
Tohle jsou rozhodnutí o tom, co se s námi stane po té co zemřeme.
Proč by jsme se měli vůbec zajímat o to, co se stane až zemřeme?
Takže běžný ekonom, který věří v racionální uvažování, by řekl: "Víte co?
Náklady na zvednutí tužky a zaškrtnutí políčka jsou vyšší než možný prospěch tohoto rozhodnutí" A proto máme tento výsledek.
Ale ve skutečnosti to není proto, že je to jednodduché.
Není to proto, že je to triviální. Není to proto, že nám na tom nezáleží.
Právě naopak. Je to proto, protože nám na tom záleží.
Je to obtížné a složité.
A je to tak komplikované, že nevíme co udělat.
A protože nevíme co udělat, tak si vybereme možnost, která byla vybrána pro nás.
Dám Vám ještě jeden příklad.
Tohle je z výzkumu Redelmeiera and Schaefera.
Řekli: "Toto se stává i expertům,
lidem, kteří jsou velmi dobře placení, experti svých rozhodnutích to se rozhodují velmi často.
Vzali si skupinu lékařů
a předložili jim případovou studii pacienta.
Tohle je pacient. Je mu 67 let a je to farmář.
Už delší dobu má velké bolesti v pravé kyčli.
A pak řekli lékaři: "Před pár týdny jste se rozhodli, že pro tohoto pacienta už nic nepomáhá.
Žadné léky. Vypadá to, že nic nezabírá.
Doporučíte pacienta na totální náhradu kyčle.
Totální náhrada kyčle.
Okej? A pacient je na cestě, aby měl operaci na totální náhradu kyčle.
A pak řekli polovině lékařů "Včera, když jste znovu procházeli tento případ, tak jste zjistili, že jste zapomenuli vyzkoušet jeden lék.
Nevyzkoušeli jste ibuprofen.
Co uděláte? Zavoláte pacienta zpět a vyzkoušíte ibuprofen?
A nebo to necháte tak a on půjde na totální náhradu kyčle?
Dobrou zprávou je, že většina lékařů se v tomto případě rozhodla zavolat pacienta zpět a vyzkoušet ibuprofen.
Velmi dobře pro lékaře.
Té druhé skupině lékařů řekli: "Včera, když jste znovu procházeli tento případ, tak jste zjistili, že jste zapomenuli vyzkoušet dva různé léky. ibuprofen a piroxicam."
A pak jim řekli: "Máte dva léky, které jste ještě nevyzkoušeli.
Co uděláte? Necháte ho jít na operaci a nebo ho zavoláte zpátky.
A když ho zavoláte zpátky, zkusíte ibuprofen a nebo piroxicam?
Který z nich?" Teď se nad tím zamyslete. Pro tohle rozhodnutí je jednodušší nechat pacienta pokračovat k operaci na totální náhradu kyčle. Když ho zavoláte zpět, tak je to najednou mnohem složitější.
Je zde o jedno rozhodnutí navíc.
Co se teď stane?
Většina lékařů se rozhodne nechat pacienta pokračovat k operaci na totální náhradu kyčle.
Doufám, že Vás to postrašilo.... (Smích) Vězte však,
že žádný z lékařů by nikdy neřekl "Piroxicam, ibuprofen, totální náhrada kyčle. Pojďme operovat."
Ale ve chvili, kdy to nastavíte jako standartní možnost, má to obrovskou moc ohledně toho, co nakonec lidé udělají.
Dám Vám pár dalších příkladů o iracionálním rozhodování.
Představte si, že Vám dám možnost výběru. Chcete jet na víkend to Říma? Všechno bude zaplaceno, hotel, cesta, jidlo, snídaně, kontinentálni snídaně, no prostě všechno. A nebo víkend v Paříži?
Avšak víkend v Paříží a víkend v Římě to jsou dvě rozdílné možnosti.
Je tam jiné jídlo, jiné kultůra, jiné umění.
Nyní si představte, že jsem k těmto možnostem přidal volbu, kterou nikdo nechtěl.
Představte si, že jsem řekl: "Víkend v Římě, víkend v Paříži a nebo Vám ukradou auto?"
(Smích) Je to legrační myšlenka. Protože proč by možnost ukradení Vašeho auta měla cokoliv ovlivnit?
(Smích) Ale co kdyby ta možnost ukradení Vašeho auta byla řečená jinak.
Co kdyby to byla cesta do Říma, všechno zaplacené, cesta, snídaně. Ale nezahrnovalo by to kávu po ránu.
Jestli budete chtít kávu, tak si ji budete muset zaplatit sami.
Bude to 2 Eura 50 centů. Teď, když si vezmete, že můžete mit Řím s kávou, proč by jste chtěli mít Řím bez kávy?
Je to jako kdyby Vám bylo ukradeno auto. Je to ta horší možnost.
A odhadněte, co se stane. Ve chvíli, kdy přidáte Řím bez kávy,
Řím s kávou se stane populárnější. A lidé si ho vyberou.
Skutečnost, že máte Řím bez kávy, udělá Řím s kávou mnohem lepší. A to nejen vzhledem k Římu bez kávy, ale i vzhledem k Paříži.
(Smích) Zde jsou dva příklady tohoto principu.
Před několika lety jsem viděl reklamu v časopisu The Economist, kde nám dali tři možnosti. Přeplatné časopisu na webových stránkách za 59 dolarů. Předplatné tištěného časopisu za 125. A nebo můžete dostat obojí za 125.
(Smích) Já jsem to zkouknul a zavolal do redakce. Snažil jsem se příjít na to, proč to tak vymysleli.
A oni mě přepojili od jednoho člověka k dalšímu a k dalšímu. Konečně jsem se dostal k člověku, který měl na starosti webové stránky. A tak jsem mu zavolal. Šel tedz zkouknout co se děje.
A než jsem se nadál, reklama zmizela. Bez vysvětlení.
Tak jsem se rozhodl udělat experiment, který bych byl moc rád, kdyby ten časopis udělal se mnou.
Vzal jsem tu reklamu a dal jsem ji 100 vysokoškolským studentům.
Řekl jsem: "Co by jste si vybrali?"
Takle to dopadlo. Většina chtěla tu spojenou možnost.
Bohudík nikdo nechtěl tu prostřední možnost.
To znamená, že naši studenti umí číst.
(Smích) Ale potom tedy, když máte možnost, kterou nikdo nechce, tak ji můžete odstranit.
Že ano? Tak jsem vytisknul jinou verzi. Kde jsem vyloučil tu prostřední možnost.
Dal jsem to jiné skupině 100 studentů. A co se stalo. Nyní se ta nejoblíbenější možnost stala nejméně populární. A ta nejméně populární se stala nejvíce oblibená.
Stalo se, že ta možnost uprosřed, která byla zbytečná, byla zbytečná, v tom smyslu, že ji nikdo nechtěl.
Ale nebyla zbytečná v tom smyslu, že pomohla lidem s rozhodnutím co vlastně chtěli.
Ve skutečnosti, v porovnání s možností uprostřed, kde pouze tištěný časopis stál 125, kombinace tisku a webu za 125 vypadala jako super nabídka.
A díky tomu si ji lidé vybrali.
Takže tou hlavní ideou je, že neznáme své vlastní priority až tak dobře,
a protože své priority tak dobře neznáme, lehce podlehneme různým vlivům z vnějích zdrojů. Záleží na tom, jak jsou nám tyto specifické možnosti předloženy.
Ještě jeden příklad.
Lidé věří, že pokud se jedná o tělesnou přitažlivost, tak že pokud někoho vidíme, tak okamžitě víme, jestli se nám líbí a nebo ne. Jestli je sympatický a nebo ne.
Proto existují čtyřminutová rande.
Rozhodl jsem se udělat experiment s lidmi.
Ukáži Vám grafické obrázky lidí - ne opravdových lidí. Ten experiment jsem však dělal se skutečnými lidmi.
Některým lidem jsem ukázal obrázek Toma a obrázek Jerryho.
A zeptal jsem se: "S kým chceš jít na rande?
S Tomem a nebo s Jerrym?
Ale pro polovinu lidí jsem přidal škaredou verzi Jerryho.
Ve Photoshopu jsem udělal Jerryho trošku škaredšího.
(Smích) Pro ostatní lidi jsem udělal škaredšího Toma.
A otázkou bylo, jestli škaredý Jerry a škaredý Tom pomůže jejich vlastním, více sympatickým bratrům.
A odpověď byla absolutně ano.
Když byl škaredý Jerry ve skupině, Jerry byl populární.
Když byl škaredý Tom ve skupině, Tom byl populární.
(Smích) Toto má samozřejmě dva velmi zřetelné důsledky pro normální život.
Až půjdete někdy na party, koho si se sebou vezmete?
(Smích) Měli by jste s sebou mít někoho, kdo je Vám podobný, ale je trochu škaredší.
(Smích) Podobný, podobný.... ale trochu škaredší.
(Smích) Na druhou stranu, samozřejmě, když Vás někdo pozve, tak je jasné, co si o Vás myslí.
(Smích) Ano, už jste to pochopili.
Co je tedy hlavní pointou?
Základem je, že když přemýšlíme o ekonomii, tak idealizujeme lidskou povahu.
"Jak skvělý je člověk! Jak ušlechtilý rozum!
Myslíme si to o sobě i o ostatních.
Psychologicky-ekonomické chování je však k lidem trochu méně štědré. V lékařské terminologii vnímáme lidi takto. (Smích)
Ale vše špatné je k něčemu dobré.
Myslím si, že to dobré je důvodem, proč je ekonomika studovaná skrz chování tak zajímavá a vzrušující.
Jsme Supermani? A nebo Homer Simpson?
Pokud se jedná o přírodní svět, tak celkem chápeme naše omezení.
Budujeme schody. A vyrábíme tyto věci
které ne všichni umí používat.
(Smích) Chápeme své nedostatky. A kolem nich tvoříme.
Ale z nějakého důvodu, když se jedná o svět mysli, když plánujeme věci jako zdravotnictví, důchody nebo akciové burzy, tak nějak zapomeneme, jaké máme omezení.
Myslím si, že kdyby jsme rozuměli našim kognitivním omezením ve stejném smyslu, jak rozumíme našim tělesným omezením, i přestože je nevidíme stejnmým zpusobem, tak by jsme mohli vytvořit lepší svět. A já si myslím, že v tom je naděje.
Mockrát děkuji.
(Potlesk)
Dobře. Ukáži vám několik obrázků
z jednoho velmi zábavného článku z Časopisu o ultrazvuku v medicíně.
Pustím se na tenkou větev a řeknu, že jde o nejzábavnější článek publikovaný v Časopisu o ultrazvuku v medicíně.
Titulek zní "Pozorování nitroděložní masturbace".
(smích) Dobře. Nalevo můžete vidět ruku. To je ta velká šipka. A penis napravo. Ruka se vznáší.
A tady máme, podle slov radiologa Israela Meisnera, "Ruku svírající penis způsobem, který připomíná pohyby při masturbaci."
Mějte na paměti, že šlo o ultrazvuk. Takže to byly pohybující se obrázky.
Orgasmus je reflex autonomního nervového systému.
To je část nervového systému, která se stará o věci, které vědomě nekontrolujeme. Stejně jako trávení, tepová frekvence, sexuální vzrušení.
A orgasmický reflex může být spuštěn překvapivě širokým spektrem podnětů.
Genitální stimulací. Samozřejmě.
Ale Kinsey také vyzpovídal ženu která mohla být přivedena k orgasmu tak, že jí někdo hladil obočí.
Lidé s poraněním míchy, jako paraplegici a kvadriplegici, si často vyvinou velmi citlivou oblast hned nad místem jejich poranění. Ať už je to kdekoli.
V literatuře lze nalézt i takovou věc jako kolenní orgasmus.
Myslím, že nejzvláštnější případ, se kterým jsem se setkala, byl případ ženy, která měla orgasmus vždy, když si čistila zuby.
(smích) Bylo to něco ve složité senzomotorické aktivitě čištění zubů, co spouštělo orgasmus.
Tak šla k neurologovi, který byl fascinován.
Ověřil, jestli to nebylo něco v zubní pastě. Ale ne, stávalo se to s jakoukoli značkou.
Stimulovali jí dásně párátkem aby zjistili, zda toto nebyla příčina.
Ne. Byl to ten celkový, víte, pohyb.
A úžasná věc je pro mě to, že teď byste si o této ženě mysleli že měla výbornou ústní hygienu.
(smích) Bohužel ona -- toto se říká v článku -- "Věřila, že je posednutá démony a tak přešla na ústní vodu."
Je to smutné.
(smích) Když jsem pracovala na knize, dělala jsem rozhovor se ženou, která se dovedla přivést k orgasmu myšlenkami.
Byla součástí studie na Rutgers University.
To musíte milovat.
Rutgers. Dělala jsem s ní rozhovor v Oaklandu, v sushi restauraci.
A ptala jsem se: "Takže to dokázala udělat přímo tady?"
A ona odpověděla: "jo, ale radši bych nejdříve dojedla, pokud vám to nevadí." (smích)
Potom ale byla tak laskavá a předvedla to venku na lavičce.
Bylo to pozoruhodné. Trvalo to asi minutu.
A já se jí zeptala: "A tohle teda děláte neustále?"
(smích) Řekla: "Ne. Upřímně, když přijdu domu, jsem obvykle příliš unavená."
(smích) Říkala, že to naposledy dělala, na atrakci v Disneylandu.
(smích) Centrum orgasmu, podél míšního nervu, je něco, čemu se říká kořen křížových nervů. Který je tady vzadu.
A pokud ho aktivujete, když ho stimulujete elektrodou na správném místě, spustíte orgasmus.
Faktem je, že můžete spustit míšní reflex u mrtvých lidí. U určitého typu mrtvých lidí, u mrtvol s bijícím srdcem.
To je někdo, kdo je mozkově mrtvý, právně mrtvý, definitivně odepsaný, ale je udržován při životě respirátorem, aby jeho orgány byly okysličovány pro transplantaci.
No a když v některém z mozkově mrtvých lidí aktivujete správné místo tu a tam něco uvidíte.
Existuje reflex zvaný Lazarův reflex
A to je -- Předvedu to nejlépe, jak dokážu, ač nejsem mrtvá.
Je to asi takto. Aktivujete správné místo.
Mrtvý kluk nebo holka udělají ... asi tak.
Velmi rušivé pro lidi pracující na patologii.
(smích) Jestliže můžete spustit Lazarův reflex u mrtvé osoby, proč ne orgasmický reflex?
Ptala jsem experta na mozkovou smrt, Stephanie Mann, která byla natolik pošetilá, že odpověděla na mé emaily.
(smích) Ptala jsem se: "Takže je možné spustit orgasmus u mrtvé osoby?"
Odpověděla: "Ano, pokud je křížový okysličovaný. Je to možné."
Zřejmě by to pro takovou osobu nebyla taková zábava,
ale byl by to orgasmus -- (smích) nicméně.
Vlastně jsem to navrhla -- na univerzitě v Alabamě je výzkumnice která zkoumá orgasmus.
Řekla jsem jí: "Měla bys udělat experiment."
Víte, můžete získat mrtvoly, když pracujete na univerzitě.
Řekla jsem: "Měla bys to zkusit."
Ona na to: "Ale ty pro tohle získáš souhlas komise pro lidské subjekty."
(smích) Podle autora příručky pro manželství z 30. let, Theodoora Van de Velde, může být detekován lehký pach semene v dechu ženy během asi hodiny po pohlavním styku.
Theodore Van de Velde byl něco jako znalec semene.
(smích) To je chlápek, který napsal knihu "Ideální manželství", víte.
Velice hetero chlápek.
Ale napsal v této knize, "Ideální manželství", že dokáže rozlišit mezi semenem mladého člověka, které, jak říká, má čerstvou, osvěžující vůni, a semenem dospělého muže, jehož semeno voní, cituji: "Nápadně jako květy kaštanu jedlého.
Někdy docela čerstvě květinově, jindy zase extrémně štiplavě."
(smích) Dobře. V roce 1999 v Izraelu začal jeden muž škytat.
A byl to jeden z těch případů, kdy to nepřestávalo.
Zkoušel všechno, co mu radili přátelé.
Nic nepomáhalo.
Dny plynuly.
Až jednou tento muž, stále škytající, měl sex se svou ženou.
A hle, škytavka byla pryč.
Řekl to svému doktorovi, který publikoval popis případu v Kanadském lékařském časopise pod názvem: "Pohlavní styk jako potenciální léčba neovladatelné škytavky."
Zbožňuji tento článek, jelikož na určitém místě navrhují, že nezadaní škytající mohou zkusit masturbaci.
(smích) Zbožňuji to, jelikož tu je celá demografie.
Nezadaní škytající. (smích) Ženatý. Svobodný. Nezadaný škytající.
Na počátku 20. století gynekologové, mnoho gynekologů, věřili, že když má žena orgasmus kontrakce souží k nasávání semena nahoru skrz děložní hrdlo a takto ho velice rychle dopravují k vajíčku. Čímž se zvyšuje šance na početí.
Bylo to zváno "nasávací" teorie.
(smích) Pokud se vrátíte zpět k Hipokratovi, lékaři věřili, že orgasmus u žen není pro početí jen užitečný, nýbrž nezbytný.
Doktoři tenkrát běžně říkali mužům, jak je důležité uspokojovat jejich ženy.
Autor návodu na manželství a čichač semene Theodore Van de Velde -- (smích) má ve své knize výrok.
Zbožňovala jsem toho chlápka.
Dlouho jsem se jím bavila.
A on má ve své knize výrok, který má pocházet z doby Habsburgské monarchie. Tam byla císařovna Marie Terezie, která měla problémy s početím.
A lékař na královském dvoře jí patrně řekl: "Jsem toho názoru, že vulva vašeho nejsvětějšího veličenstva by měla být drážděna nějakou dobu před stykem.
(smích) Je to podle všeho někde, nevím kde, zaznamenané.
Masters a Johnson, teď se přesouváme do 50. let 20. století
Masters a Johnson nevěřili "nasávací" teorii. Což, je opravdu vtipné říci.
Nebrali to.
A rozhodli se, jelikož byli Masters a Johnson, že tomu přijdou na kloub.
Přivedli ženy do laboratoře. myslím, že to bylo pět žen. a vybavili je poševním pesarem, který obsahoval umělé semeno.
A v umělém semenu byla kontrastní látka, která by se ukázala na rentgenu.
Tohle je v 50. letech.
Zkrátka tyto ženy seděly před rentgenem
a masturbovaly.
A Masters a Johnson sledovali, zda bude semeno nasáváno.
Nenašli žádný důkaz nasávání.
Možná e so říkáte, "Jak se vyrobí umělé semeno?"
(smích) Mám pro vás odpověď. Mám dvě odpovědi.
Můžete použít mouku a vodu nebo kukuřičný škrob a vodu.
Vlastně jsem našla tři rozdílné recepty v literatuře.
(smích) Můj oblíbený říká -- víte, vyjmenovali složky, a pak se v receptu uvede například: "Na dva tucty koláčků."
No a tento říkal: "Na jeden ejakulát."
(smích) Je tu ještě jeden způsob jak může orgasmus zvýšit plodnost.
Tento se týká mužů.
U spermií, které jsou v těle týden nebo déle, se začnou objevovat abnormality, které je dělají méně efektivními při prorážení cesty do vajíčka.
Britský sexuolog Roy Levin spekuloval, že to je možná důvod, proč se u mužů vyvinula tendence k tak nadšenému a častému masturbování.
Říká:"Pokud budu stále onanovat budu mít čerstvé spermie."
Což byla myslím zajímavá myšlenka, teorie.
Takže teď máte evoluční omluvu.
(smích) Dobře.
(smích) Dobře. Máme značné důkazy pro nasávání v živočišné říši. Prasata například.
V Dánsku, Dánská národní komise pro reprodukci prasat zjistila, že pokud sexuálně stimulujete prasnici zatímco je uměle oplodňována, získáte šestiprocentní nárůst početnosti vrhu, což je počet produkovaných selat.
Takže přišli s plánem. Pětibodovým plánem na stimulaci prasnic.
A farmářům -- jsou plakáty, které dali do chlévu, a mají DVD.
a já mám kopii toho DVD.
(smích) Tohle je mé odhalení. Protože vám hodlám ukázat klip.
(smích) Tak dobře.
Takže jdeme do -- la la la, do práce.
Vypadá to velice nevinně.
Bude dělat rukama věci, ke kterým kanec používá rypák, když nemá ruce.
(smích) To je ono.
Kanec má velmi podivné námluvy.
(smích) Toto slouží k napodobení váhy kance.
(smích) Měli byste vědět, že klitoris prasat je uvnitř pochvy.
Takže to pro ni může být vzrušující.
Už je to tady.
(smích) A šťastný výsledek.
(potlesk) Zbožňuji tohle video.
Je tam okamžik, hned na začátku, kdy přiblíží záběr na jeho ruku se snubním prstenem, jako kdyby říkali: "To je v pořádku, je to jen práce.
Opravdu má rád ženy."
(smích) Dobře. Řekla jsem -- když jsem byla v Dánsku, byla mou hostitelkou Anne Marie. A řekla jsem: "Proč prostě prasatům nestimulujete klitoris?
Proč to farmáři nedělají?
Není to jeden z vašich pěti kroků.
Řekla -- Musím vám přečíst, co řekla, protože to zbožňuji.
Řekla: "Bylo velkou překážkou jen přimět farmáře aby se dotýkali vespod vulvy.
Tak jsme si říkali, že nebudeme zmiňovat o klitorisu, zrovna teď."
(smích) Ostýchaví ale ambiciózní farmáři si však můžou koupit -- to je pravda -- vibrátor pro prasnice, který je napojený na trubici přivádějící spermie.
Protože, jak jsem zmiňovala, klitoris je uvnitř pochvy.
Takže je to možná, víte, trochu víc vzrušující než to vypadá.
A také jsem řekla: "Ty prasnice. Chci říct, možná jste si toho všimli.
Ta prasnice nevypadá, že by byla v přívalu extáze."
a ona řekla: "Nemůžete dělat takový závěr." Protože zvířata neregistrují bolest nebo rozkoš ve svých tvářích, jako to děláme my. Mají sklon -- prasata, například, jsou spíše jako psi.
Používají horní polovinu tváře. Nejvíce vyjadřují ušima.
Takže si nejste příliš jistí, co se s prasetem děje.
Primáti, na druhou stranu, používáme víc naše ústa.
Toto je výraz ejakulujícího makaka medvědího.
(smích) Zajímavé je, že toto bylo pozorováno u samic makaka. Ale jen při kopulaci s jinou samicí.
(smích) Masters and Johnson se v 50. letech rozhodli,
že rozluští celý cyklus sexuálních odezev u lidí. Od vzrušení, až po orgasmus u mužů i u žen. Vše, co se děje v lidském těle.
Dobře. U žen se hodně těch věcí děje uvnitř.
To nezastavilo Masterse and Johnsona.
Vynalezli přístroj na umělou soulož.
Je to vlastně penis s kamerou připojený k motoru.
Je tam pyj, čirý akrylový pyj, s kamerou a zdrojem světla, připojený k motoru, který dělá asi takto.
A žena s tím měla mít pohlavní styk.
Tohle je co by udělali. Docela udivující.
Bohužel bylo tohle zařízení demontováno.
To mě ničí. Ne, že bych to chtěla použít. Chtěla jsem to vidět.
(smích) Jednoho pěkného dne se Alfred Kinsey rozhodl, že vypočítá průměrnou vzdálenost, kterou urazí ejakulované semeno.
To nebyla jen zbytečná kuriozita.
Doktor Kinsey slyšel -- kolovala jistá teorie v té době, bylo to ve 40. letech, že síla, kterou je semeno vrženo na děložní krček ovlivňuje plodnost.
Kinsey myslel, že to byla hloupost.
Tak se dal do práce. Dostal do své laboratoře 300 mužů, metr a kameru.
(smích) A ve skutečnosti objevil, že u tří čtvrtin mužů ta věc jen jaksi vytekla ven.
Nebylo to vytrysknuto, vrženo či vypuštěno velkou silou.
Avšak, držitel rekordu přistál na značce asi 2,4 metru. Což je impozantní.
(smích) (potlesk) Ano. Přesně.
(smích) Bohužel, je to anonym. Jeho jméno není zmíněno.
V jeho zápisu, v popisu experimentu v jeho knize, Kinsey napsal: "Dvě plachty byly položené na ochranu orientálních koberců."
(smích) Což je můj druhý nejoblíbenější výrok z celého díla Alfreda Kinseyho.
Nejoblíbenější je: "Sýrové drobky rozsypané před pár pářících se potkanů bude rozptylovat samici, ale ne samce."
(smích) Děkuji mnohokrát.
(potlesk) Díky!
Před dvěma lety jsem tady v TEDu oznamovala, že jsme na Saturnu objevili, s pomocí vesmírné sondy Cassini, neobvykle teplou a geologicky aktivní oblast na jižním okraji malého měsíce Saturnu, Enceladu, který vidíme zde.
Toto je první snímek této oblasti, pořízený sondou Cassini v roce 2005. Zde je jižní polární oblast se zlomy, známými jako Tygří pruhy, které protínají jižní pól.
Na tomto nedávno pořízeném snímku z konce roku 2008 opět vidíme tuto oblast, tentokrát napůl ve tmě, protože jižní polokoule zrovna zažívá začátek srpna a následně zimu.
Rovněž jsem tady tehdy hovořila o úžasném objevu - objevu, který se povede jednou za život - velice vysokých výtrysků, vycházejících z oněch zlomů na jižním pólu a sestávajících z drobných krystalů ledu doprovázených vodní párou a jednoduchými organickými sloučeninami jako je například kysličník uhličitý a metan.
Před dvěma lety jsem se tady zmínila o tom, že jsme se tehdy domnívali, že tyto výtrysky by mohly být vlastně gejzíry, tryskající z ložisek či rezervoárů tekuté vody pod povrchem. Nebyli jsme si však jistí.
Tyto výsledky, naznačující možnost existence prostředí v nitru tohoto měsíce, které by mohlo být příznivé prebiotickým chemickým procesům, a možná i samotnému životu, byly natolik zajímavé, že jsme se v uplynulých dvou letech na Eneceladus více zaměřili.
Nechali jsem vesmírnou sondu Cassini uskutečnit několik dalších přeletů nad tímto měsícem. Letěla blíže a hlouběji do těchto výtrysků, do oblastí jejich vyšší koncentrace, díky čemuž jsme získali velice přesná data ohledně jejich složení.
Zjistili jsme, že organické sloučeniny z tohoto měsíce jsou ve skutečnosti mnohem složitější, než jsme napsali původně.
Nejsou to sice aminokyseliny, ale nacházíme zde takové věci jako propan, benzen, kyanovodík a formaldehyd.
Ty drobné vodní krystaly ze všeho nejvíce vypadají jako zmrzlé kapičky slané vody. Tento objev naznačuje nejen to, že ony výtrysky skutečně vycházejí z ložisek tekuté vody, ale rovněž skutečnost, že kromě tekuté vody jsou přítomny i horniny.
Takové prostředí by mohlo být zdrojem chemické energie a chemických sloučenin, které jsou nezbytné pro existenci života.
Jsme tedy těmito výsledky velice povzbuzeni.
A jsme si dnes mnohem více jisti než před dvěma lety, že bychom skutečně mohli na tomto měsíci, pod jižním pólem, najít prostředí či pásmo, příznivé pro živé organismy.
Zda tam tyto živé organismy jsou či ne, je samozřejmě úplně jiná otázka.
Budeme muset počkat, až na Enceladus dorazí vesmírné sondy - doufejme, že v brzké budoucnosti - vybavené speciálně k tomu, aby na tuto otázku našly odpověď.
Mezitím vás však chci vyzvat, abyste si představili den, kdy budeme moci cestovat do saturnského systému a navštívit meziplanetární gejzírový park na Enceladu, prostě jen proto, že to bude možné.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Forrest North: Každá spolupráce začíná rozhovorem.
A rád bych se s vámi podělil o pár věcí, se kterými jsme začali.
Vyrůstal jsem ve srubu ve státě Washington a měl jsem plno volného času.
Yves Behar: Já vyrůstal v pohledném Švýcarsku.
FN: Vždy jsem vášnivě zbožňoval alternativní dopravní prostředky.
Toto je jachta závodící přes poušť v Nevadě.
YB: Tento vynález obsahuje kombinaci windsurfingu a lyžování.
FN: Zajímaly mě také nebezpečné vynálezy.
Toto je Teslův transformátor na 100 000 voltů postavený ke zděšení mé mámy u mě v pokoji.
YB: Ke zděšení mé mámy je toto nebezpečná móda pro teenagery.
(Smích) FN: Dal jsem to celé do kupy, tu vášeň pro alternativní energii, a jel závod v solárním autě přes Austrálii. A také přes USA a Japonsko.
YB: Větrná energie, solární energie, měli jsme toho hodně o čem mluvit.
Bylo toho dost, co nás bavilo.
Rozhodli jsme se proto pustit společně do zvláštního projektu.
Skombinovat strojařinu a design a ...
FN: opravdu udělat kompaktní produkt, něco nádherného.
YB: A tak jsme měli děťátko.
(Smích) FN: Můžete ho sem přivést?
(Potlesk) Je plně poháněné elektřinou.
Jede 150 mílí za hodinu (241,4 km/h).
Má akčí rádius dvojnásobný oproti jakékoli jiné elektrické motorce.
Úžasná věc na motorce je prostě to krásné spojení strojařiny a designu.
Nabízí skvělý zážitek pro řidiče.
Yves Behar má s ní skvělé zkušenosti.
Navrhl naše jméno a logo. My jsme Mission Motors.
Máme jenom tři minuty. Ale mohli bychom o tom mluvit celé hodiny.
YB: Děkuji vám.
FN: Díky TEDe a díky Chrisi za pozvání.
(Potlesk)
Jsem zde, protože mám velmi důležitou zprávu. Myslím, že jsme zjistili, co je nejdůležitější faktor úspěchu.
Bylo to zjištěno kousek odsud - ve Stanfordu.
Profesor psychologie vybral několik čtyřletých dětí a odvedl jednotlivě do místnosti, kde zůstaly samy.
Poté tomuto čtyřletému dítěti řekl: "Honzíčku, nechám tě tady s marshmallow, a to 15 minut.
Pokud tady to marshmallow bude, až se vrátím, dostaneš další. Takže budeš mít dvě."
Říci čtyřletému dítěti, aby počkalo 15 minut na něco, co má rádo, je to samé jako říci nám: "Kávu Vám přineseme za 2 hodiny."
(smích) Naprosto to samé.
Takže co se stalo, když profesor opustil místnost?
Jakmile se dveře zavřeli...
dvě ze tří dětí snědli marshmallow.
5 sekund, 10 sekund, 40 sekund, 50 sekund, dvě minuty, čtyři minuty, osm minut.
Některé vydržely 14 a půl minuty.
(smích) Nezvládly to. Nemohly se dočkat.
Zajímavé na tom je, že jedno dítě ze tří se dívalo na marshmallow a dělalo toto...
Podívalo se na něj.
Vrátilo ho zpátky.
Chodilo okolo. Hrálo si se sukní nebo kalhotami.
Toto dítě pochopilo, už ve čtyřech letech, ten nejdůležitější princip úspěchu. Což je schopnost odložit uspokojení.
Sebedisciplína - nejdůležitější faktor úspěchu.
O 15 let později, o 14 nebo 15 let později, provedli další studii.
Co našli?
Šli se podívat na tyto děti, kterým v tu chvíli bylo 18 a 19
a zjistili, že sto procent dětí, které nesnědli marshmallow bylo úspěšných.
Měly dobré známky. Vedly si skvěle.
Byly šťastné. Měly plány.
Měly dobré vztahy s učiteli a studenty.
Vedly si dobře.
Velké procento dětí, které marshmallow snědly, mělo problémy.
Nedotáhli to na vysokou školu.
Měly špatné známky. Některé z nich studium ukončily.
Některé zůstaly i se špatnými známkami.
Pár mělo známky dobré.
Měl jsem v hlavě otázku: Reagovali by hispánské děti stejně jako děti americké?
Jel jsem tedy do Kolumbie a zopakoval experiment.
Bylo to velmi zábavné. Testoval jsem čtyř, pěti a šestileté děti.
Ukážu Vám, co se stalo.
(smích) Takže co se stalo v Kolumbii?
Hispánské děti, 2 ze 3 marshmallow snědli. 1 ze 3 nesnědlo.
Tato malá holčička byla zajímavá. Ona snědla vnitřek marshmallow.
(smích) Jinými slovy, chtěla, abychom si mysleli, že ho nesnědla a dostala tak další.
Ale ona ho snědla.
Takže víme, že bude úspěšná, ale musíme jí sledovat.
(smích) Neměla by například pracovat v bankovnictví nebo na pokladně.
Ale bude úspěšná.
Tento princip platí pro všechno. Dokonce i pro prodej.
Prodejce, který -- Zákazník říká: "Chci tohle." A prodavač odpoví "Tady to máte."
Tento prodavač snědl marshmallow.
Pokud prodavač řekne "Počkejte chvíli,
dám Vám pár otázek, abych zjistil, jestli je to správná volba."
Tento prodá mnohem více.
Můžeme to aplikovat na cokoliv v životě.
Skončím s -- Korejci udělali toto.
Víte co? Tohle je tak dobré, že chceme dětskou knihu o marshmallow.
A tak jsme jednu udělali a nyní je po celé Koreji.
Učí tam děti přesně tenhle princip.
My tady ve Státech se potřebujeme tento princip naučit také, protože jsme velmi zadlužení.
Jíme více marshmallow než produkujeme.
Moc Vám děkuji.
Pojďme se bavit o mániích.
Začněme s Beatles mánií.
Hysteričtí teenageři, pláč, křik, vřava.
Sportovní mánie. Ohlušující davy. Vše jen s jedním cílem.
Dále, náboženská mánie. Vytržení. Pláč. Vize.
Mánie mohou být dobré.
Mánie mohou být alarmující.
Nebo mohou být také smrtící.
Svět má novou mánii.
Angličtinářskou mánii.
Poslouchejte, jak čínští studenti procvičují svou angličtinu tím, že křičí. Učitel: ... změním svůj život.
Studenti: Já změním svůj život.
U: Nechci zklamat své rodiče.
S: Nechci zklamat své rodiče.
U: Nikdy nechci zklamat svou zemi.
S: Nikdy nechci zklamat svou zemi.
U: Ze všeho nejvíce ... S: Ze všeho nejvíce ...
U: Nechci zklamat sám sebe.
S: Nechci zklamat sám sebe.
Jay Walker: Kolik lidí na celém světě se snaží naučit angličtinu?
Dvě miliardy.
Studenti: Tričko. Šaty.
JW: V Latinské Americe, v Indii, v Jihovýchodní Asii, a především v Číně.
Kdybyste byli čínským studentem, začali byste se angličtinu učit ve třetí třídě - podle zákona.
To je důvod proč tento rok se Čína stane světově největší anglicky mluvící zemí.
(Smích) Proč angličtina?
Jedním slovem: příležitost.
Příležitost pro lepší život, práci, být schopen zaplatit školu nebo obstarat lepší jídlo.
Představte si studentku skládající obrovský test celé tři dny.
Její počet bodů v tomto testu doslova určí její budoucnost.
Učí se 12 hodin denně po celé tři roky přípravy.
25 procent její známky je založeno na agličtině.
Nazývá se to Gaokao. A 80 milionů čínských středoškolských studentů tento vyčerpávající test již složili.
Intenzitu výuky angličtiny si ani nedovedete představit. Pokud nejste svědky.
Učitel: Perfektně! Studenti: Perfektně!
U: Perfektně! S: Perfektně!
U: Chci mluvit perfektně anglicky.
S: Chci mluvit perfektně anglicky.
U: Chci mluvit -- S: Chci mluvit --
U: perfektně anglicky. S: perfektně anglicky.
U: Chci změnit svůj život!
S: Chci změnit svůj život!
JW: Je tedy angličtinářská mánie dobrá nebo zlá?
Je angličtina tsunami, která odplavuje ostatní jazyky?
To je nepravděpodobné. Angličtina je až druhý světový jazyk.
Váš rodný jazyk je váš život.
Ale se znalostí agličtiny se můžete stát součástí širší konverzace. Globální konverzace o globálních problémech. Konverzace o klimatických změnách, či chudobě. Nebo o hladu, či různých nákazách.
Svět má i jiné mezinárodní jazyky.
Matematika je jazykem vědy.
Hudba je jazykem emocí.
A angličtina se nyní stává jazykem pro řešení problémů.
Ne, protože by ji Amerika protlačovala. Ale protože svět ji sám přejímá.
Takže angličtinářská mánie je mezníkem.
Stejně jako využívání elektrické energie v našich městech nebo pád Berlínské zdi, představuje Anličtina naději na lepší budoucnost. Budoucnost, kde svět využívá společný jazyk k řešení společných problémů.
Mockrát děkuji.
(Potlesk)
Tohle je moje první cesta. Moje první zahraniční cesta jako první dáma.
Věřily byste tomu?
(Potlesk) A i když to není má první návštěva Velké Británie, musím říct, že jsem ráda, že je to má první oficiální návštěva.
Mimořádný vztah mezi Spojenými státy a Velkou Británií
je založen nejen na vztahu mezi vládami, ale také na společném jazyce a sdílených hodnotách. Pohled na vás mi to dnes připomíná.
Během mé návštěvy mi bylo zvláště ctí potkat některé z nejvýjimečnějších žen Británie. Žen, které vám všem razí cestu.
A jsem poctěna, že poznávám vás, budoucí vůdkyně Velké Británie a celého světa.
A přesto, že se okolnosti našich životů mohou zdát být velice vzdálené -- já před vámi stojím jako první dáma Spojených států amerických a vy teprve doděláváte školu -- chci abyste věděly, že máme mnoho společného.
Protože nic na mé životní dráze by nemohlo předpovědět, že tady budu dnes stát jako první afroamerická první dáma Spojených států amerických.
Na mém příběhu není nic co by mě sem dostalo.
Nebyla jsem vychovaná v bohatství nebo s prostředky či nějakým významným sociálním postavením.
Byla jsem vychována na Jižní straně Chicaga.
To je opravdu jedna z částí Chicaga.
A byla jsem produktem dělnické třídy.
Můj otec byl po celý život dělníkem. A matka byla ženou v domácnosti.
Byla doma a starala se o mě a mého staršího bratra.
Ani jeden z nich nestudoval na univerzitě.
Otci byla diagnostikována roztroušená skleróza na vrcholku jeho života.
Ale i v době kdy pro něj bylo těžké chodit a ráno se oblékat -- viděla jsem ho zápasit víc a víc -- můj otec si nikdy nestěžoval.
Byl vděčný za to co měl.
Prostě o něco dříve vstal a tvrději pracoval.
Můj bratr a já jsme byli vychovaní se vším co opravdu potřebujete: láskou, silnými hodnotami a vírou v to, že s dobrým vzděláním a spoustou tvrdé práce neexistuje nic, čeho bychom nemohli dosáhnout.
Jsem příklad toho co je možné, když jsou dívky od počátku svých životů milovány a podporovány lidmi kolem nich.
Během svého života jsem byla obklopena neobyčejnými ženami. Babičkami, učitelkami, tetami, sestřenicemi, sousedkami, které mě naučily síle a důstojnosti.
A mou matkou, nejdůležitějším vzorem v mém životě, která žije s námi v Bílém domě a pomáhá nám s péčí o naše dvě malé dcery, Malii a Sashu.
Je aktivním účastníkem v jejich životě stejně jako v mém a vštěpuje jim ty samé hodnoty, které učila mě a mého bratra: věci jako soucit, čest, sebevědomí a vytrvalost. To vše obaleno bezpodmínečnou láskou, kterou může dát jenom babička.
Měla jsem taky to štěstí, že jsem byla také oceňována a podporována některými silnými mužskými vzory, včetně mého otce, bratra, strýců a dědečků.
Muži v mém životě mě také naučili některé důležité věci.
Naučili mě, jak by měl vypadat uctivý vztah mezi mužem a ženou.
Naučili mě, jak vypadá silné manželství. Že je postaveno na víře a odhodlání a obdivu k jedinečným darům toho druhého.
Naučili mě, co znamená být otcem a vychovávat rodinu.
A investovat nejen do vlastního domova, ale podat pomocnou ruku i dětem v širší komunitě.
A byly to tyto vlastnosti, které jsem hledala u svého manžela -- Baracka Obamy.
Když jsme se seznámili, jedna z věcí, kterou si pamatuji, je že mě vzal na rande.
A jeho představa rande bylo vzít mě na komunitní zasedání.
(Smích) Já vím, jak romantické.
(Smích) Ale když jsme se seznámili, Barack byl komunitní koordinator.
Pomáhal lidem najít práci a snažil se přivést prostředky do zkoušených sousedství.
Když promlouval k obyvatelům v tom komunitním centru, mluvil o dvou konceptech.
Mluvil o tom "jaký svět je" a o tom "jaký by svět být měl."
Mluvila jsem o tom během celé volební kampaně.
Říkal, že se příliš často smiřujeme se vzdáleností mezi těmito myšlenkami.
A někdy se spokojíme s tím jaký svět je, i když nereflektuje naše hodnoty a touhy.
Ale Barack nám ten den připomněl, nám všem v té místnosti, že všichni víme, jak by náš svět měl vypadat.
Všichni víme, jak vypadá čestnost, spravedlnost a příležitost.
Všichni to víme.
A přesvědčoval lidi na tom zasedání, v té komunitě, aby se věnovali překonávání mezery mezi těmi dvěma koncepty, aby společně pracovali na tom, aby svět jaký je a svět jaký by měl být, byla jedna a ta samá věc.
Přemýšlím nad tím dneska, protože jsem přesvědčena, že vy všichni na této škole jste velice důležitou součástí překonávání této mezery.
Jste ženy, které vybudují svět takový jaký by měl být.
Napíšete další kapitolu historie.
Ne jen pro sebe, ale i pro vaší generaci a generace, které přijdou po vás.
A to je důvod, proč je dobré vzdělaní tak důležité --
To je důvod, proč je všechno to čím procházíte -- to dobré i zlé, ti učitelé, které máte rádi, i ti, co je rádi nemáte -- proč je to tak důležité.
Protože komunity a země a nakonec i celý svět jsou jen tak silné jako je prosperita jejich žen.
A to je důležité mít na paměti.
Částí této jejich prosperity je i vynikající vzdělání.
Rozdíl mezi nefunkční a prosperující rodinou spočívá často v přítomnosti silné ženy, nebo silných žen, v jádru oné rodiny.
Rozdíl mezi prosperující a nefunkční komunitou spočívá často ve zdravém respektu mezi muži a ženami a ve vzájemném ocenění jejich příspěvku pro společnost.
Rozdíl mezi chřadnoucím národem a tím, který bude prosperovat, je v poznání, že potřebujeme stejný přístup k vzdělávání pro chlapce i děvčata.
A tato škola, pojmenovaná po první britské lékařce a okolní budovy pojmenované po mexické umělkyni Fridě Kahlo, Mary Seacole, jamajské zdravotní sestře, známe jako "černá Florence Nightingale," a anglické spisovatelce Emily Bronteové, ctí ženy, které bojovaly proti sexismu, rasismu a neznalosti, aby se mohly věnovat svým vášním.
Nedovolily, aby je cokoliv zastavilo.
Tak jak praví ten nápis tam vzadu -- "bez omezení."
Nevěděly, jak žít jinak, než následovat své sny.
A proto tyto ženy překonaly spoustu překážek.
A umožnily tak miliónům žen stát se lékařkami, zdravotními sestrami, umělkyněmi a spisovatelkami, protože ty je následovaly.
A s dobrým vzděláním také vy můžete řídit svůj osud.
Na to prosím nezapomínejte.
Jestli chcete vědět, proč tady dnes vlastně stojím, tak je to kvůli vzdělávání.
Já jsem nikdy nebyla za školou. Omlouvám se, nevím jestli někdo za školu chodí.
Já to nikdy nedělala.
Milovala jsem, když jsem dostávala jedničky.
Líbilo se mi být chytrá.
Líbilo se mi chodit včas. Líbilo se mi dělat úkoly.
Byla jsem přesvědčená, že být chytrá je ta největší frajeřina na světě.
A vy také, pokud budete mít stejné hodnoty, můžete řídit svůj osud.
Také vy můžete razit cestu.
Také vy si můžete splnit své sny, a pak je vaším úkolem pomoct někomu jako vy dokázat to samé.
Historie dokazuje, že nezáleží na tom, jestli pocházíte z paneláku nebo z luxusní vily.
Váš úspěch bude záležet na na vaší statečnosti, na vaší smělosti, na vašem vlastním těžkém úsilí.
Je to pravda. Takový je opravdu svět, ve kterém žijeme.
Nyní máte kontrolu nad svým vlastním osudem.
Nebude to jednoduché.
To je jisté. Ale máte vše co potřebujete.
Vše co potřebujete k úspěchu máte již tady.
Můj manžel pracuje ve velké kanceláři.
Říkají jí Oválná pracovna.
V Bílém domě se nachází stůl za kterým sedí. Říká se mu "stůl Resolute".
Byl sestaven z dřeva z Královské lodě Resolute a darován královnou Viktorií.
Je to přetrvávající symbol přátelství mezi našimi národy.
A jeho název, Resolute [Rozhodný] je připomínka, jak silný charakter je potřeba nejen k vedení země, ale také k vedení smysluplného života.
A já doufám, že až budete následovat své sny, zůstanete rozhodné a půjdete kupředu bez jakýchkoliv hranic a že využijete své vlohy -- protože těch je hodně. Viděli jsme je. Jsou ve vás. Že je využijete k vytvoření takového světa, jaký by měl být.
Protože my na vás spoléháme.
Spoléháme na to, že každá z vás dosáhne svého potenciálu.
Protože svět je velký.
A plný výzev.
A potřebujeme silné, chytré a sebejisté mladé ženy, aby se zvedly a převzaly otěže.
Všichni víme, že to dokážete. Milujeme vás.
Velice vám děkuji. (Potlesk)
Býval jsem malzutiánem.
Toto byl můj duševní model světa. Rostoucí populace, malá planeta, budou se dít nepěkné věci.
Ale už jsem se přes Malthuse přenesl. Myslím si totiž, že jsme možná jen kolem 150ti let od nové verze osvícení.
A řeknu vám proč.
Toto jsou data o světové populaci, které shromáždilo OSN a které jste už možná viděli.
Předpokládá se, že světová populace dosáhne svého maxima v průběhu tohoto století snad někde na necelých 10 miliardách.
A poté se nejpravděpodobněji začne zase zmenšovat.
A co pak?
Většina ekonomických modelů je postavena na nedostatku a růstu.
Takže hodně ekonomů se dívá na klesající počet obyvatel a předpokládá stagnování, případně pokles.
Ubývající populace ale bude mít minimálně dva pozitivní dopady na ekonomii.
První: míň lidí na omezeném množství země činí z investic do pozemků špatný vklad.
Ve městech je hodně cen majetků ve skutečnosti zabaleno ve své spekulativní hodnotě.
Když odeberete spekulaci, cena pozemků jde dolů.
A to zvedne velké břímě z ramen světové chudiny.
Druhý: ubývající populace znamená nedostatek pracovní síly.
Nedostatek pracovní síly přináší větší mzdy.
S růstem platů se zvedne také další břímě z ramen chudých a pracující třídy.
Nemluvím teď o radikálním poklesu populace jakého jsme byli svědky například při moru.
Ale jen se podívejte co se stalo v Evropě po té morové epidemii: růst platů, pozemková reforma, technologické inovace, zrod střední třídy. A potom také společenské hnutí s výhledy do budoucna jako je renesance a později osvícenství.
Většina našeho kulturního dědictví má tendenci dívat se zpět, romantizuje si minulost.
Všechny naše západní náboženství se odrážejí od představy Edenu, a pokračují skrz rozmařilou současnost až do velmi nepěkné budoucnosti.
Na historii lidstva je tedy nazíráno jako na jistý druh svahu, svažujícího se od starých dobrých časů.
Ale já myslím, že jsme zralí na další změnu. Asi dvě generace po dosáhnutí vrcholu této křivky - - jen co vliv klesající populace začne konat své.
V ten moment budeme opět romantizovat budoucnost místo brutální nepříjemné minulosti.
Takže co na tom záleží?
Proč se bavit o společensko-ekonomických hnutích, které můžou být vzdáleny víc než jedno století?
Protože přechody jsou nebezpečné časy.
Když majitelé pozemků začnou ztrácet peníze a pracovní síla vyžaduje víc peněz, vzniknou mocné zájmy, které se budou bát budoucnosti.
Strach z budoucnosti vede k unáhleným rozhodnutím.
Pokud se na budoucnost díváme nadějně, pak můžeme být schopni se přes tento bod dostat, místo abychom se nechali svést z cesty.
Pokud se nám podaří dostat se přes následujících 150 let, myslím si, že vaši prapravnuci všichni zapomenou na Malthuse.
A místo toho budou plánovat do budoucna a začnou budovat osvícenství 22. století.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Co se děje klimatu?
Je to neuvěřitelně špatné.
Toto je samozřejmě dnešní pohled na Arktiku, který se pravděpodobně vytratí v době následujících tří až pěti let.
Velice děsivé. Všichni jsme se snažili zjistit, co se dá dělat.
A když se kouknete na světové emise CO2, 52 pochází z budov.
Automobilová doprava má jenom 9%, docela zajímavé.
Zašli jsme do sushi baru.
A tam v tom sushi baru jsme dostali supr nápad.
Bylo to něco, čemu říkáme EcoRock.
Řekli jsme si, že můžeme předělat 115 let starý proces výroby sádrokartónu, ten generuje každoročně 20 miliard liber CO2.
Byl to velký nápad. Chtěli jsme to snížit na 80%. Což je přesně to, co jsme udělali.
Začali jsem s výzkumem v r. 2006.
Rozhodli jsme se použít recyklované suroviny cementu a ocelových výrobků.
Tady je naše laborka. Ještě jsme to neukazovali.
Ale naši lidi museli připravit na 5 000 různých směsí, aby to dobře fungovalo a splnilo naše cíle.
Hodně hodně na tom dřeli.
Šli jsme dál a postavili produkční linku v Číně.
Bohužel v USA už nevyrábíme tyto výrobní zařízení.
Linku jsme dali do kupy během léta.
Začali jsme tady naprosto bez ničeho.
Tohle jste ještě neviděli, úplně nová sádrokartónová produkční linka úplně bez použítí sádry.
Tady je hotová produkční linka.
První panel byl hotov 3. prosince.
Tady se jílová směs lije na papír.
Tady je běžící linka. Je to úžasné, když se podíváte na obličeje těch lidí.
To jsou lidé, kteří na projektu pracovali dva nebo tři roky.
Jsou tak nadšení. To je první panel, který sjel z linky.
Náš výkonný více prezident líbá panel. Samozřejmě je hodně nadšený.
Ale toto má obrovský dopad na klima.
První panel jsme podepsali o týden později, byl to úžasný podepisovací obřad. To doufám povede k tomu, že se to bude používat všude na světě.
Víme jak na to.
Nedávno jsme získali cenu Zelený produkt roku, za "Znovu vynalezení sádrokartónu" od čas.
Popular Science. Děkuji, děkuji.
Tohle jsme se naučili. 8 000 galonů benzínu, to stačí k vybudování jednoho domu.
Asi jste to netušili. To je jet okolo světa šestkrát.
Musíme změnit všechno.
Podívejte se po místnosti, židle, dřevo. Všechno okolo nás se musí změnit, nebo tenm problém nevyřešíme.
Neposlouchete lidi, kteří tvrdí, že tohle nemůžete udělat, protože každý může.
A nezaměstnanost můžeme vyřešit zelenými pracovními pozicemi.
Máme čtyři továrny. Stavíme ty domy po celé zemi.
Pracujeme jak nejrychleji to jde.
2 a půl milonu aut v hodnotě sádry, generuje CO2.
Co tedy uděláte? Povím vám, co jsem udělal a proč.
Vím, že už nemám čas. Tady jsou moje děti, Natalie a David.
Když oni budou mít své děti kolem r. 2050. bylo vy dobře, kdyby se ohlédli za dědečkem a řekli si: "Byl jsi opravdu dobrej. Udělal jsi to nejlepší, cos mohl, s týmem, který jsi měl."
Mojí nadějí tedy je, až půjdete z TEDu, zkuste snížit svoji uhlíkovou stopu, jakkoli to jenom půjde.
A pokud nevíte jak, prosím, najděte mě.
Pomůžu vám. A pak ještě, Bille Gatesi, ty jsi vymyslel Windows (okna).
Jenom počkej, možná asi za rok, jaká okny jsme my vymysleli.
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Proč tolik lidí dosáhne úspěchu a poté selže?
Jedním z hlavních důvodů je představa, že úspěch je jakási jednosměrka.
Takže děláme všechno, co k úspěchu vede. A dosáhneme jej. Zjistíme, že jsme to dokázali, usadíme se ve svém pohodlí a přestaneme dělat to, díky čemu jsme to dokázali.
Netrvá dlouho a jsme na cestě dolů.
Můžu vám říci, že to tak je. Protože se mi to také stalo.
Pro dosažení úspěchu jsem pracoval tvrdě, popostrkoval se.
A pak jsem přestal, protože jsem zjistil, "A hele, dokázal jsem to.
Můžu si v klidu sednout a odpočívat."
Pro dosažení úspěchu jsem se vždy snažil zlepšovat a dělat práci dobře.
A pak jsem přestal, protože jsem zjistil, "Jo, jsem dost dobrý.
Už se nemusím zlepšovat."
Pro dosažení úspěchu jsem přicházel s dost dobrými nápady.
Protože jsem dělal tyto jednoduché kroky, které k nim vedly.
Ale i s tím jsem přestal, protože jsem zjistil, že já jsem to "eso" a nemusím nic vymýšlet. Nápady se měly jako zázrakem objevovat samy.
Ale jediné co se objevilo, byl kreativní blok.
Nemohl jsem přijít na jediný nápad.
Pro dosažení úspěchu jsem se vždy staral o klienty a projekty a ignoroval peníze. Ty pak začaly přicházet proudem.
A to mě zaujalo.
Najednou jsem byl na telefonu se svým finančním a realitním makléřem místo se svými klienty.
Pro dosažení úspěchu jsem vždy dělal to, co mě baví.
Ale pak jsem začal dělat to, co mě nebaví, jako management. Jsem nejhorší manažer světa. Ale myslel jsem, že to mám dělat. Protože, koneckonců, jsem byl prezidentem společnosti.
Zakrátko se nad mou hlavou objevil černý mrak a najednou jsem tu, velmi úspěšný navenek, a ve velké depresi uvnitř.
Ale co. Jsem chlap. Věděl jsem, jak na to:
Koupil jsem si nadupané auto.
(smích) Nepomohlo.
Byl jsem pořád v depresi, jen rychlejší.
Tak jsem šel k doktorovi. A říkám: "Doktore, můžu si koupit, co chci. Ale nejsem šťastný.
Mám deprese. Je to pravda. Nevěřil jsem, dokud se mi to nestalo:
Štěstí si za prachy nekoupíš."
On povídá, "To ne, ale můžete si za ně koupit Prozac."
A dal mi antidepresiva.
Černý mrak se trochu rozplynul, ale stejně tak i práce. Protože jsem plul kolem. Bylo mi úplně jedno, jestli zavolá klient.
(smích) A klient nezavolal.
(smích) Protože poznal, že teď už nesloužím jemu, ale sám sobě.
Klienti vzali peníze i projekty a dali je těm, kdo se o ně postará lépe.
Netrvalo dlouho a firma šla ke dnu jako kámen.
S partnerem Thomem jsme museli propustit všechny zaměstnance.
Zůstali jsme jen my a i s námi to bylo nahnuté.
A to bylo to skvělé.
Protože bez zaměstnanců jsem nemusel nikoho řídit.
Takže jsem se vrátil k projektům, které mám rád.
A která mě baví. Pracoval usilovněji. A abych to zkrátil: opět dělal všechno, co vede k úspěchu.
Ale nebyla to rychlostezka.
Trvalo to sedm let.
Ale teď je náš byznys větší než předtím.
Vrátil jsem se k těmto osmi principům, a černý mrak nad mou hlavou se rozplynul.
Jednoho dne jsem se probudil a řekl si: "Já už Prozac nepotřebuji."
Dal jsem ho pryč a už o něj nezavadil.
Poučil jsem se, že úspěch není jednosměrka.
Vůbec tak nevypadá. Ve skutečnosti vypadá spíše takto.
Je to nekonečný cyklus.
A pokud nechceme "uspět a pak padnout," musíme se stále řídit těmito osmi principy. Protože to není jen cesta, jak úspěchu dosáhnout, Ale i jak jej zachovat.
Takže - na váš trvalý úspěch.
Velmi děkuji.
(potlesk)
Moje cesta, která dneska končí tady začala v roce 1974.
To jsem já ve směšných brýlích.
Bylo mi 17 let a šla jsem na mírovém pochodu.
Co jsem nevěděla, že většina těchto lidí, kteří tady stojí se mnou, jsou Náměsíčníci.
(Smích) A během jednoho týdne jsem začala věřit že nastal druhý návrat Krista že to byl Sun Myung Moon, a že jsem byla vybrána a připravena Bohem abych byla jeho stoupencem.
Teď tak skvěle jako to zní moje rodina nebyla tak vzrušená touto zprávou
(Smích) A snažili se dělat všechno proto, aby mě odsud dostali.
Byla tady podzemní železnice která se stavěla během těchto let. Možná si ji někteří pamatujete.
Nazývali se "deprogramátoři".
A po těchto pěti dlouhých letech mě moje rodina přeprogramovala.
A já jsem se stala deprogramátorem.
Začala jsem chodit na případy.
A po pěti letech deprogramování. Jsem byla zatknuta za únos.
Většina případů, na kterých jsem pracovala se nazývaly nedobrovolnické.
Co se stalo bylo, že rodina musela nyní najít svým milovaným nějak nějaké bezpečné místo.
A tak je vzali na nějaké bezpečné místo.
A my jsme přišli a mluvili s nimi obvykle jeden týden.
A tak po tom, co mě zatkli, jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas se obrátit zády k této práci.
A uteklo asi 20 let.
Byla tady ožehavá otázka, která mě nenechala na pokoji.
A ta byla "Jak se mi tohle stalo?"
A vlastně, co se to stalo s mým mozkem?
Protože něco se stalo.
A tak jsem se rozhodla napsat knihu, vzpomínky, o této dekádě mého života.
A koncem psaní této knihy byl vysílán dokument, který právě vyšel.
Bylo to v Jonestownu.
A měl na mě mrazivý dopad.
Tohle jsou mrtví v Jonestownu.
Asi 900 lidí umřelo ten den. Většina z nich si vzala život.
Ženy daly svým dětem jed a dívali se, jak jim jde pěna od úst, když umírali.
Vrchní obrázek ukazuje skupinu Náměsíčníků kterým bylo žehnáno od mesiáše,
Jejich kamarádi byli pro ně určeni.
Spodní obrázek je Hitlerova mládež.
Tohle je noha sebevražedného atentátníka.
Věc, kterou jsem si musela přiznat s velkým odporem byla, že jsem to zvládla.
Rozumím, jak se tohle mohlo stát.
Rozumím, jak něčí mozek, jak něčí mysl může přijít na místo kde to všechno dává smysl vlastně by to bylo špatné, když by váš mozek pracoval takhle, nepokusil by se zachránit život přes genocidu.
A tak co je tohle? Jak to pracuje?
A jak jsem přišla k tomu, co se mi stalo, je virová vzpomínková infekce.
Pro ty z vás, kteří neznáte nauku o vzpomínkách, vzpomínka byla definována jako myšlenka, která zdvojuje lidský mozek a posunuje se z mozku do mozku jako vir hodně podobně jako vir. Způsob jakým vir pracuje je -- může napadnout a udělat nejvíce škod někomu kdo má kompromitovaný imunní systém.
V roce 1974 jsem byla mladá, naivní, a pěkně ztracená ve světě.
Byla jsem opravdu idealistická.
Tyto jednoduché myšlenky na komplexní otázky jsou velmi přitažlivé když jste emocionálně zranitelní.
Co se stane, je že kruhová logika převezme nadvládu.
"Měsíc je jeden s Bohem.
Bůh napraví všechny problémy světa.
Všechno, co musím udělat, je pokorně následovat.
Protože Bůh zastaví válku a hlad -- všechny tyto věci jsem chtěla dělat. Všechno, co musím udělat, je pokorně následovat.
Protože po tom všem, Bůh pracuje přes mesiáše.
On všechno zachrání." Stalo se to neproniknutelné.
A nejvíce nebezpečná část tohoto je že vytváří "nás" a "je". "dobré" a "zlé" "dobro" a "ďábla"
A všechno dělá možným. Dělá všechno odůvodněné.
A tak ačkoliv když se podíváte do mého mozku během těch let u Náměsíčníků -- Věda zkoumající neurony expandovala exponenciálně jako řekl včera Ray Kurzweil.
Věda expanduje. Jsme na začátku toho, se podívat do mozku.
A tak když se podíváte na můj mozek, nebo jakýkoliv jiný mozek, který byl nakažený virovou vzpomínkovou infekcí jako je tahle a porovnáte to s kýmkoliv v této místnosti, nebo s kýmkoliv, kdo používá kritické myšlení na pravidelné bázi, jsem přesvědčena že budou vypadat hodně hodně jinak.
A tak jakkoliv divně to bude znít, mi to dává naději.
A důvod, který mi dává naději je, že první věcí je přiznat si že máme problém.
Ale je to lidský problém. Je to vědecký problém, když chcete.
Stane se to v lidském mozku. Není tady žádná ďáblova síla, která by nás tlačila.
A tak to je něco, co přes vědu a vzdělání, věřím, že můžeme vyřešit.
A tak první krok je si uvědomit že to můžeme udělat společně a že tady není žádné "my" a "oni".
Děkuji. (Potlesk)
Chtěl bych se s vámi podělit o některé myšlenky skryté síly času, ve velmi krátkém čase.
Video: V pořádku, začněte odpočítávat.
30 sekund studio. Tiše prosím. Usaďte se.
Jde o čas. Konec sekvence.
Střih jedna. 15 sekund studio.
10, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva ...
Philip Zimbardo: Vžijme se do konverzace ohledně okolností Adamova pokušení.
No tak Adame, nebud' tak nerozhodný. Kousni si.
Já si kousla. Jedno kousnutí, Adame. Nenech v tom Evu.
Já nevím.
Nechci se dostat do problémů.
Dobře. Jedno kousnutí. K čertu s tím.
(Smích) Život je pokušení. Život je celý o podlehnutí, odolávání, ano, ne, teď, později, spontaneitě, reflexivitě, soustředění se na současnost a budoucnost.
Slíbená slušnost propadne vášni dané chvíle.
Dospívajícím dívkám, které slíbí sexuální abstinenci a panenství až do svatby - díky Georgi Bushi - většina, 60 procent, podlehla sexuálnímu pokušení během jednoho roku.
A většina to udělala bez použití antikoncepce.
Tot' vše ke slibům.
Nyní zkusme nalákat čtyřleté děti, nabídnutím jim požitku.
Můžou mít jeden marshmallow tnyní. Ale pokud počkají, až se experimentátor vrátí, můžou mít dva.
Jasně, že se vyplatí, pokud máte rádi marshmallows, počkat.
Co nastane, je, že dvě třetiny dětí podlehne pokušení.
Nemohou to vydržet. Ti ostatní, samozřejmě, počkají.
Oni odolají pokušení. Odloží nyní na později.
Walter Mischel, můj kolega na Stanfordu, se vrátil před 14 lety, aby zjistil, jaký byl rozdíl mezi těmito dětmi.
Byly tam obrovské rozdíly mezi dětmi, které odolaly a dětmi, které podlehly, v hodně směrech.
Děti, které odolaly, získaly o 250 bodů vice v SAT testech.
Což je ohromné. To je podobné, jako celá řada různých IQ bodů.
Nedostaly se do takových problémů. Byly lepšími studenty.
Byly sebejisté a rozhodné. A klíč pro mě dnes, klíč pro vás, je, že byly soustředěny do budoucna místo do přítomnosti.
Co je tedy časový rozhled ? O tom mám v plánu dnes hovořit.
Časový rozhled je učení se, jak jedinci, my všichni, rozdělujeme průtok lidských zkušeností do časových zón nebo do časových kategorií.
A děláte to automaticky a nevědomě.
Liší se mezi kulturami, mezi národy, mezi jedinci, mezi sociálními třídami, mezi úrovněmi vzdělání.
Problém je, že se mohou stát předpojatými. Protože se učíte některé používat více a ty ostatní používat málo.
Co určuje rozhodnutí, které uděláte ?
Děláte takové rozhodnutí, na kterém budete zakládat nějakou činnost.
U některých lidi jde pouze o to, co se děje v současné situaci, co dělají ostatní lidé a co zrovna cítí.
A tito lidé, když vytvářejí své rozhodnutí v tomto formátu -- těm budeme říkat "orientovaní na současnost". Protože se soustředí na to, co je teď.
Pro ostatní je současnost nepodstatná.
Vždy jde o to "Čemu je tato situace podobná, co jsem zažil v minulosti"?
Takže jejich rozhodnutí jsou založena na vzpomínkách z minulosti.
A těmto lidem budeme říkat "orientovaní na minulost". Protože se soustředí na to, co bylo.
Pro ostatní nejde o minulost, nejde o současnost, jde pouze o budoucnost.
Soustředí se vždycky na předpokládané následky.
Analýza nákladů a přínosů.
Budeme jim říkat "orientovaní na budoucnost". Jsou soustředěni na to, co bude.
Takže, paradox času, chci tvrdit, paradox časového rozhledu, je něco, co ovlivňuje každé rozhodnutí, které uděláte, o čemž vůbec nevíte.
A to, do jaké míry máte jeden z těchto předpojatých časových rozhledů.
Je jich vlastně šest. Jsou dvě cesty, jak být orientován na současnost.
Jsou dvě cesty, jak být orientován na minulost a dvě na budoucnost.
Můžete se soustředit na pozitivní minulost, nebo na negativní minulost.
Můžete být současně požitkový, soustředíte na radosti života, nebo můžete být současně orientovaný-věřící v osud. Na tom nezáleží. Váš život je kontrolovaný.
Můžete být soustředěný na budoucnost, nastavený na výsledky.
Nebo můžete být intuitivní do budoucna: například, že život začíná po smrti.
Vytváření duševní přizpůsobivosti, abyste měnili časové zóny plynule, závisle na požadavcích dané situace, to se musíte naučit dělat.
Takže, velmi rychle, jaký je optimální časový profil ?
Hodně pozitivní na minulost. Středně vysoko na budoucnost.
A středně současný požitkář.
A vždy málo negativní na minulost a současný člověk věřící na osud.
Takže optimální časový mix je to, co dostanete z minulosti -- pozitivní na minulost vám dá základ. Spojíte vaši rodinu, totožnost a sebe.
Co získáte z budoucnosti, jsou křídla k rychlému stoupání za vašimi cíli, novými výzvami.
Co získáte od současného požitkářství, je energie, energie poznávat sebe, místa, lidi, smyslnost.
Jakýkoli časový rozhled v nadbytku má více negativ než pozitiv.
Co obětují pro úspěch lidé do budoucna orientovaní ?
Obětují čas s rodinou. Obětují čas s kamarády.
Obětují zábavu. Oni obětují osobní záliby.
Obětují své koníčky. Obětují spánek. Takže to ovlivní jejich zdraví.
Žijí pro práci, úspěch a kontrolu.
Jsem si jistý, že to platí pro některé příznivce TED.
(Smích) A platilo to i pro mě. Vyrůstal jsem jako chudé dítě v South Bronx v ghetu, v Sicilské rodině. Všichni žili v minulosti nebo přítomnosti.
Já jsem tady jako do budoucna orientovaný člověk, který prošel vrcholem, který toto všechno obětoval, protože do toho učitelé zasahovali a udělali ze mě orientovaného do budoucna.
Říkali mi, abych nejedl ten marshmallow, protože pokud počkáš, dostaneš dva marshmallows, dokud jsem se to nenaučil vybalancovávat.
Přidal jsem do toho současné požitkářství. Soustředil jsem se na pozitivní minulost. Takže teď v 76 letech, mám více energie, než kdy jindy, jsem více produktivní a jsem šťastnější, než jsem kdy byl.
Chci jen říci, ze to používáme na spoustu světových problémů, aby nebyly děti vyhazovány ze škol pro neprospěch, bojováním proti narkomanii, zlepšením zdraví mladistvích, léčením posttraumatické stresové poruchy časovými symboly -- zázračným uzdravením -- podporováním udržitelnosti a ochrany, snížením fyzické rehabilitace, kdy to v 50 procentech lidé vzdají, změnit touhu teroristů ke spáchání sebevražd a změnou rodinných konfliktů jako neshod časových zón.
Chtěl bych to zakončit tím, že řeknu, hodně životních záhad může být vyřešeno porozuměním vašeho časového rozhledu a jiných.
A myšlenka je velice jednoduchý, tak zřetelná, ale následky jsou opravdu zásadní.
Děkuji moc.
(Potlesk)
Před měsícem jsem tam stál. 90 stupňů jižní šířky, vrchol spodní strany zeměkoule, jižní geografický pól.
Stál jsem tam po boku svých dvou přátel Richarda Webera a Kevina Vallelyho.
Společně jsme zrovna pokořili rychlostní rekord na jižní pól.
Trvalo nám to 33 dní, 23 hodin a 55 minut.
Rekord jsme překonali o 5 dní.
Tímto jsem se stal prvním člověkem v dějinách, který tuto 650 mil dlouhou túru, z Hercules Inlet na jižní pól, pokořil čistě pěšky, bez lyží.
Mnoho z vás si asi říká: "Počkejte, je to téžké dokázat?"
(Smích) Představte si, že táhnete saně podobné těm ve videu s 80 kilogramy vybavení, které potřebujete k přežití na túře Antarktidou.
Každý den je 40 stupňů pod nulou.
Proti vám silný protivítr.
Nastane doba, kdy budete muset zdolat praskliny v ledu, takovéto trhliny.
Některé z nich v sobě skrývají ošidné můstky, které se mohou kdykoliv zřítít, a vy zmizíte se svými saněmi v propasti a už vás nikdo nikdy neuvidí.
A co je na tom nejhorší? Podívejte se na horizont.
Ano, cesta je pořád do kopce. Protože jižní pól leží ve výšce 3050 m. A vy začínáte na úrovni moře.
Naše expedice vlastně nezačala na Hercules Inletu, v bodě, kde led oceánu přechází na pevninu Antarktidy.
Začala před téměř dvěma roky.
Já a pár kamarádů jsme zrovna dokončili 111 denní běh napříč Saharou.
A když jsme tam byli, dozvěděli jsme se o závažnosti nedostatku vody v Severní Africe.
Také jsme zjistili, že mnoho z problémů v severní Africe se nejvíce týká mladých lidí.
Po 111 dnech běhání v písku jsem přišel za manželkou domů. A řekl jsem: "Pokud je blbec jako já schopnej přejít poušť, dokážeme vše, na co se zaměříme."
Ale pokud mám pokračovat s těmito dobrodružstvími, musím pro ně mít důvod kromě samotného pokoření.
Tehdy jsem potkal výjimečného človeka, Petera Thuma, který mě inspiroval svými činy.
Pokouší se vyřešit problémy s vodou, krizi, která trápí celý svět.
Jeho odhodlání mne inspirovalo k tomu vymyslet tuto expedici. Běh na jižní pól a interaktivní internetovou stránku, kam budu moci přilákat mladé lidi, studenty a učitele z celého světa, aby se jako aktivní členové účastnili expedice se mnou.
Takže nápad byl mít stránku, kde bychom každý z 33 dní psali o věcech jako ozonová díra a jak si kvůli ní musíme zakrývat obličeje, jinak riskujeme spálení.
Dále věci jako překonávání mnoha mil sastrugam -- závěje zmrzlého sněhu, které mohou být hluboké po pas.
Povím vám, překonávání sastrug s 80 kilovými saněmi je jako kdyby ty saně vážily 800 kg, opravdu se to tak zdálo.
Psali jsme na tuto stránku denně, psali jsme si se studenty, kteří nás sledovali. Někdy jsme šli 10 hodin denně, někdy 15, někdy dokonce 20, abychom dodrželi plán.
Občas jsme krátce dřímali na saních v 40 stupňovém mrazu.
Naopak studenti z celého světa se nás ptali na otázky.
Mladí lidé se ptají na úžasné věci.
Jedna z mých oblíbených: Je - 40 °C a vy musíte na záchod, kam jdete a jak to uděláte?
Na to odpovídat nebudu. Odpovím ale na pár častějších dotazů.
Kde spíte? Spali jsme ve stanu, který byl velmi nízký. Protože vítr na Antarktidě je tak silný, že by ho jinak odvál.
Co jíte? Jedno z mých oblíbených jídel na expedici bylo máslo a slanina. Je to asi milion kalorií.
Spálili jsme kolem 8500 kalorií za den. Takže jsme to potřebovali.
Kolik baterií s sebou máte pro všechno vybavení?
Skoro žádné. Všechno vybavení, včetně filmového vybavení, bylo napájeno sluncem.
Vycházíte spolu? V to teda doufám. Protože přijde chvíle, kdy jeden z vašich parťáků bude muset vzít velkou jehlu, propíchnout jí zanícený puchýř a vysát jej.
Ale teď vážne, opravdu jsme spolu vycházeli. Měli jsme totiž společný cíl, chtěli jsme inspirovat ty mladé lidi.
Byli našimi kolegy! Byli pro nás inspirací.
Příběhy, které jsme poslouchali, nás dostaly na jižní pól.
Internetová stránka fungovala výborně jako obousměrný způsob komunikace.
Mladí lidé v severní Kanadě, děti na základní škole, které tahaly sáňky na školním dvoře, zatímco si hrály na Richarda, Raye a Kevina.
Úžasný. Dorazili jsme na jižní pól. Schoulili jsme se ve stanu, ten den bylo - 45 °C, nikdy na to nezapomenu.
Podívali jsme se na sebe a nemohli jsme uvěřit, co jsme zrovna dokázali.
Pamatuji si, jak jsem se díval na kluky a myslel si: "Co si odnesu z této výpravy?"
Vy víte? Opravdu. Že jsem super odolnej?
Do dnešního dne běhám dohromady 5 let.
A pár let předtím jsem kouříval krabičku denně a vedl jsem velice sedavý styl života.
Co si odnáším z této cesty, ze svých cest, je, že každým kouskem věřím, že můžeme učinit nemožné možným.
Toto se dovídám ve svých 40 letech.
Dovedete si to představit, teď vážne, dovedete si to představit?
Dovídám se to ve svých 40 letech.
Představte si, že vám je 13 a posloucháte, co říkám, a věříte tomu.
Děkuji moc. Děkuji.
(Potlesk)
Pokud by mě prezident Obama pozval, abych byl dalším císařem matematiky, měl bych pro něj návrh, který by, aspoň myslím, nesmírně zlepšil výuku matematiky v této zemi.
Bylo by jednoduché a také levné ho zavést.
Současné osnovy matematiky jsou postaveny na základech aritmetiky a algebry.
A vše, co se naučíme poté, je skládáno směrem k jedinému předmětu.
A na vrcholu této pyramidy je diferenciální počet.
A já tady jsem proto, abych řekl, že si myslím, že to je špatný vrchol pyramidy, a že správným vrcholem
-- který by měl znát každý student, každý absolvent střední školy -- by měla být statistika - pravděpodobnost a statistika.
(potlesk) Tedy, nechápejte mě špatně. Diferenciální počet je důležitý předmět.
Je to jeden z úžasných produktů lidské mysli.
Zákony přírody jsou psány v jazyce diferenciálního počtu.
A každý student, který studuje matematiku, přírodní vědy, strojírenství, ekonomii, ti všichni by se určitě měli naučit diferenciální počet před koncem prvního ročníku vysoké školy.
Ale já jsem tady, abych řekl, jako profesor matematiky, že velmi málo lidí ve skutečnosti používá diferenciální počet vědomým, smysluplným způsobem, v každodenním životě.
Na druhou stranu, statistika -- to je předmět, který byste mohli a měli používat každý den.
Mám pravdu? Jde o rizika, výdělky, náhodnost.
Jde o porozumění datům.
Myslím, že kdyby naši studenti, kdyby naši středoškoláci -- pokud ne všichni obyvatelé USA -- věděli o pravděpodobnosti a statistice, nebyli bychom v takovém ekonomickém nepořádku, v jakém jsme dnes. Nejen -- děkuji -- nejen to...
pokud bude správně vyučována, může být velmi zábavná.
Myslím tím to, že pravděpodobnost a statistika jsou matematikou her a sázení.
Jde o analyzování trendů. Jde o předpovídání budoucnosti.
Podívejte, svět se změnil z analogového na digitální.
Nastal čas, aby se i výuka matematiky změnila z analogové na digitální. Od klasičtější, spojité matematiky, k moderní, diskrétní matematice. K matematice nejistoty, náhodnosti, dat -- což je pravděpodobnost a statistika.
Ve zkratce, místo toho, abychom naše studenty učili o technikách diferenciálního počtu, myslím, že by bylo mnohem užitečnější, pokud by všichni věděli, co znamenají dvě směrodatné odchylky od střední hodnoty. A to myslím vážně.
Děkuji mnohokrát.
(potlesk)
V tomto okamžiku jsem začal tvořit to, co nazýváme školou Tinkeringu.
Je to místo, kde mohou děti s důvěrou vzít do ruky nebezpečné předměty jako jsou klacky a využívat je s důvěrou.
S důvěrou, že neublíží sobě, ani ostatním.
Tinkering škola se neřídí složitými pravidly. Neskládají se zkoušky.
Nesnažíme se o to, naučit konkrétní dovednosti.
Po příjezdu děti seznámíme s mnoha věcmi - dřevem, hřebíky, provazy, koly, a množstvím skutečného nářadí.
Je to pro ně šestidenní, pohlcující zkušenost.
A v tomto prostředí můžeme dát dětem čas, který se v jejich nabitých životech stává nedostatkovým zbožím.
Naším cílem je zajistit, aby odešly s jasnější představou, jak tvořit konkrétní věci, než když přijížděly, a hlubokým vnitřním uvědoměním, že během hraní si, můžete přijít na báječné věci.
Nicméně, nic se nevyvíjí podle plánu vždycky.
(smích) A děti brzy pochopí, že všechny plány se mění - (smích) a přijmou poznání, že každý krok v práci je krokem směrem buď ke sladkému úspěchu, nebo kalamitě.
Začínáme od čmáranic a hrubých črtů.
Někdy připravujeme opravdový plán.
Někdy se pustíme rovnou do stavby.
Tvorba samotná je podstatou této zkušenosti. Tvorba, hluboké zaujetí a plné odevzdání problému.
S Robin, coby spolupracovnící, zajišťujeme vývoj projektu ke skutečnému dotvoření.
Úspěch je tvorba sama. Chyby a pády oslavíme a prozkoumáme.
Problémy se mění v puzzle a překážky mizí.
Když se potýkáme se zvláště těžkými nezdary či obtíže, vynoří se pozoruhodná aktivita: výzdoba.
(smích) Zdobení nedokončeného projektu je typ abstraktní tvorby.
Tyto přestávky generují hluboké vhledy, a úžasné, nové přístupy k řešení problémů, které nás ještě před chvílí naprosto frustrovaly.
Všechny materiály jsou volně k
dispozici. Dokonce světské, odporné, plastové sáčky se mohou proměnit v most silnější, než kdo čekal.
A to, co vytvoří, přivede úžasu i děti samotné.
Video: Tři, dva, jedna, teď!
Gever Tulley: Horská dráha vytvořená sedmiletými děcky.
Video: Jupí!
(potlesk) Díky, bylo mi velkým potěšením.
(potlesk)
Minulý rok na TEDu jsme se pokoušeli zjednodušit ohromnou složitost a bohatost, kterou zažíváme na konferenci. v projektu zvaném Big Viz.
A Big Viz je sbírka 650 kreseb, které vytvořili dva vizuální umělci.
David Sibbet z The Grove a Kevin Richards z Autodesku načrtli 650 kreseb, které se pokoušely zachytit podstatu myšlenek každého prezentujícího.
A lidé se shodli, že to opravdu funguje.
Ty kresby přivedly k životu klíčové myšlenky, obrazy, magické okamžiky, které jsme všichni zažili minulý rok.
Tento rok jsme si říkali "proč to funguje?"
Co je to, co se skrývá v animaci, a grafice, ilustracích, a vytváří význam?
A je důležité si tuto otázku položit a také na ni odpovědět, protože čím lépe budeme chápat, jak mozek vytváří význam, tím lépe můžeme komunikovat a já si také myslím, že tím lépe můžeme přemýšlet a spolupracovat.
Takže tento rok budeme vizualizovat, jak mozek vizualizuje.
Kognitivní psychologové říkají, že mozek nevidí svět jaký skutečně je, ale místo toho si tvoří sady mentálních modelů prostřednictvím sbírky "AHA momentů" či okamžiků objevení, prostřednictvím různých zpracování.
Zpracování samozřejmě začíná u očí.
Světlo vnikne, zasáhne zadní sítnici a je uvedeno do oběhu a nejvíce je soustředěno do úplně zadní části mozku do primární vizuální mozkové kůry.
A primární vizuální mozková kůra vidí jen jednoduchou geometrii, jen ty nejjednodušší tvary.
Ale také se chová jako nějaká přenosová stanice, která znovu vyzařuje a přesměrovává informaci do mnoha jiných částí mozku.
Až 30 různých částí, z nichž každá přidává další smysl, vytváří větší význam prostřednictvím "Aha momentů".
Budeme mluvit o třech z nich.
Takže první z nich se nazývá ventrální proud.
Je na této straně mozku.
A to je ta část mozku, která rozpozná co vidí.
Je to detektor toho "co".
Podívejte se na ruku. Na dálkové ovládání.
Na židli. Na knížku. Takže to je část mozku, která je aktivována, když něčemu dáte pojmenování.
Druhé části mozku se říká dorsální proud.
A ta dělá to, že lokalizuje předmět ve fyzickém prostoru.
Takže když se rozhlédnete kolem tohoto pódia, vytvoříte si cosi jako mentální mapu tohoto pódia.
A kdybyste zavřeli oči, byli byste schopni jakési mentální navigace.
Pokud byste tak učinili, aktivovali byste zadní mozkovou oblast.
Třetí část, o které bych rád mluvil, je limbický systém.
A ten je hluboko uvnitř mozku. Evolučně je velmi starý.
A je to ta část, která cítí.
Je to takové emocionální centrum, které něco zpozoruje a vy zareagujete jako "O, mám silnou nebo emoční reakci na něco, co teď vidím."
Takže kombinace těchto tří zpracujích center nám pomáhá velmi odlišnými způsoby přiřazovat význam.
Takže jak se můžeme z tohoto poučit? Jak můžeme tyto znalosti použít?
No, naznačený pohled říká, že oko vizuálně podrobně zkoumá to, co vidíme.
Mozek tyto výplody informací paralelně zpracovává, a pokládá spoustu otázek, aby byl vytvořen jednotný mentální model.
Tak například když se podíváte na tento obrázek, tak dobrá grafika zve oko, aby přeskakovalo sem a tam a selektivně vytvářelo vizuální smysl.
Takže je to ono zapojení se a dívání se na obrázek, co vytváří význam.
Je to ta selektivní logika.
A my jsme tyto informace rozšířili a prostorově rozmístili.
Mnozí z vás si možná pamatují kouzelnou stěnu, kterou jsme vytvořili ve spojení s Perceptive Pixel a která byla téměř doslova nekonečná.
A tak můžeme porovnávat a dávat do kontrastu velké myšlenky.
Takže akt zapojování se a vytváření interaktivních představ ohohacuje význam.
Aktivuje jinou část mozku.
A limbický systém je aktivován, když vidíme pohyb, barvu a jsou tam detektory pro určení prvotních tvarů a šablon o kterých už jsme slyšeli.
Takže o čem vlastně mluvím?
Význam vytváříme tím, že vidíme tím, že vizuálně prozkoumáváme.
Lekce pro nás obsahuje tři ponaučení.
Zaprvé: používejme obrázky, abychom ujasnili, o čem mluvíme.
Zadruhé, ať jsou ty obrázky interaktivní, abychom se mnohem více zapojili.
A zatřetí: rozšiřujme paměť tím, že vytvoříme něco vizuálně trvalého.
To jsou techniky, které mohou být použity, aby... které mohou být použity v mnoha oblastech řešení problémů.
Netechnická verze vypadá takto:
A mimochodem, je to také způsob, kterým rozvíjíme a formulujeme strategii v Autodesku, v některých našich organizacích a některých našich divizích.
Probíhá to tak, že týmy nakreslí celý strategický plán na velkou zeď.
A to je velmi účinné, protože všichni vidí všechno.
Vždy máme prostor či místo abychom byli schopni najít význam všech prvků ve strategickém plánu.
To je zrychlený pohled na celý proces.
Můžete se zeptat: "Kdo tomu šéfuje?"
To určitě poznáte. Takže společná a týmová tvorba celkového obrazu zcela mění způsob spolupráce.
Během těch dvou dní nepoužíváme žádný Powerpoint.
Místo toho celý tým tvoří společný mentální model, na kterém se všichni shodnou a dále s ním pracují.
A toto ještě může být vylepšeno a rozšířeno některou z nových digitálních technologií.
A toto je to naše dnešní velké odhalení.
A zde máme nově vznikající technologie, které používají velké obrazovky s inteligentním výpočtem na pozadí, aby vytvořily neviditelné viditelným.
A zde už se bavíme i o udržitelnosti.
Takže tým se může dívat na všechny části, které zahřívají strukturu a vybírat si a následně vidět koncový výsledek, který je zobrazen na obrazovce.
Takže aby měly obrázky význam, jsou nutné tři složky:
První složkou, ještě jednou, je objasnit myšlenky pomocí vizualizace.
Zadruhé, obrázky musí být interaktivní.
A zatřetí, musí být trvalé.
A já věřím tomu, že tyto tři principy mohou být uplatněny k řešení některých velmi obtížných problémů, kterým dnes ve světě čelíme.
Díky. (Potlesk)
V roce 1881 běžel doktor Wiiiam Halsted pomoct své sestře Minnie, která krvácela po porodu.
Rychle vsunul jehlu do své paže, odebral krev a vpravil ji do její.
Po několika nejistých minutách se začala zotavovat.
Halsted netušil, jaké štěstí měli.
Jeho transfuze fungovala jedině díky tomu, že on a jeho sestra měli stejnou krevní skupinu ‒ což není garantováno dokonce ani mezi příbuznými.
Krevní skupiny nebyly za Halstada objeveny, přestože lidé s transfuzí po staletí experimentovali ‒ většinou neúspěšně.
V roce 1667 se francouzský fyzik Jean-Baptise Denis stal prvním, kdo zkusil tuto techniku na člověkovi.
Denis přenesl ovčí krev do Antoina Mauroye, muže pravděpodobně trpící psychózou, doufaje, že zmírní jeho symptomy.
Mauroy byl poté v dobré náladě.
Ale druhá transfuze vyvolala horečku, vážnou bolest v dolní části zad, intenzivní pálení ruky a močil hustou, černou tekutinu.
Přestože to tehdy nikdo nevěděl, toto byly příznaky nebezpečné imunitní reakce probíhající v jeho těle.
Tato imunitní reakce začala produkcí proteinů zvaných protilátky, které rozlišují vlastní tělní buňky od narušitelských.
A to tím, že rozpoznávají cizí proteiny nebo antigeny vestavěné do narušitelovy buněčné stěny.
Protilátky zapadnou do antigenu a signalizují ostatním imunitním buňkám, aby zaútočily a zničily cizí buňky.
Zničené buňky jsou odplaveny z těla močí.
V extrémních případech způsobuje masivní rozklad buněk sraženiny v krevním řečišti, což brání toku krve do důležitých orgánů, přetěžuje ledviny a vede k jejich selhání.
Denisův pacient naštěstí transfuzi přežil.
Ale když se po dalších mezidruhových transfuzích prokázala smrtelnost této procedury, byla v celé Evropě zakázána a na několik století upadla v nemilost.
Až dokud roku 1901 rakouský fyzik Karl Landsteiner neobjevil krevní skupiny, stěžejní krok k úspěchu krevní transfuze mezi lidmi.
Všiml si, že když spolu byli smíseny rozdílné typy, vytvářely sraženiny.
To nastalo, když se protilátky přichytily na buňky s cizími antigeny, což způsobilo, že se krevní buňky shlukovaly k sobě.
Ale když jsou dárcovy buňky stejné krevní skupiny jako příjemcovy buňky, dárcovy buňky nebudou označeny k destrukci a nebudou se shlukovat.
Do roku 1907 míchali doktoři dohromady malé vzorky krve před transfuzí.
Když se neobjevily žádné shluky, typově si odpovídaly.
To jim umožnilo zachránit tisíce životů a položili základy moderní transfuze.
Do té doby probíhaly všechny transfuze ihned, přímo mezi dvěma jedinci.
To proto, že se krev po kontaktu se vzduchem začala téměř okamžitě srážet ‒ obranný mechanismus předcházející ztrátě krve po zranění.
V roce 1914 výzkumníci objevili, že chemický citrát sodíku zastavil koagulaci krve odstraněním kalcia nezbytného pro formování sraženin.
Citrátovaná krev mohla být uchována pro pozdější využití ‒ první krok ke krevním transfuzím ve velkém.
V roce 1916 objevila dvojice amerických vědců ještě efektivnější antikoagulant zvaný heparin, který fungoval na bázi deaktivace enzymů, což umožňovalo srážení.
Heparin využíváme dodnes.
V té samé době vyvinuli američtí a britští výzkumníci přenosný přístroj, který mohl transportovat dárcovu krev na bojiště první světové války.
Kombinací s nově objeveným heparinem doktoři bezpečně ukládali a uchovávali litry krve a dopravovali je přímo na bojiště, aby je poskytli zraněným vojákům.
Po válce se tato neopracovaná přenosná krabice stala inspirací pro dnešní krevní banky, inventář nemocnic po celém světě.
Obvykle vyučuji na přednáškách o tom, jak znovu obnovit státy po válce.
Ale dnes se s vámi podělím o osobní příběh.
Toto je fotka mé rodiny, mých čtyř sourozenců, mámy a mě, z roku 1977.
Ve skutečnosti jsme Kambodžané.
A tahle fotka byla pořízená ve Vietnamu.
Takže jak skončila kambodžská rodina v roce 1977 ve Vietnamu?
Abych to vysvětlil, mám krátké video objasňující režim Rudých Khmerů během let 1975 až 1979.
Video: 17. dubna, 1975.
Komunističtí Rudí Khmerové vstupují do Phnom Penhu, aby osvobodili svůj lid od rozrůstajícího se konfliktu ve Vietnamu a od amerických bombových útoků.
Pod vedením Pol Pota pocházejícího z rolnické rodiny vystěhovávají Rudí Khmerové obyvatele na venkov, aby tam vytvořili komunistickou utopii podobně jako Mao Ce-tung během Čínské kulturní revoluce.
Rudí Khmerové zavírají dveře okolnímu světu.
Ale po čtyřech letech vyjde najevo strašlivá pravda.
V zemi s pouhými 7 miliony obyvatel bylo 1,5 milionu zavražděno svými vlastními vůdci, jejich těla namačkaná v masových hrobech vražedných polí.
Sophal Ear: Takže, bez ohledu na komentář 70. let, 17. dubna 1975 jsme žili v Phnom Penhu.
A Rudí Khmerové řekli mým rodičům, aby se vystěhovali z města kvůli hrozícímu třídennímu americkému bombardování.
A tady je fotka Rudých Khmerů.
Byli to mladí vojáci, většinou dětští vojáci.
A to je teď velmi obvyklé, v moderních konfliktech, protože je snadné přivést je do válek.
To zdůvodnění americkým bombardováním nebylo až tak mimo.
Mezi lety 1965 až 1973 bylo totiž na Kambodžu shozeno více munice než na Japonsko za celou druhou světovou válku, včetně dvou atomových bomb v srpnu 1945.
Rudí Khmerové nevěřili v peníze.
Tak byla kambodžská obdoba Federální rezervní banky bombardována.
Ale nejenom to, oni zakázali peníze.
Myslím, že je to jediný případ v historii, kdy se přestaly používat peníze.
A my víme, že peníze jsou kořenem všeho zla, ale nezabránilo to zlu v tom, aby se v Kambodži odehrávalo.
Moje rodina byla přestěhována z Phnom Penhu do provincie Pursat.
Toto je fotka toho, jak Pursat vypadá.
Je to vlastně velmi pěkná část Kambodži, kde se pěstuje rýže.
A oni byli nucení pracovat na polích.
Můj otec a matka skončili v jakémsi koncentračním táboře, pracovním táboře.
A tehdy se má matka dozvěděla od vůdce komuny, že Vietnamci žádají své obyvatele, aby se vrátili do Vietnamu.
A ona uměla trochu Vietnamsky, jako dítě, co vyrostlo s vietnamskými přáteli.
A rozhodla se, navzdory radě svých sousedů, že to zkusí a prohlásí se za Vietnamku, takže bychom měli šanci přežít, protože v té době nutili všechny k práci.
A dávali -- dnes bychom to asi nazvali kaloricky omezenou stravou -- dávali nám ovesnou kaši s několika zrnky rýže.
A tehdy můj otec vážně onemocněl.
A on nemluvil vietnamsky.
Zemřel v lednu 1976.
A nám to umožnilo chopit se našeho plánu.
Tak nás Rudí Khmerové vzali z místa nazvaného Pursat do Kaoh Tiev, což je na opačné straně hranice s Vietnamem.
Tam měli detenční tábor, kde se testovali domnělí Vietnamci, jazykově se testovali.
A Vietnamština mé matky byla tak špatná, že aby vypadal náš příběh důvěryhodněji, dala všem chlapcům a dívkám vietnamská jména.
Jenže chlapcům dala dívčí a dívkám chlapecká.
Až když jsme potkali Vietnamskou ženu, řekla nám to a pak dva dny intenzivně doučovala moji matku, takže byla schopná jít ke své zkoušce a víte, to byl okamžik pravdy.
Pokud neuspěje, všichni půjdeme na šibenici; pokud projde, můžeme jít do Vietnamu.
A ona samozřejmě -- jsem tu, prošla.
A my jsme se dostali do Hong Ngu na vietnamské straně.
A pak dál do Chau Doc.
Toto je fotka Hong Ngu, dnešní Vietnam.
Docela idylické místo v deltě Mekongu.
Ale pro nás znamenalo svobodu.
A svobodu od perzekuce ze strany Rudých Khmerů.
Loni začal soudní tribunál s Rudými Khmery, s nímž OSN pomáhá Kambodži, a já jsem se rozhodl, že z hlediska záznamů bych měl vyplnit občanskou žalobu o smrti svého otce.
Minulý měsíc mi přišla odpověď, že žaloba byla soudním tribunálem s Rudými Khmery oficiálně přijata.
A pro mě je to věcí spravedlnosti vůči historii a odpovědnosti do budoucna, protože Kambodža občas zůstává místem, kde se na zákony příliš nedbá.
Před pěti lety jsme se já a má matka vrátili do Chau Doc.
A ona se byla schopná vrátit na místo, které pro ni znamenalo svobodu, ale i strach, protože jsme právě vyšli z Kambodži.
Jsem šťastný, že vám ji dnes mohu představit.
Je tu dnes s námi v publiku.
Děkuji ti, mámo.
(Potlesk)
Bylo to asi před pěti lety. Seděl jsme se na pódiu, ve Filadelfii to myslím bylo. s pytlem podobným tomuto.
Vytáhl jsem z toho pytle molekulu.
A říkal jsem, že tuto molekulu příliš neznáte. Ale naše tělo ji zná velice dobře.
A já jsem si v té době myslel, že ji naše tělo nesnáší. Protože jsme vůči ní velice imunní. Toto se jmenuje "alpha-gal epitope".
A skutečnost, že chlopeň prasečího srdce jich má na sobě mnoho, je důvod, proč nemůžete jednoduše transplatovat člověku prasečí srdce.
Ne, že naše tělo je nenávidí.
Naše tělo je miluje.
Ono je jí. Myslím tím to, že buňky našeho imunitního systému jsou vždy hladové.
A pokud jakákoli antibiotika zůstanou na některé z těchto buněk, značí to: "Tohle je jídlo."
Přemýšlel jsme o tom a řekl jsem si, že existuje tato reakce imunitního systému na tuto směšnou molekulu, kterou nevytváříme a vidíme ji často u jiných zvířat.
Ale řekl jsem, že se jí nemůžeme zbavit. Protože všichni lidé, kteří se pokoušeli transplantovat srdeční chlopně zjistili, že se nemůžete zbavit této imunity.
A já si řekl, proč toho nevyužijeme?
Co kdybych mohl přilepit tuto molekulu k bakterii, která byla pro mě patogenní, která napadla mé plíce?
Mohl bych okamžitě očekávat imunitní reakci, která již probíhala. Běžně by to trvalo 5 až 6 dní, než by se rozvinula. Ale takto by imunita útočila na cokoliv, na čem by to našla.
Bylo by to podobné, jako když jste zastaveni za dopravní přestupek v L.A. a policista vám přihodí balíček marihuany do kufru a pak vás nařkne z držení drog.
Je to podobné jako tento rychlý a efektivní způsob zatýkání podezřelých.
(Smích) Můžete tedy sebrat bakterii, která nic takového nedělá a pokud byste toto dokázali k ní dobře přilepit, okamžitě byste ji dostali z ulice.
A u některých bakterií nám docházejí možnosti efektivní léčby.
Naše antibiotika mají na kahánku.
A tím myslím, že celý svět má na kahánku taky.
Takže asi nezáleží co bude za 50 let, Protože streptokok bude nekontrolovatelný, my tady nebudeme. Ale pokud budeme.... (Smích) tak budeme muset něco dělat s bakteriemi.
Tak jsem začal pracovat s touto věcí se skupinou spolupracovníků.
A snažil jsem se toto přilepit k věcem, které sami byli připojeny k určitým cílovým zónám, bakteriím, které nemáme rádi.
A teď se cítím jako George Bush.
Je to jako "mise splněna."
Takže bych mohl dělat něco pitomého, stejně jako on ve své době.
Ale ve skutečnosti jsme mluvil o tom, že musíme něco začít dělat.
A to je zabíjení bakterií.
Jejich požírání. Tato věc může zůstat viset, stejně jako ten zelený trojúhelník tam nahoře, to přibližně symbolizuje toto.
Můžete to přidat k něčemu, co se jmenuje DNA aptamer.
A ten DNA aptamer se přidá přímo k cíli, který jste předem označili.
Můžete tak nalézt malý rys na bakterii, kterou nemáte rádi, jako stafylokokus. Tu obzvlášť nemám rád, protože minulý rok zabila profesora, mého přítele.
Nereaguje na antibiotika. Proto ji nemám rád.
A vyrábím aptamer, který se na ní napojí.
Ten bude vědět, jak najít stafylom v našem těle a bude varovat imunitní systém, aby ho zneškodnil.
Tady je co se stalo. Vidíte tuto linii nahoře s malými tečkami?
To je skupina myší, které byly otráveny antraxem naším vědeckým kolegou z Texasu, v Brooks Air Base.
A byly také léčeny lékem, který jsme vytvořili, který útočí především na antrax, a zacílí na něj váš imunitní systém.
Všimli jste si, že všechny žily, ty na vrchní linii. To je 100 % úspěšnost přežití.
A žili ve skutečnosti dalších 14 dní, nebo 28, než jsme je sami zabili a pitvali je, abychom zjistili, co se stalo.
Proč nezemřely?
Nezemřely, protože u nich antrax již nebyl přítomen.
Takže jsme to dokázali.
OK? (Potlesk) Mise splněna!
(Potlesk)
Mám ateliér v Berlíně -- ukážu vám ho -- ten zasněžený obrázek dole, právě z minulého víkendu.
V tom ateliéru děláme mnoho experimentů.
Považuji ho spíš za laboratoř.
Čas od času pořádám setkání s vědci.
A také přednáším na Univerzitě umění v Berlíně.
Každoročně pořádáme pro lidi setkáni, která se jmenují "Život v prostoru".
"Život v prostoru" se nutně nezabývá tím, jak co děláme, ale proč to děláme.
Chci vás požádat o sledování toho malého křížku ve středu.
Stále ho sledujte. Mě si nevšímejte.
Uvidíte žlutý kruh a uděláme si takový experiment s následnými obrazy.
Když ten kruh zmizí, objeví se jiná barva, komplementární barva.
Já budu něco říkat. A vaše oči a mozek budou nějak odpovídat.
Toto celé je idea sdílení, idea vytváření reality pomocí překryvu toho, co říkám ja o co říkáte vy -- něco jako film.
Již dva roky, díky stipendiu vědeckého senátu v Berlíně, pracuji na těchto filmech, které vytvářím společně s diváky.
Určitě si nemyslím, že ty filmy jsou zajímavé.
Ve smyslu nějakého příběho toto očividně není vůbec zajímavé.
Nicméně to má určitý potenciál -- stále to sledujte -- ten potenciál je zřejmě takový, že se tím jaksi posunují hranice mezi autorem a mezi divákem.
Kdo je řekněme konzument a kdo je zodpovědný za to, co vidíme?
Podle mě existuje stmelovací dimenze v takovém posunu hranic.
Kdo rozhoduje, co je realita?
Toto je galerie Tate Modern v Londýně.
To představení bylo v jistém smyslu podobné.
Bylo o prostoru, do kterého jsem zavěsil polokruhový žlutý disk.
Také jsem umístil zrcadlo na strop a vytvořil mlhu, takový opar.
Mým záměrem bylo udělat tento prostor hmatatelný.
Problém s tak velkým prostorem je, že je v něm zřejmý rozpor mezi tím, jaký prostor zabírá vaše tělo a jaký ten prostor ve skutečnosti je.
Doufal jsem, že když přidám nějaké přírodní prvky, jinými slovy -- trochu mlhy -- prostor se stane hmatatelný.
A stalo se, že tito lidé začali sami sebe vidět v tom prostoru.
Podívejte se na tohle. Sledujte tu dívku.
Samozřejmě, že v muzeu museli koukat zkrz hloupý foťák. Že ano? Tak se to dnes v muzeích dělá.
Ale podívejte se na její tvář, jak to zkouší, sleduje sama sebe v tom zrcadle.
"Páni, tamto je moje noha!"
Nebyla si úplně jistá, jestli vidí sebe nebo ne.
A to je celá ta myšlenka, jak vytvářímé náš vztah mezi našimi těly a prostorem?
Jak jej můžeme přenastavit?
Jak víme, že existence v prostoru má určitý význam?
Pamatujete, že na začátku jsem řekl, že jde hlavně o PROČ, než o JAK?
PROČ ve skutečnosti znamená, "Jaké následky to má, když udělám jeden krok?"
"Jak na tom záleží?"
"Záleží na tom, jestli jsem nebo nejsem na světě?"
"A záleží na tom, jestli tenhle čin, který udělám, se nějak dotkne mého smyslu pro zodpovědnost?"
Je umění o tomhle?
Řekl bych, že ano. Zřejmě není jen o dekorování a vylepšování vzhledu světa, nebo podlě mě o jeho zhoršování.
Je to určitě také o přijmutí zodpovědnosti, jak jsem to bral tady, když jsem vylil trochu zelené barvy do řeky v L.A., Stockholmu, Norsku a v Tokiu, i na jiných místech.
Tato barva neškodí životnímu prostředí, ale určitě to vážně vypadá poněkud hrozivě.
A myslím, že na druhou stranu je to docela hezké, jak to ukazuje víření v těchto městských centrech v rozdílných částech světa.
"Zelená řeka" byla spíš akce aktivistická než umělecká, chtěl jsem ukázat lidem, v tomto městě, když jdou kolem, že prostor má jisté rozměry.
Prostor má čas. A voda protéká městem v čase.
Voda má schopnost tvořit město použitelným, uchopitelným.
Použitelný znamená, že má určitý význam, jestli něco uděláte nebo ne.
Má to význam, když řeknete: "Jsem součást tohoto města.
A má to význam, když jdu volit.
Pokud zaujmu nějaké stanovisko, má to význam."
Celá tato myšlenka města, které není obrazem, je podle mě něco, s čím jaksi umění vždycky pracovalo.
Myšlenka, že umění vlastně může zhodnotit vztah mezi tím, co to znamená být na nějakém obrázku a co to znamená být v nějakém prostoru.
V čem je rozdíl? Je to rozdíl, něco si myslet nebo něco udělat.
Tady mám různé experimenty na toto téma.
Trochu vám je ukážu. Island, v pravém dolním rohu, mé oblíbené místo.
Tyto experimenty zasahují do oblasti architektonických modelů.
Tyto experimenty stále trvají.
Jeden z nich jsem udělal pro BMW, jakýsi pokus o vyrobení auta.
Je vyrobeno z ledu.
Skládačka na principu krystalů, prostřední v horní řadě, kterou se snažím složit jako koncertní halu na Islandu.
Taková běžecká dráha, nebo promenáda, na vrcholu jednoho muzea v Dánsku, která je vyrobená z barevného skla a vede kolem dokola.
Takže jak na ní kladete nohy, mění se váš barevný horizont.
A před dvěma léty v Hyde Parku v Londýně ve spolupráci s galerií Serpentine: jakýsi dočasný pavilón, který byl zřetelný, jen když jste se hýbali.
Letos v létě v New Yorku: na padající vodě je zajímavá ta skutečnost, že znázorňuje čas potřebný k jejímu pádu.
Je to docela jednoduché a principiální.
Hodně jsem toho nachodil po horách na Islandu.
A když tam přijdete do nového údolí, když přijdete do nové krajiny, naskytne se vám určitý výhled.
Pokud klidně stojíte, krajina vám nemusí vždy napovědět, jak je velká.
Vlastně vám vůbec neříká, co to vlastně sledujete.
Jakmile se začnete pohybovat, hory se začnou pohybovat.
Velké hory v dálce se pohybují méně.
Malé hory v popředí se pohybují více.
A když se znovu zastavíte, přemýšlíte: "Přejdu to údolí za hodinu?
Nebo je přede mnou tříhodinová, či snad celodenní túra?"
Pokud tam máte vodopád přímo na horizontu, podíváte se na něj a řeknete si: "Páni, ta voda padá vážně pomalu."
A řeknete si: "Bože, to je vážně daleko a ten vodopád je obrovský."
Pokud vodopád padá rychleji, je to menší vodopád a je blíž -- protože rychlost pádu vody je zkrátka všude stejná.
A vaše tělo to nějak ví.
To tedy znamená, že pomocí vodopádů se dá odhadovat prostor.
Samozřejmě že tak ikonické město jako New York ve kterém se už dříve nějak zabývali využitím prostorového vnímání, mohlo by se vám zdát, že New York chce vypadat co největší.
Když se k tomu přidá nějaké měřítko, je to zajímavé: padající voda vám nejednou dodá takový dojem: "Páni, Brooklyn je právě takhle velký -- vzdálenost mezi Brooklynem a Manhattanem, v tomto případě East River, je taková a taková."
Takže jsme se nesnažili hlavně dodat do měst kus přírody.
Chtěli jsme také poskytnout tomu městu možnost vnímat prostor.
A proč bychom měli chtít to dělat?
Protože podlě mě je rozdíl v tom, jestli se vaše tělo cítí být určítým prvkem v prostoru, nebo jsetli máte tělo které jen stojí před nějakým obrazem.
A "Haha, támhle je obraz a tady je Já.
A co na tom záleží?" Obsahuje toto tvrzení nějaké důsledky?
Pokud tedy vnímám prostor, cítím, že ten prostor je uchopitelný, pokud cítím čas, pokud existuje rozměr, který můžu nazvat časem, také cítím, že můžu změnit prostor.
A najednou to má nějaký význam ve smyslu zpřístupnění prostoru.
Dalo by se říct, že tu jde o komunitu, kolektivnost.
Jde tu o to, být spolu.
Jak vytváříme veřejný prostor?
Co vlastně dnes znamená slovo "veřejný"?
Když se tedy takto zeptám, myslím, že se tím hezky poukazuje na parlamentární myšlenky, demokracie, veřejný prostor, společenství, individualitu.
Jak vytvoříme myšlenku, která je stejně tolerantní k individualitě jako ke společenství, bez toho, aby tyto dva aspekty stavěla proti sobě?
Samozřejmě různé politické snahy ve světě se náruživě snažily je proti sobě polarizovat a vytvářet tak rozdílné, normativní názory.
Řekl bych, že umění a kultura, a právě proto jsou umění a kultura tak neskutečně zajímavé, právě v současné době, umění a kultura tedy dokazují, že můžeme stvořit určitý prostor, který je citlivý jak k individualismu tak ke kolektivismu.
Velkou roliv tom hraje příčinnost, dosah následků.
Velmi tu záleží na tom, jak propojujeme naše myšlenky s činy.
A co je mezi myšlenkami a činy?
Přesně uprostřed mezi myšlenkami a činy je podle mě zkušenost.
A zkušenost není jen jakási zábava bez následků.
Zkušenost zahrnuje zodpovědnost.
Získáním určité zkušenosti získáme i podíl na světě.
Pokud získáme podíl na světě, určitě pak sdílíme určitou zodpovědnost.
V tomto smyslu pak umění podle mě obsahuje důležitý význam pro svět, do kterého směřujeme právě v tuto chvíli.
To je vše, co jsem chtěl říci.
Mnohokrát děkuji. (Potlesk)
Jsem neurolog, profesor na univerzitě v Kalifornii.
Během minulých 35 let jsem studoval chování na bázi všeho, počínaje geny přes neurotransmitery a dopamin, prostřednictvím analýzy oběhu.
Takže tohle dělám normálně.
Ale pak jsem se z nějakého důvodu nedávno dostal k něčemu jinému.
Všechno to vzniklo z toho, když mě jeden kolega požádal, abych analyzoval několik mozků psychopatických vrahů.
A tohle by byla typická přednáška, kterou bych měl.
Otázka zní: "Jak se objeví psychopatický vrah?"
Psychopatických vrahem myslím tyhle lidi, tyto typy lidí.
Některé z mozků, které jsem studoval, patří lidem, které znáte.
Když dostanu mozky, nevím, co hledám.
Tohle byly slepé experimenty. Dali mi i normální lidi.
Takže jsem se díval na asi 70 těchto mozků.
Získal jsem spoustu dat.
Na všechny možné vlastnosti se díváme teoreticky, na bázi genetiky, poškození mozku a interakce s okolím a toho, jak přesně tenhle stroj funguje.
Zajímalo nás, kde přesně v mozku to je a která je nejdůležitější část mozku.
Takže jsme se dívali na tohle. Na interakci genů, takzvané epigenetické efekty, poškození mozku, prostředí a na to, jak tohle všechno spolu souvisí.
Jak se stanete psychopatem a vrahem, záleží přesně na tom, kde vzniknou poškození.
Je to opravdu velmi přesně načasovaná věc.
Máme různé druhy psychopatů.
S tím pracujeme. Ukážu vám, jak to vypadá.
Jde o to, že tito lidé, všichni, kterého jsem zkoumal, kteří byli vrahy a sérioví vrazi, měli poškození v očnicové kůře. Což je přesně nad očima, v očnicích a ve vnitřní části spánkového laloku.
Tak to bylo u každého z nich, ale byli také trošku odlišní.
Měli i jiné poškození mozku.
Klíčový je efekt hlavních genů násilnosti, například genu MAO-A.
Varianta tohoto genu existuje v normální populaci.
Někteří ho máte. Souvisí s pohlavím.
Je na chromosomu X. Tímto způsobem jej můžete získat jen od své matky.
V podstatě to je pravděpodobně důvod, proč jsou psychopatickými zabijáky většinou muži nebo proč jsou velmi agresivní.
Protože dcera může dostat jeden X od otce, jeden X od matky a trošku se to rozředí.
Ale syn může dostat jen chromozom X od své matky.
Tak se tedy gen dědí z matky na syna.
Souvisí to s velkým množstvím serotoninu v mozku během vývoje. Což je docela zajímavé, protože serotonin by vás měl uklidňovat a uvolňovat.
Ale když máte tento gen v děloze, váš mozek se v něm koupe. Celý váš mozek se stane necitlivým na serotonin. Proto později v životě nefunguje.
Už jsem to přednášel vloni v Izraeli.
Má to nějaké následky.
Teoreticky to znamená, že abyste projevili tento gen nějak násilně velmi brzy, před pubertou, musíte prožít něco velmi traumatického, ne jen malý stres, kdy vás někdo plácne. Musíte opravdu vidět násilí nebo ho být účastni, ve 3D.
Rozumíte? Tak funguje zrcadlový neuronový systém.
Když máte tento gen a vidíte hodně násilí v určité situaci, vzniká recept na absolutní pohromu.
Myslím, že v těchto oblastech světa, kde je neustále násilí, skončíte tak, že máte generace dětí, které všechno tohle násilí viděly.
Kdybych byl mladá dívka někde v násilnické oblasti, 14letá dívka, a chtěl bych si najít kluka, našel bych si drsňáka, aby mě ochránil.
Jenže problém je, že tak dochází ke koncentraci těchto genů.
Získávají je chlapci i dívky.
Proto si myslím, že za několik generací, a to je ta myšlenka, tu budeme mít sud s prachem.
To jsem chtěl sdělit.
Jenže pak mi máma řekla: "Slyšela jsem, že přednášíš o psychopatických vrazích.
Mluvíš, jako bys byl z normální rodiny."
Zeptal jsem se: "O čem to sakra mluvíš?"
Pak mi vyprávěla o naší rodině.
Vinila samozřejmě stranu mého otce.
Byl to jeden z těchto případů, protože ona násilí nezažila. Jenže můj otec ano.
Řekla: "Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu.
Jeden z tvých bratranců je Ezra Cornell, zakladatel Cornell University.
Ale špatná zpráva je, že tvoje sestřenice je Lizzi Bordenová.
Řekl jsem: "No a? Tak máme Lizzi."
Odpověděla: "Teď to bude horší: přečti si tuhle knihu."
A tohle je "Zvláštně zabiti", historická kniha.
První vraždu matky synem spáchal můj pra-pra-pra-pra-pra-pra-dědeček.
To je první případ matkovraždy.
Tahle kniha je velmi zajímavá. Je o procesech s čarodějnicemi a o tom, jak lidé v těch dobách mysleli.
Ale tím to nekončí.
Na straně mého otce bylo sedm dalších mužů, počínaje Cornellovými, kteří byli všichni vrahové.
To jednomu vezme dech.
(smích) Protože můj otec a moji tři strýcové ve druhé světové válce byli všichni odpůrci vojenské služby, samí měkkotové.
Ale jednou za čas se objeví Lizzie Bordenová, třikrát za století a teď máme zpoždění.
(smích) Morální ponaučení z tohoto příběhu zní: lidé ve skleněných domech by neměli házet kameny.
Ale pravděpodobnější je tohle.
(smích) Museli jsme s tím něco dělat. Zjistily to naše děti.
Všechny to braly dobře.
Ale naše vnoučata tím budou znepokojena.
Takže jsme udělali PET skeny všem v rodině.
(smích) Začali jsme dělat PET skeny, EEG a genetické analýzy, abychom viděli, kde jsou ty špatné zprávy.
Zdá se, že jen jeden člověk... zdá se, že jeden syn a jedna dcera, sourozenci, kteří spolu nevycházeli. A jejich snímky byly naprosto stejné.
Měli stejný mozek, stejné EEG.
A teď k tomu mají co nejblíže.
Někde bude ta špatná zpráva.
A my nevíme, kde se objeví.
Takže to byla moje přednáška.
(smích)
Kariérní krize mě přepadají běžně, dost často v neděli odpoledne, jakmile začne zapadat slunce a propast mezi tím, v co pro sebe doufám, a realitou, se začne prohlubovat tak bolestně, že nakonec obvykle brečím do polštáře.
Mluvím o tom, mluvím o tom, protože si myslím, že to není jen osobní problém. A můžete si myslet, že se pletu. Ale domnívám se, že žijeme v době, kdy jsou naše životy běžně narušovány kariérními krizemi, momenty, ve kterých se všechno, co jsme si mysleli, že víme o svých životech a o svých kariérách střetává s, určitým způsobem děsivou, realitou.
V dnešní době je možná lehčí než kdy dřív žít si slušně.
A je možná těžší než kdy dřív zůstat v klidu, vyhnout se kariérní úzkosti.
Rád bych se nyní zaměříl na některé z důvodů, proč v nás naše kariéry vzbuzují úzkost.
Proč jsme obětmi těchto kariérních krizí a vzlykáme doma do polštářů.
Jedním z možných důvodů proč trpíme je, že jsme opklopeni snoby.
A teď mám do určité míry špatnou zprávu, především pro kohokoliv, kdo dorazil do Oxfordu z ciziny.
Snobství je opravdový problém. Protože občas si někteří lidé mimo Velkou Británii představují,
že snobství je typicky britským fenoménem, zaměřeným na venkovská sídla a tituly.
Ta špatná zpráva je, že to není pravda.
Snobství je světový fenomén. Jsme světová organizace. A je to světový fenomén.
Existuje. Co je to snob?
Snob je kdokoliv, kdo si z vás vezme malý kousek, a z něj si vytvoří kompletní představu o tom, kdo jste.
To je snobství.
A převládající typ snobství, který dnes existuje, je pracovní snobství.
Potká vás to hned v prvních minutách strávených na večírku, kdy vám někdo položí tu kultovní otázku počátku 21. století -- "Co děláte?"
A na základě toho, jak tuto otázku zodpovíte, jsou lidé buď neuvěřitelně nadšeni, že vás vidí, nebo se podívají na hodinky a s omluvou se odporoučí.
(Smích) No a opakem snoba je vaše máma.
(Smích) Ne nutně vaše máma, nebo ta moje. Nicméně, ideální máma. Někdo, komu nezáleží na vašich úspěších.
Bohužel, většina lidí nejsou naše mámy.
Pro většinu lidí existuje jasně daná souvztažnost mezi časem, a, řekněme, láskou, nikoliv romantickou láskou, i když ta se také počítá, ale láskou obecně, respektem, který nám jsou ochotni věnovat, který se striktně zakládá na naší pozici ve společenské hierarchii.
A to je velká část důvodu, proč nám tolik záleží na našich kariérách. A stejně tak i na hmotných statcích.
Víte, často slyšíme, že žijeme ve velmi materialistických časech, že jsme všichni hrabiví lidé.
Nemyslím si, že bychom byli nějak zvlášť materialističtí.
Myslím si, že žijeme ve společnosti, která zkrátka propojila určité emoční odměny se získáváním hmotných statků.
A to, co doopravdy chceme, nejsou věci.
Jsou to ty odměny. A to je nový způsob vnímání luxusního zboží.
Až příště uvidíte někoho ve Ferrari, nemyslete si, "Tohle je někdo, kdo je chamtivý." Myslete si, "Tohle je někdo neuvěřitelně zranitelný, kdo potřebuje lásku."
Jinými slovy -- (Smích)
sympatizujte, místo abyste opovrhovali.
Jsou i jiné důvody -- (Smích) Jsou i jiné důvody, proč je dnes možná těžší cítit se klidně.
Jeden z nich, a je to paradoxní, protože vychází z něčeho, co je vlastně hezké, je naděje, kterou chováme pro svoje kariéry.
Nikdy předtím nebylo tak vysoké očekávání toho, čeho mohou za svůj život lidské bytosti dosáhnout.
Z mnoha zdrojů slyšíme, že kdokoliv může dosáhnout čehokoliv.
Pohřbili jsme kastovní systém. Nyní žijeme v systému, ve kterém může každý vystoupat na jakoukoliv pozici, která se mu zlíbí.
A to je krásná představa.
K ní se váže určitá duchovní rovnost. Všichni jsme si v podstatě rovni.
Neexistují žádné striktně definované typy hierarchií.
A tím vzniká jeden opravdu velký problém. Ten problém se jmenuje závist.
Závist, mluvit o závisti je velké tabu, ale jestli je v moderní společnosti nějaká převládající emoce, je to závist.
A je provázaná s tou duchovní rovností.
Dovolte, abych to vysvětlil.
Myslím, že by bylo velice neobvyklé, kdyby někdo tady, nebo někdo z diváků, záviděl anglické královně.
Přestože je o hodně bohatší než kdokoliv z vás. A má obrovský barák. Důvod, proč jí nezávidíte je, že je příliš divná.
Je prostě moc divná.
Nedokážeme se s ní ztotožnit. Srandovně mluví. Pochází z divného prostředí.
Neumíme se s ní ztotožnit. A když se s někým neumíte ztotožnit, nezávidíte mu.
Čím blíž si dva lidé jsou, věkem, zázemím, procesem identifikace, tím vyšší je riziko závisti. Což je mimochodem důvod, proč by nikdo z vás neměl chodit na třídní srazy. Protože neexistuje výmluvnější referenční bod než lidé, se kterými jste chodili do školy.
Ale problém moderní společnosti je, obecně, že mění celý svět
ve školu. Každý nosí džíny, všichni jsou stejní.
Jenže nejsou.
Takže tu je duch rovnosti a hluboká nerovnost zároveň. Což vyvolává -- může vyvolávat velmi stresující situaci.
V dnešní době je zhruba stejně nepravděpodobné, že byste se stali stejně slavnými a bohatými jako Bill Gates, jako bylo v 17. století nepravděpodobné, že byste povýšili do řad francouzské aristokracie.
Ale pointa je, že nám to tak nepřipadá.
Časopisy a jiná média se nám snaží namluvit, že pokud máte vůli, pár bystrých nápadů ohledně technologie a garáž, můžete také odstartovat něco významného.
(Smích) A důsledky tohoto problému můžeme pozorovat v knihkupectvích.
Když přijdete do knihkupectví a prohlédnete si oddělení osobního růstu, sám to občas dělám, pokud analyzujete knihy o osobním růstu, které jsou vydávány v dnešním světě, zjistíte, že existují dva základní typy.
První říká, "Dokážeš to! Zvládneš to! Nic není nemožné!"
A druhý vám pomáhá vyrovnat se s tím, čemu se taktně říká "nízké sebevědomí," anebo netaktně -- "když jste se sebou hodně nespokojení."
Existuje faktická souvztažnost mezi společností, která lidem tvrdí, že dokáží cokoliv a výskytem nízkého sebevědomí.
A to je další příklad toho, jak se něco, co je docela pozitivní, může ošklivě zvrtnout.
Existuje další důvod, proč dnes můžeme pociťovat více úzkosti ve spojení s našimi kariérami, naším postavením v současném světě.
A opět je to spojené s něčím hezkým.
Ta hezká věc se jmenuje meritokracie.
Každý, všichni politici nalevo i napravo, souhlasí, že je meritokracie skvělá věc a že bychom se měli snažit učinit své společnosti co nejvíc meritokratické.
Jinými slovy, co je to meritokratická společnost?
Meritokratická společnost je ta, ve které se, pokud máte talent a vůli a dovednosti, dostanete na vrchol. Nic by vás nemělo držet zpátky.
Což je krásná představa.
Problém je, že pokud doopravdy věříte ve společnost, ve které se ti, kteří si zaslouží dostat na vrchol, dostanou na vrchol, věříte zároveň i v něco o dost ošklivějšího -- věříte ve společnost, ve které ti, kteří si zaslouží klesnout ke dnu, klesnou ke dnu a zůstanou tam.
Jinými slovy, vaše pozice v životě se začne jevit nikoliv náhodná, ale zcela zasloužená.
Což způsobuje, že se neúspěch zdá o hodně drtivější.
Víte, ve středověku, v Anglii, když jste potkali velmi chudého člověka, popsali jste ho jako "nešťastníka." Doslova jako někoho, kdo neměl štěstí -- nešťastníka.
V dnešní době, především v USA, pokud potkáte někoho ze spodních vrstev, možná ho nepěkně označíte za "lůzra."
Mezi "nešťastníkem" a "lůzrem" je veliký rozdíl. Poukazuje to na 400 let vývoje ve společnosti, na to, kdo je dnes podle nás zodpovědný za naše životy.
Už to nejsou bohové, jsme to my.
My držíme volant. Což je vzrušující, pokud se vám daří, a zdrcující, pokud ne.
V nejhorších případech to vede, podle analýzy sociologů, jako je Emil Durkheim, ke zvýšené míře sebevražd.
Sebevraždy jsou ve vyvinutých, individualistických zemích častější než kdekoliv jinde na světě.
A jednou z příčin toho je, že si lidé berou všechno, co se jim stane, strašně osobně. Jejich úspěchy jim patří. Ale stejně tak jim patří jejich prohry.
Existuje vůbec úleva od některých z těch tlaků, které jsem právě popisoval?
Myslím, že existuje.
A několik z nich bych rád zmínil.
Vezměte si meritokracii.
Názor, že si každý zaslouží dostat se tam, kam se dostal. Domnívám se, že je to bláznivý názor, dočista bláznivý.
Podpořím kteréhokoliv politika, levicového i pravicového, s jakýmkoliv slušným meritokrackým názorem. Jsem meritokrat, tak to zkrátka je.
Ale myslím si, že je šílené věřit, že kdy budeme tvořit společnost, která je nefalšovaně meritokratická. To je nemožný sen.
Představa, že vytvoříme společnost, ve které jsou všichni ohodnoceni -- ti dobří jsou nahoře a ti mizerní dole, a všechno je přesně tak, jak to má být -- to je nemožné.
Na to je tu zkrátka příliš mnoho náhodných vlivů. Náhody, náhody při narození, náhody, kdy vám něco spadne na hlavu, nemoce, atd.
Nikdy je nebudeme moci ohodnotit. Nikdy nebudeme moci ohodnotit lidi spravedlivě.
Napadá mě jeden citát od Sv.Augustina, z "O boží obci," kde říká, "Je hříchem soudit člověka podle jeho pozice."
V moderní angličtině bychom řekli, že je hříchem rozhodovat se, jestli s někým mluvit, na základě jejich vizitky.
Na pozici by nemělo záviset.
A podle Sv. Augustina má pouze Bůh právo kohokoliv soudit. A udělá to v Soudný den, s anděly a trubkami a nebesa se otevřou.
Šílená představa, pokud jste sekularisté, jako já.
Přesto má ta představa něco do sebe.
Jinými slovy, dvakrát měřte, než začnete ostatní soudit.
Nemusíte nutně znát něčí pravou hodnotu.
Je to jejich skrytá část. A neměli bychom se chovat, jako že o nich víme všechno.
Existuje další zdroj útěchy.
Když přemýšlíme nad selháním v životě a prohře, jeden z důvodů, proč se selhání bojíme, je nejen ztráta příjmu nebo statutu.
To, čeho se bojíme, je mínění a posměch druhých.
Víte, prvořadým zdrojem posměchu jsou v současnosti noviny.
A když otevřete kterýkoliv den v týdnu noviny, jsou plné zpráv o lidech, kteří si zbabrali život.
Spali se špatným člověkem. Užívali špatnou látku. Nechali projít špatný zákon. Zkrátka cokoliv. A teď jsou vhodným terčem k posměchu.
Jinými slovy to projeli. A můžeme je označit za "lůzry."
No a existuje nějaká alternativa?
Myslím, že nám západní tradice nabízí jednu skvělou alternativu. A tou je tragédie.
Tragické umění, jaké vznikalo v divadlech starověkého Řecka, v pátém století př.n.l., bylo v podstatě formou umění, jejíž podstatou bylo ukazovat, jak lidé selhávají. A mělo pro ně určitou míru sympatie, kterou bychom v běžném životě mnohdy nenašli.
Vzpomínám si, že jsem nad tím před pár lety přemýšlel. A šel jsem si přečíst "The Sunday Sport," to je bulvární plátek, který vám nedoporučuji začít číst, pokud ho ještě neznáte.
Tak jsem si s nimi šel promluvit o některých z nejvýznamnějších tragédií západního umění.
A chtěl jsem vidět, jak by se chopili koster některých příběhů, kdyby je dostali jako novinovou zprávu ke zpracování, o sobotním odpoledni.
Tak jsem jim vyprávěl o Othellovi. Neznali to, ale byli tím fascinováni.
(Smích) Tak jsem je poprosil, aby vytvořili titulek k Othellově příběhu.
Přišli s nápisem "Poblouzněný přistěhovalec zabil senátorovu dceru"
přes celou stránku.
Dal jsem jim zápletku Madam Bovaryové.
Opět kniha, která jim učarovala.
A napsali, "Nevěrnice shopaholička spolykala arzen po odhalení zpronevěry"
(Smích) A můj nejoblíbenější. Oni jsou opravdu svým způsobem geniální. Můj nejoblíbenější je Sofoklův "Král Oidipus." "Sex s matkou ho oslepil"
(Smích) (Potlesk) Dalo by se říct, že jeden konec spektra sympatie představují bulvární noviny.
A druhý konec spektra tvoří tragédie a tragické umění.
Asi se snažím dokázat, že bychom se měli trochu zajímat o to, co se v tragickém umění děje.
Bylo by potrhlé nazývat Hamleta "lůzrem."
Není "lůzr," přestože to projel.
To je podle mě poselství tragédie a důvod, proč je tak moc důležitá.
Další věc ohledně moderní společnosti a důvod, proč vyvolává úzkost, je, že v jejím středu není nic, co by nebylo lidské.
Jsme první společností, která žije ve světě, kde neuctíváme nic, kromě sebe samých.
Hodně si o sobě myslíme. A tak to má být. Dostali jsme lidi na Měsíc. Udělali jsme celou spoustu neobyčejných věcí.
A tak máme tendenci uctívat sami sebe. Naši hrdinové jsou lidští hrdinové.
To je velmi nová situace.
Většina ostatních společností se točila kolem uctívání něčeho nadpřirozeného. Boha, duchů, přírodní síly, vesmíru. Anebo čehokoliv jiného, co se uctívalo.
My jsme si tohle tak trochu odvykli. Což je, myslím si, proč nás tolik přitahuje příroda.
Ne kvůli našemu zdraví, ačkoliv je to tak často prezentováno. Ale proto, že je to únik z lidského mraveniště.
Je to únik před naší vlastní soutěživostí a našimi vlastními dramaty.
A to je důvod, proč se rádi díváme na ledovce a oceány, přemýšlíme o Zemi zvnějšku, a tak dále.
Rádi se cítíme propojeni s něčím, co není lidské. To je pro nás hluboce důležité.
O čem celou dobu doopravdy mluvím, je úspěch a neúspěch.
Jednou ze zajímavých věcí na úspěchu je, že si myslíme, že víme, co znamená.
Kdybych vám řekl, že za zástěnou je někdo, kdo je velmi, velmi úspěšný, hned by se vynořily určité představy.
Mysleli byste si, že ten člověk nejspíš vydělal spoustu peněz, nebo získal věhlas v určitém oboru.
Moje osobní teorie úspěchu -- a já jsem někdo, kdo se hodně zajímá o úspěch. Chci být úspěšný. A neustále si říkám, "Jak bych mohl být úspěšnější?"
Ale jak stárnu, zároveň se názorově liším v tom, co slovo "úspěch" může znamenat.
Tady je vhled, který jsem ohledně úspěchu měl. Nemůžete být úspěšní ve všem.
Hodně slýcháme o vyvážení pracovního a soukromého života.
Nesmysl. Nemůžete mít všechno.
Nemůžete.
Čili jakákoliv vize úspěchu musí přiznat, o co přichází, v čem je ta ztráta.
A domnívám se, že kdokoliv moudrý přijme fakt, že se vždycky vyskytne oblast, ve které nebudeme úspěšní.
U úspěšného života je háček v tom, že většinu času naše představy o tom, co to znamená žít úspěšně, nejsou doopravdy naše.
Pochytáváme je od ostatních lidí. Zejména od otců, pokud jste muž. A od matek, pokud jste žena.
Psychoanalýza to omílá už asi osmdesát let.
A nikdo neposlouchá dost pozorně. Ale já tomu opravdu věřím.
Pochytáváme i sdělení ze všeho -- od televize, přes reklamu až po marketing, a tak dále.
Jsou to mocné síly, které definují, co chceme a jak sami sebe vnímáme.
Když nám řeknou, že bankéřství je velmi vážená profese, spousta z nás chce jít dělat bankéře.
Jakmile bankéřství přestane být vážené, ztrácíme o něj zájem.
Jsme velmi náchylní k sugesci.
Co se snažím prosadit není, že bychom se měli vzdát svých představ o úspěchu. Ale měli bychom se ujistit, že jsou opravdu naše vlastní.
Měli bychom se soustředit na svoje představy. A ujistit se, že nám patří, že jsme pravými strůjci svých ambicí.
Protože nemít to, co chcete, je samo o sobě dost mizerné. Ale ještě horší je mít představu o tom, co je to, co chcete, a na konci cesty zjistit, že jste vlastně celou dobu toužili po něčem jiném.
A tady to ukončím.
Ale co bych rád zdůraznil, je to, že -- úspěch, rozhodně ano.
Ale pojďme si přiznat zvlášnost některých našich představ.
Zkoumejme své představy o úspěchu.
Ujistěme se, že jsou ty představy opravdu naše vlastní.
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk) Chris Anderson: To bylo fascinující.
Jak zkombinujete fakt, že někdo -- že je špatné někoho nazývat "lůzrem," s populárním názorem, že má člověk vzít život do vlastních rukou? A společnost, která to podporuje, přece musí mít nějaké vítěze a poražené.
Alain de Botton: Ano. Myslím si, že jsem chtěl zdůraznit pouze tu náhodnost procesu výhry a prohry. Protože se dnes tolik klade důraz na všeobjímající spravedlnost. A politici neustále hovoří o spravedlnosti.
Já ve spravedlnost pevně věřím. Akorát si myslím, že je to nemožné.
Že bychom měli dělat, co je v našich silách, snažit se, jak to jen jde. Ale přes to všechno bychom si měli pamatovat, že ať už máme před sebou kohokoliv, tak cokoliv, co se jim v životě přihodilo, v sobě mělo převládající prvek náhody.
Tomu se snažím nechat prostor. Protože jinak se může atmosféra proměnit ve velmi klaustrofobní.
Chris Anderson: Respektive, věříte, že lze zkombinovat vaši vlídnější, laskavější filozofii práce s úspěšným hospodářstvím?
Anebo myslíte, že to nejde? Nebo že na něm tolik nezáleží, že to moc řešíme? Alain de Botton: Noční můrou je představa,
že strašit lidi je nejlepší způsob, jak je donutit pracovat. A že čím krutější je prostředí, tím spíš to bude pro lidi výzva.
Zkuste si představit, jak by vypadal váš ideální táta.
Je to někdo, kdo je tvrdý a laskavý zároveň.
A mezi tím je opravdu tenká dělící čára.
Potřebujeme otce, tedy, příkladné otcovské postavy ve společnosti, aby se vyhýbali těmto dvěma extrémům. Jsou to autoritářský, disciplinární postoj na jedné straně a na druhé straně ten laxní, bez pravidel.
Chris Anderson: Alain de Botton.
Alain de Botton: Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
Podívejte se na tento obrázek.
Předkládá nám velmi zajímavý rébus.
Tito Afričtí studenti vypracovávají školní úkol pod světly na letišti v hlavním městě, protože doma nemají elektřinu.
Nesetkal jsem se přímo s těmito studenty, ale potkal jsem jim podobné.
Vezměme si jednoho, například toho v zeleném tričku.
Dejme mu jméno, třeba Nelson.
Vsadím se, že Nelson má mobilní telefon.
A tady je ten rébus.
Proč má Nelson přístup k tak moderní technologii, jako je mobilní telefon, ale nemá přístup ke sto let staré technologii generování elektrického světla v domě?
Odpověď je jedním slovem: pravidla.
Špatná pravidla mohou za to, že není možné přijít s oboustranně prospěšným řešením, kdy by lidé přinesli nové technologie a zpřístupnili je někomu jako Nelson.
Jaká to jsou pravidla?
Energetická firma v této zemi funguje pod určitými pravidly, která říkají, že musí elektřinu prodávat za velmi nízkou, podhodnocenou cenu. Ve skutečnosti je cena tak nízká, že na tom ta firma prodělává.
Takže nemá ani zdroje ani motivaci, aby připojila další uživatele.
Prezident chtěl toto pravidlo změnit.
Viděl, že je možné mít jiná pravidla, taková, ze kterých mají obchodníci nějaký zisk, tím pádem mají motivaci získat další zákazníky.
Taková pravidla má firma s mobilními telefony, od které si Nelson koupil svůj telefon.
Prezident vidí, že tato pravidla fungují dobře.
Takže se pokusil změnit pravidla o cenách elektřiny, ale narazil na sérii protestů od obchodníků až po zákazníky, kteří chtěli zachovat existující snížené ceny.
Uvízl tedy mezi pravidly, která mu zabránila, aby našel oboustranně výhodné řešení, které by pomohlo jeho zemi.
A Nelson se musí učit pod pouličními lampami.
Opravdová výzva pak je pokusit se vymyslet, jak můžeme tato pravidla změnit.
Můžeme vymyslet nějaká pravidla pro změnu pravidel?
Chtěl bych říct, že existuje obecný abstraktní pohled, který můžeme uvést do praxe, tedy že můžeme dát více možností volby lidem a více možností volby vůdcům, kteří jsou v mnoha zemích také lidmi.
(Smích) Ale je dobré ukázat rozporuplnost těchto dvou.
Protože volba, kterou budete chtít dát vůdci, například dát prezidentovi možnost zvolit, zda chce zvýšit ceny elektřiny, odebírá možnost volby, kterou chtějí lidé na trhu.
Chtějí mít možnost nadále využívat zlevněnou elektrickou energii.
Takže pokud to umožníte jen jedné straně, způsobíte napětí a rozdělení.
Ale pokud se nám podaří dát možnost oběma, získáme tím sadu pravidel pro změnu pravidel, čímž se dostaneme z pasti.
Nelson má také přístup na Internet.
A říká, že když chcete vidět zničující efekt pravidel, která lidi drží ve tmě, podívejte se na obrázky NASA, jak vypadá Země v noci.
Obzvláště se podívejte na Asii.
Pokud se tady přiblížíte, uvidíte Severní Koreu, tady je zvýrazněná, která je jako černá díra v porovnání se svými sousedy.
Asi nebudete překvapeni, že v Severní Korei jsou pravidla, aby tam byli lidé ve tmě.
Ale je důležité upozornit, že Severní a Jižní Korea začaly se stejnou sadou pravidel, jak ve smyslu zákonů a nařízení, tak také v širším smyslu porozumění, norem, kultury, hodnot a přesvědčení.
Když se rozdělili, udělali rozhodnutí, která vedla k rozdílným cestám pro jejich sady pravidel.
Můžeme tedy, my jako lidé, změnit pravidla, kterými komunikujeme s ostatními, k lepšímu či horšímu.
Podívejme se nyní na jiný region, Karibik.
Přibližme na Haiti, tady je zvýrazněno.
Haiti je taktéž ve tmě v porovnání se svým sousedem Dominikánskou republikou, která má přibližně stejné množství obyvatel.
Ale obě tyto země jsou ve tmě v porovnání s Portorikem, které má jen polovinu obyvatel oproti Haiti či Dominikánské republice.
Příklad Haiti nás varuje, že pravidla mohou být špatná kvůli slabé vládě.
Není to tedy tak, že by pravidla byla špatná kvůli vládě, která je příliš silná a tyranská, jako v Severní Korei.
Pokud tedy chceme vytvořit prostředí s dobrými pravidly, nestačí pouze bourat.
Musíme být také schopni najít možnosti, jak stavět.
Čína dramaticky ukazuje jak potenciál, tak i problémy práce s pravidly.
Na úplném začátku dat zobrazených v tomto grafu byla Čína technologickým lídrem na světě.
V Číně byly poprvé použity technologie jako ocel, tisk, střelný prach.
Ale Číňané nikdy nepřijali, tedy aspoň v té době, efektivní pravidla, která by podporovala šíření těchto nápadů, motivaci zisku, který by napomáhal šíření.
A brzy přijali pravidla, která zpomalila inovaci a odřízla Čínu od zbytku světa.
Zatímco ostatní země ve světě inovovaly, jak ve smyslu vývoje nových technologií, tak také rozvoje nových pravidel, Číňané byli od tohoto pokroku odříznuti.
Příjem se nezvyšoval, ačkoli ve zbytku světa raketově rostl.
Tento další graf ukazuje novější data.
Zobrazuje průměrný příjem v Číně jako procento průměrného příjmu ve Spojených státech.
V 50. a 60. letech můžete vidět, že se pohyboval okolo tří procent.
Ale v 70. letech se něco změnilo.
Čína se začala rozvíjet. Číňané velmi rychle začali dohánět Spojené státy.
Pokud se vrátíme k té noční mapě, můžete vidět klíč k procesu, který v Číně vedl k dramatickým změnám pravidel.
Nejzářivější bod v Číně, který můžete vidět na okraji tohoto zvýraznění, je Hong Kong.
Hong Kong byl malou částí Číny, který po většinu 20. století fungoval s úplně jinými pravidly než zbytek vnitrozemské Číny, pravidly, která byla okopírována z fungujících tržních ekonomik v té době a řízena Brity.
V 50. letech byl Hong Kong místem, kam mohly miliony lidí z vnitrozemí odejít a začít práci šitím triček či výrobou hraček.
A v rámci procesu zvyšování příjmu to byly zlepšující se dovednosti, které zde vedly k velmi rychlému růstu.
Hong Kong byl také modelem, který lídři jako Deng Xiaoping mohli zkopírovat, když se rozhodli přejít i ve vnitrozemí k tržnímu hospodářství.
Ale Deng Xiaoping instinktivně chápal důležitost nabídnutí volby lidem.
Takže místo toho, aby přinutil každého v Číně, aby hned přešel k tržnímu modelu, začal nejprve vytvářet speciální území, které mohly, podobně jako u Britů, vytvářet příležitosti pracovat s tržními pravidly, přístupné každému, kdo se jimi chtěl řídit.
Vytvořili tedy okolo Hong Kongu čtyři speciální ekonomické zóny. Zóny, kam Číňané mohli přijít a pracovat a města tam rostla velmi rychle, a také zóny, kam mohly přijít zahraniční firmy a vyrábět věci.
V jedné ze zón u Hong Kongu je město Šen-čen.
V tomto městě je Tchajwanská firma, která vyrábí iPhony, které mnozí z vás máte, a vyrábí je pomocí pracovní síly Číňanů, kteří se přestěhovali do Šen-čenu.
Po těchto čtyřech zvláštních zónách následovalo 14 pobřežních měst, které byly otevřeny v podobném duchu. Ve výsledku to demonstrovalo úspěchy těchto míst, kam lidé mohli svobodně přijít a kde se začali shromažďovat díky výhodám, jaké nabízejí.
Tyto demonstrované úspěchy dále vedly k rozhodnutí pokračovat směrem k tržnímu modelu celé ekonomiky.
Tento čínský příklad nám ukazuje několik věcí.
První: Dej lidem možnost.
Druhý: Operuj ve správném rozsahu.
Když se pokusíte změnit pravidla ve vesnici, můžete to udělat, ale vesnice je příliš malá, aby nabídla stejné výhody, jako když miliony lidí pracují v dobrých podmínkách.
Na druhou stranu, země je příliš velká.
Pokusíte-li se změnit pravidla celé země, nemůžete dát některým lidem možnost držet se zpátky, počkat, jak se věci vyvinout, a ostatním umožnit jít do toho a vyzkoušet nová pravidla.
Ale města vám dávají tu možnost vytvářet nová místa s novými pravidly, pro která se lidé mohou rozhodnout.
A jsou dostatečně velká, aby měla všechny výhody, které máte, když miliony lidí pracují společně v systému s dobrými pravidly.
Takže, návrh tedy je, pojďme vymyslet něco jako chartová města.
Začneme chartou, která určí všechna pravidla, která jsou potřebná, abychom nalákali lidi, které budeme potřebovat pro stavbu města.
Budeme potřebovat přilákat investory, kteří postaví infrastrukturu. Energetický systém, cesty, přístav, letiště a budovy.
Budeme potřebovat nalákat firmy, které najmou lidi, kteří se tam jako první přestěhují.
A budeme muset nalákat rodiny, obyvatele, kteří tam přijdou a budou trvale žít, vychovávat své děti, získávat pro ně vzdělání a dostanou první práci.
S takovouto chartou se tam lidé přestěhují.
Město se může postavit.
A tento model můžeme přizpůsobovat.
Můžeme to provést znovu a znovu.
Aby to fungovalo, potřebujeme dobrá pravidla.
O tom už jsme mluvili. Ta jsou zachycena v chartě.
Potřebujeme také dát lidem možnosti.
To je opravdu součástí celého modelu, zda umožníme stavbu měst na neobydleném území.
Začneme s neobydleným územím.
Lidé zde budou moci žít podle nové charty. Ale nikdo zde nebude nucen žít.
Poslední věcí, kterou potřebujeme, je možnost volby pro vůdce.
A abychom jim mohli nabídnout možnosti, musíme umožnit spojenectví mezi národy. Prostředí, kde národy spolupracují, efektivně v podstatě tak, jak Čína a Británie spolupracovaly a vytvořily nejprve malou enklávu tržního modelu a posléze ji začaly rozšiřovat po Číně.
V jistém smyslu Británie neúmyslně díky svým aktivitám v Hong Kongu udělala pro snížení chudoby ve světě víc, než všechny programy pomoci za posledních sto let.
Pokud umožníme vzniku těchto partnerství a provedeme to znovu, můžeme tyto výhody rozšířit do celého světa.
V některých případech to bude zahrnovat i přenesení zodpovědnosti, předání kontroly od jedné země druhé, která převezme určitý druh administrativní zodpovědnosti.
Když vám tohle říkám, některé z vás napadne: "Hm, není to jen návrat ke kolonialismu?"
Není. Ale je důležité si uvědomit, že tento druh emocí, který přichází, když začínáme přemýšlet o takových věcech, se nám může postavit do cesty, může nás vrátit zpět, může nám vzít naši schopnost a náš zájem zkoušet objevovat nové nápady.
Proč to není jako kolonialismus?
Věc, která byla na kolonialismu špatná a zůstává špatná i v některých našich programech pomoci, je, že obsahuje prvky nátlaku a nadřazenosti.
Tento model je o možnosti volby, jak pro vůdce, tak pro lidi, kteří budou žít v těchto nových místech.
A možnost volby je lékem proti nátlaku a nadřazenosti.
Pojďme se tedy pobavit o tom, jak to může vypadat v praxi.
Vezměme si konkrétního vůdce, Raula Castra, vůdce na Kubě.
Castra určitě napadlo, že má šanci pro Kubu udělat to samé, co Deng Xiaoping udělal pro Čínu, ale na ostrově Kuba nemá žádný Hong Kong.
Má ale malý kousek země na jihu, která má velmi zvláštní status.
Je tam zóna okolo zátoky Guantanámo, kde smlouva dává Spojeným státům administrativní zodpovědnost za kousek země, která je asi dvakrát tak velká jako Manhattan.
Castro přijde za premiérem Kanady a řekne: "Hele, ti Amíci mají obrovský problém s veřejným míněním.
Chtějí odsud vypadnout.
Nechcete to vy, Kanaďané, převzít?
Vytvořit speciální administrativní zónu.
Umožnit, aby se tu postavilo nové město.
Umožnit, aby do něj mohli přijít lidi.
Pojďme tady postavit Hong Kong.
Někteří mí občané se tam taky přestěhují.
Jiní ne, ale bude to brána, která spojí moderní ekonomiku a moderní svět s mou zemí."
Kde dále bychom ten model mohli vyzkoušet?
No v Africe. Mluvil jsem s vůdci v Africe.
Mnoho z nich chápe význam zvláštní zóny, kam by se lidé mohli přestěhovat, jako pravidlo.
Je to pravidlo, které umožní změnu pravidel.
Je to možnost, jak vytvořit nová pravidla a dát lidem volbu bez nátlaku a bez nesouhlasů, které by nátlak způsobil.
Také naprosto chápou myšlenku, že v některých případech mohou dát dlouhodobým investorům reálnější sliby. Těm investorům, kteří postaví přístav, postaví cesty v novém městě. Mohou dát reálnější sliby, pokud to provedou společně s partnerskou zemí.
V určitých případech to snad může být též jako taková podmíněná smlouva, na kterou dáte kus země a partnerská země se o ni bude starat.
I v Africe je mnoho území, kde se mohou stavět nová města.
Tento obrázek jsem vyfotil, když jsem letěl podél pobřeží.
Jsou tam rozsáhlé kusy území, na kterých by mohly žít miliony lidí.
Pokud to zobecníme a budeme uvažovat ne o jednom či dvou chartových městech, ale o tuctech. Městech, která pomohou vytvořit místa pro stovky milionů, možná miliardy lidí, kteří se tam přestěhují v příštích desetiletích. Je pro ně dost místa?
No, pokud se podíváme na světla v noci po celém světě, trochu nás může mást, že to vizuálně vypadá, jako by již byla většina světa zastavena.
Ukážu vám ale, proč je toto uvažování špatné.
Vezměme si reprezentaci celého území.
Vytvořme z toho čtverec, který zahrnuje veškerou ornou půdu na Zemi.
A tyto body představují území, které zabírají města, ve kterých dnes žijí tři miliardy lidí.
Přesuneme-li tyto bodu na dolní okraj obdélníku, můžete vidět, že města pro současné tři miliardy obyvatel, kteří v nich žijí, zabírají pouze tři procenta orné půdy na Zemi.
Pokud bychom chtěli postavit města pro další miliardu lidí, byly by to tyto body.
Dostali bychom se z tří procent orné půdy na čtyři procenta.
Dramaticky bychom snížili dopad lidstva na Zemi tím, že postavíme více měst, do kterých se lidé přestěhují.
A pokud jsou to města řízená dobrými pravidly, mohou to být města, kde budou lidé chráněni před zločiny, chráněni před nemocemi a špatnou hygienou, kde lidé budou mít šanci získat práci.
Budou mít základní služby, jako je elektřina.
Jejich děti získají vzdělání.
Takže co potřebujeme, abychom mohli začít stavět první chartová města a následně to rozšířit, abychom mohli stavět další?
Pomohlo by,
kdybychom měli návod. (Smích) Co by univerzitní profesoři mohli udělat, mohli by sepsat detaily, které budou v tomto manuálu.
Nechcete přece, abychom my řídili ta města, šli do terénu a navrhli je.
Nechcete přece, aby akademici vyšli do přírody. (Smích) Ale můžete chtít, abychom si sedli a přemýšleli nad určitými otázkami, řekněme třeba, že nejenom Kanada chce uzavřít dohodu s Raulem Castrem.
Třeba se chce přidat i Brazílie a také Španělsko. A možná i Kuba chce být jedním z partnerů tohoto čtyřčlenného podniku.
Jak bychom měli sepsat takovou smlouvu?
O tom toho ještě moc nevíme. Ale to by se snadno vyřešilo.
Jak bychom to financovali?
Jak je vidět, Singapur a Hong Kong jsou města, která velmi získala z hodnoty půdy, kterou vlastnili, když začínali.
Můžete využít zisku z hodnoty území, abyste zaplatili za policii a soudy. Ale také za školský systém a zdravotnictví, díky čemuž bude celé místo atraktivnější pro život. Ať je to místem, kde mají lidé vyšší příjmy, což ve výsledku zvýší hodnotu území.
Takže pobídky pro lidi, kteří pomohou vybudovat tuto zónu, postavit ji a nastavit základní pravidla, směřují správným směrem.
Je tu ještě plno dalších podobných detailů.
Jak postavit budovy, které jsou levné a dostupné pro lidi, kteří pracují v prvním zaměstnání, kde vyrábějí něco jako iPhone? A přitom, aby byly energeticky účinné a bezpečné, aby nespadly při zemětřesení nebo hurikánu.
Je potřeba vyřešit mnoho technických detailů, ale ti z nás, kteří již začali pracovat na těchto věcech, nám mohou potvrdit, že nejsou žádné překážky, žádné zábrany, kromě falešných představ, které by nám zabránily přijít se skutečně celosvětovým řešením, které bude výhodné pro všechny.
Dovolte mi zakončit tímto obrazem.
Důvodem, proč se můžeme mít tak dobře, i když je na Zemi tak moc lidí, je síla nápadů.
Umíme sdílet nápady s ostatními, a když je oni vymyslí, podělí se o ně.
Není to jako vzácné předměty, kdy sdílení znamená, že jich máme méně.
Když sdílíme nápady, všichni na tom získáme.
Pokud takto uvažujeme o nápadech, obvykle máme na mysli technologie.
Ale je i jiný druh nápadů: pravidla, která určují, jak mezi sebou komunikujeme. Pravidla jako mějme daňový systém, který podpoří výzkumnou univerzitu, která bude zdarma rozdávat určité znalosti.
Mějme systém, kde bude vlastnictví země registrované na vládním úřadě a lidé za ni budou ručit.
Budeme-li inovovat naši sadu pravidel a především inovovat ve smyslu přicházet s pravidly, jak měnit pravidla, abychom neuvízli mezi špatnými pravidly, pak můžeme jít kupředu a skutečně vytvořit ze světa lepší místo, aby lidé jako Nelson a jeho kamarádi již nemuseli studovat pod pouličními lampami.
Děkuji vám. (Potlesk)
Dobré ráno.
Rád bych dnes mluvil o několika věcech.
Zaprvé o vodě.
Určitě jste rádi za vodu, která je vám k dispozici během této konference.
Určitě jste si jisti, že je z bezpečného zdroje.
Ale co kdyby nebyla?
Co kdyby byla odsud?
V tom případě by teď polovina z vás podle statistik trpěla průjmem.
V minulosti jsem hodně mluvil o statistikách a o bezpečné pitné vodě pro všechny.
Ale na lidi to nějak nepůsobí.
A už asi vím proč.
Protože podle dnešního uvažování je ten problém tak velký, že nad ním nejsme schopni ani přemýšlet.
Takže radši vypneme. My, vlády, i pomocné organizace.
Dnes vám chci ukázat, že díky novému způsobu myšlení byl tento problém vyřešen.
Mimochodem, zatímco mluvím, dalších 13 000 lidí po celém světě teď trpí průjmem.
Čtyři děti zemřely.
Vynalezl jsem láhev Lifesaver, protože jsem se naštval.
Jako většina z vás jsem den po Vánocích 2004 sledoval hrozné zprávy o tom, jak se tsunami rozlévá po Asii. Z domova v televizi.
V následujících dnech a týdnech lidé utíkali do hor, byli nuceni pít znečištěnou vodu, nebo rovnou zemřít.
To jsem jen tak nezapomněl.
O pár měsíců později udeřil hurikán Katrina na Ameriku
Říkal jsem si "Je to rozvinutá země, uvidíme, co dokážou."
První den: nic.
Druhý den: nic.
Víte, že to trvalo pět dní dopravit vodu evakuovaným do stadionu Superdome?
Lidé se navzájem stříleli v ulicích kvůli televizorům a vodě.
Tehdy jsem se rozhodl, že musím něco udělat.
Strávil jsem několik týdnů a měsíců ve své garáži. A taky v kuchyni, k velké nelibosti mé ženy. Po několika neúspěšných pokusech jsem se dopracoval k tomuhle, k lahvi Lifesaver.
Teď jak to funguje.
Před Lifesaverem, nejlepší filtry zvládly filtrovat částice do 200 nanometrů.
Nejmenší bakterie mají asi 200 nanometrů.
Takže bakterie velká 200nm projde 200nm velkou dírou.
A nejmenší virus má asi 25 nanometrů.
Ten určitě projde tou 200nm dírou.
Póry Lifesaveru mají 15 nanometrů.
Takže nic neprojde skrz.
Dobře, teď je na řadě malá demonstrace.
Chcete ji vidět?
Pěkně dlouho jsem to připravoval, takže doufám že ano.
Jsme v krásném městě Oxfordu.
Aha, někdo mi to tu zavřel..
Jsme v Oxfordu, takže jsem si přinesl nějakou vodu z řeky Cherwell a z Temže které tu protékají. Máme ji tady.
Ale řekl bych, že v záplavové zóně v Bangladéši by ta voda nevypadala takhle.
Takže jsem si sehnal ještě něco navíc.
Tohle je z našeho jezírka.
Čichněte si, pane kameramane.
Výborně.
Takže tam tohle nalejeme.
(Publikum: Fuj!)
Ok. Máme tu také nějaké splašky z čističky.
Tak je tam taky dám.
. Šup tam s tím.
. A nějaké další kousky, taky je tam hodím.
A nakonec dárek od králíka mého kamaráda.
Tak je tam taky dáme.
. Výborně.
Tak. Láhev Lifesaver funguje velmi jednoduše.
Naberete vodu.
Vezmu si na to džbán, abyste to dobře viděli. Ať jsou tam i ty bobky..
Tohle není dost špinavé. Musím to ještě trochu zamíchat.
Tak teď vezmu tu hrozně špinavou vodu a naleju ji sem. Chcete se napít?
. Taky bych řekl.
Co teď? Zavíčkovat.
A párkrát zapumpovat.
Jasné? To stačí.
A teď jakmile vytáhnu špunt, vyteče sterilní pitná voda.
Tak honem. Připraveni?
Vidíte. Pozor na tu elektriku tady.
Je to bezpečná a sterilní pitná voda.
(Potlesk) Na zdraví.
. Tady máš Chrisi.
. Jak to chutná?
Chris Anderson: Výtečně.
Michael Pritchard: Výborně.
Uvidíme, jak bude Chris vypadat během zbytku programu.
. Láhev Lifesaver je používána tisíci lidí po celém světě.
Vystačí na šest tisíc litrů.
A když ji není možné dál používat, systém se sám zamkne, aby neohrozil uživatele.
Vyndáte náplň. Vložíte novou.
A máte ji připravenou na dalších 6000 litrů.
Podívejme se na využití.
Co děláme běžně v případě krize?
Dovážíme vodu.
Po pár týdnech zařídíme tábory
a lidé musí přijít do tábora, aby dostali pitnou vodu.
Co se stane, když se 20,000 lidí nahromadí v jednom táboře?
Šíří se nemoci. Je třeba další pomoc.
Problém se neustále zvětšuje.
Ale když budeme přemýšlet jinak a budeme dovážet tohle, lidé si pomůžou sami.
Vytvoří si vlastní sterilní pitnou vodu a mohou začít opravovat své domy a své životy.
A nemusí se ani stát živelná katastrofa, aby to takhle fungovalo.
Starým myšlením: národní infrastruktura a potrubí, to je strašně drahé.
Kdybyste to chtěli spočítat na kalkulačce, nevejde se to tam.
Tady je to mé "přemýšlet jinak".
Místo přepravy vody pomocí lidské technologie použijme matku přírodu. Má skvělý systém.
Vezme vodu odsud, zadarmo ji odsolí, přesune támhle a chrstne na hory, do řek a potoků.
A kde žijí lidé? Blízko vody.
My tu vodu musíme jen sterilizovat.
Jak? Třeba právě lahví Lifesaver.
Nebo tímhle.
Stejná technologie v kanystru.
Ten vystačí na dvacet pět tisíc litrů vody. Dost pro čtyřčlennou rodinu na tři roky.
A kolik to stojí?
Asi půl centu na den.
Děkuji.
(Potlesk) Pokud začneme přemýšlet jinak a zpracovávat vodu až na místě použití, matky a děti už nebudou muset čtyři hodiny denně jít pro vodu.
Mohou ji nabírat z bližšího zdroje.
S pouhými osmi miliardami dolarů můžeme dosáhnout cíle tisíciletí a snížit počet lidí bez přístupu k pitné vodě na polovinu.
Jen pro vaši představu, britská vláda investuje na zahraniční pomoc asi 12 miliard ročně.
Ale proč jen na polovinu?
Za 20 miliard dolarů může mít přístup k pitné vodě každý.
Takže tři a půl miliardy lidí, které každý rok trpí bez vody, a dva miliony dětí, které umírají, budou žít.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Hned na začátku se vám musím k něčemu přiznat.
Před více než 20 lety jsem udělal něco, čeho lituji, něco, na co nejsem příliš pyšný
a něco, co bych si přál, aby se nikdo nikdy nedozvěděl, ale tady cítím povinnost, vám to říct.
(Smích) Na konci 80. let, v době mladické nerozvážnosti jsem šel studovat právo.
(Smích) V Americe se právo studuje jako odborná nástavba. Nejprve musíte získat titul a až potom jdete na práva.
A když už jsem se dostal na studium práva, příliš se mi nedařilo.
A to je velmi jemně řečeno.
Ve skutečnosti jsem dostudoval jako jeden z těch studentů, díky kterým mohli ostatní patřit mezi vrchních 90%.
(Smích) Děkuji.
Právní praxi jsem nevykonával ani den. Měl jsem to v podstatě zakázané.
(Smích) Ale dnes, proti svému přesvědčení, proti tomu, co mi radila moje vlastní manželka, se chci pokusit oprášit část mých právnických dovedností, aspoň to, co z nich zůstalo.
Nechci vám vyprávět příběh.
Chci vám předložit případ.
Chci předložit realistický, na faktech založený, řekl bych až právní případ, abychom se zamysleli, jak vedeme naše firmy.
Takže, vážené porotkyně, vážení porotci, podívejme se na toto.
Tohle se nazývá "úloha se svíčkou".
Možná to už někteří z vás viděli.
V roce 1945 ji vytvořil psycholog Karl Duncker.
Karl Duncker ja autorem tohoto experimentu, který se používá jako součást celé řady experimentů ve vědě o chování.
A funguje to takto. Přestavme si, že já jsem experimentátor.
Přivedu vás do místnosti.
Dám vám svíčku, nějaké připínáčky a zápalky.
A řeknu vám: "Vaší úlohou je připevnit svíčku na stěnu tak, aby vosk nekapal na stůl".
Co byste udělali vy? Mnozí lidé začnou tím, že zkouší připíchnout svíčku na stěnu.
To nefunguje.
Jiní, a tady sem taky někoho viděl to pohybem naznačovat, dostanou fantastický nápad, že zapálí sirku, roztopí vosk na boku svíčky a snaží se jí přilepit na stěnu.
To je senzační nápad. Jen nefunguje.
No a nakonec, po 5 až 10 minutách, většina lidí přijde na správné řešení, které vidíte tady.
Klíčem k řešení je překonat tzv. funkční fixaci.
Díváte se na tu krabičku a vnímáte ji pouze jako podnos na připínáčky.
Ale ona může mít i jinou funkci, jako podložka pod svíčku.
Tolik úloha se svíčkou.
Teď bych vám rád řekl o experimentu založeném na úloze se svíčkou, který vykonal vědec Sam Glucksberg působící v současnosti na univerzitě v Princetonu v USA. Ukazuje nám to sílu motivačních stimulů.
Udělal následovné. Shromáždil účastníky experimentu, a řekl: "Budu vám stopovat, jak rychle dokážete vyřešit tuto úlohu".
Jedné skupině řekl, budu vám měřit čas, abychom mohli stanovit normy, průměry, jak dlouho lidem obyčejně trvá vyřešit takový typ úlohy.
Druhé skupině nabídl odměny.
Řekl: "Pokud budete jedním z 25% nejrychlejších dostanete pět dolarů.
Když budete nejrychlejší ze všech dnešních testovaných, dostanete 20 dolarů."
Bylo to už před několika lety, takže k tomu připočtěme inflaci. Je to slušná suma peněz za pár minut práce.
Je to přijemná motivace.
Otázka: O kolik rychleji vyřešila tato skupina danou úlohu?
Odpověď: Trvalo jim to průměrně o tři a půl minuty déle.
Tři a půl minuty déle.
To ale nedává žádný smysl, že?
Chci říct, já jsem Američan. Je věřím ve volný trh.
Takže by to tak přece nemělo být, že?
(Smích) Pokud chcete, aby lidé měli větší výkonnost, dáte jim odměnu.
Ne? Prémie, provize, jejich vlastní reality show.
Stimulujete je. Tak to v obchodě funguje.
Ale tady se to nefunguje.
Máte tady stimul, jeho účelem je zbystřit mysl a podnítit kreativitu. Ale výsledkem je pravý opak.
Otupí myšlení a zablokuje kreativitu.
Zajímavé je, že v tomto experimentu nejde o nějakou systematickou chybu.
Tento pokus se opakuje se stejným výsledkem znovu a znovu už skoro 40 let.
Tyto podmíněné motivační stimuly, pokud uděláte toto, dostanete tamto, v určitých podmínkách fungují.
Ale v mnohých případech buď nefungují, nebo, často i uškodí.
Toto je jedno z nejzajímavějších zjištění v oblasti společenských věd. A také jedno z nejignorovanějších.
Posledních několik let jsem se zabýval vědou o lidské motivaci. Obzvlášť mě zajímala dynamika vnějších a vnitřních motivačních faktorů.
Říkám vám, je tam obrovský rozdíl.
Když se podíváme na vědecké poznatky, je tu rozpor mezi tím, co zná věda a co dělá podnikatelský svět.
Alarmující je, že operační systém naší obchodní činnosti - t.j. soubor předpokladů a protokolů, na kterých stojí naše firmy, to jak motivujeme lidi, jakým způsobem využíváme lidské zdroje - je založený výhradně na těchto vnějších motivačních faktorech, na cukru a biči.
To je vlastně v pořádku pro mnohé úlohy z 20. století.
Ale pro úlohy 21. století, takový mechanistický přístup typu "odměna a trest" často nefunguje a často je dokonce škodlivý. Ukážu vám, co mám na mysli.
Takže Glucksberg udělal další podobný experiment, kde zadal úlohu trochu odlišným způsobem, jako tady nahoře.
OK? Připevnit svíčku ke stěně tak, aby vosk nekapal na stůl.
Stejně jako předtím. Jedni: měříme čas kvůli stanovení norem.
Druzí: dostanete odměnu.
Co se stalo tentokrát?
Tentokrát to odměňovaná skupina druhé skupině natřela.
Proč? Protože když jsou připínáčky mimo škatulku,
je to dost lehké, že?
(Smích) Odměna typu "pokud-tak" funguje velmi dobře při takových úlohách, kde je jednoduchý soubor pravidel a jasný cíl.
Už z podstaty odměn vyplývá, že zužují naší pozornost, soustředí naší mysl. Právě proto v takových případech fungují.
A tedy, při úlohách podobného charakteru, při úzkém zaměření, když přímo před sebou vidíte cíl, když se na něj můžete upřít, odměny fungují velmi dobře.
Ale při skutečné úloze se svíčkou, se na to takhle nechcete dívat.
Řešení tu není. Je někde na okraji. Je potřeba, abyste se rozhlédli.
Odměna totiž zužuje naše vnímání a omezuje naše možnosti.
Řeknu vám, proč je to tak důležité.
V západní Evropě, v mnohých částech Asie, v Severní Americe, v Austrálii, duševně pracující dělají méně práce tohoto druhu, a více práce tohoto druhu.
Tato rutinní, levo-mozková práce s jasnými pravidly, některé typy účetnictví, finančních analýz, počítačového programování se dnes dají docela snadno outsourcovat, nebo automatizovat.
Software to dokáže udělat rychleji.
Levné pracovní síly ve světě dokáží pracovat levněji.
Na čem ale opravdu záleží jsou spíše pravo-mozkové, kreativní, koncepční schopnosti.
Zamyslete se nad vaší vlastní prací.
Zamyslete se nad vaší vlastní prací.
Mají problémy, které řešíte, nebo i takové, o kterých jsme tu mluvili, jasně stanovená pravidla a jediné řešení?
Ne. Pravidla jsou záhadou.
Řešení, pokud vůbec nějaké existuje, je překvapující a vůbec ne očividné.
Každý v tomto sále řeší svoji vlastní verzi "úlohy se svíčkou".
A pro podobné problémy jakéhokoli charakteru, v každé oblasti, tyto odměny typu "pokud-tak", na kterých jsme vybudovali tolik našich společností, nefungují.
Z toho úplně šílím.
A to, o čem tu mluvíme,
to není jen pocit.
Jasné? Já jsem právník. Já nevěřím na pocity.
Tohle není filozofie.
Já jsem Američan. Nevěřím na filozofii.
(Smích) To je fakt. Nebo, jak říkáme u nás ve Washingtonu D.C., opravdový fakt.
(Smích) (Potlesk) Dovolte mi uvést příklad, co mám na mysli.
Dovolte mi tu předložit důkazy.
Nevyprávím vám příběh, ale předkládám soudní případ.
Vážení členové poroty, tady jsou důkazy: Dan Ariely, jeden z významných současných ekonomů, spolu s jeho třemi kolegy, udělal studii se studenty MIT.
Těmto studentům MIT dali hrát několik her. Hry, které vyžadovaly kreativitu, motorické dovednosti a koncentraci.
A za dosáhnuté výsledky jim nabídli tři úrovně odměn. Malou odměnu, střední odměnu, vysokou odměnu.
Dobře? Pokud se vám bude velmi dobře dařit, dostanete vysokou odměnu, atd.
Co se stalo?
Dokud úloha vyžadovala jenom mechanické dovednosti prémie fungovaly podle očekávání: čím vyšší odměna, tím vyšší byla výkonnost.
Dobře? Ale v případě úloh, které vyžadovaly
třeba jen základní kognitivní dovednosti, vyšší odměna vedla k horší výkonnosti.
Potom si řekli, "Přezkoumejme, jestli to není vlivem kultury.
Pojďme to vyzkoušet do Madurai v Indii."
Životní úroveň je tam nižší.
To, co je v Severní Americe malá odměna, bude mít v Madurai větší smysl.
Stejně jako předtím: Několik her, odměny ve třech výškách.
Jak to dopadlo?
Lidem, kterým byla nabídnuta střední výška odměny neměli výsledky o nic lepší než ti, kterým byla nabídnuta malá odměna.
Ale tentokrát ti, kterým byla slíbena nejvyšší odměna, měli nejhorší výsledky ze všech.
V osmi z devíti úloh, které byly předmětem experimentu, vedly vyšší odměny k horší výkonnosti.
Jde tu o nějakou pocitovou, ničím nepodloženou socialistickou konspiraci?
Ne. Jsou to ekonomové z MIT, z Carnegie Mellon, z Chicagské univerzity.
A víte, kdo sponzoroval tento výzkum?
Federální ústřední banka USA.
Toto jsou zjištění Američanů.
Pojďme na druhou stranu rybníka do Londýnské školy ekonomie. LSE, London School of Economics. Alma mater 11 laureátů na Nobelovu cenu za ekonomii.
Cvičiště velkých ekonomických myslitelů jako George Soros a Friedrich Hayek a Mick Jagger.
(Smích) Za minulý měsíc, jenom za minulý měsíc, ekonomové z LSE prozkoumali 51 studií různých systémů odměňování za výkonnost, používaných ve firmách.
Tady je vyjádření těchto ekonomů: "Zjistili jsme, že finanční stimuly můžou mít negativní dopad na celkovou výkonnost."
Je tu rozpor mezi poznatky vědy a tím, co dělají firmy.
A co mě znepokojuje, zatímco tady stojíme na troskách ekonomického kolapsu, je, že příliš mnoho organizací vychází při svých rozhodnutích a volbě přístupu k talentu a lidem, z domněnek, které jsou zastaralé, nepodložené a nepramení z vědeckých poznatků, ale spíš z folklóru.
A pokud se opravdu chceme vyhrabat z tohoto ekonomického zmatku, a pokud opravdu chceme dosáhnout vysoké vykonnosti v charakteristických úlohách 21. století, řešením je nepokračovat v dělání špatných věcí. Vábit lidi na ještě sladší cukr, nebo vyhrožovat jim ještě tvrdším bičem.
Potřebujeme úplně nový přístup.
Dobrou zprávou je, že vědci kteří zkoumali motivaci, nám představili tento nový přístup.
Je to přístup v mnohem větší míře založený na vnitřní motivaci.
Na touze dělat věci proto, že na nich záleží, nebo je máme rádi, nebo jsou zajímavé, nebo jsou součástí něčeho důležitého.
A podle mého názoru, takový nový operační systém pro naše firmy se točí okolo tří prvků: autonomie, mistrovství a smysl.
Autonomie - touha určovat směřování vlastního života.
Mistrovství - touha neustále se zlepšovat v něčem, na čem záleží.
Smysl - touha dělat to, co děláme jako službu nějakému vyššímu cíli.
Toto jsou stavební kameny úplně nového operačního systému pro naše firmy.
Dnes chci mluvit pouze o autonomii.
Management jako takový vznikl až ve 20. století.
Management není dílem přírody.
Management není jako strom. Je jako televizor.
Jasné? Někdo ho vymyslel.
To znamená, že nebude fungovat věčně.
Management je vynikající věc.
Tradiční způsoby managementu jsou vynikající, když chcete dosáhnout plnění úloh.
Pokud však chcete angažovanost, "samořízení" funguje lépe.
Dovolte mi uvést pár příkladů určitých radikálních představ o "samořízení".
Zatím se s tím často nesetkáváme, ale už jsou vidět první náznaky něčeho velmi zajímavého. Znamená to, že lidé musí mít řádně zaplaceno, to bez pochyby. Otázku peněz třeba vyřešit a uklidit z cesty. A potom dát lidem hodně samostatnosti.
Dovolte mi uvést nějaké příklady.
Kdo z vás slyšel o společnosti Atlassian?
Vypadá to, že míň jak polovina.
(Smích) Atlassian je australská softwarová společnost.
Tato firma dělá něco neuvěřitelně zajímavého.
Několikrát ročně řekne svým inženýrům: "Následujících 24 hodin pracujte na čem chcete, jen ne na vašich běžných úlohách. Pracujte na čemkoliv chcete."
A tak inženýři využijí čas na vytvoření nějaké šikovné záplaty programu, či elegantního hacku. Všechny tyto věci, které vyvinuli, pak prezentují
svým kolegům a zbytku společnosti na divokém večírku na konci dne.
No a potom, protože jsou Australané, si všichni dají pivo.
Nazývají to FedExové dny.
Proč? Protože musíte doručit něco v průběhu jednoho dne.
Dobrý nápad. Je to sice zneužití ochranné známky,
ale je to celkem důvtipné.
(Smích) Tento jeden den intenzivní autonomie měl za výsledek celou řadu softwarových oprav, které by jinak nikdy nevznikly.
A osvědčilo se to natolik, že Atlassian šel ještě o krok dál a rozšířil to na 20% pracovní doby. To skvěle využil Google. Inženýři tam můžou až 20% pracovního času dělat na čemkoli, co uznají za vhodné.
Mají autonomii, co se týká jejich času, úloh, týmu a použité techniky.
OK? Radikální míra autonomie.
A v Google, jak mnozí víte, se přibližně polovina nových produktů běžně rodí právě v těchto 20 procentech času. Věci jako Gmail, Orkut, Google News.
Dovolte mi uvést ještě radikálnější příklad. Takzvaný Results Only Work Environment. ROWE - Pracovní prostředí zaměřené pouze na výsledky. Systém vytvořený dvěma americkými konzultanty, zavedený asi v desítce firem po celé Severní Americe.
V ROWE lidé nemají harmonogramy.
Přichází do práce, kdy chtějí.
Nemusí být v kanceláři v určitý čas, nemusí tam být vůbec.
Musí akorát udělat svoji práci.
Jak ji udělají, kdy ji udělají, kde ji udělají, to je úplně na nich.
Porady v takovém typu prostředí jsou dobrovolné.
Jaké jsou výsledky?
Téměř celoplošně stoupá produktivita, stoupá angažovanost, stoupá spokojenost pracovníků a klesá fluktuace.
Autonomie, mistrovství a smysl. To jsou stavební kameny nového způsobu, jak dělat věci.
No, někteří z vás se na to možná podívají a řeknou si: "Hmm, zní to dobře. Ale je to utopie."
Na to vám řeknu: "Ne.
Mám důkaz."
V polovině 90. let Microsoft začal pracovat na encyklopedii s názvem Encarta.
Použili při tom všechny náležité motivační stimuly. Všechny stimuly. Zaplatili odborníkům, aby napsali a zredigovali tisíce článků.
Dobře placení manažeři dohlédli na dodržování rozpočtu a časového plánu.
O pár let později vznikla další encyklopedie.
Odlišný model, je to tak?
Dělejte to pro zábavu. Nikdo nedostane ani cent nebo Euro nebo Jen.
Dělejte to proto, že vás to baví.
Kdyby ještě před 10 lety
zašli za kterýmkoliv ekonomem a řekli: "Hej, mám tyto dva odlišné modely pro tvorbu encyklopedie.
Kdyby navzájem soutěžili, který z nich by vyhrál?"
Před 10 lety byste nenašli ani jediného střízlivého ekonoma na celé zeměkouli, který by předpověděl model Wikipedie.
Je to souboj titánů mezi těmito dvěma přistupy.
Je to zápas Ali vs Frazier ve světě motivace.
Je to tak? Tohle je Manilský trhák.
Jasné? Vnitřní motivace versus vnější motivace.
Autonomie, mistrovství a smysl, versus cukr a bič. A kdo vyhrál?
Vnitřní motivace, autonomie, mistrovství a smysl
uštědřením knokautu. Dovolte mi shrnutí.
Existuje nesoulad mezi poznatky vědy a praktikami firem.
A poznatky vědy jsou:
Za prvé: Systém odměn vymyšlený ve 20. století, motivační stimuly, které považujeme za přirozenou součást byznysu, fungují, ale za okolností, které jsou až překvapivě omezené.
Za druhé: Odměny typu "pokud-tak" často ničí tvořivost.
Za třetí: Tajemství vysoké výkonnosti nespočívá v odměně a trestu, ale v té neviditelné vnitřní hnací síle. V touze dělat věci z vlastních důvodů.
V touze dělat věci proto, že na nich záleží.
A teď přichází to nejlepší.
Věda jen potvrzuje to, co už dávno víme, co cítíme ve svém srdci.
Takže, když napravíme nesoulad mezi poznatky vědy a tím, co firmy dělají, když naše způsoby a chápání motivace dostaneme na úroveň 21. století, když překonáme tuto lenivou, nebezpečnou ideologii cukru a biče, můžeme posilnit naše firmy, dokážeme vyřešit mnohé takové "úlohy se svíčkou", a možná, možná, možná dokážeme změnit svět.
Tím končím svojí soudní při.
(Potlesk)
Chtěl bych vám povědět o opravdu největších světových problémech.
Nebudu mluvit o "Skeptickém ekologovi" - i když by to byla také dobrá volba.
(Smích) Ale budu mluvit o tom, co jsou největší problémy na světě.
A musím vám říct, než budu pokračovat, poprosil bych každého z vás, aby ste si vzali tužku a papír, protože vás požádám o to, abyste mi pomohli zjistit, jak k tomu přistupujeme.
Takže vytáhnětě své papíry a tužky.
Všeho všudy, ve světě existuje spousta problémů.
Pár jich vyjmenuji.
800 milionů lidí hladoví.
Miliarda lidí nemá pitnou vodu.
Dvě miliardy lidí nedostává žádnou zdravotní péči.
Několik milionů lidí umírá na HIV a AIDS.
List pokračuje dál a dál.
Dvě miliardy lidí bude citelně ovlivněno klimatickou změnou - atd.
Problémů je opravdu moc.
V ideálním světě, všechny bychom je vyřešili.
Ale všechny naše problémy nevyřešíme.
A pokud to tak je, musíme si položit otázku - a to je důvod, proč jsem na ekonomické sekci - je pokud všechny věci neuděláme, musíme se opravdu zeptat, které máme vyřešit nejdříve?
A to je otázka, kterou bych vám chtěl položit.
Pokud bychom měli, 50 miliard dolarů na útratu během příštích 4 let na činění dobra ve světě, kde bychom je měli utratit?
Identifikovali jsme 10 největších světových problémů jenom je rychle vyjmenuji. Klimatická změna, nakažlivé nemoci, konflikty, vzdělání, finanční nestabilita, vládnutí a korupce, podvýživa a hlad, populační migrace, nezávadná voda a dotace a obchodní bariéry.
Věřime, že toto v mnoha ohledech zahrnuje největší světové problémy.
Samozřejmá otázka by byla, jaké problémy považujete za nejdůležitější?
Kde bychom měli začít řešit tyto problémy?
Ale to je špatný přístup.
To byl vlastně problém, který byl řešen v Davosu v lednu.
Ale samozřejmě, je problématické ptát se lidi, aby se zaměřili na problémy.
Protože nemůžeme vyřešit problémy.
Samozřejmě největší světový problém je, že jednou někdy zamřeme.
Ale nemáme technologii, která by tomu zabránila.
Důležité není dávat přednost problémům, nýbrž dávat přednost řešením k problémům.
A to by bylo - teď se to trochu zkomplikuje.
Ke změně klimatu by patřilo Kyoto.
K nakažlivým nemocem zdravotnické kliniky nebo moskitiéry.
Ke konfliktům mírové sbory OSN atd.
Úkol, který bych vám chtěl zadat, během jenom 30 sekund - a vím, že to je ve skutečnosti nemožný úkol - napiště, co si myslíte, že jsou pravděpodobně hlavní priority.
A samozřejmě - tady se ekonomie stává ďáblem - napiště si věci, kterým se máme vyhnout.
Co by mělo být ve spodku seznamu?
Prosím, dejte tomu 30 sekund, zkuste oslovit souseda, a zkuste zjistit, co by měly být hlavní priority a spodní priority z těch nabízených řešení ke světovým problémům,
Úžasná část tohoto procesu - a samozřejmě bych rád - ale mám jenom 18 minut, Už jsem vám již věnoval kus mého časového limitu.
Co bych vám chtěl, by bylo přimět vás zauvažovat o tomto procesu, a toto jsme právě udělali.
A silně vás nabádám a jsem si jist, že o tom budeme diskutovat po prezentaci, zamysleme se na tím, jak řadíme priority?
Samozřejmě se musíte zeptat, proč nikdy takový seznam nebyl učiněn?
A jeden důvod je, že priotizace je hodně nepříjemná.
Nikdo to nechce udělat.
Samozřejmě, že každá organizace by chtěla být na vrcholu takového seznamu.
Ale každá organizace by byla naštvaná, kdyby nebyla na vrchu takového seznamu.
A protože existuje mnohém víc položek, které se neobjeví na vrchu listu, než vrchních položek, dává to smysl nedělat takový seznam.
OSN existuje téměř 60 let a nikdy jsme neudělali seznam všech velkých věcí, které můžeme ve světě učinit a neřekli, které bychom měli vyřešit nejdříve?
Neznámená to, že neseřazujeme priority - jakékoli rozhodnutí je prioritizace, stále tedy prioritizujeme i jenom implicitně - a je nepravděpodobné, že to bude tak dobré pokud bychom skutečně prioritizovali, a dále o tom diskutovali.
Co tedy navrhuji je, že během dlouhé doby, jsme měli nabídku voleb.
Ve světě toho můžeme dokázat mnoho, ale netušíme, jaké jsou skutečné ceny ani velikosti.
Neměli jsme tušení.
Představte si, že jdete do restaurace a dostanete toto menu, ale nemáte tušení, jaké jsou ceny.
Víte, že si dáte pizzu, ale nemáte tušení o ceně.
Může to být pizza za dolar nebo za 1 000 dolarů.
Můžete to být pizza pro celou rodinu. Může to být malá pizza pro jednoho.
Chtěli bychom tyhle věci znát.
A o tohle usiluje Kodaňský konsensus - snažíme se zjistit ceny těchto problémů.
A to je v zásadě proces Kodaňského konsensu.
Sehnali jsme 30 světových nejlepších ekonomů, 3 z každé oblasti.
Požádali jsem tyto tři výtečné ekonomy o napsání studie o globálním oteplování.
Co můžeme dělat? Jaká by byla cena? Jaký by z toho byl užitek?
Stejně tak u nakažlivých nemocí.
Tři největší světoví experti na dané téma psali o těchto možnostech.
Jaká by byla cena?
Co můžeme vlastně dělat a jaký by byl následný výsledek?
A tak dále.
Pak jsme sehnali nejlepší světové ekonomy, osm nejlepších, z toho 3 byli nositeli Nobelovy ceny, sešli se v Kodani v květnu 2004.
Říkáme jim Tým snů.
Cambridge University preferuje říkat jim Real Madrid ekonomie.
To sedí skvěle v Evropě, ale tady to nikdo moc nepochopí.
A co v zásadě udělali byl seznam priorit.
A ptáte se, proč právě ekonomové?
A samozřejmě, jsem rád, že se tak ptáte - (sál je plný ekonomů) (smích) - protože to je velice dobrá otázka.
podstatné je, že pokud se chcete dozvědět o malárii, zeptáte se experta na malárii.
Pokud se chcete dozvědět o globálním oteplování, zeptáte se klimatologa.
Ale pokud chcete vědět, co byste měli vyřešit dříve, nemůžete se zeptat nikoho z nich, protože to není to, co sami dělají.
To dělá ekonom.
Sestavují priority.
Dělají v jistém smyslu ten nepříjemný úkol tím, že řeknou, co bychom měli učinit dříve a co bychom měli udělat poté.
Toto je tedy seznam, o který bych se s vámi chtěl podělit.
Můžete ho také vidět na internetových stránkách a jsem si jistý, že o tom později budeme dále debatovat.
Oni přišli se seznamem, kde bylo uvedeno, že zde existují špatné projekty - jednoduše projekty, kde za investici jednoho dolaru dostanete zpět méně jak jeden dolar.
Pak zde jsou slušné pojekty, dobré projekty a velice dobré projekty.
A samozřejmě s velice dobrými projekty bychom měli začít.
Vezmu to pozpátku, abychom skončili u nejlepších projektů.
Tyto byly špatné projekty.
Jak můžete vidět, na spodku listu je klimatická změna.
To uráží mnoho lidí a to je jeden z důvodů, proč mě už nechtějí vůbec vidět.
A o tom bych chtěl mluvit, protože to je velice zajímavé.
Proč to tak dopadlo?
A chtěl bych se k tomu vrátit, protože to je jedna z věcí z vašeho seznamu, na které se neshodnem.
Důvod, proč přišli s tím, že Kyoto - nebo dělat něco víc jak Kyoto - je špatná volba je jednoduše to, že to je velice neefektivní.
Není to názor, že globální oteplování se neděje.
Není to názor, že to není velký problém.
Ale říká to, jestli budeme něco dělat, bude to mít velice malé výsledky a náklady budou obrovské.
Co nám vlastně ukázali, podle průměrů všech makroekonomických modelů, kdyby se všichni usnesli na Kyotu, roční náklady by byly 150 miliard dolarů.
To je obrovská suma peněz.
To je dvoj až trojnásobek světové rozvojové pomoci, kterou dáváme třetímu světu každý rok.
Stále by to ale učinilo hodně málo.
Ale všechny modely ukazují, že by to odsunulo globální oteplování o šest let vůči r. 2100.
Takže Bangladéšan, který se ocitne v záplavách v r. 2100, může počkat do r. 2106.
Což je trochu dobré, ale celkem to nic není.
Hlavní myšlenka je tedy, že jsme utratili hodně peněz s malými výsledky.
Jenom abyste měli srovnání, OSN odhaduje, že za polovinu této sumy, za 75 miliard dolarů - každý rok, bychom mohli vyřešit všechny hlavní světové problémy.
Mohli bychom poskytnout pitnou vodu, základní zdravotní péči a vzdělání každému člověku na světě.
Měli bychom se tedy ptát, chceme utratit dvojnásobek této sumy a učinit hodně málo?
Nebo polovinu toho a udělat neuvěřitelně velké dobro?
A to je důvod, proč je to špatný projekt.
Neznamená to, že kdybychom měli všechny peníze na světě, neudělali bychom to.
Ale spíše - jestli nemůžeme udělat všechno, nebude toto naše první priorita.
Slušné projekty - nebudu je všechny komentovat - ale nakažlivé nemoci, základní zdravotní péče - to ještě zvládli, jednoduše, protože základní zdravotní péče je dobrá věc.
Učinilo by to hodně dobra, ale také to je velice, velice nákladné.
Zase, co nám to napovídá je to, že najednou začneme přemýšlet o obou stranách rovnice.
Podívejte na dobré projekty, hodně sanitačních projektů a projektů na pitnou vodu se sem dostalo.
Zase, sanitace a pitná voda jsou velice důležité, ale také vyžadují vysoké náklady na infrastrukturu.
Rád bych vám ukázal první čtyři priority, kterými se můžeme zabývat nejdříve, když se bavíme o tom, jak vyřešit globální problémy.
Čtvrtý problém je malárie - vyrovnat se s malárií.
Každý rok se objeví na několik milionů malárie.
Způsobené náklady se mohou vyšplhat až na 1% HDP každý rok pro trpící zemi.
Pokud bychom investovali přibližně 13 miliard dolarů během příštích čtyř let, mohli bychom počet případů snížit na polovinu.
Můžeme předejít 500 000 úmrtí, ale co je ještě důležitější, můžeme předejít až jedné miliardě případů, kdy dojde k nákaze každý rok.
Zásadně bychom zlepšili jejich možnosti, jak oni sami můžou řešit své vlastní problémy. Samozřejmě, v dlouhodobém období, vyřešit globální oteplování.
Třetí nejlepší byl volný obchod.
Vlastně všechny modely ukazují, že pokud bychom uvolnili obchod a především odstranili dotace v Evropě a USA, mohli bychom oživit globální ekonomiku o ohromnou sumu o velikosti 2 400 miliard dolarů - a to každý rok, polovina toho by připadala na země třetího světa.
Zase, myšlenka je ta, že bychom mohli dostat 200 až 300 milionů lidí z chudoby velice rychle, během dvou až pěti let.
To by byla třetí nejlepší věc, kterou bychom mohli udělat.
Druhá nejlepší věc by bylo zaměřit se na podvýživu.
Ne na podvýživu jako takovou, ale existuje velice levný způsob snižování podvýživy, a to jsou stopové prvky.
Přibližně polovina populace světa trpí na nedostatek železa, zinku, iodu a vitamínu A.
Pokud bychom investovali přibližně 12 miliard dolarů, mohli bychom významně snížit tento problém.
To by byla druhá nejlepší věc, kterou bychom mohli udělat.
A nejlepší projekt by bylo zaměření se na HIV/AIDS.
Pokud bychom investovali 27 miliard dolarů během příštích 8 let, mohli bychom zamezit 28 milionům nových případů AIDS.
Co nám toto říká je to, že existují dva velice rozdílné způsoby, jak se postavit vůči HIV/AIDS.
Jeden je léčba, druhá je prevence.
A opět, v dokonalém světě, bychom udělali oboje.
Ale ve světě, kde oboje neprovedeme, nebo to neuděláme dobře, musíme se zeptat sami sebe, kde bychom měli začít.
A léčba je mnohem více nákladná než prevence.
Toto jednoduše naznačuje, že bychom toho mohli učinit mnohem více díky investování do prevence
Na množství peněz, které utratíme, můžeme poskytnout množství X zdravotní péče a 10x více dobra díky prevenci.
Měli bychom se mnohem více zaměřit na prevenci, než na léčbu, na prvním místě.
Co toto dělá je to, že nás to nutí přemýšlet o našich prioritách.
Podívejte se na náš seznam a řeknětě si: "Udělal jsem svůj seznam stejně?"
Nebo jste se dostali hodně blízko?
Samozřejmě, další věcí je globální oteplování.
Narážím na lidi, kteří si něco takového přejí.
Měli bychom se také zaměřit na globální oteplování, už jenom kvůli tomu, protože to je tak velký problém.
Ale stále, nevyřešíme všechny problémy.
Ve světě existuje mnoho problémů.
A čím bych chtěl si chtěl být jistý je to, že pokud se zaměříme na problémy, tak bychom se měli zaměřit na ty správné.
Na ty, kde můžeme učinit hodně dobra, než méně.
A já se domnívám - Thomas Schelling, jeden z účastníků v týmu snů - ten to dobře vystihl.
Jedna z věcí, kterou lidé zapomínají je to, že během dalších 100 let, kdy budeme mluvit o stěžejních dopadech klimatické změny, lidé budou mnohem více bohatší.
I ty nejvíce pesimistické odhady OSN
ukazují, že průměrný člověk v rozvojové zemi v r. 2100 bude přibližně tak bohatý jako jsme my dnes.
Pravděpodobně bude 2x až 4x bohatší než my dnes.
A samozřejmě, my budeme ještě více bohatší než oni.
Ale hlavní myšlenka je to, že když se bavíme o záchraně lidí nebo pomoci lidem v Bangladéši v r. 2100, nebavíme se o chudém Bangladéšanovi.
Bavíme se o slušně bohatém Holanďanovi.
A co je důležité, je jestli chceme utratit spoustu peněz a malinko pomoci za 100 let, slušně bohatému Holaďanovi?
Nebo chceme pomoci skutečně chudým právě teď v Bangladeši, kteří potřebují skutečně pomoci a kterým můžeme pomoci velice levně.
Nebo jak Schelling tvrdil, představte si, že byste byli bohatí - jak stejně budete - jako bohatí Číňané, nebo bohatí Bolívijci, nebo Konžané v r. 2100, kteří přemýšlejí o roce 2005 a řeknou: "To je divné, že se tak starali o to mi trošku pomoci přes globální oteplování, a starali se tak málo o pomoc pro mého pradědečka a mého prapradědečka, kterým mohli pomoci tak moc, a kteří potřebovali pomoc mnohem více?"
To je podle mě důvod, abychom nastavili správně naše priority.
I když to se to odchyluje od běžného náhledu na danou věc.
To je také proto, že klimatická změna má tak dobré obrázky.
Byl natočen film "Den poté" - je skvělý, že?
Je to dobrý film, sám bych ho chtěl vidět, ale nečekejte, že Emmerich obsadí Brada Pitta ve svém dalším filmu jak kope latríny v Tanzánii nebo tak. (Smích) Z toho nebude zvlášť dobrý film.
Takže v mnoha ohledech si myslím, že Kodaňský konsensus a celá diskuze ohledně priorit je taková obrana nudných problémů.
Abychom si uvědomili, že smyslem není potěšit nás samotné,
není to o tom dělat věci věci, které mají největší publicitu, ale je to o tom dělat věci, kde můžeme být nejvíce platní.
Další námitky, které jsou také důležité, říkají, že se vlastně dopouštíme špatné volby.
Samozřejmě bychom měli udělat všechno, v ideálním světě - určitě bych souhlasil.
Myslím, že bychom měli učinit všechny věci, ale to neděláme.
V r. 1970 se rozvinutý svět zavázal, že utratí dvojnásobek (rozvojové pomoci) oproti r. 1970.
Od té doby se naše pomoc snížila na polovinu.
Takže to vlastně ani nevypadá, že jsme na cestě náhlého vyřešení všech velkých problémů
Stejně tak lidé tvrdí: "Ale co Irácká válka?"
Víte, že ta stála 100 miliard dolarů. Proč neutratíme to na dobro ve světě?
Jsem za.
Pokud někdo z vás překecá Bushe, aby to udělal, proč ne.
Ale nezapomeňmě zmínit, pokud seženete dalších 100 miliard dolarů, chtěli bychom je utratit tím nejlepším způsobem, že?
Skutečný problém je jít zpět a přemýšlet o tom, jaké jsou správné priority.
Měl bych zmínit jenom stručně, je toto skutečně pravý seznam?
Víte, když se hodláte zeptat nejlepších světových ekonomů, nezvratně skončíte u skupiny starých bilých Američanů.
A to nemusí být zrovna nejlepší způsob, jak se dívat na celý svět.
A tak jsme pozvali 80 mladých lidí z celého světa aby přišli a vyřešili stejný problém.
Jediné dva požadavky byly, že studují univerzitu a mluví anglicky.
Většina z nich pocházela z rozvojových zemí.
Měli ty samé materiály, ale mohli dalece jít za rámec diskuze a taky to tak dělali, a přišli s jejich seznamem.
A překvapivá věc byla, že list byl velice podobný s podvýživou a nemocemi na vrchu a klimatickou změnu vespod.
Dělali jsme to už mnohokrát.
Došlo k mnohým seminářům s jinými studenty a jinými souvislostmi.
A všichni přicházejí s velice podobným seznamem.
A do mi dává velkou naději, v tom, že opravdu věřím, že existuje cesta vpřed, můžeme tak začít přemýšlet o prioritách. A říct tak, co je ve světě důležité?
Samozřejmě, v ideálním světě, bychom rádi udělali všechno.
Ale pokud to neuděláme, můžeme začít přemýšlet, kde začít.
Vidím Kodaňský konsensus jako postup.
Pořádali jsme ho v r. 2004. a hodláme oslovit mnohem více lidí a poskytnout mnohem lepší informace v letech 2008 a 2012.
Zmapovat správnou cestu pro svět. Ale také přemýšlet o politickém dění.
Začít uvažovat v tom smyslu, že bychom měli udělat ne ty věci s nízkým výsledkem za vysokou cenu, ne ty věci, kde nevíme jak na ně, ale udělejme ty skvělé věci, kde můžeme udělat obrovské množství dobra, za nízkou cenu a právě teď.
Na konci dne můžete nesouhlasit, s diskuzí, jak vlastně děláme priority, ale musíme být upřímní o tom, když děláme něco, něco dalšího za to obětujeme.
Pokud se příliš strachujeme o některé věci, skončime u toho, že se nebudeme starat o jiné věci.
Doufám, že nám toto pomůže lépe řadit priority a přemýšlet o tom, jak lépe pracovat pro dobro světa.
Děkuji vám.
Budu mluvit o vašem způsobu myšlení.
Je v souladu s mými daty?
(smích) Pokud ne, tak jedno nebo druhé potřebuje vylepšit, ne?
Když se svými studenty mluvím o světových tématech a poslouchám je o přestávce, vždycky mluví o "nás" a o "nich".
A když se pak vrátí zpátky do třídy, ptám se jich: "Co myslíte tím 'my' a 'oni'?"
"No, to je velmi jednoduché. Jde o západní svět a rozvojový svět", říkají.
"Učili jsme se to ve škole."
A jak byste to tedy definovali?
"Definice? Tu zná každý", říkají.
Ale mně to nestačí, tak se ptám dál.
A tak jedna dívka velmi chytře řekla: "To je jednoduché.
Západní svět, to je dlouhý život v malé rodině.
Rozvojový svět je krátký život ve velké rodině."
A mně se ta definice líbí, protože mi umožnila změnit jejich domněnky na podložená fakta.
A tady ta fakta jsou.
Na této ose je velikost rodiny. Jedno, dvě, tři, čtyři, pět dětí na jednu ženu na ose.
A tady je očekávaná délka života: 30, 40, 50.
To, co studenti řekli, přesně vystihovalo jejich pojetí světa.
A ono to skutečně je o posteli.
O tom, zda se muž a žena rozhodnou mít malou rodinu a starat se o děti a o to, jak dlouho budou žít.
Záleží i na koupelně a kuchyni. Víte, když máte mýdlo, vodu a jídlo, tak můžete žít dlouho.
A studenti měli pravdu. Svět se skládal tady z těch zemí s velkými rodinami a krátkým životem.
Rozvojového světa. A pak zde byly země tady nahoře, západní svět.
Malé rodiny a dlouhý život.
A vy teď uvidíte úžasnou věc, která se na světě stala během doby, co jsem naživu.
Rozvojové země začaly používat mýdlo a vodu, očkování.
A celý rozvojový svět začal s plánovaným rodičovstvím.
A částečně i díky USA, které pomáhají s poskytováním technické podpory a investic.
A vidíte, že celý svět se mění na rodiny se dvěma dětmi a délkou života mezi 60 a 70 lety.
Ale některé země stále zůstávají v této oblasti.
A vidíte, že tady dole ještě pořád máme Afghánistán,
Libérii, Kongo.
Takže máme ještě země v této oblasti.
Takže ten můj problém je, že chápání světa, jaké mají moji studenti, odpovídá realitě světa v roce, kdy se narodili jejich učitelé.
(smích) (potlesk) A my, když jsme to prezentovali v různých zemích -
minulý týden jsem byl na Globální konferenci o zdraví tady ve Washingtonu a viděl jsem, že stejně špatně to chápou i aktivní lidé ve Spojených státech. Nezaznamenali posun Mexika - zde - a Číny ve vztahu ke Spojeným státům.
Podívejte, posunu je dopředu.
Tak.
Dohánějí Státy. To je Mexiko.
V těch dvou sociálních měřítkách je porovnatelné se Spojenými státy.
Vědělo to méně než 5 % odborníků na světové zdraví.
Ten úžasný národ, Mexiko, má problém s tím, že ze severu přicházejí zbraně, přes hranice. Tak s tím museli přestat. Protože mají se Státy takový podivný vztah, však víte.
Pokud bych ale změnil tuto osu, podívejte, a dal bych sem místo toho příjem na osobu,
příjem na osobu, dám ho sem,
tak uvidíme zcela jiný obrázek.
Mimochodem, právě vás učím, jak používat náš web, Gapminder World. Proč to upřesňuji? Protože se to dá na internetu používat zdarma.
A když už to teď mám správně, můžu se vrátit o 200 let zpátky do minulosti.
Spojené státy jsou tady nahoře.
A můžu ukázat i ostatní země.
A teď mám na této ose příjem na osobu.
A Spojené státy měly v té době jen kolem 2 000 dolarů.
A očekávaná délka života byla 35 až 40 let, stejně jako dnes v Afghánistánu.
Ukážu vám, co se pak na světě stalo.
To máte místo jednoho roku studia historie na univerzitě.
Stačí, když mě budete jednu minutu sledovat a celé to pochopíte.
(smích) Vidíte, jak hnědé bubliny, západní Evropa, a žlutá, Spojené státy, bohatnou a bohatnou a zároveň jsou zdravější a zdravější.
A tady jsme před sto lety, kde zbytek světa zaostává.
A tady je to. To byla chřipka.
Proto se dnes chřipky tak bojíme, že?
Pořád si ji pamatujeme. Pokles průměrné délky života.
Pak jsme se zvedli, ale ne před dosažením nezávislosti.
Podívejte, tady je Čína a tady Indie a tohle je, co se stalo.
Všimněte si, že tady nahoře máme Mexiko.
Mexiko není na stejné úrovni jako Spojené státy. Ale jsou celkem blízko.
A zvlášť zajímavé je vidět Čínu a Spojené státy během 200 let. Protože můj nejstarší syn teď pracuje pro Google, poté, co si Google pořídil tento software -
protože jde vlastně o dětskou práci - můj syn se ženou seděli v kumbále spoustu let a tohle vyvinuli.
A můj nejmladší syn studuje čínštinu v Pekingu.
To oni přišli se dvěma hledisky, které mám, víte?
A můj syn, ten nejmladší, co studoval v Pekingu v Číně, získal dlouhodobý náhled.
Kdežto můj nejstarší syn, který pracuje pro Google by měl něco vyvíjet čtvrtletně nebo půlročně.
I když, v Google jsou docela velkorysí a tak mu dávají i rok či dva.
Ale v Číně berou v úvahu generace, protože si pamatují to velmi trapné období sta let, kdy šli dozadu.
A také si pamatují první část minulého století, kdy to bylo opravdu zlé. A blížíme se k takzvanému Velkému skoku vpřed.
Byl to rok 1963,
kdy Mao Ce-tung nakonec přinesl Číně zdraví. A pak zemřel. A pak Teng Siao-pching zahájil ten úžasný pohyb vpřed.
Není zvláštní vidět Spojené státy, jak nejdříve budovaly ekonomiku a pak postupně bohatly,
zatímco Čína ozdravěla mnohem dříve? Protože využila poznatků o vzdělávání, výživě a také těžila z užívání penicilínu, očkování a plánovaného rodičovství.
A Asie dosáhla sociálního rozvoje dříve než ekonomického.
Mně, profesoru veřejného zdravotnictví, není divné, že všechny tyto země teď rostou tak rychle.
Protože to co tady vidíte, je jednotný svět Thomase Friedmana, že ano?
Není tedy úplně jednotný,
ale země se středními příjmy - a zde navrhuji svým studentům přestat používat termín "rozvojový svět".
Protože mluvit po tom všem o rozvojovém světě je jako mít v dějinách Spojených států dvě kapitoly.
Poslední kapitola je o přítomnosti a o prezidentu Obamovi a ta druhá je o minulosti, kde pokryjete vše od Washingtona až po Eisenhowera.
Protože období Washingtona až Eisenhowera odpovídá tomu, co označujeme za rozvojový svět.
Dokonce bychom mohli začít připlutím Mayflower (r. 1620 přivezla z Anglie první americké osadníky) a pak po Eisenhowera a to by dohromady dávalo dohromady rozvojový svět, jehož města se po právu rozvíjí úžasným způsobem. Který má skvělé podnikatele ale také má upadající země.
Takže jak tomu lépe porozumět?
Můžeme zkusit, zda by šlo vzít úvahu rozdělení příjmů.
Zde je rozdělení příjmů obyvatelstva světa, od jednoho dolaru - za který sotva pořídíte něco k jídlu.
Tito lidé usínají hladoví.
A toto je počet lidí.
Tady je 10 dolarů, a ať už máte veřejné či soukromé zdravotnictví, zde můžete své rodině zabezpečit zdravotnické služby a svým dětem školu. A toto jsou země OECD. Zeleně Latinská Amerika, východní Evropa.
Tady je východní Asie. A světle modrá je jižní Asie.
A takto se svět měnil.
Změnil se takto.
Vidíte, jak roste? A jak se stovky milionů a miliardy lidí v Asii dostávají z chudoby?
A jde to až sem.
A teď už se dostáváme k možnému vývoji. Ale víte, tady, na prahu banky Lehman Brothers, musím skončit. Protože... (smích) protože tady už projekce nejsou platné.
Svět pravděpodobně udělá toto.
A pak bude pokračovat takto.
Ale víceméně se dostaneme sem. A na svět se nelze dívat jako na rozdělený.
Zde máme země s vysokými příjmy, se Spojenými státy jako vedoucí mocí. Uprostřed máme rostoucí ekonomiky, které poskytují hodně financí na nápravu krize. A zde máme země s nízkými příjmy -
no ano, tak to je, že odtud pocházejí peníze, v minulém desetiletí šetřili, víte -
a zde máme země s nízkými příjmy, kde se podniká.
A zde jsou země, které se hroutí a jsou ve válce, například Afghánistán, Somálsko, části Konga, Dárfúr.
Vše se děje zároveň.
Proto je tak obtížné popsat, co se děje v rozvojovém světě.
Protože co se tam děje, je velmi rozdílné.
A proto navrhuji trochu odlišný přístup k tomu, jak ho nazývat.
I mezi zeměmi jsou obrovské rozdíly.
Slyšel jsem, že zde zastupujete různé regiony.
Zde máme subsaharskou Afriku, jižní Asii, východní Asii, arabské státy, východní Evropu, Latinskou Ameriku a OECD.
A na této ose je HDP.
A na této je zdraví, dětská úmrtnost. A není překvapením, že Afrika, na jih od Sahary, je nejníže.
Ale když to rozdělím na bubliny zemí - velikost bublin je zde populace -
pak vidíte, že Sierra Leone a Mauricius jsou na tom zcela jinak.
Takové rozdíly jsou v subsaharské Africe.
A můžu rozdělit i ostatní. Tady je jižní Asie, arabský svět.
Všechny možné části světa.
východní Evropa, Latinská Amerika, země OECD.
A tady to je. Ve světě existuje spojitost.
Nemůžeme jej rozdělit na dvě části.
Tady dole je loď Mayflower. Tady je Washington, budující, rozvíjející se země.
Tady to je Lincoln, který je posouvá dále,
to je Eisenhower, který země modernizuje
a tady nahoře máme Spojené státy dnes.
A všude po této cestě jsou nějaké státy.
Tohle je důležité pro pochopení toho, jak se svět změnil.
A zde jsem se rozhodl dát pauzu.
(smích) A mým úkolem je, jménem zbytku světa, vyřídit poděkování daňovým poplatníkům USA za Demografický zdravotní průzkum (DHS).
Mnozí z nich to neví - ne, to není vtip,
myslím to velmi vážně.
Je to právě díky tomu, že posledních 25 let USA financují velmi dobrou metodologii měření dětské úmrtnosti a my tak tušíme, co se děje ve světě.
(potlesk) A je to vláda USA, bez toho, že bych se jí zastával, která poskytuje fakta užitečná pro společnost.
A poskytuje je zadarmo na internetu, k obecnému užití.
Díky vám. Zcela v protikladu se Světovou bankou, která sesbírala data za vládní peníze, za daně, a pak je prodala, aby si trochu vydělala, a to velmi neefektivní, Guttenbergovskou cestou (vytiskla je).
(potlesk) Nicméně, ti, kdo tak ve Světové bance činí, patří mezi ty nejlepší na světě.
Jsou to velmi schopní odborníci.
Jde jen o to, že bychom rádi naše mezinárodní agentury zdokonalili, aby se chovaly moderně, tak jako my.
A když se jedná o data zdarma a transparentnost, USA patří mezi ty nejlepší.
A to se švédskému profesorovi veřejného zdravotnictví neříká snadno.
(smích) A ne, nezaplatili mi za to, abych přišel.
Rád bych vám ukázal, co se děje s daty, co jimi můžeme ukázat.
Podívejte se zde. To je svět.
Dole jsou příjmy, tady dětská úmrtnost.
A co se ve světě stalo?
Od roku 1950, během uplynulých 50 let, poklesla dětská úmrtnost.
A to víme díky DHS.
A došlo k nárůstu příjmů.
A modré, původně rozvojové země se mísí s původním průmyslovým západním světem.
A navazují na sebe. Ale pořád ještě máme - a tady nahoře to je samozřejmě Kongo - stále máme chudé země, stejně jako jsme je měli v minulosti.
A to je ta spodní miliarda, ke které, jak už jsme dnes slyšeli, lze přistupovat zcela novým způsobem.
A jak rychle se to událo?
Jde o globální cíl UNICEF snížit za 25 let dětskou úmrtnost o 2/3.
USA se moc nechtělo se na tomto cíli podílet.
Ale byli jste tím hlavním sponzorem, který umožnil tento jev změřit. Protože měřit můžeme jen tuto dětskou úmrtnost.
A říkávali jsme, že by se měla snížit o 4 % ročně.
Podívejme, co dokázalo Švédsko.
Chlubívali jsme se rychlým sociálním rozvojem.
Tady jsme byli v roce 1900.
V roce 1900 mělo Švédsko
stejnou dětskou úmrtnost jako Bangladéš v r. 1990. Ačkoliv měli nižší příjem,
začali velmi dobře. Využili pomoc,
očkovali děti, zajistili si lepší vodu
a snížili dětskou úmrtnost o úžasných 4,7 % za rok. Porazili Švédsko.
Přehraji teď stejné šestnáctileté období pro Švédsko.
Ve druhém kole je to Švédsko v roce 1916 proti Egyptu v roce 1990.
Jdeme na to. USA na tom má znovu částečný podíl.
Opatří čistou vodu, jídlo pro chudé a vymýtí malárii
Zvládnou to rychleji než jak je nastaven globální cíl rozvoje UNICEF.
A třetí šance pro Švédsko, tentokrát proti Brazílii.
A Brazílie zaznamenává úžasné sociální zlepšení za posledních 16 let. A postupují rychleji než Švédsko.
To znamená, že svět se přibližuje.
Země se středními příjmy, rostoucí ekonomiky, dotahují,
stěhují se do měst, kde k tomu také získají lepší podporu.
Švédi teď protestují.
Říkají: "To není fér, protože ostatní země měly očkování a antibiotika a Švédsko je mít nemohlo.
Musíme provést srovnání v reálném čase".
Tak jo. Třeba Singapur v roce, kdy jsem se narodil.
Singapur měl dvakrát vyšší dětskou úmrtnost než Švédsko.
Je to nejvíce tropická země na světě. Bažina na rovníku.
Tady. Chvilku jim trvalo získat nezávislost,
ale pak začali budovat ekonomiku.
a investovali do sociálních služeb, odstranili malárii,
vybudovali ohromující systém zdravotnictví, který porazil USA i Švédsko.
Nikdy bychom si nepomysleli, že mohou vyhrát nad Švédskem!
(potlesk) Všechny zelené země dosahují globálních cílů UNICEF,
těm žlutým se to téměř daří
a těm červeným ne. Musí dojít ke změně pravidel -
ne jen zjednodušující extrapolací.
Skutečně musíme najít cestu, jak takové země podpořit lépe.
Musíme respektovat země se středními příjmy, to, co dělají.
A způsob, jakým nazíráme na svět, musíme stavět na faktech.
Tady jsou dolary na osobu. Toto je HIV v jednotlivých zemích.
Modrá je Afrika.
Velikost bublin značí počet nakažených HIV.
Zde vidíte tragédii Jihoafrické republiky.
Kolem 20 % dospělé populace je nakaženo.
A přestože mají vysoký příjem, mají i velké množství nakažených HIV.
Ale vidíte, že jsou i africké země tady dole.
V Africe není žádná HIV epidemie.
V Africe je 5 - 10 zemí, které jsou na stejné úrovni jako Švédsko a USA.
A jsou tam i jiné, které jsou extrémně vysoko.
A já vám ukážu, co se stalo v jedné z nejlepších zemí s nejživější ekonomikou a dobrou vládou v Africe, v Botswaně.
Jsou na velmi vysoké úrovni.
Trochu klesají, ale nepadají. Protože tam s pomocí PEPFAR (záchranný program prezidenta USA pro boj s AIDS) funguje ošetřování a lidé neumírají.
A vidíte, že to není tak snadné a že za to může válka.
Protože tady, v Kongu, je válka.
A tady, v Zambii, je mír.
A není to ekonomikou. Bohatší země jsou nakaženy o trochu více.
A když rozdělím příjmy v Tanzánii, nejbohatších 20 % v Tanzánii je nakaženo HIV více než nejchudších 20 %.
A napříč státem je to opravdu rozdílné.
Podívejte na provincie v Keni. Hodně se od sebe liší.
A tady tu situaci vidíte.
Není to velkou chudobou. Jde o speciální situaci, způsobenou pravděpodobně více sexuálními partnery v části heterosexuální populace v některých zemích či jejich částech v jižní a východní Africe.
Nesvalujte to na Afriku. Nedělejte z toho rasovou záležitost.
Berte to jako místní záležitost. A provádějte prevenci v každém místě způsobem, který je tam nejvíce vhodný.
Takže na závěr, Z různých, nám neznámých důvodů trpí miliarda nejchudších lidí -
jde o ty, kteří nemají mobil, kteří zatím neviděli počítač a kteří nemají doma elektřinu.
Toto je nemoc Konzo - strávil jsem v Africe 20 let jejím objasňováním.
Je způsobena rychlým zpracováním toxického kořene manioku při hladomoru.
Podobá se pelagře v Mississippi ve 30. letech,
je podobná jiným chorobám způsobeným špatnou výživou.
Nikdy jí nebude trpět bohatý člověk.
Zachytili jsme ji v Mosambiku.
Zde je epidemie v Mosambiku, toto je epidemie v severní Tanzanii.
Nikdy jste o této nemoci neslyšeli
a přitom je jí nakaženo daleko více lidí než ebolou.
Na celém světě způsobuje zmrzačení
a v uplynulých dvou letech bylo zmrzačeno 2000 lidí na jižním cípu regionu Bandunda,
kde se dříve nelegálně obchodovalo s diamanty. Tuto oblast ovládal Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly.
Teď odtamtud zmizeli. a je ve velkých ekonomických problémech
A před týdnem se poprvé na internetu objevily čtyři řádky.
Nenechte se zmást pokrokem rostoucích ekonomik a velkými možnostmi lidí v zemích se středními příjmy a pokojných zemích s nízkými příjmy.
Jedna miliarda je pořád ještě zahalena tajemstvím
a my musíme najít lepší pojmenování než jen rozvojové země a rozvojový svět.
Potřebujeme nový způsob myšlení. Svět se sbližuje, ale, ale, ale. Ne spodní miliarda.
Jsou stále tak chudí, jako vždy byli.
Není to udržitelné. A nebude to záležitost jen jedné velmoci.
Ale vy zůstanete jednou z nejdůležitějších velmocí a velmocí dodávající nejvíce naděje v nadcházejícím čase.
A tato instituce bude hrát zásadní roli, ne pro USA, ale pro svět.
Máte velmi špatné jméno - říkáte ministerstvu zahraničí "State Department" - tohle není "státní oddělení".
Je to "světové oddělení".
A my ve vás máme velkou důvěru.
Děkuji vám. (potlesk)
Povím vám o jednom z největších problémů na světě a o tom, jak jej vyřešit.
Rád bych začal s malým pokusem.
Můžete zvednout ruku, jestli nosíte brýle nebo čočky, nebo jste absolvovali laserovou korekci?
Bohužel vás je moc na to, abych vás přesně spočítal.
Ale vypadá to - odhaduji - že to bude asi 60% obecenstva, protože je zhruba podíl obyvatel v rozvinutém světě, která využívá nějakou zrakovou korekci.
Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje - mají řadu odhadů na počet lidí, kteří potřebují brýle - nejnižší odhad je 150 milionů lidí.
Mají také odhad, že to je okolo miliardy lidí.
Ve skutečnosti bych tvrdil, podle našeho experimentu, že globální potřeba brýlí zahrnuje přibližně polovinu každé populace.
Problém slabého zraku není jenom zdravotní problém, je to také vzdělávací problém a je to také ekonomický problém a je to i otázka kvality života.
Brýle nejsou moc drahé. Je jich docela dostatek.
problém je to, že tady není dost očních doktorů na to, abychom využívali dodací model optických brýlí, který máme v rozvinutém světě.
Specialistů na zrakové potíže je moc málo.
Tento slajd vám ukazuje optometrika a tento modrý človíček představuje 10 000 lidí to je poměr v Británii.
Toto je poměr optometriků vůči populaci v sub-saharské Africe.
Ve skutečnosti v Africe je několik zemí, kde je jeden optometrik pro 8 miliónů lidí.
Jak na to? Jak vyřešíte tento problém?
Navrhuju řešení k tomuto problému a moje řešení je na bázi adaptivní optiky.
Myšlenkou je vyrobit brýle, které si pak sami nastavíte, a to vyřeší problém.
Chtěl bych vám ukázat, jak si člověk udělá sám vlastní brýle.
Ukážu vám, jak si je sami uděláte. Tohle si dám do kapsy.
Jsem krátkozraký. Koukám se na cedule vzadu, sotva je vidím.
Dobrá - teď můžu vidět toho chlápka, jak tam pobíhá, a teď vidím támhle toho.
Teď jsem si vyrobil předepsané brýle pro moji vadu.
Další krok..
Teď jsem teda vyrobil potřebné brýle.
OK, vyrobil jsem tedy tyto brýle a...
OK, vyrobil jsem ty brýle pro moji vadu ...
... právě jsem ...
Teď jsem vyrobil nějaké brýle.
A je hotovo. (Potlesk) Tyhle nejsou jediný pár na světě.
Ve skutečnosti se technologie zlepšovala.
Začal jsem na tom pracovat v r. 1985, postupovalo to velice pomalu.
Teď se jich využívá na 30 000.
A jsou dostupné v 15 zemích. Jsou rozšířené po světě.
A mám vizi, o kterou bych se s Vámi chtěl podělit.
Mám globální vizi pro zrak,
A vizí je získat miliardu lidí, aby nosili brýle, které potřebují, do r. 2020.
Aby se tak stalo - toto je brzská ukázka technologie.
Technologie se dále vyvíjí - cena se musí dále snížit.
Tento pár nyní stojí přibližně 19 dolarů.
Ale cena se musí dál snížit.
Musí se snížit, protože se snažíme posloužit populacím, které žijí za jeden dolar na den.
Jak vyřešíte ten problém?
Začnete se zabývat detaily.
Na tomto slajdu, vysvětluji všechny naše problémy.
Jak distribuovat? Jak přijít na to, jak je nastavit?
Jak lidi přesvědčíte, že mají zrakové potíže?
Jak spolupracovat s výrobci?
A odpovědí k tomu všemu je výzkum.
Založil jsem Centrum pro zrak v rozvojovém světě tady na univerzitě (v Oxfordu).
Pokud se chcete dozvědět víc, přijďte a mrknětě se na náš web.
Děkuji Vám. (Potlesk)
Jsem kreativní technolog a ve své práci se zaměřuji na veřejné instalace.
A jednou z mých vůdčích vášní je myšlenka zkoumání přírody ve snaze najít v přírodě skrytá data.
A zdá se mi, že v přírodě je skrytý potenciál všude, všude kolem nás.
Všechno vydává nějaký druh dat, ať už je to zvuk, pach nebo vibrace.
A během své práce jsem zkoušel najít způsoby, jak je zachytit a odhalit.
A to mě v podstatě přivedlo k oboru s názvem kymatika.
Kymatika je proces vizualizace zvuku pomocí vibrujícího média jako je písek nebo voda, jak můžete vidět zde.
Takže, podíváme-li se rychle na historii kymatiky, začíná pozorováním rezonance Da Vincim, Galileem, anglickým vědcem Robertem Hookem, a pak Ernestem Chladnim.
On vymyslel experiment za použití kovové desky pokryté pískem, po níž přejel smyčcem, aby vytvořil Chladniho vzory, které můžete vidět zde vpravo.
Posuneme-li se vpřed, další osobou, která zkoumala tuto oblast, byl gentleman zvaný Hans Jenny v 70. letech 20. století.
On vlastně poprvé použil termín kymatika.
A přesuneme-li se až do současnosti, je zde můj spolupracovník a expert na kymatiku John Stewart Reed.
On pro nás přetvořil Chladniho experiment.
Zde můžeme vidět plátek kovu, tentokrát připojený k ovladači zvuku, který je připojen k frekvenčnímu generátoru.
A jak se frekvence zvyšují, vytváří různě složité vzorce, které se objevují na desce.
Jak můžete vidět na vlastní oči.
(Potlesk) Co mě vzrušuje na kymatice?
No, pro mě je kymatika téměř kouzelným nástrojem.
Je jako zrcadlo do skrytého světa.
A skrze četné způsoby užití kymatiky, můžeme vlastně začít odhalovat podstatu věcí neviděných.
Zařízení jako kymaskop, které si můžete prohlédnout zde, bývají použity k vědeckému pozorování kymatických vzorů.
A možnosti vědeckého využití rostou každým dnem.
Například v oceánografii je vytvářen slovník jazyka delfínů skrze vizualizaci signálu, který delfíni vydávají pomocí svého sonaru.
V budoucnu možná budeme schopni získat nějaké hlubší pochopení toho, jak delfíni komunikují.
Můžeme též využít kymatiku pro léčení a vzdělávání.
Toto je zařízení vyvinuté se školáky. Jejich ruce jsou sledovány a to jim umožňuje kontrolovat a polohovat kymatické vzory a odlesky, které jsou jimi způsobené.
Také lze použít kymatiku jako krásnou přírodní uměleckou formu.
Tento obrázek je vytvořen z úryvku Beethovenovy Deváté symfonie hrané prostřednictvím kymatického zařízení.
Takže je to trochu jako převracet věci na hlavu.
A toto je "Machine" od Pink Floyd hraná v reálném čase prostřednictvím kymaskopu.
Můžeme též využít kymatiku jako zrcadlo přírody.
My vlastně můžeme znovu vytvořit archetypální formy přírody.
Tak například zde vlevo vidíme sněhové vločky, jak se jeví v přírodě.
A pak vpravo vidíme kymaticky vytvořené sněhové vločky.
A tady je hvězdice a kymatická hvězdice.
Je zde tisíce příkladů.
Takže co to všechno znamená?
No, je tu ještě hodně ke zkoumání. Je to v počátcích. A není mnoho lidí pracujících v této oblasti.
Ale uvažujte chvíli nad tím, že zvuk má formu.
A viděli jsme, že to může ovlivnit hmotu a vytvořit formu v ní.
Pak trochu přeskočte a přemýšlejte o formování vesmíru.
A myslete na nesmírný zvuk utváření vesmíru.
Když o tom budeme trochu přemítat, možná má kymatika vliv na formování vesmíru samotného.
A tady je malá ukázka od nejrrůznějších DIY vědců a umělců z celého světa.
Kymatika je přístupná pro každého.
A já vybízím všechny zde, aby uplatnili svou vášeň, své znalosti a své dovednosti v oblastech jako je kymatika.
A myslím, že společně můžeme vytvořit globální komunitu.
Můžeme se vzájemně inspirovat.
A můžeme rozvíjet toto zkoumání podstaty věcí neviděných.
Děkuji. (Potlesk)
Ekonomika prochází neveselým obdobím drazí přátelé z TEDu, skutečně neveselým.
A proto bych Vám rád zvedl náladu příběhem jednoho velkého, ačkoliv nepříliš známého, komerčního úspěchu posledních dvaceti let.
Úspěchu svým způsobem srovnatelného s úspěchy Microsoftu nebo Googlu.
Jde o průmysl, kterého se, jak se zdá, současná recese vůbec netýká.
Mluvím o organizovaném zločinu.
Ale organizovaný zločin tu přece je už velmi dlouhou dobu, říkáte a jistě máte pravdu.
Jenže v posledních dvou desetiletích dosáhl naprosto nevídaného rozmachu. V současné době představuje zhruba 15% světového hrubého domácího produktu.
Říkám tomu Globální stínová ekonomika, anebo ve zkratce McMafia.
Takže, co spustilo tento neobyčejný vzestup mezinárodního zločinu?
No, je tu samozřejmě globalizace, technologie, komunikace a další věci, o kterých si povíme za chvíli.
Nejdříve se ale musíme vrátit k této události. Pád komunismu.
V celé Východní Evropě, nejdůležitejší okamžik v naší poválečné historii.
Přišel čas k úplnému odhalení.
Tato událost pro mě osobně hodně znamenala.
Začal jsem pašovat knihy přes železnou oponu demokratickým opozičním hnutím ve Východní Evropě, jako byla polská Solidarita, ještě než mi bylo dvacet.
Později jsem o Východní Evropě začal psát, a nakonec jsem se stal hlavním korespondentem BBC pro tento region. A právě to jsem dělal v roce 1989.
Takže když 425 milionů lidí konečně získalo právo svobodně si volit své zástupce a vlády, byl jsem nadšený. Ale také jsem se trochu obával těch ošklivějších věcí schovaných ve stínech za onou zdí.
Například netrvalo dlouho, než etnický nacionalismus naplno ukázal svou ničivou sílu v Jugoslávii.
V tom nastalém chaosu a demokratické euforii mi chvíli trvalo než jsem si uvědomil, že někteří lidé, kteří měli v rukou moc ve Východní Evropě před rokem '89, jsou po všech těch revolucích stále u moci.
Samozřejmě šlo o postavy jako je tato.
Ale byly tu i daleko překvapivější případy, které v tom, co se dělo ve Východní Evropě, sehrály významnou roli.
Jako tento chlapík. Určitě si jeho a jemu podobné pamatujete.
Sbírali zlaté medaile ve vzpírání a v řeckořímském zápasu každé čtyři roky na Olympiádách. A byly to pro komunistický režim velké celebrity, s čímž se pojil luxusní životní styl.
Dostávali obrovské byty v centrech měst, nevázaný sex, jenom luskli prsty. A mohli velmi svobodně cestovat na Západ, což byl tehdy velký luxus.
Možná Vás to překvapí, ale právě tihle lidé sehráli klíčovou roli při výstavbě tržní ekonomiky ve Východní Evropě.
Neboli, jak jim říkám já, byly to porodní báby kapitalismu.
Tady máme některé z těch samých vzpěračů po jejich proměně v roce '89.
No a v Bulharsku, mimochodem tato fotka pochází z Bulharska, poté, co v celé Východní Evropě padl komunismus, nezhroutil se jenom komunismus, spolu s režimem se zhroutil celý stát.
To znamená, že policie nefungovala.
Ani soudní systém nepracoval tak, jak by měl.
Takže jaké záruky měl podnikatel v úžasném novém světě východoevropského kapitalismu, že jeho partneři budou ctít smlouvy, které uzavřeli?
No samozřejmě mu nezbylo než se obrátit na lidi, pro které mají sociologové prozaické označení "soukromá uskupení prosazující právo".
My je spíše známe pod pojmem mafie.
A v Bulharsku se mafie velmi brzy rozrostla o čtrnáct tisíc lidí kteří byli propuštěni z různých bezpečnostních složek mezi lety 1989 a 1991.
Když se vaše země hroutí, vaše ekonomika padá jako kámen, tak to poslední co chcete na trhu práce je čtrnáct tisíc mužů a žen, jejichž hlavními dovednostmi jsou sledování, pašování, budování podzemních sítí, a zabíjení lidí.
Jenže přesně toto se stalo po celé Východní Evropě.
Při své práci v devadesátých letech jsem většinu času věnoval té děsivé válce v Jugoslávii.
A nemohlo mi uniknout, že ti, kteří se dopouštěli těch nejděsivějších zrůdností, to jest polovojenské organizované skupiny, byli ti samí lidé, kteří řídili zločinecké syndikáty.
A uvědomil jsem si, že za vším tím násilím se ukrývá nekalý byznys.
A tak jsem se rozhodl vyrazit do světa a prozkoumat globální zločinecké podsvětí skrz rozhovory s policisty, s oběťmi a se spotřebiteli ilegálního zboží a služeb.
Ale především jsem musel mluvit přímo se zločinci.
A Balkán byl skvělou startovní pozicí.
Proč? No samozřejmě, docházelo zde k naprostému zhroucení práva a pořádku. Rovněž ale, jak se říká v maloobchodě, důležitá je poloha, poloha, poloha.
Už na počátku svého výzkumu jsem si všiml, že Balkán se stal obří tranzitní zónou pro ilegální zboží a služby pocházející z celého světa.
Heroin, kokain, obchod s bílým masem i s drahými nerosty.
A kam to všechno směřovalo?
Do Evropské Unie, která v té době začínala sklízet plody globalizace a přetvářela se v nejzámožnější spotřební trh v dějinách, který nyní čítá zhruba 500 milionů lidí.
A významná menšina z těchto 500 milionů lidí ráda utrácí část svého volného času a peněz za spaní s prostitutkami, strkání si padesátieurovek do nosních dírek a zaměstnávání nelegálních přistěhovalců.
Nuže, organizovaný zločin v globalizovaém světě funguje jako jakékoliv jiné obchodní odvětví.
Má výrobní zóny, jako jsou Afghánistán a Kolumbie.
Má distribuční zóny, jako jsou Mexiko a Balkán.
A má samozřejmě i spotřební zóny, jako jsou Evropská Unie, Japonsko a, jak jinak, Spojené státy americké.
Výrobní a distribuční zóny se většinou nacházejí v rozvojovém světě a jsou často sužovány děsivými násilnostmi a krveprolitím.
Vezměte si takové Mexiko.
Za posledních osmnáct měsíců bylo zabito 6.000 lidí v přímé souvislosti s obchodem s kokainem.
Ale co taková Demokratická Republika Kongo?
Od roku 1998 tam zemřelo pět milionů lidí.
Není to konflikt, o kterém se hodně dočtete v novinách, ale je to ten největší konflikt na téhle planetě od konce druhé světové války.
A proč je tomu tak? Protože mafie z celého světa spolupracují s místními milicemi s cílem ovládnout bohatá ložiska nerostných zdrojů v regionu.
V roce 2000 osmdesát procent světové produkce koltanu pocházelo z vražedných polí na východě Demokratické Republiky Kongo.
Koltan dnes najdete skoro v každém mobilním telefonu, skoro v každém laptopu nebo herní konzoli.
Velitelé konžských bojůvek dodávali koltan mafii výměnou za zbraně a mafie potom koltan prodávala na západních trzích.
A je to právě hlad západních zemí po spotřebě, který je primární hnací silou mezinárodního organizovaného zločinu.
Nyní se podívejme na některé z mých přátel v akci, tak jak je příhodně natočila italská policie při pašování neproclených cigaret.
Věc se má tak, že cigarety přímo z výroby jsou velice levné.
Evropská Unie je ovšem zatěžuje nejvyššími daněmi a cly na světě.
Takže pokud se Vám je podaří propašovat do EU, máte zajištěny velmi zajímavé zisky. Na těchto záběrech vám chci ukázat, jakými zdroji organizovaný zločin disponuje.
Takovýhle člun stojí jeden milion Euro.
A je to to nejrychlejší, co pluje v evropských vodách.
Od roku 1994, celých sedm let, dvacet těchto člunů přeplouvalo přes Jaderské moře z Černé Hory do Itálie každou noc.
Následkem tohoto obchodu jenom samotná Británie přišla o osm miliard dolarů příjmů.
Tyto peníze místo toho posloužily k financování válek v Jugoslávii a k tomu, aby si jistí bezohlední jedinci nacpali kapsy.
Když mafie s tímto obchodem začala, měla italská policie jenom dva čluny schopné dosáhnout stejné rychlosti.
A to je velice důležité, protože jediný způsob, jak ty pašeráky můžete chytit je, když jim dojde palivo.
Někdy s sebou ti gangsteři vozili ženy, které měly skončit jako prostitutky, a když se objevila policie, prostě ty ženy hodili přes palubu, aby je policisté museli zachraňovat před utonutím namísto pronásledování pašeráků.
Ukázal jsem vám tyto záběry pro ilustraci kolik člunů, kolik lodí je potřeba k chycení jednoho takového zločince.
Odpověď zní šest lodí.
A vzpomeňte si, dvacet těchto rychlých člunů plulo přes Jadran každou noc.
No a co tito mafiáni dělali se všemi těmi penězmi, které vydělávali?
Nuže, tady se dostáváme ke globalizaci, protože ta nepřinesla jen deregulaci světového obchodu.
Přinesla i liberazaci mezinárodních finančních trhů.
A páni! Jak tohle zjednodušilo praní špinavých peněz!
Poslední dvě dekády byly zlatou érou špinavých peněz.
V devadesátých letech se finanční centra po celém světě přetahovala o byznys. A jednoduše neexistoval žádný efektivní mechanismus, jak praní peněz zabránit.
I řada zákona dbalých bank s radostí přijímala vklady z velmi pochybných zdrojů a na nic se neptala.
Jádrem problému ale je offshoreové bankovnictví.
To je naprosto zásadní součást celého toho kolotoče. Pokud chcete něco udělat s daňovými úniky a mezinárodním organizovaným zločinem a legalizací jeho zisků, musíte se zbavit offshoreového bankovnictví.
Dobrá zpráva je, že konečně máme v Bílém domě někoho, kdo vytrvale vystupuje proti těmto zhoubným vlivům.
A pokud někoho zajímá to, o čem si myslím, že je naprosto nezbytné, a to jsou nové zákony, regulace, efektivní regulace, tak si vezměme třeba takového Bernieho Madoffa, který stráví zbytek života za mřížemi.
Bernie Madoff zpronevěřil 65 miliard dolarů.
To ho řadí na gangsterský Olymp ke kolumbijským kartelům a největším ruským zločineckým syndikátům. Jenže on celé desítky let kradl přímo v srdci Wall Streetu a žádný regulátor mu na to nepřišel.
Kolik dalších Madoffů ještě máme na Wall Street, nebo v londýnském City, obírajících obyčejné lidi a peroucích špinavé peníze?
Můžu Vám říct, že jich je víc než pár.
Teď přejdu k základu mezinárodního organizovaného zločinu
a tím jsou drogy. Naše druhá dnešní fotka marihuanové farmy.
Nicméně tato farma se nachází uprostřed Britské Kolumbie kde jsem si ji vyfotil.
Je to jedna z desítek tisíc domácích pěstíren v Britské Kolumbii,
což ve výsledku znamená, že přes 5% HDP této provincie pochází z obchodu s marihuanou.
Byl jsem také s inspektorem Brianem Canterou z Královské kanadské jízdní policie v obřím skladišti východně od Vancouveru, abych si prohlédl některé kousky toho, co se pravidelně daří zabavovat při zátazích Jízdní policie pašerákům, kteří svoje "zboží" posílají, jak jinak, na jih do USA, kde je nenasytná poptávka po, jak oni říkají, "kolumbijském poupěti", částečně proto, že je prodáváno jako organické, což v Kalifonii samozřejmě frčí.
(Smích) (Potlesk) Jak policie dokonce sama připouští, to, co vidíte, se ani v nejmenším neprojeví na ziscích hlavních vývozců.
Od počátku globalizace se světový obchod s drogami neskutečně rozrostl.
Na druhé straně ale nedošlo ke srovnatelnému navýšení zdrojů dostupných policejním složkám.
To se však může velmi brzy změnit. Děje se totiž cosi zvláštního.
OSN zveřejnilo zprávu počátkem tohoto, vlastně už minulý měsíc, ve které Kanadu označuje za klíčovou oblast distribuce a výroby extáze a dalších syntetických drog.
Zajímavé je, že tržní podíl heroinu a kokainu se snižuje, protože pilulky mají stále lepší a lepší účinky.
To ovšem mění hru, protože to přesouvá výrobu z rozvojového světa na "západ."
Až se to stane, bude to trend, který naprosto zahltí naši policejní kapacitu v západním světě.
Politika boje s narkotiky, kterou uplatňujeme po čtyřicet let si už dlouho žádá zásadní přehodnocení, alespoň si to myslím.
A teď k recesi.
Organizovaný zločin se už krizi velmi dobře přizpůsobil.
To nás od nejoportunističtějšího byznysu na světě určitě nepřekvapí.
Navíc nemusí dodržovat žádná pravidla.
Jsou tu jenom, jak už to tak bývá, dvě obchodní rizika, zatčení a uvěznění, čehož se, upřímně, obávají až na posledním místě, a konkurenční boj s dalšími skupinami, což značí kulku do zátylku.
Stalo se to, že mafie změnila svoje působiště.
Lidi tolik nefetují a nechodí tak často za prostitutkami během recese.
Takže místo toho se soustředili na finanční a korporátní zločin ve velkém stylu a to především ve dvou oblastech: padělání zboží a kybernetický zločin.
A to má obrovské úspěchy.
Dovolte, abych Vám představil pana Pringla,
nebo přesněji řečeno señora Pringla.
Tuhle věcičku jsem poprvé viděl u jednoho brazilského kyberzločince.
Seděli jsme v autě na Avenue Paulista v São Paulo, společně.
On to připojil k mému laptopu a během pěti minut prolomil počítačový bezpečnostní systém jedné velké brazilské banky.
Opravdu to není moc složité
a je to ještě daleko snazší, protože fascinující na kybernetickém zločinu je, že nejde ani tak o technologii.
Klíčem ke kyberzločinu je to, čemu říkáme sociální inženýrství.
Technicky řečeno, každou minutu se rodí další.
Nevěřili byste jak je jednoduché přesvědčit lidi, aby se svým počítačem dělali věci, které zcela objektivně nejsou v jejich zájmu.
Trvalo velmi krátce než kyberzločinci pochopili, že nejsnazší způsob jak dosáhnout cíle, tedy najít co nejkratší cestu do něčí peněženky je slib sexu a lásky.
Někteří z Vás si určitě pamatují virus I-Love-You, původce jedné z největších počítačových nákaz, které svět postihly.
Ja jsem tenkrát měl velké štěstí, protože první člověk, od kterého mi ten virus přišel, byla má bývalá přítelkyně.
Ta vůči mně sice v té době chovala řadu emocí a pocitů, ale láska mezi nimi nebyla.
(Smích) Takže jakmile jsem to uviděl ve své doručené poště, spěšně jsem to odstranil do koše a ušetřil si tak hodně ošklivou nákazu.
Tak, to byl kybernetický zločin, pozor na něj.
O internetu víme, že je pro zločince pomůckou a prostředkem.
Toto jsou komáři přenášející malarického parazita, který se nám dostane do krve, jakmile si komár dá první rundu na náš účet.
Artesunát je lék, který velmi účinně zabíjí malarického parazita v prvních dnech po nakažení.
Jenže v posledních letech vědci v Kambodži objevili, že malarický parazit si vytváří rezistenci.
A obávají se toho, že důvodem vzniku rezistence je to, že si Kambodžané nemohou dovolit léky dostupné na domácím trhu, a tak si je kupují přes internet.
Jenže to, co dostanou, obsahuje nízké dávky účinné látky.
A díky tomu se pak parazit stane rezistentním.
Říkám to proto, že si musíme uvědomit, že organizovaný zločin zasahuje do všech oblastí našeho života.
Nemusíte spát s prostitutkami nebo brát drogy, abyste byli ve spojení s organizovaným zločinem.
Mají vliv na naše bankovní účty,
mají vliv na naše komunikace, na naše penzijní fondy.
Dokonce mají vliv na jídlo, které jíme a na naše vlády.
Tohle už není záležitost Sicilanů z Palerma a New Yorku.
Být gangster už není žádná romantika v našem jednadvacátém století.
Tohle je obrovský byznys vyvolávající nestabilitu a násilí kamkoliv vkročí.
Je to velká ekonomická síla a my ji musíme brát velmi, velmi vážně.
Bylo mi ctí k Vám mluvit.
Velice Vám děkuji.
(Potlesk)
Vidíme očima, ale vidíme také mozkem.
A vidění mozkem je často nazývané obrazotvorností.
Důvěrně poznáme krajinu vlastní představivosti, naše nitro.
Žijeme s ním celý náš život.
Existují však také halucinace,
a ty jsou úplně odlišné.
Nezdají se být naším výtvorem.
Nezdá se, že bychom je měli pod kontrolou.
Přicházejí jakoby z venku a napodobují smyslové vnímání.
Budu tedy hovořit o halucinacích, o určitém druhu zrakových halucinací, které pozoruji u svých pacientů.
Před pár měsíci jsem měl telefonát z pečovatelského domu, ve kterém pracuji.
Říkali mi, že jedna z našich pacientek, stará paní, více jak 90letá, viděla věci. Zajímali se, zda se zbláznila nebo, když šlo o starou paní, zda měla mozkovou příhodu nebo Alzheimera.
Ptali se, zda bych mohl přijet a podívat se na Rozálii, tu starou paní.
Šel jsem se na ni tedy podívat.
Bylo okamžitě zřejmé, že byla perfektně duševně zdravá, při smyslech a velmi vzdělaná. Byla však velmi vylekaná a zmatená, protože viděla věci.
Říkala mi, sestřičky to předtím nevzpomínaly, že je slepá, že je úplně slepá už 5 let kvůli degeneraci žluté oční skvrny,
ale v posledních dnech viděla věci.
Tak jsem se ji zeptal: "Jaké věci?"
Odpověděla: "Lidi v orientálním oděvu, ve volném rouchu, jak chodí nahoru a dolů po schodech.
Muže, který se otočil směrem ke mně a smál se, ale na jedné straně úst měl obrovské zuby.
Také zvířata.
Vidím bílou budovu. Padá jemný sníh.
Vidím zapřaženého koně odhrnujícího sníh.
Pak se jedné noci scéna změnila.
Vidím kočky a psy, jak jdou směrem ke mně.
Přišli do jisté vzdálenosti a pak se zastavili.
Pak se to znovu změnilo.
Vidím spoustu dětí. Chodí nahoru a dolů po schodech.
Mají na sobě pestrobarevné oblečení, růžové a modré, jaké má orientální oděv."
Někdy, říkala, předtím než přišli lidé, mívala halucinace, při kterých viděla na podlaze růžové a modré čtverce, které se táhly až ke stropu.
Zeptal jsem se: "Je to jako sen?"
Odpověděla: "Ne, není to jako sen. Je to jako film."
Pověděla: "Má to barvu, má to pohyb,
ale je to úplně tiché jako němý film."
Potom dodala, že je to poměrně nudný film.
Povídala: "Všichni ti lidé v orientálních oděvech, chodí nahoru a dolů, velice monotónně a velmi omezeně."
(Smích) Měla smysl pro humor.
Věděla, že jde o halucinace,
ale byla vystrašená. Žila už 95 roků a nikdy předtím halucinace neměla.
Říkala, že halucinace nebyly v žádné souvislosti s ničím, o čem přemýšlela, co cítila nebo dělala a že k ní, zdá se, přicházely samy od sebe a také samy mizely.
Neměla nad nimi žádnou kontrolu. Povídala, že nepoznává
ani lidi, ani města v halucinacích. Nikdo z lidí či ze zvířat, zdá se, si na ni nepamatoval.
Nevěděla, co se děje.
Přemýšlela, zda se zbláznila nebo zda ztrácí rozum.
Tak jsem ji pozorně vyšetřil.
Byla to bystrá stará paní. Duševně úplně zdravá. Neměla žádné zdravotní problémy.
Nebrala žádné prášky, které by mohly vyvolávat halucinace,
ale byla slepá.
Tak jsem jí pak řekl: "Myslím, že vím, co Vám je."
Říkal jsem: "Je to speciální typ vizuálních halucinací, které mohou doprovázet zhoršování zraku nebo slepotu."
"Poprvé to popsal," říkal jsem, "v 18. století muž, který se jmenoval Charles Bonnet.
Máte Charles Bonnetův syndrom.
Vašemu mozku nic není. Vaší mysli také nic není. Máte jen Charles Bonnetův syndrom."
Tehdy se jí velmi ulevilo, že o nic vážného nejde, spíše o něco zajímavého.
Zeptala se: "Kdo to byl ten Charles Bonnet?"
"Měl je také on?"
Potom dodala: "Řekněte všem sestřičkám, že mám Charles Bonnetův syndrom."
(Smích) "Nejsem bláznivá. Nejsem dementní. Mám Charles Bonnetův syndrom."
Takže jsem to vyřídil sestřičkám.
Nyní je to pro mne již běžná situace.
Pracuji převážně v domovech důchodců.
Vidím hodně starých lidí, kteří jsou sluchově nebo zrakově postižení.
Okolo 10 % sluchově postižených lidí má hudební halucinace
a okolo 10 % zrakově postižených lidí má vizuální halucinace.
Nemusíte být úplně slepí, jen dostatečně postižení.
Podle originálního popisu z 18. století Charles Bonnet neměl halucinace.
Tyto halucinace měl jeho děda.
Jeho děda byl smírčí soudce, starší muž.
Měl operovaný šedý zákal.
Jeho zrak byl dost slabý.
V roce 1759 popsal svému vnukovi různé věci, které vídal.
Povídal, že jako první věc viděl kapesník ve vzduchu.
Byl to velký modrý kapesník se čtyřmi oranžovými kruhy.
Věděl, že jde o halucinaci.
Nemáte přece kapesníky, které poletují ve vzduchu.
Potom viděl ve vzduchu poletovat velké kolo.
Někdy si ale nebyl jistý, zda šlo o halucinace, nebo ne, protože halucinace úplně zapadaly do vizuálního kontextu.
Při jedné příležitosti, když byly u něho na návštěvě jeho vnučky, se najednou zeptal: "A kdo jsou ti hezcí mladí muži s vámi?"
Ony odpověděly: "Bohužel, dědo, nejsou tady žádní."
V ten okamžik hezcí mladí muži zmizeli.
Pro tyto halucinace je typické, že bleskově přicházejí a mizí.
Obvykle nemizí ani se neobjevují postupně.
Jsou spíše náhlé a náhle se i mění.
Charles Lullin, děda, viděl stovky rozmanitých postav, různé krajiny všelijakých druhů.
Při jedné příležitosti viděl muže v županu, který kouřil dýmku a zjistil, že to byl on sám.
Byla to jediná postava, kterou rozeznal.
Jindy, když se procházel ulicemi Paříže, viděl, a bylo to skutečné, lešení.
Když se však vrátil domů, uviděl na svém pracovním stole 15 cm vysokou miniaturu tohoto lešení.
Toto opakované vnímání se někdy nazývá palinopsie.
Zdálo se, že se to děje s ním a s Rozálií a Rozálie se zeptala: "Co se děje?" a já jsem odpověděl, že jak ztrácí zrak, zraková centra v mozku už více nedostávají žádný vjem, a tak se stávají hyperaktivní a vzrušivé. Začínají být spontánně aktivní
a najednou vidíte věci.
Věci, které vidíte, mohou být skutečně složité.
U jiné mé pacientky, která měla jisté vidiny, byly to vidiny dosti znepokojivé.
Jednou mi říkala, že viděla v restauraci muže v pruhovaném tričku.
Pak se muž otočil a potom se rozdělil do šesti identických postav v pruhovaných tričkách, které začaly kráčet směrem k němu.
Všech 6 postav se následně sloučilo jako tahací harmonika.
Jindy, když řídila, vlastně její manžel řídil, se cesta rozdělila na čtyři. Měla pocit, jakoby simultánně jela po čtyřech cestách naráz.
Také měla velmi pohyblivé halucinace.
Mnoho z nich mělo něco do činění s autem.
Někdy viděla mladého chlapce, jak sedí na kapotě auta.
Houževnatě se držel a ladně se hýbal, když auto zatáčelo.
Když zastavili na stopce, najednou chlapec vyletěl vertikálně 30 metrů do vzduchu a zmizel.
Další moje pacientka měla jiný druh halucinací.
Byla to žena, která neměla problémy s očima, ale se zrakovou částí mozku. Šlo o malý nádor na týlní části mozkové kůry.
Ona především vídala kreslené postavičky.
Tyto kreslené postavičky byly průsvitné a zakrývaly polovinu vizuálního pole jako obrazovku.
Viděla hlavně kresleného žabáka Kermita.
(Smích) Nesleduji dětský pořad Sezame, otevři se, ale ona mne na něj upozornila: "Proč Kermit?". Říkala: "Žabák Kermit pro mne nic neznamená.
Víte, přemýšlela jsem o Freudových determinantech. Proč Kermit?
Žabák Kermit pro mne nic neznamená."
Až tak ji ty kreslené postavičky nevadily,
ale co ji dost rušilo, byly neustálé obrazy nebo halucinace tváří. A stejně jako u Rosálie, tváře byly často deformované, s obrovskýma zubama nebo velkýma očima
a ty ji strašily.
Co se tedy dělo těmto lidem?
Jako lékař se musím pokusit definovat o co tu šlo a upokojit lidi. Hlavně je ubezpečit, že nejsou blázni.
Jak jsem povídal, trpí tím přibližně 10 % zrakově postižených lidí,
ale ne více než 1 % se přizná, protože se bojí, aby se na ně nenahlíželo jako na blázny nebo něco takového.
A když to vzpomenou svému ošetřujícímu lékaři, může jim být určena chybná diagnóza.
Hlavně kvůli názoru, že jak vidíte nebo slyšíte věci, tak jste blázen.
Psychotické halucinace jsou však celkem odlišné.
Psychotické halucinace, ať už jde o zrakové nebo sluchové, vás oslovují.
Obviňují vás. Lákají vás. Ponižují vás. Posmívají se vám.
Jste s nimi v interakci.
Takové vlastnosti necharakterizují Charles Bonnetovy halucinace.
Je to jako film. Vidíte film, který se vás netýká nebo tak nějak to lidé vnímají.
Velmi zřídka se však vyskytuje věc zvaná epilepsie spánkového laloku. Někdy se ten, kdo ji má, může cítit jakoby přenesený nazpátek v čase a místě.
Jste na konkrétní křižovatce.
Cítíte vůni pečených kaštanů.
Slyšíte provoz. Všechny smysly jsou zapojené.
Čekáte na svoji dívku.
Je úterní večer roku 1982.
Halucinace vzniklé ve spánkovém laloku jsou vícesmyslové halucinace, plné pocitů, plné známých věcí, spojených s určitým místem a časem, souvislé, dramatické.
Charles Bonnetovy halucinace jsou zcela odlišné.
V rámci Charles Bonnetových halucinací máte různe úrovně, od geometrických halucinací, kterými byly ty růžové a modré čtverce, které měla ta paní, až po dost komplikované halucinace s postavami a hlavně s tvářemi.
Tváře, a často znetvořené tváře, jsou tou nejběžnější součástí těchto halucinací.
Druhou nejčastější věcí jsou kreslené postavičky.
O co tedy jde?
Je úžasné, že během posledních pár roků bylo možné vytvořit funkční obraz mozku, pomocí fMRI (funkční magnetické rezonance) během halucinací a zjistit, že během ní jsou aktivované různé části zrakového centra mozku.
Když lidé mají tyto jednoduché geometrické halucinace, je aktivovaný vizuální kortex, tedy vizuální mozková kůra.
Je to ta část mozku, která je schopná vnímat hrany a vzory.
Obrazy nevytváříte primárním vizuálním kortexem.
Když se vytváří obrazce, je zapojená vyšší část vizuálního kortexu ve spánkovém laloku
a speciálně jedna část spánkového laloku, která se nazývá gyrus fusiformis, tedy vřetenový závit, což je mozkový závit, který se nachází na spodku spánkového laloku.
Je známo, že když má někdo poškozený gyrus fusiformis, může ztratit schopnost rozpoznávat tváře.
Pokud však gyrus fusiformis vykazuje zvýšenou aktivitu, mohou se dostavit halucinace tváří. Je to přesně to, co můžete nalézt u některých lidí.
Na spodní části tohoto závitu se nachází oblast, která reprezentuje vnímání očí a zubů. Tato část závitu je aktivovaná, když mají lidé deformované halucinace.
Přitom existuje jiná část mozku, která je aktivovaná zejména tehdy, když člověk vidí kreslené postavičky.
Je aktivovaná, když člověk pozná kreslené postavičky, když je kreslí a když má o nich halucinace.
Je to velmi zajímavé, takže by to mělo být přesné.
Potom ještě existují části mozku, které jsou zvlášť zapojené při poznávání a při halucinacích budov a krajiny.
Okolo roku 1970 se zjistilo, že se nezapojují jenom části mozku, ale konkrétní mozkové buňky.
"Buňky rozeznávající tváře" byly objeveny okolo roku 1970
a teď víme, že existují stovky jiných druhů buněk, které mohou mít velice specifické poslání.
Tak nejen že můžeme mít buňky rozeznávající auta, ale také buňky pro rozpoznání auta značky "Aston Martin".
(Smích) Dnes ráno jsem viděl jeden Aston Martin. Musel jsem ho vzpomenout
a teď je někde tam.
(Smích) Na této úrovni, v tzv. inferotemporálním kortexu, jsou jen vizuální obrazce, fantazie nebo fragmenty.
Pouze na vyšších úrovních se ostatní smyslové vjemy připojí a propojí se s pamětí a emocemi.
Charles Bonnetův syndrom nezachází až na tak vysokou úroveň.
Jste v této úrovni spodní části vizuálního kortexu, kde máte tisíce, desetitisíce a milióny obrazů, fantazie nebo úryvky fantazií, všechny neuronově zakódované, ve zvláštních buňkách nebo v malých skupinách buněk.
Obyčejně je toto všechno část uceleného proudu vnímání či představivosti. Člověk si toho není vědom,
pouze pokud je zrakově postižený nebo slepý, tehdy je proces vnímání přerušený
a namísto normálního vnímání dostáváme anarchické a trhavé stimuly nebo uvolněný proud vjemů ze všech těchto zrakových buněk v inferotemporálním kortexu.
Takže najednou vidíme tvář. Najednou vidíte auto.
Najednou to či ono.
Mozek se to snaží pospojovat a dosáhnout v těchto vjemech jistý stupeň spojitosti, ale není moc úspěšný.
Když byly tyto halucinace poprvé popsané, myslelo se, že se mohou vysvětlit jako sny,
ale ve skutečnosti lidé říkají: "Nepoznávám lidi. Nedokáži najít žádné souvislosti."
"Kermit (žabák ze Sezame, otevři se) pro mne nic neznamená."
Nikam se nedostanete, pokud o nich budete uvažovat jako o snech.
Řekl jsem teda víceméně vše, co jsem chtěl.
Myslím, že bych to mohl už jen shrnout a říci, že tyto halucinace jsou běžné.
Zamyslete se nad počtem slepých lidí.
Musí existovat statisíce slepých lidí, kteří trpí těmito halucinacemi, ale jsou příliš vystrašeni o tom cokoliv říci.
Tyto informace se musí dostat mezi informace pro pacienty, pro lékaře a pro širokou veřejnost.
Nakonec si myslím, že je to nesmírně zajímavé a hodnotné vysvětlit lidem, jak funguje mozek.
Před 250 roky Charles Bonnet říkal, že se divil jak (a měl na mysli tyto halucinace), jak je předložil, jaké divadlo je mašinérie mozku schopná vyprodukovat.
Teď, o 250 roků později, si myslíme, že začínáme chápat, jak se to všechno děje.
Děkuji vám.
(Potlesk) Chris Anderson: Bylo to úžasné.
Také moc děkujeme. Vykládáte o těchto věcech s takovým porozuměním a s takovou empatií k vaším pacientům.
Už jste někdy zažil nějaký ze syndromů, o kterých píšete?
Oliver Sacks: Obával jsem se, že se mne na toto zeptáte.
(Smích) No, ano, hodně z nich.
Teď jsem lehce zrakově postižený.
Na jedno oko jsem slepý a druhému se také nedaří dobře.
Mívám geometrické halucinace,
ale u nich to končí.
C. A.: A neruší Vás?
Když rozumíte tomu, co je způsobuje, neznepokojuje Vás to?
O. S.: Neruší mne o nic víc jako můj tinitus, tedy hučení v uších, které však ignoruji.
Občas mne zajímají a pak mám mnoho jejich obrázků ve svých sešitech.
Šel jsem a nechal jsem si provést fMRI (funkční magnetickou rezonanci), abych věděl, jak je na tom moje vizuální mozková kůra.
Když vidím všechny ty šestiúhelníky a složité věci, které také vídávám při zrakové migréně, dumám nad tím, zda každý vidí ty stejné věci a či se věci jako jeskynní malby či dekorativní umění nemohly jimi aspoň částečně inspirovat.
C. A.: Toto byla naprosto fascinující přednáška.
Děkuji Vám za Vaši ochotu se s námi o ni podělit.
O. S.: Děkuji. Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
Před dvěma lety jsem se ocitl na TEDu v Arushi v Tanzanii.
Krátce jsem promluvil o svém nejskvělejším výtvoru.
Byl to jednoduchý stroj, který mi změnil život.
Předtím jsem nikdy nebyl pryč od domova v Malawi.
Nikdy jsem nepoužíval počítač.
Nikdy jsem neviděl internet.
Ten den jsem byl na pódiu hodně nervózní.
S angličtinou jsem byl v koncích, chtělo se mi zvracet.
(smích) Nikdy kolem mě nebylo tolik azungu, bělochů.
(smích) Nepověděl jsem vám tehdy jeden příběh.
Teď je mi ale docela dobře.
Rád bych vám ten příběh pověděl dnes.
V naší rodině je nás sedm dětí.
Všechno sestry, kromě mě.
Tady jsem se svým tátou, když jsem byl malý.
Než jsem objevil zázraky vědy, byl jsem jenom obyčejný farmář v zemi chudých farmářů.
Jako všichni ostatní jsme pěstovali kukuřici.
Jeden rok jsme neměli štěstí.
Roku 2001 jsme zažili strašný hladomor.
Během pěti měsíců Malawijci začali umírat hladem.
Moje rodina jedla jedno jídlo denně, v noci.
Pouze tři hlty nsimy pro každého z nás.
Jídlo jen prošlo našimi těly.
Byli jsme kost a kůže.
V Malawi se na středních školách platí školné.
Kvůli hladomoru jsem přerušil docházku do školy.
Podíval jsem se na svého otce a na ta suchá pole.
S touhle budoucností jsem se nemohl smířit.
Byl jsem moc šťastný, když jsem chodil na střední. Proto jsem byl rozhodnutý udělat cokoli, abych získal vzdělání.
Šel jsem tedy do knihovny.
Četl jsem vědecké knihy, především o fyzice.
Tolik jsem anglicky nerozuměl.
Využil jsem diagramy a obrázky, abych pochopil slova okolo nich.
Další kniha mi dala znalosti.
Psalo se v ní, že větrný mlýn dokáže čerpat vodu a vyrábět elektřinu.
Čerpání vody znamenalo zavlažování. Ochranu před hladem, který jsme v té době zažívali.
Tak jsem se rozhodl postavit jeden větrný mlýn sám.
Jenže jsem neměl k dispozici materiál. Šel jsem tedy na skládku, kde jsem svůj materiál našel.
Hodně lidí, včetně mojí mámy, říkalo, že jsem blázen.
(smích) Našel jsem ventilátor z traktoru, tlumič a trubky z PVC.
Pomocí rámu od kola a starého dynama jsem postavil svůj stroj.
Začalo to s jedním světlem.
Pak jsme měli čtyři, s vypínači a dokonce i s jističem sestrojeným podle elektrického zvonku.
Další stroj čerpá vodu na zavlažování.
Lidi se řadili do fronty před mým domem, (smích) aby si mohli nabít mobily.
(potlesk) Nemohl jsem se jich zbavit.
(smích) Pak za mnou přišli i reportéři, pak se o mě dozvěděli blogeři, a to vyústilo v to, že mi zavolali z nějakého TEDu.
Nikdy předtím jsem neviděl letadlo.
Nikdy jsem nespal v hotelu.
Ten den na pódiu v Arushi když jsem byl s angličtinou v koncích, jsem řekl něco jako: "Snažil jsem se a dokázal jsem to."
Chtěl bych tedy něco říct všem lidem jako já, Afričanům a chudým, kteří bojují za své sny:
Bůh vám žehnej.
Možná tohle jednou uvidíte na netu.
Říkám vám: věřte si a mějte víru.
Ať se stane cokoli, nevzdávejte se.
Děkuji vám.
(potlesk)
Po léta jsem se cítila bezmocná, neboť jakožto historička náboženství jsem si začala jasně uvědomovat centrální roli soucítění ve všech hlavních světových vyznáních.
Každé z nich vyvinulo své vlastní pojetí toho, čemu se říká Zlaté pravidlo.
Někdy je vyjádřeno kladně: "K ostatním se chovej vždy tak, jak bys byl rád, aby se chovali k tobě."
A stejně důležité je záporné vyjádření: „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“
Zahleďte se do svého srdce a odhalte, co vám působí bolest a poté za jakýchkoli podmínek odmítněte působit takovou bolest komukoli dalšímu.
A lidé zdůrazňovali důležitost soucítění nejenom proto, že to dobře zní, ale protože funguje.
Lidé zjistili, že pokud budou uplatňovat Zlaté pravidlo, jak řekl Konfucius: "celý den a každý den," ne tedy jako záležitost vykonání jednoho dobrého skutku denně s následným návratem k životu chamtivosti a sobectví, ale jednat tak celý den a každý den, sesadíte sami sebe ze středu vašeho světa, dáte tam druhého a přesáhnete tak sami sebe.
A to vás přivádí do přítomnosti toho, čemu se říká Bůh, Nirvána, Ráma, Tao.
Něčeho, co jde za nám známou, egem svázanou existenci.
Ale znáte to, častokrát byste ani nepoznali, že toto byl tak ústřední princip náboženského života.
Protože až na pár nádherných výjimek se velmi často na setkání zbožných lidí, setkání náboženských vůdců, dohaduje o nesrozumitelných doktrínách, hlásají se slova nenávisti nebo se ostře napadá homosexualita či něco podobného.
Často lidé nechtějí být doopravdy soucitní.
Občas vídám, když mluvím k shromáždění nábožných lidí, že se jim zračí ve tvářích jistý druh odporu, neboť oni chtějí mít častokrát raději pravdu.
A to samozřejmě maří cíl toho jednání.
Teď proč jsem tak vděčná TEDu?
Protože mě velice laskavě vzali z mé uspořádané studovny a přivedli do 21. století, čímž mi umožnili hovořit k mnohem, mnohem širšímu publiku, než bych si kdy dokázala představit.
Protože cítím naléhavost této otázky.
Pokud se nám nepodaří zavést Zlaté pravidlo celosvětově, tedy, že se budeme chovat ke všem lidem, nehledě na to kým a kde mohou být, jakoby byli stejně důležití jako my sami, pochybuji, že budeme moci další generaci předat svět vhodný k životu.
Úkolem naší doby, jedním z velkých úkolů naší doby jak jsem řekla, je budovat globální společenství, kde spolu mohou lidé žít v míru.
A víry, které by měly nejvíce přispívat k řešení, jsou místo toho vnímány jako součást problému.
A samozřejmě to nejsou pouze zbožní lidé, kteří vyznávají Zlaté pravidlo.
Toto je zdroj veškeré morálky, tento představivý akt vcítění, umístění sebe samého do pozice druhého.
A tak se mi zdá, že zde máme volbu.
Buďto můžeme zdůrazňovat a upozorňovat na dogmatické a nesnášenlivé aspekty našeho vyznání, nebo se můžeme vrátit k rabínům. Rabín Hillel, starší současník Ježíše, když byl tázán nevěřícím, aby shrnul celé židovské učení ve stoji na jedné noze, řekl: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň.
To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář.“
A k rabínům a raným zakladatelům církve, kteří říkali, že jakýkoli výklad písma, který plodí nenávist a pohrdání, je neplatný.
A my potřebujeme obnovit takového ducha.
A to se nestane prostě jenom tak, když nás ovane duch lásky.
Musíme se o to zasadit a my to můžeme dokázat s moderními prostředky komunikace, které se na TEDu prezentují.
Již jsem byla nesmírně povzbuzena odezvou všech našich partnerů.
V Singapuru máme skupinu, která se chystá použít Chartu k urovnávání rozkolů nedávno vzniklých v singapurské společnosti, a někteří členové parlamentu ji chtějí zavést také politicky.
V Malajsii bude umělecká výstava, kam budou přední umělci brát lidi, mladé lidi, a ukazovat jim, že soucítění leží také v základech veškerého umění.
Napříč Evropou muslimské komunity uspořádávají akce a debaty, diskutují centrální roli soucítění v Islámu a ve všech vyznáních.
Zde se to ale nesmí zastavit. Nemůže to skončit sotva to začalo.
Náboženské učení, to je v čem jsme se tolik mýlili, když jsme se zaměřovali pouze na víru v nesrozumitelné doktríny.
Náboženské učení musí vždy vést k činům.
A já mám v úmyslu pracovat na tom do posledního dne.
A chci pokračovat se svými partnery ve dvou věcech: vychovávat a podněcovat k soucitnému myšlení.
Vychovávat, protože jsme tak nezvyklí soucítit.
Lidé si často myslí, že to jednoduše znamená cítit k někomu lítost.
Ale samozřejmě nelze pochopit soucítění pokud o něm budete jenom přemýšlet.
Musíte tak také činit.
Chci, aby se do toho zapojila i média, protože média hrají zásadní roli v napomáhání odstranění některých stereotypních obrazů, které máme o jiných lidech a které nás jeden od druhého rozdělují.
To samé platí u vychovatelů.
Ráda bych, aby mládež získala pojetí o dynamičnosti, dynamice a výzvě, kterou představuje soucitný život.
A také, že to vyžaduje kritický rozum, a nejen sentimentální pocit.
Ráda bych vyzvala vědce k probádání tématu soucítění v jim vlastních i cizích tradicích.
A možná ze všeho nejvíce povzbuzovat vnímavost k nelítostnému mluvení, tedy když lidé mají tuto Chartu, ať už v něco věří či ne, tak se mohou cítit zmocnění ke konfrontaci nelítostných projevů, pohrdavých poznámek svých náboženských vůdců, politických představitelů nebo kapitánů průmyslu.
Protože my můžeme změnit svět, máme tu schopnost.
Nikdy bych neuvažovala o vystavení Charty na internet.
Byla jsem stále ponořená ve starém světě, kde celý shluk vědátorů sedí společně v místnosti a vydává další tajemné prohlášení.
A TED mne uvedl do zcela nového způsobu myšlení a prezentování představ.
To je to, co je na TEDu tak úžasného.
V této místnosti, všechny ty odbornosti, kdybychom se spojili dohromady, mohli bychom změnit svět.
A jistěže se problémy zdají někdy nepřekonatelné.
Ale ještě bych ráda citovala, ukončila to odkazem na britského autora, oxfordského autora, kterého necituji příliš často, C. S. Lewise.
Napsal ale věc, která mi zůstala ležet v hlavě od té doby, kdy jsem si ji jakožto školačka přečetla.
Je to v knize "Čtyři lásky."
Napsal, že rozlišuje mezi erotickou láskou, kdy si jako okouzlení vzájemně dva lidé hledí do očí.
A tu porovnal s přátelstvím, kdy dva lidé stojí bok po boku, takřka ramenem na rameni, se očima upřenýma na společný cíl.
Nemusíme se do sebe navzájem zamilovat, ale přáteli se stát můžeme.
A o tom jsem přesvědčená.
Pocítila jsem to velmi silně během našich menších diskusí ve Vevey, že když se lidé rozličného přesvědčení setkají a pracují pospolu za společný cíl, odlišnosti se vytrácejí.
A my se učíme přátelství.
A učíme se žít spolu a vzájemně se poznávat.
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
Jsem velmi nadšen, že zde dnes mohu být,
protože vám chci ukázat pár věcí, které doslova právě vylezly z laboratoře, a jsem moc rád, že budete mezi prvními, kdo to uvidí naživo, protože si opravdu myslím, že tohle změní -- -- opravdu změní -- způsob, jakým pracujeme s přístroji.
Toto je zezadu promítaný kreslící stůl.
Je široký asi 36 palců (91 cm) a je vybaven multidotykovým senzorem.
Běžné dotykové senzory, které můžete vidět v kioscích a interaktivních tabulích, umí zaregistrovat pouze jeden bod dotyku v daném čase.
Tato věc umožňuje mít několik bodů současně.
Mohu používat obě ruce, mohu hrát akordy, můžu dokonce použít všech 10 prstů, když chci.
Vidíte, takto.
Multidotykové senzory nejsou něčím novým.
Lidé jako Bill Buxton si s nimi hráli již v 80. letech.
Nicméně řešení, které jsem tady vyrobil, pracuje s vysokým rozlišením, nízkými náklady a, to je pravděpodobně nejdůležitější, je velmi škálovatelné.
Takže technologie tady není ta úplně nejúžasnější věc, snad jen její nově objevená použitelnost.
Opravdu zajímavé však je, co všechno s tím můžete dělat a jaké druhy rozhraní nad tím můžete postavit.
Sledujte.
Máme tady například aplikaci Lávová lampa.
Jak můžete vidět, používám obě ruce, abych zmáčkl a spojil tyto kapky.
Mohu do systému přidat teplo nebo jej mohu roztrhnout svými dvěma prsty.
Je to naprosto intuitivní, není zde žádný manuál. Rozhraní jakoby zmizelo.
Tohle začalo jako aplikace pro spořič obrazovky, kterou vytvořil jeden doktorand v naší laboratoři, Ilya Rosenberg.
Ale myslím, že její skutečná podstata se projevuje zde.
Na multidotykových senzorech je úžasné to, že tohle můžu dělat s kolika prsty chci, ale samozřejmě multidotykový také znamená multiuživatelský.
Takže by si tady Chris mohl hrát s jinou částí Lávy, zatímco já si s ní hraji tady.
Můžete si představit nový druh sochařského nástroje, kde zahřátím něčeho to můžu tvarovat a pak to nechám zchladnout a ztvrdnout do určitého stavu.
Google by měl mít něco takového v hale.
Něco vám ukážu -- trochu konkrétnější případ, jakmile se tohle načte.
Tohle je fotografická aplikace na prohlížení fotek.
Můžu opět použít obě ruce k interakci a můžu s fotkami hýbat.
Ale co je ještě lepší, když použiju dva prsty, můžu vzít fotku a roztáhnout ji opravdu velmi snadno.
Mohu ji jednoduše posouvat, přibližovat a otáčet.
Můžu to udělat hrubě oběma rukama nebo pouze dvěma prsty na obou rukou zároveň.
Když chytnu plátno, můžu s ním dělat to samé -- roztáhnout jej.
Mohu to udělat i současně, když tohle přidržuji a chytnu další, takto to roztáhnu.
Rozhraní zde opět úplně mizí.
Není k tomu návod.
Je to přesně to, co očekáváte, obzvlášť pokud jste předtím s počítačem nikdy nepracovali.
Když teď jsou ty iniciativy jako notebook za 100 dolarů, děsím se představy, že celé nové generaci lidí představíme počítače se standardním rozhraním s myší a okny.
Tohle je způsob, jakým si myslím, že bychom měli pracovat s přístroji od této chvíle.
(Potlesk) Můžu samozřejmě vytáhnout klávesnici.
Můžu ji vzít a dát tady.
Tohle je standardní klávesnice, ale můžu ji samozřejmě zvětšit, aby byla vhodná pro mé ruce.
A to je opravdu důležité, protože dnes není důvod a doba, abychom se přizpůsobovali fyzickému zařízení.
To vede ke špatným věcem, například bolesti zápěstí a kloubů.
Máme dnes tolik technologií, že by se tyto rozhraní měly začít přizpůsobovat nám.
Příliš málo se dnes věnujeme tomu, jak zlepšit způsob, jak v budoucnu komunikovat s rozhraními.
Tahle klávesnice je pravděpodobně špatný směr, jak pokračovat.
Můžete si představit, že v budoucnu, až tuhle technologii rozvineme, bude klávesnice, která se automaticky schová, když oddálíme ruku, a opravdu inteligentně rozpozná, kterou klávesu se snažíme zmáčknout.
Takže znovu, není to skvělé?
Publikum: Kde máte laboratoř?
Jeff Han: Jsem výzkumný vědec NYU v New Yorku.
Tady je příklad další aplikace. Umí vytvořit tyto chlupaté koule.
Pamatuje si moje dotyky.
Můžu to samozřejmě dělat oběma rukama.
Je to citlivé na tlak, jak vidíte.
Co je na tom všem krásné, opět jsem vám ukázal, jak gesto dvěma prsty umožňuje velmi rychle přibližovat.
Protože nemusíte přepínat mezi nástrojem ruka a nástrojem zvětšování, můžete dělat současně několik věcí při různých přiblíženích.
Mohu vytvořit velkou věc tady, ale můžu jít velmi rychle zpátky kde jsem začal a vytvořit ještě menší věci tady.
Tohle bude skutečně důležité, až se to začne dostávat do věcí jako vizualizace dat. Jako příklad, myslím, že nás všechny zaujala přednáška, kterou měl Hans Rosling,
který zdůrazňoval fakt, o kterém přemýšlím již delší dobu: máme všechna tato velká data, ale z nějakého důvodu tam jen sedí. Nepřistupujeme k nim.
A jeden z důvodu, proč to tak podle mě je -- pomohou nám věci jako grafické, vizualizační a odvozovací nástroje, ale také si myslím, že velká část toho bude možnost využít lepší rozhraní, čímž budeme moci zkoumat detailní data, a přitom si udržíme kontext.
Ukážu vám ještě jednu aplikaci. Nazývá se WorldWind.
Vytvořila ji NASA.
Je to něco jako Google Earth, tohle je otevřená verze.
Existují rozšíření, s jejichž pomocí můžete nahrát různá data, která NASA během let posbírala.
Ale jak vidíte, stále mohu velmi jednoduše použít stejná gesta pro přiblížení a oddálení.
Opět bez rozhraní.
Umožňuje to každému jen tak přijít -- a dělá to přesně to, co očekáváte... Jak říkám, není zde žádné rozhraní.
Prostě mizí. Mohu přepnout na další pohledy.
To je na této aplikaci pěkné.
Taaak. NASA je fakt skvělá. Mají tyhle hyperspektrální obrázky,
které jsou obarveny, takže je to velmi vhodné pro určení vegetativního použití.
Ale vraťme se zpátky. Úžasná věc u mapových aplikací --
nejsou 2D, ale spíše 3D. Takže díky multidotykovému rozhraní
mohu udělat takovéto gesto -- takže tím můžete převracet. Není to degradované na pouhé 2D přiblížení a posouvání.
Další gesto, které jsme vyvinuli, položíte dva prsty -- tím určíte osu otáčení -- a můžete to naklánět nahoru a dolu.
To jsme vymysleli zrovna teď, asi to není to správné, ale jsou různé zajímavé věci, které s tímto rozhraním můžete provádět.
Je také docela sranda si s tím jen tak hrát.
Poslední věc, kterou vám chci ukázat -- jsem si jist, že můžeme vymyslet spoustu zábavných aplikací, které s tím půjdou udělat.
Víc mě ale zajímají kreativní aplikace, které se s tímto dají vytvořit.
Tady je jednoduchá aplikace -- mohu nakreslit křivku.
A když ji uzavřu, stane se z ní postavička.
Pěkná věc je, že můžu přidat kontrolní body.
A pak s tím můžu manipulovat oběma prsty naráz.
A sledujte, co se děje.
Je to taková loutka, u které můžu použít všechny prsty, co mám, na kreslení a tvoření. Je za tím docela dost matematiky, aby se tato síť dala kontrolovat a dělala správnou věc.
Chci jen ukázat, že tato technika manipulace se sítí, s mnoha kontrolními body, je v podstatě úplná novinka.
Byla představena loni na konferenci Siggraph,
ale je to skvělá ukázka výzkumu, který mám rád: všechna výpočetní síla převedená na to, aby věci dělaly ty správné věci, intuitivně, přesně tak, jak očekáváte.
Tak tedy, výzkum multidotykové interakce je velmi aktivní v rozvoji komunikace člověka s počítačem.
Nejsem jediný, kdo se tím zabývá. Věnuje se tomu plno dalších lidí.
Tato technologie umožní ještě více lidem, aby se do toho zapojili, a já se opravdu těším, až se s vámi všemi během následujících dní pobavím o tom, jak to můžete využít ve svém oboru. Děkuji vám.
(Potlesk)
Jak nakrmit město?
To jej jedna z velkých otázek naší doby.
A přece ji jen málokdo položí.
Bereme jako dané, že když jdeme do obchodu, nebo restaurace či dokonce haly tohoto divadla za přibližně hodinu, bude tam na nás čekat jídlo, které se tam kouzelně odněkud objevilo.
Ale když pomyslíte, že každý den musí být pro město velikosti Londýna vyroben, dovezen, koupen a prodán uvařen, snězen a následně zpracován dostatek jídla, a že něco podobného se musí opakovat každý den v každém městě na Zemi, je pozoruhodné, že se tato města vůbec nají.
Žijeme na takových místech jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Zapomínáme, že protože jsme živočichové a potřebujeme jíst, jsme závislí na přírodě stejně, jako byli naši dávní předkové.
A jak se nás stále více stěhuje do měst, více přírody se přetváří do neobyčejných krajin jako je ta za mnou - - jde o pole sóji v Mata Grosso v Brazílii, aby nás nakrmila.
Jde o obrovské části krajiny. Ale jen několik z nás je kdy viděla.
A stále více tyto oblasti nekrmí jen nás.
Jak se nás stále více stěhuje do měst, tak nás více jí maso, takže třetina roční globální obilné sklizně je určena na krmení zvířat spíše než pro lidi.
A kvůli tomu je zapotřebí třikrát tolik obilí - - vlastně deset krát více obilí - k nakrmení lidí, pokud obilí nejdříve projde zvířaty a to není moc efektivní způsob k našemu nasycení.
A jde také o stupňující se problém.
Očekává se, že do roku 2050 se zdvojnásobí množství lidí žijících ve městech.
A také se očekává, že se zkonzumuje dvakrát tolik masa a mléčných výrobků.
Takže maso a urbanismus jdou ruku v ruce.
A to způsobí velký problém.
Nakrmit šest miliard masožravců do roku 2050.
To je velký problém. A pokud budeme v současném stavu pokračovat, dostaneme se do problému, který pravděpobobně nebudeme schopni vyřešit.
19 mil. hektarů deštných pralesů je každý rok ztraceno kvůli vytvoření nové orné půdy.
Přestože ve stejném okamžiku přicházíme o stejné množství existující orné půdy kvůli zasolování a erozi.
Také velmi lačníme po fosilních palivech.
Na výrobu jedné kalorie jídla, které konzumujeme na Západě, je zapotřebí 10 kalorií.
A přestože jídlo vyrábíme s velkými náklady, ve skutečnosti si jej nevážíme.
Polovina jídla vyrobená v USA se v současnosti vyhazuje.
A na závěr, na konci tohoto dlouhého procesu, ani nezvládáme řádně nakrmit planetu.
Miliarda z nás je obézních, zatímco další miliarda hladoví.
Ani jedno z toho nedává moc smysl.
A když pomyslíte, že 80 % globálního obchodu s jídlem je nyní ovládáno jen pěti mezinárodními společnostmi, je to pochmurný obrázek.
Protože se stěhujeme do měst, svět také přejímá západní stravu.
A když nahlédneme do budoucnosti, jde o neudržitelné stravování.
Jak jsme se k tomu dostali?
A ještě více důležité, co s tím uděláme?
K zodpovězení mírně jednodušší první otázky - řekla bych, že náš proces začal asi před 10 000 lety. Ve starověkém Blízkém Východě, známém jako Úrodný srpek.
Protože, jak vidíte, měl tvar půlměsíce.
A také byl úrodný.
A právě tam, před 10 000 lety, došlo ke dvěma výjimečným objevům, zemědělství a urbanismu, zhruba na tomtéž místě a čase.
Nejde o náhodu. Protože zemědělství a města jsou svázána dohromady.
Navzájem se potřebují. Protože to byl prvotní objev obilí našimi dávnými předky, který zabezpečil zdroj potravy dostatečně velký a stabilní pro podporu trvalých osídlení.
A když se podíváme, jak taková osídlení vypadala, zjistíme, že jsou velmi kompaktní.
Byly obklopeny plodícímí zemědělskou půdou, a dominovaly jim velké chrámové komplexy jako tento v Uru Ty ve skutečnosti byly efektními, duchovními a centralizovanými jídelními přerozdělovacími místy,
protože to byly právě chrámy, které nakládaly s úrodou, shromažďovaly obilí, nabízeli je bohům a následně poskytly obilí, které bohové nesnědli, zpátky lidu.
A tak vlastně celému duchovnímu a fyzickému životu těchto měst dominovalo obilí a úroda, které je vyživovaly.
A tak tomu bylo v každém starověkém městě.
Ovšemže ne všechny byly tak malé.
A jak známo, v Římě žil přibližně milion lidí již před prvním století př.
n. l. A jak se takové město krmilo?
Odpověď je skrytá v tom, čemu já říkám "dávné potravinové míle".
Řím měl přístup k moři, což mu umožnilo dovážet jídlo z velkých vzdáleností.
V dávných dobách šlo o jediný způsob, jak to udělat, protože bylo velmi obtížné převážet jídlo po cestách, které byly špatné.
A samozřejmě se jídlo rychle kazilo.
A tak Řím vedl efektivně válku na místech jako bylo Kartágo a Egypt proto, aby dostal své pracky na jejich obilné rezervy.
A vlastně by se dalo říct, že výboje Říma byly vskutku takovým dlouhým, protáhlým, ozbrojeným nákupním tažením.
- Vlatně - zbožňuji jeden údaj, prostě se o něj s vámi musím podělit: Řím dovážel ústřice z Británie v jednom období. Myslím, že je to úžasné.
Řím utvářel své provincie svou chutí k jídlu.
Zajímavé však je, že v dobách před průmyslovým věkem se odehrála ještě jiná věc.
Když se podíváme na mapu Londýna ze 17. stol., uvidíme, že mu obilí připlouvá po Temži, podél spodní části této mapy.
Proto se trhy s obilím nacházely na jihu města.
A na cestách, které od nich vedly nahoru do Cheapside, což byl hlavní trh, se také prodávalo obilí.
A když se podíváte na jméno jedné z těch ulic, Chlebová, je vám jasné, co se tam před 300 lety odehrávalo.
A stejné to samozřejmě bylo s rybami.
Ryby samozřejmě přicházely také po řece.
Stejně jako obilí. A samozřejmě, že Billingsgate, byl známý londýnský rybí trh, který tam fungoval až do poloviny 80. let 20. století.
Což, když se nad tím zamyslíte, je vskutku mimořádné.
Všichni tam tak postávali s mobily, které vypadaly jako cihly a kolem
A to je další věc spojená s potravou ve městech: Jakmile potraviny jednou někde zakoření, jen zřídka se stěhují jinam.
S masem je to úplně jinak, protože zvířata mohou dojít do města po svých.
Proto hodně londýnského masa přicházelo ze severozápadu, ze Skotska a Walesu.
A tak zvířata přicházela a zastavovala na severozápadě města, a proto se Smithfield, velmi známý londýnský trh s masem, nacházel tam.
Drůbež přicházela ze západní Anglie a podobných míst ze severovýchodu.
Teď se trochu cítím jako když předpovídám počasí. Nicméně, Drůbež přicházela, s nožkami chráněnými celtovinou
až se dostala k východnímu konci Cheapside, kde je prodávali. Proto se tomu místu říká Drůbeží.
A když se podíváte na mapu města postaveného před průmyslovým věkem, rozlišíte potraviny, které do něj přicházely.
Dokonce vidíte, jak bylo město fyzicky utvářeno potravinami i podle jmen ulic, které vám hodně napoví.
Původní Páteční ulice byla tam, kde se v pátek kupovaly ryby.
A navíc si ji musíte představit plnou jídla.
Protože ulice a veřejná prostranství byly jedinými místy, kde se jídlo kupovalo a prodávalo.
A když se podíváte na Smithfield roku 1830, dojde vám, že by bylo velmi obtížné žít v takovém městě a nevědět, kde sehnat jídlo.
Pokud jste měli nedělní oběd, pravděpodobně vám už tři dny bučel nebo mečel venku pod okny.
Takže je vidět, že Londýn byl organickým městem, součást organického cyklu.
A o 10 let později se všechno změnilo.
Toto je obrázek Velké západní železnice z roku 1840.
A jak vidíte, někteří z prvních cestujících byla prasata a ovce.
A tak najednou tato zvířata už na trh nehnali.
Poráželi je mimo zrak a mysl někde na venkově.
A do města je dopravovali po železnici.
A to vše změnilo.
poprvé je možné budovat města vskutku jakékoliv velikosti a tvaru, kdekoliv.
Města bývala omezována geografií. Své potraviny získávala velmi složitými fyzickými způsoby.
A najednou byla města od polohy osvobozena.
Jak vidíte z těchto londýských map, po 90 letech od příchodu vlaku se mění z malého prskance, který bylo celkem snadné nakrmit nahnanými zvířaty apod., do velkého lomozu, který by bylo velmi těžké nakrmit jen tak pěšky, ať už by to byla zvířata nebo lidé.
A to byl samozřejmě jen začátek. Po vlacích následovala auta. A ta znamenala skutečný konec tohoto procesu.
Došlo ke zcela konečnému uvolnění města od jakéhokoliv zdánlivého vztahu s přírodou.
Bylo to město prosté zápachu, nepořádku a jistě i zbavené lidí. Protože nikoho už by nenapadlo jít pěšky tak daleko.
Protože když se chtěli najíst, nastoupili do auta, jeli do nějaké krabice na předměstí, vrátili se s nákupem na týden a řešili, co s tím vlastně budou dělat.
A to je skutečně okamžik, kdy se náš vztah k jídlu a městu zcela změnil.
Jídlo bývalo středobodem, jádrem společenského setkávání se ve městě a na periferiích.
Bývalo společenskou událostí nakupovat a prodávat jídlo.
Nyní je to anonymní.
Dříve jsme vařívali. Dnes jen přidáme vodu, vajíčko, pokud pečete koláč nebo tak něco.
Nečicháme k jídlu, abychom zjistili, že je v pořádku.
Jen si přečteme zadní nálepku na balíčku.
A nevážíme si jídla.
Nevěříme mu. Místo abychom mu věřili, se jej bojíme.
A místo abychom si jej vážili, vyhazujeme jej.
Jedna z největších ironií současných potravinových systémů je, že místo slíbeného zjednodušení to celé ztížili.
Tím, že je možné budovat města kdekoliv, nás vlastně odcizili od našeho nejdůležitějšího vztahu, což je ten, který máme s přírodou.
A také jsme díky nim závislí na systémech, které mohou doručit jen ona, a které, jak jsme viděli, jsou neudržitelné.
Takže, co s tím provedeme?
Nejde o novou otázku.
Již před 500 lety se na to sám sebe ptal Thomas More.
Zde je titulní obrázek k jeho knize Utopia.
Šlo o soubory polo-nezávislých městských států pokud to zní vzdáleně povědomě, na vzdálenost jednodenní chůze, kde byl každý v zásadě posedlý zemědělstvím a pěstoval na zahrádce zeleninu a jedl místní jídlo spolu s ostatními apod.
A myslím, že byste mohli namítnout, že jídlo je nosným principem uspořádání Utopie. I když More to nikdy tak nepopsal.
A zde je další velmi známá utopistická vize Zahradní město od Ebenezera Howarda.
Stejná myšlenka. Soubor částečně nezavislých městských států. Malé kaňky městského prostředí s ornou půdou kolem, propojené s ostatními železnicí.
A opět, jídlo se zdá být nosnou myšlenkou jeho vize.
Dokonce to bylo postaveno, ale nemělo to nic společného s Howardovou vizí.
A problém s utopickými myšlenkami je právě ten, že jsou utopické.
Utopie byla slovem, které Thomas Moore užíval velmi volně.
Šlo o žert. Protože z řečtiny má dvojí odvození.
Může znamenta dobré místo, nebo žádné místo.
Protože je to ideál. Věc představivosti. Nemůžeme toho dosáhnout.
A já to považuji za koncepční nástroj pro uvažování o hlubokých problémech lidského obydlí, který to dělá málokdy užívané.
Proto jsem vymyslela alternativu, Sitopii, ze starověké řečtiny "sitos" znamená jídlo a "topos" znamená místo.
Myslím, že v Sitopii již žijeme.
Žijeme ve světě utvářeném jídlem a pokud si to uvědomíme, můžeme jídlo používat jako opravdu mocný nástroj - koncepční nástroj, nástroj designu, abychom utvořili jiný svět.
Pokud bychom se do toho pustili, jak by Sitopia vypadala?
No, myslím, že nějak takto.
Prostě jsem musela použít tento snímek. Už kvůli výrazu toho psa.
Nicméně, jde o jde o jídlo jako střed života, střed rodinného života, oslavu jídla, užívání si jídla, čas, který mu lidé věnují.
To je čím by mělo být jídlo v naší společnosti.
Ale takových scén nedosáhnete, pokud nebudete mít takovéto lidi.
Mimochodem, mohl by to být i muž.
Jde o lidi, kteří o jídlu přemýšlejí, kteří myslí napřed, plánují, kteří se dívají na regál se syrovou zeleninou a dokonce ji rozpoznají.
Takové lidi potřebujeme. Jsme součástí společenství.
Protože bez takových lidí nemůžeme mít takováto místa.
To jsem vybrala schválně, protože tam je muž, jak si kupuje zeleninu.
Nícméně - společenství, trhy, kde se potraviny pěstují lokálně.
Je to dostupné. Je to čerstvé.
Jde o součást společenského života města.
Protože bez toho nemůžeme mít takováto místa, kde jídlo je pěstováno lokálně a je součástí krajiny a ne jen hrou s nulovým součtem bůh ví kde, u kterého čerta.
Krávy s rozhledem,
pařící se hromady kompostu.
které v zásadě celou věc propojují.
A toto je komunitní projekt, který jsem nedávno viděla v Torontu.
Je to skleník, kde dětem říkají vše o jídle a kde si pěstují vlasní potraviny.
Toto je rostlina, která se jmenuje Kevin, anebo to možná je rostlina, která patří Kevinovi.
Nevím. Nicméně, takovéto projekty, které se pokouší o náš návrat k přírodě, jsou velmi důležité.
Takže Sitopia, je pro mne skutečně o tom, jak se na to díváte.
Jde v podstatě o rozpoznání, že Sitopia už v malých střípcích všude existuje.
Kouzlo je v tom připojit se, užívat jídlo jako způsob, jak se dívat.
A pokud to uděláme, přestaneme se na města dívat jako na velké metropolitní kaňky jako je tato.
Uvidíme je spíše takto, jako součást produktivní organické soustavy, které jsou nevyhnutelně součástí, symbioticky propojené.
Ale samozřejmě ani toto není skvělý obrázek. Protože potřebujeme přestat získávat jídlo takto.
Potřebujeme více přemýšlet o trvalé kultuře. Proto si myslím, že tento obrázek jen shrnuje způsob myšlení, který potřebujeme.
jako znovuvytvoření konceptů kterými jídlo formuje naše životy.
Nejlepší obraz o tomto, o kterém vím je 650 let starý
Je od Ambrogio Lorenzettiho 'Alegorie dobré vlády'
o vztahu města a venkova
a jeho poselství je velmi jasné:
Pokud se město bude starat o venkov, venkov se bude starat o město.
A tak se chci zeptat, co by asi Ambrogio Lorenzetti namaloval kdyby ten obraz maloval dnes
Ja by taková alegorie dobré vlády vypadala dnes?
Myslím totiž, že je to naléhavá otázka
kterou si musíme položit a začít na ni odopovídat.
Víme, že jsme to, co jíme,
musíme si uvědomit, že svět také je to, co jíme.
Ale když uchopíme tuto myšlenku, můžeme užít jídlo jako nástroj k tomu vytvořit lepší svět.
Děkuji vám.
-
Jsem vypravěčka.
A ráda bych vám pověděla několik osobních příběhů o tom, čemu říkám "nebezpečí jediného příběhu."
Vyrostla jsem na univerzitním kampusu ve východní Nigérii.
Moje matka říká, že jsem začala číst ve dvou letech, ačkoliv já si myslím, že spíš ve čtyřech.
Takže jsem byla raná čtenářka. A to, co jsem četla, byly britské a americké knihy pro děti.
I psát jsem začala brzy. A když jsem, zhruba v sedmi letech, začala psát příběhy, ilustrované pastelkami, které byla má ubohá matka nucená číst, psala jsem přesně takové příběhy, jaké jsem četla. Všechny moje postavy byly modroocí běloši. Skotačily ve sněhu. Jedly jablka. (Smích) A hodně mluvily o počasí, jak je krásné, že vyšlo slunce.
(Smích) To vše navzdory skutečnosti, že jsem žila v Nigérii.
Nikdy jsem nebyla mimo Nigérii.
Neměli jsme sníh. Jedli jsme manga. A nikdy jsme nemluvili o počasí, protože nebyl důvod.
Moje postavy také pily spoustu zázvorového piva, protože postavy v britských knihách pily zázvorové pivo.
Nic nevadilo, že jsem netušila, co je zázvorové pivo.
(Smích) A další spoustu let poté jsem toužila ochutnat zázvorové pivo.
Ale to je jiný příběh.
Myslím si, že to dokazuje, jak ovlivnitelní a zranitelní jsme tváří v tvář příběhu, především v dětství.
Protože jediné, co jsem četla, byly knihy, ve kterých byly postavy cizinci, došla jsem k přesvědčení, že knihy, od své podstaty, musí být o cizincích a věcech, se kterými jsem se já nemohla ztotožnit.
Ale to se změnilo, když jsem objevila africké knihy.
Nebylo jich mnoho. A nebyly tak snadno k nalezení jako zahraniční knihy.
Ale díky spisovatelům, jako Chinua Achebe a Camara Laye, jsem prošla změnou ve svém vnímání literatury.
Uvědomila jsem si, že lidé jako já, dívky s pletí barvy čokolády, jejichž kudrnaté vlasy nelze svázat do culíku, mohou také existovat v literatuře.
Začala jsem psát o věcech, které jsem znala.
Milovala jsem tyto americké a britské knihy.
Podněcovaly moji představivost. Otevíraly mi nové světy.
Ale neplánovaný důsledek byl, že jsem netušila, že lidé jako já mohou v literatuře existovat.
Čili objev afrických spisovatelů pro mne znamenal toto: Zachránil mne před jednostranným pohledem na to, o čem jsou knihy.
Pocházím z konvenční, středostavovské nigerijské rodiny.
Můj otec byl profesor.
Moje matka byla administrativní pracovnice.
A tak jsme měli, jak bylo běžné, pomocníky v domácnosti, kteří často pocházeli z nedalekých vesnic.
A když mi bylo osm, přišel k nám nový pomocník.
Jmenoval se Fide.
Jediná věc, kterou nám o něm moje matka řekla, byla, že jeho rodina je velmi chudá.
Moje matka posílala sladké brambory a rýži a naše staré šaty jeho rodině.
A když jsem nedojedla večeři, matka říkávala, "Dojez to! Copak nevíš, že lidé jako Fideho rodina nemají nic?"
A tak jsem Fideho rodinu nesmírně litovala.
Pak jsme jednu sobotu navštívili jeho vesnici. A jeho matka nám ukázala krásně vzorovaný košík, vyrobený z barvené rafie, který dělal jeho bratr.
Byla jsem zaražená.
Nenapadlo mě, že by někdo z jeho rodiny mohl vůbec něco vytvořit.
Jediné, co jsem o nich slyšela bylo, jak jsou chudí a tak se pro mě stalo nemožným vidět víc než jen, že jsou chudí.
Chudoba byl můj jediný příběh o nich.
Později, když jsem opustila Nigérii, abych studovala na univerzitě v USA, jsem si na to vzpomněla.
Bylo mi 19.
Moje americká spolubydlící mnou byla šokovaná.
Ptala se mě, kde jsem se naučila tak dobře anglicky a byla překvapená, když jsem jí řekla, že v Nigérii je angličtina jaksi oficiálním jazykem.
Zeptala se, zda bych ji pustila něco, čemu říkala moje "kmenová hudba" a byla dost zklamaná, když jsem pustila kazetu s Mariah Carey.
(Smích) Předpokládala, že nevím, jak používat sporák.
Došlo mi to: Litovala mě ještě dřív, než mě viděla.
Její výchozí postoj vůči mě - Afričance - byla blahosklonná, dobře míněná lítost.
Moje spolubydlící znala jediný příběh o Africe. Jediný příběh katastrofy.
V tohmhle jediném přiběhu neexistovala možnost, že by jí Afričané byli jakkoliv podobní. Neexistovala možnost pocitů komplexnějších než lítost. Možnost spojení mezi dvěma rovnocennými lidskými bytostmi.
Musím přiznat, že dokud jsem neodjela do USA, nepřipadala jsem si vnitřně jako Afričanka.
Ale v USA se na mě lidé obraceli kdykoliv přišla řeč na Afriku.
Nezáleželo na tom, že jsem nevěděla nic o místech, jako je Namibie.
Ale postupně jsem se ztotožnila s touto novou identitou. A ve spoustě směrech se nyní cítím jako Afričanka.
Přestože mě stále ještě dost irituje, když se o Africe mluví jako o zemi. Nejčerstvější příklad je můj jinak skvělý let z Lagosu, před dvěma dny, během kterého aerolinky Virgin America hlásily informace o charitativní činnosti v "Indii, Africe a jiných zemích."
(Smích) Takže po tom, co jsem strávila pár let v USA jako Afričanka, jsem začala chápat, proč na mě moje spolubydlící takto reagovala.
Kdybych nevyrostla v Nigérii a všechno, co bych o Africe věděla, by pocházelo z propagačních fotek, také bych si myslela, že Afrika je místem překrásných krajin, překrásných zvířat a nepochopitelných lidí, vedoucích nesmyslné války, umírajících na chudobu a AIDS, neschopných mluvit sami za sebe, čekajících na záchranu dobrotivým, bílým cizincem.
Viděla bych Afričany stejným způsobem, jako jsem jako dítě viděla Fideho rodinu.
Tento jediný příběh o Africe pochází, domnívám se, ze západní literatury.
Tady je citace ze zápisků londýnského kupce jménem John Lok, který plul do západní Afriky v roce 1561 a vedl si fascinující zápisky o své cestě.
Poté, co popsal černé afričany jako "zvířata, co nemají domy," píše, "Jsou to také lidé bez hlav, kteří mají ústa a oči v prsou."
Smála jsem se pokaždé, když jsem to četla.
Musíte uznat, že představivost Johna Loka je obdivuhodná.
Ale to podstatné na jeho zápiscích je, že reprezentují počátek tradice vyprávění příběhů o Africe na západě. Tradice subsaharské Afriky jako místa negativ, rozdílnosti, temna, lidí, kteří, slovy skvělého básníka Rudyarda Kiplinga, jsou "napůl ďábly, napůl dětmi."
A tak jsem si začala uvědomovat, že moje americká spolubydlící musela během svého života vidět a slyšet různé verze tohoto jediného příběhu, stejně jako jeden profesor, který mi jednou řekl, že moje kniha není "autenticky africká."
Já jsem byla ochotná připustit, že některé věci ohledně té knihy nebyly úplně v pořádku, že v několika místech selhala. Ale po pravdě mě nenapadlo, že selhala při dosahováni čehosi, jménem africká autentičnost.
Vlastně jsem vůbec netušila, co to autentická afrika je.
Ten profesor mi řekl, že moje postavy jsou příliš jako on, vzdělaný muž ze střední třídy.
Moje postavy řídily auta.
Nehladověly.
Tím pádem nebyly autenticky africké.
Ale musím rychle dodat, že i já jsem vinna co se jediného příběhu týče.
Před několika lety jsem navštívila Mexiko z USA.
Politická atmosféra v USA byla v té době napjatá. A vedly se debaty o přistěhovalectví.
A jak se v Americe často stává, imigrace se stala synonymem pro Mexičany.
Existoval nezpočet příběhů o Mexičanech jako o lidech, kteří odírali zdravotnický systém, plížili se přes hranice, byli zatýkáni na hranicích, a tak podobně.
Pamatuji si, jak jsem se první den procházela po Guadalajaře a pozorovala lidi, jak jdou do práce, jak balí tortily na tržišti, kouří, smějí se.
Vzpomínám si, že jsem nejprve byla lehce překvapená
a pak mě zalil stud.
Došlo mi, že jsem byla tak ponořená do zpravodajství o Mexičanech, že se v mé mysli slili v jednu věc, v bídného přistěhovalce.
Uvěřila jsem jedinému příběhu o mexičanech a nemohla jsem se za sebe víc stydět.
Takto se tvoří jediný příběh -- ukazujete skupinu lidí jako jednu věc, jednu jedinou věc, pořád dokola, dokud se jí nestanou.
Je nemožné mluvit o jediném příběhu, aniž bychom nemluvili o moci.
V jazyce igbo existuje slovo, na které si vzpomenu, kdykoliv přemýšlím o struktuře moci ve světě - slovo "nkali."
Je to podstatné jméno, které lze volně přeložit jako "být větší než druhý."
Stejně jako naše ekonomické a politické světy i příběhy jsou definovány principem nkali. To, jak jsou vyprávěny, kdo je vypráví, kdy je vypráví, kolik jich je vyprávěno, závisí na moci.
Moc je schopnost nejen vyprávět příběh jiného člověka, ale udělat z něj i definitivní příběh toho člověka.
Palestinský básník Mourid Barghoti píše, že pokud chcete uzurpovat skupinu lidí, nejjednodušší způsob je vyprávět jejich příběh a začít slovy "za druhé."
Začněte příběh šípy indiánů namísto příchodem britů a dostanete zcela jiný příběh.
Začněte příběh selháním afrického státu namísto vzniku koloniálního afrického státu a dostanete zcela jiný příběh.
Nedávno jsem měla proslov na univerzitě, kde mi jeden student řekl, jak strašně ostudné je, že nigerijští muži jsou násilníci, jako postava otce v mé knize.
Tak jsem mu řekla, že jsem zrovna četla knihu jménem "Americké psycho" (Smích) a že je skutečně ostudné, že mladí Američané jsou masoví vrazi.
(Smích) (Potlesk) To jsem samozřejmě řekla v lehkém podráždění.
(Smích) Nikdy by mě nenapadlo myslet si, že jenom proto, že jsem četla knihu, ve které byla jedna postava sériovým vrahem, že by nějakým způsobem reprezentovala všechy Američany.
A není to proto, že bych byla lepším člověkem než ten student, ale kvůli kulturní a ekonomické moci Ameriky. Znám mnoho příběhů o Americe.
Četla jsem Tylera a Updika a Steinbecka a Gaitskilla.
Neměla jsem jen jediný příběh o Americe.
Když jsem se před několika lety dozvěděla, že spisovatelé musí mít opravdu nešťastná dětství aby se stali úspěšnými, začala jsem přemýšlet, jak bych si mohla vymyslet děsivé události, které mi rodiče provedli.
(Smích) Pravdou je, že jsem měla velmi šťastné dětství, plné smíchu a lásky, v blízce spojené rodině.
Ale měla jsem i dědečky, kteří zemřeli v uprchlických táborech.
Můj bratranec Polle zemřel, protože nedostal odpovídající zdravotní péči.
Jeden z mých nebližších přátel, Okoloma, zemřel při leteckém neštěstí, protože hasící vozy neměly vodu.
Vyrůstala jsem pod represivními vojenskými vládami, které devalovaly vzdělání, takže moji rodiče občas nedostali výplatu.
A tak jsem jako dítě viděla, jak ze snídaně mizí marmeláda, pak zmizel margarín, pak už byl i chleba moc drahý a mléko začalo být na příděly.
A především jakýsi normalizovaný politický strach vtrhnul do našich životů.
Všechny tyto příběhy mě utvářely.
Ale trvat jen na těch negativních příbězích znamená zploštit moje zážitky a přehlédnout tu spoustu ostatních příběhů, které mě utvářely.
Jediný příběh vytváří stereotypy. A problém se stereotypy není, že jsou nepravdivé, ale že jsou neúplné.
Z jednoho příběhu dělají jediný.
Samozřejmě, že Afrika je kontinent plný katastrof. Obrovských, jako hrůzná znásilnění v Kongu. Skličujících, jako třea fakt, že na každé volné pracovní místo v Nigérii připadá 5000 uchazečů.
Ale existují jiné příběhy, které nejsou o katastrofách. A je velice důležité, úplně stejně důležité, o nich mluvit.
Vždycky mi připadalo nemožné řádně se zabývat místem nebo osobou, aniž bychom se zabývali všemi příběhy, které se k nim vážou.
Následek jediného příběhu je jeden: bere lidem důstojnost.
Ztěžuje nám vnímání lidské rovnosti.
Zdůrazňuje to, v čem jsme jiní, spíš než to, v čem jsme stejní.
Co kdybych před svojí cestou do Mexika sledovala debatu o přistěhovalectví z obou stran, americké i mexické?
Co kdyby nám moje matka řekla, že Fideho rodina je chudá a pracovitá?
Co kdybychom měli africkou televizní síť, která by vysílala rozmanité africké příběhy po celém světě?
To, čemu nigerijský spisovatel Chinua Achebe říká "vyváženost příběhů."
Co kdyby moje spolubydlící věděla o mém nigerijském vydavateli, Muktovi Bakaray, mimořádném muži, který opustil práci v bance, a šel za svým snem založit vydavatelství?
Selský rozum říká, že nigerijci nečtou literaturu.
On s tím nesouhlasil.
Cítil, že lidé, kteří by mohli, by četli, když by byla literatura dostupná.
Krátce po tom, co vydal moji první knihu, jsem šla na interview do televizní stanice v Lagosu. A žena, která tam pracovala jako poslíček, mě oslovila a řekla, "Vaše kniha se mi opravdu líbila. Nelíbil se mi konec.
Musíte napsat pokračování, a v něm bude následující..."
(Smích) A začala mi povídat, co mám do toho pokračování napsat.
Nejen, že mě to okouzlilo. Dojalo mě to.
Stála přede mnou obyčejná žena nigerijského lidu, která podle všeho neměla umět číst.
Nejen, že knihu četla, ona se s ní ztotožnila a cítila důvod mi říct, co mám napsat do pokračování.
Co kdyby moje spolubydlící věděla o mé kamarádce Fumi Onda, nebojácné ženě, která má vlastní televizní show v Lagosu a je odhodlaná vyprávět příběhy, které bychom raději zapomněli?
Co kdyby moje spolubydlící věděla o operaci srdce, která byla provedena v lagosské nemocnici minulý týden?
Co kdyby moje spolubydlící věděla o současné nigerijské hudbě? Talentovaní lidé, zpívající anglicky a pidginem a v jazyce Igbo a Yoruba a Ijo, míchající vlivy od Jay-Z, přes Fela a Boba Marleye, až po jejich dědečky.
Co kdyby moje spolubydlící věděla o právničce, která šla nedávno v nigérii k soudu, aby napadla směšný zákon, který přikazoval ženám získat manželův souhlas, aby si mohly obnovit pas?
Co kdyby moje spolubydlící věděla o Nollywoodu, plném průkopníků, tvořících filmy navzdory technickým nedostatkům? Filmy tak populární, že jsou tím nejlepším příkladem nigerijců konzumujících to, co vytvářejí.
Co kdyby moje spolubydlící věděla o mé skvělé, ambiciózní kadeřnici, která nedávno rozjela vlastní obchod s příčesky?
Nebo o milionech jiných nigerijců, kteří se pouští do podnikání a občas selžou, ale nevzdávají se své ambice?
Pokaždé když jsem doma, jsem konfrontována se vším, co irituje většinu nigerijců: naše špatná infrastruktura a špatná vláda. Ale také s neuvěřitelnou nezlomností lidí, kteří prosperují navzdory vládě, spíš než díky ní.
Každé léto vedu workshopy psaní v Lagosu. A jsem ohromena, kolik lidí se hlásí, kolik lidí chce horlivě psát, a vyprávět příběhy.
S mým nigerijským nakladatelem jsme založili neziskovku jménem Farafina Trust. A máme velké sny o stavbě knihoven a renovaci knihoven které už existují a poskytování knih státním školám, které ve svých knihovnách nemají nic, a také organizaci mnoha a mnoha workshopů čtení a psaní, pro všechny ty lidi, kteří chtějí vyprávět rozmanité příběhy.
Na příbězích záleží.
Na rozmanitosti příběhů záleží.
Příběhy byly zneužity k pomluvám a uzurpaci. Ale příběhy mohou zároveň dodávat sílu a zušlechťovat.
Příběhy mohou zlomit hrdost skupiny lidí. Ale příběhy mohou tu zlomenou hrdost i napravit.
Americká spisovatelka Alice Walker napsala toto o svých jižanských příbuzných, kteří se přestěhovali na sever.
Ukázala jim knihu o tom jižanském životě, který opustili.
"Posedávali a sami si tu knihu četli, poslouchali, jak čtu knihu já, a znovunabyli jakéhosi ráje."
Ráda bych skončila jednou myšlenkou: Když odmítneme jednoúhlý příběh, když si uvědomíme, že nikdy neexistuje jen jeden příběh o jakémkoliv místě, znovunabydeme jakéhosi ráje.
Děkuji.
(Potlesk)
Chtěl bych začít hrou.
A abyste tuto hru vyhráli, je třeba jen vidět realitu před vámi takovou, jaká skutečně je.
Dobrá? Máme tu tedy dva panely s barevnými kolečky.
A jedna z těch koleček jsou stejná na obou panelech.
Dobře? A vy mi řekněte která.
Teď to zúžím na šedá, zelená a třeba oranžová kolečka.
Tak budeme zvedat ruce - začneme tím nejjednodušším -
zvedněte ruce, kdo si myslíte, že jsou to šedá kolečka.
Skutečně? Dobře.
Kolik lidí si myslí, že jsou to ta zelená?
A kolik lidí si myslí, že jsou to oranžová kolečka?
Dost nejednotný názor.
Tak se podíváme, jaká je skutečnost.
Tady je oranžové.
(Smích) Tady je zelené.
A tady je šedé.
(Smích) Takže vy, kdo jste to viděli, jste naprostí realisté.
Ano?
(Smích) Je to vlastně naprosto úžasné, že?
Protože téměř každý živý organismus si vyvinul schopnost nějakým způsobem zaznamenat světlo.
U nás je rozpoznání barvy jednou z nejsnazších věcí, které mozek dělá.
A přesto i na této nejzákladnější úrovni je kontext vším.
Ale já nechci mluvit o tom, že kontext je vším, ale proč je kontext vším.
Protože odpověď na tuto otázku nám říká nejen to, proč vidíme to, co vidíme, ale kdo jsme jakožto jednotlivci a kdo jsme jakožto společnost.
Ale nejdříve si musíme položit ještě jinou otázku, která zní: "K čemu je barva?"
A místo toho, abych vám to řekl, vám to jednoduše ukážu.
Tady vidíte výjev z džungle. A jednotlivé plochy vidíte podle množství světla, které odrážejí.
A teď, vídíte někdo predátora, který se na vás chystá skočit?
A pokud jste ho doposud nespatřili, jste mrtví.
Ano? (Smích) Vidí ho někdo? Kdokoli?
Ne? Teď se podíváme na jednotlivé plochy podle povahy světla, které odrážejí.
A už ho vidíte.
Barva nám tedy umožňuje vidět podobnosti a rozdíly mezi plochami podle úplného barevného spektra, které odrážejí.
Ale to, co jste právě udělali, je v mnoha ohledech matematicky nemožné.
Proč? Protože, jak říká Berkeley,
nemáme jiný přímý přístup k našemu fyzickému světu než skrze smysly.
A světlo, které dopadá na naše oči, je určeno mnoha věcmi ve světě - nejenom barvou předmětů, ale také barvou jejich osvětlení a barvou prostoru mezi námi a těmito předměty.
Když změníte kterýkoli z těchto parametrů, změníte barvu světla, které vám dopadá na oči.
To je obrovský problém, protože to znamená, že jeden a ten samý obraz může mít nekonečný počet možných zdrojů v reálném světě.
Rád bych vám ukázal, co tím mám na mysli.
Představte si, že toto je zadní část vašeho oka.
A tyto dva obrazy se na ni ze světa promítnou.
Jsou ve všech ohledech shodné.
Shodují se, pokud jde o tvar, velikost, barevné spektrum.
Jsou stejné, pokud jde o vaše oči.
A přesto pocházejí ze dvou zcela odlišných zdrojů.
Ten napravo pochází ze žlutého povrchu ve stínu, otočeného doleva, spatřovaného přes narůžovělé prostředí.
Ten napravo pochází z oranžového povrchu pod přímým světlem, otočeného doprava, spatřovaného skrz takové namodralé prostředí.
Zcela odlišné významy dávají vzniknout naprosto stejné informaci na sítnici.
A přesto my získáme pouze tu informaci na sítnici.
Jak tedy proboha vůbec vidíme?
Takže pokud si máte z následujících 18 minut něco zapamatovat, zapamatujte si toto: světlo, které dopadá na vaše oko, ta smyslová informace, je bezvýznamné. Protože může znamenat doslova cokoli.
A co platí o smyslových informacích, platí o informacích obecně.
Informace nenesou svůj vlastní význam.
Důležité je to, co s těmi informacemi uděláme.
Jak tedy vidíme? No, vidíme tak, že se učíme vidět.
Mozek si tedy vyvinul mechanismy pro nalézání vzorů, nacházení vztahů v informacích a spojování těchto vztahů se smyslem týkajícím se chování, s významem, prostřednictvím vzájemného působení ve světě.
Velmi dobře si to uvědomujeme v podobě kognitivnějších znaků, jako je jazyk.
Ukážu vám řady písmen. A chci, abyste mi je přečetli nahlas, pokud to dokážete.
Publikum: "Zvládnete to přečíst?" (Can you read this?)
"Nečtete toto." (You are not reading this.)
"Co čtete?" (What are you reading?)
Beau Lotto: "Co čtete?" Polovina písmen chybí, že?
Neexistuje žádný předem daný důvod, proč by "H" mělo být mezi "W" a "A".
Ale vy jste ho tam dali.
Proč? Protože podle statistiky vašich dosavadních zkušeností by bylo užitečné tak učinit.
Tak jste tak učinili znovu.
A přesto jste nepřidali písmeno za to první "T".
Proč? Protože by to v minulost nebylo užitečné.
Tak to neuděláte ani teď.
Rád bych vám ukázal, jak rychle náš mozek dokáže předefinovat normálnost, a to i u nejjednodušší věci, kterou mozek dělá, což je barva.
Rád bych teď, aby se zhasla světla.
Nejdříve chci, abyste si uvědomili, že tyto dva záběry pouště jsou fyzicky stejné.
Jeden je jednoduše zrcadlový obraz toho druhého.
Dobrá? A nyní chci, abyste se dívali na tu tečku mezi zelenou a červenou plochou.
Dobře? Chci, abyste na tu tečku koukali upřeně.
Nedívejte se nikam jinam. Budeme se na ni koukat asi 30 vteřin, což je u 18minutového projevu trochu vražedné.
(Smích) Ale vážně chci, abyste se něco naučili.
A povím vám - nekoukejte se nikam jinam - povím vám, co se děje ve vaší hlavě.
Váš mozek se učí. A učí se, že pravá strana jeho zorného pole je pod červeným osvětlením, levá strana jeho zorného pole je pod zeleným ovětlením.
To se učí, dobrá?
Teď, až vám řeknu, se podíváte na tečku mezi dvěma obrázky pouště.
Co třeba teď?
(Smích) Mohli byste zase rozsvítit?
Z vaší reakce usuzuji, že už nevyapdají stejně.
Je to tak? (Potlesk) Proč? Protože náš mozek vidí tu samou informaci, jako by pravá část byla stále pod červeným světlem a levá stále pod zeleným světlem. To je váš nový normální stav.
Co to tedy znamená pro kontext?
Znamená to, že můžu vzít tyto dva naprosto stejné čtverce a můžu je umístit na světlé a tmavé pozadí. A teď ten na tmavém pozadí vypadá světlejší než ten na světlém pozadí.
Důležité je, že nezáleží jednoduše jen na světlém a tmavém pozadí.
Záleží na tom, co to světlé a tmavé pozadí znamenají pro vaše minulé chování.
Ukážu vám, co tím mám na mysli.
Tady máme přesně tu samou iluzi.
Máme tu dvě naprosto shodné dlaždice, nalevo je jedna na tmavém pozadí a druhá na světlém pozadí.
A to samé napravo.
A teď udělám to, že se na tyto dvě scény podívám znovu. Ale nic v těch dvou čtvercích nezměním, kromě jejich významu.
A podívejte se, co se stane s vaším vnímáním.
Všimněte si, že nalevo ty dvě dlaždice vypadají téměř zcela opačně: jedna velmi bílá a jedna velmi tmavá.
Je to tak? Zatímco napravo ty dvě dlaždice vypadají téměř stejně.
A přesto je stále jedna na tmavém pozadí a jedna na světlém pozadí.
Proč? Protože kdyby dlaždice v tom stínu
byla skutečně ve stínu a odrážela by stejné množství světla do vašeho oka jako ta mimo stín, musela by být více reflexní - to jsou jen fyzikální zákony.
Tak ji vidíte tímto způsobem.
Zatímco napravo je informace v souladu s těmi dvěma dlaždicemi, na které dopadá stejné světlo.
Pokud na ně dopadá stejné světlo a odrážejí do vašeho oka stejné množství světla, pak musí být stejně reflexní.
A tak je tedy vidíte.
To znamená, že můžeme všechny tyto informace dát dohromady, abychom vytvořilii některé neuvěřitelně silné iluze.
Tuto jsem vytvořil před pár lety.
Všimnete si, že nahoře vidíte tmavohnědou dlaždici a na straně světle oranžovou.
To je realita vašeho vnímání.
Fyzická realita je taková, že tyto dvě dlaždice jsou stejné.
Tady nalevo vidíte čtyři šedé čtverce, napravo sedm šedých čtverců.
Ty čtverce nebudu vůbec měnit. A odhalím zbytek obrázku.
A podívejte, co se stane s vaším vnímáním.
Ty čtyři modré čtverce nalevo jsou šedé.
Těch sedm žlutých čtverců napravo je také šedých.
Jsou stejné, že.
Nevěříte mi? Podívejte se znovu.
Co platí pro barvy, platí i pro složité vnímání pohybu.
Tady tedy máme - tohle otočím - osmistěn.
A teď udělám to, že ho tady podržím a roztočím ho.
A pravděpodobně všichni uvidíte, že se točí tímto směrem.
A teď chci, abyste se na něj pořád koukali.
Podívejte se jinam, mrkněte nebo možná zavřete jedno oko.
A najednou se přepne a začne se točit opačným směrem.
Je to tak? Zvedněte ruku, jestli to vidíte.
Je to tak? Ještě mrkněte. Pokaždé, když mrknete, změní směr.
Mám pravdu? Mohu se vás zeptat, na kterou stranu se točí?
Jak to víte?
Váš mozek to neví. Protože oba směry jsou stejně pravděpodobné.
A tak podle toho, kam se podívá, přepíná mezi těmi dvěma možnostmi.
Jsme jediní, kdo vidí iluze?
Odpověď na tuto otázku zní ne.
I ta krásná včela se svým pouhým milionem buněk v mozku, což je 250krát méně, než máte v jedné sítnici, vidí iluze, dělá nejsložitější věci, které ani naše nejdůmyslnější počítače nedokážou.
A tak u mě v laboratoři samozřejmě se včelami pracujeme. Protože můžeme zcela kontrolovat, co zažívají, a vidět, jak se jim tím mění struktura mozku. Na to používáme takzvanou včelí matici.
Tady je úl. Vidíte královnu,
tu velikou včelu tam uprostřed.
Tohle jsou všechno její dcery a vajíčka. A všechny létají tam a zpět mezi tímto úlem
a otevřeným prosterem skrz tuto trubici.
A uvidíte, jak jedna ze včel tady vyleze.
Vidíte, že má na sobě malé číslo?
Ano a tady vylézá další. A má na sobě zase jiné číslo.
Tak se nenarodily, že.
My je vytáhneme, dáme do ledničky a ony usnou.
A potom na ně můžeme nalepit malinká čísla. (Smích)
A v tomto experimentu dostanou odměnu, když přiletí na modré květiny.
Přistanou na květině. Strčí do ní jazyk, kterému se říká sosák, a napijí se sladké vody.
Teď pije sklenici vody, která by pro nás byla asi takhle veliká, to udělá tak třikrát a potom odletí.
A někdy se naučí létat ne k modré, ale tam, kam létají ostatní včely.
Napodobují se navzájem.
Umějí počítat do pěti. Dokáží rozeznávat obličeje.
A tady slétá k žebříku.
Vletí do úlu, najde prázdný prostor na med a vyzvrací se, a to je med.
(Smích) Zapamatujte si - (Smích) - měla by létat k modrým květinám. Ale co dělají ty včely v pravém horním rohu?
Zdá se, že létají k zeleným květinám.
Že by to nepochopily?
A odpověď na tuto otázku zní ne. Jedná se vlastně o modré květiny.
Ale jsou to modré květiny pod zeleným světlem.
Používají tedy vztahy mezi barvami, aby tu záhadu vyřešily . A přesně to děláme my.
A tak se iluze často používají, zvláště v umění, slovy současného umělce, "aby se ukázala nestálost našich smyslů".
No, tak to je úplná blbost.
Smysly nejsou nestálé. A kdyby byly, nebyli bychom tu.
Místo toho nám barva sděluje něco zcela odlišného, že se mozek nevyvinul, aby viděl svět takový, jaký je.
To nemůžeme. Místo toho se mozek vyvinul tak, aby viděl svět
takový, jak ho bylo v minulosti užitečné vidět.
A my vidíme tak, že bez přestání předefinováváme normálnost.
Jak tedy můžeme vzít tuto neuvěřitelnou tvárnost mozku a přimět lidi, aby prožívali svět odlišně?
No, jedním ze způsobů, který provádíme v mé laboratoři a studiu, je, že převádíme světlo na zvuk a umožňujeme lidem slyšet jejich vizuální svět.
A oni jsou schopní vyznat se ve světě za pomoci svých uší.
Toto napravo je David. Drží kameru.
Nalevo je to, co je vidět na kameře.
A vidíte, že je tam čára, tenká čára, která jde napříč obrazem.
Tato čára je rozdělena do 32 čtverečků.
V každém čtverečku vypočítáme průměrnou barvu.
A tu potom jednoduše převedeme na zvuk.
A on se teď otočí, zavře oči a na zemi najde se zavřenýma očima talíř.
Našel ho. Úžasné.
Nemyslíte? A tak nejenže můžeme vytvořit jakousi protézu pro zrakově postižené, můžeme také zkoumat, jak si lidé vykládají svět.
Ale můžeme také udělat něco jiného.
Z barvy můžeme dělat i hudbu.
A tak jsme pracovali s dětmi. Děti vytvořily obrázky, přemýšleli jsme, jak by ty obrázky, které vidíte, zněly, kdybychom je mohli poslouchat.
A potom jsme tyto obrázky převedli.
A tohle je jeden z těch obrázků.
A takhle skladá šestileté dítě hudební dílo pro 32členný orchestr.
A takhle to zní.
Tak to je šestileté dítě.
Dobrá? A teď, co to všechno znamená?
Ukazuje to, že nikdo není jen pozorovatel okolí zvenčí. Je to tak?
Neurčují nás naše hlavní vlastnosti, části, které nás utvářejí.
Určuje nás naše prostředí a naše interakce s tímto prostředím - náš způsob života.
A tento způsob života je nutně relativní, historický a empirický.
Nakonec bych vám chtěl ukázat toto.
Protože to, oč jsem zde skutečně usiloval, byla oslava nejistoty.
Protože si myslím, že jen skrze nejistotu existuje potenciál pro porozumění.
A tak pokud se někteří z vás stále cítí trochu moc jistí, chtěl bych udělat toto.
Mohli bychom prosím zhasnout?
A co tu máme? Všichni vidíte 25 nachových koleček nalevo a 25 řekněme žlutavých koleček napravo?
A co chci teď udělat: Těch prostředních devět koleček podsvítím žlutě tak, že za ně jednoduše dám filtr.
Tak. Teď vidíte, že se tím mění světlo, které odtamtud vychází.
Mám pravdu? Protože teď prochází světlo žlutavým filtrem a potom nachovým filtrem.
Tady nalevo to udělám obráceně.
Těch devět prostředních podsvítím nachovým světlem.
Někteří z vás si pravděpodobně všimli, že následkem toho světlo, které přichází skrz těch devět prostředních koleček vpravo nebo pro vás vlevo, je úplně stejné jako světlo, které prochází skrz těch prostředních devět koleček po vaší pravici.
Souhlasíte?
Ano? Dobře. Jsou tedy fyzicky stejné.
Odendáme tedy tyto kryty.
Pamatujte, že víte, že prostředních devět je úplně stejných.
Vypadají stejně?
Ne. Otázkou je: "Je to iluze?"
A tím skončím.
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Povím vám něco o prostorech, které si muži vytvářejí sami pro sebe. Ale nejdříve vám chci říct, proč jsem tady.
Ze dvou důvodů. Tihle dva kluci jsou mí synové Ford a Wren.
Když byli Fordovi asi 3 roky, žili jsme společně v jedné malé místnosti, na velmi malém prostoru.
Moje pracovna byla jedna půlka ložnice. Ta druhá půlka byla jeho pokojem.
Dokážete si asi představit, že když jste spisovatel, tak se toho kolem uzávěrky hodně nahromadí.
Takže když jsme čekali Wrena, uvědomil jsem si, že potřebuji svůj vlastní prostor.
V domě už žádné místo nebylo. Takže jsem musel na dvorek. A tak jsem si bez jakýchkoli předchozích zkušeností a s asi 3000 dolary a recyklovaným materiálem vybudoval tento svůj prostor.
Měl jsem všechno, co jsem potřeboval.
Bylo tam ticho. Bylo tam dost místa. A vládl jsem tam já, což bylo hodně důležité.
Když jsem to stavěl, říkal jsem si: "Určitě nejsem jediný, kdo si takto musel vybudovat svůj vlastní prostor."
Tak jsem udělal menší průzkum.
Zjistil jsem, že existuje historický precedent.
Hemingway měl své místo, kde psal.
Elvis měl dva nebo tři své prostory, což je dost unikátní, protože žil s ženou a matkou v Gracelandu.
Také v populární kultuře měl Superman svou Pevnost samoty. A samozřejmě tu byla také Batmanova jeskyně.
Tehdy jsem si uvědomil, že se chci vydat na expedici a vidět, co si pro sebe muži budují dnes.
Tady je jeden z prvních prostorů, který jsem našel. Je v Austinu v Texasu. Odtamtud pocházím.
Zvenčí vypadá jako typická garáž, pěkná garáž.
Ale zevnitř je to cokoliv, jen ne garáž.
Toto je podle mě poměrně klasický mužský prostor.
Jsou tu neonové plakáty z koncertů, je tu bar, a samozřejmě nechybí nohatá lampa, která je velmi důležitá.
Brzy jsem si uvědomil, že mužský prostor nemusí být jen uvnitř.
Tenhle chlapík si postavil na svém dvorku bowlingovou dráhu z prken a umělého trávníku.
Výsledkovou tabuli našel na smetišti.
Tady je další venkovní prostor, trochu více propracovaný.
Jedná to dřevěný remorkér z roku 1923, postavený kompletně ze dřeva douglasky.
Ten muž ho postavil celý sám.
Je tam skoro 1000 čtverečních stop volného prostoru.
A tak jsem si celkem brzy během svého pátrání uvědomil, že to co nacházím, není to, co jsem čekal, což bylo, buďme upřímní, spousta pyramid z plechovek od piva, přeplněné pohovky a ploché televize.
Byla to rozhodně zajímavá místa.
Některá určená k práci, jiná na hraní, jiná pro muže - sběratele.
Byl jsem jednoduše překvapený z toho, co jsem našel.
Vezměte si například tohle místo.
Zvenčí to vypadá jako typická severovýchodní garáž.
Tahle se nachází na Long Islandu, v New Yorku.
Jediná věc, která by vás mohla zaskočit, je to kulaté okno.
Ovšem uvnitř je rekonstrukce japonské čajovny z 16. století.
Majitel si dovezl všechen materiál z Japonska a také si najal japonského truhláře, aby čajovnu postavil v tradičním stylu.
Neobsahuje žádné hřebíky ani šrouby.
Všechny spoje jsou ručně vyřezané a ručně spojené.
Tohle je další velmi typická scenérie. Je to na předměstí Las Vegas.
Ale stačí otevřít jedny z garážových dveří a uvnitř objevíte profesionální boxerský ring.
(Smích) A je pro to dost dobrý důvod.
Postavil to muž jménem Wayne McCullough.
Vyhrál stříbrnou medaili za Irsko na olympiádě v roce 1992. Tady sám cvičí a trénuje další lidi.
A napravo od garáže má vlastní místnost na trofeje, kde se může svým způsobem těšit ze svého úspěchu, což je další důležitá funkce mužského prostoru.
Takže zatímco tenhle prostor představuje něčí profesi, tak tenhle jistě představuje něčí vášeň.
Je postavený, aby vypadal jako vnitřek anglické námořní lodi.
Obsahuje sbírku námořních starožitností z 18. a 19. století.
Muzejní kvalita.
Během své expedice jsem našel více než 50 mužských prostorů.
Byly nečekané a překvapující.
Ale byly také -- byl jsem velmi ohromený, jak moc byly osobité, a kolik do nich bylo investováno práce.
Uvědomil jsem si, že to je proto, že muži, které jsem potkal, byli všichni nadšení do toho, co dělali.
A opravdu milovali svou profesi.
Skutečně byli velmi nadšení do svých sbírek a do svých koníčků.
A tak vytvořili tyhle prostory, aby odrážely to, co milovali a kým byli.
Pokud tedy nemáte svůj vlastní prostor, velmi doporučuji nějaký si najít a zakousnout se do něj.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Jmenuji se Dr. David Hanson a vytvářím roboty s osobností.
A tím chci říct, že vytvářím roboty, kteří jsou osobnostmi, ale také roboty, kteří s vámi v konečném důsledku budou schopni soucítit.
Takže začínáme s paletou technologií, které se sbíhají do těchto konverzačních osobností robotů, kteří dokáží rozlišovat obličeje, navázat s vámi oční kontakt, vytvořet celou škálu mimických výrazů, porozumět řeči a vytvořit si obraz toho, jak se cítíte, kým jste a vytvořit si s vámi určitý vztah.
Vyvinul jsem řadu technologií, které umožňují robotům mnohem realističtější mimiku, než která byla dříve možná, při nižší energii, což umožnilo stvořit dvounohé chodíci roboty, první androidy.
Jedná se tedy o celou škálu mimických výrazů napodobujících všechny hlavní svaly lidského obličeje, za spotřeby velice malých baterií, neuvěřitelně lehkých.
Materiálem umožňujícím baterií ovládanou mimiku je materiál, kterému říkáme Frubber a tento materiál obsahuje 3 hlavní inovace.
Jednou jsou hierarchické póry. A druhou je makromolekulární nanometrická pórovitost materiálu.
Tady začíná chodit.
Toto se odehrálo v Korejském institutu moderní vědy a techniky.
Já vytvořil hlavu. Oni vytvořili tělo.
Takže naším cílem je dosáhnout citu ve strojích a ne jenom citu, ale i empatie.